Andor.cz - online Dračí doupě

KINDER PARTY

Dnes se pořádají jeho narozeniny a já jsem se skvěle vetřel do jeho přízně, ovšem tak toto nesnáším. Nejraději bych toho chlapa zabil na místě a nezachraňoval mu spíše krk, staral se o všechno. To tak nesnáším. Ale musím. Protože jsem slíbil, že se pomstím. Zabil mi ženu, kterou jsem nadevše miloval.
Drahá.. Mariano.. Odpusť mi, co dělám. Odpusť mi, že jsem ho ještě nezastřelil. Mám sto chutí do něčeho praštit. Rozmlátit to tady a všechno zničit. Nemohu. Nemohu zkazit akci na které se dělá už pět let. Jsem tak blízko cíle, takže to v této chvíli nemohu pokazit.

"Marcu, co sakra děláš? Už si měl být dole." Buší na mé dveře Morales, který s Gonzálesem paktuje, teda prý je jeho levá ruka. Rychle se hodím do pohody, ještě si upravím vlasy a hodím na sebe sako, než mu otevřu dveře.
"Promiň, zdržel jsem se úpravou. Nemohl jsem jít tam, jako kdo ví co." Nevymyslel jsem lepší výmluvu a doufal, že mi to sbaští i s navyjákem.
"Jasně.. v pohodě kámo. Dnes máš velkej den. Budeš hlídat tu jeho dcerušku. Gonzáles ti moc věří, tak si to sakra nepokaž." Hlídání té jeho dcerunky, to skutečně bude velká zábava. Mám takový pocit, že je to nějaká rozmazlená slečinka, která má všechno na co ukáže. A taktéž jí nesnáším, kvůli ní moje Mariana zemřela. Ona tu místo ní žije.
Skutečně to ve mně vře, ale nic na sebe nedávám znát a jdu ke svému auto, protože oslava se bude konat v jeho baru El Diablo, takže to bude ve velkém.

Cesta není nějak zdlouhavá a já tam sem za čtvrthodiny. Bar je prostě skvělej, tam jsem začínal jako hlídač a teď jsem se vyhoupal až na pozici ochranky jeho dcery. Kdyby věděl, jak ho nenávidím, tak bych byl dávno odsud pryč. Proto musím svou nenávist skrývat.
Nahodím úsměv, profesionální, ale velmi věrohodný, když vstoupím do baru. Hned si všimnu šéfíka a ostatní, kteří všechno připravují.
"Marcu. Vítej. Jsem rád, že jsi tady. Rád bych ti představil svou dceru. No vy se asi znáte, ale teď vás chci představit jinak. Tady Marc, tě bude chránit. Velmi dobře prokázal svoji věrnost a já mu vděčím za záchranu života. Takže.. se seznamte." Promluví na mně a hned chce, abych se seznamoval s jeho dcerou. Pche.. s ní a seznamovat se. To si ze mne dělá srandu. Na mé tváři se objeví menší úšklebek, který ihned zakryji a zase tu je onen úsměv.
"Hmmm... seznamování mi moc nejde. Asi mé jméno znáš. Jsem Marc Jimenéz a říkají mi tady El Toro." Menší povzdechnutí a uhlazení vlasů u mne nemůže chybět. Cítím se tady skutečně nesvůj. Nemám rád večírky.
Nějakou dobu prostě mlčím, hlídám všechny podezřelé i nepodezřelé. Prostě stojím na místě a občas si dám nějaký drink. Než začne oslava v plném proudu.

Nejdřív to začne tím, že je všechny přivítá oslavenec na podiu a potom se začnou rozbalovat dárky, teda rozbalí jen pár a pouští se hudba. Lidi tančí. Prostě nuda. Ovšem taky příležitost pro mne, když začnou hrát tango. Přistoupím k Elle, nebo jak se sakra jmenuje.
"Mohu vás poprosit o tanec? Bude mi velkou ctí, když si s vámi zatančím." Pronesu to, jako velký gentelman a dokonce si kleknu na kolena. Můj pohled se přesune na jejího otce, který pouze kývne. Tím pádem mám svolení, což je v této chvíli velmi dobré.
"Jak nejlépe se dozvědět o druhé osobě, než si s ní zatačit. Tanec prozradí mnohé, protože zde si nikdo nelže." Pousměji se, ale uvnitř srdce mne velmi zabolí, protože tančit jsem chtěl s Marianou. A ona není. K čertu se vším..

Sjetost

"Doprdele, kurva, jo!"
Hlasitý zasténání. Výkřiky rozkoší a pak prásk! Bum! Můj úsměv, jeho vyděšený výraz. Miluju to! "Kurva miluju!"
Dveře se rozletí a v nich se objeví Frederico, ležérně oblečen do kostkovaný košile a společenských kalhot, na hlavě má snad tunu gelu jenom, aby mu drželo to jeho černý háro. Přijde mi to vtipný. Tohle všechno. Začnu se smát, mezitím co pohled Frederica se ze zvědavýho mění na překvapený. Porozhlíží se po tý spoušti, kterou způsobil mozek, rozprsklý po celé stěně a povlečení. Tiché lupnutí spodní čelisti, která odpadne od toho zbytku, čemu se už ani nedá říkat lebka, se smísí s mým hlasitým a hysterickým smíchem. "Ten měl páru, doprdele! Jako sto volů! Jo! Ale teď... Teď už je na hovno!"
Zbraň, kterou jsem před chvilkou zabila toho krypla odhodim na zem. Ozve se další výstřel. Sakra, zapomněla jsem odcvaknout pojistku. Frederic se s hlasitým výkřikem složí na zem, čímž uvolní vstup Alexovi a Cristovi, kteří chvíli tupě zírají na můj počin, načež na mě začne jeden z nich řvát.
"Kurva, Lolo! Čím ses to zase nadopovala?!" máchnu rukou ve vzduchu a prstem ukážu kamsi na stůl, kde je zbyteček bílého prášku.

Nezajímá mě jeho názor na můj životní postoj. S hlasitým vzdychnutím a úsměvem na tváři nechám své tělo spadnout na postel k tý mrtvolce. Vim moc dobře, co znamená to jakési čvachnutí, které se pode mnou ozvalo. Dlaní přejedu po kaluži krve, kterou své polonahé tělo začnu potírat… "Kurva miluju to!"

Bušení srdce, hlasitý výkřiky, cinkání skleniček. Všechno je tak intenzivní. Vždycky to tak je. To dělá ten podělanej koks. Hajzl jeden. Prsty si promnu kořen nosu a opřu se o Frederica s prostřelenou nohou, za kterou můžu já. Bez jakéhokoli zasyčení mě podepře a přitáhne si mě k sobě. Vim moc dobře co jsem provedla, nejsem žádnej žabař. Vždycky vim, co dělám, jenom je to tak zkreslený… Jak z animovanýho filmu, na který jsem se dívala, když jsem byla malá.

A kačer běhá ve vzduchu, tati koukej jak běhá! Myslíš, že taky umim běhat ve vzduchu?

Ten idiot si to zasloužil, tu prostřelenou lebku. To, že mu to vyndalo i mozek, za to nemůžu… Asi měl málo vápníku.
Ti tři, ti moje Koťata, jsou na to už zvyklí. Hlídají mě už dost dlouho, znají mě a dneska se zase museli zapojit do mýho kříšení.

Jdi jí opláchnout! Vždyť je celá, kurva, od krve! Do prdele, za tohle budu chtít prachy navíc, protože tohle je už fakt i na mě.

Dlaní si přejedu po leopardí sukni, kterou na mě v rychlosti navlíkly se zavřenými oči. Alespoň, že už znají můj styl…
„Opláchl jsem jí od tý krve, ty ukliď ten mozek. Fred se už probral, jenom mu ta holka prostřelila nohu. Ten má sakra štěstí! To je už po několikátý! Ty vole… Jdu zavolat Alejandra, čeká venku s autem. Jak na tom je Lola?“
„Už je při smyslech, díky bohu. Na oslavu kápa by se nehodila, kdyby byla sjetá tak, že by o sobě nevěděla.“
„Jemu je to stejně jedno, má ty svoje zkurvený poskoky.“ Zamumlám do ramene jednoho z nich. Lehce sebou škubne a prohrábne mi vlasy, aby mi zvedl hlavu.
„Lolo, no tak, takhle o něm nemluv. Je to tvůj táta.“
„Cože? Kde je? Chci mu popřát a dát mu dáreček… Zabalte ten mozek a nezapomeňte na mašli. Bude mít ze mě velkou radost…“

Kdosi do mě drkne. „Di k čertu!“ křiknu za nim a vytasim se s prostředníčkem. Nejsem asi zrovna typ holky, která se řídí společenskými pravidly. Všichni to o mě vědí a nikdo s tim nemá problém. Neměli by mít.

Ještě před tim, než jsem byla zavezena do klubu, jsme se stavili u mě doma. Dali mě dokupy, probudili a nechali samotnou, abych se mohla oblíknout a namalovat. A teď jsem tady, na oslavě. Většina lidí kolem mě je ve společenským, hrající si na něco co nejsou. Schovaný za rouškou tý posraný přetvářky. Tohle znám moc dobře, protože k nim patřim, i když nechci. A protože se chci od nich odlišit, neberu si na sebe ty hadry, který mě mají uvést do patřičných kruhů té vyšší společnosti. Ať jdou k čertu ty hovada.
Nemám moc vybíravý slovník. Zvlášť, když jsem sjetá.

Vyhnu se pohledu toho chlapa, který mě požádá o tanec. „Hej, Frede.“ Otočim se zády k tomu maníkovi a pohlédnu ke svému koťátku. Tak jim říkám – Koťata. Vystihuje to přesně to ponížení a oni si to uvědomují.
„Chce si s tebou zatančit.“ Palcem ukážu na mýho novýho ochránce a mezitím, co se k němu žene dvoumetrové Kotě, otočim se na podpatku a pomalu mizim davu. Motám se a narážim do lidí. Při cestě mi v ruce skončí sklenička s nějakým alkoholem, který do sebe kopnu. V zádech cítím otcův pohled. Zklamaný? Těžko říct. Zná mě a ví, jaká jsem. Už dávno se s tím smířil. A on ví, že ho miluju.

Zapadnu na záchody. Zamknu se v kabince a díky míse se vyhoupnu k okýnku, které vykopnu nohou. Do nosu mě udeří čerstvý vzduch, který mě probere. Ne zrovna opatrně vylezu z toho okna, objevujíc se v ulici za barem. Vyndám klíčky z boty a pomalými, šoupavými kroky se vydám k motorce. „Poď krásko, projedeme se.“

Nesnáším tě, ale stejně s tebou musím být

Co si o sobě ta ženská sakra myslí? To je sjetá kurvadrát. Nejraději bych jí pořádnou lisknul, aby se vzpamatovala. To bude ještě něco. Napadne mne, když pošle někoho, aby si místo ní se mnou zatančil. Já na tu osobu kašlu a šinu si to k ní, všimnu si výrazu jejího otce a je mi jasné, kam pujde. Chce odsud zdrhout.
Jenže se skutečně mýlíš, že já tě někam nechám jít samotnou. To se sakra pleteš holka. Při té rychlosti, kterou se snažím jí dohnat, ovšem jiným východem si stihnu sundat kravatu, která mne pouze škrtí a vůbec nevím, proč jsem si jí na sebe dal.
Do háje, jak já to všechno začínám nesnášet, tuto maškarádu. To všechno, tu slečinku, co si o sobě kdo ví co myslí. A sere na svět. Sere na to, jak to tady chodí. Riskuje a to hodně, protože si chce užít. Jenže smrt na každém kroku je. Čeká, až někdo udělá chybu. Vždyť i já bych jí mohl zabít, kdybych chtěl. Sakra, ale nechci.

Ještě jsem stihl k ní dojít, než stihla frnknout na té své motorce. Jistě jsem k ní přistoupil a chytl jí za rameno. Možná jí méně strhl z té motorky.
"Do prdele, co si sakra o sobě myslíš? Fajn, chceš to takto.. Tak mně nech, ať k tobě nasednu a projedeme se. Od této chvíli budu s tebou na každém kroku. Protože tvůj otec má nepřátelé, a tím pádem i ty. Což značí, že se tě budou snažit zabít. To já nesmím připustit." Zavrčím na ní vztekle a mám chuť jí prostě pořádně probudit fackou, ale to si nemohu dovolit. Ona je tu hvězda a já poskok, k sakru.
"Myslíš si o sobě holčičko moc. Ale teď si uvědom, že se mně nezbavíš." Mluvím velmi jistě, protože je to má práce.
Má ruka by nejraději sjela k pasu, kde mám svou pistoli a zastřelila tu holku, co si neváží svého života. Tu holku, která tu žije místo Mariany. K čertu se vším.. a přesto to neudělám, ale teď to není kvůli úkolu. Stačí se podívat do těch jejich očí a umírám. Všechno, co se stalo. Najednou je pryč. Mé srdce se dokonce rozbušelo. Ale ona je sakra nepřítel..tak proč? To se mi snad někdo mstí?
"A aspoň nějaký dárek od tebe papa dostal?"

Starej se o svoje věci

Vytřeštim oči, když mě popadne za ramena sundá mě z motorky. Klíčky mi vyletí z ruky a s hlasitým zacinkáním spadnou kamsi na zem. Teď byl měl doufat, že nespadly do kanálu. Co si to kurva vůbec dovoluje? On si asi ani neuvědomuje, s kým to tu mluví. Nejsem žádná jeho pipina, která mu pere a žehlí.
Mezitim, co on si tu jede to svoje, neubránim se protočení panenek a zorniček, který jsou rozšířené pod náporem chlastu a drog. V takovýmhle stavu se mi řídí nejlíp. V takovýmhle stavu se dělá všechno nejlíp.

Ježiši. On snad nesklapne. Tak nakonec se z něj ještě vyklube citlivka, která se potřebuje vybrečet na rameno. Zatnu pěst, mezitim, co se mi zahledí do očí.
Co mi timhletim svým proslovem vůbec chtěl říct? Že se chovám jako rozmazlenej fakan? To mi tu chtěl říct? To ani nemusel. Vim to. I bez těch jeho žvástů. Zatraceně, já moc dobře vim, jak se chovám. Můj styl života. Jasný, všichni vědí, že se za timhle zakrývám. Jenomže já bych řekla, že je to přesně naopak. Na nic si nehraju. Na rozdíl od těch z tý vyšší partie, která stejně jede ve fetu, jako já a ty z těch nižších kruhů, si alespoň umim užít život. Zabíjet pro radost – kdo z nich to kdy udělal? Vyspat se s někym jenom proto, že jsem zrovna dostala chuť? Oni maj ty svoje zákony, podle kterých se řídí a drží se pak jak klíšťata těch svých zákoníků, který nosí vždycky po kapsách, připraveny mi je omlátit o hlavy jen co jim to papá dovolí. Ale on jim to nedovoluje a nedovolí, protože ví, co jsem zač. On moc dobře ví, že se tak nechovám pro nic za nic. Je to přece jenom moje krev.
Lehce se zapotácim a zavrávorám. To v tý skleničce očividně nebyl obyčejnej alkohol. Ty hovada, co chtěj dostat tátu jsou snad všude. Co když je tenhle jeden z nich? Jasný, vetřít se k papá a pak mu podříznout krk… Už jsem se zmiňovala, že mám hodně bujnou fantazii, když jsem sjetá jako prase?

„Hele, ty… Bejku.“ Přimhouřim oči a vytáhnu bouchačku zpod sukně, kde mám pás na ty moje kočičky. „Co kdybys prostě držel hubu a vypadnul? Oba víme, že nemáš na to, abys mě ochránil. Hele, víš vůbec, že si na mě můžeš vydělat? Podřízni mi krk, nebo prostě prodej těm dalším gengům a seš zazobanej do konce tý tvý podělaný prdele.“ Zamířím na něj hlaveň a zmáčknu pojistku. „Nemáš ani na tohle, co? Seš jenom posranej chlap, který se bojí dělat to, co mu můj táta nenakáže.“
Počkám si na chvilku, kdy je mimo a pak prostě prudce zvednu koleno. Praštim ho do slabin. Jo, tohle vždycky zabere, ať už jde o zkušenýho vraha nebo jenom lupiče večerek. Nemá tam žádnou plenu, takže ho to musí automaticky zabolet a mezitím, co se sehne dolů, aby se chytl za ty svoje holčičí koule, ho praštim násadkou od pistole. „Hele, fakt ráda bych ti tu řekla, jak je mi tě líto, ale za tohle si můžeš sám, ty maníku.“

Zmáčknu spoušť. Střela mu proletí těsně kolem ucha a učísne mu to jeho háro, který si na večírku žmoulal mezi prsty. Nechtěla jsem ho zabít, táta by mě za to potrestal. Stačí mi, když nebude na chvilku slyšet.

Pistol si uložim bezpečně nazpátek pod sukni a padnu na všechny čtyři. No padnu, doslova se rozmáznu na betonu. Nevychytám pod náporem chlastu a lajny, co jsem si ještě dala, vzádlenost. Kamínky se mi zadřou do kolena a dlaň mi ujede. Tváří se praštim do nějakýho šutru. „Doprdele!“ Mezitim, co kleju na všechny světový strany, najdu alespoň klíčky. S velkou obtíží se vysoukám na nohy, nasednu na motorku a zapnu motor. „Měj se blaze, ty sráči.“ Zacvrlikám ještě směrem k němu a jak se říká, dupnu na plyn.

Děvka jedna zdrogovaná

Vře ve mně andrenalin, a mám sto chutí jí v této chvíli pořádně namlátit aspoň to bych nejraději udělal, když jí nemůžu zabít.
Držím se však na uzdě, protože nemůžu nic posrat, za to mi ta ženská nestojí. Tolik práce to dalo vetřít se do přízně jejího otce, takže za žádnou cenu nemůžu. Ale tolik bych chtěl.
Pomalu vidím rudě, jako kdyby mi mávala před xichtem rudým šátkem a ona si hraje na toreádora, kterého bych nejraději jako býk nabral na rohy a usmrtil.
Jenže ani k jedné věci se nesmůžu, protože hraji až moc dobře svou roli a když výtáhne tu svou bouchačku, tak já tu svou nevytáhnu. A potom následuje, co následuje. Aspoň bych si zasloužil tu nobelovku, za svůj skvělý výkon.
"Zatracená pipino.." Procedím skrze zuby, když ležím chvíli na zemi s menšími bolestmi, které jsem se naučil ignorovat. To, že na to ucho neslyším mne nějak netrápí. Ona to posrala, ona překročila moji stanovenou mez a za to bude mít pěknej trest. Já jí vlastnoručně zabiju.
"Jak chceš ty děvko..." Ujde mi z úst, když se rychle zvedám ze země a nasedám do auto, které mám po ruce. Potom velkou rychlostí jí pronásleduji.
Ovšem po nějaké chvíli zjišťuji, že nejsem jedinej kdo tuto holku chce zabít. Jedno auto mně přeběhlo, prostě bylo lepší než to moje a jeden z nich začal po té holce střílet.
Kurva...kurva... ta holka je moje, já jí mám zabít. Nasraně praštím do volantu a snažím se vymačkat z té káry co nejvíce.
Skutečně musím přemýšlet rychle, jak toho magora co po ní střílí dostat, takže mne napadne jediné do něj nabourat a přitom se nezabít. A pak si to s něma se svou bouchačkou vyřídit.

"To je tak, když chcete zabít někoho, koho jsem si zabavil já." Pronesu když vystoupím z auta, sice trošku pomlácenej, ale to je mi jedno. Ona stejně nikam nepojede, protože se svou motorkou leží na zemi. Ovšem doufám, že jí žádná kulka nezasáhla. Ale pomlácená taky bude, to nebyl zrovna pěkný pád. A mám takový pocit, že by se za to ani nestyděl samotný kaskadér.
"Tak co, jak ses proletěla?" Zeptám se jí, když k ní dojdu a svoji zbraní na ní mířím. Pojistku mám dávno odjištěnou, takže s chutí do toho jí zabít.
"A teď mám to potěšení, tě na místě odstřelit.." Procedím skrze zaťaté zuby a stojím ve vzdálenosti, aby mi jednu ještě neuštědřila. Už jsem připravenej zmáčknout spoušť, ale najednou nemůžu. Nemůžu prostě, nemůžu. Ozve se sice výstřel, ale střelil jsem nahoru.
Do prdele... do háje.. proč? Nechápavě na ní hledím a potom k ní dojdu, velmi pomalu a připraven na všechno.
"Jedem dom a mým autem. Mám skutečně divnej pocit, že tě bude chtít ještě někdo odstřelit. A nebudu to já." Svou zbraň schovávám, ale mám jí kdykoliv připravenou na střelbu. Jsem pěkně nasranej a mám sto chutí jí zabít, ale nejde mi to. Což je pěkně v prdeli. Takže v této chvíli čekám, až se princezna sezbírá na nohy a nasedneme do toho auta, které jsem si vypujčil. Ještě se s ním dá jet.

Super. Tak dobrou

Ostrý, chladný vánek mi naráží do tváře, propleskává mě jako moje pravá matka. Drogy jsou zlý! Drogy jsou špatný! Jasně, ty vole. Ať jdou s těma poučkama do prdele. Nikdo si nežádal jejich proslovy při každým setkáním se s nimi a od tý doby, co jsem zabodla jehlu, plnou fetu nějaký ženský do krku, když mě začala vychovávat, a hezký jí to tam všechno stříkla, všichni sklapli. Namísto nich jsem začala řvát já. Kvalitní fet jsem vrazila do ženský, kterou jsem ani neznala. Srát na to.

Vyjedu z ulice, nechávajíc za sebou klub, toho žvanila a hromadu odpadků, který samozřejmě sami vylítly z popelnice. Nohou se snažim zachytit o můstek, ale lehce se naklonim. Div nesejmu nějakýho kolemjdoucího, který se na mě vytasí s pořádnou dávkou nadávek. Pootočim se, mírně zpomalim a vytáhnu bouchačku. Zařvala bych na něj, vystřelila a nakonec si užila jízdu do klubu Tchýně. Tam bych si dala další dávku a naspeedovaná jak králík tančila do tý doby, než by si pro mě nepřišli Koťata. Místo toho, abych dělala to, co by se mi chtělo, mi po paži projela slušná bolest. Pif! Paf! „Kurva!“ co víc na to říct? Snad jenom – konečně nějaká akce… Ale to líznutí mý ruky si mohli odpustit, kreténi.

Zabočim do uličky, ve které se to začne jenom hemžit kulkami a pískáním pneumatik, a vyjedu na otevřenou silnici. Jinou možnost jsem neměla a tady jsem jak na odstřel, ale co už. Když po vás střílej skoro každej den, takovýhle akce si začnete pak užívat. Je to na denním pořádku. Kulka sem, kulka tam, mozek tohle to, srdce tamhle to. Prostě můj šálek kávy. A že si nevážim života? Vždyť stejně o nic nejde. Narodíte se, celej život se snažíte být originální a pak chcípnete jako všichni ostatní. Vo co tady teda jde? O Nic. Prostě o nic. Tak si ten život alespoň trochu připeřim když už nic jinýho, ne?

A čím lepším si to okořenit, než takovým držkopádem? Vylítnout z motorky, který sestřelily gumu, okusit sílu gravitace svým letem a pak se za pomocí kotouče rozmáznout kdesi opodál a hezky ještě do rozbitý láhve? Kamínky hezky pod kůži a do rány na ruce, tak jako střepy. Řvát bolestí bylo pod mojí úroveň, ale žádnej suprmen nejsem. Zuby jsem si prokousla spodní ret namísto toho, abych začala křičet jak slečinka, který právě na hlavě přistál pavouk velikosti psa. To, že se všechno zintenzivňuje pod tim matrošem, co mám v sobě, není kec. Všechno slyšíte líp, lidi, věci a zvířata kolem sebe vnímáte jako nestranný pozorovatel a bolest je třikrát tak větší.

A aby toho nebylo málo, objeví se tam ten sráč a začne mi nad hlavou máchat zbraní. „Teď seš velkej co? Potom, co jsou všichni oddělaný a já tu ležim jak rozjetá žába, to se ti zachtělo dělat ze sebe ještě většího vola, co?“ prsknu na něj společně s krví, která se mi v puse hromadí víc než dost, a na jeho kalhotech se krásně začne výjimat.
Ani nevim jak, ale vyškrábu se na nohy, za což si v duchu gratuluju. Tak trochu si připadám jak nesmrtelná teta. Nic mě neprostřelí, pád z motorky mě nezabije a fet mi dělá jenom kruhy pod očima. Srát na to. Jo, znova.

Nejraději bych zamířila k motorce, nasedla na ní a odjela do Tchýně, kde by se o mě postarali. Vyndaly by mi střepy z břicha, který mi tam začínají dělat pěknou neplechu. Jenomže moje nová opice mi dovolí si maximálně dojít na záchod a i to přemlouvání by mě určitě trvalo půlku mýho života, a že ten je docela krátkej.

Nasednu dozadu, nechám za sebou zavřít dveře a svoje tělo s hlasitými heky spadnout na sedačky. Je mi blbě. Zatraceně blbě. Bolí mě ruka, břicho od střepu taky není nic suprovýho a prokouslý ret tepe jako o život. A pak ta krev v puse. Tu pachuť nesnášim. Dělá se mi z ní ještě víc špatně a to není dobře.
Nastartuje auto, který se zachvěje, cosi ze sebe vydá a rozjede se a právě ten tlak mi nakopne žaludek ještě víc. „Asi budu… Asi budu.“ Nedořeknu to. Stejně mu i určitě došlo. Mísice krve a zvratků se hezky rozprskne po zemi auta.
„Sorry.“ zachrčim přes krev, kterou si utřu o potah. Jo, chtěl si mě do auta, tak se nedělej, že ti to teď vadí.

Prsty si zajedu pod tričko, který je celý prosáklý krví a vyhrnu si pod prsa. Je v něm pár střepů a přesně v tu chvíli, kdy se třesoucími prsty snažim břicho zase zakrýt, najedeme na nějakej retardér. Nevystartuju po něm, protože nemám šanci. Místo toho zakřičim bolestí. Jak jsme totiž vyskočili, jeden střep se mi odrazil od ruky a zabodl se mi ještě hlouběji. Kdo by to kdy řekl, že uvítám tupo a prázdno? No já rozhodně ne… Zavřu oči, držíc si ruku a nechajíc krev, aby mi tekla po tváři. Všechny pocity, ze kterých mi je na jedno, jdou do pozadí a do popředí vpluje mdloba.

Konečně bude ticho..

"Víš co.. jdi do prdele.. sakra" Procedím skrze zaťaté zuby. Vůbec nechápu, co si o sobě myslí. Ale na jednu stranu se mi strašně líbí ta její kuráž a to, že nemá strach ze smrti. Já bych se jí tedy taky nebál, já bych nejraději zemřel a setkal se s Marianou.
Kalhoty, které na sobě mám budu muset vyhodit, protože na nich mám její krev. To je vážně skvělé. Nějak nemám v úmyslu se chovat, jako gentleman a pomáhat jí na nohy, či navíc jí nést v náručí do auta. Na to já kruci nejsem a ona může být ráda, že jsem přišel včas.

Nasednu do auta a mám sto chutí si zapálit, ale sám jsem si řekl, že s tím kouřením skoncuji. Do háje, asi to budu muset porušit a zamířím do nejbližší trafiky, kde si koupím cigára. Ta ženská je na zabití.
"Klidně to není moje auto." Pronesu a jsem skutečně rád, že to není mé. Jen otevřu okýnko, abych nemusel čmuchat ten smrad, který tady je a co auto dá, tak se rozjedu do svého úkrytu, kde mám prostě všechno a kterej je nejblíž. Nebudu riskovat, že se jí někdo pokusí zabít.
Letmo se podívám do zrcátka, co ta kráska dělá. I přes tu krev, které má na sobě dost, je strašně krásná. Skutečně překrásná, jako nějaká princezna.
Co to do prdele melu? Jsem z toho velmi v šoku, takže zatřepu hlavou a ještě přidám na plyn. Naštěstí se kráska odejde do mdlob. Takže mi tu nikdo nebude rozkazovat a dělat divadélko, jak jí to tuto chvíli pěkně šlo.

Vytáhnu jí opatrně z auta a přesunu se do skrýše, která vypadá spíše jako garáž, který se změnil v pokoj. Položím jí na pohovku a přesunu se pro lékarničku.
Skutečně pečlivě a opatrně jí ošetřím zranění. Na nic nezapomínám. A tak bych chtěl na ní hledět, jak mi tady pěkně vykrvácí a jak bude o jedné namyšlené slečinky míň. Slečinky, která si myslíš, že všechno dostane.
Na jednu stranu, ale krásně spí. Jako nějaký anděl.. Leda tak anděl smrti. A já pouze sedím na křesle a hledím na ní. Nezapomněl jsem jí ani přikrýt a do něčeho lepšího jí oblíct.

"Dobré ráno.." Vypustím pouze z úst, když se probouzí. Ono je skutečně ráno, přesněji čtyři hodiny ráno. A já vůbec nespal, protože jsem jí hlídal, kdyby náhodou měl někdo v úmyslu jí dodělat a nás pronásledovat. Nic takového se naštěstí nestalo.
"Ptát se na to, jak se cítíš..asi by byla hloupost.. Ale i přesto. Jak se cítíš?" Optám se a přitom jí podávám skleničku s velmi dobře vychlazenou vodou. A s velkým zaujetím jí pozoruji. Krucinál, tolik je krásná..

U bejka

Je to tak jako vždycky. Tělo rozlámaný, bolestivý a vzpomínky na včerejšek zamlžený. Pohled jako přes matný sklo, spánky tepající a křičící.
Zamrkám, snažíc se rozeznávat hlasy a zbystřit. Kde to kurva...?
Nebylo by od škody zachytit taky pořádný obraz. Jsem jak rozladěná televize, kterou někdo do toho všeho shodil z pátýho patra. Myslim, že to by bylo ale rozhodně lepší, než ten včerejší držkopád. Zase na druhou stranu nemůžu říct, že bych si to neužila...

Až se mi ten kretén dostane pod ruku, umlátim ho i kdyby mě to mělo stát zlomení ruky. Krypl jeden. Schovám si tvář pod kus čehosi a prsty si nahmatám ruku. Kupodivu je v pohodě. Takže můžu v klidu ležet a spát. Vychutnat si alespoň chvilku klidu, načerpat sílu a pak zabít toho idiota.
Spokojeně se zhluboka nadechnu, což se nejeví jako fajn nápad. Do hrudi chytnu křeč, takže se chvilku klepu jako kdybych dostala mrtvici, infarkt a astmatický záchvat dohromady. Nehty zaryju do nějaký pod sebou a vydejchávám tu zkurvenou bolest. "Doprdele." zamumlám do deky, kterou mám přes hlavu. Znova, tentokrát opatrně, se nadechnu, chvilku vnímajíc tu vůni chlapa, od kterýho ho to tady setsakramentsky voní. A přesně v tu chvíli, kdy začnu znova zabírat, si uvědomim s kym jsem to jela v tom poblitým autě.

"Kurva!" látku si prudce strhnu z deky a vyjeveně koukám na opici, která se nademnou sklání, přeje mi dobré ráno jako nějakej můj zasranej starej přítel a podává mi skleničku s vodou. No a ta jeho otázka, cha, ta tomu dá teda tu správnou tečku na konec. Je to jako kop přímo do prdele. "Jak bych se asi cítila?" zasyčim. "Nějakej krypl honil dementy, co honili mě. Díky tomu kryplovi se podařilo dementům sestřelit toho chudáka ve předu - mě. Užila jsem si skvělej let a následně přistání ve střepech. No a ty se mě tu teďko ptáš, jak mi je?" zavrčim.

Zírám na něj. On zírá na mě. Asi na to nic neřekne. "Fajn. Mám se fajn. Kurevsky fajn a teď mi to naval." dokončim to, natáhnu se pro vodu, kterou mi nabízí a hodim jí do sebe jako panák na oslavě. Sklenici pak položim na stoleček před pohovkou, na který jsem celou dobu chrněla. To, že se chovám jako patnáctiletej harant mi doufám nevmete do ksichtu. Nemám náladu poslouchat něčí žvásty o tom, jak vypadám, jak se chovám, jak mluvim a blablabla.

Zkopnu ze sebe kousek tý deky, co ještě na mě odpočívala a vyskočila jsem na nohy. Tohle taky očividně nebyl dobrej nápad. Nohy se mi podlomily, do hlavy stouplo hodně krve a já jsem se zřítila přímo na bejka. Nezapomněla jsem si přitom ještě uvědomit, že mi je nějaká zima a přesně v tu chvíli, kdy jsem ho sebou táhla na zem, mi došlo, že mám na sobě jiný oblečení.

"Nestačim se divit. Fakt nestačim. Ty mě zavezeš do nějakýho prdelákova a ještě mě převlíkneš? Úchyle vyjebanej." zamumlám mu do ramena, neschopna vstát

S krávou? Asi tak nějak...já jí skutečně zabiju

Fajn, vůbec jsem nečekal, že mi řekne děkuji, že si mně v tom nenechal. Či že jsem se o ní vůbec postaral, ale to co řekla mně už pěkně začíná srát a já se doprdele kvůli ní sral se snídaní. No nic bude o hladu.
"Fajn, takže za to všechno můžu kurva já.. dobře, dobře... až se budeš cítit lépe, tak odsud vypadni." Zavrčím a opět se musím, jak jinak než hodně držet, abych jí něco ještě neudělal. Místo toho si vytáhnu cigárko a zapálím si, mezitím co ona děla další voloviny.
"Fajn, to je velmi fajn. Musím uznat, že v bezvědomí seš o hodně lepší, než když se z něj dostaneš." Dodávám. Žádné vyčítky ji neříkám, k čemu by mi to sakra bylo. K čemu doprdele by mi to bylo.

Jenže co ta ženská neudělá, katastrofa jedna to je, slítne na mně a shodí mne na zem. Ještě že jsem své cigárko měl v popelníku a ne v ruce, ještě bych jí popálil.
"Za prvé: Na tvém místě bych ještě nevstával. Za druhé: Jen tak dál mluv a skutečně tě někam pošlu. Za třetí: Fajn příště tě nechám spát v oblečení, které je celé od krve a blitků. Za čtvrté: Co si sakra o sobě myslíš?" Promluvím k ní nyní já a snažím se vstát, abych jí mohl opět hodit do postele, protože zřejmě to ona sama nezvládne.
"Víš co.. přestávám mít chuť se o tebe starat. Kurva, koupil jsem ti snídani..ale mám takový pocit, že ty si jí vůbec nezasloužíš. A ser mně, ani nestihneš říct bu.. a poletíš." Zavrčím, ale mám takový pocit, že je to úplně nahovno. A je mi jedno, co udělá ten její fotřík. Já na to všechno totálně jebu v této chvíli.
Ještě dojdu do kuchyně, vezmu všechno jídlo, co mám i s kávu, prostě se vším a položím to na ten stůl.
"Kurva, kdyby bylo tak snadné, tě zabít. Tak už mám klid. A věř mi, rád bych to udělal." Vložím do úst cigaretu a promnu si rukou kořen nosu. Sám si naliji silnou kávu, která mne opět postaví na nohy a čekám, jak se ta potvora malá rozhodne. Než mi do toho někdo zavolá.
"Můžeš být chvíli zticha?" Otáži se jí a přesunu se do mini kuchyňky, kde si vezmu telefon.

"Marcu, máme velkej problem. Včera se ta oslova, celkově zvrtla. Je hodně mrtvejch, těžce raněnejch. A velký šéf, je kaput. Nyní to všechno přebírá naše malá princezna. Já vím, to s ní není snadné. Já vím, že se chová, jako fracek. Ale musíš se o ní postarat. Hlavně jí někam bokem skrýt. Než to tu všechno očistíme a zpracujeme." Volá mi Morales a slova která vypouští z úst mně dostala. To si ze mně skutečně dělá prdel, že velký kápo je mrtvej. Že ten na kterého máme pět let spadeno, zemřel. Můj pohled se přesune na Lolu, která se odsud nedostane i kdyby chtěla.
"Kurva..kurva.. kurva.." Zakleju když vypinám mobil a ani se s Moralesem nerozloučím. Jen se přesunu k té zraněné pipce a chvíli mlčím.
"Volal mi Morales a nepřinesl vůbec dobrou zprávu. Jedná se o tvého otce." Nějak nedodávám, nějak neříkám že mi to je líto. Prostě sklopím pohled a to další si snad domyslí. Holka se teď stává hlavou organizace a já jí budu muset lízat rány, a zabránit navíc aby nějaké byly.

A je to v píči

Ani nevim jak a už zase sedim na pohovce a je mi řečeno, co smim a nesmim dělat. Ať jde do prdele i s těma kecama. Nikdo se ho neprosil. Nikdo přece nechtěl, aby mě sem zavezl, ošetřil mě, převlíkl, během té chvíle ještě vočumoval, koupil mi tu posranou snídani a teď mě tu krmil těma hovadinama.
Držim hubu, pak mu ukážu vztyčený prostředníček a víc nedodám. Co taky. Mám se tu rozvášnit o tom, jak mě sere? Jeho každej krok, který byl udělán pro mě, se nakonec vymstil. A komu? No přece mně. Nemá to být sakra jinak? Nemá mě chránit? Takže on nakonec neumí ani svojí práci? Vymaštěnec jeden.

Nakonec se na mě vytasí s tim, abych byla potichu. A co jako ode mě čeká? Že mu budu stát za prdelí a hulákat mu do mobilu? Jo, to bych mohla udělat, ale nechce se mi a momentálně na to nemám ani sílu. Navíc, co by mi to jako dalo? Nasrala bych ho a to je všechno. Nic by z toho nevyšlo ani pro mě, ani pro něj. Žádnej chlast, drogy a ani sex. Když už mluvíme o tom sexu...
Pohledem ho doprovázim a uvědomuju si, že ačkoli je to idiot, má zatraceně sexy tělo. Navíc ten zadek. Zasvrbí mě ruka jenom při představě, že bych ho zmáčkla.
Po tváři se mi rozleje pobavený úšklebek, mezitim co si prsty prohrábnu vlasy a celkem znepokojeně zjistim, že je mám umytý. Takže on mě i myl? Kurva. Jenomže co s tim? Doprdele co s tim? No nic. Vždyť stejně o nic nejde. On není první a ani poslední chlap, co se na mě podíval.

Mezitim, co tam ten sráč telefonuje, pohledem přelítnu k jídlu, co mi koupil. Tomuhle se říká snídaně? Pár rohlíků nějakej krojsant, sejry a co je kurva tohle? Do ruky vezmu teplou slaninu a čichnu si k ní. "No tak to je síla."
Ne, fakt ne. Nesnášim teplý snídaně. Nesnášim pečiva po ránu a už vůbec nehodlám pít nějakou sračku v podobě kávy. Obyčejný jablka by mi přinýst nemohl? Posraný ovoce! Vždyť je to levnější než tohle to všechno dohromady! Krypl.

Na talířek hodim kus slaniny a znuděným pohledem mrsknu po tom ocasovi, který si to přišourá nazpátek. Otevře hubu a žvatlá... a žvatlá... a žvatlá. A já ho poslouchám. Chvilku na něj zírám, ze znuděnýho výrazu se stane tupý pohled skrz něj a pak slyšim svůj hlas, který jde odkaďsi z dálky. "Je mrtvej."

Nevim co se v tu chvíli stalo. Asi jsem vypla jak nějakej pojebanej robot. Zírala jsem do prázdna a v hlavě jsem měla vymeteno jako po tý nejsilnější droze. Přišla jsem si jako sjetá realitou. Všechno to na mě náhle dopadlo.
"Chci cigáro." vydám ze sebe, pomalu otáčíc hlavu směrem k němu. Jenom stojí a čumí. Jako ti hovada co ho měli chránit. Taky jenom čuměli a stáli. "Dej mi to zasraný cigáro! Chci jenom cigáro! Jedno posraný cigáro!"
Jako by mě náhlý uvědomění nadopovalo dávkou pořádnýho adrenalinu. Vyskočim na nohy, lehce zavrávorám, ale udržim se. "Dej mi to cigáro!" zavřeštim na něj a praštim ho. Trefim se do solaru.
Tohle je takový moje umění. Nikdy se netrefim jinam. Chtějte to po mně, abych mu vlepila pořádnou facku a já minu. Ale do plexusu se trefim vždycky.

Ani se nenamáhám, až mi ho dá. Prostě si šáhnu do jeho kapsy, kde se rýsuje obrys krabičky a vyndám si ji. Jednu si vložim do pusy a natáhnu se pro oheň na stolečku. Zapálim si a vdechnu kouř, pomalu, žalostivě. Když kouř vyfukuju, už nestojim na místě, ale potácim se směrem na záchod, kam mě táhne intuice močáku. Zabouchnu za sebou dveře, zamknu a otočim se. Zjišťuju, že nemá záchod rozděleně a že má fajnovou vanu, do který si vlezu. Neopomenu si přitom znova dát trubičku plnou těch sraček do huby a pořádně se nadechnu. Rozkašlu se a k mému zděšení i rozpláču. Je mi kurva jedno, že tu ležim v nějaký zasraný vaně a objímám tu samu sebe. Že tu ležim v klubíčku a přitom vdechuju tu píčovinu, kterou ani nepotřebuju. Je mi to kurva všechno jedno. I to, že tu brečim, vzlykám a snažim se tlumit to, co se mi právě stalo. Po celu tu dobu jsem si myslela, že jsem sama, ale dneska mě to jasně vyvedlo z omylu. Jako by mi někdo vyrval kus sebe ze mě.

Jo všechno je v piči, protože tě hlídám

Do háje. Všechno je opravdu v prdeli. Podělaných pět let je k zahození. Sakra a já musím zjistit, kdo ho vlastně zabil. A k čemu to vlastně je? Mám takový pocit, jako kdyby mi ho bylo i dokonce líto, ale to sakra není možné. A té holky, jak by smet, ale mohla by se sakra lépe chovat.
"Jo." Jen hlesnu, ale stejně mne neposlouchá. A já se jí vůbec nedivím. Sakra, taky mi někdo umřel a vím jaké to je. Vím, jak se člověk cítí, když ztratí někoho blízkého. Ztratí tím kus sebe, ztratí tím štěstí, které si tak řádně nevážil a považoval jej za samozřejmost.
Chce cigaretu, už se snažím jí vytánout a schytám to do břicha, no ještě že jsem ještě stihl dát ruku jako obraný reflex. Přesně to mně učili na policií. Myslím, že teď nemá cenu se přetvařovat.
Vytáhne mi z kapsy cigáro, mezitím co si spíše všímám toho, že mně děsně bolí ruka. Ta holka má prostě páru.

Jen se na ní podívám, jak jde k záchodu. Sakra, sakra. Mohla by se chovat lépe, ale ani já jsem se nechoval zdvořile, když mi jí zabili.
Celý den jsem strávil v hospodě a prochlastal celou výplatu, za kterou jsme měli jet k moři. Přitom se mi před očima zjevovala její tvář. Do háje, proč to prožívám znova?
Nějak se sebou nezabývám déle, protože to je stejně k ničemu. A jdu k záchodu. Jen zaklepu. Ovšem nejraději bych ty zatracené dveře otevřel násilím, vyrazil je a tím si ulevil.
"Fajn jak chceš? Ale tím, že budeš tady zavřená, nic neuděláš." Mluvím k ní a seru, že pro ní stejně jsem nějakej idiot. Opice, která nemyslí.
"Seber se kurva. A najdi vrahy tvého otce. Potom se pomsti a staň se tím, co byl tvůj otec." Dodávám. "Do prdele nemysli si, že jsi jediná, která o někoho přišla. Ale já tu neklečím, nebrečím. Jediné co mne drží při životě je pomsta, která teď jde k čertu. Tak sakra otevři ty zatracené dveře. Nebo je vyrazím." Jsem nasranej, protože si dovolila mi vzít krabičku s mýma cigaretama a teď je tam má, jako nějaké rukojné a určitě mi je vykouří.
"Pomůžu ti s pomstou. Ovšem, jak chceš ženská. Taky si můžeš poradit sama." Ještě párkrát si zabuším na dveře, že i lítají třísky. Jsem nasraný. Jsem zraněný, jako kdyby zemřela část mně. Jsem zničený. Jsem překvapený, že jí vůbec chci pomáhat.

Fajn

Odklepnu cigáro a natáhnu další sračku, kterou nezadržim v puse ani chvilku a hned ji vyflusnu společně s dávkou peprnýho slovníku. "Di kurva do prdele i s těma svýma zdechlinama!" Společně i se slovy, se rozpletu z klubíčka a hodim nedopalek po dveřích, za kterými stepoval. I když mám chuť po něm skočit a začít ho škrtit, nebo ho prostě omlátit o záchodovu mísu, má pravdu. Nejsem kurva jediná, komu někdo zdechl, ale já jsem doprdele sobecká svině, takže si tu budu nešťastně pokuřovat tak dlouho, dokavaď jenom budu chtít.

Mezi nesouměrné rty, které jsem zdědila po matce si vložim novou cigaretu a zažehnu si ji plastovým zapalovačem, který snad nestál ani dvě eura. A mezitim, co on buší na dveře, vstanu a přejdu k toaletce, kterou tam má bůhví po kom. Rozklepanými prsty si začnu upravovat vlasy, hezky pramen po pramenu, abych se zklidnila. Otce mi někdo zabil jenom proto, že byl tak dobrej. Kurva dobrej! Kurva dobrej táta! "Srát na to!" štěknu na svůj odraz, který se na mě zašklebí. Koutky úst mi spadnou dolů, mezitim co se zkoumám. Kruhy pod očima dělají svoje, tak jako napuchlý oči a slina, která mi teče po bradě. Hřbetem ruky jí utřu a položený cígo si zase vložim do úst. Toho hajzla, co namířil na tátu, zaživa vypitvám. Tak mě napadá, co to bylo vůbec za krypla, když věděl, že po něm půjde půlka podsvětí. Vymaštěnec. Nejdřív ho vykastruju, snim ty jeho ženský koule a uvidim co s nim dál.

A je to tu zase. Uvědomění si, že už tu ní. Zní to blbě, když řeknu, že potřebuju obejmout? Že potřebuju sex? Teď ko hnedko? Jo? A co jako, na nějakej zasranej názor dalších se nikdo neptal. Držet hubu, do prdele.
V hlavě vyhledám to podělaný jméno opice. Bejk. Jimněco. Marcus. Marc. Marc....Jasný jak facka, ne. Jedoduchý jméno k jednoduchýmu člověku.

Pomalými kroky přejdu ke dveřím, který otevřu a povytáhnu obočí. "No moc nečum." zavrčim mezi zuby a odklepnu. Ta černá sračka, co padá z cíga se hezky propálí skrz jeho tričko co má na sobě a popálí ho. "Tak za prvý - je mi úplně u prdele, jestli ti někdo chcípl, protože tady nejde o tebe, ale o mě, jasný? Je ti alespoň tohle jasný, ty vypatlanče? Za druhý - potřebuju utěšit. Je tu jenom otázka, jestli se nabídneš ty, nebo se nechám vopíchat od někoho jinýho." přimhouřim oči hodim za sebe další cígo, které jsem ještě netípla a založim si ruce na hrudník. Ani jsem nevokoukla, co na mě ten ocas navlíkl, každopádně vim, že to ze mě půjde stejně rychle. Je to vlastně jenom na něm - má první a poslední možnost si to tu rozdat s ženskou jako jsem já. Když se na to vysere, vyprejsknu odsaď co nejrychleji to půjde a pojedu domů. Zavolám Fredovi, jeslti to vůbec Kotě přežilo, a nechám ho svolat tátovi chcípáky.

Fajn

Mám sto chutí skutečně vyrazit ty dveře, už v duchu počítám chvíli, než to udělám, když se najednou samotný otevřou a ona se vynoří. S těma svýma kecama, ale mně neoklame. Může ze sebe dělat kdo ví co, ale v této chvíli jsem jí prokoukl.
"Fajn.." Pronesu pouze jen a přitisknu jí k sobě, chvíli jí hledím do očí a všechny moje zásady, všechno jde pryč a to kvůli ní.
"Takže tady a teď.." Pošeptám jí do ucha a přivoním si k jejím vlasům. Poté moje ruka zajede pod její tričko a mé rty bloudí k těm jejím.
Trošku jí zvednu a odnesu jí na pohovku. Sám skutečně s radostí ze sebe sundám tričko a pouhým pohybem i její oblečení, tedy dlouhá košile je na zemi.
Mé rty bloumají cestičku po jejím těle, potom místo nich se dají ve zkoumaní těla doteky. Přitisnku jí k sobě ještě víc. Jemně jí přejedu jazykem kolem bradavky, po chvíli hlavou sjedu po jejím těle níž. Dojdu k pupíku, který jí jemně několikrát olíznu.. skoro pořád dokola. Má ruka jí sjede níž a to mezi nožky, začne jí trošičku dráždit. Mezitím, co se mé rty vrátí k těm jejím.
"Chci..tě ani nevíš, jak moc tě chci." Pošeptám jí do ouška, do kterého jí jemně kousnu.

Šoustačka

Zašklebim se. Bylo mi hned kurva jasný, že se na mě vrhne a když mi pak začne šeptat ty slaďoučký řečičky do ucha, po kterým mi pak začne slintat, všechno se to jenom potvrdí. "Takže ty mě celou dobu šíleně chceš, ale chováš se jak naprostej krypl. Hohó." ironický smích je moje parketa, tak jako dělat dobře chlapům.

Oblečení už je dole, pod nim sem nahá. Hned mi dojde, že si mě prohlížel už předtim, takže pro něj nejsou moje tetování žádnou novinkou z reklam. Když mi zajede rukou mezi stehna, zavzdychám. "Nemysli si, že když mě tu teďko uděláš, něco se mezi námi změní." syknu směrem k němu mezi tim, co zasténám a přitáhnu si jeho tvář k té své. Ha, feťačka a její opice. Docela komedie. Fraška. Přetvářka. Kurva jo!

Několikrát mu přejedu mlsně po rtech, pak se do něj zahryznu a zatahám za něj, načež se do něj s chutí vsaju. Nevim, kolik ženských ho už líbalo, ale s jistotou můžu říct, že moje polibky si může zařadit mezi první a poslední. Jazykem si pohrávám s těm jeho, mezitim co on mi dělá dobře rukou. Jenomže kdo tu doprdele řekl, že chci ruku? Řekla jsem vopíchat. Tak mě snad vopíchej ne?
V hlavě si spočtu kolik pilulek jsem si vzala a všechno by to mělo být v cajku. Jenomže kdoví, jak se to smíchá s těma látkama co v těle ještě mám...

Prsty mu přejedu po hrudí, mapujíc jeho svaly až směrem k tomu hlavnímu svalu, kterýmt aky přemýšlí a uvažuje. Všichni chlapi jsou stejní. Pánví se zhoupnu do jeho slabin, aby mu ztvrdl, načež ho vytáhnu a dlaní obepnu. "Tak dělej, ne? Vošukej mě." zavrnim mu do rtů.

Bez komentáře

"Drž pusu, někdy to je dobré." Šeptnu a snažím se jí umlčet polibky a tím vším. Na chvíli se zastavím, abych si sundal kalhoty a mohl na to pořádně.
Netuším, skutečně co to vlastně dělám. Je mi jasné, že tímto jsem zabil lásku mezi mnou a Marianou. Že si užívám s ženskou, která si o sobě myslí kdo ví co. A pěkně jsem klesl.
Dráždí hada bosou nohou a mně se na tváři objeví menší úšklebek. Více méně se s ní vyměním, aby byla ona nahoře, jako lady a osedlala si hřebce. Mé rty zabloudí k tvému krčku, který se mi začíná velmi líbit.
Od tvého krku najdu tvé rty a spojím tě s těmi svými. Zároveň zatnu svaly na spodní části břicha a mírně nadzvednu boky. Zase s nimi klesnu.
Rukama přejíždím po tvých zádech a sjedu s nimi až na tvůj zadeček, který stisknu pevně a mírně bolestivě v dlaních.....
Konečně jsme se poddali, a jak to bývá, dáma má přednost. Avšak gentleman nenechává dámu nikdy čekat příliš dlouho. Vlastně jsem své milence prodloužil blažený pocit, který Adam s Evou poznali až pryč z ráje. Nesmí jí už nikdy nikdo ublížit.. Pokud to nebudu já.
Stáhnul jsem ji dolů ke své hrudi, ale těla nechávám pořád prolnutá, spojená. Dlouze jsem ji políbil a opatrně se vydal s jazykem za její rty.

Sex? Sex

Chtěla jsem mu něco odseknout. Jo, něco hrozně moc chytrýho, aby mě nesral těma kecama a začal mě dělat, ale přesně v tu chvíli, kdy otevřu pusu, do mě hezky narazí. Z pootevřených rtů unikne několik stenů, které přidávají společně s jeho přírazy intenzivitu na hlasitosti. "Ošukej mě! Rychleji! Rychleji!"
Prsty mě drapne za boky a vyhoupne nahoru. Tohle se mi začíná líbit. Kurva dost líbit. Nechám ho, aby byl všude. Chci to tak. Chci cítit jeho pot na svým těle, chci aby si mě označkoval, chci... Chci jeho.
Nahlas vykřiknu, když mě silně zmáčkne zadek, kterým houpu sem a tam. Paánví přirážim do taktu, který sama označim za vhodný. Je mi jedno, kdy se udělá on, jde mi jenom o mě. Co mi je po někom, koho vůbec neznám? Hovno.

Pořádně přirazí za doprovodu nějakýho citoslovce. Prohnu se v zádech. Hlasitě zasténám pod záškubem všech mých svalů v těle a nechám se uvnitř ohřívat tim jeho mlíkem. Nenamítnu nic proti tomu, když si mě k sobě přitáhne a začne mi rvát jazyk za rty. Nic proti tomu nenamítnu, protože se mi to líbí. Vážně. Mluvim vážně...
Prsty mu přejedu po hrudníku jako zezačátku, pomalu míříc k jeho tváři, kterou jemně přejedu nehtem na ukazováčku a nechám ho, aby si pohrál s mým jazykem. Není mi z toho nablití, jako s těma ostatníma. Je mi fajn. Prostě fajn. Vlastně se cítím skvěle, když je ve mě. Kdyby se třeba ještě párkrát pohnul, mohla bych v tom pokračovat až do alelůja a smutek na smrt blízkýho bych oddálila.

"Ještě jednou?" zamumlám mu do rtů, od kterých se odtáhnu a věnuju mu zašimrání od mých vlasů.

"Proč ne? Rád splním dámě její přání." Pousměji se a mám takový pocit, že mám co dohánět. Krom toho sex je potřebný v životě a prý pomáhá ke zdraví.
Po druhé je to však zvláštnější. Okořeněný vášní, touhou a ještě něčím. Jako kdyby se naše těla splynula v jediné a nechtěla být od sebe oddělena.
Nadále zatínám svaly a nadzvedavá boky, poté s nima klesám. Je to takový tělocvik. Takový pěkný tělocvik a veškerá moje touha po ženském těle je najednou ukojena.

Mé nehty se zatnou do jejich zad, když se dostavám do konečného cíle, který je skutečně velmi skvělý a já opět spokojil nejen jí. Ale toto bylo nějaké zvláštní. Jak jsem říkal, okořeněné vášní a touhou. To jsem u žádné jiné neměl.
Skutečně ještě vůbec nejsem unavený, i když jsem nespal. Jsem čilý jako rybička a plný energie.
"Co tak do třetice všeho dobrého i zlého?" Zeptám se jí s úsměvem na rtech, když už je ukojená a má ruka se přesune k její tváři, vlas který jí spadá do očí jí dám za ucho.

Vo co tu jako zase jde, hm?

Jeho smích se zařeže uvnitř mý hlavy. Co je tu kurva k smíchu? Je to snad nějak posranej joke? "Zklapni!" štěknu na něj a nechám se zase unášet na jeho pánvi. Stačilo pár pohybů, který zapříčinily ty přívětivé, kurevsky skvělé záškuby.

Prsty si prohrábnu vlasy a pohledem putuju po hrudníku až k jeho očím. Trhnu rameny a ty svoje přimhouřim. Tohle znám. Tohle doprdele znám! Tenhle lesk měl v očích Jean-Paul, když se kě mně vrhl s tim svým laciným šutrem na kroužku a žádal mě o to, abych s nim chcípala nudou po celý zbytek ten jeho ubohý život. Vlasně bych i řekla, že to byl prostě nějakej posranej štěrk... No, fakt nevim, jestli to byla ta podělaná láska, která se dá stejně rozdrtit na prach a pak poslat po větru, nebo jenom vášeň.
Tak i tak jsem mu pro jistotu vjela prsty do vlasů a zatáhla za kořínky, až jsem mu vyvrátila lehce hlavu dozadu. Jasný, nejde mi tu přece o to, abych tu šukala s mrtvolou ne? A ať si řiká každej co chce, na agresivní si nehraju. To jsem. Doprdele jo, jsem.
"Hele, aby bylo jasno." zavrčim, mezitim, co se zase na něm rozjedu na koni. "Nic si z toho nevyvozuj. Jde jenom o šoustačku a ty nejseš nic jiného moje šukací panna, jasný?" syknu a prohnu se lehce v zádech, přičemž nahmatám jednu jeho ruku a prostě si ji připlácnu na svoje levé prso. A mačkej, býčku.

Co on vstřebává ty slova, já si dělám dobře rajděním na něm a pokaždé, když ucítim z jeho rtů záchvěv stenu, se mi po tváři projde stín spokojenosti, protože to je kurva dobrý tohle to.

Delší nehty zaryju do jeho kůže, která se potem lepí na to mé, když se uvnitř mě zase sevře veškeré svalstvo pod náporem toho šoustání. Rozhodně můžu říct, že to bylo fajn. Tíha úmrtí v rodině se vykompenzovala tímhle tím vším, ale já moc dobře vim, že se zase vrátí ten pocit totální prázdnoty. Bůhví, proč jí teďko zas tolik necítím. Tátu odpráskne nějakej kretén a já si to tu rozdávám s jeho vopicí. Dobrý zase. Kurva!
Slezu z něj. Je mi úplně u prdele, jak mu je, jestli se udělal, nebo ne... Po vnitřní straně stehna mi začne týct z rozkroku to jeho sperma, takže soudim, že se udělal tak jako já. Věnuju mu škleb alá A seš označkovanej mým pižmem, otočim se na podpatku a rozejdu se do koupelny. Ať mi třeba čumí na zadek po celou tu dobu, dokavaď za sebou nezabouchnu dveře od koupelny, kde na sebe pustim proud sprchy. Jasně, po sexu se většinou nemeju, ale soudim, že jestli je táta mrtvej, tak já jsem jeho nástupnicí, což znamená, že se tam budu muset ukázat. Mně by bylo jedno, jestli uvidí, že mám na stehně sperma, ale dejme tomu, že je to něco jako očista před uctění památky.

Vypnu proud ledový sprchy, který zchladil rozdrážděnou a horkou pokožku, natáhnu se pro župan, který tam visí, zabalim se do něj a přes umytý vlasy si přehodim kapucu. Rozevřu dveře a namířim si to do obýváku, kde jsme si hezky, ale naposled, zašukali.
Jo, je to asi posraná ironie života, ale v tu chvíli, kdy jsem koukla na sperma, který ještě bylo na zemi, mě napadlo, jestli nevzali tátovo tělo. Chtěla bych ho totiž pohřbít vedle mámy...
"Hele, našli tátovo tělo?" houknu do prostoru a natáhnu se konečně pro tu kávu, kterou do sebe hodim jako nějakej panák. Očima doputuju až k hodinám, který na mě civí jako já na ně.

Přitom řádění se na chvíli pozastavím, hlavně v ten moment, kdy se kráska nejspíše uspokojila. Něco mi na tom mém telefonátu nedává smysl. Chvíli skutečně netuším, co by to tak mohlo být.
Samozřejmě, že civím na její pěkný zadeček, ale v tom mne to něco uhodí do tváře.
Sakra. Ten tón, jak mi to říkal. Ten tón byl divnej, vůbec v tom nezněl smutek. A to jsem si myslel, že jsou si Morales a její papínek dost blízcí. Ale tak to vůbec nevyznělo. Opět rukou zašmátrám po mobilu, abych zavolal Moralesovi a opět si to pořádně ujasnil.
"Měl bych otázku, tělo se našlo? Myslím, že bude chtít Lola pohřbít svého otce a tak uctít jeho památku." Pronesl jsem velmi skleslým hlasem a tak se skutečně cítil. Nastražil jsem řádně uši, abych poslouchal jeho odpověď.
"Tělo máme. O to se nemusíš bát. Jinak ten bar je zmasakrovanej, všichni zemřeli. I Lolu budeš muset upozornit, že ti její poskoci taky nejsou." Bingo měl jsem pravdu. Za všechno může Morales. Určitě to na něj narafičil. Určitě.. Jedině on z toho vyvázl živej.
"Víš co Moralesi. Mám takový pocit, že ty v tom sakra jedeš. Jako jedinej si to přežil. A to mi nějak nejde do hlavy." Pronesu velmi naštvaným hlasem a najednou slyším to známé...tututu.
Šlápl jsem na správnou stopu. Na tváři se mi objeví úsměv, který se promění v bolestný úšklebek. Rychle dojdu ke skříni a něco na sebe hodím. Ještě to stihnu než se z koupelny vyřítí, jako tajfun Lola.

"Našli.. Ale máme problém a to velkej." Na chvíli se zarazím a prohlížím si Lolu, dojde mi, že bych jí měl pořídit nějaké pořádné oblečení do společnosti.
"Nejdříve, tu prosím počkej. Pro něco ti zajdu." Než stačí cokoliv říct, vypadnu ven a nechám jí doma samotnou. Krom toho jsem zamkl, takže mi nikam neuteče.

Vrátím se zpátky asi tak po půl hodině, kdy mám v rukách spoustu krabic, ve kterých jsou jak šaty tak i jiné věci. Ale myslím, že jsem trefil její vkus. (ty potom hoď odkaz na to, co se ti bude líbit)
"Nejdřív se obleč a potom ti po cestě všechno řeknu. Ovšem mám takový pocit, že to bude velmi složité." Pronesu a beru si klíčky od své motorky. Opět se zarazím a pohlédnu na ní.
"Chceš jet na motorce nebo autem? Tvoje motorka se ještě opravuje." Pronesu a vyčkávám. Obojí skutečně mám. Motorka je moje vášeň a zároveň i rychlá auta jsou má oblíbená věc. Navíc tu jsou ještě zbraně a bojová umění. To jediné mne přivedlo zpátky, když mi zemřela žena.
Ještě než se rozhodne, tak se mrknu do skříně, co za zbraně mám u sebe. Mám u sebe 2x Mac 10, AK 47, Sig Sauer p226 s tlumičem a 2x Colt 1911. To všechno schovám do černé tašky, teda až na Sig Sauera, kterýho si dám za pas. Do boty ještě střčím pár mých oblíbených nožů. A myslím, že jsme již připraveni. Jen kývnu hlavou a jdu směr motorka nebo auto, to je na dámě.

Tak jedém

Mávnu za nim, když se odporoučí bůhví kam. Nijak neřešim, o co mu zase kurva jde, byla bych v tom zamotaná maximálně ještě tak víc než jsem a už to se pomalu nedalo ustát. Kdyby mu odpráskli otce, tak - ale co mě je do prdele po něm, tady jde o mě. Plete se mi pod nohy jako nějakej velkej klacek, který by mi pak chce strčit mezi nohy.

Stačim si vyčistit zuby jeho karáčkem, který pak odhodim do koše, a začít mu slídit po bytě. Do zornýho pole se mi dostane i fotka nějaký číči, kterou drží kolem pasu a pevně si ji k sobě tiskne. "No vida, jeho holubička." prstem přejedu po jejím roztomilým ksichtíku, na který bych se mohla maximálně tak vyzvracet a položim fotku nazpátek obrázkem dolů.

Zrovna v tu chvíli, kdy už začnu plánovat kudy se odsaď vypakuju, vpadne dovnitř i s nějakými hadry, který mi koupil. Když něco z toho vytáhnu, mám chuť mu to mrsknout do ksichtu a kopnout ho mezi nohy. "A to si koupil jako kurva kde?" štěknu na něj, když si rozvážu župan, čímž dám na obdiv zase moje tělo a začnu na sebe soukat kusy těch útěrek. "Tos čórnul nějakým bezďákovi nebo si okradl cikána tady na rohu? Doprdele!"
kouknu na svojí ránu, o kterou jsem zavadila a která momentálně tepe bolestí. Ani se nenamáhám si vzít pod lehce průhlednou světle modrou košili jakýkoli spodní prádlo a natáhnu si přes bolístku, která se společně s mými bradavkami pod tou tenkou látkou rýsuje. Černý tanga, který se tam kdesi válejí si na sebe navlíknu a přes ně blílý kraťasy, který hned budou zaprasený. Přesně proto nemám ráda světlý oblečení a tohleto světlý bylo kompletně.
Nervózně se nahrbim a pak se oklepu. "Vypadám v tom jako zkurvená bílá paní před menzesem." utrousim.


Prstem ukážu na auto, do kterýho hned po odemknutí nasedenu. Nejraději bych celou tuhle trosku plechu nechala rozdrtit drtičem, ale budiž... Něčim jet musíme a kdybychom se ploužili na motorce, tak by se mnou pokec o tý závratnosti asi nehodil.
Nohy v botech vyhoupnu na palubní desku, která je celá od něčeho zasraná a ruce si skřížim nad hlavu, uvědomujíc si moc dobře, že mám vlasy ještě mokré a kapky vody mi dělají průhledný skvrny na tý zasraně světle modrý košili. "Příště, až se budeš namáhat mi něco čórovat od bězďáků, ať je to tmavý. Takhle si to rovnou můžu rozepnout a všem ukazovat co pod tim mám jako nějaká kurva, do prdele. Tak co si chtěl?" odtušim a přejedu si prstem po rtech. "Hele, býčku, nemáš cígo?"

"V butiku.. sakra." Procedil jsem skrze zuby a povzdechl si. Mám takový pocit, že se této ženě nikdy nezavděčím. A nějak jsem to nehodlal řešit.
Taktéž jsem se podíval na její ránu a pocítil jsem lítost. Opět sám sebe šokuji. Nějak to dále neřeším i její slovní výlevy jsem jistě ignoroval.
Mávnu nad jejími dalšími výlevy rukou a raději si to sunu k autu, které si vybrala jako nejvhodnější možnost.

"Co jsem chtěl? No co myslíš?" Pronesu a na chvíli můj pohled sklouzne na ní. Potom se raději vrátím pohledem zpátky a věnuji se řádně řízení auta.
"Vím kdo zabil tvého otce? Vím, že tvoji poskoci jsou dávno pod drnem. A nyní si jdeme pro tělo tvého otce, protože ho zřejmě nikdo v této chvíli nepohřbí." Řeknu jí co vím a potom si hrábnu do kapsy, ze kterého vytáhnu cigára a podám jí je i se zapalovačem.
"Nevím však, nakolik je to místo kam jedeme přátelské. A kdo ti je věrný. Což je pěkně v háji a nejspíše poteče krev. Otázka na to, zda umíš střílet mi připadá hloupá. Ovšem..." Na chvíli se zarazím. Budu muset do jámy lvové sám, nesmím ohrozit její společnost, na druhou stranu je mi však jasné, že ona se jen tak nenechá odbít.
"..bys měla odpočívat. Jsi stále zraněná a tím, že půjdeme do jámy lvové tak by hrozilo riziko, že by ses mohla ještě zranit. Proto půjdu pro tělo nejdříve sám a vyřídím si to s pár lidmi, kteří jej budou hlídat. Vypadnu odtama, pohřbíme tvého otce a na nějakou dobu se zdekujeme." Vím, že se jí to nebude líbit. Moje plánování je však promyšlené.
"Naučím tě pořádně střílet, potom nějaké prvky z bojového umění. Boje s noži. Protože budeš muset bojovat s mnoha nepřáteli a nikdo nebude tvým přítelem.." Opět se zarazím a pohlédnu na ní. "...až na mne." Sám se divím, že jsem toto vůbec řekl. Sám se divím, že jsem něco takového řekl. Ale na jednu stranu mne k sobě neskutečně přitahovala.

Dojeli jsme na místo, kde se většinou schovávají mrtvoli důležitých osob a chvíli jsem hleděl na Lolu. Nesmím udělat blbost, ani ona nesmí.
"Zůstaň tady." Přikázal jsem jí velmi jistě a vzal si klíče od auta, aby neujela. Potom si vzal dva Mac 10 a vyrazil pro tělo. Dnes se bude střílet a to pořádně...poteče krev a nebude to má.

Nejdřív mi řekl, že ví kdo odstřelil mýho tátu, pak mi oznámil, že jsou Koťátka pod drnem a nakonec mě tu zamkne s tím, že jde pro tělo mrtvolky, která mě splodila.
Nejvíc na hovno situace.
Navíc to, že odešel pro mýho tátu, aniž by mi snad dal možnost si pro něj dojít taky, mě fakt nasralo. Je to snad kurva jeho otec? Ne, není, tak ať se do toho taky furt nesere, ne? A to že si léčí svoje komplexy z minulosti... Cha, kretén.

Kopla jsem nohou do dveří, který teda zkurveně držely na místě a pak se snažila přijít na něco, čím bych si pomohla ven. Teď teda nevim, od jakýho roku je na otevírání kufru uvnitř auta čudlík, ale doufala jsem, že tohle je jedno z těch aut, který tohle záračný čudlátko mají.
Převalila jsem se přes sedačku, přičemž jsem nezapomněla zavadit zraněným břichem o páku, a prsty nahmatala to kolečko, které se dá zmáčknout, což jsem ještě neprovedla. Nepůjdu tam za nim snad aniž bych měla nějakýho mazlíčka poblíž, ne? Zas tak blbá nejsem - a ne, žebych vůbec byla.

Prudce jsem se zase napřímila a znova kopla podrážkou od bot do přihrádky, která se otevřela a vypadla na mě zbraň. "Do píči, co je zase tohle za sračku?" uchopila jsem vintage úlovek z dob pravěkých a natáhla se pro to čudlátko, kterým jsem si otevřela kufr.
Přelezla jsem rychle sedačku na zadní, jejíž opěradlo na záda jsem vyrvala divokým lomcováním z pantů a otevřela si tak průchod ven.

Pořádně jsem třískla kufrem, aby se neotevřel a pohodila hlavou. "No, tak to by bylo." prohodila jsem si víceméně pro sebe a rozešla se rázným krokem dovnitř s pistolí v ruce. Jenomže to mi zrovna neumožňovala tepající bolest na břiše, který žadonilo o to, abych se zase klidila nazpátek.

Byla to past, sakra. Bylo mi to jasné a tak jsem skutečně doufal, že bude Lola v autě a nebude riskovat.
Zatím nemohu pořádně spočítat, kolik tu je sakra lidí, kteří mne mají v úmyslu oddělat. Ale je mi jasné, že jsem střelil a vyřídil ze hry.
Toto místo je bývalý sklad, který je pěkně velký a prostroný. Navíc tu je mnoho míst, kde se schovat, což je pro mne výhodou. Na druhou stranu jsem však hodně pozdě zaregistroval, že sem přišla Lola. Teda v té chvíli, kdy si vybrala stejné místo, ze kterého bude střílet a přitom jí to místo bude chránit, jako nějaký štít.
"Co jsem ti do háje říkal? Měla si zůstat v autě." Křičím na ní a jsem skutečně naštvaný, nevím proč. Možná z důvodu, že mne neposlechla. Možná z toho, že je v ohrožení života. A možná z toho, že toto je past, ze kterého nevyvázneme bez úhony. Měla zůstat v autě, měla přežít.
"Stejně jako já, tak jsi skončila v pasti. Nevím, jak bude snadné odsud odejít." Snažím se jí tak trošku objasnit situaci. "Je tu tak typuji patnáct chlápků. Pět je někde na levo, dalších pět je na pravo. A osudová pětka je někde nad námi." Na tváři se mi objeví menší úšklebek. A nějak s ní nechci dále mluvit. Prostě mám v plánu si nějakým způsobem prostřílet cestu k jejímu otci, potom zpátky a musím utéct společně s ní pryč. Docela kašlu na to, zda mne následuji či ne.

Jen jsem se k ní otočil a po zemi jí poslal jednu pistoli Colt 1911, který je plně nabitej.
"Uvidíme se snad venku." Poslední slova, než jsem se vydal na levou stranu a vystřílel si cestičku. Všechno klapalo, až na to, že mně nějaké zkurvysyn postřelil rameno. Ale i přes bolest to prostě musím zvládnou, není-liž pravda. Podařilo se mi to, ovšem nenatrefil jsem na správné místo kde je tělo pohřbené. Ovšem na týpka, který do mne vrazil a tím mi vytrhl zbraň. Nejspíše si chce pohrát pěstně, fajn.. nebráním mu v tom.

Situaci u Loly

Vydala ses tedy na pravo, prostřílela sis na cestu, ovšem zapomněla si počítat a všímat si dveří, že tě jeden překvapil a to tím, že ti namířil pistol k hlavě.
"Ani se nehni. Nebo ti prostřelím palici. A dej ruce nahoru." Řekl velmi jistě známý hlas, bylo ti jasné o koho se jedná. Je to Frederico, ten Fred, kterému si postřelila nohu. Vezme si tvou zbraň a to velmi hbytě, pažbou své pistole tě udeří velmi silně do hlavy.
"Víš ty děvko, nad čím uvažuji?" Otáže se, když ležíš na zemi. A skutečně si tě prohlíží s úsměvem na rtech, přitom na tebe míří pistolí.
"O tom ti prohnat kulkou nohu, abys věděla jaké to je." Procedí skrze zuby a přiblíží se k tobě. Opět ti namíří pistoli k hlavě, druhou schoval za záda.
"Potvoro jedne, ještě teď mám problém s tím, že kulhám. Modli se, aby to nebylo doživotní. Protože bych tě zmrzačil stejně, jako ty mne." Vrazí ti ještě jednou pažbou, až se propadáš do bezvědomí. Jeho slova jsou jasná.."Musím tě donést, k novému šéfovi."

Musím uznat, že jsem přišel v pravou chvíli. Toho hajzla jsem zastřelil, když jí měl v úmyslu vzít do náručí. Sedl jsem si vedle ní a roztrhal si košily, abych si mohl obvázat postřelenou paži.
"Vstávej, no tak prober se děvče." Vím, že to není zrovna příjemné probuzení, ale ani já sám nemám v této chvíli daleko od toho si tu lehnout vedle ní a přijmout hřejivou náruč bezvědomí.
"Musíme... musíme odtud vypadnout" Dostal jsem ze sebe. Měl jsem pomlácenej xicht, postřelené rameno a bylo mi všeljak. Postavil jsem se a pomohl jí na nohy, potom jsme došli k autu.
"Mám takový pocit, že řídit budeš ty." Řekl jsem, když jsem byl v hlavě na sedadle spolujezdce. Opravdu z části vnímal a upřímně doufal, že mne nenechá někde v klidu umřít.

"Cože? Kurva!" zařvala jsem na něj nazpátek jako potvrzení o tom, že mi to došlo hned, jak jsem vešla dovnitř a kolem mě prolétla kulka v takové blízkosti, že mě to učesalo. A když mi to učesalo mokrý vlasy, který si jindy nehnou z místa, musela to být kurevsky velká blízkost.

Ihned jsem se skrčila a přiběhla k nějaký zrkuvený bedně, která mě měla chránit, doufajíc, že to neschytám. Ta bedna šla jednoduše prostřílet, ale vzhledem k tomu, že nic jiného poblíž tu nebylo a já nechtěla přijít o palici jako nějaký nováček, jsem si musela vybrat zrovna tohle. Opřela jsem se zády o štít na hovno a poslouchala ty jeho kecy, který tu všude vyřvával. Jak jsem asi do prdele měla vědět, že to bude past? Chtěla jsem svýho otce najít sama a nenechat to na někomu, koho ani neznám. Jako odpověď na všechno to co řekl, jsem mu ukázala svůj vztyčený prostředníček a můj škleb. Alespoň nebude nuda, ne?

Tu debilní zbraň, která vypadala, že se každou chvíli sama od sebe rozloží, jsem si zastrčila za kraťasy a do ruky vzala Colt, který mi poslal. Když už nic jiného ten idiot neuměl, tak to byl alespoň sex a vybírání zbraní, v čem byl jakž takž dobrej.
Pozorně jsem poslouchala, jaká byla situace a když se zvedl s tim, že se uvidíme venku, protočila jsem panenky a sama se vydala doprava.

Sejmutí prvních čtyř nebyl zas takový problém. Ti kreténi očividně ani nevěděli, kde se mačká spoušť, takže si za kulku ve svým těle mohli sami. No jo, jenomže ani já nejsem do prdele bezchybná, takže jsem narazila na Freda, kámoše táty. Toho zasrance, kterej je v týhle kurevský věci celej žhavě zaintegrovanej.
Ani jsem se nenadála a už mě krom toho posranýho břicha bolela i hlava, do který mě praštil. Poslední dobou je těch modřin nějak dost a už mě to přestávalo bavit.

Těžce a hlavně tvrdě jsem dopadla na zem, div jsem si nevyrazila zuby.
Z dálky ke mně se snažil o nějaký ten rozhovor Fred, kterýmu jsem prostřelila nohu. Vážně a solidně jsem zalitovala toho, že jsem mu neprostřelila toho jeho mini ptáka, na který by pak vykrvácel a chcípl jako krysa, ke který měl blíž než k normálnímu člověku. "Zmrde." odtušila jsem k němu se zavrčením a koutkem oka na něj pohlédla.
Další tupá rána do toho samýho místa. Jenom jsem doufala, že mi neprorazil lebku. Při jeho poslední větě jsem mu věnovala ještě já tu svojí: "Vyliž si prdel."


Z tíživého ticha mě probral hlas Býčka, alespoň jsem měla teda ten dojem.... A ten se potvrdil v tu chvíli, kdy jsem se s hlasitým "Do prdele moje hlava!" usadila a koukla na něj. Chvilku jsem teda vážně uvažovala, jestli to je on. Fasádu, kterou měl předtím jako dětská prdelka, měl hezky upravenou do krvavý barvičky. Z ramene mu tekla červená a podle toho, jak mu kmitaly panenky, bych řekla, že se držel jakž takž.

Nechala jsem si jak krypl pomoct na nohy od někoho, kdobyl na tom hůř než já a pomalu jsme se dobelhali jako páreček sadomasochistů k autu. V uších mi hučelo, takže jsem pořádně neslyšela, co říkal a obraz jsem měla dostatečně rozmlženej na to, abych nabourala do každý lampy, kterou jsem měla při cestě, ale i přes to všechno jsem si vlezla na sedadlo řidiče. Očividně jsem se rozhodla i podle toho, jak to myslel on, protože on se sotva usadil na zadní sedadlo.

Natáhla jsem se a zavřela za ním dveře, aby mi nevylítl ještě před tim, než bychom dojeli do cíle. Dlaní jsem mu přejela po čele a odhrnula mu vlasy z očí, do kterých jsem koukla, abych zjistila, jak na tom je. No, moc času na to ho dát zase do kupy jsem neměla. "Kurva. Kurva. Kurva." začala jsem hledat klíčky v jeho kapsech od kalhot, který byly naštosovaný taky něčím, jiným a co bylo momentálně úplně mimo moje myšlení.
Když jsem konečně nastartovala, rychle jsem vycouvala, přičemž jsem něco nebo někoho ještě stihla přejet, a teprve potom šlápla na plyn. Koutkem oka jsem při cestě kontrolovala jeho stav, ale moc jsem mu pozornost nedávala, už kvůli tomu, že ten sráč Fred mi očividně taky neudělal dobře. Prsty jsem si rychle nahmatala místo na hlavě a když jsem ji odtáhla, měla jsem jí lehce slepenou krví. Při nejmenší jsem měla otřes mozku. Aspoň že chcípl, pičus.

Sjela jsem ze silnice na polní cestu, doufajíc, že ten krám vydrží ty posraný, vesnický, dopravní podmínky a očividně i jo, když jsme dojeli k mýmu druhýmu domu. Nejsem zas taková nána, abych jela do domu tohohle toho chcípáka nebo do toho mýho oficiálního. Otec mi nechal vystavět dům do země, pro případ nějaký nouze. Občas jsem sem jela si zašňupat, když jsem chtěla, samozřejmě sama nebo s nějakou potenciálně budoucí mrtvolou si zašoustat, ale jinak jsem sem často nejezdila.

Zaparkovala jsem auto na platformu, která se vysunula zpoza země a následně zase zasunula, a schovala nás tak, jakž takž jsem se vysoukala ze sedadla řidiče a rychle obešla auto, abych se dostala k Marcovi, který se propadl do bezvědomí a celou cestu se houpal z jedný strany na druhou a zakrvácel si tak ten zbytek, co jsem nepoblila.

Otevřela jsem dveře, a kdybych ho rychle nechytla, narazil by hezky na zem a už by se asi nikdy neprobral vzhledem k jeho dosavadním zraněním, která teda kurevsky musely bolet. Popadla jsem ho za podpaží, vysoukala na svoje záda, který byly jako jediný v pohodě, a rychle ho vzala dovnitř domu, který nebyl nijak extrémně velký, ale postačil. Otec nezapomněl ani na umělý okna, abych se tu cítila jako doma. Vzpomínka jenom na tohle, mě bodne u už tak zraněnýho srdce.

Nechala jsem jeho tělo dopadnout na postel, kterou jsem měla v případě nouze ještě dole a ráznými kroky, který teda moc jistý nebyly, jsem došla pro velkou lékarničku. Roztrhla jsem mu košili i s tim kusem látky, nebo spíše prapodivným pokusem o to zastavit ránu na ramenu, abych si mohla prohlídnout rány, který se mi teda nelíbili. "Ty seš taky idiot." zamumlala jsem si pro sebe, když jsem mu mokrou žínkou začala umívat tělo, abych si ty rány mohla prohlídnout pořádně. "Nejsem přece tvoje zatracená holubička, aby ses mi motal furt pod nohy a snažil se mě ochránit, ne?" zasyčila jsem, když jsem mu z ramene vyndala kulku, která tam hezky uvízla a následně ránu čistila. Měl teda kurevský štěstí, že byl mimo, protože by se z tý bolesti asi jinak posral.

Ránu jsem mu spravila rychle, tak jako ho přivedla zpátky do světa živých za pomocí jedné tabletky, která na trhu rozhodně není ještě dovolená. Měla jsem jí ale vyzkoušenou už na sobě, takže jeho tělu nemohla nic provést, už z toho důvodu, že na ten posraný trh jí dát nehtěli kvůli tomu, že jí schovávali jenom pro ty nahoře, jako jsou magoři, co si říkaj prezidenti, poslanci a tak dál.


Byl čistej a přikrytý lehkou dekou s indiánskými vzory, rameno měl zpravený a zavázaný, tvář jsem mu dala jakž takž do kupy, ale ten zlomený nos jsem mu teda s chutí dala na původní místo. No, měl by počítat, že se mu to bude zahojovat dýl než dva dny.
Přistihla jsem se, jak jsem na něj zírala, a uvědomila si i proč. Miluju chlapy, který mají po těle známky nějakýho boje. Tomu jsem totiž pak říkala muž, ne nějaký trasořitce, která si neumí ani vystřelit z pistole.
Prsty jsem mu vjela do vlasů a pozorovala jeho mimiku tváře, která se pod mým tělem prohýbala do rozkošných grimas a přesně v tu chvíli jsem rukou ucukla a poněkud rychleji se narovnala. Veškerá krev se mi nahrnula do hlavy, až se mi zatočila a já se musela opřít o zeď, která podpírala horní část domu. Sama jsem se musela ještě vykoupat a ošetřit.


Ručníkem jsem si utřela mokrou, umytou tvář, která byla zkroucena do bolestné grimasy. To břicho mě čím dál tím víc bolelo. Koukla jsem se do zrcadla, kde byl odraz mého, už čistého těla, který bylo schovaný jenom do bílýho, obyčejnýho spodní prádla, kontrastující se snědou barvou mojí kůže, a všimla jsem si i toho co mě tak bolelo. Jeden steh na břiše byl úplně v prdeli. Nedivila jsem se, že mě to tak kurevsky bolelo.

Konečně jsme byla usazená v příjemném křesle, zabalená do sametovýho župánku, který byl po mé matce, kterou jsem pro změnu zabila já svým zkurveným příchodem na svět. V jedné ruce jsem horkou kávu, která provoněla celý dolní podlaží, tak jako jídlo, který jsem stihla dát do trouby. Nejsem nějaká posraná puťka, ale když mám hlad a nikdo mi nic kurva neudělá, co mám asi dělat. Hladem chcípnout nehodlám a Býčka, který leží rozpláclý na posteli jsem k plotně postavit asi nemohla.
V druhé ruce jsem svírala lejstro papírů, kde bylo napsané, co všechno by mělo být právem moje po smrti papínka. Vlasy jsem měla vyčesaný nahoru, takže mi konečně nepadaly nahoru a celkově jsem vypadala, jako kdybych vylezla z nějakých posraných lázní, než nějaké bitky. Ten dojem kazilo břicho, znova zašitý a neviditelná rána ve vlasech, která teda fakt taky kurevsky bolela. Bylo mi docela na zvracení, takže jsem lejstro o mých věcech odhodila na stoleček a pak společně s kávou šla ještě do kuchyně, abych mohla otevřít jeden šuplík, ve kterým byly naštosovaný fety společně s prášky na bolesti hlavy, který jsem do sebe nacpala pod pořádným lokem kávy.

Probuzení do světa živých v této chvíli nebylo zrovna pěkné a klidně bych se raději vrátil zpátky do bezvědomí, teda kdyby tu nebyl fakt, že jsem na tom byl tisíckárt hůř než teď a taky, kdybych se nestaral o Lolu.
"Lola.." Šeptl jsem a prudce se posadil, což nebyl dobrý nápad, ale já to musel překonat. Prošel jsem si kurva nějakým výcvikem, který mne na toto připravoval a nebudu si hrát na nějakou zdechlinu. Na to pěkně seru.
Po dvou marných pokusech se mi nakonec podařilo se postavit na nohy a letmo jsem si prohlédl místnost ve které jsem se nacházel. Vůbec to nevypadalo, jako můj barák a nejspíše to bylo její.

"Dík, že si mne nezabila." Jak nejlépe jí poděkovat mne nenapadlo a raději jsem si sedl v kuchyni na nejbližší židlu, protože stát na místě prostě nebyl dobrej nápad.
Musím ocenit, že rameno jsem měl dobře ošetřené. Kdyby mne někdo nutil k doktorovi, poslal bych ho do prdele a sám se jej pokusil ošetřit. Ale jaksi jsem tu měl, teď nevím zda je vhodné jí tak nazvat, andělá strážného. Postarala se o mně, jak jsem se o ní postaral já. Mám takový pocit, že tento vztah je čistě vztah na bázi beze mne nepřežiješ.
"Kde to jsme?" Zeptal jsem se jí a uvědomoval si, že na sobě mám pouze džíny, které jsou tak trošku zamazené mou vlastní krví, ale co se dá dělat. Ovšem mám menší pochybnosti, že by u sebe měla něco na mně.
Rameno a ostatní části těla bolí, jako čert. Ale jak říkám, zažil jsem situaci, kdy jsem byl mučen, abych o něco prozradil a i přesto, že to kurevsky bolelo, tak jsem nikoho nezradil. Což navíc, pokud si toho při našem rozdávání, se mi na zádech rýsuje pár jizev (tehdy je bavilo týrat bičem) a kdybych si oholil vlasy, jistě bych tam měl další jízvy, ještě na břiše mám jednu památku na čistej průstřel a to, že jsem málem zgebnul.
"Měl bych se omluvit, že jsem nás dostal do pasti. Sakra, mělo mne to napadnout." Opět přišlo na řadu obviňování se sebe. A můj pohled se přesunul na ní. Prohlížel jsem si jí a skutečně nevěřil svým očím. Je čím dál tím hezčí.
Opět jsem se pokusil vstát a přišel k ní blíž, abych si nalil kávu, i když netuším proč a letmo se dotkl její ruky.
"Netušil jsem, že i vaříš." Řekl jsem šokovaně a snažím se v této chvíli o lepší řeč mezi námi. Nechci, abychom byli nepřátelé. Když nás tak krásně nebezpečí spojuje.

Trhla jsem lehce rameny, když dovnitř vlítl s děkováním za to, že jsem ho tam nenechala. Jo, kurva, měla jsem to udělat, protože kvůli němu on má to co má a hlavně já mám tu posranou ránu na hlavě. Lehce jsem povytáhla obočí a odfrkla si, kontrolujíc šuplík s prášky a fetem. Někde vzadu by do prdele měly být cigýra, ale očividně nebyly. Nasraně jsem praštila dlaní do linky a koukla na něj.
Bůhví proč, ale neměla jsem náladu na to do někoho rejpat, měla jsem jiný starosti, než si veškeré svoje vtipné zásoby nakládat do tohohle maníka. Tomuhle domu se nedalo říkat nijak jinak než "U mě pod drnem." odpověla jsem tim a pozorovala jeho prsty, který se dotkly mé dlaně. Přimhouřila jsem oči a prudce s ní trhla nazpátek k sobě. Tohle... Přesně tohle bylo to, kvůli čemu jsem ty chlapy střílela mezi nohy. Mysleli si, že když si s nimi žašoustám, hned budu jejich doživotní partnerka? Se posrali asi, ne?

Udělala jsem krok dozadu, abych mu udělala prostor na nalití kávy. Na jeho chytrou poznámku o tom, jak nevěděl tohle to a tamhle to, jsem si jenom odfrkla a zase se sklonila směrem k šuplíku. Někteří lidé se rodí s držkou, která si vyloženě říká o pohlazení dlažební kostkou. To že on někdy připomíná jednoho z nich... je snad jasný, ne.
"Neznáš mě." utrousila jsem k němu a věnovala mu pohled, když jsem se narovnala. "Nevíš o mě vůbec nic a přitom mě hodláš soudit. K tomu, abych pro tebe kráva světa ti stačí to, že šoustám s vícery a šňupu. To že jakž takž vařim a umim ti zachránit život, si netušil a dělej, že ani nevíš," ukazováček jsem jemně zabodla do jeho hrudě a přiblížila jsem se k němu, "Protože moc dobře víme, oba dva, že by se pak něco mohlo náhodou změnit a já bych ráda zůstala u toho našeho... Zvláštního vztahu, který mi vyhovuje."
Lež, ale pravdu jsem potlačovala.

Odtáhla jsem se od něj a dlaní prohrábla šuplík, až z ní vypadlo platýčko nějakých prašků. Sehnula jsem se na zem a vzala jej do ruky, přičemž jsem očima prolétla název prášků. Vlastně jsem ani nemusela. Tyhle malý prášky, který musim brát každý den, abych si mohla dělat za asistenci něčího ptáka radost, jsem znala. A očividně... jsem si jeden nevzala. Byla jsem sjetá, ožralá a bůhví co ještě, takže se mohlo prostě stát, že jsem si místo tohohle vzala třeba aspirin.

Pomalu jsem se narovnala s křečovitým držení toho platýčka, který jsem narvala nazpátek do šuplíka a zavřela jsem ho prudce, až se zase otevřel. "Do prdele." vydechla jsem a pohledem zavadila o Marca. To, že jsem s nim měla sex, ještě neznamenalo, že bych z toho mohla mít... Kurva! Nemohla.

Rychle jsem se protáhla kolem něj, rychlými kroky jsem mířila na záchod, který byl spojený s koupelnou. Zamkla jsem se tam, přiřítila se k lékarničce a otevřela ji. Vyndala provizorní testovací proužek, sedla na záchod a proužek dala pod sebe. "Kurva. Kurva. Kurva."

Prohlížím si jí, poslouchám jak mluví a musím uznat, že má sakra pravdu. Ale vůbec se v ní do háje nevyznám. Nevypadá na to, že by jí na mně nezáleželo. Kdyby jí na mně nezáleželo, nebyl bych tady a neošetřila mne, nedělala by oběd. Tak sakra, co vlastně chce? Ženy jsou skutečně zajímavé a vyznat se v nich je nejsložitější věc na světě.
"Zvláští stav? Definuj to prosím." Musím se jí zeptat, protože to nějak nechápu. Nemyslí si, že jsme partneři. Ale považuje to za nějaký vztah.
Pokrčím rameny a snažím se skutečně těžce nalít kávu do hrníčku, je to velmi složité, když máte jednu ruku zraněnou a všechno musí schytat ta druhá. Naštěstí má levá ruka je v pořádku, poznávací další znamení... jsem levák.
Když jsem měl v úmyslu se napít kávy, málem jsem se jí udusil. Všiml jsem si totiž toho, co jí vypadlo a šokovaně jsem zíral.

Její slova mne dostala, takže se má teorie o tom, že jsme vlastně spolu spali nechránění potvrdila. A já si začal nadávat, že jsem si do háje nevzal prezervativ, či se jí nezeptal zda to bere. Dával jsem pozor, tím jsem si kurva jistej. Ale nejspíše ne dostatečně.
"Co se děje?" Zeptal jsem se jí, abych si potvrdil šokované zjištění. Místo odpovědi se mi dočkalo to, že šla na záchod a zabouchla se tam.
Přešla mne chuť na kávu a přesunul jsem se opatrně k záchodu, na který jsem zabouchal.
Srdce mi začalo bušit a do krve se hnal adrenalin.
Do háje, do háje. Nechci být otec....ne s ní. Málem jsem polikal andělíčky a raději jsem si sedl na zem a opřel se zeď. A čekal, než se z toho blbého záchoda dostane.

(Nezbývalo ti nic jiného, než si musela čekat. Možná budeš matka? Ovšem ty a matka. Upřímně sama se o sebe pořádně nemůžeš postarat.
Otcem by byla ta gorila, která se s tebou vyspala z jediného důvodu, aby tě utěšila, když ti bylo špatně. No to je mi situace.
Mrkla si hodinky, ještě zbývali dvě minuty čekání... čekání na co? Stále tam byla jedna čárka, což znamenalo negativní, ale kdykoliv se tam může objevit druhá. V této chvíli bylo vhodné se modlit ke všem svatým, když nechceš být maminka.
.... jedna čárka... tím ti spadl kámen ze srdce a nejen tobě..)

"Lolo.. sakra, co se děje?" Buším na dveře, a mám chuť je vyrazit. Teda nakonec se to otevře a hledím na ní rozpačitě. Povzdechl jsem si, stále jsem seděl na zemi, protože jsem nemohl jen tak stát, kdybych se náhodou dozvěděl skutečnost, že jsem papinek.
"Můžeš mi prosím říct, co se děje?" Můj hlas zněl velmi zoufale a skutečně jsem si představoval, jak s ní mám dítě a jak se o něj starám. Ovšem na druhou otázku mne chytá důležitá otázka: Byl bych dobrým otcem?

To, čemu se říká necelý dvě minuty, mně přišlo jako nekonečno. A když jsem se podívala po určité době a viděla jenom jeden proužek, mohla jsem se zase zhluboka nadechnout. Nahlas jsem si oddechla a usmála se. Představa, že bych se starala o něco tak kurevsky malýho, co se mi téměř vejde do dlaně, mě teda fakt vystrašilo. Navíc, starat se o někoho, když se řítím od problému k problému, by nebylo taky dobrý a když se k tomu připočte i můj fetovací režim, bůhví co by z toho bylo. Z toho... škvrněte. Třeba by to mělo tři nožičky a jednu ručičku. Ne, fakt ne. Dík, ale kurva ne.

Měla jsem chuť mu ten papírek s jednim proužkem strčit pod nos, aby viděl, aby kurva viděl tu jednu čárku, ale rozmyslela jsem si to. Kus papírku jsem vyhodila, vstala ze záchodu a navlíkla si kalhotky. Zabalila se do župánku a usmála se sama na sebe do zrcadla. Samotný můj odraz v zrcadle mi říkal, jaký mám zasraný štěstí. To teda mám.

Otevřela jsem dveře a koukla na Býčka, který seděl na zemi. Nadhodila jsem nepřístupnou grimasu, překročila ho a šinula si to k troubě, která začala pípat na celý barák. Vypla jí, natáhla se pro chňapky, nasadila si je a vyndala z trouby jídlo. Troubu jsem zase zavřela a pak teprve pohlédla na Marca. Tenhle... Tenhle ten kretén mohl za to, že jsem se málem posrala strachy. Namířila jsem si to k němu, klekla si k němu, natáhla jeho dlaň a položila ji na břicho. Byl totálně vydeptanej a ruka, kteorá se dotýkala mých ran se chvěla. Dobře mu tak, idiotovi.

"Cítíš to?" zašeptala jsem, držíc se, abych se nerozeřchtala na celý tohle posraný kolo. Na tváři se mi nehl ani jeden sval, krom víček, které sem občas klopily. "Nic." vydechla jsem, v očích mi zajiskřilo. "Tvoje spermie jsou tak pomalý, jako ty - dřív než dojdeš ke svýmu cíli, chcípneš."

On moc dobře věděl, na co jsem narážela. Na to, jak nás dostal do pasti, ze který jsme vyvázli jen tak tak. Pustila jsem jeho dlaň, pak se zakřenila a vstala, přičemž jsem si dlaní přejela po bocích. Nevěnovala jsem mu už pohled, už takhle byl dostatečně v prdeli. Co by asi udělal, kdyby zjistil, že s nim čekám dítě? Nic. Proč? Protože by se to nedozvěděl. Šla bych na potrat nebo ho prodala. Jednoduchý jako facka.


"Dáš si jídlo?" aniž bych čekala na odpověď, položila jsem dva talíře s jídlem na stůl i s příborem. Nevypadalo to nějak extra skvěle, ale co by taky chtěl od někoho jako jsem já. A na estetičnost jsem nebyla nikdy, hlavně že to chutnalo dobře.
Zapečený maso s bramborama. Jednoduchý, ale dobrý a jestli mi řekne, že mu to nechutná, omlátim mu to o hlavu.

Sedla jsem si na židli a na vidličku napíchla jednu bramboru. "Jak proběhne ten trénink a taky by mě zajímalo kde? Spolíháš se na to, že ti tady zařídím nějakou tělocvičnu, aby jsi mohl ukazovat jak správně běhat do kolečka jako idiot?"

Natáhla jsem se pro skleničku s obyčejnou vodou, do který jsem si dala prášek na hlavu, která se mi furt mírně točila, a olízla si horní ret, na kterým zůstal kousek jídla. Na jeho otázku, která se týkala našeho vztahu jsem neodpověděla. Zvláštní vztah. Co si o tom asi ten blb myslí? Každej to nazývá jinak - výpomoc, ruka navíc, šukačka. U nás to přerostlo ještě v něco jako je 'když budu v bezvědomí, postarej se o mě a naopak, dík'. To je snad do prdele jasný, ne?

To co udělala byl šok. A mně napadalo spoustu věcí ohledně otcovství a tak dále. Ovšem na druhou stranu jsem měl velké pochybnosti, že by si to dítě nechala a stala se pořádnou matkou. Ona není ten typ. Ona je typ ženy, která myslí jenom na sebe. Fetuje, pije a užívá si života. Dítě, to se k ní vůbec nehodí.
Její další slova mne dostala, skutečně nasrala a já se musel hodně držet, abych jí nedal facku. Porušil bych tím jedno z hlavních pravidel: Nemlátím ženy.
Neoddechl jsem si. Byl jsem na to až moc nasranej. Jen jsem pomalu vstal a posadil se za stůl. Nemluvil jsem, nehodlal jsem jí odpovědět na její zkurvenou otázka, zda si dám jídlo. Chvíli jsem na jídlo koukal, skutečně bych si ho dal. Ale přešla mne chuť. A měl jsem chuť vypadnout na vzduch, zařvat si, zanadávat a zapálit si cigaretu, kterou jsem ještě měl.
"Jdu ven. Východ najdu. Potom si možná něco dám." Procedil jsem skrze zuby a nasraně odkráčel. Bylo mi jedno, že se jí to nebude líbit. Ale potom jejím výstupu jsem nemohl jíst v její přítomnosti. To hodně pohnojila. Chtěl jsem s ní vycházet, snažil jsem se. To že nás zabili, byla z části moje vina. Ale já jí sakra říkal, ať zůstane v autě.

S pořádným zabouchnutím jsem byl venku, sedl jsem si na zem a zapálil si cigaretu. Promnul jsem si kořen nosu a snažil se zhluboka dýchat.
Kurva to je tak bezcitná, nebo si na to hraje? Ptal jsem se sám sebe. Nedokázal jsem si na tuto otázku odpovědět.
Chovala by se jinak, kdyby věděla, že Marianna čekala moje dítě než umřela. Nejen že mi její otec zabil ženu, ale i dítě. Zhluboka jsem dýchal a pořádně kouřil cigáro, které mi mělo údajně pomoct od vzteku, ale jaksi nepomáhalo.
"Do hajzlu." Proč jsem tu děvku, ještě nezabil? Proč? Ptal jsem se sám sebe a stále seděl. Nehodlám jen tak se vrátit, jako kdyby nic neřekla. Jako kdyby to byl jenom pouhý žert. Toto bolelo a hodně. A já si uvědomuji, že ona by si nezasloužila tu čest být matkou.
Mám chuť se pořádně vožrat a pak někoho zmlátit. Jenže to do hajzlu nejde a vůbec by to ničemu nepomohlo. Navíc dělám tuto posranou práci. Kterou bych ihned zabalil. Chtěl jsem s ní vycházet, ale přešla mou mez.

Pořádně třískl dveřmi, až jsem chtě nechtě nadskočila. Bylo mi jasný, že jsem ho tim pořádně nasrala, ale vychladnout jídlo nemusel. Taky jsem si s tim dala do prdele práci, ne?

Nabodla jsem na vidličku poslední sousto, ponechávajíc Býčka venku, aby se trochu vyštěkal. Nepochopila jsem, že se ho to tak dotklo. Vždyť jde jenom o něco uvnitř těla, co se dá kurevksy snadně vyrvat z dělohy. Netvrdim, že bych byla skvělá matka, ale ani on se na roli papa nehodí. Jeho arogance, která ho zavede i do tý části posranýho světa, kde jsem já. Jsou tu samí feťáci, kurvy, mafiáni. Nikdo z nich si nezaslouží dítě. Ani tenhle zkurvysyn, který si myslí, že sežral všechnu moudrost světa.

Sklidla jsem ze stolu svoje i to pro něj. Měl šanci se nažrat, posral to odchodem, tak má smůlu. Seškrábla jsem to na plecháč ke zbytku a schovala to do trouby, pak jsem si to namířila do šatny. Neměla jsem na něj a ty jeho zdrcený kecy náladu. Za tohle všechno může do prdele vlastně on. Měl ho hlídat a jednu noc, jednu zasranou noc, byl se mnou!

"Do prdele!" další rána do boxovacího pytle.
Nevim, jak dlouho už jsem tu byla. Určitě to byla minimálně hodina od toho, kdy jsem se šla převlíknout do šatny do věcí na cvičení a následně se vkradla do tělocvičnyvymlátit se ze vzteku, který mě popadl.
Nátepníkem jsem si setřela pot z čela a tentokrát začala trénovat s nohou. Viděla jsem se přitom v zrcadle, který tady byly všude, a děkovala sama sobě, že jsem si vzala jenom obyčejnýbílý top a [urů=http://www.mrs-fitness.cz/wp-content/uploads/2011/02/obleceni-pro-fitness.jpg]kalhoty[/url]. Kdybych si zala ještě tu mikinu, už bych tu ležela na zemi v louži svýho zasranýho potu.

Ještě jednou jsem praštila do pytle, pak se vzdálila a zhluboka se nadechla. Už jsem nemohla, byla jsem vyřízená víc než po tom zkurveným fetu, který mi jednou vrazilo do nosu Kotě a nechalo mě se v tom hezky dusit. Když jsem nad tim tak přemýšlela, je dobře, že chcípl.
Dlaně jsem si dala v bok a prohla se v zádech, až to zakřupalo. "Kurva." zamumlala jsem si pro sebe, zavřela oči a začala si mnout krk zezadu, který teda zasraně bolel.

Mám takový pocit, že jsem se už dostatečně uklidnil a je vhodné se již vrátit. Venku jsem strávil tak hodinu. A už jsem docela v pořádku, ochoten jí čelit a dívat se do té její pěkné tvářičky, poslouchat ty její zasrané kecy, které doukážou člověka ranit.
Vstoupil jsem potichoučku do místnosti, tak jak to dokáže jenom myška či zloděj. A opatrnými pohyby, kroky jsem si prohlížel místnosti. Až jsem natrefil na tu, ve které byla ona.
Nejspíše byla skutečně zabráná do svého boxování, což jí skutečně šlo, že si nevšimla toho, že jí někdo pozoruje.
"Měla by sis dávat větší pozor." Šeptl jsem a hodlal tak o sobe upozornist. Buď jsem jí viděsil, nebo ne. Bylo mi to skutečně jedno.
"Bolí tě za krkem. Promiň, že se ptám a vůbec mluvím. Snažím se o komunikaci." A docela jsem čekal, co si vymyslí aby mne dostala na kolena, aby řekla cokoliv jiného co by mne nasralo.
"Ohledně toho, co si řekla. Asi tě to nebude zajímat. Ale mohl jsem být otcem, kdyby mi nezemřela žena i dítě, které se mnou čekala. Ale já vím... mám jít do háje s těma svýma zdechlinama." Objasním jí sitauci a vlastně tak trošku jí zopakuji. Navíc mám takový pocit, že ona si najde slova, která mně zase dostanou. Ale já už budu připravený.
Stále stojím u dveří a pozoruji jí. Kdyby se nechovala, tak jak se chová, tak bych jí možná pomasíroval záda. To jsem hodně dobře uměl.
"Máš u sebe nějakej chlast?" Zeptal jsem se jí a najednou se mi zdál můj předchozí nápad jako dobrý. Ožrat se, potom to zaspat. Nepřemýšlet o minulosti, kterou nemohu vrátit zpátky. Vlastně nějak nečekám a přesouvám se do kuchyně, kterou mám v úmyslu prohledat.
Vím, že bych měl odolat. Už je to dlouho, co jsem se neožral, ale v této chvíli mi sebrala chuť se jakkoliv ovládat.
Rukou praštím nasraně do linky, musím uznat, že mne bolest začíná uklidňovat. Ale pořád nedokážu přestat hledat zatracenej chlast.
"Do prdele, kurva..." Přepadl mne vztek a měl jsem to tu chuť rozmlátit. Teda až se mi podařilo něco najít. Flaška je mi jedno s čím to byla, hlavní že to byl alkohol. Pořádně jsem se napil a pokračoval v tom pití. Měl jsem opět v úmyslu jít ven kouřit. Nehodlám jí tady smradit. Ovšem na druhou stranu, proč bych byl zdvořilej. Vzal jsem si cígo a něco, co je popelník. Sedl jsem si na pohovku, kde jsem spal. A pil... musím se ožrat, protože to dopadne blbě.... už to dopadlo.

Neviděsil mě, spíš znechutil a dalo by se říct, že i na tu necelou minutu toho jeho žvatlání i znudil. "To byla ta holubička na tý fotce u tebe doma?" procedila jsem jenom znudeně a pozorovala jeho oči. Tikali ze strany stranu a hledali něco, na čem by se agrese, která byla ukrytá uvnitř nich, mohla nějak vybít. Pak se otočil a odešel s tim, že de ožrat. Nebránila jsem mu v tom, ať se třeba ožere do němoty, alespoň pak bude lehčí ho odsaď vyhodit i se zasranými vzpomínkami, který tahá po kapsách.

Ještě jednou jsem si bouchla do pytle, který se mírně zhoupl, a namířila si to nejdřív do pokoje, v domnění, že bych se třeba mohla vykoupat a zbavit se potu a špíny. Za dnešek by to bylo už po třetí, co bych ze sebe smyla pach a tu posranou špínu .
Namísto toho jsem vyčkala, dokavaď jsem neuslyšela rány z obýváků. Vyšla jsem pomalými kroky z pokoje za nim. Jestli mi to tu hodlá zničit, zabiju ho, zmrda.

Měla jsem na jazyku větu, která se týkala toho, jestli se hodlá ožrat, ale očividně už na mol byl. Založila jsem si ruce na hrudník, zašklebila se od ucha k uchu a rozhodla se, že jestli chce slyšet můj názor na posranou smrt jeho bližných, ať poslouchá. "Víš, Býčku, kdyby jsi byl třeba v její blízkosti, nechcípla by ti i s tim stvořeníčkem v bříšku." prohlásila jsem dostatečně nahlas a vdechla kouř z cigarety. Věděla jem, že se tady bude muset vyvětrat, ale neřešila jsem to. Už jsem tady pořádala i horší orgie s pusou, než jenom hulení cíga.

"Třeba můžeš za to ty sám, že chcípla. No to je vlastně úplně jasný." udělala jsem jakýsi takýsi gesto a pokračovala. Věděla jsem, že ho dráždim. že ho kurevsky dráždim a že je na mol, ale nemohla jsem si pomoct. Pomalými kroky jsem došla až k dřezu, o který jsem se opřela a dlaní za sebou nahmatala pro případ nouze pánev a že s tou jsem to uměla. "Kdyby jsi se věnoval jí a né svýmu zasrabým džobu, nebyl by jsi teďka tady u mě na sračky a namísto toho by jsi mohl vybírat jména, přezdívky a oblečení pro tvoje el niño. Chudáku."

Věděla jsem, že ho to muselo bolet. Každý moje slovo ho muselo fakt kurevsky bolet, protože mě to bolelo taky. Mohl si za to ale sám, neměl mě kurva nasrat. A chlastat mi můj alkohol.

"Jdi kurva do hajzlu. Svině jedna." Zařval jsem na ní nasraně, vůbec nevěděla s kým si tady zahrává. A já už neměl žádné zábrany. Přiblížil jsem do její blízkosti. Můj pohled sklouzl na panvičku, kterou má na obranu a skutečně jsem se zasmál.
"Kdybych ti ublížil, myslíš si, že by ses ubránila tou zasranou pánvičkou?" Otáži se a na tváři se mi objeví úšklebek. Je mi jasné, že bych se jednomu úderu nemusel vyhnout, tak jsem to po minulé rvačce schytal, ale ten druhej týpek zemřel.
"Fajn, tak si to vyzkouším." Procedil jsem skrze zuby a sral jsem na to, že nemlátím ženský. Ta si o to skutečně žádala.
Chystal jsem se jí pořádně udeřit, ale nakonec jsem to neudělal, protože se za pravdu nemlátí.

"Víš co je na této situaci, nejhorší?" Ani nečekám, zda mne poslouchá. "To, že máš pravdu." Pronesl jsem a sklopil oči. Konečně jsem si přiznal, na koho jsem sakra nasranej. Sám na sebe. Kdybych tam byl, tak by se to nestalo.
Kývl jsem jen hlavou a sedl si někam, abych mohl svůj oblčej schovat rukou. Jako kdybych chtěl odsud zmizet.
"Zvoral jsem všechno, co se dá." Pousmál jsem se, ale nebyl to úsměv radosti, ale bolesti. Raději jsem vstal a měl v úmyslu se přesunout někam do háje.
"Půjdu spát do auta, aby ses nemusela koukat na můj zkurvenej xicht. A nemusela poslouchat zkurvená slova, která vypustím z úst." Zarazil jsem opět u východových dveří a podíval se na ní.
"Dobrou noc." Šeptl jsem a bylo mi jasné, že jen ona bude mít tu noc dobrou. Mně je v této chvíli jedno, jaká ta noc bude. Ale jsem na sebe hrdej. Nezmlátil jsem ženskou. To je dobrej bod pro mne.
Stále jsem stál u těch dveří, jako kdybych na něco čekal. Ovšem pochybuji, že něco takového přijde. Zvláště od ní.

Měla jsem chuť mu tou pánvičkou rozmlátit hlavu na cucky, ale ovládla jsem se. Možná kvůli tomu, že se v polovině svýho pohybu zasekl a potvrdil moje slova. Věděla jsem, že si za tohle může zatraceně sám. Já nejsem ta, která ovlnila to smrt jeho manželky, ale očividně to se mnou mělo hodně společnýho, protože pokaždý, když se mnou mluvil, nesnášel mě. Šlo to cítit úplně ze všecho - z jeho pohybů, mluvy, grimas. Kdyby mohl, asi by mě odstřelil na místě.

Pustila jsem pánvičku a pozorovala ho, jak se jako nějaký zkurvený chudák chtěl odsaď dostat. Nic jsem neříkala ani v tu chvíli, kdy se na chvilku zastavil. Co mně je kurva po něm? Ať si jde třeba chcípnout ven za ostatníma sráčema. Jenomže ačkoli jsem měla chuť ho kopnout pořádně do prdele a tím ho vyprovodit z baráku, jsem tušila, že mě v tom něco zabrání a to mě pěkně sralo.

"Marcu," vydechla jsem do prostoru, aniž bych snad věděla co dělám, a udělala pár kroků k němů. "Jestli tu chceš spát, otevři střešní okna a jdi se vysprchovat." Na nic víc jsem se nezmohla, proč taky. Je už jenom na něm, jestli to bude brát jako omluvu nebo prostě nabídku na to, aby venku nechcípl.
Sama jsem se otočila zády k němu a namířila si to do koupelny, kde jsem ze sebe shodila propocený oblečení a smyla pot. Navlíkla jsem na sebe pak obyčejný černý tílko a pánský kraťasy, který jsem čórla něakýmu kreténovi, který tu kdysi spal.

Vylezla jsem s mokrou hlavou a šla směrem do obýváků, abych zjistila, jestli ty posraný okna nahoře musim otevřít sama.

Promluvila na mne, řekla mé jméno a to mne zastavilo. Pohlédl jsem na ní a netušil, zda mám chuť jí na místě zabít, či ne. Mohl bych i nemohl.
Otevřel jsem to blbé okno, které by ona se svojí výškou nejspíše neotřevřela, aníž by si musela stopnout na židly. Tak jsem to udělal bezpečněji.
Sprcha byla v této chvíli zabráná jí a já skutečně uvažoval, zda se na ní chci vůbec dívat, či s ní mluvit.
"Opravdu si tak bezcitná, nebo si na něco hraješ?" Zeptal jsem se a chvíli si jí prohlížel. Nechal jsem zhasnuto, protože miluji tmu a navíc mám výhodu, velmi dobře se v ní orientuji.
"Zítra bude trénink. Tak se připrav." Dodal jsem, jako kdybych se jí na nic před chvíli nezeptal a ulehl jsem na gauč. Pokusil jsem se zavřít oči a na nic nemyslet, ovšem bylo to velmi obtížné a složité. Navíc v tom nejlepším mi někdo zavolal a bylo to z práce, té pravé.
Mluvili jsme o posledních událostech, o tom s kým jsem a kde jsem, atd. Ovšem tak, aby to z toho rozhovoru Lola nevyčetla. Až potom jsem se marně pokoušel usnout.

Ráno jsem vstal velice brzy a přesunul se do kuchyně, protože by bylo velmi vhodné jí za pokus o oběd udělat snídani. Kafe tu měla, mrkl jsem a je tu nějaké ovoce (prostě čerstvě nakoupeno) Prostě jsem to všechno, co tu bylo spojil a vykouzlil snídani. Nalil jsem si kávu a úplně všechno, jsem dál na podnos s úmyslem se přesunout nahoru, udělat jí snídani do postele.
Ve dveřích jsem si jí chvíli prohlížel a skutečně si myslel, že vypadá jako andílek. Ne někdo, koho bych měl v úmyslu zabít. Jenže jakmila na mne promluví, tak jí máte chuť odstřelit.
"Dobré ráno, po snídani trénink začne." Probudil jsem jí a položil jí snídani do postele, sám jsem se přesunul zpátky do sprchy, abych si opláchl xicht. Potom jsem dopil kávu a následně čekal, až se paní snová rozhodne sejít schody dolů.

V noci jsem se převalovala z jednoho boku na druhý. Nemohla jsem usnout kvůli tý jeho otázce, která mě kupodivu zaujala. Možná si na něco hraju, možná jsem jenom prostě taková kráva od přírody. Co já kurva vim? Nebo je to kvůli tomu, že mi prostě umřela matka a otec mi jako dítěti nevěnoval příliš pozornosti. Ml tu svojí zkurvenou práci plnou drog a kulek do hlavy. To co jsem dělala, bylo jenom kvůli tomu, aby si mě všiml a teprve později to přelétlo přes něco, co on už nedokázal ukočírovat. Tim posraným fetem jsem si nakapitulovala ve svém těle vztah k agresi a vztek, který furt potlačuju. Vztek na něj. Jak mě do prdele mohl nechat? Celý jeho vyjebaný otcovství se skládalo jenom z letmých úsměvů, pár pyšných pohledů, pozdravů, pusinek na čelíčko, pár ojedinělých obejmutí, ale... To bylo všechno. To bylo kurva všechno. A když jsem moc dobře viděla v jeho očích, že jsem stále jeho malá holčička, vztekala jsem se. Chtěla jsem, aby mě povýšil. Chtěla jsem být kurva po jeho pravým boku a podpírat ho, jako to dělal ten pičus Fred. Ten, který ho podrazil. Já bych ho nikdy nepodrazila. Nikdy. Byl to můj otec. Můj papa. Můj vzor. Moje rodina. Jenomže i tohle mi bylo vzato, tak jako normální život s mým narozením. Mafiánova dcera, princezna. A teďko šéfka. Jak mám být kurva šéfka, když pod sebou nemám nikoho?


Lehce jsem sebou trhla a vykoukla zpod peřiny, pod kterou jsem byla napůl schovaná. Nevnímala jsem jeho slova tak, jako ty který brumlal do telefonu. Co je mi po tom, s kym si volal. Navíc nemusim vědět každej detajl telefonátu s jeho posranou callgirl.
Vzpřímila jsem se za ruce a usadila se, pohledem putujíc po tácu jídlem. Očividně se už poučil, protože namísto toho hnusnýho smradu s barvou výkalu, kterýmu se říká čokoláda, jsem tu měla vystavený ovoce a kávu.
"Dík." usoudila jsem k němu. Nejsem zas tak bezcitná, jenom mám prostě svojí hlavu. Když to nedokázal pochopit předtím, nepochopí to ani teď a já nemám náladu mu každej jeho posranej dotaz objasňovat svojí odpovědí, kterou stejně zase nepochopí.

Nasnídala jsem, kávu do sebe tentokrát pomalu lila a pak jsem se pustila do oblékání. Jestli měl být nějaký výcvik, fajn. Mně to prospěje a jemu taky. Nejsem žádný zasraný béčko, který neumí zvednut nohu do úrovně jeho hlavy a pořádně ho kopnout. To, jestli mu něco provedu, mně bylo jedno. Je to jeho věc, ale s tou rukou by hýbat minimálně ještě den neměl... No co. Srát na to.
Hodila jsem na sebe sportovní podprsenku, elastický tílko a černý, volnější kalhoty. Vlasy jsem si zamotala do drdolu, napatlala jsem se deodorantem, vyčistila zuby, umyla obličej a obula se. Byla jsem připravená, takže jsem nečekala na to, jestli on je ještě někde na gauči nebo ne, a vyrazila do tělocvičny, která kromě pytlů byla obohacena i jinými prostředky, který budeme asi potřebovat.

Nechal jsem jí, ať se připraví a sám jsem si šel ještě pořádně opláchnout do koupelny a napít se studené vody. Potom jsem se přesunul do tělocvičny a prohlížel si, co to vlastně mám k dispozici.
Když se objevila v místnosti, trénink mohl začít. Nejdříve jsem jí nechal si zaboxovat do boxovacího pytlu a sledoval přitom její pohyby, zjišťoval co by se mělo vylepšit a co bylo v pořádku.
Potom na řadu přišel boj s dřevěným mečem, který se jinak nazývá klasické džódó. Ukázal jsem jí, že si má dávat pozor na soupeře, procvičovala si vzdálenost a také se musela správně načasovat úder. Nejdřív jsem jí všechno ukázal a potom jsme se dali do boje.
Měl jsem dlouholeté zkušenosti, ovšem měl jsem jednu nevýhodu a to posrané rameno, se kterým mi bylo jasné, že nemohu tak pořádně bojovat a tak jsem spíše kryl údery, než měl útočit. Abych byl upřímný vyčkával jsem na vhodnou chvíli, kdy se ona vyblbne a bude unavená. A to se mi taky podařilo. Jedním hmatem jsem jí dostal na zem a sám zůstal stát. Sledoval jsem jí chvíli a vyčkával, kdyby náhodou chtěla provést nějakou odvetu.
Japonské bojové umění, je nejlepší co jsem tě naučil. Za prvé si v něm vybiješ zlost, které máš zásobu. Za druhé se naučíš vnímat protivníka. Za třetí je to velmi dobré pro obranu. Vysvětlím jí, když se jí snažím rukou pomoct na nohy a potom se pozastavím, hledíc jí do očí s velkou touhou si jí k sobě přitisknout a políbit.
Držím jí za ruku a pěknou chvíli na ní hledím, tedy do toho okamžiku, kdy se o to skutečně pokusím. Nikdy jsem nesnil s otevřenými oči. Spíše jsem riskoval a buď získal nebo ztratil.
Ehm.. A na řadu by mohlo přijít střílení z pistole. Ovšem v tomto případě, bych s tebou rád někam zajel. Tam bych si pořídil nové hadry. A s určitou pravděpodobností nové auto. Pronesl jsem po chvíli.. Buď mne odmítla, nebo ne. A promnul jsem si rukou krk. I já bych potřeboval pořádnou masáž. Ale tím se v této chvíli zabývat nebudu.

Musela se mnou jít, ač to auto vypadalo v špatném stavu, je mi jasné, že se zpět vrátíme v jiném autě. O mnoho lepším a hlavně čistým. Navíc mám takové tušení, že ona bude mít svou motorku dávno opravenou.
“Rád bych o tobě věděl něco víc. Omlouvám se za svá včerejší slova. Však ty víš jaká. Neměl jsem právo to říct, jelikož tě vůbec neznám. A navíc jsem se choval, jako naprostý idiot. Vlastně ses jen slovně bránila…“ Zarazím se a nechápu, že se jí vůbec omlouvám. Ovšem kdysi jsem byl na jejím místě, nechoval jsem se o mnoho lépe než ona.
“Takže krom otce nemáš žádného rodiče?“ Jaj mám takový pocit, že jsem se jí zeptal na choulostiví téma. Jasně, že vím, že jí údajně zemřela matka při porodu. Ale na druhou stranu vím něco, co ona vlastně neví. A to jeden důležitý fakt. Nebýt její mámi, tak jsem si nezjistil o jejím otci všechno a vlastně by si mne tak neoblíbil.
Ale skutečně netuším, jak to takovému člověku říct.. to že žila celý svůj život ve lži. Její matka byla ve cvokárně, ze které jsme jí dostali my. Mezitím, co si její otec užíval se vším co mohl a liboval si ve vraždách, jako když zabil mojí ženu.
Raději to dál neřeším a věnuji se lépe řízení vozu, nemohu riskovat nějakou nehodu, při které bychom oba dva mohli zemřít.
Po střelnici, bych rád s tebou někam zajel. Doufám, že se mnou pojedeš. Ta věc se tě týká a to hodně. Mrkl jsem na ní a chvíli jí pozoroval. Vůbec netuším, jaká bude její reakce. Ale co už se dá dělat. Nic nikdy nebude, jako po másle.

Tvrdě jsem dopadla na zem na záda tak rychle, že jsem ani nestačila vypísknout jako správná ženská. Zůstala jsem chvilku rozpláclá na žínce a snažila se prodýchat bolest, která mi pulzovala v zádech, žebrech a hlavě. Měla jsem chuť tu maximálně tak natáhnout bačkory. Na druhou stranu jsem to milovala. Pokaždý, když jsem se mohla protáhnout, pořádně vypotit a nechat ten zkurvenej tuk, aby ze mě spadl společně s agresivitou a zuřivostí.

Nijak extra jsem nevnímala, co to zase plácal, byla jsem dostatečně zaměstnána pískáním v uších kvůli tlaku. Jeho nataženou ruku jsem zprvu odmítla a když jsem zjistila, že se bez jeho pomoci na nohy nevysoukám, s poněkud nasraným výrazem a potupou v očích jsem se nechala vytáhnout nahoru. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, div mi nepraskl hrudní koš pod nátlakem toho vzduchu, který jsem kolem sebe nasávala. A přesně v tu chvíli, kdy jsem se mu už chtěla vytrhnout ze sevření ruky, se ke mně naklonil s jasným úmyslem mě políbit. Šokovaně jsem zůstala stát a nechala jeho rty, aby se otřely o ty mé a když se začal dobývat do mých úst, prudce jsem se odtáhla a civěla na něj jak na lux, který kurva nefunguje. Co to má do prdele znamenat? Kurva!

Naskočila jsem do auta oblečená do tmavých džínových kraťasů, širokým tričkem, který končil nad pupíkem a botách na podpatku. Bylo mi vážně u prdele, jestli jsem se hodila do prostředí střelnice nebo ne - a že jsem se teda nehodila-, ale připadala jsem si v těch hadrech dobře, tak ať mě kurva všichni nebuzerujou. Na pravým stehně jsem měla černý pás, za kterým jsem měla strčenou pistol, kterou mi dal papa.
Nasedl za volant a začal mluvit. Otočila jsem se na něj a sluneční brýle jsem si nechala sklouznout z kořene nosu. "Tvoje omluvy mě nezajímaj." usoudila jsem k němu. "Těma si nic nekoupim, tak si je kurva nech."

Srdce se mi rozbušilo, nebo možná vynechalo jeden tep, kdo ví... Každopádně jsem neměla daleko k tomu ho zastřelit na místě. "Ne." vydechla jsem tiše. Matka zemřela, když jsem se narodila. Zabila jsem jí. Narodila jsem se už jako vrah, tak proč to měnit?
Trhla jsem rameny, jako kdyby mi přiložil ke spánku hlaveň a vystřelil, a rychle si brýle posunula na kořen nosu, aby neviděl můj poněkud vystresovaný pohled. "Fajn." zamumlala jsem a nevědomky se rukama objala, pozorujíc kmitající domy a krajinu.

"Promiň, že jsem se zrovna zeptal na toto." Musím se jí omluvit, ovšem ona se za svoje hnusné kecy neomluvila a chovala se tak, jak se chovala. Já mám tu slušnost a tu touhu se chovat jinak. Protože se snažím. Snažím se dobýt do srdce ženy, která je tak nepropustná. A já nyní vím, že proto udělám všechno. I kdybych jí měl snést modré z nebe. Za lásku... pche.. se musí bojovat.
"Chceš peníze? Fajn.. něco mám. Dám ti je. Pokud ti budou stačit, jako nějaká omluva. Tak ti je klidně dám. Já s tebou chci vycházet." Opět se na ní podívám. Nevypadá moc dobře, jako kdyby se něčeho bála. Já se jí nedivím. Taky bych se bál. A vlastně se bojím toho, jak bude reagovat. Jak bude reagovat na fakt, že její matka je živá a na to, co jí udělal otec.
"Bude to dobré, uvidíš. Nemusíš mít obavy." Zarazím se a pohlédnu na ní. Má ruka se opatrně přesune k té její, abych jí mohl přátelsky pohladit.
"Přísáhám ti tady, že už ti nikdo neublíží. Raději pro tebe zemřu, abys trpěla." Ovšem mám takový pocit, že si neodpustí do mne rýpnout. Pohlédnu jí upřímně do očí, aby pochopila že to myslím vážně. Aby vyčetla, že i přesto, že se mnou nechce nic mít společného. Jí miluji. Ano přiznávám to. Miluji ji. A zároveň nenávidím pro všechno, co se muselo stát. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a do cesty, když to nejméně potřebuji.. se mi dostane ona. Tak krásná a uvnitř tak zranitelná. Marně se snaží bojovat, marně se snaží, aby v ní nepoznali bolest. Já už v ní proč tak kope. Raněný kůň nejvíce kope.

Po mých slovech jsem raději mlčel. A pozoroval cestu. Nechal jí, ať přemýšlí a upřímně doufal, že se nebude cítit vystrašená.
"Fajn. Tak menší změna plánu." Promluvil jsem, když jsem dojel k pěknému dřevěnému a kamenému domu, který vypadal velmi skvěle a nově.
"Je tu někdo, kdo na tebe čekal velmi dlouhou dobu. Někdo, pro koho znamenáš hodně. A někdo, koho tvůj otec šoupl do blázince, aby se jí zbavil." Musel jsem jí to říct a raději vyšel z auta, s tím že jsem si vzal klíčky a zazvonil na zvonek.
Po chvíli ze dveří vyšla žena, která byla velmi podobná na fotkách, které ti dával otec a říkal přitom, že to byla tvoje matka. Byla to ta stejná žena, která tě porodila. Chvíli si tě prohlížela a nevěřila svým očím, koho vidí.
"Mario? To není pravda. Dceruško moje. To nemůže být pravda. Jsi tak krásná. Vyrostla si do překrásné růže. Když jsem tě naposledy viděla, byla jsi ještě překrásné poupátko. A teď jsi růže." Promluvila šokovaně a z očí jí začaly téct slzy.
Byl jsem v blízkosti a sledoval dění, ovšem jsem nechtěl překážet. A na druhou stranu musím dávat pozor, aby Lola neprovedla nic špatného. Netuším čeho je schopná.
"Tvou matku jsem našel před měsícem v jednom blázinci. Někdo mi dal echo, že tam něco důležité najdu a tak jsem hledal. Plánoval jsem vaše setkání, ale nebyla nikdy vhodná chvíle. Nesměl o tom vědět tvůj otec, protože on by jí zabil. Věř si tomu nebo ne... je to pravda." Pronesl jsem a doufal, že neudělá nějakou blbost na kterou bych v této chvíli nedoplatil já, ale i její máma. Sakra...Lolo vzpamatuj se.

"Nechci nic." sykla jsem k němu. "Od tebe nechci nic." zdůraznila jsem ještě a pohledem přelétla k němu. Co chce? Co po mně chce? Když se nevyznám v něm, nesere mě to, ale celý svůj život žiju s tim, že vim, co chci já. Momentálně se v sobě ale nevyznám a to mě sere, kurevsky sere.

Lehce jsem trhla rukou, když se jí dotkl. Moje okamžitý odmítnutí nějaký pomoci, ale nahradila nejistota, která potřebovala nějak utěšit. Jeho ruku jsem nechala na té své a chvilku si užívala pálivé horko, které sálalo z jeho kůže. "Nemusíš umírat." usoudim k němu, stále přes černá skla brýlí, aby mi neviděl do očí, ve kterých bylo jasně napsaný, že postačí, když se mnou zůstane.

Nastalo ticho, který jsem si užívala. Chtěla jsem klid, chtěla jsem... jeho ruku na tý své. Děsilo mě to. Víc a víc. Tak, že jsem ani nezaznamenala, že jsme úplně jinde než na střelnici. Jeho slova šla totálně mimo mě, i když jsem vystoupila a podrážkou se dotkla horké cesty. Tupě zírala na dřevěný domek, ze kterýho vylezla starší žena. Hlavou mi problesklo několik fotek, na kterých se usmívala, nebo líbala s mým tátou. První reakce? Šok. Vytřeštěný oči, který se skrývaly za skly od slunečních brýlí.
"To nemůže být pravda. To by táta nikdy neudělal."
Druhá reakce - pochopení o co tu šlo. "To by táta nikdy neudělal!" usoudila jsem hlasitěji a vytáhla zpoza pásu pitol, u který jsem uvolnila pojistku. "Vo co tu kurva jde?!" hlaveň ukazuje nejdřív na mojí údajnou matku, potom na Marca, který mě zklamal. Do prdele, šíleně moc mě zklamal. Dělá tu na mě nějaký řečičky a pak mě sejme pálkou. "To je nějakej vtip, nebo co? Tak to tleskám, to se povedlo, Marcu, to se fakt povedlo!" zavřeštěla jsem na něj, pak namířila znova na tu ženskou. "Kdo jste?! A pravdu! O co tu jde? To je nějakej vtip? Jde tu o prachy, že jo?! Vždycky jde o prachy! Tak kolik za mě dostanete?" štěkla jsem na ní a hlaveň namířila zase na Marca. "A ty drž hubu a opovaž se ke mně jenom přiblížit. Opovaž se, nebo jí prostřelim hlavu." sykla jsem tiše a myslela jsem to kurva vážně. "Moje matka zemřela, když mě porodila. Zabila jsem jí tim, že jsem přišla na svět, víte jaký to je, žít s tim celý život?! Že jsem se narodila jako nějakej zasranej vrah? Víte jaký to je?! Nevíte, protož- kurva, Marcu, říkala jsem, zůstaň stát!" zaječela jsem na něj, s pistolí namířenou na tu starší dámu. "Celý život! Jsem vrah, tak proč to měnit? Můžu vás tu odprásknout na místě a ani nestačíte říct 'Bang'. A teďko přijde tenhle ten a začne mi tu vykládat společně s Vámi - a já vás k sakru neznám!-, že jste moje ztracená matka. Jak můžete být ztracená matka, když je mrtvá?! Je pohřbená! Každej zkurvenej rok chodim k jejímu náhrobku a dávám jí tam nový květiny, zapaluju svíčku a modlim se! Já, která se nepomodlila ani za otce, která se nemodlí nikdy, se modlila za mrtvou matku! Mluvila jsem tam s ní, povídala jí, co dělám za zády otce a jak mě to naplňuje štěstím! A víte co?! Víte co, kurva?! Chyběla mi! Zatraceně moc mi chyběla!" to už se mi po tváři svezlo několik slz, který se vpily do mého trička. Ruka se mi třásla a rty chvěly. "A mrtví přeci nevstávají z hrobu! Jsou mrtví, rozložený! Mojí matku už sežrali červi. Moje matka se už rozpadla v prach!" zařvala jsem. "V prach! V prach! V prach..." zasekla jsem se jako nějakej zkurvenej stroj, kterýmu došli baterky.

Třetí zjištění - to co říkal, byla pravda. Pomalu jsem ruku s pistolí nechala spadnout podél mého těla. Mlčela jsem a hleděla na ní. Úplně všechno tomu nasvědčovalo, přesto mě šokovalo. Koho taky ne, že?
Zhoupl se mi žaludek jak na kolotoči, hlava mě začala silně bolet a kolena se mi podlomila. Byla jsem totálně vyčerpaná. Vydolovala jsem ze sebe to, co mě tížilo a o přes to všechno, to nebylo zdaleka všechno. Cítila jsem, jak jsem dopadla tvrdě na zem a pomalu se mi zavírali oči... a i přes to všechno jsem ještě stihla vyslovit - "Mami?"

Oba dva jsem raději nemluvili, protože mne skutečně Lola překvapila a já na chvíli zalitovat, že jsem jí sem zval. Že jsem tím ohrozil její matku, paní Ocarranza. Vůbec jsem netušil, že se takto Lola zachová.
Fajn možná jsem tušil, že bude šokovaná, že nám nebude věřit.. Ale toto by mne ani ve snu nenapadlo. To že na ní vztáhne pistoli a bude chtít vystřelit. Skutečně jsem uvažoval nad tím, co mám dělat. A doufal, že nevystřelí. Klidně bych pro pravdu skočil do té rány, abych jí dokázal, že je to stutečně její matka.
Srdce mi skutečně bušilo, jako o závod a já nevěděl, co se dále bude dít. Můj pohled sklouzl na paní Ocarranza, která se na mně podívala velmi přesvědčivě. Věřila své dceři, že jí nezklame a tím pádem jsem musel věřit i já.

"Ano, zlatíčko moje?" Promluvila a oba dva jsme se k Lole seběhli, vzal jsem jí do náruče a zbraň schoval do kapsy. To, že mne bolelo rameno. Na to jsem kašlal. Paní Ocarranza mi otevřela dveře od domu, položil jsem jí na gauč a skutečně netušil, co mám dělat.
Začal jsem chodit z místa na místo, mezitím co se jí paní Ocarranza snažila opět přivést k životu. Probudit jí.
"Sakra. Mělo to být jiné. Takto se to nemělo stát. Měla být v pořádku a šťastná. Skočit vám kolo krku... do háje." Mlel jsem dokola to svoje. Paní na mně pohlédla od své dcery, kterou jsme uložili na gauč a jen kroutila hlavou.
"Ne, všechno vždy vyjde. Děkuji ti moc. Přivedl jsi mi jí. Je tady. Je se mnou. Díky Bohu." Snažila se mne uklidnit ovšem já jsem byl vzteky bez sebe. Vztek jsem měl hlavně na sebe. Naznačil jsem paní, že si potřebuji zapálit. A kdyby se něco změnilo, tak ať mi řekne.

"Mario?" Promluvila ta žena, na kterou si před chvíli mířila zbraní a nyní ležíš na jejím gauči v jejím domě. A to co se stalo předtím než si omdlela byla skutečnost a ne hloupý sen. Opatrně se dotkla tvých vlasů, jako kdyby ti nechtěla ublížit a hleděla ti do očí. Měli jste stejnou barvu očí. Byli jste skoro úplně stejné.
"Dceruško moje." Šeptne a podá ti nějaký prášek (přesněji na uklidnění) a sklenici vody na zapití. V jejich očích se leskly slzy a už nemohla. Jedna kapla, potom druhá. Pokusila se tě obejmout a pokud se zdařilo, tak tě k sobě tiskla a nechtěla pustit. Přitom ustavičně plakala.
"Jediné co mně drželo předtím, abych se skutečně zbláznila. Jsi byla ty. Posílala jsem ti dopisy. Ty ti ovšem zabavoval otec." Šeptala ti smutně do ucha a přitom tě hladila po vlasech. Fakt velmi dojemná scénka se zde odehrávala.

"Mohu vstoupit?" Zeptal jsem se u dveří a hleděl na ty dvě. Upřímně jsem tak nějak čekal, že dostanu pořádný výprask nebo mi něco udělá Lola. Já však prostě musel. Musel jí ukázat, že na tomto světě není sama a nikdy nebyla.
"Asi bude vhodné, vás tu dvě nechat. Pojedu pro nové auto a vyřídím pár věcí. Teda, pokud něco nepotřebujete." Fakt mám strach, zda nebudu přizabit, tak se pokouším opatrně popojít pár kroků, aby mne bylo slyšet a uvidíme. A chvíli jsem čekal, na jejich reakce. Bylo vidět na paní Ocarranza, že je šťastná a slzy jsou jenom.. slzy štěstí.

Několikrát jsem zamrkala, abych rozmlžený obraz zahnala do ústraní a mohla se podívat pořádně na toho člověka, který se nademnou skláněl. Jakmile ale promluvil, věděla jsem o koho jde. Trhla jsem rameny a prudce se usadila, díky čemuž mě začala bolet hlava ještě víc, než doteď. Znova jsem si lehla a promnula si oči, abych pořádně viděla. Obraz, který se mi naskytl, byl kurva divnej. Přišlo mi, že jsem se dívala na sebe po dvaceti letech, ne-li víc. Až na ty vějířky vrásek, pár začínajících šedin a ochablejší tělo, jsem to byla já... Alespoň v těch očích.
Odvrátila jsem pohled a převalovala na jazyku slova, která bych řekla. Už jsem byla klidnější, možná kvůli tomu prášku. Každopádně jsem věděla, jak rychle se můj svět může zbořit a co málo k tomu stačí. I když nevim, jestli objevení mrtvé matky byla zrovna maličkost. Ne, to kurva nebyla.

Objala mě prudce a máčela mi vlasy slzama. Chvilku jsem zůstala strnulá jak socha, pak jsem si ale uvědomila, kdo to je. Tohle není nějakej zasranej vtip a ta osoba, která mě objímá, je moje matka. Uvolnila jsem se a přitulila se k ní blíž. Potřebovala jsem náruč své rodiny, kterou jsem postrádala.
"Já nejsem Maria." zašeptala jsem jí do oblečení. "Říkej mi Lolo."

Otevřela jsem oči, které jsem měla zavřené, aniž bych to tušila, a pohlédla na Marca. Jeho těžkopádný kroky ho prozradily ještě před tim, než promluvil. Přimhouřila jsem oči, vyškubla se lehce z náruče matky a pomalu došla k němu. "Hned přijdu." zaváhala jsem, ale nakonec dodala- "Mami."
Popadla jsem Marca za loket a ráznějším krokem s nim vyšla ven. Jakmile se za námi zavřely dveře, zatla jsem pěst a pořádně mu jednu vrazila. "Kreténe." sykla jsem na něj. "Tupče, idiote, magore..." pokračovala, mezitim, co jsem do něj bušila. Byla jsem ochablá z toho prášku, ale nějaká pára mi stejně zůstala. Když jsem přestala, odfrkla jsem si, pak si narovnala tričko a pohlédla na něj. "Kvůli tobě jsem málem zabila svojí mámu... Znova" usoudila jsem těžce. "A ty víš, že bych to udělala. Ty víš, že bych toho byla do prdele schopná." pokračovala jsem, mezitim, co jsem položila dlaň na jeho hrudník. Chvilku jsem byla potichu a nechala se unášet jeho bušícím srdcem. Buch-buch.... Bylo rychlý, nevěděl, co očekávat.

Zvedla jsem oči, pak udělala jeden menší krok a vyhoupla se na špičky, abych dosáhla na jeho rty, na které jsem mu věnovala letmý polibek. Nebylo to nic vášnivýho, ani světabornýho, ale bylo to něco, co jsem ještě nikdy neudělala.
Zase jsem si stoupla na bosý paty, boty mi sundali asi, když jsem sebou sekla, a udělala jedno takové utěšující kolečko na jeho hrudi svojí dlaní. "Dík." vydechla jsem, odtáhla se od něj a namířila si to nazpátek do baráku.

"Ale Mariá, je tvoje druhé jméno. Dobře, budu ti říkat Lolu. I když Mariá je mi milejší." Usmála se na tebe a ještě jednou tě pohladila. Utřela si rukou slzy z tváře a hleděla na Marca. Potom na tebe, protože si jí chtěla odejít a jít za ním.

Na sucho jsem pokl, protože jsem skutečně netušil, co bude následovat. Na druhou stranu jsem byl skutečně rád, že jsem jí nenechal zbraň. Tak trošku šokovaně a vystrašeně jsem na ní hleděl.
"Nezabila bys jí. Věřili jsme ti. A možná jsem magor, tupec a všechno kolem. Ale sakra do tebe. Zmagořil jsem, protože..." Zarazím se, abych neřekl slova, kterých bych potom litoval a dál čekal, co mi ještě provede. Krom toho že se mi opět snažila zničit rameno.
Hleděl jsem na její ruku a vůbec netušil, co další v úmyslu má. Sakra, jak ta ženská je nevyzpytatelná.
Letmý polibek jsem skutečně nečekal a tak jsem jen rozpačitě hleděl, jak se otáčí a má v úmyslu odejít. Ihned jsem se probral z šoku a měl v úmyslu dojít za ní. Nikam se mi sakra nechce odcházet, potom co se teď stalo.
"Lolo, počkej." Pronesl jsem, když jsem jí chytil opatrně za ruku. A pohlédl jí nechápavě do očí. Toužil jsem víc, než jediný polibek.. na druhou stranu jsem jí nechtěl do ničeho nutit.
"Mám odejít? Ovšem mám obavy vás tu nechat samotné. Raději bych vás hlídal. Nevím, co si mohou vymyslet ti, co jsou teď u moci." Moje ruka se opatrně dotkne její tváře a pokouším se jí pohlédnout do očí.
"Nechci... o vás dvě přijít. Hlavně o tebe." To poslední řeknu šeptem a pohladím jí po tváři. Skutečně netuším, co v této chvíli mám dělat.
Vůbec netuším, co se to se mnou děje. Nenávist, kterou jsem k ní choval se mění.. mění se v něco, co vůbec nechápu. V lásku...
"Mohu dostat ještě jeden polibek? Nebo se mám změnit v prince a na koni si ho zasloužit." No fajn dostala mne a to luxusně. A já vůbec nevím, jak se mám chovat. Ovšem to, co jsem řekl, mi znělo trošku hloupě. Je pro mně blbost se ptát na polibek, proč?
Ovšem to bych nebyl já, kdybych se k ní nehodlal přiblížit a ještě si jí k sobě přitáhnout, než se rozhodne cokoliv říct. Opatrně jsem se dotkl jejich rtů a doufal, že to nebude jen letmý polibek. Toužím po ní. Neskutečně...

"Marcu, budeš tady na večeři?" zeptala se mne paní Ocarranza, která nás buďto v něčem vyrušila či ne. Netušil jsem jak odpovědět. Jen jsem pohlédl na Lolu a skutečně vyčkával. Toto je její život, ne můj a já vůbec netuším, zda bych mohl potom všem patřit do jejího světa.
Rozpačitě jsem hleděla na Lolu a potom na paní Ocarranza, napjatě vyčkával. Jak se to vlastně semele.

Musíme zapomenout na bolest, kterou jsem měli. Musíme přestat myslet na minulost, která už nejde změnit. Nesmíme řešit budoucnost, protože zapomene pořádně žít kvůli strachu. A já chci žít, proto žiji přítomností. Slovem teď.

Věděla jsem, že to bylo mé druhé jméno, ale nepatřilo ke mně. Bylo zvláštní, dívné a nechodilo se k tomu, jak jsem žila. To jméno patřilo světici a já jsem na rozdíl od ní kurva. Vlastně bych se nemusela vedle ní ani postavit a celý svět by věděl co jsem do prdele zač.


Zarazila jsem v polovině svýho kroku, protože mě chytl za ruku a zastavil mě. Otočila jsem se k němu s povytaženým obočím a čekala, co z něj vypadne. No, rozhodně jsem nepředpokládala, že se bude ptát na to, jestli mě může ocucávat. Pootevřela jsem rty, že mu odseknu něco v tom smysli, aby s tim šel do prdele a znásilnim mě tu na místě bez nějakých okecávaček, ale jaksi jsem nemohla, protože mě zacpal pusu polibkem. Prsty jsem mu vjela do vlasů a opětovala jsem mu jej o něco víc naléhavějš. Potřebovala jsem ho. Kurva, moc jsem ho potřebovala.

Tu chvíli rozbil hlas matky, která si to přicupitala s otázkou. Prudce jsem se od něj odtáhla, patou hezky našlápla na zkurveje špičatej kamínek a tiše zaklela. "Do prdele."
Sklonila jsem se a kamínek si vyndala z paty, pak koukla na mamku a naznačila jí přikývnutím hlavy. "Jestli to stihne z autoopravny." odtušila jsem ještě dodatečně a když zase zalezla do domu, přitáhla jsem se k němu, věnovala mu vášnivý hrátky s jazykem a odtáhla se od něj. "Nejsem zkurvený béčko, abych jí... mamku..., neochránila před vařící plotnou." odtušila jsem a napřáhla k němu otevřenou dlaň, do který mi vložil zbraň. Zastrčila jsem si ji za pás na stehně, poplácala ho dlaní po hrudníku jako hodnýho pejsánka a otočila se zády k němu. Tentokrát jsem tam chtěla dojít už bez toho, aniž by mě zase zastavil. Ty kamínky totiž kurevsky bolely.

Skutečně se to všechno, tak zajímavě zvrtlo, že já tomu nemohu ani uvěřit. Ta holka mne dostala a já mám pocit, že bez toho být v její blízkosti nedokáži žít. Vlastně ani nechci.
Polibek jsem si vychutnával a vracel jej s pocitem, že by mohl být sakra můj poslední. Je mi jasné, co budu muset udělat... zemřít, aby ona přežila...

Všiml jsem si, jak šlápla na kamínek a uvědomil si, že je vlastně bez bot, sakra... já zapomněl na slušnost, na chlapskou slušnost.
"Takže mám jít?" Zeptal jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkal, protože mne políbila a to jsem prostě musel využít situace a vyzdvihl jsem jí s úmyslem jí v této chvíli přenést v náruči do domu, aby si sakra ještě něco neudělala.
Pousmál jsem, když promluvila a jen nevěřícně kývl hlavou. Chvíli mlčel a pozoroval cestu, abychom náhodou nespadli (teda, pokud dovolila být v mé náručí) Až u dveří dovnitř jsem jí položil na zem a jen jsem na ní zamával, potom nasedl do auta a měl v úmyslu se rychle vrátit. Nesmí se jim nic stát za doby mé nepřítomnosti. Upokojoval mne fakt, že u sebe má zbraň a jakž takž střílet umí. Hlavně na blízko. To na dálku jí musím ještě naučit.

"Drahoušku můj." Promluvila s úsměvem na rtech, když si byla uvnitř jejího domu a na chvíli zesmutněla. Uvědomila si jediný fakt, že přišla o velkou část tvého dětství. Že přišla o to tě vychovávat. Možná by se z tebe stalo něco jiného, kdybys u sebe měla milující matku. Ale o tom se dá už polemizovat. Povzdechla a raději se dál soustředila na mýchání omáčky. Takže na večeři s uričtou pravděpodobností budou špagety.
"Promiň nečekala jsem tak brzo vaši návštěvu. A vařím špagety.. vůbec netuším, co ti vlastně chutná. Bude mi to muset prozradit, abych ti uvařila něco na co máš chuť." Přišla k tobě klidnější a líbla tě na čelo.
"Jen je na tom všem smutné, že jsem přišla o hodně zážitků s tebou. O první kroky, o tvá první slova. To mně nejvíce mrzí a to nedokáži tvému otci odpustit. Udělal ze mne blázna, protože jsem o něm věděla všechno." Když na něj pomyslela celá se rozklepala a bylo ti jasné, že to je pouze strachem. Bála se, že jí její manžel pošle do pekla ve kterém skončila. Musela se posadit, protože jakž takž stála na nohou.
"Jako malá si byla skutečně pěkná. Měla si vlásky, krásné černé vlásky. A moje oči. Vůbec netuším, co si po otci zdědila. Nějak netuším, ani jak vypadá. Jméno Mariá jsem ti, dala aby tě ten nahoře ochraňoval." Usměje se a začne vykládat o tom, jak tě viděla a potom se začne vyptávat na tebe, minulost a Marca. Přitom vaří špagety a večeře už je hotová. Celý dům jenom krásně voní.. a já vcházím do dveří. Venku stojí úplně nové auto a mám navíc přívěz na kterém je opravena motorka Loly.

Ruce jsem měl za zády, protože jsem v nich něco měl. Skoro tucet rudých růží s jednou bílou uprostřed jsem koupil pro Lolu a něco oč mne žádala paní Ocarranza. Všechny dopisy, které jsem v domě našel. Dopisy, které jí posílala z blázince.
"Možná to vypadá otřesně, ale nevěděl co jsem ti měl jako dík a zároveň, jako omluvu donést. A napadli mne růže.. jenže ty si sakra hezčí než ony." Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv a potom jsem byl skutečně zaujmut tím, zda mi je neomlátí o hlavu. Došel jsem k paní Ocarranza a dal jí do ruky dopisy. Poklad pro ní, který jsem jí tolikrát nasliboval.
"Venku máš svou motorku. Je opravená." Usmál jsem se a pozoroval ty dvě, ta podoba tam skutečně je a to pěkně velká.
"Nic se nestalo? Je všechno v pořádku?" Zeptal jsem se a doufal, že tu nenajdu nějakého vraha. Velmi jsem se snažil, aby mne sem nikdo nesledoval a teď jsem si mohl oddechnout.
Mrkáním a menším zácukem hlavy, jsem měl v úmyslu naznačit Lole, ať se mnou jde na chvíli ven. Tam jsem jí podal jednu cigaretu a sám si jednu zapálil.
"Je to tam klidný. Nějak se mi to nelíbí. Něco se chystá. Musíme se připravit. Ovšem netuším na co." Vydechl jsem kouř a slastně si to užíval. Vlastně netuším, co mi v této chybí. Nic.. mám naprosto všechno.

Přitáhl jsem si jí k sobě, chyběla mi, když jsem byl pryč. Hleděl jí do očí a usmál se. Ruka mi sklouzla k její tváři.
"Ale ať to je cokoliv zvládneme to spolu. A já tě ochráním. Vás ochráním, i za cenu svého života. To ti říkám zlato. Protože to myslím vážně. Už se ti nic nestane. Nikdo na tebe nevztáhne ani prst... zabiju ho." Nejsou to jen marné sliby, je to fakt který myslím skutečně vážně.
Přiblíž jsem své rty k těm jejím v touze jí políbit. V takové touze být s ní teď a tady....vzal bych si jí celou, ale byla tu její mamka, které by se to zrovna líbit nemusela a tak jsem své choutky musel schovat.
"Mám chuť ochutnat více než polibky, ale nejspíše mi není přáno." Pošeptám jí, co nejsvůdněji dokáži a usměji se. Její mamka nás už žene na večeři, takže jen trošku protočím oči v sloup a šinu si to zpátky do domu... Prostě krásná idylka... a pokračování příště

Překvapeně jsem se ocitla v náruči Býčka, který mě přenesl přes ty zasraný šutry až ke dveřím. Přišlo mi to… Trapný. Nevěděla jsem, co na to říct, takže jsem se otočila na špičkách a zabouchla za sebou dveře, div jsem mu jimi nevyrazila zuby. Jeho problém.

Prsty jsem přejížděla po dřevěné desce stolu a uvažovala nad tím, jestli tu jsem v bezpečí. Tu ženu jsem neznala, ačkoli to byla moje matka, a cítila jsem se v její přítomnosti dezorientovaná. Nevěděla jsem, co jsem měla očekávat, co jsem mohla dělat, abych neurazila její zvyky, jestli nějaký do prdele má, a tak trochu jsem i doufala, že odsaď rychle vypadnu. Chtěla jsem s ní být, ale tohle byla přítomnost někoho cizího.
Zvedla jsem oči od stolové desky a koukla na mamku, která mě oslovila. V očích se jí zračila čistá láska. Trhla jsem mírně rameny a prohrábla si rozpuštěné vlasy. V přítomnosti milujícího člověka jsem se cítila jako hadr na koště.

"Je mi úplně jedno, co uvaříš." usoudila jsem na její dotaz a opřela se o opěradlo na židli. "Když to nebude lečo a cokoli s luštěninami, tak to snim. Možná." dodala jsem ještě s lehkým úšklebkem na tváři, na které se hned objevily její rty s doprovodným mlasknutím o mé čelo. Rozpovídala se o tom, jak moc jí mrzí, že neviděla vše mé poprvé... Na jednu stranu může být ráda. Nevim, jestli by přežila, kdyby viděla mé poprvé ve fetu, mé poprvé v sexu, mé poprvé zabití. Ať je kurva spokojená s tím, co má.
"Na nohy jsem se zvedla těsně před druhým rokem, čímž jsem vysloužila i svojí první modřinu na zádech. A slovo, které jsem řekla, bylo 'papa'." natočila jsem si jeden pramen vlasů na prst a pozorovala grimasu její tváře. Možná se jí to nelíbilo, ale byl to můj otec a staral se o mě a já ho nedokázala nenávidět, i když mojí matku poslal do blázince. Musel k tomu mít nějaký důvod.

"Po mém otci jsem sdělila přesnou ránu mezi oči, peprné nadávky, celý jeho majetek, včetně téhle zbraně," položila jsem lehkou, přesto velkou pistol na stůl. Měla krásný ladný křivky a na boku měla vyryté španělsky 'Od papa pro svoji princezničku'. Ještě jsem z ní nikdy nevystřelila, vždycky se naskytla jiná zbraň a kulky téhle pistole si šetřim. "Také mám po něm hbitý jazyk. Většinou mluvim a nemyslim, to po něm ale nemám... Krom toho všeho mám po něm jeho pihu. Pamatuješ si ji? Měl ji zezadu na krku, tam kde jí mám teďko já." zvedla jsem prameny vlasů a otočila se, aby viděla malou skvrnu na kůži. Otcovo znamínko.
Asi nebylo dobrý jí vpálit do obličeje, že se ke mně to jméno nehodí, už kvůli tomu, jaký život doopravdy žiju, takže jsem si to nechala pro sebe a veškeré poznámky spolkla společně s doušky vody, kterou přede mi položila ve skleničce.

Kousla jsem se do spodního rtu a přešla otázku jak na svůj přítomný život, tak i na Marca. Sama jsem nevěděla, co se stalo. Vytáčel mě a toužila jsem po něm dohromady. Tohle se mi ještě nestalo. Možná to byla jenom nějaký přechodový, zasraný dilema.

Zase ty jeho kroky, kterými se ohlásil. Pod nos mi strčil puket růží a omlouval se. Za co se omlouval? Kurva. Růží jsem se nedotkla, kdybych to totiž udělala, zamotala bych se do toho. Do těch posraných citů, ve kterých jsem už byla. Namísto mě, to vzala do ruky matka i s dopisy. Byla jsem ráda, že je tu někdo trochu akčnější, takže se postará o to, aby ty kytky neuvadly dřív, než moje uvědomění ohledně Marca.... Protože já jsem k němu, do prdele, něco cítila.

Uhnula jsem jeho pohledu, ve kterým jsem se snažila nějak zocelit, když jsem stála venku s nim a mezi prsty držela cígo. "Jako tátova bývalá gorila máš určitě nějaký kontakty." odtušila jsem a konečně na něj koukla. "Zjisti o co jde, co chtějí, třeba jim to můžeme donést."
Věděla jsem, nebo alespoň kurva tušila, že to jsem já. Chtějí mě odprásknout, abych nepřekážela v cestě. Mohli bychom to narafičit, mezitim, co by mě tam přivezl, nějak zneškodnit zbytek a pak bum do hlavy toho kreténa.

Přesně v tu chvíli, kdy jsem vydechla kouř z cigarety, si mě k sobě přitáhl a chtěl mě políbit. Odtáhla jsem se od něj. Nelíbilo se mi, že mi říká zlato. Nejsem žádný jeho zlato, kurva. Nechala jsem volnou ruku na té jeho, protože jsem ho potřebovala ujistit, že mi na něm záleží. Potřebovala jsem, aby to věděl. Nehodlala jsem se s nim ale ocucávat každých pět minut. Ne v přítomnosti mé matky. I když…
Přesto všechno jsem ucítila mezi svými nohy vlhko, když mi promluvil do ouška o tom, co by se mnou rád prováděl. Jeden koutek úst se mi zvedl, odhodila jsem cígo a namířila si to do domu matky. Usadila se ke stolu, svázala vlasy, aby mi nepadaly do tváře a zbraň uklidila zase ke stehnu.

"Moc ho zbožňuješ a je mi to jasné. Vychoval tě. Nechtěj však po mně, abych ho zbožňovala taky, a já nebudu chtít po tobě, abys ho nenáviděla. I když časem přijdeš na to, jaký on je člověk." Povzdechla si tiše, ale sama chtěla, abys jí o sobě vyprávěla. A tak poslouchala.
"Celý jeho majetek..." Lehce se ušklíbla, nejspíše věděla o tom více než ty, ale nehodlala ti toho více říct. Možná toto jen nepovažuje za vhodnou chvíli se ti svěřovat o tom, jaký vůbec tvůj papa byl. Když ty jí vlastně vidíš po prvé a nechceš jí věřit.
"Ano ta piha, tě bude jednou stát život. Teď jde po tobě hodně lidí. Tvůj otec si udělal moc nepřátel, a jak vidím, tak i ty." Naštěstí nejspíše pro Lolu jsem do toho přišel já.

"Ano to mám, kdybych neměl. Tak by ses s ní neviděla." Dodávám a upřeně na ní pohlédnu. Vím co znamenají její další slova, ale nechci o tom slyšet. Stále mám obavy, že by tento plán nebyl promyšlený. A co by se stalo potom?
"Hmm... pěkný nápad, takže tě mám poslat do jámy lvové. Mezitím se pokusit všechny odprásknout? Tak si to představuješ? Jenže my jsme dva a jich je hodně. Proti hodně se nedá bojovat, aníž by byly nějaké ztráty." Promluvil jsem po nesplněneném polibku, o který jsem se snažil a v té chvíli, kdy chtěla odejít domů. Nejspíše to nechce řešit, ale já musím. Nesmí to být blbé. Musí to klapnout.
Taktéž jsem se usadil ke stolu, ale nějak dále nekomunikoval, hlavou mi kolovalo spoustu myšlenek, spoustu možných i nemožných řešení a já prostě nedokázal mluvit. Nemohl jsem se podívat na Lolu a říct, že ten její plán je dokonalý.
Upřímně jestli tato večeře měla propuknout v plné konverzaci, tak se to tak nestalo. Ani paní Ocarranza nějak neměla co říct, jen donesla jídlo, které krásně vonělo. Dala nám na výběr mezi vínem či sklenkou vody. A pustilo se do jídla.
"Budete tu spát, nebo máte v úmyslu někam jet?" Zeptala se nás, když už nejspíše dojedla ač na talíři něco málo bylo.
Upřímně mně to bylo jedno, jestli tu zůstaneme či odejdeme. Stejně se nezbavím toho, abych uvažoval nad spousty řešení. Na druhou stranu tady si nebudu moc něco užít.
"Víte asi ne. Až se ty všechny důležité záležitosti vyřeší, tak tehdy se ještě stavíme. Máme hodně práce." Dodal jsem a přitom jsem jí pomohl se sklizením talířů, ale umývat je to ne. To nebyla zrovna moje parketa.
"Dobře, budu ti věřit. Marcu, postarej se o ní. Ať je v pořádku." Jen jsem kývl hlavou a už si to hnal do auta, na chvíli jsem se pozastavil a podíval se na Lolu.
"Nechceš se projet na motorce a zjistit, jak jí opravili?" Otázal jsem se a chvíli vyčkával. Pokud chtěla, tak jsem jí připravil a pokud ne, tak jsem pouze nasedl do auta a směr to její království pod drnem... Pokud byla na motorce, tak tam byla pochopitelně dřív. Pokud jsme jeli autem, tak jsem opět celou cestu mlčel a sledoval silnici.

Tam jsem se pokusil o telefonát, abych se tak nějak dozvěděl celkovou situaci ohledně mafiánů. Položil jsem mobil na stůl a povzdechl si.
"Hmm.. Musím uznat, že to je složité. Morales se spojil s Rodriguezem, protože chtěl mít konečně pod palcem to, co si budoval tvůj otec. Rodriguez disponuje s jinými částmi. Jak jistě víš, tak ti dva údajně pracovali pro tvého otce a přitom vymýšleli plán ohledně jeho popravy." Ušklíbl jsem se a usadil se na gauč, abych si to všechno mohl ještě lépe přebrat.
"Po tobě nejdou, aby tě zabili. To mi je jasné. Ale máš něco, co chtějí oni." Zarazím se, protože mne nenapadá to, co by mohla mít.
"Dal ti otec nějaký přívěšek, cokoliv....než zemřel?" Položím jí otázku a mám skutečně v úmyslu si zapálit.
Můj pohled se přesune na ní, na anděla smrti a života. Najednou se mi nechce řešit, najednou se mi nechce nic dělat, krom jediného a mluvení to nebude.

Postavím se na nohy a pomalými kroky se přesunu k ní. Mé oči jsou jako oči dravce, ovšem ona není kořist. Má ruka se dotkne jejího ramene, je to pro mne tak elektrizující a já tomu vábení a všemu nedokáži odolat. Tou rukou sjedu k jejímu pasu a přitáhnu si jí k sobě blíž. Chvíli jí hledím do očí, v mých lze spatřit touhu.
Cítím tu vášeň, která je tak spalující jako touha po jejím těle..touha po ní samotné.
"Nemohu ti odolat." Šeptnu a pousměji se. Mé rty se přiblíží k těm jejím mezitím, co mám v úmyslu jí nejspíše znásilnit v kuchyni. Mně je to vlastně jedno.
Levá ruka se jí snažila zbavit trička, který mi tu překážel. A skutečnost, že se může stát cokoliv mne nezajímala. Jen tato chvíle.

Chuť k jídlu mě přešla po jejích slovech, která se týkala otce. Věřim tomu, že ho znalavíc jak já, byl to přeci jenom mafián a znal určitý fígle, který zajistily, abych o něm věděla nic co by chtěl.
Celý stolování proběhlo v tichosti, jindy vítanou a dneska nenáviděnou. Měla jsem chuť prásknou první píčovinu, co mě napadla, ale vždycky jsem si stihla zacpat pusu špagetami, který byly fakt dobrý.

Nechala sem Marca samotnýho, aby matce pomohl sklidit ze stolu a já se mezitim kochala výhledem na jeho pozadí. V nějakým časopisu o vědě bylo napsaný, že podle zadku se u chlapa pozná plodnost. No, vzhledem k jeho pozadí k nakousnutí, by mohl mít bůhví kolik děcek.
Zašklebila jsem se pobaveně a koukla na matku, která očividně zachytila můj pohled. Koutky úst se přesměrovaly do omluvnýho úsměvu a v očích se mi zračila načapání jako nějakýho malýho fracka. Ústy jsem naznačila 'Promiň, ale já musela', a pak pokrčila rameny na to, co jí odpověděl Marc. Bylo mi celkem jedno, jestli budu chrápat tady, nebo u sebe doma. Stejně se nevyspim, vzhledem k tomu, že mám hlavu plnou nový známý.

Neubránila jsem se lehce roztěkanýmu objetí matky a tichýmu zašeptání do jejích vlasů, že se ještě uvidíme. Když jsem se od ní odtáhla, cítila jsem z její strany tlak na to, abych tu zůstala. Rychle jsem se otočila a za doprovodu klapání mých podrážek jsem vyšla ven za Býčkem. Nemusela jsem mu odpovědět, stačil můj zasněný pohled na motorku. Mýho miláčka. Tohle je kurva zlato.
Nasedla jsem na ní za pochodu myšlenky, že bylo dobrý si vzít ty kraťasy a ne sukni, i když by mi to bylo celkem u prdele. Ať si každý čumí kam chce, stejně by nešlo nic vidět, vzhledem k tomu, jakou rychlostí pojedu.

Hodila jsem do sebe rum nalitý ve sklenici a podívala se zamlženým pohledem na Marca. "Nechtěj mě zabít?" povytáhla jsem obočí a odfrkla si. Byla jsem zklamaná, jelikož jsem si myslela, že je budu zajímat víc já, než nějaká posraná věc. Kurva... Jak on to může do prdele ale vědět? Zas všechno se nedozví, ne?

Momentálně mě nic nenapadlo, krom tý zbraně, ale to nebyla věc, kterou mi dal před tím, než natáhl nedobrovolně bačkory. Sledovala jsem jeho cigaretu, která putovala k jeho puse a dostala jsem šílenou chuť na panáka.

V mém úmyslu mě zastavil ale pohled v jeho očích. Ačkoli jsem v sobě měla nějaký ten alkohol, moc dobře jsem vnímala to, co v nich bylo. Stačil jenom jeden ten zasraný pohled a chtěla jsem, aby byl mezi mými stehny. Vyhoupla jsem se prudce na linku a nohou ho od sebe odtáhla. "Nic červenýho na sobě nemám, tak se kroť, Bejčku." usoudila jsem k němu s uchechtnutím a natáhla se pro láhev vína, který tam bylo otevřený. Přiložila si hrdlo láhve k ústům a pořádně se napila, pak kus skla postavila zase na linku, Po celou tu dobu jsem ho pozorovala. Očividně měl co dělat, aby ze mě nestrhal oblečení, čemuž bych se nebránila. "Toro, toro." zamumlala jsem, mezitim co nohou přejížděla po jeho břichu směrem dolů, kde se zastavila a lehce se zhoupla u jeho rozkroku, abych ho vydráždila.

"Hmm.. zatím ne. Ale když budeš odporovat, tak je to jasné, jak facka." Dodávám a jen na ní hledím, jak se tady láduje alkoholem.
Mně skutečně nenapadá, co tak důležitého u sebe může mít. Nejsem vševědoucí. Stačí mi, že vím nějaké věci a nemusím vědět všechno.
Pokrčil jsem rameny a prohlížel si jí. Měla v úmyslu se mi tu opít, ovšem já se jí do toho nemám co starat. Na druhou stranu je mi jasné, že má spoustu důvodů.

Pousmál jsem se a jen zavrtěl hlavou. "Nemáš? Nemusí to být zrovna červená.." Zasmál jsem se a se stále stejným výraz jsem se snažil přiblížit k ní. Přitom ona se nalévala vínem. K čertu s vínem, které tu má. Bude mne dráždit a provokovat. Daří se jí to. S krotkého býčka udělá, nezkrotného a dychtivého. To jen ženy snad dokáží.
"Ty jsi snad Toreádor?" Zeptal jsem se s pozdvyženým obočím a musel se pousmát.
"Fajn, tak si uděláme menší býčí zápasy." Uchecht jsem se a rukama po ní chňápl, abych jí sundal to blbé tričko, které mi bránilo vidět v celé její kráse tělo. Potom jsem neváhal s vyslíkáním samotného.
Své rty jsem přiblížil k těm jejím, tak dychtivě, že jsem se ani sám nepoznal. Co dokáže žena udělat s chlapem? Omotat si ho kolem krku a dělat si s ním, co se jí zlíbí. On pro ní udělá všechno, co jí na očích vidí. Aby žena byla spokojená.
Přitáhl jsem si jí k sobě. Upřímně představa, že ležíme na studené podlaze v kuchyni se mi na jednu stranu líbila, na druhou to zas tak pohodlné nebylo. Ovšem netuším, jak dlouho vydržím.
Opatrně jsem jí sundal z linky a přitiskl jsem jí k sobě, musel jsem cítit její tělo ve své blízkosti. Nemohu bez ní a toho být. Jako kdyby byla mou součástí.
Líbal jsem jí a přitom s ní pomalu kráčel ke gauči, snažil se jí zbavit dalšího kusu látky, které schovával krásu lidského těla. Dnes se budeme opět zasvěcovat do biologie.

Nechal jsem, ať si jako správná toreádorka zarajdí na nezkroceném bejčkovi a doufal, že jí neshodím. Nějak jsem se nesnažil o nějakou pořádnou předehru, proč taky asi. Když nám šlo o jedinou věc. Mé tělo jen hořelo neskutečnou touhou po ní a proč jeho žízeň neukojit.
Je to o hodně jiné, než poprvé. Teda, alespoň to cítím tak já.
Ovšem mé rty mají v úmyslu si pohrát s jejími vnady, které mne tak lákají a vůbec se nedivím, že rty jsou jimi zaneprázdněné. Opatrně jsem jazykem začal kroužit kolem bradavky, a pak jí jemně stiskl.
Mezitím co jsem prováděl menší tělocvik, abychom mohli být oba dva spokojení.
"Miluji tě." Šeptl jsem a jako bych byl omámen, sám jsem nevěděl, co jsem vlastně řekl.

Na rtech jsem vykouzlila vypočítavý úsměv. Bylo mi úplně jasný, že kdybych se ho dotkla třeba jenom na rameni, mělo by to ty samý účinky jako teď.
Utřela jsem si hřbetem ruky rty od vína a pozorovala ho, jak se ke mně přibližoval. Chtěl mě. A i kdyby to neřekl, tak to vim.

"To si piš, kurva, že jsem." usoudila jsem k němu. Kdybych nebyla, nebyl by tu se mnou a možná ani předtim. Kdybych do prdele nebyla taková coura a nezašoustala bych si s nim, odpráskla bych ho. Asi jo. Možná. Možná taky ne. Asi spíš ne. Do píči.

Chňapl po mně jako kočka po kryse, a svými růžky ze mě serval tričko. To se mi líbila a to hodně. Vždycky jsem toužila po někom, koho nemusim vést já. Neříkám, že se u mě někdo takový neobjevil, zas takový sračky jsem si k sobě nevedla, ale... On byl prostě jinej. Typicky vůdčí typ, který mě nechce jako obyčejnou šukací pannu, ale jako mě. Prostě Lolu. No, i když i tací by se našli v mým deníčku 'poprvé'...
Než látka od trička stačila dopadnout na zem, stačila jsem ze sebe strhnout ten zbytek, tak jako on, a vůbec jsem se nazabývala tím, že bychom zničili linku.

Naštěstí jsem se mýlila, protože jakmile si mě k sobě přitáhl a přimáčkl moje tělo na svoje, odnesl mě ke gauči. Tohle se stává očividně naší zajebaným zlozvykem - budeme tomu říkat Šoustačka na gauči. Jupí.
I přes to, jak jsem si to dobýrala, mi to nevadilo a to z části proto, že tu byl on.


Spokojeně jsem se nadzvedávala v kolenech a pánví pohupovala sem a tam, sem a tam, až jsem cítila příjemné svrbění na nohou. Příznala jsem si, že sex s nim je... Tak trošku psychcký zážitek, ale samozřejmě i ten fyzický. Ten hlavně. Dokázal mi zatim udělat vždycky dobře, ačkoli to z části moje práce, protože jsem prozatim byla nahoře já.
Kurva, vždyť já jsem byla v tom případě jeho šukací panenka. Já jsem mu dělala dobře! No do prdele...
Jestli se někdy na něco podobnýho zeptá, nebo si to sám vyzjistí, popřu to. Všechno.

Veškerý moje myšlenky byly náhle úplně mimo mojí hlavu, protože se momentálně vznášela kdesi nahoře. Prsty jsem mu vjela do vlasů, čechrajíc mu je, a přitom jsem si jeho tvář stále tiskla na svoje prsa, který chtěly být slíbány, jako celý zbytek těla.

Několikrát jsem ještě na býčím sedle zhoupla, až jsem se nakonec prohla v zádech za doprovodu hlasitého zasténání, jak to umí jenom ženská na vrcholu týhle autodráhy. Nehty jsem zaryla do jeho hrudníku a bylo mi úplně jedno, jestli tam bude mít na mě vzpomínku v podobě několika půlměsíčků, a že bude mít. Bylo mi jedno kurva úplně všechno.

Spokojeně jsem se svezla na jeho hrudník a užívala jsem si jeho teplé sperma uvnitř mě. Tiše jsem zavrněla jako nějaký zasraný koťátko, který právě zažilo orgasmum z drbání za uchem, a prsty mu přejížděla po těch drobných zranění od mých nehtů.
Téměř ihned mi došlo, co řekl. Jenom jsem mlčela. Věděla jsem, že tahle chvíle nebude poslední, ale zdaleka jich nebude tolik, takže jsem se rozhodla to neposrat nějakým blábolem, co bych řekla.

"Já vím." zašeptala jsem a v duchu si dala facku. Tohle slyšet nechtěl, ale já mu nedokázala říct, co jsem cítila. Moje city byly jako šejk, u kterýho nejdou poznat suroviny. Navíc mi to přišlo tak stupidní. Já jsem byla kurva stupidní...
"Já vím." zašeptala jsem tentokrát potišeji a přitiskla své rty na jeho kůži, kterou jsem obdarovala letmým polibkem. Zavřela jsem oči a nechala se konejšit v jeho náruči, která byla doslova medvědí a tak hřejivá.

"A víš, že nedovolím nikomu, aby ti neublížil." Pohladil jsem jí po vlasech a přál si, aby tato chvíli nikdy neskončila. Chvíle s tak krásnou kráskou, která mne dokázala dostat do kolen. Chvíle s tak křehkou ženou, na které to nebylo poznat.
Má ruka přešla od vlasů k zádům, po kterých jsem brouzdal s úmyslem je poznat blíž, i když myslím, že jsem je již poznal pořádně.
Letmo jsem jí políbil do vlasů a mlčel. Netušil jsem, co jí vlastně mám říct. Možná jedna věc by tu byla, zítřek bude pěkně zvláštní den a budeme muset konečně zajít na tu střelnici, než se pustíme do nějaké akce.
Kupodivu jsem začínal mít strach, že by jí někdo mohl ublížit. Byť jí zkřivit vlásek na hlavě a určitě bych mu kulku do hlavy prohnal. Jen ať si zkusí někdo ublížit mé drahé Lole a bude umírat bolestnou a krutou smrtí.
Jako kdyby mé poslaní, kterému jsem se věnoval nebylo a já přestával být tím policajtem zabraným do práce. Už se nestala mou jedinou prioritou. Teda pokud se počítá chránění Loly.
"Trápí tě něco?" Zeptal jsem se a zároveň se zarazil. Určitě jí muselo trápit hodně věcí. Od smrtí jejího otce, znovu-nalezení mamky a všechno dohromady.
"Spolu to zvládneme. Pokud mi dovolíš, budu stát po tvém boku. A nikdo ti již neublíží." a přísahám, že ani já. Tiše jsem si povzdechl a pohladil jí opět po vlasech.
"Hmm.. přesuneme se do postele?" Otázal jsem se a přitom se dotkl její ruky, hladil jí po hřbetu. A nevěřil tomu, co se v této chvíli děje. Je to snad hloupý vtip, že mi dva jsme spolu na gauči nazí. Oba po sobě dalo by se toužíme. To nevím... a vlastně mi to je jedno. Podíval jsem se na ní a usmál se.
"Zítra si zastřílíš. Vím, že umíš střílet. Ale tady tě naučím i poslepu střílet." Mrkl jsem na ní a přivoněl si k jejím vlasům, musím si zapamatovat její vůni. Nikdy na ní nezapomenu. Protože mé kamenné srdce, znovu přivedla k životu. A nevím, zda jí mám za to nesnášet či milovat.
"Mám tu ty dopisy, které ti psala mamka.. chceš si je přečíst?" A mám takový pocit, že jsem možná touto otázkou pokazil pěknou chvíli. Já vlastně nevím, o čem s ní mám mluvit. Ovšem k čemu je mluvení.

Dlaní jsem nahmatala jeho ústa a přikryla je. Moc kecal a rušil. Bylo to fajn, bylo to hezký a potom promluvil. Posral to. "Drž zobák." zamumlám a nechám dlaň zase zklouznout z jeho úst. Ucho jsem měla přiložené k jeho hrudin a poslouchala jeho srdce, který se rytmicky probouchávalo skrz kůži až ke mně. Ta představa se mi kurva líbila.

Odtáhla jsem se od něj, napřímila se a nechala ho, aby ze mě vyklouzl. Mohla jsem se zakrýt, ale na to sral mrtvý otec, namísto toho jsem si užívala jeho pohled, který byl jiný než při našem poznání. Při vzpomínce na to, jak mě požádal o tanec a já mu strčila do náruče Koťátko, mě donutila se zašklebit. No jo, tehdy mě sral a navíc jsem byla totálně na sračky. Co si myslel, že si s nim zatančim tango jako v nějakým zkurveným happyendu?
Otočila jsem se na špičce a pomalými kroky si to namířila ke schodům, před kterými jsem se zastavila a koukla na něj. "Až nastane zase někdy takováhle situace, jestli vůbec nastane, snaž se to neposrat dotazy o dopisech, který si můžu přečíst kdykoli. Prostě se vyser na mluvení." sykla jsem k němu a vyběhla schody tak jak mě matka s otcem stvořili. Přivřela jsem za sebou dveře, aby bylo jasný, že za mnou může, a vklouzla pod peřinu.

Tiše jsem vyčkávala na jeho příchod, obejmutí a hřejivý doteky. Zavřela jsem oči, nechala vlasy rozprostřené po polštáři a prsty žmoulala cíp polštáře. Nakonec jsem to ale nevydržela, ten malý, zkurvený červík ve mě hryzal. Otevřela jsem oči, prohrábla si vlasy a nadechla se. "Marcu, pojď za mnou." zavolala jsem do prostoru přede mnou.

Umlčela mne. Někdy prostě nemohu zavřít pusu a to se mi pak stává osudným. Tak jsem jí poslechl a mlčel.
Všechno v této chvíli bylo tak jiné a já vlastně nevěděl, co se to vlastně děje. Od nenávisti jsme najednou přešli k lásce.. i když se mi to nechce věřit, tak to pravda je. Ani by mne to nikdy ve snu nenapadlo. Kdyby mi to někdo řekl, považoval bych to za vtip.
Lehce jsem se pousmál a sledoval jí, jak jde ke schodům. Skutečně jsem netušil, jak se mám zachovat. Zda mám jít či ne.
"Promiň." Šeptl jsem svou omluvu a hodil na sebe nějaké tepláky, které jsem si pořídil při cestě do autoopravny. A upřímně jsem si povzdechl, že jsem to tak zvoral. Mohl jsem usínat vedle krásky a probouzet se taktéž vedle ní.
Když na mne zavolala, tak jsem skutečně neváhal ani vteřinu a rychle vyšel schody, až jsem se objevil u dveří.
"Už se nebudu chovat, jako hlupák..slibuji" Pousmál jsem se a pomalu vkročil do postele za ní. Objal jsem jí, protože jsem musel cítit teplo jejího těla. Políbil jsem jí na rty a opět jsem si jí musel prohlížet. Tu její překrásnou tvářičku, které se nedá odolat. Letmo jsem jí pohladil po tváři a usmál se.
Nechal jsem jí, ať si ustele na nezraněném rameni a opět jsem si přivoněl k jejím vlasům. Přitom jí hladil po vlasech a čekal, až usne. Ještě notnou chvíli jsem nemohl usnout, protože jsem musel o všem přemýšlet.
"Dobrou noc." Šeptl jsem a letmo jí políbil do vlasů, potom jsem zavřel oči a užíval si spánek v její blízkosti. Skutečně jsem byl unavený. A starosti jako by náhodou mávnutím proutkem zmizely z povrchu zemského.

Ráno jsem probudil o malou chvíli dříve než ona, ale nějak jsem nechystal snídani, protože jsem si jí prohlížel se zasněným výrazem ve tváři.
Sám anděl jí propůjčil krásu, sám ďábel jí sebral nevinnost a místo ní z ní udělal chtíč. Nevím, jak lépe bych to nazval.
Když se na mně podívala, na tváři se mi objevil úsměv a popřál jí dobrého rána.
"Ještě lenoš v posteli, já udělám snídani." Považoval jsem to za nejlepší nápad, který mne mohl napadnout a přesunul jsem se do kuchyně, ale ještě předtím jí věnoval polibek.
Musím uznat, že náš vztah je velmi zajímavý. Ale já se nebudu tím v této chvíli zabývat.
Najednou mi někdo zavolal, já skutečně olitoval to, že jsem ho nenechal vyplej. Teď je blbé to někomu vypnout a na druhou stranu to může být důležité.
"Sakra... Sakra... Do háje... Do prdele." Pěkně jsem si v kuchyni zařval, protože ten hovor se mi vůbec nelíbil. Vyhrožovali mi, že když tu věc a samozřejmě Lolu nedoneseme k nim do týdne, tak že najdou matku Loly a zabijí ji. Naštěstí, když jsem tam jel, tak jsem si dával pozor. Raději jsem si zapálil a uvařil kafe, něco k jídlo. Co tu ještě zbylo, ale mně skutečně přešla chuť a měl jsem strašnej vztek.
"Chtějí tě mít u sebe, a to zítra. Jinak najdou tvoji mámu a podřežou jí hrdlo. Nikomu jsem neřek, sakra, že je naživu. Ti hajzli to vědí.. " Procedil jsem skrze zuby a dal jí jedno cigárko. Možná ho bude potřebovat.
"Jenže já jim tě dávat nechci... Mám o tebe strach. A vím čeho jsou schopni.. udělat s ženou a tak překrásnou, jako seš ty." Je na mně poznat, že ten strach myslím doopravdy. Já to viděl, co její otec dovolil a že se jim to zalíbilo.
"Musí to ještě jít jinak." Raději jsem si sedl a nalil si kávu. Letmo jsem na ní pohlédl a doufal, že nebude ohrnovat nos. Vlastně ona měla na výběr mezi nějakými ceráliemi a ovocem. Já jsem si dal toasty. A snažil se přemýšlet.

Přitulila jsem se k němu, jedno stehno si přehodila přes jeho tělo a tim ho tak připoutala k posteli vedle mě. Byla jsem ráda, když přišel a přitáhl si mě k sobě. Nechala jsem ho aby si ke mně přivoněl jako k nějakýmu zvířeti. Líbilo se mi to, kurva moc.
"Dobrou." zavřela jsem oči, naposledy se zavrtěla a nechala ho za doprovodu mého usínání, hladit moje tělo jako kus zatraceně drahýho šperku.

Několikrát jsem se zavrtěla, hledajíc ruku Býčka, kterou bych si k sobě přitiskla jako ochrannou pojistku pro všechny případy. Otevřela jsem unavený oči a snažila se zaostřit. Takhle po ránu jsem vždycky totálně nepoužitá. Pokaždý jsem rozpláclá jako nějaká zasraně přejetá žába a snažim si uvědomit si kde jsem, s kým a jak se vlastně jmenuju, popřípadě jak jsem sem dostala a kde mám fet. V tomhle případě to bylo jenom jedno - "Kde si..." zamumlala jsem, a když jsem konečně nahmatala jeho dlaň, přitiskla jsem si ji ke tváři. Nasála jsem jeho pižmo a zase jej pustila. Ten pach potu jsem milovala. Když to bylo teda decentně…
Ani jsem nestihla něco říct a už byl dole v kuchyni. Zvedla jsem a snažila se vzpamatovat. Došourala jsem se do koupelny, opláchla si studenou vodou obličej a chvilku na sebe civěla do zrcadla jako nějaká pošahaná psychicky vyšinutá ženská. Kruhy pod očima zmizely pod nánosem další studené várky vody a opuchlý rty ze včerejšího večera jsem si potřela uklidňujícím balzámem. Chtěla jsem se i namalovat, ale to jsem zavrhla hned potom, co se zezdola ozval křik.

"Co ječíš?" povytáhla jsem obočí, když jsem sešla oblečená v pro mě normálním oblečení. Dřevěné podpatky zaklapaly o podlahu při mých krocích, který směřovaly ke stolu. Praštila jsem sebou o židli, nohy vyhodila na vedlejší a natáhla se pro jablko, který jsem chvilku třímala v ruce. Předpokládala jsem, že je umytý, takže jsem ho nedrhla jako kdysi dávno. Dejme tomu - návštěva u přítele otce skončila tak, že jsem služku jeho kámoše zardousila jablkem, který nebylo umytý. V tomhle případě bych se krotila a jenom bych Marcovi to ovoce omlátila o čelo. Očividně bylo ale v pohodě. Měl štěstí.

Prudce jsem zvedla pohled od ovoce, do kterýho jsem se hodlal zrovna zakousnout a věnovala jsem mu překvapený pohled. "Myslela jsem, že sis dával bacha." zavrčela jsem a nechala ho, aby pochopil, o co tu šlo. "Já ti říkala, do prdele, že mě budou chtít vidět."
Zakousla jsem se do toho jablka, až se šťáva dostala skrz dírky mezi zuby a kápla mi na odhalený stehna. S přimhouřenýma očima jsem koukala kamsi za něj a uvažovala nad tím, co provést. "Nejlepší bude, když seženeš ještě pár lidí. Určitě nějaký máš. Peněz mám dost, takže si nemyslim, že to bude problém." odhodila jsem nakousnutý jablko zpátky k ostatním a vstala. "Jenom je kurva problém v tom, že jsi mi kecal. Jak jinak by to mohli zjistit? Předpokládám, že s nimi matka nespolupracuje, takže tě museli vystopovat. A nelži mi tu, do prdele." opřela jsem se dlaněmi o stůl, naklonilamírně hlavu na stranu a přimhouřila jsem oči. "Máme celý den na to, abychom vymysleli co s tim. Musíme taky zjistit, kde mě budou chtít. Jestli se místo nezmění, pojedeme tam, porozhlídneme se a můžeme tam umístit bomby na ovladač. Když nebudeš taková sračka," udělala jsem několik kroků k němu, odsunula jeho ruku ze stolu a usadila se mu na klín. Prstem mu přejela po tváři, rtech a bradě, "A že nebudeš, odstřelíš to i za cenu toho, že budu poblíž. Nepůjdou po mně, když si budou myslet, že jsem umřela." přiblížila jsem své rty k těm jeho. Nepolíbila jsem ho, protože si to momentálně nezasloužil. Vystrčila jsem jazyk a přejela po jeho spodním rtíku, pak se od něj odtáhla, stoupla si a prohrábla si rozpuštěné vlasy. "A teprve pak je budeme moct překvapit. Zkus zavolat pár lidem, jestli je seženeš. Zatim je potřebovat nebudeme, ale potom by se mohli hodit."

Znova jsem se natáhla pro to jablko, zakousla se do něj a převalovala na jazyku sladkou šťávu. Na vybrání ovoce jsem měla vždycky talent. Třeba bych pak mohla mít nějaký políčko s ovocem. No dobře, ale byl to dobrej vtip ne. Kurevsky dobrej. "Já se mezitim půjdu kouknout na tu pistol. Třeba s ní bude nějaká spojitost."

Musím uznat, že jsem se nejspíše nic nenaučil na té policií. A zbaštil to těm týpkům i s navijákem. Vyděrači se snaží toho koho vydírají vydeptat, aby udělal chybu. Hrají na jejich city a já jsem jim uvěřil.
Rukou jsem se praštil do hlavy a došlo mi to, ale to už bylo pozdě, protože jsem tím nasral Lolu, která si myslí v této chvíli, že jsem naprosto neschopnej. A já budu muset sakra hodně dělat, abych jí přesvědčil o opaku.
Trošku jsem si povzdechl a poslouchal. Nejspíše byla jediná, která tu vybalil nějaký plán. Plně jsem poslouchal a vyčkával, kdy budu mít prostor k tomu, abych taky něco sakra řekl. Není dobré ženám skákat do řeči, mohou se nazlobit. A na druhou stranu to není vůbec slušné a já chci být slušňák.. i když o tom by se dalo polemizovat.
"Fajn, seženu lidi, bombu. Ale nejsem lhář. Nestopovali mně.." Upřeně jsem se podíval, aby kurva z mých očí vyčetla, že mluvím pravdu a není to žádná lež. Já nelžu.. do háje, takto mně obvinit z lhářství mně začíná pěkně srát.
"Kdyby ano, tak by už tvou matku měli. Jenže jí nemají. Navíc jsem někoho pověřil, aby jí ve dne v noci hlídali... já jen zpanikařil trošku. Hned zavolám tomu, kdo jí hlídá a ověřím si to. Ale určitě to nebude pravda... ovšem oni přijdou na něco jiného, jak tě tam dostat. A jak vidím, tak ty to vlastně chceš. Tebe baví riskovat život." Nějak nereaguji na to, že se mne snažila dráždit. Ano dokázala to, že jsem se cítil nasranej na sebe samotného, ale to bylo sakra všechno.
"Fajn.. takže ty budeš poblíž bomby a myslíš, že se ti nic sakra nestane?" Pohlédl jsem na ní a jen nevěřícně kýval hlavou. Ona do háje není žádný superman a chce takto riskovat svůj život, který je pro mne velmi důležitej. Ona si chce takto zahrávat a zemřít. Do háje, to je ale pěkná naděje na budoucnost.
"Zavolám jim. Ale rovnou ti říkám, že to je sebevražda." Sklopil jsem oči a už mne i přešla chuť na nějakou snídani. Dopil jsem kávu, protože bez ní bych se neprobudil a nedokázal lépe vymyslet plán, který by nikoho neohrozil na životě.
Když začala mluvit o pistoli, něco mi došlo. Její papá se mi svěřil, že v ní je něco velmi důležitého. Něco v čem jsou hesla a informace k účtům. Takže v tom jedou pořádné prachy a ještě něco, ale netuším co. To se dozvím asi, když se na to mrkne.
"Počkej.. ukaž mi jí. Tvůj otec o ní mluvil, že skrývá nějaké tajemství." Pronesl jsem. Rozebrat pistoli a znovu složit jsem věděl i se zavřenými oči. Znal jsem pořádně každou pistoli a nikdy se nestalo, že bych jí pohnojil.
"Střílela si z ní už?" Optal jsem se a čekal, až mi dá tu pistol, abych si jí mohl prohlédnout a zjistit více. Vím, že ta zbraň byla klíčem. A musím uznat, že to měl její otec dobře promyšlené. Protože to, co se v ní skrývá je také svým způsobem zbraň... a podívejme se na to, co rozpoutala.

Nechala jsem ho vyvztekat jako malý dítě, kterýmu sebraly lízátko. Byl nasranej ale jenom sám na sebe, protože za to v podstatě mohl. Neříkala jsem nic, teda do tý doby, než se zmínil o tom, že pověřil nějakýho chlápka, aby hlídal matku. Ruce jsem si založila na hrudník a upřeně jsem se na něj podívala. Chápu, nějak musí mít kontrolu nad tím, co se děje, ale posílat nějakýho kreténa, aby hlídat matku?
"Jak se jmenuje?" zeptala jsem, mezitim co jsem si to namířila pro zbraň. "Jak se jmenuje ten chlap co jí hlídá, do prdele?!" nezbývalo mi nic jinýho, než si to ověřit.

Šuplík, do kterýho jsem jí včera dala, jsem prudce otevřela, div jsem ho celej nevytáhla, a sebrala odtamtud zbraň. Přešla ráznými kroky k němu a tu zbraň jí podala, ne však pouštěla z ruky. Na boku se zablesklo věnování pro mě, když se světlo odrazilo od toho kravce.

"Nestřílela jsem z ní." odtušila jsem a podala mu ji, tentokrát důvěrněji. "A být tebou bych to ani nedělala." povytáhla jsem obočí, přešla k němu a naklonila se na ní. "Může to být past. Otec věděl, že ať jsem kráva nebo ne, nejsem blbá a nebudu střílet z dárku. Když dostanu něco, co můžu využít, schovám si to a využiju to přesně v danou chvíli... A nebo to nevyužiju vůbec. Mohl to mít celý promyšlený. Třeba věděl, že chcípne, že budou chtít tu zbraň." prsty jsem se dotkla vyrytýho nápisu, pak jsem se dlaní zapřela o stůl a volnou ruku si dala v bok. Upřela jsem na něj pohled a pozorovala ho. Jeho zamyšlená grimasa sváděla uvnitř mě boj. Chtěla jsem se na něj vrhnout, na druhou stranu mě nasral.

"Může tam být zpáteční pojistka, což by znamenalo, že když zmáčkneš spoušť, kulka vyletí druhou stranou." zachvěly se mi rty. Už jenom při představě, že by to mohl vážně schytat, jsem se chvěla. Měla bych se dát kurva do pořádku, protože vážně nevim, co by se stalo, kdyby to vážně dostal do hlavy.
"To tajemství samo o sobě může být uvnitř pod mechanismem opačné kulky. Takže... Nám nezbývá nic jinýho než to risknout u někoho náhodnýho." ukončila jsem nakonec svojí domněnku a napřímila se. Věděla jsem moc dobře, že jsem tu jediná, kdo tu přichází s něčím, co by se dalo použít. On to dokázal ale převést do praxe. Vzájemně jsme se doplňovali a to mě do prdele vzrušovalo.

"Moment ještě." mezi prsty jsem chytila kořen nosu a promnula si ho. "Jeho oblíbené číslo - pět. Jestli se má teorie potvrdí, může tam být pět kulek, který míří opačně."
Taky jsem mohla mít smůlu a nic z toho, co jsem řekla, nemuselo být tak, jak jsem si to myslela. Nějaký souvislosti s tim, to ale mělo.

Toho chlápka jsem poslal od policie a do háje, ona ho bude chtít prověřit. Fajn, sehrajeme nějaké divadélko a bude všechno v pořádku. Akorát mne sakra sere, že jí budu muset opět v něčem lhát.
"Diego Vega. Už dlouho jsem si ní pracoval a neboj, kdyby se jen tvé matky dotkl... schytal by to. Klidně tam můžeme dneska ještě zajít. Nebo ti bude stačit hovor s tvoji mámou. Nebo na to mrkneš přes počítač?" Tiše jsem si povzdechl a rukou si promnul oči, které mne začali pěkně štípat. Nějak jsem to neřešil, protože mne napadala jedině nějaká posraná alergie na něco, co je tam venku. Nebo jsem si je jen podráždil tím blbým kouřem od cigarety. Vůbec to nemá cenu řešit.
Jo zbraň byla skutečně pěkná a já jsem si prohlížel, i když jí ještě neměl v ruce, abych si promyslel, jak se do ní sakra dostat. Tento typ mi něco moc říkal. Takovou jsem už několikrát rozebíral, ale měla pravdu mohla to být past. I přesto to hodlám riskovat, když budu opatrnej, tak se nic neposere.
Jen jsem jí zaujatě poslouchal a hlavou mi kolovala spoustu možností. Zluboka jsem se nadechl a potom vydechl, abych se uklidnil a opět si pročistil hlavu. Není dobré se do něčeho pouštět.
"Jenže já nemám v úmyslu z ní střílet. O to se neboj a jsou mi jasné všechna rizika." Pohlédl jsem na ní a v mých očích se lesklo tajemství. Tajemství toho, že ovládám mnohé věci a nejsem žádný úmělec.... zároveň ani ne zloduch.
"I když mám takový pocit, že kdybych se pokusil o méně nebezpečnou věc a to jí rozebrat, tak ty bys mi to nedovolila. Ale věř mi, že i po slepu dokážu rozebrat pistoli a znova jí dát dohromady. Jsou takový můj koníček. A tuto znám moc dobře." Pousmál jsem se a na chvíli jsem zarazil. Rukou si promnul čelo a dál pozoroval onu pistoli. Něco mi na ní nesedělo a já ani nevěděl co. Vím, že abych to zjistil, musel bych se podívat pořádně.. to jí rozebrat.
"Fajn, dejme tomu, že tvůj otec byl natolik chytrý, že mu bylo jasné, že ostatní..budou chtít se k té věci dostat způsobem takovým, že z ní budou střílet. Tím pádem počítal s tím, že ohledně toho tajemství se nikdo nedozví." Začnu přemýšlet nahlas a snažím se prohmatat celou zbraň.
"Myslel si však, že nikdo nebude tak inteligentní. Aby ho napadlo jí rozebrat. Navíc mu bylo jasné, že bys dobrovolně tu pistoli nikomu nedala... Tak proč to dělat složitě, když to jde jednoduše?" Zeptal jsem se sám sebe a bylo mi jasné, kam musíme jít. Směr střelnice, tam budu mít veškeré potřebné věci k tomu, abych se mohl lépe seznámit s touto kráskou v podobě pistole.
"Budeme muset zajít na střelnici a tam to tajemství vyjde na povrch." Pousmál jsem se a rychla na sebe naházel černé ryfle, potom bílou krátkou košili a už jsme mohli vyrazit.
"Budeš mi muset věřit... a bude to v pohodě.. neboj zabít se nehodlám" Trošku jsem se ušklíbl a přesunul se k autu, abychom mohli vyrazit.
Lehce jsem si povzdechl a ještě u auta jsem tak trošku stál, nevím na co jsem čekal. Můj pohled se přesunul na ní.
"Chmm.. já to dokážu někdy pěkně posrat." Procedil jsem skrze zaťaté zuby, opět jsem byl nasranej, ale jak jinak než na sebe. Nasedl do auta a hurá na střelnici.
Na malou chvíli jsem se pozastavil s myšlenkama, nejspíše mi to dlouho šrotovalo, ale bylo na ní vidět, že by o mne mohla mít strach.
"Ty se o mne bojíš? Já myslel, že mi chceš prostřelit hlavu." Lehce jsem se pousmál a dál se věnoval řízení.

Několirát jsem prsty zabubnovala do své ruky, jak jsem je měla na hrudníku, načež jsem se prostě rozešla k telefonu. "Zavolám jí, to mi bude stačit." odtušila jsem a mezitim poslouchala, co mlel o zbrani.

Co se týče toho, že by táta nemusel počítat s tim, že jí někdo rozebere, měl pravdu. Bylo docela pravděpodobný, že by z ní ti kreténi jenom stříleli a tátovi stačilo to uvědomnění si, že já z ní nevystřelim. I když byl docela troufalej. Stačilo si dát koks, být na sračky a kdyby se mi dostala do ruky, střílela bych z ní jedna radost.

Zastavila jsem se u telefonu, otočila se k němu a pozorovala ho, jak zkoumá zbraň. "Je mi úplně u prdele co s tou zbraní provedeš, když mí jí dáš zase do původního stavu." usoudila jsem. Navíc, když chceme zjistit, v čem je zase kurva ten problém, musí s tim udělat něco on. Já nejsmem žádnej posranej Bond, abych si zavázala oči, rozebrala pistoli a pak jí dala zase do pořádku. S mojí trpělivostí bych umlátila blízkýho člověka nějakou součástkou, dokavaď by na ní nebyl kus jeho mozku.

Měl pravdu, zase. Přiznala jsem si, že z něj konečně padaj nějaký nápady, který se dají použít. "Fajn." přikývla jsem. "Pojedem na střelnici." nedodala jsem, že jestli se někomu z nás něco stane, tak ho zabiju. Nedodala jsem ani to, že jstli si prostřelí ruku, prostřelim mu tu druhou, protože jsem mu to kurva říkala! Kurva jsem mu říkala, ať si nic neudělá, nebo ne?

Očima jsem sjela na podlahu a pak zase zpátky k němu. Přimhouřila jsem oči a snažila se jeho otázku ohledně toho, co jsem řekla před tím, ignorovat, ale nešlo to. "Do prdele." sykla jsem. "Jasně že mám o tebe strach. Myslíš si snad, že když si s tebou hupsnu do postele několikrát za sebou, pak si tě i sama k sobě zavolám, že mi seš u prdele? Jo, asi by to bylo lepší, ale teď už s tim kurva neudělám nic. Takže si opovaž něco udělat, nebo tě odkrouhnu, abych měla kurva po strarostech." zakřičela jsem na něj, popadla sluchátko od telefonu a přiložila si ho k uchu. "A teď mi doprdele nadiktuj to číslo."

"Fajn, je pěkné vědět, jak málo si věříme." Nevím proč, ale musel jsem to říct a dále poslouchal co měla na srdci.
Na druhou stranu jsem jí chápal, ovšem na tu další, jako kdybych sám sebe neznal. Co vlastně za roli v této hře hraju? Kvůli ní jsem svým způsobem sešel z cesty. Kvůli ní jsem změnil svoje cíle. Sakra, co ženská dokáže udělat s chlapem. Rukou jsem si prohrábl vlasy, byl jsem z toho všeho unavenej a měl jsem divnej pocit. Vím, že toto prostě dobře nedopadne. Buď se stane něco mně, nebo jí. A já tomu musím zabránit, ovšem nevěděl jsem jak. Toto všechno, co se děje, jde už přeze mně.
"Fajn. Vrátím." Nějak jsem neměl náladu se s ní více vybavovat. A bylo na ní vidět, že i ona se mnou A tu otázku jsem si sakra mohl odpustit.
Do háje... Do háje.. co to se mnou je? Musím se sebrat. Musel jsem si povzdechnout a můj pohled se přesunul od pistole k ní.
Je tak krásná a to nemluvím o těch jejich očích. Já se do ní vážně zamiloval a to mne bude stát roky práce, mou vysněnou kariéru. A Mariana se nikdy nedočká klidu.
"Dík. Aspoň vím na čem jsem." Pousmál jsem se, ovšem v duchu se cítil ještě hůř než předtím. Že já jsem se vůbec ptal.
"Máš strach, že ti zemře... cituji tebe v této chvíli... tvoje šukací panna?" Zeptal jsem se a pohlédl jí upřeně do očí. Jen jsem nevěřícně kýval hlavou.
"Fajn.. smířil jsem se s tím." Šeptl jsem. Ovšem opak byl pravdou, tak co sakra znamenal ten včerejšek. Co? Ona si neuvědomuje, co kvůli ní riskuji. A vlastně, jak by to mohla vědět? Jsem sakra z toho všeho zmatenej.

Dal jsem jí to číslo, aby se mohla ujistit, že nejsem takovej vůl a její matka je v pořádku. A taky že sakra byla. Hned jí zvala na večeři.
Já si mezitím zapálil cigaretu a napjatě vyčkával, kdy sakra dotelefonuje a budeme moct jít k tomu zatracenýmu autu.
Potom jsem jen tiše nasedl a dával pozor na cestu. Nějak jsem neměl zájem s ní mluvit, ač bych rád mluvil.
Dostala mne... a to pěkně. Já jí to sakra dovolil. Nechal jsem ať vyhrají city před práci... před pomstou. Ale k čemu mi je sakra ta pomsta, když mi to Marianu nevrátí? Bylo na mně vidět, že jsem ze všeho zmatenej a myšlenkama úplně jinde. Ještě navíc jsem se soustředil na cestu.
"Už chápu, co je ten zvláštní vztah.." Na tváři se mi objevil úšklebek. A pohlédl jsem na ní. "A vyhovuje mi... Jo a omlouvám se, že jsem včera ten vztah chtěl změnit. Byla to hloupost. A neklapalo by to nám... Protože ty seš jiná a já jsem jinej...." Zarazil jsem se, ač mně ta slova hodně bolela. Musel jsem jí to říct. "Já jsem...to čemu se říká hej počkej.. Nebo kdo ví co." Raději jsem mávl rukou. "A víš co... Kašli na to.. Teď máme úkol a nesmíme se zabývat námi." To už jsem myslel, jako konečnou. Včera jsem byl poblázněn, ale to co řekla o Marianě ve mně vrtalo. To jak se chovala... Já sakra nevím. Nevyznám se v ní. A myslím, že toto bude lepší. Žádné city, pouze profesionalita.

Chvilku jsem na něj tupě zírala, pak jsem přimhouřila oči a měla chuť ho praštit po hlavě. Z části kvůli tomu, že měl pravdu. O co tu kurva šlo?
Ukázala jsem mu vztyčený prostředníček, když se zmínil o šukací panně. Jo, jasný, měl pravdu. A to mě nasralo. Jo, do šukací panny stačí jenom píchnout špendlíkem a je po ní. Je křehká. Kurva křehká!

Naťukala jsem číslo a vyčkala, než uslyšim matčin hlas. Ani jsem neměla šanci jí pozdravit a už jsem byla pozvaná na tři večeře dopředu. "Ma-" povzdechla jsem si, promnula si kořen nosu. "Mami, prosi-" nehtem jsem začala bubnovat do stolu. "Mami buď kurva zticha!" sykla jsem do telefonu, pak se uklidnila a zhluboka se nadechla. Konečně bylo na druhý lince ticho a já mohla něco říct. "Pomiň, ale byla jsi k nezastavení." omluvila jsem se jí a vyčkala na tichý souhlas toho, že to asi přehání. "Poslouchej mě, potřebuju, aby ses podívala na boty, který má ten chlap, co tě hlídá, ano? Napíšeš mi potom na mobil, nebo zavoláš, jak chceš, a řekneš mi to. To, co ti řekne, si ověř, nebo bude vůbec lepší, když počkáš na nějakou chvíli a koukneš na ně sama. Kdyby se ti pod oči dostala i jeho zbraň, řekni co je to za krásku. Je to pro tvoje bezpečí, nemůžeš věřit nikomu." zamumlala jsem do sluchátka a koutkem oka mrkla na Marca, který měl záchvat historie. Do prdele, co s nim je? Co má zase kurva za problém?
"Poslouchej mě." usoudila jsem tiše znova, když se dala do řeči. "Nezapomeň na to, je to důležitý. Můžou to být poldové, ti hajzlové se dostanou dneska kamkoli. Podle těhle věcí poznáš, co jsou zač, tak mi dej vědět. Co nejrychleji." nadiktovala jsem jí svoje číslo na mobil, který mám furt u sebe a zavěsila jsem i za doprovodu jejího 'mám tě ráda'.


Nasedla jsem do auta, v kapse od kraťasu mobil, kolem stehna pás se zbraní a s nervy někde v prdeli. A to ticho, kurva to zatracený ticho, mi k tomu všemu vůbec nepomáhalo. I když, na jednu stranu jsem byla ráda, že je. Nevydržela bych, kdyby se mnou mluvil, musila bych mu něčím zacpat pusu. Zvláštní, jak mě zase začal srát. Stačila jenom jedna věta ohledně šukací panny a jak je super, že se s tim smířil, a měla jsem mu chuť vrazit do nosu. On neví, do prdele, co se ve mně odehrává, tak ať drží zobák a nechová se jako přecitlivělá puberťačka, která neví co chce. Od toho jsem tady do píči já.

Otočila jsem hlavu směrem k němu a povytáhla obočí. "Jo, máš pravdu." usoudila jsem s klidným hlasem. Bavíme se přece o počasí, ne? Jasný, dneska je fakt kurevsky hezky.
"Myslel sis snad, že bych s tebou chtěla mít něco víc? Možná jsem tě při tom všem stačila praštit i do hlavy, ne?" odfrkla jsem si, prohlédla si ho od hlavy k patě. "Řekni mi, prosim tě, jaká ženská by s tebou vůbec vydržela? S posraným Hej počkej? I ta tvoje holubička raději skočila pod kulku i se svým malým v břiše, než aby s tebou byla. Moc ses jí očividně nevěnoval." uchechtla jsem se. Nebyla jsem pobavená, přišlo mi to smutný, ale co jemu je do toho.
"Raději si očekuj, kam jedeme." rukou jsem zajela k palubní skříňce a vytáhla odtamtud krabičku cigaret. Jednu jsem si vyndala, vložila mezi rty, zapálila a vdechla nikotin toužebně do plic. "Já to nerozebírám, ty máš furt nějaký zkurvený prupovídky. Tak drž taky hubu a zkus se chovat jak-" zarazila jsem a prohlížela si ho. Někoho mi začal připomínat. Tenhle profil jsem už viděla ve štosu papírů s poldy, kterým se mám rozhodně vyhýbat. Kdyby tohle byl ale zkurvený ochránce pravidel a celýho světa vůbec, otec by na to už dávno přišel. "Připomínáš mi jednoho poldu." usoudila jsem za doprovodu výdechu kouře, a zase se obrátila směrem k okýnku, který jsem pootevřela.

Začalo to ve mně vřít a to skutečně pěkně. Zase to posrala a ty její slova. Měl jsem chuť zastavit a vytáhnout pistoli, na místě jí odstřelit a nesrát se s ní ještě pěknou chvíli. Jenže ono to nešlo, i kdybych chtěl.
Ovšem auto jsem zastavil, protože jsme již byli na místě. Ještě jsem, ale neměl v úmyslu vystoupit, protože řekla něco, čím mne zmátla.
"Kdybych byl polda, tak bych tě dávno zatkl. A nedovolila by sis to, co děláš v této chvíli." Řekl jsem jistě a na to předchozí jsem raději nereagoval.
"A víš co. Až to skončí. Tak vypadnu hodně daleko..." Opět jsem se zastavil a přitom pomalu vystoupil z auta.
"Ale vůbec nechápu, proč ti to vůbec říkám." Dodal jsem a naznačil jsem jí rukou, že má zůstat v autě. Ještě jsem se k ní otočil.
"Prosím. Zůstaň v tom autě." Požádal jsem jí o to a slušně, doufal jsem přitom, že mne poslechne sakra a nebude chtít jít za mnou. Já to jdu v této chvíli omrknout, mně můžou odprásknout. Ale i přesto všechno, bych byl rád, kdybych byl mrtvej já a ne ona.

Jestli se mi někdy v životě zeptáte, co byla má osudová chyba a zda bych chtěl vrátit čas. Nejspíše bych řekl ano. A úplně bych změnil fakt, že jsem policajt. A že jsem se obával toho, že zrazuji svoji práci.
Upřímně tato střelnice patřila pod policajty a kde jinde jich taky najít kupu než tady. A když jsem vešel dovnitř, tak se tam stalo hotové peklo. Byla tam časovaná bomba a já tak tak stihl uniknout, ovšem jiným východem. Jenže ten výbuch, který byl kurva obrovskej. A vyhodil doslova venku. Vzpamatování se bylo pak těžké, protože jsem si asi něco udělal s palicí a kdo ví jetě s čím. Na přemýšlení nebyl čas, protože jsem upadl do bezvědomí.

Situace u Loly

Chvíli potom, co Marc odešel do místa, kde má být údajně střelnice, k vám přijelo další auto. Když z něj vystoupili muži, ihned si poznala, že údajně dělali pro tvého otce. S bouchačkama si to ládovali k tobě. A tobě došlo, že ten had Marc vzal klíčky, takže ujet nešlo.
"Vystupovat. Konečná." Řekl jeden týpek, který na tebe mával samopalem, zřejmě nepočítali, že to bude tak lehké.
"Ale ještě si počkáme, protože bude ohňostroj." Byli jste v dobré vzdálenosti od výbuchu. A tobě došlo, že z těch dveří Marc nevylezl a nemohl uniknout.
"Tak holubičko, smiř se s tím, že tvůj Bejk už není. A teď nám můžeš říct o tom důležitém, co máš. Nebo přejdeme k násilí." Zazubil se na tebe a šťouchl do tebe pistolkou. Ostatní jen stáli u auta a pokuřovali cigárko.
"Hmm... To je život." Pokrčil rameny jeden. Jeden z nich k tobě přišel ze zadu a nestačila si nějak řádně reagovat, jen si cítila menší píchnutí v paži a pak ses cítila velmi malátná a oči se ti zavírali.

"To je hodná holka, když spinká." Uslyšela si někoho nad sebou a když ses probudila, byla to ta stejná osoba, co na tebe mířila samopalem. Byla jsi v nějaké tmavé místnosti a sotva ses mohla hejbat, navíc se pojistili tím, že tě svázali. Hlava i celé tělo tě bolelo... přimět ho k poslušnosti je v této chvíli pěkná dřina. Upřímně, kdo ví co za sajrajt ti dali.
"Tak co? Bude to po dobrém nebo po zlém?" Zeptal se tě a napjatě vyčkává na tvoji reakci.

Oba jsme věděli, že tu ze sebe bez pardonů bleje nesmysly. Kdyby byl polda, chovala bych se k němu úplně stejně, až na to, že bych ho nesnášela. Takhle se dá ještě snýst.
Jeden koutek úst se mi zvedl a vytvořil tak škleb na mojí tváři, na kterou zíral. Chtěla jsem mu pochroumat fasádu jeho zubů a zároveň mu i vpálit, že může vystřelit hned teď. Jenomže já ho potřebovala a ne jenom kvůli tý posraný pomstě a zjištění, jak to vlastně je, ale i kvůli sobě, a to mě sralo. To uvědomění si, že ho u sebe potřebuju nejenom kvůli práci.

"Až to skončí, sama tě odprásknu, jestli mě budeš furt srát." usoudila jsem k jeho zádům, když odcházel a odpoutala se. Jestli si myslel, že tady zůstanu, tak byl naivnější než malá vychcaná holčička s posraným balónkem ve tvaru Mickey Mouse. No, možná bych tu i zůstala, nebýt postav s miláčky v rukách, kteří se ke mně blížili. Už podle tý pojebaný chůze jsem poznala ty magory, kteří byli pod tátou.

Přelezla jsem rychle za volant a nahmatala klíčky, který měl ale u sebe ten ichtyl. Zatnula jsem pěst a praštila s ní do volantu. "Do prdele. Ten čůrák zasranej."
Kdyby tu nechal klíčky, neodjela bych kurva, tak co bylo zase za problém? Tak proč je tu ten pičus nenechal?!

Až když mi na hlavu skrz otevřený okno namířili bouchačku, uvědomila si, že jsem zase ve sračkách. Prudce jsem otočila hlavu k nim a snažila se přijít na to, jak odsaď vypadnout aniž by mě pak odvezli v krabičce od zkurvených lentilek.
Nakonec jsem to zabalila, protože momentálně jsem neměla možnost a ani šanci se odsaď jakkoli dostat. Otevřela jsem dveře a vyšla ven, přičemž jsem se nohou otřela o zbraň, kterou jsem měla připevněnou právě na protějším stehně.

Chtěla jsem ho pořádně kopnout do koulí, kterýmu bych pak vlastnoručně odtrhla od těla a nakonec je sežrala. U psycholožky jsem už byla. A jo, skončila s dírkou v hlavě.
Ani nedokončil pořádně větu o ohňostroji, který mi byl v tu chvíli úplně u prdele. Proč jsem jako kurva měla asi vědět o nějakých debilních petardách, ne?
V tu chvíli, kdy střelnice vylítla do povětří a já jsem si automaticky dala ruce před tvář, jsem si uvědomila, proč bych o tom měla něco vědět.

Ruce jsem nechala spadnout podél těla a s pootevřenými rty jsem zírala na střelnici. Hned mi došlo, že po Marcovi musel zbýt maximálně mastnej flek na jednom z terčů, který tam byly. Zkousla jsem si jazyk, protože jsem tušila, co bych provedla. Potlačila i slzy, který se mi objevily najednou v koutku očí, a chvilku se vzpamatovávala z toho, že náš poslední rozhovor byla hádka. Zkurvená hádka.

Byla jsem mimo. Tak mimo, že jsem si myslela, že píchnutí do mé kůže jehlou, bylo puknutí srdce. V hlavě se mi objevil obrázek díry v tom tlukoucím, zkurveně prapodivným tvaru, která se rozšiřovala s dalším plamenem, který se mi objevil před očima.
Stačila jsem se ještě prudce otočit, vyprsknout nějakou peprnou nadávku a nehet pořádně zarýt do ksichtu toho vyjebanýho kreténa, než jsem ucítila malátnost a následný únik z reality.


"Kurva." uniklo mi ze rtů, když jsem se snažila skrz řasy porozhlédnout, kde jsem se nacházela. Na to jsem přišla rychle, tak jako na to, kdo na mě mířil. Zas ten kretén. Měla jsem mu vypíchnout ještě oči, ale asi bych to s velkou pravděpodobností nestihla.
Už podle toho v jak ztuhlý pozici jsem byla, mi došlo, že jsem svázaná a zdrogovaná tou sračkou, co do mě píchli.

Kdybych nebyla svázána, snažila bych se ho zabít, pičuse zasranýho. Jenomže oni to věděli. Oni to kurva věděli a podle všeho si to naplánovali. Jak?! Do prdele!
Na tu jeho pojebanou otázku jsem zareagovala jinak, než by asi chtěl. Mohla jsem mu prostě ukázat fakáče, ale vzhledem k tomu, že jsem byla jaksi mimo, mu ten pohled na vztyčený prostředníček nebyl dopřán. Navíc, to Marc měl u sebe tu zbraň... Namísto toho jsem si na jazyku převalila pár slin a pak jsem mu pořádnej hlen flusla do toho jeho ksichtu. "Vyser si voko."

"Potvoro jedna." Procedil skrze zuby a utřel si xicht, do kterého si mu flusla. Dle jeho výrazu ti bylo jasné, že by ti nejraději prohnal kulku hlavou, ale něco mu v tom bránilo. Nejspíše mají v úmyslu tě udržet při životě.
"Takže to bude po zlém?" Otázal se a napřáhl se. Jenže si uslyšela výstřel a on se skácel k zemi. Za ním stál týpek, kterému si ještě nemohla vidět do tváře. Schválně stál ve stínu a pozoroval tě.
"Hlupák jeden. Zapomněl, že tě chce šéf vidět živou." Po chvíli mlčení promluvil a vynořil se ze stínu. Spatřila si jeho tvář, teda jakousi masku. Jako kdyby byl po nějakém výbuchu nebo co.
"Upřímně řečeno, tak bych vám nejraději prohnal kulku hlavou. Ale jaksi mi je poručeno vás držet při životě." Ďábelsky se zasmál a jako kdyby jeho oko zajiskřilo. Promnul si na chvíli ruce a hbitě k tobě přiskočil.
"Vůbec se nedivím Marcovi, že by kvůli vám zemřel... " Prohlíží si tě a mlsně se na tebe dívá. "Ha... on vlastně zemřel. A já ho přežil. Jak dojemné. Myslel si, že já jsem mrtev. A přitom ne." Další úšklebek šel vidět na jeho tváři. Rukou si prohrábl vlasy, teda to pofidérní chmíří.
"Ovšem zkřivit vám vlásek mohu. Tedy pokud budete zlobit." Lehce si povzdechl a usadil se na židly, která byla naproti tomu na čem jsi ležela.
"Tak nám dáš to co mi potřebujeme? A nic se ti nestane. Nemáš vlastně co ztratit. Teda krom svého života." Zeptal se tě milým hláskem, ale značilo to jediné. Kdo ví co za bestiální věci se skrývá v jeho palici. A kdo ví co si může dovolit.

Krom dalšího vulgárního slova jsem se i uchechtla. Vždyť to tu je jako nějaká posraná fraška! Kulka sem, kulka tam, už jsem to přestala počítat od dvacátý pátý.
"Ha, ty sráči, máš to! Chcípl si ve vlastním poli!" sykla jsem výsměšně směrem k mrtvole, která měla poslední posmrtný záškub a pak se už ani nehla.
Chtěl mě odprásknout a sám si tim potvrdil trest smrti. Jo, tomuhle se říká pech. Očividně to byl sráč, který neuměl přemýšlet ani tim, co měl mezi nohama, pičus.

Očima jsem přelétla po tmavý místnosti až k tomu chlápkovi, který věděl proč zůstat ve stínu. Už ta maska způsobila to, že jsem se zachvěla. A to jsem kurva byla pod nějakým fetem. Bůhví, jak bych se otřásla, kdybych nebyla.
Přešel ke mně, věnoval mi jeden jediný pohled z očí do oka a po mém těle naskočila husí kůže. Tenhle chlap byl očividně úplnej a předpokládala jsem, že jsem s nim byla sama v místnosti.

Jestli jsem ho neprovokovala tim, jak jsem byla oblečená, tak alespoň slovy, který jsem mu s velkou radostí věnovala. "A ty seš jako co? Asi máš hodně rád sci-fi filmy?" uchechtla jsem se, naklonila jsem mírně hlavu na stranu, prohla jsem se v zádech a nechala tak černou vestičku, aby mi spadla a odkryla co je pod ní.
Nějak nevim, co to bylo za sračku, ale rozhodně jsem věděla, že občas moje svaly přepadne chuť se pořádně protáhnout, jako třeba teď.

Odfrkla jsem si a obrátila svojí pozornost zase na doktora, co utekl ze Spidermana. "Běž si ke cvokařovi, magore, pak se vrať a třeba ti i pomůžu na záchod." sykla jsem a otočila tvář ke stěně, u který jsem byla položená.

To, co mě z tohohle celýho procesu děsilo nejvíc, byl on. Věděla jsem, že jsem v tom sama, ale když jsem se podívala na tohohle zkurvysyna, co mi tu říká, jak mi nejraději dělal kadeřníka, srdce se mi vyhouplo až do nesprávných míst. Měla jsem strach. Kurva velkej. Pořád jsem ale věděla, že to může být ještě horší a to mě děsilo ještě víc.

"Dávej si pozor na jazyk holubičko, nebo o něj můžeš taky přijít. Šéf mi řekl, že máš být naživu. Ale neřekl mi, v jakém stavu. Klidně.." Pronesl velmi tajemně a začal se smát. Pak se pozastavil a jeho ruka se dotkla tvého těla, pomalu se dotýkal míst, které byly odkryté.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem neměl ženu. A ty jako kdybys křičela, abych to udělal." S těmito slovy se zvedne ze židle a sedne si k tobě, teda tam kde má místo a opět se tě pomalu začne dotýkat. Chvíli jako kdyby sám se sebou soupeřil. Ale nakonec nejspíše vyhraje jeho silnější a tím pádem i horší stránka, protože se pokouší z tebe strhnout oblečení.
"Sama to chceš. Cítím to. Chceš chlapa, který ti ukáže... že jsi jenom pěkná kurva." Lehce se uchechne. A sundá si masku. Když se podíváš je to strašné. Skoro celej jeho xicht vypadá hrozně jedna velká jizva. A je bez oka. Jeho jazyk se dotkne kousku tvého odkrytého těla. Ruka se dotkne tváře a otočí si jí tak, aby ses mu dívala do děsivé tváře, která tě bude strašit ještě pěknou chvíli.
"A víš kdo za to může, ty proradná huso? Tvůj otec... " Chvíli si nechápala o čem mluví, ale potom ti došlo, že mluví o své tváři.
"A Marc ho ještě chránil. Jak tebe? A jak dopadl?" Vycenil zuby na tebe a pomalu se k s nimi přibližoval k tvému krku, jako kdyby si myslel, že je nějakej upír.
"A z cvokhausu jsem utekl. Potom co jsem ho nechal vyletět dopovětří... jako tvého... he.. přítele?" Chvíli ti dýchal na krk. Pokud si měla v úmyslu ho nějak kopnout či cokoliv udělat. Nějak se netvářil, jako kdyby neznal bolest. Magor jeden to byl a teď ti dýchyl na krk. A chvíli opět vládla hádka mezi tou dobrou stránkou a zlou.

Chtěla jsem mu něco odseknout, jako vždycky každýmu, ale neřekla jsem ni. Dech se mi zasekl kdesi uvnitř hrdla, když se ke mně přiblížil, a rty lehce rozklepaly. Když se mě prsty začal dotýkat na holé kůži, trhla jsem rameny a snažila se alespoň odvrátit tvář od toho magora, ale ani to se mi nepovedlo. Tělo mě neposlouchalo ani pod tlakem toho, co vidělo.

"Kurva..." vydechla jsem, když se mi do zornýho pole dostala jeho tvář, která prakticky zkládala celá z jizev. "Kurva, kurva..." šeptala jsem tiše a konečně odvrátila tvář, čímž jsem zabránila obědu od matky, aby se dostal ven. A že se mu chtělo...
Ten pičus by si to ale každopádně zasloužil. Bylo mi kurva fuk, jestli by jeho ksicht zakryly moje zvartky nebo jenom stěna, na kterou jsem se dívala, ale potřebovala jsem mimálně mít jeho tvář mimo moje zroný pole.

Nebyla to ani chvilka, když mě chňapl za obličej a natočil si ho k sobě. To co jsem považovala za nutný, nutnost pozbylo. Momentálně jsem se snažila udržet v sobě jídlo a vnímat alespoň část toho zkurvenýho proslovu. "Nemohla jsem do prdele za to, co prováděl můj otec. Tak jako blázinec nemohl za to, jakej do píči pošahanej magor seš." zavrčela jsem a snažila se mu vysmýknout. Namísto toho jem ale znehybněla při dotyku jeho zubů.

Všechny moje útroby se ve mně sevřely, jako kdyby se uvnitř mě objevila černá díra. "Di kurva ode mě." procedila jsem skrz zaťatý zuby.
Netušila jsem, co provede. Byl tak v prdeli, že mi mohl udělat cokoli. Stačilo jenom, abych kurva žila... Do prdele.
"Di ode mě, do píči." zopakovala jsem hlasitěji a trhla jsem lehce rameny.

Tušila jsem, že právě tomuhle se říká hysterie. Panická hrůza, která se ve mně objevila jako vlna, která všechno rozdrtí, se zmocnila mýho hlasu, který se začal rozlíhat po celý místnosti v křiku. "Vypadni! Vypadni ode mě!"

"Jen křič... pořádně křič... Miluji to, když křičíte. Když se bojíte." Zasmál se a jeho zuby se více přitiskli ke tvému krku, až si ucítila, jak se zahryzl jako v nějakém laciném hororu, který se snažil lidi dostat do křesel či je přinutil, aby celej film skončili schovaní. Protože by měli špatný sny.
"Ani nevíš, jak já miluji krev." Zasmál se, rty měl celé od krve. Od tvé krve a chvíli si měla pocit, že tvůj krk jako kdyby hořel. On tě skutečně pokousal a upřímně je dobré, že jsi očkovaná proti vzteklině.
"Nevypadnu od tebe dokud mi neřekneš co chci vědět." Pronese nasraně a nevypadá vůbec spokojeně. Jeho ruka se dotkne tvé a velmi ošklivě jí stiskne.
"Víš jak chutná lidské maso?" Olízne si zkrvavné rty a na jeho tváři se objeví podivný úšklebek, který značí vše bláznivé... až hrůzostrašně bláznivé.
"Je skvělé, a nejlépe sirové." Na chvíli se vzdálil pohledem ke svému pasu, kde měl schovanou dýku a vytáhl jí. Potom pohledem sjel k tobě.
"Budeš si dál hrát na neposloušnou holku nebo ti tatínek naseká na prdel." Podíval se na tebe hladově, jako kdyby on byl lev a tys byla jeho kořist... vyčkával skutečně vyčkával na vhodnou chvíli. Na chvíli, kdy ho nasereš a on nebude mít zábrany.

Jestli jsem doteďka řvala jako smyslů zbavená, nevim k čemu by se přiřadilo tohle. Zakřičela jsem tak, že bych hned mohla chcít oscara za nejlepší výkon v béčkovým hororu. V polovině svého srdcervoucího výkřiku jsem se zasekla a začala vykašlávat krev, která se mi dostala do pusy. Pachuť tý červený tekutiny jsem nesnášela, ačkoli jsem se v ní ráda cachtala jako malá holčička, která si skotačí v louži.

Vyprskla jsem další slinu smíchanou s krví a tiše zaúpěla. Krk jsem měla v jednom ohni a celý tělo v křeči od tý zkurvený bolesti. Chtěla jsem toho magora zabít tou nejpomalejší smrtí. Jestli má rád syrový maso, řezala bych ho po kouskách a nechala ho, aby se sám sežral. Kretén vymrdanej.

"Já... se neb-" znova jsem vykašlala krev a s hlasitým výdechem nechala hlavu spadnout na tvrdou podložku. "Nebojim." dořekla jsem polohlasně a pozorovala, jak jeho ruka sjela k dýce a vytáhla jí z koženýho úkrytu. Snažila jsem se přes pískání v uší pochopit, co chce, abych dělala. Došlo mi téměř hned, že tenhle idiot chce, abych hrála jeho hru. Podle toho, co řekl, měla jsem být holčička, která má zlobit. Tak to řekl.
"Zkurvenej pedofile." sykla jsem k němu a zalitovala toho, že jsem se neovládla.

Musela jsem zakrýt nějak to, co jsem řekla. Lehce jsem se prohla v zádech a snažila se udržet oční kontakt, který mě víc jak děsil. "Fajn." zašeptala jsem. "Budu tvoje holčička."

"Tak fajn, zlatíčko. Tatínek ti neublíží, když mu řekneš.. kde máš sakra tu zatracenou věc, kterou chceme všichni." Nejdříve šeptal, ale ta poslední slova zařval, že to bylo slyšet skutečně všude.
Jeho ruka si hrála nožem, sjížděla po ostrém a div, že se nepořezal. Jeho pohled chvíli směřoval k noži a potom k tobě.
"Co je to za věcičku? A kdepak jí máš?" Zeptal se tě, jako nějaká učitelka ve škole, která miluje, když po špatně zodpovězené otázce může dávat dětem pětky... Jenže zde to bylo jiné. Za prvé on nebyl učitelka, za druhé pětka by to nebyla...ale ve tvém případě velmi bolestivá smrt.
"Povídej... mně se můžeš svěřit." Šeptá ti zoufalým hláskem a v jeho očích nyní vidíš malého kloučka, ke kterému se nikdy nikdo nechoval dobře. Zoufalý hlásek a šílenec, který miluje krev a lidské maso... no to je kombinace.
Jedna ruka stále držela nůž, ovšem ta druhá se přiblížila ke tvému odhalenému stehni a přitiskla jej.
"Nemohu se ovládat. Jsi tak krásná. Tak nahá... a dychtivá.." Šeptá a celý se přitom klepe.
"Kolik mužů jsi vystřídala ve svém lóži?" Položí ti tuto otázku a zvědavě se na tebe podívá. Jako kluk, který chce na dobrou noc slyšet pohádku.

Zuby jsem vrzala o sebe a snažila se, aby mi skrz ně neprosklouzla věta, díky který bych pak litovala a on si liboval v tý svý zkurvený úchylárně.
Trhla jsem rameny, když na mě zařval a vzpurně se mu podívala do očí. "Nemám to, do prdele." zavrčela jsem a odvrátila od něj pohled. "Měl to Marc."

Byla jsem pyšná na sebe, že jsem doteďka vydržela jeho pohled, aniž bych se z toho pozvracela a že se mi kurva chtěla. Jenomže jsem tušila, že kdybych pokračovala v odhodlaným pohledu do jeho jednoho oka, už bych to nevydržela.
Po rtu se mi svezla kapka krve a polechtala mě na kůži, která ještě doteďka pulzovala bolestí od jeho kousnutí.

Tak, jako jsem byla hrdá na sebe a svůj žaludek, jsem byla i na to, jak dlouho jsem byla mimo uvědomění si smrt Marca. Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala všechny emoce, který se zrovna v takhle zkurvenou situaci rozhodly vyjít na povrch. Mokrý potůčky se během chvilky vsákly do horké kůže, čemuž jsem byla jenom vděčná. Nemohla jsem se na něj podívat s tim, že mám na krajíčku. Nejsem kurva nějaký posraný béčko.

Přimhouřila jsem oči a opět na něj koukla, přičemž jsem mu věnovala pevný, ale dost zamlžený pohled od drog, který jsem měla v těle. Když mě drapl za stehno a zmáčkl jej, jakž takž jsem se držela, abych se z toho všeho vážně nepoblila.
"Nejsem nahá." zavrčela jsem tiše. Nebyla jsem kurva nahá. Jenom odhalená. Do prdele! Odhalená!

Omámeně jsem několikrát zamrkala a nechala hlavu spadnout z jednoho boku na druhý, abych ulevila tak bolesti na krku. "Proč?" vydechla jsem. "Proč se mě ptáš na takový píčoviny." sykla jsem a pokrčila nohy, abych se chránila v oblasti klínu. "I kdybych řekla, že jsem měla jenom jednoho, bylo by to furt víc, než si měl ty ženských." usoudila jsem pevným hlasem s podtónem zdrogování, který ješět stále nevyprchalo. Co mi to dali za sračku, do prdele?

"Chceš být jeden z nich?" povytáhla jsem obočí a tiše se uchechtla. "Ty nemáš ani na to uspokojit pořádnou kurvu," odtušila jsem a spokojená sama se sebou dodala. "Tati."

"Fajn.. Chováš se zle holčičko." Jen zavrtěl hlavou a jeho nůž se přiblížil ke tvé chůži. Chladivá ocel tě studila a značila, že má v úmyslu z tebe udělat hlavní chod svůj a kdo ví co bude dezert.
"Máš sladkou krev. Víš to? A tvé maso bude o to lepší." Procedil skrze zuby a veškeré jeho zábrany zmizeli. Už si chtěl kousíček uříznout. Chvíli ticha, kde ses krve snad nedořezala, vyrušil výstřel. Hanibal se otočil za tím, kdo střílel a vstal. Jenže opět jsi uslyšela výstřel, teda několik výstřelů. Napočítala si tak čtyři.
"Tak sakra chcípni." Ten chlápek se skácel k zemi a spatřila si někoho, o kom si myslela, že už ho nikdy neuvidíš.

"Lolo.." Šeptl jsem šokovaně a rychle jsem se přesunul k ní. Nejdříve jsem zkontroval zranění. Hrábl jsem do kapsy a vytáhl šátek, kterým jsem rychle obvázal její poraněný krk. A potom jsem se přesunul k jejím poutům, abych je mohl rozvázat.
"Promiň, že to trvalo tak dlouho. Měl jsem pocit, že jsem na nějako chvíli umřel." Přiznal jsem se a lehce jsem se usmál. Opatrně jsem se jí pokusil vzít do náruče, ač jsem měl pocit, že už mám po rameni a měl jsem čistě v úmyslu se přesunout do bezpečí. Nejdříve k autu, kde jsem jí položil na zadní sedadlo a šlápl na plyn, abych nás dopravil do místa, které nazvala U mně pod drnem.

"Už jsi v bezpečí." Šeptl jsem a ještě jí prohlídl krk, který jsem jí ošetřil. Skutečně jsem měl strašné nutkání jí obejmout a říct, že všechno bude dobré. Ovšem jsem vůbec netušil, jaká bude její reakce. Nic jsem nevěděl a nekončilo to všechno zrovna dobře.. pohádali jsme se a pak se stalo, to co se stalo.

"Vyliž si prdel." zamumlala jsem do tíživýho ticha a sledovala, jak se pomalu čepel sune k mému tělu. S tichým povzdechem jsem přivřela oči a čekala. Vážně, tušila jsem, že se do mě ten nůž zařízne s takovou vášní jako si asi mažu chleba ráno při snídani. Měla jsem do prdele už po krk všech těch úchyláren, kterých jsem se teďko podrobila.

Tichem se prohnalo několik výstřelů, při kterých jsem konečně otevřela oči a sledovala, jak se doktor ze Spidermana kácel k zemi. Chtěla jsem říct něco chytrýho, co by ho určitě nasralo ještě víc, kdyby byl naživu, ale neměla jsem na to sílu. Ta posraná rána na krku dělala svoje, tak jako droga v těle a když se k tomu připočetlo i to, že jsem viděla Marca, ani jsem se nedivila tomu, že jsem neměla daleko k tomu utýct od toho zasranýho světa do bezvědomí.

Jakmile jsem se objevila v hřejivé náruči Marca, spokojeně jsem vdechla jeho vůni a pousmála se. Víčka se ztěžka zavřela a já konečně se s pocitem bezpečí mohla vklidu dostat do bezvědomí.


Překulila jsem se z jednoho boku na druhý a prsty si ještě omámena strachem nahmatala ošetřený krk. Těem mi v tu chvíli neprojela vlna klidu, ale pořádně bolestivá realita. Otřes mých svalů a hlavně očí, který před sebou měly stále tu jeho jednookou tvář.
"Jdi ode mě." prudce jsem otevřela oči a vystřelila do sedu, až se mi zatočila hlava a svět před očima.
"Jdi kurva ode mě!" nehty jsem zaryla do kůže toho kreténa, co se mi zakousl do krku a nahlas jsem zakřičela. Vysmekla jsem se ze spáru peřiny, snažíc se před nim utýct, což se mi stejně nepovedlo. Nohy mě zradily hned při prvním kroku, který byl zkurveně vratký. Těžce jsem dopadla na zem, až jsem měla dojem, že jsem přišla o všechny svoje zuby, a začala se s hysterickým jekotem dostávat na nohy, abych se od něj dostala co nejdál.

Až když jsem se tiskla v koutě a nohy si křečovitě taktéž tiskla k tělu, jsem si uvědomila, kde to jsem. Připadala jsem si jako kretén. Jako někdo, koho vyděsí nějakej zkurvenej pomatenec, kterej kouše lidi na potkání.
Roztěkaným pohledem jsem pomalu přešla po koberci až k nohám Marca a spolkla slzy, který se draly zase na povrch. Vždycky jsem věděla, že tohle jednou přijde, že budu někoho vidět tak zkurveně ráda. Jenom jsem nevěděla, že to bude on.
"Marcu." zamumlala jsem polohlasně. Nevim, jak jsem vypadala, asi jako posraně vyděšený zvířátko. Každpodáně jsem cítila ten třes, který mi procházel tělem, tak jako vyděšení v mých očí.

"Marcu, prosim." vydala jsem ze sebe skrze rozechvěný rty, přičemž jsem se lehce uvolnila v křečovitém sezení a mačkaná se do rohu místnosti.

"Lolo?" Nechápavě jsem na ní hleděl, nedivil jsem se jí, jak se cítí. Jen jsem pocítil strach o osobu blízkou a chtěl jí nějak pomoct. Jen jsem nevěděl jak.
Podrápala mně na tváři a to jsem nějak nehrotil, protože v této chvíli byla důležitá ona. Jen jsem jí sledoval. Měl strach... sakra velkej strach.
"To jsem já Marc." Šeptl jsem a cítil jsem se skutečně zoufalej. Co jsem si sakra mohl myslet? Že všechno bude potom co si prožila v pořádku? Jsem na to až moc naivní.

"Lolo, jsi v bezpečí." Šeptal jsem jí do ucha a přitom jí objal, hladil po vlasech a pokoušel se jí uklidňovat. Sám jsem nevěřil tomu faktu, že to může být dobré. I když jak jsme odcházeli, tak jsem tu místnost bolesti nechal vyhodit do povětří. Možná si na nějaký čas budou myslet, že ten pomatenec úplně zešílel a udělal to stejné s tou místností, jak s blázincem. Upřímně jsem v to doufal.
"Už bude klid. Myslí si, že jsme oba mrtví. Nikdo nás neprozradí. A ty se budeš moct dát znova dohromady. Nabrat síly." Šeptal jsem jí a přitom jsem jí hladil po vlasech, sem tam jí do nich líbl. Opět jsem jí vzal do náruče a odnesl jí do postele. Sám jsem si lehl, protože i já jsem skutečně potřeboval si odpočinout. Hlava mně pořád bolela, i když jsem si dal asi tak dva aspiriny. Rukou jsem sjel k nočnímu stolku, abych nahmatal sklenici s vodou a podal jí ji.
"Musíš hodně pít." Řekl jsem a když vypila, tak jsem tu vodu znova dolil a podal jí další sklenici. Doplňovat tekutiny, to se musí na tu hnusnou drogu.
"Mohu ti dát prášek na uklidnění?" Zeptal jsem se a bylo mi jasné, že by po něm spíše spala než bdila. Má ruka se dotkla té její a pevně jí uchopila, jako kdyby naznačovala, už nikdy tě neopustím.
"Promiň.. neměl jsem to říkat." Bylo nám oboum jasné, co jsem tím myslel. Tu blbou hádku v autě. Jenže mně tak trošku více sral ten fakt, že se jí stále omlouvám.
Nechal jsem jí ať si dělá co chce, teda pokud měla v úmyslu odejít z postele, tak jsem jí v ní držel. Nesmí vstávat, protože se jí točí palice. A musí odpočívat, protože toho je prostě na ní moc.
"Zkus si ještě odpočinout." Dál jsem se jí dotýkal a dokazoval jí skutečnost, že žiju a sám sobě dokazoval, že už jí nehodlám opustit... ač jsem řekl, co jsem řekl.

Dychtivě jsem se vrhla do náruče, kterou mi věnoval, a rozhodla se z ní nedostat minimálně celou tu dobu, co budu odpočívat. Bylo to poprvý, co jsem si připustila, že jsem v prdeli. Tělem mi projížděl jeden záchvěv za druhým a prsty jsem nervózně žmoulala cíp peřiny, kterou přeze mě zase přehodil. V tuhle chvíli jsem nemohla jinak, než ho mít ráda.

Mlčky jsem vypila vodu, která měla za úkol propláchnout sračku v těle a hezky ji vyplavit pryč, přičemž jsem pozorovala roztěkaně Marca. Byla jsem momentálně slátalina štěstí a vyděšení zároveň, takže jsem se ani nemohla divit, že tělo bylo na tom tak, jak bylo."Dej mi cokoli, jenom aby mě to do prdele uklidnilo."

Když znova dolil sklenici, položila jsem jí na stůl a přitiskla jsem se k němu, jako malá holčička, kterou mě nazýval ten magor s jedním okem. Nepochopila jsem, jak někoho mohlo napadnout poslat takovýho kreténa, jako byl on. Hned jak jsem ho viděla, mi bylo jasný, že tohle bude poslední tvář, kterou uvidim. Bylo na něm vidět kolik koleček mu v hlavě chybělo.

Když na mě Marc promluvil, polekaně jsem trhla rameny a koukla na něj zpoza řasy, který se chvěly společně s mými rty. Věděla jsem, kurva moc dobře jsem to věděla, že je to i moje chyba, a teď jsem nehodlala řešit píčoviny, který jsme oba vedli v autě.
Ukazováčkem jsem přejela po jeho hrudníku, ve kterým bylo očividně zapíchnuto několik střepin z výbuchu, a nechala jsem jej přejet až k jeho rtům. Umlčela jsem ho jednoduchým gestem, který taky patřil mezi moji sbírků všech možých kouzel s prsty. Nejenom, že umim fakáče, ale taky jednoduchý 'pššt'.

"Promiň." zamumlala jsem do jeho kůže, na kterou jsem přitiskla studené rty a políbila jsem ho. Přesto, že jsem byla v přítomnosti někoho, komu jsem věřila, jsemnemohla usnout. Pokaždý, když jsem byť jenom na chvilku zavřela oči, vyrýsovala se mi tvář toho krypla, která mě donutila zase onavený oči otevřít.
Přišlo mi to jako hodinu, ačkoli jsem věděla, že to nebylo ani pět minutu, co jsem zírala na dveře a doufala, že jimi neprojde tkanibal.

"Sundal si tu masku... Měl... jenom jedno oko." zašeptala jsem a křečovitěji se přimáčkla k Marcovi. "Kousl mě, pak na mě šahal. Říkal mi holčičko. Tatínkova zlá holčička potřebuje na zadek." téměř neslyšně jsem mluvila, přičemž jsem zírala na ty dveře a doufala, kurva vážně doufala... "Chtěl mě nejdřív mě chtěl jako kurvičku, do kterýho by mohl strčit svýho zjizvenýho ptáka. Pak vyndal nůž a chtěl mě sníst. Po kousíčkách krájet moje tělo na plátky syrového masa a to spořádat jako na nějakým posraným grilovacím večírku, až na ten oheň. Chtěl mě vošoustat a pak sníst. Sníst jako nějaký zkurvený vepřový." mumlalajsem a pomalu zavírala oči, aniž bych o tom měla vůbec tušení. "Chtěl mě sníst... Sníst..."

Nějak jsem nemluvil a podal jí prášek o kterém vím, že jí nic v těle nezpůsobí s účiností té drogy, kterou do ní dali.
Vypadala jako malá holčička, která před chvíli viděla, jak jí nějaký masový vrah zabil rodiče a potom se pokoušel zabít jí. A já se jí vlastně nedivím. Ten chlap byl monstrum a já myslel, že je už dávno po smrti.
Ovšem na druhou stranu mi bylo jasné, proč to udělali. Aby z ní mohli vytřískat informace, z každého by to vytřískal. Už stačil pohled do jeho xichtu a nešlo by se hrát na nějakého hrdinu, co neřekne nic... nešlo by to.
To, že něco mám v těle a to něco tam nepatří, nějak v této chvíli neřeším. Navíc se mi nechce opouštět mou krásku, kvůli tomu abych šel na nějakou operaci. Možná si budou rozumět a neublíží mi.... Kdybych měl řešit, co všechno má a postrádám v těle.. Asi bych tu hodně dlouho nebyl.

Raději jsem dál nemluvil. Nebylo proč mluvit a ona sama se mně snažila umlčet pouhým gestem.. pššt. Lehce jsem se usmál a ještě víc jí k sobě přitiskl, aby aspoň trošku cítila to bezpečí, které jsem jí v této chvíli nabízel a nehodlal jí už nikam pustit.
Mlčky jsem jí poslouchal a začal ve mně vařit vztek. Ten kdo to má na svědomí, za to všechno zaplatí... bude umírat pomalou a hnusnou smrtí.
"Pšššt... to už se nestane. Nedovolím to. Navíc je mrtvej. Je sakra mrtvej. Vystřílel jsem do něho celej zásobník. A potom ta budova vybuchla." Začal jsem mluvit a snažil se jí uklidnit.
"V této chvíli si všichni myslí, že jsi mrtvá. Už tě nechají na pokoji." Pošeptal jsem jí a hladil jí po vlasech. Cítil jsem jak se chvěla, cítil jsem její strach a bolest. A cítil jsem nenávist ke všem, kteří jí chtěli zkřivit vlásek na hlavě.
Prášek pomalu učinkoval a bylo to na ní vidět, že pomalu a jistě zavírá oči.. a usíná. Ovšem pochybuji, že klidným spánkem. Sám jsem si dopřál jeden spánek, musel jsem si odpočinout.
Stále jsem jí držel ve své blízkosti. Ležela mi na hrudi a nějak jsem ignoroval jakousi pichlavou bolest. Chvíli jsem skutečně spal.

Byla jsem jedině ráda za to, že jsem se probrala z toho snu, ačkoli zrovna netradičně.
Prudce jsem sebou škubla, nezapomněla jsem kopnout Marca a sama jsem s hlasitým vyjeknutím spadla na zem z postele. Samozřejmě jsem sebou strhla i peřinu, kterou jsem měla přes sebe přehozenou.

"Do prdele." chvilku trvalo, než jsem se z tý posraný bílý věci vyhrabala a dostala se na nohy. Konečně jsem mohla hýbat svaly tak, jak jsem chtěla já a ne ta píčovina v těle, kterou mi tam vstříkli.
Prsty jsem si prohrábla vlasy, který jsem měla uvolněný ze sevření gumičky, a koukla na Marca, kterýho jsem i přes to kopnutí neprobudila. Byl zjevně rád za chvilku klidu, který jsem mu moc nedopřávala.

Měla jsem nutkání na něj skočit a začít mačkat jeho kůži, abych si ověřila jeho reálnost v mý posteli. Neudělala jsem to už z toho důvodu, že jsem viděla, jak na tom je. Očividně jsem nebyla jediná, kdo na tom byl zkurveně špatně. Jeho hrudník byl posetý ranami a rameno vypadalo jako po útoku včel, který byly teda kurevsky nasraný.

Sedla jsem si na kraj postele, chvilku na něj civěla a pak zase vstala. Byla to taková menší rozvička před tím, než sjem se vydala hledat mobil, abych zjistila, jeslti mi nenapsala matka ohledně těch bot a bouchačky její gorily.

No na nohou má botasky, protože jsem ho donutila, ať nenosí žabky. Jednou do něčeho kopl a měl něco s malíčkem. A bouchačku.. No promiň, ale nemával mi s ní před xichtem a ani ji nemá u sebe. Je to nutné drahoušku? Co se děje? Taková byla její smska a navíc jsi měla na mobilu několik hovorů, které si nezvedla. Teda přesněji 20 a kdo jinej než tvá matka ti volal?

Mé probuzení nebylo zrovna dobré, protože mne probudila bolest a strašná zimnice spojená z horečkou nebo co? A zároveň fakt, že tu v posteli nemám ženu, o kterou jsem se měl starat.
"Lolo?" Nejdříve jsem zašeptal a pokusil se vstát, což byla skutečně velká blbost. Zatočila se mi palice a div jsem sebou nepraštil.
"Lolo?" Zvýšil jsem hlas a opět tu byl menší pokus vstát, který se opět nepodařil a rameno se ozvalo. Sýkl jsem bolestí a vzdal veškerou snahu znova se postavit.
Ležel jsem, měl jsem pocit, že mi celé tělo na druhou stranu hoří. A neměl jsem sílu si vzít tu vodu na nočním stolku.
"Lolo..Prosím." Nakonec jsem poprosil, jako nějaké dítě. Připadal jsem si tak. Neschopnej ničeho. A ona mi měla pomoct. Asi jsem v sakra bídné situaci. S horečkou a střepinama v těle, které se rozhodli místo poslušnosti, mi tam dělat paseku.

Tisk dlaně, ve který jsem svírala mobil, zesílil hned potom co jsem si přečetla esemesku. Podle bot se dá tak snadno určit ke komu člověk patří... Takže jakej gengsta nosí kurva žabky nebo tenisky? Do prdele, jakej? Pohodlnou obuv nosí jenom zasranej fízl.
Odhodila jsem mobil na sedačku a prohrábla si vlasy. Ten kretén se tam přisral, aniž by o tom Marc věděl. Ten by mi teďko maximálně tak řekl, že z jedný zprávy nemůžu soudit člověka. Jo, neměla bych, ale já jsem do prdele Někdo s velkým en, takže si můžu soudit koho chci a podle čeho chci. Klidně i podle zasranýho nakopnutýho prstu na noze.

Z myšlenek, který se týkaly pořádnýho uškrcení poldy jeho vlastní žabkou, mě vyrušilo hlasité zavolání a následně prosba. Nemusela jsem odpovídat na každý heknutí, ono stačilo, že slyšel moje kroky, který byly celkem rychlý.
Zastavila jsem ve dveřích, opřela se o futro a uvolnila se, pociťujíc tepavou bolest v krku. Promla jsem si opatrně místo, který bolelo jak čert a rozešla jsem se pomalými kroky k Marcovi, který kňučel jako střelenej pes.

"Už jsem tady." usoudila jsem šeptem a odkryla peřinu. Jestli kňučel jako pes, měl kurva proč. Peřina nasákla krev, která mu tekla z raněného břicha a jeho rameno bylo dvakrát tak nateklejší, než včera. "Do prdele."
Prsty jsem přejela po zakrváceném břichu a prohlížela si zranění. Nejsem žádnej zasranej medik, abych mu dokázala spravit každou píčovinu, co si provede na těle. Tady nebyla jiná možnost, než si zajet na výlet do špitálu.

Zbrkle jsem vytočila číslo asi pětkrát, než jsem konečně namačkala správný pořadí v číslech. Byla jsem vynervovaná a celý moje tělo se třáslo pod tim zasraným nátlakem, takže se dalo očekávat, že bude chvilku trvat, než vyťukám číslo do nemocnice.
"Kurva, kurva, kurva, kurva..." hlavu jsem si opřela o ruku a nohou nervózně podupávala o podlahu. "Tak už to do prdele zvedněte, pičus- Konečně!" vyštěkla jsem a narovnala se na židli. "Mám raněnýho v domě. Má zasraně oteklý rameno, nevim, co si s nim kurva udělal, a propíchaný břicho jako můj cedník na špagety. Být Vámi, tak vyrazim a to co nejrychleji, protože sviňsky krvácí... Budete mít kurevsky velkej problém,jeslti nedorazíte, jasný?!" zasyčela jsem do telefonu, pak na ně vybafla adresu a následně s mobilem třískla zase o sedačku.

Měla jsem to zasraný běhaní nahoru a dolů plný zuby. Krk mě bolel jako čert, ale Marc měl momentálně horší trable, než jenom pár dírek v krčku jako já.
Sedla jsem si k němu, přitáhla si ho k sobě a nechala ho, ať se o mě opře, přičemž jsem ho jemně objala. "Jestli nepřijedou včas," zamumlala jsem mu do vlasů a políbila ho do nich. "Tak je zabiju. Rozstřílím je na cucky, kretény jedny s asexuálním červeným křížkem."

A kdy je nejlepší chvíli na to se vyslovit opět, než když umíráš. A toto byla sakra dobrá chvíle. Minule jsme se pohádali a já nechci z tohoto světa odcházet, aby nevěděla co pro mne znamená. Už takovou stejnou chybu neudělám.
"Přísahej mi, že je nezabiješ." Pošeptal jsem jí a mluvit mi šlo sakra těžce. A ne kruci, ať mi říká, že nemám mluvit.
"Budeš muset zmizet...teď tě nebude...mít kdo chránit... A to za to nestojí..." Snažím se nadechnout a vydechnout, tak aby to sakra nebolelo a přitom mám pocit, že ta zasraná chvíle je jako nějaká věčnost.
"Musíš žít naplno..Prosím.. " menší zaseknutí a ruka má se opatrně dotkne její tváře. "Miloval jsem tě a nikdy jsem nepřestal... Omlouvám se za své chyby...ale kdo nechybuje." Pokusil jsem se zasmát, ale byl to spíše blbý bolestný úšklebek. Neměl jsem daleko k tomu, abych zavřel oči a nechal se unášet temnotou.
"Políbíš mne?" Hloupá otázka a prosba, ale po pěkném posledním polibku, ač jsem si to myslel, jsem nakonec upadl do světa bezvědomí.

Sanitka dojela po osmi minutách. Nějak neřešela to, zda je otevřeno či ne a vpadla do domu. Vzala mne na nosítka a odnesla k sanitce.
"Pojedete s námi?" Zeptala se Loly a nějak nečekala, bylo jim to skutečně úplně jedno. A odjela do nejbližší nemocnice, kde se Marca rychle ujali.

Pokud si byla v nemocnici, tak tě nechali čekat v blbé bílé čekárně mezitím, co se starali o to, aby zachránili Marcův život.
Trvalo to asi hodinu či dvě, než k tobě přišla sestřička, aby ti něco řekla. To něco byla dobrá zpráva něco na ten způsob, že už je mimo nebezpečí a že jestli ho chceš vidět, tak můžeš.

Nervózně jsem si prsty přejela po stehně, kde jsem měla zaschlou krev Marca. Celým mým tělem projížděl záchvěv nervozity.
Nesnášela jsem, kurva fakt nesnášela, bílý zasraný nemocniční čekárny, kde na tebe každý čumí jak na hovado, jenom proto, že sis dovolil žít, narozdíl od jejich příbuzných, a kde to smrdí po chcíplotinách nebo extrémní čistotě.

Nakrčila jsem nos, do kterýho se dostalo několik štiplavých pachů a odfrkla si... Na zvracení mi rozhodně nebylo jenom z toho prostředí, ve kterým jsem se nacházela, ale i kvůli události před odjezdem. Tim, že mi řekl, abych utekla a pak mi vpálil do obličeje to, že mě miluje, mě vystresovalo snad víc, než střepy v jeho břiše.

Nehtem jsem se poškrábala na dekoltu a vrhla nejpříjemný pohled na toho pičuse, co mi zíral do výstřihu. "Čum si svý manželce na kozy." naznačila jsem ústy a povytáhla obočí, když mi odpověděl temtýž gestem: "Moje manželka je na operačním sále, takže se snažim uklidnit pohledem k vám."
Věnovala jsem mu provokativní úsměv, načež jsme přimhouřila oči a tentokrát na celou tu zasranou čekárnu vyflusla hned několik slov: "Uklidnim vás svým prstem ve vaší prdeli, jestli mi do toho výstřčihu budete furt čumět, ty zasranej hajzle." šokovaný ticho z jeho a dalších stran mě uklidnilo a stačilo k tomu, abych se zase spokojeně opřela zády o vystužený opěradlo. Pohledy přítomných najednou nevěděly kam a jejich hlasitý pokašlávání a polykání najednou ustalo taky. Asi jsem je fakt překvapila. Srát na ně.

Kurva, nejhorší je, když vám někdo umírá v náruči, vysloví se a vy na něj čumíte jako kdyby jste ho viděli nahýho... Lepší přirovnání by bylo - jako kdyby jste dostali jednu mezi oči.
No, nevim co z toho je lepší, ani jedna varianta by se mi do prdele nelíbila. Každopádně jsem se cítila kurevsky mizerně.
Namísto toho, abych ho začala ocucávat a sdělila mu svoje pocity, jsem byla natolik dojatá, že jsem na něj jenom zírala...

Z myšlenek mě vytrhl hlas sestřičky, která mi oznámila, že je ze všeho nejhoršího. Knedlík v krku jsem spolkla a mohla se zase v klidu nadechnout. Jeden koutek úst se mi zvedl nahoru společně s mým tělem. Chtěla jsem nakročit směrem ke dveřím, který by mě zavedly do chodby a dál do jeho pokoje, ale zrazila jsem se. Nevim, jak moc chytří ti kreténi byli, ale nehodlala jsem riskovat jeho život. Bylo mi u prdele, jeslti sledujou mě, ale nebylo mi jedno, že by našli díky mě Marca. Vyčítala bych si to. "A proč bych jako měla, když vim, že žije?"

Nečekala jsem na její odpověď, která mě byla u zadní díry, namísto toho jsem se během chvilky ocitla venku s mobilem v ruce a vyťukávala číslo taxika. Potřebovala jsem se dostat nejdřív ke zbrani a jaká je nejrychlejší cesta? No k šopu.

"Dobře slečno, ale měl by se na vás podívat doktor." Pronesla za tvými zády a nestihla to více řešit.

Taxikář byl nějaký arabáč a poslouchal ty svoje zatrecený písničky a přitom si u toho zpíval. A že to uměl sakra falešně, až z toho bolely nejenom uši, ale i hlava.
Zavezl tě k nejbližšímu a nejlepšímu obchodě, co tu je. A účtoval si sviňskou taxu, kterou by si vůbec nezasloužil.
Ovšem pokud si měla v úmyslu odmítnout, tak se tě snažil přemluvit tím, že na tebe vytáhl svoji pistolku, kterou zřejmě koupil tady a nasupeně na tebe díval. Styl připomínající- nedáš peníze vezmu si tvůj život.

Naštěstí tuto situaci zachránil jeden muž, který vyšel z obchodu. Možná celou tu dobu na vás koukal a až v této chvíli měl v úmyslu zasáhnout.
"No tak s klidem. Tuto paní znám. A stejně mi dlužíš ještě peníze za tu pistoli. Takže dejme tomu, že jsi z toho tu část splatil." Pronesl muž s menším úsměvem na rtech.
"Omlouvám se za toho nezdvořáka. A dovolte, abych se vám představil. Ricardo Rivera, k vaším službám." Pronese ještě u dveří a jak se sluší a patří podá ti ruku. Potom ti otevře dveře a objevíš se v jeho království. Všude kolem pouze zbraně a zbraně. Veškerý kalibr a cokoliv na co pomyslíš, tam je. Od chladných zbraní po ty střelné.
"Jak vám mohu posloužit?" Otáže se tě a vyčkává na tvou reakci. Přitom si tě prohlíží a snaží si spojit tvář se jménem. Nejspíše tě od vidění zná. Je to možné. Otec takto kšeftoval z hodně lidmi. A občas si byla u toho, když došlo k obchodu.
"Víte jste mi povědomá. A to hodně." Potvrdí ti první doměnku a stále kroutí nechápavě hlavou. Raději toho nechá a vyčkává, co si budeš přát, aby ti tvé přání mohl splnit.

Přimhouřila jsem mírně oči, když na mě vytasil tu svojí zkurvenou pistolku, kterou koupil někde v hračkářství nebo u vodních potřeb a teď mi jí cpal do obličeje s tim, že jestli nezaplatim, tak mi stříkne vodou do ksichtu. Několikrát mi zatepalo v krku, který momentálně hořel, a už už jsem se chystala mu narvat do chřtánu posraný rádio se kterým si tak falešně přizpěvoval.

Pro jeho dobro, zatraceně zkurvený dobro se objevil obchodník se zbraněmi, ke kterýmu jsem měla namířeno. "Nechte si ty zasraný kecy o zachraňování mýho života, protože oba dva moc dobře víme, že ten kdo to měl jasně spočítaný sedí za volantem a čumí jak špatně osmahlej buzík." zasyčela jsem k prodavači, zabouchla prudce dveře od taxíka a namířila si to obchodu.

Opírala jsem se dlaněmi o pult s hlavou skloněnou, a dlouhými nehty jsem přejížděla po skleněný tabulce pod kterou se na mě usmívaly zbraně. Krk tepal bolestí víc jak dost, ale ne natolik, aby dokázal přehlušit moje zběsilý myšlenky, který pobíhaly kolem týhle celý posraný věci. Musela jsem se dostat k tomu fízlovi. K tomu zkurvenýmu fízlovi, který je u mý jediný přeživší rodiny. Odprásknu toho kreténa hned potom, co z něj vymlátim informace o tom, jakej zasranec světa ho tam poslal. Hlavou mi vrtalo jak se tam mohl dostat, aniž by to Marc věděl. On na tyhle věci byl dostatečně vnímavej.
Hned potom, co oddělám fízla se vrhnu na ty idioty. Potřebovala jsem zabít toho nejhlavnějšího. Měla jsem nutkání. Byla jsem sobec. Jo, bylo to všechno za sobeckými účely. A co, do prdele.

Trhavě jsem se nadechla a konečně jsem se napřímila. Tvář prodavače se v jednu chvíli změnila v lehce vyděšený a i automaticky ustoupil dozadu. Slyšela jsem jeho hlasitý polknutí. To jeho připosraný polknutí, který mě nutilo si jenom myslet o tomhle celým zkurveným světu, že je do prdele k ničemu.
Odfoukla jsem si pramen vlasů z tváře, pohledem přejíždějíc po tom, co pěknýho tam vystavuje, až jsem nakonec narazila na svůj odraz v zrcadlu. Vypadala jsem normálně, možná trošku vyzývavěji než obvykle, ale na tom se moje kurevská podstata neměnila. Vlasy lehce rozcuchaný po divokým zápase s prsty mé ruky; pootevřené rty, které se chvěly...
Téměř všechno bylo v normálu a i bych si to myslela, kdybych nepostřehla svoje oči. Divoké, planoucí, nenávistné a zamlžené. Byly to oči naprostého šílence. Možná masovýho vraha. Nebo prostě zkurvený Loly. Z toho pohledu šlo vyčíst jediné - neposlechneš mě a seš mrtvej, ty sráči. Proto rukou instinktivně nahmatal zbraň za sebou a pohledu se mu objevilo holé vyděšení. Pochopila jsem to. Sama sebe bych se bála.
Byla jsem jako nějaký robot, který má v sobě motůrek a ten ho pohání. Pohání do tý doby, než všechny ty zasrance nepostřílí. Pak se sám odpálí a robotovi dá poslední pápá. V ti chvíli asi budu už pod drnem. Nepočítala jsem s tim, že něco takovýho přežiju. Bylo mi to ale uplně u prdele, přesto existoval jediný člověk, který mě dokázal rozklinkat nad tou zasranou propastí nejistoty. Marcu….

"Chci to nejlepší co máte. Na penězích nezáleží." usoudila jsem k němu tiše a začala mu prozrazovat svoje potřeby: "Malou, víc velkých, nože, hodně nábojů, výbušniny, granáty, dalekohled a vaše auto." tichý, klidný a čímsi zastřený hlas. Připadala jsem si jako maniak, který utekl ze cvokárny, ale kdo by se takhle necítil po tom všem, co jsem momentálně měla za sebou?
Jazyk jsem odlepila od horního patra a mlaskla jsem. Měla jsem chuť na cigáro. Šílenou chuť na cigáro. Do prdele.
Probodla jsem na půl šílenýma očima toho pytlovitýho idiota za pultem a poklepala si nehtem na svůj spodní ret. "A přibalte mi k tomu dvě krabky cigaret."

Dal ti všechno, co jsi chtěla. Najednou ho přešel smích, který před nějakou dobou ještě měl a spíše poslušně plnil své úkoly, skládal ti zbraně na pult a během chvíle si tam měla všechno, oč si žádala.
"Cigára.. Ale ty neprodávám." Zarazil se a potom hrábl do kapsy svého saka, pro cigára, která si nechával na horší časy. Na sucho polkl a doufal, že ti nebude záležet na tom, jaká to je značka.
"A ty cigára jsou na můj účet." Dodal a potom čekal, až mu zaplatíš. Jakmile se vyšla ze dveří, tak za tebou zabouchl dveře a zamkl. Nejspíše od této chvíle bude mít nějaký ten čas velice dlouho zavřeno.

S klíčkama v rukách si hned nasedla do auta, které bylo jeho, protože bylo zaparkováno hned vedle obchodu. Byl to starý mustang, ale bylo jasné, že určitě ještě něco zvládne. Když jsi chtěla nastartovat, tak ti zazvonil mobil, ohlašující to, že tě někdo hledá.
"Dobrý den. Máme tu velký problém. Ten muž, kterého jste dovezla, před nějakou dobou zmizel. Nevíme ho skutečně najít." Ozvali se ti z nemocnice. Byla to nějaká vystrašená sestřička, která si nejspíše myslela, že za to může ona a bude díky tomu z práce vyhozena.
Ovšem i přesto si jela rovnou ke své máti. Ta byla pro tebe v tuto chvíli velice důležitá.

U baráku si však uslyšela pár výstřelů, které tě velmi zneklidňovali. Vyběhla si dovnitř a na zemi v kaluži ležel muž, který s určitou pravděpodobností měl na starosti tvou matku. Když ses podívala na toho, kdo střílel, tak jsi zjistila, že je to Marc. Držel v ruce pistoli a vypadal skutečně čilej, jako rybička. Že on si sakra něco dal? To se ti nějak nechtělo řešit.
"Lolo.. Jsi v pořádku?" Zeptala se tvá matka, která stála na schodech a nechápavě hleděla na celou tu situaci. Marc pouze mlčel a posadil se na křeslo. Lehce si povzdechl a schoval pistol na své správné místo. Potom se na tebe podíval a prohlížel si, co vlastně u sebe máš.
"Asi jsem přišel ve vhodnou chvíli." Pouze dodal a vytáhl si cigáro, které si zapálil a přitom vydechl kouř. Nějak mu bylo jedno, že v tomto domě se nekouří.

Zasraně pestrý slovníček, prudký přidání na plyn a několik dosti urážlivých slov na sestřičku, která toho posralala už víc než dost...

Prudce jsem zabrzdila, vyndala si dva nože, který jsem si zastrčila za nový pásy na stehnech a do ruky popadla jedno malý Kotě. Pytel na sedadle spolujezdce jsem s doprovodem zvuku od zipu zavřela a vytrousila se poněkud hekticky ven. Chladný vítr mi rozčísl vlasy, takže jsem konečně taky něco pořádně viděla, ačkoli to moc dlouho netrvalo. Zasraný sluníčko, který se rozhodlo mi dát poslední čau mi svítilo do ksichtu a vzhledem k tomu, že jsem s tim nemohla nic udělat, vytasila jsem se na tu velkou žlutou kouli alespoň s prostředníčkem.

I když jsem se snažila o nějaký ten rychlý krok, vyšel ze mě spíš takový plouživý poklus s hlasitými skřeky. Svoje nohy jsem ale donutila zkurveně dobře pracovat, když se ozval výstřel uvnitř domu. Najednou jsem nebyla nějaká zasviněná mrtvola, která právě vybrakovala celý šop se zbraněmi a ještě k tomu cígem, který jsem měla zastrčený mezi rty.

Vyrazila jsem dveře za doprovodu vyfouknutí kouře z menší dírky u koutku rtů a divokým pohledem si změřila všudypřítomný lidi. Nejdřív jsem vyhledala matku. Díkybohu, doprdele, díkybohu.
Dýchala a hleděla na mě jak na boží zjevení. To jsem asi momentálně taky do píči byla. Kdo by mě tu čekal, obutou hezky do nožů a se zbraní v ruce připravenou odstřelit každýho, kdo se jenom pohne. Pak mi oči padly k mrtvole na zemi a z mrtvoly na Marca, který ze sebe vykvákl nějakou píčovinu a zapálil si cígo.

Trhaně, jako zvíře jsem hleděla na toho idiota, který byl před nějakou tu chvíli v nemocnici, a nemohla jsem do prdele zbavit toho něčeho, co mi leželo v žaludku. Něco tu nehrálo. I když jsem se dívala pevně na Marca a měřila si ho svými osobními měřítky, jestli ho fakt nemám na místě odprásknout, nechávala jsem ruku pomalu klesat dolu s divným, křečovitým sevřením pistole. Tušila jsem, že tady nemá co pohledávat. "Byl jsi kurva v nemocnici. Ta kráva mi volala, že si jim zdrhnul, ty vole." zavrčela jsem na něj a vdechla nikotin do plic. Na matku jsem se ani nepodívala, věděla jsem moc dobře, že by můj výraz vet tváři momentálně nepřežila. Přesto všechno mi bylo u prdele, jestli bude u toho, jak někoho budu kuchat svojí novou výbavičkou.

"Vo co tu jde, do prdele?" povytáhla jsem obočí a vykouzlila za pomocí rtů škleb. Jestli jsem se zbláznila? I kdyby tak komu to do toho do píči je, ne? Matka se očividně spokojí s nějakým domácím koláčem a Marc se šukačkou.
Trhla jsem prudce ramenem a snažila se ignorovat tik v oku. Věděla jsem, že je to i drogou. Nepotřebovala jsem cigaretu. Kurva. Potřebovala jsem nějakou zasviněnou drogu.
"Možná jsem v prdeli, ale ty," pohledem totálního blázna jsem probodla Marca a vychutnávala si na chvilku jeho šokovaný výraz ve tváři. Pomalu, i přes to, že jsem byla značně úplně na dně, jsem začala chápat několik věcí. Za prvý, ten zkurvysyn Marc by si nedovolil mi sem přivýst někoho, o kom by všechno nevěděl. Za druhý, když jsme minule zastavily u střelnice, patřila těm zasviněným fízlům a za třetí, on -jakožto pravá vopice mýho papá- nebyl vůbec zapletenej do jeho smrti, což je divný. To jsou zásadná chyby, který jsem momentálně byla schopná vnímat, ten zbytek kolem mě proplouval jako sračky v kanalizaci.

Tiše jsem vydechla kouř cigarety, pak ji vyndala z úst a hodila ji po něm jako po největší špíně, kterou jsem kdy viděla.
"Ty si ještě ve větší.... Musel jsi něco tušit, nikdy ti nic přece neuniklo, tak to vybal, Marcu. Tak to kurva vybal, než tě tady odprásknu na místě. Co seš do píči, ty zamrdanče zač?"

Vyrovnaně jsem se na ní podíval a hrábl rukou do kapsy, pro něco co jsem koupil v krámu s luxusní drogou, která mi teda dodala hodně síly a z mrtvoli udělala, zatím žijící bytost.
"Co myslíš, že jsem?" Zeptal jsem se jí a lehce se ušklíbl. Bylo mi jasné, že to tuší. Nějak jsem ignoroval to, že po mně hodila nedopalek. Ignoroval jsem fakt, že mně třeba na místě zabije.
"Jsem zkurvenej zkorumpovanej policajt, který se snažil tvého fotra a zároveň tebe chránit." Pronesl jsem se a típl cigáro vložil ho do popelníku. Posunkem ruky, jsem naznačil matce Loly, ať se vrátí zpátky nahoru a nechá nás o samotě.
"Všichni ti zasranci se kterými jsem dělal, byli taky zkorumpovaní. Ovšem ten, kdo zabil tvého otce jim dal s určitou pravděpodobností více peněz a tak se dali na jeho stranu. Jenže já kurva ne." Procedil jsem poslední slova z úst. A položil velice mocný pytlík s práškem na stůl.
"A jestli mně chceš odprásknout, tak prosím. Ovšem ještě jsem se nepomstil." Nyní jí probodnu já pohledem. Musím uznat, že dlouho jsem si myslel, že za smrt Mariany může její otec, ale nyní mi je sakra jasné, že za to může někdo jinej.
Lehce jsem si povzdechl a rukou si prohrábl vlasy, které jsem si asi dva dny nemyl a bylo to docela sakra znát.
"Pravda je taková. Že ze začátku jsem si myslel, že za smrt Mariany sakra může tvůj papá. Ale do háje, nebyl to on. A tak jsem mu stál věrně po boku." Dodal jsem a postavil jsem se na nohy, abych došel blíže k ní.
"A víš co? Vystřel. Já už na to všechno z vysoka seru." Tak zněla má poslední slova a otočil jsem se přitom k ní zády.
"Ovšem nenuť mně se dívat do tvé tváře, když stiskneš spoušť."

Nepozorovala jsem matku, která věděla, že tu nemá co dělat. Za rychlými kroky se schovávalo stejně jenom zděšené zvířátko ve starým, už dost zasraně opotřebovaným těle, který se potřebovalo skrýt.

Zuby jsem tiskla k sobě tak silně, že jsem dostala křeč v čelisti. Nesnášela jsem ho za to. Za to všechno. Do prdele, vždyť on mě totálně změnil, což bych si samozřejmě stejně nikdy nepřiznala. Vzal mi všechno a zároveň mi dal víc. Proto tohle všechno.
Zároveň mě ale nepřekvapovalo to, že je zkurvenej fízl. Všechno měl pod palcem, to oni maj, Kreténi vymrdaný.

Polkla jsem. Tíha nenávisti by se dala potěžkat, tak moc do prdele byla hmatatelná. Samozřejmě, že jsem měla chuť si z něj udělat cedník na špagety, a že bych to kurva ráda udělala, ale nestalo se tak. Byla jsem mimo, ani jsem pořádně nedokázala udržet pistol, takže bych ho stejně nezastřelila. Měla jsem chuť na jediný - fet. Do píči, kde ten je?

Udělala jsem k jeho zádům několik šouravých kroků a poslouchala jeho dech, který mi prozrazoval víc než dost. Možná bych i pochopila jaká situace mi momentálně byla naskytnuta a snad bych to i udělala. Jo, rozhodně bych ho oddělala na místě.

Obešla jsem ho, odhodila pistol na stranu a prsty mu zavřela oči. Bylo jasný dopředu, že cokoli řeknu, už mu nikdy nebudu lhát. Pro mě za mě, ať si tu pravdu vyřvává na celý svět, je mi to kurva u prdele.
Vyhoupla jsem se na špičky a pozorovala z veliké blízkosti jeho tvář. Přihlížející by si snad mohl myslet, že se na něj hodlám vrhnout - jakmile by si to pomyslel zastřelila bych ho s divokým smíchem. Dýchla jsem na něj, poslouchala matně jeho dech a pozorovala zamlženým zrakem jeho rysy.
"Nenávidim tě." šeptla jsem a s tim ze mě vyprchalo téměř veškerý napětí. Byla to pravda a to mě vyděsilo ze všeho nejvíc. Kurva, fakt mě to vyděsilo. Roztřásly se mi rty, když jsem se od něj odtáhla do úst jsem si vložila cigaretu a zapálila si jí.

"Tohle je asi poslední naše setkání." usoudila jsem docela na hlas a natáhla do plic kouř. Nehodlala jsem se zabít, ta tíha odplaty ze mě i se slovy, který jsem mu řekla, spadla. Potřebovala jsem ale odsaď vypadnout, připravit se a teprve potom je zabít... No, momentálně jsem nejvíc potřebovala drogy, ale to by bylo jasný i tomu, kdo by nevěděl o co tu kurva vlastně jde.

"Vypadni." zavrčela jsem a vyndala si cigaretu z úst. "Jestli sem jenom páchneš, najdu si zbytek tý tvý pošahaný rodiny a zabiju je. Pak si dojdu i pro tebe."

"Fajn... Vypadnu z tvého života." Tak zněla skutečně má poslední slova a já jsem se potom stáhl do stínu. Vzdal jsem se všeho, chodil věčně po barech a opíjel se. Snažil se sakra zapomenout na tu ženu, která mi nedala noc co noc spát. Na ženu, která mně nenáviděla z celého srdce a mohl jsem si za to jen sám. Na ženu, kterou jsem miloval.

Je tomu sakra tři roky, co takto přežívám a upřímně doufám, že se nedožiju dalšího dne, což se mi vůbec nedaří a to zkurvený štěstí mi nějak přeje v přežití.
Uvědomil jsem si před chvíli, že mi došel zasranej alkohol, od kterého tu mám různě plno prázdných flašek a taky vlastně nemám co kouřit.
Zaklel jsem a hodil na sebe nějakej čistej oblek. Vypadá to, že si budu muset vyprat, protože mi tak brzo dojde oblečení.
V obchodě jsem si koupil své oblíbené whisky, k tomu pár piv a když jsem měl v úmyslu platit, tak jsem někoho zahlédl. Rozbušilo se mi přitom příšerně srdce a musel jsem na sucho polkout.
To není pravda. To nemůže být ona. Napadlo mně prvně, nějak jsem jí považoval za ducha. Za závan minulosti a opět pociťoval svou vinu, kterou jsem udělal.

Nedalo mi to a začal jsem se známejch vyptávat. Dokonce se vrátil k práci vyhazovače v jedno baru. Přestal chlastat, když jsem se dozvěděl hodně informací o tom, jak si nyní vede. A rozhodl se dokonce navštivit restauraci, kde se měla nacházet. Ovšem neodvážil jsem se k ní přiblížit a mluvit s ní. Překvapil mne fakt, že tam s ní byla malá holčička.
Takže ona má dítě? Možná je šťastná. Napadlo mně a docela nepěkný způsobem, kterým jsem na sebe možná upozrnil jsem vyšel urychleně z restaurace a přesunul se do nějakého baru, kde jsem měl v úmyslu se opít a zapít žal.
"Hele, Marcu. Já už ti nenaleju. Vypil jsi toho dost." Vykřikl na mně barman a já jsem se na něj nasraně podíval. Postavil jsem se na nohy a kolíbavou chůzí jsem měl v úmyslu vypadnout, než se mi podařilo do někoho vrazit a tomu někomu se to nelíbilo. Vyprovokoval jsem opět rvačku, což bylo poslední dobou mně velmi podobné a ke konci jsem nad všemi ležícími, či se nadále bijícími navzájem mávl rukou. Vzal si kabát z věšáku, který možná ani nebyl můj a přesunul se ven. Kde jsem nadechl čerstvého vzduchu a zapálil si cigaretu.
Hleděl jsem do země, což bylo v té chvíli možná lepší, než to co jsem udělal potom. Odlepil jsem pohled od země a střetl se s pohledem té, která do této chvíle byla pro mne mýtus a minulost.
"Lolo? Jsi to skutečně ty?" Zeptal jsem a na chvíli zavřel oči, potom je zase otevřel.
Vypadal jsem skutečně jako nějaká troska, s pomláceným xichtem, což mi v této chvíli bylo naprosto jedno. Měl jsem v úmyslu odejít, taky jsem se otočil. Ale něco mi zabraňovalo udělat ještě více kroků, než-li jeden.

Bylo mi fakt u prdele, kam zaleze a jestli vůbec někam. Chtěla jsem mít od něj pokoj. Od něj a těch jeho neustálých keců a ochranářských pudů. Kretén.

Život byl... jak bych to... kluzký. Protékal mi mezi prsty jako jedna velká stojatá voda a zanechávala za sebou i určitý věci. A jeden takovej malej, docela nepřehlédnutej detail byl to, že jsem vypadala jako by do mě někajej sráč napustil pořádnou palbu vzduchu. To, že jsem to malý, co vypadalo stažený králík, měla s Marcem, mi bylo jasný. S nikým jiným jsem od tý doby, co jsem ho poznala nespala, alespoň ne do tý doby, dokvaď se nenarodila - pak mi sexuální půst na půl přestal.

Změnila jsem se. Ne kvůli sobě, zas tak silná osobnost jsem nebyla, ať jsem to mohla nakecávat komukoliv, ale kvůli tý malý. Byla prťavá, tak droboučká a měla malý ručičky, který jsem si prostě musela furt cpát ke rtům a dávat jí pusinky na každý prstík dvakrát. Drogy v mém těle s ní kupodivu nic neudělaly. Nic jinýho, než štěstí.

Svůj divoký život jsem měla furt, jenom byl umírněnější a hlavně kontrolovanější. Stabilita, rovná půda pod mými nohy, kterou jsem si vybudovala - a t kurva těžce- prakticky z velkýho hovna, se zakymácela přesně v tu chvíli, kdy jsem vyfoukla kouř z cigaret a namířila si to k východu od klubu. Maribal hlídal Johannes, kterýmu bych momentálně svěřila i svůj život, a já se mohla v klidu vyklidit a udělat si taky po týdnu čas sama pro sebe. Člověk by neřekl, jak to můj papá musel mít v tý práci fakt kurevsky těžký.
Udělala jsem několik jistých kroků na jehlovém popatku a pak jsem se prudce zarazila v polovině kroku. Stuhla jsem jako kus dřeva, pozorujíc postavu muže, který svůj pohled upřel a mě. Nepoznala bych ho a možná i jemu trvalo docela dost dlouho, než poznal on mě. Změnila jsem se totiž od základů. Kdysi rozcuchaný vlasy jsem měla momentálně divoce zkroucený a vyčesaný u tváře, která byla o něco málo starší. Proporce těla dostaly ještě něco málo na ženské bujnosti - hlavně v oblasti hrudníku-, což jsem nechávala viditelně zvýrazňovat elegantními, ale jednoduchými a svým způsobem neskutečně vulgárními šaty, který mi sahaly do půli stehen. Jako na mateřský jsem dvakrát nevypadala, ale kdo by co chtěl po 22letý ženský, hm? Kurva.

Oči jsem měla ještě rozblikaný z žárovek tam uvnitř, takže jsem chvilku strnule zírala do tmy před sebou. Vlastně jsem ani nevěděla co jsem měla říct, čemuž se nemůžu divit. Kdyby ale nepromluvil, myslela bych si, že na mě zírá nějakej houmlesák.
Cigareta mi vypadla z prstů dřív, než jsem stihla pobrat můj jakýsi takýsi svalový kolabs. Sotva jsem se držela na nohou při pomyšlení, že tahle ta troska je otcem mojí Maribal. Znechuceně jsem nakrčila horní ret, pak jsem udělala jeden krok dozadu. Ten puch totálního ztroskotání šel až k tomu mýmu, poměrně drahýmu oparu parfému.
Ani jsem nezaregistrovala svojí ruku, která vytáhla z kabelky zbraň a jejíž hlaveň mířila momentálně na Marca. Bylo mi vlastně kurva jedno, co tady dělá, ale musela jsem ochránit Maribal před někým... takovýmhle... Ježiši, tak příšerně vypadajícím.

"Ach já zapomněl. Neměl jsem tě vůbec ani koutkem oka zahlédnout." Pronesl jsem s menším úšklebkem na tváři a pokrčil rameny.
"Promiň, ale svět je sakra malej. A jestli chceš vystřelit, tak prosím. Ale ať to je krucinál rychle." Pronesl jsem a dal si do pusy ještě jedno cigáro. Skutečně vypadala jako kus ženské, která se mi ještě více líbila. Ale já byl troska, protože jsem už dále nemohl žít a ona se místo toho dostala na vrchol.
"Skutečně ti gratuluji, ke tvému úspěchu." Měl jsem v úmyslu jí ještě zatleskat, ale něco mne v tom zastavilo. Zamžoural jsem a nějak mi došlo, že ten týpek co stojí daleko za Lolou nevytahuje z kapsy cigáro, jako já nebo ona, ale něco lesklého, jako bouchačku.
Celkem mi bylo jedno, zda ona postřelí mne nebo ten někdo druhej. Prostě jsem se mi jaksi podařilo vystřízlivět. Přitáhnout si k sobě Lolu a místo toho, aby jí ten ťulpas postřelil, tak jsem skočil do rány já. A že to sakra bolelo.
"Prosím. Schovej se za to auto. A pokud mně nevyřídí on, tak potom můžeš ty." Procedil jsem skrze zuby, postavil se na nohy s tím, že jsem chňápl po své pistolce a vystřelil po týpkovi, který se skácel k zemi.
"Hmm.. A chtělo by to uklidit." Neodpustil jsem si a opřel se o auto, protože mi nebylo nějak dobře, nejspíše za to mohlo prostřelené rameno, které mi bylo šuma fuk.
Podíval jsem se zpátky na Lolu a lehce se usmál. Cigáro mi spadlo už dávno na zem, takže jsem se pro něj nechtěl zvedat. Vytáhl jsem si raději druhé a přiložil si ho k ústům.
"Kde jsme to skončili? Ajo... Chceš mne zabít. Tak prosím." Popotáhl jsem z cigarety a vyčkával s menším napětím, kdy udělá to skvěle bum a já se už nikdy neprobudím. Možná se dočkám vytouženého klidu.

Stála jsem a čuměla jak debil, kterýho právě ohromilo světlo. Zbraň jsem držela tak silně, že mě chytla na chvilku křeč v paži a na tváři se mi vyrýsoval triumfální výraz. Přes to všechno, že jsem byla v přesile, jsem nestřelila. Nejsem magor, abych to dělala, navíc jsem neměla důvod. Udělat si z něj ten cedník by bylo kurva fajn, ale rozhodně ne pohodlný. Byl to otec malý a musel zůstat živej.

Možná proto jsem nahlas vykřikla, když někdo vystřelil a schytal to on. V čem je zase problém, že je do prdele jeden z nás vždycky na hranici smrti a života, když se potkáme. A když jsem o něm tim pohledem zaškobrtla, bylo jasný, že za chvilku spadne do bezvědomí.
Ignorovala jsem ty jeho kecy, který mě měly maximálně tak vyprovokovat a udělat mu konečně happy end. Jenomže tohle je do píči realita, a jestli se s tim ještě nesmířil, tak má docela peška.

"Zatraceně." vydechla jsem, schovala si zbraň a namísto toho vyndala mobil, do kterýho jsem vyťukala číslo. Marcovi jsem nevěnovala ani jedinej pohled, kdyby se tak stalo, asi bych sebou sekla na zem. Byla jsem v šoku tak moc, že se mi třásla ruka. Když se ze sluchátka ozval Eduard, promluvila jsem a ke svýmu uklidnění jsem slyšela, jak pevný hlas jsem měla.

Prsty jsem si prohrábla vlasy, tikajíc pohledem ke dveřím, za kterými ležel bezvědomý Marc s doktorem. Ruku jsem prudce dala dolů a začala si pohrávat s lemem mých šatů. Byla jsem nervózní. Jenomže kurva proč? Bylo mi jasný, že se jednalo o byčejný, postřelený rameno, ze kterýho se dostane.
Hlasité zívnutí Maribal přerušilo moje myšlenky a já se cítila zase v některých věcech jistá jako předtím. "Mami." zamumlala unaveně a začala si drobnými prstíky hrát s mými prameny. Lehce jsem jí odstrčila a pohledem vyhledala Johannese, který na mě upíral pohled. Na zádech jsem ucítila chladné prsty neklidu. Tušil to. A je docela pravděpodobný, že hned od prvního okamžiku, kdy ho uviděl, ale ještě aby ne, když jí viděl každý den. Na první pohled mu podobná nebyla, na ten druhý… Každý den se dívat do očí, který byly stejný jako Marcovi, bylo těžší, než jsem si myslela, ale žít se s tim dalo a budovat si tzv. kariéru taky.
Johannesovi se to nelíbilo. Ačkoli to byl jenom přítel, z jeho strany se objevovalo i něco jiného. Chtěl mě jako muž. Věděl to tady každej, včetně mě. Nelhala bych, kdybych řekla, že mě nepřitahoval. Byl to hezky stavěnej chlap, navíc k tomu všemu chytrej a oddanej. Jenomže to nebyl Marc.

"Ehm, slečno González." Prudce jsem se odtrhla od divokýho pohledu Johannese a pohlédla na doktora, který za sebou zavíral dveře. Vstala jsem, malou jsem předala Johannesovi, který s ní odešel do jejího pokoje, a pak jsem kývla na znamení toho, že poslouchám. "Ten muž měl postřelený jenom rameno, což se nakonec neukázalo ani jako hrozné zranění. Každý normální člověk by měl takovýhle zranění přežít bez omdlení, ale vzhledem k tomu, v jakým byl stavu, bylo docela logický, co se stalo. To mi připomíná jeden případ, kter-" máchla jsem rukou do vzduchu na ukončení jeho slov.
"K věci." Usoudila jsem a povytáhla obočí. Doktoři mají v oblibě vykecávání, ale já nejsem žádnej jejich zasranej deníček, abych věděla každou píčovinu, kterou vědí oni.
"Pardon," nervózně se usmál a pokračoval dál, "Je v pořádku. Z bezvědomí se probere tak za hodinu a je docela pravděpodobný, že bude zmatenej. Jinak je všechno v normálu, včetně jeho čistoty, kterou mu vrátili ještě před ošetřením."
Přikývla jsem. Takže je už i umytej, skvělý. "Díky, můžete jít."

Maribal hlasitě a spokojeně oddechovala. Vedle ní spal Rocky, doga, a naproti posteli seděli dva bodyguardi. Byla v bezpečí, možná až moc přehnaným. Zavřela jsem tiše dveře od jejího pokojíku a namířila svoje kroky do svého pokoje. Zrovna, když jsem otevírala dveře, na bocích se mi objevily dvě velké dlaně, který sjížděly dolů směrem k zadečku, který pevně sevřely. Prudce jsem se otočila a lehce šokovaně hleděla do očí Johannese. Přerývavě dýchal a vdechoval mojí vůni, přičemž se na mě natlačil.
Nechala jsem ho, aby mi rty přejel po těch mých a následně se do nich vpil. Sama jsem mu prsty vjela do vlasů a jednu nohu jsem vyhoupla na jeho bok. Když jsem ale zaslechla tiché kroky, který se blížily k nám, uvědomila jsem si, co to provádim. Odstrčila jsem ho od sebe a snažila se popadnout dech. "Ne." Vydechla jsem.
"To je kvůli němu, že jo?" přimhouřil oči, ve kterých se objevila zášť a hlavně žárlivost.
"To je kvůli Maribal." odpověděla jsem mu a zabouchla mu dveře před nosem. Byla to výmluva, kterou jsem mu musela vpálit do obličeje. Oboum bylo jasný, že je to kvůli Marcovi. Vždycky to bylo kvůli němu. Johannes mě možná přitahoval a toužila jsem po jeho tělesný schránce, ale Marca jsem milovala. Bohužel.

Shodila jsem ze sebe oblečení, vlezla si do sprchy a smyla ze sebe dnešní špínu a krev za nehty. Kašlala jsem na nějaký pyžamo a vlezla jsem si nahá do velké postele, která mě přivítala s otevřenou náručí.

Probuzení bylo skutečně, jako každé jiné. Nějak jsem to neřešil. Pokaždé mně něco bolelo, protože jsem skutečně hazardoval se svým životem a vždycky čekal na vhodnou chvíli, kdy mne prostě někdo sejme a po mně se slehne zem. Ovšem opět se tomu tak nestalo.
Pomalu jsem otevřel jedno oko, potom druhé a šokovaně se rozhlédl po místnosti, protože toto nebyl sakra můj dům. Prudce jsem se posadil, což nebyl zrovna dobrý nápad, ale na to jsem skutečně kašlal.
Z mých úst vyšlo menší bolestivé sýknutí a zdravá ruka se ihned, přesunula k té zraněné, která byla kupodivu ošetřena.
Tím pádem jsem si náhle uvědomil, kde to s určitou pravděpodobností jsem a co se vlastně včera odehrálo.
"K čertu." Procedil jsem skrze zuby a snažil se postavit na nohy. Mám takový pocit, že se mi v tomto baráku nechce dlouho zůstávat. Přece jsem jí něco slíbil.
Udělal jsem velkou chybu. Nevážil si toho štěstí, které jsem měl a teď jsem měl za to nehorázně trpět. A ne být ošetřen a odvezen s určitou pravděpodobností do jejího domu.
Na židly bylo to nějaké čisté oblečení, do kterého jsem se měl obléct, protože to moje se jaksi ztratilo.
Skutečně se mi dařilo překonávat bolest, která se sem tam ozvala. V tom jsem za poslední dobu byl pořádný mistr. Jakmile jsem byl oblečený, tak jsem pomaličku otevřel dveře a rozhlédl se po místnosti.
"Teď nebo nikdy." Šeptl jsem sám pro sebe a udělal pár kroků, snažil se přitom vyhledat nějaký zatracený východ. Ovšem to by se mi muselo dařit a já bych nemusel narazit na její gorily.
"Tady asi východ nebude." Na tváři se mi objevil menší pousmátí a pokrčil jsem zdravým ramenem. A připravoval se na psychicky na to, že se s ní s určitou pravděpodobností opět uvidím.

Překulila jsem se na bok, tiše vydechla a cosi zamumlala. Konečně jsem byla ve spánku, který byl tak žádaný a poslední dobou se u mě nevyskytoval. Byl hluboký, pevný a měl svoje hranice, takže mě nějaké pootevření dveří nevytrhlo ze snění.
Nohu jsem přehodila přes přikrývku a nechala jí, aby se svezla z mého těla, který bylo obklopeno tmou a tudíž i šancí, že mě snad nikdo neuvidí.

Zdálo se mi o malý. Natahovala ke mně ručičky a chtěla pochovat, přitom říkala furt to samý. "Pochovej, mami." recitovala mi do ouška, když jsem si ji k sobě přitiskla a vyhledala pohledem Marca, který mi vjel prsty do vlasů a políbil naši Maribal na čelo.

Prudce jsem sebou trhla, překulila se znova na bok, nahými zády ke dveřím.

"Dobře, tak jinak. Můžeme se dohodnout? Vy mi ukážete, kde je východ a já tím udělám paní domu velkou službu. Nebo ne a tím se skutečně naštve." Pronesu nakonec a plně se jim dívám do očí. Skutečně mne nebaví toto vyjednávání. A jsem naštvaný, že mně sakra vůbec ošetřila a vlastně vůbec mně nechala u sebe, kde se cítím jako nějaký vetřelec. A taky vetřelcem jsem.
"Obávám se pane, že toto takto asi nepůjde." Pronesl ke mně jeden z těch dvou goril a já si musel povzdechnout.
Co mám sakra udělat, abych odsud mohl vypadnout? Chvíli jsem si je prohlížel a v hlavě si propočítával možnosti ohledně toho, zda se mi podaří odsud útéct bez toho, abych musel použít nějak násilí. Ovšem netuším, jaké bych šance proti těm dvoum měl, protože mám takový pocit, že mi mé zbraně byli sebrány.
"Tak fajn. Mohl byste tedy zavolat paní domu, která by mne určitě ráda vyhodila. Protože jak je vidět, tak již jsem mimo nebezpečí života." Pronesl jsem tuto další možnost, která vůbec netuším, ale napadla mne.
Ovšem k mému štěstí či neštěstí, se díky tomu našemu rozhovoru nejspíše probudila další osoba v podobě Johannese.
"Co se to tady děje?" Zeptal se nás všech a já si ho pozorně prohlížel. Pokrčil jsem rameny a bylo jasné, že ty dvě gorily se moc k odpovědi nemají.
"Obávám se, že mně nechtějí pustit. Mohl byste jim prosím vysvětlit, že toto bude určitě nejlepší způsob, jak se mne zbavit a přitom s jistotou udělat radost paní majitelce?" Pronesl jsem velmi klidně, ač to ve mně pořádně vřelo. Ten chlápek je nejspíše její nový přítel a s ním musím tu holčičku.
"Takže. Marc." Nevím zda ho mám nazvat bleskem nebo za to může to, že se před chvíli probudil, ale ač to je cokoliv, tak mne poznal a to je hlavní.
"Nechápu, co na vás viděla." Pronesl, což mne pěkně naštvalo a proto jsem si také něco nemohl odpustit.
"A já nechápu, co vidí v této chvíli ona na vás." Procedil jsem skrze zuby a vysložil si za to ránu do xichtu, který už tak byl dost zbarvený. Díky pádu, kterým se mi podařilo rozbít nějakou vázu, jsem nejspíše probudil celý barák. Což mi bylo v této chvíli jedno.
"Ovšem musím podtknout, že máte teda pěkný úder." Pronesl jsem a snažil se vyhrabat na nohy.
"Tak co? Pustíte mne a tím se mně zbavíte?" Optal jsem se a s napětím vyčkával na jejich reakci. Doufám, že za toto nedostanu ještě jednou pěstí do obličeje či někam jinam.

Hloubka mých snů se očividně měnila tak, jak se mu chtělo a nedbalo hled i na mě, která by se zatraceně ráda vyspala. Prudce jsem se posadila, rozsvítila jsem si lampičku, natáhla se pro zbraň a sama přes sebe přetáhla sametový župan, který zvýrazňoval moje křivky.

Maribal. Maribal. Vystřelila jsem z pokoje a porozhlédla se po chodbě, která byla v klidu. Veškerý rámus, který mě zbudil šel ze zdola. Marc. Ten egoistickej idiot na sebe musí upozornit za všech okolností. Ono nestačilo, že se mi zase zamotal pod nohy. Na druhou stranu jsem si za to mohla sama. Samozřejmě, že jsem si za to kurva mohla sama. Kdybych brala správně antikoncepci, tak nemám Maribal a mám po starostech, ale... Maribal není starost. To je pulzující střed mého života. Docela ironie života. Maribal od Marca. Em od em.

Bosými nohy jsem seběhla schody, v ruce dřímajíc zbraň. Nechala jsem za sebou vlát vlasy i župánek, který se mi lepil na tělo. Pohledů, který se snažily vyhýbat se mému tělu, jsem spočítala několik, což mě donutilo jenom se zašklebit.
Konečně jsem byla dole, stačilo jenom tiché lusknutí do prázdna a gorily se rozestoupily kolem dveří, abych mohla dovnitř.
"Co se tady děje?" propíchla jsem pohledem Johannese, Marca jsem zatím bravurně ignorovala. Hrudník se mi zvedal a zase klesal. Materiál jako je zrovna satén zdůrazní vážně všechno, takže jsem se nedivila pohledu od Johannese, který se snažil udržet oči na těch mých. Musel se cítit hrozně. Šílenost v jeho očích, když mě uviděl, mluvila za všechno. Nenáviděl Marca a mě svým způsobem taky ne. Nepoddala jsem se mu a to jenom kvůli tomu kreténovi, co zas dělal problémy.
"Chtěl odejít." odpověděl mi jednoduše tak, jak to mám ráda, a udělal krok na stranu a blíže ke mně. Nadechla jsem a přímo se podívala na Marca.
"Děte pryč." odtušila jsem klidně k ostatním, přičemž jsem se snažila vzdorovat pohledu na Marca.
"Lolo, ale-"
"Řekla jsem: jděte." zopakovala jsem znova a jako odpověď mi přišlo tiché zavrčení od Johannese. Věděla jsem, že jestli budu chtít udržet Marca naživu, bylo by lepší mít ho od pracek Johannese. Jenomže osud to chtěl očividně jinak... Do víru události se připočítaly tiché, malé a hbyté krůčky. Majitelce těch krůčků udělali bodyguardi místo, aby se mohla procpat až do předu a zjisit, co se vlastně stalo. Na to, že jí byly tři, byla neskutečně bystrá a šikovná.
"Mami?" zívla a rozespale si prohmátla očíčko. Druhou, drobnou ručičkou nahmatala lem mýho župánku a objala mi nohu. Prudce jsme se podívala na Johannese, který tikal jak bomba. Ta malá pro něj znamenala hodně, ale patřila mezi ty, kterých by se zbavil, kdyby se díky tomu dostal ke mně. Díkybou byl tak chytrej, že věděl, že jakmile by jí jenom zkřivil vlásek, skončil by tím u mě a i u celýho světa.
Nejdřív chvilku vrávorala na nohách z rozespání a pak upřela pohled na Marca. Toho jsem se obávala nejvíc. Oči od Marca upřela na svýho otce a já jenom pevně doufala, že to nepozná.

Johannes byl narozdíl ode mě při smyslech. Popadl Maribal do náruče a něco ji tiše pošeptal do ouška. Malá jenom přikývla, hodila zlý pohled na Marca a nechala se odnést zase nazpátek do postýlky. Věděla jsem, že poté za mnou Johannes přijde, jako vždycky, a bude se mě dožadovat. A tentokrát bude naléhavější, protože cítí to, co mě táhne k Marcovi. Zbaví se ho.
"Dobrou, mami." zvolala ještě ke mně a já jí oplatila s tichým: "Dobrou, zlatíčko."
Následovalo pak ještě pro všechny členy mého gangu: "Dobrou, strýčkové." a sborový: "Dobrou, maličká."
Ta holka měla všechny obmotaný kolem prstu a to jí byly tři.

Ztěžka jsem polkla, máchla rukou do prázdna na znamení toho, že můžou už konečně jít, což tak učinili a já jsem zůstala s Marcem na chvilku o samotě. Věděla jsem, že bych neměla být bez dozoru, když jsem s nim. Nebylo to kvůli mému životu, ale kvůli jeho. Mohla bych ho zabít samým umačkáním a možná i udušením v polibcích.
Přes chvějící se vějířek řas jsem se ho dotkla na hrudníku, přičemž mi ruka zasvrběla. Potřebovala jsem se ho dotýkat úplně všude.... Moje tělo, duch to potřeboval. Rukou jsem ho odstrčila do pokoje, ještě se na něj naposledy podívala a s lehce zastřeným hlasem k němu promluvila: "Dobrou, Marcu."

Ta scénka byla skutečně zajímavá, co se udála. Vzbudil jsem na sebe pozornost, což se mi na jednu stranu líbilo na druhou stranu na scénu vstoupila Lola a potom její holčička.
Těžce jsem se nadechl a poté vydechl.
Když nás nechali o samotě, měl jsme v úmyslu udělat tolik věcí, ale neměl jsem odvahu a navíc bych si nic takového nezasloužil, hlavně bych o tom mohl pouze snít. A ani to bych si neměl v této chvíli dovolit.
"Žádnou dobrou. Lolo. Řekni mi, prosím, proč to děláš?" Pronesl jsem v té chvíli, kdy se otočila a byla zřejmě na odchodu. Musel jsem to vědět. Musím to sakra vědět.
"Jsem tu snad jako vězeň? A nakonec se bude konat poprava." Pronesl jsem a lehce se ušklíbl. Vůbec nevím na čem jsem a to se mi nelíbí. Rozčiluje mne to.
"Mohla bys mi, prosím, říci kde je východ a taky těm gorilám přikázat, ať mne nechají jít. Slíbil jsem ti přeci, že zmizím z tvého života. A to se sakra snažím udělat." Dodal jsem velice vážným tónem. A měl v úmyslu klečet sakra na kolenou a žadonit, ať mne odsud vyhodí. Protože toto jsou nejhorší muka, která musím trpět. To, že jsem tu s ní a přitom nemohu nic.
"Já se o sebe dokážu postarat. Nemusela si mně zachraňovat." Dodávám a ztěžka jsem polkl. Předtím jsem raději hleděl do země, než-li na ní. Ovšem nyní jsem se odvážil a pohlédl jí přímo do očí.
"Prosím. Nech mně odsud odejít." Netuším, zda jsem to skutečně chtěl. Netuším, zda to všechno myslím vážně. A ani to vlastně nechci vědět. Cítím se jako nějaká krysa zavřená v kleci, která má za úkol na tom kolečku se točit do kola, protože by jinak zešílela. A já šílím tady z toho. Zatraceně.

Zrazila jsem se v půli kroku, když na mě promluvil. Věděla jsem, že je to chyba. Věděla jsem, že bych to neměla dělat a že toho možná budu pozdějš litovat, ale šlo to snad jinak? Samozřejmě, že šlo, ale na to už bylo pozdě, vzhledem k tomu, že jsem se otočila, zavřela za sebou a pohlédla jsem na něj. Stál tam jak někdo, kdo se měl každou chvilku zhroutit na zem. On potřeboval jít pryč, ale já ho nemohla pustit.

Odložila jsem zbraň, prsty nahmatala uzlík na župánku a následně jej rozmotala. Nic jsem neříkala, už kvůli tomu, že k tomuhle nějaký bytečný žvásty o počasí být nemusely. Navíc jsem ani nevěděla co říct. Proč ho tu držim? Nevim. Ta osoba, která za mě zavolala gorile, doktorovi a která se celou tu dobu starala o to, jestli je Marc v pořádku a vybrala mu pokoj, to jsem nebyla já. To bylo něco intuitivního, něco, co potřebovalo mít Marca u sebe v klidu a hlavně bezpečí. Možná jsem to dělala i z části kvůli Maribal, protože i když jsem bránila jejich střetu sebevíc, stejně jsem v hloubi duše na něj chtěla zakřičet, že je to jeho dcera.

Naše dcera. Naše Maribal.

Nechala jsem župánek sklouznout po podlaze, tiše jsem polkla a udělala několik váhavých kroků směrem k němu. Byl jiný, ale jeho jiná stránka se mi líbila taky. Stoupla jsem si na špičky, prsty mu zavřela oči, ale tentokrát jsem mu neřekla, že ho nesnášim jako poslední den, kdy jsme se spolu viděli. Ne, tenotkrát ne. Rty jsem přitiskla k těm jeho a vychutnávala si konečně pocit jeho přítomnosti.

Na sucho jsem polkl a hleděl na ní, jako tele na nové vrata. Vůbec jsem nevěděl, co si mám od toho všeho myslet. Od toho, co se tu v této chvíli děje.
Ovšem zanechal jsem přemýšlení stranou. Potřeboval jsem jí cítit ve své blízkosti, potřeboval jsem se jí dotýkat, potřeboval jsem cítit její kůži na té své. Potřeboval jsem jí.
"Lolo." Šeptl jsem a těžce se nadechl. Pamatuji si moc dobře, kolikrát jsem si tuto chvíli představoval, kolikrát jsem toužil po těch dotecích a přitom si říkal, že je nemohu mít. A nyní jí mám před sebou.
Jednou rukou jsem objal její bok a přitiskl jí více k sobě. Pohladil jsem jí po zádech a dlouze jí políbil. Bylo to neskutečné jí cítít. Bylo neskutečné se jí dotýkat.
Opatrně jsem se po chvíli od ní vzdálil, abych si jí mohl prohlédnout zřetelněji než-li předtím. Lehce jsem se usmál.
"Jsi sen?" Zeptal jsem se a nevěřícně na ní hleděl. "Protože, pokud ano. Tak si tě nezasloužím." Šeptl jsem. Ovšem místo toho, abych toho všeho nechal, tak jsem si jí opět k sobě přitáhl a pevně jí objal. Přivoněl si k jejím vlasům, po kterých jsem neskutečně toužil a nebyl schopen zapomenout na jejich vůni.
"Miluji tě." Řekl jsem zcela neslyšně.. A lehce si povzdechl.

Nechala jsem se jim přitáhnout a hřát své tělo, které už tak bylo dostatečně žhavé. Přišla jsem si neskutečně drobná v jeho objetí, který mi tak chybělo. Do prdele, hrozně moc. Kupodivu jsem s nim ale nechtěla spát, ačkoli jsem mezi stehny měla vlhko dostatečně. Momentálně jsem potřebovala pouze jeho doteky, jeho realitu a hlavně jeho samotného.

Překvapeně jsem na něj upřela pohled, když se ode mě odtáhl a zkoumavým pohledem prolítl mé tělo. Rty se mi zvlnily do letmého, škodolibého úsměvu, který si asi moc dobře pamatoval, a nechala se zase přitáhnout nazpět k jeho tělu, který ke mě pulzovalo a vybrovalo jako nějaký magnet, jenž táhne ten můj k sobě.

"Nejsem sen." zašeptala jsem mu do ramene a i já vdechla jeho vůni. Vůni jeho pižma, který mi neustále koloval v plicích, ačkoli tam už logicky nebyl. Což mě sralo a to dost. "Ale i tak si mě nezasloužíš." odtušila jsem pobaveně, přesto zlomeně. Přišla jsem si jako někdo, kdo našel konečně nekoho po usilovném hledání.

A pak jsem uslyšela, co říkal. Srdce mi na moment vynechalo jeden tep a náhle se divoce rozbušilo. Myslela jsem, že mi snad vyskočí z hrudi. Nikoli však štěstím, ale strachem. Co všechno se může stát, když s nim zůstanu? Hodně věcí... Hlavním bodem téhle šílené události je ale moje pomsta a hlavně udržení si Maribal od zdrojů, ze kterých pramení otcova smrt. Nemůžu si dovloit dalšího člověka, který by pro mě něco znamenal, už tak jsem s malou zranitelná.

Jeho tvář jsem vzala do svých dlaní, chvilku jsem se topila v jeho očích, a pak promluvila. "Marcu," vydechla jsem tiše a tim jsem zkončila. Chtěla jsem ho nějak odpálkovat, říct mu,a by vypadl, ale nezvládla jsem to... Tak jako jsem nezvládla mu říct, co k němu cítim já - totéž. Namísto toho jsem se k němu přitiskla, nahým tělem se třela o to jeho oblečený a vyžadovala si doteky jeho dlaně.

"Já vím. Já vím. Ale i přesto tu jsi." Šeptl jsem a lehce se pousmál. To co se tu dělo, byla jako největší hloupost, která se mohla stát. Ale já na to nechtěl myslet. V této chvíli nechci myslet na nic, protože to bolí. Usilovně nad něčím, co se stalo a co se mohlo změnit, přemýšlet a stejně nakonec nic nevymyslet.
V této chvíli byla tady. Byla se mnou a to mi stačilo. To co bylo minulostí, jsem nechal plavat. Aspoň prozatím, protože kdybych toho nenechal. Tak bych zničil tuto chvíli. Ukončil to a to jsem skutečně nechtěl.

Bylo mi jasné, že mi nic neodpoví. Bylo mi to sakra jasné, ale já to musel říct. Možná jsem tušil, že pro ní nejsem lhostejný. Kdyby ano, tak by mne dávno zastřelila. Tak by tady nebyla, tak bych se jí nemohl dotýkat.
Hleděl jsem jí plně a oddaně do očí. Do očí, pro které bych zabíjel. Do očí, kvůli kterým bych umíral.
"Já vím. Nemůžeš." Pronesl jsem, ale ani přesto jsem jí od sebe neodtáhl. Dotýkal jsem se její kůži a vychutnával si to. Zapamatovával jsem si každičké místo na jejím těle, jako kdyby to mělo být naposledy.
"A to je v pořádku." Lhal jsem. Skutečně jsem sakra lhal, ale bylo to potřebné. Teď když jí mám, tak jí nechci ztratit. A je mi jasná jedna věc. Láska v jakémkoliv vztahu, nestačí. Jenom ona nestačí.

Oba jsme to věděli. Nemohli jsme být spolu už kvůli tomu, co riskuju - a že toho nebylo málo. Navíc nevěděl jednu věc, kterou měl před nosem a tou byla Maribal. Všechno, čeho jsem dosáhla byla samozřejmě zásluha moje a hnání bylo za pomstou, ale i ona, to malý světýlko ve tmě, mě nutilo postavit se na nohy a vytvořit si pod sebou pevnou půdu, na který bych nebalancovala. A teď, když jí mám, přišel on a udělal zemětřesení... Sfoukl prach z mých citů a chtěl se jich nabažit, jenomže to nešlo.

Nechala jsem ho chvíli, aby se mě dotýkal a vychutnávala jsem si to stejně, jak on. Pokaždý, když se mě dotkl, cítila jsem potřebu být s nim a zároveň neskutečný odpor k němu samotnýmu za to, co mi vlastně provedl. Kdyby tu nebyl, kdybych ho nikdy nepotkala, tak... Tak bych se v klidu pomstila, ale možná bych s větší pravděpodobností ležela už dávno někde ve škarpě mrtvá.

Odtáhla jsem se od něj, udělala několik kroků od něj a natáhla se pro župánek, který jsem si přehodila přes své bolesti tepající tělo. "Zítra tu budeš?" byla to tázka, jednoduchá a prostá. Pochopila bych, kdyby ho vyvedla z míry, protože já se nikdy na nic neptala. Já jsem vždycky všechno oznamovala. Momentálně jsem byla mimo.
"Budeme mít schůzku, kde se bude probírat pomsta." odtušila jsem k němu a pomalými kroky si to namířila ven.

Nepopřála jsem mu dobrou noc se štiplavými blechy, už z toho důvodu, že tam žádný kurevský blechy nebyly. Zavřela jsem za sebou dveře, upravila si župan, ale zbraň mu tam nechala. Tušila jsem, že ji bude potřebovat.
Bosa jsem se rozešla ke schodům, namířeno jsem měla do svého pokoje.

"Raději. Nebudu." Šeptl jsem a sklopil oči. Nemohl jsem se dívat do těch jejich. Byli jsme si najednou tolik vzdálení a přesto nás dva něco k sobě přitahovalo. Jenže to něco nepřekoná všechno.
Jakmile za sebou zavřela dveře. Chvíli jsem seděl na posteli a usilovně nad vším přemýšlel. Nemohl jsem spát, protože potom co se stalo, se prostě spát nedalo.
A to že odejdu, je to nejlepší řešení, které vykonám a to pro nás oba dva. Navíc ona má tu svou pomstu a já vlastně tu svou. Shodou okolností se jedná o stejnou osobu. A já nechci řešit, chci se do toho vrhnout po hlavě. A možná to ukončí moje trápení, protože já už své štěstí a smysl života ztratil. A tato chvíle to nezmění. Byl to prostě pouhý sen, který se mi zdál. Sen, který není a nikdy nebyla skutečnost. A tím co udělám, pomohu jí a pomohu zároveň sobě.

Postavil jsem se na nohy, vzal si zbraň kterou mi tu nechala a dal si jí na své místo, kde měla být ta má.
Ještě než odejdu mne napadlo, že by bylo vhodné jí napsat alespoň dopis na rozloučení. Protože věřím, že mi už dva se nikdy nesetkáme. A to jí v této chvíli přísahám.
Nebyl problém v šuplíku najít nějaký papír a tužka se dokonce našla. Ovšem chvíli jsem uvažoval o vhodných slovech.

Svých odchodem udělám nejlépe. Ovšem je mi naprosto jasné, že již se už nikdy neuvidíme. Děkuji za vhodné rozloučení, na které ti přisahám nikdy nezapomenu. A budu si ho pomatovat do konce svého života.
Co týče té pomsty. Je to i má pomsta, která mi vzala všechno. A shodou okolností se jedná o tu stejnou osobu. Ovšem já nemám v úmyslu o něčem diskutovat a přemýšlet, protože já už nemám co ztratit. Před třemi roky jsem ztratil smysl svého života. Štěstí, které jsem si nevážil a až jsem ho ztratil, tak jsem si uvědomil, jakou chybu jsem udělal. To štěstí a smysl, jsi byla ty.
A pokud svým jednáním ztratím život. Je mi to úplně jedno. Protože, jak vidím, tak ty jsi již šťastná. A máš krásnou dcerku. Blahopřeji ti.
Sbohem.
A nikdy tě nepřestanu milovat.


Dopsal jsem a nechal jsem to tak, aby to bylo vidět. Potom jsem z domu vyšel, jako stín. Jak jsem to nejlépe uměl. Ani žádná gorila si mne nevšimla, možná to tak mělo být a možná ne. Ale to řešit nebudu.
Urychleně jsem se dostal do svého bytu. Vzal veškeré zbraně, které jsem u sebe měl. S úmyslem, že ty které nemám, tak si je seženu. A mezitím co oni budou diskutovat, tak já budu jednat.
Zhluboka jsem se nadechl a uvědomil si, že to co se stane, bude to poslední, co ve svém životě udělám. Již nemám, co ztratit. To co jsem měl, nemám.

Vzbudily mě doteky. Chamtivé, vášnivé, ale lehoučké. Věděla jsem to. Věděla jsem, že zase přijde a začne se doprošovat. Já ho jako vždy odmítnu, vyměníme si názory, který by si za rámeček nikdo nestrčil, a půjdeme si zase každý po svým, ale tohle bylo jiné.
"Lolo." vydechl mi tiše do ucha, které zkousl mezi zuby. Zavrtěla jsem se, otočila se na bok a pohlédla na Johannese. Z jeho pohledu šlo vyčíst všechno, takže jsem věděla, pro co si přišel a zarazilo mě to. Nebyla jsem to já, jakož to žena, ale já, jakož to jejich vůdce. Dokonce mě to i urazilo.

Stažené vlasy mi problém nedělaly, ani kraťasy ani ne do polovin stehen, ale tričko, který mi zakrývalo hrudník tak, aby do jeho tajemství nikdo neviděl. S hlasitým "Vyserte si oko, pánové, ale dneska nebudete probírat velikost mých prsou." jsem vešla dovnitř, zabouchla prudce za sebou dveře a snažila se ignorovat pohled od Johannese, kterým mi provrtával záda. Tušil, co se tam stalo, už z toho důvodu, že mi přinesl on ten dopis. Ten dopis, který jsem roztrhala na kousíčky, pak ještě na menší a následně ještě na menší. Měla jsem vztek. Neměl co ztratit? A co takhle dceru, ty idiote?!

Bylo to tak, jak jsme to naplánovali. Vzhledem k tomu, že jsme i přes to všechno věděli, kdo přesně stojí za tím vším, rozhodli jsme se vyvraždit všechny, kteří s tim měli co dočinění. Naštěstí pro nás už jich nebylo hodně, alespoň ne pro nás. Bylo to jednoduchý - zlikvidovat je i za cenu svýho života. Ten můj se samozřejmě nepočítal. Nebyl totiž nikdo, kdo by se o malou jinak postaral.


"Ty víš moc dobře, že ho zabiju." klepot mých podpatků ustal, tak jako moje kroky. "Jestli tam bude, zabiju ho."
Věděla jsem to od prvního momentu, kdy ho uviděl. Neudělal to zatím jenom proto, že se tam vždycky objevila Maribal, která momentálně poklidně spala u matky. Kousla jsem se do spodního rtu a potěžkala váhu své zbraně.
"Jo, vim." odpověděla jsem mu dostatečně nahlas a namířila si to k autu.

Úplně všechno jsem měl nachystané a byl jsem skutečně připraven. Že toto bude můj poslední okamžik. Poslední okamžik mého života.
Ovšem ještě než jsem zašel do mé poslední akce, tak jsem zamířil do kostela, abych se vyzpovídal a tím očistil svoje myšlenky od toho všeho.
Nasadil jsem na sebe neprůstřelnou vestu, která měla spíše dopomoci k tomu, abych zvládl postřílet více než, kdyby mne někdo zasáhl kdo ví přesně kam. Ovšem na druhou stranu stačí přesně mířená střela do hlavy a je po mně, nad čímž jsem v této chvíli mávl rukou.
Ozbrojil se od hlavy až k pasu, vyrazil na místo.
Byl jsem tam velice brzo, tak, že to nikdo nečekal a první šli hned k zemi. Nejspíše to byli ti, kteří je měli hlídat.
Neumí si vybírat lidi. Napadlo mne s menší úšklebkem a opatrně, jako stín jsem se vplížil do domu. Netuším vůbec, kolik lidí tu sakra je. Ale proč ne. Uvidíme, jak mi štěstí přeje.
"Co tu děláte?" Zeptali se mně dva hlupáci, kteří než stihli nahmatat zbraň, tak jsem to do nich již napálil.
Takže o čtyři méně, kolik ještě zbývá? Ptal jsem se sám sebe a procházel se opatrně po budově. Nesmím na sebe upozornit. Ještě, že mám bouchačku s tlumičem. Ovšem to, jak se ti dva ozvali vzbudilo další dva. Jednoho jsem sejmul, ten druhej na mně skočil a na řadu přišel pěstný souboj. Pár jsem jich schytal a to neskutečně, ale z toho se buďto dostanu nebo ne. Vlastně se mi to líbilo, zapomněl jsem tak na tu psychickou bolest a soustředil se na fyzickou. Když už mne to přestalo bavit a měl jsem možnost, hrábl jsem ke své botě, kde jsem měl schovaný nůž a zabodl ho do něj. Krev vystříkla a kápla mi na tvář.
Se spokojeným výrazem jsem se ze spodního patra dostal na vrchní.

Tam už to nebylo tak snadné a pár zásahů utrpěla má vestička, docela to štípalo, ale překousl jsem to a taky jich pár vpálil.
Musím uznat, že buďto nade mnou měl ten nahoře ochranou ruku nebo prostě ještě není můj čas odejít. Nic z toho jsem raději neřešil.
Takže to bychom měli. S úsměvem na rtech jsem si promnul ruce a vrazil do místnosti, kde chodí vykecávat a řešit další problémy. Vyměnil jsem si předtím zbraně a to, že bouchačku s tlumičem zahodil a vzal si do ruky Ak 47, kterou jsem měl na zádech. Vtrhl jsem bez klepání do vnitř.
"Doufám, že neruším." Pousmál jsem se a mířil pistolí na všechny v místnosti. Vypadal jsem jako nějakej maniak či terorista a bylo mi to vlastně jedno.
"Je čas se pomstít." Procedil jsem skrze zuby a vystřilel svůj zásobník skoro do všech. Ovšem jednoho jsem si nechal. Toho hlavního hajzla, kterej se vždycky smál a dělal ze sebe největšího přítele. Toho jsem chňapl za jeho kvádro a s ním jsem se přesunul ke svému autu. V tu chvíli jsem viděl, přijíždět v dálce auto. Bylo mi sakra jasné, že se jedná o Lolu.

"Nečum tak na mně a nasedej." Procedil jsem skrze zuby a až nasedl do auta, tak jsem do něj nasedl já. Šlápl jsem na plyn a když jsem se míjel s jejím autem, tak jsem na Lolu zamával. Bylo mi pekelně jasné, kam mám namířeno a to sakra na místo, kde zabil mou drahou Marianu.
Tam jsem zaparkoval. Otevřel mu dveře. Podal jsem mu nůž a sám si jeden vzal.
"Aby to bylo spravedlivé." Procedil jsem skrze zaťaté zuby. A zjistil, že jedna kulka mne škrábla na rameni, a druhá nějak do nohy. Ovšem ani to mne nedokázalo zastavit. Buď zemřu já nebo on. A možná nakonec oba.
"Tak pojď." Pronesl jsem s úsměvem a spustil se souboj.

A taky šel na věc, což se mi na něm nesmírně líbilo. Kdo by nebojoval, když si může tím bojem zachránit svůj vlastní krk?
Vykril jsem pár jeho ran, ovšem jednu jsem nestačil. Čepel se dotkla mé tváře, přesněji v oblasti, kde se nacházelo oko. Nejspíše mohu děkovat tam tomu nahoře, ale i přesto jsem na něj viděl. I když velice rozmazaně. To, že mi tekla po tváří červená. Stékala mi až k mýmu rtu mi nevadilo.
Všechno mi náhle bylo ukradené. Buďto on a nebo já. Při nejhorším oba, protože tu byla velká pravděpodobnost, že jeden z nás z toho srázu slítne.

Nad propastí bolesti,
skláním se v domění.
Že můj život nehezký,
promění se v nekonečný klid.
Nad propastí bolesti,
ukončí vše trápení.
Snad proměním se v ptáka,
budu volný, bez strastí.
Nad propastí bolesti,
naposled řeknu:
Miluji tě.

Napadlo mně v té chvíli. Ovšem osud tomu nepřál. A ani jeden z nás neslítl. Tomu hajzlíkovi se podařilo nožem dostat se přes vestu a já ucítil bolest na pravém boku, což mi bylo v celku jedno, protože můj nůže se zabodl přímo do jeho srdce. A jak jsem tak klečel nad jeho tělem. Uvědomil jsem si, že přijíždí auto. Snad jeho posila, která se bude chtít pomstít. Snad někdo další, komu se podaří mne zabít. To jsem netušil.
Setřel jsem krev, která mi nedovolila lépe vidět. A sledoval lehce s pobavením toho, kdo se sem blíží.

Snad blíží se konec můj,
konec všeho utrpení.
To ďábel mne drží při životě,
ač duší mou nevlastní.
Líbím se mu.
Líbí se mu mé chyby,
líbí se mu má bolest.
A na můj účet se baví.
Ovšem. Konec je tu.

Vlna rozzuření mi projela celým tělem. Pěstí jsem praštila do palubní destičky tak silně, až vypadly dvířka. "Do prdele." zavrčela jsem napruženě, pohledem propíchla jednu gorily, co řídila a prstem jsem ukázala ven. Pro svoje vlastní dobro rychle vypadl z auta a naskočil do jinýho.
Co si vůbec myslel? Samozřejmě, že jsem počítala s tim, že sem přijde a odpráskne pár lidí, ale že je oddělná všechny? A nakonec si odveze někam do prdele toho kreténa a tam si ho v klidu oddělá? A pak mi ještě nadšeně zamává?! To bylo tak... sobecký! Tak neskutečně sobecký! Kurva!

Kdyby mi asi nezablikal telefon, rozmátila bych palubku. "Co je?!" vyštěkla jsem do telefonu a čekala, až se mi ozve odpověď, což se ihned stalo lehce roztřeseným hlasem jednoho z mých.
"Našli jsme ho."
Zařadila jsem zpátečku, vycouvala a rozjela se. Mobil jsem měla na uchu a poslouchala pokyny, kudy jed. Místo krve mi momentálně protékal hněv a závist. Já ho chtěla odprásknout! Já!

Prudce jsem zabočila, nevšímajíc si aut, který se snažily udržet se za mnou, což se nakonec stejně povedlo jenom jednomu - Johannesovi. Bála jsem se o Marca, zároveň jsem měla chuť ho zabít.
Šlápla jsem na brzdu, ale bohužel pro mě jsem se zapomněla připoutat. Hlavou jsem narazila silně do volantu za doprovodu hlasitý nadávky. Kdyby mě někdo pozoroval, asi by se vyděsil, protože jsem si jednoduše mohla zlomit vaz, ale nebylo tak hrozný, jak to vypadalo... Rukou jsem si přejela po čele, kde bude asi pěkná modřina. Další, jak jinak. Moje tělo prostě muselo mít zásobu modrých skvrn, jinak by asi nežilo.

Vystoupila jsem z auta, práskla dveřmi, a namířila si to k nim. Moje lehký kroky se na tý půdě zdály dostatečně těžký, protože kolem mých šlápějí rozmetával písek a prach, lepící se na mojí kůži. Pohledem jsem vyhledala Marca. Klečel nad mrtvým tělem toho, který mi zabil otce. A za to jsem ho nesnášela ještě víc. On mi zabil můj životní cíl. To jediný, co mě pohánělo ještě dohromady s naší dcerou...
Došla jsem až k němu a kupodivu, nepadla vedle něj, jak jsem očekávala. Chtěla jsem ho slíbat, jazykem mu vylízat krev z ran a následně si to tady s nim rozdat, což mě zaskočilo... Namísto toho jsem napřáhla nohu a kopla do Marcova obličeje. A teprve potom jsem pochopila, proč jsem to provedla...

Ačkoli jsem ho nesnášela, milovala jsem ho a přes veškerý hněv v očích a na srdci, mi záleželo, aby přežil. A proto jsem ho musela zabít.... Dřív, než to udělá Johannes. Podle toho, jak měl nacpaný tričko, jsem rozpoznala vestu. Vytáhla jsem zbraň, uvolnila pojistku a za doprovodu roztřesenýho hlasu, jsem mu napálila tři rány přímo do břicha.
Teprve potom, co jsem tak učinila, jsem nechala nohy, aby mě konečně zradily a já se s hlasitým zlykem zhroutila vedle Marca. Teprve teď jsem mu prsty přejela po tváři, která byla zkrvavená, a lehce ho políbila na rty.
"Promiň." šeptla jsem k němu a naslouchala jeho dechu, který mluvil za všechno. Věděla jsem, že je v bezvědomí, proto bylo snadnější mu vysvělit, o co všechno mohl přijít. "Žij kvůli naši dceři." vydechla jsem mu do rtů, o který jsem se naposled otřela těmi svými.

"Lolo." podepřel mě svým tělem a odhrnul mi prameny z tváře. Byl šokovanej tim, že jsem to udělala já, ale pochopil to. Alespoň tak, jak jsem chtěla. Nic jsem neříkala, jenom jsem pevně semkla rty a nechala si pomoct do auta.

Opět to hnusné probuzení, které v této chvíli následovalo. Všude kolem, co jsem otevřel oči byla bílá barva a smrad až příliš velké hygieny. Bylo mi jasné, kde to jsem. V nemocnici.
Vůbec jsem netušil, jaký je den. Ale věděl jsem jediné, byla tam. Nejspíše mne musela nenávidět ještě více než-li předtím, což značí tu vzpomínku na mé tváři, která mne pořád bolí. O zbytku nějak nemluvím.
Zhluboka jsem se nadechl a poté vydechl. Přitom jsem nehorázně vyčkával na příchod doktora, se kterým se nejspíše pohádám a hlavně od něj vyžádám, aby mne krucinál pustil z nemocnice. Nemohu tu být. Hlavně potom, co myslím, že mi prozradila. Hlavně po těch slovech, které mne přinutili sakra otevřít oči a nějak se došourat do nemocnice.
Musím s ní mluvit. A nic mi v tom nezabrání.

Doktor se skutečně objevil, s úsměvem na rtech a menším oddechnutím. Vysvětlil mi, že jsem sakra týden v nemocnici. A až teď jsem se probral. Ztratil jsem týden svého života. Byl jsem rozčílený a dal mu to všechno sežrat. Ač nerad, nechal mně podepsat reverz. Ještě jsem si od něj vyptal nějaké oblečení. A vyšel okamžitě z budovy, k jedinému cílu a to domů. Sehnat její číslo a zavolat jí. Musel jsem to udělat. Potřeboval jsem sakra slyšet její hlas a pokud možno se s ní ještě vidět.

Taky, že se mi to po usilovné hodině podařilo. Jen jsem vyťukal číslo a doufal, že to nezvedne žádná z jejich goril, ale ona.
"Potřebuji s tebou mluvit. Potřebuji ti to všechno vysvětlit. A pokud chceš, tak to bude klidně naposledy. Prosím." Pronesl jsem do telefonu, když jsem uslyšel její hlas. Hlas, který me z části miloval a z části nenáviděl. A já bych za to, abych jí viděl. Udělal cokoliv.
Ještě jsem jí dal adresu, našeho setkání. A potom se přesunul do koupelny, abych se podíval na svoje zranění na oku. Díky bohu jsem na něj viděl, díky menšímu neštěstí budu mít na něm jizvu. Ovšem to byl v tuto chvíli úplně jedno.
Ještě jsem si skočil koupit nějaké nové čisté oblečení, nechal jsem se více méně upravit a to hlavně oholit.

Dojel jsem na místo našeho setkání. Bylo mi skutečně jedno, zda to může být moje poslední setkání s někým vůbec. Musel jsem jí vidět. Musel jsem jí toho tolik vysvětlit. A při nejhorším úplně zmizet z jejího života.
"Lolo?" Pronesl jsem na přicházející postavu, kterou jsem viděl celkem rozmazaně díky tomu zraněnému oku. A snažil se držet. Srdce mi nehorázně bušilo a do nezraněného oka se draly slzy, vůbec jsem nevěděl proč. A vlastně ani nechtěl.

Ležela jsem na boku vedle Johannese, který mi prsty tancoval po nahém stehně, a dral se pod přikrývku. Nechala jsem ho. Nechala jsem ho už večer potom, co jsem oficiálně zabila Marca. Věděla jsem, že se schopí, půjde zase na nohy a možná, jestli mě slyšel, se začne vyptávat na informace ohledně Maribal. Jenomže to bylo dost málo pravděpodobný a tak trošku jsem doufala, že jsem ho od sebe odlákala.

Co se ale Johannese týče, tak už jsem nemohla být vzpurná, ačkoli to bylo moje druhé jméno. Podlehla jsem mu tak, jako by podlehla každá jiná a za normálních okolností už dávno. A on? Jenom se smál do mé kůže. Vítězoslavně si mě k sobě přivinul, polibky si vyžadoval to, co chtěl už dávno a já jsem mu to zaslepena totální beznadějí dala.

Jenomže se to očividně všechno zamotalo a já jsem jela od znova. A přitom to nebylo nic jinýho, než jeden posranej telefonát od neznámýho čísla. Nikdy jsem je nezvedala, ale tenotkrát to bylo něco jinýho... Natáhla jsem se přes Johannese, který svými rty začal zasypávat moje levé prso, a vzala do ruky mobil, vyzvánějící do tíživého ticha ložnice.
"Ano?"
"Potřebuji s tebou mluvit. Potřebuji ti to všechno vysvětlit. A pokud chceš, tak to bude klidně naposledy. Prosím."
Těžce jsem polkla a snažila se nadechnout. Johannes, který se zajímal o moje prso si to asi špatně vyložil a začal mi jej laskat ještě víc, což mi na jednu stranu přišlo komický, na druhou kurevský. Jenomže taková jsem byla už od mala - kurva, která si to rozdává téměř s každým. Jenomže Marc byl jinej kalibr... Když nepočítám, že mě dokázal rozvášnit tak, jako nikdo jinej a ještě k tomu všemu mi podstrčil do vajíčka svoje vzpurný semeno, tak byl hlavně taky neskutečnej mužskej. Ať byl jakej koli, táhlo mě to k němu od začátku... Tak jako k Johannesovi.

Vymotat se ze spárů Johannese, který se rozhodl mi udělat dobře, bylo lehčí, než jsem očekávala. S jakýmsi zvláštním pohledem mě doprovodil až ke dveřím, který jsem za sebou rychle zavřela. Na co jsem se vymluvila? Na nic. Co je mu kurva do toho, co mám. Podle něho - hodně.

Prohrábla jsem si rozpuštěné vlasy, které zůstaly ještě po večeru svým způsobem dostatečně upravené, a šlápla na plyn, abych se s Marcem mohla setkat co nejdřív. Když jsem ale dorazila na místo, přepadly mě pochybnosti - jak vypadám? Co když se mu nebudu líbit?
Přišla jsem si jako nějaká zamilovaná puberťačka, která to nemá v hlavě vpořádku. Vzpamatovala jsem se jednou cigaretou, kterou jem si vložila do úst a roztřesenými prsty jsem si vždycky odklepávala z okýnka. Změnila jsem se hodně, ale některý zvyky mi zůstaly. Zašlebila jsem se na sebe do zpetného zrcádka. Třeba tenhle.

Vyskočila jsem z auta, dostatečně čiperně na to, abych se mohla zabít na jehlách, který jsem měla, a dost provokativně na to, abych upoutala několik pohledů v mým okolí. Prsty jsem si přejela po černém kostýmku, který byl elegantně střižený tak, aby dostatečně zaujal oči mužů, a pomalými krůčky se rozešla k předem domluvenýmu místu.

Moje kroky ustanuly přesně v tu chvíli, kdy jsem ho uviděla. Kdyby neměl škráblý oko a pěknou modřinu na čelisti ode mě, nevypadal by tak dobře.
Rozešla jsem se ještě nejdřív pomalými kroky, ak mě ale moje nohy zradily v ten okamžik, kdy jsem zahlídla, jak se mu lesknou oči. Brečel?
Skočila jsem mu do náruče, prohrábla mu vlasy prsty a začala ho zasypávat polibky. "Věděla jsem to," zavzdychla jsem mu do rtů, "Věděla jsem, že jsi mě slyšel."

Nevěděl jsem, co se stane. A tak jsem se uklidňoval výrokem od nějakého slavného: Ať stane se, co má se stát.
Snažil jsem se rukou si setřít slzu, která vyhrála a stékala mi po tváři. Nechci, aby mne viděla tak slabého a zničeného, což se jí už předtím vlastně podařilo.
Když udělala, co udělala, trošku jsem zavrávoral. Ovšem to bylo všechno, nechával jsem se unášet polibky. A svým způsobem jsem tušil, že mohou být těmi posledními, či nikoliv. Nevěděl jsem na čem jsem, ale i přesto jsem měl v úmyslu pokračovat v této hře.
Takže to nebyl pouze sen? Nebyl to výmysl mé zničené mysli. Pohlédl jsme jí do očí a na sucho polkl. Cítil jsem se zničeně a zároveň skvěle v její blízkosti.
"Kdybys to neřekla, tak bych tam stále ležel a čekal na smrt." Na tváři se mi objevil menší úšklebek a přitom jí má ruka vjela do vlasů. Nevím, jak dlouho tato chvíle potrvá, ale mám v úmyslu si jí pořádně užít.
"Odpusť mi za všechno, co jsem napáchal. Ale kdyby se to zvrtlo, neodpustil bych si, aby se ti něco stalo." Pronesl jsem a skutečně jsem doufal, že mi v tomto bude věřit. Ovšem nečekal jsem na to, že mi snad odpustí, že to snad pochopí.
"Co bude dál? Mám zmizet z jejího i z tvého života?" Zašeptal jsem, bylo to těžké pro mne vyslovit, bylo to pro mne těžké všechno, že opět ty blbé slzy. A to prý muži nepláčí, ale já na to měl sakra právo.
Doteď jsem si myslel, že nemám co ztratit. Ale v této chvíli to je sakra jiné. Mám co ztratit a já to nechci ztratit.
"Řekneš mi konečně, prosím. Co pro tebe znamenám? Mám takový pocit, že si to zasloužím. Že si zasloužím vědět, co ve tvém životě jsem. Když tě pak budu muset opustit." Hlas se mi skutečně zlomil. Hlavu jsem položil na její rameno a nechal své emoce vyjít na povrch. Už žádné skrývání, už žádné hraní si na tvrďáka, který nemá nic. Protože já sakra mám.

Nechala jsem jeho hlavu položenou o mé rameno, přičemž jsem se porozhlížela kolem sebe. Něco se mi usadilo v žaludku a já se necítila moc dobře, což znamenalo jediné - někdo nás sleduje. Momentálně mi to ale stějně přes to všechno bylo jedno. Nehty jsem mu masírovala kůži pod vlasy a spokojeně vrněla do jeho ucha. Byla jsem přímo nadšená z jeho přítomnosti.

"Marcu," vydechla jsem a mírně ho od sebe odtáhla, rty slíbávajíc jeho slzu, která pro mě svým způsobem znamenalo víc, než slova. Přesto jsem se snažila v hlavě smíchat nějakou slátalinu všech mých citů, který k němu cítím. Nakonec jsem zjistila, že ačkoli má veškerý můj cit k němu protipól, vyjde z toho stejně to samé. "Miluju tě."

Zachvěla jsem se. Nikdy jsem to neřekla nikomu jinému, až na maličkou, která byla i jeho. Prsty jsem propletla s jeho a znova se k němu přivinula. "Nechci, aby jsi ode mě odešel a nechci, aby jsi odešel z jejího života."

Bylo těžký tomu věřit, že to vyjde, protože to bylo už předem určeno k záhubě. Johannes by nedovolil, aby se ke mně Marc přiblížil byť jenom na pět metrů. Už tak ho žralo, že jsem ho zabila já. Olízla jsem si spodní ret, do kterého jsem se záhy kousla a začala ho jemně třít mezi zoubky. "Je to složitější." dotušila jsem nakonec, pak se od něj odtáhla a prohrábla si opět vlasy. Věděla jsem, že kdybych mu to neřekla, sežralo by mě to zevnitř jako červ ovoce. Navíc by to stejně postupem času zjistil sám, a to by bylo jenom horší. "Spim s Johannesem, od té chvíle, co jsem tě pro něj oficiálně zabila."

Chytla jsem ho za dlaň, aby se nevysmekl, protože jsem v tu chvíli nevěděla, co provede. Nějaký facky jsem se nebála, už z toho důvodu, že on by na mě nešáhl. Bála jsem se toho, aby se nerozeběhl přímo za Johannesem.

Konečně to řekla. Chvíli jsem na ní šokovaně zíral, protože toto mi nikdy neřekla. I když z hlouby duše jsem to tušil a přál si, aby to byla pravda.
Nechtěla, abych odešel. Ale na druhou stranu jsme oba dva věděli, že toto nedopadne dobře. Tak nějak jsem tušil, že s tím co mi dal přes držku, nějak jsem zapomněl jeho jméno, dělá něco jiného. Johannes
A také mi to bylo náhle potvrzeno. Zhluboka jsem se nadechl a poté vydechl. Držela mně za ruku, ale já naprosto nevěděl co v této chvíli mám dělat. Kdybych ho zabil, nesnášela by mne Maribal, protože ta věří, že on je její otec. A na druhou stranu i Lole na něm záleží.
"Takže s ním spíš?!" Neptal jsem se, ale znova si to opakoval. A začal ve mně vřít vztek, spojena s touhou se s ní zde pomilovat a ukázat jí, že jsem lepší než on.
"A mně miluješ?" Snažil jsem se to nějak rozdejchat, nějak si to sesumírovat a dát dohromady. Prostě dospět k nějakému řešení. "A co cítíš k němu?" Podíval jsem se na ní a v mých očích byla patrna žárlivost, možná i šly spatřit menší blesky. A snařil jsem se zmírnit vztek, který mnou koloval. Snažil jsem se na místě nevybuchnout, což bylo velmi těžké.
"Fajn. Tak mi sakra řekni, co po mně chceš? Co ode mně očekáváš?" Vůbec jsem to nechápal, a už jsem mluvil klidnějším hlasem.
"Že budu každý večer čekat na tebe s doufáním, že přijdeš do mé postele a ne do jeho? Že tě pouze uspokojím a ty zmizíš? A půjdeš hned za ním?" Bylo těžké mluvit klidně, ale podařilo se mi to. Vysvobodil jsem se z jejího sevření dlaně. A otočil se k ní zády.
"A co já?" Zeptal jsem se jí a sklopil svůj pohled do země, potřeboval jsem se dívat jinam a ne na ní.
"Možná jsem měl spíše zemřít a vše by se vyjasnilo."

Chápala jsem to. Chápala jsem jeho chování a možná i obdivovala, protože kdyby tohle on provedl mně, zbila bych ho. Pustila jsem ho, pokorně poslouchala všechno, co říkal a vyčítal. A když mi dal konečně možnost a prostor, nadechla jsem se k mluvě já.

"Spím s nim od tý doby, co jsem tě zabila. A víš proč, Marcu?" povytáhla jsem obočí, sledujíc jeho mimiku tváře, "Protože se mi líbí, jak mě chce! Jak mě vždycky chytí, hodí mě do postele, serve ze mě oblečení a pak do mě prudce pronikne!" vyštěkla jsem na něj rozzuřená tím, že se najednou všechna vina převalila na mě.
"Nejhlavnější důvod, proč s nim šoustám je ten, že jsem nikoho dlouho neměla. Myslíš si, že je to jednoduchý? Každej den pociťovat prázdno uvnitř sama sebe, jenom proto, že jsem tě sama vyhnala ze svýho zasranýho života?" sykla jsem na něj, oddechujíc a nadechujíc se zase ke spoustu slov, který mě už dost dlouho tíží.

"Mohl sis sám za to, že jsem tě vykopla! Přivedl si do domu mé matky nějakýho zasranýho fízla. Jenomže o tom to není, víš? Jde o to, že jsi mi neřekl pravdu a celou dobu si šel po mým otci, pak si jenom čuměl jak puk, když ti ho zabili a ty si ho nestihl zabásnout! Byl si zasranej kretén, kterej mi lhal ve všem!" vyčítala jsem mu jednu ránu za druhou, shromažďovala minulost a chrlila jí na něj, "A pak jsem zjistila, že jí čekám! S tebou! Panebože, já?! Feťáčka, kurva, odpad světa, který si to s tebou rozdával jeno proto, aby se stihl uklidnit? Jenomže..." utichla jsem, přerovnávajíc si svoje myšlenky, "Tys- tys mi ji... daroval. A pokaždý, když jsem se na ní dívala, viděla jsem tebe. Ty její oči jsou tvoje. Nebylo a není to snadný, Marcu. Ty vůbec nemáš ponětí, co to se mnou dělá? Pokaždý, když tebe vidim v ní! Postavila jsem se na nohy, vybudovala si určitý postavení a pak se mi pod nohy připletl Johannes. Přitahoval mě od začátku, ale nebyl... Nebyl jsi to ty, Marcu..." aniž bych to snad chtěla, po tváři mi přejel malý potůček slz, který jsem si hbitě utřela prsty.

"A pak jsem tě znova uviděla, proboha! Došlo mi, že jsem... Že jsem - ježiši, neumim říct ani jeden posranej cit." vydechla jsem, vzlykla, "Že jsem tě milovala už od začátku, aniž bych to tušila a nechci abys umřel. Chci, aby si tu byl pro mě, pro Maribal, pro nás obě... Chtěla jsem... Víš, já to... Chtěla jsem to vrátit, ale nešlo to. To co jsem udělala, jsem udělala, nedá se to vrátit a já to nelituju, protože mi to něco dalo. Od každýho kousek - od tebe Maribal, od Maribal lásku a od Johannese pochopení. Ale... ty to nevidíš, Marcu! Já jsem žena, zatraceně! Žena s velkým žet! Žena, která je teď zranitelná víc než kdy jindy a ty jí to neulehčuješ tim svým zasraným chováním! Žena, která tě chce, panebože, tak moc tě chce! Tak moc..."

Hlas se mi ztratil v hrdle, nohy se mi lehce podlomily a já okusila sílu gravitace. Spadla jsem na kolena, tiše naslouchajíc noc, která mě obklopovala kolem mě. Kdyby tady byl můj Marc...

"Ale Johannes to všechno věděl... On toho využil. Využil tebe, mě, Maribal a nejvíc mojí zranitelnosti, protože přesně tušil, co se mnou provede jeho přítomnost v mém těle... že mě to naplní pomyslným citem."

Poslouchal jsem jí. Měla sakra pravdu ve všem. To pouze ona nebyla na vině, ale já taky. Zatraceně.
Chvíli jsem byl zády. Cítil jsem nehoráznou bolest v oblasti srdce, která mi oznamovala, že mi nejspíše za chvíli exploduje na spoustu částiček. Nemohl jsem se na ní dívat. Nemohl jsem jí hledět do očí a tak moc jsem chtěl utéct, tak moc jsem chtěl vrátit čas.
Kdyby nepoznala mne, tak by žila v pořádku. Kdyby mne nepoznala, tak by to všechno byl jen hloupý sen. A možná bychom se setkali, ale jen na ulici a ani bychom se neznali.
Mlčel jsem a otočil se právě v té chvíli, kdy mi řekla, že mne miluje. Když se jí podlomili kolena, podepřel jsem jí. Nechtěl jsem, aby se střetla se zemí a objal jsem jí.
Klečel jsem na kolenou a držel jí ve své blízkosti.
"Omlouvám se ti. Odpusť mi moje viny. Byl jsem hlupák a jsem hlupákem." Pronesl jsem jí do vlasů, a z očí se mi opět draly slzy. Toto byla skutečně velice dojemná situace a já vůbec nikdy nečekal, že by se mohla stát.
"Jste mé jediné štěstí. Nechci vás už ztratit. Ale co proboha mám dělat? Co?" Pošeptal jsem jí a na chvíli jí pohlédl do jejich očí, abych mohl utřít slzy, které ji spadaly po tváři. Tak krásné slzy, slané slzy. Potůčky, které značí jediné, že to myslí naprosto vážně.
"Zabiju ho." Procedil jsem skrze zuby a měl v úmyslu stát, ale místo toho jsem se opět podíval do jejich očí.
"Jenže tím bych přišel o vás dvě." Dodávám smutně. Ovšem v této chvíli, nechci aby cokoliv říkala, chci jí umlčet v polibcích. Chci, aby přestala myslet na bolest.
"I já tě chci. Už od prvního okamžiku, co jsem tě opět uviděl."

Hřejivá náruč Marca mě probrala a jeho slova byla jako velká facka od reality. Měla bych se spamatovat, nebrečet, nekecat a kurva činit. Jenomže.... Nebylo tak jednoduchý, jak se řeklo, což nebylo u ničeho. Bohužel, tak snadný nebylo ani odprásknotu Johannese a říct Maribal, že její otec je Marc. Všechno se to zkomplikovalo tím, že jsem se s nim vyspala. Kurvila jsem se Marcovi, ale s tim on musel počítat, protože jedna stránka mého já taková je.

Na jeho slova jsem zareagovala hlasitým nádechem a následným odfrknutím si. V záplavě svých prstů, který se snažily usušit mi tvář od slz, jsem na něj hleděla s urputným výrazem. Odstrčila jsem jeho prsty a dala mu najevo, že přes to všechno se o sebe dokážu postarat sama. Jsem hrdá žena, ačkoli zlomená přítomností.

"Bude lepší, když..." olízla jsem si suché rty od naléhového vzlykání a zavrtala se do jeho náruče, která byla pro mě něco jako domeček v člověče nezlob se, "Když půjdeš do mýho domu."

Bylo to asi nejlepší řešení, protože kdybychom se stýkali potají, Johannes by to zjistil a udělal by si z něj ten posranej cedník, i když pochybuju o tom, že jí těstoviny... Pak tu byli ještě dvě možnosti: buď by byl u mama, nebo bychom se prostě nevídali vůbec. K matce jezdim ale poslední dobou co nejmíň, aby Johannes nezjistil, kde bydlí, takže by to nakonec vyšlo nastejno jako poslední možnost.

Odtáhla jsem se od jeho polibků, po kterých jsem sice toužila, ale momentálně jsem měla potřebu předat mu myšlenku v mojí hlavě, která jich byla plná dost.
"V mém domě budeš pod mojí rukou, Johannes na tebe nebude moct šáhnout. Jakmile se ale objevíš mimo dům, tak..." pokrčila jsem rameny.
On to věděl. Věděl, že by ho Johannes zabil na místě.

Přejela jsem prsty po jeho tváři a nechala svoje rty putovat po těch jeho, snažíc se alespoň minimálně nabažit těch polibků, ačkoli jsem věděla, že se ode mě odtáhne tak, jako já od něj při síle myšlenky.

Čekal jsem, co mi řekne. Netušil jsem, jak mám jednat. Nic jiného kromě zabití Johannese mne nenapadalo. Proto bylo vhodnější, aby ona myslela. Protože já bych obvikle jednal.
Ovšem to, co řekla jsem vůbec nechápal. Proč sakra mám jít k ní? Mám hledět na to, jak s Johannesem spí? Napadla mne hned první věc, při které jsem se snažil uklidnit.
"A dívat se na to, jak s ním trávíš noc co noc?" Zeptal jsem se jí. Nechtěl jsem se jí dotknout, ale vůbec netuším, jak si to sakra představuje. Toto není jen tak. Vždycky jsem žárlil při pomyšlení na to, že by mohla být s někým jiným. Počítal jsem s tím a ničilo mne to. A nevím, jak zvládnu být s ní v jednom domě, za přítomnosti jeho. Jeho, který ji svedl.
"To je mi jasné... Jenže on nezvládne myšlenku toho, že bys mohla se mnou něco mít. Jako já nezvládnu úplně stejnou myšlenku." Lehce jsem se uchechtl. Pomalu začal ve mne vřít vztek. Vztek na zkurvený osud, který si s námi pořád zahrává. Na zatracené hraní šachů mezi Bohem a Satanem. O to, kdo vyhraje. Láska nebo, kdo ví co.
"Já nemohu žít s tím, že budeš pořád s ním." Sklopil jsem na chvíli pohled a hledal vhodná slova.
"Miluji tě. Dal bych za tebe svůj život... Ale uvnitř cítím hluboký vztek. Zápal nehorázné žárlivosti. A pochybuji, že vydržím dlouho. To co s tebou bude on provádět." Na sucho jsem polkl a řekl jsem to, co mne na srdci tížilo nejvíce. Všechno je to tak složité a to mne ničí.

Zakroutila jsem hlavou.
"Ty to nechápeš." dodala jsem věcně a prohrábla si prsty vlasy, který se mi otřely o tváře. Když jsem se mu zahleděla do obličeje, jeho mimika vypovídala totéž, co oči. Vážně nevěděl. Jenomže ono to nešlo tak snadno vysvětlit, to se muselo prostě zažít... Když tam bude jeho přítomnost, bude mě to k němu táhnotu jako magnet. Budu chtít být jeho, tak jako vždycky, a Johannes nebude mít šanci mě překvapit svými hbitými prsty, kterými mi dělal tak dobře.

"Potřebuju tě mít u sebe a když to tak bude, nebudu u Johannese." prsty jsem mu začala tančit po hrudi v tu chvíli, kdy jsem se k němu přilísala a kořenem nosu se otřela o jeho bradu, postupně se posouvajíc nahoru, až k jeho rtům, do kterých jsem se těmi svými vpila. "Budu šoustat jenom s tebou, Marcu, už nikdy s jiným." zavrněla jsem mu do rtů mezi polibky, který jsem mu věnovala, a přitlačila svojí hruď k jeho tělu, o které jsem se chtivě otřela.

Kupodivu to byla pravda, která překvapila i mě. To jsem se rozhodla ale neřešit, protože mě zaujalo něco jinýho - Marcovi rty. Něnovala jsem se jim tak, jako před těmi třemi roky, kdy jsem ho ze svýho životu vyprovodila i s ránou mezi nohy. A že ho to kurva muselo bolet.

"Pojď ke mně, prosím." zašeptala jsem, když jsem se od něj mírně odtáhla a rukou mu sjela k jeho rozkroku. "Udělej to alespoň pro sebe."

Kupodivu jsem jí věřil. Věřil jejím slovům a nechtěl se už hádat. Nechtěl se dohadovat nad tím, co by bylo kdyby.
Mlčel jsem, protože jsem byl umlčený polibky. Polibky, které mi tolik scházeli. A nehledal jsem žádnou náhradu. Byl jsem jí věrný, jak tělem tak i duchem. A to tak zůstane. Ač ona nebyla, nechtěl jsem to pro tuto chvíli řešit a zabývat se tím.
"Půjdu." Pošeptal jsem jí a těžce jsem se nadechl, protože se jí daří dráždit býčka. A žádnou rudou na ní vůbec nevidím.
"Tak Toreádor. Ale nevidím na tobě nic červeného." Pronesl jsem s úsměvem na rtech a ještě si jí k sobě přitáhl, potřeboval jsem jí cítit ve své blízkosti. Ovšem na chvíli jsem se zarazil a vzpomněl jsem si na naše první setkání.
"Uvědomuješ si jeden fakt, že mi pořád dlužíš tanec. A ne tak ledajaký." Pronesl jsem velmi vážně a taky se tak na ní podíval. Moc se mi k ní domu nechtělo, ač musím uznat, že má skvělé přesvědčovací prostředky.
"Co tak na chvíli zapomenout na minulost? A zatančit si?" Pošeptal jsem jí do ucha a myslel to sakra vážně. Protože ve vášnivém tangu, jsem já mistr. A v nějakém tanečním podniku, mne nebude žádný Johannes chtít zabít. Prozatím. Alespoň toto by mohla pro mne udělat.

Jsem ženská, mám svojí politiku a ta se vždy vyplatila, takže jsem se ani nepodivila, když mi sdělil kladnou odpověď. Navíc on věděl, že 'ne' jsem slyšet nechtěla, takže bych ani neuslyšela. On ze všech nejvíc tušil, jaká opravdu jsem a i přes to všechno ho dokážu překvapit esem v rukávu, který si vždycky schovávám na horší čas. Tak trošku mě měl prokouklou.

"Mám na sobě červenou." zaprotestovala jsem. To, že on jí neviděl ještě neznamenalo, že bych jí nemohla nosit.
Ušklíbla jsem se a nehtem mu přejela po spodním rtu, který se přímo vybízel k tomu, aby se do něj vpila a věnovala mu chvilku svýho života.

Nezaprotestovala jsem, když si mě k sobě přitáhl, ale v určitých věceh mi to přišlo poněkud... stupidní. Válet se na zemi, tisknout se k sobě a ošahávat se. Na druhou stranu - proč ne. Co je komu do našich věcech, kreténům.

Ze rtů mi uniklo tiché uchechtnutí, za doprovodu mého stání a klapotu mých podpatků. Jestli si se mnou chtěl zatančit tengo, měl to štěstí, že jsem na něj byla dostatečně rožhavená. Z kůže mi sálalo teplo a já jsem potlačovala nutkání se před nim znova svlíknout. Už jenom stačilo dělat kroky podle rytmu tepu jeho srdce a byli bychom spřízneny.

Na prst jsem si koketně natočila jeden pramen vlasu a pohlédla na něj skrz vějířek řas. "Chceš tančit tady, nebo ti stojim za to jít do nějakýho klubu?"
Nebyla to otázka, bylo to oznamování, že by mě měl vzít jinam. A on to věděl, o tom jsem naprosot nepochybovala...

Lehce jsem se pousmál, když mi oznámila, že na sobě má červenou. Ovšem bylo skutečné, že jsme tu kolemjdoucím nejspíše dělali divadélko, ale mně to bylo sakra jedno.
Postavil jsem se prudce na nohy. A ještě jí chvíli pozoroval, než jsem se vůbec dal do nějakého pohybu.
"Jsi tak neskutečně krásná." Pronesl jsem s úsměvem na rtech. A přiložil si k ústům cigaretu, s tím, že jsem jí jednu nabídl.
"Tady? Bez hudby?" Nechápavě jsem se na ní podíval. "Stojíš mi za všechno na světě. Takže taneční klub je opravdu vhodnější." Odpověděl jsem jí na otázku a rozešel jsem se směrem ke klubu, který není daleko.

Vešli jsme dovnitř a bylo to prostě jiné. Připadal jsem si, jako na nějaké první schůzce. Ne, jako kdybychom se znali už hodně dlouho a ne, jako kdybychom mi dva měli spolu dítě. Připadalo mi, jako naše první setkání, ovšem s tím, že ona mně neodmítla.
Odložil jsem koženou bundu, kterou jsem zatím doposud na sobě měl. A připlatil barmance za to, aby mi jí pohlídala.
Hudba začala, tehdy jsem si jí k sobě prudce přitáhl a vložil se celým svým srdcem do rytmu hudby. Hudby, prokazující vášeň a touhu, která ve mně kolovala a že jí bylo hodně, že to bylo hmatatelné. Při každém odtáhnutí se od ní, jsem si jí poté prudce k sobě přitáhl, protože jsem prostě nemohl být daleko od ní. Letmo jsem se dotkl svými rty, těch jejich.
Plně jsem si koutkem oka všímal pohledů ostatních mužů, kteří po ní toužili a pohledem žárlivosti a ohně se na každého z nich podíval.
Taneční parket jsme nakonec měli pro sebe, jako kdybychom tu byli jenom my dva a nikdo jiný. Jako kdyby se čas zastavil. A my pouze tančili.
"Měl bych sto chutí zajít, zde do nějakého pokoje a tam si s tebou více užívat." Pošeptal jsem jí vášnivě do ucha a lehce jí do něj zakousl.
Bylo na mně jasné, že se mi v této chvíli opravdu nechce do jejího domu. Nechci pokazit tuto chvíli. Nechci pokazit tento tanec, který si v této chvíli užívám.
"Jak jsem mohl bez tebe přežít?" Zašeptal jsem ke konci, který byl skutečně velkolepý. Lehce jsem jí držel nad zemí a poté se dotkl svými rty těch její, ukončil to polibkem.
"Ještě jeden tanec?" Zeptal jsem se s lehkým úsměvem a vyčkával na její reakci. Na chvíli mne něco napadlo.
"Lolo, těší mne. Já jsem Marc. Co bys řekla na to, že bych tě pozval na jednu skleničku?" Zeptal jsem se jí a vyčkával na to, zda bude se mnou hrát tuto hru.

V obličeji se mi mihl vítězoslavný úsměv, když jsme se ocitli na parketu v zajetí vášně, která svazovala obě naše těla.
Pokaždé, když jsem se od něj odtáhla, si mě elegantním pohybem k sobě zase přitočil, pohledem propalujíc všechny, kteří na mě viseli očima. A to mě dráždilo, protože to bylo neskutečně sexy. Že si protiřečim?... Co je komu do toho.
Nebyla jsem jeho majetek a ani jsem se tak necítila, přitom jsem po tom svým způsobem toužila.

Udělala jsem prudký pohyb nohou, který jsem změkčila jemným, elegantním zavlněním těla do rytmu tanga, a přitáhla se k němu tak těsně, až jsme oba mohli cítit, jak nám tluče srdce ve zběsilém tempu. Rozechvěle jsem mu prsty přejela po tváři, krku, hrudi až k jeho rozkroku, kterýho jsem se ale nestačila dotknout, protože jsem se od něj jednou elegantní otočkou odtáhla.

"Možná, že by to nebyl špatnej nápad." vydechla jsem s úšklebkem a nechala ho, aby mě jeho ruce zvedly s ladností nad zem. Když jsem pak zůstala v jeho chvilkovém, ale vyprchávajícím obětí, vdechla jsem vůni jeho mužnosti a tiše mu zavrněla do ouška.

Na jeho otázku, jak to beze mě mohl vydržet, jsem neodpověděla. Nevěděla jsem totiž co. Sama jsem do teďka nepochopila, jak jsem mohla žít tak dlouho v jiný přítomnosti, než byla jeho. Tak neskutečně mě sral, ale... na druhou stranu jsem ho u sebe potřebovala. Byl to můj vzduch, moje srdce... Nepochopila jsem, že jsem na to nepřišla už dřív. Všechno chce svůj čas. Očividně i u mě.

Na jeho hru, se kterou přišel, jsem přistoupila se svými pravidly. Prsty jedné ruky jsem mu začala tančit po stehně, druhou rukou jsem se opřela o desku barovýho pultu a vpíjela se do něj pohledem, který zračil jedno - opíchej mě na místě.

"Co bys řekl na to, že bychom se na skleničku vysrali, jeli ke mně domu a ty mě ošukal před Johannesem. Dokázal bys tak jemu i mě, že seš větší býk než on, neznámej Marcu."

Nešlo to jinak, než se pousmát. Byla to ta stejná Lola, která prostě žila divokým životem.
Jenže já se změnil, měl jsem hodně velký půst, protože i přesto, že mi řekla: Nenávidím tě. I přesto, že jsem jí dlouho dobou neviděl a neměl o ní ani ponětí. Tak jsem jí miloval, pořád miluji, nedokázal být s jinou ženou.
Na chvíli jsem pocítil menší strach. Strach z toho, že už nejsem tak dobrý, jak jsem býval. Ale to jsem raději zahnal menším mávnutím rukou. Čapnutím Loly za ruku a přitáhnutím si jí k sobě.
"Já myslel, že jsem ti už dávno dostatečně dokázal, jaký jsem býk. Ale když, chceš..." Zašeptal jsem jí do ucha a lehce jí do něj foukl. Potom se ladným krokem dostal z baru, čapl ještě svoji koženou bundu a společně s Lolou se přesunul do jejího domu.
"Ovšem, tak či tak, by se mi líbilo více si to užít v soukromí a ne, aby u toho někdo byl." Lehce se mi na tváři ještě před jejím domem objevil úšklebek, který značil jediné. Nesnesu zatraceně přítomnost toho debila, který tady předtím v tom baráku šoustal s ní.
"Ani nevíš, jak riskuješ. Ani nevíš, jak riskujeme." Pronesl jsem a zastavil se u dveří, abych se jí plně podíval do očí. A sakra konečně řekl, co mně po celou tu cestu sem trápilo, protože jsem skutečně mlčel.
"Nesnesu být v přítomnosti s někým, jako je on. Proč ho tady vůbec máš? Proč? A co Maribal. Co jí řekneš? Že kdo jsem. Nějaký strýček nebo cizí pán, který se tady chvíli zdrží." Je mi jasné, že jsem tuto chvíli možná pokazil. Ale ještě než měla v úmyslu naštvaně někam jít, jsem jí zastavil a k sobě přitáhl.
"Chci si s tebou užít noc, nekonečnou noc. A celý svůj život... Ale.." Nedořekl jsem to a lehce jí políbil na krk. Myslím, že jí to bylo jasné, co je to ale. To ale byl Johannes.

Myslela, jsem že svými pravidly ho donutim k tomu, aby se mnou konešně strávil noc takovou, jak jsem už dlouho chtěla. Když se ale vytasil s otázkami před mým domem, zaraženě jsem zůstala stát na místě a snažila si sesumírovat odpovědi, který se mi draly chtivě na jazyk. A nebýt jednoho z bodyguardů, který kolem nás prošel a zhodnotil ohrožující stav Marca, měla bych zase svůj slovní průjem, ve kterým bych ho poslala do prdele.

Zhluboka jsem se nadechla, pak vydechla a pohlédla na něj. Ta podstata toho, co jsem mu chtěla říct tam zůstala stejná, ale přidala se k tomu i prosba. Já ho musela mít, prostě jsem to potřebovala. Byla jsem jak nějakej zkurvenej chlap, který měl v sobě viagru a musel píchnout do první věci, která měla díru.

"Co se týče Maribal... Ona si myslí, že Johannes je její strýček, ale žije v domnění, že je můj přítel. O tobě jsem jí nevyprávěla. Řekla jsem, že až vyroste, řeknu jí to tak, jak to bylo a nebudu jí lhát, ačkoli bych ráda vynechávala určité detaily, který... Zpochybňují téměř všechno, co k tobě momentálně cítim. Kdyby jsi byl delší dobu v její přítomnosti, aby si zvykla, nakonec bych jí to řekla."

Projela jsem si prsty divoce vlnící se vlasy, abych zaměstnala svoji ruku a nevrazila mu facku za to, že mě svým způsobem odmítl.

"Johannes je v mém domě proto, že ho má Maribal ráda. Vyrůstala s ním, prakticky ho bere jako svýho otce, ačkoli jim samozřejmě není. Celý ten důvod, proč tam ale je ten... že se ho nedokážu zbavit. Ty víš moc dobře, jak ráda tvrdim, že jsem tohle všechno vybudovala sama a je tomu i pravda, ale..." porozhlédla jsem se kolem a když jsem si byla jistá, že gorila, která se ke mě přidala z nadšení, není v doslechu, pokračovala jsem polohlasem: "On mi pomohl. Měl dobrý jméno a ke mně, jakožto ke kurvě a feťačce, se chlapi jako ten, co kolem prošel, otáčeli zády, jestli si zrovna teda nechtěli zapíchat. Vlastně mi ty chlapy daroval a s tim, jak jsem naložila..." máchla jsem rukou směrem k baráku, "Asi víš, jak jsem s tim naložila. Přitahovala jsem ho už před tím, dávno před tím. Znal totiž mýho otce a právě on mi Johannese představil. Mám takovej dojem, že chtěl, abych s nim byla a teď... Jsem s nim de facto byla."

Odfrkla jsem si. Celý to bylo složitější a pohádka, kterou jsem mu tady zabroukala na dobrou noc, nebyla celá. Mělo to svoje kliky háky, rébusy a všechno možný. To, proč tady je, vlastě ani já sama nevim. Kdybych chtěla, vykopla bych ho, ale já nechci. Pro mě něco znamená. Nějaký symbol a já nedokážu pochopit, co.

"Víš co, Marcu? Ser na to."
Nemělo cenu mu vysvětlovat něco, co by si musel prožít. Otočila jsem se zády k němu, otevřela si dveře a vklouzla dovnitř. Věděla jsem, že kdybych se tu s nim vyspala, byl by to velkej risk, ale o to víc by to bylo vzrušující. A to, že si dnešní noc v mý posteli vydobyje Johannes...
Nechtěla jsem nad tím momentálně uvažovat. Zvedal jse mi žaludek jenom z představy toho, jak lítám jako ping-pongový míček od Marca k Johannsovi a nazpátek.

Bylo mi jasné, že jsem to pohnojil. Čekal jsem více než, to co mi řekla. Čekal jsem nadávky a poslání do prdele, ale to ona neudělala.
Měla se jen na odchodu s tím, že se na to mám vysrat. A málem mi před čumákem zavřela dveře.
"Počkej.. Lolo. Nemyslel jsem to tak. A vlastně nevím, jak jsem jsem to myslel." Pronesl jsem, když jsem k ní doběhl a to už byla tuším u prvního schodu. Bylo mi sakra jedno, že nás tady někdo pozoruje. Prostě jsem si jí k sobě majetnicky přitáhl a dlouze jí políbil, z čehož jsem jednou rukou zabloudil, k jejímu rameni a letmým pohybem jí sundal kousek šatu, který měla na sobě. Druhým pohybem, jsem si jí k sobě přitáhl s velkou divokostí a aby se neřeklo, což se jí určitě nebude líbit. Jí vzal do náruče a divoce jí políbil.
"Kde přesně máš pokoj?" Zeptal jsem se jí a ignoroval ten fakt, že na nás dva čumějí ty zasrané gorily, které ovšem svůj úkol splnili a postarali se o ni.

Došeli jsme k její ložnici a já jsem jí prudce položil na postel, při čemž jsem se snažil vyprostit z oblečení, které jsem měl na sebe. Naštěstí v této chvíli tu nebyl Johannes, ale jsem připravený na to, že skutečně přijde. Což mi bylo v této chvíle u zadnice.
Usadil jsem se na postel a nejdříve jí polibky obklopoval celé její tělo, než se do toho dalo zkoumání rukou, která už dávno zapomněla, kde všechno je. Ležel jsem přitom na ní a měl v úmyslu svou ženu uspokojit a to za každou cenu. I kdyby kulky padaly. Což doufám, že nebudou.
Mé rty toužili se více sblížit s těmi jejími, jako tomu bylo kdysi dávno a mé ruce, které již byli rozpálené se snažili i jí rozpálit.

Pomalým pohybem svého těla jsem vnikl do toho jeho. A naše těla se opět sjednotila v jedno. S přislibem toho, že na tuto noc ani jeden sakra nezapomene.

Nevěděla jsem, jestli mám být rozzuřená ještě víc, než jsem byla, nebo se prostě poddat spontánnosti, která se právě stala.
Nejdřív, samozřejmě, zvítězila ta první věc. Vlna naprostého znechucení nad tím vším se ve mně zvedla i s jeho polibkem, kterým mě obdařil v tu chvíli, kdy jsem procházela kolem dvou bodyguardů a ignorovala je svým okázalým způsobem. Chuť ho pořádně kopnout mezi nohy, ať si ten hajzl vyzkouší, jak mě jeho odmítnutí bolelo, ale přešla v okamžik nechápavosti nad tím, co dělám v jeho náruči a jak jsem se tam tak rychle ocitla.

Koutkem oka jsem zaregistrovala ty dva, kteří se zarazili v polovině pohybu, nevědíc, jestli mi Marc ubližuje, nebo dělá dobře. Nakonec usoudili správně, že se do toho raději nebudou motat a s tichým "Půjdeme zkontrolovat zadní vchod", profesionálně odešli.
Bylo to vlastně jenom jejich štěstí, protože kdyby se rozhodli mě od něj odpoutat, prohnala bych jim hlavou kulku.
Aniž bych snad dál přemýšlela nad tím, co provádím, prsty jsem mu vjela do vlasů a s tichým pouchechtnutím ho políbila.


Jiný ženský by ten fakt, že v tý posteli spala s jiným chlapem, znechutil a zabránil by jim vlhkosti mezi nohami, který jsem tam měla momentálně já, jenomže tady nejde o ně, ale o mě. Vždycky jsem byla jiná – sex ve sračkách, krvi a fetu bylo u mě na denním pořádku a kdybych měla rozhodnout, jestli bych to chtěla znova celý podstoupit, řekla bych ano. Musela jsem si totiž přiznat, že ačkoli to nebylo nic, z čeho bych zvracela za normálních okolností, mělo to něco do sebe. Asi tak, jako sex na jednu noc – což u mě taky nebyla nějaká extra výjimka.

Sledovala jsem, jak se snaží servat ze sebe oblečení, a neubránila jsem se menšímu úšklebku. Už podle toho, jak se snažil nešikovně svléknout, co nejrychleji mi nahrálo na to, že dlouho neměl co dočinění s ženským tělem. Jestli jsem byla já ta poslední, tak to jsem asi pěkně v prdeli, protože předstírat orgasmus jsem se nikdy nenaučila – možná proto, že jsem se to ani nikdy učit nemusela.
Moje obavy ale přešly, když mě hodil na postel, zbavil mě oblečení a pronikl do mě. Objala jsem ho nohy, přitiskla stehny a nechala se unášet na vlnách rozkoše, který byly čím dál tím více intenzivnější… To, že by se tam někdy objevit Johannes, na to jsem ani nepomyslela. Kdo by taky myslel na někoho jinýho, když se oddává naprosto skvělýho sexu?

Nezapomněl jsem to. Napadlo mne a v duchu jsem si poblahopřál, když jsme po celkém dlouhém "tělocviku" dospěli k rozkoši a k vlně, kterou jsme tuším oba potřebovali. Teda hlavně já. Dlouho jsem to nezažil.

Lehce jsem se pousmál a zahleděl se jí do očí. A nevědl,co vlastně říci a co vlastně dělat.
Když jsem se sakra k něčemu měl, tak se otevřeli dveře a dovnitř se přiřítil ten její. Rozzuřeně se podíval na mně a na ní.
Prudce jsem se od ní odtáhl. Připraven na případný útok, který by mohl být od něj.
Táhl z něho alkohol, nejspíše byl v nějaké hospodě předtím.
"Viděl jsem vás. Prý si ho zabila? Hahaha... Už vím, proč si to dělala ty." Zasmál se a pomalu rukou chmatal po své zbrani, což mu šlo skutečně těžce a toho jsem já měl v úmyslu využít.
"A já tě miloval." Pronesl a už měl v ruce pistoli, jenže v tu chvíli jsem po něm skočil já. A strhla se rvačka mezi námi. Dostal jsem pár ran po xichtu, musím uznat, že má sakra páru. Nakonec se ozval výstřel, který byl úplně mimo. Ovšem ne tak mimo.. Využil jsem jeho šokování a vrazil mu řádnou pěstí, ovšem, když jsem se otočil, tak jsem si všiml, že Lola je zraněná. Nevypadalo, to vážně.. Ale byla zraněná.
"Lolo." Prudce jsem k ní přiskočil a objal jí. Sakra, toto jsem nechtěl.
"Do háje, kde máš nějakého doktora?" Pronesl jsem a začal řvát o pomoc, což jsem vlastně ani nemusel. Protože se potom výstřelu k nám přihrnuli její gorily. A já jednoho poslal, pro nějakého doktora. Mezitím jsem pevně tiskl postřelené místo.
"Sakra, toto se nemělo stát. Toto se nemělo stát." Opakoval jsem pořád dokola. Z části to vypadalo vtipně, protože jsem na sobě neměl nic. Na zemi se válel omráčený idiot. A u dveří ani nevím proč, stáli dvě gorily. Mezitím co jedna šla pro toho zatraceného doktora.

Tiše jsem oddychovala, užívala si jeho teplo sálající z kůže, kterou se o mě třel. Cítila jsem, jak se na mě dívá, pozoruje moje křivky a snaží se něco říct. Nevěděl, co a možná to bylo i dobře, protože jinak by pokazil chvíli, která nastala.
Rty jsem mu přejela po bradě a pomalu se blížila k jeho rtům, který pootevřel s tím, že mi něco poví. Nepokaz to, nepokaz…

Jenomže když ne on, tak někdo jiný, že. Dveře se rozrazily a mezi nimi kdo jiný, než Johannes. Odpor, nenávist a chlast z něj táhl tak, že se mi převrátil žaludek znechucením. S timhle jsem spala? Troska, která sotva udržela zbraň v ruce a málem si s ní vypíchl oko, promluvila drcnavým hlasem ožralosti a snažil se mě přinutit k tomu, abych cítila lítost nad tím, co jsem provedla. S lítostí a jeho proslovem o tom, jak moc mě miloval, jsem ho poslala do prdele vztyčeným prostředníčkem. Naštvalo mě, že mě vyrušil při sexu s Marcem, po kterým jsem toužila od tý chvíle, kdy jsem ho po třech letech uviděla. Jenomže on prostě nemůže respektovat ani tohle... idiot.

Přistihla jsem se, jak jsem nehty zaryla do přikrývky a napjatě sledovala rvačku mezi Johannesem a Marcem. V hloubi duše mě to potěšilo - dva chlapi se o mě perou? Jakou ženskou by to nepotěšilo? Ale na povrchu...

"Marcu!" vykřikla jsem prudce, když se ozval výstřel. Vyskočila jsem na nohy, který se pode mnou podlomily a já pocítila pád s gravitací, jež mě stáhla až na zem. Tvrdě jsem dopadla na dřevěný parkety, loktem jsem odrazila a sebou strhla přikrývku, která mě skryla před nechtěnými zraky jako na zavolanou. V uších mi pískalo tak jako vždycky, když jsem byla postřelená.

Samozřejmě, kdo jiný to tady taky mohl odnýst, než já? Osud mě hold neměl zas tak v lásce, jako ostatní kolem mě. Zapřela jsem se o pořádně naražený loket a zrakem jsem doputovala až k noze, která byla škrábnutá, což znamenalo, že jsem se spíš pořádně praštila do hlavy, která mi přišla jak nafouknutý balón.

"Drž hubu!" štěkla jsem na hysterickýho Marca a pozorovala zamlženě bodyguardy, kteří běželi pro doktora. Prsty jsem nahmatala jeho dlaň a přitiskla si ji ke svojí tváři, pak mi to došlo... "Ať dají Johannese do jeho pokoje a pak jdi zkontrolovat Maribal, jestli je v pořádku." odtušila jsem k němu, snažíc se usadit a přitom si přidržovat přehoz na mým nahým těle. "Obleč se a jdi ji zkontrolovat, o sebe se umim postarat."

Rychle jsem na sebe naházel oblečení, tričko po cestě. V té chvíli mi prostě došlo, že by mohl ublížit Maribal a to jsem za žádnou cenu nechtěl.
O něho se už ty pošahaný gorily postarali, šoupli ho do pokoje a zamkli jej.
Mně mezitím bušilo srdce o sto šest, zhluboka jsem dýchal, když jsem otevíral dveře. Ovšem všechno bylo v pořádku. Spala, ale díky vrznutí dveří se probudila. A pohlédla na mně.
"Co je s maminkou?" Zeptala se mně a já jsem se po dlouhé době v životě na někoho usmál. Mé oči se rozzářili a až nyní jsem si uvědomil, jak moc mi je podobná.
"Maminka je v pořádku. Běž spinkat. Zítra si určitě pro tebe udělá čas a někam zajdete." Promluvil jsem a zavřel jsem za sebou dveře, protože opět zavřela očička a spala. Vypala, jako andílek.

Rychlími kroky jsem se opět vrátil zpátky za Lolou, o kterou se v této chvíli staral doktor, který mi oznámil, že to skutečně bylo jen škrábnutí a nic vážného. Musel jsem si oddechnout. Chvíli si jí ještě prohlížel, zda to je veškeré zranění a poté zmizel. Bylo mu jasné, že potřebujeme být o samotě.
"Maribal spí, jako nemluvně. Je v pořádku." Pronesl jsem s úsměvem na rtech. Opatrně jsem se posadil k její posteli.
"A ty bys měla odpočívat." Na chvíli jsem se zarazil. "Udělej to, alespoň pro mně." Šeptl jsem jí do vlasů, když jsem se jí chystal obejmout. A doufal, že mně někam nepošle a nepůjde si to vyřídit s Johannesem.
"A o něj se postarám já." Pronesl jsem zcela vážně a taky tak na ní pohlédl.

Pohledem jsem vyprovodila Marcova záda a následně se věnovala doktorovi, který mi pomohl ještě s bodyguardy, abych se zase objevila v posteli, přikrytá a ošetřená. Samozřejmě, že jsem věděla, že se jednalo jenom o škrábnutí. Kdyby to bylo něco vážnějšího, asi bych sebou sekla, jelikož moje tělo po porodu vydrželo míň - to bylo v některých případech docela nevhodné a hlavně jsem si to ještě stále neuvědomovala, ačkoli to byly už tři roky.

Jako na nějaký promenádě se vystřídali s Marcem. Byl šťastnej, ačkoli jsem byla postřelená a on se porval s mým milencem. Poznala jsem to na něm. Byl znovunalezeným otcem, který viděl svojí dceru. Pocítila jsem hořkost toho, že se o něj budu muset dělit s Maribal a už nebude patřit jenom mě. Vlna toho všeho na mě dolehla v tu chvíli, kdy na mě upřel pohled naprosté vážnosti a promluvil o Johannesovi.

"Neubliž mu."
To bylo jediné, co jsem mu chtěla vzkázat ohledně Johannese, protože mi stejně ani nic jiného nezbývalo. "Ten kretén ti za to nestojí a navíc si to s nim vyřídím potom sama."
Znaveně jsem se k němu přivinula a vnímala ho jako konečně jako někoho, kdo je na svým místě.
"Já si mezitim odpočinu." zamumlala jsem do jeho trička a prsty jsem přejela po stehně, na kterým ruku ponechala. Nepotřebovala jsem si odpočinout, byla jsem plná čehosi a ani jsem nevěděla čeho, proto mě překvapilo, že m moje tělo zradilo a podlehlo tichému a bezesnému spánku.

"Dobře. Udělám to, protože to říkáš. A já už kvůli své hlouposti o tebe nechci přijít." Pošeptal jsem jí do vlasů a líbl jí do nich.
"Jen odpočívej, já tě budu hlídat." Pošeptal jsem jí a pozoroval strop. V hlavě mi kolovala hromada myšlenek, vzpomínek na minulost. Na to o co jsem mohl přijít. Ale osud tomu nechtěl a nás dva nechal, abychom se zase viděli. Konečně si řekli, co k sobě cítíme a konečně spolu byli. I když mám takový pocit, že to určitě bude mít háček. Vždycky to tak bývá. Hlavně v našem případě.
Ovšem na to jsem nechtěl myslet. Ne v této chvíli. Můj pohled sklouzl po spící Lole, která vypadala tak krásně i přesto, že byla zraněná. V duchu jsem si vyčítal tu rvačku, ale musel jsem. Mohlo to přeci dopadnout i hůře?

Ráno jsem vzbudil dříve než-li ona. Mám takový pocit, že jsem asi spal, tak dvě hodiny, protože jsem jí stále hlídal.
Opatrně se od ní odtáhl s úmyslem přichystat snídani do postele, jak tomu bylo kdysi. Ano vůbec jsem nezapomněl na to, co má ráda. Ochránci byli celkem překvapeni mou přítomností, ale já jsem je naprosto ignoroval.
Když jsem v kuchyni chystal snídani, tak tam i došla Maribal. Která mne chvíli pozorovala, přitom co dělám.
"Dáš si sladké palačinky? Hned budou." Šeptl jsem, přichystal je a dal jí snídani s úsměvem na rtech. Mám takový pocit, že jsem tady někomu převzal práci a ten někdo na mně byl naštvaný. Ovšem nakonec to ta paní vzala s úsměvem.
S podnosem a připravenou snídaní jsem vešel do pokoje Loly. Položil jí na noční stolík a chvíli na ní hleděl.
"Dobré ráno, královno mého srdce." Pronesl jsem s úsměvem na rtech a letmo jí políbil na tvář. Potom jí dal snídani a čekal, až se pořádně nají.
"Nom.. ehmm... " Nevěděl jsem, jak jí to mám říct. "Včera jsem Maribal slíbil, menší výlet. A vím o jednom místě, které by se ti určitě líbilo. Protože to patří mně." Pronesl jsem trošku tajemně.
"Jedná se o menší ranč. Kde jsou koně a je tam strašný klid. Ovšem, nemohl jsem tam být, protože jsem se tam cítil tak osamoceně. Mám taky svoje lidi, kteří se o něj staraj." Dodal jsem a se zaujetím si jí prohlížel. V té chvíli, kdy jsem čekal na její reakci se do místnosti přiřítila Maribal.
"Mluvil tady někdo o koních?" Zeptala se nás obou. A vyčkávala na odpověď. Na sucho jsem polkl, protože bych jí tak moc rád objal a dal jí pusu. Ale mám takový pocit, že to v této chvíli prostě nepůjde.

Pootevřela jsem oko, pak druhý a následně za vůní úžasný snídaně, jsem zvedla i hlavu a pohledem zakotvila u snídaně, kterou mi přinesl. Moc dobře si pamatoval, že jsem po něm jeho první snídani do postele hodila a neměla jsem daleko k tomu, abych mu ji nenarvala do prdele, čehož jsem bych byla mimochodem schopná. Očividně mu štěstí ale nahrálo, ačkoli předpokládám, že to byla zásluha hlavně jeho paměti, a tak mu nehrozil atack snídaně tam, kde slunce nesvítí.

Zády jsem se opřela o čelo postele, natáhla se pro snídani a s chutí se do ní zakousla. Byla jsem neskutečně vyhladověla, takže mě nezastavila ani otázka Marca na výlet. Jakmile se ale ve dveřích objevila Maribal, vykřikla na celý pokoj, přeběhla jej a skočila do postele, aby se ke mně mohla přitulit, snídaně změnila pořadník na dnešním ránu.
"Dobrý ráno, zlatíčko." odtušila jsem k ní, přitáhla si ji k sobě a přitiskla ke svému tělu, o který se opřela a popřání dobrého rána mi opětovala s úsměvem od ucha k uchu. Stočila na mě svoje oči a mě bylo v tu chvíli do pláče. Nepochopila jsem, jak jsem mohla tak dlouho čekat a teď, když je mám tady všechny po hromadě, chce se mi brečet?

V duchu jsem si vrazila facku na to, abych byla silná, a prsty prohrábla delší vlásky Maribal. "Tenhle pán je můj přítel, Maribal, a tvůj taky. Jste si víc bližší, než se ti může zdát a... S nim pojedem na ranč." dodala jsem ještě dřív, než jsem si to mohla pořádně promyslet a nechala ji, aby se přivítala s Marcem. Sama jsem mezitim odklidila pole s tím, že jdu upravit.


Otevřela jsem dveře, prudce za sebou zavřela a porozhlédla se po pokoji Johannese. Na sebe jsem si narychlo oblíkla šaty, na boty jsem se rovnou vysrala, což se mi nakonec zas tak jako dobrý nápad nejevil. Zbytečně jsem jimi provokovala, ale co jinýho jsem měla asi dělat - roláky jsem v šatníku neměla upřímně doufám, že se tam nikdy ani neobjeví.

Udělala jsem krok do pokoje a znova se po něm porozhlédla. Potřebovala jsem vědět, jak se mu daří, protože ačkoli to byl idiot, něco mě k němu vázalo a on si toho byl vědom, protože toho plně využíval.

Musím uznat, že Lola nebyla jediná, které bylo do pláče i já jsem se musel držet. A vykouzlil jsem na tváři úsměv. Mezitím co Lola odešla z pokoje, povídal jsem si s malou o koních, které tam mám a o tom, že tam jednoho speciálního pro ní a to poníka. Nějak jsem nevěděl, proč jsem ho kupoval. Asi jsem měl potřebu. Ovšem v této chvíli vím, že jsem možná cítil, že mám dceru.

*****

"Jak je vidět, jsi v pořádku." Lehce se na tebe ušklíbl. Vypadal pomláceně, ale více méně střízlivě. Navíc ho nejspíše musela děsně bolet palice.
"Musím uznat, že jsi pěkná děvka. A navíc vůbec nerozhodná." Lehce se uchechtl.
"Měl jsem za to, že Marca nesnášíš. Proto si byla se mnou. Ale ono to je nakonec jinak." Pronesl a vstal.
"A víš, co.. vypadni... Nesnesu pohled na tebe. Je mi na nic ještě více." Procedil skrze zuby a ukázal ti na dveře. Pokud bys neodešla jistě by tě ven nějakým způsobem dostal.

***

Nejspíše jsem tak trochu tušil, že se půjde podívat na Johannese. Když vyšla z pokoje, tak jsem jí ze zadu objal kolem pasu a přivoněl si k jejím vlasům.
"Jak se cítíš?" Zeptal jsem se jí. A myslel tím, jak stav psychický, tak i fyzický. Má ruka jí sklouzla po vlasech a já byl skutečně rád, že se jí mohu dotýkat. Ovšem do toho v tu pravou chvíli přiběhla Maribal s neskutečnou radostí.
"Já mám poníka. On koupil poníka, jenom pro mně." Pronesla s úsměvem na rtech a velmi nadšeně. A já se cítil neskutečně šťastný, že se mi do očí draly slzy štěstí.
"Omluvte mně. Musím něco vyřídit." Lhal jsem. A to mohla poznat jedině Lola. Odešel jsem na malou chvíli ven, abych si mohl sednou na zem a o zeď se opřít.
Plně jsem si uvědomil, že kdyby mi neřekla, že mám dceru, tak jsem o to mohl přijít. Nemusel jsem tu být. Nemusel jsem se jí dotýkat. Nemohl bych mluvit se svoji dcerou. A ten ranč, co jsem koupil, by nikdo nevyužil. Vlastně on byl přesněji koupen pro Lolu.
Možná jsem slaboch, ale netuším, kdo by toto zvládl.
Zapálil jsem si cigaretu a snažil se uklidnit. Ochránci byli naštěstí někde jinde, takže jsem byl o samotě. Ovšem ne na dlouho, bylo mi jasné, že se tu objeví Lola.
"Mohl jsem o toto přijít. Mohl jsem o toto sakra přijít." Pronesl jsem a rukou zakryl svoji tvář. Nechci, aby mne viděla, takto. Mám být přece silný muž.

Zabouchla jsem za sebou dveře a překvapeně se nechala přitáhnout od Marca, který si přivoněl k mým vlasům a zeptal se mě jak se cítím. "Na hovno." odsekla jsem mu, odtáhla se od něj a založila si ruce na hrudník.

Jak jsem se měla asi cítit? Zabila jsem vnitřně někoho, na kom mi záleželo, ale věděla jsem, že je to můj problém. Poslední dobou jsem se začala citově vázat k určitým lidem a to mě zraňovalo, až mi to nakonec taky vrazilo dobrou ránu s příchodem Marca.
Johannese, ačkoli to byl idiot, byl pro mě důležitej. Na druhou stranu, ráda bych si uchovala jako někoho, komu bych se mohla svěřit, což je teď naprosto nepředstavitelný.

Hořce jsem se ušklíbla, pohodila vlasy a nakročila si to po chodbě, dokavaď mi pod nohy neskočila Maribal a nezačala se radovat. S pohledem na ní jsem si uvědomila, že jsem se rozhodla už dávno. Vždycky jsem chtěla Marca a Maribal, a taky je mám. Tohle je jediná věc, která je v mým životě pevně daná a která se nezmění, už vůbec ne kvůli Johannesovi.

"To je skvělý, zlatíčko a poděkovala si?" povytáhla jsem obočí a prsty jí prohrábla vlásky a sledovala její tvářičku, která se roztahovala v úžasu nad tím, že má poníka. Zrovna v tu chvíli, kdy mu chtěla poděkovat, se sebral a odešel. K maličký jsem si klekla, přitáhla si jí k sobě a líbla na tvář.
"Slib teďko mamince, že nebudeš chodit za strýčkem Johannesem a nepůjdeš s nim ani nikam na procházky, ano?"
"A co když mě pozve na zmrzlinu?" její zvědavý očíčka trpělivě vyčkávaly na mojí odpověď. Povytáhla jsem obočí, zúžila oči a rázně jí odpověděla:
"Maribal, řekla jsem ne."
S tichým povzdechem přikývla, věnovala mi pohlzení po vlasech a rozutekla se s písničkou za gorilou, která jí odvedla na zahradu.

"Ale nepřišel, tak se už schop." pronesla jsem do chladného dne a přitáhla si k sobě svetr, vytahujíc cigaretu a nechávajíc si zapálit od Marca. Vdechla jsem kouř, nechala chvilku nikotin v plicích a pak vydechla. "Jsi otec, můj přítel - máš nás obě, tak přestaň. Moc dobře víš, že nerada vidim, když muž brečí, ačkoli je to momentálně dojetím."

Možná jsem byla drsná, vůdči němu určitě, ale v neměla jsem náladu. Bylo mi špatně, bolela mě noha a měla jsem chuť někoho odstřelit. Těšila jsem se, až odsaď vypadnu, abych si mohla odpočinout.
"Netušila jsem, že jsi koupil ranč." změnila jsem téma nakonec, opřela se lokty o zábradlí a sledovala malou Maribal, která se prohnala pod námi a s hlasitým smíchem za sebou táhla dvě gorily. Bylo komický pozorovat, jak si dvě hordy svalů hrajou s takhle křehkou holčičkou na babu.

"Fajn máš pravdu. Přísáhám ti, že toto je naposled, co mne takto vidíš." Pronesl jsem hrdě a rukou si utřel slzy, které mi stékaly po tváři.
Přitáhl jsem jí k sobě, abych jí mohl obejmout. Prostě jsem to potřeboval, vědět, že je skutečně a ne můj výplod fantazie či sen.
"Ano. A vlastně toho o mně ještě nevíš hodně věcí." Pousmál jsem se a letmo jí políbil do vlasů. Potom jsem se od ní vzdálil a prohlížel si jí, jako kdyby byla nějaký obraz. Sakra velmi drahý obraz, který já mám v úmyslu, jako zloděj uloupit.
"Dokonce jsem kdysi jezdil na býkovi. A byl v tom dobrej." Hlavně kvůli tomu jsem si vysloužil přeždívku Bejk.
Zhluboka jsem se nadechl a poté vydechl. Více méně se protáhl, prokřupal si krk. A koutkem oka sledoval malou, jak si hraje.
"Marcu, pojď si hrát." Pronesla s úsměvem na rtech a mávla na mně. Můj pohled se stočil na Lolu.
"Nepřidáš se?" Zeptal jsem se, když jsem šel směrem k malé. A potom bylo na mně počítat, a ona se schovávala.

Po hře na schovávanou se nakonec, došlo k závěru, že by bylo vhodné vyrazit. Abychom tam nepřijeli v pozdních hodinách. To by se tam skutečně potom nic nedalo dělat.
Naházel jsem všechny potřebné věci do auta, nasedl do auta. Tam pustil nějaké rádio, abych tím zabavil malou a přitom si nějaké písničky zpíval. Prostě skutečně zajímavá idylka.

Dorazili jsme tam bylo šest hodin. Skutečně šokovaně mně přivítala má nevlastní sestra, která mi skočila do náruče a jak to umí jenom ona, tak mi rozcuchala vlasy.
"Taky by ses sakra mohl ozvat dříve, brácha." Pronesl a poplácala mne po rameni. Potom upřela svůj pohled na Lolu a malou Maribal. A na mně bylo představování.
"Toto je Lola se svojí dcerou. A toto je Debby, ma nevlastní sestra. A správce ranče." Pronesl jsem. O Lole jsem jí říkal, protože když mne vyhnala ze svého života, koupil jsem ranč.. Teda spíše pomohl Debby, aby se vysekala z dluhů.
"Hmm.. Lola. Těší mne." Pronesla s menším povytažením obočí a podala jí ruku, to už s úsměvem. "Máš pěknou holčičku. Ale dala bych ruku do ohně, že ty oči jsou.." Chtěla doříct něco, co jsem musel zastavit a dal jí ruku před pusu. V té chvíli jí to vlastně došlo.
"Víte, co... Ubytujte se. A já zatím ukážu Maribal jejího poníka." Obdařila mne menším úšklebkem a potom se začala věnovat Maribal. Skutečně skvěle se umí chovat k dětem, takže jsem neměl žádné obavy.

"Nom ehm.. Asi jsem ti zapomněl, tak trošku říci více o sobě." Pronesl jsem, když jsme byli ve vnitř a ukázoval jí pokoje. Skutečně to tu bylo cítit klidem a prostě rančem.
"Ale ty, si mi nikdy nedala šanci." Chtěl jsem se ubránit a ruce zvedl nahoru v obraném gestu.
"Jinak líbí?"

odkaz Budova, kde se bydlí.
odkaz Plánek ranče.

Bylo to narychlo. Až moc.
Jediný, co jsem stihla zařídit, byl dozor na Johannese a svěřit se bodyguardovi, ab dům pohlídal, než se vrátim. Věděl moc dobře, že kdybych se vrátila a všechno by nebylo na svým místě, v hlavě, uprostřed toho jeho vyholenýho čela, bude mít díru od brokovnice.

Hodila jsem kufry na zem, zula si za pochodu boty a natáhla se na postel. Byla jsem vyčerpaná z jízdy, která trvala několik hodin a hlavně z Maribal, zvědavou a roztěkanou, nestále žvatlající o poníkovi. Jediný, co se mi objevovalo v hlavě bylo - drž už kurva hubu, ty malej spradku. Jenomže kdo by se divil, když by byl s malým, ačkoli jeho, dítětem zavřenej několik hodin v jezdícím autě a ono by se neustále na něco ptalo.

To, že o mě jeho sestra očividně ví víc, než jsem si myslela, jsem neřešila. Ať si ta jeho podobizna v jemným pohlaví myslí co chce, co mě je vůbec do toho, já jí neznám a poznat ani pořádně nehodlám. Stačí, že znám Marca, tak ať jde s rodinným seznamováním do prdele. Navíc jsem na to neměla náladu.

"Drž hubu, Marcu." zabručela jsem do polštáře, přitáhla si deku a nechala se jí zahřívat. Chtěla jsem si ten ranč pak projet, i když jsem na koni pořádně nikdy neuměla, ale byla jem totálně utahaná, div jsem zírala na jeho obranná, zasraná gesta. "Tak mi to poď říct jako ukolebávku, ať si můžu odpočinout."

"Ukolébavku?" Nechápavě jsem se na ní podíval a sedl si na postel, letmo jí pohladil po těle.
"Myslím, že ti to budu moci říci, až si pořádně odpočineš." Pronesl jsem s menším pousmátím a chvíli si jí prohlížel.
"A víš co. Půjdeme spát. Debby se o Maribal postará. Má děti ráda, i když žádné mít nemohla. Ale to už necháme." Mávl jsem nad tím rukou. A lehl jsem si k ní do postele, která byla nejspíše schválně manželská. Mezitím jsem si hrál s jejími vlasy, které jsou tak neskutečně skvělé, jak je ona skvělá.
"A co noha? Nemám se ti na ní zítra podívat?" Zeptal jsem se jí, těsně předtím, než jsem zavíral oči.
"Dobře, dobře. Dobrou noc." Pošeptal jsem a líbl jí do vlasů. Dopřál si po dlouhé době klidný spánek.

Ráno mne probudil hluk venku, teda spíše dětské radování se a smích. Bylo jasné, že se ty dvě naprosto baví. Opatrně jsem vstal z postele, abych nevzbudil spíci krásku, která si musela dopřát pořádného odpočinku, který si zasloužila a mezitím jsem opět připravoval snídani, kterou jsem jí zase donesl do postele.
"Cítíš se lépe? Nebo bys mne na místě odpráskla?" Zeptal jsem se jí s menším úšklebkem. A potom jí popřál dobré ráno.
"Malá už vyvádí venku se psama a Debby, takže až budeš chtít, můžeme na koních omrknout ranč." Pronesl jsem s úsměvem na rtech, oblečen jako pravej rančer.
"Jinak dobrou chuť."

Neprotestovala jsem téměř s ničím, co mi říkal, mezitim co já jsem zavřela oči a prsty mu začala tančit po ruce, kterou si přese mě majetnicky položil. "Hm." odpověděla jsem mu na jeho dobrou noc, která mi momentálně byla u prdele a otočila jsem se k němu zády, abych se konečně mohla v klidu vyspat bez nějakýho tísnění se v posteli.

Porbudilo mě prásknutí dveří od pokoje, když odcházel z pokoje a zřejmě mi šel dělat snídani. Leivě jsem se překulila z boku na bok, protáhla se jako mlsná kočka a chvilku si užívala celou matraci pro sebe, po který jsem roztáhla jako náladový pes.
Neměla jsem v úmyslu se uskromnit, když přišel dovnitř i s táckem, na který byla snídaně. Když mi ji ale položil na postel, vůně čerstvýho pečiva mě donutila se usadit a věnovat mu pohled na mé ranní já, což nebylo tak tragický jako jeho rančový oblek.

Málem jsem vyprskla jídlo na postel, když jsem si ho pořádně prohlídla. Vypadal jako z filmů z westernů, z nějakýho hodně špatýho filmu. Vlastně tohle všechno, co se dělo mi přišlo jako nějakej zasraně špatněj vtip.

Na jeho otázku jsem zareagovala gestem, kdy jsem s prstů udělala pistol a vystřelila jsem pomyslně po jeho osobě.
Kdybych měla na výběr, asi bych ho vážně kopla do zadku. Vzbudil mě praštěím dveří a ještě mě málem udávil pohledem na něj. Tak nějak jsem netušila, jestli to je začátek dobrýho, nebo zatraceně blbýho dne.

Snídani jsem dojedla, pak se vysoukala z postele a jala se do převlíkání. Otevřela jsem kufr, vyndala z něj obyčejné bílé tílko, kožené kraťasy a menší vestičku. S pohledem upřeným na něj, jsem si nechala spadnout oblečení z těla a několika kroky jsem se dostala až k němu. Zraněnou nohu jsem mu položila jemně na rozkrok, který jsem začala dráždit letmými pohyby, mezitim co jsem se zašklebila.

"Slíbil jste mi, že se mi mrknete na zraněnou nohu, pane cowboyi."

"Soudě dle toho, jak se na mně díváš. Bude nejlepší, když to ze sebe sundám a obleču si něco normálního." Taky jsem málem vyprskl smíchy při pohledu do zrcadla.
Tím jejím gestem, jsem se nějak netrápil. Nejspíše jsem jí musel vzbudit. Což by značilo mnohé.

Ovšem než jsem stačil jít do pokoje, kde jsem měl vždy nějaké oblečení na víc, přišla ke mně blíž a to co udělala, mne skutečně dostalo.
"Tak fajn, podívám." Pronesl jsem s menším úsměvem na rtech, a opatrně si jí přitiskl k sobě.
Skutečně jsem ovšem netušil, zda má v úmyslu to či něco úplně jiného. Zahrnoval jsem jí polibky mezitím, co jsem se zbavoval té údajné příšernosti na sobě.
Mezitím co jsem se rukou doputoval opatrně k jejímu zranění a trošičku dál od toho místa věnoval pár polibků.
"Nevypadá to špatně. Měla si štěstí, vlastně my všichni měli štěstí." Pronesl jsem a pohlédl na ní očima dravce, který se pomalu chystal na svoji kořist.
Bylo mi naprosto jasné, že nás nikdo nebude vyrušovat. Že se Debby postará o malou, a ostatní se postarají o to ostatní. A navíc tu nebude žádný Johannes, který by vtrhl do pokoje.
Rukou jsem jí zajel do vlasů, mezitím co rty toužili být dravé a uchutnávat ty její.
"Chtěl bych tě.. a už bez žádného vyrušení."

Posunutí:
Dovolená není zrovna dobrý nápad

Všechno probíhalo v naprostém pořádku, až do jedné chvíle, kdy došlo na vyměňování názorů mezi Lolou a Marcem. A že to nebylo zrovna pěkné, jelikož lítalo skoro všechno. A nakonec to skončilo tím, že Lola za sebou zabouchla dveře a šla se projít. Ovšem o procházce, jako takové by se dalo spekulovat, jelikož zamířila do stájí a tam si osedlala jednoho černého oře, dejme tomu takového, před kterým jí Marc varoval, aby to nedělala.
Sama se o tom přesvědčila až v té chvíli, kdy se jí z něho podařilo slítnou na tvrdou zem. Zároveň si ještě provést něco s kotníkem a s rukou. Do toho bolest hlavy nebyla zrovna příjemná.
Chvíli po pádu nebylo zrovna pěkné počasí a strhovalo se k hnusné bouři, ovšem bylo obtížné se v takovém stavu dostat domů.

Když jsi dlouho nebyla, tak se tě Marc rozhodl hledat a raději si zvolil, jako prostředek k tomu auto, což nebylo ani v nejmenším ta nejlepší věc, kterou udělal, protože i on měl nehodu. Vrazil do stromu, když nějak neodhadl zatáčku. Zda to přežil? Ano, ale mělo to i své následky, které nebyly zrovna dobré.
Tebe nakonec našla jeho sestra, která tě donesla domů a tam ošetřila. Vzápětí jste se všichni dozvěděli, že Marc leží v nemocnici po oné autonehodě. Jakmile jste, ale za ním jely, byla tu bonusová zpráva... Nic si nepamatuje.

Mezi prsty jsem nervně žmoulala sako, který jsem měla přehozený přes promrzlý tělo. Ne, že by tu byla kosa, ale nebylo mi zrovna nejlíp - a to hlavně po tý psychický stránce. Měla jsem doma, že každou chvíli zkolabuju, už jemon z toho důvodu, že mě ta posraná hádka stála tolik problému u malý a teďko ještě stresování se o jeho život.

Když konečně ohlásili, že můžeme za ním, prudce jsem se postavila, neuvědomujíc si svůj momentální zdravotní hendikep. Když jsem spadla z koně, udělala jsem si něco s kotníkem a momentálně jsem na něj nemohla našlapovat, ale bolest, vystřelující po celý délce nohy jsem naučeně ignorovala. Už jsem něco vydržela a tohle patřilo zrovna mezi to, co mám zmáklý asi tak jako hrachovku, kterou umim mimochodem fakt skvěle.

I přes to, že jsem byla varována, že si nic nepamatuje, jsem do jeho pokoje šla rychlejšími kroky, potřebujíc ho vidět. Chtěla jsem se přesvědčit na vlastní oči, jestli je v pořádku a jestli vážně neví vůbec nic. Když jsem ale vpadla dovnitř, za doprovodu lehkého zaklepání na dveře od pokoje, a uviděla ho, otřásla se mnou realita.

Rozhodně jsem byla psychicky připravená na to ho seřvat na místě, jakej idiot to je - koho by napadlo jet v noci, za deště posranou polní a lesní cestou? Jenom idiota - Marca. To, že měl v hlavě očividně vyjebáno, mi nakonec bylo i potvrzeno. A na to už jsem připravená ale nebyla, ačkoli jsem si myslela, že ano. V hlavě se mi promítlo, co všechno se ode dneška změnilo - nezná svojí dceru, nezná mě a nikdy, už nikdy ke mně nebude cítit to, co cítil před bouračkou. Svojí sestru brzy přijme za svou, naučí se s ní vycházet, ale se mnou ne. Už nejsem jeho partnerka, nejsem jeho a pro něj jsem ani nikdy nebyla. Všechno, co bylo, se přetrhá tak snadně. Bylo to, jako kdybych vzala brokovnici a udělala bych mu do hlavy díru. Přestala jsem pro něj naprosot existovat.
Po tom všem, co mi přišlo na mysl, jsem začala panikařit. Vycoucala jsem tak prudce, div jsem nevyrazila zuby sestřičce, která šla potichu za mnou. Tak nějak jsem vběhal do čekárny, popadla svojí maličkou a táhla jí za sebou jako nějaký kufr, který mu kurevsky blbnou kolečka.

"Mami!" vytrhla se mi z rukyjako kluzká ryba a zůstala stát v dešti, dívajíc se na mě vekýma očima toho, který se mnou ještě před několika hodnimama byl. "Táta!"
Její dětský tvářičky se nafoukly, aby mohla nabrat čerstvý a začat brečet. Ještě, než se to ale stalo, ven vyběhla sestra Marca a koukala z jedný na druhou. Prohrábla jsem si zmoklé vlasy, které se mi lepily na tvář a obreslovaly tak ladné linie rysů. Netvářila se překvapeně už z toho důvodu, že to asi očekávala. Ona prostě čekala, že vyběhnu ven a uteču pryč od toho, co se tady stalo.
"Potřebuju čas, Debby. Musim si dát cigáro, jinak umřu. Myslim to vážně, není mi moc dobře, takže vezmi Maribal dovnitř, kup jí horkou čokoládu a buďte u Marca. Já tam přijdu za chvíli..."

Minutu na to jsem byla už v obležení cigaretového smoku a hltala nikotin tak rychle, až jsem z toho dostala záchvat kašle. Bylo mi zle - ne na těle, ale na duši, a to byl ten nejhorší stav. Byla jsem vyklepaná, nevěděla jsem, co se v budoucích dnech stane, ale tušila jsem, že jako správná dcera svého otce se s tim budu muset vypořádat. A jak jinak, než po svým. Nedopalek jsem odhodila, zašlápla a vešla do čekárny, kde už nebyla stopa ani po jedný z holek. Pomalým krokem jsem šla na náštěvu do pokoje Marca, kde byla Debby s Maribal, a přitom jsem zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Vypadal jsem normálně, ale ne nějak excelentně. Byla jsem vyčerpaná, takže se nedalo předpokládat, že budu skákat jak nadrogovaný králík.

V ústech mi vyschlo, když jsem si vzpomněla na drogy, už z toho důvodu, že jsem na ně dostala šílenou chuť. Nesměla jsem do toho ale už znova spadnout - kvůli maličké Maribal.

Natáhla jsem ruku ke dveřím a znova jemně zaťukala na dveře.

Se ztrátou pamětí, jsem ztratil i něco navíc. Nebylo to pouze o té bolesti na hlavě, ale tam hluboko uvnitř, tam kde jsem nejspíše měl kdysi srdce.
Ovšem, když spatřil ji, o které jsem se v pozdější chvíli od Debby dozvěděl, že s ním mám dítě, rozbušilo se mi to neexistující srdce a zároveň ještě více rozbolela hlava.

"To snad není možné, abych si nepamatoval svoji dceru." Zavrčel jsem zoufale a snažil se vzpomenout. Mezitím co Debby, mi položila ruku na rameno a pronesla pár uklidňujících slov, které mne ovšem neuklidnili.
"Doktor říkal, že by se ti paměť mohla vrátit, za nějaký čas." Ukončila to těmito slovy a já jsem se na ní nechápavě podíval.
"A myslíš, že máme nějaký čas? Nechci o ně přijít. I když si na ně nevzpomínám. Něco mi říká, že pro mne znamenali a pořád znamenají hodně." Dokončil jsem tuto větu, mezitím co si malá Maribal s něčím hrála a dělala, že nás spíše raději ani neposlouchá. Ovšem ten, kdo to všechno slyšel byla Lola, která po chvíli vzala za kliku a vpadla dovnitř.

"Lolo?" Pronesl jsem po chvíli, co má sestra odnesla mojí dceru někam a snažila se jí zabavit, abychom snad my dva měli nějakou klidnou chvíli na promluvení si.
"Já.. já vím.. Je to hrozně blbé. Ale prý s tebou mám dceru, právě Maribal. Ehm.. jsme manželé?" Trošku jsem se u té konečné otázky zakoktal a pokusil se o úsměv, který mne však v této chvíli bolel. Bolelo mne cokoliv dělat s ksichtem, ale mám takový pocit, že jsem natom byl i kdysi hůře.
"Já jen.." Na chvíli se zarazím a raději se podívám někam jinam, než na ní, kde jsem si jí pořád prohlížel a skutečně si blahopřál k velkému štěstí.
"..že nechápu, to co jsem udělal. Jsi přeci jen skvělá žena." Dodal jsem a poslední slova jsem ukončil tím, že jsem na ní pohlédl, aby pochopila, že to myslím vážně.

Roztěkaně jsem koukala na chlapa, který mi kdysi patřil a já patřila jemu. Zní to asi cinicky, nebo jak z nějakýho psoranýho románu, ale prostě to tak bylo. A jedna zasraná hádka změnila úplně všechno. Měla jsem chuť si do někoho zastřílet, abych se uklidnila a vybila vztek uvnitř sebe na sebe samou.

Ze rtů mi uniklo tiché, iroické uchcehtnutí, když promluvil o tom, jak skvělá jsem. Vždyť mě ani neznal? Teda alespoň teď... Jak mohl soudit? Podle čeho? Podle mých kruhů pod očima? Mírou mých prsou? Chce do huby? Jak si vůbec může opovážit říct, že jsem určitě skvělá žena, když si kurva nic nepamatuje?
Převalovala jsem hodně dlouho slova na jazyku, než jsem se konečně odhodlala promluvit, aniž bych věděla, že na něj začnu pomateně řvát.

"Já nejsem skvělá žena." zaprotestovala jsem a letmo na něj pohlédla, "A už vůbec ne tvoje. Nikdy bych si tě nevzala, protože nejsem takovej magor, abych tě takhle zničila, i když by sis s tim dokázal poradit. Alespoň předtím, nevim jak teď, ale pochybuju o tom." pokrčila jsem levým ramenem a stojíc dostatečnou vzdálenost od něj, jsem uhla pohledem kamsi do rohu.
"Já ti řeknu, co se stalo - pohádali jsme se a to vážně ošklivě. Tys nasral mě, já tebe."

Spala jsem s nim jenom jednou. Jednou. A stalo se to, co se asi nevyhnutelně stát muselo. Čekala jsem dítě a s Marcem to nebylo. Samozřejmě, že půjdu na potrat, toho spratka si přece nenechám. Ale... když o tom Marc teď nic neví, může se klidně stát, že to ani nikdy vědět nebude a to bude jedině dobře. Předejdeme tak oba dva tomu, že bychom se navzájem zabili.

"Jestli chceš čas pro Maribal, máš ho mít, ale já..." zhluboka jsem se nadechla a očima kmitla zase k němu, pociťujíc záchvěv ve svém břichu. "Já potřebuju čas taky a tak bude lepší, když se chvilku neuvidíme a ty si tak budeš moct alespoň pokusit rozpomenout. Kdyby jsi potřeboval se mnou mluvit, nevyhledávej mě a nesnaž se mě kontaktovat. A klidně tohle všechno ber jako výhružku, protože to svým způsobem tak i je. Já a moje rodina jsme pro tebe momentálně nevhodná partie, takže se k mému domu ani nepřiblížíš, zjistíš-li kde je. Ani na krok, protože tě tam nechci vidět."

Jazykem jsem si olízla horní ret a nechla chvilku prostoru pro to, aby střebal informace, který jsem mu sdělila docela svým -ostrým- způsobem. Třeba konečně pochopil, že nejsem skvělá žena.
A moje maličká... Věděla jsem, že tam bude v pořádku. Nikdo neví, kdo je Debby a že jí má u sebe. Navíc, v jejím náramku je čip, takže přinejhorším...

"Až budu chtít, najdu si tě i s Maribal." s tim jsem k němu přešla, jemně se bříšky prstů dotkla jeho čela a potlačovala těžce nutkání se na něj vrhnout. Věděla jsem, že kdybych ho snad jenom ochutnala na chvilku zase jeho rty, tak už bych se od něj nedotrhla a to by bylo problematický.


Z nemocnice jsem vystartovala tak rychle, že mě ani Maribal s Debby nepostřehly, skočila do auta, který jsem ukradla na parkovišti, jela na ranč a vzala si svoje věci. Cesta domů netrvala tak dlouho jako cesta na něj. Před domem jsem zastavila až večer a utahaná z toho všeho, jsem nemotorně vystoupila z auta.

Mlčel, ale na očích mu bylo znát, že měl sto chutí něco říct, ale z nějak tušil, že by to bylo stejně zbytečné. Nechal tě bezeslov odejít, zmizet ze svého života. A oba dva jste začali žít noví život. Opět? Jak příhodné.

Vrátila si se zpátky, kde na tebe čekal Johanese, který se od základu změnil. Už to nebyla ta troska, jako kdysi. Byl to hrdej chlap, který si uvědomil svou chybu.
"Věděl jsem, že to nebude mít dlouhé trvání." Pronesl a lehce se ušklíbl, potom si tě k sobě přítáhl a políbil ti, jako omluvu a jako na přivítanou. Teď si mu svým způsobem patřila, protože si nějak oficiálně nepatřila Marcovi. A nebyla tu malá, takže to Johanesovi v ničem nebránilo. Na druhou stranu bylo velmi dobré a výhodné ho mít na své straně. Poskytl ti ochranu vůči pár lidem, kterým se nelíbila smrt těch lidí, co zabili tvého otce. To zda šli po Marcovi také, jsi netušila.
Co se týče dítěte, které si čekala. Doktorům to bylo skutečno moc líto, ale oznámili ti, že jsi bohužel potratila. Ať si to strčej do prdele, palice jedny vymaštěné, to ti totiž to dítě nevrátí.

Po nějakém čase ses rozhodla opět vypadnout z baráku a zašla si do nějakého klubu, kde sis měla v úmyslu dát pár panáků či něco takového díky čemu by ses mohla odreagovat.
Ovšem toho koho si tam viděla s nějakou blondýnou, která se k němu až strašně lísala a líbala mu ucho, potom rty tě tak trošku dostalo. Zároveň to, ak se na tebe podívala a potom se od ní otrhl, aby mohl dojít k tobě tě dostalo.

"Tak se opět potkáváme? Poté co si mne už po druhé vyhnala ze svého života?" Pronesl jsem s menším pozvednutím obočí. Pomalu a jistě si začínám vzpomínat na svou minulost a tuto ránu osudnou jsem si dobře nejspíše zapamatoval.
"Tak nějak tuším, že sis užívala s Johanesem. Zjistil jsem, že ani já nejsem jinej." Pokrčil jsem rameny a nejraději bych si jednu vlepil. Protože toužím potom jí k sobě přítáhnout a políbit jí, ale to prostě nejde. Za prvé tady mám Kate, kterou jsem před týdnem požádal o ruku a za druhé to prostě nejde.
"Na druhou stranu. Je mi nesmírně líto, že to tak dopadlo. A jestli chceš, tak si Maribal vezmi zpátky. Mohu jí kdykoliv navštěvovat." Dokončil jsem větu a sklopil oči. Bál jsem se jí pohlédnout do očí. Bál jsem se jí říci, že i přesto, že jsem si vzpomněl, jsem za ní nešel.
"A co jak ses měla ty?"

Tušila jsem, že se to všechno tak nějak semele. Bylo prostě jasný, že si mě Johannes přivlastní, a já jsem se nechala, i když jsme kurva ve svobodný zemi a ženská má taky privilegium rozhodovat za svůj život. Bohužel, v některých případech to nešlo a to, že jsem byla s Johannesem, mi alespoň zajistilo ochranu před určitými lidmi.

Johannes nebyl takový šok, jelikož jsem svým způsobem byla ráda. Byl to chlap, se ženskou uměl a do toho se konečně vzpamatoval a choval se tak, jak by měl. Jenomže to nebyl Marc.
Nakonec bysh si ho přece jen nechala, nebo taky možná ne. Tak i tak... Nečekaný samovolný potrat byla rána, kterou jsem neustála a dva dny jsem byla v lihu, sjetá a několikrát obskočená Johannesem, který si užíval chvíli mí nepřítomnosti - alespoň tý duševní. Jediné, co si pamatuju, jsou ustavičný rty po celým mým tělem a moje kurevský nabízení se jeho penisu.

A když jsem měla konečně možnost, vypadnout z baráku a nemusela jsem hlídat, jestli chlapi dělají svojí práci dostatečně dobře, jsem hodlala si skočit na panáka a odpočinout si od stresu, který na mě dolehl. Bohužel, ani to se nestalo tak, jak jsem si plánovala.

To, že má taky někoho jiného, mě proplesklo asi tak, jako pořádný namočení do studený vody na Sibiři. Několikrát jsem si ji pohledem prolétla od hlavy k patě, až jsem nakonec usoudila, že vypadá jako tuctová blondýna - dlouhonohá, hubená a plochá, s hranatým obličejem, jako kdyby jí někdo vytahoval z krychlový dělohy. Samozřejmě, že jsem stála v opozici, protože jsem si to taky mohla dovolit. Žárlivost mi momentálně proudila namísto krve v žilách a v ruce jsem pocítila velice známý tik - jenom popadnout tu pistoli, namířit jí hezky mezi ty její vyjukaný kukadla a odstřelit jí na místě.

Namísto toho, abych jako za mladých časů, jí odpráskla na místě, jsem diplomaticky, hrdě a vzpřímeně koukla do očí Marca a věnovala jsem mu škleb. Komentovat to, že si očividně vzpomíná, nemělo smysl, protože to tady věděli všichni potřební - já a Marc. A to, že mi dva nejsme už spolu, neznamená, že Maribal není jeho dcera.

"Samozřejmě, že si ji vezmu k sobě," odtušila jsem a vložila si cigaretu mezi rty, zapálila a vdechla. Chvilku jsem kouře převalovala na jazyku, pak jej vydechla a znova jej propálila pohledem, "Nechci, aby to na maličkou mělo nějaký dopad, je to jenom dítě a chci, aby byla šťastná. Navíc, nenechám jí v přítomnosti tý kozy." pohodila jsem hlavou směrem k blondýně, která to mohla slyšet, ale taky nemusela. Znova jsem si jí prohlídla, a když zvedla skleničku, naksytl se mi pohled taky na kroužek, který měla obmotaný kolem prstu.

Jestli byla rána to, že je tady s nějakou ženskou, tak tohle byl přímo kopanec do mý opuštěný dělohy. "Ty ses s ní zasnoubil." podotkla jsem, aniž by snad šlo slyšet náznal záchvěvu na mým hlase, a odklepla jsem cigaretu. Touha, mít Maribal pro sebe a u sebe, byla najednou vyšší. Tak vysoká, že jsem prostě nemohla stát na místě a zírat z Marca na plochou dráhu.
"Jedu si pro Maribal, okamžitě."

"Mělo nějaký dopad? A nemyslíš si, že na ní nebude mít dopad, když bude s Johanesem? I když ti musím z části blahopřát." Lehce jsem se ušklíbl. Zase jsem byl já ten zlej, ten kdo to všechno prostě posral a ona si odkráčí, jako kdyby bylo všechno v pořádku, ale to prosím ne. Kdyby mně dvakrát neposlala do háje, tak by to bylo o hodně jiné. Zatraceně jiné.
"Možná pro tebe je to koza, ale jmenuje se Kate. A pro mně je zase ten tvůj Johanes totální idiot. Spokojená?" Zarazil jsem se při myšlence, že bych nejraději Kate poslal někam do háje a místo toho si užíval s touto svou kráskou, se kterou mám dítě.
"Navíc Kate byla má ošetřovatelka, díky které jsem si vzpomněl. Mezitím co ty jsi z mého života zmizela, jako pára nad hrcem a nechtěla si mne ani vidět. Nemáme ani jeden právo na sebe házet špínu, protože oba dva máme svojí vinu." Dodal jsem jí a na tváři se mi objevil bolestný úšklebek reality.
"Bohužel.." Pronesl jsem k tomu zasnoubení. "Ale ještě než došlo k té oné hádce jsem měl v úmyslu se zasnoubit s tebou. Ale nějak v této chvíli vím, že by to bylo na dvě věci." Pokrčil jsem rameny a kopl do sebe panáka.
"Fajn... ale nemůžeš mi zakázat se s ní aspoň nějaký ten čas výdat. Jsem snad pořád její otec?" Dodal jsem. Rychle se rozloučil s Kate, zaplatil útratu a vypad ven za Lolou.
Stáli jsme tam venku, čekajíc snad na taxík, či já nevím co. Nechtěně jsem se ze začátku dotkl její ruky, ovšem to nechtění přešlo v chtění a přitočil jsem si jí více k sobě. Políbil jí do vlasů.
"Řekni mi zatraceně něco a tak jak to má skončit, to neskončí. Já tě nechci opustit, pokud nemáš v úmyslu mne opustit ty sama." Dodal jsem a lehce si povzdechl. Byl bych ochoten to s Kate ukončit.

Bla, bla, bla...
Všechno, ale úplně všechno, co vypustil z úst, se mi příčilo. Bylo to, jako kdyby každý jeho slovo nemělo vůbec žádnou váhu - tak tupě jsem si připadala. Jenom okrajově jsem vnímala, že cosi řekl o tý děvce, která mu tak vlastenecky a ochotně pomohla v tom, aby si vzpomněl. Jistě, obrázek toho, jak mu ho kouří a on přitom jmenuje všechny svoje příbuzný, mě fakt utěšuje.

Vyfoukla jsem kouř do prostoru předemnou a následovala jeho kroky, aniž bych věnovala pohled tý krávě, jejíž oči mi propalovay záda. Jestli chce mít problém, ať mě sere dál, pak si ho s ní vesele vyřídím s ještě veselejším odprásknutím.
Špičkou boty jsem přejela po nedopalku na zemi a koukla letmo na Marca, který byl zdrcenej z toho, že bych ho snad nenechala se stýkat s Maribal. Ať už jsem na něj nasraná sebevíc, je to její otec a i kdybych nemusela, stejně ho nechám se s ní stýkat.

Pootevřela jsem rty, abych se nadechla a pročistila si hlavu, ale namísto toho, si mě Marc přitáhl ke svému tělu a věnoval mi polibek. Jeho svaly, který se napjaly při jakýmkoli pohybu, ve mě vyvolaly záplavu pocitů, který cítím jenom v jeho přítomnost. Chuť na něj skočit, nechat se odtáhnout do postranní uličky, a pořádně se od něj nechat ošukat, byla tak silná, že kdyby nepřijel taxík, asi bych to udělala.
Bylo těžký se od něj odtrhnout a ještě těžší nastoupit do taxíku a sedět vedle něj, aniž bych mu ho nezačala honit.
Ale...

"Když si už začínáš vzpomínat," pohledem jsem zabrouzdila ven, "Měl by sis taky vzpomenout na moment, kdy si mě poslal do prdele, hned potom, co jsi zjistil..." nasucho jsem polkla při vzpomínce na plod, který jsem měla v břiše. Intuitivně jsem si dlaň přitiskla na podbříšku a polykala hořký slzy. "Proč ti nenapomoct v rozhodnutí?" vrhla jsem na něj pohled a povytáhla jsem obočí. "Né, že bych neměla chuť tý kurve napálit kulku mezi oči, ale na druhou stranu pro tebe představuje normálnější a hlavně klidnější život, než se mnou. Možná, že jsem se prostě rozhodla alepsoň jednou v životě myslet taky na druhý,t ak toho využij. A Johannes..." odfrkla jsem si a zase mrkla na ubýhající krajinu za sklem okna, "Ten se ke mně hodí víc než někdo, kdo mi řekl jaká píča jsem."

Nelituju toho, že jsem spala s Marcem a měla s nim dítě, tak jako nelituju toho, že jsem spala s Johannesem, počala sem s nim a řekla to Marcovi. Nelituju ani toho, že se na mě utrhl a vyčetl mi všechno možný, ale lituju toho, že jsem potratila. To dítě, toho zasraný spratka, bych si asi nechala... Kdo ví, jak by to nakonec dopadlo? On ale neměl právo mi řikat, že mi přeje, abych chcípla. Posral to. Přál mi smrt, i když v afektu.

"Já.. já.." na chvíli jsem se zrazil, protože jsem netušil co dále říct. Sklopil jsem oči a díval se raději na něco jiného, než se jí dívat do očí.
".. vím, byl jsem totální hlupák a idiot." Pronesl jsem po chvíli mlčení a vzchopil se, pohlédl jí do očí a v té chvíli jsem si uvědomil, že s mou drahou, ač hádající se Lolou, není něco v pořádku. Má ruka se dotkla její, jako tehdy v autě než jsem jí odvezl k její máti, kterou se pokusila poté zabít, ale nezabila.
Dál jsem poslouchal jeho slova a na sucho polkl. Vím, že jsem se v té chvíli nechoval k ní nejlépe, ale ani ona nebyla svatá. To však nechci hned vházet na povrch.

"Nechci toho využít, protože ať si jakákoliv, vždycky tě budu milovat.." Menší odmlka. "Ač se občas chovám, jako totální idiot. A jestli jsem, kdy řekl, že jsi piča.. A přál ti smrt...tak se omlouvám. Moc mne to mrzí... já prostě..." Další menším odmlka, která mne donutila pustit se její ruky a raději si nervózně pohrávat s tou svou.
".. nevím.. a asi máš pravdu. My dva prostě.. to nejde dohromady." Ukončil jsem tuto řeč, ač jsem v duchu měl v úmyslu použít další pádný argumenty, ale nějak mi prostě něco říkalo, abych zatraceně mlčel a čučel z okna.

Jakmile jsme však došli na místo, kde se nyní schovávám a bydlím. Kde zároveň Maribal hlídá Debby, která se ke mně přistěhovala, aby mi pomáhala. Nemohl jsem dále mlčet a prostě takové. Nechci jí opět ztratit.
"Zatraceně Lolo. To nám prostě nedáš šanci, aspoň kvůli Maribal. Ať zatraceně neputuje od jednoho rodiče k tomu druhému. To se dál budeš takto ničit, aníž bys byla šťastná.. Já vím pro Bohyně, že ať si hraješ na šťastnou ženu, tak uvnitř jsi zničená osoba skutečností. Tak proč jí nezměnit?" Mluvil jsem a mluvil jsem, mezitím co jsme stáli u baráku a já jí prostě odmítal vpustit dříve domů, než mne poslechne.
"Zatraceně, vždyť když sesumíruji všechny city k tobě, tak z toho vyjde pouhé dvě mocné slůvka: Miluji tě"

Semkla jsem víčka a pohledem kmitla jinam.
Co jsem měla dělat? Samozřejmě, že mi záleželo na tom, aby Maribal nekmitala mezi mnou a Marcem, a samozřejmě, že mi záleželo i na mě samotné - moje štěstí by mohlo mít po pár dní zase přednost. Jenomže ono se to lehce řekne a zkurveně těžce provede. Doma jsem měla Johannese, kterýho jsem nemohla odkopnout. Nebyo by to dobrý ani pro mě, ani pro Marca a ani pro Maribal, když nepočítám ani moje obchodní kontakty a pár kreténů, co se paktovali s tím idiotem, který mi odpráskl papá.

Pevně jsem se mu podívala do očí a uprutně zavrtěla hlavou. Ne. Nemluvila jsem, protože kdybych otevřela rty a promluvila bych, poznal by to. Až když mi otevřel dveře a já jsem se za doprovodu klapotu podpatků vydala pro Maribal, jsem zase pocítila, že můžu mluvit, aniž by na mě někdo poznal.

Překročila jsem podprsenku krávy, se ktou bejk momentálně šoustal, a vydala se intuitivně do pokoje Maribal. Nedívala jsem se, jak je pokoj zařízen, protože tohle pro mě nebyla ani v nejmneším priorita. Opatrně jsem vzala křehoučký tělíčko mojí maličké do náruče a vydala se k taxíku, míjejíc Marca, u kterého jsem se ještě zastavila.

"Dej mi čas." šeptla jsem k němu téměř neslyšně a vyšla ven do tmy, která mě obklopila ze všech stran. Nebýt světla od taxíku, rozmázla bych se na místě i s Maribal, což mě jenom uvádělo do rychlejších kroků.

Zabouchla jsem za sebou dveře od taxíku, předala spící Maribal gorile a vešla do baráku.

Mlčela.. Jak velká a velmi známá mně klasika. Taky jsem raději mlčel a vyčkával, kdy jí náhodou napadne mluvit.

Vzala si malou Maribal a zmizela s pouhými slovy, dej mi čas. Tak tomu bylo vždycky. Ovšem ona si neuvědomovala fakt, že my dva zatraceně čas nemáme. Buď mi řekne, co chce nebo se prostě rozhodnu, vezmu si Kate a jí dám sbohem. Ať tak či tak.. Je to prostě zatraceně na hovno.

Dával jsem jí čas, mezitím co si vlastně Kate plánovala svatbu a já prostě mlčel, jenom kýval souhlasně hlavou.
Až jsem se prostě rozhodl jí v jednu chvíli zavolat a požádat jí o to, aby si zatraceně našla na mně čas. Po pravdě jsme pořádně neměli chvíli si promluvit v relativním klidu a pouze my dva.
Pozval jsem jí do jedné restaurace a upřímně jí prosil, ať přijde. O čemž se přesvědčím asi po chvíli.

Vysedávám a vysedávám. Popíjím víno, které jsem si objednal. A pohledem přecházím z hodinek ke dveřím. Nakonec se objevila v celé své kráse.
"Lolo. Jsem rád, že jsi přišla." Pronesl jsem s menším sklopením v očích.
"Už ses rozhodla? Protože moc času není. A nikdy nebylo." Dodal jsem a napil se opět vína.

Ten čas... Ubíhal tak moc rychle, že jsem nestihla pomalu zaregistrovat, jaká změna náhle v domě nastala. Kšefty s drogama šli víc jak skvěle díky pomoci od Johannese, Maribal se naučila další slovíčka, moje publicita v podzemí rostla čí dál tím výš - a to mluvim o té chtěné i nechtěné, zákon mi byl v patách. A já? Já jsem byla ve svém živlu, ve svém snu, až na to, že mi jeden menší detail chyběl a já ho na své místo zasadit prostě nemohla. Byl to jenom zasranej bludnej kruh, který jsem neměla jak oběhnout.


Obláček kouře zakroužil nad mými rty při výdechu, a následně se nechal odnést tmou a chladným vánkem pryč. Vlasy jsem měla seplý, tělo zakryté ve slupce černého kostýmku dlouhých, rovných kalhot a saka, pod nímž jsem měla bílé tílko. Vysoké boty na podpatku zvyšovaly a zženšťovaly už tak dost sympatická místa na mém těle.
Nechala jsem si otevřít dveře do restaurace, a s cigaretou v ruce si to zamířila za doprovodu klapání podpatků ke stolu, u kterého seděl se zamyšleným výrazem - jako vždy. Volání poskoka u dveří, jestli si nechci odložit, jsem ignorovala.

Kromě toho, že jsem udělala kus práce, jsem se nechala slyšet, že patřim jenom Johannesovi, který mě nechává sledovat na každým rohu. Přišla jsem si jako malá puberťačka, an kterou neustále dohlížejí rodiče. Věděla jsem, že ho nechci nechat vystavit nebezpečí, takže jsem hodlala ptřetrhnout to pouto mezi námi - alespoň pomyslně.

Se zastřeným pohledem jsem doprovázela jeho blížící se siluetu, až jsem se u něj nakonec zastavila, s típnutím cigarety se usadila a hodila si nohu přes nohu.
"Marcu." koutkem oka jsem při přikývnutí k Marociv postřehla stín jednoho z chlapů, který se ochomítávál kolem Johannese. Olízla jsem si horní, popraskaný ret a pohlédla pevně na Marca.

"Ukončila bych to." odtušila jsem s pokrčením ramen, nenechajís na sobě zdát jakoukoli emoci. Uvnitř jsem řvala bolestí, ale navenek jsem byla chladná jako jezero v zimě.
"Maribal byla jenom omyl nás dvou, mezi námi nikdy nic nebylo, ty jsi se o mě nikdy nedokázal postarat, nechal jsi mi odprásknout papá, sex nefungoval nikdy tak jak měl, nechal jsi mě v potratu a teď se mě tu ptáš, jak jsem se rozhodla? Vzpamatuj se, rozhlídni se a řekni mi - kterej z těch mamlasů tě praštil do hlavy, že by sis snad někdy mohl myslet, že bychom my dva mohli spolu být?"

Skleničku s rudým vínem jsem si nechala položti před sebe, sledujíc ho skrze tekutinu. Natáhla jsem pro ní, upila a chuť vína převalovala na jazyku. Alkohol mě pomaloučku otupoval, což bylo víc jak příhodný, jelikož jsem si myslela, že umřu bolestí vytrhnutého srdce z těla.
"A teď mi kradeš minuty mého života, který potřebuju plně yužít v posteli s Johannesem. Nezbývá mi říct snad nci jiného, než že lituju snad nějakýho, jakýhokoli, styku s tebou."

Na mých rtech se objevil menší úšklebek. Vůbec jsem jí ani jedno slovo nevěřil. Určitě měla v úmyslu mně chránit a tak jsem pohledem sledoval, zda se tu někdo v lokále nachází. Někdo, kdo by nás sledoval.
"Fajn.. A co tak mi to říct, někde o samotě?" Pronesl jsem, když jsem se k ní naklonil a snažil se jí to pošeptat.
"Protože jak ty, tak i já vidím někoho, kdo tě tu sleduje. Johaness ti nejspíše nevěří. Že je to tak?" Pokračoval jsem dále a lehce si upil vína.
"Jdi teď první ven z lokálu, a já se postarám o toho týpka... když rozchod, tak prosím za lepších okolností." Dodal jsem jí a posunkem jí naznačil, že jí prostě o to žádám, abych se s ní viděl. Jsem zatraceně bývalej policajt, takže poznám, když tu někdo až moc na nás čumí, než je zdrávo. A už vím, jak někteří lidé koukají na Lolu, takže jsem si prostě dal dvě a dvě dohromady. Nejsem zas takový idiot.

Vyšla z lokálu, za ní šel ten týpek, kterého jsem po chvíli zpacifikoval a poté jí nějakou postraní uličkou, vtáhl za sebou. Lehce jí k sobě přitiskl.
"Nemusíš mně neustále chránit. Já se o sebe dokážu zatraceně postarat. To se raději budeš ničit? A budeš s ním?" Pronesl jsem a raději si zapálil cigaretu.
"A vím, že nejsi zas tak velká svině.. Takže přestaň lhát o tom, že Maribal je omyl. Sama dobře víš, že ti zatraceně zachránila život. A zároveň i mně." Dodal jsem a zničeně jsem se usadil na studenou zem.
"Fajn, když je chyba. Tak tím pádem končím s touto hrou. A nechám se dobrovolně nechat odprásknout od Johanese, protože pravdivou kulku do srdce si mi už dala ty." Pronesl jsem s úmyslem vypadnout a jít k jejímu baráku, tam se pohádat s Johanesem a poté s úsměvem na tváři skončit toto divadlo. Jenže v prvním kroku jsem se zastavil a vyčkával, zda něco udělá..

Přišla jsem si jako idiot, který to zkouší na někoho, kdo má praxi za sebou. To jsem si rovnou mohla vzít pistol a prostřelit si hlavu skrz na skrz, aby konečně viděl, co v ní mám.
Vyšla jsem ven, nechala Marca, aby uzemnil cihlou gorilu od Johannese a následně se nechal azatáhnout do postranní uličky, abychom měli klid a čas na to to vyřídit.

"Kurva, Marcu, víš moc dobře, co tim myslim." sykla jsem na něj, když mě přitlačila na stěnu a seřval mě na tři doby. "Ty si myslíš, jaká to není pro mě proházka růžovým sadem? Uvědomil sis taky někdy, že tady riskuju svůj krk jenom kvůli maličký a tobě? A k čemu to je? K hovnu."

Nemusela jsem to říkat, stejně tohle všechno věděl. Víceméně jsme to řekla kvůli tomu, abych ulevila sama sobě a řekla co mám už pěkně dlouho na jazyku.

"Raději jsem s Johannesem, když vim, že Maribal a ty máte hlavu na správným místě. Stojí mi to za to i za cenu toho všeho!" vyštěkla jsem prudce, neformolujíc vůbec smysluplně svoje myšlenky, které mi unikaly z úst, "Fajn, tak si di ukončit tuhle zasraně zkurvenou situaci kulkou přímo do toho tvýho nemožnýho ksichtu! Víš... Panebože, víš moc dobře, že proti němu nemáš ani tu nejmenší šanci. Je to nula ku dvaceti, tak se vzpamatuj, nebo ti mám fláknout jednu o zeď? Kreténe vypatlanej!"

Prudce jsme oddychovala, jelikož jsem na něj křičela jako smyslu zbavená, až jsem nakonec s úlevou zjistila, že jsem všechno, co jsem mu potřebovala sdělit, už řekla. Bylo to, jako kdyby mi někdo sejmul kámen ze srdce.
Když nakročil směrem pryč, chytla jsem ho za dlaň, stáhla k sobě do uličky a nechala se od něj natlačit opět na chladnou, kamennou stěnu. Prsty jsem mu vjela pod šaty, dotýkala se jeho kůže a pánví provokovala jeho rozkrok. Rty jsem surověla tlačila na jeho a přitom mu mumlala - "Dělej... Mar... Marcu...Ježiš...ošukej mě."

Připadalo mi to, jako v hodně hodně divném filmu. Hlavně to se tady s ní na hnusné zemi v té zasrané postrané uličky, kde si to rozdávají štětky s kdo ví kým, vyspat s Lolou. Ona mi zatraceně stojí za to jít třeba do mého útočiště, který není daleko a tam si prostě užít.
Na chvíli jsem se od ní otáhl.
"Ehm... nebude lepší zajít do mého útočiště, než si to rozdávat tady, kde je spoustu ehmm.. podivných lidí? Navíc tam nás nenajde nikdo, kdyby se ten týpek probral." Navrhl jsem jí a doufal, že se nějak neurazí. Jak kdysi. Já jsem jí zatraceně neodmítl. I když se mi v ústech mísilo spoustu slov ohledně toho, že sakra to takto dál nejde. Ale raději jsem nekazil tuto chvíli a když už jsme byli na místě, tak se pokoušel v tom v čem jsme začali pokračovat. Nejdříve polibky na celém jejím těle, kde jsem jí pomalu svlékl z oblečení, které mi bránilo v tom si to pořádně užít. A že mi to zatraceně chybělo.
Na druhou stranu mi to připadalo úplně hloupé, ale nedal jsem na sebe nic znát. A raději si užíval chvíli s ní.

"Nepřemýšlela si nad tím, že bys od toho všeho utekla. Se mnou a s Maribal?" Zeptal jsem se jí, když ležela na mé hrudi a poslouchala tlukot srdce.

Opětovné a poslední posunutí

Po stráveném večeru se Lola brzy z rána probudila, nechala tak Marca spícího a vrátila se zpátky "domů".
Pár dnů, mohlo tomu být tak týden se dozvěděla velmi nemilou zprávu, že někdo z Johannesových lidí Marca zavraždil. Velmi se tomu chvástali a Johannes si tak mohl oddychnout. V klidu bez nějakého konkurenta si užíval plně tvou přítomnost, během toho, co jsi uvnitř sebe cítila neskonalou bolest a zároveň si se snažila utišit malou, která tomu pořád neměla v úmyslu věřit. Něco jí na tom nehrálo a vlastně zároveň i tobě.
Tedy až do jedné chvíle, kdy jeden z přisluhovačů Johannese do domu přivítal nového zajímavého obchodníka, který mu byl prý doporučený. Chvíli si s ním trávila čas, většinou však v něčí přítomnosti. Tedy až na jednu chvíli, kdy zamkl dveře kanceláře a poté se usadil do křesla.

"Omlouvám se, ale jinak to nešlo." Pronesl jsem a sklopil pohled. Teď by jí zatraceně mohlo dojít kdo vlastně jsem.
"Potřeboval jsem, aby sis o mně myslela, že jsem mrtvý.. Potřeboval jsem se dostat do tvého domu, aby mi věřil Johannes." Dodal jsem a lehce si povzdechl. Zároveň jsem čekal další od ní řádné seřvání.

Srdce mi zběsilo tlouklo, když jsem pomalým krokem přešla pokoj, zamkla dveře a následně se opět otočila, abych se ujistila, jestli byl stále na svém místě - a taky že byl. Elegantně střižený vlasy, upravený vousy, oblek šitý na míru a ty jeho oči, propalující mě, moje tělo... Cítila jsem, jak se mi na tváři nejdříve rýsuje šok, opětovně přikrytým nevěřícným úsměvem.

"Marcu?" vydechla jsem a aniž bych si to snad uvědomila, že tu vzdálenost, která byla ani ne pár metrů a přiom mi přišla neskutečně velká, jsem přeběhla za doprovodu klapání podpatků. Do jeho náruče jsem vklouzla, jako by byla udělána přesně pro mě.
Nechtěla jsem slyšet jeho kecy, chtěla jsem ho cítit. Rty jsem přejížděla chtivě po těch jeho, dlaní bloudila po jeho tělu, až jsem se nakonec dotkla i jeho ruky a prstýnku na něm. Prudce jsem se od něj odtáhla, když jsem si uvědomila, co se vlastně událo.

Nadšení ze mě opadlo - to zjištění, že nebyl můj - i když si jí vzal před svojí smrtí-, na mě zapůsobilo jako studená sprcha. Během chvilky jsem stála na nohách a chladivou hlaveň zbraně mu tiskla na čelo. "Ty sis jí vzal, ty hajzle." zavrčela jsem. "Proč si prostě nepřišel a nezabil si ho? Proč?" vyštěkla jsem roztřeseným hlasem a uvolnila pojistku. "Nechal jsi mě v tom, abych... Abych si kurva myslela, že seš mrtvej! Mrtvej! Víš, co to znamená? Víš to vůbec, ty kreténe vyjebanej?!" intenzita rozklepání hlasů byla čím dál tím větší i s mým srdcem, které tlouklo jak o závod. "Truchlila jsem, nechala... Nechala si vyrvat srdce z těla a to jenom proto, abych zjistila, že sis vzal tu krávu?"

S posledním slovem se vě zvýšila zášť vůči němu, vůči celému světu, a měla jsem kurva chuť mu upálit hlavu a vylastrovat ho... Přesto všechno, neudělala jsem to. Zklamaná a znechucená vším, co se stalo, jsem sklopila zbraň a následně jí dala na své místo. Aniž bych se na něj podívala, otočila jsem se na podpatku a mamířila si to ke dveřím.

Nechápal jsem, co to do ní vjelo. Až poté mi došlo, že jsem pořád na sobě měl onen prstínek, který mám, aby si myslel Johannes, že z mé strany nebude žádná konkurecne vůči němu. Abych na sebe hned neupozornil.
Než mi to všechno došlo, tak už byla z této místnosti pryč. Rychle jsem se tedy za ní vydal a uvědomil si, že budu muset hrát tuto nehorázně blbou hru.
"Slečno Gonzálezová" Pronesl jsem k ní a svou rukou jí k sobě přitáhl s úmyslem jí zatáhnout bokem, abych s ní mohl rozuměji začít mluvit.
"Nevzal jsem si jí." Pronesl jsem zcela vážně a pohlédl jí do očí, aby pochopila, že bych jí to nikdy neměl v úmyslu udělat. I potom všem.
"Toto bych ti neudělal. Je to jinak, než si myslíš. Mám to z toho důvodu, aby si Johannes myslel, že jsem spokojeně ženatý muž. Tím pádem by na mne nemohlo padnout obvinění. Lolo... ty víš, že já..." Pronesl jsem blíže k ní a to následující, co jsem chtěl říci jsem měl v úmyslu pošeptat. ..tě miluji a nikdy nepřestanu.
"Odpusť mi prosím, co jsem udělal. Ale musel jsem to. Mám totiž plán." Dál jsem však nemohl pokračovat, protože kolem nás prošel jeden z těch jejich goriláků.
"Doufám, že jste spokojená s tím, co jsem vám navrhl, slečno Gonzálezová. V případě nějakých otázek..." Na chvíli jsem dělal, že se zamýšlím.
"Máš něco v plánu večer... pokud ne, tak se setkáme u tebe pod drnem." Na mé tváři se objevil menší úšklebek. Měl jsem nehorázné nutkání jí políbit, ale bylo tu velké riziko. A tak jsem toho raději nechal, zmizel do zahrad, kde jsem si zapálil.

Vytrhla jsem se z jeho sevření a věnovala mu pohled, který byl plnej rozhořčení. On to nechápal, ne... očividně opravdu ne. Už jsem měla plný zuby jeho plánů, jeho změn v obličeji, jeho různých osobností a životů. Měl život, ve kterém jsem byla já a maličká a z toho jsem odešla jenom kvůli tomu, že si do něj bezkompromisně vzal tu blonďatou kurvu. Jeho slovíčkaření jsme měla už taky po krk.
"Tak furt nekecej a něco dělej." zavrčela jsem k němu, když byly zase gorily mimo dosah sluchu. "Moje šance už vyprchaly, ale třeba jich pár dostaneš od Maribal. Já večer Pod Drnem nebudu."
Chuť mu v celý týhle situaci flusnout do obličeje, jsem potlačila a namísto toho se otočila na podpatku, věnujíc mu tak pohupování se mého pozadí.

Nechal mě opět v tom, že už pro mě není... Já jsem tak nechala Johannese dělat si s mým tělem věci, po kterých toužil, po kterých prahl a to neustále. A on si pak nakráčí v celý tý svý zasraný kráse, s prstýnkem na ruce, slovíčky jak mě miluje a jakej skvělej má plán. Bylo mi kurva u prdele, co má za plány nebo ne. Já už jsem toho všeho měla plný zuby. Potřebovala jsem se odreagovat a nic jiného, než sex s Johannesem mě nenapadlo, což bylo víc jak smutný a to hlavně z toho důvodu, že jsem věděla, že to mojí touhu neuspokojí.

Klouby ruky jsem zaklepala na pracovnu Johannese a bez čekání jsem i vklouzla dovnitř, věnujíc mu pohled hrdé ženy. "Prý sis mě zavolal." odtušila jsem, prsty si vjela do vlasů a přešla ladnější chůzí k jeho stolu, o jehož desku jsem se opřela. "Co potřebuješ?"

Do háje, to se jí lehce řekne konej.. Když mně ani nenechá mluvit a hovno dělat... já se na to taky můžu úplně a zcela vykašlat. Krucinál.
Odkráčel jsem v celé své kráse opět do kanceláře, kde jsem měl v úmyslu zavolat veškeré osazenstvo a poukázat na pravdu o Johannesovi. Pořád jsem měl své eso v rukávu a to tu zbraň, kterou jsem mimochodem rozebral a díky tomu i získal spoustu, spoustu informací. A vůbec jsem se nedivil, že za ně byl její otec zabit.
Potom už nic jiného než čekat nezbývalo.

Lola

Svůj pohled na malou chvíli přesunul z nějakého štosu papírů na tebe a na tváři se mu objevilo menší pousmátí.
"Ano, zavolal." Odpověděl ti na otázku a trošku se protáhl.
"Co bych tak jiného, než tvou přitomnost si mohl přát. Když už se o všechno poslední dobou místo mně stará pan Rodriguez. Prosím, buď té lásky a zamči dveře." Než si stačila vlastně cokoliv udělat, stál už u tebe a dožadoval se polibků. Což značilo jediné... oba dva nejspíše myslíte na to stejné.

****

Všichni už byli přítomní a já konečně mohl otevřeně poukázat na fakt, co je vlastně Johannes. Je to obyčejnej prachsprostej ničema, který nemá ani kousek cti. A kšeftuje s kdekým. Celkem chápu, proč se tak přilnul k Lole. Ona byla nejlepší možnost. To díky ní má ještě větší přístup ke všemu a navíc může práskat lidi.
Fakt, že vlastně Lola zabavila Johannese se mi líbil. Tím pádem, až to zde bude hotové, do té doby nám to tu ten hajzlík nebude nic rušit. Jak geniální plán.
Všichni okolo si šeptali a pořád koukali do papírů, které po celou tu dobu uschovával Johannes a o kterých Lola neměla vůbec žádné zdání. Už chápu i ten fakt, že mě měl Johannes v úmyslu zabít. Ne že bych byl jeho konkurence, ale protože jsem celou tu dobu u sebe měl pravdu, na kterou jsem přišel až v té chvíli, kdy se mu to málem podařilo.

Ovšem je pravdou, že občas plán nevyjde, tak jak jsem myslel a na scéně se objeví Johannes společně s Lolou. I na to jsem byl připraven.
"Musím uznat, že jdete právě včas slečno Gonzálezová. Mám pro vás velmi důležité informace ohledně zde přítomného pana Johannese Lopeze a hlavně o tom, že vám všem po celou tu dobu tajil. A zde je důkaz." Je to velké štěstí, že se zde dá přehrávat video a tak jsem pustil oné veledůležité video z dne, kdy byl zavražděn otec Loly.
A kde je důkazem, že ten kdo stiskl spoušť nebyl ten koho jsem zavraždil, nýbrž Johannes Lopez.
"Byl jste jí tak blízko... a přitom po celou tu dobu jste vy ten vrah." Jakmile jsem to dopověděl Johannes vytasil svou zbraň a vystřelil. S úmyslem mně zasáhnout, což se mu také i podařilo. Skácel jsem se k zemi a zároveň děkoval pánům Bohům, že mně napadlo si vzít vestu. Což o tom nikdo zde vůbec netušil.

Johannes se poté otočil na Lolu nadále s pistolí v ruce a měl v úmyslu jí to všechno vysvětlit.
"Tvůj otec měl naprosto všechno. Mého otce pošpinil a on díky němu poté spáchal sebevraždu..." Objasnil fakt proč, který mi nebyl znám.
"A já dostal náhle plán. Skutečně naprosto mi věřil. Změnil jsem si dokonce jméno a tak dále. Měl jsem to všechno naplánované.. ovšem do chvíle, kdy ses seznámila s Marcem Jimenezém, tím zasraným policajtem. Kterej tě vlastně svým způsobem zachránil. Zatraceně zachránil. A poté mi vnukl další plán.." Pronesl před všema a tím pomaličku všechno do sebe začalo zapadat.
"A když si od toho zasrance utekla, tak mi najednou došlo. Proč tě zatraceně zabíjet? Když mohu využít jak tvé krásné tělíčko, tak i tvé jméno a kšeftovat.." Dodal a tím to všechno ukončil.
"A když už to tak všechno víme... tak ty Lolo, mi posloužíš jako vstupenka k útěku.." Namířil na ní bouchačku. Největší smůlou bylo, že nikdo jaksi nebral s sebou bouchačku.. a ehm.. vlastně celá ochranka byla pod palcem Johannese... Což neznělo vůbec dobře.

Tlumené výkřiky a steny do jeho rtů, když do mě prudce vnikl a přirážel, se nesly celou místností společně s chodbou, která na ní navazovala. Johannes byl chlap určitých kvalit, ale ty se i s jeho penisem nemohly měřit s kvalitami Marca.
Nechal mě, abych si upravila kostýmek a následně mi věnoval ještě dravý polibky, kterými jsem dusila touhu se vyzvracet na místě. Bylo mi zle z toho, co jsem provedla, na druhou stranu mi nic jinýho nezbylo.
Jeho dlaň přistála na mém pozadí ještě před tím, než jsme oba vyklouzli z jeho kanceláře, abychom dozařídili obchod, který měl na starosti Marc. Několik nanavygování a oba jsme se nakonec objevili v něčem, čemu by se taky dala říkat vzpoura.

Povytáhla jsem obočí, založila si ruce na plný hrudník a poslouchala, co z něj vypadne. Nejdřív mi naskočilo, že si tady ze mě dělá prdel, ale nakonec došlo k tomu, že mi pustil video. Srdce mi poplašně tlouklo, ve spáncích bubnovalo a při pohledu na to, jak kulka prošla tělem mého papá, jsem těžce zadržovala slzy, které se mi vytvářely v koutcích očí. Zjištění, že celý ty roky jsem si myslela, že jsem zabila vraha svého otce, byl jenom klam, a že ten kretén, který si dovolil tohle udělat, sahal na mě a staral se o Maribal, ve mě vyvolal dávno uzavřené zvíře uvnitř mě. Jestli si kdokoli myslel, že jsem šílenec, že se neostýchám zabít kohokoli a kdekoli, měli pravdu - ale v tom případě nevim, co si o mě pomysleli právě v onu chvíli.

Oči, které neuhly pohledem ani v tu chvíli, kdy střela neminula tělo Marca, provrtávaly Johannese a mysl si představovala jeho tvář rozjetou parním válcem. Ruka mě brněla jenom při pomyšlení faktu, že stojí naproti mě a míří na mě zbraní. Zuby skřípaly o sebe a hrudník se zvedla a zase klesal ve zběsilém nádechu a výdechu. V tu chvíli mi dokonce bylo jedno, jestli je Marc mrtvej nebo ne, nebo že všichni bodyguardi, kteří se nacházeli v místnosti na mě zírali jako na lva, který dlouho nedostal najíst a utekl z klece. Chtěla jsem jediný - zabít ho na místě.

Nezaváhala jsem snad ani na chvili, když mě popadl surově za dlaň a hodlal mě použít posranej tiket na svobodu z tohohle baráku. Věděl totiž moc dobře, že ačkoli je můj partner, be ze mě by se živej nedostal. Moje koleno, který se prudce vztyčilo, bylo ale rychlejší než jeho ruka. Využila jsem sekundovou situaci, kdy se topil v agónii bolesti v rozkoru a tak nadávka, která mu unikla z úst nebylo jediné - hned za nimi následoval hlen, když jsem mu loktem vrazila do huby. Podpatkem jsem mu zabodla silně do nohy, rukou prudce chytla tu jeho a zvedla nad hlavu. Kulka ze zbraně, která vystřelila, se tak nezavrtala do těla jednoho z chlapů, ale do stropu. Aniž by snad Johannes stihl postřehnout, co jsem provedla, ležel na zemi za pomoci jednoduchýho kopu a hlaveň zbraně mířila na jeho palici.

"Udělal si chybu, zkruvenou chybu, Johannesi," zasyčela jsem, mezitim co jsem uvolnila pojistku a sledovala ho, jak na se mě snaží zhypnotizovat pohledem. "To, že jsi mi odpráskl tátu, to bych ještě brala - nehrál zrovna férplej. Za to bych tě jenom odpráskla, ale to, že si sem ještě napochoduješ, seš s mojí dcerou a spíš se mnou... Chlapci, povězte - dělá se tohle?" Aniž bych uhla pohledem, moje slova patřila těm zkurveným gorilám, který mlčeli, aby náhodou při mém zběsilém útoku nepřišli o hlavu. Jenomže já nechtěla, aby bylo ticho, které mě jenom pobízelo k násilí. "Na něco jsem se zeptala, tak je do prdele snad jasný, že mě nencháte čekat, ne?! Nebo vám mám zastřílet pod nohy, aby jste mi tu začali tančit do rytmu tý vaší zkurvený odpovědi!" zařvala jsem, pociťujíc nával chtění mu useknout hlavu už teď. Sborové "Ne... To se nedělá!" mě alespoň na chvilku uklidnilo. Můj hlas se zmírnil, ale z pod tónu šlo jasně znát, že bude trpět a to hodně.
"Tak vidíš, Johannesi, to se nedělá. A ty jsi to udělal. Byl.... Byl jsi moc zlobivý chlapeček, který potřebuje potrestat.... Né, tentokrát nedostaneš jenom na halou, maminka se moc zlobí víš, moc zlobí."

Nádech, výdech... Tlukot srdce...
A jeho smích, který se roznesl po celé místnosti do ticha kolem nás. Chtěla jsem, tak moc jsem chtěla, abych se udržela a mučila ho, ale nešlo to. Zlomila jsem se a věděla jsem, že pro něj to bude únik.

Výstřel, který šel z mé zbraně, se protl s jeho nohou. Kulka minula tepnu a přesto začal krvácet. Nahlas zařval bolestí. Líbilo se mi to tak moc, že jsem pocítila vlhkost mezi mými nohy, ale nutkání si to s nim teďko rozdat, jsem rychle zatlačila do pozadí. No vida, poznání, že mě konečně nažhavil tak, jak měl před tím, mě pobavila. S tichým uchechtnutím jsem si na něj sedla, hezky jsem si ho osedlala pod svým zadečkem a pohyby pánví jsem ho nutila k tomu, aby se mu postavil. Bylo mi jedno, kolik lidí sleduje lem mé sukně, která se nebezpečně vyhrnula nad půlku stehen. Cit pro morálku a estetiku jsem ztratila ve chvíli, kdy jsem vyndala z poza pásu kolem stehna delší nůž a ostřím přejela po jeho tváři, po které můj jazýček proběhl tak hbitě, že slízl řinoucí se krev.
"Přísahám Bohu - a to na něj kurva nevěřim-," nahla jsem se k jeho oužku a vdechla pyžmo, společně s vnímáním jeho rozkroku, které se vztyčilo nahoru, "Že budeš chcípat pomalu. Nejdřív ti rozříznu díru v břiše, zevnitř ti pak vytrhnu koule a ty ti nakonec narvu do chřtánu. A tentokrát se ty budeš dusit tim svým ptákem ty." Poslední slova doprovodily zoubky, které se zakously do jeho ucha a silným trhnutím jej urval z místa, kde má mít. Vyflusla jsem jej, nůž jsem zabodla do jeho břicha tak, aby mi tu nezhebl a vstala jsem z něj. Rty jsem měla nateklé jak po sexu, sukni vyhrnutou eroticky nahoru a několik knoflíčků rozeplých tak, že mi koukalo spodní prádlo. Krev jsem měla na rtech, bradě, dekoltu a vsakovala se i do mé bílé blůzky. Cítila jsem jejich pohledy a nechala je, aby si mě prohlídli - tohle je jejich jediná možnost.
"Vezměte ho dolů, svažte mu pořádně ruce, doktor ať ho uspí. Ten nůž nechá uvnitř něj."zavrčela jsem na ně a přivřela oči, "Ten zmrd bude chcípat týden."

Jen jsem na té podlaze ležel a raději se nehýbal, měl jsem takový pocit, že jsem udělal nejlépe. Ovšem v té chvíli, kdy chtěl z Loly udělat propustku se na mé tváři objevil úsměv.
Udělal si chybu, idiote. Napadlo mně a opatrně jsem se postavil, tedy v té chvíli, kdy se všichni bodyguardi přesunuli opět hezky na její stranu.
A sledoval onu tu scénu. Svým způsobem jsem splnil svůj slib. I když jsem si po celou tu dobu, než do té doby, kdy jsem zjistil, že jsem vlastně vraha nezabil, že jsem toho idiota zabil já.

Na sucho jsem polkl a najednou mi došlo, že bych vlastně svým způsobem mohl být na mušce i já. Byla na mně právem naštvaná. Ale všechno by se to zatraceně změnilo, kdyby se nerozhodla jít za tím idiotem.
Krucinál fagot. Najednou jsem pocítil nehorazné nutkání odsud zmizet a nevrátit se. Typicky má vlastnost. Zmizet, útéct. Ovšem to se nestalo... Ostatní v místnosti se rozutekly pryč odsud, protože je tato scéna skutečně šokovala a Lola tím ještě více přidala na svém respektu. Dalo by se říci, že jsme v místnosti zůstali jen dva, čehož jsem se skutečně obával.
Pohlédl jsem jí do očí a skutečně zatraceně nevěděl, co dělat. S jistotou jsem tušil, že by měla v úmyslu mi provrtat hlavou kulku. Srdce mi zatraceně bušilo. A čekal jsem na svůj.. ehm.. další konec?

Propalovala jsem ho pohledem ještě pár sekund, než jsem pořádně zatla ruku a vrazila mu do huby. Ozvalo se prasknutí v jeho čelisti, kterou jsem s naprostou jistotou vykloubila. Nasral mě a to pořádně. Nemohl mi to říct jinak, ne - on si to musel nechat jako vítězoslavný téatr jako nějaký patnáctiletý pipky, který vítají do společnosti.
"Kreténe," sykla jsem na něj, když jsem si promla ruku a bouchačku od Johannese si zastrčila do pásu na stehnu. "Nechal si mě s nim spát, po celou tu dobu, co si to věděl. Pro mě seš teďko tahle nízko, jasný? Nejdřív je sračka a pak seš ty." sykla jsem, otočila se na podpatku a snažila se rozdejchat amok, který mě popadl. Jenomže návalu nadrženosti a adrenalinu se člověk jen tak bez okolního rozptýlení nezbaví.

Prohrábla jsem si zakrvácenými prsty uvolněný vlasy a přes rameno na něj koutkem oka pohlédla. "Sundej si tu vestu, di dolů za doktorem a tam na mě počkej. Na Johannese ani nešáhneš, rozumíš? Nepromluvíš s nim jediný slovo, zbytečně by se mi unavil a ty taky. Ještě před tím, než tam přijdu, budeš v pořádku a schopnej mě ošukat před tim idiotem."

Nic víc, nic míň. Chtěla jsem ho, ale ještě před tim jsem si potřebovala dát cígo a zklidnit svoje nervy.

Hrdě jsem tam stál a ani se nehnul, protože jsem měl takový pocit, že jsem si to nakonec zasloužil.
Zatraceně, ta má ale páru. Napadlo mne a na její další slova jsem jen kýval hlavou. A uvnitř doufal, že mi nedá ještě další ránu. Ovšem to už bych se asi bránil.

Poslechl jsem jí i když jsem si připadal, jako nějakej idiot, který si ani nemůže dupnout. Doktor se lehce pousmál a všechno dal do pořádku. Potom jsem s menším povzdechnutím vyčkával na příchod madam a stále měl nehorázné nutkání odsud zdrhnout.
Zapálil jsem si cígo a s velkým zatraceným napětím vyčkával, kdy do prdele přijde a buďto to skončíme nebo prostě mně odpráskne. Už mně to zatraceně sere v této chvíli.
"Fajn.. jsem sračka a kdo ví co ještě. Do prdele... ale o něm jsem se to dozvěděl pozdě, jenže to ti ani kurva nemusím říkat.. stejně bys mi to neuvěřila... " Pronesl jsem nasraně a kdyby měla mně na místě odprásknout či cokoliv, tak kurva ať.
"Do prdele... Lolo, kdybys šla k sobě Pod Drnem, tak bych ti to všechno vysvětlil. Jenže ty máš nejspíše jen svoji pravdu.. " Procedil jsem skrze zuby.
"A tím, že se chceš se mnou vyspat tady, znamená co? Co si tím chceš dokázat?" Nechápavě jsem na ní hleděl...
"A jestli mně chceš oddělat, tak do prdele konej... Zatraceně.. Mně už to přestává bavit.."

Típla jsem cigáro o dveře, když jsem se zastavila na prahu a nechala Marca, aby si vylíl srdíčko. Bylo mi u prdele jak to bylo, nebo jak to mělo bejt - já jsem žila momentem a ten dopadl tak jak dopadl. Nedopalek jsem odhodila na zem k jeho nohám a opřela se bokem o futro dveří. Můj hlas se rozléhal místností, ale dál už ne, takže nás Johannes ve vedlejší místnosti neslyšel.
"Už drž hubu," usoudila jsem, když jsem viděla, že by mi chtěl ještě něco určitě zajímavého sdělit, "Ty s těma svýma pravdama taky nemáš co říkat, ale nejsem tady od toho, abych se s tebou hádala jak malej spratek."
Bokem jsem se odtáhla od futra a pomalými kroky si to namířila ke stolu opodál, jedinému nábytku tady. Vyhoupla jsem se na něj, přehodila nohu přes nohu a ze šuplete vyndala další balíček cigaret. Jednu trubičku jsem si vložila do úst, zapálila jí a spokojeně vdechla kouř, pohledem přitom propalujíc Marca.
Ne, nechtěla jsem ho zabít, ani ho tady znásilnit - i když nadržená jsem na to byla dostatečně.

"Ty seš tak zahledněj do sebe, že ani nevíš, o co tady kráčí," promluvila jsem společně s výdechem kouře, "Vyjebal se mnou, což znamená, že vyjebal i s tebou... To, aby jsi byl připravenej mě tu ojet, byla jenom metafora. Přesněji řečeno, znamenala, aby jsi byl připravenej a v plné síle - jak fyzické, tak psychické. Potřebuju tě mít u sebe, i když tě mám momentálně plný zuby."
Stichla jsem, abych si udělala pauzu na další popotáhnutí z cigarety a odklepnutí popelu na zem. "Přesto všechno, jakej mám na tebe vztek, mi na tobě záleží a chci, aby jsi byl u mě, když timhle procházim." naklonim hlavu na stranu a pozoruju jeho postavu, jeho tvář a mimiku, která s emění s každým mým slovem. Je nasranej a dost, ale ne víc jak já. Potřeboval se uvolnit, tak jsem k němu natáhla ruku s čistou a neužitou cigaretou, přejela jsem s ní po odhaleném dekoltu a zastrčila si ji mezi ňadra.

"Mimochodem, dáš si?

Rukou jsem si prohrábl vlasy a poslouchal jí, přitom se pomalu začínal uklidňovat. Na jednu stranu jsem byl krajně nasranej a na druhou mi celá tato situace připadala velice vtipná, jenže smát se, to jsem neměl vůbec v úmyslu.
"Do prdele, Lolo. Asi nám není přáno, abychom se viděli za nějaké normální situace a v klídku, bez toho, abychom si vzájemně šli na nervy oba dva?" Zeptal jsem se už klidnějším hlasem a lehce si povzdechl.
"Já vím do háje, že jsem totální lempl a výmaz. Posral jsem to na plné čáře... a to je vlastně jedno." Měl jsem sto chutí jí něco dalšího říct, ale prostě to nešlo. Stejně by mne neposlouchala a zároveň bych dokazoval, jak jsem zahleděnej do sebe.

Chvíli jsem na ní nechápavě hleděl, než mi to docvaklo, co po mně chce. Teda pokud jsem si to nepřebral špatně.
"Ano, dal bych si. Ale nejspíše si mám vzít?" Pronesl jsem s lehčím pousmátím, což nevím zda se tu hodilo a popošel k ní pár kroků. Rukou se lehce dotkl cigarety, kterou měla zastrčenou mezi svými přednostmi, schválně jsem se rukou o ně otřel a nakonec nevím, co to do mně vjelo, ale přtáhl jsem jí k sobě. Potřeboval jsem jí u sebe zatraceně cítit. Tu její vůni, kterou si moc dobře pamatuji a potřebuji vědět, že jí pořád má. Potřebuji cítit teplo jejího těla.
Opatrně jsem se pokusil o polibek, i když jsem se vlastně dotýkal pouze svými rty o ty její.
I přes tu situaci, která se konala jsem pocítil nutkání prostě udělat více, povalit jí na zem a ač jsem to předtím nechtěl, tak si to s ní rozdat. Cítil jsem se na dvě věci a neskonale jsem po ní toužil. Jenže za tu chvíli mám takový pocit se všechno nehorázně změní.

Viděla jsem to - jak mu cukly koutky úst, ale ovládl se, což bylo jedině dobře. Nevěděla jsem, co bych jinak provedla. Ze vší pravděpodobností bych to brala jako výsměch, který bych zlikvidovala další ránou, jímž bych ho uvedlo do bezvědomí. Ale ani to se nekonalo, jelikož si šel pro cigaretu, uloženou mezi přednostmi, o který se otřel a následně mi věnoval přejetí rtů po těch mých.

V tu chvíli jsem pocítila nával horkosti do mé hlavy, tak jako větší vlhkost mezi mými nohama. Vdechla jsem jeho pyžmo, které bylo cítit čím dál tím víc společně s rouztoucím mužstvím, kterým se třel o má stehna. Jakmile se dotkl mých rtů, kousla jsem jej, vyhrnula si sukni a nohama obtočila jeho bok. Prsty jsem mu vjela do vlasů, rty drtila přitom ty jeho a aniž by snad stihl postřehnout, volnou rukou jsem mu rozepla kalhoty.

"Udělej mi to," šeptala jsem do jeho rtů, které jsem hryzala, lízala a vášnivě líbala, "Rychle, prudce,...."

Rychle, prudce... Zněla mi v hlavě její slova, která mi přišla skutečně zajímavá. Ani netuším proč.
Jediná věc, které jsem se v této chvíli obával byl fakt, že by se pod námi mohl podlomit stůl, proto jsem jí hbytě a zároveň oparně položil na zem. Pronikl do jejího těla, a následně prudkými pohyby se snažil oba dva po dlouhé době uspokojit. Zároveň si na malou chvíli snad připadal, jako nějaký stroj, který jenom uspokojuje, než jsem vlastně zjistil, že zároveň uspokojuji tímto konáním sám sebe.
Doteky zároveň brouzdal po celém jejím těle, abych se náhodou ujistil, že zde není nějaké znepokojivá změna.

"Lolo." Vydechl jsem její jméno na onom vrcholu blaženosti a opět jí vášnivě políbil. Potom už přišlo na řadu vyrušení faktem, že tu někdo zaklepal na dveře. Nějak jsem nečekal, na další dění a rychle na sebe hodil oblečení. Cítil jsem se poněkud zvláštně. Na jednu stranu to bylo skvělé si po dlouhé době užít sex plný vášně a tak dalšího celkově, na druhou stranu mi to prostě připadalo zvláštní.
"Ehmm... omluvíš mne na chvíli? Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu." Omluvil jsem se a nechal jí s doktorem, který přišel o samotě. Zároveň šel ven z baráku, kde jsem si zapálil onu ulovenou cigaretu a vydechl kouř.
Nejraději bych se v této chvíli pořádně vožral.

Po dlouhý době ucítit jeho teplo uvnitř sebe bylo víc jak příjemný. Když se k tomu připočetlo i to, jak moc jsem ho chtěla a co všechno mi splnil... Byla jsem spokojená, což se odráželo ve výrazu na mé tváři.
Spokojeně jsem vydechla do jeho rtů ještě před tím, než někdo zaklepal a on se ode mě tak odtrhl. Pohledem jsem sklouzávala po jeho nahém těle a u některých částí se pozastavovala, bavíc se tím, že neví co si o tom má vlastně myslet. Co se mě týče, já to brala jako něco, čemu se říká usmířovací sex, až na to, že to byl jenom sex bez usmíření....

Vysoukala jsem se na nohy, narovnala si zakrvácenou sukni a prohrábla si prsty vlasy, doprovázejíc ho pohledem pryč z místnosti. Do rtů jsem si mezitim vložila cigratu a zapálila si jí, gestem přivolávajíc doktora k sobě. Tohle byla už moje třetí cigareta běhe hodiny, což značilo jediné - stres. A dalo se tomu snad divit? To asi těžko s tim, co jsem během hodiny společně s vykouření cigaret, udělala.
Abych svoje myšlenky nepoutala k Marcovi, který odešel s poněkud zamlženým výrazem ve tváři, prsty levé ruky jsem si přejela po spáncích.
"Co se děje?" optala jsem se doktora, když jsem škvírkou mezi rty vyfoukla obláček kouře a konečně byla schopná vnímat jeho slova.

"V celku se neděje nic." Zazubil se doktor, jehož tvář ti byla nějakým způsobem povědomá. Během chvíle ti nějakým způsobem před očima zableskla tvář doktora ze Spidermana, díky kterému máš jizvu na krku, po jeho odporných zubech. Chvíli si z toho byla skutečně mimo, což se dalo skutečně využít.
"Ale bude se dít." Na jeho tváři se opět objevil výraz naprostého šílence, jako tehdy, když tě měl v úmyslu sežrat za živa. Celé tělo se na chvíli zachvělo a veškeré pohyby byly stejně marné či pomalé. Zamlžený pohled, před kterým si měla stále xicht toho uchyláka, nezaregistroval dění nynějšího doktora.
Pocítila si, jak jehla pronikla do tvého těla a zároveň i s jakousi látkou. Že by nějaká zatracená droga? Díky které bys byla opět unesena a poté možná i snězena za živa? To se bohudík krajně nestalo.

Dopadla si na zem a on mezitím se protáhl do místnosti, pro tělo s polomrtvím Johannesem, které poté záhadným způsobem dostal z domu. S určitou pravděpodobností byl pořád někdo na straně Johannese. Pomalu se ti zavírali oči a ztrácelas nadvládu nad svým tělem.
K tvým uším se donesli něčí kroky, poté otevíraní dveří a nakonec si spatřila tvář Marca.
"Lolo... co se stalo?" Zeptal se tě. Ovšem odpovídat a cokoliv dalšího dělat bylo krajně zničující a unavující.

Chtěla jsem utýct, uvnitř jsem přímo křičela, abych se konečně pohla, ale moje nohy stály na místě. Panenky se mi překvapením rozšířily a čelist byla tak těžká na to, abych jí otevřela a něco promluvila. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo intuitivní přejetí prsty jizvě na krku. Právě proto, že mi neustále připomínaly, co se stalo, jsem nenáviděla jizvy na svém těle. Každá vyprávěla svůj příběh a že jich nebylo málo. Hlavně ty na srdci.

Cigareta dopadla na tiše na zem, narozdíl ode mě. Tvrdý pád na zem, výkřik do ticha a zamlžený pohled. Cítila jsem, jak se látka jako nebezpečné hádě, vlní v mé krevním oběhu a pomalu mě uzemňuje. Ani když jsem rozpoznala nad sebou tvář Marca, jsem se nezmohla na to promluvit. Víčka mi padala, žaludek se kroutil a v hlavě třeštělo. Díky tlaku v bubínkách jsem tak neslyšela své sípání a lapání po dechu...

"Lolo, notáák.." Pronesl jsem a uvažoval nad tím, co se tak mohlo stát. Nic jsem tu neviděl. Navíc tu neměla žádné poranění.
"Zavolám, doktora..." Doktora... Náhle mi to došlo. Něco bylo na něm hodně zvláštního, ale zatraceně jsem netušil co. Zvedl jsem opatrně její tělo a poté si uvědomil vážnost situace. Johannes byl pryč, ovšem v takovém stavu to bylo skutečně těžké a náročné. A vůbec nechápu, jak by mohl v takovém stavu utéct.

Odnesl jsem jí do jejího pokoje a nechal si zavolat svého přítele, lékaře a tak dále, aby se na ní podíval.
"Lolo..." Pošeptal jsem tiše, a přitom si uvědomil fakt, že mně nejspíše neslyší, což mně krajně ničilo.
Zapálil jsem si cigaretu, když se tu objevil jediný člověk a lékař, kterému jsem věřil a který mi zachránil několikrát život.
Prohlédl celkově Lolu, když se na mně podíval a bylo mi jasné, že je to velice špatné.
"Mám takový pocit, že jí někdo otrávil. Pokusím se zjistit, co za jed jí to dal a poté vytvořím nějakou protilátku. Ovšem netuším, jak dlouho to vydrží." Ještě chvíli něco dělal a já ho nechal. Poté zmizel, nechal mně tu o samotě s ní.

Po chvíli se Lola pomalu probouzela, ač na tom nebyla vůbec dobře. Cítila se jako v ohni. A já už dával několikátý studený obklad na její tělo.
"Lolo... odpočívej, nehýbej se, prosím." Pronesl jsem zcela vášně a prohlížel si jí. V mých očích byla znatelná bolest, strach a kdo ví co všechno.
"Někomu se podařilo tě otrávit... Čekáme pouze na výsledky a na to, až bude hotová protilátka." Pronesl jsem a povzdechl si. Má ruka sklouzla k té její a pevně se jí dotkla.

Záchrana akce

Volal mi, že na to prostě nešla udělat žádná protilátka, že ten chlap je prostě génius, takže mi nezbývalo nic jiného než-li jednat. Ovšem nechtělo se mi jí nechat o samotě. Ač to možná bylo hloupé, zavolal jsem Debby, aby jí hlídala a starala se o oni. Což nevím, jak vhodný nápad to byl. Ale lepší než zavolat její máti, která by sem v cuku letu přijela i s malou. A nevím, jaká by byla její reakce, když by takto viděla Lolu.

Než jsem zmizel, vtiskl jsem Lole pořádný polibek na rty, jako kdyby to měl být náš poslední. V čemž jsem věřil, že nebude. Pohladil jí po vlasech a zadíval se na ní.
"Vydrž, prosím. Zachráním tě." Pronesl jsem se slzama na krajíčku a vypadl z místnosti.

Díky svým kamarádům se mi podařilo najít toho vola, ale ovšem po Johannesovi ani vidu a ani slechu, což mi v této chvíli bylo úplně u prdele. Neměl jsem čas se jím zabývat. Z doktora jsem vymlátil skoro duši, než mi konečně a zatraceně řekl, kde je ta protilátka. A poté se jen nehorázně řechtal tomu, že než dojdu tak bude stejně pozdě. Neváhal jsem a prostě jsem z té místnosti i s protilátkou vypálil.

Lola

Najednou všechna bolest zmizela, všude se rozlilo bílé světlo a najednou si ho uviděla. Svého otce, jak se na tebe usmívá.
"Lolo. Vyrostla si." Pronesl s úsměvem na rtech a pohladil tě po tváři.
"Pořád jsem byl pryč. Zaměstnán svou práci a zanedbával tě. A proto si dělala, to co si dělala a ničila si život. Měla si takovou naději žít klidný život, ale já jsem byl nehorázný sobec." Povzdechl si a posmutněl.
"Když mi tvá matka toto tehdy říkala, udělal jsem nehoráznou chybu. Řekl ti, že je mrtvá a šoupl jí do blázince. Byl jsem hlupák... omlouvám se má drahá." Objal tě a dal ti pusu na tvář.
"Máš velkou naději. Marca a Maribal... Nezkaž si život, stejně jako já. Nedělej stejnou chybu." Viděla si jak se pomalu vzdaloval po těchto slovech... Ovšem najednou si uslyšela velmi povědomý hlas. "Lolo... prosím, neumírej.. Lolo..." Byl to Marc... Ale otec ti pomalu mizel před očima, mával přitom na tebe... a usmíval se ... po dlouhé době se usmíval..
Prosím zůstaň se mnou.. udělám všechno pro tebe.. miluji tě a vezmu si tě

Mlčela jsem a ctila, jak se mi kolena podlamují při každým jeho slovu a tělo se otřásá pod mohutnými vzlyky. Po tváři jsem ucítila stékat potůček slz, které patřily radosti, smutku a hlavně touze pocítit jeho stistk dlaně na hřbetu mé ruky. Chtěla jsem, aby mě pochválil, řekl jak se mu stýská...
Těžkopádným krokem jsem se k němu rozešla a s hlasitým brekotem se zabořila do jeho mohutné náruče. "Papá..." vzlykla jsem, vnímajíc jeho kolínskou, kterou jsem měla tak ráda. "Zůstaň se mnou... prosím." S jeho posledními slovy se ale jeho přítomnost vypařila a kolem mě zůstal pouze opar vůně z jeho kůže.

Tělo se mi třáslo, zpod víček tekl proud nekonečných slz a bolest, tak prudká a záchytná se mi dostavila do těla zase nazpět v podobě křeče. Prohla jsem se bolestně v zádech a pootevřela rty, ze kterých vyšel hluboký a sýpavý nádech. Bolelo to, jako kdybych namísto vzduchu lapala po jehličkách a ty se mi zaodávaly do stran plící. Prsty jsem křečovitě uchopila pelest postele, o který jsem jí měla položenou a následně zprudka začala vychrchlávat hleny v krku. Žaludek se mi zkroutil, otočil a bolestně zavil. Otočila jsem se urychleně na bok a nechala vše, co v něm bylo, aby šlo z mých útrob pryč. Vyzvracela jsem se na opačnou stranu, než byl Marc, a děkovala tomu nahoře, že se mi dostavilo takové úlevy. Chvilka klidu ale nebyla tak dlouhá a zvracení se vrátilo v plném proudu.
Orosena potem, vyprahlých úst a nezvykle rychle bubnujícím srdcem, jsem se objevila ani nevim jak, opět na zádech a pozorovala tvář která se pomalu rozmazávala pod náporem spánku.

"Marcu..." slova plynule přebýhala po pokoji, ve kterém jsem se opět probudila. Tělo se zdálo být odpočatější a ačkoli halva třeštila o sto šest, už jsem dokázala vnímat i něco jiného, než jenom bolesti. Pootevřela jsem oči a porozhlédla se těžce po pokoji, ve kterém jsem byla sama až na jednoho z bodyguardů, který mě pozoroval zamlženým a poněkud ustarabým pohledem. Na sucho jsem polkla a chraptivě k němu promluvila: "Zavol... Zavolej m-" polknutí malého množství slyn, odlepit jazyk od patra, "Marc..."

Musel jsem si zapálit. Musel jsem vypadnout ven a všechno to rozdejchat, alespoň na chvíli než se opět vrátím za ní.
Když usla, tak jsem poslal do pokoje uklízečku, aby tam dala všechno do pořádku a nechal jí s gorilou, která jí měla neustále hlídat, mezitím co já se hodím do pořádku.
Padla jedna, padla druhá a třetí cigareta. Nějak pořádě jsem to nepočítal, ale mám takový pocit, že padla celá krabička během té chvíle, co jsem byl venku. Zmocňovala se mně nervozita a já se potřeboval uklidnit. Byla na živu, to bylo skutečně to hlavní. Ale ten šok, ten strach se mně zmocňoval pořád.
Mohl jsem o ní přijít a to skutečně. Zatraceně. Toho bastarda najdu. Bude pomaloučku umírat. Rozsekám ho na malý kousíčky a donutím ho se na to všechno dívat. A jeho hlavu naložím do lihu a toto budu ukazovat, jako výhružku pro ty, kdo se dotknou mojí ženy. S touto myšlenkou jsem dokouřil poslední cigaretu, kterou jsem měl. Zahodil jí do země, ač byla ještě celá a rozešel se zpátky k ní do pokoje.

Zastavil jsem se ještě v kuchyni, kde jsem jí nabral vodu a pro sebe panáka whisky, jež jsem kopl ihned do sebe a zalilo mne v hrdle skutečně příjemné hrdlo. Mysl byla alespoň na chvíli otupena, což mi neskutečně vyhovovalo. Gorila, která ji měla hlídat za mnou vyšla s tím, že si mne paní žádá. Nasraně jsem se na něj podíval. Jednu pěstí do zubů jsem mu vrazil a poté vytáhl bouchačku.
"Říkal jsem ti, že jí máš hlídat. Máš u ní být 24 hodin v kuse a ani se od ní nehnout. Ty blbče." Zařval jsem na něho a bouchačku mu skoro narval do chřtánu.
"Seš tak blbej nebo co? Od čeho jsou zatraceně vysílačky?" Nechápavě jsem se na něj podíval a bouchačku, schoval zpátky na své patřičné místo.
"Máš padáka.. A ať tě tady nevidím." Zařval jsem na něho a doslova ho vykopl z baráku ven. Potom došel za další gorilou, které jsem předal funkci hlídání Loly a velice ho upozornil, že si nebude moct ani na toaletu dojít, jinak už nebudu tak milý, jako jsem byl v této chvíli.

S nasupeností jsem šel k jejímu pokoji po boku s gorilou, kde jsem se před dveřmi částečně uklidnil a poté je otevřel.
Mlčky jsem došel až k ní do postele, kde jsem jí podal vodu, aby se napila a chvíli si jí beze slova prohlížel. Uvnitř jsem se cítil poněku prázdný, zároveň i skutečně naplněný pocitem zadostiučinění, že se mi jí vůbec podařilo zachránit.
"Volala si mně?" Zeptal jsem se jí po skutečně dlouhé době ticha a vyčkával, co by mohla tak mít na srdci. Fakt, že by si pamatovala, to co jsem jí řekl ohledně svatby jsem nějak nebral v potaz. A zbytečného kdákání ohledně toho, jak se cítí, taky není na místě. Vždyť to do prdele vidím.

Nechala jsem jeho ruce, aby zabloudily pro pití a jako zatoulané štěně, co si zlomilo packu, jsem se napila z brčka, který mi vložil do úst. Přišla jsem si fakt mizerně. Takhle nízko jsem ještě nikdy neklesla a já si byla jistá toho, že ten kretén toho bude do konce svýho života zásadně litovat...

Nechala těžkost hlavy zvítězit nad pocitem bezbrannosti, a tak se mi svalila z jedné strany na stranu. Skelnýma očima jsem vyhledala Marca, který seděl po celou dobu vedle mě a upíral na mě pohled, jenž jsem nedokázala po několika letech správně odhadnout. Litoval mě? Nenáviděl sebe? Zahořkl?... A pak ta otázka. Ta zkurvená otázka. Nevolala jsem ho - já žádala o jeho přítomnost! Kdybych mohla a nebyla by mi to zakázala hrdost a moje momentální zdraví, klekla bych na kolena a vymodlila si ho -a to nejsem věřící.
Nutkání natáhnout k němu ruku, se nakonec stala realita, když jsem ji těžce zvedla a nakonec zase nechala klesnout do peřin. Chtěla jsem mu říct, že jsem viděla papá, ale namísto toho, jsem jenom pootevřela popraskané rty a vydala z nich chrchlavé citoslovce.

Konečně se mi podařilo naslinit si pořádně ústa, abych mohla promluvit. Dobře jsem si ale rozmyslela, co řeknu, jelikož to taky mohlo tou větou zkončit a víc bych neřekla do dalšího dne. Šlo mi o něj, o maličkou... Ona tu nesměla být, nesmí mě vidět. Ne, nechtěla jsem, aby mě v takovémhle stavu někdy viděla. "Nedovo-" zachrchlání, sípavé nadechnutí, "Maribal... nesmí sem..."
Zhluboka jsem se zase nadechla a přivřela oči. Chtěla jsem spát, potřebovala jsem spát, ale jeho tělo jsem musela mít u sebe. A pak, když jsem zavřela oči a propadala se zase pomalu do sna, se mi vybavilo to, co bylo zastrčené v pozadí rozhovoru s papá. Prudce jsem otevřela oči ze spánku, nehty zaryla do kůže Marca, abych na sebe upozornila a sípavě mu odpověděla.
"Ano," nádech, chvilka koncentrace. Vážně jsem to chtěla udělat? Ano... "Vezm-... Vezmu si tě."

Rukou jsem si promnul obličej a skutečně netušil, zda jsem vůbec spal a o tom faktu i pochyboval. Nedalo se spát s myšlenkou, že až se probudím, tak by se nemusela probudit. Měl jsem nehorázný strach, obavy a celkově jsem díky tomu zapomněl na sebe. V této chvíli mi to bylo jedno. Byla tu pouze ona.
Ač nejsem věřící, možná by nebylo za škodu nějaký den, kdy bude Lole lépe, zajít do kostele a tam se pomodlit a poděkovat. Mám takový pocit, že tam ten za to mohlo, jakožto už v některých případech.
Opatrně jsem se dotkl její ruky. Nějakým způsobem jsem cítil, že potřebuje cítit moji přitomnost. Zatraceně i já jsem jí potřeboval. Proto jsem si k ní lehl a opatrně jí položil, tak aby mi ležela na hrudi. Rukou jí vjel do vlasů, hrál si s nimi a užíval si ten fakt, že to mohu v této chvíli vykonávat. Mohlo to být zatraceně naposledy?

"Neboj.. Maribal tě takto neuvidí. Uvidíte tě v plné síle. Pošlu za tvojí mámou Debby, té mohu jediné věřit a taky ví zatraceně se zbraní a nejen s ní. Postará se o ně." Lehce jsem si povzdechl. Padla na mně únava a stačilo pouze zavřít oči, propadnout se do snů. Tento luxus jsem si však nemohl dovolit, musím se přeci starat o bezpečí Loly. Už jí nemůžu ztratit, nemohu dopustit, aby se jí něco stalo.

Skutečně jsem nechápal, co se v této chvíli stalo. Nejspíše jsem na malou chvíli usnul, probudila mně však Lola, která mi potřebovala něco sdělit. Prudce jsem otevřel oči a čekal, co má na srdci. Chvíli mi to nedávalo smysl a skutečně jsem si myslel, že pouze sním. Ano, že toto je pouhý sen a když se probudím, tak realita bude jiná. Ale zřejmě nebyl.
"Cože?" První šok, překvapené hledění na ní a zkoumání zda neblouzní. Zřejmně ne. Druhý fakt. "Že bychom mohli být konečně štastní?" Zeptal jsem se spíše sám sebe a líbl jí do vlasů. Přitom jí pevně držel v náručí ze kterého jí ještě nějakou dobu vůbec nebudu moct mít v úmyslu pustit.
"A teď odpočívej. Promluvíme si o tom později, až budeš mít více slov. Neboj se. Budu tady s tebou. Už nikdy tě neopustím." Myslel jsem to zcela vážně, už hlavně potom, co mi řekla ano. Zatraceně ano...

Přitiskla jsem své tělo, které bylo -jak jsem si náhle uvědomila- promrzlé a ztuhlé, k horké pokožce Marca a vdechovala jeho vůni, která mě uklidoňovala. Pohyby, kterými mi přejížděl po vlasech a hladil mi týl, mě upozornily na to, že můžu v klidu spát. Zavřela jsem těžká víčka a nechala se kolíbat do rytmu jeho dechu...

Probuzení nebylo bolestivé, jako spíš lenivé a neodhodlané do nového dne. Cosi mě pálilo do očí a když jsem je s námahou otevřela, zjistila jsem, že se jedná o stolní, rozsvícenou lampičku, kterou někdo zapnul mezi tim, co jsem usnula na hrudi Marca.
Prsty jsem šmátrala do prázdna, lehce oslepena bolestí hlavy a rozmazaným viděním, který se pomaloučku zaostřovalo. "Marcu?..." zamumlala jsem jeho jméno a i s tim si uvědomila, že ačkoli mám nakřplý hlas, mluvit můžu, aniž bych se v polovině slova nepozvracela na podlahu. Když jsem tak šmátrala do prázdna před sebe, zachytila jsem látku, kterou jsem přes sebe měla přehozenou, odhrnula jí přes své tělo a s tichým žuchnutím sebou třískla na zem. Ujelo mi tiché zakňučení společně s pořádnou dávkou peprných slov. Zapřela jsem se o stoleček a namáhavě se vyhrabala na všechny čtyři, zjistíc, že mám na sobě pouze froté župánek, který zakrýval jenom to, co musel.
Konečně jsem se dobelhala až ke dveřím, který jsem otevřela a s vlasy přes obličej vykoukla ven.

Chvíli jsem jen tak lenivě ležel a pozoroval Lolu, kterou "poklidně" spala na mně. Lehce jsem se pousmál. Myšlenka, že jí mám stále u sebe, živou a relativně zdravou, byla skutečně skvělá. Mohl jsem si oddechnout. Navíc jsem si pořád přemítal její poslední slova, než celkově usnula a bylo to neskutečné. Že bychom konečně mohli tvořit rodinu?

Na malou chvíli jsem musel zmizet, za prvé si odskočit a za druhé zavolat Debby, která měla za úkol chránit moji dceru i za svého života. A jsem si jistý, že kdyby šlo do tuhého, tak by se toho svého života vzdala a to mne drželo při životě. Najde se skutečně málo schopných lidí, kteří by toto nakonec udělali.
"Takže jsme domluveni. Budeš tam s něma a postaráš se o ně. Kdyby něco, tak víš kam zajít a mně musíš ihned zavolat. Tady jde o všechno. Víš co pro mně Maribal znamená a nejen ona." Pronesl jsem do telefonu, když jsem stál u dveří pokoje Loly a nechal tak gorilu, aby si dala menší kuř a kdo ví jakou ještě pauzu. Ještě jsem chtěl něco Debby říct, když jsem uslyšel ránu, jak někdo spad z postele.
Možná bych vyběhl do jejího pokoje, ovšem když jsem se to chystal udělat, stála ve dveřích a vypadala už mnohem lépe, ne jako nějaká mrtvola. Blízko smrti to skutečně byla.

"Neměla bys ještě chodit." Pronesl jsem starostlivě a vlezl dovnitř do jejího pokoje. Na tváři jsem už neměl ten výraz, jako před chvíli, radoval jsem se. Byl jsem spokojený. Už je v pořádku.
Vzal jsem jí do náruče a odnesl zpátky do postele, kde jsem si taky lehl. Dneska jsem měl v úmyslu spíše jen lenošit a nic nedělat. Navíc Lola by z té postele ještě dnes neměla vylézat, plně odpočívat a dodržovat pitnej režim a kdo jinej, než-li já by na to měl dohlédnout.
"Jak se cítíš? Vypadáš už skutečně mnohem lépe." Pronesl jsem a lehce jí líbl do vlasů.
"Ani, netušíš. Jakej jsem měl o tebe strach. Málem jsem o tebe přišel. Toto mi víckrát nedělej." Šeptl jsem jí do ucha a políbil jí na tvář. Poté se na ní přísně podíval, i když koutky mi lehce cukaly. "Dneska bys měla odpočívat a já na to skutečně dohlédnu." Myslel jsem to vážně a cítil jsem se neskutečně dobře.. hlavně v její přitomnosti

Nechala jsem se od Marca vzít do náruče, kdy jsem se k němu přitiskla horkým tělem, které potřebovalo ukolébávat v jeho náruči. Přišla jsem si jako dítě. Zkurvený dítě, který potřebuje opečovávat... Položil mě zpátky do postele a přikryl mě peřinou, což se mi jako dobrý nápad nezdál. Přikrývku jsem ladným pohybem ze sebe shodila a nechala ji sklouznou dolů po posteli společně s lemem mého froté župánku, který tak odhalil jedno mé prso, položené na jeho hrudi. "Je mi líp, rozhodně... Jak je Maribal a kde je? Včera jsem ty informace nevnímala."

S jeho pohádkou o tom, jak na mě dohlédne, jsem se jenom uchechtla a nutkání protočit oči, potlačila. Oba dva jsme věděli, že je to kec - já se o sebe dokázala postarat vždycky. Samozřejmě, že pár minulých dnů se nepočítalo do kategorie 'samostatná ženuška'. Natáhla jsem se mlčky pro pití, kdy se zvedlo i prso, a do dlaní uchopila skleničku s džusem, který ve mě zmizel jako panák v klubu. V tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila, jsem si vzpomněla na tu kurvu, jeho milenku, na prstýnek kolem jeho prstu a mé zaslíbení v podobě 'ano'. Lehce jsem sebou trhla, uvědomíc si, že teď se můj život zase od základů celý změní. Teď už si ho od sebe neodpářu jako občas za ta léta, kdy jsem prostě nemohla zůstat v jeho přítomnosti. Teď se mnou bude už navždy... Ta představa mě naplnila pocitem štěstím, kupodivu.... A rozléhala se do kout mého těla, až jsem si uvědomila, že dole jsem o něco vlhčí.

"Vim moc dobře, jaký jsi o mě měl strach, protože ho cítim ještě teď ve tvým těle. Si tak napjatý..." polštářky prstů jsem přejížděla po jeho hrudi, která byla tak mužná, že jsem pocítila neskutečný pocit blaženosti, když jsem se o ní opírala.

"Myslela si to vážně?" Neodpověděl jsem na žádnou z jejich otázek, které mi říkala. Byl jsem poněkud duchem mimo. Přesněji pořád u toho okamžiku, kdy mi řekla "Ano". Netušil jsem zda to myslela skutečně vážně, nebo to bylo jen mé zbožné přání a bylo tomu zcela jinak. Musel jsem to vědět, protože díky tomu všemu se mi pomalu a jistě začne měnit od základu můj život. Konečně budu patřit Lole, ona mně a společně bychom vychovávali Maribal, možná ještě další potomky.
Tupě jsem hleděl do stropu a všechno si to před očíma promítal, jako kdybych byl na něčem v kině a to co se právě hrálo, byla velká část mého života, který jsem si sám z velké většiny případu pohnojil.
Teď zatraceně a skutečně doufám, že již další chybu, která by mně mohla stát odloučení od mé dcery a ženy, kterou jako jedinou miluji, neudělám.

Jenže v celku je ještě všechno na dvě věci. Někde pořád je přítomnost Johannese, který mám takový pocit ještě tento svět neopustil a bude chtít tuto pomstu dokonat. Já to vím, jsem si tím naprosto jist. Byl jsem sám takový a potom i doplatil, zamiloval se..
"Malá je v pořádku. Je pořád u tvé mámy, je tam s nimi Debby. Kdyby se cokoliv posralo, ví co dělat a já taky. Takže si starosti ohledně toho nemusíš dělat." Až teď jsem byl schopen jí odpovědět na otázku.
Chytalo mně skutečně podivné nutkání z té postele vstát, vzít si veškerý arzenál zbraní a jít hledat Johannese. Což mi připomíná, že toho šíleného doktora máme zde, nechal jsem jej mučit, aby mi prozradil, kde schoval "mrtvolu" Johannese.
"A klidnej budu, až najdu toho Johannese a zabiju ho." Pronesl jsem zcela vážně a lehce se od ní odtáhl. Rukou si projel po strništi, které jsem si nějakou dobu neholil a taky to tak vypadalo.
"Půjdu ještě zkusit, zda ten doktor promluví, když vidím, že ti je lépe. Čím dříve to bude, tím dříve budeme mít klid od padouchů, kteří mají v úmyslu buďto zabít tebe nebo mně."

Povzdechla jsem si, hlavu položíc na jeho hruď a prsty 'tancujíc' po jeho tričku. Nehtem jsem ho jemně škrábla do brady, když jsem ruku posunula nahoru a natočila k němu tvář, která byla v mimice lehkýho rozpoložení. Byla jsem ráda, že Maribal u mamá. Ona potřebovala svojí dceru a jelikož jí nemohl au sebe mít, společnost jí bude dělat alespoň rolik chtěná vnučka a co se jeho sestry týče... Zatim jsem ji pořádně neodhadla, ale předpokládám, že by Marc za ní dal ruku do ohně.

Opatrně jsem se protáhla a jeho slova o tom, jak mě bude hlídat, abych ležela a ani se nehla, jsem pouštěla jedním uchem dovntiř, druhým ven. Bylo nám oboum jasný, že to tak asi těžko bude. Nehodlala jsem trčet v posteli, když venku byla teplá noc. Nejsem magor...
Aniž bych reagovala na jeho slova, kterými mě nutil si zase lehnout nazpátek, sedla jsem si a velice tiše sklouzla na nohy. V patě jsem pocítila tiché bodnutí, když jsem pořádně došlápla, a hlava se mi mírně točila. Tušila jsem, že to bylo z toho pádu a tak jako modřiny, i tohle se brzy vyléčí. Došla jsem ke skříni, nechala ze sebe před zrakem Marca spadnout froté župánek a natáhla se pro bílý tílko a džínový šortky. Nízký podpatek od kozaček se rozlíhal po chodbě, když jsem se rozhodla se projít po zahradě.

"Nemáš cigaretu?" zamumlala jsem k němu, lehce na něj navážila svoje tělo a na tvář mu vtiskla polibek. "Chyběl jsi mi..." zašeptala jsem ještě tiše do jeho ouška, "Cítila jsem se tak hrozně sama."

Podal jsem jí cigaretu a jednu si vložil do úst, zápálil jsem nám oboum a užíval si její přítomnost, až na ten fakt, že mi myšlenky kolovaly kdo ví kde.

Po boku mé drahé maličkosti jsem se cítil skutečně už celý a všechno to prostě vypadalo úplně jinak.
Rukou jsem jí zajel do vlasů, ve kterých jsem jí vískal a druhou sklouzl po její zádech, abych si jí k sobě více natiskl.
"Teď tu jsem... a nehodlám tě už opustit." Pronesl jsem zcela vážně a lehce se na ní usmál, letmo jí líbl do vlasů.
K mému štěstí tu, ale scházela naše dcera. To už bych mohl říci, že je konečně rodina celá. I když toto bylo hodně dostačující.
"Počkej chvíli...." Vzpomněl jsem si na něco, co mně tížilo v kapse, kdy jsem čekal na vhodnou chvíli a ta náhle nastala. Už potom, co jsem se vlastně vyslovil a ona dalo by se říci, řekla své ano.
Klekl jsem si na kolena a z krabičky, kterou jsem chvíli schovanou v ruce, jsem vytáhl zásnubní prsten.
"Měl jsem to udělat už dávno. Uděláš mne nejšťastnějším mužem na světě a staneš se mou ženou. Budeme spolu v dobrém i zlém, jak tomu mělo být už dávno?" Položil jsem jí tyto otázky a na sucho polkl, čekajíc na její reakci. Tento prsten jsem měl už dávno koupený... a nikdy ho nikomu jinému neměl v úmyslu dát.

Cigaretu jsem si vložila do úst, nechala si ji zapálit a přitáhla jsem se k Marcovi ještě blíže, jako by se celý můj svět najedno opíral o ten jeho. A taky to tak bylo. Nebýt jeho - nebyla bych tady teďko, nebýt mně - on už by tu dávno nebyl. Životy jsme si vděčily sobě zároveň a tak to má asi v každým partnerství být - ačkoli to naše je poměrně jiný, než ostatní. Partnerství... Už tomu tak i řikám. Ať už to zkončí jakkoli, ženuška, která bude každý den vstávat v pět hodin, jenom aby bylo navařeno tři dny dopředu, nikdy nebudu.
"Vždyť já to vim," pronesla jsem, když mě ubezpečil o tom, že už je u mě. Cítila jsem ho všude. Prostě všude...

Když se zastavil v zahradě, následovala jsem jeho počínání s lehkým šklebem na tváři a pažema jsem si přitom objala tělo, který se ještě mírně třáslo. Pod podrážkou jsem cítila měkkost trávy a ve vzduchu visela nevyřčená otázka, která se během chvilky objevila na scéně. S lehce povytaženým obočím jsem pohlédla na Marca, který vyndal z kapsi krabičku a otevřel ji. Srdce se mi na chvilku zastavilo a když furt mluvil, prostě jsem jenom mlčky kývla. V ústech jsem měla sucho, i když jsem už dávno řekla, že si ho vezmu. Předtim to ale nebylo oficiální. Teď ponesu tíhu manželství na svým jednom prstě.

Konečně zmlkl. Udělala jsem jeden krok, pak druhý a nakonec mu skončila v náruči, rty přišpendlený na těch jeho. Prsty jsem mu vjela do vlasů a chvilku prošacovala tak jeho hebkost. Když jsem se od něj konečně odtáhla, vytrhla mu prstýnek nadšeně z ruky a nasadila si ho na prst. "Je krásnej," zamumlala jsem a nastavila ho proti měsíčnímu svitu, "Hodí se mi k laku na nehty."

Štěstí, které jsem v této chvíli cítil, procházelo celou mou maličkostí a bylo mi setsakramensky jasný, že nejsem jedinej kdo se cítí šťastnej. Kdybych jí ztratil, tak by to bylo něco jako, kdyby od jinga zdrhl jang. My dva jsme k sobě pasovali už od prvního vidění a nedokázali jsme si to prostě přiznat. A teď se najednou zatraceně všechno změní.
"Už máš naplánovano, kdy se staneš paní Jimenézovou.." Na chvíli se zarazím. Zapomněl jsem na menší maličkost, já jsem vlastně zemřel. A žiju život někoho jiného. Nějakého Rodrigueze, kterej skutečně dělal pro toho tupce Johannese. Ovšem když se zdrogoval, tak se mu podařilo i nějakým způsobem odprásknout a já zaujal jeho místo. Bylo to skutečně, jako na zavolanou.
"Teda vlastně od teď paní Rodriguezovou." Něco mi říká, že já prostě umím posrat vhodnou chvíli něčím nevhodným. Ale když bych to neposral teď, mohl jsem to posrat na svatbě před všema. Takže tak či tak se vždycky něco posere.

"A už máš nějak naplánovanou svatbu? Nebo prostě všem zdrhneme a necháme to udělat potají?" Snažil jsem se přejít na zatraceně jiné téma. Doufal přitom, že jí nebude vadit jiné přijmení.. i když zatraceně si může nechat svoje, takže to je zcela putna. Po pravdě si jí nedokážu představit, jak stojí denně u plotny a snaží se uvařit nějakou baštu mně, potom maličké. K Lole se nehodí život domácí puťky, ona je prostě živel a mně se to líbí. Neskutečně mně přitahuje a je tak sexy. Když o tom mluvíme....
Pohled mi sklouzl dolů, kde se nejspíše někdo probudil k životu. Lehce jsem se pousmál a poté se zaujatě podíval na Lolu.
Nemluvil jsem, k čemu teďkom slova, stejně bych něco dalšího posral. Přitáhl jsem si svou drahou "ženušku k sobě" políbil jí, zároveň se jazykem dobíval do pusy a rukou jí zajel opatrně pod šaty, abych jí mohl navnadit. Jemně jí přitom hryzl do ouška, a na tváři vykouzlil nevinnej úsměv. I tupej by poznal, na co v této chvíli myslím.

Docela ve mně hrklo, když se ozval s tim, abych se jmenovala Jimenézovou. Poměrně prudce jsem zavrtěla hlavou a odtáhla se od něj, abych si mohla prohrábnout vlasy a popotáhnout si. Nemohla bych se jmenovat jinak. Nosit jeho jméno by mi nevadilo, ale... Byla by to zrada pro moje rodiče, pro mýho papá, kdybych nebyla sama sebou. Prostě to nešlo. "Můžu si ho dát ke svýmu příjmení." usoudila jsem a šlehla po něm pohledem, když jsem se rozešla po zahradě.
Byl to blázen, jestli si myslel, že si vezmu cizí příjmení za svoje. Chápala jsem, že nehodlal riskovat náš život, ale nemohla jsem prostě zadupt do země Jimenéze. To nešlo, tak jako nejde karotka do houbový omáčky. Prostě kurva ne.

Moje myšlenkový pochody byly utnutý jedným jediným činem, který jsem víc jak přivítala. Ačkoli jsem byla po docela namáhavý disfunkci, sex bylo něco, co jsem brala postupem času jako raritu života. Nebýt něj, asi bych chcípla už dávno. Vlastně díky šoustání s Johannesem jsem tam, kde jsem.
Když se jeho kůže dotkla mýho stehna, mezi nohama jsem měla během chvíle vlhko a vrzušení přicházelo s každým dalším vklouznutím jazyka do mých úst. Nehty jsem zaryla do jeho ramen, když jsem na něj vyskočila. Nohy jsem obmotala kolem silných boků a přitáhla si jeho tělo tak blíž k horkýmu klínu. "Prostě mi to udělej tak jako vždycky." zašeptala jsem a jako na popud mu vzdechla do ouška, které jsem olízla.

Mlčel jsem. Nemusel jsem k tomu skutečně nic říkat. A už si skutečně dobře pamatuji, že prostě u tohoto se nemluví, protože se to vždycky může posrat. Teda to hlavně můžu posrat já se svejma řečma, které se krajně nehodí.
Pouze činy jsou nejlepší a tak jsem jí opatrně položil do trávy, společně se mnou. Strhl jí šaty, jako skutečný muž, který ví co dělá. Který po ní touží a který je skutečně rád, že jí zatraceně má.
Další konání snad nebude třeba popisovat. Jedná se tu hlavně o to, splnit dámě její přáni, které je již známo. A které se také tak jak má vykoná. Pravý hřebec se možná na první pohled nezdá, ale výdrž má. To by ovšem nynější scénu neměl vyrušit vyzvánějící telefon.

Právě ve chvíli, kdy jsem rty laskal její pravé ňadro a už jsme neměli daleko od vrcholu rozkoše, ten blbej mobil zazvonil a bylo jasné kdo mi volá. Takové vyzvánění mám jen na sestru a Lolu, ta to ovšem nemůže být, protože je pode mnou a měli jsme v úmyslu si zase užít.
"Promiň, toto je důležité." Pronesl jsem, když jsem pomalu sbíral oblečení své, alespoň na sebe hodil kalhoty.
"Ano?!" Ten kdo mi volal ovšem nebyla Debby, ale mamka Loly, která mi oznámila strašnou zprávu. Jak jsem počítal, že to Debby udělá, ale nemyslel si, že ta chvíli nastane. Zaraženě jsem hleděl před sebe a mobil, pomalu spadl na zem, jak jsem najednou v ruce neměl cit. Slepě jsem chvíli hleděl kdo ví kam, než po tváři začali stékat slzy. A že jsem měl zatraceně důvod.
"Debby se obětovala." Pronesl jsem prostě, dopadl zoufale na kolena a pořád kdo ví kam hleděl.
Svoji ženu jsem zachránil, ale zapomněl zachránit sestru. Co jsem vlastně dokázal? Ztratil jsem důležitého člověka a proč? To jsem byl tak zahleděn do sebe?
Na hrudi mně bolelo, jako kdyby mi někdo srdce z těla vytrhl, vzal si kousek a znova mi ho vrátil. Nemohl jsem se podívat Lole do očí. Nemohl jsem nic.

My Story

"Jsem osamělý cestovatel, jedinou společnicí je má motorka, dvě pistole a snad i pár vrhacích nožů. Můj učel žití mi není vůbec znám. Není to žádné hnaní za pomstou, nejsou to žádné nevyřízené účty. Je to snad jen zábava, ten adrenalin. Ten fakt, že kdykoliv při chybném kroku můžete zemřít....
Ovšem já chyby nedělám."

Opět další město, kde zlobí kdo ví jaká havěť snad v podobě lykanů či vampírských šmejdů. Nejsem tu však od toho, abych to tu všecko vyčistil a tak se stal hrdinou. Mám tu práci, která je postavená na faktu, kdo dá víc.. kdo dá víc za toho, koho se chce zbavit. Jsem rádoby lovec odměň, akorát je nechytám živé.
A je faktem, že si mne nenajímaj jenom lidský červíčci, jež mají husý kůži z pohledu na pouhé ostré zoubky, ale i ti zablešenci a krvesajky, toužící po jediném svou konkurenci zlikvidovat.
A právě od toho jsem tu já a oni mi prostě zavolaj. Nazvali mně Cobra, snad podle toho tetování na rukou, či kdo ví dle čeho.

Nechal jsem svou mašinu na chvíli vydechnout, sesedl z ní a ve svém koženém odění, barvy jak jinak černé. S tím, že ze zadu na bundě mám velký a jasně zřetelný obrázek kobry, který jest mím poznávacím znamením, jsem se producíroval po městě, jehož název není vůbec potřebný. Je to jedno z mnoha měst, kde já mám prostě svůj kšeft.
Než jej však splním, půjdu se napít do hospody něčeho pořádného na posilnění. Už mám celkem vyprahlá ústa z té cesty a to není vůbec dobré.

Je mi jedno, kolem čeho jsem to prošel. Co možná s jistým strachem v očích na mně pohlédlo. Dnes nebyl jeho den a to mu bylo jasné, takže si mohlo oddechnout.
Sám barman na mně trošku vytřeštěnejma očima čučel, jako kdyby nevěděl do desíti napočítat. A já jsem sem přišel se pouze napít, což jim zřejmě asi vůbec nedochází.
Hlupáci jedni... Odplivl jsem si, usadil se na barovou židličku a objednal si. Než mi byl můj nápoj dodán, vytáhl jsem z kapsy krabku s cigárama a jednu si do úst vložil, následně vydechl kouř..
"Kde tu najdu, nějaké to povyraženíčko..? Už se celkem nudím a to není dobré ani pro mně, tím pádem ani pro vás... " Pronesl jsem chladnokrevně a nahodil úsměv totálního psychopata, což jsem skutečně dokázal. Žádné odpovědi jsem se však nedočkal...
Pokrčil jsem tedy rameny a napil se ze sklenky, tekutiny po které se mi tolik stýskalo...

Likvidace

Vydechla jsem jemný obláček oparu ze rtů a pozorovala jej, jak se rozprášil ve tmě půlnoci. Soudě podle oblečení lidí tam dole, bych typovala, že je teplá noc, ale kdo jsem já, abych cítila chlad vánku.
Zlatou masku jsem potěžkala v ruce před tím, než jsem si ji přiložila na tvář a zakryla tak své podobné rysy tváře, jako má můj bratr. Mimoděk jsem na něj pohlédla a nasála pach vyrovnanosti, který z něj přímo sršel. Jeho tvář se napla pod grimasou lehkého pobavení, když sledoval všechny ty dole a přitom se narovnával, aby měl lepší výhled z římsy paneláku. I on si nasadil svojí masku, která se zablýskla pod přímým měsíčním svitem. Jeho skrytá tvář se pohla směrem ke mně a tvrdé, nesmlouvavé oči se upřely na ty mé, stejně zbarvené. "Zůstaneš pozorovatelkou?"
Mé rty se zhouply nahoru do jemného úšklebku a obočí se povytáhlo nahoru. Jako bych snad já někdy mohla být jenom pozorovatelkou... "Ne."
Moje odpověď potvrdila jeho domněnky, kterých se snažil vyvarovat, avšak zcela bezúčelně. Mávl paží do vzduchu a hlubokým hlasem promluvil k válečníkům našeho klanu. Ti se jak loutky na povel začaly kácet dolů ze střechy směrem ke klubu, kde byli ti, kteří se mému bratrovi nechtěli podřídit.

Napřímila jem se, abych mohla následovat své podkřídlí, ale silný stisk bratrovy dlaně na mé paži, mě zastavil. "Eliz, víš, že tě nerad vidim na bojišti." vydechl a upřel na mě prosebný pohled. Tahle jeho věta... Neustále dokolečka. Potlačila jsem nutkání protočit panenky, který bylo víc jak silný, a vytrhla se mu ze sevření.
Léta ve tmě mě dělaly nespoutaným lovcem, čehož se bál nejvíc. Doufál, že roky spraví to, čím jsem měla opravdu být. Bohužel pro něj a celou naši radu jsem nebyla schopná jenom sedět na zadku v Kokonu a starat se o zábavu našeho klanu. Mnohem víc mě bavilo nosit zbrojní oblek a ochomítání mezi vojáky mi bylo taky bližší, než podepisovat smlouvy ohledně rodu.
"Williame, prosim tě." ustoupila jsem od něj krok dozadu a založila si ruce v pas. "Řekneme si to v Kokonu, na pokec teď nemám náladu." sykla jsem, zkontrolovala, zda mám dobře upevněnou královskou masku a seskočila z římsy domu.

Dopad byl neslyšný, ladný a kdyby byl nějaký pozorovatel, mohl by i tvrdit, že se jednalo spíše o pukrle, než-li seskok z několika patrové budovy. Z pouzdra jsem vytáhla krátkou dýku a v druhé ruce potěžkala pistoli. Tichým krokem jsem prošla kolem motorky, míříc si to ke dveřím podniku. Upíři našeho klanu se mezitim plížili ve tmě jako lovci, pozorující svojí kořist, do které se pak lačně zakousne. V celém tom spektru různorodých pohledů od našich bojovníků, jsem vykopla prudce dveře a se skrytým úsměvem nechala dovnitř vejít naše, kteří se měli postarat společně se mnou a mým bratrem o ty, kteří se rozhodli jít proti nám.

Žádné povyraženíčko se nakonec nekonalo, místo toho byla přede mně postavena další sklenka s alkoholem, kterej jsem si objednal. Jisté zklamání z toho faku a menší povzdech byl jasný. Neskutečně mně to rozčilovalo, že se tu nic zatím nekoná a je tu taková podivná nuda. A ty já zatraceně nesnáším.

Rozhlížel jsem se po lokále, zda se tu ten týpek neobjeví, jelikož sem dost často chodí, tak mně toto místo prostě napadlo, jako první na seznamu. Místo něj jsem však objevil docela slušné místo, jak na sebe upoutat pozornost a zároveň to tu zlikvidovat. Ten lokál se mi prostě nelíbí a je zcela nudnej. Je faktem, že chtěli sejmout toho týpka, ale já chci sejmout všechny..
Lehce jsem se při tomto faktu zazubil, pohled mi spadl na pouzdro od kytary, které jsem měl dole na podlaze.
Za prvé je to pěkné krytí, za druhé si nikdo nemyslí, že jste zlej a pochybují o tom, že v tom pouzdře nebude něco více než-li kytara. Já tam mám prosím obojí, vždycky se mi to hodilo.

"Fajn, když nemáte vy náladu to tu nějak rozparádit, tak prosím nechte mně. Koukám, že se vám tu hodně lidí nudí. A mně stačí jen málo.. a to pouze to co vypiju a nebojte se, není toho moc."Vykouzlil jsem neskutečně okouzlující úsměv a kopl do sebe pár panáků. Tomu týpkovi vlastně měla přijít kapela, ale nějak se na to vysrala, takže toho prostě bezstarostně využil. Navíc jsem nepožadoval od něho moc, jen pití... a to se prostě vyplatí.

Ani jsem se nenaděl a stál jsem tam, všichni na mně čučeli, jako kdyby mně chtěli potom až něco poseru sežrat, či roztrhat. Je fakt, že jsem s jistotou na malou chvíli zapomněl, kde se zatraceně nacházím a že tu budu ještě s pár lidičkami ten pouhu prostoduchý človíček.
Krucipísek..
Vyzkoušel jsem kytaru, zda-li je dobře naladěná a když byla, tak spokojeně začal vyhrávat první melodií, takovou svádivou, či snad uklidňujicí. No prostě najednou neměli hlad a nekoukali mlsně. Možná někteří tančili, i když o tom bych i pochyboval. Nasrat... já přeci nečučím na ně, ale na toho týpka, kterého jsem konečně našel.... je faaakt, že až potom jsou na řadě oni. Ale to je vedlejší.. Hazardovat se holt musí.

Jenže můj plán prostě nemohl vyjít, tak jak jsem chtěl a do místnosti ladně vstoupili další dvě postavy. Něco jsem o nich slyšel, někteří z nich mně najímali. Ale totok nebylo vůbec dobré pro nikoho, i když pro mne vlastně ano.
Chvíli jsem hrál, ač jsem nejspíše hazardoval, poté pouhým jedním pohybem, kdy jsem se sklonil v okamžiku dohrání a čekání na potlesk, který se beztak nekonal, jelikož se tu střílelo. A já měl holt štěstí, že jsem ještě nepřišel k úhoně..
Vytáhl jsem si z pouzdra svě dvě bouchačky a zastřílel si do pár zúčastněných, ale nejednalo se o ty s maskou. Nechtěl bych si z nich udělat nepřítele.

Jak jsem však tak byl u toho střílecího řádění, tak nositelka měla menší problém, kterého jsem si zřejmě všiml sám. V momentě, když se starala o jednoho pána a měla v úmyslu ho řádně oholit, protože byl až moc chlupatej. Což hodnotím neskutečně bolestivě. Chtěl vcelku oholit ten druhý a byl zcela tím vším rozhořčený. Sic měl namířeno, já jsem byl rychlejší. Tím pádem zabil zároveň dvě mouchy jednou ranou, jí zachránil život - značící propustku k přežití, zároveň vlastně sejmul toho týpka, který jí chtěl zabít. Vlastně ehm.. zranit.

"Mohl bych k vám mít prosím jednu prosbičku. Necháte mi ho? Potřebuji mu useknout palicu a vzít jí jako důkaz o jeho zabití. Byla na něj totiž odměna." Pronesl jsem, když jsem byl poslední a na mně byly namířené veškeré bouchačky zde..
Nom... dnes nemám dobrej den..

Kulka proletěla minula můj cíl, proletěla skrz prázdnotu vzduchu těsně nad hlavou toho blázna, který se zrovna ukláněl, a zavrtala svůj železnou hlavici do zdi. Tep v ovzduší se zrychloval, pot páchl a čpěl v nose jako kyselina sírová, která sžírá mé vnitřnosti už mého narození... - takový byl vždy pocit ze slunečních paprsků, které občasně poletovaly v mé místnosti jako mylně mířená kulka.

"Eliz!" trhla jsem hlavou a pohlédla na svého bratra, který hlasitým zavrčením dal jasně najevo, abych pohla se svojí aktivitou a také co si o tom všem myslí. Neměla bych se tu takhle objevovat, v celém tom tanci upírstva a lidí. Bohužel, on nikdy nepochopí mojí vášeň pro divoké tance mezi ohněm a vodou, které jsou pro někoho mého postavení naprosto nevhodné.
Bez nějakých dalších řečí jsem přikývla a dala se do práce. Mé ruce byly hbitější, než ty jejich, tělo se míjelo skrz jejich vidění a má kulka mířil a přesně tam, kam měla. S hlasitým zaduněním a výkřikem spadlo na zem najednou pět hlav upírů, který jsem měla na svědomí já. Pod maskou se mihl spokojený úsměv, ačkoli na něj nebyl momentálně čas. Přesto jsem si jej nemohla nechat ujít...

A pak, má hlaveň se přišpendlila na hlavu toho muže. Byl urostlý, tmavé vlasy mu padaly do hladových a krvežíznivých očí, které mě propalovaly a hltaly svůj vlastní odraz. Nebylo to poprvé, co byl někdo vykolejen průzračnou modří mých očí, což svědčilo jediné - byla jsem správně krmená, tudíž mnou neprocházel upíří bezmoc v jídle a patřila jsem tudíž k těm, o kterých se bezmyšlenkovitě šeptá. "Ty jsi Legenda." vyšlo z jeho popraskaných rtů. Mýlil se, tak jako všichni tady. Nebyla jsem to já, kdo prahl po síle a moci, ale William, jehož kralování patřilo mezi tvrdé, ale právoplatné a svým způsobem i radikálně prospěšné. Toho upíra jsem v tom nechala z jednoho jediného důvodu - už tak na mě bylo vypsáno dost dotazníků. Kdo jsem? Co dělám? Proč to dělám? Žádný z nich zodpovězen. Byla jsem Hádanka, nikoli Legenda.

Chystala jsem se zmáčknout spoušť, ale namísto toho jsem jenom zůstala překvapeně koukat na chlapa, který se rozhodl mi skočit do jedné z několika mrtvol, a prohlédla si jeho obličej. Byl mi povědomý.
Povytáhla jsem obočí, přimhouřila oči a odfrkla si, avšak nic neříkala. Bylo mi zakázáno mluvit - to byl jeden bod z domluvy s Williamem, abych mohla bojovat po jeho boku. Svižně jsem vymrštila nohu, kopla chlapa s koženou bundou do rozkroku a pak věnovala kulku upírovi, o terýho se tak zajímal. Mrtvola padla těžce na podlahu mezitim, co jsem se prudce otočila a hleděla do vyhaslých očí jednomu z povstalců, který padl mrtvý k zemi. Ten, kterýho jsem tak elegantně kopla do bolestivých míst, se vymrštil na můj vkus až rychle, za což jsem mu svým způsobem byla ale vděčná, jelikož sejmul toho, který tolik usiloval o můj život.

Prázdnotu lokálu prořízl hlasitý, ostrý a hluboký hlas, který sám o sobě vyzařoval autoritou - bratrův. "Vypadni od ní." jeho zbraň byla namířena na jeho hlavu, tak jako všech ostatních, krom mé. Stála jsem naproti němu, propíjela ho pohledem a naprosto nechápala, jak se dostal do takovýho problému, ze kterýho jen tak neproklouzne. "Řekl jsem, aby jsi od ní vypadl, Kobro, jinak ti ustřelim palici a zuby vyrvu srdce."
Při vyslovení přezdívky toho chlapa, jsem sebou nepatrně trhla. Věděla jsem, že je mi povědomý, ale netušila jsem, že mi byl blízko tělu tak moc. To on mi daroval půlměsíční jizvu na lopatce, když mu někdo věnoval pořádnou sumu, aby mě přitáhl na neurčitý místo.

"Ty?" zavrčela jsem, když mnou proplul hněv a vybortil se do té situace, kdy nakonec i má hlaveň mířila na jeho spánek.

Musí se jen uznat, že ta záhadná slečna v masce má pěknej kop, ale na mně to nestačí. Nemám skoro žádný práh bolesti. Jsem chodící terč, který si koleduje o fakt, že bude v brzké době někým sejmut. Ale to riziko vždy já rád zkouším.
Třeba v této chvíli. Všechno vypadalo, tak dobře až se to jako vždy musí posrat. Nejdříve na mně míří pistolí její bratr a nyní ona.
Co jsem to zase provedl? Menší povzdechnutí, vystřídalo položení pistole na zem a ruce nahoru. Potom jen ustoupit pár kroků to chtělo, jenže nebít toho, že mne oslovil tak bych nebyl na mušce i od ní. Vzápětí na to jsem si uvědomil, kdo jen to sakra je ta záhadná žena.
"Bohužel já..." Menší povzdechnutí a opětovné pokrčení ramen. Co jí na to mám jiného říct, když jsme si v tu samou chvíli vzpomněli s kým mámu tu čest.

Prst levé ruky, přesněji ukazovák, jsem vztyčil nahoru, jak to dělá někdo ne v mém postavení.
"Ale pozor, pro tamty lakomce lakomý už hodně dávno nedělám, navíc se musí uznat, že krom menší vzpomínky v podobě jizvičky nic dalšího není.. Navíc před chvíli jsem vám to vynahradil." Pronesl jsem a lehce uklonil. Je neskutečně pravdou, že jsem prolhanej a vychytralej a proto se mně štěstěna tak drží, protože jí dokážu obalamutit natolik, aby u mně zůstala.
"Takže fajn, velctěný pane Williame a záhadná slečno, můžete si mně zabít tady na místě. Ovšem, co vaše čest? Musíte mi splatit dluh, navíc není vhodné si zabít někoho, kdo vám má v úmyslu pomáhat... klidně i zadarmo.."
Teď jsem jen s napětím čekal, jak se rozhodnou..

Rozhořčení nebylo jediný, co mě v tu chvíli ovládlo. Byl to taky stres, tlačený na mojí osobu, jako balvan drtící brouka. Trhla jsem mírně ramenem, pohlédla koutkem oka na Williama, který prudce zakýval hlavou ve znamení 'ne'. Přesto moc dobře věděl, že jeho názor nemá momentálně žádnou váhu, alespoň ne u mě. Aniž by se Kobra nadál, ležel v bezvědomí na zemi díky mý tvrdý pěsti, která dopadla na jeho zátylek.

* * *

"Proč mě nemůžeš někdy poslechnout?!" burácivý řev se nesl po rozlehlé místnosti jako ozvěna několika zvířat. Při tom hlubokým prohlášení jsem přimhouřila oči, strhla si z tváře masku a věnovala mu konečně pohled do mé tváře.
"A proč bych měla?" povytáhla jsem obočí, když se můj ostrý sykot dostavil za jeho ozvěnou, "Ještě stále se mohu ochomítat všude, kde mě potřebuješ, ale svým způsobem nechceš! Trůn padá stále na tebe."
Prohrábl si tmavě hnědé vlasy a světlými oči pohlédl na mě. Věděla jsem, že jeho bezmoc co se mě týče, je vysoká a ničí ho. On potřebuje toleranci všech, včetně mé, ale tu mu prostě nemohu dát za těch podmínek, které si stanovuje. "Poslouchej mě, Willia-"
"Ticho!" udělala jsem krok dozadu a odhodila masku na stůl, když jsem byla zaskočena jeho pádem do mé prosby.
"Ty nemáš krucinál žádné právo rozhodovat o tom, jak bude vypadat můj život, Williame! Jsem právoplatná dědička trůnu, na který usednu vedle tebe a ty se budeš muset také podržizovat mým pravomocím! A nebo si ho nech prostě celej pro sebe, o žádnou plastovou korunu nestojim!" zařvala na jsem něj přes dálku mezi námi. Předpokládala jsem, že to slyšeli i venku, ale to šlo momentálně mimo mě. Měla jsem totiž spoustu starostí s tím, abych si udržela chladnou hlavu, když se ke mně během sekundy dostal William a přišpendlil mě na zeď, držíc mě surově pod krkem. Špičkou nosu se dotýkal mé odhalené tváře a sál pach, který ze mě čpěl.
"Eliz, drahá Eliz." vydechl tiše a pustil mě ze sevření, uvědomíc si, že mi mohl ublížit a to nechtěl - na to jsem mu byla moc drahá i jako osoba, kterou miluje. Namísto nějakých dalších nadávek, ukončil náš menší a takřka poslední dobou normální spor tichým: "Už se probouzí." Na důlaz jeho slov dovnitř vpadlo pár novopečených upírů, kteří drmolili cosi přes sebe. Nenechala jsem je doříct jejich handrkování se o Kobře a prošla jsme kolem nich svižným krokem, který mířil směrem do sklepení vily.

Formálnosti. Jsou všude. Úklona, oslovení princezno, upřený pohled dolů, bolestivé úsměvy. Všechno to byla jenom fraška, která měla vyvrcholit za dva dny o mých narozeninách, kdy jsem měla být konečně korunována, abych mohla stát vedle Williama a chránit své upíří potomky a blablabla... Kecy, kecy, kecy a zase jenom kecy.
Nechala jsem si otevřít dveře, následně je za sebou zavřít a užívajíc si samotu s pomalu se probouzejícím nájemným zabijákem, svázaným na židli. Zády jsem se zapřela o chladnou stěnu, prsty si prohrábla rudé vlasy, které momentálně vlály kolem mé tváře a vdechovala pach plísně, vody a všeho možnýho, co tady dole ve sklepení bylo.

Nejspíše jsem byl hodně zlobivý chlapec, že jsem si toto vysloužil.
Au..moje hlava Napadla mne první věc, když mé tělo opět bylo k použití. Na druhou stranu musím ocenit, že to je mnohem lepší než, abych měl prostřelenou palici a už dávno nebyl.
Otevřel jsem nejdříve jedno oko, potom to druhé a nakonec si uvědomil v jaké jsem situaci. Neměl jsem ještě stopro vyhráno, ale tak či tak, mně chtěli mít stále při životě, což je na jednu stranu výhoda. Na tu druhou pokud dojde k mučení, tak bych bral raději smrt.
Mírně jsem se protáhl, uvědomujíc si své připoutání k židly a to, že to bylo opět zcela nepohodlné. Ale když už jsem zvládl spát ve stoje, tak toto je skutečně maličkost.
Přítomnost další osoby jsem si uvědomil díky svému vytříbenému instinktu, který je v mé práci hodně potřeba.
"Když už jste si mne tu krásně připoutali, vězníc mne ve svém paláci, i když omlouvám se, ale totok nevypadá jako palác. Čekal jsem něco více. Tak mně svým způsobem nemáte, ještě v úmyslu zabít." Pronesl jsem ke svému vězniteli, ač jsem zcela nedokázal odhadnout, zda to je William, či ta žena. Ale přikládal bych to víc k ní. Je na mně vysazená, já se jí vůbec nedivím.
"Tak docela vás chápu a překvapuje mne, že jste poslechla svého bratra a nechala mne naživu. Vždyť jsem vás málem zabil. Ano, další z mých mladých chyb, jež byly napáchány nejdou smáznout." Menší povzdech. Pokusil jsem se přitom zjistit pevnost toho, čím jsem byl připoutám. Pochybuji, že to budou prosté provazy, kterých se dokážu snáze zbavit, než-li něčeho jiného.
"Takže mne máte v úmyslu mučit, není-liž pravda." Musel jsem se zeptat, protože jsem hodně zvědavej chlap, který potřebuje znát všechno co se s ním stane, obzvláště v tak špatné situaci, v jaké se nacházím.

Stín se protínal lehce zatuchlým místností a kryl mojí tvář ve svý tmavý náruči. Jenom já jsem teda mohla pozorovat jeho, nikoli on mě, ale byl až moc chytrej a vydedukoval si z určitých informací, že to já jsem zve stínu a nikoli William. Když začal vyslovovat své dedukce nahlas, musela jsem se držet, abych mu prostě neodpráskla hlavu a tim ukončila tehle prostoduchý spor. Mezitim, co on tlachal obhajobu, jsem si prohlížela jeho tvář v letmým svitu měsíce. Lehce řezaná, tak týden neoholený strniště, čirý oči, ve kterých by se kdejaká žena propadla. Pohledem jsem sjížděla lehce jeho postavu, načež jsem se nachytala, jak hodnotim rozpoložení ramen, svalovou hmotu a krev, která se uvnitř něj vaří, ačkoli jakýmsi zvláštním způsobem. Míšenec?
Utla jsem své myšlenky, které nebyly zrovna vhodný a vystoupila ze stínu, ruce složené na hrudníku, který byl stále zakrytý zbrojí. Rudé vlasy poletovaly kolem mé tváře a blankytně modré oči se s ostřím ve své podstatě jej pozorovaly jako jedince, který nemá možnost přežít.

Měl pravdu, tohle nebyl zrovna palác. Jenomže, žijeme v určitým století a nemlžeme si dovolit na sebe upoutávat pozornost palácem, hradem, nebo třeba jenom jeskyní ve skále. Tahle vila vystačila k účelům, který jsme potřebovaly. Upíři našeho klanu žili tam, kde chtěli - měli svobodu, kterou ale musely ukočírovat, jinak by přišli o své hlavy.
"Nehodlám Vás mučit, ačkoli nehodlám popírat, že bych to ráda udělala." odtušila jsem mezitim, co jsem si to namířila směrem k němu, chodíc dokolečka a upírajíc své oči před sebe. Tak trošku jsem se bála, že kdybych si prohlížela jeho, myšlenky na to, co má pod koženou bundou, by mohly být na místě. "Jste tu přivázanej, protože jste mluvil cosi o tom, že pro nás budete pracovat. Zadarmo." zdůraznila jsem poslední slovo a ukončila sv kolečko opět před ním. "A vzhledem k tomu, že něco takovýho se neprobírá někde na veřejnosti a vidět cestu do Kokonu by ste neměl, uspala jsem Vás a nedokážete si představit, jaký mi to udělalo potěšení, ačkoli ne takový, jako by bylo z Vaší uřízlí hlavy. Můžete jenom děkovat Williamovi, že se Vás v tomhle zastal. Být po mém, trčíte mezi mrtvými těly, který se spalují."

"Ale přiznejme si ten fakt, že by se to nelíbilo vašemu bráškovi. Mám takový pocit, že vás drží velmi zkrátka." Mám takový pocit, že ta moje nevymáchaná huba mně brzy dožene až k smrti. Ale co už se dá dělat, jsem prostě takovej, jakej si mně tatínek s maminkou udělal.
Na druhou stranu se zdá, že Wiliamovi moje nabídka byla velice příhodná. Míšenec svým způsobem může cokoliv, hlavně chodit na sluníčko a dobejvat se do sídel dalších upírů, kteří v té době dělají hají. A svým způsobem to nebudu dělat zadarmo, jen mně to udrží při životě.
"No za peníze to nebude, ale budu od vás poskytovat jediné, abyste si ze mně neudělali véču. Stejně bych vám nechutnal." Mírněji jsem se zazubil, to jak kolem mne procházela a poté se zastavila mne nehorázně znervóznilo. Dát na sobě tento fakt znát, byl vždycky pod mojí úroveň. Lepší je si hrát na tvrďáka a zemřít se ctí, než prosit někoho o milost.

"Upřímně dokážu si to představit, paní Elizabet. Naše první setkání nebylo zcela vhodné a mělo své následky. A vy mne díky tomu nesnášíte." Měl bych v úmyslu se poklonit, nevím zda jen tak ze srandy, či se poklonit její kráse, jež byla neskutečně na místě.
Je pravdou, že kdykoliv bych se mohl z těchto pout osvobodit tím, že bych se přeměnil na kdovíjakou příšeru, kterou jsem byl. Pokousán upírem, zároveň vlkodlakem. Míšenec, o kterém se píše pouze v bájích.
"Ovšem skutečně mne překvapuje, že tu jste místo Williama, já myslel, že on se mnou má větši potřebu mluvit, než-li vy. A možná by mi on byl milejší. Mít uřízlou hlavu není zcela moje ideální představa smrti, zvláště když se nemám jak bránit. To není zrovna čestná smrt." Abych pravdu řekl, snažím se jí vytočit, aby udělala sebemenší chybu, které bych já využil ve vlastní prospěch. Navíc i když bych byl zraněn, tak se to zahojí, toto nějak nehrotím.
No jen do toho, slyšel jsem, že vztek zabraňuje pořádnému myšlení. Určitě uděláš nějakou chybu, ať si sebelepší. Pokud měla v úmyslu číst mé myšlenky, tak se jí to nepodařilo. Mám je skvěle chráněné a i po přečtení v nich vyčetla velké a hluboké nic..

Špičkou jazýčku jsem si obkreslila linii rtů a navlhčila je, abych je následně o sebe mohla promnout a pootevřít s tichým odfrknutím si. Bratr už dlouho hledal někoho, koho by mohl používat mimo své pravomoce a když ho konečně nečekaně našel, nehodlal ho zabít mojí rukou. Potřeboval ho živýho, tak jako já. A ačkoli jsem neměla potřebu ho udržovat při životě v našem klanu, neměla jsem možnost si vybrat.
Mé ruce se odpoutaly od hrudníku a přeskočily na mé boky, který se mírně zhoupl, když jsem jednu nohu uvolnila a zátěž mého těla věnovala té druhé.

"William nemá právo rozhodovat o tom, zda tu s Vámi budu, či nikoli. Jeho právo nezasahuje do mé diskrétní zóny a do té patříte, i Vy, Kobro." jeho přezdívku jsem ze rtů doslova vyplivla. Jistě, chápu, že každý má svůj džob, ale ten jeho mě málem stál život. Hluboké zranění je hluboké zranění a mohla jsem být jedině ráda, že jsem nepřišla o ruku.
Věnovala jsem mu opět pohled, lehce se natočila směrem k němu a povytáhla obočí v nevyřčené otázce. "Víte, na světě jsou jenom dvě linie života - buď si vybete být ovcí, nebo vlkem, zabíjen, nebo zabíjet. Vim moc dobře, kdo jsem já a William, ale kdo jste Vy? Zdáte se jako vlk, ale přitom by si Vás každá žena zkrotila jako jehně."

Byla jsem naštvaná. Hněv mnou proplouval a drásal mi vnitřní sílu, což jenom podpořila jeho zeď kolem myšlenek. Aniž bych to měla v úmyslu, v ruce se mi objevila dýka, mé tělo bylo náhle přišpendleno na jeho a ostří dýky se zařezávala do jeho tváře. "Vy si nemáte co vybírat. Jste pod křídlem Williama, ale pamatuje si, že kdykoli se najde nějaká záminka, ušmiknu Vám hlavu jako papírové postavičce." zavrčela jsem mu do tváře. Stálo mě to hodně přemáhání, odlepit se od něj, aniž bych ho neroztrhala na kousíčky, ale nakonec se to povedlo. Z místnosti jsem vypadla tak rychle, jak jsem jen mohla a při mé chůzi nahoru, když jsem potkala Williama, jsem uhnula pohledem dolů.

Mé kroky následovaly mé myšlenky, takže jsem se během chvíle objevila na balkóně a hleděla dolů na město,které se rozprostíralo jako hlubinná propast plná světýlek. Myšlenky mi proudily hlavou do té doby, dokavaď se nezačalo rozjasňovat a v té chvíli jsem za sebou zavřela dveře, nechala spadnout ocelové rámy, které se sesunuly po celé vile dolů, aby dovnitř neproniklo světlo. Vysvlékla jsem se ze zbroje, své tělo zahalila do roucha Evy a následně usla pod jemnou přikrývkou mé postele.

Spánek požehnaných - Elis

Jen co si zamhouřila oči, připadalo ti, že to všechno spánkem nekončí. Jako kdybys bdila. Dveře se náhle otevřeli a spatřila si, jak pomalu do tvého pokoje vchází Kobra s něčím zvláštním v očích, podivným kouzlem. Možná díky onomu kouzlu bylo vše náhle odpuštěna na povrch vyplinula pouha touha po něčem, co by se tvému bratrovi nelíbilo, po něčem co si pocítila, když byl připoután. I on myslel na to stejné, četla si v jeho očích, v jeho mysli.
Proto si i vstala z postele, nechala ses jím obejmout. Sundalas mu onu koženou bundu, mikinu a spatřila zcela vypracovanou postavu s jizvou jak na krku, jako památka na jeho přeměnu - zcela patrně si poznala, že byl pokousán, jak upírem.. tak vzápětí i jizvy na rameni, kterou dokázal udělat nikdo jiný než-li vlkodlak. Slyšela si o takovémto míšinci, ale všichni již tvrdili, že jsou vyhinulí. Možná z tohoto důvodu jej bratr nechal naživu.
Hořkost vůči němu zmizela ve chvíli, kdy se dotkl tvého těla, jež jako kdyby snad i vzplálo vášní. Hbitě, snad i lehce hrubě tě odhodil do postele a potom se začal k tobě sápat, jako nějaký dravec. Polibky bloudil po tvém těle, občas se mírně do nějakého místa zakousl. Bolelo to, ale bolelo to zcela sladce a toužila si, aby udělal více. Po polibcích, dotecích, kdy tě neuvěřitelně doháněl šílenství, aby už konečně vplul do tvého klína a tím utišil to po čem si zatoužila, ses nakonec dočkala. Sex s ním byl neskutečný a na malou chvíli ti připadlo, že to bylo to po čem si celou dobu prahnila. Jako kdyby v tomto byl on tvůj jing a ty jeho jang.
Ovšem toto byl pouze sen.

*******

Sen či pouhé přání

Mlčel jsem a pouze sledoval její záda, když odcházela. Možná měla pravdu v tom, že by mne žena dokázala zkrotit, ovšem ona stále nepochopila, že tuto ženu jsem nikdy nepoznal. A zcela pochybuji, že by se jí ona stala.
Ani ne po jejím odchodu přišel za mnou její bratr, který mne odprostil od pout, jež mne drželi. Celkem se divil, že jsem se již dávno z nich nevyprostil. Neměl jsem to v úmyslu a zároveň jsem nechtěl ublížit jeho sestře. Během té chvíle jsem pocítil ní menší slabost.
William mi zadal úkol, zcela stručně jak to vždy dělával a poté odešel, zároveň mi nechal nějaké zbraně na ráno a odemčenou celu. Zcela věděl, že kdybych se odsud pokusil odejít stal bych se štvancem a lovnou zvěří, a že takto jsem neměl v úmyslu zemřít.

Podíval jsem se kolem a zjistil fakt, že na mně byly neskutečně hodní a nechali mi tu krom židly i jakousi podivnou postel na které se dá naštěstí spát.
Natáhl jsem se tedy a aní po chvíli spal spánkem spravedlivých. Konečně jsem se ho dočkal aníž bych se bál o svůj život.
Ovšem to co následovalo poté mi připadalo neskutečně divné. Možná z mých úst i vyšlo jméno té, která mne z celého srdce nenávidí.
Elis..
Musí se uznat, že se mi to neskutečně líbilo. Byl jsem naplněný podivným pocitem, který jsem si nechtěl přiznat. Možná z hrdosti, možná ze strachu.

Jenže vzápětí, když jsem otevřel oči mi došlo, že to byl jen pouhý sen...

Prsty jsem mapovala jeho tělo, rty přejížděla po bradě a užívala si strniště, který mě škrábalo na kůži. Celý ten akt smyslnosti mi jenom přivodilo horko v klíně, který bylo díkybohu nenasytně uklidněný. Soulož s nim bylo něco, co jsem potřebovala jako nikdy jindy. Bylo to tak...
Prudce jsem otevřela oči, sedla si a přitáhla si přikrývku ke svému tělu. Nehtem jsem zabloudila ke rtům, který byly horké a opuchlé. Jako po skutečném líbání. Trhla jsem rameny a rychle se vyšvihla na nohy, sápajíc se rukama po oblečení, který by mělo zakrýt moji pulzující kůži. Přišla jsem si jako na trní a rozhodně ot nebylo tím, že jsem dneska měla narozeniny.

***

Protáhla jsem se kolem střáží u hlavních dveří a přešla rázným krokem do kuchyně, kde už čekalo pár představitelů našeho klanu. Jejich pohledy sjely po mé postavě a zkoumaly oblečení, který samozřejmě nepatřilo do etických mravů klanu. Prsty jsem si prohrábla rudé vlasy a pootevřela rty, načež z nich vypustila s podtónem dobré nálady: "Dobré ráno."
Když jsem zamířila k dlouhému stolu, u kterého všichni seděli, celé osazenstvo povstalo společně s Williamem a teprve, až když jsem se uvelebila na židli naproti svému bratrovi, se usadili i oni. Nechala jsem své rty, aby se svlažily od čerstvé krve a nechala slova, která začala plout kolem mě projít jedním uchem dovnitř a druhým ven.
"Princezno, už jste přemýšlela o těch šatech? Jaké myslíte, že Vám mám nechat obstarat? Ty světlé, či tmavé? Oboje ladí k Vaším očím...." "Naše milejdy, myslíte, že tento rok bude ustanoven zákon číslo..." "...možná by bylo dobré, kdyby.." "och ano, princ William je velice..."

Tiché gesto, které bylo bez řečí, avšak tak robustně dané, že jsme jej pocítili všichni, ukončilo neustálé breptání a tlachání ze strany poslanců a bůhví čeho ještě, a oči se stočily k Williamovi, jehož pohled se zabodával do mě. V ruce svíral číši s rudou tekutinou, rty pohybujíc do jeho proslovu.
"Vím, že dnes bude prostor ke gratulacím Elizabet, ale byl bych rád to udělal již teď." povstal a s tichým "Posaďte se prosím," pokračoval. "Má drahá sestro, pár let to už bude, přesto je tvůj věk stále tak nízký. Chtěl bych ti pogratulovat ke dni tvému narození, kdy se můj svět prozářil rudou barvou a krev byla prolita na počest tvého jasného breku. Jsem neskutečně šťastný, že dnešní den mohu započít s tvým krásným úsměvem, jelikož každé tvé gesto mě činí šťastným. Nechť si připijeme všichni na tvoji nesmrtelnost, končící smrtí mým srdcem a nekonečnou lásku k tobě samé. Nechť žije budoucí královna našeho klanu, nynější postavou na trůnu po mém boku - mojí sestru Elizabet." zvedl číši s krví, naznačil cinknutí se mnou a upil. Z důvodu etických jsem to opětovala, ačkoli jsem neměla moc dobré vyhlídky na celý večer a budoucí děj mého života.

Po hodinové snídani, kdy se můj pohled ubíral pouze na jídlo přede mnou, jsem vstala a zamířila si to ke švanděleně, jelikož oslava mého 'trůnovaní' se blížila rychlým krokem.

Švadlena, či spíše krásná lidská švadlenka, která by stála za hřích. Její černé vlasy spadaly až po ramena, její krása nebyla tak půvabná, jako ta tvá.
Tvůj bratr si z jednoho jasného důvodu zanechal tuto dívku, asi v té chvíli, kdy se poprvé z ní napil a okusil její sladkou krev. Sladkou jako med, kyselou jako víno, temnou jako ta největší černota. A ona se díky prvnímu kousnutí stala závislou. Závislou, která touží po jediném, aby z ní někdo další pil. Aby její touha byla ukojena.
Nejdříve se na tebe skelným pohledem podívala, než si uvědomila s kým vlastně má tu čest. Poté se jakoby mávnutím proutku vzpamatovala a hluboce se uklonila.
"Má paní je dnes neskutečně půvabná. Jaké šaty jí mám ušít, aby nezanikli v její kráse." Pronesla lehce nervózním hláskem a skousla si ret. Malá kapička rubínové krve jí pomalu stékala od rtu, až k výstřihu. Jako kdyby to udělala schválně, jako kdyby tě chtěla přinutit k jedinému, co jí udělá radost. Co jí zbaví té bolesti a dostane jí k hlubinám rozkoše.
Je ti zcela jasné, že jí tvůj bratr nenechal z důvodu, že z ní nejen pije a tiší svůj nekonečný hlad, ale také z důvodu, že se s ní dělí o lóže, aby utišil nejen další pud zvířecí.

Začala si tě přeměřovat, v té chvíli kdy to vzdala, rozhodla se pracovat. Nechce být zatracena, nechce aby jí potkal trest. Podmínky ve kterých v této chvíli žije jí dělají neskutečnou radost. Je spojená, ač už je dávno zatracena. Už nepláče pro svou rodinu, kterou nikdy nespatří. Už nepláče, spíše se raduje. Co všechno dokáže první polibek upíra s člověkem? Dokáže všemožné, člověka si omotat kolem prstu. Udělat z něho fungující, pro všechny prospěšnou loutku, která poslouchá na slovo. Odměnou jí je za to, droga.. po které tak všemocně touží.

Mlčela a nadále pokračovala v tvorbě velkolepých šatů, které se ti musí líbit. Musí, jelikož v případě špatném, skončí dívka také špatně. Smrtí to ovšem nebude končit. Smrt je pouhým vysvobozením. Po smrti touží každý z lidských červů.

*****

Vykonal jsem svou práci, tak jak mi bylo sděleno. Nezanechal jsem ani živáčka živého, který by mohl plenit a ohrožovat ty, pro které jsem již dávno začal pracovat.
V obou rukách jsem držel jejich lebky, jako důkaz své dokončené práce. Bylo mi jedno, že na malou chvíli na mé osobě spočinuli zraky všech. Že s křikem pobíhali tam a zpátky, jako nějaké splašené stádo ovcí, které spatřilo vlka. Já jsem jím byl, alespoň jsem si to myslel. Ignoroval jsem toto stádo a šel vstříc temnotě, šel vstříc svým pánům. Hluboko v srdci toužil po věčné volnosti.
Williama jsem však nikdy nespatřil, jako by se do země propadl. Bylo mi zcela jasné, že připravoval veškeré věci na večer. Večer, kdy po jeho boku bude stát ta, jež mne v noci nenechá spát.

Vzdal jsem to. Rozhodl se poukázat svůj dnešní splněný úkol, budoucí mé paní. Každý krok mne stál jedinou věc, srdce tlouklo o sto šest. Možná tím jsem na sebe nejdříve upozornil. Až poté jsem zvolil zaklepání, jak se sluší a patří. Moc dobře jsem věděl, jaké jsou její dveře. Nikdy bych na ně nezapomněl.
Zhluboka jsem se nadechl, poté vydechl, snažíc se uklidnit veškeré myšlenky deroucí se na mysl. Až poté jsem vstoupil.
"Má paní, váš bratr zde není, abych poukázal že úkol daný, již byl splněn." Klečel jsem na kolenou, hlavu skloněnou dolů a v obou rukách držel ony uříznuté hlavy nepřátel.
Neuniklo mi, že se mladá švadlenka rozklepala, jako osika a málem v té chvíli omdlela.
Ubohá lidská služebnice. Nenechal jsem na sobě nic znát, na tváři byla neúprosná kamenná maska. Můj pohled se snad na chvíli stočil k paní, což se nemělo stát.
"Věřím, že z vás bude skvělá vládkyně, budící respekt. Ovšem omluvila byste mne, dal bych cokoliv za odpočinek." Pravdou však bylo, že jsem nevydržel v její blízkosti. Nešlo to. A nejen já, ale i ona to snad věděla.

Tesáky byly pečlivě ukrytý před lidskou švadlenou, která prahla po tom, abych se do ní zakousla a věnovala jí tak to, po čem ze všeho nejvíc toužila. Její skelný pohled a roztěkaný nádechy mluvily za vše. V tepně jí kolovala krev, která byla ochutnána Williamem, což jsem mu neměla za zlý. Kdo by neprahl v našem případě se zakousnout do někoho, jako je ona - půvabná černovláska. Jenomže moje zoubky se nezakusovaly jen tak do někoho. Používala jsem je při boji, sexu, ale ne pro to, abych mohla někoho udělat závislýho na mým polibku. To bylo pro mě tabu.

"Udělej mi jaký chceš, nechám to zcela na tobě." odtušila jsem, stoupla si na stupínek a nechala jí, aby přeměřila mé tělo, ačkoli si všechny míry pamatovala už na zpamět. Vsadila bych se, že kdybych jí probudila v noci u bratra, řekla by mi je jako naučenou básničku pro prvňáčky.
Přivřela jsem oči, užívala si letmý dotyky, který jsem vnímala jako masáž mé černé duše a nechala vyplynout obraz Kobry, jak se zakusuje do mého krku a přitom naplňuje můj horký klín. Mravenčení v podbřišku začalo tak rychle, že nebyla možnost jej utišit. Zakousla jsem se jedním špičákem do spodního rtu a chvilku si ho tak mnula. Byla to příjemná představa... Jenomže, byla to stále jenom představa, kterou protnul právě ten, o němž se mi zdál erotický sen.

Trhla jsem letmo rameny, gestem od sebe odtáhla švadlenu, která to svolení ani nepotřebovala a stáhla se co nejdál, a natočila jsem se ke Kobře. V ruce držel dvě lebky, pohled mu směřoval eticky k zemi a jeho hlas byl tlumený. Pocítila jsem nával horkosti, rty jsem jemně pootevřela a před očima se mi zase vybavila scéna ve snu. Svým způsobem jsem ho za tohle všechno nesnášela. Donutil mě k němu pocítit snad všechno - a to v jednu jedinou noc. Alespoň jsem věděla, že se od něj budu muset držet dál.

"Tedy," odfrkla jsem si, slezla ze stupínku a prohrábla si prsty vlasy. "Měla jsem za to, že Kobra se nikdy neunaví. Loví ve dne i v noci, je nepřemožitelná, nesmrtelná a takový ty další lži, co o sobě očividně velice rád roznášíš. Jenomže pravda je zjevně jiná. Každý je přece přemožitelný a i ten největší nájemný zabiják si potřebuje odpočinout v nerušeným spánku, nemám-li pravdu..." pohodila jsem hlavou, věnovala mu poslední pohled o očí a otočila se k němu zády, rukou ukazujíc ke dveřím. "Tak di, aby sis odpočinul na slavnost."

Přípravy pokračovali. Šaty byly už skoro hotové a všechno se zdálo, tak snadné. Možná na malou chvíli prošla tvou hlavou pouhá myšlenka pochybností. Jako kdyby tvůj šestý smysl šeptal, že to co se chystá je pouhá léčka. Neuposlechlas ho. Ba si nad tím pouze mávla rukou a přikláněla to ke své nervozitě, která byla neskutečně patrna.
Ovšem tvůj bratr se pořád nevracel. Nikdo netušil, kam se vůbec vydal či vlastně za kým. Hledalas ho, alespoň ses o to pokoušela. Ovšem měla si takový pocit, jako kdyby se do země propadl.

Den uběhl rychle, nejen díky hledání tvého bratra, ale díky pokračování v přípravách, ač všichni věděli, že je bratr fuč.
Kobra také hledal, neužíval si svého odpočinku jak měl. Možná mu neskutečně záleželo na tom, aby byl William nalezen, jelikož on neměl v úmyslu mu jít po krku, jako právě ty.
"Nic.. váš bratr zde není." Pronesl jeden z tvých sluhů. Všichni však byly připraveni na onu slávu. Hleděli, čekali jen na tvé rozkazy. Nyní si nahradila místo svého bratra, nyní jim pouze ty můžeš kázat.
Myšlenky však řádí jako pominuté. Je vůbec William živ. Co nyní budeš dělat? Jsi vůbec připravená? Samotné pochybnosti a kde jim je konec.

Zničená, unavená. Usazené v křesle, hledíš kdo ví kam. Zaplněná myšlenkami a představami o nemožném, nevnímáš dění kolem. Až do té chvíle.
"Hledal někdo vašeho bratra venku? Troufl si vstoupit vstříc noci?" Ano byl to hlas Kobry, který zrušil ticho jež panovalo a tím si možná vysloužil trest. Ale musel to udělat. Nebyl by to on.
S napětím jsem vyčkával, jak se rozhodne. Je mi jasné, že noc je nebezpečná. Nejen pro pouhého človíčka, ale pro někoho kdo má po chvíli usednout na trůn.
"Co když to bylo vykonáno schválně, aby vás vylákali ven ze své pevnosti. A vy jim budete mít v úmyslu se mnou jít vstříc?" Položil jsem jí snadnou otázku, smíchanou mou pouhou domněnkou, která však byla v této chvíli více než-li pravdivá.
"Jak moc vám záleží na bratrovi?" Pošeptal tichý hlásek, stejně znějící jako šum větru pohrávajících si s korunami stromu. Pohrávající si s pouhým lístkem, který se rozhodl unést. Tak jsem využil já svých es v rukávu a čekal na to, zda poslechne zkušenějšího v oboru, či si bude sama zahrávat.

Měla jsem pochybnosti - ale kdo by je neměl v den, kdy usedne na trůn? Korunovace se sice v mým případě nekoná, ale už samotný ten akt, že trůn klanu vedle Williama bude můj, znamenalo dost, nebo alespoň tolik, abych byla nervní a měla pochybnosti. Proto jsem se rozhodla to ignorovat.
William se ukáže, až ho bude potřeba, aby mě podržel při mém jmenování. Musel stát po mém boku, slíbit věrnost a následně si oboustraně věnovat krev za pomocí hryznutí se.
Jenomže, když jsem seděla na trůně, nechala své tělo, aby bylo spoutáno společenskými šaty a hleděla jsem do prázdna, přemýšlejíc, kde se jen může nacházet, mi docházelo, že se tady něco opravdu děje a můj šestý smysl měl pravdu.
Ostatně, jako vždy.

Trhla jsem lehce ramenem, ze kterého se svezl pramínem mých zvlněných vlasů a polechtal mě na hrudníku, kam mi sklouzl. Pohled jsem stočila ke Kobře, který stál vedle mého trůnu a začal ke mně promlouvat s různými řešení. Olízla jsem si horní ret, propíchla ho pohledem a odfrkla si.
"Takže si Vy si myslíte, že se jedná o předem připravený únos, abych se já těsně před jmenováním vydala do noci ho hledat a únosci tak měli možnost únést i mě?" stišila jsem hlas, lehce přimhouřila oči, "Uvědomujete si, že se tady bavíme o mém ratrovi - Williamovi, který je dost silný na to, aby pozabíjel všechny v téhle místnosti do jedné sekundy, aniž by snad někdo něco tušil?" hleděla jsem na něj a přemýšlela o jeho slovech, načež padla i otázka ohledně mé loajalityk bratrovi. "William je moje rodina, nikdy bych ho nezradila a neopustila. Dobrá tedy, dejme tomu, že tam někde venku je - jak to chcete provést? Jak ho chcete najít?"

Slečna měla v úmyslu se se mnou hádat. Moc pěkné a zrovinka na toto jsem neměl vůbec náladu. Nemám náladu se hádat s někým, kdo si nepřipustí svoji chybu v hloupém myšlení. I ti nejmocnější jež si nehorázně věřili, na toto neskutečně doplatili.
Mlčel jsem a poslouchal. Nemohl jsem mluvit, nebylo to vhodné, abych své paní skákal do řeči či jakýkoliv způsobem odporoval. Nebyl jsem v žádném vhodném postavení. Opět jsem si připadal, jako spoutaný otrok.

Nakonec po chvíli se jí můj plán nezdál tak pošetilí a obrátila se s otázkou na mně. S otázkou jak? Lehce jsem se pousmál, jelikož pořád nechápala, kdo jsem já. Nechápala, že mám neskutečně moc známých a je spoustu lidí, ač ne ona, kterých přede mnou mají respekt.
"Mám spoustu známých. Stačí se poptat. Možná ze mně nikdo zde nemá strach, ale je spoustu dalších tam venku, co mi něco dluží a splatí mi to za nějakou protislužbičku." Promnul jsem si při té představě ruce a hned mne napadla jedna osoba, která ví o všem, co se zde děje. O všem co se děje u vampejrů a vlkoušů.
"Já vašeho bratra najdu, i kdyby mne to mělo stát život, ač si svého života neskutečně vážím. Ale co už se dá dělat." Lehce jsem se zazubil, uklonil se princezně. Měl jsem v úmyslu si skočit k sobě pro bundu, než jsem si uvědomil, že když se mnou půjde tato princeznička, v šatičkách, které na sobě má. Hodně vzbudí pozornost a to se mi vůbec nezamlouvalo.
"Ovšem měl bych takovou prosbičku, mohla byste se obléct do něčeho vhodnějšího na bloudění po městě. Nerad bych abyste na nás v tomto odění upozornila. A také v případě nouze byste si mohla vzít nějaké vybaveníčko. Vy víte co myslím." Lehce jsem se pousmál. Opravdu jsem v této chvíli myslel na obojí a tudíž se přiznávám, že jsem Prohrál... a kurva. "Sejdeme se za deset minut v garáži." Mrknul jsem na ní a zmizel pro svoje veškeré zbraně, které mi byly vráceny už předešlou chvíli. Poté u své motorky jen vyčkával.

Upřeně jsem na něj hleděla, propalovala ho podezíravým pohledem a nespokojeně si přiznala, že má pravdu. Jeho myšlenkový pochody byly sice zcela mimo mísu, ale tentokrát se trefil očividně do správných kolejí našeho vlaku. Tiše a mlčky jsem přikývla jako loutka a smetla ze sebe kočku, která mi náhle skočila do klínu. Hodlala jsem vstát, převléknout se do něčeho pohodlnýho, co by nevzbuzovalo tolik pozornosti venku, což by bylo víc jak trapný, ale namísto toho jsem se zasekla při prvním pohybu, když na mě hodil narážku o vybavení.
Přivřela jsem neústupně oči, povytáhla obočí a propálila ho pohledem. Zevnějšek mluvil o něčem jiným, než vnitřek, který byl díky jenom takovýhle větě víc jak rozvášněný. Nemohla jsem se zbavit představy, jak ze sebe strhává oblečení, naplňuje mě rozkoší a kouše do ramene tak brutálně, div se pohárek vášně nerozkynklá na své vratké nožičce.
"To snad nemyslíte vážně." zavrčela jsem, pohodila hlavou a založila si ruce na hrudník, "Můj bratr je unesenej a Vy si tady ještě házíte fórky do vzduchu? Uvědomujete si, jak trapně momentálně vypadáte? Vy - nicka-, mi tady házíte do kapes dvojsmysly, kterými mě chcete přivést do rozpaků. Ježišikriste, to snad není možný." protáhla jsem se kolem něj tak rychle, jak jsem jenom mohla. Být tam jenom o chvilku déle, asi bych ho musela odprásknout, jelikož myšlenky na sex s nim... A je to tady zase. Do háje.

V garáži jsem byla na sekundu přesně. Tělo mi zahaloval o něco vís příjemnější zbrojový oblek ušitá přesně na míru mojí postavy. Kolem pasu jsem měla pásek se zbraněmi a na noze se leskly dva nože, připevněným stehenním pásem. Vlasy jsem měla pevně stáhlý do culíku, aby mi nelítaly kolem tváře, až se budu s chutí zakusovat do krků těch, kteří mi vzali Williama.
Bez nějakých připomínek jsem přešla k němu, ale jeho motorku minula s letmým úšklebkem na rtech. "Snad ste si nemyslel, že pojedu jak klíště?" odfrkla jsem si a sama vyskočila na svojí motorku, dávajíc si na hlavu helmu, jejíž tmavý sklo zakrylo s úlevou v nitru mojí tvář.

"Dělejte si, co chcete, má paní. Ovšem nerad bych, kdyby ste mi přidělávala jakýmkoliv způsobem starosti. Stačí, že už máme jednu. Nestojíme přeci o další?" Nasedl jsem na motorku, nasadil si na hlavu přilbu a rozjel se jistým směrem. Za jedním upírem, mým informátorem, kterého jsem z pouhého jediného důvodu nechal žít a tím si odpustil luxusní peníze za něj. A to nejen kvůli tomu, že uměl neskutečně dobře tetovat, byl hodně starým a vypadal na mírumilovného potetovaného strýčka od naproti, ale také kvůli tomu, že věděl o všem, co se kolem šustne. Sám totiž nezapadal do žádné z těch smyšlených rodů a kdyby on sám chtěl mohl by je smést z povrchu zemského. Tak to i mohl udělat se mnou. Jenže já jsem naštěstí zjistil, že mi to za to nestojí.

Vůbec jsem se neohlížel zda milostpaní za mnou jede jako můj věrný společník stín. Byla by pouze a jen její chyba, kdyby náhodou zabloudila. To jí se zde jedná o bratra, mně se tu jedná o přežití. A ne nadarmo se říká, že přežije pouze ten nejsilnější.
Místo kam jsem chtěl jet nebylo vůbec daleko a už odsud jsem ucítil ten jeho pach. Pach neskutečné historie a neskutečné moci, ovšem tu moc jsem dokázal ucítit pouze já. Kříženec. Dozvěděl jsem se, že velkou část mne stvořil právě on a jeho bratr Vlkodlak.
První upír Kay a jeho bratr Ábel. Lehce jsem se pousmál této myšlence. Na malou chvíli se zarazil. Co když zrovna jemu se podařilo unést jejího bratra Williama? Možná z důvodu, že se mu přestalo líbit žít v ústranní svého tetovacího salónu a rád by usedl na trůn, jako právoplatný dědic. Otec všech hlupáků, co si myslí, že sežrali moudrost světa.
Na jednu stranu mi bylo jedno, co se stane se slečnou Elizabet. Na druhou ve mně onen sen zanechal neskutečně zvláštní pocit. Ovšem bylo pozdě na to, tuto honbu ukončit.

Zastavil jsem před prostým činžovním domem, v němž prvním patře bylo jisté tetovací studio. Zazvonil jsem na zvonek, představil se svým jménem a dveře mi byly okamžitě otevřeny. V nich opravdu stál stařičký strýček s tetováním po celém těle. Někomu připomínal člověka, který se před nedávnem dostal z lapáku a nyní se živí tímto.
"Peter?" Zarazil se a chvíli si mne prohlížel. Nepočítal s tím, že se za ním za takovou chvíli vrátím. Naposledy jsem u něj byl před týdnem si udělat menší tetování, zjistit zároveň pár informací.
"Ano, Dyre. Jsem to já. Měl bych na tebe pár otázek, " můj pohled přešel na společnici, kterou jsem ještě nepředstavil a beztak jsem počítal s tím, že Dyre Kay už ví o koho se jedná.
"Ano, jistě chápu." Pojďte tedy dál a buďte tu, jako doma. Jeho hlas se mi vůbec nezamlouval, na nikoho nikdy nebyl tak milý. Značilo to jediné a to průser, ale mně se skutečně nechtělo nic proti němu dělat. Byl jsem jím stvořen, byl jsem jeho majetek. Možná proto jsem tu práci odmítl, možná proto se chovám k němu tak, jak on chce. Ne, jako k někomu, který zažil psaní pouhé Bible. A s určitou pravděpodobností, jak on stvořil mne, tak je i možné, že stvořil i tyto dva. Že by rodinná sešlost?

Místnost vypadala prostě, uprostřed stálo prapodivné křeslo na kterém sedělo a leželo neskutečně moc lidí, kousek od toho byl stolík s tetovacím nařádím a kdo ví čím dalším. Další místnost byla temná a bylo do ní zakázano vstoupit. Vsadil bych se o cokoliv, že tam právě je průchod do sklepa, kde vězní právě Williama. Ale toto si nechám pro sebe.
"Tak se ptejte, jsem vám k dispozici. Dnes už nikoho tetovat nebudu." Opět se pousmál a vyčkával, kdo z nás dvou začne mluvit. Nechal jsem tedy přednost dámě.