V pohádce?

Probudila ses na pečlivě střižené trávě v příjemném stínu velikého stromu. Byl to dobře rostlý ořech dosahující výšky asi patnáct metrů. Některé už byly zralé, ale na zemi jsi jich našla jen pár. Možná doslova. Ale to tebe asi netrápí.
Strom stál kousek od kamenného plotu, který se sbíhal v pravoúhlý roh. Zeď vypadala, jako by ji někdo nedávno opravoval a pravidelně udržoval. Stejně jako zbytek okolí, listy shrabané, keříky nedávno zastřižené a cesta… ano, je tu cesta! A vede do dalších koutů tajemné zahrady!

Ty sama jsi vypadala… no, měla jsi asi lepší dny. Zelený kožený obleček a vlasy stažené na temeni do uzlu. Ovšem zdobené kozačky na vysokém podpatku se ti hned zalíbily! Je nicméně pravda, že v trávě se v nich nebude chodit nejlépe. A chce se ti někam dál? Sluníčko docela pálí! Ovšem co tady? Tady nic není. Opodál vidíš za rybníčkem alespoň bílý altánek. Vypadal jako ze snu! Nebo z ilustrované pohádkové knížky.

Kde to jsem? V pohádce?

Pomalinku otevřu oči a rukou zašmátrám po povrch, na němž ležím. Jakmile se jej dotknu špičkami prstů poznám, že je to perfektně upravený trávník. Tak měkký a hustý, že by se něm dal strávit celý den koukáním na oblohu nebo celou noc pozorováním hvězd.
Hrkne ve mně, když si uvědomím, že nebe je blankytně modré a nikde ani mráček. Měla bych cítit nepříjemná pálení a mělo by ze mě dýmit, ale nic takového neděje. Uvolním se ještě chvilku si jen hovím na trávě. Nakonec se posadím a seberu jeden z ořechů na zemi. Postavím se a rozhlédnu se po onom malebném místě. „Kde to jsem? Je to jako v pohádce.“

Najednou si uvědomím, že i mé oblečení je jiné než to, které nosím normálně. Nicméně nepochybuji, že mi onen zelený obleček z kůže perfektně a sedí a jsem v něm dokonalá. Rukama přejedu po vlasech, které jsou sepnuté do drdolu. Rozhlédnu se a můj pohled altánek. Proč se tady trochu neprojít a nepohovět si v tak krásném prostředí. Chci se k altánku vydat, ale zabořím se trochu do trávy. „Co to?“ podívám se dolů. Boty na vysokém podpatku do takového prostředí? Nicméně si je pořádně prohlédnu a usoudím, že je to přesně něco, co bych si pořídila a co by se mi líbilo.

Vydám se k altánku a při cestě se kochám okolní krajinou a nastavím svou tvař sluníčku. Je úžasného ho cítit na pokožce. Když dojdu na místo rozhlédnu a vystoupám po pár schůdcích do altánku, kde se usadím na jednu z laviček a kochám se pohledem na jezírko.

Třeba...

Ano, nebe blankytně modré, nikde ani mráček a sluníčko pěkně pálilo a povzbuzovalo květiny do květů. V altánku bylo ale hezky, byl uklizený a cítila jsi tu růže z okolí. Hlavně tu růžovou, která se k tobě natahovala a vybízela k utrhnutí!

Netrvalo dlouho a zaslechla ti pomalé krůčky. Máš dobrý sluch, proto to byl krůček… krůček… krůček… krůček… a teprve po nějaké chvíli se objevila i postavička, která je prováděla. Byla to drobná plavovláska v drahých zlatomodrých šatech, krajkovým bílým vějířem v ruce jedné, s malou knížkou v ruce druhé. Vlasy vyčesané do složitého drdolu, jen pár pramínků padalo v loknách na její ramena. Tebe si nevšimla, protože při své pomalé chůzi četla. Vypadala hezky, velmi mladě. A příjemný zážitek z řádků na papíře zakrýval dosavadní smutek či osamění.

Krásná blonďatá neznámá

Sluníčko mě sice pálí a cítím se unavená, ale tady v altánku je moc příjemně, a dokonce se cítím o něco čilejší než na sluníčku. Do nosu mě udeří vůně kolem rostoucích růží. Zavětřím, abych si to plně vychutnala. Můj zrak padne na onu odporně zbarvenou růži! Hnus fialový… tedy vlastně růžový! Kdo může mít tuhle barvu rád? Jako vážně! Komu se může tahle hrůza líbit?

Zbystřím, když zaslechnu pomalé krůčky. Za nedlouhou spatřím pohlednou ženštinu a zrak mi padne na její hrdlo. Ach tyhle blondýnky mají tak tak světlou kůži, na které se tak dobře vyjímá barva karmínů. Při představě jak se zanořují mé tesáky do jejího hrdla se zachvěji. Proč si trochu necucnout!

„Krásný den, není-liž pravda,“ pronese k dívce a blýsknu po ní úsměvem. Sejdu o stupínek dva níž, ale stále zůstávám pod stříškou altánku, aby na mě plně nesvítilo sluníčko, a dívku si trochu mlsně prohlédnu od hlavy k patě.

Krásná zrzavá neznámá

Dívka se lekla a vzhlédla. Zvedla hlavu, až se jí bílý krček pěkně napnul a ukázal se ti téměř v celé své kráse. Měla pěkně modré oči, ladily jí s těmi šaty. Zorničky se jí teď ale pěkně rozšířily.

“To je. Ale kdo jsi? A co děláš v královských zahradách?“
Ptala se podezíravě, ale viditelně se jí ulevilo, když si u tebe nevšimla žádné zbraně. Uvolnila se, ale dál nešla. “Sháníte někoho?“

Blonďaté modroočko

Srdce mi zaplesá a na tváři se mi rozlije úsměv, když se neznámá lekne. Projede mnou vzrušení a chtíč, když se odhalí její krček v celé své úžasné kráse. Jen si hryznout a smočit zoubek v její slaďoučké krvi.
Rozbuší se mi srdce, když si všimnu jejích krásných modrých očí s pěkně rozšířenými zorničkami.

„Zabloudila jsem,“ pronesu nevinně a visím na dívce očima.
„Jestli někoho sháním?“ zopakuji její otázku tajemně. „Možná, možná jsem ale už vybraného jedince našla,“ zadívám se jí do očí a podívám se na ni tak, aby měla dojem, že oním jedincem by klidně mohla být ona.
„Copak tady děláš ty? Vydala ses na procházku k babičce?“

Zrzavé červenoočko

“Zabloudila? Do královské zahrady?“ zopakovala trochu nevěřícně. Asi ti moc nevěřila!

Teď se naopak zorničky pěkně zúžily, zněla jsi tajemně a ona… páni! Normální člověk by si toho nevšiml, ale ty cítíš krev všude. A teď jsi ji ucítila trochu víc v jejích lících. Ale tvář si zachovala velmi dobře. Jen nenápadně rozpohybovala vějíř.

“K babičce?“ nechápala. “Nemám babičku. Jen jsem dostala po práci chuť na trochu poezie.“

Chvilka poezie

„Ano, zabloudila a jsem naprosto ztracená,“ řeknu s tou největší nevinností jaké jsem schopná.

V očích mi zajiskří, když zaznamenám zvýšený průtok krve v jejích tvářích. Napjatě čekám na ono krásnou barvu, která se v takovém případě objeví na líčkách. A že v tomto případě by to byl vskutku překrásný pohled. Ten kontrast červené s bílou! Ale co to…? Nic se neděje a v její tváři se neobjevila ani kapička červené. To znamená výzvu! Však já tě červenání přiměju!

„Ano, k babičce,“ vyjdu na sluníčko a udělám krok dva k dívce, „jen ti chybí košíček s něčím dobrým, který bys jí odnesla,“ neodpustím si poznámku a usměju se a sluníčko mě začne štípat na kůži.
„Po práci? Copak jsi dělala?“ zeptám se s náznakem flirtu.
„Poezii říkáš,“ zamyslím se a prstem si poklepu na rty a po chvilce odrecituji:

Půlstoletí?

Nervózně se pousmála. Asi pochopila, že žertuješ. Ale jinak skutečně svůj výraz ovládala. Inu, šlechtična.

“To má být nějaký žert? Něco dobrého mi přijde za chvilku, košíček tedy netřeba,“ dodala ovšem a o krůček ustoupila. Snad jsi narušila její osobní prostor, snad z tebe měla trochu strach. Snad byla jen opatrná.

“Vydělávala peníze?“ vyjelo jí obočí vzhůru. “Zkouším investovat do obchodů, zatím se mi daří,“ dodala skromně a spokojeně.

“Ano, poezii,“ přikývla a vzápětí překvapeně poslouchala tvoji recitaci. Překvapení téměř okamžitě vystřídalo zaujetí a i nadšení!
“Máš k té básni nějaký vztah? Z jakého důvodu ti utkvěla v paměti. Jsi snad tolik plná sebelásky?“

Sebeláska je mé druhé jméno

„Ano,“ odhalím dokonalé bílé zuby v úsměvu, „žert odvozený od jednoho lidové příběhu, kterým se straší malé děti.“ Když ustoupí udělám zase krůček jejím směrem. „A co dobrého ti přinesou?“

Obočí mi vyjede nahoru stejně jako jí a usměju se. „Od kdy takové dívky vydělávají peníze? Není to práce jejich manželů?“ Líbí se mi, že se nedrží konvencí a sama se zapojuje do takových věcí.

„Jen se na mě podívej,“ postavím se před ní v celé své velikosti, dokonalosti a kráse. „Nejsem snad krásná? Nejsem snad dobře rostlá? Nemám snad krásnou pleť? Nejsem snad po všech stránkách dokonalá?“ odpovím otázkami na její otázku.
„Co bych ale dala za nějakou viditelnou vrásku či šrám vypovídající o tom, co jsem prožila,“ pronesu trochu posmutněle a nepřítomně. Chvilku na to ale takové myšlenky zaženu.

„A co ty? Žádnou báseň mi nepovíš?“

Tedy Scarlett Sebeláska!

“Ach tak,“ pousmála se. “Měla bych se víc zajímat o příběhy obyčejných lidí,“ řekla zcela vážně.

“Nevím, Rossina mi něco vybere,“ pokrčila rameny. Řekla to jako hotovou věc, jako by ta neznámá prostě uměla dokonale vybrat. Ale třeba ano!

“Já nemám manžela. A ještě si žádného nehledám,“ odpověděla však rychle. “O svůj majetek se zvládnu postarat sama. I ho rozmnožit, jak jsem zjistila. Navíc mě to baví,“ přiznala spokojeně s nemalou stopou hrdosti.

Když jsi ji vyzvala k pohledu, okamžitě poslechla! A okamžitě zvedla vějíř výš, aby jí byly vidět jen oči. “Ano… jsi hezká,“ odvětila. A na chvíli sklopila oči. Vlastně byla ráda, že jsi ji vybídla k básni. Krátce se zamyslela…

Čím víc je přivírám, tím víc mé oči vidí –
vždyť hledí celý den na to, co nemá ceny,
když ale spím, tu v snách vidí jen tebe z lidí
a temně jasné jsou jasně v tmu obráceny.
Když dovede tvůj stín dát stínům tolik záře
a jasem zaplavit oči, jež přikryl sen,
jak by pak skutečná podoba tvojí tváře
musila rozjasnit svým světlem jasný den!
Ach, jak by blažené byly mé oči tím,
kdyby tě vídaly též za bílého dne,
když celou temnou noc už jen tvůj matný stín
s nich ani na chvilku ve spánku nesejde.
Všechny dny pro mne jsou noc, když tě nevidím,
a nocí jasný den, když tě v snách spatřit smím.

O kompak po nocích sníš zlatovlásko?

Obočí mi vyjede nahoru, když mluví o Rossině, která jí něco prostě vybere.
Rozšíří se mi úsměv, když řekne, že manžela nemá a žádného nehledá. Nemohu si pomoci, ale do mysli se mi vkrade myšlenka, jak je na tom s jistými zkušenostmi, a jestli se při jistých aktivitách taky tak moc ovládá, nebo je to naopak potom nespoutaná dračice. „Takže samostatná a sebevědomá žena,“ pomalu kolem ní zakroužím a prohlédnu si ji od hlavy k patě. „Takové se mi líbí,“ řeknu s náznakem flirtu.

Trochu se zamračím, když se skryje za vějíř. Její modré oči jsou krásné, ale takhle nevím, co se děje pod vějířem. Hezká? Hezká? Jen hezká? To ani náhodou! Jsem nádherná a dokonalá! Byla jsem připravená se k tomu vyjádřit, ale dívka začala recitovat.

„Nějaký důvod, proč sis vybrala zrovna tuto báseň?“ zeptám se jí s pohledem upřeným do jejích modrých očí. „O někom se ti po nocích zdává, děvče? Někdo vstupuje do tvých snů?“ Kdopak asi je ten šťastlivec?

Hádej, rudoočko!

“Však mám ještě čas, nemusím se… vdávat hned. A dokud mě nebude král nutit, tak se tím zabývat taky nebudu!“
Ale měla pravdu, je mladá. Přesto se leckteré šlechtičny vdávaly kolem sedmnáctého roku. Některé dříve.
Tvůj flirt ovšem zaznamenala. A sklopila kvůli němu znovu oči, protože najednou nevěděla, kam s nimi!

“Ano, je tu někdo, o kom se mi někdy zdává. Ale to je soukromé,“ odpověděla trochu rázněji a hrdě vzhlédla do tvých očí. Snad maličko ucukla, protože si konečně uvědomila, jak moc jsou rudé!

Prozraď mi to sladké tajemství tvých snů blondýnko neznámá

„Neměla by ses vdávat, když tě někdo nutí. Měla bys jen tehdy, když to budeš chtít sama,“ vyjádřím svůj názor.
Kousnu se rtu, když vidím, jak klopí zrak a neví kam s ním.

„Soukromé říkáš,“ přistoupím k ní blíž a opětuju jí pohled do očí. „A nechceš se o to sladké tajemství podělit?“ zapředu tu otázku. „Jak ten dotyčný vypadá?“ přistoupím ještě o kousek blíž a sluníčko mě píchá víc a víc.

„Nechceš si sednout do stínu?“ zeptám se a ukážu k altánku. Sama se k němu pomalu plavnou chůzí vydám a přes rameno se ohlížím na dívku, zda jde za mnou.

Jen hádej, tajemná slečno!

“Bohužel to tak u šlechticů vždy nejde. Jsem… z rodiny poslední, proto by… měl rod časem pokračovat,“ povzdechla si.

“Ano, soukromé,“ zopakovala, ale tentokrát neucukla. “Ten dotyčný, jak říkáš, je vysoký, urostlý, silný, krásný…“ jmenovala obecná adjektiva.

“Do stínu? Konečně vysvitlo slunko a mám se schovávat? Ale jak chceš. A řekni, kdo jsi?“ zeptala se a po menším zaváhání vstoupila do altánku. Posadila se na druhou stranu od tebe.

...růžička v tajné řeči náznaky touhy něčí znamená…

Vysoký! Urostlý! Silný! Krásný! No, to jsem se toho dozvěděla. Jaký jiný by měl ten dotyčný ze snů být? Prťavý, vyhublý, slabý a ošklivý jako noc? Jsem velice zvědavá, o kom se téhle blondýnce zdává!

„Máš světlou pleť, copak se nebojíš, že se spálíš a poškodíš tak svou krásnou a bělostnou pokožku?“ Proč si sedla na druhou stranu? Chci jí být blíž, abych pěkně slyšela tlukot jejího srdce. Jistě doléhá ke mně i sem, ale čím blíž jsem, tím je to dráždivější. Ten pravidelný tlukot tak blízko. Drobounké tepaní, které lze vidět na pokožce, kde procházejí hlavní tepny.

„Kdo jsem?“ zvednu se a jdu k jednomu ze zábradlí altánku, do míst, kde rostou růže a lákají utrhnutí, obzvlášť ta jedna. „To není důležité,“ sehnu se a utrhnu drobnou růžovou růži a kouzlem nenápadně odstraním trny. „Jak jsem říkala,“ otočím se, „zabloudila jsem,“ usměji se a s růží za zády vyrazím k modrooké dívce. „Jsem jen náhodný návštěvník tohoto malebného kraje,“ upřu na ní své zraky a přisednu si, „v němž se skrývá tolik krásných věcí,“ s těmi slovy jí vpletu růžičku do vlasů.

Bude bál?

“To bych nechtěla,“ přiznala. “Ale úplně bílá být nemusím,“ dodala pobaveně. Když byla od tebe akorát daleko, tak byl tlukot jejího srdce krásně pravidelný. Nicméně když ses zvedla pro růži… zrychlil. A když jsi šla směrem k ní? Bušil na poplach!
S rozšířenými zorničkami bez jediného ucuknutí pozorovala, jak trháš růži, jak jí ji vplétáš do vlasů. “Děkuji,“ odpověděla nervózně a koutky jí váhavě ucukly do cudného úsměvu. Oči stydlivě sklopila, bradu taky. I díky tomu jsi neviděla nával červené do jejích tváří v tak velkém rozsahu. Trvalo to nicméně jen chvilenku. Uslyšela totiž krůčky o pár let mladší brunetky, nebyla určitě ještě ani dospělá. Nesla veliký tác, na něm konvičku, šálek, pár zákusků i voňavé masíčko. Pak ovoce a zeleninu. A sýr! A aby toho nebylo málo, tak kdyby měla paní chuť, malý džbánek vína.

“Rossino! No to je dost, už jsem myslela, že jsi na mě zapomněla,“ narovnala se plavovláska s úlevným výrazem.

“To nikdy, paní,“ vyhrkla a zvědavě a ostražitě po tobě hodila očkem. A hned tázavě po paní. Má zavolat stráže? Nic ale neřekla, pouze tác postavila na stolek a začala obsluhovat.

Bude bál? Víno? Hosti?

Zaposlouchám se toho krásné zvuku, který vydá její srdce, jež rozvádí onen slaďoučký mok v žilách do celého těla. Užívám si každý krok, kdy jsem jí blíž! Užívám si, každé zrychlení jejího tepu! Užívám si její rozšiřující se zorničky! Užívám si tu její nevinnost a cudnost! Užívám si, že ji mohu takto trápit a sobě si tak dopřávat potěšení!

Lehce jí zvednu bradu, abych si ji mohla pěkně prohlédnout, abych si mohla pěkně vychutnat pohled na její rudé tváře. Proudění krve a zvýšené prokrvení prozradí každého! Ani se ten pohled nestihnu užít, protože k nám přijde mladá a pohledná brunetka s podnosem.

Na tváři se objeví spokojený úsměv, když plavovláska zvedne v obličeji se jí objeví úleva. Ač nerada, zvednu se též a dívku si pěkně prohlédnu. „Rossina, krásné jméno,“ zepředu, když dívka odloží tác.
„Smím s tebou posedět?“ zeptám se mile plavovlásky a jen kapičku se jí otřu o mysl, aby se mnou chtěla strávit nějaký čas.

A tak dál!

Pod tvým dotekem ucukla. Ale nervozitou, cítila jsi ji z ní opravdu hodně. Byla to taková příjemná nejistota, kdy nevěděla, co dělat. Ani jsi ji nemusela nijak ovlivňovat, byla… prostě nervózní. Jistě ze tvé úžasnosti a dokonalosti! Však jak často narazí na takovou krásku jako jsi ty, že?

“Děkuji, slečno…?“ odpověděla Rossina otázkou. Vůči paní si nedovolila ani pohled, ale na tebe hned spustila s ráznou nevyřčenou otázkou. Kdo jsi a co paní chceš?!

Plavovláska zaváhala.
“Rossino, přines ještě druhou sklenku,“ řekla služebné.

Rossina si tě zkoumavě prohlédla, ale paní poslechne! Tak se poslušně uklonila, ještě jednou ti věnovala vážný a trochu varovný pohled a odešla.

Jsi tak rozkošná, modroočko!

Rozzářím se jak sluníčko, když z ní cítím onu nervozitu. Ale není to ta nervozita, kdy druhý chce, abys to hned nechaly být, protože je mu to nepříjemné. Ne, ne! Tohle byla přesně ta správná a příjemná nervozita, kdy člověk neví, co dělat. Mohla bych se jí pohrabat v hlavě, ale proč? Když takhle je to mnohem zábavnější a zajímavější. Zbožňuji, když si s lidmi mohu takhle hrát!

„Pšš,“ dám si ukazováček před své krásné rudé rty, „jsem tu inkognito,“ odpovím Rossině, když se ze mě snaží dostat jméno a rty se mi roztáhnout do úsměvu. Hned na to na ni mrknu.

Neubráním se drobnému pousmání, když si mi dívka věnuje varovný pohled. „Hlídá tě jako oko v hlavě,“ pronesu pobaveně a sednu si ke stolu a zadívám se jí do očí. „Nedivím se, přeci jen takovou modrookou krásku by chtěl pro sebe každý,“ zaflirtuji si a z mého tónu je cítit, že třeba i já bych jí chtěla mít jen pro sebe.

Rozkošná? Nikdy!

Tvá odpověď se služebné nelíbila. Opravdu nelíbila. Byla pěkně podezíravá!

“Ne, to ne,“ zavrtěla plavovláska hlavou. Úplně jsi z toho slyšela: Ne, takhle se o mě nezajímá. “Spíš je vděčná, ujala jsem se jí, když to potřebovala. Když jí bylo asi dvanáct, tak mě chtěla okrást,“ ucukly jí koutky při té vzpomínce. “Tak jsem jí místo toho dala práci, byla sama. A teď… teď máme jedna druhou. Asi nikomu nevěřím tolik jako jí. Sestřenku mám sice ráda, ale i tak občas zabrousí do politiky. Taky se jednou postaví na manželovu stranu, abych se provdala. Brání mě, to ano… ale Rossina je jen jedna,“ sáhla po šálku s čajem a napila se.
Ovšem pohled k tobě nezvedla. Možná věděla, co tím naznačuješ, ale šikovně to zamluvila?

Zlatovlásko, krásko chce tě každý, kdo na tebe pohlédne

Obočí mi povyjede nahoru a pousměju se. Zlatovláska to pochopila trochu jinak, než jsem to myslela, nicméně… tím ukázala to, jakým způsobem se jí mohou rozběhnout myšlenky. „Tak jsem to nemyslela,“ pohodlně se opřu a pozoruji, jak se snaží klopit zrak. Proč pak asi?

„Chtěla tě okrást a místo toho, abys jí nechala utnout ruku, ses jí ujala?“ zeptám se spíše řečnicky. „Velkorysé! Jak dlouho u tebe pracuje?“

Jak to poslouchám, zdá se, že se jí do vdavků moc nechce. „Zvláštní,“ řeknu a zavrtím hlavou. Třeba ji to donutí, aby se na mě podívala. „Většina žen je svatby celá hrrr, ale ty se na ní moc netváříš.“

Tak to víme!

“Protože musela. Království se o sirotky neumí postarat. Neměla co jíst. A tak jsem jí dala na vybranou. A do dnes toho nelituji,“ pousmála se. “A já dávám pozor na ni, ona na mě. Už… bude to asi pět let.“

Na čele jí vyskočila drobná vráska. Zase svatba?
“Sama to říkáš. Většina. A většina žen je svému muži jen na okrasu a vaření oběda. A to já být nechci. Krom toho ani vařit neumím,“ dodala pobaveně. “A nebudu na okrasu jen tak někomu,“ řekla důrazně. S velkou tečkou na konci. Asi by se o tom nechtěla bavit. Možná až na toho krasavce ze snu!

A to takhle krasavec ze snu?

„Takže již pět let máš takového osobního strážce,“ mile se na ni usměju.

Ano! Ta vráska a její slova jen potvrdí můj dojem, že je samostatná a sebevědomá. „A nejen na to,“ dodám s potutelným výrazem. „Krom vaření a okrasy slouží mužům ještě k jedné věci,“ podívám se jí do očí.
Nebudeš na okrasu jen tak někomu, jo? To se na to podívejme! A co ten fešák z tvých snů, modroočko. „A jaký by měl být, komu bys okrasu chtěla dělat? Vysoký? Urostlý? Silný? A krásný?“ Zcela záměrně zopakuji její slova a čekám na její reakci.

Na toho mi nesahej! Můj!

“To ano. A roste z ní pěkná kráska, té jednou uspořádám pěknou veselku! U sebe na Coredě,“ řekla spokojeně.

Teď se ti ovšem nic nezdálo. Jakmile jsi zmínila tu jednu další věc, okamžitě pobledla a zorničky se jí rozšířily obavami.
“A-ano. To také.“

Šálek teď vypila na jeden zátah, jako by jím chtěla spláchnout všechny myšlenky, co ji napadly.
“Třeba…“ řekla nepřítomně. Ale asi tě moc nevnímala. Spíš se otočila k cestičce a vyhlížela svoji věrnou služebnou.
“A proč mi neřekneš, kdo jsi? Nebo odkud ses ztratila. Mohla bych ti pomoct.“

Co se stalo, modroočko?

„Coredě? To je nějaké tvé roztomilé sídlo?“ zeptám se zvědavě.

Zarazím se, když vidím její reakce. Je bledší než její přirozený odstín pleti. Tohle není stud! Strach? Obavy? Neklidná, když kouká k cestičce, kudy by měla přijít Rossina. Copak se ti stalo modroočko, že jsi tak najednou pobledla a znejistěla?

„Mě už nikdo pomoci nemůže,“ řeknu upřímně, a tak že o tom nelze pochybovat. „Tak moc ti sejde na jménu, modroočko? Stačí, když se mě zeptáš potřetí a prozradím ti ho.“ A co říkám myslím naprosto vážně.

„Čím to, žes najednou tak zbledla?“ zeptám se starostlivě.

Nic

“To je mé město,“ řekla hrdě. “Tady jsme na návštěvě, hlavně se tu učím hospodařit. A taky… chci koupit vinice,“ přiznala lehce uzarděle.

“Nemůže? Jak nemůže? Mám peníze, s těmi jde skoro všechno,“ ubezpečila tě.
“A sejde mi na jméně. Nevím, jak ti říkat,“ nadhodila. A poslední otázku záměrně ignorovala. Tvé jméno je tedy důležitější!

Nic? Nevěřím!

„Vinice,“ pronesu obdivně, „sklenička dobrého vína, dokáže projasnit člověku den.“ Znám sice ještě jeden a mnohem lepší mok než je víno!

„Všechno jimi vyřešit nejde, moodročko. Otevřou ti různé dveře. Můžeš si koupit cokoli. Ale to je vše. Na některé věci jsou peníze krátké,“ pronesu trochu posmutněle.

„Můžeš mi říkat, jak chceš,“ navrhnu ji s úsměvem. „Ale ať je po tvém. Scarlett,“ řeknu prostě. „Na oplátku chci znát tvé jméno, moodročko,“ zapředu a zadívám se jí do očí.

Si nevěř!

“To ano! A když se mi ho podaří ještě vylepšit, tak se bude prodávat samo! A bude vynášet!“ rozjasnila se jí očka.

Pak ovšem znovu poklesla. “Ano… to máš pravdu. Nicméně… nakonec se vše odvíjí právě od nich! Děsí mě. Asi proto je chci mít pořádně pod kontrolou,“ přiznala.

Jak chce? Ne, to jí nestačí! Užuž se chtěla ozvat, ale tys ji předběhla. “Scarlett…“ pousmála se. “Nádherné jméno. Hodí se k tobě,“ usoudila. Pak drobně zaváhala. “Já… jsem vévodkyně Aina z Coredy,“ představila se ti ve chvíli, kdy se kvapem blížila Rossina s další sklenkou. A rovnou vám ten rudý mok nalila. Stále tě tedy ostražitě provrtávala pohledem a rozhodla se odtud moc nevzdalovat.
Aina sáhla po pohárku a tázavě pohlédla tvým směrem. Dáš si také? Je totiž dobré. Moc dobré. Dlouho jsi lepší nepila. Ale… pila. Takže je co zlepšovat.

Co takhle přípitek, modroočko?

Ach, jak moc se mi líbí ta její chuť do rozmnožování majetku. Jak moc se mi líbí tak její radost ze sebe samé, když plánuje.
Ano, peníze mají velikou moc a člověk s nimi dokáže hodně, ale na některé věci prostě nestačí!

Rozzáří se mi oči, když vysloví mé jméno. Z jejích rtů zní tak líbezně! Je ovšem zvláštní slyšet jej takhle nahlas po tak dlouhé době. Usměji, se když se mi zlatovláska představí. Aina z Coredy, zazní mi její jméno v hlavě. „Aina,“ poválím to slovo na jazyku, „zajímavé jméno, ale stejně ti asi budu říkat modroočko,“ zadívám se těch jejích hezkých modrých očí.

Sledu Aininu chráněnku, která se vrátí s druhou sklenkou. Vzduch provoní lehce kořeněná vůně onoho vína, které nám rozlila. Díky za tak bystré smysly! Oplatím zlatovlásce pohled a téměř neznatelně přikývnu na její nevyřčenou otázku. Přitáhnu si skleničku a podívám se proti světlu barvičku onoho moku. Nádherný odstín červené, který se blíží tomu, který já tak moc zbožňuji. Zakroužím vínem a přičichnu. Jak krásná vůně.
„Na co si připijeme, modroočko?“ zeptám se a loupnu očkem po Rossině, protože mě moc zajímá, jak se bude tvářit na takové familiérní oslovení.

Na koho? Na mě?

“Modroočko?“ ucukly jí váhavě koutky. “To zní… hezky. Opravdu. Asi mi tak ještě nikdo neřekl. Všichni jen Jasnosti sem, jasnosti tam…“ kroutila pobaveně hlavou. Ale nevěděla, co si o tom myslet. Jestli se jí líbí tvá familiárnost nebo ne.

“Jasnosti,“ vysekla Rossina pukrle, když nalila víno. Pak poodstoupila stranou.

Rossině se nicméně nelíbila. Moc to na sobě znát nedala, ale ty jsi cítila, jak se jí v těle vaří krev!

“Co na poezii?“ navrhla Aina. A v případě tvého souhlasu si lehce přiťukla a s chutí se napila. Ano, opravdu výtečné!

“A jak dlouho se zdržíš? Kam míříš?“

Tak tedy na poezii!

„Proč takové podivení? Máš krásné modré oči nebo snad ne?“ odhalím zuby v úsměvu. „Jasnosti je takové odměřené a může se tak jmenovat každá druhá, ale modroočko… to je vyhrazeno jen některým,“ pronesu tiše, aby to slyšela jen a jen ona.

Jaký balzám pro moji duši, když slyším zrychlené proudění Rosininy krve. Takže se jí má přezdívka pro její paní ani v nejmenším nezamlouvá.

„Na poezii? To ji tak moc zbožňuješ?“ zeptám se.
„Dobrá! Tak tedy na poezii, modroočko,“ na jejím oslovení si dám extra záležet, protože chci Rossinu ještě trochu navztekat! Přiťuknu si s Ainou a při ochutnávání se podívám na Rossinu. „Copak se ti asi hodní hlavou?... výborné! I když já bych si jej ještě trochu dochutila.“

„Nejsem omezena časem,“ položím skleničku zpět na stůl. „A kam mířím? Půjdu klidně až na kraj samotného světa,“ usměji se. „Nechám si poradit, pokud je zde něco zajímavého k vidění,“ zadívám se Aině do očí. „Nikam nespěchám, protože tady je, jak se zdá hodně věcí k obdivování.“ Má slova nemohou nechat ani jednu z žen na pochybách, že krom krajiny a pamětihodností mám na mysli i jiné věci.

Na mě tedy příště!

Ainia poslouchala zprvu zvědavě, pak se jí nahrnula krev do tváří a tiše se zasmála. “Však modrookých je víc než vévodkyň, nemyslíš?“

Souhlasně hned přikývla. “Sbírám ji! Mám plnou knihovničku oblíbených básní,“ prozradila ti.

Rossina tě skutečně provrtávala očima. Vůbec ses jí nelíbila! Určitě máš něco za lubem! Chceš paní poplést hlavu? Okrást? Zneužít? Na to zapomeň!

“Zajímavého? Tady je všechno zajímavé! Ale každého zajímá něco jiného,“ ucukla trochu pohledem. O to víc, když říkáš takové věci!
“Tady… tady jsou hlavně krásné zahrady, že? Zahradnice si dává záležet,“ dodala jen tak mimochodem vévodkyně, ty jsi však zaznamenala další příval krve do jejích tváří.

Nějak se červenáte, Jasnosti!

Rozzáří se mi oči a rozšíří zorničky, když se jí krev nahrne do tváří. „Ano,“ přitakám, „ale ne všechny mají tak krásně pomněnkové modré oči jako ty,“ zadívám se do těch krásných kukadel. „Člověk by se v nich s radostí utopil.“

Takže plnou knihovničku říkáš! Zajímalo by mě jakoupak poezii tam asi ukrýváš! „Sbíráš nějakou konkrétní poezii?“ zeptám se.

Přímo cítím, jak do mě Ainina chráněnka zavrtává pohled! Úžasné!

Nespouštím z ní zrak ani na vteřinku, protože každá žena je tak rozkošná, když se červená! „Zahrady říkáš. Nemohl by mě po nich někdo provést? Málokdy zavítám na tak malebné místo,“ rozhlédnu se kolem. A je to pravda! Toto místo je jak vystřižené z pohádky. Jen to sluníčko by pomalu mohlo začít zapadat, protože procházka po zahradách při západu slunce by byla ta pravá romantika.

„A co tvá knihovna?“ Vždy jsem zbožňovala tu v Rotthoe. „Neukázala bys mi svou sbírku poezie?“

Do tvých vlasů mám daleko :*

Alespoň do teď. Neboť nyní po tvé pochvale její blankytné modři chytly její tváře další vlnu rudé.
“Jistě přeháníš,“ řekla nervózně a raději utekla tématem k té poezii.

Opět závan…
“Takovou, která se mi líbí,“ řekla nenápadně, vyhýbavě a zcela nevinně.

Zavrtávala do tebe pohled, ale kdyby měla pohrabáč, asi by šel i ten!
“Řeknu Viky, paní, ta se o slečnu postará. A vy si stihnete přečíst knížku, než přijde pan Corwin,“ přispěchala Rossina na pomoc.

Aina chtěla zprvu něco namítnout, ale služebná jí připomněla návštěvu, na kterou momentálně opravdu zapomněla. Ale přesto se jí její nápad nelíbil.
“Nevím, raději bych-“

“A když nebude moct, tak ji provedu klidně sama!“

Eniky beniky, kterápak z vás se mnou půjde na procházku?

Jak nádhernou barvu chytají její tváře! Jak krásně se jí prokrvují líčka! Jak úžasné je přivádět ji do příjemných rozpaků.
Nepřeháním ani v nejmenším! Jen mírně zavrtím hlavou, když mi nechce věřit!

„A jaká poezie se ti líbí?“ zeptám se tedy přímo, když mi odpovídá tak neutrálně. Pozorně si ji prohlédnu. „Milostná? Nádherné básně o lásce, přesně ty by se k tobě hodily,“ řeknu s pohledem upřeným přímo na ni.

Zlobíš Rossino! Copak se tohle dělá? Přerušovat něčí rozhovor? Přímo cítím, jak z ní sálá nedůvěra k mé dokonalosti. Nechci tvé paní ublížit, možná si s ní jen trochu pohrát, a pokud bych jí měla ubližovat, tak jen příjemným způsobem.
„Copak modroočko? Chtěla jsi mě po zdejších zahradách provést ty osobně?“ Zahřeje mě u srdce, když se zdá, že by chtěla Aina protestovat. Zdá se, že nám teď není přáno, ale to neznamená, že se spolu do zahrad nemůže vydat někdy jindy. „Viky? Jestli pak je taky pohledná? A kdopak je asi ten Corwin? Že by ten, který jí navštěvuje ve snech?“

„Viky… je zahradnice?“ zeptám a upiji vína.

Pohlédnu na chráněnku, která se nabídla, že mě v případě nutnosti provede. „To by mohlo být zajímavé! Cucnout si z ní, když by v ní vřela krev! Chuť krve je v takových chvílích úžasná!“ Zajiskří mi oči a na rtech se mi mihne ďábelský úsměv.

„To je v pořádku,“ zadívám se zlatovlásce do očí, „modroočko. Teď mi ale pověz, kdo je ten Corwin, s nímž se máš setkat?“

Nehlaste se všichni!

“Něco takového,“ přiznala Aina po drobném zaváhání a trochu rudé se vytratilo. Ale úsměv neopadl, zůstával.

Ano, Rossina se nějak rozjela. Vypadala na tichou slečinku! Tedy ona tichá většinu času je, ale dává vše pěkně najevo svým postojem a pohledy!

Aina se nejistě nadechla k odpovědi.

“Ano, slečno, zahradnice,“ odpověděla služebná místo ní. Jen tak. Bez nějakých průtahů.

Modroočko ti nějak nervóznělo. Ale u Corwina opět nabylo ztraceného klidu. “Přítel. Syn otcova přítele a můj přítel. Baron Khalor, jeho otec, na mě nějakou dobu dohlížel, když jsem vyrůstala. Asi jednou doufal, že si Corwina vezmu a on dostane mé peníze. A upřímně, kdyby bylo nejhůř, Corwin by mi jako manžel nevadil. Je pozorný a hodný. A přítel.“

Proč jsi tak nervózní, zlatovlásko?

Copak máš v plánu zrzečko?

“Ano, něco takového,“ usmála se Aina více a lehce nevinně. Ta ti to dala!

Rossina se tě ovšem maličko polekala. Takový pohled…! Pak si ale uvědomila, že když svoji paní neochrání, tak to odnese ona! Takže to vydržet musí! Proto vzápětí nasadila zpátky tvář bojovnice!

“To nechci… ale co mi zbyde?“ povzdechla si mladá vévodkyně. Ty jsi jí ale hned odpověděla. A to tak, že překvapeně otevřela ústa. “Jak si pořídím vlastní dítě bez muže?“ vyhrkla. “Umíš to zařídit?“

K dítěti manžela nepotřebuješ, modroočko!

Manžela ne! Ale chlapa občas ano!

Hurá do zahrad!

„A ty snad nemáš právo na lásku?“ zeptám se.
„Hloupé klevety!“ mávnu nad tím rukou. „Nesmíš jim naslouchat, modroočko. A pokud si myslíš, že manžel tě od nich uchrání,“ podívám se jí do očí, „mýlíš se,“ pronesu rázně. „Staré klevety přestanou, ale zrodí se nové – zda to byl sňatek z lásky z rozumu, zda ti manžel slouží jen k početí potomka… Coriwn může teď vypadat jako chápavý a tolerantní, neznamená to ale, že takový bude i po svatbě.“

„Něco tu řešíme!“ hodím po Rossině nepřátelský pohled, takovéto přerušování hraničí s drzostí, možná by potřebovala trochu vychovat. „Ano,“ usrknu vína, „doufám, že mě potom vezmeš na prohlídku tvé sbírky poezie, modroočko,“ usměji se na Ainu. „A přemýšlej o mých slovech,“ zašeptám k ní, těsně před odchodem.

„Provedeš mě ty,“ podívám se Rossinu, „nebo slečna Viky?“

Smím prosit?

Nějaký problém, Rossino?

„Nelíbí se mi její přístup, modroočko!“ mírně se zamračím, jelikož se mi její přesvědčení, že se musí vdát ani v nejmenším nezamlouvá! „Ještě si o tom promluvíme! Ale při jiné příležitosti.“
„Jistě, že chci, jinak bych to přeci nezmiňovala, modroočko,“ její jméno vyslovím obzvlášť něžně a usměji se.

„Asi raději já? Co to má znamenat? Aina mě taky nechtěla nechat jít se zahradnicí. Proč?“ Jen tak zpátky nebudeš děvče, protože já si procházku i přes nepohodlí sluníčka hodlám vychutnat! Usměji se na dívku, když mě vybídne svou rukou. Můj úsměv je ovšem poněkud tajemný a možná trochu zlověstný, protože mi dívka bude vydána na milost nebo nemilost. A vzhledem k tomu, jak se na mě koukala, a jak mě při rozhovoru s Ainou rušila, by zasloužila nějaký ten výprask!

Odfrknu si, když Rossina pospíchá a chce tuhle procházku vzít hopem. Tak to ani v nejmenším, holčičko! Pěkně pomalu si vykračuji a rozhlížím se po zahradě. „Pojmenovali jste ty květiny po Aině?“ zeptám se ohledně květiny, kterou má mít zlatovláska ráda.
„Byla mocný?“ dotáži se ohledně čaroděje. „Kvůli čemu se s králem rozešel?“
„Ale, ale snad nejsi nervózní,“ pousměji, když neustále povídá a něco si strká do pusy, proto aby potlačila nervozitu.

„Pročpak seš nervózní?“ udeřím na ní bez okolků a na rtech mi hraje úsměv. „Ty mě nemáš moc ráda, co?“ zakroužím kolem ní. „Copak se ti na mě nepozdává, děvče?“ sjedu ji pohledem od hlavy k patě.

Ruce pryč!

Aina vás s úsměvem vyprovodila a věnovala se už jen své poezii. Alespoň to tak vypadalo.

Tentokrát si Rossina tvých pohledů nevšímala jen chtěla mít procházku rychle za sebou.
“Ne,“ řekla zmateně. “Jméno už mají, tak proč jim dávat další?“ pokrčina rameny.

Teď se ale podivila znovu. “Vy neznáte Haralta? Je to poslední čaroděj na světě! Všichni ho znají. No, kromě vás. A je mocnej, aby nebyl, vždyť umí čarovat! A nepohodli se kvůli… no, pohled na svět a tak. Haralt je dost starej, je to stará škola, nemá rád zbraně a chtěl by vyjít se všema. A král je zase… no, dneska se lidi bojí skoro všech, co nejsou lidi, takže se distacujou a stavěj zdi,“ chroupala ty… oříšky? “A Haralta štvalo, že jdou lidi proti nelidem, tak jim začal pomáhat, odešel je chránit a už se neukázal. Je to dávno. To byl tenhle král ještě malý dítě. Ale vzájemně se respektujou, král má Haralta rád, proto jeho… lidi a jeskyně nechává bejt, pokud nikomu nic neudělaj. Ale pak tady sou další, co je chtěj dostat. A na Haraltovu hlavu je vypsanejch odměn! Ale zatím se to nikomu nepovedlo.“

Nějak se rozpovídala. Ale i tak vypadala nesvá. A schovávala se za jídlem.
“Já? Ehm… to ne…“ řekla nervózně. “No možná trochu,“ přiznala po tvé otázce. “Já jenom nemám ráda nikoho, kdo se moc vtírá k paní, protože jim jde skoro vždycky jenom o peníze. Nebo o titul. Nebo ještě hůř o ni! Zažila si toho dost a stejně ji všichni otravujou. A nemá to lehký, nepotřebuje další zklamání, už teď se dívá po jedný, nepotřebuje ještě vás!“ vyhrkla a zarazila se. “Pardon, slečno. Ale prostě mi přijde, že se na ni díváte jako mlsná kočka. A to se mi nelíbí,“ složila si statečně ruce na prsa, ale uvnitř… uvnitř se třásla jako ratlík. Asi není zvyklá lidi konfrontovat.

Kdo je ta, po níž kouká tvá paní, Rossino?

„Protože to tak lidé dělají,“ odvětím na její otázku, „když něco najdou a líbí se jim, tak mají potřebu to po sobě pojmenovat bez ohledu na to, zda už to jméno má či nikoli.“

„Nejsem zdejší,“ odvětím prostě na její poznámku ohledně mé neznalosti Haralta. Naslouchám jejímu povídaní o čaroději, které mi dává informace k tomu, abych si o téhle části světa mohla něco udělat nějaký obrázek. „Jeskyně?“ podivím se.
A pokud je král a čarodějem zadobře, proč jsou na něj vypsány odměny? „Z tvých slov jsem získala dojem, že král a Haralt spolu vycházejí. Proč tedy ten hon na jeho hlavu?“

„Peníze? Ty mě ani za mák nezajímají! Titul? Co bych s ním dělala? Ovšem samotná Aina… to je trochu něco jiného,“ říkám si v duchu, když Rossina povídá.
Tak upřímnou a rozvětvenou odpověď jsem vskutku nečekala. Tipovala bych jí na nějaké rychlé odseknutí, že mi do toho nic není, a že se jí nelíbím. Nicméně její slova přinesly víc otázek než odpovědí. „Zažila si toho dost? Vždyť je tak mladá! Co bych potom měla říkat já. Dívá se po jedný? V jejím srdci je místo muže nějaká žena? Na to se ještě podíváme!“
„Tak tobě se to nelíbí!“ nakloním se k ní blíž, abych v jejích očích viděla tu ustrašenou malou dušičku, jíž se tak moc snaží skrývat! Nad poznámkou, že na její paní dívám jako mlsná kočka se jen pousměji. „Je krásná, nediv se, že o ní druzí projevují zájem,“ opět kolem ní zakroužím a zastavím se před ní. „To snad není tak strašné,“ pohodím hlavou, abychom pokračovaly dál.

Chvilku jdeme mlčky a poté se zeptám: „Zmiňovala jsi, že Aina má toho hodně za sebou. Jaká zklamání ji potkala?“

„Proč mě tvá paní nepotřebuje,“ zastavím se před ní, „to je ta na níž myslí tak úžasná. Třeba by jí se mnou bylo líp než s ní.“

Ále… jedna taková…

Pověz mi víc, Rossino!

„Takže by se zlatovlásce líbilo, kdyby něco neslo její jméno… hmmm… zajímavé!“

Jistě! Poklady a bohatství jsou vždy dobrým důvodem, proč jít někomu po krku. „Poslední čaroděj? To už žádní další nejsou?“ zeptám se překvapeně.

Srdce mi poskočí radostí, když vidím ten její poplašený výraz a jak se mě nestále snaží mít na očích. „Protože je krásná, tak není pro každého? Zvláštní úvaha, protože každý by chtěl mít takovou krásnu jen a jen pro sebe a snést jí třeba i modré z nebe.“

Přišla o rodiče? „Takže král není její otec?“
Srdečně se zasměju, když se zmíní o tom, že stojí Aina sama proti mužům. „Copak jí tak strašného udělali? Podceňují ji? Podvedl jí nějaký? Ublížil jí nějaký?“

„To nevadí, děvče,“ řeknu na její poznámku, že mě nezná. „Snad ta dotyčná není krásnější než já? A silně pochybuji, že se mi vyrovná i v jiných oblastech,“ usměji se. „Pověz mi o té vyvolené, kterou nosí Aina v srdci,“ řeknu tak, že jinou možnost Rossina ani nemá.

Nepovím…?

Ale povíš!

„Kdybys jen ty pošetilá měla tušení, kdo mocný před tebou stojí!“ potutelně se usměji jen a jen pro sebe.

Ten její smích se mi nelíbí! A taky jí to dám najevo nehezkým zamračením! Žádné mládě se mi nebude smát!
„Nemá ráda? O Corwinovi ale mluvila hezky,“ přiblížím se k ní. „A jak se muži na ženy dívají?“ zeptám se těsně u ní.

„Tobě nepřišlo, že by se mnou Aině bylo dobře?“ zeptám se. „Můžeš mě poznat, když budeš chtít. Můžeš mě poznat hodně z blízka,“ přiblížím se a zašeptám jí do ucha. Jak ráda si hraji s takovou nevinnou a mladou duší!
„A kdo je vůbec ta dotyčná, do níž se modroočko zakoukalo?“ zeptám se a blýskne mi v očích, protože vlezu do Rossiny mysli a otevřu tam pomyslné dveře, které drží ono tajemství.

Nepovím…!

“Protože pan Corwin je hodnej, jako jeden z mála. A jak? No svrchu! Jako na něco míň, že nic neumí, že je manželka jenom ozdobou svého muže! To říká hodně mužů přece,“ pokrčila rameny a nejistě o krok ustoupila.

Znervózněla. “Já… myslím, že byste paní taky využívala. Moc se… k ní snažíte dostat,“ špitla a ani se nepohnula. Zorničky se jí rozšířily a snažila se zůstat alespoň navenek v klidu. Uvnitř se však pěkně třásla.

Ne, neodpověděla. Je silná. Ale snad začínala povolovat?

Kdo je ta vyvolená?

Pravda! Tak to hodně mužů říká, ale doba se mění, a ne všude je to úplně stejně. „To je pravda,“ udělám k ní krok, když o krůček ustoupí, „ale ne vždy tomu tak musí být.“

„Taky využívala?“ zahřímám podiveně. „Seš drzá!“ zahrozím prstem a v duchu se směju, když hluboko v jejím nitru cítím strach. Už jsme to zažila několikrát. Snaží se tvářit statečně, ale uvnitř se třesou strachy. „Tvá paní by měla v tvé výchově trochu přitvrdit. Menší výprask by ti čas od času neuškodil,“ koutek se mi zvedne do úsměvu.
„Od Ainy nic nepotřebuji, k čemu by mi byly peníze nebo titul,“ pronesu opovržlivě. „Pokud od modroočky budu něco chtít, tak to bude její slaďoučká krev a možná trochu víc...!“

„Pověz, kdo je ta vyvolená,“ zašeptám a otevřu dveře její mysli dokořán.

Vy…?

Vždy ne, ale stále je těch případů více. Přinejmenším zde.

Po tvém zahřmění zděšeně uskočila a chvíli trvalo, než zase našla ztracenou masku. Ano, měla strach.
“Paní na mě nikdy ruku nevztáhla! A… a vy byste měla jít!“ vyhrkla. Ano, měla strach. A nechtěla, aby ho Aina měla taky.

Zoufale zavrtěla hlavou, odehrával se v ní drobný boj, který skončil upřeným pohledem na zahradnici, která o kus dál hrabala listí.

Takže zahradnice!

Uvnitř se tetelím radostí, když zní strach přímo vyzařuje. „To je chyba, možná tě měla párkrát ohnout přes koleno a dát ti na zadek,“ pronesu klidně.
„Kam bych měla jít?“ zeptám se nevinně.

Pohlédnu směrem, jímž Rossina kouká. „Takže zahradnice! Proto taková zdrženlivost, když jsem se ptala, jestli mě Viky provede?“ Podívám se zpět na Rossinu. „Viky? Tou vyvolenou je Viky? U ní nepochybuješ, že chce tvou paní zneužít?“

Snad ne z detektivek

“Možná! Ale neudělala to a dala mi práci. A proto se o ni budu napořád starat a hlídat ji,“ řekla Rossina pevně. “Tak si ohněte někoho jiného. Někoho, kdo to potřebuje, my jsme s paní spokojené.
A jděte si kamkoli, svět je přece velikej, ne?“

Služebná ztichla. Tohle prozradit nechtěla. Je to velké tajemství, neví to nikdo!
“Nikomu to neříkejte, slečno,“ vyhrkla. “A pochybuju u všech. Ale Viky… snad ne,“ povzdechla si. “Paní si zaslouží bejt šťastná.“

Seznam mě s ní, Rossino!

Takže napořád starat, jo? Takže si mám najít někoho jiného, jo?
„Vidíš,“ zdvihnu varovně ukazováček a koutek mi vyjede do úsměvu „jsi drzá a potřebuješ vychovat. Abych tě přes koleno nakonec neohnula sama.“

„Nikdo neví o tom, že má modroočko zájem o zahradnici?“ zeptám se Rossiny. „A co samotná Viky? Ví, že ji Aina nosí v srdci?“ podívám se na zahradnici a zhodnotím ji. „Hezké oči, i když ten tvar… Krásná barva vlasů… Ošklivá není… Modroočko má dobrý vkus… ale na mou krásu zahradnice přeci jen nemá.“
„Seznam mě s ní!“

A proč?

Cukla sebou při tvém varování. Nelíbí se jí to. Ani trošku! Ale neustoupila. Přeci jen se ti raději postaví ona než paní!

“Královna to ví. A Viky samozřejmě taky. Ale jinak nikdo!“ zavrtěla hlavou rychle. Asi začínala litovat, že s tebou šla. Raději se rozešla po cestičce dál, ať máte prohlídku co nejrychleji za sebou.

“Seznámit? A proč?“ nechápala. “Je to obyčejná holka.“

Protože chci!

Ach, jak se mi líbí její bojovnost, a s jakou chutí bych jí v tom zlomila!

„Jistě, že Aina o tom ví, když k ní chová city Co to má znamenat... leda…“ lehce se zamračím. „Tím mi chceš říct, že Viky opětuje city, které k ní moodroočko chová?“

„Jak může být obyčejná, když se do ní tvá paní zakoukala?“ dotáži se Rossiny a pěkně pomalu ji následuju. Moc ráda jí potrápím! Když bude spěchat, aby procházka po zahradách skončila, schválně se budu pomalu courat! „Už to svědčí o tom, že obyčejná nebude!“ přistoupím k dívce blíž. „Proč mi ji nechceš představit, Rossino? Bojíš se snad toho, co by se mohlo stát?“

Tomu říkám důvod!

Rossina přikývla. “Jako jó. Líbí se jí ta pozornost i ji opětuje. Ale podle mě ne moc. Ono to je zvláštní, že je paní na ženy, asi to Viky nečekala. Já se jenom bojim, jak to dopadne. Jak se nakonec Viky rozhodne. Čím víc bude dávat paní naději, že s ní teda bude, tak pokud to nakonec nevyjde, tak o to horší to bude mít konec,“ rozpovídala se.
“A je taková obyčejná, teda mně to přijde. Je fajn, to zase jo. Jenom se o paní bojim.“

Asi povídá ráda, když začne, tak prostě spustí, dokud si zase neuvědomí, že by se před tebou mohla krotit. Kdo ví, co jsi zač.

“Ne že nechci, jenom nevim proč. A nechci vás zdržovat, určitě máte moc práce a dlouhou cestu před sebou!“

Představ mě, nebo to udělám sama!

Poslouchám, co mi Rossina říká o Viky a její náklonosti k Aině. Koutky mi cuknou do úsměvu, když mi dívka prozradí, že má modroočko rádo ženy. „Kdo všechno ví, že Aina preferuje ženy? Viky, královna, ty,“ podívám se na Rossinu, „ještě někdo další?“ Najednou mi dojdou Ainy slova o tom, že nechce chodit pomluvám a klevetám naproti. Teď jsou mnohem pochopitelnější a pomalu to všechno začíná zapadat do sebe.
„Pochybuješ, že Viky nehoří k tvé paní stejnými city, jako ona k ní?“ podívám se na zahradnici a zkoumám ji pohledem. „Možná se modroočko spálí, ale Viky není jediná žena pod sluncem,“ obrátím se zpět na Rossinu, „dají se najít jiné,“ usměji se, „na laškování… ale i takové, které k Aině zahoří láskou.“

Takže taková obyčejná, jo? „Pokud je ona obyčejná,“ pohodím hlavou k Viky, „co bys řekla na mě?“ zeptám se Rossiny a zajiskří mi v očích.

Ke tvé smůle děvečko mám času víc než dost a vůbec nikam nespěchám. „A proč by ne,“ odvětím jí, „chci trochu poznat tu, k níž chová tvá paní tak vřelé city. A o můj čas si starosti nemusíš dělat ani v nejmenším. Takže představíš mi ji nebo to mám udělat sama?“

To neuděláš!

“O nikom dalším nevím,“ odpověděla. Všimnout si mohl kde kdo, ale alespoň se tím nešíří.

“Já nevim, třeba hoří, třeba zahoří. Nebo se rozhoduje,“ pokrčila rameny a hrábla si opět do kapsy pro oříšky. U chroupání se ale poušklíbla. “Tím myslíte sebe?“

Po tvé výzvě si tě nicméně prohlédla. “Vy? Vy jste hlavně neodbytná,“ postěžovala si. “A moc opovážlivá! Ale to se možná paní tak líbilo.“ Poslední větu dodala polohlasem. Jen jako poznámku pod čarou.

Rossina už se nadechla k dalším protestům, ale ve tváři se jí najednou uvelebil úlevný a spokojený výraz. “Už odešla, takže můžeme pokračovat!“
Měla pravdu, zahradnice uvázala kytici a právě vcházela do hradu.

To není fér!

Při její poznámce vycením zuby. „Ne! Ale pokud si se mnou bude chtít modroočko zalaškovat, tak jí to s radostí dopřeju!“ pronesu tak, že o tom není nejmenších pochyb.

Neodbytná? Opovážlivá? Změřím si Rossinu od hlavy k patě. „Jsem jaká jsem a měnit to nebudu! A pokud se to tvé paní líbí, tím líbí a s radostí v tom budu pokračovat!“ Však o tom to je, ne? Proč Aině nedopřát trochu toho, co se jí líbí. A navíc každý je rád, když o něj někdo projevuje zájem. A Aině by ta pozornost mohla jen prospět, aby se více otrkala a nebála se jít za tím, koho chce!

Tiše zavrčím, když se Rossině na tváři objeví výraz spokojenosti, když zahradnice zmizí. Nevadí! Buď si jí najdu sama, nebo mi s tím někdo pomůže. „Dřív nebo později se se zahradnicí potkám! Tomu nezabráníš Rossino.“

Následuji dívku dál, ale nakonec na ni znovu udeřím. „Pověz Rossino, proč jsi váhala seznámit mě s Viky,“ zatlačím na její mysl, aby mi řekla pravdu, protože těm blábolům o tom, že neví, nebo že nechce zdržovat a dalším hloupostem nevěřím.

Život není fér, myško

Rossině se nelíbilo nic z toho, co jsi říkala. Ale raději se k tomu tentokrát nevyjádřila. Nesouhlas jsi z její tváře ovšem vyčetla.
Ovšem když jsi položila svoji otázku, vzhlédla tvým směrem. “Protože nevím, kdo jste a co chcete. A jestli to náhodou Viky bude myslet vážně, tak nechci, abyste ji vyděsila. Přeci jen jste… docela… asi hezká,“ řekla ztěžka. A dál pospíchala, aby to měla co nejdřív za sebou.

Mířila po cestičce k místům, kde před chvílí pracovala zahradnice. Zahrady tu měli vskutku pěkné, kolem cest pěkně a pečlivě upravené, dál se proměňovaly v tajemné parky, kde se dalo schovat za jeden strom. A laviček stálo kolem také dost, třeba teď jste procházely kousek od jedné, na níž ležel muž, věkem přes čtyřicet a v drahých šatech. Rossina si všimla prázdné sklenky, ty jsi z něj ale cítila alkoholu mnohem víc.
“Pane barone? Jste v pořádku?“ přiskočila k němu hned.

“Tady je dneska nějak živo,“ postěžoval si, aniž by otevřel oči. Nevypadal špatně, přestože měl hnědé kadeře prokvetlé stříbrem. “Jenom pokračuj,“ broukl.

Rossina vysekla pukrle a už se chtěla vzdálit.

To se vážně nehodí, pane barone!

Ach, jak moc mě těší vidět v její tváři nesouhlas, protože je to jako výzva! Výzva k tomu, že budu dělat Rossině věci na truc, že se budu držet blízko její paní, že budu Aině lichotit, a když to půjde, tak jí klidně a s radostí dopřeji nějaké postelové hrátky, aby tam potom suverénně mohla zatáhnou tu svojí zahradnici, do které se zakoukala.
„Vyděsila?“ podivím se, „proč bych měla Viky děsit? Nemusím druhé zastrašovat, abych dostala to, co chci,“ pronesu sebejistě. A je to pravda, protože není nejmenší problém někoho zastrašit, ale potom by to bylo všechno moc jednoduché a v tomto ohledu klidně změřím síly s nějakým protivníkem a udolám Ainu jen svou osobností a možná drobný kouzlem pro radost. „Tak docela hezká… říkáš,“ sjedu Rossinu mlsným pohledem od hlavy k patě, „ty taky nejsi k zahození,“ zapředu.

„O to všechno pečuje sama Viky?“ zeptám se dívky, když procházíme zahradou, která je rozlehlá a udržovaná.
Při procházce mě do nodu udeří odér alkoholu. Zavětřím a poznám v tom brandy, velice kvalitní brandy, a o chvilku později spatřím i zdroj onoho pachu. Společně s Rossinou dojde k lavičce, na níž se rozvaluje jakýsi muž, u něhož se nacházela prázdná sklenička. „Při takovém silném odéru pochybuji, že tenhle muž vypil jen jednu skleničku. Je naložený v mnohem větší dávce lihu než jen jedné skleničce.“

Nechám dívku, aby si s baronem prohodila pár formálních slov, ale když se Rossina ukloní a chce pokračovat v cestě, postavím se k lavičce a pozorně si prohlédnu muže rozvaleného na lavičce. Zavrtávám do něj oči, dokud si mě nevšimne, dokud nepocítí můj pohled.
„Nehodí se, aby se baron povaloval na lavičce jako nějaký chuďas!“ rýpnu si do neznámého jen tak, protože se mi chce. „Nadraný jak zákon káže… dejme tomu, ale aby se k tomu válel na lavičce v parku a sťatý pod obraz,“ zakroutím nesouhlasně hlavou, „to se nehodí!“

A víš co? Je mi to jedno!

Ohnu tě přes koleno a dostaneš na holou, pane barone!

„No, podívejme! Takže Rossina se bojí, že bych Viky vystrašila tím, jak o Aině mluvím, a že bych si jí bez problémů zatáhla na lůžko,“ usmívám se, když dívka mluví. „Klidně je k sobě postrčím,“ zapředu, „stačí je vzít do postele obě najednou!“

Na rtech se mi rozlije široký úsměv, když se Rossina trochu lekne mých slov. Je tak opojné si s ní takhle pohrávat! „To nevadí,“ zavrním a udělám k ní krok, když ona ustoupí, „třeba bych tvůj názor po jedné společné noci změnila.“

„Koukám, že by všichni potřebovali tvrdou výchovu,“ odseknu baronovi, jakmile nakáže Rossině, aby mu přinesla další pití, „ohnout přes koleno a pořádně zmalovat zadek,“ opřu si ruce v bok a nakloním se k baronovi, abych se mu dívala do očí. „Ty a Rossina byste to potřebovali,“ narovnám se a lehce se zamračím, když si všimnu nerozšířených zorniček. Aina se mi v tomhle líbila mnohem víc! Hned jsme si padly do oka!
„Tobě jsou klevety možná ukradené,“ dloubnu barona do prsou. Proč? Protože můžu, a protože se mi chce! „Ale co tvý příbuzní? Stín klevet padne i na ně,“ dloubnu do prstem do prsou ještě jednou.
„Jak dlouho se už máčíš v brandy, co?“ zamávám si rukou před obličejem, abych rozehnala odér alkoholu, který se z barona line. „Smrdíš! Seš jí nasáklej jak houba!“ Zamračím se a rozhlédnu se po okolí.
Čapnu barona za límec, vytáhnu ho z lavičky na nohy a nekompromisně ho odtáhnu k nedalekému sudu. Kdyby byl větší nebo podlouhlý, bylo by to lepší, ale bude muset stačit i tohle! Dotáhnu barona k sudu a klidně se s ním trochu poperu a strčím mu hlavu do sudu. Nějakou chvíli mu jí přidržím pod vodou. Není to nijak dlouho, nechci ho přizabít, chci ho jen probrat a trochu vykoupat.

Co si to dovoluješ?!

Schovej tu dýku, ještě si ublížíš!

Uvnitř se tetelím radostí a jsem v pokušení Rossinu ještě potrápit, ale to si nechám na jindy. Třeba na večer, kdy bych k ní mohla zabloudit a trošičku jí ještě potrápit.

Děvče?! Kdo je pro tebe děvče? Pořádně se na mě podívej! Jsem pěkný a urostlý kus ženský! Žádné děvče! A ten jeho klid! Myslí si, že má všechno na háku! Pfff, velice rychle a s radostí ho vyvedu z omylu!
„Je mi to fuk, ale odmítám čmuchat ten odporný odér, který se z tebe line!“ zaprskám, a ještě jednou si do barona dloubnu!

Je zábavné, že se Rossina bojí, kdežto baron je maximálně jen překvapení. Zasměji se zplna hrdla a zcela upřímně od srdce, když mě Rossina varuje. „Ale jdi ty,“ pronesu pobaveně, když mě dívka vzala za ruku, abych barona pustila. Děvče nemusí barona vůbec vytahovat, protože ho pustím a trochu povytáhnu ven. „Vězení? Bič?“pronesu pobaveně a ledabyle mávnu rukou, když se baron vyhrabe ze sudu, „ani z jednoho strach nemám,“ blýskne mi v očích a usměji se na Rossinu, „navíc drobné švihnutí bičíkem přes zadek může být velice příjemné,“ předu a laškovně na dívku mrknu.

„Nech to! Ještě si ublížíš,“ řeknu baronovi, který začal šmátrat po dýce.

Já tě varuju!

Třesky plesky!

Ach, jak moc mě to vnitřně hřeje! Jak moc jsem uvnitř spokojená, když vidím nebohou Rossinu, jak je vystrašená. Jak by asi byla vystrašená, kdybych k ní v noci zavítala a přitulila.
Při jejích slovech se snažím tvářit vážně, ale když vidím, jak jí nakonec dojde význam mých slov, musím se usmát. Je v ten okamžik tak moc roztomilá. Nejdřív se vzteká, a potom trochu zkrotne, když jí to dojde. „A kolikrát byl nějakej šlechtic zmrskanej za to, když se choval neuctivě nebo hrubě? Kdo ho kdy pořádně přetáhnul přes hřbet, když si nárokoval jakoukoli ženu na svém panství?“ odvětím Rossině bojovně. „Však oni si to zaslouží. Však oni potřebují dostat menší lekce slušného chování,“ povídám dívce, když se baron snaží chytit rovnováhu. Uchechtnu se, když se chytá okraje sudu.

„Potřeboval jsi studenou koupel, aby ses probral, a tolik z tebe nečpěla brandy,“ řeknu pohotově a zavětřím ve vzduchu. „No, hned je to lepší, ale stejně by ti prospěla pořádná koupel.“
Vzdychnu si, když vytáhnu tu svou dýku. Pořád to samé! „Opovažuju se, protože chci a můžu. Protože mám dostatek síly a kuráže k tomu, abych ti otevřela oči a klidně tě i trochu zfackovala, pokud tu dýku ihned nevondáš. Pokud se chceš nakládat v lihu, dělej to v soukromí a ne na očích svých poddaných!“

Láry fáry!

“Tohle šlechtici nikdo nikdy nevyčte, protože je to šlechtic! Ale i ti občas zaplatí za svoje jednání, třebaže oprávněný! Třeba otec paní Ainy,“ řekla ještě bojovněji než ty. “A nevíte, co udělal nebo neudělal, vždyť… se jenom opil. Šlechta se opíjí v jednom kuse, protože na to má peníze,“ zdůraznila. A když se baron dostal nad hladinu, hned zmlkla a přiběhla mu na pomoc. Aby se měl aspoň koho chytit.

Baron byl tak rozčilený, že se nejprve po dívce ohnal. Ale asi mu došlo, že ona za jeho… koupel… nemůže, a jen ji pevně čapl za ruku, aby získal aspoň nějakou rovnováhu.

“Kdo jsi, že se opovažuješ říkat, co já potřebuju a co ne?! Možná máš sílu a kuráž, ale to není všechno, jednou na to můžeš pořádně doplatit, děvče!“ šlehaly mu z očí zlostné jiskry. “Kde už mám větší soukromí než v zahradě v tomhle zapadlém koutě?! Nikde! Tak se nemíchej do mýho mizernýho života, jinak ti to příště spočítám!“

Nevyhrožuj, barone!

„A jen proto, že mají postavení a peníze, tak si mohou dělat, co chtějí?“ zeptám se Rossiny. „Nikdo mu nebrání, aby se opíjel, ale není to vhodné takhle na veřejnosti, když kolem něj chodí služebnictvo, což povede ke klevetám, které se od úst k ústům promění. A hanba z pomluv může padnout i tvoji paní,“ pronesu energicky, když Rossina pomáhá baronovi držet balanc.

„Já?“ zvednu obočí. „Koukni se a uvidíš!“ zavrním k baronovi. „Jsem jen neznámá krásná a dokonalá zrzka,“ řeknu medově a hravě, protože baronova varovná slova a zlostné jiskry jsou mi zcela šum a fuk.
Při výhrůžce, že by mi to příště spočítal se, ale naježím. „Radím ti, abys mi nevyhrožoval,“ zavrtám do něj pohled a pronesu ledově, „nevíš, s kým si zahráváš,“ řeknu tajemně. „Pokud se chceš zlít pod obraz, dělej to někde za zavřenými dveřmi, kde tě nemůže vidět náhodný kolemjdoucí,“ přijdu k baronovi a dloubnu ho do prsou. „Navíc nejsi jediný, kdo má dojem mizerného života. Plno lidí trpí a někteří víc než jiní…“ na chvilku se odmlčím a zamyslím se, protože mi v mysli bleskne několik bolestných vzpomínek. „Vtip je v tom překonat to. A zpíjení do bezvědomí ti v tom nepomůže!“

Kušuj, zrzko!

Na její paní? A jak? Rossina moc nechápala, ale pomluvy se mohou překroutit všelijak, že?

Jako na povel se skutečně koukl. Ale když ses tak hezky popsala, jen se uchechtl. “Já radši známý roztomilý brunetky,“ poušklíbl se zprvu, ale hned následoval smutný povzdech.

Tvé výhružky jako by neslyšel. Pche! On opravdu nedává pozor! Ty mu tu kážeš a on neposlouchá! Až na konci pozvedl obočí. “Ne? A já myslim, že pomůže, je to na chvíli aspoň trochu lepší!“

Nebuď drzý, barone!

Jo, brunetky jsou moc hezké! A hlavně ty jejich hnědé přívětivé oči. Jeho vkus uznávám, ale to uchechtnutí si mohl odpustit! A k tomu ještě slyší jen, co chce! Nehoráznost! „Vážně nemáš ani kouska slušného vychování. Odmlouváš jako malý fracek, a k tomu slyšíš, jen co chceš!“ zamračím se na něj.

Při zmínce o brunetkách mi neunikl smutný povzdech. „Ztráta milovaného bolí, ale myslíš se, že by si přála, aby ses takhle zpíjel do němoty?“ Možná ho jen opustila, možná mu zemřela. Bolí to, velice často to bolí hodně, ale alespoň tu bolest v sobě neponese několik staletí.

Ty nebuď drzá, zrzko!

“No tak nemám! Omlouvám se velevážené šlechtičně, že nemám dnes náladu na žerty!“ zamračil se zase on tebe poté, co ti vysekl komické pukrle. No, málem u toho zakopl o vlastní nohy.

“Ta by mi alkohol neupírala! A dopřála by mi pár dní na truchlení!“ odsekl.

Rossina byla trochu zmatená. “Něco je s paní baronkou, pane?“

Baron se na ni otočil a chvíli mu trvalo, než mu došlo, na co se ho ptáš. “Baronka… ta asi čeká, až jednou vystřízlivím. A na to mám ještě čas!“

Hnědovlasá milenka?

Uchechtnu se, když mi baron vysekne nepodařené pukrle, při němž se málem rozplácnul na zemi. „Vidíš, že to jde, když se chce!“ pronesu vítězně.

„Jak říkám, slyšíš jen co chceš! Pij, když se nic jiného nezvládneš, ale nelež na lavičce v parku, když seš nalitej jak žok,“ řeknu rázně, „zalez si do nějaký cimry! Tím, že se rozvaluješ na veřejnosti nadranej, jak zákon káže, tak uctíváš její památku?“

Poslouchám ten kraťoučký rozhovor mezi Rossinou a baronem. „Manželka patrně nebude tou, kvůli níž trpí.“
„Pokud se nejedná o tvou manželku, měl bys být opravdu diskrétní. Je ti jedno, co si budou lidé říkat o tvé ženě?“

Hnědovláska

“Cimry… já ti dám cimru! Stejně se tam teď nedohrabu, tak ti to může bejt úplně ukradený! A nic neuctívám! Nadávám na bohy, že jsou to bezcitný potvory!“

Baron mávl rukou. “A před kym? Ty to nikomu vykládat nebudeš a tady…“ motavě cvrnkl Rossině do brady, “křepelka taky ne! Na to je moc hodná holka. A Aina si ji nemůže vynachválit! Já si Lam taky nemohl vynachválit,“ povzdechl si dlouze. “Kam se na ni vy dvě hrabete!“ řekl s důležitě zvednutým prstem. “A baronka si vždycky poradí, je to šikovná ženská.“

Kdo je Lam?

„Jestli se tam nedohrabeš, s radostí tě tam dotáhnu!“ řeknu bojovně. „A co čekáš? Že to bude jednoduchý? Když něco chceš, musíš se snažit! Ne všechno je jako na stříbrným podnose!“

Jestli si myslí, že mi zabrání, abych o tom s někým mluvila, tak to se šeredně plete! Naštěstí pro něj má jediné štěstí, že nemám potřebu šířit nějaké řeči. „Lam? Nemohl vynachválit? Proč minulý čas, když říkal, že památku neuctívá?“ Podívám se na Rossinu s tázavým výrazem, nevypadá jako hloupé děfče, mohla by tedy zareagovat, aniž bych se výslovně zeptala, kdo to ta Lam je.

„Šikovná, nešikovná… očividně ti tvá žena není lhostejná!“ podívám se mu zpříma do očí. „Řekni! Byl bys stejně v klidu, kdyby jí ty pomluvily ublížily?“

Hádej?

“Jo? A jak máš jít proti smrti? Nebo umíš vrátit život? Na to se snažit nedá! Nejlepšího doktora sem jí zavolal a stejně to bylo k ničemu!“ stěžoval si.

Rossina vypadala taky zmateně. Nejprve pokrčila rameny a zapřemýšlela.

“Lhostejná? Proč by mi jako měla bejt lhostejná? Je to moje žena!“ řekl hrdě. A zamžoural kamsi k tvým očím. Trochu se zarazil, když si všiml, jak moc jsou do červena. Ale třeba má jen mžitky.
“A jak by jí to mohlo ublížit? Milenku má dneska kde kdo. Ale málokomu na ni tak záleží,“ broukl. “Ať si taky někoho najde! Řikám jí to furt!“

“Lamya?“ zkusila to Rossina.

“No! Však znaly ste se, ne? Do kuchyně si chodila, když jste s Ainou u nás.“

Asi si Rossina vzpomněla, protože posmutněle přikývla. Zároveň se snažila skrýt překvapení, že to baron táhl s kuchtičkou.

Máte dlouhé vedení, barone!

„Umím hodně věcí, ale život vrátit neumím,“ přiznám trochu posmutněle. Kéž bych jen měla kapičku takové schopnosti.

Pro Boha krve! Ten má ale dlouhý vedený! „To seš vážně tak zabedněnej, že ti to musím vysvětlovat jako malýmu děcku?“ změřím si barona od hlavy k patě. „Dobrá, pozorně poslouchej, abys pochopil, ty hlavo dubová,“ zadívám se mu přímo do očí. „Je to tvoje žena a ty ses zakoukal do milenky. Pobízíš jí, aby si našla milence. Napadlo tě, že třeba nechce? Že tě miluje, tak moc, že by ti takhle nemohla ublížit? Že tě miluje tak, že chce, abys byl šťastný, i když to pro ni znamená, že ty budeš s jinou? Milenku má možná kde kdo, ale nechová k ní vroucí city! A ti co mají milenku na postelové hrátky, se manželky nebudou zastávat jako ty!“ Na okamžik se odmlčím. „Jak to že nechápeš, že jí to může poškodit?! Lidé to mohou svádět na ní! Že ti není dobrou manželkou! Že ti odpírá tělesnou rozkoš, a ty jsi musel hledat uspokojení jinde! Pravda je taková barone, že ženy jsou viděny, jako ty špatné, když si muž najde milenku. A kdyby si našla milence, bylo by to ještě horší.“

Obočí mi vyjede nahoru, když vyjde najevo, že jeho milenka byla kuchařka. Neunikne mi Rossinin posmutnělý výraz. „Jak zemřela?“

Eh, popil jsem, popil!

“Zabedněnej?! Já ti dám!“ odsekl a pak se zaposlouchal do tvé přednášky. Nad něčím kroutil očima, ale sem tam… hlavně ke konci jsi mu ve tváři viděla snad i… no, připuštění, že na tvých slovech třeba něco bude.

“My si to vyříkali už hodně dávno, jsme přátelé, respektujeme se, budu za ní stát ve všem, ale láska mezi náma není. Ptal jsem se jí, na zálety je to jedno, ale já chci mít někoho rád. To je to trestný? Krom toho je prostě dneska moderní mít milenku. A proč by ji kdo pomlouval? Máme dva syny a… vzhledem k tomu, že jsem teď volnej, tak třeba přibude další,“ povzdechl si. “A o předsudkách vim, ale u nás není důvod. Na veřejnosti jsme dokonalý pár! Vlastně i doma, krom nocí,“ pokrčil rameny.

Tvá další otázka ho však myšlenkami vrátila zpátky ke své milé. “No…“ znejistěl, “u porodu,“ loupl okem po Rossině. A to stylem něco-řekneš-a-Aina-tě-neochrání!

Raději už půjdu

Baron vypadá, že by nejraději prskal a odsekával, ale přeci snad mu něco do té jako makové palice něco proniklo! Pečlivě poslouchám jeho vysvětlení. Takže je to praktický vztah na přátelské úrovni a bez hlubokých citů.
„Kdyby bylo moderní stínat hlavy každému, kdo se na tebe jen křivě podívá, nebo ti bude odporovat, tak to taky budeš dělat?“ vrátím mu jeho poznámku o modernosti milenek. „Pokud si chceš vymejšlet a balamutit okolí, budeš muset přijít s něčím lepším než něco tak ubohého, jako je otázka módy,“ zhluboka se
„To raději přiznej, že hledáš lásku, a podařilo se ti najít alespoň na chvilku u Lam,“ kapičku posmutním, protože takové ztráta bolí a není těžké kvůli té bolesti sejít z cesty. „A i když vypadáte jako dokonalý pár a máte děti, nezabrání to lidem v tom, aby si vymýšleli…“

Při porodu! Ten pohled, který věnoval Rossině mluvil za vše. Lam musela čekat jeho dítě. „Dítě také zemřelo?“ zeptám se.

„Pokud potřebuješ truchlit, měl bys být u těch, kterým na tobě záleží. Budou pro tebe oporou a kotvou, která ti pomůže, abys nespadl na úplné dno a nedostal se do bodu, kterého bys litoval,“ zadrhnu se a polknu. Vím moc dobře o čem mluvím. „Pokaždé to bolelo a dopadlo stejně… Je tak jednoduché nechat se strhnout…“ Ten krátký okamžik toho připomněl mnoho a obličejem se mi mihne smutný výraz.
„Buď s baronkou, pokud je taková jak říkáš, a jste přátelé bude ti ve tvém žalu oporou a pomůže ti vrátit se zpět…“ s těmi slovy se raději otočím a pomalu se vydám po cestě dál… Je jedno kam, ale hlavně někam dál.

Už jdete? A kam?

Baron házel takové pohledy, něco brblal, ale narovinu nic neřekl. Až teď se ozval!
“Ne na chvilku! My spolu byli osmnáct let!“ opravil tě trochu zoufale. “Lamya nebyla žádnej rozmar, žádná… holka na jednu noc. Byla moje partnerka,“ zhroutil se trošku Rossině do náruče. A ona ho, chuděrka, nemohla unést! Hodila po tobě očkem, jestli bys jí nepomohla.

“Né… kluk je v pořádku,“ broukl. “Staraj se o něj sourozenci.“

Chudák Rossina se nestačila divit. Zjevně oba nějak znala, ale tohle by do nich neřekla. Taky asi právě slyší věci, co by baron za střízliva nepřiznal ani za nic!

“Já ale nechci na žádný dno, mám rodinu! Jenom sem se chtěl opít! A Melidere mě nemusí vidět v tomhle stavu, už tak stačí, že mě teď bude muset dávat dohromady,“ zoufal si. “Já jenom chci… aspoň pár dní… nikdo o nás nevěděl, za nikým jít nemůžu. S nikým se… opít na její památku.“

Baron si povídal a povídal, ale Rossina si všimla, že odcházíš. “Slečno? Slečno, kam jdete? Co tady s ním?“

Tak tedy pojďte, barone!

„To nikdo neřekl, barone! A je jedno, jestli je to osmnáct let nebo osmnáct dní… oboje bolí, každé možná trochu jinak, ale bolí!“ dívám se na barona, jak se hroutí dívce do náruče. „Rozumím tomu víc, než si možná myslíš.“ Podívám se na Rossinu, která zlomenému muži poskytuje oporu.

„To je dobře… kousek Lam ti tady zůstal.“ I taková drobnost stačí, protože když se bude snažit něco z Lam v chlapci… možná i jeho sourozencích uvidí.

„To není o volbě,“ podívám se baronovi do očí, „můžeš se na něm ocitnout ani nevíš jak. Nějakou dobu se tady zdržím,“ rozhlédnu se kolem, „možná o vás nikdo nevěděl předtím, ale teď… budeš-li chtít,“ podívám se muži opět do očí, „opiju se na její památku s tebou,“ nabídnu mu, ani moc nevím proč to tak přišlo… Možná vzpomínky, možná pochopení pro jeho trápení, možná touha na chvilku odhodit masku, možná připomenutí mé vlastní dávné bolesti…

Vážně bych nejraději odešla, ale dívčin hlas mě zastaví. Povzdechnu si a otočím se na patě. „Ukaž,“ vyšoupnu Rossinu a podepřenu barona úplně sama, „někde ho musíme uložit.“

Už se plazím!

“Tři kousky… tři krásný kousky…“ zoufal si. “Co já teď s nimi…“

Rossina muže konejšila a po očku se na tebe dívala. Snad to bylo právě tehdy, kdy v tobě neviděla už jen něco nebezpečného, ale i lidského a zraněného. A snad proto byl teď její pohled tolik soucitný.

Teď naopak baron poslouchal každé tvé slovo. O to víc, když jsi došla na konec.
“Opravdu? To budeš… skvělá… já jenom potřebuju chvíli pro sebe, chvíli, kdy… můžu myslet na ni a ne na povinnosti,“ broukl.

Rossině se ulevilo, že jsi jí šla pomoct. Tedy… vzít ho místo ní. Baron nebyl žádné pírko, ale už po pár krocích se dával trochu dohromady, aspoň to nebude vypadat, že ho táhneš sama.
“Na hradě do jednoho hostinského pokoje. Chcete tam něco přinést? Něco k jídlu a pití? A… slečno… neurazte se, ale na hrad se hodí spíš šaty, máte nějaké? Nebo chcete něco půjčit?“ Breptala služebná a už pobíhala kolem a vedla vás zadními cestičkami, abyste potkali co nejméně lidí, do jednoho nepoužívaného pokoje. Přesto velmi slušně zařízeného, veliká krásná postel, vyřezávaný nábytek…

Tak jsme tu!

Jen koutkem oka si všimnu Rossinina pohledu, je to jen mžik, ale i ten mi stačí, abych tam viděla soucit. Raději sklopím zrak a raději se vyhýbám jejímu pohledu.… Soucit dokáže mít velkou moc a nehodí se, aby dívka viděla bolest, která je skrytá uvnitř.

Na baronovu otázku ohledně toho, jestli svou nabídku myslím vážně, přikývnu, však jinak bych to nenavrhovala, ne?

Baronova váha pro mě není žádným problémem, ale snažím se trochu hrát, že mě to zmáhá. Muž mi to navíc ulehčí tím, když se pomalu začne dávat dohromady.
„Ano, přinesl jídlo. Nějaké ovoce, sýr a kus masa klidně krvavější, vodu a nějaké dobré víno,“ odpovím dívce.
„Cestuji nalehko. Pokud nemáš na skladě něco rudého, raději si nechám tohle,“ pohodím si barona, abych jej lépe podpírala.

„Sedni si,“ dovleču barona k posteli a protáhnu se. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptám se a posadím se na židli. Hodím nohu přes nohu a pohodlně se opřu.

Tak rudého, jo?

Rossina přikyvovala a v hlavě si vyráběla seznam. “To nebude problém,“ přitakala. Jen s těmi šaty jsi jí to asi zkomplikovala. “Rudého? Ale… No tak já se zeptám paní,“ řekla. Asi se nechtěla moc dohadovat.

Baron se svalil na postel a na pár vteřin zavřel oči. Ano, je to tu o mnoho příjemnější, pohodlnější. Když jsi promluvila, natočil ucho tvým směrem. “Hm? Baron Khalor z Amberu. Vstal bych, ale jsem rád, že ležím. A co ty?“

ANO, rudého!

Zazáří mi oči, když Rossina zmíní, že se zeptá Ainy. Ta určitě něco najde! Nebo najde něco, co mi budu tůze moc slušet!

Pohodlně si sedím a rozhlížím se po pokoji, když baron promluví podívám se jeho směrem. „Scarlett,“ odvětím na jeho otázku.

Nějaká vybíravá, ne?

“Scarlett? Pěkné jméno,“ řekl upřímně. “A co zavedlo tvé kroky zrovna do Arathasu k opilému baronovi?“

Vím co chci!

„Scarlett, hezké jméno a velice padnoucí jméno, kdybys jen tušil Khalore,“ mírně se usměji při jeho slovech.
„Asi náhoda,“ odpovím a zamyslím se, protože si nemohu vzpomenout, jak jsem se sem dostala. „Do cesty se mi připletly tyhle zahrady společně s Ainou,“ usměji se, když si na modroočko vzpomenu. „Rossina mě prováděla po zahradách a narazila jsem na vaši zahradnici, Viky, a tebe, jak se rozvaluješ na lavičce,“ pronesu pobaveně. „Kdybychom odchytly zahradnici, nemusela jsem tě vůbec vymáchat v sudu.“

A co chceš?

“Ten sud mi ani nepřipomínej. Normálně bych tě ztřískal za opovážlivost, ale teď to asi opravdu přišlo vhod,“ přiznal. Vlastně by se dalo říct, že je to muž v nejlepších letech po čtyřicítce. Docela atraktivní, nejspíše tráví hodně času za stolem u papírování, ale něco ti říká, že i s mečem to umí velmi slušně.

“A kam míříš? Zdržíš se tady nějakou dobu?“ ptal se se zavřenýma očima. Lépe se pak soustředil na vlastní slova a nezněl ani tak moc… pod obraz.

Rudou, hodně rudé!

Zasměju se při jeho prvních slovech. „Bylo to lákavé. Bylo by lepší, kdyby ten sud byl podlouhlý, hodila bych tě tam celého,“ pousměju se nad tou představou. Baron by se naznak rozplácnul ve vodě. „Ráda druhé vychovávám pomocí menší výprasku nebo neškodného trestíku,“ pronesu laškovně. „Rossina by taky potřebovala pěkně ohnout přes koleno a dostat trochu na holou za tu kapičku drzosti, kterou ukázala,“ usměji se, „ale líbí se mi.“
Podívám se na barona a trochu ho zhodnotím. „Ucházející, ve středních letech. Podle držení těla a svalů na rukou to vypadá, že na tom s ovládáním meče nebude nejhůř. Jeho dlaně a prsty na nichž jsou drobné a téměř neviditelné – tedy pro člověka určitě neviditelné – skvrny od inkoustu, nasvědčují, že tráví hodně času psaním. Tedy není to úplně typ, který vyhledávám, když si cucnout a třeba něco víc, ale spokojila bych, kdyby na to přišlo.“

Z přemýšlení mě vytrhne Khalorův hlas. „Jen tak cestuji z místa na místo,“ odpovím a je to víceméně pravda. Při tak dlouhém životě se nedá dělat nic jiného, protože jinak by se člověk unudil. Tedy jde dělat mnoho a mnohem zajímavějších věcí, aby se člověk nenudil, ale cestování taky není k zahození. „Ráda bych se tady zdržela. Máte tu krásné zahrady a jiné věci k obdivování.“
„A co ty? Co celé dny děláš? Jak zabíjíš čas, pokud se neválíš na lavičce v parku.“

Rudou co? Armádu?

Tak nad představou sebe rozpláclého v sudu s akorát ušklíbl. A raději se k tomu nijak nevyjádřil.
“Tak výprasky, jo? Stačí říct, taky bys zasloužila. Rossina je hodná holka, většinou ani nepípne, ale jak jde o Ainu… Chytil jsem tu lasičku, když byla ještě malá. Procházeli jsme se s Ainou městě po tržnici a ona jí chtěla okrást. Normálně jí odřízla pár ozdob ze šatů, že je prodá. Ale Aina je moc velký lidumil, místo trestu jí nabídla práci. Představ si, jak jsem z toho byl nadšený,“ ušklíbl se sarkasticky. “Vůbec jsem jí nevěřil, ale uznávám, že mi nedala další důvody k pochybám.“
Asi ho jiné „líbí se mi“ nenapadlo.

“Jak zabíjím čas? Čím asi? Prací, sháněním peněz, kterých moc není, ale nějak poddané a služebnictvo zaplatit musíš. Takže většinou papírování, cestování, výchova dětí… a když náhodou nezlobí, tak chlapce zkouším z šermu. Oni to jednou někam dotáhnou!“ řekl hrdě.

Cokoli rudého, ale předně tu rudou kolující v žilách!

Nad baronovou poznámkou, že bych taky zasloužila se pousměji. Proč ne! Jen by záleželo, kdo by mě měl chtěl vychovávat, navíc bych měla důvod toho dotyčného následně ohnout přes koleno sama za jeho opovážlivost, protože jsem přeci dokonalá a výchovu tudíž nepotřebuji. Zaposlouchám se do Khalorova vyprávění o Rossině.
„Všimla jsem si, jak moc k Aině přilnula. Chce pro ni to nejlepší, aby byla šťastná,“ usměji se, „v té chvíli dokáže být docela drzá.“

Trochu se zamračím, kdy ž mi baron odpovídá, protože tu kraťoučkou otázku: Čím asi? si mohl odpustit. „Proč si nepřivyděláváš jako učitel šermu? Určitě by se našlo dost lidí, kteří by za takovou službu zaplatili. Navíc pokud tě to baví…“
„Máš jen syny? Žádnou dceru nemáš?“

Víno?

“Drzá? Třeba by jí měla Aina přistřihnout křidýlka. Nebo naopak, jestli právě tohle potřebuje. Když k sobě moc lidí nepustí… Ale můj Corwin k ní má blízko,“ pochvaloval si. “Jednou se vezmou a budeme mít po problémech!“ dodal nanejvýš spokojeně. “Teda nejenom proto, mají se rádi, vyrůstali vedle sebe, znají se, věří si.

A jako učitel šermu bych se uplatnil, ale toho času není tolik, aby se to vyplatilo,“ postěžoval si.

“Mám dceru, jednu. Stará se mi o ženu, Melidere k ní docela přilnula. Asi by taky chtěla dceru… po dvou chlapcích… div se. Ráda by někoho rozmazlovala a na kluky ji sáhnout nenechám, to by to dopadlo!“

Může být!

Opět se musím usmát, když baron mluví o stříhání křidýlek. „To není nutné, navíc by to byla škoda, kdyby Rossina moc zkrotla. Chce jen pár plesknutí přes zadek.“
Ach ano, Corwin, ten jehož si má Aina jednou vzít, i když v jejím srdci má místo někdo jiný. „Že se znají, že spolu vyrůstali, že k sobě mají blízko ještě neznamená, že mezi nimi rozkvete láska,“ vyjádřím svůj názor.

„Na nějakou hodinu šermu by sis určitě čas našel.“

„Trochu rozmazlování nikomu neuškodí. Každý to čas od času potřebuje… když se někdo věnuje jen jemu a splní mu co mu na očích uvidí. Vztah synů k matce je důležitý, protože to může mít vliv na jejich k ženám,“ podívám se na barona, „a hlavně na to má vliv i otec a to jak se ke své ženě chová. A stejně jak synové potřebují matku, potřebuje dcera otce. Doufám, že se jí věnuješ stejně jako chlapcům!“

Rossino! Kde se touláš?!

Baron se uchechtl. “Zníš, jako by ses toho chtěla ujmout.“

Ano, přesně ten!
“Kdo čeká lásku? Já Melidere viděl na naší svatbě asi podruhé, oni mají výhodu. Stejně si můžou vzít jen podobně vysoko postaveného, tak nad čím rozmýšlet? Mají štěstí, že se přátelí! A jestli se pak dohodnou a vyplní si díry v srdcích, to už bude jenom jejich věc!“

Ohledně svých hodin jen něco zabrblal, asi se mu do toho nechce.

“Trocha možná! Ale už jsou prakticky dospělí, tak se to nehodí. Už by si je měla rozmazlovat jejich vyvolená. A oni zase rozmazlovat je.“ Mluvil prostě, rozhodnutě a neoblomně. Ovšem další tvá narážka ho upřímně… překvapila. “Jistěže ne! Mí synové doufám ani neví, že mám další tři děti s jinou ženou. Minimálně o tom nemluvíme. Já se o ně starám, dám jim všem dobré vzdělání, střechu nad hlavou a práci, pokud budou potřebovat. Trávím s nimi čas, ale veřejné projevování citů? To neprovozuji ani s mladými barony!“

Rossino, raději se rychle vrať jinak ho seřežu!

„Ráda se toho ujmu,“ řeknu pobaveně. Jen jí tak trochu vychovat. Ohnout přes koleno, vyhrnout sukni, stáhnout spodničku a pár plesknutí po zadku až by pěkně zrůžověl.

Veselost ale zmizí s baronovými dalšími slovy. „Vidíš to moc jednoduše,“ pronesu rázně. „Co když jeden bude toho druhého milovat, ale druhý k němu nebude chovat stejně horoucí city? Zamilovaný bude trpět, když jeho láska bude hledat štěstí jinde. A ten zastaralý, hloupý a ubohý model rovného manželství je nutné rozbít! Ještě řekni, že taky uzavíráte svazky podle příbuznosti,“ odfrknu si. „Pokud se lidé neberou z lásky, jaké má potom manželství smysl?“ položím spíš řečnickou otázku.

A to jeho zabrblání mě zvedne ze židle. „Ono to není v tom, že nemáš čas, ale že se ti nechce!“

Má jediné štěstí, když řekne, že jeho synové by měly rozmazlovat své milé. Takový názor mu jedině schvaluji! „Stále jsou to tvoje děti,“ projdu před stolem sem a tam, „a i když jsou dospělí, není na škodu je trochu rozmazlit nějaký dárkem nebo pozorností.“
„Ke cti ti budiž, že své děti zajistíš,“ mám kapičku problém mluvit klidně, protože druhé polovina jeho slov… „ovšem to, že jim neprojevíš žádné city…“ zhluboka se nadechnu a pokračuju dál, „co si myslíš, že to s tou dívkou může udělat? Může se cítit zraněná, že ji otec opustil! Může zahořknout a mužům nevěřit! Může si vybrat nějakého, který jí bude řezat jak žito! A co teprve tvoji synové? Myslíš, že budou oni projevovat city své milé, když to neviděli u otce? Na veřejnosti z nich může být jen kus ledu. A jak se potom bude cítit jejich žena, když bude vedle nich?“

Ťuky ťuk?

“Příbuznosti? Ale no tak! Ale jsme šlechta a ta by se míchat neměla. Buď budou mít svatbu spolu nebo s jiným šlechticem, ale řekni, není to takhle lepší, když se přátelí? Podle mě je!“
A taky má Aina docela slušné věno, že?
“Z lásky ať se berou poddaní. Zbytek mých dětí sice nebude mít titul a mé jméno, ale v těchto ohledech budou o hodně svobodnější. Vyberou si kohokoli, odejdou kamkoli. I když budu doufat, že ne nikam daleko,“ dodal velmi upřímně.

Tebe to zvedlo ze židle, on otevřel oči a nadzvedl se na lokty. “Možná nechce, ale kdyby chtělo, raději svůj čas budu trávit s chlapci.“

Baron tě začal při chůzi pozorovat. “Děvčatům bych asi dárky dával, ale klukům? Leda nějaký dobrý meč, příslušenství ke koni. Za půl roku bude velký turnaj a tam se, doufám, oba pořádně předvedou. Corwin by ho určitě dokázal vyhrát! Schopnosti na to má,“ říkal a pýcha z jeho slov čišela na všechny strany.

“Myslím, že přeháníš. Žije s námi, tráví čas s mojí ženou a vídáme se často. Dávám na ni pozor, žije si na zámku. Má se dobře. Tedy… měla se dobře, než Lam… teď to bude složitější,“ povzdechl si. Asi sám nevěděl, jak se k tomu všemu postavit. “Ale jestli na ni někdo někdy vztáhne ruku, tak bude mít co dělat se mnou!“ zamračil se.

Na chodbě jsi uslyšela krůčky a vzápětí zaťukání.
Vešla Rossina s tácem plným jídla i vína, přes rameno přehozené šaty červené barvy. “Paní už byla na procházce s mladým pánem, nechtěla jsem ji rušit, tak jsem sehnala něco sama,“ podala ti šaty. “Chcete pomoct, nebo-“ začala automaticky, pak si uvědomila, že vlastně….. no, nejsi šlechtična, tak co by ti pomáhala, že? “To zvládnete, šněrovačka je docela volná.“

Něco jiného na skladě by nebylo?

Zpražím barona hodně zamračeným pohledem, když začne povídat o tom, že by se šlechta míchat neměla. „Abych ti to tady sama trochu pořádně nepromíchala! A hlavně ty máš o míchání co říkat, chlapče. Ty, který jsi přivedl poddanou do jiného stavu.“ Při následných slovech o tom, že je lepší, když jsou přátelé. „Být přáteli není to samé, jako být milenci,“ podělím se o svou myšlenku bez váhání a zakroutím nesouhlasně hlavou.
Baron má ovšem jediné štěstí, že se hezky vyjadřuje o svých nemanželských dětech.

Už se chystám, že na něj budu pořádně prskat, když začnou tou větou: „Možná nechce…“ Uklidní mě ovšem jeho následné slova o tom, že by raději trávil čas s chlapci.

„Vidíš, že bys i chlapcům mohl dát nějaký dárek nebo pozornost. Stačí se jen zamyslet! Doufám, že tady jen tak neblábolíš,“ střelím po něm pohledem, „ale že to uděláš! Doufám, že nejsi ten typ, co hodně mluví, ale skutek utek.“

Zorničky se mi zúží do velikosti špendlíkové hlavičky, když začne o tom, že přeháním. „Jaké přehánění? Za život jsem toho viděla víc než dost, abych moc dobře věděla, co všechno se může stát.“
„Složitější!? Složitější?! Žádné složitější! Prostě to v jejím zájmu nějak vyřeš!“ neudržím se. „Život na zámku a v přepychu není všechno,“ pokračuji klidně. „K čemu ti to, když nemáš někoho, kdo by tě měl rád? A ona teď přišla o matku… Neví, kdo je její otec. Musí se cítit opuštěné a nějaký hodný ‚strýček‘ jí moc nepomůže…“ zavrtím mírně hlavou. „Myslíš si, že se ti bude svěřovat s takovým problémem? To těžko!“

Náš rozhovor přeruší Rossinino zaklepání. Pohled mi sjede na tác s jídlem a potom na šaty. „Barva by šla… jen bych raději jiný odstín. Tmavější! Do šarlatu!“ Na rtech se mi objeví úsměv a visím pohledem na dívce, která zvolila dobře.
Z úsměvu ale velice rychle přejde k mírnému zamračení a přimhouření očí, když se zarazila v nabídce pomoci. „Počkej až osamíme… ohnu tě přes koleno a dostaneš na holou,“ koutek mi vyjede do pochybného úsměvu.
„Škoda,“ povzdechnu si zklamaně, když převezmu šaty, „menší výpomoc bych přivítala,“ řeknu s náznakem flirtu. Rozložím šaty a zamračím se. „Není to úplně můj styl… mohlo by to být těsnější… a hlubší výstřih… a kratší rukávy… úplně nejlépe bez nich…“
„Hmmm,“ zamručím, „asi raději zůstanu v tom, co mám.“ A proč ne, však kalhoty mi pěkně obepínají mé dokonalé nožky, k tomu ty kozačky, těsnější vršek, a hlavně je to kůže!

U služebné?

Cožpak nejsem slušně oblečená?

"Bla, bla, bla... mluvíš o lásce a o tom, že jste spokojení a nestěžujete si, ale mnohem raději bys strávil život s milenkou, jíž jsi miloval, než s baronkou, jíž ctíš a máš za manželku!" řeknu rázně a mávnu nad baronem rukou, protože to se dál bavit na toto téma je zcela zbytečné.

"Ty taky nejsi zrovna vzor cností," neodpustím si poznámku, když se zmíní o jednom ze svých synů, že je do větru a nebyl by z něj svědomitý baron.
Zaškaredím se něj taky, protože očividně není moc zvyklý, že by mu někdo odporoval nebo ho kritizoval.
"Výborně, takže ví, že jsi její otec 'jen', ono poslední slůvko pořádně zdůrazním, "tam chybí ten pravý otcovský vztah. No to je skvělé," rozhodím rukama. "Myslíš, že se tím všechno vyřeší? To těžko! Potřebuje někoho blízkého, k němuž přilne a bude jí rodinou. A Když ti jde vychovávat chlapce, tak u děvčat by to neměl být takový problém. Zajímej se o ní! Věnuj jí svůj čas! Projev jí trochu otcovské lásky... Uvědom si," řeknu důrazně. "Že jsi první muž v jejím životě! Můžeš mít obrovský vliv na její budoucí vztahy k mužům!" Pokračovala bych dál, ale náš rozhovor přerušila Rossina.

"Co to bylo? Snad jsem tě neranila děvče," bleskne mi hlavou, když si všimnu toho drobného zklamání, které se jí mihlo obličejem.

"Copak nejsem slušně oblečená?" rozpažím ruce a pomalu se otočím dokola, aby si mě dívka prohlédla. "Vidíš! Baronovi je jedno co na sobě mám, proč by to mělo zajímat ostatní?"
Přistoupím k Rossině blíž a skloním se k jejímu uchu, aby má slova slyšela jen ona. "V mžiku ti mohu ukázat, jak se slušné oblečení změní v nevhodné," pronesu tak, že není pochyb o tom, že mám na mysli takovou úpravu, kdy bude vidět mnohem více kůže na těch správných místech.

Em... ne?

Když jsou mé šaty tak nevhodné, tak mi sežeň jiné a hezčí, Rossino

"Tak všem to vyhovovalo," zapochybuji sama pro sebe. Jistě, že baronovi to vyhovovalo, ale Lamya z chtěla něco víc. A co potom asi jeho manželka? Copak asi chce paní baronka.

Když vidím barona, jak reaguje na mou poznámku o dceři. Jak se cítí dotčený, jak se lekne... "Možná to k němu konečně pořádně proniklo... třeba se nad tím víc zamyslí... možná trochu něco změní... ve svém vlastním zájmu i v zájmu dcery."

Zúží se mi zorničky, když spatřím Rossinin pohled. Jako bych v něm mohla číst, že to není nic moc. Taková nehorázná drzost! Všude a za každých okolností dokonalá!
"Nevšimla jsem si, že by si stěžovala tvoje paní," odvětím na její poznámku, že je baron opilí, a že se mé šaty na hrad nehodí.
Jeden koutek mi ovšem vyjede nahoru, když s mou další poznámkou znejistí. "Myslím to naprosto vážně!" pomyslím si a Rossině věnuji pohled, který to naprosto čitelně vyjadřuje.

"Mě nevhodnost netrápí, ale pokud se hodí lepší šaty, pak potřebuju lepší než jsou tyto."

A kde je mám sehnat, milá Lízo, řekni kde!

Co takhle menší prohlídka?

Výborně! Osaměly jsme! Tedy ne doslova, ale baron se odebral do říše snů, takže teď jsme tu já a Rossina.

Ten její jiskřivý pohled při zmínce o tom, že mě Aina nechtěla urazit, se mi ani v nejmenším nelíbí! Taky se mi na čele objeví drobná kolmá vráska u kořene nosu z toho, jak se lehce zamračím.

"Tak kvůli mě říkáš," zakroužím kolem ní, "pročpak?" zeptám se a zastavím se před ní. "To máš o mě takový strach? Čím to?" Jen tak si s ní pohrávám. "Možná bych se ti za tvou starost měla nějak odvděčit!" řeknu mlsně.
"Nemusíš si o mě dělat starosti, Rossino. Nějak to přežiju. A až uvidím Ainu, kdo ví... třeba se potom lépe obléknu."

"Nechme barona spát," podívám se k chrupkajícímu muži a vydám se ke dveřím. "Co kdybys mě trochu provedla?"

Malý okruh nebo velký?

Proč? Proč jen o tebe může mít strach... hm...
"Už jsem prostě taková," pokrčila výmluvně rameny a poodešla se podívat na barona. Je tam tak zkroucený... ale sama ho asi neunese, tak jen poodtáhla sklo z dosahu, aby se náhodou nestala nehoda, přikryla ho dekou a vrátila se k tobě.

"To je dobrý, slečno, paní mě dobře platí, takže žádnej vděk není potřeba," ujistila tě ležérně.

I tak jí blýsklo v očích u toho "až". Nechceš rovnou odejít?

"Provedla? Už jste toho viděla dost, nemyslíte? A ještě náhodou narazíme na krále a já mu budu muset vysvětlovat, proč jsem sem pustila ženskou v kalhotech, to tak!"

Když nehceš, tak nechceš! Postarám se o to sama!

"Jasně! Přehnaně starostlivá a pečující!" napadne mě při její odpovědi.

Mírně zakroutím hlavou a zamračím se. "Pochybuji, že by se ti paní odvděčila, tak jako já," poválím každé slovo pěkně na jazyku, aby pochopila - když jí to poprvé uniklo -, že takové odvděčení se jsem opravdu neměla na mysli.

Usměji se, když si všimnu onoho záblesku v jejích očích, když mluvím o setkání s Ainou.

Viděla dost!? Nemyslíte!? Drzá! Mám dojem, že sis za své poznámky a drzost vysloužila noční návštěvu, děvče!
"O tom až toho uvidím dost, rozhodnu sama," zavrčím. "Dovoluješ si stejně i ke své paní nebo nějaké návštěvě?" udělám k ní pár rázných kroků až jsem těsně před ní.
"O krále se postarám sama, když to bude nutné, protože se tady porozhlédnu až už za tvého doprovodu nebo bez něj," otočím se na patě a vydám se na prohlídku zámku ať už s Rossinou nebo bez.

Áááá! *rve si vlasy*

Rossině opět cuklo ve tváři. "Já... jsem spokojená s tím, co dostávám od paní a nic jiného nepotřebuju," vyhrkla. Ano, teď už jí zcela jistě neuniklo, co jsi myslela. Bohové, koho si to sem Její Jasnost natáhla!

"Dovoluji si podle urozenosti a postavení druhého, slečno," vysekla ti pukrle a vyklouzla ti. Hodila očkem po panu baronovi, proč jen musí spát?

Ovšem pak ses rozešla ven! A trvalo jen pár vteřin, než se rozecupitala za tebou.
"Neměla byste tu chodit sama, co když někoho potkáte? To byste neměla! A co chcete vidět? Knihovnu? Salónek?"

Procházely jste tmavou chodbou, sem tam nějaká služebná, teď u okna jste procházely kolem mladičké rusovlásky, dívala se kamsi dolů ke skupince lidí. Rossina tě rychle vedla kudy kamsi... no... třeba támhle je zajíavý obraz! "To je bývalý král, slečno," ukázala na přísně vyhlížejícího muže. "Říká se o něm, že měl moc rád ženy. Ale to jsem tady ještě nebyla."

Rusovlásko, kdopak jsi?

Na tváři se mi rozlije samolibí úsměv, když Rossina konečně pochopí. O to víc jsem v pokušení se tady zdržet déle a dívku trochu potrápit a v noci jí nečekaně navštívit. Ať už kvůli jedné nebo druhé zábavě. Tak nebo tak si z toho něco odnesu!

Tak podle urozenosti, jo? To byla poslední kapka. Někdo tě musí trochu vychovat!

"Copak uděláš? Zastavíš mě? Půjdeš za mnou?" Rázně se vydám do útrob hradu. Koutek mi ale velice rychle vyjede do úsměvu, když za sebou uslyším její kroky. "Když někoho potkám, tak se s ním seznámím," řeknu prostě a kapičku zpomalím, abychom srovnaly krok. "Na rozdíl od tebe mě otázka postavení ani v nejmenším nezajímá." Kam se chci podívat? Tam, kde je Aina, protože ona by mohla být mému kouzlu přístupnější. "Třeba knihovna," odpovím Rossině. Proč ne? Však knihy jsou fajn a Aina k nim tíhne, nebo tedy minimálně k básním ano. Mohla bych tam najít třeba něco zajímavého.

Při cestě můj pohled padne na mlaďounkou rusovlásku, ale Rossina mě vede pryč. Zamračím se, ale nechám se kapku neochotně odtáhnout k obrazu. "A kdo ne!" odvětím pohotově na její poznámku, že měl mít bývalý král rád ženy. "Kdo je to?" pokynu hlavou k rusovlásce.

Rusovlásko, kdopak jsi?

Tvůj cíl se jí zrovna nezamlouval. Zvláštní... To jsi tu kvůli seznamování se s lidmi? A nemůžeš se seznamovat jinde? Mimo hrad? Třeba... v lese s veverkami?
"Mě zajímá velmi, protože Arathas na postavení velice dbá, hierarchie je důležitá," snažila se ti vysvětlit. Docela neúspěšně, hádám.

"Tedy knihovna," souhlasila. "Je docela hezká a klidná, paní jednou plánuje mít ale hezčí," ucukly jí koutky a ruka jí zajela do kapsy pro něco malého a tmavého. Dala si hrst do pusy a začala chroupat. "Já myslim, že už teď má v pokoji lepší, dobře se o ně stará. Ale co já tomu rozumím!"

Ano, od rusovlásky tě skutečně vedla rychle dál. K tomu obrazu bývalého krále a údajného sukničkáře.
Počkat, kdo ne? Roddině cuklo v oku a oklepala se. "Snad je nenutil..." ujelo jí.

Ohlédla se po dívce a znejistěla. Pak jí pohled cukl zpět k obrazu s králem. "Je to... jeho vnučka. Naše princezna. A budoucí královna, král totiž jiné děti nemá. Tak půjdeme? Knihovna už je kousek," rozešla se chodbou vpřed.

Jakpak se jmenuješ, rusovlásko?

Neskutečně mě hřeje u srdce, když je tak moc patrné, že se Rossině ani v nejmenším nelíbí co dělám nebo jak se chovám. Prostě ÚŽASNÉ! A neskutečně mě to hřeje na duši. Takové neškodné škádlení. Ale za tu svou prořízlou pusu a drzost si to zaslouží!
Protočím oči v sloup, když začne děvče o postavení, a že jí velice zajímá. „Arathas? To je zdejší král?“ zeptám se, protože zatím jsem toto jméno neslyšela, nebo mi alespoň neutkvělo v paměti.
„Pfff! K čemu ti je ta hierarchie,“ vyplivnu ta slova, „kvůli ní dívka jako ty nemá stejná privilegia jako ti nahoře. Myslíš, že tě ti vysoce postavení berou jako rovnocennou?“ zeptám se Rossiny. „I když se ti nelíbím, tak se na tebe nedívám svrchu,“ pronesu klidně s pohledem upřeným do dívčiných očí.

„Vidíš!“ zvolám, když pochybuje, že nemá právo se vyjadřovat o otázce Ainých knih. „Tohle je ta tvoje hierarchie! Proč pochybuješ?! Máš právo na názor jako ostatní! Když si myslíš, že má tvá paní krásnou knihovnu, tak to řekni a neshazuj se!“ Stejně to bude zbytečný, a bude mi vyprávět, jak moc je postavení a hierarchie důležitá.

Obočí mi vyjede nahoru a přiblížím se k Rossině. „Snad je nenutil k čemu?“ zašeptám a dívám se jí do očí. „Nějakým nepravostem?“ zepředu. „K nějakým nepřístojnostem? Nebo snad tělesným rozkoším?“ zpředu znovu.

Podívám se směrem k rusovlásce a poslouchám Rossinu. Když se dívka sbírá k odchodu, zvednu koutek do úsměvu. „Nejdřív se seznámím s budoucí královnou,“ řeknu k Rossině, která by mě nejraději viděla na cestě do knihovny. Vydám se za zrzkou.

„Překrásný den,“ začnu s úsměvem od ucha k uchu, „není-liž pravda,“ postavím se po bok princezny a koukám z okna ven. „Zvláštní,“ napadne mě, protože něco hluboko ve mně bilo na poplach, že bych se měla držet ve stínu. Očekávala jsem bolest, ale nic… „Vskutku zvláštní.“

Copak byste ráda, tajemná neznámá?

Jakpak se jmenuješ?

„Zase to, že si toho Aina hodně zažila, ale zatím mi neřekla co všechno! Nevadí! Alespoň budu mít důvod vyslechnout Ainu sama. Třeba při nějaké soukromé chvilce.“
Lehce se na Rossinu zamračím, když se ptá na mé postavení. „Je to tak důležité? Navíc záleží na úhlu pohledu, protože… jsem svým způsobem nadřazena VÁM všem,“ pronesu tajemně ale sebejistě. Však je to pravda! Kdybych chtěla mohla bych to tady srovnat se zemí a nikdo by mi v tom nedokázal zabránit! Disponuji takovými silami a schopnostmi, o kterých se nikomu z lidí nesnilo.

Potěšeně se usměji, když Rossina mlčky souhlasí s mými slovy. „Tak se mi to líbí!“

„Jak moc je rozkošná, když je tak nesvá!“ Zářivě se na ní usměju a v očích mi blýskne. „O tom mi budeš muset vyprávět,“ zapředu. „Ale to až někdy v soukromí… třeba u skleničky,“ laškovně na ní mrknu.

Obočí mi povyjede nahoru, když vidím to, na co kouká budoucí královna. „O hohó! Copak jí asi zajímá víc? Šerm nebo ti, kteří jej provozují?“ potutelně se usměji.
Pohlédnu dolů na své oblečení, když se na mě dívka podívá. „Nelíbí se Vám mé oblečení?“ zeptám se zcela nevině. „Je velice praktické a dává vyniknout jistým… přednostem.“
Vyhlédnu z okna. „Hezký výhled to máte. Zajímá Vás šerm?“ pohlédnu na princeznu.
„Omluvte mou nevychovanost,“ řeknu sladce a loupnu lehce okem po Rossině, abych viděla její výraz, když může vidět, že se umím chovat velice způsobně, když se mi chce. „Ani jsem se Vám nepředstavila. Scarlett jméno mé. Smím znát Vaše?“

Tak přednostem?

Pro Rossinu to asi důležité je. Hraběnce by se měla klanět, ale děvčeti z ulice by mohla klidně říct, co si myslí! Bez kdejakého váhání! Pokud by na to měla odvahu, že?
Takhle byla ale stále zmatenější. Chudinka, takhle ji mást!

“To byste našla určitě lepší lidi na vyprávění, třeba ty, co tu dobu zažili,“ poradila ti. Hodně nesvá z tvého hlasu, tónu a tématu. Nebo to je z vína? Pije vůbec?

Princezna na vteřinku nechápavě zvedla jedno své obočí. “Na hrad je nevhodné,“ řekla zvolna. “Ale na cestování jistě praktické.“ Tvé přednosti nějak přešla. Spíše jí očko zabrousilo k jejím přednostem, které se tvým nemohly rovnat ještě ani náznakem! Tedy, ne že by se tvým mohly vůbec nějaké rovnat! Ale princezna je mladá, teprve ve vývinu, ještě může poporůst.
Pohled jí ale ucukl zpět ven k hloučku mladých chlapců. “Jen se dívám, jak jim jde cvičení. A jestli budeme mít schopné vojáky,“ odpověděla oklikou.

Rossina na tobě skutečně visela pohledem. A jako by čekala, kdy tě bude muset usměrnit! Či se o to alespoň neúspěšně pokusit.

Princezna se na tebe otočila se zdvořilým úsměvem. “Těší mě, Scarlet,“ pokývla hlavou. Tvoji otázku tedy brala jako žert, jak bys ji mohla neznat? Ale s pobaveným úsměvem odpověděla: “Gin, jmenuji se Gin.
A kdopak jste?“

Kdo jsem? Na to nesejde!

Zvědavě zvednu obočí, když mi děvče povídá, že bych se měla poptat jinde. „Proč bych se měla ptát jinde? Chci si to poslechnout od tebe. Moc mě totiž zajímá, jak umíš vyprávět,“ zapředu, protože jí to očividně vyvádí z míry. A to se mi líbí!

„Nevhodné?“ podivím se. „Čím to? Vlastně,“ poklepu si ukazováčkem na rty, „není to nic provokativnější než šaty,“ sjedu ke klopě koženého kabátku a prsty přejedu na hranici košile a mé pokožky. Pravdou je, že jsem si nechala košili docela rozvázanou a kabátek pěkně stáhla, aby kopíroval mé dokonalé tělo. „Třeba váš dekolt s obnaženými rameny je odvážnější než to, co mám já.“
Musím se lehce pousmát, když se všimnu jejího pohledu, kterým zkoumala své přednosti.
„Takže cvičení? Schopní vojáci? To ti tak budu věřit!“ pousměji se znovu. „Vyznáte se v šermu?“

„Těší mě Džin,“ usměji se na ní. „Zajímavé jméno. Znáte jeho význam?“
„Kdopak jsem?“ zopakuji se zářivým úsměvem. „To je tady součástí nějakého protokolu?“ zeptám se zvesela. „Jste dnes druhý člověk, který se mě na to ptá,“ zadívám se jí do očí. „Kdy jsem není důležité. Jsem jen náhodný návštěvník tohoto malebného kraje, v němž se ukrývá tolik krásných věcí,“ odpovím jí naprosto stejně jako Aině.

Tři přání, má paní?

Rossina se zjevně moc těšila! Nejspíš na panáka, aby mohla nemyslet na to, co děláš a naznačuješ!

“No jistě, jste mezi šlechtou a tady se nosí jen dobré a načinčané šaty,“ vysvětlovala. Ale nikoliv káravě. “Máti by vám k tomu dala přednášku, co se smí a nesmí, jak se oblékat, jak chodit, jak všechno,“ řekla. Ovšem teď jsi tam náznak stížnosti slyšela. Ale jen takovou povrchovou, jistě má matku ráda.
“Tady nejde o provokaci, ale ženy prostě nosí šaty. Ale máte pravdu, měla bych mít ještě šátek přes ramena,“ připustila pobaveně. “Ale máti tu není, tak mi to nemůže připomínat.“

Opět zajela pohledem ven k chlapcům. “Já? V šermu? To by bylo… pro princeznu nevhodné,“ zavrtěla hlavou.

“Džin? Co to znamená? Já jsem Gin, jen tak jednoduše. A význam neznám, ale jsem pojmenovaná podle jedné dávné předkyně,“ uvedla to na pravou míru.

“Protokolu? Ale kdepak, jen asi rádi víme, s kým máme tu čest, když vás neznáme,“ řekla nevinně. “Jste cizinka, tak se vás snažíme poznat. A úplně nezapadáte mezi ostatní, tak tím více otázek můžete budit,“ řekla opatrně.

Jestli chceš, řeknu ti jeho význam!

Ach, jak rozkošná Rossina je, když ji takhle trápím. Alespoň půjde brzy do postele, a budu ji moci brzy navštívit!

Když mi Gin povídá, jak se to má, musím se usmívat. „Neprobouzí to ve vás vzdor?“ zeptám se. „Mě někdo říkat, co mohu, nemohu, co si mohu nebo nemohu vzít, nebo jak se chovat,“ nahlas se zasměj. „Tak budu dělat přesný opak,“ nakloním se princezně blíž a dám si ruku k ústům, abych jí mohla říct tajemství. „Je to tak svůdné a opojné, když můžete někoho schválně škádlit,“ mrknu na ni a pohledem těknu k Rossině.
„Jak vycházíte s matkou?“ Neunikl mi ten drobný náznak stížnosti. Naprosto tomu rozumím, ale já bych se bouřila už dávno. Jen tak z principu.
„Ůůů vy jste ale rebelka,“ řeknu pobaveně na poznámku ohledně šátku.

„Proč nevhodné? Můžete se zajímat o cokoli jen chcete! Takové věci nejsou závislé na pohlaví,“ řeknu s pohledem upřeným ven. „Potkala jsem jednu úžasnou šermířku, někteří z mužů měli problém ji v souboji porazit.“

„Neznáte význam svého jména?“ podivím se pobaveně. „To je ovšem škoda,“ usměji se, „protože pokud je odvozeno od toho jména, které myslím,“ prohlédnu si pozorně, „tak by se k vám hodilo. Jak se ta předkyně jmenovala?“

„Říkáte, že budu budit otázky?“ zamyslím se. „To asi ano, protože třeba tady Rossina,“ ukážu na dívku, „se taky ptala.“

Ruce vzhůru, kalhoty dolů!

Princezna se nadechla k odpovědi, ale hned se snad drobátko zastyděla. “Ale vy nejste princezna. A jiné sourozence nemám, abych si mohla dovolit chovat se vzdorovitě,“ řekla váhavě. A ne úplně přesvědčivě.
Když ses k ní přiblížila, nejistě ti vyšla vstříc a poslouchala. Hned se tiše rozesmála. “Tak to je pravda! Ale já zlobím asi jen rodiče v soukromí, aby si lid nemyslel, že bude mít jednou špatnou královnu,“ vysvětlovala.
Otázce o matce se ovšem podivila. “S matkou? Výborně, mám ji moc ráda, stojí za mnou a pomáhá mi. I Aině, i když- to je její sestřenka a často tu s námi bývá, víte? Jen občas si trochu… nerozumíme, protože mi přijdou pravidla až moc přísná. A já mám ráda volnost,“ pousmála se. “Ale i přesto je to můj nejbližší člověk.“
I na tu rebelku se zasmála. Trochu nervózně. Vedle tebe totiž šaty bez šátku přes ramena moc rebelsky nevypadají. Ovšem pro královnu…!

“Myslíte?“ zarazila se. “Ale rodiče by- Opravdu?“ zeptala se překvapeně. A ač se to snažila skrýt, oči se jí nadšením rozzářily! “Povězte mi o ní… prosím…“

Princezna se maličko zamyslela. “Byla to… jmenovala se Guinevra. Prý to bylo v její době časté jméno, ale rodičům se líbilo takhle krátce. Tak jsem… prostě Gin. Ale mně se to líbí, žádné dlouhé krkolomné jazykolamy, jako mají některé šlechtičny,“ řekla pobaveně.

Pak si tě prohlédla. “Myslím, že budete, však jste na královském hradě a tak tu jsou všichni opatrní. Co kdybyste byla třeba nájemný vrah, že?“ nadhodila s vážnou tváří.

Nebojíš se? Co když jsem nájemný vrah?

"Jste si jistá, že nejsem princezna?" zeptám se pobaveně a odhalím dokonalé zuby v zářivém úsměvu. "Rozumím vašim důvodům, ale někdy je potřeba se trochu vzepřít a nejen poslušně vše odkývat. Je škoda potlačovat svou přirozenost," pronesu se svůdným podtónem. "Nemyslíte? Přeci, když se budete stále hlídat a kontrolovat, tak nevynikla vaše úžasná osobnost. Kdybych se já řídila," ukážu na svou dokonalou velikost, "jen tím co se má, tak bych přišla o to kouzelné zlobení tady Rossiny," hodím škádlivým očkem po Ainině schovance.
Musím se pousmát, když se ke mně nakloní. "Tedy inteligentní zlobidlo!" zvolám zvesela, když mi prozradí, že zlobí jen rodiče.
Nakloním se k princezně a velice tiše zašeptám: "Ráda bych se s vaší matkou potkala, aby mě poučila o správných způsobech, a já jí o potřebě volnosti." Zazubím se a mrknu na ni.

"Ale! Ale!" Koutek mi vyjede do úsměvu a v očích blýskne, když si všimnu jejího nadšení. "Byla urozeného původu," začnu povídat. "stejně jako vy, a propadla šermu. Její dědeček byl učitelem šermu a jením z nejlepších šermířů v království. Jednou za ním přišla zrovna, když cvičil se svými svěřenci. Stačil jen jediný pohled na plavné pohyby ostří souznějící s ladnými pohyby těla, aby tomuto umění propadla. Vyprávěla mi, že dědeček i přes jeho věk se pohyboval elegantněji většina mladíků, které měl na starosti. Od té chvíle cvičila, kdy jen mohla. Dědečkovi se do toho nejdřív nechtělo, ale když viděl jak máchá nějaký klacíkem a snaží se napodobit správné pohyby, když viděl její špatný úchop, držení těla a kroky, tak mu podle jejích slov praskly nervy," zazubím se. "Seřval jí s tím, že když chce šermovat, tak ať to dělá správně a neučí se to s chybami. A aniž by si to uvědomil, měl novou žačku. Šerm se stal její vášní a dávala do něj celé srdce. Nakonec překonala svého dědečka. Slečna ale nebyla moc nadšená vdavky, a tak přišla s tím, že si vezme jen toho, kdo jí porazí v šermu. Netřeba říkat, že nápadníků bylo hodně, ale pokaždé jim dala pořádně na zadek," zasměju se.

"Přesně jak jsem si myslela! Guinevra!"
"Tedy krásná a něžná," pronesu sladce.

"Výborně!" řeknu s neskrývaným potěšením, protože ráda budím pozornost! "A to se mě nebojíte?" zeptám se vážně, když pronese poznámku ohledně možnosti, že bych mohla být nájemný vrah.

Kdopak by se rusovlásky bál?

Dívka se zarazila. Jen na okamžik. “Vy? Asi… nevím, nakonec čím si můžeme být skutečně jistí? Ale myslím si, že nejste,“ řekla uvážlivě. Pak se trochu kousla do rtu. Že bys měla pravdu?
“Možná pokud nejste princezna,“ řekla nakonec, přesto jí ve tváři hrálo několik hravých jiskřiček. “A Rossinu nezlobte, je to milá holka, dobře se tu o nás stará,“ věnovala zaražené služebné milý úsměv.

Tvá poznámka v ní vyvolala nervózní smích. “Nevím, jak dalece jsem inteligentní. Ale možná budu jednou královna, tak bych tak měla aspoň působit. Ale matce se raději vyhýbejte, ještě by vás vyhnala, abyste na mě třeba svými názory neměla špatný vliv!“ řekla nevinně.

Nadšení opravdu zkrotit nezvládla a pozorně poslouchala. Oči jí nadšením a vzrušením svítily čím dál víc. Nemusela nic říkat, abys jí z nich vyčetla úplně všechno. Jak moc by toužila být onou Guinevrou. Až ke konci jí jen pobavením ucukly koutky.
“Moc hezký příběh. I když si myslím, že do života by si muž se ženou měli rozumět, ne aby se od něj nechala porazit.
Ale opravdu žila? A porážela všechny muže? Jak starý ten příběh je? Je ještě z doby čarodějů? Nebo ještě dál?“

Pak jsi dodala ta dvě slůvka a princezna Gin jako by o nějaký centimetr povyrostla. A nebylo to jen podpatky. Asi málokdy poznává tak sebevědomé ženy!

Gin si tě prohlédla. Pěkně od hlavy k patě, jako by tě hodnotila. Vážný pohled však hned vystřídal zase veselý. “Měla bych snad? No, podle matky jistě ano, když vyprávíte takové… příběhy!“

Měla by ses bát, protože tě budu svádět k nepravostem!

Obočí mi vyjede nahoru, když mi Gin prozrazuje, že nepůsobím jako princezna. Trochu se na ní na okamžik zamračím, a když se kousne do rtu, tak mi vyjede koutek do úsměvu. „Co mě prozradilo? Oblečení? Vystupování?“ zeptám se zvesela.
„Chtělo by to jen trochu času a práce, aby vystrčila růžky!“ uvažuji, když se Gin v obličeji mihnout hravé jiskřičky. Nakloním se k princezně blíž a zašeptám: „Postavení a vážnost se často přeceňuje!“ Sjedu pohledem k Rossině. „Trocha zlobení nikomu neuškodila,“ zašeptám k dívce a s těmi slovy mrknu na Rossinu, která patrně moc netuší, o čem si šeptáme.

„Kde bych vaší matku našla? Moc ráda bych se s ní seznámila,“ potutelně se usměji, „mohlo by to být,“ dramatická pauza, „zajímavé,“ poválím to slovíčko na jazyku. „Mohla bych jí trochu poškádlit svými způsoby!“ Pobavím se myšlenkou, jak bych královnu schválně provokovala a ona mě poučovala o správném vychování.

„Ano, ano a do třetice ano!“ zajásám v duchu, když Gin nedokáže zkrotit své nadšení a vzrušení z příběhu. „Ale jděte. Ne nadarmo se říká: ‚Co škádlívá, to se rádo mívá!‘ Pro ni to byla jakási zkouška, jestli případný choť dokáže unést, že by jeho žena byla v něčem lepší než on; a že snese porážku od ženy. Žena jako ona by nemohla žít s mužem, kvůli němuž by musela krotit svou povahu, a který by vedle sebe nesnesl silnou ženu a cítil by se ohrožený,“ vysvětlím princezně. „A víte co? Její životní partner se do ní zamiloval právě kvůli její nezkrotnosti a šermířskému umu. Byl to zdatný soupeř, ale i tak Guinevra souboj vyhrála. Nicméně se nevzdal a vyzval jí v disciplíně, ve které exceloval on. Potom zase vyzvala ona jeho, a potom zase on ji… Takhle spolu neustále soupeřili. Jednou vyhrála ona a jindy zase on… až je to nakonec svedlo dohromady a spojili své životy.“
„Ano, porážela všechny muže. Netuším, jak starý ten příběh je, ale na jeho staří až tak nesejde. Její jméno přetrvalo a zdá se, že jej nosí ženy, které mu dělají čest,“ při poslední větě se Gin dívám do očí. Třeba jí to dodá ještě nějaký ten centimetr navíc podobně, jako poznámka o tom, že je krásná a něžná.

Když si mě prohlíží, nastavím se jí, jako bych ji svým postojem říkala: Jen si mě pěkně prohlédni! „Možná byste měla. Třeba jsem nebezpečná a budu vás svádět k nepravostem a navádět vás, že byste neměla váhat, měla sejít dolů a zkusit si šerm. A věnovat se mu, pokud to potěší vaše srdce!“

A kdy začneme?

Princezna se nenechala moc vykolejit a tvé mračení ustála.
“Oblečení? Možná na první pohled, ale na světě je tolik zemí, proč by nějaká princezna nemohla nosit to co vy, že? Ale u nás se to nenosí. I když na cestování to musí být mnohem pohodlnější,“ uznala a snad maličko závistivě ti přejela pohledem po postavě. Nebo po šatech?

“Mm… možná máte pravdu, ale lid potřebuje vůdce, který by se o něj staral. A zároveň by měl být… něco víc. Ale měl by si to… něco víc zasloužit,“ připustila a pohlédla tam, co ty. Zahihňala se. “Ale to máte asi pravdu. Když se to… zlobení udrží v normě!“ zazubila se.

Rossina byla skutečně chudák. Stála opodál, hlídala tě, hlídala princeznu před tebou, hlídala sebe před vámi oběma, teď naprosto zmatená!

“Asi s otcem v pracovně, ale- ne, za nimi raději nechoďte,“ řekla pobaveně. “kdo ví, jak by to dopadlo, ještě by vás vykázali z paláce! A kdo by mi pak vyprávěl tak odvážné příběhy?“

Nadšení a vzrušení, lépe se to asi nazvat nedá! Jako svázaná pravidly! Přitom by toužila roztáhnout křídla! Sice se drží a ovládá se, snaží se držet matčiných pravidel a být dobrou princeznou, dobrým vzorem pro ostatní. Ale nemůže jí to spíš uškodit?
Hltala každé tvé slovo! “Zní to krásně! Kde by se dal ten příběh najít? Myslím knihu!“

Pobaveně se usmála. “Třeba. A třeba mě jen pokoušíte, abych se dostala do maléru. A třeba mě zkoušíte, jestli odolám nebo ne. A třeba… kdo ví? Ale vypadají úžasně…“ shlédla dolů na cvičící vojáky. Inu, skoro všichni by v tu chvíli řekli, že vzdychá nad jejich svalnatými těly. Ale… je to tak?

Hned teď!

Se zvednutým obočím a pobaveným výrazem Gin poslouchám.
„Na cestování naprosto ideální,“ pronesu sebejistě, protože je pravda. „Na druhou stranu někdo tak úžasný a dokonalý jako já, to s přehledem zvládá i v šatech.“ V obličeji se mi při těch myšlenkách objeví hrdost nad mými neuvěřitelnými schopnostmi. „ANO! Jsem prostě DOKONALÁ!“
Když se všimnu jejího závistivého pohledu, trochu víc srovnám a vyprsím, aby ještě více vynikly mé křivky.

„Moudrá slovo od někoho tak mladého,“ pronesu uznale.
„Někdy může jít i trochu přes normu, ale jen kapičku,“ řeknu laškovně a mrknu. „Protože potom to usmiřování…“ rozpustile se zasměju.

„Ach, chudinka malá Rossinka! Vypadá tak roztomile, když je zmatená!“ Srdce mi nad tím výjevem zaplesá a neubráním se širokému úsměvu.

„Takže v pracovně! Další zastávka je jasná!“ Už se nemohu dočkat, až se s ní seznámím.
„Nemusíte se bát, umím být velice výmluvná,“ spiklenecky na Gin mrknu. „Jen tak by mě odtud nevykázali.“

Vzrušení a nadšení z ní přímo sálá! Stačí jen zasít semínko, které by mohlo vzklíčit. Potřebuje jen trochu postrčit, aby rozbila okovy, které jí svazují a mohla se pořádně a svobodně nadechnout.
„Pokud máte v knihovně nějaké staré legendy, tak tam byste jej mohla najít,“ odpovím na otázku. „Společně s dalšími zajímavými příběhy, jimž naneštěstí ve většině případů dominují mužští hrdinové bez bázně a hany.“ Na chvilku se zamyslím. „I když Nebezpečné ženy by se vám mohly líbit. Není tam příběh o Guinevře, ale je plná vyprávění o vskutku VÝJIMEČNÝCH ženách. Bohužel je velice vzácná! Bylo potřeba její šíření zastavit, aby ženušky zůstala poslušné a moc se nebouřily.“

Při jejích slovech musím usmívat. „Možná je v tom od každého trochu,“ řeknu tajuplně a shlédnu z okna. V očích mi zajiskří a úsměv rozšíří. „Pojďme zjistit, jestli vypadají tak úžasně i zblízka!“ Chytnu Gin za ruku. Je úplně jedno, jestli tím povzdechem myslela šerm nebo svalnatá těla. Já se na jejich těla podívám s potěšením!
„Jak se odtud dostaneme tam?“ ukážu dolů na cvičící vojáky.

Jejda, co na to řeknou rodiče?

Usmiřování? Jaké?
Princezna asi ještě nedovedla docenit všechny výhody zlobení a přešlapování hranic, ale je mladá, má čas.

Ještě že Rossinka chudinka neví, co se ti honí hlavou. To by se považovala za hloupou, když se tě bojí tak málo!

“Jen aby! Občas nemívají dobrou náladu, máme na jedněch hranicích problémy. Otec ví, že jsou silnější, tak je opatrný, nechce se dostat do otevřeného konfliktu,“ prozradila ti.

Pak ovšem téma přešlo v ony příběhy o silných ženách, z čehož byla princezna natěšená jak děcko pod stromečkem plným dárků!
“Legendy máme, ale tyhle ne. Těch bych si všimla! Panečku! A nevíte, kde by šly sehnat? Peníze mám, jen mi řekněte, od koho je můžu koupit!“ vyhrkla nadšeně.

A v tom vzrušení může klidně pokračovat i venku u šermířů! Tak na tebe spiklenecky mrkla a spletí chodeb se rozeběhla dolů na terasu, z níž se dalo jít po třech schůdcích i na to malé nádvoří za vojáky. Princezna se tam však nenápadně zastavila a poprosila Rossinu o pohár se šťávou. Hmm, to bude velmi nenápadné!

Hodina šermu

"Království má problémy se svými sousedy? Nic moc neobvyklého! K napadání některým stačím i pouhá urážka... Budu se potom muset poptat co tyhle nepřátelské vztahy tady způsobilo."

Ginino nadšení mi lichotí, ale vážně netuším, kde by onu knihu mohla sehnat. Kromě knihovny v Rothoe mě žádné jiné místo nenapadá. Kdo ale ví, jak daleko je odtud do Rothoy... "Jak sama vidíte, nejsem zdejší a netuším, kde by se tady, a zda vůbec dala tato kniha najít," odpovím na její otázku. "Možná nějaký sběratel vzácných výtisků by ji mohl vlastnit, případně vědět, kde ji sehnat."

S radostí se nechám princeznou vést spletitými chodbami ven za šermíři. Gin se zarazí, ale to mi ani v nejmenším případě nebrání v tom, abych přistoupila k cvičícím mužům blíž! Sejdu po oněch třech schůdcích a sleduji ladnost pohybů některých z přítomných mužů. Ohlédnu se na princeznu a pokynu jí rukou, aby přistoupila blíž.
"Odtud je mnohem lepší výhled!" zvolám z vesela s jedním koutkem úst vytaženým do úsměvu.

Vskutku je zde mnohem lepší výhled! Takhle pěkně zblízka! "Byla by škoda o to přijít!" pronesu s pohledem upřeným na muže. "Vskutku nádherný pohled!" zavrním v duchu, když si u jednoho urostlého kousku všimnu, jak se lehce propocená košile lepí k jeho tělu, a jak svůdně kopíruje vyrýsované svaly. Díky zraku jako ostříž mi nic nebrání v tom, abych pod mokrým svrškem viděla, jak jeho svaly při každém pohybu pracují.

"Působivé!" řeknu k Gin. Těžko říct, jestli pozná zda mluvím o šermířském umu či zda hodnotím stav zdejší mužské úrody.
Potutelně se usměji a obrátím se na princeznu. "Možná by vám některý z nich mohl dát takovou menší lekci a ukázat nějaké základní pohyby. Co vy na to?"

Do střehu!

Šup, šup! Mazej pro Ainu a Corwina!

Zastříhám ušima, když uslyším Aino jméno. "Ano, naše básnířka! Jestlipak by mi zarecitovala ještě nějakou jinou báseň? A když sbírá básně, tak by mohla mít i nějaké... nějaké, které nejsou až tak nevinné." Při těch myšlenkách a představách nedokážu zabránit tomu, abych se neusmívala. "Možná bych jí mohla trochu potrápit, zkusit z ní nějakou lehce nemravnou básničku vydolovat!"

Rossinin pohled mluví za vše! Nesouhlasí a nelíbí se jí to! Nejraději by byla, kdybych tady nebyla a nenaváděla Gin a nesváděla Ainu. Joooo holka máš smůlu! Asi tady nějakou dobu pobudu a ještě tě pěkně potrápím!

Při sledování šermu k mému uchu dolehne zvuk rychle bušícího srdce. Pohlédnu směrem odkud ten zvuk přichází. Zaostřím na Ginin krk, abych spatřila jemné tepání krkavice. Ten zvuk! Ten zvuk je prostě tak úžasný! Dokonalý! Svůdný! Buch buch, buch buch, buch buch...
Zdá se ovšem, že dívce bije srdce vzrušením spíš při pohledu na meče než na muže. Nu, což! Alespoň se nepohádáme, kdybych si někoho vyhlídla a chtěla si trochu... hryznout. Pohledem se vrátím zpět k šermujícím mužům.

A že je to pohled pro boha krve! Jak krásně jim vystupují šlachy na předloktí... jak svůdně se jim lepí košile k tělu... a k tomu ta jejich vůně. Zhluboka nasaji vzduch prosycený jejich vůní, abych zjistila, jestli je mezi nimi někdo, jehož vůně je mi příjemná. Ano, jeden by se tam našel!
Pěkně si onen kousek prohlédnu od hlavy až k patě. Urostlý, švarný a pohledný exemplář! Trochu se mu otřu mysl, abych ho donutila k tomu, aby se na mě podíval.

Nespouštím z něj oči, zatímco Gin mluví, když ale padne Ainino jméno zbystřím.
"To je výborný nápad!" zvolám nadšeně. "Myslím, že jsem se dnes setkala s jeho otcem," musím se pousmát, když si vzpomenu na naše setkání.
"Můžeš zavolat pana Corwina?" zeptám se Rossiny, která ještě před chvilkou snad chtěla protestovat. "A klidně s ním můžeš rovnou přivézt i Rossinu."
"Spojíme příjemné s užitečným," obrátím se k Gin, a potom se opět zadívám na onen vyhlídnutý exemplář.

Blink! Blink and you’re mine!

On by se našel víc než jeden! Fešáků tam bylo dost! Jeden hezčí než druhý! Jako by vstupenku do královské gardy získávali i na základě vzhledu! Ovšem tenhle skutečně neměl chybu! Inu, asi neměl s přijetím žádné problémy. Už jen od pohledu patřil v této skupině k těm nejlepším!
Teď jedním mocným máchnutím odzbrojil soupeře, svaly mu u toho pod slunečním světlem jen hrály, a hodil po tobě zkoumavým přivřeným a snad trochu hrdým očkem. Inu, předvedl se přímo ukázkově! Snad mu i trochu zatančilo obočí, ale to se ti mohlo zdát. Každopádně pomohl soupeři vstát a šel vyzvat dalšího!

“S baronem Khalorem?“ ujelo Rosině překvapeně. No… jsi samá zvláštní náhoda! Trochu se jí zúžily zorničky, cukla pohledem k princezně a přikývla. “Jistě, výsosti,“ vysekla roztomilé pukrle a odběhla.

Gin vypadala nadmíru spokojeně! A stále vzrušeně. Co se jí asi honí hlavou? Řinčení mečů…? Nebo ten fešák z cvičiště? Ne, ten se asi honí hlavou tobě!

Omyl! Mrk, mrk a TY jsi MŮJ!

Srdce mi buší jak splašené, když se dívám na tu hezkou přehlídku mužských těl! Nejen, že jsou zruční, ale oni jsou to i fešáci!
„Vy vybíráte šermíře i podle vzhledu?“ nakloním se k Gin, ale pohled nespouštím z toho pěkného kousku!
Jeden koutek se mi zvedne do úsměvu, když svého soupeře odzbrojí. A jak krásně mu zahrály svaly! V duchu se mlsně olíznu! A když se na mě podíval? Hodím po něm mlsným očkem a provokativně se kousnu do rtu. „Nejen, že je to svalovec a fešák, ale taky bude hrát fér!“ zhodnotím ho, když vidím, jak pomáhá soupeři na nohy a vyzývá dalšího.

„Hmmm, to bude asi on,“ odpovím ledabyle Rosině, protože pohledem stále visím na tom pohledném, svalnatém a fešáckém muži!

„Líbí se vám výhled?“ zeptám se Gin, která vypadá stále vzrušeně, ale patrně něčím zcela jiným než já.

V mé krásné a dokonalé hlavince se začal rodil menší plán! Počkám na vhodný okamžik a až můj fešák bude dělat úkrok zpět, trochu si zakouzlím a způsobím, aby škobrtnul a spadl, abych mu já okouzlená a slabá žena přiběhla na pomoc a zahrnula ho tou správnou péčí!

Nezasloužím si tě!

Gin nechápavě pozvedla hlavu. Cože? Vzhledu? “Já nevím, to má na starosti… asi někdo koho pověřil někdo, koho pověřil otec,“ usoudila. “Ale to byste se musela zeptat jeho,“ dodala a natahovala krk, aby lépe viděla.

Zaujatě a bez rozmyslu přikývla, ihned se jí však ve tvářích objevilo trochu růžové. ‘“Jde jim to dobře.“

Tvůj plán s fešákem měl jednu nevýhodu. Bylo jich tam moc a nemůžeš tu přede všemi bez prozrazení ukazovat svoji rychlost! Takže když jsi uskutečnila úspěšně své velekouzlo, fešák uklouzl a padal na zad! Žuch! To byla pecka! Ale jeho protivník mu nabídl pomocnou ruku při vstávání a i ho praštil do zad, aby chudák chytil dech. To pro něj nebylo to nejhorší. Průšvih byl v samotném pádu před vzácnými krásnými dámami! Raději se vaším směrem ani nepodíval! Stud z něj sálal na všechny strany, tak se rozhodl jít zase hned do boje!

To je jeho chyba! Mé kouzlo bylo bezchybné! DOKONALÉ!

Rty se mi rozšíří do velkého zářivého a dokonalého úsměvu – však to u mě ani jinak nejde – nad Gininým nechápavým výrazem a zmatenou odpovědí. „Jak rozkošné!“
„Možná se otce zeptám na kritéria výběru,“ odvětím laškovně a bavím se tou představou.

Můj úsměv se rozšíří ještě víc, když vidím, jak Gin krásně zrůžovějí líčka. „To tedy jde! Vskutku jim to jde!“ zavrním spokojeně, protože myšlenky mi rozutečou poněkud nemravným směrem.

Ááááá přichází má velká chvíle! Už se nadšeně chystám, že se plavně vydám za svým svalnatým fešákem, abych se starostlivě zeptala: „Jste v pořádku? To byl ošklivý pád! Ukažte pomohu vám.“ Pěkně bych mu pomohla na nohy a případně ho trochu oblbla, aby se mu zamotala hlava, aby se nemohl vrátit zpět na bojiště, a potom… „Co to?!“ To ne! NE! NE! NE! To je špatně! Mírně si dupnu nohou, jako protivné a nevychované dítě!
Pobodnu pohledem toho, co mou vyhlídnutou oběť zvedl ze země. Kdyby vedle mě nestála princezna, tak bych na něj i zasyčela! Za to může on! Kdyby se do toho nemíchal, tak to dopadne přesně podle mého dokonalého a bezchybného plánu. Je to jeho vina! Je to tak a ne jinak!

A co je ještě horší? Můj fešák se mým směrem ani nepodíval. Nejraději bych tomu zvedači zakroutila krkem! Nicméně nespouštím ze své oběti oči a znovu zakouzlím. Bezchybně! Na tomhle se nemůže nic pokazit! Proč? Protože cokoliv co udělám a na co sáhnu dopadne naprosto bezchybně! Trošičku mu vlezu do hlavy a přiměju ho, aby na mě myslel a napadaly jej všemožné zajímavé myšlenky o mé po všech stránkách dokonalé velikosti.

Kuk?

Gin se pobaveně zasmála. Brala to jako vtip, však to byla zábavná představa. Ptát se, podle čeho vybíráte vojáky. Určitě podle schopností, že?
“Tak to opravdu nevím, co by na to řekl!“

Obě jste sledovaly boj, obě z jiného důvodu, obě asi spokojeně. Šlo jim to hezky, až do onoho osudného pádu! Tedy nakonec i ten se stane! Ale mužská hrdost utrpěla, tak by se bez tvého pošťouchnutí navenek si nic nestalo. Teď ovšem… ano, všimla sis, jak velmi nenápadně hodil očkem. Opravdu potajounky, aby na sebe nepoutal pozornost. Ale aby si tě mohl pěkně prohlédnout! Byl vskutku nenápadný, ale cítila jsi, jak se v něm trošku začínala vařit krev! Ach, to sladké vzrušení!

Začíná přihořívat

„To lze velice snadno zjistit,“ odvětím Gin, již můj nápad očividně pobavil. „Doufám, že budeš někde poblíž, až se ho budu ptát, abys z toho taky něco měla,“ věnuji dívce sladký úsměv a laškovné mrknutí.

Přestože se kochám výhledem na vypracovaná mužská těla, jsem stále načuřená kvůli tomu zvedači, který hned jako správný gentleman přispěchal a zvednul na nohy mého fešáka. Stále toho chlápka provrtávám pohledem a trošičku se mu pohrabu v hlavě, aby ho přístě nenapadlo zvedat mou vyhlédnutou oběť, když jsem poblíž a má s ní vlastní plány!

Nedotáhnu to úplně do konce, protože se o mě začíná zajímat můj vyhlédnutý krasavec! Snažil se být tak nenápadný, ale na dokonalou Scarlett si jen tak nepřijde! Nic neunikne mému bystrému zraku!

Bez váhání se mu vystavím na odiv. Jen si mě pořádně prohlédni! Tělem se mi rozběhne mírné chvění. A je o to silnější, když zaregistruji, že jeho tělo na mou krásu reaguje. Polije mě ono příjemné horko vzrušení. Nebýt tu Gin a další šermíři, tak se na něj vrhnu rovnou tady a teď. Vyšlu mu do hlavy mírný impulz chtíče a vložím mu tam pár žhavých myšlenek na to jak se dotýká mého dokonalého těla, abych přiživila jeho vzrušení.

Ano, tak moc tě chci!" přidám ještě menší dodatek, aby věděl, že ho prostě chci!

Ramínko?

Gin se zasmála. „Jó, to by bylo zajímavé. Ale raději ale nežertovat,“ usoudila a dál s jiskřícíma očima poslouchala cinkot mečů.

Muž na tobě setrval pohledem o fous déle. Ha! Už není tak nenápadný. No, snažil se dál, ale cítila jsi jeho zrak na svém dokonalém těle. Hladil tě jím a vymýšlel, co všechno by se s tebou dalo dělat. Viděla jsi mu to v hlavě. Ty obrazy… jak se tě dotýká… jak tě přimáčkne k nejbližšímu stromu… jak přitiskne rty ke tvému výstřihu a snaží se odhalit tvé jistě dokonalé hebké rameno…

Nebylo pochyb, že jsi ho asi něčím upoutala. A ten tvůj dodatek mu asi trochu… zvedl sebevědomí. Ano, je to kus chlapa, proč bys ho nechtěla! Proto po něm přece koukáš!

Vypnul hruď a šel pokračovat ve výcviku. Musí to vydržet! Soustřeď se… jseš dobrej, tak si to nepokaz, máš našlápnuto na dobrej flek! A dokud kapitán nedá rozchod, budeš se předvá- ehm, cvičit!

Představy

Ach ano! Jak úžasné, když po mně klouže vášnivým a žádostivým pohledem! Zahořím! Zahořím touhou, chtíčem a tělo mi zaplaví příjemné teplo. Začne se mi prudce zvedat hrudník, když zahlédnu něco z jeho představ.

Mmmm... mírně se zavrtím, když zahlédnu jak mě chce přitisknout ke stromu a zaboří hlavu do mého výstřihu. Och ano! Neboj se! V mé náruči se budeš mít jak v peřince!
Trošičku mu stou představou pomohu. Jen ať vidí, že bych se nezdráhala jej k sobě pořadně a pevně přivinou. Jen ať vidí, jak mu rukama kloužu po jeho vypracovaném těle - po hrudi a pevném břiše.
A až by odhalil mé překrásné a dokonale oblé rameno, tak bych jej dravě kousla do spodního rtu. Potom bych ho stáhla na sebe a namáčkla se na něj celým tělem. Dala bych si vskutku záležet, aby cítil, jak se mu poprsím otírám o hruď!
Trochu hošíkovi ještě přitopím, protože si pohraju s jeho myslí tak, aby měl dojem, že opravdu cítí, jak se o něj otírám!

Ten kouzelný a vrušením nabitý okamžik si mi trochu překazí jeho přesvědčení, že musí vydržet.
Obrátím tedy svou pozornost ke kapitánovi a pošťourám se mu v hlavě! Chci aby uznal, že se mému vyhlédnutému úloveku daří víc než dobře, a že už je nejvyšší čas to tady rozpustit.

A zmáčknout...

Cítila jsi, jak se spokojeně usmívá při těch představách. Ano, skutečně věřil, že to jsou jeho myšlenky. A jeho přesvědčení, že ty bys ho tolik chtěla! Minimálně v těch jeho představách, že? Och, to by bylo krásné! Kdybys mu tu jeho péči vracela. A to bys mohla třeba rukama zajet na jeho pozadí!

Najednou dostal jílcem naplocho přes bok. Rychle zavrtěl hlavou a vzpamatoval se. Na tohle bude čas pozdějc!

Kapitán se skutečně v ten okamžik podíval po svém mužstvu. A zrovna ve chvíli, kdy ten tvůj vyvolený dostal tu ránu. Zakroutil hlavou. “Tak znovu, Gerine. A útok!“ rozkázal a pozoroval chlapcovu „druhou šanci“. Musel uznat, že ji jmenovaný využil víc než dobře.

“Tak dobře, pro dnešek stačí. Běžte na svá místa. A ať nikoho nenapadne se flákat!“ varoval vojáky a sám šel něco poklidit.

Jsem prostě DOKONALÁ!

Aj, chudáček! Moje nebohé nebožátko! Vyšlu tento impulz do jeho mysli, aby věděl, že o něj má starost, když dostane přes bok jílcem na plocho. Jen ať vidí, že o něj mám strach, a že bych se ho ihned jala utěšovat a pofoukat tu jeho bolístku. A třeba by se potom dočkal i jiné péče... Jen tak trochu naznačím, ale nic konkrétního. Jen ať jeho fantazie pracuje trochu sama!

Koutek mi vyjede nahoru, když kapitán oznámí konec. No, toto trvalo!

"Pojďme tam!" bez meškání čapnu Gin za ruku a táhnu ji ke svému vyhlédnutému BUDOUCÍMU úlovku!

"Och, jste v pořádku," prohodním starostlivě když dorazíme ke Gerinovi. "To byla ale ošliká rána," zadívám se mu do očí a trochu se mu otřu o mysl, aby si vzpomněl na své žhavé představy o mojí veliké dokonalosti. A hned k tomu přibalím také své myšlenky o mé něžné péči.
"Vy jste Gerin, že?" nastavím mu ručku, aby mi ji mohl hezky políbit. Však to se tak dělá, ne? "Zajímalo by mě, jestli byste náhodou nevěděl o někom, kdo by nám mohl... jak to řici... poskytl takovou malou a soukromou," vpiju se do jeho očí, "ukázku šermu?" Zavrním a zcela nevinně zatřepu svýma úžasnýma dlouhýma řasama.

Kdo by takové nabídce dokázal odolat? Však jsem ÚŽASNÁ!

Tajné plány!

Fantasie mu pracovala! Nejen tvým směrem, ale i jeho. Co ty bys s ním mohla dělat! Při té ošetřující péči! Och! Kde všude bys na něj mohla sahat!

Gin za tebou cudně klopýtala a celá se zarděla, jak jsi ji táhla k vojákům a všem těm zbraním!

Vojáček vypadal ve svých představách sebejistě, nicméně když jsi přišla, byl překvapen. Vzhlédl. Ano, tvá starost mu polichotila. Přesto… “To nic nebylo, přicházejí horší rány,“ řekl a pohled mu kratičce sjel jižním směrem od tvých očí. Pak se ale hned vrátil!
“Je to tak, vzácná paní,“ sehnul se dvorně ke tvé ručce a políbil ji. Princezně se uctivě uklonil.

Na tvoji nabídku mu ucukly koutky, princezně se nahrnula krev do tváří a zrudla jako rajče. Ale zároveň se jí srdce rozbušilo vzrušením! “Tajnou ukázku!“ špitla ještě.

“Myslím, že bych někoho sehnat mohl. Kdypak budete mít zájem?“ ptal se princezny, ale oči mu brouzdaly k tobě. Hruď se mu trochu vypnula, snad aby vypadal mohutnější!

Soukromá hodina šermu

Rozkošné! Oba jsou tak rozkošní! On tím, jak se tváří sebejistě, ale při pohledu na mě vidím v jeho tváři překvapení, a Gin svou cudností, když jí hezky táhnu za sebou.

Och! Tak horší rány, říkáš! Není on ale chrabrý hošánek? V duchu mi koutek vyjede nahoru, když vidím zaregistruji jeho pohled klouzající k mému dekoltu. Nepatrně vystrčím hruď vpřed a zhluboka se nadechnu, aby se mé dokonalé obliny vzedmuly.

"A to se na mé jméno nezeptá?! Jaká to nevychovanost!"

Při jeho otázce, kdy budeme mít čas, pohlédnu na Gin.
"Můžeme klidně hned, že princezno?" usměji se dívku. "I když mě tak napadá... Možná by se mohla jít princezna obléknout do něčeho více pohodlného, aby si mohla třeba trochu něco vyzkoušet. Šaty jsou v tomto ohledu poněkud omezující." Mrknu na Gin.

Tak! A jsme sami!

Jak vzešla akce (vzedmutí), přišla okamžitá reakce (kouknutí). A ne zcela letmé. Když vrátil pohled zpět, v mysli mu ten obrázek dlouho pohrával.

Princezna byla vzrušená víc a víc!
“Ano, to by bylo lepší!“ vyhrkla.

“A můžeme jít dozadu do zahrad, aby vás nikdo neviděl,“ mrkl s úklonou vojáček na princeznu.

Gin zrudla. “Mám necelé dvě hodiny, pak musím jít za mamá.“

“Tak pospěšte, počkáme na vás u vrátek do sadu?“ navrhl.

Princeznička přikývla, poděkovala rozeběhla se do hradu.

Vojáček se za princeznou pobaveně podíval. “Vy budete chtít také lekci, vzácná paní?“ A směl bych být tak smělý a zeptat se na vaše ctěné jméno?“
Během toho rukou ukázal směr, kterým se dostanete na smluvené místo s princzenou.

Chvilka o samotě!

Och, ano! Když se na mě panáček koukne, cítím se jako to nejkrásnější, nejúžasnější a nejdokonalejší stvoření na celém širém světě! Co světě! Rovnou v celém vesmíru! Mít krásný ozdobný ocas, tak jej bez váhání roztáhnu jako ten páv!

Princeznu v ten okamžik ani moc nevnímám, protože mám oči jen pro Gerina! Nicméně si všimnu jejích rudých líček. Něco takového prostě nemůže uniknout mé pozornosti!
„Běžte, počkáme na tebe u sadu,“ pokynu Gin, která už pádila směr hrad.

Jestli budu chtít lekci? Och, ano! I když oba patrně myslíme na trochu jiný typ lekce! Šibalsky se na vojáčka usměji.
„Scarlett, jméno mé,“ znovu mu nastavím svou půvabnou ručku a je mi úplně jedno, jestli mi ji znovu políbí, nebo mě za ni vezme a jako správný gentleman odvede směrem ke smluvenému místu.
„Ráda bych, ale nevím, co všechno mi dovolí tyto šaty,“ vrátím se k jeho otázce ohledně lekce. A ano pobavím se představou, jak by se chlapec tvářil, kdybych s ním trénovala jen v rouše Scarlettině. Však je taková škoda skrývat takovou krásu pod šaty!
„Můžeme to ale zkusit!“ Poslušně se nechám dovést na místo.
„Asi mi nejdříve budete muset ukázat, jak se postavit,“ zavrkám rozkošnicky a kapičku se mu otřu o mysl, aby ho napadlo, že by bylo nejlepší, kdyby si mě pěkně ručně našteloval!

Těsná chvilka o samotě

“Krásné jméno pro překrásnou ženu,“ řekl Gerin upřímně. Kdybys nebyla tak moc všímavá, asi by ti ty jeho kradmé pohledy utekly. A to by byla veliká škoda!

“Máte pravdu, ty šaty nevypadají vhodně ke zbrani. Ale jsou skvělé!“ podotkl uznale a jeho představy o svých rukách na těch šatech to jen dokazovaly. Och, co vše by mohl!
“Však uvidíte, jak to půjde. A jen si něco zkusíte,“ dodal povzbudivě.

Když jste došli na místo setkání s princeznou, nejdřív se rozhlédl, jestli tu někdo je. Kdo ví, jestli chtěl zrovna teď soukromí nebo partnera na ukázku toho šermu. Možná i obojí! Ale po tvé pobídce se otočil.
Upřímně, nemusela ses mu o mysl otírat, protože půl vteřinky před tím to udělal sám. Podal ti svůj meč, přistoupil k tobě zezadu a řekl, jak máš postavit nohy. A pak… jak držet meč. No ano, celou dlaní! A jak držet záda! A… jak dýchat! A přesně v tom okamžiku na tebe byl zezadu docela namáčknutý! A mysl mu pěkně hrála. Co by teď mohl dělat, že? Však ho prsty levé ruky dost svrběly!

Žhavá chvilka o samotě

Och, ano! Jen tak dále! Pěkně lichotit mému egu! Pěkně chválit můj vzhled! Mou dokonalost! Mou velikost a báječnost! Kdo jiný si zaslouží takové komplimenty, když ne moje velikost?

Šaty vskutku nejsou tím nejlepším oblečením k boji, ale dají si využít k jiným věcem. Třeba taková sukně, že! Ta může utajit, co se třeba odehrává pod ní.

Ach, já chudinka slabá žena! Jak jen si stoupnout? Jak dýchat? Mám se narovnat? A jak držet tu těžkou přetěžkou zbraň ve svých jemňoučkých ručičkách jako z alabastru? Co si jen počnu? Ještě, že je tu vojáček, který mi všechno velice ochotně ukáže!
Dle instrukcí se pěkně srovnám záda. A udělám to velice ráda, protože mé dva kopečky na hrudi jsou tak pěkně vystaveny na odiv. Zhluboka se nadechnu a kopečky se pěkně zvednou. A když už za mnou Gerin tak hezky stojí, tak se mu zády namáčku na hruď a zadečkem se mu - samozřejmě nechtěně - otřu o klín.
"Nějak takhle?" zašeptám a otočím k němu hlavu. Zavětřím, abych cítila zda mi panáček bude vonět.

Chvilku o samotě s levačkou?

Sukně je tak úžasný vynález! Ruka mu svrběla a určitě bys mu v mysli viděla, co by mohla dělat ta volná levá ruka. Jak by tě mohla chytit za stehno a pomalu a nenápadně vysunovat sukni výš a výše!
Srdce mu z toho začalo bít o něco rychleji! A tak místo toho více sevřel pravačkou tvoji ručku s mečem!

Kopečky se vskutku krásně vzepjaly! A vojáček měl štěstí, že stál za tebou a ty vůbec nevidíš, kam ti uhranutě zírá! Co by mohla levačka dělat teď! Sevřít je! Zmáčknout! Utrhnout a nechat si je!

Ovšem když ses namáčkla… inu, asi tě začalo něco maličko… tlačit do pozadí. Že by dýka? Opasek…?

“Nějak tak,“ broukl polohlasně jen pár centimetrů od tvého ouška. Byl tak blízko, tak ta vůně byla skutečně intenzivní. A ne špatná. Tedy potkala jsi lepší, ale… k zahození nebyl!

Scarlett se ujímá iniciativy

Copak se asi hošánkovi honí hlavou, že mu začalo srdíčko najednou tak rychle bít! Že by to způsobovala má dokonalá velikost?

A copak je tohle? Odhalím své dokonale bělostné zoubky v úsměvu, když mě najednou začne něco tlačit. Copak se asi stane, když se přitisknu ještě víc? Opřu se o Gerinovu hruď a zadečkem se zavrtím... inu v těch místech, kde mě něco tlačí.

Jeho slova u mého ouška rezonují celým tělem. Nevoní špatně! Něco tomu chybí, ale špatné to rozhodně není. Musím se pousmát!

Když se ke mě tak hezky lepí a já mám jednu ručku volnou. Copak s ní udělám? Už vím! Nechám ji zabloudit do jeho kštice a pěkně si jeho hlavičku přitáhnu k sobě, když už má tu svou tak hezky natočenou ke straně, tak by byla taková škoda toho nevyužít. Chviličku ho jen tak dráždím, když přiblížím své rty k jeho a jemně se o ně otřu. Nakonec ale mezi prsty sevřu jeho vlasy a přitáhnu si ho k polibku!

Levačka vyráží!

Když ses zavrtěla, tlak zesílil a Gerin se prudce nadechl. Co teď? To je tak trapné… a ty tak provokuješ!

Vlastně si nebyl úplně jistý, jestli to děláš schválně. Jestli ho skutečně… svádíš! Ovšem to, co následovalo, ho usvědčilo v jeho domněnce. Nechat se chytit, a ještě se mu rty roztáhly do úsměvu. Do spokojeného pobavení. Tvé dráždění přijímal, a protože věděl, že teď na něj dobře vidíš, provokativně se ti podíval do výstřihu. A pohled neodtrhl, dokud ses neotřela o jeho rty. Mm… A dokud jsi ho nepolíbila!

V tu chvíli se ti jeho levačka omotala kolem pasu a pravačka povolila stisk. Vlastně nakonec tvoji ruku pustila úplně, aby se mohla přidal ke své kámošce na tvé dokonalé bříško! Společně ho totiž obsadily celé! A možná – jistě omylem! – zabrousily nahoře i dole za hranice bříška.

Copak to mám v ručce?

Jakmile mám klučíka ve své moci, povolím ruku s mečem a nechám jí klesnout dolů, abych mohla tu ostrou zbraň neškodně odhodit na zem. Však proč se s tím teď tahat, když ji mohu využít k mnohem zajímavějším věcem.

"Líbí se ti výhled?" zavrkám, když oddělím jeho rty od jeho. A ano, narážím tím na jeho upřený pohled do mého výstřihu! A schválně se zhluboka nadechnu a srovnám záda!
A aby to neměl hošánek tak jednoduché, tak se mu záda otřu o hruď a zadečkem o... to snad ani není potřeba vyslovovat, když je to tak očividné!

Opět si ho stáhnu k polibku. Tentokrát ale mnohem a mnohem vášnivějším a podstatně méně nevinnému než byl ten první.

A co teď s tou druhou volnou rukou? Nuž, co s ní trochu zabloudit za záda a trochu prohmátnout to, co mě tak tlačí do zadečku. Schválně co to udělá? Kdo ví? Třeba mě taky pěkně stiskne!

Co to má v rušiškách?

“A jak!“ broukl upřímně a srdíčko se mu rozbušilo ještě o trošku víc s tím tvým nádechem!

Už už se chtěl krkem natáhnout a políbit tě do výstřihu, když jsi ho opět stáhla k sobě. No tak dobře, tak tě políbí nejdřív tam! Tam je to taky hezký! A když tě u toho ještě víc zmáčkne…

Schválně, co to udělá… To ti řeknu naprosto přesně! Gerin se docela lekl tvé… no, odvahy? Iniciativy? Nebo to byla náhoda? Ne, tohle nemohla být náhoda. Byla to tvá akce. A jeho reakce na sebe nenechala dlouho čekat, levačka hned vyjela výš a zmáčkla tvé kopečky, aby vyrovnala ten tvůj stisk!

A teď zmáčknout!

Není o tom pochyb! Jsem dokonalá a úžasná! Prostě radost pohledět na kteroukoli moji část!

A když Gerin stiskne mé dokonalé kopečky, tak se mi rtech objeví spokojený úsměv. A to co jsem zmáčkla, tak potom teď jen přejedu ručkou. A pokračuju s ní na jeho zadeček. Druhou mu hlavičku stáhnu dolů ke svému krčku, aby mi předvedl co dovede. A když je na svém místě, tak i druhou rukou sjedu a jeho pozadí. A pěkně oběma ručkama zmáčknu ty dvě pevné polokoule. A abych z toho měla ještě víc, tak mu pánev tlačím k té své. A ano zadečkem se mu přitom stále tlačím do klína!

Vzhůru do oblak!

Co dovede? Začne tě zlehka líbat na tvoji alabastrovou pokožku! Zlehka, s něžností… Ale kopečky tiskl stále víc a víc a i jeho polibky začínaly být trochu… kousavé a vášnivé! Jako by se už přestával držet zkrátka!

Mohla za to nejspíš tvá ručka, která ho rozpalovala. A když vás k sobě namáčkla ještě více, pravačka mu po tvém bříšku sjela níže. Níže, kolem takového místečka… snad i trochu zavadila… a pak zabočila doprava na tvé stehýnko. Tam sevřela tvoji sukni a povytáhla ji o deset centimetrů nahoru! A pak…? Chytla znovu a tahala výš!

Vzhůru k výšinám!

Na tváři se mi usadí spokojený výraz, když mi začne krček zasypávat polibky. A když začnou být kousavé a vášnivé, tak se můj úsměv rozšíří o to víc!

A když jeho ruka začala sjíždět po mém těle dolů a lehoulince zavadilo o to správné místo? Och, zachvěla jsem se až po konečky prstů na nohou. Impulz šel celým tělem! Svou ručkou chytnu tu jeho, abych mu vypomohla s vytahováním sukně. Výš, výš a ještě kousíček vyš až se odhalí celé moje stehýnko!
Ale co teď? No, když už mám jeho ruku ve své, tak mu ji navedu pěkně ke svému klínu a společně s ním zmáčknu!

Níže k nížinám!

Kousavé, vášnivé… dravé. Ano, sem tam jsi ucítila na své dokonalé alabastrové pokožce jeho zoubky! Když si to uvědomil, stáhl je. Alespoň ze začátku. Co kdyby se ti to nelíbilo, že? Nicméně jsi neprotestovala, tak zkusil zuby chytnout kousek kůžičky na krčku a hravě zatáhnout a pustit! Tvé citlivé ouško zaznamenalo jeho spokojení a snad i náznak smíchu. Jeho rty pomalu sestupovaly níže do tvého bujného výstřihu. Ke kopečkům, které stále ještě střídavě opečovávala jeho levačka! Zmáčkla jeden, promnula… a šla na druhý, aby chudáček nežárlil!

Zpět ovšem k jeho pravačce. Sukně se pomalu ale jistě dostala nahoru a rukou tak zavadil o tvoji holou kůžičku na stehně. Měl příjemně teplou dlaň. A velikou. A když jsi ho navedla ke klínu, zajel mu do ručky jako puzzlík do obrázku! Majetnicky ho sevřel, levačkou tě objal a pak stiskl oběma rukama. Tou pravou dokonce trochu zavrtěl! Přes látku to lehce šimralo.

Mačkaná

Medvídek!

A jak ses namáčkla, opět tě začalo něco tlačit! A tak moc! Co to asi je?

Ty jsi zapředla jako kočička, on spokojeně zabručel jako medvídek. I ta dlaň byla trošku jako medvědí tlapa! Veliká. A šikovná! Majetnicky tě svírala. Ta druhá zase přejížděla výše po těle. Nicméně když sjela dlaní dolů ty, stiskl tě ještě víc! A jedním prstem přes látku mířil neomylně k místečku, kde bude stačit se jen rozhlédnout, zakroužit… a třeba něco najde! A když najde, tak rozhodně nepustí!

Směle k cíli!

Vzdychnu rozkoší, když mě vojáček sevře pevněji! Škubnu sebou, když jeden z jeho prstů neomylně zavadí o ono citlivé místo. Tiše zamručím, když začne přes látku příjemně lechtat. Opět trochu poklesnu v kolenou. Díky za pevnou oporu za mými zády! Kousnu se do spodního rtu, když mě trápí a trápí. Moje dlaň si dělá co chce, a tak zmáčkne to, co ulovila!

Ještě chvilku se snažím vydržet, ale chci víc! Potřebuju víc! Pustím jeho kštici a sjedu po jeho ruce až ke svému klínu. Vecpu se mu pod ruku, ale jen z toho důvodu, abych odsunula látku trochu stranou, protože kůže na kůži je mnohem příjemnější! A k tomu tak trochu zajedu prsty mezi záhyby a dala je trochu od sebe, aby můj úlovek mohl bez sebemenší překážky najít cíl své cesty.

Do nekonečna a ještě dál!

Když jsi poklesla v kolenou, jeho ruka na tvé hrudi tě objala a dávala ti najevo svoji mužnou sílu. Nepustí tě! Ať budeš sebevíc klesat, nenechá tě spadnout, můžeš jí věřit!

Když jsi zmáčkla svůj úlovek, z jeho rtů uniklo tiché zamručení.

Když jsi odhrnula látku… inu, na nic nečekal. Rovnou zamířil k cíli, k místečku, které do teď příjemně dráždil. Ovšem teď? Vecpal se mezi záhyby, během chvilky našel, co hledal, a začal neúnavně trápit ten malý uzlíček nervů!
Během toho tě políbil na pravou stranu tvé čelisti. A znovu a znovu…

Neslušná lekce!

Je bezpochyby příjemné, když má přízrak takovou pevnou a mužnou oporu za svými zády! Však se díky tomu ani v nejmenším nemusím obává pádu, když poklesnu v kolenou. Můj vojáček mě drží a nepustí!

Zachvěji, když můj úlovek neomylně zamíří k tomu správnému místu! Vzdychnu a pevně m stisknu zápěstí. Zády se přu o jeho svalnatou hruď a zakloním hlavu tak, abych ji měla pohodlně opřenou mezi jeho krkem a ramenem. A s tím, jak mě trápí se s každou vlnou vzrušení propnu a zakloním ještě víc. Zorničky se mi rozšíří, když ucítím jeho bušící srdce na zádech, a když uslyším jeho tepající krev, jak mu rozbouřeně koluje v žilách. Povyrostou mi špičáky a i se trochu natočím k jeho krčku, abych si mohla smočit zoubek, ale naštěstí se mi podaří vzpamatovat se a přivolat racionální uvažování! Nebylo by dobré, kdyby mě tady Gin našla celou od vojáčkovi krve! Kousavou zábavu si schovám až se budu moci schovat pod rouškou noci.

Našpicuju uši, abych si ověřila, zda se náhodou Gin neblíží, protože najít nás v takovéto situaci by asi nebylo podle zdejšího dekóru. Nicméně mi ze rtů unikne hlasitý sten a stisknu nohy k sobě. Vojáček má sice méně prostoru k manévrování, ale zase může lépe mačkat a já se mohu lépe třít. A musím si přeci jen trochu vypomoci, aby nám to Gin nepřerušila zrovna v tom nejlepším! Takže se svému obětnímu beránkovi trocu nabourám do hlavinky a vložím mu jasnou představu toho, co by měl teď se svojí ručkou dělat!