Sangre de Lobos
od: 31. března 2018 23:58 do: 27. října 2020 09:42
Dobrodružství vedl(a) Kéron
| |
 | Jeskyně volně navazující na Temná zákoutí města Brna |
| |
| Počátek po konci Život se asi točí v kruhu. Konec jednoho děje je vždy počátkem jiného. V tvém případě je skoro pravidlem, že konec jedné éry je provázen katastrofou. Ať již osobní, změna ve vlkodlaka, rozhádání se s Mikkim, nebo globální, Roubovači a boj o zachování města Brna. A nebo kombinací. Brno bylo na katastrofy skutečně bohaté. Nemluvě o páru vlkodlaků, kteří se zjevili, bohové jen vědí odkud, na zavolání Soudce. Will, mladá vlkodlačka, ještě větší štěně něž ty a Murco… Prastarý vlkodlak, s důrazem na slově prastarý, neb to není jen titul označující pokročilý, neuvěřitelný, věk. Byl a vsadila by jsi krk na to, že ještě je, runotepec. Tímto uměním stvořil něco co by jsi v optimistické náladě mohla nazvat lékem na vlčí prokletí. Což je přesně to po čem teď pátráš. Z Brna jsi odjela, za zvuku Highway to hell, s nimi, nechávající za sebou veškerý bordel, který váš boj způsobil a zdecimované lovce na pospas jim samým. Však on si to Vatikán pošéfuje, jak prohodil Murco, když už se vůbec, k tomu co se stalo, vyjádřil. Opustila jsi je ve matičce měst Stověžaté Praze. S penězi jsi si nějakou dobu hlavu lámat nemusela. Vlkodlak byl velkorysý a dal ti k dispozici účet, se kterým operoval v Brně. Původ peněz ti byl jasný, Soudce, ale žebrák si nemůže vybírat. A žebrákem jsi skutečně byla. Vždyť i oblečení co jsi měla na sobě platil Murco. O zbraních nemluvě. Nový Pouštní orel ti poslušně visel u pasu a ty jsi dobře věděla, proč si vlkouš tuto izraelskou hračku oblíbil. Z Prahy dvojice pokračovala, dle svých slov, do Ruska, poslední země neomezených možností. Jejich smečka tam měla loveckou oboru dost velkou aby se mladí vlci nažrali a lidské obyvatelstvo zůstalo celé. Ty sama jsi se vypravila po stopě, kterou jsi měla. Jedna z run, které zdobily Murcův hrudník, tebou překreslená na kus papíru. Nemluvě o tom, že jsi ji měla prakticky doslova vypálenou do paměti. Stejně jako vizi a její uskutečnění ohledně Murca. Runy dokázaly být děsivým nástrojem, ale to vše pokud se to použilo správně. Následovala jsi stopu run v historii a hledala někoho, kdo by zvládl napodobit vlkodlakovo dílo. Po dvou krušných měsících cestování, vyzvídání, vydírání a přemlouvání jsi dostala odpověď kde by ti mohli pomoci. Dvě místa a něco navíc, neodbytný pocit cizího pohledu v zádech, kterého jsi se nemohla zbavit a ani objevit jeho původce. Z míst která ti byla řečena jsi mohla zvolit jen jedno, neb do Ruska se ti z pochopitelných důvodů nechtělo. Znovu potkat Murca či, bohové chraňte, jeho Alfu jsi skutečně netoužila. A tak jsi se vydala na druhé místo. Do města Lobo umístěném za velkou louží. Staré indiánské město z doby Inků žijící převážně z turistického ruchu. Patřilo jednomu z mnoha kmenů, kteří byli Inky zotročeny a rozkvětu se dočkali až po jejich pádu, ke kterému rádi přispěli. Víc jsi nezjišťovala a vydala se na cestu, na jejíž konci doufáš … v co? To si asi budeš muset sama ujasnit. Čím blíže jsi k městu byla, tím více ustupoval pocit očí v zádech. Příjemná drobnost, které ti pomohla přežít v klidu cestu. Pak si již vstoupila do města plného turistů a k tvému překvapení vlčích motivů. Hold každý kmen měl svoje, inkové hada a tento kmen vlka. |
| |
 | Pouštní vlčice
Slunce se vyhoupne za horizontem, jiskřivé paprsky se na okamžik odrazí od zlatavých očí. Vlčí pohled se na okamžik střetne s tím ve zpětném zrcátku. Kdysi jsem mívala hnědé oči. Lidské oči. Poslední dobou se z nich divokost a ta dravčí žluť téměř nevytrácela. Nemám příliš času. Nikdy jsem neměla, Damoklův meč nade mnou visel a tichý hlas už dávno nešeptal: „do roka a do dne“, ale „už brrrzy, uvidíš“. Sešlápnu plynový pedál až motor stařičké Impaly '67 zaburácí. Černá kapota je zadělaná prachem pouště, který víří kola. Její majitel by mě zabil, kdyby to viděl. Vlastně i bez toho. Moc dobře si pamatuji tu brunátnou tvář, když na mě z plných plic na té benzínce křičel: „Najdu si tě a zabiju, mrcho!“ Starší Winchester zkrátka nikdy neměl smysl pro humor. A já potřebovala auto.
Před sebou vidím kontury města, té zavšivené turistické díry jménem Lobo. Už jsem byla na pár takových místech, kmenových měst. Byla to jen past na turisty a platební karty. Jenže tohle má být jiné. Musí to být jiné! Musí…
… „Ne, už jste toho pro mě udělali moc… Tohle prostě…“ kroutím hlavou a rozhazuji rukama, jenže Murco se neptá. Jako vždy. S výrazem, který se snad ani na chvíli nezmění, mi stejně vrazí svoji kartu s tím svým úsměvem a slovy, že stejně není jeho. Krčí rameny a i když to nahlas neřekne, vím to. A on ví, že to vím. O to víc se cítím hrozně, když se svěšenými rameny kartu strkám do kapsy. Prsty zavadím o orla. Ruksak na zádech je lehký a až příliš bolestně připomíná, jak moc v hajzlu sem. „No dobrá, dobrá, že jsi to ty…“ zamručím poraženecky. Podrážděně. Smířeně. Něco ve mně umřelo. Vím to. Brno… To… Co se stalo… Už to nejseš ty. Já. Oni. My. Nikdo. Jen načmárané runy papíru v batohu dávaly naději. „Šťastnou cestu…“ otáčím se, vyhnu se pohledu na Murca. Jen na Will se zašklebím, ale ten výraz je hned pryč, společně s odvrácenou tváří a spěšnými kroky. Nesnáším loučení. Neumím to. „Na shledanou v příštím méně posraném životě…“ Zahnu rychle za roh. Ale stejně Murcův pobavený škleb stále cítím v zádech.
Město se blíží. V motoru to divně škytá. Mrknu na palubovou desku a… „Do hajzlu…“ zakleji česky. Benzín. Jedu na výpary a zbožná přání. Cestou jsem sice minula benzínku a dvě malá města, ale benzín tu byl drahej. A já byla na suchu. Opět. Poslední měsíce jsem se potloukala od čerta k ďáblu a prachy z prvního a posledního výběru z Murcova účtu mi vydržely sotva dva týdny. Kurva. S autem stačím sotva sjet ze silnice, než s uraženým škytnutím zhasne jak svíčka. Zabije tě. Pokud se na lovce dostane vůbec řada. Poslední měsíce jsem kradla. Podváděla. Vyhrožovala. Život je pes a já ho s vidinou cíle popadla tesáky za krk a vláčela ho peklem. Ani nevím, kolik zpřeražených nosů, prostřelených kolen a nasraných výrazů mě stála tenoučká složka na sedadle spolujezdce. Indicie. Stopy. Bylo jich žalostně málo, stejně jako informací, které jsem ze svých zdrojů vyždímala.
„Jsi blázen.“ „Ne, vlkodlak.“
Nervózně se ošiju. Složku ze sedadla rvu do ruksaku, hřbetem dlaně otírám zpocené čelo a ohlížím se. To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že vás nikdo nesleduje. Mhouřím oči, na chvíli ohrnu rty. „Tak kde jsi, šmíráku?“ Jenže dnes mi nikdo nedýchá na krk. Je klid. Jako ticho před bouří. Sledoval mě. Někdo. Vím to! Neptejte se jak, ale vím to. Jenže stokrát jsem se mohla ohlédnout za roh, tisíckrát jsem mohla změnit vzhled, identitu, způsoby, ale ten pocit tu byl pořád. Vlezlý. Protivný. Nutící usínat vedle dveří na zemi, se smotanými polštáři pod peřinou na posteli místo těla. Týdny jsem pořádně nespala. Ale teď… „Srát na to.“
Klíčky od auta nechám v přihrádce. Sevřu na rameni popruh batohu, stejně lehkého jako před pár měsíci. Minulost je děvka, co se vždycky připomene. Stojím u auta, které ani není moje, s pár věcmi v ruksaku, propocené flanelce uvázané přes vybledlé olivové tílko a v kalhotách s nohavice orvanými na šortky. Lara Croft hadr.
Zašklebím se do rozpáleného slunce. Lobo je přede mnou. Pár hodin chůze. Nevzdám to. Teď už ne. |
| |
| Horko pouště, chlad města Orvaná, utahaná horkem dojdeš do města, které tě přijme a ani nezamlaská. Ač je horko, ve městě to není tak strašné. Kámen horku odolává s mnoholetou trpělivostí a tak, i přes zvyky, je město živé a plné turistů. Díky tomu si tě nikdo nevšímá a tak se můžeš v rámci možností kochat okolím. Restaurace, krámky s kuriozitami i pár otevřených dílen, kde se nebojí ukázat část výroby, lemují hlavní ulici, na jejímž konci je velká zavřená brána usazena do hradeb. Vnitřní město, které je návštěvníkům nepřístupné. Krom hluku z krámků a dílen, vábivé vůně jídla ve vzduchu si můžeš snadno povšimnout všudy přítomné vlčí symboliky. Fresky, sochy, ozdoby na domech na samotné ulici. Vše vypadá staře, tedy samo sebou krom věcí k prodeji. Kameny města jsou omleté časem, deštěm i pískem. Svým neodborným okem by jsi řekla, že se město od dostavění vnějšího kamenného opevnění dál nerozrůstalo. Asi i díky tomu je takovým turistickým lákadlem. Krom ruchu, běžného pro turistická místa, cítíš ve vzduchu napětí, očekávání něčeho. Z hovorů v okolí odposlechneš, že večer slavnost konající se jednou za rok. Slavnost, při které se na jeden večer otevřou brány vnitřního města a turisté mohou vidět tuto starodávnou perlu architektury. |
| |
| Zanechte vší naděje, kdo vstupujete…
Lobo, město vlků. Vlčí motivy jsou všude, až z toho oči přechází. Mé tedy ne, nedůvěřivě je mhouřím, zatímco se cípem košile snažím dostat z tváře vrstvu pouštního prachu smíchaného s potem. Matně si vybavuji, že jsem kdysi slyšela o smečce Los Lobos, Vlci. Vyvražděni. Loveni. Vyhlazeni do jednoho. Vlci nevlci, chladné objetí kamenného města vítám. Po slunečné pouti, kterou jsem od auta absolvovala, se zrovna necítím na procházení po městě, i tak ale… Nemůžu jen tak stát. Sedět. Šourám se tak ulicemi, nasávám pachy, rozhlížím se. Kde jen začít, kde…
Žaludek nakonec rozhodne za mne. Jídlo. Voda. Mám hlad jako vlk a rozhodně to není jen hloupé přísloví. S hladem přichází podrážděnost a lidé, zvuky a pachy všude kolem tomu příliš nepomáhají. I přes pátrání po jídle, na které bych snad mohla mít a veřejné kašně, si ale nejde nevšimnout… Rozdělení města.
Vnější a vnitřní. Vnitřní, nepřístupné. Jakmile něco schováte před zraky lidí, je to podezřelé. A vše podezřelé je pro mě stopa. Jsem tu akorát včas. Skupina turistů postávajících u brány se baví o slavnosti. Večer. Náhoda? Ne, na náhody příliš nevěřím, ale ať už je to jakákoliv skutečnost, je to šance. Vlci, runy… Možná jsem doopravdy na správné stopě… Stačí jen počkat na večer. |
| |
| Avšak kvůli naději vstupuješ Nedůvěra je na místě, ale zatím nemáš pocit, že by tvé informace o zdejším nelidském osazenstvu byli nepravdivé. Ve vzduchu se nevznáší žádný z pachů neodmyslitelně spojený s těmito tvory. Voda je sehnatelná snadno. Mezi turisty se proplétají děti s táci, na kterých jsou hliněné pohárky s vodou. Turista sem tam vymění obsah pohárku za drobnou minci či proběhne rychlé smlouvání ukončené platbou a pohárek změní majitele. Místní, proplétající se davem a nejspíše připravující věci na večer, s dětmi vtipkují. Prázdné pohárky jsou omyty a znovu naplněny ze studny. Jeden z pohyblivých vodovodních trubek je jen kousek od tebe. Stačí jen natáhnout ruku. Jídlo. Kapitola sama pro sebe. Co zvolit resturaci či stánek s rychlým občerstvením. Ten je ale výzvou sám o sobě. Pražený hmyz, na špejlích opékaní hadi, ještěrky, ryby a další havěť. Co padlo na pečínku co tak krásně voní raději nepřemýšlet. Prales za městem je stále brán jako zdroj obživy a s veterinární kontrolou si místní moc hlavu nelámou. Pokud tedy vůbec. Schované neschované. Takové vnitřní město je. Vypadá to, že místní dovnitř bez problémů mohou malou brankou hlídanou ozbrojenou stráží. Ta se ani nesnaží své zbraně skrýt a díky vojenskému postoji, je jasné, že to nejsou místní nadšenci. Útočné pušky drží jako profesionálové. Počkat na večer bude asi méně bolestivé, než se pokoušet přes ně projít. |
| |
| Tonoucí se i vlčího chvostu chytá
Hlídači. Ozbrojení. S výcvikem. Rychle zavrhnu možnost postupovat rychleji než čekat na večer, dnes se necítím na chytání kulky vlastním tělem. O to víc to ovšem vzbudí moji zvědavost. A ten umíněnej pocit, že odpovědi, které hledám, budou právě tam. Neprocestovala jsem přeci půl světa ve zkurvenejch pár týdnech jen proto, abych odtáhla jak prašivá zpátky do pouště bez ničeho. Ještě chvíli se potloukám podél hradeb, cvakám jak šílená - tedy, správná turistka - fotky mobilem, který jsem asi před pár týdny koupila v zastavárně, než se vydám na lov. Ne v pravém slova smyslu, i když Bezejmenné se ta představa líbí. A možná… Možná nejen jí.
Objevit vodu není těžké, běhá všude v tom mumraji. Přimhouřím oči, udělám krok stranou. Dav lidí je jako živá masa, jde jen o to najít rytmus, v jakém se pohybuje. S instinktem dravce se na poslední chvíli natáhnu po hliněném pohárku, abych jej v té rychlé otočce uzmula z tácu dítěte tak nepozorovaně jak to jen jde. Hrdlo po vodě přímo prahne. A nejen to. Špína, kterou jsem jen obalená, na kůži tak trochu štípe, tělo přímo žadoní po opláchnutí.
Vůně koření a masa se line ulicemi, nutí polykat sliny hromadící se v ústech. Šmejdím při lovu vody mezi stánky, nevybírám ovšem očima, ale nosem. Chci maso. Pravé maso. Výrazné vůně, co nejvíce syrové. Poslední dobou jsem neměla příliš času ani myšlenek na posedávání v restauracích. Stravovala jsem se u stánků, narychlo hltala syrové fláky masa, občas i neokořeněné, jen nakrájené na jednohubky. Maso tak bylo výživnější, více zasytilo. Z nouze a praktičnosti se tak rychle stal… Zvyk. Naštěstí si na to už ani jedna z nás nestěžovala. |
| |
| Vždyť se zatím nic neděje Pohár padne do ruky jako ulitý, zdobení zapadne mezi tvé prsty a voda osvěží vyprahlé hrdlo. I samotný pohár je zdobeny vlčími motivy. Dva vlci stojící na zadních a nad nimi měsíc v celé své bělostné kráse. Samotný kotouč je zdoben runami. Některé části jsou ti známé, během cest jsi na ně již narazila. Ale odpověď ti nikdy nikdo nedal. Odpovědi. To je to jediné co chceš, nebo si to alespoň myslíš. Snažíš se zbavit vlčího znamení a při tom o kolik blíže jsi vlkovi než lidem. Murcovi než Lovcům. Vždyť i první co zaujme tvůj nos je čerstvé maso akorát položené na grill blízkého stánku. Místo postele pelech u dveří, místo řádného jídla raději syrové jednohubky. Pravda, od doby co jsi přešla na tuto stravu přešly křeče, které tě ještě v Brně trápili. Snídaně starého vlkodlaka ti tehdy přišla odporná. A nyní by jsi jeho pozvání nejspíše s chutí přijala. |
| |
| Pouhé konstatování faktu
K vodě nejdříve nedůvěřivě přičichnu - jako bych snad něco vůbec mohla dělat s důvěrou - a až poté ji bez rozmýšlení pár hlty vypiji. Prsty přejedou po rytině na poháru a teprve tehdy zvednu nádobku před oči, abych si prohlédla motiv. Vlčí motiv. Vítej v Lobu, Mori. Zavadím pohledem o runy, chvíli po nich zamyšleně přejíždím ukazovákem. Svět kolem se pro ten krátký okamžik ztlumí, stáhne do pozadí. Jsem tu správně. Potlačím nutkání popadnout první děcko, které kolem mě proběhne s tácem a vodou za flígr a začít se hned vyptávat. Děti se často podceňují. Vidí, slyší, přímo zbožňují záhady a fantaskní příběhy o příšerách pod postelí… Ale neudělám to. Pohárek místo toho putuje do ruksaku. Do pekla stejně přijdu i bez drobných krádeží.
Aniž bych si to sama uvědomila, zastavím u stánku s masem na grillu. Otočím se, nos zacuká a hladové polknutí na sebe nenechá příliš čekat. A babičko, proč máš tak velké oči? Pár rychlých kroků a už stojím u stánku, zatímco na jeho obsluhu drmolím směsicí angličtiny a španělštiny velmi přesné instrukce ohledně největšího kusu, který se grillu sotva dotkl a už musí pryč. To, co mi pak asi zbude v kapse bude opravdu jen žebrácká almužna, ale nikdy není dobré se stavět mezi vlkodlaka a jídlo… S plným žaludkem se do večera bude přeci jen čekat lépe. |
| |
| Jídlo na kuráž Jako by se dal vlkodlak snadno otrávit. Ti starší dokázali rychle strávit i uspávadlo na slony. I proto chytání živých vlkoušů nebyl zrovna oblíbený sport Lovců. Ale zvyk je zvyk. Jediné co voda nese je chlad. Studna musí být opravdu hluboká, když voda stále odolává okolnímu horku. Runy jsou nedokonalé, na pohled vidíš rozdíl mezi tím co jsi viděla dělat Murca a jak vypadají tyto. Jsou roztřesené, neúplné, nepřesné. Sem tam nedotažené či naopak přetažené. Mistr je rozhodně netvořit. A zcela jistě nevznikly za pomoci sil, které vlkodlak odhalil. Ten kdo ryl do kalíšku by proti Houbě neměl se svým umem šanci. Krádež unikla pozornosti a nebo to není až tak drahý výrobek na kterém by záleželo. Možná nepovedený kus učňů, kterého se dílna stejně musí nějak zbavit. Prodavač vytáhne kus masa z grillu přesně dle instrukcí, ale jak je vidno známého “Náš zákazník náš pán” se nedrží, neb i před ony instrukce putuje maso do kukuřičného chleba, doprovází ho i kopa zeleniny s kapkou dresingu. Pravda z té porce by se pohodlně najedli dva lidé. A nebo hladový vlkodlak. A cena je více méně příjemná. Zbylo ti více než jsi čekala, i když na druhou stranu není to na víc než další porci. |
| |
| Zelenina? Jsem snad králík?
Runy házím pro tu chvíli za hlavu, konsternovaně hledím… Vlastně spíše civím na ten šťavnatý polosyrový - a dá-li bůh, tak více než polosyrový - flák masa, který ovšem k mému vlastnímu zděšení nejenže putuje do chleba, ostatně, ten i vítám, ale hlavně je zcela a bez smilování zasypán závalem zeleniny, kterou ani ten dresink příliš nevylepší. Výraz v mé tváři se pomalu mění ze zhrozeného na nešťastný, až se zakručením v břiše, co by si zadalo i s vlčím zavrčením, nakonec smířeně výměnou za část obsahu mých kapes přebírám své dnešní první pořádné jídlo.
Okamžitě se s ním stáhnu do ústraní na kamenné schody, kam se pohodlně usadím a pustím se do toho s apetitem Otesánka. Zhltnu to bez zbytečného kousání, i s tou zatracenou zelenou! zeleninou si poradím statečně. Notnou chvíli ještě olizuji prsty, než na mě z vydatného jídla dolehne ta únava našeptávající, jak moc by bylo fajn se stulit někde v tmavým chladným rohu do klubíčka a zdřímnout si. Neudělám to, ovšem jako kompromis se na schodech aspoň řádně rozvalím, zatímco s výrazem kočky, co právě sežrala kanárka, pozoruji prostranství ulice. Koupit si další porci žvance je sice lákavé, ale i tak se rozhodnu vyčkat. Místo toho se rozhodnu si odpočinout… Možná… Se to večer bude hodit. |
| |
| Slavnost Ze schodů jsi s poklidem mohla sledovat mumraj okolo. Lidé, i ti co prošli okolo tebe, si tě nevšímají. Možná to bude i díky tomu, že na schodech s postupujícím dnem nesedíš sama. Lidé využívající schody jako kamennou lavičku je vícero. Místa není na zbyt, město opticky praská ve švech, ale s vytrácejícím se slunečním svitem se vyprazdňují i ulice. Když se pořádně rozhlédneš zjistíš, že ve skutečnosti se uvolňuje pouze ta hlavní procházející celým městem. A když se ztratí i poslední sluneční paprsek, očekávaná slavnost započne. Průvod vešel do města Hlavní branou. Pár, muž a žena, vedoucí mezi sebou bělostné kůzle. Oba oblečeni do tradičních úborů původních obyvatel, tváře zarytou maskou vlka. Jak postupují městem v rytmu hudby, který slyší jen oni, přidávají se k nim z davu přihlížejících další maskovaní členové průvodu.  Hudba, v jejímž rytmu se celý průvod pohybuje, konečně zazní nahlas. V davu jsou i hudebníci, znějí bubny, píšťaly, ale i strunné nástroje. Jak průvod postupuje dál, zamíchávají se do něj i obyčejní lidé, stejně tak jako turisté. Až na čelo průvodu, pár s kůzletem a dvěma řadami strážců za nimi, jsou lidé turisté, obyvatelé města i členové průvodu v jedné kupě tančící na hudbu, která se nese ulicí. Před davem se pomalu, skoro majestátně, otevřela masivní brána oddělující Dolní město od Vnitřního. Průvod plynule vplul dovnitř. Vnitřní město je plné kamenných domů, vlčí motivy jsou ještě znatelnější než v Dolním městě. Dalším znatelným rozdílem je staří města. Pouhým okem jde odhadnout, že mezi oběma částmi je věkový rozdíl několik století. Když průvod dotančil až k chrámu rozhostilo se ticho. Chrám je působivá budova. Vytesaná do skály. Do jejích útrob vede kamenné schodiště a po každé jeho straně je vytesaná socha sedícího vlka. Vstupní portál chrámu tvoří dva, na zadních nohou stojící vlci vzájemně se opírající o své přední tlapy. I přes věk, který sochám nikdo nemůže upřít, je vidět řemeslná zručnost, se kterou byly sochy vytesány.  Za portálem je kamenná deska, prostý to oltář sedící na hřbetech čtyř kamenných vlků. Za oltářem je půl kruh lidí, mužů i žen ve věku od třinácti do padesáti, taktéž s maskou vlka a vlčí kožešinou.  V jejich středu stojí žena, oblečená do vlčí kožešiny, hlava vlka místo kapuci, tlapy koženými provázky připevněné k pažím a nohám. Velekněžka.  Velekněžka přistoupila před oltář. Bubínek někde v davu začal znít v tichém rytmu, postupně se k němu přidávali další. Maskovaní členové průvodu začali do rytmu bubnů podupávat pravou nohou. Pár vedoucí kůzle s ním, samozřejmě v rytmu bubnů, vystoupí po schodech. Ze stínu chrámu vystoupí statný vlk. Do tlamy převezme od dvojice provaz od kůzlete, které přítomnost predátora ani neznervózní, a odvede ho před oltář. Z okraje půl kruhu vystoupí mladá dívka, spíše dítě, a starší muž. Společnými silami zvednou kůzle, položí ho na oltář a zacouvají na svá místa v půl kruhu. Velekněžka vytasí obsidiánovou dýku dýku s jílcem omotaným stříbrným drátkem z pochvy u boku. Rozpřáhla ruce, pozvedla je k nebesům, stejně tak i svůj zrak. Zvuk bubnů s jejím pohybem stále zrychluje až do skoro zběsilého tempa. Turisti, kteří podupávali do rytmu bubnů, stejně jako obyvatelé města, již jen zadýcháni stojí a pozorují šou, jediní kdo udrží toto zběsilé tempo jsou ti, kteří skrývají tvář pod vlčí maskou. Kněžka spojí ruce na hlavou a o úder srdce později udeří. Z pod vlčí kápě se zaleskli její žluté oči, čepel dýky zmizela v kůzleti, bubny ustali a ve vzduchu je cítit netrpělivé očekávání. Jedním řezem otevřela kůzleti břicho, a za tichého melodického prozpěvováni, ho vyvrhla. Krev z oltáře odtékala pro vás neviditelnými kanálky a vedla ji do dalších, které vytvářely složité symboly, do té doby okem prakticky neviditelné. Poslední výdech kůzlete, velekněžka vyřízla z jeho nitra srdce a ještě bijící ho ukázala davu. Zakousla se do něj, sousto spolkla, jediný okamžik kdy se její píseň odmlčela, a poté ho odložila od stříbrné misky. Tu podala čekajícímu vlkovi, který přivedl kůzle. Ten srdce rychle zhltnul. Vrátila se k oltáři, ukázala davu zakrvácenou dýku, očistila ji do bělostného plátna, které jí podal další z půl kruhu a zasunula ji zpět do pochvy. Její píseň dál eskalovala a postupně se k ní začali přidávat nástroje. Slunce se mezitím začalo schovávat za horizont a nad chrámem se ukázal měsíc. Do úplňku ještě kus chyběl, ale když se celý vyhoupl nad vrchol chrámu píseň výkřikem velekněžky skončila. Ticho, které následuje je skoro bolestné, až po dobré půl minutě se začnou ozývat výdechy tanečníků. Hudebnicí znovu rozezvučeli své nástroje, velekněžka spolu s ostatními kněžími i vlkem zmizeli v chrámu a lidé propukli veselí. Teď nestala neoficiální část oslav, nespoutaná zábava, která se brzy přesune z Vnitřního města zpět do Dolního. Ale zatím, je čas zábavy. Rituál skončil, cítíš jak ti z něj běhá mráz po zádech. Ta píseň, kterou kněžka zpívala, jako by jsi znala i když jsi ji dnes zaručeně slyšela prvně. Mravenčení na kůži neustává, ne nepodobné tomu před přeměnou, ale při tom rozdílné. A to není jediné co ti rituál zanechal. Když pohlédneš na kněžku, vidíš ji jinak. Stále tam stojí žena, která před chvílí obětovala kůzle, ale žár, který z ní cítíš, skoro viditelný plamen, tam před tím nebyl. Obdobný žár cítíš i s onoho půl kruhu lidí okolo ní. I když ne tak výrazný. Děcký smích tě vyruší, okolo proběhne dvojice dětí a za nimi se smíchem holčička, snad sedmiletá. Nezajímavé, do doby než si ti dojde, že i zní cítíš onen žár. A nejen z ní. V okolí, mezi těmi všemi lidmi, je takových ohnisek vícero. Víc než by se ti líbilo a chtělo počítat. Nemluvě o tobě samotné. |
| |
| A do ha... pr... Hau
Zbytek dne trávím odpočinkem a porozhlížením se. Přibývající lidé mě lehce znervózňují, ale pryč jsou časy, kdy i jeden v místnosti o velikosti tovární haly byl příliš. Jen těžko ovšem skrývám dychtivost a úzkost, navzájem se proplétající a přelévající v horkost za rytmu rychle bušícího srdce, když se zařadím do davu, když se proderu dostatečně dopředu, abych viděla. Začíná to. Hudba. Spousta zvuků. Pachů. Spousta tlukoucích srdcí. Ale já v tu chvíli mám oči jen pro jedno. Brána. Otvírá se. A za ní nečeká jen vnitřní město, ne, ale jiný svět. To místo dýchá starými časy, snad i vzduch je tu jiný. Chladnější, prosycený... Čímsi.
V tu chvíli zaváhám. Ale ne, na to je už pozdě. Vzchop se, Mori! Proto jsi tady. Pro informace. A tohle, tohle je tvá šance. Ošiju se. Mám pocit, že mě sledují. Chladné pohledy kamenných vlků, tvorů, kterým byl chrám zasvěcen. Chrám. Město. Lobo. A pak... Už to nejde. Nemůžu odejít. Stojím jak přikovaná, pohled upřen na postavy obklopující oltář. S pohledem upřeným na Ni. Dech ztěžkne s posledním výdechem kůzlete.
Rituál končí, přistihnu se, jak se mi při pohledu na srdce plní ústa slinami. Polknu. Stáhnuté hrdlo zabolí. Píseň zní čím dál hlasitěji, zrychluje, graduje až do úplného vrcholu. A pak náhle ztichne. Křečovitě zatínám prsty do dlaní, snad i drápy, bolí to, ale nejde se pohnout, snad ani dýchat. Kůže mravenčí, ale je to jiné. Děsivě jiné. Bublina praskne. Lidé kolem znovu tančí. Smějí se. Baví.
Je mi zle. Žaludek se mi v tu chvíli sevře natolik, až mi na patro vhrnou kyselé sliny. Nezvracej. Nesmíš. Protože v tu chvíli mi dojde to, na co jsem měla přijít už dávno. Kdybych nebyla tak pitomá, pitomá Mori. Vlci, jsou to vlci. U oltáře. V davu. Všude. Vidím je, ten divný žár, i když si promnu oči. Potřásám hlavou. Couvám. Do někoho vrazím. Kolem proběhnou děti. Zorničky se mi rozšíří poznáním. Všude kolem... Polknu. Cítím paniku, ten nezvladatelný strach a ani nevím, jestli je můj nebo vlčice, která se v útrobách mé mysli probrala a procitla stejně jako já.
Pryč. Pryč, pryč, pryč odsud... |
| |
| Překvapená vlkodlačka Vlci. Porůznu promísení s davem okolo tebe. Baví se, zpívají a tančí s lidmi z města, s turisty. Vnímáš jejich žár a můžeš hádat zda i oni cítí tvůj. Vlci okolo. Děti, výrostci a dospělí. Dětí je sice jen pár, ale jejích žár je silný. Naopak z některých dospělých sotva znatelný. Proplétáš se davem, prcháš nehledě na okolí a občasné výkřiky nespokojenosti, když do někoho vrazíš. Ano, mělo ti to dojít dříve. Stopy, které se ti stěží podařilo k runě získat vedly pouze na dvě místa. Sem a do matičky Rus, kam jsi věděla, že zamířil Murco s Will. Dobře jsi si pamatovala jeho vyprávění, že tam smečka má loveckou oboru. Proto jsi se vydala sem, aby jsi se jemu a jeho smečce vyhnula. A místo toho jsi dle všeho vlezla přímo do jejího doupěte. Odmítla jsi jeho pozvání a pak jsi dík předhozené návnadě přišla sama. To vše ti pomalu dochází, zatím co se sbíráš v jedné prázdné ulici Starého města, jen kousek od hlavní třídy. Kousek od veselí a oslav, o jejich původu nemají obyčejní lidé ani potuchy. A nejen oni, tato událost by zajímala i mnohé lovce. Třeba Horsta by to rozhodně zaujalo. |
| |
 | Návrat domů Cesta domů byla dlouhá, vlk rozhodně není pralesním predátorem, ale potřeboval jsem se proběhnout a hlavně zamést stopy. Práce na kterou mě Alfa z Ruska poslala nebyla snadná. Po situaci v Brně sice byl chvíli klid, ale pouze ten před bouří. Začíná válka a někteří větří příležitost pro vyvázání se ze starých mluv a urvání si co největšího fláku masa. S myšlenkami o mase se zastavím a zavětřím. Mám štěstí, poblíž některý ze zdejších predátorů zanechal část svého lovu. Tím rozhodně nepohrdnu. Vice čerstvé maso je čerstvé maso, ale vlčí žaludek je schopen strávit skoro vše. A dosyta se nažrat bez námahy lovu není něco co by se odmítalo. Do syta nejeden opustím pralesní tmu a proměním se. Jsem blízko města, cítím to. Můj pohled padne na město rozkládající se na pomezí prašné pouště a džungle. Dřív tomu tak nebývalo, ale čas krajinu mění. Sleduji vycházející Měsíc a až bolestně si uvědomuji, že i letos nesehraji svou úlohu náležící Betě. Hold vlkem který odvede kůzle k oltáři bude muset být někdo jiný. Sice neslyším Leersiinu píseň ani necítím smečku okolo sebe, ale i tak na mě síla rituálu dolehne. Byl dobře proveden a čím vícekrát jsem ho zažil tím citlivější na něj jsem. Město před mým zrakem vzplane skoro stovkou plamenů. Dobře dokáži rozlišit pouze dva. Mou matku a mou dceru. Zajímalo by mě jak té se rituál líbil. Radostně zavyji, ne aby o mě smečka věděla. Neb to je zbytečné, minimálně ti se kterými sdílím krev o mě vědí stejně dobře jako já o nich. Proměním se zpět do vlčí podoby a rozběhnu se k městu. Smečka mě čeká, dcera mě čeká a Leersia netrpělivě očekává hlášení. Jsi tu Holubičko? bleskne mi hlavou, když probíhám dírou v hradbách velkou tak akorát pro vlka a mizím v útrobách slavícího města. Při představě toho, že zažila rituál v plné síle se neubráním vlčímu úsměvu. |
| |
| Jáma vlčí
Podvedl mě! Věděl to! Musel to vědět! Má první jasná myšlenka patří Murcovi. Patří runám, které jsem díky němu získala stejně jako naději, že své prokletí zkrotím. Zavrčím. Do někoho vrazím. "Dávej pozor, kam šlapeš!" "Hej!" "Rozlilas mi pití!" "Au!" Razím si cestu mezi lidmi a čím dále jsem od chrámu, tím bezohledněji a rychleji kráčím. Srdce mi stále buší, vyzvání na poplach. Vyhodit tohle zablešený město do vzduchu. Myšlenka stejně krvelačná jako můj pohled, když se mi do cesty připlete baculatý plešatý muž s foťákem na krku.
Téměř běžím, než mi dojde, že jsem najednou... Sama. Sama v objetí chladu uličky, kde zajisté bude o pár hodin později někdo zvracet, močit nebo se mrouskat. Dlouze vydechnu a zády se opřu o kamennou zeď domu. Na chvíli přivřu oči, prsty zatnu do kamene. Drápy zaskřípou do ticha. Uklidni se. Ten hlas možná patří vlčici, možná mě. Nevím. S dalším výdechem se uvolním. Jsem přeci vlkodlak. Jeden z nich. Nemám se čeho bát... Ta slova okamžitě zavrhnu, na kolik se mi hnusí. Ale mám. Derek si dal práci na tom, aby nám to vtloukl do hlavy a kamkoliv jinam. V očích lovců bestie a vzteklá škodná, to jsem pochopila už v Brně. A v očích vlkodlaků... Buď jsi s námi nebo nejsi. A já nechtěla. Díky Murcovi a Willov jsem dost pochopila, ovšem i dost na to, abych věděla, co chci. A nechci.
A teď jsem jen chtěla pryč. I poušť se zdála náhle přívětivější než tohle místo. |
| |
| Vlezla jsi tam dobrovolně sama Chlad a klid v uličce kam jsi zapadla pomáhá s přemýšlením o tom co se stalo. Skutečně tě Murco podvedl? Jako jediný ti dal stopu k odolání prokletí které máš. Jako první vlkodlak se k tobě choval jako k sobě rovné bytosti a ne kusu hadru. A to i přes tvé výstřelky nálad, odsekávání a nepřijmutí jeho nabídky. Neurazil se a dal ti stopu. Ano, vedla do tohoto vlčího města, ale ničím tě neváže. Je pouze na tobě jak s tím co víš naložíš. Zda se znovu dáš na útěk a nebo se postavíš této situaci čelem. Z přemýšlení tě vytrhne psí vytí z dolního města, které pomalu nabírá na síle jak se další a další psi přidávají. Vlky ale výt neslyšíš. |
| |
| Doma Probíhám městem nespatřen, ale již po pár krocích mě vítá radostné vytí psích strážců. Mám chuť jim odpovědět, přidat se, ale ovládnu se. Nejsem již dávno vlče, které se přidává při každém vytí. Navíc, není třeba aby o mě věděla celá smečka. Alespoň zatím. Vběhnu do jednoho z domů, který je připraven právě pro takové navrátilce jakým jsem já a opět přijmu lidskou podobu. Dopřeji si rychlou sprchu a obléknu se. Po době strávené v kožichu je to zvláštní pocit, ale jako vlk bych se oslav účastnit nemohl. Zkontroluji runy věznící vlka, kterým jsem a zavřu oči. Cítím vlastní žár, způsobený rituálem, který již proběhl a ostatní vlkodlaky ve městě mohu vnímat jako malé ohnivé tečky na pomyslné mapě města. Runy se na okamžik lehce zahřejí jak se snaží tlumit žár. Nemám v plánu hrát si na maják. Je třeba zkontrolovat mladé. Stou myšlenkou opustím dům a vyrazím do města. Tato oslava bývala dobou kdy mladí mohli poprvé mezi lidi. Byla a stále je zkouškou toho, zda při úplňku a takovém shonu, jakým oslava je, dokáží udržet svou vlčí stránku na uzdě. |
| |
| Psst, ticho, přemýšlím
Věděl jsi to a stejně jsi mě sem poslal. Bez varování! Nechal jsi mě hledat a čmuchat jak psa! Abych nakonec došla na místo, kde vládnou oni. Tiše zavrčím. Lobo. Vlk. No jistě, na cos myslela, Jánská?! Nejraději bych do něčeho kopla nebo ještě lépe do někoho. Znovu se nadechnu a zase vydechnu. Kůže stále mravenčí a svědí. Příliš mě to neuklidňuje. Vlastně ani trochu. Ovšem tohle je poslední místo, kde bych se chtěla proměnit a té myšlenky se držím zuby drápy. Nesmím. Nemůžu. Nechci. Opakuji si ta slova jako svoji mantru. Nesmím. Nemůžu. Nechci. Chcípni. A pak, že se vztekem neumím pracovat!
"Hauuuuuu...."
Trhnu sebou. Oči rozevřu dokořán. Hlavu nakloním ke straně, byť jen na chvíli. Psi. Vytí sílí, jak se přidává snad každý pes ve městě. Přeběhne mi mráz po zádech. Skoro až křečovitě zatnu čelisti a rty semknu pevně k sobě. Chvíli bojuji s knedlíkem v krku, jak se něčemu ve mně chce tak strašně - strašně - moc chce přidat k nim... Ale ovládnu se. Se syčivým nádechem pohlédnu k ústí uličky, směrem k oslavám. Jestli mě sem poslal a je to past, tak s tím stejně už nic neudělám. Z té představy se mi sice ježí chlupy, ale je to tak. Ale dost možná je tohle jediná šance se tady porozhlédnout. Něco zjistit. Něco zjistit, než mě najdou, než někdo začne čenichat a zjistí, že tu mají tuláka. Pak už se sem nedostanu, pokud se s nima nespřáhnu.
Narovnám se. Vypadnout mohu pak. Klidně na tohle město poštvat každého lovce, kterého znám, cokoliv. Pomalým krokem se vydám ke konci ulice. Skloním hlavu, žlutá v očích svítí více než obvykle, mám pocit, že mi hoří tváře. Jen se tu... Porozhlédnu... Jako každý jiný turista. |
| |
| Vzhůru na oslavu Vytí dosáhne svého vrcholu a postupně utichá jak nejspíše majitelé klidní své čtyřnohé přátele. A nebo sami psi nechtějí více rušit oslavu svých divočejších příbuzných. Opouštíš úkryt uličky, zpět ke světlu, davu a hudbě. Lidé tančí, vlci tančí všichni se radují a veselý. A jediné co tobě může přinášet útěchu je to, že ono nepříjemné svědění a pocit žáru se pozvolna vytrácí. "Říkal jsem ti, že jsem ji viděl." "Mno jasně." "Hele." "Tak vidíš." Tři různé hlasy od třech týpků, dle opálení více méně místních, na okraji veselícího se davu. A bezpochyb se baví o tvé zrzavé maličkosti. Dle typického postrkování "ty se jí zeptej" mají již upito do oné velmi přátelské nálady. "Co taková kráska dělá na oslavě sama a smutná?" nadhodí nakonec jeden z nich tvým směrem aby druhý, buď netrpělivější a nebo odvážnější rovnou pokračoval: "Pojď s námi na skleničku. Rozveselí tě to." |
| |
| Společnost
Nádech. Výdech. Poslední zaváhání. Stejně je pozdě na to couvnout. Vmísím se do davu, ovšem splynout s veselím se mi nedaří. Jsem spíše jak vlk na lovu, rozhlížím se, postupuji pomalu. S rozmyslem. Ten divný pocit mizí, stejně jako horkost a žár sálající z vlků. Zamračím se. A to je dobře nebo špatně? Spíše náhodou v tom všem šumu a hluku, v té kakofonii zvuků oslav odrážející se od kamenných stěn domů, zaslechnu hlasy. Hlasy, které mě donutí se ohlédnout přes rameno a pevně sevřít popruh batohu přehozeného přes rameno. Trojice mladíků se zdráhá, ale díky hladince se velmi rychle osmělí. Přimhouřím oči, nos mi zacuká. Nakonec vystrčím bradu a koutky rtů se zkroutí do úšklebku, který se ani náhodou nedá zaměnit za úsměv. "A pozvete i mého přítele? Á, tamhle zrovna je." Řečnická otázka. Nečekám odpověď, s rychlým odbytím i rychle vyklízím scénu. |
| |
| Neodbytná společnost Zda je to dobře či špatně netušíš. Na jednu stranu je již nedokážeš poznat, ale můžeš předpokládat, že stejně tak oni nepoznají tebe. Otázkou, na kterou nemáš odpověď, je k čemu tento rituál původně sloužil. Zda to bylo jen utvrzení spojitosti smečky a nebo něco jiného. Tvá parodie na úsměv je rozhodně ani neodradí ani nevaruje. Buď alkohol v krvi nedovolí vnímat nebezpečí a nebo se ti vlčí úsměv vskutku nepovedl. "Klidně pozveme," je ti odpovězeno dříve než stihneš vyklidit pole. Očividně se mladíci vskutku neradi vzdávají, "ale nějak ho v tom davu nevidím." Nejodvážnější a nebo nejhloupější. Občas mezi tím není rozdíl. Ale rozhodně se nechce vzdát tvé možné společnosti. |
| |
| Holubička? Procházím, proplétám se a občas dokonce protancovávám davem. Zdravým se s ostatními hlídači. Některými pouze pohledem a pokýváním hlavou s jinými dobrým slovem a s několika společně vypitou sklenkou. Zatím vše vypadá v pořádku a žádný z mladých neplánovaně nepřijímá vlčí kožich. Dobře pro všechny. A tak mě mé kroky pomalu ale neúprosně zavedou až na dohled chrámu. Působí stejně majestátně jako vždy. Vím, že mě čeká audience v jeho chladných útrobách, ale ta počká až do konce oslav. Matka je v ledasčem trpělivá. Od další sklenky mě vytáhne známý hlas. A co více velmi dobře známý pod tón vrčení: "A pozvete i mého přítele? Á, tamhle zrovna je." Holubička? Takže dorazila. Usměji se, dopiji sklenku a vyrazím pomalu do míst odkud jsem slyšel její hlas. Tohle může být zajímavé a mám dojem, že mi bude chtít pár věcí říct. |
| |
| Dobitá společnost
Jeho slova mě donutí ustrnout uprostřed pohybu. Nádechu. Zpříma na něj pohlédnu a spodní ret se mi zachvěje. Něco, něco v jeho hlase. To je to, co v tu chvíli drnkne o napnutou strunu. Cítím z nich alkohol, ale to není všechno. Ne, ne, ne. Je to něco v jejich potu, něco, co se nedá popsat slovy. Pocit. A v tu chvíli struna praskne. Pohnu se rychleji než myšlenka křičící: "kurva ne!" přímo k drzounovi. O úder srdce později stojím u něj. Pravá ruka natažená. Prsty obemknuté kolem jeho krku. Stisknu, ruku zvednu, abych ho vytáhla na špičky. "Zatanči mi." Vlčice se zachvěje. "Dobřřře, tady je. Řřříká si Ne, nemám-zatrrraceně-zájem. Rrrozumíme si?" zavrčím, slova osekávám. |
| |
| Skoro doslova Rychlost tvého pohybu je rozhodně zaskočí. Dotyčný chycený se jen marně drží tvé ruky. Vskutku marné gesto. Se spožděním ti dochází, že kdokoliv i jen s trochu zažitou sebeobranou, by ti spíše napnutou ruku zkusil přerazit v lokti než se takle chytat a marně zápasit o vzduch. "Do-dobře," přidušeně zachraptí chycený, zbytek skupiny jen překvapeně kouká a rozhodně nevypadá, že by se na něco zmohl. Až opožděně jim dochází jak velký obrat v situaci nastal. |
| |
| Každému, co jeho jest
Chvíli čekám, pohledem zatěkám kolem sebe. Nechceme přeci přitáhnout zbytečnou pozornost všetečných turistů, že? Povolím ruku v lokti. Ani nevím, jestli si mladíka přitáhnu jak loutku k sobě já nebo k němu přistoupím, nezáleží na tom. Blízkost, za kterou by zaplatil pár panáků, náhle není příjemná. Ten, kdo z nás dvou sálá živočišným teplem, jsem já, a rozhodně to není vzrušení, o jaké by stál. "Dobřřře," zopakuji po něm, hlas zadrnčí. "A teď mi zmizte z očí. Všichni třřři." S tím ho pustím a odstrčím od sebe. Takže... Kde jsem to skončila? |
| |
| Tušíš, co připadne tobě? Ať těkáš pohledem kolem sebe nevidíš, že by si vašeho nedorozumění někdo všiml. I když jedna dívčina vypadá jako by k vaší nesourodé dvojici mířila, ale pak se její pohled stočil stranou a i směr chůze se změnil.  Cítíš, že chycený je vyděšený a jeho kupnáni více než znepokojeni. Při odstrčení klopýtne a jeden z jeho přátel ho neobratně zachytí. Odnese to vylité pití a pomačkaný kelímek. "Mizíme," je jediné co řekne těm dvěma, když se za jejich pomoci sbírá, a pak už jen vidíš jak poslušni tvých slov mizí v davu. Skončila jsi v pokusu zjistit co nejvíce informací o runách, než na tebe zdejší smečka, které jsi vlezla téměř do pelechu, přijde. Pokud se tak již nestalo. |
| |
| Hodně masa, tak 20 hodin spánku a nekonečný obdiv zástupu obdivovatelů?
"Tolik k nenápadnosti," zamručí Bezejmenná v mé mysli. Ač nerada, musím s ní souhlasit, i když na první pohled se nezdá, že by si kdokoliv krom dívky, všiml. I tak ale téměř současně s tou myšlenkou mění směr svého pohledu i chůze. Lidé nechtějí vidět. Ale to neznamená, že tu nejsou slídivé oči, o kterých jen nevím. I tak si ale neodpustím ten krátký spokojený výraz plný vnitřního uspokojení na tři záda mizející v davu.
Syčivě se nadechnu a teprve pak se trochu uvolním. Stálo to za to? Pravděpodobně ne. Na druhou stranu, rozmyslí si, než příště začnou někoho obtěžovat. A to už mi za to stálo. Když jsem byla mladší, chtěla jsem být servírkou. Čekala bych na to, až někdo bude oplzlý nebo mě dokonce štípne do zadku a dala bych mu to sežrat. Přesouvala bych se po městech a děsila hajzly po celých státech. Protože nikdo si nemusí vytrpět tolik svinstva jako číšnice. Teda vyjma telemarketingových pracovníků, ale ti si to svým způsobem zaslouží.
Dál už na nic nečekám a pokračuji ulicí. Chci se tu ještě chvíli bezcílně toulat, než se stáhnu zpátky do vnějšího okruhu hradeb. Vlčici se to nelíbí, ale... |
| |
| Jídlo už jsi měla a obdivovatele sama zahnala Nenápadná vskutku nejsi, k tvému štěstí tě snad dobře kryje veselí okolo. Mori - ochraňovatelka amerických číšnic, jeden by řekl, že jako vlkodlak by jsi byla dokonalou superhrdinkou. Dokonce i ty nelidské schopnosti máš. Jak Spider-Gwen kousl pavouk stejně jak Petra Parkera, tak tebe pokousal vlk. Několikrát a ne jeden. Byli na Derekův popud důslední. Úkol zněl jasně, zlomit lovkyni. Na druhou stranu lovci, když chytli nějakého chlupáče, se chovali velmi podobně. Testovací objekt pro zbraně, jedy a různá séra. Místo aby jsi cestovala po státech, procházíš městem, kde se oslava pomalu rozpíná z horního města do města celého. Ideální příležitost na šmejdění okolo. Jen kdyby tě tvé super hrdinné smysly pořád nenutily otáčet hlavu po okolí a hledat oči, které tě sledují. Mohla by jsi vsadit pravou tlapu, že slečnu, která zachytila tvou roztržku s trojicí, jsi ještě několikrát spatřila, ať tě tvé kroky donesly do různých částí města. |
| |
| Hra na schovávanou
Nikdy jsem neoplývala trpělivostí, ale nyní ano. S každým krokem slavícím městem. Rozhlížela jsem se kolem a chvílemi litovala, že nemám s sebou foťák nebo mobil s možností fotit. Za tohle by kdokoliv z lovců vyměnil i svoji babičku. Slídivých očí v zádech jsem se už nezbavila. Vlastně jsem se ani nesnažila. Díky tomu jsem několikrát zahlédla tu povědomou tvář, byť jen na chvíli a koutkem oka.
Vždyť k tomuhle mě cvičili, už když jsem byla... Člověk. A za poslední rok jsem zjistila, že vlčice tenhle instinkt jen zesílila. Najednou to nebyl jen neurčitý pocit, stín v zádech a intuice, ale i zvuky, pachy.
Až po chvíli mapování terénu jsem se odhodlala k činu. Ztratit se pronásledovateli, ukázat se mu na jednom místě naposledy a pak... Si na něj počíhat. Chtělo to příhodné místo, rychlé jednání, a taky šikovné prsty. Ukořistit klobouk, brýle nebo šátek, cokoliv, co by dokázalo na potřebnou chvíli zmást pronásledovatele. |
| |
| Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát Hold kvůli paranoe jsi se mobilu zbavila již dávno, jak je známo po Evropě se narozdíl od pevných telefonů málo kdy neodposlouchávají a navíc jdou snadno vyhledat. A foťák tě pořídit nenapadlo. Sebrat zapomenutý slamák, kterým se nějaká z místních děvčic kryla před denním sluncem je snadné. Stačí jen natáhnout ruku a zapomenutý předmět změní majitele. "Vypadá to, že v revíru máme škodnou," ozve se za tvými zády dívčí hlas. Ani nemusíš vidět její obličej aby jsi věděla, že má jeden z těch vědoucích úšklebků jasně říkající "Já budu teď ten kdo se bude bavit. Na tvůj účet." |
| |
| Slečna chytrá
Jak platí, plány jsou od toho, aby se improvizovalo. Má pronásledovatelka je zřejmě ještě netrpělivější než já, což mě sice připraví o okamžik překvapení, ale aspoň je situace hned o něco jasnější. Při těch slovech by ve mně jindy zatrnulo, ale pronesená dívčím hlasem s tváří puberťačky nemají takovou vážnost. I když vážné to je. Znamení, že je čas se vytratit zpátky mimo teritorium zdejších chlupáčů.
Otočím se, rozhodně ji nemíním mít v zádech. "Nevzrušuj se, jsem na odchodu," opáčím bez zájmu. Chce to trochu přemáhání, zase tak klidná nejsem, ale... |
| |
| Mori se snaží chytračit Tvář puberťačky sic onu vážnost nemá, ale pohled jejích očí již ano. Jsou starší než tvoje ale už ji za svůj život viděla starší. V Brně mnohokrát. Z dívčiny necítíš ani žár ani pach tipický pro vlkodlaky. Bezvětří nepomáhá a drží si od tebe bezpečnou vzdálenost. Tvá odpověď ji skutečně pobaví: "To by jsi se musela víc snažit aby jsi mě vzrušila, zrzečko." Vidíš jak tě nepokrytě studuje. Její pohled přejíždí po tvém těle jako by zkoumala každičký milimetr tvého těla. Zapamatovala a zhodnotila. "Ale ty se celá třeseš. Po prvé jsi zažila něco takového viď?" Ani nečeká na odpověď a rovnou vesele pokračuje: "Po prvé je to docela šok. Rychle to odezní a nemůžeš ostatní cítit." Mezi slovy se mihne jazyk jak si navlhčí rty: "Ale s každým prožitým..." Její slova vyzní do ztracena a výraz zvážní: "Ale přijít bez ohlášení i ve slavnostní den, kdy jsou naše dveře otevřeny všem hostům, je proti zvyklostem." Pokud na ní do této chvíle bylo znát nějaké napětí, zmizelo. "Teď mi povíš kdo jsi a co tu chceš, zrzečko." |
| |
| Ne, Mori se pokusila oznámit
"Ta jen tak neustoupí," prolétne mi hlavou kysele. Ať už je vlkodlak či ne, je problém. Nemám problémy ráda. Ale jak se zdá, já jsem u nich poslední dobou v kurzu. Opět pokrčím rameny, i když nutkání jadrně odseknout je veliké. Místo toho jen instinktivně vycením zuby, byť jen krátce. Zavrčení spolknu stejně jako slova, která se mi hrnou jazyk. Chci odsud rychle vypadnout, ne se s ní servat na krev, k čemu bych měla zatraceně blízko i kdybych byla stále jen člověk a nějaká čůza mě začala takhle provokovat.
"Máte to mít napsané v návštěvním řádu," odpovím. "Něco ve smyslu, pozor, žijí tady, kurva, vlkodlaci, hlašte se předem." Nohu pokrčím lehce v koleni. Okolí si nepřestávám hlídat, kde je jeden vlk, je obvykle celá tlupa a to i když nejste v podělaném vlčím městě. "Turistka, jako všichni ostatní. Turistka na odchodu," div nezavrčím. |
| |
| Vrčení Jedním si můžeš být vskutku jistá, stojí proti tobě vlkodlačka. Škleb který nasadí po tvé odpovědi je velmi podobný tomu, kterým častoval Roubovače Murco. Ke svému, snad štěstí, o tom, že by se z okolí stahovali další vlci nevíš. "Samotná vlkodlačka zamíří do našeho poklidného města zrovna v době slavnosti a nemá ani zdání o tom, kam přišla?" Věnuje ti onen druh shovívavého pohledu, který si schovává učitel pro dítě, které mu vysvětluje, že úkol nedoneslo protože mu ho sežral pes. "Přece si nemyslíš, že tomu uvěřím. Takže znovu a naposledy po dobrém. Kdo jsi a co tu chceš?" |
| |
| Paradox
Nejhorší na tom je, že ani nelžu. "Než začal ten obřad, tak ne," upřesním jí. Tik tak. Začínám toho mít plné zuby stejně jako Bezejmenná, která vrčí, že kdybychom vypadly hned, nic z toho se nemuselo stát. "Je mi šumák, jestli tomu věříš, já ti odpověděla a pokud bys jen trochu zapojila mozek a soustředila se i na něco více než na svoji vlastní důležitost, celkem snadno bys odhadla, že kurrrva nelžu," odseknu s větší bojovností , než jsem chtěla. Ale to tak nějak... Samo. "Ale můžu ti říct, co rrrozhodně nechci. Nechci tady zůstat už ani minutu týhle pošahaný noci a už dávno bych byla prryč, kdyby sis nehrála na Dorrru prrrůzkumnici a neprrronásledovala mě přřřes půl města."
A s tím i udělám krok stranou, abych záhy mohla pokračovat v cestě. |
| |
| Starý známí na scéně Dívčina proti tobě rozhodně nevypadá, že by chtěla ustoupit či tě snad pustit, než ji odpovíš na otázky. Její úsměv začíná být vskutku nepříjemně kousavý. Už se nadechuje k nějaké odpovědi, když do vaší uličky vstoupí někdo další. Slamák nasazený tak, že mu není vidět do obličeje, košile skoro havajská, volné plátěné kalhoty, jednoduché sandály a v ruce hliněný korbel. "Co kdyby jsi s dovolila na někoho stejně velkého Amber?" Dívka proti tobě ztuhne. Očividně ten hlas poznala stejně jako ty. Je Murcův. "Nemáš být ještě vázaná vazalskou přísahou?" Dívka se stále neotáčí, ale úsměv teď má stejně sladký jak kobra před tím, než naplive někomu jed do obličeje a oči chytnou lehce medový nádech: "Byl jsi dlouho pryč, vazalství mi skončilo před třemi lety." Jak dořekla otočila se na patě a při tom se zablesklo ostří. Murco vržený nůž zastavil mezi prsty. "Kurrrva," unikne Amber a o pár kroků ustoupí, rozhodně už není tak sebejistá, "říkala, že jsi již starý a slabý." Murco se v odpověď nevesele usměje: "Až to zkusíš příště, tak ti tou čepelí vyhodím střeva k nohám," čepel zastrčí za opasek, "A navíc se pleteš, Holubička je očekávaná návštěva." |
| |
| Murco!
Vlkodlačka nevypadá, že by chtěla ustoupit a nechat mě být. Připravím se tak na to, že se po mně pokusí hrábnout, skočit, vytáhnout zbraň, cokoliv. A něco ve mně se na to snad i těší. To něco pokrouceného, co není ani Já ani Bezejmenná. To něco, co je... Naše. Soustředím se na ten okamžik tak, jak mi vypjaté smysli dovolí. Protože ať jsem Roubovače nenáviděla sebevíce, tak jednu věc... Jednu věc jsem jim odepřít nemohla. Díky nim jsem si uvědomila svoji schopnost. To, co mě dělalo natolik výjimečnou, aby se kvůli tomu rozpoutalo peklo. O jasnovidectví a jasnozřivosti jsem toho od té doby načetla dost, ale většina z toho byly jen bláboly a triky, jak umně podvádět hloupé a zoufalé lidi. Nicméně to malé zrnko informací v moři bludů mi potvrdilo, co už jsem věděla. Tušila. Nejsou to jen velkolepé vize a divné sny, co začnou dávat smysl až když je pozdě. Je to i ten instinkt, to tušení, vědění, kam vystřelit, kam si stoupnout... Začala jsem to poslední rok cvičit, jak to šlo. Ten krátkodobý efekt, reflex.
Jenže místo toho, aby po mně vyjela, tak se stane něco, co jsem rozhodně nepředvídala. "Murco!" vypískne vlčice v mém nitru. Já si ten výkřik sice odpustím, ale donutí mě to vzít zase rychle zpátečku a nepokoušet se prodrápat skrze Amber k východu z uličky. Holka se ukáže nejen jako potvora vyššího řádu, ale i jako pitomá. Ani mě by nenapadlo po Murcovi házet stříbrné nože. Střílet ze slonbijky snad, ale tohle ne. V duchu jí přeji to, čím ji vlkodlak varuje, ovšem i tyhle vnitřní pochody utne poslední Murcova věta.
Zafrkám, ruce zatnu v pěst. "Takžes to věděl!" prsknu jak kočka, když na ni vylijete kýbl vody. Až teď si ho pořádně prohlédnu. Vypadá jak na němčour na dovolené. "... a už ti někdo řekl, že květinová revoluce už dávno skončila?" |
| |
| Mori! Instinkt který ti zaručil přežití. Ten, který ti říkal, že celý rok od prvního vyptávání na runy tě někdo sleduje. I když nikoho nespatřila, necítila, věděla jsi to. Přestalo to až ve městě a znovu se ten pocit objevil až když tě sledovala Amber. Ta teď stojí jak přimražená. Jak ona pověstná myš před hadem. Během let nabrala zbytečnou sebedůvěra teď narazila. Vskutku jsem byl dlouho pryč, ale že pochyby o mě budou až takové, jsem nečekal. "Tušil jsem to Holubičko," nepopírám, je to zbytečné. Stejně jako ji přesvědčovat, že to bylo pro její bezpečí. Nevěřila by, nechtěla by. "Něco takového sem zaslechl," usměji se a vyprázdním obsah korbelu a obrátím se k ztuhlé Amber: "Neměla by jsi Ráchel věřit vše, štěně, pro své vlastní dobro." Do kyselých jablek se má kousat dřív než budou shnilá. "Jestli chce být Betou, ať mě vyzve. Neodmítnu. Smečka bude svědkem. A teď zmiz!" Amber sice vycení zuby, ale vrčení si ke svému štěstí odpustí. "Nezajdem na sklenku a pořádný flák masa, Holubičko?" otočím se s otázkou na Mori, když Amber vyklidí pozici. Po tomhle setkání mám dojem, že to bude první a poslední klidné jídlo, které si ve městě dám. |
| |
| ... ghrrm, Murco
Přimhouřím oči, přátelský úsměv mi na rtech tedy rozhodně nehraje. "Tak tušil..." odtuším. Do krátké výměny mezi Murcem a vlkodlačkou se ovšem nepletu. Vlkodlak je zde zřejmě opravdu populární. A také má zřejmě svoji pověst, když má pronásledovatelka beze slov vycouvá a opustí svoji pozici. Kchm. "Nech mě hádat, členka tvého fanklubu?" prohodím s úšklebkem. Úšklebek ale zase rychle zmizí. "Pořádný flák masa? Za tohle, za tohle mi dlužíš minimálně jednu výběrovou krávu, kotel tataráku a měsíční zásobu whisky," zvednu k Murcovi hlavu a pohlédnu mu přímo do očí. |
| |
| Pozvání na kus žvance "Také nechápu, jak to dělám, že jsem tak oblíbený," odpovím s naprosto stejným úšklebkem, jakým po mě hodila Mori. Je mi jasné kdo za tím vězí. Ale dokud nevystoupí přímo a bude na mě jen takto dorážet, jak pes přes vrata na listonoše, mohu s tím dělat asi tolik co ten listonoš. "Máš pravdu, to by jsi si možná zasloužila," chytnu se Moriiných slov s úsměvem vlka, který našel přesně ten opuštěný raněný kus, který hledal, "připíši k tomu i zařídit ty tu na měsíc ubytování, ať máš tu whisku a hromadu masa kde v klidu sníst. Přeci jen, jsem jen chudý vlk a tak se budeš muset spokojit se splátkovým kalendářem." Pohled do očí té drzé vlčici s klidem oplácím. "Co takle místo pokusu mě vyprovokovat raději přijmout pozvání na první splátku?" navrhnu po chvíli onoho souboje pohledů. Ale první neuhnu, nemohu. |
| |
| Úplatkář
"Možná?" zopakuji po něm tónem hlasu jasně naznačujícím "a děláš si srandu?". "Táhnu se sem celý rok, celej rok se plahočím od čerta k ďáblu, abych pak zjistila, že jsi mě poslal do vlkodlačího pelešince?" Maličko zvýším hlas. Ale jen maličko. Jeho úsměv se mi nelíbí. Něco se mu líbí a to je podezřelé už z principu. A vzápětí se i dovím proč. Neusmívám se. "Měsíc. Tady. TADY." Nevím, co Murco čekal, ale oklepu se. Z té představy mi po zádech přeběhne mráz, ten studený nepříjemný pocit. Už ze zvyku se poškrábu na tváři, po jizvách schovaných na tváři, jizvách, které ani za ten rok o moc více nevybledly na rozdíl od jiných.
"Já tě neprovokuji," namítnu. No pohledem při těch slovech neuhnu. "Ale sedneme si ve vnější části města. Mezi lidmi. Ne nikde tady." |
| |
| Diplomat Při jejích slovech úsměv zmizí. Ten hodný dobrák Murco je pryč a místo něj se objeví ten, který má na starost nepoučitelná štěňata: "Možná," zopakuji a do očí ne na déle než mrknutí, pronikne trocha onoho medového zbarvení, "protože nepředpokládat, že budeš hledat svůj lék, svou cestu jak zkrotit vlka, tvá cesta s runou by trvala tak měsíc. Pak by tě někdo ze strážců utratil jako toulavého psa. Napadlo tě vůbec, jak stará tato smečka je? A jak je asi zajištěna před lovci a slídili aby přežila takovou dobu? Zamyslela jsi se nad tím, proč ti nikdo nedýchá na záda, i když jsi za sebou nechala pár zpřerážených nosů a zlomených kostí? Při svém putování jsi si moc přátel neudělala." Celou dobu kladení otázek hlas nezvýším. Jen je zbaven veškerých emocí, pokládám prosté otázky na základě faktů. Nerozčiluji se. Zatím ne. "Navíc hledáš vlčí runy, věděla jsi to? Kdo jiný než vlci by ti mohli splnit tvé přání?" Nevím jestli jsem zklamaný a nebo jsem něco takového čekal. Hnala se za stopou jak ohař, ale nepřemýšlela nad cestou. Důležitý byl jen cíl. "Kde jinde? Rusko jsi již jednou odmítla. A jen tam či zde jsme v bezpečí. Jen teď a tady můžeš získat co chceš. Zázemí než se rozhodneš jít dál, možná i ten svůj lék." Tón hlasu se změní, dobrák Murco je zpět: "Nikdy jsem nikoho nenutil přidat se ke smečce a nehodlám to měnit." Nelžu, ani Růži jsem nenutil. Ale mám za ni odpovědnost a ona mě potřebovala, pokud se nechtěla nekontrolovatelně proměňovat. Navíc ji prodaly čarodějky. "Provokuješ a víš to." povzdechnu ti, ale její další poznámka mě rozesměje. "Je jedno kde si sedneme, vlci a lidé jsou dnes všude. To je podstatou tohoto svátku. Mladí vlci musí dokázat, že se skutečně kontrolují. Proto je testem slavnost při úplňku. Zpěněná krev, alkohol, lidé, chuť špásovat, milovat se. Dokonalý výbušný koktejl, který dospělí hlídají. Hysterie by zničila turistický ruch." Poslední věta je spíše vtip. I dnes máme dost vlastních prostředků na to, abychom jakékoliv zprávy o průseru zničili hned v zárodku. "Takže vyber putiku, která se ti bude líbit. Nechám to na tobě." |
| |
| Chůvička Přimhouřím oči a mít srst, naježila bych se. Takhle jen sklouzne přes rty to podrážděné vrčivé zamručení a v očích se žlutě zaleskne neskrývaná zlost. "Jestli jsem se zamyslela nad tím, proč mi nikdo nedýchá na záda? Děláš si ze mě prdel?" vyletím podstatně více, než čekám, ale čert to vem. "Celé měsíce jsem se už pořádně nevyspala! Víš, kolik nocí jsem strávila na zemi místo v posteli, protože jsem čekala, že někdo v noci vtrhne do pokoje a utratí mě jak psa? Nikde jsme se nemohla dlouho zdržet, spojit se s kýmkoliv ze starých časů, i na ten hajzl jsem beze zbraně nemohla jít! A ať jsem udělala cokoliv, pořád jsem měla ten slídivej pohled v zádech, jako bych se nemohla bez něčí kontroly ani nadechnout!" Zuřím. Možná i trochu zvyšuji hlas, chvíli mi tak trvá zkrotit emoce a neposlat Murca do horoucích. Opět. "Nevěděla. Jistěže nevěděla, proto jsem se taky celý rok plahočila od čertak ďáblu, abych našla jejich původ! Jistě, jistě, tobě se to mluví, když seš starej jak Metuzalém," potřesu vzdorovitě hlavou. "... nebo to necháme na zítřek. Až tu bude klid. A já nebudu mít pocit, že vyletím co chvíli z kůže." |
| |
| Spíše jen pár dobrý rad "Koukám, že tě podcenila. Ale nediv se tomu, musíme se chránit. Kdyby tě napadlo sem poslat Lovce byla by z toho regulérní válka, vedle které by boj s Roubovači byl jen dětskou strkanící na pískovišti." Mori hold neví jakými smlouvami jsme vázání my i naši spojenci. Poslat sem úderná komanda Lovců by bylo považováno za válečný akt a válka by začala jejich exemplárním zmasakrováním. A povoláním spojenců jako je Vindex a jeho armáda přisluhovačů, konvent čarodějek a další podobná uskupení. Naše smečka svobodně existuje nejen díky své síle, ale hlavně díky politice a diplomacii naší Alfy. Nad jejím výčtem jen zakorutím hlavou: "Ty jsi vážně čistě jen operativec. Žádný vyšetřovatel. A můj věk do toho netahej. Tak starý abych zažil prapůvodní obyvatele nejsem." Hold stáří je relativní, když se jeden pohybuje ve společnosti, kde existují bytosti ještě starší. "Není tu zrovna rozšířenou informací, že stříbro některým z nás nevadí," pokrčím rameny, většina mladých to považuje za legendu. Slib toho, že když budou poslouchat a učit se jak po nich Alfa chce i oni, stejně jako ona, se nebudou muset bát dotknout měsíčního kovu. Pravdou je, že rození to mají snazší, ale v dnešní době se jich prastarými stává už jen pár. U proměněnců, jako jsem já je to poměrně neobvyklý jev. Jeden z mnoha důvodů. proč mě Ráchel nemůže ani cítit. "A měla pravdu, dlouho jsem tu nebyl a někteří zapoměli, že místo Bety nemám kvůli rodinné protekci. A ty toho už nech, jestli budeš pokračovat dál, nakonec tvá vlčice pohledem uhne a nebo po mě vyjedete. Jak to dopadne to víme oba." Její další slova mě ani nepřekvapí. Ta holka vážně nemá ráda vlkodlaky. A nenapadá ji, že v mém doprovodu by měla klid. "Klidně," přikývnu prakticky bez otálení a hned nahodím další návnadu, "a máš kde složit hlavu? V dolním městě mám příbytek, pokoj pro hosty může být tvůj." |
| |
| Komu není rady...
"Podcenila? Kdo mě podcenil?" chytím se okamžitě těch slov. Mám takové nepříjemné tušení, že odpověď se mi nebude líbit. "Počkat!" až teď mi dojde očividné, "to vy jste mě celou tu dobu sledovali?!" Spíše rozhořčeně konstatuji, než že bych se ptala. Hloupá, hloupá, hloupá! Div nezačepýřím. "Pfft," zafrkám. Tak nejsem vyšetřovatel ani vědmák, jako by to snad po mně někdy chtěli. Vlastně ano, zkusili to, ale mé zařazení byla otázka týdne. Nebavilo mě to. "... to je tedy argument," zabručím a znovu odfrknu.
... bety. "... druhý nejvyšší. Po Alfě," doplní vlčice. Jako bych to snad nevěděla. Jeho další slova ji znejistí, tenhle souboj pohledů se jí nelíbí, ne s Murcem. Ne s vlkodlakem, o kterém víme, že je silnější než my. Zacuká mi nos, snad i na chvíli vycením zuby. To, že v závěru převrátím oči v sloup, a tím pohledem uhnu je nejvyšší možná oběť kompromisu jaké jsem dneska schopna. "Všude je to normální a dokonce vítané, jen vy děláte z něčeho tak obyčejného jako pohled z očí do očí hotovou kovbojku," uskřípnu. Přešlápnu z nohy na nohu. Dobrá otázka. "Vyspím se mimo město, třeba v poušti," odmávnu to rukou. Nějaká pohodlná postel, záchod a sprcha zní sice až hříšně dobře a... Ale no tak, přece se nezaprodáš za trochu pohodlí! |
| |
| Tomu bude pomoženo "Ráchel, zvolila špatného hlídače." s klidem prásknu onu vlkodlačku. Upřímně s informacemi co měla k dispozici neměla mít šanci Mori podcenit. I když na druhou stranu kdo ví, co Mori prozradila její vlastní schopnost. "Očividně platný," ona frká a já nemám daleko k smíchu. Začínám mít pocit, že celá tahle situace je jedna velká fraška. Mori otočí oči v sloup a tím náš souboj pohledů přeruší: "Je to složitější," teď není vhodná situace ji o tom poučovat. Že záleží na situaci v které k střetu dojde, zda mají vlčí oči a na tom jak to zúčastnění berou, "v základu je dobré se naučit koukat na obličej, ale přímému pohledu se vyhnout." Její odpověď mě vskutku nepřekvapí. Je to prostě Mori. Sama o sobě nepřijme laskavost dokud ji do té situace prakticky nevmanévruji. "Měla by jsi tam klid. Ale dobře, tvoje rozhodnutí. Pokojem v hotelu by jsi také pohrdla? Ale musela by jsi slíbit, že nezardousíš personál." Poslední větu dodávám už jen žertem. Pravou je, že stát se to, padne to na mou hlavu. Což by nebylo pěkné ani pro jednoho z nás. |
| |
| Čas dát si sbohem
"Tak Ráchel," zopakuji po Murcovi. To si budu pamatovat. "... hlídače," dodám vzápětí kysele. Nelíbí se mi to. Z té představy mi ještě teď naskakuje husí kůže a ježí se chloupky. Organizace mi dělávala to samé, jen si ti pitomci mysleli, že o tom nevím. Že jsem snad nikdy neslyšela žádný z těch rozhovorů na chodbě, skrze dveře kanceláře, když jsem šla kolem. "... pošli s ní... Ať ji pohlídá... Ať na ni dají pozor..." Stejné fráze, stejná slova, jen lidé se měnili. Jako bych snad byla nesvéprávná.
"To jsem neřekla, kovboji," rozhodím rukama. "Hmpfch, na základy vlkodlačí etikety se teď fakt necítím," opáčím na jeho poučení vzdorovitě. "Hééj, copak jsem liška, kterou posíláš se vyspat do kurníku?" ušklíbnu se. Odmávnu to ovšem rukou. "Vyspím se mimo město." Možná si i k snídani něco ulovíme. "Můžeme se sejít zítra. Někde. Někdy." |
| |
| Ironické, ve městě živých bohů Mori nasadí tak kyselý ksicht, že by z něj zkyslo i čerstvě nadojené mléko. Nechápe, nebo spíše nechce chápat, že hlídač byl pro naši ochranu ne pro její. Mladá vlkodlačka je občas stejně předvídatelná a ničivá jako živelná pohroma. A tipl bych si, že taková byla již jako člověk. Vždyť měla tu drzost a odvahu napadnout Vindexe! Do dnes ji tu zničenou knihovnu zazlívá. "Spíše dříve než později tě stejně čekají Mori," doufám, že důležitost mých slov pochopí i proto, že jsem ji oslovil jménem. Nedělal jsem to často. V tom prokletém městě možná třikrát za dobu co jsem se znali? Spíše ani tolikrát ne. "Zrzavá a záludná jsi na to dost," prohodím s úsměvem a drobnou úklonou. Nemyslel jsem to teď jinak než jako pochvalu. "Jak chceš, bránit ti nebudu, ale měl jsem za to, že sprchu by jsi uvítala. Ale klidně se můžeš stavit zítra," následně vlkodlačce vyložím jak pozná dům kde s Will přebýváme a jak se tam dostane. "A kdyby jsi měla problém, řekni, že jsi mým hostem. A hlavně se nenech vyprovokovat." Důležité informace. Zajistí ji více méně klid. DOkud neporuší pravidla pohostinství. A to ještě neví, že ji kvůli oné vlkodlačí etice čeká setkání s Leersii. |
| |
| Není bůh jako Bůh
Nakrčím nos. "Raději později než dříve, kovboji," odpovím, i když do hlasu se vloudí napětí. To tenounké pnutí drnkající jedné. A musím? Že bych chtěla s vlkodlaky nějak etiketovat se rozhodně říci nedá, vždyť jediné, co mi Derekova výchova dala, bylo - jen pomysli na to se po mně křivě podívat a zbiju tě jak psa. Tak zrzavá a záludná… Ušklíbnu se. "No, i ty lichotníku."
Skoro, skoro se mu to podaří mě zlomit. Sprcha i měkká postel zní vážně, vážně dobře. Ale copak bych v dnešní noc mohla vůbec usnout, když jsem byla svědkem toho, co se ve městě odehrálo a stále odehrává? Ne. Znovu tak zavrtím hlavou. "A tím chceš nenápadně naznačit, že smrdím?" povytáhnu obočí. No, žádné iluze si nedělám, Cestování pouštní a nějaká velká osobní hygiena je něco, co k sobě moc nejde dohromady. Krátce se ovšem zamračím. "Víš, že to ti neslíbím. Pokud mě někdo ohrozí…“ potřesu hlavou. Sama doufám, že v dnešní noc už budu mít jen klid, rozhodně se nehodlám toulat po městě a vyhledávat problémy. |
| |
| On velký "Celý já," usměji se v odpověď na její škleb. Co také jiného. Oba víme, že pokud ve městě zůstane, pokud bude chtít svůj lék, vlkodlačí etiketa ji nemine. Čekám na její jak jinak než zamítavou odpověď. Musela by překousnout svůj dnešní velký objev. "Po pravdě by ti sprcha nikterak neublížila," není nad pravdivou odpověď. A ani kvůli tomu nemusím moc větřit. Ono takové věci nejsou ve městech pro nás zrovna zdravé. Citlivý čich není vždy výhodou. "Víš, že tu máš pár přátel u kterých ti nic nehrozí," dodám zbytečně, vím, že pozvání nepřijme. Již je rozhodnutá. |
| |
| Traslííííík
"Doslova pár, co?" brouknu. Přešlápnu z nohy na nohu, čím déle tu stojím a bavím se s Murcem, tím více mě to táhne z města ven. Volně vydechnout. Vypnout všechny ty otravné myšlenky, nechat svět zmenšit se a smrsknout jen na to podstatné. Proměna, proti které jsem celé ty roky tak bojovala, s sebou přinášela nečekanou… Svobodu.
"Tsech," zaškaredím se na něj, i když si zrovna z téhle nenápadné poznámky nic nedělám. I když sprcha by mi jen prospěla. A kdyby jen sprcha, vlasy jsou už dobrých pár dní česané leda tak prohrábnutím prstů. S takovou za chvíli začnu doopravdy vypadat jako ztělesnění jedné z přezdívek, které jsem poslední dobou na své pouti dostala. Pouštní Vlčice. "Chm..." hlavu nakloním ke straně a s krokem vpřed na Murca zamyšleně pohlédnu. "... stejně nechápu, proč to děláš," dodám již téměř neslyšně. Na rozloučení jen pozvednu ruku, krok následuje další, rychlejší a pak další a další… Pryč. Nic víc nechci.
|
| |
| Na tohle možná ještě jednou dojedete Přikývnu s drobným pousmáním. Já a Will jsem asi jediní vlkodlaci, které Mori zná a snad je i považuje za přátele. Smutný fakt. Její konstatování stojí za zamyšlení. Proč to vlastně dělám? Protože je v mých očích pouhé týrané vlče. Zmlácené, poškozené, ale nezlomené. Potřebuje jen čas a prostor aby se uzdravila a naučila o tom co je zač. A kdy může svému druhu důvěřovat. Starám se. Skoro tři století jsem Betou, mou prací je starat se o smečku. Řešit problémy. A nechávat je zmizet. Ať již tak jako v Brně, veškerou silou a umem zlikvidovat nepřítele či za pomoci diplomacie. Pro mnoho vlčat jsem byl učitelem, mentorem i noční můrou. Mě Alfa dávala na krk vždy těch pár problémových zatím co ona učila většinu smečky. Proč si stěžovat, já měl tři čtyři, ona, tři čtyři desítky. Některá dnes již nežijí. Ulovená, utracená, ztracená, s vlastní smečkou či vypršel jejich čas. Nepamatuji si všechna jména, lhal bych sám sobě tvrdit opak. Pamatuji si jejich radost z lovu, když pochopila co to obnáší. Jejich bolest, když to mě vyzvala. Jejich strach a vzrušení když se prvně účastnila rituálu. Jejich překvapení, když nevědomky chytla stříbrnou minci do dlaně. Otočím se zády k Mori a mé kroky míří ven z uličky. Nechci a sám ani nevím proč, aby měla moc času zkoumat můj obličej. Jen k ní napůl otočím hlavu a s pokusem o veselý úsměv odpovím: "Možná ze zvyku. Starého vlka novým kouskům nenaučíš." Vím, že při nejlepším z toho vyjde úsměv básníky popisován jako melancholický. Spíše ale úsměv neveselý. Zatřepu hlavou abych zahnal vzpomínky. Žijí přítomností. Musím jinak bych se brzy z měnícího světa se okolo zbláznil. S blížícími se kulatiny čím dál více chápu, proč mě Leersia posílála místo sebe do světa a sama se pohybovala jen na našich pozemcích. Proč ke komunikaci se světem využívá mladší vlkodlaky. Stejně jako Vindex své lidi. Začínáš stárnou. |
| |
| Dobrou noc, Lobo
Na jazyk se dere sarkastická poznámka, řečená se štiplavostí sobě vlastní. Ovšem ve stejné se můj pohled setká s Murcovým a prostě... Nemůžu. Melancholický úsměv v jeho tváři znám, vídávala jsem ho často a neměla jsem ho ráda. ... "Ale no tak, Richarde... Zase to děláš!" "Co dělám?" "Zase se tak... Tváříš." "Děvče, děvče..." "A to si nech taky pro sebe. Vždycky když se takhle usmíváš, tak nevím, jestli jsem řekla něco fakt hloupého nebo... Nebo já nevím, pffft." "Kobylo." "Riiichaardee..." "Buď hodná, Ještěrko. A neboj, jednou to pochopíš..." ... A stejně jako Richarda, i Murca jsem teď měla chuť obejmout a pak ho praštit. Povzdechnu si. "... dobrou noc, kovboji." Ulicí už zní jen slábnoucí zvuk kroků.
Vrátit se zpátky mezi slavící dav je jako dostat facku. Moc se tak nerozhlížím ani nezdržuji, cestou se zbavím i toho zatraceného slamáku. Těším se na chlad pouště i na teplo kožichu. |
| |
| Dobrou noc, Holubičko "Klidnou noc, Holubičko," zazní ti tichá odpověď jak nesená větrem. Murco je pohlcen slavícím davem, který již dospěl k vrcholu oslav. Stejně ochotně jako dav přijal a ukryl Murca, přijal i tebe. Tentokrát si tě nikdo nevšímá, ani nemáš pocit, že by tě opět někdo sledoval. I z města se bez problémů dostaneš. Stačí opustit hradby města a ujít pár kroků a zakousne se do tebe mráz, který na poušti panuje. I těch pár stupňů pod nulou je rozhodně dobrý šok o proti teplu města. Kamenné domy přes den dobře drží noční chlad a přes noc naopak denní teplo. Poušť nic takového nedělá. |
| |
| V objetí pouště
Zimohřivě se obejmu a přimhouřím oči. Teď už můžu, teď už si to můžu dovolit. Nezastavím, jen očima zavadím o veliký kulatý měsíc visící na obloze. Syčivě vtáhnu vzduch do plic, kousnu se do rtu. Po zádech mi přejede mráz. Pokračuji do pouště dál, dál od města, dál do tmy. Téměř necítím prsty, když zastavím. Třesu se, když se soukám z oblečení, které rvu do batohu a pod kámen. Možná zimou. Možná ne. Svit měsíce na nahé kůži pálí, pod jeho dotekem se vlní, prohýbá stejně jako kosti. Bolí to, ale kolik bolesti jsme si už za svůj život prožily. Ta bolest nezmizí, víme to, ale dá se přijmout, dá se na ni zvyknout. S těžkým vydechnutím dopadnu na všechny čtyři, tělo obrůstá srst chránící před chladem...
... vlčice zvedá hlavu s táhlým zavytím k obloze. Otřepe se, rozhlédne kolem, zavětří. Chce běžet, chce zanořit tesáky do masa a cítit v tlamě tu železitou chuť krve. Chce lovit. Chtějí lovit. ... |
| |
| Ledová poušť Proměna je rychlá a překvapivě ne tak bolestivá jak vždy před tím. Možná jsi si konečně zvykla a možná je to něčím jiným. Vlčice zavyje a z města za zády se ozve táhla odpověď. Znovu je zde ono teplo, tentokrát doprovázeno pocitem sounáležitosti ke smečce. Vědomím toho, že tam někde za vlčími zády je někdo na koho může spoléhat. Vytí utichne a vlčice vyrazí na svůj osamělý lov. Užívá si běhu, stopování a nakonec i úspěšného lovu. Pak už jen najít bezpečné místo naspaní. Spánek divoké zvěře je ti vlastní. Stačí sypání písku a již vlčice kontroluje okolí a sprvními ranními paprsky je již na cestě zpět k místu, kde jsi zanechala batoh s věcmi. |
| |
| Říkal někdo "kafe"?
S prvními ranními paprsky slunce lechtajícími v kožichu již vlčice kluše k místu, kde Mori schovala věci. Blíží se pomalu, ostražitě. Větří a očichává každou stopu v okolí, ví, že pasti lovců jsou důmyslné a každý lovec, který by narazil na batoh s oblečením uprostřed ničeho, by okamžitě tušil proč. Mori to ví. Zastaví se metr od kamene z pod kterého čouhají popruhy. Váhá, pohled upřený k městu. Stále si nemyslí, že to je dobrý nápad, ale nemají na vybranou. ... Přerývaně dýchám. Proměna hned z rána po noci mizerného spánku je vyčerpávající. Chvíli jen tak sedím zhroucená v písku a hlíně, skřípu zuby, než odezní křeč ze stehna, lýtka, zad... Než se svaly uvolní, ustálí, než ta trocha krve a té divné čiré vazké tekutiny zaschnou. Vážně potřebuji sprchu. Ale teď... Soukám se rychle do oblečení, nic nechybí ani nepřebývá. Kafe, snídaně. Po nočním lovu bych vraždila za kofein a něco příšerně sladkého. Něco, co přebije chuť krve a syrového masa v ústech. A z nějakého důvodu mám zkrátka obyčejnou lidskou chuť na dort. Jak je to dlouho, co jsem měla něco takového naposledy? Mám pocit, že v Moskvě. Seděla jsem v kavárně na Rudém náměstí a čekala na svůj kontakt. Potřesu hlavou, prsty si prohrábnu vlasy, do kterých nakonec vetknu sluneční brýle. Z toho, co krátce spatřím v odlesku skel, mi přeběhne mráz po zádech. Oči. Ty jantarové oči šelmy. Připadá mi, že s každou proměnou, s každou situací, kdy... Se podvolím vlku, tomu co vlk nabízí a dává, jsou žlutější. Víc vlčí. Méně lidské. Bylo to v Polsku, první opravdové místo, kam mě zavedla ta snůška pochybných stop a informací. Tedy to jsem si myslela. Ale byla to jen past. Past, která měla jen jednu drobnou vadu. Oni chtěli lidskou Tamaru Jánskou, nevěděli, kým je, co se s ní stalo, co ji změnilo. Nechtěla jsem to, ale donutili mě, zahnali do rohu... Poprvé jsem se stala vlkem v lidské podobě. A poprvé jsem si toho všimla. Těch očí.
V ulicích Loba se ocitnu ani nevím jak. Zastavím se, s protáhnutím se rozhlédnu kolem. Více teď připomínám spíše tulačku než turistku. I když, to se příliš nevylučuje. Vyrazím po hlavní třídě, hledám otevřenou kavárnu, restauraci. Peněz už vážně příliš nemám, jestli vůbec nějaké, ale... Co si takhle zkusit otevřít účet na Murca Decolla? |
| |
| Kofein a cukr Možná by stálo za to optat se Murca co ono žloutnutí očí značí. Vědět by to měl a více méně mu můžeš věřit. Dle vlastních slov je tvůj přítel i když kdo ví co to u něj přesně znamená. Zvlášť pokud bere definici přátelství z dob kdy byl ještě člověkem. Tam daní slova, přislíbení přátelství mělo ještě váhu. Až děsivou a dobře víš, že různá společenství na tyto staré zvyky ještě dají. Město je cítit jak po kocovině. Na ulicích není mnoho lidí a z těch několika co vidíš dobrá polovina ještě spí. Kdo město postavil byl skutečný génius. Ve dne je v městě snesitelně a v noci člověk nezmrzne. Takto brzy ráno toho moc otevřeno není. První nač narazíš je malá, jak se záhy ukáže, rodinná cukrárna. Majitel je postarší, dobrého půl století mu můžeš s klidem hádat, je cítit kvalitním tabákem a pohybuje se z rozvahou člověka, kterého každý druhý pohyb bolí. "Dobré jitro sličná slečno, copak si budete přát?" optá se s přátelským úsměvem a rovnou ti rukou pokyne k prázdným stolům. |
| |
| Spící město
Nasávám atmosféru města. Je klidnější, všude ticho a mír, ulice jsou vylidněné. Město spí, vzpamatovává se z bouřlivé noci. Po zádech mi přejede mráz jen při pouhé vzpomínce. Ne, teď ne. Za chůze se protáhnu až obratle zakřupou a pohledem sklouznu k cukrárně, kterou míjím. Stařík, ač vetchý tělem tak nikoliv duchem, si mého pohledu hned všimne. Přelétnu jej očima stejně jako tu cukrárnu a na rtech vyloudím úsměv. Ne nejlepší, kterého jsem schopna, ale v té chvíli nejupřímnější. Slova, ač prázdná, potěší.
Zastavím se, i přese všechno krátce zaváhám, než nakonec nakloním hlavu ke straně. "Za dobré kafe a něco hříšně čokoládového a přeslazeného bych i vraždila." No, dobrá, to možná nebyla nejvhodnější formulace. "... i když po pravdě vyhrává spíše to, zda bych si u vás mohla otevřít účet na jednoho starousedlíka," dokončím myšlenku. Zkusit jsem to musela. I když to šlo jistě šikovněji. |
| |
| Snídaně? Stařík se při tvé první větě jen usmějě a příkývne, očividně je na podobné výroky zvyklý. Naopak při dotazu se lehce zarazí a zamyšleně si tě prohléhne. "To hodně záleží o koho se jedná, víte neznám všechny z města. A ne u všech co znám bych vám mohl něco takového dovolit." Odpoví stařík a ani se nezdráhá maskovat, že natebě stál zamyšleně hledí. Očividně jsi dosti nezvyklý host. |
| |
| Kafe, kafe, kafe?
Čekám. Nic jiného nezbývá, krom toho vyskočit a prostě vzít s nějakou zadrmolenou omluvou, že jsem nechtěla rušit, nohy na ramena. Ale... Sakra, já to kafe fakt chtěla. Kafe, dort, panáka, cokoliv. Teda cokoliv úplně ne, ale... Dobře, dobře... Chápavě se usměji. Nebo se o to aspoň pokusím. "Stejně jako já bych si nedovolila Vás o to požádat, kdyby se jednalo o kohokoliv jiného než Murca Decolla." Teda, možná, že dovolila, ale tím bych na sebe přitáhla ještě více nežádané pozornosti. |
| |
| Kafe a něco sladkého Stařík na tebe chvíli kouká, nejpíše si v hlavě znovu převaluje jméno které jsi zmínila. Po chvíli se mu ale oči rozjasní a na jeho vrásčité tváři se objeví upřímný radostný úsměv: "Pan Murco se vrátil? Skutečně?" Ptá se jako by tomu ani sám nevěřil a k tomu tolik radosti. "To je dobře, skutečně dobře," s těmi slovy stařík odspěchá někam dozadu a brzy se vrátí s talířem, na kterém je zákusek o velikosti, se kterou by i vlčí tlama měla problém. "S účtem si nedělejte starosti, slečno, dobrá zpráva zaslouží odměnu, takže je to na dům. Kafe si přejete jaké?" Poukáže na stěnu za barem, kde je všeho všudy šestice zásobníku plných zrnkové kávy. |
| |
| Halelujah
Čekám. Trochu více napjatě než dávám najevo, pohled upřen do staříkovy tváře. Výraz se mění, svaly se natahují a smršťují, koutky rtů se nevědomky roztahují do úsměvu. Huf. Tohle kolo jsi vyhrála, Jánská. "Vrátil, při včerejších oslavách," přitakám již spíše staříkovým zádům. To by mě zajímalo, proč ta radost, prolétne mi hlavou. Zamračím se, byť jen na chvíli, protože se vzápětí vrací s dobrou zprávou. A co zprávou... S dortem! Div nezačnu slintat. "Silné, hořké, výběr nechám na vás, když zvete," odpovím s nadšením. Tohle dopadlo lépe, než jsem doufala. |
| |
| Kafe na obzoru Stařík jen se stálým úsměvem přikývne a odspěchá k baru. Tam se již brzy činní, slyšíš jak zrnka kávy jsou postupně drcena v objetí mlýnských kamenů a do nosu tě brzy praští vůně tak těžká, že by kde koho porazila. "Škoda, že oslavy nestihl a musela ho zastoupit Ráchel," povzdechl si stařík zatím co pokládal již připravenou mokakonvičku na plotnu. V konvičce to zakloktá a brzy ti již stařík přinese vysněné kafe. I dle vůně je silné tak, že by dokázalo kde koho zabít a některé mrtvé i křísit. "Snad vám zachutná slečno." |
| |
| Kafe? Kafe!
S přivřenýma očima dychtivě nasaji nosem aroma kávy, které se náhle line celou kavárnou a polknu. Už dlouho jsem se tolik na něco netěšila tak jako nyní na ten hořký mok z kouzelných fazolí. Avšak... "Ráchel?" zbystřím. Tohle jméno jsem již slyšela. Včera. Jenže pak mi dojde ještě jedna věc, která mě donutí zamrkat a s oním vykuleným výrazem pohlédnout staříkovým směrem. "Počkat..." pozoruji ho, jak se ke mně blíží s kávou. "Vy to... Vy víte?" Kafe stojí přede mnou, ale i tak má náhle více pozornosti starý kavárník.
"... děkuji. Už ta vůně je omamná," nezapomenu přesto vychovaně poděkovat. Jo, sice mi často říkávali, že se chovám jak drzý nevychovaný fracek, ale k lidem, co se ke mně chovali slušně, jsem neměla důvod chovat se nějak jinak. Pokud jsem neměla hlad. Nebolela mě celá vlčice. Nebo... No, nechme to raději být. |
| |
| Kafe plné informací "Tak snad vám zachutná a přivede vás i příště," další z mnohých úsměvů, ale ani o jednom nemůžeš říct, že by byl falešný či čistě obchodní. I vlčice ví, že stařík je rád, že tu někoho má. I když je to jiná radost než to, že se Murco vrátil do města. Stařík se jen pobaveně zasměje nad tvým výrazem "oči padající z důlků": "Vím co, slečno?" Kafe před tebou stydne a stařík odešel za bariéru pultu, kde se chvíli lopotí s dalším kávovým nápojem aby s ním následně přisedl k tvému stolu. "Vím třeba, že nesete podobný dar jako pan Murco." Mile se usměje a s oním zasněným úsměvem přivoní k vlastní kávě. |
| |
| To tedy bude vydatné kafe
Ač se stařík snaží, tentokrát jen zavrtím hlavou. Ani nejlepší kafe na světě by nezískalo k tomuhle místu sympatie. "Nemyslím si, s mým štěstím je to poslední dobré kafe, které si dám," do úšklebku se vkrade kyselost a hořkost, však spláchnutá douškem voňavé kávy. Lepší, mnohem lepší. Kavárník ovšem překvapuje více a více. Nezaskočí mi jen proto, že nemá co. Kolik starousedlíků o vlkodlacích asi bude vědět? Dost možná celé město, všichni, kdo se tu narodili a také zemřou. Pamatuji si, že kdysi dávno, když jsem musela chodit do studovny, jsem četla snad o... Sektě? Vlkodlaci žijící s lidmi, ti ovšem měli lidi jako své sluhy. Slíbili jim proměnu, pokud se osvědčí. O tom, že se to stalo jen málokdy a ještě menší procento lidí to přežilo, o tom už se nemluvilo. Celé to místo stejně nakonec lehlo popelem a s ním i jeho obyvatelé.
"Dar..." uskřípnu pochybovačně. "Takže... Tohle je takové zdejší... Veřejné tajemství?" nadhodím. "A Murca znáte, hádám, osobně..." |
| |
| Vypadá to tak "Proč takový negativní přístup slečno?" stařík jako by tvůj úšklebek ani neviděl. Sám upije doušek ze svého kafe, které voní jinak než tvé. A nechává tě tvým ponurým myšlenkám. Kdo ví kolik lidí ví komu patří město. Turisti to rozhodně nebudou. A znovu se vkrádají myšlenky jak tohle mohlo uniknout lovcům, vatikánu?! "Spíše je to tajemství o kterém ví jen staré rody," odpoví a jeho milý úsměv je ten tam, znovu si tě změří pohledem a pak se uvolní: "Ano, je zde častým hostem, pokud je zrovna ve městě. Což bohům žel nebývá zas tak častým jevem." |
| |
| Pokec se staříkem
"Léta zkušeností," odpovím bez zaváhání a pokrčím rameny. Nakonec si jen povzdechnu a potřesu hlavou skoro jako pes. Tohle někdo prostě šeredně posral. Jinak se to snad ani říci nedá. Celé město... Město! Ne, tohle mi prostě rozum nebere. Stařík mi to v podstatě sám potvrdí a já nechápu o to více. Sice jen staré rody, ale ví to. Žijí tu pospolu a nikdo venku nic neví. "Chm, chm," zamručím do hrnku kávy a dopřeji si pořádný lok. "Jo, to tedy je tajemství..." Odmlčím se a nechám jej pokračovat dál. Murca zde mají očividně vážně rádi. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. "Co jsem tak viděla, tak ne všichni to vidí stejně jako vy..." Nadhodím. Sice pochybuji, že stařík vidí do vlkodlačí politiky a mezibleších vztahů, ale... "Hm, a co zdejší alfa? Leersie?" hlavu nakloním ke straně. Když otevřeně, tak otevřeně. "Ráda bych věděla, co od ní čekat." Krom toho, že to musí být chladnokrevná čubka, když má celý tenhle cirkus pod palcem a stejně to dokáže utajit. |
| |
| Sdílný stařík Možná to někdo šeredně posral možná je to jen diplomacie. Jak Murco tak Soudce mluvili o nějakých smlouvách. Vždyť i smlouvou bylo zajištěno příměří nad zeměmi Koruny České. Než se to tedy všechno tak moc posralo. Očividně existuje něco jako politika a ne vše se pěšákům, jakým jsi byla, říká. "Jde tam kam ho pošle Paní a udělá co mu přikáže," stařík se schová do svého šálku a upije, "a nikdo po něm nemůže chtít víc. To, že díky tomu nebývá tam kde si zbytek myslí, že je ho třeba a jsou jeho povinnosti to je věc pod družná." Dle všeho co dokážeš vyčíst je o svých slovech přesvědčen a rozhodně se v nich nedá zviklat. "Jste tu bez toho aby o vás věděla Paní?" údiv v jeho slovech je podpořen i klepnutím šálku o desku stolu. "To je proti vašim zvyklostem, slečno." Stařík sklopí pohled ke stolu aby se ujistil, že to dobré kafe nevylil a pak pokračuje: "Nevím co od ní můžete čekat, nevím proč jste sem přišla a zda jste zvaná či jen posel. Ale pokud se jí vaše úmysly nebudou zamlouvat, myslím, že se její reakcí dlouho trápit nemusíte." Jeho úsměv je najednou jen a pouze smutný. Úsměv starého člověka, který vzpomíná na to hezké s milovanou osobou, která již není. |
| |
| Nečekaně informovaný stařík
Tak Paní... Nakrčím krátce nos, když stařík poprvé to slovo použije. Nahlas nic neřeknu, raději jen upiju kávy. Je to bezpečnější a jakékoliv rozčilování by bylo stejně zbytečné. Ano, až k takovému osvícení jsme během své pouti došla. Jeho názor na Murca je celkem výstižný a snad bych se k tomu ještě na něco doptala, kdyby tak nezareagoval na moji otázku.
Chm. "To jste řekl vy." Pochybuji, že by o mě nevěděla. A pokud ne, Murco a tá jeho nejeho se o to stejně postarají. A přesto tu klidně sedím. Jo, časy se mění. "Našim?" skoro se naježím, ale jen skoro. "Nejsem jako zdejší," zamručím. A pak zůstanu na staříka jen konsternovaně hledět, když prohlásí, co prohlásí. "No... Milé. Vskutku." |
| |
| Velmi čekaně informovaný stařík Staříka tvá odpověď kupodivu uklidnila. Opět si dopřál doušek kávy ze svého hrnečku. "Ne, asi vskutku nejste zdejší." Jeho tvář zrcadlila čistou spokojenost. Kdo ví zda s kafem, které pil a nebo s něčím jiným. V klidu dopije své kafe s úsměvem ti kývne a vrátí se zpět na své místo majitele cukrárny, tedy za bar, dáli se tomu tak říkat. |
| |
| Trocha ranního zevlování
"... ale možná na nějaký čas budu," dodám nad hrnkem kávy. Murco rozhodně vypadal, že by o to stál. A já o tom mohla přemýšlet, byť za určitých podmínek. Pravděpodobnější bylo, že odtud odtáhnu jak prašivý pes, ale i přesto jsem si u staříka mohla připravit půdu na další snídani a kolo otázek.
Teď, teď už jsem si jen chtěla vychutnat ticho, klid a kafe. Už to bylo příliš dlouho, co jsem si mohla vychutnat podobný okamžik. "Takže plán je prrrostě jen sedět a čekat?" "Ano, plán je prostě jen sedět a čekat." |
| |
| Konec zevlování, problémy se připomínají Stařík tvou odpověď přijmul s úsměvem. Rozhodně nevypadá jako někdo, komu by tvá společnost v takto brzké ráno vadila. Dokonce ti bohové i přáli a klidu jsi si ranní kávu a kousek, dobře spíše kus, něčeho sladkého mohla vychutnat. Bohové jsou ale škodolibí tvorové, takže posledním douškem kávy, posledním sladkým soustem, si tě problémy znovu našly. A to v podobě dvou mladíku, kteří do cukrárny vlezly způsobem, který nemohl nikoho nechat na pochybách komu krámek a snad i celé město patří. Staříka u pultu přehlédli, neb jejich plnou pozornost plně zaujala tvá zrzavá maličkost. "Tak tady je ta potížistka, se kterou se Amber setkala," zahlaholí jeden z oněch pořízků. Oba by jsi mohla zahrnout pod definici jedné z lovkyň, která mužské pokolení zrovna v lásce neměla: Tupý kolík hodící se leda na špinavou práci, jehož odměnou je rozkopat mu koule na kaši. "Mno nic zrzečko, zvedej se a půjdeš s náma. Naše paní Ráchel ti prokáže tu čest a zve tě do svého domu." Sdělí ti ten druhý a již se oba naprosto souběžně přibližují aby tě mohli lapit. Očividně to nedělají zdaleka prvně. "Klik klak." ozval se od staříka onen typický zvuk brokovnice a pacholci zmrzli v pohybu. Stařík má od pohledu v rukou ne zrovna běžnou pumpu. Už jen tím, že je má dvě hlavně vedle sebe a od každou z nich zásobníkovou rouru. Něco takového jsi si představila, když Mikky četl Noční stranu a platonicky se zamiloval do postavy Suzie Brokovnice. Stařík mlčí a vypadá odhodlaně, tvá nechtěná eskorta stojí jako připražená a jeden sleduje magické ústí brokovnice, zatím co druhý tebe. Dle tvého zkušeného oka, Stařík má v ruce ráži minimálně 12 tudíž sice méně broků, ale za to větších. I když krom něho nikdo neví, co má naládováno. Vždy je tu varianta, že v hlavních má jednotnou střelu. Ale sázka na broky se zdá být pravděpodobnější. |
| |
| Morning, boys
Nic nemůže trvat věčně. Měla bych být překvapená, že místo Murca přišel někdo úplně jiný, ale... Ne, to vskutku ne. Snad dobré kafe, cukr a plný žaludek mě drží klidně na místě, zatímco oba mladíky sleduji. Tak tohle jsi, kovboji, podělal. Kratičký záchvěv zlosti se promítne do žlutého záblesku dvou přimhouřených jantarových očí. Počkat, Amber? "Ta chlupatá courrra si prrro nás poslala?" "Dobré rráno i vám, chlapci," hlas jemně zadrnčí místo varování. Zbytečně, pitomci se stále přibližují a ještě u toho hloupě žvaní. Chyba. Počkat. Ráchel? To jméno už jsme slyšela. Ah. Murcova úhlavní přítelkyně. Možná starochovi dlužím omluvu, ale to si ještě pořádně nechám projít hlavou. Takže Dora Průzkumnice žvanila, a protože mě pozval Murco, tak si se mnou chce ta její vrchní nádhera promluvit. Povzdechnu si. Proč to nikdy nemůže být jednoduché?
Ze židle se nezvedám, ale z ruky hrnek od kávy už nepustím. Stejně tak část dlaně druhé ruky položím na stolek. Nechci to tu staříkovi zdemolovat, ale tohle se bez toho neo... "Uchm." Nejen mladíci na staříka překvapeně pohlédnou. Vzápětí dlouze vydechnu a na tváři se mi objeví ono drobné škodolibé uculení.
"Myslím, že to bude jen nějaký hloupý omyl... Copak by tu nějaká potížistka seděla a čekala na Murca? Nikam nejdu. Ale díky za milé pozvání." |
| |
| 1:0 pro tým M Tušíš proč to nemůže být jednoduché. Proto že se do toho zamotala politika. Očividně je to všude stejné, jak u lovců, tak upírů i vlků. A Murco je dle všeho chtěný asi jako ty. Respektován ne, ale snášen pro svou sílu, schopnosti, dovednosti, ale přátel tu moc nemá. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Na druhý minimálně ve staříkovi oporu má. A nebo má jen starý pán opravdu propracovaný program zákazníckých benefitů. Nevíš, zda za to může tvé uculení a nebo pronesené Murcovo jméno, ale Kolík co tě nespustil z očí se ošije, mimoděk si promne zadni část krku a o krok poodstoupí. Jako by se stáhl sám do sebe. "Zmizte holomci, pan Murco je zpět a dokud slečna neporuší pravidla pohostinství, nemá na ní vaše paní žádné právo," ozve se konečně stařík. Mluví tiše, skoro šeptem, ale co je to pro vlčí uši. Ani se svýmy slovy nesnaží zamaskovat tiché skřípění namačkávané spouště. "Na tohle doplatíš Twardowski!" zavrčí Kolík č. 2, odtrhne pohled od hlavně brokovnice a vyrazí k východu. Jeho parťák ho po chvíli přemýšlení následuje. "Tak to bychom měli," stařík si viditelně oddechl, když za nimi zaklaply dveře a cvaknutí prozradilo, že brokovnice byla bezpečně zajištěna. "A vy by jste měla také jít slečno. Ideálně se setkat s panem Murcem. Tedy pokud dřív nechcete potkat Amber. Ona vás dle všeho potkat chce." |
| |
| Hasta la vista, baby
Bedlivě sleduji reakci obou holomků. Ah, tvé jméno má dobrý zvuk, kovboji. Dobré vědět, ačkoliv je mi jasné, že to budu mít u obou schované. Dech se mi na okamžik zrychlí, když myšlenky zalétnou do míst označených žlutou páskou. Ošiju se a záhy společně se staříkovým hlasem vycením zuby. Nakonec i mě vyklouzne zpoza rtů tiché hrdelní zavrčení, z očí na kolíka č.2 kouká už jen vlčice, ani stopy po člověku, v jehož kůži sedí. Sotva ti dva vypadnou, po vzoru staříka vydechnu. Dala bych si panáka. Asi ne jednoho, ale poslední dobou by mi nestačila snad ani láhev.
Krátce přikývnu. Nechci, aby měl stařík problémy, i když se o sebe očividně dokáže dobře postarat sám. Jinak by tu nepřežil. Pomalu se zvednu, potřesu hlavou a protáhnu se. Až poté na něj s vlčím úsměvem pohlédnu. "Hezký den, přeji, pane Twardovski," dotknu se letmo dvěma prsty hlavy v náznaku zasalutování. "... dávejte na sebe pozor, když tančíte s ďáblem, ďábel tančí s vámi." Dodám tiše při odchodu.
* * *
Před kavárnou se zastavím, s dlouhým nádechem se rozhlédnu kolem sebe. Větřím, hledám pachy těch dvou, zda tu na mě někde nečekají. Takže Murco... Kde jen můžeš být. |
| |
| I tak se to dá říct "Kéž by s ďábly slečno, i když kdo ví jak na vás koukali v době mého prapředka," odpoví ti s úsměvem stařík, "a pozor si dávejte hlavně vy." Popřeje ti ještě na rozloučenou, ale to už za tebou zaklapnou dveře cukrárny. Pach těch dvou je zřetelný, skoro jako by se tu na chvíli zastavili a řešili co dál, ale jak čekáš a přemýšlíš pach postupně slábne. Takže buď zde nejsou a nebo je máš po větru. Ale to by tě tvůj prověřený instinkt a zdravá paraona už varovali. Ale kde hledat Murca jen matně tušíš. Vždyť včera tě zval do svého domu v dolním městě. |
| |
|
Hledání Murca
Pro mě už je stejně pozdě. Krátká zahořklá myšlenka, než zmizím ze dveří. Twardovski, zahořklost střídá krátký úšklebek a zavrtění hlavou. Kdo by to byl řekl... Rozhlížím se kolem sebe a větřím jak lovecký pes, zatímco se pomalu vzdaluji od kavárny. Čisto. Nebo to tak aspoň vypadá, rozhodně z toho nemám dobrý pocit.
Dolní město, dolní město... Ale tam kde, sakra? S tichým zamručením se za pomoci toho mála, co jsem vypozorovala, zamířím do části, o které tuším, že by dolním městem mohla být. Jen jak tam budu hledat Murcův brloh netuším... Asi po čuchu. |
| |
| Karkulka hledá vlka Postupuješ městem zpět ke vstupní bráně. Čím blíže si, tím více si připadáš jako v přítomnosti. Město rostlo postupem času. Jak se sem stěhovali další rody, další lidé a Horní město již bylo plné, začali si stavět domy mimo hradby a tak postupem času vzniklo Dolní město. A jemu již přízvisko město patří. Tam už vidíš i pár aut a jiných samohybů. I když o proti městům ve starém světě je až neskutečný klid. Najít Murca po čuchu je zajímavý nápad, ale s tím jsi možná měla začít ráno, když ještě město spalo. Teď by to chtělo opravdu velkou náhodu a dávku štěstí aby jsi na jeho pach narazila. Ale tato past na turisty má knihovnu, informace, hospody a pár místních, kteří by tě mohli dle popisu i jména navést alespoň na přibližný směr. A nebo si vzpomenout jak ti Murco vykládal celkem obsáhlou a popisnou cestu ke svému domu. Nakonec ti ale štěstí přálo, když už jsi byla rozhodnuta z někoho, informace o tom kde Vlka najdeš, vyprosit, vymámit či dokonce vymlátit, zahlédla jsi na konci ulice dům, který až nápadně připomínal Murcem popsaný příbytek. Kamený dům, od pohledu s pořádnými zdmi připomínající pevnost. A také stylem více zapadal do domů v Horním městě nežli sem. I když kombinace vlčího i lidského stylu byl velmi působiví. |
| |
| A kdo hledá, ten najde S postupujícím časem a vzrůstajícím vedrem mě hledání přestává bavit, hlavně když v zádech neustále cítím pohled a za každým rohem se paranoidně ohlížím. A kdyby jen rohem. To, co dneska předvedla Ráchel bylo varováním a já rozhodně netoužila po tom, aby si na mě ti dva kolíci někde počíhali. Někde, kde nebude stařík s brokovnicí. Po tom incidentu se příliš nechci Murcovým jménem ohánět, a tak jej zmíním jen párkrát, když se snažím něco více zjistit od domorodců. Nic. Nic. Nic. Ani nevím, jak dlouho se tu motám jako vítr v bedně, než se můj pohled zastaví na tom domě. Je mi nějaký... Ne! Jak jsi stará, tak jsi hloupá, Jánská... Jistě. Jako by mi Murco včera neříkal, kde ho najdu. Chvíli tam jen stojím a mnu si dlaněmi obličej, zatímco odolávám touze do něčeho - nebo spíše někoho - praštit, než vykročím k domu. Plížím se k němu skoro jako kojot Wilda, rozhlížím se, prohlížím si dům. Zajímavé. Vypadá to jako místo, kde by mohl Murco bydlet. Murcův domov. Celé to zní jako hodně zvláštní oxymorón. Murco. Domov. Vlkodlaci. Myšlenkami se najednou řítím směrem, kterým se rozhodně pouštět nechci. Nebuď srab, Jánská. Teď nebo nikdy. Přistoupím tedy blíže. Zazvonit? Vejít? S trochou štěstí by o mě kovboj už mohl vědět a rovnou mi jít otevřít... |
| |
| Domek velkého zlého vlka Jak zjišťuješ, ne všichni domorodci Murca znají. Čím dále jsi od středu města, tím méně pozitivních odpovědí. Možná to je důvodem, proč žije takhle na okraji, v modernější části města. Neznají ho tu a má tu klid od Dorot průzkumnic a dalších nezvaných hostů. Sic dům vypadá jako přesně ten, který ti Murco popsal, ale ať se snažíš jak chceš, jeho pach necítíš. Že by jsi se spletla? Nemožná, s tím jak podrobný popis jsi dostala. Vejít rovnou by asi bylo neslušné a je otázkou, jaké trable pro nezvané hosty starý vlk připravil. A že nějaké určitě, na to by jsi si s klidem i vsadila. Zazvonit? Proč ne, táhlo k domovnímu zvonu u dveří visí. Kované, možná dokonce z bronzu. V obdobném stylu je i vyvedeno klepadlo na dveřích. Bronzová vlčí hlava, která má v tlamě masivní kruh. Ale štěstí ti nepřeje, vlk buď o tobě neví a nebo nechává onen pověstný první krok zcela na tobě. |
| |
| Babičko, kdepak jsi? Chmmm. Krrrucinál, tak je to tady nebo není? Nervózně se rozhlédnu kolem sebe. To, že necítím Murca mě zneklidňuje, protože dle popisku to přeci musí být zde. Syčivě se nadechnu a zase vydechnu a chvíli mi trvá, než se odhodlám pro tenhle výstřel naslepo. Dost možná mi jdou po stopě vlkodlaci z kavárny a opravdu ráda bych se vyhnula setkání s nimi. Vlčí hlava. To by mělo být ono. Doufám v to, když zaberu za táhlo zvonku. |
| |
| Přede dveřmi, za dveřmi nikdo nesmí stát Zvon několikrát cinkne a pak nastane ona chvíle ticha. Z domu neslyšíš nic. Buď je skvěle odhlučněn a nebo tam nikdo není. To druhé, po dlouhých minutách čekání, ti vyloučí otevírající dveře a za nimi sám pán domu Murco. Vypadá, jako by prohýřil celou noc a spal méně jak dvě hodiny. Pomalé, opatrné pohyby, krví podlité a mžourající oči, zmačkané oblečení ve kterém jsi ho viděla předchozí noc. ---- Nevěřícně zamžourám na zrzavé stvoření u vstupních dveří. Tak půl na půl jsem věřil že se ukáže, ale rozhodně jsem nečekal, že tak brzy. Slova, s tou bandou těžce pracujících permoníku v hlavě, jsou příliš složitá, jen mávnu ať jde dál a ustoupím ji z cesty. Těžké bezpečnostní dveře tiše zavřu a zamknu. Nestojím o nezvané hosty. "Kuchyň. Kafe." odmávnu mladou vlčici příslušným směrem a sám zamířím přesně opačným, nutně potřebuji sprchu. |
| |
| Krušná rána opilcova „No ko…“ nedořeknu a místo toho jen chvíli na Murca doslova civím, než mi zacukají koutky a já sotva zvládnu potlačit nutkání se zachechtat. Zvládnu se ovládnout dokonce natolik, abych mlčky vstoupila dovnitř domu. Lehce s sebou sice škubnu, když zaslechnu zvuk cvaknutí zámku, ovšem i přesto se přinutím se neotočit. Klid. Jsi tu v bezpečí, pamatuješ? Tedy… Snad. Zatím. Ačkoliv momentálně je stále lepší Murco s kocovinou než banda vlkodlačích ranařů té čubky Amber či jak se jmenovala, co mě hledají ve městě. Pokud tady někoho nemá. Krátce zavětřím a vzápětí nakrčím nos, Murco smrdí skoro jako já, svým způsobem i hůř než já. Vlk není zrovna výřečný, ovšem neprotestuji, a zatímco on se odpotácí směrem koupelna, tak se vydám do kuchyně. Kafe není nikdy dost. A s trochou štěstí tu bude mít i nějaké jídlo. „Jeden by řekl, že ve svém věku budeš umět pít, kovboji,“ neopomenu s úšklebkem na něj houknout, když nás dělí bezpečná vzdálenost, než se ztratím v kuchyni, abych uvařila kafe a znásilnila lednici a špajz. |
| |
| Jako by snad vlkodlak mohl mít kocovinu Murco je sice cítit prohýřeným večerem, ale jeho domov není po vlkovi vůbec cítit. Ne, to není přesné, cítíš tam pach, který patří Murcovi, ale chybí pach, který je vlastní všem vlkodlakům. Místo něj cítíš bylinky, není to nepříjemné, netahá to za čenich, ale charakteristický vlkodlačí pach přes to necítíš. Kuchyň je vskutku královská. Dvě velké pracovní plochy proti sobě, spojené do U třetí, se zabudovaným dvojitým dřezem a dalším kuchyňským vybavením. Lednička vypadá, že by se do ní vešly dvě celé ovce a asi nutně by nemusely být naporcované. Problém je, že toho v ní mnoho není. Mléko, pár vajíček a to je vše. Naopak špajz vypadá, že byl koncipován svým obsahem pro bunkr poslední záchrany. Všechno možné konzervované jídlo, sušené maso, solené maso. Ale opět nic čerstvého. A konzervy tu očividně již pár let jsou. Naštěstí kafe vypadá v celku čerstvě. Dokonce ti jeho vůně snadno připomene snídani u staříka Twardovského. Sprcha pomohla, ale jed ještě v těle stále je a jestli mám od rána fungovat, budu s tím muset něco provést. V kuchyni si Mori nevšímám a z jedné ze skříněk vytáhnu pár zavřených sklenic s bylinkami. Z pod linky vytáhnu kahan, sklenku z varného skla a lahev plnou pálenky. Do sklenky nasypu příslušné množství bylinek a za zaliji pálenkou. To co mě čeká dál mě netěší. Zapálit kahan a ohřát směs bylin s pálenkou nad plamenem. Pár minut než začne pálenka měnit barvu a vůně se promění, rozvine v celé své kráse. V té chvíli zaklapnu kahan a obsah sklenky do sebe kopnu. Pak zbývá jen čekat až protilátka zabere. Tudíž se opřu o linku a pozoruji jak se Mori motá kuchyní a snad tvoří kafe. |
| |
| Očividně jednoduše Drze jsem znásilnila Murcovy zásoby sušeného masa, a zatímco jsem žvýkala tuhé kousky, dala jsem se do přípravy kávy. Nedá se úplně říci, že by to byla pastva pro oči, už to byla nějaká doba, co jsem vařila něco jiného než čaj a instantní kafe. Murca, který se po sprše došoural za mnou do kuchyně jsem koutkem oka sledovala a škodolibě se ušklíbala. Tedy do doby, než začal provozovat tu svoji alchymii, to už jsem nevydržela a promluvila. "Tohle není fér, měl bys trpět až do samého hořkého konce, kovboji..." prohodila jsem drze a ohlédla se na něj při těch slovech přes rameno. Ano, asi nebylo moudré ho provokovat v jeho vlastním doupěti - pěkně divném doupěti, absence pachů mě dokonale mátla - ale... Krucinál, včerejšek byl náročný a dnešní ráno parádně na přes tlamu, takže jsem se cítila v plném právu se chovat jako osina v zadku. "Jinak, kdyby tě to zajímalo, pokusili se mě sebrat bezmozci tvé kamarádky," prohodila jsem, zatímco jsem dokončovala svůj výtvor. Tedy... Kafe. |
| |
| Očividně nevíš všechno Mori se s klidem krmí sušeným masem a já jen doufám, že tu není tak dlouho jako zbytek obsahu spíže. Ale pravděpodobně ně. Hospodyně starající se o dům za mé nepřítomnosti by měla jednou za půl roku obsah zkontrolovat a případně doplnit. "Pravděpodobně budu trpět až do hořkého konce, ale nebude to otravou dračím kořenem," odvětím tiše, o tom jak skončím rozhodně nemám pochybnosti. Mezitím bolest, ztuhlost svalů a rozhašená citlivost smyslů pomalu ustupuje. Naštěstí jsem včera, či spíše dnes ráno nepřistoupil na žádnou oblíbenou pijáckou hru. To bych se i přes proti jed vzpamatovával déle. Pivo s dračím kořenem je zlo, ale pálenky, které zvládnout zkosit i starší než jsem já, na to si jeden musí dávat zvlášť pozor. Speciálně když pod povrchem to vře. Což mi vzápětí potvrdí i sama Mori: "Přišla si pro tebe Amber s eskortou?" Tón hlasu dává jasně najevo, že ji moc nevěřím. Přeci jen proti Amber by tohle štěně, v rovném boji, mnoho šancí nemělo. Ale pokud je to pravda tak Amber tam vyslala Ráchel. A jestli o mého hosta má Ráchel až tak enormní zájem, znamená to jediné. Mori dochází čas. Tohle se jí líbit nebude. s tou neveselou myšlenkou se nepřístojně pobaveně uchechtnu a se zabavím jeden z hrnků právě hotového životabudiče. |
| |
| Nevěřícný Murco „Jo tak, pán je gurmán,“ ušklíbnu se, zatímco míchám lžičkou v jednom hrnku kávy, abych rozmíchala cukr, kterého jsem si tam nasypala vskutku požehnaně. Zamračím se, když Murco promluví znovu a pohled, který mu v tu chvíli věnuji, není příliš přívětivý. „Nevěříš mi snad?“ do hlasu se mi vloudí lehké podráždění. „Přišla si pro mě eskorta bez Amber. Že mám prý tu čest, že mě Ráchel zve do svého domu,“ ve tváři se mi objeví dravčí úšklebek. „Takhle se to u vás dělá, když někoho zvete na návštěvu? Že pošlete dva ranaře, aby čestnýho hosta přitáhli bez ohledu na to, jestli chce nebo ne?“ tiše odfrknu. A sotva si Murco vezme svůj hrnek kávy, neváhám a natáhnu se i pro ten svůj, abych ho mohla chytnout do obou dlaní bez ohledu na horkost sálající skrze porcelán – hodného nepálí a potvora se nedá – a krátce usrknout. |
| |
| Protože Mori neříka vše "Až budeš víc jak pět let mimo domov a na oslavu návratu budeš chtít popít nějaké to pivo s přáteli, také ti, až dospějěš, nezbude než se trochu přiotrávit. Alkohol na nás moc neplatí a s věkem se odolnost proti jedům jen zvyšuje," poučím ono nepěkně koukající štěně. Co ale říká Mori dál je vskutku zajímavé. A ještě zajímavější je, co neříká. Rád bych si do kafe dal mléko či lépe smetanu, ale tím bohužel má domásnost zatím zasobena není, tak opatrně upíjím hořký horký nápoj a přemýšlím. "Ráchel tě zvala na snídani a ty jsi odmítla? Takovou štědrou nabídkou nepoctí hned tak někoho. Mě třeba na snídani, vlastně žádné jídlo, nikdy nepozvala," uchechtnu se podraždění, které je z vlkodlačky přede mnou cítit. "Za prvé Holubičko, nejsi čestný host. Za druhé jsi zde mým hostem. A na konec ot nejdůležitější za třetí, kdo ti pomohl?" |
| |
| Jistě, sváděj to na chudinku Tamaru... "Až dospěju?" povytáhnu obočí. Sice vím o vlkodlačí dlouhověkosti a jsem si vědoma toho, že pro vlky jsem ve svých třiceti tak leda puberťák, ale upřímně? Nečekala jsem, že bych se dožila věku, ve které by mě považovali za dospělou. "Mé oslavy návratů obvykle vypadají jinak. Třeba ta poslední se povedla, pamatuješ? Byl tam velký ohňostroj, dalo by se říct, že velký jako Brno..." do hlasu mi pronikne hořkost. Na tu ovšem není příliš prostoru, protože rozhovor s Murcem mě jako obvykle celkem rozšoupne. "Ale no tak, oba víme, že mě opravdu nezvala na snídani," v úšklebku krátce vycením zuby, "no dobře, když nejsem čestný host, ale tvůj host, tak co třeba zařídit, aby mě ta tvoje sekta nechala na pokoji?" povytáhnu obočí a upiju kávy. Kávy... Musím ho pak jít zkontrolovat. Překvapeně na Murca pohlédnu. Jak by to mohl vědět? "Jakože mi nevěříš, že jsem si s těmi tupci nedokázala poradit?" zabručím. Ale když už jsme u toho... "Ale ano, máš k zaplacení účet u Twardovského..." přiznám barvu. |
| |
| Už z Brna dobře víme, že za vše může ona "Ano, ještě takových dvacet až čtyřicet let a běžný alkohol tě v lepším případě dostane jen do nálady, ale o opití se se nebude moci mluvit ani omylem," komentář na Brno přejdu, tam to nedopadlo vůbec dobře. Ale nebýt likvidačního plánu, dopadlo by to ještě hůř. Ano, z Brna je doslova pustina, Vindex ztratil většinu sil, které ve středu, srdci, Evropy měl. A válka se vede dál. Spíše záškodnická ve stylu najdi a znič. Ale osobně pochybuji, že je, včetně svých spojenců, schopen Roubovače plně zničit. Jejich sliby jsou příliš lákavá, a pokud jeden nehledí na morálku mají i neskutečně působivé výsledky. A zrádci se najdou prakticky všude. Při dalších slovech si Mori dokonale naběhne přesně do míst, kde jsem jí potřeboval mít. Až se z toho nemohu ubránit úsměvu: "Aby ti dali pokoj? To půjde zařídit snadno, prostě musíme jen předběhnout Ráchel a tím ji vypálit rybník." To že to znamená Mori osobně představit naší Alfě si zatím nechávám pro sebe. Místo toho pobavený úsměv schovám do hrnku s kafem. "Věřím, že by jsi si s nimi poradila, ale pochybuji, že by jsi po tom dokázala v klidu přijít sem, upravená a bez jediného poranění," vysvětlím s klidem. Dobře vím jaké svaly pro Ráchel pracují a vzhledem k mému včerejšímu představení by pro Mori neposlala vlčata. "Staroch zase jednou použil své neotřesitelné argumenty?" při představě jak se asi museli všichni tvářit se rozchechtám. Ten chlap je neskutečný. Vlastně celý jeho rod. Silní, věrní, jejich slovo má váhu a nenechají si srát na hlavu. Jsem rád, že zrovna je mám pevně na své straně. |
| |
| Nepříjemné skutečnosti "Počkat, počkat, počkat..." pohnu se - možná až příliš rychle a prudce - a upřu pohled vlčích očí na Murca a už s ním neuhnu. "Jak předběhnout Ráchel a vypálit jí rybník?" zamračím se, protože ve mně sílí nepříjemné tušení, že se mi odpověď líbit nebude, už jen proto, jak se Murco snaží netvářit tak strašně okatě. "Mno dobrá, dobrá... V tomhle máš asi pravdu," pokrčím rameny a nehádám se, přeci jen ve vzduchu visí otázka, která je pro mě zatraceně důležitější. Ušklíbnu se. "Zdá se, byl velmi přesvědčivý, tenhle Twardovski..." brouknu a úšklebek v mé tváři se přetaví spíše do poloúsměvu. "A ještě jednou připomínám ten účet, nerada bych, aby za mnou vznikaly nějaké dluhy, když jde o tvé jméno a tak..." |
| |
| Vzhůru za záhadou V Zkoumání vzorků je pěkná klidná a rozumná práce. I přes to, že vzorky se chovají jinak než je psáno v učebnicích, které jsi na škole četla. Ono to není vlastně ani divné, když autoři knih neměli stejné vzorky jako ty. Jaké léky by již mohli existovat kdyby je měli? Rakovina? Pryč či alespoň bez problému držena na uzdě. Úrazy a zmrzačení při nehodách? Minulost. Regenerace, před kterou jelen s tou svou bledne závistí. Hold vlkodlačí buňky jsou malým zázrakem. Požehnáním dle jedněch, prokletím dle druhých. A tvou prací je je zkoumat. Pro Lovce. Ve snaze, tyto úžasné buňky, které by mohly celému lidstvu mnoho dát, mnoho naučit, zničit. Co nejsnadněji. Ideálně v bojových podmínkách dalece vylučující možnosti laboratoře. Stříbro a jeho slitiny se zdáli odpovědí na všechny trable Lovců. Stejně tak různé jedy, nějakou dobu. Ale u nich praxe ukázala, že čím je vlkodlak starší, tím větší dávky je třeba do jeho těla vpravit. I když tam vzorky říkaly trošku něco jiného. Staré vzorky, ke kterým jsi se v rámci vlastních výzkumů občas vracela, na jed reagovali opačně. Čím starší byl, tím větší škodu jed udělal. Což mohlo způsobit cokoliv. Znečištění, degenerace vzorku pobytem v živočišném roztoku. Mohla jsi varianta vymýšlet stejně rychle jako je zamítat. Jedy tedy byli odloženy k ledu a výzkum se navrátil ke slitinám stříbra a dalším novým cestám. A nové cesty byli třeba. Po zkáze města Brna na Moravě, se tvou agenturou začala šířit šeptanda. Vlkodlakům nevadí stříbro. Vedení to dementovalo jak se dalo. S přeživšími brněnskými Lovci nikdo, krom vyšetřovatelů z Vatikánu, nesměl mluvit a byli uzavřeni v karanténě. Prý z důvodu kontaminace radioaktivním spadem. Ale legenda vznikla. Stejně jako další. Byl mír s nelidmi. Je válka? Roubovači na Brno shodili atomovku. ... Vzorek žádný ale nebyl. Jen šeptanda a postupně zvyšující se tlak od vedení na tvoje oddělení. Až by jsi řekla, že a Agenturu tlačí někdo další. Bylo čas tomu přijít na kloub. Získat vzorek. Ale to v práci nešlo. Tak jsi si vzala dlouho odkládanou dovolenou. Půl roční. Studium starých knih jak z archivů tak po knihovnách po celé Evropě zabralo dost času i cestování, ale nakonec jsi pár stop získala. Jedna vedla do Ruska, ale tam se díky bordelu na Krymu nedalo v klidu a nepozorovaně vycestovat. A druhá, zbývající, vedla za moře. Jeden ze spisů, spíše spadající pod pohádky bratří Grimmů než vážnou vědeckou literaturu, zmiňoval, takovou nepatrnou zajímavost z dob pády Incké říše. Inky sice porazili Španělé, ale z velké části díky přispění domorodých indiánských kmenů, které z pod incké nadvlády osvobodili. Jeden z těchto kmenů měl ve znaku vlka, či jemu podobnou psovitou šelmu. Zvíře v dnešních dobách pro toto území značně netypické. Co bylo ještě zajímavější, tento indiánský kmen nezanikl. Stále existuje a spravuje své "hlavní" město. Past na turisty, kde se chystá k největší oslavě za celý rok. A tak jsi vyrazila. A tak jsi tu. V Sangre de Lobos. Městě Vlků. |
| |
| Nepříjemné tušení Mori Nu tak tohle tak úplně nevyšlo, zabručím v duchu, když Mori začne brzdit, ale alespoň není hloupá. "Kolik víš o naší etiketě? A nebo vás učili jen jak zabíjet?" vrátím ji otázku, vlastně dvě, obě vážně míněné. Pohledem ani já neuhýbám, i když v očích nemám ani náznak vlčího zlata. Neuhnu ani když usrkávám kafe z hrnku. Pravda, tenhle artistický trik chce trochu praxe. A hlavně plný hrnek. "To on umí, o tom žádná. A to jsi ještě nepotkala jeho drahou manželku," taktéž se pousměji, rodina Twardovskiho je prostě tak trošku jiná. "To se vyřeší časem samo, prostě si to strhnou z mého provozního účtu. Stejně jako peníze za obhospodařování mého domu." Vymluvit paní Twardovské, že bude minimálně, za mé nepřítomnosti, s rodinou spravovat mé sídlo, nešlo. Ani to, že se následně pasovala do role mé hospodyně. Bitva co nešla vyhrát. |
| |
| Podezření Tiše zafrkám. Není to Murco, který mě donutí opětováním svého pohledu uhnout očima, ale otázka, kterou položí. Otázka, u které bych byla raději, kdyby nebyla vyslovena vůbec, protože ačkoliv se nadechnu k okamžité odpovědi, tak následně zase jen semknu rty s tou mlčenlivou bezradností... Co odpovědět. Koupím si tak chvíli popíjením kávy, než znovu pohlédnu na Murca, v očích o něco divočejší pohled než před chvílí. Vzpomínky na minulost ve mně probouzí akorát vztek a lítost. "Vtipálku," utrousím suše. "A koho teď myslíš? Lovce nebo Dereka?" ušklíbnu se. "Žijete ve smečkách, máte alfu, betu, spoustu delt a omegu," pokrčím rameny. "A jedinou etiketu, kterou u vás znám je právo silnějšího, ale předpokládám, že na tohle ses mě neptal," zabručím. |
| |
| Vtipálek? Mori Čekám, až Mori otázku zpracuje. Konečně uhne pohledem. Jestli bude zkoušet tohle, bude to docela problém. Krátký. Nespěchám na její odpověď a jak plynou doušky kávy, dočkám se jí. "Myslel jsem Lovce, zda o nás víte i něco víc než jen jak lovit," spíše než kyselost je ve větě obsažen smutek. My se o nich učíme, o zvycích, hodnotách, dělení organizace. Ano, i proto abychom se mohli bránit, či sami úspěšně lovit, útočit, když je to třeba. "V rámci smečky máš v hrubých obrysech pravdu, hlubší vysvětlení teď necháme stranou. Spíše mě zajímá zda tušíš něco o mezi smečkových vztazích. Co je třeba, aby byl vlk v cizím teritoriu brán za hosta a ne agresora?" |
| |
| Ano, to Murco je “Hmpfch,“ odfrknu tiše a zamračím se. Jestli jsme se o vlkodlacích něco učili? Ano. Ovšem nás nikdy nezajímali jejich vnitřní zvyky. Potřebovali jsme vědět, jak fungují jejich schopnosti, jak loví, jak se pohybují, v jakém žijí společenstvu a co od nich můžeme při přímém střetu čekat. Byli tací, které to zajímalo, ale já mezi ně nikdy nepatřila. Byla jsem prostě jen… Operativec. Zatraceně dobrý operativec, ale studiu jsem nikdy nevěnovala příliš času. „Nevím,“ pokrčím tak jen rameny, „mrtví vlci nemají zvyky ani vztahy, nikdy nebyl důvod se zajímat,“ odpovím, i když jsem si vědoma, že tohle říkám právě vlkodlakovi. Murco moc dobře ví, kým jsem byla, nemyslím si, že by o mě měl nějaké iluze. „Navíc mi bylo… Patnáct, šestnáct, když jsem celým tímhle kafemlejnkem procházela… Zajímali mě trochu jiné věci, než… Tohle…“ Ovšem když se tak nad tím zamyslím, možná jsem přeci jen měla více zajímat. Pak bych tu nestála, nedívala se na Murca a neřešila fakt, že já jsem očividně ten cizí vlk, co vlezl do teritoria smečky a ještě neprokázal, zda je host nebo agresor. Zamračím se. „Ale nemyslím si, že to bude nějak zvláště jiné než u nás nebo…“ zamrkám. „Ráchel mě doopravdy nezvala k sobě, že? Chtěla mě vzít k vaší alfě, protože to alfa rozhoduje o vlcích na svém území.“ Nechci, abych měla pravdu. Opravdu… Nechci. |
| |
 | Cestování za prací Vlkodlakům nevadí stříbro. Ačkoliv se v této oblasti pohybuji jen relativně krátce, stejně mi to přišlo jako vyvrácení nějakého dogmatu. To je jako kdyby pouze bohatí lidé neseděli u moci. Nebo kdyby si lidi přestali stěžovat na tu mladou generaci. A nebo kdyby se našel organismus, který je nebezpečnější než důchodce při akcích v kauflandu. Ale ať už se mi jakkoli míhala krajina za okny, já stejně byla přesvědčená, že na tom může být něco pravdy. A ty příběhy, jakkoliv bájné a nekonkrétní a nedefinitivní byly, mě v tom jen utvrzovaly. Konec konců, vybrala jsem si dovolenou, kterou jsem si odmítala brát po dobu několika let. Hádám, že si právníci a další kancelářští byrokrati oddychli, že se nemohu domáhat proplácení dovolené, co jsem si za tu dobu nevybrala. I když, těžko by z kdokoliv z nich pochopil, proč jsem svou dovolenou trávila v knihovnách napříč Evropou, místo toho, abych se kochala památkami a plážemi. Ačkoliv je zde ve Městě vlků horko, cítím, jak mi přijel mráz po zádech, když si vzpomenu na povídačky o Brně. *Vždyť oni tam nejspíš shodili atomovku. Pro Kristovy rány.* Chytnu se za popruh brašny. A zamyšleně po něm palcem přejedu, jak se snažím vrátit z těch děsivých představ ohledně světa plných atomových bomb a následných scénářů pro život na světě. Chovám se jako turista. Vždyť jím také do určité míry jsem. Přišla jsem se na město podívat. Pokochat se. Trochu město prošmejdit. A najít jeho tajemství. Ačkoliv se primárně zatím jen rozhlížím po jakýchkoliv kulturních a architektonických znacích směřující na vlky, přemýšlím i o trochu méně vzdálených věcech. Jako třeba o tom, že by to chtělo něco sníst. A ideálně něco z místní kuchyně, ať si tu dovolenou užiji. |
| |
| Jak kdy Mori "Jiné věci?" uchechtnu se, celá diskuze se zvrhává směrem dosti nepředvídatelným "Vhledem k věku tipuji, že sex, drogy a Rock 'n' roll." Dál ji nechám o svých slovech, přemýšlet a dlouho nečekám, než přijde na to co se mělo udát. "Téměř správně Holubičko, téměř. Opravdu tě prvně zvala k sobě, vytáhla by z tebe vše co víš a pak by tě s označením škodná předhodila naší Alfě." Napiji se kafe a konečně i já ukořistím kus sušeného masa, které hladově, hltavě sežvýkám. "Za škodnou by jsi považována nejspíše nebyla, přeci jen se v téhle hře pohybuji déle a mám trošku lepší karty v ruce než Ráchel, ale nebyla by to pro nikoho příjemná situace." Sám si dokáži živě představit, že by tuto situaci Leersia s radostí a úsměvem využila. A stát opět na udupaném písku arény hned tak netoužím. A představa, že Mori stojí proti někomu jako je Amber, mi také nepřijde jako dobře strávené odpoledne s rodinou. |
| |
| Smyčka se stahuje Murco "K tomuhle se odmítám vyjadřovat," zašklebím se. Murco není ani tak daleko od pravdy, ačkoliv na drogy jsem mohla pod patronátem lovců zapomenout. Dávné vzpomínky ovšem nechávám být, přítomnost je pro tuto chvíli důležitější než utápění se v nostalgiii. Murco mě přesně dle očekávání nepotěší, a to dokonce ani trochu. "Tomu se tedy říkají příjemné vyhlídky," utrousím kysele. Z té představy mě mrazí, nemluvě ani o tom, že jen při slově "alfa" mi žaludek dělá kotrmelce a ježí se pomyslná srst. Derek byl alfa. Pěkně na hovno alfa, mohu-li se k tomu vyjádřit, ale naučil mne to slovo nesnášet stejně jako spoustu dalších věcí. "Nemáte náhodou být jedna velká šťastná rodina, co se drží za ruce, zpívá u ohně kumbaya a o úplňcích společně masakruje vesnice namísto stmelovacích televizních večírků?" zamručím nenaloženě. "Takže teď co, budeš mě muset vzít k té vaší... Ty? Jestli chci zůstat ve městě bez toho, aniž by mě Ráchel otravovala?" |
| |
| Smyčka je dobrá, obojek je horší Mori "Ráchel není ani zdaleka tak hodná a trpělivá jako já. Zvlášť když jde o jednání v mladými," pokrčím rameny a ukončím krátký život svého ranního životabudiče. Morin pach nese onu směs strachu, zloby a znechucení, ale na to jsem u ní již zvyklý. Brněnská smečka, nebyla úplně ideální rodinou ani školou pro mladou vlkodlačku, natož bývalou lovkyni. "Vesnice už dávno nemasakrujeme," zakřením se. Už dávnou jsou pryč doby svobodného lovu. Stejně jako dalších věcí. Třeba života bez politiky a všech těch hnusů co jsou okolo ní. Nemá smysl, rozhodně v této chvíli, vysvětlovat téhle mladé, střelené zrzavé vlkodlačce, že se stala divokou kartou v politické hře smečky. Jen zatím nikdo z hráčů neví, že tahle karta je prozatím nehratelná a kdo to poruší ve hře skončí. Definitivně. "Ano, jelikož jsi zde jako můj host, je mou povinností vás navzájem představit. Jde pouze o formalitu, jelikož jsem pro tvou návštěvu a pobyt svolení již získal, ale pokud chceš mít skutečně klid od Ráchel, alespoň na nějakou dobu, budeš tuto formalitu muset podstoupit." |
| |
| Poznámka nad čarou: Atomovku neshodili vlkodlaci. Cestování za dovolenou V A co takový vlkodlak důchodce, na kterého neplatí stříbro a nezajímají ho slevy v Kauflandu? Mráz ti mohl přeběhnout po zádech z různých důvodů. Například proto, že v městě je chladněji než v okolní poušti. Neb kámen horku odolává s mnoholetou trpělivostí a tak, i přes zvyky, je město živé a plné turistů. Stejně jako ostatní turisté, kteří dorazili s tebou se kocháš oním legendami opředeným městem. Restaurace, krámky s kuriozitami i pár otevřených dílen, kde se nebojí ukázat část výroby, lemují hlavní ulici, na jejímž konci je velká zavřená brána usazena do hradeb. Vnitřní město, které je návštěvníkům nepřístupné. Krom hluku z krámků a dílen, vábivé vůně jídla ve vzduchu si můžeš snadno povšimnout všudy přítomné vlčí symboliky. Fresky, sochy, ozdoby na domech na samotné ulici. Vše vypadá staře, tedy samo sebou krom věcí k prodeji. Kameny města jsou omleté časem, deštěm i pískem. Město se dle všeho od dostavění vnějšího kamenného opevnění dál nerozrůstalo. Asi i díky tomu je takovým turistickým lákadlem. Mezi turisty se proplétají děti s táci, na kterých jsou hliněné pohárky s vodou. Turista sem tam vymění obsah pohárku za drobnou minci či proběhne rychlé smlouvání ukončené platbou a pohárek změní majitele. Místní, proplétající se davem a nejspíše připravující věci na večer, s dětmi vtipkují. Prázdné pohárky jsou omyty a znovu naplněny ze studny. A kde sehnat něco dobrého, ideálně z místní kuchyně, k snědku? To je jen otázkou volby. Restaurace či snad stánek s rychlým občerstvením? Druhá možnost je ale výzvou sama o sobě. Pražený hmyz, na špejlích opékaní hadi, ještěrky, ryby a další havěť. Co padlo na pečínku co tak krásně voní raději nepřemýšlet. Prales za městem je stále brán jako zdroj obživy a s veterinární kontrolou si místní moc hlavu nelámou. Pokud tedy vůbec. Turisté okolo tebe švitoří nadšením a již tahají své věčné, proklínané, fotoaparáty a fotí jak o život. Z mnoha míst můžeš zaslechnout nadšené debaty o večerní slavnosti, kvůli které se sem všichni sjeli. Dnes, pouze jednou za rok, na jednu noc, se brány Vnitřního města otevřou a v rámci slavnosti, oslav jednoho z nejdůležitějších svátků domorodců, bude umožněn vstup všem, kdo se oslav budou účastnit. Nemluvě o tom, že taková akce bude zaručeným nemalým příjmem pro všechny zdejší obchodníky. |
| |
| Příjemné vyhlídky Murco No, už se ani nesnažím usmívat nebo tvářit jakkoliv pozitivně. Snad leda ve smyslu urania nebo plutonia, ale... "Aha, takže další mačočubka, kterou baví šikanovat své okolí," zamručím tiše jen sama pro sebe, i když je mi jasné, že Murco se svým vlkodlačím zřetelně uslyší každé to zamumlané slovo. No a co. Zadívám se na Murca pohledem, zda je to opravdu tak nutné, i když moc dobře vím, co odpoví. Navíc si v tu chvíli uvědomím, že v hrnku není už ani jediná kapka kávy, a to je teprve důvod k mrzutosti. "Paráda," zahučím, "a to se ode mně čeká co? Že slušně pozdravím a zase půjdem asi ne, že?" |
| |
| Turistika po Vlčím městě Vím, že poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale copak se dá ubránit zaslechnutému slovu? No a když člověk zaslechne něco zajímavého, copak může přestat poslouchat jen tak, když ti mluvčí zůstávají v doslechu?! No, ano, jde to. Přiznávám. To jen já jsem děsně zvědavá. Usměji se díky této informaci o otevření vnitřního města dnešní večer. Spokojeně si pokývám hlavou a vážně doufám, že díky té mé zvědavosti nedopadnu jako ta kočka... Svůj vnitřní souboj ohledně vybírání místa k jídlu, nakonec završím tou pohodlnější verzí. Jídlo v restauraci, kde je vyšší pravděpodobnost, že si koupím něco, co mě zasytí a zároveň mi to nepřipraví večer plný bolesti a nepříjemností. Přeci jen si nechci pokazit dnešní příležitost. Restauraci si vyberu náhodně, dle toho, jak vypadá na první pohled přístupně a sympaticky. Prostě něco, kde se na mě nebudou dívat divně, že si hodím na zem svou malou krosnu, co mám na zádech. Ale kde se nebudu bát si sednout na židli. Prostě něco ... normálního. Plán je pak jednoduchý. Vybrat si něco k jídlu, co zní zajímavě, ale i trochu bezpečně, napít se vody a zeptat se na nějaká ubytování v tomto městě. A doufat, že bude ještě něco volného, vzhledem k tomu, co se dneska chystá. |
| |
| Ale jaképak vlčí město? Jen past na turisty V Dle vlastního plánu, jsi se přidala k té polovině turistů, kteří místní kuchyni příliš nevěří. Pravda je, že známí vtip "Vždyť to jídlo na mě kouká! Nu madam, tak to ho nesmíte jíst od hlavy." by se zde asi uplatnil. A tak jsi dle svého plánu zapadla do prvního resturantu, který ještě nebyl úplně plný, ale stále vypadal docela slušně. Vnitřek vypadal jak z jiné doby. Masivní dřevěné stoly i židle? takové ty, že když s nimi přetáhnete někoho přes záda, rozpadnou se záda a nikoliv židle. Obsluha v celku příjemná. K jídelnímu lístku jsi rovnou dostala sklenku a džbán s něčím, co byse dalo nazvat citronádou. Jen chuť byla lehce jiná. Ale jídelní lístek je k uzoufání nudný. Až na pár místních specialit, jsou to taková ty běžná restaurační jídla co nikoho neurazí, ale ani nepřekvapí. ----- Poznámka PJ: Pokud neplánuješ nějaké vyptávání tak tě příštím příspěvkem šoupnu rovnou do oslav. Samo sebou pokud proti tomu nic nemáš. |
| |
| Tak tedy dovolená s paranoidním hledáním něčeho, co tady vůbec není... Hlavní bylo se najíst. Což jsem myslím zvládla velmi obstojně. Obzvláště s takovou milou obsluhou a místem, kde nábytek je bytelnější než domy třetího světa. Během svého hodování se neptám absolutně na nic, jen si vychutnávám teplé jídlo, co nikoho neurazí, hlavně ne můj žaludek. Ne, že by byl nějaký přecitlivělý, ale je dobré si své vnitřní orgány předcházet, nepřetěžovat je a věnovat jim pozornost, ne? "Výborné, děkuji," povím pak obsluze s úsměvem na tváři, aby se ani ona neurazila, když si nechám odnést prázdný talíř. "Zaplatím. A mohli byste mi poradit, kde se sežene dobré ubytování tady?" Tolik k mému vyptávání se, aspoň prozatím. Přeci jen mám tu skvělou příležitost dnešního večera, kdy se dozvím mnohem více, než bych se nejspíše dozvěděla od místních. Poposednu si netrpělivostí, když obsluha odejde. Už jsem zmiňovala, jak moc se na dnešní večer těším? |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Lepší než snídaně s Ráchel Mori "Ráchel by ti sama řekla, že jen vyžaduje respekt, který jí naleží po krvy a postavené, které zastává," odvětím s pobaveným úsměvem. "Ale čubka je, to máš tedy pravdu." Uchechtnu se ne zrovna vesele. Ta ženské je jak osina v zadnici a její požadavky toho, co jí dle jejích představ patří a náleží po krvy, jsou značně mimo mísu. "Ale ano, přesně tohle se od tebe čeká Holubičko. Já jen doufám, že skutečně umíš slušně pozdravit." Když si vzpomenu co vyvedla Vindexovi, úplně tomu nevěřím, ale kdo ví, třeba vyrostla. "Hlavně nenič žádnou knihovnu." |
| |
| Krušné vyhlídky? "Na krev a postavení sere bílej tesák, co já s tím mám dělat," odfrknu, ačkoliv mne potěší, když se mnou Murco přeci jen souhlasí. Má za to malé bezvýznamné plus, na které stejně dříve či později - ale spíše dříve - zapomenu. Stejně se do hrnku kafe tak trochu zaškaredím, když mi připomene moji první a poslední návštěvu u Soudce. "Záleží, co si představuješ pod pojmem slušně pozdravit," zamručím, než tiše odfrknu. "Ale no tak, bylo to jen jednou a byla jsem v právu." |
| |
| Proč paranoidní? V "Jsem rád, že vám chutnalo slečno," odvětí číšník s drobnou úklonou a úsměvem, o kterém se jen težce můžeš říci zda je profesionální či nikoliv. "Ubytování tedy hledáte docela pozdě slečno," sdelí ti za mizícího úsmevu, ale i pes to nad tvou otázkou premýšlí, "myslím, že oba hotely již budou mít dávno plno, ale v dnešní den není zas takový problém poptat se místních zda nemají volný nejaký pokojík. A věřte, že většina ho má. Oslavy jsou skvělou příležitostí k přilepšení rodinného rozpočtu." Mezi slovy ti v rychlosti spočítá útratu a poté jen do kasírky, více méně bez dívání, nasype tvou platbu. "Přeji krásný den a dobrý lov, slečno. A hodně štestí s hledáním noclehu." |
| |
| Vzhůru do víru slavností města "To víte, plánování na poslední chvíli," pokrčím rameny s omluvným úsměvem, jako kdybych jemu nějak přidělávala starosti s tím, že nebudu mít kde spát. "Děkuji za všechno, krásný den a oslavy i vám," rozloučím se s ním na oplátku, i když se pozastavím v duchu nad slovem "lov". Je to slovní spojení, které by se zde usídlilo kvůli vlčímu nádechu města? Nebo je to naprosto nevinné a můj mozek už hledá záchytné body, kde nejsou? A samozřejmě mě napadne i krajně absurdní možnost, že by i věděl, co můj lov je. To poslední ale odmávnu v duchu rychleji, než se mi povede nasadit si krosnu na záda. Na lovce rozhodně nevypadal a nikdo jiný nejspíš nebude ani tušit, že bych mohla mít postranní úmysly v tomto městě. A tak se začnu potloukat opět městem. Částečně pokukuji po přívětivých tvářích či něčem podobném, kdo by byl ochotný si přivydělat pronajmutím pokoje cizinci na noc, ale částečně se snažím stále potloukat směrem ke středu města a slavnostem, které se zde budou odehrávat. |
| |
| Tak ty už máš dlouho Mori "Bohům žel Holubičko, všechno to má s tebou co dělat," povzdech je smutný, unavený, sám politiku smečky nemohu ani cítit, ale nemám na výběr. Vlastně nikdy jsem na výběr neměl. "Politika smečky je docela neúprosná a naneštěstí tato smečka je již tak velká, že nestačí jen drzou fenu zfackovat aby veděla kde je její jméno. Ráchel má za sebou skupinu věrných, svou vlastní malou smečku, část již jsi měla tu pochybnou čest potkat. Chtějí pro svou paní mé místo a sama Ráchel ideálně i mou hlavu na stříbrném podnose. Matka to nechává být, dle jejího názoru nás takováto rivalita udržuje v čase míru stále napnuté a připravené jednat, kdyby mír náhle zkončil." Jedním hltem dopiji kafe a plynule pokračuji dále. Nemám důvod ji do toho více zatahovat, ale nějaké výsvětlení ji dlužím. I když pak asi budu muset provést renovaci kuchyně. "Co se stalo v Brně jsem hlásil, stejně jako tvůj možný a pravděpodobný příchod. Ale po tom co se stalo v Brně politika některých frakcí přitvrdila. Tipujnu si, že Ráchel a někteří další by tě rádi vyslechli a ideálně použili proti mě." Ve zlém vlčím úsměvu vycením zuby: "Sesadit koruního prince bez nutnosti bojovat s ním v písku arény," div si neodplivnu. Ráchel mi nemůže odpustit, že já jsem prastarý a ona ne. Ja jí nemohu odpustit to, že nejedná častně. "Slušně pozdravit je snadné," pokračuji po krátké chvíli nutné k uklidnění, "i když ti to tak nemusí připadat. A ano je to více méně jen prostý rituál." Chvíli z hlavy lovím ten správný postup. Dlouho jsem nikoho cizího, kdo by se nechtěl přidat do smečky, před matku nevedl. "Až budeme předstupovat před Alfu, půjdeš přibližně dva, tři kroky za mým pravým ramenem. Předstoupíme, ukloníme se. Ty v úkloně zůstaneš a já tě představím. Leersia tě pak vyzve aby jsi jí řekla svůj pozdrav a žádost. Doporučuji volit slušná slova, ale v základu ji opravdu jen pozdravíš a požádáš o možnost zůstat zde jako host." Nad poslední poznámkou zrzavé vlkodlačky si povzdechnu: "V právu v neprávu, to je jedno. Prostě buď slušná, matka není tak milá a trpělivá jako Vindex, pokud ji urazíš v jejím domě." |
| |
| Slavnost se blíží. Slavnost začíná V Během potloukání se brzy dozvíš, nejen kde sehnat místo k přespání, ale i to, že do staré části města je až do začátku oslav přístup nemožný pro všechny, krom několika starousedlíků. Místo k přespání jsi získala opravdu za drobný peníz u starých manželů Twardowských. Malý pokojík nad rodinnou cukrárnou či spíše kavárnou se spoustou sladkých laskomin. Jak jsi se dozvěděla paní Twardovská rádá laskominy tvoří, i když je sama málo kdy jí a její manžel je milovníkem onoho hořkého nápoje známým jako káva. Pokojík je to vskutku malý, sice zařízen jako 1+kk, ale menší než by jsi čekala. Prý pro zaměstnance, kdyby sami neměli kam hlavu složit, ale již dlouhodobě pronajímaný právě na slavnosti. Staříci si očividně vystačí sami a kavárnu provozují spíše z lásky než pro zisk. Sluneční kotouč pomalu mizí a město opticky praská ve švech, ale s vytrácejícím se slunečním svitem se vyprazdňují i ulice. Když se pořádně rozhlédneš zjistíš, že ve skutečnosti se uvolňuje pouze ta hlavní procházející celým městem. A když se ztratí i poslední sluneční paprsek, očekávaná slavnost započne. Průvod vešel do města Hlavní branou. Pár, muž a žena, vedoucí mezi sebou bělostné kůzle. Oba oblečeni do tradičních úborů původních obyvatel, tváře zarytou maskou vlka. Jak postupují městem v rytmu hudby, který slyší jen oni, přidávají se k nim z davu přihlížejících další maskovaní členové průvodu. Hudba, v jejímž rytmu se celý průvod pohybuje, konečně zazní nahlas. V davu jsou i hudebníci, znějí bubny, píšťaly, ale i strunné nástroje. Jak průvod postupuje dál, zamíchávají se do něj i obyčejní lidé, stejně tak jako turisté. Až na čelo průvodu, pár s kůzletem a dvěma řadami strážců za nimi, jsou lidé turisté, obyvatelé města i členové průvodu v jedné kupě tančící na hudbu, která se nese ulicí. Před davem se pomalu, skoro majestátně, otevřela masivní brána oddělující Dolní město od Vnitřního. Průvod plynule vplul dovnitř. Vnitřní město je plné kamenných domů, vlčí motivy jsou ještě znatelnější než v Dolním městě. Dalším znatelným rozdílem je staří města. Pouhým okem jde odhadnout, že mezi oběma částmi je věkový rozdíl několik století. Když průvod dotančil až k chrámu rozhostilo se ticho. Chrám je působivá budova. Vytesaná do skály. Do jejích útrob vede kamenné schodiště a po každé jeho straně je vytesaná socha sedícího vlka. Vstupní portál chrámu tvoří dva, na zadních nohou stojící vlci vzájemně se opírající o své přední tlapy. I přes věk, který sochám nikdo nemůže upřít, je vidět řemeslná zručnost, se kterou byly sochy vytesány. Za portálem je kamenná deska, prostý to oltář sedící na hřbetech čtyř kamenných vlků. Za oltářem je půl kruh lidí, mužů i žen ve věku od třinácti do padesáti, taktéž s maskou vlka a vlčí kožešinou. V jejich středu stojí žena, oblečená do vlčí kožešiny, hlava vlka místo kapuci, tlapy koženými provázky připevněné k pažím a nohám. Velekněžka. Velekněžka přistoupila před oltář. Bubínek někde v davu začal znít v tichém rytmu, postupně se k němu přidávali další. Maskovaní členové průvodu začali do rytmu bubnů podupávat pravou nohou. Pár vedoucí kůzle s ním, samozřejmě v rytmu bubnů, vystoupí po schodech. Ze stínu chrámu vystoupí statný vlk. Do tlamy převezme od dvojice provaz od kůzlete, které přítomnost predátora ani neznervózní, a odvede ho před oltář. Z okraje půl kruhu vystoupí mladá dívka, spíše dítě, a starší muž. Společnými silami zvednou kůzle, položí ho na oltář a zacouvají na svá místa v půl kruhu. Velekněžka vytasí obsidiánovou dýku s jílcem omotaným stříbrným drátkem z pochvy u boku. Rozpřáhla ruce, pozvedla je k nebesům, stejně tak i svůj zrak. Zvuk bubnů s jejím pohybem stále zrychluje až do skoro zběsilého tempa. Turisti, kteří podupávali do rytmu bubnů, stejně jako obyvatelé města, již jen zadýcháni stojí a pozorují šou, jediní kdo udrží toto zběsilé tempo jsou ti, kteří skrývají tvář pod vlčí maskou. Kněžka spojí ruce na hlavou a o úder srdce později udeří. Z pod vlčí kápě se zaleskli její žluté oči, čepel dýky zmizela v kůzleti, bubny ustali a ve vzduchu je cítit netrpělivé očekávání. Jedním řezem otevřela kůzleti břicho, a za tichého melodického prozpěvováni, ho vyvrhla. Krev z oltáře odtékala pro vás neviditelnými kanálky a vedla ji do dalších, které vytvářely složité symboly, do té doby okem prakticky neviditelné. Poslední výdech kůzlete, velekněžka vyřízla z jeho nitra srdce a ještě bijící ho ukázala davu. Zakousla se do něj, sousto spolkla, jediný okamžik kdy se její píseň odmlčela, a poté ho odložila od stříbrné misky. Tu podala čekajícímu vlkovi, který přivedl kůzle. Ten srdce rychle zhltnul. Vrátila se k oltáři, ukázala davu zakrvácenou dýku, očistila ji do bělostného plátna, které jí podal další z půl kruhu a zasunula ji zpět do pochvy. Její píseň dál eskalovala a postupně se k ní začali přidávat nástroje. Slunce se mezitím začalo schovávat za horizont a nad chrámem se ukázal měsíc. Do úplňku ještě kus chyběl, ale když se celý vyhoupl nad vrchol chrámu píseň výkřikem velekněžky skončila. Ticho, které následuje je skoro bolestné, až po dobré půl minutě se začnou ozývat výdechy tanečníků. Hudebnicí znovu rozezvučeli své nástroje, velekněžka spolu s ostatními kněžími i vlkem zmizeli v chrámu a lidé propukli veselí. Teď nestala neoficiální část oslav, nespoutaná zábava, která se brzy přesune z Vnitřního města zpět do Dolního. Ale zatím, je čas zábavy. |
| |
| Lepší než Vánoce Připadalo mi, že se na mě štěstí dneska prostě smálo. Už samotný fakt, že jsem zvládla najít ubytování, jsem brala jako velmi pozitivní událost dnešního dne. Navíc se mi oba dva zdáli jako příjemní lidé. U takových, u kterých se člověk nebojí, že jej v noci přepadnou a vyvrhnou a rozprodají na orgány. Rozhodně mi nevadilo, že pokoj byl takto malý. Šlo mi skutečně jen o to se někde vyspat. Tudíž, i kdyby to byla místnost metr na dva metry a nebylo tam nic jiného než matrace, byla bych naprosto spokojená. Ale je pravda, že v takovéto místnosti jsem si připadala aspoň jako člověk a ne chovanec blázince. Do ulic vyjdu než začne být západ slunce patrný. Nejsem ale zdaleka první, kdo takto uvažoval. Připletu se do davu jen se svou menší brašnou přes rameno. Náhradní oblečení a tyto důležité, ale zase ne pro tuto chvíli využitelné. Už od první chvíle, co spatřím úvodní dvojici v průvodu, tak se fascinovaně na tu podívanou koukám. Jako člen stáda se pohybuji v rámci davu, který ví, kdy má jít kupředu, kdy se zastavit a kdy zmlknout a nechat znít jiné hlasy. Je to podobná statická elektřina, která probíhá lidmi ve velkých davech třeba na koncertech. Jenže dneska a tady mi to připadá jiné. Spíše magické. Ačkoliv za to nejspíš opravdu může moje představivost a fakt, že jsem čím dál tím víc přesvědčená, že jsem na správném místě. *Jestli nejsou vlkodlaci tady, tak už fakt nikde!* křičí na mě moje vnitřní já, když vidím vlka, jak vede kůzle k velekněžce. Překvapivá klidnost tohoto obětního beránka mne zarazí. Přeci jen to zvíře musí vědět, kdo jej vede dál. A zdrogované zvíře by podle mne nešlo tak rovně a plynule. Počítám postavy v půlkruhu, kochám se atmosférou a tím vším. Cítím, jak mi srdce bije rychleji, když se kněžce zalesknou oči a její dýka se objeví a pak zase hned zmizí, tentokrát v nebohém zvířeti. Od začátku mi bylo jasné, že to s kůzletem nedopadne dobře, ale to, jak vytáhne bijící srdce a kousne do něj mě upřímně překvapí. Zamrkám a nevěřím svým očím. Myslím, že na chvíli i zatajím dech. Když vlk sežere zbytek srdce, dech se mi vrátí k normálu. Neumím to teď v sobě rychle rozebrat, ale uvědomuji si, že to, že ho sežral on, mi vůbec nepřipadá divné a násilné, narozdíl od toho, co udělala kněžka. Hudba se vrací zpět a vše eskaluje ve velekněžčin výkřik, když se objeví měsíc. Ani nedutám, stejně jako zbytek přihlížejících. Je to skutečně dechberoucí podívaná, u níž jsem si jistá, že nechápu všechny úrovně. Ale i tak jsem tím naprosto pohlcená. Tak moc, že ačkoliv už skončil celý rituál a začala se volná zábava, já stále stojím na místě, dívám se směrem, kde zmizela velekněžka, vlk a ostatní a jemně se chvěji. Snažím se zpracovat všechno, co jsem právě slyšela a viděla. |
| |
| Lekce slušného chování Murco "Telenovela hadr," zamručím tiše sama pro sebe, zatímco Murco mluví a kratičce se ušklíbnu. Slova zfackovat drzou fenu nejsou úplně šťastně zvolená, zatvářím se při nich jako kdybych polkla kus zkaženého masa, avšak krom své tiché prupovídky to nekomentuji. "A jak by mě mohli použít proti tobě?" nedá mi to, abych se nezeptala. Zamračím se, ta představa se mi nelíbí. "Vždyť o tobě ani nic nevím a nejsem z tvojí smečky, ani s tebou v podstatě nemám nic společného," pokrčím rameny. Korunní princ. Tak trochu na Murca překvapeně pohlédnu, když mi dojde, co to znamená. Že pokud by jeho Alfa zemřela, bude to on, kdo nastoupí na její místo? "Uklonit se, pozdravit, požádat... Jo, to bych mohla zvládnout bez urážky," převrátím oči v sloup, příliš si z toho opravdu nedělám. Nebo to aspoň předstírám, protože představa, že budu muset předstoupit před jeho Alfu nutí žaludek metat kotrmelce. "Ano, tati," zašklebím se. |
| |
| Nevím zda Vánoce jsou tak zubaté V Magický okamžik, asi by to od jiného znělo divně a nereálně, ale ty si se již s magií v rámci Lovců setkala, tudíž svůj odhad s čistým svědomím můžeš definovat jako odhad klavifikovaný. I když dobře víš, že i tak je to jen hádání ovlivněné tvou představou a chtěním být na správném místě. Ale otázek máš rozhodně více než odpovědí. Co to bylo za rituál a jaký měl význam? Role kněžky je prokazatelně jasná, ale kdo byli ti okolo ní? Jaký byl jejich význam? Proč to kůzle bylo tak klidné? A vedl ho skutečný vlk a nebo opravdu vlkodlak? A kolik nechtěné pozornosti přilákáš tím, že tu budeš dál stát jako tvrdé Y? |
| |
| Kéž by jsi si ji pamatovala Mori "Máš se mnou společné Brno a to stačí," neveselý úsměv mi přeběhne přes rty. Brno se změnilo ve válečnou zónu a v konečném výsledku jsme prohráli. Ale rozpoutalo to válku, momentálně spíše na urovni Studené než regulérní, ale i tak dochází ke ztrátám na životech. "To, že o mě nic nevíš a nejsi ze smečky ti dává jistou těžce zpochybnitelnou věrohodnost. Brno ukončilo skutečně dlouhé období více méně míru a Ráchel v tom, vlastně v tobě, vidí možnost, jak mě srazit z mého postu Bety." Při jejím šklebu a následné drzé hlášce jen zakroutím hlavou: "Mým jménem se klidně zaštítit můžeš, ale rozhodně se nechceš schovávat za mou krev. Přineslo by ti to více problémů, než užitku. Zvlášť teď, když má Ráchel nepřekonatelnou tužbu si s tebou promluvit." |
| |
| Nevychovatelná vlčice strejda Murco S otráveným povzdechem převrátím oči v sloup a nakonec se navzdory všemu, co jsem si od Murca vyslechla, lehkovážně ušklíbnu. Lhala bych, tvrdit, že nemám strach a je mi jedno, co se stane, protože mi to kurva jedno není. "Takže co, Ráchel bude chtít, abych přede všemi vypověděla, že jsi to v Brně podělal a tím zpochybnila, že máš právo na to být betou?" povytáhnu obočí, potřebuji si utřídit myšlenky. Pozice, ve které jsem se dle Murca ocitla se mi nelíbí. Sakra se mi nelíbí. Po tom všem, co se stalo... "Musíš být pořád tak vážný?" zamručím, když Murco na moji poznámku reaguje po svém a zcela tím devalvuje veškerou její hodnotu a snahu o odlehčení situace. Tedy aspoň pro mne. |
| |
| Možná ne tak zubaté, ale stejně nebezpečné Inu, otázek jsem měla více než dost. Odpovědi skoro žádné. A okno příležitosti se mi zmenšovalo každou vteřinou. Nebo jsem si to aspoň takhle představovala. Vykročím směrem k chrámu, kam zmizeli hlavní aktéři večerního programu. Nejsem žádný špion, nečetla jsem nikdy příručku "Jak splynout s davem" nebo "Nejlepší způsob infiltrace", ale snažím se. Uhýbám tanečníkům a pokouším se pořádně rozhlédnout kolem. Hlavně mi jde o to, zda se dá dostat do dalších domů tady ve starší části města, kam se normálně nemůže. Je tu někdo, kdo vypadá, že tu dává pozor na všechno, co se tady děje? A také, vypadá to, že někdo dává pozor na dveře do chrámu? Jestli je odpověď na většinu otázek ne, tak se rozhodnu to prostě zkusit a jít hlavními dveřmi do chrámu. Přece jsem neletěla přes půlku světa, abych se nechala zastavit svou vlastní nerozhodností a přílišnou opatrností. Pokud však najdu jiný vchod, upřednostním jej. |
| |
| Tohle není Futurama aby Vánoce byly nebezpečné V Splynutí s davem ti v chaosu okolo tebe nepřijde zas tak obtížné, tvé uhýbání tanečníkům i jen slavícím lidem samo o sobě může kde komu připomínat moderní tanec. Když tě nakonec tvůj tanec dostane před dveře chrámu můžeš optimisticky konstatovat, že je rozhodně nikdo nehlídá. Stinnou stránkou toho je fakt, že to bude způsobeno tím, že ti je někdo takřka před nosem zavřel. A jako naschvál v dohledu žádný jiný vchod není. I když logika říká, že by někde být měl. Na druhou stranu brzy ti pozorováním okolí dojde, že máš vlastně štěstí. Rozhodně jsi identifikovala pár jedinců, kteří dávají pozor na to, co se děje v davu. Z těch pár na které jsi přisla, jsou jak dle pohledu místní, tak i sem tam někdo, koho by jsi na první pohled označila zcela jistě za turistu. |
| |
| Moc koukáš na Futuramu... Možná bych měla být nadšená z toho, že se mi vůbec povedlo proplést se mezi tanečníky až ke dveřím. Ovšem o veškerou radost jsem byla okradená, protože dveře byly přede mnou zavřeny a mně nezbylo nic než se obrátit a věnovat pozornost okolí. Hlídačů, jak si je v duchu označím, jsem identifikovala hned několik. A dokonce někteří z nich nevypadají jako místní, ale jako turisté. Uznávám, že nakonec je možná dobře, že se mi nepovedlo proniknout až do chrámu. Pokud je tu taková ochranka, bůh ví, co by mě čekalo uvnitř. Skousnu si zamyšleně spodní ret a sejdu ze schodů zase více mezi tanečníky. Naposledy se rozhlédnu kolem a zalituji faktu, že nemám více výcvik jako lovci. Ti by určitě vymysleli, jak lépe identifikovat ten další vchod. *Nemůže to Staré město být kompletně uzavřené po zbytek roku. Určitě bude nějaký způsob, jak se dovnitř dostat i po konci oslav. Ne?* snažím se sama sebe přesvědčit, protože mě nenapadá moc způsobů, jak se dovnitř dostat, když je ten vchod tak dobře hlídaný. Bohužel, neumím moc věci nechávat být. A tak sice nezkouším žádné další cesty, ale zůstanu s tanečníky v těchto prostorách ještě aspoň nějakou dobu. Třeba uvidím někoho z těch hlídačů, jak někam jde? Nebo si všimnu něčeho dalšího? Připojím se k obecnému veselí aspoň na oko, přeci jen hudba tu stále je, a tak opravdu nechci k sobě tahat víc pozornosti, než je třeba. |
| |
| To tedy Skoro neteř Mori "Jak se u vás říká: Trefila jsi hřebík na hlavičku. Přesně tohle chce, neboť se snaží vyhnout boji o pozici bety na žhavém písku v Díře." Oba víme, že v souboji by neobstála, i když ani já bych nevyšel bez zranění. Ale uchýlit se k politikaření je prostě odporné. Zanechává to pachuť v tlamě, kterou asi nakonec spláchnu doušky Rácheliny krve. Až na to, že k výzvě potřebuji důvod. Záminku. Ona ne, jí jako záminka stačí boj o pozici, do kterého se ji ale nechce. "Tady, doma, musím. Záleží na tom. Dávám přednost prosté bitvě, kdy můžeš jít s čistou hlavou a šíleným úsměvem proti nepříteli. Boj je zábavný, politikaření je otravné, jedovaté. Ale očividně od určité velikosti smečky nezničitelné." |
| |
| Hmmm Murco Skvělé. Prostě skvělé. "V Brně jsme to podělali všichni," zahučím, ačkoliv spíše sama pro sebe. "Fajn, takže co mám vlastně vypovídat? Pokud jsou teda věci, o kterých bych neměla mluvit," zeptám se Murca s tázavým výrazem ve tváři. Ne, že bych byla nějak nadšená mu pomáhat, ještě více z toho, jakou roli mám v jejich podělaném čmuchacím dramatu odehrát, ale potopit Murca momentálně znamenalo potopit i sebe - a až takhle hloupá jsem rozhodně nebyla. Snad. Doufám. Klid. Dýchej. |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| // prosím nemazat :) |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |