Rosario † Vampire
hrálo se Denně
od: 24. ledna 2014 10:10 do: 24. března 2014 11:17
Dobrodružství vedl(a) Lukas Griswold
| |
 | Soukromé |
| |
 | soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Nová škola Seděl jsem v autobuse, krom mne a řidiče tam nikdo jiný nebyl. Nějak jsem to nevnímal, hleděl jsem z okna a přemýšlel o škole, kam jsem teď mířil. Byla to jediná škola, kde mne vzali a kupodivu hodně snadno. A to jsem si už přestával dělat naděje, že se na nějakou střední dostanu. Ovšem nejzajímavější bylo, že o té škole nikdy nikdo neslyšel. Nechápal jsem to, proto jsem teď koukal z okna a přemýšlel, co je to vlastně za školu. Než jsme vjeli do podivného tunelu, čímž mi byl odepřen pohled na nebe. V tunelu to bylo ale o hodně zajímavější. Všude samá duhová světla, skoro to vypadalo jako kdyby mi někdo dal LSD. Když jsme vyjeli na druhé straně, byli jsme najednou u pochmurného srázu, který prudce přecházel v moře. Rozhlédl jsem se kolem a celá krajina byla úplně jiná, smutná, pochmurná. Nechápal jsem to. Autobus zastavil u značky a dveře se otevřeli. "Jsme tu, chlapče. Hodně štěstí, budeš ho potřebovat," promluví na mě řidič a otevře mi dveře. Ohlédnu se na něj, když vystoupím, ale on hned zavře a odjede. Mě padne pohled na dlouhou cestu temným lesem. Po obvodu cesty je nízký plůtek a tu a tam jsou nějaké rozbité kameny. Zvednu kufr ze země, hodím si batoh na ramena a s povzdechem se vydám po cestě. Hurá do nových zítřků, pomyslím si, ale moc nadšeně to nezní. Jsem asi v půli cesty lesem, rozhlížím se, nedávám pozor na cestu. Kdo ví, co tu vše je. Vzhled: Asi 15letý středně vysoký hubený kluk s hnědými vlasy zakrývající uši. Na sobě má modré džíny, košili a na ní svetr. |
| |
 | První školní den Vyrážela jsem z domu rovnou do nové školy. Nebylo to zase tak daleko jak by se zdálo, ne pro mě. Na kole to tak strašné nebylo. S naprostým klidem jsem jela přes hřbitovy a temný les, ke školní budově. Popravdě? Těšila jsem se. Na lidských školách jsem byla týraná, ale tady .. tady můžu být sama sebou. Tady se mi nikdo nebude posmívat. Aspoň v to doufám. Normálnímu člověku by se mohlo zdát, že jedu jako cvok, ale já si to popravdě užívala. A dokonce i některé seskoky, nejezdila jsem zásadně po cestě, to bylo pro ty lidské srábky. Já měla vlastní cestičky. Zvláště tady. Tady v temném lese kde vedla snad jenom jedna cesta, která byla nějak vyznačená. Byla jsem už téměř u druhého hřbitova, když jsem zrovna seskočila s kolem z většího kamene, za kterým se schovávala cesta pro pěší. Jo i s někým kdo šel asi pěšky. Do něčeho jsem narazila. Kolo se semnou ještě ve vzduchu převrátilo a jak jsem to nečekala, pustila jsem se. Přistála jsem na zádech na zemi, kolo se válelo opodál. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro První den a hned na mě útočí Zastavím se u nějakého kamene, když uslyším kovové drncání a cvakání, jakoby jel někdo na kole. Podívám se tím směrem, odkud to vychází a k mé smůle, od toho velkýho kamene, ke kterému jsem se právě postavil čelem, vyletí nějaká fialovlasá holka na kole a přímo na mě. Nedokážu včas zareagovat a už cítím, jak přední kolo naráží do mého břicha, setrvačná síla mne poráží na zem, holka mi letí přes hlavu a do ní (do hlavy) mi narazí sedačka kola. Udělám několik přemetů vzad, kolo bůh ví kam odlítne a já skončím hlavou zabořenou v hlíně mezi dívčiny koleny. Chvilku mi trvá, než si uvědomím tu bolest, ale hned jak se tak stane, vyheknu a chytím se za postižená místa. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Srážka Kolo jenom zazvonilo opodál. Začala jsem se sbírat, lépe řečeno sedla jsem si a začala jsem si z tváře oddělávat vlasy. Jo je pravda, trochu mě bolí zadek a hlava, jak jsem spadla na zem pomalu z metru osmdesát. Ale pak jsem to ucítila. Něčí… něčí hlavu mezi koleny. A já měla jenom krátkou školní sukni a pod ní krajkové bílé kalhotky. Popravdě? Z úst se mi vydral vyděšený výkřik, okamžitě jsem se nohama odkopla stranou od té hnědovlasé hlavy. Ne že bych nakopla jí, to ne. Možná tak rameno. Zůstala jsem sedět ale na zemi a dívala se na tělo ležící před mnou. *Já ho zabila!!* |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ještě rameno... proč jáá? Stále se držím za břicho, které bolí nejvíce a stěží zadržuju slzy bolesti, které mi vyhrkly, když do mě narazila. Když pak ještě ucítím kopnutí do ramene, trochu se proletím. Proč já... co jsem komu udělal, zaskučím v duchu a tentokrát trochu křiknu bolestí a chytím se za rameno. Rameno si několikrát promnu, zkusím ho rozbíhat a pak se pokusím postavit. To se mi ale nepovede, proto zůstanu klečet a rozdýchávám tu bolest. "Sakra," trochu zakašlu a promnu si jemně břicho. Pak se posadím na paty, ruce si zapřu o kolena a protáhnu se, přičemž chvíli hledím do nebe, které je skryté větvemi stromů. Když se konečně vydýchám, podívám se na holku která mne srazila. "Sakra, měla by..." chci se rozkřiknout, ale když jí uvidím, uvíznou mi slova v krku a cosi mne donutí naprázdno polknout. Ona je... nádherná... vydechnu a zůstanu na ni zírat s otevřenou pusou, načež mi pohled nechtěně sklouzne na její kalhotky. Opět polknu, ale když si uvědomím, na co zírám, překvapením a trochu i studem se převrátím dozadu, přičemž se mi z nosu spustí slabý proužek krve. Nebe? napadne mě, když jako omámený ležím na zemi a hledím do korun stromů. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Kluk Poněkud udýchaně hledím na kluka, který tu před mnou sedí a skuhrá. Žije. Žije a to je důležité, nikoho jsem nezabila. Oddechnu si. Trochu mě bolí i koleno, nevím kde jsem k tomu přišla, ale radši to neřeším. Jen si na něj položím opatrně ruku. Přesto pořád sleduju kluka. Promluví. Nevím sice co chtěl říct, ale má vážně divný výraz. Nejistě polknu a skousnu si ret. Najednou mu z nosu vytryskne krev. Trochu zamrkám. „ Teče ti krev..“ Vydechnu potichu a už už začnu sahat po kapesníku v kapse, abych mu ho půjčila kvůli krvi, aby se neumazal. Ale ta vůně. Nadechnu se a vydechnu. Nahnu se blíž k němu, když spadne na zem a zadívá se na nebe. „ Tak krásně voní.“ Zašeptám tiše. Nahnu se nad něj. V očích se mi lehce omámeně zaleskne a vlasy mi přepadnou přes ramena. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Holka Krev? nahmatám si nos a oddálím od něj zakrvácené prsty. Už zase, povzdechnu si a chci si ho utřít, když jí najednou uslyším její další slova. Krásně voní? Co? podivím se a chci se pomalu zvednout, podívat se zase na ní, nebo alespoň najít kapesník, abych si ji mohl utřít. Jenže to nestihnu, protože se její hlava najednou ocitne nad mou a naskytne mi tak decentní pohled do jejího výstřihu. Krev opět začne tryskat. Sakra... a já myslel, že jsem se toho už dávno zbavil, zaběduji. Totiž, před nějakými dvěma lety se mi tohle stalo naposledy. Nevím proč, ale vždy, když jsem viděl ženská prsa, nebo kalhotky. Tedy... když je měla holka oblečený. "Já... eh... co... co..." koktavě se na ní podívám, hlavně pak na její nepřítomný výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Kluk Leží a zírá na mě. A teče mu krev. Tak sladká krev. Tak krásně vonící tekutina… Krev. Tohle se mi stalo naposledy na lidské škole, když se kluci porvali. Tehdy musel zasáhnout otec, jinak bych nás prozradila. Odváčel mě pryč. Ale tady nikdo není. Navíc tady je to náš svět. Žádní lidé…. Lehce pootevřu ústa a s nepřítomným pohledem se pousměju. „ Jsem upírka.“ Povím mimo sebe pohled mi sjede na jeho krk. Tentokrát při dalším úsměvu odhalím své špičáky. Ty, kterými se mu vzápětí zakousnu do krku. Tak sladká krev. Chvíli mi trvá než si uvědomím co dělám. Zamrkám a rychle se odtáhnu, i když ne nijak daleko. „ Promiň. Nemohla jsem si pomoct.“ Vyhrknu a vytáhnu kapesník, který mu podám. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Upírka? Klečela nade mnou, nepřítomně se na mě dívala, usmívala se. Trochu pootevřela ústa, její pohled sjel na můj krk. Cože? COŽE? Upírka? Co... co... to... není možný. Upíři... upíři neexistují... vyděšeně si pomyslím, když najednou ucítím její rty na svém krku a její zuby se mi do něj zakousnou. Srdce se mi rozbuší jako splašený a trochu i vyheknu, strachy. Kam... tohle... upírka... co? nechápu. Pak se ode mne odlepí, omluví se mi a podá mi kapesník, který ihned přitisknu na ranku, kterou mi způsobila a která je už dávno pryč. Cože? Jak? nechápavě kouknu na čistý kapesník a pak si ho přiložím k nosu. "Huh... upírka? To jako... jako... vá-vážně?" koktám a snažím se ukrýt strach, který mnou před chvilkou cloumal. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Kluk Divil se. Hodně se divil. A snad i nevěřil. Nechápavě nakloním hlavu na stranu. „ N-no.. Ano. Je na tom něco zlého? Ty si taky nějaká … příšera… Jak mají lidé občas ve zvyku nám říkat ne?“ Zadívám se na něj a lehce stydlivě se usměju. Vypadá docela jako normální kluk. Co by tu ale dělal člověk? To je trochu nepravděpodobné ne? Jemně sáhnu na svůj přívěšek kříže na krk a srdce mi poskočí. „ Nejsi snad člověk ne?“ Koukám na něj. Prohlížím si ho. Jako bych hledala nějaké známky toho, že je taky jiný než lidé, zoufale ale nemůžu nic najít. Ale spousta jiných démonů vypadá jako lidé. A při tom nejsou. „ Ty se mě bojíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Upírka Příšera? Co-cože? Jaká... jaká příšera? Kde... kde to jsem? proběhne mi v hlavě. Pak si vzpomenu, že i řidič vypadal jinak, ale stále mi nedochází, co tím myslí. "Já eh... jasně... samozřejmě..." zasměju se trochu nervozně, rozhodnut pro jistotu se vším co řekne. "Ne... jasně že ne," dostanu se do role a blahořečím si, že jsem na nižší střední chodil do uměleckého kroužku. Ale upřímně? Asi ano, možná se jí trochu bojím. Vždyť je upír!!! vytrne mi v mozku velkým písmem. To je jich... jich plná škola? vyděšeně mne napadne. Počkat... nepsali náhodou někde, v nějakých bájích... že upíři poznají podle krve, kdo je co zač? napadne mne zděšeně, že určitě musí vědět, že nejsem to, co jsem řekl, že jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Kluk Zamlaskám. Jeho krev byla něčím zvláštní a já si nejsem úplně jistá čím. Nohy ohnu pod sebe a kleknu si. Usadím se na patách a pozoruju ho. „ Jsem Kaori. Ashitaka Kaori.“ Představím se mu a natáhnu k němu ruku. Chtěla bych tu mít přátelé. Mohl by snad být on jedním z nich? Mohl. Možná. Pokud se na mě nenaštve za to, že jsem ho srazila kolem, kopla a pak ještě kousla. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Upírka Sleduji ji, jak se zvedne, usadí se na patách a ještě zamlaská. Že by to byl kec? napadne mne, ale pak se konečně zvednu alespoň do sedu. Představí se mi a napřáhne ke mě ruku. Trochu, nepatrně ucuknu, ale pak se vzpamatuji a ruku přijmu. "Itsuki. Koizumi Itsuki," také se jí představím. Když pominu, že je upírka, je to hodně hezká holka. Skoro až mám knedlík v krku. "Mířila... mířila si do školy?" zeptám se jí a ještě jednou si promnu rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Kluk Upravím si vlasy, dobře je přehodím přes ramena a zadívám se na něj. Začnu se zvedat a opráším si pořádně jak kolena, tak zadek. Nechci přijít do školy umazaná a úplně rozcuchaná. „ Ano. Do školy. Myslím, že by jsme si měli pospíšit.“ Podívám se na kolo. Postavím ho a trošku si ho prohlédnu. Vypadá to, že kolo to přežilo asi jako jediné nebolavé a nerozbité. „ Jsi v pořádku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Upír... Kaori Zvedne se úplně a až teprve teď si všimnu, že má školní uniformu. Hned mě trkne, že asi budu mít průser. Nějak mne nenapadlo si ji hned vzít. Nakonec se také zvednu, stejně jako ona se opráším. "Asi ano," kývnu hlavou a sleduju ji, jak zvedá kolo ze země. Naštěstí stihnu včas odvrátit zrak, takže jí pod sukni tentokrát nenakouknu. "Eh... jo jasně, jsem v pohodě," usměju se na ní a ještě jednou se protáhnu. Pak vezmu svůj kufr a spolu s ní zamířím do školy. A to jsem myslel, že se půjde až zítra do školy, napadne mne a podívám se na kufr. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki Věnuju mu úsměv a vydám seberu i tašku, kterou sem měla připevněnou za sedátkem. Opráším i jí a zase jí dám na kolo. „ Odkud si přijel?“ Zeptám se a vydám se rovnou po cestě ke škole. Teď se asi žádné ježdění nekoná. Tedy jestli mu moje přítomnost není nepříjemná. „ Můžu jít s tebou?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Když sebere svou tašku a připevní ji zpět ke kolu, vezmu pořádně kufr a dám se do kroku. Po chvilce se připojí ke mě a já se snažím nemyslet na nic. Bohužel to nejde. Myslím na to, co mne čeká ve škole. Tak nějak se toho začínám bát. "Eh... co? Jo, no ze Saku v provincii Nagano," podívám se na ní, když mne vytrhne z myšlenek. "Jsem tu na intru, proto ten kufr." Jdeme vedle sebe, cesta lesem se zdá skoro nekonečná. "Už jdeš," usměju se na ní, čímž jí dám i vědět, že mi její přítomnost nevadí. Ale ano, mám z ní trochu strach. Hlavně mám ale strach z toho, co mě čeká ve škole. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki „ Já jsem na internátě také. Jen dnes jsem jela ještě z domu. Nemám to sice daleko, ale aspoň bude klid. Mladší sourozenci nebudou otravovat.“ Ušklíbnu se a zakroutím hlavou. Přibližně možná vím, kde žije, i když mě moc lidský zeměpis nezajímal. Bohužel. Já raději hraju na housle, zpívám a nebo maluju. A kvůli malování mám taky ráda hodiny výtvarek. Těch se vážně nemůžu dočkat. „ Díky.“ Usměju se. „ Na co se nejvíc ve škole těšíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Usmíval jsem se, hraně. Čím blíže jsme byli ke škole, tím více jsem dostával strach, co mne ještě potká. Ty si taky nějaká … příšera… Jak mají lidé občas ve zvyku nám říkat ne? znějí mi její slova stále v hlavě. To znamená, že je to škola plná... jako ona? napadne mne a opravdu doufám, že ne. "Eh... já... ani nevím," podrbu se nervózně na hlavě, když se mě zeptá, na co se ve škole těším nejvíce. Upřímně? Na nic. Stále jsem vyděšenej, pomyslím si. Když se dostaneme ke škole, dojde mi, že je to spíše takové malé městečko. Ovšem škola mne ohromila. Budova byla stará, ale udržovaná a pozemky byly opravdu rozlehlé. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki „ Musíme do tělocvičny. Bude proslov a toho se budeme muset zúčastnit.“ Povím mu a mířím rovnou mezi budovami k rozlehlé budově. Už se tam srocuje spousta dalších lidí. No lidí. Takových jako jsem já. A nejrůznějších. Dokonce je tu i Sukuba. Jen nejistě skloním hlavu a skousnu si ret. Je tu hodně lidí a to já zrovna dvakrát ráda nemám. Necítím se v davech dvakrát dobře. „ Věci si budeš muset vzít asi sebou. Ale tak to nějak zvládneme.“ Pousměju se a kolo opřu o stěnu. Hodím na něj zámeček a vydám se do budovy. Jen si sebou vezmu svojí školní tašku a hodím si jí jedním uchem přes rameno. „ Pak se budeš ale muset ještě převléknout. Abys nedostal školní trest.“ Vydám se ke schodům vedoucím ke dveřím do chodby a odtamtud rovnou do tělocvičny kolem převlékáren. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori "Proslov... jo..." polknu a spolu s ní zamířím do budovy, kde se ta sláva bude konat. Cestou se rozhlížím po lidech a čím dál více se potvrzují mé obavy. Kde to sakra jsem? Támhleto... to je... succuba? nechápavě pozoruji lidi a stále si nedokážu uvědomit, že tohle není žádná šílená cosplayová škola, ale škola démonů. Vyděšeně sleduji všechny kolem sebe, div se netisknu na své zavazadla. Na Kaořina slova už nijak nereaguji. Došli jsme až do tělocvičny, kde už bylo plno. Bylo tam vystavěné jakési podium, na kterém stál pultík s mikrofonem, ale u něj zatím nikdo. Asi se čekalo, až tu budou všichni. "Vítejte. Vítejte na vyšší střední škole pro démony. Jsem ráda, že zde vidím toliko nových tváří a pevně doufám, že vám tu bude líbit. Zde jste v úplném bezpečí, neb lidé se sem nedostanou a celou školu a přilehlé pozemky chrání velmi silná bariéra. Právě díky ní nemusíte své síly držet pod kontrolou, nemusíte se skrývat před lidmi. Žádný člověk se sem nedostane. Ovšem škola má svá pravidla. Mezi nimi je například jedno, které vám zakazuje mezi sebou bojovat a používat své schopnosti během vyučování i o přestávkách mezi hodinami. Pokud budete mít nějaké spory, vyřiďte si je až po škole, nebo podle pravidel během hodin tělesné výchovy. Inu, snad jsem na nic nezapomněla. Dnes máte ještě volno, ale zítra vás už čeká výuka. Rozdělení do tříd se dozvíte na nástěnce u hlavní budovy," uvítá nás vcelku pohledná žena s velmi přísným kukučem. Vedle ní stojí starý, honosně vypadající muž s dlouhým bílým plnovousem. Nejspíše ředitel a jeho zástupkyně. Během proslovu sleduji vše okolo sebe, hrůza se mi značí v očích. Bodeť ne, když vidím, jak se všichni mění do démoní podoby. Zástupkyně pak ještě připomene, že je samozřejmě žádané, aby všichni chodili do školy v lidské podobě. Já už byl pevně rozhodnut. Nehledě na cokoliv, byl jsem připraven vzít své věci a zdrhnout. Vrátit se zpět na autobus a domů. Tohle... tohle není škola pro mě. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki S proslovem se čeká na všechny. Až se dostaví úplně všichni, začne s námi mluvit. Tedy k nám. Poslouchám všechny a skousnu si ret. Nejsem si úplně jistá jestli by byl dobrý nápad, abych si zrovna já sundala svůj přívěšek. A jestli by to vůbec šlo. Co bych vlastně v tu chvíli byla? Možná bych vládla celé škole. Možná bych měla všechno. Ale byla bych to já? Pohledem sklouznu k Iskukimu a pak sklopím hlavu. Vypadá nervosněji než já. Nechápu z čeho. On je kluk. On se tady rychle zabydlí. Na rozdíl od mě. Když proslov zástupkyně skončí, podívám se na muže vedle ní. Povzdechnu si a narovnám se. Budu se chovat normálně. Nebudu dávat najevo strach a třeba se semnou začne ještě někdo bavit. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Jakmile proslov skončí, začnou se lidi rozcházet. Tedy lidi. Démoni. Všichni. Do jednoho. Už se také chystám odejít, čapnout kufry a zdrhnout odsud, dokud se dá. Jenže pak se podívám na Kaori. Nemůžu zdrhnout. Ne teď. Myslí si, že jsem jeden z nich. Zkusím to ráno. Do rána vydržím, povzdechnu si a v klidu, aniž bych dal své zaječí úmysly nějak najevo, zamířím ven z tělocvičny. "Jdu si odnést věci na intr," řeknu jí a s kufrem vyjdu ven. Naštěstí jsem si nastudoval plánek celé školy, takže intr by nemělo být problém najít. Klíč od pokoje už také mám a co vím, měl bych tam být sám, i když mi to přijde divné. Ale jsem za to rád, ráno budu moci zdrhnout, aby kdokoliv cokoliv poznal. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki „ Víš kde intr je?“ Zeptám se s úsměvem a protáhnu se. Musím to vydržet, určitě se najde někdo kdo se semnou bude bavit. A doufám, že zrovna Itsuki s tím nepřestane. „ Jsem ráda, že jsem tady. Konečně svobodná. Víš jak mě týrali v lidské škole? Dělali si ze mě legraci, že jsem divná… A já jim nesměla nic na to říct, ani jim ukázat kdo vlastně jsem.“ Pohrávám si se svým křížkem na krku a přemýšlím. Určitě si tu najdu víc přátel než tam v tom lidském světě. „ A co ty? Taky si to tam asi neměl jednoduché, že?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori "Eh, co? Jo, jasně, vím," hraně se na ní usměju a dál mířím z přeplněné tělocvičny. Co nejvíce se snažím, abych do nikoho nevrazil a neupoutal tak na sebe jejich pozornost. Konečně se mi podaří dostat se ven, ale ani tam má snaha nevrazit do nikoho a co nejdříve odsud zmizet nevytratí. Spíše ještě naopak. Většina se předvádí. "Eh... jasně.. no... taky to znám..." zalžu a dál mířím pryč. Ani bych nevěřil, že si dokážu tak oddechnout, zvláště když jsem se dostal z toho množství lidí a poloprázdnou cestu zamířil k intrům. "Ne... neměl. Byl jsem na tom podobně..." ... nebo spíše budu, pokud odsud nezmizím, domyslím si a usměju se na ní. Vadí mi to, že musím takhle lhát, ale nedá se jinak. Určitě mnozí z nich ví, že je tu člověk. Vždyť o tom mluví každá druhá pověst, co se týká démonů. Minimálně ta succuba to bude vědět a nechci se domýšlet, kteří další démoni ví o mé přítomnosti. Musím zmizet. Hned ráno. Až budou ostatní ve škole, jsem pevně rozhodnut to tak udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki Kouknu se na něj. Chová se při nejmenším podivně. Opravdu. Na to, že je to kluk a démon až moc divně. Co asi schovává? Sotva mi odpovídá na otázky. Vlastně jenom tak poněkud polovičatě. Třeba se semnou vůbec bavit ani nechce. Když mi to dojde, zastavím se a sklopím hlavu. Pravděpodobně ujde asi i nějaký ten krok, než si uvědomí, že s ním nejdu. Tohle mě opravdu mrzí. „ Promiň, asi máš vlastní plány. Nebudu tě otravovat.“ Povím mu a vydám se ke svému kolu. Asi pojedu do knihovny. Stejně nemám co pořádně dělat, tak co na tom. Tašku si opět hodím na košík za sedátkem. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Stále hlavou ve vzduchu, přemýšlíc o plánu útěku pokračuji v chůzi, Kaori sotva vnímám. Pořád přemýšlím, jak to udělám. Musím odsud zmizet, to je jistý. Teprve až když znovu promluví se proberu a zastavím se. Jsem od ní sotva pět kroků. Zhluboka se nadechnu, svěsím hlavu i ramena. Když pak ale zaslechnu její poslední větu a hned na to kroky, otočím se. "Kaori, počke..." nedořeknu. Jen svěsím pravačku, co jsem napřáhl, abych ji zastavil a s ní i ramena a hlavu. Sakra, já sem... blbec, kopnu vztekle do kufru. Otočím se zpět k intru a pak se podívám po Kaori. Nakonec se podívám na cestu k autobusu. Jsou dvě hodiny. Mohlo by dneska ještě něco jet, napadne mne, čímž přehodnotím své plány a k autobusové zastávce zamířím hned. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Záhada Neotočím se, když mě zavolá. Stejně to dělá jen pro to abych se neurazila. A ani to nedořekne. Jen zakroutím hlavou a potichu si povzdechnu. „Jsem hloupá. Nebudu mít přátele.“ Povzdechnu si potichu a potřesu hlavou sama pro sebe. Naposledy se ohlédnu. Uvidím jak se ten kluk odvrací a jde cestou, kterou jsme sem přišli zase k autobusu. A to je vážně divné. Proč odchází, když sem patří ne? Zamračím se a vydám se za ním. Pomalu. Dávám pozor, aby mě neviděl. Proč tam asi jde? Zapoměl si něco? Nebo co se děje? Až teprve na místě, kde jsem ho porazila jsem se zastavila. *On není démon... ta krev... on je... on je...* Vyteřštěně se podívám před sebe. Okamžitě šlápnu do pedálů a rozjedu se rychle rovnou za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Cesta zpět Procházím lesem a jak se přibližuji k místu, kde mne Kaori srazila, krátce se zastavím a podívám se na místo, kde jsme oba dva leželi. Pak jen zavrtím hlavou a dám se zase do chůze. Nepatříš sem. Ty patříš tam, nnapomenu se, zatímco pokračuji dál v cestě. Jsem tak zahrabán ve svých myšlenkách, že si ani neuvědomím zvuky kola, co jede za mnou. Zde jste v úplném bezpečí, neb lidé se sem nedostanou a celou školu a přilehlé pozemky chrání velmi silná bariéra. zazní mi v hlavě věta zástupkyně. To mne trochu zbrzdí, přinutí se zamyslet nad tím, jakto, že jsem se přes tu bariéru dostal. Vždyť mne neměla sem pustit. Tak jakto? Zastavím se teprve až tehdy, když mne předjede Kaori a zabrzdí se těsně přede mnou. Do smyku. Zastavím se, podívám se na ni překvapeně, pak ale jen zavrtím hlavou a pokusím se jí obejít a pokračovat dál. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Záhada Zabrzdím před ním. Netvářím se zrovna přívětivě. Lhal mi.A já nemám ráda, když mi někdo lže. Vážně ne. Jakmile se zastaví i on zadívám se mu do očí. „ Ty nejsi démon, že?“ Zeptám se chladně. Kolem kola se ještě zvedá prach z cesty. Do očí se mi malinko dostanou slzy. „ Proč si mi lhal. Já už myslela, že jsem našla konečně přítele. A při tom jsem narazila na lháře…“ Dívám se na něj. Skoro jak zraněné zvířátko. Přesto ho dál nepustím. „ A teď jdeš pryč?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Cesta domu Nechce mne pustit, proto se zastavím, podívám se na ní a když se mi podívá do očí, sklopím hlavu a svěsím ramena. Je mi jasné, že to poznala. Tak je to pravda, povzdechnu si. "Já... já... ne," nakonec si povzdechnu a svěsím ramena ještě víc. Má odpověď jí nestačí, pustí se do mě a dál do mě hustí. "Proč? Proč? Co jsem ti asi měl říct? Že jsem člověk? Sama jsi to řekla, říkáme vám příšery, lidi tě ve škole ponižovali... sakra..." posledních pár slov už skoro křičím. Zvednu hlavu a všimnu si, že brečí. Bezmocně si dřepnu na zem a hlavu svěsím ještě více. "Kam jinam mám jít? Nemám tu co dělat. Tohle není škola pro mě," řeknu pak tiše, smířlivě, trochu i omluvně. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ještě větší Záhada Když se na mě rozkřičí, málem z kola spadnu. Nemám ráda, když se křičí. Slezu z kola a pozoruju ho. Rychle si otřu oči, aby mi slzy netekli po tvářích. Pustím kolo na zem a vydám se k němu. Neudržím se. Prostě mu jednu facku natáhnout musím. Ne moc na to abych ho zabila, ale k tomu aby se uklidnil. „ Něco v tobě být musí… musí jinak by tě bariéra nepustila… To to nechápeš?“ Zeptám se ho drsně a trochu do něj strčím. „ Možná… možná, ale tebe jsem potkala jako démona…“ Pohlédnu na něj a skousnu si ret. Nakrčím nos a ucouvnu od něj. „ Běž kam chceš.“ Povím mu a zvednu svoje kolo. Nevím co udělat. Stáhnu se stranou, abych mu nestála v cestě a nechám ho být. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kdyby jenom ještě větší Sleze z kola, dojde ke mě a vrazí mi sakra velkou facku. Tak velkou, že se málem svalím na zem. Jasně, je upírka, chytnu se za tvář a trochu ublíženě se na ní podívám. Řekne mi, že ve mě něco musí být, pak do mě strčí, ale já na to nereaguji. "Jenže já jsem člověk. Obyčejnej člověk. Ty si neslyšela kolik z těch... těch... tam mluvilo o tom, jak by lidem zakroutili krkem?" řeknu tiše a podívám se na ní. Pak se ode mne oddálí a řekne mi, že můžu jít kam chci. Chvilku ještě sedím na zemi, pak se postavím, zvednu svůj kufr a se skloněnou hlavou zamířím dál po cestě, k autobusové zastávce. Nevydržel bych tu a bůh ví, co by se stalo, kdyby zjistili, kdo vlastně jsem, šel jsem pomalu, hlavu jsem měl skloněnou. Styděl jsem se za sebe, ale co jsem měl dělat? Zůstat na škole, která by mne mohla stát život? |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Záhada Vydal se pryč. Já mu ale bránit nemohla. Ne, to prostě nešlo. Usadila jsem se na sedátku kola a už jsem se neohlédla. Ani nevím jestli dneska ještě něco jede. Nevím. A je mi to jedno. Vybral si. Mlčky se vydám rovnou zpátky. Nemá cenu se otáčet. Jedu rovnou na internát. Nemám vůbec chuť se někde zastavovat. Ani za nic nemám náladu s někým mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zastávka a... hrůzné zjištění Když jsem slyšel zase uslyšel kolo, zastavil jsem se a trochu jsem pootočil hlavu, abych ji viděl alespoň koutkem pravého oka. Jen jsem si povzdechl a pokračoval k zastávce. U stojanu jsem položil kufr, podíval jsem se, kolik je hodin a pak jsem začal hledat nejbližší spoj. Jakmile jsem ho našel, padla mi tlama na vestu. Nevěřil jsem tomu, co jsem tam viděl. Další spoj jede až za měsíc? Cože? Jak... jak je to možné? nechápavě jsem koukal na seznam spojů. Těžce jsem si povzdechl a podíval jsem se zpět ke škole, kterou jsem přes les neviděl. "Fajn, měsíc to tu vydržím, pak zmizím," řeknu si a zase se vrátím zpět. Než dojdu na intr a najdu svůj pokoj, který je původně koncipován pro dva, ale já tu jsem sám, je skoro pět hodin. Zavřel jsem dveře pokoje, zamkl je, otevřel okno a kufry jsem hodil na zem vedle stolu. Pokoj byl... zajímavý. Měl vlastní kuchyňku i koupelnu, jeden stůl, dvě židle, čtyři skříně, dvě skříně až ke stropu a postele... klasické, na zemi. Jen jsem si povzdechl a natáhl jsem se na postel. Druhý den ráno jsem se probral brzy. Chvíli jsem ležel jen tak, zíral jsem do stropu a přemýšlel jsem, jestli půjdu do školy, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že ano. Vykopal jsem se ze země, trochu jsem se opláchl, něco málo jsem pojedl a rychle na sebe naházel uniformu, kterou mi poslali. Určitě museli vědět, že jsem člověk, napadlo mne, když jsem se podíval na uniformu se zeleným sakem. "Tak fajn, uvidíme, jediný, co můžu ztratit je život," povzbudím se a opustím pokoj. Možná uvidím Kaori. Tedy... pokud mě na místě nezabije, povzdechnu si a cestou se rozhlédnu, jestli ji někde nevidím (chlapecké i dívčí jsou nedaleko od sebe, proto stejná cesta do školy), ale neviděl jsem. Nikoho jsem si nevšímal, místo toho jsem došel až před školu, kde jsem se podíval na nástěnku, abych zjistil v jaké jsem to třídě a hlavně v které místnosti. Ke svému údivu jsem zjistil, že jsem s Kaori ve stejné třídě. Opět jsem si povzdechl. Mé šance na přežití se snižovali. Ve třídě jsem si sedl do zadní lavice, k oknu, rozhodnut dělat, že neexistuji. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro 1.Školní den Dejme tomu, že jsem šla spát. Moje rakev strčená místo postele stála v pokoji, kde jsem byla sama. Opět. Sama tak jako jsem byla sama vždycky. Koneckonců co se dalo dělat. Nic. A teď to asi bude stejné. Když vyšlo slunce, posbírala jsem si učení na dnešní den do batohu, učesala jsem si vlasy do dlouhého copu, který jsem si omotala kolem hlavy a oblékla si školní uniformu. Batoh jsem si hodila na rameno a vydala jsem se do knihovny. To stačí do doby než se začnou první studenti scházet do tříd, kam se nakonec vydám i já. Nezameškám nic. Přesto mě překvapí, když se ve dveřích ukáže Itsuki. Přesto se na něj podívám jen jednou, jinak si ho naprosto nevšímám. Je mi to jedno. Třeba ho tu někdo sežere. Stejně si na mě ani nevzpomene. Jakmile začne hodina, soustředím se jen na povídání učitelky. Zapisuji si všechno potřebné a pečlivě si shromažďuji poznámky. Nikdy jsem školu neflákala. Navíc po téhle hodině začne malování a já se těším. Těším, protože mám temnou náladu a hodlám se z ní vymalovat. A už asi přesně vím co budu malovat. Vím. Itsukeho. V Kaluži krve… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Škola Kaori se na mne podívala jen jednou, za to já ji sledoval ze svého místa pořád. Nedával jsem pozor, nevnímal jsem, co učitelka říkala. Snad jen pár slov, něco o tom, jak se ukrývat před lidma. Jasně, něco píšu, nebo to alespoň dělám a když se pak kouknu na papír, udiveně vyjevím zrak. Papír je popsán jejím jménem v různých variacích. Když hodina skončí, podle rozvrhu zjistím, že další hodina je umění, pak tělocvik a po něm oběd. Místo toho, abych šel na hodinu umění, zamířím na střechu, kde se usadím, strčím nohy skrz zábradlí a spustím je dolu. Hlavou se opřu o mříže a sleduji lidi dole na nádvoří. "Prvák, co zapejká už první den?" ozve se za mnou jízlivý hlas a já si tiše povzdechnu. Super, je to tady, dělám, že dotyčného neslyším. "Neměl bys tu být. Měl bys bejt na hodině, zelenáči," dodá po chvilce a já doufám, že ho má ignorace jeho maličkosti přinutí odejít a ne zaútočit. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Hodina malování Odešel a už se nevrátil do třídy. Je to jeho boj, on bude mít problémy. Proč bych si je měla přidělávat ještě já? Ne ne v žádném případě. Zůstanu sedět ve své lavici a chystám se na kreslení. Vážně se těším, tohle si vychutnám. A pak mi bude dobře. Žádná deprese z toho, že nemám kamarády. Jen jeden jediný obrázek. Zazvoní a učitelka nám předá všem plátna. A já začnu kreslit svoji vizi. Itsukiho v kaluži krve. ( samozřejmě hezčí než jsem ti poslala :D) Vážně si to užívám. A všechno ze mě opadá. No co? Vždyť jsem zvyklá být sama. Na krátko se přestanu soustředit a zadívám se z okna, než se dotknu svého medailonku a zadívám se na obraz. Povzdechnu si. Neumím kreslit zlé věci. Stejně jsem ho nakreslila jak sedí pod rozkvetlou třešní s knížkou v ruce. Já zlé obrázky prostě neumím. Je sice pravda, že oči jsem mu nabarvila na červeno, aby to nevypadalo divně a měl v sobě aspoň něco démonského, ale nic víc jiného ne. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Trable? "Hej, prďolo, mluvím s tebou," ozve se ten za mnou a já si tiše povzdechnu. "Promiň, nemám náladu na mluvení," odmítnu ho tiše, nechce se mi vyvolávat konflikt. Uslyším tichý smích a pak kroky. Snad odešel, napadne mne, ale pak mi dojde, jak jsem se mýlil. Došel až ke mě, opřel se o zábradlí a trochu do mě kopl. Nereagoval jsem na to. On se pak zarazil, začenichal a já na něj nenápadně loupl očkem. Začínal jsem se bát, co přijde. "Promiň, jdu pozdě na hodinu," radši se rychle zvednu, vezmu svou brašnu a zamířím do hodiny. Samozřejmě přijdu pozdě, jak jinak. Sotva vletím do třídy, omluvím se učitelce, že jsem zabloudil a zamířím k jedinému volnému místu. K mé smůle je vepředu. Dostanu plátno, potřeby na malování a zadání mi dá volné. Nikdy jsem nebyl moc dobrý. Rozhlédnu se po třídě, všichni jsou zabráni do práce a můj pohled se zastaví na Kaori. Nevidím, co kreslí, ale něco mi říká, že to bude něco s démonskou tématikou. Nasucho polknu, sleduji, jak je zabraná do práce. Vždyť říkala, že se těší na umění, napadlo mne. Musel jsem se trochu pousmát. Nakonec jsem do ruky vzal tužku, abych si udělal hrubý náčrt. Sice nejsem moc dobrý v malování, ale to se týká hlavně podle fantasie. Co se však týče kreslení podle předlohy, za to jsem byl celkem chválen. Začnu kreslit, oči jen občas spustím z Kaori, a to jen abych se ujistil, že nekreslím blbosti. Ne, kreslím ji, jak cosi maluje. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Hodina malování Plně se soustředím na malování a na nic jiného. Nevnímám své okolí, jen pozoruji obraz, který se tvoří před mnou na plátně. Nakonec si začnu pobrukovat svou oblíbenou ukolébavku, kterou mi zpívala maminka, když jsem byla ještě hodně malá. Obraz ukončuji svým podpisem v pravém dolním rožku. Ještě není úplně suchý, proto ho odnesu k oknu, aby doschl a nikdo mi ho neponičil. Učitelka si ho přijde prohlédnout, když ho odnáším a pochválí mne za moc pěknou práci. Jen mi řekne jestli bych za ní po hodině nepřišla a já s úsměvem kývnu. Malování mi zvedlo náladu. Usadím se do své lavice a čekám co až za zvoní, abych si mohla s profesorkou promluvit co vlastně po mě chce. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Hodina malování Soustředím se na tahy tužky, drobné stínování a stále se dívám po Kaori. Má ruka se na chvilku zataví, když vidím, jak se jí ve tváři objevuje spokojený a šťastný úsměv. Opravdu miluje malování, pomyslím si s lehkým úmyslem a pak trochu posmutním. Zachoval jsem se jak blbec, sklopím trochu hlavu a podívám se na svůj obraz. Sice je to jen črta, není na něm žádná barva, ale myslím, že dokonale vystihuje to, co jsem kreslil. Ji jak maluje. Už dokončuji poslední část, když si všimnu, že se zvedne a odnese svůj výtvor k oknu. Nijak pozorně ji nesleduji, nechci, aby věděla, že ji celou dobu sleduji. Spíše se dále věnuji dokončování své kresby. K mé smůle to do konce hodiny nestíhám. Zazvoní, všichni své malby odevzdali, jen já stále byl na svém místě a kreslil, teď už podle paměti, ale naštěstí to byly jen drobné detaily a stínování. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Hodina malování Končící hodina se pomalu vleče. Občas se rozhlédnu dívám se co malují ostatní, ale jinak sedím a mlčím. Na to co maluje Itsuki nevidím, ale raději se po něm moc nekoukám. Pak ale zazvoní. Profesorka si vybere od všech jejich plátna a já jí přinesu to své. Projdu kolem Itsukiho, ale ani na něj nekouknu. Mám svou hrdost ne? „ Co jste potřebovala Paní profesorko?“ Otážu se jí a ona mi věnuje úsměv. „ Jsi hodně nadaná, Kaori. Nechtěla by ses účastnit malířských soutěží, které pořádám? Každoročně se někteří žáci účastní. Ostatní pak vybírají nejlepší obrazy.Můžeš se účastnit i s více malbami“ Vypoví mi a já na ní zůstanu jenom koukat. Nevím co se na něco takového říká. Je to pěkná nabídka, ale opravdu na to mám? Neztrapním se jenom? Co na tom, stejně se tu semnou nikdo nebaví. „ Navíc pořádám odpolední hodiny a kurzy malování a výtvarného umění. Jestli se chceš zapsat můžeš hned. Většinou je to tam hodně rychle zabrané.“ Proberu se z omámení a nejistě zamrkám. „ Dobře.“ Dostanu ze sebe a usměju se. Ona mi tu nabízí, abych se účastnila soutěží a ukázala co ve mně je. A ještě můžu chodit na její kurzy? Proč ne. „ Kdy jsou ty kurzy?“ „ Každé úterý a čtvrtek. Kříží se to s plaveckým kroužkem.“ Já vodu stejně nesmím pomalu ani vidět, tak co? Do plaveckého kroužku bych se určitě dobrovolně nehlásila. „ Já do vody stejně nesmím. Takže mě tam čekejte.“ Usměju se na učitelku, která už už odchází ze třídy. „ Počítám s tebou i na ty soutěže. Prozatím Nashledanou Kaori.“ „ Nashledanou.“ Rozloučím se s úsměvem a vydám se ke své lavici. Posbírám své věci do batohu a vydám se na tělocvik… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Poslední ve třídě Stále dokončuji kresbu, dávám si s tím práci, ne, že bych se chtěl vytahovat, nebo předvádět, ale chci, aby byla kresba dokonalá... jako... jako ona. Můj pohled k ní opět trochu sklouzne, zvláště když prošla kolem mne. Ignoruje mne. Nedivím se jí, skloním hlavu zpět ke kresbě. Snažím se neposlouchat o čem se baví s učitelkou, prostě dál kreslím. Když pak Kaori odejde a učitelka si doprohlédne všechny odevzdané malby, všimne si, že tam pořád sedím. "A co ty? Neměl bys už jít na další hodinu?" zeptá se mne ze svého místa. "Měl, ale beztak nemohu cvičit, senpai," odpovím jí tiše, zatímco dál kreslím. Další lež. Mohu cvičit, ale bojím se. Hodně. "A pročpa ne?" "Mám problémy se srdcem, senpai," znovu zalžu, přičemž na chvilku přestanu kreslit a tužku málem zlomím, jak zatnu pěsti. "I tak bys tam měl jít, chlapče," řekne mi, zvedne se z místa a zamíří ke mě. Podívá se na můj výtvor a mlčí. "Pěkné, ale tohle jsou hodiny malování, ne kreslení," pochválí mne a zároveň i pokárá. "Neumím malovat, jen kreslit," odpovím jí a dokončím poslední detail. Pak se na ni podívám a mírně se usměji. Podám jí svůj výkres, sbalím si své věci a beze slova odejdu. Ač se mi nechce, zamířím do tělocvičny, kde se vyhnu převlékárně a zamířím rovnou do tělocvičny. Tam se usadím na lavičku, rozhodnut sledovat co dělají. "Hej, kluku, padej se převlíct," ozve se přísný mužský hlas a já zvednu hlavu. Přede mnou stojí vysoký muž velmi přísného pohledu. "Já... promiňte... nemohu cvičit, mám problémy se srdcem," odpovím mu, ale on se na mě přísně podívá, nejspíše mé výmluvě nevěří. "Jak se jmenuješ?" "Koizumi Itsuki, senpai," odpovím mu. Má výmluva je v háji. Dneska mi to možná projde, ale až si prohlédne mé papíry, pokud tu nějaké mají, tak zjistí, že mi nic není. Že jsem byl dokonce špica ve sprintu. Možná mé papíry nemají, napadne mne nadějně, ale moc tomu nevěřím. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Hodina tělocviku Nechce se mi na tělocvik, ale co jiného mi zbývá. Nic. Já vím. Ulejvat se nehodlám. Na to mám celé odpoledne. Dneska je škola naštěstí docela krátká. Ale zítra? Zítra to bude dlouhé i s malováním. S povzdechem se začnu převlékat, raději na sebe vůbec neupozorňuji. Proč taky. Obléknu si červené kraťasy a bílé tílko, tak jako ostatní děvčata a vydám se s nimi na hodinu. Budeme běhat. Těším se až tohle skončí. Běhám docela rychle, aby taky ne, když jsem upírka, ale nelíbí se mi to no. Nemůžu za to, nejsem společenská až tak moc. Aspoň s námi ale neběhají kluci. Ti budou mít něco jiného. No aspoň mě nikdo nebude okukovat. Tenhle úbor mi přijde ponižující. Tak trochu. Odhaluje víc než je zdrávo.Ne že bych nutně musela nosit rolák a kalhoty, to ne, ale s mým poprsím to není zrovna jednoduché. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Tělocvik Přesně jak jsem čekal, tělocvik bych nejspíše nepřežil. Jako první měli rozcvičku, tu bych ještě zvládnul, nějaké pohybové cviky, pár koleček kolem tělocvičny a další rozhýbání. Pak byl šplh po laně, to bych také zvládl, jenže pak přišli na řadu míčové hry, přesněji vybíjená a podle toho, jaké rány kluci dávali, asi bych byl velmi často v umývárce s nosem pod studenou vodou, nebo na ošetřovně s otřesem mozku. Seděl jsem tedy jen na lavičce, sledoval hru a občas jsem se koukl i na nevraživý pohled našeho tělocvikáře. Doufal jsem, že to brzy skončí. Chci svojí kytaru, postesknu si, zavřu oči a představuji si, jak mi prsty rejdí po strunách a vyluzují jemnou melodii. Když bylo po tělocviku, bylo zároveň i po škole. Dnes to bylo krátké, ale jen dnes. Zítra to bude až do odpoledne. Z tělocvičny jsem vyrazil rovnou do jidelny na oběd, kde jsem si vzal jídlo a zamířil zase na střechu školy. V klidu jsem jedl jídlo a pozoroval lidi dole, jak cosi připravovali. Asi zápis do kroužků. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Odpoledne Běhat celou hodinu je něco otřesného. Ne že bych to nedávala, ale mám pocit, že profesor se v tomhle přímo vyžívá. Aby to nebyl nějaký šílený perverzák. To by bylo něco hrozného. Hodina vážně končí až za hodinu. Člověk by neřekl, že se to může tak nehorázně táhnout. Jestli to bude takhle každý tělocvik, tak to nebude nic dobrého. Ještě, že mě nemůžou nutit plavat. Stejně jako ostatní dívky se vydám do převlékárny, kde na sebe hodím jen sukni a košili, načež vyrazím na internát, abych se opláchla a převlékla. Musím potřebuju se uvolnit. Ve své speciální směsi si chvíli odpočinu, než se celá usuším a vyrazím na oběd. Dnešní odpoledne mám volno. Jenže co bych měla dneska dělat? Nudit se? Poflakovat se po pozemcích školy? A nudit se. Nakonec vezmu kolo a vydám se do parku, s batůžkem na zádech a v něm se skicákem a tužkami. A taky gumou na mazání. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Odpoledne Ze svého místa na střeše si všimnu dívky na kole, jak míří kamsi do parku. Kaori, napadne mne, rychle do sebe nahážu oběd a zamířím dolu. Špinavé nádobí nechám v jídelně a zamířím do parku, tam, kam jsem ji viděl jet. Musím se jí omluvit. Choval jsem se jak idiot, napadne mne, když mířím parkem za ní a ani si nevšimnu, že mne sleduje kluk ze střechy. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Park Zastavím se až dál v parku, kde kolo opřu o jeden ze stromů a sednu si pod strom, kde nebude žádné prokleté mraveniště ani nic jiného a začnu si malovat strom, který je před mnou. Všechny detaily a lístečky, které vidím a užívám si to. Mám svůj klid a dělám to co mám ráda. No tak co … Jsem ráda že to tak je. Vážně jsem ráda, že jsem úplně sama? Nesnažím se jen sama sebe přesvěčit, že to tak je? Snažím já vím. Začíná mi být zase docela skleslo. A bavit se s ostatními moc neumím. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Park a další problémy Konečně jsem v dálce spatřil Kaořino kolo a o menší kousek dál i jí, jak seděla pod stromem a něco kreslila. Ještě jsem o něco přidal, abych byl u ní co nejdříve. Když jsem byl už sotva dvacet kroků od jejího kola, najednou jsem ztratil pevnou půdo pod nohami a o chvilku později jsem ryl nosem v zemi. Taška, kterou jsem držel v ruce, odlétla dál a zastavila se až u kola. "Mě nikdo ignorovat nebude, zelenáči," ozve se zase hlas toho kluka ze střechy a já se otočím na záda. Ale ne, proč? postesknu si a podívám se na toho kluka. Jeho ruce se změnila v dlouhá zelená chapadla, ovšem zbytek těla byl stále stejný. "Promiň, nemohli bychom... nemohli bychom na to zapomenou?" zeptám se ho vystrašeně a začnu pomalu a opatrně couvat zpět. Jenže to s mi nezadaří, chytne mne chapadlem za nohu a zvedne ze země. "Proč mi neukážeš svou pravou podobu? Proč se nebráníš?" zakření se na mě a mrkne mnou o nejbližší strom. Bolestivě dopadnu na záda a ucítím, jak mi zapraskají kosti. S velkým štěstím nebudu mít nic zlomeného. "Nechci... nechci se... se prát," vyheknu a při tom vykašlu trochu krve. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Rvačka Můj klid byl porušen. Porušen a ještě ke všemu násilím? To se mi vážně vůbec nelíbí. Odložím stranou skicu i per a zvednu se na nohy. Opráším si sukni a podívám se na to kdo to ruší. Proč tu na sebe tak řvou. Vážně mě překvapí, když uvidím Itsukeho jak leží na zemi a nad ním ten chapadláč. Zamračím se. Vydám se rovnou k nim. Mám sto chutí tomu chapadláči říct, že on žádnou podobu nemá a že je to člověk, aby ho rozškubal na cucky, ale cosi mě zastaví. „ Co mu chceš Kalamáro?“ Zeptám se ho. Kalamára má přece taky chapadla. Takové ošklivé zvířátko. S chapadly. Tak jako on. Podívám se na Itsukeho, který mi možná pravděpodobně vidí i pod sukni. Na černé krajkové kalhotky. Pro dnešek. „ Zvedej se Itsuki.“ Natáhnu k němu ruku a vytáhnu ho na nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Problémy Otřu si krev z úst a podívám se na toho kluka. Má odpověď ho evidentně neuspokojila, protože se jen uchechtl a opět zaútočil. Než se ke mě ale jeho chapadla dostala, postavila se mezi nás Kaori a okřikne toho kluka. Ten chvíli jen nechápavě na ni civí, čehož dívka využije, aby mne vytáhla na nohy (pohledu pod sukni odolám). Když mi podá ruku a já ji přijmu, zvedne mne a v tu chvíli se stane hned několik věcí najednou. Kluk bez jakéhokoliv varování vztekle zaútočí, míříc tentokrát na Kaori, já, všimnouc si přicházejícího útoku zaštítím Kaori svým tělem a jak dopadne jeho chapadlo na má záda a srazí mne na zem, omylem se chytnu Kaořina přívěšku, který, k mému údivu, velmi lehce povolí a zůstane mi v ruce. Kéž bych měl šanci nad tím nějak přemýšlet. Klukův útok byl tvrdý a srazil mne rovnou na zem, ne jen do kolen. Myslím, že... omdlím, napadne mne, ale pak zavrtím hlavou a pokusím se vstát. I když jsem obyčejný člověk a proti němu nemám žádnou šanci, nedovolím mu, aby jí ublížil. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Rvačka Asi bych neměla důvěřovat nepříteli. Neměla bych se k němu vůbec otáčet zády že? Jenže já nejsem zvyklá bojovat. Ne já. Možná mé druhé já zamčené křížkem. Nechápu proč to otec udělal, ale jsem vlastně velice ráda. Najednou proletí chapadlo a já si ani sama nestihnu všimnou co se stalo, ovšem najednou cítím ten… ten zvláštní pocit, který jsem necítila už strašně dlouho. Naposledy před tím než mi otec přívěšek nasadil. A teď byl křížek pryč. Překvapilo mě hejno netopýrů, které se kolem mě slétlo i přes den. Přeměna byla rychlá. Hodně rychlá. Vlasy mi vybledli, celkově mi začala uniforma být trošku malá. První jako by se na mě netopýři nalepili, ale pak se začali rozlétat. A já tam stála v celé své kráse. V celé své síle.  „ Neměl sis zahrávat.“ Zasyčím. Snad to není ani můj hlas. Je starší, mocnější. Netopýři zahalili oblohu. A já prokřupala své staré kosti. Byla jsem volná. Volná. Na rtech se mi usadil chladný úsměv plný pohrdání vůči tomu chapadlatci. Nečekám vlastně ani na nic. Rovnou se rozběhnu vůči té kalamáře před mnou a nakopnu ho do obličeje. Pěkně s vervou a elegancí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Překvapení Zvedám se ze země, v ruce držím křížek, který měla Kaori na krku a zhluboka dýchám. Rána do zad si opět vyžádala krvavé zakašlání. Snažím se to nevnímat, pokouším se vstát, dát se dohromady a i přes to, že to nejspíše nepřežiju, ochránit Kaori. Jenže než se mi to podaří, opět se postavit, obklopí jí netopýři a když odletí, já jen v úžasu dopadnu na zadek. Zdá se vyšší, starší a, abych byl upřímný, vyvinutější. Ovšem i více děsivější. Kluk se proměny zprvu také zalekl, trochu couvl, ale pak si uvědomil, že je stejně jako já prvanda a neustoupil. Naopak, opět se chystal zaútočit. Jenže Kaori byla rychlejší. Skokem v kopu se přenesla přese mne (krvetrysk z nosu... hádej ;)) a její noha témeř doslova promáčkla klukův obličej. Ten odletěl v dáli a zastavil se až o druhý strom. Ten první přelomil v půli. Já, hlavu zakloněnou, jsem to celé sledoval a nedokázal jsem věřit tomu, co jsem právě viděl. Nechci jí naštvat, napadlo mne. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki Co já vím co viděl? A proč zase krvácí? Nevím. Chapadlatec odletí pryč a přelomí můj strom. Strom, který jsem měla rozkreslený. Ano. Umím kreslit po paměti, ale to už nebude ono. Vydám se k Itsukimu. Leží na zemi, zakloněný a krvácející z nosu. „ Musíš se předklonit. Takhle ti krev nateče do plic a utopíš se. Pomalu a ošklivě.“ Povím mu a hlavu mu přesunu dopředu. Zůstanu klečet před ním. Zvednu ho a opatrně si ho opřu o sebe. „ Půjdeš na ošetřovnu. Snad po cestě neumřeš.“ Postavím ho na nohy a dojdu pro naše věci. Hlavně se dívám po svém medailonu. „ kde je křížek?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Když bylo po všem, došla až ke mě (krev z nosu už netekla) a řekla mi, že se musím předklonit, aby mi nenatekla krev do plic. No, nějakou jsem tam už asi měl, podle toho krvavého kašle. Přesune mi hlavu dopředu a klečí přede mnou, zatímco si jí pozorně prohlížím. Co se s ní stalo? Je jiná, ne jen vzhledem, napadne mne. Je rázná, ví si rady a není tak zakřiknutá, jako před tím. Pomůže mi vstát, což mne opět přinutí vykašlat další krev. Asi mám zlomený žebra, napadne mne. "Díky," řeknu tiše a když mne pak podepře, zeptá se na svůj přívěšek. "Mám ho," ukážu jí přívěšek, který jsem celou dobu držel v ruce. Vezme si jej a připne si ho zpět na "obojek" co má kolem krku. V tu ránu se změní zpět zase v tu Kaori, co znám. "Já... já... (chrchly chrchly), promiň, Kaori," řeknu tiše, zatímco míříme zpět ke škole. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Rvačka Připnu si zpátky svůj křížek a tiše vydechnu. Přeměním se zpátky a podívám se na něj. Potřesu hlavou a povzdechnu si. „ Budeme přátelé? A nebo ne?“ Zeptám se tiše a oba dva batohy hodím do košíku na kole. Vezmu kolo a Itsukiho podepřu. „ Neomlouvej se. Mám na tom i svůj díl viny.“ Zašeptám potichu a sklopím hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zpět do školy Podívám se na ní, když se mě zeptá jestli budeme přátelé a pousměji se. Chvilku mlčím, ne však proto, že bych se rozmýšlel, ale proto, že hledám správnou chvíli kdy to říct a vyhnout se i kašli. "Rád budu tvůj přítel," usměji se na ni a celkem vděčně, když mne podepře. Není to moje vypočítavost. Ne, není. Zatím je jediná, kdo mne nechce zabít a věřím tomu, že takových se tu ještě dost objeví, napadne mne. Jdeme pomalu zpět ke škole, jak řekla Kaori, na ošetřovnu. "Neomlouvám se za tohle, ale (chrchly) za to, jak jsem se včera (krvavé chrchly) choval, promiň," to poslední promiň bylo za mé chrchlání. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Směr ošetřovna „ Doufám, že po tomhle nebudu mít školní trest za neuměřenou sílu.“ Povzdechnu si potichu, když slyším jak hrozně chrchlá a cítím krev. Jak já bych si teď nejraději kousla. A nemám to daleko. Jenom nahnout hlavu k zápěstí. Potichu mlasknu a olíznu si rty. Jsem ráda, že bude můj přítel. První kterého jsem kdy měla. Pousměju se. Přesto se ale neudržím a brzy přitisknu rty na jeho zápěstí a zakousnu se. Má tak strašně dobrou krev. Omámeně se od něj nakonec odkloním a kouknu na něj. „ Promiň. Nemůžu si pomoct…“ Vydechnu a tváře mi docela zrudnou. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Na ošetřovnu "Bylo to po vyučování a sebeobrana," mrknu na ní, když se začne strachovat, aby z toho neměla nějaký trest. Držím si volnou ruku u úst, abych stále nekašlal krev, ale že by to nějak pomáhalo, to se říci nedá. Uslyším tiché mlasknutí a koutkem oka se podívám na ní. Mé zápěstí má skoro u svých úst, ale nezakousla se. Nesmíš cuknout, pomyslím si. Ne, že by mi to už nevadilo, ale přeci jen, nechci hned ztratit jediného přítele, kterého tu nejspíše budu mít. Konec lesa se pomalu blížil, když jsem najednou ucítil dvojité píchnutí na zápěstí a pak ten nepříjemný pocit, když vám odebírají krev. Podíval jsem se tím směrem a oči se mi hrůzou roztáhnou. Zase mi saje krev. Chtělo se mi řvát, ale přes zlomená žebra to moc nešlo, takže jsem jen držel. "Neumřu na utopení se ve vlastní krvi... umřu na její nedostatek," trochu zavtipkuji, ale musím uznat, že krev už tolik nechrchlám. Zarazit si dlouhé brčko do plic, napadne mne a ta myšlenka mne trochu ozesměje. Do krvavého kašle. To už jsme naštěstí před školou a já se začínám cítit trapně. Proč? No, vypadám, jakoby mne srazilo stádo volů (od toho není moc daleko) a ke všemu mne podepírá holka. Zejtra to bude ve škole hustý, povzdechnu si. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Směr ošetřovna „ Pro… promiň. Když ty máš tak… tak sladkou krev. S tím jsem se ještě nesetkala.“ Povím mu provinile a skloním hlavu. Mrzí mě, že se nemůžu udržet, ale teď je to lepší, když jsem si cucla. On se opět rozkašle a já si nejistě skousnu ret. Je to člověk. Člověk. Co když to na ošetřovně poznají? Kouknu na něj a pak na budovu školy „ Jak to že si neodjel?“ Zeptám se ho a zase pohledem sjedu k němu. Poponáším ho s menšími obtížemi rovnou k ošetřovně, která je hned vedle hlavní budovy, kde ho předám do péče sestřiček. „ Co se vám stalo? Vypadáte jako by vás převálcovalo stádo nočních můr.“ Zhrozí se sestřička s kočičím ocasem a ušima. „ Napadl nás jeden kluk z vyššího ročníku. Itsuki to odnesl.“ Povím jí a ta ho ihned začne ošetřovat. „ Asi si tu pár dní poleží. Nejméně do zítřka.“ Poví a já na Itsukiho kouknu. Mrzí mě to. A kvůli mně mu ještě chybí krev. Skousnu si ret. Ale nic udělat nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna "To je dobrý, jen mě vždycky upozorni," uklidním jí, když se mi provinile omluví. Už jsme skoro u školy, kde probíhají zápisy na kroužky. Jo, na mě asi nezbude, povzdechnu si, ale nijak moc to neřeším. "Autobus jezdí jednou za měsíc," odpovím jí popravdě, a opět trochu zakašlu. Naštěstí to už není tak strašné. Konečně dojdeme do ošetřovny, kde si mne hned převezme sestřička s kočičíma ouškama a ocáskem. Tady mě už nic nepřekvapí, pomyslím si. "Nejste daleko od pravdy," zahalekám, když mě uloží do postele a začne ošetřovat. Jak mne prohmatává, zaskuhrám, když projede přes žebra. "Máš zlomená dvě žebra a propíchlou plíci, kdyby ti to sem trvalo o chvilku déle, už by to bylo zbytečné," zamračí se. "Ale neboj, to dám rychle dohromady. Zítra budeš moci jít. Ale až večer," řekne mi a pokračuje v léčení. "Tak se zdá, že zejtra zameškám pár hodin," řeknu ztěžka a usměju se na Kaori. "Ještě jsem ti nepoděkoval. Díky, Kaori," usměju se nakonec na dívku, než mne sestřička okřikne, abych mlčel. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ošetřovna Přikývnu a předám ho sestřičce, která ho začne ošetřovat. Nejistě si skousnu ret a podívám se na něj, když začne sestřička mluvit. Mohl mi umřít v náručí. Úplně mě přejde po zádech mráz a zadívám se na něj. „ Zápisky ti udělám… Na jaké předměty by si se chtěl zapsat?“ Zeptám se ho a skousnu si ret. Sestřička ho okřikne a já se omluvně podívám na ní i na něj. „ Zapíšu tě ano? Snad na něco rozumného, co zvládneš…“ Povzdechnu si a zakroutí hlavou. „ Neděkuj… to já děkuju tobě.“ Pousměju se a kouknu se na sestřičku. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna Taky jsem celkem čuměl, když mi řekla, že jsem mohl být už jinde. Pak ale ty myšlenky zaženu a dál se usmívám na Kaori. Občas to jsou bolestivé úsměvy, když mi sestřička napravuje žebra. "Hude-" nedořeknu, protože mi sestra položí ruku na pusu a přísně se na mě podívá. Jen vystrašeně zamrkám a pomalu přikývnu. Snad pochopí, že chci na hudebku. Dostat do ruky zase kytaru a hrát, zadoufám tiše a nechám se opečovávat od zkušených rukou sestřičky, přičemž se stále usmívám na Kaori. I když jsem rád, že jsem se s ní spřátelil, stále mi to neumlčelo zaječí úmysly. Jen je to na krátko odsunulo stranou. Ale kdo ví, jak se to tu ještě vyvrbí. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zápis „ Hudebka? Dobře… tak dobře.“ Pousměju se a přikývnu. Tam možná budeme taky společně. Podívám se na sestřičku, když ho ošetřuje a chytím ho jemně za ruku. Musí to hrozně bolet. Ne že by mě někdy něco nebolelo, ale mě přece nikdy nikdo nic nezlomil. „ Tak se drž. Půjdu nás zapsat, abychom měli slušné hodiny.“ Povím mu. „ Přijdu zase zítra. Takže… dobrou noc.“ Položím mu jeho batoh k posteli a pak se vydám k nástěnce u hlavní budovy. Procpu se dopředu a rychle si najdu hudební výchovu. Je každou středu hned po vyučování. Zapíšu tam sebe i Itsukiho a pak se podívám co tam ještě je. Moje jméno je ještě připsané u výtvarky. Nakonec si prohlédnu co je tam ještě volného k zápisu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori - zápis Dívala ses na všechny kroužky, obcházela jsi jednotlivé stánky a poslouchala nábory nových členů do různých klubů. Sebe i Itsukeho jsi už zapsala do hudebky, sebe pak ještě do výtvarky. Dále tam byl kroužek novinářů, několik sportovních kroužků (plavání, míčové hry, běh), herecké kluby (dva, soupeří mezi sebou), fotografický kroužek, klub bojových umění (ať se zbraní nebo bez), kroužek herectví, který byl zaměřen na přetvářku mezi lidmi, kroužek o lidech, abyste jim lépe porozuměli, kuchařský kroužek, filmařský, čtenářský klub, spisovatelský a nakonec i klub záhad, který byl úplně prázdný. Ošetřovna Rozloučil jsem se s Kaori jen lehkým zamáváním ruky, tedy spíše dlaně, když jsem měl zakázáno mluvit. Sledoval jsem ji, dokud neodešla a ještě nějakou chvilku jsem koukal na dveře, ve kterých zmizela. Sestřička mne pak přinutila, abych se posadil a dal ruce dál od zad, aby mne mohla obvázat. Jen jsem mlčky seděl, nechal se obvázat a přemýšlel jsem. Stále jsem měl zaječí úmysly, pořád jsem chtěl odsud zdrhnout, ale nakonec jsem si řekl, že uvidím, jak to bude za měsíc. Sestřička mne nakonec uložila a na chvilku odešla. Já ležel na posteli, ruce podél těla a civěl jsem do stropu. Po krátké chvilce jsem se začal nudit a šlo to na mě asi vidět, protože sestřička ke mě zase přišla. "Jestli chceš, můžeš si číst," navrhne mi a natáhne se pro mou tašku. "A kreslit?" zeptám se jí tiše, opatrně. Jen přikývne a z brašny mi vytáhne sešit a tužku. Kývnutím jí poděkuji a i když pohyb trochu bolí, začnu kreslit. Kaori v její druhé podobě, jak bojuje proti tomu blbovi. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Internát Prohlížím si kroužky. Z těch co tam jsou mě zaujme až ten poslední, ale ten je úplně prázdný, takže asi vůbec nebude oblíbený. Nakonec si zapíšu jenom výtvarku a hudečku a pak se vydám na koleje. Kolo si dám tam kde je jeho místo a pak si zalezu do své rakvičky. Jen se převléknu a natáhnu se. K sobě si vezmu skicák a začnu si malovat. Strom nechám nedomalovaný, nemám náladu na něj. Tentokrát začnu kreslit Itsukiho ruku jak drží můj křížek. Popravdě když to vidím nakreslené, zamračím se na to. Jak to že to uměl? Vždyť to nesundá nikdo jiný krom mého otce. Mého otce. Nejsilnějšího upíra ze všech. Našeho vládce. Itsuki vlastně ani neví s kým se zapletl, když se semnou začal bavit. Možná jsem ho tím přivedla do nebezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna Kreslím si dlouho v tichosti. Sice mám Kaori před očima pořád, ale nějak nedokážu správně vystihnout její postavu. Nakonec kreslení nechám, odložím zavřený sešit a tužku na stolek a opět se zahledím na strop. Opatrně se zhluboka nadechnu a mé myšlenky se zase stočí k tomu, co se dnes stalo a k útěku odsud. Chci odsud zmizet, ale zase nechci tu nechat Kaori samotnou. Jenže blh ví, co se tu ještě stane a jestli se vůbec dožiju dalšího měsíce. Dneska to bylo štěstí, že byla poblíž. Jakto, že se změnila? Ta kvůli tomu růženci? nedá mi to a stále přemýšlím, jak bylo možné, že se změnila a tak snadno ho porazila. Asi nebude jen obyčejná upírka, napadne mne po chvilce, ještě než začnu usínat. Spánek se však dostaví velmi brzy. Probudím se až druhý den, ve chvíli, kdy je už pomalu čas oběda. Nade mnou stojí sestřička, takže se trochu polekám. Ovšem hned mne uklidní, že mi jen přišla zkontrolovat, jak je na tom zranění. Takže se opět posadím, ona mi sundá obvaz a já se pořádně nadechnu. Udiví mne, když to tolik nebolí, jako včera. Spokojeně mi projede žebra, tentokrát to lochtá. Nakonec mi několikrát zaklepe na zlomené, nyní již srostlá žebra a s přikývnutím mi řekne, že večer mohu jít, ale nesmím se přemáhat. Opět mne obváže a za krátkou chvilku mi přinese jídlo. Mě nakonec dojde, že je to velmi podivné, že jsou už srostlé. Pak si ale vzpomenu, kde to jsem a divit se přestanu. Radši se pustím do jídla, než mi vychladne. Po jídle zase vezmu sešit a začnu si kreslit. Tentokrát ale kreslím Kaori, jak si ji pamatuji ze třídy výtvarky. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Další den Usínám až hodně pozdě. Moc pozdě na to , že jsem přišla vlastně docela brzy do pokoje. Ale nakreslila jsem víc než dost. Celý obrázek. Jen obyčejnou tužkou, ale to úplně stačí. Vstávám ráno, stejně jako ostatní, se kterými se vydám na snídani. Najím se a pak rovnou na hodinu. Není čas na nic jiného. Dneska to bude hodně dlouhé. Přestávka na oběd, pak dvě hodiny, jedna dějepisu a další přírodních věd. No a pak dvě hodiny kreslení. Vlastně jsem vůbec nedostala čas na to zastavit se na ošetřovně za Itsukem. Bylo toho mnoho na dnešek. Vidím že úterý bude prostě ohromně náročný den. Teprve až po hodně výtvarky jsem měla konečně volno. Připozdívalo se a blížila se večeře. Hmm… Večeře. A já se i s batohem a skicákem pod paží vydala rovnou na ošetřovnu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna, večer druhý den Než dokreslím náčrt, je už celkem pozdě večer a sestřička mi ještě přinese večeři. Najím se a po jídle mi řekne, že už můžu jít, ale obvaz si mám sundat až zítra ráno. Jen přikývnu, hodím nohy na zem, najdu své kalhoty a zrovna, když se obouvám do ošetřovny přijde Kaori. "Ahoj," přivítám jí s úsměvem a utáhnu si tkaničky. "Jak ses měla?" zeptám se jí s úsměvem a začnu hledat košili a školní sako. Sešit s mým nákresem její maličkostí leží na stolku a na něm je jen má tužka. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuki Vletím na ošetřovnu pomalu jak neřízená střela a teprve až ve dveřích do místnosti se zastavím. S úsměvem se vydám rovnou za Itsukim, který se zrovna obléká a hledá svou košili. „ Ahoj, Itsuki… No.. bylo to hodně náročné dneska. Teď jsem skončila. Ještě jsem se nestihla ani najíst.“ Zamrkám a protáhnu se. Pousměju se na něj a prohlédnu si ho. „ A co ty? Jak ti je? Bolí to ještě?“ Kouknu na něj a na jeho obvazy. „ Mám ty poznámky pro tebe.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori "Tak to se hned půjdeme najíst. Já sice jsem už po jídle, ale dám si ještě s tebou," usměju se na ní a konečně najdu košili. "Už je to lepší, díky," usměju se na ní. Tentokrát nelžu, opravdu je to lepší. Konečně si navlíknu košili, pozapínám si knoflíky a pak vezmu sako, které si jen obleču, ale nezapnu. Momentálně vypadám jako flákač. "Děkuji, je toho hodně?" zeptám se jí, vezmu tašku a spolu zamíříme ven. Pak ji jemně vezmu kolem pasu, aby jí nenapadlo jít jinam, než do jídelny na jídlo. Když jí dojde, co mám v úmyslu a poznám, že nebude mířit jinam, pustim ji. "Ještě jednou ti děkuji za včerejšek. A rovnou se i omlouvám," nakonec se jí ještě omluvím a usměu se. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zahrada Zadívám se na něj a pousměju se, když řekne, že půjde semnou. Jsem ráda, že je na tom lépe. Alespoň něco. Navíc mě to utvrzuje v tom, že v něm něco je protože takhle rychle se lidé přeci neléčí. „ No je toho dost. Ale psala jsem do sešitů zvlášť, takže nemusíš nic přepisovat.“ Usměju se a z brašny začnu vytahovat pět sešitů. Podám mu je a pousměju se. „ Jsou tvoje.“ Popravdě, překvapí mne, když mě chytí kolem pasu. Moc nechápu proč. Přesto se nezastavím, jenom hrozně zčervenám a znejistím. Pak mě ale pustí. Kouknu na něj, když se začne zase omlouvat. Zakroutím hlavou a pousměju se. „ Ne. Neomlouvej se ano?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Do jídelny Celkem na ní vykulím oči, když mi řekne, že výpisky psala dvakrát. Nechápal jsem ji, ale byl jsem jí velmi vděčný. Podala mi sešity a já je s úsměvem přijal. "Děkuji, máš to u mě," mrknu na ní a schovám sešity do tašky. "Dobře," podívám se na ní omluvně a pak se zase usměju. To už jsme v jídelně. Rozhlížím se po jídle, přemýšlím, co si dám a nakonec zvolím lehký dortík a nějaký džus k pití. Počkám na Kaori a spolu s ní se vydám k nějakému volnému stolu. "Jestli to bude pořád tak, jak to bylo včera, nevím, nevím," povzdechnu si tiše, když se usadíme k jídlu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Jídelna „ Mám? Dobře.. co třeba pravidelný přísun krve?“ Zeptám se a lehce na něj vycením zuby. Sám si naběhl. Přesto to nemyslím vážně. Jen nevím jestli se dokážu udržet, když mu bude téct krev. „ Nebude. Nebude to tak uvidíš. Jenom se musíme připravit na to, že se to stát může. Jsme na škole démonů. Většina si potřebuje něco kompenzovat.“ Pokrčím rameny a potichu si povzdechnu. Vezmu si k večeři hromadu ovoce a pomerančoví džus. Vyberu stůl, kde je volno a pustím se do jídla. Mám ovoce hrozně ráda. „ Zvládneme to… A… Asi bych ti pak měla něco vysvětlit.“ Dotknu se svého křížku na krku a zadívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Jídelna Měl jsem si myslet, že to navrhne. Tiše si povzdechnu a podívám se na ní, ovšem s úsměvem. "Jen když to nepřeženeš," mrknu na ní a pustím se do zákusku. Při jejím ujištění, že to nebude tak strašný si jen tiše povzdechnu. Vím, že mě chce jen uklidnit. Sice se jí to trochu povedlo, ale pořád mám pocit, že to tak jednoduchý bude. "Něco říct?" chytnu se a podívám se na ní, když polknu. Zajímá mne, co chce říci, ale je mi jasné, že mi to neřekne hned a tady. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Jídelna „ Nepřeženu.“ Usměju se spokojeně a podívám se na něj. Prohlédnu si ho ale pak se zase věnuju pouze jídlu. Sním si své, dopiju lahodný džus a počkám na Itsukiho. S úsměvem seberu brašnu a hodím si jí na rameno. „ Tady ne Itsuki. Nemusí to hned vědět všichni.“ Povím mu a podívám se po plné jídelně. Je tu hodně lidí. To ano. „ Pojď. Projdeme se.“ Usměju se na něj. Počkám až mě dojde, odnesu talíř a vydám se ven. Rovnou do parčíku. Sice jinam než jsme byli včera. Raději. Co nejdál od toho místa. „ Víš… hodně mě zarazilo, že si mi.. můj přívěšek strhl. To.. to totiž mohl udělat jen můj otec.“ Zastavím se a dotknu se přívěšku. „ Asi bys měl vědět že to co si viděl, byla moje normální vizáž. Jsem… jsem Jak ti to říct po lopatě. Upíří princezna. Po svém otci nejsilnější upír mezi všemi.“ Zadívám se mu do očí a skousnu si ret. Ostatní to vědět nepotřebují. „ Tohle…“ Ukážu mu křížek. „ Můj otec mi spoutal moc. A to on jediný to do teď mohl sundat. Jak to, že ty si ho strhl s takovou lehkostí?“ Zeptám se ho opatrně. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Procházka Naše oči se střetnou, oba dva se usmíváme. Zatímco ona se pak zase začne věnovat jídlu, já se už zákusku nedotknu, jen ji pozoruji. Když pak dojí, spolu s ní se zvednu, vezmu svou tašku a zamíříme ven. Jdeme opět do parku, ale všimnu si, že jinam, než včera. Pak začne povídat. Upíří princezna? překvapeně zamrkám, ale nic neřeknu, jen ji dále mlčky poslouchám. Ten přívěšek může sundat jen její otec? Tak jakto, že já? nechapavě se podívám na své ruce. Hned na to se mne zeptá na stejnou otázku, jakou jsem si položil. "Já... já nevím. Ani jsem neměl v úmyslu ti ho strhnout, chtěl jsem tě... vím že to zní asi směšně... ochránit před ním. Jak do mě narazilo jeho chapadlo, spadl jsem na tebe a rukou jsem se asi chytil tvého přívěšku, když jsem nechtěl spadnout," zavzpomínám, jak to bylo. Opravdu netuším, jak se mi to povedlo. Podle toho, co mi před chvilkou řekla, měl jsem na tom růženci zůstat viset a nebo spíše jí srazit dolu sebou. Jenže to se nestalo. "Takže... ty... ty jsi nejmocnější upírka?" znovu se na ni překvapeně podívám, s úžasem v očích. Ty kráso, já se kamarádím s nejmocnější upírkou, dcerou samotného krále upírů, stále nedokážu uvěřit tomu, co mi před chvilkou řekla. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vycházka Začne mluvit o tom, že mi ho ani strhnout nechtěl. Skousnu si ret. Je to moc divné, ale popravdě? Nevadí mi to. Alespoň nás pravděpodobně dokážu ochránit. Pravděpodobně. Ale bude to tak vždy? Netuším. Nevím a bojím se, že ne. Podívám se na něj a povzdechnu si. „ Ne. Nejsem nejmocnější. Nejmocnější je můj otec. Já jsem ale téměř stejně mocná jako on.“ Povím mu a sáhnu si na růženec na krku. „ A tohle mě svazuje. Aby semnou nebyli problémy.“ Šeptnu tiše a skousnu si ret. Nakonec ho chytím za ruku. „ Nechci aby to někdo věděl. Prosím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Procházka Usmívám se na ní, když mi řekne, že nejmocnější není. Já vím svoje a u toho zůstanu. Pro mě je nejmocnější. Sice to může být pro hodně lidí ponižující, když je zahrání holka, ale ně to nevadí, zvláště proto, že si uvědomuji jak jsem oproti všem tady slaboučký. Nejsem vlastně nic, než jen hmyz poletující kolem nich. I proto musím vypadnout, tiše, nenápadně si povzdechnu. "Problémy?" trochu nechápavě se na ni podívám. Nevěřím, že by ona způsobovala problémy. "Neboj se, nikomu to neřeknu," ujistím jí a tohle myslím opravdu vážně. I kdyby mi někdo vyhrožoval smrtí, nebo bych před tou smrtí byl, nikdy bych její tajemství nevyzradil. "Ale co ten kluk?" zeptám se pak a myslím toho blba, co na nás, vlastně na mě, zaútočil. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vycházka „ Otec nechce, abych se zabývala boji.“ Povím mu a potřesu hlavou. Potichu si pozdechnu a skousnu si ret. Stisknu mu opatrně ruku, když mi slíbí, že to nikomu neřekne a přikývnu. „ Děkuju moc.“ Šeptnu s úsměvem a lehce se usměju. „ On? Nemyslím, že o tom něco bude vědět..“ Pokrčím rameny s úsměvem a podívám se kolem. „ Měli by jsme vyrazit na Internát.. brzy bude noc.“ Povím mu a vydám se pomalu rovnou k internátu. Pomalu sice ale jdu. „ Řekni mi něco o sobě Itsuki.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Procházka Na její odpověď jen chápavě pokývu a usměju se. Když se zmíní o tom klukovi, jen se zasměje. Jo, asi má pravdu, usmívám se, zatímco se pomalu otočíme a jdeme zpět, když řekne, že už se stmívá a měli bychom se vrátit. "O mě? Můj život je nezajímavý," zasměju se, pak trochu posmutním, když si uvědomím, co je na tom pravdy. "Odkud jsem už víš, není to zas tak daleko, jak se zdá. No, v rodném městě jsem chodil na nižší střední, kde jsem prospíval celkem dobře, měl jsem tam partu známích. Když ale přišel čas podat přihlášky na střední, nikam jsem se nedostal, proto jsem se rozhodl to zkusit tady, když jsem náhodou narazil na leták. Tehdy jsem ještě nevěděl, do čeho jdu," řeknu jí něco ze své minulosti a zapřemýšlím, co by jí ještě mohlo zajímat. "Jak jsi asi už pochopila, mám rád hudbu. Umím hrát na kytaru a velmi rád na ní hraju, takže mne mrzí, že jsem si ji zapomněl doma. Ale snad tu nějakou seženu," usměju se, na chvilku zavřu oči a opět si představím, že držím svou šestistrunku a brnkám na ni tichou melodii. "Taky mě baví kreslit, ale malovat opravdu neumím," zasměju se a podívám se na ní, jako bych jí vyzýval, aby mi řekla něco o sobě. Něco více, něco, pro mě normálního. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vycházka A tak Itsuki začne povídat. Poslouchám ho a přikyvuji. Takže díky nějakému letáku se sem dostal? Zamyšleně si ho prohlížím a usmívám se. „ Jsem zvědavá na to jak hraješ. Je škoda, že sis jí nevzal sebou… Proč vlastně?“ Zeptám se a lehce vycením zoubky v úsměvu. „ Určitě. Když se budeš hodně snažit, tak určitě.“ Přikývnu na to, že určitě nějakou sežene. Stisknu mu ruku a jdu pomalu dál. „ Já jsem.. vyrůstala tady v démonském světě. Jenom že pak otec chtěl abych šla do lidského světa, abych poznala jací lidé jsou. Na vlastní kůži. A od té doby… Lidi nemám ráda… Ale ty. Ty jsi jiný.“ Šeptnu tiše a skousnu si ret. „ To byl další důvod proč mám křížek. Abych nebyla krvelačná bestie.“ Kouknu na něj. Pustím ho a dotknu se křížku. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Procházka "No, není o co stát," zasměju se, když řekne, že je zvědavá, jak umím hrát. Jasně, jsem skromný. Každý, kdo mě slyšel hrát mi říkal, že bych se tím mohl živit, ale v tomhle jsem jim nikdy moc nevěřil. Vždycky mi připadalo, že jsem nejhorší hráč na kytaru. Ale ani to mne nikdy neodradilo, abych hrál. SPíše naopak, přinutilo mne to hrát ještě více a ještě více se zlepšovat. "Zapomněl jsem na ní, málem jsem totiž nestihl autobus," Čehož teď i lituji. I když... zrovna teď ne tolik, domyslím si, ale stále se usmívám. "Hned jak budu mít chvíli, po nějaké se podívám. Možná mi z hudebky nějakou půjčí, než si dovezu vlastní," zamyslím se a překvapeně sebou trhnu, když mi najednou stiskne ruku. Pak se ale uklidním a také její ruku lehce chytnu. Promluví o sobě a to co mi řekne mi na tváři vyklestí smutný výraz. Pak ale řekne, že jsem jiný, načež se na ni zvědavě podívám, ale nezeptám se, jak jiný. Už mi přeci říkala, že nebyla v lidském světě, v mém světě, oblíbená, což mne přinutí zatnout volnou ruku v pěst. ANo, lidi se někdy umí chovat vyloženě jako... jako... prostě hnusně. "Nevěřím, že bys taková mohla být," podívám se na ní a opět se mile usměju. Ano, nevěřím tomu, i když ji ještě pořádně neznám. Ale něco hluboko uvnitř mě věřilo tomu, že taková určitě není. "Intr," řeknu tiše, možná i smutně, protože je to pro nás znamení, že se pro dnešek musíme rozloučit, byť se mi nechce. Rád bych tu zůstal ještě s ní a povídal si a jde to na mě i vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vycházka „ No.. divil by ses.“ Kouknu na něj a skousnu si ret. Trochu se zachvěju. Nakonec se objevíme před internátem a já se na něj dlouze zadívám. Pousměju se. „ Sejdeme se ráno tady co ty na to? Půjdeme spolu na snídani a pak na hodiny co ty na to?“ Věnuju mu úsměv. Mám lehce červené tváře. Je to trochu zvláštní takhle se domlouvat na další den. Přesto se usmívám. Ať odpoví jakkoliv, rozloučím se s ním s úsměvem a vyrazím do svého pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro První měsíc utekl jako voda Po událostech prvního dne na škole se Kaori, princezna všech upírů, avšak spoutaná magickým růžencem, který může sejmout pouze její otec, seznámila a spřátelila s Itsukim, obyčejným hochem a vlastně normálním člověkem, který se jen velkou náhodou dostal na školu démonů. Hned první den jejich setkání byl ve znamení bolesti, kdy Kaori omylem srazila Itsukiho a zrady, když zjistila, že jí chlapec lhal. Druhý den se zdál, že bude ve znamení ticha a nevšímavosti, avšak Itsuki si uvědomil své hloupé chování a rozhodnut se dívce omluvit, vydal se za ní do lesa, kde si kreslila. To ovšem netušil, že jej sleduje kluk, který nemá rád ignoraci. Ovšem Kaori jej v krátké chvilce porazila, ale i tak se Itsuki ocitl na ošetřovně, kde musel zůstat do večera následujícího dne. Ten následující den se oba přátelé, již k večeru, procházeli lesem, povídali si a oba dva cítili, že tomu druhému mohou věřit. Když už se museli loučit, Kaori se zeptala Itsukiho: „ Sejdeme se ráno tady co ty na to? Půjdeme spolu na snídani a pak na hodiny co ty na to?“ Chlapec se na ni nadšeně podíval a přikývl: "Počkám tu na tebe." Poté se rozloučili a každý odešel do svého pokoje. Ještě dlouho přemýšleli o tom druhém i o tom, co se vlastně za ty dva dny událo. Následující dny už bylo lépe. Itsuke, jak slíbil, na ni každé ráno čekal a společně se vydávali na snídaně, do školy, skoro všude. Každý den se sbližovali více a více. Na hudebce Kaori poznala, že Itsuki umí opravdu krásně hrát na kytary, i když on sám tomu moc nevěřil. Dokonce se jim i povedlo přemluvit učitele hudebky, aby si kytaru mohl ponechat, než sežene svou. A tak uběhl první týden, v klidu a dokonce i přátelském duchu. Jenže to přátelé ještě netušili, že si na Itsukiho kdosi brousil zuby. Dozvěděli se to až druhý týden, v úterý, když se dotyčná rozhodla zaútočit. Ale nezaútočila přímo a "čestně", ale podle a zákeřně. Začala postupně očarovávat Itsukiho a on, jakožto obyčejný člověk tomu podlehl. Kaori, strachy, že přichází o jediného přítele, neviděla, že je chlapec omámen. Až pak, jednoho dne, když se na chodbě školy střetla s tou dívkou, si to uvědomila. Ona byla succuba, žena jejíž údělem bylo lákat a hubit muže. A tak se stalo, že v sobotu toho týdne obě stanuly před sebou a omámený Itsuki byl mezi nimi. Succuba se představila jako Moto Yuzuki a silně si nárokovala chlapcovu přízeň. Kaori to však nehodlala připustit. A tak začala další bitva, které omámený Itsuki jen přihlížel. Kaori však začínala dostávat na frak a až tehdy si Itsuki uvědomil, co se kolem něj děje a začal se succubím kouzlem zápasit. Nad její mocí vyhrál a když běžel k zápasícím dívkám, aby Yuzuki zabránil zaútočit na Kaori, zakopl o kámen a omylem strhl dívčin přívěšek, čímž uvolnil její pravou podobu. V té chvíli se poměr sil otočil a Kaori po pár úderech vyhrála. Yuzuki se ale spíše vzdala a poté, co si vyslechli naši dva přátelé její příběh (všichni ji mají rádi jen kvůli vzhledu a succubímu kouzlu), jí Itsuki nabídl, aby byli všichni tři přátelé. Od toho dne ráno Itsuki čekal už na dvě dívky, jednu, která mu pravidelně pila krev a druhou, která se jej stále snažila svádět, tentokrát ale bez použití svých sil. Kluci ve škole mu pomalu začínali závidět a brousit si na něj zuby. A tak naběhl další týden a vztah mezi našimi přáteli byl velmi zajímavý. Yuzuki stále sváděla Itsukiho, který tomu odolával, Kaori ji za to občas probodla pohledem a Itsuki, ten se čím dál více zahleděl do dívky, která jej už podruhé zachránila. Ovšem nebylo by to normální, kdyby se ani tento týden nic nestalo. Bohužel se stalo. Itsuki se ve čtvrtek večer vracel z procházky, na které byl výjimečně sám, když mu cestu zastoupili dva kluci. Oba to byli prváci, sice ne z jeho třídy, ale znal je. Oba dva mu záviděli, že v tak krátké době na sebe strhl pozornost a to neustálou, dvou nejhezčích dívek na škole a chtěli si to s ním vyřídit. Nebýt Yuzuki, která se v tu chvíli vracela z klubu sebeovládání a Kaori, která právě končila ve výtvarce, asi by to chlapec nepřežil. Oba útočníci byli spacifikování a Itsuki opět zachráněn. Bohužel ani jeden z nich netušil, že je kdosi sleduje. Až druhý den, když se naši tři přátelé společně vraceli ze školy na intr, spatřili malou dívenku v červené sukni, modré blůzce, dlouhém plášti a špičatým kloboukem na hlavě, jak je šikanována jinou partou prváků. Bohužel tato dívka, podle uniformy, jež se skrývala pod jejím oblečením, byla ze druháku, i když vypadala sotva na druhák nižší střední. Itsuki, jako správný kluk, se rozhodl malou dívenku zachránit, bohužel, jak to tak bývá, musel být nakonec zachráněn on. A tak naši tři přátelé poznali malou čarodějku Kagome Haru, která se ihned zamilovala do Kaori. Poslední týden měsíce byl už naštěstí v klidu. Nebo si to naši přátelé alespoň mysleli. Bohužel to tak nebylo. Ke konci týdne, v neděli večer, když byl Itsuki v městečku, které je nedaleko školy (blíže k zastávce), protože si kupoval kytaru a dárek pro Kaori, jej napadl další kluk. Už se vracel zpět na intr, kytaru nesl na rameni, v kapse bezpečně uschován jednoduchý náramek pro mladou upírku a v hlavně plno myšlenek na nové písně. Už se těšil, jak je zahraje dívkám. Jenže k tomu nemělo dojít. Cestou jej napadl jeden z druháků, který si potřeboval něco vykompenzovat. Bohužel ani jedna z dívek nebyla poblíž, aby chlapce zachránily a tak se stalo, že se Itsuki vrátil na kolej silně zmlácen (ale živ), silně podrážděn a i přese vše rozhodnut, že následující den odejde. Vždyť i kytaru mu rozmlátili a náramek ztratil. Druhý den, brzy ráno, už byl na cestě na autobus. Věděl, že když nebude na dívky čekat před intrem, že za ním přijdou na pokoj, takže věděl, že najdou rozbitou kytaru, na ní lístek se vzkazem, kde je a proč. Také ale věděl, že za ním půjdou, že se jej pokusí přemluvit, aby neodjížděl. Jenže on byl pevně rozhodnut. Nyní stojí na zastávce, sklopenou hlavu, kufr vedle sebe a čeká, až přijede autobus. Dívky už určitě budou na cestě, ale nestihnou to, uvidí jen jak přijede autobus, který zakryje výhled na chlapce a pak... |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zastávka Stál jsem na zastávce, autobus se už blížil a já v dálce viděl všechny tři dívky. Kaori, Yuzu i malou Haru. Pospíchaly jak jen mohly, ale já věděl, že to nestihnout. Na tvář mi skanula jediná slza, ústa se pohla v tichém promiňte mi to a před očima mi zastavil autobus. Dveře se otevřely a na místě seděl zase ten řidič. "Vzdáváš to brzy, hochu. Myslel jsem, že vydržíš déle," promluvil na mě řidič a něco mi říkalo, že ví, co jsem zač. "Jak bych mohl? Každý se mě snaží zabít," řeknu mu tiše, v hlavě mi běží vzpomínky na to, jak mne dívky zachránili i na ty chvilky, kdy jsme se všichni čtyři spolu smáli u pohárů zmrzliny, nebo jak mi tleskali, když jsem jim hrál. "Takový je život. Ale ty máš na víc. Vidím to v tobě. Vydrž, zatvrď se," řekne tiše a mě se zdá, jako bych ve stínu jeho čepice viděl úsměv. "Ale jak?" zeptám se ho, i když jsem odpověď znal. Věděl jsem, že na mne holky dají pozor, věděl jsem, že si mne budou chránit jako oko v hlavě. Všechny tři věděly, že jsem obyčejný člověk. Zprvu jsem měl pocit, že jsem jen jejich mazlíček. Vlastně ten pocit jsem měl až do teď, do chvíle, než jsem je uviděl, jak sem běží, jak všechny tři vynechaly školu, jen aby mi zabránily odjet. Teprve teď jsem pochopil, že mě mají na víc, než jen na hraní. Já jsem idiot, sklopil jsem hlavu a zatnul pěsti. "Myslím, že už to víš. Jak ses rozhodl, jedeš?" znovu ten pocit, že se usmál. "Ne," podíval jsem se na něj a můj pohled byl tvrdý. Našel jsem v sobě odhodlání tuhle školu pokořit, ukázat jim, že to zvládnu, i když jsem obyčejný člověk. A hlavně, nemůžu tu nechat holky. Ne teď, ne po tom, co jsme spolu zažili. "Věděl jsem to. Dokážeš ještě velké věci," řekl řidič tiše, zavřel dveře a rozjel se. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ten měsíc vážně hrozně uběhl. Tak rychle, že jsem zapomněla co měl Itsuke v plánu. Popravdě? Nečekala jsem, že to půjde tak hrozně rychle. Vypařilo se mi to z hlavy. Už jsem ani nemyslela, že si na odjezd ani nevzpomene, že zapomene a zůstane s námi. No s námi. Prvně jsem myslela, že jen semnou, ale pak se přidala ta Succuba. Popravdě bylo to hodně velké překvapení. A taky dost bolestné. Víc než bolestné. Dala mi to slušně sežrat. To, že jsem jen nechtěla ztratit přítele, který se sice aval chovat divně, ale pořád to byl můj přítel. Jenže já i Itsuke jsme měli slitování. Kdybych asi byla v normální podobě a vyslechla si její příběh, asi by mi to bylo úplně jedno. Úplně. Nechala bych jí samotnou tam. Jenom že já byla já. Byla jsem to jen já. Kaori, kterou Itsuke poznal ten první den. Ta která ho přejela na kole. Hned při našem prvním setkání. A tak se Yuzuki přidala. Je sice pravda, že jsem se s ní čas od času pohádala, zvláště, když mi nedovolila pít Itsukemi krev, a nebo když se ona snažila až moc Itsukeho přivlastňovat, ale ..i tak jsme byly kamarádky. A Itsuke patřil k nám. Za každých okolností. Každý den galantně čekal až se dostavíme a půjdeme s ním na snídani a pak do školy. Dalším členem naší malé skupinky se stala malinká druhačka. Čarodějka, kterou ostatní šikanovali. Vždyt ani nevypadala na to, že sem patří, ale popravdě byla nadaná a inteligentní. Jenom byla prostě moc malá. A ostatní si jí za to dobírali. Ale já přeci taky nebývala zrovna dvakrát oblíbená, když jsem byla mladší. Mezi lidmi panovali podobné problémy jako tady. Nic příjemného. A tak Itsuke hrával už třem dívkám na svou kytaru. Všechny jsme byli nadšené z toho co se dělo. Že jsme byli spolu. A mě s Itsukem bylo zvlášť dobře. I když jsem se o něj musela poněkud hodně dělit. Succuba si ho přivlastňovala a mě si zase přivlastňovala malá čarodějka. I když mě nedocházelo proč. A byla jsem z toho docela nesvá. Jenže měsíc uběhl jako voda. Ani nevím co se stalo. Jeden večer se neobjevil. A ráno také ne. Ráno, kdy na nás obvykle čekal on, nepřišel. A mě to začalo být divné. Ne divné. Začala jsem být nervosní. Něco zvláštního mi svíralo srdce. Nevěnovala jsem zrovna moc pozornosti ani jedné z dívek, když jsem se rozutíkala do jeho pokoje. Našla jsem jenom střepy z kytary a vzkaz. Do očí mi vhrkli slzy. Slzy a strach. „ Kde je Itsuke? Slyšíš? Kaori, kam si schovala Itsukeho?“ „ Kaori ho asi těžko schovala Yuzuki..“ „ Mlč prcku… Tak kde je, Itsuke?“ „ Pryč.“ Jediné co ze mě ty dvě dostaly. Pak jsem se i se slzami v očích okamžitě rozběhla k autobusové zastávce daleko odsud. Moc daleko na to, abych měla šanci stihnout autobus dříve než odjede. A srdce se mi svíralo. Bolestně. Cesta, která obvykle trvala hroznou dobu, mě i našim kamarádkám trvala jen chvíli. I když moc dlouhou na to, abychom to stihly. Viděla jsem autobus. Stát ho tam na zastávce. A Itsuke byl někde za ním. „ Itsukeee!!!“ Vyklouzl mi z úst výkřik hrůzy. Autobus se rozjel a já se zastavila. Teď už bylo še ztraceno. Autobus jel… „ Itsuke?“ Ozve se vedle mě, známí hlas a mě přijde teď tak strašně daleko. Yuzu okamžitě vyběhla za ním, ale já zůstala stát. Po tvářích mi tekli bolestní slzy. Chtěl mě snad opět zradit? Chtěl, abych trpěla? Tentokrát znovu? Zůstala jsem stát, tvář mi máčeli horké slané kapičky… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Na zastávce A tak jsem stál na zastávce, sledoval jak autobus odjíždí a řidičovo slova mi zněla v uších. Dokážeš ještě velké věci, znělo mi hlavou. Když autobus zmizel v tunelu, zvedl jsem hlavu, ale holky jsem neviděl, protože mě zavalila záplava černých vlasů a enormně velkého poprsí na patnáctiletou dívku. Yuzu mne srazila k zemi, jak mi skočila kolem krku, čímž mi hned vyrazila dech. "Yuzuki... Yuzuki... pust... pust mě... nemůžu... nemůžu dýchat," sýpu po dechu, zatímco se na mne succuba tiskne a doslova mě drtí. Krajíčkem oka zahlédnu Kaori, jak stojí s Haru po boku, která ji drží za ruku a pláče. Snažím se vymanit z jejího sevření, ale na démoní sílu prostě nemám. "Yuzu, vždyť mě rozdrtíš," znovu zaheknu a ona konečně povolí a nakonec i vstane. Zvednu se ze země, opráším si věci a pomalým krokem se rozejdu ke Kaori. "Kaori... já..." zadrhnou se mi slova v krku. No tak, nejsem padavka, okřiknu se. Pak se napřímím a ohnu se v pase: "Omlouvám se ti, Kaori." Skoro omluvu vykřiknu a stále se držím v hluboké omluvné úkloně. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Bolest Yuzu ho nechtěla jenom tak pustit. Ne hned. Přesto ho drtila jenom krátce, aby ho neudusila. On se pak zvedl Sklonila jsem hlavu. Nebylo mi dobře. „ Itsuke.. kam si chtěl jet? Doufám,že nás neopouštíš... to bys nám neudělal Itsuke, že ne??“ Pak jsem zaslechla hlas. Itsukeho hlas. Promluvil ke mně. A omluvil se. „ Udělal si to. Nebo… nebo alespoň si chtěl.“ Povím potichu, rozechvěle. Haru mě držela za ruku a já se třásla. Nevím jestli se bála něco říct, nebo jen nevěděla co, ale ona byla potichu. A dokonce i Yuzu mlčela. „ Proč? Proč se mi nesvěříš Itsuke?“ Otázala jsem se ho. Z očí mi vyhrkli slzy. Myslel si snad něco špatného o mě? Jen pro to že jsem princezna upírů? „ Nejsme snad přátelé Itsuke?“ Tahle otázka mě ale bolela ze všech nejvíc. Věřila jsem v něco co vlastně vůbec není ? Opravdu ? To snad ne. To by přece… neudělal ne? Haru mi zaklepala rukou a dívala se na mě. „ Kaori… Neplač. Neplač. Prosím.“ Ozvala se.A o to víc mě bodlo u srdce. Zvedla jsem pohled. Succuba stála těsně za Itsukem a dívala se na nás. A já jen tiskla ruku té malé. „ Nemáš mě už rád?“ Vyklouzlo mi nakonec zlomeně z úst a já se jen odvrátila. Asi jsem ani nechtěla znát odpověď. Ne nechtěla. Chtěla jsem se držet ve sladkém nevědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Velká bolest Stále jsem před ní stál v úkloně, neodvažoval jsem se narovnat a podívat se jí do očí. Uvědomoval jsem si, že jsem slaboch, že jsem jen ubožák, co se zalekl bubáků pod postelí a utíká za maminkou. Ale ne. Teď už ne. To se změní. Už nebudu ten ubožák. Snesu všechny rány, které si pro mne osud připravil, jen abych mohl zůstat s ní. Řekne, že jsem to chtěl udělat, hned na to se mě zeptá, proč se jí nesvěřím. Pevně zavřu oči, zatnu pěsti. "Já... nosím vám jen problémy. Pořád... pořád mě musíte zachraňovat. Mělo... mělo by to... mělo by to být naopak," řeknu nahlas, pevně, ale nekřičím. Oči mám zavřené, nechci ukázat svou slabost, to, že mi tečou slzy studu. Pak se mne zeptá, jestli nejsme přátelé a já zatnu pěsti ještě více, až si nehty zaryju do dlaní. "Co jsem to za přítele, když vás nedokážu ochránit," stále mluvím pevně, ale hlas se mi chvěje. Ano, štve mě, že jsem tak slabý, že jsem jen člověk. Chtěl bych to změnit, ale jak? Nikdo nedokáže změnit to, co je. Až poslední otázka zlomila tu hráz, co bránila mým slzám téci. Až poslední otázka mi sevřela srdce a jako lis ho drtil. Pěsti povolily, cítil jsem jak ranky pálily, ale nevnímal jsem to. Pak jsem se rychle narovnal a pevně jsem ji objal. Přitiskl jsem jí k sobě, svou tvář jsem opřel o její hlavu, tak, že mé ústa byla vedle jejího ouška. "Nedokážu tě nemít rád," řeknu tiše, mé slzy smáčí její vlasy, hlas se mi třese. "Promiň mi to, Kaori, promiň. Byl jsem... ne, jsem slaboch," dodám tiše a dále jí objímám. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Hlupáček Itsuke Mě samotnou má slova bolela. Hrozně moc. Ale neříká se, že dokud to bolí, tak člověk žije? Ačkoliv.. co je u mě vlastně žít? Jsem upír, technicky vzato mrtvá. Rozbrečel se taky. Ale ani jsem se nenadála a cítila jeho ruce, jak mě drží v pevném, přesto něžném objetí. Sevřel mě ve své náruči a já jen položila čelo na jeho rameno. Cítila jsem se slaboučká. Stačilo by aby fouklo a ležela bych na zemi. Rukama ho obejmu tak jako on mne a poslouchám co říká. „ Hlupáčku.“ Zašeptám potichu a stisknu ho malinko víc. „ A nenapadlo tě, že už si nás zachránil?“ Zeptám se ho potichu a odtáhnu se na délku od lokte po rameno. Dívám se mu přímo do očí a nehodlám spustit pohled. Přestali mi téct slzy, ale pořád mám tvář mokrou od té slané vody. „ Začal si semnou. Dal si mi to co mi chybělo… Pak Yuzu. I přes to, že tě chtěla jenom pro sebe si ji mezi nás přijal. Jenom díky tobě jsme teď.. Kamarádky.“ Těknu na krátko pohledem k Yuzu, která stojí za ním. Jen kouká a mě napadne co jí tak asi šrotuje v hlavě. „ A pak Haru. Vždyť to kvůli tobě jsme se za ní postavili. Zachránil si i Haru.“ Podívám se na dívenku vedle sebe. Najednou ale cítím jak ho od mě cosi trhá. „ Kaori mlč nebo se do něj zakousneš… zase… jdeme, ať nezmeškáme hodinu!“ Zavelí Yuzu, která ho chytila za límec, vzala jeho kufr a vyrazila okamžitě po cestě rovnou do školy. „ přece se tady kvůli vám nerozbrečím.“ Zabrblá a dál táhne Itsukeho zpátky. Mě to donutí k tomu abych se začala smát. Jenom Haru vedle mě brečí. Jemně jí chytím za ruku a rozutíkám se se smíchem rovnou za nimi. Do teď jsme nic nezameškali, tak snad až zase tak velký průšvih mít nebudeme ne? |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Hlupáček já... Objímal jsem jí, ona objímala mne a já se za sebe styděl. Tak, jak ještě nikdy. Přitiskne se ke mě blíže, pak se mne zeptá na to, co mne zarazí. Odtáhne se kousek ode mne a podívá se mi do očí. Polknu slzy, které přestanou téci a poslouchám, co mi říká. Nic nenamítám. Uvědomím si, až teď, že má vlastně pravdu. Musím se pousmát, ona má pravdu. Ale to nestačí, namítnu, jen ve své hlavě. Pak mne ale cosi začne tahat od ní, i když nechci. Málem padnu na zadek, když promluví Yuzu a zatáhne mne znova za límeček. Rozejde se zpět ke škole, a já zalapu po dechu. Celou tu dobu za ní couvám, sotva chytám rovnováhu. "Yuzu, vždyť mě udusíš," zaskuhrám, ale to už za námi běží smějící se Kaori a stále plačící Haru. "No tak, Yuzu, umím chodit sám," skuhrám, aby mne pustila, ale ona nedá a dál si to rázně kráčí zpět ke škole. Hodím prosebný pohled na Kaori a Haru, ale je mi jasný, že mě tentokrát nezachrání. "Yuzu..." znova zaskuhrám, ale dívka nepovolí. Chtěl bych se smát, vlastně vždyť se usmívám. Mám své přátele, mají mne rádi takového, jaký jsem a já zase je. A vlastně proč ne? Co horšího se mi tu může stát? Vždyť to nejhorší se mi už stalo, nebo ne? |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Hlupáček Itsuke „ Ne Itsuke, dneska tě nepustím. Dneska si tě k sobě přivážem a ani se od nás nehneš. A opovaž se zase zkusit utíkat.“ Ozve se Yuzu a táhne ho dál, škrcení neškrcení. Až teprve když dojdeme před školu, kde už nikdo není ho pustí na zem. No hlavně ho pustí tak, že ho postaví na nohy, opráší a rozcuchá mu vlasy. Na rtech má šibalský úsměv a už už ho objímá kolem krku. Ale já nebudu jenom tak koukat. Chytím pro změnu já jí za křídlo. „ Nemusíš ho hned zase začít mačkat Yuzu. Musíme na hodinu.“ Ušklíbnu se na ní. Haru se s námi rozloučí a rozběhne se do své třídy. Jdeme pozdě ano. A budem si to muset nahradit? Ano. Ale sejde na tom? Ne. „ Pust… Pust Slyšíš Kaori pust to křídlo!“ Vříská Yuzu a snaží se vymanit. Pustím jí až před třídou a otočím se na Itsukeho. „ Už neutíkej, Itsuke.“ Povím mu a pousměju se. Upravím si na zádech batoh a podívám se ke třídě. Snad nejsem moc rozcuchaná. „ Jde se na to.“ Ušklíbnu se a zaklepu na dveře. Jakmile nás učitel vyzve vejdu a ukloním se s omluvou, že jsme nechtěli zameškat, ale zaspali jsme. Nebyla to pravda, ale co. To nevadí. Vědět víc nepotřebuje. „ Pak si doplňte poznámky. Příště si vás z toho vyzkouším. Speciálně vás tři. Vyvázli jsme ještě dobře. Jen jsem mrkla na Yuzu a Itsukeho a usadila jsem se ve své lavici. Hned za Itsukem. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro To jsem to dopracoval Jak jsem čekal, nikdo mi nepomohl. Trochu jsem se na ty dvě zamračil, ale na ně se prostě nejde mračit, takže jsem se zase začal smát. Yuzu mne pustila až před školou, kde mne postavila na zem. Nenávidím, když mě nosí jako králíka, znovu se zakaboním, ale to jsem už v pevném sevření succuby, která neovládla svá křídla a ta se jí vyloupla ven. Tentokrát ale zasáhne Kaori, chytne jí za křídlo a odemne odtáhne. Vděčně se na ni usměju a zhluboka se nadechnu. Je to krása zase volně dýchat. Haru se s námi rozloučí a já za ní ještě zavolám, že na ni počkáme po škole na našem místě. Ano, naše místo, u jezírka v parku, kde jsme se spřátelili s Yuzu. Když jsme se rozešli do třídy, tentokrát jsem se smál já. Kaori táhla nezbednici za křídlo a pustila ji až před třídou. Yuzu schovala křídla a pak jsme společně vstoupili do třídy. Kaori se za nás všechny omluvila a já si začal všímat závistivých pohledů. Bylo mi jasné, co se jim honí v hlavě a věděl jsem, že dříve, či později to někdo zkusí. Určitě až budu sám. Ale bylo mi to jedno. Byl jsem ochoten to snést a ještě hrdě držet vzpřímenou hlavu. Už nebudu utíkat. Už se nebudu schovávat. Teď se tomu postavím čelem. Teď však musím zasednout na místo a začít si psát poznámky. Poznámky k předmětu, který zvládnu ze všech nejlépe. Život mezi lidmi a utajování své pravé identity. Už mám cvik. Když sedím, nenápadně se otočím, usměju se na Kaori a pak pohledem vyhledám i Yuzu, na kterou se také usměju. Jsem rád, že jsem poznal právě vás, holky, s úsměvem si pomyslím a dám se do psaní výpisků. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vyučování Zapisuji si vše co nám učitel říká a plně se na to soustředím. Přesto občasně pohledem sjedu k Itsukemu. Tohle určitě nebude jen tak. Něco mě zneklidňuje a opravdu hodně se obávám, že jednou ho odhalí. Nějakou hloupostí. Nějakou pitomou náhodou. Teď si o něm jen myslí, že je asi dost silný na to, aby přitahovat pár holek, ale na praní nemá. Že se prát nechce. Ale co se stane až to zjistí? Až zjistí co je zač? To prostě nedopadne dobře. Nakonec svůj zachmuřený pohled zabodnu zpátky do sešitu a zapíšu si další poznámky, které připsal učitel na tabuli. Hodina naštěstí uběhne rychle. Přeci jen jsme tam byli jenom na nějakou tu část hodiny. Usměju se na Itsukeho a vydám se za jedním z děvčat, jestli by mi nepůjčilo na chvíli sešit, abych si to mohla doplnit. Ne že by se jí to dvakrát líbilo, ale nakonec mi sešit dá a já jí slušně poděkuji. Usadím se do lavice teď teprve začnu psát opravdu hodně rychle.. Oči mi jezdí po slovech, která u mě chybí a píší je tam kam patří u mě v sešitě. Než zazvoní, vše mám přepsané. Teď už já budu mít klid. Jen půjčím sešit Itsukemu a Yuzu. Ale první Itsuke. Podám mu svůj sešit a s tím půjčeným se vrátím za jeho majitelkou a odevzdám jí ho s dalším díky, Na své místo se vracím těsně se zvoněním, jen vytahuji učení potřebné na další hodinu a to co jsem potřebovala teď házím zpátky. Už se těším až skončí vyučování. Až budeme mít zase volno. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Vyučování Seděl jsem v lavici, poslouchal vyučujícího, nebo jsem se o to alespoň snažil. Z toho, co vše řekl jsem si zapsal minimum, protože jsem byl myšlenkami úplně jinde. Na cítil jsem v zádech občasné pohled Kaori, dokonce i Yuzi, ale zareagoval jsem na ně jen občas. Spíše jsem se zahleděl z okna a trochu jsem se zasnil. Spíše než zasnil, tak zamyslel. Přemýšlel jsem o sobě, o svém pobytu tady na škole, o tom, co vlastně k holkám cítím, co ony asi cítí ke mě. Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Byli jsme přátelé, nerozluční. Byl jsem rád, že je mám, byl jsem opravdu rád, že jsem je poznal. Zpočátku jsem tedy litoval, že jsem tu zůstal, ale teď jsem si uvědomil, že nemám čeho litovat. Mám holky. Ony mají mě a i když mi neustále jde o život, rozhodl jsem se, že si to tu užiju, jak jen budu moci. Ze zamyšlení mne probralo až zazvonění, které oznamovalo konec hodiny. Kaori hned začala přepisovat od spolužačky výpisky, které mi krátce před dalším zvoněním půjčila. S úsměvem jsem jí poděkoval a schoval si jej do tašky. Pak jsem si vytáhl další sešit a tentokrát jsem se opravdu začal soustředit na to, co vyučující říká. Poté následovaly ještě tři předměty, které naštěstí utekly rychle a všichni tři jsme společně zamířili na oběd. Haru se k nám připojila v jídelně. Usadil jsem se ke stolu, k holkám a snažil se nevšímat si pohledů ostatních. Ač to bylo proti pravidlům, většina lidí ve škole už věděla své identity, jen mou a Kaori nikdo stále netušil. A já cítil, že se brzy něco semele. Ve chvíli, kdy budu opět sám, nejspíše až bude Kaori na výtvarce a Haru s Yuzu na plavání. A to u mne vyvolalo drobné zachmuření. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Škola Utekla jedna hodina. Utekla druhá hodina. Utekla i ta třetí. A pak přišel oběd. Usmívala jsem se Itsuke neutekl a zůstal s námi. To on nás tu držel pohromadě. Mě a holky. Vždyť já bych se s nimi nebavila, kdyby nebylo Itsukeho. Pravda. Yuzu byla střelená a pořád sem se s ní hádala kvůli Itsukemu a mému pití jeho krve… a jejího až nesnesitelného lepení se na něj. Je to sukuba já vím, ale i tak. Moc jsem si neuvědomovala, že nás všichni pozorují. Bylo mi to jedno. Itsuke tu zůstal a to bylo důležité. „ Co budeme dnes dělat? Máte nějaký plán?“ Zeptám se s úsměvem a podívám se po všech přítomných. Yuzu se zamyslí a pak chytí Itsukeho kolem krku, aby ho políbila na rty. „ Já …“ Já jí ale chytím za ucho a posadím zpátky. „ Tohle jsem nemyslela Yuzuki.“ Podívám se na Haru a pousměju se. „ Ty máš ještě školu, že?“ Zeptám se jí a ona kývne. Má to dneska dlouhé. S plnou pusou zkusí promluvit. Jen nakloním hlavu na stranu a prohlédnu si jí. „ Zítra píšem testy, musím se učit.“ Polkne to co měla v puse a zaškaredí se na nás. S tím jí my asi moc nepomůžeme. Je o rok výš než my. Takže nemáme moc šanci nějak pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Jídelna Pomalu žvýkám oběd, snažím se nevnímat ty pohledy. Podíval jsem se na Kaori, která se nás zeptala, co máme v plánu. Zrovna jsem polkl sousto a chystal se odpovědět, když se zase na mne nalepila Yuzuki a chtěla mne políbit. Naštěstí mne Kaori opět zachránila. "No, já si chtěl skočit do hudebky, zeptat se profesorky Ikumarové, jestli by mi nepůjčila ještě na nějakou chvíli kytaru. Tu co jsem si koupil..." nedořeknu, když si vzpomenu, co se s ní stalo. Pak se podívám na Haru a soucitně se na ni usměju. Nezávidím jí, že se musí učit. "Co ty, Kaori?" zeptám se jí a opět se pustím do jídla. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Škola “ Tu jsme viděli Itsuke. Kdo ti to udělal? Kdo ti zničil tu Kytaru?“ Začne se soucitně Yuzuki a obejme Itsukeho kolem krku. Já se tiše zvednu obejdu je a sednu si z druhé strany Itsukeho a chytím ho jemně za ruku. Je mi líto, co se stalo. A že mu zničili kytaru. Ale já vím co udělám. Pousměju se na něj. „ To bude překvapení Itsuke.“ Podívám se na Yuzuki vedle něj a pak na Haru. „ Sejdeme se u jezírka?“ Zeptám se a Haru kývne. Není zrovna moc komunikativní. A beztak ona se tam stejně bude učit. Yuzuki se ale na Itsukeho přilepí ještě víc. „ Jen si jeď Kaori… alespoň ho budu mít sama pro sebe, že Itsuke.“ Přitiskne si jeho hlavu na svoje prsa.. „ Yuzu, uklidni se! Si moc perverzní…“ „ Já sem perverzní? To ty ho tu vycucáváš!“ „ Mlč Yuzu!“ Zahouká Haru. Chytí jí za vlasy a pokusí se jí od Itsukeho odtáhnout. „ Pust mě prcku!“ „ Neříkej mi Prcku!“ Obě už se drží za vlasy. Já se raději trochu schoulím, aby na mě nebylo moc vidět a podívám se na Itsukeho. Najednou Sukubě na hlavě přistane velká pánev a Haru se jí postaví jednou nohou na rameno. Znak vítězství. Yuzuki má na hlavě hrču, ale přesto se za Haru vydává. A Haru prchá. „ Itsuke, prosím dávej na sebe pozor. Drž se tam kde je hodně lidí. A kdyžtak se prosím drž i Yuzuki a Haru. Já se brzy vrátím.“ Tentokrát se vrací vítězně Yuzu. Haru se potácí trošku zmateně za ní. „ Dávejte na něj pozor. Já se vrátím brzo.“ Povím ještě a rozutíkám se z jídelny ven. Rovnou ke svému kolu, s ním na internát, kde si vezmu své peníze a pak rovnou do blízkého městečka. Chvíli pátrám, proto se zdržím, hledám místo, kde by mohli prodávat kytary a příslušenství k nim. Vyberu tu nejpěknější která tam je. Tu nejlepší. Vezmu na ní i pořádný obal, který se na ní hodí, aby se jen tak nepoškodila. A pak vyrazím rovnou k jezírku…. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Po škole Yuzuki se mne zeptá na kytaru a obejme mne, Kaori si sedne vedle mě a vezme mne za ruku. "Nechci o tom mluvit," řeknu tiše. Nechci jim přidělávat starosti a dávat důvod, aby se prali. Už takhle stačí, že mne musí čas od času zachránit. Kdybych tak nebyl jen člověk, povzdychnu si. Štve mě to, hrozně mne to štve. Ovšem Kaori mi trochu pozvedne náladu a hlavně ve mě vzbudí zvědavost, když mi řekne, že to, co bude dělat je tajemství, tedy spíše překvapení. Překvapeně se na ní podívám, ale Yuzu zareaguje tak, jako vždy a přidusí mne svým poprsím. "Humf.. huhlf humpf," zaprotestuji, ale Yuzukina prsa mne umlčí. Opět se začínám dusit, jenže tentokrát zasáhne Haru a succubu ode mne odtáhne rovnou za pačesy. Opět si všimnu kupy pohledů, ale pro tentokrát je ignoruji. Jsem šťastný, že je mám a nenechám si to ničím kazit. "Dám Kaori, slibuji," usměji se na dívku a začnu se smát, když uvidím, jak se Yuzu a Haru "škádlí". Opravdu je mám rád, všechny tři, ale Kaori nejvíce. Ta se pak zvedne, řekne holkám, aby mne hlídali, na což Yuzu opět zareaguje svým majetnickým postojem. Jen si tiše povzdechnu a s úsměvem se rozloučím s Kaori. Venku je krásně, na to, že je podzim a jsme pod ochranou bariérou. Stále je teplo, takže se rozvalíme na trávě před jezírkem, tedy alespoň já a Yuzu, protože Haru se jen opře zády o strom a uučí se. Yuzu na ni občas dotírá, že se učit nemusí, vždyť by zvládla i zkoušky pro třeťáky se zavřenýma očima a rukama za zády, za což si od Haru vyslouží kovovým kýblem na hlavu a já se rozesměju. Bohužel svého pochybení si uvědomím pozdě, to mě už Yuzu zase oblézá a směje se, že mne Kaori tentokrát nezachrání. Ovšem to nepočítá s Haru, která jí tentokrát na hlavu pustí masivní hrnec. Než však Yuzuki stihne cokoliv udělat, uslyším zvuk jedoucího kola, načež se posadím a s úsměvem zamávám přijíždějící Kaori. A mé oči se rozzáří překvapeným a hlavně nevěřícím výrazem, když spatřím, co má na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka Yuzu se válela po zemi s jakýmsi kýblem na hlavě. To jsem viděla už z dálky. Přesto jsem šlapala víc než se dalo. A brzy jsem byla skoro u nich. Zastavila jsem opodál, přela kolo o strom a začala Kytaru sundávat ze zad. „ Itsuke… Pojď sem.“ Mávnu na něj s úsměvem a rozejdu se k němu. Stále se usmívám. Jsem zvědavá jestli bude mít radost. Pro mě to nebylo nic koupit. Ale chci mu tu radost udělat. „ To je pro tebe.“ Usměju se a podám mu obal s kytarou uvnitř.Pozoruju ho. Nějak nevím co víc říct. Čekám co řekne on. Yuzu stále ještě leží na zemi a Haru po nás zvědavě kouká ze svého místa. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Velké překvapení Sledoval jsem Kaori, stále jsem nemohl věřit tomu, co drží v ruce. Když mne pak zavolala, vstal jsem jako omámený a pomalu k ní došel. Když mi pak podala pouzdro na kytaru do ruky a já v ní ucítil nástroj, nevěděl jsem, co říct, ale cítil jsem, že asi vybuchnu radostí. Nenapadlo mne nic jiného, než ji pořádně obejmout, políbit na tvář a v objetí zvednout. S radostným smíchem jsem se s ní protočil kolem své osy a když jsem se zastavil a položil ji opět na zem, znovu jsem jí šťastně políbil na tvář. "Kaori... to je... to je..." položil jsem opatrně nástroj na zem, lehce jsem ji položil dlaně na tvář a znovu, tentokrát na ústa, jsem ji šťastně políbil. Nevěděl jsem, jak jinak jí vyjádřit své díky a slova na to prostě nestačila. "Já... já... nevím co.. nevím co říct... děkuji... děkuji Kaori," zářivým pohledem jsem ji vděčně hleděl do očí, své dlaně stále na jejích tvářích. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuke Úplně mě překvapilo jak byl šťastný. Musím přiznat, že jsem nečekala, že bude až tolik šťastný. Najednou mě objal a políbil mě na tvář. Necítila jsem najednou zem pod nohama, když mě zvedl. Jen sem se na něj překvapeně koukala. A pak se ještě roztočil? Vážně mě jenom tak lehce unesl? „Kytara.“ Dopovím za něj tu jeho šťastnou řeč a usměju se taky. Najednou mě ale chytí za tváře a políbí na rty. V první chvíli ztuhnu a vykuleně na něj koukám, ale pak mu položím ruce lehce na ramena a mírně mu polibek opětuji. Jakmile se ale odtáhne, stáhnu ruce. Tváře mám rudé snad až za ušima a nejsem si jistá co říct, dokud nepromluví. „ Bylo mi líto té tvojí. Tak jsem nějakou vybrala… Snad bude dobrá.“ Promluvím a skloním stydlivě pohled. Pohladím ho po tváři. Najednou neslyším nic. Jen vnímám jeho. Jenom jeho. Usmívám se. „ Zahrál bys mi na ní něco?“ Zeptám se tiše s úsměvem.Najednou uvidím čísi ruce kolem Itsukeho hrudi a hned za hlavou se mu objeví velikánská prsa. „ Je to od tebe milé Kaori, že si mu dala Kytaru. Aspoň už mi může zase hrát.“ Zasměje se Yuzu. Haru k nám dojde a obejme Itsukeho taky. „ Pojď hrát.“ Usměje se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pukám blahem Kaori mne pohladí po tváři a já mám oči jen pro ní. Nikdy mi nikdo ještě neudělal takovou radost, jako právě teď ona. Hleděl jsem jí do tváře, sledoval jak se červená a probral se, až když mě poprosila o zahrání. Krátce na to mne do reality vhodila Yuzukina prsa, jak se na mě zezadu přitiskla a svým osobitým způsobem podpořila Kaořinu prosbu. Dokonce i Haru se zvedla, objala mne a také poprosila. Nevěděl jsem, co dělat, takže jsem udělal jedinou věc, která mne momentálně napadla. Rukou jsem přetáhl Yuzu před sebe a objal je všechny tři najednou. "Zahraju, rád," řeknu pak tiše a zatlačím slzu štěstí. Pustím holky, zvednu kytaru a spolu s nimi odejdu kousek od vody. Tam se usadím na zem, do tureckého sedu, velmi pomalu, opatrně otevřu pouzdro a vyndám tu snad nejhezčí kytaru, kterou jsem kdy viděl. Lehce poklepu na krásné dřevo a kytara mi odpoví krásně čistým hlasem. Jemně prohrábnu struny, abych zjistil, jestli je nalazená. Jen trochu pootočím kolíčky, zkusím to znovu a tentokrát zvuk zní o mnoho lépe. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a vzpomenu si na jednu písničku, kterou jsem slyšel ještě před nástupem do školy. Je sice anglická, ale slova znám nazpaměť a i když je to píseň pro tři kytary, zvládnu to sám. Stále se zavřenýma očima jemně polechtám struny, vyloudím pár tónů a jakmile si mé prsty vzpomenou, začnu hrát a do toho i zpívat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuke S úsměvem se nechám obejmout a jemně se k němu přitisknu. Přesto mu stále koukám do očí. Stále mám červené tvářičky a usmívám se. Srdce mi poskočí při tom zvláštním uvědomnění si. * Zamilovala jsem se.* Vydechne mi Kaori v hlavě a já jen musím souhlasit. Možná jsem si to do teď neuvědomila, ale… ale. Ano. Je to tak. Pak nás všechny pustí a my si sedneme kolem něj. Usadím se hned vedle něj, Yuzu z druhé strany a Haru hned naproti němu. Všechny tři posloucháme co hraje. První se mu o rameno opřu já a pak i Yuzu. Všechny jsme ale zticha. Úplně zticha. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro S přáteli Hraji na kytaru, do toho zpívám a i když je píseň smutná, nebo se alespoň taková zdá, nemohu se neusmívat. I tak ale věnuji svou veškerou pozornost hře. Cítím, jak se mi Kaori opře o rameno, Yuzu ji hned na to napodobí a Haru na mě zasněně hledí. Cítím se šťastně a strach z toho, co se mi tu ještě může přihodit odplouvá. Teď není nic, než jen já, kytara a tři holky, které hodlám ochránit i kdyby mne to mělo stát život. Píseň pomalu končí, dobrnkávám poslední tóny, avšak všimnu si Haruřina prosivého pohledu a plynule přejdu do další písně. Nejdříve struny utiším tak, že sotva jdou slyšet, zapěju úvod písně a pak začnu hrát a zpívat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuke Zpívá a hraje. A já si ohromně přeju, aby nikdy nepřestal. Lehce se zachvěju, když začne zpívat druhou píseň a na chvíli k němu zvednu hlavu. Nakonec se o něj ale opět opřu. Nechci dělat nic jiného. Yuzu poslouchá, Haru poslouchá, ale já vnímám i jeho. Jeho jak zpívá. Jeho hlas a jeho pohyby. Jen jak hraje. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Tiše jsem zpíval, procítěně, píseň jsem si užíval, každý pohyb mé ruky na strunách byl jako óda pro radost. Cítil jsem, jak struny jemně drhnou, jak se podvolují mým prstům, které z nich dokázali vykouzlit krásné tóny. Yuzu i Kaori se o mne opíraly, ale mě to nevadilo, nijak mi to nebránilo hrát. Měl jsem je rád takhle blízko, hlavně Kaori. Ač byly obě u mě stejně blízko, cítil jsem, že Kaori je mi stále blíže a blíže. Ani jsem si neuvědomil, že jsem při zpěvu lehce naklonil hlavu k ní a zlehka jsem se o ní opřel. Užíval jsem si vůni jejích vlasů, její horký dech na mé ruce, teplo jejího těla. Cítil jsem, jak mi buší srdce z toho, jak blízko mi je. A píseň se opět pomalu blížila ke konci, já zpíval poslední slova se zavřenýma očima. Nechal jsem vyznít posledních pár tónů, nechal jsem je vyznít do úplného konce. Poté jsem položil dlaň jemně na struny a s úsměvem jsem se podíval na všechny tři. Byl jsem ten nejšťastnější kluk na světe. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsuke Poslouchala jsem jak doznívá jeho hlas i píseň. Nakonec přestal hrát úplně. Zvedla jsem hlavu a pousmála se. Nemohla jsem odolat. Pomalu jsem se k němu natáhla a pohladila ho po tváři. Yuzu ještě nevnímala a Haru jak by smet. A proto jsem měla dost času. „ I-tsu-ke.“ Zašeptám tiše s lehce našpulenými rtíky k jeho tváři. Hlava mi ale najednou uhne a rty se přitisknou na jeho krk. Mé ostré zuby se zaseknou do jeho kůže a já začnu sát. Yuzu si to hned neuvědomila. Za to Haru to viděla hned. Začala se smát. A to probralo zase Yuzu. Ta mě chytila za vlasy a zatáhla. „ Zabiješ ho!“ Najednou jsem se ocitla na kraji vody. Projela mnou bolestná křeč a z úst se mi vyloudil bolestný výkřik. Mé tělo sevřeli bolestivé křeče, jako bych sáhla do zásuvky s proudem. Okamžitě jsem se schoulila, pár centimetrů od hladiny, skoro na mě dosáhla. V očích jsem měla bolestné slzy. „ T-to jsem nechtěla. Kaori.. Kaori promiň.“ Vyhrkne Yuzu vyděšeně. To už je u mě i Haru. A Yuzu má na hlavě kýbl. Opět. Já se ale nějak nemůžu pohnout. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Ohlédl jsem se na dívku, když pomalu vyhláskovala mé jméno a překvapilo mne, jak se pomalu přibližovala. Ač mi už začínalo být jasné, co chce udělat, nevím proč, ale nějak jsem zatuhl. Bohužel i Kaori se najednou změnil plán a už byla u mého krku. Jen jsem překvapeně vyhekl, jak jsem to nečekal. Haru se dala do smíchu a Yzu, když se probrala, chytla Kaori za vlasy a doslova ji od mého krku odtrhla. Jenže to trochu přehnala se silou a Kaori tak zčásti zahučela do vody. To, co jsem si prve myslel, že bude neškodné, se ukázalo jako velmi bolestivé. Rychle jsem odložil kytaru na zem a ze své polohy jsem skoro vyskočil na nohy. Pár kroky jsem se přesunul ke Kaori, hned jsem ji chytil kolem ramen a přizvedl k sobě. "Kaori, co se děje?" zeptal jsem se vyděšeně, zatímco jsem dívku těsně tiskl k sobě. Rozhodl jsem se nic nepodcenit, zvedl jsem se na nohy, Kaori jsem zvedl do náručí a podíval jsem se na holky. "Vemte prosím naše věci, jdu s ní na ošetřovnu," řeknu rychle a jak jen mohu, rozběhnu se na ošetřovnu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Bolest Zaslechla jsem hlas.Známí hlas. Itsuke. Najednou jsem ucítila ruce, které mě vzali k sobě a pevně mě sevřeli. „ Yuzu ty si vážně koza…“ Ozve se naštvaně Haru a Yuzu málem propukla v pláč. Nebyla až tak zvyklá, že se s ní jedná takhle a navíc se cítila viná. „ To nemohla vědět..“ Vydechnu roztřeseně. Bolí to, projde mnou sem tam křeč, a kape ze mě voda. Co se děje? Vážně se ptá? On to ale neví. „ Nesmím… nesmím k vodě, Itsuke. Nesmím do vody.“ Zašeptám. Po tvářích se mi skutálí pár slz. Přitisknu hlavu na jeho rameno a zavřu oči. „ Yu-zu to nemohla…vědět. Nemůže za to.“ A pak přijde zmínka o ošetřovně. Zakroutím hlavou. „ N-ne… to přejde. Prosím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Kaori odmítne jít na ošetřovnu a já se na ní upřeně podívám. Všichni už stojíme na nohách, byť Yuzu celkem nejistě. "Jseš si jistá?" zeptám se jí starostlivě a když mi přikývne, tak si jen s tichým povzdechem opět kleknu a položím ji opatrně na zem, tak, že z části leží na mě. Podívám se na Yuzu, ale nemračím se. Kaori má pravdu, nemohla to vědět a já to také nevěděl, že nemůže do vody. Neměl jsem jí to za zlé, ale přehnala to. Nemusela tak vyvádět, vždyť jsem jí už tolikrát říkal, že mi nevadí, když mi Kaori pije krev. Jo, jenže já pořád zapomínám, jak se ty dvě o mě občas hádají a pošťuchují. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Bolest „ Jsem.“ Přikývnu. Položí mě na zem, já zůstávám ale pořád schoulená. Vděčná, že se o něj můžu opřít. „ Yuzu, netvař se tak. Pojď sem.“ Natáhnu k ní rozechvěle ruku. Chvíli na mě kouká, ale pak mě za ní chytne a sedne si k nám. A stejně tak i Haru. Mě za chvíli i ty křeče přejdou. Jenom občasné lehké průboje. Přesto se nezvedám. Jemně se tulím k Itsukemu. Není to až zase tak špatné. „ Už to bude dobré… Nebojte.“ Povím potichu a podívám se na ně. „ Jak to, že nemůžeš k vodě? Jak se teda koupeš?“ Zeptá se Haru najednou a pozoruje mě. „ Ve vodě. Ve směsích. Voda nesmí být sladká. Nemůžu se koupat v ničem jiném. Nebo o tom nevím. Tahle… tahle voda je problém. Stejně jako voda v bazénu. Zabíjí mě to.“ Povím potichu a skousnu si ret. „ To je hrozné.“ Vydechne Haru a Yuzuki přikývne. Já se jen schoulím k němu a potichu vydechnu. „ Zahraješ ještě Itsuke?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaori Držím u sebe Kaori, jemně ji hladím na ruce, zatímco Yuzu stojí opodál a vypadá, že by nejradši neexistovala. Kaori se na ni však usměje a přivolá si ji k sobě. Usadí se u nás, Haru také a pak nás Kaori uklidní, že už to bude dobré, načež se malá čarodějka zeptá, jakto, že nesmí k vodě. Také mne to zajímá a proto pozorně poslouchám, co nám říká. Když domluví, jsme chvilku zticha, než se mne zeptá, jestli bych ještě něco nezahrál. Jen přikývnu, natáhnu se pro kytaru, pomůžu Kaori se posadit a nechám ji, aby se o mne opět opřela. Pak začnu hrát. Nehraju žádnou známou písničku, spíše improvizuji. Zprvu hraju potichu, klidně a postupně přidávám tóny. Melodie začne být trochu veselejší. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Klid Pousměju se a opřu se o něj, když mi pomůže abych si sedla vedle něj. Jakmile začne hrát, zavřu oči a poslouchám. Užívám si to. Hlavně že už je klid. Je sice pravda, že mokrá záda jsou docela nepříjemná, ale to nevadí. Přežiju to. Tohle ano. Hlavně že je tu Itsuke. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vítejte nám, Vánoce Ten den Itsuke pochopil, že tu není sám. Poznal tři nejlepší lidi... tedy spíše démony, které mohl a tyto tři démonky se staly jeho nejlepšími přáteli. Ač u stále nebylo po chuti, že ony zachraňují jeho a ne on je, zjistil, že by si nedokázal představit další život bez nich, jak mu za ten měsíc přirostly k srdci. A i když se děvčata mezi sebou občas hádala, Yuzuki se občas prala s Kaori o Itsukeho a Haru zase házela nádobí z masivního kovu Yuzuki na hlavu, byli to nerozluční přátelé, kteří se rozhodli, že všechny útrapy, které si pro ně škola připraví zvládnou společně. A tak od Itsukeho pokusu o útěk uběhli dva týdny, během kterých se přátelé ještě více sblížili, ale zároveň si nadělali ještě více nepřátel. Hlavně tedy Itsuke, kterému snad všichni kluci na škole záviděli, že si pro sebe ukradl dvě nejhezčí prvandy a nejchytřejší dívku na škole. Ovšem to nebylo jediné, co Itsukeho ohrožovalo. Na škole bylo mnoho démonů, kteří chtěli znát jeho pravou identitu, protože, ač to bylo proti pravidlům, většina svá už znala. Všichni si mysleli, že musí být výjimečně silný démon, když se mu daří stále zůstávat v lidské podobě a dokonce v ní i porážet jiné studenty školy. Ono totiž, nikdo nechtěl přiznat, že většinu útočníků vyřídily holky a Itsukemu to nikdo nevěřil. Měsíc po Itsukeho pokusu o útěk a zjištění, že Kaori nesmí do vody se na škole objevil klub dívek, které byly za každou cenu rozhodnuty získat Itsukeho pro sebe. Den co den jej otravovala nějaká dívka z onoho klubu, ale vždy jej zachránila jedna z jeho drahých kamarádek. Až pak, jednoho dne, šel Itsuke sám na intru vynést koš, střetl se se všemi patnácti dívkami z toho klubu. Měly mu za zlé, že se věnuje jen Kaori, Yuzuki a Haru, nechápali, co na nich vidí a chtěli, aby se věnoval také jim, že ony (Kaori, Yuzu a Haru) jsou jen poběhlice, kterého využívají. To Itsukeho naštvalo, všechny dívky seřval na jednu hromadu, jenže to neměl dělat. Ukázalo se totiž, že dívky jsou pavoučice a prezidentka klubu je jejich královna. Kdyby se v tu chvíli nedívala malá Haru z okna, asi by to pro chlapce dopadlo velmi špatně. Haru totiž ihned zburcovala obě kamarádky, Yuzu na sebe vzala svou pravou podobu a snesla je všechny před Itsukeho. Itsuke chtěl souboji zabránit, ale nepovedlo se mu to. Souboj začal. Kaori se jej bohužel zúčastnit nemohla, protože jí v tom bránil růženec, ale Yuzu se na ní jen zaksichtila a bez váhání se pustila spolu s Haru do boje. Jenže ejhle, síť pavoučic znehybnila Yuzu a chudáček Haru byla přečíslena. Kaori chtěla po Itsukem, aby jí sundal přívěšek, jenže to se mu nedařilo, nechtěl povolit. Až když se pavoučice rozhodli zaútočit na upírku a Itsuke ji ochránil svým tělem, sundal ho. Opět bez svého uvědomění, aniž by to chtěl. Dokázal to snad jen proto, že ji chtěl ochránit? Nebo, že se jeho láska k ní stále více prohlubovala? Jak to tak už bývá, "temná" Kaori vše vyřídila velice rychle. Když pak všechny dívky seděly u Itsukeho na pokoji (proti jeho vůli... chtěli se ujistit, že je v pořádku), dohodly se, že už nesmí zůstat sám a dokonce si i rozhodily kdo jak s ním bude. Yuzu dostala přísný zákaz ho líbat (kdyby jej políbila na rty, Itsuke by navždy propadl jejímu succubímu kouzlu). Ať Itsuke protestoval jak chtěl, děvčata ho velmi rychle umlčela. Nálada na škole začínala být čím dál uvolněnější, blížili se vánoce. Všichni studenti už plánovali jak je oslaví, všichni byli natěšení, veselí, jen Itsuke posmutněl. Jelikož jeho rodiče jeli na vánoce do Evropy, byl nucen zůstat ve škole a tak se bál, že tam zůstane sám. Jenže to ještě nevěděl, že s prvním sněhem přišli další problémy. Aniž by si to uvědomoval, někdo ho sledoval. Sněžit začalo už koncem listopadu a než naplno začala zima, bylo všude už dost sněhu. Ovšem k tomu, co mělo přijít se musíme vrátit zpět k první sněhové nadílce. Totiž, když napadl první sníh, do školy nastoupila nová studentka jménem Hisakawa Hinata. Když vešla do třídy, najednou se ochladilo, byť nikdo netušil proč. Byla tichá, s nikým se nebavila, ani nikoho neotravovala. Kdyby se kolem ní nešířila zima, nikdo by nevěděl, že tam je. Ale k tomu hlavnímu. Hinata je stalkerka, která svou pozornost zaměřila nejdříve na Kaori. Slyšela zvěsti, že je Kaori upírka, ale to nebyl důvod, pro ji sledovala. Chtěla ji otestovat, možná vyzvat. Jenže pak si všimla Itsukeho a toho, jak mu Kaori pije krev. Stále však chtěla získat Kaori a vymyslela hrůzostrašný plán, jak se k ní dostat. Unesla Itsukeho, kterého zalila do bloku ledu a nechala mu jen hlavu, aby mohl dýchat a mluvit. A tak si spolu dlouho povídali, Itsuke se ji snažil přesvědčit, aby nedělala to, co chtěla udělat. Ovšem Hitana byla neoblomná, dokud se tam nedostaly všechny tři dívky, aby Itsukeho zachránily. Ten jim však zabránil v boji a spíše si s Hinatou stále povídal. Nakonec jí nabídl své přátelství, stejně tak i přátelství děvčat, díky čemuž se do něj Hinata, stejně jako před ní Yuzu, zamilovala. Jenže on měl srdce jen pro jednu, byť stále nedokázal najít odvahu jí to říci. A tak se naše malá parta rozšířila o další dušičku, ledovou princeznu Hinatu. A Vánoce a odjezd na zámek Kaořina otce právě nastali. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro A další čas nám utíká Uběhl měsíc a hodně se toho za tu dobu stalo. Přidala se k nám naše ledová princezna, která i když docela nemluvně, stále o Itsukeho stejně jako Yuzu. Je sice pravda, že já se s ní hádala daleko míň než Yuzu, ale když už tak to stálo za to. Většinou jsem byla já ta promrzlá, ale většinou to dopadlo nerozhodně. Naštěstí to ale vždy vše dopadne dobře. Stejně tak i všechny nehody a napadení, kterým chudák Itsuke musí čelit. Jak ty pavučnice, tak i to ostatní. Blížili se vánoce a mě přišlo, že Itsuke je čím dál smutnější. Jako by se na Vánoce ani netěšil. Docela mě to mrzelo. Hrával nám míň, jasně, byla kosa a venku se blbě hrálo, ale i tak. Tvářil se čím dál hůř. A pak z něj vypadlo, že rodiče nejsou doma a on musí zůstat tady. Popravdě mě to trochu vyděsilo. Nechat ho tady samotného, to by byla vražda. Všichni zůstivší tady by se na něj sesypali a pak by ho pravděpodobně zabili. Jenže já měla své problémy doma. Otec vyžadoval, abych se zúčastnila každoročního vánočního plesu. Naštěstí ale povolil, abych si sebou vzala své přátele. Díky bohu. Ale nebylo to jen z louže pod okap? Nebrala bych tak Itsukeho rovnou do jámy lvové? A nenaservírovala bych ho náhodou takhle vládci upírů na zlatém podnose ještě s mašličkou kol krku? Ano. Přesně tak. Ale nic jiného než se zeptat mi nezbývalo. A tak jsem navrhla, samozřejmě všem, jestli nechtějí jet na vánoce k nám. Na vánoční ples. Jistě, není to samo sebou, ale i tak se to dalo snést ne? Sice jsme všem museli sehnat šaty, na ten otcův večírek, ale i tak se to docela vydařilo. Teď nás čeká odjezd. Já bych to sice brala nejraději na kole, ale otec si vydupal, že pro nás přijede odvoz. Je přece zima a já nebudu trajdat na kole a ještě s ostatními, kteří by šli pěšky ne? Jen mě tak napadá, nemělo by mu to být jedno? Sebou si neberu vlastně nic. Všechno co potřebuji mám doma. Učit se tam asi moc nebudu, protože budu mít hlavně starost s tím, abych uchránila Itsukeho od nenechavců a těch co by ho chtěli zabít. A navíc mi dělá starosti samotný ples. Otec bude chtít, abych tam byla ve své podobě, stejně jako on i sestra. Abych se neskrývala. Ale co Itsuke? Bude to snášet dobře? Nezačínám se bát sama sebe? CO když já jako upír Itsukeho spíš odpuzuju, než aby si mě všímal. Dobře… dobře říkal že mě má rád ať jsem jaká jsem, ale neřekl to jenom tak? Co když mě má rád s fialovými vlasy hodnou a v podstatně slabší. Téměř lidskou? A té druhé stránky se bojí. Popravdě tyhle myšlenky mě znervosnují. Hodně. A tak není divu, když do mě Haru lehce drbne a zadívá se na mě. „ Netvař se tak přece. Jsou Vánoce. Jedeme přece na ples. Bude to zábava.“ Ozve se a Yuzu zuřivě přikyvuje. „ Budu tančit s Itskééém.“ Rozesměje se a chytí dotyčného kolem krku. Haru jen zakroutí hlavou a Hinata? Ta spaří Yuzu ledovým pohledem. Vážně, tahle holka mě občas trochu děsí. „ No tak… Kde to vázne? Už tu měli dávno být.“ Povzdechnu si a potřesu hlavou. Podívám se ustaraně na Itsukeho ale pak se začnu rozhlížet. Snad si nespletli datum. Ale to by snad otec nedovolil ne??? |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Utíká to rychle Od mého pokusu o útěk se toho stalo hodně. Několikrát jsem byl napaden a nebýt holek, asi by to se mnou bylo špatné. I když mne to stále štvalo, začínal jsem si na to už pomalu zvykat. I tak jsem byl ve střehu. A když mi pak oznámily, že mě budou střežit dnem i nocí, měl jsem opravdu "radost". Nechtěl jsem jim přidělávat problémy, ale ony si z toho nic nedělaly a neposlouchaly mne. Rok se přehoupl ke konci a už na konci listopadu začalo sněžit. Tehdy do školy nastoupila nová holka a zároveň s tím, nebo skoro zároveň, se stala "členkou naší malé party" a dalším důvodem, proč mi kluci ve škole záviděli. A to jsem na začátku roku doufal že budu neviditelnej. Měl jsem si to uvědomit hned po tom, co jsem potkal Kaori. Jeden by řekl, že jsem litoval svého rozhodnutí zůstat, ale opak byl pravdou. Nelitoval jsem. Ani jednou. Byl jsem pevně rozhodnut zůstat a řádně si to užít. A navíc, dal jsem jim slib, že se už o útěk nepokusím. A muž, který nedostojí svému slibu, není muž. Jenže jak jsem už říkal, blížily se Vánoce a mě začala opouštět rozjařená nálada. Dozvěděl jsem se totiž, že rodiče odjeli na svátky do Evropy a já byl tak přinucen zůstat zde. Věděl jsem, nebo jsem spíše tušil, že holky pojedou za svými rodiči a já poprvé po měsících dostal strach. Holky si mé rozmrzelosti samozřejmě všimly a krátce po tom, co jsem jim řekl její důvod, Kaori nás všechny pozvala k nim domů. Nadšeně jsem přijal, s myšlenkou, že nebudu sám, ale s ní. Až o hodně později mi došlo, že vlastně jedeme ke králi upírů. Tehdy jsem dostal strach znovu, ale když mi všechny řekly, že nedopustí, aby se mi cokoliv stalo, trochu jsem se uklidnil. Ne, že bych jim nevěřil, ale nebyl Kaořin otec jeden z nejmocnějších démonů? Ano, byl. A tak se stalo, že jsme mrzli, nás pět, před branou školy a čekali na odvoz. Kaori byla nervózní, asi z toho, že se odvoz zpozdil, Haru ji uklidňovala a doširoka se usmívala a Yuzu byla natěšená, až si se mnou zatančí. Dokonce natolik rozjařená, že mi skočila na záda a nehodlala se pustit. "Pusť ho obludo," ozvala se tiše Hinata a já najednou ucítil za krkem více než jen padající sníh. "H-h-H-H-Hin-Hina-Hinatu..." zadrkotal jsem zimou, když ledovka zmrazila Yuzu hlavu a s tím i můj krk. "Promiň," řekla tiše, mrazivě, jakoby se vůbec nic nestalo. Yuzu se ale pustila a já si rukou v rukavici odstranil led z krku. Hned o to mi byla větší zima. "He-he-hele," drkotal jsem zuby a ukázal jsem na příjezdovou cestu, kde se objevilo čtyřspřežení s kočárem černým jako sama noc. Ruka se mi třásla zimou a já ještě více. Ke všemu mne Hinata ještě objala a já se roztřásl ještě více. Yuzu si to ale nenechala líbit a odstrčila ji. Opět se schylovalo k malé přenici. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vánoce A tak se ty dvě začali prát. Popravdě nevím jestli Yuzu měla velké šance. Ano, byla rychlá. Ano dokázala se vyhýbat jejím střelám, ale jakmile měla od pasu dolů kus ledu nezmohla nic. A Hinata si s ní mohla dělat co chtěla. Jen chudák Itsuke to odnesl, když ho Yuzuki objímala. Přimrzl mu krk. Stále jsem měla o Itsukeho strach. Vím, budou tam i holky, ale co zmůžeme my, malinké studentky, když se na nás vrhne táta? Moc asi ne. Bohužel. Držela jsem se u Istukeho a čekala na náš odvoz, který se záhy objevil v dálce a rychle se přibližoval. Netrvalo dlouho a brzy u nás byl kočár i se čtyřspřežím a kočím. „ Zdravím Envi.“ Pozdravím dotyčného. Projdu až ke dveřím kočáru a jemně hladím koně. Po boku. Alespoň ty kolem kterých procházím. To už čeká ale jeden sluha s otevřenými dveřmi, aby mi pomohl do kočáru a pak i ostatním dívkám. Usadím se na pohodlném sedadle a počkám na ostatní. Jakmile se všichni usadí a doufám, že Itsuke k nám, dveře se zavřou a kočár se s trhnutím rozjede. " Páni, Kaori to je něco. Ty se můžeš takhle vozit pořád? Proč to nevyužíváš? Aspoň ze školy a do školy, na konci roku a na začátku." Rozesměje se Yuzu a rozhlíží se po překrásně vytvořeném prostředí kočáru uvnitř. Vše je tak, aby to vystihovalo majitele kočáru. Rudé, sem tam s nějakým tím zlatým doplňkem. Haru kroutí hlavou, přesto se drží, zatím jí nic na hlavu nepustí... |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Vánoce Kočár zastavil u nás, Kaori pozdravila kočího a pak, rukou jedoucí po bocích koní, zamířila ke dvířkům. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem se vydal za ní. Sluha nám otevřel a já, jako správný gentleman, nechal nejdříve nastoupit dívky, až pak jsem dovnitř vlezl i já. Naštěstí tam bylo teplo. Chtěl jsem si sednout vedle Kaori a šlo to na mě i vidět, ale Yuzu se k ní přitiskla, čímž uvolnila místo vedle ní, kam se ihned nakýblovala Hinata a Haru seděla vedle Kaori z druhé strany. Jen jsem si nenápadně povzdychl a usadil jsem se alespoň naproti Kaori, když už mi bylo zamezeno sedět vedle ní. Šťastně jsem se usmíval a litoval jsem jen dvou věcí. První, že nesedím vedle Kaori a druhá, že s sebou nemám svou kytaru. Jakmile jsme seděli, sluha zavřel dveře, vyhoupl se na zadní stojánku a kočár se rozjel. "Netlač se tak na mě, kozatko," řekla chladně Hinata a já jsem se musel ušklíbnout. Jak by se teď krásně hrálo, pomyslím si a opravdu lituji toho, že jsem kytaru zapomněl. Možná bude mít Kaořin otec nějakou na půjčení, napadne mne a pousměju se. Hned na to mi ale úsměv ztuhne na tváři a pomalu se promění v nevýrazný, snad i trochu vyděšený. Co když ale pozná, že jsem člověk? naprázdno polknu. Pak ale spatřím Kaořin pohled a opět se usměju. Kaori by nedovolila, aby se mi něco stalo, uklidním se a pohodlně se opřu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vánoce Haru se na ty dvě přes mě podívala. Já jen sklonila hlavu. Čím blíže jsme byli domu, tím větší starosti jsem měla. „ Chovejte se slušně. Jedeme na královský ples… uvědomujete si to vůbec?“ Ozve se dotčeně náš mozek, který sedí vedle mě. Haru. Podívám se na ní a tiše si povzdechnu.Podívám se na Itsukeho a lehce k němu natáhnu ruku. Popravdě, mám trochu strach. „ Prcek má pravdu.. tak si nestěžuj Hino.“ Ozve se dotčeně Yuzu a když vidí jak se natahuju k Itsukemu, chytí jeho ruce dřív než já. Povzdechnu si a stáhnu se. Dneska nemám náladu vůbec na nic. Ani se s ní handrkovat. „ Asi bych vám měla říct, že ples musím absolvovat jako upírka.“ Promluvím tiše a zadívám se na krátko ven. Nakonec sklouznu pohledem k Itsukemu. Nevím jak na to bude reagovat. Nakonec se podívám na Yuzu, která se v jednom kuse vrtí. „ Yuzu… aspoň chvíli… prosím. Seď a nevrť se.“ Povím já. Haru mě chytí za rameno a lehce stiskne. „ Co se děje? Vypadáš strašně.“ Pípne, celá nesvá. Jako bych svou náladu přenesla na ní. Yuzu se uklidní. Cítí to taky. Já se jenom dotknu svého růžence a zatnu zuby. Začínám uvažovat nad tím, že jsem je zvát neměla. Že jsem akorát přinesla Itsukeho jako hlavní vánoční chod. „ To nic. Jen si nejsem jistá, že to byl dobrý nápad Haru.“ Yuzu se zarazí a odívá se na mě, stejně tak jako Haru. A pravděpodobně i Hinata. „ Proč?“ Yuzuki dělá jako by to nechápala. Povzdechnu si a zakroutím hlavou. „ Uvědomuješ si, kdo je můj otec? Nejsilnější upír ze všech. Začínám se bát, že to pozná. Že pozná, že je Itsuke člověk. Nesmíme pustit Itsukeho z očí. Teď je to akutnější než kdy dřív.“ Podívám se na Yuzuki a jí zatrne. Přesto jen kývne a podívá se odvážně na Itsukiho. „ Klidně s ním budu spát…“ Usměje líbezně. Já jen zatnu zuby. Ona prostě neztrácí svůj cíl z obzoru. Udělá pro to všechno… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Vánoce Holky se opět začaly pošťuchovat a já se tomu jen culil. I když bych jim v tom měl zabránit, culil jsem se. Až když se ozvala Haru. Kaori mne chce chytit za ruku, ale Yuzu ji předběhne a já stihnu ucuknout. Sice mne nedrží za ruku Kaori, ale ani Yuzu a tudíž emají důvod k handrkování. Ovšem Kaořina další slova mne zneklidní. Potvrdí to, čehož jsem se bál. Ale pak řeknoou, že mne budou chránit více než před tím a já si jen povzechnu. Ovšem jsem jim za to vděčný, i když bych se radši hlídal sám. Ale snad to jednou přijde. "S tím nepočítej, prsatice," zchladí ji, slovy, Hinata. Já místo toho vykouknu z okna. "Už tam budeme," řeknu tiše, trochu s úžasem, když spatřím ohromný zámek, postavený na osamocené skále a se silnicí spojený jen úzkým mostem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vánoce Zadívám se ven taktéž, i když nevidím tak dobře, protože sedím uprostřed skoro. „ Ano. Už budeme tam.“ Přikývnu. A opravdu. Kočár zastaví za krátkou chvíli, holky se nestihnou ani pomlátit. Naštěstí. Dorazili jsme jako téměř spořádané děti. No děti. Puberťáci. S ladností vystoupím z kočáru hned, jak se dvířka otevřou. Rozhlédnu se po nádvoří. Nadechnu se a vydechnu. Jakmile zahlédnu otce, narovnám se a vydám se k němu. Netváří se příjemně. Nikdy se netvářil. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Vánoce Jakmile zastavíme, otevřu holkám dveře dříve, než to stihne sloužící. Nechám je vystoupit a pak vystoupím sám. Jako ostatní, rozhlédnu se po nádvoří a málem mi padne tlama až na zem. Pak ale uvidím Kaořina otce. Nasucho polknu a ucítím, jak mi přejede mráz po zádech. A momentálně to není tím, že by mi za zády stála Hinata. Jestli jsem někdy říkal, že jsem se hodně bál, tak až teď jsem poznal, co to slovo doopravdy znamená. Opět jsem polkl a pomalu jsem se vydal za Kaori. Její otec opravdu naháněl strach a to ne kvůli tomu, jak se tvářil, nebo že byl ve své pravé podobě. Spíše kvůli té auře, kterou kolem sebe rozprostíral. Kaořina byla také děsivá, když se změnila, ale Kaori jsem znal, mám ji rád, více než rád. Děsil mne, hodně mne děsil a určitě můj strach cítil. A začínal jsem mít o to větší strach, že pozná, co jsem vlastně zač. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vánoce Viděla jsem ten téměř nezřetelný pohyb v otcově tváři, když zahlédl jediného chlapce, který jel s námi. Jak jeho pohled těkl z něj na mě. Snažil se snad zjistit jestli vím, že je člověk. Nebo mi rovnou prošátral i myšlenky. Věděl to. Jen se na něj podíval. Jen ho zahlédl. A vše bylo v háji. Přesto se nepohnul, dokud mě ostatní nezačali následovat. Začali jsme nebezpečnou hru. Která vůbec nemusí skončit dobře. Došel až ke mně, lehounce mě chytil za hlavu a políbil mne na čelo. Jen já zaslechla ten hlas. „ Chci s tebou mluvit.“ Projel mnou mráz. Otec okamžitě nasadil střídmý úsměv když se obrátil k mým přátelům. „ Vítám Vás zde. Vaše návštěva mě velice těší. Jsem rád, že má má dcera přátele.“ Při tom celou dobu sleduje Itsuke ho. Mě drží lehce za rameno, jen já ale cítím tu sílu, jak mě drží. Jakou má sílu. „ Pojďte prosím, jistě máte hlad. Menší svačina na vás čeká v salonku.“ Zavelí. Uvede nás všude sám. Alespoň tedy do salonku. Holky přestali mít dobrý pocit stejně jako Itsuke, když ho zahlédli. Ačkoliv Yuzuki držela všechno dokonale schované za svou trošku prostopášnou tvářičkou a haru se snažila stále usmívat, aby to otci nepřišlo divné. Jenže on věděl stejně všechno hned jak je viděl. Všechny slušně pozdravili a uklonili se králi upírů. Všechny nás provedle zámečkem až k salonku. „ Na chvíli si svou dceru vypůjčím. Posečkejte zde a klidně se pusťte do svačiny. Hned se vám vrátí.“ Poví a zavře za vámi dveře. Nedovřou se. „ Tohle je… zvláštní.“ Poví chudák Haru, která se klepe skoro jako by tu byla zima. Pozoruje dveře. Na stolku v salonku je hromada nejrůznějšího jídla, jak slané, tak sladké. I ovoce. A samo sebou i pití. „ Zvláštní? Tohle je zlé. Ta aura.“ Promluví Yuzuki a stoupne si hned vedle Itsukeho. Přesto se ho ani nedotkne a jen se rozhlíží. „ Tohle je v háji.“ Doplní nakonec Haru a postaví se z druhé strany. Nadechne se a vydechne. „ Měli by jsme se chovat jako nic a nedat znát, že máme strach… Itsuke sedni si ke stolu. A vy ostatní taky. Musíme se chovat normálně.“ Poví trochu rozklepaně a usadí se u stolu.Yuzu postrčí Itsukeho a sedne si vedle něj. A nikdo zatím nejde… *** S otcem nebyla zrovna dvakrát řeč, když se chtěl vyptávat. Když měl otázky, chtěl slyšet jasné odpovědi. Ale teď se ptát nemusel. Věděla jsem co chce vědět. Dveře se nedovřeli… „ Je to člověk.“ Povím. Snažím se držet v klidu. I hlas i chování. Uhlazené a bezestrahu. „ Jak… jak si mohla sem přivést člověka?“ „ Jednoduše.“ Jen to plesklo. Zavřela jsem oči a otřela si tvář. Bolelo mě až za krkem. „ Je to přítel. Mám ho ráda.“ „ Si za něj zodpovědná! Někdo ti ho zabije. Abych to ale nebyl já.“ „ To bys neudělal.“ „ Myslíš?“ „ Otče!“ „ Je to tvoje hračka? Nic víc? Máš ho na hraní?“ Zeptá se. Nadechla jsem se. „ Ano.“ Nezbývalo nic jiného než lhát. Říct mu pravdu v další vteřině by Itsuke nežil. „ Vrať se k nim. A tu svou hračku si hlídej. Bude tu nebezpečno.“ Bolelo mě to u srdce. Víc než to, že mi právě malem urazil hlavu. Že mi zrudla tvář. Bolelo mě co jsem musela o Itsukem říct. Otočil se na podpatku a vydal se pryč. Ještě jednou jsem si protřela tvář a vrátila se zpět do salonku. *** |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Vánoce Hned jak se můj pohled střetl s jeho, věděl jsem, že byla chyba sem jezdit. Měl jsem radši odmítnout a risknout to ve škole. Tam jsem měl větší šance na přežití. Sice nás Kaořin otec přivítal s otevřenou náručí, ale já věděl, že je něco špatně. Má přítomnost tady je špatně. Pozval nás dál, prováděl zámkem a ani jednou nepromluvil. Snažil jsem se tvářit normálně, nedát najevo strach, a možná se mi to i dařilo, i když nevím. Došli jsme až do salónku, kde nám řekl, že si na chvilku půjčí Kaori. Sledoval jsem dveře, kterými odešli a nevnímal, co holky říkají, poslouchám, o čem se baví s otcem. Hračka? Já jsem... já... jsem jen její... ne... to... ne... koukám jako opařený na dveře a nedokážu uvěřit tomu, co řekla. Počítal jsem s tím, že to tu bude... nebezpečné ale s tímhle... Tohle není možné... ne... určitě ne... Všechny holky střídavě hleděly na mě a na dveře a když Kaori vešla, sledoval jsem ji jako opařený. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Nevěděl jsem, jestli to myslela vážně, nebo otci jen lhala. Nemohla to myslet vážně, určitě ne, přesvědčoval jsem se, když se usadila naproti mě a napila se džusu. Jen jsem jí sledoval, nevěděl jsem co říct. Až pak jsem se rozhodl, nadechl jsem se a podíval se na ni: "Vrátím se do školy, nechci vám přidělávat starosti." Mluvil jsem tiše, smířeně. V mém hlase nebyla nedůvěra nebo pocit zrady. A ač jsem to neříkal rád, ač jsem chtěl zůstat s ní, věděl jsem, že teď to není vhodné. Proto jsem vstal, odsunul židli a otočil se ke stolu zády. Cestu ven si pamatuji. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro To nám ty Vánoce pěkně začínají… Všichni na mě hleděli. Sledovali mě, jako by ani nevěřili, že jsem přišla já. Nevěděla jsem co říct, z mě samotné mi bylo zle. Odvrátila jsem hlavu, aby nebyla vidět moje tvář, jak rudla. Jak se na ní rýsoval otisk otcovi dlaně. Nemohla jsem nic. Nezmohla jsem se na nic. A pak Itsuke vstal. Promluvil ke mně. Do očí se mi nahrnuli slzy. Zvedla jsem se stejně jako on. „ Nemůžu tě tu držet. Jestli je to tvé přání.“ Pohlédla jsem mu s bolestí do očí. Zvedla se i Haru, která se okamžitě vydala za ním. Semnou zůstala Yuzuki. „ To jako vážně?“ Ozvala se poměrně nevěřícně. Mluvila ke mně. Propalovala mě pohledem. A mě bylo čím dál hůř. „ Necháš ho jenom tak jít?“ Nezmohla jsem se ale na odpověď. A vlastně jsem ani nesměla. Nesměla jsem říct nic. Kdyby to zjistil otec, že mi na něm záleží, zabil by ho. A ona si to Yuzuki uvědomovala. A pravděpodobně i ostatní dívky. Musela jsem Itsukeho chránit. I za cenu toho, že ho ztratím… *** „ It… Itsuke počkej.“ Zavolala za ním bezradně Haru. Utíkala po chodbě za ním. Pak ho drapla i za ruku, aby se zastavil. Naléhavě na něj pohlédla. „ Itsuke… Neblázni. Jestli odejdeš, ztratíš jí. A jemu dokážeš, že to k čemu ji přinutil říct byla pravda.“ Promluví polohlasem Haru. Je v něm naléhavost. Pevně ho držela za ruku a nepouštěla. Nechtěla pustit. „ Myslíš, že kdybys byl jen hračka, že by tě tak chránila? Že by riskovala život?“ Zeptá se a zakroutí hlavou. Pustí mu ruku. I když se sebe zapřením. Nechce se jí. Nakonec skloní hlavu. „ Nevšiml sis její tváře?“ Zeptá se. „ Jestli jedeš, tak… tak zatím. Snad se uvidíme ve škole.“ Sama se rozejde zpátky do salonku. *** Haru se vrátila. Asi sama. Ani nevím. Podívala jsem se po všech třech a přejela si lehce po tváři. Začíná to ošklivě bolet. „ Pokud mne na chvíli omluvíte, vzdálím se upravit.“ Vlastně jsem jim nedávala téměř žádnou jinou možnost, prostě jsem se otočila k druhým dveří v místnosti a vydala jsem se do svého pokoje. Až teprve, když sem zavřela dveře v místě, kde jsem se cítila v bezpečí se mi z očí rozkutáleli slzy. Svezla jsem se po dveřích na zem a dlouhou chvíli se nedokázala zvednout. Bolest ze ztráty přítele, ze zrady, ke které mě otec přinutil. Ale co jsem měla dělat… Prostě jsem vsadila na to, že hračku mi nevezme. Nezničí. Byla to jediná možnost. Neměla bych v přímém boji s otcem sebemenší šanci ať jsem byla silná jak jsem chtěla. Přesto i ten pláč mě přešel. Zůstalo jenom bezduché prázdno. Měla jsem chuť strhnout kříž a zůstat zlá. Cítit něco víc než jenom smíření s bolestí. Nakonec jsem se ale zvedla. Zvedla jsem se a šla se převléknout a upravit. Natáhla jsem na sebe kalhoty, tričko a boty. Vlasy jsem si rozčesala, stáhla do copu a začala jsem se líčit. Otisk ruky sice do večera jistě zmizí, ale nemusím své ponížení dávat najevo ne? Když už jsem byla spokojená s tím jak vypadám, vydala jsem se zpět do salonku. S chladnou tváří, nic neukazující. Žádná bolest. Jen chlad… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Vánoce... nebo se to tak tváří Stáli jsme proti sobě, já viděl slzy v jejích očích i bolest, která se v nich skrývala. Nebyla to jen fyzická bolest z facky, kterou jí otec dal a která se jí rýsovala na tváři, ale bolest srdce, kterou dokázaly vyjádřit jen oči. Snažil jsem se tvářit rozhodně, potlačovat smutek a vztek vůči jejímu otci, ale nedařilo se mi to. Když mi pak řekla, že mne tu nemůže držet, jen jsem smutně sklopil hlavu, zatnul pěsti a odešel. Haru vyběhla za mnou, Hinata a Yuzuka zůstaly s Kaori. Malá čarodějka mne zastavila zataháním za rukáv, podívala se na mne, ale já na ni ne. Tiše, naléhavě mluvila, držela mou ruku, skoro jsem slyšel, jak jí tečou slzy po tváři. "Já to vím, Haru. Vím, že lhala, jen aby mne ochránila. Ale... copak to nechápeš? Pořád mě zachraňujete, pořád mě hlídáte. Nemám vám to za zlé, ale je to ode mne sobecké. Já bych měl hlídat vás, já bych se měl rvát, ne vy. Vždyť se nedokážu ubránit ani proti lidem," mluvím tiše, smutně a zároveň naštvaně. Ne na ni, nebo na Kaori, ale sám na sebe. "Všiml Haru. Všiml jsem si toho," řeknu skoro šeptem, oči mám zavřené, pěsti zatnuté. "Věř mi, že bych ji radši schytal za ní. Zasloužil bych tisíc ran, za každou ránu, kterou jste dostaly vy," dodám a jakmile pustí, ještě chvíli stojím, čekám, až se ozvou dveře od salónku a pak zamířím pomalu ven ze zámku. Ne. Tohle neudělám. Neuteču jako zbabělec. Rozhodli jsme se tak všichni. Rozhodl jsem se už tehdy, když jsem nechal autobus odjet. Proto teď neuteču. Postavím se tomu čelem, s tímhle rozhodnutím jsem se dostal až k hlavním dveřím, kde si mě všiml jakýsi sloužící, který mne před tím viděl s holkami. Jen jsem mu řekl, že jsem se ztratil a on mne odvedl do pokoje, který nám pán domu určil. Byl hned vedle pokojů pro holky. Ještě než sloužící odešel, řekl mi, že pak pro mne přijde a odvede mne na večeři, za což jsem mu poděkoval. V pokoji jsem strávil celý zbytek dne až do večera, kdy mi byl přinesen oblek se stříbrnou kravatou a bylo mi řečeno, že se pro mne za půl hodiny staví, aby mne dovedl do hlavního sálu, kde se bude pořádat samotná slavnost. Jen jsem přikývl a dal se do oblékání. Oblečen jsem byl hotov za chvilku, jen kravata mi nějakou dobu trvala. I na škole mi ji vždy upravovala Kaori, nebo Yuzuki. Nakonec jsem to nějak svázal do hromady a doufal jsem, že si nikdo nevšimne, jak nekvalitně je uvázaná. Když mne pak dovedli do hlavního sálu, dívky tam ještě nebyly, Kaořin otec také ne, ale spousta jiných démonů ano. Proto jsem se snažil na sebe moc neupozorňovat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Vánoční ples Když jsem přišla, byli v salonku jenom děvčata. A všechna tři zachmuřená. Takže odešel. Kdo by to řekl. Takový pěkný vánoční a narozeninový dárek najednou, že? Moc hezké. Po facce nebylo ani stopy, alespoň díky make-upu a tak jsem s chladem prošla kolem dívek. „ Pojďte za mnou. Zavedu vás do vašich pokojů. Jsou tam pro vás všechny přichystané šaty. Vyberte si které budete chtít. A jelikož se jedná o maškarní, máte tam i příslušné masky.“ Povím jím aniž bych se zastavila a vedu je do pokojů, které jsou kolem mého apartmánu. Ten Itsukeho je hned vedle mého, ovšem já žiji v domnění, že tam stejně není. Nemá cenu se tam ani dívat. Každé ukážu její vlastní pokoj a pak je postupně opouštíme až zůstanu jenom s Haru. „ Je mi to líto, Kaori.“ „ To mě taky Haru, ale rozhodl se.“ „ Já vím.“ „ Tady máš pokoj. Nechala jsem ti vybrat ty nejveselejší šaty, Haru. Doufám, že si mezi nimi vybereš.“ Nechtěla jsem aby viděla mé slzy, musela jsem se odvrátit. „ Na ten ples vás pak odvedou služky. Každá máte jednu na to, aby vám pomohla. To už asi holky zjistili. Čeká i na tebe. Pomůže ti do šatů, nalíčit i učesat.“ A Haru jen mlčky kývla a zaplula do pokoje pomalu jako duch. Chvíli jsem se dívala na zavřené dveře než jsem se rozešla do svého pokoje, kde už i na mě čekali šaty. A veškeré doplňky. A dokonce i otec. Prošla jsem kolem něj a usadila jsem se před zrcadlem. „ Je čas, abych tě na chvíli zase pustil, spící Kaori. Na tento večer.“ Promluvil. Došel ke mně a já si jen odhrnula cop stranou, aby mi mohl odepnout kříž a následně i obojek, na kterém kříž obvykle visel. Vydechla jsem. Z části bolestně, z části úlevně. Na krátko jsem zavřela oči. A než jsem se nadála, seděla jsem zase já před zrcadlem. Mé pravé já. Pravé já, které nebolelo nic z toho co jsem do teď prožila. „ Děkuji ti otče.“ Promluvila jsem. Opět můj hlas. Chladný, odměřený. Otec odkudsi vytáhl červenou temně modrou krabičku a položil mi ji do dlaní. „ Tohle je dar od tvé matky. Chtěla, abych ti ho dal k tvým šestnáctým narozeninám. A ty máš zítra. Já chci, aby sis ho vzala na dnešní ples.“ Přikývla jsem. „ Bude mi ctí.“ Tentokrát mě pohladil po vlasech. Jemně něžně. Jako by snad byl rád, že s ním jen tak souhlasím. Políbil mě do vlasů a nechal mě osamocenou před zrcadlem. Ne však na moc dlouho. Brzy přišla služebná. První mi rozpustila vlasy, rozčesala je a následně mi odlíčila tvář. Pak nachystala koupel, pomohla mi umýt a vysušit vlasy. Opět ze mě byli cítit bylinky, vůni ale doplňoval hlavně šeřík s angreštem. Má oblíbená vůně. Má, i má. Tentokrát jsem necítila nic. Ani zradu, ani smutek. Ale ani radost. Jen rutinu. Jako každý rok. Dívka mi pomohla učesat, nalíčit, obléknout šaty, i zasadit korunku do vlasů. Pak přišla i maska. Přivázala mi ji tak, aby mi nesjela, ani netlačila, a ani nebyli vidět šňůrky pod vlasy. Prostě dokonale. A nakonec přišla krabička. Jemně jsem ji sevřela v prstech a otevřela. Vykoukl na mne prsten, který jsem opatrně vytáhla a prohlédla si ho. Nakonec jsem si ho nasadila na pravou ruku na prsteník. Služebná dodělala poslední úpravy a pak odešla. Zůstala jsem sama. Ne však na dlouho. Začalo se stmívat. A já zaslechla klepání na dveře. Přišel otec. Řekla jsem aby vstoupil, a on tak ihned učinil. „ Je čas jít, všichni jsou již v sále.“ Kývla jsem a zvedla jsem se od toaletního stolku. Připojila jsem se k němu. Vzal mě lehce za ruku a vydal se semnou do hlavního sálu zde. *** „ Jak myslíte, že bude Kaori vypadat?“ Zeptala se Haru, v pěkných šatech s ladící maskou, poněkud nesvá mezi tolika démony. Holky se drželi u sebe. Všechny. I když Yuzuki se ohlížela po všech démonech, kteří kolem ní prošli. A každý se za ní otočil. Těžko říct, jestli to bylo jejím kouzlem, nebo tím, že byla oblečená tak jak byla. Červené šaty a k tomu maska, správný účes a boty. Byla dokonalá. Ale stejně tak i Hinata, která zvolila modrou kombinaci, jí snad nejbližší. Šaty i masku. „ Bude vypadat skvěle. Určitě. Ale určitě ne tak jako já.“ Uchechtne se Yuzuki a mrkne na jednoho mladého démona kousek od nich. Hinata se drží a prohlíží si své okolí. Nemluví. Haru se rozhlíží a neví co by. Možná pátrá po Itsukem, i když nevěří, že by tu byl. A pak na chvíli světla v sále pohasla, svítilo snad jen každé druhé, a to jen tak jemně. Jen místo které patřilo vládci a jeho dceři bylo osvětlené. Možná stačilo mrknutí oka. A oba vyšli zpoza rudého závěsu. S ladností prošli kolem všech s hrdostí sobě vlastní. S veškerou ladností. Sál úplně utichl. Otec převedl dceru až k jejich místům, tak aby na oba bylo dobře vidět. „ Vítám vás zde všechny, při tomto překrásném večeru. Při tomto slavnostním čase, bych rád oslavil zároveň i zítřejší narozeniny mé dcery. Jsem rád, že jsme se tu jako každý rok sešli v tak hojném počtu. Doufám, že se všichni budete bavit stejně tak dobře, jako já a má dcera. A pokud dovolíte, první tanec bych jí rád věnoval k jejím narozeninám.“ Lehce pozvedl mou ruku, kterou stále držel, aby upozornil, že jako mě. Převedl mě do středu parketu, pak se spustila hudba, Hudebníky osvítilo mělké světlo a samozřejmě se rozsvítil celý sál. Teď už bylo vidět na stoly, které se prohýbali pod nejrůznějšími dobrotami. Pochoutkami a pitím. Vše možné a snad i nemožné. Včetně krve. Nenamítla jsem nic na otce a jeho tanec. Každý rok jsme ples takto zahajovali. Roztančil se semnou v ladném valčíku a dobře si mne za svou maskou prohlížel. Stejně jako já i on měl prsten na své ruce. Protančili jsme tak celý sál, otec mě zkušeně vedl a hudba hrála ve veškeré vznešenosti. Jakmile hudba skončila, zastavili jsme se na místě, kde jsme začali. Ozval se téměř ohlušující potlesk. Otec mi políbil ruku a dovel mě na mé místo. „ Tímto byl zahájen každoroční vánoční ples. Bavte se dobře.“ Zahlásil a já se usadila stejně jako on na svém místě. Netečně jsem se rozhlížela. Prohlížela si nejrůznější masky, které zde byli. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Vánoční ples K obleku patřila ještě maska, kterou mi sloužící přivázala tak, že nebyly vidět šňůrky. Netlačila mne, ani nebyla nijak nepohodlná. Nedalo se však říci, že by mi nevadila, ale to bylo tím, že na to nejsem zvyklí. Ještě, než mne odvedla do sálu, převázala mi kravatu vcelku složitým uzlem. Kravatu vázala rychle, zkušeně, takže jsem ani nedokázal pochopit, jak postupovala. Poté mne konečně odvedla do sálu. V sálu jsem se stáhl do kouta, vcelku temného a jen tiše jsem doufal, že se mnou nebude nikdo chtít zapříst hovor. Ledabyle jsem se opřel zády o zeď, ruce jsem si založil na hrudi a snažil jsem se tvářit, jako bych sem odjakživa patřil. Celou dobu jsem však sledoval dveře, kterými se dovnitř stále linuli další a další démoni. Mezi posledními začaly přicházet holky. Když jsem, jako první, spatřil drobnou dívku v krásně duhových šatech s dokonale ladící maskou, musel jsem se narovnat. Bezpečně jsem ji poznal, ne jen kvůli tomu, že byla nejmenší zde v sálu. Byla to Haru, celá nesvá a rozhlížela se, jak mne nejspíše hledala. Krátce po ní dorazila další dívka v doprovodu služky. Měla temně modré šaty a masku stejné barvy s pírkem na pravé straně. Modré vlasy krásně ladili k šatům a mé srdce se rozbušilo o trochu více. Poznal jsem Hinatu a musel jsem uznat, že jí to převelice slušelo. Ovšem nejvíce z nich tří mne asi vytrhla Yuzuki, když přišla. Tu jsem poznal okamžitě. Krásně rudé šaty zvýrazňující její dokonalou postavu, maska podtrhující její krásu. Všechny tři byly nádherné, ale tu, po které mé srdce toužilo nejvíce. Všechny tři se rozhlížely kolem, o čemsi se bavily. Neslyšel jsem je, na to jsem byl moc daleko. Já ovšem stále pátral po ní. Když přišel poslední host, světla najednou potemněla a zaměřila se na jeden bod v sále. Pohlédl jsem tím směrem a srdce se mi najednou zastavilo němým úžasem, načež se šíleně rozbušilo. Měl jsem co dělat, abych udržel krvetok z nosu, ale povedlo se. Stála tam, ve své podobě, hrdá, pyšná a chladná. Nádherná. Její ladné černé šaty s jemnými diamantovými doplňky, stříbrná maska doplněná dokonalým šperkem ozdobeným pery nějakých ptáků a drobná stříbrná korunka s diamantem usazeným uprostřed. Stříbrné vlasy sčesané do dokonalého účesu vše jen podtrhovaly. Byla nádherná a kdyby se mne někdo o pár dní později zeptal, jak vypadala, nedokázal bych to popsat slovy. Melodií snad, ale slova pro popis takové krásy ještě nevymysleli. Pán zámku promluvil, všechny uvítal a pak svou dceru požádal o tanec. Hosté se rozestoupili, aby udělali páru prostor a pak začala hrát hudba. Hudbu jsem však nevnímal, sledoval jsem jen její ladné pohyby a na jeho místě jsem si představoval sebe. Když pak hudba skončila a oni dva dotančili, přidal jsem se decentně k potlesku. Když ji pak zahlédnu, jak ji vede na její místo, líně se odlepím od stěny a zamířím k odlehlému stolu, abych si dal něco málo k jídlu. Stále se však snažím držet mimo dohled dívek, zvláště pak Kaori. Nechci, aby svou reakcí, že mne poznala, prozradila otci, že lhala. Nedovolím, aby ještě někdy měla kvůli mě problémy. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples S naprostou chladností jsem pozorovala všechny jak se baví. Sama jsem ve své majestátnosti seděla na své ozdobné židli a sledovala. Povrchně. S chladností. Pak přišel démon. Nižší než jsem byla já, jistě. Nikdo vyšší tady už nebyl, jen otec. A požádal o tanec. Podívala jsem se na otce jestli dovolí, abych šla a on mi jen pokynul rukou, a propustil mne. Přijala jsem tanec s neznámým. Jeden jediný tanec. Plný chladu. Pak mne propustil i on. Ovšem než jsem si mohla sednout otec mne chytil za ruku. „ Zahraj a zazpívej nám. Jsi ozdobou tohoto plesu, tohle bude třešinka na dortu.“ Pověděl a ukázal na klavír u hudebníků. Zatleskal a sál utichl. „ Prosím chvíli se ztište. Dcera nám ukáže svůj talent. Zahraje a zazpívá.“ Sál se uklidnil, otec mne dovedl ke klavíru a pak si došel sednout. Odkašlala jsem si a upravila si stoličku. Nadechla se a vydechla. Jen mi pohled padl na housle, které leželi na klavíru. Opuštěné. Dlouhé prsty jsem položila na klávesy, pak jsem začala hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples Stále pozorně sleduji Kaori i démona, který ji požádá o tanec. V tu chvíli, když tančí mezi dalšími hosty, se opět trochu přesouvám, až se ocitnu ukrytý ve stínu poblíž klavíru. Když pak tanec skončí, Kaori zamíří zpět ke stolu, ale otec ji chytí a něco ji říká. Poté zatleská a požádá o klid. Oznámí celému sálu, že Kaori zahraje a zazpívá a já se na ni překvapeně podívám. Věděl jsem, že umí hrát, ale že i zpívá? Ukryju se více do stínu, když přijde ke klavíru, upraví si stoličku a začne hrát. Melodii okamžitě poznám. Vím, jaké nástroje v ní zní, vím o čem je. Až se mi na chvilku zastaví srdce, když si uvědomím, proč si vybrala zrovna tuhle píseň. Neváhám moc dlouho, do té chvíle, kdy se připojí další nástroj, není už moc času. Přejdu proto ke klavíru, a když se Kaori zrovna soustředí na zpěv a má zavřené oči, vezmou housle, narychlo vyzkouším, zda jsou naladěné a když přijde ta chvíle, připojím se, přičemž se opět stáhnu do stínu. Pozornost nesmí být stržena na mě. Hosté musí udržet pozornost na ní, na jejím zpěvu a její hře. Já ji jen doprovázím, aby píseň byla taková, jaká doopravdy je. V určitých tóninách zavírám oči, tu a tam zvýrazním nějakou část, jen abych tím zvýraznil její hlas, přičemž do toho vložím i drobné tóny, které pozná jen velmi dobře cvičené ucho. Kaori jej bezpečně pozná, dívky ovšem ne. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples Prsty se rozběhli po klávesách. Měla jsem zavřené oči. Kaori, která byla uvnitř mě zvolila píseň. Poslechla jsem se. Cítila jsem jak se cítí ona, ty pocity mi nebyli cizí. I když jsem úplně jistě nepochopila co to pro ni znamená. Přesto jsem cítila jak teskní cosi uvnitř mě. Začala jsem zpívat. I'm so tired of being here Suppressed by all my childish fears And if you have to leave I wish that you would just leave Your presence still lingers here And it won't leave me alone Překvapili mne housle. Nenechala jsem se však vyvést z míry. Přesto jsem poznala kdo hraje. Znala jsem ty zvláštní tony, které nedělal nikdo jiný. Nikdy jiný nikdy nehrál tak. A došlo mi, že je zde. To on hrál. Můj Itsuke. Opravdu můj? A nebo té druhé Kaori? Cítila jsem snad totéž co ona? Neznala jsem ho tak dobře. These wounds won't seem to heal This pain is just too real There's just too much that time cannot erase When you cried I'd wipe away all of your tears When you'd scream I'd fight away all of your fears And I held your hand through all of these years But you still have All of me Hrál procítěně. Nedokázala jsem pochopit, proč neodešel, byl tu v nebezpečí. A teď ještě hrál. Přesto mě neopustil. A nebo snad ji? Nebo nás? You used to captivate me By your resonating light Now I'm bound by the life you left behind Your face it haunts My once pleasant dreams Your voice it chased away All the sanity in me These wounds won't seem to heal This pain is just too real There's just too much that time cannot erase When you cried I'd wipe away all of your tears When you'd scream I'd fight away all of your fears And I held your hand through all of these years But you still have All of me Zpívala jsem snad z vlastní zkušenosti? Zpěvačka, která nazpívala tuhle píseň snad téměř vystihla pocity mé i mého spícího já. I've tried so hard to tell myself that you're gone But though you're still with me I've been alone all along When you cried I'd wipe away all of your tears When you'd scream I'd fight away all of your fears And I held your hand through all of these years But you still have All of me Zpívala jsem poslední slova, postupně ustala i hra na housle a stejně tak i má hra na klavír. Sklonila jsem hlavu a stáhla jsem prsty z kláves a na chvíli je položila na klín. Podívala jsem se směrem k místu, kde stál. Po tváři mi stekla slza. Otec ke mně došel a položil mi ruku na rameno. Ozval se ohlušující potlesk. Snad jsem se tím neprozradila. Nebo nezhoršila Itsukeho stav vůči otci. „ Skvěle Kaori, velmi vydařené. A to jistě zde uznávají všichni. A tvůj houslový doprovod si také zaslouží uznání. “ Sálem zazněla souhlasná odpověď. Haru, Yuzu i Hinata stály vedle sebe a dívali se na mne. O něčem diskutovali. Bylo to docela zvláštní. Yuzuki se asi nelíbilo o čem jsem zpívala, protože měla dotčeně zkroucené rty. A nebo jí Haru něco řekla. Já nevím. „ Pokračujte v zábavě, dcera možná ještě dnes zahraje, když se jí bude chtít.“ Vypoví otec a pomůže mi vstát. Po slze už nebylo ani památky. On odešel ke svému trůn, a já se vydala ke stolu s pitím. Lépe řečeno ke krvi. Cítila jsem se slabá. A potřebovala jsem do sebe dostat něco dost vydatného. Vzala jsem skleněný pohár, nechala jsem si odlít rudou tekutinu a vydala jsem se ven. Na balkon. Potřebovala jsem chvíli klid bez všech. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples Začala zpívat druhou sloku, otevřel jsem oči a sledoval její rty, jak se pohybují. Byla to druhá Kaori, nebezpečnější, ale stále Kaori, má Kaori. Tóny z houslí se linuly skoro samy od sebe, tiše, nenápadně doprovázely klavír a zpěv. Do každého tahu smyčcem jsem vkládal vše, co jsem k ní cítil, každý tón jsem pečlivě volil ještě dlouho před tím, než jsem jej zahrál. Nevnímal jsem nic okolo sebe, jen klavír, její hlas a hlas houslí. Pro tuto chvíli jsme existovali jen my dva, nikdo jiný. Jen Kaori, já a naše nástroje. Jak píseň gradovala, gradovala i má hra na housle a do očí se mi řinuly slzy, které jsem nechápal. Bylo to snad pro to, že jsem pochopil výběr písně? Vybrala ji snad druhá Kaori, ta, kterou jsem znal nejlépe? Ta, kterou jsem miloval nejvíce? Ne, miloval jsem je obě. Obě dvě stejným dílem, nedělal jsem mezi nimi rozdíly. Obě byly moje Kaori. Moje Kaori, pro kterou jsem schopen obětovat cokoliv. Housle umlkly dříve, posledních pár tónů náleželo klavíru. Tiše, nenápadně jsem je odložil zpět na klavír, přičemž se můj pohled střetl s jejím a já postřehl tu slzu, která se jí koulela po tváři, než stihla sklonit hlavu. Opět jsem se vrátil do stínu, stal jsem se pro všechny neviditelným. Kdyby to bylo třeba, obětoval bych pro tebe i život, Kaori. Postavil bych se bouři, postavil bych se tvému otci, dokonce i samotným bohům, jen abych tě ochránil, jen abych mohl být navždy s tebou, neřekl jsem, zatímco k ní přišel její otec a pochválil jí. Pochválil i houslový doprovod, jen netušil, kdo to byl. Neměl jsem v úmyslu se ozvat, nechtěl jsem, aby pojal podezření, že mu Kaori lhala. Pomohl ji vstát od klavíru, ona pak přešla k jednomu stolu, ze kterého vzala číši a odešla na balkon. Měl jsem nutkání za ní ihned jít, ale radši jsem chvíli počkal. Ne jen proto, aby mne nikdo neviděl, ale i proto, že jsem cítil její touhu být sama. Zábava v sále se opět rozproudila, její otec přestal pátrat po tom, kdo hrál, i dívky se začaly konečně bavit. Věděl jsem, že stále přemýšlejí, jestli jsem odešel, nebo ne. Určitě přemýšlely, kdo hrál na housle, možná to i odhalily, a pokud ano, tak si to nechaly pro sebe, nepátraly po mě. Když jsem si pak řekl, že jsem už čekal dost dlouho, pomalu, podél zdi a nenápadně jsem přešel k balkonu. Stála tam, zády ke mě. Dívala se kamsi do dáli, já cítil, že je smutná. Potichu jsem se nadechl, potichu jsem zavřel dveře a zůstal jsem stát. Nechtěl jsem jí rušit, stačilo mi, že ji vidím. Tak blízko a přeci jen tak daleko. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples – Balkon Postavila jsem skleničku na zábranu balkonu, stejně jako celý balkon byla očištěná od sněhu. Nebyla mi zima. Mě ani zima být asi nemohla. Byla jsem sama. Sama se sebou. A začínala jsem pociťovat nervosní bolest, která se linula někde uvnitř mě. Stála jsem dlouhou chvíli osamocená. Chladná stejně jako sníh kolem zámku. Věděla jsem proč si tu píseň vybrala, proč jsem zpívala zrovna tohle. A začínala jsem chápat. Pak jsem ale zaslechla kroky. Zahleděla jsem se před sebe. Vydechla jsem a zůstala krátkou chvíli zticha, než jsem na otočila hlavu přes rameno. „ Neodešels?“ Promluvila jsem. Potichu. „ Vím, že si to hrál ty. Poznám to. Nebo alespoň Kaori uvnitř mě.“ Sáhla jsem si lehce na srdce. Otočila jsem se k němu čelem. Pozorovala jsem ho zpoza masky. „ Proč si neodešel? Víš, že se zlobí? Víš, že by teď kdyby tady byla, tak by ti dala facku? Že si za ní nepřišel a nechal jí samotnou?“ Lehce si založím ruce pod ňadra. Ona by to vážně chtěla. Pak ruce ale svěsím podle těla. Trochu sklesle. „ Já začínám chápat co cítí.“ Povím sleduju ho a udělám k němu tiše krok. Nevím jak můžu jít blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples - Balkon Ohlédla se na mě, tiše promluvila. Na chvilku jsem sklopil hlavu, pak jsem se na ni podíval. "Neodešel, nemohl jsem," sledoval jsem její krvavě rudé oči a viděl v nich Kaori, zlobící se a zároveň smutnou Kaori. Ledově chladnou a zároveň opojně hřejivou. Nebezpečnou a krásnou, smrtelnou a milující. Stál jsem před ní, otočila se ke mě. "Já vím. Poznáte to obě," opravil jsem ji tiše, sledoval její pohyby, hlavně pak její oči. Stála tam a sledovala mne. Zlobila se a zároveň byla v klidu. Byla děsivá i roztomilá. "Vím to. Přijmu ji. Přijmu jich tisíce, za každou chvíli, kdy jsem vám způsobil bolest," stále se jí dívám do očí. Drží si ruce u prsou, pak je svěsí podél těla. "Dal jsem slib. Jí, tobě. Slíbil jsem vám, že už neuteču, že se všemu postavím čelem. Rozhodl jsem se," stále jí přímo hledím do očí. Udělá krok ke mě, já k ní. Jsme od sebe jen kousek, kratičký i tak vzdálený. Stačilo by jen natáhnout ruce, přitáhnout ji k sobě a už nikdy nepustit. Je mi jedno, která Kaori to právě je. Pro mě jsou jednou. Obě jsou moje Kaori. Ne dvě, jen jedna, vzájemně se doplňující, jako noc a den, jako bílá a černá. Udělal jsem ještě jeden krok, nezáleželo mi na tom, že je její otec jen pár metrů od nás. Že je v sálu, kde se baví s hosty. Pro mne tu byla jen ona. Ještě jeden malý krůček a budu až u ní. Ještě jeden... |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples – Balkon „ Abychom to taky nepoznali, Itsuke.“ Promluvila jsem tiše. Klidně. Dívala jsem se na něj. Daleko klidněji než předtím. Opravdu už neodejde? Snad. Věřím tomu. Byl tak hrozně blízko. Stačil krůček. „ Ona to ale neudělá. A udělat to já, asi bych ti oddělila hlavu od těla.“ Podotknu s klidem. Mám pravdu, praštit ho já, asi bych ho zabila nepomohl by mu ani heřmánek. Přesto jsem se odhodlala já k poslednímu krůčku. Stála jsem tak, že jsem se téměř dotékala jeho sáčka vlastními šaty. Dívala jsem se mu do očí. Nadechla jsem se a vydechla. Nakonec jsem se k němu nahnula a přitiskla své rty na ty jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples - Balkon Stále sleduji její oči. Byly chladné, klidné a důstojné. Řekla, že to neudělá, ani jedna. Jen jsem lehce kývl hlavou. Pak udělala krok. Dříve, než se já dokázal odhodlat. Stála tak blízko u mě a já cítil teplo jejího těla, i přes to, jak byla chladná. Její šaty při každém nádechu šustily o mé sako, dech jsme oba měli klidný. Pak se ale nadechla. Vydechla, naklonila se ke mě a naše rty se setkaly. Překvapeně jsem zamrkal, ne však dlouho. Udělala to, na co já sbíral odvahu, kterou mi teď dodala. Rukama jsem ji jemně objal kolem pasu, přivinul ji k sobě. Srdce mi bylo jako splašené, ale já ho nevnímal, opět jsme tu byli jen my dva. Jen mi dva, vznášející se v prostoru, do kterého nikdo jiný nemohl. To, co zprvu vypadala jako obyčejná pusa, jsem opatrně převedl v jemný polibek, který jsem toužil jí dát už hodně dlouho, jen jsem k tomu neměl odvahu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples – Balkon Nečekala jsem, že by mě jen tak objal. Jenom tak. Jednoduše. Sama jsem lehce vytáhla ruce k jeho ramenům a přitiskla se blíže k němu. Nemohla jsem si pomoct. Nevěděla jsem, jestli to mě samotné nevadí. Myslím té druhé Kaori. Jestli nezačnu bláznivě žárlit sama na sebe. Přitiskla jsem se tělem k němu, opatrně. Nechtěla jsem, aby se odtáhl, ale nakonec jsem byla sama donucena se stáhnout. Zaslechla jsem příliš blízké kroky u dveří balkonu. Pohled mi těkl tím směrem. A já se musela odtáhnout, protože v zápětí se dveře otevřeli. A v nich se objevila Haru. „ Kaori?“ Ozve se poněkud nechápaví hlásek a já se na ní zadívám. Natáhnu se po skleničce která tam stojí. Napiju se krve v ní a lehce si olíznu rty. „ Ano Haru? Stalo se něco? Nebavíš se?“ Zeptám se jí a podívám se na Itsukeho. Zamaskovaného Itsukeho. „ Kdo to je?“ „ Přítel Haru.“ Pohled mi znervosněl a donutila jsem se podívat dveřmi do sálu, kde se pohyboval otec mezi hosty. „ Tady ne, chápeš?“ Přikývla a šla dovnitř. Já jen sklonila pohled a povzdechla si. „ Musím se vrátit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples - Balkon Nechtěl jsem, aby tahle chvíle skončila. Ne po tom, co položila své ruce na má ramena, co se přitiskla blíže. Možná jsem tušil, co se jí honí hlavou, možná jsem to nechtěl vědět. Ne, nechtěl. Věděl jsem to, i když jsem nechtěl. Ale já nelíbal jen ji, já líbal obě. Přitiskla se blíže, já ji objal pevněji, přes to však jemně. Jenže pak se odtáhne a já nechápu proč. Nejdříve mne napadne, že jsem udělal něco špatně, pak pochopím. Kdosi otevřel dveře, my už byli od sebe na půl kroku. Dětský hlásek mi řekl, že je to Haru. Kaori se natáhla pro sklenku, malá čarodějka se zeptala, kdo jsem. Neprozradila mne. Pak se přese mne podívala do sálu, věděl jsem na co. Spíše na koho. Jen jsem na chvilku zavřel oči, Haru pochopila. Je to velmi chytrá dívka a umí si dát jedna a jedna dohromady. Pak jsem uslyšel její kroky, jak odcupitala zpět do sálu, Kaori ji následovala. "Budu ve stínech," řeknu tiše, když kolem mne projde. "A Kaori?" ozval jsem se ještě, než úplně zmizela v sále. "Děkuji. Děkuji za vás dvě." Věděl jsem, že to pochopí. Věděl jsem, že pochopí, koho jsem myslel. Jí a jí. Jenom jí. Když pak odešla, přešel jsem k zábradlí, opřel se o něj a chvilku jen tak hleděl do tmy. Lehce jsem se usmíval. Postavím se ti Sephirothe. Ne teď, ne zítra, ale jednou se ti postavím, pomyslím si a zamířím zpět do sálu, zpět do stínů, zpět ke klavíru a houslím. Opět sleduji Kaori a v hlavě se mi začíná rodit plán na to, jak strávím vánoce. Nebudu se jenom flákat. Už se nenechám jen zachraňovat, pomyslím si a podívám se na jejího otce. Poté se podívám zasněně na Kaori, ví kde jsem, dokáže mne najít. Teď už mne najde ve stínech. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples – Balkon – Po prvním polibku Ozval se. Promluvil ke mně, než jsem se vrátila. Jen jsem mu věnovala úsměv a přikývla jsem. Byla jsem vděčná, že mi to řekl. Popravdě jsem prošla sálem poněkud omámeně. Jako by ve snách. Usadila jsem se s číší krve na svém místě, otec momentálně procházel sálem a diskutoval o nejrůznějších věcech. Mne ale nechali v klidu. Alespoň pro zatím. Nakonec se ale sama zvedám a začnu procházet sálem. Holky tančí chuderka Haru je rudá až za ušima a já procházím sama sálem. Nakonec mne o tanec požádá další z démonů, přijmu tanec, jen odložím skleničku na stůl. Roztančil se semnou sálem a stále mne sledoval, i když já se pomalu při každé otáčce dívala po stínech, které byli kolem. Myslím, že se nakonec vysublimuju do svého pokoje. Já vím, je to sice můj ples, ale já se tu nechci zdržovat dlouho. Po dnešním dni jsem unavená. Seběhlo se toho mnoho. Navíc jako upírka jsem spala až moc dlouho. Přesto jsem musela zůstat. Toužila jsem ještě po nejméně jednom tanci a otec si bohužel přál, abych zazpívala alespoň ještě jednou. A to budu muset ještě splnit. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples Stále jsem myslel na tu chvíli, kdy jsme byli na balkoně. Mé oči ji stále sledovaly, mé srdce toužilo po její blízkosti. Viděl jsem, jak se usadila na své místo, popíjela nápoj ze své číše, sledovala dění v sále. Pak se zvedla, začala sama procházet mezi hosty. Dívky tančily, Haru se červenala. Záviděl jsem démonovi, který ji požádal o tanec, chtěl jsem být na jeho místě. Chtěl jsem jí držet kolem boků, tančit s ní, jak nikdo ještě netančil. Tančila tak krásně, tak lehce. Viděl jsem pohledy, které směřovala mě, na každý jsem se měkce usmál. Věděl jsem, že ta chvíle, kdy tam budu místo démona stát já přijde. Jen ne hned. Musel jsem počkat, ale já jsem trpěliví. Počkal bych tak dlouho, jak by si jen přála. Když už chtěla odejít, otec jí zastavil, o něco požádal. Podle jejího pohledu mým směrem a poté směrem její chůze jsem pochopil o co. Vzal jsem housle ještě dříve, než došla ke klavíru a opět jsem se stáhl do stínu, ovšem tak, aby mne viděla. Připravil jsem si housle, čekal jsem na píseň, kterou se rozhodne zpívat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples Otec opět přišel s tím, abych zahrála. Přál si to. A přišel tak, aby mne nikdo nemohl vyzvat k dalšímu tanci, takže hned jak jsem přestala tančit.Přikývla jsem. Popravdě teď mi to bylo jedno. Otce jsem musela poslechnout, ale věděla jsem, že tam někde bude on. Začala jsem. Prsty se mi rozběhli po klávesách a já se zaposlouchala do hudby. Musela jsem mít zavřené oči, jinak bych prozradila, kde je, protože bych se stále dívala jeho směrem. Jenže otec si tentokrát nešel sednout. Tentokrát stál hned vedle křídla a pozoroval naše hosty. A jakmile se rozezněli i housle, začal je hledat. A popravdě řečeno, díky jeho sluchu hned věděl kde je. Tentokrát jsem hrála jen melodii, bez zpěvu. Soustředila jsem se na to co jsem hrála, přesto mě otec donutil otevřít oči a hlídat ho. Nemohla jsem připustit, aby teď skočil po Itsukem. Hrál tak krásně. Naše hudba se doplňovala snad v každém detailu. Otec na něj upíral své oči zpoza masky a vyčkával. Nehodlal nás rušit, přerušovat ani nic jiného.Trochu jsem znervosněla. Nevěděla jsem co má v plánu, ale nebyla jsem si moc jistá jestli to bylo dobře. Jakmile jsme přestali hrát ozval se potlesk, dokonce i otec zatleskal. S docela zvláštním úsměvem na rtech. Mne pohladil po vlasech se spokojeným pohledem, přesto mi naznačil, abych zůstala sedět. Pak se vydal rovnou k Itsukemu. Chytil ho za paži a stále se poněkud zvláštně usmíval. „ Pojď mezi nás a neschovávej se.“ Trochu mu paži stiskl, aby se nebránil a téměř ho odtáhl k pianu. „Zahrajte společně. Tak ať je vás vidět oba.“ Přikývla jsem a podívala se na Itsukeho. Nadechla jsem se a vydechla než jsem položila prsty na klávesy. Nebyla jsem zrovna moc dobrá z přítomnosti otce, ovšem nedalo se dělat nic. Přesto jsem začala opět hrát, doufajíc, že to Itsuke zná a bude hrát také. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples Usedla ke klavíru, já se připravil ke hře. Čekal jsem, až začne, abych věděl, co bude hrát a kdy se mám přidat. Když jsem zaslechl melodii, kterou zahrála, trocu se mi rozšířily oči. Znal jsem ji. Byl to duet piána a houslí, bez zpěvu. Čekal jsem jen na chvíli, kdy se mám připojit a jakmile přišla, lehce jsem se dotkl smyčcem strun a přidal se k ní. Zavřel jsem oči a zase je otevřel až po první plejádě tónů. Teprve tehdy jsem si všiml jejího otce stojícího u křídla a pátrajícího po mne pohledem. Když se naše oči střetly, naprázdno jsem polkl, ale nijak jsem nevyšel z rytmu a dál jsem hrál. Opět jsem každý tah, každý tón promýšlel dopředu, vkládal jsem do něj to, co mohla slyšet jen Kaori. To, co jsem se bál jí vyjádřit ve škole, co jsem neřekl ani dnes, byť jsem chtěl. Přestal jsem vnímat jejího otce, jakoby tam vůbec nebyl. Buďto jsem měl zavřené oči a užíval si hry klavíru, nebo jsem sledoval Kaori. Když pak hudba skončila a my oba zahráli poslední tóny, celý sál nám zatleskal. Jenže pak se mi zastavilo srdce. Mohl bych říci, že jsem se polekal, to ano, polekal, ale hned na to jsem se uklidnil. Už před tím jsem se rozhodl čelit tomu, co má přijít. Jenže její otec mne překvapil. Nezačal hučet, co tu dělám, jak si dovoluji hrát tak procítěně tuto skladbu. Ne, místo toho mne vytáhl ke klavíru, abych se neukrýval ve stínu, abychom jim zahráli oba a bylo na nás vidět. Můj pohled se střetl s Kaořiným, lehce kývla, já také. Sledoval jsem její tvář, její prsty, i to, jak se nadechla a zase vydechla. Když pak začala zase hrát, chvilku jsem netušil, co je to za skladbu, ale pak jsem si najednou vzpomněl a vrátil se na krátkou chvilku zpět do dětství. Znal jsem ji a hned jak přišla má chvíle, připojil jsem se. První skoro minutu skladby jsem hrál se zavřenýma očima, až pak jsem je otevřel a pohlédl na ni. Věnovala se piánu, její prsty plynule klouzaly po klávesách, zatímco mé obratně bloumaly po strunách. A jako to bylo doposud, hrál jsem procítěně. Nehrál jsem pro ně, hrál jsem jen a jen pro ní. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ples - Hra Otec nás pozoroval. Skoro jako dravec, který čeká na příhodnou šanci k útoku. Přesto nakonec usedne na svůj trůn a podepře si hlavu. Nakonec mi na krátko těkne pohled k Itsukemu. Znal tu písničku, ani není divu, když byla z pohádky, kterou jsem kdysi viděla v lidském světě. Zastavila jsem se při posledních tonech a lehce se od klavíru zvedla po potlesku. „ Bravo!“ Ozvalo se od otce když stáhl ruce z potlesku a prohlédl si nás. Stála jsem vedle Itsukeho. Nechtěla jsem se od něj hnout, aby se na něj otec nevrhl. Nakonec jsem se vydala k otci a nahla se k němu. „ Omluv mne, já už si půjdu lehnout, necítím se zrovna dobře.“ Promluvím opatrně a on mne jen spaří pohledem. „ Jdi. Dobrou noc.“ Přikývla jsem, políbila ho lehce na tvář a vydala jsem se do svého pokoje… Přesto jakmile jsem vyšla ze sálu, opřela jsem se o chladnou zeď a vydechla. Odvázala jsem si masku z tváře a otřela si dlaní lehce obličej. Nakonec jsem naposled nahlédla do sálu, Haru, Hinata a Yuzuki se vypařili stejně jako já jen druhou stranou. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ples Kaořin otec nakonec odešel ke svému místu a aniž bych si to pořádně uvědomoval, ulevilo se mi, byť nás stále sledoval, hlavně pak mě. Když jsme pak dohráli, svěsil jsem ruce s nástrojem a poděkoval úklonou za potlesk. Kaori se postavila vedle mě a já měl chuť ji chytnout za ruku. Místo toho jsem odložil housle zpět na klavír a když se rozešla k otci, využil jsem toho, abych se ztratil směrem k východu. Holky jsem v sále už nikde neviděl a Kaori se, dle všeho, rozhodla také odejít. Neměl jsem důvod zde nadále zůstávat a nechtěl jsem pokoušet štěstí. I tak, když jsem procházel sálem, dostávalo se mi nechtěné pozornosti. Všichni se na mě usmívali, někteří mne poplácali na rameni. Chápal jsem proč, ale já si to nezasloužil. Já nehrál pro svou potěchu, já hrál pro její potěchu. Nakonec se mi podařilo vyklouznout ze sálu, načež jsem se zhluboka nadechl a opřel se zády o zeď, vedle Kaori. Měla masku už sundanou a nevypadala, že jí je dvakrát nejlépe. Starostlivě jsem se na ni podíval, lehce jsem se dotkl její ruky. "Kaori, jsi v pořádku?" zeptám se jí tiše, zatímco si druhou rukou sundavám masku z tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Chodba Zaslechla jsem kroky a ohlédla se ke dveřím. Objevil se v nich Itsuke a pak se opřel vedle mne. Ucítila jsem dotek, automaticky jsem své prsty propletla s jeho. Potřebovala jsem se ujistit, že je to on. Byl. „ Jsem v pořádku. Jen jsem už dlouho nebyla na takovou dobu puštěná. Naposled před rokem a to je vážně doba. Je to nezvyk.“ Povím tiše a pohlédnu na něj. Nakonec jsem se rozhlédla po chodbě a pustila ho. „ Mé spící já by tě chtělo vidět.“ Promluvím a vydám se do svého pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Chodba - její pokoj Chytla mou ruku, propletla naše prsty a já jí jemně stiskl. Maska se mi houpala v ruce, hleděl jsem jí do očí. Na její slova jsem jen přikývl. Sice jsem netušil jak se cítí a ani jsem to tušit nemohl, ale myslím, že jsem to chápal. Pak mi řekla, že by mne druhá Kaori chtěla vidět, pustila mou ruku a někam se vydala. Bez váhání jsem se vydal za ní. Došli jsme až do jejího pokoje, kde jsem jí pomohl sundat šperk z krku a zároveň jí pomohl připnout růženec. Temná aura zmizela a přede mnou zase stála ona, dívka, kterou jsem před několika měsíci potkal. Dívka, které jsem slíbil, že už nikdy neuteču, dívka, kterou jsem miloval. "Kaori," řekl jsem tiše a jemně jsem se dotkl její tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Došli jsme společně do pokoje. Byl prostorný, postel ve tvaru velikánské rakve se saténovým povlečením, stěna s knihami, dvoje dveře. Psací a toaletní stolek každý v jednom rohu. A pak velké okno, které sloužilo i jako průchod na balkon. Vše sladěné do jemné tmavé fialkové barvy. Došla jsem ke stolku, kde jsem odložila masku a pak jsem se vydala pro lehký župánek, který jsem si navlékla na sebe přes šaty a dobře zavázala. Itsuke mi pomohl odepnout ozdobnou část šatů a připnout obojek, kam jsem já sama pak připla křížek. Netrvalo dlouho a byla jsem to zase já stará dobrá a hodná Kaori. Moje aura byla fuč. Zvedla jsem se ze židličky a otočila k němu, když mě pohladil po tváři. Nemohla jsem si pomoct, prostě jsem mu jí musela vlepit. „ Tohle už příště nedělej. Už neutíkej!“ Do očí se mi nahrnou slzy. Ty ale rychle otřu. Šaty pod župánkem mi začali klouzat. Proto jsem se ohnula a rychle je stáhla dolů. Přehodila jsem je přes židli a zase se narovnala. „ Po třetí Itsuke.“ Připomenu mu trochu dotčeně. Pak ho ale obejmu a přitisknu se k němu. Pod župánkem už nemám nic, až na černé kalhotky s jemnou krajkou, kterých si mohl všimnout v zrcadle, když jsem si stahovala šaty. Ale nic jiného. „ Nemyslela jsem to tak Itsuke. Nejsi hračka. Nikdy si nebyl.“ Zašeptám se slzami v očích. Vzpomínky bolí i na tohle… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Oblékla si přes šaty župánek, než jsem jí pomohl rozepnout diamantovou ozdobu a zapnout obojek, na kterém obyčejně vysel její růženec. Ten si ihned připla kam patřil a otočila se ke mě. Pohladil jsem jí po tváři, pohlédl jí do očí a pak mi přistála facka na tváři. Překvapila mne, ano, ale nic jsem nenamítal. Zasloužil jsem si jí, věděl jsem, že ano. Zasloužil jsem si jich mnohem více. V očích se objevily slzy, které ihned setřela a pak se ohla, aby si mohla sundat šaty. Všiml jsem si jejích kalhotek v zrcadle, ale jen krátce, protože jsem ihned odvrátil zrak. Když se pak zase narovnala, zahleděl jsem se do jejích temně fialových očí. Při její připomínce trochu sklopím hlavu, pak mne ale nečekaně obejme a já udělám pár kroků zpět, načež ji také obejmu kolem pasu. Tiskla se ke mě, já ji k sobě přivinul ještě více. Omluvila se mi, za to, co řekla otci o mě, ale já na to zavrtěl hlavou. "Já vím, Kaori," zašeptám, zatímco ji jednou rukou hladím ve vlasech. Pak se od ni lehce odtáhnu, jemně jí chytnu za bradu a zvednu jí hlavu, abych se jí mohl podívat do tváře, načež ji opět políbím. Jemně, něžně. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Políbil mne. Překvapil mne. Opravdu hodně. O to víc jsem se k němu ale přitiskla. Polil mě pocit štěstí. Jak já byla šťastná. Ohromně šťastná. Odtáhla jsem se až po delší chvíli. Nadechla jsem se a zadívala jsem se mu šťastně do očí. Objala jsem ho. Hlavu měla přitisklou k němu, blízko jeho krční tepny. Nadechla jsem se znovu. Nemohla jsem odolat. Nakonec jsem se mu zakousla do krku. Nakonec jsem tiše mlaskla a olízla si rty. Chutnal tak strašně dobře. Nakonec jsem ho na to samé místo políbila. A pak o něco víš. A pak ještě trošku. Až jsem se dostala jemně pod ucho. Jemně jsem ho pohladila po hrudi, když jsem mezi rty lehce sevřela jeho ušní lalůček. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Přitiskla se blíže ke mě, já cítil, i skrze všechno to oblečení, její horoucí tělo. Vychutnával jsem si ten polibek, snažil se h co nejvíce protahovat, než se nakonec odtáhla. Hleděla na mě, viděl jsem v jejích očích štěstí. Usmíval jsem se, když mne objala. Opět jsem ji držel kolem pasu, tiskl k sobě. Cítil jsem její horký dech na krku a pak jen... jemné, sotva znatelné píchnutí a ten dobře známí pocit. Jen jsem trochu ztuhl, jak to bylo nečekané. Když pak tiše mlaskla a já postřehl její jazýček, jak přejel přes její rty, usmál jsem se. Věděl jsem, že po kousnutí nezbudou žádné stopy. Vzápětí mne na to místo políbila a mě naběhla trochu husí kůže. Její polibky směřovaly výše, až mne políbila pod ucho, kde mne to jemně zašimralo. Pak mne pohladila po hrudi a jemně stiskla mé ucho. Jednou rukou jsem jí objímal kolem pasu a druhou jsem jí hladil po zádech. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale toužil jsem opět ochutnat její rty. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Odtáhla jsem rty od jeho ucha a znovu jsem se mu zadívala do očí. Usmívala jsem se. Už už jsem přibližovala opět své rty k těm jeho, když se najednou otevřeli dveře a v nich se objevili tři hlavy. Yuzuki, Hina i Haru, která tedy byla nejniž. Škubla jsem sebou a o krok ustoupila, přesto bylo dost dobře vidě, že mě Itsuke držel. „ Tak tady se schováváte. Co jste tu dělali? Co to máš na sobě K-…“ Yuzu se zasekla, když si nás prohlédla. „ To si ze mě děláte legraci… jak si mohla Kaori?!“ Vykřikla a vrhla se rovnou k nám. Já se nezmohla vůbec na nic. Haru stála ve dveřích a pozorovala nás. Yuzuki se blížila a stále si nás prohlížela. „ Yuzu, prosím nekřič.“ Dívám se na ní. Nejistě si skousnu ret. Haru rychle zavře dveře a přitiskne si ji k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Mé přání se málem vyplnilo, naše rty se už skoro dotkly, když tu se najednou rozrazily dveře, Kaori sebou škubla, odstoupila kousek ode mě a podívala se na dveře. Dovnitř se navalily holky a upřímně, čuměl jsem na ně jak vyvoraná myš. "Yuzu... klid... slyšíš..." obranně jsem zvedl ruce a stoupl si před Kaori, aby Yuzuki náhodou nenapadlo ji praštit. "Klidni se, prsatko," Hinata jí zmrazila nohy, sotva dokončila krok a pak se podívala na mě. Od Yuzuki jsme měli chvilku klid, tedy... klid... pusu beztak nezavřela, jenže teď se k nám blížila Hinata a kolem rukou se jí tvořila pára, jak jí chladly a uvnitř pokoje bylo teplo. "Hin... ne... ne..." stále jsem před ní ustupoval a zároveň tím tlačil Kaori dál do pokoje, skoro až na balkon. Vrhl jsem pohled na Haru, ale ta na mě byla taky naštvaná. Sice ne ze stejného důvodu jako Hinata a Yuzuki, ale věděl jsem, že od ní se pomoci dnes nedočkám. Nakonec mi Hinata přimrazila nohy i ruce k podlaze, takže jsem se nemohl hnout. "Ještě jednou tohle uděláš a zamrazím tě napořád," řekne mi klidně, ledově a podívá se mi do očí. Upřímně, momentálně nechápu, co měla namysli, ale stoprocentně se to brzy dozvím. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Holky přišly a byly hrozně naštvané. Nejistě jsem se na ně koukala, Itsuke se postavil před mě, když se k nám blížila Yuzuki. Jenže tu Hinata přimrazila k zemi a tak se nemohla hýbat. Jenže Hinata se zlobila taky. A snad ještě víc než Yuzuki. O to víc byla nebezpečnější. Vyplašeně jsem si stoupla před Itsukeho, když ho přimrazila taky a skousla jsem si ret. „ Hino… prosím. Potrestaný už je. Už to neudělá.“ Zadívám se jí do očí. Raději, ať ublíží mě než tomu našemu človíčkovi. Itsuke přeci jen nevydrží vše. Navíc i já ho už dneska potrestala. Podívám se na Haru, která stojí u dveří a taky se mračí. Nejsem si jistá úplně proč, ale mračí se. „ Hinato, okamžitě mě pust. Slyšíš! Víš jak to studí? Pust mě.“ Vrčí na ní Yuzuki, už se ani nezlobí na mě. A asi ani na Itsukeho, teď je nazlobená na Hinu, za to že jí drží. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj A tak jsem se nemohl hýbat. Nohy i ruce mi mrzly, Kaori se postavila přede mne, Yuzu nadávala jak praštěná, Haru se tvářila rozlobeně a Hinata doslova naštvaně. Na Yuzuki ledová dívka vůbec nereagovala, spíše se zdálo, že se tím skrytě baví, i přese všechen vztek. A Haru? Proč se mi zda... ... au, zaskučím, když mi na hlavu padne mosazný lavor. Takže Haru se na mě zlobí, že jsem chtěl odejít. Naštěstí se Hinata hned uklidnila, ale k mému rozmražení se moc neměla. Natož pak k rozmražení Yuzuki. "Omlouvám se. Omlouvám se vám všem," řeknu nakonec a sklopí hlavu. Kdybych mohl, asi se ukloním, ale vzhledem k mému aktuálnímu stavu to opravdu nejde. Pomalu jsem přestával cítit ruce a už mě opravdu přestávalo bavit hrát si na kostku ledu. Jenže ať jsem se sažil, jak jsem chtěl, nešlo to. A dost. Jsem člověk, to ano... ale už jsem toho přežil dost ne? trochu se vzteknu na sebe a opravdu zaberu. Už jednou jsem se z jejího ledu dostal, takže nevidím důvod, proč by to nemělo jít i teď. A opravdu, led začne povolovat, křupat a odpadávat. A není to tím, že je v místnosti teplo. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Stáhnu hlavu mezi ramena a zašklebím se, když Itsukemu přistane na hlavě lavor. Podívám se na Haru a povzdechnu si, jen zakroutím hlavou. Mají na to tak trochu právo, ale to neznamená, že ho nutně musí přizabít ne? Pak jsem ale zaslechla jeho hlas. Omlouval se. Těknu k němu pohledem přes rameno a pak se podívám na holky. Yuzu se přestala na chvíli vztekat a Haru si povzdechla a přišla blíž. „ Jsi hloupí Itsuke.“ Prohlásila a založila si ruce v bok. Prohlédla si ho od hlavy až k patě a přišla ještě blíž. Ovšem ozval se praskot ledu. A nebyla to Yuzuki. Otočila jsem se k Itsukemu. Odtud šel ten praskot. Couvla jsem k Hinatě a koukala a něj jak odpadá ten led. „ Hej… hej co se tam děje? Co mu děláte chudáčkovi?“ Vřískla Yuzuki a snažila se vymanit taky. Já jen koukala na Itsukeho trochu dost zaskočeně. Nevím co říct. Nemám slov. Led, který Hinata vytvořila praskal a docela rychle. Až nakonec se rozpadl uprostřed mého pokoje. Mého pokoje… „ A-aha… Hinato… pusť prosím Yuzuki a zkus… uklidit ten led pryč, aby sem nemuseli služky.“ Povím trošku rozechvěle. V tu samou chvíli se ozvou výstřely. První není vidět nic, pak se ale za okny objeví světla. Ohňostroj. „ Je půlnoc…“ Zašeptám tiše a zadívám se k oknu. „ Je mi šestnáct.“ „ Proč si neřekla, že budeš mít narozeniny?“ „ Protože je neslavím. Je to den, kdy zemřela moje maminka.“ Podívám se na ní a skousnu si ret. Tehdy nás přepadl jeden hodně silný démon. Já byla malá a sestra? Ta byla ještě mimčo. Byly jsme všechny tři na procházce večer v parku. Otec byl někde pryč a my zůstali doma. „ Promiň, Kaori.“ Ozve se sklesle Haru a já zakroutím hlavou. „ To nic. Nevěděla si to.“ Pousměju se a zase se zadívám na ohňostroj, tak jak jsem otevřu okno a vyjdu na balkon za ním, abych viděla vše co otec připravil. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Sledoval jsem Haru, jak jde pomalu k nám, ještě než jsem zabral ze všech sil a začal se vymaňovat z ledu. Když zaslechly praskání, všechny se na mne podívaly a Kaori i trochu poodstoupila. Trochu jsem nechápal proč, ale momentálně jsem se tím tolik nezabýval, jao spíše tím ledem. Trvalo mi to nějakou chvilku, než jsem se z něho dostal a když se tak konečně povedlo, byl jsem celkem zadýchaný. Měl bych více cvičit, napadne mne, zatímco Kaori požádá Hinatu, zdali by led neuklidila. Hned na to se ozvou rány a já se ihned otočím k holkám zády, abych se podíval z okna, co se to děje. Kaori nám řekne, že je půlnoc a že jí je právě šestnáct. Zvědavě se na ni podívám, pak však lítostivě, když nám vysvětlí, proč narozeniny neslaví. Projde kolem mne, otevře dveře na balkon a vyjde ven. Já vyjdu za ní, sundám si sako a dám jí ho kolem ramen, načež ji zezadu obejmu a přivinu k sobě. Nereaguji na pohledy ostatních. Nenápadně ji políbím do vlasů a pak se spolu s dívkami zahledím na světelnou podívanou na nebi. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Ohňostroj je i ozvučený. Je překrásný. Všechno ladí. Když na sobě ucítím sako Itsukeho, pootočím k němu hlavu. Jsem ráda, že mě tak objal. Nakonec jsem se zase zadívala na ohňostroj. Holky vyšli k nám. Haru a Yuzuki si stouply vlevo a Hinata vpravo vedle Itsukeho. Opřu hlavu na jeho hrudi a pozoruji dlouhý ohňostroj. Skončí až skoro za tři čtvrtě hodiny. Je sice chladno, ale co. Já mám ohňostroje ráda. Jen nevím jestli nebude zima Itsukemu. „ Byla to krása Kaori. Vážně. I ten ples. Nevěděla jsem, že umíš takhle zpívat. Proč nezpíváš?“ Zeptá se mě Haru a já se na ní pousměju. „ Zpívám málo. Ale ráda. Jen nebylo kdy.“ Ona kývne i když se jí to nějak nezdá. Yuzuki se na nás koukne a pak skloní trochu zklamaně hlavu. Snad poraženecky. Skousnu si ret, ale raději nic neřeknu. Ani si nejsem jistá co bych měla říkat. Nakonec se na všechny podívám. „ Možná by jsme měli jít spát.. zítra je taky den. Měli by jsme vymyslet co budeme dělat.“ Kouknu na ně a pokusím se o úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Stojím za Kaori, trochu se klepu, ale není to nic v porovnání s Hitanim ledem. Kaori se o mne opírá a už jen její blízkost mne zahřívá. Pak se k nám připojí i dívky, které se postaví vedle mne. Když ohňostroj skončí, Haru se rozzáří úžasem a na to se zeptá, proč nezpívá častěji. Taky mne to zajímá, má nádherný hlas. Kaori odpoví, a i když mne odpověď neuspokojila, nechal jsem to být. Všimnu si Yuzunina pohledu, i jejího sklopení hlavy. Přijde mi ji líto, tak moc se snažila mne získat. Byla to i moje chyba, měl jsem jí to říct už dříve, že mé srdce bije jen pro Kaori. Teď už s tím ale nic nenadělám. Kaori se pak na nás otočí a s úsměvem řekne, že bychom měli jít spát, zítra je také den. Jen tiše přikývnu, pak mne napadne, co bychom mohli zítra dělat. "Vím, co bychom mohli zítra dělat," všechny se na mě zvědavě podívají, plny očekávání, co ze mne vypadne. Na všechny se uculím. "Což takhle mne konečně naučit bojovat?" kouknu se na všechny. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Balkon Otočila jsem se k němu s očekávaným úsměvem, když řekne, že ví co bychom mohli zítra dělat. S úsměvem ho pozoruju. A jakmile zmíní co chce dělat, vykulím na něj trochu oči. Pak ale začnu kývat hlavou. „ Dobře.. dobře tak dobře…“ Usměju se na něj a chytím ho lehce za ruce. Podívám se na holky a Yuzu i Haru kývnou. „ Já s Yuzuki bychom tě mohly učit boj na blízko… Hinata by ti mohla pomáhat s tvým vyprošťováním z ledu a tím ti zvyšovat sílu a odolnost… a Haru? Myslím, že ta by pro změnu mohla zlepšovat tvojí odolnost vůči bolesti.“ Ušklíbnu se na něj a pak na Haru. Jen nevím jak bude souhlasit s tím, že ho budeme třískat. Ale popravdě to bude potřebovat. Stisknu mu ruku. „ Souhlasíte?“ Všechny přikývnou. A pak? Pak se na nás všechny sesypou a obejmou nás. Mě přitisknou k tobě.A všechny se smějou, i když Yuzuki je trochu skleslá. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Stále se na ni i na ostatní culím jako sluníčko, když jim řeknu můj zítřejší plán. Všechny na mě hledí vykuleně a jako první se vzpamatuje Kaori, která, k mému překvapení, souhlasí, načež hned začne vymýšlet jak kdo a co mne bude trénovat. V duchu si povzdechnu, ale navenek se ještě více usměju. Chtěl jsem to sám, tak vydržím jakékoliv mlácení. "Jen ne všechny najednou," zasměju se, když to Kaori tak pěkně rozdělí a chytí mne za ruce. Lehce jí je stisknu, načež ona přidá a pak se na nás nahrnou všechna děvčata a přitisknou nás tak k sobě. "Vždyť... mě... umačkáte..." zahuhlám s úsměvem ve tváři. Podívám se Kaori do očí a využívajíc příležitosti, ji zlehka políbím na rty. "Tak jo... eh... měli... měli bychom jít... jít spát," snažim se ze sebe dostat přes jejich silné objetí. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Balkon „ Ale časem, všechny najednou…“ Ušklíbne se Haru a rozesměje se. Já se nechám políbit. I když jen lehce. Podívám se na něj s úsměvem a přikývnu. Haru má pravdu. Časem to vyzkouší s námi všemi najednou. „ To hlavně ty bys měl jít spát.“ Podívám se na holky. Pustí nás a já pustím i Itsukeho. Trošku couvnu a holky se s námi začnou loučit. „ A ne že spolu budete provádět nějaký nekalosti.“ Ozve se Yuzuki. Je vidět, že je trochu rozmrzelá, ale vypadá to, že s tím počítala. Že se to stane. „ Dobrou noc.“ Ozve se Haru a už jí táhne pryč. Hinata vypluje ze dveří stejně jako ony. Rozloučí se a já zůstanu na balkoně jen s Itsukem. „ Máš pokoj hned vedle mě…“ Podotknu tiše a podívám se na vedlejší Balkon. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Balkon Zakřením se na Haru, pak ni Kaori řekne, že hlavně já bych si měl jít lehnout. Pustí nás, pak pustí Kaori i mne a holky se začnou rozcházet. "Eh... co..." nechápavě se na ní podívám a myslím to upřímně. Holky odejdou a já zůstanu s Kaori sám na balkoně. Podívám se na ní a usměji se na ní. "Ano, uvědomil jsem si to, když jsme sem zamířili," usměju se na ni, obejmu ji a vezmu do pokoje. Venku už začíná přituhovat. Vevnitř jí ještě obejmu, políbím krátce na rty a usměji se. "Půjdu si tedy lehnout," řeknu jí tiše a pohladím ji po tváři. Pak zamířím ke dveřím. Ještě než je otevřu a vyjdu na chodbu, otočím se na ní a znovu se usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Balkon Podívám se na Yuzuki a zakroutím hlavou. Povídá hlouposti, ale nechce se mi jí to vyvracet, protože by si začala dělat ještě další legrácky. „ To neřeš Itsuke.“ Pousměju se na něj, když vidím jak se tváří nechápavě a pohladím ho po tváři. Objetí i polibek mu opětuju a podívám se po pokoji. „ Musíme si dát pozor ano? Alespoň tady. A ve škole asi taky. I když budeš trénovat, pořád to nebude stačit.“ Skousnu si ret a pohlédnu mu do očí. Pak mne pustí a vydá se ke dveřím. Jen se na něj dívám a lehce se usmívám. Nechci aby mu otec něco provedl. „ Dobrou noc.“ Povím mu ještě a jakmile odejde dojdu se opláchnout, převléct a zalehnu do postele. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pomalu se blíží konec roku A tak se další dny strávené na zámku nesly v duchu Itsukeho výcviku. Kaori, která se rozhodla cvičit Itsukeho ve své podobě, mu dávala celkem zabrat, stejně tak i Yuzuki, která si alespoň vykompenzovala své zklamání, když zjistila mé city ke Kaori. Haru na chudáka chlapce zase neustále pouštěla nějaké masivní nádobí a Hinata jej ledem vracela zpět k vědomí, když to Haru přehnala. Ovšem šlo vidět že se tím obě baví. Jak dny postupovaly, Itsuke se viditelně zlepšoval. Haruřino nádobí mu už nevadil, Yuzuke dokázal, sice s problémy, porazit, Hinatin led mu nedělal problém a i když zdaleka neměl na Kaori, byla s ním více než spokojená. Za ty dva týdny, co naši přátelé strávili na zámku Itsuke hodně zesílil a holky se alespoň udržely ve formě. Kupodivu, Kaořin otec nic moc nenamítal, nejspíše měl za to, že jej Kaori trénuje, aby vydržel více jejího krmení. Oni ho při tom nechali. A tak končily vánoční prázdniny a přátelé se museli vrátit do školy. Škola začala celkem prudce. Bodeť ne, vždyť se blížily pololetní zkoušky a Itsuke měl celkem napilno. Kaori šla škola odjakživa dobře. Naštěstí naše přátele nikdo neotravoval a tak měli čas na učení a zkoušky nakonec zvládli. Uběhl měsíc od vánoc a naši přátelé dostali možnost zapsat se do dalších kroužků. Moc jiich sice nebylo, ale Kaori už od začátku roku toužila zjistit čím se zabývá klub záhad, zvláště, když všichni ve škole byli zvyklí na, pro lidi nadpřirozené jevy. V tomto klubu i poznali nového kamaráda, který navštěvoval druhý ročník a zároveň byl prezidentem klubu. Jmenoval se Shizuka Hiraku a jak naši přátelé po nějaké době zjistili, byl vlkodlakem. Hiraku však Itsukeho tajemství neznal. Hiraku naše přátele přijal dobře, rychle se s nimi seznámil a hned je uvedl do zájmů klubu. Klub záhad byl totiž detektivním klubem, který se zabýval všemi divnými událostmi, které se ve škole staly. Rovnou jim i řekl, že má jisté problémy s Pořádkovou službou, zvláště proto, že pase po tom, co vlastně dělají. Měl za to, že používají nekalé praktiky, vyhrožují studentům a když se jim nějaký klub nelíbí, jednoduše jej zničí. Od té doby, co se naši přátelé přidali do klubu uběhlo už pár týdnů, když jejich třídní učitelka oznámila, že se pojede na tři dny do světa lidí na exkurzi. Díky Kaořině iniciativě byl výlet povolen i Haru. Celá třída pak odjela do nedalekého města, kde shodou okolností bydlel i Itsuke. Ubytovali se v jednom hotelu a začali si užívat volna. Další den byl naplánován výlet k moři, kde Kaori zjistila, že jí mořská voda nevadí. Nebo alespoň ne tolik, co sladká a chlorovaná. Naši přátelé se nakonec všichni rozhodli projít se po okolí, kde narazili na starý vrzající dům (Yuzu a Hiraku se kamsi vytratili... jiskřilo to mezi nimi) a v něm potkali dívku ve zhruba stejném věku, jako oni sami. Dívka ihned kouzly na naše přátele zaútočila, ale Haru všechny obránila a Hinata čarodějku zamrazila. Na to se toho ujal Itsuke a spolu s Kaori ji přesvědčili, že by měla jet s nimi na školu. Dívka se jim představila jako Matsuoka Moe. Škola čarodějku přijala a přiřadili ji k Itsukemu, Kaori, Hinatě a Yuzuki do třídy. Naši přátelé se nakonec s čarodějkou spřátelili a pozvali ji k sobě do klubu. Nejvíce si s ní samozřejmě rozuměla Haru, která se od ní mohla učit různá kouzla. Když už byl zmíněn klub, nesmíme zapomenout na událost, která popíchla Pořádkovou službu. Zjistili totiž, že Hirakovo podezření bylo pravdivé a dokonce získali kompromitující důkazy. Jenže teď se museli obávat jejich hněvu a snaze je rozpustit. Útoky na jednotlivé členy klubu se začínaly dostávat na denní pořádek. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro A další čas uběhl "Ach..." tiše jsem si povzdechl a přiblížil si objektivem dva z Pořádkové služby. Zrovna "domlouvali" nějakému chlapci, že opravdu není dobré něco dělat. Nevím o co se jednalo, ale každopádně jsem věděl, že tenhle způsob domlouvání na půdě školy není tolerován. Abych nepředbíhal. Od plesu, kdy jsem dostal svou první pusu od holky a zároveň jsem jí dal svůj první polibek, uteklo už hodně času. Ještě ten den jsme se domluvili, že mne holky naučí bojovat a kdyby to nebylo mé rozhodnutí, litoval bych toho. Dávaly mi pořádně do těla, kolikrát mne i musely ošetřovat, ale zesílil jsem a získal větší odolnost. Sice jsem byl stále slaboch oproti jiným démonům, ale věděl jsem, že se dokážu ubránit. Po plese to pak ubíhalo už rychle. Vstoupili jsme do nového klubu, poznali nového přítele a také nám začali nové problémy. Dělali jsem si nepřátele, ale také jsme si udělali mnoho přátel z řad těch, kterým jsme pomohli. Poté přišel den, kdy jsme se dozvěděli, že jedeme na výlet do světa lidí a ve mě hrklo, když jsme zamířili do města, kde jsem bydlel. Zjistili jsme, že Kaori může do mořské vody, i když ne na moc dlouho, získali další kamarádku a já dokonce předvedl co mne holky naučily, když jsem je všechny ubránil před bandou grázlíků. Zdálo se mi, když jsem s nimi bojoval, jakoby se pohybovali strašně pomalu. Jasně, že ten trénink na zámku nebyl jediný, cvičili jsme pořád. Všichni jsme měli celkem nabitý rozvrh a i když nás škola nestála tolik času, naše záliby a kroužky ano. I přes to vše jsme si dokázali najít čas jen na přátele a občas si někam společně vyjít. A já se snažil prohlubovat vztah s Kaori. Když mohla, byl jsem s ní neustále a zvláště při zjištění, že se naše příšerka Yuzu zakoukala do Hiraka. Ale zpět k současnosti. Hirako nedávno zjistil, že jeho domněnka o praktikách Pořádkové byla pravdivá a tak jsme se všichni rozhodli jej podpořit a dát se pořádně do práce. Neměli jsme teď už tolik volného času, ale mě práce bavila, i když se v ní skýtalo mnoho nebezpečí. Zvláště, když nám před dvěma dny Hinata i Moe řekly, že dostaly varovný dopis. Mě ten dopis čekal druhý den ráno. Ten den večer, když jsem šel z hudebního kroužku jsem byl napaden, ale díky tomu, že se útočník nezměnil do pravé podoby, poradil jsem si s ním sám, i když Kaori byla poblíž. Jenže útoky se stupňovaly a my byli rozhodnuti získat co nejvíce důkazů a pak je nahlásit řediteli. "Ještě pár fotek a jdu na jídlo," řeknu tiše a zaculím se na Kaori, která byla se mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Škola Uběhlo dost času. Vlastně víc než dost. Celé vánoční prázdniny jsme trénovali Itsukeho a samy sebe udržovaly v kondici. Popravdě bylo mi proti srsti, když jsme tak Itsukeho mučily, ale jinak to prostě asi moc nejde. Začala jsem i uvažovat nad jedním docela zásadním návrhem. Přesto jsem zatím o tom s nikým nemluvila. Ani s tím, kterého se to týkalo nejvíc. Itsuke si rychle zvykal a zlepšoval se. I když to stále nebylo na démona vyšší třídy, lidi by zvládl hravě. Zvlášť, když už zvládal i Yuzuki porazit. Sice s obtížemi, ale přeci jen předtím to bylo daleko horší ne? Oslavili jsme ještě silvestr a pak se vrátili do školy. Opět jsme museli najet na školní režim, učit se na pololetní zkoušky a ještě chodit do našich klubů. A bylo to hodně náročné. Nebyl čas skoro na nic. A přesto jsme si našli čas na trénování a já s Itsukem dokonce i trochu na sebe. I když to bylo těžké. Ale zkoušky jsme dali. A já je dala s vyznamenáním. Byla jsem spokojená. Moje výstava obrazů se dokonce rozšiřovala a tak i soutěž byla na spadnutí. Bylo to těžké. Pak jsme ještě přidali další klub. Klub, do kterého jsem chtěla. Já sama do něj chtěla. Asi jsem šílená. Přidala jsem dalším starosti. A navíc se přidali i další problémy s pořádkovou službou, která klub z nějakého důvodu chtěla uzavřít. Nejvíc mě ale potěšila exkurze do lidského světa. Itsuke to v tom městě, kam jsme jeli znal a znal to tam dobře. A dokonce díky tomu, že jsem škemrala u paní profesorky s námi mohla jet i Haru. Byla jsem hrozně ráda. Kdo by ale tušil, že by se k nám měla přidat nová členka naší skupinky, kterou nakonec přijali i do naší třídy? Nikdo. Popravdě vůbec jsem něco takového nečekala. Naše skupina se rozrostla i dva členy během pár týdnů. Skloubit dohromady ale všechny naše zájmy, trénování a ještě mou soutěž bylo vážně problematické. Poslední dobou jsem z toho začínala být i docela nervní a nevyrovnaná, snad jen díky Itsukemu, který mě tak nějak prostě držel nad vodou jsem se v tom nezačla ztrácet a topit se. Ještě mi z toho nehráblo úplně. Nejhorší bylo, když se přidali i výhružné dopisy. Přišli zatím jenom Hinatě a Moe, ale začínalo to být opravdu nebezpečné. Naše malá velká skupinka přišla na jisté věci, které nebyli moc vhodné. A vůbec ne dobré. Pořádková služba a její nekalé praktiky. Jenže neměli jsme důkazy a bez nich to přeci jen nešlo. Bez nich jsme nemohli nic. Jednou jsme s Itsukem ale byli v pravý čas na správném místě. A nebo ve špatný čas na špatném místě? Záleží na úhlu pohledu. Na jednu stranu, měli jsme šanci dostat pár důkazů o tom jak týrají ostatní studenty, ale znamenalo to, že jsme byli v téměř bezprostředním nebezpečí a hlavně Itsuke. „ Hlavně opatrně Itsuke, vím, že jsem chtěla jít do tohohle klubu já, ale to neznamená, že nás nutně musí zabít… nebo spíš zabít tebe.“ Povím starostlivě, když se je chystá vyfotit při té jejich tyranii. Dávala jsem dobrý pozor, aby nás nezahlédli a kdyby náhodou ano, tak abych nás mohla hodně rychle dostat pryč. Nebylo to nic moc. Poslední dobou jsem ani neměla chuť k jídlu. Z toho stresu a všeho. Nenesla jsem to dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Škola Na Kaořino varování jen přikývnu a několikrát za sebou zmáčknu spoušť celkem starého foťáku. Blesk jsem pro jistotu odstranil, i tak jsme ale ve stálém nebezpečí, že nás odhalí. Měla pravdu, s nimi nebylo radno si zahrávat, ale dokud udržovali své pravé já v tajnosti, měl jsem proti nim šanci. Ovšem potřebovali jsme je chytit při činu a tohle byla dobrá příležitost. Nejlepší by bylo, kdybychom při tom chytili jejich prezidenta, Ueda Nobuyukiho, pana dokonalého a prefekta celé školy, jenže o tom jsem pochyboval. Takhle jsme měli šanci je alespoň pomalu zničit. I když jsme se tím vystavovali nebezpečí. "Fajn, došel mi film, měli bychom zmizet," šeptnu ke Kaori a začnu pomalu slézat ze stromu. Jo, jsme na stromě, pro lepší výhled. "Neskočíme do města na jídlo? Zvu tě," nabídnu jí, když už oba dva stojíme na zemi. Sice se to teď nehodí, vzhledem k tomu, co se děje za tím křovím, u staré školní budovy, ale já mám opravdu hlad a věřím, že Kaori také. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Sledování Itsuke je několikrát vyfotil. Nemohli jsme zakročit, bohužel. Ale co se dalo dělat. Nic. Čím dál horší to tu bylo. Popravdě byla jsem hodně ráda, když mu došel film. Mohli jsme už konečně vyrazit. A hlavně vzdálit se odsud. Slezla jsem s kývnutím ze stromu a počkala až sleze i Itsuke, načež jsem ho lehce vzala za ruku a pousmála se. „ Proč ne? Půjdu ráda. Ale ještě než půjdeme, tak by jsme měli odnést náš úlovek za naším vlkoušem… tedy pokud se někde nevytratili s Yuzuki zase.“ Ušklíbnu se a kouknu na věc, kterou drží v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Donáška kompromitujícího materiálu Zamyšleně se na ni podívám a pak se usměju, hned na to zasměju. "Máš pravdu, měli bychom mu to zanýst. Pokud je v klubovně," zasměju se, lehce jí stisknu ruku a vydáme se spolu do klubovny. Je malá, nenápadná a na okraji školních pozemků. Ideální pro nás a naší práci. "A, jestli pak to není naše fotografické duo Itsuke Kaori? Tak co mi nesete?" vlkouš v klubovně byl, Yuzu také, jako vždy těsně vedle něj. Zakřenil jsem se na ní a Hirakovi jsem podal foťák. "Dva z uklizeček 'domlouvali' něco prvákovi," pronesu trochu rozladěně, hlavně z důvodu, že jsme mu nemohli pomoci. Kdyby jsme to však udělali, strhli bychom na sebe ještě větší pozornost, než potřebujeme. "Nekecej, fakt? Tak to je super, hned to vyvolám. Za chvíli by měla přijít Haru s Moe, tak je rovnou poprosím, aby ty fotky zapečetily," vydechne nadšeně a podívá se na foťák, který drží v ruce. Hned na to vstane a zamíří do temné komory, vyvolávat fotky. "No, pokud už nic nepotřebuješ, tak my půjdeme," řeknu mu ještě, ale odpovědi se mi nedostane. Jakmile má vyvolávat nějaké fotky, neodpovídá na nic. "Půjdeme?" podívám se s úsměvem na Kaori. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Klub Přikývnu a s úsměvem se vydám po jeho boku rovnou ke klubovně. Jemně se ho držím za ruku a cosi si broukám, potřebuju si čas od času prostě trošku uvolnit nervy. Ani mému druhému já se to nelíbí. Aby taky líbilo. Bohužel ale nejde dělat nic. „ Něco, co tě bude zajímat, Vlče.“ Ušklíbnu se na našeho vlka a zadívám se na Yuzuki. Ona na něm sedí, objímá ho a přidržuje si ho. Snad jsme je nevyrušili u něčeho…. Hloubavějšího. Vlk se nám totiž okamžitě spakuje i s foťákem a Yuzuki zůstane tam kde byl předtím on sama.Tiše si povzdechnu a ona jenom dotčeně kroutí hlavou. „ Někdy si říkám jestli svojí práci nemiluje víc než mě. Řekla bych, že když se dostane k nějaké informaci, přestane na něj fungovat moje kouzlo.“ Podotkne stále dotčená. Nakonec se ale zvedne a vydá se do temné komory za vlkoušem. Ti dva asi jíst nepůjdou. Hiraki stejně nevnímá nic jiného. A jestli ho od toho odvede Yuzuki? Tak to nemám nejmenší ponětí. „ Ale jistě, že půjdeme. Abys nám neumřel hlady.“ Pousměju se a lehce Itsukeho políbím na tvář. Pak vyjdu z klubovny ven a rozhlédnu se kolem. „ Dneska se ale budeme muset podívat ještě na učení. Po jídle by jsme mohli zajít do knihovny a zopakovat si látku na zítra. Nebo aspoň ty, já si jsem docela jistá, že to zvládnu.Co ty?“ Kouknu na něj. Nejsem si jistá jestli to zvládne bez přípravy. Poslední dobou jsme se věnovali více klubu a zábavě a trénování než škole. Což o to. Já to docela zvládám. Ale Itsuke občas některé učivo ne úplně dobře dává dohromady. Já ale na rozdíl od něj jsem stresař. Šprtím se i když nemusím. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Jídlo Znovu se zakřením za mizící Yuzuki a trochu se zardím, když mne Kaori políbí na tvář. Vyjde z klubovny jako první, já hned za ní a zatímco se rozhlíží, chytnu ji jemně za ruku, propletu naše prsty a spolu zamíříme do města. Pak však zmíní, že bychom se po jídle měli podívat na učení, nebo alespoň já. Trochu sklopím hlavu a špitnu jen tiché "Ano". Moc se mi do učení nechce, ale na rozdíl od ní jsem na tom podstatně hůře s výsledky. Dokonce i Moe má lepší výsledky a to přišla pár týdnů po začátku pololetí. Cesta do města proběhne v klidu a celkem rychle. Pak to ale začne být horší. Ulice jsou plné lidí... démonů, všude to překypuje životem a my se sotva dokážeme někam prodrat. Nakonec ale spatřím restauraci, kterou jsem si před měsícem oblíbil a začnu nám prorážet cestu, přičemž občas vychrlím nějakou tu omluvu, když jsem až moc razantní, ale k té restauraci se prostě dostat musíme. Dělají tam báječná tradiční jídla. "Co si dáš?" zazubím se na Kaori, když už konečně sedíme u stolu a já už stihl otevřít jídelní lístek a zahledět se do něj. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Klub „ Itsuke to zvládneme. Pomůžu ti. Se vším.“ Usměju se na něj, když vidím jak se na učení tváří. Chápu ho. Já už taky nevím kde mi pořádně hlava stojí. Ale projít musí. Přeci by nechtěl prolítnout do nižšího ročníku. To by byla přece hrůza. Nemohla bych na něj už dávat tolik pozor a to by nakonec mohlo vést k jeho odhalení. Jakmile dorazíme do města, držím se těsně za Itsukem. Levou ruku mám položenou na jeho pase, spíš se držím jeho košile, abych ho někde v davu neztratila. Je tu na mě až trochu moc lidí. A to se mi nelíbí. Přesto se nakonec dostaneme až k restauraci a usadíme se u volného stolu. Sednu si naproti němu a vezmu si svůj jídelní lístek načež rychle pročtu všechno co tam mají. Zamyšleně na to hledím. Jedinou stránku jsem přeskočila a to tu, kde jsou mořské plody a ryby. Ani jedno z toho nemám ráda. Vůbec. „ Možná… možná … hmmm“ Koukám nerozhodně do lísku a pak kouknu na něj. Nakonec ukážu na kuřecí maso se zeleninou a nějakými nudlemi. „ Dám si tohle… ale stejně je něco po čem toužím víc.“ V úšklebku mu ukážu delší zoubky. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Restaurace S úsměvem ve tváři jí sleduji, jak si vybírá, co si dá k jídlu. Moc dobře vím, na co myslí a když mi pak ukáže svou objednávku, potvrdí mou domněnku. Jen se na ní zaksichtím a objednám nám jídlo. "Tak to si budeš muset počkat, Kao," opět se zaculím a přes stůl jí chytnu za ruku, přičemž se jí podívám do očí. Ještě před půl rokem bych utekl, teď by mne museli odvlíct dvaceti koňmi minimálně, napadne mne a usměju se. "Už aby ten případ byl za námi," povzdechnu si pak. Jasně, jsem nadšenej, že máme co dělat, lepší než hledat ztracené, nebo ukradené věci, ale takovéhle případy sebou nenesou takové nebezpečí, jako tenhle a ještě občas dostaneme zaplaceno. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Restaurace „ Já si počkám Itsuke, neboj se.“ Uchechtnu se a potřesu hlavou. A opravdu si počkám. Asi hned jak vypadneme z města přepadnu já jeho. Alespoň, že to nikdo vyšetřovat nemusí. Že tady se přesně ví, kdo to bude. „ Ano to máš pravdu. Jen doufám, že to dopadne dobře.“ Povím mu tiše a nejistě si skousnu ret. Z tohohle případu nejsem dobrá. Bohužel to ale musím snést. Bude to snad dobré. Já vím, to se teprve uvidí. Vyčkám dokud nám nepřinesou jídlo. Palcem mu lehce přejíždím po prstech, kterými mi drží druhou ruku a koukám na něj. Jakmile je před mnou talíř, popřeju mu dobrou chuť a s chutí se pustím do dnešního oběda… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Restaurace Zakřenil jsem se na ní, když mi řekla, že si počká. Věděl jsem, že hned jak vypadneme z dohledu ostatních, skočí na mě, stejně jako jsem věděl, že tohle je jediný útok, kterému se nebudu nikdy bránit. "Taky doufám, ale mám blbej pocit. Už od chvíle, kdy poslali holkám ty dopisy," a kdy poslali dopis i mě, o čemž Kaori zatím neví. Sice ví, že mě už napadli, ale ubránil jsem se jim. Nechtěl jsem, aby věděli, že je Kaori nejsilnější upírka na škole. Pak nám ale přinesou jídlo a já se opět usměji. Naposledy pohladím Kaori po ruce a s přáním dobré chuti vezmu hůlky a vrhnu se do jídla. Hned na to se začnu rozplývat nad uměním kuchaře. "tady to mají prostě skvělí," snažím se stočit hovor od klubové práce někam jinam. "Mimochodem, kdy mi ukážeš ty obrazy?" zeptám se jí, když polknu třetí sousto a zazubím se na ní. Vím už od začátku školního roku, že umí malovat a vím, že hodně dobře, ale zatím jsem ještě neměl možnost si její malby prohlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Restaurace „ Doufám, že už další dopis nedojde. I když čekám, že brzo přijde něco i mě.“ Podívám se na něj a trošku se oklepu. Mé špatné pocity nikdy nedopadli dobře. A co teprve ty jeho. Pak nám přinesli jídlo. Pustila jsem se do svého talíře a uvažovala nad tím co se dneska ještě všechno může stát. „ Má to dobré, to máš pravdu.“ Kývnu mu a pousměju se. To už se ale ptá na mé obrazy. Lehce znejistím. Uvědomuju si, že u mě v pokoji ještě nebyl. Tam totiž jsou snad všechny co jsem tu už nakreslila. A že jich je… „ No… Klidně hned po jídle jestli chceš.“ Povím nakonec a usměju se. Pokračuju v jídle a jakmile dojím, kouknu na něj. „ Nechtěl bys už jít? Je tu docela dost lidí a já bych nerada aby se tu něco semlelo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Restaurace Usměju se na Kaori, když také ocení místní jídlo a dál se láduji obědem. Jím rychle, byť po malých soustech. Hůlkami ani větší sousta nejdou, ale zase nehrozí, že by mi zaskočilo, což se málem stalo, když mmi řekla, že hned po jídle se můžeme jít kouknout do jejího pokoje na obrazy, které malovala. "Strašně rád," odpovím jí na to, když polknu a opět sse dám do jídla. Vidím na ní její nervozitu z toho mumraje kolem a je mi jasné, na co myslí. Pravda, taky z toho mám trochu strach, ale zase na druhou stranu, jsem rád, že s ní mohu být sám, bez přátel. "Dobře, jen zaplatím a půjdeme," přikývnu, když dojím a zvednu se od stolu, abych šel zaplatit. Konečně jsme venku z restaurace, ale protlačit se všemi těmi lidmi je celkem problém. Pevně držím Kaori za ruku, aby se mi neztratila a vedu ji co nejkratší cestou ven z města a zpět do lesa, ve kterém se ukrývá cesta do naší školy a na intry. Když jsme konečně v lese na cestě, zvolním krok, povolím trochu stisk a usměju se na ní. Vím, že se chce napít mé krve a mám v úmyslu jí to co nejdříve umožnit. |
| |
| Cesta lesem Přikývnu ohledně placení a zvednu se od stolu stejně jako on. Ovšem nastává stejný problém jako když jsme šli sem. Protlačit se davy lidí a nenechat se zašlápnout. Držím se Itsukeho, nevím jestli držím silněji já jeho a nebo on mne, ale rozhodně se nehodláme ani jeden zjevně pustit. Opravdu si oddechnu, když už jsme v lese a kolem nikdo jiný není. Usměju se o něco uvolněněji na Itsukeho a mířím si to rovnou k internátu. Nechci ho kousnout tady. Proč taky. S úsměvem se rozhlížím kolem. „ Jsem zvědavá co na ně řekneš. Nejsem si jistá jestli jsou ty obrazy dobré…“ Povím nakonec a tiše si povzdechnu, Přesto se nepřestanu usmívat. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Cesta lesem Kupodivu se na mne nevrhne ihned, jen se mile usměje a rozhlíží se kolem. Nějak moc nad tím ale nepřemýšlím a ruku v ruce s ní mířím zpět na internát. "Dobré asi ne... budou skvělé," začnu trochu zachmuřeně, ale pak se na ní podívám se zářivým úsměvem. Políbím ji na ruku, za kterou ji držím a dál s úsměvem na tváři a spokojeností kypící mi z očí mířím zpět do školy. Když máme už školu na dohled, rovnou nás stočím k internátu. Není třeba jít kolem školních budov. A i když je internát stále na školních pozemcích, je poměrně daleko a škola se tak dá obejít. Dostaneme se až na rozcestí, kde se vždy ráno scházíme a jdeme společně na snídani a do školy. Tam se zastavím, vzpomenu si totiž, že chtěla jít ještě do knihovny, i když hlavně kvůli mě. Ovšem učit se mohu i ve svém pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Usmívám se. Jakmile ale dojdeme na školní pozemky zpozorním ještě víc než předtím. Tady je potřeba, abychom byli hodně ostražití. Ovšem Itsuke zastaví na rozcestí. Pohledem sjedu na budovu knihovny a pak něj. Ušklíbnu se. „ Neboj, já nezapomněla Itsuke. Z učení se nevyvlékneš.“ Podotknu k němu a vydám se k dívčí části internátu. Jakmile dojdeme do pokoje, potichu odemknu a nahlédnu dovnitř. „ Prosím.. neděs se.“ Kouknu na Itsukeho. V pokoji, kromě postele ve tvaru rakve, je stůl, skříňka. A pak několik stojanů s obrazy. Všude leží hromady papírů pláten a na zdech jsou nejrůznější obrázky. A nad stolem, krom vyvěšeného rozvrhu několik fotek. Nás, naší skupinky i Itsukeho. „ Je tu nepořádek.“ Skousnu si ret a povzdechnu si. Všude jsou obrázky, ale nikde se nic jiného neválí. Jenom malby, kresby a skici. Nejčastěji jsou nakreslené výjevy z přírody, stromy, nebe, zvířata. Ale pak je tam rozmalovaný jeden obraz, ke kterému rychle dojdu a zakreju bílou látkou. Je poměrně velký. Moje roční práce. Pak je tam ale i jeden, kde je jako na několika dalších Itsuke. Ale ten je něčím jiný, na něm není úplný člověk. Má načervenalé oči a hodně zvláštní úsměv. Ten zakreju hodně rychle taky. Trochu se stydím. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Zkroušeně si povzdechnu, když zmíní, že se z učení nevyvléknu. Inu, co se dá dělat, hold se na to musím psychicky připravit. Poté mne dovede až ke svému pokoji a upřímně, jsem trochu nesvůj. Ne kvůli tomu, že jdu k ní do pokoje, ale hlavně kvůli tomu, že jsem prvně na dívčích internátech. Když pak nahlédne do svého pokoje a řekne mi, abych se neděsil, jen se pousměju. Pak mne pozve dál. Hned na to ale vyrazí k jednomu velkému obrazu, který ihned zakryje a krátce po tom zakryje i druhý, který jen letmo zahlédnu. Tedy, ne že by mne nezajímalo, co pod tou látkou skrývá, zajímá mne to, hodně, ale je tu tolik úžasných maleb, že nevím, na kterou mám koukat dříve. Stojím uprostřed pokoje, velmi pomalu se otáčím kolem své osy a s dokořán otevřenou papulou si prohlížím všechny malby, které zde má. "To je... to je úžasné Kaori. Ty si úžasná," vydechuju nefalšovaným úžasem nad její prací. Můj pohled se nakonec zastaví na menším ze zakrytých obrazu a já zvědavě pootočím hlavu k pravému rameni. "Co tam schováváš?" zeptám se jí tiše, přejdu k ní a zezadu ji obejmu kolem pasu, načež jí lehce políbím na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Koukám na něj jak se rozhlíží v úžasu. Nějak sem nečekala, že by ho to mohlo tolik zaujmout. Nakonec projdu kolem něj a dojdu ke stolu, v kterém začnu hledat skicák a tužky. Všechno si to hodím do batohu, vezmu si učení, které tam přidám. Najednou ucítím ruce kolem pasu. Podívám se na něj přes rameno a usměju se. „ Nejsem… Jenom ráda kreslím.“ Pousměju se a nechám se políbit. Pak se ale zeptá na obrazy, které jsem zakryla.Skousnu si ret a ohlédnu se k oběma obrazům, které stojí na svých stojanech. „ Ten větší to je moje ročníková práce, ještě není hotový... A ten druhý… no … To si ty.“ Odpovím popravdě a kouknu k oběma obrazům znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj "Ššš. Když říkám, že jsi úžasná, tak jsi," zopakuji znovu a znovu ji políbím, tentokrát na krk. Všimnu si, že do tašky naházela své učení, ale i skicák a tužky. Podívá se na oba dva obrazy, na které jsem se zeptal, skousne si ret a na chvilku se odmlčí. Nejdříve se podívám na ten větší, přemýšlím, co by asi tak mohla malovat a pak se podívám na ten menší, vcelku překvapeně. "Já?" překvapeně se jí zeptám, ale nejdu se tam podívat. Nejspíše by jej nezakrývala, kdyby mi ho chtěla ukázat. "Vážně?" zeptám se jí tiše s úžasem v očích. Otočím si jí k sobě čelem, zahledím se jí do očí a pak jí jemně a krátce políbím na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Restaurace Nechám se otočit i políbit a pousměju se. Pak se ale zase podívám na obrazy. „ Ano ty. Vážně. Víš…“ Skousnu si ret a odtáhnu se. Vydám se k menšímu obrazu a stáhnu z něj látku. „ Uvažovala jsem nad tím, že… že bych ti něco nabídla.“ Otočím se k Itsukemu čelem a stoupnu si vedle obrazu. Nejen, že tam je on, ale i mé upríské já. A on jako upír se dvěma jizvičkami na krku. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Opět se podívá na obrazy, já také. Pak si skousne ret a odtáhne se. Sleduji ji, jak jde k obrazu, stáhne z něj látku a mne padne pusa na vestu. Na obrazu je má podobizna, velmi věrně vyvedená, jen s rudýma očima. Pomalu, nevěřícně, jsem přišel k obrazu, zlehka jsem se ho dotkl. Bylo to, jako bych se koukal do zrcadla. Obdivně jsem se podíval na Kaori, když na mě tiše promluvila. "Nabídla?" zeptám se jí zvědavě, stále s úžasem k jejímu umění v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj „ Nabídla Itsuke.“ Podívám se na něj trochu nejistě a skousnu si ret. Podívám se na obraz. „ Tohle je tvá pravděpodobná podoba, když by s tebe byl upír.“ Kouknu na něj. Pomalu k němu dojdu. Chytím ho opatrně za ruku a zadívám se mu do očí. „ Šlo by to, kdybys chtěl. Mluvila jsem se svým druhým já. Udělala by jsem to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Nabídka, která se neodmítá Podívala se na mě, pak na obraz a řekla mi, co obraz představuje. Znovu se podívám na obraz a zlehka se dotknu rudých očí. Upřímně, vypadám vcelku děsivě, ale představa, že by ze mě byl upír a já už nemusel být závislí na ochraně od holek a spíše naopak, mohl bych já chránit je se mi hodně líbila. Dojde ke mě, chytím mne pevně za ruku a podívá se mi do očí. Je z nich jasné, co se mi honí v hlavě. Řekne mi, že by to šlo, že by to udělala, jen musím chtít. Hned jsem chtěl vyhrknout, že ano, ale zarazil jsem se. Mohl bych chránit holky, chránit Kaori, napadne mne a podívám se jí do očí, načež se příjemně usměju. "Udělej to," řeknu jí tiše a lehce jí pohladím po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj „ Uvědomuješ si co to znamená Itsuke?“ Zeptám se ho opatrně a zadívám se mu vážně do očí. Pak ho jemně vezmu za ramena a posadím ho na postel. Chytím ho za obě ruce, dřepnu si před něj tak abych na něj dobře viděla a stále ho vážně pozoruju. „ Uvědomuješ si, že se z tebe stane bestie toužící neustále po lidské krvi, kvůli které bude klidně i zabíjet? Že… že nebude už nic jiného na prvním místě?“ Skousnu si ret. Musím přiznat, že žízeň je strašná věc a je neustálá. I když si na ní upír časem zvykne, stále tu je. Stále je a pořád je tu a je vždycky přednější. „ Časem si zvykneš, budeš se ovládat, ale ze začátku…“ Odmlčím se. Lehce si skousnu ret. „ Teď hned to nejde Itsuke. Možná o prázdniny, abychom měli čas tě trochu uviknout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Posadí mne na postel a dřepne si přede mne, načež se mi vážně podívá do očí. Poslouchám jí, promýšlím si, co mi říká a neberu to na lehkou váhu. Vím, že tohle je hodně vážné rozhodnutí. "Chápu to moc dobře, ale vím, že to spolu zvládneme," má pravdu, že to bude z počátku strašné a i když si to neumím představit, nemám důvod se domýšlet, že bych to sám zvládl. Ale vím, že s ní po boku bych to zvládl, že bych to překonal, naučil se kontrolovat. Vím to. Pak mi řekne, že teď hned to nepůjde, na což jen vážně přikývnu. Ano, teď by to akorát způsobilo problémy. Vezmu ji za ruce a vytáhnu si ji k sobě. Obejmu ji kolem pasu, nechám ji, aby si na mne sedla a hlavu si opřu o její hruď, přičemž se zahledím na obraz. Představa toho, že bych byl upír je lákavá i přes všechny překážky, které mne čekají. Neříkám, že to bude lehké, se mnou nikdy nic nebylo lehké. "Spolu to zvládneme. Spolu zvládneme všechno," řeknu tiše, podívám se jí do očí a lehce se usměju. Hřbetem ruky ji lehce pohladím po tváři a odsunu pramen temně fialových vlasů z jejích překrásných očí. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Opatrně se usadím na jeho klíně a obejmu ho jemně kolem krku jednou rukou. Druhou mu lehce začnu projíždět vlasy. „ Zvládneme. Jen doufám, že to vyjde tak jak má.“ Šeptnu potichu a políbím ho lehce na čelo. Nakonec si opřu bradu v jeho vlasech a zavřu oči. Jemně ho hladím ve vlasech a jsem úplně potichu. Pak mi ale padne pohled na můj batoh, kde mám přichystané učení. „ Itsuke?“ Kouknu na něj s trochu zlověstným úsměvem. „ Půjdeme se učit.“ Pustím ho a zvednu se. Honem si vezmu batoh a vydám se ke dveřím. „ Obrazy si viděl… Teď povinnosti.“ Ušklíbnu se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Sedí mi na klíně, hladí mne ve vlasech a já ji na zádech. Oba jsme potichu, já si užívám té chvilky. Cítím, jak má bradu opřenou o mou hlavu, cítím její dech ve vlasech. Pak ale hlazení najednou ustane a já zpozorním. "Ano?" zeptám se, když řekne mé jméno v otázce. Slyším v té otázce její zlověstný úsměv a ani se neodvažuji otočit hlavu,, abych se koukl na to, co viděla ona. Pak mi to řekne. Mlaťte mne, třískejte od rána do večera, klidně mne zabijte, jen ne to zpropadené učení, tiše, zoufale si povzdechnu. Nemá cenu odporovat. Kaori hned seskočí z mého klínu, zamíří k batohu, který vezme a zamíří ke dveřím. Já stále sedím na posteli, koukám na ní. Když se na mě zašklebí, jen si znova povzdechnu, vezmu svou brašnu a vydám se za ní. Jdu otráveně, tašku držím v ruce, přehozenou přes rameno. Sedíme v knihovně, kde je ticho a já jsem obložený horou knih, které mi Kaori donesla. O chvilku později se k nám přidaly i naše chytré čarodějky a jelikož to ony nepotřebovaly, mučily tím mne. Vrhal jsem zoufalé pohledy kolem sebe, ale nikdo se neměl k tomu se do dívčího tria pustit. Jen se tiše smáli. Parchanti, zakřením se na ně a po drobném pohlavku za nesoustředění od Moe, která se ani nehla (kouzlem mi ho dala) jsem se zase zahleděl do úkolů, které mi děvčata připravila. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Knihovna Rozhodla jsem se Itsukeho trochu potýrat v tom učení. Potřebuje to jako sůl a takhle by nakonec mohl propadnout. Já si sice v učení moc nevěřím, ale na druhou stranu prospívám dobře a pro to Itsukeho teď jenom učím, neučím se s ním. Pro mě je to ale i tak opakování. Po chvíli se k nám přidala i Haru a Moe. A obě se do něj s chutí pustili. Mě se tak uvolnili ruce i myšlenky a nechala jsem holky chvíli aby se o Itsukeho starali. Sama jsem vytáhla skicák odlistovala pár stránek, které už byli pomalované a začala kreslit to co jsem před sebou viděla. Holky a Itsukeho jak se učí. Knihy kolem nich. Usmívám se. Jakmile dokončím posledních pár detailů, podívám se na Itsukeho a na úkol co mu zadali holky. „ Jak si na tom? Ukaž mi to.“ Šeptnu tiše a natáhnu k němu ruku, aby mi dal své zadání. Prohlédnu si ho a pak kouknu na Itsukeho. „ Máš tu jenom jednu chybu, ale jinak je to dobré.“ Pousměju se a kouknu na holky. „ Fakt? Jen jednu chybu? No mučili jsme ho tady už dost dlouho… nechcete už jít na večeři? Už je skoro čas.“ Promluví Haru s úsměvem a já kývnu. Rychle uklidím učení i knihy a zadívám se na našeho právě vysvobozeného Itsukeho. „ Jdeš taky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Knihovna Holky se v mučení... tedy učení vyžívaly. Nakládaly mi stále další a další úkoly a s ničím nebyly spokojené. Když jsem si myslel, že to mám dobře, Haru, nebo Moe mne vyvedly z omylu. Popravdě, začínal jsem je za to nenávidět. Ale jen pro teď. Kaori jejich příchod přivítala a začala si kreslit. Záviděl jsem jí. Pracoval jsem na posledním zadání, říkal jsem si, že tohle musí konečně vyjít. Když jsem jej dodělal, Kaori si jej ode mne vzala a zkontrolovala mi to. Potěšilo mne, když mě pochválila, i když tam byla jen jedna chyba. Haru na ni nevěřivě zaciví a Moe jakbysmet. I já se to dokážu naučit. Když chci... a když mě mučí. Jsem proto rád, když malá čarodějka navrhne jídlo. "Mě celkem vyhládlo, takže jo, půjdu ráda," souhlasí Moe a já se na ní zvídavě podívám. "Jak ti mohlo vyhládnout?" nechápavě se na ní zakřením, ale když se mě Kaori zeptá, jestli jdu taky, nechám to být a radostně přikývnu. Jde mi hlavně o to, že ukončím toto mučení. "Co máte v plánu po jídle?" zeptám se holek, když zamíříme pryč z knihovny. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj Pousměju se a vydám se s nimi rovnou do jídelny. Držím se u Itsukeho za ruku a stále se usmívám. Přesto koukám kolem a dávám pozor jestli po nás někdo nejde. Musíme přeci jen zůstat ostražití. „ Možná by jsme mohli jít vyzvědět něco z klubu ne?“ Zeptám se a kouknu na Itsukeho, co máme v plánu po jídle. Docela se na jídlo těším. Jsem zvědavá jak to s naším stopováním dopadne. Vážně jsem na to zvědavá. Doufám, že se nám je povede usvědčit. Snad ano. „ Copak ty?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Jídelna Jdu vedle Kaori, držím ji za ruku a okázale ignoruji závistivé pohledy ostatních. "To bychom mohli," přikývnu a zapřemýšlím se, jestli to má už vyvolané. Jak ho ale znám, určitě ano. Jakmile dostane něco vyvolat, nedokáže dělat nic jiného. "No, přemýšlel jsem, že bych šel k jezeru, trochu si zaimprovizovat," usměju se a naznačím drnkání na kytaru. Pak vejdeme do jídelny a já se rozhlédnu po tom, jak je narvaná. "Snad najdeme nějaké místo," povzdechnu si a zamířím k výdejnímu okénku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Jídelna „ Jestli chceš jít hrát můžeš. Jen sem se chtěla na fotky mrknout. Pak asi už stejně nebude co dělat, takže… jestli chceš můžem jít k jezeru.“ Usměju se na něj. Rozhlédnu se po jídelně a tiše si povzdechnu. Nakonec se vydám pro jídlo a začnu hledat nejbližší dost volný stůl. Ještě že tam v koutě jeden je. „ Pojďte sem.“ Houknu na ně s úsměvem. Všem popřeju dobrou chuť a pustím se s chutí do jídla. „ Nevíte kde je vůbec Yuzuki s vlkoušem?“ Zeptám se holek. Haru zakroutí nesouhlasně hlavou, že neví. Kouknu na Moe. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Jídelna "Nene, půjdu s vámi, kouknout na fotky, taky chci vidět, jak vypadají," mrknu na ní a zařadím se hned za ní. Čapnu jídlo a jdu ke stolku, který našla. "Naposledy jsem je viděla v temné komoře, když jsme tam přišly s prázdnou," polkne sousto a odpoví Moe. "Řekl bych, že tam pořád budou," zasměju se a přistane mi další pohlavek od Moe. Nevraživě se na ní zamračím a cosi mne zašimrá nad hlavou. Instinktivně zvednu ruku a chytím ten masivní lavor. "Haru..." podívám se na čarodějku a lavor nechám dopadnout za mne na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Jídelna „ Taky jsem zvědavá…“ Pousměju se na něj a přikývnu. V poklidu jím, než začneme řešit Yuzu. Holky začnou Itsukeho fackovat a pouštět mu lavory na hlavu. „ Notak… neubližujte mu. Vždyť má pravdu.“ Podotknu a kouknu se s úšklebkem na Itsukeho. Jakmile dojím, odnesu si svůj i Itsukeho tác. „ Jdeme tedy?“ Zeptám se a vydám se ven z jídelny. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Do klubu Jen se směju, když se Haru vzteká, že na mě už její lavory neplatí. Inu, od té doby, co mne začaly všechny trénovat, jsem si pro ně vypracoval asi nějaký cit, či co a vždy jsem je vycítil. Začalo mne totiž vždy svědět místo, kam s oblibou dopadaly. Dojím zároveň s Kaori, která mi vezme tác a odnese ho k okýnku. Když se vrátí, s úsměvem jí poděkuji, zvednu se a počkám ještě na obě čarodějky. Poté společně zamíříme do klubovny. Ještě před klubovnou poznám, že je něco špatné. Posuvné dveře jsou vylomené, uvnitř se svítí a ze svého úhlu vidím, že je v místnosti bordel. Pustím Kaořinu ruku, kterou jsem doteď držel a rozběhnu se ke klubu. Vše je uvnitř přeházené, hodně toho je rozbité, hlavně pak naše foťáky. Vtrhnu do temné komory, ale žádné fotky tam nejsou. Ani filmy. Zamířím ke skříni, kde jsme měli složky s případy, ale je rozházená a některé případy chybí. "Sakra. Sakra," zanadávám a zamířím k obrazu, tedy spíše velké společné fotce nás všech, kterou jsme si nechali zarámovat. Sundam ji ze zdi a odloupnu falešnou zeď. Teprve teď si oddechnu. Všechny, doposud nasbírané důkazy proti Pořádkové tu jsou. Jen nové fotky chybí. "Pojďte sem," zavolá nás Moe doprostřed místnosti. V prstech drží papír, na kterém je cosi napsáno. "Co tam je?" zeptám se jí. "Máme vaše přátele. Přineste veškeré nashromážděné důkazy na střechu školy, jinak vaši přátelé skončí špatně," přečte Moe a podívá se na nás. "A kde je Hinata? S nima?" zeptám se. "Co bych s nima dělala?" ozve se mi tiše, ledově za zády a já ucítím, jak ztuhnu překvapením a na zádech mi naběhne husí kůže. "Tohle. Už. Nedělej. Prosím." odsekávám, stále se vzpamatovávajíc z toho, jak se tu objevila. Jo, jeden by řekl, že jsem si na to za tu dobu už zvykl, ale na tohle se nedá zvyknout. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Jídelna Míříme si to s úsměvy všichni k našemu klubu. Ovšem najednou mě Itsuke pustí. Rychle se rozhlédnu co se děje, ale kolem nikdo není. Až teprve potom si všimnu, že dveře do klubu jsou rozvrácené. Rozutíkám se rovnou tam. Všechno je zničené a naše nejnovější důkazy jsou v háji. Ty které usvědčovali právě všechny z pořádkové služby, všechny ty důležité. Itsuke proběhl všechny místnosti v klubu a pak se vrhl k našemu obrazu. Pomohla jsem mu s ním a nechala ho oddělat tu stěnu. Oddechnu si a podívám se na Moe, když se ozve ať jdeme k ní. Drží v ruce dopis. Polknu a podívám se na ní. Dopis jí vezmu a přečtu, hodně rychle ho přečtu. Podívám se na Itsukeho a naše důkazy. „ Jestli je nepřineseme zabijí je… Jenže. Jakmile se tam objevíme, povraždí nás všechny.“ Polknu a podívám se na holky. Když se objeví i Hinata, polekaně sebou trhnu a stejně jako Itsuke se na ní trošku zamračeně podívám. „ Musíme za ředitelem…“ Ozve se Haru. „ Ten tu není Haru. A nikdo jiný s tím nic neudělá.“ Podívám se na ní. „ Budeme muset jít za nimi.“ Skousnu si ret a podívám se na Itsukeho. Nadechnu se a vydechnu. On by tam chodit neměl. On rozhodně ne. „ Musíme za ním… můžeme chvíli počkat?“ „ Ne Haru. Přijede za týden. To už bude moc pozdě Haru.“ Šeptnu potichu a skousnu ret. „ Musíme jít za nimi.“ Haru je potichu, uvědomuje si to. Podívám se na všechny co tu jsou. Nadechnu se a vydechnu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Na střechu Podívám se na Kaori, je mi jasné na co myslí. "Ani na to nemysli. Jdu taky, jsou to i mí přátelé," řeknu rozhodně a spolu s ostatními zamířím ke škole, abychom se dostali na střechu. Bylo mi jasné, že na nás zaútočí hned, jak se tam objevíme, ale kamarády ve štychu nenechám. Oni by mne tam taky nenechali. K mému očekávání nedošlo. Přišli jsme na střechu a nikdo na nás nezaútočil. Jen proti dveřím, kterými jsme vyšli, stál prezident Pořádkové a před ním klečeli Yuzuki s Hirakem. "Vida, tak jste dorazili," ozval se bez náznaku překvapení. "Máte ty důkazy?" "Mám je," ukážu mu složky. Napřáhne ruku, ale já o krok ustoupím. "Nejdříve je pust, pak ti je dám," křiknu na něj. "Myslíš si, že jsem blbej, kloučku?" zeptá se mne a zamračí se. "Fajn, dáš mi papíry do ruky a odejdeš spolu s přáteli. Je vás víc, takže se bát nemusíš," navrhne a tváří se při tom neutrálně. Sice mu nevěřím, ale co jíného mám dělat? Stál jsem kousek od něj, vedle vlkouše a succuby, oba dva jsme drželi papíry v ruce a já čekal až řekne, že je pouští. Jenže on to neřekl. Místo toho se v mžiku oka změnil a já sotva stihl uhnout před dopadem jednoho z jeho ocasu. Yuzu nemeškala, také se změnila a ihned mne odtáhla dál od nich, zatímco vlkouš měnil podobu, aby mohl jít do boje. "Měl bys odsud vypadnout," řekne mi tiše Hinata, když na prezidenta pošle trochu ledu. Jenže on jej hned setřese. Moe už kouzlí, vlk se rve jak o život a Yuzuki jej právě napadá ze vzduchu. Všechny útoky odrazil, byť jej trochu oslabili. Mířil si to k nám. "Proč z tebe cejtim člověka, Koizumi?" zeptá se mě a ocasem švihne po Kaori, která se postavila přede mne. Strhl jsem ji k zemi, takže jí zásah nedostal. "Nebo jsi natolik silný, že se maskuješ člověčím pachem a tví přátelé tě musí chránit, aby ses nemusel rvát? Fajn, zbavím se nejdříve jich," zasměje se a opět odrazí všechny útoky. Na nohou zůstane už jen Kaori a Haru, která se ukryla. On opět zaútočil na Kaori, jenže já mu skočil do rány, která mne odhodila do boudy, jež ukrývala schodiště. Boudu jsem doslova zničil, svým dopadem. Jenže... něco bylo špatně. Nemohl jsem se hnout, nedokázal jsem se postavit a před očima se mi zatmívalo. V ruce jsem však cítil něco známého, Kaořin křížek. "Uteč, Kaori," vydechl jsem ještě, naposled. |
.jpg){kind=link}
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Střecha Všechno se seběhlo strašně rychle. Itsuke šel předat dokumenty, které by ho jinak kompromitovali a já jen sledovala pohledem toho vyděrače. Necítila jsem se dobře. Necítila jsem nic dobrého kolem. Měla jsem strach. Najednou ale nastala změna. Náš milý zlatý prezident pořádkové služby se změnil do své pravé podobizny. Ucouvnu a podívám se na Itsukeho. Sotva mu stihl uhnout. „ Itsuke!“ Vykřiknu polekaně a rychle se vrhnu před něj. Yuzu s vlkoušem i Hinata a naše velká čarodějka se pustili do boje. Haru jsem nezahlédla, ale já nemohla nic. Byla jsem svázaná. Mohla jsem jen chránit Itsukeho proti útokům, ale sama bych to nevydržela dlouho. „ Itsuke prosím uteč. Nahlaš to zástupci ředitele… b-…“ Všechny najednou v boji odrazil. Haru byla kdo ví kde a já zůstala proti němu sama ve své lidské podobě a za mnou ještě Itsuke. Ani nevím co se stalo. Zřejmě jsme Itsukeho vytrénovali moc dobře, protože jsem si vůbec nevšimla, že se pohnul, navíc soustředila jsem se na nepřítele, který útočil. Byla jsem rozhodnutá chránit Itsukeho do konce. Jenže… najednou jsem se ocitla stranou a Itsuke to celé schytal. Z úst se mi vydral vyděšený výkřik. Rozběhla jsem se rovnou k němu. „ Itsuke… Itsuke.. Ne.“ Do očí se mi nahrnou slzy. Přikleknu k němu a jemně ho chytím za hlavu. Slyším tep jeho srdce. Slyším jak se přestává hýbat. Jak vše přestává cítit. „ Nesmíš… Itsuke slyšíš mě? Nesmíš umřít.“ Vyhrknu na něj a přitáhnu si ho k sobě do náručí. Jemně ho sevřu a přitisknu si ho k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Střecha Letěl jsem. Mé oči s klidem, jim tak málo známým, jsem sledoval Kaori. Ochránil jsem jí, napadlo mne, když mi došlo, jak to, že letím. Útok, co měl směřovat na ní, jsem schytal já. To je dobře. Uteč, Kaori, uteč, poslední tři slova jsem křičel, ale neprodraly se mi skrze ústa, nevyšly ven přes zakrvácené ústa. Cítil jsem tvrdý náraz, mnohačetný praskot a bortící se zeď. Spadli na mne nějaké sutiny, ale necítil jsem je. Na okamžik jsem zavřel oči. Mělo by mne bolet celé tělo, měl bych řvát bolestí, ale já mlčel. Až do chvíle, kdy ke mne přiběhla Kaori. Nebreč, má lásko, pomyslel jsem si a ztěží jsem otevřel oči. Byla tam, držela mne, tiskla mne k sobě. "Ka-Kaori... u-u-uteč," zasípu, ztěžka se mi dýchá. Stále slyším její hlas, cítím její slzy na tváři. "U-uteč," řeknu tiše, chci zvednout ruku, pohladit jí, ale nejde to. "Mi-mi-lu-lu-ju... ť-ť-tě" má ruka se konečně dotkne její tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Střecha Přitisknu si jeho ruku k tváři, když se k ní tak pracně snaží dostat. Z očí se mi kutálí obrovské slzy. Před prezidenta pořádkové služby se postavila bojovně jak Yuzuki, tak i Haru, rozhodlé nás dva ochránit. „ Ne… Ne Itsuke. Zůstanu s tebou.“ Zašeptám. Pohladím ho po tváři a políbím lehce na čelo. Umírá mi v náručí. „ Taky tě miluju, Itsuke.“ Zašeptám. O to víc se rozpláču. Slábne. Srdce mu už skoro netepe. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Střecha Drží mou ruku u své tváře, její horké slzy mi kanou na tvář. Trochu pohnu prsty, jako bych jí chtěl pohladit. Zůstane se mnou. Jsem za to rád, ano, jsem. Oči se mi zavírají, dech zpomaluje, je čím dál tím mělčí. Ruka slábne, vyklouzává jí z jejích dlaní. Ještě než dopadne na zem, zachytí se o její křížek, který povolí ještě snadněji, než kdy před tím. Skoro jakoby ho ani nic nedrželo. "Miluji tě," šeptnu ještě, než vydechnu naposledy. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Střecha Kříž se uvolnil. Snad snadněji než kdy dřív. A Itsukeho srdce přestalo tlouct. Trvalo jen pár vteřin než mi došlo co se děje. „ NEEEEeeeee!!!!!“ Vlasy se mi rozletí s výkřikem kolem. Mé tělo se změní. Držím v náruči Itsukeho tělo bez známek života. Není mi vidět do tváře, když ho pokládám se vší opatrností na zem. Teprve až když se od něj zvednu, pozvednu hlavu. V očích mám nenávist a zlobu. „ Ty hajzle!“ Zařvu rozezleně. Celý svůj vztek vložím do jediného dobře mířeného kopu do hlavy ze strany. Potřebuju se ho teď zbavit. Mám jen posledních pár minut a nemůžu se zdržet. Teď musím spěchat. Ovšem teď už z Itsukeho nikdy upír nebude. Ale šance ještě je. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Střecha Po tom, co Itsuke zemřel a Kaori získala svou pravou podobu, vše začalo probíhat rychle. Všichni přátelé při vědomí se připojili ke Kaori a všichni společně zaútočili na devítiocasého démona. Už jenom kop, kterým ho Kaori počastovala, mu rozdrtil čelist a poslal jej přes polovinu střechy. V té chvíli na něj zaútočila rozzuřená Yuzuki, která jej několikrát, velmi ošklivě drápla, Haru na něj hodila snad vše, co uměla, Hinata jej sekala svými ledovými pařáty, Hiraku do něj sekal a kousal, až to nebylo hezké a Moe jej neustále tlačila k zemi kouzli. Kaori tak získala čas. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Střecha Dostala jsem čas. Dostatek času. Abych zachránila ten poslední plamínek naděje, který ještě snad dřímal v Itsukeho těle. To poslední co z něj zůstalo. Ostatní bojovali seč mohli. A já měla dostatek klidu. Opět jsem zvedla Itsukeho do náručí a nadechla se. „ Víc udělat nemůžu Itsuke, promiň mi.“ Vydechnu a pootevřu ústa. A ty zakousnu do jeho krku. Jen já mám šanci ho změnit. *Itsuke. Prosím. Itsuke přijmi mou krev…* Slábla jsem, zatím co jsem předávala vlastní životní sílu jemu. Jako bych chřadla. Jako bych neměla krev už strašně dlouho. A přesto jsem si nebyla jistá zda-li to vůbec zabere. Jestli jsem to neudělala moc pozdě. S dalším nádechem jsem pustila Itsukeho opatrně na zem. Víc jsem nezmohla. A při tom jsem byla slabá. Jenže ostatní bojovali a i jim docházeli síly. Haru byla smetena kdo ví kam, Yuzu přistála kousek od nás. Ale já už zase stála na nohou. „ Zničím tě.“ Zasyčím na netvora před sebou. V celé své kráse jsem stála před ním, v celé své vznešenosti. Ale nedala jsem mu ani vteřinku na to, aby reagoval. Zaútočila sem. Začla jsem do něj kopat, být ho. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Střecha Přátelé se sice snažili, ale prezident byl na ně moc silný. Haru byla mimo, Yuzuki se nedokázala zvednout. Hinata, Hiraku a Moe se ještě drželi, ale na jak dlouho? Kaořin pokus o Itsukeho oživení se zdál marný, zdálo se, že Itsuke už nevstane. To upírku dopálilo ještě více a byť už neměla tolik sil, vrhla se pomstít svého mrtvého přítele. Bojovala jako lev, dávala tolik ran, že nikdo nezvládal její pohyby sledovat a prezident měl kolikrát namále, jenže stále slábla a on si toho všiml. A tak se stalo, že poslední ránu vykryl a ihned ji odhodil pryč. Letěla vzduchem, slabá jako nemluvně, on však také slábl, ale mnohem pomaleji. Ovšem Kaori, té už síly došly. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Střecha - temnota - střecha Podlední, co jsem ucítil byl Kaořin přívěšek v ruce a její slzy na tváři. Pak vše zmizelo. Plul jsem temnotou, nic jsem neviděl, jen sebe, jak visím v prázdnotě. Nic mne nebolelo, nebyla mi zima, ani vedro, bylo krásně. Netrápilo mne nic. Ale něco mělo, něco ano. Co? Co se mi mozek snaží říct? Co mě má trápit? Něco jsem tam nechal. Co jsem tam nechal? Sakra, vzpomeň si, nadával jsem si. MĚL BY SES VRÁTIT, CHLAPČE, Zazněl temnotou hlas a já se zprudka rozhlédl kolem sebe. Neviděl jsem nic, než jen temnotu. Proč? POTŘEBUJE TĚ Kdo? TO MOC DOBŘE VÍŠ Ano, věděl jsem kdo ale nedokázal jsem si vzpomenout. Pak mne to ale najednou udeřilo jako blesk. Viděl jsem před sebou dívku dvou tváří a přesto jen jedné. Pravá půlka jejího těla byla vyspělejší, měla bílé vlasy a rudé oko. Druhá, levá, půlka byla drobnější, roztomilejší a její oko i vlasy byly krásně fialové. Usmívala se na mne, volala mne, ale já ji neslyšel. Chtěl jsem říci její jméno, ale z úst mi nic nevyšlo. Chtěl jsem její jméno křičet, ale otvíral jsem pusu jako ryba lapající po vodě. Věděl jsem, kdo to je, znal jsem ji. Miloval jsem ji. Miluju. Pořád. A navždy. opravil jsem se. Opět jsem křičel její jméno, opět němě. Ale nevzdával jsem se, začal jsem plavat temnotou k ní, její jméno neustále na rtech, stále jsem křičel, i kdybych si měl vykřičet hlasivky. Byl jsem už skoro u ní a znova jsem zakřičel: "KAORI," zařval jsem z plných plic, vystartoval jsem na nohy a bez zjevného odrazu vyskočil do vzduchu, jen abych ji chytil. Na zem jsem dopadl jen kousek od Haru. Položil jsem dívku na zem, opatrně jemně. "V klidu lež," řekl jsem tiše a políbil jsem ji na čelo. Cáry košile mi vlály ve větru, odhalovali hruď bez jediného škrábance, bez jediné oděrky. Protáhl jsem se až mnou zapraštilo. "Jdeme na to," s drobným odrazem jsem vyrazil vstříc nepříteli. Byl rychlí, ale ne dost. Já byl rychlejší. Byl silný, ale ne dost. Já byl silnější. Byl odolný, ale ne dost. Já přežil svou smrt. Moje noha se potkala s jeho obličejem, nos jsem mu zarazil do hlavy, hlavu do střechy. Myslím, že právě zjistil, co je pod námi za třídu. Nehýbal se. Žil, ale nehýbal se. Ještě jednou jsem dupl, hlavu mu prorazil skrz střechu a pak jsem se rozběhl ke své milované. Doplul jsem k ní na kolenou, nehleděl jsem na to, že si kalhoty prošoupu. Vzal jsem ji do náručí, vytáhl si ji výše. Setřel jsem jí prach z obličeje, dal jsem vlasy stranou. "Kaori, slyšíš mě?" zeptal jsem se tiše, se strachem v hlase. Byla vysláblá, cítil jsem to. "Napí se, rychle," dal jsem jí svou ruku před ústa, aby se mohla napít mé krve, aby zase nabrala sílu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Střecha Itsuke byl mrtví. A moje snaha byla zbytečná.Teď přišla moje pomsta. Byla jsem rozhodnutá démona zabít. I kdyby mě měli vyloučit ze školy. I kdybych měla sama umřít. Lvice by proti mně byla jenom koťátko. Kopala jsem, mlátila jsem ho. Nehodlala jsem dát sebemenší možnost k tomu aby na mě zaútočil a nebo utekl. Ne. Jenže jsem byla slabší a slabší. Možná, kdybych se nesnažila Itsukeho zachránit, možná bych dokázala toho démona zabít. Takle ale on vypozoroval, že jsem slabší a kde mám mezery. Kde jsem udělala kde jakou chybičku. A zneužil toho. Kolik ran jsem schytala snažila jsem se bránit, karty se na chvíli otočili. Pak jsem ale zase získala na krátkou svou převahu. Nakonec mne ale má vlastní síla zradila. Ucítila jsem náhlou bolest na dvou místech, v obličeji a na žebrech a pak až když jsem odletěla pryč bolestivý dopad. Ale cosi… Kdosi mě zachytil. Slyšela jsem hlas. Ani jsem nečekala, že ho ještě někdy uslyším. Snad jen ve snech, ve vzpomínkách. Nevěřila jsem. Spíš jsem myslela, že i mě už opouští duše. Že umírám. A popravdě vítala jsem to. Ucítila jsem čísi rty na čele a slova ať ležím. Uposlechla jsem. Bolest se mi tělem začala rozléhat. Začínala jsem ztrácet vědomí. Zanaříkala jsem, když mě někdo zvedl. Sotva jsem pohla hlavou. „ Itsuke.“ Rozechvěle vydechnu a pootevřu oči. „ Křížek… Podej mi ho. Prosím. Takhle… nemůžu.“ Povím poněkud trhavě a zavřu opět oči. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Střecha Držel jsem Kaori v ruce, nechtěla pít, prý takhle nemůže. Kříže... křížek... kde sakra je, ten křížek? rozhlížím se kolem a až pak si uvědomím, že jej mám v kapse. Rychle ho vytáhnu a přiložím jí ho k obojku na krku. Křížek se okamžitě chytne a Kaori se promění. "Napij se," dám ji znovu ruku k ústům, přičemž ji pevně tisknu k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Střecha Ucítím křížek na krku. Nevěřím tomu, že je to on. Nevěřím, že je to Itsuke. Můj Itsuke. Přeměnila jsem se. Rychle, ale bolestivě. Slábla jsem s každým nádechem. Pak jsem ucítila zápěstí a za ním pulzující cévu. Otevřela jsem pusu, sotva jsem se ale dokázala zakousnout a napít se. Zůstala jsem mu zesláble ležet v náručí. Bez pohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Střecha "Sakra, Kaori, tohle mi nedělej, prosím, Kaori," jemně s ní zatřesu, pak se ale nadechnu a silně, velmi silně se kousnu do zápěstí. Bolí to, hodně to bolí, ale podaří se mi nakonec prokousnout si kůži až k tepnám. Ihned zápěstí přisunu blíže k jejím ústům a nechám krev téci do jejího krku. "Kaori, prosím..." zoufale šeptám, tisknu ji k sobě, své zápěstí k jejím rtům. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Střecha Ucítila jsem krev. Sladkou známou krev. Itsuke. Pozvedla jsem ruku a jeho zápěstí si přitiskla k ústům. Pila jsem. Plnými doušky. Přesto mi to nedoneslo dost sil na to, abych se jen tak bez pomoci a bez ošetření zvedla. Nakonec se schoulím k němu a roztřeseně jej obejmu. „ Jsi to ty? Opravdu ty?“ Šeptnu tiše. Nemám daleko k tomu, abych usnula. Abych odpadla. Nakonec jsem usnula… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Střecha Ucítil jsem dotek na své ruce, pak ten známý pocit, který jsem měl vždy, když pila mou krev. Probrala se, díky bohu, povzdechl jsem si tiše, ulehčeně. Všiml jsem si, že se mezitím začali probírat i ostatní. "Jsem to já," řeknu tiše a pevně ji obejmu. Pak se jen usměju, když zjistím, že usla. Ani si nevšimnu, že rána na zápěstí se zahojila, jen prostě vstanu, zvednu Kaori ze země a rozhlédnu se po ostatních. Zdají se být v pořádku. Jen s tichým přikývnutím s ní zamířím do ošetřovny a to tak, že rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Mimo Yuzu se neprobírala až zase tak dobře, ale její vlkodlačí mužská polovička jí už držela v náručí rozhodnutá ji stejně jako ty dopravit na ošetřovnu. Haru byla docela v pořádku, jen naříkala, že jí bolí hlava. Hinata a Moe byli taky docela dobré, jenom poškrábané a potlučené. Já Itsukemi bezmocně ležena v náručí… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna Sotva jsme se objevili v ošetřovně, sestřička se ani na nic neptala, znala nás už moc dobře. Jen ji udivilo, že raněná je tentokrát Kaori a ne já. Ukázala mi, kam ji mám položit, což jsem také udělal a pak mi řekla, abych šel pryč, což jsem neudělal, jen jsem poodstoupil. Sice se netvářila zrovna přívětivě, ale pustila se do léčení. Když skončila, bylo už pozdě večer a já seděl stále vedle Kaori, její ruku ve svých a tiše jsem ji pozoroval. Věděl jsem, že bude v pořádku, sestra mne ujistila, ale já ji nechtěl nechat samotnou. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ošetřovna Nevím kolik času uběhlo. Nevím jak dlouho jsem spala. Ale nakonec jsem se probrala. Zdáli se mi divné sny. Sny, které jsem nechtěla, aby se splnili. Ale probudila jsem se ráno. Venku svítilo sluníčko. A Itsuke spal vedle postele. Opíral se čelem o mojí ruku. Podívala jsem se na něj.Přežil to. Probudil se.A to znamenalo, že to nebyl sen. Že to byla skutečnost. Jemně ho pohladím volnou rukou po vlasech a pousměju se. Byl v pořádku. Pokusím se posadit. „ Měla by jste ležet. Žebra vám ještě nesrostla úplně. Slečno Ashitako, zůstaňte ležet.“ Pokárá mne doktorka. Bolí mě celé tělo. Kompletně celé tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna Usl jsem? Já... já usl, napadne mne, když ucítím nějakou ruku ve vlasech. Jen se trochu pootočím a dál chrním. Pak ale ucítím nějaký pohyb, což mne už probere. A hlas doktorky to dokoná. Trochu zvednu hlavu, rozespale zamrkám a podívám se na ni. Pak se ohlédnu na Kaori a iihned se probudím. "Kaori," řeknu nadšeně a opatrně se k ní nahnu, abych jí mohl políbit. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ošetřovna Probudil se. Věnuju mu unavený úsměv nechám se políbit. „ Jak se cítíš?“ Zeptám se ho s úsměvem ačkoliv by se asi měl spíš ptát on mě. I když ono je to asi jedno. „ Jak to dopadlo? Co se vlastně nakonec stalo?“ Zeptám se a stále se usmívám. „ A co ostatní? Jsou v pořádku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna Usmála se, ještě stáe unaveně. Jemně jsem jí pohladil po tváři a usmíl jsem se. "Já se cítím fajn, ale co ty?" zeptám se jí tiše a přisunu si židli blíže. Opět vezmu její ruku do svých. "Inu... přinutil jsem ho podívat se skrze podlahu," pokrčím rameny a trochu se zazubím. Ještě teď mě udivuje, kde se ve mě najednou vzala taková síla. "Yuzuki před chvilkou pustili, Haru na tom nebyla zas tak špatně a Hiraku, Hinata a Moe odešli po svých. Všichni jsou v pořádku. O něm nevím a ani mne to nezajímá," řeknu tiše a dál jí hladím na ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ošetřovna Stisknu mu ruku, jakmile mne chytí a usměju se na něj. Zavřu oči a užívám si, že je tady. „ Budu v pořádku. Jen to potrvá.“ Odpovím mu a prohlédnu si ho. Vyslechnu si jeho povídání ohledně toho co se stalo a jen zamyšleně přikyvuju. „ Jsem ráda, že jsou holky v pořádku.“ Podívám se mu do očí a pousměju se. „ Moje krev taky zjevně zabrala.“ Spokojeně ho pohladím po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna Hladím ji stále po ruce, jsem rád, že je v pořádku, i když to ještě chvilku potrvá. "Říkaly, že se tu pak staví," usměju se na ní a políbím jí na ruku. Při zmínce její krve trochu zpozorním a zvědavě se na ni podívám. "Proto jsem tě tam viděl. Proto jsem se vrátil," řeknu tiše, usměju se a znovu ji políbím, tentokrát na rty a o trochu déle. "Děkuji," řeknu tiše, když se odtáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ošetřovna Pohladím ho jemně po tváři. Jakmile mne políbí pousměju se a na chvíli si ho přitáhnu k sobě. „ Ano asi ano. Možná právě pro to si mě viděl. Dostal si mojí krev. Proto jsem nebyla schopná ho .. porazit.Byla jsem zesláblá.“ Kouknu na něj a pousměju se. Jsem šťastná, že to přežil, ovšem kdo ví co teď bude. „ Kdybys… kdybys cítil, že se s tebou něco děje, Itsuke… řekni mi to prosím.“ Šeptnu starostlivě… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ošetřovna Opatrně ji obejmu, znova políbím, tentokrát na tvář. Na její vysvětlení jen s úsměvem přikývnu a pohladím ji po tváři. "Hlavně se mi rychle uzdrav," řeknu jí tiše a nechám svou ruku na její tváři. "Řeknu, neboj se," mrknu na ní a opět se posadím na židli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Drobný, ale důležitý posun Kaori ležela na ošetřovně, Itsuke byl s ní. Naštěstí byla zrovna neděle, takže u ní mohl být celý den. Krátce po poledni za nimi přišel i zbytek party. Všichni byli rádi, že je v pořádku a vlastně celý zbytek dne strávili spolu povídáním. Díky své upíří krvi se Kaori vyléčila velmi rychle takže následující týden už mohli všichni společně chodit do školy, věnovat se svým koníčkům a trávit čas spolu. Hiraka byl sice rád, že jej přátelé zachránili a s ním i jeho milovanou Yuzuki, ale zase na druhou stranu přišli o veškeré důkazy proti pořádkové. Yuzu mu to však brzy vymluvila, že se k tomu jednou vrátí. Ale až se na tuto aférku zapomene. A tak týden utekl jako voda a přišel víkend. Haru zrovna v sobotu slavila narozeniny a Itsuke se rozhodl, že mezitím, co ostatní připraví oslavu, on jí půjde koupit nějaké dárky. No, ovšem znáte to, když pustíte kluka kupovat dárky, trvá mu to dlouho. Nikdy neví, co vzít. Itsuke si nakonec ale poradil a dvě hodiny před večeří byl už zpět na školních pozemcích. Jenže v tu chvíli k němu přiběhla Haru, že Pořádková odvlekla všechny jejich přátele a drží je ve sklepě své klubovny. Ona tomu unikla jen díky tomu, že byla na záchodě. Kaori, Yuzuki, Moe, Hinata a Hiraki byli vězni Pořádkové služby. Nevěděli proč, ale brzy se to měli dozvědět. Což se také stalo. Členové pořádkové se je začali ptát na Itsukeho a jeho pravou podobu, prezident totiž při jejich souboji pojal podezření, že je Itsuke člověk. Nejdříve jim slibovali, pak vyhrožovali, ale nikdo nic nepověděl. V té době byl už Itsuke u oken do sklepa a vše slyšel. Věděl, že když se odhalí, zemře, ale nemohl nechat své přátele ve štychu a i když tušil, co by mu na to všichni řekli, zamířil k předním dveřím. Nedělalo mu problém dveře vykopnout a srazit tak i dva členy, co za nimi stáli. Inu, Kaořin rozšířený výcvik, po tom, co zjistili, že Itsuke je po dávce její krve silnější, rychlejší a vůbec ve všech ohledech lepší, mu dal celkem zabrat a hodně ho naučil. Do sklepa se dostal lehce a tam, v jednotlivých celách našel své přátele. Všichni ho odháněli, říkali mu, aby zmizel, ale on byl tvrdohlaví mezek. Dal slib. Když pak přišel prezident, sám řekl, že je člověk, aby je nechal být. Že se sám postaví tomu, co ho čeká. A tak se stalo, že druhý den, v neděli v pravé poledne, byla na nádvoří školy vztyčena hranice a k ní připoután chudák Itsuke. Nebránil se, nevyváděl, smířil se. Před ním, na malém podiu stál prezident Pořádkové a říkal obvinění. Všichni zuřili, všichni jej chtěli zabít sami. Itsuke jen pohledem vyhledal Kaori a ostatní, které drželi členové pořádkové. Plameny vzpláli, Itsuke mlčel. Pak ale plameny sfoukl silný vítr a Itsuke najednou stál na zemi, vedle vysokého, vousatého muže. Ředitel. Ukázal na Kaori a celou partu a řekl, že mají jít s ním. Naše malá parta přátel stála před ředitelem, který si je zkoumavě prohlížel. "Takže vy jste člověk, pane Koizumi," promluvil na Itsukeho a zkoumavě si jej prohlédl. Ten jenom přikývl, nedokázal promluvit. "Pravidla školy znáte, že ano?" další tiché přikývnutí. "Rovnou vám řeknu, že s nimi nesouhlasím. Ovšem zůstat zde nemůžete," chlapec si jen tiše povzdychne a sklopí hlavu. "Promiň, Kaori, svůj slib nedodržím," řekne tiše dívce, stojící u jeho boku, otočí se a zamíří ke dveřím. "Jaký slib, mladý Itsuke?" chytne se toho ředitel a podívá se na chlapce. "Chtěl jsem odejít už měsíc po zahájení školy, ale rozhodl jsem se zůstat, risknout to. Navíc jsem Kaori a holkám dal slib, že už neuteču," odpoví mu chlapec a podívá se řediteli zpříma do očí. "Proč jsi neodešel, když jsi věděl, co tě bude čekat, jestli na tebe přijdou?" zvědavě se otázal. "Nemohl... nemohl jsem je tu nechat. Stali jsme se přáteli a já své přátele nikdy neopouštím. A navíc..." chlapec se podíval na Kaori, "... jsem se zamiloval do Kaori. Věděl jsem, že ať mne potká cokoliv, ať se mi cokoliv stane, bude to za to stát a nemýlil jsem se. Stálo to za to a já svého rozhodnutí nelituji, pane." Ředitel se jen pousmál a kývl. "Myslel jsem si to. Sledoval jsem tě, Itsuke. Už od tvého nástupu a překvapil jsi mne. Proto ti dám šanci. Tuhle aférku nějak zamaskujeme, o to se neboj. Můžeš tu zůstat se svými přáteli, můžeš dál studovat, ale musíš mi dokázat, že na to máš. Že jsi ochoten se pro přátele obětovat jsi už dokázal," řekne nakonec a usměje se. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ošetřovna Uzdravovala jsem se naštěstí rychle. Alespoň, že tak. A za týden jsem byla se všemi z celé naší party zase ve škole a žila náš, zvláštní život. Je sice pravda, že jsme přišli o všechny důkazy, které jsme měli vůči pořádkové službě, ale alespoň byl klid. Byl svatý klid. Ano to říkám já Démon třídy S. Měla jsem dokonce čas i na malování a všechno bylo moc fajn. Další týden utekl a zrovna jsme chystali oslavu narozenin pro Haru, která je zrovna dnešní sobotu měla. Všechno se seběhlo ale strašně rychle. Stála jsem zrovna na štaflích a přivazovala jsem na lustr několik mašlí, když vtrhli do našeho klubu démoni z pořádkové služby. Semnou to měli víc jak rychlé, podškubli mi štafle a než jsem stihla zareagovat, spadla jsem a dva mě chytili. Podobné to bylo i s ostatními. Jenže jsme ani jeden neznali důvod proč jsme byli zatčeni a ještě ke všemu takhle. Byla jsem oddělena od ostatních, zavřená ve vlastní cele a čekala co se bude dít. Měla jsem trochu strach. Ne tak ani o sebe, jako o ostatní. Jako o Itsukeho. A pak si pro mě přišli. Zprvu se výslech zdál sice zlý, ale pak se to stupňovalo. Začali mi vyhrožovat. Postupně přišlo i pár facek, pak i další věci. Dokonce mi popálili prsty a chodidla. Přesto jsem nepovolila. Nejhorší ale přišlo, když přinesli vodu. První na mě cákali kapičky. Tohle bylo asi ze všeho nejhorší. Ohromná vyčerpávající bolest. Ale mlčela jsem. Neřekla jsem ani slovo. Nezaskuhrala. Neuronila ani jedinou slzičku. Ne před nimi. Nakonec mě odvlekli s nepořízenou zpátky do mé cely a hodili mě do prachu na zem. Nečekala jsem, že by dneska ještě někdo mohl přijít. A už vůbec ne Itsuke. Když se objevil ve dveřích, vrhkli mi do očí slzy. „ Itsuke uteč… prosím uteč a nech mě tady. Zvládnu to. Prosím tě…“ Přesto mě zvedl ze země. Bylo to naše asi posední objetí. Pak se šel udat. Nemohla jsem něco takového snést, nešlo to. Mě odvedli zpátky do cely a pravděpodobně i Itsukeho, protože do dalšího dne do poledne jsem jej už neviděla. Až teprve když stál na hranici a mě tam dovlekli. Nemohla jsem ani pořádně chodit. Chodila jsem měla popálená a byla jsem zesláblá z jejich mučení vodou. Z očí mi tekli slzy a stále jsem se dívala na Itsukeho, který tam stál přivázaný na hranici a nevnímala nic jiného. Neměla jsem ani dost sil na to abych stála na vlastních nohou, natož abych mu pomohla. Ze všech jsem na tom byla nejhůř. Mě si vychutnali. Když však vzpláli plameny, začala jsem sebou trhat, bránit se a snažila jsem se vymanit. Neměla jsem ale dost sil. Drželi mě tak pevně, že mi skoro lámali ruce. Nezmohla jsem nic než jen bezmocný křik a prosby. A někdo je přeci jen vyslyšel. Nečekala jsem, že se ještě nějaká záchrana pro Itsukeho najde. Najednou se ale objevil ředitel, Itsuke stál vedle něj, nepopálený a v pořádku. Ředitel si nás přivolal k sobě. Ostatní mi museli pomáhat. Potřebovala jsem pomoct. Přesto jsem ani necekla. Zůstala jsem zticha. Zatím co Itsuke mluvil s ředitelem, uvažovala jsem. Pozorovala jsem je oba dva. Nakonec když domluvil ředitel, pokusila jsem se postavit na své nohy a udělat k němu krok. „ Itsuke ale není člověk. Teď už ne.“ Promluvím potichu. „ Nevím co to s ním udělá, ale dostal mou krev, když jsem byla… ve své podobě. Nevím co se z něj stane.“ Podívám se na Itsukeho a pak na Ředitele. Těžko se mi mluví. Cítím se slabá. A potřebovala bych se napít. Zase. Podívám se na Itsukeho a zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ředitelna Ředitel se zkoumavě podíval na Kaori, stejně tak se na ni podívali i ostatní. Já k ní přešel a podepřel jsem jí. "Já vím, slečno Ashitako," přikývne ředitel. "Ovšem nebude to jen tak. Pan Koizumi je stále člověk a to se nezmění. Nikdo nemůže přesně říci, jak se vaše krev v jeho těle zachová a jak ji jeho tělo přijme. Může se to povést a může se z něj stát Shin Upír, ale také se to může zvrhnout a stane se z něj ghůl. Jste si jistá, že pokud tato možnost nastane, ohlídáte ho? Víte snad, co ghůlové většinou dělají, že ano?" zeptá se jí a já se na ni překvapeně podívám. "Počkat, Itsuke je opravdu člověk?" zeptá se najednou Hariku, načež holky přikývnou. Překvapeně se na mě podívá a já jen lehce pokrčím rameny. "Zaručíte se mi, všichni, jak tu jste, že na něj dáte pozor a budete ho hlídat?" zeptá se všech a zároveň s tím se na ně podívá. "Hlídali jsme ho do teď," usměje se Moe, Hinata přikývne a po šťouchanci od Yuzu přikývne i Hiraki. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ředitelna Musela jsem se o Itsukeho opřít, když mě podepřel. Přesto jsem se stále dívala na Ředitele. „ Změní se to. Jen to chvíli potrvá. Člověk už přestává být.“ Podívám se na Itsukeho a pak na našeho vlkouše, když se tak pitomně zeptá. On to vlastně do teď netušil. Přikývnu stejně jako ostatní a skousnu si tiše ret. „ Kousla ho upírka třídy S. Pokud se nedostane k lidskému masu, pak se z něj Ghůl nestane.“ Podívám se na Itsukeho. Pak znovu na ředitele a následně na Moe a naší partu. Pak se vrátím s úsměvem k řediteli. „ Postaráme se o něj. A vycvičíme ho.“ Pousměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Ředitelna "Člověkem nepřestane být. Jen bude něco více, než jen obyčejný člověk," opraví mírným hlasem Kaori a podívá se na mě. "Ghůlem se může stát i tak, slečno, ale když ochutná lidské maso, stane se z něj neovladatelné, bezduché monstrum," znovu se mírně usměje a já se trochu oklepu, při představě, že bych měl jíst lidské maso. Tak k tomu nedojde, řeknu si a podívám se na ředitele. "Dobře tedy, nechám ho ve vaší péči. Ovšem teď máme jinačí problém. Váš poslední souboj byl příliš pro bariéru, jež chrání náš svět," řekne tiše a opět se na nás všechny podívá. "Jak to myslíte? Myslela jsem, že vydrží všechno," podiví se Meo a ředitel jen zavrtí nesouhlasně hlavou. "Bohužel ne. Pojďte prosím se mnou," řekne, zvedne se z křesla a všechny nás odvede do školního sklepení, kde se nachází jakýsi oltář a na něm leží identický křížek, jako má Kaori. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Ředitelna Když se zmíní o problému, obrátím k němu ustaraný pohled. „ Jak… jak jsme mohli poničit bariéru? Co se stalo?“ Zeptám se ho. Pak se kouknu na Moe, má pravdu, taky jsem si to myslela. Nebo se nás o tom snažili přesvědčit. Ředitel, ale nesouhlasí a bere nás do sklepení. Je to pro mě utrpení ještě chodit, ale co zmůžu. Nechci protestovat. Ovšem ve sklepě vážně nastane překvapení. Ten kříž co leží na oltáři, ten kříž, který je stejný jako můj. Opatrně se svého křížku dotknu a skousnu si ret. „ Co to má být?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Sklepení Vím, že Kaori nemůže moc chodit, takže když zamíříme do sklepení, zvednu ji do náručí. "To proto, že se v jednu chvíli uvolnili dvě nejmocnější aury, přičemž ta jedna byla ještě posílená zoufalstvím, vztekem a touhou po pomstě," odpoví ředitel, zatímco nás vede do sklepení. Když tam jsme, stejně jako Kaori se nechápavě podívám na kříížek ležící na oltáři. Ovšem na rozdíl od toho Kaořina, je tento kříže ppopraská a zdá se, jako by se mělo každou chvilkou odlomit jedno rameno. "Za celou existenci našeho světa, byly vytvořeny jen tři pečetě. Jedna byla darována škole, která je uprostřed naší školy a může tak poskytovat bariéru celému našemu světu. Druhou jsi ve svých deseti letech dostala ty, Kaori a třetí? Kdo ví, kde je třetí. Předpokládám, že ji má někdo z nejmocnější trojice. Tedy krom mne," vysvětlí jí a já se znovu podívám na křížek. "Je poničený," řeknu tiše, zatímco držím Kaori v náručí. "Ano a až jedno rameno odpadne, bariéra přestane fungovat. Náš a lidský svět se začne prolínat. Pro lidi to bude katastrofické," přikývne tiše ředitel. "Jak se tomu dá zabránit?" zeptám se ho, myslíc na své rodiče. "Jedině tím, že místo tohoto růžence tam dáme jiný, stejně mocný. Kde jej ale seženeme," povzdychne si. Uvědomuje si, že nemůže Kaori žádat o její růženec. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Sklepení Vysvětlí nám proč a jak se to stalo. Je to moje vina. Jenom moje. To já sem byla ta která byla plná vzteku a toužila po pomstě. To jsem byla já ta zoufalá. Pozoruji prasklí křížek na oltáři. Cítím se tím vinná. Úplně vším. „ Postav mne prosím.“ Šeptnu tiše a skousnu si ret. Pohledem sklouznu k řediteli a pak ke křížku. Nakonec se podívám na Itsukeho. „ Promiň mi.“ Šeptnu potichu a zadívám se na ředitele. „ Vezměte si můj kříž. Je to má vina. Bude mi jej muset sejmout nejspíše otec, ale vezměte si ho pro bariéru.“ Sleduji staříka. Na Itsukeho už se ani nepodívám. Je to pro mě těžké rozhodnutí, ale nemůžu jinak. Nejde to jinak. Ohrozila jsem tím všechny. Pak se ale podívám na ředitele. „ Ale… Nebude to jenom tak. Nechci aby se opakovala stejná situace, jako před čtrnácti dny. Pořádková služba nás obviňuje a šikanuje bezdůvodně. Kvůli tomu co se stalo, jsme přišli o veškeré důkazy, které odkazovali na to co provádí celá pořádková služba včetně jejich vůdce.“ Zadívám se na ředitele. Je to bezpečí za bezpečí. „ Samotný křížek je důkazem toho co se tu dělo. To co se stalo, zapříčinila pořádková služba. Nebýt toho, že nás chtěli všechny pozabíjet, neproměnila bych se. Mezi důkazy byli i fotografie, které usvědčovali samotného vůdce, který se účastnil šikanování nižších ročníků. Koneckonců, díky tomu, že je nakonec zastrašil si nikdo nebyl stěžovat. Měli strach o své přátele i o vlastní životy.“ Sleduji ředitele. Já se vzdávám sama sebe. Chci za to jenom bezpečí pro své přátele. Nic víc. Jen jejich bezpečí. „ Jak… Jak budu studovat, když nebudu v lidské podobě?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Sklepení Podívám se na Kaori, vím, co si myslí a když mi řekne, abych jí postavil na zem, potvrdí mi to. Chci něco říci, když se mi omluví, ale pak mi dojde, že se tak rozhodla sama a ústa zavřu. "To zvládneme," řeknu jí s úsměvem. "Odvážné rozhodnutí. Hodné dcery Sephirotha," přikývne ředitel a přejde ke Kaori. Zastaví před ní a podívá se jí do očí. "Tvého otce zde nebude třeba," usměje se na ni a chytne křížek. Ještě, než jej sundá, poslechne si její slova a přikývne. "O to už bylo postaráno," ujistí ji a sundá křížek, který ihned vymění za rozbitý na oltáři. "Je to velká oběť," řekne a začne nás vyhánět ven. Podívám se na Kaori a tiše si povzdechnu. Nějak jsem si uvědomil, že druhou Kaori mám radši, ale to je tím, že ji znám více. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Rozhodnutí „ Kdyby o to bylo postaráno, nesnažil by se Itsukeho popravit. Dokonce po tom co stalo si celá škola myslela, že Itsuke je hodně silný démon.“ Promluvím k řediteli, když chytí křížek. Zamračím se. V tu chvíli mi strhne kříž z krku a já se začnu proměňovat. Jakmile nás začne vyhánět, otočím se na podpatku, stříbrné vlasy jenom zavlají za mnou a vydám se ven. Nedbajíc na to, že mě všechno bolí. Nedbajíc na to co jsem nechala za sebou. Jsem volná, ale jsem slabá. I když teď bych si s nějakým tím démonem poradila. Prohlédnu si své ruce, svobodné ruce, teď už mě nikdo nejspíše nesváže. Nadechnu se a vydechnu, načež se na krátko podívám po okolí. Mračím se. V očích mám nebývalí chlad. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Další posun Kaori odejde bez pohledu na kohokoliv a ostatní na ni jen hledí. Vědí, jaká je, když je ve své pravé podobě. Jen si povzdechli a vydali se za ní. Konec roku byl v duchu chladného chování a neustávajícího tréninku Itsukeho. Kaori se snažila si k němu vybudovat vztah, ale cítila, že by tím udělala něco špatného. I Itsuke to cítil, byť věděl, že je miluje obě dvě stejně. Jenže pravda byla, že fialovlasou Kaori miloval více. A tak se přiblížil konec školního roku, všichni úspěšně složili zkoušky a rozjeli se do svých domovů. Itsukemu se domů nechtělo, protože doma nikdo nebyl, opět, ale musel. Kaori a holky, dokonce i vlkouš, se rozhodli, že pojedou s ním. I první měsíc prázdnin se nesl v duchu Itsukeho výcviku, ale tahle pohoda trvala jen pár dní. Itsuke už nedokázal, ač se snažil, vydržet Kaořin chlad a rozhodl se vrátit do démoního světa, kde chtěl získat křížek pro Kaori. Věděl kam půjde. K jejímu otci. Všichni jej odrazovali, jen Kaori ne, tak trochu s nim i souhlasila. A tak Itsuke jednoho dne vyrazil. Stál před zámkem, holky se mu stavěli do cesty, ale díky tréninku od Kaori a její krvi ve svém těle je dokázal porazit, až nakonec stanul před dveřmi, vedoucích do hlavního sálu. Věděl, že tam bude. Jenže před sálem se objevila Kaořina mladší sestřička a zároveň po tom i Kaori. Chtěli jej odradit, nebo snad podpořit? |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Temná Kaori Všechno se změnilo. Uvnitř mě bylo něco bolestného. A o to víc jsem se stahovala do sebe. Přestávala jsem s ostatními mluvit. Jenom škola, trénování a povinnosti. Nic víc. Nevěděla jsem co s Itsukem mám dělat. Vlastně si vůbec nejsem jistá co s ním. Přijde mi, že ty city co cítí k té fialovlasé Kaori necítí ke mně. I prázdniny v tomhle smyslu běželi. Nevěděla jsem co dělat jiného. Jenom trénink, sem tam malování a jinak nic. A pak se Itsuke rozhodl, že půjde pro nový kříž. K mému otci. Vím Itsuke byl silný, ale mě nikdy neporazil. Jak chce porazit mého otce? Nevím. Ale popravdě jsem si přála, aby šel. Aby mi ten kříž vrátil. Začínala jsem z toho pomalu šílet. Stále cizí velká bolest. A při tom to byla bolest má vlastní. Odešel a nevěděla jsem o tom. Vytratil se. Holky ho sotva stihli zdržet, abych měla čas dojít do zámku. Setkala jsem se s ním před trůním sálem. A byla tam i sestra. Ta ho chtěla zastavit.A já? Já sem chtěla jít s ním. Otce přemluvit bez boje. I když to nebylo možné… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Stál jsem před dveřmi, připravoval se na boj s Kaořinou sestrou, ale nic nepřicházelo. "Opravdu ti za to stojí? Fakt se chceš nechat zabít jen pro to, aby ona měla svůj křížek?" promluví na mě a opře se o sekeru, kterou drží v ruce. Podívám se na ní, z mého pohledu to jde poznat. "Že se snažím," povzdechne si a uhne mi z cesty. Vydám se ke dveřím, Kaori za mnou, ale ona jí zastaví. "Táta chce vidět jen jeho," řekne jí. Jen se podívám na Kaori, pousměju se a vejdu dovnitř. Stojí u svého trůnu. Nadechnu se a dojdu až k němu. "Ty si troufáš přijít až sem?" ozve se jeho ledově chladný hlas. Jen polknu a pokračuji v cestě. On je v mžiku oka u mě, zvedne mne do vzduchu za oblečení a podívá se na mě. "To ti stojí za to, umřít?" podívá se mi do očí, já neuhnu. Pak mne vší silou hodí proti protější stěně. Vyrazím do ní kráter o dvojnásobné velikosti mého těla a bezvládně dopadnu na zem. Jenže já se zvednu. "Ty... ty žiješ?" "Překvapen?" "Jak se..." rozzuřeně na mě zamíří oběma rukama a vypálí proti mě jakýsi temně modrý paprsek. "Ty mě nezabiješ. Ty ne," zamračím se a rozběhnu se proti němu, rozhodnut ho udeřit. Jakmile narazím do jeho paprsku, z mého těla najednou vylétne rudá aura, která začne bránit jeho paprsku. A já mu pronikám stále blíže. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Temná Kaori Zadívala jsem se na sestru, když zmínila jestli mu za to stojím. V tu chvíli jsem myslela, že jí zatluču do země. Popravdě, ale stojím mu za to já? A nebo ta druhá Kaori. Chce ho získat kvůli ní. Já vím. Vím to moc dobře. Bojuje za tu lidskou Kaori. Vydám se však okamžitě za ním, když nám uhne z cesty. Mě však zastaví. Podívám se na ní dost zlým pohledem. „ Pust mě tam. Jestli mi budeš stát v cestě, udělám cokoliv, abych tě dostala z cesty.“ Zasyčím na ní a začnu po ní napřahovat ruku s tím že jí hodím stranou. Zaslechnu ránu ze sálu. Sestru chytím pod krkem a hodím jí stranou, tak aby si nic neudělala, ale nestála mi v cestě. Do místnosti jsem vešla právě ve chvíli, když stáli ti dva proti sobě. Vytřeštila jsem překvapeně oči, na to co dělali. Itsuke se čímsi bránil proti otcově magii a přistupoval k němu. Na prázdno jsem polkla. „ I-itsuke.“ Vydechnu potichu. Vyděšeně. Nechápu co to je. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Na zámku Ztěžka jsem postupoval proti jeho magii, prokousával jsem se kousek po kousku. Stálo mne to hodně síly, ale mé odhodlání bylo silnější. Nechápavě na mne zíral. Nejspíš jsem měl být už po tom prvním a když ne po něm tak po tomto zásahu mrtev. Jenže já stál a postupoval jsem proti němu. Stál jsem u něj, hleděl mu do rudých očí, tvářil jsem se vzpurně. Napřáhl jsem pěstí a mířil jsem mu do obličeje. Ruka se pohybovala pomalu, ale sílu měla a když se dotkla jeho tváře, zrušilo to proud magie a jej to o pár kroků poslalo vzad. "Ty mě nezabiješ," řeknu udýchaně, zatímco na mne udiveně a možná i obdivně civí. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Na zámku – Itsuke vs Otec Vytřeštěně jsem sledovala scénu před sebou. Jak spolu ti dva válčili. Bojovali spolu snad i silou vůle, ale to co se dělo a bylo vidět, bylo naprosto neuvěřitelné. Itsuke postupoval vpřed a nakonec otci jednu vrazil. I když pomalu, pořád tam byla síla. Rozejdu se rychle k nim. „ Přestaňte. Prosím.“ Podívám se z jednoho na druhého. Postavím se mezi ně. Podívám se na Itsukeho a pak na otce. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Na zámku Oba dva jsme se překvapeně podívali na Kaori, když se postavila mezi nás. Oba jsme se uklidnili, podívali se na sebe a pak na ní. "Proč bych ti ho měl dát?" zeptá se mne, aniž bych mu řekl, co po něm chci. "Protože jsem schopný udělat cokoliv pro to, abych ho získal a dal jej Kaori?" zeptám se ho, trochu zadýchaně. Ta přetlačovaná mi dala celkem zabrat. "Ty to tak chceš? Zase být uvězněná? Zase být ta druhá, když jsi ta první?" zeptá se Kaori. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Na zámku – Itsuke vs Otec – a co já? Podívám se na otce, když přestane zkoušet nějaký boj. Mluví s Itsukem a pak se otočí na mě. Podívám se mu do očí a pak se podívám na Itsukeho. Pohlédnu mu do očí a zůstanu chvíli zticha. „ Má rád ji. A já tím trpím. Chci uspat, otče. Chci nasadit křížek.“ Podívám se na otce. Pevně se mu dívám do očí. Mě samotnou to bolí taky. Ale něco uvnitř mě bolí ještě víc. Něco co cítí ta druhá. „ Možná časem bude mít rád i mě. Časem. Teď to není možné.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek - rozhovor Podívám se na Kaori, když promluví a trochu sklopím hlavu. "Mám rád vás obě, ale..." umlknu a podívám se na ni. "... víš, že bych pro vás dvě udělal cokoliv, ale... jí... jí mám radši, promiň." Zhluboka se nadechnu a podívám se jí zpříma do očí. Ví to, ví to moc dobře a já vím, že ji to bolí. Ale má pravdu, časem... neříkám hned... ale časem ji budu mít rád stejně jako druhou Kaori. "Hm... nikdy bych nevěřil, že se tohle stane. Že se dožiji chvíle, kdy má dcera dá přednost svému mírnějšímu já, jen aby měla svého přítele. A nikdy bych nevěřil, že ten kluk bude člověkem. Kdyby tě má dcera nemilovala, zabil bych tě už při našem prvním setkání," podívá se nakonec na mě a pak si tiše povzdechne. "Já vím, Kaori, už dlouho nebude člověkem. I když napořád člověkem zůstane. To co je, nezměníš, jen to můžeš vylepšit," zarazí svou dceru, než něco namítne. Pak sáhne do kapsy a z ní vytáhne růženec. "Nějak ji ubliž a budu to já, kdo tě zabije," upozorní mne a dá mi růženec. Jen tiše poděkuji, vezmu křížek do ruky a přejdu ke Kaori. Podívám se jí do očí, pohladím ji po tváři a trochu se usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Na zámku – Itsuke vs Otec – a co já? „ Já vím. Uvědomuju si to.“ Podívám se na Itsukeho. Sleduji jeho obličej. Jakmile otec promluví, podívám se na něj. Nepřerušuju ho. Dokud neskončí. Pak předá Itsukemu kříž. To už Itsuke přejde ke mně a pohladí mě po tváři. Chytím ho za ruce a vezmu mu křížek. „ Otče. Má rád i mne. Vždy to budu já, jenom nebudu mít… pár vlastností, které jinak mám. Vždycky budu milovat i tebe otče.“ Promluvím k němu a pak přejdu pohledem k Itsukemu. „ Je ironií, že jsem to byla zrovna já, která tě první políbila. Neodhodlal by ses sám.“ Podívám se na křížek a připevním si ho zpátky na obojek. Proměním se. Ochable se předkloním a zavřu oči. Nadechnu se a po chvíli se podívám na otce. Usměju se na něj. „ Děkuju.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Na zámku - Kaori Jen se na Kaori usměju, když zmíní náš první polibek a políbím ji, než si nasadí křížek. Hned, jak se tak stane, obejmu ji, aby neupadla na zem. "Kaori," řeknu tiše a obejmu ji. Její otec na nás chvilku kouká a pak odejde. Objímám Kaori, tisknu ji k sobě a hladím na zádech. Pak se od ní na chvilku odtáhnu, jen abych ji mohl něžně políbit. "Nikdy tě neopustím," řeknu jí tiše, zatímco ji objímám. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Na zámku Jemně mu rukama obejmu pas a lehce se k němu přitisknu, když obejme on mě. „ Já tebe taky ne Itsuke.“ Povím potichu a usměju se. Podívám se po otci, když odchází a potichu si povzdechnu. Nevím co bych měla udělat. Nechtěla jsem , aby byl smutný. Nakonec se podívám na Itsukeho. „ Půjdeme?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Začátek nového školního roku Kaori se vrátila zpět a všichni byli šťastní, nejvíce ale Itsuke. Jeho rodiče se stále nevrátili, takže měl Itsuke dům jen pro sebe a tak na celé prázdniny k sobě pozval všechny své přátele. Užívali si volna, chodili spolu k vodě a tu a tam si i zacvičili. Všichni si tak zlepšovali své dovednosti skrývání se před lidmi a Itsukeho síla a odolnost se rapidně zvyšovala. Zvyšovala se už před tím, ale teď to bylo čím dál více vidět. Nejvíce to bylo poznat, když jednoho dne porazil, byť s obtížemi, bělovlasou Kaori. Ten den si všichni uvědomili, že jej už více naučit nemohou. A tak první měsíc prázdnin přešel jako voda. Druhý měsíc ubíhal také rychle. Vztah mezi Hirakem a Yuzuki se prohluboval. Ovšem nebylo to tím, že by na něj Yuzu použila své succubí kouzlo. Ani nechtěla. Jednoho dne, zhruba uprostřed srpna, Yuzu oslavila narozeniny a asi týden po ní je oslavila i Moe. Hinatu je slavila už v lednu a Haru ta zase v listopadu. Hiraki zas v březnu. Jediný, o kom se nevědělo, kdy má narozeniny byl Itsuke, ale ten se o tom nikde nešířil. Srpen se pomalu přelil v září a nástup do školy se rapidně blížil. Přátelé se museli rozjet domů, aby strávili ještě nějaký čas s rodinou a hlavně aby si připravili věci na internát a do školy. Ovšem řekli si, že se všichni sejdou den před školou na svém obvyklém místě. Nikdo z nich se už nemohl dočkat. Tehdy ještě netušili, jaké překvapení je čeká. Největší však bude asi pro Itsukeho a Kaori. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zpět ve škole Na internát jsem přijel o den dříve, než jsem měl. Nebylo to kvůli tomu, že bych se nějak extra těšil do školy, ale chtěl jsem si ještě něco vyřídit ve městě. Ráno, v den, kdy jsme se měli setkat u jezírka, jsem vstal stěží z postele. Bolela mne hlava a nebylo mi zrovna nejlépe. Ovšem byl jsem ochoten to přejít, takže jsem se opláchl, poslepu jsem si vyčistil zuby a pak jsem se převlékl do všedních věcí. Ještě než jsem odešel z pokoje, podíval jsem se na kalendář, bylo dvanáctého září, neděle. Ještě měsíc a bude mi osmnáct, povzdechnu si a promnu si obličej. Pak vezmu brašnu přes rameno, klíče a vypadnu z pokoje. Nevšímám si pohledů lidí, co potkávám, prostě mířím do města. Chci koupit Kaori dárek. Ten náramek, co jsem tehdy, před rokem ztratil, když mne ten idiot napadl. Ve městě moc lidí nebylo, proč taky, vždyť byla neděle ráno. Naštěstí v tom krámku měli otevřeno, takže jsem hned vybral podobný tomu, který jsem tehdy chtěl koupit Kaori. Zaplatil jsem, nechal jsem jej zabalit a vydal se na oběd do školy. Naštěstí byla jídelna otevřená pořád a i když jsme si mohli vařit na pokoji, bylo pohodlnější chodit tam. Nevařili zas tak špatně. Sám u stolu jsem se najedl, ale ani jídlo mi nezlepšilo náladu. Těšil jsem se, až je uvidím, to ano, ale prostě mi nebylo moc dobře a strašně mi třeštila hlava. Nevím, proč, ale nechtěl jsem si kazit tenhle den tím, že bych se válel v posteli. Po jídle jsem se vydal k jezírku. Cesta mi trvala nějak moc dlouho, celkem jsem se loudal. Byl jsem tam první, dle všeho. Došel jsem proto ke stromu, zády se o něj opřel a natáhl jsem si nohy. Chvilku jsem jen tak civěl do blba, než se mi začali zavírat oči a já po chvilce usnul. Zdál se mi sen... |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Opět na škole. Druhý ročník – klapka poprvé Prázdniny uběhli jako voda. Po mé přeměně daleko lépe než jsem si mohla myslet a očekávat. Být Itsukemu po boku v lidském světě bylo něco úžasného. A se všemi být stále spolu. Nedokázala jsem si představit, že by mohlo být i něco lepšího. Jenže Itsuke se měnil. Pomalu ale jistě na mě začínalo být něco zvláštního…. Přišel odjezd do školy. Já musela na pár dní domů, přichystat se a tak dále, tak jsme se dohodli, že se sejdeme zase ve škole všichni na našem oblíbeném místě. Těšila jsem se. Hrozně moc jsem se těšila. Po čtrnácti dnech zase uvidím svého vyvoleného. Dorazila jsem do školy krátce po poledni. Hromady kufrů plných mých pláten, papírů a věcí potřebných k malování a jeden taky s oblečením jsem pracně dopravila do svého pokoje, ale ani jsem je nevybalovala. Rozběhla jsem se rovnou k jezírku, kde jsme se měli sejít. Nedávala jsem až zase tak dobrý pozor a na cestě tam narazila do chudáka Haru, do které jsem se zamotala a obě dvě jsme upadli na zem. Nad námi se jen tyčila naše ledová princezna a naprosto s chladem pozorovala naše bolestné sténání. A z druhé strany k nám akorát mířila naše sukuba s chlupáčem. Sešli jsme se v místech, kde jsme se scházeli každý školní den hned po ránu. Všichni se smáli na celé kolo a popravdě Yuzu a Haru nezavřeli pusu. Obě dvě zuřivě vyprávěli co těch čtrnáct dní na konec prázdnin dělali. Dokonce i Hina se pustila do rozhovoru, což nebylo až zase takovým zvykem. Jen chlupáč se smál a držel Yuzu kolem pasu. A já byla zticha a poslouchala o čem si vypráví, stejně myšlenkami úplně někde jinde. Už dávno u Itsukeho. Něco bylo ale zvláštní. My jsme se tu smáli, všichni pohromadě, ale chyběl nám poslední člen. Překvapilo mne jak jsem se mezi nimi cítila trochu sama. Po cestě se k nám totiž přidala ještě naše starší čarodějka a stejně jako ostatní povídala o všem co zažila. Jenže já nevěděla o čem povídat. Nezažila jsem nic víc než jen chladné chodby našeho zámku a samotu. Otec totiž na nějakou dobu odcestoval a sestra? Ta neměla nejmenší čas. V první chvíli jsem myslela, že jsme tam moc brzy. Že Itsuke možná ještě nepřijel, ale opak byl pravdou. Už byl dávno tam. S úsměvem jsem se rozutíkala rovnou k němu. Už už jsem na něj chtěla zavolat, když jsem si ale všimla něčeho moc zvláštního. Itsuke spal pod stromem, to sice není tak zvláštní, ale hlavu měl trošku na stranu a já zahlédla moc divné žilky. Ostatní ještě ani nepřišli tak blízko, aby si toho mohli všimnout, zabraní do svého rozhovoru, když jsem si k němu přiklekla a lehce Itsukeho chytila za rameno. „ I-itsuke?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Sen a následné probuzení Hleděl jsem pod sebe, na temnou uličku, kde se právě rvali dva muži. Slyšel jsem bytí křídel o vzduch a pokaždé, když se ten zvuk ozval, trochu jsem se na svém místě zhoupl. Cítil jsem krev, vůni lidského masa a také jsem cítil hlad, který sžíral mé útroby. Mé tělo temně rudě svítilo, vystouplými špičáky jsem si rozkousával rty, které se ihned hojily. Už jsem to nemohl vydržet. Zamířil jsem střemhlav k zemi, prsty, zakončené ostrými drápy, pokrčené a mířící na krk jednoho z mužů. Dopadl jsem na něj, mé prsty se zasekly do jeho krku a začaly... ... a pak jsem se vzbudil. Vlastně ne já, vzbudila mne Kaori a hlavně její vystrašený hlas a lehké zatřesení mým ramenem. Škubnutím, celkem zadýchaný z ošklivého snu, se proberu a podívám se na ní. Trochu zamrkám a upřu na ní své oči. Zdá se mi, jako bych jí viděl jasněji, ostřeji, jako bych viděl každou žilku v jejím těle, skoro jako bych viděl, jak jí tělem obíhá krev. "Kaori... a-ahoj," usměju se na ní a začnu se zvedat ze země, abych ji mohl obejmout a na přivítanou políbit. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Opět na škole Probudil se. Měl zvláštní pohled. Pro mě naprosto nezvyklí. Nečekala jsem že by se mohl měnit až tak rychle. O prázdniny to ani nevypadalo že se změní a teď? „ Itsuke.“ Vydechnu potichu, dost starostlivě. Jemně ho chytím za ramena a posadím ho zpátky než se zvedne. „ Zůstaň sedět, Itsuke.“ Kouknu mu do očí a lehce mu nakloním hlavu na stranu. Dívám se po rudých čárkách kam až pokračují, takže mu porozepnu i košili a povolím kravatu. Studenými prsty se jemně dotýkám jeho kůže. V místech kde je to žilkování. „ Začínáš … jak to říct…“ Polknu a podívám se mu do očí. Jemně ho pohladím po tváři a koutkem oka se mrknu na ostatní jak se přibližují. Už vidí že se něco děje, proto přidali do kroku. „ Moje krev už tě přeměňuje Itsuke. Začíná ti modifikovat tělo. Ale netuším co to s tebou udělá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Naše místo Kaori mne zatlačila zpět na zem, abych ležel a začala mne prohlížet. Nejdříve mi upřeně hledí do očí, jen překvapeně mrkám, nechápu, co se děje. Její starostlivý tón se mi moc nelíbí, skoro, jakoby se mnou něco bylo. Pak mi nakloní hlavu k levému rameni a cosi si na mě prohlíží. Rozepne mi košili, rozváže kravatu a neustále si mě prohlíží. Nechápavě ji sleduji, nijak jí však nebráním. "Co blbneš zub... c-co..." dojde k nám Hinata a ukáže na mě, oči vyvalené navrch hlavy. "Co je?" "Co se tu děje? To jsi to už nemohla vydr--" zarazí se Hiraku, když mne spatří, stejně tak i ostatní. "Hej, co se děje?" zeptám se jich nervózně a trochu i nevrle, ale svou nevrlost přisuzuji bolesti hlavy. Pak Kaori promluví a já se na ní překvapeně podívám. "Začínám co?" zeptám se jí, když promluví prvně, nevěděje jak to říci. "Počkej... to jako... jak jsi mi tehdy říkala?" ptám se jí překvapeně a sáhnu si na místa, kterých se před tím dotýkala. Nic však necítím. "Mění? Jak mění?" "Ty to nevíš? Když dá upír svou krev jinému tvorovy, buď ho to zabije, na omezenou dobu posílí a nebo, jako v Itsukeho případě, změní. Jenže přeměny jsou velmi vzácné, takže se ještě nezjistilo, jaké jsou podmínky pro různé přeměny. Z Itsukeho se může stát Shinso upír, vlkodlak a nebo taky ghůl." "Tys to už viděla?" "Ne, jen jsem o tom četla. Do teď jsem netušila, že je to pravda." "Vlkodlak? To jako opravdu?" "Prý ano," Moe pokrčí rameny a podívá se nejdříve na Hiraka a pak i na mě. "A co to znamená pro mě?" zeptám se, ale Moe jen pokrčí rameny, že neví. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Opět na škole Přijde mi, že všichni mluví jako by z dálky. Já jen otupěle zírám před sebe. Oči zabodnuté na Itsukeho hrudi. * Co jsem to udělala…* *Zachránila mu život… A nebo mu ho prodloužila. Neudělala si chybu. Jen ho teď musíš hlídat. Ve dne v noci. Nesmí nikoho napadnout a už vůbec ne člověka. Musíš ho uhlídat než skončí přeměna. Pak už by se mohl ovládat sám. Možná. Nevím nic takového jsem neviděla. Ale otec by možná mohl vědět…* Nějak jsem nečekala, že ke mně promluví můj vlastní růženec. Otupěle jsem se ho dotkla a skousla si ret. *Mám se vrátit domů? Teď? A nebo tu zůstat? A nebo líp. Nemám jít první za ředitelem?* Polknu a Trochu nepřítomně zamrkám. Mezi tím už se do hovoru přidala i Yuzu a Haru. „ A co když se promění ve všechno? Myslím postupně.“ Houkne Haru. Stejně jako Yuzu si klekne vedle Itsukeho a začnou ho prohlížet. Ani jedné se to nelíbí. „ Slyšíš. Kaori? Slyšíš?“ Yuzu se mě dotkne na rameni a já sebou cuknu. Podívám se na Itsukeho a pak na všechny kolem. „ Já nevím co se s ním stane. Možná by věděl otec. Já nevím. Nikdy jsem to neudělala.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Školní pozemky Celkem zaraženě sleduji všechny, jak si mne prohlíží a nejvíce mne asi dopálí Yuzu, když si klekne a stejně jako Kaori mne začne prohlížet podrobně. Od Kaori mi to nevadilo, ale Yuzu... Naštěstí ji Hiraku odtáhne, za což mu pohledem poděkuji. "Stane se, co se má stát," usměju se mírně na Kaori. "Hele všichni... jsem v pořádku, jasný? Nic mě nebolí, dokonce jsem i dobře spal, tak proč vyšilovat?" řeknu co nejvíce bezstarostně. To, že mi je celý den na houby, že se mi motá hlava a nechutná mi moc jídlo, vědět nemusí. Opět se na ně bezstarostně usměju. Pak si vzpomenu, že jsem měl pro Kaori dárek a začnu ho hledat všude možně po kapsách. "A... Kaori," řeknu tiše, možná trochu stydlivě, vezmu ji za ruku a přitáhnu si ji blíže k sobě, načež jí na ruku připevním náramek. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka „ I to, že tě to může zabít Itsuke?“ Zeptám se ho dost roztřeseně. Oči mám upřené do těch jeho. Nevím co dělat. Může se stát cokoliv. Úplně cokoliv. Přesto mě zarazí, když opět zaslechnu hlas. Známí hlas, jako by vycházející z kříže. Hned po tom co řekne, že je v pořádku a že spal. *Lže, Kaori. Nechce říct pravdu. Nechce aby sis dělala starosti, ale neříká ti pravdu.* *Někdy je lepší lhát než někoho zranit, nemyslíš? Pro teď budeme hrát jeho hru a dělat, že se nic neděje. Až budeme sami, zeptám se ho na to. Nemusíme ostatní rozrušovat.* Nadechnu se a vydechnu. Pokusím se nasadit trochu klidnější tvář s úsměvem. Itsuke mě ale překvapí, když ke mně promluví a chytí mne za ruku. Zadívám se na něj a pousměju se. „ Děkuju Itsuke.“ Povím potichu a lehce ho políbím. „ Ale notak nechte si to na potom…“ Zahučí Yuzu, přitiskne se na svého občas chlupatého přítele. Ten jen zakroutí hlavou a polechtá ji na žebrech. Yuzu se začne smát, o to víc ho ale stiskne a on se začne tvářit, jako by neměl dostatek vzduchu. Haru ty dva sleduje. Nakonec Yuzu přistane na hlavě další lavor až to zaduní a ona mu padne do náručí. „ Hlavně abys byl v pořádku Itsuke.“ Povím tiše a lehce ho chytím za ruku. „ Tak co teď? Máme celé odpoledne…“ Ozve se Haru, tentokrát se zeširoka usmívá. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka Kaořinu zmínku o tom, že mne to může zabít přejdu jen tichým úsměvem. Když jí pak dám na ruku náramek, usměje se na mě a políbí mne, načež si ji stáhnu k sobě. Hned na to se zakřením na Yuzu, o kterou se hned začne zajímat vlkouš. Opět je zpět ta pohoda, kterou mám tak rád, když jsem s nimi. "Budu v pořádku, neboj," mrknu na ní a pohladím ji ve vlasech. Pak se podívám na Haru a holky. Moe se mezitím usadila kousek od nás a začala si cvičit svá kouzla, Hinata zase jen tak pro srandu začala zmražovat zem okolo sebe a vytvářet tak různě tvarované sochy. A já? Já měl oči zas jen pro Kaori. "Budete si někdo zapisovat nějaké nové kroužky?" zeptám se po chvilce, když si vzpomenu, jak vypadal můj rozvrh. Oproti prváku tam máme více volného času. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka „ No jelikož je zápis povinný, tak si určitě něco budeme muset najít.“ Ozve se Haru a já přikývnu. Má pravdu kroužky jsou povinné. Jemně ale Itsukeho chytím kolem krku a na krátko zavřu oči. „ Já půjdu asi do Volejbalového.“ Ozve se Yuzuki a já se pousměju. „ Zase se přihlásím na malování a do hudebního. A uvažovala jsem i o zpěvu, ale… nevím nevím…“ Prohlásím a podívám se na Itsukeho. Zadívám se opět na místo, kam jsem ho kousla a odkud se šířili žilky. Teď budu mít daleko víc práce. Budu muset dohlížet na něj. Aby se nic nestalo. Teď už určitě studenti věří tomu, že je Itsuke démon. „ A co ten náš Detektivní kroužek? Budeme pokračovat?“ Zeptám se s úsměvem a podívám se po ostatních. Yuzu koukne na vlkouše a spíše čeká co řekne on. Haru ta zase na naší Moe, která zřejmě nevnímala dokud jí nepřistál na noze hrnec. „ Já nevím. Minule jsme to všichni pěkně odnesli. Ale byla to legrace ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka "No, já hodlám pokračovat v hudebním," usměju se a obejmu Kaori kolem pasu. "Já si dám vaření," ozve se tiše Hinatu. Moe se zasměje a řekne nám, že se hodlá zapsat do stejného kroužku jako Hin. Obě se na sebe podívají, přičemž se mi zdálo, jakoby Moe lehce mrkla. "Samozřejmě, že bude pokračovat, Kaori. Pořádkovou se nám podařilo zrujnovat a navíc, celkem nám to i vynášelo, no ne?" zasměje se Hiraku a zase začne lochtat Yuzuki. "Já bych taky pokračoval," usměju se a podívám se na Hin a Moe. Obě dvě nadšeně přikývnou. I když, u Hin je těžké poznat, jestli to bylo nadšeně, nebo ne. "Ještě jsem přemýšlel o malování, ale nevím. Malovat neumím, jen kreslit a nic takového tu není," řeknu zamyšleně a lehce zašimrám Kaori na žebrech. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka Podívám se na holky, když na sebe tak zvláštně zamrkají. Začínám mít podezření, že ty dvě spolu mají daleko víc než nám ukazují. Ale co na tom, hlavně že jsou šťastné. Tím pádem je jenom Haru pořád ještě sama. „ Fajn, takže myslím, že budeme mít všichni hooodně nabitý rozvrh hodin.“ Rozesměju se a trochu se protáhnu. Pak se rozhlédnu kolem. „ Nepřipravíme si dneska naší klubovnu? A všechno ostatní? Jsem zvědavá, jak to letos pošlape.“ Haru kývne, usmívá se. Yuzu se řechtá na celé kolo, protože jí vlkouš lechtá a nemůže k tomu říct nic. Usmívám se sice taky, ale tak… zvláštně. Jako by ne vše bylo v pořádku, ale to ostatní asi nepoznají. *Vážně na něj budeš muset dát pozor i v noci. Kdo ví co by tvoje krev mohla udělat.* Neodpovídám. Mlčím a snažím se před ostatními tvářit normálně. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka Ležím opřený o strom, Kaori leží vedle mne, vlastně zčásti na mě, já ji objímám kolem pasu a tu a tam ji líbnu do vlasů. Na druhý týden září je celkem ještě teplo, dokonce i tady u jezírka. Máme prostě pohodu. "Já jsem pro," souhlasím s Kaori. "Myslím, že je tam ještě bordel po nájezdu Pořádkové, ne?" zeptám se, protože si nevzpomínám, že bychom v klubovně od toho incidentu byli. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka „ To asi bude. Nikdo tam od té doby nebyl. Kdo ví jestli už to nespadlo.“ Uchechtne se Haru. Jen zakroutím hlavou a kouknu na Itsukeho. Mám starost. Ale nedá se nic dělat, nechci plašit ostatní. Tak snad to nedopadne špatně. „ Zajímalo by mě jak nakonec dopadli ty naše důkazy. Myslíte, že je úplně zničili?“ Zeptám se nakonec a zadívám se na Vlkouše, ten by o tom mohl vědět o něco víc než ostatní. A možná i Yuzu, ale ta zjevně nemá moc času. A vůbec jestli vlkouš taky odpoví. Nakonec potřesu hlavou a položím hlavu na Itsukeho rameno. Zrovna se mi moc zvedat nechce, ale měli by jsme jít něco dělat. Abychom to tam měli trochu Reprezentativní. Abychom měli zákazníky. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka "Ani já tam nebyl," vlkouš na chvilku přestane s lochtáním a koukne se na nás. Pak se trochu ušklíbne, na mě (Yuzu k němu sedí zády), a zase začne s lochtáním. "Povedlo se mi část z nich zachránit. Stačilo to na zničení Pořádkové," promluví Moe, zatímco kouzly dokresluje Hinatiny výtvory. Skoro až bych řekl, že holky mezi sebou něco mají. Kaori položí svou hlavu na mé rameno a já ji začnu hladit. "Půjdeme tam po večeři," špitne Hinata a začne z ledu tvořit jakousi postavičku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka Přitulím se k Itsukemu a poslouchám rozhovor o naší klubovně. Doufám, že to zvládnu. Možná bych měla zpěv i malování letos vypustit a věnovat se hlavně Itsukemu a jeho dozoru. Na druhou stranu nebude mu to vadit? Že ho budu hlídat? Mám o něj strach, ano. Ale oprávněně? *Podle mě naprosto oprávněně.* Ozve se mé druhé já a já si povzdechnu. Zavřu oči a Jemně prstem začnu Itsukemu přejíždět po hrudi. Jen tak u něj sedím a jsem potichu. „ Večeře ale bude za dost dlouho… Itsuke co kdybys nám zahrál??“ Usměje se Haru a já se z toho svého stavu proberu. „ To bys mohl ne ? Prosím.“ Pousměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka Kaori mne šimrá prstem na hrudi, Yuzu dovádí s Hirakem, Moe pomáhá Hinatě a chudám Haru jen sedí a kouká, nevěděje do čho píchnout. Pak ale pronese onu osudovou větu a všechny pohledy se stočí na mě. Nejdříve se tvářím, jakože se mi moc nechce, ale když pak poprosí i Kaori... no mohu ji odmítnout? Nemohu, samozřejmě. "To ale budu muset na intr, nebo vy tu někdo vidíte kytaru?" řeknu nakonec s lehkým úšklebem. "A ty zazpíváš, aspoň jednu píseň," šeptnu Kaori do ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka „ Doprovodím tě na Internát chceš?“ Pousměju se na něj, když řekne, že musí na Intr. Začnu se zvedat, ale stihne mi do ucha pošeptat že zazpívám. Skousnu si ret a skloním hlavu s trochu růžovými tvářemi. „ No… uvidíme co se bude dát dělat.“ Povím potichu trochu nesvá a počkám až se zvedne. Pak se podívám na ostatní. Všichni asi budou čekat na nás… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka - pro kytaru Kaori se nakonec zvedne, podívá se na ostatní, ale ti se nemají k odchodu, takže tu počkají. Já si jen tiše povzdechnu a také se postavím na nohy, jen ne tak energicky jako vždy. "Hned jsme tu," řeknu jim, vezmu Kaori za ruku a spolu zamíříme k internátu. Zastavím se až před hlavním vchodem na internát a podívám se na Kaori. Koukám jí do očí, usmívám se a držím ji za ruku. "Neboj se o mě, budu v pořádku," uklidním ji, pohladím na tváři a pak ji políbím na rty. Krátkou chvilku ji jen líbám, pak se ale pomalu odtáhnu a podívám se na své okno v šestém patře. "Jdeš se mnou nahoru, nebo tu počkáš?" zeptám se jí s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Cesta pro kyteru Stisknu mu jemně ruku a pohladím ho po tváři. Jakmile se zastaví, podívám se na něj. Nechám se políbit, ale moc se do toho nevkládám. Nějak nemám chuť. „ Itsuke. Nechci abys mi lhal.“ Promluvím potichu a podívám se mu pak do očí. Nakonec se rozhlédnu kolem dokola a raději se vydám dovnitř budovy. „ Půjdu s tebou. Nechci tě teď nechat samotného.“ Šeptnu potichu a vydám se po schodišti do šestého patra. Neusmívám se. Moc mi vlastně ani do smíchu není. „ Moje upírská Kaori pozná, když lžeš. A začala semnou mluvit. Myslím, že tahle pečeť je slabší než ta minulá. Je možné, že sem tam… bude semnou komunikovat.“ Vysvětlím mu tiše, přesto se nezastavím. Prostě šlapu pomalu dál. " Mám o tebe starost Itsuke. Nechci abys mi něco zatajoval." |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pro Kytaru Podíval jsem se na Kaori, když mi řekla, že nechce, abych jí lhal a že její upírská část to pozná, když lžu. To mi tedy řekne až před pokojem, takže ještě než ho otevřu, podívám se na ní a trochu si povzdechnu, přičemž sklopím hlavu. "A nemýlila se. Nechtěl jsem ti říkat, že mi je zle, proto, aby sis nedělala starosti," podívám se na ni s omluvným pohledem. Poté jsem odemkl a otevřel dveře do mého pokoje. Byl to jeden velký pokoj s postelí... bez postele. Byla tam jen deka, nutno dodat, že měkká a teplá, na zemi a na ní rozházená peřina a polštář. Nalevo od hlavního vchodu byla menší místnůstka, skrytá za závěsem, kde se nacházela malá kuchyňka s jedním stolkem a dvěma židlemi. V hlavním pokoji byl ještě pracovní stůl a několik skříní, pak nízký stolek, který měl okolo sebe čtyři polštáře. Na něm byl (na tom nízkém stolku) celkem bordel skládající se převážně z pomačkaných popsaných papírů, plechovek od pití a tu a tam i nějakého kelímku od jídla. Také tam byly vidět několikery jídelní hůlky na jedno použití. "Zapomněl jsem uklidit," trochu nervózně se podrbu na hlavě. V pravdě jsem na úklid ani neměl náladu. Zamířím rovnou ke kytaře, která visí pověšená na zdi mezi dvěma okny, jež jsou přímo naproti dveřím ("postel" je pod levým, pracovní stůl pod pravým, nízký stolek blíže ke dveřím, kuchyňka nalevo od nízkého stolku, záchody a umyvárka na chodbě). |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj „ Itsuke. Mě je jasné, že to není příjemné. Jestli chceš zajdu jim říct, že je ti špatně a vrátím se. Zůstaneme tady. Alespoň budeš mít klid.“ Skousnu si starostlivě ret a podívám se na něj. Mám o něj starost pořád, to si toho ještě nevšiml? „ Je tu… ale jedna věc. Budeš muset být pod dozorem. Já nevím co se s tebou může stát. Bude ti vadit, když… tu budu s tebou přes noc?“ Zeptám se opatrně. Pořád ho pozoruju. Nepořádku si nevšímám. Nevadí mi to. Tohle zase tak strašné není. Nakonec se zadívám na kytaru, kterou si bere ze zdi naproti dveřím. „ Chci abys byl v pořádku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U mě v pokoji Vezmu kytaru ze zdi a podívám se na ní. Chvilku ji jen pozoruji, mlčím, skoro se zdá, že přemýšlím, co říct. "To je v pořádku. Zas tak špatně, abych nemohl hrát mi není," usměju se na ní a přehodím si popruh kytary přes rameno. Dojdu k ní, pohladím ji po tváři a lehce se usměju. "Uh... no... já nic proti mít nebudu," odpovím trochu zaskočeně, když se mě zeptá, jestli mi nebude vadit, když tu zůstane přes noc se mnou. Mě osobně to vadit nebude, jen nevím, jak budou reagovat ostatní kluci na intru, až ráno půjdeme do školy. "Vím, že o mě máš starost a děkuji ti za to, ale neboj se, budu v pořádku," zkusím ji uklidnit, zatímco se mile usmívám. "Spolu to zvládneme, ano?" zeptám se jí pak, vezmu její ruce do svých a zahledím se do jejích očí. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsukeho pokoj „ Dobře jak myslíš, hlavně to nepřežeň ano?“ Zeptám se tiše a pousměju se. Jsem ráda, že chce hrát, i když mi přijde, že to není až zase tak dobrý nápad. Prostě teď dokud se jeho tělo nepřestane přeměňovat nebudu mít klid. Dokud nebude vše jak má být. „ Hlavně vůbec nevíme co bys mohl udělat ty. Může se stát, že se to celé zvrhne a ty začneš vraždit, je ti to jasné? Co když se něco takového stane Itsuke?“ Zeptám se rozechvěle a skousnu si ret. Moc mě jeho úsměv neuklidňuje. Dneska asi budu jak na trní. Hodně na trní. „ Budeme to muset zvládnout. Možná by jsme to měli říct řediteli. Možná… Itsuke víš že začínáš vypadat trochu strašidelně?“ Zeptám se ho najednou… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Můj pokoj "Nepřeženu," usměju se na ní a zamířím ven z pokoje. Než stihnu otevřít dveře, ještě promluví a já se na ní podívám. "No... budeme muset doufat, že se to nestane," má pravdu, taky mám strach z toho, že by se to mohlo stát a upřímně doufám, že k tomu nedojde. Ovšem bojím se, ano bojím, že se to stane a pokud ano, bude muset udělat vše, co je nutné k tomu, aby mne zastavila. I kdyby to znamenalo, že mě bude muset zabít. "Myslím, že už to ví," odpovím ji na zmínku o ředitelovi. Pak se zarazím a překvapeně se na ni podívám, "Fakt? Jsem se dnes na sebe ani nekoukal," pousměju se a vyjdu ven na chodbu, kde jsou podlouhlá umyvadla, několik kohoutků u nich a samozřejmě zrcadla. Podívám se na sebe do zrcadla a překvapeně si civím jak do očí, tak i na krk, kde mi vyčnívají rudé žilky. "Hustý," zasměju se a všimnu si, že mám i výraznější horní špičáky. "Řekl bych, že tenhle rok bude klidnější, co se týče útoků ze stran ostatních žáků," směju se, ale pak posmutním, když si uvědomím, že takhle v žádném případě nesmím domů. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Itsukeho pokoj „ Přesto … Počítej s tím, že i kdyby to znamenalo, že možná umře někdo jiný, nezabiju tě. Budu dělat všechno pro to, abys nikomu neublížil. Možná se s tebou budu muset prát. Ale nezabiju tě.“ Zašeptám potichu. Musí to vědět. Nechci aby umřel. A taky neumře. Nesmí. Přikývnu, když se ale zmíní o tom, že ředitel už to asi ví. Je to více než pravděpodobné. Navíc ředitel přeci říkal, že ho máme hlídat. A teď je to víc než akutní ne? Budu tu oprávněně. Vydám se s ním na chodbu a ke zrcadlům. Začínám přemýšlet nad tím jestli nebudeme muset začít shánět i na svázání jeho moci nějaký ten artefakt jako je můj křížek. Nejhorší na tom je, že teď už žádný použitelný křížek není. „ Myslím, že už nikdo nebude protestovat. Myslím, že teď uvidí, že nejsi člověk.“ Stisknu mu jemně ruku. Zadívám se do zrcadla a vycením lehce zuby taky. Přejedu si po nich jazykem a pak se podívám na něj. Už jsem tak dlouho neměla jeho krev. „ I-tsu-ke…“ Vydechnu potichu a trochu se k němu přiblížím. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Před pokojem Bál jsem se, že to řekne. Ne, věděl jsem, že to řekne. Věděl jsem, že nebude schopná mne zabít, kdyby se to pokazilo, kdyby se to nějak zvrtlo a ze mě by se stalo vraždící monstrum. Jenom na to přikývnu a dál se prohlížím před zrcadlem. Pak si všimnu, v odrazu, že také vycenila zoubky a přejela si po nich jazykem. Věděl jsem, co to znamená, ještě dříve, než vyhláskovala mé jméno. Tak sladce, tak krásně, že jsem ani neprotestoval. Cítil jsem, jak se mi jemně zakousla do krku, ale už jsem necítil ten pocit, který jsem vždy cítil. Ani, když pila, jsem se necítil nijak slabší, skoro jsem to nevnímal. Jen jsem doufal, že jí má krev bude chutnat stejně, jako předtím. "Kao, měli... měli bychom jít," řeknu tiše po notné chvilce, kdy už pije. Normálně bych se asi válel na zemi v bezvědomí, kvůli chudokrevnosti, ale teď se mi ani nemotala hlava. Nebo alespoň ne více, než ráno. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Chodba Krev chutnala téměř stejně lahodně jako předtím. Skvěle. Stále chutnala skvěle. Nechtěla jsem se jen tak pustit. Vždyť ani neomdléval. Až teprve když jsem zaslechla jeho hlas, odtáhla jsem se a olízla si rty. „ Páni..“ Vydechnu potichu a znovu si rty otřu. „ Já vím.. půjdeme.“ Usměju se o něco spokojeněji než před tím. Chytím ho jemně za ruku a podívám se kolem. „ Jak ti je?“ Zeptám se s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Chodba Zatímco pije, stojím v klidu a usmívám se. Jen si všimnu, že rudě zářící žilky se ještě o něco rozzářily, když přesáhla hranici, kde bych normálně asi omdlel, nebo spíše byl na pokraji smrti. Stejně tak se i rozzářily mé oči. Jakmile jsem promluvil a ona přestala, ještě chvilku zářily, než se vrátily do "normální" barvy. Rozhodl jsem se o tom prozatím pomlčet. "Je mi... fajn," usměju se a tentokrát nelžu. Tedy... když pominu lehce se motající hlavu. Poté ji vezmu za ruku, ještě zamknu svůj pokoj a zamíříme spolu zpět k Jezírku. Ostatní tam stále jsou a evidentně se baví i bez nás. I když, Haru nás už vyhlíží a jakmile nás spatří, zburcuje ostatní. Všichni se rozesadí do půlkruhu, takže si musím sednout před ně. Když je tam tak vidím, napadne mne jedna věc, se kterou se s nimi hned, jak se usadím a vezmu kytaru do ruky, podělím. "Co byste řekli na to, kdybychom si o víkendu vyrazili někam pod stan?" navrhnu po tom, co si vyslechneme jejich stížnosti na to, že nám to trvalo tak dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka Nevšimla jsem si, že by u něj nastala nějaká změna, takže jsem nad tím jen pokrčila rameny a stiskla mu ruku. Asi teď budu mít daleko větší svačinky, než obvykle. Než před tím. „ Dobře…“ Zašeptám potichu a pousměju se. Usadím se vedle Itsukeho a usmívám se. Sice tak trochu, ale přesto se snažím vypadat vesele. Alespoň pro ostatní. Ovšem překvapí mne, když se zmíní o víkendu pod stanem. Nikdy jsem nebyla pod stanem. „ A to je co?“ Zeptám se opatrně. Nejsem si jistá co to má být. „ Pod stan? Jako kempovat?“ Kouká na nás Haru. „ A kam?“ To pro změnu zvědavá Yuzuki zvedla hlavu od Vlkoušova ramena. Oni aspoň vědí co to je. Ale co já? Podívám se na Itsukeho a pak na zem. Přijdu si trochu… divně. Ostatní vědí co to je. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka "To se vezmou stany, spacáky, zabalí se nějaké jídlo a oblečení a vyrazí se s partou lidí do přírody. Až se najde nějaké pěkné místo, kde se ty stany rozloží, udělá se táborák, na kterém se bude opékat to jídlo a do toho bude někdo, já, hrát na kytaru. Myšlenka je taková, že budeme jen my a příroda. A zábava," vysvětlím Kaori, když mi dojde, proč se ptala. Je mi jasné, že ji otec moc ven nepouštěl. "Já bych o jednom místě věděl," řekne celkem nadšeně Hiraku. "U ohně?" nevrle zabručí Hinata, ale Moe jí jen štípne do tváře a zakření se na ní. Zdá se, že s tím také souhlasí. "A kde je?" zeptám se vlkouše. "No, je dva kilometry za městem. Je tam menší a celkem pěkná louka, kterou protéká menší říčka a ta se pak ztrácí v lese. V říčce plavou pstruzi a další ryby a v lese je celkem dost hub a lesního ovoce," zasněně vysvětluje. Pomalu až se zdá, že se nemůže dočkat. "To vypadá dobře," souhlasím a podívám se na ostatní. Moe nadšeně přikyvuje, Hinata zas tak nadšeně ne a Hiraku... inu, on má přírodu tak nějak v krvi. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka „ A-aha… nic takového neznám.“ Přiznám se. Yuzuki i Haru se na mě zadívají docela udiveně. Já jen skloním trošku zahanbeně hlavu. Vážně sem nikdy nic takového nezažila. Nejsem si jistá jak může tohle být zábavné v démonském lese. To už se ale Hiraku ozve že ví o jednom místě. Podívám se na něj. Vlkodlak doporučuje místo kde stanovat? „ Je to bezpečné místo?“ Haru vypadá, že má podobné myšlenky jako já. Ohledně Toho místa. Podívám se na něj a lehce nakloním hlavu na stranu. „ Co se hodí za oblečení na takové… stanování?“ Zeptám se a podívám se na holky. Třeba o tom něco ví. Když já jsem naprosto levá. V tomhle ale určitě. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka "Poznáš," řeknu tiše Kaori a pohladím ji na zádech. Hiraki na její otázku přikývne, že ano a usměje se, aby svůj souhlas utvrdil. "Nejlepší jsou starší věci, u kterých ti nebude tolik vadit, když budou špinavé a nebo se poničí," odpovím místo holek, které jen přikývnou. "Zahraj už," ozve se pak Hinata, načež se jen usměju, lehce hrábnu do strun, abych kytaru vyladil a pak začnu hrát tichou, ale veselou melodii. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka Lehce se o Itsukeho opřu, když řekne že to poznám. Nejsem si jistá. Ale snad ano. A snad to dopadne dobře. Mlčím a přemýšlím nad tím co si mám nachystat. Nějak nevím takové věci tu nemám. Vlastně nic takového nemám. Jakmile Hina začne prosit o hraní, usměju se a přikývnu. Zaposlouchám se do melodie. Zavřu tiše oči a přemýšlím nad tím co bude zač ten výlet, na který se chystáme. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka Kaori se o mě opře, já zavřu oči a vnořím se do melodie, kterou ve své mysli věnuji právě jí. Melodie je má vlastní, takže ji stále vylepšuji, přidávám něco nového, něco ubírám, nikdy však není stejná. Po nějaké době ji začnu pomalu ukončovat, až nechám struny nakonec jen tiše vyznít. "Má někdo nějaké přání, co by chtěl zahrát, protože mě nic nenapadá," usměju se trochu, ale hned na to bolestivě zavřu oči a trochu sebou cuknu, jak mě náhle zabolí hlava. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro U jezírka Začínala jsem poklimbávat. Písnička byla krásná to ano, ale takhle, když jsem byla zase s ním, mě uspávala. Přesto nebylo divu, že jsem se probrala, když udělal neočekávaný pohyb. Když sebou škubl. Podívala jsem se na něj a viděla, jak bolestně zavřel oči. „ Já jsem docela unavená, možná si půjdu lehnout na chvíli.“ Prohlásím najednou. Podívám se na ně a trochu se protáhnu. „ Pokud mne omluvíte, tak půjdu.“ Zadívám se na Itsukeho a začnu se zvedat. Snad ho napadne, aby šel semnou. Haru se na mě dívá divně a Yuzu jak by smet. Jako by něco tušili. „Promiňte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U jezírka Otevřu oči, vidím, jak na mě Kaori kouká a pak se začne zvedat s tím, že je nějaká unavená, že si půjde nejspíše lehnout. Nedivím se pohledům ostatních, zvláště, když je teprve před obědem, ale po chvilce mi dojde, co tím myslela. Nastalo ve mě dilema, buďto zde zůstat a dál hrát, bolest hlavy nějak přejít, nebo se také zvednout a odejít. Věděl jsem, že to Kaori udělala hlavně kvůli mě. Chce, abych si šel já lehnout. "Počkej, půjdu s tebou," řeknu jí a také se zvednu. Pak se podívám na ostatní a omluvně se na ně usměju. Sice se na nás divně dívají, ale nic neříkají. V něčem má Kaori pravdu, možná mi odpočinek pomůže. Dám si kytaru na záda, obejmu Kaori kolem pasu, jako bych ji chtěl podepřít a spolu zamíříme na internát. Nic neříkám, snažím se nevnímat bolest hlavy, která se pomalu začíná stupňovat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Cesta na Intr V duchu jsem si oddechla, když se zvedl a řekl, že jde semnou. Byla jsem vážně ráda, že jde. Pochopil to asi. A nebo prostě chtěl být semnou? Obojí je možné. „ Je ti hodně zle že?“ Zeptám se potichu a skousnu si ret. Mám starost. Nevím jestli ho vzít k sobě a nebo k němu. Nevím. Rozhlížím se po budově internátu. „ Itsuke… Jestli je to tak zlé, možná bys měl na chvíli přestat chodit do školy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Cesta na internát Jdu s Kaori, objímajíc jí kolem boků a snažíc se nevnímat bolest hlavy. Jenže ta se stále stupňuje a nutí mne stále více tisknout zuby k sobě a pevněji zavírat oči. "Ne jen... jen mě bolí... bolí hlava," pronesu v záblescích, kdy bolest na chvilku pomine. Ty však nejsou moc dlouhé. "Zejtra to bude... bude to dobrý," uklidním ji, když mi řekne, abych vynechal pro jistotu školu. Sám si svými slovy nejsem moc jistý, ale vím moc dobře, že školu vynechat určitě nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Cesta na Intr Začal mluvit moc divně. Raději mu ruku, kterou mám u něj, dám kolem pasu a trochu si ho k sobě víc přitisknu. Kdybych ho snad měla odtáhnout až na kolej. Začíná vypadat hůř a hůř. Není to vůbec dobré. „ Nebude. Nebude to dobré. Vypadáš hůř a hůř. Itsuke. Nesmíš se přepínat.“ Zašeptám potichu a podepřu ho. Vypadá vážně zle. „ Prosím. Kvůli mně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Na intr Má pravdu, nebude to lepší, uvědomím si, když mne podepře. Do teď jsem si hrál na hrdinu, snažil se to vydržet, ale už to nešlo. Ještě jsem se udržel na nohou, ale vrávoral jsem a nebýt její opory, asi bych i upadl na zem. Byl jsem na tom opravdu zle, i když jsem si to nechtěl připustit. "Tak... dobře," nakonec souhlasím, i tak ale doufám, že mi zítra bude lépe, abych do té školy mohl. Dojdeme skoro až na rozcestí, kde se cesta rozděluje k holčičím a klučičím intrům. V té chvíli mám už zavřené oči a skloněnou hlavu, abych trochu zmírnil bolest, ale ani to moc nepomáhá. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Pokoj „ Půjdeme ke mně. To bude lepší. Nebudeš ležet na zemi. Vážně nechápu jak můžeš spát na podlaze.“ Zabručím a zamířím k nám na kolej. Nedám mu možnost, aby protestoval. Stejně na to asi ani nemá sílu. Zatím tu ještě ani není tolik lidí, ještě že tak, rotože aby se tu na mě někdo díval jak ho vláčím na kolej, to by vypadalo asi hodně divně. Popravdě Itsuke ztěžkl. Ne že bych ho neutáhla, ale je to znát. Odemknu pokoj a vtáhnu ho dovnitř. Položím ho do postele, tedy první se propletu kolem nevybalených kufrů a stáhnu mu kytaru, aby ji nezalehl. Položím ho do postele, narovnám a sundám mu boty. Pak mu sáhnu na čelo. „ Bolí tě hlava, že?“ Zeptám se starostlivě a skousnu si ret. Odběhnu od něj, uvařit čaj a udělat mu obklady na čelo. Samozřejmě s bylinkami. Nedovolím si teď zkoušet čistou vodu, navíc by to bolelo i mě. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Pokoj Nijak neodpovím na její nechápavou připomínku o mém spaní a nechám se odvléci k ní na pokoj. Moc jí při tom nepomáhám, hlava mne bolí čím dál tím více. Už ani nedokážu mít otevřený oči, protože když to udělám, zabolí mne hlava ještě více, skoro jakoby ta bolest nešla jen z hlavy, ale i z očí a teď i uší. Nechápu, co se se mnou děje a začínám být opravdu dezorientovaný. Ani si neuvědomím, že jsme už v jejím pokoji. Dojde mi to, až když mi sundá kytaru ze zad a uloží mne do své postele. Cítím ještě, jak mi sundavá boty a pak ji velmi jasně, až bolestivě slyším, jak kamsi odchází. Slyším téci vodu a ten zvuk mi rve uši. Pod hlavou nahmatám polštář, přetočím se na břicho a polštář si položím na hlavu, načež si tím snažím ucpat uši. Trochu se mi to povede a bolest lehce povolí. Po nějaké chvilce takhle usnu. PJ post Itsuke usl dříve, než jsi stihla dovařit čaj a pořádně namočit hadr, který jsi mu chtěla položit na rozžhavené čelo. Najdeš ho, jak leží na břiše, polštář přitlačený k hlavě. Ihned poznáš, že spí, ale jeho hruď se zvedá nepravidelně, jakoby trhavě a občas sebou trhne celý. Když se ho pokusíš otočit na záda a sundat mu polštář z hlavy, nejdříve odporuje, ale pak se podvolí a nechá se přetočit. Čelo mu hoří, oči má pevně zaťaté a trochu skřípe zuby, jak silně má sevřené čelisti. Všimneš si, že se rudé žilky trochu více rozšířily směrem dolu (na tváři zůstávají stejné), k rameni a prsu. Vidíš, jak se pomalu rozlézají, velmi, velmi pomalinku a zdá se, že je to bolestivé, protože při každém pohybu sebou Itsuke cukne. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Opět na škole Itsuke na tom byl hůř a hůř. Musel strašně trpět. A mě z toho bylo do pláče. Přesto jsem ho obrátila zase na záda, aby se mu líp dýchalo a polštář mu strčila za hlavu. Na čelo jsem mu položila opatrně obklad a pak došla k jednomu z kufrů odkud sem vytáhla deku. Tu jsem hodila na něj a pořádně zabalila. I tak mi to ale nedalo, abych se při tom zabalování nepodívala, jak to postupuje. Přijde mi, že to jde rychle. Možná tím, že jsem mu upila tolik krve a té mojí krvi se objevil prostor. Možná pro to ho to teď tolik bolí. Zkroušeně si sednu na postel vedle něj a začnu ho hladit po vlasech. Mlčím a nic jiného raději ani nedělám… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Spící Itsuke Kaori seděla u spícího Itsukeho, který sebou tu a tam škubl, jak rudé žilky postupovaly. Občas otevřel oči, které rudě žhnuly, jen aby je hned zase zavřel. Házel sebou ze strany na stranu, nebyl chvilku v klidu. Nakonec se propnul v zádech jako luk a když dopadl zpět na postel, zůstal ležet v klidu. Když mu Kaori zkontrolovala žilky řinoucí se od místa, kam jej kdysi kousla, všimla si, že už zastavily, ale stihly zaplavit celou pravou ruku po loket a na jeho hrudi i zádech se dostaly skoro do poloviny (hrudi i zad). I ve tváři jich měl o něco málo více. Teď už ale ležel klidně (uběhlo cca pět hodin od chvíle, co si šel lehnout) a jeho dech se stal pravidelnějším. Sice mezi jednotlivými nádechy a výdechy byly velké intervaly, ale dýchal. Čelo mu sice stále hořelo, ale už ne tolik, jako před tím. Ovšem stále spal a nezdálo se, že by se měl brzy vzbudit. Krátce po půl páté odpolední kdosi zaklepal na Kaořiny dveře. "Kaori, už jsi vzhůru? Nesu ti jídlo," ozve se Hařin hlásek a znova oné tiché klepání. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Bylo mi z toho do pláče. Strašně mi bylo do pláče. Sledovat jak trpí a nevědět jak mu pomoct. Vyměňovala jsem mu obklady, přidržovala ho když sebou házel. A kontrolovala jsem žilky. Ale víc jsem ani nezmohla. Většinu času jsem prostě seděla bezmocně u něj a sledovala jak ho to bolí a mění. A provedla jsem mu to já… Ani nevím kolik času uběhlo, když se najednou uklidnil. Vypadal skoro jako mrtví, kdyby se náhodou sem tam nenadechl, asi bych myslela, že je po něm. Jen jsem ho kontrolovala a byla jsem potichu. Pak ale někdo zaklepal. Byl to až tak nepatřičný zvuk, že jsem sebou trhla a obrátila polekaně hlavu ke dveřím. Mlčky jsem se zvedla, dost potichu a šla otevřít. „ Ani jsem nespala Haru. Odešla jsem kvůli Itsukemu.“ Povím jí potichu popravdě a podívám se k posteli „ Moc děkuju, že si myslela na mě s jídlem, ale já nemůžu. Nemůžu jíst, když vidím jak trpí. Nedokážu si ani představit .. jak trpí. Je to strašné.“ Skousnu si ret se slzami v očích a podívám se na ní. „ Nemluv o tom ano? Jen … jen jestli tě můžu poprosit, tak zajdi za ředitelem a pověz mu, že … že chci, aby mi na tu dobu než se promění sundal křížek. Abych… byla schopná Itsukeho ohlídat. A jestli by mne… a jeho omluvil z výuky, že to hned po tom co bude Itsuke v pohodě dohoníme.“ Otřu si rychle oči a ohlédnu se zase k Itsukemu. Mluvím tiše, aby ho to moc nerušilo, ale asi je to stejně jedno… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Haru na chodbě Haru se na tebe dívá, skoro až vystrašeně. Když se pak otočíš ke dveřím, nahlédne také dovnitř a pdoívá se na Itsukeho. "Myslela jsem si to," přikývne tiše a podá ti oběd. Když ti pak vyhrknou slzy z očí, přejde až k tobě a obejme tě kolem hrudi (výše ani nedosáhne). "Bude v pořádku, uvidíš. Vždyť už toho přežil tolik," snaží se tě tiše uklidnit a jde slyšet, že svým slovům chce také sama věřit. Když ji pak požádáš, aby zašla za ředitelem, odtáhne se od tebe a tiše přikývne. Než se s tebou rozloučí, řekne ti, abys to jídlo snědla, aby ses nezhroutila hladem a pak s tichým rozloučením odejde. Zavřeš dveře, krabičku s jídlem držíš v rukou a jeho vůně je celkem lákavá, i když ti to dnes nic neříká. Itsuke v klidu leží a i když dýchá mělce a nepravidelně, dýchá. Ve chvíli, kdy se začíná pomalu stmívat se opět ozve klepání na dveře (cca kolem osmé hodiny odpolední), tentokrát zní... důstojně. Když pak otevřeš dveře, stojí za nimi ředitel a kousek za ním Haru. "Dobrý večer, slečno Ashitaka. Neruším vás?" zeptá se tě tiše a jeho pohled z tebe přejde k tvé posteli, kde leží Itsuke. "Aha, proměna pana Koizumiho začala. Mohu dále, slečno?" znovu se optá a mile se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Nechám se jí obejmout, vlastně nemám ani co namítat. Ani na to nemám v podstatě prostor. Ona mě prostě obejme ať chci nebo ne. Nebráním se tomu. „ Přežil… Jenže teď ho možná zabíjím já.“ Povím jí a odtáhnu se. Nakonec za ní zavřu dveře, a s krabičkou s jídlem se vydám do kuchyně. Nechci jíst. Nemám chuť. Nechám to tam v malinké ledničce vedle krví, které mám na svačinky a pak se vrátím do ložnice. Usadím se zase u Itsukeho. Najednou se ozve klepání. Asi jsem musela na chvíli zaklimbnout možná usnout, ale klepání mě dokonale probralo. Nadechnu se a vydechnu, rychle překontroluju Itsukeho životní funkce a vydám se otevřít. Trochu mne překvapí, když tam uvidím Ředitele a Haru zároveň. „ Ne. Nerušíte, pane řediteli.“ Šeptnu potichu a hned jak se zeptá s tím svým milým úsměvem, jestli může dál, pustím ho do svého pokoje. Pak se podívám na Haru jestli půjde taky a vydám se k posteli. Ať se rozhodne jak chce, nakonec stejně zavřu dveře zase já. „ Jak dlouho to potrvá?“ Zeptám se ředitele a podívám se na Itsukeho jak tam tak leží. „ A přežije to?“ Dost se bojím co mi na to odpoví. Nechci aby odpověděl špatně. Chci aby řekl, že to přežije, ale mám strach,že to tak nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj pokoj Ředitel s úsměvem vejde a Haru jej po chvilce váhání následuje. Všichni tři dojdete až do ložnice, kde leží Itsuke. Ředitel se usadí na postel, položí mu ruku na čelo, pak pootevře jedno víčko a nakonec mu i trochu odhrne ret, aby se podíval na zuby. Haru se mezitím drží za tebou. Ředitel pokračuje dál v prohlídce tím, že mu rozepne košili a prsty opatrně přejede po žilkování. "Hmm..." zamyšleně zabručí, zvedne se z postele a přejde k tobě, načež se ti podívá do očí. "Z nejhoršího je venku. Měl křeče? Co se ptám, samozřejmě, že měl. Ale přežil to. Nemohu říci, jak na tom bude v následujících dnech, ale s jistotou mohu říci, že to nejhorší přežil. Možná přijde ještě něco horšího, nevím, ale první fázi má za sebou." Ucítíš, jak tě Haru zezadu objala a nenápadně vykukuje. Itsukeho tvář, která ještě před pár hodinami byla skřivená bolestí, je teď mírná a skoro až usměvavá, byť stále děsivá, vzhledem k žilkování. "Co vím, tak je to první člověk, co tohle přežil. Ano, už tu byly pokusy o změnu člověka v jednoho z nás, ale ti nepřežili první noc. Itsuke ji přežil a dokonce přežil i to co následuje, takže si troufám říci, že se nakonec bude zlepšovat. Vaší žádosti o uvolnění z hodiny vyhovím, slečno. Starejte se o něj jak nejlépe umíte. Rád bych vám řekl, co vás čeká, ale sám to bohužel netuším," znovu se ohlédne na spícího mladíka a pak zase na tebe. "Přívěšek vám samozřejmě sundám, byť doufám, že to bude zbytečný akt," usměje se a natáhne ruku ke tvému přívěšku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj „ Měl. Silné. Škubal sebou.. Celé tělo měl jako v ohni.“ Povím řediteli a sleduji co u něj dělá. Poslouchám co říká a když řekne, že první fázi už má za sebou, přikývnu. Tvářím se vážně. Mám strach a je to poznat. Haru mě obejme. Skousnu si ret a jemně položím ruku na její ruce ale stejně se dívám na Itsukeho a ředitele. „ Děkuji, že mě propustíte z vyučování. Budu si půjčovat učení a doženu to. A pomůžu s tím i Itsukemu.“ Slíbím mu a kouknu na Itsukeho. Jakmile se ředitel natáhne k mému křížku, podívám se na něj. Nadechnu se a vydechnu. Pak ho nechám aby křížek sundal. Vydechnu a nadechnu se. Protáhnu se trochu, až to zakřupe, když se proměním. „Děkuji, pane řediteli.“ Vezmu si od něj kříž a položím si ho na stolek vedle postele. Pak se zase podívám na Ředitele. Nevím co víc říct. Nakonec mě ale přeci jen něco napadne. „ Jak mu můžu pomoct?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro U tebe v pokoji Ředitel jen přikývl a sundal ti růženec. Nechal, aby sis jej vzala zpět a otočil se k odchodu. "Bohužel nijak. Jen ho musíš hlídat. Nevíme, jak se to bude dál vyvíjet. Možná to potrvá měsíc, možná dva. Nespouštěj ho z očí," řekne jen a s rozloučením odejde ze tvého pokoje. Haru zůstane a trochu vystrašeně se na tebe podívá. Má trochu strach z tvé pravé podoby. "Mám všechny výpisky z minulého roku, tak vám je mohu přinést," řekne po chvilce potichu, aby tam jen tak nestála a nekoukala. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj „ Dobře. Děkuji a Nashledanou.“ Povím tiše, odměřeně a sleduji jak odchází. Pak se podívám na Haru. Mlčí a stojí. Nakonec si přinesu židli k posteli a sednu si k posteli. To se ale Haru rozhoupe a promluví. Podívám se na ní a kývnu. „ Děkuju, Haru.“ Promluvím. Podívám se na ní. „ Jestli tu chceš zůstat, tak si přitáhni támhle křeslo a posaď se. Ovšem obávám se, že tu moc zábava nebude.“ Řeknu jí tiše. Nakonec se zvednu a vydám se do kuchyně. Teď už jídlo nepotřebuji. Nahnu se do ledničky a vytáhnu si balíček krve. Naleju si ho do skleničky a zase si dojdu sednout na židli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Posun Haru se nakonec Kaori omluvila, že si musí ještě připravit do školy a spěšně odběhla pryč. Kaori tak zůstala se spícím Itsukem sama. Itsuke spal celkem dva dny (až do středy ráno), přičemž se žilkování stále více rozlézalo. Nyní už měl celou pravou ruku pokrytou rudými žilkami, stejně tak i pravou stranu obličeje. Aby toho nebylo na změně jeho vzhledu málo, tam, kde se žilky ztrácely pod vlasy, mu vlasy bělely do stejné barvy, jako měla uvolněná Kaori. K ránu třetího dne (středa), měl téměř celou pravou stranu vlasů vybělenou do stříbřité a žilky již zabíraly celou pravou polovinu jeho trupu a dále se šířili, tentokrát již velmi, velmi pomalu. Jelikož byla Kaori ve své pravé podobě, velmi jasně a čistě vnímala slabou temnou auru, kterou kolem sebe Itsuke rozprostíral. Nebyla tak výrazná a silná jako její, nebo jejího otce, ale byla tam. Lidé by si jí nevšimli a démoni v lidské podobě také ne, ale citlivější a mocnější démoni, jako je právě Kaori, ano. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro U Kaori v pokoji Probudila mne čísi přítomnost, kterou jsem cítil kousek od sebe. Otevřel jsem oči, ale hned jsem je zase zavřel, jak bylo světlo ostré. Ušima jsem vnímal spoustu zvuků, mezi nimi i hlasy na chodbě, dýchání jiných obyvatel internátu a dokonce i tlukot jejich srdce. Nejvíce jsem však vnímal dech a slabý tlukot srdce od osoby, která byla nedaleko ode mne. Dal jsem si ruku před oči (levou), otevřel je a snažil se zvyknout si na tak ostré světlo. V té chvíli jsem si všiml, že vidím každý pór na své ruce, každý chloupek. To mě celkem vyděsilo, ale brzy jsem se uklidnil, když jsem se podíval, čí přítomnost jsem to cítil. Byla tam, má Kaori. Jistě, byla to stříbrnovlasá, ale stále byla moje. Trochu jsem se pousmál a podíval jsem se na ni. "Ahoj," řekl jsem trochu vyprahle. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj o dva dny později Z pokoje jsem se nehla. Nechodila jsem ven ani jsem nechodila jíst. Jen jsem sem tam uvařila čaj, který jsem se alespoň trochu snažila dostat do Itsukeho, aby neumřel žízní. Většinu času jsem byla potichu. Nevěděla jsem co říkat. Jen jsem se o něj starala. A nebyla jsem unavená. Nepotřebovala jsem spát ani nějak odpočívat… Ale pak, když už byl napůl proměněný, probral se. Podívala jsem se na něj hned jak se pohnul. Pohnul se a zakryl si oči. Sledovala jsem ho, vyčkávala. A pak se na mě podíval. Na rtech se mi usadil úsměv. „ Ahoj.“ Pozdravím ho opatrně a se vší opatrností ho pohladím po tváři. „ Jak se ti spalo, ty démone.“ Uchechtnu se a sednu si k němu na okraj postele, tak abych na něj viděla. Jemně mu přejedu dlaní po bílých vlasech a pousměju se. „ Pravděpodobně to přežiješ, víš to?“ Zeptám se ho s jemným úsměvem a zadívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Usměji se a přivřu oči, když mne pohladi po tváři, přičemž jí lehce chytnu ruku. "Démone?" nechápavě se na ni podívám, pak si ale všimnu, že mám rozepnutou košili a následně i rudých žilek na těle. Překvapeně se na to zahledím a hned na to i na svou pravačku. "Teda. Jak... jak dlouho jsem spal? Mám pocit, jakoby to byl týden," promluvím tiše, trochu překvapeně a dál ji sleduji. "Teď už ano. Říkal jsem ti, že to spolu zvládneme," usměji se na ní, když mi řekne, že to pravděpodobně přežiju. "Ale mám hlad jako vlk," zasměju se a pokusím se posadit. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj „ Už by mohlo být snad brzy po přeměně. Snad… už bys neměl moc trpět.“ Povím mu s lehkým úsměvem. Začíná mi být podobný. Ty vlasy a oči tedy. Prohlédnu si ho, když se začne prohlížet sám. „ Dva dny. Je pokud se nepletu středa. Haru nám přinesla učení, abychom se mohli učit. Od ředitele máme povoleno, že nemusíme docházet do školy dokud nebudeš úplně v pořádku.“ Povím mu a pohladím ho po vlasech. „ Hlad? Asi budem muset zajít do jídelny, pro tebe tu nic nemám.“ Povím popravdě a podívám se do kuchyně. Pomůžu mu sednout a podívám se mu na záda, jak to vypadá tam. Pak mu lehce promnu ramena a krk. „ Vážně je ti dobře?“ Zeptám se a ze zadu ho políbím opatrně na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Opět se podívám na sebe, když mi řekne, že už by mohlo být brzy po přeměně a že bych už neměl tolik trpět. Krom toho, jak mne bolela hlava, si nějak neuvědomuji, že bych trpěl. Nakonec na její slova jen přikývnu. Více jsem však překvapen, když mi řekne, že jsem spal dva dny. "Proto mám takovej hlad," zasměju se a položí ruku na kručící žaludek. Pak se ale podívám na ní. "Tys tu celé ty dva dny byla se mnou?" zeptám se jí a když přikývne, má úcta a láska k ní ještě vzroste. "A co ostatní? Není jim divný, že nejsme ve škole?" napadne mne, když mi řekne, že nám Haru přinesla učivo. Když opět dojde na můj hlad, oznámí, že budeme muset do jídelny. Jen přikývnu a chystám se zapnout si košili, ale ona přejde za mě, lehce mi promne ramena a pak mne políbí na krk. "Je to mnohem lepší než vče- v neděli," přikývnu, otočím se a obejmu ji, načež ji jemně políbím na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Jemně mu položím ruce na ramena a nechám se políbit. Nakonec mu rukou jemně začnu stahovat z ramene košili a trošku dychtivěji se na něj usměju. „ Zajdu ti pro to jídlo sama. Zůstaneš ještě tady, není ani jistota jestli už to přešlo.“ Povím po tom potichu a zadívám se mu do očí. Pohladím ho po tváři a znovu ho políbím… „ Zůstaň tady a nikomu neotvírej. Já se za chvíli vrátím zpátky.“ Začnu se zvedat z postele. Nakonec ho znovu políbím a pak se rozejdu rovnou do chodby, kde se obuju a vydám se rovnou do jídelny pro nějaké jídlo. Pohledy ostatních ignoruju. Já mám teď povoleno být ve své podobě. Alespoň pro zatím. Pak se rychle vrátím zpátky do pokoje s tácem plným jídla. Nezdržuju se vlastně ničím jiným. Nesmím nechat Itsukeho moc dlouho bez dozoru. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Přijme můj polibek, zatímco mi z ramen stahuje košili a dychtivě se na mne usměje. Trochu nechápavě ji sleduji, pak ale přestane a řekne mi, že mi pro jídlo skočí sama. Pohlédne mi do očí, pohladí mne po tváři a pak políbí. Ví jak mne přesvědčit, abych udělal co chce. "Tak dobře," přikývnu a opět se usadím na postel, zatímco ona vyběhne z pokoje. Chvilku jen sleduji dveře, kde zmizela, ale pak se opět ozve můj žaludek. Chvilku váhám, ale pak se zvednu, moc rychle, takže se mi trochu zamotá hlava. Chvilku stojím, opírám se o zeď, aby se hlava uklidnila a pak si to pomalými kroky zamířím do kuchyňky. Chvilku se jen tak rozhlížím, i když mi řekla, že tu pro mne nic nemá, kručící žaludek mi nedá, abych se sám nepodíval. Kdo ví, možná něco vyšťourám. Pak přejdu k ledničce, otevřu ji a tlama mi skoro padne na zem. Skoro polovinu lednice zabírají jen krevní balíčky. Vezmu jeden do ruky, zavřu ledničku a zvědavě si jej začnu prohlížet. Všimnu si štítku, na kterém je napsáno, že krev je syntetická. Už jsem se lekl, že je ta krev pravá. Chci sáček vrátit zpět do ledničky, jenže když otevírám dveře, omylem sáček zmáčknu více, než je třeba a trocha syntetické krve vytryskne ven. "Sakra... ta mě zabije," vydechnu, když dopadne krev na zem, přičemž mi potřísní ruku. Sáček do ledničky vrátit nemohu, vytekl by. Co s tím? přemýšlím a hledám něco, do čeho bych ho odložil, abych mohl uklidit nepořádek na zemi. Nakonec najdu misku, do které sáček ponořím a pak se pustím do utření těch pár kapek, co dopadlo na zem. Jenže jak krev vytéká do misky a uvolňuje se její... vůně, opět se mi začne motat hlava. "Co to sakra..." musím se opřít o linku, přičemž se má hlava ocitne přímo nad miskou s krví. Ta vůně je tak silná, omamná. Vezmu misku do ruky, přisunu ji k nosu a nasaji tu vůni. Ihned se mi začnou sbíhat sliny, hlava se mi opět trochu zamotá. Pak přiložím misku ke rtům a trochu ji nakloním. Krev mi nateče do úst a já polknu. Rozšíří se mi oči, trochu se mi zaklepou kolena, ale hlava se mi přestane motat. Znovu polknu další lok, načež opět nakloním misku a začnu krev hltat. Zrovna v tu chvíli se otevřou dveře a do pokoje vejde Kaori. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Spěchám domů s trochu nehezkým pocitem, že mě pozorují snad všichni. Tváří se na mě strašně. Já nemám náladu na to, aby mě tak okukovali. Proto raději spěchám. Pospíchám nahoru, vyběhnu schodiště a pustím se do odemykání dveří. Přesto stačí se jen mírně nadechnout hned ve dveřích a ucítím krev. První ve mně hrkne, co se stalo s Itsukem, protože v postli ho nevidím a málem pustím tác s jídlem na zem. Pak ho ale zahlédnu v kuchyni u ledničky. Překvapeně zamrkám a skousnu si ret. „ Itsuke?“ Zeptám se opatrně. Na mě možná až moc opatrně. Odložím tác nepostel a pořád ho sleduju. „ Chutná ti to co?“ Zeptám se s mírným úšklebkem a dojdu k němu. Zamračím se, když vidím čeho to pije. „ Barbare.“ Zakroutím hlavou a vytáhnu dvě skleničky ze skříňky. Postavím je na stůl vytáhnu sáček a naleju ho do skleniček. Vezmu mu misku a do ruky mu vtisknu skleničku, než se začne vztekat, že sem mu to vzala. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Polknu a můj pohled se stočí ke Kaori, pak se k ní stočím celý a krčím se, jako pes, který dostává vynadáno za něco, co právě provedl. "Ka-Ka-Kaori já... já... vy-vy--" začnu koktat omluvu, ale její otázka mne překvapí. Odloží tác s jídlem na postel, dojde ke mě, položí na stůl dvě skleničky, přičemž se na mě ještě stihne osočit, že jsem barbar. Překvapeně ji sleduji, co dělá, skoro jsem zapomněl i na misku, kterou držím v ruce. SLeduji, jak z ledničky vytáhne další sáček krve, nalije jej do dvou skleniček a misku mi vytrhne z ruky. Než stihnu cokoliv namítnout, dá mi do ní skleničku. "Eh... já... já... ty... ty... ty se... nezlobíš?" stále trochu vyjukaně zakoktám a sleduji svou sklenku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj „ Co ty ?“ Zeptám se poněkud nezúčastněně a zadívám se mu do očí. Vždyť se nic neděje. Tohle není lidská krev. Tohle je uměle vyrobené. Kdybych měla pít jen z lidí, je ze mě sériový vrah. „ Ne. Proč bych se měla zlobit? Jsi Ghůl. Je tvá přirozenost, že chceš krev. Ovšem nesmíš okusit tu lidskou, jinak z tebe bude nemyslící bestie. Jasné?“ Zeptám se ho a lehce upiju ze své sklenice. Pak se vydám zpátky k posteli. „ Koukám, že jsem ti ten oběd nesla zbytečně.“ Povzdechnu si a donesu tác do kuchyně, kde ho odložím na stůl. Pak si dojdu sednout na kraj postele. „ Máš toho teď ještě hodně před sebou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Jen tiše přikývnu, když mi řekne, že se nesmím dotknout jiné, než syntetické krve. Trochu se při té myšlence oklepu a řeknu si, že bych to stejně nedokázal. Radši si usrknu ze sklenky a sleduji, co dělá. Vezme tác s jídlem, přendá ho na stůl a pak si sedne na okraj postele. Chvilku jen postávám na místě, pak pomalu přejdu k ní a sednu si vedle ní. Chvilku jen tak sedím, popíjím krev a koukám se na ní. "Jo, asi jo," přikývnu, když mi řekne, že toho mám ještě hodně před sebou. "Asi bych... asi bych měl jít do svého pokoje, už ti tu oxiduju dost dlouho," řeknu pak, trochu nervozně a trochu se na ní zaculím. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Pozoruju jak upíjí ze skleničky a jak se na to tváří. Nakonec se usadím na posteli a on si sedne vedle mě. „ Nechoď nikam. Musím tě mít pod dozorem. Takže zůstaneš tady semnou.“ Rozhodnu s naprostým klidem. Sedím téměř nehnutě až na to, že si sem tam upiju ze sklenice. Nakonec se podívám k nočnímu stolku, kde leží můj křížek, mezi našimi fotografiemi, které jsem už stihla za tu dobu vybalit a dát na své místo. „ Dokud se neovládneš a nepřeměníš, tak budeš muset být pod stálím dohledem. A stejně. Krev v ledničce tu mám jenom já.“ Pokrčím rameny a zadívám se mu do očí. Nakonec svojí sklenku položím na stoleček a zadívám se mu do očí. „ Chceš tu mě? A nebo druhou Kaori? Myslím, že tě teď zvládne, i když… kdo ví…“ Zeptám se nakonec. Možná to vyzní trochu hořce, ale snažím se, aby nebylo poznat, že jsem z toho rozmrzelá. Seberu svůj křížek a dám mu ho do ruky. Aby o tom rozhodl on. Záleží to teď na něm. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Přikývnu, když mi řekne, abych zůstal. Podívám se na fotografie na jejím stolku a trochu se pousměju. Také mám její fotku, na pracovním stolku. Trochu se pousměju, když řekne, že musím být pod dozorem, dokud nebude dokončená má přeměna, na což jen chápavě přikývnu. Pak odloží svou sklenku a zeptá se mě, jestli tu chci ji, nebo druhou Kaori. Zvedne ze stolku svůj růženec a podá mi ho, abych se rozhodl. Podívám se na křížek, pak na ni. Znovu se zahledím na křížek, skloním hlavu a ruku okolo křížku semknu v pěst. Zavřu oči a zapřemýšlím. Pak křížek odložím zpět na stolek a podívám se jí do očí. Nic neřeknu, dále sleduji její oči a pak se poalu začnu přibližovat k jejím rtům, abych ji políbil. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Sedím na posteli a pozoruji co dělá. Jakmile se ale vrátí křížek na stůl, zakoukám se na kříž na chvilinku. Pak se kouknu opět na něj. Na jeho zvláštní oči. Přiblíží se ke mně. Ani se nehnu, dokud se ke mně nenahne téměř na dotek. Opatrně mu položím ruku na rameno a jemně polibek prodloužím. Nakonec na něj opatrně zatlačím. Přitisknu se k němu a povalím ho do postele. Začnu mu opatrně rozepínat košili. Mlčím. Sem tam se na chvilinku odtáhnu a zadívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Položila mi ruku na rameno, polibek prodloužila, zatímco já ji obejmu kolem pasu a lehce si ji přisunu k sobě. Zatlačí na mne, přitiskne se ke mě a povalí mne na postel. Překvapeně ji sleduji, jak mi opatrně rozepíná košili, občas se oddálí, aby se mi zahledila do očí. Celou dobu ji držím jemně za boky, občas ji hladím na zádech. Sleduji ji, zatímco mi v hlavě běsní bouře. Ne však, že by mě bolela hlava, spíš je to, jakoby se v mé hlavně někdo s někým hádal. Já se sebou. Ale snažil jsem se to nevnímat, soustředil jsem se na tu nádhernou dívku, naklánějící se nade mnou. Držíc ji za boky, přitáhnu si ji k sobě, abych ji mohl opět políbit. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Nechám se přitáhnout. Nakonec na něj opatrně obkročmo sednu a vlastně nalehnu. Celou dobu se mu dívám do očí. Jen lehce se usměju a znovu ho políbím, vášnivě nespoutaně. A hlavně ho spod sebe nepustím. Tedy pokud se nezačne nějak moc bránit. Rty mu jemně sjedu po bradě ke krku, kde ho začnu zasévat polibky, které pomaličku posouvám dolů na hrudník. Dnes jsme spolu vlastně rok a jeden den. Teoreticky. Naše výročí seznámení prospal, ale to nevadí. Nakonec se vrátím zase k jeho rtům a začnu ho líbat, než ho vytáhnu trochu za rameno do sedu a stáhnu mu košili. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Její rty začaly bloudit po mém krku, až k mé hrudi. Stále jsem jí hladil na zádech, chtěl jsem jí líbat. Uvědomil jsem si, že je to vlastně už rok. Vzpomínám si na ten den, kdy mne srazila, kdy se poprvé napila mé krve. Jak jsem byl vyděšený, až se musím zasmát. Tehdy bych nikdy neřekl, že tu zůstanu a budu s ní chodit. Nelituji ani jediného dne, kdy jsem s ní byl. Její rty se konečně vrátili k mým a opět se setkaly. Sice jen na krátko, protože mne vytáhla do sedu a sundala mi košili, ale i tak jsem si její polibky užíval co nejvíce. Nervózně jsem jí sledoval, tak nějak jsem nevěděl, co dělat, ale zdálo se, že mé ruce a tělo ano. Dlaně mi totiž zabloudili pod její blůzu, byť stále spočívaly na jejích zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Odhodila jsem jeho košili stranou a povalila ho opět na postel. Sama si rozepnu knoflíček na svojí košili a chytím ho jemně za ruku. Dlaň si opatrně přisunu ke svým ňadrům. Jen lehce. Nechci aby se lekl. Přitisknu si jí opatrně přes blůzku k ňadru a zadívám se mu do očí, jak na to reaguje. „ Neboj se.“ Zašeptám mu potichu a opět se k němu skloním. Políbím ho na rty a pak mu spodní ret lehce vsaju do úst. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Překvapeně jsem se na ni podíval, když vzala mou ruku, rozepla knoflíček na své košili a pak mou ruku pomalu, opatrně položila na svá ňadra. Trochu jsem ucukl, lehce, pro mnohé sotva znatelně, ale pak jsem pohledem ze své ruky sklouzl k jejím očím, přičemž jsem její ňadro lehce stiskl. Trochu se mi zrychlil tep a zatímco jsem levou rukou jemně masíroval její ňadro, pravou rukou jsem bloudil po jejích zádech. Opět se ke mě naklonila, naše rty se opět setkaly v sladkém políbení, načeš nasála můj ret. Naprázdno jsem polkl, jak jsem sbíral odvahu k tomu, co jsem se chystal udělat. Pravou ruku jsem přesunul z jejích zad na její bříško, kde jsem ji chvilku jemně hladil a pak jsem začal postupně, pomalu, rozepínat jednotlivé knoflíčky její košile. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Pousmála jsem se, když mi ňadro stiskl. Nebála jsem se ničeho. A už vůbec ne toho, že by mi snad mohl ublížit. Chtivěji jsem ho políbila a jemně mu rukama přejela po hrudi a ramenou. Nechala jsem ho rozepínat košilku a sama jsem pomalinku sjížděla rukama k jeho kalhotům. Snad mě teď nezastaví. Opatrně jsem rozepla přezku opasku.Opět jsem se mu zadívala do očí a políbila ho. Alespoň na chvíli by mohl převzít iniciativu. Ani nevím jestli to chce. I když se nebrání, nejsem si tím jistá… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Následovala další výměna chtivých polibků a jeden byl vášnivější než ten druhý. Pod prsty mi povolil poslední knoflíček, košilka byla rozepnutá a mé prsty ji hladili po holém bříšku až k prsům, kterých jsem se jen lehce dotkl. Cítil jsem, jak její ruce kloužou po mé hrudi k pasu, jak opatrně rozepíná přezku pásku. Podívala se mi do očí, políila mne a já jí polibek vroucně oplatil. Využil jsem toho, abych z ní sundal košili, která dopadla nedaleko té mé. Pak mé ruce opět zabloudily na její záda. Přitiskl jsem si ji k sobě, abych ji mohl líbat a zároveň s tím, jsem opatrně, pomalu rozepínal její podprsenku, jeden úchyt za druhým, aby měla případně čas mi v dokončení zabránit. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Podprsenka se rozepla v podstatě hned jak jí povolil první zapínání. Ne úplně nedostačovala velikosti mých prsou, když jsem byla ve své … přirozené formě. Na to nikdy nesedělo moje oblečení, které jsem měla po ruce vždy na škole. Trochu úlevně jsem vydechla a sedla mu opatrně na stehna. Narovnala jsem se a zadívala jsem se mu do očí. Začala jsem mu rozepínat kalhoty, s lehkým úsměvem na rtech. A já na sobě měla jenom sukni a kalhotky. A tedy zatím tu rozeplou podprsenku. Světlá kůže byla bez jediného kazu, jizvičky nebo nějakého znaménka. Zadívala jsem se mu do očí a lehce se nadzvihla, abych měla víc prostoru pro odstranění kalhot. Pohled mi na chvíli padne na dveře. Olíznu si rty a přestanu ho na chvíli svlékat. Jen pro to, abych se zvedla a zamkla. Ne že bych ho tu chtěla držet násilím, ale taky nechci aby nám sem někdo vpadl. Ne teď. Zůstala jsem ale stát u dveří. Laškovně jsem se usmála a opřela jsem se o ně. Začala jsem si lehce pohrávat s ramínkem, jemně jsem si ho začala stahovat z ramene… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Nasucho jsem polkl, když jsem ucítil, jak podprsenka povolila. Avšak nespadla, stále jí částečně zakrývala. Jemně jsem prsty vjel pod ni, lehce jsem stiskl její bradavku. Chtěl jsem ji políbit, jenže se narovnala a pohlédla mi do očí. Já s úžasem v očích sledoval tu krásku, jež mi seděla na stehnech, rozepínala mi kalhoty a na sobě měla jen pár drobných kousků oblečení. Byl to úžasný pohled a já byl fascinovaný. Měla dokonale hladkou a světlou kůži, tak přijemnou na dotyk (hladil jsem jí na bocích). Nadzvyhla se, aby mi lépe stáhla kalhoty, jenže pak jí pohled na dveře a ona náhle vstala. Došla ke dveřím, které zamkla a pak se o ně svůdně opřela. Já se opřel o lokty, abych na ni viděl, když si tak vyzývavě začala stahovat ramínko podprsenky. Už notnou dobu jsem cítil jistý tlak v kalhotách, který se teď ještě umocnil. Z pololehu jsem přešel do polosedu, rukama nataženýma za zády jsem se opíral o postel a chtivě pozoroval svou milovanou. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Sledovala jsem jak si sedal. Jak se zapíral rukama. Pomalinku jsem se rozešla směrem k němu. Ladně… něžně. Se vší opatrností jsem přišla až k němu a jemně mu zajela rukama do vlasů. Políbila jsem ho. Náruživě, chtivě. Pak mu rukama rychle sjedu dolů, ke kalhotům, začnu mu je svlékat. Třeba dneska dojde na všechno. Hodím jeho kalhoty pryč a obkročmo si na něj sednu, tak jak je. Obejmu ho a zadívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Dojde až ke mě, chtíč ve mě stále roste. Její prsty mi zajely do vlasů, naše rty se opět setkaly. Objal jsem ji kolem pasu, vášnivě jí oplácel polibky. Pak mi zcela nečekaně stáhla kalhoty a obkročmo si na mne sedla. Měl jsem pocit, jakoby mi mělo každou chvilkou puknout srdce a tlak v klíně jen posílil. Rukama jsem sjel z jejích boků na její zadeček, který jsem jemně stiskl a mé rty opět vyhledaly ty její. Mé polibky byly plné vášně, touhy a chtíče, zatímco ji mé ruce hladili na zadečku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Opatrně jsem se přitiskla klínem na ten jeho. Byl to docela zvláštní pocit. To zvláštní vzrušení. Jemné brnění v podbříšku. Tiše jsem vzdychla, když mi jemně stiskl zadeček a o to víc jsem se k němu přitiskla. Své rty jsem přitiskla na ty jeho. Momentálně toho měl míň na sobě než já, ale kdo by to řešil. Jen jsem shodila tu nepohodlnou podprsenku a holou hrudí se natiskla na tu jeho. Najednou mi bylo mírně chladno a přesto mi tělo hořelo. Musela jsem si povolit knoflíček na sukni, abych se mohla lépe hlídat. Nebo se mi jen zdálo, že mě sukně svazuje? Možná. Jen hloupí pocit, který jsem chtěla rychle zahnat. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Cítil jsem její prsa na své hrudi, tak měkká, tak hladká a jemná. S každým nádechem jsem cítil, jak se ke mě tiskne a sám jsem ji k sobě tiskl ještě více. Mé rty si stále kradly více a více jejích polibků. Jemně jsem hnětl její dokonalí zadeček, cítil jsem, jak se opírá o můj klín. Tlak v klínu stále zesiloval, teď jej určitě cítila více, než před tím. Oba jsme byli jak v jednom ohni, mé tělo doslova hořelo. Hořelo touhou a chtíčem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Cítila jsem jeho vzrušení. A musím přiznat, že jsem byla vzrušená stejně jako on. Natisknu se k němu ještě víc a začnu mu šátrat rukama jemně po těle. Zkoumám vše,každý sval, každý záhyb, prozkoumávám jeho tělo. Nakonec až dorazím k jeho bříšku. Pomalu po něm sjedu dolů až k jeho klínu. Pomalinku začnu i tyhle intimní místa jemně špičkami prstů ohledávat. A dávám si záležet. Zatím jenom přes ten tenoučký kousek látky, ale nakonec mi to nedá a vjedu i pod látku. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Cítím omamnou vůni jejích vlasů, její kůže a nemohu se jí nabažit. Doslova hltám její slaďoučké polibky, oplácím je, jak jen umím a můj chtíč zesiluje. Přejede mi prsty po těle a já ucítím nový nával vzrušení. Když pak sjede prsty až dolu, k mému klínu, srdce se mi rozbuší ještě více a já stisknu její zadeček trochu silněji, když pak vklouzne pod látku mých trenek. Mezitím mé prsty bloudící po jejím zadečku kloužou hlouběji, nížeji, až se zlehka dotknu jejích kalhotek. Lehoučce, skoro šimravě přes ně přejedu a pak ještě jednou, než vklouznu dvěma prsty pod jemnou látku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Vzdychnu, když ucítím jeho prsty na kalhotkách a na chvíli ho přestanu líbat. Podívám se mu do očí a pak ho dravě políbím. Nemůžu se ho nabažit. Začnu mu stahovat trenky. Nechci už čekat. Jsem zvlhlá, což určitě poznal už když přejel po látce mích kalhotek a já se nemůžu dočkat. Nechci. Chci aby on byl můj první. Ať už to bude mít jakékoliv následky. Povalím ho na postel a pak se přetočím na záda, tak abych ho přitáhla na sebe. Podívám se mu do očí a dlouze ho políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Ucítíl jsem to vlhko na prstech, když jsem jí jemně přejel prsty po kalhotkách. Zaklouzl jsem pod kalhotky, hltal jsem její polibky a pak mi stáhla trenky. Srdce se mi rozbušilo, když mne povalila na postel a přetočila se na záda. Podvolil jsem se, byl jsem nad ní, opřen o ruce vedle ní. Díval jsem se jí do očí, ona mě. Pak jsem naprázdno polkl, poodrhnul jsem kalhotky a opatrně, pomalu a jemně jsem na ní nalehl. Zároveň s tím jsem opět spojil naše rty. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Musím přiznat, v tuhle chvíli jsem lehce znervosněla. Byl první. První komu jsem sála krev. První komu jsem svou krev dala. Ten, kdo si mne poprvé vezme. Sjela jsem mu rukama k pasu a tam jemně na záda. Nechala jsem se úplně svléknout a jeho na sebe nalehnout. Zahleděla jsem mu do očí. Chtěla jsem, aby to udělal. Hned. Přesto opatrně a citlivě. Nechala jsem se jím ovládat. Polibky mu oplácela, něžně, jemně. Lehce jsem skrčila nohy v kolenou, aby to měl jednoduší a objala ho. Jemně, a přesto pevně. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Cítil jsem její dech i to, jak jí bušilo srdce. Pokrčila nohy, pevně mne držela. Cítil jsem její studené ruce na zádech, užíval jsem si jejích polibků a vroucně jí dával další. Pak jsem do ní velmi opatrně, jemně a lehce vnikl. Chvilku jsem počkal, nechtěl jsem, aby jí to bolelo, tušil jsem, že jsem její první. Ona byla má první a já chtěl, aby si to užila. Jemně jsem přirazil, opět jsem počkal, zahleděl se jí do očí, jako bych čekal na pobídnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Nebolí to. Není to ani nepříjemné. Nechám ho do sebe vniknout. Zadívala jsem se mu do očí a pousmála se. Byla jsem šťastná. Já. Ta obvykle chladná upírka. Přitiskla jsem si ho víc k sobě a vášnivě políbila. „ Miluju tě Itsuke.“ Šeptnu potichu. Jednou rukou mu vjedu do vlasů, aby mi neutíkal od rtů, druhou ho jemně hladím po zádech. Teď je to všechno na něm. Cítím se šťastně a doufám, že i on… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj - o pár chvil později Ležel jsem vedle Kaori, ta mi ležela na rameni a já ji hladil ve vlasech. Občas jsem jí políbil na čelo, tiskl jsem si ji k sobě. "Miluju tě. Udělám cokoliv, abychom byli navždy spolu," řeknu pak tiše a obejmu ji. Přitisknu ji blíže k sobě, jako bych se bál, že mi někam zmizí. Zůstávala ale pořád tady, ležela vedle mě, já ji hladil a užíval si té chvíle. Nikdy jí neopustím. Nikdy jí nenechám na holičkách. Nikdy. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Ležím mu na rameni a jemně prstem přejíždím po hrudi. Jakmile promluví, zvednu hlavu a pousměju se. „ Taky tě miluju.“ Zašeptám tiše a lehce se nahnu, abych ho mohla políbit. Pak jsem zase složila hlavu na jeho rameni a užívala si, že je tu semnou. Že je tady a nikam mi neutíká. Najednou se ozve zaklepání. Zamračeně se podívám ke dveřím a pak na Itsukeho. Přitáhnu svojí deku a zakreju ho, než se zvednu a hodím na sebe jeho košili, protože ta je delší a nebude toho zase tolik vidět. Potichu dojdu ke dveřím. „ Kaori? Jsi tam?“ Haru se ozvala spoza dveří a já si povzdechla. Pokusím se jí nějak rychle… vyprovodit, aby ani nechodila do pokoje. Doufám. Odemknu a pootevřu dveře. Nakouknu za ně. Jsem celá rozcuchaná, ve tvářích ještě trochu červená a mám na sobě jenom Itsukeho košili… A za dveřmi stojí malá Haru a Yuzuki. „ Jdeme se podívat na Itsukeho.“ „ Jasně… jak mu je? A co to máš na sobě?“ Yuzu si všimla. Najednou drcla do dveří a ty se rozletěli. Musela jsem uhnout, nebo by mě skoro převálcovala. „ V-vy… Vy jste…Tady?!“ Zadívala se na postel a pak na rozházené oblečení. Haru rudla mezi dveřmi a mě nezbylo nic jiného než prostě nasadit chladnou tvář. „ No a?“ „ Co no a? Vždyť mu bylo hrozně zle ne? Chceš ho zabít? Násosko?!“ „ Yuzu přestaň. Ty taky máš něco s vlkem.“ Pípne Haru, stále rudá jak rak. Já jen zakroutím hlavou. Dojdu k posteli a podívám se na Itsukeho. Chytím ho opatrně za ruku a zadívám se na Yuzu. Ta soptí. Najednou jí přistane na hlavě hrnec. Velký. Až to zaduní. Haru jí chytí za zápěstí a vyrazí zase ke dveřím. Jen zamrkám „ Přijdeme… později… Užijte si to.“ Houkne dost vyvedená z míry a dveře se za ní zavřou… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Ozve se klepání, které zničí pohodovou atmosféru. Vrhnu otrávený pohled ke dveřím a pak chtivý na Kaori, když se zvedne a oblékne si mou košili. Celou dobu ji sleduji, až ke dveřím. Celkem jasně, až mne to překvapí, zaslechnu hlas naší malé Haru a podívám se ke dveřím. Kaori je otevře a já zaslechnu i Yuzu, jakoby stála u mě. Vtrhne dovnitř a podívá se na mě. "Problém?" řeknu trochu chladněji na Yuzukinu adresu, vytáhnu se do sedu a ruce si dám za hlavu. Kaori ke mě dojde, sedne si na postel a vezme mne za ruku. Sednu si až k ní a obejmu ji kolem pasu. Yuzu nadává jak dlaždič, přičemž ji pozoruji chladněji, než obvykle. Možná se mi mění trochu i osobnost. Haru pak čapne Yuzu za ruku a odtáhne ji pryč z pokoje. Dveře se zavřou a já se podívám na Kaori. "Sluší ti," uculím se nakonec, přitáhnu si ji k sobě a nakonec ji stáhnu zpět do postele. Do toho všeho ji opět začnu líbat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj „ Děkuju.“ Pousměju se a nechám se stáhnout do postele. Polibky mu začnu oplácet. Jemně ho obejmu a pousměju se. „ To bys chtěl znovu?“ Zeptám se tiše a jemně na něj zatlačím, abych ho shodila do postele. Strhnu z něj deku a s lehkým úšklebkem na něj začnu opatrně dosedat. Jednou rukou se mu opřu opatrně o hruď, druhou si stáhnu jeho ruce na záda a zadeček. Prodlužuju tuhle slast. Různě měním tempa. Dívám se mu do očí, do tváře. Chci aby si to užil. Chci aby to bylo všechno dokonalé. Jakmile si to užije se vším všudy skloním se k němu a políbím ho na rty. Dlouze něžně. Opatrně z něj slezu a přitulím se k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Než stihnu cokoliv odpovědět na její otázku, dopadnu zamotaný v dece na zem. Trochu při tom vyheknu a když ze mě strhne deku, zvídavě se na ní podívám. Pomalu se na mě usadí, položí mé ruce na její boky a zadeček a opře se mi o hruď. Pevně ji chytím, pomáhám jí. Užívám si toho pocitu, pohledu na ní i slasti, kterou mi dává. Občas si ji k sobě stáhnu, abych ji mohl políbit. Zadýchaně si ji přitáhnu k sobě, nechám ji, aby si opět lehla na mé rameno a znovu ji políbím na čelo. Překryju nás dekou, od dveří celkem táhne. Držím jí u sebe, hladím na zádech a spokojeně oddechuji. "Jsi úžasná," vydechnu tiše a znovu ji políbím. "Myslím, že tě dneska už nikam nepustím," řeknu tiše a prstem přejedu po jejím boku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj „ Jen dnes?“ Zeptám se šeptem a jemně ho hladím po hrudi. Zůstanu mu ležet na rameni. Usmívám se a užívám si jeho blízkosti. Je to čím dál úžasnější. Vážně. „ Miluju tě.“ Jsem šťastná. Já. Mé pravé já. Žádné fialovlasé lidské děvče. Ale já osobně. Moje vlastní pravá osobnost. I když vím, že už zase brzy budu pod zámkem, snažím se na to nemyslet. Neuvažovat nad tím. Vždyť i mé fialovlasé já ho miluje. Ale jsem tohle vůbec já? |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj "Nejen dnes," usměju se a políbím ji na čelo. Hladí mne na hrudi, já ji na zádech. Usmívám se, hledím do stropu a užívám si téhle chvíle. Nechci aby skončila a doufám, že nikdy neskončí. Miloval jsem ji. Je obě. Obě dvě stejně, ale stále jsem měl pocit, jako bych jednu z nich podváděl s tou druhou. Zavřel jsem oči, nepatrně zavrtěl hlavou. Ne, miluji obě stejně. "A já tebe," pohladím ji ve vlasech a políbím na rty. "Navždy spolu," řeknu tiše a přitisknu si ji blíže k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Ležím na něm a hladím ho. Jsem šťastná, ale popravdě začínám mít starosti. „ Budu si muset opět nasadit kříž. Dřív nebo později.“ Povím tiše a skousnu si ret. Pomalu si sednu a obejmu si kolena. Zadívám se na jednu z polic a zůstanu potichu. Chci vlastně opět spoutat? Co když už mi kříž nikdy nesundají? Zamračím se. Začínám pochybovat. Začínám uvažovat nad tím, že tohle byla velká chyba. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Vycítím, že se něco děje, ještě dříve, než něco řekne. "Já vím," přikývnu tiše, možná i trochu smutně. Vím to, ano vím. Ale nevím, jestli to chci. Co? Jak... vždyť... a teď? projdou mi hlavou myšlenky, které nechápu. Nevím, kterou z nich miluji více... ne... miluji obě stejně. Ale přesto... podívám se na ni, zahledím se ji do očí a pohladím ji po tváři. "A co když nebudu chtít, aby sis ho vzala?" zeptám se jí tiše a sám se nad svou otázkou pozastavím. Co to říkám? ozve se mi v hlavě hlas, který jsem znal, ale nevěděl jsem odkud. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Můj pokoj Poměrně mě překvapí, když se zeptá co kdyby, když nebude chtít abych si ho vzala. Ohlédnu se na něj a nechám se pohladit. „ Pak si ho nevezmu.“ Odpovím tiše a políbím ho. Pak ho obejmu a hlavu položím na rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Kaořin pokoj Usměju se, oplatím jí polibek a pohladím jí ve vlasech, když mi položí hlavu na rameno. "Tak si ho neber," řeknu jí tiše a přitisknu si ji co nejblíže k sobě. Pak zavřu oči a nechám se ukolébat její přítomností až do spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Drobný posun A tak naši dva přátelé spolu v objetí usli na zemi. Dalšího dne ráno bylo oběma fajn, spolu se najedli, Itsuke zahrál, Kaori zazpívala. Udělali si krásný den. Následující dny bylo Itsukemu stále lépe, i když se žilky rozšiřovali po celém těle. Tu a tam měli návštěvu svých přátel, Haru jim pravidelně nosila učivo a když ti dva neměli co dělat, učili se. Kaori to samo sebou šlo, ale Itsuke s tím měl problémy. Nebýt jeho milované, asi by se to nenaučil. Do konce měsíce zbývalo pět dní a Itsukemu se opět začínalo dělat hůře a hůře. Vlasy měl již kompletně stříbrné, celé tělo pokryté rudě zářícími žilkami a trápil ho neukojitelný hlad. Normální jídlo nezabíralo a syntetická krev ho jen více rozdráždila. Měl tendenci utíkat, ale Kaori jej vždy zadržela. Také začínal být agresivnější, zvláště v noci a čím blíže bylo k Novu, tím více byl agresivnější. Až pak, poslední den v měsíci, se Itsuke nevzbudil. Dýchal, ano, ale nevstal, byť bylo ráno, byť mu Kaori nabízela krev. Jen ležel, evidentně spal a rudé žilky pulzovaly. Když se jej pak Kaori dotkla, aby jej znovu zkusila probrat, začala mu odpadávat kůže. Pod ní se nacházela jiná, temně černá, tu a tam zvýrazněná rudými žilkami. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zvláštní to měsíc Všechno vypadalo dobře. Bylo to skvělé. Být stále s ním. Alespoň ze začátku. Jenže ke konci měsíce se to začalo zhoršovat. Jeho tělo bylo víc a víc pokryté žilkami, jeho vlasy se zbarvovali do bíla a začínal měnit svou povahu. Začínal se z něj stávat démon. A nejhorší bylo, že měl pořád hlad. Byl čím dál víc agresivní. Utíkal. Čím dál častěji. A čím dál víc semnou bojoval. Nesměla jsem ho ale pustit. Nesměl mi utéct. Přestávala jsem spát. Poslední dny jsem zůstávala vzhůru pořád. Neustále. Držela jsem se jenom pomocí krve. Ten den už se Itsuke ale neprobral. Ležel v posteli. Dýchal, ano to ano. Ale krev už ho neprobudila. Byl poslední den měsíce. Teď jsme čekali na to až se změní úplně. Raději jsem s ním zůstávala sama. Nechtěla jsem, aby se vrhl na někoho z našich přátel. Měla jsem ale strach. O něj. Seděla jsem na posteli, hlídala ho a nevěděla co dělat. Až jsem se to nevydržela a zatřásla s ním „ Itsuke! Prober se prosím!“ Vyhrknu tiše a skousnu si ret. Vyděšeně se na něj podívám když mu začne odpadávat kůže. „ I-itsuke.“ Vydechnu tiše a pohladím ho po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kompletní změna Chlapec na nic nereagoval, jen při každém pokusu o jeho probuzení, každém dotyku, byť jen slabém pohlazení, mu opadla kůže a na Kaori vykoukla černá, občas rudými žilkami prolezlá pokožka. Krátce na to se ozvalo zaklepání na dveře. "Kaori, Itsuke?" zaslechla jsi hlas malé Haru, ale věděla jsi, že krom ní tam jsou i ostatní přátelé. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zvláštní to měsíc Pohled mi těkne ke dveřím, když zaslechnu hlas Haru. Podívám se tím směrem a nadechnu se. Pak teprve vyrazím ke dveřím a otevřu je. „ Itsuke spí.“ Podívám se ke dveřím. Otevřela jsem jen tak abych byla vidět já. Sama dveře přibrzdím chodidlem, aby nešli tak snadno otevřít. „ Potřebujete něco?“ Snažím se znít bezstarostně. Klidně jako vždycky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kompletní změna Za dveřmi stojí celá parta, všichni se usmívají. "Proč musíme něco potřebovat?" vyplázne na tebe jazyk Yuzu a Hiraki ji hned začne uklidňovat. "Přišli jsme se na vás podívat," zaculí se Haru a snaží se nakouknout do pokoje, aby viděla Itsukeho. "Jak mu je?" zeptá se vlkouš a konečně pustí vzpouzející se Yuzuki. Se stejnou otázkou v očích na tebe kouknou všichni. Itsuke se mezitím převalí na bok a ty uslyšíš, jak se deka, kterou byl přikrytý, sveze na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna „ Já nevím Yuzu.“ Podívám se na ní a následně i na Hirakiho, který jí chytí. Nenechám Haru nakouknout do pokoje. Nechci aby ho viděli v tomhle stavu. „ Nic moc Hiraki. Teď …“ Ani nedopovím. Zaslechnu šustnutí látky peřiny. Okamžitě se otočím, dveře nedveře, návštěva nenávštěva. Je to jedno v tuhle chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kompletní přeměna Jakmile ses otočila, aby ses podívala na Itsukeho, který k tobě právě ležel zády, Yuzu toho využila a vetřela se dovnitř i přes Hikariho snahu ji zastavit. Trochu do tebe vrazila a podívala se směrem k posteli. Naštěstí Itsuke na zádech měl ještě pokožku normální a ruce měl položené před sebou, takže nešlo vidět, že by se mu kůže loupala. Snad jen drobný náznak na rameni, kde prosvítal zářivě rudý kus ramene. Naštěstí se nezdá, že by si toho Yuzuki všimla. "Vidíš Yuzu, spí. Vypadá, že je v pohodě, měli bychom jít," dojde k ní, vezme ji za ruku a odtáhne pryč z pokoje. Sice se chvilku brání, ale pak jen přikývne a podívá se na Kaori. "Nevynechávej nás z toho, zubatko. Jsme přátelé, ne? Nebýt něj... nebýt Itsukeho... tak bych..." trochu se zakoktá a radši se otočí a schová se vlkoušovi do náručí. "Nejsi na to sama, Kaori, jsme tu s vámi," řekne tiše Haru, stále stojící před dveřmi. Hinata i Moe na její slova přikývnou a pousmějou se. V tu chvíli se Itsuke opět převalí, zpět na záda, ale to je Yuzuky s vlkoušem už za dveřmi, takže jeho aktuální podobu už nevidí (viz obrázek výše :)). |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna Oddechnu si, když vidím, že se otočil jen na bok a podívám se na Yuzu, která vlítla do pokoje. Zamračím se na ní. To už jí tahá vlkouš ven z pokoje a docela zdárně. Mlčím když promluví. Vynechávám je. Nechci jim přidělávat starosti a hlavně ne ten šok. Pak se ale ozve Haru. A mě dojde trpělivost. „ Chceš to vidět?!“ Ozvu se chladně. Chytím jí pevně za rameno a otočím se s ní k posteli ve chvíli, kdy se Itsuke otočí na záda. „ Vidíš to?!“ Zeptám se jí tvrdě ale ani se na ní nepodívám. Jen se dívám na tělo svého milovaného jak se rozpadá. „ Chtěla jsem tě toho ušetřit… Doufám, že si spokojená. A teď… jděte. Prosím.“ Vystrčím jí ze dveří. Podívám se po všech co tam jsou. Neumím se usmívat. Ne když cítím, že Itsuke trpí. Že je to pro něj nesnesitelné mučení. A že jsem jediná, kdo ho může uhlídat, aby nic neprovedl. „ Chci aby jste byli v bezpečí. Kdyby se rozběsnil, nemáte šanci.“ A já vlastně asi taky ne. Ale to vědět nepotřebují. „ Běžte. Hned jak ho to přejde a bude mu dobře, přijdeme za vámi. Hned… jak bude v pořádku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Už jen pár hodin do konečné fáze Haru se vyděšeně zalkne, když ji chytíš a vtáhneš do pokoje. Vyvalí oči na Itsukeho, neví, co má říci a z očí jí vyhrknou slzy. Ucítíš, jak se za vás postaví ostatní, jak všichni najednou zadrží dech, když spatří, jak Itsuke vypadá. Když se otočíš, abys vystrčila Haru ze dveřích, všichni zacouvají, soucitně se na tebe podívají, pak sklopí hlavu. Neví, co mají říct, tak radši mlčí. Pak se jen omluví, rozloučí se a potichu odejdou. Haru na tebe ještě chvilku se slzami v očích kouká, pak také odejde. Zavřeš dveře, podíváš se zpět na Itsukeho. Bílé vlasy silně kontrastují s jeho černou pokožkou, stejně tak i jeho řasy a obočí. Nezdá se, že by trpěl, i když se občas přetočí, nebo zatne zuby, které jsou výrazné vystupujícími špičáky. Nezdá se, že by se měl hned probudit. Nezmění se to ani o pár hodin později, když se už stmívá. Už má na sobě jen minimum své původní pokožky a každý jeho sval je precizně vyrýsovaný. Rudé žilky, jakoby pulzovaly, dech je výraznější, chvilku rychlejší, chvilku slabší. Je trhaný. Pak, půl hodiny před půlnocí najednou otevřel oči, které jsou zářivě rudé, bez náznaku zorniček (jednolitě rudé). Jsou stejně rudé, jako žilky pulzující na jeho těle, či svaly, které mají jinačí barvu, než černou. Posadí se, protáhne, až v něm zakřupou všechny kosti a podívá se na tebe. Pusu má otevřenou, zuby lehce vyceněné. Dýchá zhluboka, velmi pomalu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna Nechtěla jsem jí tak vylekat. Nechtěla. Opravdu ne. Jenom už jsem z toho tak moc nervosní, že si neuvědomuju že tím co dělám někomu ubližuju. Nakonec ale odešli. Všichni. Nechali mě tam s Itsukem a mojí zlobou. Zavřela jsem dveře a došla jsem k oknu, kde jsem strávila vlastně zbytek dne a noc až do doby než se Itsuke probudil. Probudil… Jistě. Jestli se to tak dalo říct. Ale určitě ano. Zbývalo deset minut do půlnoci a pak ještě pět možná šest hodin do svítání. Možná by už po půlnoci bylo všechno za ním, ale opravdu to tak bylo? Polkla jsem a zvedla jsem se z okna. „ Itsuke? Jak ti je?“ Zeptám se opatrně a prohlédnu si ho. Nevypadá až zase tak zle. Vypadá dobře. A nebo alespoň mému démonskému já se to docela líbí. Nádech hrůzy dělá svoje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Půlnoc Itsuke nehnutě seděl na posteli, koukal před sebe, dokud jsi jej neoslovila. Podíval se na tebe, ale nezdálo se, že bude nějak reagovat. Pak se mu najednou rozšířily oči, zaklonil hlavu, tělo se mu proplo a s křikem, který se vydral z jeho hrdla, se mu ze zad rozbalila kožená blanitá křídla. V tu chvíli jsi ucítila silný nápor temné aury, ne nepodobné té tvé. V tu chvíli jsi věděla, že je proměna dokončena, a ani jsi nevěděla jak to víš. Cítila jsi to. Jeho dech se zrychlil, podíval se na tebe a v jeho obličeji si poznala, že je hladový. Zvedl se z postele, zamířil k tobě. Pak se rozběhl a rychlostí, kterou jsi u něj ještě neviděla, proskočil oknem. Sledovala jsi ho, jak roztáhl křídla, jakoby se chtěl pokusit vzlétnout, párkrát jima máchnul, ale každým jinak. Nevěděl, jak je používat a tak střemhlav zamířil k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna Trhnu sebou, když vykřikne a začne se propínat. Podívám se na něj ale ani se nehnu. Nechci a nesmím. Překvapí mě, jak se ale rozběhne, jak se ke mně vrhne. Kolem mě a pak proskočí oknem. Prudce se otočím a vydám se okamžitě za ním. Viděla jsem jak se snažil rozletět, ale jak mířil k zemi. Nemyslím, že by se mohl zabít tím, že se rozplácne na zemi, ale mohlo ho to hodně bolet. Skočila jsem nakonec okamžitě dolů. Mě to nic neudělá. A díky tomu, že on je větší a neumí křídla ovládat, takže je sem tam daleko dřív než on. „ Počkej!“ Zavrčím na něj a chytím ho za křídlo, ještě ve vzduchu ho otočím na záda a srazím ho na zem. Pevně ho chytím a sednu mu na hrudník. „ Nesmíš Itsuke.“ Zavrčím autoritativně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Poslední fáze Jakmile jej chytíš za křídlo, pokusí se vytrhnout, ale nepodaří se mu to. Ovšem ty ho na zem svalíš snadno. Usadíš se na něj, dokonce na něj i promluvíš, ale nezdá se, že by tě nějak vnímal. Spíše naopak, rozzuřilo ho, žes ho zastavila. Chytne tě kolem boků, bez sebemenší námahy tě zvedne a odhodí tě. Ne nijak daleko, nebo nějak silně. Nejde v tom vycítit náznak toho, že by ti chtěl ublížit, jen se tě chtěl zbavit. Jakmile je zase volný, vymrští se na nohy a rozeběhne se směrem do lesa. Nutno podotknout, že celkem rychle. Než se stihneš zvednout, prolítne kolem tebe cosi chlupatého a nad tebou cosi přeletí. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna Snažím se ho chytit. Udržet, ale nemám šanci. Ne. Ani nevím jestli by ho dokázal zastavit třeba otec. Podívám se směrem, kterým utekl a pokusím se zvednout, ale najednou přes mě něco přeběhne rovnou za ním. Vlkouš? Možná. Okamžitě se zvednu a vydám se co nejvyšší rychlostí rovnou za Itsukem. „ Nesmí se dostat k žádnému člověku!“ Zavolám a utíkám co to jde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Půlnoc Běžíš rychle, velmi rychle, dokonce za krátkou chvilku předběhneš i vlkouše a doženeš Itsukeho. Nebo se mu alespoň dostaneš na dohled. Ani nevíš jak, ale najednou se všichni ocitnete na silnici, kde je zastávka a tunel do lidského světa. Před tunelem stojí Hinata, Haru a Moe, všechny tři ruce natažené, Moe s Haru otevírají papuly, jakoby něco říkali, Hinata jen upřeně civí na Itsukeho. Když se dostane dost blízko, zamrazí ho do kostky ledu, ale to ho nezastaví. Pak najednou narazí do neviditelné stěny takovou rychlostí, že odlétne pár metrů zpět. Jenže zpětný ráz srazí i všechny tři dívky notný kus do tunelu. Itsuke se začíná zvedat, ale v tu chvíli jej srazí vlkodlak a ze vzduchu se na něj ještě vrhne succuba. Neudrží ho dost dlouho, avšak poskytnou ti dost času na to, aby ses postavila před tunel. Když succubu i vlkodlaka ze sebe setřese, rozeběhne se proti tobě, pevně odhodlán prorazit. Neútočí, jen běží proti tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna Vím, že nemám moc času, vím že moc času ani nezbývá a Itsuke někoho napadne. Napadne a zabije a sní. Je to strašná představa. Bojovali s ním. Snažili se. Ale přesto byl moc silný. Silný na nás všechny. Dali mi čas, abych se postavila do jeho cesty a tak jsem se mu zadívala do očí. Nebyl to on, pochybuju, že mě vlastně poslouchal, nebo vůbec poznával. Kdo ví. Rozběhl se proti mně. Přišla jsem si najednou strašně malá. Zapřela jsem se a připravila na náraz. Jakmile přišel, chytila jsem se ho pevně. Pevněji než mohl očekávat. Semnou už jen tak nevzlétne, zvlášť když mu v tom bráním. Nedostane se odsud tak rychle. „ Itsuke prosím!“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Půlnoc Ač se zdálo, že se Itsuke vyhýbá tomu na tebe zaútočit a prát se s tebou, jeho touha jíst nad ním zvítězila. Nebral zřetel na tvá slova, nevnímal, co říkáš. Chytil tě za zápěstí, pak i za druhé a trhl směrem dolu. Bylo mu jedno, jestli si ublíží, snažil se tě setřást. Nedala ses, vykroutila ses a i přes svůj odpor mu ublížit, jsi mu jednu musela natáhnout. Sice odlétl v dáli, porazil jeden strom, ale brzy byl zpět, jakoby se nic nestalo. Tentokrát se ale pustil do boje. Prali jste se dlouho a nešlo poznat, kdo má navrch. Chvilku jsi to byla ty, pak zase on. Jenže ty jsi na rozdíl od něj podléhala únavě, zatímco on byl stále zuřivější. Pak se mu podařilo tě složit na zem, překročil tě a uháněl k tunelu. Jenže těsně před tunelem jej kdosi zastavil a celkem nevybíravým způsobem. Chytil ho za křídlo a silně jím trhl k zemi. Křídlo mu zůstalo v ruce, zatímco Itsuke tvrdě dopadl na zem. Když ses podívala, kdo to je, spatřila jsi otce. Itsuke se chtěl zvednout, vrátit úder, ale tvůj otec ho hrubým kopancem uzemnil a pak ho přidupl k zemi. "Co se tam válíš? Vstávej," křikl na tebe a naznačil ti, abys k němu přišla. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna Začali jsme se rvát. Bolelo to. Ne tělesně, ale psychicky. Nechtěla jsem mu ublížit. Vůbec. Ale nešlo to jinak. Nešlo to jinak, než se ním prát. Ovšem byl daleko mocnější než já. Silnější a ne jen fyzicky. Byl neúnavný. Draví. Hladoví. Trvalo to notnou chvíli, ale nakonec semnou mrštil o zeď a vzápětí o zem. Zůstala jsem ležet. Bolela mě hlava. Nejspíš mi z ní valila krev. Ale to nejhorší to nebylo. Pohlédla jsem směrem, kterým se rozběhl a pak poděšeně vykřikla. Zaslechla jsem známí hlas. Otec. Skousla jsem si ret a zvedla se, načež jsem vyrazila rovnou k nim. Bolest nebolest. Snažím se nedát to znát, ale jde se mi špatně. „ Co teď.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Půlnoc Mezitím, co jsi přešla k otci a zatím ležícímu Itsukemu se probrali i ostatní. "V brašně mám syntetickou krev a krvavé vepřové, vyndej to," přikáže ti otec, zatímco drží Itsukeho na zemi. Jde vidět, že do toho musí vkládat celkem dost síly a i přes to s ním Itsuke cloumá. "Nejdříve mu nalij krev do krku, všechnu a ať jí polkne. Pak mu dej ten kus masa," přikáže ti a stále jej usilovně přidržuje na zemi. Ty si všimneš, že mu kouzli pomáhá Moe i Haru a Hinata svým ledem, zatímco Hiraki a Yuzu ti podají krev a maso zavřené ve vzduchotěsné dóze. Snažíš se mu nalít krev do krku, ale zprvu se vzpouzí. Až další otcův úder ho přinutí krev vypít. Trochu jej to uklidní, ale o to více to přidělá práci těm, co jej drží. Když mu pak dáš maso k ústům, zakousne se do něj a celkem rychle jej sní. Tvůj otec na to jen kouká a nesouhlasně vrtí hlavou. "Tohle ho neuklidní," pronese spíše sobě a zdá se, že je celkem naštvaný. Nejspíše na sebe. "Musíme ho udržet do úsvitu, pak by se mohl uklidnit," řekne s námahou Moe. "Jako u vlkodlaků," kývne Hiraka, který Itsukemu drží ruce. "To by mohlo fungovat," připustí otec a trochu více jej přidupne. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Půlnoc Hlavu mu chytím mezi kolena a pokusím se do Itsukeho nalít krev. Modlím se, aby to skončilo brzy. Brzičko. Protože tohle dlouho nevydržíme. I otec ho má problém udržet. I když to nedává znát. „ A co když to tak nefunguje. Ředitel říkal, že se zatím nikdy nepovedlo nikoho změnit v démona. Co když… jsem z něj udělala vraždící stroj?“ Zeptám se se strachem a podívám se na otce. V očích mám slzy. Nehodlám nechat Itsukeho umřít, ale co když nic jiného nezbude? Co když ho otec bude muset zničit. Budu otce nenávidět? A nebo budu nenávidět sebe? Samozřejmě, že budu nenávidět sebe. Udělala jsem mu to já. Byl tu kvůli mně. Skloním pohled k Itsukemu a zadívám se na jeho tvář. V očích mám slzy. Pevně chytím jeho ramena, ale už se na nikoho nepodívám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Půlnoc Nikdo na tvůj dotaz neodpověděl, ani otec ne. Tvé slzy dopadly na jeho tvář, což jej trochu zklidnilo a přinutilo podívat se na tebe. Chvilku tě sledoval, občas mrkl, pak se ale zase začal vzpouzet. Všimla sis, že křídlo, které mu před tím tvůj otec utrhl, mu už dorostlo a opět se zplna hýbalo. Nezdálo se, že by byl nějak unavený, jen už nebyl tak podrážděný a agresivní. I přes to se snažil vymanit. Teprve až pak, když se na obzoru začínalo objevovat sluneční světlo, se začínal uklidňovat. Už jste nemuseli vynakládat tolik síly, aby jste jej udrželi. Ještě před hodinou vrhal pohledy po všech, ale teď, minimálně už půl hodiny, sledoval jen tebe. "Ka-o... Ka-o-- Ka-o-ri," ztěží, jakoby mu to dělalo problémy, vyslovil tvé jméno, než zavřel oči a jeho tělo povadlo. "Usnul," řekl tiše otec, když se k němu sklonil a zkusil jeho tep. Podíval se na ostatní a řekl jim, že ho už mohou pustit. Pak ho zvedl ze země, pronikavě pískl a od cesty v lese se vyřítil kočár, který všichni tak dobře znali. "Měli byste se vrátit do školy," řekne ostatním, ale všichni, dokonce i Hinata, začnou namítat, že je víkend a chtějí být s Itsukem a s tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Změna Už jsem byla skoro mimo. Sotva jsem zvládala ho přidržovat, neudržela bych ho, kdyby otec povolil. Slzy dopadali na jeho vzpouzející se tvář. Přestal jen na chvíli, kdy ho první slzy zarazili. Pak ale zase začal. Teprve až když se začali objevovat první sluneční paprsky, přestal tolik bojovat. Přestal se vzpouzet. A nakonec se uvolnil úplně. Sledoval mě. Jenom mě. A já sledovala jeho. Dívala jsem se do těch rudých očí. Dívala jsem se na něj a nemohla jsem přestat ronit slzy. A pak promluvil. On. „ Itsuke.“ Vydechnu. Bolestně. Pohladím ho po tváři a políbím ho na čelo. Otec se k němu skloní a skontroluje mu tep. Teď vypadá skoro jako mrtví. Pak ale řekne, že usnul. Zvedne ho a začne pískat. Zvednu se a podívám se na otce a Itsukeho. Dva muži mého srdce. Miluji je. I když každého jinak. Pak se podívám na ostatní. Otec je požádá, aby odešli do školy, ale oni nechtějí. Chtějí jít s námi. „ Pomohli nám. Měli by jít s námi otče.“ Povím tiše a skousnu si ret. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta na zámek Otec se na tebe podívá, zatímco kočár zastaví přesně před vámi. Pak si jen povzdechne a přikývne. Zezadu přiběhne slouha, který vám otevře dveře a všichni nejdříve nechají nastoupit tvého otce s Itsukim, pak tebe a nakonec se tam naskládají sami. Jakmile všichni sedíte, otec zaklepe na střechu a kočár se rozjede. Před palácem na vás čeká několik sluhů, přičemž dva mají mezi sebou nosítka. Hned jak zastavíte, sluhové vám otevřou dveře, nechají vás vystoupit a pak si převezmou Itsukeho. "Odneste ho do pokoje," vydá příkaz a ty sleduješ, jak Itsukeho odnáší do zámku. Pak se otec podívá na vás a tiše si povzdechne. "Nechám vám připravit pokoje a něco k jídlu. V pondělí ráno ale půjdete všichni do školy, bez ohledu na to, jak na tom bude, jasné?" řekne přísně a kývne na sloužící. "Platí to i pro tebe, Kaori. Teď se běž najít, pak můžeš za ním," podívá se na tebe a aniž by čekal na odpověď, otočí se a odejde. Všichni v tichosti stojí, pozorují dveře, ve kterých zmizel Itsuke a po něm i tvůj otec a neví, co říci. Pak se jich ujmou sloužící a odvedou je do jídelny. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Usadím se vedle otce, chytím Itsukeho za ruku a vlastně celou cestu ho nepustím. Sem tam díky tomu kontroluju jeho tep. I když je slabí, pořád ještě žije. Nechám první vystoupit na zámku otce, pak vystoupím já a ostatní. Itsukeho okamžitě odnesou pryč. Už už chci něco namítnout, ale otec začne rozkazovat. Všem nám dá jasné instrukce. Nedá se tomu nijak odporovat. „ A-ale…“ Polknu a podívám se na něj. Nenechá mě říct ani slovo. Odejde. Chvíli stojím, ale najednou se cítím strašně unavená. Nadechnu se a vydechnu než se opřu o imaginární sloupek, který ve skutečnosti není a upadnu prostě na zem. Všechno mě najednou strašně bolí. Co si budeme namlouvat, Itsuke mě pěkně zřídil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zámek Sloužící tě spatřili, jak jsi upadla, podepřeli tě a pomohli ti do tvého pokoje. Když otevírali dveře od tvého pokoje, z vedlejšího jsi cítila Itsukeho temnou auru. Byla stále stejná, jen ne tak zuřivá, tak agresivní. Všimli si tvého pohledu a ujistili tě, že hned jak se probudí, dají ti vědět. Teď by sis prý měla odpočinout. V pokoji ti služky pomohly se převléci, vypít krev, kterou pro tebe měly připravenou a pak tě uložily do postele. O pár chvil později jsi spala jako zabitá. Probudil tě lehký otřes tvé postele, skoro jakoby si k tobě někdo vlezl. Když jsi pootevřela oči, spatřila jsi Haru, která si k tobě přilehla a objala tě. Z očí ji tekly slzy, ale byla potichu, myslela si, že pořád spíš. Její objetí bylo příjemné, uklidňující, ale ne jako Itsukeho. Ovšem i to stačilo, abys opět usla. Za dalším probuzením stála sloužící, která s vámi lehce zatřásla a tichým hlasem se váš snažila probudit. "Už je vzhůru, slečno a rád by vás viděl," říká ti tiše. Haru se okamžitě probere, podívá se na sloužící, pak na tebe a začne tebou nevybíravě třást: "Kaori, slyšíš? Prý se už probral." |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Podepřeli mě. Odvlekli mě do pokoje. Vážně jsem toho měla dost. Ani nevím jak jsem se dostala do postele. Jak jsem se převlékla a jak do mě dostali tu krev. Spala jsem snad dřív než mě položili na postel. Asi. Probrala jsem se snad jenom na chvilinku, když ke mně někdo vlezl. Rozespale jsem otevřela oko a všimla si Haru. Obejmu jí a zase usnu. Usnu jako předtím. Jen jí jemně objímám. Jenže pak semnou začne někdo třást. Nervosně a dost nevrle se ohlédnu. Nemám ráda, když mě někdo budí. První buzení je ale jemné… A pak zuřivější. Poplašeně sebou škubnu a sednu si. „ Slyším.“ Vyhrknu a začnu se zvedat. Moc okolí nevnímám. Jsem zamotaná v dece a špatně se mi leze ven. Skoro upadnu na zem. Okamžitě se rozejdu rovnou k pokoji Itsukeho hned vedle. Nevypadám zrovna v přijatelném stavu, ani si neuvědomuju, že na sobě mám noční košilku. Ale to je teď jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Když se proberu, je venku už tma. Kde to jsem? rozhlédnu se zmateně kolem sebe, než mi dojde, že tenhle pokoj znám. Jak? Jak jsem se tu ocitl? Vždyť... vždyť jsem byl u Kaori v pokoji, tak co dělám tady? nechápavě se vytáhnu do sedu a rozhlížím se kolem sebe. Jak se opřu, cosi mne zatlačí do zad. Otráveně tam zašátrám a nahmatám něco, co připomíná kožnatá křídla. Když si uvědomím, že mi vyrůstají ze zad, poděšeně odskočím dopředu. Hned na to si uvědomím, že i přes to, jaká je v pokoji tma, vidím lépe, než za světla. Zaslechnu nějaký zvuk z chodby, hned na to rychlé kroky a slova z vedlejšího pokoje. Další kroky a pak se rozletí dveře do mého pokoje, v mém pokoji se rozsvítí, až si instinktivně zakryju oči rukou. Pak si ale uvědomím, že nejsem oslněn. Spíše mne ale upoutá vzhled mé ruky, nakonec i celého těla. Trochu se zděsím, než si uvědomím, kdo stojí ve dveřích. Podívám se na ní, trochu zamrkám a usměju se. Neuvědomuji si, jak to vypadá děsivě. "Kaori," řeknu tiše, pokusím se vstát, ale kdosi mi v tom zabrání. "Měl byste ještě ležet, mladý pane," řekne mi sluha a přinutí mne si zase lehnout. MH.: Stále vypadá stejně, jako před tím, jen mu tolik nežhnou oči a nemá hladový a nepříčetný výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „ Itsuke.“ Vyhrknu a rozejdu se rovnou k němu jen co se rozletí dveře, jak je prudce otevřu. Je mi jedno, že je v pokoji tma. Okamžitě se k němu vrhnu a obejmu ho. „ Tys mi dal…“ Zašeptám potichu a přitisknu se k němu. Je mi jedno jak vypadá. Je mi to jedno. Je to Itsuke. „ Jak se cítíš?“ Zeptám se s úsměvem a políbím ho. Usmívám se. Je vzhůru a je to on. Už nehodlá vraždit. Tedy ne teď hned. „ Vypadáš dobře.“ Pochválím ho s úsměvem a zadívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Kaori se ke mě vrhne, obejme mne a pevně se ke mě přitiskne. Jen se usměju, také ji obejmu a přivinu ji blíže k sobě. "Jakoby se po mě válela celá škola," odpovím jí se smíchem, když se mě zeptá, jak se cítím a pak mne políbí. Polibek jí oplatím a poodhrnu jí vlasy z obličeje, abych se jí mohl podívat do očí. "Dobře, fakt?" podívám se na sebe a zasměju se. Pak si všimnu, že ve dveřích stojí Haru a tváří se trochu vystrašeně. Chvilku ji pozoruji a pak se usměju, načež jí pokynu, aby šla k nám. "Co se vůbec dělo? A jakto... jakto, že jsem tady?" nechápavě se jich zeptám. O svém novém vzhledu zatím moc nemluvím. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „ Mě se líbíš… to je důležité ne?“ Pousměju se a pohladím ho po zvláštní kůži na tváři. „ Itsuke… včera si … se proměnil úplně. Jak vidíš. Včera si to v podstatě nebyl ty, ale tvé démonské já, které… lačnilo po krvi, chtěl si maso. Lidské. Snažili jsme se tě zastavit, ale si moc silný. Přišel nám na pomoc můj otec. Zastavil tě a do rána jsme museli počkat, dokud si se neuklidnil. S prvními paprsky slunce jsi odpadl.“ Dívám se mu do očí. „ Otec nás odvezl sem. Postaral se o tebe.“ Zarazím se. „ To mě přivádí k tomu, že nevím proč to udělal. Nebyl z tebe nadšený. Takže nechápu, proč tě teď zachránil. Zvláště po tom co jste se o prázdninách poprali, kvůli tomu kříži. Možná kvůli mně, ale … nejsem si jistá.“ Kouknu se na sluhu. Mávnutím ruky ho pošlu pryč. To ale přijde zase Haru. „ Neboj se ho. Už nám nic neudělá. Alespoň teď ne.“ Kouknu na ní s úsměvem a pohladím jí po vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Poslouchal jsem Kaori, když mi vysvětlovala, co se včera stalo. Nechtělo se mi věřit jejím slovům, ale věděl jsem, že je to pravda. Sice jsem si z té noci nic nepamatoval, ale věděl jsem, že ona by mi nelhala. "Neublížil jsem nikomu?" zeptám se pak, když domluví. Také by mě zajímalo, proč mi její otec pomohl, ale ne tolik, jako to, jestli jsem někomu ze svých přátel neublížil. Když k nám přijde Haru, usměju se na ní a také ji pohladím ve vlasech. Pak ji, stejně jako Kaori, obejmu. "Už je to dobrý, Haru," usměju se na ni a pak políbím Kaori. "Takhle ale do školy nemůžu," řeknu po chvilce a hned na to se zasměju. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „Dostali jsme od tebe pěkně do těla. Úplně všichni. Jediný kdo s tebou neměl takové potíže byl otec. Víš že ti utrhl křídlo a to ti rychle zase dorostlo zpátky?“ Zeptám se ho a jemně se dotknu jeho křídla. Nakonec se k němu přitisknu. I když ne úplně spokojeně, když k sobě přitiskne i Haru. Nakonec jí ale obejmu taky. „ Je to dobré… snad už se to bude jenom zlepšovat… Neboj se.“ Kouknu na ní a pak na Itsukeho. Doufám, že bude v pořádku. Snad se brzy změní zpátky. „ No to asi ne. I když… zameškat už nemůžeš… třeba by ti ředitel udělal nějakou vyjímku dokud by se to nesrovnalo. Tak jako mě.“ Povím a pousměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek "Utrhl mi křídlo?" překvapeně se na ní podívám a zahýbám zmíněnou novou částí mého těla. Musím říci, že to ani nebolí. Objímám jak Haru, tak i mou milovanou Kaori. Jenže Haru se po chvilce vymaní a s omluvou a úsměvem odejde. Asi nám chce nechat trochu soukromí. "O tom pochybuji, že by mi dal výjimku," zasměju se. "Ty vypadáš normálně, jen jsi... jen máš jinou barvu vlasů a očí, ale já?" mrknu na ní a políbím jí. Pak si ji stáhnu úplně do postele, aby si lehla vedle mě. "Snad přijdu na to, jak se vrátit do lidské podoby," řeknu pak a pevně Kaori obejmu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Haru odejde a já zůstanu s Itsukem sama. Přitisknu se k němu a nechám ho aby mě stáhl sebou do postele. „ Jenže alespoň by neměli kecy, že si člověk. Což… nejsi. Přeměna se povedla. Si první, kdo to přežil.“ Usměju se na něj a políbím ho. Přitulím se k něj a ani se nehnu. „ Je z tebe démon třídy S. Stejně jako jsem já a můj otec. Myslím, že už proti tobě toho tolik mít nebude. Doufám v to.“ Kouknu mu do očí a políbím ho. Je zvláštní ležet vedle démona. Vedle opravdového nefalšovaného démona. Proměněného do své vlastní podoby. Já vlastně nikdy nezkoušela ze sebe udělat démona jako je teď Itsuke. Ani si nedokážu představit, jak bych vypadala. „ Jenže já budu vypadat normálně asi vždycky Itsuke. Ale co ty? Potrvá asi hodně dlouho než se to naučíš ovládnout. Než se zase proměníš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Usměju se, když zmíní keci spolužáků. Má pravdu, teď už nikdo nebude čmuchat, jestli jsem člověk, nebo ne. "Myslím že ne," usměju se, když si uvědomím, že kolem sebe šířím stejnou auru jako ona. Když pak zmíní, že mi asi potrvá dlouho, než se naučím svou novou sílu ovládat, jen tiše přikývnu. "Ani nevím, jak s tím začít," povzdechnu si pak a zahledím se na Kaori. Musím uznat, že mne přitahuje mnohem více, než kdy před tím. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „ Možná by ti pomohlo, kdyby tvou moc svázali stejně jako mou.“ Zamyslím se a podívám se kolem. Nakonec mu položím hlavu na rameno a zavřu oči. Začnu ho hladit po hrudi. Pak ho ale políbím. Jemně, něžně. „ Netlačí tě ty křídla? Když na nich ležíš?“ Zeptám se a políbím ho znovu. „ Naučíme tě to Itsuke. Ovládneš svou moc. I když to potrvá. My se to učili od malinka, ale tebe to budeme učit od teď.“ Lehce se ušklíbu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek "Možná ano," přikývnu na její návrh svázat mou moc. Položí mi hlavu na rameno a začne mne hladit po hrudi, zatímco jí hladím na zádech. Políbí mne a já se trochu uculím. "Trochu, ale nic, na co bych si nezvykl," usměji se a tentokrát, když se mne pokusí znovu políbit, nastavím rty a polibek prodloužím. Pak mi slíbí, že mne naučí ovládat svou moc, na což se usměju a tentokrát ji políbím já. "Tak dobře," usměji se a přivinu ji blíže k sobě. "Nejdříve se ale chci naučit ovládat křídla. Hlavně je schovávat," zakřením se, když se musím trochu nadzvednout, abych si rozhýbal přeležené křídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „ To si možná budeš muset zvyknout no.“ Přikývnu a pousměju se. Nahnu se k němu políbím ho znovu. Je úžasný. „ S tím ti bude muset asi pomoct Yuzu.“ Kouknu na něj. Usmívám se. „ Miluju tě ty můj démone.“ Ušklíbnu se a lehce ho kousnu do rtu. Zvednu se na lokty a dlouze ho políbím. O něco dravěji. Vášnivěji. Polibek nepřeruším dost dlouho. Vychutnávám si ho. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek "Zvyknu," usměju se na ní a vychutnám si polibek, který mi dá. Když pak zmíní Yuzu, zasměju se. "A já te-" nedokážu doříct, protože se nade mne nahne a ucpe mi pusu vášnivým polibkem. Chytnu ji kolem boků, stáhnu si ji na sebe a polibek jí začnu vroucně vracet. Ani já se nemám k tomu polibek přerušit a vychutnávám si jej co se dá. Zároveň s tím přijdu na to, že nepotřebuji tolik dýchat, jako dříve. Hladím ji na zádech, vychutnávám si úžasný polibek a nechci ji ani za nic pustit. "Šel bych se projít," řeknu pak, když polibek ukončíme a podívám se jí do očí. Už mě bolí celé tělo od toho věčného ležení. Navíc, za poslední měsíc jsem se toho naležel a naspal až až. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „Projít?“ Zeptám se tiše, když na něm tak ležím. Opatrně si na něj sednu obkročmo a zadívám se na něj. Pousměju se. Nepustím ho jenom tak. „ Co kdybys ještě chvíli ležel… semnou.“ Zeptám se potichu a laškovně ho pošimrám na žebrech. Dívám se mu celou dobu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Sedne si na mne, podívá se mi do očí a usměje se. Nezdá se, že by se k něčemu měla, což mne přinutí se usmát a poodhalit tak výrazné špičáky. "Myslím, že tomu nedokážu říci ne," usměju se, když mne pošimrá na žebrech a přejedu jí prstem po bocích, pod košilkou, přičemž palcem lehce zavadím o její dokonalá ňadra. Vyjedu rukou pod její košilkou až k jejímu krčku (čímž jí vyhrnu košilku až k prsům), lehce ji chytnu a přitáhnu si ji k sobě, abych ji mohl políbit. Vášnivě, chtivě a dravě. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek S úsměvem vycením špičáky a zadívám se mu do očí. Jakmile mě začne hladit po těle, lehce se propnu a užívám si jeho doteků. Malinko zakloním hlavu a prohnu se. Pak se ale skloním k němu. Políbí mě a já stejně náruživě protáhnu polibek tak jako on políbil mě. Začnu ho svlékat a polibky zasévat jeho nové tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Polibky jen víří, jeden za druhým, jeden vášnivější než druhý. Stáhnu z ní košilku, zatímco ona začne stahovat věci ze mě. Vzhledem k tomu, že mám jen kalhoty, není to nic složitého. Začne mne líbat po celém těle, já ji hladím na zádech a ve vlasech. Užívám si jejích polibků a jde to poznat i na tom, jak se mi vzrušením třepou křídla. Nevím proč, ale zdá se mi, že tohle tělo je na tyhle hrátky citlivější, než mé lidské. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Tiše se rozesměju, když si všimnu jak se mu potřepávají křídla. Pak ho dlouze políbím a sjedu mu rukou rovnou k jeho chloubě. Líbám ho, všude kam v téhle pozici dosáhnu. Na chvíli se zaměřím i na uchu, chvíli pak zase na krk, na rameno. Na hruď. A pak znovu na rty. A pak mu i sobě stáhnu i zbytek oblečení. Odhodím ho stranou a zadívám se mu do očí. Nadechnu se a vydechnu, než na něj opatrně začnu dosedat. Se vší něžností. Nechci mu ublížit. Dosednu co nejvíce to jde. Přitisknu si jeho ruku k prsu a na krátko se zakloním. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Ucítím její prsty, jak jedou po mé hrudi stále níže a níže a zastaví se až na nejcitlivějším místě všech mužů. Trochu se napnu, když se ho dotkne, když jej uchopí a pak na něj velmi pomalu, jemně dosedne. Držím ji za boky, kde ji i občas hladím a jakmile dosedne a přendá mou ruku na její prso, jemně jej stisknu a pomalu, velmi opatrně a něžně začnu pohybovat pánví. Při tom si ji druhou rukou stáhnu opět k sobě, abych ji mohl líbat. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Nenechám se stáhnout k němu, přitáhnu si ho já k sobě do sedu. Nohama ho jemně obejmu kol boků, rukama kolem krku a dlouze ho políbím. Ňadry se jemně otírám o jeho hruď zatím co se opatrně zhoupávám na jeho klíně. Nakonec ho začnu líbat. Opět různě. S tichými rozvášněnými vzdechy se s ním opět pouštím do výru rozkoše a vášní. Kdo ví jak dlouho tohle potrvá, ale rozhodně se to snažím udělat co nejlíp pro nás oba. Dobře, hlavně pro něj, ale myslím i malinko na sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Vytáhne si mne do sedu, obejme mne kolem krku a začne mne líbat všude možně. Užívám si toho, zatímco ji držím kolem pasu a hladím na zádech. Ihned poznám, že se snaží udělat dobře hlavně mě, ale to brzy utnu. Tentokrát chci, aby si to užila ona, proto mé ruce sjedou k jejímu zadečku a já si ji začnu zlehka, opatrně a jemně přizvedávat. Mé rty sklouznou k jejímu krčku, kde pomalu putují k jejím ňadrům. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Zavrním mu do ucha, když mi začne pomáhat a užívám si to. Nastavím mu vlastní krk a rukou mu lehce zajedu do vlasů, abych si ho k sobě o trochu víc přitiskla. Nehledě na následky, tohle je rozhodně čím dál lepší. I když z toho může být pěkný průšvih. Ani nevím jak by otec reagoval, kdyby nás takhle přistihl. A nebo hůř, kdybych přišla nějakou. Náhodou do jiného stavu. Takhle… Zarazím se. Nadechnu se a vydechnu. Podívám se na Itsukeho. Pochybuju, že by jsme to jen tak zvládli. Trochu zamrkám. Přesto se nedonutím k jedinému slovu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Dostanu se až k jejím prsům, které začnu laskat a jemně jazykem dráždit, přičemž si ji stále přizvedávám a opět nechávám dosedat. Cítím její ruku ve vlasech, i tu sílu, jak mne tiskne blíže k ní. Pak ale ucítím jak se zarazí, rychle se nadechne a vydechne. Přestanu ji nadzvedávat, podívám se na ní. "Co se děje, lásko?" zeptám se jí tiše a nechám ji pomalu dosednout. Hned na to se podívám ke dveřím, ale ty jsou zavřené, proto se opět podívám na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Podívám se na něj, když promluví a polknu. „ Itsuke? …“ Skousnu si ret a zadívám se mu do očí. Je vidět, že jsem hodně znejistěla. Nadechnu se znovu. „ Víš… že i my… Démoni… Můžeme mít děti?“ Zeptám se ho opatrně. Snad jako bych se chtěla ujistit, že chápe biologii. Přes záda mi přejde ošklivé mrazení. Začínám se bát jak bude reagovat. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Podívám se na ní, když vysloví mé jméno pak trochu polknu, když mi řekne, že se démoni v jistých ohledech od lidí vlastně moc neliší. Jasně, říkal jsem si, že by to bylo divné, kdyby je démoni mít nemohli, ale nějak jsem si to neuvědomoval. Naprázdno polknu, podívám se jí do očí a opravdu znejistím. Totiž, je to už po třetí, co spolu... co si užíváme a mě to napadlo až teď. Nevím, co jí mám odpovědět a můj výraz ve tváři to dává více než jasně najevo. Nevím jestli máme přestat, nebo pokračovat, ale vím, co by se mi asi stalo, kdybych ji opravdu přivedl do jiného stavu. "Já... eh... chceš... chceš přestat?" zeptám se jí nakonec. Nejde z toho cítit zklamání, jen spíše nejistota. Opravdu nevím, jestli bychom to zvládli a začínám se bát, že teď asi ne. Později možná, ale určitě ne teď. "Pro-promiň, měl... měl jsem si to uvědomit už před tím," omluvím se jí nakonec a zahledím se jí do očí. Mohl jsem bezstarostně říci, že to spolu zvládneme, ale věděl jsem, že bych jí nejspíše lhal a to nechci. Už jí nechci lhát, v ničem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „ J-já…“ Dívám se na něj. Znejistil stejně jako já. Začínám se třást. Pokazila jsem to. A hodně. „ N-ne.. Neomlouvej se. Mohlo mě to napadnout taky…“ Šeptnu potichu. Přitisknu se opatrně k němu a hlavu mu položím na rameno. Vlastně nevím co chci. Jestli chci přestat? Ne nechci. Jenže … zvládli by jsme malé? „ Já nevím Itsuke… Buď… Buď to riskneme a nebo toho necháme.“ Skousnu si ret a zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Pevně ji obejmu, když se začne třást. Přitiskne se ke mě, položí mi hlavu na rameno a já ji jemně políbím do vlasů. Tak rád bych pokračoval, kdo ne, že? Ale zase nechci riskovat a, i když to bude asi znít ošklivě, zkazit nám život v rozletu. Ano, chtěl bych s ní mít rodinu, vychovávat děti, ale teď je opravdu brzy. Oba jsme mladí, dalo by se říci, že světa neznalí a máme toho hodně před sebou. Zavřu oči, políbím ji na rameno a pevně a přes to jemně ji objímám. "Asi... asi bychom měli..." zhluboka se nadechnu a pak zase vydechnu. V mém hlase jde slyšet, že se mi to neříká lehce, že bych rád pokračoval, ale takovému riziku ji prostě nedokážu vystavit. Ne teď, ne hned. Možná později, třeba až vystudujeme, něco zažijeme, ale ne teď. "... měli toho... toho nechat," řeknu nakonec ztěžka a stále ji objímám. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Zakývám rozechvěle hlavou a otřu si rychle oči. „ Promiň Itsuke.“ Zašeptám potichu a pustím ho. Začnu z něj slézat. Jen tak. Není to zrovna moc příjemné. Nakonec si na sebe první přitisknu deku a pak se natáhnu pro svou košilku a spodní prádlo. Ani nevím jak to na sebe navléknu a podívám se na něj. „ Promiň… je to moje vina.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Sklopím hlavu, naštvaný sám na sebe, když se zvedne a sleze ze mne. Nedívám se na ni, nadávám si, co jsem to za idiota. Když pak znovu promluví, podívám se na ní. To už je oblečená a dívá se na mě. Natáhnu se pro trenky, bezmyšlenkovitě si je natáhnu a podívám se jí do očí. "Neomlouvej se. Já bych se měl omlouvat. Mělo to napadnout i mě, ne jen tebe," řeknu jí tiše, vezmu ji za ruku a stáhnu k sobě, aby se posadila na postel, vedle mě. Pak ji obejmu a jemně políbím do vlasů. Ano, měl jsem si to uvědomit. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Zadívám se na něj. Nakonec ho opatrně obejmu a zavřu oči. „ A … co by… jsme udělali, kdybych už v jiném stavu byla?“ Zeptám se roztřeseně a přitisknu se k němu o to víc. Nedokážu se na něj podívat. Nemůžu. Nechám se políbit, ale nehýbám se. A sotva dýchám. Mám trochu strach. Začali jsme si spolu, aniž by jsme znali následky našeho jednání. Teď jsem z toho dost… vyděšená. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Očekával jsem tu otázku, ale natolik jsem se jí bál, že jsem doufal, že ji nevysloví. Ovšem vyslovila a mě chvíli trvalo, než jsem si utřídil myšlenky a byl schopen odpovědět. "Museli bychom to nějak zvládnout. Skončil bych školu a šel někam pracovat. Nenechal bych tě na to samotnou, to nikdy. Ať by to stálo cokoliv, postaral bych se o vás. O nás," řeknu tiše, avšak rozhodně a pevně, přičemž ji stále objímám. Svá slova myslím vážně. "Postavili bychom se tomu čelem a zvládli to, tak jak jsme doposud zvládli vše," dodám pak ještě a jemně zabořím obličej do jejích vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „ I-itsuke… Pracovat? Jsi démon. A to malé by bylo taky. V lidském světě by jsme být nemohli.“ Podívám se na něj. O to víc se k němu přitisknu. Bojím se. Vím, že by se o nás dokázal postarat. O všechny tři. Ale nemyslím, že by jsme mohli jít do lidského světa. „ Bojím se.“ Vážně neuvěřitelné, že to říká někdo jako já. Já démon třídy S tady sedím, téměř zhroucená. Z malého dítěte. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Ano, v lidském světě bychom nemohli být, ale copak je jen lidský svět? Copak je práce jen v něm? "Našel bych si práci tady, v démonské světě, nebo bychom šli pryč od civilizace, někam, kde bychom nikoho neohrožovali a nikdo by neohrožoval nás," řeknu jí tiše, snažím se jí uklidnit, ale sám moc v klidu nejsem. Ještě je tu možnost, že by mé síly zapečetili, tak, jak to udělali s jejími. Pak bychom mohli žít v lidském světě. Ve světě, který byl ještě před měsícem mým domovem. "Na něco bychom přišli," řeknu jí tiše a znovu ji políbím do vlasů, zatímco ji hladím na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Podívám se na něj a pak si skousnu ret. „ Ani nevím jak bychom to vysvětlili otci.“ Trochu se zachvěju a nechám se políbit do vlasů. Moc se nepohnu. „ Neřešme to. Nic takového se nestane… Doufám.“ Zašeptám tiše a přitulím se k němu do náručí. Zůstanu tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zámek Další z těch palčivých vět. Jak to říci jejímu otci. Ani já sám jsem nevěděl, jak to říci a bylo mi jasné, co by po tom zjištění nejspíše následovalo. Když pak ale řekla, abychom to neřešili, jen tiše přikývnu a dál ji hladím na zádech. Nic neříkám, jen ji držím a hladím na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Konec víkendu Den, kdy se naši přátelé střetli s Itsukem byl už pryč a následující dva dny proběhli v duchu učení Itsukeho, jak využívat své nové schopnosti. Yuzu jej naučila létat a jak schovávat svá křídla. Vlkouš se ho snažil zase naučit, jak se změnit zpět, ale to se bohužel nepovedlo. Zdálo se, že Itsukeho síly jsou až moc velké na to, aby mohl samovolně měnit podobu. Proto si na konci víkendu, v neděli, pár hodin před jejich odjezdem, zavolal Kaořin otec jak Itsukeho, tak i svou dceru. Své dceři nařídil, aby si opět nasadila svůj přívěšek a Itsukemu řekl, že mu vytvoří pečeť, velmi podobnou té, co má Kaori. Bohužel to nějaký čas potrvá, takže Itsuke bude muset tu dobu strávit v této podobě. I přesto mu ale nezaručil, že až se vrátí do lidské podoby, že bude stejná jako před proměnou. Stáli už u kočáru, když ještě jednou přišel Kaořin otec a odtáhl si Kaori dále od ostatních. Vážně se na ni podíval a pak si tiše povzdechl. Poznal, co mezi ní a Itsukem je, poznal, že se ti dva milují (avšak netuší, že spolu spali) a zdá se, že se s tím částečně smířil. Upozornil však Kaori, že Itsuke je jak v démoním, tak v lidském světě považován za monstrum, které musí být odstraněno. Upozornil ji, že bude loven a nejen on. Všichni mocnější démoni se jej budou chtít zbavit i všech, co jsou s ním v bližším kontaktu. Stejně tak se v lidském světě, jestli tam někdy zavítá, objeví lovci démonů, kteří mu půjdou po krku. Řekl, že on do toho zasahovat nebude, ale ani je nebude bránit. Sice s její volbou nesouhlasí, ale Kaořina matka by si nepřála, aby bránil ve štěstí své dceři a tak to nechá být. Jen ať si dává pozor. A pak naši přátelé nastoupili do kočáru a odjeli zpět do školy. Kočí je vysadil až u intru, kde se všichni rozešli do svých pokojů. Jak to bude zítra? Inu, proč se na to nekouknout? |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Konec víkendu Opět jsem si musela nasadit kříž. Otec tak rozhodl. Nesměla jsem odporovat. A pro to jsem ho uposlechla hned jak jsem se rozloučila já s Itsukem. Opět mi zfialověli vlasy, opět jsem měla fialkové oči. Nejhorší ale zprávy přišli odpoledne v den kdy jsme se měli vrátit. Otec si mě odchytil a řekl mi, že Itsuke bude vyhnancem jak tady tak i ve svém světě. Nesla jsem to špatně. Hodně špatně. Poděkovala jsem mu za to a rozloučila jsem se s ním. Přesto jsem po celou cestu nemyslela na nic jiného než na to co řekl. Ano zřejmě se smířil s tím, že chodím s Itsukem. Ale to nic neměnilo na tom, že Itsukemu hrozilo snad ještě víc nebezpečí než před tím. A to jsem si musela nasadit kříž? Jak ho mám asi chránit, když jsem v lidském těle… Na Internátě jsem se se všemi rozloučila a vydala jsem se do svého pokoje zachmuřená a zabraná do svých myšlenek… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Konec víkendu Kaori si ihned, jakmile jí to otec řekl, nasadila kříž a ani nevím proč, ale nesouhlasil jsem s tím. Chtěl jsem ji takovou, jaká byla, jenže jeho příkazu jsme se nemohli vzpírat. Yuzu mne naučila létat, naučila mne, jak schovat křídla, ale co mne naučit nezvládli, byla přeměna do mé lidské podoby. Jak jsme se s Kaori obávali, byl jsem na tuto samovolnou přeměnu až moc silný. Musel jsem proto zůstat v démoní... v mé nové, pravé podobě. Když jsme odjížděli, Kaořin otec si ji někam odtáhl a já je celou dobu sledoval. O něčem se bavili a nebylo to něco, co by ji potěšilo. Celou cestu byla smutná, nemluvila a ani na mé naléhání mi neřekla, co jí otec říkal. Muselo to být určitě něco, co se týkalo jí i mě. Před intrem jsme se spolu rozloučili a já ještě nějakou chvilku sledoval Kaori, jak se zachmuřeně vrací na svůj pokoj. Nemohl jsem se nějak odhodlat k tomu, abych šel na ten svůj. Nějak se mi tam nechtělo, nechtělo se mi být sám. Ne... nechtělo se mi nechávat ji samotnou. Nakonec jsem si ale jen povzdychl a se sklopenou hlavou jsem tam zamířil. Pokoj vypadal tak, jak jsem jej naposledy opustil, jen tam za ten měsíc bylo dost prachu a kytara byla stále u Kaori. Budu si pro ni muset dojít, trochu jsem se pousmál. Sice jsem pro ni nechtěl jít hned, ale co nejdříve. Druhý den ráno, v pondělí, jsem opět čekal na křižovatce, kde se cesta rozdělovala k chlapeckým a dívčím internátům. Byl jsem tu celkem brzy a upřímně, už jsem se nemohl dočkat, až Kaori uvidím. Toho, jak na mě všichni civěli, pro můj nový vzhled, jsem si nevšímal. Kaořin otec mi zařídil výjimku u ředitele, než bude mít hotovou pečeť, která potlačí mé schopnosti, stejně tak, jak to dělá růženec na Kaořině krku. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Návrat do školy Nechtěla jsem se vracet k tomu co mi otec řekl. Nechtěla. Ale budu muset. Bohužel. Proč? Protože Itsukemu musím říct, že už se nemůže vrátit domů. Kvůli mně. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. A tak jsem prostě nemluvila. Jen jsem kroutila hlavou,když se ptal, co se děje. Došla jsem na svůj pokoj, kde byli rozházené věci, tak jak jsme je tam nechali. A začala uklízet. Nechtěla jsem, aby to tak zůstalo. A navíc jsem nedokázala pořádně myslet. Potřebovala jsem uvolnit mozek. Dělala jsem to pomalu a proto jsem skončila až když byla venku opravdu hluboká noc. Zalezla jsem do postele a nemohla jsem usnout, ale odpadla jsem. Úplně. Probrala jsem se až těsně před tím než jsem byla zvyklá vycházet do školy, takže nastal chaos s tím, jak nachystat rychle věci do školy, obléknout se, vyčistit zuby a učesat. Málem jsem přišla pozdě na místo, kde jsme se scházeli. Ostatní už dávno přišli a čekali na mě… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Zase škola Kaori nakonec přišla jako poslední. Udivovalo mne to, protože tu většinou byla krátce po tom, co jsem přišel. Pozorně jsem si ji prohlédl, ale nic jsem neřekl. Jen jsem se s ní uvítal, objal jsem ji a zlehka políbil. Ostatní šli trochu napřed, takže jsme byli s Kaori pár kroků za ní. Držel jsem ji za ruku a pomalu mířil do školy. "Co se děje, Kao?" zeptám se jí po chvilce, když už jsme skoro před školou. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Návrat do školy Ostatní šli napřed. Zůstala jsem opodál s Itsukem sama a nedalo se nic dělat. Zachmuřeně jsem zůstala potichu, dokud nepromluvil. „ Tady o tom mluvit nemůžeme Itsuke.“ Povím mu potichu a podívám se mu do očí. „ Ale řeknu ti jedno.. Zničila jsem ti život.“ Povím trochu plačtivě a rozejdu se rychle ke škole, tak abych nemusela jít vedle něj. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Návrat do školy Řekne mi, že tady o tom mluvit nemůže, koukne mi do očí a tváří se smutně. Chci něco říci, obejmout ji, ale pak řekne, že mi zničila život a já zůstanu jako opařený stát. Poté se s pláče rychle rozejde ke škole. Sleduju jí, nechápu, proč si to myslí, ruku nataženou, jako bych nechtěl, aby šla. "Kao," křiknu a rozeběhnu se za ní. Jakmile ji doženu, chytím ji za rameno a otočím k sobě. "Nezničila jsi mi život. Tys mi dala nový. A pokud ano, je mi to jedno, hlavně, že můžu být s tebou," skoro na ni křičím, když ta slova říkám. Jenže já je myslím vážně, cítím to tak. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek Ucítím trhnutí v rameni a vydechnu bolestí. Skoro padnu na kolena a rychle se chytím za rameno. Jestli mi netekli slzy před tím, tak teď už rozhodně ano. Je trochu moc silný a neuvědomuje si to. A já mám jenom lidské tělo. „ Itsuke už se nebudeš moct vrátit do lidského světa. A tady budeš taky vyhnancem. Uvědomuješ si to.“ Zašeptám potichu. Svezu se na kolena a přitisknu si ruku na rameno ještě trochu. Pěkně to bolí. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Před školou Podívám se na ní, když se chytí za rameno a z očí ji vytrysknou slzy. Pak se podívám na svou ruku a vynadám si. Stále nedokážu odhadnout jak moc mohu stisknout. Promluví a sveze se, držíc se za rameno, na kolena. Tohle jsi tím myslela? zeptám se, ale otázku nevyslovím. Nejspíše bych na ní měl být naštvaný, ale nejsem. Nemohu. Není to její vina, že jsem to, co se ze mě stalo. Že jsem se stal vyhnancem. Mohu si za to sám. "Není to tvoje vina, rozumíš, Kao? Jedinej, koho za to mohu obviňovat jsem já sám," kleknu si před ní a tentokrát se opravdu snažím jemně ji chytit za ramena, aby se na mě podívala. "Tak jsem vyhnancem v obou světech, a co? Sem jsem taky nepatřil a přežil jsem to. Přežiju to i teď. Pro tebe," teď už mluvím tiše, klidně a koukám se jí do očí. "Bolí to? Já... promiň, ještě moc nedokážu odhadnout svou sílu," zeptám se jí nakonec na rameno a opatrně ji obejmu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zámek „ Nejsi… Itsuke, zůstal si kvůli mně. A já tě proměnila, protože jsem byla sobec. Chtěla jsem abys přežil. Ale nevěděla jsem, co to s tebou udělá. Ty to nechápeš Itsuke? Půjdou po tobě lovci a budou se tě snažit zabít.“ Vydechnu potichu, když si ke mně klekne. Čelem se mu opřu o hruď a zavřu oči. Přijde mi, že jsem mu jenom uškodila. „ Bolí… ale to nic nebude.“ Povím tiše a otřu si slzy. Mám o Itsukeho strach. „ Nechci o tebe přijít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Před školou Vyslechnu si její slova a překvapeně na ni koukám. Pak se mi opře o hruď, já ji obejmu a zahledím se do prázdna. Lovci? Po mě? Fajn, ať přijdou, uvidíme, co zvládnou, pomyslím si a podívám se k cestě, která vede do lesa, kde se dělí na cestu do školy, k zastávce a do zámku, jako bych očekával, že se někdo objeví, někdo, kdo bude usilovat o můj život. "Zůstal jsem, protože jsem chtěl. Mohl jsem kdykoliv odejít. Chtěl jsem s tebou zůstat. To možná ano a já jsem ti za to vděčný," řeknu jí a pohladím ji ve vlasech. Mohl jsem odejít... ne, nemohl. Nemohl jsem ji tu nechat, zamiloval jsem se do ní už v té chvíli, kdy do mě před rokem narazila. "Nepřijdeš o mě, to nedovolím," řeknu tiše, pevně, rozhodnut poprat se se životem. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Před školou Přitisknu se k němu ještě víc, když začne mluvit. Nedělám nic víc. Nakonec tiše vzlyknu a podívám se na něj. „ Odjedeme co ty na to?“ Zeptám se tiše a podívám se mu do očí. „ Hned jak ukončíme školu. Otec do toho zasahovat nechce. A nebude nás ani chránit. Řekla bych, že tím mi naznačil, že je mu jedno co semnou bude… Jenže… Jsou v nebezpečí všichni… co jsou s námi v kontaktu.“ Skousnu si ret a pak skloním hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Před školou Podívá se mi do očí, promluví, byť stále má slzy v očích. Trochu se pousměju, přikývnu. "Zmizíme odsud. Daleko od lidí, od démonů. Jen my dva," řeknu tiše a obejmu ji ještě pevněji. Co na tom, že ztratíme kontakt se všemi? Hlavně, že bude v bezpečí Kaori. Pro její bezpečí jsem schopen udělat cokoliv. Rodiče na mne už beztak zapomněli. Vždyť jsem je už rok neviděl. "Proto odsud hned po škole odejdeme. Někam, kde nebudeme nikoho ohrožovat. Někam, kde budeme jen my dva, kde nás nikdo nebude hledat a ani nás tam nenajde. Někam, kde bude všem jedno, jak vypadáme," slíbím jí tiše a sám si ten slib vezmu k srdci. Jsem odhodlán jej splnit. "Udělám vše pro to, abys byla v bezpečí a šťastná," dám jí další slib, podívám se jí do očí a slib stvrdím polibkem. "To ti slibuji," dodám nakonec a pozorně se jí zahledím do očí. Chci aby se usmála, ale ne, aby se do toho nutila. Chci, aby ten úsměv šel od srdce, aby to byl ten úsměv, který tak miluji. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Před školou Skousnu si ret a pak skloním hlavu. Mám o Itsukeho strach. Velký strach. Nechám se pevně obejmout. Položím mu hlavu na rameno a zavřu na chvíli oči. „ A tví rodiče? Co jim řekneš?“ Zeptám se. Přesto se na něj nepodívám. Jen přitisknu hlavu ještě víc k němu. „ Hlavně abys byl v bezpečí ty. O to jde.“ Tentokrát ale zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Nemůžu se usmívat. To prostě nejde. Ne jenom tak. Protože usmát se, nebylo by to upřímné. A to si Itsuke nezaslouží. „ Měli by jsme jít. Ať nepřijdeme pozdě." |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Před školou Zeptá se mě na rodiče, ta otázka mne zarazí. Sám jsem o tom už delší dobu přemýšlel, ale s tím, jak vypadám teď se před nimi ukázat nemohu. Dokonce i ve chvílích, kdy jsme měli prázdniny a já mohl být doma s nimi, byli pryč. Už rok jsem je neviděl. Jen díky tomu, že jsem byl v létě na chvíli doma vím, že stále existujou. Ale kdo ví, jestli existuji já pro ně. "Nic jim neřeknu, bude to tak lepší, jak pro ně, tak i pro nás," řeknu nakonec Kaori a pevně ji obejmu. Když mi řekne, že jde hlavně o mé bezpečí, musím se zasmát. Podívá se na mě, podívá se mi do očí. "Už nejsem bezbranný člověk. Jsem démon třídy S, sama jsi to řekla, pamatuješ," usměju se a políbím ji. Pak jen přikývnu, pomůžu jí na nohy a držíc ji za ruku spolu vyrazíme do školy. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Zadívám se mu do očí. Nechám se zvednout, vlastně by mi nic jiného nezbylo, kdyby se rozhodl mě vytáhnout na nohy ať to stojí co to stojí. Jemně se ho chytím a nehledím na to, že mě bolí rameno, za ruku a vydám se s ním do školy. Raději se dívám do země, nechci, aby mě všichni pozorovali. Je mi to strašně nepříjemné. Zrovna teď je mi to vážně hrozně moc nepříjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro "Myslím, že časem se všechno naučím," dodám s hraným klidem. Všimnu si, jak se dívá do země a dojde mi, proč tomu tak asi je. Není ji příjemné být v mé přítomnosti, když vypadám takhle, povzdechnu si. Nedivím se jí, spíše ji plně chápu, mě samotnému to taky přestává být příjemné, jak na mě všichni civí. Už aby měl hotovou tu pečeť, znovu si povzdechnu. Už jsme skoro ve škole, když se před nás postaví předseda třídy. "Co si myslíš, že děláš, Koizumi? Druhák, co neví, jak se má chovat ve škole?" zavrčí na mě. Už od prváku vím, že jeho pravá podoba je ještěří démon, stejně jako těch dvou, co stojí za ním. "Dej mi pokoj, Matsuno, zrovna teď nemám náladu na tví keci," usadím ho a pokusím se jej s Kaori obejít. Bohužel jeho nohsledové nám v tom zabrání a ještěse zasmějí jako idioti. "Celej prvák před náma tajíš svou pravou podobu, dokonce radši řekneš, že jsi člověk. Pak celý měsíc nechodíš do školy a teď si sem přijdeš v pravé podobě, jakoby se nechumelilo. Tím jako fakt chceš všechny přesvědčit o tom, že se tak moc spletli?" řekne pohrdavě, nejspíše si nevšiml aury, která se kolem mě rozprostírá. A vlastně, ona je slabší, když mám schovaná křídla. "Řekl jsem ti to jednou, řeknu ti to znovu, dej mi pokoj, Matsuno. Nebudu se s tebou rvát tady, ani nikde jinde. Jestli chceš dostat po tlamě, rozběhni se proti zdi. Teď, když dovolíš, pospíchám na hodinu. Taky by sis měl, jako předseda třídy, máknout," znovu ho usadím a jeho výraz je opravdu k popukání. Tentokrát obejmu Kaori kolem boků a zamířím si to přímo skrz ně. Postaví se mi znovu do cesty, ale já je jednoduše rozrazím a dál zamířím do třídy. "Nevšímej si jich, tohle teď asi uslyším často," řeknu jí tiše, s klidem. Už aby byla ta pečeť, znovu si povzdychnu. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro „ Matsuno, taky jsem tu měsíc běhala ve své pravé podobě. Zřejmě má tohle nějaký důvod. Dej pokoj a někam si zalez.“ Zavrčím podrážděně a obejdu ho po Itsukeho boku. „ Ano to asi uslyšíš Itsuke. Dokud nebudeš mít pečeť. A možná dlouho po tom.“ Zašeptám potichu a skousnu si ret. Projdu mezi našimi spolužáky za Itsukem do třídy a usadím se potichu na své místo. Raději se moc po třídě nerozhlížím. Nevím ale z nějakého důvodu se necítím moc dobře. A navíc mě hrozně bolí to rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Posun Jak Itsuke i Kaori očekávali, celý měsíc se nesl v duchu ošklivých pohledů a nadávek na Itsukeho adresu. Na Kaořino vysvětlování, že i ona musela být měsíc ve své pravé podobě, nikdo nereagoval. Přeci jen, u ní to nebylo moc poznat, zatímco u Itsukeho... poznal to každý. Dokonce se i našlo pár takových, co na Itsukeho zaútočili, samozřejmě mimo školní pozemky. Jak ale většina z přátel předpokládala, Itsuke si s nimi poradil velmi rychle. Naštěstí se krotil, takže nikomu neublížil, jen sebevědomí těch, co na něj zaútočili. Blížil se konec měsíce a Kaořin otec se stále neozýval a Itsuke už začínal být zoufalí. Až pak, jednoho dne, se konečně ozval a oba dva si zavolal na zámek, kde jim řekl, že má pečeť hotovou. Zároveň s tím jim i řekl, jak si mohou pečetě sundat. Itsukeho pečeť může sundat pouze on (Kaořin otec) a Kaori a u Kaori je to naopak. Itsuke ji dokáže sundat právě proto, co k ní cítí. Itsukeho pečeť je v podobě náramku s malým křížkem. Stejně jako Kaori, už nemůže do vody, musí ji mít očištěnou bylinkami. Itsuke se tedy proměnil zpět do lidské podoby, jenže jeho vzhled nebyl stejný, jako před tím. Stále měl rudé oči, tu a tam šly vidět nějaké žilky a pár pramenů vlasů měl stříbřitě bílé. Také měl trochu výraznější špičáky. I přes to, že je jeho moc zapečetěná, stále je dost silný a schopný vydržet velký nápor. Ovšem vypadá už... normálněji. |
| |
| Po měsíci A tak Itsuke získal svou pečeť. Naše démonická já byla opět pod zámkem a měli by jsme být zase spokojení jako před tím. Musím přiznat, že mi starý Itsuke hrozně moc chyběl. Byla jsem hrozně ráda, že se mi vrátil, i když byl stále se mnou, jen nebyl vidět a byl… zlejší. Silnější a odolnější. Myslím, že éra jeho zachraňování je fuč… Určitě mě teď ale bude potřebovat? Do teď jsem ho chránila, on chránil mě… ale teď už ho chránit nemusím… Mám starosti, ale nechci o nich mluvit. Rozloučím se s otcem s velkým díkem a spolu s Itsukem se zase vrátíme na školu. Teď už by se to mohlo vrátit do starých kolejí. Už by to mohlo být zase všechno dobré. Snad… |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Kasumi pro Po měsíci KOnečně jsem to byl zase já. Když jsem dostal pečeť a nasadil jsem si ji, cítil jsem se, jakoby mne cosi opouštělo, až se mi z toho lehce zamotala hlava. Také jsem cítil, jakoby se ve mě cosi změnilo, jen jsem nechápal co. Ovšem byl jsem šťastný, že jsem to opět já a ne mé nové, démonické já. I tak jsem si ale něco ze své démonické podoby ponechal, dle vysvětlení je má démonická stránka moc silná na to, aby byla zapečetěna kompletně. Pro mne to znamenalo nový vzhled, se kterým se v lidském světě opravdu ukázat nemůžu. S tím jsem se však už smířil. Nyní jsem měl novou vizi, nový plán, co se životem. Až dostudujeme, odejdeme někam, kde nás nechají všichni napokoji, někam, kde budeme moci žít v klidu, i kdyby to znamenalo, že kolem nás nebude nic, než jen příroda. Byl jsem tak rozhodnut a věděl jsem, že pokud to tak bude chtít i Kaori, nic mne z mého cíle nevyvyklá. Další den jsme se vrátili zpět do školy, kde jsem se k mému nemilému zjištění stal opět středem pozornosti. Jasně, už mi neříkali nic o mém démoním vzhledu, ale i to, že můj nový vzhled byl takový, jaký byl, vyvolalo menší poprask, hlavně pak v řadách dívek. Měl jsem co dělat, abych se jim dokázal vyhýbat. Po škole, v době, kdy Kaori byla na uměleckém kroužku, jsem já sám zamířil na naše místo, kde, jak jsem doufal, najdu trochu klidu a míru na učení. Totiž, už ani v knihovně jsem neměl klid, i přes Hařinu snahu všechny holky, co za mnou dolejzaly, odstranit perfektně mířenými hrnci a lavory. Začínal jsem se bát, jaký to bude mít dopad na Kaori. Poprvé od doby, co mne holky zadrželi v mém odjezdu ze školy, jsem začal litovat, že jsem zůstal. Ne proto, že bych se tu necítil dobře, nebo tak, ale kvůli tomu, jaké problémy jsem Kaori nejspíše způsoboval. Cítil jsem, že je něco špatně... ne, věděl jsem to. Na Kaori šlo vidět, že má starosti, ale ani na mé naléhání se mnou o tom nechtěla mluvit a já nevěděl proč. |
| |
| soukromá zpráva od Ashitaka Kaori pro Nevím ani jak se mi to povedlo, ale během dvouhodinovky malování jsem stihla nakreslit zvláštní poněkud smutný obraz. Bylo tam jezírko, rozkvetlá Sakura pod kterou často sedáváme, a hlavně temně červené nebe. Jak jsem si začínala přát, abych opět byla ve své podobě a nemusela být tady. Odevzdala jsem svou práci ještě před zvoněním, proto jsem měla zbytek hodiny jen sedět a případně si připravit další práci na další hodinu, která bude ve čtvrtek. Jakmile zazvonilo, propustila nás učitelka z hodiny a já se chtěla vydat k jezírku. Jenže problém nastal když jsem došla k parku. Před mě se postavilo šest holek a chtěli si popovídat. Ne že by to byl příjemný rozhovor. Nakonec to dopadlo tak, že jsem byla … ne zrovna příjemně upozorněna na to, abych dala ruce pryč od Itsukeho. Jak jsem zatoužila strhnout si křížek a dát jim co pro to, aby mě i jemu dali pokoj, ale nemohla jsem. Zůstala jsem chvíli v bezvědomí, než mě našla chudák vyděšená Haru spolu s Moe a odnesli mě na ošetřovnu, kde jsem se probrala. Ovšem sama. Haru utíkala za Itsukem, Moe pro změnu za Yuzuki a ostatními do naší klubovny. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR