Šedé Město

Žijeme, existujeme... hrajeme! Jen pomaleji...

Kapitola první

1.

Probuzení

Šedé Město
okolo 7:00
Tvůj pokoj

Brouzdala jsi se po kolena vodou. Byla chladná. Zarývala pod kůži své ledové ruce a donutila tě třást se.
Tiché vlny se odrážely od hladké stěny, po níž stékala další voda a tvořil se na ní mech. Vzduch ztěžkl vlhkostí, ale to nebylo to, co ti bralo dech z úst. Něco tě tížilo v hrudi. Něco silného. Něco, co jsi mohla jen těžko rozluštit. Měla jsi pocit, že musíš něco udělat. Nevěděla jsi co, ale bylo to podstatné. Tak moc podstatné, že jsi na to nesměla zapomenout! Jenže jsi zapomněla...

~~~~

Probudíš se. Vlnami nepříjemného snu, který se dosud zdál jako palčivá realita, pronikne hlasitý zvuk budíku, v němž hraje písnička, kterou poslouchal každé ráno tvůj nejlepší kamarád - Du hast. Ne, že by ji poslouchal pořád. Vlastně víš, že ji nemá vůbec rád, ale prý jej dokázala probudit, proto ji snášel. Proč dokázala? Bylo to v dobách, kdy byl mezi živými. Nyní... nyní již spát nepotřeboval.
Nevíš, co po nocích dělá. Moc daleko od tebe nechodí, jsi jeho silný zdroj energie, tudíž by ublížil jen sám sobě, ale někdy nosil užitečné informace. Někdy. Jindy... jindy vypadal naštvaně.
O svých nočních toulkách vždycky zahuhlal něco neurčitého. Nikdo jej nevidí, tudíž může navštěvovat jen další duchy. Takže buď chodil na párty k nim, nebo stál za zadkem nějakého člověka a poslouchal informace.
,,Bré ráno, ospalče,” ozval se pobavený hlas Jacka. Skloní se nad tebe a zakření se. Je trochu průsvitný, ale tak nepatrně, že máš i ty problém poznat, že je duchem. Jen ten chlad, který kolem něj koloval, když jsi měla málo energie, ti vždy tento fakt vždy připomněl. ,,Strhnul bych z tebe deku, ale jsem línej,” poznamená a zakření se.
Následně se zase odkloní a zamíří k oknu
, při čemž nevědomky propluje stolem. Prošel by i zdí až na ulici, kdyby si nevšiml, že je vedle něj stolní lampička.
Zakleje a couvne.
Nesnáší procházení mezi věcmi. Připomíná mu fakt, že... už není mezi živými. Na čemž mu vadil jen fakt, že ,,za něj jedí jiní”, jak ti říkával. Ale víš, že mu vadí více věcí.

2.

Probuzení

Šedé Město
okolo 7:10
Tvůj pokoj —> u koupelny

Jack tě sleduje pochybovačným pohledem a vyprovodí tě až ze dveří.
Ani při převlékání nedokážeš přijít na to, co jsi zapomněla.
Když vyjdeš z koupelny a sedneš si na zem, najednou se před tebou zjeví Jack. ,,Baf,” řekne jen tak, aby se neřeklo. ,,Tákže, copak se stalo? Na copak sis vzpomněla?” Nakloní hlavu na stranu a sleduje tě zkoumavým pohledem. ,,Sedíš tu jako hromada neštěstí.”

2.

Huh?

Šedé Město
okolo 7:10
koupelny —> kuchyně

Jack povytáhne obočí. ,,Odkdy se ti motá hlava ze spaní?” zeptá se s úsměvem. Jeho pohnutí rtů je plné pobavení, ale oči neschytaly takový podíl.
Při zmínce o jídle si nadšeně povyskočí. ,,Bezva! Jde se jíst!” rozhodne a zamíří ještě před tebou do kuchyně, takže tvá další věta ztratí na významu.

Sejdete schodiště a zamíříte přes jídelnu do kuchyně. Kuchyňské dveře jsou pootevřené a zpoza nich jsou slyšet hlasy.
,,Ne! Nemyslím! Je to naprostá hloupost!” odmítá zrovna cosi tvá matka.
,,Vím, že je to těžké... ale proč by lhali?” namítne otec a povzdechne si.
Jack povytáhne obočí a protáhne se škvírou, aby lépe slyšel.

3.

Huh?

Šedé Město
okolo 7:10
koupelny —> kuchyně

Rozhovor rodičů pokračuje. Evidetně nezaznamenali tvůj příchod do jídelny.
,,Lhali nám roky, na to zapomínáš.”
,,Pokoušeli se je chránit!” vybouchl najednou tvůj otec. Takhle naštvaného jsi jej ještě neslyšela. ,,Nechápeš? Lež je někdy mnohem příjemnější než pravda! Nehledě na to, že lhali jen tak, aby nám neublížili!”
,,Lež jako lež!” křikla odmítavě tvá matka. ,,Proč by teď rukovali s pravdou? Proč? Co je k tomu vedlo? Dohnalo je k tomu další úmrtí?”
Otec chvíli neodpovídá. Když se však rozhodne promluvit, jeho hlas zní unaveně: ,,Nevím. Nejsem detektiv. Nechci po tom pátrat. Chtěl bych to vytěsnit.”
S těmi slovy vyjde tvůj otec z kuchyně a zamíří ke stolu. V rukou drží talířek s obloženým chlebem. Když tě spatří, zamaskuje starosti vryté do tváře lehkým úsměvem. ,,Zakopla jsi?” otáže se místo pozdravu.

4.

Hm? Nádobí?

Šedé Město
okolo 7:10
kuchyně

Tvůj otec nad tebou jen pobaveně zakroutí hlavou. Poté se však zeptáš, podle všeho na něco choulostivého. Ztuhnou mu ramena a celý se napne. ,,Ne, jen jsem se zase hádali, kdo umyje nádobí,” odpoví ti.
,,Hm, kdo umeje nádobí,” ozve se vedle tebe Jack. ,,Wow, výmluvy jim jdou skvěle. Zajímalo by mě, o čem si ti dva povídali. Na stole měli položenou mapu,” osvětlí ti situaci.

5.

Hm? Nádobí?

Šedé Město
okolo 7:15
kuchyně

Táta se usměje. ,,Dobrý nápad, zkus to navrhnout mámě.”
Jack pokrčí rameny. ,,No... asi kanalizace. Ale zabalili to moc rychle,” zachmuřeně se ušklíbne. ,,Asi už na mě mají radar.”
V kuchyni stojí tvá matka a zrovna vyndavá topinky z topinkovače. ,,Dobré ráno,” usměje se na tebe. ,,Jak jsi se vyspala?”

6.

Hm? Nádobí?

Šedé Město
okolo 7:15
kuchyně

,,To jo,” souhlasí Jack. ,,Rozhodně. Chceš se máchat ve splaškách?” otáže se tě s lehce pozvednutým obočím.
Po tvých dalších slovech se na tebe zakření. ,,Samozřejmě, že to není dobře. Přišla bys o svýho úžasnýho informátora,” ukáže na sebe. ,,Neměla bys pak přehled o tom, co na tebe chystaj.”

Matka se na tebe usměje. ,,Co si dáš k snídani?” otáže se tě.

7.

Lupínky?

Šedé Město
okolo 7:15
kuchyně

Jack se zatváří mírně vyděšeně. ,,Ne,” hlesne a pobledne. ,,Ne! Víš, jak to tam smrdí?” zeptá se skoro zoufale.

Tvá matka se na tebe vesele usměje. ,,Samozřejmě. Jsou v poličce, mléko najdeš v ledničce.” S těmi slovy vyjde s topinkami ven z kuchyně. Pokud si k snídani nedáváš ltopinky, většinou ti dá jen rychle instrukce, kde co najdeš.

,,Já mám hlad,” zaběduje Jack a opře se o linku. ,,Umírám, Aryo! Umírám!” teatrálně si položí dlaň na hruď a zkřiví obličej hranou bolestí. ,,Žaludek mě požírá zevnitř!”[/justify

8..

Jídelna

Šedé Město
okolo 7:15
kuchyně

,,Dovol?” Jack uraženě zabručí. ,,Já a bábovka? Co si to o mně myslíš? Já mám jen rád čistý místa.” Následně se mu do tváře vkrade zasněný úsměv. ,,Ale bábovku bych si dal...”

,,To mi neuděláš,” řekne zděšeně Jack a postaví se ti do cesty tak, že jím projdeš. Na malou chvíli tě obalí chlad. ,,Fuj,” uleví si tvůj kamarád a následně s tebou dojde až ke stolu. ,,Nenuť mě tam chodit! Jsou tam věci, které už nikdy nechci vidět,” zahuhlá a sedne si.

Tvoji rodiče sedí na svých místech a mlčky jedí topinky. Nezdá se, že by je tvoje samomluva nějak zarážela. Tebe však možná zarazí fakt, že sedí mlčky. Jindy rozmlouvají nad secrecionisty. Dneska mezi nimi visí zvláštní napětí.
U stolu stojí čtyři židle. Tu čtvrtou tam dali tvoji rodiče ve chvíli, kdy jsi jim řekla, že je Jack mezi vámi. Lékař jim doporučil, aby dům přizpůsobili pro čtvrtou osobu, což se Jackpvi neuvěřitelně zamlouvalo. Momentálně se rozvaluje na své židli a dělá na tebe psí oči. ,,Do kanálů ne,” zaprosí.

9.

Jídelna

Šedé Město
okolo 7:15
kuchyně

Tvůj kamarád se zhnuseně zašklebí. ,,Já se chci houpat na židli,” povzdechne si a následně se vrátí k tvé otázce: ,,V kanalizaci jsem byl několikrát. Vypravěči tam někdy mívají slezy. Možná je tam i nějaký sídlo nebo tak. Každopádně jo, někdy už sem tam byl. A je to děsný hnus.”

Rodiče se po sobě nejistě podívají. ,,Nic. Co by se mělo dít?” řekne nakonec tvůj otec a raději sd zase zakousne do topinky.
Matka se nervózně pousměje. ,,Všechno je v pořádku. Jen máme vyšší účet za elektřinu,” odbyde tvé starosti.
,,Vyšší účet za elektřinu v kanále,” podotkne Jack a opře si lokty o stůl.

10.

Jídelna

Šedé Město
okolo 7:25
kuchyně

Jack vyvalí oči a otevře pusu, aby něco namítnul. Následně si uraženě založí ruce na hrudi a zabručí: ,,Jsi zlá.”

Rodiče se na sebe opět podívají, jako by se mezi sebou domlouvali očima. Otec se na tebe váhavě pousměje, očima stále hledá pomoc u tvé matky. Není pochyb o tom, že se něco děje. Otázkou zůstává: co.
,,Víme leda o tom, že bys měla za chvíli jít do školy,” ozve se tvá matka a vstane od stolu, aby odnesla nádobí zpět do kuchyně.

11.

Kuchyně

Šedé Město
okolo 7:25
kuchyně

Tvá matka si povzdechne. ,,To si nemyslíme,” zamumlá. Asi ví, že ať řekne cokoliv, tak si tě neudobří. To možná jen v případě, že by ti řekla, oč tu běží. A k tomu se podle všeho nechystá.

Jack tě následuje jako ocásek do kuchyně. ,,Pokud to neschytám já, tak s tím nemám problém,” zakření se na tebe tvůj kamarád a sedne si na linku. Nohama pohupuje ve vzduchu a čas od času jeho noha projde i skříňkou, což podle všeho neregistruje. ,,Já bych se dneska na školu vykašlal,” řekne a seskočí z linky. Nebylo by to poprvé, co bys do školy nešla jen kvůli tomu, že se Jackovi nechtělo - a že jste měli co řešit mimo. ,,Co třeba zavítat do kanálů?” Poté připluje k jedné poličce. ,,Myslím, že ty plány dala sem.”

Tvá matka kuchyni opustila hned poté, co domyla to málo nádobí, raději na tebe nemluvila.

12.

Kuchyně

Šedé Město
okolo 7:25
kuchyně

Jack se zamyslí, při čemž se zatváří skoro jako smajlík na telefonu. ,,Nooo,” protáhne, ,,hodně. Ale ty jsi cvok, tobě projde všechno,” dodá následně a věnuje ti zázub.
Když se jej optáš zatváří se lehce překvapeně a řekne: ,,Je mi ctí najít pro tebe plány, madame. Ty mi zatím připrav svačinu,” mrkne na tebe a jme se dobývání do poličky. Její křídla se otevřou a odhalí spousty papírů. Jack se ohlédne směrem ke dveřím a následně nechá všechny papíry pomalu vyplout ze skříňky. Ruce má v kapsách své mikiny. Jen se na papíry dívá a zamyšleně se jimi pohledem prohrabuje. Nakonec vrátí všechny nepotřebné do poličky a nechá ji zase se zabouchnout. Na jednu z rozdělaných housek spadne smotaná rulička s plány.
,,Pampadá!”

13.

Kuchyně

Šedé Město
okolo 7:25
kuchyně

Duch se na tebe zašklebí. ,,Tak vidíš,” řekne vítězoslavně.

,,Nebooj, nebude to umaštěný,” zakření se na tebe. ,,Když to umeješ,” dodá vesele. Rozhodně jej nepřestane bavit tě štvát.
,,Jo, podle všeho. Tu druhou jsem tam neviděl,” přitaká Jack a zatváří se vážně.
Ofotíš si mapu, která ti nepřipomíná zhola nic. Je to jen změť uliček, spousty uliček, které se spolu všudemožně proplétají. Nikde není napsané jediné slovo ani číslo. Ten, kdo se v tomhle vyzná, tak to je machr.

14.

Kuchyně

Šedé Město
okolo 7:30
kuchyně

Jack se na tebe zazubí. ,,Snad bys nechtěla bejt slepá. Ale neboj, to bude v pohodě,” dodá už smířlivě a částečně konejšivě.

Jack uskočí, když jím projde tvá ruka a zhnuseně ze sebe začne stírat neviditelné DNA tvé ruky. ,,Bleh, co to děláš?” zahučí nakrknutě. Rozhodně jsi se trefila do černého.
Následně tvůj kamarád trochu neochotně plánek zase uklidí. Kupodivu nebyl špinavý.
,,Jasně, podobnej plánek měl i táta,” kývne hlavou Jack. ,,Řikal, že je to kanalizace. Ale když nad tim tak přemejšlim... možná pěkně kecal.”
Jack si povyskočí a následuje tě ven z kuchyně do jídelny. Tvoji rodiče sedí mlčky u stolu. Matka zvedne hlavu a pousměje se, více se tě na nic neptají ani tě nezdržují. Ostatně, máš jít do školy, že?
Dojdeš naprosto bez úhony do svého pokoje

15.

Pokoj

Šedé Město
okolo 7:30
Pokoj

Jack chápavě pokývá hlavou. ,,Jasně.”
,,To nevim,” odpoví Jack a poškrábe se na hlavě. ,,Asi proto, že mi to připadalo jako trubky ve zdi. No... proč by lhal? To nevim, možná prostě nechtěl, abych si někde něco udělal, znáš ho.”

16.

Cesta do školy

Šedé Město
okolo 7:45
Ven!

Tvůj dlouhověký přítel se zatváří jako hromádka neštěstí. Víš, jak moc nesnáší školu. Vždycky jen sedí a pohrává si se vším možným, jen aby se zabavil. Avšak musí se chovat tak, aby nevzbudil nějaké podezření, tudíž je nuda v hodinách ještě intenzivnější. Někdy jen leží rozplácnutý na stole a brouká si pro sebe písničku. Jindy se naopak pokouší nějak vyděsit tvé spokužáky. Nebo tě pozoruje, jak jíš, případně něco vyřezáváš do lavice.
A u toho všeho pořád mluví.
„Achjo. No dobře. Zní to logicky,” povzdechne si a poraženecky tě následuje.

Krčí rameny. „Říkám jen to, co si pamatuju,” podotkne. „V pohodě. Zní to samo o sobě dost divně. Ale divila by ses, jak se staral, abych byl co nejvíc mimo hlavní linie. To, že jsem se toho všeho namočil, jsem udělal víceméně za jeho zády. Do některejch akcí by mě jaktěživo nepustil.” [/b{Znovu pokrčí rameny.
„Doufám, že ten únosce tě hodí do kanálu,” poznamená a protáhne se dveřmi na chodbu.

Rodiče se s tebou dnes nerozloučí a ty můžeš volně vyjít do šedých ulic. Šedé Město má skutečně přiléhavý název. Všude se vznáší šedavá mlha, jež se ti otírá o kotníky. Narušuje viditelnost. „Máš na batohu odrazky?” zeptá se Jack. „Dost nerad bych tě viděl rozpláclou na vozovce,” přestože mluví s lehce žertovným tónem, víš, že o tebe má strach. Ale nikdy by to nepřiznal nahlas. Přinejmenším ne v této situaci.

17.

Cesta do školy

Šedé Město
okolo 7:45
Venku v mlze

„Jo, to je,” kývne hlavou Jack na zmínku o logice. „Dokonce bych řekl královna mrch. Nebo taky mršin,” ušklíbne se mírně trpce, ale zároveň v jeho tváři spatříš náznak žertu. Ze smrti si legraci poslední rok dělal legraci docela často. Pravdou však je, žejen ve chvílích, kdy už jste měli oba náladu na bodu mrazu, takže nenapáchal velké škody.
Jack nakoukne zpátky do dveří a zaculí se. „Nehraj si na družičku na svatbě,” poznamená k tvé neexistující slze a následně ještě dodá: „Já jsem nejvíce přející duch na planetě. Jiní by tě tomu únosci doporučili.”

Tvůj kamarád protočí panenky. „Na tu prohlídku bys šla tak jako tak, už jsem ti koupil lístky,” věnuje ti prohnaný úsměv. „Smůlu? Proč smůlu? Že nejdeš do školy? To bych měl smůlu já. Dneska máme první hodinu fyziku, pokud se nemýlím,” zašklebí se na tebe. „Co asi dneska budeme probírat?” přemítá nahlas. „Transformátory? Nebo motory?” pokračuje u čehož proplouval šedavou mlhou směrem, jímž se nachází vaše škola.
Umlkne však ve chvíli, kdy se nedaleko od vás ozve strašlivá rána. Jako by něco těžkého nabouralo do domu.
„Co to bylo?” aniž by čekal na odpověď, dodá: „Zůstaň tady, jdu se tam podívat.” Jeho tón hladu jasně naznačuje, že si to vypiješ, jestli za ním půjdeš, jelikož by to mohlo být nebezpečné.

Většinu času mlčím. Né, že bych se zlobila, nebo tak, ale nenapadá mě dost kousavá poznámka a to je pak už lepší mlčet. Sem tam se na Jacka zašklebím, ale jinak jen dál šourám nohama v mlze. Při troše štěstí si to vyloží, jako protest.
Pak si dám od mlčení malou přestávku, abych použila pár těch nejšťavnatějších nadávak, co jsem se naučila, abych mohla vyjádřit, co si o fyzice myslím. Kdo to vlastně vymyslel? Hodiny fyzicky... Pche. Všechno, co se potřebuju naučit si prostě přečtu a nebudu kvůli tomu dennodenně courat do školy, abych se tam trápila s hloupostmi jako jsou hodiny fyziky, nebo lidi včetně učitelského zburu, co si myslí, že jsem šílená... Což není tak docela pravda. Možná trochu. Ehm.
Z čista jasna mou úctyhodnou salvu barvitých popisů fyziky přeruší nějaká rána. Okamžitě zmlknu. Střelím pohled po Jackovi, který mě předběhne s dotazem "Co to bylo?". Místo odpovědi už mám nakročíno, abych to šla zjistit. Tak moment. On mi vážně řekl, že tu mám počkat? A přijít o legraci, která by mi možná vynahradila i tu zpropadenou první hodinu? To ne.
Jo jo, já vím. Je to blbost. Vždyť to tak děláme vždycky. On už umřít nemůže, tak chodí první pochopitelně, abych taky nemřela. No... Tak mi možná vážně přeskočilo.
Místo, abych počkala, dám mu malý náskok a začnu se plížit za ním. V tenhle moment mě děsí víc pomyšlení, že si mě Jack všimne, než co jiného. Naštěsí se snažím udržet tak velký odstup, aby to vážně bylo poměrně bezpečné. Jsem sice zvědavá, ale ne blbá, děkuji za optání.

18.

Rány do sudu

Šedé Město
okolo 7:50
Venku v mlze

Jack pobaveně sleduje tvůj výlev všemožných peprných nadávek na jeho oblíbený příběh. Zaslechne však jednu, která se mu vůbec nezamlouvá. „Dovol,” ohradí se dotčeně, ale než stihne říci cokoliv dalšího na obranu nevinné fyziky, ozve se ona osudná rána.
Tvůj kamarád si přestane hrát na obhájce a zmizí, aby se podíval, zda je pro tebe zcela bezpečné prozkoumat terén.

Kráčíš za duchem v bezpečné vzdálenosti. Zatím se nezdá, že by si tě všiml. Nebo je možná moc zabraný do zkoumání.
Jeho stopy ve vzduchu vedou do jedné z poatranních uliček, jež je v Šedém Městě více než bezpočet. Celá čtvť je spíše labyrint než okres.
Tato ulice je tak široká, aby se do ní vešlo auto. Znáš ji. Několikrát jsi zde zanechávala malůvky se symbolem. Proto také víš, že je slepá.
Do nosu tě uhodí pach kouře. Skrze mlhu vidíš plameny. Jsou dostatečně daleko, není možné, aby tě ohrozily.
Možná tě však více než oheň zaujme fakt, že na stěně je načmáraný nápis: „Nečmuchej.” Pod posledním písmenem je nakreslený půlkruh. Takovou značku neznáš.

Jak se tak plížím, ucítím kouř. Hoří. Bude zábava, ne? Mihne mi hlavou myšlenka, jak se budou tvářit rodiče, až přijdu domů a budu cítit kouřem. Budou myslet, že zas kouřím, nebo tak něco. No hurá...
Aby to bylo ještě zajímavější, najdu na stěně nápis. Ajaj. Není to moje práce. Vážně tam stojí "Nečmuchej"? No faaajn, to je celkem strašidelný. Zvlášť, když nepoznávám ten symbol. Člověk by řekl, že znám podpisy všech vandalů v širokém okolí, no ne? Tak čí je tohle? Nechal to tam někdo, aby jsme neslídili kolem toho požáru?
No, kdyby vážně ano, pro jistotu si přetáhnu přes nos a ústa lem trička, z části, abych tomu člověku udělala radost (Vidíš? Už nečmuchám!), a taky abych se hned nepřiotrávila dýmem.
Nebo to tam nechal nějakej ňouma, co měl chuť vylepšit tuhle nudnou stěnu, něčím... zajímavím?
Usoudím, že tady stejně radši chvíli počkám, protože kdybych se udusila kouřem, tak mě Jack asi zabije.
Když už tu tak trčím, přijdu blíž k tomu nápisu. Tohle je moje práce, v barvách se vyznám. Sundám si na malou chvilku svou provizorní roušku a přičichnu k barvě. (Za tohle by mě autor toho díla asi nepochválil.) A ne, nejsem blázen. Ale pokud i z blízka bude barva vypadat zaschle, pak se dá někdy podle čuchu poznat, jak je čerstvá. Možná z ní ještě čpí chemikálie. Další část mojí mistrovské analýzy tkví v tom, že se barvy dotknu. Od pohledu se toho stejně pozná nejvíc, ale takhle můžu mít jistotu. Mám v plánu si o tom, kdo to sem nepsal, něco zjistit, a k tomu mi pomůže i tohle, nejen ten symbol.

19.

Rány do sudu

Šedé Město
okolo 7:50
Venku v mlze

Přičichneš k barvě. Do nosu tě téměř okamžitě udeří pach chemikálií. Barva je zcela čertsvá. Všimneš si, že z písmen začíná barva stékat a tvořit stružky na stěně. Dotkneš-li se barvy, na prstu ti ulpí barva.
Podle složení i pachu si dokonce můžeš být témeř jistá tím, kdo „umělci” prodal sprej. Tato vůně je typická především pro jednu přísadu, kterou přidává do svých barev jen Hit, maličko pochybný obchodník, na nějž jsi několikrát narazila. Působí docela příjemně, ale jede v mnoha nekalých obchodech - jako jsou drogy. Ale někdy spolupracuje s vypravěči.

20.

Rány do sudu

Šedé Město
okolo 7:55
Venku v mlze

Stáhneš se dále od kouře i případného nebezpečí. Za nedlouho uslyšíš sirény, jež jasně hlásají, že se blíží hasiči. Možná jim zavolal někdo z okolních domů, možná se ozval sám pachatel. Jack se stále ještě neukazuje, ale cítíš, že se mu zatím nic nestalo - bere si z tebe energii a každým momentem máš větší hlad. Nevypadá to však, že by se chtěl vracet - nebo snad nemůže?

21.

Kouř!

[font color=grey]Šedé Město
okolo 7:55
Venku v uličcefont]

Natáhneš si tričko přes nos a postupuješ dále do uličky, jíž začíná pomalu ale jistě tahlcovat temný dým. Každým krokem tě pohlcuje čím dál větší žár, z něhož ti na čele vyrazí krůpěje potu. Stěny jsou pomalovány grafity, ale vidíš jen barvy, jež se ti rozmazávají před zaslzenýma očima. Dým ti zabraňuje v hledání útočníka zrakem, zvláštní praskání ti neumožňuje odhalit případné nebezpečí sluchem. Svým způsobem jsi tu teď dobře na ráně. Kdyby tu byl stále ten, kdo tento dým vyvolal, byla bys výborným cílem, na nějž by se mohl zaměřit.
Svého kamaráda stále nevidíš, ale cítíš jeho blízkost. Je někde tady. V největším víru kouře a praskotu.

22.

Prskající emoce

Šedé Město
okolo 8:00
Venku v uličce

Oči tě každým okamžikem pálí víc a víc a ty vidíš čím dál větší nic. Slzy ti stékají po tvářích, nepříjemný pach tě bodá do nosu. Nerozeznáš, z čeho pochází, ale mohl by to být olej nebo benzín - že by se chystal nějaký velký výbuch?
Do hrdla ti okamžitě vnikne kouř, když zakřičíš jméno svého kamaráda, jenž se najednou zjeví přímo před tebou. Kouř se jím trochu prolíná a přestože nevidíš příliš dobře, můžeš zcela jasně usoudit, že se jedná o něj. Nikomu jinému by se obličej neslil do takového tvaru a v těch dvou skvrnách, jež budou asi oči, se nikomu jinému tak nabručeně neblýská, když se vrhneš do akce, jež od začátku působí jako sebevražda.
„Mizíme!” pobídne tě Jack, nyní si můžeš být zcela jistá, že se jedná o něj, a rukama tě vyhání ven z kouře, z něhož se ti již dělají mžitky před slzícíma očima. „Mám dojem, že tu za chvíli bouchnou emoce!” dodá.

23.

V kruhu

Šedé Město
okolo 8:00
Venku v uličce

Pokoušíte se vyběhnout z uličky. Víš, že Jack by s tím neměl problém, jenže tobě brání oči ve vidění. Kouř je tak hustý, že nevíš, jakým směrem jít, čas od času naběhneš rovnou do zdi, ale Jack tě vždycky navede. Můžeš jen doufat, že se v tom dýmu taky neztratil a ví, kudy ven.
Žáru neubývá, naopak, zdá se, že ti jde přímo v patách. Jack se tě pokouší popohnat k větší rychlosti, ale v tu chvíli se ti cosi připlete pod nohy a ty zakopneš. Spadneš na tvrdou dlažbu a natlučeš si, to je však v onu chvíli téměř zanedbatelné.
Kolem tebe se totiž začne rozprostírat do dokonalého kruhu oheň. Sám by se do takového tvaru jen těžko uspořádal.
Jack zakleje těmi nejsporstšími nadávkami, jaké zná.

Možná bych si právě měla nadávat, za to, co jsem provedla... popravdě jsem tohle čekala. Co by se taky mohlo stát, když vběhnu do požáru, bez jakékoliv ochrany? Tričko přes nos a ústa... to bylo spíš, abych nevypadala úplně hloupě. A kdybych to přežila, Jack by na mě nemohl ječet "Proč jsi to udělala? Zbláznila ses?", protože bych mohla říct, "To, že jsem se zbláznila s tím nesouvisí! Měla jsem přes pusu triko, vidíš! A jsem úplně v pohodě." 
Bohužel, musím začít zvažovat možnost, že umřu... Ten oheň, do kterého jsem tak najivně vběhla, se nechová jako normální oheň. Zeptala bych se ho, co dělá, ale to už bych se vážně udusila...
Zvláštní... Umím přece přivolat duchy, ne? Proč jsem na Jacka nezavolala už předtím? Nemusela bych lézt do toho posedlého ohně. Ale když už jsem tady, a umřela bych tu... Co pak? Upřímně jsem schopná myslet jen na to, koho všechno bych zklamala... Máma, táta... Už bych nemohla pomáhat vypravěčům, a Jack? Ten by asi zůstal uvězněný v těle neviditelného puberťáka navěky... Na druhou stranu, co by bylo po smrti se mnou? Mohl by ze mě být taky duch? A jak by vypadal duch, co byl ve spojení se záhrobím už za živa? Třeba se to dneska dozvím.
Ale no tak, Aryo! Seber se! Dneska neumřu. Nebo jo? Ne, dneska ne, možná zítra. Do té doby musím fungovat. Ale, co teď? Jsme v pasti. Prostě ten oheň přeskočím? Ne, to taky ne... Pohledem hledám radu u kamaráda.

24.

V kruhu

Šedé Město
okolo 8:05
Venku v uličce

Jack vypadá, že by tě nejraději něčím přetáhl po hlavě a to i v situaci, která pro tebe vypadá bezvýchodně - možná že nejen vypadá, ale i je. Očima přejíždí po obvodu kruhu a svírá rty do tenké linky. Všimneš si, že má pevně stisklé čelisti k sobě. Nemluví. Je na něm vidět, jak usilovně přemýšlí, ale nezdá se, že by byl blízko výsledkům.
Kruh se nesvírá, jen poklidně míhá plamínky.
A Jack stojí a urputně přemýšlí.
„Tohle mi byl čert dlužen!” zavrčí si pro sebe a začne kruh obcházet, jako by hledal jeho slabinu. Přestože je na něm vidět, jak se pokouší nedávat najevo pocity, víš, že je pod tlakem.
Co onen oheň skrývá tak nebezpečného?

25.

V kruhu

Šedé Město
okolo 8:05
Venku v uličce

Jack zachytí tvé gesto a vyvalí oči, jako by si myslel, že ti snad přeskočilo, což by možná ani nebylo tak daleko od pravdy.
„Zbláznila ses?” vyhrkne. Nemluví nijak naštvaně, spíše v jeho hlase zaslechneš zoufalství. Možná je ten oheň skutečně víc ohrožující, než ti přišlo na mysl.
„Ještě neskákej,” poznamená a vstrčí ruku do ohně. Všimneš si, že v místech, kde se jeho dlaň dotkne oranžové hmoty, se ohnivé jazyky sníží.
Mávne na tebe, čímž ti dá znamení, že máš skákat v těchto „bezpečnějších” místech.

26.

Odrazíš se od tvrdého asfaltu. Nemusíš skočit ani nijak vysoko, abys mohla přeskočit nyní sníženou plamennou hranici, avšak nebyla by to obyvklá situace, kdyby se něco fatálně nepokazilo.
V jednu krásnou chvíli se ocitáš nad ohněm a chybí ti sotva zlomek vteřiny k tomu, aby ses ocitla u Jacka, v další ale vše kolem zmizí. Jako by nikdy žádný ohnivý kruh, ulice ani Jack neexistovali. Jako by to všechno byl jen výplod tvé mysli.
Okolní svět tone během vteřiny v neproniknutelné temnotě, v níž slyšíš jen svůj dech, tlukot srdce a cítíš bolest v kotnících - pravděpdobně jsi špatně dopadla na... kam? Na co? Kde vlastně jsi?
Necítíš přítomnost svého nejlepšího kamaráda, což je pro tebe silně nepříjemný pocit. Pociťuješ příliv tepla a to ti brání v pořádném soustředění. Připadáš si jako v silné horečce, v níž vznikají halucinace.
Vzduch kolem je nehybný a dusivý.

A mám to, pomyslím si, když mě oheň nepopálí, jak přes něj letím. 
No... Asi přísloví "Neříkej 'Hop!', dokud nepřeskočíš." nevzniklo jen tak. 
Obvykle si držím jakousi míru naděje. Ten malinký plamínek ve tmě, který mi pomáhá věřit, že existuje světlo. Ale když se ocitnu v opravdové tmě? Asi každý má občas ten trýznivý pocit, že je naděje tak strašně daleko a zbytečná... Nebo jen já? Buď jak buď, všichni máme temnější dny. 
Když nedopadnu na zem, ale na... ani nevím kam, první se dostaví zmatení. Praštila jsem se do hlavy? Proč nic nevidím?
Pak nastoupí panika... Že bych se začala dusit? Takhle to přece vypadá, když člověk padá do mdlob, ne? Možná mžitky až halucinace a pak tma. Nebo to bylo jinak?
Ovšem jakmile si uvědomím, že si tu tmu až příliš dobře uvědomuji, konečně přijde strach. Kde to vlastně jsem? Vypadá to takhle na druhé straně? Že bych přeci jen umřela?
Mám dojem, že jsem musela skončit na horším místě... Hlouběji, než v pekle. Protože i tam by někdo byl, ne? Tak proč jsem tu sama? Proč necítím ostatní mrtvé? Proč necítím Jacka?
Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy se tma pokouší o můj plamínek naděje. Mám skoro pocit, jako bych cítila, jak plápolá čím dál slaběji. V životě jsem se potýkala s kde čím, ale byla jsem vlastně někdy doopravdy sama? Úplně sama?
V těchto chvílích mě obyčejně zachrání Jack. Vžycky je poblíž. Pokaždé mě vtáhne do švětla... Ale když tu není ani on?
To kvůli němu nesmím stratit víru, protože když odejdu do tmy, kdo mu pomůže? Jestli se odsud nedostanu, zůstane jako puberťák bez opravdového života navěky...
A tak, i když nevím nic jistě... Ani jestli alespoň jeden z nás ještě existuje, věřím. Soutředím se na ten oheň a nenechávám jej zhasnout. Vím, že to asi zní šíleně, ale čtete si v mé hlavě. Co jste čekali?
No tak, Ario. Děláš předčasné závěry. Vždy je cesta ven. A ty jsi prostě jen možná omdlela a teď tě veze sanitka... Nebo ještě spíš. Ležíš doma v posteli a za chvíli tě probudí ta divná písnička...
Nejsem mrtvá. A tak zkusím udělat první malý krůček.

27.

Krok do temnoty... tak by bezpochyby nazvali tvé počínání básníci. Použili by ty nejkrásnější fráze, aby popsali to, co prožíváš. Avšak nepovedlo by se jim zachytit pocity na papír a do slov. Nepochytali by je. Cožpak lze popsat ztracení a nejistotu tak hlubokou, že není vidět na její dno? Jde popsat pocit odloučení a naprosté dezorientace? Může někdo cizí a neznalý vědět, co znamená, když ztratíš pocit jednoty se svým nejlepším přítelem? Poslední rok jsi věděla o každém jeho kroku, ježto jsi cítila jeho přítomnost. Nyní se všechno tohle zdá jako neskutečný sen. Sen... sen, jenž zmizí nad ránem a už se nevrátím.
Přes všechny fráze a smyčky písmen je tvé počínání veskrze jen krok... ale krok, jenž si žádá odvahu. Cožpak není možné, že tě zabije? Může být tvůj poslední... možná stojíš na vrcholku hor a nyní se zřítíš dolů... co by se stalo poté? Našel by tě Jack? Mohl by? Nebo je i on navždy ztracen v... tomhle?
Tvé chodidlo se dotkne pevného povrchu.

28.

Světlo stále nepřichází. Možná zde neexistuje... nebo někdo důkladnem zatemnil veškeré jeho přívody, aby tě uvedl do nekomfortní zóny.
Tvůj hlas se rozlehne po prostoru, ale ozvěna se ti nevrátí a nedolehne k tobě ani odpověď. Jack tu skutečně není... nebo je? Možná je jen dál v temných stínech.
Samota však stále trvá. Nikdo nepřichází... nikdo neodpovídá... a nic se nemění.

29.

Začneš se přehrabovat v batohu. Hledání věcí v naprosté tmě se ukáže jako úkol pro superhrdinu, ježto jen podle hmatu se mezi sešity, učebnicemi a dalšími věcmi nutně potřebnými - jako třeba svačinou - těžko hledá malá baterka. A aby toho nebylo málo, podle všeho se asi propadla až na dno školní tašky. Jak jinak? Když už v průšvihu, tak pořádně.
Po značně nervující chvíli, kdy začínáš mít pocit, že jsi ji nechala doma, zavadíš prsty o oválek, jenž by klidně mohl být baterkou - při dobré vůli. Pokusíš-li se jej vytáhnout, zjistíš, že se naprosto inteligentně vklínil mezi učebnice a bez jejich vytažení jej pravděpodobně ven nedostaneš.

30.

Bez větších potíží se ti podaří vytáhnou baterku z hlubin batohu a společně s ní ještě něco dalšího. Další malý oválek je připoutaný k tvé baterce. Beze světla jen těžko poznáš oč se jedná, máš však štěstí. Baterka funguje a za malou chvíli ozáří prostor před tepou teplé žluté světlo. Leč nevidíš před sebou nic jiného než černou podlahu, jež je postavena z neznámého materiálu.

31.

Necítíš žádnou přítomnost duchů, jako byl zdejší svět prázdný. Víš, že kdyby ses ocitla v záhrobí, pravděpodobně by ses z přítomnosti nadpřirozena zbláznila, jenže… i naprostá nepřítomnost těchto stvoření je děsivá. Kde tím pádem můžeš být?

Podaří se ti světlo odrazit na zvláštní bílý oválek, jenž vypadá jako smotaný papírek, jenž je omotán tenkou černou stužkou, jíž je připevněn k tělu baterky. Jakto, že sis jej nevšimla již před tím?

Odmotáš stužku z baterky. jen podle hmatu můžeš určit, že se jedná o kvalitní akvarelový papír, víš však, že kdybys jej srolovala do tak úzké ruličky, trochu nešikovně by se zohýbal. Tento materiál je však přizpůsobivý jako látka. Kouzelný akverelový papír? 

Rozvineš jej bez jakýchkoliv potíží. Nemůžeš jej však přečíst. Skví se na něm pouze tři znaky vyhotovené inkoustem.

Znaky ti nijak nenapomohly, spíše tě zmátly. Neobjasnily ti, jak se k tobě dostaly, nebo kdo je k tobě mohl dát.

Vykročíš tedy směrem do podivné černé prázdnoty, v níž necítíš žádný život ani smrt. Tento prostor se nepodobá ničemu, co jsi kdy viděla. Ani prázdným a trochu děsivým uličkám za nocí. Tam se většinou alespoň válel někdo opitý na zemi. Tady nebylo nic a nikdo.

Putuješ, nevíš jak dlouho a nevíš, zda se nemotáš v kruzích. Okolí je stále stejné. Jen tma, již protíná světlo tvé baterky, leč nijak nenapomáhá k prozkoumání.

Není to svět, jenž by nikdy prozkoumán být neměl?

Ve chvíli, kdy se již vše jeví beznadějně, přímo před sebou spatříš... světlo?

Tady? Není to blud?

Při dopadu ucítím v pažích pronikavou bolest. Horší a jinou, než jakou bych při pádu měla cítit. Podívám se na zem, ale vypadá vcelku normálně. Na tomhle místě ovšem asi nebude nic tak docela normálí (včetně mě) a tak si usmyslím, že už se tady pokud možno ničeho nedotknu.
Když se potácivě postavím, zjistím, že jsem musela zakopnout a něco kolatého... odhozené víko od kanálu? Rychle se rozhlédnu, zda v okolí někdo není, pak se otočím k místu, kde bylo předtím světlo a- díky bohům tam stále je.
Uklidněná tím, že snad nezmizí se otočím zpět k předmětu, o nějž jsem zakopla. Vypadá jako poklop, nebo kolo od vozu a na něm je... klepadlo. Znovu se ujistím, že mi od okolí nehrozí nebezpečí a přikrčím se nad tou věcí. Všimnu si, že jsou do klepadla vyryté jisté vzory válečníků a draků. Nevzpomínám si, že by režim v mojí realitě podporovat představivost, nebo zbraně. Pokusím se si je co nejlépe zapamatovat, přičemž si všimnu, že poklop mění barvu.
Nakonec stáhnu ze zad batoh, vytáhnu z něj pláštěnku a rukavice ke sprejování (nebo vloupačkám bez zanechání otisků prstů, ehm). Natáhnu si je přes rukávy od mikiny a pak si obléknu plástěnku. Přes hlavu si hodím kapuci a rukávy stáhnu pro změnu přes rukavice. Výsledek by měl být, že jediný kus kůže, který je ze mě vidět, je na obličeji. Kartu přidám i se zbytkem balíčku do kapsy od pláštěnky, aby byly po ruce.
Takhle vypavená se znovu podívám na poklop s klepadlem. Mohla bych jít dál za světlem, ale... To se zdá nedosažitelné. A tohle by teoreticky taky mohla být cesta ven. Natáhnu před sebe ruku a pokusím se použít klepadlo, jako úchyt od dvířek do sklepa.

Rozčileně klepadlo pustím. Kdybych se nebála, že mě někdo uslyší rozkřikla bych se na něj a nepoužívala bych zrovna vybíravé výrazy.
Napadne mě, jestli je možné, že tu má všechno jistý obranný systém? Zní to hloupě, ale zatím to tak působí.
Písmo tu existuje, ale nemůžu jej přečíst.
Světlo svítí, ale nedá se k němu přiblížit.
Po podlaze se dá chodit, ale nesmíte se jí dotknout holou kůží.
A předměty se ani nedají používat tak, jak by měly. Prostě se vám pletou pod nohy.
Zkusím si stáhnout rukávy od plástěnky ještě níž i přes dlaně a pokusím se za poklop zabrat znovu.
Proč se tak moc snažím ten poklop otevřít? Jak to mám vědět. Nic moc jiného se tu dělat nedá. A pokud se dost rychle nedostanu ven, umřu tady. Vody i jídla mám na pár dní dost, teď když tu není Jack a stačí, abych dodávala energii jen sobě. Ale i tak tu nevydržím moc dlouho... Nemluvě o tom, co tohle místo dělá s mojí myslí, když se dobývám do místnoati pod poklopek, který na mě utočí, a to ani nevím, jestli pod ním doopravdy něco je.

Horor se stává skutečností. Nebo možná horory tou skutečností vždycky byly, jen realita žila v podzemí a nikdo si jí nebyl vědom, leč to je diskutabilní.

Ze tmy se ozve nabručené zapískání. „Heršvec, si tu čloověk nemůše ani pospat! Něěkdo ho furrrt budi!” Na chvilku vysoký hlásek umlkne, leč nemlčí dlouho. „Co tu, prrrokrýle pána, chceš?” Mluvčího nevidíš, zdá se, že se stále skrývá ve tmě nebo pod poklopem, jenž se k tobě zase o kousek přiblíží.

Poklop se šoupne ještě o malý kousek a poté... poté na něj vyleze malá hnědá myška v legračním kostýmku. Na hlavičce jí sedí zelená čepička s bažantím brkem, jež je snad pětkrát větší než ona sama. Na packách má rukavičky a na dlouhém nose se skví brýle. Sleduje tě nepřátelským pohledem hnědých pichlavých oček. „Ztrraaaatila? Taaady?” protáhne podezřívavě. „Ha! To ti tak buudu verrrit!” S těmito slovy si vyskočí na klepadlo a vycení na tebe nažloutlé zuby. Všimneš si, že jí jeden řezák chybí.

Myš si sundá klobouček a unaveně si packou v rukavici utře čelo. „Herrgot, to bude prrraace,” povzdechne si. Možná je trochu zvláštní, že se z rozzlobenosti stal tak náhle klid. Nebo to snad předstírá a pokouší se prolomit tvou ostražitost? „Kdooo by se, simtebe, ztrrraaacel ve tmě?” optá se tě. „A duchooove tu nesó... co by tu děělaaali?” Pokrčí rameny a zase si nandá klobouček.

„Tomu rrrrrrozumim,” přikývne vážně myška a urovná si klobouček. „Ve tměěě se nejde ztraaatit,” pousměje se sama pro sebe a zacuká fousky. „Jeee to tmaaa,” vysvětlí ti jednoduše a pokrčí rameny, jako by naprosto o nic nešlo, jako by to všechno dávalo dokonalý smysl, jenž tobě uniká... ale... proč? Jak? Je to skutečně něco tak snadno pochopitelného a jenom ty to nemůžeš uchopit?

Myš tě poslouchá i nadále, ale jen znovu pokrčí rameny a nedá ti uspokojivou odpověď. „Tohleee je prostěěě tmaaa,” odtuší. „Něěco, co nemá vysvěětlení.” Ve zmínce o duších se na tebe zadívá pichlavýma hnědýma očkama, v nichž je napsáno něco, co nerozluštíš. Snad výsměch? Nebo snad porozumění? Možná lítost? „Duchové nemají rrrádi tmu. Oni putují do zaaahrobí. Prrrroč bys měla jít prryyč?”