Sága rodu Gustavssonů
hrálo se Denně
od: 01. prosince 2013 21:36 do: 06. března 2015 23:30
Dobrodružství vedl(a) Ceressiass
| |
Situační komedie, volně inspirovaná Čínskými remaky Harryho Pottera a Mystériem Červa. Hlavním hrdinou je Sveneld Gustavsson, záletník a prasák, který byl shodou... asi nešťastných náhod tak trošku přinucen plnit roli dokonalého manžela a hlavy rodiny, rozmařilá, roztomilá a všechzvířátekvčetněSvenelda milující a chorobně žárlivá Isabella Gustavssonová, rozená Thornová, která je poslední dobou střídavě protivná, díky počínajícímu těhotenství... a Agnessa Klimentovna Belochkinova, chudá kavkazská čarodějka, původně si přivydělávající v místní městské putyce, coby tanečnice ve večerních hodinách, nyní letní host Gustavssonovic rezidence s krycím jménem "strejda Oglaf." |
| |
Letní ráno na Kavkaze Představme si nyní spolu horskou krajinu, panoráma hor, bublající potůčky a porosty nízké pseudokleče, kterou tady kdekdo hrdě nazývá "lesy." Představme si malebné horské louky a rozlehlá údolí, v létě zaplavovaná zlatými paprsky horského slunce a v zimě pohřbené pod nánosem, citujme jakéhokoli místního obyvatele "zkurvenýho, vypíčenýho sněhu." A ovce. A koně jakéhosi nevábného, polozdivočelého plemene, vhodného leda do klobás. Takto vidí Kavkaz mudlové. V našem příběhu tomu nebude o mnoho jinak - jen je nutné si v jednom z těch údolí, vedle bublající říčky a jehličnatého lesa a nedaleko rozlehlých pastvin představit velice hezký, poměrně velký... a absolutně se do prostředí nehodící, honosný barák. S kusem anglické zahrady, po níž nechodí normální páv - protože normální pávi jsou příliš mainstream, ale na zdejší květeně, která někdy i hlasitě protestuje, se pase Isabellin Earrsanh Orius, kterého dostala za OVCE. Zbytek zvířat je pak tak nějak nerovnoměrně rozmístěn ve vnitřních ubikacích/v jezírku/ohradách/na volno ...všude po okolí. Kde vlastně leží něco jako hranice pozemku Gustavssonů nikdo neví, už proto, že nejbližší vesnice je vzdálená pěkných pár kilometrů - a "jakmile to není nikoho, pokládejme to za naše." Což se ostatně hodí, když vaše žena dotáhne domů všechno možné a tři roky v kuse blábolí (pravděpodobně z hladu) o dracích, kteří v Rusku, narozdíl od Británie, prý nejsou ještě illegální. Zbytek osazenstva domu tedy může být rád, že díky Effie tak nějak nemusí blábolit z hladu všichni, ale to už je trochu jiná pohádka. A ano, termín "pohádka" je správný. Protože život tady prostě je pohádkový. V zimě je to pohádka o Mrazíkovi, v létě jakákoli jiná z produkce Walta Disneyho a nyní, poslední měsíc a půl, se tak nějak přepnulo na pohádku o dvanácti měsíčkách. KTEŘÍ NEPŘIŠLI! A byť je časné ráno, lady Gustavsson (ano, byť už formálně vlastně žádnáLADY není, nikdy by nestrpěla, kdyby se jí říkalo jinak) už je vzhůru a venku. Jednak je to způsobeno ranní nevolností, která ji vyhnala z postele - a druhak faktem, že stejně nikdy nevyspávala do poledne, jako to mají ve zvyku někteří jiní z nás... |
| |
 | soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ano, ráno jsem zvracela. A nebylo to poprvé, co si budeme povídat. A myslela jsem, že vrhnu znovu, když jsem vycházela z domu a skřítek mi přinesl hrnek s kávou s vysvětlením, že jsem ani nesnídala a měla bych se alespoň napít. Ne, prostě ne. Stejně jsem se za půl hodiny, strávené venku bloumáním od ničeho k ničemu, v závěsu ze mnou s Oriem, který je zvědavý jako štěnice, musela vrátit, protože mě přepadl hlad. Až poté jsem mohla znovu vyjít ven a tak nějak... si objet pozemky a překontrolovat všechno své zvířectvo. Posledních pár let zjišťuji, že starat se o všechno to, co jsem si vymyslela, vysnila, sehnala a natahala domů, není zase tak zábavná a jednoduchá záležitost, jako jsem si myslela původně, že bude. Jenže to je jedna z mnoha věcí, které prostě odmítám říct nahlas a někomu přiznat, stejně jako, že vím, že na tento holý a jednoduchý fakt absolutně zapomenu ve chvíli, kdy mi někdo dá tip na nákup něčeho, co je na mém dlouhodobém "must have" seznamu. Stejně si myslím, že jsem ze svých původních plánů dost slevila. Stejně, jako jsem si sem nemohla převézt celou knihovnu, takže jsem v konečném důsledku vybrakovala jen tu babiččinu, protože tady se k ní jednak nikdo nedostane a druhak si ji přála vzít sebou. A slevuji asi ze všeho možného, protože to snad vypadá, že můj milovaný manžel si tady svého pofiderního strýce asi... natrvalo nastěhoval. Přestože říkal, že to je "otázka pár dní." Nicméně, když se vracím zpátky a vstupuji do přijímací haly, znepokojují mě už jiné věci, než pochybný strejda. Například Igor. Ne, že by bylo nenormální, že Igor někoho znepokojuje, on si v zásadě celý svůj život postavil na... znepokojování lidí, kteří přežijí dost dlouho, aby to znepokojení mohli cítit. Jenže tentokrát je to jiné. Protože Igor si... "Svene? SVENE, SPÍŠ JEŠTĚ?" |
| |
 | soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když já se docela těším, až budu mít s kým blbnout. Akorát se mi nelíbí, že na vlasntí kůži ověřuju hořkou pravdu. Já jsem ten, kdo kazí ostatním iluze! Tak proč se mi ta jedna jediná - že když budu mít v baráku ženskou, budu mít trvalý přísun sexu - právě hroutí? Mnou to rozhodně není. Bella vždycky dělala potíže, pořád jí něco vadilo. Teda, když jsme spolu jenom chodili, tak míň. Jakmile se stala paní Gustavssonovou... Mnohdy bývám v laboratoři do noci, protože tehdy už všechny ty její potvory spí, ona taky (a když mě od sebe odhání jako naštvaná čuba, tak nemám důvod v posteli zůstávat a jdu tiše trpět pryč), takže si rád přispím. Pokud ovšem po ránu neječí jak siréna! Zrovna včera jsme si se strejdou, no, připili na budoucího Svena. Protože důvod chlastat se najde vždycky. Takže mi v hlavě tepe a já děkuju vyšší moci, že nejsem ten typ, co bleje. Zavrčím a dám si přes hlavu polštář. Jenže řve znovu! Poslepu šátrám po hůlce, abych tu pověsil Silencio a byl klid. Zrovna teď opravdu nejsem ve stavu, kdy bych ustál její protivnou náladu, jakou poslední dny mívá hnedka zrána. Až si dám kafe a lektvar na kocovinu, tak možná. "Effie..." zachraptím skrz vyschlé hrdlo. "Lekvar... kafe..." |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro "Pane Svene, pane," ukloní se, tác v rukou. "Tady." Cpe ti prve lektvar, pak ti podává i kávu. "Pane, pane - musíte vstávat. Musíte si pospíšit," oznámí ti potom a upře na tebe obrovské modravé oči. "Paní vás volala, chce vám něco říct a-" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Párkrát na tu zrůdnost zamrkám a pak radši na chvíli oči zavřu a zůstanu, jak jsem. S rukou visící z postele. Což mi připomíná, že si nepamatuju, jak jsem se sem dostal. Ani jak se mi podařilo svlíknout. Vzhledem k tomu, že nám na sobě pořád kalhoty a je rozepnutý jenom opasek, asi ta mise nebyla tak úspěšná. Není to první ani poslední kocovina, a proto jsem dlouhé měsíce makal na lektvaru, který by mě jí zbavil. Není ještě úplně vychytaný, ale pro vědu se musí trpět. Dostane mě to z nejhoršího a to stačí. Skřítku moc neposlouchám, cosi žvaní a je mi to jedno. Důležité je, že mi někdo - ale nebyla to Bella! - donesl, co chci, když zrovna skoroumírám. Zbytek hadrů nechám ležet, kde mi zrovna odpadnou od ruky. Ne že by se ze mě, když máme skřítka, stal bordelář, to já nikdy nebyl. Jenom mám zrovna teď svoje priority. Třeba sprchu a tak. Takže pokud Bella chtěla něco akutního, bude muset přijít, protože probouzecí rituál dneska trvá nepřiměřeně dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro On chce, aby mu bylo po ránu zle, tak chlastá. Já NECHCI, aby mi bylo po ránu zle, ale nic proti tomu, jak se zdá, nemůžu udělat. Ach jo. Já si prostě říkám, že tohle je první nápor hrůzy a pak všechno bude tak nějak v pořádku. Těch dalších několik měsíců, kdy budu kynout, budu si připadat hnusná, navzdory všemu tomu úsilí, které jsem věnovala vlastnímu vzhledu a tomu, abych vypadala, jak vypadám. A něco mi říká, že vzhledem k tomu, že Svenelda za ty roky tak trochu znám, bylo by doufat, že mi v tu chvíli třeba nějak pomůže to všechno překonat, je hrozně naivní. Tyhle ideály jsem možná kdysi měla. Jenže tehdy jsem nečekala dítě - což je ostatně dobře, protože teď už mi mé sny alespoň nemůže rozbít, páč zkrátka a jednoduše žádné nemám. Může jenom pozitivně překvapit, o čemž teda dost pochybuji. Takže jsem vlastně klidná. Zase na chvíli. Asi. Vydám se tedy po schodech nahoru. Nespěchám. Nikdy jsem to neměla v povaze a vzato kol a kolem - já kvůli nikomu běhat po schodech nebudu. Po cestě okolo mě procupitá Effie a snaží se tvářit, jako by tady vlastně ani nebyla. Můžu se jenom domýšlet, že jej šla zavolat, protože slyšela, jak jej volám já - a že ji... asi vyignoroval, nebo poslal pryč. "Moc pěkné šatičky, drahoušku," houknu na ni přes rameno, zatímco se klidí ze schodů. "Jsi tady?" Zeptám se, když nakouknu do ložnice. Možná by bylo vhodné to tady vyvětrat... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A pak šumění vody. Zamčeno není. Přece se nebudu zamykat ve svém baráku. Tedy... kromě laboratoře. To je moje výsostné území a nikdo, ani skřítek, tam nesmí. Už jen proto, kolik nebezpečného materiálu se tam nachází, na ní visí snad nejvíc kouzel z celého domu. Opírám se rukou o stěnu a nechávám si proud vody dopadat na hlavu a zátylek. Lektvar se pomalu dostává do organismu a touha jít někam umřít, dokud bolehlav nepřestane, odeznívá. Že by konečně tahle verze fungovala? Nebo je to tím, že jsem se sice opil, ale ne tak, abych nemohl chodit... což znamená, že to nebylo zase tak zlý. I přes jistou zamlženost poslední hodiny a cesty do postele. Ale trefil jsem! To když jsem se dozvěděl prvně, že Bella je těhotná, tak jsem se nakonec ztřískal tak, že jsem domů ani nedošel. Zakempil jsem to někde na lukách, kde jsem měl velice nepříjemné probuzení jednou z těch Belliných bestií. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jenže ne. Vlastně mi nedá ani plnohodnotnou odpověď - což mě už ani neznepokojuje. Prostě mávnu hůlkou a otevřu okno, všimnu si, že má na nočním stolku nedopité kafe, takže mu je zabavím ve prospěch státu a s hrnkem v ruce se opřu o zeď vedle dveří do koupelny a beze slova čekám, až vyleze. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tahle bráním svoji neexistující nevinnost aspoň ručníkem. Jo, bývá poslední dobou poněkud na zabití, ale stejně jí věnuju jeden z těch úsměvů, který ji zezačáku vždycky odrovnal. "Ahoj, blondie." A protože stojí u stěny, udělám jedno ze svých typických gest - opřu se rukou vedle její hlavy. Druhou ji chytím za zátylek a políbím. K letmému polibku na dobré ráno (byť je už dosti pokročilé... ráno) to má daleko. Nejsem zvyklý si radosti života odepírat, jenže Bella se jich nějak nechce účastnit... a mně ta abstinence prostě a jednoduše nedělá dobře. A rozcvička po ránu je zdravá, ne? Během těch pár vteřin jsem úplně zapomněl, že po mně asi něco chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Třeba říct, že mě úsměv mile překvapil. Já nevím, jestli to dělá schválně, ale vždycky, když třeba čekám, že bude protivný a on místo toho nasadí ten svůj úsměv, něco uvnitř mě se jakoby pohne. A to tak, že stejně, jako jsem to zapomněla zmiňovat celý život před tím - a asi jsem mu to neřekla nikdy, když nad tím tak uvažuji - zapomenu tak nějak oznámit, že se mi oslovení "Blondie" nelíbí. Je to snad ještě horší, než "Bello," které jsem si za tu dobu tak nějak zvykla doopravdy používat, jako náhradu svého jména, i přes to, že jsem tuhle zkratku tak před deseti lety nemohla absolutně vystát. "Dobré, unf-" zbytek ranního pozdravu je umlčen ranním polibkem. Protože s cizím jazykem v puse se prostě a jednoduše mluví špatně. Snad až automaticky jej obejmu okolo krku a přitisknu se při polibku blíž. I přes to, že se mi pořád v hlavě přehrává polojasná vzpomínka na ranní nevolnost a tak si asi, přestože jsem se poté samozřejmě dala ihned dokupy, nepřijdu jako... já nevím - nejvhodnější adept na líbání? Možná nad tím moc přemýšlím, protože se nezdá, že bych se mu protivila tak, jako se poslední asi dva týdny protivím a hnusím sama sobě. "Nejkrásnější období v životě" je rozhodně kec! Spíš by o tom měli psát jako o "době, kdy budete sama sobě tak odporná, až to není možný." A přes to se mu v náručí tak nějak zachvěji. Možná, že bych to přece jenom mohla zkusit. Za to nic nedám, vždycky to bylo moc hezký, když nepočítám tu eskapádu tehdy v lese, což byl tak nějak první a poslední sex v přírodě... navždy. Třeba by pak přestal i tak pít a začal by se starat o domác- AHA, PROTO TADY JSEM! "Igor," vydechnu ztěžka, abych zase našla původní nit konverzace, se kterou jsem sem vážila cestu, když se od jeho rtů konečně odlepím a rukama se zapřu o jeho hrudník tak, aby se nemohl přiblížit zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Odtáhne se, to ovšem neznamená, že ji pustím. Mimoděk ji palcem masíruju u zátylku a druhá ruka, aniž bych nad tím přemýšlel, ji chytí za zadek. To jméno ke mně dolehle trochu se zpožděním. He? Igor? Jakej Igor?! Holdám ji tu svést a ona myslí na Igora?! V první chvíli mě fakt napadlo, že je to jinej chlap, pak jsem si vzpomněl na tu zrůdu, které... prostě říkám Hajzle nebo Svině, rozhodně ne Igor. "Počká, však máme podkoního, skřítka..." Dá se říct, že od té doby, co jsme se úplně na začátku tak nešťastně poštěkali, že ona chtěla a já musel do práce (a jak se ukázalo, nebylo to zas tak akutní), už tuhle chybu nedělám a dávám vše do toho, aby nechybovala ani ona. Zvlášť když si může platit poskoky. Kdyby ne, tak bych se asi choval jinak. A tak se nenechám tak snadno odbýt a pokusím se ji znovu neverbálně přesvědčit. Protože jestli mám vypustit duši u Hajzla, tak aspoň zase na chvíli jako šťastně ženatý muž, sakra! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Chtěla jsem s ním mluvit. Znovu se mi v mysli objeví taková ta zásadní otázka typu "chci toho ve svém životě tak moc?" popřípadě "mohl by mě třeba alespoň jednou poslouchat?" Odpovědi jsou pravděpodobně následující - a to "ano" a "ne." Párkrát jsem zkusila takový ten trik, že když jsem s ním chtěla něco probrat a on se mnou chtěl spát, řekla jsem si "probereme to potom" - jenže velmi brzy jsem tak nějak zjistila, že cokoli se probírá POTOM - tak on jenom automaticky odkývá a jaksi nevnímá, o čem vůbec mluvím. Jsem tak trochu lapena v dilematu. Na jednu stranu se zdá, že mám po delší době i chuť. Já nevím, jestli za to může fakt, že se na něm ještě leskne voda, je skoro nahý, opětně extrémně nadržený, což už je asi tak nějak normální stav - a svým způsobem mi to i lichotí, co si budeme povídat, pořád jsem ŽÁDOUCÍ - a nebo se mi zrovna na chvíli změnila hladina rozbouřených hormonů. Na druhou stranu jsem tady přišla z nějakého důvodu, měla bych na něj být vlastně naštvaná, protože mi vůbec nepomáhá a včera ještě k tomu všemu chlastal se svým vikingským strýčkem. Taky se na něj zlobím, že třeba nechápe takové ty základní věci, jako že bych třeba večer chtěla obejmout a usnout v jeho náručí - a jakmile se řekne "dnes ti nedám" tak se zdekuje a jde trucovat (ANO, TRUCOVAT, CO SI ASI TAK MYSLÍTE, ŽE TAM DĚLÁ?) do laboratoře. Jenže jeho zrychlený, horký dech, kdesi na mém krku převažuje misky vah pomalu ale jistě v jeho prospěch. Chytím jej na bocích za ručník a lehce s ním škubnu směrem k posteli, na kterou se zády položím a zatímco jej líbám, přitáhnu si ho na sebe. Vyhrál jsi, Svenelde. Tak si pohni, než si to rozmyslím, protože- Jenže když zvedám s výdechem ruce, aby mi mohl stáhnout halenku, zavadím prsty o drobnou lahvičku na nočním stolku, které jsem si předtím nevšimla. A zvědavost převáží nad touhou, která byla stejně celou dobu více či méně pochybná a neurčitá, takže se tak trošku vykroutím, odlepím své rty od těch jeho a lahvičku si přitáhnu k očím, abych mohla zahlédnout popisek. "Lektvar proti hemeroidům?" ... a mé myšlenky jsou zase jednou totálně jinde. "A to piješ proč?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Něco mi říká, že bych měl zvolnit. Aspoň v tom smyslu, že se budu snažit jí nenechat modřiny a tak. I když bych ji někdy nejradši přehnul přes koleno a pořádně jí zmaloval její aristokratickou prdelku, zrovna teď je tam i malej Sven... Čeho se však Bella asi nikdy nedočká, je nějaké přeslazené cukrování a neustálé ujiťování se Miláčku, jsi v pořádku? - to prostě není můj styl. Zvlášť když mám lepší využití pro svůj jazyk než pitomé kecání. Určitá změna, která se dá vytušit, že je momentálně kvůli Svenssonovi, je fakt, že se ovládnu a neservu z ní halenku jako jindy. Musím uznat, že je to jinak uspokojující a neznamená to, že se toho vzdám, když existuje super kouzlo Reparo. "Hm?" zamručím a nedá se říct, že bych nějak vnímal, co žvatlá, zarazí mě až to, že se jednak chce vykroutit a druhak ty zvuky, co vydává, nemají správné zabarvení. Sklouznu očima na lahvičku, ovšem jinak se nepohnu ani ji zpod sebe nemíním pustit. Kurva, moje sladký vítězství mi žádnej flakon nevezme! Hemeroidy?! "To... blbej skřítek! Kašli na to," zopakuju podruhé během chvíle a dál se lahvičkou nezabývám, vždyť o nic nejde. Ten lektvar by mi neměl uškodit, koneckonců je léčivý. A zavrčení "blbej skřítek" snad mluvil jasně o tom, že to není z mé vůle. Sundávání halenky nám zase nějaká okolnost překazila, ale i tak ji neroztrhnu. Prostě ji nechám vyhrnutou a mířím dolů, schválně pomalu, protože nejsem amatér a spěchem ženu opravdu neohromíte. Leda když to chce. Pohladím ji od kolene ke stehnu a zase zpátky. Protože já kurva dostanu, co chci. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Hm-" protáhnu zamyšleně a odložím flakonek na postel vedle sebe. Kdovíproč uvažuji nad flakonky a lektvary a všemi těmihle věcmi okolo. Při vyhrnování halenky mám pak takový ten nezúčastněný pohled, jako by mě nijak zvlášť nezajímalo, co se mnou dělá. Nebo jsem uvažovala nad něčím úplně jiným. Takhle nepřítomně se dívám, když třeba čtu nějaké naučné knihy a snažím se zpracovat nové informace. To pohlazení cítím tak nějak matně. Vím tedy, že se mě dotýká, ale... "Mercurium." Oznámím mu pak po chvilce přemýšlení a odtáhnu jeho hlavu od svého hrudníku. "Do toho lektvaru, co se snažíš už týdny uvařit, používáš Mercurium, že?" Esence z hřívy mercuriánky, kterou jsme si přivezla z domu. Poměrně žhavý artikl, neprobádaný, zázračný, vyhledávaný. Ach jo - mám takový osobní tip, ale neměla bych mu to říkat, protože když nebude mít už ani tu kocovinu, tak ho po jeho chlastacích eskapádách nevytrestá už NIC. Ale stejně je mi jej vždycky líto, když ráno vypadá tak přejetě. "Možná mě něco napadlo." V tu nejvhodnější chvíli. Jako ostatně poslední dobou vždycky. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Málokdy vypadám zmateně, ale teď se mi v očích mihne ten záblesk, který tak trochu připomene studenta Svena, který, eufemisticky řečeno, na školu sral. Pak se výraz změní na moji typickou nečitelnou poker face. Fajn, blondie. Odvalím se z ní, na chvíli stisknu víčka i čelisti a sbírám svoje sebeovládání. Už mě to nasralo tak, že se dál nepokouším vyhrát svoji hru, jindy bych jí do ucha možná zašeptal pár prasečinek a ty vzápětí splnil, než by stačila zformulovat souvislou větu, ale... Tohle mě už přestává bavit. Nepřipadá mi, že by se mnou bylo něco špatně. Na rozdíl od zdejších rodáků nesmrdím, jako bych spal ve chlívě, a za ty tři roky jsem se v ničem nezměnil. Tak - co - kurva - zase - je? "To je super, blondie," nakloním se k ní a líbnu ji těsně vedle koutku rtů, načež vstanu. Udržet nenasraný tón mě stojí dost bodů sebeovládání, ale strávil jsem dost času s Benem a pár triků jsem se naučil. "Řekneš mi to u snídaně?" Protože když už si nemůžu zašukat, aspoň bych se rád nažral. Odhodím ručník a důkaz místo slibů, byť už to taky vzdává, mě prozradí, jak moc jsem ji chtěl. Během chvilky jsem oblečen a můžeme jít. Doufám, že ten pitomý skřítek udělá něco, co se dá žrát, ne jak teď s tím lektvarem. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Zamrkám zmateně, když se ode mě odvalí. Pak přikývnu. Vlastně jsem stejně myslela na leccos jiného, takže - jsem ráda, že mi Sven rozumí. Někdy mám pocit, že doopravdy umí upřednostnit cizí zájmy, před těmi svými. Stává se to tedy jenom občas, ale o to mě to asi víc těší. A nevypadá ani naštvaně. Odpovím mu takovým tím až polodojatým úsměvem. Jestli jsem na něj byla naštvaná, když jsem sem vlezla, je to pryč. Sveneld Gustavsson je nejlepší manžel na světě. Když se obleče a já zvednu, přitisknu se spokojeně k jeho zádům, obejmu ho okolo pasu, položím hlavu mezi jeho lopatky a na chvilku zavřu oči. Ráda bych něco řekla, ale jaksi se opětně dostávám do situace "nevím moc co," protože některé věci se prostě a jednoduše za pár let nezmění. Navíc, jediné, co mě tak napadne, je odpovědět "já už ale jedla" - a to by nebylo zrovna vhodné. Chci s ním zrovna snídat a trávit čas a... "Tak půjdeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Strýc možná taky vyspává, ale to nutně nemusí znamenat, že je někde tu. Má rád vycházky do přírody, a tak když jsem šel spát, možná se prostě zaběhl někam na pozemky a tam blaženě usnul jako svého času já. Což o to, mně spaní pod širákem nevadí, má to svoje kouzlo. Pokud zrovna nechčije nebo nesněží a není mínus dvacet. Jo, máme skřítka, jo, volal jsem ho, když jsem umíral s kocovinou, ale poté, co jsem zjistil, že mi nedonesl to, co jsem chtěl, si ze zvyku začnu dělat snídani radši sám, a jestli se tu ta kreatura mihne, budu opravdu zápasit s touhou nakopnout ji nebo jí narvat pazouru do toustovače. Časy, kdy jsem dělal snídani (a nejen tu) i Belle, nejsou zas tak dávno, tak na ni nezapomenu a jdu se posadit na terasu. On ten výhled ven na hory není tak kýčovitý jako na obrázcích. Některé věci musíte vidět na vlastní oči. A když víte, že je to vaše a nejste jen blbí turisti v hotelu... má to hned jiné kouzlo. Sám o tom, co vlastně chtěla, nezačnu. Kdyby mi to neřekla uprostřed předehry, jasně, že budu zvědavý, ale takhle? Takhle za svenovským výrazem skrývám kypící podráždění. Kdybychom nebydleli doslova na samotě u lesa, začal bych ji podezřívat, že ji brousí někdo jinej. Nůž nepříjemně zaskřípe o talíř. Podkoní?! Co když jo?! Radši si zacpu pusu jídlem. Ta myšlenka ale hlodá. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jsem z celé té myšlenky naráz úplně rozněžnělá. Hory, snídaně (už druhá, ale co) a Sven a výhled na pasoucí se koně. Kousek od terasy vidím pást se Yasmir - která taky na nějakou dobu dolítala, protože za ní hopsá v zimě narozený neokřídlený parchantík, kterého jednou hrozně výhodně střelím do nějakého evropského chovu. Slečno, kam jsme to dopracovaly. Jsou z nás maminy. "Jo, Igor," vzpomenu si nakonec, kvůli čemu jsem jej vzbudila. "Já si myslím, že má nějaký problém," povzdechnu si smutně. "Asi nějakou nervózu. Kontroluji ho už pár dní a myslím, že si o něco odírá rohy. Včera večer jsem se i stavila domů a hledala v knihovně a nic jsem tam nemohla najít. Myslím, že nikdo nikdy nepsal o jejich chovu," a ve tváři se mi mihne určité znepokojení a nesouhlas, "Všichni řeší, jak zaživa podpalují lidi a pak je žerou, ale nikde se neřeší jejich nemoci-" S nesouhlasným výrazem si strčím do pusy kus topinky. Když dožvýkám, tak pokračuji. "Napadlo mě odstranit všechny kameny v jeho ohradě." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tohle jsem jí samozřejmě neřekl. Ono hoblovat Hajzlovi rohy není žádná pohádka a... no, kdyby Bella věděla, co čeho to je, mohla by kdykoli pak říct, co vyrábím. Zrovna tenhle lektvar je geniální záležitost, protože málokterý kouzelník (mudla už vůbec ne) bude uvažovat nad tím, jestli to není dryják. Spíš se to bude snažit odhalit kouzlem a ztratí tak čas a tak dále. Prostě super. Je náročný, ale mám ho moc rád. Je to takový první test k tomu, jak se stát mistrem. Tenhle lektvar mě nechal Oleg Petrovič připravit na přijímací zkoušce. Mimo jiné. Vzhledem k tomu, že se vaří měsíc, mezitím mě zkoušel i z jiných věcí. Byla to vlastně taková zkušební lhůta, po které lidi vyhazoval. Žvýkám další sousto déle, než bych musel. A podívám se ven, jako bych čekal, že tam někde uvidím Igora a on mi řekne, co se děje. "Mhm...hm... no..." Spolknu sousto a zamručím: "Když myslíš, že to pomůže..." Nikdy jsem se netajil tím, že tomu moc nerozumím. Ano, musel jsem se některé věci naučit. Třeba aspoň jezdit na koni, protože pěšky to obcházet nebudu. Dokonce jsem si tu svou herku oblíbil. Nemusím se bát, že by mi ho před hospodou někdo ukradl, protože ten kůň by ho spíš sežral. "Ale neměla by ses teď namáhat. A už vůbec ne s kameny." Jo, já vím, kouzla, ale stejně! Je to nepochopitelné, ale já někdy zcela nekouzelnicky dělám některou fyzickou práci rukama. Je to uklidňující, člověk vybije třeba vztek. Kdyby to dělal ve vzteku kouzly, tak ještě něco posere. A když rád jím, musím to někde vyběhat nebo něco jiného - když sex mi nedopřeje... "Kouknu na to." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jen pokrčím rameny. Popravdě se bojím, že pokud to opravdu dělá z nějakého druhu nervozity, tak si vždycky najde něco, o co by se mohl poškozovat. Znám to od jiných koní, kteří si třeba drbají ocasy. Vždycky si je budou ničit. Jenže dokud nepřijdu na to, kde je jádro pudla a neodstraním příčinu jeho problému, tak je to to nejmenší, co můžu udělat, protože... "Ale neměla by ses teď namáhat. A už vůbec ne s kameny." Strejda Oglaf mu MUSEL včera promluvit do duše. Vůbec ho nepoznávám! "Děkuju," usměji se vděčně, vstanu, přejdu k němu a políbím jej na rty. "Jsi moc hodný, že se o mě tak staráš." A ne, tohle není ironie, myslím to vážně. Jsem k němu skloněná možná o trošku dýl, než by bylo třeba. Po několika bezútěšných dnech mám konečně zase pocit, že to nebude tak zlé. Nějak to zvládnu. Žejo? Až se možná trochu zastydím, že jsem mu nebyla před chvílí úplně po vůli - ale on to chápe. "Já se o něj trochu bojím," zamumlám nepřítomně. "Jo-" vrátím se po chvilce do reality a narovnám se. "To mercurium. Docela nedávno jsem zjistila, že jeho účinky se trochu mění s tím, co tomu koni dávám žrát, tak mě napadlo, že by mohlo v tom lektvaru fungovat lépe, když ji budeme do žrádla míchat alkohol. Jakže to říkáte - sprav ses tím, čím ses zkazil?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Sakra, já nikdy hodnej nebyl a nehodlám s tím začínat! Spolknu jedovatou poznámku, že by se měla bát spíš o mě, až za ním půjdu (a budu mu hoblovat ty zasraný rohy) plahočit se se šutráky. Ale tak... uvidíme, jak se bude tvářit, jestli jednou dojdu domů s rozervaným bokem a slovy: "To nic, to jsme se s Hajzlem jenom pošťuchovali. Vyhrál." "Mhm... já tomu říkám udržovat stálou hladinu jedů v krvi, to funguje taky," zahuhlám do talíře s úšklebkem. Protože existují i takové lektvary, ty preventivní protijedové, které vás musí trochu... jak to říct... přiotrávit, protože pak tu dávku normálně ustojíte. Stejně jako u protilátek na nemoci to funguje, jelikož tělo už je na to zvyklé a ví, jak proti tomu bojovat. "Ale opilýho koně jsem ještě neviděl. Můžeš to zkusit, uvidíme. Jenom doufám, že nebude mít agresivní opici." Měl jsem hlad, takže jídlo zmizelo opravdu bleskově. Ne že bych byl vyloženě prase, ale rozhodně nejím jako šlechticové, co sice mají plný stůl žrádla, ovšem nimrají se v tom dvaceti druhy vidliček. "Půjdu se kouknout na ten výběh." Protože potřebuju přemýšlet, jak to sakra udělám. Jak to zamaskuju. Zrovna teď nemůžu přestat! Nemám toho dost, potřebuju ještě trochu. Sakra! Sakrasakrasakra! Políbím Bellu do vlasů, ze zvyku máchnu hůlkou a odešlu špinavé nádobí do kuchyně, kde se o to snad postará skřet. Pokud Bella nic dalšího nemá, tak rázně zamířím ke stájím, abych vyjel do pole. A vezmu si s sebou k sedlu i nějaká ta mrtvá zvířátka, abych ho zabavil. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Když zahlásíš, že se jdeš podívat na ohradu, vyprovodí tě Bella lehce zkroušeným pohledem a větou, "cože, už?" evidentně byla zrovna v záchvatu asi dobré nálady a měla pocit, že by jste si spolu třeba mohli na terase povídat. Každopádně to nevypadá, že by ti mínila nějak bránit, takže si nechá políbit hlavu, krátce ti stiskne ruku a pak, když odcházíš, zamíří cupitavě kamsi do domu... dělat... něco. Tvůj kůň... je kurva. Sice ne ani zpoloviny taková, jako Igor, za kterým zrovna míříš - ale i tak dost velká na to, aby se k němu bál váš podkoní, poměrně mladý chlapík, pro tebe pravděpodobně blíže neurčitelného vzhledu, anžto prostě vnímáš, že je to chlap a možná tak, že má hnědý vlasy, přiblížit. Takže není vypuštěný na louce, protože jsi to neudělal ty a Bella se tady cestou zjevně nestavila, protože si na svou obhlídku pozemků tak nějak něco odchytila venku a sedlo používá stejně jenom, když nevyhnutelně musí. "To je fajn, že si pro něj jdete," pozdraví tě ve dveřích, zatímco druhé, jediné venku nevypuštěné zvíře, před chvilkou propíraná mercuriánská klisna, zděšeně řve, když vidí vejít někoho cizího a lepí se na zadní stěnu svého stání, zatímco z ní na zem leje směsice stresového potu a tekuté hřívy. To zvíře není normální, nikdy nebylo - a z toho, co jsi slyšel, tak ani nikdy nebude. Venku to nebylo už nějaký ten měsíc, protože minulý pokus dopadl fiaskem... a celkově vzato je divné, že to ještě ze samého celoživotního stresu nekleplo. Každopádně - vše, co z ní spadne, spolehlivě odvádějí drážky v dlažbě jejího stání do jakéhosi záchytného žlabu. Možná, že ji nějaký ten chlast přeci jen prospěje. No, ne, že by ses ve stáji zdržoval. Po cestě ze sedlovny se k tobě přidají taky Bellini dva lovečtí greyhoundi, kteří si ve své nekonečné tuposti asi myslí, že seš jejich majitelka a chystáš se do lesa na vysokou. Nebo že nejseš jejich majitelka a chystáš se do lesa na vysokou. Nebo že seš, ale nikam se nechystáš, ale nemají co dělat. Nebo že nejseš a... O jejich inteligenci taky asi není vhodné si dělat nějaké větší iluze - ale ať už tak či onak, klušou oba celou dobu za tebou, jako ocasové, udržujíc si od koně spolehlivý a dobře nacvičený odstup. A odstup si, jak se zdá, udržují i od Igorovy ohrady, protože se oba dva posadí a... čumí. A čumí i Igor. Zprvu vyzývavě, směrem ke tvému koni - pak zvědavě, když přesune svůj pohled na tebe. Jeho dravčí křídla opaleskují na letním slunci a hnusné oči bez zornic si tě prohlížejí s takovým tím ne úplně čitelným výrazem, když se jde postavit až k ohradě, aby na tebe pořádně viděl. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tak není divu, že i když jsem se zprvu té pitomé činnosti, ze které jsem se bál, že nikdy nebudu mít děti (díky, že se to nesplnilo!), vyhýbal a odmítal se jakkoli angažovat, po seznámení s ním jsem to přehodnotil. Víte, já na lásku na první pohled nikdy nevěřil. Však taky nebyla. Na druhý možná. Když jsem vyrazil tehdy do hospody, pěšky, a jelikož nejsem turista, ale zdejší, chlapi mě na jaře vzali na ty jejich koňské... ne, závody ne. Prostě hru. Jo, to bylo snad poprvé, co mě zajímalo něco, co se týkalo koní. Protože mám rád krvavé sporty. No a když jsem se ráno vracel domů, sice to pořád bylo pěšky, protože do sedla jsem si netroufal, ale nebyl jsem sám (můj výraz, jsem vystřízlivěl a zjistil to, musel být pro Bellu k popukání). A měl jsem pár modřin, protože mě ta kurva pokousala, ovšem velice rychle jsme si k sobě našli cestu, neb nejsem zastáncem toho, že zvířata se nebijou. On si začal! Ale nejsem sketa, nemlátím ho pitomým bičíkem, dostane prostě herdu, když mě štve. A na jeho okusování jsem si obecně zvyknul, protože už nemám pocit, že se mi snaží vyrvat kus masa jako masožravý testrál. U ohrady seskočím z koně a vezmu od sedla svazek veverek a nástroje pro získání té přísady. Asi kvůli tomu mě ta psí paka následují. S Igorem jsem se za poslední dobu seznámil hodně intimně, zvlášť když mi jednou málem propíchl játra. "Čau, Hajzle." Já vůbec dávám zvířatům podivná jména. Moje kočka byla Kočičák. Igor je pro mě Hajzl a můj kůň je jednoduše Zmetek. Zamávám před ním veverkou. "Chceš? Tak buď hodnej. Beztak to ani necítíš." Nabídnu mu hlodavce. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Takže z toho tak nějak chápu, že dát Gladys alkohol je povoleno. To je výborná zpráva, protože jsem tak nějak jednak cítila potřebu se zeptat, anžto, jakožto člověku, který lihoviny nepije, mi nepřijde správné je považovat za "moje" a druhak jsem samozřejmě chtěla přednést svůj geniální nápad, který by Svenovi mohl pomoci v jeho... úsilí. No, pomiňme fakt, že mě napadl v blbou dobu. Výsledky se počítají - a abych měla výsledky, musím ten pokus provést. A já stejně dneska nemám pořádně co dělat, protože do lesa chodím o sobotě, namáhat se prý nesmím... a válet se mi zrovna teď nechce. I když bych mohla. S knížkou. Taky bych mohla napsat ten oficiální dopis chovatelskému svazu... ale to je moc práce navíc a to zrovna v době, kdy se chci věnovat něčemu jinému, takže se na to hodlám zrovna teď diletantsky vybodnout. Mířím tedy do kuchyně. Pro alkohol. Jenže s alkoholem je takový kříž - já se v něm příliš nevyznám. "Isabello!" "Bellinka se na nás přišla podívat!" Zato naše dvě báby - ty na tom kuchyňském zátiší s vínem tráví víc času, než by bylo zdrávo. A podle toho, co jsem zaslechla zpoza dveří, než jsem vešla, bábi Síf opětně babičce Anabelle barvitě vyprávěla o svých školních vzpomínkách na "božského Toma." A babička se ovíněně hihňala, což byl zvuk, který mě upřímně děsil "Jo, dobré ráno," odpovím jim s lehce pobaveným výrazem, zatímco mířím k té skříni, kde si Sveneld skladuje část svých zásob. Takových skříní má několik, asi, aby to měl věčně po ruce, nebo já nevím. "Ne! Ruce pryč! ČEKÁŠ DÍTĚ, BELLO!" "Jo - to jsi moje vnučka? Chceš nám pravnouče zabít? Co tě to popadlo?" "Ty holky dneska. Vždycky jsem říkala, že by ji měl někdo přihlídnout, protože tady mluvíme o naší krvi." "Jo, naší." "Já bych si na to připila - a ty od toho kredence mazej!" "To není pro mě." "Tak to je jiná! Vidíš? Moje vnučka má rozum!" "Radši mi řekněte, který chlast je dobrý." "Vezmi tu whisku toho vašeho kamarádíčka žida. Tou určitě nepohrdne žádná návštěva a pokud to máš pro Svena, určitě bude rád, že znáš jeho chutě." No vida. Síf se vyzná. Děkuji za radu! |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Když ale veverkou zamáváš, zaregistruje dvrourožec ten pohyb a jde se podívat blíž. Stojí od tebe asi metr. se zvednutou hlavou - a čumí. Na veverku, na tebe. Na veverku - a zase na tebe. Odfrkne si z nozder a skloní hlavu dolů, nahoru a dolů, čímž si prý odměřuje vzdálenost. Takže zrovna asi zjistil, že od tebe stojí metr. A nepohnul se. Jen zase zvednul hlavu a přešlápnul. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Hele, já bych ti toho psa klidně dal. Nemám je rád." Ne, nemám. Na můj vkus jsou moc tupí, moc vychrtlí... Zezačátku jsem se Belly ptal, jestli nejsou nemocní. Jestli je dost krmí. Takový podivný kurvy podviživený. Pak jsem zjistil, že je to plemeno a že se to někomu i může líbit. Moje představa psa pochází právě tady z Kavkazu a opravdu bych jednou chtěl vidět souboj pasteveckého psa a vlka. Čistě jenom proto, abych viděl, kdo vyhraje. Rozhodně lepší než já vs. Igor. Když veverku nechce, zase si ji připnu ke svazku ostatních hlodavců u opasku, na kterém mám zavěšenou i hůlku, aby byla po ruce, a nástroje. A abych vykázal nějakou činnost, jdu se podívat po těch kamenech a koně ignoruju. Třeba to zabere. Já se mu vnucovat nebudu, a když bude nejhůř, prostě si ho zpacifikuju kouzly. Třeba si Bella bude myslet, že to zpelichaný peří má z nějaké její imaginární nemoci. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Když pak vlezeš do ohrady, Igor jde za tebou. Pořád si tedy udržuje tak nějak metrový odstup, ale zdá se, že jej tvoje práce asi zajímá... a nebo se ti rád kouká do zad. Kdo ví, na co čeká, nebo co se mu honí v rohaté hlavě. Prostě tě následuje a - ano, opět čumí. Ten pohled skoro cítíš kdesi ve svém zátylku - a není to moc příjemný pocit. A samozřejmě, že ve výběhu šutry jsou. Jsme v horské oblasti a jarní tání tady přináší balvany různých materiálů a velikostí. A samozřejmě, že odstraňovat je je naprosto zbytečná práce, protože Igor žádnou nervózu nemá, rohy si hobluje o takový ten hrubý pilník na koňská kopyta, který jsi onehdá našel ve stáji - a dělá to velmi nedobrovolně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Snažím se mít Igora aspoň v periferním vidění. Vím, že Hajzl něco kuje. A byl bych rád, kdybych stačil zareagovat. A přísahám, že kdybych nepotřeboval to do lektvaru, vykašlu se na to všechno, Belle řeknu, jestli není na hlavu, když chce odstraňovat kameny V HORÁCH... Proč zrovna teď musím zjistit, že jeden z mých kontaktů a dodavatelů prostě přísadu nemá? Jinak bych tu anabázi nepodstupoval. Hromada kamení se kupí, že by se z toho dal vybudovat val. Jednou, až se budu nudit, to možná udělám. Je to dobrý trénink na jemnější techniky. Pokud Hajzl mezitím nic neudělal, tak se k němu konečně otočím. Jsem trpělivý člověk, to jo. Ale tohle chci mít vždycky už za sebou. Tak se k němu vydám, a jestli bude hrát divadlo, no, holt budu nucen použít kouzla. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Jedno se musí nechat - hůlek se bojí. Tady se asi taky, v době, kdy si jej Bella přivezla, nějaký větší horsemanship nekonal. Nicméně, vzhledem k tomu, že má hlad, vidí žrádlo a bojí se k němu přiblížit, se tak trochu zdá, že... začal být nasraný, protože se po tobě i sem tam ožene. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Odepnu od opasku veverku. "Co, už nebudeš dělat herečku?" Zezačátku jsem si připadal hloupě, že na ně mluvím. Ono se toho moc nezměnilo, nejsem jeden z těch bláznů, co si povídají se svými zlatými rybičkami a zpívají psům ukolébavky. Ale když jsem málem dostal kopanec, protože kůň si mě nevšiml... Hůlku mám schovanou za zády, levou mu nabízím veverku. A pokud si ji vezme, hned ho chytím za ohlávku, a jestli nebude rodeo, hůlku schovám a pustím se konečně do té práce, která je UŽITEČNÁ. Že, Bello. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro To zvíře totiž není jen kurva, ale taky podezřívavá kurva. A ta sranda s chytáním za ohlávku se mu příliš nelíbí, protože jakmile na ní ucítí za ušima tlak, frkne a škubne hlavou nahoru, přičemž vše doplňuje couváním a s veverkou v držce na tebe nesouhlasně koulí očima, a to i pokud jsi jej pustil, i v případě, že mu stále na ohlávce visíš. Přičemž druhý způsob je poměrně moudré rozhodnutí, protože ve chvíli, kdy jej pustíš, uvolníš mu logicky hlavu tak, aby tě mohl nabrat na rohy. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Veverku dostal, tak ať mě nesere. Zatnu svaly, připravím se na škubnutí, protože jakmile uvidí tu hůlku, tipuju, že bude vyvádět. Já měl vždycky rád adrenalinové sporty, heh. Švihnutím vyčaruju modifikaci Pout, kterou jsem hledal speciálně na podobnou srandu. Bella má asi milion knih o koních a v jedné jsem našel i to, že kdysi se koně ve stepích svazovali za nohy, aby neutekli, protože nebylo kam je uvázat. Což udělám i teď. A druhým švihnutím si Hajzla přivážu slabě zářícím magickým provazem tak, aby měl zafixovanou hlavu, to znamená dost nakrátko. Ten debil bude určitě zase stresovat, tak když ho můžu konečně pustit, radši zkontroluju zpevnění ohrady a případně kouzlo obnovím, aby mi to nevyrval. A protože nejsem zase úplná sketa, zkusím mu dát další veverku. Jestli to vše vyšlo, pustím se do práce. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jsem spokojená. Byla jsem ujištěná o tom, že to bude leckomu chutnat - a tak si prostě říkám, že to musí vyjít. Přijdu si tak trochu předem jako génius. Protože jestli to doopravdy vyjde, tak ten poslední a zásadní krok k dodělání toho pitomého lektvaru udělám já - já a nikdo jiný. A TO I PŘES FAKT, ŽE TOMU NEROZUMÍM! Říká se tomu provázanost jednotlivých oborů v praxi. A tak si cupkám skrze zahradu a oblázkovou příjezdovou cestu, ke stájím. Vzhledem k tomu, že uvnitř je jen Gladys a Zmetek (opravdu mu nechce vymyslet nějaké normální jméno? Já mu je vymyslím, pokud jej nic nenapadá, nemám s tím problém!) je pryč, domyslím si, že Sven si ho vzal na cestu k ohradě Igora. Mám z toho vlastně hroznou radost. Že si našel cestu ke koním - byť z toho zvířete, které si přitáhl domů, nejsem nijak zvlášť odvařená a měla jsem samozřejmě na koně pro Svena nějaké ty vznešenější plány - jenže on koně nikdy nechtěl. A pak si přitáhl todle. Hoďme to za hlavu, hlavně, že ho má rád. Já Gladys třeba ráda nijak zvlášť nemám. Ona je živoucí důkaz toho, co se říká - že bychom si koně, než jej koupíme, měli pořádně prohlídnout. Jenže sehnat mercuriána je takový kumšt, že ve chvíli, kdy mi přišla možnost jej koupit - a ještě za dobrou cenu, neváhala jsem ani minutu. Protože co kdyby mi ji někdo vyfoukl pod rukama? A já, byť na to nevypadám, dokážu občas i myslet ekonomicky, protože můj životní standard zkrátka a jednoduše NĚCO STOJÍ. A všichni víme, za kolik se to, co z ní kape, prodává. No, je to trochu problematický odchov a je mi líto, že musí být celoživotně zavřená na malém prostoru - ale bohužel není psychicky schopná unést svět tam venku. Někdy ani svět tady vevnitř; proto má také ve stání závěsy, které v případě, že je zle, zatahuji, protože se ve tmě obvykle uklidní. "No, podívej, co ti nesu. To je ze svaté země," ušklíbnu se vesele a ukážu etiketu toho alkoholu, jako by si ji mohla snad přečíst. V odpověď na má slova se trochu uklidní. Ne tedy, že by mi rozuměla, ale slyší mluvit známý hlas. Což neznamená, že by jí bylo náhle dobře, pořád vypadá, že snad strachy vykopne žlab. Stříbrné žilky na těle ji zběsile tepou. "No pojď, tady, na." Narozdíl od ostatních koní má ona žlab tak, aby se dala nakrmit i zvenčí a nikdo ji zbytečně nestresoval denně při krmení tím, že k ní leze. Stačí, když ji očesávám hřívu. Takže jen natáhnu ruku a trochu do žlabu odliji. A kobyla zavětří. To se divím! Hodím ji do žlabu i hrst granulí - a ještě trochu přileju. Tak půl flašky. Což ji tak nějak donutí se odlepit od stěny a udělat ke žlabu dva váhavé kroky. Ustoupím sama o pár kroků dozadu. Jen tak mimochodem - ta whiska hrozně smrdí. Ale hrozně. Možná, že je to mým stavem, ale mám pocit, že pokud to budu čichat dlouho, tak se snad zebleju. Gladys naopak vypadá, že ji to voní. A začne granule divoce futrovat. A to tak, že si ani nevšímá, když prostrčím ruku do stání a doleju ji tam i zbytek. TADÁ! Dokonce to vypadá, že jak vyžrala granule a srká to, co se do nich nevpilo, tak se tváří i... spokojeně? Možná ji to svědčí. Možná bych ji mohla opíjet častěji. "... a není to hřích, lít ji tak dobrý alkohol?" Umm? Otočím se za hlasem a položím flašku na zem. Podkoní, Askhat, mladý čaroděj mudlovského původu, který mi v Kazachstánu jaksi zprostředkovával nákup jednoho mudlovského koně a tak jsem si jej nechala a nabídla mu post podkoního - páč tam stejně nemaj práci a on tomu rozumí, protože jeho otec chová původní Teky. Přiznejme si to, byl tady i jeden kvalifikovanější adept - ale on vypadal exoticky - a byl snaživý. "Já nevím - myslíš?" "Já myslím, že je divný nápad ji tím krmit, i když... hm." Postaví se vedle mě, odloží vidle a zaujatě ji sleduje. "Nebo možná ne. Ale ta láhev... " "Sven mi to dovolil." Zamumlám, víceméně na svou vlastní obranu - páč mi až teď tak nějak dojde, že měl možná na mysli nějaký... obyčejnější alkohol, třeba... já nevím, vodku. "Myslíš, že se bude zlobit?" Zeptám se zamyšleně. ALE JSOU TADY VÝSLEDKY! To pochopí, musí to pochopit, žejo? "No, pokud to dovolil, tak přeci nem-" "No, já se ho neptala na tuhle konkrétní." "Jo, pak asi bude." |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro A nemůže hýbat ani hlavou, tak po tobě jenom nasraně koulí očima. Veverka nepřipadá v úvahu, v nasranosti totiž vyplivl i tu první rozežranou. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro No - ono to hlodá. Hlodá to i ve chvíli, kdy s Askhatem řeším jakési mazadlo na sedlo nebo co, o kterém mi on cosi vypráví a já to moc nevnímám, protože mám myšlenky jinde. Podle toho, co mi tady mladík říkal, tak bude Sven nasraný, jak fretka, až zjistí, že jsem mu vylila takovou drahocenost. A já jsem v tom tentokrát dokonce beztak nevinně, protože to mi doporučila babička. A JEŠTĚ KE VŠEMU TO BYLA TA JEHO! Gladys vypadá spokojeně a... asi pospává, flašku nechám kdesi vzadu, protože to je přesně jedna z těch věcí, které se "uklízejí samy" a po odkývání všeho ohledně mazadla, které jde úplně mimo mě, vyjdu ven. Teď už musím jenom počkat, až to začne vylučovat a... Ach jo, Sven mě zabije. Zdálky ke mně běží oba psi a cestou se perou o jakési cáry, které byly kdysi snad králík nebo zajíc. Ať se na to dívám z jakékoli stránky, zatímco si tak nějak sedám na lavičku v zahradě a čumím na to, jak se psi se zakrvácenými čenichy perou o králíka, napadá mě jen jedna možnost, jak si ho udobřit, než... no, než mu to budu asi muset nějakým jemným způsobem říct. Nebýt toho, že mi ráno bylo tak trošku trapně, jak jsem ho odmítla, tak bych řekla, že se "obětuji pro vědu." Jenže když on byl na mě dneska tak hodný, že tak nějak chtě nechtě cítím, že bych mu to, tedy krom toho, že budu žehlit něco, o čem zatím ani neví, že jsem zmuchlala, měla vrátit. Protože já jsem tak mrzká bytost! Jak jsem mu to mohla udělat? Z domu si přivolám knížku, nohy si vytáhnu k sobě nahoru a opřu o okraj lavičky a... prostě trávím čas po svém. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Kdybys nebyl taková svině, nemusel bych to dělat. Tvoje smůla," zabručím a vytáhnu si propriety, načež se pustím do hoblování. Jelikož vím, že si toho Bella už všimla, neupejpám se a rovnoměrně mu z obou sdírám tolik, kolik budu potřebovat na dokončení várky. Dobře, možná i něco do zásoby, ale zase ne tak, že bych ho připravil o moc viditelnou část. Bella uvidí, že kameny jsou trochu odskládané, ono se mu to zase zrohovatí a bude si myslet, že už je to v pořádku. Geniální plán geniálního zlorda! Všechno pak schovám, a když se zvedám, dokonce ho poplácám po krku. Není to určitě naposledy, co takhle "znásilňuju", tak aby věděl, že už je konec. Vylezu z ohrady a teprve až pak zruším kouzla. Hodím mu ještě jednu veverku, je mi jedno, jestli ji bude žrát, nebo ne. Ono se to nezdá, ale zabralo to docela času. Byl jsem zabraný do práce, nevnímal jsem, že slunce pražící mi do zad se značně posunulo. A protože jsem vyjel ven k poledni, leje ze mě. Ono hoblovat ty rohy není žádná prdel. Přísadu mám pečlivě schovanou v tajné kapse u sebe, aby ji Bella náhodou nenašla. Domů se ale nevydám. Po chvíli přemýšlení, to znamená než dojdu ke Zmetkovi a nasednu, se rozhodnu zajet do vesnice a dát si po práci vychlazené pivo a možná něco na zub. Vařit se mi nechce a na skřítka jsem nasraný, takže od něj dneska nic jíst nechci. Kdyby tu hospodu viděla Bella a já ji do ní nutil jít, asi prohlásí něco o tom, že to radši bude večeřet ve stájích, protože ty jsou krásnější. Nojo, panský stáje... Uvážu Zmetka před budovou, která se vytáhla a zjevně má novou omítku. Jinak to není žádná sláva, ale je to v okolí jediná hospoda a možnost kulturního vyžití, protože městečko je spíše průměrné. Od časů, kdy tu cestovatelé spávali v jedné místnosti s dobytkem a koňmi, udělali velký pokrok, takže já si nestěžuju. Je tu typická směsice pachů - kouř z cigaret, chlast, pot, pečené skopové... Nějakou chvíli tam se starousedlíky strávím, konečně si zase můžu pokecat s chlapama, i když teda pokecu s Carlosem nebo Benem se to nevyrovná. Začínám si na jejich mentalitu pomalu zvykat. Je tam i ten, od koho jsem koupil Zmetka a diví se, že jsem ho ještě nedal do salámu. "Však je to dobrej kůň. Nikdo mi ho neukradne," ušklíbnu se. Na druhou stranu je ale děsivé, jak snadno jsem mezi povětšinou zemědělce a pastevce zapadl. Život s Bellou se na mě začíná podepisovat, a kdyby nebyla těhotná a já ji nechtěl mít pod dohledem, asi si vezmu dovolenou a na týden se zdejchnu za Benem nebo Carlosem. Abych... ze sebe smyl tu hanbu, že se ze mě stává kavkazskej kovboj. Nejlépe dobrou flaškou whisky. "Ty, Svene, dojdeš zítra večer?" Vytrhne mě to z přemýšlení. "Proč?" A pod nos dostanu nějaký leták. Málem vytřeštím oči, protože... "No... to vypadá zajímavě," sjedu obrázek orientálně oděné zrzky, která na mě mrká z pergamenu. Kolem stolu proběhne vlna pochechtávání a rozhovor se, jak jinak, na chviličku stočí k oné tanečnici. Ale jestli si někdo myslí, že my chlapi v hospodě drbeme hlavně baby, tak se mýlí. To je jenom představa ženských, ve skutečnosti tomu věnujeme o mnoho méně času, protože nikdo by přece nepřiznal, že jeho ženská držkuje a odmlouvá - a nač se pořád vychloubat. Podívám se na hodinky. Domů dorazím asi až po večeři. Sednu na Zmetka a vracím se. Neženu ho. Po cestě přemýšlím, co taková pěkná holka dělá v takovém zapadákově. U Belly je to jasné, ta tu bydlí ve svém paláci. Ale ona? Kolik si tu může vydělat? Hm, to je vlastně fuk. Hlavně když předvede, co v ní je. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jsem vlastně spokojená. Po čtení jdu na oběd, kde se rýpu v jídle, protože zrovna zjistím, že nemám chuť na vůbec nic. Dvě hodiny po obědě mě přepadne neskutečný hlad, takže se přecpu britským dýňovým koláčem, pak je mi nějaké dvě hodiny těžko, takže ležím v obýváku a klimbám nad knihou, načež usnu a když se proberu - JE ČAS K VEČEŘI! Vzhledem k tomu, že Sven má asi s těmi kameny příliš mnoho práce a nebo se mihl, když jsem zrovna spala, oznámím Effie, že by pro jistotu měla navařit i jemu, protože je tady docela reálná možnost, že přijde tak nějak protivný, protože celý den zabil u šutrů. Jenže když ono to je důležité. Pokud to tak půjde dál, chudák Igor si určitě poškodí rohy nějak víc a nebude vypadat tak hezky. A na vzhledu, jak dokazuje prakticky všechno, co dělám a nakupuji a chovám, prostě záleží. Od stolu, kde ještě dopíjím čaj, mě vytáhne vrznutí dveří v hale. Takže tam hrnek nechám tak, jak je (což dělám často, na to mám taky právo - a skřítka, který to uklidí) a jdu se na pracanta podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jednoduše řečeno - jsme oba prostě pořádní chlapi, co něco vydrží! Nehrozí, že bych nějak zakrýval, že jsem byl v hospodě. Opilý nejsem, ovšem cítit jsem směsicí různých pachů od koňského potu přes pivo až po ten svůj. "Ahoj, blondie," střelím po ní Ten úsměv, ale kupodivu se po ní nevrhám. Ono... když vás tolikrát pošle do prdele, přestává mě hra na lovce bavit. Připadám si jako idiot, a tak volím taktiku, která je sice taky docela náročná, ovšem kurva účinná. To znamená stáhnout se a držet vše v nesexuální rovině. Je pravda, že na těhotné jsem to ještě nezkoušel, tak doufám, že to bude mít účinky. A když ne... Pořád se v noci můžu vytratit do Novgorodu za svou starou známou v jistém podniku. Což, kurva, není zas tak špatnej nápad. Teda pokud tam ještě dělá. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Teda - bílého koně už má. (Ač si nejsem jistá, zda o tom ví, že ten ŠEDÝ kůň bude po příštím nebo nejpozději popříštím přelínání bílý) Ale to neznamená, že by se něco změnilo. Po úsměvu nicméně přeci jenom roztaju. Ono za to možná může i fakt, že mi takový ošklivý hlásek v hlavě, kterému osobně říkám "voice of guilt" šeptá, že jsem mu dopoledne skrmila oblíbené pití. A že jsem se rozhodla sekat latinu. Je třeba říct, že jak mi poslední dobou vadí všechny ty silné pachy čehokoli, tak je mi z toho, jak zrovna páchne on, tak nějak zase na zvracení. A snaha nedýchat jaksi nepřináší ovoce. "Ahoj," odpovím mu a přinutím se k tomu páchnoucímu monstru přiblížit a políbit jej na tvář. Smrad z koní už po těch letech sice ani nevnímám... a zapocený Sveneld mi svým způsobem i voní - ale pivo a smrad z cigaret, které v mých očích přebíjejí oboje, to je prostě silná káva. "Hrozně smrdíš," oznámím mu upřímně, prsty mu rozčísnu vlasy na spánku a pak se odtáhnu o kousek pryč, než bude zle. "Počkám tě nahoře, pak mi povíš, jak to šlo." Fuj, fuj, fuj fuj. "Em - až se umyješ." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jak to šlo?" navážu pak, když si sednu a vyložím nohy na konferenční stolek. Tenhle buranský zvyk prostě mám... a mít asi budu. A je mi jedno, jak se na to tváří Bella. "Těch kamenů je tam halda, bude to na pár dní práce. Takže jestli z nich chceš třeba postavit nějakou ohradu, řekni rovnou, ať to nemusím přeskládávat dvakrát. Jo a jak za mnou Igor chodil a loudil, tak máš pravdu, je nějaký odřený." Ne nadarmo jsem, děti, byl ve Zmijozelu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro NEMĚLO TO ANI ZAHRADU! Představa, že by třeba trval na tom, abychom v takové králíkárně bydleli napořád mě upřímně děsí dodnes. Já teda vím, že on o tomhle sídle na samotě nikdy nesnil - takže si můžu gratulovat, třást oběma rukama a plácat se po ramenech, že to dopadlo, jak to dopadlo. A ostatně - on byl buran vždycky - jenom se teď prostě stýká s... trochu většími burany. A vlastně asi dělá do určité míry za ty roky burana i ze mě, protože jakmile podle zvuku kroků slyším, že si to zamířil do obýváku, vydám se za ním a taky si položím nohy na stůl. Tady jsem doma a tady můžu. Pak se spokojeně vtlačím do mezery mezi jeho rukou a hrudníkem a ještě spokojeněji nasaju vůni mýdla a šamponu, která nahradila cigarety. Pár dní práce? Tak jaktože jsi byl v hospodě? Víš, že se mezitím mohl o nějaký další od- "Jo a jak za mnou Igor chodil a loudil, tak máš pravdu, je nějaký odřený." Měla jsem u toho být. Chtěla bych vidět, jak spolu ti dva chodí po louce, Igor od Svena loudí pamlsky a Sven kontroluje stav jeho rohů - a tváří se u toho znepokojeně. Můj manžel se mění, to je jisté. Dokonce má i starost o Igora! "Já vím, mám o něj hroznou starost," odpovím s takovým tím lehce dojatým tónem v hlase. "Nepřijde mi to normální, že se takhle poškozuje, vždyť oni by si ty rohy měli podle všech knížek chránit, vždyť se jimi brání." Je to nový poznatek, který bych si měla zapsat. Tohle odírání se z nervózy. Až budu publikovat něco RELEVANTNÍHO o dvourožcích, aby zájemci o ně nemuseli číst tu trapnopublikaci "Žerou taky hasiče," nebo jak se to jmenuje, určitě to tam musím zmínit. "A měl jsi pro něj něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale debata o Hajzlovi je dostatečně antierotická, což mi vyhovuje. "Zas na druhou stranu... neostří si je spíš?" Jo, hrát debila mi v tomhle oboru jde i bez toho, abych se příliš snažil. "Jo, nějaký veverky. Ale moc mu nejedou. Podle toho, jak se tvářil, by si dal spíš psí maso. Můžeš to zkusit." Kéž by sežral ty dva idioty. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ne, nepochopila jsem narážku - a vypadá to, že nad tím nápadem nakonec i vážně uvažuji. "Tak - až zase půjdeš do hospody, mohl by ses třeba zeptat, jestli nějaký z těch pasáků ovcí nemá starého psa... nebo štěňata?" Jsem praktik. A ten kavkazský pastevecký pes musí být i pod těmi chlupy docela macek, ne? Shodím nohy ze stolu dolů, vytáhnu je na sedačku a posadím se napůl na paty. Je to takový můj blbý zvyk... asi odjakživa. "A myslím, že si rohy neostří. Je to blbost, proč by to dělal až teď, žejo..." Ta whiska. Dělej něco, než se začne ptát, jaký byl tvůj den! "Promiň za to ráno," vytočím se k němu a letmo jej políbím na spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ne," dám jí jednoduchou odpověď bez vysvětlení. Některé věci nedělám ani já. Ne, když nemusím a nezávisí na tom můj život. Argh, musí mi to připomínat? Ale jestli si myslí, že já budu skákat, jak ona píská, tak mě ani nehne. Nechám ji trochu vycukat, dokud nebude sama chtít, jako chtěla, když jsme spolu začínali chodit. Do té doby ctnostná šlechtična... heh, a já ji zkazil. To mě hřeje na srdci. "To nic," pohladím ji po zádech, a abych odolal svodům, jinak na to nereaguju. Našpicluju uši, protože strýc tu lomozí a... Opět se hádá s bábi. "Jako byste vy oba pitomci nepili dost! Vždyť Sven by si mohl otevřít krám s lihovinami, to je jako nosit dříví do lesa!" prská na něj Síf. Ti dva se neměli moc rádi, protoře strejda haněl Raddla, což babička nemohla vystát, protože podle všeho byl její platonickou láskou až do smrti. Což je teda... no, chudák děda. "Klid, švica. Však dalšího Gustavssona je třeba zalejvat! I tady za paničku, když ta pít nemůže! Navíc jsem mu včera pohnul se zásobama, přece nejsem svině." "Ne, ty jsi jenom idiot, to máš pravdu." Oglaf cosi bručí. Ušklíbnu se, hlavu odvrácenou od Belly ke dveřím, kde se můj vikinský strýc zjeví s flaškou poctivé ruské vodky a... asi něčím, co bude místní pálenka, protože to nemá žádné označení a je to v lýkem opleteném džbánu. "Fakt nechápu, proč sis ji nacpal do baráku. Můra stará..." Strýc je na svůj věk pořád pořízek a je to ten typ, co vypadá, že by pěstí složil koně. Když zrovna není v kuchyni, osobní hygieně moc nedá, což je další věc, kterou bábi opovrhovala. Někdo by si kvůli množství tělesného porostu myslel, že je vzdáleně příbuzný vlkodlaka. Plavý je stejně jako my všichni, co zatím měla Bella možnost vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Přitáhnu si jej v náhlém popudu za tričko ke rtům, připravená mu přehodit nohu přes stehna a posadit se mu na klín – jenže než jej stihnu vůbec políbit, zaslechnu zezdola hádku. Hádku babičky číslo dvě – a strejdy Oglafa. A babička má samozřejmě pravdu. Ona totiž existuje takové obecné pravidlo – že ony dvě ji prostě mívají. Často. Uvažuji, jestli v polibku pokračovat, anebo se pro jistotu stáhnout, protože mám takový pocit, že až se dohádají, tak strýc zamíří právě tady. K čertu! A zrovna, když jsem se rozhodla kousnout! Strejda mě momentálně sere. I přes to, že ráno jsem mu vlastně chtěla poděkovat. Je to rušivý element domácnosti! Jsem zvyklá na něco, jako vlastní klid. Tohle je… "Fakt nechápu, proč sis ji nacpal do baráku. Můra stará..." Střelím po Oglafovi nesouhlasným pohledem, zatímco se od Svena odtáhnu a sednu si slušně. Protože se nehodí se po něm plazit před někým třetím. Taky mám určité vychování. “Dobrý večer,“ odtuším suše při pohledu na vodku v jeho rukou. “JÁ mám babičku ráda-„ zamumlám tiše, zatímco se opírám zády pohodlně o sedačku. Buran jeden. Lady Síf možná byla smrtijedka a její názory nejsou zrovna... no, myslím, že si to v hlavě neurovnala tak, jak mohla - ale alespoň je to DÁMA. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Teď nejsem s to říct, jestli mě strýc zachránil, nebo to posral. Ono to je vlastně jedno. Dokud je v domě dost chlastu, můj žal nad tím, že se z mé ženy stala frigidka, se dá aspoň na pár hodin spláchnout. Zatím se ještě držím a dá se říct, že jsem neutekl za jinou jenom proto, že mi kdosi říkal, že je to kvůli děcku. Ale kdo ví... Nejsem svatej, nevydržím to věčně a už vůbec nechci mít sex jenom jednou za měsíc. Byl jsem zvyklý žít naplno, protože... prostě proto. A to zahrnovalo i vrznout si, když mám chuť a po ruce vhodnou samičku. No - a pokud ne, všichni víme, že určitá míra alkoholu působí tak, že se vám nepostaví, i kdybyste dělali stojku. "Jo, dobrej, dobrej, Bello. Zrovna než mě ta můra, která si říká moje sestra, zjebala jako psa, přemejšlel jsem o tobě." Je to můj strýc, je to rodina, takže v tom neshledávám nic nevhodného, ač kdyby to řekl někdo jiný, asi moje majetnická část zpozorní. "Seš děsně hubená. Když má ženská děcko, musí přibrat! To víš, u nás na severu to není žádná sranda... Za mejch mladejch let takový jako ty nikdo nechtěl, protože si říkal - ta nedožije jara." Koutky mi cuknou v pobaveném šklebu. Jako, pokud je holka oplácaná normálně, budiž, ale strejdův vkus fakt nemám. Radši ani nebudu říkat, co on říkal mně. To je mezi náma chlapama. "A ten váš skřítek - Svene, srovnej si ho!" "Mám to v plánu," zavrčím temně, úsměv hned pohasne, protože si vzpomenu, jak nepřímo zkurvil ráno. "Tak jsem se rozhodl, že vám dvěma hrdličkám udělám pořádnou večeři." Strejda Oglaf se zazubí a roztáhne ruce jako podělanej mesiáš. Jestli řekne, že zítra, zabiju ho. Zítra mám jiný plány! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Já nechci, aby nade mnou uvažoval. Já kčertu ani nechci, aby tady byl. Jak by se Sveneld asi tvářil, kdybych si sem já na delší dobu pozvala... třeba svojí matku? Teda on by to byl asi stejný trest i pro mě - ale já s ní žila celý život - já bych to zvládla s menší psychickou újmou, než on, to se vsadím! "Za mejch mladejch let takový jako ty nikdo nechtěl, protože si říkal - ta nedožije jara." Polknu peprnou nadávku, která se pro někoho mého postavená nesluší. Dokonce i otázku, jestli jako žil ve třináctém století, nebo co jako. Já posledních pár let věnovala podstatnou část dne a svého úsilí, abych vypadala, jak vypadám. Krom toho mě to taky stálo fůru odříkání - a peněz! Nějaký pupkatý, chlupatý, prošedivělý a proplešatělý vůl mi tady nebude...radit, jak se chovat ke skřítkům? Zarazím se, když ve svém nasrání zaslechnu, o čem se to dál baví. "Mám to v plánu," "Svene!" Syknu napůl pohoršeně a napůl prosebně. Ne, že bych patřila mezi zastánce práv domácích skřítků - ale Effie se snaží. A vaří za mě. A vlastně je MOJE a bít ji nikdo nebude. Ne bez mého svolení a dobrého důvodu. "Tak jsem se rozhodl, že vám dvěma hrdličkám udělám pořádnou večeři." "No, ale já už jedla," odpovím lehce popuzeně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A to už kurva famfrpál od školy nehraju ani hrát nemíním! Oglaf to vezme statečně, jeho úsměv ani v nejmenším nepohasne, ba naopak blahosklonně praví: "To je dobře, děvucho." "Strejdo?" oslovím ho, než stačí něco dodat. Očima ukážu na dveře a vstanu taky. Možná mu hodlám vyčinit a nechci, aby byla Bella svědkem naší neshody - buď proto, že ji nechci tahat do případné hádky, nebo proto, že nechci strýce veřejně shodit. Tak jako tak, i kdyby poslouchala, něco s ním na chodbě prohodím švédsky. Vzhledem k tomu, jak tvrdě naše řeč zní, po sobě můžeme klidně chladně seveřansky štěkat, nebo si stejně chladně přizvukovat. Když se objevím zase ve dveřích, protáhnu si bolavá záda. Jindy bych možná dokonce Bellu požádal o masáž, ale to bych nezvládl. Zcvoknul bych se. Takže si pak nějak pomůžu sám - a doufám, že v jiných věcech nebudu muset, kurvadrát. "Říkal, že nám chce udělat nějakou specialitu, tak než sežene suroviny, bude to trvat. Tak jsem to domluvil na pozítří." Copak bych mohl odmítnout někoho, kdo mě (krom mě samotného) pořádně nakrmí? Protože říkejte si, co chcete, ale já vařím líp jak ten skřítek. Dřepnu si ke krbu a upravím pohrabáčem polena. "Hmm, za jak dlouho bude ta hysterka vylučovat to upravené mercurium? Pokud jsi jí to tedy dala." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro To jste to museli řešit za dveřmi? Nějaké suroviny, kterým stejně vůbec nerozumím? Někdy se chovají hrozně divně. Všichni okolo mě, mám takový pocit! Možná, že je ta chyba přeci jen ve mně a mám nějaké... já nevím, asi zkreslené vnímání reality - ale mi to prostě normální nepřijde. Ach jo - strejda je pryč. Teda ne, že by mi vadil fakt, že někam zmizel. Mě spíše prudí, že vůbec přišel. Chtěla jsem totiž- "Hmm, za jak dlouho bude ta hysterka vylučovat to upravené mercurium? Pokud jsi jí to tedy dala." CHTĚLA JSEM TOTIŽ, ABY NA TOHLE NIKDY NEPŘIŠLA ŘEČ! Protože se nacházím na trošku tenčím ledě, než bych chtěla. Co kdyby se zeptal na nějakou blbou "otázku okolo" o které by si myslel, že je nevinná, já se zasekla a... a tak vůbec? Mi lhaní nikdy nedělalo problém - CIZÍM LIDEM. Jenže jemu jsem lhát nikdy nedokázala. Ani o blbostech, o kterých mé kamarádky lžou svým manželům prý naprosto běžně. Kolik to stálo, jestli jsem opravdu potřebovala nové boty - všichni to znáte. "No - to poznám po čichu," odpovím nakonec a sleduji jiskry které vyletí, když do ohně dloubne. "Zatím jsem ji nikdy nekrmila ničím výrazně jiným, to, že mění vlastnosti substance, podle žrádla, jsem četla v jedné knížce. Tipuju pár dní?" ZAKECAT! Vlastně mě napadlo, že bych mohla hrát i Čínu - a dělat, že o žádné whisky nic nevím, až na to přijde - kdo ví, co v opilosti vypil, ani o tom neví, žejo? Jenže - to jsme zase u toho lhaní. Pokud nechci, aby něco věděl, obvykle o tom nesmím vůbec mluvit, protože lež pozná. Sakra - měla jsem plán, ne? Pro tuhle situaci. Docela jasně daný. Já za ty roky vím, jak bych odvedla myšlenky jinam. Za normálních okolností bych se vykroutila z veškerého oblečení, zatímco by čuměl do krbu, odplížila se a ode dveří zavolala, že si jdu lehnout. JENŽE - JE - TADY - TEN - PITOMÝ - STAŘÍK! Takže nejen, že nejde praktikovat tohle - ale dokonce ani pokusit se jej svést tady a teď by bylo nebezpečné, protože - co kdyby se vrátil, žejo? Můžu se tedy domnívat, že mu Sven řekl, že chce mít chvilku soukromí, se svojí NEDUŽIVOU, HNUSNOU A HUBENOU MANŽELKOU, KTERÁ BRZO UMŘE - ale co když ne? ... a opravdu jsem tak ošklivá? Trucovitě si sama sebe prohlídnu. Ve volné, sametové sukni s prostřihem a v béžové, uplejší halence. Tak jsem? Ten chlap mě sere. Ať už jede domů! JISTĚ, ŽE NEJSEM! Brzo budu, možná, až budu mít nadmutý bachor. Ale teď ne. Ne a ne. Co by kdejaký připitomnělý chlap dal za to, aby se mnou mohl trávit čas? Názor nějakého hňupa mě nemůže rozhodit. Proč nad tím vůbec uvažuju? Vyženu to z hlavy, alespoň částečně a zvednu se z gauče. "Nejsi unavený?" Dojdu k jeho zádům, skloním se nad ním a políbím jej na zátylek. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Navíc... Sakra, neřešili jsme kolikaprocentní! A z čeho je vypálen! Nechci, aby mi ten kotlík bouchnul do ksichtu. Ono určitě jinak bude reagovat whisky, jinak vodka, jinak slivovice... Anebo likér, kde je spousta dalších složek. Doufám, že tu láhev nevyhodila, abych si přečetl etiketu. Protože když neřekla ne, asi to šla hned zkusit. Myšlenky mi však přetne polibek a mně regulerně přejede do páteři mrazení. Jo, Bello, seš starostlivá, ale to mi zrovna teď nepomůže. Musel bych se knockoutovat nějakým lektvarem na spaní. Takže bude lepší, když půjdu ještě pracovat. "Ne. Vrtá mi to hlavou. Budu se muset podívat na mercurium detailněji. Protože podle mě bude záležet na tom, co za chlast to bylo. Každý obsahuje něco jiného a lektvary jsou o přesnosti a o detailech. Jedna špatná složka a mám vymalováno. Třeba sám sebou," ušklíbnu se cynicky. Pomalu vstanu a odložím pohrabáč na místo. Jako jo, je pravda, že mi tím nasadila brouka do hlavy. Jelikož jsem předtím přemýšlel nad tím, jak zakamuflím Hajzla, nevěnoval jsem tomu tolik pozornosti, kolik bych měl. Ale než to vyzkouším, musím znát všechny indicie. Podle lehce zamračeného a soustředěného výrazu pozná, že se snažím vyřešit nějaký problém. A určitě se to týká lektvarů. Někdy se dokonce stane, že v náhlém záchvatu prostě popadnu nejližší kus pergamenu nebo dokonce ubrousek a hůkou na něj načmárám jakousi šifru, které rozumím jen já. Abych na to nezapomněl. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jedna špatná složka.... Blablabla... Vymalováno... HEJ! Kam jako jde? Ne! Nechce vědět, co to bylo za chlast! Já nechci aby chtěl vědět, co to bylo za chlast! Někdy je třeba... se uchýlit asi k přímější cestě, než je objímání, stydlivé pohledy a letmé polibky na krk. I když to obvykle zabírá. Vždycky to zabíralo. Jenže jeho nikdy do ničeho jeden nemusel moc pobízet, obvykle jsem nemusela nic moc dělat - ale asi mu to pořád tak nějak leží v žaludku! Hlavně, že říkal "to nic," lhář jeden. "Svene-" protočím za jeho zády očima a chytím jej za zápěstí, než odejde. "Chtěla jsem ti to ráno vynahradit." Ach ano - zní to trochu rozmrzele. Aby taky ne! Já se tady překonávám a co z toho mám? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Hm? Co to kecá? Povytáhnu obočí a otočím se k ní čelem. Položím jí dlaň na tvář, pohladím ji palcem po lícní kosti. "Já vím, že nechceš, blondie. Prý je to normální." Ne, kurva, není to normální, je to jenom další ženská šílenost, aby nás, chlapy, mohly trápit! Aby to mohly být náladové svině a říct: Ale miláčku, mám krámy/jsem těhotná/umřela mi matka (babička, pes, whatever). Políbím ji na čelo a pohladím po vlasech. Seru na nějaké její "vynahradím ti to", protože podobné věci stojí za hovno. Vynahradit to můžete někomu penězi, dárkem, protislužbou. Jo, sexem taky, ale... nemyslím, že Bella je ten typ, co by dokázal v posteli uspokojivě hrát. Zvlášť když už teď tuším, po tom jejím chtěla jsem ti to vynahradit, že... hrát bude. Ne. Kdybych chtěl herečku, zajdu si za Mášou do Novgorodu. Ta byla dobrá. "Nemusíš se přemáhat, dobře?" Díky bohům za ksicht, co mi nadělili. S ním je to jednodušší. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jako... ono je to až krásné a dojemné, že si to někde zjistil a naprosto to chápe a respektuje má přání a mé potřeby a všechny ty nepříjemné věci okolo. Že si dovede odervat od huby, jen, aby mi bylo těch pár pekelných měsíců dobře. ...JENŽE!!! To mě jako odmítl? Za celou tu dobu, celé ty roky, mě odmítl jenom jednou, jedinkrát. A to jsme si mezi sebou snad docela brzy vyjasnili. Od té doby si dával setsakramentský pozor, protože věděl, jak se mě tyhle věci můžou dotknout! A teď mě odmítá podruhé? Když už jsem byla rozhodnutá, mu tu radost přeci jen dopřát? Mám sto chutí se nadechnout a zaječet "TAK SI TŘEBA NASER, SVENELDE GUSTAVSSONE!" Ale samozřejmě, že to neudělám. Jsem dáma. DÁMA! Navíc... navíc jsem tehdy chtěla a teď vlastně dost možná doopravdy nechci a... takže se vraťme k tomu, že je moc hodný a myslí na mě. Že mě chápe. A ví, že moje zájmy a vnitřní pohoda jsou momentálně důležitější, než jeho péro. Opřu se mu tváří o dlaň, kterou mě hladí po líci a jednou rukou jej vláčně pohladím po boku. Akorát... "To budu zase usínat sama?" Zakňourám žalostně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Snad se nebojíš bubáka pod postelí. Toho jsem totiž už sejmul," dodám se samolibým úsměvem, protože - jo. Kavkaz je divoká země a bubák usoudil, že noví obyvatelé by mohli být dobrá zábava a kořist. Štěstí, že Bella neviděla můj strach. To jsou věci, o které bych se nerad dělil i s ní. Já jsem přece chlap, já mám být silný. V kontrastu s tím, jak netečně nebo chladně působím, vypadají pak některé moje činy o to impulzivněji. Bez dalších řečí ji vezmu do náruče, i když cítím každý sval v zádech. Nejsem žádnej dědek, tohle je naštěstí z poctivé práce. A už jsem se cítil o mnoho hůř. "Musím si to uspávání natrénovat," prohodím pobaveně a tentokrát je to upřímný, pro mě jo, protože... jo, těším se na Svenssona. Já vím, že toho budu první měsíce trpce litovat. Ale - kurva! Těším se na ten uřvanej uzel, až z něj bude kluk, se kterým budem blbnout. Položím Bellu na její půlku postele a dál hraju svoji hru na dokonalého manžela. Jakým nikdy nebudu, protože jsem to prostě já! Ale je třeba hrát, hm, mimikry. Sundám si triko a lehnu si za ní. "Budu tu tak dlouho, dokud neusneš. Pak půjdu ještě do laborky. Anebo usnu taky, i to je možnost." Spíš ne, protože mi to vrtá hlavou. Jo vlastně! "Blondie, cos jí teda dala? Kdybych neusnul, tak ať vím, na čem dělat." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Kdybych věděla, že ho to dítě tak změní, tak mu na ten jeho blbý nápad kývnu už dva roky zpátky, když to poprvé nadhodil! Nese mě do postele - a snad poprvé ne proto, aby si mě tam chtivě vzal tak, jak se mu zrovna zlíbilo (a mi opravdu nevadilo a ještě mi to imponovalo) ale proto, aby mě uložil a objal. A ještě k tomu bez trička z čehož se tak nějak blbě tetelím, jako bych byla o deset let mladší a viděla jsem jeho vypracované břicho prvně, někde blbou náhodou. "Budu tu tak dlouho, dokud neusneš. Pak půjdu ještě do laborky. Anebo usnu taky, i to je možnost." No, jaksi nemám pořádně možnost se převléct do noční košile - nebo bych možná měla, ale rozhodně se nebudu zvedat, co kdyby si to rozmyslel. Takže jen shodím boty, aniž bych se jich dotkla rukama a se spokojeným odfouknutím si položím hlavu na jeho hrudník. "Blondie, cos jí teda dala? Kdybych neusnul, tak ať vím, na čem dělat." MLŽIT! ZATLOUKAT! "Cosi z kuchyně. Doporučila mi to babička. Víš, že se v tom nevyznám." To je pravda. Ale někdo mi osvětlil, odkud vítr vane. A že ten vítr zavání průserem, to mi vysvětlil taky. "Ale moc jí to pomohlo. Byl jsi ve stájích? Je úplně klidná. Budeme ji muset opíjet častěji." Spokojeně se k němu tisknu a jednou volnou rukou jej rozvláčně škrabkám na boku. Ne. Prostě mu nic neřeknu a celý problém se vyřeší jindy. Nebo nikdy. Ta flaška prostě zmizela. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Bello, kdybys, ty blondie nevinná, věděla, co se mi promítlo hlavou ve chvíli, kdy jsem tě pokládal na postel. Buď bys utíkala jak srnka, nebo mi roztáhla nohy a nechala se ošukat. Takže radši zpět k práci. "Tak ale flašku někde máš, ne? Potřebuju etiketu. Co všechno tam bylo. Jestli tam bude složka, co do lektvaru nesmí za žádnou cenu přijít, musíme počkat, až to přestane vylučovat, a vybrat něco vhodnějšího." Sice ji držím, ale nehladím. Chvíli mi trvá, než přestanu být napjatý. Dívám se někam k vestavěné šatní skříni a přemýšlím částečně nad tím chlastem a částečně nad něčím nepublikovatelným. Ony se tam občas ty myšlenky stočí samy. Ty vole, takhle se nebudu moct soustředit! Musím s tím něco udělat. V nejbližších dnech určitě. Hm, Máša? Fakt jsem takovej zoufalec? |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro To je pravda. Tedy ona byla doba, kdy jsem si po sobě opravdu poctivě ukládala svůj bordel sama. Když jsme spolu žili v Novgorodu. Protože mi bylo trapné být za prase a nechávat po sobě všude rozházené oblečení, nádobí, šperky, další oblečení a doplňky a nutnosti a boty a... no jenže když jsme se nastěhovali tady a já si konečně směla přivézt z domu skřítka, tak jsem se na to zase vybodla, protože o tohle se prostě stará skřítek a ještě to dělá rád. Od toho je máme, domácí skřítky! "Nevěděla jsem, že je to důležité-" Jsem totiž úplně blbá! Kdyby mě to napadlo, tak bych tu flašku nechala pro jistotu i zmizet. Jo, já vím, že by vlastně celý pokus byl pak nanic, protože by to nemohl ani použít - ale aspoň jsem zjistila, co jí dělá dobře na nervy... tak to přece nebylo tak zbytečné. "Achjo, poslední dobou je mi fakt hrozně," Odvést řeč jinam. Taky způsob. "Ráno mi bylo zase zle od žaludku," zatrucuji. "Dělá snad ještě větší problémy, než jeho otec. Bych si nikdy nemyslela, že je to možné," tak nějak se tváří zamuchlám o jeho hrudník a na tváři se mi objeví hormonálně-dojatý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Effie!" Když se skřet objeví, dám jednoduchý rozkaz, který snad neposere. "Přines mi tu prázdnou láhev, ze které Bella krmila mercuriána, do laboratoře." Tak. Vyřešeno. Když tu někde je, tak tam bude, když ne... Tak se pokus docela protáhne. Co už. "Aspoň je vidět, že to bude pravý Viking. Jen doufám, že se nebude chtít prokopat ven." Chtě nechtě zvednu levý koutek úst. Už se těším, až spolu budeme lovit veverky a podobnou havěť. Jako malí jsme to s klukama dělali často. Pak jsme tedy sestřelovali mudlovský děti ze stromů, dokud nám na to nepřišli. "Hej, ale já problémy nedělám!" To mám za to, že jsem se nechal rozptýlit. Sviňka. Mám chuť sáhnout pro bič. "Jak říká tvá bábi - jsem dokonalá partie." A taky značně samolibá. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Takže co? Takže se musím tvářit, až se to stane, že já nevěděla. Protože ona je to pravda ne? A žehlit. Žehlit! "Jak říká tvá bábi - jsem dokonalá partie." Jo. Babička je ze Svenelda posraná a vždycky byla. Už proto, že každý chlapík, kterého mi má matka pozvala předtím domů, byl nazván fňuknou, krvezrádcem, ubožákem, hňupem... a tuším, že ten francouz tehdy byl snad všechno dohromady a ještě navrch "zasranej žabožrout." Už když u nás byl poprvé, opsat si tu knížku, tak jej dlouho pozorovala a pak se mě ptala, jestli je ten chlapík z čistokrevné kouzelnické rodiny, protože je to veskrze úžasná a impozantní lidská bytost. Tehdy jsem moc nechápala, jak to myslí. No, vlastně mám někdy takové ty stavy, kdy to nechápu doteď, třeba, když se domů dopotácí v pět ráno, opilý na káry. To o nějaké "impozantní lidské bytosti" nemůže být řeč! Nutno říct, že navzdory tomu, že jeho babička občas pyskuje tak nějak na všechny, tak má zase naopak ráda mě. Jednak jsem se k ní vždycky chovala opravdu mile a uctivě, což asi stará bába neznala, protože mi přišlo, že z ní asi její okolí muselo mít spíše strach a respekt, než, že by jí projevovalo upřímnou náklonnost - a druhak se jí údajně líbí, že jsem "zdravě sebevědomá a pyšná." Protože za posledních deset let mi mé sebevědomí opravdu rapidně stouplo. Kde jsem kdysi dávno nenápadně cupitala, s hlavou sklopenou k zemi, doufajíc, že si mě třeba nikdo nevšimne a nebude na mě mluvit, tam si teď vykračuji, jako bych to tam osvobodila. S hlavičkou a nosánkem pěkně nahoře. Takže si se Svenem asi nemáme co vyčítat, protože jak paní Gustavssonová, tak pan Gustavsson jsou prostě samolibí lidé. Na poslední pokus o školní sraz našeho ročníku havraspárské koleje taky nikdy nezapomenu. Protože jsem všem těm třem hnusným utlačovatelkám, které si na mě celé ty roky vybíjely svoje mindráky, dokázala, kdo je tady komteska a komu je předurčeno pucovat mi botičky. Můj zásnubní prsten a jízlivě-spokojené oznámení toho, kdo mi jej nasadil, to už byla jenom třešnička na dortu. A že mě mají doživotně za nesnesitelnou mrchu? Hm, kdo by to byl čekal, že? "Ale jistě, že děláš-" odpovím mírně. "Odjakživa," s tichým, dívčím zahihňáním, se vzepřu na loktech, obě předloktí si položím na jeho hrudník, a vyzývavě se na něj usmívám. "Třeba, když se vracíš z laborky pozdě v noci, když už spím. Když se přes noc zdržuješ kdesi v hospodě a já trnu strachy, že tě po cestě ten tvůj pitomý kůň někde zabil. Když si vodíš domů nebezpečná zvířata-" -ano, tohle říká ten nejpravější člověk z pravých! "A strejdu," Nepoužívám vyčítavý tón. Všechny tyhle sviňárny, byť mě občas neskutečně serou, vyjmenovávám s úsměvem - spíše, jako bych provokovala. "Když mě odmítáš, ve chvíli, kdy se ti nabídnu..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Při té poslední větě mi zahrají svaly na čelistech a oči potemní. Zrovna v tuhle chvíli se ode mě dá čekat cokoli. "Jdi se převléct, Isabello," zavrčím tiše, pevně, bez škádlení a patentovaného úsměvu zmijozelského hajzlíka. Navíc jsem ji oslovil takhle - a to znamená jenom jedno. Je to dokonalé heslo, protože ho ani ve společnosti nemůže nikdo odhalit. Takhle ji můžu nenápadně upozornit, když to má nechat na mě, nebo že nesouhlasím s něčím, co říká, aniž by to bylo nevhodné. Sáhnu pro hůlku a poslepu na pokoj pověsím Silencio. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Něco hluboko ve mně mě tak nějak nutí jej provokovat ještě chvíli. S vyzývavým úšklebkem nadhodit "a co když ne?" A já bych to i udělala. Nebýt toho děcka. Vydráždila bych Svena na maximum a pak jej na sebe pustila, jako hladového tygra. Musím se v duchu usmát tomu, jak nás strejda Oglaf nazval "hrdličkami." On totiž ve své absolutní neznalosti zvířecí říše a jejich zákonitostí ani netušil, jakou má pravdu. Samec hrdličky totiž své samičce dokáže ošklivě, ošklivě ublížit, pokud mu není po vůli. Jenže já se musím krotit. A brzy mu tahle zábava úplně skončí, protože on dobře ví, že jakmile si sama sobě nepřijdu neodolatelná a krásná, tak nic není. A mi se máloco hnusí víc, než těhotenský pupek. "Ano," zavrním tiše a sklopím oči. Jak dlouho už tohle po mně nechtěl? Nenechávám se rozptylovat myšlenkami navíc, jsem nakonec ráda, že jsem dost možná i našla ztracenou chuť. Když mu pak až s obřadně vážným výrazem odevzdám do rukou svou hůlku, zvednu se a jdu ke skříni, napadne mě, že možná, šlo zase o jeden z těch komunikačních bloků mezi námi. A to už spolu mluvíme víc, než kdysi. U skříně ze sebe nechám spadnout veškeré šatstvo, schválně si dávám načas a neschovávám se za dveřmi. Pomalým, až loudavým pohybem stáhnu po stehnech kalhotky a nechám je padnout na sukni, která už, společně se vším ostatním, leží na zemi. A pak se začnu oblékat. Od nejmenších věcí. Ze šperkovnice vytáhnu trojřadý, ke krku přiléhající perlový náhrdelník, na ruku si nonnšalantním pohybem navleču náramek ve stejném stylu. Pak vyměním a sladím i náušnice. Stáhnu z rukou všechny prsteny - ano, včetně snubního - a nové si nenavlékám. Místo toho se vrátím k oblečení a vytáhnu ze skříně tenkou černou krajkovou košilku s jemnou bílou výšivkou. Nacvičeným pohybem ji nechám sklouznout od ramen po celém těle až ke stehnům, kde končí její lem. Nemůžu uvěřit, že se vlastně nakonec doopravdy chce i mě samotné. Možná, že za to může to vědomí, že jsem jej do téhle situace prakticky dotlačila já. Že jsem to začala. Navzdory faktu, že pánem bývá on, hřeje mě u srdce, že ho mám nakonec přesně tak, kde jej chci mít. A že na mě, na své zkažené princezně, visí pohledem. Na každém pohybu. Nutně. Musí. Možná i proto mám takový ten vnitřní pocit uspokojení, když si natahuji samodržící punčošky, hezky jednu po druhé - a pak vklouznu do černých páskových botiček na vysokém, jehlovém podpatku. Kalhotky si neoblékám - nemám pocit, že je budu potřebovat. Zapnu si poslední sponu na botách a otočím se k posteli. Jako bych až teď začala vlastně věnovat pozornost faktu, že tam Sven je a čeká. A chtěla se mu ukázat. Když pak navážu oční kontakt, udělám ještě jednu poslední drobnost. Sáhnu si jednou rukou do vlasů a vytáhnu a zahodím drobnou jehlici, která mi držela pohromadě drdol. Účes se rozsype po ramenou v záplavě velkých, vždy pečlivě natočených loken. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Odložím její i svoji hůlku na stolek, a když je skoro hotová, vstanu. Jako bych během chvilky úplně přepnul. Poslední dny jsem mohl vypadat podrážděný, pil jsem, protože jsem byl frustrovaný. Přemáhal jsem se, zuřil, sváděl... Ale tohle jsem já - ten, co si ji jako první označkoval a nechal si ji až doteď. V ruce držím šátek. Jak jsem řekl - některé věci rád dělám bez kouzel. A tohle je jedna z nich. Obejdu ji. Stojím těsně, za ní, ale nedotýkám se jí. Teprve až jí zavazuju oči, shrnu vlasy tak, abych ji netahal. "Opři se rukama o pelest." A jelikož to neděláme poprvé, zná pravidla. Že má ruce držet tam, kde jsem řekl. První rána štípne lehce, ale naprosto nečekaně. Někdy jí dám najevo, že mám v ruce bičík, někdy začnu rovnou takhle. S mou silou je to ale jenom škádlení, nikdy ji nebiju doopravdy. Od toho jsou na světě jiní lidi. Ale líbí se mi, když vyjekne, když se zajíkne, né že ne. Pak ji bičem pomalu pohladím po vnitřní straně stehna, ale klínu se vyhnu. A další rána. Chytnu ji za vlasy i cípy šátku a lehce zvrátím hlavu dozadu. "Víš, za co to je, Isabello?" skláním se nad ní a bič ji opět hladí. Což se ale může každou chvíli změnit. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Opři se rukama o pelest." Přikousnu si spodní ret. Ruce se mi zlehka chvějí, takže jsem vlastně ráda, že se něčeho chytím. Neodpovídám. Ono mě na nějaké to "ano pane" stejně nikdy moc neužilo. Takže se nevyjadřuji. Stejně se vlastně, co se týče hlasového výstupu, obvykle omezuji je- "Au!" Vypísknu překvapeně. Lehce se prohýbám v zádech, když cítím konec bičíku hladit mé stehno. Při dalším švihnutí, které už víceméně čekám, se prudce nadechnu. Místo další, kterou tak nějak očekávám, však přijde smýknutí za vlasy. "Víš, za co to je, Isabello?" "Samozřejmě," odpovídám stále s lehce povýšeneckým úsměvem. Jsem si svých "prohřešků" samozřejmě vědoma. Kolikrát jsem jej vyhnala z postele s tím, že nemám zájem? To nebylo jen dnešní ráno - nene. Už se to pár dní táhne, ta moje nechuť. Nemluvě o tom, že mu momentálně může vadit i to, že mu odporuji. Že odmítám vařit. Že... no, já vlastně NEVÍM, za co PŘESNĚ to bylo. Ale nemíním to přiznat nahlas. Kdyby se ptal, vždycky něco vymyslím. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "A za co konkrétně? Mluv," přikážu těsně u její tváře. "Bude to na dlouho, ale mám čas." Jo, byla zlobivá holka. Hmm, že bych něco přehlédl a ona mě celou dobu provokovala k tomuhle? Kdyby tu nebyla ta záležitost se Svenssonem, tak bych neváhal tak dlouho a vyložil si to jako provokaci. Ale takhle... Jakmile spustí, donutím ji se víc rozkročit. Jsem někde blízko, určitě si ji prohlížím a přemýšlím, co s ní provedu dál. Lehce ji plesknu plochou biče po klíně, vzápětí nato pohladím - a plácnu dlaní do levé půlky. Někdy ji prostě nechám odříkávat nějakou blbost, třeba něco o koních. A dělám tyhle věci a bavím se tím, jak se u toho zadrhává, jak ztrácí nit. Jak moc mě chce. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Předevčírem večer jsem odmítla jíst, cos mi uvařil," Protože mi bylo blivno, páč jsem těhotná - ale to tady nemůžu zmínit, to je cockblock jako prase... "A pak jsem řekla, že tě - au, umh - nechci v ložnici. A tys musel spát vedle. A včera jsem tě taky odmítla," zarazím touhu přehmátnout na pelesti, protože to se nedělá, "a ráno taky. A pak jsem tě- " prudký nádech "- poslala za Igorem." No - to asi nebude zrovna prohřešek, to byla práce, ale... já necítím jako prohřešek ani jedno z toho, co jsem vyjmenovala. "A taky ti odmlouvám. Vždycky ti odmlouvám." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Hmm, anebo kdyby chtěla být na chvíli jen hračka. "Ale nejhorší je," zase jsem narovnaný a prostě někde za ní, "že to VÍŠ. A děláš. To. Schválně." Od slova "víš" pak s každým dalším následovalo švihnutí těsně vedle odhaleného a příhodně nastaveného klína. Po tak dlouhém odříkání je to těžší, než jsem si myslel. Vydržím si s ní v téhle podivné a zvrácené předehře hrát dlouho, ale dneska... si nejsem jist, jestli to zvládnu. Nezasloužila by si nic, měl bych ji nechat skučet rozhicovanou. Ale na všechno dojde. Polaskám ji v klíně prsty a to je jediná část, kterou se jí dotýkám. Sousředím se teď na to, abych jí pořádně rozproudil krev a připomenul jí, jak moc jí tohle chybělo. Postelové hrátky obecně. Ale udělat ji nechci, máme čas a Silencio je dokonalá věc. Takže se těším, až ji donutím vzdychat. Vždycky mě potěší, až se slečna - teda už paní - komtesa přestane ovládat. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Každopádně - "Vím," špitnu omluvně a neklidně přešlápnu. "Nemůžu si pomoct, je to silnější, než já." zašeptám a ještě, než se mě dotkne rukou, stihnu dodat tiché "omlouvám se." Protože mu to dělá dobře. Když na chvilku zkrotnu. Však si toho jindy moc neužije, co si budeme povídat. Automaticky se o prsty otřu. Byla bych jej chytla a nasměřovala tam, kam zrovna chci - ale tohle jsem mohla udělat třeba předevčírem - nebo ráno. Teď je třeba ctít pravidla. A dělám to i pro sebe, čemuž taky napovídá občasné prudší nadechnutí. Po chvilce, když už mám pocit, že už bych se dost možná mohla začít i projevovat nahlas, prostě s tichým zakňučením ucuknu od ruky pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zrovna teď je vhodná chvíle na pár kouzel, protože se ji rozhodnu vytrestat, nebudu ji jen škádlit. Velkorysost skončila ve chvíli, kdy se odtáhla. Kolem rukou na pelesti se omotají magická pouta a přivážou ji. Nohy nemůže dát k sobě a ve mně se už jen při té myšlence převaluje to temné uspokojení. Že je teď dokonale moje, bezbranná. Znovu ji pohladím; pomalu, trpělivě. A i kdyby uhýbala, tentokrát to neskončí, důrazně si ji přidržím za bok na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Když jeho prst ucítím znovu, vzdychnu a uvažuji nad tím, zda bych cukla pryč ještě jednou. Asi to tuší, protože si mě přichytí druhou rukou za bok. Když pak pohlazení skončí a jeho ruka se - ať už zastaví, nebo odtáhne, roztouženě, chtivě zakňourám a snažím se o prsty sama otřít znovu |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pak však najednou všechna kouzla pominou - a aby nespadla, přidržím ji za pas a narovnám ji. Je to poprvé za celou dobu, co se ke mně může pořádně přitisknout, ale ani to netrvá dlouho, protože s ní mám jiné plány. Jen ještě stáhnu ramínka košilky a trochu jí pomůžu, aby spadla na zem. Položím dlaň na odhalené hrdlo a jemným tlakem naznačím, kde ji chci teď mít. Na kolenou. Šátek jí nechám, a když skončí na koberci, pohladím ji ve vlasech. Musím uznat, že tohle je za těch X dní jejích strašných nálad dobrá odměna. Tenhle rozkaz jsem jí chtěl říct už zezačátku mnohokrát. Abych ji umlčel, když kecala blbosti. "Kuř, blondie." Předtím pečlivě ovládaný tón dostal praskliny. Je to na můj vkus prostě příšli dlouho. Promítla se do něj dravčí nedočkavost. Šátek jsem jí nesundával, protože... to má něco do sebe. Jak bude tápat. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro No nebylo zbytečné si ji oblíkat? BYLO zbytečné si ji oblíkat! Podvoluji se tlaku dlaně a klesám na kolena. Při rozkaze tak nějak cítím z jeho tónu, že se neovládá tak pečlivě, jako má ve zvyku. Už pár let Svena znám. Tyhle věci bezpečně rozeznám. Sednu si na paty a podpatky složím tak nějak naležato pod sebe. Sedám si dost blízko, abych se mu mohla celým tělem mazlivě, jako kočka, otřít o stehno. Tváří, ramenem, když jeho noha skončí kdesi u mé lopatky, položím dlaň na jeho koleno, o kterém již tuším, kde je, a pomalu, zkoumavě, jí vyjíždím po celém stehnu nahoru, přes tříslo na bok, až nahmatám lem kalhot. Chtěl po poslepu, holt to bude trvat dýl. Každá legrace má svou cenu. Prsty zamyšleně přejíždím odzadu dopředu po lemu, až nahmatám knoflík, který nenuceným, zkušeným pohybem rozepnu a pokračuji k zipu. Netvářím se nijak. Byť bych na tvář dost možná ráda nechala proniknout svůj vnitřní, spokojený úsměv. Jenže to samozřejmě nejde. Jsem přeci chudinka, bezbranná, mučená. "Říkal jsi, že mě uspíš," rozhodnu se tomu ještě pomoct utýraným zakňouráním. Hraným. Protože kdo to dneska začal? Aha! Kalhoty i lem boxerek o trochu popotáhnu dolů, než se pustím do samotného vykonávání rozkazu. Poslepu chvilku tápu, než si jej rty najdu tak, jak potřebuji. Ruce nepoužívám. Obě mám položené na jeho odhalených bocích. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale ty kecy mě popudí, takže jakmile začne dělat, co má, ji chytnu za vlasy a přitlačím si její hlavu do klína. Zrovna teď jsem na hranici toho, abych zavrčel něco, na čem jsme se dohodli, že bych neměl. Když ona ale provokuje, čubka! Až povolím tlak, stáhnu jí konečně šátek z očí. To ovšem neznamená, že ji pustím, znovu si omotám zlaté lokny okolo pěsti, čelisti pevně semknuté, jak bojuju se sebeovládáním. Přidržím si ji na místě a přirazím do její její nevymáchané tlamičky. Tentokrát se už neovládnu a vydere se ze mě chraplavý sten. Neměl jsem ji tak dlouho, že se nemůžu rozhodnout, jak si ji vezmu. Stejně jako když máte hlad a dali byste si všechno, i když víte, že to nesníte. Je to sice příjemné, ale musím to utnout. Odtáhnu ji od sebe, donutím ji vstát a volnou rukou se zbavím zbytku oblečení. Zase ji lehce zatahám za vlasy, aby se na mě vyprsila. To, že má podpatky, je fajn nejen z estetického hlediska. Nemusím se tolik sklánět. A jelikož stojí, musí se ještě trochu ovládat. Promnu bradavku mezi prsty a do druhé ji kousnu, chvíli si hraju. Tlačím ji do podbřišku a tímhle získávám čas pro sebe, aby to všechno neskončilo tak rychle, než ji drapnu za boky, zvednu a konečně ji povalím na postel. Hůlka zůstala někde tam, takže opět přijde rozkaz ohledně pelesti - aspoň to bude zajímavější. Pořádně jí roztáhnu nožky a konečně si ji vezmu. Často si ji při těhle hrátkách beru zezadu, ale.. dneska chci vidět, jak se tváří, jak se vzpíná. A jak bojuje s tím, aby se ruce stále držely vzadu za hlavou. Až když je mi jasné, že už dlouho nevydržím, skloním se k ní (během Hry se s ní nikdy nelíbám) a zavrčím jí do ucha: "Udělej se." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nechci už čekat a hrát si. Mé ruce, stále položené na jeho bocích, s nehty zarytými do kůže, se chvějí čistým chtíčem. Trošku sevření povolím a cestuji jimi nahoru, po jeho zádech, zatímco se věnuje mému hrudníku. Bezprostředně po kousanci se prohnu ještě o něco víc, jako bych se mu snažila bradavku vecpat kamsi hlouběji a zasténám. Mám sto chutí mu zašeptat, aby si mě vzal. A to teď hned - ale já tady rozkazy nedávám, pravidla jsou jasně daná. Takže se jen nenápadně posunu o kousek na stranu, přizvednu jednu nožku a otřu se stehnem o jeho klín. A pak už ležím na posteli a okolo rukou se mi omotávají pouta. "Svene..." Zašeptám - a pokud jsem chtěla říct něco dalšího, zanikne to v dlouhém, táhlém stenu, když do mě vnikne. Díky kouzlu na dveřích si nemusím dávat pozor na své hlasové projevy - a taky že nedávám. Jediné, na co si pozor opravdu dát musím, jsou podpatky - nerada bych mu třeba rozpárala stehno. Zase odsaď pocaď. Prsty střídavě povoluji a zatínám do pěsti, občas pouty škubnu, jako bych jej chtěla obejmout okolo krku a zjistila, že nemůžu. Chtěla bych si odhrnout vlasy ze zapoceného čela a nemám jak. Zakláním hlavu a poslouchám jeho zrychlený, vzrušený dech. Každému jeho pohybu pak vycházím poslušně, chtivě vstříc... "Udělej se." Jenže já ještě nemám dost. Takže to můžu buďto zahrát, což bývá dost chabé i pro mě... a nebo.... Podívám se mu vzdorovitě, pobaveně do očí. Na rtech se zavlní úsměv, v hrdle zaperlí upřímný smích. "To by ses musel snažit trošku víc, miláčku." Jak už jsem říkala - ne vždycky dělám přesně to, co chce. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To, že jí ubližuju pro ni pouze příjemně, ještě neznamená, že nejsem schopen mnohem horších věcí. A zrovna teď, těsně před vrcholem, je ta slupka civilizace nejtenčí. Víš, blondie, havraspárská studentka by měla vědět, co mají Bradavice za heslo. Nikdy nedráždi spícího draka. A už vůbec ne toho probuzeného. Hrála si se mnou už kolik týdnů, využila toho, že jsem měl starost, abych děcku neublížil. Kašlu na to. Na jedné ruce se vzpírám, druhou ji svírám za bok a bezohledně si ji beru. Protože patří mně. Přirážím, jako bych ji chtěl potrestat a ne jí udělat dobře, a zrovna teď je mi jedno, jestli ji to bolí. Už to netrvá dlouho a je konec. Hlavu mám opřenou o postel vedle ní a ztěžka oddechuju. Kouzlo stále trvá, protože zrovna nejsem ve stavu, kdy bych na tohle myslel. Nebo že bych vůbec myslel. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Na první doopravdy bezohledný příraz odpovím zajíkavým, hlasitým nádechem. Bok, za který mě drží, lehce nadzvednu a nohu pokrčím v koleni o dost víc, než předtím. Zrovna teď mě nějaké mateřské city trápí ještě mnohem míň, než kdykoli předtím. Jestli se Fazoli něco stane, tak to stejně nebude moje chyba. Těžko říct, zda mi to stojí za to, abych si celé to utrpení zase o ty necelé dvě měsíce, které už jsem to vydržela, prodloužila. Zrovna teď, když mu extaticky ječím do ucha, až se mi nedostává dechu a cukám pouty, nad tím neuvažuji. Zachvěji se těžko potlačovaným blahem, když se ve svém vzteku udělá a pak se uvolním a položím na postel, ruce stále uvázané nad hlavou. Dýchám zhluboka, hlavu položenou na posteli, oči zavřené, jako bych se snažila všechno, co se stalo, vstřebat. Nohy se mi lehce chvějí. Pak, když se trošku uklidním, oči zase otevřu a políbím Svena, který na mě stále leží, s hlavou zabořenou do postele vedle mého ramene, něžně do vlasů. On je to tak trošku signál, že jsme si dohráli. A mohl by mě rozvázat, když na to přijde. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Moje reakce nejsou nejrychlejší, a tak se se zafuněním odvalím až po chvíli. Natáhnu ruku k poutům a poklepu na ně prsty a uvolní se. Jo, mihla se myšlenka, že bych ji měl vytrestat a nechat ji tak, ale... nechce se mi. Jestli se nějak přitulí, tak ať, ale na mě padla hrozná únava spojená s příjemnou malátností. Jsem rád, že dneska se nemusím opít, abych klidně spal. Takže do pár minut odpadnu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Sundám si i šperky a - narozdíl od všech těch věcí, které jsem zvyklá rozhazovat okolo, se přinutím zvednout a odnést je do šperkovničky. Cestou se natáhnu jen tak mimochodem pro kapesník a otřu se, protože nemám nijak zvlášť ráda, když mi to teče po stehnech. Odložím náhrdelník, náušnice i náramek, stáhnu punčošky, vytáhnu ze skříně rudou saténovou košilku, kterou si obleču, abych nespala nahá a nakonec si navléknu zpátky na prst svůj snubní prsten. Vždycky jej při Hře sundávám. Je to takový zvláštní zvyk, který jsem si vypěstovala. Jeden z těch malých rituálů, stejně, jako je předávání hůlky. Teprve pak se vrátím k posteli, s tichým povzdechem chytím peřinu a Svena, který evidentně odpadl tak, jak zrovna ležel, opatrně přikryji a pak si vlezu pod přikrývku k němu. Popravdě mi trošku chybí, že mě po tom alespoň nepolíbil, ale už jsem si tak trošku zvykla, že prostě nemůžu mít všechno. Lehce se svými rty dotknu těch jeho, i když spí a pak se stulím k jeho hrudníku. Chvilku mi to trvá, ale nakonec usnu i já. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Opatrně se vyplížím pryč, klidně si pomůžu kouzly, abych Bellu nevzbudil. Hm, nechápu, proč se zase oblíkala - měla to prostě zahodit a jít si lehnout. Já většinou taky spávám nahý, zvlášť v létě. Však na mě není nic, co by ještě neviděla. Frustrace je pryč, ale i tak si jdu zaběhat. I v Bradavicích jsem to dělal, i když ne tak často, protože mě sralo, že některé puberťačky se za mnou táhnou jako smrad a že nemůžu do lesa. Jó, ale když si se mnou chtěla zaběhat nějaká pěkná kočka... Zajímalo by mě, kolik z nich jsem inspiroval k pohybu (mimo postel!) právě já. Minu se s Oglafem, který se odebere pro ty suroviny. Kdyby to nebyl on, měl bych strach, co to chystá, že se vrátí asi až zítra. Ale jak ho znám, tak jde k nějakému prověřenému dodavateli... kde se zdrží, protože seveřansky zachlastá. Taky dobře. Uděláme tu večeři jako rozlučku a já si s ním pak promluvím. Jo, jasně, v Uppsale ho vyhodili, ale sakra... to neznamená, že se mi sem nastěhoval navždy, ne? ... Že ne?! Jelikož jsem vstal docela brzo, stihnu se vrátit někdy v intervalu, kdy Bella snídává, nebo těsně poté. Věnuju jí svenovskej úsměv. Konečně mám zas pocit, že mám doma ženskou, ne nějakou protivnou jeptišku, která beztak štěká, protože ji svrbí. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Effie, budu se koupat!" Zavolám pak do prázdna. Ticho, žádná odpověď. "EFFIE!!!!" Jo aha- Převalím se na Svenovu polovinu postele, natáhnu se pro svou hůlku a zruším včerejší silencio. Pak svůj požadavek zopakuji. A co po ní chci? Aby mi napustila vanu, samozřejmě. A dala do ní všechny potřebné věci. Sůl, olej,... všechno chci. S nezaujatým výrazem si prohlídnu modřiny na zápěstí, jednu na boku, za který mě držel; objevím i jednu zarudlou stopu po bičíku na stehně. No, to mu trošku ujelo, automaticky se poškozeného místa dotknu a přejedu po rudé skvrnce prstem. No, po koupeli to všechno půjde pryč. "A přidej tam ten lektvar proti modřinám," zavolám, když se zvedám a košilku odhazuji. Oblékla jsem se, protože jsem prostě nerada jen tak nahá. Přijdu si hezčí, když na sobě přeci jen něco mám. Chvíli se máčím ve vodě, ("Effie, knihu!") a pak se upravím, obleču a vydám na snídani, na kterou jsem si už ve chvíli, kdy mi přinesla knížku, poručila vajíčka. Na hniličku, protože se ráda rýpám v žloutku. A jasmínový čaj. Jsem asi tak někde uprostřed jídla, počítám, (moc to nevnímám, v jedné ruce už tradičně, jako vždycky, když snídám sama, držím knihu) když přijde Sven. "Dobré ráno," vzhlídnu od knížky. "Jsi vzhůru brzy." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Skloním se a dám jí francouzáka. Což byl zároveň chytrý tah, abych jí mohl ukrást kus snídaně. A zase mám na tváři ten samolibý úšklebek. To značí, že jsem se dobře vyspal (a konečně se vyspal s ní) a vybil ze sebe frustraci. Jen škoda, že se jí to nelíbí venku, tady kavkazský hory jsou malebný a mně by nevadilo ji povalit někde na louce. Zašustí křídla a já sebou trhnu, když mi přímo nad hlavou proletí sova. Z nějakého důvodu je nemám rád, takže vždycky, když odesílám dopis, je to takový malý boj. Protože mě ty kurvy většinou minimálně klovnou. Upustí před Bellu dopis a posadí se na opěradlo volné židle. Zamračeně výra pozoruju a on si mě taky měří. Je to dopis od Saši. Písmo má rozmáchlé a okázalé a psává zeleným inkoustem. V dopise píše, že konečně dokončila jeden svůj projekt a našla sponzora na výstavu, tak Bellu zve na vernisáž ("+1 - nikdo netvrdí, že s sebou musíš brát Svena, puso ;)") a samozřejmě se ptá, jak to u nás vypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jak koho. Mě osobně vyléčila až ta koupel, po které mi zmizely všecky ty modřiny. Pak přiletí sova a Sven se... no, jako obvykle moc netváří. Nechápu, co proti němu všechny sovy tak mají. Původně jsem si myslela, že je to jen mojí sovou, protože je prostě protivná na všechny, pokud musí dopisy nosit daleko, což do Novgorodu z Berkshire daleko bylo - ale pak jsem zjistila, že jej nemá ráda ani ta druhá sova, kterou jsem si koupila na Stříbrné. A žádná sova. "Hezké, děkuji, teď odleť. Odepíšu později, kuš-" Odeženu zvíře rukou, aby Svenelda jeho přítomnost neobtěžovala, hned po ránu. Však sovy jsou chytré, on už si nějaké místo, kde si tady bude moc odpočinout, než poletí zpátky a bude se moct nažrat, najde. Až budu chtít napsat dopis, mám vlastní sovy. Dva kusy. "Hm," Zamručím zamyšleně poté, co si ten dopis přečtu. Je samozřejmě SLUŠNÉ tam jít. Slušné a... družné a tak vůbec. Já si tedy o Sašině umění nemyslím nic moc hezkého a ty příšerie, co kreslí, bych si nikdy nikam nepověsila (ne, ani tu, co mi namatlala posledně v opojení prsty z krve té laně, kterou jsem dotáhla na srub - děkuji pěkně!) ale samozřejmě ji přeji, že se našel někdo dost pitomý, aby to ocenil a sponzoroval. Navíc to znamená, že budu mít zase nějakou tu možnost se blýsknout v hezkých, nových šatech, koupit si kvůli tomu nové boty a... tak vůbec. A mám Sašu ráda, je taková... dost bezprostřední. A můžu s ní probrat všechno možné - a zpravidla má na všechno, co ji říkám, velmi svérázný názor. "Zve nás na vernisáž svého... umění." Dopis zase schovám do obálky a tu zavřu do knihy, místo záložky. Budu se mu věnovat později, tohle má čas. "Budeš jíst? Něco jiného, než moji snídani?" Pro jistotu si vezmu hrnek s čajem do rukou s takovým tím "moje," výrazem, než se mi pokusí uzmout i ten. Každopádně - láhev ještě asi nehledal. Hm - proč jsem neřekla Effie, aby jí zničila? Mohla jsem to ráno udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Mezitím přemýšlím, co na tuhle informaci odpovědět. Jako, Saša byla původně moje známá, taková letmá, ale jak se zdá, s Bellou si kdoví proč padly do oka. Fakt bych netušil, že to ze všech lidí, co znám, bude zrovna ona, ta šílená běhna. Tak ale aspoň má v něčem vkus. Když už by mě někdo tahal za uměním, ať je to tohle. Tam se můžu pobavit a přiznejme si, hřeje mě u srdce, když tam někdy objevím něco, co jsem plácnul na nějakém sedánku v opojení... čímkoli. "No tak půjdem, ne? Rozčeřit vody dekadentní smetánky, heh." Jo, jo, protože já obleky nenosím. Nedělám nikde, kde bych musel, takže to na mě nikdo nedostane. Stejně jako Bella se nezbaví vší té havěti, co má doma, já to prostě nosit nechci, připadám si v tom jako idiot a kravata je dobrá akorát na to, abych s ní někoho škrtil nebo svázal Bellu. Stejně budou všichni koukat na ni a na dekadentní párty se já, údajný buran, určitě ztratím. Nebo si tam minimálně nebudu připadat blbě, jako kdybych měl třeba jít na večírek, co pořádá Bellina rodina nebo někdo z těhle kruhů. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Odpovím a samozřejmě to zní tak trochu jako "vím, že mi tam kurva ostudu dělat budeš." "Já to nechápu - dyť ty mazanice jsou hnusný. Ale jako doopravdy hnusný." Zabručím a odsunu svůj talíř blíže k němu. Kdybych byla trochu víc prořízlá držka, než jsem, možná bych dodala i "tak si to třeba sežer!" Ale já tyhle věci samozřejmě nikdy neříkám. To, že mě nazval "maminkou" mi přijde z nějakého důvodu hrozně vtipné. Už proto, že po včerejšku už jsem dávno maminkou nemusela být - no a nebo ji s trochou nadsázky mohla být ZNOVU, žejo. Ale fazol se evidentně drží. Babička říká, že bych neměla být zbytečně přecitlivělá a fazoli rozmazlovat. Že mi ty blbé knížky o těhotenství motají hlavu. Že nejsem smrtelně nemocná a můžu dělat všechno co chci - a pokud nebudu kráva, ještě tak půl roku budu moct. JENŽE JÍ SE TO KECÁ! Když už jsme u toho... nebaví mě tomu říkat FAZOL! "Když jsme u maminek a tadytěch věcí, " usrknu si čaje, "nebude se TO doopravdy jmenovat po tobě, že ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Navzdory tomu, že se málokdy vytočím, naopak rád točím druhé. A věřte mi, není nic zábavnějšího, než těm zazobaným pitomcům něco nakecat nebo se s nimi přít o blbinu. To je prostě sport, který s Bellou dělat nemůžu. To bude ten dozvuk toho, jaký jsem byl v Bradavicích. "Některý jsou dobrý. Saša mě někdy hrozně sere, ale aspoň se nebojí vyjádřit to, na co ostatní nemají koule. A to je podstata umělce! Vem si jejího dědu, ten byl to samý. Taky říkali, že je to hnusný, ale přitom posunul umění dál. Náhodou, něco jsem o tom četl." Což je samo o sobě lehce šokující zjištění, protože já čtu jenom publikace o lektvarech nebo o tom, co s nimi souvisí. A to z čistě praktického hlediska, protože chci znát tu informaci - co jsem asi hledal v knize o umění? Talíř si beze slova přivlastním a zarazím se s bagetou v puse, když... Zní to tak - znechuceně! "Snad se nebude jmenovat po tobě." Ty vole! "Fo? Fo fe... Co se ti nelíbí?! Jako furt je Sven lepší jméno než nějakej... já nevím... Archibald," načepýřím se. Jsem rád, že mi rodiče nedali stupidní jméno. Třeba kurva Oglaf! Jako, to byla pro strejdu pomsta. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Tak jsem si říkala, že bychom z pracovního jména mohli udělat něco oficiálního. Máme na to sedm a půl měsíce." Je to Fazol. A "malý Sven" je prostě neoficiální název, který je v mých očích asi tak na stejné úrovni. Ach bože - on to fakt chtěl pojmenovat podle sebe? "Navíc bychom si měli možná udělat i zálohu pro případ, že by tvůj vytoužený syn byla třeba Svenelda." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To, co řekla, není zrovna uklidňující. Jak kdybych jí do břicha nasadil žaludečníka, což je parazit, který se dá chovat jenom ve specifickém prostředí (živého!) žaludku, kde je schopen přežít. Používá se jako přísada do lektvarů z černé magie, protože už ze své podstaty to není zrovna... hm, humánně dostupná surovina. Takže je tak trochu nelegální a vše z něj tím pádem taky. A nechtějte vědět, co se stane, když doroste a vyklube se. Bude mi třicet, a když jsem býval u Bena a dohlížel na Joa, nepřišla mi vidina děcka tak děsivá a nestravitelná jako třeba na škole. Před pár lety bych od ženské, která by na mě vybalila, že jsem ji zbouchnul, prostě utekl. Kolem dvaceti kvůli tomu, že jsem děcko nechtěl, později proto, že jsem nechtěl ji. A když Bella kývla... To jako fakt není ráda? Přijde jí to hnusný? Kurva, do hajzlu, z těch čoklů a koní by se posrala, ale... !!! "Říkáš to, jak kdyby to bylo proti tvojí vůli," řeknu bezvýrazně, protože zrovna tohle je věc, která mě nadzvedla ze židle hned v prvním kole, a kdybych se neovládal, asi začnu mnohem ostřeji. Toliko k dobrý náladě. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Víš, že ho chci." Jistě, že ano! Taky mi totiž, vážení, táhne na třicítku. Biologické hodiny. Tikají a opravdu hlasitě. Natáhnu k němu přes stůl ruku a nabídnu ji ve výmluvném gestu, jako bych chtěla, aby mě za ní chytil. "Jen... si o tom možná potřebuji promluvit, protože-" nádech, Protože mám někdy pocit, že jsem na to sama! Protože mi se bouří hormony, je mi zle, podle tamté příručky bych neměla vlastně dělat nic, co mě baví - a ty si spokojeně chlastáš, oslavuješ, šukáš a těšíš se na parchanta, kterého ti nosím v bachoru JÁ! Jenže poslední, co potřebuji, je začít ho tady obviňovat. "- není to vždycky lehké, víš," vydechnu nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Málem vytřeštím oči. To jako... Srsly? A jak to jako není lehký? Má prachy, má barák, má skřítka! Kurva, co by ještě chtěla? Má všechno! Všechno, na co svým aristokratickým prstem ukáže! Prakticky nemusí nic dělat, nemusí chodit do práce do té doby, než bude mít břicho, že to nebude zvládat, nemusí se strachovat, z čeho budeme žít. KDE budeme žít. Spolknu tu svoji šokovanou a napůl nasranou otázku. Já vím, že to jde hlavně z jejích prachů, protože já jsem jenom obyčejnej smrtelník, ne šlechtic. S mým platem bychom museli zůstat v Novgorodu a bez zvířat, abych se mohl postarat o ni, jak si šlechtična zaslouží. Ale tak... kurva... co jí jako nedávám? Odstěhoval jsem se sem do téhle prdele, kde buď běhají pastevci, nebo vojáci, kvůli ní. Dokonce jsem i přestal dělat pár... jistých věcí, zmizel ze scény, aby se na mě zapomnělo. Marně hledám formulaci otázky. Nakonec ze mě vypadne lakonické (a tím pádem asi nejneutrálnější): "Jak?" |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Na chvilku se zarazím, načež mi dojde, že chce vysvětlení toho, jak to není lehké. "Jo tohle," odtuším pak, aby mi nemusel otázku opakovat. "Často mi není dobře. Mívám takové zvláštní stavy, kdy mám pocit, že-" Kdy mám pocit, že mi Fazole bere radost ze života, vysává životní energii a dělá ze mě rozklepanou, nervově labilní trosku! "-že to nezvládám. Že - že to nevydržím, že budu možná i špatná matka, že je toho na mě moc a nemám se s tím komu svěřit." Protože na tohle by se vyplatilo mít nějakou jinou kamarádku, než nevázanou Sašenu, žejo. Nějakou, která třeba už parchanta odnosila, která by mi řekla, jak se to všechno perfektní a super, vymývala mi hlavu řečmi o tom, jaká to je radost, mít děti, dávala mi svoje vlastní parchanťata do rukou, abych si zvykla na ten příval citů, nebo... já nevím! "Několikrát jsem se snažila-" povzdech. "Snažila jsem se ti to říct, protože jsem doufala, že mě třeba uklidníš." Ale tys uvažoval, jestli mě dnes večer přehneš přes gauč a nebo radši položíš na zem... "Vždyť je i tvůj." Vždyť je hlavně tvůj! "Ale tys měl spoustu jiných starostí." Třeba šukání a chlast! TADÁ! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To jsem prostě já. Nejsem baba ani buzík, co bude mektat sračky o těhotenství - protože prostě kurva nevím! Ani nejsem rozněžnělej přizdisráč, co si tu s ní popláče, protože... jak že to říkají ty šílený ženský? Pravý muž je ten, co se nebojí ukázat city a třeba si i poplakat? Sorry, dámy, ale jestli vám přijde brečící chlap mužnej, tak není divu, že jste starý panny. Už jinej nebudu. Vybrala si mě, věděla, do čeho jde. Takže... ze mě vypadne typicky svenovská odpověď. "Na tohle asi nejsem ten pravej." Moje uklidňovací léčba totiž obsahuje buď sex, nebo alkohol... anebo obojí. Funguje to. "Hele... Hm." Ty vole, mám jí to říct? Musím! Jak řekla, je to i moje. A já nechci, aby se to posralo. Asi se na mě naštve, nebo bude bulet. "Špatná matka budeš, když ho nebudeš mít ráda. A když ho budeš vychovávat tím typicky šlechtickým stylem - odložím dítě někomu dalšímu, a až budu mít náladu, tak si pro něj zase přijdu. Takže... já si myslím, že pokud nenastane tohle, bude to v pořádku. Máš skřítka, máš barák, máš prachy. Můžeš děcko zabezpečit, a to je přece hlavní. Proč v tom vidíš takovou tragédii?" |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Kdyby to jen šlo, někomu bych jej zrovna teď předala - a jenom za ní chodila se Svenovým bičíkem ze skříně a hlídala, aby mi s MÝM děckem ve SVÉM ohyzdném bachoru nemamlasila kraviny! Sledovala bych, co žere, co pije - konzultovala to s příručkami - a pak si hotový produkt vzala a byl by můj. Jako to dělám u koní. Hříbata, která se mi narodí pod rukama taky miluju. Tohle by bylo dost podobný, jen s mými geny. Utopie. "Jenže do doby, než ho-" ze sebe konečně vypudím a budu držet bezpečně v rukách, mimo svoje útroby "- než si ho pochovám..." Odmlčím se. "To je jedno. Asi tě tím zbytečně zatěžuju. Jsem hloupá," pokusím se o něco jako úsměv - ale ona i ta moje přetvářka má své meze. Takže je spíš takový... asi utrápený. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ale prosimtě..." zabručím, není to stejné, jako by to řekla nějaká empatická kamarádka, je to spíš proto, aby se vzpamatovala. "Břicho s mým dítětem je trochu něco jiného než břicho jako břicho. Jestli to jde o tohle. A věř mi, že v posteli si vždycky najdu způsob," dodám se zvednutým koutkem. Jako by ji to snad mělo uklidnit. O to jí jde, ne? Myslí si, že mi pak přijde hnusná? Ne - prostě proto, že vím, že tam je malej Svensson a že pak to bude zase jen Bella. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Vždycky. Najde způsob! VŽDYCKY – NAJDE ZPŮSOB!!!! TOHLE HO TOTIŽ ZAJÍMÁ ZE VŠEHO NEJVÍC! Mám sto chutí se zvednout, praštit rukama do stolu a začít hystericky řvát. Nebo si ho přitáhnout za tu ruku, za kterou mě drží a vrazit mu vidličku do oka. „Neboj, vždycky najdu způsob!“ Já se těžko smiřuji s tím, že se kolem sexu točí ten JEHO svět – jak mám sakra strávit fakt, že on má evidentně pocit, že se okolo něj točí I TEN MŮJ? To snad není možné! Protože tohle mě má asi uklidnit! Svenelde Gustavssone, děkuji pěkně! Protože on si vždycky poradí, aby si mohl udělat dobře! A já se z toho mám ASI POSRAT!
Jenže kdyby začala vyvádět, ničemu tím nepomůžu. Protože tady pán tvorstva, můj „velký vládce“ je totiž tak nějak… asi v dobré víře ujištěn, že řekl přesně to, co jsem chtěla slyšet a že se mě snaží utěšovat! Takže se překonám. Jako mnohokrát jindy. Na malou chvilku zavřu oči a ponořím se kdesi hluboko do své hlavy, počítám do pěti – nebo raději deseti. U toho si opakuji mantru, že mě přes to všechno miluje, jen je to idiot a neví, jak to dát najevo. Že je to prostě chlap.
Pak, když se z deseti stane skoro patnáct, zvednu oči zase zpátky k němu a vděčně se usměji. Někdy si říkám, že bych měla být upřímnější – ale vždycky, když mám krátkodobý záchvat upřímnosti, tak se akorát navzteká a má nějaký problém. A má pocit, že se chovám „jinak, než normálně.“ Nebo že mám manýry. Tak, jako před chvílí, když jsem se mu ve slabší chvilce svěřila s tím, že k děcku nemám vztah. Takže zpátky do zaběhnutých kolejí. Říct mu, že až budu mít břicho, bude to muset vydržet a žádný sex nehrozí, to už by dneska bylo moc pravdy naráz. Přitáhnu si jeho ruku a políbím jej do dlaně. Toliko k původní vidličce v oku. Chlap. Je to chlap.
„Napadlo mě, že bych mohla jet za Igorem s tebou.“ Nechci dodávat to zjevné „stejně nemám co dělat.“ – protože pak bychom se zase vrátili k tomu, že si žiju jako prase v žitě, celé dny dělám jenom to, co mě baví a jenom, když to chci dělat – a akorát si stěžuju. To jméno můžeme probrat tam. No a ještě pár věcí, nad kterými jsem dneska už stihla přemýšlet. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na druhou stranu pořád lepší, když tam bude se mnou, než aby tam šla sama. To, že se zvířaty umí zacházet líp než já, je fuk. Hajzl je hajzl. "Tak jo." Vypadá to, že se uklidnila. Však jde o moji čest, vykoumám, jak nám udělat dobře. Vylízat jí pekáč můžu vždycky. Pořád ji držím za ruku, tak jen vstanu a pomůžu jí na nohy. Na chvíli si ji k sobě přitáhnu, protože to je asi to, co chce. Vždyť včera mi vyčítala, že se nemá ke komu přitulit, když usíná. Když pomineme to, že chtěla i protáhnout... hm, pokud jde o takovou blbost a kvůli tomu byla protivná, tak to udělám. Políbím ji na rty a pak na čelo. "Tak se jdi převlíct, hned tam budu." Pak to dám do pohybu. Zavolám skřeta a řeknu mu, ať připraví svačinu. Mezitím, co ji úkoluju, jdu do laboratoře, protože mi hodinky hlásí, že je nejvyšší čas zkontrolovat lektvar. Po cestě skřetovi radši diktuju, co chci na jídlo, protože to tam pak nechci rozbalit a zjistit, že tam dala... nevím, je schopná všeho, když je tak pitomá. Před laborkou ji odeženu. Tam nesmí ani ona, pokud jí to vyloženě nenakážu. Jako včera s tou flaškou. Ha! No jistě, aspoň budu mít o čem přemýšlet. Včera mi tuhle nit Bella přetrhla svým nečekaným apetitem. Zkontroluju mnoholičný lektvar a udělám pár nutných věcí. Pár dalších lektvarů odpočívá a čeká na správný čas pro další postup. Když se tomu nechci nebo nemůžu věnovat třeba celý den, nevařím nic, co potřebuje opravdu pečlivý dohled. Mám tu zatím rozdělané samé lektvary, co se připravují dlouhodobě. Ty musí třeba dny až týdny ležet, než dojde ke správné reakci a je možno pokračovat. Ve vedlejší místnosti mám svůj kutloch na poznámky a knihy, co potřebuju mít po ruce. Nikdy bych nemíchal samotnou laboratoř a tohle, protože by se mohlo nešťastnou náhodou stát, že o poznámky přijdu. Na stole leží flaška. Ještě než se jí začnu věnovat, vezmu deník, kde mám poznámky o tom lektvaru, sáhnu po brku a podívám se na etiketu, abych si to zapsal. Chvíli na láhev jenom čumím. Otočím ji, abych viděl značku. Zhluboka se nadechnu a nahlas zafuním. Dělá - si - prdel?! Zavřu oči a znovu je otevřu, jestli je to fakt pravda. "Ty vole, Bello! Ty seš taky koza," zavrčím si pro sebe. Tuhle jsem měl schovanou, až se narodí Svensson! Že ji s Benem a Carlosem vyžahneme! Kurva! A ta pitomá blondýna dá chlast za hodně galeonů posranýmu koni! Ještě takovýmu hysterickýmu debilovi! Zakroutím hlavou. Co už. Ale jo, piju rád, takže mě to nasralo, kor když dar od mého bráchy znesvětila tím nejhorším způsobem. Kdyby ho vypila sama, neřeknu ani popel. Ale dát ho koni?! To je rouhání! Opíšu si etiketu, ale vlastně se nesoustředím, co tam je napsáno. Za chvíli se vynořím z laboratoře. Zmetka si musím osedlat sám, tak se patrně s Bellou sejdeme venku. Skřet postává u stájí se zásobami jídla, co jsem nakázal připravit, a Zmetek je sám, jak jinak, ve výběhu. "Bello?" Je to jenom chlast, Svene. Sice od bráchy a měls jiné plány... "Blondie... až budeš příště krmit tu hysterku, tak se mě prosím zeptej, co jí máš dát. To byla flaška od Bena a já si ji schovával na oslavu narození Svenssona." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Vyplatilo se mi to. Nezlobí se. Objetí si vyloženě užívám a pouštím jej jen krajně neochotně. Dokázala bych takhle stát, s hlavou opřenou o jeho hrudník, ještě pěknou dobu. Jenže pak mě políbí a popožene „do práce.“ Jen přikývnu, ukradu si pro sebe ještě jeden polibek na rty a vyvlíknu se z obětí.
Než odejdu nahoru, oznámím Effie ještě, aby šla do stájí a oznámila, že budu potřebovat odchytit a dovést před barák koně. Pak jdu nahoru, kde na sebe hodím volnou tuniku, legíny, abych se hned nezašpinila a přes ně ještě širokou, dlouhou sukni. Vyzuji i domácí střevíčky a najdu své jezdecké boty. Pak, s vlasy stáhnutými do culíku, scupitám zase dolů, kde už stojí můj lovecký kůň, který má nějaké pitomé kazašské jméno, ale říkám mu Diamond, protože se mi to prostě líbí víc. Je bez sedla, jen s uzdou s jedním, dvakrát zalomeným udidlem. Protože silnější není třeba. Klasickou páku jsem nechala na uzdění instalovat jen Zmetkovi (tady to vidíte v praxi, tento člověk má prosím pojmenovávat DÍTĚ – když si neumí pojmenovat ani KONĚ…) a to jenom proto, protože Sven tomu nerozumí a rozumět beztak ani nechce, je to pro něj určitě pohodlnější, mít ostřejší udidlo – a ten kůň to vydrží.
„Bello?“ „Svene?“ No a pak to přijde. Vysvětlení, ohledně alkoholu. Ne takový ten jeho tichý, nepříjemný tón, který používá místo řevu, který jsem čekala. Bere to statečně. Kdyby mi včera náš podkoní nevysvětlil, jaký je rozdíl mezi alkoholem a TAMTÍM alkoholem, asi bych nechápala, co mu je. Však chlast. Má ho dost. Jenže teď jsem tak nějak spíš ráda, že to vzal… asi i docela sportovně. „No – já se ptala, ale asi špatných lidí, “ pokrčím rameny. „Promiň. Nevěděla jsem, že je… nějak výjimečná.“ Smrděla tedy výjimečně hrozně! „Než se narodí Svensson,“ to je tak debilní název – Svensson Fazol Gustavsson. Jak to zní? Svenelda Fazole Gustavssonová teda nezní o moc líp, co si budeme povídat… „tak ti seženeme novou flašku… něčeho lepšího. Nějakou cizokrajnou třeba. Ben to určitě ocení, když tohle donesl… tam od nich.“ Hlavně do té doby musíme Svenssonovi sehnat nějaké lepší jméno, nebo se zblázním.
Nemíním se předřít, odvedu si koně ke schodům a nasednu ze schodu. Už proto, že je dost vysoký, na těch dlouhých nohách. Ale skáče dobře. A cválá rychle. Proto ho mám. Fakt, že nasedáme, postřehnou i oba psi, takže se tak nějak automaticky začnou motat okolo. „Jak jsi na tom?“ Nakouknu, zda už dobojoval se Zmetkem a sedí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Hvízdnu na prsty na Zmetka, abych ho nemusel nahánět v ohradě, a i když se na mě šklebí, dám mu kus jabka. Jo, asi ho fakt musím mít rád, jiným zvířatům mlsky nedávám. Je sice zaprášený, jak se válel, ale neřeším to. Hodím na něj postroje, a když mu utahuju podbřišník, tak se po mně ožene. Asi jen tak ze sportu, dělává to. "Neser." A dám mu herdu. Udidlo se mu nikdy žrát nechce, tady prostě nastupuje moje nemalá hrubá síla. A Zmetek doopravdy vypadá jako prvotřídní zmetek, protože se se sklopenýma ušima šklebí. Vyhoupnu se do sedla a hned si Zmetka pacifikuju. Musím ho od Bellina koně - vlastně tak nějak od všech - držet dál, protože byl vycvičen na to, aby při kontaktu nebo blízkosti soupeře (a to i jezdce) kousal. A jakmile uviděl, že s námi jede někdo další, už se asi těšil na parádní souboj. Ale z nějakého důvodu se k sobě hodíme. To bude asi tím, jak jsme oba tvrdohlaví. Nechám skřeta připevnit k sedlu zásoby a můžeme vyjet. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Celou cestu se držím kdesi za Zmetkem, v uctivé vzdálenosti. Už proto, že Diamond je, jako každý orientální hřebec, přirozený „hecař,“ takže by druhého koně akorát tak provokoval, což by nebylo příjemné vlastně pro nikoho. Což o to, mi by nevadilo, kdyby se ti koně začali předhánět, protože všechny svoje koně odjakživa ráda honím, ale ten druhý je Zmetek a pořád řešit, jestli se ti dva pohryžou, nebo pokopou, to se mi opravdu nechce. A mezi námi – nechce se mi řešit ani Svenovu rozvalenou hlavu, až ho ta jeho mrcha shodí a on spadne někde na kamení. A že se bojím, že se to jednou stane. Takže nechávám Svena určovat tempo, jak se mu hodí a já se holt přizpůsobím. Až se budu chtít někde proletět jako blázen, vytáhnu koně sama do lesa, pár stezek s přírodními překážkami a rigoly tam už za tu dobu mám. A kdyby byl můj milovaný muž třeba ochotný sednout na něco, co nemá v hlavě krvavý piliny, mohl by moje cross country chvilky absolvovat se mnou. Určitě by ho to naučilo spoustu užitečných věcí, co se například rovnováhy v sedle týče.
Po cestě nemluvím, pokud se mě tedy na něco vyloženě neptá, o čemž pochybuji. Oba dva psi pak klušou za námi, hřbety charakteristicky vyhrbené a hlavy klidně skloněné k zemi. Když jsme u ohrady a sesedneme, věnují se nějakým svým očichávacím zábavám o kus dál. Ani jeden z nich nikdy nebyl vyloženě kontaktní, Rhys dokonce působí, jako by měl z doteku něco jako fóbii. A mě je to jedno. Svoji práci zvládají víc, než dobře a nic víc od nich vlastně ani nepožaduji. Na mazlení mám ostatně už nějakou dobu Svena, takže i Velvet utřela čenich. Uvážu koně a jdu k ohradě. A Igor, jakmile nás zahlédne, uraženě odchází na druhý konec ohrady. „Co tomu zvířeti je, to doopravdy nechápu,“ zabručím znepokojeně a sleduji, jak ostentativně otočen prdelí k nám, hrabe v zemi, aby našel nějaké červy. „Vždycky chodil hrozně otravovat. Myslíš, že by se třeba potřeboval… já nevím, proběhnout? Že je v ohradě nešťastný?“ Někde ten důvod, proč si škrábe rohy, být musí. Něco to musí způsobovat! „Když já se tak trochu bojím, že zase sežere nějakého turistu.“ Pokud teda ten chlapík v maskáčích, helmě a s tou věcí, kterou Riley vždycky označoval za mudlovskou obdobu hůlky, byl turista… |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Takže nakonec ho popoženu do cvalu. Klus moc rád nemám, bolí mě z něj prdel. A rychlost mi připomíná, proč mě tehdy famfrpál bavil. Možná jen díky tomu, že jsem tolik let hrál, jsem se na těch proklatých bestiích naučil jezdit i mimo ohradu a bez dohledu. U ohrady pokrčím rameny. "Bello, víš, co si o něm myslím..." Tak doufám, že si bude myslet, že tuhle pitomost dělám pro ni a bude jí to imponovat, sakra. Že i když Hajzla nemám rád, stejně se tu s tím celý den seru. O hoblování rohů nemusí nic vědět. Kus odsud je už slušná hromada různě velkých šutráků a kamenů, takže i když jsem šel do hospody, jak se zdá, bylo to doopravdy za odměnu. Ostražitě pozoruju Hajzla, jde sice pryč, ale u něj jeden nikdy neví. A když mám u sebe Bellu, opět ji mám tendenci chránit. A v takových chvílích reaguju přehnaně, jsem ještě víc panovačný než jindy a tak dále. Vytáhnu hůlku, ale ještě chvíli nespustím oči z koně, dokud není dostatečně daleko. "Chceš z toho teda něco postavit? Nejen Saša je umělecká duše." Dělám si srandu, ale klidně jí kamennýho sněhuláka postavím. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jo, vím, co si o něm myslí – a nechápu, co má. Je to v zásadě hodné zvíře. Takové vnímavé, když víte, kudy k němu. Myslím si, že dvourožci jsou přeceňovaní – a už vůbec ne lidožraví. Tedy… dobře, oni lidi žerou – ale není to tak horké, jak se tvrdí, s tím, ať na mě nikdo nechodí! Sven se na něj dívá, jako by se měl otočit, rozběhnout a nabrat ho… ne – nabrat MĚ na rohy. Což by samozřejmě neudělal. On dobře ví, kdo se mu stará o přísun žrádla. Okřídlení koně, ať už žerou cokoli, jsou neskutečně inteligentní zvířata – a do vlastního hnízda si prostě kálet nebudou.
"Chceš z toho teda něco postavit? Nejen Saša je umělecká duše." „Chceš tady tvořit umění?“ Umění. A ještě si vzpomněl na Sašenu a její matlanice. Automaticky se mi vybaví ta krví nacákaná věc, kterou pojmenovala „Bella na lovu.“ Všude změť zahnědlých, v době, kdy to nanášela, ještě rudých, stříkanců vzadu cosi, co vypadala jako kopa stylizovaných mrtvol, nebo co a v rohu otevřená horní čelist… nějakého zvířete – a přes ni šlíchanec krve ve tvaru dlaně s prsty s takovou jakousi sraženinou. A ještě po mně chtěla, abych si to vystavila, vedle svých trofejí a fotografií s úlovky. Jenže Saša má jednu obrovskou výhodu. Člověk k ní může být, na rozdíl od Svenelda, naprosto upřímný a ona to snese a ještě s grácií odpoví v podobném duchu. Takže jsem ji nepokrytě řekla, že navzdory tomu, že mě její zájem těší, tak to je ohavné, nikdy si to nikam nepověsím a pokud nechce, aby to hořelo za deset minut v krbu, tak si to má odnést domů, až půjde. Něco mi říká, že se to na vernisáži objeví taky.
„Nenapadá mě žádná nová ohrada, kterou bych mohla potřebovat,“přiznám se. „Myslím, že mám koní dost, pokud si tedy něco nechceš přikoupit ty…“ Doufám, že ne. Na světě je místo jen pro jednoho Zmetka. Navíc – to, že mám koní dost, to je tak trochu jedno z mnoha šokujících přiznání dnešního dne. Protože ono to dost dobře může vypadat, že jich nikdy dost nemám. „Ale napadlo mě, že když je Gladys po alkoholu mnohem klidnější, možná bych ji mohla opít hodně a pak zkusit ohřebit.“ No jen, ať si to vyzkouší každej, to nejšťastnější období života! Navíc, co si budeme povídat – prodat hříbě Yasmir je jedna věc – má výborný rodokmen a jen se po něm zapráší – ale malý mercurián, opravdový, živý, MNOU SOCIALIZOVANÝ malý mercurián, to by byl chodící zlatý důl. „Kdybychom to pak střelili, moh by sis koupit lihovar.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tak ona má s děckem problém, ale koně by furt množila. Když jsem k ní zády a začínám přesouvat první kameny pomocí hůlky, protočím oči. Tohle jde mimo mě a přiznejme si... od té doby, co se stalo to s Alistairem, opravdu po lihovaru netoužím. No co, peněz je dost, tak proč bych si nezašel do hospody? Ono to není přece jenom o pití, protože sám člověk pije v zoufalství nebo na žal. A tím myslím pije, ne že si dá pár panáků. Jo, i to se mi stalo. Ale když se mám věnovat lektvarům... co má sakra s lihovarem? To jsem podle ní ochlasta, nebo co?! Pokrčím rameny. Opravdu nevím, co bych k tomu řekl. Dokud se o to nebudu muset starat já, je mi to víceméně jedno. A dokud ta blbá kobyla nebude pít můj chlast! "Jak myslíš. Víš, že já tomu rozumím asi jako... nijak." Kameny začínám skládat podivně a určitě je musím fixovat nějakým kouzlem, protože gravitace by je takhle nenechala. Z těch menších dělám čtyři sloupečky... a když začnu vyplňovat prostor mezi nimi, je jasné, že prostě dělám voloviny. Primitivní koňská socha made by Sven. Ke konci už jenom soustředěně manévruju, abych doladil detaily. Dokonce zásadem nějakého kouzla udělám důlky v hlavě, oči a nozdry, a místo hřívy a ocasu nechám rozdrcený štěrk vznášet se na příslušných místech. "Jsem prostě citlivá umělecká duše. Nepochopená!" Jako, tvar koně to má, ale vzhledem k tomu, že kameny jsem neopracoval, pouze vybral ty vhodné a seskládal to, působí to... kubisticky. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nojo - ale tak za tu dobu už mohl pochopit, co je a co není vynášející investice. Navíc sám ví, na kolik přijde mercurium, když vaří lektvary. A na kolik se pak mohou vyšplhat lektvary v nichž je obsažené, protože každý spotřebitel chápe, že jsou z drahých surovin. Neodpovídám. Možná jsem původně chtěla, ale pak mě zaujala ta stavba, kterou z kamení vytváří. Prve si díky čtyřem sloupům myslím, že staví nějaký hrad, nebo město a tohle budou... asi věže - ale pak, když to dostavuje dál a dál, začne se to víc a víc podobat koni. "Jsem prostě citlivá umělecká duše. Nepochopená!" "No to jistě!" Odpovím mu s pobaveným úsměvem. "Jsem totiž hrozná mrcha, co tě neumí pochopit a docenit. Jak jsem mohla celou tu dobu nevědět, že se chceš věnovat... hm... sochařině?" Taky vytáhnu svou hůlku. Protože očarovávat věci byla vždycky tak trochu moje parketa. Rozhýbat to, co se nehýbe, mi vždycky šlo. Doma, v Anglii, jsme občas takhle s bratrem přesouvali sochy - po celé zahradě, do různých vtipných sousoší. Takže začnu tichounce šeptat nějakou litanii a u toho občas kamsi namířím hůlkou. Trvá to asi půl minuty, už proto, že tohle nejsou jednoduchá, jednoslovná zaklínadla, ale trošku složitější práce - a podivná stavba z kamení se začne procházet okolo a předstírat, že se pase. No, je to možná trošku děsivé, protože se pohybuje trhaně a kameny, které drží pohromadě Svenovo kouzlo, o sebe s hnusnými zvuky dřou a narážejí, když se hýbou. "Ale neboj se. Když teď vím, jak moc ti to jde, určitě si pár tvých uměleckých děl vystavíme před domem." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pak sleduju to její čarování. Když se kůň rozejde a skřípe, prvně nakrčím nos, je to nepříjemný zvuk, a tak na něj pověsím Silencio. "Neblbni, Saša bude závidět, že jí fušuju do řemesla." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Přiznej si, že jsi rád, že se mi to líbí," otřu se zátylkem o Svenův hrudník. "A že se ti líbí, že jsem potvora." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Moje sevření trochu zesílí. Před třemi lety bych jí nic takového říct nemohl, protože by vyděšeně utíkala za maminkou. Teď můžu, ale kdyby to všechno klaplo, bylo by to až příliš dokonalé. Tak ji tím občas jenom škádlím. Vlastně je pro ni pocta, že jsem před ní někdy takhle otevřený... i když si nemyslím, že by to ocenila. Hajzlova ohrada ale není vhodné místo k laškování, a tak se Belle vykroutím. Jen proto, abych ji jednoduše vzal do náruče. Zatím je pořád lehká a myslím, že ani těch pár kilo navíc bych zvládnul. Jenom to asi nebudu dělat, abych jí neublížil. Pomůžu jí takhle přes ohradu a sám ji přeskočím. "Ještě kousek umění, nebo něco přízemnějšího... třeba jídlo?" Protože snídani mi přerušila tím, co říkala o děcku. Tak bych si i něco dal, proto jsem taky skřetovi řekl, ať nám to přibalí. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Ššš... šš..." Jednu ruku zezadu přitáhnu kousek zpět, přes jeho tvář a položím ukazováček na jeho rty. Jasně. A jak dlouho by tě taková ucintaná chudinka asi bavila? Týden? Dva? Měsíc? "Ještě chvíli mluv a už nikdy nevyženu z hlavy představu, že tvá osobní představa sexuální bohyně je Effie." Se prostě nedám. Samozřejmě, že když na to někdy přijde, cloumá se mnou chtíč a Sven s bičíkem v ruce mi svým způsobem i imponuje. Nemůžu to popřít. Když mě chytí a přenese přes ohradu, neubráním se překvapenému vypísknutí. "Ještě kousek umění, nebo něco přízemnějšího... třeba jídlo?" Vím, že tomu ráno moc nedal. Takže chápu, že docela dobře může mít hlad. "Klidně si dej, já měla dost." Což v překladu znamená "vybal si svačinku a jakmile se mi něco z toho, co jíš, bude líbit, tak ti to seberu." Sakra práce. Chtěla jsem s ním řešit to jméno - ale znovu u jídla nemůžu. Protože jestli to bude zase problematické, jako minule... no, nechci mu kazit chuť dvakrát za den! Najdu si v trávě nějaké rovné, hezké místo a sednu si na paty. Oba psi si tak nějak přijdou lehnout blíž, Ricard tak, abych na něj dosáhla, Rhys, typicky, o kousek dál. S jednou rukou mimoděk mezi psíma ušima naznačím Svenovi, že vedle mě je ještě volné místo. Když z výběhu odejdeme, Igor začne zvědavě následovat Svenův... výplod. "Možná je nešťastný, že je pořád tak sám-" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Dokonce jsem vzal i deku, kde se můžeme rozvalit, protože pochybuju, že by se Bella chtěla válet jen tak na trávě. Aspoň podle toho, jak se posledně tvářila, když jsme si to rozdali venku. Mně osobně je to jedno, já se v jistých situacích vyspím skoro kdekoli. Třeba když je hladina alkoholu vyšší než obvykle. Zrovna teď skoro vše neobvykle dělám hůlkou. Schovám ji, až mám u sebe jídlo. Ty vole... copak ona s tím koněm nedá nikdy pokoj? Kdyby neměl tak vzácné rohy, normálně ho dám do salámu. "Tak támhle má Anču," uchechtnu se a nožem ukrojím kus skopového a sám si ho s chlebem. "Pokud mu to udělá radost, klidně jí tam vyčaruju díru." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "To aby si místo rohů odíral jiné partie?" Uždíbnu mu prsty kus masa. Na chvíli se odmlčím, než svůj úlovek sežvýkám. "Myslíš, že by to něčemu pomohlo?" Lehnu si na deku a hlavu si položím na Svenovo stehno. "Taky mě napadlo, že bych jej třeba mohla začít brát ven. Jako pod sedlo." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Odborník na koně nejsem, ale na jiný věci... jo, řekl bych, že mám k odborníkovi blízko. Koneckonců mám roky praxe! Trochu se odvrátím, abych Belle nedrobil do vlasů. Když se jedná o takové jídlo, klidně ho jím jenom rukama a nožem. Nechtěl jsem, aby skřet dělal nějaký obložený chleba, jen aby nám sem naházel, na co budu mít chuť, a pak si to vezmu. "Ne, Isabello," zavrčím pak, když řekne ten debilní nápad. Ještě někde spadne a bude po všem. Buď po děcku, nebo po obou. Protože vedle tohodle koně je Zmetek ještě hodná herka. Aby neměla moc šanci protestovat, nabídnu jí mezi prsty kousek skopového. Uznávám, rád jí něco strkám do pusy, heh. Dal jsem jí ale signál, že o tomhle se mnou diskutivat nebude, a pokud ano, neskončí to dobře, tak to beru za hotovou věc. Na rozdíl od toho, čím mě šokovala ráno, pokud použiju naše znamení, dokud do toho nereje, dál se o to nestarám a nemá to tu hořkou pachuť. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Odpovědí na tvůj zákaz je jen tichý, odevzdaný povzdech. Evidentně se nemíní hádat, takže se nechá krmit a dále se k tématu "že by bylo fajn mou zabijáckou bestii osedlat" nevyjadřuje. A vlastně neřeší ani původně zamýšlené téma děcka, buďto proto, že se k tomu prostě zrovna teď nechce vracet a nebo proto, že zapomněla. Nebo má nějaký jiný, lepší důvod. Po jídle nějakou dobu mlčí a dřímá na tvém klíně, tak jako už to má ve zvyku v těch svých tichých chvílích. Nakonec nicméně pravděpodobně usoudíte, že takhle toho moc neuděláte - a i Anča bude muset z ohrady pryč, protože je z kamení - a to se tak nějak pořád snažíte dostat z toho kusu země jinam. Takže Bella, která usoudí, že tě tady akorát zdržuje "a stejně má práci" (ať už tím myslí cokoli) se i s koněm a psy zdekuje kamsi po svých. Než odjede, tak si ještě postěžuje na to, že má chuť na jesetera a doma žádný není. Život téhle šlechtičny je totiž evidentně plný nepřekonatelných útrap, které se skládají z chybějících ryb, akutního nedostatku nového oblečení a nadbytku milionu věcí, které beztak nechce. Cestou pryč to evidentně vezme přes ohrady, které ji stojí v cestě, protože taková blbost, jako je absence sedla ji jaksi nevyvádí z míry, ani, když kůň skáče metrdvacet. Cos dělal mezitím, než byl čas se odebrat za kulturou, je samozřejmě už jen na tvém rozhodnutí. Každopádně nějakou práci bude třeba přeci jen... vykázat. ***** V hospodě je dneska... překvapivě plno. Ono přeci jen se tady nějaká ta "kulturní akce" neděje každý den a tak se tady shlukli upocení, buranští kavkazáci z širého okolí. Protože taková zpráva, jako že sem přijde zatančit jakási slečna, která je, dle toho, co říkají ti, kteří ji znají, víceméně místní a jedná se o dcerku jakéhosi pasáka koz ob dvě vesnice, která už kozy pást nechce (a nebo ani nikdy nechtěla) a tak se rozhodla napůl ukázat "ty svoje," se rozkřikne. Samotné vystoupení je pak, společně s pár pivy, opravdu příjemným zpestřením pracovního dne. Drobná zrzka je ohebná a rytmus má evidentně v krvi. Rachel Brice to sice není - ale tu by tady asi ani nikdo nečekal, tyhle dámy se šetří jen pro ty "lepší" akce... a beztak ani neví, co je to Kavkaz. Navíc ve prospěch malé pasačky hraje taky fakt... že je hezká i jinak, než jen pohybem. Má drobný, dívčí obličej, modrozelené oči s takovým rozverným výrazem a jemný, drobný nos, podtržený úzkými, jen lehce namalovanými rty. A občas na tebe mrkne. Vlastně možná častěji, než občas. Když pak skončí a sklidí aplaus (a několik oplzlých poznámek, které ale evidentně příliš nevnímá, popřípadě se zahihňá, pokud je oplzlík dostatečně mladý na to, aby si to zasloužil), posadí se ke všem ochlastům v lokálu zády, přímo na barpult a o něčem mluví s hostinským. Zdá se, že se znají. Však nějak se k tomu dostat musela, že. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Před prací se pořádně najím, nechám Bellu dřímat. Je rozhodně lepší povalovat se venku, když je hezky, než doma. Doma se s ní podobně válím vždycky spíš v podvečer, když padne tma. Třeba u krbu. Pokud teda usoudím, že si se mnou to válení zasloužila a nemám zrovna práci v laborce. Rozloučím se s Bellou nejen slovně a nechám ji odjet. A abych si vylepšil kredit, zmijozelsky zneužívám toho, že máme skřítka, i když jsem ho nechtěl. Jakmile Bella zmizí z dohledu i doslechu, zavolám ho. "Než se Bella vrátí domů, ať má nachystaného jesetera. Fofr, marš!" štěknu na skřetku společně s tím, jak ho má upravit. Koneckonců vaříval jsem pro ni já, vím, co jí chutná. Poklidím deku i jídlo a pustím se zase do práce. Přeskládávat kameny... to je fakt zábava. Takže mimo ohradu už je pár očarovaných kubistických soch. Na rozdíl od Anči se nehýbou. Je tu kočka, kobra vysoká asi jako já, dokonce jsem se pokusil i o draka. Ten mi zabral nejvíc času, takže když ho očaruju (čistě pro svoje potěšení) tím, že bude z nozder a tlamy prskat oranžové a zcela neškodné jiskry, je čas se vydat na cestu. V hospodě se posadím mezi svoje dosavadní známé a mimo vlnící se veverky občas kouknu, jak se tváří. Zdejší burani holt nejsou zvyklí na podobnou kulturu, tak to pro ně musí být ještě větší zážitek. Projdu přes lokál až na bar. Objednám si další pití a koutkem oka pozoruju Veverku. Všichni tu po ní slintali, tudíž já po ní nemíním hned tak vyjíždět. Včera mi Bella dala, to jo... tak zatím uvažuju, jestli si zaflirtuju, nebo mi bude stačit koukání. Ale mrkala na mě, tak by mě zajímalo, jestli se ona bude k něčemu mít? Prohmatám bundu, co mám hozenou na opěradle, kde mám cigarety. Kouřím, když piju. A doma se snažím to nedělat vůbec, nebo se vypotácím ven. |
| |
 | soukromá zpráva od Agnessa pro Může to ostatně zkonzultovat s otcem. My totiž kozy vyházíme na pastvu a já tam pak s nimi celý den sedím, společně se sestrou a hlídáme psy, aby hlídali kozy. Tolik řetězů na to, abychom je přivazovali a pak to třeba museli řešit, ani nemáme. Kdyby se ptal třeba na bezoáry, nebo na čečenské stříbrokozy, tak bych mu byla schopná i pomoct - z toho druhého i nabídnout kůži, kdyby měl zájem - ale fakt nevím, co po mně chce s tím řetězem. Zase ho ale nemůžu poslat do háje - protože mi nabídl docela hezkou možnost zpestření si sobotních večerů. Já bych tady tedy pokud možno chtěla pracovat i častěji, klidně i roznášet jídlo, protože hlídat stádo je fakt něco, co jsem nikdy dělat nechtěla - ale když řekl že servírku nepotřebuje, tak ji nepotřebuje. Třeba časem vyměkne. Však co - určitě mu tady nalákám nějaké zákazníky. Třeba tamtoho chlápka, který fakt nevypadá zrovna... místně. Zajímalo by mě, co tady dělá. A proč se k němu ostatní upocenci chovají, jako by mezi ně patřil. "No a tak, kdybych jí ho třeba zkrátil?" "Um... co?" "Ten řetěz, Agnesso, vnímáš mě?" "Jo todle. To nepomůže. Si vyžere zpod sebe a pak začne řvát." Jeho odpověď, ať už měla být jakákoli, je utnuta požadavkem nějakého zdejšího úchyláka o pivo. Všimnu si, že se na mě dívá. Teda já na něj občas taky zakouknu, protože mi to vrtá hlavou; kde se tady vzal a kdo to sakra je. Tady, na vesnici. Je takový - upravený. Nějak mi to neleze do hlavy, protože vypadá jako turista. Ale kdyby byl turista, tak tady nesedí a nevykuřuje si, obklopenej bandou vesničanů. "Já nevím co s ní... to je hrozný." "Taky ji můžete vždycky zaříznout a koupit si novou kozu..." "No tak to právě nemůžu. Dcerka ji má pojmenovanou-" Bože. BOŽE! Pojmenovávat si kozu. "Tak ji může pást, když ji má tak ráda." "Ale prosímtě. Moje dcera přece nebude pást kozy!" Radši se dívám kamsi do regálu. Na todle nemám odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Já bych tu kozu taky zařízl. Stejně se jednou pravděpodobně sama zabije, a když na to přijdete pozdě, nebude se dát ani zpracovat," neodpustím si nakonec zapojit se do hovoru, když se odehrává jenom pár metrů ode mě. Tady je to navíc jiné než ve velkoměstě, kde se každý snaží hledět si svého. Proto mě tak snadno přijali. Jsem zdejší, tak jsem prostě "jejich". Stejnak je to vesnice velká asi jako Weasleyovic rodina, tady se to bere jinak. Ba naopak, když se nedružíte, jste "ten divnej". "Hm, rovnou mi dejte i cigára," řeknu barmanovi, když schovávám skoro prázdnou krabičku do bundy. Huhlám to s cigaretou mezi rty, kterou si vzápětí připálím. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Vy se vyznáte v kozách?" Povytáhnu obočí, jako bych tomu moc nevěřila. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nepiju sice tempem, abych se ztřískal, ale už mám něco upito a nejsem si jist, jestli jsem slyšel dobře. Opravdu se mě ptala, jestli se vyznám v kozách? Stojí mě hodně úsilí netěknout jí k hrudníku, když se na ni otočím, jelikož na mě mluví. Zápasím statečně, protože jsem si řekl, že jestli si s ní zaflirtuju, ukážu jí zcela jinou ligu. Jo - kozy! Jako ty čtyřnohý! Jasně. "Neřekl bych, ale v něčem jsou si zvířata podobný. Pokud jsou to hlupáci a nepoučí se... je to slepá vývojová větev," dodám s úšklebkem. "Evžene, vyser se na kozu, normálně ji kuchni, udělejte si se dcerou hody a zbytek prodejte a za to si kup novou. Pokud bude chytřejší, no tak tím líp. Však ona ji opláče, a jakmile bude doma jiná, přebolí ji to rychle." Musím trénovat na svoje otcovství, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Už tehdy mi přišel tak trochu jako z jiného světa, ten člověk z města. "Hele, Svene, já ti nevím - teda ona asi bude brečet i když se zabije, takže je to jedno ale... víš jak, je to těžký. Děcka maj takový... voči. Se na tebe podívají a řeknou "tatínku, já si chci Majdalenku ale nechat" a vyměkneš. Však na to taky jednou přijdeš. Hlavně holky sou v tom přebornice, že?" Odpovídá Evžen a podívá se na mě takovým tím stylem "ty určitě víš, o čem mluvím." No, to teda nevím. Protože kozy nemám ráda. Ale nakonec se rozhodnu odpovědět aspoň "hm." protože moc nevím, co bych k tomu řekla víc. Snad jenom... "Tak ji můžete vyměnit a říct, že se zaběhla," Když už ji teda nechce zabíjet. Zaběhnutí je vůbec dobrý trik. Taky se mi jednou takhle "zaběhl" můj králík. A ta polívka tehdy na oběd asi taky nebyla slepičí. "Hm, to bych moh, to jo. Řeknu to tvýmu tátovi, až zas pudu k vám vedle pro mlíko." Takže rozhodně není odsud a není to asi ani příbuzný nikoho odsud, ale měšťák. To jméno nezní zrovna Rusky, že. "Vy jste zdejší?" Rozhodnu se přecijen zeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Vyměním balíček cigaret za drobné a schovám ho. Pak se podívám na Veverku. "Nejsem odsud, ale jsem zdejší." Na tajemství to ženský táhne, protože jsou všechny strašlivě zvědavé. A pokud projevila zájem aspoň takhle, jsem na dobré cestě. Sice ještě nevím, kam ta cesta povede... ale to je vedlejší. Už to vypadá, že nic nedodám, protože se zase zadívám někam jinam. A když mluvím, nedívám se na ni, dívám se, kam odklepávám popel. "Ale vrtá mi hlavou jedna věc. Co vás vedlo k tomu, že se půjdete předvádět před bandu slintajících bačů?" Až teď po ní střelím pohledem. Kupodivu je to upřímná otázka, protože si říkám... pokud to umí, proč nezkusila štěstí ve větším městě? Proč zrovna tady, kde si na ni můžou počkat a zatančit si s ní ve vodorovné poloze, protože je vydráždila. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Přistěhovalec, nebo ne, nějak podezřele mě ignoruje. Až mě trochu načepýří fakt, že se tady objevil snad jeden jediný hezký chlap - a toho mé cinkající zlaté věcičky, navěšené na sukni a minimalistickém topíku nezajímají tak, jak by mohly! Protože jsem doteď seděla do lokálu zády, přehodím nohy přes pult na druhou stranu a posadím se čelem k němu, zatímco pokládá svou otázku. Vcelku vhodnou. "Někde začít musím," pokrčím rameny. Asi si neuvědomuje, že dostat se někam dál od rodné vsi, je pro holku, jako jsem já, trošku problém. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Poprvé ji sjedu očima, není to však můj svlékací pohled, spíš jako bych přemýšlel. A taky že jo. Nevím, co to do mě vjelo, ale... možná se chystám udělat dobrý skutek. Ta holka něco umí, není úplné dřevo. A myslím, že na zdejší bandu ochlastů je jí škoda, Veverky... A na dekadentní párty Saši by se určitě vyjímala. Vsadím se, že jak znám Sašenu, hned by jí z ní začala svrbět, heh. A já bych se na Veverku mohl podívat i jinde, v mnohem lepším prostředí. Sice s Bellou... ale co už. "Hmm, a kdybych vám řekl, že se za týden bude konat akce, která je mnohem... umělečtější? Myslím, že kdybych se své známé ozval, třeba by vám dala šanci." Jo, jsem prostě princ na šedým Zmetkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Ale stejně mi to zní divně. "Jak jako, umělečtější akce?" "Hele, hele," hostinský varovně zdvihne hadr, ale i přes tohle gesto se zdá, že mluví s úsměvem. "Musel jsem jejímu tatíkovi slíbit, že ji tady žádný úchylák nebude dělat nic, co by nechtěla! Tak bacha na to oblbování. Ještě pivo?" No, jak už je tady zvykem, nečeká na odpověď a točí. "A kde?" Nenechám se odbýt. Třeba - třeba mám fakt štěstí a někam se odpíchnu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Je to jednorázovka, ale..." Pokrčím rameny. Zase nechci, aby si myslela, že jí tu nabízím kdo ví co. Sašenu jednou zmáčknout můžu, ale pochybuju, že tak snadno najde angažmá jinde, když je to holka z vesnice. On ten kariérní postup chvíli trvá. Já to vím moc dobře. "Vernisáž v Nižním Novgorodě. Pořádá ji moje známá. Ona jakožto umělkyně by vás třeba ocenila víc než tadyhle ta banda." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "To jako vážně? Ve městě?" Popravdě - nebýt faktu, že ho tady Evžen evidentně zná a asi i má rád, tak bych se klidila velmi rychle pryč, protože by to bylo vyloženě podezřelý. Ale takhle... si fakt asi začínám myslet, že mám štěstí. Že by mě někdo zval na vernisáž, abych tam zatančila před umělci. Což jsou, pokud to chápu správně, lidi, co nesmrdí chlívkem. "No já... asi o tom budu uvažovat," odpovím nakonec trošku rozpačitě. Nejsem si jistá. Abych tam pak namísto tanečnice nebyla spíše jako atrakce typu "koukněte se, tenhle chlapík tady dotáhl malou vidlačku, abyste všichni viděli, jak vypadaj!" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Je fakt zábavná, jak je z toho paf. A ještě větší sranda by byla, kdyby tam šla a viděla nejen Sašino umění. Na pohled vypadám, že mi až tak nezáleží na tom, jak se rozhodne, je to koneckonců její věc. "Jen s odpovědí moc neotálejte, je to za týden, a pokud byste se rozhodla kývnout, musím jí dát vědět zavčasu," prohodím jen tak mimochodem a napiju se už asi posledního piva, protože když se kouknu na hodinky, měl bych se pomalu vracet. On fakt, že jsem tu na koni, mě drží od totálního ztřískání se. Jasně, mohl bych se přemístit a pro Zmetka si zítra zajít. Ale dneska nemám důvod. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Zatvářím se trošku rozpačitě. Má to docela dost nevýhod, tohle rozhodnutí se časem. Třeba, že vůbec nevím, jak mu dát vědět, žejo. To je tak nějak hlavní problém. Jenže já tak nějak myslím, že se nemůžu rozhodnout... takhle z fleku. Co kdybych udělala blbost? Musím si to nechat rozležet v hlavě. Aspoň chvíli. "Stačí... to třeba v pondělí? Nebo v úterý? A... a jak vám mám dát vědět?" No, to je totiž trochu palčivá otázka, žejo! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A to je vše. Žádné další vysvětlení, pouze dopiju poslední hlt piva, pokynu ji na rozloučenou a opustím hospodu, abych se vychcal a odjel domů. Nejsem opilý, abych si to nepamatoval, ale kdybych nepil, možná bych jí takovou nabídku nedal. Zase nad ní po cestě z hospody přemýšlím. Už podruhé. Protože než se dokodrcám domů, v podstatě skoro vystřízlivím. Ale i tak mám velkorysou náladu, tak když ze Zmetka stáhnu sedlo a uzdu a nechám ho venku, odstraním nejhorší pachy kouzlem. Ne že bych se styděl nebo bál, Bella mi nemá do toho, kam chodím, co kecat. Ale pamatuju si, jak krčila nos. Může být něco po půlnoci, když se vrátím. Mám hlad jako pes, při chlastání vyhládne, tak rovnou zamířm do kuchyně, aniž bych volal na skřeta. Usoudím, že pokud někde tady dole nepotkám Bellu, asi už spí, a když jsem dost při smyslech, snažím se nedělat kravál. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Jednu nohu má docela hnusně popálenou, podle značky tipuješ rozžhavený pohrabáč. Musela si to udělat sama, protože Bella nikdy skřeta fyzicky netrestá. Když už ji Effie štve, tak ji většinou natáhne nějak psychicky. Tak už to dělá. "Pán musí Effie odpustit!" Zakvílí pak, sedne si před tebou na paty a utře si od nosu snopel, načež vydatně popotáhne. "Effie nesplnila jeho přání. Paní byla doma moc rychle, Effie nestihla připravit jídlo, které pán přikázal ve správný čas!" Protože "než se Bella vrátí domů" ve chvíli, kdy k němu dost možná mohla mířit plným tryskem... co si budeme povídat, to byl na sehnání jesetera, stažení jesetera, vykuchání jesetera a přípravu jesetera docela deadline. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Málem sáhnu po hůlce. Přiznejme si, na skřeta jsem si v něčem zvykl, ale některých návyků se nikdy nezbavím. Třeba tahat hůlku, když se v domě ozývají zvuky, které bych nečekal. Nebo minimálně zpozornět a přepnout do pohotovosti. Sjedu skřeta pohledem a nějaká popálenina mě nechává chladným. A to vzlykání mě spíš sere, kor jestli ta blba vzbudí Bellu! "Přestaň řvát," zavrčím výhružně, popuzeně - už jen proto, že mě vyrušila těsně před jídlem. To nikdy nejsem příjemný. "A proč mě s tím otravuješ? Doufám, žes to teda aspoň udělala v NĚJAKÝ čas." A otočím se k ní zády a hrabu ve skříni sloužící jako lednička. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro "U-udělala... ale paní ne-neměla hlad!" Což je samozřejmě úplně nejlepší. Skřet to nestihl, popálil si nohu, udělal, co měl - a pak to stejně nikdo nežral. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Neotravuj mě. Zalez někam, a dokud tě nezavolám, nechoď mi na oči." Protože tenhle skřet mě místy dost sere. Někdy si říkám, jestli si to nemám udělat sám, než abych se s tímhle sral. Popadnu kus uzeného a chleba, zvyk z Ruska, kde právě tohle byla zakuska k vodce, něco sežeru a odebéřu se do sprchy a do ložnice. Do postele se vplížím, abych Bellu nevzbudil, a pokud zase usnula na knize, tak ji odložím na stolek. Masochismus skřetů mě nikdy nepřestane fascinovat. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ráno se budím dřív. Jako obvykle, protože já i dřív chodím spát. Většinou nemám důvod přes noc ponocovat a nad knížkama... se to nedá. Ono to člověka tak nějak uhojdá postupně k tomu, že zaboří nos do polštáře a usne. Pokud jsou odborné - a ony většinou jsou - tím spíš. Podívám se skrze nařasené záclony z okna, jak vlastně vypadá nedělní ráno. Zatím se tam, jak vidno, honí pár neškodně vypadajících mraků. I když venku bude brzy docela pěkně, tak se dneska plížit z postele nemíním. Místo toho se přitulím blíž, zavrtím a obejmu jej okolo hrudníku. Nemíním Svena budit nijak násilně, ale rozhodně hodlám počkat, než vstane. Pokud mi tedy do té doby neselže trpělivost. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem tohle musel dělat. Musím přiznat, že mi to občas chybí. V něčem. Asi bych si měl něco z toho zopáknout. Mám adrenalin rád - a teď nemyslím ten, co jsem zažil, když mě Bella nutila letět na té okřídlené potvoře. Ještě nějakou dobu spím. Počasí v horách se mění rychle, takže pár neškodných mraků se změní v šedou kupu mraků bouřkových, které sem zavál vítr. Po tolika slunečných dnech je třeba, aby sprchlo, ovšem tohle vypadá na typickou letní bouřku, kdy se změní tlak, vzduch voní jinak... Probudí mě až zahřmění v dálce. Jindy, když spím v bezpečí doma, by se to nestalo, ale byl jsem už ve fázi, kdy bych se stejně vzbudil sám. Mimoděk si přitisknu teplé tělo vedle sebe k boku a zamžourám k oknu, kde sebou trhá záclona. Nic neříkám, však Bellu na moje probuzení upozorní, že jí začnu hladit po páteři. Jo, je příjemný se takhle probudit. Nepamatuju si, kdy jsme se probudili skoro zároveň. Většinou prostě nad ránem spím jako zabitý. Pokud by mi však chtěla z postele utéct, nepustím ji. Chci se prostě takhle válet. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Přemýšlím nad tisícem a jednou věcí. A všechny jsou beztak úplně nepodstatné - alespoň mi tak v tuto chvíli připadají. Stejně, jako se mění počasí v horách, tak se ve mně převaluje a přehodnocuje relevance myšlenek. Dost možná se může stát, že kvůli nějaké z těchto nepodstatných myšlenek budu mít odpoledne pocit, že se zastaví svět, pokud ji ihned nějakým způsobem nevyřeším. Normální stav. Z letargie mě pak probírá dotyk na páteři. Vzhlídnu a snad až automaticky si jednou rukou upravím spánkem rozházené vlasy. Ráno bylo ještě hezky. Štěstí, že jsem nikam nešla. "Dobré ráno," vydechnu, vyplížím se o kousek výš a položím si hlavu na polštář. Většinou ji mám totiž během spánku tak nějak mimo. Můj polštář je hozený na mojí půlce postele, Svenův je pro mě příliš vysoko. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nikdy jsem na to "dobré ráno, dobré poledne, bláblá" nebyl. Košilky jsou na blondie pěkný, ale stejně bych uvítal, kdyby někdy spala nahá jako já. Protože takhle když se začnu probojovávat pod látku, budu zas za prasáka, i když tím výjimečně nic nemyslím. To, že moje tělo ráno reaguje po svým, holt neovlivním. Ale ona by si to zas vyložila jinak, tak se smířím s tím, že mi v cestě stojí látka. "Dneska vyhlašuju válecí den." Už jen proto, že mě po předvčerejšku a včerejšku trochu bolí svaly na zádech. Možná je to ze Zmetka, nebo jsem se jednoduše blbě vyspal. A zrovna tu není nic, co by mi uteklo, akorát pak půjdu zkontrolovat lektvary... Zase zahřmí. Bouřka se blíží. "A bez skřeta. Prostě jako tenkrát." Jo, jako v Novgorodě, kdy jsme zezačátku byli schopni strávit půl dne v posteli. Nejdřív sexem, pak jsme se váleli, dokud nás nevyhnal hlad. Což taky znamená, že dneska se hecnu k něčemu v kuchyni. A dost možná nakonec Bellu požádám, aby mi udělala dobře. Rukama. Na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Takže si zavolám kakao do postele a... "A bez skřeta. Prostě jako tenkrát." Takže si nezavolám vůbec nic. "V tom případě ale bez bouchání oken a bouřky v dálce," natáhnu se pro hůlku a okno na dálku zavřu. Protože "tenkrát" byly největší bouřky dost možná tak akorát mezi námi, když prostě vybuchlo určité, dlouho střádané napětí, nebo tak. Hůlku zase odložím, přitulím se zpátky a přehodím přes nás peřinu. Navíc - "jako tenkrát" znamená, že dostanu k jídlu něco, co mám ráda - a připravené tak, jak to mám ráda. Má to spoustu výhod. Pro mě. "Říkáš to, jako by to bylo hrozně dávno," uchechtnu se. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Někdy mi to tak přijde. Až mě děsí, jak snadno se ze mě stal kavkazskej kovboj," ušklíbnu se. Nikdy bych neřekl, že tu budu po horách jezdit na koni. Na svém koni. A že... a tak, vůbec. Být mimo dění, mimo ruch města, kde jsem si zvykl žít, je v něčem dobré, ale něco mi chybí. Jo, mám rád svůj klid. Ale... chybí mi ta dynamičnost života předtím. Proto se taky snažím pořád něco dělat. Proto tak často utíkám. "Tebe to baví? Celý dny chodit od ničeho k ničemu?" nadhodím najednou zamyšleně. Tak mě napadá - opravdu tady shniju a zestárnu? To snad ne. Jenže většina věcí, kterou jsem doposud dělal, byla nebezpečná, takže Bellu bych do toho zahrnovat nechtěl. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Tak nějak poměrně viditelně v jeho náručí ztuhnu. Původní, ranní klid je tentam, asi jako ve chvíli, kdy já se včera přiznala k problémům s vnímáním děcka, jakožto součástí sebe sama. Tebe to baví? Co se mi tím jako snaží asi tak naznačit? Že je tady nešťastný? Že by se chtěl vrátit hezky zpátky, do své malé králíkárny s jednou jedinou ložnicí, obývákem, jednou koupelnou, kde nebyla ani vana, ale jenom sprchový kout a svojí malinkou laborkou? No to snad ne! Pokud se odsud chce odstěhovat někam jinam... tak... tak co vlastně? S odpovědí si dávám načas. Nevím, co mu na to říct. Nejraději bych odpověděla otázkou. A beztak by byla vyřčená takovým tím načepýřeným, útočným tónem. Jestli on jako šťastný není. Umí se přemisťovat přes celý svět - pokud by s tím náhodou měl problém, má tady několik okřídlených koní, kteří mu vytvoří na blbý povel portál, který jej dostane naprosto kdekoli si zamane! Kdykoli se do toho svého města může podívat a navštívit všechny svoje blbé kamarády! Já mu v tom přeci nikdy nebránila a bránit ani nechci! Co se mu zase nezdá? CO. SE. MU. ZASE. NEZDÁ? "Nechodím od ničeho k ničemu," odpovím pak s lehce nesouhlasným výrazem. "Pokud sis nevšiml, tak pracuji. A moje práce mi vynáší víc zlata, než většina lidí uvidí za celý život pohromadě." Jestli něco nesnáším, je to nařčení z toho, že nic nedělám. Tohle dělal vždycky! Ne - já si jen umím zařídit svůj život tak, abych měla co nejmíň fyzické práce. To neznamená, že nic nedělám! CHODIT OD NIČEHO K NIČEMU! Kdybych chodila od ničeho k ničemu, tak tady ten barák v prvé řadě vůbec nestojí! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zamyšleně se dívám někam z okna, kde se stále teprve ještě žene bouřka. Frekvence hřmění ale naznačuje, že už brzy vypukne. "Nechci tě tady nechat samotnou..." Podobné myšlenkové skoky nedělám často, ale asi se mi něco honí hlavou a tohle prohodím mimo mísu jako závěr nad něčím, nad čím jsem uvažoval. Třeba že bych se vrátil. Do jistých kruhů... Dělal zase něco z toho, co kdysi. Ale tenkrát jsem byl jenom já sám a ve výsledku šlo o to, že pokud se něco stane, stane se to mně. Jakmile se ale zavážete, snadno se to může obrátit proti vám. Proč jsem asi do té eskapády nechtěl Bellu tahat? Navíc kdyby tu zůstala sama a něco se jí stalo... i bez mýho přičinění... Nahlas vydechnu. Jsem dneska v nějakém divném rozpoložení. I muži mají své dny. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Na druhou stranu mě až dojímá, že u toho všeho svého odcházení "z tý hnusný farmy v tý hnusný prdeli světa" taky myslí na mě. Kdysi by mi tohle dost možná ani neřekl. Vlastně se divím, že mi takhle otevřeně projevil nějaké city. Tedy verbálně. Přecijen se trochu uvolním a uklidním. Ale ta myšlenka se mi prožírá mozkem. "A kam bys chtěl odejít?" Zeptám se tiše. Trochu se bojím toho, co odpoví. Řešit nějaké odcházení s parchantem na cestě - to je prostě úplně ta nejlepší věc, kterou může udělat! Ještě, že to nakousl teď. Pokud má něco na srdci, něco důležitého a zvažuje, zda je vůbec ve svém životě šťastný - tak čím dřív s tím vyrukuje, tím líp pro oba. Ještě se toho můžu zbavit, než bude pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jo, nějaký věci jsem dělal pro prachy. Ale taky pro zábavu. Byl to styl života. Já si Bellu nevzal kvůli tomu, že je bohatá panička - i když... jo, byl to dobrej bonus. Ono nejde o to KAM. Ale PROČ a s KÝM. "Prostě na pár týdnů zmizet." Nebo taky na pár měsíců. Jeden nikdy neví. "Nevím, jestli dokážu spořádaně žít jako jeden z inventáře zvěřince." Proč to kurva říkám nahlas? Ale je to tak. Trochu mě žere, že Bella je tu vlastně ta, co má prostředky. A já jsem "vydržovaná panička". To není pro moje ego dobrý. A hlavně - chci si připomenout starej život, abych věděl, že jsem to furt já, že si mě nedomestikovala britská šlechtična jako psa. Ale nemůžu jen tak zdrhnout, zmizet na tak dlouho jako kdysi. "Není to kvůli tobě, jen..." Jen pro mě není zlatá klec, blondie. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Není to kvůli tobě, jen..." "Jistě, že není," zavrčím a pokud jsem se předtím uvolnila, jsem zase nevrlá. Jeho ruku, která mě hladila po zádech, jemně odstrčím. Chtěla bych rázněji, ale umím se ovládat. "Čekám tvoje dítě, Svenelde." Odpovím chladně. "Nemyslíš si, že na to, abys někde na týdny zmizel, dobře se tam bavil a předstíral, že nejsi ženatý, je trochu pozdě?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Chvíli mám na jazyku "dítě, který stejně nechceš", ale ovládnu se. Protože, přiznejme si... mám strach, aby neudělala nějakou blbost. Tohle je jedna z mála věcí, která se mnou nepřímo dokáže dost zacvičit. O to víc mě to sere. "Pracoval," namítnu, ale protože jí nechci říkat detaily, vím, že je to odsouzeno k nezdaru. Ona se asi dala podobná reakce čekat, ale jak jsem byl rozespalý a zadumaný a... prostě to ze mě vypadlo. Protože včera v noci, venku, když jsem chcal s trochou alkoholu v krvi, mě při pomyšlení na Veverku napadlo, jaké to bylo se sebrat a odejít. Jen tak. Bez ničeho, jen s hůlkou a pár věcmi. Jakej pocit to byl. "Jo." Možná ji překvapí, že s ní souhlasím. Vůbec teď působím tak nějak... krotce, za což může záchvat splínu psa v kotci. Sice ho berete na procházku, ale není to to samé jako se toulat. Vždyť já od ní nechci utéct! Jenom mám rád adrenalin. A to, co chci, za peníze nekoupím. I když je naštvaná, natáhnu k ní ruku a pohladím ji po tváři. Tohle je jedna z mála situací, kdy nevím, doopravdy nevím, co mám dělat. Jestli zdrhnu, nasere se. Jestli zůstanu, poštěkáme se. Možná hodně. S plným žaludkem se ale člověk většinou moc nezlobí. "Co si dáš na snídani, blondie?" Řekl jsem bez skřítka, tak bez skřítka. Ale že bych z hádky takhle utíkal, takhle bez boje, to mi není podobné. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Když mě hladí po tváři, neodtáhnu se. Jen tiše, smutně vydechnu a na chvíli zavřu oči. Co tím sakra myslel, že by chtěl utéct? Já bych to pochopila v době, kdy bych nebyla těhotná. Přivázaná tady jak na vodítku, bez možnosti se přemisťovat, ze svého pohledu absolutně immobilní - vlastně skoro jako mudla. Řekli bychom si, že si dva tři týdny strávíme každý po svém, já bych zmizela někde s koněm, třeba na safari a on by si dělal... já nevím co. Asi by pil a kouřil a nazýval to prací, pokud by ho to naplňovalo. Jenže takhle? Teď to prostě nejde. Takže pokud trpí tím, že musí být TADY, tak aspoň trošku ví, jaké to je. Uvědomuje si vůbec, jak se cítím já? O kolik to mám zrovna teď horší? A ještě mít BUDU? "Co si dáš na snídani, blondie?" Ještě jeden povzdech. Takový ten odevzdaný. "Ještě nic," přitulím se k němu zpátky, jako bych jej z postele vlastně nakonec nechtěla pustit. "Zůstaň tady se mnou," Možná bych mohla... jo, myslím, že je to vlastně dobrý nápad. Jsem totiž chytrá holka z Havraspáru. A pokud je to třeba, dokážu hrát i na city. Svým způsobem. "S námi," opravím se pak, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, vezmu jeho ruku do své a položím si ji na břicho. Byť na něm není zatím nic vidět. VČERA JSEM TI SNAD ŘÍKALA ŽE "teď tě potřebuji víc, než kdykoli před tím. A on taky." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ležím mlčky, dokud mě nevyženou přízemní lidský potřeby. Ale pak se kupodivu za blondie vrátím a bouřka se mezitím opře do oken. Třeba je to jen nějaká blbá změna tlaku společně s tím, jak jsem se vyspal... co já vím. Radši už nehodlám nic říkat. Už jsem se dokonale probral a v duchu si nadávám, že jsem s nechal ukolébat a vypustil něco, co Bella vůbec neměla vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Neříkám sice, že mi se žije špatně - ale ty rozbouřené hormony prostě a jednoduše dělají svoje. A já se nemůžu rozhodnout, jestli bych tohle nepřála zažít ani nejhoršímu nepříteli - nebo bych si naopak přála, aby si to vyzkoušela zrovna osoba, která mi je momentálně v mém životě nejblíž. "Napadlo mě, že by Sven mohlo být druhé jméno. Tak jako já jsem Eleonora," řeknu pak, když jsme ticho až příliš dlouho. Ne, že by mi tichá domácnost v zásadě vadila, pokud není způsobená zlostí - jsem zvyklá trávit svůj čas v tichu - ale přesto. "Nechtěla bych volat stejně na oba. Líbil by se mi třeba Sebastián." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Neměl bych se smát. Ale šok a znechucení se takhle občas ventiluje. To abych nevykřikl - NOTYVOLE! Krátce se proto uchechtnu. Ne, vole, Sebastián... To mu rovnou můžu napsat na čelo, že je to buzna. "Aspoň bys měla jistoti, že někdo přijde." HLAVNĚ NE SEBASTIÁN! Jako by nestačilo, jak stupidní jména dává těm koním. "Asmund nebo Thorsten. To zní jako jméno pro kluka. Sebastian... nejmenoval se tak jeden ze školy?" Málem mi uklouzlo "ten srab, co jsme ho šikanovali". "On byl ten, koho si představím, když řekneš Sebastian. Přizdisráček." A teplouš. Jednoznačně buzna. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Asmund nebo Thorsten... jsou to vůbec JMÉNA? ... nepřipadají v úvahu. To tedy ani omylem. To už raději toho Svenelda. Což je vlastně hezké jméno, jen se mi nelíbí, že by se měl syn jmenovat prvním jménem po otci. Tenhle zvyk mi vždycky přišel prostě a jednoduše ujetý. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale tady? V tomhle prostředí, kde jsem se pohyboval, se oslovujou hlavně příjmením a druhý jména nepoužívají. Pokud nechtějí machrovat. "Nač druhý jméno, stejně na něj každý bude volat tím prvním nebo příjmením. Já hlavně nechci nic nóbl. Nic jako z telenovely," ušklíbnu se. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "A já zase nechci jméno, které zní, jako když zvracíš," ušklíbnu se a pohladím nožkou jeho stehno. Takže vylučujeme polovinu těch švédských, pánové a dámy! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Lapnu její ruku. Spávám nahý, takže... pro její dobro by neměla budit draka. "Asmund zní, jako když zvracíš? Anebo Arn? Nebo Wulf? Nebo Sven?" Jestli jo, tak proč mi to někdy kňourá do ucha, když je rozhicovaná? Kdyby jí to přišlo tak odporné, říká mi jinak. Navíc... co je na Thorstenovi špatného? Lepší jak Sebastián! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nechám se odstrčit a pobaveně povytáhnu obočí. "A kromě Svena jsou všechny samozřejmě hrozné," oznámím s hraně přezíravým výrazem, takovým tím "nad tím snad ani nemá cenu uvažovat." "Thorsten je nejvíc ze všech ublinknuté. Podobný zvuk jsem dělala tři roky zpátky nad záchodem v Půlměsíční sově. Takže pokud to nechceš svést na věštbu - což nechceš, nikdy jsem k tomu neměla vlohy... tak vymyslíme nějaké normální jméno. A ne, Sven ne." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nakonec se spokojím s tím, že ji pohladím po boku a vyhrnu košilku, když se ruka posune na zadek. "Mhm... Bjorn, Askel, Eirik, Einar, Sigurd, Sigfried..." lovím v hlavě jména, co nezní úplně debilně. "Navíc bude mít moje příjmení, od pohledu severské, nemůžeme mu nacpat, chudákovi, nějaké jméno, co se k němu nehodí." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Musím se hodně přemáhat, abych u každého jména se slzami v očích a ublíženým výrazem nevrtěla hlavou. "Sigfried zní docela slušně, ale to nijak nezkrátíš, jak na něj chceš volat... to tam nemáte něco, co zní normálně, nebo tví rodiče tebou vyčerpali všechny možnosti vašeho kalendáře?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Hurá, aspoň něčeho se chytla! Sigfried je dobrý jméno. "Sig znamená vítězství," dodám jen tak mimochodem a pousměju se. Moje jméno pro ni možná zní dobře, ale význam není nic moc. Ne že by na to až tak záleželo, ale když už jsem to řekl, zamyslel jsem se i nad tímhle. "A Thorstein se dá zkrátit na Thora." Nevzdám se! Mám svoji řeč rád. Navíc angličtina je aspoň ze stejné větve, tak nevím, co má. My jsme se akorát nenechali tolik ovlivnit Frantíky. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Něco mi na tom jméně nesedí. Je to taková... já nevím - ony znějí tvrdě všechny. Ale tohle je extrém. Já teda asi chápu, co se mu nelíbí na Sebastiánovi. Stejně to byl jenom takový prvotní nápad do větru. Ale Thorsten prostě ne. Nebo Thorstein. Pokud je to to samé! "To jde i Thorvald. A nezní to tak blbě. A Nils není až tak hrozný." Jenže... je to vůbec jméno? Mám to tak nějak matně z jedné knížky. Beletrie to byla. Já mám totiž jednu obrovskou nevýhodu. Nikdy jsem nordická jména pořádně nevnímala. Narodila jsem se v Británii, vyrůstala jsem v Británii. "Nebo Nial." Což se snad používá i tam u nás, na ostrově. "A jestli to bude holka," Je zajímavé, že to poprvé snad i řekl nahlas, tuhle pro něj beztak hrůznou vyhlídku, "Tak to bude Freya." Protože ano, já nějaké takové jméno pro dívku chtěla odjakživa. No - odjakživa ne, zase si nelžeme - ale od té doby, co jsem si vážněji začala se Svenem. Protože dívčí jména z nordické mytologie neznějí zase tak zle, když nepočítáme nějaké asi Helgy a Hildegardy. Bohyně hrásy. Jak to zní? Vždycky ze začátku, před lety, když mě napadaly ty romantické představy o tom, jak se třeba jednou vezmeme a máme spolu děti, (V praxi to je občas trochu horší, než byla má dokonalá představa, nutno podotknout) jsem si představovala, že máme Freyu. A babička Síf mi určitě dá za pravdu, kdyby se chtěl hádat! Tohle přesně před ní vytáhnu a budu mít vymalováno! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Thorvald a Freya. Dobrá." Na děcko se těším, to ale neznamená, že bych byl fanda podobných rozhovorů. Takže jsem rád, že se to nějak vyřešilo, protože proti Sebastianovi a podobným jménům bych tvrdě bojoval. No ale stejně - možná tu touhu na chvíli zdrhnout pro tenhle okamžik zakecala, ovšem nemyslím, že by mě to nějak přešlo. Jakmile je pro mě tohle téma uzavřené, myšlenky se mi zas stočí jinam. Naštěstí byl vyhlášen válecí den, tak se nikam nehrnu, jenom si lehnu pohodlněji a přitisknu si blondie blíž, až na mě zpola leží. Venku se během té chvíle, co jsme se dohadovali, spustila solidní bouřka. Je tma, jako kdyby nebylo ráno, ale stmívalo se, a déšť bičuje do oken. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nechám se obejmout a přitáhnout, prsty jedné ruky se mu bezmyšlenkovitě probírám vlasy, zatímco poslouchám tu hrůzu, která se venku děje. Zatáhlo se tak nějak z ničeho nic. Můžu být opravdu ráda, že jsem nebyla venku. Čekala jsem, že dneska bude hezky. "Možná by sis mohl najít nějaké hobby," navrhnu pak po chvilce ticha. "Když se nudíš." Možná tě nezaměstnávám dost. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Blondie... není to..." tichý povzdech, "je to složitější. Tamto byla moje práce, ale i zábava. Ne v tom smyslu jako u Olega Petroviče... ale..." Odmlčím se. "Neřeš to." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro odpovím popravdě. "Promluvíme si o tom, až se narodí. Do té doby-" Přehodím přes něj jednu nohu, posadím se na jeho břicho a opřu si ruce o jeho hrudník. "-tady budeš trpět společně se mnou. Ať z toho čekání taky něco máš. Já se odsud taky nehnu," doplním to pobaveným úšklebkem. A že bych taky ráda. Vzít koně a zmizet. Nejlíp jít lovit nějakou hodně nebezpečnou a hodně hnusnou stvůru. Do Karpat, třeba. Nebo něco z Afriky. Když jsme u toho, včera byla sobota a já na lov nejela. A chtěla jsem, alespoň jsem si to tak malovala. Alespoň na srnčí. Začíná mi to trochu chybět, mohla bych nad tím výhledově uvažovat. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Podobné myšlenky utne, jak si na mě sedne. Zjistila, že jí to nakonec přece jen chybí? Chytím ji za zadek, vyjedu rukama pod košilkou po zádech nahoru a zase dolů. Svoje obvyklé perverzácké fígle zatím nechávám být. Je pravda, že já bych to dělal klidně každý den, na druhou stranu jakmile mi v určitém časovém horizontu dá to, co potřebuju, je to se mnou snesitelnější. Nemám jí na to co říct, beztak mě jenom provokuje. Dneska jsem zvědav, kam až blondie sama zajde, pokud vůbec, takže se nechytím toho, co mě napadlo. Že ji teda z postele nepustím nejen dneska. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nikdy bych neřekla, že zrovna Sven je ten typ, který se takhle nechá unášet otcovskými city. Trochu jsem spíše čekala, že mi dítě udělá, nebude ho zajímat dokud se nenarodí - a pak bude tak nějak napůl vnímat, že se v jeho okolí občas nachází nějaký malý člověk. Překvapuje mě. A zahanbuje. Zatím je totiž lepší otec, než já matka. "Se cítím hrozně omezená, když se nemůžu přemisťovat. Nechápu, že se to spousta kouzelníků ani neučí a nepoužívají. Jak můžou žít?" Pokrčím rameny, políbím Svena na rty a zase si vedle něj lehnu. "A asi bych si skočila pro tu snídani - pokud teda nechceš volat Effie..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To je pravda, máma trpí - už nevím, jak se to odborně jmenuje - nějakou dysfunkcí, kvůli které ji přemístění vyčerpá na hranici schopností, a kdyby to dělávala často, tak nejenže bude pořád ležet jako lazar, ale taky by se tím mohla i zabít. O to divnější je, že já to mám právě naopak. Jo, podle vzdálenosti se pak cítím, jak kdyby mě někdo slisoval a zase vyžehlil, ale docela rychle se vzpamatuju a ani cesta přes oceán mi nedělá potíže jako jiným. Asi nějaká zvláštní genová mutace. Otočím se na bok. "Myslím, že to ještě chvíli počká." Stejně jako jsem si blondie cvičil pro svoje temné potřeby, tak jsem si ji zezačátku cvičil i ke kladnému vztahu v sexu. Ten poslední dobou moc nemá, tak když je venku hnusně a nikam se nechystáme, asi bych to měl napravit. Baví mě ji trápit i jinak než výpraskem. Jakmile to řeknu, sklouznu pod peřinu a nekompromisně jí roztáhnu nožky. Abych jí sebral vítr z plachet a umlčel možné protesty hned v zárodku, polaskám ji jazykem rovnou v klíně a pohladím po stehnech. Máme celý den, tak nikam nespěchám, chybí tomu ta dravost, jako když se na ni vzápětí hodlám vrhnout. Po chvíli se stáhnu, lehce ji poškrábu strništěm na vnitřní straně stehna, když ji políbím u třísla a pokračuju směrem ke koleni. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Myslím, že to ještě chvíli počká." "Ale-" víc toho říct nějak nestihnu, když pochopím, kam tím míří. Chtěla jsem odporovat, že já ale začínám mít hlad, ale jaksi k tomu nemám příležitost. "Svenenepočkej-" vychrlím ze sebe, ale to už cítím jeho vlasy, lechtající mě na stehnech. Když pak ucítím jeho jazyk v klíně, přestanu se cukat. Tedy se přestanu cukat takovým tím stylem, jako bych jej chtěla odstrčit a cuknu sebou jinak, toužebně. Neměla jsem provokovat tím, že jsem si na něj sedala. Jenže někdy vám prostě takovéto věci nedojdou, dokud není pozdě. Jakmile odtáhne hlavu pryč, instinktivně přirazím do prázdného prostoru, kde ještě před chvilkou byl a frustrovaně zakňourám. Vnímám jeho polibky na svém stehně a snažím se nějakým způsobem uhnout tak, abych jej přiměla se vrátit zpátky do klína. Já nechtěla. Nechtěla jsem - ale přiznejme si to - vyhrál. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A dát si ke snídani blondie není po ránu od věci, heh. Prolíbám se až ke koleni a vracím se, beze spěchu, protože teď opravdu dokážu ocenit, že nemusím nikam jít. Bella se tak rozkošně svíjí a je jenom moje i bez toho, abych si ji přivázal. A jestli si myslela, že tohle bude jenom rychlovka před snídaní... Tak se spletla. Natáhnu ruku nahoru, přejedu po kůži a ve chvíli, kdy ji letmo políbím, jí taky lehce stisknu bradavku. Pohladí ji horký dech, protože se stále k ničemu nemám. Poslepu ze sebe stáhnu peřinu. "Blondie... Chceš to?" šeptám těsně nad ní a znovu potrápím její ňadra, ale jazyk se k ničemu nemá. Je jasné, co chci slyšet. Respektive moje ješitnost. Však taky proto mám rád, když se přestane ovládat. Rozhicovaná, roztažená a rozcuchaná, když sténá... Jo, to je přesně to, co mě, když jsme se spolu poprvé po škole setkali, co mě napadlo. A když to můžu mít doma, musím to využít. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro A přesto se mě zeptá. Znovu stisknu jeho předloktí, ještě o trochu silněji. "Chci," zakňučím, zavřu oči a položím zátylek na polštář. Protože to chce slyšet. Protože je to pravda. Někdy uvažuji, jestli z toho má doopravdy radost, že mě trápí takovým způsobem. Vždyť musí vědět, jak moc to chci. Co na mě platí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Stejně jako jsem jí kdysi v tom dopise pod vlivem sliboval různé prasečiny, teď je opět plním. Pomalu a bez dravčího spěchu. Občas, když se mi zdá, že už by se mohla udělat, sklouznu rty zase na stehno nebo na podbřišek. Ruka se vrátí na prso, ale jednou přejede po hrdle až ke rtům, mezi které jí vnutím prsty. Klínem jí pak zavibruje zasténání, protože cokoli cucající Bella je prostě... Trvá ještě notnou chvíli, než ji přestanu takhle po svém týrat. Většinou je to součást předehry, ale jak se zdá, dneska s ní mám jiné plány, protože se na ni nevrhnu a dodělám ji tak, jak jsem si i načal. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Mělce, spokojeně vydechuji s každým jeho líným, pečlivě řízeným a po letech nacvičeným pohybem jazyka. Jednu dlaň stále položenou na jeho paži, druhou rukou vzrušeně svírám svůj vlastní bok a zatínám do něj nehty. Občas sebou škubnu, nebo vzdychnu hlasitěji. Když na mě poprvé jde orgasmus a Sven zvolní, frustrovaně sebou trhnu. "Nnnh-" dám svou nelibost najevo a znovu proti němu zlehka přirazím. Možná bych i něco řekla, ale u úst se mi objeví jeho prst. Ochotně jej olíznu jazykem a vezmu mezi rty. Svenova hlava se vrátí do mého klína a já, snad až instinktivně oddálím stehna ještě o kousek dál od sebe - jako by to snad mělo něčemu pomoct. Ruka, předtím na jeho paži položená, ji začne hladit - trhaně, nesoustředěně, automaticky. A pak to udělá znovu. Znovu mě vydráždí téměř k vrcholu a nechá tak. Neuspokojenou tak, jak bych chtěla. Tentokrát jej jemně kousnu do prstu a poté jej pustím z úst ven. Štve mě! "Svene," zaskučím ublíženě. Chvilku, v tu první chvilku, kdy mi odepře už druhý, DRUHÝ orgasmus mě napadne, že bych jeho hlavu mohla prostě a jednoduše odkopnout a odejít se naštvaně koupat. Sama. A pak jíst. Taky sama! Protože to snad není možné! Můžu jen děkovat, že do mé hlavy nevidí a tak pokračuje dál. Takže to neudělám a znovu, už potřetí a s vědomím, že to potřetí možná dělám zbytečně, se mu poddám. Obě ruce natáhnu za hlavu a chytím jimi lem polštáře, který začnu v jemných dlaních drtit, když se mé vzrušení znovu stupňuje. A tentokrát i úspěšně, protože se zalapáním po dechu a příjemné sérií křečí kdesi v podbříšku a v klíně, dojdu vrcholu. Mezi rychlými nádechy a výdechy se zpod něj vysoukám a věnuji mu spokojený, udýchaný úsměv, než se stačí nějak zvlášť pohnout, nebo cokoli udělat, shodím ze sebe košilku a vystartuji proti němu tak, abych jej položila na lopatky a klečela nad ním. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ne, nečekal jsem to. Takže s tichým heknutím skončím na zádech a teď je mi nějak jedno, že jsem byl tak snadno přeprán blondie, která nic moc neváží a tak strašlivě snadno se jí dělají modřiny... aspoň mně to tak přijde. Pohladím ji po bocích a olíznu si rty, které chutnají po ní. Což o to, líbilo se mi, jak kňučela, skučela, jak se udělala, ale není to tak, že bych byl natolik rozrajcovaný, aby si mě hned z fleku osedlala. Ruce sjedou z boků na stehna a palcem zakroužím v promočeném klíně. Chce ještě? Nebo mi to chce jenom oplatit? Takhle divokou jsem ji neviděl dlouho, protože předevčírem to bylo něco jinýho. Tam se musela (a chtěla) podvolit. Jednu ruku si dám za hlavu, na tváři mám přezíravý úsměv: Tak se ukaž. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Díky mým hormonálním stavům mi prostě automaticky předem sex přišel jako něco, co dělat nechci, nebudu ani zkoušet, jestli to třeba nebude při akci lepší, než při přemýšlení o ní a celkově vzato jsem neměla zájem. Rozkošnicky se nadechnu a zavrním, když mě polaská palcem a stále nad ním klečíc, položím se na lokty a pomalu, procítěně jej políbím. Při bližším pohledu je vidět a cítit, že se mi po orgasmu ještě zlehka chvějí ruce. Vláčně se dobývám jazykem mezi jeho rty, slíbávám z koutků poslední zbytky sebe sama. Je taky možné, že ve mě probudilo touhu po Svenovi jakési vědomí, že evidentně není jeden z těch mužů, kteří by si dítě udělali, aby je měli a pak se nějak nestarali o zbytek. Nečekala jsem to. Ze šlechtických kruhů jsem zvyklá spíše na opak. Děcko se dělá jako dědic, rodiče se o ně začnou trochu zajímat až když začne mluvit - a blíže se mu věnují až když (pokud) mluví srozumitelně a dokáže formulovat své myšlenky. Nechápu to. Beztak za to může má neustále se střídající nálada, ale zrovna teď absolutně nepobírám ten příval citů, který k němu cítím. K němu - a k tomu děcku nakonec taky. Nespěchám. Od jeho rtů se oddálím až po nějaké době. A ne moc daleko. Jednu ruku zlehka přesunu kamsi na jeho hrudník a pomalými, vláčnými polibky cestuji přes strniště na bradě na jeho krk. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ruku, kterou jsem měl pod hlavou, jí zapletu do vlasů na zátylku a už ani nepřemýšlím, co to do ní vjelo (když já zatím ne!), na přemýšlení není v posteli místo. Dech mi těžkne, ale kupodivu není znát to napětí, co jsem třeba na začátku míval (a doteď mívám), když jsem se pokoušel držet zpátky. Dneska mám vůbec nějakou divnou náladu; doteky nejsou pánovité ani trestající, prostě jsou. Zatím. Chtěl bych vědět, co má za lubem, ale ptát se nebudu. Pokazilo by to tu chvíli. Takže... trpělivost Svene. I když už teď vím, kde bych ji chtěl mít. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jednu ruku zvednu a zatímco se přes ohryzek jemně, pomalu a s pomocí jazyka prolíbávám k jeho klíční kosti, položím ji na hřbet té jeho, která mne drží ve vlasech a s výdechem po ní přejedu dlaní až k rameni. Nevím, zda bych si fakt, že se chová jinak, než obvykle, neměla brát třeba osobně. Neznám ho takhle. Za normálních okolností by mě povalil a vzal si mě. Bez jakýchkoli servítek. Rychle vyženu z hlavy tu hloupou myšlenku na to, jestli je možné, že jej nevzrušuji. Ne. To nemůže být pravda. Však vím moc dobře, že to vyšlo z jeho iniciativy. Že on byl ten, kdo mi roztáhl nohy jako první. Nemůže po mě netoužit. Tak co je jinak? A i kdyby se mu to náhodou nelíbilo tak, jako mně - co na tom? Já si to užívám. Je to klidné, vláčné. Jiné. Mé polibky se na klíční kosti nezastaví. Pokračují na hrudník skrze jeho střed, takže se musím o ruce zase opřít, abych se nad ním mohla sklánět. A posunout se o kousek dozadu. Snad spíše náhodou pak zavadím zadečkem o jeho klín. Krátce zamrkám, skrytá pod vlasy, s hlavou skloněnou k jeho hrudi. Rozhodnu se o něj pomalým, táhlým pohybem, otřít ještě jednou. Pak pokračuji v polibcích, ale vracím se zpátky, nahoru k jeho krku. Nejsem zrovna velká, takže se brzy musím z jeho klína zvednout, abych na krk dosáhla. Ruce zase opřu o lokty u jeho hlavy, lehnu si na jeho břicho a dráždíc jej v rozkroku stehnem ještě jednou vyhledám jeho rty. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale ne. Blondie si viditelně chce hrát. Když na mě zase leží, chytnu ji za zadek a přitisknu blíž, za vlasy si ji přidržím, aby se ke mně nemohla úplně sklonit. Je pravda, že takhle momentálně týrám hlavně sebe, ale ukončit to můžu vždycky. Takže se jen letmo dotknu rty jejích a nadzvednu se víc, uhnu stranou po hraně čelisti a kousnu ji do ucha. Napadá mě spousta sprosťáren, co bych jí teď mohl říct, ale... "Chceš si hrát, blondie?" vydechnu jí do ucha. "Můžeme. Když přesně popíšeš, co chceš, udělám to." Sice na mě nemůže vidět, ale určitě mám zase ten svůj provokativní úšklebek. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Poslouchat to všechno, zatímco se pohoršeně hihňám a tetelím, to je jedna věc - ale mluvit otevřeně o tom, co chci, popisovat svá přání a touhy - to je něco jiného. Je to úplně. Diametrálně. Odlišné. Přesně popsat, co chci. Nejraději bych se omezila na prostou, Isabellitní, tedy minimalisticou odpověď, ke které jsem se uchylovala pokaždé, když jsem kdysi nevěděla, co říct a někdo po mně něco chtěl. Hlavně ve škole. Nejraději bych řekla prostě "tebe." a nechala to všechno zase na něm. Jenže tohle není odpověď, kterou by chtěl slyšet. A mi není o deset let míň. Nicméně, pokud si mám sama říkat, pokud si MŮŽU sama říkat, tak to udělám. Sice s nezakrytým ruměncem na tváři, (ano, uvědomuji si, jak je zbytečný. Dělali jsme spolu lecos, známe se, můžu si říkat co chci a nikomu by to nemělo přijít divné!) ale udělám. Nádech, špičkou jazyka jej polechtám na ušním boltci. "Udělej mě rukou," vydechnu pak ztěžka a ač svým hrudníkem ležím na tom jeho, kleknu si na kolena a nastavím klín tak, aby na něj dosáhl. "Dokud se nebudu třást a kňučet jak drahý pes. Dokud nebudu prosit, abys přestal. A pak pokračuj. Přetoč mě pod sebe na záda a vem si mě. Pomalu a s citem..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Tak hezky drž, blondie..." Kurva, málem jsem zas řekl čubičko. Jsou to tři roky, ale ne a ne si zvyknout. Sjedu prsty ke klínu zezadu, letmo ji hladím. "Říkej jak." Pomalu? Rychle? Dovnitř? Jen ať si mě vede, tentokrát budu výjimečně já ten, kdo poslouchá. Ale pokud si mě nebude navádět... tak asi nedostane, co chce. "Povídej, blondie." Skoro to zavrčím, ale přece to není rozkaz jako jindy. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ale notak! Už tak jsem se musela přemáhat, abych řekla to, co jsem řekla! To snad nemyslíš vážně! Abych své rozpaky zakryla a stále se mu nemusela dívat do očí a rudnout, otřu se svou tváří, kterou mám stejně kdesi u jeho ucha, o tu Svenovu. Ty víš jak! Proč mi to děláš? Napadne mě lehce zoufale, když se snažím nastavit tak, aby mě přestal zlehka hladit a přitlačit. Přinutit ho k tomu beze slov. Nefunguje to! "Povídej, blondie." No - něco asi říct nebo udělat musím! Ten signál je jasný. Když si neřekneš, nic nebude. "Takhle ne," mám co dělat, abych to nedoprovodila zahihňáním. Přikousnu si spodní ret, už jenom při myšlence na to, jak moc zvrhlá zrovna teď jsem. To on mě tak zkazil! Pak zpod sebe vyprostím jednu ruku, abych mohla chytit tu jeho a přitáhnout ji zpátky, dopředu. V náhlém popudu, když už ji mám u sebe, zvednu hlavu a labužnicky olíznu jeden jeho vlhký prst. Vím, že se mu to líbí. Vždycky, když něco ocucávám. "Spodem," šeptnu a navedu jeho ruku, kterou jsem odtáhla, do mezery, mezi jeho a mojí pánví, která se tam logicky, když klečím, musela objevit. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jo, tohle se mi líbí. A kdyby to praktikovala na jiné části těla, bylo by to ještě lepší. Vmáčknu ruku mezi nás a věnuju jí už o něco dravější polibek. Holdám však dodržet svoje slovo a prozatím se držet zpátky, tak ji nechám ležet na sobě. A pořád je to na ní. Nasadím spíše pomalé, mazlivé tempo, dovnitř nejdu, jen občas bříšky prstů zabloudím ke vchodu. Vím však, že to chce jinde - pak si ji stejně vezmu. "A už nepodváděj, je to v mých rukách." Což je více než příhodná metafora. "Jen slova." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Jen slova." "Když ono to není tak jednoduché-" asi bych ještě něco dodala, ale namísto toho tichounce zalapám po dechu a otřu se o prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Snaž se." Dovedu nebo donutím ji k tomu, jako jsem to udělal u spousty jiných věcí. Hlavně se nesmím nechat strhnout rostoucí netrpělivostí. Ještě neskučí, abych přestal, ještě ne. Přitáhnu si její tvář ke své a vklouznu jazykem mezi rty společně s prstem druhé ruky do ní. Potřeboval bych ještě třetí, abych si zajistil, že se nebude moct z polibku odtáhnout, heh. Po téhle malé ochutnávce se vrátím k tomu, kam mě navedla - slova, blondie, slova. Ale kdyby to vypadalo, že už nadešel ten správný čas... nebudu se ostýchat a překulím ji pod sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Tak dobře! Tak já si teda řeknu! Dohnal mě k tomu. V posteli má totiž vždycky navrch. Vždycky. Však jsem taky sama zjistila, jak bezradně si přijdu, když to je občas na chvíli v mých rukou. Jak stejně nakonec čekám, až převezme iniciativu, povede mě. I teď, byť "si můžu říct o cokoli" je zcela jasné, kdo je pánem situace. "Ještě," zasténám mu do ucha, k němuž se zase skloním. "A -" krátká odmlka, vyplněná dalším z mnoha impulzivních sevření jeho boků, "a dvěma." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Vklouznu do ní, jak si přála, prudce vydechnu a i já se nedočkavě napnu. Stačilo by ji jenom trochu posunout... "Stala se z tebe pěkně sprostá princeznička," přirazím do ní prsty. K jiné ženské bych byl ještě vulgárnější. Však zezačátku mi to i u Belly uklouzlo, než jsme si to vyjasnili. "Řekni to... a udělám ti to. Pomalu... pořádně..." Když se soustředím na mluvení, je to lepší, než kdybych se nechal unést. A abych potvrdil svá slova (zajímavé, že v normálním rozhovoru jsem ukecaný podstatně méně), přesně tak, jak bych jí to chtěl dělat, to ukazuju rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Řekni to... a udělám ti to. Pomalu... pořádně..." "Ano," zašeptám a nic moc víc neřeknu, protože se zase musím nadechnout a udusit hluboký sten kdesi v krku. Nohy už mě nedrží tak, jak původně měly, přestávám je ovládat. Celá se na něj položím, nožky roztažené, ruku, která mne dráždí, uvězněnou mezi jeho podbříškem a svým klínem. "Chci tě." Zní to vlastně až prosebně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tahle odpověď mi úplně stačí. Ihned ji převalím pod sebe a je dobře, že jsme si pořídili opravdu královskou postel, jinak by se už určitě muselo stát, že na všemožné chtivé válení nebude dost prostoru. Na rozdíl od minula se rozhodnu splnit její přání o tom, aby to bylo něžně. Teda, do té doby, dokud se budu ovládat. Jednou rukou jí trochu nadzvednu boky a skloním se k ní, pomalu do ní vniknu a neubráním se zafunění a zavrčení. Prsty se jí na chvíli zakousnou do kůže, pak se o obě ruce opřu. Nebo spíš o lokty, abych jí byl co nejblíž. Než se znovu pohnu, musím se na okamžik zastavit a sebrat střepy sebeovládání, jinak bych jí to udělal jako jindy. Pomalu se stáhnu, ale dovnitř zase rychleji, rty dotýkající se místečka těsně za jejím uchem. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Je to nezvyklé. A krásné. Mnohem intenzivnější, než jindy. Každý jeho pohyb, byť sebenepatrnější, nádech, polechtání rtů na mé šíji, horké, přerývané vydechnutí do mého ucha, zřetelně vnímám. Vychutnávám si každou minutu. Přitahuji se k němu rukama, vydávám mnoho rozličných, spokojených zvuků. Můžu si pořád ještě říkat? Doufám, že ano. "Polib mě," šeptnu mu do ucha mezi vzdechy. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Políbím ji vášnivě a zároveň do ní přirazím. Dokud se mi dostává dechu, líbám ji a tlumené zvuky, něco mezi steny a vrčením, mě usvědčují z toho, že to dlouho nevydržím. A taky že ne. Pokud mě nějak nezarazí, nezastaví, vyberu si svoji odměnu za trpělivost, kterou jsem jí dneska zrána věnoval. Tentokrát kupodivu bez modřin na světlé pleti. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Pak, když hlavní nápor orgasmu odezní, se trochu uvolním a hladíc jej po zádech mu vycházím v pohybech vstříc ještě ochotněji, než předtím. Ne, že bych se musela moc snažit, jeho vlastní vyvrcholení na sebe nenechá dlouho čekat. Nehýbu se. Udýchaně se k němu stále tisknu, neschopná žádného většího pohybu, prsty zabořené kamsi u jeho páteře. Chvějí se mi víčka, rty, pokrčené nohy, ruce... tak nějak matně si uvědomuji, že se klepu celá. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro S povzdechem se svalím vedle, a když jsem schopen dostatečně vnímat svět okolo sebe, tak mimo roztřesené Belly si všimnu, že i bouřka už se uklidňuje a změnilo se to na obyčejný drobný déšť. Úsměvná paralela. Každopádně mám po tom všem ještě větší hlad, tak nesmím zase usnout a musím se hecnout vstát. Pohladím blondie, políbím ji a taky to udělám. "Ty nikam nechoď. Pokud si to nechceš zopakovat tentokrát s výpraskem," dodám s úšklebkem, ale oběma nám je jasné, že to hned tak nebude. Tedy, mohlo by, kdybych k tomu nehodlal přidat tuhle tečku. V koupelně nejsem moc dlouho, když na to přijde, umím opravdu kopnout do vrtule. Pak se vydám udělat tu... no, snídani už asi ne, a až teprve kuchyň mi připomene, že se tu ještě dneska objeví strýc. Ale nečekal jsem, že tu už bude. Kurva, budu muset nechat ten krb vypojit, pokud ho nebudeme zrovna používat! Málem jsem z něj měl smrt. Samozřejmě mě popuzeně napadne, jak dlouho tu asi je. Moji vzrušeně křičící ženu může slyšet jen ten, komu to dovolím - a to jsem prostě jenom já. Ledaže bych si v ložnici trénoval hned dvě fenečky. Rázně vykročím ke křeslu, kde ho vidím. Vítr z plachet mi pak sebere fakt, že... "Do kurev...!" Zhluboka se nadechnu a nakloním se k jeho chladnoucímu tělu. Ten vůl! Proč musel hledat někde, kde neměl? Cítím z něj jeden jed, který se podobá vůní oregánu. Je jasné, kde se stala chyba. Jeho i moje. Je to pomalu působící jed, který se dává většinou do jídla. Musela na něj padnout únava... Kurva! "Effie!" syknu tiše na skřeta. "O tomhle budeš mlčet jako hrob, jasné? Kdyby Bella chtěla jít sem dolů, nějak ji zadrž." Asi není zrovna vhodné to říkat skřetovi, který je blbý jako potlouk. A nad výčitkami, že jsem si měl na svoje nebezpečné věci dávat pozor (a obviňováním, že on mi předně neměl do laborky lézt!), budu uvažovat pak. Co kurva čekal, že tam najde? Poklad Nibelungů?! Nenapadlo mě včera zamknout, protože tam nikdo nechodí. Prostě jsem jenom zavřel dveře... A aby toho nebylo málo, na pohřbu babičky mi strýc sdělil svoji šílenou prosbu, dokonce mi vtiskl do ruky vlastní závěť, což me trochu rozhodilo. Pořád mi leží ve stole v pracovně. On nechce pochovat. Spálit. Tehdy mi řekl, že obdivuje moji práci (a to mě šokovalo podruhé, strýc má vůbec docela dobré skóre, co se týče překvapení mé osoby) a chtěl by být její součástí. Dokud mi to nevysvětlil, fakt bych... ne, tohle bych netušil. Asi máme lehkou vyšinutost v rodině, protože tohle jsem musel chvíli vstřebávat. Na druhou stranu - kde tak snadno seženete lidské orgány? Aniž byste je museli získat násilím. Je to smutný, ale po strejdovi se hned tak někdo ptát nebude, když je babička po smrti. Leda její obraz. Hm. Ale teda nemusel žrát jako hovado! Když ho táhnu do laborky, dá mi to kurva zabrat. Nechci, aby o tom Bella věděla. Je to naše dohoda a já mu to slíbil - donutil mě mu to slíbit magicky. Nemůžu to porušit. A zároveň nechci, aby Bella šílela, že budu mít v mrazáku pár měsíců mrtvolu. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Nakonec se ti přece jen povede jeho mrtvé tělo narvat do mrazáku v pracovně. Je to morbidní, nechutné a hnusné - kor, když se jedná o tvého vlastního rodinného příslušníka, který s tebou ještě před pár dny zapíjel budoucího dědice - ale nedá se nic dělat, slib je slib. Těžko říct, zda by to Bella pochopila, kdyby na to přišla. Když už je řeč o Belle, ve chvíli, kdy jsi hotový, se vedle tebe objeví zase Effie. Podle toho, jak pronikavé voní jakousi kořeněnou směsí a má lehce pocákané šatičky to vypadá, že se rozhodla svou paní zdržovat v koupelně. On tomu napovídá i fakt, že v jedné ruce stále drží hřeben, z nějž mezi zmuchlanými zlatými vlasy kape voda. "Pa - paní vám vzkazuje, že - že hlady šilhá. A ptá se, co... pán odpustí - co vytváříte za zázrak." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Sorry, strejdo... ale sám jsi to chtěl..." zamumlám pak ke dveřím mrazáku a povzdechnu si. Na chvíli si stiknu kořen nosu mezi palcem a ukazovákem a s peprnou nadávkou uhodím pěstí do stěny, abych si nějak vybil směsici vzteku i frustrace. Jo, strejda nebyl nejmladší, dalo se čekat, že to přijde... ale stejně jako s bábi, když to přijde, nikdy to není "ta správná chvíle". Kor když mi chcípne v baráku a má tak pitomý požadavky, že kdyby ho někdo našel, bude si myslet, že jsem ho sejmul já! Mám štěstí - jo, já vím, je to cynický - že to není první lidská mrtvola, se kterou jsem nucen nějak naložit. A že to nikdo jiný neviděl. Trhnu sebou, když se vedle mě objeví skřet. "Překvapení," odseknu a rázně odejdu pryč, laboratoř pořádně zajistím. Díky všem bohům, nebo čemukoli jinýmu, že vařit umím natolik, že jí po takové době nepřinesu jenom chleba s máslem. Co si nemůžu dovolit v lektvarech, to můžu v kuchyni - to jest improviazce. Ještě předtím ale nechám zmizet cokoli, co tu původně nebylo. Toho jídla je škoda, strýc si s tím hodlal dát práci... Kurva, kurva, kurva! Řeknu vám, že takhle jsem nekouzlil už hodně dlouho. Vlastně nevím, na co má Bella chuť. Thor jí chutě dost mění, tak se rozhodnu to pojmout jako... heh, švédský stůl do postele. Co bude přebytečné, to prostě odnesu. Nebo to sežeru taky. Tudíž musím opět zakouzlit, abych to tam všechno dostal. Řekl jsem bez skřeta, tak bez skřeta. I když... ne že by mi to vyšlo. Aby bylo naše dnešní lenošení správně dekadentní, rozeskládám to na dosah od postele. Venku pořád prší, takže mi vyhovuje se válet v posteli. S jídlem a ženskou... co víc si může chlap přát? |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Třeba, že mi nemohl prostě sám říct, že mu to bude trvat dýl a že nemám v žádném případě chodit dolů a můžu se na hodinu naložit do vany. A že s tím infem poslal Effii. Kterou jsem tedy hned využila k tomu, aby mě okoupala - protože jsem si trošku zvykla, že se o takové věci, jako mytí a rozčesávání vlasů nemusím starat, když nechci. Nejsem naštvaná, nebo tak. Tedy jo, mám trochu hlad, což se dost možná projevuje jistou formou nevrlosti, kterou si neškodně vybíjím na skřítce. Spíš mě to překvapuje. Když původně řekl "dneska bez Effie" - a pak se u mě objeví a ještě mě tady zdržuje. Takže si čtu ve vaně knížku a po očku sleduji, jak mi piluje a krášlí nehty na nohách. Uvažuji, proč skřítka kulhá. Když jsem se jí na to ptala, odpověděla mi vyhýbavě, že nesplnila pánovo přání a musela se potrestat. Asi jí to zakážu, přece si nebude pálit nohy, to snad není úplně normální. No - začnu asi tak tím, že se Svena zeptám, jak to vlastně bylo, protože Effie vypadá, že se zhroutí, jenom si na to vzpomene, tak to z ní nepáčím. Já ji totiž mám ráda. Takovým tím stylem, jako mám třeba ráda své psy. Je užitečná, patří mi. A nevidím důvod, proč ji takhle devastovat. Nakonec se z vany přeci jen zvednu, pošlu Effie, aby vyřídila Svenovi, že by bylo vhodné si pohnout, protože brzy bídně umřu hlady a zamířím do šatny. Ono totiž ta moje vestavěná skříň by nemohla pojmout všechny svršky, které vlastním. A boty. A doplňky. A všechno, bez čeho se prostě NE-O-BEJ-DU. Takže v jedné její polovině mám jen několik poliček s... nočním oblečením - a ta druhá půlka je průchozí a vede skrze portál do šatny. No, než se konečně obleču, tak to chvíli trvá. Takže ve chvíli, kdy ze skříně zase vycházím ven, už mám u postele nachystanou snídani. Nějak se neznepokojuji tím, že nejsem ve spacím, vyzuji jen boty a do postele si vlezu zpátky. Vlasy mám rozpuštěné, jako obvykle natočené a přehozené přes jedno rameno. Pak si zabavím talíř se slaninou. A vajíčka. A... tamto osmažené, co nevím, co je. A majonézu. A rajče. A... rozhodnu se dál se nerozhlížet a začít jíst. Však to ještě něčím zadlábnu. "Svene - jak to bylo s nohou Effie?" Zeptám se meziřečí, po pár minutách tichého žvýkání. Dneska bych si dala toho včerejšího jesetera, jen co je pravda... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Blondie? Kdo ti dovolil se obléct?" sjedu ji pohledem. Zahodím triko a sednu si na postel jenom v kalhotách. Zrovna sahám po rozpečené bagetě, když se Bella zeptá. Chvíli mi trvá si uvědomit, o čem mluví, protože mám poněkud jiné starosti. Třeba jako nedat najevo, že se něco stalo. A vymyslet vhodnou výmluvu. A... a tak celkově se s tím vypořádat. Když mě hlodá vina za tu nezamčenou laborku. Naštěstí si můžu snadno říct, že tam neměl lézt, takže se asi půjdu pak opít a tím učiním pravé seveřanské tryzně zadost. Když nemá nikoho jinýho, kdo by ho zapil. "No jak... sama si to udělala. Jak kdybys neznala skřety." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nenápadně protočím očima. Popravdě mu to trvalo tak dlouho, že jsem myslela, že budeme asi jíst dole - a nebo vůbec. Tak jsem se prostě oblíkla. Kdo by to asi čekal, že vylezu a budu tady mít snídani? Navíc mi měl říct, že MI TO SLUŠÍ! No... typický Sven. "Myslela jsem, že "válecí den, jako tenkrát" skončil, když za mnou přišla Effie, tak jsem se oblíkla." Mrknu na něj a začnu systematicky vycucávat rajče. Stejně bych tady nepobíhala nahá, Nesnáším to. Nejraději bych přinutila i Svenelda, aby laskavě chrápal alespoň v trenkách, ale je to jeho věc a jeho přání, tak jsem se na to rozhodla rezignovat dřív, než jsem to kdy stihla vznést nahlas. "A znám skřítky. Obvykle k tomu mají důvod," odpovím a přisunu se mazlivě blíž. Talíř si přitáhnu vzduchem za sebou. Ta postel je stejně zrasená dost. Skřítek uklidí. Skřítek převleče, skřítek přepere. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ne, jenom se tam potulovala v kuchyni. Nechtěl jsem, aby se mi tam motala," odpovím s pokrčením rameny. Je pravda, že jsem to možná měl vyřešit jinak, ale bál jsem se, aby mě tam Bella nenačapala. Protože to bych vysvětloval mnohem hůř než to, že jsem za ní poslal skřítka. Popravdě... asi bych to jen tak nevysvětlil. Ne, když po mně strejda chtěl to ze závěti. "A co je za problém?" nechápu, proč pořád řeší skřítka. Jo, je to lepší než řešit strejdu, ale nějak mi nedochází... No co, tak si ta blbka popálila nohu. To si jako myslí, že jsem jí to řekl já? Já skřetovi neříkám, jak se mí trestat, jenom bývám nespokojený. Jo, někdy ji nakopnu, když jsem sám a ona mě sere opravdu přes míru. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Na chvilku se zarazím. To je dobrá otázka. proč mi prostě neřekne, co se stalo? Co mu to zas přelítlo přes nos? "Svennie, děje se něco?" Vzhlídnu k němu a lehce odstrčím talíř, aby o kousek odpul. "To jsem tě opravdu tak naštvala, že jsem se oblíkla? Nebo co je?" Snažím se volit co nejjemnější a nejsmířlivější tón. Nechci ho naštvat. Ne po tom našem krásném ránu. Jsem z toho trochu zmatená. Vypadá takový nějaký... asi popuzený. Je naštvaný, že musel dělat snídani? Protože nemusel! Chtěl! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Vzhledem k tomu, že bábi se nechala zvěčnit, nebyla to pro mě až taková rána. "Tak samozřejmě, žes mě naštvala, že ses oblíkla," přitáhnu si ji k sobě, ruku jí dám kolem ramen, ale dle tónu to nemyslím vážně. "Mělas tu na mě hezky čekat v posteli, abych z tebe mohl posnídat." Pár sladkých věcí bych tu našel, kdybych to chtěl realizovat, ale momentálně bych se fakt rád najedl. Leda by Bella byla tak zvrácená a nechala se ozdobit šlehačkou. Jo, to by mi dokázalo odvést myšlenky jinam. Akorát pak zavčasu musím říct, že strýc se nedostaví. A hlavně... mám to říkat bábi? Ne to, že ho mám v mrazáku! Ale tak obecně. Možná za pár dní. Jenže co když se rozkřikne a oni budou chtít pohřeb? To bych neukecal. Takže ne. Strejda prostě... zmizel do Švédska. Sorry, Oglafe. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Řekni, že ti to ráno nestačilo," s úsměvem na rtech nevěřícně zavrtím hlavou. Sex, jíst a zase sex? Ano, dost možná to opravdu JE Svenova představa dokonalého dne! No - ta moje dost možná taky, akorát že ten druhý sex už fakt nepotřebuji. Takže se natáhnu pro vidličku a napíchnu na ni kus slaniny, který vymáchám v majonéze a nacpu si jej do pusy. Což zopakuji ještě párkrát, načež se začnu zvědavě rozhlížet po kakau. Jestli tady taky někde lítá. Nakonec je najdu, ještě si naberu trochu tohohle a trochu tamtoho a tohoto si ještě přidám - a poté, co spořádám značnou hromadu všeho spokojeně odfouknu, položím si hlavu na polštář a obejmu Svena okolo pasu. "Kolik je vůbec hodin?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Hm, odpoledne bysme to možná mohli zopakovat," ušklíbnu se a vzápětí trochu znechuceně ohrnu rty. Slanina a majonéza? Je pravda, že já dokážu sežrat dost věcí, ale většinou něco, co k sobě tak nějak... patří. A tohle mi přijde docela ekl. Jak sleduju Bellu ládovat se, dokonce přestanu na chvíli jíst, protože žere jako nezavřená. Nakonec si pobaveně odfrknu. Sice nejsem lovec jako ona, že bych jí to dotáhl domů, ale i tak mě těší, že svou ženu nakrmím. A svoje děcko taky! "A není to jedno?" natáhnu se vedle ní a mávnutím nechám talíře odplout. Copak někam spěchá? Snad ne zase na kamení, tam mě dneska nikdo nedostane. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Odpovím a rozvláčně, spokojeně, začnu jednou rukou hladit jeho rameno. Je mi překvapivě dobře. Tak moc, že si na jeho ranní eskapádu s tím, že mi chtěl kamsi zdrhnout, ani pořádně nevzpomínám. Drahnou chvíli jenom tak ležím a mlčím. Buďto nemám co říct - a nebo mám, ale usoudila jsem, že jsem, že bude pro všechny výhodnější chvíli mlčet. Však Sven na to je za ty roky zvyklý, že mám občas takové ty chvíle, kdy prostě nemluvím a neznamená to nic špatného. Venku se pomalu časí - tedy stále je jaksi zamračeno, ale už neprší. Po asi půl hodině ničeho odolám nutkání sáhnout po té rozečtené knížce, kterou mám na nočním stolku. "Napsala jsem včera odpoledne Saši, že příští týden na tu vernisáž přijdeme-" nadhodím pak. Taky jsem jí v dopise popsala, že se máme dobře, je tady moc hezky a že za pár měsíců nás bude o jednoho víc. Čistě proto, že o té úchvatné novině ještě neví, byť ví, že se něco podobného pár měsíců zpátky plánovalo - a od doby, kdy mi doktor stav potvrdil, jsem ji ještě neviděla. Pokud jsem si chtěla stěžovat, neudělala jsem to. Dopisy jsou zrádný materiál, pokud to v tu chvíli bude potřeba, ulevit si, řeknu jí to až osobně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Což je i pro mě trochu nechutný. Prznil jsem Bellu (a bylo to fajn!) a dole to mezitím zabalil strejda. A ještě ke všemu nás asi slyšel. Proč se mi to ráno, když jsem zahnal nejhorší nával splínu, muselo takhle posrat? "Hmmm." Jo, Saša... "Tak to doufám, že bude mít aspoň obsluhu nahoře bez, když to má být dekadentní." A když je lesba. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro A VŮBEC...! "Já doufám, že se zase dekadentně nepokusí svlíknout mě," kontruji s lehkým úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Já mám náhodou Sašino umění rád, takže z tebe klidně nechám udělat hvězdu večera." Nejlíp hezky na vodítku, aby všichni viděli, že tohle je moje umělecká čubka. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Prostě ne. Na tohle umění mám totiž vlastní názor. Portréty babiček - to JE umění! Ale ty krávoviny, co ze sebe v hašišáckých stavech a po dvaceti kávách dáví Saša... no, to prostě ne. "A trošku mě uráží, že bys mě chtěl někde vystavovat." Odtuším zamyšleně. "Ale možná bychom se spolu mohly zase jet... věnovat umění na loveckou chatu... Už jsem dlouho nebyla v lese. Včera jsem nad tím hrozně přemýšlela. Ale pak jsem to nějak zazdila." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A jak jsem včera dokázal na těch sochách - já ve skrytu duše umělec jsem! Povytáhnu obočí. "Jak jako... věnovat se umění na lovecký chatě?" Tohle doopravdy nechápu. Napadla mě jedna věc, ale to asi nebude ono. Určitě to nebude ono. Že by si chtěla zašukat někde v loveckém salonku nebo tak něco. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Však se taky vsadím, že tam bude mít Saša spoustu kolegů," Ušklíbnu se. Nechápu, kam tím míří. "Jak jako... věnovat se umění na lovecký chatě?" "Do toho ti ovšem nic není, do našeho umění na lovecký chatě!" Odpovím s upřímným smíchem. Protože fakt, že si tam občas pozvu Sašu, která tam... no prý tam údajně hledá inspiraci k mazanicím a nijak mě neotravuje, spíš naopak, je mi její společnost příjemná, to neznamená, že je mé výsostné území přístupné veřejnosti! Teda on se tam za tu dobu Sven možná jednou, dvakrát mihnul, kdysi. Minimálně ví, jak to zhruba vevnitř vypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Počkej - ty chceš, abychom jeli na chatu věnovat se umění. A mně do toho nic není?" Ne, vážně - cože? |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ty sis začal. Chceš mě vystavovat, tak tě taky budu štvát. "Ty se se mnou na chatu nejezdíš věnovat umění. Seš totiž ...rušivý element." Výmluvně mu zakroužím ukazováčkem na hrudníku a pozvednu koutky ještě o trochu výš. Navíc jsou chvilky, při kterých mě prostě nemusíš nutně vidět. "Já tě taky nedoprovázím do hospody." No a jsou chvilky, při kterých tě nemusím zas vidět já. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "To je dobře, kvůli tobě by mě z každé vyrazili." Dám jí vteřinu na to, aby se mohla třeba urazit. "Protože bych se kvůli tobě vždycky musel poprat." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Odvětím s úsměvem - a neskrývám zalíbení, když vidím, že se tváří, jak se tváří. Moc mu to sluší, ta arogance. Tedy já jsem samozřejmě radši, když se na mě usmívá a tak podobně. Když má dobrou náladu. Ale když se zatváří TAKHLE, vypadá skoro až urozeně. Jako by na moment zahodil to své přirozené, milé buranství. Přejedu mu bříšky prstů po odhaleném boku. "To je dobře, kvůli tobě by mě z každé vyrazili." Cože? Jak jako vyrazili? Odtáhnu ruku a lehce, nesouhlasně se zamračím. Ne, že bych byla doopravdy naštvaná, nebo uražená - jen ukážu lehké popuzení. Nechápu, co tím myslí. Chápu, kdyby řekl, že bych tam nevydržela, protože hospody páchnou a jsou tam samí smradlaví vidláci - ale... "Protože bych se kvůli tobě vždycky musel poprat." "Ach ty zvíře!" Přestanu se mračit a roztáhnu rty v úsměvu. "Opilci v hospodě už umělecká díla obdivovat nesmí? Jo... když jsme u opilců - jak to vypadá s tou dnešní slavnostní večeří ve třech?" Vzpomenu si náhle. Však mě chtěl strýc, o němž jsem zase pár dní neslyšela, vykrmit, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "A ty bys chtěla, aby tě obdivovali rukama nebo jinými údy?" zeptám se, jako bych uvažoval nad tím, že jí to splním. Jo, nad tím jsem přemýšlel celou dobu, co bylo ticho. Tedy, ne konkrétně nad večeří, protože na tu jsem skoro zapomněl (ač strýc umřel kvůli ní), ale nad tím, jak pořeším jeho zmizení. Naštěstí o něm Bella skoro nic neví, a proto ať řeknu cokoli, nebude mě podezírat. Doufám. "V kuchyni jsem našel vzkaz, že to prý budeme muset odvolat. Něco mu do toho vlezlo," pokrčím rameny. "Tak jsem mu odpověděl, že nevadí, ale že nějaký čas budeme mimo, tak ať kdyžtak napíše." Díky za tu svou poker face držku, fakt že jo. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Bella podezření nepojme, což je dost možná ostatně dobře. Spíše vypadá, ač jde vidět, že se to už kvůli tobě snaží všemožně zakrýt, že je ráda, že ten, z jejího pohledu vetřelec, zmizel z domu. Samozřejmě, že jako správná dáma vyjádří něco, jako politování nad tím, že se ani nerozloučil - ale beztak to nemyslí ani moc upřímně. Ať už tak či onak, vydržíte se válet až do brzkého večera, kdy - je asi na tobě, abys něco uvařil, když máte ten "den bez skřítka." Večer se jdete na chvíli projít ven, protože bouřka ustala. Navzdory neslunečnému počasí by se tedy dalo říct, že se jednalo o vskutku sluníčkovou neděli. V pondělí máte tak nějak zase každý svůj program. Těžko říct, co děláš ty, (dost možná nějakým způsobem kontaktuješ Sašu a seznámíš ji se svým nápadem na břišní tanečnici na vernisáži) ale tvá žena dopoledne řeší něco u koní a odpoledne, poté, co se mihne na obědě a prohodíte spolu pár slov, tráví zavřená ve své pracovně a zdá se, že něco sepisuje. Asi knihu. Beztak. Zase. Vyleze ven okolo desáté, navzdory pozdní hodině se nacpe a zmizí v peřinách. Ono se jí to nažrání asi ne zrovna vyplatilo, protože ráno ji z postele opětně vyžene, nevolnost, která se neozvala už nějakou dobu. Takže je díky tomuhle startu dne zase celé ráno protivná - a pro dobro vás obou se klidí do knihovny, následovaná Effií, která ji cestou cpe do rukou kávu. Ty se pak pravděpodobně věnuješ opětně zbytečným kamenickým pracem, přičemž to dost dobře vypadá, že už naposledy, protože moc kamení v ohradě nezbylo. Těch velkých už vůbec ne. A večer máš schůzku se svým vyvřením náhlé dobročinnosti. Agnes na tebe už v hospodě čeká, tentokráte na sobě nemá orientální sukni a korálky pokrytý miniaturistický topík, ale docela obyčejnou, kdysi snad bílou a nyní lehce zašedlou, volnou košili, lněné kalhoty a okolo krku oranžový šátek s jakousi výšivkou. Po krátkém rozhovoru ti potvrdí, že má o jednorázové angažmá v Novgorodě zájem. Pro zajímavost dodá, že Evžen kozu už zařízl (o čemž se ostatně můžeš i přesvědčit, pokud se rozhodneš tady v hospodě povečeřet) a zmizí zase domů, do své vesnice s vědomím, že během týdne, snad ve čtvrtek nebo v pátek, by se na ni měla přijít kouknout Saša, aby zhodnotila znaleckým okem, jestli ji vůbec na vernisáži chce - a hned si ji odvezla sebou, aby ji stihla "nějak zkulturnit, tu malou vidlačku." Zbytek týdne pak uběhne tak nějak bez větších problémů. Za zmínku stojí fakt, že Isabella si všimla, že si Igor už své rohy nehorší a přičítá to za zásluhu tobě, hrdino. Že jste zjistili, že opilý mercurián je dobrý mercurián - a ty máš spoustu času a možností k pokusům s alkoholem ve stříbřité, rtuti podobní kapalině - a Bella je spokojená, že ji může po pozemcích vodit na ohlávce na procházky - z čehož OPĚTNĚ hrdinsky těžíš ty, protože - kdo poskytuje tomu koni chlast? Svenelde Gustavssone, boduješ na všech frontách. Tedy kromě té sexuální. Protože Isabellu zase tak nějak v návalu hormonů opustil veškerý zájem. Takže by se potvora jenom objímala a vodila za ručičku a skutek utek. Tak či onak - je sobota, pozdní odpoledne - a je třeba se chystat. Což se samozřejmě nemusí obejít bez problémů - hlavně pak ve výběru šatstva! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Svých posledních dní, kdy na mě ještě Thorvald (sakra, opravdu se tak jmenuje? Já to dovolila?) není vidět, si tedy hodlám řádně užít. Nejlépe pak v těsných šatech. Stejně mám takový pocit, když se na sebe dívám v šatně do zrcadla a obhlížím se z každé strany, zatímco si připínám náušnice, že vypadám nějaká... já nevím, asi tlustší, než obvykle. Samozřejmě, že mě to rozladí. A samozřejmě, že doufám, že je to jenom můj pitomý, subjektivní pocit. "Svene?" Vylezu pak ven, v rukou boty, kterým jedním zkušeným pohybem hůlky změním barvu na přesně stejnou, jako mají šaty. "Už se oblékáš?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Bellu jsem nikde neviděl, tak jsem se doma jen mihnul, protože jsem si vzpomněl, že vlastně musím jít říct Veverce, že pokud bude souhlasit, Saša se na ni přijde podívat. Do hospody jsem tentokrát nejel na koni, prostě jsem se přemístil. Dokonce jsem se nezdržel moc dlouho, protože alkoholu jsem do krve dostal dost s partou a potřeboval jsem se zmátořit. S Veverkou to bylo vyřešeno poměrně rychle, tak stačilo dát vědět Saše, kam si pro ni má přijít nebo jak se jí má ozvat. Strejda byl zap(b)it, Bella je protivná zatím v mezích (to znamená, že jsme se poslední dva dny moc neviděli, proto je to snesitelné) a já s překvapením sleduju, že můj zlordský plán ohledně Igora vyšel. A ještě k tomu okolo jeho ohrady stojí několik soch. To, že Bella se na sex zase tváří jako Hajzl na zeleninu, mě začne popouzet někdy v pátek. Jsem sice její hrdina, ale proč mě sakra neodmění? Navíc po naší pánské jízdě jsem zjistil, jak moc jsem se změnil. Což mě nasralo, protože do mě Ben rýpal. Takže jestli Bella má svoje záchvaty neopodstatněného nasrání, prostě jdu někam do prdele a vůbec jsem ke konci týdne odtažitý. Protože se tu nebudu furt snažit jako idiot, aby mi pak řekla, že se chce kurva vodit za ručičku! Dělá, jak kdyby to, že jsme si udělali děcko, znamenal, že už nebudeme šukat, nebo co! A to jsem si myslel, že nedělní ozdravná kúra jí připomenula, že to může dělat tak jako tak. Laboratoř je moje útočiště, mrazák je zakletý všemi možnými kouzly, aby se do něj nedostal nikdo jiný než já. Tam taky trávím většinu času, pokud se zrovna nenaseru natolik, abych si šel odpočinout do klidu Benova nebo Carlosova domu, kde je naštěstí o hodně míň estrogenu. Kombinace skřeta, mé místy hormonálně pošahané ženy, její ještě pošahanější klisny-hysterky a tak dále... to chce vyvážit normální chlapskou společností. Ne vidláky odsud. Takže když na mě Bella volá, jsem zavřený u sebe, na dveřích Silencio, aby nebylo slyšet nic zvenčí ani zevnitř. Čas nesleduju, dost možná jsem i zapomněl, co se dneska má dít. Když už na tu herku padla flaška nejlepšího chlastu, co jsem tu měl, věnuju se právě mercuriu a testuju, jaké má oproti tomu původnímu vlastnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ale ne. "Svene?" Nakouknu do chodby. Žádná odpověď. "Svene!" Zavolám znovu, když sejdu ze schodů, do přízemí. "Moc ti to sluší, holubičko-" ozve se z portrétu babička. Jen přikývnu. Lehce roztržitě. Protože můj manžel je zjevně kdesi... mimo. A můžu jen doufat, že je mimo duševně - a ne třeba MIMO DŮM. Snad jsem mu o té vernisáži říkala, nebo ne? Což o to, mi to nevadí, klidně půjdu i sama - ale mohl mi to alespoň říct. Jenomže tohle je typické. Modlím se, aby byl v Pracovně. protože to je tak jediné místo, které mě ještě napadá, pokud si nemalujeme katastrofické scénáře typu hospoda. Takže, s botkami stále v jedné ruce, tou druhou zaklepu na dveře. Které jsou beztak zase zamčené. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nespěchám s odpovědí. Dopíšu to, co jsem chtěl, abych nezapomněl myšlenku a obsah sdělení ohledně srovnání těch látek, a teprve potom se zvednu a dojdu ke dveřím. Otevřu a první, co udělám, je samozřejmě to, že sjedu Bellu pohledem - protože mi na jejím oblečení něco nesedí. Takhle doma normálně nechodí. A doufat, že by mě snad přišla přepadnout s chutí si zašukat, by bylo příliš, PŘÍLIŠ naivní. "Děje se něco?" zeptám se poměrně ostražitě, protože... se něco děje! Ale já nevím CO! Měl jsem ji formulovat lépe. "Co se děje?" by bylo adekvátnější. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro SAMOZŘEJMĚ, ŽE SE NĚCO DĚJE! Třeba to, že by se měl dávno starat o to, jakou košili si obleče a ne si tady hrát ve svý kuchyňce! A to toho po něm nechci zase tak moc! Nejsem zrovna ten typ, který by si potrpěl na výročí první pusy, výročí prvního sexu, výročí začátku chození, výročí svatby a výročí prvního výročí! Kdyby si pamatoval náš časový rozpis, docela by mi to stačilo! Protože on zapomněl - evidentně a určitě! Ne. Nene. Nebudu se zlobit. A já bych ráda. Nestarám se o to, kam mizí a co dělá, dávám mu vlastně skoro veškerou volnost, kterou potřebuje. Nechávám jej pracovat si tady jak dlouho chce a jak se mu zlíbí - a i když bych s ním třeba ráda strávila odpoledne, najdu si vždycky vlastní program a neobtěžuji ho! Neptám se kde byl, kam jde, kdy přijde. Ne. CHCI JENOM, ABY SI PAMATOVAL TUHLE JEDINOU PAKÁRNU! Saša měla totiž pravdu - "nemusíš sebou brát Svena!" Ne! Nebudu. Se. Zlobit! "Ano, měl by ses chystat na tu vernisáž." Doufám že si tu účast nerozmyslel a nezapomněl mi to třeba říct. Hrozná ostuda tohleto! Ale sama bych tam rozhodně nešla! Je možné, že nechce, abych šla ani já a tak to uhrál takhle do outu, protože věděl, že si v posledních dvou hodinách před zahájením NIKOHO JAKO GARDE NESEŽENU? "Nezapomněl jsi na ni, viď že ne? A... když už tě tady mám - máš tady něco, po čem mi nebude špatně, až budu cestovat letaxem?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Proto s přehledem zalžu: "Samozřejmě že ne." Pak se zamyslím a beze slova se otočím a jdu hledat. Laboratoř ze všeho nejvíc připomíná alchymistickou dílnu zkříženou s modernější mudlovskou laboratoří. Protože který debil těm mudlům naprášil, že zrovna tahle aparatura by se jim mohla hodit? "Mám tu něco s mátou na uklidnění žaludku, ale to se dává většinou při nemocech, tak nevím, nakolik to bude fungovat, když s tebou Letax vymete pár komínů." Říkám to nezúčastněně, jako vždycky, když mluvím o účincích nějakého lektvaru. Jako bych nedbal na to, pro koho to je a za jakým účelem. "Můžeš to zkusit," vtisknu jí lahvičku do dlaně a projdu kolem ní, abych se šel převléct. Rozhodně ale nemám v plánu si brát nějaký pitomý oblek. Automaticky sáhnu pro džíny a černé triko a koženou bundu, kterou mám minimálně od té doby, co jsme se setkali po škole. Je kvalitní, protože je z dračí kůže - a to je i důvod, proč jsem se jí nezbavil. Snad jen kdybych měl bundu z mečoroha, byl bych ochoten ji vyměnit. Ale to je tak drahý artikl (a ne zrovna dobře zpracovatelný, abych to neměl jako brnění), že to vždycky odsunu stranou s tím, že potřebuju pár dalších ingrediencí nebo nahradit něco, co se pokazilo v laborce. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Míjí mě. Jen tak. Zůstávám ve dveřích stát, jako opařená. Udělala jsem něco? Nelíbí se mu moje šaty? Dělám něco špatně? Nechce se mu jít na tu vernisáž? Zlobí se, že jsem jej vyrušila? Předchozí krátkodobý vztek nahradí otázky. S povzdechem sklopím oči k zemi a mimoděk lahvičku stisknu v dlani. A pak se zase vrátí ten předchozí stav. Chci po něm opravdu tolik? Vždyť se sám nabídl, že půjdeme! někdy se v něm doopravdy nevyznám. Nechápu ho. Věnuji jeho laborce poslední zmatený pohled a pak se otočím na podpatku a zavřu za sebou. Navíc já to nechci "zkusit." Chci něco, co funguje. Co tam jako celé dny dělá? Tím spíš, že ví, jak mi bývá občas zle - a zatím se ani nepokusil přijít s ničím, co by mi mohlo pomoct. To ne - ale lék na kocovinu - tomu věnuje veškeré úsilí! Jenže on není všem jobovkám konec. Když si dole obuju ty boty a jdu se podívat nahoru, jak je na tom, zděsí mě - ANO, ZDĚSÍ - to, co vidím. Sveneld. V riflích. V triku. V TÉ JEHO PŘÍŠERNÉ, HNUSNÉ A OHAVNÉ KOŽENÉ BUNDĚ! Jak to asi bude vypadat? Já ve večerní toaletě, všichni slušně oblečení - a se mnou, jako doprovod TOHLE. OSTUDA! OS-TU-DA! Vážení, takhle to nejde. "Svene, já vím, že tu bundu máš rád-" ALE NOS SI JI TŘEBA DO HOSPODY, NEBO NA ZAHRADU! Přistoupím k němu, tak jak ještě stojí u skříně a jemně jej zezadu obejmu. "- ale nechtěl by ses obléct... nějak slušně?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Slušně? Co ti na tomhle přijde neslušný?" Dokonce pohledem zkontroluju, i když vím, že je to zbytečné, jestli jsem si zapnul poklopec. "Otvory na zadku ani v rozkroku to nemá," uchechtnu se, protože... jo, člověk někdy vidí i to, co by si nejradši vymazal z paměti. Ale to je jiný příběh. Který asi nikdy nikomu neřeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Sveneld Gustavsson. Buran. Neskutečný. Jenže on to není jen buran - on je to MŮJ buran. Vybrala jsem si ho. Věděla jsem, co čeho jdu a že... se asi moc nezmění. Takže je to tak trošku věc cti. Tohle je na mě. Jen tak mimochodem - s otvory na zadku a v rozkroku by to bylo velmi dekadentní. A určitě by to v uměleckém světě leckdo ocenil, když už ne já. Však je to tam plné teploušů. Čímž nemyslím ty slušně vychované mladé muže, které nazývá teplouši Sveneld - myslím tím ty opravdové, afektované... no, řekla bych blbce - ale Aidena jsem měla vždycky ráda. Chová se většinou dost normálně a nic na něm není poznat - takže se budu krotit. Ale je docela jasné, jaký typ myslím. "Já vím - ale on existuje určitý společenský kodex, podle kterého se na určité akce oblékáme. A ten říká, že rifle a triko... nejsou vhodná volba," mluvím tiše, takovým tím shovívavým hlasem, jako bych to někomu vysvětlovala prvně a vůbec ho nevinila z toho, že je blbec a dělá mi to snad schválně - I PŘES TO, ŽE TO V DUCHU DĚLÁM! "Nemusíš si brát sako," dodám ještě, než se stačí nadechnout, vyrvat se mi a třeba protestovat. "Ale společenštější kalhoty a košili - to bys snad snesl." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Protože nebudu jako idiotskej kravaťák. Jsem fakt rád, že jsem skončil u lektvarů, kde beztak polovinu oblečení propálíte, poleptáte a tak podobně (a právě proto není nad pomůcky z dračí kůže!), než abych chodil do kanclu v kvádru s kravatou. Která je ovšem velmi dobrá na škrcení, to se musí nechat. "Mimochodem, co je na riflích nespolečenskýho?" Ne, nehodlám se vzdát. Kurva, NEBUDE mě oblíkat! Nejsem žádnej její mopslík, kterýho může nacpat do pláštěnky nebo mu upléct svetřík. Jdu se pobavit, to znamená, že se obléknu do něčeho, v čem mi je dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Úplněvšechno úplněvšechno úplněvšechno úplněvšechno úplněvšechno! "Kromě toho, že jsou to původně kalhoty, určené k honění krav? Samozřejmě, že nic." Obejdu jej, velmi těsně okolo jeho boku, tak, že se o něj v podstatě otírám při každém kroku. Stojím k němu čelem, ke skříní zády. "Vždyť se na nás podívej. Jak budeme vedle sebe vypadat? Navíc jsi v košili přitažlivější, než v tričku." Řekla bych "košile ti sluší" - ale to se říká holčičkám, akorát by se načepýřil. "Sluší ti to," to je jak říct "jsi roztomilý." Zapovězeno. při komunikaci s mým drahým "já jsem tvrdej viking" manželem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jak budeme vedle sebe vypadat... no normálně! - chce se mi zvolat. Saša ví, že ke mně Bella patří, a ti, co to neví a dělali by problémy, to hodně rychle zjistí. Bella podle mě zase vytváří problémy tam, kde nejsou. A ještě ke všemu teď, když máme dle jejích slov za chvíli odejít, bude provokovat! A samozřejmě by pak řekla: "Teď ne, miláčku." Nebo podobnej vál. Vytahovat cosi o přitažlivosti, když na mě poslední dobu zase sere, je opravdu výsměch. Copak jsem nějaká ozdoba, doplněk, se kterým se jde pochlubit slepicím? Ženská bývá na ozdobu (a samotným se jim to líbí... neustále se čančat). "Myslím, že zrovna teď je vcelku jedno, jak moc přitažlivý jsem," odtuším chladně. Konec debat! Já už jsem připraven jít, takže vyrazím ke dveřím. "Radši se napij už teď, ať to stihne působit." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Co tím chce říct? Co je tohle za tón? To myslí vážně? I to, jak se mi vyvlíkl a odchází pryč? TO NEMYSLÍ VÁŽNĚ! Při jeho poznámce si prohlídnu lahvičku v ruce. Znovu. Ne. Já s ním takhle prostě nejdu! "Tak víš co? Pokud tě celá věc tak hrozně moc obtěžuje, můžeš se zase do té laboratoře vrátit." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Proč? Chci jít. Domluvili jsme se na tom." Sašina dekadentní vernisáž je to nejmenší. Ale můj důvod, proč tam bez mrknutí oka jdu, je Veverka. Tedy, původně to nebylo tak horké, ale ve světle událostí posledních minut to bude příjemné zpestření. Navíc jenom proto, že jí se nezamlouvá, co mám na sobě, tenhle spor přece neprohraju. Protože poslední dobou mi to začíná připadat opravdu jako tichá válka, která sestává z menších bitek a bitev. V neděli se mi podařilo na celé čáře vyhrát a dobýt strategický bod, ovšem záhy jsem o něj zase přišel. "Počkám na tebe u krbu." A taky že tam jdu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Už mě to pomalu ale jistě začíná doopravdy vytáčet. Prostě mi tam nebude dělat ostudu. To raději půjdu sama. Nebo nepůjdu vůbec! I tak by to mohlo skončit. Popravdě ve mně všechny hormony řvou takovým způsobem, že jsem jenom krok od toho, abych ze sebe ty šaty ostentativně strhala, hodila mu je do xichtu a po zbytek noci se zavřela a trucovala ve své pracovně. Tak trošku s hrůzou si uvědomím, že tohle je přesně reakce, jakou bych očekávala od své matky, která vyrůstala ve Španělsku. To je něco, co by udělala v náhlém záchvatu svého temperamentního, arogantního vzteku ona - a nikdy to nebyl můj styl. Já jsem - BYLA JSEM - Thorne. Vždycky jsem si říkala, že se budu chovat tak, jak se ode mě očekává. Automaticky zabrousím volnou rukou na pravou lopatku, kde mám už od třinácti let svůj dobře ukrytý doživotní důkaz původní rodové příslušnosti a zase ruku rychle stáhnu, jako bych se o kůži popálila. "Protože jsem ti jasně řekla, když jsme se domlouvali, že mi nebudeš dělat ostudu. Takže pokud si nepřevlečeš alespoň košili, nejdeme nikam. Ani ty ne. Protože pozvaná jsem byla já." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Podráždění se mění na tichý vztek. Jde v podstatě opět o hovno, tedy na povrchnu, ale hlouběji je to o tom, jaký jsem. Vzpomenu si na to, co mi říkal Ben, Carlos se jen pochechtával a krčil rameny, načež přikývl. "Ty vole brácha, vážně? Nechal ses ochočit a domestikovat jako pes?" Když k tomu přičteme změny jejích nálad (a žádný sex!), opravdu toho začínám mít dost. A říkám si, že na nějakou dobu zmizet by bylo dobré řešení, aby se v naší italské (nebo italsko-švédské?) domácnosti uklidnily vody a ona si uvědomila, jak moc jí budu chybět. Ben měl pravdu. Nedělá dobrotu, když je chlap furt doma. Ani nedělá dobrotu to, že se nemám kde vybít. Ať už pracovně, nebo v posteli. Protože většinu věcí, které bych v tomhle rozpoložení se ženskou dělal, by Bella neustála. Podle mě spíš psychicky než fyzicky. Takže moje reakce je živelnější, než by se ode mě dalo očekávat. Jindy bych prostě vzdoroval jako skála, do které buší pěstmi a stejně s tím nic nenadělá, nic nezmění. Otočím se a dvěma dlouhými kroky se ocitnu u ní. Chytím ji pod krkem těsně pod čelistí a zády ji přimáčknu ke skříni. Nedělám to surově, jak bych mohl, ovšem dost důrazně. "Nejsi v pozici, kdy bys mi mohla rozkazovat, Isabello," řeknu tiše a kupodivu beze stop vzteku. "Takže teď mě přestaneš urážet, půjdeš se mnou dolů a půjdeme za Sašou. Nebo půjdu sám." Jako bych ignoroval fakt, který právě nadnesla - že byla pozvaná ona. Vzhledem k tomu, že jsem Saše dohodil atrakci, si myslím, že by mě tam nakonec mohla pustit. A když ne... tak si najdu v Novgorodě jinou zábavu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro V duchu si vynadám za to, že jsem se nevzpamatovala dřív. Že jsem dovolila, aby se mi v očích mihl ten napůl vyplašený, tázavý výraz. Který velmi brzy, když se začnu zase ovládat a uvědomím si situaci, vystřídá chladný, hrdý a svým způsobem až dosti neosobní pohled. Chce mi ublížit? Ach ano, ať si poslouží. Následky si ovšem ponese sám. V plném rozsahu. Protože jestli donutí trpět mě - já se vždycky postarám o to, aby se mu to vrátilo i s úroky. Protože já možná nejsem v pozici, abych mu mohla rozkazovat - ale on není v pozici, kdy by mě mohl jen tak, beztrestně a mimo Hru zmlátit. Nikdy nebyl. Ví, co bych mu odpustila a co ne. "Pusť mě, Svenelde," zasyčím - a ač se někde do temného koutku mé mysli vkládají určité obavy z toho, že by to vlastně nemuselo nakonec dopadnout přeci jen tak dobře, jak si maluju, opětuji pohled jeho šedých očí hrdě a beze strachu. Jako aristokratka. Mám totiž svou hrdost. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jakmile však drze zasyčí, můj stisk přece jen zesílí, pořád však ještě není takový, aby ji dusil. Vím, že teď to nesmí přerůst v nic sexuálního, protože by to nedopadlo dobře. Protože bych s ní zacházel jako s obyčejnou děvkou, která mě vytočila. "Nejsi v pozici, kdy bys mi mohla rozkazovat, Isabello," zopakuju naprosto stejně a v mém výrazu není žádný skrytý chtíč lovce jako jindy. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Takže si vyslechnu, co má na srdci a vzdorovitě stisknu čelisti, když stisk na mém krku zesílí. Nedělám nic. Neodpovídám. Jen opětuji jeho pohled, stále stejně, jako předtím. Čekám, co udělá. Protože pokud mě tady nechce držet hodně dlouho a čekat, co ze mě vlastně nakonec vypadne, bude mě muset dříve nebo později stejně pustit. Takže mlčím. Už proto, že první, co mě napadlo, bylo vysmát se mu do obličeje a prohlásit něco jako "tak mě zabij, jen do toho, přitlač." Jenže to by, vzato kol a kolem, byl zase rozkaz a já - jakže to bylo? Nejsem v pozici, kdy bych mu mohla rozkazovat. Je to svým způsobem poměrně vzrušující situace. Ne tedy sexuálně, to ne. Ale určitou hladinu adrenalinu v sobě cítím. Moc se to neliší od práce s opravdu nebezpečnými zvířaty. Od prvních dní s Igorem. Od chvil, kdy se mi Orius ve své přirozené dominanci pokoušel rozkopnout hlavu. Od opravdu horkých chvilek na lovu, které jsem si od té doby, co jsem se konečně odstěhovala od rodičů a začala si dělat, co chci, párkrát zažila. Protože Sveneld JE nebezpečné zvíře, jako každé jiné. Proto jsem si mezi všemi muži na světě, vybrala právě jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale i kdyby to byla pravda a ona by chtěla, neudělám to. Už proto ne. Nenechám se sebou manipulovat, zvlášť když jsem prokoukl další z jejích triků. "Počkám dole u krbu. Máš dvě minuty. Pak odcházím," řeknu po chvíli, kdy se přeměřujeme jako sokové před bojem. Ač by to mohlo vypadat, že nakonec vyhrála, není tomu tak. Už jen proto, že se nehodlám jít převléct a cosi v mé neverbální komunikaci i přes oznamovací tón říká, že tohle neskončilo. Možná teď, pro tenhle moment, ale ne celkově. Tentokrát už se nenechám zastavit, ale pochybuju, že by mluvila. Akorát se, jakmile vyjdu z pokoje, podívám na hodinky, abych odměřil ty dvě minuty. Je to dost štědrý čas na to, že už je vlastně oblečená. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Protože ji mám ráda a považuji za svou kamarádku. Na druhou stranu, je to kamarádka z dobrého důvodu. Z toho, že prostě vím, že ji vysvětlím, kde byl ten zádrhel - a ona to pochopí. Ostatně jí svou nepřítomnost určitě nějak vrátím - jinak a jinde. Takže si sednu na postel a s nenávistným výrazem odměřím na hodinkách, které vytáhnu ze šperkovnice, dvě minuty. Tři. Čtyři. Pět. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro |
| |
 | soukromá zpráva od Saša pro VernisážMezi zkostnatělou kouzelnickou smetánkou není lehké najít sponzora. Nerada to říkám, ale co se týče ocenění umění, mudlové jsou na tom už lépe. Proto taky ne všechny mé obrazy jsou pohybující se, abych je třeba mohla jednou prodat mudlovi. Však i můj děda byl známý hlavně mezi nimi, a kdyby snesli trochu té magie, mělo by to zcela jiný rozměr. Zásadně ale trvám na tom, aby postavy a objekty obrazů nemohly putovat. Nemám to ráda - kazí to moje umění! Můj cit pro detail, smysl pro kompozici! Proto jsem začala čím dál víc tíhnout ke statickým obrazům, které kouzelníci neocení už vůbec. Pokud se na nich něco hýbe, je to pečlivě vybraný prvek. Například plynoucí řeka, padající déšť, listy ve větru... Že to zní poeticky? Do jisté míry ano. Jen ta klišé musíte umět správně použít. Na sobě mám krátké modré šaty (odkaz) s vysokým límcem z pavího peří, k tomu něco, co vypadá jako variace na vojenské boty na podpatku (odkaz). Vše ladí s mými vlasy i nalíčením. Paví oči jednou za čas mrknou. Ne často, aby si člověk nemohl být jistý, zda se mu to nezdálo. Malou Agnes jsem vyzvedla už včera, abych jí tu vše ukázala a měla dost času se připravit. Je docela pěkná, a když jsem se nenápadně ptala, jak dlouho zná Svena, překvapilo mě, že ji dohodil opravdu jen kvůli jejím tanečním kvalitám a ne proto, že by... No, všichni záme Svena. Lamače srdcí a prznitele (nejen) panen. "Už jsi hotová?" zeptám se bez nátlaku Agnes, protože ona má začít vernisáž svým tancem. Jen co jsem se dozvěděla, že bych tu měla tanečnici tohoto stylu, napadlo mě, jak to bude vypadat. Jelikož je mým tématem Anatomie, narychlo jsem sehnala přiléhavý kostým, díky kterému Agnes vypadá, že je nahá a penízky má jako piercingy rovnou v kůži. Když u dveří do šaten vykouknu za roh, abych se podívala, jak se to plní, uvidím v davu rozložitá ramena v kůži a ušklíbnu se. Sven je prostě... Sven. Z jistých důvodů se přátelím hlavně s jeho ženou, ale zad na druhou stranu to byl on, kdo nás seznámil. A s kým jsem se znala jako s prvním. Má ten svůj (možná už trochu ohraný, nosí to pořád) styl a já se divím, že ho sem Bella takhle pustila. Mně je vcelku jedno, že je tu jako pěst na oko - ovšem kdyby to byla jiná ženská, asi by mi to vadilo. Já jsem autorka, já mám být extravagantní! Bellu po jeho boku však nevidím. Co to? Kouzlem, kdy po něm hůlkou cvrnknu droboučkou sněhovou kouli, na sebe upozorním. Když spolu prohodíme pár slov, s nevolí zjistím, že Belle nebylo dobře. "Doufám, žes jí na to něco dal...?" Švéd kýve hlavou. Agnes náš rozhovor klidně mohla slyšet. Když jsme u Agnes... Chci ho vidět, než mu dojde, že není nahá! Ale až na pódiu. "Huš! Vysmahni, za chvíli to začne. Všechno se dozvíš, všechno uvidíš." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro A že to je umění, žádná nízká pornografická erotika. UMĚNÍ! Takže na sebe oblíkám ten zvláštní kostým z přiléhavé látky, kterou jsem v životě předtím neviděla, natož, abych ji držela v ruce, nebo měla na sobě s vědomím, že jsem vlastně chtě nechtě jedno z jejích uměleckých děl, které tady dnes večer ukáže. Protože já tomu sice nerozumím, ale říkala, že stejně, jako obrazy, i tohle chce... určitý nápad. Který lidi ocení, kor v kombinaci s tancem. "Už jsi hotová?" "Za - za malou chvilku!" zavolám možná překotněji, než by bylo třeba. Evidentně mě nikam nehoní - ale zvyk je zvyk. Loudat se třeba doma není... no, naši to nemají rádi. A já taky ne. Čas tady není jenom tak na rozdávání. To ví všichni, kdo pracují. Zatímco si upínám vršek a prohlížím zdobení, slyším kousek zpoza rohu hovor. A ten druhý hlas znám. Ne, že bych tedy nějak zvlášť chápala, o čem se baví. Mafiánovi z Kavkazu pravděpodobně odpadl doprovod, pokud to dobře chápu. Nějaká jejich společná známá, které je zle. Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo. Tedy - zajímalo by mě, s kým tady měl původně přijít, ale že bych kvůli toho nemohla žít, protože to nevím...? Chtěla jsem ho pozdravit a poděkovat mu za tu možnost tady být a vystupovat, ale Saša jej vyhání pryč. Takže mi dojde, mě asi logicky nemá vidět. Tak jako všichni ostatní. Jsem hrozně nervózní - co když něco zkopu? "Sašo? Myslím, že dobrý..." Zavolám na ni trochu nejistě, zatímco si pohrávám s jedním z penízků. |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Paví oči mrknou. Už jsem ji v tom viděla, když si to zkoušela, abych jí to mohla upravit. I teď je ale třeba zakouzlit, protože to musí být opravdu přilnavé. Nikde nesmí být žádný přehyb, žádný faldík látky. Takže Agnes obejdu a pár kouzly to napravím. Nechala jsem to prvně volnější, aby se do toho pohodlně oblékla. "No vidíš! Teď ještě poslední úprava... Ničeho se neboj, jenom stůj. Napadlo mě to teď venku." Vytáhnu hůlku a začnu něco črtat kolem jejího těla, u toho si broukám kouzlo. Na látce se objeví obrazce, jako by to bylo malování na kůži. Přijde mi, že se to k zrzce hodí, že pak vypadá jako Pikt. Protože ornamenty jsou modré. Není jich tolik, aby to rušilo kompozici penízků (které má i zapíchnuté v umělé bradavce). Pokud potřebuje, ještě jí nějak pomůžu upravit vlasy. Z výstřihu pak vytáhnu hodinky na řetízku. "Tak pojď. Zhasnu světla, jak jsme se domluvily." Má to vypadat následovně. Já v sále zakouzlím tmu, aby se Agnes dostala na místo (pokud se tedy nedovede přemístit, musí tam holt podél stěny pěšky, tam nemá do čeho vrazit). Potom začne hrát hudba a šou může začít, jakmile se Agnes jakoby zrodí z kouzelného modrého ohně. O osvětlení se pak já ze strany starám osobně, protože je to i moje umělecké dílo. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Prásknutí přemístění je tak trochu poslední kapka, která mi k mému vzteku chybí. Nebo možná impulz, že už se můžu přestat ovládat a držet své emoce na uzdě. Protože Sven je pryč a to, že mé běsnění zahlídne někdo jiný, třeba skřítka, mě doopravdy nezajímá. Mrsknu hodinkami proti stěně a jen o několik centimetrů minu velké zrcadlo ve zdobeném rámu. "TEN KRETÉN!" Ulevím si zlostně a ač mě to nijak nebolí, promnu si krk, za který mě držel. Tedy - ono to nebolí fyzicky. Vnitřně ale dost těžce snáším, jak se ke mně občas chová. Během toho, kdy to dělá, ne. Ale vždycky potom, dříve nebo později, to na mě prostě dolehne. Já vím, že se mě celé ty roky snaží zlomit. Jenže do dobu, do nějž to bylo možné, už se dávno, dávno dostal. A jsou prostě hranice, za které nezajde. Jen dokazovat mu to, znovu a znovu, je pro mě hrozně náročné. Udržet si tu hranici, kterou se čas od času prostě snaží zbořit. A kvůli čemu jsme se pohádali? Kvůli blbosti, SAMOZŘEJMĚ! Držel mě pod krkem jenom proto, že mi nebyl schopen vyhovět v tak naprosto triviální věci, jako je změna oblečení! NA JEDEN VEČER! Co to do něj vůbec vjelo? Ne poprvé mě napadne, že jsem si možná měla lépe rozmyslet, koho si beru. Protože ne vždycky jsem v náladě, kdy bych byla ochotná a schopná snášet ty jeho dominantní rozmary. A teď, když se moje nálady mění asi tak stejně, jako zimní počasí v horách... je to místy horší, než kdy jindy. Mám takový ten odporný, vlezlý pocit, že jakmile mu přestávám plnit jeho zvrhlá přání, stávám se pro něj absolutně bezcennou věcí. Ale nedej bože, abych se, i v případě, že jsem zrovna v kategorii "je mi k ničemu" byť jenom podívala na jiného. Protože pak bych byla "jeho" už z principu. "EFFIE!!!" Normálně doma neřvu. Já vlastně ani nevím, jestli mě někdy doopravdy slyšel řvát vzteky. A přitom to docela umím. Mám totiž zatraceně pronikavý hlas, když chci. Když se objeví, nečekám, až začne něco koktat. Nemám na to náladu. "Koně. Psy. Obojky. Luk. Hned. HNED!" Protože padá tma. Kdyby nebylo léto, už by dávno nebylo vidět na krok, ale takhle se jen velmi rychle šeří. A já potřebuji něco zabít. Musím to ze sebe nějak dostat. Nehledím na to, že noční lovy jsou nebezpečné prakticky za jakéhokoli stavu, ne tak teď. Strhnu ze sebe šaty i boty, které, stejně, jako hodinky, mrsknu proti zdi. A tentokrát se to zrcadlo doopravdy rozsype na zem. S křikem - protože neočarované zrcadlo tady, vzhledem k mému hobby, snad ani nemáme. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Prohlédnu si obrázky na své kůži. Takhle vypadá svět tak venku? Popravdě, pro mě, jakožto holku, která pase kozy, je to něco, co jsem si nikdy nedovedla ani představit. Že jednou budu tady takhle stát. Nahá/nenahá. Že mě bude obdivovat spousta lidí a dost z nich bude bohatých, nebo vlivných. Když mě vybídne, jen přikývnu. Přemisťovat se neumím, protože takováhle sofistikovaná kouzla mě, jakožto holku, kterou učili doma rodiče, samozřejmě nikdo neučil. Ne každý má prostě to štěstí, že mohl studovat na nějaké z těch lepších škol a něčeho na poli magie třeba i dosáhnout. Ale takový už je život, jsem s tím smířená. Mi bude bohatě stačit, když se stanu tanečnicí a bude se moct postavit na vlastní nohy a vesnici už nikdy neuvidím. Takže se plížím podél stěny a doufám, že to Saše opravdu zařídila tak, aby mě nikdo neviděl - a že to dělám tak, jak mi řekla. No prostě že to celý neposeru, to by bylo hrozně trapný. Když pak na pódiu zahoří modrý oheň, tak nějak na starosti zapomenu. Protože co už? Buď to odtančím dobře a všem se budu líbit... no a nebo to odtančím blbě... a stejně to nikdo nepozná, protože se budou dívat na můj... hm - kostým. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro I tak se ale tvářím jakoby nic. Normálně se přivítám se Sašou a bez mrknutí oka jí řeknu svou polopravdu. Ano, Belle nebylo dobře - protože zase chytla svůj záchvat. A ano, něco jsem jí na to dal. Ani nevím, kde ta lahvička skončila. Tu a tam na mě někdo střelí napůl udivený, napůl pohrdavý nebo naopak pobavený pohled. To je však to poslední, co vnímám. Stejně se za chvíli setmí a osvětlené je jen pódium, kde se v modrém plameni zrodí... Veverka?! Chvíli zaraženě zírám a snažím se ve hře světla a stínu odhadnout, jestli je.... FAKT NAHÁ! Bravo, vole, Sašo! Nakonec je dobře, že tu Bella není. Užívám si představení, které Saša připravila. Musím se pak zeptat, jak ji sakra donutila vylézt na pódium nahou. Pro umění? Možná. Moc nepřemýšlím nad tím, že jako nahá by asi neměla penízky zakousnuté do kůže. Třeba je to nějaké kouzlo. Poté, co dotančí, je vernisáž oficiálně zahájena samotnou Sašou, která představuje i svého sponzora, co jí zafinancoval prostory a občerstvení. Je to nějaký průměrně vypadající chlap v obleku a brýlích, plešatý, ale ne starý, může mu být třicet až čtyřicet. Kancelářská krysa, žádný sportovec. Mele něco o tom, že viděl pár Sašiných obrazů a řekl si, že tenhle talent musí dostat šanci. Já však sleduju, kam jde Veverka. Saša jí ještě před svým proslovem vyčarovala deku, která se podobá jejímu pavímu límci. Zatímco tlachají a honí si ego a připravují na to, aby konečně odhalili obrazy, pomalu se vydám směrem k šatnám. Je dobře, že mám důvod s Veverkou prohodit pár slov. Dohodil jsem ji koneckonců já... Jestli už zalezla do provizorní šatny, zaklepu. A ohlásím se. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Převlečená jsem docela v mžiku. Nakonec se ani neodličuji. Protože koho v lese zajímá, jestli na sobě mám precizně nanesené oční stíny v několika odstínech zlaté a šedé? Jediné, co by zvířata zajímat mohlo, je parfém - a ten ze sebe odstraním pohybem hůlky a kouzlem, které ničí veškeré pachy. Takže s vědomím, že se mi zvíře už chystá, jdu, oděná do uplých, tmavých kalhot, krátké, spíše ozdobné, než praktické, zelené sukně s prostřihy, vysokých bot a krátkého, tmavě zeleného kabátku do pracovny, kde vezmu první pergamen , který najdu a hrábnu po brku a inkoustu. Je tmavě fialový a na světle se lehce třpytí. Jednak je můj nejoblíbenější a druhak byl po ruce. Jedna z mých dvou sov pospává na bidélku, druhá je pryč - vyřizuje korespondenci z rána. Dám se tedy do psaní. Protože tak nějak cítím potřebu, než vyjedu, se Saši ospravedlnit z toho, že jsem se nedostavila. Sašo, omlouvám se, že jsem se nakonec nedostavila. Ostatně já chtěla a byla jsem už i připravená - ale Sveneld mi ztropil scénu, protože se nechtěl z toho svého ohozu, ve kterém vypadá, jako hastroš, převléct. Když jsem mu oznámila, že v tomhle ho sebou nevezmu, chytil mě pod krkem - a to tak nějak doslovně. No uznej, že se asi kvůli blbce a jeho pošahaných nálad nenechám zabít. Takže jsem ho holt nechala jít a sama zůstala doma. Každopádně jsem ti ochotná to vynahradit, takže až budeš mít čas, stav se. A klidně sebou vezmi nějaký ten obraz, koupím ho. Když jsem nemohla podpořit tvé umění svou přítomností (děkuj za to Sveneldovi) tak to udělám takhle. Isabella. Upřímně? Doufám, že si ta sova pohne. A tím myslím, jako že opravdu pohne. Na pečetění dopisu nemám čas, takže jej jen zajistím, aby se sám neotevřel, nadepíšu Sašiným jménem a připevním sově na nohu, načež sovu vyhodím z okna do padající noci. Tohle bych měla. V hale už na mě čeká luk i pásek na němž je připevněn toulec s šípy. Velká výhoda lovu z koně je totiž ta, že jej nemusím nosit na zádech a šípy mohu vytahovat přímo od pasu. Zkušeným, léta prověřeným pohybem zkontroluji tětivu, zlehka ji natáhnu a pomalu opatrně a s citem vracím zpátky. Ignoruji jednohlasý řev obou babiček, kterým evidentně myšlenka, že půjdu takhle na noc lovit, vadí a jdu ven. Kde už sedí oba psi, lovecké, očarované obojky, bezpečně na krku a stojí plně ustrojený Diamond. Zaženu myšlenku, že jsem si možná mohla říct vyloženě o Dianu. Oba jsou srovnatelně dobří. On je o něco rychlejší, ona má jistější krok. Když nasednu na koně a mávnu na psy, oba se poslušně zvednou a vydají za mnou. Zhluboka se nadechnu nočního vzduchu a cítím, jak ze mě všechen ten vztek opadá, když pode mnou kluše kůň, vstříc lesu. Mám spoustu času, než se Sven vrátí. Spoustu času. A v noci je v lese tolik zvířat. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Sašo?" Protože nikdo jiný to být nemůže. "Pojď dál." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Po tom tanci mám pocit, že jsem z Veverky viděl už vše, tak moc nezírám, jenom ji normálně sjedu pohledem, když se výhled na něco pěkného nabízí. A hlavně mě zajímá, jestli si fakt nechala přidělat ten piercing. Doopravdy, nebo kouzlem? Bundu jsem odložil při příchodu, protože vevnitř je teplo, aby paničky mohly ukazovat svoje hříšně drahé šaty. "Ahoj." Po hádce s Bellou, která proběhla ani ne před půl hodinou, zrovna nemám chuť hned koketovat s jinou ženskou, když mám poslední dobou dojem, že ženské jsou opravdu veškeré zlo světa, jak říkají moudří muži. Ale jsou dobré na šukání, to jo. Tedy některé. Takže se na Veverku nesnažím hned zapůsobit, jako bych to dělal jindy. "Vypadá to, že jste si se Sašou padly do oka," pousměju se přece jen trochu. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Automaticky se zarazím a rukama si zakryju odhalené poprsí, když slyším mužský hlas. Mohlo mě napadnout, že mě třeba bude chtít vidět, když mi to tady vlastně dohodil. "Dobrý večer-" vyblekotám ze sebe rozpačitě a snažím se natočit nějak tak, aby mě pokud možno nemohl okukovat. Nemám tedy moc odvahu jej odsud vyhodit, když mi to zařídil, takže nic o tom, že by měl vypadnout a počkat, než se převleču, neříkám. A on si chce evidentně povídat. No super. Zcela běžně takhle konverzuji s lidmi, polonahá. "No, stavila se pro mě včera." Odpovím nakonec. "Je - je moc milá." Měla bych mu poděkovat za to, že mě sem dostal? Teď? Nešlo by to... já nevím, v nějakou příhodnější dobu? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "A já si říkal, jak tě Saša donutila vylézt na pódium nahou. Musel jsem tě jít zkontrolovat, jestli tě třeba nezdrogovala, nebo tak." Jelikož ke mně Veverka stojí víceméně zády, když mluvím, dívám se do zrcadla před židlí, abych kdyžtak zachytil její pohled nebo výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Vy se staráte o mé bezpečí?" Jeden by si totiž řekl, že mě prostě sehnal, ať už to tedy udělal z jakéhokoli důvodu, a dál se o to starat nebude. Je jedno, jestli šlo o dobročinnost, nebo prostě něco takového Saša stejně předem potřebovala a já zrovna byla v pravý čas na správném místě a nebo.... ... a nebo se mu třeba líbím? Jako doopravdy líbím? Bylo by to vůbec možný? No asi i bylo, uvědomím si s lehkou stopou hořkosti. Protože i podle toho, do čeho se oblík, má narozdíl od všech ostatních tady, rád obyčejné a laciné věci. Třeba holku z chlívku. Přesto se, navzdory tomu, že je to vlastně docela smutné, neubráním úsměvu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale pokud si to chce myslet... nechám ji u toho. Je to pro mě výhodnější. Kor když se usmívá! Takže roky trénované lhaní přijde vhod. Tohle je vlastně nevinná lež. "Samozřejmě. Přece bych tě nenechal napospas zbohatlíkům, když jsem to byl já, kdo to zpískal. Nevím, jestli jste se Sašou nějak domluvené, ale kdyby neměla čas, můžu tě i přemístit domů." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Zatím domluvené nijak nejsme," přiznám. Pravděpodobně jsme to chtěly řešit "až to bude aktuální." Takže někdy ke konci vernisáže, nebo v průběhu večera. Nebo možná zítra, nevím, jak dlouho si mě tady vlastně plánovala nechat. "Ale byl by jste moc hodný." Připustím. Ono čím dřív přijedu domů, tím míň budou mít rodiče strach. "Mohl byste-" osmělím se nakonec, "- mi podat tu košili, tam z věšáku?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Uvidíme. Mohl bych přece jen jít za Mášou, ač to pro mě znamená jisté ponížení, že já, ženatý chlap, co může mít na každém prstě deset holek, musím do bordelu. Navíc mě to uspokojí jenom na chvíli, protože Máša je herečka. Dobrá, ale herečka a kurva. Což už jaksi není to, po čem toužím. Otočím se a natáhnu se pro košili. Tak to má být, Veverko. Hezky mě požádat... A nenutit mě do něčeho, co je mi proti srsti. Prý abych nedělal ostudu...! Ty vole, Svene, NEMYSLI NA TO, nebo si zkazíš večer. Sledovat stydlivou Veverku je lákavé, ale na podobné se musí jinak. Nemám žádný plán a chci si ji nechat v záloze jako budoucí zpestření večera/večerů. Takže ji nesmím vyplašit. Proto na ni počkám přede dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Takže když odejde, dojdu si pro zbytek věcí a obleču se. Pak vyjdu a s jemným zájmem zjistím, že na mě stále čeká za dveřmi. Dělám mu tedy garde, když mu vyhořel doprovod? Nebo je to nějaká z takových těch "věcí cti," získat si pro sebe tanečnici - a prostě se chopil příležitosti? No, spíše asi to první. Zase jsme u toho, že nevypadá, že by si potrpěl na nějakou image a nedejbože jej zajímalo, co si o něm myslí ostatní. Už z těch znechucených pohledů některých dam ve večerních toaletách je docela patrné, že tohohle chlapíka jejich názor zrovna nesere. "Co teď?" Zeptám se jej nejistě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Teď se půjdeme kouknout na ty její výtvory, ne?" Nenabídnu jí rámě, jsem vlastně rád, že to po mně nevyžaduje. Chci si chvíli užít té nekomplikovanosti. Aristokrati pořád něco očekávají. Já jsem ze střední třídy a... no, Veverka je asi ještě níž. Nevadí mi to. Lidé v místnosti korzují okolo obrazů, nebo spolu ve skupinkách mluví. Sašu zahlédnu na druhém konci sálu. Ona se s tím pavím límcem a modrou hlavou ani moc přehlédnout nedá. Je v nějakém kroužku společně se sponzorem, jehož jméno jsem vlastně ani nepostřehl. Místnost je nasvětlená netradičně. Magické světelné bodovky ozařují hlavně obrazy. Ne že by ve zbytku sálu byla tma, ale není to to klasické jasné světlo. U jedné stěny je švédský stůl, kam dřív nebo později zamířím, protože si při pohledu na jídlo uvědomím, že jsem se doma dost zabral do práce a nic moc nejedl. Tak to vezmu tou kratší stranou k němu. Sašino téma je Anatomie, jak říkala. Tyhle obrazy jsou tedy realistické a jejím způsobem i dekadentní. Buď je to vyloženě detail na nějakou část těla, že člověk musí přemýšlet, co to vlastně je, nebo je to o něco komplexnější a ta část, kterou chtěla zdůraznit, je v rámečku a namalovaná jasně, zbytek obrazu je v hodně tmavších barvách. A postupně se odkrývají jednotlivé vrstvy. Kůže, svaly... pak jsou tam jen kostlivci. Konkrétně tohle je kostlivec, který zezadu souloží ženskou. No... ne že bych věděl, co tím chtěl umělec říct. U stolu s jídlem se pak zastavím, a abych šel Veverce příkladem, něco si vezmu. Mám hlad, sáhnu po prvním, co tam je. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ignoruji menší zvířata - a vzhledem k tomu, jakým způsobem mám očarované psí obojky, jsou je, navzdory dychtivosti, zračící se jim v těch velkých, kulatých u kořenů dlouhých čenichů posazených očích, nuceni ignorovat i Rhys a Rickard. Pokud se přeci jen odváží jít dál a nadehnat mi zvíře bez mého povolení, končí to obvykle tichým, bolestným vykvíknutím a tím, že se pes zase zařadí za zadek koně. Příliš toho nevidím, co si budeme povídat. Ve stínu lesa je jen málo platné, že je poměrně jasná noc a někde nad korunami lesa svítí měsíc. Na místech, kde měsíční paprsky neproniknou, svítím koni pod nohy hůlkou. Jen drobným proužkem světla, protože se nechci dostat do situace, kdy budu muset zhasnout a díky předchozímu oslnění nic neuvidím. Líbil by se mi třeba osamělý kanec, nebo podobné noční zvíře. Prostě něco většího, co by mi za to stálo. Sice se ve mně má sadistická část třepe stejně, jako se třepe Rickard, kdykoli zacítí pach kdejakého přiblblého zajíce - ale já odsud dneska nechci odejít bez pořádné trofeje. A krve na rukou. A s tím mi nějaká malá liška, nedejbože zajíc, nepomůžou. Ti jsou tady na rekreaci. Na frustraci by to chtělo... Zlatavý záblesk mezi stromy upoutá mou pozornost. Vím, co to je. Magický noční jelen, sivicus. Tady dolů se jich zatoulá ze severu jen pár. A jen občas. A je je problém ulovit vlastně... všude. Protože se objevují, se svým obrovským parožím a svítícími znaky na srsti, jen v noci. Šíp založený, uši našpiclované, sleduji zdálky každý jeho pohyb. Jsem proti větru, mám jasnou výhodu. Jen nesmím ve ztichlém lese udělat chybu. Takhle na dálku jej strefit nemůžu. Ve dne, možná. Možná a ještě špatně - musela bych jej dorazit. přestože jeho srst jemně září, noc zkresluje. Musím se dostat blíž. Mohla bych sesednout a nechat tady koně. Připlížit se po svých a vše vsadit na jednu jedinou ránu. A nebo bych jej mohla záměrně vyplašit, hlídat si, kudy prchá a hnát se za ním. Od toho taky ty psy mám. Když jej doběhnu, mohu se jej pokusit střelit. A pokud to nevyjde napoprvé, zvládnu to ještě párkrát, než to Diamond vzdá. A psi taky. Dost možná to dřív vzdá ten jelen a oni po něm skočí. Myšlenka na trofej, kterou ještě nemám a netušila jsem, že ji kdy v dohledné době mít budu, mě pobídne kupředu. Teď, zatímco posílám psy gestem ruky na okolo a ukazuji jim kořist, načež pobízím koně do cvalu, nemyslím na problémy svého reálného života. Nemyslím na Svena, který mě štve, nemyslím na dítě, které dost možná ohrožuji. Mám před očima jen svou zářící trofej. S nádherným, rovnoměrným a zdravým parožím. Vidím jej viset v atriu lovecké chaty. Na čestném místě. Zbytek vyčiněné kůže pak někde, kde bych si mohla užít toho, jak v noci svítí... |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Upřímně si nedovedu představit, že bych si doma vyvěsila třeba zrovna ten obraz, kde souloží kostlivec... a asi z něj měla radost, kdykoli bych si vzpomněla, kolik vlastně stál. Nakonec jsem ráda, že mě vzal k jídlu. Tedy i přes to, že spoustu věcí tam jsem v životě neviděla a minimálně polovinu bych ani nedokázala pojmenovat. S lehce stydlivým výrazem si naberu cosi, o čem soudím, že by to mohl být nějaký cizokrajný sýr s kořením a nějakou zeleninu. "Vy... se vyznáte v umění?" Zeptám se nakonec. "Máte doma nějaké... tyhle obrazy?" Protože z útržků hovorů, které slyším, mi přijde, že tady každý tak nějak řeší co kde a od jakého umělce kdy koupil... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A spolknu poznámku "moje žena tvrdí, že mám příšerný vkus". Protože o NÍ se mi fakt mluvit nechce. Před potencionální milenkou - protože jo, Veverka je pěkná - nebudu mluvit o své ženě. "Ale mám doma nějaké obrazy." Konkrétně dvou bábi... které asi budou stát na Bellině straně, což mě ve výsledku sere. "Ale ty Sašiny mi přijdou... hm, zábavnější. Podívej se, jak se někteří z nich tváří," šeptnu skoro spiklenecky k Veverce a nenápadně kývnu hlavou do sálu, do kterého stojím bokem. "To za to stojí, ne? Samí nóbl idioti a jejich paničky... Jo, Saša chce v kouzelnické společnosti udělat takovou malou uměleckou revoluci, ale jinak si myslím, že by byla víc rebelská a netokala tam s bandou kravaťáků. Pamatuju si ji ještě jako holku, která se v Moskvě před kouzelnickou akademií umění zapálila společně s tím, co kouzelníci považují za krásné obrazy. Aby dala najevo svoji nevoli." Pokrčím rameny. Nebyl jsem u toho, ale viděl jsem titulek v novinách a taky slyšel tu její potrhlou historku. Vím, jak to bylo doopravdy a... no, je to v zásadě nudnější, ale zároveň vtipnější. Slíbil jsem, že nikdy neřeknu, jak to bylo doopravdy. Ani nevím, jestli to řekla Belle. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Ale chtěla bych někdy mít tolik peněz, abych si mohla dovolit je za takovou blbost, jako je namalovaná vyloupnutá oční bulva v dešti, vyhodit, no jen co je pravda. Umělecká revoluce mě moc nebere, protože nevím ani, jak umění vypadalo doteď. Máme doma v dřevěném rámečku takovou jakousi krajinku, kterou maloval jeden chlapík z vesnice. Máma ji moc chtěla, tak jsme ji vyměnili za půl kozy. Jsou tam hory a na nebi lítají nějací ptáci, kteří se občas hýbou. A tím mé povědomí o umění tak nějak končí. Pak vím, že řezník má doma na několika obrazech prasata a krávy a drůbež... "Hm," odpovím tedy zamyšleně. Tohle asi nebude mé téma. Vlastně nic nebude mé téma. O čem se s ním chci asi tak bavit? Co jsem si myslela? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nechce se mi tu s ní poflakovat a mlčet a vlastně ani doopravdy nechci korzovat. Se Sašou jsem se už viděl a řekl jí to o Belle... přibližně vím, do kolika bude tohle mecheche trvat, tak se sem přinejhorším můžu vrátit. "Co takhle odsud vypadnout?" nadhodím jen tak. "Stejně tomu ani jeden nerozumíme. A pokud ti Saša bude něco chtít, pošle sovu. Nebo to vyřídím já." Nechci, aby teď šla za ní s tím, že odchází. Chci zmizet spontánně, jen vyjít do haly, popadnout bundu... Jo, tak to je nejlepší. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Pronásleduji vyděšené, výstražně štěkající, jak už to má vysoká ve zvyku, zvíře lesem. Oči rozšířené, dech zrychlený. Jen velkým sebeovládáním, nacvičeným za pár let sportovního lovu přiměji ruce, aby se na luku netřásly. Kůň si řeší trasu sám. Ví, co má dělat, takže vlastně nepotřebuji ani držet otěže. Se šípem stále založeným, čekám, na nejpříhodnější okamžik. Až budu dost blízko, abych strefila místo mezi lopatkami. Nebo si jelena nadeběhnu tak, že mi odhalí svůj bok. Protože psi se ode mě zase oddělili a dobře vědí, odkud vyskočit, aby přinutili sivica změnit trasu, skočit do jiného směru. Mimoděk se rozhlédnu, kde jsou, protože v tuto chvíli už většinou vyskakují z houští, každý z jedné strany, když se odkudsi ze tmy ozve bolestné zakničení. To, že jsem v pěkném průseru si uvědomím dost možná až příliš pozdě. Protože hned poté následuje několikahlasý štěkot. Který mě děsí natolik, že nechávám jelena jelenem, chytám zbraň do jedné ruky a druhou prudce trhnu za otěže, abych koně otočila pryč. Ne, že bych jej musela příliš pobízet. Je to dobré zvíře a prokázala bych-li trochu rozhodnosti, určitě bych jej přiměla proti smečce... čeho vlastně? ... naběhnout čelem. Jenže já mám tušení, o co jde. Co mi mohlo tak snadno psa zabít. Co jelenovo "štěkání" přivolalo. Kdybych nebyla tak zaslepená touhou ze sebe dostat ven frustraci, určitě by mi došlo, že mám být opatrnější, protože nejsem jediným nočním lovcem v tomhle lese. Tyhle potkat nechci. Jenže příroda se neptá na to, co chceme a nebo ne. Takže než se nějakým způsobem vymotám i s koněm z roští, které mi stojí v cestě a ohlédnu se přes rameno, zasvítí na mě ze tmy šestery oči. Mohu jen děkovat za to, že mám šíp založený. Zatímco pode mnou kůň capluje a snaží se vystresovaně z úponků vyplést, jeden z divokých tříhlavých psů mu skočí po boku. Snad je to reflex, snad štěstí, ale podaří se mi natáhnout a do jedné z hlav ten založený šíp bez pořádného míření vyslat. Ono není moc jak a kde mířit, mám tu svini přímo u nohy. Zvíře zařve. Vlastně obě, protože mi to koně chytilo drápem. Což jej paradoxně pobídlo k většímu výkonu, takže se skokem dostává pryč a prchá. Zbraň pouštím a snažím se marně, držíc se sedla, nahmatat hřívu, kterou tenhle kůň prostě nemá. To, kam se poděl MŮJ druhý pes, to neřeším. A začnu řešit, až budu mít třeba pocit, že z toho vyváznu živá. Na jedné z rovnějších částí lesa pak vytáhnu zpod loveckého kabátku hůlku. Nechávám koně prchat hlava nehlava a občas, když zakopne, se modlím, aby doopravdy nespadl. Nebo abych nespadla jen já sama, protože obojí by bylo stejně problematické. Několik nepříliš jemných pohybů, které mnou škubnou, mě pak přesvědčí, že ježdění na koni je v mém stavu a při podmínkách, jako jsou tyto - poměrně bolestivou záležitostí. S tichým zakňučením zatnu zuby, z očí mi vyhrknou bolestí slzy a jednou rukou svírám hůlku. Přijde mi to jako věčnost, pořád mám pocit, že za sebou slyším spoustu uštěkaných a vyjících hlav, když kůň vystřelí z lesa a skrze měsícem osvětlené pastviny z posledních sil cválá k hraničnímu kameni, který je opatřen ochranou proti divokým zvířatům, které by nám mohla v noci útočit na koně. Chrčí vyčerpáním a prožitým stresem. Pak už mi všechno tak nějak splývá. Napůl sesedám a napůl se hroutím na zem. Snažím se třesoucímu se, zpocenému koni pomocí zmuchlaného kabátu neodborně a dost nepochopitelně, zastavit krvácení z rány na boku, která se během útěku ošklivě rozšklebila. Jeho krev, tekoucí mi po chvějících se rukou. Slzy, stékající mi po tváři. Nějaké kouzlo, jímž jsem bok nakonec provizorně ošetřila, když jsem si vzpomněla, že vlastně umím taky čarovat. Krev na mých rukou - tak, jak jsem vlastně chtěla - ale jinou, než tu, po níž jsem toužila. Prázdné obrazy v hale. Matné si uvědomění několika drobných vlastních ranek od větví. Drobnou, vlezlou bolest v podbříšku. Jak si celá zakrvácená a s brekem lehám do postele. Effii, něco pištící a sundávající mi boty. Effii, která se mi asi snaží nějak pomoct. To, jak vřeštím, aby kurva vypadla. Hůlku, která tiše klepne o podlahu, když mi vypadne z třesoucí se ruky a spadne na střepy předtím rozbitého zrcadla. Další záchvat pláče. A pak... pak už si nepamatuji ani ty útržky. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Tak jo - pokud ji to nebude vadit-" připustím a chvíli ji pozoruji. "No, asi ji to vadit nebude." Však je v obležení obdivovatelů, snobů a sponzorů. Určitě si ani nevšimne, že nějaká malá holka, která už ostatně udělala to, co se po ní chtělo, zmizela. A platbu se mnou určitě nějak vyřídí. Doufám. Navíc tady sebou vlastně nic nemám. Kromě hůlky, kterou mám u sebe. Saša, když mě vyzvedávala, říkala, že si sebou nic brát nemusím a všecko mi dá. A to, že jsem svoje původní oblečení vyměnila za tohle - to mi ani nevadí. "A kam půjdeme?" Zeptám se, když jej následuji. Nevím totiž, co si představit pod pojmem "někam vypadnout." Jestli chce jít domů, nebo někde, kde budou... normální lidi. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Napadlo mě, že bys třeba chtěla vidět město, kde jsi vystupovala, ne jen jednu budovu," řeknu dřív, než si uvědomím, že prohlídkou Novgorodu jsem víceméně začínal i s Bellou. Ta paralela mě rýpne pod žebra. Radši se nadechnu vzduchu prosyceného vodou. Zobrazit SPOILER  Nižnij Novgorod svítí do tmy tak, jak si malá vesničanka asi nedokáže ani představit. Trochu nostalgicky se zahledím na panorama, protože se nacházíme u nějakého podniku na kopci. "Ale jestli bys raději domů, tak řekni." Zas ji tu nehodlám tahat, pokud o to nestojí. Procházet se v noci po městě a pak někam zapadnout můžu i sám. Popravdě jsem se do Novgorodu nechtěl moc vracet, aby mi to nezačalo chybět. Mám rád svůj klid, ale jen do určité míry. Možná proto se s Bellou tolik štěkáme (když pominu její hormonální - doufám, že hormonální! - výkyvy)... protože jsme jenom spolu, a i tehdy nemáme moc co společného na práci. Nemůžu ji ani pozvat na skleničku, protože je těhotná, vlastně cestování je teď úplně mimo mísu. Přemístit se nemůže a z Letaxu asi bude zvracet. Podle toho, jak se rozhodne, se s bundou přehozenou přes rameno buď vydám do ulic směrem k nábřeží, nebo ji přemístím k hospodě, kde vystupovala, protože stejně nevím, kde bydlí. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Ale jestli bys raději domů, tak řekni." "Ne, ne. Rozhodně ne," odpovím překotně a nevím, kam se dívat, jako první. Něco takového jsem doopravdy ještě neviděla. "Já.. jsem ráda, že jste mě - tady vzal." Ale proč to udělal? Nudí se? Snaží se na mě udělat dojem? Je... je možné, že se mu líbím? Popravdě, už jen ta myšlenka, že bych doopravdy mohla zaujmout někoho, jako je ON. Zrovna já... Co na tom, že asi bude o pěkných pár let starší, než já? "Je to tady - moc hezké." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A Veverka se zářícíma očima, byť je to možná od pouličních lamp, vypadá docela pěkně. Rozhodně lépe, než když rozpačitě postávala v sále a nevěděla, co dělat, protože obrazy asi nejsou její koníček. Potom se pomalu vydám původně zamýšleným směrem, aby mi stačila a nemusela vedle mě poskakovat nebo popobíhat. "Třeba ses na vernisáži někomu zalíbila a dostaneš v nějakém podobném městě nebo tady práci. Možná zase nějakou jednorázovou, ale je potřeba o sobě dát vědět. Rozhodně je to lepší, než když sebou plýtváš na ty chlapy u nás v hospodě." Vlastně ani nevím, proč mi tolik záleží na tom, aby Veverka utekla z Kavkazu. Možná proto, že já sám jsem tu nakonec přivázaný? Svým způsobem... "Kde ses to vlastně naučila? To tancování." Řekněme, že to není standardní skill dívek, co znám. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Odpovím s pokrčením ramen. Bylo by to hrozně hezké, ale popravdě je dost možná lepší si nedělat plané naděje. "I kdyby to bylo naposled, co tu jsem, jsem ráda, že jsem se mohla někam podívat." Spíše zapřemýšlím nahlas, než že by to měla být opravdová odpověď. "Kde ses to vlastně naučila? To tancování." "Tady a onde," odpovím s pokrčením ramen. "Teta svého času tancovala pro nějaké mudly kdesi ve městě. Dokud byla mladá a hezká. Tak mě to učila, když jsme byly na pastvině a celé dny se nic moc nedělo. Má takový malý bubínek, který si brala sebou,"odpovím. Ono, je to kruté - ale tak to už je. Teta zestárla, už to není to, co bývalo - a tak zase pase kozy. Tanec není práce na celý život. Popravdě, teta ani moc nesouhlasila s tím, abych šla doopravdy někam vystupovat. Říkala mi, že toho jednou dost možná budu litovat a akorát budu zklamaná a smutná. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Takže je asi mezi námi nějakou dobu ticho, protože uvažuju nad tím, na co bych se jí zeptal, když její život se točil jenom kolem pastvin a kozy - ty čtyřnohé - nejsou zrovna věc, která by mě zajímala. Tak hrábnu do bundy, cvaknu zapalovačem, protože nechci na ulici plné mudlů vyvolávat zbytečnou pozornost, a zapálím si. Sice nepiju... ale není, může bejt. Dost možná to mám dneska v plánu, ještě se uvidí. Asi nekouří, kde by to u nich ve vidlákově vzala, ale stejně jí nabídnu. Tady jsem chodil běhat, když jsem tu bydlel. Z nábřeží, kam jsme se vydali, je pěkný výhled na Volhu a velký most. Tu a tam potkáme nějakého mudlu nebo dvojici, někoho se psem. Nevnímám je, je to tu normální. Není zas tak pozdě a je sobota. Když se z parku napojíme na ulici, připomene se hlad. Rozhodl jsem se zmizet vlastně dřív, než jsem se nacpal. A radši si dám nějaké pořádné jídlo v klidu, než tam postávat. "Máš hlad?" Veverko, doufám, že se rozpovídáš, jinak to bude fakt smutnej večer. Nějak nemám náladu jít lovit, byť v sobotu by to byl velice úspěšný lov. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Nejsem si ani jistá, jak se k němu chovat, což vlastně pramení z toho, že si nejsem jistá, co chce. A taky, že nevím, co je zač. "Máš hlad?" "Trochu," přiznám nakonec. No - když mě chce vzít na jídlo a vidí, že u sebe kromě hůlky nic nemám - tak bych byla blbá, abych ho odmítla, ne? Ještě tady, ve městě. Jak to asi bude v hospodách vypadat? Něco mi říká, že ne tak, jako v sousední vesnici. "Proč vlastně žijete na venkově?" Zeptám se pak, zatímco sleduji lampami osvětlenou řeku. Protože mě to zajímá. Mohl by být ve městě, určitě ano. Proč si vybral ten hnusný vidlákov? V čem tam vlastně žije? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Minimálně proto, že tady mají na stole ubrus. "Protože jsem vůl a nevěděl jsem, do čeho jdu," věnuju jí křivý úsměv a před vchodem típnu cigaretu. Bella sice někdy tvrdí, že jsem buran, ale já se umím i hecnout, když se mi chce. Bábi Síf na některých věcech trvala, já je v průběhu let mnohdy vyignoroval, protože se mi nechtělo a nikdo nade mnou nestál. Ovšem pokud se nejedná o nějaké nebezpečí jako tenkrát v Morgantown, kde jsem prostě chodil první, většinou jí ty dveře otevřu. Což udělám i teď pro Veverku. Jak jsem říkal, pro civilizovaného člověka je to normální, ale kdo ví, co vše Veverka viděla mimo ten náš pajzl. Je tu čisto, na stole ubrusy... Vedu ji ke stěně, kde jsou jakési kóje. Vždycky jsem sedával tu, abych měl klid. Je to kouzelnická restaurace (kurva, a já si zas musím vzpomenout na strejdu), takže nám vzduchem hned připluje menu a po nějaké době i očarovaný zápisník s brkem, protože servírka je... no, řekněme netradiční. Je to totiž duch. Jak jsem v průběhu let zjistil, tak zde v tomhle domě strašila a majitel byl naštvaný, že mu kazí kšefty, tak se s tímhle poltergeistem domluvil a dal mu práci. Proto taky dokáže pohybovat věcmi, protože je to trochu jiný typ ducha. "Á, privět, Svene!" Ne, fakt by člověk na první pohled neřekl, že tohle málem přivedlo hospodu na mizinu. Je to obyčejná holka oděná do šatů z nějakého... nevím, 18.? 19.? století. Asi nebyla úplně chudá, ale to je teď jedno, když je mrtvá. "Tak co to bude?" Podívám se na Veverku, čekám, že začne. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro No, zase další věc, kterou nechápu. Asi nebude poslední. A není ani první. Věnuji mu úsměv, když mi otevře dveře a projdu dovnitř. Je opravdu milý! Následuji ho na místo, které sám vybere, je mi vlastně jedno, kde si sedneme. Bundu sebou nemám, jsem oblečená jen v košili, takže si na věšák nic neodkládám. Rozhlížím se kolem trošku zmateně. Oproti tomu, co znám, je to opravdu... trošku něco jiného. Však Sven do té hospody, kde jsem tančila, nejspíš chodí, tak tak nějak ví, jaký je to rozdíl. Jenže on je možná zvyklý. Já ne. Je tady čisto, relativní klid a žádná zvířata. Tedy, mám pocit, že nějaká ženská o kus dál měla pod nohama malého psa - jednoho z těch zbytečných, kteří k ničemu nejsou, pokud tedy nejste krysař - ale to je něco jiného, než kráva, čumící vám do oken. Když se k nám přiblíží duch, rozšíří se mi oči. Ne strachem, ale úžasem. Já ducha nikdy neviděla. Táta říkal, že jednu dobu bylo ve vesnici strašidlo, v domě starosty - ale nikdy jsem je neviděla. A tohle je... žena v šatech? Až se mi tomu nechce věřit! "Tak co to bude?" A pak se na mě on podívá. A já se zarazím. A mírně, nenápadně pokrčím rameny a bez hlasu zašeptám "já nevím!" Prostě asi budu potřebovat pomoct, protože se v tom, co tady podávají vůbec nevyznám. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Duch odpluje i se svým očarovaným zápisníkem k dalšímu stolu; jeden lístek s naší objednávkou už sám letí do kuchyně. Za chvilku nám dolevituje pivo a máslový ležák pro Veverku. Pokud by si tedy nedala ráda něco jiného. Vím, že tohle holky pijou a nechci do ní hned lít víno nebo taky pivo, když nevím, jak to bude snášet. Ale třeba by pak byla veselejší... no, uvidíme. "Od Evžena jsem slyšel, že prý chováte stříbrokozy. Jenom pro vlastní účely, nebo suroviny z nich i prodáváte?" Třeba se pak chytí, když konečně začnu mluvit o něčem jí blízkém. O tanci toho zas tolik nevím. Sama řekla, že se to naučila na pastvě... no, to není moc nosný téma. A kdybych získal pár ingrediencí, mohl bych si zase po dlouhé době vyzkoušet nějaký lektvar, který jsem ještě nevařil. Experimentování s tím proti kocovině nepočítám, tam jde o to, abych našel pár správných složek, jinak je příprava pořád stejná. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Když na stůl připluje máslový ležák, s úsměvem poděkuji. Zajímalo by mě, proč se o mě tak stará. Opravdu ano. Zajímá se o to, abych dostala další angažmá, vzal mě na jídlo - i když to mohlo být způsobené tím, že na té vernisáži prostě nechtěl být... možná jsem na něj doopravdy něčím udělala dojem? No, nevím moc čím - ale třeba by se mohlo stát. Pokud je nešťastný z toho, kde bydlí a zjistil, že vlastně bydlím docela blízko... "Od Evžena jsem slyšel, že prý chováte stříbrokozy. Jenom pro vlastní účely, nebo suroviny z nich i prodáváte?" "No, máme jich pár," odpovím a důkladně se napiji. "Snažíme se prodávat, ale odbyt není moc velký. Ani ve městě. Možná bychom potřebovali kontakt někde dál, kde jsou ceněnější, ale to nemáme," pokrčím mnohoznačně rameny. "My sami je nevyužíváme. Možná občas, na nějaký svátečnější oběd. Ale jenom maso. Kdysi jsme dělali i nějakou mastičku na záněty - ale nikdo ji moc nechtěl a doma ji pro sebe máme dost, takže už ji neděláme. Zrovna nedávno jsem kozlovi trhala ocas, ještě ho máme celý doma. Táta říkal, že ho možná vezme příští neděli na trh do města. Ale spíš, než tyhle věci, se tam prodává maso normálních koz. Těch obyčejných, nemagických. To se totiž dá prodat i mudlům, když není zbytí. Je jich víc," zahihňám se. A asi i víc žerou. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Hmm... a kdybych ten kontakt sehnal, dalo by se s tvým otcem domluvit, že mi jako protislužbu bude nechávat nějaké suroviny?" nadhodím zamyšleně, protože to konečně vypadá jako moje stará práce, což mě okamžitě donutilo zbystřit. V Evropě by mohlo být maso stříbrokoz docela výnosné a exotické. Suroviny z nich moc neprodával, protože ty si chci nechat pro sebe. Oleg Petrovič mě naučil pár triků. Hlavně vyrábět lektvary, jejichž složení zná málokdo. Protože pak budou chodit hlavně za mnou, když ho budou potřebovat. Kdo ví, třeba v budoucnu taky přijmu nějakého učně, aby mi pomáhal. Třeba nějakou pěknou holku... škoda, Veverko, že jsi tak strašně nevzdělaná. Asi bych si podepsal rozsudek smrti, kdybych ti ukázal kotlík a přísady. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Mám dneska asi celkově úspěšný den. Kromě toho všeho jsem ještě uzavřela rodině obchod, ze kterého by mohlo i něco být! "Musím se samozřejmě zeptat hlavně jeho, ale vzhledem k tomu, jak jsou poslední dobou prodeje k ničemu, tak asi nebude mít nic proti. K čemu vám budou suroviny ze stříbrokoz?" Zase se dostáváme k tomu, že nevím, co dělá - ale dost možná to už brzy zjistím! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jsem lektvarista," řeknu prostě. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Zamrkám a znovu si jej prohlídnu od hlavy až... no, k patě ne, protože sedí za stolem, takže asi k hrudníku a zpět. "To bych zrovna nečekala." Nevím proč, ale vždycky jsem si chlápky, kteří vaří doma lektvary, představovala takové nějaké bledé, hubené, neduživé - možná i nahrbené. Třeba to mám z pohádek a příběhů, které mi říkávali, když jsem byla malá, ale... no prostě tohle není to, co jsem si myslela, že uvidím, až jednou někoho takového potkám! "Takže vy - vy se živíte tím, že v kotlíku vaříte, hm... různé věci? Co třeba?" Ale musím uznat, že je to hrozně zajímavé. A doufám, že se můžu ptát! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A na to, že by mě lidi tipovali na něco jiného - nejvíc mě pobavil odhad, že jsem vymahač výpalného - jsem zvyklý. "Záleží na tom, co si kdo objedná. Masti, lektvary... Já nevím, z těch nejrozšířenějších a nejžádanějších třeba na nachlazení, hojivé masti na odřeniny a řezné rány, které se nedají hojit magicky - ty jsou většinou od magických tvorů, zvlášť pokud jsou jedovatí. Myslím, že bych se i rozpomněl na Růž..." řeknu zamyšleně. "To je mast, kterou si holky vtírají do tváří, aby byly pro muže atraktivnější. Její nevýhodou je, že jak s tím jednou začnou a chlapa na to uloví, měly by to používat už pořád, protože pak bude rozdíl tak markantní, že by ho mohl vyděsit." Nad tím se uchechtnu a napiju se piva. A už nám nesou polívku. Teda... levituje sem. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Zeptám se, zatímco si beru do ruky lžíci a začínám jíst. "Jako tu Růž? Bych se bála, že mi dojde a nebudu moct sehnat novou, nebo tak - a pak by někdo poznal, že jsem ohyzda," uchechtnu se. "Jak to funguje? Teda kromě toho, že mi to tím stylem "jednou se to zkusí a musí se to brát pořád" připomíná takové ty malé zelené houby, které jeden chlapík z vesnice pořád hledá v lese. Co by se třeba stalo, kdyby to použila fakt krásná ženská? Nebo chlap?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A tak samozřejmě, že to dělaly tak, aby na tom profitovaly, v tom je ta podstata!" Jakmile jsem u svého tématu, úplně jsem ožil. Že mám během kecání i jíst, si uvědomím, až když Veverčina lžíce cinkne o talíř. "No, dost možná by to působilo docela krutě. Ne jako lektvar touhy, každopádně by byla tak přitažlivá, že by se za ní chlapi táhli jako psi a otravovali ji, dost možná ji i... no, znásilnili." Pokrčím rameny. "Ale to už není mastí, ale lidma." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Taky by to mohly používat děvky," protáhnu zamyšleně během jídla. "Protože pokud jsou jenom na jednu noc, tak už nikdo nepozná, že jsou vlastně doopravdy šeredné..." Až potom si uvědomím, že uvažuji vlastně nahlas. Takže se to pro jistotu pokusím rychle uhrát na... asi vtip? "Zkoušel jste to někdy distribuovat do nějakého bordelu?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jo, o tom jsme uvažovali, když jsme probírali tenhle lektvar. A myslím, že nějaké to dost možná používají. Hlavně ty luxusnější, kor když už mají najeto." Veverka se zatím ukázala, že jí nebude vadit, když budu mluvit, jak mi zobák narostl, a proto se nepokusím to zakrýt žádným eufemismem. "Ale ono je to poněkud drahá sranda. Ve středověku bylo pár surovin, co se tam používá, dostupnějších, ale růžovka, jak se říká živočichovi, z nějž se dostává podstatná část lektvaru, je vzácná. Dost možná i pod ochranou, takže se shání mnohem hůř. Nevím, to si teď z hlavy nepamatuju. Asi jsou státy - třeba Čína - kde to normálně prodávají a kašlou na ochranu. Oni kašlou tak nějak skoro na všechny zákony." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro O státech a zákonech vím nicméně prd. Zase. Vždycky si už začnu připadat, jako že bych o něčem dokázala mluvit a řešit to - a pak přijde s něčím, co je úplně mimo moje chápání. Já se totiž třeba nikdy s žádným Číňanem nesetkala - a vím prostě kulový o tom, co se dělá a nedělá v Číně. Na druhou stranu mi to aspoň řekl, takže si přijdu o něco málo chytřejší. Většinou se nemám k těmhle informacím, jak dostat. "Takže bordel asi nehrozí," ušklíbnu se nakonec a skloním se zase k polívce. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pokud má nějaké další dotazy, klidně se ní budu bavit. Taky ale musíme jíst, když jsme sem přišli na jídlo, tudíž na chvíli zavládne u stolu ticho. A pak jí objednám další pití, jestli má dopito. A sobě taky. Večer už docela pokročil, a dokud je Veverka při chuti, je mi to jedno. Jasně jsem dal najevo, že pokud bude chtít, ať si něco dá. "Chceš se ještě projít, nebo tě už mám vrátit panu otci?" zazubím se na ni o pár piv a máslových ležáků později. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Když ho tak poslouchám, přijdu si svým způsobem dost nevzdělaná. Nevím o světě tolik věcí. Někdo se prostě má, když jej naučí leccos na škole! Například mě překvapí, když dojdeme na nějaký lektvar, kde se používají rohy z jednorožců. Že fakt existují. Myslela jsem si totiž, že ne. Byla jsem o tom v zásadě přesvědčená, i když sestra pořád básnila, že o nich četla nějakou knížku a že určitě jsou. Někde na světě. "Chceš se ještě projít, nebo tě už mám vrátit panu otci?" "Pokud mě vrátíte domů v pořádku... je asi jedno, v kolik," pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Otázkou ohledně očí stříbrokoz mě dostane. Dokonce tak, že slíbím, že se doma podívám a zjistím to. Kdo ví, třeba to oni používají do lidového léčitelství? Někde to mohla zaslechnout. Podobná ústní lidová slovesnost je mnohdy doslova pokladnice, protože navzdory tomu, co si Bella myslí, ne všechno najdete v knihách. Potom se s Veverkou ještě trochu projdu, aby jí slehlo a nebylo jí tak blbě, až se budeme přemisťovat. Nakonec ji zase chytím za ruku a s prásknutím zmizíme. Objevíme se poblíž Evženovy hospody. Je už noc, takže ji následuju až domů. Řekl jsem, že ji vrátím v pořádku. I když byl nebyl proti, kdyby se mi tu v lese dychtivě nabídla - to bych jí ublížil jenom tak, jak se to ženským líbí. Jelikož mi hlavou bleskne takhle myšlenka, kus jejich chalupy, ve stínu stromů, ji přitisknu zády na kůru stromu a tvrdě políbím. Držel jsem se zpátky až sem, abych byl nucen to utnout, protože její rodina je až příliš blízko. Jo, je to lákavý adrenalin, ale... Abych si ji zaháčkoval, jenom jí ukážu kousek toho, co by mohla mít. A ona pak třeba přijde za čas sama. Bella mě stejně sere, neváží si toho, co doma má. Protože jakožto rozmazlená panička si myslí, že může mít všechno a o nic nikdy nepřijde. Možná jsem neměl tak brzy souhlasit s chomoutem. Jakmile mě má jistého, bere mě jako samozřejmost. Odtáhnu se od Veverky stejně náhle, jako jsem se k ní přiblížil. "Dobrou, Veverko," zašeptám a otočím se k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Protože se asi ani není čeho bát. Vypadá doopravdy v pohodě. Bála jsem se, že bude třeba povýšenecký, nebo že já budu brána jako drzá, když se s ním budu chtít bavit - cokoli. Ale není to pravda. Úplně normálně s ním můžu mluvit o čemkoli. A vzhledem k tomu, že bude asi bohatý, ač to nedává najevo, ani si nepřijdu, jako parazit, nebo tak něco. Je ochotný, tak co už. U hospody mu řeknu, kudy domů. Cesta je to ještě na asi další půl až třičtvrtě hodiny, ale alespoň rozchodím ten hnusný pocit po přemístění. Ukážu mu, kde bydlím. Doma už se nesvítí. Než mu stihnu poděkovat za hezký večer, přirazí mě ke stromu a políbí. Vlastně jsem to čekala - jestli mi dá nebo nedá pusu. Nechám se líbat, obejmu jej okolo krku, vlastně si to docela užívám - co si budeme povídat, Sven je opravdu krásný chlap. "Dobrou, Veverko," "Dobrou," Odpovím mu. Nevolám jej zpátky. I když bych možná chtěla. Říct mu, aby ještě nechodil. Ale po první schůzce - no, ta pusa stačí. Už tak to možná bylo... moc. No a nebo nebylo! Chtěl mě políbit a já to chtěla taky, tak nevím, co bych měla řešit. Sleduji jeho mizející záda, načež se otočím a jdu domů. S úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na rozdíl od někoho, že, Bello. Vejdu do baráku, kde je podezřelé ticho. Tedy... Nastražím uši a zaslechnu kvílení a fňukání skřeta. Jo, na to mám teď v noci kurva náladu! Na chvíli si říkám, že bych se mohl zdekovat za Benem nebo Carlosem a pár dní se neukázat, vykašlat se na to. Jenže když je Bella doma, skřet většinou nefňuká. To jenom když je se mnou. Vydám se tedy nahoru po schodech. A ve dveřích ložnice, odkud se štkaní ozývá, zůstanu na chvíli stát jako opařený. Kdyby okolo baráku nevisela kouzla, která sám obnovuju a kontroluju... Prvně mě napadne, že se sem přece jen někdo dostal. Paranoia zahlodá. Někdo mě mohl vidět v Novgorodě. Někdo, kdo neměl. Pak se uklidním, protože racionálně vím, že to není možné. Nemají ani tušení, kam jsem zmizel. Většina (snad) ani neví, že mám ženu. Navíc jsem nebyl zas tak velká ryba. Ovšem lidi jsou různí a určitě by se našlo pár těch, kteří by mě chtěli pocuchat jen tak, z osobní antipatie. Však já je taky. Přelétnu očima celou tu scénu zkázy a chaosu. Rozbité zrcadlo, odhozené šaty a boty. Skřet na mě vykulí oči, když ho probodnu pohledem. Kroutí ušatou hlavou a asi ze sebe chce něco vypravit. Jak přede mnou couvne, odhalí tak výhled na zkrvavené oblečení. Hned jsem u Belly a v krvi mám notnou dávku adrenalinu. Co ta hlupačka udělala? To, že je v loveckých šatech, mi zprvu vůbec nedochází, protože se soustředím na to, jak zbědovaně vypadá. Popravdě... takhle jsem ženský už viděl. Znásilněný. Opakuju - kdyby ten barák nebyl tak chráněný, myslel bych si, že se jí stalo zrovna tohle, jak je pocuchaná, rozmazaná, ubrečená a tak dále. Opatrně ji otočím na záda. Dýchá a nevypadá to, že by měla někde ránu, která by tak silně krvácela. Snad... Přejedu si dlaní přes obličej, abych se uklidnil. Snad fakt v afektu neudělala nějakou blbost a... nepotratila. "Bello? Blondie..." Nečekaně jemně s ní zatřesu a položím jí dlaň na špinavou tvář. Moje podráždění nad jejím chováním je momentálně odsunuto do pozadí. Musím vědět, co se stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Svene? A pak mi to všechno dojde. Lov. Střípky vzpomínek. Poslední, vysoké zavytí jednoho z mých psů, chroptící, schvácený kůň. Krev. Krev a nepořádek všude okolo. SVEN! Až poplašeně sebou škubnu a otevřu oči. Ne přímo ve chvíli, kdy se vzbudím a zpoza zavřených víček si dávám dvě a dvě dohromady - ale ve chvíli, kdy si celou mozaiku hrůzy poskládám do nějakého smysluplného tvaru a následně ji, alespoň ze svého pohledu, vystavím k obdivu na místo, které bych v této situaci nazvala asi "stěna manželova vědomí." V první moment mě napadne, že bych mohla rychle odstrčit jeho ruku a přemístit se pryč. To bych v krizové situaci udělala tak v době, kdy mi bylo dvacet a já nechtěla... no, nechtěla řešit některé problémy. Tak jsem prostě utíkala. Jenže teď to udělat nemůžu - a mám k tomu i jiné důvody, než jen fakt, že bych se s děckem přemisťovat neměla. Třeba takovou tu maličkost, jako kam a na jak dlouho bych asi, jakožto vdaná ženská chtěla utéct a čím bych si asi tak pomohla. Dolehne ke mně vzdálený hysterický řev skřítky. K čertu s ní! Ví, že tohle nikdy neměl zjistit! Měla mě vzbudit, měla být neoblomná, měla... To už je v zásadě jedno. Je pozdě. Musím se z toho... nějak vylhat? Nebo vymlčet. I to je docela dobrá možnost. Jenže... Nádech, výdech. Opřu si hlavu o polštář. A položím svou dlaň na jeho ruku na mé tváři. "Vypadám hrozně," vydechnu pak. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nyní je moje tvář vážná a tentokrát mám v šedých očích jiný výraz, který pozná jen díky létům se mnou. Liší se od toho odpoledne, kdy jsem chtěl, aby sklopila zrak, teď od ní naopak oční kontakt vyžaduju, abych si byl jistý, že mi nelže. "Co se stalo? Čí je to krev?" zeptám se tiše a možná až příliš klidně. Přesto důrazně. Když se jedná o tyhle věci, ví, že se mnou není řeč. Jsem prostě její viking, který si svoje brání někdy dost nevybíravě. Kdyby se rodiče Belly pokoušeli ještě o nějaké nápadníky, Bella by se s nimi nemusela vypořádat, protože bych jim rozbil držku. Mnoho kouzelníků (zvlášť z vyšší vrstev) pořád ještě nechápe, že pěst je někdy výmluvnější než kletba. A rychlejší než tasení hůlky. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jenže jak už to tak bývá – když zrak sklopit dle Svena mám, neudělám to už z principu. Protože jsou chvíle, kdy prostě nebezpečným zvířatům ustoupit nesmíte a dát najevo strach by mělo fatální následky do budoucna. Tentokrát, když naopak chce, abych se mu do očí dívala, se snažím tak nějak vyhledat jakýkoli záchytný bod, na nějž bych se mohla dívat. Kdekoli jinde. Nevím, proč to dělám, je to vlastně… takové přirozené. Upírám tedy pohled kamsi za jeho rameno, na… asi strop.
Jeho otázka ke mně doléhá tak nějak zdálky. Vracím se pohledem k jeho očím. Stisknu jeho ruku. „Není moje,“ odpovím nejistě, jakoby nepřítomně. Otázku, co se stalo, ignoruji. Nebo přeslýchám. Však je to na dlouho… a stejně to nechci – no přibližovat. Raději. Zatím. „Je… je-“ zaseknu se a pak tiše zavyju a zavřu oči, které si jedinou volnou rozechvělou dlaní otřu od slz, které se mi do nich derou. Takže se akorát zamatlám už zasychající, polosetřenou krví. „To Diamond,“ vyrazím ze sebe nakonec a doplním to ukázkovým vzlykem. Než se ale stačím doopravdy rozeřvat, hystericky a z plných plic, tak jako předtím, než jsem usnula, zarazím se. Už dávno jsem si zakázala před ním takhle vyvádět. Takže mi jenom zeskelnatí pohled, který se vrátí zpátky na strop. Ani nevím, jak na tom můj kůň je. Co se s ním stalo. Jestli přežije. Jestli jsem jej neschvátila nadobro. Neporvala mu šlachy… |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro V ruce, kterou jedinou se jí dotýkám, je znát napětí, ale to v tomhle stavu asi těžko postřehne. Je to jediná známka toho, že uvnitř začínám pomalu ale jistě zuřit. Dneska mě opravdu vytáčí. Tentokrát se nemůžu zvednout a jít do prdele, což mě sere ještě víc. "Co se stalo?" zopakuju znovu důrazně a trochu se zamračím. Pořád ještě se držím, abych neudělal něco podobného jako odpoledne, protože nevím, jestli bych jí tím neublížil. To, že žije a ta krev je koně, ještě neznamená, že se třeba neuhodila do hlavy, někde nespadla nebo něco. Na to, abych to zjistil, ji potřebuju při smyslech. Aby se mnou popravdě komunikovala. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro TŘÍHLAVÍ PSI!!!! Divoký Sivicus! Nebýt těhotná, vědět, že tam někde je a připravit se předem, mohla bych... mohla bych...! Můžu být ráda, že mám ty oči zavřené - protože tu chtivou jiskru, která by se v nich teď objevila - tu nechce vidět! Zpátky do reality, Isabello! Nádech, výdech. Zase oči otevřu. "Byla to nehoda," špitnu neochotně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pokud vůbec ještě těhotná je, dloubne mě pod žebra pochybnost. "Jaká." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Což o to, ono by to bylo moc hezké, kdyby... já nevím, kdyby se mi stalo něco jiného a já potřebovala utěšit. Něco, co by se pokud možno nedotýkalo mých koníčků a neukazovalo mě Sveneldovi z té stránky mé osobnosti, kterou prostě nepotřebuje nikdy vidět, znát... a vlastně o ní ani zaslechnout švitořit vrabce na střeše. Navíc je to pořád příliš citlivé na to, abych o tom mohla mluvit. Přišla jsem o oba psy. O OBA PSY! A možná i o koně. Znovu se musím zhluboka nadechnout a chvíli se uklidňovat tím pohledem do stropu. "V lese," odpovím a snažím se tak nějak nabýt ztracenou vnitřní rovnováhu. "Jsem v pořádku. Nic se mi nestalo." Lehce se zamračím. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To mě fakt zajímá. A to, že je v pořádku... jo, radši bych ji vzal k doktorovi, protože já jsem tak trochu Doktor Smrťák. Nejlíp by mi asi šla eutanázie. Jenže nemůžu. A zas nechci zbytečně volat doktora sem. Takže si ji ještě jednou prohlédnu. A taky ji donutím se pak svléknout, abych se na ni podíval, jestli někde neutržila zranění, o kterém ani neví. No, dobře, asi by to už věděla, protože adrenalin musel zákonitě vyprchat... |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Jistě, že jsem nebyla v tomhle stavu v lese," ohradím se nepřítomně, posadím a nastavím ruce tak, aby mi mohl kabátek sundat, když už mě chce svlíkat. Upřímně doufám, že nemá... žádné choutky a dělá to opravdu jen proto, že o mě má starost. "Takhle jsem z něj přijela..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Trhnu s kabátkem možná trochu víc, než bych měl, protože si tím ventiluju podráždění. Stejně už to všechno půjde skřetici do ruky, aby to pak vyprala a zašila, nebo něco... co já vím. Tak to zahodím vedle sebe na podlahu. Kdybych neměl strach o Thorvalda, možná bych si svou frustraci vybil na ní. Je zhroucená a zbídačená a ten hnus, co je pohřbený hluboko ve mně, kam ani Bella ještě nenahlídla, by si to nechal líbit. Aby ji ponížil ještě víc a vzal si, co mu odpírá. Aby jí ukázal, kde je její místo. Když se jí dotýkám, je to účelné, prostě jenom kontroluju. Na to, jak je špinavá a všechno, nemá vlastně o nic horší zranění, než kdybych se do toho vložil já s bičem a položil se do toho drsněji. Kalhotky zakrvácené nemá. Kdyby potratila... měla by. V duchu si oddechnu. "Skřete, připrav koupel," přikážu příkře. "A přestaň řvát a pak ukliď ten bordel!" To už se na ni otočím a opravdu jsem zvedl hlas. "Zakazuju ti chodit nebo jezdit do lesa, dokud budeš těhotná. Navíc v noci! Máš sakra štěstí, že máš jenom pár škrábanců." Podrážděně vrčím, protože je neposlušná a pošetilá ženská. A jestli se bude chovat jako kráva a kvůli... nevím, proč tam kurva šla, prostě kvůli nějaké blbosti zaviněné jí samotnou ztratí naše dítě... |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Dokud budu těhotná. DOKUD. BUDU. TĚHOTNÁ! Jako bych byla nějaká jeho kobyla, kterou musí pošetřit, protože potřebuje, aby mu dala zdravý hříbě. Vlastně mi přijde, že celé to těhotenství je jako špatný sen. Jako nemoc. Co vlastně můžu? A zajímám ho vlastně já, nebo je to jenom tím parchantem? Staral by se o mě, i kdyby mě takhle našel a já těhotná nebyla? NE! Určitě ne! Tedy kromě toho, že by mě takhle určitě nikdy nenašel. Kdykoli jsem měla nějaký horší problém, tak jsem si dávala sakra dobrý pozor, abych jej zamaskovala. A teď si mi ještě něco zakazuje. Nesmíš tohle, čekáš mého parchanta! Nesmíš tamto, čekáš mého parchanta! Nepij, Isabello. Nechoď k Igorovi, Isabello. Nechoď do lesa, Isabello! Tady nechoď, tohohle se načichat nesmíš, Isabello. Nepřemisťuj se, Isabello. Nechej se prohlídnout od pana doktora, Isabello...! Co je na tom nejhorší? Má pravdu. Musím těch nejhorších devět měsíců svého života přežít. Zavřená. Mezi knížkama. Tak, jako jsem přežívala celé ty roky doma. Celé ty roky doma, kdy jsem NIC NESMĚLA! Neodpovídám, jen lehce přikývnu a z očí se mi vydere dalších několik slz. občas mnou otřese nějaký ten potlačovaný vzlyk. Všechno to na mě nějak dopadlo. A odstartoval to ten zákaz. Ne, že by mi třeba řekl, že je pro mě nebezpečné tam jezdit a že bych to neměla nějakou dobu dělat. Ne. ZAKÁZAL. Ne poprvé mě napadne, co bude potom, co to děcko porodím. Někdy v těchto chvílích si přijdu doopravdy slabá a zranitelná - a že po dnešku se to dost nasbíralo, takže ta iluze jakéhosi chladného majestátu, kterou se obestírám kdykoli jsem v podobné situaci je rozcupovaná na kousky. Mám strach, že budu jenom kus hadru, se kterým bude zametat. Že mě nemiluje. Nikdy nemiloval. A nikdy nebude. Teď neřeším, že zítra se mi zase mé sebevědomí a vědomí si vlastní nepostradatelnosti v jeho životě, vrátí. Protože tohle není chvíle, kdy ženskou tyhle pravdy napadají. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro V koupelně už teče voda, ale na můj vkus moc pomalu. Za chvíli vzlykající Bellu prostě vezmu do náruče a odnesu ji do vany. Skřítek má ze mě momentálně asi trauma, ale nevšímám si ho. Leda by mi stál v cestě a já ho musel nakopnout. Což neudělá, protože už to má natrénované. Sám se pak podívám na množství lahviček, které tu Bella má na zkrášlování. Nějaké jsou ode mě, ale taky neumím všechno (respektive není v mých silách úplně všechno vařit a ještě ke všemu dokonale a s kosmetikou si zas tak nerozumím, protože oni si svoje receptury chrání), tudíž pro tohle musí Bella utrácet jinde. Je tu hlavně esence proti menším zraněním jako jsou škrábance a modřiny, odřeniny. Schválně jsem zkoušel, jestli se to dá nějak ovonět, chvilku to trvalo, protože ne vše reagovalo dobře a byl jsem omezen výběrem, jaký Bella má co se vůní týče. Když už si to leje do vany... on jinak ten produkt jako nic moc. Kouzlem vodu popoženu, protože mi dochází trpělivost. Bellu zahalí její pěna do koupele. Nejsem sice skřet, ale tak už jsme se spolu koupali a postup podobných ptákovin si pamatuju. Je to vlastně jako dělat lektvar. Musíte přidat správné ingredience, správné množství. Skřeta vyženu poklidit v ložnici a převléct postel. Belle pak podám hřeben, protože na tohle si netroufám. Já, který má s trochou nadsázky skoro až vojenský sestřih, nejsem zrovna adept na česání přerostlých panenek. Posadím se vedle vany na stoličku, kterou používá skřet na šlechtění Belly. Na kraj se mi sedat nechce, protože bych se musel moc sklánět, abych na ni dosáhl. Celou tuhle proceduru podstupuju hlavně proto, že je to uklidňující i pro mě. Zaměstnám ruce, soustředím se na něco jiného a taky se ujistím, že jí opravdu nic není. Fyzicky. Na její psychické stavy... no, to radši nebudu rozebírat, tohle jsem nikdy moc nechápal a teď ještě míň. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ve chvíli, kdy ke mně natáhne ruce, aby mě zvedl a odnesl, automaticky natáhnu ty své k němu a obejmu jej okolo krku. Ne křečovitě, spíš tak nějak vláčně. Jen je na něj položím. Když mě posadí do vany, už nebrečím. Je to tak nějak pryč. Možná, že za to může vědomí, že se o mě doopravdy stará. Že by tady se mnou přeci nemusel být, kdyby nechtěl. Mohl by si jít lehnout do nějaké jiné ložnice, než je ta naše a nechat Effii, aby se o mě postarala a uklidila ten bordel až potom. Ale místo toho se mě rozhodl okoupat sám. Jsem z toho zmatená. Že bych mu zase jednou křivdila? Nebo tím něco sleduje? Proč se poslední dobou nemůžu rozhodnout mezi tím, že mě neskutečně sere a udělala jsem chybu, že jsem si ho vzala a tím, že k němu cítím něco, co nikdy k nikomu jinému cítit nemůžu a nebudu a mé rozhodnutí bylo jediné správné? Přála bych si, aby se to nějak ustálilo. Aby se mé nálady takhle nestřídaly. Říkají, že tenhle začátek je nejhorší a pak se to nějak srovná. Hřeben zatím odložím na okraj vany, budu na to mít určitě ještě spoustu času. Sleduji zaschlou, s vodou smísenou krev, jak mi z ruky odkapává do vany. Když se mě dotkne, automaticky se k jeho dlani jakoby přitulím. Ať už zády, ramenem - kteroukoli částí, na kterou položí ruku. Vždycky, když o mě takto pečuje, mám takový zvláštní stav, kdy bych se mu doopravdy chtěla podvolit. Ne jako pánu, ale jako svému ochránci. Bokem se opřu o okraj, u něhož sedí a spokojeně přivírám oči. Klidně bych takhle znovu usnula. "Zabilo mi to psy," zašeptám pak do ticha. "Oba dva." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ne že by mě mrzelo, že ti dva vošoustové jsou mrtví, spíš přemýšlím, co v lese potkala. A opět musím konstatovat, že měla sakra štěstí, protože tohle není Anglie, kurvadrát, tohle je Kavkaz a dokonce i Hajzl je ve srovnáním s tím, co tu může žít, svéhlavej poník! Umývám jí nejdřív ramena, a jak to tak vypadá, po smytí toho nejhoršího jí snad ještě vodu vyměním. Pak. "Bello, tohle není Anglie. Kdyby tu nebyly ty očarované hraniční kameny... Kavkaz je už tak divoká země. Proto nechci, abys jezdila do lesa nebo někam do hor." Během toho ji dál umývám, protože nechci, aby na ni sahal ten skřet. A Bella nevypadá, že by se k tomu sama vybičovala. "Co je roztrhalo?" Radši ani nechci myslet na to, že pokud na sobě měla tolik koňské krve, že se to muselo dostat sakra blízko ní. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Někdy si říkám, že bych ho měla vzít sebou. Že bych mu měla ukázat, čím se ve volných chvílích, hlavně, když jsem frustrovaná, vlastně bavím. Jenže pak to vždycky zavrhnu. A udělám to znovu a znovu a budu to tak dělat vždycky. Já chtěla sem, do divočiny PRÁVĚ PROTO, že je to divoká země. A že tady nikdo nebude řešit, co dělám. Tedy - nikdo, kromě mého muže. Na jeho výzvu o tom, co chce a co nechce, neodpovídám. Jen nepatrně, opravdu nepatrně a asi na dvě sekundy, pozvednu koutky. Pak se zase vrátím do svého normálního stavu a nechám se omývat. Je to takové zvláštní, uvědomit si, že si myslí, že se takhle chovám... asi kvůli šoku, který jsem prožila v lese. Přitom ten konečný impuls k tomu, abych se před ním psychicky složila a rozplakala... byl on. "Co je roztrhalo?" "Smečka divokých psů." Odpovím a nepřítomně si naberu na dlaň pěnu. "A nevím, jestli je roztrhali. Spíš jim prokousli krky." Tak už to psi dělají. "Nečekala jsem, že se tam objeví, jinak bych..." ujede mi nepřítomně, zatímco si prohlížím ruku a praskající bublinky na ní. Uvědomím si to dost brzy a nedořeknu to. Rozhodně se, až bude Thorvald bezpečně v postýlce a já budu mít klid, hodlám vydat do lesa ještě jednou. Jednou, dvakrát. Připravená. Sama. Schopná se přemístit, kdyby bylo zle. S jiným lukem, který bude vhodnější na noční lov. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zatímco ji umývám, přemýšlím... a u toho mlčím, protože nejsem ten typ, co by přemýšlel nahlas, a ani na to není vhodná situace. Možná i proto jsem podrážděný, že se Bella rozhodla přestěhovat zrovna sem a tolik na tom trvala. Měl jsem jí to rozmluvit. Mohli jsme bydlet někde kus za městem, kde je klid, ale přitom tam ještě není taková divočina. Mně osobně to nevadí, ale... Bella je pořád taková křehule a myslím, že někdy si myslí, že není. A proto dělá hovadiny. Se splašenými hormony jich dělá ještě tuplem tolik. Jako - jít se skoro za tmy projet na Kavkaze do lesa? SAMA? A těhotná? Od havraspárské studentky bych čekal teda víc inteligence. Když mám pod rukama měkké ženské tělo, myšlenky se mi chtě nechtě zatoulají i k Veverce, která vypadala mnohem víc nadšená mou fyzickou náklonností. Jestli bude Bella pořád taková... jo, měl bych si pořídit nějakou bokovku. Veverka je nenáročná, protože je chudá, takže pokud ji vyloženě nezkazím, mělo by to být v pohodě. Hlavně přemýšlí naprosto jinak než Bella. Nevypadá, že by byla hloupá, je jenom nevzdělaná... a upřímně, dělá mi dobře, že ji můžu něco naučit. Takže pokud si chci Veverku zaháčkovat, nesmím spěchat, jak kdyby to měla být holka na jednu noc. Protože před sebou mám ještě sedm měsíců a pak šestinedělí... a to bych asi bušil hlavou do zdi. Nebo něčím jiným. Uvidíme, třeba když si Belly přestanu všímat tímhle způsobem, bude se snažit, protože se jí zase nějak vychýlí hormony... To je skoro námět na experiment! Když dokončíme očistu, tak Belle pomůžu z vany. Skřet tam už uklidil, jenom na něj houknu, ať jí přinese něco na spaní. Sám se začnu svlékat a jdu se taky osprchovat. Po celém dni na mě padá únava, takže jakmile vedle Belly zalehnu, usnu. * * * Když se Bella ráno probere, jsem kupodivu pryč. Skřítka říká jenom to, že jsem prostě zmizel. Za tácem se snídaní se úplně ztrácí. Je poznat, že jídlo jsem nedělal já, ale někdo skřetovi dát rozkaz musel. Aby jí to přinesl hned po probuzení do postele. A na tácu je taky lístek. 1 - 2 dny A aby toho po ránu nebylo málo, na parapet dosedne Sašina sova. Vzkaz je taky velice lakonický, a to: "Můžu se dneska stavit? Řekni kam a kdy. Saša." |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Takže jakmile se po prohýřené a asi úspěšné noci (Ty kalhotky támhle v koutě totiž nejsou moje! Určitě ne!) vyhrabu z postele a skrz hrnek kafe se propracuju ke korespondenci, napíšu Belle krátký informační dopis, protože tohle musíme řešit osobně. Zároveň mám na vyřízení ještě jednu věc. Dost ve mně hrklo, když jsem Agnes hledala a ona nikde. Teprve u šaten mi řekli, že odešla se Svenem. Ten bídák! Ale vkus má dobrý. Ale stejně je to bídák! Takže předtím, než se stavím za Bellou, se trochu nemotorně přemístím někde poblíž chalupy, odkud jsem Agnes vyzvedávala. Byla jsem tu jen jednou (k hospodě, kde jsem s ní měla dostaveníčko, mě bral Sven), tudíž přistání není zrovna ukázkové. V kožených lesklých kalhotách a bílém triku se šněrováním až na pupek se sem vůbec nehodím. Přes rameno mám batoh, zápěstí mi cinkají různými náramky. Modrá hlava je tu jak pěst na oko. Jdu tedy za Agnes, protože i s ní musím mluvit. O samotě. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro A ráno se probouzím sama. Nečekala jsem to. Nemůžu říct, že by mi to nějak zvlášť vadilo, nebo bych byla naštvaná, že nečekal, až mi bude moct říct nějaké to "dobré ráno," nebo tak. To ne. Spíše mě překvapuje, že se vyplížil z postele dřív. Většinou se takto vytrácím ven já a on spí. Vlastně ani nestihnu vylézt ven a rozhlídnout se, kde zase lítá a jestli je venku, protože se hned ve dveřích objevuje Effie se snídaní. Do postele. Což mi vykouzlí na tváři úsměv. Který ostatně nezmizí ani po přečtení lístku. Na to, že čas od času takhle zmizí, jsem zvyklá. Budu mít prostě dva dny pro sebe. No... a do lesa tedy nepůjdu. Nešla bych ani tak. Já si náhodou, ale opravdu jen čirou náhodou, uvědomuji, že jsem tak nějak kromě sebe ohrozila taky děcko. A nechci to pokoušet znovu. Protože pak by mě už určitě opravdu nepochválil. Uprostřed snídaně mě vyruší sova. Otevřu jí z postele pomocí hůlky okno, přečtu si dopis a protože tady Sven není, nechám ji sedět na pelesti a krmím ji přitom kousky šunky. Vlastně hvízdnu i na Velvet, která se sem připrdelí s tím svým typickým vykuleným výrazem a krmím ji během jídla taky. A občas ji v návalu maminkovské psí lásky políbím na skoro lysé čelo a zašišlám něco o tom, že když tady "tatínek není, může za mnou milášek do poštýlky, ale tatínek to nešmí vědět, jinak by žval jak tul." No prostě je to vždycky hrozně idylické, tahle osamělá rána! Když dojím, naškrábu na nočním stolku. "Stav se kdykoli, stejně jsem dneska celý den doma sama, Isabella." a sovu, napchanou k prasknutí šunkou a kousky sekané, vypustím z okna. Pak se převleču a jdu podívat do stájí na Diamonda. Velvet kluše za mnou. Vždycky se u mě zdržuje o něco víc, když vycítí, že je Sven pryč. Asi to bude tím, že ji prostě nemá rád. Nebo si to alespoň myslím, že nemá. Trošku mě trápí svědomí. Nechtěla jsem, aby Rhys a Rickard dopadli takhle - a nechci ani, aby se něco stalo tomu koni. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Přiběhne sestra. Zrovna v chlívku dojím kozu. A netuším, kdo by mě takhle po ránu mohl shánět. Tedy... tak trochu se usměju, protože... mám určitou naději, která se projevuje jakousi marnou snahou o upravení ledabyle stáhnutých vlasů a všemožného popotahování zašedlé pracovní zástěry. "Nějaká čarodějka, má fakt ránu!" Sestra má o něco tmavší vlasy, než mám já - a kratší. Tváří se, jako by viděla něco absolutně nepochopitelného. "Modrý vlasy, Agnes, modrý!" No - můj prvotní, lehce nervózní úsměv, plný očekávání, o něco zvolní. "To je Saša. Ta, co jsem u ní byla ve městě." "Jak jsi tančila?" "No!" Samozřejmě, že jsem nikomu neřekla, že jsem tančila v kostýmu, díky němuž jsem vypadala jako nahá! Rodiče by mě nazvali prostitutkou a sestra by se mi smála! Teta by řekla, že je to její vina... "Vem tu kozu za mě, musím tam jít." "Jo jasně, hvězdo." Odpovídá s úšklebkem, ale mění si se mnou místo. "Tady jsem!" Vyjdu z chlívku a zamávám na návštěvu s charakteristicky modrými vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro "Včera jsi mi pláchla, tak jsem ti ani nestihla dát tohle." Podám jí měšec s výplatou za ten tanec. "A ještě tohle. Ber to jako dárek." Prostě jsem... musela. Pokud bude ještě někde tančit, tak ať nějak vypadá. Je to nový a mnohem bohatší penízkový šátek. Ve městě ho koupíte za pakatel, ale tady, u čorta na kuličkach, ho seženete asi těžko. Možná někde na trzích? "Lidem se to líbilo. Mělas slyšet ten bzukot! Ten úbor zabral," zachechtám se pobaveně. "Škoda, žes tam nezůstala. Což mě přivádí k tomu, s kým jsi odešla." Trochu našpulím rty, které mají tmavěmodrou barvu, oční stíny pak další odstín modré. "Musela jsem se ujistit, že tě vrátil. A taky... Agnes... nedovoloval si na tebe? Jestli jo, tak mi řekni a já ho prokleju, až mu péro zčerná a upadne!" |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "A ještě tohle. Ber to jako dárek." "Jé, děkuju!" Rozšíří se mi oči, když jej vidím a beru si jej do rukou. Když slyším, jak chřestí mezi prsty. Zatímco mě dál chválí, tak nějak fascinovaně se jím probírám, načež jej začnu přiměřovat k bokům, jako bych si chtěla vyzkoušet, jak mi bude vypadat. Na zástěru. No a co! "Musela jsem se ujistit, že tě vrátil. A taky... Agnes... nedovoloval si na tebe? Jestli jo, tak mi řekni a já ho prokleju, až mu péro zčerná a upadne!" Zahihňám se, když to zmíní a šátek zase složím a chytím do ruky. "To ne, nedovoloval." Možná, jen možná mi lehce zrůžoví tváře. "Ukázal mi město a pak mě vzal domů." V podstatě to taky udělal! Tu pusu... to nebudu zmiňovat - však se ptala, jestli si na mě DOVOLOVAL. A nedovoloval. Jsem si jistá, že kdybych mu řekla, že nemám zájem, tak se prostě rozloučí a odejde! |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro "Bavíme se o tom stejným chlapovi?" zamumlám pak spíš pro sebe a zakroutím hlavou. Chvíli na Agnes koukám a řeknu si - děvčica by mi asi nelhala. Proč taky! Vypadá šťastná a ne vyděšená. Kdyby jí třeba řekl, že o tom nesmí mluvit. Nebo tak něco. Tak důležité je, že ji někdo nakonec vrátil a nic se jí nestalo. Mezitím dorazí moje sova a já si přečtu dopis. Klidně s ní ještě pokecám a pak se loučím se slovy: "Tak jo. Dám ti vědět, kdyby se zase něco chystalo. A na Svena si dávej pozor! Je to chlívák. A nezanevři na umění a pilně cvič!" A s prásknutím se přemístím za Bellou. Jako relativně slušný člověk samozřejmě před barák. A když uvidím paní domu, za kterou mě vede skřítek, halasně se s ní pozdravím (to budou ty dvě kafe místo snídaně) a trochu ji pocuchám v objetí. No co, je to jediná příležitost, kdy si můžu beztrestně sáhnout. "Tak povídej, přeháněj. Co ten vůl vyvedl? Mně normálně řekl, že ti nebylo dobře a že ti na to něco dal. No není to debil? Někdy bych ho kopla. A do čéšky by to nebylo." Mám na chlapy svérázný názor. Vlastně je ten náš vztah se Svenem zvláštní. Jo, asi jsme byli něco jako kamarádi, nebo známí, když nás s Bellou seznámil. Ale časem jsem mnohem víc začala tíhnout k ní, tu a tam zalitovala, že není na holky a pak si řekla, že je to jako s uměním v galerii. Nemusíte ho mít doma. Můžete se na něj koukat jinde. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Takže je to ráno tak nějak na mě. Trošku zalituji faktu, že Sven zrovna odjel, protože by mi určitě umíchal něco silnějšího. Takhle mu to prostě vypálím nějakým obyčejnějším lektvarem a orýpu z rány všechno, co by se mohlo zanítit znovu. Musím si jej k tomu hůlkou trošku přispat, protože to evidentně není zrovna bezbolestní a příjemné. Já se zvířaty i mluvím, když jsem sama. A Diamondovi, zatímco jej ošetřuji, tak nějak vysvětluji, že jsem hrozně blbá, že jsem nechtěla, aby se mu něco stalo - no a tiše vyzdvihuji do nebeských výšin, jaký je to hrdina, že se o mě tam v lese tak postaral. Gladys spí. Nějakým způsobem od té doby, co jí přidáváme do granulí alkohol, je spokojenější a klidnější, než kdy jindy. S rukama zamarasenýma směsicí hnisu, dezinfekce a krve, se vydávám stájí ven, směrem k venkovnímu umyvadlu. Kde mě přepadne Saša. "Ne - počkej, počkej, jsem celá špi-" Nakonec jenom rezignovaně roztáhnu ruce, abych je dala od Saši do nejdál a neušpinila ji. Tedy já si je tak nějak otřela do hadru, než jsem šla, takže z nich nic nekape - ale to neznamená, že jsou čisté. A ona hned spustí. "Effie, uvař nám čaj a přichystej něco dobrého," otočím se na skřítku. "Se jenom očistím, dej mi chvilku," utrousím směrem k Saše a začnu si z rukou systematicky drhnout tu chutnou směs. Mám na sobě volnou, jemnou tuniku kterou už u lemu sukně hyzdí nějaký ten flek, asi od koně a nízké, pohodlné boty. "No problém byl samozřejmě v tom, že se odmítl nějak slušně obléct. Měla jsem vybrané naprosto luxusní šaty, ještě jsem je nikdy předtím neměla na sobě, chtěla jsem si je schovat na nějakou lepší příležitost. A mě to prostě hrozně nakrklo. Boty na míru z Itálie, šaty, který mě stály takový majlant, že mu to radši ani neříkám - a on, který by mi měl dělat doprovod, si prostě vezme na sebe rifle, svoje hnusný triko a tu bundu. Která jen tak mimochodem smrdí. Jako možná se mi to zdá, ale přijde mi, že za ty roky načichla snad každou hospodou, ve které kdy chlastal a hulil." Popravdě jsem to už nechtěla moc rozebírat - ale jak to Saša chce slyšet, tak jí to samozřejmě řeknu, žejo. Od toho jsme kamarádky. Zatímco mluvím, nepřítomně se zamračím na flek a zamumlám něco o tom, že to dneska bylo čisté a odstraním jej hůlkou pryč - a vedu Sašu do zahrad, na jednu z laviček. Svou malou napodobeninu anglického růžového parčíku tady mám právě proto. Vyberu tu s hezkým výhledem na nevelké umělé jezírko s modrými rybami. "No měl s tím hrozný problém, to si ani neumíš představit. Když jsem mu pak řekla, že takhle s ním nikam nejdu, takže nejdem ani jeden a připomněla jsem mu, že jsem byla pozvaná já, tak se mnou smýkl a chytnul mě pod krkem. To on občas dělá." protočím očima. |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro "Nemá on krámy? Místo tebe?" ušklíbnu se pak. Protože vrhat se na někoho kvůli hadrům... "Měla ses na to vysrat a jít. Víš jak, hrdě středem. Byla to zábava. Mám sponzora na další projekt, tak se konečně budu moct věnovat jenom malování... aspoň na chvíli. A možná jsem někomu zprznila ženu, ale tím si nejsem jistá. Kdo to byl..." Zamyšleně se na chvíli zamračím. V něčem jsem trochu jako Sven, to by teda řekl nezávislý pozorovatel. Já si sama o sobě myslím, že mám lepší styl. A uznejte, že pro ženskou se ženské loví mnohem hůř, tak není divu, že pokud se naskytne příležitost a nějaká pěkná holka, že toho využiju, protože si pak už dlouho zas nevrznu. "Teď mě napadl novej obraz. Neznámá." Jo, to bude... to si budu pamatovat. Ale Bella to asi neocení. "Hej, ale něco jsem pro tebe doma našla. Když jsem připravovala vernisáž, přemýšlela jsem, jestli to tam zařadit. Vzhledem k tomu, že jsem čekala, že asi přijdeš s panem neandrtálcem, tak jsem to neudělala." Potměšile se usměju jako vždycky, když mám něco za lubem. "A to je ta chvíle, kam se hodí ta historka, jak jsme se se Svenem seznámili." To dodám jen tak mimochodem a strčím Belle pod nos obraz, který vytáhnu z očarované tašky. Vernisáž byla Anatomie a bylo tam leccos, takže kdyby to Bella viděla v kontextu, určitě to nebude tak divné, jako když to vidí osamoceně. Já se jenom zubím. Na obraze totiž je Sven. Je to statický obraz, jsou tam určité prvky nereálna, protože ta perspektiva asi nesedí, ale je to schválně a mělo by to jít poznat, že to JE schválně. "To bylo tak. Setkali jsme se v jednom baru a on to na mě zkoušel. Byla jsem míň opilá, tak se mi povedlo ho nasměrovat, kam jsem potřebovala. Mělas vidět jeho výraz, když jsem mu řekla, že ho budu malovat. Jako... normálním ženským se asi líbí a já potřebovala na obraz někoho takovýho, žádnýho páprdu. Jenom si nemysli - tohle jsem domalovala pak, zas tak divoký to u mě doma nebylo. Ale Sven doteď nemá ponětí, co vzniklo, hehe. Myslím, že by nepochopil název obrazu Láska bez hranic." Protože na obrazu je teda Sven - a potom namalovaný jakoby učebnicovým průřezem z profilu nějaký anonymní muž. A v tom průřezu je vidět právě kus anatomie i té "lásky bez hranic", protože má Svenova ptáka jakoby zaraženého, kam to jde, a má zvýrazněnou dýchací trubici, jícen a další orgány. No... Múzy mají někdy smysl pro humor! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "To ne," uchechtnu se. "Ale někdy bych byla ráda, kdyby je měl - víšjak, třeba by pak byl citlivější." I když, při vzpomínce na včerejšek... zase nemůžu říct, že nikdy své city neprojevuje. I ráno, byť někam zmizel, se postaral o to, aby byl pozorný a vzpomněl si na mě, takže... "Zase mu ale nechci křivdit," dodám pak měkce. "Někdy je jako vyměněný. Třeba včera v noci." Nebo to bylo dneska ráno? Popravdě poslední, co by mě napadlo, bylo podívat se na hodiny. Tomu, že někomu zprznila ženu, se začnu upřímně a od srdce smát. Tyhle její sexuální historky mě vždycky hrozně pobaví. Už proto, že dokud jsem jí neznala, nikdy jsem si nemyslela, že se ženská může chovat jako chlap. Já tedy věděla o tom, že lesbičky existují - VŠAK MĚ TAK NA ŠKOLE TAKY TITULOVALY, MRCHY, PROTOŽE JSEM SE NECICMALA NA KAŽDÉM ROHU S KDEJAKÝM BLBCEM - ale tyhle lovy a trofeje... no prostě Saša. Zatímco vypráví historku o seznámení, přinese nám Effie čaj a tác se zákusky a sušenkami. Se spokojeným úsměvem zjistím, že na malou ozdobnou misku naskládala i čokoládové bonbony, protože mě zrovna přepadly chutě. "Jako... normálním ženským se asi líbí a já potřebovala na obraz někoho takovýho, žádnýho páprdu." "Tak samozřejmě, že se líbí," načepýřím se zlehka, ne úplně vážně. "Proto jsem si ho taky vybrala, ne? Víš, jaká jsem, když vidím hezké věci." Jo. Jsem do určité míry značně povrchní. A Sven - je i po těch letech nádherný chlap. A kdyby nebyl občas takový necitlivý blb, bylo by to možná až příliš dokonalé. Jenže ten na obraze bude krásný a nikdo nepozná, jaký je uvnitř hlavy. Jsem ráda, že mi přinesla zrovna obraz... "Myslím, že by nepochopil název obrazu Láska bez hranic." ...Svena? No a mám co dělat, abych tu čokoládu zase nevykuckala zpátky, nejlíp do hrnku s čajem. A nemůžu se rozhodnout, jestli šokem, nebo smíchem. "SAŠO!" Nakonec se definitivně rozhodnu pro smích. "To snad ne!" prohlížím si tu hrůzu ze všech stran. A směju se z nějakého důvodu čím dál víc. "Doufala jsem, že si tvůj obraz pověsím někde v obýváku, ale tohle..."ne, musím se na to přestat dívat, nebo se sesunu pod lavičku. "Chci to." Vykuckám ze sebe s lehkými obtížemi. Dám si to dolů do knihovny! A ještě se rozhodnu, jestli mu to ukážu. "Na kolik mě přijde? Todle... umění?" |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Jestli se ze Svenelda Gustavssona začíná stávat samaritán, myslím, že asi nadejde ten avizovaný konec světa. A možná dřív než v roce 2000! "Tak jestli jsi chtěla doplněk, možná by bylo lepší, kdybys mu sešila pusu. Ne, počkat, to by nemohl lízat. Tak třebaaa - imperio? Ne, to je moc náročný a ta jeho palice by vzdorovala. V tom případě už jenom zapomínací kletbu, pak bys mu mohla nakecat cokoli." Uzmu něco málo z tácu, protože se začíná ozývat hlad. A zazubím se - umění si musí najít svého diváka. To, že je obraz statický, podle mě vůbec nevadí, protože neremcá (i když dělám hýbající se, tak to nejsou věci, které by mluvily) a... no, kdyby mi furt na stěně měl ten anonymní chlap hýbat hlavou a... Jako to není nic pro mě. Ale sranda to byla dobrá. Zvlášť když Sven vůbec netuší, do čeho šel. Ten portrét jsem mu ukazovala ve chvíli, kdy to nebylo hotové - tedy on ano, ale zbytek ne. Narcisticky poznamenal cosi o tom, že plátno nedokáže zachytit jeho charisma, ale že jsem se snažila. Vůl. "Heh, tak ještě že jsem to nevystavila. Můj sponzor se mě pak ptal, co byl ten divný chlápek zač. Kdyby tenhle obraz viděl, taky by ho určitě chtěl. Stejně by mě zajímalo, proč mají všichni takovou slabost pro grázly? Ono se stačí na Svena podívat a je ti jasné, že tohle nebude sluníčkový princ." Bella je kamarádka a myslím, že kdyby to jednou Svenovi ukázala... Řeknu normální cenu. A dodám: "Ale kdybys mu to někdy chtěla ukázat... chci být u toho!" |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "To nepůjde," Upravím si vlasy, přestanu se chechtat a lehce zakroutím hlavou. "Jako už mě párkrát napadlo mu napálit nějakou kletbu do zad, to se přiznám. Ale myslím, že jakmile na sebe jednou začneme používat kouzla, tak to bude eskalovat - a nakonec jeden toho druhého zabije." Mluvím s úsměvem - ale ono je to docela vážné téma. Protože něco takového by se mohlo stát. Vlastně to považuji za takový asi nepsaný zákon naší domácnosti. Jeden z mnoha. Vlastně bychom u toho mohli chcípnout, jako psi oba. S naší tvrdohlavostí a občasnou neschopností přistoupit na kompromis. Kdybych se opravdu naštvala a vytáhla babiččiny knihy... no, prostě by to nebylo hezký. "Navíc bych mu to nemohla udělat." Pokrčím rameny po krátké úvaze a natáhnu se pro sušenku. "Protože ho miluju a tak vůbec. Kdybych chtěla hračku, která okolo mě bude zamilovaně slintat a splní mi každé přání, tak se poohlídnu jinde. Určitě bych takových našla hodně - a i hezkých. On má ale... takové to vnitřní kouzlo. Jako mají třeba draci, nebo lecjaká lidožravá potvora..." A pak mi zase pohled ulpí na obraze a já zase vyprsknu. "Pokud zrovna není... součástí umění. Jako je tohle. Pak je jeho charisma..." přiměřím prsty nakreslené přirození pak je dám od obrazu pryč a přitáhnu blíž k sobě, "- mnohem menší." "Ono se stačí na Svena podívat a je ti jasné, že tohle nebude sluníčkový princ." "Náhodou myslím, že se zklidnil. Krom toho, že mu občas rupne v bedně. Jako koni. Třeba tamtomu." Ukážu na pavího hřebce, který se pase opodál. "Někdy mi Svena hrozně připomíná. Podívej, jak se nese. Pán tvorstva. A taky jsem ho několikrát chtěla vykastrovat, když mě už vytáčel nadmíru a vždycky to vydržela. A nelituji." Ta cena není nijak strašná a nepřijde mi zrovna závratná, ale přesto, když mi ji oznámí, z žertu poznamenám že "mi to jeho péro vyjde nějak draho." "Tak já se to pokusím zařídit tak, abys u toho byla. Třeba se mě pak nepokusí zabít, nebo tak." |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Protože přiznejme si, že chlapi jsou ovládáni pérem a jejich hlava a ono mají někdy rozdílný názor. Ještě než jsem zjistila, že chlapi ne-e, měla jsem asi dva románky a stačilo mi to na celý život. "Koně, nebo Svena?" Odpověď znám, ale nedalo mi nezeptat se. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Oba," odpovím potom přesvědčeně. "Ale Sven by se asi cukal víc." Jako by chtěl Orius něco dokázat, roztáhne paví ocas a začne se natřásat na něco, co vidí v ozdobném keři, nebo trávě. Pak zatřepe hlavou a vznosným krokem poodběhne o kus dál. "I když poslední dobou někdy lituji, že jsem nevykastrovala zavčasu spíš sebe." Bez většího rozmýšlení se opřu svým ramenem o to její. Však ono je to normální, nevinné gesto. Mezi námi děvčaty. "Neumíš si představit, jaké to je peklo." |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Já zatím necítím puzení biologických hodin, a i kdyby ano, jakožto žena nekompatibilní s muži bych beztak musela uvažovat o adopci - anebo o tom, že nějakou moji polovičku by někdo zbouchnul. "Tak ale zatím to na tobě nejde poznat. Proč ses teda vlastně nechala ukecat? Kdyby ti odmítal dát ty kapky, nebo co se to bere," ha, ne, já tohle řešit nemusím! "tak si je vždycky můžeš pořídit někde v lékárně, ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Pokrčím rameny. "Protože už nejsem nejmladší. Je mi dvacet sedm, za chvíli budu tak nějak za zenitem-" Teda fyzicky to na mě nebude moc poznat, o to se postarám a prostředky na to mám, ale... "Takže si to musím odbýt než bude pozdě, víšjak. Taky to děcko chci. Ale bylo by pro mě pohodlnější, kdyby si ho odnosil někdo jiný. Jenže jemu to nemůžu říct, protože pak je z toho celý pryč. Nedávno jsem mu to naznačila, chtěla to s ním probrat a přešla ho i chuť k jídlu. Tak jsem to radši vzdala. On je z toho děcka vůbec celkově tak nějak..." POS-RA-NÝ! Pokrčím mnohoznačně rameny. "No a mluvit se Sveneldem o svých pocitech, to je jako snažit se naučit sovu tančit valčík. Naprosto zbytečné - a v konečném důsledku jsme z toho akorát oba frustrovaní." Zadívám se tak nějak zamyšleně do dálky. "My spolu vůbec dost věcí neřešíme. Vem si jenom, kolik toho o mě neví." Ušklíbnu se a vrátím pohledem k ní. "Včera mi zakázal jezdit do lesa, protože je to nebezpečné." |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Na tohle mám svérázný názor, protože jsem tak volnomyšlenkářská, tak to někdy bolí. Kdybych měla být ve vztahu s někým jako Sven (třeba v babské podobě), asi ho dřív nebo později prokleju a pošlu ke všem čertům. Stejně mě ale překvapuje, že to byl zrovna on, kdo inicioval tu eskapádu s mateřstvím. To bych do něj neřekla. Spíš bych si myslela, že se tomu bude vyhýbat jako čert kříži, aby se nemusel vázat. "Tak... ono je," pokrčím rameny. Bella však ví, že já jsem městský člověk. Jo, ráda si s ní zajdu na srub, ale taky ráda zase vysmahnu nasávat dekadentní inspiraci společnosti. Nedokážu si představit, že bych žila tady. Velkých zvířat se jednoduše bojím. "Ale pokud by se to mělo klasifikovat podle nebezpečnosti, musel by ti zabavit i polovinu zvířectva, ne?" "Hele... a neví to proto, že na to sere, nebo mu to prostě říct nechceš?" zamyslím se pak. Protože je to podstatný rozdíl. "Nebo... jak myslíš, že by reagoval na to odhalení? Já si totiž myslím, že nějaká pořádná upřímná hádka - bez hůlek - by mohla pročistit vzduch, nemyslíš? Ale ty ho znáš líp." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Tohle je třeba přiznat. Nic mi nepřikázal. Ale básnil okolo toho všeho tak dlouho, až to i mi začalo připadat jako dobrý nápad. A on to i dobrý nápad je. Jenom prostě to těhotenství stojí - no, řekla bych za starou Bellu, ale není to zrovna nejlepší přirovnání! "A pokud mu to udělá takovou radost..." Jo. Protože já si stejnak vždycky tak nějak zakládala na vlastní jedinečnosti. Že jsem mu schopná dát něco, co ostatní ne. Dítě mezi to beztak i patří. Navíc - kdybych pro něj byla jen další trofej na výstavce, není se mnou tři roky. Nebere si mě. Na chvilku by mu krávu dělala vlastně každá, pokud je na chlapy. "Polovinu ne - tak třetinu. Většinou jsou naprosto neškodní..." Protože podle mě je naprosto neškodný i Igor. Je to hodný koník. A byl by jezditelný. A přirozený lovec. Kdyby se mi podařilo přesvědčit jej, že lovit se mnou je hrozná zábava... no, včerejší epizoda by se mohla vyvíjet úplně jinak! "Nebo... jak myslíš, že by reagoval na to odhalení? Já si totiž myslím, že nějaká pořádná upřímná hádka - bez hůlek - by mohla pročistit vzduch, nemyslíš? Ale ty ho znáš líp." "Myslíš upřímná hádka bez hůlek, která by končila tím, že by mi v afektu třeba zlomil vaz a došlo mu to až potom, co bych byla mrtvá?" Povytáhnu obočí. "Ne. Navzdory svým koníčkům mám ještě pořád nějaký pud sebezáchovy. Navíc... tady by nešlo ani o hádku. Nebyla by třeba. Možná by stačilo, kdybych prostě přišla a přiznala se. Ke všemu." Ono totiž vše souvisí se vším - a mou osobní temnou úchylku... vlastně odstartoval svým chováním on. A pak mi to... zachutnalo. Jako člověku zachutná třeba alkohol. Ale ještě o něco víc. Protože tady člověk nevyřne někde v hospodě flašku. Tady jde o život. Většinou tedy ten cizí... ale včerejšek mi připomněl, že taky nejsem nesmrtelná. Že jsou i lepší lovci, než já. "Jenže to neudělám. Nemůžu, Sašo. Neumím si ani představit, jak by zareagoval. Máš ho vidět, vždycky, když má pocit, že by mi něco mohlo ublížit. Ten jeho pohled." |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro "Myslíš ten - jsem velký zlý viking Sveneld Gustavsson - odevzdejte mi své statky a dcery a zabiju vás rychle?" paroduju jeho bručení, dokonce se na lavičce narovnám a dělám ramena. Což s mou tělesnou konstitucí moc dobře nejde. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Jo, přesně ten. Nechej toho," zase se podívám na ten obraz. Měla bych ho něčím zakrýt! proč se na to pořád dívám? "Nebo přijdu o veškeré iluze. Jako by tvé ...umění! -nestačilo k totální dehonestaci mého muže." No, popravdě, on někdy tak trochu dehonestovat potřebuje, protože pak s ním není k vydržení. Ještě pořád mi v uších zní to včerejší "nejsi v pozici, abys mi rozkazovala, Isabello!" A kdykoli si na to vzpomenu, píchne mě u srdce a začnu... tak trošku pochybovat. O něm. O sobě. O všem. Měla bych si asi najít jiný způsob, jak přijít na jiné myšlenky, než lov, když do lesa nesmím. "Zůstaneš na oběd? Mohla bys mi alespoň popovídat o té vernisáži. Nasbírala se mi tady sice nějaká korespondence, ale to není nic, co by nepočkalo. Pár hodin, dní. Týdnů - znáš mě." Už to tak bude - jen málokdy a s máločím doopravdy spěchám. Navíc mám teď dalších sedm měsíců k dispozici všechen čas světa. A dost malé možnosti jeho využití. |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Rozhodím rukama a málem shodím tác. Když se nadchnu pro umění, je v okolí vše v nebezpečí, protože se dokážu dost rozohnit. "Takže já jsem VIP, že mi odepisuješ hned? Ale jasně, že zůstanu. A pak půjdu dospat prohýřenou noc." Což se možná nestane, protože jakmile padne večer, jako vždy do sebe naliju zase kafe a ožiju. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Už jich pár za svůj mám. Ten první perverzácký dopis, který mi můj muž napsal. Několik fotek z Bradavic... které jsou v konečném důsledku spíše smutné a raději jsem je schovala do obálky, abych na ně nenatrefila pokaždé, když do své skříňky se vzpomínkami jdu. Úlomek parůžku prvního srnce, kterého jsem skolila. Slonovinovou kamej s monogramem babičky. Šupinu jejího psa, známku toho svého prvního... je toho povícero. "Takže já jsem VIP, že mi odepisuješ hned? Ale jasně, že zůstanu. A pak půjdu dospat prohýřenou noc." "No, řekněme, že máš před oficiálními dopisy odběratelů, svazů chovatelů a blbých dotazů magizoologů nejen britského ministerstva, popřípadě mojí matky jistou přednost. Ten dopis z Detroitské knihovny taky pořád odkládám." Zvednu se a pokynu jí, aby mě následovala do domu. Příšerný obraz nechám levitovat za námi. "Budeme jíst venku nebo uvnitř? A je něco, co bys vyloženě chtěla?" |
| |
| soukromá zpráva od Saša pro Protože naposledy jsem něco uždibla ze stolu na vernisáži, nic víc. Když nepočítám pár soust občerstvení teď na lavičce, kde jsem stejně víc mluvila, než jedla. Během oběda se rozpovídám o vernisáži. Že to bylo super a škoda, že tam nebyla. Věrně popíšu a dle svého zvyku i imituju pohoršené nebo udivené tváře, když na pódium přišla tanečnice v nahém kostýmu s piercingy (kdo a odkud to byl, to nezmíním, protože mnohem podstatnější je to okolo) a když jsem konečně odhalila svoje obrazy. A neopomenu říct svoji oblíbenou větu, že kouzelnický svět ještě není připraven na umělce, co se nebojí odhalit lidskou podstatu až na dřeň. Načež zanu filozofovat, proč u mudlů to jde? Nesleduju čas, ale ono je to jedno, když se dozvím, že Sven tu beztak dneska asi nebude. Jak to tak bývá, prostě až uzraj vhodná doba, odeberu se domů. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nechtělo se mi zase přemisťovat, protože toho mám za celou dobu dost. Kdybych neměl očarované hodinky, které se vždycky po pár minutách přizpůsobí časovému pásmu, asi bych v tom měl zase bordel jako kdysi. Nebyla to zrovna levná sranda, tohle používají hlavně výš postavení kouzelníci, protože ti hodně cestujou. Dřív jsem je neměl a řeknu vám - stačilo se třikrát přemístit na větší vzdálenost a už jsem nevěděl, jestli je pořád ten den, v němž jsem se probudil. Je už šero, když se objevím poblíž chalupy. Nechci tam ale nakráčet jen tak, ačkoli bych mohl, když jim přináším tak štědrou nabídku. Jen tak. Protože mají pěknou dceru. Ještě mezi stromy proto zakouzlím. Není na škodu před holkou zamachrovat tímhle stylem, protože většina se nad tímhle gestem bude tetelit štěstím nebo je to minimálně potěší. Jo, holky, teda aspoň ty, co si vybírám já, mají rády dobrodružství. Očaruju kus pergamenu, aby se poskládal do malého ptáka a pošlu ho za Agnes jenom se vzkazem: Pojď ven. S. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Nepřipravenou. Vůbec jsem nečekala, že se takhle ozve. Vlastně jsem po těch dvou dnech tak trošku už měla za to, že si udělal hezký večer a pak na mě zapomněl. Jak jsem se zmýlila! Toho ptáčka mi bylo až líto rozbalit. Taky bych chtěla něco takového umět! Když si přečtu vzkaz, vykouknu z okna a zamávám. Protože se šeří a asi je někde dál, nevidím jej - ale doufám, že vzhledem k tomu, že ví, které okno je moje, tak on vidí mě. Pak zalezu dovnitř a rychle ze sebe noční košili shodím a obleču si kalhoty, tričko a svetr. "Kam jdeš?" Sestra, která se mnou sdílí pokoj, zvedá hlavu od knížky. "Já... no, něco jsem si venku zapomněla!" Ptáčka schovávám do kapsy kalhot a vystřelím ven. Cestou mě napadne, jestli se třeba netěším zbytečně - jestli venku není zase z nějakého důvodu Saša - ale i tak bych šla. Na druhou stranu myšlenka na to, že by se mohlo jednat o Svena - no, je hezká! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Takže se omezím jen na to, že stáhnu Zmetka z pastvy, protože se k němu podkoní odmítá přiblížit, překontroluji ty, kteří jsou zavření uvnitř, rychlým pohledem znalce a vydám se zpátky domů. Korespondence? Zítra. Pozítří... Psa si do postele neberu, protože Sveneld nespecifikoval, kdy se míní vrátit - takže jej nechci zbytečně provokovat něčím, o čem vím, že bezpečně nemá rád. Jenže se ráno probouzím sama. Stejně mám spoustu práce... kterou začnu tím, že se naložím na hodinu do vany. Tentokrát se omývám sama, protože Effie mi předčítá oficiální dopisy, které jsem ještě nestihla číst sama. Myslím, že bych se tomu měla pověnovat trošku blíž. A třeba odpovědět. Co vlastně celé dny dělám, že se mi tady tyhle věci kupí? Každopádně - mám své priority! Třeba jídlo. Takže spořádám teplou snídani, zakončím to vše spokojeným pohlazením břicha - které je prý pořád stejné, ale já bych přísahala - PŘÍSAHALA, že se už nějak kulatí - a vydám se ke koním, kterým se věnuji tak nějak do odpoledne. Občas zahlídnu na pozemky, jestli se tam nemihne cizí postava - ale nevypadá to, takže se po pozdním obědě konečně pustím do těch dopisů. Nadepíšu si jich hezkou hromádku - ale vzhledem k tomu, že mám jen dvě sovy, pár si jich prostě na odeslání bude muset počkat. Ne, že by mě nikdy nenapadlo si pořídit třeba třetí sovu, nebo si nechat nějaké jejich mladé - ale vždycky, když na to přijde, řeknu si, že to není zase tak nutné. Však kam spěchat. Mí všemožní kolegové z různých oborů se nezblázní. No a nebo zblázní a mi je to jedno. Večer už jsem trošku nervózní, protože dva dny se pomalu chýlí ke konci. A kdyby se chtěl ještě zdržet, tak ví, že je třeba mi poslat sovu, pokud si pak nechce poslechnout spoustu blbých keců. On totiž není jediný, kdo se bojí o bezpečí svého partnera! Zatímco si u večeře, kterou si dám v obýváku, namísto v jídelně - a to ještě v poloze ležícího střelce, čtu knížku, a hraje mi hudba, rozhodnu se v duchu, že si začnu dělat starosti až ráno. Ostatně jsem se konečně dostala k tomu jeseterovi, který se mi vždycky tak nějak vyhýbal, poručila jsem si k němu ještě misku kaviáru, který tak nějak zobu nekulturně prsty a je mi to jedno, protože mě nikdo nevidí a nic mi nechybí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ahoj, Veverko." Jo, chtěl jsem ji překvapit. Mohl jsem třeba pergamen přivolat zase k sobě, aby mě ve stínech snadno našla, ale místo toho jí to zašeptám zezadu do ucha. Nechytím ji ani se jí nijak jinak nedotknu, protože tyhle hry jsou zezačátku zábavné. Hned na věc se jde jen tehdy, kdy je potřeba opravdu upustit napětí (no, to by potřeba bylo!) a kdy neplánuju, že si ji chvíli na hraní nechám. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Po zádech mi z jeho tichého šepotu přeběhne mráz. Vzhledem k tomu, že už jsme se líbali, nějak to neřeším, otočím se a pověsím se mu na krk. "Myslela jsem, žes na mě zapomněl." A ano - vzhledem k tomu polibku už nemíním řešit ani vykání! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ruce sjedou přes žebra až na její boky. Naoko dotčeně si odfrknu. "Jsem možná starší, ale Alzheimera ještě nemám. Ví někdo, že jsi tu?" Nepředpokládám, že její otec by byl výjimečný čaroděj, ale nějaká nečekaná rána do kožichu, byť je to primitivní kouzlo, není zrovna příjemná. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Po jeho otázce pokrčím rameny. "Sestra ví, že jsem šla ven - ale neví proč a kam. Proč se ptáš?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Abych tě mohl unést, ne?" A s tím se s ní přemístím. Tentokrát to není nikam do města, protože mě to její přirozeně spiklenecké chování, nebo jak to popsat, naladilo na jinou notu. Původně jsem si říkal, že jí vzal zase na druhou stranu Novgorodu, když jsem minule viděl, že ji město zaujalo. Ale to jsem si taky myslel, že Veverka se bude víc cukat. Objevíme se v zátočině, kam bych za jiných okolností vzal Bellu, kdyby se tak nebála vody. Tohle místo se mi vždycky líbilo, v létě tu přes den bývá voda vyhřátá a je tu spíš písek než kamení. Pustím Veverku a rozhlédnu se okolo. Zvířata sem možná chodí pít, to nevím, lidi jsem tu ještě žádné nepotkal. Takže pro sichr radši na nejbliší okolí hodím menší alarmující kouzlo, kdyby sem chtělo přijít něco horšího než srnka. Bellina příhoda jenom potvrzuje, že člověk nikdy není dost opatrný. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Asi se v nich vyžívá! Po přemístění se tak nějak rozhlédnu okolo, abych zjistila, kam mě vůbec vzal. UNESL! Když už jsme u toho - "Nesmím se zdržet moc dlouho, sestra se po mně bude shánět..." je třeba tohle říct. Protože ač bych s ním klidně strávila spoustu času - nechci zjistit, že až se vrátím, rodina mě s brekem hledá po všech čertech! Je to tady doopravdy hezké. Písek podél řeky jsem u nás v horách nikdy neviděla. Spíše takové ty divoké neširoké říčky a potoky. Takže rande u řeky? No kdo by to byl čekal? Ano. Dělá to na mě dojem. Tohle není "půjdeme se spolu projít na louku," které znám z obvyklých setkání. Je to... no, kdybych nebyla sama čarodějka, asi řeknu, že je to "magický." I když to vlastně můžu říct i tak, protože proti tomu, co umí, si se svými vlastními schopnostmi přijdu, spíš jako takový lepší mudla. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "To jsem měl asi počkat, až barák usne." Co se dá dělat. Aspoň se bude mít Veverka na co těšit. Posadím se do rosou zvlhlé trávy kus od břehu, a stáhnu si k sobě na klín i Veverku. Kdybychom měli víc času, tak se klidně půjdu vykoupat. Párkrát jsem tu byl se Zmetkem, takže vím, jak hluboká je tu voda. Proud není moc silný. Líbí se mi to víc než nějaké máčení se v bazénu. "A co je teda podle tebe 'ne moc dlouho'?" |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Možná měl," ušklíbnu se a při představě toho, jak se tajně někam plížím - no zase jsme u toho. Je to tak dobrodružné. Romantické a to všechno! Je to tím, že je starší, než kluci, se kterými jsem předtím chodila? No a nebo to má prostě tak nějak... v sobě? Ono stačí se na něj podívat. Je prostě... jiný. A hrozně atraktivní. Až se divím, že zatoužil zrovna... po mně. "A co je teda podle tebe 'ne moc dlouho'?" "Já nevím-" Náhle mi je to tak nějak... no na chvíli úplně jedno. Jsem tady. S chlapem, který mě hrozně přitahuje a evidentně o mě má zájem - a problémy toho, jak dlouho je "moc dlouho" budu řešit tak... za půl hodiny? Teď se natáhnu a svými rty jemně dotknu těch jeho. Doufám, že neucukne. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro V tom případě nebudu proti. Vlastně je to dokonalé řešení problému. Já budu spokojený, Veverka bude spokojená a Bella taky, protože s ní budu moct trávit čas, aniž bych z ní chtěl strhat oblečení a ohnout ji o cokoli v dosahu. Jsem zvědav, kam až Veverka sama zajde. Je to taková malá číhaná, takže zprvu se sám k ničemu moc nemám, ale zase to nevypadá, že bych nechtěl. Už jen podle toho, jak ji držím u sebe a druhou ruku položím na zátylek pod vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Protože se neodtáhl, ani mi jinak nedal najevo, že nemá zájem, (kdyby neměl, tak si mě nepřitahuje na klín, žejo!) zkusmo si začnu dobývat jazykem cestu, skrze jeho rty. O nic dalšího se nicméně nepokouším. Je to přece jenom druhé rande. Už ta pusa je taková... no, řekněme, že jsem si nemohla pomoct! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Mnohem víc se to už přiblíží k tomu, jak jsem ji políbil před domem, dneska mám akorát po těch dvou dnech, co jsem nebyl doma, strniště. Ne že bych se nemohl oholit na cestě, ale nechtělo se mi. Ruka, kterou mám kolem jejího pasu, si najde cestu pod svetr a triko na zádech. Proč toho sakra musí mít na sobě v létě tolik? Zatím si ale říkám, že mám ještě čas, tak na ni nespěchám. Spíš se snažím Veverku nabudit, aby to byla ona, kdo si začne stahovat oblečení. Jenže to dělají většinou jen opilý nebo hnusný (nebo všechno dohromady) ženský. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Obě ruce položím na jeho tváře, přitisknu se o něco blíž k jeho hrudníku a dravě, nerozvážně opětuji jeho polibky. Samozřejmě, že mi hlavou tak trošku bleskne myšlenka na to, jestli opravdu chci, aby to případně zašlo tak nějak dál. A pak si řeknu, že by mi to nevadilo - i když mi samotné zatím stačí i to líbání. I kdyby to mělo být jen projednou - tohle, kterékoli kamarádce bych řekla, tak by mi musela nutně závidět. Kdyby ho před tím, než bych jí popsala, že jsem se k němu tiskla a líbala se s ním u řeky, když se smrákalo, ještě kamarádka i viděla, jak vypadá - určitě by každá zelenala závistí, jak pastviny na jaře! Navíc - ten lektvar, který mi můj bývalý kluk přivezl tehdy z města pořád ještě mám - kdyby něco. Náhodou. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Přitisknu se k ní, ale nedrtím ji pod sebou. Jasně, že mě napadlo, že by mohla být panna - jako Bella - ale to se zjistí až časem. Stejně to není překážka. Ne pro mě. Pohladím ji po stehně, ale ruka se hned zase vrátí na bok. A zanedlouho opět vklouzne pod oblečení. Přestanu ji líbat, ale rty a strništěm ji pořád trápím, když sjedu po hraně čelisti až k uchu a začnu ji líbat tam. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro No - to se to vyhrotilo poměrně rychle, co? Pán se s tím evidentně nemazlí! Jenže já na Svena myslela od soboty vlastně tak nějak v kuse. A vždycky, když jsem se potřebovala soustředit, unikaly mi myšlenky směrem k jeho pohledné, ve zdejších končinách dost možná i exotické tváři. Nemluvě o tom, že je vzdělaný, chytrý, má, alespoň podle mě, ohromný rozhled a přehled - a umí se chovat a tak vůbec. IMPONUJE MI! Lehce se prohnu v zádech a přitisknu se o trochu blíž, když ucítím jeho ruku na své nahé kůži, pod tričkem. Jsem zase u toho, že mi to celé přijde jako jedno velké dobrodružství. Tiše se zasměji, když mě začne líbat na krk a zavřu rozkošnicky oči. Jo - tohle jsem vlastně chtěla. Od toho večera, kdy mě vzal po Novgorodu a políbil mě. "Takže jsi mě nepřišel jenom unést..." Zahihňám se tiše a přejedu dlaní po jeho boku. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A abych podtrhnul "co si myslím, že princové dělají s princeznama", znovu ji začnu laskat pod čelistí a na krku a lituju toho, že nemá výstřih, kam bych se mohl prolíbat. Svetr je pěkná zhovadilost, to vám povím! Lehce ji kousnu do lalůčku a vycvičené prsty rozepnou knoflík kalhot a zip, sotva na něj narazí. Ani teď se z ní nepokusím servat oblečení, prostě jen opět zajedu pod vrstvu oblečení. Pod kalhotky však ne, chci jí jenom trochu rozproudit krev. Krev na správných místech. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro No, až doteď. Protože on tak nějak, alespoň z mého pohledu, má k němu asi nejblíž. Teda možná, že by se na Sašině vernisáži našel i nějaký... princovatější - ale jednak jsem se tam moc neohřála... no a druhak - se mnou by se asi nebavil. Proč taky? Byla tam spousta krásných, načesaných paniček v očarovaných šatech. Já byla jenom vystoupení. A na něj jsem musela udělat doopravdy dojem, když... Vydechnu a otřu se chtivě o jeho ruku, která mi šátrá v kalhotách. "- ale kdybych ho někdy potkala, určitě by si sáhnul i pod kalhotky," hravě se zahihňám. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zatím jsem ji dostal tam, kde jsem ji chtěl mít, tak můžu zase na chvilku zvolnit. Doufám, že nebude myslet na to, že se má do určité doby vrátit domů. Nedovolím jí to. Zvednu hlavu a zase ji políbím. Nedá se říct, že jemně, ale pomalu. A stejně pomalu putuju bříšky prstů po horké kůži okolo lemu kalhotek. Nakonec se propracuju pod ně. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Jednu nohu pokrčím v koleni a stehnem se otřu o jeho bok. Pak nahmatám rukama lem jeho trika - a zatímco se propracovává pod kalhotky, začnu mu tričko vyhrnovat nahoru, ke krku. "A já nejsem princezna-" uchechtnu se a nepatrně přirazím proti jeho prstům. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Strništěm ji zaškrábu na klíčních kostech, pravačkou vklouznu pod ni, na bedra, a donutím ji se trochu prohnout. To stačí k tomu, abych nacvičeným pohybem rozepnul háčky podprsenky. Prsa však při své cestě ještě přeskočím a políbím ji na břicho. A ještě kousek níž... Zaháknu prsty za lem kalhot a pomalu je začnu stahovat. Jasně, že mě napadne, jaké by to bylo, kdyby se tu pode mnou při měsíčku svíjela blondie. Jenže opravdová princezna není tak vstřícná jako tady Veverka a už vůbec by se nenechala prznit - Vole, romanticky! To je to, co chce, ne?! - tady na trávě. Přitom takhle v noci by nás nikdo nenačapal! |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro S tichým, toužebným nádechem očekávám jeho rty na svých prsou - ale on je míjí a pokračuje níž. Na drobné, pevné bříško. Jeho strniště na bradě mě polechtá, takže sebou lehce škubnu a udusím v krku hravé zachichotání. Když chytí lem kalhot, znovu nadzvednu pánev, aby mi je mohl sundat dolů. Zrovna teď příliš nahledím na to, že to vygradovalo nějak rychleji, než jsem si původně myslela. Však taky vlastně nemám moc času, takže pokud jej chci - a že ano, ve chvíli, když rukou zabrousil pod kalhotky, tak to vlastně mohl i cítit na vlastní kůži - nemůžu dělat moc dlouho drahoty. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jelikož si Veverku hodlám "nechat", není to tak jako jindy, že by šlo jen o sex. Nebo spíš to tak nevypadá. Takže si k sobě Veverku na chvíli přitáhnu, a jestli chce, nechám ji se mazlit, ač myšlenky mám už jinde a podvědomě odpočítávám dobu, kdy už bude vhodný se zvednout a přemístit ji domů. Umýt se můžeme v řece. Noc je docela teplá a voda není ledová, jak by mohla být výš v horách. Potom Veverku přemístím k ní domů, políbím ji na rozloučenou. * * * Já vím, že Bella asi už bude spát. Je docela pozdě. Ale zlordí geniální plán prostě nepočká! Jsem hrdina dnešní doby, jak by řekl klasik, tak si to musím udržet. Nutno podotknout, že to nemluví moje svědomí (Protože já přece neudělal nic špatnýho! Naopak! Našel jsem alternativu, aby měla klid.), tohle jsem měl nachystáno, už když jsem šel za Veverkou. Proto jsem se taky stavoval u Evžena. Posadím se na Bellinu část postele a konečky prstů pohladím stranu její šíje. S Veverkou to bylo fajn, ale škoda, že pode mnou nebyla ona. Zoufalé časy si však žádají... ne, to nebyl zoualý čin, ale... víte jak. "Blondie, vstávej. Mám pro tebe překvapení." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Vím že bych neměla, ale než jdu spát, ještě si něco malého na zub dám. Určitě to můžu připsat na vrub těhotenství a tak - no... a věřím, že Sven mi po porodu určitě namíchá něco, co mě dá zase zpátky dokupy. Je v těhle věcech dobrý. Ať už se jedná o sehnání receptu, jeho úpravu a nebo samotné uvaření lecjakého hnusu, který je zrovna třeba. Mi to nikdy moc nešlo, už proto, že mě to nebavilo. Školní lektvary a takové ty jiné, jednodušší, no budiž - ale že bych se tomu chtěla věnovat dál... ne. V ložnici najdu sovu - a tak trochu doufám, že nese nějakou zprávu od něj, protože tady ještě není a já už začínám mít tak trochu obavy, jestli se mu něco nestalo - a utěšuji se víceméně tím, že je určitě někde s Benem, přebral a je prostě příliš pod obraz na to, aby si vzpomněl na to, kolik je hodin a že by se třeba mohl ozvat. Co se zprávy, kterou mi donesla týče, jedná se o potvrzení objednávky žrádla pro koně. Takže nic převratného. Z hlubokého, spokojeného (protože já VŽDYCKY spím spokojeně!) spánku mě probere dotek na šíji. Lehce se zavrtím, mimoděk něco zakňourám a už natahuji ruku, že odstrčím to, co se mě dotýká, ať už je to cokoli, když zaslechnu hlas. "Co? Takhle uprostřed noci?" Převalím se na záda, abych na Svena viděla, tedy alespoň na jeho siluetu ve tmě a chytím jej jemně za ruku, kterou mě hladil. "Už jsem se trochu bála." Ne - nikdy se neptám "kde jsi byl," stejně, jako se neptám "kam jdeš," pokud to není vyloženě důležité. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na to, že jdu takhle pozdě v noci, nejsem cítit chlastem ani hospodou obecně, protože u Evžena jsem se jenom mihl. Bundu mám pořád na sobě. Beru si ji s sebou, i když je léto, protože jeden nikdy neví. Dračí kůže vás ochrání před hezkou řádkou nepříjemných kleteb, a pokud je člověk dost chytrý, aby si pod ni dal ochlazovací kouzlo (heh, jenom to nesmí přehnat!), není co řešit. "Pojď, blondie, je to dole. A nepočká to." Jinak bych ji přece nebudil. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Lehce zavrtím hlavou a začnu se trošku neochotně zvedat. Ať mi netvrdí, že něco nepočká do rána! Co má zase za lubem? "Pojď, blondie, je to dole. A nepočká to." No - o tom, že to nepočká silně pochybuji - ale namísto toho, abych mu to vmetla do tváře, tak jej letmo políbím na rty a nazuji domácí střevíčky. "Tak ukaž, co je tak hrozně důležité, že nás kvůli tomu budíš," lehce se ušklíbnu a podám mu ruku, aby mě vedl, kam potřebuje. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Někdy o tom vtipkuju, abych ji nenápadně připravil na to, že by to v nejhorším případě mohlo nastat. Jeden nikdy neví, kdy na něj zpoza rohu vykoukne minulost. Stačí být na špatným místě v nesprávnej čas, potkat někoho, o kom jste si mysleli, že ho žerou ryby... To je však daleko. Aspoň daleko odsud. Chytím ji za ruku a vedu ji dolů do obýváku. Na první pohled tu není nic, co by tu být nemělo. Rozhlédnu se po pokoji, pustím Bellu, dřepnu si a sáhnu pro něco do kapsy. Trochu to zašustí. V tu chvíli se zpoza pohovky vynoří dvě ušaté hlavy. Štěňata jsou ještě pořád trochu nemotorná a v ničem nepřipomínají Belliny psy. Jsou vlkošedá, a jak dřepím, hned se ke mně vrhnou, protože jsem jediná známá věc v jinak neznámém světě. "To aby ses doma nenudila a mohla trénovat svoje mateřské vlohy na něčem vhodnějším, než je skřet," ušklíbnu se pobaveně, když k Belle vzhlédnu. Štěňata se mi packami opírají o stehna a loudí další pamlsek. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Vede mě do obýváku - ve kterém nic není. Převrátím oči ke stropu a začnu uvažovat, co se jako děje. A zase se vracím k tomu, že to prostě NEPOČKÁ DO RÁNA. Ach jo, Svene! Já chápu, že v noci nespíš a jsi zvyklý si zalézt do pracovny a tam si čichat lektvarové výpary a jít spát až nad ránem a pak vyspávat do poledne - ale je tohle opravdu nutné? A pak k sobě přiláká šťeňata! Je třeba říct, že tohle mě doopravdy probere - i z mé vnitřní rozmrzelosti. Nejsou to tedy chrti, to už od pohledu. Vlastně rasu toho psa vůbec nepoznávám a buďto jsem nikdy nic podobného neviděla a nebo nevím, jak vypadá štěně. Tak či onak, s dojatým úsměvem se pro jedno natáhnu a vezmu si je do rukou. Je fuk, že mi asi na hedvábné košilce udělá záděry drápky. Zrovna teď si to štěně chci pomazlit - a to do rána nepočká. Tohle jsem nečekala. Tohle. Jsem. Nečekala! Jenom jsem se zmínila, že... a on... raději schovám tvář do psího kožichu pod záminkou toho, že jej chci pomazlit, než se tady rozbrečím samým dojetím. On je tak... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro U Evžena jsem je musel uspat, aby nedělala bordel a nezbořila mu ten jeho vejminek nebo se někam nezatoulala, takže teď jsou jak z divokých vajec. Hlavně když zjistila, že je tu někdo nenechá samotné napospas cizímu prostředí. "Arťom mi vysvětloval, jak se cvičí na lov, ale informaci jsem neudržel. Kromě toho, že říkal, že má ve výběhu medvěda a divočáky a na nich cvičí. Kdybys zvládla cestovat aspoň Letaxem, prý tam můžeš přijít. Já sám teda nevím, jestli se to nějak liší od výchovy chrtů." Pokrčím rameny. Já bych instinktivně zvládl vycvičit psa normálně, protože mám vydávání povelů a trvání na nich v krvi kvůli své povaze. No a varianta, že bych je Arťomovi mohl vrátit, nepřipadá v úvahu podle toho, jak se k nim Bella tulí. Což je dobře. Musel jsem zasáhnout, než by mi tu běhali další pitomí krysopsi. Tihle, pokud budou dobře vycvičení, se určitě nebudou bát ani Hajzla. Nejsou to přešlechtění idioti. Zastávám názor, že v jednoduchosti je krása, takže to musí splňovat i věci, co si pořizuju. Snad jen v lektvarech to neplatí, protože tam je složitost výzva. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Než budou dost velcí na takový výcvik, tak už se budu moci zase přemisťovat," Odpovím spokojeně a štěně položím - abych si mohla vzít to druhé. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Doopravdy mi přinesl psy? LOVECKÉ psy? "Děkuji," nakonec psa přeci jen odložím, abych mohla Svena obejmout. Myslím, že jde i z mé tváře vyčíst, že u mě zase jednou zabodoval. A když už jsme u toho... "Co jsou vlastně zač?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Východosibiřská lajka. Rusové s ní rádi loví a prý je fakt dobrá. Arťom se poškleboval, že jsme měli chrty." To když jsem mu vyprávěl, jak pitomí byli. Furt se za mnou motali, jakmile jsem vzal Zmetka, i když mě nikdy neviděli cokoli ulovit. No a proč jsem Belle pořídil tyhle psy? Chrti jsou lovečtí... a kdybych jí pořídil třeba zdejšího kavkazana, tak se vsadím, že tu zase budou chrti. Neměl jsem ty psy rád. Tak jsem si řekl, že přinesu něco, co se mi bude líbit. A budu k tomu mít tím pádem vztah. "A taky mě varoval, že je nemáme rozmazlovat. Že prý lajky se musejí trestat, když neposlouchají. A že povely máš doplňovat i gesty, prý kvůli lovu nebo co..." Je vidět, že lovím z paměti. Mezitím si s Bellou okolo krku sednu na pohovku. "Takže žádná postel a další blbosti." To kdyby Bellu náhodou přepadla nějaká touha se s plyšákem mazlit tam. Pes v posteli prostě NE, přes to nejede vlak. To by viděli, kdo je tu kurva alfasamec. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Na mazlení mám Velvet. A vždycky budu mít. A pokud tahle nějakým záhadným způsobem... zmizí - pořídím si novou Velvet na mazlení. Užitkový pes je užitkový pes. Ne, že bych je neměla ráda - to já vím, že budu. Ale musí v prvé řadě sloužit svému účelu a až v druhé... všechno ostatní. Navíc se na psy, které mám na lov snažím... nefixovat. Protože před Rhysem jsem měla k Rickardovi do tandemu jiného psa a ten se připletl koni pod kopyta a srazil si vaz. "Neboj se," uchechtnu se na závěr. "Já vím, co dělat se psem." Haló, Svene! Vycvičila jsem taky všechny koně! A tohle nejsou první psi, které mám! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale tak stejně si nepamatuju všechno a netušil jsem, jestli se to od chrtů nějak liší. "Hlavně jim dej nějaký normální jména. Ne jako Diamond nebo... Sebastian." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Načepýřím se s úsměvem a nepatrně jej dloubnu prstem pod žebra. A SEBASTIÁN TAKY! Náhodou si myslím, že to jméno plně vystihuje charakter toho koně. A cenu - což mu raději ani říkat nebudu. Protože když už jsem světle zlatého achaltekince sehnala, ten chlapík, který je choval si za něj řekl slušnou sumu. Aby taky ne. Podle legendy poslal kdysi dávno Čínský císař šedesát tisíc vojáků jen proto, aby mu byť jednoho z těchto koní přivezli. Mě tedy žádnou lidskou sílu nestál a nemusela jsem kvůli němu turkmencům vyhlašovat válku - ale i já jsem zaplakala nad tím, kolik jsem schopná za jednoho koně, který nemá ani magické vlastnosti, ani křídla, ani nic, vlastně zaplatit. Možná v tom má prsty i fakt, že ti původní, opravdu původní koně z oázy Teke jsou považování svými chovateli za posvátné a jsou tedy formálně neprodejní. No - asi jsem dokázala opak. Člověk si dneska může koupit vlastně všechno. Navíc má nějaké jméno, které se nedá vyslovit, natož zapamatovat - takže byl přejmenován. To občas dělám. "Jména dostanou zítra," skloním se a jednoho psa, dorážejícího na gauč, podrbu na hlavě. "Teď... bych je asi uložila - a pak uložila nás." Zajímalo by mě, kdo je ten Arťom. On to asi nebude jenom nějaký chovatel psů, kterého náhodou někde potkal, nebo sehnal - mluví o něm, jako by to byl nějaký jeho starý známý. "A kdyby se Arťomovi chtělo - může se třeba někdy zastavit. Myslím, že si určitě budeme mít co říct." Je to takový zvláštní pocit, odnášet je do pokoje, který ještě před pár dny patřil jiným dvěma psům, pokládat je do jejich pelechů a sledovat, jak jeden přelézá za druhým, protože jsou ještě dost malí, aby se společně vešli do jednoho - a brzy dost možná budou příliš velcí na to, aby jim sametový polštář téhle velikosti stačil. Uvědomím si, že jsem v místnosti, kterou jsem dole vyhradila Rhysovi a Rickardovi (Velvet dostala vlastní ve chvíli, kdy mi bylo oznámeno, že ten pes v ložnici prostě spát nebude), vlastně od doby, co se se mnou nevrátili z lovu, nebyla. I přes to je, díky Effii, uklizená. Na věšáku na zdi, snad jako připomínka, visí všechny jejich obojky. Mnoho z nich je bohatě vyšívaných a zdobených, jak už to u širokých, chrtích obojků bývá zvykem. Přinutím se na to nemyslet. Vyženu z hlavy i otázku, zda se jejich portréty na loveckém srubu začaly po jejich smrti hýbat. I z představy, že se mi asi prohánějí, společně s třetím mrtvým psem, po tamních plátnech, je mi těžko. Ono to odezní, až to nebude tak čerstvé. Raději si pokládám otázku, nakolik Svena muselo žrát svědomí za to, jak mi zkazil sobotní večer, že mi přivezl štěňata - a to prakticky hned. Naposledy podrbu oba psy, kteří vypadají, že to tady do rána dost možná spíše zdemolují, než že by chtěli spát a v duchu se usmívám už nad tou myšlenkou, že vůči mě má něco, jako VÝČITKY SVĚDOMÍ. A starost. Je to vlastně víc, než v co jsem mohla kdy doufat. Možná proto, že od určité doby už od něj neočekávám příliš mnoho - a tak mě může v zásadě jen příjemně překvapit, když na to přijde. Zavřu za psy dveře a vracím se do postele. "Odpusť mi," zašeptám tiše, když se k němu uvelebím pod peřinu. "- že o tobě občas pochybuji." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pokoj pro psy. Kdykoli to vidím, vždycky se musím zarazit. To bude tím, že sem nechodívám. Jsem příjemně unaven (a to i díky Veverce), tak hodlám s pocitem dobře odvedené práce na všech frontách spokojeně usnout. Dokud mě nezarazí Bellina slova. Ona o mně pochybuje? POCHYBUJE? O MNĚ? Kurva - co? No, teď asi ne, když se mi omlouvá, ale stejně! Jsem příliš unavený, než abych to komentoval. Aspoň se mi omluvila, no. Tak jako vždycky něco zamručím. A jdu spát. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro A protože se jí už jemně kulatí bříško, má samozřejmě pocit, že vypadá jako najikřená živorodka, což jí nepřijde dostatečně sexy. Následující tři týdny by se daly dost možná nazvat idylickými. V rámci možností. Když už nic, má Isabella pocit, že ji Sven chápe a rozumí ji, když po ní žádné postelové akce nevyžaduje - takže není protivná, ale po většinu času vypadá spokojeně, zatímco smýká čokly po pozemcích, polehává s koňmi na louce, vyřizuje pravidelné hromady korespondence a dělá... cosi s knihami. Sven ji sice dost možná nechápe a nerozumí ji tak, jak si myslí - ale na druhou stranu vyměnil původní akce "v hospodě" za akce "za hospodou," popřípadě vlastně kdekoli jinde. I Agnes je vlastně spokojená. Spokojená - a dost možná i zamilovaná, do onoho "pana tajemného," který o sobě a svém soukromí mluví jen velmi málo, pokud vůbec - a občas se u ní zjeví, aby ji někam vzal. Dost možná by o něm ale chtěla vědět něco víc. Fakt, že paní Gustavssonová je ve čtvrtém měsíci, ji nicméně sebral leckteré radosti ze života. Protože procházet se na koni v kroku je dle jejích slov "nudné a zbytečné," do lesa nesmí, i přes to, že se snažila Svena přesvědčit o tom, že pegas ve vzduchu sebou přeci nehází a lítá plynule a to by přeci mohla - má zakázané i létání s tím, že "to tedy v žádném případě nepřipadá v úvahu," procházky s Igorem, nebo Gladys jsou zapovězeny taktéž, protože "co kdyby s tebou někde škubli, Isabello uvažuj přece trochu!" a vůbec už ji celá ta šaráda s "tohle nesmíš a tohle taky ne" začíná evidentně unavovat a štvát. Je pondělí, sedmnáctého srpna roku 1992 - poměrně hezký, nepříliš slunečný, ale ne úplně zatažený den. Sveneld byl "donucen" k... nazvěme to "asistence na procházce" - což probíhá tak, že on vede mercuriánku, z níž všude kape stříbřitá hmota, po pozemku na "té překrásné růžové ohlávce," kterou jí Bella objednala nedávno ze zásilkového katalogu i s tím moc hezkým vodítkem, které k tomu tak ladí - a jeho milovaná žena jde vedle něj se všemi třemi psy a pocitem, že je to vlastně určitě dost podobné, jako by si Gladys vedla ona sama - a všem to určitě moc prospěje, taková procházka! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ne, ten první rozhodně NENÍ sebereflexe! Jde o to, že kdybych tenhle spásný nápad - který je jistě proveditelný, jen bych si musela prostudovat nějaké ty správné knihy a provést vše s vědomím, že jsem stejně nikdy žádnou Hipokratovu přísahu neskládala - oznámila Svenovi, vyletěl by z kůže a pak by mě asi zabil - nebo se zhroutil, nebo... já vlastně ani nevím, jediné, co je mi jasné je, že by to neodsouhlasil a nesl těžce. Ten druhý je o něco poetičtější. Zjistila jsem totiž, že ač se nudím, jako pes - tak se o mě Sven začal poměrně láskyplně starat. A plnit má malá, nevinná přání. Dělat všechny ty ústupky, které by nikdy neudělal, kdybych si každou chvíli s láskou v očích vyděračsky nepohladila bříško! A já si to užívám. Vlastně je to krom občasně se již přihlašujícího mateřského pudu další důvod, proč své dítě milovat! Jenže mě už pomalu začíná štvát, že jsem tady tak hrozně moc izolovaná od okolního světa. Já mám samozřejmě Kavkaz ráda - je to pro mě něco jako splněný sen. Hory, lesy plné zvěře, klid a pustina, vlastní pravidla pro naprosto cokoli a žádné ministerstvo kouzel, papírování a zákazy - ale dokud jsem nebyla těhotná, mohla jsem se kdykoli vydat kamkoli, třeba na nákupy, nebo nějakou akci - a splnila jsem své... sociální touhy po interakci s lidmi. Teď se nemůžu vybít ani v lese. Ne, že bych to doopravdy potřebovala, protože jsem od té příhody s vernisáží nebyla citově frustrovaná, takže jsem necítila tu nutkavou potřebu nic zabít - ale stejně mi to svým způsobem chybí. "Víš, přemýšlela jsem o tom, že bych se... třeba mohla jet někam zrekreovat..." Protože rekreaci potřebuji. V luxusním hotelu. S wellness centrem. Hezkou přírodou. LIDMI, nejlépe pak ženského pohlaví! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro K tomu všemu se začíná ozývat moje temná stránka. Tu musím krotit na obou frontách a není to zrovna příjemné. Takže si nasadím svůj nicneříkající výraz a útrpně vedu toho blbého a naprosto ožralého koně... vlastně ani nevím kam. Mám tak trochu vypnuto, ale během úvah nad tím, jak Veverku zlomit k tomu, co bych doopravdy chtěl, zbystřím. Zrekreovat se? To by znamenalo... Že bych Veverku nemusel klátit na trávě. Že bych měl po ruce všechny hračky... To je dokonale zvrácená představa, heh. Prznit Veverku v manželské posteli - když ona není moje manželka! Protože moje manželka má opravdu manželkovské manýry a sex jí není dost dobrý! "Kam?" |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Napadly mě nějaké lázně," pokrčím rameny. "Někde, kde by mi pár dní odlehlo, zašla bych na nákupy - a tak. Jen nevím kde - a jak se tam dostat." Protože nejlepší by byl létající kočár, portály, které vytvářejí pegasové jsou vůbec asi nejlepší způsob cestování - ale já nemám ani koně vhodného do zápřahu - a ani ten kočár, když na to přijde! Zkrátka a jednoduše - zase mám jednou vizi a doufám, že mi ji Sven nějak zařídí! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zabručím. "Já žádné neznám. Máš aspoň představu v jaké zemi?" Protože to aspoň nějak zúží pole pátrání. Protože to budu muset být já, kdo zprostředkuje styk se světem, já se budu muset někam přemístit a donést nějaké létáky, nebo něco, protože... to je asi tak jediné, co zmůžu. Nikdy jsem v lázních nebyl. A mám o nich jenom matnou představu. "A lázně budou mít určitě připojený letaxový krb, protože ne všichni můžou cestovat přemisťováním a ne všichni to dovedou." To, že by se Belle udělalo blbě, opominu, protože to neberu jako takovou překážku. Blila jako Alík celé první tři měsíce. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Přiznání Isabelly Gustavssonové! Zase v tom mám evidentně naprosto jasno! Nevím co chci - ale chci to hned! Ne, počkat - možná nevím co chci - ale vím, co nechci! "Nechci cestovat letaxem," zabručím nespokojeně a podstrkuji koni rumovou kuličku. Pamlsky jsou důležité! Zvláště ty alkoholové! Sice se holka trochu motá a z mercuria se tak nějak line jemný zápach alkoholu, ale evidentně už nežije s pocitem, že ji celý svět chce zabít! "A chtěla bych někde, kde je teplo a hezky." Což jsem samozřejmě hrozně upřesnila! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale pořád je škoda, že kouzelníci mají na práci skřety. V něčem je to nevýhoda. Kdyby tu nebyl, mohli bysme najmout normální služku. Myslím, že Veverka by si od pasení koz polepšila. Jako služka u Gustavssonových by měla kvalitnější šaty, než když pásla dobytek. To si pište. Vemte si, jak Bella neustále strojí tu hnusnou věc. Pak mě ale popíchne zase tím svým "nechci cestovat letaxem". V takových chvílích ve mně roste touha ji prostě popadnout a do těch plamenů ji strčit, protože je to jenom chvilka. Mám co dělat, abych otráveně neprotočil oči. "Netvrď mi, že chceš cestovat po mudlovsku?" řeknu s lehkou stopou pohrdání nad tak debilním způsobem dopravy. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Zeptám se věcně, jako bych nad tím i uvažovala. Tedy ne, že bych nad tím DOOPRAVDY uvažovala - ale popravdě? Riley říkal, že letadlo je super! Tehdy, když jsme se spolu ztřískali skoro do němoty. Takže proč ne? Jenže k tomu bych potřebovala někoho, kdo zná mudly. A hoši ze školy jsou daleko. "No, popravdě ne." Ale mohla bych si někoho přizvat! "Ale musí existovat i nějaká jiná schůdná cesta." Chytím Svena za ruku, ve které nedrží vodítko. "Půjdeme se projít k Igorovi, když za ním sama nesmím?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Protože to její možná... To se zbláznila?! Letax je určitě bezpečnější než ty mudlovské hovadiny! "Já jinou neznám. Ale třeba najdeš něco v knihách, ne?" Protože to ona má furt nos zabořený mezi stránky a já do její knihovny nesmím. Nevím sice proč... ona v té své "pracovně" na rozdíl ode mě nemá nic, co by bylo životu nebezpečné. U mě stačí do něčeho drcnout, vylít to, nedejbože aby se to smíchalo s něčím, s čím nemá... anebo aby si to někdo spletl s oregánem, že! Polknu útrpné zahučení, protože za Igorem je to daleko a nebaví mě vodit kobylu, která na mě místy kydá něco, co prostě patří do lektvaru, ne všude okolo. A ne kurva na mě! "Hmmm," zabručím místo nějaké odpovědi, protože tyhl zvuky jsou super v tom, že jsou... univerzální. Zjistil jsem, že ženská si beztak většinou všechno přebere podle toho, jak se jí to hodí. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ono tedy možná, dost možná v té přední knihovně, která je přístupná veřejně, nějaké takovéhle blbosti budou - ale v té zadní jsou tak nějak jenom svazky, překypující tou nejhnusnější černou magií, kterou kdy babička... (a později i něco málo rodiče a já) posbírala. Tam spíš najdu spis o tom, jak vyměnit s démony vlastní duši, než cokoli... no, užitečného! Vlastně většinu těch knížek jsem ani nečetla, protože mi vadí, jak mi šeptají do podvědomí rozličné hnusy. "Mohla bych letět na pegasu," nadhodím i přes to, že vím, že odpověď bude "Ne, Isabello." "Škoda, že nemám kočár..." Každopádně, Letax bude rozhodně lepší, než nějaká možná místní verze britského záchranného autobusu. Nebo tak něco. "A tažného okřídleného koně." Povzdech. "No - i kdyby to nakonec byl ten letax-" připustím a nezakrývám takové to trucovité rozladění. "Tak nevím, kam chci jet." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Dobře, v téhle situaci se s tím nevytasím ani já! Protože já nikdy moc neřešil, jak cestovat. Prostě kde jsem to znal, tam jsem se přemístil. Kde jsem to neznal, tam jsem se přemístit nechal... a už to tam znal! Anebo letax. Přenášedlo. Hm, ale přenášedla podle mě taky nejsou zrovna bezpečná. Vzhledem k přistání... "Tak si třeba něco přečti a zjisti to, ne? Určitě musíš mít nějaké místo, kam by ses ráda podívala." Jenom mě chceš nasrat, evidentně! Víš, jak nenávidím tyhle... jak to říct... šlechtické manýry "já nevím, ale chci to". |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Upřesňuji požadavky! Snažím se! Pustím Svenovu ruku, políbím jej na mercuriem pocintanou tvář a vezmu na ruce jedno ze štěňat. "Mohlo by to být třeba u moře." Já na ně ráda koukám. Zdálky. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro No, chce, aby tam bylo teplo, takže Švédsko padá. Jako na moje standardy tam v létě teplo je, ale na její asi ne. Na druhou stranu si myslím, že by tam bylo bezpečno a čisto, protože tahle země je na tom dobře. Určitě líp než většina těch ve středu Evropy, co jsem slyšel. Exotiku Asie bych jí dopřál jedině pod svým dohledem, protože tam by se blondie, kor těhotná, mohla ztratit jak nic. A nemám tam přímo nějaké kontakty, které by nebyly... řekněme pochybné. Prostě tam není nikdo, kdo by na ni mohl dohlédnout. Takže Asie zásadně ne. Afrika už vůbec! Pak by se fakt mohlo stát, že blondie skončí někde v harému. A Thor... Vzpomínáte na ty ručičky v láku? Já si na ně vzpomněl. Takže NE. Když nad tím tak uvažuju, většina míst, kde jsem byl... tak tam bych svou ženu nepustil. Asi to bude tím, že jsem nebyl zrovna typický turista. Nechodil jsem obdivovat památky a muzea, nestaral jsem se, jestli tam mají lázně. "Já nevím... Itálie? Španělsko?" Pokrčím rameny. Určitě to musím směřovat do Evropy. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Co třeba Mauricius? Myslela jsem spíše na něco takového." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "No tak Mauricius. Máš představu, kde se dá sehnat nějaký leták nebo něco? Protože já ne. Jako, skočím ti pro něj, jen mě musíš nasměrovat." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Ty přeci pořád někde cestuješ. Myslela jsem si... že to budeš vědět?" Nějak si nemyslím, že by s Benem chlastali jenom tam u něj. Ono, upřímně, to by pak zvolání "to radši kafe od žida" získalo úplně jiný rozměr. Ne poprvé mě napadne, co vlastně můj manžel dělá, když ani neví, kde to sehnat, když po něm náhodou něco potřebuji! "Většinou o takových věcech... já nevím, ví v knihovnách? Nebo na Příčné by mohla být nějaká cestovní agentura. Takže bude asi na každé podobné ulici... tam by mohli něco vědět." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Za lidmi, které by někdo jako Bella nikdy neměl potkat! Cestovní agentura. Upřímně? Nenapadlo mě to. Já to nikdy nepotřeboval. Vždycky jsem věděl jen per huba, kde někdo je nebo není, kde a kdy se sejdeme a tak dále. "Dobrá, skočím tam. Chceš spíš anglickou, nebo ruskou?" Je mi to jedno, jenom tam nechci jít zbytečně. Švédskou ani nenabízím, protože bych jí to všechno musel překládat. Nevím, jestli mají letáky i anglicky... no, to je fuk, už tak má štěstí, že si může vybrat! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jako ne, že bych rusům nevěřila, ale... pokud si můžu vybrat, věřím, že doma je prostě... civilizovanější svět! A nabídku luxusních hotelů si raději pročtu latinkou, pokud si tedy můžu vybrat. Ona celkově mi ruština nikdy nepřirostla k srdci a používám ji jenom, když vím, že se s dotyčným jinak nedomluvím. I doma dávám přednost angličtině, pokud zrovna něco nepotřebuji vyřešit s podkoním. "Ten lektvar na kocovinu," vzpomenu si pak, když se nahnu přes ohradu a položím Igorovi ruku na čenich. Nějak ignoruji, že mlsně pozoruje psy. To dělá běžně. "Daří se ti s ním?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Něco mi tam pořád nesedí," zamračím se, těžko říct, jestli kvůli tomu, jak blízko Hajzlovi je, nebo kvůli tomu, že se mi nedaří tak, jak bych chtěl. Automaticky vytáhnu hůlku. My s Hajzlem jsme se prostě nikdy neměli rádi. O to míň, že jsem mu hobloval rohy. Však jsem taky navařil řádnou dávku mnoholičňáku. Pro soukromé účely. Neprodávám ho, protože jsou na ně docela přísné směrnice a... no, hodí se ho mít doma. Nikdy jsem nelitoval. Vedle povzbuzováku, masti na rány a tak to byl můj hlavní lektvar při výpravách. "Chlastem nasáklé mercurium má najednou jiné vlastnosti a bije se to s nějakou přísadou. A já teď metodou pokus-omyl zjišťuju, která to je. A pak budu muset zjistit, jak ji nahradit." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Jak jsi vlastně přišel na to, z jakých přísad ho chceš zkusit?" Otočím se od Igora zpátky ke Svenovi, palcem setřu kapičku stříbřité tekutiny na jeho líci a jen tak mimochodem si pak palec očistím o jeho tričko, zatímco jej na tvář, kterou jsem si před chvílí otřela, políbím. Nemůžu uvěřit, jak bez problémů to vše proběhlo. Moje dovolená a tak. Myslela jsem si, že se bude cukat, když zjistí, že mu hodím na krk zvířata a někam si odjedu. Teda - Velvet si možná vezmu sebou, v lepších hotelích mi samozřejmě zvíře bez problémů dovolí. Ale třeba všechny ty koně - to není jenom tak. Hmmm... chci vlastně mudlovský, nebo kouzelnický hotel? Podle toho, co říkal Aiden, mají i ty mudlovské své... kouzlo. "Je to od tebe moc hezké, že mi to všechno zařídíš a postaráš se mi o zvířata, když budu pryč." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jak to tak vypadá, třeba se z toho stane moje celoživotní dílo. Protože když jsem do toho investoval tolik času, energie a peněz... nehodlám se vzdát svýho svatýho grálu! Tohle by z chlastaček udělalo zcela jiný rozměr! Zvířata? Jaký... Kurva. Na tohle jsem nemyslel. No, podkoní si mákne, protože já se o ně moc starat nemíním. Maximálně budu jednou za čas kontrolovat, jestli... žijou. Psi mi nevadí, ty mám rád. Krom té hnusné věci, co kdysi spávala u Belly v posteli. Než přišel alfasamec, který to zatrhnul. Já! Nic na to neřeknu, jenom ji pohladím. Jen ať si myslí, že to dělám pro ni a ne pro sebe. Osobně si myslím, že nám prospěje, když na chvíli vypadne. Je to pořád něco jiného, než když vypadnu já a najdu ji tu unuděnou a protivnou. Kdo ví, třeba se jí tam zasteskne... Anebo radši ne. Dokud nemá chuť na sex, nemusím se bát, že si tam někoho nabrnkne. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "No, tak teď tě alespoň pár dní nebudu rušit," mrknu na něj a poté, co mě pohladí, jej obejmu okolo krku a vtisknu mu další polibek, tentokrát na rty. Poslední dobou je opravdu jak vyměněný! Kdyby to nebyl on, snad bych věřila, že se snaží udělat všechno pro to, aby mi veškeré ty nemožné zdravotní zákazy a hroznou nudu okolo, vynahradil! "Týden by mi mohl stačit... než mi začneš chybět." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Tak to doufám, že až se vrátíš, ukážeš mi, jak moc jsem ti chyběl," zašeptám jí do ucha. Nemohl jsem si to odpustit. Stejně už nemám co ztratit. Buď pojede na dovolenou rozněžnělá, nebo se nasere... a bude chtít jet na dovolenou o to víc. V každém případě je to pořád 1:0 pro Zlorda! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ne, Svennie - to nechceš. Podívej se na mě, jak vypadám! A bude to jenom horší. Přijdu si taková těžká, nemotorná, divná... a vůbec, i kdybych náladu na sex měla, bojím se, že tě tím, jak nemožná budu, odradím po zbytek života. A to si nemůžu dovolit. Takže to, lásko, budeš muset prostě ještě pár měsíců vydržet. Začal mi čtvrtý, takže... ještě skoro šest a pak nějakou tu dobu na zotavení ze vší té hrůzy. Určitě to zvládneš. Já to taky zvládám! "Třeba ano," odpovím místo toho všeho, co mi prolítlo hlavou a pohladím jej dlaní po paži. Jsem ráda, že mi to šeptá do ucha a já se mu při odpovědi nemusím dívat do očí. Bůh ví, co by v nich zrovna viděl. Každopádně, zbytek dopoledne strávíme tak nějak venku a po společném obědě se Sven vydává na svůj... epický quest pro získání letáků a zachránění své princezny z ubíjející nudy osamělé věže. Když se večer vrátí zpátky, jsem zrovna ve své pracovně a diktuji brkům odpověď na jakousi poptávku po pegasích letkách a žíních. Vše můžu poskytnout, klidně i hobliny z kopyt. Nicméně, když slyším prásknutí přemístění, nechám brk brkem s tím, že to dopíšu zítra a scupitám ze schodů za ním. "Máš?" Zamrkám s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Takže za pomoci mapy (ano, Bello, cestuju, ale to kurva neznamená, že vím, kde je každej zasranej ostrov) jsem vyloučil cokoli v Asii, protože to by byla pro Bellu asi větší exotika, než by si přála. Aspoň já to tak vidím. Stačilo mi pár obchodních návštěv. Nakonec jsem se tedy držel turistické klasiky. Bella stejně moc necestovala, aspoň v porovnání se mnou. "Co myslíš..." zamávám na ni několika letáky a jdu rovnou do obýváku, kde je hodím na konferenční stolek. A protože i muži mají své dny, tak dneska nechám udělat skřeta veškerou práci a zaúkoluju ho ohledně toho, co chci hned, a toho, co bude na večeři. Pokud teda nemá od Belly jiné povely. Shodím ze sebe dračí bundu a posadím se do svého křesla. Začnu se hrabat v kapsách. Samozřejmě, že jakmile se jen mihnu doma, máma začíná mít babičkovský manýry a hned mi něco vrazí do náruče. Jídlo jsem razantně odmítl, nebudu nosit dříví do lesa. Ale dala mi nějaký balíček přímo pro Bellu. Jen co ho v očarovaných kapsách najdu, zvětším ho do původní velikosti a taky odložím na stůl. Je od mámy, tak jsem ani nezjišťoval, jestli je v pořádku. A nemám tucha, co tam je. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ze stolu si vezmu čokoládovou sušenku, kterou Effie přinesla a zatímco si mezi stránky systematicky drobím, protože z ní ukusuji malé kousíčky, uvažuji, kde se mi může líbit. Tak nějak jsem se chytila toho Mauricia. Nebo nějaký jiný, malý ostrov s polosoukromým přístupem. Jsou to v zásadě nejbezpečnější a nejhezčí destinace. Člověka tam nic neotravuje, komplexy jsou luxusní,... Pak si koutkem oka všimnu balíčku a zvednu hlavu. "Co to máš?" No - nebo to nemá on. Když to položil na stůl, můžu to dost dobře... mít i já. "Můžu?" Čekám na potvrzení - a jakmile přijde, balíček si drapnu, zabavím a rozbalím. MI-LU-JI DÁRKY! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na balíček jenom kývnu, a když se vedle křesla objeví ušatá hlava s tácem, vezmu si pití, co jsem chtěl. Kdybych věděl, co do toho matka dala, možná bych to domů ani nenosil. Je k tomu i dopis přímo pro Bellu. Že tohle si schovávala pro vnoučata. Když zahlédnu, co Bella vyndává z dárku od matky, ztuhnu. Ne, to ne. NE. Měl jsem se do něj kurva podívat! Nemusím si nic z toho pamatovat, vlastně ani nemůžu, abych odhadl, co to do prdele je. V tomhle je moje matka poněkud sentimentální a jsou to věci... moje věci. Koho jiného, když nemám sourozence. Tohle je něco, co by manželka nikdy neměla vidět! To, že se na Svenssona těším, neznamená, že mě ty pitomosti na mimina nějak nadchnou. Nejvíc se totiž těším na to, až bude dost velký, abych ho někam bral a bavil se s ním. To období, kdy bude jenom ječet a žrát a srát, to je holt daň za to všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Po přečtení dopisu mi to všechno docvakne. Tohle nejsou JEN věci na miminko - tohle jsou věci na miminko, KTERÉ KDYSI PATŘILY MÉMU MUŽI! On se tváří dosti zostuzeně - a já bych byla ráda, kdybych dokázala udržet dekórum a vážnou tvář - ale prostě - PROSTĚ NEMŮŽU! Takže oběma rukama před sebou držím v úrovni očí světlounce modré dupačky s vyšitým sobem a téměř se zalykám smíchy. Nutno říct, že Svenova máma, ta hodná paní z lékárny, to docela slušným způsobem zabila. "To je tak milé!" A těžko říct, zda tím myslím fakt, že mi to poslala, nebo si představuji... SVENA V DUPAČKÁCH! No, vzhledem k tomu, že se stále směju, tak dost možná asi to druhé. Odložím dupačky - SVENOVY DUPAČKY!!!! - na klín a zvednu miniaturní, pletený svetřík na propínání, s norským vzorem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když se rozplývá nad těmi kravinami, dokonce protočím oči. Zakroutím hlavou. Fakt nemusím být u toho, že se mi směje. Myslím, že asi pošlu máti huláka, ať mě příště laskavě varuje. Protože i kdyby v tom byl anthrax, možná by to bylo bezpečnější. Jen ať se tím přehrabuje, já radši vyklidím pole. Taktický ústup se tomu říká. Nechci být terčem nějakých dotazů nebo dalších výkřiků: To je milé! Víte, co je nejhorší? Že jestli do toho jednou Svenssona obleče... budu mít pořád před očima tuhle ostudu! Ještě že jsem matce zakázal vytahovat to album. Já bych přišel na to, jak tu hrůzu spálit. Nebo nějak zlikvidovat. Minulost je prostě minulost. Některé věci by neměly už znovu spatřit světlo světa! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nechápu, co na tom tak zraňuje jeho ego. Tedy vlastně si říkám, že by to nebylo zdaleka tak vtipné, kdyby nebyl takový nemožná egoista, jako on je - ale... no, řekněme, že někdy je třeba smích utnout a nějak... řešit situaci! Vždyť to není žádná ostuda, vidět svoje věci z doby, kdy byl dítě! Doopravdy mi to přijde milé! Nebýt toho, že mi naši asi nic nenechali, protože mě vychovávali vzhledem k mému původu trochu jinak, tak... MŮJ PŮVOD! U srdce mě bodne stud. Třeba si to vyložil všechno špatně. Možná, že to nebere, jako vlastní ostudu, že vidím jeho dětské věci - ale že se třeba stydí za to, že "normální smrtelníci," jak ostatně svého času nazýval všechny lidi, kromě mě, když chtěl vypíchnout, že jsem šlechtična, si oblečení po dětech schovávají, aby je pak mohl někdo zdědit! JSEM TAK NECITLIVÁ! Jenže mě to vůbec nenapadlo! Není to tak, jak si... "Svene počkej!" Odhodím svetřík a běžím za ním, všechny ty myšlenky proběhnou mou hlavou prakticky hned, takže jej odchytím ještě na chodbě. "Promiň mi to, já nechtěla-" Vypadám, že je mi to opravdu líto. Pokud si třeba myslí, že se... já nevím, vysmívám jeho mámě...? "Nemyslela jsem to tak." Ztěžka polknu a zeskelnatí mi oči. To je přesně ta chvíle, kdy dost možná i hrozí, že se rozbrečím. Kdybych nebyla těhotná, tak se mě to asi tolik nedotýká - ale teď... "Opravdu si toho cením, já jen-" zaseknu se a uvažuji, jestli to rozmrkat - nebo radši nemrkat vůbec... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro On za to může asi i fakt, že v Bellině hlase zaslechnu něco nepříjemně známého, a jakmile se otočím, uvidím, že se jí chce brečet. Což dost dobře nechápu. Moc dobře přece ví, že slzy na mě neplatí! Jediná výjimka je, kdyby brečela, že jí někdo ublížil. Konejšení by se jí nedostalo tak jako tak, ale borcovi bych udělal facelifting zdarma. Dobrá, tak to tak nemyslela. Ale i tak se ten smích zatnul do mého ega. Já prostě ty šarády nemám rád. Pitomé kecy okolo děcek, ťuťu-ňuňu a všechno to, co ženské, zvlášť pokud jsou v jináči, považují za "lostomilé". Nad tím jsem protáčel oči vždycky, i když Rach čekala Joachima a my s Benem se vždycky odklidili někam dost daleko. Jenže jakmile ta uřvaná hromádka hadrů a masa povyroste, je to už lepší. A já už tehdy musel uznat, že když se ze mě stal "stlejda Sfen", byla to sranda. Ale zpět k věci! Nemám chuť řešit nějaké její výkyvy, takže ji automaticky pohladím po tváři (ano, i já se za ty roky soužití něco naučil!). "Půjdu ještě chvíli pracovat a ty si zatím vyber, kam bys chtěla jet. Někde tam je i formulář na objednávku. Můžeme jim to pak poslat poštou, nebo to tam donesu." Jo, nejlepší je změnit téma. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro V duchu si přísahám, že to první, co na malého Thora obleču, bude něco z balíčku od jeho matky - abych jej přesvědčila o tom, že jsem to tak doopravdy nemyslela! Smutně vydechnu a sklopím zrak, když mi navrhne, že on půjde pracovat a já si mám jít vybírat, kam chci jet. "Nevrátíš se tam se mnou?" Protáhnu, stále ještě tak nějak zdrceně. "To jsem se tě doopravdy dotkla tak moc?" Zvednu oči zpět k němu a položím dlaň na jeho ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zase se mnou chce řešit hovna a svoji hormonální horskou dráhu? Proč si prostě nemůže jít v klídku vybrat, kam teda pojede - je to kurva jediná věc, kterou pro ní chci. Ani balit si nebude muset, protože máme skřeta! "Ne, neřeš to. O nic nejde," odpovím klidně a neutrálně, protože kdybych se do toho snažil dát nějakou emoci, bylo by tam akorát to podráždění. "Něco mě napadlo a geniální myšlenky se prostě musí hned někam zapsat a nejlíp realizovat." Na to by Havraspárka mohla kurva zabrat. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Myslela jsem, že... vlastně si to myslím pořád, ale lehce ve mně nahlodá myšlenka, že to může opravdu být tak, jak říká. V tom případě jej rozhodně nemíním nijak držet zpátky. Stejně mám ale mírné výčitky svědomí. Příště si budu muset dávat na své projevy trochu pozor. Bůhví, jak by si něco podobného mohl vyložit. A já se samozřejmě nechci dotknout jeho ega tím, že se narodil bez titulu. Nerada bych, aby se díky tomu cítil třeba... já nevím, rodově méněcenný! Však já mám jeho rodiče ráda a on to dobře ví! Vlastně bych paní Gustavssonové měla napsat dopis a moc jí za to všechno poděkovat. Aby věděla, že ji neignoruji. Můžu to udělat třeba ráno. "Dobře," odpovím - a odpovím s úsměvem - čistě pro případ, že by to doopravdy byla pravda. Ono to tak možná nemusí vypadat, ale já rozvoj jeho práce vnitřně podporuji. Ne, že by se nemohl věnovat ničemu jinému, než vaření dryáků - ale pokud ho to baví (a neotráví se tím, nebo tak něco) mám z toho radost taky. "Půjdu se na to mrknout-" přitáhnu si ho za tričko a políbím na rty, "- vyzvedneš mě pak, až půjdeš spát?" Jinými slovy řečeno "ALE NEPONOCUJ!" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pokud tam vůbec bude. Řekla, že "až půjdu spát". To taky může být až nad ránem, pokud mě opravdu přepadne nějaká náhlá inspirace, když budu koukat do svých poznámek. No, pochybuju, ale je to moje útočiště. Dám si panáka a budu přemýšlet nad svým zlordským plánem. Takže jí dám na mě docela cudnou pusu, protože by mě lákalo ji v obýváku povalit, a zavřu se do laborky. Nakonec to dopadne tak, že na hodiny se ani jednou nepodívám. Jo, trochu pracuju, pak dumám nad tím, jak to udělat, aby babky neměly tušení, že si sem tahám ženskou. Kdybych ji proměnil v Bellu (a že mě to kurva láká!), tak by se urazila. To je mi jasný. Nikdy ženské neříkej, že se ti líbí nějaká jiná. Zvlášť když je to jiný typ! Jako, ne že by se mi Veverka nelíbila, ale blondie je blondie. Tak ji vezmu zadním vchodem a zakážu jí chodit do haly. Není tak dobrá čarodějka, bude stačit pár kouzel, aby ji ani nenapadlo se do těch dveří podívat. K tomu Silencio, které nesmím zapomenout obnovovat, aby babky nic neslyšely... A podkoní do baráku nechodí. Skřetovi stačí říct, že má držet hubu, magie ho už donutí nic neříct. Pokud bude Bella čekat až do noci, tak se pro ni v obýváku doopravdy stavím, ale o tom pochybuju. A ráno u snídaně teda pořešíme, kam se rozhodla jet. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Balíček si posadím vedle sebe - a běda, jak by se jej chtěl můj manžel byť dotknout, aby něco z toho zabavil. Víte, co dělá pes, když mu chce někdo cizí sebrat misku se žrádlem? Asi bych se chovala dost podobně. Když je řeč o psech, Velvet, se svým stoprocentním radarem, který umí určit Svenovu nepřítomnost, za mnou leze na gauč. Drbu ji po hlavě s vykulenýma očima, oznamujíc jí, že "pojedeme na výlet." Nestihnu se ani pořádně začíst a Effie přináší večeři - i pro Svena, který se asi rozhodl tak nějak dnes být bez ní. No, pokud má geniální nápad, ani se mu nedivím - a pokud nemá... je to jeho škoda. Vyjím jen ty nejlepší kousky z obou talířů, něco nafutruju u čtení do Velvet a zbytek nechám odnést. A protože Sven se pořád nevrací, rozhodnu se na něj nečekat. Vyplním objednávku podle pokynů - alespoň mi nekecá do toho, kam jedu - odnesu Velvet do jejího pokojíčku (přičemž balíček s oblečením beru sebou) a pak jdu do ložnice. Odnesu jej do své šatny, kde se i převleču do dlouhé noční košile a jdu spát. Ráno se probouzím a jak už mám ve zvyku, se ke svému muži přivařím tak nějak blíž, abych se mohla přitulit. Pokud možno takovým způsobem, abych jej omylem vzbudila. Protože já už neobjíždím po ránu pastviny a nekontroluji koně - takže vlastně nemám proč takhle brzy vylézat ven. A nechce se mi, když na to přijde. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Člověk si snadno zvykne, že nemusí vstávat v sedm každý den a že může chrápat, jak dlouho chce. Vzhledem k mé chuti ponocovat je to ideální stav. Teda kdybych neměl ženu, která si spánku evidentně neváží! "Kolik je hodin?" zamručím ještě se zavřenýma očima. Kdybych se probral sám, vypadá to kurva jinak! Já to poznám. Vyhnalo by mě chcaní nebo tak něco. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Zvednu hlavu, kterou jsem tulila kdesi na jeho záda. Jo, čas. Ummm... I přes to, že tady nikde nemáme žádné hodiny, se automaticky rozhlídnu po zdech - a samozřejmě nezjistím nic, žejo. Ale zvyk je prostě zvyk. "To nevím," přiznám pak lehce neochotně a přitisknu rty na páteř mezi jeho lopatky. "Nemáme tady hodiny, pamatuješ?" Popravdě, já sama si nepamatuji, proč tady vlastně nejsou. Ale ono je to asi bezpředmětné. Uvažuji, nakolik provokativní by vlastně bylo popřát mu dobré ráno... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A ještě mě budí! Kdyby to aspoň bylo tím, že by tu svoji tlamičku použila někde jinde, nebo mi donesla snídani do postele... To bych si to buzení nechal líbit. Pochybuju, že mě ještě chvíli nechá spát, tak napůl poslepu odhodím peřinu a posadím se na kraj postele. Řádně zívnu. Jak jsem včera seděl nad poznámkami, mám ztuhlá ramena. Mhm, mohl bych navrhnout Veverce, jestli mě nechce namasírovat. Belle o to neříkám z prostého důvodu - ona by se těžko nechala přesvědčit, aby si na mě sedla nahá a brala to jako předehru. Když už mě vzbudila, zapadnu do koupelny se vychcat a probrat se pořádně sprchou. Nějak nemám náladu se s ní válet v posteli. Začínám mít podezření, že mi to všechno dělá schválně a myslí si, že mě tak bude mít omotaného kolem prstu, že hned přiskočím, jakmile si slečinka rozmyslí, že ji svrbí. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Mračím se na jeho záda, zatímco leze do koupelny. Nechápu, co mu zase přelítlo přes nos. Zítra tak nějak odjíždím, pokud mi dneska vše potvrdí - a on se ke mně chová, jak k cizí. "EFFIE!!!" Zavolám, když za ním cvaknou dveře. Jakmile se objeví, oznámím jí, že chci vajíčka a slaninu a pečivo a nepohrdla bych ani salátem a že Sven bude asi taky něco jíst, protože jsem mu včera ztláskala i jeho večeři. A kafe dvakrát, všechno do jídelny. Marš, hned teď. A dortík nakonec, jako sladkou tečku. Koupat se budu potom. Dolů ale nejdu, akorát si obleču dlouhé, splývavé šaty, které táhnu tak půl metru za sebou, když jdu (však co, máme čisté podlahy, máme na to skřítka!) a lodičky na nižším podpatku. Pomocí hůlky do vlasů uvážu černou sametovou stuhu. Čekám, až Sven vyjde ven. Doufám totiž, že se mnou půjde alespoň snídat. "Včera jsem všechno poslala," oznámím mu s úsměvem, když vyleze z koupelny. "Pokud vše klapne, tak zítra odlítám." Krbem. Hnus. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ten údiv ani není hraný, nečekal jsem, že to bude tak brzy. Neříkám, že je to špatně. Myslím, že tam chytí druhý dech a bude se jí opravdu stýskat! Jenom tak přejdu ke své o mnoho menší skříni s hadrama a vezmu si čisté oblečení, protože to včerejší jsem někam v noci po tmě hodil... a jelikož máme skřeta, asi ho už sebral a odnesl. To jsou věci, které mě čas od času dokáží popudit nebo trochu zmást, zvlášť když člověk pije. Včera jsem teda nepil, ale jiné dny... Někde něco necháte a ono to tam není. Člověk, co žil celou dobu sám, z toho býval poněkud mimo! "A kam vlastně?" |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "No!" odpovím naprosto nevinně a přikývnu. Včera mi to přišlo jako ideální čas. Stihnu si nechat sbalit a nechat se okoupat a upravit... tak proč to zdržovat? Sven má stejně spoustu práce! "Nakonec jsem se rozhodla pro jakýsi malý ostrov na Maledivách. Mudlové si myslí, že je opuštěný a patří nějakému soukromníkovi, nebo tak, takže je pod správou našich - a nikdo kromě hotelového personálu tam nebydlí. Je tam jeden malý, ale luxusní hotel. Sice mi tím odpadají ty původní nákupy, představovala jsem si trhy, víš... jako třeba někde v Arábii nebo Maroku. Ale prý není problém si tam prodejce čehokoli objednat, zprostředkují je prakticky odkudkoli." Takže budou boty i šaty! A... možná udělám už i nějaké nákupy pro dítě. To bych mohla. "Mají tam poměrně dobré služby, co jsem se tak dívala. A výlety. A v akváriu mořské panny!" Trošku blbé se přiznat - ale fotka té napůl chobotnice a napůl bledé slečny mě přesvědčila o tom, že zrovna tam chci! "Jdeš snídat?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Myslím, že co se týče luxusu, nemusím se bát, že by si Bella vybrala špatně. Koneckonců byla to jedna z možností, kterou jsem, dá se říct, posvětil. Peníze na to má... tak si může zařídit i dovolenou na soukromém ostrově. Napadne mě otázka, jestli si s sebou bere skřeta, ale pak ji zavrhnu. Bude tam mít okolo sebe dost poskoků. Já na podobné věci v jistých ohledech pořád nejsem zvyklý, často myslím jako někdo, kdo nemá peněz jako šlupek. "Tak jestlis chtěla vidět mořskou havěť, říkal jsem, že stačilo říct tátovi." Zkoumá podvodní tvory u břehů Británie, Irska, Francie i Nizozemí nebo Německa (prostě kam ho pošlou nebo kudy podle něj migrují nějaké vodní mrchy) a mění se kvůli tomu na mořskou vydru. V laborce v Hastings pár exemplářů má, a dokud jsem nevěděl, že se Bella bojí vody, tak jsem jí navrhoval, že by se s tátou mohla jít potápět. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Stejně tak, jako ty víš, že se do jeho laboratoře kdykoli přijdu podívat na jakékoli akvárium." A že si pak chci leccos vždycky odnést domů a někteří lidé mi to zatrhnou - ať už je to Sven s tím jeho "to ne, to doma nechceme." nebo šéf laborky, který řekne "nene, tohle slouží vědě, nejsme obchůdek se zvířátky na Příčné ulici!" "Jenže on mi u toho nebude masírovat chodidla a lít do mě virgin piňacoladu," ušklíbnu se, když si oloupanou špičku vajíčka zasypu solí, "no, ne, že bych to po něm někdy chtěla..." Tak mě napadá jedna věc - chová se třeba tak odcizeně, protože...? "Víš, myslela jsem, že máš moc práce, ale kdybys chtěl jet se mnou..." Řekni, že ne! Řekni, že máš moc práce! Tohle je luxusní hotel a dopadne to jako s tou vernisáží, budeš mi akorát dělat ostudu! "...tak stačí říct." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jako jasně, že táta říkal, že jsem si pořídil pěknou ženskou, ale to jsou jenom takové rodinné kecy. Nebylo v tom nic perverzního. Bello, to jako vážně? Nudit se někde v pitomým luxusním hotelu, když tu můžu mít týden sexu? Kdybych v tom hotelu mohl s Bellou dohnat těch pár týdnů, proč ne. "Co bych tam dělal? Víš, že na tohle nejsem. Válet se u bazénu," a nechat na sebe sahat někým, od koho to nechci... a i kdybych chtěl, nemohl bych to dát najevo. "A tak." Pokrčím rameny a házím do sebe snídani, protože na večeři jsem jaksi zapomněl. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Pak se Isabella zdekovala, šla okoupat, sbalila knihu, oblečení, oblečení, šminky, parfémy, oblečení, boty, oblečení a psa, přičemž hlasitě poznamenala, že si není jistá, zda má "dost oblečení." Večeře se pak nesla v duchu důkladného "a je třeba abys,..." "je moc důležité, aby Diamond,..." "Orius potřebuje..." "povídej si s Igorem, má to rád," "prosím nezapomeň na..." a mnoha dalšími moc důležitými větami - ke kterým Bella poměrně prozíravě konstantně dolévala Svenovi whisky, aby jí neutekl... nebo aby poslouchal, co mu říká. Kreativní tým tohoto dobrodružství pak nevylučuje, že Sven mohl dost dobře být ve své osobní "box of nothing," kterou má každý muž ve své hlavě a jenom tupě přikyvovat. Tak či onak - je středa ráno, krátce po snídani, čas odjezdu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Radši se snažím být neviditelný, ale nechci, aby měla podezření, tak se nezavřu u sebe v laborce. Ačkoli bych tam rád utekl, jakmile do mě začne valit, co všechno tu mám nebo nemám dělat. V jednu chvíli nenápadně syknu na skřeta, ať to zapisuje, protože mám podezřele pořád doplněnou sklenku na panáka a za chvíli mi to bude víceméně jedno. Ne, počkat, mně to JE JEDNO. UŽ TEĎ. Čím víc alkoholu do mě Bella leje, tím víc jí chci umlčet a zacpat jí tlamičku. Proto ten večer dojde na - opět - neúspěšný pokus dostat Bellu do postele. Nakonec to dopadne tak, že do postele ji dostanu, to jo. Ale nic pak není! A není to kvůli tomu, že bych odpadl, to ne! Když se napiju (a nepřeberu do bezvědomí, což u mě nějakou dobu beztak trvá), bývám nadržený jak stepní koza. A jen těžce odolávám nutkání přemístit se k Veverce a zprznit ji rovnou tam, kde ji najdu. Nakonec to, světe div se, vzdám. Nebo mě Bella nenápadně sejmula nějakým kouzlem? Popravdě si to nepamatuju. A mírný bolehlav mi ráno připomene, že bych měl pak taky makat na lektvaru. Naštěstí to není tak, že bych se ztřískal jak s Benem, to by Bella těžko dovolila, tak stačí studená sprcha jak na hlavu, tak na jiné části těla, a jsem ready. I na to, abych Belle vzal kufr(y) a doprovodil ji do toho hotelu a dohlédl na to, že se ubytovala a nepoblila tam nějakého poslíčka. To poslední mě až tak nesere, ale musím se ujistit, že moje žena bude opravdu na týden pryč! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Pokus lehce přiopilého Svena, dostat mě do postele, raději ani nebudu rozebírat. V duchu uvažuji, jak je možné, že to jakýkoli jiný chlap je schopný v době těhotenství vydržet, pokud je třeba, ale on s tím má problém. Hlavně mě to hrozně mučí. Protože já bych ráda - ale to bych musela být... no, prostě fit! Takhle by byl akorát nešťastný - a já taky! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Já vím, že se nemůžeš dočkat, až se mě zbavíš," hodím po ní gustavssonovský úšklebek, "ale chci se ujistit, že je všechno v pořádku." Hraju to na to, že ví, jaký jsem. Že do neznáma kráčím vždy v čele. Jako tenkrát v Montgomery. Psa jí nechám, ale kufr od ní vezmu, byť je opravdu... jako pro panenky. Do krbu klidně můžeme vkročit spolu, což je nejlepší, protože ji budu moct chytit, kdyby se jí z toho motala hlava. V jiném případě bych šel prostě první. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jsou chvíle, kdy nezbývá, než si připustit, že jsem doopravdy zamilovaná. Stále a hluboce. Samozřejmě, že mě občas pěkně sere, to nebudu popírat - ale když ho tak vidím, jak mu na mě záleží, jak mě doprovází a galantně mi bere kufřík, svírá se mi u srdíčka. A nebýt mého požehnaného stavu, svíralo by se mi i někde jinde, ale v současné situaci mi tak nějak musí stačit to srdíčko. Velvet beru pod paži a než vstoupím do krbu, tak se jednou rukou svého muže pevně chytím. No, po příletu na místo se mi hlava přeci jen trochu zatočí, ale není to nic vyloženě zlého. Nicméně se zdá, že byli připraveni na všechno, protože pikolík spěšně odklízí drobný stříbrný kyblíček, který mi pravděpodobně měl za úkol podat, kdyby bylo nejhůře. Hala s krbem má celou jednu stěnu prosklenou, poskytující výhled na zeleň venku a moře s bílou písčinou pláží nedaleko hotelu. Vítá nás pohledná, šikmooká hosteska. Nebo je to recepční. Oboje. Jak se zdá, opravdu mě čekali, cestovní agentura to zařídila velmi dobře. Podává mi ruku, představuje se a vítá mě s tím, že formality vyřídíme na recepci. Nakonec, po chvilce zaváhání, jako by uvažovala, co je zač, podá ruku také Svenovi. Uvažuji, zda se jej zeptat, jestli si to třeba nerozmyslel... ale vzhledem k tomu, že by mě každý večer mohl taky otravovat se sexem, nebo tak... trochu s tou otázkou váhám. Pokud se mi tady bude líbit - vždycky si tedy můžeme udělat dovolenou spolu někdy... až mi bude líp! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Odměřeně se s ní pozdravím a nechám Bellu vyplnit ještě nějaké hovadiny ohledně jejího příjezdu a kdesi cosi. Mlčky vedle ní stojím. Jo, vzal bych to do svých rukou, ale momentálně nevím, co bych měl dělat, nezařizoval jsem to, tudíž tu a tam kouknu ven, a kdybych nevěděl, že je to osvědčená agentura, měl bych nutkání vyzkoušet, jestli to na sklu není iluze. Jakmile je vše hotovo, rozloučím se s Bellou. Jen ať má šikmovočka oči jako tenisáky, vono by jí to prospělo. Vrazím blondie francouzáka, takového, který ji vždy dostal do kolen. A hurá domů. Skřeta doma zaúkoluju. Papír s kecy, co včera zapsal (pokud se to vše týká jenom zvířat), ať předá podkonímu, že pokud tam je něco spešl, má to odteď na starosti, dokud se Bella nevrátí. A taky dodám, že o čemkoli, co se doma stane po dobu, co je Bella pryč, nemá skřet mluvit. Kdyby se ho ptala, má říct, že jsem byl většinu času zavřený v laborce nebo pryč. Popravdě? Mám chuť udělat něco dětinského. Takové ty věci, co děláte doma, když jste sami - když bydlíte sami a víte, že vám tam nikdo nevrazí. Já vím, mám volnost, můžu kdykoli vypadnout do hajzlu. Ale to není to samé! Hej, líbí se mi být slaměný vdovec! Už teď vím, že to bude super. Že CELÝ TÝDEN nebudu muset řešit, že Bellu něco rozbrečelo nebo že jí nejsem najednou v posteli dost dobrý nebo... co já vím, co se jí honí hlavou. A asi to ani vědět nechci. Jo, to její těhotenství není vysilující jenom pro ni. Napadne mě, že jsem si dlouho nebyl zaběhat, tak vezmu čokly a vyrazíme. Potom se do oběda se věnuju práci v laborce, pak něco zhltnu a preventivně očaruju halu s obrazy Silenciem a kouzly, aby tam neprošel nikdo jiný než já. No a skřet. Není kam spěchat, tak tentokrát pro cestu za Veverkou vezmu Zmetka. Takhle v létě je v podstatě skoro pořád venku, když chčije, tak si prostě zajde někam do přístřešku nebo pod stromy. Jsem rád, že ho nemusím moc řešit. Zastavím kus od chalupy, kde jsme se párkrát setkali, a vyčaruju veverku - pro Veverku. Aby ji dovedla za mnou. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Bella si vybrala z několika nabízených domečků ten, který má sice výhled na moře, ale je od něj dál; zdá se, že komplex sestává z jedné hlavní budovy se společenskými místnostmi, restaurací, recepcí a bazénem a několika soukromých vilek. Pár jich stojí i na kůlech přímo v moři - ale těch asi nebude paní Gustavssonová cílovou skupinou. Což je škoda, protože tyhle domky mají údajně v některých místnostech podlahové průhledy přímo do moře. Chobotničáka v akváriu nicméně ve svém domku má - a v okolí pěknou, tropickou zahrádku s papoušky. Samozřejmě, že hosteska při polibku ČUMÍ. A čumí i dokonale upravený recepční, který je navzdory horkém počasí oblečen v dokonale střiženém černém saku na míru, s vyšitým erbovním emblémem zdejšího hotelu. A vlastně nejen ten, protože na recepci si přišla něco zařídit i jakási dáma ve středních letech, dle toho, jak se nese, nejspíše taktéž rekreantka. Z fontány v recepci vystrčí zvědavě hlavy i dvě mořské panny a... konsternovaně na tebe civí. Je třeba říct, že si umíš přitáhnout... pozornost svého okolí, pokud chceš. A Belle to evidentně nejenže nevadí - ale ne chvilku se i zatváří takovým tím stylem, že by si tě tady nejraději nechala; nicméně pak se asi skrze zamilovaný opar ozve hlas jejího rozumu a tak se spokojí s tím, že ti do ucha zašeptá, že si lepšího muže vlastně ani nemohla přát a nechá tě odejít. Jakmile poodejdeš, dáma ve středních letech k ní přicupitá a na něco se jí tiše ptá. Při odchodu je pak možné zaslechnout jen Bellino tiché zahihňání a zřetelnou odpověď "Ne, to je manžel." Neunikne ti, že to vyslovila dost hrdě, takovým tím stylem, jako když se někdo někomu něčím chlubí - ano, navzdory té tvojí příšerné bundě! Evidentně jsi jí... hm, přesvědčil jazykem, kterému rozumí. Nebo tak něco. *** Co se Veverky týče - okolo chalupy ji je poměrně marné hledat. Už proto, že je středa dopoledne a to pro normální kavkazské obyvatele tak nějak znamená pracovní den. Ono na to asi jeden snadno zapomene, když si zvykne pracovat prakticky jen v době, kdy se mu zachce. Takže vyčarovaná veverka barák mořná párkrát oběhne a vrátí se s nepořízenou. Naštěstí už ji nějakou dobu znáš a tak víš, kam chodívá pást kozy. A taky že tam je. Sedí na jakémsi šutru a cosi v ruce sešívá. Okolo se pase zhruba deset strakatých koz a tři stříbrokozy s obojky, na nichž jsou z nějakého důvodu zavěšeny zvonečky. A velký, chundelatý pes, který všechny hlídá. Pokud svůj veverčí trik s vyčarovanou veverkou zopakuješ, zmerčí ji a pokouší se ji chytit. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro O kozy se nebojím, jsem tady víceméně pro formu, kdyby náhodou nastal problém - pokud je vše v pořádku, o všechno se stará pes. A když je řeč o tom, pes vrčí. Což může znamenat leccos. Zvedám tedy hlavu od obojku (zatímco uvažuji, že jsem přeci jen měla něco málo z peněz, které mi dala Saša obětovat a koupit ve městě raději nový, protože tohle je práce za trest) a rozhlídnu se okolo. A musím se usmát. Volám psa zpátky, zatímco mávám Svenovi. Jsem ráda, že přišel. Pár dní o něm zase nebylo ani vidu ani slechu. Zajímalo by mě, co tak vlastně dělá a kde je, že se ani neozve. Ne, že by mi to někdy říkal. Možná, že bych se ho mohla... někdy zeptat. Však spolu vlastně chodíme, mohla bych to vědět! Poplácám psa a nechám jej ležet u místa, kde jsem seděla a sama se zvedám a jdu za ním. "Chyběl jsi mi!" Nějak se s tím nepárám. Obejmu jej okolo krku a políbím na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Veverčin nápor mě naštěstí nemůže porazit. Místy mě stále překvapuje, s jakou samozřejmostí a elánem mě vítá. A opět mě napadne, zvlášť poté, co za divadlo jsem způsobil v hale hotelu, že jsem prostě náročný chlap a chci, aby mě s tímhle psím nadšením vítala i moje blonďatá čubička. Já podobnou věc, se kterou na mě vyrukovala Veverka, řekl snad jen párkrát v životě, a to ještě Belle, tak se místo odpovědi ušklíbnu se znovu ji políbím, protože tohle zabírá. "Za jak dlouho budeš hotová?" Taky se s tím nepářu a rovnou se zeptám. Kývnu hlavou směrem k její práci, která mi přijde dost zbytečná, pokud má vycvičeného čokla. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Políbím jej ještě jednou - a pak si všimnu, že se mezi stromy na okraji louky popásá i kůň. Krásný, šedobílý kůň! "Páni, ty máš koně?" Vidím ho prvně - a nikdy o tom, že by nějakého měl, nic neřekl. Takže jsem překvapená. Hlavně, když se umí přemisťovat. "Vždycky jsem chtěla koně. Nebo se alespoň naučit jezdit. Můžu si ho pohladit? Jak se jmenuje? Svezeš mě?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jo, Zmetek ji zaujal, ale rychle ji zarazím. "Svézt tě můžu, ale jedině spolu. Koupil jsem ho tady na Kavkaze a je trochu nedůtklivý. Kouše, tak ho nehlaď a nekrm, nebo přijdeš o prstíky." Ne, Zmetek opravdu není dobrý kůň pro nadšence, co si chtějí zvířátka hladit a nechat se jen tak vozit. Potom si budu muset Veverku posadit před sebe a přesvědčit toho idiota, že jestli se nás pokusí shodit, tak mu připomenu, že v naší dvojici není jediný zmetek. "Říkám mu Zmetek," dodám ještě, když se vyptává na jméno. Je výstižné! |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Ach jo. Najdu si chlapa, který má koně - a musí mít zrovna takovou potvoru nemožnou. Věnuji koni trochu zklamaný pohled. Je to prostě hrozná smůla. Kdyby se nechal třeba alespoň pohladit. "Říkám mu Zmetek," "Jo, to je vcelku výstižný." Pouštím to z hlavy. No co už. Tu naději v to, že se třeba projedu po louce, nebo tak, jsem stejně neměla dlouho - asi tak pět minut. Takže se můžu tvářit sama před sebou, jako by mě nikdy nic podobného nenapadlo. Navíc - řekl, že bychom se mohli projet spolu... což taky není k zahození! V duchu si tak nějak představím, jak se k němu tisknu, zatímco nás někam veze kůň... už jsem někdy říkala, že z chlapů, které jsem kdy viděla, má Sven k pohádkovému bohatýrovi opravdu nejblíž? "Na co sis vlastně pořídil koně? Jezdíš rád?" Protože jedna koza vypadá, že by se vydala na výzvědy mimo oblast, kde se mohou pást, ukážu ji psovi, který se rozkluše, aby jí zpacifikoval a přihnal zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Heh, jezdíš rád... No, určitě to beru jinak než tehdy, když jsme spolu s Bellou začli chodit. To pro mě byla ta její havěť nutné zlo. Na pegase bych znovu sedl jenom v nejvyšší nouzi. Vlastně jsem si Zmetka pořídil i proto, aby mi Bella konečně přestala ukazovat obrázky koní a přestala vyjmenovávat, jaké má tohle a tamto plemeno přednosti. Hlavní důvod byl, že jsem shledal, že ty naše latifundie opravdu nebudu procházet pěšky. A přemisťování není na pozorování, co je kde špatně, vhodný způsob dopravy. "Trochu na práci. Přemisťování se ne vždy hodí. A když se dokážu vyhoupnout do sedla, vím, že mě vždycky zaveze z hospody domů." To je pravda, Zmetek není zmetek ve všem, jinak bych si z něj dávno udělal klobásy. "Přemisťovat se naprosto sťatý je tak trochu adrenalin. Tak radši sázím na koně a cestu, kterou zná, než abych skončil někde jinde jenom proto, že se mi to mihlo v hlavě, když jsem kouzlil." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro No a jsme zase u toho - co vlastně pracuje, když k tomu potřebuje koně? Lektvarista potřebuje přeci spíše... já nevím, velký kotel, nebo ne? Jsem z toho zmatená. To, že jej vozí z hospody - to chápu. Ale ta práce? Proč je vlastně tak hrozně moc záhadný a nikdy mi nic pořádného neřekne? Navíc nevypadá, že by to dělal schválně, nebo přede mnou něco tajil, spíš, jako by ho vůbec nenapadlo, že by mě to mohlo zajímat, nebo tak něco. Asi. Přikývnu, jako že chápu, co se mi snaží říct. Nevím, co bych na to odpověděla, tak raději změním téma. "Máme na dnešek nějaký plán, že ses ptal za jak dlouho končím?" Zeptám se jej s takovým... nadšeným výrazem ve tváři. Nadějeplným. Protože vím, že asi nějaký plán má, jinak by tady nebyl! A já s ním moc ráda trávím odpoledne. A vlastně i večery, občas nějakou tu noc... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale navrhovat Belle drezuru fenek, to by nedopadlo dobře. Kor v jejím stavu. Sakra! Čím déle mě odmítá, tím menší šanci mám na to, že jestli ji svedu, dostanu i to, co chci. Co potřebuju. "Hm, oběd. A pak se uvidí. Nejdřív se tam ale musíme dostat, takže dneska to bude adrenalin na koňkém hřbetě. Radši tě trochu očaruju, aby sis neublížila, kdyby nás nechtěl vzít oba. Kdyžtak si uděláme dlouhou," kurva dlouhou, "procházku." K baráku se pak hodlám vrátit zadem, aby nehrozilo, že potkáme podkoního. A i kdybychom ho potkali - prostě prozkkouším paměťová kouzla nebo nechám skřeta dát mu něco do večeře. Jo, to bude jistější. V krizových situacích používat to, v čem je člověk nejlepší. Tu půlhodinu s ní počkám, nemá cenu ji tahat odsud dřív a dělat zbytečné problémy. Potom ozkoušíme Zmetka, kterého si zpacifikuju, abych Veverce mohl pomoct do sedla. Šklebí se, klopí uši a přešlapuje přesně tak, jako když přemýšlí, jestli vyhodí. "Opovaž se," zavrčím varovně, ten tón hlasu zná. Kus cesty nakonec jdu pěšky, držím Zmetka až u ohlávky a Veverka se může vozit. Jakmile však vyjdeme z lesů, vyhoupnu se za ni. Chytím ji kolem pasu a popoženu Zmetka k rychlejšímu tempu. Po cestě tlacháme patrně o blbostech. Nakonec dojde na historku, jak jsem přišel ke Zmetkovi. O našem cíli nemluvím, protože rád překvapuju. K baráku přijedeme zezadu, ale i tak to Veverce bude připadat jako palác. I já, když se někdy courám před domem a ohlédnu se, mám místy takový pocit. Bella je v lecčem prostě megaloman. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro On ten kůň je opravdu tak trochu mrcha a chvíli mám strach a napadne mě, jestli je opravdu dobrý nápad, nechat se na něm vézt - ale po chvíli, kdy poslušně jde, na to přestanu myslet a začnu si to všechno užívat. Naštěstí to vypadá, že ze Svena má Zmetek respekt, takže asi nic neudělá. Celou cestu ve mně tak trochu hlodá otázka, kamže mě veze - přičemž mám samozřejmě tušení, že se konečně podívám, kde a jak bydlí. Ale neptám se a on o tom nezačíná - takže je moje překvapení o to větší. Zprvu mě vlastně ani nenapadne, že když projíždíme okolo ohrazených pastvin, tak se jedná o JEHO pastviny. Mineme několik koní, kteří od trávy většinou ani nezvedají hlavy. Až pak, když jsme blíže a přiběhnou k nám dvě štěňata, která se začnou dožadovat pozornosti, jako by Svena znaly a objeví se před námi - tohle je dům? Co si asi myslí o chalupě, ve které bydlím já? - dojde mi, že... tohle je všechno jeho. Nechápu. Možná mi to neřekl proto, aby se ujistil, že holka, kterou si přivede domů... jej má ráda, aniž by věděla o tom, jak moc prachatý je? Já teda vždycky tušila, že na tom bude docela dobře - proč by jej jinak Saša zvala na tu vernisáž a tak - ale že takhle? Tohle je PALÁC, KURVADRÁT! "To je... tady bydlíš?" V ohradě za domem se prochází jakýsi zlatý kůň. Doopravdy zlatý, s dlouhým krkem a nohama. Má obrovská křídla, složená na zádech, okolo něj křepčí hubené, nohaté, černé hříbě, které má dva sotva ochmýřené výrůstky tam, kde jednou křídla bude mít. Až se mi tomu nechce věřit. Nikdy jsem neviděla koně s křídly! A palác. A... tamti, bez křídel, v ohradách byli taky jeho? "Páni..." Na víc se v zásadě nezmůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Před barákem seskočím a pomůžu Veverce ze sedla. Psiska kolem mě pobídají, ale já je ignoruju, dokud si neudělám svoje - to jest nestáhnu ze Zmetka sedlo a uzdu a nepustím ho do volné ohrady. Teprve pak, až si kecnou na zadek a přestanou kolem mě lítat jako pomatení, se jim za odměnu dostane podrbání. "Jinak tyhle si pohladit můžeš, ale žádné krmení a nedovol jim skákat." Psa má, navíc pracovního, tak snad bude vědět, jak to chodí. Naznačím Veverce, že má jít se mnou. Taky mám hlad, což momentálně stojí výš než pobavení nad tím, jak na to všechno kolo zírá. Ani se jí nedivím. Já bych taky zíral. Doteď naprosto nechápu, co všechno je Bella schopna si pořídit. Oblečení. Tuny oblečení. V kuchyni je obraz s vínem, tak tam ani Veverku nemíním vést a i ony dveře jsou radši začarované stejně jako ty do haly (jak ty zevnitř, tak vchod zvenčí). Skřet dostal pokyny už před mým příchodem, tak zatímco se Veverka kochá, syknu na něj, ať připraví jídlo do jídelny. "Já vím, že jsi zvědavá, ale mám děsný hlad, takže jídlo první." Stůl je dost velký, takže já se posadím do čela a ji vedle sebe. Je vidět, stejně jako obecně v mém chování, že nemám potřebu se předvádět - ne penězi, protože se nekoná žádná šílená snobská hostina. Prostě kvalitní a dobré jídlo. No, dobře, možná je ho pro nás dva víc, ale já už si zvykl, že Bella má žravku a já taky nejím jako víla. Určitě bude chtít vidět zbytek domu. Což mě staví před jednu nemilou věc. Fotky jsem fakt neschovával a není blbá, pozná, že tu bydlí ženská. Kor když já s jejím zvířectvem zacházet neumím - za chvíli by poznala, že ti koně jaksi nejsou moje srdeční záležitost. Hm, no, budu to řešit, až to nadejde. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Trošku nechápavě si prohlížím domácího skřítka. Něco takového vidím úplně prvně v celém životě. I on... ona? ... na mě vyvalí oči, velké, jako tenisáky, nadechne se - a pak, jako by se to zaseklo a nic to neřekne. Nakonec to jen Svenovi řekne "ano pane, jistě pane" a zmizí to stejně rychle, jak se to objevilo! "Co to bylo?" Jenže jídlo první, otázky potom. Vlastně s tím souhlasím, protože jsem hladová. Takže se nechám odvést do jídelny a i uvnitř si nevěřícně prohlížím dřevem obložený interiér a vykládané podlahy. Měkké koberce na některých k tomu určených místech. Květiny a suché vazby, umístěné v elegantních vázách, na starožitně vypadajících dřevěných podstavcích a stolečcích. Všechno tady působí tak nějak... dojmem, jako by to někdo pečlivě rozplánoval a pak nakoupil a nastavěl, úplně na zeleném drnu. I přes to, že některé kusy působí starým dojmem, přijde mi, že buďto jsou zakoupené a dovezené odjinud, nebo to je jen taková nějaká iluze, umělecký záměr. Protože takhle nevypadají domy, kde se nábytek postupně přidává tak, jak přichází, nebo když jsou peníze jej přikoupit. Tady jakoby se nedávno všechno objevilo naráz. A tak, aby to k sobě ladilo. Zajímalo by mě, jestli to tak je v celém domě, nebo jen v chodbě a jídelně. Ona samotná ta jídelna vypadá úžasně. Jako místo, kam se kdejaký snob nemusí bát pozvat návštěvu stejného postavení. Kčertu, co je ten chlap zač? Je to mafián! Určitě je to nějaký mafián! Ano, zase se vracím k původní domněnce. Nebo by to doopravdy mohl být nějaký šlechtic, nebo tak. Vím, že v některých částech světa se to ještě nosí. A já toho o světě zase tolik nevím, takže v zemi, ze které pochází, by klidně i nějaký ten princ mohl být, nebo... nebo já nevím. Zasednu ke stolu, který je beztak z drahého dřeva, které se tady nedá pořádně ani sehnat. Na zdi odtikávají čas obrovské nástěnné hodiny s proskleným ciferníkem. Dole, pod kyvadly, se procházejí drobné, očarované modely tří okřídlených koní. V jednom z rohů je krb, na římse stojí bronzová socha vzpínajícího se jednorožce, stojící mezi ozdobnými svícny. Nad ní visí zrcadlo, jehož rám, jako by se hemžil a přeléval, když se na něj zaměřím očima. Jako by... se svíjel. V proskleném sekretáři je vyskládán nádherný, malovaný set talířů, talířků, hrnečků a čajová konvice s příslušenstvím. Pod jedním oknem fialově kvete velká orchidej. Alespoň myslím, že je to orchidej. Na druhém okně je pak jakási skleněná koule, v níž plave malinkatá ryba, připomínající koně s rybím ocasem. Ani nevím, jestli je to živé, nebo očarované tak, jako modely koníků v hodinách. Pustím se do jídla. Nechci už okolo sebe zírat. Cítím se sama za sebe trapně. "To je- "neodpustím si otázku mezi sousty, "- všecko ti to patří?" Můj poslední pohled pak patří krásnému lustru nad stolem. "A ta... ten tvor, který nám donesl jídlo - co je zač?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "A to byl domácí skřítek. Jak vidíš," kývnu lehce hlavou k ušatici, když nese na stůl vychlazenou limonádu, která po cestě kolem poledne přijde vhod, "je to poskok. O tenhle barák by se ani jinak nedalo starat, leda bych si najmul smečku služebnictva. A ty musíš hlídat, pořád si na něco stěžují, klevetí..." Ale kdybych měl mít doma služebnou, asi by byla zrzka. A blondýna. Pro ne víc, že? Sama by to chuděra nezvládla. "Takže tohle je mnohem lepší varianta." I když je to příšerná fňukna a místy mě dost sere. Na druhou stranu ví, kde je její místo. Ovšem trestání zlobivé služebné by mělo zcela jiný rozměr. Pak mě napadne ještě jedna věc. Veverka na to všechno musí čumět snad ještě víc než kdysi já, když jsem poprvé přišel do Thorne manor. Protože já v zásadě nejsem člověk, kterého by to nějak vzrušovalo. Prostě jsem si řekl, že jsou nechutně bohatí, tím to pro mě haslo. "Co bys řekla tomu, kdybychom si dneska někam zašli?" To je něco, co jsem s Bellou udělat nemohl kvůli tomu, že cestovat nemůže... a letax překousla jen kvůli dovolené. A protože jsem teprve s Bellou pochopil, kam až sahá ženská marnivost, rozhodl jsem se Veverku okouzlit snad prvně (nepočítám tu a tam se jít najíst) penězi. Moje obětavost - a touha omotat si ji kolem prstu - sahá dokonce tak daleko, že s ní půjdu na ty pitomé nákupy sám! Protože skřítka logicky poslat nemůžu. "Ale ještě předtím... kdyby sis chtěla ve městě něco pořídit, stačí říct. Třeba šaty. Nebo tak." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Napadne mě, že jej možná zdědil. Jenže pak nechápu, proč tady všechno vypadá, jako by to sem někdo dal najednou. Možná, že ty věci jen působí, jako nové, díky... nějaké magii, nebo vlivu toho skřítka. Sven mi nepřijde, jako člověk, který by si sám od sebe pořizoval... takovýhle barák. S jednorožčí sochou nad krbem. "Co bys řekla tomu, kdybychom si dneska někam zašli?" Vzal mě tady a hned mě chce odvést pryč? PROČ? Chci se tady porozhlédnout! Pobýt tady s ním... hm... třeba vyzkoušet, jak vypadá ložnice... a jestli má postel stejně pohodlnou, jako je polstrování těhle vyřezávaných masivních židlí! A taky... má tolik koní, TOLIK! Zase se mi vrací ta stará naděje. Jeden z nich určitě bude hodný. Musí být! Já teda - ráda bych šla nakupovat. Ještě teď, když vidím, že asi nevykrvácí, když mi něco koupí. A upřímně, hodilo by se mi toho dost. Ale... "Chceš už jít pryč? Teď jsme přišli." Odsunu prázdný talíř a napiju se ze sklenice, kterou mi přinesl skřítek. "Chtěla bych se tady rozhlídnout, když už jsi mě tady vzal a... a možná bychom si mohli zkusit vyjet? Nebo bys mi mohl ukázat všechny ty koně a... nakupovat můžeme třeba jindy, až budeš mít čas - co třeba zítra?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro V duchu zaúpím. Nenapadlo mě, že Veverka bude taky ujetá na koně. Popravdě jsem na to řeč nikdy nezavedl, protože... nejsem blázen jako Bella a rozumím tomu na velice nízké úrovni, ač se mě blondie neustále, aniž bych chtěl, snaží vzdělávat. Třeba tím, že do mě něco hučí. Eh... kurva, ne, netroufám si na to. Jedna věc je najít si milenku a ukázat jí barák. Ale na Belliny koně nesáhnu, protože by to poznala. Jako bych há poznal, kdyby mi hrabošila v laborce. Jsou prostě věci, které v zájmu rodinného štěstí neudělá ani zlord jako já. Protože Veverka je bokovka, s Bellou chci žít a budu s ní mít děcko. Milenka se dá vždycky ukecat (nebo se o tom v tom lepším případě nedozví), ale poničený kůň těžko. "Ty koně tu mám spíš na přísady. Ono to vypadá draze, ale z dlouhodobého hlediska se to vyplatí, zvlášť když se dají ještě prodávat dál, protože já bych to všechno nestihl zpracovat." Což je jenom poloviční lež! Ale na obhlídku baráku se vydat můžeme. Hala a kuchyň jsou kvůli obrazům zapovězené. A moje laborka a Bellina knihovna taktéž. Jsem zvědav, jestli Veverce bude milejší fakt, že ji dobře píchám a hodlám jí něco koupit, nebo bude kvůli tomu, že jsem ženatý, vyvádět. Protože... ne, když se teď znovu dívám na tenhle barák, nikdo, NIKDO by nevěřil tomu, že jsem si ho zařizoval sám. Snad jen ten mudla, co nás potkal s Benem a malým Joachimem kdysi v parku. Brrr. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Takže... mi to tady ukážeš?" Jak se zdá, nemá nic proti. Nechám se tedy vést po baráku. Nebo alespoň po jeho části, jak se zdá, tak některé dveře po cestě prostě neotvírá. Možná je to tím, že za nimi není nic zajímavého, nebo tak. Do určité chvilky to řeším - ale jakmile se dostanu k jakýmsi velkým, vyřezávaným dveřím z neznámého dřeva na konci chodby prvního patra - z nějakého důvodu na to přestanu myslet - i na to, co je za nimi. Jako by mě to prostě přestalo zajímat. Mám takový matný pocit, že mě to ještě před chvilkou zajímalo... ale zrovna teď mi nic nepřijde tak hrozně nepodstatné, jako ty dveře. Co se samotného domu týče - jsem z něj dost vyjevená. A to nemluvím jen o všech těch očarovaných a hýbajících se věcech, zrcadlech (je tich tady opravdu hodně) z nichž některá mluví, šeptají, nebo ukazují úplně něco jiného, než za mnou doopravdy je. Z vyřezávaného nábytku se zdobným kováním, taburetků a sekretářů, vykládaných perletí a bůh ví, čím ještě. Z... té mrkající jelení hlavy, která na nás shlížela z vrchu malého schodiště, po kterém jsme se dostali do patra. On... je problém i jinde. Narazím na něj už na chodbě, ale tam mu nevěnuji přílišnou pozornost. Až v obývacím pokoji; tam to totiž bije do očí. Ten problém na mě totiž kouká. Odevšad. Z mnoha dřevěných rámečků, mrká a usmívá se, upravuje si vlasy a odvrací s neslyšným smíchem tvář od kohokoli, kdo jej fotil. Objímá se zamilovaným úsměvem hlavu toho zlatého koně, který se pásl venku se svým hříbětem. Tulí se ke Svenovi. A hele - tady se k němu tulí dokonce v něčem, co vypadá, jako obrovské, honosné svatební šaty s vlečkou, posetou stovkami živých motýlů! Jiná ženská! A on si mě tady přivede, jen tak, aniž by mi něco řekl? Dotčeně vydechnu. Třeba... třeba je vdovec! Inu - tonoucí se stébla chytá, jak bych tak řekla. Pořád tady taková možnost je. Neměla bych jej odsuzovat! "Kdo je to?" Zeptám se trochu uraženě a vezmu jednu ze zarámovaných fotek, která není pověšená na zdi, ale stojí nad krbem, do rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Já na zazoubanou, marnivou šlechtičnu s těmito úchylkami totiž fakt nevypadám. Naprosto bez jakéhokoli bodnutí výčitek se podívám na fotku, co mi ukazuje. Ta mě usvědčila hned, protože sáhla zrovna po nějaké, kde jsme spolu. "Moje žena," odpovím se svým typickým klidem a těžko odhadnutelným výrazem. Jako by se ptala, z čeho je vyrobena támhleta komoda. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Ne. Ne. Agnesso, uklidni se. Vědělas, že je to jeho manželka. Ale pořád ještě nevíš, jestli je živá. Vždyť to řekl s takovým klidem - jako by vůči mě vůbec neměl výčitky svědomí. Takže v tom bude něco jiného. Určitě jo. "A ona... tady bydlí?" Já doufám, DOUFÁM, že odpoví něco jako "bydlela." A pak se mi svěří s tím, že... já nevím, třeba umřela na... pád z koně. Nebo nějakou nemoc. Při porodu. COKOLI! Já tedy vím, že bych si takové věci přát neměla - ale tohle je jediné logické vysvětlení, žejo? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jednorožčí a květinová úchylka opravdu nejsou moje vady charakteru," odvětím pořád tak, jako by se nic nedělo, a k tomu dodám svůj patentovaný svenzlordský poloúsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Takže mé teorie padají. Výborně. "není to jeho vada charakteru." Díky bohu, protože má evidentně úplně JINÉ VADY CHARAKTERU! "Nikdy ses nezmínil-" zabručím a odložím fotku zpátky tam, kde byla. Nejraději bych s ní někde mrštila. Cítím se hrozně podvedená. Hrozně moc. Proč? K čemu mě potřebuje? A pak mi to dojde. To, co mi kdysi říkal, když jsem se jej ptala, proč tady bydlí. Řekl tehdy, že nevěděl do čeho jde a že byl blbej. To je ono. Ten pohrdavý, poloznechucený tón, jakým to řekl. Není tady šťastný. Pravděpodobně se uvrtal do nešťastného manželství. Možná, že neví, jak z něj ven, nebo... kdo ví? Ono, co si budeme povídat - po někom takhle bohatém určitě skočí kdejaká holka. Proto mi možná nechtěl ze začátku ukázat dům. Ne proto, že by přede mnou chtěl tajit, že má ženu. To ostatně není nemoc a pokud ano, tak léčitelná. Nechtěl mě sem vzít proto, aby si byl jistý, že nebažím po jeho penězích. Že nejsem zlatokopka, jako tahle... tahle... ženská s tím jejím umělým, nacvičeným úsměvem. No, řekněme, že všechno tohle tady okolo... je vlastně jenom takový příjemný bonus. Mě se líbil tak trochu odjakživa. Tak, mrcho, doufám, že se z těch obrázků dobře koukáš! "No, to je asi jedno..." usoudím a ovinu mu ruce okolo krku. "Teď tady není, že ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Myslel jsem, že na mě něco prskne a bude chtít, abych ji přemístil domů. V jednu chvíli, když hleděla na tu fotku, mi tak připadala. Ale Veverka má bod. Nezačne dělat scény (Bella by určitě začala, je to taková naše malá drama queen), což je pro mě, muže zkoušeného osudem (Bellou!) opravdu příjemná zpráva. "Ne. A ještě nějakou chvíli nebude." Políbím ji u ucha, pohladím po páteři a už přesně vím, jaké šaty by se mi na ní líbily a asi by se k ní i hodily. S odhalenými zády a rozevlátou kratší sukní. Vezmu ji za ruku. Ještě zbývá klíčová místnost tohodle baráku. Ložnice. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Budu moct cestovat do nějakého toho města, chodit do restaurací, sám říkal, že mi koupí nějaké oblečení - a kdo ví, časem mrchu třeba i vystřídám! Doufám v to! Protože on je tak... Toužebně zasténám, když ucítím jeho prsty, cestující podél mojí páteře. Otřu se mu klínem o stehno. Vlastně jsem se už od minula nemohla dočkat, až se mnou zase bude spát. K mému překvapení si mě ale nebere teď a tady. Odvádí mě pryč. Do... ložnice? Ne, už není třeba řešit, tak jako v mnoha jiných místnostech, luxusní vybavení. Tak nějak jsem to čekala ještě dříve, než ty dveře otevřel. Cokoli jiného, než dokonale načančaný pokoj, by mě vlastně i překvapilo. No, teď si chvíli na jeho ženu budu hrát JÁ. Uvidíme, jak se mu to bude líbit! "Chci tě, hned teď," zašeptám mu do ucha, kousek se odtáhnu a rychlým pohybem ze sebe začnu stahovat tričko. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zarazím Veverku, když ze sebe sama strhává oblečení. Jo, její dychtivost se mi líbí, ale to neznamená, že se nechám připravit o akt svlékání. Přejedu po bocích a žebrech a pažích nahoru a hodím tričko někam stranou. Manévruju si ji k posteli, kam bez okolků shodím, a jen co se zbavím svého trika, přimáčknu ji do chladivého povlečení a začnu ji tvrdě a vášnivě líbat. Je vidět a vlastně i cítit, že mě tahle prostá věta vybičovala, přesto se před Veverkou držím. Jo, tu a tam ji kousnu, ale pořád to ještě není to, co chci. Se rty na jejím krku rozepnu kalhoty nebo vyhrnu sukni, krátce ji polaskám přes kalhotky jako předzvěst věcí budoucích a rozepnu podprsenku, která vzápětí skončí taky někde... pryč. A skloním se k Veverčinu hrudníku. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Opětuji Svenovy polibky a cítím, jak mi vzrušením vlhne klín. A to ještě dřív, než rozepne zip kalhot a polaská mě pod nimi. S toužebným zasténáním se o jeho ruku otřu a zvednu ruce tak, aby mi mohl sundat podprsenku. Pak si vlastníma rukama sjedu přes boky dolů a pomáhám si z kalhot ven. Zatímco se z nich soukám, prohnu páteř tak, abych mu vložila bradavku mezi rty. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jelikož se Bella koupává v odvaru proti drobným poraněním kůže, nemyslím na to, že by Veverce moje značky zůstaly. Nadrženého mě za ty týdny už zažila, ale ne takhle na hranici surovosti. Proti mé vůli se mi pod víčky mihnou blond vlasy a vzpomenu si na lapání po dechu, kňourání a vzdychání, když si svoji blondie cejchuju rukama i zuby. Jakmile mi pomůže z kalhot, jen se letmo přesvědčím, zda bych nám oběma neublížil, a pokud je dost vlhká, narovnám se a bez okolků si ji otočím na břicho, na všechny čtyři. A vezmu si ji takhle. Radši ji pevně chytím za boky, aby mě to nelákalo drapnout ji za vlasy a donutit ji křičet. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Nechám si navést jednu ruku a přidám i tu druhou. Rozepínám kalhotový knoflíček i zip, stále se prohýbajíc proti jeho rtům. Při kousnutí sebou lehce škubnu, ale dozadu neucuknu. Vlastně se nakonec zahihňám. Je to divoch. Chce mě. Ona o tom svědčí a vyboulenina na trenýrkách, která se objeví, když rozepnu a zčásti stáhnu dolů jeho kalhoty. Hladím a osahávám jej přes látku, jednu ruku přesunu z rozkroku na jeho krk, tou druhou Svena stále laskám přes trenýrky v klíně. Občas, když mě polechtá na bradavce, nebo se zlehka zakousne, naléhavě jej sevřu mezi prsty. V jednom z náporů chtíče si jeho chloubu přidržím rukou a otřu se svým klínem o látku. Roztáhnu nohy, připravená mu sundat i tu poslední věc, která nás od sebe dělí - ale je rychlejší a přetočí mě na břicho. Zakňourám a obejmu nejbližší polštář. Hrudník stále přilepený k posteli, nohy poslušně složím do kleku pod sebe a zadeček vystrčím výš. Cítím prst, který do mě zkoumavě vnikne, jen na jeden článek. Samovolně se na něj nasunu a pak sebou pohnu dopředu, aby vyklouzl ven. Prst nechci. Jako by to věděl, pokládá ruce na mé boky a přitahuje si mě k sobě. "Vem si mě," přistihnu se, že kňourám do polštáře dřív, než si to stihnu rozmyslet. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Přitisknu se k ní boky, ale ještě ne do ní. Těžce vydechnu, skloním se k ní. Jednou rukou si ji pořád držím za bok, aby mi nemohla uhnout nebo utéct. "A co kouzelné slůvko, Veverko?" zavrčím a ruka sklouzne do jejího klína, aby poškádlila. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Vniknu do ní možná docela bezohledně, přirazím si k sobě její boky. Z hrdla se mi vydere chraplavé zasténání. Veverka říkala, abych si ji vzal, a tak začnu rovnou tvrdě a zostra. Tak nějak je mi za chvíli už jedno, jestli se jí to bude líbit, nebo ne. Pro mě bude oboje výhra - i kdyby se cukala a kňourala, popíchne tím moji temnou část. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Au," uchichtnu se. No, jenže ono to nevypadá, že by zvolnil, ani poté, co jej na to takhle taktně upozorním. Drží si mě za slabiny a přitahuje na sebe. Podvoluji se tomu, na chvilku. Jenže ono je to poměrně nepříjemné a bolestivé. Co je s ním? Napadne mě, že po mně prostě jen touží víc, než před tím. Možná, že mu spadl kámen ze srdce s tím, že se mi konečně přiznal ke svým hříchům a proto si mě bere s takovou chutí. "Au ne, počkej chvilku," zacukám se po nějaké době, kdy jej nechám se uspokojovat, jak je mu to zrovna příjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Každé její zajíknutí nebo zalapání po dechu či dokonce "ne" mě akorát víc povzbudí. Přesto se trochu vzpamatuju aspoň tak, abych prsty opět zabloudil do jejího klína, a jelikož by to trvalo na můj vkus moc krátce, sice zvolním, ale beru si ji pořád stejně tvrdě. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Zaskučím znovu. Tentokrát toužebně. To, že zpomalil, přináší i přes to, že si stále při přírazech nebere servítky, jistou úlevu a prsty, laskající můj poštěváček ve mně znovu probouzejí touhu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro I tak ale nehodlám polední rychlovku nějak protahovat, takže až si Veverku naladím na správnou notu - což jsou pro mě momentálně jakékoli hlasitější projevy - už to nebudu oddalovat a uspokojím se na ní. To přece chtěla, ne? Nabídla se mi. Tak, jak to má být. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Mezi stehny jsem komplet mokrá, zrychleně dýchám, vlasy na čele slepené potem. Pustím polštář, který objímám a s tichým zakňouráním se převalím na záda. Nohy nechám roztažené, nijak zvlášť neřeším, jak je poskládat a jak u toho vypadám. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ležím vedle Veverky, dech se mi konečně zklidní. Jde na mě známá příjemná malátnost. Zkopnu ze sebe kalhoty a krátce Veverku políbím. "Sprcha?" Jelikož to navrhuju a neukazuju na dveře, je dost možné, že myslím společnou. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Sprcha?" "Za chvilku," odpovím ještě pořád trochu udýchaně, přitáhnu se k němu a začnu jej chtivě líbat. Rukou přejíždím po jeho opoceném hrudníku, svým stehnem - na nejen tím, se otřu o jeho. Na rtech mám, navzdory tomu, že to nebylo úplně dle mých představ, úsměv. Však co - každý občas máme svoje úlety - a on je očividně spokojený. Vidím to na těch jeho unaveně se přivírajících očích. Pokud mě neodstrčí, chvíli se k němu ještě mazlím. "Máš vanu?" Řekla bych "máte" - ale je to takový blbý, hihi. Vana je určitě lepší, než sprcha. Pohodlnější. Nadýl. A tak. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Samozřejmě." Jemně Veverku odstrčím, abych mohl vstát. Sáhnu do hromady oblečení a vytáhnu svoji hůlku. Podám jí ruku a vedu ji do druhých dveří tady v ložnici, za nimiž je koupelna. Trval jsem na tom, že nechci tu hnusnou vanu na lvích nohách, protože ty ani nebývají kdovíjak prostorné. Bella se pořád ráda máčí, já mám naopak radši sprchu, takže je tu oboje. Místa tu na to máme dost - když můžem mít pitomý pokoj pro psy. Začnu napouštět vanu a nechám Veverku, aby si nastavila, jakou teplotu má mít, protože mně je to jedno, pokud nebude nechutně horká. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Myslím, že jsem jej viděla i na nějaké fotce. Jsem v pohádce. Myslím to vážně. Jediné, co to kazí, jsem vlastně já. Když se podívám na svůj odraz v obrovském zrcadle na stěně oproti vaně, mám takový pocit, jako bych tady vůbec nepatřila. Ale jenom na chvilku. Pak si sama sebe představím, jak se tudy procházím, třeba v šatech, s hezky učesanými vlasy - třeba bych měla i nějaké šperky... jo, asi bych si dokázala zvyknout! Moc nevím, co s tím, protože doma nám takhle z kohoutku voda neteče, většinou ji musíme s pomocí kouzla přitáhnout ze studny. Ale nakonec to nějakým způsobem pošteluji a krom toho, že ta voda po čemsi divně voní se zdá, že to ani nemá žádný jiný vedlejší efekt. Přinesu si jeden z čistých ručníků, složených na stolečku vedle umyvadla a položím jej vedle vany. "Nemůžu uvěřit, že bydlíš v takovém paláci," uchechtnu se a zapluji do vody, kde se usadím. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Co, nepřijde ti to dost reálný?" pousměju se. Myslím, že před čtvrt hodinou jsem jí jasně ukázal, že je to realita. Pokud bude hledat něco na umytí, tak ji naviguju ke správné lahvičce. Moje je tam vlastně jenom jedna, ta je tmavá, abychom si to s Bellou nějak odlišili. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Nevím," přiznám nakonec. "Já teda tak nějak tušila, že si nežiješ špatně - ale že tady někdy vyrostlo tohle..." Nechám si podat lahvičku. Uvažuji, jestli tak nějak ví, co je ve všech z nich. Protože jich tady je opravdu hodně - a popsané nejsou. Liší se tvary, popřípadě broušenými zátkami, to ano - ale pamatovat si to? Zkusmo k jejímu obsahu přičichnu. Voní po vanilce a nějakém koření. Je to docela silná, dalo by se říct, že až svým způsobem omamná vůně. S úšklebkem si uvědomím, že na sebe právě plácám kosmetiku jeho manželky. Se kterou ovšem není šťastný. Namydlím se a svým způsobem i spláchnu vodou, která ve vaně je. Pak se napůl vytočím k němu a políbím jej na rty, zatímco jednou rukou hladím jeho stehno odshora ke koleni a zase zpátky. "Je to tady trošku jako v nějaké pohádce. Asi." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jelikož jsem lektvarista a ti musejí mít vytříbený čich, jsem k vůním vnímavější než většina mých kamarádů. Takže když se Veverka označkovala Belliným mýdlem, do hlavy vplouvají různé asociace. Nakonec mě zahlodá i jedna, která bodne pod žebra moje samčí ego. Kolikrát jsem si dneska na blondie vzpomněl? A to je pryč jenom půl dne! A mám tu čubičku na hraní! "Tak hlavně že to není jako v našich skandinávských pohádkách. Vybavuju si, že mi máti četla něco... o nějaké holce, co se vdávala, ale na svatbě všechny uspala a pak podpálila barák. Nebo že jedné holce umřela matka a přišla ji v noci navštívit s rakvi na rameni," krčím zamyšleně čelo, jak se snažím rozpomenout. Hmm, možná bych měl skočit pak domů a tu knížku najít. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro V hlavě mám milion otázek. Na tenhle barák, na zvířata, všechno okolo - ale jaksi se bojím zeptat, abych nenarazila na něco, o čem by třeba nechtěl mluvit. Nechci na něj tlačit, když i s tím, aby mi řekl pravdu o tom, že je ženatý, dělal takové drahoty. I když mi to mohlo dojít. Scházel se se mnou vždycky mimo domov. Vždycky přišel on za mnou a nikdy naopak... na druhou stranu - hej! Vzal mě k sobě domů, takže je to určitě velký krok kupředu. V našem vztahu. Spokojeně přivírám oči, když mi mydlí záda. "Jak dlouho už tady bydlíš? Co všechno tady chováte?" Ano, množné číslo. Aby věděl, že mi NEVADÍ, že je ženatý. Zatím! "Jaké to je, takhle žít?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Co se týče její druhé otázky, zase zapřemýšlím a začnu vyjmenovávat. Mám jakýs takýs přehled jenom díky tomu, že některé koně využívám do lektvarů a že o nich Bella pořád mele, jinak bych netušil, co všechno tu běhá. Mohla by mít na odlehlé části pastviny stádo čehosi dalšího, a dokud bych tam nezajel, nevěděl bych o tom. "Popravdě? Někdy je to nuda. Já jsem obyčejný měšťák, to moje žena je megalomanka," poukážu na okolí. "Mně by stačilo i míň. Hlavně míň zvířat. Ale na to, že se můžu věnovat výzkumu a nemusím se každé ráno v osm hlásit do práce, kde by po mně šlapal šéf, se dobře zvyká, to jo." Po koupeli se jdu převléct, výjimečně nechám odhozené oblečení tam, kde mi právě odpadlo od ruky s tím, že to skřet prostě uklidí. "Tak co, chceš si vyrazit do města?" Slíbil jsem jí nějaké hadříky. S její nenáročností to bude v pohodě. Zato nakupování s Bellou by mě asi zabilo. Veverka se pravděpodobně bude držet zpátky, a pokud ne, můžu ji snadno krotit. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Jo, to je vidět," uchechtnu se. Kolik prachů z něj asi vytáhla, aby ho donutila nechat postavit tohle? Vlastně se mu vůbec nedivím, že mi tehdy řekl "že je blbec a nevěděl, do čeho jde." Měla bych asi stejné pocity. Otázkou je, proč s ní vlastně ještě zůstává. Bojí se o rozdělení majetku? Je v tom něco jiného? Mají háček v manželské smlouvě? Neptám se. Ostatně se neznáme tak dlouho, aby to byla moje starost, ne? Nakonec se zvedám i já a osuším se. "Tak co, chceš si vyrazit do města?" "A do kterého?" zeptám se s úsměvem, ve kterém je znát jisté nadšení. Však se umí přemístit docela daleko, nebo ne? Může mě vzít asi skoro kdekoli! Navíc - šaty jsou vlastně docela dobré bolestné! Zalepí tu... neexistující ránu na mém srdíčku... a tak! Pak mi něco dojde. "Ale... asi do města nemůžu... no víš, v tom, v čem jsem pásla kozy," ušklíbnu se lehce nešťastně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nedávám jí na výběr z dalších míst, protože nemusí vědět úplně všechno. Do Anglie bych ji třeba vůbec nebral, tam může být koncentrace spolužáků příliš vysoká. Rusko je dost velké... a Švédsko zase dost vzdálené. "Však si jdeš pořídit nové šaty, ne? Dokud jim o pult budou cinkat galeony, budou se usmívat a skákat kolem nás, jak se nám zlíbí. Můžeš říct, že si to chceš nechat rovnou na sobě," pokrčím rameny. Jestli byl tohle nějaký manévr, aby se mohla podívat nejen do Bellina domu, ale i do její skříně, tak selhal. Ocaď pocaď. Jsem v lecčem možná neřád, ale takový křivák, abych ji oblékal do šatů své ženy, která je živá a zdravá!, ne, to nejsem. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Dobře," přikývnu. A protože budu mít za chvíli asi nějaké pěkné šaty, přikyvuji i s úsměvem! "Ve Švédsku jsem ještě nebyla!" Odpovím nadšeně a běžím se obléct vedle, do ložnice, protože tam tak nějak moje oblečení, rozházené po pokoji, zůstalo. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro V hlavním městě Švédka je už zase okolo poledne. Jelikož mám od Belly očarované hodinky, vím to naprosto přesně. Stačí chviličku počkat, než se vzpamatují a přeblikne na nich správný čas. Objevíme se v jedné zapadlejší uličce v historické zástavbě. Nebe je zatažené a proti letnímu horku na kavkazských lukách je tu poněkud zima. Pak ať se mi nikdo nediví, že nosím pořád bundu, když jeden nikdy neví, do jakého počasí se přemístí. Tedy, může to odhadovat, ale... stejně. Stockholm znám stejně jako Novgorod, takže ihned vykročím k našemu cíli, protože tuším, že za chvíli začne pršet. Tady to nevypadá na letní bouřku, spíš na vytrvalé a protivné mrholení, které může trvat i několik hodin. Zahneme do uličky, kam by se dle zdravého rozumu vůbec neměly obchody vejít, ale, jak se říká, za všechno může čaroděj. Proti pestrému a hlučnému Kavkazu je to tu střídmější a hlavně čisté. Přesto je to město, kde chdí spousta lidí. Více či méně divných. Takže byť se Veverka nehodila do luxusu našeho domu, tady to není tak poznat. Taky jsem ji netahal do nějakého nóbl salonu, prostě jsem ji vzal do normálního krámu, kde jí hadry upraví na místě na její postavu, jak to bývá zvykem. Logicky jsem postaven do role tlumočníka, ale ono asi není moc co tlumočit. Babu za pultem prostě zaúkoluju, aby Veverce vytáhla cokoli, na co si ukáže, a že od ní chci jeden komplet outfit (šaty) i s nějakým prádlem a košilku. Protože když už do Veverky vrážím peníze, abych z toho taky něco měl. Mezitím venku začne pršet. Sednu si do křesla a díky dešti moc neřeším, jak dlouho to Veverce trvá. Stejně jsme (sice jen tady) získali asi tři hodiny k dobru. A protože se nechci hned přemisťovat zase zpět, bude lepší počkat, až déšť zeslábne. Což o to, mně tolik nevadí, bunda mě zachrání a vlasy mám krátké, ale pochybuju, že Veverka by se tu chtěla procházet za deště, když tu je asi o deset stupňů míň než na Kavkaze. Ulice jsou mokré a město jde cítit úplně jinak než Kavkaz, který místy omamně voní loukou nebo lesem. Tady je krom smradu z mudlovských kočárů slaná pachuť moře, která tu a tam zavane společně s jídlem z restaurací nebo rybami. Ryby - to mi připomíná... "Skřete!" Jménem jí v podstatě neříkám. "Támhle v krámě kup ryby." Nadiktuju skřetovi, co chci. Ryby jinak nakupuje na trhu v Rusku, takže tady to aspoň bude znát, až budu chtít něco odsud. Potom se s Veverkou ještě projdeme po městě, jestli bude chtít, a zakončíme to někde v kavárně, protože se mi zachtělo kafe. Veverku pak přemístím k ní domů. Tady na Kavkaze už pomalu zapadá slunce. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Jsem ráda, když mě konečně vezme kamsi dovnitř, už proto, že v krámě neprší a je tam o něco tepleji. No, chvíli to trvá, ale nakonec odcházím, těžší o tašku s půvabnou noční košilkou a oblečená v nových šatech a krátkém kabátku stejné barvy, který je tady asi letní a doma jej využiji spíše tak na jaře, nebo na podzim. Vzhledem k tomu, že jsem si mohla říct, nakonec jsem se odhodlala o něj požádat, protože jsem nechtěla venku mrznout, jako když jsem sem přišla. Vím, že bych si asi mohla říct ještě o něco a Sven by zrovna finančně nevykrvácel - ale je mi to takový blbý, takže to nechávám tak a hezky mu za všechno poděkuji. I s polibkem. Fakt, že umí domácího skřítka zavolat až sem, mě překvapí. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že si mě ten tvor dosti podezřívavě prohlíží. Jsem z toho trochu zmatená. Vzhledem k tomu, že o nich nic nevím, absolutně nechápu, kde bere Sven tu jistotu, že jej ta věc nenapráší jeho ženě. Evidentně mě to nemá rádo. Nechám se pozvat na kávu a když pak jdeme z kavárny ven a já se objevím i s ním kousek od našeho domu, musím uznat, že to byl hezký den. A že mám asi, vzhledem k tomu všemu, co jsem dneska zjistila, nad čím uvažovat. A tím nemyslím otázku, jestli mě přemístil tady proto, že už má manželku doma. Ne. Ta je momentálně nedůležitá. Když jsme u toho... Obejmu jej okolo pasu a lehce zakloním hlavu, abych mu viděla do obličeje. "Kdy se zase uvidíme?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zatím neměla důvod pochybovat o mých slovech, takže by se mohlo klidně stát, že si pro ni doopravdy přijdu vprostřed noci, pokud se mi bude chtít. Říkala přece, že má ráda dobrodružství. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Ne, nebudu uvažovat, co se tím snaží zakecat. Je to přece jenom ženatý chlap, takže bych řekla, že má spíš... své povinnosti. A nenazývala bych to zrovna prací. Ale budiž. Takže má práci. Přesto se neubráním jistému problesknutí zklamání ve své tváři. Chtěla bych s ním být i zítra! A pozítří a pak taky. Pomalu ale jistě mi začíná trošku vadit, že mě vždycky takhle odkládá... "Tak až mě budeš krást z té postele - pozor na sestru," zahihňám se. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Skloním se k Veverce, zapletu prsty do vlasů a za zátylek si ji k sobě přitáhnu. Jako příslib do budoucna ji líbám dlouze a o poznání jemněji než odpoledne, kdy mě nažhavila tím, jak nedočkavá byla. Druhou rukou ji chytím za zadek. Teprve až se nám nedostává dechu, trochu se odtáhnu. "Přijdu si pro tebe," zašeptám a pomalu ji pustím. Počkám, dokud nezmizí v baráku, a teprve pak se přemístím zase na bezpečném místě za hranicí stromů. Doma mě ještě napadne, že jsem možná svůj rozkaz nespecifikoval úplně přesně, tak skřeta radši ještě varuju, aby se o Veverce vůbec nezmiňoval a přestal na ni zírat tak hnusně. Do noci ještě pracuju, dodělám pár lektvarů a zaúkoluju skřeta, aby je zabalil do zásilky a očaroval nádoby nerozbitným kouzlem. Zkontroluju hodiny, ale protože je mmoc pozdě/moc brzo (záleží na úhlu pohledu a časovém pásmu), řeknu mu, aby to doručil až za pár hodin. Druhý den mám v plánu stavit se za Benem, kterého jsem taky neviděl věky. Jemu o Veverce říct můžu, je to ženáč a moc dobře ví, jaké to je. Během odpoledne trochu zdemolujeme zahradu, když si s Benem a jeho capartem hrajeme na vojáky a odpalujeme do hlíny víceméně neškodná kouzla, která končí výbuchem jisker. S Benem se pak domluvíme ještě na jedné akci a já se domů vracím sice s hlínou až za ušima, ale s vidinou toho, že za pár let takhle budu blbnout s Thorem taky. A Bella nás pak zabije, že jí ničíme keříky, heh. Za Veverkou se stavím až v pátek pozdě odpoledne. Dorazil ke mně jeden vzkaz, který se nedá jen tak ignorovat. Bude třeba... přizpůsobit plány situaci. Pokud ji nenajdu venku, zase si ji vylákám očarovaným vzkazem s tím, že si má vzít ty šaty. Když ji na uvítanou dravě, ale přesto krátce políbím, chutnám po whisky. Před odchodem jsem si musel dát panáka, asi jen jednoho, protože opilý nejsem. Spíš... rozrušený? Příjemně rozrušený. V očích mám takový ten dravčí výraz očekávání, ale kupodivu se na Veverku nevrhám. "Co bys řekla poměrně... netradičnímu večeru v Moskvě? Trochu adrenalinu a dobrodružství." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Dravý polibek hned poté, co k němu dojdu, mě překvapí. To jsem ti tak chyběla? Ostatně - to je dobře! Během těch dvou dní jsem nad tím přemýšlela a říkám si, že mě buďto miluje, nebo jí nenávidí - nebo oboje dohromady, což by ostatně bylo super. "Co bys řekla poměrně... netradičnímu večeru v Moskvě? Trochu adrenalinu a dobrodružství." "Jasně!" Zakřením se. Samozřejmě, že s jakýmkoli večerem v Moskvě souhlasím! Ještě jsem tam nebyla! A i kdyby - musí to být úžasné město. Za těch pár týdnů s ním jsem se ostatně podívala už na pár míst, kam bych se v životě nedostala. A rodiče už o tom, že s ním chodím ven i vědí - a nevypadají, že by jim to vadilo. Však se taky vždycky vracím celá šťastná. "A o co jde?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Objevíme se v zapadlé uličce kus od mudlovských kontejnerů. Vede do ní jenom pár slepých oken, kde buď nikdo není, nebo se tam nesvítí, po levé straně jsou dveře jakoby do garáže, ale ty mineme. Světlo je tu víceméně jenom z ulice, kudy by se z uličky dalo vyjít. Dveře v cihlové budově, u kterých zastavím, by Veverka snadno přehlédla. Možná na nich visí nějaké kouzlo, kdo ví. Zvenčí není žádná klika a jsou kovové se špehýrkou ve výši očí. Tedy, ne těch mých. Zalovím v kapse a něco chlápkovi podám. Pozvánku? Peníze? Kdo ví. "Drž se u mě." Když nás vpustí dovnitř, sjede pohledem Veverku, ale není to ten typicky chlapský, lačný, spíš jako by odhadoval, co je zač. Nakonec trhne hlavou dál do chodby a nechá nás jít. Ta po pár metrech svažuje dolů v podobě schodiště, které se jednoeu či dvakrát zalomí doprava. Záhy Veverka pozná, proč jsem trval na tom, aby byla blízko mě. Vstoupíme totiž do haly s relativně nízkým stropem (od takového prostoru by jej člověk očekával mnohem vyšší), kde už to hlučí spoustou lidí. Vzduch je tu vydýchaný a těžký, i když tu a tam zde zavane studenější a čerstvější, asi z nějaké ventilace. Osvětlení tu taky není nic moc, pouze kdesi vepředu jsou kouzelné zářivky zesíleny. Chytím Veverku za ruku, pokud se mě předtím nedržela, a vyrazím za nějakým mužem, který na mě mávl, jakmile si mě u vchodu všiml. Od pohledu je to spíš jižanský typ, tmavovlasý a patrně ze stejné společenské vrstvy jako já, byť nemá oblek a je taky v civilu. Opírá se o bar. Nemluvíme spolu rusky. Teprve až poukážu na drobnou Veverku u sebe a něco tomu muži řeknu, zaváhá. "To je Ben," skloním se k ní, aby mě slyšela, "neumí moc dobře rusky, tak na něj musíš pomalu." "Kdo se má ten váš podělanej jazyk učit," uchechtne se ruštinou se silným přízvukem. Vzhledem k tomu, jak dlouho už v Rusku žiju, ani se nepozastavím nad tím, že to není "můj" jazyk. "Hele, až si na chvíli odskočím, budeš u něj, jo? Aby ses mi neztratila." Ben mi nabídne cigaretu, kterou nepohrdnu, a pak natáhne krabičku i k Veverce. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Nechám se přemístit a vést na to zvláštní místo. Je třeba říct, že to dobrodružně opravdu vypadá. Divná chodba, jen pro zvané, nízký strop, spousta chlapů - no, opětně mě napadne, že přeci jen je možná mafián... a obchoduje s bílým masem a zrovna se mě rozhodl prodat, co si budeme povídat! Jenže pak si říkám, že kdyby chtěl udělat tohle, udělá to mnohem dřív a nebabrá se se mnou několik týdnů, nechodil by se mnou - a tak vůbec! Pak mi představí cizince - a já se, navzdory tomu, že by mě dost možná mohlo napadnout, že je to kupec, nebo tak, uklidním. Je to jeho kámoš, ne? Představuje mě svým kamarádům - což znamená, že jsme udělali v našem vztahu další krok! Ještě pár a završíme to možná rozvodovými papíry. Takže ho slušně pozdravím a představím se. "Ne, díky, já nekouřím," zavrtím hlavou, když mi nabízí cigaretu. Moc se mi nezdá představa, že si chce "někam na chvíli odskočit" a nechat mě tady s tímhle chlápkem, ale vzhledem k tomu, že řekl "na chvíli" tak doufám, že to opravdu bude jenom chvilka. Už proto, že je to tady trochu strašidelný a já tady nikoho neznám. "Co tady vlastně děláme?" Zeptám se po chvíli. Jeden z nich mi to snad už konečně řekne! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pak se otočí na Veverku. "Sven nám jde vydělat nějaký prachy," plácne mě do zad naštěstí až tehdy, co do sebe naleju vodku. Ušklíbnu se. "Já bych rád, ale to se uvidí, proti komu to bude." "Kecá, je před tebou falešně skromnej. Jdem, za chvíli začíná další kolo. Nejlepší je názorná ukázka," řekne pobaveně a moje uchechtnutí se slovy "vole" patrně znamená, že je to nějaký náš interní vtípek. Veverka se konečně dozví, o co tu půjde. Protože se jí odkryje pohled na pódium s ringem a kouzlem zesílený hlas nějakého kouzelníka v kvádru začne vyvolávat jména bojovníků v rozích. Nevypadá to na klasický box, nemají rukavice, pouze ovázané ruce. Veverce se tu možná bude líbit, protože jsou do pasu nazí. "Hm, Cvalda dneska nebude?" "Už se losovalo. Cvalda jde proti Bažantovi, uvidíme, co v tom klukovi je. Ty máš rozstřel s Dánem." "Tyvole, to je jak špatnej vtip. Švéd s Dánem..." "Anebo je to osud, kámo." Zazní signál a chlap z ringu zmizí. Nikde tu není rozhodčí, co většinou stojí v aréně a dává pozor - teda možná tu někde je, ale rozhodně se nemíní plést mezi Cvaldu a Bažanta. Ty, jakmile se pohnou směrem k sobě, začne dav povzbuzovat. Přitisknu si Veverku k boku. Stoupli jsme si tak, aby viděla. Jinak by to nemělo smysl. Mezi muži jde zahlédnout i pár žen, které sem zjevně přišly za maskoty svým favoritům. Stačí, aby si vyměnili prvních pár ran, a je jasné, že to nebude žádné kočkování, jaké se předvádí oficiálně. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Vodka je všude. Poslouchám jejich rozhovor - a už při něm mi začne tak nějak docházet, o co tady půjde. Takže on se sem chodí mlátit? Zajímalo by mě, jestli to má zapotřebí. Tedy ne. Vím, že nemá - takže je to asi hobby. No, lidi jsou různí. Mě to teda nijak zvlášť nebere, protože násilí nikdy nebyla moje parketa. Ale dívám se. A u toho se ke Svenovi spokojeně tulím. Přiznejme si, že občas se nedívám a zabořím hlavu někde do jeho ramene. Protože ono je to místy docela hnusný. A pokud mi přinesou dalšího panáka, chvíli sleduju tamty dva v kleci - a pak ho do sebe kopnu rychleji, než ten první. "Děláš to často?" Zeptám se ho pak napůl zvědavě a napůl zděšeně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Tu a tam. Musím se udržovat ve formě. A někde se vybít," pousměju se. Ne každou moji touhu splní ženská, co si budeme povídat. S chlapem je to nejlepší - ale jen za podmínek, že mu můžu vyrazit pár zubů a zlomit nos a promasírovat žebra. Což o to, mohl bych to udělat i se ženskou, ale smíšené zápasy jsou vzácnost, ty se jedou hlavně ve Skandinávii, kde je historicky daná větší emancipace ženských. Zápas netrvá tak dlouho, jako kdyby měl pravidla. Kupodivu Bažant knockoutuje Cvaldu během dvou kol, což připomene zlaté heslo, že v tomhle se nevyplatí podceňovat. Což Cvalda evidentně udělal. Leží v bezvědomí a někdo, asi zdejší lékouzelník, mu fixuje hlavu, aby se nezadávil krví. "Sázels na ně?" "Ne. Sázím na tebe, tak to neposer," odvětí Ben a vezme si ode mě hůlku. Znovu se nakloním k Veverce. "Doufám, že mi budeš pořádně fandit. Svlíkat se u toho nemusíš," zachechtám se, když si všimnu nějaké ženské, co chce, aby se jí Bažant podepsal na prsa. Každý sport má své hvězdy a fanoušky... i ten neoficiální. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Naklání se ke mně a oznamuje, že mu mám fandit. Já bych ráda, ale... trochu se bojím, že mu ten druhý chlapík rozmlátí hlavu - tak jako tomu, kterého zrovna ošetřují. Mohl by se věnovat... nějakému jinému sportu, typickému pro boháče, nebo ne? Kriket, koňské polo - a takové tyhle věci. Proč zrovna zápasy? A ještě k tomu evidentně ne zrovna legální, jinak bychom nebyli podrobení takové kontrole u vstupu? "No, já... zkusím to." Obejmu jej okolo krku a políbím. Vášnivě a pořádně. "Možná to může být naposled, co máš v hubě ještě zuby," vysvětlím, když se od něj konečně odlepím. "Kolik sis vsadil?" Zeptám se Bena, když Sven odejde. Jen tak, aby řeč nestála. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jestli jo, tak jedině dobře. Protože pokud ze mě nevymlátí duši, budu po tom mít chuť na sex. Jako vždycky, když vycházím z boje vítězně. Člověk potřebuje cejtit, že je ještě naživu. Bella ani neví, kolikrát jsem se akorát dal u Bena do kupy, nechal se ošetřit a namazal se mastmi proti modřinám, a šel ji obtáhnout, jak kdyby zítra měla nastat apokalypsa. Přitáhnu si ji k sobě za zadek, po kterém ji pak popleskám, když se odpojí. "Pohlídej mi to." Ben dostal mou hůlku, protože mu logicky věřím víc. Nikomu jinému bych ji nedával. Veverce podám koženou bundu, kde mám v kapsách připravenou první pomoc. Ben kdyžtak bude vědět, co dělat. A je tu i ten lékouzelník, ačkoli na toho doufám nedojde. Pak se vytratím někam do davu. Do ringu ještě nenastoupím, odehrává se ještě jeden zápas. Nastupuje nějaký potetovaný Asiat proti plešounovi s plnovousem. "Hmm, pár galeonů to bude." Takže mi musí věřit, když mě vyvažuje zlatem. "Hlavně nepanikař, až ho pak uvidíš. Vždycky to vypadá hůř, než jaký to doopravdy je. Pojď, jdem blíž." A pomůže Veverce dostat se ještě blíž k ringu. Chce vidět, kam padnou jeho peníze. Plešoun, kterému říkají Kozák, po několika napínavých kolech vyhraje. A moderátor volá do ringu Švéda a Dána. Obyčejná jména tu zjevně nefrčí, všechno jsou to přezdívky. Dán je o něco menší než já, ale to i Ben a vlastně většina chlapů. Tetování je v těhle kruzích módní, je s podivem, že já žádné nemám. Dán má potetované obě paže a na rozdíl od Kozáka na krátko zastříhnutý narezlý plnovous. Zase zazní zvonek a boj začne. Dánovým pravým hákem, kterému se vyhnu a uštědřím mu ránu pěstí do žeber. Zaklesne se do mě a snaží se mě vyhodit z rovnováhy, abych nemohl dál mlátit a musel couvat. Chvílemi je chumel končetin nepřehledný, protože je to kontaktní sport v plném významu toho slova. Dán musel něco udělat - vzápětí se válíme na zkrvavené zemi ringu a snažím se jeden druhého chytit do páky. První kolo končí Dánovou výhrou, když mi ten hajzl málem vykloubí ruku. Radši jsem to stopnul. Samotný zápas končí, až když ten druhý není schopen zvednout se a pokračovat, ale jednotlivá kola se dají zastavit i signálem. Kurva, život s Bellou mě kazí, měl jsem víc trénovat. S ním jsem ještě nebojoval, a jak to vypadá, je docela dobrý. Vyměníme si pár háků, oběma nám teče krev, ale bolest je díky adrenalinu potlačena na minimum. K mé smůle tohle kolo opět vyhraje Dán. Je hbitější. Už mě to začíná srát. "Vole, co to tam předvádíš za tanečky! Snaž se!" zařve mi skoro do ucha Ben, který se s Veverkou vynořil u "mého" rohu. Něco mu zavrčím v odpověď. Jestli to byla slova, nebo jenom nadávka, těžko říct. A odlepím se od rohu, abych si šel Dána podat. Neusmívá se, ale vidím mu ten výsměch v očích. Tentokrát se postavím do defenzivní pozice a nutím ho odhalovat jeho triky. Vím, že ještě pár ran ustojím, tak si jich nechám několik vysolit, vztekle zařvu, když mi pod jeho pěstí křupne nos. Už ani nevím, kolikrát jsem ho měl zlomenej. To je poslední kapka. Lapnu Dána a doslova s ním praštím o zem, až mu vyrazím dech. Zakleknu ho a pod návalem bolesti a adrenalinu do něj řežu, dokud ke mně nepřiskočí rozhodčí s lékouzelníkem. Funím otevřenými ústy, protože z nosu mi valí krev a kape na zem a na tělo. Potřesu hlavou, která se mi trochu zamotala, matně vnímám, že moderátor mi drží ruku nahoře jako u všech vítězů a cosi řve. Když odcházím kamsi pryč, Ben naznačí Veverce, ať ho následuje. Sedím na lavičce v postranní místnosti, kde mám odložené hadry. Je malá a vždycky se tu střídají zápasníci, takže za chvíli budu muset vypadnout. Lékouzelník se stará jenom o ty, co prohráli - o ostatní až tehdy, jestli mu vyzbyde čas. Vypadám hrozně, jak jinak. Zašklebím se na Veverku a zanadávám si, když mi Ben narovná rukou nos a potom ho nechá srůst magicky. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Je to hnusný. Snažím se tedy dostát svému slibu a společně s davem povzbuzuji, alespoň ze začátku - pak už jenom střídavě vřískám a odvracím zrak, abych to neviděla. Napadne mě, jestli už u toho někdy někdo někoho zabil. Určitě jo. Vždycky, když mám pocit, že bych se zase dívat mohla a otočím k ringu hlavu - ujistím se, že teda rozhodně ne a zase se podívám jinam. Řev, křupání a lupání - no, řekněme, že tohle není zrovna snové rande! V šatně pak Sven sedí, příšerně zřízený. Připomenu si Benova slova - že to není tak zlé, jak to vypadá a nemám panikařit. Tak nepanikařím. Možná mi v tom pomáhá i ta vodka, co jsem pila, kdo ví? Vypadá hrozně. Zajímalo by mě, jestli se to bere tak, že když z toho chlapíka vymlátil málem duši, tak vyhrál - a nebo je to dva jedna, takže je sice morální vítěz, nebo tak něco - ale k ničemu mu to není. Ono přecijen, kdyby se ta kola nepočítala a bylo to jen o tom, rozmlátit tomu druhému hubu, mohl by se Dán na nějaký "já se vzdávám signál" vysrat a zmlátit ho do bezvědomí už dvakrát předtím, dřív. No, ale neptám se. Je mi to blbý. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Přesto se k Veverce skloním políbím ji. Vodka i voda spláchly pachuť krve. "Zuby zatím mám," uchechtnu se a zase si sednu na lavičku. Ben si od Veverky vyžádá moji bundu. "Levá vnitřní. Jo, tohle," naviguju ho a až teď podle bolesti zjišťuju, že jsem si asi nalomil prst o Dánovu držku. Ben podá mast Veverce, ale pokud ji nepřijme, ujme se toho sám. "Vyhráls teda?" "Jo. Sázel jsem na knockout, ne na kola. Ale brácha, upřímně? Vypadl jsi z formy." "Ani mi nemluv. Když mi hned nasadil tu páku, říkal jsem si, jestli na tohle nejsem moc starej," uchechtnu se a se zatnutými zuby držím, když mě Veverka nebo Ben ošetřujou, protože já si tam nevidím a pulzuje mi celej ksicht. Dána se evidentně podařilo vzkřísit a jeden z organizátorů mi předal vzkaz, že později večer chce odplatu. Podívám se na Bena, pak na Veverku. "Mám to přijmout?" Doopravdy se ptám, není to řečnická otázka. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Pak přijde nějaký chlapík a vyřizuje vzkaz. Popravdě jsem doufala, že když teď dobojoval, tak půjdeme někam jinam - nebo že půjdu domů a že se pro mě vrátí zítra, až se dá zase dokupy, protože momentálně je fakt všechno, jenom ne přitažlivej. "Mám to přijmout?" "To ti to jednou nestačilo?" Povytáhnu obočí. Ne. Nevěřím tomu, že nad tím vůbec uvažuje. Vždyť ho hrozně zřídil! "Tentokrát bude k tomu všemu ještě nasranej," zlehka se zamračím. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Hryže mě moje ego, a i když jsem se probral, ta primitivní část říká, že bych tam měl jít a bejt chlap a rozbít mu hubu ještě jednou. Byl by to určitě epickej souboj. Jenže Bella se vrací ve středu, a kdyby mě fakt zřídil, tak i za těch pár dní by poznala, že mi něco bylo. Jo, mohl bych to svést třeba na některého z koní... Než jsem se oženil, šel bych do toho. Takhle se na Bena jenom hořce zašklebím. Má pravdu. Změnilo mě to. Kurva. "Nestačilo. Ale protože si zrovna teď nemůžu dovolit jít si lehnout na JIPku..." Trochu podrážděně zafuním. "Budu muset odmítnout. Vzkaž mu, že příště!" houknu na poskoka, co postává u vchodu sem. Vyslovit tu větu mě stálo hodně přemáhání. Moje ego krvácí! A žádná racionální úvaha tomu nepomáhá. Už po prvním namazání je vidět rozdíl. Však jsem tu mast vyráběl sám. Šrámy už nekrvácí a modřiny tmavnou ještě víc. Bude to chtít ještě několik hodin a několik vrstev, než to zmizí. Zítra to však stejně budu cítit. Musím z místnosti už vypadnout, tak si na sebe natáhnu triko, vezmu si od Veverky bundu a schovám do ní mast. Její čas ještě přijde. "Díky." A políbím ji. Mám v plánu tu ještě zůstat a po nějakém čase obhlédnout konkurenci. Držím Veverku kolem ramen a ještě něco málo s Benem vypiju. Pokud by se tu Veverce nelíbilo, musela by mi říct, protože nevypadám na to, že bych odsud chtěl odcházet záhy po svém zápase. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Na baru s nimi ještě zůstanu a nijak se negativně nevyhadřuju, nebo nedávám najevo, že bych chtěla domů. Ono upřímně - to nejhorší už mám za sebou, Sven už má odbojováno a na ty ostatní si člověk po chvilce zvykne a naučí si to nebrat moc k srdci. Pořád je to násilí a já nechápu jeho smysl - ale dělají to dobrovolně - a jak vidím na Svenovi, dělají to ještě beztak rádi - tak ať se bijou, já se nicméně evidentně víc zajímám o to, co mi od baru podstrkují, než o to, co se děje v kleci. Což se na mě samozřejmě asi projevuje. Minimálně já to cítím. Mám takový... těžký nohy a celkově se začínám smát i čímdál tím blbějším vtipům a mám strach, že kdybych se zvedla, dost možná by se mi zamotala hlava. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ben mě ještě tu a tam pošťuchuje ohledně mého zápasu. Jo, kurva, vím, že to nebyla čistá práce. A doufám, že si mě Dán nebude chtít najít, jen jak se vyplazí z lůžka. Pokud tu měl taky něco jako svého sponzora a projel mu to, asi bude dvakrát tak nasraný, kor když jsem odmítl souboj. Ben se na chvíli odpojí za někým jiným, prý kšefty. Jelikož se mě to netýká, nemusím u toho být. Kdyby mě chtěl použít zase jako zastrašovacího bouchače, což by s momentálním stavem mého ksichtu dostalo punc, řekl by si. A Veverka je nějaká vysmátá. Taky dobře. Když tu Ben není, vezmu Veverku kolem pasu a nakloním se k ní. Otékající oko jsem naštěstí včas zastavil tou mastí, tudíž jenom hraju všemi barvami - a taky vidím, jak se jí lesknou oči a hoří tváře. Rukou blíže k pultu se dotknu jejího kolene a vyjedu o kousíček výš. "Veverko, snad ses nám neopila," řeknu jí pobaveně do ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Zavrtím se, když ucítím jeho dlaň na svém koleni. Ne tak, že bych jej chtěla shodit - spíše spokojeně. "Vlastně jo." No, tak možná nejsem připravená zapírat. Ale stejně se tomu směju, jako bych řekla něco hrozně vtipného! Pak se k němu vytočím hrudníkem, pověsím se mu na krk a začnu rty oždibovat jeho lalůček. "Ale - ale jenom trošku." Zahihňám se mu do ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Tak to bych tě měl opíjet častěji, abys byla veselejší." Zato já budu muset brzo končit, abych byl schopen nás pak někam přemístit, aniž bych se musel bát, že skončím někde v nezáviděníhodné situaci. Ovšem Veverčina stavu hodlám náležitě využít. Jako veškerých svých investic do ní. Horká dlaň vyjede ještě o kousek výš, nestydatě tak vyhrnuju sukni šatů. Tohle však zůstává víceméně skryto tím, jak jsme natočení vzhledem k baru. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "To je tak zvrhlý!" A v opilosti mi to přijde jako tak hrozně moc vtipný nápad! Chytím hřbet jeho ruky a přitáhnu si ji nenápadně blíž do klína. Vodka. Divotvorný nápoj, jen co je pravda! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Skloním se ještě o kousek níž, vypadá to, jako bych jí šeptal do ucha. Rukou, kterou jsem ji držel za pas, odhrnu prameny vlasů, pohladím ji bříšky prstů po straně krku a zavadím tak o zavazování šatů. Když si mě sama přitáhla, nemíním se nějak držet zpátky a váhat. To, že nespěchám a dotýkám se lemu spodního prádla, je účel. Zlehka ji kousnu do ucha a v tu samou chvíli prsty zajedou za okraj. Ben ještě nějakou chvíli nepřijde, je pryč ani ne pět minut... A není ten typ, co by dělal křena. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro No, asi odporuju jen tak pro formu, protože automaticky dám nožky lehce od sebe, tváře mám ještě červenější, než před chvílí a uchichtávám se. Cítím teplé vlhko v klíně, zcela jednoznačnou odpověď na jeho škádlení. Z pomyšlení na to, jak je to celé špatně a že nás kdekdo může vidět, mě lechtá v podbříšku. Nebo to je možná jen čistě z pomyšlení na Svena? No, nejsem si jistá, nemyslím už zrovna jasně. "Vem nás k sobě domů," zaškemrám mu roztouženě do ucha a posunu se tak, aby zajel prstem pod kalhotky hlouběji. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "A co když mám chuť zprznit tě tady? Všem na očích... abys mi roztouženě skučela do ucha..." Protože - jo, to by mě pobavilo. I to je jedna z forem mých her, protože i tu mám pak navrch, třeaže fyzické potěšení z toho neplyne. Ne hned. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro No, řekněme, že alkohol má i jiné vedlejší účinky - třeba rozvazuje jazyk. Nicméně, navzdory svým slovům se mu vyšplhám na klín a sednu si obkročmo naproti němu. "Třeba nebudu jediná, kdo ti bude skučet do ucha," točí se mi hlava - ale i přes to se pořád tak nějak chichotám, jako bych říkala... asi dobrý vtip, zatímco se mu klínem lascivně otírám o stehno. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Trochu se na stoličce zakymácím, ale naštěstí se zachytím barpultu a vyrovnám to s druhou rukou na Veverčině pozadí. "Jestli mám sehnat kočku do trojky, stačí říct." Švédská trojka! Jak příhodný. Každopádně Veveřice se nějak rozhicovává, původně jsem měl v plánu ji tu perverzácky udělat rukou, ale když se situace vyvíjí takhle... Políbím Veverku a je v tom příslib. Protože ji vzápětí musím trošku odstrčit, abych mohl mluvit s barmanem, kterého k nám mávnutím zavolám. Veverce tu a tam zmáčknu přes šaty zadeček nebo se dotknu odhalených zad. Zašátrám v jedné z kapes a položím mu prachy na stůl. Nahnu se k němu a něco mu řeknu. Jen aby Ben věděl, že je všechno v pohodě. Pak si s ním ještě pokecám, třeba zítra. On ví, že nažhavenou kočku je třeba co nejdřív ohnout, než ji to přejde. "Tak jdem. A moc neprovokuj, nebo ti to udělám někde v uličce nebo v parku," zavrčím jí do ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Ne, nechci se dělit," šeptnu mu do ucha upřímně. Možná až moc upřímně. I když pravděpodobně nepochopí, jak hluboký význam ta věta má. V tohle stavu to moc nerozlišuji ani já - ale už mě to párkrát napadlo i za střízliva, to se musím přiznat! Pak prohodí pár slov s barmanem - a máme odejít. Ono se to řekne, odejít. Jenže já se na svých nohou příliš necítím! Jsou docela tvarohové, chodit rovně je taky asi příliš vysoká meta... a celkově vzato to se mnou není asi jednoduché. Můžu být ráda, že mi v tom Švédsku nekoupil žádné boty na podpatku! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Cesta po schodech trvá déle než za normálních okolností. Kdyby Veverka nevážila pár kilo i s postelí (nebo bych byl víc nalomený), možná by mě v jednu chvíli i strhla dolů. Poskok u dveří nás vypustí. Popojdu ještě kousek uličkou, abych se nepřemisťoval přímo u dveří, a objevíme se před barákem. Teda, pro Veverku před barákem, pro mě jsme vzadu. Po přistání ji přidržím. Tak, že kdyby se jí z toho zvedl žaludek, neohodí mě, ale nějaký záhon. Pokud to však ustojí, rovnou si ji opatrně hodím přes rameno jako nějaký viking a zamířím s kořistí dovnitř. Samosebou že rovnou do ložnice. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Dřív, než si začnu v duchu slibovat, že už nikdy se dvěma chlápky, kteří jsou evidentně na stálý přísun alkoholu zvyklí nevypiju tolik vodky, jako jsem vypila dneska, jsem hozena přes rameno a odnášena pryč. Normálně bych asi výskala a naznačovala, že kopu a z legrace sebou mlela - a tak vůbec. Ale teď cítím jenom, že mi jeho rameno tlačí do žaludku - a pokud mě honem nepoloží, bude zle. "Dej mě dolů, nebo se pobleju-" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Anebo na to seru a zakončíme to v obýváku. Tam taky po krátké úvaze zamířím. Jednou rukou pomáhám Veveřici držet balanc, druhou šátrám po hůlce. Skřeta nechci ani vidět, oheň rozdělám máchnutím ruky. Veverka je tak sťatá, že bych se místy i smál. Největší naléhavost, jako když se po mně plazila v baru, tím přemístěním trochu ustoupila, tak padnu na pohovku a uvidím, jestli ona upadne na mě, nebo co bude dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Mě je blbě," přiznám se mu se smíchem a padnu na jeho břicho. Nějak neřeším, že jsem pád nijak netlumila a prostě na něj sebou práskla. Jsou věci, které vás prostě v deliriu nenapadnou. A jak pomalu ten alkohol trávím a dostává se mi do oběhu, je to horší a horší. "Tys mě opil!" Zabořím mu do hrudníku obviňující prst. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Jaká jsou tedy ta důležitá fakta? Například to, že pan Gustavsson stále nevymyslel ten svůj lék na kocovinu - což se ukáže jako škoda, protože Agnessa má evidentně hlavu jako střep. Tak už to chodí, když ze sebe člověk přemíru alkoholu nevyzvrací a tělo ji do poslední kapky stráví. Tak či onak - může si slečna gratulovat. Vzhledem ke svému stavu se totiž večer nemusela vydat domů - a tak strávila svou první noc v rezidenci svého milence. Poté, co jí tam odvlekl, dokonce v Gustavssonovic manželské posteli. Dopoledne se oba probouzejí a po snídani, ve které se vlivem kocoviny spíše ponimrá, je Veverka přemístěna domů. Sveneld se vrací. Když prochází hlavní halou, s vědomím, že už může, ptají se jej babičky poměrně nezaujatě, kde se celé dny vlastně courá, že ho prakticky není vidět. Jinak se zdá, že doma je vše v pořádku. Koně působí spokojeně a nakrmeně - alespoň do té míry, kterou dokáže určit (i když těžko říct, zda by po pár dnech takto něco poznal, i kdyby je nechali o hladu.) Podkoní při příchodu zrovna v kolbišti lonžuje odrostlé šedivé pegasí odstavče, které se prý bude brzy obsedat, čímž vlastně plní jeden z bodů Isabellina seznamu nutných a potřebných aktivit s koňmi. Je poměrně hezká sobota, jen co je pravda. Je to jeden z těch dní, kdy není ani příliš horko, ani chladno, od hor fouká lehký vítr. Tak okolo třetí však Svena vyruší, ať už dělá cokoli, rozruch na dvoře. Klapání kopyt, šustění křídel - a dva mužské hlasy, které po sluchu nepoznává. Nicméně to tak trochu zní, jako by někdo cizí přistál na dvoře. A přijel koňmo. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Mě spíš než hlava bolí čelist, lícní kosti a nos, do kterých jsem včera dostal. Zbytek těla je rozlámaný, jak jsem se rozležel, tak jsem rád, že se Veverky zbavím a můžu se naložit do vany s lektvarem, který byl původně pro Bellu a naše hrátky. I mně přijde vhod. Babkám jsem odvětil, že pořád pracuju na tom lektvaru a nemůžu na to přijít. Což je pravda. Modřiny na obličeji díky aplikaci masti v několikahodinových intervalech zežloutly. Překontroloval jsem ještě nos, jestli mi ho Ben narovnal správně. Ne že bych mu nevěřil, ale nebylo tam moc dobré světlo. Nedělal to poprvé, tak je to v pořádku. Dneska se rozhodnu pro Bellinu oblíbenou náplň... nic. Takže nadšen z neohlášené návštěvy fakt nejsem. Asi je ani nebudu moct sejmout, protože slyším koně. Tudíž by to mohli být nějací Bellini známí. A modlím se, aby to nebyla její rodina. Přesto mám hůlku zastrčenou tak, abych po ní mohl pohotově sáhnout. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Na okrasném kruhovém záhoně vám přistáli dva okřídlení koně; jeden opravdu mohutný kaštanový hnědák s ohromným rozpětím křídel a jeden konvexní grošák s dlouhou, vlnitou hřívou. A dva chlápci. Říct "nevypadají nebezpečně" je poměrně zavádějící, protože kromě hůlek, které mají ale zastrčené za opaskem, sebou mají také... tradičnější zbraně. Rozložitý chlápek, který zrovna sesedl z hnědáka, má na zádech připevněnou kuši. Má na krátko ostříhané vlasy, na tváři táhnoucí se hrbol po nějaké staré jizvě a na sobě hnědavou bundu a kalhoty. Dalo by se říct, že vypadá na to, že pobývá často venku. Ten druhý se už snad nemůže od toho prvního víc lišit. Je štíhlý, vysoký, se světle modrýma, přimhouřenýma očima a dlouhými, bílými vlasy, spadajícími v ohonu na záda. Na sobě má něco, co dost připomíná Bellin dámský, lovecký kabátek, (s tím rozdílem, že tento je fialový - FI-A-LO-VÝ!), úzké kalhoty a naleštěné špičaté boty. V jedné ruce laxně drží otěže dvojité pákové uzdy, ve druhé cosi, co je nejspíše čivava, nebo nějaký jiný, podobný pseudopes - a u pasu má dlouhý, elegantní meč. No - určitě se jedná o návštěvu, jakou chceš doma mít na čaj o páté! A nejlíp pak několikrát po sobě. Oba se podívají směrem k tobě, když vyjdeš ven ze dveří. Ten ve fialovém oblečku seskočí z koně. Takovým zvláštním způsobem, jako by si sklouzl po křídle a položí psa na zem. Ten okolo začne čenichat a ztratí se kdesi za keřem. "Zdravím," no - z jeho pohledu to vypadá, že chvilku tápe a uvažuje, kam tě zařadit, aby se vyhnul faux-pass. "Je Isabelle doma?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A taky se jako Švéd tvářím. Žádný zdvořilý úsměv, jaký by nasadila ta anglická banda řiťopichů, ať by jim na "čaj o páté" přišel kdokoli. Poker face, akorát oči létají sem a tam a všímají si detailů ohledně jejich výzbroje a pohybů. Jasně. Buzíček se ptá po Belle - to mi z jeho vzezření mohlo být tak nějak jasné. Kdo to asi je? Její bývalá gardedáma nebo komorná? Doufám, že psiska tu jeho krysu sežerou. Kdyby žil Kočičák, zvládl by to taky - býval větší. Bella tu není, nevarovala mě, že by měli přijet nějací šašci, tak má smůlu. Určitě to zase za mými zády bude tiráda o tom, jaký jsem hrozný barbar a kdesi cosi. Je mi to jedno. Vybrala si mě, i když to věděla. "Ne. A já nepřijímám neohlášené návštěvy, už ne ty, které se ani nepředstaví," založím si ruce na prsou. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Možná mu na chvíli zmrzne úsměv, když jej setřeš a odpálíš - ale ne tak, že by se naštval, nebo urazil. Spíše chvíli přemýšlel, než mu docvakly všechny kolečka a konečně si tě plně zařadil. Takže nasadí úsměv. Navzdory tomu, že ke svému společníkovi tiše zamumlá něco jako "myslím, že to hodně zlehčila, když tehdy řekla občas trošku náladový-" "Jsem Fabián. Fabián Ormond Wickham III." A říká to takovým tím tónem "určitě mě hrozně moc znáš! Tak to jsem já!" Popojde kousek k tobě a podá ti ruku. Zpoza keře, kam před chvílí vlezla čivava, vyjde bílý, černě skvrnitý, anglický setr - pořád čenichá u země a pořád se tak nějak zabývá vlastním světem a vlastními problémy v něm. "Jo, já sem Desmond, ahoj." doplňuje ten druhý s pokrčením ramen, zamyšleně si prsty projíždí nakrátko sestřiženými vousy a prohlíží si tě. Vypadá to, jako by tě hodnotil. To už se ale slova ujímá Fabián - a nevypadá, že by měl problémy mluvit s cizími lidmi. Nebo tě možná nemá za cizího, nebo... no, těžko říct. "Isabella psala, že tady máte prý nějaké problémy s tříhlavými psy v lese, tak jsme tady. Divil jsem se, že mi neodepisovala," což řekne takovým tím tónem, jako by si chtěl postěžovat, "ale tím, že není doma, se to vlastně vysvětluje..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Neznám ho, takže se tvářím pořád stejně, i když on si asi myslí, jaká není hvězda. Ruku mu sevřu silněji, než bych musel. Čistě abych otestoval, jestli se jako buzna jenom oblíká, nebo teplouš je. Na toho druhého kývnu, jeho chování je mi bližší, ale pořád to neznamená, že jsem z nich kdovíjak nadšen. Představa, že budu pryč, dojdu domů a najdu je tu, protože řekli skřetovi, že jsou to Bellini kámoši... Chvilku mi trvá si to spojit. Pro mě byla důležitá informace, že Bella je v pořádku a Thor taky. Pak si vzpomenu, že říkala něco o divokých psech. "Na Kavkaze je spousta dravců," pokrčím rameny. "Co tu teda chcete? Bella je na dovolené a já ji nemíním rušit." |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro "Na Kavkaze je spousta dravců," "To je výborný," zabručí Desmond a poplácá koně. Ono to. světe div se, nezní ani ironicky. "Taky jsme sem nepřišli na jeleny." "Taky psala, že tady pobíhá trofejní civicus..." "Jo, ale pokud tu řež v lese přežil, tak se ho ani nedotknem, nebo si to vyžereme." Fabián se jenom uchechtne a přikývne. Pak se otočí zpátky k tobě. "Rušit ji vlastně ani nemusíš - jen tak mimochodem, taky ses nepředstavil. Ne, že by to bylo nutné, ale když jsi okolo toho dělal takové obstrukce, tak mi to přijde takové směšné. My jí přišli víceméně pozdravit a oznámit jí, že si půjčíme na pár dní srub. Ale vzhledem k tomu, že jsi tady ty, tak to říkáme tobě. Což vyjde nastejno, když jsi její manžel." A to slovo řekne takovým tím stylem "takže nás asi stejně znáš i když jsi nás nikdy nepotkal." To, že jsi o těhle lidech dodneška vlastně prakticky neslyšel - a to ani slovo, mu asi jaksi nedochází - nebo nepřijde reálně možné. Čokl mezitím změnil barvu z bílé na černou, zkrátila se mu srst a zvedly uši, takže vypadá jako... asi nějaký druh ohaře a přišel očichávat cosi blíž, na schodech. "Přišli jsme na noční lov. Trofej z těhle ještě nemáme." A jako snad všechno, i toho řekne jako naprostou samozřejmost. "Vzhledem k tomu, že nepřijímáš návštěvy asi tak nějak možnost, že bychom se s tebou konečně po těch dvou letech seznámili, padá, hm?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Bello, nejradši bych ti dal na holou! Taky jsi mě mohla varovat, že přijede cirkus! Fabiánovu výtku vyignoruju letitými zkušenostmi. Oni snad ví, za kým jedou a kdo tu bydlí, zvlášť když se chovají - a něco si o mně špitali - jako bych je měl znát. Ale vzhledem k tomu, že Bellu znají a evidentně něco slyšeli o mně, nepochybuju o tom, že mluví pravdu. Jenom nevím, kde na nich Bella byla. Buzíčka bych ještě chápal, to je přesně ten typ, kterého bych čekal na těch příšerných společenských akcí. Ale ten druhý? Ten spíš vypadá jako někdo od ženicha, heh. Bella někdy dělá, jaký jsem exot, přitom Desmond mi připadá jako obyčejný chlap. Jako někdo z mé vrstvy. Což mě přivádí k otázce seznamování. Desmond toho zatím moc nenamluvil a je mi to hned sympatičtější. Kdyby přijeli chlapi jeho ražení, bylo by mi to jedno, ale nejsem si jist, jestli bych zvládl nějaký delší rozhovor s buzíkem. Ta jeho samozřejmost mě vytáčí. Jestli byl na obálce nějakýho Playboye pro teplouše, tak to sorry, to neznám. "Bella o vás nikdy nemluvila," řeknu místo toho, abych získal čas. Oba si je znovu pozorněji prohlídnu. "Ale jak to tak vypadá, s váma o mně jo. Co jste zač, že přede mnou tajila tak super kamarády?" Ani se nesnažím, aby to neznělo ironicky. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Fabián vypadá tímto novým zjištěním upřímně překvapen. Ale rychle to rozmrká. "No, vždycky, když na to přišlo, tak říkala, že tě to stejně moc nezajímá. Proto jsme tě vlastně ani nikdy nepřizvali sebou. Že?" "Hnm-" Desmond vypadá, že uvažuje nad něčím trošku jiným. Ale mlčí. "Jsme Isabellini občasní lovečtí partneři. Seznámil nás Rob," což je Isabellin starší bratr - to je tak nějak první jméno, které ti z jmenovaných něco říká - "Chodíme spolu na větší kusy," pokrčí rameny. "Někdy je nás víc, podle toho, jak se sejdeme," dodává Desmond. "Ale protože ti dva spolu vycházejí líp, než se zbytkem lidí, většinou si dávaj vědět první." "Stojí to bez ní pěkně zaprd." "Nemáš si s kým stěžovat na to, že musíš chcát a spát venku-" "Kdyby se mi stalo to, co se stalo loni teď, když čeká děcko, tak to Serafín nerozdýchá." "Hm, jo, to je pravda." Podle gestikulace je Serafín ten jeho bílý kůň. Ta výborná jména... to je asi jakýsi společný znak. "O Serafínovi víš, ne? Při příští říji připouští Helenu." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Protože střílet je z luku nebo kuše a ještě z koně... to mi přijde sráčský. Jasně, kdyby šlo o přežití a nakrmení rodiny, je mi jedno, jak bych jídlo ulovil. Asi nejlíp hůlkou, protože bych neměl čas ani náladu si hrát na geroje. Ovšem kdybych to měl brát jako Bella, tak bych chtěl trochu adrenalinu. Asi jako když jsem včera večer vlezl do ringu. Pamatuju si na jeden souboj, který se s konstitucí mého protivníka (a to se týče i ochlupení a smradu) moc nelišil od férovky s medvědem. Jenom štěstí, že neměl zuby a drápy. "Navíc Bella by mě s sebou stejně nikdy nevzala." Znovu pokrčím rameny. Prostě nechce. Nedivím se jí. Na Zmetkovi dokážu cválat, ale nějakým akrobatickým kouskům v lese se vyhýbám a ani mě to neláká, natož abych se ještě učil střílet z luku. Já jsem na kontaktní boj. Vždyť kolikrát radši někomu vytelím pěstí než hůlkou. "Moment, na jelena vás musí jít proboha kolik?" odfrknu si a úšklebek je první grimasa, která zbrázdí moji tvář. No a lehké zamračení směrem ke koni jasně napoví, že tak nějak nevím nic. Nebo si to nepamatuju. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro "Navíc Bella by mě s sebou stejně nikdy nevzala." "Divný, ona říkala, že bys nikdy nešel, kdyby tě zvala," zamumlá k tobě hromotluk a vypadá čím dál tím rozladěněji. Nezdá se, že bys ho štval ty, nějakým tím osobním způsobem. Prostě se tváří jako člověk, kterému se něco nezdá. "Tomu říkám nedorozumění - možná byste spolu měli víc mluvit," no, Fabián zase přebírá otěže konverzace. A jak se zdá, stále víceméně bezstarostně. Nebo se tak alespoň tváří. Byť i na něm se už projevuje jistá změna oproti tomu, jak se choval ze začátku. Je spíš lehce nesvůj, než nakrknutý. "Moment, na jelena vás musí jít proboha kolik?" "Na jelena? Jak to mám vědět; když se shání skupina, tak samozřejmě nejde o jeleny, ale-" "Myslím, že tady akorát obtěžujem. Říkal, že nepřijímá návštěvy, ne?" Utne Fabiánův začínající napružený monolog jeho společník. Ten se zarazí a nakrčí úzké, elegantní obočí v jemně nesouhlasném gestu. Dál už nicméně nepokračuje. Což je dost možná škoda, evidentně jsi jej vyprovokoval k tomu, aby ti plivnul do tváře nějakou vyšší pravdu. Nebo tak něco. "No, rádi jsme tě poznali," Odvětí o pár vteřin později štíhlý šlechtic a věnuje ti úsměv. Těžko říct, jestli ho myslel upřímně, nebo ne. "Hm, jo. Příště možná za nějakých lepších okolností," dodává Desmond a jeho pohled tak nějak prozrazuje, že o tom silně pochybuje. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zbystřím ve chvíli, kdy se dostává k něčemu zajímavému. To jenom potvrdí moje podezření, že tu něco nehraje už od začátku rozhovoru. A za netečnou maskou roste podráždění. Bella se někde tahá s chlapama a neloví jeleny. Jistě, napadne mě, že s nima šuká, ale to je pod návalem iracionální žárlivosti. Nechce ani se mnou. Přemisťovat se nijak nemůže, takže to určitě není tím, že by jí píchal někdo z nich. To, že mi lže ve svých výletech, mě i k mému překvapení nasere víc. Kdyby šlo o sex, tak borce zmlátím a ji potrestám dle svýho. Ale tohle? Když na to jde celý skupina, CO KURVA LOVÍ? "Ale o co?" skočím komukoli z nich, kdo zrovna mele, do řeči. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro "Pomstít Rhyse a Rickarda. Měl jsem je rád," dodá a podrbe své vlastní zvíře na velké, kulaté hlavě. "Nemluvě o tom, že ulovit kavkazského tříhlavého psa je docela prestižní věc," dodá jeho větší společník, snad aby rozbil tu domněnku romantického hrdiny z melodramatu, který jde zabíjet zlouny pro dobrou věc. A Fabián vážně přikývne, čímž to celé potvrdí. "Jsme sportovní lovci, nevím, cos čekal. Ještě něco? Takhle dlouhý rozhovor ve dveřích jsem snad ještě nevedl." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ne, myslím, že už jsem se dozvěděl dost." Navzdory slovům to zní zcela neutrálně, protože se ovládám. Takže se naše cesty zase můžou rozejít. Rozloučím se s nimi a nechám je odejít. Ano, jsem poněkud rozladěný. Oni můžou na její pitomej srub a já ne. Oni s ní můžou trávit čas nějak... zábavně, ale já ne! Já bych s ní měl akorát tokat a starat se o ty blbý koně. Snášet její fňukání a kecy ohledně hadrů na její plesy. A co je nejhorší? Že lže VŠEM. Jim i mně. Čubka. Možná jsem na ni měl být tvrdší a pořádně si ji vychovat. V hale nastoupím na její babku. Je to snad poprvé, co s ní mluvím tímhle tónem. "Věděla jste to? Věděla jste, že Bella chodí s nějakou bandou chlapů lovit bestie?" Určitě jo. Jenom debil Sven byl jedinej, kdo ne. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro "No na to zapomeň, půjdeš po svých," Usadí ho. V reakci na to se psovi trochu prodlouží nohy, prohloubí trup a celkově zeštíhlí. Pak nasednou na koně a po krátkém rozhovoru na téma "Víš, kde přesně to je?" "Víceméně." "To najdem." odcválají pryč, směrem k lesu. Anabella Eleonora Thorne pak sedí ve svém rámu a klidně a pyšně úkosem shlíží na celou halu. Po tvé otázce se na tebe zamračí a otočí hlavu čelem. Zdá se, že si chvíli svou odpověď rozmýšlí, nebo přemýšlí nad správnou formulací. "Myslím, že se o tom tu a tam zmínila," připustí nakonec se zcela vážnou tváří a chladně si tě měří. To bude asi za ten tón. Přeci jen, ona byla paní hraběnka a tys ještě sral do plín. Fakt, že tě má ráda, na tom nic nemění. "Stejně tak, jako se zmínila o tom, že ty se obvykle neobtěžuješ zmínit o tom kam jdeš a kde jsi byl, ona se tě na to neptá a tak tuto laskavost pokládá za oboustrannou." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jen s tím rozdílem, že je to moje žena. Slíbil jsem, že ji budu chránit." Pořád je poznat moje nevole, ale donutím se zmírnit ostrý tón a využít svoji zmijozelskou prohnanost. Jen nevím, jestli mi to zrovna u ní pomůže. Povzdechnu si a naoko lehce pokorně sklopím hlavu, dokonce si ani nezaložím ruce na prsou. "A jak to mám asi udělat, když se sebere a jde lovit kerbery? Vždyť co se jí stalo posledně! Málem mě trefil šlak, když jsem ji našel zkrvavenou." Dobře, to asi trochu přeháním, ale do zpěvu mi taky nebylo. Dál už nemluvím, chci vidět, jak na to bude reagovat. Mělo by ji potěšit, jak moc se o její vnučku chci postarat, ne? U toho ženské vždycky změknou. No, dobře, ona je tvrdý oříšek. Řádně seschlý vlašák. Ale co už. Vím, jaký má na Bellu vliv. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Takže pokud je to záminka k tomu, abys jí kontroloval celý život, asi to děláš špatně. Nebo to oznamuješ špatnému člověku," pokrčí nevzrušeně. "Zkus si o tom promluvit s ní. Třeba ti to vysvětlí. Třeba bude ráda, že máš o ni starost. A pokud chceš radu - tak ji nechytej pod krkem, až se z ní budeš snažit vypáčit informace." No... zjevně spolu mluvily i o tom. Ne - nevyplatí se začínat hovory s babičkou Thornovou ostrým tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jsem odpočatá, spokojená, díky objednané péči předporodního psychologa (nebo co to bylo za ženskou, kterou jsem si tady nechala zavolat) taky uklidněná a na nějakou dobu ujištěná o tom, že je všechno to okolo děcka nejenže v pořádku, ale dokonce úžasné, krásné a kouzelné, ze slunce (byť jsem na něm asi netrávila tolik času, kolik jsem mohla, za týden se toho zase nedá stihnout TOLIK) lehce opálená, šťastná, opečovaná a připravená domů. U moře jsem moc času nestrávila, ale to mi příliš nevadí. S chobotničákem u bazénu se ostatně lenošilo velmi dobře. Jeden den jsem na moři vlastně byla. Na výletě lodí. Zpočátku mi to tedy přišlo poměrně děsivé, protože z toho pohledu do hloubky a nemožnosti dohlídnout na dno se mi svíral žaludek a nemohla jsem se zbavit té dotěrné představy obřích chapadel, které se obmotávají okolo lodi - ale vyskakující stádo divokých hipokampů spravilo všechny cestovní bolístky. Včetně toho neurozního zvracení přes palubu. Prostě to bylo všechno moc hezké. Do hotelové haly tedy vstupuji s upřímným úsměvem a dvěma kufry v rukou. V blonďatých vlasech mám posazený bílý klobouk proti slunci, na sobě světle růžové, volné a kratičké šaty a k nim bílé, sandálkové střevíčky na podpatku. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To, co se stalo o víkendu, mi vrtalo hlavou a potřeboval jsem na svůj charakter až příliš času, abych zchladil horkou hlavu. To se mi nakonec povedlo jak jinak než fyzickou prací. Myslím, že polen do krbu máme na podzim dost, protože jsem se do toho pustil opravdu s vervou. Pak vzal čokly na běhání a nakonec se s nimi vyráchal v řece. Tam se rozplynul i šílený nápad, který mi přišel na mysl v afektu (poté, co mě její babka tak vykafovala) - že bych si s ní promluvil, ale po svém. Veritasérum není věc, kterou bych běžně používal, tedy ne doma a na výpravě jsem s Benem nebyl jak dlouho, takže jej pořád mám. Jsou na ně velice přísné regule a další sračky, takže většina surovin na něj plyne z černého trhu, aby kontroly nepojaly podezření. Oficiálně, pokud někdo kupuje suroviny, co by do něj mohly patřit, hned je v hledáčku. No, ono se to dá obejít taky tím, že je nekupujete u jednoho obchodníka, že jo. Ale jsou i tací, kterým to nedojde. A navíc asi dvě přísady ničím jiným neokecáte, to je jasné, co chcete vařit, protože se používají hlavně tady. Na srub jsem za nimi odmítal jít, protože bych tak přiznal porážku a Fabián není někdo, kdo by mi byl sympatický, a Desmond je evidentně jeho kámoš, takže tady asi taky pšenka nepokvete. Na Veverku nemám myšlenky ani náladu. V pondělí si vzpomenu, když venku doopravdy uvidím čtyřnohou veverku, že pokud si s ní budu chtít ještě pohrát, musím udržovat jakési zdání, že mi na ní záleží, a proto jí aspoň napíšu dopis s nějakými kecy o tom, že mám nějakou práci s Benem, že mi chybí, blá blá - jenom slova. Protože mi v hlavě pořád leží Bella. Bohužel jak tím, že mě sere, tak tím, že mě sere, PROTOŽE... co kdyby se jí kurva něco stalo! (A co kdyby si tam vyhlídla mezi lovci někoho, kdo bude ohleduplnej, cituplnej a kdo ví čeho všeho ještě plnej a ještě bude milovat koníky, jednorožce a další sračky... a tak vůbec.) Nakonec jsem ale Veverce až tak moc nelhal, s Benem jsem byl a částečně to i bylo pracovně. Nesnáším ho za to, že mě donutil si oblíct kvádro, ale jeho práce je tak zkurvená, že kdybych tam šel normálně, tak to celý poseru. Když mě hodinky upozorní, že u Belly je právě domluvená hodina, jsem ještě s ním a Carlosem. Časový posun je tak markantní, že tady je ještě noc. "Sorry, chlapi, manželský povinnosti volaj. Bohužel ne zrovna ty. Musím vyzvednout Bellu." Dokonce nechám objednaného panáka panákem a vyjdu ven, kde se hned přemístím. Doufám, že trefím, když jsem tam byl jen jednou na skok. Naštěstí jejich navigační kouzla nezklamala a mají tu část vyhrazenou pro přemístění, aby se jim tu nepletli lidi, co vycházejí z krbů. Zdá se, že jsem dorazil včas. Bellu mezi lidmi zahlédnu hned, byť je jinak docela malá. Kvůli tomu incidentu jsem naštěstí už vychladl, momentálně jsem ve fázi, kdy přemýšlím, jak to na ni vybalit, aby mi řekla pravdu a nevykrucovala se. No, zatím se budu tvářit, že nic nevím. I když ti dva jí to asi řeknou. Vůbec mi nedojde, že mám na sobě pořád zbytky obleku (chybí sako a kravata, to je to první, co zahazuju). A i ta košile podlehla mé nechuti k formálnosti, protože jakmile jsme vypadli z jednání, ohrnul jsem si rukávy. "Ahoj, blondie." Musím se pousmát, i kdybych se rozhodl, že jí to dám vyžrat. Je to tak nějak automatický. S Veverkou sice můžu šukat, ale... bez té malé blonďaté mrchy by byl život asi hrozně nudnej. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Pár rychlejších kroků, odkládám oba kufříky na zem a na ně hodím klobouk. To vše opravdu v rychlosti. Obejmu jej okolo krku a lačně políbím na rty. Pak prsty přejedu po límci košile a chvíli si jej prohlížím, než zase vzhlídnu zpátky. "Vypadáte božsky," Vydechnu s úsměvem a znovu jej políbím. "Jen bych ráda věděla, kdo jste a co jste udělal s mým mužem." A jeho připitomělou koženou bundou. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nedbám na lidi okolo. Zabořím jí prsty do vlasů a dravě jí polibek opětuju. Bellino chování je pak zvláštní. Zarazím se, když se dotkne košile, a konečně mi dojde, že jsem odešel prostě tak, jak jsem byl. No, tohle je dobrý, už jsem si myslel, že zaprská něco o tom našem posledním incidentu. A ona místo toho... Jo, to dokáže pohladit zhrzené ego, že ze mě dělá blbce i před cizíma! Takže nasadím svůj lehce arogantní úšklebek a přitisknu si ji k sobě rukou položenou na kříži. "Zamordoval a strčil do mrazáku na horší časy," ušklíbnu se, i když teda hlodne mě myšlenka na strejdu. Teprve až to vyslovím nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Ale možná, že se budu bránit. Nejsem tak slabá, jak vypadám," ušklíbnu se, ale vzápětí přejdu tak nějak do normálního režimu. "Doma je všechno v pořádku?" Upřímně, doufám, že sídlo třeba nevyhořelo, nebo tak něco. Nebo něco nepoumíralo. Já vím, že je zbytečné se ptát, když tam za pár minut budu... ale je to jedna z těch otázek, které si prostě nelze odpustit. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Kurva, a to to vypadalo tak slibně! Nakonec ji jen políbím na krk a vezmu jí ty kufry. "Samozřejmě." Chvíli váhám, jestli to říct, protože kdyby odjela bez něj, byla by to moje výhra. No co, budu se tvářit jako debil Sven, za kterýho mě beztak má. Kdybych se ovládl a babce to neřekl, tak bych mohl mít eso v rukávu, že nebude vědět, že já vím. "Kde máš psa?" Řekni, žes ho hodila chobotnici! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro A on si vzpomněl! I přes to, že vím, jak Velvet nemusí! (předpokládám jej tedy, že žárlí na to, že se dokážu muckat i s něčím jiným, než je on sám, ale to je vedlejší.) "Kdybych ti náhodou někdy zapomněla říct, jak moc tě miluju-" nechávám větu nedokončenou a cupitám ke vchodu z terasy. Můj pes tam doopravdy je, opřený o dveře a kňučí. Asi se někde zdržela, já zapomněla na to, že má jít vlastně za mnou, zavřela prosklené dveře a pokračovala dál. No nejsem blbá? "Drahoušku, tatínek tě zachránil, musíš na něj být teď hodná," zašišlám k ní tiše, aby to nikdo neslyšel, vezmu ji na ruce a vracím se zpátky. "Tady mám psa," odpovím s tím lehce rozpačitým úsměvem, který nahazuju vždycky, když něco podělám. "Půjdeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tak jí teda vezmu kufry - neměla předtím jenom jeden? - a zamíříme ke krbu. Než však Bella stačí zaprotestovat, neřeknu naši adresu. Byl to spontánní nápad, tak doufám, že na moji hlavu nedopadne sedm ran egyptských. Podle toho, jak to znělo, jsme ve Švédsku. Zavolám skřeta, aby odnesl kufry (a třeba i psa, jestli Bella bude chtít) domů. Kdybych je poslal rovnou, nebylo by to překvapení. "Dlouho jsme spolu nikde nebyli," okomentuju to jenom a vezmu ji kolem pasu. "Jenom doufám, že ti není moc špatně...? Protože tě hodlám vzít na večeři." Jelikož se nacházíme v menší hale právě v ní. Tady už jsem Bellu bral, protože má ráda ryby a ty v přístavním městě mají vždycky čerstvé. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Být trochu paranoidnější, možná doopravdy zauvažuji nad tím, jestli to není někdo cizí a nevzal si třeba mnoholičný lektvar - ale na druhou stranu zase vím, že můj manžel, pokud doopravdy chce, umí mile překvapit. A poslední dobou... mě doopravdy překvapuje. Už i to, jak mě vypravil na dovolenou, všechno zařídil, teď večeře... děje se něco, nebo je to opravdu tím dítětem? "Je to v pořádku. Nejhorší to bylo první tři měsíce." To je pravda. Nevolnosti, jako takové, už dost ustoupily, takže mi sice na chvíli zabylo těžko, ale na zvracení mě nebere. Naštěstí. On ví, jak nerada se něčím takovým ztrapňuji na veřejnosti. Předám psa i kufry Effii. Nerada bych Velvet zapomněla i tady, takže proti tomu, že ji vyexpeduji domů, ani neprotestuji. Můj skřítek ostatně taky vypadá rád, že mě vidí - alespoň do té doby, než všechno, kromě mé hůlky a sáčka, které si vytáhnu z jednoho kufru, odnese pryč. Jsem ráda za školní hodiny přeměňování, protože i díky nim se mé letní šaty mění na o něco málo teplejší model, stejně tak, jako se z páskových střevíčků stávají lodičky. Ve Švédsku bych v něčem, co je určené pro tropy, asi dost razila. "Takže dneska mám den plný nečekaných překvapení? To je milé," nejraději bych mu lehce poupravila límeček, ale nechci, aby se začal cukat, takže si nechám zajít chuť. Už tohle ho musí stát hrozné přemáhání. Ta košile a tak. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Každopádně ani do špeluňky bych Bellu nebral, možná si to o mně místy myslí, ale nejsem idiot. Už jen to, že zde mají krb pro návštěvy, co se z nějakého důvodu nemohou přemisťovat, svědčí o nějaké úrovni. Do samotné restaurace se pak vchází dvoukřídlými dveřmi. Jsou tam akvária, aby si člověk mohl, pokud mu na tom záleží, vybrat, koho dneska sní. A vůbec je to tu stylizováno do mořských motivů, převládá tmavěmodrá. "Kdo ví, třeba jsem ti lhal a barák lehnul popelem," uchechtnu se a nechám se poskokem vést k nějakému volnému stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jen tak mimoděk zabloudím pohledem na jakousi rybu, plovoucí v akváriu. Do akvárií, navzdory tomu, jak se bojím hloubky a tvorů v ní, koukám ráda. Pak se otočím zpátky a otevřu jídelní lístek, zatím, aniž bych se do něj dívala. Čekám, jestli o něčem začne mluvit. O tom, jak se doma měl, co dělal, jak pokročil s lektvarem... nijak ho k ničemu nevyzývám, takže pokud nezačne v nějakém rozumném čase sám, přestanu jej pozorovat a věnuji se výběru jídla. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Vedle nás je na stěně hýbající se mozaika nagy, které jsou u pobřeží Skandinávie rozšířené. Mají i tradiční místo v severské, přesněji řečeno ve vikinské, kuchyni - nyní už se to nepoužívá, protože kvůli jejich humanoidnímu vzhledu začali mít lidé pochyby, jestli je morální je jíst. Mně by to bylo jedno. Nejsem zastáncem práv nelidí, ovšem v poslední době se to začíná docela rozmáhat. "Když jsi říkala, že už ti špatně nebývá..." Je vidět, že jsem původní větu nedomyslel, nebo tápu, jak to říct, protože je to pro mě neznámá půda pod nohama. "No... Už ho cítíš? Kope?" Málokdo by do mě asi řekl, že bych se o něco takového zajímal. Ale to by řekli i o tom, že jsem to byl já, kdo chtěl děcko jako první. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Vlastně se mi líbí i to, jak zaváhal, než se mě zeptal. "To ne," odpovím klidně. "Jednou nebo dvakrát jsem měla takový pocit, jako by se pohnul - ale asi jsem si to vsugerovala. Říkali, že si ještě musím chvíli počkat, než se začne hýbat doopravdy." Dobře - ta ženská taky nebyla všemocná. Trošku se toho děsím. Svým způsobem. "Ale tak za týden, za dva už by mohl." No - pak mi říkala ještě jednu věc, ale ta mi přijde tak trochu jako blábol - přesto... pokud to chce slyšet, tak- "Mluvila jsem s předporodní asistentkou - a tvrdila mi, že už vnímá hlasy." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Podle tónu jde poznat, že jsem asi ani netušil, že něco takového je. Není to moje starost, že jo, já jsem v tomhle ohledu jenom rychlá spojka mezi doktory a Bellou, kdyby se něco dělo. "Já myslel, že jsou jenom porodní asistentky." To je ta ženská, co k nám chodí na kontroly, ne? Co se hlasů týče, napadla mě taková debilní otázka (která značí údiv) někoho, kdo o věcech ví úplný hovno - on už má uši? - ale naštěstí ji nahlas neřeknu. Nějak si nedovedu představit, jak to vypadá. Jasně, že jsem někdy viděl nějaké obrázky embryí, s některými zvířecími i pracuju, ale copak si pamatuju, jak zrovna v nějakým měsíci vypadá to lidský? "Mhm, a co ti ještě říkali?" Nenapadá mě konkrétní otázka, tak to beru tak... povšechně a doufám, že je Bella třeba nadšená z dovolené a začne mluvit. Světe div se! Většinou spíš chci, aby zmlkla - to když do mě začne valit o Hajzlovi nebo o koních obecně. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Protože jsem svoji psychózu a pocit méněcenosti ze zhnusení se sobě samé potřebovala s někým rozebrat. "Poradila mi, jak mám dýchat a naučila mě pár užitečných kouzel, které by mi obecně mohly pomoct. Taky mě ujistila, že díky tomu, že celý život jezdím na koních, by mě neměla bolet záda, jako bolí většinu ostatních." Což oceňuji. "A že už nemůžu samovolně potratit, ale jak roste, je už náchylnější ke zranění." Z čehož doufám nevyvodíš žádné další důsledky. Nechci si kazit ten hezký večer! Pokrčím rameny, jako bych tím tohle téma asi vyčerpala. "Navštívila mě dvakrát a jinak jsem..." a následně mu povyprávím v zásadě ve zkrácené formě celý průběh dovolené, včetně mého vtipného výletu na mořské koníky s mořskou nemocí. Mezitím si stihneme objednat a dojíst předkrm. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když jsme takhle venku, nemůžu se věnovat ničemu jinému jako třeba doma, a výjimečně můžu za sebe říct, že ji poslouchat chci. Byl to týden, a kdyby mi ani trochu nechyběla, asi bych začal uvažovat nad tím, jestli není čas se zdekovat do Kolumbie. Takže pro tento večer jsem svým způsobem jako vyměněný. Ona to Bella zrovna v tomhle případě asi nepozná, protože mám holt takový ksicht, i když mě její kecy unavují a i když ji poslouchám rád - na ten si prostě musela zvyknout. Díky němu jsem prožil docela dost klidných dní manželství, protože kdybych jej neměl, bylo by roztržek možná víc. Kvůli Hajzlovi určitě. Jakmile však začne vyprávět o výletu na moře, povytáhnu obočí. Divím se, že se k tomu vybičovala. Několikrát se uchechtnu. "No vidíš, ještě párkrát a domluvím ti s tátou to potápění. Třeba tady na nagy," kývnu hlavou k mozaice. "U pobřeží Norska prý našli nějaké menhiry, které asi patří jim." A foťte něco v takové hloubce za takového světla... To jsou spíš vědecké záznamy, kde beztak není skoro nic vidět. Táta říkal, že na živo je to prostě něco jiného. Během rozhovoru mě lákalo si přesednout, abych neseděl naproti Belle, ale přes roh. Nakonec jsem odolal, protože pak by mě to ještě svádělo se jí dotýkat. Ještě před rokem bych ji takhle určitě dokázal pohošit i vzrušit zároveň, ale v jejím opravdu JINÉM stavu tak nějak tuším, jak by reagovala. Jako vždycky. Ne. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ani já tedy neznám všechny magické tvory, ale měla jsem za to, že nagy jsou suchozemské. Alespoň ta, se kterou jsem svého času měla v indii tu čest, byla. Stejně, jako lamie, medůzy a jiné poloserpenty. Na druhou stranu - existují i vodní hadi, takže populace jakýchsi vodních nag je pravděpodobná a uvěřitelná. Rozhodně se poohlídnu po nějaké knížce, abych o tom zjistila víc. Třeba, jak vypadají. Protože stylizovaným obrázkům na stěnách se nedá věřit. Viděli jste někdy anglické vodní lidi? Potápění ovšem nehrozí. I kdybych se rozhodla, že mi jejich ledová voda nevadí, tak někam, kde se to hemží podivnostmi opravdu nevlezu. Ne ještě tak kamsi do hlubiny. Viditelně se při té myšlence otřepu. Nemyslím si, že se někdy budu potápět. Čtení Al Azif v kombinaci s pozorováním té olihně ve školním jezeře mě tak trochu poznamenalo do konce života. "Ten cecaelián, jak jsem ti o něm říkala," asi nemá smysl o chobotničákovi mluvit jménem, stejně si je nepamatuje. "Říkal, že pochází ze severu. Prý se - on tomu říkal "nechat chytit," ale spíš se domluvil se správnými lidmi a nechal se převézt do toho rekreačního střediska, kde žije v zajetí, aby nemusel bojovat o život a starat se o to, co bude jíst. Vypadal spokojeně." Položí přede mě moji marénu na bylinkách, takže se v ní začnu opatrně vrtat, abych zjistila, jak dobře je vykostěná. "Znám spíš suchozemské nagy. Ty indické, čtyřruké. Jak máme tu sochu v koupelně." Taky jsem si ji přivezla, jako památku na jedno blízké setkání. To a řádný kus jemné, šedozlaté kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Opět využijeme krb v hale. Kdyby mohla, šel bych se s ní ještě někam napít. Ke cti mi nutno přičíst, že jsem si chlast nedal. Už jen proto, že jsem pil předtím s klukama. Doma se může konečně ujistit, že nic neshořelo a barák vypadá pořád stejně. Kouzla, která jsem tu navěsil kvůli Veverce, jsem dávno sundal, a i kdyby ne, stejně by už byla skoro vyčpělá. Na Kavkaze je už večer a podle lehkého šumění a ťukání zvenčí se spustil lehký déšť. Na obrazy se ani nepodívám, nějak na ně nemám náladu. Blondie, která mě zajímá, je ta moje. Jakmile ale zmizíme z očí babkám a konečně máme soukromí, přitáhnu si ji k sobě. Zoufalci, kterého nechce vlastní žena, nezbývá... než zkoušet. Zakázal jsem si jakékoli náznaky svého temného já a slíbil si, že s tímhle se půjdu brzy vybít za Mášou, i když původně mi to přišlo nedůstojný a ve výsledku ne moc uspokojivý. A na tom, že nejsem nadržený jako čokl u hárající čubky, má svůj podíl i Veverčina péče. Už to pár dní bude, ale i tak je rozdíl pár dní a pár týdnů - nebo měsíců, jak značovala Bella. Proto když ji políbím, nikam nespěchám a chybí tomu obvyklá panovačnost. Klidně ať si myslí, že jsem naměkko z toho, co mi vyprávěla o děcku. Beru to tak, že nemám moc co ztratit. Odmítnutí jsem od ní zažil dost. Bohužel. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Je to vlastně první myšlenka, která mě napadne, když mě měkce a něžně políbí. Co se s ním děje? Napadá mě spousta věcí, zatímco mu vláčně vjíždím prsty do krátkých vlasů - ale ani jedna z odpovědí mi nepřijde uspokojivá. Takového ho neznám. Přišel v košili, vzal mě na večeři, teď mě líbá - chová se skoro, jako by mě chtěl znovu požádat o ruku. Nebo na to prostě hodlá jít jinak, než to zkoušel doposud? Upřímně - i kdyby to byl jen trik, jak mě dostat do postele, musím obdivovat, jakou si s tím dal práci. Jak se snaží. Už jen kvůli tomu, i kdybych nakrásně sama nechtěla... byť vlastně i chci... bych mu vyhověla. Odmítnout jej teď, po tom všem, zařízením dovolené počínaje a polibkem konče - to by snad bylo trestné. Rozevírám svými rty ty jeho, a s tichým, hrdelním zakňouráním pronikám dále do jeho úst. Ruce nechám volně sjíždět z vlasů, přes krk, límeček ležérně polorozepnuté košile a po švech až na hrudník, kde se nachází první zapnutý knoflíček. "Svene-" zašeptám vcelku bezdůvodně, když se naše rty rozpojí, jen abych se přisála znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro No, asi nám to odloučení opravdu prospělo. Tisknu si ji k sobě dlaní na bedrech a spokojeně zamručím, že mám zase tenhle druh její pozornosti. Pravačkou zašmátrám v kapse po hůlce. Nikdy jsem nebyl nějaká romantická duše. Vlastně cokoli, co se tomu blížilo a bylo to myšleno upřímně a ne jen jako šaškárna nebo hra, ze mě vyždímala právě blondie. A tahle situace mě donutila si vzpomenout, jak jsme se udobřovali po našem prvním nedorozumění. Tehdy to bylo kvůli tomu dopisu teda perverznější, když chtěla, abych jí to všechno zopakoval a teprve pak to udělal. Když se odtáhne, tak nějak se smiřuju s tím, že bude zase "Svene, ne". Je frustrující, že nemůžu vyhrát. Tady už nejde o vítězství samotné, ale o moji čest jako chlapa. Proto překvapeně vydechnu a skoro zapomenu, co jsem měl původně v plánu s tou hůlkou. Poslepu jí máchnu a obývákem se rozezní to (odkaz), co jsem tenkrát pustil se slovy, že kdybych to plánoval, pustím jí to už poprvé. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Hudebnímu doprovodu se nemohu jinak, než pousmát. "Ale já už žena jsem," šeptnu mu do ucha a jednou rukou rozepnu knoflíček košile. Je to až škoda, že z něj musím ten hadřik sundat. Opravdu mu slušel. A kdo ví, kdy jej v něčem podobném zase uvidím? "Matně si vzpomínám, čí je to zásluha," zavrním, zatímco mu rozepínám další - a pak ještě jeden. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Sjedu rty od ucha přes šíji až na rameno, mezitím rozepínám zip šatů a odhrnuju jedno jejich ramínko, pak druhé. S dlaněmi stále přilepenými ke křivkám blondie jim pomalu pomáhám dolů. Jakmile jsou u boků, následuju je a konečně je nechám spadnout k zemi. Chytím Bellu za zadek, políbím ji na podbřišek a níž přes látku. Ochutnám a olíznu kůži těsně u lemu kalhotek a ten nakonec odhrnu a přitisknu si ji za zadek ke rtům. Řekl jsem si, že jí osvěžím paměť - však blondie si ještě vzpomene, že sex je příjemná kratochvíle. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Břicho... zakňourám kdesi ve své hlavě. Je třeba říci, že rozhovor s asistentkou mi sice pomohl - ale úplně všechno vyřešit nedokázal. Než se ale stihnu rozhodnout, zda se nakonec přeci jen odtáhnout a nebo ne, Sven pokračuje a řeší mé dilema za mě. Když to nevadí jemu, mi taky ne. Alespoň protentokrát. S toužebným zasténáním se přitisknu k jeho rtům a prsty zanořím do jeho vlasů. Jednu nohu lehce nadzvednu a opřu si kolenem o něj. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nepřestanu hned poté. Líbí se mi, jak se svíjí a lapá po dechu, jak mi nemůže uniknout, protože ji pevně držím. To se mi líbilo vždycky. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Vzrušení se mi rozlévá celým tělem a stupňuje se až k vrcholu. Automaticky se propínám v zádech a s výdechem táhle, zajíkavě zakňourám. Chvěji se po celém těle. Chtěla bych se odtáhnout a buďto postavit pořádně a nebo jej odtáhnout na gauč, ale můj manžel mě pevně drží. Na druhou stranu má ruce tak, abych se neodtáhla dozadu. Takže využiji příležitosti a když už mám pocit, že to nevydržím - protože druhý orgasmus ve stoje bych už určitě nezvládla - povolím nohy v kolenou a než stihne zareagovat, kleknu si na zem naproti němu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Blondie konečně vypadá tak, jak jsem chtěl. Zardělá a zadýchaná. Přitáhnu si ji blíž k sobě a políbím ji pod uchem, pravačka putuje po stehně, ale zatím se nikam nepouštím. Dělám to schválně, nebo snad dokonce čekám na povolení? Když se prsty znovu dotknu lemu promočených kalhotek, zamručím jí do ucha: "Mám pokračovat?" Určitě se usmívám. A určitě je to i výzva. Příslib. To, že jsem vyhrál, mi vlilo nové odhodlání do žil a hlavně jsem mohl snadno zapomenout, na chvíli, že mě povedla s tím lovem. ANi teď na to nemyslím, to by se mnou asi nebylo něco v pořádku, kdybych se zaobíral něčím jiným než roztouženou blondie. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ztěžka, zhluboka dýchám a po dlouhé době mi zase buší srdce tak, že mám pocit, že se rozskočí. "Mám pokračovat?" Opravdu se mě na to ptá? Žádá mě o povolení? Namísto odpovědi vyhledám jeho rty a udýchaně, ale chtivě je políbím. I ta myšlenka, že mi dává možnost říct "ne." a Nemuset se s ním prát a přesvědčovat jej, aby mě nechal být, ve mně vlastně probouzí touhu. Možná právě proto záporná odpověď nehrozí. A nebo, možná... "Ne," zavrním mu do ucha a nechám chvíli svá slova vyznít. Neodtahuji se, přesouvám ruce po jeho hrudníku níž, až k lemu kalhot. "Teď já." Pomalu se drobnými polibky skrze krk dostávám níž, zatímco mu rozepínám knoflíček kalhot. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nadechuju se, že jestli říká ne, neměla by mi sahat k pasu, protože by se to snadno mohlo zvrhnout. Nebo bych byl minimálně podrážděný, že si se mnou jenom hraje. Ale jak se zdá... byl jsem přesvědčivý. Dech mi ztěžkne, když pokračuje níž. Zarazím ji však, krátce ji políbím a vytáhnu se do nedalekého křesla. Takhle to bude pohodlnější pro nás oba. Navíc pohled na polonahou blondie klečící mi u nohou... Ten je jeden z těch nejlepších. Prohrábnu jí vlasy, a jestli je nemá rozpuštěné, opatrně vyndávám sponky nebo povoluju účes. Chci jí pak zabořit prsty do vlasů, pořádně si ji chytit. Ale to až přijde správný čas. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro S hrdelním zakňouráním beru jeho chloubu do úst a laskám jej plynule, dlouze jazykem a rty. Vím, že se mu to líbí - ostatně mě to sám naučil tak, aby byl spokojen, přišla jsem mu pod ruce jako nepopsaný papír. Rukama jej hladím po stehnech, bocích i břiše, občas do kůže krátce zatnu nehty, než pokračuji v pohlazení. Napadne mě, že bych to vlastně mohla zdárně dokončit už tady a teď a oba bychom byli spokojení. Pokud mě chce po určitém čase odstrčit, nenechám se; pevně jšj obejmu okolo boků. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Dobře jsem si ji vycvičil. Zezačátku ji nechám si hrát, ale potom sevřu její vlasy v pěsti a začnu si ji korigovat dle toho, jak zrovna chci. Nejsem surový, stačí mi samotný akt toho, že to mám pod kontrolou a že se mi blondie musí podřídit a uspokojit mě. I ke konci se pořád do jisté míry ovládám, což jsem za poslední měsíce moc nedělal. Ono celkově se to mezi námi přiostřilo, když začala blbnout z děcka a měla mindráky. Proto je to dneska nečekaně intenzivní a ne tak zoufale dravé, kdy jsem se potřeboval vybít. Jako bych těch pár posraných měsíců nebylo. Zatnu volnou ruku do opěrky a přidržím blondie hlavu. Unikne mi hrdelní vzdech - a pak veškeré napětí povolí a s tím i můj stisk. Mám zavřené oči a hlavu zvrácenou o opěradlo, probírám se světlými loknami jen tak mimochodem. Shlédnu na ni, pohladím ji palcem po lícní kosti. "Hodná holka." Jiné, které by to nevadilo, bych řekl čubička, naštěstí si to po jednom dávném výstupu vždycky zavčasu uvědomím. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nadvakrát polknu a přivřu oči, když cítím jeho palec na své tváři. Povolím ruce, kterými jsem jej svírala okolo boků, prsty přestanu zatínat do kůže na jeho zádech. Vzhlédnu a chvíli se mu dívám do očí, snad, jako bych nad něčím uvažovala - a nakonec nohy složím pod sebe tak nějak lehce do boku, otřu si palcem koutek úst a pak si oddaně a odevzdaně si položím hlavu na jeho stehno. Nejen já jsem dneska byla "hodná holka." On si v zásadě taky zahrál na "hodného chlapečka" - což si, ať už chci, nebo ne, zasluhuje odměnu. Dlaní levé ruky mu jemně, mimoděk přejíždím po stehně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Po nějaké době í vypletu prsty z vlasů a pohnu se s úmyslem vstát. Pak k blondie natáhnu ruku, abych pomohl na nohy i jí. Jo, tohle je jeden z okamžiků, kterej mi žádná ženská pořádně nedala (anebo jsem o to, o ni, nestál), a i důvod, proč jsem nakonec zakotvil právě u ní. "Postel?" zeptám se trochu ochraptěle, a proto si odkašlu. Společně s tím, že jsem zase ztratil pojem o čase kvůli přesuny mezi pásmy, jestli je pořád dneska, nebo už zítra, na mě padla malátnost. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Postel?" "Odneseš mě?" Odpovím otázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zatím nějak nepociťuju, že bych nesl dvě osoby místo jedné. Ale až to bude patrnější, s tímhle se bude muset Bella rozloučit. On je rozdíl tahat mrtvou váhu nějakého chlápka, u kterého je mi jedno, jestli bude mít o zlomeninu víc, a drahocenný náklad. Bellu postavím na zem až u postele, líně ji políbím a přitom jednou rukou rozepnu háčky podprsenky. Sám se pak zbavím rozhalené košile. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Jak jsi to tady beze mě mohl ten týden přežít..." zavrním tiše a dlaní ho pohladím po tváři. Pak znovu vyhledám svými rty ty jeho. Z nějakého důvodu to vypadá, že se nemůžu nabažit jeho doteků, pozornosti - a všeho toho, čím mne dneska celý den zahrnuje. Upřímně - od chvíle, kdy mě vyzvedl v tom hotelu to celé beru jako jednu dlouhou předehru. Jednu z nejhezčích, jaké mi kdy dopřál. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Při její otázce neotázce se mi v hlavě mihne Veverka, ale ne takovým tím intenzivním způsobem, spíš jako asociace. Zmizí rychle, bez zájmu. Stejně jsem byl vždycky spíš na blondýny. Trochu si blondie na posteli posunu, abych si za ní mohl pohodlněji lehnout. Jednu nohu mám mezi těma jejíma a hladím ji po stehně až ke koleni. Díky malátnostni a nedávnému uspokojení má asi to, co chtěla. Jsem na svoji náturu docela krotký. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Dneska jsi mi připravil jeden z nejhezčích dní za poslední dobu," zašeptám mu do ucha a pak na něj lehce zatlačím, abych jej položila vedle sebe a mohla se přitulit tak, jak leží. Opřu si o něj hlavu. Mé prsty jej stále zlehka hladí. Nevím, co dalšího bych řekla. Už jsem mu popsala, co se všechno dělo na dovolené, on mne ujistil, že je tady všechno v pořádku a tak vůbec. Není to tak, že bych si s ním neměla co říct z nějakého špatného důvodu. Prostě jen... "Připomněl jsi mi, jak moc tě miluju." |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Na debatu ohledně lovu nepřišla řeč. Nepřišla na ni řeč ani ve chvíli, kdy utahaný výr donesl Isabelle v balíčku protáhlou psí lebku s jednoduchým vzkazem "Myslel jsem si, že bys to mohla chtít, Fabián." Těžko říct, zda proto, že Sven tento dárek nezaregistroval a nebo proto, že to prostě nechtěl vytahovat. To ví snad jen on sám. Nicméně - Isabellina blažená nevědomost přetrvává. A není to jediný druh "blažené nevědomosti," kterou v sobě tak nějak chová. Na Kavkaze totiž platí takový zvláštní zákon - "když se něco může posrat, tak se to prostě posere." A tento zákon, zapracoval i tentokrát - a to ve spojení s "nikdy nepodceňuj zamilovanou holku." Agnessa Klimentovna Belochkinova se totiž rozhodla, že se jí Sveneld nevěnuje tak, jak by si zasloužila, respektive se jí posledních pár měsíců nevěnoval vůbec. Rozhodla se tedy, že se mu připomene - už proto, že stále věří, že je pan Gustavsson ve svém vztahu nešťastný. Protože holka není až tak hloupá a oplývá jistou dávkou selského rozumu, vyhlédla si dobu, kdy Sveneld nebyl doma a odjel na služební cestu - a přišla se přihlásit do rezidence do služby. Isabella, s vědomím, že stejně nemá nikoho, kdo by se jí staral o keře a zahradu všeobecně, poměrně nadšeně svolila. Aby Agnessa nemusela každý den domů, dostala také k dispozici ubytování v domě, který prozatím obýval jen podkoní, byť je dům koncipovaný pro větší počet zaměstnanců. Dnes je pondělí dvanáctého října roku 1992 - a Sveneld Gustavsson se vrací domů - aby tam našel... překvapení? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Dokonce jsem netrávil tolik času v laborce nebo v hospodě, častěji jsem začal chodit za Benem - a pili jsme tam. Vypadalo to, že ta krize středního věku, jak to tuším jednou Bella nazvala, je prozatím pryč. Zcela ji rozehnala ta chvíle, kdy mě Bella jednou v posteli upozornila, že se asi pohnul. Kdybych to nebyl já, skoro by se dalo říct, že jsem z toho byl naměkko. A to byl tak nějak i důvod, proč jsem si svůj trumf na hádky nechával na jindy. Zatím Bella nikam moc nemohla... a bylo to fajn, tak nač si to kazit? Dokonce jsem k nám na sklonku léta pozval Bena a Joachima (Rachel radši ne, tím jsme si já ani Ben nehodlali kazit den), kterému letos bylo pět. Děcko samozřejmě ze zvířat oči na vrch hlavy, takže jsem tím nenápadně vmanévroval Bellu do toho, aby mu koníky ukázala - jsou koneckonců její a ke Zmetkovi bych ho nepouštěl. Rozjeli jsme s Benem nový kšeft, tak je pravda, že doma jsem nebýval skoro stejnou měrou jako předtím, nyní ovšem zcela počestně. Ben sehnal zákazníka, který chtěl jeden složitější lektvar v množství, jaké jsem já sám nebyl schopen vyrobit, ne v termínech, a proto jsem si v Novgorodu sehnal dva učně a musel na ně dohlížet a k tomu ta jednání... to mi vadilo asi nejvíc. Nenávidím oblek. Ale kšeft je kšeft, a pokud to dopadne dobře, rozjedu svou firmu. Protože moje ego mi nedovolí být domácí mazlíček Belly. Jo, dá se říct, že mi to prospělo. Předtím jsem se hrozně nudil, protože mě nic nehnalo. Všichni ale víme, že idyla musí jednou skončit! V hale se ozve zvuk přemístění. Jako vždy znechuceně odhazuju sako, kravatu nenosím, vrchol mého sebeobětování ve prospěch obchodu je ten zbytek. Sako padne rovnou na skřetovu palici, ale je mi to jedno. Nic zlého netuše si už rovnou rozepínám knoflíky na rukávech a ptám se skřeta, kde je Bella. Jakmile ji uvidím, zazubím se na ni a vytasím na ni, co jsem jí přivezl. Blíží se zima a v horách padne brzy, tak ode mě dostane velký, orientálně vyšívaný šátek. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Ve chvíli, kdy zaslechnu prásknutí, odkládám vše na stolek, hůlku si schovávám kamsi do záhybů dlouhých, nařasených šatů, nazuji domácí botičky na nižším podpatku a spěchám dolů. "Svene - už jsem si říkala, kde jsi!" Propluji okolo Effie, která se snaží vymotat ze saka, které na ni hodil, stoupnu si před něj na špičky a obejmu jej okolo krku. "Mohl jsi s tím sakem počkat, až přijdu - víš, že se mi v něm líbíš," Postěžuji si a věnuji mu polibek na uvítanou. "To je pro mě?" Řečnická otázka, která neuškodí! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Hm, tohle?" Zvednu šátek do výše očí a zamyšleně se na něj podívám. "Říkal jsem si, že do lepší společnosti musím být šik. Co myslíš, jde mi k očím?" škádlím ji se svým typickým pobaveným úšklebkem a pak jí ho přehodím okolo ramen a přidržím si ji tak, abych jí ukradl další pusu. Bella je možná na svoje břicho ještě místy háklivá, já se však chovám, jako by o nic nešlo. A když jsem si Svenssona tolik přál, že jsem k tomu přesvědčil i blondie, je pochopitelné, že od té doby, co začal kopat, se zdravím i s ním. Je pravda, že už bych mohl konečně vědět, jestli je to doopravdy Thor, ale Bella mě s tím štve a nechce nic říct. Tudíž... stále doufám a mluvím o něm v mužském rodě. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Prohrábnu mu prsty vlasy a na tváři se mi usadí takový ten dojatý úsměv. "To je moc dobře, že se o to začínáš zajímat," odpovím a hodím šátek přes ramena jemu. "Už jsem se bála, že móda a styl půjde doživotně tak nějak mimo tebe." Než se stihne zvednout, skloním se a vtisknu mu krátký polibek na vršek hlavy, přičemž nasaji nijak výraznou, ale mi dobře známou vůni jeho vlasů. "Ale podívejme na tebe. Nosíš všechny ty košile, které ti tak sluší - a teď jsi dokonce přešel na... na... no, řekněme, že na Svenelda Gustavssona, nosícího módní šály ještě není svět připraven." Zase si šátek seberu a přehodím přes sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Však ani nevíš, jak trpím!" Nakloním se k jejímu uchu. "Nesnáším tohle oblečení. Jedině když mi ho doma žena svléká, říkám si, že to k něčemu bylo." Zase se odtáhnu a konečně dorozepnu knoflíčky na rukávech. Belle jsem se o tom, když mě do toho Ben uvrtal, nezmiňoval. Neměl jsem nervy na to, aby mě zahltila nějakými babskými kecy o módě, o níž teď mluví. Můj styl je náhodou super. Takže tohle jsme řešili s Benem, který mě teda peskoval, ať se nechovám jako malej, a já mu kontroval, že já na rozdíl od něj neměl kvádro místo zavinovačky. "Jdu se převlíct. Pokud to teda ze mě nechceš strhat sama." A potom se chci samozřejmě najíst. Tak doufám, že skřet uvařil něco dobrýho. Holt pán domu už nemá tolik času hrát si na kuchaře. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro JISTĚ. ŽE. CHCI! Ale ne teď hned! "Chceš tím říct, že má minuta, kdy se na tobě mám povoleno pást pohledem, končí?" O nene, Svenelde Gustavssone - takhle se k těhotné manželce, kterou jsi na pár dní nechal hnít doma, nechová! Na tváři se mi objevuje takový ten milý, sladký úsměv s lehkým podtextem vypočítavosti. A i když se odtáhnul, tak zase udělám pár drobných krůčků dopředu k němu. "Tak co kdyby sis to ještě chvilku nechal - navečeříme se spolu - a pak ti to všechno strhám?" Přejedu prsty po knoflíčcích jeho košile. "Přijde mi to jako dobrý nápad." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pak nad blondie povytáhnu obočí. To je fakt tak odvařená z toho pitomýho formálního oblečení? Je vidět, že je poznamenaná tou výchovou. "Mhmm... ještě si to rozmyslím. Skřete! Nos na stůl!" Některé věci se prostě nemění. Třeba to, že se skřetem jednám jako s nástrojem. Po cestě do jídelny si rukávy košile aspoň ohrnu. Uvidíme, jak moc myslí svoje slova vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Lehce jej zatahám za košili. "Ale jsem TVOJE rozmazlená princezna..." opáčím tiše, uraženě, napůl pro sebe a s úšklebkem, který docela ukazuje na to, že to nemyslím zrovna vážně. Nicméně to vypadá, že se nikam nechystá, takže rozmazlená princezna zase jednou skóruje. Když už jsme u toho princeznovství, tak jsem vlastně na něco zapomněla. Na něco, na co bych údajně zapomínat neměla. "Děkuji za ten šátek, je moc hezký," naposledy si jej přitáhnu, políbím na rty a košili pustím. Pak se společně se Svenem vydám do jídelny. Už to bude nějakou dobu, co jsme spolu naposledy jedli v jídelně. Většinou tam buďto tak nějak naběhneme každý sám a každý v jinou dobu, nebo jíme v obýváku, v ložnici, na terase.... vlastně často všude jinde, jen tam ne. No a nebo Sven není doma. Naberu si na talíř jehněčí plátek a rýži, načež oboje zaliju omáčkou. "Neuvěříš, co se stalo, zatímco jsi tady nebyl," načnu asi nejzajímavější téma, které mě momentálně napadá. "Jakási holka z vesnice přišla žádat o službu, nabídla mi pomoc. A protože mě vždycky svým způsobem otravovalo starat se o zahradu," alemuselajsemjimítamuselajsemjimítvelkouadokonalou! "tak jsem ji zaměstnala, jako zahradnici." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Moje první reakce je, že zvednu oči od talíře, vypadám překvapeně. Zamručím. "To jako... jen tak?" ptám se udiveně, nic zlého netuše. "A jak se dozvěděla, že tu bydlíme? Nejbližší vesnice je dost daleko." Zamyslím se. Dost možná ji sem hnal někdo, s kým jsem se bavil v hospodě. Fakt si nepamatuju, kdo má jakou dceru. Ale rozhodně nevědí, kudy se sem dostat, a že by chudák holku poslali jen tak na blind... "Předpokládám, že je to čarodějka...?" Mudla by ze všeho u nás doma asi dostala řádný šok. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Krčím rameny, zatímco žvýkám. Nevím, nestarala jsem se. Prostě přišla, tak přišla. Já, narozdíl od Svena, v té vesnici nikdy ani nebyla - to on tam chodí na pivo. Kdo ví, co všechno v té hospodě vypráví, žejo. Takže jsem se ani moc nedivila, když přišla. Nebo jí to možná řekl náš podkoní - ten kluk tady taky nežije v totální izolaci, když na to přijde. Třeba znal někoho, kdo znal někoho, kdo jí o nás řekl. Bůh ví. "Předpokládám, že je to čarodějka...?" "No... má hůlku, jestli myslíš tohle," odpovím opatrně a zatvářím se lehce povýšenecky, aniž bych chtěla. Jsem na své vzdělání prostě a jednoduše hrdá - umím co umím, protože jsem dřela, jak jsem dřela. Tečka. "Ale o jejích schopnostech si velké iluze nedělám. Proti komukoli, kdo vyšel z Bradavic je to v zásadě takový lepší moták. Ale ono je to asi v takových dírách docela normální," pokrčím rameny. "Ale na druhou stranu je taková milá - a o zahradu se postará, takže mi to může být jedno. Jmenuje se Agnessa, zítra vás seznámím." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Motáka okomentuju bez zájmu pouhým "aha". Je pravda, že tady se na nějakou vysokou magii nehraje, používají se tu hlavně vesnické triky, co jsou bezprostředně potřeba k životu, žádné voloviny jako Dějiny čar a kouzel, kdy jsem se měl učit kokotiny, kdy jaký nelidský zasran zkoušel udělat revoluci. Až do poslední chvíle netuším, jaká zrada na mě byla přichystána. Nechávám Bellu mluvit a jím, jako jo, jsem zvědav, co je to za holku, ale ne tak, že bych ji musel hned vidět. Beru to tak, že máme dalšího skřítka. Až když vyřkne její jméno, málem mi zaskočí. Zakašlu, protože jsem zrovna pil. "Eh, dobrý. Jenom... jsem blbě polkl," zasípu a odkašlu si. Nevěřím na náhody. Holka se stejným jménem, která ví, kde bydlíme? Ani hovno! Žádná náhoda! V hlavě se mi hned vynoří několik scénářů. Od pamětového kouzla po tělo pohozené v lese. Nebude mi kazit moji znovunalezenou pohodu! Nějaká čubka, která byla jenom na šukání. To, že jsem jí něco koupil, bylo prostě proto, že jsem mohl a že mi dělalo dobře, jak je z toho paf a jak ke mně vzhlíží. Už vůbec se od ní nenechám vydírat, jestli přišla kvůli tomuhle. Hlavně musím zjistit, jestli rodiče ví, zda je tady. Asi ano. Potom by byly problémy, kdybych se jí chtěl zbavit. Protože v okamžiku, kdy někdo ohrožuje moje teritorium a moje životní štěstí, je to prostě tak, ale bez mrknutí oka ho pošlu do věčných lovišť. S tím, co jsem dělal o pár let dozadu, je Avada krášně čistá a humánní. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Dávej si pozor, ještě se mi tady utopíš," odpovím mu vesele, když dokucká. Pak, když už mám tak nějak jistotu, že mi tady neumře, nebo nebudu muset kouzlit nějakou tu magii proti dušení se, se vrátím k předchozímu tématu. "Docela se mi ta její pomoc hodí, protože jednak jsem vždycky chtěla všude ty hezké keře a záhony a nikdy se mi o ně nechtělo moc starat," no, máme tady tak trošku přiznání. Samozřejmě, že jsem je MUSELA MÍT a tak jsem fakt, že vlastně práci okolo nich nenávidím a tak vůbec, tajila do poslední chvilky, "a druhak, i kdybych chtěla, už to není zrovna růžové, když je Valdy větší a větší," pokrčím rameny, odsunu původní talíř a začnu systematicky ze salátu vyjídat kousky drůbežího masa, zalitého majonézou. "Takže jsem ráda. Uvažuji, že si ji tady nechám i potom, když se děti narodí. Abych se nemusela starat o zahradu. Uživit ji uživím, i když teď neprodávám mercurium, protože s ním pracuješ ty, tak jsem na tom s příjmy docela dobře. Zrovna včera jsem posílala po Soren dvě kila peří z doby, kdy Helena shazovala - a vypadá to, že budu mít předběžného kupce na hříbě Yasmir, " což v zásadě znamená, že si docela řádně pomůžu... a možná mi to pak, do budoucna a až nebudu těhotná, zasponzoruje povolenku na odstřel draka. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Začít dávat pozor naplno mě donutí až na první pohled zcela nevinné slovo. Děti. Děti? Množný číslo? "Děti?" zopakuju nahlas ozvěnu svých myšlenek. Bella mi odmítá říct, jestli je to holka, nebo kluk, ale proč by sakra najednou mluvila o víc dětech? |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Cože to říkal? Podívám se na něj a lehce se zamračím. "Co?" Zeptám se nepřítomně, jako bych přemýšlela a lovila v paměti, cože jsem to vlastně řekla, nebo neřekla. "Ne děti, dítě," ušklíbnu se. "Kolik si asi tak myslíš, že jich mám?" Zapiji poslední sousto a odsunu rozjedenou misku. Pak se nenuceně postavím, obejdu stůl a políbím Svena na tvář. "Co kdybych ti teď strhala tu košili, jak jsem slíbila?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale na tohle bude lepší se přesunout do ložnice, s Belliným břichem se komfort hodí a už to není tak, že bych jí mohl zvednout sukně kdekoli v domě. A taky tam nehrozí, že Veveřice bude civět někde zpoza rohu! Kdyby jen věděla, jak moc mě nasrala. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Sice už to není divoké, jako to bývalo - ale stále to pravděpodobně má něco do sebe. Vzhledem k tomu, jak je Sven natěšený budoucí tatínek, tak si dost možná současný stav své ženy i svým způsobem užívá. Co se týče úvahy na téma "kolik dětí se asi vleze do břicha" - no, tak to asi docela těžko říct. Pro někoho, kdo o tom ví takový prd jako pan Gustavsson, se může jednat prakticky o číslo od jedné... do deseti. Tak či onak, oba manželé usínají ve vzájemném objetí, Isabella snad dost možná začne spokojeně oddechovat ze spaní ještě dříve, než Sven. Ráno... nebo v poledne, když se pán domu probouzí, jeho žena ještě spí - a vypadá to, že docela tvrdě. Asi se na ní začíná podepisovat jakási ta těhotenská únava. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pozdě dopoledne konečně procitnu. Překvapuje mě, že Bella je v posteli a dokonce spí. Já na rozdíl od ní nemám ten zlozvyk, že bych ji chtěl nenápadně budit. Doufejme, že se mi podaří zmizet nepozorovaně. Jakmile voda začne smývat ranní malátnost, vzpomenu si, že to nebyla jenom noční můra, že se mi sem Veveřice fakt nasáčkovala. Pokud tu maká, tak by už dávno měla kmitat po zahradě. A pokud ne, tak si to s ní vyřídím. Sakra, ta je drzá! Úplně mě svrbí prsty na ni seslat nějakou hodně nepříjemnou kletbu. Obléknu se v koupelně, abych tam Belle neštrachal, a pak zamířím do přízemí. Navzdory včerejší příjemné noci jsem z vývoje událostí popuzený, takže skřeta zjebu za pár pitomostí, abych upustil páru. Dokonce se ani moc nenajím, dám si jenom jednu bagetu a jdu hledat tu malou zrzavou čubku. Uvidíme, co mi k tomu řekne. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Reakce Effie je předvídatelná - a možná díky tomu i uspokojivá. Kvílí, omlouvá se, klaní... takové ty normální věci, které by jeden čekal od někoho, kdo je v domácnosti v pozici otroka. Těžko říct, zda tě v duchu nenávidí a nebo ne. Ono to vlastně ani není důležité. Co se týče Agnessy, opravdu je venku. Zrovna se rýpe v záhoně jakýchsi okrasných fialových zvonků, které, ač, by se to od kytek neočekávalo, při každém zavadění o květ, zazvoní, jako by se jednalo o opravdové zvonečky. Jedná se o magickou rostlinku, která kvete právě na přelomu konce léta a začátku podzimu... a naštěstí nekvete ani moc dlouho... už proto, že časem začne každému jít to cinkání na nervy, hlavně, když je větrno. Zatím si, jak se zdá, hledí svojí práce, okolo ní se motají oba psi, které jsi dal Belle - a nevšimla si tě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Hm, možná bych ji mohl za nějaký čas zkrmit Hajzlovi. Aspoň by ta zrůda byla k něčemu. Dobře, má rohy... Ale možná bych ho na chvíli i ocenil. Narušila mi moje výsostné území, ohrožuje moje blaho a rodinný život, takže je pro mě těžké se zahalit do typicky gustavssonovského klidu. Proto si dám ještě minutu meditace s mantrou Neproklej ji, jakmile na tebe otevře hubu. Sakra, s Benem jsme se nadělali tolik leváren! Jedna čubka mě přece nedostane na lopatky. Nakonec k ní teda vykročím, už navenek uklidněn. Nejdřív si ji vyslechnu... abych mohl zosnovat odpovídající plán, jak se jí zbavit. Pokud možno tak, aby to neprasklo. A bohužel asi tak, aby něco neprasklo jí, třeba pár žeber, lebka a tak. "Co tu děláš?" zeptám se bez pozdravu, neutrálně - což u mě zase není tak divné. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Upřímně? Já možná nemám za sebou nějakou prestižní školu kdesi v Británii - ale to neznamená, že si nevšímám, jak na mě Ona tak nějak hledí svrchu. Já fakt nevím, co si o sobě myslí. Jako samozřejmě - asi je chytrá, když si ho pojistila tím pupkem - vlastně to docela vysvětluje celou tu svatbu a všechno okolo... ale znamená to snad, že ke mně bude přistupovat, jako k malé blbé holce? Ten její shovívavý úsměv typu "vím, že jsi úplně méněcenná a blboučká, takže na tebe budu hodná, beruško moje," si může strčit do prdele, když na to přijde. Vlastně mám pocit, že si myslí i o těch koních, že jsou chytřejší, než já. Hlavně ten paví bastard, který mi neustále žere kytky. No... ale řekněme si to narovinu - ono to není tak zlé. Raději tady budu zastřihávat záhony, přičemž se vlastně ani moc nenadřu, protože paní Isabella jaksi beztak nemá vůbec přehled o tom, co tady má, nemá, bude mít a chce - a ani o tom, kolik co vlastně doopravdy vyžaduje péče, alespoň, co se těhle obyčejných záhonovek týče, než abych pásla kozy... do konce života. A plat taky nevypadá špatně. Jestli něco umí, tak rozhazovat peníze... které jsou beztak ještě Svenovy. "Co tu děláš?" Překvapeně zamrkám. Je tady! "Pracuju," otočím se na něj, otřu ruce od hlíny do květované zástěry a vesele se zazubím. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Neusměju se na ni. Vlastně je štěstí, že se ovládnu dřív, než jí jednu vrazím. Ze ženských jedině Bella, protože je to moje čubička, má možnost být na mě prostořeká. Však jí to někdy vrátím, když - je to tak dávno! - jí tu a tam zmaluju zadek a tak dále. "Seš normální? Jít přímo za mou ženou?" Pořád se ještě držím. Jak tónem, tak vzdáleností mezi námi. I kdybych s ní opravdu chtěl být a Bellu opustit, tak si ji, kurvadrát, nenasáčkuju přímo pod nos ženské, která umí být pěkná osina v zadku, když na to přijde! |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Co mu je? Však je všechno v pohodě, ne? "Pod svícnem je největší tma ne?" Pokrčím rameny. Však proč za mnou chodil, žejo? Protože není šťastný. Tak jsem mu trochu toho štěstí přinesla. Ona mrcha si to možná pojistila parchantem, což o to - ale časem ho porodí... no a třeba pak přestane mít Sven jakési ty "to je má povinnost," stavy a uvědomí si, s kým chce být. No a nebo neuvědomí... ale do té doby si tady dost možná vydělám na to, abych se osamostatnila. A že to budou jeho prachy? Hej, dobře mu tak, žejo! Navíc - takhle to nedopadne. Miluje mě. Sice si teď drží odstup, protože musíme hrát to jeho divadýlko šťastné rodiny... ale oba víme! "Ona nic netuší," vesele se zakřením. "No a ty ses mi už dlouho neozval, tak jsem si říkala..." Tak jsem si říkala, že tě třeba ani nepustí ven... nebo já nevím. Kdes vlastně byl, hm? Máš milenek víc? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Povzdechnu si. Vypadá to, že je to na její slova. "Nemělas sem chodit," řeknu jen, není to výhružka. S tím, co jdu právě udělat, by asi byla, ale tón tomu nenapovídá. Nebudu to komplikovat. Za poslední dobu jsem si ověřil, že od Belly utíkat nechci (a pokud tu a tam jo, tak rozhodně ne s nějakou pomatenou vesnickou čubkou, co si ji budu tahat domů). Tak... se jednou rozhodnu, že budu upřímnej. To, že se přemístím, není čistá frajeřina, je to i praktická záležitost. Agnes nemůže vědět, kam jsem šel, tudíž mě nemůže pronásledovat. S těžkým povzdechem jdu za Bellou. Čím dýl bych to odkládal, tím hůř by se pak tahle varianta prováděla. Respektive by následky byly horší. A když se Bella nasere, jako že asi jo, tak prostě na nějakej čas zmizím za Benem nebo Carlosem, než se to uklidní. Přece by kvůli úletu, kterej navíc sám přiznám, nechtěla zůstat s děckem sama? |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Ty už jsi někde byl?" Zeptám se, spíše, abych měla co říct, než vyloženě zvědavě. Popravdě mi do toho, co kde shání po ránu, nic není, stejně tak, jako jemu není nic do spousty věcí, které já dělám. Takže se nebudu zlobit ani si to brát osobně, když odpoví jenom "hmm" nebo "jo." "Dobré ráno," přejdu k němu a políbím ho na tvář. Nestává se často, že by vstával dříve, než já - na druhou stranu, poslední dobou bývám poměrně unavená. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na druhou stranu, i přes všechny úskoky, co někdy dělám, umím bejt přímej. Jenom většinou je to vůči Benovi a tam nejde o nic hroznýho. Je jako brácha, pokud bych mu nepíchal ženu, nebude mi mít nic za zlý. Ale manželka? Jo, to je jinej kalibr. "Tak trochu," odpovím nejdřív ze zvyku a chci pokračovat, ale Bella se ke mně přivine. Na vteřinu zaváhám. Ženský! Nebo spíš tahle jedna ženská. Málokterá mě dokáže rozhodit. A přinutit váhat už tuplem. Ale rozhodl jsem se. Myslím, že to nebude tak hrozný. Jo, racionálně jsem zvážil pro a proti a tohle je lepší varianta. Takže se přívítám s Bellou a taky s Thorem. Přes látku na břiše ji zaškrábou zárodky strniště. Jenže pak můj úsměv (jo, neusmíval jsem se často, a pokud jo, byla to škála úšklebků, takže má na mě děcko asi blahodárný vliv) pohasne. Zatvářím se vážně. Ne nijace, neutrálně se svou poker face, opravdu zvážním. Usadím si Bellu vedle sebe na postel. "Chci ti něco říct. Bude to krátký, víš, že nejsem na padoušský monology," dobrá, teď se trochu pobaveně ušklíbnu, "ale i tak to chci říct všechno zaráz. Tak mě prosím nepřerušuj." Rozhovor tohodle typu jsme ještě neměli. To bude asi tím, že se většinu věcí snažím tajit, protože ji nechci ohrozit - a ani sebe a náš vztah. "Víš, jak to před pár měsíci bylo na hovno? Pořád jsme se kvůli něčemu štěkali, tobě bylo špatně a já to chodil zapíjet. Protože mě to štvalo. A štvalo mě to natolik, že jsem si našel rozptýlení." Ke cti mi nutno přičíst, že jsem u téhle věty ani nezaváhal. "Mladou, blbou holku. A ta mladá, blbá holka je ještě blbější, než jsem si myslel. Protože právě teď se rýpe v našich záhonech." Tak. Jsem připraven na déšť síry a ohně. Dokonce mě napadla i varianta, že by to Bella nerozdýchala a předčasně porodila, ale tu jsem hned zaplašil. Není taková hysterka. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jsem z toho trošku nejistá. Obvykle se ráno zajímá o snídani, nebo sex - někdy sex a snídani v tomhle pořadí s vědomím, že stihne oboje. Nikdy mě neusazuje na postel s tímhle výrazem a nechce si... promluvit? To jako vážně? A o čem? "ale i tak to chci říct všechno zaráz. Tak mě prosím nepřerušuj." Jen krčím rameny. Klidně, v očekávání. Už pojem "padoušký monolog" mě tak nějak připravuje na to, že mi asi řekne, že někde s Benem udělali nějaký nelegální průser, nebo tak něco. Chce, abych jej vyplatila z nějakého maléru? To samozřejmě bez zaváhání udělám - tedy poté, co mu dám sežrat, že je vůl. "Víš, jak to před pár měsíci bylo na hovno?" Ale jistě, že si to pamatuju. Bylo to nahovno kvůli tobě, protože jsi se staral víc o hospodu a Benjamina, než o mě - a mi bylo zle kvůli děcka, které sis tehdy evidentně myslel, že odnosím já, budu se o všechno starat jenom já... a ty pak budeš hrdý otec. Jistě, že si to pamatuji, Svenelde. Neříkám nic. Ani nepřikyvuji. Tohle je jeho "padoušký monolog." Tak ať si ho odříká. Je ostatně vlastně hezké, že se mi asi hodlá... s něčím svěřit. Nebo tak. "Mladou, blbou holku. A ta mladá, blbá holka je ještě blbější, než jsem si myslel. Protože právě teď se rýpe v našich záhonech." Ztuhnu uprostřed pohybu. TAKŽE SVENELD SI NAŠEL ROZPTÝLENÍ? MALOU BLBOU HOLKU? TO MI TADY ŘÍKÁ JENOM TAK? AHA! TAKŽE JÁ S NÍM NECHTĚLA SPÁT, TAK ON SI ŠUPAJDIL ZA NĚJAKOU ZASRANOU MALOU POLOMUDLOVSKOU ŠUKNOU! NO VÝBORNĚ, SVENELDE GUSTAVSSONE, VÝBORNĚ! A teď se mi tady... asi chce přiznat? A co čeká, že udělám? Co vlastně udělám? V očích se mi mihne popuzení. Nejraději bych něco rozbila. S řevem. Jeho hlavu. A její hned vzápětí. Nebo její možná ne. Zabila bych ji nějak čistě a sofistikovaně, abych si její lebku mohla vystavit jako trofej. Nejlépe zakletou. Knihy na to mám! Nádech, výdech. Klid, Isabello. Jsi dáma. Šlechtična. Umíš se chovat. "Proč mi to říkáš," zavrčím nakonec neurčitě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale její otázka mě zarazí. No proč... Proto! Co jí na to mám říct? Že mě napadlo tu čubku sejmout? Ale pak jsem si řekl, že je by z toho bylo víc problémů než užitku... Anebo jsou doufal, že ji ona sama sesmaží, tudíž bych to nebyl já (ale o to nejde, já s tím problém nemám)... a, no, zchladila by si žáhu. "Protože... Bys to prostě měla vědět. Ode mě, ne od ní, kdyby jí střihlo v bedně a ona začala vymýšlet nějaký kraviny. Já s ní už nechci mít nic společnýho. Byla to prostě blbá krize, blbý rozhodnutí." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Upřímně - doufala jsem v něco jiného? Možná! "Hodláš takováto "blbá rozhodnutí" dělat v budoucnosti často? Třeba kdykoli mi nebude dlouhodobě dobře?" Zeptám se nakonec. Do hlasu se mi vkrádá tak nějak... nebezpečný, syčivý podtón. Stále bych nejraději křičela a urvala mu hlavu, to je třeba přiznat. Jak si to vůbec mohl dovolit? Udělat ze mě takovou krávu, jenom, protože neměl pár týdnů sex? Jak je vůbec možné, že jsem si vzala tak sobecké a do sebe zahleděné hovado? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ne," odpovím lakonicky, dívám se jí do očí. Nakonec ale těknu k jejímu břichu. "Jestli chceš, vyřídím to s ní sám." Anebo ti ji klidně dovleču za vlasy, ať si s ní děláš, co chceš. "Chci jenom vědět... jestli mě tu ještě chceš." Přišel jsem sem přímo, tak to taky přímo zakončíme. Ale hlas mě trochu zradil a já poslední větu spíš zachraptěl. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Upřímně nevím, co na to říct. Ve mně to samozřejmě kypí vzteky. Udělal ze mě krávu – a to ještě kdoví, zda ne veřejně. A pak si tady přijde s tím, že tedy asi udělal chybu, protože… protože co? Měl špatné období, protože si neměl kde zašukat? ACH, CHUDÁČEK MALÁ! Já kvůli jeho parchanta každé ráno zvracela a zbytek dne mi bylo zle jen tak, nalačno, mnohdy i psychicky. Co z toho, co mám ráda, můžu dělat? UŽ PÁR MĚSÍCŮ NIC! A co dělám? Snáším to! To jsem po něm chtěla tak moc, když jsem párkrát požádala, aby mi dal pokoj? Doopravdy? ZJEVNĚ ANO! “Svenelde,“ oslovím jej nakonec vážně. “Samozřejmě, že tě zde pořád chci,“ …vážně? Jsem o tom doopravdy tak přesvědčená, když už jsem to řekla nahlas? Je třeba říci, že náš vztah… je tak trochu vztahem extrémů. Buď je totiž extrémně šťastný – anebo vyloženě trpím tím, jak mě ponižuje a v mých vlastních očích degraduje na věc, která mu patří. Vlastně i teď se cítím především poníženě. “Chci jen, abys věděl jednu věc,“ pokračuji a pevně se na něj podívám. “Za tu dobu, co se známe,“ čímž logicky myslím dobu, kdy jsme spolu začali chodit – ne těch pár let na škole, kdy jsme se prakticky míjeli bez většího povšimnutí, “Jsem potkala několik mužů, kteří o mě stáli.“ A proti mnohým z nich jsi byl na společenském žebříčku totální nicka, přiznejme si to! “A také jsem měla několik „blbých období,“ jak ty říkáš. Cítila jsem se občas ponížená, zneužívaná, nedoceněná. To všechno – a mnohem víc. Nicméně jen pomyšlení na to, že bych ti mohla být nevěrná, se mi hluboce příčilo. Ne protože bych cítila, že jsi můj pán – nebo něco z toho, co bys ty z nějakého důvodu rád. Ale protože jsem k tobě měla úctu. Já upřímně doufám, že ji také jednou najdeš. Třeba je dnešek tím dnem, kdy se tak stane.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na čelistech mi zahrají svaly, jak zatnu zuby. Chce mi říct, že ona taky? Nic však neřeknu. Zrovna já jsem typ mlčeti zlato. Takže ve většině případech nemám problém s tím, že bych mluvil příliš. Spíš málo. Kdyby to nebyla tak vážná situace, asi bych polohlasem dodal, že se jí líbí, když ji zneužívám. Anebo to na mě celou dobu jenom hraje? V tom případě nechápu, proč by se mnou byla. Ví, jakej jsem. Pootevřel jsem před ní dveře do toho temnýho sklepa, kde se skrývá všechen hnus. A to jsem jí ukázal jenom zlomek, protože už tehdy jsem viděl, že celý by to neustála. A nejhorší na tom je, že ženskou, která by to dala, asi nenajdu. Ani nechci hledat, to je ten problém. To, že si tu a tam najdu šuknu, nic neznamená. U většiny stejně druhej den pomalu nevím, jak se jmenuje. O to víc mě sere, jak jsem to s Veveřicí posral. Navíc těžko teď budu blondie vysvětlovat, že moje temná stránka není jenom o sexu. Myslím, že ani jindy by to nepochopila. Akorát by mě měla ještě za většího hnusáka. Takže mlčím dál. Zlehka se dotknu její ruky. "Jdu to s ní vyřídit," vstanu. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nejsem si sama jistá, jaké pocity zrovna mám. Ze všeho nejvíce to bude asi hanba. Upřímně, nenasadit tu svou šlechticky netečnou masku, za kterou jsem se prakticky schovávala po všechna školní léta, asi bych se sesypala. Ale to nemůžu. Mám svoji hrdost. Když už se rozčiluji, dělám to většinou kvůli těm méně podstatným věcem. Pecky, jako je tahle, mají takovou sílu, že řvát ani nechcete. Možná nemáte sílu, nebo zpracováváte všechny ty informace. Napadají mě zcela zcestné myšlenky. Že se nebudu mít kde vybít, například. Že s chlapem, který mě podváděl, čekám potomstvo. Že jsem si zrovna myslela, jak je všechno hezký a musela přijít tadle jobovka! Pomalu, rozvláčně ruce stáhnu pryč a složím – ne do klína, jak bych to udělala normálně, ale jakoby mimoděk přes břicho. Zcela vyděračsky. "Jdu to s ní vyřídit," “Jak,“ zavrčím lehce popuzeně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zaváhám jen asi na vteřinu. "Jak budeš chtít," řeknu bez zbytečnýho patosu, protože ten mi není vlastní. Myslím to vážně, však jsem nad tím přemýšlel, jen mi bylo blbý jí to nabízet. Nevěděl jsem jak. Zase se k ní otočím čelem a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jak budu chtít? Moc nevím, jak bych měla chtít! Co tím vlastně myslí? Ono to skoro zní, jako by mi nabízel, že se ji zbaví... nějak fatálně. Popravdě vůbec nevím, co na to říct, tak na Svena jen civím a nechápu. "Já moc nechápu, co..." zaváhám. "To skoro zní, jako bys mi nabízel, že mi tady přineseš její hlavu." Já vím, že tohle není dobrá chvíle pro vtípky tohoto typu. On to dost možná ani není vtip. Asi... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Takže odolám nutkání založit si ruce na prsou, což je moje častý gesto, když se nad někým tyčím. Moje mlčení a zkoumavej pohled... Co když jsem to tak doopravdy myslel. "Klidně," řeknu... klidně. Rozhodl jsem se být upřímnej. Jenom doufám, že to tímhle ještě víc nepokurvím. Unese to? Ona chodí lovit zvířata, já tu a tam lovím lidi. No, ne že bych je lovil, to je asi špatný slovo. Spíš odstraňuju ty, co mně nebo Benovi stojí v cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Moc nevím, co na to říct. Ne tedy, že by mi jí bylo líto. V prvním návalu vnitřního vzteku jsem si dost možná představila, jak umírá - a to klidně i mojí rukou. Je zvláštní, jak bez emocí to říká. Udělal by to doopravdy? Nebo se tak jen tváří, abych měla... ten pocit? Aby mě to uklidnilo? Je to zvláštní. Když srovnám, jak se mě vždycky snažil přede všemi a vším (mnohdy zbytečně) chránit a teď jej tady vidím, jak o ní mluví, jako o kusu masa, který jej evidentně doopravdy nezajímá. A její život je tak nějak v mých rukou. Všechno záleží na tom, jestli řeknu, že mi to má dokázat - a nebo se slituji. Nádech. Krátké zamyšlení. Ne, není jednoduché, rozhodnout o životě a smrti malé holky, která se provinila jenom tím, že se nechala blbě obalamutit. A to i přes to, že ji nenávidím. A že ji nenávidím poměrně dost. Zostudila mě. Možná by bylo doopravdy lepší, kdyby si tohle vědomí vzala do hrobu a já to navždycky zamatlala tak, aby to nikdy nikdo nezjistil. Kdo ví, kde si ta malá mrcha pouštěla hubu na špacír! "Vlastně je mi to jedno," usoudím nakonec. "Dělej s ní co chceš." Stejně beztak není nic, co bys už nedělal - alespoň z toho, co mi vadí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Lehce povytáhnu obočí. Ještě jednou se na ni zkoumavě podívám, pak přikývnu. V očích se mi mihlo - něco. Pak jsem se přemístil. Nechtěl jsem se tu potulovat, když je na mě Bella oprávněně naštvaná. Musím si to promyslet. Bena k tomuhle úkonu nepotřebuju, takže jsem nešel ani za ním. Prostě jsem se poflakoval a přemýšlel, co s ní. Jak se jí zbavím. Protože fakt, že to udělám, je neoddiskutovatelnej. Když vidím, čeho je schopna... Napadne mě, čeho jsem schopen já. Ale ne. Tohle je práce, žádná zábava. Nějak mě na ni přešla chuť, a to i když mám možnost vybít svoje temný já. Vrátím se domů až za tmy. A jdu najít Agnes. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Neměla jsi to dělat!" Pěkně mě naštval. Já tady snáším několik dní tu jeho čůzu, hezky se usmívám a makám pro ně - a když se konečně dostaví, tak mě takhle odpálkuje? Myslela jsem si, že mě má jako rád! Rýpu se v hlíně a tiše zuřím - nějakou dobu. Ono mě to postupem dne přechází a já se klidním. Beztak jenom zpanikařil a všechno se snaží nějak zařídit. Možná, že jsem mu to měla předem říct, ale znáte to - pak by to čekal, což už by samozřejmě nebylo vůbec ono. Je pravda, že jsem čekala jinou reakci, třeba že mě spiklenecky odtáhne někam do stáje... ale na to beztak ještě dojde! Sice nevím kdy, ale dojde. Vlastně na to možná dojde ještě dneska, protože si zrovna dělám na plotně večeři, když se zjeví zpátky. No vida! Zašel za mnou i domů. Tedy - on je to samozřejmě asi taky jeho dům, když to stojí na jeho pozemcích. Ale dostala jsem jej k dispozici já. Takže ke mně domů. "No to je dost, že jsi tady," otřu si do šatů ruce, zamaštěné od krájení jídla. "Už jsem se bála, že dneska neobjevíš," mrknu vilně a pozvu jej pohybem ruky dál. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Proto se na ni po jejích slovech ušklíbnu tak jako vždycky. Vejdu dovnitř. "Co bys řekla malýmu nočnímu výletu? Trocha adrenalinu... a neboj, nebude to box." Zezadu ji chytnu za boky. Jo, box. O důvod víc jí znemožnit, aby o tom někde kvákala. Možná s rokama nebo hlavně s tím, že budu mít syna, měknu, ale nakonec jsem se rozhodl, že ji nezabiju. Něco hluboko ve mně se vzpíná a chroptí, že je to chyba, ale - no, asi stárnu. Mám jinej plán. Relativně humánní - v tom smyslu, že bude žít. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Vidíš? Teď jsi rád, že jsem se sem nastěhovala, co? Hm hm? "Nemůžu se dočkat," zahihňám se a pak se mu vysmeknu. "Jen se převleču, tohle jsou pracovní šaty..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Možná nejsem dokonalej herec, ale minimálně dobrej jo. Roky praxe. A hlavně po mně nikdo nechce výkony jako na divadle. Plácnu ji po zadku. "Vem si ty šaty, co jsem ti koupil." Zatímco se strojí, čistě z nudy a ze zvědavosti nakouknu pod pokličku a jídlo stáhnu z plotny, uhasím oheň. Nechci, aby domek chytl. "Pevně se drž," stisknu ji kolem pasu s úšklebkem - a přemístím se s ní. Proti tomu, jak je na Kavkaze a celkově v horách, na nás dýchne teplo. Tady slunce teprve zapadá a nevypadá to tu nijak povědomě. Protože to nevypadá jako v Evropě. Okolí je rozpálené od slunce, rostliny a traviny prudce voní a neviditelná zvířata řvou. Zbohatlická vila skvěle zapadá do podobného prostředí. Vlastně není na první pohled ani vidět, asi to bude iluze. Přemístil jsem se dost daleko od ní, protože by mi to ochrana ani nedovolila, nebo bych sputil nějakej nepříjemnej alarm. Musí odsud být pěknej výhled do údolí, kde se kroutí řeka. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Vracím se za ním do kuchyně, už připravená na nastávající výlet. Sice moc nechápu, proč si na "adrenalin" mám vzít šaty - ale asi to neznamená, že polezeme někde po horách, nebo tak. Asi se budeme jenom na něco šíleného koukat. Ale box to prý není - no, to jsem zvědavá! Po přemístění, když rozmrkám dezorientaci, se rozhlížím okolo. Páni, je tady pěkné vedro. Ta hacienda kousek od nás - to je hotel? "Vzal jsi mě na dovolenou?" Zavrním spokojeně a přitisknu se blíž, jak jej objímám ještě po přemístění. No - adrenalin to moc není, takže pěkně kecal. Ale vila v nějakých tropech, nebo co - to si samozřejmě nechám líbit. Však je to jen dobře, že mě někam vzal. určitě mu došlo, že se nezachoval zrovna pěkně, když se ode mě v zahradě takhle přemístil pryč! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Kovaná brána je zavřená. Chvíli mluvím do zdi, kde bude asi nějaké zařízení na komunikaci. Vevnitř to skrz bránu nevypadá obydleně. Teda, ne zanedbaně, ale taky se to tváří, že tam nikdo není. To se díky kouzlům (brána to asi izoluje) změní, když nám otevřou. Najednou je slyšet hudba, halas a smích, vše více či méně tlumené vzdáleností a zdmi. Na ochozu se tu a tam mihne nějaká dvojice. Vedu Agnes ke hlavnímu vchodu, za nímž je hala se schodištěm vedoucím nahoru. Kroutí se podél stěny a je pokryté kobercem. Není nic zvlášního, že barák vypadá tady vevnitř ještě větší než zvenčí, asi další iluze. A taky členitější. Asi je tu nějaká zábava, protože dvojice či skupinky v ne zrovna levných šatech se baví i tady na chodbě. "Musím ještě za svým známým, říct mu, že jsme tady," upozorním ji, když ji táhnu pryč od zdroje veselí, který se asi skrývá za dvoukřídlými zdobenými dveřmi - a mířím taky do jedněch, kde však stojí nějaká ochranka. Chodba zde je do jisté míry odhlučněná a luxus je tu vidět taky. Klepnu do jedněch mahagonových dveří, někdo něco zavolá - a vejdeme. Do pracovny s výhledem na řeku v údolí. Skrz celou prosklenou stěnu to vypadá skoro stejně hezky jako tam venku. "Enrique," hodím po něm spiklenecký úšklebek, který může znamenat cokoli. "Sven!" A to je na dlouho dobu jediný, čemu Agnes rozumí. O hlavu menší a asi o deset či víc let starší muž mě poplácá po rameni, ale je vidět, že pokukuje po doprovodu a čeká, kdy je konečně představím. Což udělám. "Ricku, tohle je Agnes. Agnes - Rick, pán domu a náš hostitel." Jižan, dle řeči asi Španěl, cosi drmolí a líbá Agnes ruku, naprosto uchvácen. Jelikož najít společnou řeč není jednoduchý, tak nakonec překládám. "Říká, že doufá, že ho pak v průběhu večera poctíš tancem." |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Musím ještě za svým známým, říct mu, že jsme tady," Nejradši bych se tedy šla podívat tam, odkud se ozývá největší rachot a lomoz, ale neprotestuji. Však co. Ta zábava mi neuteče - no a to o známých už jsem říkala. Výhled je odsud opravdu hezký, vlastně jdu automaticky tak nějak co nejblíže k oknu, aniž by to působilo nějak zvlášť drze (alespoň doufám) a nechám je se pozdravit, zatímco si prohlížím řeku. Kde asi jsme? Co to je za řeku? No - pravděpodobně by mi její jméno stejně nic neřeklo. Ale i tak. "Ricku, tohle je Agnes. Agnes - Rick, pán domu a náš hostitel." "Moc mě těší," odpovím lehce rozpačitě, zatímco mi ocicmává ruku. Vrhnu na Svena úkosem takový ten pohled typu "to je jako normální?" "Říká, že doufá, že ho pak v průběhu večera poctíš tancem." COŽE? Jak jako poctím tancem? Proto mě tady jako vzal? Abych tady bandě zbohatlíků zatančila? To se mi snad zdá. "Neřekl jsi mi, že mě tady táhneš jako atrakci," zabručím rozladěně. "Myslela jsem, žes říkal něco o výletě." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro No nejsem já blbá, vztahovačná kráva? Jak mě tohle jenom mohlo napadnout! No... ono je to asi lehký, jak. Prostě jsem se nikdy neúčastnila žádné společenské akce jako host - takže mi vlastně ani nedošlo, že... no, to je jedno. Na tváři se mi rozzáří úsměv, jako by lusknul prstem. "To... to ano, určitě si s ním ráda zatančím," odpovím Svenovi a věnuji mu tak trochu omluvný pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Prý se máme jít bavit, pak si nás najde," dodám ještě k ní. Konečně se teda vydáme za zábavou. Nevypadá to na takovou nudu jako u Saši. Sice tu jsou švédský stoly (vždycky jsme si dělali srandu, že to je jako pro mě), dokonce jsou tu i obrazy, ale celkově to vypadá na nějakou živější společenskou akci. Mimo tanečního parketu, kterýho hraje živá hudba, jsou tu i stoly nebo dokonce více či méně zastrčené pohovky, vzadu je bar. "Líbí se ti tady?" Nevypadá to tu tak snobsky, takže sem i její i moje oblečení zapadne rozhodně snáz než na vernisáž. Jo, někteří jsou tu v obleku, ale ti tu dost dobře můžou být zároveň na obchodním jednání. A většina jich stejně sundala sako i kravatu, protože je tu poměrně vedro. Dokonce i já odložím svoji oblíbenou bundu, jen si z kapes vytáhnu cigarety, zapalovač a další potřebný věci. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro "Jasně," zazubím se v odpověď a zavěsím se za jeho ruku, aniž by mi ji tedy nabíd. "Jen pořád čekám na ten slibovaný adrenalin," Zahihňám se. Co tady tak zbohatlíci můžou dělat? Zápasy draků? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jelikož jsem ji odtáhl od plotny, automaticky nás oba nakrmím. Taky mám trochu hlad. Na švédským stole sáhnu po rybách a přepnut do režimu hraj si svou hru, kterou sis vymyslel flirtuju s Veveřicí při ochutnávání jídla, což by za jiných okolností byla docela sranda, a tu a tam si sáhnu. "Do hlavního programu máme ještě tak hodinu," oznámím pak, když se podívám na hodinky, ruku mám přehozenou přes její ramena. "Chceš se projít? Mají tu docela pěknou zahradu, ne ta anglická nuda. Člověk se tam snadno ztratí," zabručím jí do ucha s jakousi malou výzvou. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Zajímalo by mě, co bude ten hlavní program když to má být taková bomba. Ono - co si budeme povídat, asi mě zaujme jakýkoli program tady bude, protože nejsem zmlsaná panička a všechno je to pro mě takové nové, neotřelé a zajímavé - ale to neznamená, že nejsem zvědavá! "Nemůžu se dočkat," nevynechám příležitost otřít se o jeho klín. Snad proto, aby to všechno znělo dvojsmyslně. "Chceš se projít? Mají tu docela pěknou zahradu, ne ta anglická nuda. Člověk se tam snadno ztratí, A ono to přináší i ovoce! "To víš, že chci." "Ztratit" se v cizí zahradě na cizí párty. Kde nás kdykoli můžou nachytat! Vzrůšo! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Projdeme domem dozadu na terasu, kde svítí pochodně, taky tu tu a tam jsou nějací lidi se skleničkami. Dole pod námi je exotická zahrada, která na první pohled vypadá trochu divoce, ale vysypaná cesta mluví o tom, že se o ni někdo stará. Voní tu cizokrajné květiny. Scházíme po schodech a vnoříme se mezi stromy. Cesta je lemovaná čímsi, co vypadá jako kameny ze světlušek, vydávají podobné světlo, jsou každý metr až dva, aby to nerušilo, ale aby se člověk neztratil. Samozřejmě se tu dá narazit i na lavičky. Aby z ní nevyprchalo nadšení, pár kroků za světlem pochodní z terasy ji k sobě přitisknu a vášnivě ji políbím. Je to ženská, je nadržená, tak stačí vypnout a soustředit se na to, že mě chce. Přesto bych radši v podobný zahradě svíral Bellu a ohnul ji někde na lavičce, šlechtičnu jednu nafoukanou, a dal jí přes zadek. "Pojď ještě kousek, chci tě mít pro sebe, ne aby na tebe čuměli támhle z terasy," kouknu směrem ke světlům a lehce ji kousnu pod ucho a letmo sáhnu zezadu pod sukni. A zatáhnu ji dál po cestičce, abych pak v jedné chvíli ukročil do strany a začal se proplétat zahradou. Vyčaruju nám světýlka ve tvaru světlušek, tohle mě jednou naučila Bella, když chtěla nějakou pěknou dekoraci na letní večeři pod širákem. |
| |
| soukromá zpráva od Agnessa pro Nemůžu se nesmát. Pěkně a vesele. Nemůžu tomu věřit - Sven mě vytáhl na nějakou párty boháčů a ještě se tady ke mně veřejně hlásí. Popravdě v tom mám docela jasno. Znamená to, že mu nejsem lhostejná - a i když říkal něco o tom, že jsem to neměla dělat, vím, že to řekl jen z povinnosti a ve skutečnosti je zatraceně rád, že mě má doma. A kdo ví - jednou mě tam možná bude mít napořád. Rozhodně bych věděla, co dělat s barákem, jako krávou, obrovskými pozemky a množstvím prachů, které nemůžu v životě snad ani spočítat... a ještě krásným a přitažlivým chlapem navrch. Proplítám se zahradou za ním, přikousávám si rty očekáváním toho, kam mě vede a co tam se mnou bude ten chlípný neřád dělat. Občas se uchechtnu, párkrát zakopnu. Žádná velká věda. "Jak daleko ještě?" zeptám se nakonec a pokusím se rukou chytit jednu magickou světlušku, létající okolo. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A pak se ze tmy ozve nějaký výkřik. Podle intonace kouzlo. Paprsek ji zasáhne mezi lopatky a já ji pohotově chytím, aby si nerozbila hlavu o nějaký kámen. Položím ji na zem. Rostliny zašustí a v matném světle se vyloupne najednou přízračná tvář pána domu, Enriqua. "Díky," řeknu tiše a se svým typickým nevyzpytatelným výrazem shlídnu na Agnes. Ne. Necítím výčitku. Vlastně jsem pro ni udělal to nejlepší možný. V daný situaci. Nezabil jsem ji. Bude mít střechu nad hlavou, jídlo, pěkný hadry. A já si to doma nějak vyžehlím u Belly. Nevím ještě jak... ale vím, že ať je to jakkoli, blondie je prostě moje blondie. A má v sobě mýho Thora. "To já díky, Svene. Bude to pěknej přírůstek do sbírky. Zrzek... pravých zrzek," dodá uznale, když vyčaruje další světlo a promne kořínky jejích vlasů a podívá se pod sukni, "tu moc nemám. Je to oblíbený zboží. Však víš, co se říká." Já jeho úsměv neopětuju. Zrzky jsou divoký. Možná až moc. Tahle kobyla potřebovala zkrotit, ale já nejsem ten, kdo to bude dělat. Nechci. "Chceš s ní ještě pomoct?" "Potřebuju ji v celku." Tentokrát se ušklíbnout musím. Tak jsem to nemyslel. "Pokud se nechceš podívat na výchovu dívek u nás, myslím, že už se můžeš jít bavit. Loco a já se o ni postaráme." Jindy bych se asi koukl, je to velkorysá nabídka. Ale nějak po dnešním hereckým výkonu nemám sil ani chuť. Rozloučím se s Enriquem a zanechám Agnes za zády jako mnoho dalších ženskejch. Je to minulost. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Popravdě jsem toho příliš nenaspala. Ono, když člověk zuří, většinou se mu tak nějak nedaří a nedaří zabrat. Sveneld mě zostudil, jako ještě v mém životě nikdo. To, že jsem donucena občas snášet jeho excesy v rodinném sídle, kde nás nikdo nevidí - to bych s trochou dobré vůle dokázala spolknout. Ale fakt, že si tu milenku tahal kdovíkde a ukazoval se s ní před kdovíkým - a tím pádem každý věděl, že kráva, březí Isabella sedí doma a čeká, až se její páneček vrátí se svojí nejnovější čubkou, která je ještě o pár let mladší model, než já - to už mě opravdu rozčiluje. A že se nevrací domů? Co si o sobě myslí, že dělá? Jistě, že jsem řekla "dělej si s ní co chceš." Ale pokud má v hlavě alespoň dvě, tři mozkové buňky, snad mu dojde, že jsem mu tím nedala svolení k tomu, aby jí šel někde ošukat a byl tam s ní celou noc... no a nebo pár dní, než bude mít pocit, že jsem mu všechno odpustila a vody se uklidnily. Tak kde je Sveneld? Můj spánek nakonec řeší pár kapek odvaru na spaní. A to až v době, kdy už mě napadají praštěné nápady z únavy, jako například, že bych ji mohla odtáhnout do nějakého pokoje, kde bych ji zavřela a schválila Sveneldovi na hraní. Aby si to ta svině taky užila. A já měla dobrý pocit, že se to děje pod mým osobním dohledem a souhlasem. Musela bych ji předtím vykastrovat... To by šlo.... to by... tma. Ráno, možná právě proto, že jsem nespala v noci, se k probuzení příliš nemám. A to jsem si plánovala, jak odejdu ke koním a prostě uraženě zmizím. No, člověk míní... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Doufám, že se Bella vyzuřila a neudělala nějakou blbost. Šel jsem přece všechno zařídit! Tak, aby nám zhrzená milenka nepřišla na oči. Nikdy. Protože i kdyby ano, tak ne na ty Belliny. A ani já nechci, abych ji na nějaké akci, kam Enrique dodává holky, potkal. Byť s vymazanou pamětí. Jelikož Bella kupodivě tvrdě spí, prve si dám sprchu. I já, a že mi to jindy těžce dochází, v týhle situaci chápu, že smrad z cigaret, alkoholu a voňavky by byly těžce body mínus. A to jsem byl dneska v noci hodnej kluk. Je to paradox. Nějaký výčitky svědomí je u mě hodně těžký vyvolat. Chvíli jsem se jima užírat - přesně do tý doby, než jsem vymyslel plán, jak se Agnes zbavit. Je dokonáno, takže už jsem to vyřešil. Tudíž už je nemám. Někdo by mě nazval zavrženíhodným člověkem. Já si spíš myslím, že mám pružný myšlení. Spát se mi až tak nechce, to mě zlomí asi až za pár hodin. Do laborky nejdu, protože Bella by si zas myslela, že se schovávám. A budit ji nechci, protože by akorát byla nasraná. A proto si vezmu knížku, lehnu si vedle s tím, že počkám. Chci vidět, jestli se z toho vyspala. Podle mě asi ne... a proto mám hůlku po ruce. Nejsem jedinej, kdo zná pár kleteb - a moc dobře vím, jaká umí být nasraná ženská. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Problém je v tom, že když se probudím a zjistím, že vedle mě leží a něco si čte, nejsem si tak úplně jistá, co bych mu měla říct - a pokud možno tak, aby v tom nebyla cítit nenávist nebo nějaká jízlivost. Ono i to "dobré ráno" se dá říct tak, že pak už bude vše, jen ne dobré. Takže mlčím. Ostatně, když na to přijde - já se snažit nemusím. To on se tady kurvil. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ahoj." Jsem to prostě já, Sven Gustavsson, a proto to vypadá, jako by se nic ze včerejška nestalo. Jen s tím rozdílem, že se třeba nepokouším Bellu po ránu svést, a i když jsem mohl, neodešel jsem někam do prdele a počkal, až se probere. Ale ve skutečnosti to vůbec není lehký. Nikdy zvlášť jsem se babám ospravedlňovat nemusel. Proč taky? Copak si myslely, že někdo jako já se spokojí s obyčejnou pipkou? Anebo jsem jim snad naznačil, že je to víc než sex a zábava? Ne. Když ale máte ženu a není to tak, že byste ji chtěli poslat do prdele, situace se komplikuje. Takže jsem až tak nečetl, spíš přemýšlel, co krom obligátního "ahoj" jí řekl. A v koutku duše doufal, že ona řekne něco mně a nebude to "vypadni, Svenelde Gustavssone". Když se zeptám na Thora, dostanu to vyžrat, že se starám jenom o něj a ne o ni. Když se zeptám na ni, tak na mě určitě taky padne kýbl sraček, protože to bude něco ve stylu "jak asi myslíš?" Ještě se samozřejmě ozvala nejdebilnější otázka "ještě se zlobíš", ale třebaže si o mně v Bradavicích mysleli, že jsem napůl idiot - tak ne, nejsem. A kytky babám nenosím. Jenom když jsme s Benem potřebovali oblbnout jednu sekretářku, tak jsem tenhle trik použil. Takže vlastně je to ode mě šlechetný. Protože lepší upřímný nic než neupřímná oblbovací tráva. Pokud to teda není opravdová tráva. Proto se budeme držet neutrálních věcí, stejně vím, že to nedopadne dobře. V nejbližších dnech určitě. Ale přežil jsem horší věci. "Jak ses vyspala?" Sveneld Gustavsson se na tyhle kokotiny neptá. Tady musí vidět, jaká láska to kurva je! |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nádech, výdech. Ne, nemá smysl se rozčilovat. Nemá smysl se rozčilovat. Pak si na to vezmu taky nějaký odvar, na nervy a tak. Prostě to budu řešit uměle, dokud mi nebude líp, tak. Opřu se o lokty a podložím se pod zády polštářem. "Špatně," ... a rozhodnu se být upřímná. "Protože jsem uvažovala, kde jsi celou noc a pořád jsem měla před očima, jak spíš s cizí ženskou." Která je, narozdíl ode mě, momentálně hezká, neprotivná, svolná a bez břicha, protože shodou okolností nečeká tvoje dítě, tak. "Taky jsem uvažovala, kdo všechno o tom, co se stalo, ví a kam až se to může rozšířit." No co už - když už jsme u té upřímnosti, prostě spolu budeme mluvit otevřeně. "Protože nevím, jestli ti to došlo, ale takové věci, kromě toho, že mě můžou velmi ošklivě ranit, mě také společensky ztrapňují." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Byl jsem zařídit, aby se nám už nepletla do života. Nikdy," odpovím taktéž upřímně a s klidem, protože mám čistý svědomí. To, že jsem trochu hrál a nechal ji se po sobě plazit, abych ji bez povyku odvedl, kam mám... no co. Oběti. Asi naprosto nevhodně mě napadne, že kdybych měl já před očima, že spí s cizí ženskou, nic bych na to neřekl. Hm. Kdyby Agnesa nezačala být taková majetnická kravka, zvažoval bych, jak je do toho uvrtat. "Nemyslím si, že by se to dostalo do společnosti." Tam, kde jsem s ní byl... Hm, na tom zápase - tam chodí chlapi s čubkama, dobře, u některých to jsou jejich stálý čubky, ale víte, jak to myslím. Spousta lidí, spousta fanynek. Nikdo to moc neřeší. Rozhodně to není okruh "Belliny" společnosti. Vypadá to, že Bella je ochotná se mnou komunikovat, tudíž se rozhodnu jednat přímo. Nebezpečí je zažehnáno, a kdyby mě odsud chtěla vyhnat, udělá to. "Jestli mě chvíli potřebuješ z očí, udělám to. Ale... nechci, aby to skončilo takhle," dodám poslední větu trochu ochraptěle. Ne, fakt nechci. Od Sinead je to první ženská, kterou... o kterou nechci přijít. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jenže zrovna teď se na to zeptat nemíním, protože nehodlám dát najevo zvědavost a zapříst "pohodovou konverzaci o včerejším večeru" nebo tak něco. Zrovna jsem na něj naštvaná a jsem přesvědčená, že by se měly stanovit... nějaké ty meze. Protože já pak před děckama nebudu nahánět hňupa, který někde zalítá bez mého vědomí a ztrapňuje mě svým chováním ve společnosti. Nemám to totiž zapotřebí. Jsem šlechtična! A doteďka jsem byla hodná! "Jestli mě chvíli potřebuješ z očí, udělám to. Ale... nechci, aby to skončilo takhle," Sjedu jej chladným pohledem. To jako vážně? Zase chceš utéct od svých problémů a jít chlastat a kurvit se s Benem, což zamaskuješ za ústupek mé osobě? SVENELDE GUSTAVSSONE! "Pokud chceme, aby náš vztah i nadále fungoval, dost možná bychom si měli stanovit pevné hranice a pravidla." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Doufám, že mě nechce nechat magicky očipovat a vykastrovat, ušklíbnu se v duchu. Nevesele, nutno podotknout. Ne, na tenhle rozhovor jsem se netěšil, ale myslím, že ten ráno byl horší. Teď snad dostala čas to vstřebat a já můžu být v klidu, že sem Agnes nevrazí s tím, že se "miluje mě a s tebou se rozvede". To bych ji asi na místě zabil. Skřetice by to čistila ještě hodně dlouho. Asi jako když tenkrát ten malíř namaloval babičku Síf takovou, jaká je. No, co jí mám na tohle říct? Krom: "Poslouchám." |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Především a hlavně, Svenelde, pokud zase někdy budeš mít pocit, že jsi v našem vztahu nešťastný, protože je z tvého pohledu postaven na sexu, který zrovna teď nedostáváš a zatoužíš po nějaké čubce, kterou bys mohl tajně opíchat, tak si laskavě odpustíš to dobrodružství, uvědomíš si, jak mě tímhle ponižuješ, svěříš se mi se svým problémem a společně zjistíme, co se s tím dá dělat." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tentokrát mě stojí hodně úsilí, abych nenasadil svůj úsměv, na kterej lovím holky. Je to skoro až pudová reakce a ty se špatně ovládají. Místo toho je to můj křivej úsměv, ale ten u mě nemusí nutně znamenat, že mě něco sere. Otočím se na bok, opřu se o loket a zadívám se na ni. Jo, je na mě nasraná. Ale já zas umím bejt přesvědčivej, když chci. "A ty se divíš, blondie, že mi z tebe vře krev v žilách? Vždycky to tak bylo. Proto jsem si tě taky vzal." A to nejsou kecy, vážení, to je upřímnost Svenelda Gustavssona. Ovšem musím uznat, že tajně opíchat nějakou čubku má prostě něco do sebe. Což ženská, a navíc ženská jako Bella, prostě nepochopí. To je chlapská záležitost. A pokud někdo bude mít na obchodní párty děvky, co s tím nadělám? To je, jako byste odmítli u pána domu jíst nebo pít, když vás zve. Navíc děvka... to ani není ženská. Teda, je, ale to se nepočítá, je to jenom rozptýlení na pár desítek minut. Kvalitní děvky a kvalitní doutníky se prostě neodmítají. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro "Svenelde, jestli si myslíš, že to teď zachráníš lichotkami, tak jsi na omylu." Nemůžu říct, že by to na mě nepůsobilo vůbec, protože... no, podívejte se prostě na něj. Ale na druhou stranu, zrovna jsem příliš rozmrzelá na to, abych mohla říct něco jako "jé, to je od tebe hezké, to mi lichotí" a odpustila mu proto, že řekl pár sladkých keců, když mu teklo do bot. To teda ne. "Zrovna by se mi hodilo spíše "ano, máš pravdu, už to nikdy neudělám," nebo něco na ten způsob." Vzdorovitě našpulím rty. Chápej - jsem ráda, žes mi to řekl a cením si... asi toho, že sis uvědomil, že seš v prdeli, když už ti holčička nalezla i domů. A že sis uvědomil, která z nás dvou je pro tebe důležitější. hlu-bo-ké! Romantika, jako z filmu! "Ale příště mi takové věci řekni. Jsi můj manžel. Neměl bys přede mnou mít tajemství." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Znám se s Benem a ostatníma tak dlouho, že mi to přijde jako nemyslitelná věc. Každej má tajemství. A někdy nejde ani o ty ženský, někdy jde o věci, kterýma chráníme ostatní. Protože stejně jako vědomosti jsou moc, tak nevědomost u některých znamená relativní bezpečí. Protože jsou tací, co by ho toho vrtali a mohli by se dostat do řádných sraček. I nás by tam mohli dostat. Takže my si budeme hrát naše hry hezky v pozadí a... A ženušky nemusí vědět víc, než je potřeba. Bella možná není tak úplně princezna, jak se na první pohled zdá, ale kdybych na ni vytasil - v rámci "nemáme mít tajemství" - co jsem udělal s tou zrzavou čubkou, že jsem ji prodal v rámci jednoho kontraktu, tak vážně nevím. To bych si kufry balil tak jako tak. A když už jsme u toho... Bellinko, tys tajemství kurva neměla? Jenže já nejsem ženská, nebudu to na ni vytahovat. Pouze je to další poznámka v mým imaginárním seznamu. Práce s Benem vás naučí, že musíte vždycky mít nějaký eso v rukávu, asi jako: Všechno, co řeknete, může být použito proti vám. A během toho, co mi tohle všechno prolítne hlavou, zvážním - ne že bych se předtím tvářil jako debil - a zadívám se na ni tím svým těžce odhadnutelným pohledem, kdy je evidentní, že nad něčím přemýšlím, ale nad čím? Čert ví. Čert a já. Nedělal bych tohle všechno, kdybych o ni nestál, to je snad jasný. A to o kvalitních doutnících a kvalitních děvkách a obchodních jednáních si samozřejmě nechám pro sebe. Já to beru jako samozřejmost, ona ne... a to je ta chvíle na tajemství. Navíc, jak už jsem říkal, se mi paradoxně líbí (někdy), když Bella dělá princezničku, jak špulí rty a jak se tváří. Pokud to není nějaká čubka, kterou si chci snadno a rychle omotat kolem prstu, nebo pokud nechci Belle šeptat nemravnosti, na kecy jsem nikdy nebyl. Takže i teď z mé strany chybí... slova. Prostě natáhnu ruku a pohladím ji palcem po tváři. Protože říkat jako malej: Už to nikdy neudělám; to mi prostě přijde pitomý. Ještě bych mohl dodat "mami", abych to zabil úplně. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Nabízí se odpověď "TO MI NA TO JAKO NIC NEŘEKNEŠ? BUDEŠ MLČET, SVENELDE GUSTAVSSONE?" Jenže já se tak nějak rozhodla to manželství zachránit a kdybych se chtěla nechat rozvést, asi by to šlo i bez té scény, třeba ve chvíli, kdy mi nabídl, že odejde, pokud budu chtít. Takže to vezmu jinak. Já budu odteďka na chvíli velice přívětivá a chápavá ženuška, která mu odpustila - a on bude sekat latinu, protože i Sveneld Gustavsson má nějaké to svědomí. Minimálně vůči našemu potomstvu a tak vůbec. Protože jestli nemiluje mě, určitě si uvědomuje, že buďto bude se mnou a nebo své dítě nikdy neuvidí. Své děti. Vlastně bych mu to mohla říct, když na to přijde. Takže namísto toho, abych mu dala jednu do zubů, jak bych možná chtěla, ač tedy ránu nikterak silnou nemám, se mu bezbranně stulím do náruče. Jsem přeci tak ubohá, bezbranná a závislá na jeho lásce. A schopnosti být manželem a otcem. A mám pro něj dvě zprávy, které mu zásadně změní život. Takže k té první. "Jsou dvě." Je to určitě zcela jasné oznámení, které úplně stoprocentně navazuje na kontext toho všeho, co se tady řešilo a takže je pochopitelné... a vůbec tak. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro V duchu si oddechnu, že tahle pitomá scéna končí. Všechno jsem zařídil, Agnes se nám do života už plést nebude a s Bellou to nějak vyžehlím. Ale jako nerad to přiznávám, ale v jednu chvíli mi zatrnulo. Obejmu ji a zírám někam do prázdna, když promluví. A zarazím se. Protože si nejsem jistej, jestli jsem náhodou zase něco podvědomě nevyignoroval. Ale to těžko, teď bych si dával pozor. Pokud by ovšem nezačala mluvit o nějakých šílených babských věcech, který můj mozek filtruje asi už sám od sebe. Ale jak jsem poslouchal ostatní chlapy, nejsem jedinej. "Dvě?" Jediný, co mě v týhle chvíli napadne, jsou hodiny. A tak se na hodinky podívám. Po cestování mezi pásmama by klidně dvě být mohly a já bych to nepoznal. Ale ne. "Vždyť je ráno," řeknu pomalu a přemýšlím nad tím, jestli to není nějaká další babská zkouška. Zapomněl jsem na něco? To by mi v týhle situaci body plus fakt nepřidalo. |
| |
| soukromá zpráva od Bella Gustavsson pro Jen se tiše uchechtnu a nechám to plavat. Navážu raději na jeho odpověď. "Je," ne, netvářím se, jako by na něco zapomněl, nebo něco udělal špatně - i když samozřejmě něco špatně udělal a tak vůbec. Ale přeci jsem slíbila, že to nebudu rozmatlávat. A pokud se to stane bez mého vědomí znovu, rozmažu jeho. Po stěně. V hale. Třeba taková impresionostická freska ze Svenelda Gustavssona začne časem mluvit, nebo tak něco. Slyšela jsem, že když se do barev obrazů přidávají přísady přímo z lidí - vlastně vše, co se dá nějakým způsobem rozmíchat - je pak možná do obrazu lapit duši. Třeba by to fungovalo stejně. Otázkou je, zda by spíše říkal "je mi to líto" nebo "fuj, jsem plnej červů a sraček." Inu, je to v zásadě zábavná a samozřejmě zcela nereálná a fantaskní představa. Která mě přivádí k otázce, co udělal s Agnes. Prodal ji na orgány? Doufám, že ano. Ale pochybuji. Taky doufám, že nikdy nezjistí, na jaké věci občas myslím. "Máš pravdu, je ráno. Uděláš mi snídani?" |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Je načase udělat takřka Isoldovský skok a posunout náš romantický příběh, který po dořešení problémů s jednou nejmenovanou zrzkou uvázl na mrtvém bodě, o kousek dál. Co se týče vztahu Svenelda a Isabelly, chvíli to trvalo, ale vypadá to, že se vše tak nějak pomalu ale jistě vrátilo do starých kolejí. Oba dva měli ostatně svoje problémy. Od začátku dubna roku 1993 okolo Isabelly začalo motat hned několik doktorů, kteří ji sledovali na každém kroku. Nutno podotknout, že Bella si pozornost vlastně nakonec náležitě užívala a zařadila se mezi jednu z těch militantních, vyděračských matek, které vás už jediným pohledem dokáží přesvědčit, že ony činí lidstvu největší možnou oběť a měly by být uctívány pro to, jakým způsobem se nejen obětují, ale také obohatí lidský genofond. Doktoři a asistenti z ní byli na prášky, babičky samozřejmě zajedno. Malý Gustavsson se na světě neobjeví jen tak. Malý Gustavsson se šlechtickým titulem už vůbec ne. Pokud od malého Gustavssona se šlechtickým titulem nečekáte, že třeba ovládne a napraví svět, tak jste podle názoru této domácnosti úplně mimo - protože dle toho, jak se Isabella poslední týdny tvářila, porodí minimálně nového mesiáše. Osmnáctého dubna se pak šrumec, panující dlouhodobě v domě, zdvojnásobil. Sveneld byl vyhnán z patra a ať už se mu to líbilo, nebo ne, prostě musel počkat a odsedět si svoji hodinku až dvě v naprosté nevědomosti ohledně toho, co se děje nahoře. Inu, když už nic, měl tam alespoň psy. Chabá útěcha, že? Co se dá dělat. Pomoct mu mohla ještě tak leda babička Thornová, která byla kdykoli ochotná dát s vážnou tváří přednášku na téma "je velmi důležité urozené dámě při něčem takovém poskytnout soukromí." Co se soukromí týče - vy je brzy mít nebudete, protože dopis Isabelliny matky, oznamující příjezd urozenější větve rodiny pozítří, leží o kus dál na odkládacím stolku. Radosti všedního života. Po určitě neurčitém, zvláště nekonečném čase, schází dolů jeden z mediků. Má slámově žluté vlasy a krátce střiženou, elegantní a mezi kouzelníky poslední dobou moderní, bradku. Za tu dobu co tady cupitá sem a zpátky víš, že se jmenuje Arthur Trevius a že se jedná o věhlasného soukromého léčitele v Anglii. Stál majlant, tenhle chlapík. Naštěstí to vlastně ani nebyl tvůj majlant, takže co už. "Pane Gustavsson, gratuluji, máte překrásné děti." Je to taky profesionál, za ty prachy. Každý ví, že ty odporné, zarudlé, zrovna narozené věci, prostě "překrásné" být nemůžou. Rozhodně ne pro někoho cizího. "Vaše žena měla ve smlouvě kompletní vymazání paměti na tento... zážitek, takže je také v pořádku. Inu - moudrá volba, jen co mohu soudit. lady Gustavsson nyní spí a děti omývají asistentky. Dívka a chlapec. Přejete si je vidět?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Neměl jsem se kurva přiznávat. Takhle to dopadá, Svenelde, když chceš jednou hrát čestně. Prostě jsem se jí měl zbavit potichoučku a uhrát to na to, že ji sežral Igor. S tím, že si ji spletl s veverkou. No ne, vážně. Co to do mě tehdy vjelo? Jako bych nedokázal vymyslet lepší způsob, jak nechat někoho zmizet! Enrique je dobrý způsob, ale to provedení... Ale i přes to všechno jsem pořád ten stejný Gustavsson. Moje trpělivost má svoje meze. A rozhodně se odmítám stát podpantoflákem. Řekl jsem Benovi, že jestli se tak stane, ať mě zastřelí, přece jen mudlovskou zbraň doma ze služby v Izraeli určitě má a nikdo pak mou vraždu řešit nebude, protože si bude myslet, že to byla odnož Mossadu, která chrání práva nelidí. Což zase my s Benem vidíme trochu jinak... jako úplně opačně. No, načež se Ben zasmál a řekl, že si tu flintu teda přinese. Což mi na náladě moc nepřidalo. Stejně jako dopis od Fúrie. Snažil jsem se, aby to nějak klapalo, i když bych většinu lidí v domě nejraději postřílel tou stejnou zbraní, co má Ben. Je to sice zbraň opičáckých mudlů, ale to cvaknutí má něco do sebe. Takový zadostiučinění. Protože mě, kdo chce mít po různých, a často ne úplně legálních, jednáních svatej klid, cizí lidi motající se mi po baráku srali. Jo, já vím, jsou to doktoři a mají na Bellu dohlížet, aby se jí nic nestalo... ale stejně. Co když ji podporujou v těch mateřskejch píčovinách? Když jsme byli s Benem a Joachimem jednou venku, na hřišti, aby se Joe vyblbnul a my šli dětem příkladem tím, že jsme tam na lavičce chlastali pivo, s děsem jsem poslouchal, co za totální hovna melou ty matky. Pokud se dá teda nesnažily balit, když viděly, že jsme chlapi, co to s děckama umí. Horší varianta je, když se nás ptají, kdo z nás je mamča. No, ale zpět k věci (a mamča je rozhodně Ben, ne já, je to kurva jeho!). Po denní dávce zaslechnutých šitů jsem se od Bena dozvěděl, že dokonce existuje nějakej spolek těch divnejch lidí, že prej tam jedna její kamarádka tahala Rachel. Naštěstí to vypadá na negramotná individua, co se scházejí na nějakých sezeních jako u anonymních alkoholiků a přesvědčují svět... Přesně o tom, o čem ostatní poslední týdny přesvědčuje Bella. A to mi začalo dělat starosti. Jako jo, Gustavsson to všem pak ve škole natře, o tom nepochybuju, ale jestli Bella vstoupí do nějakýho slepičího sdružení, navíc snobskýho, je konec. Přejde na jejich stranu, na stranu manžů, sluníček a mimísků, a to bude konec jedné pěkné, byť rozmazlené blondie. * * * Technicky šla většina financí na dům z Belliny kapsy, ale co bych to byl za chlapa, kdybych se nepovažoval za pána domu já. Takže až ta velká chvíle, která mě zezačátku poměrně vyděsila, protože na prasklou vodu jsem automaticky chtěl jít s hůlkou a hasákem, nadešla, sám jsem vyklidil pole a zaletaxoval Benovi. Když nemůžu jít chlastat ven, musí Mohamed k hoře. Ne, Mohamed ne, to by mě Ben zabil. Tak, vole, Mojžíš! Naše malá komorní párty s pivem a psama a steakama v kuchyni mi pomohla odprostit se od toho, abych nervózně popocházel, protože každýho asi hlodá, jestli se jí něco nestane. A jestli se třeba nenarodí zrůdičky. Bella je aristokratka, čistá krev a tak, ale někdy se koukněte na některý obrazy aristokratů! Ty, co nejsou vyretušovaný postupem mý bábi, tedy maluj, hajzle, tak dlouho, dokud se sama sobě na obraze nebudu líbit. A pak, po druhým steaku, protože stres je nejlepší zajíst pořádnou porcí argentinskýho hovězího, konečně dojde ten anglickej vošoust. A mně se uleví. Ben mě plácne mezi lopatky, že kdybych zrovna nepolknul, asi to ze mě vyletí. "Ty vole, dvě! Já věděl, že na tom tvrdě makáš, ale tohle je dobrej výkon." "Co?" ptám se zmateně, protože můj mozek je schopen vstřebat jenom chuť hovězího a piva a fakt, že Bella je v pořádku. Jako, jo. Na škole mi říkali, že nejsem bystrý. Ale já jim pak vytřel zrak, protože jsem začal dělat něco, co má smysl. Ale zrovna teď by mi to asi někteří spolužáci připomněli, když zaraženě pronesu: "Já mám dvě děcka?" Nejdřív mám radost. Teda, radost mám furt, jenom v jednu chvíli do ní bodne čistě sobecká a reálná myšlenka o tom, že dvě děcka bude totální Saigon a že se z toho asi posereme, jestli budou aspoň trochu po mně. Musí. Odmítám Thorovi kupovat panenky a šatičky, ty vole. Nebo aby vypadal jak ten teploušek, co mi tuhle jednou přistál před barákem. To bych ho asi vlastnoručně zabil. "No jasně že přeju!" Bena s čoklama nechám v kuchyni. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro S těmito slovy tě chlapík vede nahoru. Do vlastního baráku. No, ještě, že to už nebude dlouho trvat a doktoři zmizí. Pokoj sám o sobě je tichý. Žádný dětský pláč, žádný křik ani kravál. Isabella spí, zahrabaná v peřině a vypadá svým způsobem pokojně. Je evidentní, že ji lékouzelníci uspali nějakým tím kouzlem, aby si odpočinula. Kousek opodál stojí tři "porodní báby." Všechny jsou to tedy, i přes fakt, že se nacházíte na Kavkaze, v Bradavicích studované Britky. Dvě z nich mají v rukou každá po jednom dítěti a ta třetí balí hůlkou do velkého, ale zmenšujícího se uzlu prostěradla a bílé látky. Ty, které nesou tvoje potomstvo, se automaticky vydávají k tobě, už když vejdeš do dveří. Idylická chvilka. Je tedy pravda, že na první pohled mezi dvěma uzlíčky peřinky, z nichž kouká zarudlá hlava, zrovna nepoznáš, který je který a nikdo se neobtěžoval je označit třeba modrou a růžovou mašlí, jak to bývá v příbězích ze života, ale brzy se asistentky samy přihlásí o slovo a s takovým tím dojatým úsměvem ti řeknou, že "tohle je pán Thorvald a tohle je lady Freya." Děti tedy nespí. Ale ani neřvou. Vlastně nevydávají žádné zvuky. Mají otevřené oči, občas se lehce pohnou, ale jinak působí pokojně a nikterak výrazně. Občas jim tak trochu jakoby lupne v hrdle, když se prudčeji nadechnou. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když vejdu do ložnice, to ticho mě paradoxně, třebaže jindy ho mám i rád, děsí. Děcka mám prostě spojený s kraválem a řevem, a i když jsem, díky všem neexistujícím bohům, u žádnýho porodu nikdy nebyl... není to jako při boji? Hodně křiku a krve? Anebo při sexu s pannou, heh. No, a tady cesta od panny k matce dochází svýho epickýho završení. Dvě. Ty vole... dvě. Popravdě nevím, co mám dělat. Takhle malý pišišvory jsem ještě nikdy pořádně v ruce nedržel, s Joachimem jsme začali blbnout, teprve až se uměl minimálně plazit. A ať si každej říká, co chce, děti jsou po porodu prostě... všechny stejný. Jako něco, co jste vytáhli z uleželýho láku. Což není tak daleko od pravdy, když vezmeme v potaz, odkud právě vylezly. Ne, prostě ani při týhle řekněme pietní chvíli se nedovedu zbavit podobně blbých myšlenek. A při představování vlastních dětí mám ten proslulej gustavssonovskej výraz. A teprve pomalu mi dochází, že tohle je vlastně moje krev. "Proč jsou tak zticha? Není jim něco?" zeptám se skepticky a při poslední větě možná trochu výhružně. Říkal, že Bella je v pořádku, ale o děckách nemluvil. A jelikož se realita neshoduje s mýma představama a je tu na mě najednou nějak moc dojmů... který pak s Benem řádně zapiju... Kurva, nezdá se to, ale asi jsem vážně dojatej. Tak doufám, že nemám němý děcka, nebo tak něco. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro "Samozřejmě, že jim nic není," ujistí tě nakonec s úsměvem. "Z toho, co zatím můžeme soudit jsou obě děti zcela zdravé. Nakřičely se dost, sirew Gustavssone, věřte mi. Ale ve chvíli, kdy dostaly najíst s pominul první šok, se uklidnily." Pak se na chvíli zamračí. "Co jste si myslel," napomene tě přísně, "Že bezdůvodně prokřičí hodiny v kuse? Děti mají obvykle ke svému křiku důvod - v tomhle věku to tak rozhodně je. Jen neumí dát svou bolest, strádání nebo nespokojenost najevo jinak. Vaše paní bude ještě pár hodin spát," letmo pohledné na starožitné nástěnné hodiny, "- přesně do chvíle, než děti bude třeba znovu nakrmit. Chcete zde s dětmi zůstat?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tak to je síla. Takhle mi snad nikdy nikdo neřekl. A asi ani neřekne. Poslední dobou mi to v práci sice jde, ale sir ani sýr ze mě nikdy nebude... V duchu se ušklíbnu nad jejím komentářem. Je spousta i dospělých lidí, kteří tyhle věci neuměj dát najevo jinak než křikem. A někdy i neartikulovaným. "A za jak dlouho ta chvíle nastane?" zeptám se. Kdyby to vážně měla být chvíle, asi skočím rozloučit se s Benem a počkám, ale kdyby to mělo být několik hodin, tak dojdu až pak. Upřímně? Nevím, co si s nima zatím počít. A taky je budu muset pořádně zapít, ať jsou zdraví. Pokud možno dřív, než přijede britská fúrie a udělá mi ze života peklo. Jo, tohle bude opravdová rozlučka se svobodou... Jakmile máte děcka, je to definitivní. Jenže taky mám dva Gustavssony, kteří tu pak budou, aby pokračovali v mém questu zla, tedy, v mé práci... A jakmile povyrostou, zase si tu svobodu vyberu. Je to jeden z těch pitomých manželských kompromisů - protože ne, nechci tu žádnou pitomou kojnou! |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Opakuje, možná trochu, jako by si pro sebe potřebovala zrekapitulovat, co právě slyšela. "Děti se v tomto věku kojí každé dvě až tři hodiny, to byste měl vědět, sire Gustavssone. Zbytek záleží na tom, jak dlouho bude vaše žena schopná spát. Hodinu až dvě trvá tento typ uklidňujícího kouzla sám o sobě, pak se obvykle matky budí přirozeně, protože mají určitou vrozenou potřebu se o děti zajímat. Ostatně většina z nich by bez zaklínadla ani v prvé řadě neusnula, ale my pokládáme za lepší, když se matka vyspí. Naposledy na poměrně dlouhou dobu, že ano. ...takže?" Ta ženská tě z nějakého důvodu nemá ráda. A nemá problém ti to svými výrazovými schopnostmi dát najevo. Tak, aby to pochopil i větší debil, upřímně. Vlastně se tváří takovým tím způsobem, jako že si není jistá, jestli ti má vůbec někdy v životě děcko vůbec do ruky podat. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jestli jsem předtím měl dobrou náladu, tak ta mi dala vale, když se na mě cizí baba v mým baráku tváří jako na něco, co se jí přichytilo na botu. "Takže, slečno, slečny," oslovím i zbytek bab, "díky za pomoc i za informace. A teď, když dovolíte, bych byl se svou rodinou konečně sám." Slušný jsou jenom slova, v mým hlase zaznívá nesmlouvavá hrana. "Pokud se s vámi má žena ještě nestačila vyrovnat, vyřešíme to dole." Držím se jenom s největším sebezapřením. Protože kdyby ty ženský nedržely moje děti, hnal bych je odsud mnohem drsněji. Už mám těch britských kreténů plný zuby. A to mě ještě čeká návštěva tchýně. Prostě samý lepší věci. Do toho ještě začnou pičovat ty dvě báby dole - jak já měl Síf rád, tak Bellina babka na ni fakt nemá dobrej vliv - a já se zcvoknu. Tolik ženských v jednom baráku, to je pro mě noční můra. Jestli si někdo myslí, že mít harém je fajn, tak se plete. Kor když to vlastně ani není harém, ale jsou to rodinní příslušníci. Nejsem si jist, jestli se svou povahou tolik estrogenu vydýchám, aniž bych způsobil válku klanů. |
| |
soukromá zpráva od Kavkaz pro Tak či onak, tohle je jediný projev nesouhlasu, který je patrný, zdá se, že, pravděpodobně díky tvému tónu, nemíní protestovat. Takže ti jsou děti buďto předány a nebo položeny do postý...lek, protože ta jedna, která tady byla ještě včera, je záhadně rozmnožená na dvě. Vyřezávané destičky, které ponesou jméno majitele té které postýlky, jsou zatím prázdné. Jsou věci, na které bezprostředně po porodu čas rozhodně není. Bella stále spí. A ty zjišťuješ, že když už tě tady dámy nechaly, tak se svojí rodinou nejenže můžeš být sám - ty vlastně tak trochu i musíš. Protože co s dětmi, když není při vědomí nikdo, kdo by se o ně postaral za tebe? A ano, jedno z nich začne ...asi pofňukávat. Nebo něco. Ne moc nahlas, spíše tak nějak ze sportu, dalo by se říct. Časem to přestane. Těžko říct jestli proto, protože jsi pro to reálně něco udělal, nebo se alespoň snažil - a nebo proto, že se to ještě dost snadno vysílí. Trvá to asi dvě a půl nebo tři hodiny, ale manželka se zahemží takovým tím způsobem, který už za ty roky trochu znáš. Tím, který dává najevo, že se velmi brzy probudí, nebo už probudila, jen ještě neotevřela oči. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR