Šelma - V. I. P.
| autorefresh |
hrálo se Jindy
od: 18. února 2019 15:00 do: 28. června 2020 10:27
Dobrodružství vedl(a) Skylark
| |
 |
|
| |
 | soukromá zpráva od Robert pro Čarodějka je nebezpečný protivník. I když mají slabiny jako každý člověk, jejich arzenál je rozličný, od přímočarých ohnivých koulí po pomalejší a zákeřnější útoky na mysl. Nikdy se nepřipravíte na všechno, co po vás může čarodějka hodit. Můžete se ale připravit zatraceně dobře. I proto na sebe připínám i neprůstřelnou vestu. Pravda, moc ji nepoužívám, vlkodlaka nezastaví a já jsem pak těžší, ale nechci riskovat nepříjemnou smrt hozeným projektilem. I tak je zdaleka nejúčinnějším způsobem, jak čarodějku zlikvidovat, zaútočit jako první a co nejdříve ji eliminovat. Ideálně z dálky, ale Praha není zrovna ideálním místem pro odstřelovače. Ne, tohle bude muset být osobní. Je to zvláštní, běžně čarodějky nechávám být. Jsou tak podobné lidem, že se do společnosti integrují bez problému, na rozdíl od elfů, víl, zlobrů a podobných věcí. A bývají dost chytré, aby na sebe nepřilákaly pozornost. Populaci čarodějek a mágů v Praze tak můžu jen odhadovat, nehledě na ty nejslabší, jejichž schopnosti se projevují jen minimálně. Ale když ke mě dorazili zvěsti o obětování dětí a vyvolávání démonů... nemůžu si dovolit je ignorovat. Dříve nebo později by to zaslechl Vatikán a Praha nepotřebuje inkvizitory, kteří to tady vyčistí. Zbývá jen doufat, že čarodějka démona ještě nevyvolala, jen upoutala jeho pozornost. Na střet s něčím takovým nejsem připravený, nebylo by to hezké. Chvíli dumám nad mapou Prahy, než vezmu do ruky kyvadlo a nechám ho hledat to, co hledám já. Když se nakonec s jistotou zabodne do patřičného bodu, kývnu. "Protož nyní vezmi medle nástroje své, toul svůj a lučiště své, a vyjda do pole, ulov mi zvěřinu." Zarecituji tiše, zatímco na sebe házím sako, aby skrylo výzbroj na těle. Jsem si nepříjemně vědom, že ten citát zní v originále lépe a přeci jen pravděpodobně nebyl myšlen takto. Ale když vás ho nutí citovat, tak s tím nic moc nenaděláte. Ještě rychle se zkontroluji v zrcadle, než vyrazím. V přízemí domu vběhnu do Lucky, víly z kavárny, jejíž veselý úsměv přeci jen ochabne, když si všimne mého výrazu. "Práce?" Zeptá se tiše a já kývnu. "Práce." Odpovím jí, ale pak se přeci jen přinutím k úsměvu. "Nech mi stranou nějaké pečivo, ano? A capuccino. Budu ho potřebovat. Ty bagety už okoraly." Má svoje výhody, mít známe v potravinářském průmyslu. Ale ani nepočkám na její odpověď, nasednu do auta a vyrazím na adresu, na kterou ukázalo kyvadlo. Cesta z Hradčan chvíli trvá, ale nakonec zaparkuji u chodníku a vylezu. Chvíli zamyšleně koukám na zamčené domovní dveře. Mohl bych se pravda asi vloupat dovnitř, ale nechce se mi vzbuzovat pozornost. Zamyšleně se rozhlédnu kolem sebe a ještě se podívám do uličky, ale nepodaří se mi najít nějaký vhodný vchod. Proto se vrátím k hlavním dveřím a namátkou stisknu jeden ze zvonků. Po krátkém rozhovoru s postarší paní na druhém konci a mém tvrzení, že jsem si zapomněl klíče, se ozve bzučák a já jsem vpuštěn dovnitř. Občas mě děsí, jak snadné to je. Z kapsy vytáhnu kyvadlo a nechám se jím vést až ke dveřím, kde tuším přítomnost čarodějky. Bylo by divné, kdyby byla víc jak jedna na jeden dům, zpravidla se mezi sebou tak nemusí. Chvíli se ujišťuji, že jsem našel správné dveře, ale kyvadlo hovoří jasně. Znova ho schovám a přečtu si jmenovku. "Lhotská... dobrá." Tiše vydechnu a z pouzdra vytáhnu zbraň, kterou si schovám za zády. Připraven tasit, jakmile se dveře otevřou. Volnou rukou stisknu zvonek na dveřích a... čekám. |
| |
6570.jpg) | soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Sebastian vždycky tvrdí, že jsem magnet na průsery. Ale to není vůbec pravda. Já je nepřitahuji, já jsem jen bohužel dobrá v jejich nalézání. A to se ani většinou nemusím snažit. Takže samozřejmě, že když jsem si našla klidný malý byt v matičce Praze s vcelku příjemnými sousedy, tak se ke mně muselo během pár dnů donést první drobeček ohledně něčeho hodně nekalého a nebezpečného, co by se docela určitě dalo zařadit do kategorie Průser jako kráva. Když jsem zaslechla o tom jednom ztraceném dítěti, prostě mě to zašimralo někde vzadu v hlavě. Jezinky by měly být více než pyšné na ten pocit, který se objevil tak nenápadně a jemně mě začal upozorňovat na to, že bych si o tom měla něco víc zjistit. Ani jsem se nenadála a já už měla polepenou celou jednu stěnu různými výstřižky z novin a různých věcí přišpendlených na zeď. Zbytek stěn bylo zkrášleno několika malůvkami s magickými vlastnostmi. Ano, ano, až se budu odsud stěhovat, bude nejbezpečnější prchnout bez rozloučení a nechat kauci majiteli. "Co bude další? Další dítě? Odkud? Nebo nenarozené dítě? Pokročíš dál? Koho vyvoláváš?" Zastavím se uprostřed chůze po místnosti a podívám se opět na zeď. Samozřejmě, že mi moje krásná nástěnka, co kdysi byla pouhopouhou stěnou, neodpoví. Kdyby ano, bylo by se mnou něco v nepořádku. A když to říkám, tak už to něco znamená, vzhledem k tomu, co jsem v životě už viděla. Ukousnu si z bábovky, co mi přinesla paní Bystřická. Od té doby, co jsem jí vrátila její zatoulanou kočku, si myslí, že mi musí spousty toho splatit. Vousek se přitom sám zatoulal až k mým dveřím. Ale hej, kdo jsem já, abych odmítala dary? Obzvláště, když tak skvěle peče? Promnu si krk jednou rukou zatímco žvýkám a mračím se ty různé cáry informací a pak znovu na stůl konferenční stolek prohýbající se pod mísou a kouzelnickými pomůckami. Ráno - někdy mezi třetí a čtvrtou ráno - jsem se pokoušela lokalizovat to poslední unesené dítě. To, které ještě nebylo prohlášené za mrtvé, protože jej ještě nenašli. Teda touhle dobou už by měli. Nebo je policie o tolik horší a neschopnější, než od ní očekávám. A že já od ní nečekám vůbec nic. Mrtvolka chlapce už byla též pověšená na zdi. Bohužel to sedí k těm ostatním fotkám z těch míst činů. Zavadím pohledem na levé dlani, kterou mám amatérsky obvázanou. Používání vlastní krve je svině, ale někdy je to prostě potřeba. Hojení jsem nechávala samovolný průběh, protože jsem masti už žádné neměla a magií jsem plýtvat nechtěla. Palcem si přejedu po okraji obvazu, bolestivé zaškubnutí mi připomíná, jak čerstvé to je. Vždyť je to také teprve asi půl hodiny, co jsem dokončila poslední kouzlo. *Doufám, že ty ses k jejich duším tam dole nepřipojil na moc dlouho. * Podívám se na malou zašpuntovanou lahvičku. Matka by mě zabila na devět způsobů, kdyby slyšela, co jsem dneska provedla. Ale co, nárokování duší je technika, o které jsem věděla od 14. Sice ji většinou využívali jen vodníci, ale s trochou inovací a překrucování pravidel se mi to asi povedlo. Teď jen vymyslet, jak dostat duši z nádoby do nebe. Zvonek mě vytrhl z přemýšlení o Tomovo duši. Automaticky dojdu ke dveřím. Však nejspíš to bude zase paní Bystřická s prosbou ohledně Vouska. Běžně se teď u mně stavuje dvakrát až třikrát denně. A dnes ráno mě nezastihla, protože jsem se vrátila teprve před půl hodinou z mojí noční procházky Prahou. Přes fialkové tílko si přehodím černý pletený svetr, který mám až ke kolenům, a rychle si jej zaváži, abych si nevyslechla o tom, jak prostydnu, a pak přejdu ke dveřím. K tomu mám na sobě už jen černé legíny, jsem bez bot. Doma mi to tak připadá lepší. Sotva otevřu napůl dveře - byt zásadně nikomu nehodlám ukazovat - ustrnu. Krátce jej přelétnu pohledem a více než tuším další průšvih. Na půl vteřiny jsem odhodlaná opět zabouchnout dveře. Křečovitě sevřu i kliku připravená k tomu úkonu. Dveře přivřu nakonec jen z části. "Prosím?" je to jediné, co ze sebe v té chvíli dostanu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zrzka přede mnou vypadá jako hodně věcí, jen ne jako temná vědma, na kterou jsem vyrazil. Čarodějkou je určitě, ale moc se mi nechce věřit, že by obětovala děti. Zmatek se mi na chvíli promítne v obličeji, než ztvrdne a já mezi dveře vsunu nohu, abych ideálně zabránil úplnému zavření. Ještě chvíli zrzku upřeně pozoruji. Všechny zvěsti ukazovali sem, nejlogičtější by bylo ji pro jistotu zastřelit. Ale nemůžu riskovat, že odpravím nevinnou. Pak bych nebyl o moc lepší, než inkvizice. "Slečna Lhotská?" Zeptám se a počkám si na potvrzení. Pak chvíli přemýšlím. Pokud se mýlím, dost dobře to může znamenat, že za pár vteřin budu mrtvý a další děti nebude mít kdo chránit. Kousnu se do rtu a pak se zadívám do jejích očí. "Asi došlo k nedorozumění. Mohu dovnitř?" Zeptám se. "Jde o vaše povolání." Ucedím skrze zuby, pokud se začne cukat. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ukažte kočce hada, bude hned vědět, že se mu má vyhnout, i když ji žádný ještě nikdy neuštknul. Ze stejného zdroje teď vím já, že stojím před Lovcem, a nebo někým hodně profesně blízko podobný tomu. Rozhodně ne nikdo, kdo přišel na čaj a sušenky. Vím moc dobře, že bych se měla dát na útěk, co nejrychleji, nebo jej nějak zranit, že je to moje nejlepší šance. Ale přesto se k tomu nemůžu odhodlat. "A vy jste?" zeptám se na oplátku po té, co mu odkývnu, že jsem skutečně slečna Lhotská. *Kdybych neměla tu blbou cedulku na dveřích!* zanadávám na apelování od majitele bytu, aby bylo jasně vyznačeno, kdo v tomto bytě bydlí. Krucinál. Důkladně si ho prohlížím a snažím se něco vyčíst z jeho přemýšlení a výrazů ve tváři. Jediné, co mě uklidňuje je fakt, že na nepatrný okamžik vypadal překvapeně a zaraženě, skoro jako já. Pohledem se rychle vzdálím od jeho rtů, do kterých se právě kousne, abych se podívala do jeho očí. Tak strašně moc bych se mu chtěla podívat do hlavy! Co se odehrává za těma tmavýma očima? Chce mě zabít? Přišel sem pro pomoc? Přišel kvůli něčemu jinému? Na co jsou jednomu schopnosti, když je nemůže použít? Jednak si sem jistá, že je-li Lovec má na to nějaký výcvik, a druhak se obávám, že jej to vyprovokuje k boji. A dokud se nebojuje, tak to ještě jde zachránit. Snad. Další vyděšený hlas se rozezní v mé hlavě, když se zeptá, zda by mohl vejít do bytu. Jistě, jen musíte mít zavřené oči, až vejdete do obýváku, není to tak, jak to možná vypadá. Jo? Děkuji... "Ne, to teda nemůžete," řeknu pevným hlasem. Pevnějším, než sama od sebe čekám. Zraněnou rukou sevřu rám dveří, i když vím, že ty dveře nezavřu, pokud tam má tu nohu. Sakra, sakra, sakra. Ani mě nenapadne dělat hloupou. Vím, že ví. Jinak by se tady muž jako on nikdy nezastavil. "Co ode mě chcete? Nápoje lásky a tyhle kraviny nedělám," prohlásím rezolutně, ačkoliv pochybuji, že muž jako on by potřeboval nápoj lásky. Nervy mám napnuté k prasknutí. Čekám, kdy se to celé zvrtne, a tak se snažím mluvit. "A nic jsem neudělala, snažím se jen klidně žít. Zeptejte se sousedů, není na mě jediná stížnost." I když to je vlastně tím, že tu bydlím tak krátce. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Očima propaluju ty její, připravený vystřelit při prvním náznaku kouzla, vrhnout se na ni opravdu jako vzteklý pes a zabránit jí, aby ublížila dalším lidem. Fakt, že si nemyslím, že to udělala je zatím to jediné, co ji chrání od dost brutální smrti. Ale nemůžu jen tak odejít. Musím se ujistit, jak to je. A dostat toho šmejda, který to dělá, pokud to dělá nějaký zvrhlý kult nebo něco podobného. A tak stojím ve dveřích a propaluju čarodějku pohledem až někam do její duše, zatímco čekám jak se rozhodne. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Takže mě přece jen přišel zabít!* To uvědomění mě probere z toho šoku, stejně jako fakt, že to jen potvrzuje jeho slova. Ale asi bych ho nepustila dovnitř, kdyby soused z vedlejšího bytu nezačal odemykat dveře. Což znamená, že on i jeho děti za pár desítek vteřin půjdou do chodby. A já rozhodně nechci, aby se dostali mezi mne a toho Lovce. Sebe bych možná ochránila, ale je ne. Ono zachrastění klíčů v zámku je vlastně tím signálem, který mě donutí uhnout jeho pevnému a propalujícímu pohledu. Ustoupím krok dozadu a pootevřu více dveře, aby mohl vejít. Mojí stylovou a tématickou výzdobu je možné spatřit, až když je člověk úplně uvnitř v bytě. "O tomhle chcete mluvit, že?" prohodím a ukážu rukou ke zdi, sotva za ním zavřu dveře. Ani mě nenapadne stát k němu zády. Ani náhodou. To zase může věřit on mě. Očekávám, že jej ta výzdoba a téma mojí výstavky tak vyděsí, že se možná o něco pokusí. A tak jsem připravená chytit jej za ruku, kdyby hodlal zbraň na mě namířit. Teoreticky by to fungovat mělo. A pak by dostal pořádnou dávku bolesti. Ale o praxi bych se ujišťovala až pouze pokud tenhle Lovec bude jednat zbrkle. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Netrvá dlouho a oči mi ulpí na "výstavce" na její stěně. Zarazím se a chvíli po ni přejíždím pohledem. Pravda, běžného člověka by asi vyděsila, ale běžný člověk neviděl následky řádění upírů. Tohle je sice nechutné, ale už jsem více méně otupený. A tak zvládnu vidět skrze jednotlivé výstřižky a poznat, co přesně ta stěna znamená. "Tohle je buď perverzní kochání se vlastními činy..." Otočím se k čarodějce a zamračím se. "Nebo se snažíte najít toho, kdo to dělá. Co z toho?" Zvednu obočí. Nemyslím si, že mám kdovíjaký nadpřirozený dar rozpoznávat lež. Je na ni, jestli si myslí, že to stojí za pokus, když mám v ruce zbraň. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Nikdy jsem moc nebyla na moc na trofeje," odpověděla jsem mu nejdřív se zamračeným výrazem a pokrčením ramen. Ruce si složím na hrudi a pak je rychle zase rozpletu. Sakra, jak se stojí v přítomnosti někoho, kdo vás chce zabít? Moje soustředěné mračení přeruším nakonec sama a povzdychnu si. Zavrtím hlavou nad sebou, nad ním, nad tím šílencem, co tohle dělá, a nad celým světem. "Doslechla jsem se o těch mizejících dětech. A tak nějak jsem shromažďovala informace až se mi povedlo najít poslední oběť," řeknu o poznání smířlivějším tónem a přejdu ke stěně, abych poklepala na fotografii Tomáše Mlynáře, který měl hned vedle své zohavené mrtvoly pověšený i papír s nápisem "Hledá se!". "Našla jsem ho dneska po třetí u Vltavy na náplavce," dodám ještě, než by se mohl začít vůbec ptát, jak to, že to vím tak brzo o tom chlapci, když se to ještě ani nestihlo odvysílat ve zprávách. A že si na tom Nova pošmákne. Už teď lituji jeho rodiče za to, co si ještě vytrpí. Pohledem ulpím na jeho fotografii, kterou jeho rodiče použili k tomu, aby jej našli. Smál se na ní až mu byly vidět chybějící zuby. Zuby, které mu nikdy nedorostou. Sklopím pohled k zemi, než se odhodlám na toho muže podívat. "Támhle jsem dělala lokalizační kouzlo. Fungovalo až dnes v noci. Myslím, že ten, co ho měl u sebe, tak zná do určité míry magii v praxi. Takže to nejsou jen hloupí teenageři, kteří si hrají na pány temnot," pokračuji a hlavou kývnu k míse na konferenčním stolku. "Nechcete to odložit?" navrhnu pak s náznakem prosby v hlase, když opět zavadím pohledem o jeho zbraň. Vážně mě znervózňuje. Ošiji sebou. "Nechci, aby v tom rituálu pokračoval, stejně jako vy, pane...? Nijak mi neprospěje, pokud se zde otevře trhlina do pekla, nebo se tu začne producírovat nějaký pekelný generál," pokusím se ho ještě obměkčit dalšími slovy. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Takže se bavíme buď o kultu nebo černokněžníkovi. Ani jedno z toho není něco, co bych chtěl slyšet." Dořeknu za čarodějku a založím si ruce na prsou. I jedna čarodějka není fajn cíl. Ale celá skupina lidí, kteří uctívají něco temného a to jim pravděpodobně poskytuje ochranu... no, pro jednoho lovce těžká kořist. Ale nemám moc na vybranou. I černokněžník by byl hnusný. Zpravidla si nelámou hlavu s ochranou životů těch okolo. Část Prahy by mohla dost nehezky skončit, kdyby se rozhodl k drastickým krokům. "Ani by to nemusel být generál, invazi démona si fakt nemůžeme dovolit. Nehledě na ty děti." Tiše mlasknu a chvíli jen stojím a přemýšlím. Pak se znova otočím k zrzce. "Robert." Odpovím jí, v odpověď na otázku ohledně mého jména, nicméně neprovázím to úsměvem nebo podáním ruky. Není na to čas. "Zdá se, že máme společného nepřítele, slečno Lhotská... Co o něm víte?" |
| |
| Upřímně si oddychnu, když schová zbraň do pouzdra. Beru to jako gesto příměří, což oceňuji. Trochu se díky tomu uvolním, ačkoli stále nemám k němu nějakou hlubší důvěru. Minimálně jsem ochotná s ním mluvit upřímně ohledně tohoto případu ztracených a obětovaných dětí. Na něčem se s Lovcem shodneme. Ani mně se nelíbí to, proti čemu vlastně teď stojíme. Amatér by za sebou nezametal tak dobře stopy. Moje prvotní intuice byla správná. Průser jako kráva. Založím si ruce na hrudi a nespokojeně se ušklíbnu v souhlasu na tohle téma. Podívám se na něj, když z něj konečně dostanu jménu. Ale to, že mi ani nebyl schopen podat ruku, mě zamrzí. Slušná lidská vychovanost. Nebo je to tím, že nejsem tak úplně člověk? Bůh ví, kolikrát se lidi oddělovat se od těch, kteří umí pracovat s magií jako kdyby to byl nějaký špinavější živočišný druh - nebezpečné zvíře. Ale na to, abych se hodlala urážet a vyčiňovat mu, jak je omezený není čas. Ten, kdo je zatím, potřebuje být zastaven. Odvrátím se od něj přejdu po obýváku na druhou stranu. Dívám se přitom pod svoje nohy, snažím se si v hlavě urovnat to, nad čím jsem, předtím než na mě zazvonil, přemýšlela. "Všechny jeho oběti jsou z Prahy. Všechny byly někde sami, nebo chvilku bez dozoru. Já vím momentálně o třech. Což znamená, že nejspíš potřebuje ještě minimálně dvě," začínám mluvit a dívám se na nástěnku. "Nejspíše to dělá do pentagramu. Takže by se dalo přibližně i říci, kde budou další těla. A časová osa by se taky dala nejspíše odhadnout. Jenže nemám absolutně tušení, jak zvládne sebrat dítě uprostřed města, za bílého dne a nevzbudit vůbec žádnou pozornost. Kdyby v tom byla magie, dokázala bych nejspíš něco zachytit na tom místě, kde k jejich zmizení došlo. Není to moc dlouho, ale vím jen přesně o jednom z těch míst." Promnu si mimovolně krk. Dnes v noci jsem naspala jen pár hodin. Doslova pár. Zbytek jsem strávila na noční obchůzce po Praze na čerstvém chladném vzduchu. "Připomíná vám něco ten rituál, který provádí?" zeptám se pro změnu já jeho. Hlavou kývnu k fotkám obětí na místech činů. "A všimněte si, jak je situuje. Neviděla jsem sice těla těch ostatních dvou, ale Tomáš neměl ani jedinou známku po tom, že by jej někdo někde držel za použití násilí. Kromě těch ran způsobených asi nějakou obřadní dýkou, tak byla jeho kůže čistá, bez jakýchkoliv podlitin..." Upřu na něj svůj pohled, jestli ten nevraživý tmavovlasý lovec něco vymyslí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Potřebuje děti, takže potřebuje čisté duše a čistou krev. Takže něco mocného. Satan? Ne, ten se vyvolat nenechá... Někdo z kněží? Hmm... to by mohlo být zajímavější." Můj hlas se znova ztiší v šepot, když přemýšlím. "Azazel se nabízí. Má s lidmi dobrý vztah, na vyvolání reaguje a je chytrý. Špatná kombinace. Nevím, co po něm náš černokněžník chce, ale opravdu tady nechci démona o jeho úrovni. Všichni čarodějové v okolí by zešíleli jenom kvůli té přítomnosti." A zešílený čaroděj je jako vzteklý pes. Nic než eliminace se s ním dělat nedá. Otočím se k čarodějce. "Možná ho očaroval. Mysl dětí je náchylná k sugesci, obzvláště pokud byl posílen předešlými rituály. Nebo ho znal a Tomáš mu věřil. Moc možností. Vezměte mě na to místo, kde proběhl rituál, možná tam někde budou stopy." Pobídnu ji a netečně si rozčísnu vlasy. Tohle bude dlouhý den. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Pak se mi rty samovolně zvlní do úsměvu, když si všimnu toho, jak pohybuje rty při přemýšlení. To je snad první známka toho, co jsem na něm zpozorovala, že je obyčejný člověk a ne jen stroj na zabíjení příšer. Přikývnu hlavou když vysloví svůj úsudek na to, co by to mohlo znamenat. Zkoušela jsem ho, přiznávám se. Natahuji uši, abych slyšela, co si pro sebe mumlá, ale rozhodně pro to nehodlám jít k němu blíž, než je společensky přijatelné na dva lidi, co se v životě nepotkali. Docela se mi povede zachytit pointu jeho přemýšlení a musím souhlasit. Takový Azazel zní jako dost pravděpodobná možnost. A šílenství z řad čarodějů? Ano, o tom už jsem také slyšela. Myslím, že takhle jsem přišla o nějakou tetu z třetího kolene. Je těžké si udržovat přehled o tom, kdo kdy a jak umřel v naší rodině. Opět přikývnu, když se předmět přesune na Tomáše a jeho poslední únos. "Ano, to je možné. V tom případě se ale jedná skutečně o někoho mocí nadaného. Od toho jsou tu přeci ty pověry, že se čarodějům nemá dívat zpříma do očí, že jej dokáží uhranout, ovládnout mysl. Něco takového by na dítě fungovalo bezproblémově," souhlasím s jeho nápadem. "Fajn, magické stopy jsem tam nenašla, ale vy třeba budete mít lepší oko na ty stopy fyzické. Máte auto?" zeptám se a s tím přejdu ke dveřím kde si vezmu černý kabát barvy, díky kterému vlastně zanikne i fakt, že se hodlám promenádovat Prahou jen v legínách. Času není nazbyt a já mám navíc špatný pocit z toho, že bych tady lovce nechala samotného, zatímco bych se šla převléci. Podezírám ho, že by si zahrál na Prostřeno a začal by mi šmejdit po bytě. A pak by narazil na hrníček a jeho obsah. A my nejsme na takové úrovni, abych mu vysvětlovala, proč mám doma duši. A už vůbec ne čí. Nacvičeným pohybem rukou si rychle vytáhnu vlasy z pod límce a nechám je volně dopadnout na naprosto kontrastní černý kabát. Zvládnu si nazout jednu botu zatímco si zapnu na knoflíky kabát a druhou botu, když si nazouvám tu druhou. Multitasking hadr a pohodlné vyšlapané boty, které se nemusí pokaždé zavazovat. Do jedné kapsy schovám malou peněženku, do druhé klíče. Mobil jako takový nemám. A tak jsem dřív, než by nejspíš čekal, připravená na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro To není kdovíjak úžasné, nemám zas tolik peněz, ale do města stačí. Zatímco čekám, až se čarodějka nějak uvelebí na sedadle spolujezdce, já auto nastartuji a ztlumím rádio, abychom se i slyšeli. "Tak kudy?" Otočím se na čarodějku a počkám na její instrukce, než se rozjedu. Cesta je, alespoň z mé strany, tichá. Nemám potřebu naplňovat ticho mezi námi, nikdy mě neužilo na rituály zdvořilostní řeči a podobných věcí. Jen se nechávám vést řečmi čarodějky, dokud nedojedeme tam, kam nás chce zavést. Samozřejmě stále přemýšlím o tom, jestli mě jen neveze do pasti, ale... no, to vyřešíme kdyžtak tam. Když dorazíme, vystoupím z auta a rozhlédnu se. "Jak tohle místo vypadá z magického hlediska?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zavrtím hlavou, abych zahnala ty otázky a místo toho si nasednu do auta. Vzorně se připoutám a složím si způsobně ruce do klína. Nejdřív mu řeknu místo našeho dojezdu, v jaké přesně části je a pak ho začnu navigovat detailněji. Radím mu rychlejší odbočky a také ho upozorním na to, když se někde objeví nečekaně chodec, nebo něco podobného, ale jinak dodržuji našeho bobříka mlčení. Kam se na mě hrabe Siri. Vystoupím z auta jako první a rozhlédnu se. Pásky tu byly, ale policisté už byli pryč. Však taky měli dost času na to to tady zabezpečit a probádat. "Je to... jako kdyby se tu narušil přirozený tok magie. Je tady víc soustředěná, ale zároveň je jiná... Chladnější, hustší..." začnu popisovat zevrubně, jak jde tady magie cítit, ačkoliv nemám tušení, zda to Lovec chápe nebo ne. "Je to ale přesně soustředěné jen v tom obrazci. Tady až tam," řeknu a překrokuji to místo, kde jsem ještě v noci viděla vyobrazený ten velký symbol, uprostřed kterého leželo Tomášovo tělo. Nevědomky si začnu palcem přejíždět po zranění. Skousnu si jemně spodní ret, jak si snažím na vše podstatné vzpomenout. "Jeho krev byla použitá na ty malůvky. Ale nikde jinde nebyla ani kapka..." prohlásím polohlasně. Obejmu se kolem těla, jak stojím uprostřed toho kruhu a ta divná cizí a stará magie se dostává pod můj kabát lépe a účinněji než skutečný chlad nastávající zimy. Ani si ten původ neuvědomím. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zadívám se na její zranění a zvednu obočí. "Porvala jste se s ním? Nebo to s tímhle nemá nic společného?" Zeptám se konverzačním tónem, zatímco se rozhlížím. Měl jsem si se sebou vzít pár svých lektvarů, ale nevěděl jsem, že budu dělat zrovna tohle. Ale jsou věci, ke kterým nepotřebujete lektvary. Primitivní magii by se dokázal naučit jakýkoli člověk, nemusí na to být ani extra talent. Zavřu oči a naučeným pohybem před sebou ve vzduchu načrtnu symbol. Ten zanechá zlatavě zářící stopu, která se po chvíli shlukne do jedné zlaté koule. Ta začne poletovat kolem místa činu a vše osvětlovat. A kromě toho hledá větší koncentrace energie. Nakonec se pověsí kousek od pentagramu. Zdánlivě tam nic není a já se tam vydám. Můj pohled přiláká drobný záblesk od kovu a já se sehnu. Po krátké chvíli hrabání se mi podaří najít větší kus oceli, ze kterého je ale krev a magie skoro až cítit. "Že by mu praskla obřadní čepel?" Zabručím zamyšleně. Kousek čepele převracuji mezi svými prsty. "Dokázala byste vystopovat další části toho předmětu, pokud vám dám jeden střep?" Podám čarodějce ten kus dýky. Asi dýky. Sakra, může to být ještě něco jiného, ale nemám lepší možnosti. "Samozřejmě vám za vaše problémy zaplatím." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Porvala?" zeptám se nejdříve nechápavě, než mi dojde, na co naráží. Podívám se na svojí ruku. "Ale ne, když jsem sem přišla, tak už bylo po všem, chlapcovo tělo ale ještě nebylo úplně studené, tak jsem se pokusila zachránit jeho duši, aby nepropadla peklu," podám mu okosené vysvětlení o to, kde ta duše je teď. "A u silnějších kouzel je vcelku často potřeba i krev čaroděje. Slouží často k lepšímu propojení se samotnou magií a jejímu ovládání." Nemám absolutně tušení, proč mu to celé začnu vysvětlovat, proč se svěřuji s tou technikou. Nejbezpečnější by pro mě bylo neříkat mu o mých schopnostech a kouzlech vůbec nic. A tak raději schovám ruku do kapsy, aby na ten obvaz už nebylo vidět. Spíš kvůli sobě, než kvůli němu. Lovec vytvoří vlastní malé kouzlo, když vytvoří ten malý levitující orb. Se zájmem sleduji jeho počínání. Překvapeně pozvednu obočí, když mi dojde, co hledá. *A tohle je fakt teda ostuda! Jakto že tě to nenapadlo! Styď se Heleno!* V noci jsem byla tak soustředěná na silnou magii a na téměř nemožné věci, že jsem naprosto zapomněla na tuto možnost. Nejraději bych se plácla do čela, ale toto nutkání rychle ovládnu. Přejdu k lovci a převezmu si od něj ten úlomek té obřadní zbraně. "Pokud mi dáte nějaké kyvadlo a mapu, měla bych schopná to najít, je-li v tomto světě," odsouhlasím mu hned a sebejistě. "Tedy pokud to nějak magicky nechrání, ale i tak bych měla být schopná najít pak magicky chráněná místa a následně to hledat v nich. Tolik jich v Praze taky nebude. A i v tom případě mohu vyloučit několik těch míst pomocí několika různých technik..." začnu pak překotně vysvětlovat a obracím ten úlomek ve své ruce. Nepříjemně chladí do kůže, takže mohu jedině souhlasit s předpokladem, že má cosi společného s tím obřadem. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Tak se ukažte." Pobídnu čarodějku a nechám ji pracovat, zatímco se rozhlížím po místě činu. Ta čepel byla tenká a opotřebovaná, možná prostě nevydržela náraz na kost nebo něco podobného. I tak je zvláštní, že skončila tak daleko od pentagramu. "Možná nějaký další hráč?" Zapřemýšlím nahlas, když zkoumám vzdálenost mezi místem, kde jsme našli kus čepele a samotným pentagramem. Možná se Tomáš začal bránit, ale pak se děsím toho čím musel pachatel čin dodělat, pokud neměl obřadní nůž. Ten práci zjednodušuje, ale bez něj je stále možná. Jen nepříjemná. Pro obě strany. A nebo se možná pachatel něčeho lekl a nůž prostě odhodil. Těžko říct. Ještě pár minut vše prohledávám, než se vrátím k čarodějce. "Tak co?" Nakloním se jí přes rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Sakra, jako kdybych byla v nějaké proklaté škole!* Zamračím se sama pro sebe nad tou myšlenkou a znovu uhladím mapu Prahy, než zvednu kyvadlo a zhluboka se nadechnu. Úlomek držím v druhé ruce. Kouzlo je to vcelku jednoduché, a proto netrvá dlouho, než se kyvadlo vychýlí ze své svislé polohy a zamíří na jedno místo na mapě s určitou naléhavostí. Zamračím se na samotnou mapu a označím prstem místo, kam ukazovalo kyvadlo. "Jste ten člověk, co má raději tu špatnou a nebo tu dobrou zprávu?" zeptám se jej, když už je zase u mě a dožaduje se výsledků. Přitom se na něj podívám. Kyvadlo už je deaktivované a položené na kapotě. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ale jo, jedna se vám bude líbit. Dokázala jsem lokalizovat zbytek té věci," pokračuji dřív, než by mohl mít proslov, že já naopak vůbec nejsem věcná a zdržuji. "Nachází se ve Zlaté uličce," dodám ještě a prst sebejistě zapíchnu do mapy, kam mi ještě před chvílí ukazovalo kyvadélko. "A abych vás nenapínala, tak ta zlá zpráva je, že se zdá, že je právě teď používána. Hoří to úplně magií," pokračuji hned a úlomek si schovám do kapsy. "Vlastně mám ještě jednu dobrou a špatnou zprávu. Ale ty se vám už určitě nebudou líbit." Opětuji mu přímý pohled a snažím se mu svým vážným výrazem tváře vyjasnit, že to opravdu tak myslím a nedělá mi to o nic víc radost než jemu. "Autem se tam nestihneme dostat. Ale můžu nás tam dostat pomocí magie. Nevím, zda jste tak cestoval, ale není to pro spolucestující vůbec pěkné. Kromě toho, že byste se mě nesměl pustit, tak se vám udělá špatně, člověk má na chvíli totiž pocit, že nahoře je nahoře i dole zároveň. Jste někd a nikde. A ... no obrázek o tom asi tímhle máte..." dokončím a čekám, jak se rozhodne. Bude riskovat? A nebo si zase najde nějakou třetí možnost? |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zamračeně přikývnu. Když jsem byl inkvizitor, jednou nebo dvakrát jsem si teleportaci vyzkoušel. Nevím jak se to magii daří, ale přísahal bych, že jsem měl všechny orgány vzhůru nohama ještě dva dny poté. Praxe vás připraví na hodně věcí. Ne na něco takového. Ale čarodějka má, k mé nevoli, pravdu. Je třeba se tam dostat co nejdříve. "Hoďte nás co nejblíže, ideálně před vstupní dveře." Pronesu ke Lhotské, zatímco kontroluji zbraň, která mi najednou přijde neadekvátní. Ale bude muset stačit. Konečně, u mágů na kalibru tak nezáleží. To jsou spíš upíři, vlkodlaci a podobná havěť, co potřebují skoro raketomet. Pak se vrátím ke Lhotské a zhluboka se nadechnu. "Nemám rád magii." Svěřím se jí. "A ne. To co provozuji já není magie." Rozhodnu se předejít přímým námitkám a pak položím ruku na její rameno. "Můžem." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Dost lidí oceňuje upřímnost," odpovím pouze a pokrčím rameny. Jenže jeho další slova mi ten přidrzlý výraz ze tváře rychle vyrazí. Upíři. *Co jsem komu udělala?* Jestli mi jsou ty krvesající nebezpečné bestie s ostrými špičáky nesympatičtí? Sakra jo! Jejich síla, arogance a schopnosti jsou více než děsivé. Pokud se jim jen trochu mohu vyhnout udělám to. A to jsem před lety chodila pár měsíců s vlkodlakem. Tak si to přeberte jak chcete. Kvůli této informaci si ani nestihnu pořádně užít Lovcovo zamračení a nechuť pro tento způsob cestování. Docela ho podezřívám z toho, že kontrola zbraně je jen záminka, aby se na to mohl nějak psychicky připravit. Docela to chápu. Když to jeden musí absolvovat jako "spolujezdec", tak je to fakt nepříjemný způsob cestování. Ale ani trochu jej nelituji, to zase ne. Je to Lovec a ještě před pár desítkami minut mě jel zabít. Litovat ho budu až bude muset zažít něco strašlivějšího, jako třeba společný dům s tchyní. Jeho přiznání mě ale trochu překvapí, stejně jako ono hluboké nadechnutí. Skoro to zní jako kdyby se svěřoval. Tak moc mě to dostane, až naprosto zapomenu prohodit nějakou uštěpačnou poznámku na téma magie a toho, co on tedy používá a podobně. Jeho ruka mi připadá zvláštně těžká na mém rameni. "Tak se hlavně nepouštějte," řeknu namísto jakýchkoliv připomínek vcelku věcnou poznámku. Pro jistotu, abych jej někde cestou opravdu neztratila v mezisvětí, tak napodobím jeho gesto a uzavřu tak kruh. "A je lepší se nedívat," přidám ještě radu, dám mu pár vteřin na reakci a pak sama zavřu oči, abych se mohla soustředit. Celkově vzato je to jen zlomek chvíle, než se z nábřeží ocitneme před jedním z domů ve Zlaté uličce. Pustím jeho rameno a rozhlédnu se po ulici. Naštěstí tu ještě nejsou davy turistů, tudíž máme relativně klid. "Jsme tu," oznámím mu vcelku zbytečně, protože vím, že ten rozdíl mezi cestování a doražením na místo je markantní. Pohled vrátím zpět k němu, abych se ujistila, jak to Lovec zvládl. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zadívám se na dveře od domu a pak se otočím k čarodějce. "Jak jste na tom s bojovou magií? Nemusíte jít se mnou, pochopím to. Konečně, spíše byste mi překážela." Dám si pozor, abych poslední větu pronesl kontrolovaným tónem. Aby to nevyznělo příliš jako výzva, kterou to možná, ale opravdu jen možná, je. Znova lehce paranoidně zkontroluji zbraň. Zajistím a odjistím. Vytáhnu a zastrčím zásobník. "Dokážete nějak odhadnout kolik jich tam je a jestli to jsou jen mágové? Pokud tam je upír nebo vlkodlak, nemám na to. Ne s touhle zbraní." Otočím se zamyšleně k čarodějce a počkám na její info. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Svoji starost umně schovám za soustředěný výraz, když se ke mně otočí. Se zavrtěním hlavou si odfrknu. Doufám, že je natolik důvtipný, aby mu došlo, že rozhodně nebudu čekat venku, i když by to bylo to nejbezpečnější, co bych mohla udělat. Ale jak už asi víte, já nejsem zrovna ten člověk, co dělá ta moudrá a bezpečná rozhodnutí. A uznávám, že odvaha, kterou jsem v tu chvíli pocítila, částečně pramenila z toho, jak položil tu otázku. "Je tam hodně koncentrovaná magie, myslím, že tam budou minimálně dva čarodějové, ale nic víc vám k tomu říct nemohu," odpovím s pokrčením ramen a pohledem na dveře domu. "Navrhuji tohle. Prostě to zkusíme. Půjdeme dovnitř, zkusíme to přerušit a zachránit to dítě," pokračuji vzápětí a podívám se mu do očí. "A pokud uznáte, že je to nad vaše síly, tak nás odtamtud okamžitě dostanu, ano?" Tohle už hec rozhodně je. Naschvál jsem to řekla, tak jak jsem to řekla. Jednak, abych mu to vrátila a jednak, protože skutečně chci zabránit obětování dalšího dítěte. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Hned v první místnosti za dveřmi nikdo není, což je štěstí. I tak ale jdu, se zbraní připravenou před sebou. Nechci se nechat překvapit. Jak pokračujeme do útrob domu, jsou slyšet lidské hlasy, co monotónně něco odříkávají. Nepoznávám jazyk, což mi není sympatické. Znám jich hodně. Tázavě se podívám na Lhotskou, jestli jí ten jazyk nebo slova něco neříkají. Pak ale pokračuji v chůzi. Jdu za zdrojem hlasů. Až před jedněmi ze zavřených dveří zaregistruji stráž. Dva celkem normálně vypadající lidé. Možná najatá ochranka, možná nižší členové té jejich sekty, pokud opravdu jde o kult. To je jedno. Vzduch proříznou dva výstřely a dvě těla se svezou k zemi. Teď, když už je jasné, že jsme prozrazení vyrazím ke dveřím, které mě ale magií odhodí jakmile se jich dotknu. Sprostě zanadávám a otočím se ke Lhotské. "Magická ochrana, zvládnete s tím něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Budu žehlit po vás, všechno co minete," ujistím jej na oplátku po tom úkolování a přikývnu. Byla bych mnohem nervóznější, kdyby mě poslal první. Neznámí mágové přede mnou a za mnou lovec, jehož svrbí prst na spoušti. Ne, děkuji pěkně, nechci. Poslušně se tedy držím vzadu a snažím se soustředit na tok magie kolem a zároveň být připravena na střetnutí. Při odříkávaných slovech se zamračím. Tohle nebylo dobré. Tohle nebylo vůbec dobré. Lovec si opravdu nelámal hlavu s oběťmi, což obecně vzato chápu, ale to, jak se ani nezarazil po té, co měl oba dva na mušce, ve mně zanechalo stopy nejistoty a obav. *Takhle málem zabil mě. Kdybych řekla něco špatně? * napadne mne a vzápětí se začne ozývat dotěrný vnitřní hlásek paranoii. *A ještě možná zabije.* Jeho náraz od magické bariéry mě donutí jednat. Rychle přejdu k němu a přejedu rukou kolem těch dveří. Hned si vzpomenu na naše dětské soupeření s bratrem. Hra na honěnou dostávala v našem podání naprosto jiných rozměrů. "Připraven?" otočím se jen částečně hlavou k němu, když prozkoumám bariéru tak, abych věděla, jak ji ohnout a přerušit. Tvářím se vážně. Z místnosti totiž cítím silnou magii. Vím, že tam se to celé odehrává. Tuším, že nemáme moc času, a tak nerozumně a nedočkavě otevřu dveře s Lovcem v zádech. Použiji jejich vlastní magickou bariéru jako ochranu pro nás dva. Což se ukáže jako nejlepší nápad, co jsem dnes měla. Odpověď na otázku, kolik tam bylo mágů, nás pokusila praštit do obličeje výboji magie. Byli celkem tři. Zaútočili směrem dveře a já vážně měla co dělat, abych tu sílu jejich útoku dokázala odklonit pomocí té bariéry. Kdybych neměla připraveno nic. No... asi bychom se na sebe s Robertem mohli mračit jen jako dvě kupky prachu. Čtvrtý stál uprostřed kruhu, který byl nakreslen chlapcovou krví. Samotný chlapec poslušně ležel na zemi, ačkoliv bylo vidět, že je stále naživu a při vědomí. Jeho tělo už bylo poseto sérií ran, jenž přesně kopírovala ta, co jsem viděla u těch ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro A tak, zatímco se čarodějka stará o obranu, na mně zbývá útok. Když už nic jiného, zdá se, že mágové jsou překvapení, že z nás ještě není prach. Já vlastně taky. Ale to mi dává možnost zakročit. Než první z nich stihne uhnout nebo vztyčit nějakou základní obranu, kulka už zamířila mezi jeho oči a zbavila ho mozku. Snad se tak útok na nás trochu snížil a Lhotská tak má víc času odolávat. Druhý se pokusí vztyčit nějaký štít, ale je příliš soustředěný na útok, než aby štít dokázal něco jiného, snad jen zpomalení kulky. Která se ale i tak spolehlivě zavrtá do jeho srdce. Třetí mě stojí kulky tři, protože se rozhodne zkusit uhnout. Ale není cvičený a než si uvědomí, že by mu stěna mohla poskytnout tu nejlepší ochranu, už i on leží na zemi. Do posledního, který se sklání nad chlapcem pro jistotu vystřílím zbývajících pět kulek. Do jisté míry je mi líto Lhotské, která po střelbě takhle blízko jejímu uchu bude mít zvonění v uších docela dlouho. Ale... mág k zemi nepadá. Až po chvíli si uvědomím, že se kulky prostě odrazily a postupně se zavrtaly do stěn okolo. A mág zrovna vytahuje povědomou obřadní čepel. "Ne!" Vykřiknu a hrábnu k pasu, abych vytáhl vrhací nůž. Ten je hustě pokreslený runami, které by měly spolehlivě obejít jakékoli magické obrany. Zamířím a hodím. Jenže to už se obřadní dýka zařezává do dětského masa. V další chvíli je vidět záblesk a nůž se zabodne do stěny za mágem, který už ale v místnosti není. Místo toho tady jsou tři dospělá těla a jedno dětské. "KURVA!" Zařvu a vztekle praštím do rámu dveří. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Trhnu sebou, když uslyším výstřel tak blízko. Rezonující zvuk kontrolovaného výbuchu ve zbrani mi rezonuje hlavou a dělá mě napůl hluchou, co se této chvíle týká. Bolestivě se ušklíbnu i při další salvě. Ale ani při pádu druhého z mágů k zemi, nepouštím onu bariéru. Soustřední se mi v této obrané pozici mi brání v tom, abych pořádně věnovala pozornost dalším aktérům, kteří by potřebovali zastavit. Až když cítím konec přítoku útočné magie, tak zamžourám po dalších osobách v místnosti. Vidím akorát tak to, že ten poslední mág mizí i s obřadní dýkou pulsující dalším silným přívalem magie. Každá buňka mého těla ječí, že jsme nakonec stejně přišli pozdě, chlapec je mrtvý. Polekaně sebou trhnu, když zahlédnu ránu, kterou se ohnal Lovec po dveřích. V první chvíli si totiž myslím, že ten útok byl veden na mě. Za to, že ten chlapec je mrtvý, za to, že ten muž utekl, za to že jsem selhala. Cítím se jako spráskaný pes, a tak svěsím unavené ruce rozpálené přítokem magie a s upřímným zarmoucením sleduji rozčíleného Lovce. Nevydržím se na něj dívat déle než pár vteřin. Je naprosto děsivé vidět jej projevovat tak hluboké emoce. Aniž bych si byla jistá, zda je to dobrý nápad, přistoupím nejistě k němu a velmi opatrně - jako kdybych spíše sahala na divoké zvíře - se dotknu jeho ramene, abych upoutala jeho pozornost. Pokud na to zareagoval, ruku ihned stáhnu. "Jděte prozkoumat zbytek domu, musím něco udělat a bude lepší, když u toho nebudete," řeknu hlasem tak tichým, až to připomíná zpověď. Pohledem jej přitom žádám, aby se neptal dál, co hodlám dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Otočím se k zrzavé čarodějce a zvednu obočí. Ale mám dost rozumu, nevyptávám se. Jen doufám, že ona má dost rozumu na to, aby v mém rozpoložení zkoušela něco... morálně na hraně. Kývnu hlavou. "Dobře. Dej pak vědět, dám anonymní tip na policii. I když už je asi nějaký soused zavolal. Rodina toho dítěte si zaslouží vědět." A s tím nechám čarodějku o samotě, abych se vydal zkoumat zbytek domu. Metodická práce mě trochu uklidňuje, když se musím soustředit abych odvedl dobrou práci. Sem tam se sehnu, když se mi nabídne stopa, kde by náš pachatel mohl být. Bohužel je celý byt až podezřele prázdný. Jako by jej používali jen na tohle. Občasné kusy oblečení, pravděpodobně aby se mohli převléknout do civilu. A mě stále vzadu mé hlavy straší představa, že potřebují už jen jedno dítě. A nám tak běží o čas. Počkám na čarodějku u vchodu do domu. "Hotovo? Asi bys nedokázala zjistit, kam se přemístil, co?" Zeptám se s planou nadějí a vydám se ven, na čerstvý vzduch. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Bude to jen pár minut," řeknu mu jenom v odpověď a nechám jej jít. Snáz se mi trochu dýchá, když už nevidím ten jeho zkroušený obličej. Sklopím zrak k zemi, zhluboka se nadechnu a otočím se k malému mrtvému chlapci uprostřed ornamentu. "Omlouvám se, že jsme přišli pozdě," zašeptám chlapci do těch jeho prázdných očí. A pak si sundám obvaz, abych si odkryla ještě ne zcela zahojenou ránu. *Když už ti nevrátím život, tak tvé duši dopřeji klid,* dodám si pro sebe v duchu a začnu s rituálem, který jsem se naučila dnes ráno. Jde mi to rychleji než ráno, vnímám stopy jeho duše, kterou opatrně izoluji z těla. Po pár minutách vyndám z kapsy lahvičku, sundám zátku a nechám tekutinu rozlít se po podlaze. Lavička se pak naplní zářivou hřejivou substancí, jenž se prostě nedá popsat. Rychle nádobku i s obsahem schovám do temnoty mých kapes a naposledy se podívám na chlapce, než se zvednu a zamířím hledat Roberta. Přikývnu, aniž bych nějak dál hodlala rozvíjet onu činnost. "Pokud má stále u sebe tu dýku, tak ano," odpovím mu ne zrovna nadšeným hlasem. Venku zvednu hlavu, zavřu na vteřinu oči a mělce vydechnu. "Ale disponuje už teď obrovskou silou. Jeho pomocníci byli neskutečně silní a to ani nebyli hlavními aktéry rituálu. Nejsem si jistá, jestli na něj moje magie bude stačit," přiznám se tiše a nestačím se ani divit, jak těžké je si něco takového přiznat. Vydám se za ním, aniž bych se ptala, kam vlastně jdeme. Záleželo vůbec na tom? "Nejspíš bude ale chtít doplnit obrazec, který těmi rituály vytvořil. Můžu tě dovést na to další místo, co bude jeho cílem, ale nevím, kdy se tam hodlá objevit..." dodám ještě a dívám se na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ruce vrazím do kapes a chvíli přemýšlím. Pravda, mohl bych zavolat Inkvizici. Byli by tady během dne a ti s tímhle mají zkušenosti. Ale... znamenalo by to zaprodat Prahu a vydat všanc všechno její nadpřirozeno, které ji dělá Prahou. Nedělám si iluze, vím, že mě tvorové jako slečna Lhotská nemají rádi. Ale já proti Inkvizici... Nepřál bych jim to. Fakt ne. "Jak se cítíš?" Otočím se k ní. "Pokud alespoň trochu jako já, tak teď nikomu nepomůžeme. Běž si zacvičit nebo něco. Přiveď se na jiné myšlenky. A zítra se do toho pustíme znovu, ano?" Neříká se mi to snadno, je děsivě těžké donutit se dát si pauzu. Ale teď bych víc ublížil než pomohl. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho otázka mne překvapí. Přestanu sledoval naší cestu a oplatím mu pohled. Pomalu pokrčím rameny. "Příšerně," odpovím naprosto upřímně. Promnu si rukou krk a cítím, že ani dlouhá koupel mi nepomůže k tomu, abych se cítila lépe. Vůbec se mi ale nelíbí fakt, že bych měla nechat celého případu a místo toho si na chvíli odpočinout. Nejsem si jistá, že se mi něco takového povede. Pousměji se na něj krátce. "Pokusím se. Ale vidím, že ty už jsi hodně unavený. Zapomínáš se tvářit nepříjemně a nabručeně," pokusím se aspoň trochu zažertovat na jeho účet. "Dokonce už i zní, že ti nepřijdu zase tak moc nadrzlá, když na tom chceš dál dělat společně i zítra." Zjišťuji, že i samotná chůze a vzdálenost od domu mi trochu pomáhá v tom, začít zase fungovat jako normální člověk. Tak normální, jak to jen u mága jde. "Jinak... jsem Helena," představím se mu i jménem, ačkoliv bych ještě před pár hodinami nevěřila, že mu kdy dovolím říct mi jinak než "slečno Lhotská". |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ulehčeně se uchechtnu, když mi řekne své jméno. "Díky. Nemám paměť na jména. Robert. Možná jsem ti to říkal. Nevzpomínám si." Když vás od mládí vedou k tomu, abyste byli dokonalý zabiják čehokoli, co je milionkrát silnější než vy, moc se nenaučíte jak se... no, chovat k lidem. Vlastně bych teoreticky měl být ten odtažitý, co žije mimo lidi. Do jisté míry vlastně i jsem. Nebýt víly z kavárny, můj kontakt by se zkrouhl na řešení problémů. Zastavím se, když dojdeme na hlavní ulici. "Tak jo, kde se chceš zítra sejít?" Otočím se ke Lho... k Heleně. "Nebo víš co? Na." Hrábnu do kapsy pro papír a tužku a rychle naškrábu svoje telefonní číslo. "Pak se ozvi. Zatím." A s tím se vydám pomalu domů. Pěšky. Potřebuju se unavit. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ačkoliv nevěřím, že to na mě někdo shodil mířeně, nechám lovce v tom, aby si to klidně prověřil. Už jen proto, že vlastně vůbec netuším, jak by něco takového dělal. "Nikdy jsem se ti nepředstavila," pokrčím rameny na téma moje jméno a to, že on ho netušil. Přeci jen četl pouze jmenovku na zvonku a já se nikdy neobtěžovala jej doplnit, už jen proto, že jsem netušila, že bych chtěla, aby mě přestal oslovovat tak neosobně jako je slečna Lhotská. Nestačím se asi rozmyslet nad tím, kde bych vlastně chtěla potkat Roberta znovu, když se mu samotnému vnukne nápad a horlivě začne psát na papír svoje číslo. Opravdu se občas nestačím divit, co ten Lovec příšer dělá. Papírek si od něj převezmu a vložím si jej do kapsy. "Jo, dobře," dostanu ze sebe lehce zmateně. "Zatím." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro V šortkách a tílku na běhání nevypadám zrovna úctyhodně, ale nejsem tak blbý abych běhal v saku. Když vyrazím, tentokrát se nekontroluji. Prostě běžím do zemdlení. Bývá to jediná věc, která opravdu pomáhá těmhle stavům, i když je fyzicky... nezdravá. Budu to cítit ještě dlouho, ať už do sebe po tomhle narvu cokoli. A tak nepočítám jak dlouho běhám, ani kolik jsem toho naběhal. Jen vím, že mi postupně slábnou nohy a bolest postupně vyhání vztek. Je to podivná forma ubližování si, ale forma která funguje. Bolest může být nepřítel, ale i stimulant nad stimulanty. A tak se konečně nějak dopravím i domů, abych hadry hodil do pračky a sebe do sprchy. S čistou hlavou je mi opravdu lépe, i když už teď cítím jak se svaly vzpouzí mučení, kterému jsem je vystavil. Ledová sprcha pomáhá, uvolňuje a očisťuje mysl. Alespoň mám teď jistotu, že se zvládnu věnovat případu bez toho, abych sebe obviňoval. To by bylo až příliš snadné. Bude na to čas poté. Nakonec se zase obléknu, i když tentokrát jen do tepláků a trika, abych si sedl nad svými zápisky a začal zkoumat co s naším nepřítelem číslo jedna. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Vím, že to Robert myslel dobře s tím odpočinutím si od toho všeho, zregenerování se, ale bohužel jsem ani na vteřinu nevěřila, že by se mi to povedlo, nebo že bych se o to pokoušela. I když jsem se nikdy nezapřísahala žádné organizaci, že budu chránit nevinné a bránit zlu na tomto světě, cítila jsem určitou zodpovědnost jako někoho, kdo mohl pomoci. A tak jsem si udělala celou zpět ke svému bytu několik zastávek. Obešla jsem pár známých věštců, obchodů s krystaly a dalšími magickými cetkami, které nefungovali pokud jste v sobě neměli nadání pro magii a završila jsem to fast foodem v podobě hranolek, nekvalitního burgeru a koly. Jestli bylo něco, na co mi v tomto momentu vůbec nezáleželo, tak to byla zdravá strava. Jídlo sním ještě za cesty domů, protože je to jen mechanická činnost bez jakéhokoliv požitku. Jím jen protože vím, že je třeba doplnit energii. Magie stejně jakákoliv jiná fyzická aktivita vyžaduje sílu. V bytě odložím tašky na gauč a opatrně položím lahvičku s duší malého chlapce vedle k nádobce s Tomášovou duší. Obě dvě pak odnesu do ložnice a schovám je do skříně na nejvyšší poličku za několik svetrů. Nehodlám riskovat, že se tady opět objeví Robert a zjistí, co jsem udělala. Nemyslím si, že by to pochopil. A tak se pojistím takto. Přeci jen, do ložnice si ho fakt zvát nehodlám. A pak je čas na čarování. Nejdřív zopakuji lokalizační kouzlo na dýku. Dle očekávání se jí zbavil. Což mi napovídá fakt, že se na mapě objevila uprostřed Vltavy. Ale i tak se pro ni teleportuji. Dlouho ji zkoumám, zatímco přecházím po bytě a obracím ji opatrně ve svých rukou. Vypadá jako normální dýka, jen je její rukojeť zvláštně dutá. To, že není zase tak úplně obyčejná prozrazují symboly na ní vyryté. Jsou mi povědomé, ale zdaleka se v nich nevyznám tak moc, abych jim rozuměla. S magickými jazyky se to má tak, že se rádo mluví obrazně a v metaforách. Ani usilovné mračení mi nepomůže v luštění toho textu. Dám si přestávku od luštění a přejdu k tvoření ochranných amuletů a několika jednoduchých lektvarů, které doplňují energii a pomáhají na soustředění. Nemám tyhle titěrné práce ráda, ale naštěstí jejich dělání není zase tak časově náročné a já prostě potřebuji zaměstnat ruce. Už tak cítím, jak celou mou osobou prostupuje mrazivý pocit lítosti a sebeobviňování. Mám pocit, že kdybych si sedla, zastavila se byť na jedinou vteřinu, že by mě pocit vinny dohonil. "Víš, že se říká, že kočky vidí jak do světa živých, tak do světa mrtvých?" zeptám se černé kočky, která se mi před chvílí usadila na parapetu když ji nesu v náručí a drbu ji pod bradou. Její zelené skoro až magické oči si mě prohlíží. Spokojené mňau doplněné o vrnění mě ujistí, že kočky jsou prostě skvělá, ale nepochopená zvířata. Mají prostě jen svoji hlavu a dost sebejistoty, aby si svoje požadavky prosazovaly. Packou mi dá vědět, že drbání už stačilo. Ale nosit se dál nechá. "Co? Povíš mi něco k peklu? Jaká je cesta do pekla? Horší než to, co někteří dělají zde?" Při těch slovech si vzpomenu na ty dva mrtvé chlapce, jenž jsem osobně zblízka viděla chvíli po té, co byli brutálně zavražděni, kvůli nějakému debilnímu kouzlu. Jak se tak dívám do spokojeně přivřených očí té černé kočky, moje panenky se otevřou v poznání. "Přechod, cesta z pekla," zamumlám si pro sebe a bezděčně se zastavím na místě. Uvolním držení kočky a ona sama vyskočí z mého náručí s elegancí kočkám vlastní. Další důvod, proč musím ty chlupaté tvory zbožňovat. Rychle popadnu masti a lektvary, které jsem udělala a ne zrovna šetrně je nastrkám do batohu, který s sebou nosím už příliš dlouho. Přidám ještě onu rituální dýku a v ruce sevřu papírek s telefonním číslem od Lovce. Čas na opětování nečekané návštěvy.
Uznávám, že jsem se ani na chvilku nezamyslela nad tím, jak moc je to vhodné se prostě u něj zničeho nic objevit. Ani mě nenapadlo, zda to může být pro mě nebezpečné mu ukázat, jak snadno a rychle se dá lokalizovat. Natož bez pozvání se takříkajíc objevit u jeho prahu. "Už vím, co se snaží udělat!" pronesu místo toho, abych slušně pozdravila, nebo na sebe upozornila jinak než vyděšeným vyhrknutím těchto slov. Neobtěžovala jsem se s převlékáním, upravováním nebo nedej bože sprchou. Jak mě ráno potkal u mě v bytě, tak jsem se tu teď zjevila já u něj. Snad jen, že jsem si vzala aspoň boty na tu cestu, navzdory tomu, že jsem je na můj způsob cestování vůbec nepotřebovala. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Necuknu sebou, když se v mé kuchyni náhle zjeví divoká čarodějka. Dokonce ani překvapeně nevyjeknu. Jen odhodím teď už zkornatělý croissant, abych rychle sahnul po zbrani. Volnou rukou mezitím začal črtat první náznaky magických obran. Ani nemyslím na to, kdo to je nebo o co jde. Tohle je spíš reflexivní než co jiného. Jenže pak mi pohled konečně padne na zrzavé vlasy a v bytě se ozve povědomý hlas. Zamračím se a odložím zbraň, než se sehnu pro croissant, omočím si ho ve studené kávě a ukousnu. "Ani nevíš jak blízko jsi byla vystřelený hlavě." Zabručím. I když mě příliš netěší, že se sem dostala tak snadno. Ochrany budou chtít obnovit a pozměnit, pokud mám zaručit že to tady bude nedobytné. Vypadá vyděšeně a má na sobě vlastně to samé, co během dne. "Sedni si, uklidni se. Dáš si kafe? Mám docela fajn překapávač." Nabídnu jí a pokud o kafe projeví zájem, poslušně se zvednu a vydám se vyrábět. Je to vlastně terapeutické. Odměřit správné množství kávy a horké vody, abych ji pak nechal vylouhovat a vzápětí překapat do konvičky, ze které tmavou tekutinu plynule přeliju do hrnku a ten čarodějce donesu. "Ještě mám někde nějaké pečivo." Nabídnu. Nejde o nějak šílenou pohostinost z mé strany, spíše snahu čarodějku trochu uklidnit, protože vypadá jako by jí mělo každou chvíli vynechat srdce. "Tak... teď povídej." Pobídnu ji, když mám jistotu že tady nezkolabuje a sednu si ke stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Promiň," zahuhlám rychle, ale upřímně. "Nedošlo mi to, musela jsem s tebou mluvit. Já asi jsem-" začnu rychle drmolit, abych se dostala k jádru věci, proč jsem překročila zákony slušnosti a jeho ochranné magické bariéry. "Kafe?" zeptám se zmateně a nechápu, jak může tak klidně okousávat ten croasant a upíjet ze svého hrnku. "Jo... tak jo," přikývnu nakonec a když se otočí a začne připravovat kafe, já začnu vytahovat z batohu věci a vyskládávat je na jeho stůl. Už jsem mu vtrhla do bytu, myslím, že další dovolování se je naprosto zbytečné. "Díky," poděkuji mu, když mi podá hrnek s černou krásně vonící tekutinou. Chci začít zase vyprávět, ale při prvním pohybu se mi kafe málem vylije ven, a tak hrnek položím na stůl k dýce a lektvarům. "Přišla jsem na to, o co se ten mág snaží. Ty symboly nejsou nic klasicky kouzelnického, když už nic, tak mi to přišlo jako změť různých jazyků a prostě to nedávalo smysl! Nedokázala jsem si dát dohromady co za školu by tohle vyučovalo, až mi došlo, že vůbec nejde o jeden jazyk, ani o jednu školu, ale o kombinaci," začnu rychle vysvětlovat a podám lovci onu dýku, kterou jsme viděli použít k vraždě malého dítěte. "Vidíš? Nedává to smysl," nakláním se nad tu zbraň a prstem ukazuji na jednotlivé značky. "Ale pak jsem se si uvědomila, že to není jeden jazyk, ale dva." S tím začnu zakrývat různé části symbolů na dýce. Slova napsaná symboly mohla Robertovi připomínat jazyk démonů. "Cesta. Lidi. Nehmotné. Pouze. Výšina. Hlubina," začnu číst ta slova postupně. "Vidíš? Střídá se to." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Hm." Odtuším, když Helena začne ukazovat jednotlivé symboly. Nepřerušuji ji, je na ní vidět že potřebuje udržet pozornost. "Takže v podstatě komplikovaná šifra? Spojíme lidský a démonský jazyk a i kdyby někdo uměl oba, stále to budeme moci přečíst pouze my, protože jen my víme jak odhalit jednotlivé symboly?" Podívám se Heleně do očí a v nich se mi zaleskne. "Dobrá práce, čarodějko, dobrá práce. Ale nepředpokládám, že bys sem letěla v takovým spěchu, jen abys mi řekla jak to přečíst. Tys to i přečetla, že?" Přes stůl se nakloním a položím dýku mezi nás. "Takže... co tam stojí? O co jim jde?" Zeptám se tiše. Nemusím Heleně vysvětlovat, jak důležité to je, sama vypadá že vybuchne pokud mi to co nejdříve neřekne. A tak úslužně čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Když to celé spojíš, tak to zní nějak takhle: Cesta do světa lidí ze světů nehmotných přemostí jen spojené úsilí výšin a hlubin,"začnu dávat dohromady oba jazyky, protože i ten lidský, byl samozřejmě v latině. Pak se zkoumavě podívám na Lovce, zda si to vyložil tím stejným způsobem jako já. Nakonec to stejně nevydržím já a opět promluvím. Je to tak děsivé, že se mi nechce věřit, že by někdo něco takového podnikal. "Chtějí někoho dostat sem do našeho světa. A ne jen vyvoláním, kde bude pořád muset poslouchat určitá pravidla bytostí u nás přetrvávajících. Ale bude tady natrvalo, naplno. Démon v plné síle, které se jen tak nikdo nevyrovná. Vždyť podívej, jak jsou silní, když jsou tu jen částečně, když propůjčují moc čarodějům s černou magií..." Vydechnu zdrceně, svěsím ramena a opřu se bokem o jeho kuchyňskou linku. "Pokud se tu objeví, čarodějové v okruhu desítek kilometrů buď zešílí, a nebo podlehnou jeho moci. Bude mít vlastní armádu temna," řeknu ještě tiše a již bez energie. Jako kdyby někdo zapomněl včas dotáhnout klíček hračce na natahování. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Okay, poslat sem někoho... to znamená ho buď natrvalo svázat s nějakým člověkem nebo... Ale ne. To by neudělali. Do prdele, tak hloupí být nemohou." Blýskne se mi v očích a já odběhnu do knihovny, abych se o moment později vrátil s objemnou knihou plných mých vlastních poznámek a poznatků inkvizitorů. "Je jeden způsob, jak zařídit aby tu měl démon fyzické tělo a nemusel se při tom řídit podle pravidel." Listuju v knize, dokud nenajdu správnou stránku. Zachmuřeně přikývnu. Inkvizitor Blaskowitz byl možná zajímavá postavička, ale málokdy se mýlil. Bohužel. "Pokud ho přivážeš k nenarozenému dítěti ještě před tím, než dostane duši, je pro démona snadné to tělo ovládnout. Nemusím ti říkat, jak to dopadne pro matku. Jen... není to příjemné." Prstem jezdím po řádcích, zatímco se snažím překládat z neumělé latiny do češtiny. "To vysvětluje jejich sílu. Pokud mají dohodu s druhou stranou, ta jim jen ráda propůjčí kolik moci bude potřeba. Vždyť ta tu hraje o vládu nad Zemí. A... nechce se mi moc myslet na to, jak na invazi démonů zareaguje Církev. Nebo nedej Bože andělé. To už se můžeme s Prahou přímo rozloučit." Ne, že bych v tomhle případě politiku absolutního zničení nechápal. Zbavit se démona je těžké. "Dobře, máme jejich motivaci, s tím už se dá..." Pohled mi padne na čarodějku, která vypadá čím dál tím více unaveně. Hlas mi poněkud změkne. "Kdy ses naposledy vyspala? Takhle nikomu nepomůžeš." Pronesu lehce káravě. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zpozorním, když začne lovec klít. Zvednu obočí a čekám s čím přijde. Mezitím si založím ruce na hrudi, abych se obrnila proti čemukoliv, co mi vzápětí poví. Neochotně se odlepím od linky a pár kroky přejdu k němu, abych mu mohla nakukovat přes rameno. Obrazně řečeno. Vážně nejsem vyšší on, aby se to dalo provést doslova. Nakloním hlavu, abych si mohla číst stejná místa jako on, pokud teda mě nechá. Přece jen trochu narušuji jeho osobní prostor a ještě jsem tak drzá, že koukám do jeho knihy. Při tom si promnu krk a lehce mhouřím oči na ta slova. Bohužel, s lovcovým překladem musím souhlasit. Unikne mi krátké povzdechnutí. *Kdo by něco takového mohl být ochotný obětovat pro moc?* Tohle jsem nikdy nechápala. Ale asi to bude tím, že já měla pro magii nadání větší, než kterého se dostane velké části mágů. Překvapeně se podívám na lovce, když se zeptá, když jsem naposledy spala. Problém je, že to skutečně bude už nejspíše den, nebo tak nějak. Přesto zavrtím hlavou. "Jsem v pohodě a pokud jeho nezastavíme, tak to bude stejně jedno. A ty potřebuješ nějakého schopného mága na tvojí straně. A žádného jiného v celé Praze neseženeš, který by byl dostatečně šílený, aby si po vyslechnutí celé šíře toho problému nesbalil všechny svoje věci a nezmizel na jiný kontinent," pronesu s krátkým ušklíbnutím se. Pak raději odvrátím pohled a dojdu si pro to jeho kafe. Spíše, abych unikla prokouknutí z jeho strany, než že bych tak moc věřila síle toho nápoje. Zamíchám si jej pomocí krouživých pohybů prstem nad samotnou tekutinou bez použití lžičky, která by mi tam beztak překážela. "Takže, píše se tam ještě něco o tom, jak toho někoho vystopovat, nebo zastavit, krom zavraždění všech těhotných na světě?" zeptám se raději, abychom změnili téma zpět k tomu podstatnému. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Vystopování už bude těžší. Pro ně by bylo ideální najít si ženu, která se jim poddá dobrovolně. I z důvodu přežití plodu." Je to lehce nelidské mluvit takhle odtažitě, ale jako lovec prostě někdy musíte zahodit své lidství a pokusit se přemýšlet jako váš cíl. Někdy to... není příjemné. "Normálně bych ti řekl, že to žádná žena neudělá, ale tenhle typ lidí se velmi snadno dostane důvěřivějším povahám pod kůži. A nedivil bych se, kdyby nechali otěhotnět i nějakou ze svého kultu." Vrhnu pohled na Helenu, protože by to pro nás znamenalo, že mezi našimi nepřáteli bude těhotná žena. "V takovém případě to vyřešíme až když na to přijde, ano? Zatím existuje ta... říkat tomu lepší zní zvráceně, ale přeci jen možnost, že unesou nějakou chuděru." Nespokojeně se kousnu do rtu. "A furt máme problém ohledně jejich magie... mám nějaké svaté věci, ale nic extra. Tímhle tempem se budeme muset vloupat do svatého Víta." Ani nevtipkuji. Nebylo by to poprvé. "Je možné, že ta těhotná už teď na sobě bude mít značku šelmy. Tu bychom vystopovat mohli. Taky by to znamenalo, že máme pár dní času, než plod bude dostatečně silný a bariéry mezi naším a jejich světem slabé..." Náhle mě něco napadne a já vrhnu pohled na čarodějku. "Podzimní rovnodennost. Maban. Bariéry budou fakt slabé, vždycky kolem těhletech dní mám nejvíc práce. Pro ně by to bylo ideální. Znamená to, že máme... čtyři dny." Rychle propočítám datum. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když si představím, co se skrývá za slovy, která lovec tak odosobněle používá, zachvěji je. Obětovat dospělého člověka, který s tím vším souhlasí mi přijde přijatelné, ale obětovat nenarozené dítě? Pro to pochopení tedy opravdu nemám. Nárokování si cizího života pro vlastní účely je prostě neodpustitelná věc. A nedovedu si přes to všechno představit, že by se nějaká žena dobrovolně vzdala svého nenarozeného dítěte ve prospěch něčeho takového. Kvůli těmto myšlenkám se soustředěně mračím na kávu s hrnku. Když vysloví možnost, že ta žena je od nich z kultu, nespokojeně se zavrtím. Opravdu netuším, co v takovém případě dělat. Nebo spíše vím, co udělám, ale budu doufat, že k tomu nebude muset dojít. Ráda bych totiž věřila, že nejsem ničeho takového schopná. Díky tomu mi neunikne, jak se lovec zamyšleně kouše do rtu a pak přichází s jedním velmi šíleným plánem. "Vážně? Vloupat tam? A pro co vůbec? Ostatky svatých? Svěcenou vodu?" zeptám se jej překvapeně a nechápavě. "Takže máme čtyři dny na to vymyslet, jak je zastavit, než nastane konec Prahy," zopakuji po něm a vůbec to nezní ulehčeně. Naopak. Sednu si konečně k tomu stolu. Ta myšlenka mi docela podlomila kolena. Upiji z hrnku kafe a odložím jej na stůl. "Takže, co teď? Půjdeš vykrást Víta a já zatím zkusím nachystat našemu mágovi pár překvapení na tom dalším místě, kde bude obětovat dalšího malého chlapce?" zvednu pohled opět k němu. Vážně doufám, že má mnohem lepší plán než já. Protože věci, co tam můžu nastražit budou spíše jen otravné pro někoho s takovou silou, než že by byly skutečně nebezpečné. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Co? Ne, to ne." Potřesu hlavou, zatímco mizím v ložnici, abych se oblékl. Místo tepláků na sebe nahodím džíny a místo pohodlného tílka košili. S tím se vrátím do kuchyně a dochroupu croissant. "Sama bys nezvládla tomu hajzlovi nijak ublížit, to jsme už viděli. Ne, ty půjdeš se mnou. Já nemám pořádně jak poznat něco dostatečně mocného." Zabručím a dám hrnky do dřezu. "Už jsi něco vykrádala?" Zvednu obočí. Znám se sice běžně s pár kluky, co kolem svatého Víta dělají, ale kdybych je potkal... měli by otázky. A pak by mohli běžet za Inkvizicí. A to nechceme nikdo. "Můžu jít sám, ale hodila by se mi tvoje pomoc, když teda stejně nebudeš spát." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nad jeho další otázkou se zarazím. Přeměřím si jej krátce pohledem a uvědomím si, že jej neznám ještě ani den. A sice mě nezabil ani ráno ani teď, ale copak já vím, jak moc Lovci snesou, než se rozhodnou někoho odpravit? I když nemůžu si pomoc, ale Robert mi nepřijde jako ten typ, co bez smilování střílí všechno nadpřirozené. "Uhm... Teď fakt netuším, co je ta správná odpověď," řeknu s cukajícími koutky a pokrčím rameny. "Nejsem si u tebe pořád jistá, zda ty věci, co ti řeknu nebudou pak použité proti mě," dodám ještě s náběhem na veselost. "Kafe umíš dobrý, ale to je tak trochu to jediné, co o tobě vím," přisadím si ještě, aniž bych se vážně z něj snažila cokoliv dostat. "Takže? Budeš se chtít teleportovat, nebo na to půjdeme postaru?" zeptám se hned. Když mám před sebou plán a co dělat, tak jsem najednou o trochu živější. Je to dané mou povahou, kdy skutečně nesnesu sedět a jen o věcech přemýšlet. Už i proto dost často dělám věci intuitivně. A tak se i teď zvednu ze židle a jsem připravená vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Nejlepší odpověď je ta upřímná a pravdivá, to už jsem ti taky říkal. Dokud neobětuješ malý děti, nespolčuješ se s temnými stranami a neběháš při měsíčku nahá Stromovkou abys probudila nějakou spící hrůzu, nemusíš se mě bát. Nejsem tady, abych vás nutil žít jako lidi." Zamručím, zatímco lovím po šuplíkách co by se mi mohlo hodit. Nakonec najdu jednoduchý dřevěný crucifix, který si přehodím přes krk. Je z něj cítit trochu moci, dané hlavně tím, že jsem ho vyřezal sám. Bude to dobrá základní ochrana, ale nic moc jiného nezvládne. "A nejsem zas tak zajímavý, co se týče mojí minulosti. Člověk no." Pokrčím rameny a vydám se do zádveří, abych se obul a vyrazil ven. "Jo, jen jedna věc. Až mě budeš příště nutně potřebovat... stačí když se zastavíš přede dveřmi a zaklepeš. Pokud bych na to nereagoval tak buď spím nebo jsem mrtvý." S tím se vydám ke svému autu, zaparkovanému před domem. I to vám zařídí post lovce. Málokdo by si troufl ho nechat odvézt. "Půjdeme tam normálně. Svatý Vít bude přesycený vírou a jestli nevíš, jak se víra a magie nemají rády... no, zkus tam něco a uvidíš. Nebo víš co? Raději ne. Bude mi bohatě stačit, když budeš hledat něco svatého, co by nám mohlo pomoci." Zabručím, zatímco startuji a posléze vyrážím směrem katedrála svatého Víta. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Tuto poznámku si neodpustím, protože od nich jsem většinou dostala sáhodlouhé přednášky o důležitosti té či oné nudné věci jako je opatrnost, odhadování protivníků a další tyhle věci, které jsem v životě snad nikdy nepoužila. Ale nakonec přidám po těch slovech i krátký úsměv, aby si tu poznámku snad nevzal nijak špatně. "Stromovkou jsem jednou běhala nahá při měsíčku, ale to bylo teda z naprosto jiných důvodů," přiznám se bez uzardění s pokrčením ramen. "Takže ano, už jsem jednou nebo dvakrát něco vykrádala. Ale jednou to bylo jen na dokázání svojí pravdy a podruhé šlo jen o takové... zapůjčení věci, kterou mi někdo půjčit nechtěl." Na jeho poznámku o tom, že příště bych mohla zkusit zaklepat zareaguji provinilým pohledem. Lehce přikývnu a pousměji se na něj. "Jo, omlouvám se, ale přišlo mi to naléhavé. A ne vždy si věci promýšlím dopředu, než je udělám," přidám další z mých malých doznání a předpokládám, že už by to mohlo být také poslední. Už tak jsem mu toho řekla více než dost. Usednu automaticky na místo spolujezdce, aniž bych se nějak zdráhala. Automaticky se připoutám. "Neboj, malý čarodějové a čarodějky jsou od mala vedeni k tomu, aby takové hloupé nápady jako kouzlení na vysvěcených místech nedělali," řeknu k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Hm, předpokládám, že jsou většinou vedení i k tomu, aby nedělali takové pitomosti jako věřily démonům a tak. A hele kde jsme." Pronesu sardonicky, ale ne zle. Nehodlám z tohohle průseru vinit Helenu jen proto, že je taky čarodějka. A tak se zbytek cesty odehraje, alespoň z mé strany v tichosti, až na tiché poklepávání prsty o volant, které je možná jediným znakem nervozity. I přes mou možnou nedbalost, se kterou jsem bral vykradení katedrály jako samozřejmou věc, není to tak samozřejmé a já jsem přeci jen nervózní. Mohl bych jít i oficální cestou, ale cokoli silnějšího by si získalo pozornost. Plus, potřebujeme to rychle. Fakt rychle. Jen doufám, že to půjde snadno. Auto zastavím relativně daleko od katedrály, abychom stihli očíhnout okolí. "Půjdeme pomalu a co nejrychleji. Stráže tam budou určitě, ale pokusíme se jich zbavit tak, abychom je nezabili. Potřebujeme jen něco silného a pak zase vypadnout, ano? Žádné pitomosti." Sdělím tiše Heleně, zatímco se blížíme ke katedrále. Hlavní vchod vzdám rovnou, místo toho ji celou obejdu, dokud nenajdu zadní dveře, o kterých mi jeden z mých přátel povídal. Vítězoslavně se usměju. Před nimi stojí jednočlenná stráž. "Počkej tady." Hlesnu k Heleně, než se vydám ke stráži. Chlapík, asi kolem třiceti, sotva stihne vyrazit slova "Tady nemáte co-", když ho pažba mojí zbraně udeří přímo do spánku. Jeho tělo chytnu než spadne a odtáhnu ho kousek dál, než ho prohledám. Když najdu klíč, spokojeně se usměju a mávnu na Helenu ať jde za mnou. Odemknout dveře pomocí klíče a vklouznout dovnitř je otázka okamžiku a pak... stojíme v katedrále, respektive v místnosti těsně před hlavní lodí. "Tak veď cestu." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Stejně tak polknu další poznámku na téma, zda patřím mezi ty zlé kouzelníky, které je třeba odpravit, nebo ne. Jeho definice má stále spoustu děr, kterými bych nejspíše také propadla. Ale to je také na povídání, jenž by se muselo vést minimálně nad sklenkou něčeho uvolňujícího. A tak poslušně jen pokývám hlavou a nechám celou věc propadnout do zapomnění. "Vždycky se najde někdo, kdo bude chtít dosáhnout toho, co by se nemělo," pokrčím rameny, abych i toto téma uzavřela. Sezení nedělá dobře mojí bdělosti a dle ťukání prstů do volantu mého řidiče, mi přijde, že on spíše ocení tichou jízdu. Já vím, jsem fakt hodná. Škoda, že si to více lidí neuvědomuje. "Jaké pitomosti? Kdy jsem dělala naposled pitomosti?" zeptám se jej tiše a dotčeně, ale nečekám žádnou odpověď. Dělá, jako kdybych měla v plánu vyhodit tohle místo do povětří, nebo tak něco. "Ani se nehnu," slíbím s pokrčením ramen a nechám ho jít napřed a vyřídit toho chlápka. Počkám až mi dá znamení a já se za ním rychle vydám. Neopomenu se krátce rozhlédnout. Po jeho dalším příkazu se na něj podívám, zda to myslí vážně. "Počkej tady. Veď mě. Uvědomuješ si, že nejsem pes, že jo?" zeptám se jej tiše a zavrtím hlavou načež se raději vydám na cestu. Moc si to tady neužívám. Cítím zvláštní brnění po celém těle, zřejmě následek toho, kdo jsem a kde právě jsem. Proto mě ani nenapadne vytáhnout jakékoliv kouzlo. Děsivých historek na tohle téma jsem slyšela až dost. Ne, děkuji, některé věci si nepotřebuji vyzkoušet na vlastní kůži. Nicméně moje chůze se zastaví až před schodištěm do podzemí, které je sotva tak průchozí pro jednoho člověka. "Eh... tam," ukážu nejistě směrem dolů, aniž bych se vůbec pokusila stoupnout na první schod. Polku. To, že jde ta cesta do podzemí a ještě k tomu vypadá tak úzce, mne naplňuje děsem. "Něco tam je, cítím to až sem..." poznamenám k lovci, aniž bych se na něj podívala. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Drž se za mnou. Kdyby cokoli, jsem kousek před tebou, nemusíš panikařit." Tiše k ní pronesu, než se vydám pomalu po schodech dolů. Každý krok je opatrný. Jednak opravdu nechci uklouznout a zlomit si tady krk, ale také... nemám rád tmu. Znám až moc věcí, které by se v ní mohly bez větších problémů skrývat. Krok za krokem tak jdu níže a níže. Nerozsvěcím baterku ani nic takového, oči si samy poměrně rychle zvyknou na tmu, další světlo by je jen rozptylovalo. Absence světla nám nicméně dává jistotu, že to zde nikdo nehlídá. Zastavím se u dveří, které jsou na konci schodiště a zkusmo vezmu za kliku. K mému překvapení se otevřou. Nemám z toho příliš dobrý pocit, ale i tak vejdu dovnitř. Tma je tady snad ještě hustší a já tak vidím jen obrysy předmětů. "Hledej, šmudlo." Zamručím s notnou dávkou sarkasmu a sám se vydám hledat v tomto podivném skladu něco, co by se nám mohlo hodit. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *To zvládneš, to zvládneš, to zvládneš. Jen to rychle najdi a můžeš zase ven. Cesta není zavřená, dostaneš se ven. Dostaneš se ven kdykoliv, kdy budeš chtít. Kdykoliv. Kdykoliv budeš chtít.* Většinu své momentální mentální energie upínám právě k přesvědčování sama sebe, že tohle není jen malý průchozí podzemní hrob, ve kterém mě jednou najdou mrtvou. Takže nemám moc jak lovcovi radit, kam se má vydat. Jeho zastavení se, mě probere s opakování si mé mantry a rychle se po té tmě rozhlédnu. Mně docela tma uklidňuje, obzvlášť, když nevidím, jak malá ta místnost ve skutečnosti je. Roztřeseně vydechnu, když se lovec vydá jedním směrem po místnosti. Jsem tak vystresovaná z téhle situace, že ani nezvládnu reagovat na jeho poznámku o šmudlovi. *Přece tu nebudeš jen tak stát. Jdi taky hledat. Když něco najdeš dřív, tak dřív se dostaneš ven,* upozorňuji se a až teprve pak se zvládnu nejistým krokem pohybovat v před a hledat předměty pomocí množství magie, která se v nich ukládá. "Něco... něco tam vepředu. Něco malého, jako knížka...?" poradím mu rozechvělým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Naštěstí pak ticho tmy přeruší Helena. Narovnám se a zadívám se řečeným směrem. "Počkej tady, mrknu se." Prodírám se opatrně místností, občas se uzve tlumený řachot, když do něčeho narazím nohou. Ale nakonec se dostanu až k dané knížce. V té tmě se mi ji nedaří přečíst, ale podle toho jak sebou zavrtěl můj krucifix to asi bude to, co Helena myslela. Knížečku vezmu a schovám do kapsy, než se vrátím za Helenou. Jemně ji poklepám po předloktí. "Můžeme jít. Jdi opatrně, nechci aby ses mi tady zabila." Poradím jí, nápomocný jako nikdy, než se vydáme na cestu nahoru. Nebo bychom se vydali. "Roberte?" Málem mě oslepí náhlé světlo baterky, které mi míří do obličeje a posléze i do obličeje zrzavé čarodějky. Syknu bolestí a zastíním si oči. Když si osoba, držící baterku uvědomí, co dělá, rychle kužel světla namíří na zem. Odražené světlo odhalí tvář kněze, může mu být kolem třiceti let. Rozespalý pohled věnuje nejdřív mě a pak i Heleně. "Ukaž to." S překvapivou hbitostí a silou mi z ruky vyhmátne knížku a chvíli se jí znudeně pročítá. "Malleus maleficarum? Ručně psané, vázané v kůži, posvěcené pokud vím papežem. Páni. Ty musíš mít slušnej průser. Víš, že bych ti to dal, kdyby sis řekl, že?" S tím mi knížku vrátí a já ji schovám. "Já vím, otče, ale musel bys to hlásit. Takhle nahlásíš akorát, že ti to ukradl jeden renegád a jedna heretička, to ti uvěří." Zamručím. Zkoumavý pohled otce Samuela znova padne na čarodějku, než pokrčí rameny, moc dobře si vědomý že je momentálně pod ochranou své vlastní víry. "Furt by ses mohl vrátit, víš to? Mít přístup ke všem těm možnostem a povolením. Stačilo by abych napsal doporučení do Vatikánu, vzali by tě." To už si ale mou odpověď nezaslouží. Probíral jsem to s ním několikrát. A tak jen kolem něho projdu. K jeho cti se mi ani nesnaží bránit. Konečně, víra ho neochrání před kolenem do žaludku. "Řekneš mi aspoň, co se děje?" Houkne na mě a já se na něj otočím, pohled kamenný jako když jsem poprvé viděl Helenu. "Zeptej se mě za čtyři dny. Když to půjde, tak to nic tak vážného nebylo. Pokud ne, Praha bude asi hořet." A s tím se vydám z katedrály pryč. Neuvolním se, dokud nemáme katedrálu bezpečně za zády a opřu se o kapotu auta. "No... mohlo to jít hůř. Ale i líp. Dobrá práce, Hel." Usměju se na Helenu a tentokrát mi úsměv přeci jen vydrží o něco déle. "S tímhle už bychom něco zvládnout mohli, akorát to pro mě znamená něco nastudovat." Poklepu prsty na knížku, která v měsíčním světle vypadá tak křehce. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Musím ven.* Pokývám hlavou a otočím se k východu, nutím se okamžitě nerozběhnout ven. Než však ale stačím udělat víc jak krok, někdo nám začne svítit do očí. Rychle stočím pohled jinam a skryji si obličej před zdrojem světla rukou. Napůl očekávám, že uslyším opět onen ohlušující zvuk výstřelu, ale místo toho zazní lovcovo jméno. Zmateně začnu mžourat očima proti nově příchozí osobě. Skloním ruku a naprosto nechápavě těkám pohledem mezi těmi dvěma muži, kteří se očividně znají. Vůbec se mi nelíbí, že si kněz od Roberta tu knihu vzal, ale já jsem v tuto chvíli ochotná tu knihu tady nechat, pokud to je třeba a raději se rozloučit s Prahou, než sem znovu jít a hledat něco dalšího. Zatímco si prohlíží knihu a já se mezitím začnu ošívat. Vím, že tady nevydržím moc dlouho. Pocit přibližujících se stěn se začíná dostavovat a já cítím, jak se mi začínají třást ruce jako narkomanovi. Nejsem ani dostatečně zvědavá na toho muže a jejich minulost, abych se zapojila do rozhovoru. Což je něco, co bych docela určitě udělala, kdybychom se nenacházeli tady. No, ale aspoň může být Robert rád, že se mu do toho nevměšuji a nedělám "žádné pitomosti". Naštěstí se ten rozhovor moc nenatahuje a když se Robert vydá pryč, tak ho následuji s poslušností psího společníka. Když se ještě naposledy zastaví a otočí na kněze, zachytím jeho kamenný pohled lovce, kterého jsem se ráno - nebo před sto lety? - tak obávala. Až teprve venku se mi zdá, že mohu opět volně dýchat, aniž bych byla v nějakém svěráku. Kůže mě stále svrbí, až si říkám, zda ten pocit, dokážu ze sebe nějak smýt. Vím určitě, že se o to stejně pokusím. *Pořádně horkou vodou až budu mít kůži rudou jako z popálení,* usmyslím si a k té představě se upínám jako k nějakému velkému životnímu milníku, na který se dá dlouho dopředu těšit. U auta se zastavím a na chvilku zvrátím hlavu k nebi a vdechuji noční vzduch. Až Lovcova slova mě opět přinutí se na něj podívat. Najednou nevím, co s rukama, a tak si je v obranném gestu založím na hrudi jako kdyby mi byla zima. Po tom, co jsme se dostali ven, se cítím sice opět volně, ale také velmi unaveně. Krátce mu opětuji úsměv a pokývám hlavou. Přejdu ke kapotě a opřu se o ni vedle něj. Natáhnu ruku ke knížečce, aby mi ji půjčil, abych se na ni také mohla podívat. Snažím se vrátit do normálního funkčního režimu. "To jsem ráda, protože znova mě tam už nikdy nedostaneš," odpovím a podívám se na něj. Otevřu ústa, abych mu poděkovala, ale nakonec pusu zase zavřu, protože netuším, co říct, krom hrozně trapného drmolení omluv a díků, co by nedávalo moc smysl. Jak už to obvykle chodí, když někdo chce dostat ze sebe popis čehosi, co ti druzí neznají. "Tak už vím, proč jsi nechtěl ten nápoj lásky," prohlásím pak místo toho, abych přerušila tu trapnou chvilku ticha a zírání z mojí strany. "Ty bývalý kněz a tak držíš celibát, co?" pousměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Poslušně pak čarodějce předám "Kladivo na čarodějnice". Z hlediska teorie je to dost... diskutabilní kniha, ale má sílu. Obzvláště, pokud byl tenhle výtisk posvěcen papežem. Možná i proto je přes svůj stav v překvapivě dobrém stavu. "Někdo četl jako povinnou školní četbu Babičku, já četl tohle." Zabručím. Nejzbytečnějších pár dní mého života, protože jen přeložit to z latiny do češtiny zabralo strašnou práci. A nikdy jsem ty znalosti nepoužil, snad jen k tomu, abych si ustanovil že i stará Inkvizice byla dost děravá, jakkoli nám ji dávali za vzor. Chvíli v očekávání opětuji čarodějčin pohled, když se ta na mě dívá a při tom otevírá ústa trochu jako leklá ryba. Pousměju se. "To ani nemám v plánu. Ale díky, že ses přemohla. Bez tebe bych to nenašel." Jemně šťouchnu čarodějku pěstí do ramene. Pak nicméně přijde otázka, kterou jsem tak trochu čekal. Tiše si povzdechnu. "Dobrej pokus, ale těsně vedle. Ne, ten nápoj lásky nechci, abych nechal nějakou šanci zbytku mužské populace, už takhle mají oproti mě dost malou šanci." Pobaveně se pousměju nad vlastním vtipem. Úspěch z akce "Vít" mi vlil do krve trochu naděje a tak jsem přeci jen povídavější. "Až to bude za námi, milerád si s tebou zahraju na otázky, ale teď se budeš muset spokojit s tím, že kněz nejsem a celibát nedržím." Zabručím a s tím otevřu dveře od auta, abych se posadil na stranu řidiče.
|
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro To poděkování a přátelské gesto v podobě ťuknutí pěstí do ramene je vlastně ta nejlepší reakce, co mohl udělat. Aspoň tedy podle mne. Jsem mu za to vděčná, třebaže to neřeknu nahlas. Místo toho se na něj skutečně usměji, bez té předchozí prchlivosti a nejistoty po té podzemní exkurzi. Jeho vtipná reakce pak jen umocní ten úsměv a já se dokonce i uchechtnu a zavrtím hlavou. *Takže má smysl pro humor! Neuvěřitelné!* Neochotně se odlepím od auta a přejdu k místu spolujezdce, abych tu nakonec nezůstala. Přeci jen jsem u něj nechala pár věcí, co bych si chtěla vzít zpět. Zamyslím se nad tím na kolik mohl tato slovy myslet vážně. Znovu si začnu listovat knížečkou, když se rozjedeme, protože věřím, že Robert prostě není ten typ, co by si rád povídal za jízdy. Kdyby však skutečně měl chuť něco rozebírat, knihu odložím. Pokud ne, věnuji se jejímu luštění celou jízdu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro A tak, v tichosti, ve které si já užívám alespoň chvíli míru po dnešním dni, dorazíme k mému domu. Vystoupím, počkám na Helenu a zamknu auto, než se vydám k sobě. "Tak jo, knihu prosím." Natáhnu se pro ni a počkám, až jí Helena předá, abych se jí zběžně prolistoval já. "Snad to bude stačit... bylo by ideální, kdyby ji měl silně věřící člověk, ale nemáme čas někoho takového hledat. Dobře, teď musíme ochránit toho posledního chlapce. Nevím, do jaké míry je rozhodující, možná jen posílí rituál, možná je kritický, ale... nechci, aby umřel další." Zamračím se. "Ale především... jdi se vyspat, Hel. Aspoň hodinu nebo dvě. Neříkej mi, že po tom kostele nejsi unavená." Zamručím tiše. "Jakmile se ti pak podaří zjistit, kde pravděpodobně bude obětovat dalšího chlapce, řekni mi to a vydáme se tam spolu, hm? Aspoň ozkoušíme, jak to bude fungovat." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zvednu ruce do výše ramen na znamení toho, že se vzdávám. „Vzdávám se. Půjdu se vyspat,“ řeknu s potřesením hlavou. „Jsem zničená, měl jsi pravdu.“ Jsem dokonce tak unavená, že mi opravdu nevadí to přiznat. Slíbila bych mu snad cokoli, kdyby to znamenalo, že si můžu dát tu horkou sprchu. „Tyhle si tu nech, budou se ti hodit,“ kývnu na lahvičky, když si dýku a dalších pár věcí opět schovávám do svého batohu. Jak jsem se sem rychle nastěhovala, tak se zase rychle vystěhovávám. „Ta mast, co voní po medůňce je na regeneraci, ta tekutina dožluta s pampeliškou je na sílu a ta poslední je na reflexi a soustředění.“ S tím už si házím batoh na záda a než stačí něco z toho odmítnout, pokračuji: „Když ne dneska tak jindy. Nebo to vyhoď z okna, je to na tobě. Kontrolovat to fakt nebudu. Tak zítra zachráníme chlapce, Prahu a celý svět,“ pousměji se na něj krátce na rozloučenou a pak se teleportuji domů. Škoda, že těm slovům z nějakého důvodu nevěřím. Doufám, že jsem jen pesimistická díky té únavě a nejedná se o předtuchu.
Nakonec ta sprcha trvala jen půl hodiny a kůži jsou měla tak rudou, až i raci bledli závistí. Vypotřebovala jsem více než bylo normálně potřeba sprchového gelu i šampónu, ale stejně jsem neměla pocit, že jsem ze sebe úplně smyla to podzemí a ten kostel. Celkové vyčerpání po opravdu dlouhém a nabytém dni a společnost vrnícího Vouska v posteli mi zaručí rychlé usínání. To rytmické předení má prostě něco do sebe a efektivita se kterou si vykouzlí pod sebou teplo je přímo kouzelná. Jeden by fakt i zapomněl, že až se ráno probudí, čekají ho skoro nemožné úkoly. *** Nespala jsem do syta, ani do růžova. Probudila jsem se k ránu, když se slunce sotva zdvihalo samo z postele a jeho ostýchavé ranní paprsky začaly barvit nebe do oranžové, s pocitem, že jsem si zase jednou přeležela ruku. Vousek se právě zvedal, že je čas jít zkontrolovat svoje území okolo paneláku. Napodobím proto jeho rozvážné zívání a protahování a sama se vyhrabu ze zahřáté postele. Nikdy jsem nebyla moc velký požitkář, co se týče spaní, a ani dnešek není výjimkou, když vím, kolik mě – nás – toho ještě čeká. Stejně jako jsem odbyla včera večeři, dnes odbývám i snídani lupínky s mlékem. Není to zrovna snídaně šampionů, ale je po ruce a člověk se tím nemusí vůbec zdržovat. Od jídla odbíhám a věnuji se více přípravě na dnešní den než samotnému jídlu. Během půl hodiny tak už mám na mapě Prahy zakreslené místo, kde by mělo být obětováno další dítě. Dokončím si tužkou i samotný obrazec, který z toho vzniká a pro jistotu najdu i místo pro vstup démona do našeho světa přes nenarozené dítě. Celou dobu mám mapu na jedné straně zatěžkanou dýkou, která byla použita na zabití těch chlapců. Po nějaké chvíli uvažování si ji vezmu do ruky a pár symbolů začnu přepisovat. Je to jen takový pokus zvrátit celé kouzlo, došlo-li by na nejhorší, ale jestli se do té chvíle dostaneme, budu se chytat jakéhokoliv stébla, co se mi naskytne. „Budu doufat, že na tebe nedojde,“ pronesu k dýce, když ji odložím na stůl, aby nápisy zaschly a já se zvedám k tomu, abych se došla převléci. Ani dnes nevybírám svoje oblečení tak, aby oslnilo na mole. Vínové triko s krátkým rukávem schovám pod lehkou koženou bundu a k tomu mám světlé rifle a tenisky. Vlasy si stáhnu do culíku a dýku zabalím do látky a vhodím do batohu, který si nahodím jen na jedno rameno, k pár amuletům a několika lektvarům, stejným, jenž jsem včera nechala u lovce. Čas vyrazit. *** „Vstávat a cvičit, princezno, je krásně chladné ráno, které určitě nechceš propásnout,“ ozvu se do telefonu velmi energicky. Mezitím se rozhlížím po ulici a užívám si pohledu na lidi, kteří se tváří unaveně a mrzutě, když musí trpět na zastávkách cestou do práce či školy. Stojím v telefonní budce a nevolám nikomu jinému než Robertovi. „Doufám, že máš náladu na procházku na Petřín, půjdeme totiž navštívit Mozarta. Když přijdeš brzo, možná ti koupím i kafe a koláček.“ |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Skoro si připadám zle, že jsem Helču tak důrazně poslal spát, jen abych pak porušil vlastní přikázání. Ale jednu noc to vadit snad nebude. A já fakt potřebuju nastudovat ne jen tuhle knihu, ale spoustu jinejch knih. A tak do sebe kopnu dva z čarodějčiných lektvarů, ten co voní po meduňce a ten na soustředění, než si odhodlaně sednu ke Kladivu, Blaskowitzovým zápiskům a pustím se do práce. **** S trhnutím se proberu. Nespokojeně vnímám, jak mám levou tvář otlačenou od Kladiva na čarodějnice. Chvíli se rozespale snažím identifikovat, co mě vůbec probudilo a pohled mi padne na vibrující mobil. Chvíli mám chuť ho odhodit, když si všimnu neznámého čísla, ale pak ho přeci jen zvednu. Místo pozdravu se ozve medvědí zazívání, ale pak už se pomalu začnu orientovat ve vodopádu energie a informací, kterými mě zasype drobná čarodějka. "Počkej, zpomal, ne všichni jsme na heráku." Zabručím káravě, zatímco do sebe obracím nespravitelně studený zbytek kafe a v lednici se přehrabuji po něčem rychlém k snídani. Mezitím se snažím uspořádat si nějak ty informace. "Jsou chvíle, kdy by se optimisti měli popravovat..." Zanadávám si pod vousy. Helena očividně patří k typům lidí, které nikdo nemá rád, totiž k těm co se probudí s energií a nemusí se jí pracně domáhat jako my, obyčejní smrtelníci. "Jsem tam za... čtyřicet minut. Bez kafe a koláčku nepracuji. Kde tě najdu?" Přeci jen ze sebe vyloudím náznak smyslu pro humor. Nevím, čím to je, že mě Helena takhle rozpovídá, možná to je prostě způsobený s tím, že jsem za posledních pár let s někým prohodil jen minimum slov. Je... hm, asi fajn potkat někoho, kdo se mě rovnou nebojí. Jakkoli by pro ni bylo rozumnější, kdyby bála. Blesková sprcha a v zápětí oblečení. Chvíli nás učili, chodit lovit v obleku, ale v létě to je na zabití. Zůstanu tak jen u košile s dlouhými rukávy a džín, abych alespoň nějak vypadal. Ještě než vyběhnu z bytu do sebe hodím banán, abych měl alespoň nějakou energii a ještě v běhu kývnu na vílu z kavárny, než nasednu do auta a vyrazím. *** Na Petříně je, jako vždy, kumšt najít parkovací místo, ale i tak se mi podaří z auta dostat více méně na čas a já se tak vydám hledat zrzku. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro „Takže je to tak. Po ránu jsi vždycky příjemný, jak drát v oku, budu si to pamatovat,“ neodpustím si rýpnutí do telefonu, ale řeknu to vesele, takže i někomu tak ospalému jako je on musí být jasné, že si z něj jen dělám trochu srandu. „Budu na rozhledně.“ *** Mezitím, co mám ještě tak půl hodinu čas, než se sem lovec dopraví, tak tu chvíli využiji tím, že se procházím parkem a jdu koupit tu slibovanou kávu a koláčky. Vezmu i pár šátečků, dvě jablečné taštičky a vodu. Zbytek čekání strávím na samotné rozhledně, která by normálně otevírala až za několik hodin. Řekněme, že jsem si ale já byla schopna zařídit výjimku, aniž bych komukoliv ubližovala. A tak si mohu v klidu vychutnat vstávající Prahu bez jakéhokoliv rušení milenců nebo turistů. Sním jednu z ovocných taštiček a vypiji vodu a vůbec mi nevadí, že mám tuhle chvíli pro sebe. Výhledy na různá prostranství jsou prostě moje. Je to taková odměna za celou tu cestu nahoru a všechny schody. Měla bych brzy zase vyrazit na cesty. *Třeba se podívat do Rumunska? Nebo Albánie?* napadne mne a díky té představě se musím usmívat. Pokud tohle všechno zastavíme a přežijeme, tak si dovolenou zasloužím. Když slyším kroky o patro pode mnou, dojdu k odloženému batohu pro kelímek se stále ještě teplou kávou a sáček s pečivem. „Dobré ráno, káva a koláčky, jak jsem slíbila,“ pozdravím Roberta s úsměvem a předám mu obě dohodnuté věci. Obrátím se k vyhlídce, abych mu dopřála chvilku s jídlem. Kochám se zatím pohledem a začnu mluvit, ani nevím proč. „Mám to tady ráda. Po ránu tu je klid. Ale nejhezčí to je stejně večer. Jenom je to tu mnohem příjemnější, když tu neběhá spousta párů s foťáky v ruce. Pak je to tady jako na bulváru,“ potřesu nespokojeně hlavou. „Ale když to tady zavřou a člověk tu je sám, tak je to naprosto kouzelné místo. Docela chápu, proč měli zakladatelé potřebu tady něco takového postavit. Víš, že to tady postavili, protože se jim tak líbila Eifelovka? Říká se, že chtěli, aby se lidem z toho taky tak úžasem točila hlava jako jim, když byli v Paříži poprvé.“ Poklepu prsty na zábradlí a podívám se po něm. „Mívají vůbec lovci něco jako dovolenou?“ zeptám se na jednu z lehčích otázek, co mám v plánu mu dneska položit. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Neodpovídám na její řeči, nechávám jí si užít svůj vlastní monolog, jen dojdu za ní a opřu se o zábradlí. Konečně, mluví hezky a i přes její pravděpodobný názor na moji maličkost, nejsem úplný barbar, mám pochopení pro melancholii, kterou momentálně vykazuje. Ani to nekazím svým cynismem, jakkoli je to lákavé, ale pak přeci jen přijde otázka na tělo a návrat do reality. "Technicky vzato jsem OSVČ, daně vykazuju, platím si sociální a zdravotní. Platí mě občas vláda, občas soukromník, v závislosti na zakázce." Pokrčím rameny. "Dovolenou si tak můžu udělat kdykoli, ale je to na mně, že nebudu mít příjmy. Proč, jak to mají čarodějky?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jen tak, zajímalo mě to. Přemýšlela jsem zrovna o dovolené," vysvětlím a pokrčím rameny. "A vzhledem k tomu, že jsi jediný lovec, kterého znám, tak jsem se zeptala, jak to u vás chodí. Je pro mě totiž stále těžké si uvědomovat, že jsi lovec, ale že lovec není jen jediná definice dané osoby." Jeho otázka na čarodějnice a jejich dovolené mě donutí se zasmát. "Vzhledem k tomu, že nepracuju jako Jolanda a nepředpovídám, že máš v budoucnosti velký špatný, tak ne, od toho, že jsem čarodějka si dovolenou vzít nemůžu..." vysvětlím na oplátku já. "Jako znám věštkyně, kartářky a další čarodějky, co na tom postavily profese, tak tam opravdu si od toho de facto berou dovolenou." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Chjo, a já si od tebe chtěl nechat vyčíst budoucnost." Nespokojeně mlasknu a na rtech se mi zavlní úsměv. "Plánuješ po tomhle všem odejít z Prahy?" Zeptám se jemně. Já bych to udělat nedokázal, to město je se mnou až moc provázané, ale dokážu pochopit že i ona chce vidět svět. Konečně, působí docela mladě. Samozřejmě, u čarodějek nikdy nevíte, ale stejně. Zamračím se, když mi dojde, že by mi vlastně možná i chyběla. Na chvíli otevřu ústa, abych jí to řekl, ale pak to zavrhnu. Ničemu by to neprospělo. "Kdyžtak mi dej vědět kam, možná tam někoho znám, kdybys byla v nějakém průseru." Chvíli tak setrvávám mlčky a užívám si pohled na ranní Prahu, než se k čarodějce otočím. "Na cos přišla?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Vážně? Francouzi? To bych nečekala..." zareaguji, ale nemám nutkání se už dále na tohle téma vyptávat. Mnohem příjemněji se mi konverzuje o kravinách jako jsou čtení z ruky a Jolanda. Přeměřím si ho pohledem a otočím se k němu čelem, bokem se stále opírám o vyhlídku. "Tak to mě upřímně mrzí, že jsem tě tak zklamala. Ale jestli chceš s Jolandou tě pak seznámím!" zažertuji. "Určitě budu chtít na chvilku vypadnout až tohle skončí. Protáhnout nohy, podívat se jinam, zaoblit rohy vzpomínkám," přikývnu na jeho otázku, zda hodlám z Prahy zmizet. Neuhnu z něj pohledem, a tak mi neunikne, jak si zkouší kapří lapání po dechu. Přejdu to, aniž bych se zeptala, co chtěl říct, protože se mě zeptá na práci. "Bude to tady. Kousek odsud," kývnu hlavou směrem k parku kolem nás. "Vlastně hned u labyrintu zrcadel. Myslím, že přijde každou chvíli, protože to tam v okolí zavřeli páskou s nápisem, že dochází k nějakým opravám. Takže co ty a tvoje noční studia?" podívám se na něj a čekám, co řekne. Přeci jen nepočítám, že by se aspoň část noci nesnažil onu knihu přečíst. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "A má to nějaký rozsah síly? Moha bych stát třeba mimo kruh ne?" dodám další otázky. Možná to zní jakože se vykrucuji z toho nápadu, ale já se spíše snažím jen najít cestu, kde bych byla stále užitečná. Nedělám si iluze, že bych po tom, co přijdu o svou sílu, byla Robertovi co k čemu během boje. "Navzdory tomu, co si o mně myslíš nejsem sebevrah," zakončím svoje otázky a opětuji mu upřený pohled do očí. "Ale chci mu zabránit v tom, aby obětoval další dítě. A jestli to znamená, že budu po nějakou dobu bez svojí moci, tak ať. Pokud tomuhle plánu věříš, tak jdu do toho. A jestli mě necháš umřít, tak se připrav, že tě budu ze záhrobí strašit. A ano, tuhle výhrůžku myslím naprosto vážně." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Nemyslím si, že jsi sebevrah. Jen nechci, aby se ti něco stalo kvůli mojí chybě." Řeknu prostě, k překvapení a iritaci sebe sama. Potřesu hlavou, ale neberu své předchozí tvrzení zpět. Je konečně pravdivé. Mé první a jediné poslání by mělo být chránit. Pokud se při tom něco stane Heleně, tak bych to poslání zklamal. To nechci. "Hm, tak se pak v tom strašení zařaď do lajny, mám jenom omezenou zásobu nočních můr, už takhle jich na mě čeká až až." Protáhnu se a nasaju při tom do plic vzduch. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No tak to nevím, to nezní moc jako lukrativní nabídka. Ráda mám monopol na to být něčí noční můra. Tak v tom případě se mi teda nic nestane," pronesu bezstarostně navzdory té nejistotě, kterou cítím. Přeci jen se vzdám svojí magie. A jedinou ochranu mi bude skýtat lovec, se kterým si sice tykám, ale znám ho tak jeden den. Z nějakého důvodu mu ale věřím, že to nevyužije, aby se zbavil dvou čarodějů najednou. Otočím se naposledy k výhledu, abych z této krajiny vysála ještě poslední záblesk klidu a krásy, než se odlepím od zábradlí a dojdu si pro svoje věci v podobě batoh na zemi. Opět si batoh hodím jen přes jedno rameno. "Tak se půjdeme podívat na to místo?" nadhodím a pokud souhlasí, tak se rozejdu směrem dolů z vyhlídky a následně k labyrintu zrcadel. Jak jsem předtím avizovala, tak značná oblast je tu ohraničená páskou s nápisem nevstupovat. Díky množství stromků a keřů a ohybů cest se jim tak podařilo vytvořit místo, kam nikdo neuvidí a krom maximálně pár puberťáků se asi nepokusí sem vlézt. Samotné místo pak vypadá jako naprosto obyčejná část tohoto parku. Menší prostranství mezi stromy porostlé trávou s cedulkou "Uklízejte po svých psech!". |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vydám se tak za čarodějkou a zamyšleně se při tom rozhlížím. Ráno nám dává jistou výhodu v tom, jak málo lidí tu je, což je výhoda i pro náš cíl. A hlavně nepřijdou k úmě civilisté. Chvíli se tiše rozhlížím. "Asi nemáš tušení, kdy by se tady mohli objevit, že? Já vím, já vím, nejsi Jolanda. Jen mě to zajímalo." Zabručím, zatímco se procházím prostranstvím. Nedělám si starosti s tím, že by je vystrašili stopy mých bot. Stejně dobře je mohli zanechat puberťáci, kterým na zákazu nezáleží a nebo milenci, pokud milencům nevadí občasná odhozená petka nebo plechovka. "Dobře... takže náš cíl unese dítě. Pravděpodobně kluka, pokud můžeme věřit tomu, co zatím dělal. Přivede ho sem, buď kouzly nebo normálně a tady ho obětuje. Možná ten kluk bude očarovaný, možná bude zdrogovaný, ale asi se nebude bránit. Zní to blbě, když to tak řeknu, ale dobře pro nás." V hlavě si zatím promýšlím plán akce, než se vydám k blízkému stromu. Ze strany, odvrácené od prostranství, do jeho kůry nožem vyryju jedno ze svých primitivních znamení. "Není to nic extra, ale pokud se tady bude dít něco magického, dá nám to vědět. Ale i tak bych odsud neodcházel příliš daleko, můžeme hrát zase o minuty. Nevíme, jestli náš cíl bude sám, nebo bude mít zase nějaké bodyguardy. Tak jako tak, nesmíme váhat. Jakmile se tady objeví, já odlákám jejich pozornost, aktivuju knížku a ty vezmeš kluka a půjdeš odsud co nejdál to bude možné, ano? Žádný hraní na hrdinu, prostě ho vezmeš a zdrhneš, rozumíme si?" Upřu pohled na zrzavou čarodějku, než vrátím pohled k prostranství. "Nemáme moc žádné věci, kterými na ně připravit past, abychom neohrozili i oběť. A budeme moct začít až když budu mít jistotu, že se nedostane do cesty mojí střelby... bude to těsný." Povzdechnu si. Znamení  |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nechám ho shrnout to, co se bude dít. Nevím, zda je to součást týmového plánování - nikdy jsem součástí žádného týmu potírající zločin nebyla, nebo si to říká spíše pro sebe, ale rozhodnu se jej nevyrušovat. "Pokud jej nebude plně ovládat, tak ano. Ale jestli má celou jeho mysl v hrsti, tak může být i ten chlapec nebezpečný. Díky tomu může mít sílu mnohem větší, než se na dítě jeho věku očekává," doplním jeho poznatky a sleduji, co vyrývá do stromu. Uznale pokývám hlavou. Má to správně, i když je to značka, kterou se učí používat už malá čarodějnické děti. A svojí funkci by to dostát mělo. "Ale až použiješ tu knihu, tak by se to stejně mělo eliminovat." Zaváhám, jeho plán dává do určité míry smysl a je pro mě mnohem bezpečnější než pro něj. Ale vzhledem k tomu, co jsem cítila včera z jejich síly, tak zvládne zastřelit možná tak jednoho, ale ti další si jej podají. Určitě budou více ostražití. Vím určitě, že já bych byla. Povzdychnu si. Vůbec se mi nechce to říct, ani dělat. "Souhlasím s tou částí, že seberu toho chlapce, jak to půjde a hned s ním zmizím, ale... Zvládneš to aktivovat dřív, než si tě všimnou? Nic ve zlém, ale nemyslím, že vydržíš jejich útok ani půl vteřiny," začnu opatrně oponovat jeho plánu. "Pokud budeš potřebovat být mezi nimi, nebo poblíž, tak bych spíš měla upoutat jejich pozornost já, ne?" opravdu se ptám na jeho názor, v takovém plánování nejsem vůbec zběhlá. "Vydržím udržet jejich útok na nějakou dobu a ty budeš mít čas to zatím zaktivovat. A až nikdo nebude moct používat magii, využiju toho zmatku, popadnu kluka a zmizím..." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nemáme stejně moc času, protože jakmile domluvíme, ucítím drobné zabrnění a vrhnu pohled na znamení, které zelenkavě zazáří. Nespokojeně syknu. "Schovej se za nějaký strom. Začni to svoje odlákání jakmile bude od nich kluk dál. Já se do toho vložím co nejdříve, slibuju. Teď běž." Já se otočím na podpatku a rychle doklusám za jeden z mohutnějších stromů, za který si sednu a začnu tiše naslouchat. Lidé, kteří přijdou na mýtinu vlastně nevypadají jako nějaký zlý kult nebo něco. Na sobě mají obyčejné civilní oblečení. Byl bych si myslel, že jsme se spletli, ale je slyšet i dětský, poněkud zmatený hlas. Nedaří se mi rozpoznat, jestli je zdrogovaný nebo očarovaný, nejsem až takový frajer. Zatímco sedím téměř dokonale v klidu, jen jednou rukou svírám knížečku a naslouchám. Skupinka čtyř dospělých mužů a jednoho chlapce dojde doprostřed. Tři z osob začnou kreslit známý pentagram a hoch si spíše mechanicky, než že by to dělal uvědoměle, lehne doprostřed. Čtvrtý, ve kterém je poznat náš cíl, to z povzdálí sleduje a jen si pohrává s dýkou, která je téměř totožná s tou kterou jsme mu vzali. Takže jich má víc. A pak přijde ta chvíle, kdy kluk leží uprostřed pentagramu, tři osoby z pentagramu odcházejí a čtvrtá do něj ještě nedošla. Zatají se mi dech. Teď nebo nikdy. A já pečlivě čekám na akci Heleny. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Neboj, hodlám všechnu nebezpečnou práci nechat na tobě. Budu se bezpečně krčit někde mimo dostřel čehokoliv," ujistím ho ještě, než nás znamení začne varovat. Okamžitě se začnu cítit nervózně. Tohle je vážně naostro. Jeho příkaz mě aspoň donutí kývnou hlavou a schovat se na nejbližší strom. Opřu se o něj zády a zavřu na chvilku oči. Nervozita přechází v pocit, že je něco špatně. Vážně doufám, že se to ozývá jen moje srabské a sebezachovávájící se já. Protože předtuchy čarodějek se jen málokdy mílí. Po malé chvíli se odhodlám nahlédnout a vidím, že už se schyluje k samotnému obřadu. Pocit čehosi ve mně roste, nicméně pohled na toho bezbranného očarovaného chlapce mě donutí vydechnout a udělat tu hloupost, že se jim vyjdu skutečně ukázat. Vytvořím magickou ochranu kolem sebe a vyklouznu tiše zpoza stromu. Na tvář si nasadím drzý úsměv, ale sevření žaludku pořád sílí. "Pánové, tohle je rok 2019, jak to, že ve vašem kruhu není ani jedna žena?" pronesu hlasitě, až sebou všichni trhnou. Díky mým vlasům jsem nepřehlédnutelná, ale díky hlasu se ani nemohou splést ve směru, kde jsem. Moje ochrana okamžitě schytá pár kouzel. Ne, nesehnal si o moc slabší následovníky na tenhle rituál. "Takhle se chová k zájemkyni o místo?" houknu ještě, aby se náhodou jejich pozornost ode mně neodklonila. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nedávám jim čas se vzpamatovat. Vstanu a vyrazím zpoza stromu. Vzduch prořízne zvuk výstřelů. Jsem rychlý, rychlejší než včera. Jistější a oni se nemají kam schovat. První tělo padne na zem chvíli po prvním výstřelu a druhé vzápětí po něm, to když jim dojde kde se skrývá hlavní nebezpečí. K mému překvapení ale další poskok má svou vlastní zbraň a já se tak musím znova schovat za strom, abychom si začali vyměňovat palbu. Nicméně pozornost obou posledních je teď strhnuta na mě a Helena tak má snad prostor i čas vzít chlapce a vypadnout. Nekontroluji její postup, plně se soustředím na svůj cíl. Naše přestřelka chvíli trvá, ale konečně leží i další tělo na zemi a mně zbývají poslední dva náboje. S přehledem se vykloním zpoza stromu. Mám nepříjemný pocit z toho, že jejich velitel neutíká. Že se jen dívá mým směrem s vědoucím úsměvem. Ignoruji to. Jednu kulku pošlu do jeho kolene, abych ho poslal na zem a pak se vydám k němu. Součástí mé práce je konečně i poprava a tuhle si užiju. I když bych neměl. Ovšem, smích mého cíle mě nepotěší. "Čemu se směješ?" Zavrčím, když si k němu klekám, abych mu vystřelil mozek z hlavy. "Opravdu sis myslel, že nebudeme vědět, že přijdete znovu? Ta tvoje čarodějka i ten kluk už jsou v našich rukou, lovče. Ale hezký trik." Sdělí mi a mě se rozšíří oči pochopením. Z lovce se stalo lovené a potěšení, které ucítím když konečně proženu kulku jeho mozkem není nic proti vzteku, který na sebe cítím. Nepřemýšlím nad tím. Už když vstávám, přebíjím a beru ze vzduchu knihu, kterou si schovám do náprsní kapsy, než se rozeběhnu směrem, kde jsem tušil že Helena běžela. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Chlapcovi rozostřený a zmatený pohled mě jen ujistí, že i magie seslaná na něj opadla. Je ještě mladší než Tomáš. Může mu být maximálně šest. Vezmu jej proto do náruče, aniž bych čekala, zda by se mnou vůbec jít chtěl. Počítám prostě s tím, že jsem ženská, která je chce odvést od těch divných lidí, a tak se snad nechá. Uvědomím si, že mi srdce bije jako splašené, když s ním mizím za tou páskou ohraničující místo, kde dojde k jeho obětování. Výstřely, které slyším zpoza nás jsou až moc časté na můj vkus. Až když jsme bezpečně na stezce za mohutným stromem, tak jej postavím na zem. "Už je to dobrý. Jsi v pořádku?" zeptám se starostlivě chlapce, když si před něj krátce kleknu Podle očekávání se na mě vyjeveně dívá, ale nekřičí ani neutíká, takže to je dobré znamení. "Nemusíš se bát, jo? Já jsem Helena, ale klidně mi říkej Hela, jestli chceš. Jsem tady, abych tě dostala zpátky k mamince, jo? Jak se jmenuješ?" pokusím se jej trochu uklidnit. "Ahoj Helo, já jsem Petr," ozve se za mnou a já vyskočím rychle na nohy, chlapce schovám za sebe. Stačí mi jeden pohled na úsměv plný zubů k tomu, abych věděla, do jak velkého průseru jsem se právě dostala. Špičáky má totiž nepřirozeně prodloužené. Nepřirozeně pro lidi. Upír. A ne jeden. Když těknu pohledem do stran, uvidím, že najednou kolem nás stojí další tři. Všichni vypadli urostlí, plní síly, i když se schovávaly za kapucemi a čepicemi. Až teď mi dojde, že se předtím rychle zešeřilo. Nemusím se ani dívat k nebi, abych věděla, že ty mraky byly vyvolány magicky. "A teď pojďte s námi, máme pro tebe něco speciálního připraveného ," vyzve mě Petr a já vím, že stejně nemám na výběr. Z dáli ještě slyším výstřeli. Ucítím, jak se ke mně chlapec vyděšeně tiskne. Polknu. *Promiň, Roberte.* |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Budou. Se. Smažit. ***** Další dva dny téměř nespím, jen hodinu nebo dvě, když mě vlastní únava přemůže. Jinak... hledám. Sbírám informace. Upíři jsou svinstvo, nedají se příliš dobře vystopovat magicky, z hlediska světa jako by neexistovali. Znamená to rozhodit sítě, znamená to vyhrožovat mým slabším kontaktům a uplácet ty silnější. Od zfetovaného fauna v uličce, přes trpasličí dealery až po zlobra pod Karlákem. Tohle všechno jsou cenné kontakty a žádný z nich nemá v lásce upíry. Zjistit, jestli se teď do Prahy dostala nová skupinka nebo se někam přestěhovala by nemělo trvat dlouho. A mezitím... se připravuji. Cvičím. Kontroluji zbraně. Opakuji si své poznatky ohledně upírů. Je těžké je zabít, fakt těžké. Zaručený způsob je oddělit jim hlavu od těla nebo je spálit. A pak, samozřejmě, čisté Sluneční světlo nesnesou. Spálí je na uhel při delším pobytu, i když to chvíli potrvá. Ale i prostý výstřel z brokovnice plný stříbra do hlavy je vyřadí z provozu. Kůl do srdce je spolehlivě paralyzuje. Synové Kaina, tak se jim říkalo u nás. Zrádci lidstva a další věci. Svým způsobem můj nepřítel numero uno, i když o tuto pozici se dělí s dlaky a podobnou havětí. Pracuji tak jako pominutý. Nejde mi jen o to, abych překazil plány mého cíle. Ale i o Helenu. Slíbil jsem jí, že ji ochráním, že to bude dobré. A zklamal jsem to. Musím to napravit, získat ji i toho kluka nazpět. A pokud se to nepovede, pokud jsou už mrtví... pomstít se. Ukázat všem, že jsem stále ještě lovec. A že pokud to bude nutné, všechno to spálím. A nakonec informace získám. Je lehké podcenit trpaslíky, nesahají vám ani pod kolena a vypadají opravdu jako zahradní ozdoby. Ale ve svém těle mají dvakrát tolik síly co člověk a téměř stejné množství inteligence. Říkat jim do očí "zahradní ozdobo" je jasná cesta pod hrob. A když to jeden z upírů utrousil poblíž jednoho domu v Dejvicích, přinutilo to trpaslíky se tam poohlídnout. Jsou malí, dostanou se všude a pokud se jim dá alespoň trochu věřit, očividně tam jsou i dvě osoby sedící mému popisu. Snad i živé, výtečně. Starší trpaslíků dostal podle dohody flašku brandy a já dostal své informace. Co víc si přát. Budou. Se. Smažit. ***** Příprava na akci je metodická. Tentokrát však bez neprůstřelné věci, proti upírům je k ničemu. Nemám tucha, kolik jich tam je, ale nejsem v náladě abych jim dovolil mě zastavit. Už jsem nějaké upíří díry čistil. Není to moje první akce. Upíři mají tendence mě podceňovat. To je jen dobře. Dýka, z oceli se směsí stříbra. Zbraň upravená pro kulky s dutou špičkou a stříbrem uvnitř. Brokovnice o podobné úpravě, s přidaným plně automatickým módem střelby a zásobníkem na rychlejší přebití. S tím vším dojedu v autě až před řečený dům. Tentokrát neberu ohledy na případné zvědavé pohledy. Plánuji vypadnout ještě dřív, než se tady objeví policie, i kdyby ji někdo zavolal. Naštěstí tu tolik lidí není. Pohledem zhodnotím dveře, vypadá to jako normální dům, ale trpaslíkům se dá věřit. A já ze sebe potřebuji nějak dostat ten nastřádaný vztek a sebevinu. A co víc, potřebuji zachránit Helču a toho chlapce. Brokovnici si vezmu do ruky a odjistím pojistku, než zmáčknu kliku a vejdu dovnitř. Je práce. Jsem oblečený v pracovním. Tedy ve večerním, dokonale padnoucím obleku. A oni se. Budou. Smažit. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Je to jen jeden prostý úkol, který si zadám. Upnu se na něj zcela, protože nic jiného mi vlastně už nezbude. Moje magie je pryč, moje věci mi sebrali, jsme někde pod zemí a jediný člověk, který mohl aspoň tušit, kde jsme, je možná někde postřelený, nebo rovnou mrtvý. Tomu poslednímu ve skutečnosti nevěřím, ale je pro mě snazší neupínat až příliš víry k lovci, kterého jsem znala den. "Jiříku, na chvilku tu budeš sám, ale já se za chvíli vrátím, jo?" oslovím chlapce vždy, když slyším přicházející kroky. Velmi rychle jsem se naučila že to nikdy neznamená nic dobrého. Ne pro mně. Pohladím chlapce po vlasech a pokusím se na něj usmát, aby nevěděl, jak moc se bojím jich, světa a toho, co nás oba čeká. Vzdorovala jsem jen první půlku dne. Ale i ten nejmladší upír byl schopen mě snadno zpacifikovat. Šetřila jsem si energii na boj, který skutečně mohu vyhrát. Jenže jsem zatím potkávala boje, jenž jsem nemohla ani remizovat. *** Jedna z těch nejhorších věcí, na kterou nadosmrti nezapomenu je ten zvuk vycházející z ještě bijícího srdce, co položí na tác přede mne. Ten vlhký, krví protkaný sval se stahuje rytmicky a živě, jako kdyby byl stále součástí těla. Ale tělo leží na jiném stole. Patřilo muži, jehož jsem nikdy nepotkala. Vypadal mladý, plný síly, s životem před sebou. Nebo by vypadal, kdybych neviděla svíjet se jeho srdce v rytmu života na tácu přede mnou. Ještě než to Petr řekne, vím, co po mně chtějí. Jinak by tu určitě nestáli tři. Vím, co je to speciální završení, co chystají. Vím to už od prvního sezení, co jsem s nimi měla. "S chutí do toho," vybídne mě. I když vím, že mě stejně donutí, odmítnu. Radost v jeho tváři mě přesvědčí, že by si ani nic jiného nepřál, než aby to šlo tou špatnou cestou. *** Sedím opřená o zeď na té matraci, co nám tu nechali. Oblečená do toho jejich černého pytlovitého hábitu. Mimoděk projíždím Jiříkovými vlasy. Poklidně spí s hlavou v mém klíně. Na tom jeho spánku bez stop po současné situaci je něco uklidňujícího a čistého. Pozoruji jeho poklidné oddechování. *Měla jsem poslechnout před lety matku. Měla jsem si někoho najít. Mít kupu dětí a nevystrčit paty z domu,* napadne mne hořce. Přiznávám, že to, jakou mi dává sílu Jiříkova přítomnost a bezelstnost, je neskutečně příjemné. Návykové. Až je mi skoro skutečně líto, že jsem se nerozhodla mít sama dítě. Myšlenka na to, že jsem slíbila, že chlapce ochráním, mi pomáhá se z toho celého nezbláznit. I když tuším, že už dlouho ten nápor nevydržím. Nespala jsem za celé ty dva dny víc než jen pár hodin protkaných lekavými probuzeními. Ačkoliv mě bolí ruce z toho, jak mi je zlomily a pak nechali zase srůst jen tak, abych je mohla používat, ale ne, aby ta bolest z toho procesu přešla, stále proplétám svoje prsty se zaschlou krví jeho vlásky. Je to pro mě něco jako meditace. Ale pak zvednu hlavu a podívám se na dveře. Kroky ještě neslyším, ale mm předtuchu. Tušení, že se něco změnilo. Dnes - teď - je něco jinak. "Jiříku? Vstávej," začnu jej tiše budit. "Je čas." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro
Pach upírů jen zesílí, i když dům do kterého vejdu vypadá normálně. Ale prázdně. Je to logické, během dne je tady moc světla, upíři se budou držet ve sklepě. Nevím, kolik tady můžu čekat dospělých upírů, pravděpodobně aspoň tři nebo čtyři, víc by jich spolu nevydrželo. Jsou rychlejší, silnější a rádi si říkají, že jsou chytřejší než já. Nehledě na to, jak těžké je je zabít. Ale podcení mě, i když ví, že jsem lovec. Protože jsem konečně jen člověk, že? Jak bych pro ně mohl být hrozbou? Možná budou mít nějaké množství poskoků, lidí závislých na jejich krvi. Ti by neměli být hrozbou pro mě. Budou trochu rychlejší a silnější, ale lsti od nich nemusím čekat a bude na ně platit to co na člověka. Prvního z nich potkám u jedněch z dveří. Vím, že Hela by s mým počínáním nesouhlasila, ale nemůžu si dovolit riskovat a kontrolovat, jestli to je přítel nebo nepřítel. Všichni kromě ní a toho kluka tady jsou nepřátelé. A tak, než stihne upíří lokaj zareagovat, ozve se zachroptění když dýka zajede do jeho krku a následně nechutné křupnutí, když mu krk podříznu. Tělo spadne na zem. Rád bych tam prostě jen vjel, jako rytíř na bílém koni s brokovnicí v rukou, ale riskoval bych tím život těch, které se snažím zachránit. Ne, místo kladiva je potřeba skalpel. To neznamená, že nehodlám všechny upíry zde vyhladit. Ale je na to potřeba jít pomalu, precizně. Pokračuji tak po schodech do sklepa potichu. Pach zesiluje a mně je víc než jasné, že tohle je právě to místo, kde upíři mají své krevní banky. Ubohé lidi co ulovili z ulice. Někteří upíři žijí v souladu s lidskou společností, krev pijí vepřovou nebo dárcovskou, neprojevují se, nikomu neubližují. To je například ta tlupa ve Zlaté uličce. Ta zdejší očividně ne a já na ně měl přijít už dávno, ale nevěděl jsem o nich. Další selhání, které si můžu napsat na seznam. Ale teď není na sebevinu čas, teď je potřeba činit. Oči se přizpůsobují tmě, i když sem a tam je vidět rozsvícené světlo, jak zde upíři žijí. Zatímco jdu, napiju se posledního lektvaru od Helči, toho na regeneraci. Ucítím, jak se mi vlévá síla do žil a vím, že ji budu potřebovat. Jsem dobrý, ale upíři jsou nebezpeční. A nevím, v jakém stavu je Helena, co jí vůbec dělali a jestli ještě žije. Nemůžu se spoléhat na její pomoc. Ne, v tomhle jsem sám. Dalšího lokaje potkám na schodech, ale s tím už se chvíli peru. Naštěstí ho nenapadne vykřiknout a přilákat tak pozornost, je otázka minuty než mu zlomím vaz a tělo dopadne na zem. Je otázka času, kdy si upíři všimnou mrtvých služebníků a pachu krve a tak mám jen o důvod víc pospíchat. Na konci schodů potkám prvního upíra. Červeně zářící oči, příliš bledá pokožka... to vše ho prozrazuje. Jeho očím se mihne pochopení, jakmile mě spatří. Řev plně automatické brokovnice se rozlehne sklepem, když stříbrné broky dělají z upíra fašírku. Hruď, rameno, krk, hlava, to jsou všechno cíle které jsou po chvíli plné stříbra. A hlavně srdce. Není to dost, aby ho to zabilo, ale rozhodně se z toho bude chvíli dávat dohromady. To mi dá dost času, abych se k němu kdyžtak vrátil a postaral se o něj. A že mám pro všechny jasný plán, co s nimi udělat. Z další místnosti se vyřídí další. Naučeným pohybem načrtnu směrem k němu ve vzduchu znamení a z mých prstů vystřelí plameny, které ho obalí. Není to kdovíjak efektivní kouzlo, ale zabaví ho to, i když nezastaví. Uhnu mu z cesty a vyztuženou pažbou brokovnice ho udeřím do spánku. Dva ze čtyř dole. Show musí pokračovat. Nemám dobrý pocit z toho, že se zbývající dva nepřišli podívat po svých kumpánech. Cokoli teď dělají je očividně příliš důležité. A tak pokračuji sklepem dál, i když teď o poznání méně potichu. Už o mě vědí. Jen přebiju brokovnici a projdu kolem něčeho, co vypadá jako jídelna. Lidské kosti, které tam vidím, mě jen upevní v mém přesvědčení, co je potřeba s upíry udělat. Další útok přijde ze dveří, kterých jsem si nevšiml. Upír mi vyrazí brokovnici z ruky a pustí se do mě. Jen se štěstím se mi podaří uhnout jeho tesákům a zachovat si krkavici. Jsem mu příliš blízko na efektivní boj a mě nezbývá než z opasku vytáhnout dýku a pustit se do boje. Utržím šrámy od jeho pařátů, ne že ne. Oblek se mi na pár místech roztrhne a zbarví krví. Ale nakonec přestane dávat pozor dříve než já a mně se podaří vpravit mu dýku do srdce. Tělo ztuhne a dopadne. Já se nad ním skloním a ještě několikrát ho bodnu. Ne ze zlosti, tu si šetřím. Ale abych se ujistil. Snad proto si nevšimnu, když se mi kolem krku sevřou ruce a s lehkostí mě za něj zvednou. Zachrčím, ale vzduchu se mi na nějaké proslovy opravdu nedostává. Jsem nucen nechat dýku v tělu, když mé nohy opustí zemi a vedoucí tlupy si mě obrátí k sobě. "Říkal jsem si, kdy přijdeš... Helo? Možná je na čase ti ukázat, jak slabý ten tvůj slavný zachránce opravdu je." Upír se ledabyle ušklíbne, i když z něj cítím zlost. Nečekal, že se mi podaří zabít jeho tři kumpány. Zlostně mu plivnu do obličeje, ale nevyprovokuji ho tím. Jen mě natlačí na zeď a stisk na krku zesílí. Nedostává se mi vzduchu a já nemám jak se z tohohle vykroutit. Snažím mlátit do jeho rukou, ale je to jako mlátit do dřeva. Pak mi pohled padne na Helu, které si všimnu kousek za jeho zády. A následně mi pohled padne na dýku zaraženou v hrudi třetího upíra. Syknu. Rád bych jí řekl, ať se na mě vykašle, ať zdrhá i s tím klukem, ať mezi sebe a upíry dají co nejvíce metrů co to jde, ať se schovají na Slunci, kde na ně nemůžou. Ale už takhle se mi před očima tvoří mlha, jak kyslík ubývá. A plíce mi začínají hořet. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Petr i Radim, kteří se objeví ve dveřích, se tváří až moc obřadně a spokojeně. Zvednu se z postele a čekám s čím přijdou teď. Místo odpovědí jen ukáží na dveře. "Hned jsem zpátky, Jiříku," špitnu k chlapci konejšivě a rozejdu se ke dveřím. "Jo, až se vrátí, bude úplně jako vyměněná," dodá vesele Petr. Z jeho slov mě zamrazí. Možná je právě teď ta chvíle, kdy bych se měla pokusit remizovat. Cítím, jak se mi ruce třesou, a tak je sevřu v pěst a pokračuji v chůzi. Vždy se jde na to stejné místo. Těla mizí, propriety se mění, ale místnost zůstává stejně ponurá a děsivá. Teď tu byl jen jeden prázdný stůl, kniha a dýka. A dveře se za nimi zavřou. *** Výstřel z brokovnice u nich způsobí trhnutí, u mě záchvěv naděje. Otevřu uslzené oči a začnu naslouchat. Bolest z vyřezávání znaků do mé kůže na zádech na chvíli pomine. Slyšeli to totiž i oni. Vidím, jak si vyměňují pohled. Radim odloží knihu a přejde ke dveřím. *Teď vás zabije. Oba,* pomyslím si s jistým uspokojením, když mě okamžitě napadne, kdo by to mohl být. Na tu malou chvíli si dovolím tomu uvěřit. Rachot boje na chodbě donutí i Petr, aby si mě přestal všímat a přešel se podívat ke dveřím. Okamžitě si uvědomím, že se musím zvednout. I kdyby jen proto, abych viděla, jak zemřou. Černý hábit mi volně plandá na zádech, která mám odkrytá, ale jinak jsem plně oblečená. Bosé nohy mi připomenou jak je svět chladný, když se dotknou podlahy. Moje srdce dostane zásah pomyslnou ledovou dýkou, když vidím Petra, jak zvedá Roberta do vzduchu, jak objímá svýma rukama jeho krk. Moje naděje na záchranu teď visí ve vzduchu a bojuje o kyslík z toho zabijáckého sevření. Dívám se na to z přílišné blízkosti, ze dveří na chodbu. Posměšné Petrovy řeči jdou mimo mě. Na malý okamžik se totiž naše pohledy střetnou a já prostě vím, co chce říct. Že mám utéct, zachránit chlapce, nechat jeho tady. Uhnu pohledem, když vidím, jak prohrává svůj boj. Naštěstí mi pohled padne na Radima a dýku, kterou má v hrudi. Vlastně nad tím moc nemyslím. Vím prostě jen to, že se chci odsud dostat. Žádné proslovy, žádná poslední slova. Vytáhnu ji s děsivě podvědomím čvachtnutím z těla. Pak už mi stačí jen dva kroky k Petrovi, který se až moc kochá pohledem do vyhasínajících očí lovce. Všechnu svoji sílu soustředím do toho jednoho bodnutí. Zavřu oči, nedívám se, jen cítím odpor těla a Petrovo překvapené vydechnutí. Cítím, jak se váha jeho těla začíná pomalu přesouvat mým směrem a zatímco já se stále tlačím celým tělem na dýku. Hlavu mám schovanou za jeho ramenem až do chvíle, kdy už úplně vypoví službu nohy a jeho tělo se sesune k zemi. Dýku nechám v jeho hrudi a ustoupím od jeho mrtvého těla, jako kdyby byl něčím nakažen. Dlaněmi si překryji ústa. Tohle bylo poprvé, co jsem někoho skutečně zabila. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Počkám na její případné dotazy nebo vzpoury, ale nepodvolím se. Jen čekám, až udělá co jsem jí řekl. Až když tady bude hotovo, budu mít čas na emoce a přiznání si vlastní únavy. Ale do té doby musím makat. Počkám, dokud Helena neudělá co jsem jí řekl a pustím se do práce. Upíři kolem jsou silně oslabení, ale ne mrtví. Mohl bych je zabít snadno, v tomhle stavu. Ale existuje rituální poprava upíra, běžně prováděna ostatními upíry, když se některý jim vzepřel. A já potřebuji, abych poslal signál, že tohle mě nezastaví. Nejdříve všem čtyřem upírům dýkou vyříznu srdce, abych se ujistil, že se nebudou bránit. Ty opatrně položím na nedaleký stůl, u každého si pamatuji kterému upírovi náleží. A pak po jednom upíry vynesu nahoru, kde je rozložím po obýváku do čtverce. Celou dobu jsou při vědomí a ještě dlouho budou, jsou jen paralyzovaní. Jejich srdce pak položím na jejich břicha, těsně pod otvor ze kterého jsem je vyřízl. A, aby bylo dokonáno, vydám se k žaluziím a roztáhnu je. Všechny. Dokud není obývák perfektně prosvícen dopoledním Sluncem. Budou umírat dlouho a bude to neskutečná bolest, ale víc si nezaslouží. Slíbil jsem, že se budou smažit. Až pak opustím dům a vydám se k autu, kde si sednu na místo řidiče. Chvíli nic nedělám, jen sedím a snažím se nemyslet na to, jak moc potřebuju sprchu a chlast. Protože práce ještě neskončila. "Kde bydlí jeho rodiče?" Kývnu na kluka, když se ptám Heleny. Mám o ni strach a nejraději bych si s ní o tom všem promluvil a ujistil se, že je v pořádku, ale momentálně má prioritu chlapec. Helena a já se můžeme složit až budeme u mě. Nebo u ní, hádám že bude nejraději chtít být v bezpečí u sebe. Vlastně bych se nedivil, kdyby mě už nikdy nechtěla vidět. Konečně, zklamal jsem ji. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro To capture a predator Jen stěží vnímám Robertova slova, jeho úkoly pro mě. Stisk mého ramene a snaha se mi dívat do očí, mě alespoň zvládne přitáhnout zpět do přítomnosti. Stisknu klíčky v ruce a pomalu přikývnu. Sklopím k nim pohled. "Je v pořádku. Zachránili jsme ho," řeknu tiše, snad abych se omluvila. Pomalu se nadechnu a opět se na něj odvážím podívat. Krátce sevřu jeho ruku ve svých rozechvělých rukách. Nemám tušení, jak mu poděkovat, že přišel. "Počkáme v autě." Ne, ani mě nenapadne něco proti tomu protestovat. Nechci zde strávit ani o vteřinu déle, než budu muset. A tak se rozejdu ke dveřím, kde jsem věděla, že byla naše cela s Jiříkem. "Už jsem tady. Pojď. Jak jsem slíbila, jdeme ven," pousměji se na chlapce a kleknu si k němu na jedno koleno. "Budeme cestou hrát takovou hru, ano? Já tě povedu a ty budeš mít zavřené oči? A ty musíš být tak šikovný a zvládnout jít. Co ty na to, zkusíme to?" "Tak jo," přisvědčí skoro hned a já jej ještě pohladím po tváři. "Tak jdeme na to, chyť mě za ruku a zavři oči, jdeme," zvednu se a s jeho drobnou rukou v té mojí jej vedu ven. Cestu znám, protože nám nikdy nezavázali oči, nebo podobně. Nepředpokládali, že bychom se kdy odtud dostali sami. Když míjíme první upíří těla, ohlédnu se po malém, zda stále dodržuje naši hru. Zatím se snažil a urputně tiskl víčka k sobě. "Tobě to jde. A teď pozor, máme před sebou schody. Budu ti je počítat jo?" mluvím na něj tiše a pak se dám i do plnění slibů v podobě tichého počítání schodů. Pohledem zavadím o další tělo v chodbě. Pohled skoro okamžitě stočím k chlapci. "Tak, teď půjdeme kousek u zdi. A už budeme venku," pokračuji v jeho konejšení až úplně k vchodovým dveřím. Zamžourám do slunce a chvilku mi trvá, než se zvládnu orientoval v téhle denní době. "Zvládli jsme to, koukej, už jsme venku. Teď si sedneme do auta a počkáme na mého kamaráda, jo?" oslovím opět Jiříka, který už má opět otevřené oči a mrká na svoje okolí skoro stejně vehementně jako já. V autě ho posadím dozadu a připoutám jej aspoň spodním pásem, protože na ten horní je ještě moc malý a samozřejmě, že lovec nemá v autě dětské sedačky. To bych se divila, kdyby ano. Přidřepnu si k němu a naposledy se na něj usměji. "Vidíš, jak jsme to zvládli. Teď si na chvilku zdřímneš a pak už budeš doma. Maminka se na tebe už strašně moc těší," pohladím ho po tváři. "Ráda jsem tě poznala, Jiříku." A pak se živost z jeho očí vytratí. Mělce začne oddychovat a já opatrně položím jeho hlavičku na opěradlo, aby se mu dobře spalo. Sama si sednu dopředu na místo spolujezdce. Zády se nedotýkám sedačky, ačkoliv to není z mé starosti o sedačku, ale z oné pichlavé bolesti, která mi hned vyskočí. Zbytek času v autě strávím střídavě koukáním na chlapce spícího vzadu a na dveře domu, ze kterého jsme se konečně dostali. Když dosedne Robert do auta, vypadá, že toho má taky dost. Nemám tušení, co říct, a tak mu dopřeji chvilku a sama se dívám z auta ven. "Pár ulic odsud. Fráni Šrámka třicet. Jeden z těch velkých paneláků," odpovím mu a lehce si odkašlu, abych se zbavila toho knedlíku v krku. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Tam dorazíme za pár minut. Okolí je poměrně prázdné, konečně je poledne a máme pracovní den. Zaparkuji. Jeden pohled do zpětného zrcátka na Helenu mi dává jasně vědět, že ona má toho až po krk. "Já to vyřídím, ty tu zůstaň." Vystoupím a o chvíli později otevřu dveře dozadu, abych si vzal to křehké tělo do náruče. Chvíli prohlížím zvonky na bytě, než najdu zvonek na domovníka, který tisknu tak dlouho, než se otevřou dveře. Rozlobená tvář domovníkova, připravena mě seřvat, rychle změní výraz když si všimne chlapce v mém náručí. "Někdo ve vašem domě postrádá syna, že? Je v pořádku. Jen trochu podvýživený a měl by teď pár dní strávit u rodičů. Předejte jim ho, až se vrátí." Opatrně předám chlapce domovníkovi. "A pokud se doslechnu, že se k rodičům nedostal, zabiju vás." Slíbím mu bez náznaku emocí, jen při tom poodhrnu sako, aby byla vidět má výzbroj. Když mám pojištěné, že kluk bude mít život jaký měl mít, vydám se zpět do auta, nastartuji a pomalu vyrazím. "Kam tě mám vzít? Pochopím, pokud mě máš dost, jen si řekni kde tě mám vyložit." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ani část mé mysli není natolik pomotaná, abych si byť na vteřinu myslela, že Robert je za to, co se mi stalo zodpovědný. Ani jeden z nás nemohl čekat, že si vezme na posilu upíry a že se stane, co se stane. Navíc opravdu přišel, zabil je všechny - o tom nepochybuji - a osvobodil nás i s chlapcem. Čímž pro mě udělal víc než většina lidí, se kterými jsem se kdy paktovala. Tentokrát je mlčení z mojí strany zaviněno únavou a vlastními myšlenkami, než že bych se snažila být vhodný spolucestující. Když zaparkuje, přikývnu. Vím, že nemám dost síly na to, abych toho kluka odnesla ke vchodu, i když je to jenom kousek. Sedím na sedadle bokem, abych se aspoň takto mohla opírat. Chvíli přemýšlím nad jeho otázkou. Kam mě má odvézt? Nejde mi přijít na místo, kde bych se cítila bezpečně a kde bych si myslela, že to celé ze sebe jen tak oklepu. Některé věci se už nedají zvrátit a já to uvnitř sebe cítím. "Potřebuješ vyléčit," odpovím místo toho, když se opět zadívám na jeho krk poznamenaný modřinami a sako na několika místech roztržené od drápů. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Prolomím ho až když parkuju u bytu. "Zvládneš ty schody vyjít, nebo ti mám pomoct?" Usměju se na ni a když bude vyžadovat pomoc, přehodím si její ruku přes rameno a podepřu ji, aby se jí schody lépe vyšly. Na tázavý pohled víly z kavárny reaguji jen zavrtěním hlavy. "Vlastně... mohla bys mi tak za půl hodiny donést nějaké pečivo a kafe? Mám pocit že bude potřeba. Díky." Kývnu na ni, než pokračuji v chůzi nahoru. Odemknu dveře a pokud jsem doteď Heleně pomáhal, tady ji pustím. "Nejdřív ošetřím tebe, ty vypadáš nejhůř. Kde všude máš zranění? Zatím si lehni na gauč na břicho, já skočím pro svoje zásoby." Zaúkoluji Helenu a vydám se do koupelny pro svou lékárničku. Nejen svými schopnostmi stojím na hranici mezi lidmi a nadpřirozenem. Lékárnička má, kromě jódu, gázy a podobných věcí i vybrané bylinky a amulety. Počkám, až se Helča položí. "Můžu se na to podívat? Chci ti to jen vyčistit a případně sešít, nebudu dělat nic jiného." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Myslím, že to zvládnu," ujistím jej, že jeho podpírání není potřeba. Přece jen jsem se zvládla dostat do svého bytu, tak do toho jeho to už je jen taky kousek. Víle nevěnuji druhý pohled, protože se příliš soustředím na cestu. A to, co bude pak. Protože jsou věci, co mu musím říct a co se mi říct nechtějí. "To protože ses neviděl v zrcadle," ujistím ho s unaveným krátkým úsměvem. Sednu si na gauč, ale ani mě nenapadne poslechnout jeho další příkazy. Tašku nechám u nohou gauče. "Chvilku počkej s tím, mohlo by to být kontraproduktivní," zarazím jej, když se chce dívat na záda a ošetřit mi je. Pokynu mu, ať si sedne ke mně na gauč. "Potřebuju ti něco říct. Něco, co se stalo tam," dodám, abych ho donutila spolupracovat, pokud se tomu vzpírá. Věřím, že v tuto chvíli jsem opravdu velmi dobrá ve smutných a přesvědčivých pohledech. "Tak zaprvé, děkuju, že jsi přišel. Vážně. Mohl jsi nás tam nechat, jít dál, ale ne, ty ses vrátil. Děkuju ti i za Jirku, ten si pamatovat nic nebude, ale zachránil jsi mu život," začnu pomalu povídat. Vím, že tomu chybí ta moje obvyklá jiskra. "Dlužím ti, strašně moc, takže můžu?" zeptám se ho a natáhnu k jeho krku ruku, abych mu jej vyléčila. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zavrtím hlavou na její slova vděku. Dělají mi radost, ne že ne, ale... nezasloužím si je. "Heleno, nikdy se to nemělo stát. Nikdy jsem neměl dovolit aby se to stalo. Měl jsem čekat past, místo toho jsem dopustil aby tebe i toho malého vzali. Měl jsem vás najít mnohem dříve a postarat se o vás. Místo toho to trvalo takhle dlouho. Ne, Heleno... svůj vděk si schovej pro někoho jiného. Nic mi nedlužíš, tohle je moje práce." I přes to se ale podvolím a lehce nakloním hlavu na stranu, aby měla lepší přístup k mému krku. "Tak povídej, cos mi chtěla říct?" Zamručím, zatímco čekám na léčení. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Rukou se ho mezitím opatrně dotknu na krku a během chvíle je bolest i modřina pryč. Je to tak jednoduché, tak ... krásné, tak návykové. Pak mu položím ruku na předloktí, kde měl rány po drápech od upíra. Trvá to opět jen chvilku a já cítím, jak se víc a víc magie tlačí kupředu. Stáhnu si svou ruku k sobě, abych tu sílu měla pod kontrolou. Teď ta horší část. "Říkám ti to, protože věřím tvému úsudku ohledně toho celého. A pokud uznáš za vhodné rázně zakročit, nebudu se vzpouzet," začnu a raději odtrhnu od něj pohled a dívám se na svoje ruce schoulené v klíně. "Při tom prvním střetu si všimli mého magického potenciálu. Proto tam byli ti upíři, proto nás zase sebrali a odvezli tam. Nešlo jim tolik o Jirku, dětí jako on si mohou najít spousty. Ale chtěli rozšířit svoje řady," začnu mluvit po chvilce ticha. A jakmile začnu, tak už to jde samo. Je to přiznání, je to zpověď? Nevím, ale s každým slovem se cítím lépe. Že se přiznávám, že dělám tu správnou věc. "Během toho, co jsem byla tam, mě nutili dělat věci," zachvěje se mi hlas a zavřu oči, jak se snažím zahnat vzpomínku na kousky tepajícího srdce putující mým krkem. "Které měli vést k tomu, že budu používat černou magii. Zpřístupnili mě temnotě a já ji teď cítím. S každým kouzlem, které udělám, se ve mně dostane trochu dál. A já vím, že jsem teď mocnější než předtím. O dost. Je to lákavé, i když vím, že se s černou magií nemá zahrávat. Je to ... já nevím, podbízivé. Nemám tušení, zda se to dá zvrátit, ale vím, že jsem nikdy o nikom neslyšela, že by se zkoušel vrátit od praktikování černé magie. Vím jen, že ti, co ji provozují skončí jako černokněžníci a odstrašující případ pro ostatní čaroděje. Takže není nic, čím bych se za sebe mohla teď zaručit." S posledním slovem vydechnu a oči se opět otevřou. K mému vlastnímu překvapení nepláču. Snad jsem si to již vybrala tam dole. Ale hlas se mi také vyrovnal do klidného znění. A ačkoliv stále cítím ono nutkání použít čím dál tím víc té magie, tak jsem spokojená. Zvládla jsem se přiznat a docela nejspíš jsem si tím podepsala rozsudek smrti, ale to mi nevadí. Podívám se po Robertovi, abych zjistila, jak mě rozsoudí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Kdybych byl ještě Inkvizitor se vším všudy, mé další kroky by byly jasné. Exterminace Heleny, jejího blízkého okolí a pravděpodobně i toho malého chlapce, kdyby se nákaza temnoty uchytila i na nich. Žádné emoce, žádná morálka, prostě udělat co je potřebné. Temní mágové jsou zatraceně nebezpeční, obzvláště ti kteří neovládnou svou moc. Proti jednomu konečně jdeme a to není to nejhorší. Povodně v roce 2002 byly výsledkem právě jednoho takového řádění, které se nepodařilo včas zastavit. Pokud dojde k nejhoršímu, bavíme se o smrti neskutečného množství lidí a šílenství mágů. Jsou nebezpeční. Extrémně. Nejvíce sobě. A tak po chvíli dojdu k rozsudku. Otočím se k Heleně a otevřu ústa, abych jí ho sdělil, ale než to stihnu, ozve se zaklepání na dveře. Povzdechnu si a vydám se k nim, abych otevřel. Víla, znalá mého chování, mi jen urychleně předá pár čokoládových croissantů a dva velké kelímky sladkého capuccina. Pak zase odběhne, kdyby se náhle můj hněv snesl i na ni. S obojím v rukou se tak vydám zpět za Helenou. Croissanty položím na stolek v obýváku, jeden kelímek jde k ní a druhý si vezmu sám, než se usadím do židle naproti gauči. "Jako lovec jsem do jisté míry exekutiva i judikatura v jednom. Jen církev nebo oficiálně pověření lovci by měli právo mé rozhodnutí zrušit. Můžeš se tak proti němu odvolat na určená místa, pokud budeš myslet, že není fér." Napiju se kávy. A zadívám se Heleně do očí. Pro jednou se v těch mých zablýsknou emoce a mezi nimi starostlivost a smutek. "Je mi to opravdu líto. Vím, že to pro tebe nebude jednoduché. Ale... po zbytek svého života budeš magii používat jen minimálně a buď pod dohledem mým, nebo někoho koho přímo určím. Nebudeš se vzdalovat z města aniž bys mě o tom neinformovala. Žádné ohřívání nebo míchání kávy mávnutím ruky. Nemluvím o lektvarech a bylinkách, ty by měly být v pohodě. Ale z hlediska zaklínadel... Ne. Nesmíš. Jinak budu nucen tě vyhodnotit jako hrozbu a... to bych nerad." Znova se napiju. "Jsi dobrý člověk, Heleno. Až vyřešíme tohle, vyhradím všechny dostupné zdroje, abych zjistil jestli se nedá té značky nějak zbavit. To ti přísahám. Ale... musím upřednostnit veřejnost. To jistě chápeš." Odkašlu si. "Máš tedy nějaké námitky proti mému rozhodnutí?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro S očekáváním jeho odpovědi se trochu narovnám v zádech, když se ke mně otočí a nadechuje se k vyřčení rozsudku. Ale pak někdo zaklepe. Sama si též tiše povzdychnu. Je to napínání mé zvědavosti a nejistoty ohledně mého osudu. Croassantů ani kávy se ani nedotknu, ačkoliv obě věci vypadají a voní skvěle. Jak si sedá a začne s mluvením, snažím se v jeho tváři číst. Ale jako obvykle z ní nedokáži vyčíst vůbec nic. Jeho v jeho očích zahlédnu smutek a starost. Díky tomu vypadá víc jako ten člověk, kterého občas v jeho chování zahlédnu, i když se snaží všechny stopy po své lidskosti schovávat. Během dalších vteřin začne mluvit a spolu s prvními slovy, které jasně dávají najevo, že mě nenechá zabít - alespoň zatím - se mi do očí nahrnou slzy přes všechno moje vlastní přesvědčení, že moje smrt není vlastně tak nic hrozného. Sklopím pohled a snažím se mrkat, abych zahnala tu otravnou vodu z očí, ale moc se mi to nedaří. Cítím, jak se mi napětí z ramen vytrácí. "Děkuju, Roberte," řeknu, když se na něj opět podívám i přes ty slzy. "Udělám všechno, co budu moct, abych se hrozbou nestala," ujistím jej pomalými slovy, aby věděl, že to není jen horlivé ujištění a setřu si slzy z tváří. "Jen... jedna věc. Já vážně nesnáším dělání lektvarů a práci s bylinkami," dodám s krátkým zabubláním smíchu protkaným úlevou a slzami. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Tak, dělat je nemusíš, jen říkám že můžeš." Pousměju se v odpovědi na její námitku a nechám ji chvíli brečet, aby ze sebe ty natlakované emoce nějak dostala. Zvednu se a odejdu do kuchyně, abych se po chvíli vrátil s krabičkou papírových kapesníků, kterou ji podám. "Na, vysmrkej se." Zabručím a počkám, až se Helena vrátí do normálu. "I tak se obávám, že můj rozsudek není zrovna milosrdenství, to ti dát nemůžu. Takže... je mi to líto. Že jsem nedorazil dříve a tak. Já vím, já vím, nebyla moje chyba, taky mě nech to ze sebe dostat, jo?" Zabručím. "Tak, každopádně... lehneš si, ať tě můžu ošetřit, už konečně?" Zamračím se na ni káravě, zatímco se hrabu v lékárničce a hledám dezinfekci, sterilní jehly a niť a nějakou gázu na to všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Rozkaz," pousměju se krátce, když mi podá kapesníky a poslušně se vysmrkám a dalším si otřu oči. Zhluboka se nadechnu, abych opět získala trochu nadvlády nad svými emocemi. Pak má potřebu se vypovídat on. Nechám jej mluvit a ani mě nenapadne jej přerušit, když i on byl natolik ohleduplný a nechal mě mluvit. "No v tom případě je tvůj rozsudek ještě účinnější," odpovím mu, aniž bych ho dál omlouvala. Evidentně nic takového ode mě slyšet nepotřebuje a nechce. Pokrčím přitom rameny a podívám se na něj. Na tváři se mi opět objeví slabý úsměv. "Budeš to mít i jako trest pro sebe, že budeš mít jednu přidrzlou čarodějku na starost. Příště nic takového už určitě riskovat nebudeš chtít." Jsem příliš unavená z posledních dní a z těch všech emocí na to, abych se dokázala nadále vážně bavit a hledat argumenty, jenž by nemohl rozbořit. "Jo, jo, už si lehám," souhlasím konečně a poslušně si lehnu na břicho na gauč a odtáhnu si trochu látku víc ze zad. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když si jsem rozumně jistý, že se to nezanítí, vytáhnu z lékárničky sterilní jehlu a nit. "Drž, pokud nechceš abych to přešíval." Poradím Heleně. I tohle bude poměrně bolet, ale netroufám si dát jí něco na bolest, ne když nevím co do ní cpaly upíři. Kdyžtak až to bude hotové. Místo toho začnu zašívat ty nejhorší rány v drobných, úhledných stezích. Není to tak dobré, jako kdyby to dělal chirurg, ale postačí to. Konečně, bývaly časy kdy jsem si zašíval rány sám. To byla teprve zábava. Ty menší rány nechám být, nejlépe se zahojí samy a nemám úplně náplasti takového kalibru. Když je vše zašité, sahnu znova do lékárničky, ale místo krabiček od Zentivy vyndám pár svých vlastních lektvarů. Měsíček, jitrocel, kopřiva... to vše, když se do toho lehce postrčí magií, by mělo pomoci urychlit hojení ran a taky zmírnit bolest, když to po Heleniných zádech roztírám a masíruji co nejvíce do kůže. Když je hotovo, narovnám se, utřu si pot z čela a vydám se do koupelny umýt si ruce a uklidit lékárničku. Pak se vrátím. "Nech to zaschnout a můžeš se kdyžtak osprchovat, jen dávej pozor na stehy. Když se to bude dobře hojit, mohl bych ti to za týden nebo tak vyndat, ale jizvy ti asi zůstanou." Zamručím. "Ještě na něco se mám podívat?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ha! Teď už to nemůžeš vzít zpátky," pronesu ještě s úsměvem, když jsem označená za parťáka a ještě k tomu ne až tak špatného. Jakmile mi ale položí ruku na rameno, vím, že to je konec legrace. Syknu bolestí při prvním doteku dezinfekční směsi otevřené rány. Rychle otočím hlavu tak, abych si mohla obličej zabořit do polštáře, nebo opěradla, co na tom gauči má. *Trochu ti štípne?! Tomu říká trochu?!* zanadávám si v duchu, ale krom občasného zasyčení a svírání rukou v pěst poměrně klidně ležím pod jeho prvním počínáním. Problém nastane až ve chvíli, kdy mi oznámí, že to bude i rovnou zašívat. "A co něco proti-ááá kurvadrát," zasyčím velmi rychle, když cítím první propíchnutí mojí kůže jehlou. Opět otočím hlavu do opěrky a tentokrát do ní občas zanadávám. Naštěstí se opěrka červenat nemůže a přes její ochranu se dostane jen nesrozumitelné "MHMMMHPPHMMFF!". Vážně se snažím sebou neškubat a držet, abych si nevysloužila ještě více času pod jeho ošetřujícím procesem. Až když sáhne po mastičkách, tak se odvážím se zase nadechnout bez filtru tkaniny a výplně. Kůže je na zádech rozbolavělá, ale je to mnohem snesitelnější než předchozí dva úkony. Pomalu se posadím, když odchází do vedlejší místnosti si umýt ruce. Opravdu se zvedám tak opatrně a pomalu, jak jen zvládnu, protože ta záda pořád cítím. "Jo, za chvíli možná..." souhlasím s ním, ačkoliv si nedokáži moc přestavit jak se s tímhle sprchuji, z funkčního a bolestného hlediska. "Ne," odpovím možná trochu moc rychle, hned se zatvářím omluvně. "V pohodě. Nic dalšího tohoto rázu mi nedělali. Zohyzdění tělesné schránky bývá jeden z posledních kroků k otevření propojení mezi temnotou a mágem," přidám vysvětlení. Netuším totiž, kolik toho o tomto procesu ví. Pak se natáhnu pro jeden z croassantů a spíš abych si zabavila ruce a trochu si připadala normálně, jej začnu postupně okusovat. Příliš dlouho žvýkám na to, aby se dalo mluvit o hladovém jedení. "Takže... no... co teď? Nejrozumnější bude, když si trochu odpočineme, ne? Teda jestli nevadí, ale já bych ráda tady na gauči na chvilku pak natáhla. Nespala jsem ani nepamatuju. A ty upřímně i bez těch zranění vypadáš no... přinejlepším hrozně." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Abych se ti přiznal, jsem ve stavu, kdy bych se nejradši opil a pak prospal druhej den." Na chvíli shodím masku profesionálního a efektivního lovce, pod kterým se přeci jen stále schovává člověk, kterej toho prostě občas mívá moc. "Ale to si asi nechám, až to bude za námi všechno, kocovinu si teď moc dovolit nemůžu." Zamručím. Pak se pousměju. "Teda, ty víš jak zalichotit. Ještě chvíli a budu se tady červenat. Ne, klidně si lehni, já tu sprchu konečně potřebuji taky a pak... no, asi mě čeká hledání našeho cíle." Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy. Problém je, že i když byla ta akce úspěch, z čistě pragmatického hlediska... nevím, do jaké míry jsme tím hodili našemu kultistovi klacek pod nohy a do jaké míry čekal, že to opravdu udělám a buď u toho umřu, nebo se výrazně oslabím. Usměju se na Helenu. "Ty si zdřímni. Jestli chceš, můžu ti donést nějakou deku a polštáře a klidně si lehni u mě v ložnici, ty jsi tady marod, já si můžu klidně zdřímnout na gauči." Pronesu tónem, který jasně říká, že to není ani tak návrh, jako spíš příkaz. Ona se potřebuje pořádně a pohodlně vyspat, pokud se to má vyléčit čistě. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No, co na to říct, mám skvělého učitele," usměji se na něj ohledně dávání komplimentů druhým. Odložím nedojedený croassant a rukama si uhladím puky na té prapodivné černé róbě, co stále mám na sobě. "Víš, jednou mi jeden fakt bručivý lovec říkal, že pokud chci někomu pomoct, musím být při síle. A tak bych se měla vyspat," řeknu směrem k němu a doufám, že moje ustavičné lehké rýpání bude brát stále stejně dobře. Však já to pořádně ani jinak s lidmi neumím. "A musím říct, že v tom měl pravdu Navíc Pavel... ten upír, co zkoušel jestli budeš hezká dekorace na zdi, tak ten se rád chlubil a poslouchal. Večer se k nim měl dostavit ten, co to celé naplánoval. Takže máme ještě celý den, než se tam objeví a najde tam zkaženou operaci. Takže si myslím, že pár hodin spánku si můžeš dovolit i ty." Důkladně se na něj dívám. Jasně, že to není rozkaz, ale od matky jsem se naučila se významné pohledy také dělají svoje. Než se ale zmůže na protest, tak pokračuji. "A pak tě můžu naučit něco, co by mělo najít stopy temné magie. Mohlo by nám to pomoct najít toho dalšího černokněžníka ještě dřív, než se rozhodne něco udělat. I když nemůžu čarovat, pořád vím, jak se ty věci dají udělat," navrhnu alternativu, než si povzdechnu ohledně jeho příliš rytířskému gestu ohledně postele. "Roberte, je to tvůj byt," zaprotestuji unaveně a zavrtím hlavou. "Navíc, nemůžu ležet na zádech a na břiše neusnu. Je to plýtvání místem. A já se budu cítit lépe, když tě nebudu tak omezovat. Cením si toho gesta, ale nemusíš. Vážně." Možná to nebylo na mě poznat, ale nejsem moc dobrá v poslouchání rozkazů. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Fajn. Fajn! Ale tu deku a poltář ti donesu." Tvrdý výraz mi přeci jen roztaje v úsměv, po mém hraném rozhořčení. Na krátkou dobu tedy zmizím v ložnici, kde se chvíli přehrabuji v prádelníku, ale nakonec se mi podaří najít polštář správné velikosti a deku, aby se měla Helena čím přikrýt. Obojí jí donesu a předám. "Ale kdyby ti to bylo nepohodlné, klidně mě vzbuď, ano? Myslím to vážně. Kdyžtak to nějak vymyslíme." Zamručím, než se mi na tváři znova objeví krátký úsměv. "V nejhorším budeme na posteli spát oba, ty plýtvání místem. Velká je dost, aby to nevypadalo divně." S tím se zvednu. "Já jdu do sprchy, ty se o sebe postaráš viď?" A s tím zmizím ve sprše, jen si ještě z ložnice vezmu svoje domácí oblečení, tedy tepláky a tílko. Sprcha je to dlouhá, horká a neskutečně příjemná, až v ní málem usnu. Odplavuje z mého těla nánosy krve, potu a únavy z posledních dvou dnů a po tom všem zůstává jen vděčnost, že Helena ještě žije, že jsem ji nezklamal a že.. no, nepřijdu o její věčné popichování. A zármutek, že i když jsem Heleně život zachránil, svým způsobem o něj přišla. Nevím, jak zvládne nekouzlit. Ale rozhodně, až se tohle vyřeší, rozhodím své sítě a pokusím se zjistit, jestli se nedá té nákazy nějak zbavit. Nebo ji alespoň zpomalit. Zatímco se sprchuji, stále mám před očima její oči, které se téměř neznatelně rozšířily jakmile jí došlo, že nezemře. A pro jednou za svůj život mám pocit z dobře vykonané práce. Osuším se a obléknu, než se vydám do ložnice. Pokud to Helena už zabalila, tak kolem ní projdu po špičkách a chvíli si pohrávám s myšlenkou, jestli přeci jen nepracovat. Mohutné zazívání, které se přes mou vůli vydere až někde z mojí bránice, mě však přesvědčí jít spát nebo alespoň zdřímnout a tak si vlezu do postele a zavřu oči, abych dal tělu to co tolik potřebuje. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo, uvědomuji si to naprosto jasně." Nicméně, co neřeknu je to, že nevěřím tomu, že by to udělal. Ne, pokud bych tím opravdu něco důležitého neohrozila. Souboj tvrdých hlav prodlužuji i svým mlčením a čekáním. Nakonec se vzdá. Když máte tolik sourozenců, co já, v nutně musíte být schopni si to svoje nějak vydobýt. "Proti tomu absolutně nic nemám," prohlásím s pokrčením ramen. Jsem neskutečně ráda, že se jeho chování ke mně nezměnilo od chvíle, kdy jsem mu řekla, co se mnou ti upíři udělali. Čekala jsem, že uvidím u něj odsouzení, strach, nepřátelství, ale ničeho takového jsem se zatím nedočkala. Jen starosti a smutku, u něhož tuším příčinu v jeho touze ochraňovat. Snad proto se stal lovcem? "Teleportovala jsem se ti do domu i když jsem tě ani pořádně neznala. Neboj se, když to uznám na vhodné, probudím tě, slušnost-neslušnost," ujistím ho, když mi předává peřinu a polštář. Zvednu obočí v pobavení, když navrhuje, že se když tak vyspíme v posteli oba. Dokonce se uchechtnu a zavrtím hlavou. "Podívej se, co ti přineslo paktování s čarodějkou. Teď si představ, co by se tak stalo, kdybys s čarodějkou sdílel jednu postel," pronesu pobaveně. Jistě, bylo by úžasné někomu usnout v náručí a cítit se tak v bezpečí něčího těla, ale to by se stejně s Robertem stát nemohlo. Určitě by ležel jako prkno na kraji postele, já na tom druhém a ani jeden bychom se pořádně nevyspali, protože bychom se báli jen pohnout v posteli. "Budu v pohodě, běž už," popoženu ho, aby konečně zmizel ve sprše, na kterou se určitě už pořádně těšil. Když zmizí, tak si připravím gauč na to, že se na něm skutečně vyspím. Ale při pohledu na své špinavé krví umazané ruce si uvědomím, že aspoň nějakou formu sprchy potřebuji. A tak se snažím udržet vzhůru než vyjde ven. A že si dává na čas! Až si v jednu chvílí říkám, zda si tam neustlal. Nezbude mi teda nic jiného, než odnést croassanty do kuchyně, hrnky s kávou odnést a asi tak třikrát si přeskládat svých pár kousků oblečení, co mám v batohu. A nakonec se rozhodnu pro chvíli aspoň trochu kochat světlem a výhledem z oken v obýváku. V momentu, kdy vyjde z koupelny, tak popadnu svoje věci a jdu se s ním vyměnit v očistě. Dle předpokladu to pálilo jako prase. A tak jsem si teplou sprchu neužila tak jako on. Nicméně se mi povedlo dostat ze sebe nejhorší špínu. Obleču se do tmavých tepláků, tílka a svého oblíbeného svetru, než se vydám zpět do obýváku. Pak se pokusím spát. Slovo pokusím je důležité. Ačkoliv se snažím a vím, že už jsem mimo přítomnost upírů, nejde mi usnout na více než třicet minut. Když se takhle probudím už asi po páté, rozhodnu se to vzdát. Deku a polštář složím na místo a pak si přinesu zbytek croassantu a kávu, abych pokračovala v dalším pokusu do sebe něco dostat. Šlo to opravdu ztuha, protože každý kus jídla v puse mi připomínal syrové maso, jímž jsem byla krmena posledních pár dní. A co hůř. Musela jsem si ohřát kafe v mikrovlnce, protože mi bylo líto studenou kávu vylít. A pak jsem se potřebovala nějak zabavit. Nechtělo se mi vycházet z bytu, protože jsem se bála, že by si to Robert mohl špatně vyložit. A tak si vzpomenu na to, že z ložnice si předtím přinesl Robert nějakou knihu, když jsem se tu vyloupla před pár dni. Rozhodnu se tedy vyzkoušet, jak slabé spaní má lovec, co mi zachránil život. Potichu se vkradu do jeho ložnice a porozhlédnu se, zda tu skutečně má nějaké knihy, které bych si mohla vypůjčit na přečtení. Pokud se mi to povede, tak se tím zabavím na dalších pár hodin, dokud se lovec neobjeví sám ve dveřích ložnice. Kdyby ovšem se neprobudil až do nějakých 4 odpoledne, jsem odhodlaná mu udělat budíček. Jen ještě nevím, zda nějaký přívětivý, či otravný. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vyhrabu se z postele a vydám se za čarodějkou do kuchyně, respektive do lednice, kde se chvíli přehrabuji. Nedivím se, že jí nejde usnout. Po tom traumatu, co zažila by to šlo jen málokomu a já, přes to všechno, jí asi pocit bezpečí úplně nedávám. Mohl bych jí nabídnout lektvar na spaní, ale znova, nevím co do ní všechno lili a byla by po něm ještě pár dnů mimo provoz. A tak sahnu po něčem, co uspěje kde koho. Z ledničky vytáhnu rum a postavím ho na stůl. "Neboj se, nechci tebe nebo sebe opít, ale panák nás snad nevyřídí. Tedy, pokud si dáš." Ze skříňky vezmu dva panáky a naliju poněkud štědrou dávku rumu do každého, než flašku sebezáchovně schovám do ledničky a jednoho panáka pošlu čarodějce, abych do sebe kopl druhého. "Ještě se nabízí teplé mléko s medem, ale nevím, jestli ti pomůže kafe." Kývnu hlavou směrem k vychládajícímu hrnku kávy z mikrovlnky. "Můžu ti nějak pomoct usnout? Máš pravdu v tom, že spánek potřebujeme oba. K čemu mi je parťák, co furt jen zívá?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Bavíš se dobře?" zeptám se ho s pohoršeným odfrknutím a ani na vteřinu si nepřiznám, že být to opačně udělám to stejně tak. "Ne, nějak mi to nejde," přiznám se a zavrtím hlavou. Když vidím, že taky vstává, tak jdu do kuchyně a nechám pootevřené dveře. Napůl zvědavě sleduji, jak se přehrabuje v ledničce a sednu si do kuchyně ke stolu s kávou a zatím zavřenou knihou. Když na stůl postaví flašku, pozvednu obočí, ale neprotestuji. Naopak si myslím, že je to velmi dobrý nápad. "Proč bych se bála? Když jsi opilý, tak moc povídáš?" popíchnu jej s úsměvem a kafe si dám stranou. "Sem s tím." Po jeho vzoru do sebe rum kopnu, aniž bych se pokoušela tvářit, že si ho vychutnávám. Jsem na trochu jiný druh pití, ale nestěžuji si. Teď bych uvítala snad i čistý ethanol. Odložím panáka na stůl a pohledem zabloudím k zmiňované kávě. Na jeho slovech něco bude. "Nevím... napadá mě jen jedna věc," pronesu po chvilce ticha. "Povíš mi pohádku na dobrou noc?" zeptám se a krátce se pousměji, než se ušklíbnu a zavrtím hlavou. Rukama si promnu obličej. "Promiň. Nevím. Vážně. Nikdy jsem moc problémy se spaním neměla. Co zabírá na tebe?" zeptám se na oplátku já jeho a podívám se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Krátce se usměju, když se zeptá jestli moc povídám. "Jednak a jednak bych zítra k ničemu nebyl." Horká tekutina sklouzne do mého žaludku, kde chvíli hřeje a po chvíli cítím, jak mě nutí se trochu uvolnit. Ne moc, pořád se pečlivě ovládám, ale přeci jen... Heleně věřím. Možná ne dokonale, ale dost na to, abych před ní nebyl neustále na pozoru, jestli mi chce ublížit nebo ne. Její slzy mi toho hodně řekly. Krátce se usměju při otázce ohledně pohádek. "Trochu se obávám, že moje pohádka by spíše připomínala původní verze bratří Grimmů, nejsem nejlepší člověk na uspávání." Uchechtnu se. Ale pak přijde otázka na tělo a já se odmlčím. Ani ne abych si to rozmyslel, ale i proto, abych si rozmyslel jestli vůbec o tom mluvit. Kdyby se mě zeptala před svou záchranou, odbyl bych ji buď humorem nebo zamručením. Ale teď se přeci jen mezi námi pár věcí změnilo, až to i takové poleno jako já cítí. Chvíli si tak prsty hraju s panákem, zatímco zkoumavě pozoruji Helenu. Je to pro mě osobní otázka a... já se nerad před někým cizím odhaluji a spouštím to brnění, které jsem si kolem sebe vybudoval. "Tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekl." Možná to je únava nebo rum, co mě nakonec přinutí jí zkusit věřit. A nebo... no. Můžu si hrát na velkého, drsného lovce co je jen zbraní v rukou vyšší moci. Ale i já si prostě někdy připadám sám a po určité době vás to začne unavovat. "Takže pokud to někomu řekneš, budu tě muset zabít." Usměju se, oči upřené na panák přede mnou. Je to žert, samozřejmě ji nezabiju, ale... pokud by mou důvěru zradila... Raději na to nemyslet. "Když jsem na tom fakt špatně, nejde mi usnout a jen civím do stropu, vezmu si deku a polštář a jdu na střechu. Občas si se sebou vezmu i nějakou hudbu nebo něco. Lehnu si tam. Není to pohodlné, ale kvůli tomu tam nejsem. Jsem tam kvůli chladnému vzduchu, ve kterém se mi lépe spí. A kvůli hvězdám, které jsou i v centru Prahy přeci jen trochu vidět. Koukám se po nich a identifikuji souhvězdí, ke každému z nich si vzpomínám na příběh který se k němu váže. A... na tu krátkou chvíli si připadám blíže Bohu, pokud existuje. Pokud ne tak prostě vesmíru samotnému. A na tu krátkou dobu mám pocit, že snad dělám dobře. Když se pak vracím sem, mám čistší hlavu a spím jako mimino. A pak jsem asi týden nastydlej." Uchechtnu se a neochotně se pohledem vrátím zpět k drobné, zrzavé čarodějce přede mnou. I přes to, že bych ji jen holýma rukama dokázal zabít asi na tucet způsobů si najednou připadám nepříjemně zranitelný, až mi to vlije červeň do tváře a nutí mě si to odkašlat. "Já vím, já vím, není to moc lovcovské a máme odpoledne, ale... ptala ses." Pokrčím defenzivně rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Začnu se bát, co jsem to řekla za kravinu, čím jsem se ho dotkla. Čím víc mluvíme, tím víc mi přijde jako člověk, který toho s sebou vláčí až moc. Neodvážím se ale znovu promluvit, protože vypadá zamyšleně s tím, jak si pohrává s panákem. Lehce nakloním hlavu ke straně, když čekám a již bez úsměvu ho poslouchám. Pouze zmínka o tom, že by mě musel zabít, kdybych to někomu řekla mě donutí se prchlivě pousmát. Dychtivě poslouchám jeho ostýchavé vyprávění o svém tajném rituálu. Poslední zbytky mého prvotního dojmu z něj jsou pryč. Není to Lovec, obávaný tvor, zabiják všech čarodějek a nadpřirozených bytostí, co se na něj jen špatně podívají. Je to neskutečně uzavřený osamělý člověk, který je přeci jen uvnitř křehký jako my všichni nedokonalí lidé. Cosi ve mě se hne, když dokončí svoje slova a podívá se na mě. Je to prostě pocit, který ve mě rezonuje a já jej nedokáži blíže identifikovat než hluboké pochopení a sounáležitost. Vím, co bych teď chtěla udělat. Vím, co bych mohla udělat, kdybych se nenechala těmi upíry chytit. Takhle nemůžu. *Ale jsem to pořád já. Takže, kde je ten problém?* Beze slov se zvednu a vezmu ho za ruku. Hlavou mu kývnu, ať jde za mnou. On věřil mne a teď je řada na mě, abych mu zkusila poukázat to, jaká skutečně jsem. I když já se neschovávám za tolik obraných zdí a odtažitých odpovědí. "Neboj, nic se ti nestane," ujistím jej ještě než jej dovedu do jeho ložnice. Otevřu jedno z oken, to nejdál od postele, aby na ni nesvítilo sluneční světlo. Pak si lehnu na bok na půlku, kde předtím neležel. Poklepu na postel vedle mě. "Tak pojď, nebe tu sice není, ale zato máš spousty ťupek na stěně a když je umíš nazpaměť pojmenovat, tak to umíš popsat. Chladno se tu už takhle dělá." Pousměji se na něj. Ano, lezu mu do postele a co hůř do jeho oblíbeného způsobu relaxování, ale já už jsem hold ta strašně drahá čarodějka, co nemůže čarovat, ale chce pomoci. A jestli si uvědomuji, jak to bude trapné, pokud odmítne? Ano, uvědomuju, už i proto mluvím tišeji, než normálně. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Sednu si na postel a po chvíli si i lehnu. Cítím teplo, které z Helčina těla vyzařuje, i když se jí nedotýkám, v ostrém kontrastu s chladným vzduchem zvenčí. Oči mi automaticky začnou běhat po ťupkách na stěně. Není tak těžké, představit si v nich hvězdy. Nemá to tu hloubku vesmíru, ale lidská představivost je mocná věc. Rty se mi pohybují. "Velký vůz, malý vůz... i když si nejsem jistej, jestli ta severka ukazuje na sever. Kasiopeja. Pastevec koz. Vlasy Bereniky. Lyra. Herkules. Lovečtí psi." Tiše recituji jejich jména, každé zatíženo historií a legendou. Nevyprávím je, nechci Helenu nudit. Jen si je připomínám. Rukou poslepu najdu tu její a krátce ji stisknu. Není v tom nic romantického a přeci to je tak intimní gesto. "Díky." Šeptnu, téměř neslyšně, i když se k ní to slovo zcela jistě dostane. Chvíli přemýšlím, jak to Heleně oplatit. Obrátím se tedy na bok, čelem k ní. "Jsi tu v bezpečí, víš to, že? Ochráním tě, ať to stojí cokoli." Šeptám. Není to nutné, ale ten určitý pocit intimity se ještě prohlubuje, když šeptám to, co mi šeptat dovoluje jen únava a nejistý pocit, jako by tohle celé byl jen sen. "Hm... v tomhle nejsem dobrej, ale... můžu tě obejmout?" Nejistě nakloním hlavu na stranu což je překvapivě náročné, když ležíte na boku, zatímco zkoumavě pozoruji Helču, nejistý jestli to není nějaké příšerné překročení linie v lidských interakcích. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Oplatím mu stisk ruky a věnuji další úsměv jeho profilu, když tak tiše poděkuje. "Od toho parťáci přece jsou, ne?" odpovím tiše. Přemýšlím, zda dokáži poznat na něm něco, co by mi prozradilo, že to skutečně trochu pomohlo, nebo zda se v něm stále nedá číst a já prostě musím věřit veškeré úlevě v tom tichém slůvku. Mezitím se také otočí na bok a já zjistím, že se mu dívám přímo do tváře, zatímco ležíme kousek od sebe. Zamyšleně pozoruji jeho tvář, když říká ta slova. Opět se pokouším z něj cokoliv vyčíst. Jak moc může myslet tahle slova, která tak moc chci slyšet, ale zároveň nedokáži pochopit, jaký by mohl mít důvod slíbit to někomu, kdo se každou chvíli může proměnit v časovanou bombu. Nejistě přikývnu na jeho nesmělý požadavek, než si vůbec stačím rozmyslet, jestli to je dobrý nápad. Ale jak to u mě už bývá, tak nad věcmi příliš nepřemýšlím a jen vím, že něco takového bych vlastně také chtěla. "Asi... asi bude lepší, když si zase lehneš na záda," navrhnu tiše a dám si pramen vlasů za ucho. Pokud souhlasí, tak se k němu pak přesunu a lehnu si těsně k němu, aby bylo snadné pro nás přehodit ruku přes toho druhého. Zarputile budu tvrdit, že čistě z důvodů prostoru mu lehce položím hlavu na rameno. "Dobrý?" zeptám se ho stejně tiše jako se vede zbytek našeho rozhovoru. "Mohl bys mi říct nějakou tu legendu? Klidně i superkrátkou..." požádám ho, pokud tedy neprotestuje proti té poloze a je ochoten tak chvíli ještě vydržet. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Chvíli mlčím, jen očima kloužu po naší simulované obloze, až mi pohled spočine na bájném lovci. "Co Orion?" Pohodlněji si lehnu a odkašlu si, najednou nejistý. Ale ten lehký pocit neskutečnosti, který to všechno obestírá, mi dodává sebevědomí. Navíc, Helena se mi doteď nesmála, třeba to vydrží dál. "Orion, syn chudého pastýře Hyriea, který bohům obětoval svého vola, a ty mu za to odměnou dali syna. Orion byl nadaný lovec, vzal ho do svých služeb král Oinopion, a poručil mu vyhladit veškerou divou zvěř na ostrově. Lovec tak nosil kůže medvědí, vlčí, liščí, ale mocnému králi to stále nestačilo. Do Oriona se tak zamilovala bohyně lovu, Artemis, která kvůli tomu zapomínala na své povinnosti. To se nelíbilo jejímu bratru, Apollonovi. Ten jednoho dne spatřil Oriona, jak se koupe v moři. Požádal tedy svou sestru, aby mu předvedla své střelecké umění a ukázal na jeden bod na moři. Artemis, která netušila že jde o jejího milého, jej střelou zabila. V zármutku mu pak darovala místo na nebi, kde doteď loví nebeského býka spolu se svými dvěma psy. A zármutek bohyně měsíce je stále vidět na Měsíci samotném." Celou dobu mluvím tiše a monotónně, abych tím usnadnil Heleně usínání, než se k ní otočím a pousměju se. "Já ti říkal, že to nebude moc pozitivní." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nevím, jestli se odhodlává, nebo zda přemýšlí, o kterém příběhu vyprávět. Ať tak či tak, nechávám mu tolik času, kolik potřebuje. Začne vyprávět a já poslouchám jeho vyprávění s doprovodem v podobě bijícího srdce vypravěče. Se zavřenýma očima se to skutečně snadno představuje. Spokojeně oddychuji. Chvilku po tom, co domluví, tak cítím, jak se pohne. Nechám si oči zavřené a jen se pousměji. „To vůbec nevadí,“ ujistím jej tiše. „Tak co, pomáhá to? Aspoň maličko?“ zeptám se po chvilce ticha. Za sebe můžu říct, že teplo, jenž z něj sálá na mě docela funguje. Částečně i proto bojuji s tím, abych mu oplatila pohled, který na sobě cítím... |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro *** Je zvláštní, probudit se bez toho, že by mě vzbudil nějaký zvuk nebo něco. Stává se mi to zpravidla jen když usnu vyčerpáním. Teď to ale z vyčerpání nebylo a přece, když se probudím a zadívám se na hodinky, je mi jasné, že jsem spal nějakých deset hodin. A byl to hluboký spánek, dost hluboký na to, abych začal panikařit když si všimnu ležícího těla vedle sebe. Ale oba jsme stále oblečení a mně po chvíli začnou vzpomínky plynout zpět a tak se pomalu uklidním, když je jasné, že jsem na to všechno neudělal ještě tuhle pitomost. Opatrně, abych ji nevzbudil nebo aby to alespoň bylo probuzení šetrné, se z sevření drobné čarodějky vymaním a znova ji přikryji dekou. S jejími zraněními se potřebuje pořádně vyspat. A já se vydám do kuchyně. Pravda, dělat si snídani v odpoledních hodinách není ilegální, ale když máte práci jako já, biorytmus se vám rozhodí velmi snadno. Kam se hrabe jetlag. I proto je brzy celý byt provoněn vůní čerstvě namleté a o minutu později louhované kávy, zatímco se prohrabuji v zásobách pečiva, abych vyrobil nějakou pseudosnídani. Tiše si u toho pobrukuji, ochotný si užít dobrý pocit z pořádného spánku tak dlouho, jak to jen jde. Nakonec si tak sednu ke stolu s hrnkem překapávané kávy, den starou bagetou a nejednotnou hromadou šunk a sýrů. Ani nic nečtu nebo nekontroluji, jak je normálně mým zvykem. Dívám se z okna a přemýšlím, co víc mi konečně zbývá. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *** Probudím se, když se tělo vedle mě začne zvedat. Oči mám příliš zalepené na to, aby se jim chtělo se rozhlížet po okolí. A tak se nechám přikrýt dekou, aniž bych dala mému kurátorovi najevo, že za chvilku taky budu vstávat. Počkám až se zavřou dveře, než se začnu systematicky protahovat. Obličej se mi stáhne do úšklebku, když cítím, jak mi to v zádech tahá a pálí. Vylezu z postele a zavrtím hlavou nad tím, že se vlastně stalo to, co jsem předtím odsoudila jako nemožné. Prohrábnu si vlasy a tiše si povzdychnu. *Ty jsi vážně ale marný případ, Heleno,* pomyslím si, když tiše zavřu okno a složím deky. Nejsem přehnaně čistotná, abych musela vše uklízet, ale chci dopřát čas o samotě jak jemu, tak mě. Když už celý byt voní kávou, tak se není na co dalšího vymlouvat a vylezu z ložnice do obýváku. Podaří se mi zahlédnout Roberta, jak sedí u stolu a zamyšleně hledí ven. "Brý ráno a dobrou chuť," pozdravím s úsměvem, abych na sebe upozornila a přisednu si ke stolu. Vyhnu se šunce a nabídnu si kousek sýra, který stočím do ruličky, ze které začnu pomalu uždibovat. Zkoumavě ho přitom pozoruji. Stydí se? Je na mě naštvaný? "Víš, uvědomila jsem si jednu věc. Budu muset změnit svoje povolání," začnu najednou mluvit. Mnohem dřív, než se rozmyslím, zda vůbec o něčem takovém chci mluvit a on zda o tom chce slyšet. Ale tak už to prostě se mnou chodí. "Částečně jsem si vydělávala tím, že jsem psala články o cestování. Psala recenze hotelům, barům, restauracím, dělala jsem průvodce i v několika různých městech po světě." Než by se třeba náhodou stačil začít obviňovat, nebo cokoliv pořádně poznamenat, pokračuji. "Takže se mi vlastně nabízí hlavně dvě další možnosti do budoucna. Buď se ze mě stane Jolandina kolegyně ve čtení z karet, a nebo se ze mě stane životní guru. Myslím si, že moje rady jsou docela prospěšné, ne?" pousměji se na něj. Ano, brebentím. A ano, jsem si toho vědoma. Ale já fakt nevím, o čem jiném s ním mluvit než o práci a do té se mi při mém pokusu o jídlo nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pak se ale odmlčím, jen zkoumavě pozoruji Helču. "Jak ses vyspala?" Zeptám se nakonec. Nejsem typicky někdo, kdo by chodil kolem horké kaše. Ne dlouho. "Protože já dobře." Pousměju se krátce. Pak si povzdechnu. "Hele, na tohle nejsem expert. Takže promiň, pokud něco řeknu špatně. Nesnažím se říct, že jsem se do tebe zamiloval nebo něco. Nebo že máme randit, jen proto, že jsme spali na stejné posteli vedle sebe a prožili spolu, řekl bych, příjemných pár chvil. Pokud chceš, můžeme na to zapomenout, a dál prostě jet po svém. Jen... bylo to příjemné. A tím bych to uzavřel, alespoň dokud neuzavřeme i tohle všechno." Mávnu rukou po místnosti, jako bych tím gestem mohl obsáhnout náš současný případ, zatímco tiše pozoruji Helenu, zvědavý co na to řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No, mně spíš jde o to, jak jsem cestovala," dodám jen opatrně s úsměvem a opět pokrčím rameny. Myslím, že k tomuto tématu taky už asi není víc co říct. Pod jeho zkoumavým pohledem si připadám skoro jako při zkoušení ve škole. Mám chuť se ošívat, ale donutím se jen pomalu žvýkat. Opětuji mu úsměv, když řekne, že on se vyspal dobře. Nadechuji se k odpovědi, ale on vcelku pro mě nečekaně pokračuje. Úplně zapomenu na svůj plátek sýra a vyjeveně se na něj dívám. Není lehké mě umlčet s tím, že netuším, co mám říct, ale jemu se to opravdu povedlo. Zamračím se, jak se to snažím celé pochopit, pak, abych nahnala ještě trochu času si krátce odkašlu a odložím zbytek sýra na talířek. Cítím, jak se mi hrne krev do tváří. Pohled mi těká po věcech na stole ale nikdy nedoputuje k jeho tváři. "Samozřejmě. Tenhle... případ má přednost. Budeme se soustředit jen na to, jsem pro," napůl vykoktám ze sebe, dám si pramínky volných vlasů za uši. "Nebudu už tady přespávat, aby tě to... nemátlo. A, jo, nejlepší bude se zaměřit na toho posledního černého mága. Přece jen ho musíme najít a a ideálně zastavit, než na Petřín dovede další dítě, nebo hůř, než tu nějakou svojí těhotnou dostane na místo posledního obřadu. Co si tak vzpomínám, Petr se zmiňoval jen o jednom členovi, co to měl dovršit, tak můžeme doufat, že to tak i skutečně myslel a že nebudou v záloze další posili. Možná bychom se měli dát do toho lokalizačního kouzla, nemyslíš?" S tím se už zvedám a jdu pro tu knihu, kterou jsem si ráno - dopoledne? - půjčovala. Byla o rituálech a jejich významech. "Vlastně si myslím, že by se dalo předejít tomu, aby mohli to místo použít k obětování. Přerušit jejich obrazec," prohodím ještě k němu a začnu knihou listovat, když ani teď neopadá ten pocit hořících tváří. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Tak za prvé, pane Lovče," oslovím jej takto, protože na rozdíl od něj, já netuším jeho příjmení. Ruce si založím na hrudi v neúmyslně ochranném gestu sebe sama. "Já se tě nebojím." Ačkoliv stále cítím, jak jsem rudá v tvářích, vzdorně se mu dívám do očí. Zahnal mě do kouta, a tak stejně jako to zoufalé zvíře v bezvýchodné situaci se bráním. "Zadruhé, měla jsem tě radši, když jsi byl bezradný, bezelstný robot," zabručím si se zavrtěním hlavy, když vidím, jak se z nějakého důvodu on tím tak moc baví. Ještě než tohle na mě spustil, tak jsem si ani nebyla vědoma, že bych nějaké takové rozhodnutí měla v nejbližší době dělat. "Zatřetí, v tu chvíli jsme oba potřebovali někoho vedle sebe. Hledali jsme porozumění a bezpečí," pokračuji vzpupným tonem, hledám něco, co bych na něj mohla prsknout, ale zároveň neříct nic, čím bych přestřelila. Ale nutno dodat, že mi ten jeho úsměv moc nepomáhá. Působí to jako popichování mně, stejně jako to jeho naklonění hlavy ke straně. Jedno rukou teď vyčítavě ukazuji na jeho hruď, do které bych nejraději ten prst zabořila, abych ho zahnala do bezpečné vzdálenosti. "Tudíž si nemyslím, že by se v tom dalo číst něco dalšího." Rozhodím rukama do stran až skončí s plesknutím na mých stehnech. Pohledem přelétnu přitom celou místnost, než se vrátím k němu a najednou vím, jak mu ten jeho spokojený úsměv smazat z obličeje. Opět, než si to stačím plně uvědomit a racionálně vyhodnotit - a pravděpodobně zamítnout - tak odstraním tu vzdálenost mezi námi a přitisknu svoje rty na ty jeho. Je to zamýšleno jen jako polibek, ze kterého se plánuji po pár vteřinách odtáhnout, abych mohla opět o krok ustoupit a teď již bez té rázné energie pokračovat. "Tohle je něco, o čem bys mohl uvažovat, zda to něco znamenalo. Takže mi teď řekni ty, bylo v tom něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro A tak na chvíli odsunu mozek stranou, k jeho velké nemilosti. Jsem rudý až za ušima, když si prohrábnu vlasy. "Já nevím." Odkašlu si a pak se rozhodnu zariskovat. Rukou stisknu tu její a přitáhnu ji k sobě. Než stihne byť jen jednomu z nás pořádně začít fungovat racionální uvažování, mé rty se přitisknou na ty její. Tentokrát dlouze, protože zatraceně, pokud to mám nějak zpracovat, potřebuju podstatně víc údajů než jen dotek motýlích křídel. Tedy, dlouze... samozřejmě pokud se Helena nevymaní. Až po chvíli se z polibku vymaním a opřu se čelem o to její. "Co tohle?" Krátce polknu, než se nehledě na odpověď rozesměju. "Ah, děvče... trochu se děsím, jestli naše řešení po tomhle případu nebude trvat moc dlouho, jestli toho budeme řešit tolik." Chvíli mi trvá, než se smích utiší a já se trochu dám dokupy. Odkašlu si. "Ehm. Jo. Dobře. Hm. Jo. Tak. Hm." Ocitnu se v pasti svých vlastních slov. "Měli bychom zkusit to lokalizační kouzlo, že?" Vydám se ke knížce, abych ji otevřel a začal hledat. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho rudost ve tváři mi přes jeho strohé "já nevím" přece jen napovídá, že nějaký účinek to na něj určitě mělo. Je ale nesmírně dobře, že s tím svým riskováním neváhal příliš dlouho. Ještě pár dalších vteřin vzdálenosti našich těl a asi bych mu to nedovolila. Nejspíš. Ale takhle jsem se podvolila našemu malému sociálnímu experimentu. S jednou rukou položenou na jeho hrudi. Nestihnu nic říct, než se začne Robert smát. Asi je to způsob, jak se s tím nečekaným gestem od obou z nás vyrovnává. S pobaveným výrazem na tváři sleduji, jak se zacyklil ve vlastních povětšinou jednoslabičných slovech. "Myslím, že jsem si rozbila lovce," poznamenám tiše a sleduji, jak se snaží najít ujištění stejným způsobem jako já předtím. Sama jsem tak trochu z toho rozpačitá, ale případ je případ a jak říkal, tohle dořešíme potom. "Nepotřebuješ toho moc. Jen uhlík, mapu, víno a magnet," pokusím se ho zachránit v marném otáčení stránek a sama si projedu vlasy rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Všechno to rozložím na stůl v kuchyni a mapu na něm otevřu. "Dobře. Buď se bavíme o tom, že náš cíl někoho obětuje na Petříně, aby dodal síly svému rituálu. Možné to je. Na druhou stranu, je taky možné, že se dozvěděl o upírech a všem, co se tam stalo. V takovém případě bude pospíchat. Ideálně i dělat chyby. Nemyslím si ale, že to bude moci udělat dříve než za... nějakých třicet hodin. Cokoli co by přivolal před rovnodenností by bylo příliš slabé, než aby mu to za to stálo. Sice stále extrémně silné, ale tuším, jak tyhle typy přemýšlejí." Vysvětluji Heleně své myšlenkové pochody. "Znamená to tedy, že musíme zjistit kde je a zasáhnout ideálně dříve, než se tam nějaká těhotná vůbec dostane. Nechci nic říkat, ale na démona nejsem úplně vybaven." Sardonicky se usměji, než se otočím k Heleně. "Co dál?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Tak přece vás učili, že se paktovat s čarodějkami nemáte, ne? Tak teď už víš proč," pronesu na oplátku a s tvářemi stále ještě červenými se na něj pousměji. Nejsem příliš hrdá na to, co jsem udělala, a na to, co jsem ho více méně donutila udělat, ale na druhou stranu se nedá říct, že by v tom nebylo vůbec nic. Ochotně však tento nejistý pocit čehosi v mém žaludku ignoruji a soustředěně žvýkám, zatímco Robert listuje tou knihou. "Stačí naprosto obyčejný grafit, musí se to rozdrtit na něco jako prach," odpovím mu ihned na jeho otázku. Jakmile postaví láhev vína na stůl, vezmi si ji do ruky a začnu si číst etiketu. Zvednu se tedy taky od stolu, abych trochu pomohla. Sezení mi vážně nejde. "Vývrtka?" optám se, aby mě nasměroval a pak ji najdu. Naprosto oprskle si vytáhnu i jednu skleničku pro sebe a jednu misku na samotné čarování. Odleji víno do skleničky a pak mu prázdnou misku i láhev s vínem postavím na stůl. Skleničku si hned uzmu do rukou a krátce ochutnám. S radostí pozoruji, že apetit se mi sice zmenšil, ale chuť k pití mi získala. Teda, ne že bych byla alkoholik, ale byla jsem schopná se teď napít a chtít další lok. "Tohle lokalizační kouzlo by ti mělo ukázat všechny černokněžníky a místa s černou magií. A pokud to uděláš dobře, tak by se to mělo měnit na základě pohybu lidí. Ale nevydrží to víc než pár hodin. Pak bys ho musel udělat znovu," odpovím mu, zatímco se opírám zády o linku a koukám na jeho počínání. Jednou rukou - tou stále s ránou po mém krvavém kouzlení - se obejmu kolem pasu a soustředěně, ale bez koukání, si rýpu do chudáka nějaké záděry, co na ní mám. Není pro mě zase tak těžké se přestat červenat, ale ne proto, že by ten polibek se mnou něco neudělal, ale proto, že já nerada jsem na střídačce. A když vidím, jak se Robert připravuje na tohle kouzlo, tak je mi z toho úzko. Chci čarovat a vím, že bych to udělala rychleji a lépe. Částečně za to může i ta temnota, která je teď se mnou spjatá. "Vezmi grafit z celé té tužky, rozdrť to do té misky. Magnet musíš dát pod tu misku. Víno si odlij kapku vedle. Z toho budeš črtat ten obrazec, co má v té knize. Dělá se to pravou rukou, levou budeš pak zároveň sypat ten grafit na mapu," pokračuji v poučování v přípravě kouzla. Znovu upiji ze skleničky. Počkám až nadrtí grafit a dá magnet pod misku. Vytáhnu ze šuplíku nůž, co vypadá ostře. Pak k němu přistoupím. "Pak už ti chybí jen jedna věc, pr kapek krve černokněžníka," natáhnu k němu ruku s nožem, který mu podávám bezpečně s držadlem k němu. Ve druhé ruce držím skleničku s vínem. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Pár hodin postačí. S trochou štěstí se budou združovat na jednom místě, to by nám mělo pomoci eliminovat ostatní nálezy. Pak se stačí připravit a vrazit tam." Pokrčím rameny. Bylo by sice přitažlivé tam vjet na poslední chvíli, podobně jako u Heleny, ale pokud z vás něco trénink vymlátí, je to chuť po dramatičnosti. Je potřeba je zastavit a spíše dříve, než později. Co se týče černokněžníků a černé magie obecně, Praha je velmi, velmi staré město, sedící na dost tlustém magickém uzlu. Je protkaná všemi druhy magie a co se týče magického potenciálu, může se prát s Londýnem i Istanbulem, když na to přijde. Tuším, že naše lokalizace najde víc černých míst, ale mě bude zajímat místo, kde je hodně temnoty najednou. To by mohla být jejich skrýš. Následuji Heleniny instrukce jak nejlépe můžu, i když nejsem žádný mág a chvíli mi to trvá. Spíše z opatrnosti než z toho, že bych dělal chyby. Viděl jsem výsledky i jednoduchých kouzel, které se nepovedly. Nechci nic pokoušet. Zabručím a vezmu si nůž. "Dobře, ale kde mám sehnat černo-... Aha." Podívám se na Helenu a kývnu. "Jen pár, že?" Vezmu její volnou ruku jemně do své a rychle nožem propíchnu kůži na jejím ukazováku. Nechám pár kapek spadnout do vína, než je v tom rozmíchám. "Náplasti jsou v lékárničce, zvládneš to ošetřit, že?" Začnu se připravovat k rituálu a protáhnu si ruce a ramena. Pak se otočím k Heleně. "Můžeš u toho být, nebo bys raději byla někde dál?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Narážím tím na dvě věci. Na náš rozhovor o paktování se temnou magií a pak také na jeho samotné poznámky o tom, jak je spřažení se s čarodějkami nebezpečné. Na jeho poznámku o mém alkoholismu se vesele pousměji. "Takže ti mám nalít taky?" zeptám se. Přikývnu na jeho úsudek o tom, že by nám to mělo stačit a pak mlčky pozoruji do chvíle, kdy si s bručením vezme ode mě nůž a chce začít hudrovat, že bude těžké sehnat černokněžníka. V tu chvíli pozvednu jedno obočí, pobaveně se na něj usměji a nechám mu těch pár vteřin, aby mu to došlo. Aspoň k něčemu celá ta patálie je. Snažím se neanalyzovat a nevnímat jemnost s jakou mi bere mou ruku do té své. Snažím se na to vůbec nemyslet v kontextu s tím, co se stalo předtím. Snažím se. To je vše, co k tomu můžu říct. "Vypadáš jako že v tom máš zkušenosti," poznamenám, když prořízne mou kůži a získá opravdu pár kapek mojí krve, aniž by jí plýtval. "Nikdy jsem náplast nepoužila, ale myslím, že to zvládnu," ujistím jej a sleduji, jak se celý připravuje na ten rituál. Cítím napětí v sobě, když to pozoruji. Byla bych na to lepší. Povedlo by se mi to hned na poprvé a bez žádného stresu. Ale teď to musí dělat někdo, kdo to v životě nedělal a já jen koukat. Ukazovaček si dám krátce do úst, abych odsála případnou krev z povrchu. "Cokoliv spojeného s krví je nebezpečné a účinné. Natož s takovou krví," zamítnu jeho dovolenku pro mě se vzdálit, i když vím, že by to bylo jedině rozumné. "Navíc, když něco uděláš špatně, můžu tě ochránit. Poznám dřív než se může stát něco katastrofického." Moje argumentace je tak bohatá, protože přesvědčuji nejen jeho, že to bude v pořádku, ale také sebe, že nechci být poblíž magie, protože prostě mě něco k ní táhne. Nevím, zda je to nový pocit, nebo tu vždy byl, ale vím, že je teď rozhodně vcelku výrazný. A tak odložím sklenku a přistoupím k němu a zvednu knihu. Natočím se tak, abych mu daný obrazec znovu ukázala. "Teď to nejdůležitější, co se může zvrtnout," poklepu prstem na stránku na jednu část znaku. "Tady začni. Takhle a takhle. Zkus si to." Nechám ho si to vyzkoušet a pokud se lovec zdá v tom pohybu nejistý, donutím jej to zopakovat několikrát, než přikývnu. "Dobře. Tak, můžeš, studentíku, předveď se," pousměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ještě chvíli udržuji upřený pohled do jejích očí, když se mi dostane pár lekcí o používání krve a o tom, že mě kdyžtak ochrání. Tiše si povzdechnu. "Hele, já vím, že nejsem mág, ale aspoň trochu důvěry? Prosím? Si připadám jak v církevní škole. Mám ti zarecitovat Zjevení? Nebo bys raději Píseň Šalamounovu?" Nicméně ani mé bručení Heleně nezabrání v tom, aby si prostě nevzala knihu a nezačala mě zkoušet. Pohledem ji propaluji, ale má přeci jen v lecčems pravdu. Asi bych si to měl zkusit. A tak čmárám rukou, dokud zrzavá čarodějka není spokojená. Pak kývnu a zavřu oči. Magie opravdu není moje forte a jak jsem už Helče prozradil, nemám ji rád. Občas si myslím, že tahle nesnášenlivost je vzájemná. Odkašlu si. Ukazováček a prostředníček pravé ruky omočím ve vínu smíchaném s Heleninou krví. Tiše pohybuji rty, jak si opakuji co mám dělat. Pravou rukou pak začnu črtat obrazec, tak jak jsme si to s Helčou nacvičili a tou levou sypat grafit na mapu. Nepřestanu, dokud není grafit celý vysypaný a obrazec dokreslený. Nic se neděje a já se zamyšleně zadívám na Helču. Když v tom si periferním viděním všimnu pohybu. Soustředím se na mapu a opravdu. Chvíli to částečkám uhlíku trvá, ale začnou se posléze po mapě rozestavovat. Nakloním se nad mapu a snažím se zjistit kde co je. Jak jsem čekal, těch míst plných temnoty je poměrně dost, ale přeci jen je jeden shluk, který vyniká. Zamyšleně zamručím. "Šárka, jo? Někdo koukám má rád intimčo." Zabručím si. "Pokud mají alespoň nějaký smysl pro dramatično, tohle vypadá na Žabáka. Znáš to tam trochu?" Zvednu pohled k čarodějce a narovnám se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "To ti je teď k ničemu, ale z toho tě klidně taky vyzkouším, pokud po tom tak toužíš," vrátím mu to a nenechám se odradit od toho nácviku pohybů. Když pozoruji, jak se soustředí na samotný rituál, všimnu si, jak jsme strašně odlišní, aspoň v tomhle aspektu. Já vždy střílela od boku, věci jsem si spíše domýšlela, než abych se držela návodů a poznámek. Na druhé straně spektra je tu pak Robert, který přesně dodržuje všechny pokyny, co jsem mu dala, soustředí se, dává si záležet. Jakmile začne samotné kouzlo, odložím sklenku a dávám pozor, přesně jak jsem slíbila. Detailně sleduji jeho pohyby rukou. Kouzlo se neobjeví hned. Je to vzdor magie, na který všichni čarodějové občas narazí. Někdy se prostě musí počkat, jak se kouzlo rozmyslí. To není nic neobvyklého. A tak kývnu hlavou k mapě, když se na mě tázavě zadívá. "No vidíš to, možná nejsi tak ztracený případ, jak jsem čekala," popíchnu ho s úsměvem a skloním se s ním nad mapou. Můj pohled padne jako první na Robertův byt. S jistým bolestným píchnutím sleduji, že už tam určité - stále ne příliš silné - stopy po temné magii jsou. Ačkoliv to celou tu dobu vím, stejně mě to zamrzí. Na jeho otázku přikývnu. "Není to vlastně vůbec překvapivé. Šárka je na jakékoliv magické rituály ideální. I my jsme tam jako náctiletí chodili," souhlasím s tím nálezem na mapě. Prohrábnu si vlasy a zamyslím se. Z tohoto kouzla není jisté, kolik jich tam je, jen je vidět trochu kvantitativně míra propojení s temnotou. Jestli tam máme - nebo spíše Robert - vpadnout, měl by o situaci vědět víc. "No, mám nápad, ale nebude se ti to líbit," varuji Roberta předem. "Ale než začneš protestovat, tak se nad tím objektivně zamysli. Neví, co se tam stalo. Ale nejspíše to, co udělali mě, dělají i na jiných čarodějích. Použili jsme moji krev na to kouzlo, takže ví, že je hledám. A znám to tam." Připravuji si podklad na finální návrh. Opět se mi můj vlastní návrh nelíbí, kvůli tomu, jak se stavím do středu věcí, ale zase a znovu mám pocit, že bych to měla udělat. "Můžu to tam obhlédnout, než tam vpadneš. A když se to bude tvářit špatně, okamžitě ti dám vědět." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Umíš zacházet se zbraní?" Zamručím a zvednu obočí. "Dobře, půjdeš tam, ale kdyby se k čemukoli schylovalo, pomažeš odtamtud, rozumíš? Nemůžu tě zachraňovat každej druhej den, mám i jiný klienty." Přinutím se usmát. "Já budu čekat na kraji parku. Budu připravenej vběhnout. Ale neriskuj. V žádným případě neriskuj. Nehraj si na hrdinu ani žádný takový sračky. Půjdeš tam, zjistíš jak to tam vypadá a vypadneš. Nechci abys riskovala, ano? Zopakuj to, co máš udělat?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho narovnání a mlčenlivé naslouchání je svým způsobem zlověstné. Má takový ten pohled, který se hodí k otcům a nebo soudcům. Což je vlastně v určitém věku dětí naprosto to samé. "No, nad tím jsem úplně ještě nepřemýšlela. Počítala jsem s tím, že si prosadím svou," přiznám se a provinile se usměji na něj. "Ne, kromě rituálního použití dýk jsem nikdy žádnou nedržela v ruce," odpovím mu hned. Pravda je, že jsem se prostě a jednoduše spoléhala jen a jen na magii. Nikdy jsem neměla potřebu sahat po čemkoliv hmotném, lidském, co by mě ochraňovalo. Vždy jsem si vystačila sama. Hádám, že teď budu narážet na spoustu věcí, které budu muset řešit v současnosti jinak. Poslouchám jeho kázání o tom, jak se mám chovat a dávat si pozor. Nechci asi ani raději vědět, co si o mně myslí, že jsem za šílence vzhledem k tomu, že použije techniku opakování. Aby se ujistil, že jsem poslouchala. Povzdechnu si a zavrtím hlavou. "Ale no tak, trochu mi věř ne? Prosím?" zopakuji po něm jeho větu, ale pak mu řeknu, co skutečně chce slyšet. "Půjdu to tam jen obhlídnout, zjistím, co a jak a hned pak půjdu za tebou. Kdybych se cokoliv vyhrotilo, hned vypadnu. Nehodlám si hrát na hrdinu, jen chci pomoct. I tak to bude určitě neskutečný problém." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Všimnu si, že Helena ustlala a pousměju se. Ale, jakkoli to je lákavé, nenechám se unést vzpomínkami na její drobné tělo v mém náručí, na to bude dost času později. Místo toho otevřu tajnou přihrádku ve skříni a na postel začnu vykládat potřebné věci. Pistoli, zásobníky, magické amulety, dýku, neprůstřelnou vestu... Proti mágům nemá moc cenu brát si těžší kalibr, než je devět milimetrů, aspoň doufám. Pokud tam na nás bude čekat Zrůda, mág znetvořený temnou magií, tak to bude... zajímavější. Ale to vyřeším až to bude třeba vyřešit. Teď bude potřeba tam zasáhnout co nejrychleji a co nejrychleji se zase stáhnout. Neopomenu si vzít knížku, konečně, tentokrát by mohla pomoci i Heleně, když jí nedá možnost propadnout pokušení. Trvá mi asi dvacet nebo třicet minut, než se do všeho navléknu a jsem jakž takž spokojený se svou výbavou. Znova se obléknu do obleku, protože mi je v něm konečně pohodlněji a má takovou tu auru profesionality, která způsobuje, že když vycházím z ložnice už mám zase jednou ten kamenný výraz. Ještě si upravím kravatu a otočím se k Heleně. "Můžeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "V pořádku, chápu to," odkývnu mu jeho starost. Bez dalších otázek a prodlev ho nechám jít, aby se připravil. Přeci jen on bude dělat tu mnohem nebezpečnější a důležitější práci než já. Co se týče mojí maličkosti, využiji té chvíle pro sebe, abych se v koupelně převlékla do riflí a černého trička. Než si ale opět nandám na sebe to čisté oblečení, strávím pár minut před zrcadlem, abych si prohlédla svoje záda. Přijde mu to neskutečné, že se jedná skutečně o část mne, která ještě nedávno byla netknutá. Ale stačí mi kratičký dotek prstu na nejkrajnějším ze zašitých ran, abych si bolestivě uvědomila, že je to opravdu skutečné. Rychle se tedy obléknu do zbytku oblečení a vylezu z koupelny dřív, než by to mohlo být lovci podezřelé. Zbytek času strávím dopitím sklenky vína a prohlížením si mapy s aktivními místy s černou magií. Snažím se si místa zapamatovat a třeba v tom vidět nějaké další stopy, obrazce. S radostí si uvědomím, že na Petříně stále není velké černé flek z grafitu, který pokrývá nábřeží Vltavy a další dvě místa, na kterých byli nalezeni ti malí chlapci. Trochu mě zamrazí, když vidím Roberta opět v plné polní. Společně s tím jeho kamenným výrazem mi to připomene, když jsme se setkali poprvé. Ještě, aby mi řekl, slečno Lhotská a začnu se obávat, že jsem si to celé vymyslela. "Jo, jdeme si zatančit při měsíčku do Šárky," pousměji se krátce, popadnu svůj kabát a jdu s ním k autu. *** Když dojedeme a já vystoupím z auta, cítím hned několik věcí. Za prvé krásný chladný noční vzduch je mi příjemný, jakkoliv nevhodně mi občas foukne pramen vlasů do obličeje. Za druhé se ve mě rozpíná ona nervozity, kterou znám již z poslední smluvené akce s Lovcem. A v neposlední řadě také cítím do jistý míry i vzrušení a očekávání. Nikdy jsem se nebyla podívat na srazu černokněžníků, což společně s mým novým propojením s nimi dodává celé akci pro mě morbidně zajímavý podtón. Vedu Lovce tak daleko, kam uváží za vhodné. Neotravuji ho svým štěbetáním už z naučeného zvyku. Myšlenky stejně raději upínám k tomu, co bude teď. "Tak jo, jdu tam. Kdyby se náhodou otevřel portál do podsvětí, tak se něco pokazilo," zažertuji ještě naposled. On potřebuje mlčení, já potřebuji tohle. "Nějaké zvláštní rady na poslední chvíli, kromě toho, že nemám dělat pitomosti?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Odlepím se od auta a vydám se k ní. "Jen jedna věc, Hel. Nemám rád moc lidí. Mám rád tebe. Takže... vrať se mi v jednom kuse, hm? Ať tě nemusím zase sešívat." Na tváři mi zahraje drobný úsměv, než Helču pošlu jejím směrem a snažím se ji příliš nesledovat. Vrátím se k autu, o které se opřu a pustím se do tichého pobrukování, abych nějak zahnal už teď rostoucí úzkost o život drobné zrzky. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jen tak se mě nezbavíš, neboj," ujistím ho, protože žádná lepší odpověď mě prostě nenapadne. Zřejmě i já mám své mezery v kousavých odpovědích. Uvědomím si, když se vydám směrem od něj vzhůru k první špionážní misi v mém životě. Avšak ještě než tam dojdu, tak si umanu, že jej zkusím vzít někdy do divadla. Ať náš rozhovor dopadne jakkoliv, ukážu mu moje tajemství v podobě obdivu k jevišti a příběhům se na něm odehrávajícím. S tou myšlenkou se usměji a na kratičký moment se přestanu soustředit na celou tuhle šílenost. *** I kdybych neznala cestu, věděla bych, kam přesně jít. Cosi uvnitř mě táhlo tím správným směrem. Krok jsem měla rychlý, snad i trochu naléhavý, když jsem tam došla. Žabák byl ideální v tom ohledu, že jednou stranou byl chráněn pouze srázem. Jak stoupám výš vidím lépe na nebe, na měsíc, na to shromáždění, co se tam nahoře odehrává. Pár se jich otočilo mým směrem, když jsem se dostala k linii lesa. Zvolím proto krok a nervózně po nich přejedu pohledem. Neznám ani jednu tvář, což je asi vlastně dobře. Nikdo z mých známých není natolik šílený, aby se paktoval s tak sebekonzumující silou. Jeden z těch mužů vyšel ke mně vstříc, nesl se sebejistě a zvědavě si mě měřil pohledem. "Kdo jsi?" "Jsem od Petra. Když tam vběhl ten chlap se zbraněmi, utekla jsem. Já... je toho tolik, nevím, jak to ovládat," vydechnu a zmateně se podívám na svoje ruce. Základ dobré lži leží v částečné pravdě. "Myslela jsem, že když vás najdu, tak mi ukážete, jak tu moc, to nutkání nějak ovládat..." Vidím, jak se jeho úsměv na tváři rozšiřuje. Položí mi ruku na rameno. "Vítej mezi námi, dítě," řekne přívětivě. Kdybych nevěděla s čím se tu zachází, propadla bych jeho kouzlu osobnosti. Vypadá přesně jako ten člověk, kterému můžete věřit. "Základ je v tom, nechat se tou mocí naplnit. Je to zpočátku děsivé, cítit, jak tě to přesahuje. Ale jak to jednou přijdeš, uvidíš, jak je nádherné cítit se součástí té nesmírné moci." *** Jdu s rukama v kapsách zpět k autu. Už jsem na cestě a stále se snažím urovnat si věci v hlavě. Možná bych se měla radovat, že všechno vyšlo. Že jsem je našla, rozpovídala, že jsem se byla schopná od nich dostat aniž bych vzbudila jejich podezření. Ale nemůžu se donutit k dobrému pocitu. Snad vím, že tohle byla jen část naší akce, nebo snad je to z té magie? Z toho, že jsem Roberta zradila, když jsem tu sílu použila? A nebo z důvodu, že se mi to tak líbilo? Nevím a to mě na tom trápí nejvíc. Stisknu ruce v pěst a pevně semknu oči na pár vteřin. Zhluboka se nadechnu a pak už začnu pátrat po známém autě a ještě známější tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro A tak mi sleze hned několik kamenů ze srdce, když v dálce zaregistruji záplavu zrzavých vlasů. Opomenu si při tom vzpomenout na to, že v Praze asi existují i jiné zrzky, jsem ochoten držet se naděje ať to stojí co to stojí. Když vlasy přijdou blíže a já pod nimi rozpoznám známou tvář, ulehčeně si vydechnu. "Pokud tohle budeme dělat častěji, musíme si promyslet nějaký způsob komunikace. Vysílačky by byly dobrej začátek." Usoudím, než se opřu o auto. "Jak to šlo?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "V pohodě. Je jich tam šest. Tu těhotnou tam nemají, že prý spí a nabírá síly. Oni stojí na vrcholu Žabáka, radí se a tak celkově probírají možná protiopatření na vybranou noc. Zdá se, že jdou hned pro hlavní cenu bez dalšího obětovaného dítěte. Že prý stačí sebezhanobení několika z nich, aby uzavřeli ornament," začnu mu hned popisovat situaci. "Nejdůležitější osoba je takový starší chlapík, co vypadá jako nejhodnější děda na světě. To on to celé vede, měl bys ho..." zarazím se, protože mi to prostě nejde přes ústa. "No. Hm. Co ti mluvím do práce, ty víš, co dělat," vydechnu a potřesu hlavou. "Můžu ti nějak ještě pomoct?" zeptám se raději, abych to celé přešla. "Nikdo z nich asi není začátečník a já bych si nerada hledala jiného lovce, kterému bych mohla kecat do práce a učila ho magii," přidám ještě a znovu se na něj pousměji. Necítím se rozhodně na žádné další hrdinské činy, ještě teď se mi klepou lehce kolena z té nejistoty, vzrušení a magie, kterou jsem nechala za sebou. Ale svá slova myslím vážně. Nechci ho nechat napospas přesile. Navzdory tomu, že ho znám jen pár dní. *A nebo je to výmluva, protože chci znovu použít tu sílu?* |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro „Hm, to bys neměla, bych zpoza hrobu žárlil.“ Pousměju se a pak zavrtím hlavou. „Ne, bude lepší, když zůstaneš tady. Nechci, abys byla v pokušení.“ A navíc… tohle jí neřeknu nahlas, ale v tomhle stavu mi v otevřeném boji k ničemu moc není. A já nechci, aby mě viděla během lovu. Chci, aby si udržela ten obraz člověka, kterého tahle práce vlastně drtí a který je v hloubi duše sám. Protože tím jsem. Ale zároveň jsem i někým, kdo tuhle práci musí dělat, bez známek emocí nebo snad milosti. A toho člověka ona nesmí potkat. „Počkej tady a slib mi, že tady budeš čekat, abych měl důvod se vrátit. Víc od tebe nežádám.“ Usměju se na Helenu. Ale pak už je čas přestat být melancholický. Tvář se mi plynule změní v masku, když z podpažního pouzdra vytahuji a odjišťuji zbraň. A následně vyrážím konat vůli boží s tichou modlitbou na rtech. Stejnou, jako když jsem použil knížku. A kterou zatím nikdo nesmí slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Vidíš a to jsi mě ještě před pár dny peskoval, jak jsem přidrzlá," poznamenám. Čekala jsem, že mi nedovolí jít s ním, ale chápu, že má pravdu. Sakra, on má pravdu mnohem víc, než asi tuší. Nejsem z toho dvakrát nadšená, ale podvolím se a ne příliš nadšeně přikývnu. Ještě než odejde, tak ho zastavím tím, že jej chytnu za paži. "Neměla bych být tím jediným důvodem, aby ses vrátil," řeknu k němu ještě tiše, než jeho ruku pustím. "Tak hodně štěstí a zachraň Prahu," dodám pak a nechám jej jít, aby dělal svou práci. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, když vidím jak mizí za zatáčkou v parku. Moje předchozí nervozita se rychle přetvoří v úzkost a já mám opravdu velký problém zůstat na místě. Zkouším číst turistickou mapu se zajímavostmi, ale oči mi příliš často kmitají po řádcích, aniž by vůbec věděli, co se v nich píše. "Hergot," zanadávám si pro sebe a snad po sté zkontroluji pohledem tu cestu, kde předtím zmizel Robert. Zoufalá svou situací se rozhodnu si sednout na lavičku a hlavu zabořím do svých rukou. Červíček v mojí hlava mě upozorňuje, že kdybych nepřišla o svoje kouzla, k něčemu bych mu teď tam byla. Nebyla bych jen přítěž. *Jako obyčejný zbytečný člověk,* napadne mne zhnuseně a já sama jsem až překvapená tím, jak povýšeně to zní. Opět kmitnu očima k té stezce a zaúpím. Tohle čekání mě fakt ubíjelo. A tak se znovu rozhodnu začít chodit tam a zase zpět od auta ke značce. A co pár kroků, to následoval pohled ke stezce. Myslím, že jediné, co mě zdrží tady dál od celé té akce je ten slib, který si ode mě Robert vymohl. Kdybych nebyla bývala porušila předtím ten předchozí, už bych se tam někde nacházela a minimálně bych to zpovzdálí jistila. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro „Počkejte, tady nemáte co-“ Nad Šárkou se ozve výstřel a není jediný. Na rtech mám modlitbu, která aktivuje knížku v mé náprsní kapse a tak se se mnou pohybuje i bublina magie, která většinu kouzel snižuje v intenzitě na takovou úroveň, abych nebyl ve větším ohrožením života. Některým z kultistů to dojde a vytáhnou buď střelnou zbraň nebo dýku. Nebo se na mě prostě vrhnou holýma rukama. S žádným si nehraji ani netancuji. Je potřeba je zabít. Všechny. Vyříznout tuhle rakovinu, jinak by se sebou mohla stáhnout celé město. Asi to netrvá tak dlouho, jak si můj adrenalinem přepuštěný mozek myslí. Občasné primitivní zaklínadlo, výstřel a nebo prosté zlomení vazu, to všechno mě dostává až k vůdci kultu. Ten stojí, se sebevědomým výrazem na tváři, poblíž oltáře. „Ah, vy musíte být pan Robert. Nedělejte ukvapená rozhodnutí, jistě se-“ Mezi očima se mu objeví díra po kulce a posléze padne na zem. A tím je hotovo. Schovám zbraň zpět do podpaží a ještě jednou se rozhlédnu, než se zamračím a vydám se zpět k autu. Na pár místech jsem od krve a budu mít dost modřin, ale nakonec to byli jen lidé. Občas je děsivé, jak snadné je je lovit. „Hotovo.“ Oznámím Heleně, ale ještě chvíli bude trvat, než se dostanu z tohohle myšlení lovce, než se vrátí ten Robert, kterého má asi raději. Opřu se o auto a koukám se na nebe a přemýšlím. „Měli bychom najít tu jejich těhotnou. Nemáme jistotu, že tu byli všichni. Alespoň přes noc se o ni musíme postarat, pak už snad bude klid.“ Navrhnu a tázavě se zadívám na Helenu. „A… Helčo? Dobrá práce.“ |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ačkoliv má na sobě ten svůj výraz terminátora, tak ho ráda vidím. Je to pořád on, sice tam uvnitř schovaný, ale je tam, o tom nemám už pochyb. Trochu ulehčeně si vydechnu a projedu si rukou vlasy, ve snaze je trochu zkrotit v tom povlávání kolem. A zadívám se na Roberta, jak hledí na hvězdy. Vzpomíná na další příběhy? Snaží se zapomenout, co udělal? "Nějaké komplikace?" zeptám se, i když s pokládáním této otázky zaváhám. Ještě se stále ve mě pere přijetí toho, co vlastně nakonec Robert dělá. Vím, že je to správné, vím že oni by se dvakrát nad tím nerozpakovali, ale pro mě je to stále myšlenka, která mě rozechvívá. Ačkoliv sama už nejsem někdo, kdo by měl čisté ruce. "Jo, přes znamení Šelmy, říkal jsi, že to vyhledávání umíš?" zeptám se ho na oplátku já. "Kdysi jsem se to učila, ale potřebovala bych jisté kroky osvěžit," připustím ne zrovna nadšeně, že mám nějaké mezery v kouzlení. Nad jeho chválou mávnu rukou a zavrtím zamítavě hlavou. Očima těknu k cestičce, kterou jsme se oba dva každý zvlášť vraceli. "Vůbec nic jsem pořádně neudělala. A jestli myslíš dobrá práce, že jsem tady zvládla čekat, tak to byl snad nejhorší úkol, co jsem kdy musela dělat. Málem jsem se tady z toho zbláznila," přiznám mu s úsměvem na rtech, ale myslím to opravdu vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Z přihrádky u spolujezdce vytáhnu mapu a rozprostřu ji na střeše auta. "Naučím tě to, až bude čas. Je to vlastně celkem jednoduché. Tedy, dokud není v okolí víc znamení Šelmy, ale to tady snad nehrozí. Ledaže bych svou práci dělal fakt špatně." Konečně se krátce pousměju. Jen málokdy se démoni rozhodnou někoho "poctít" tímhle svým znamením, které ho chrání před všemi ostatními démony. Jako takové je velmi silné a snadno stopovatelné, plus neposkytuje ochranu před námi. Mimoto vyžaduje konstantní pozornost, aby se na jedinci udrželo. Když jsme teď smazali hlavní zdroj démonovy přítomnosti v Praze, znamení by mělo postupem času vyslábnout. Zbývá doufat, že nijak nepostihne nenarozené. Ideální by bylo, kdyby ho někdo po narození pokřtil, ale to jen těžko můžu vymáhat. Další co z přihrádky vytáhnu je starý, plátěný sáček plný zrnek obilí. Hrst jich z něho vytáhnu a rozsypu je kolem mapy. Některá sfoukne občasný vítr, ale to nevadí. Na množství tolik nezáleží, jako na gestu samotném. "Taky se mi na tebe čekalo špatně, Hel. Ale takhle jsem to nemyslel. Nebýt tebe, nikdy bychom je nenašli, nebýt tebe, nevěděl bych co tam čekat ani kolik jich bude a na koho si dát pozor. I přes to, čím jsi si nedávno prošla ses zachovala statečně, lépe než bych si kdy mohl přát. Hel, já tam jen přišel a odpravil je. Tvoje práce je neméně důležitá." Zavrtím hlavou a káravě se na ni podívám. "Jsi víc, než jenom čarodějka." Zatímco mluvím, z krku sundám krucifix a dám si ho mezi dlaně. Růženec omotám kolem dlaní a ty tak spoutám dohromady. Sklopím hlavu, až se čelem dotýkám špiček prstů. Samozřejmě by se dalo znamení vystopovat mnoha způsoby, vlastně i magií. Ale někdy je nejbezpečnější zařídit si pomoc shora a snažit se příliš nemyslet na to, kdo vám vlastně odpovídá. "Já, Robert, ti obětuji jako Ábel, syn Adamův, abych mohl lépe lovit nepřátelé tvé, ukaž nám kde se nakází znamení Satanovo." Zarecituji tiše. Není to kdovíjaká žádost, ale z vlastní zkušenosti vím, že krátká a procítěná je lepší než dlouhá a nesmyslná. Chvíli se nic neděje, ale já ve své pozici nepolevuji. Zavane vítr, který náhodou schodí všechna zrníčka ze střech auta a z mapy. Až na jedno. Které se náhodou zastaví ve Starém městě, na jednom z činžovních domů. Zkontroluji pozici a kývnu, než se narovnám, růženec si pověsím kolem krku a zrnko schovám, spolu s mapou. "To bychom měli." Utrousím a otočím se k Heleně. "Jedeme, jen ji přes noc pohlídáme, aby ani ona, ani nikdo z členů které jsme minuli nezkoušel nějakou pitomost a zas pojedeme. Než přijde ráno, znamení by už mělo být až moc slabé, než aby dělalo nějaké pitomosti. Připravena?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Na jednu stranu je to moc hezké, že má pocit, že jsme tak kompatibilní, abychom minimálně byli dál parťáky. Na druhou stranu mi to přijde maličko děsivé, ta jeho jistota. Jsem daleko nestabilnější než si o mně zřejmě myslí. A to nemyslím jen z magického hlediska. On je vážně i důvod, proč tolik cestuji. Díky vlastním myšlenkám nevěnuji moc pozornost tomu, co říká ohledně toho rituálu, a tak jen přikývnu, když si myslím, že se to ode mě očekává. Z myšlenek se vymaním až s příchodem dalšího tématu. Uznávám, že na těch jeho slovech něco je. "Ty by sis nějak poradil," mávnu nad tím rukou, aby věděl, že není třeba mi děkovat. Udělala jsem to proto, že mi to přišlo správné. Ale jeho poslední slova jsou to, co si opravdu najde cestu ke mně. Dojme mě to. Ale ne že bych začala slzet a popotahovat, nebo tak něco. Jen mi zjihnou oči a čelo se mi nakrabatí pod tím pocitem. Rty jsou stále zkroucené do úsměvu. "Děkuji, ty jsi taky mnohem víc než jen lovec," řeknu mu na oplátku s lehce nakřáplým hlasem. Poslušně a vlastně docela ráda zaujmu opět pozici mlčícího pozorovatele, když začne provádět ten svůj rituál. Je to fascinující pro mne už jen proto, že tahle magie je pro mě víceméně neznámá. *Že bych se dala na svatou magii? Bylo by to vůbec možné s tím, co jsem? Ale kdyby mi nic nezbylo, asi bych to stejně zkusila...* "Jasně, jedeme," přikývnu na jeho otázku, zda jsem připravena. "Jen doufám, že nezačne rodit," utrousím s úšklebkem, když se vydám ke dveřím spolujezdce a případně si vezmu od něj mapu, kterou stejně z té přihrádky na této straně auta otevřel. Opět si sednu na sedadlo trochu bokem, abych nemusela se opírat zády o sedačku. "Můžu si zatím půjčit tu knihu?" zeptám se, než vyjedeme, abych se cestou nějak zabavila, když Robert tak svorně drží bobříka mlčení. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vlastně, nebýt našeho současného poslání, by byly tyhle chvíle svorného ticha v autě i příjemné. Vzhledem k tomu, jak dopadla poslední chvíle, kdy jsme se spolu déle vybavovali... No, jsem vděčný za možnost jen řídit a soustředit se na cestu před sebou. I přes to občas hodím zkoumavý pohled na Helču, zvědavý jak se na ní projevuje temnota v ní i dnešní večer. Po tomhle si tu dovolenou zaslouží a zatraceně, já snad taky. Ne, že bychom ji museli trávit spolu, ale já potřebuju dobít baterky a být někde, kde se ode mě nečeká, že budu tvrdý a nemilosrdný lovec a jediné těžší rozhodování které budu muset dělat je, co si dám na pizzu. V přemítání o blízké budoucnosti si téměř ani nevšimnu, že se blížíme k cíli. Zaparkuji u chodníku a vystoupím, načež mě ovane chladný vzduch a vůně Vltavy. Opřu se o auto a zamyšleně se zadívám na Helču. "Jestli chceš, můžeš jít domů, teď už to zvládnu sám." Nabídnu jí, i když tuším, jak se rozhodne. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Neboj, o věcech si zásadně dělám až vlastní názor," usměji se krátce na něj a pak se vrhnu na čtení té knihy. Čas od času se ošiji už jen proto, že sezení na jednom místě mě zpravidla nebaví. Dalším důvodem je fakt, že navzdory všemu - a nebo právě kvůli všemu - se mi těžko soustředí na ty bláboly uvnitř. No, ano už jsem si o tom trochu udělala sama obrázek. A za třetí, jeho zkoumavý pohled, který mě občas svědí v zátylku mě znervózňuje. Občas si rukou zajedu do vlasů, nebo si některé části čtu s pohybováním rtů beze zvuku. Obě dvě věci dělám spíše proto, abych se udržela pozorností u těch psaných věcí a ne soustředěním na to, co nás čeká. Z mých vlastních zkušeností vím, že ženy jsou šílené od přírody, natož těhotné. A co teprve, když jsou prostoupeny temnotou? Znovu se při té myšlence ošiji a knihu už definitivně zavřu. Nespokojeně se rozhlédnu po tom, kde jsme. A naštěstí si všímám, že Robert už hledá místo na zaparkování. Jeho opření se o auto mě trochu překvapí. Už jsem měla nakročeno k tomu, že tam jdeme rovnou, ale když vidím jeho postoj, tak se zastavím a otočím se zpět k němu. Nakloním hlavu lehce ke straně. V jedné ruce stále držím tu knihu. Přistoupím k němu blíž, ale stále se držím ve vzdálenosti, která je považována za společenskou, ale nikoliv invazivní. "Takže ty chceš být celou nos o samotě s těhotnou ženskou?" zeptám se ho pochybovačně. "Nevím, zda ženy v takovém stavu znáš, ale já mám dost velkou rodinu abych věděla, že je to horší než kdejaká zbraň hromadného ničení. Jsou tam emoce, často protichůdné, bude tam docela určitě pláč. A podle toho, jak daleko je v těhotenství, tak s tím budou spojené obtíže. Půjdeš s ní na záchod, až bude zvracet?" Ano, ano, snažím se ho trochu vyděsit, přiznávám. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Dojdu k vchodu do činžovního domu. Dveře jsou, k našemu štěstí, pootevřené. Možná je to tak naschvál a rodička tak připravovala vstup pro další členy kultu. To je jedno. Do ruky vezmu schované zrnko a zamyšleně jím cvrnknu do poštovních schránek. Znova se lehce zachvěje vzduch a zrnko se tak trefí do schránky patřící paní Adámkové. Nebo slečně. Těžko říct. Každopádně se zdá, že je ve druhém patře, kam se vydám. "Pár věcí. Nevíme, do jaké míry s kultem spolupracovala dobrovolně. Pokud vůbec, super, znamená to jen ji ochránit. Pokud ji ale indoktrinovali, může se chovat dost... zvláštně, i na těhotnou matku. Obzvláště když zjistí, že nejsme z kultu. Dál, nevíme, jestli tam není otec dítěte nebo to je někdo z kultu. Prostě je potřeba si dát na všechno pozor." Povzdechnu si, ale to už se blížíme k bytu. Zaklepu a chvíli čekám. Nic se neděje a já se zamračím. Zaklepu znova. A tentokrát se dveře pootevřou, jak nebyly pořádně zavřené. Nespokojeně se zamračím, když celou mou bytost naplní nepříjemný pocit. Automaticky hrábnu po zbrani a vklouznu dveřmi dovnitř. Nikde nikdo. Až nepřirozené ticho. Nespokojeně se mračím, když se rozhlížím po malém, ale celkem útulném bytě a vydám se zkontrolovat kuchyň a ložnici. A ani si v tom všem nevšimnu ženské postavy tak v pátém měsící těhotenství, co stojí na balkóně nepříjemně blízko zábradlí. A že na něj po chvíli vylézá. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ušklíbnu se na něj na oplátku po jeho bručení. Když on bude bručet, já budu drzá a prostořeká. Uvidíme kdo to první vzdá. Ještě ho odnaučím říkat mi slečno Lhotská. Pak už ho následuji směrem k budově a jsem mu v patách. Sleduji pokračování kouzla a nad tím se pousměji. Tyhle drobnosti jako létající ukazující šipky mám ráda. Asi to dítě ve mě stále rádo vidí ty drobné kouzelné věci, které mne uchvacovaly už kdysi. "Prostě čekáme, že se to nějak podělá. Jo, pochopila jsem," utrousím tiše a přikývnu. Rozhlížím se kolem, když zaklepe na dveře. To, že se nic neozývá se mi nelíbí stejně jako jemu. Pomalu se nadechnu a vydechnu, zavřu oči. Soustředím se na magii, ale nepoužívám ji, pouze se ji snažím cítit, vidět, vnímat. Díky tomu vím, že tam je. A tak, když se otevřou dveře, vejdu za Robertem a nechám se tím citem vést. Takže zatímco on jde zkontrolovat ložnici, mě padne pohled na balkón. Vidím, jak pokládá nohu na zábradlí. Je mi jasné, že to nikdy nemůžu stihnout tam, abych ji chytila. *Ne!* napadne mě vyděšeně, protože jak říkal Robert, stačí jakýkoliv hrůzný čin na to, aby mě z toho Démon radost. Instinktivně natáhnu ruku směrem k ní a stáhnu ji k sobě. Chci ji jen dostat z zoho zábradlí zpět na balkón. V dalším zlomku vteřiny vidím, jak její tělo letí prosklenými dveřmi dovnitř. Jak se děsiví zvuk tříštění skla odráží od stěn. Síla je to mnohem větší, než jsem zamýšlela, ale přesto mi to dalo mnohem menší problém ovládat, než bych čekala. Je to jako číst dětskou knížku. Trhnu s sebou leknutím, ale když přistane skoro u mých nohou, rychle se k ní skloním. Mám nutkavý pocit podívat se jí do tváře. Chci rozpoznat, zda je obestřená kouzlem, nebo zda je jen pomatená myslí. Ruku jí položím na krk tak, abych jej skoro objímala dlaní. "Ani se nehni, jinak zemřeš aniž bys pánovi pomohla," zavrčím na ni nebezpečně. Nemám tušení, kde se to ve mě vzalo, je to z toho strachu o to, co by mohla spustit? Nebo je to důsledek té černé magie, která mi stále tepe rukou, kterou mám položenou u ní na krku. Nechci jí ublížit. Nehodlám jí ublížit. Ale potřebuju vidět do tváře, jestli je šance dostat tu ženu zpět k příčetným lidem, anebo zda je její touha sloužit temnotě už dávno zakořeněná v jejím uvažování. A taky dopřát Robertovi čas použít knihu, aby ji - nás - zbavil magie. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Tak jako tak, už za běhu vytahuji knihu z náprsní kapsy a odložím jí vedle ležící ženy, kde vytváří potřebnou bublinu, aby trochu povolil vliv magie na ni. Jemně odtáhnu Heleninu ruku z ženina krku a ohmatám její tváře, čelo i krk. Celou dobu se jí dívám do očí. Nelíbí se mi, co tam vidím. Kdyby tam byla známka démona, dal by se zavolat exorcista. Ale ona tam není. Celá její tvář vyzařuje naprosté zoufalství a bezútěšnost, jak smysl jejího života zmizel a ona už nemá ani pro co žít. Nelíbí se mi to. "Indoktrinovaná. To... není dobré." Ženou otřásají vzlyky, zatímco jí kontroluji. Občas se proti mě ohne pěstí, ale je to spíš gesto, než útok a já to ignoruji. Hádám, že jsme pro ni momentálně největší zlo na světě, ale bude to muset vydržet. "Dítě by mělo být v pořádku. Snad." Kývnu a narovnám se, než se otočím k Johaně. "Znám místo pro případy jako je ona. Dám jim ráno vědět, ať pro ni přijedou." Nicméně můj neosobní přístup matce očividně příliš nepomáhá a ona se ode mě začne pokoušet co nejnenápadněji odcouvat neznámo kam. Vím o tom, ale neřeším to. Je na Heleně, aby ty zprávy nějak předala jí. Ne, že bych ji chtěl trestat za její eskapády s magií, ale... já tohle fakt neumím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho slova zní jako rozsudek, až s sebou trhnu a vrátím pohled k nim. Váhavě se nadechnu a kývnu si hlavou jen pro sebe. *Tak přece jen je v tom dobrovolně...* "Dobře," odkývám Robertovu informaci o tom, že ví, kam ji dát, kde se o ni postarají. Vnímám její strach pramenící z Roberta a jeho katovského tónu. Sama jsem jej ne zase tak dávno zažila. Ale nedokáži si ani v nejmenším představit, co prožívá za zmatek a děs, vzhledem k tomu, v jakém stavu je. Pomalu se k ní přesunu a snažím se nedělat rychlé pohyby. Jako se zvířátkem. "Promiň za to okno. Nechtěla jsem," řeknu a dívám se na ní, i když část mých slov patří spíše Robertovi. Jsem si jistá, že si za to ještě něco vyslechnu. Ale to teď není důležité. "Ale nechtěla jsem, aby se tobě nebo tomu malému něco stalo," pokračuji ve vysvětlování a snažím se jí dívat do očí. "Vím, že to teď nemůžeš úplně pochopit, ale my se ti snažíme pomoci." "Jsi čarodějka! Jak se můžeš tahat s lovcem!" vyprskne to jako nejhorší nadávku, což tak nejspíše i myslí. Za jejím rozhořčením cítím strach a bolest, ale stejně se cítím, jako kdyby mě něčím přetáhla. "A ty jsi čarodějka, přesto ses zapletla s černou magií," odpovím jí a nutím se ke klidnému hlasu. I tak vidím, jak se jí její oči čím dál tím víc zaplavují slzami. "Prostě se shodneme na tom, že ty nemůžeš pochopit mne a já tebe. Ale to nevadí. Chci ti jen říct, že to teď nekončí. Tvůj život není u konce, život toho dítěte, co v sobě máš není u konce a navzdory tomu co cítíš, tvůj život má stále smysl. My chceme jen, abyste oba dva přežili. Budeme tu s tebou celou noc až do rána. Takže si můžeš teď vybrat. Buď se můžeš pokoušet něco vyvést a on bude muset zakročit," vysvětlím jí situaci a kývnu při těch slovech k Robertovi. "A nebo to zkusíš vydržet a nikdy nás v životě už nevidět. Svému pánovi už stejně neposloužíš. Neodmění tě nekonečnou mocí. Ale máš v sobě dítě a to tě bude potřebovat, až se dostane na svět." Sprška slin v mém obličeji a nadávka v démonském jazyce je jednoznačnou odpovědí na to, jak moc chce s námi spolupracovat a co si o mně myslí. Otřu si sliny z obličeje do rukávu a vstanu. "Dobře, tak... já ti dojdu pro deku nebo kabát, abys taky neprostydla," řeknu k ní a vyhnu se Robertovu pohledu a naprosto zbaběle odejdu směr chodba a koupelna. Cítím, jak se mi třesou ruce, cítím se ponížená a jako největší padouch světa. Potřebuji chvilku pro sebe a věřím, že Robert si s ní na pár minut poradí, než se vrátím. I když uznávám, že teď moc nemyslím na to, zda a jak to zvládne. Vím, že jen potřebuju tu chvilku. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Helena dělá co může a já jí jsem za to neskonale vděčný. Ale strach a nenávist v ženě je mnohem větší. Helena kolem mě proběhne a je teď čas na mě. Z pouzdra vytáhnu zbraň a téměř líně mířidla srovnám s čelem ženy. "Kdyby to mělo být jen na mě, zemřela bys. Díte nedítě. Tohle s váma děláme. Žádná sláva, žádné velké obětování se za větší věc. Jen kulka mezi tvoje oči. Nic víc. Nic míň." Mluvím tiše, monotónně. "Ale moje společnice si myslí, že v sobě máš ještě nějaké dobro, které je třeba zachránit. I to dítě. Proto vás teď nezabiju, ale postarám se, aby vás dostali lidé, kteří pomáhají takovým, jako jste vy. I když si myslím, že si to nezasloužíte. Měla byste jí být vděčná. Zachranila vám život. A vašemu dítěti." Ignoruji vzteklý pohled v jejích očích, jen čekám, až jí celé mé prohlášení dojde. Pak zbraň zase schovám. "Ale pokud se pokusíte o nějakou pitomost, jakože znova vylezete na balkón nebo něco takového..." Zamračím se. Chvíli čekám, i když hlavně, abych dal Heleně čas se nějak vzpamatovat. Tuším, že to pro ní je silný zážitek. I pro mě je, jakkoli se tvářím kamenně. Ale... no, lidi, které nakazila temnota jsou jedna věc. Lidé, kteří si ji vybrali naprosto druhá. V jistém smyslu je soudíme tvrději, než bychom soudili Satana samotného. Protože ten byl zlý z podstaty, oni si zlo vybrali. Přes to... možná má Helena pravdu. A pokud ne, snad přežije ten malý. A tak se odlepím od linky a vydám se do chodby, kde se opřu tak abych měl dobrý výhled na naši zajatkyni, než se otočím k Helče. "Děláš dobrou práci, Helčo. Jen to vydrž. Ráno bude po všem." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Nejsem zrůda. Nestala jsem se jí. Nestanu se jí. Jen neuvažuje jasně, nechápe, že on není takový. Že jí chceme pomoci. Že temnota jí nepomůže...* Ta mantra moc nefunguje. Nepřipadám si jistější, jen se mé myšlenky přesunou k té magii. Stále nemohu uvěřit, jak to bylo snadné, nenáročné a skoro až ... přirozené. Použiji jejich mýdlo a ruce si pořádně namydlím, abych aspoň symbolicky smazala z nich zbytek té moci. Ačkoliv teď na nich žádná neulpívá, díky té knize. Utřu si ruce a obličej do jednoho z ručníků, který v koupelně visí. Opět se podívám do zrcadla a donutím se k několika dlouhým nádechům a výdechům. Uslyším kroky, a tak se za tím zvukem podívám. "V pořádku, měla jsem to čekat," pousměji se na něj nejistě a vyjdu z koupelny na chodbu. "Zvládnu to, jen jsem nečekala, že mě bude až tak nenávidět." S tím dojdu k věšáku, kde najdu jeden z větších kabátů a sundám jej. Jak jsem slíbila, tak jí ho nesu. Dojdu k němu. Než kolem něj projdu, tak se na vteřinku zastavím. Kabát složený přes ruku. "Omlouvám se za to, jak to řekla," řeknu tiše k němu a zvednu k němu pohled. "Je těžké si uvědomit, že všichni nejsou stejní." Jemně se dotknu jeho lokte a pak jdu za slečnou temnou čarodějkou, abych jí podala její kabát a zkusila s ní nějak vydržet celou noc. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nenávist a strach v ženských očích nepoleví během noci, ale přinejmenším už se mnou ani s Helčou nebojuje. Na snahy o rozhovor však reaguje jen vzteklým zavrčením a odvrácením pohledu. Dovnitř se nikdo nedobývá, takže buď jsme na Šárce vyhladili celý kult a nebo vědí, že jsem tady a jejich oddanost k jejich pánovi nesahá tak daleko. Na tom nezáleží. Já jen stojím a čekám. I když jsem unavený a chuť se jít pořádně vyspat nebo opít se neustále zvyšuje. Ale mám svou práci a jsem tady, abych ji udělal. Když se začnou objevovat červánky, tiše vydechnu a uvolním se. Démoni bývají nejsilnější v noci. Pokud se neprojevil do té doby... teď už snad ne. A já jsem vděčný, že nemusím popravovat těhotnou ženu před Helenou. "Pohlídej ji. Já si jdu vyřídit hovor." Kývnu na zrzavou čarodějku. S tím odejdu z bytu ven na chodbu. Ignoruji občasné zvědavé pohledy sousedů či domovníka, když vytáčím známé číslo. "Nazdar Vojto. Jo, to jsem já, Robert. Mám tu pro tebe jednu. Asi spíš pro Anetu. Těhotná, má na sobě značku. Ne, od pohledu vypadá tak na pátý měsíc, nemyslím si, že plod má ještě duši. Snad je nevinný. Nevím, ty jsi na tohle expert, ale je indoktrinovaná slušně. Hm. Jo. Dobře. Klasika, anonymní typ, znáš to. Jo. Jo, já vím. Ty taky. Starý město v Praze" S tím zavěsím a vydám se zpět do bytu. Kývnu na Helču. "Jsou tady během hodiny nebo dvou, záleží jakej bude provoz." S tím se podívám na paní Adámkovou a zpátky na Helču. Nevím, jestli je bezpečné matku tady nechávat samotnou a jestli je to nejhorší za námi, Helča to snad pozná nejlépe. Opravdu bych teď nejraději jel domů, ale... Helena je tady odborník. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Červenou na nebi uvítám s neskrývanou radostí a na chvilku si stoupnu opět k oknu, abych viděla, jak se svět probouzí z tmy do světla. Na malý okamžik si vychutnám pocit vítězství. Přeci jen je ráno. Dítě nebylo obětováno jako schránka. Zastavili jsme je. "Jasně," souhlasím a trochu sebou trhnu, když uslyším Robertův hlas po takové době mlčení. Samozřejmě, že jsem věděla, že tu stále je, ale jeho mlčení a mé mlčení mě přimělo nečekat jakákoliv slova od něj. Otočím se tedy na ženu. Nejsem si vůbec jistá tím, zda něco plánuje nebo ne. Vlastně mi spíše připadá, že váhá. Trochu mě to opět naplňuje nadějí, jakkoliv se snažím tuto emoci krotit. Když se vrátí Robert, tak přejdu k němu. "Jestli tady ještě zůstaneme do jejich příjezdu, co kdybych došla někam pro něco k jídlu? Myslím, že bychom všichni potřebovali něco do sebe dostat," navrhnu polohlasně. Je pravda, že hlad mám už někdy od třetí ráno. "Zatím se o nic nepokusila, tak si nic podle mě nedovolí ani teď, pokud tu s ní aspoň jeden z nás zůstane," přidám svůj názor na věc. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Dojdu si k ženě a kleknu si vedle ní na bobek. Ona se automaticky odplíží o kousek dále, oči upřené do mých očí, jako krysa která se dostala do rohu a nemá kam utéct. "Vím, jak se cítíš." Řeknu tiše po chvíli. "Dělal jsem u inkvizice. Dlouho. Vlastně jsem přestal až před pár lety. Zabil jsem spoustu lidí, těhotných žen, dětí a podobně jen proto, že existovalo podezření, že mají možná něco společného s temnou magií. Vraždil jsem nadpřirozené bytosti, které nikomu neubližovali. Jen proto, že by někdy ublížit mohli. Odešel jsem, nemusíš vědět jak ani proč. Ale vím, jak se cítíš. Ten pocit beznaděje, bezcílnosti, jakoby to celé najednou nemělo smysl... Ten jsem si prožil taky. Budeš mě nenávidět ještě dlouho a možná až do konce svého života. Budiž, nenávist je běžná. Ale věz, že pokud budeš mít vůli, dostaneš se z toho. Když už nic jiného, mysli na toho malého. On si zaslouží život, který má dostat." Narovnám se, i když tentokrát se ke hněvu v ženských očí přidá i zmatek. Nevím, jestli se jí ta slova někdy připomenou, ale snad... Snad. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Promnu si za chůze krk a s jistou samozřejmostí hladového člověka najdu bezpečně a rychle zmiňovaný fast food. Objednám dvakrát burger s hranolkami a jednou smažák v housce a hranolky s tatarkou zvlášť. *Hlavně žádné maso,* napadne mne, když přebírám tašku s jídlem. Statečně vydržím i se svojí porcí až do bytu, i když pár hranolek ochutnám. S radostí si uvědomuji, že mám takový hlad, až mi nedělá takové problémy jíst. Uvidíme, jak to dopadne s houskou a sýrem. Jelikož je to jen druhé patro, tak schody skoro doslova vyběhnu. Jak říkám, radost z pohybu mě dokázala dostatečně probrat na to, abych si pospíšila s jídlem. Zpomalím, když zpoza dveří uslyším Robertův hlas. Nechci rušit, a tak opět přivřu vchodové dveře a zastavím se. Doufám, že ji promlouvá do duše. Aniž bych to pořádně zamýšlela, tak jejich rozhovor začnu odposlouchávat. Když domluví, v duchu zaúpím, protože se přistihnu, jak si přehrávám naše seznámení. Kdyby byl stejný jako muž, o kterém mluví, už bych tu nebyla. Ta zeď by byla naprosto poslední kapkou pro kohokoliv, komu stačil podezřelý na vraždu. *Zachránil tě. Kdyby byl takový jaký říkal, neobtěžoval by se s tebou. Ani s malým, nechal by celý dům shořet. Není takový. Už není takový...* snažím se sama sebe přesvědčit, že jeho zbraň mířící na mou hlavu není vcelku jistá budoucnost. Ale vím, že stát a mlčet na chodbě, dokud mě tu nenajde, nebo neucítí jídlo, není moc dobrá taktika. Vezmu za kliku dveří a trochu rázněji, než je třeba je zavřu. Tak, abych dala jasně najevo, že jsem zpět. "Pardon, jídlo je tady," řeknu omluvně a vstoupím opět do obýváku. V ruce tašku s jídlem. "Hamburger a hranolky," podám část balíčku Robertovi, svojí porci si postavím na stolek u křesla a poslední porci jídla postavím na stůl k oné ženě. A ano, ke každému jídlu jsem vzala kolu. Protože co by to bylo za nezdravo snídani, kdyby se to nezapilo právě tímto nechutně sladkým nápojem? Ale na druhou stranu, cukr je potřeba. A tímhle se rychle doplní. "Dobrou chuť," popřeji spíše jen ze zvyku a pomalu, ale s chutí se pustím do hranolek s tatarko, než se odvážím poprvé kousnout do housky se sýrem. První sousto nakousnu se soustředěním, kdy je to na mě i vidět, že se snažím se donutit to polknout. Ale podaří se mi to. A co víc. Díky ignoraci slečny - a nebo snad i Robertovým děsivým slovům - periferním pohledem spatřím, že se její ruka přeci jen po jedné hranolce natáhla. Krátce střelím pohledem po Robertovi, než svůj úsměv skryji za plechovku s kolou. Možná tahle noc nebyla tak ztracená, jak se zdálo! A nebo, že by to bylo tím jídlem? |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Krátce poté, co dojíme, zastaví u domu povědomé auto. Z něj vystoupí muž a žena a vydají se za námi. Oba na sobě mají formální obleky, ale naprosto neformální a vlastně celkem příjemné úsměvy, které vyšlou naším směrem, když vejdou dovnitř. "Teda, atmosféra za všechny prachy. To je ona?" Kývne žena, kterou znám jako Anetu, směrem k paní Adámkové. Já kývnu. Muž se k ní vidá, nedbaje na strach v ženských očích. Klekne si před ní a zářivě se usměje. "Bude to v pořádku. Nikdo vám neublíží, slibuji. Vím, že Robert umí být děsivý, ale ne všichni jsme takoví." Uchechtne se Vojta a já si odfrknu. Má hlas jako med a i vůně kolem něho připomíná vůni šeříků. A Helča si možná všimne záblesku sugestivní magie, která z něj vyšlehne a zabodne se do ženy. Pohledem jí varuji před tím, aby něco dělala. Vojta sám ví, co dělat nejlépe. Žena se tak lehce omámeně zvedne a nejistě, stále se strachem v očích, se za manželským párem vydá. Celou cestu je slyšet jejich tichý hovor, kterým ženu utěšují a ujišťují. Ještě než však vyrazí, do bytu vnikne Aneta, aby si ukradla moje hranolky a kolu. Ani se nestihnu vzepřít, jak zase rychle zmizí a auto odjede. Tiše zabručím. "Vojta a Aneta. Oba vystudovali psychologii a nějakou dobu dělali... no, se mnou. Teď pomáhají lidem, co přežili útok monster a připadají si jako šílenci, mají PTSD a tak. Vlastní sympatický objekt na Vysočině. Párkrát jsem tam byl. Pokud se má paní Adámková někde uzdravit, je to tam." Prohrábnu si vlasy, když ze mě konečně slehne napětí tohohle dne, když je paní Adámková zodpovědností někoho jiného a kult zlikvidovaný. Podívám se na Helču a pousměju se. "Kam chceš vzít? Pochopím, pokud budeš chtít být sama, takže se neboj mi to říct." Pousměju se, než se vydám k autu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Hodí se k sobě," ohodnotím ten kouzelný manželský pár. "To je hodně důležitá věc, co dělají," přidám trochu překvapeně. Přeci jen jsem o nich nikdy neslyšela. Mlčky přemýšlím o té jeho nabídce o tom, že mě odveze kamkoliv budu chtít, i kdybych chtěla být sama. "A podle tebe je moudré, nechávat mě samotnou?" zeptám se ho s povytaženým jedním obočím. "A je to normální, že se necítím, jako kdybych něco dokončila, vyhrála... Místo toho se cítím jako zpráskaný pes." Zajedu si rukama do vlasů a nechápavě vrtím hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro *** Doma se ze všeho nejdřív vydám do koupelny, abych z tváře smyl krev a aspoň nějak se osvěžil. Pak vyjdu ven a zmizím v ložnici, odkud se vynořím jen v košili, povolené kravatě a oblekových kalhotách. Pravda, není to tak profesionální jako celý oblek, ale je to rozhodně neskutečně pohodlnější. Zatímco čekám, až i Helena udělá rituály které považuje za nutné, přehrabuji se ve spíži, abych po chvíli na stůl vyskládal tři flašky vína. Hezky barevně vyrovnané, od bílého Rýzlinku přes růžové Svatovavřinecké až po červeného Modrého portugala. K tomu dodám dvě skleničky a počkám, až dorazí Helena. "Nevím jak ty, ale já se potřebuju opít, pak udělat spoustu špatných rozhodnutí a spát ideálně tak dvacet hodin. Barva?" Zeptám se a víno, které si vybere naleju do jedné sklenky. Sám si naleju červené. "Tak na to, že ještě žijeme." Zabručím a cinknu si s ní, než usrknu červené tekutiny a posadím se na židli. Trocha té váhy a únavy ze mě vlivem alkoholu sleze a já se na Helču snad poprvé za dnešní den opravdu upřímně usměji, než se v mých očích promítne starost. "Jak ti je?" Zeptám se tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Střelím po něm okamžitě pohledem, když u auta prohlásí, že dojde na to slibované kurtování. Na ten okamžik si nejsem vůbec jistá, zda je to vtip, nebo zda to myslí naprosto vážně. Ať už z jednoho nebo druhého důvodu. Pobaveně si odfrknu a zavrtím hlavou. "Vtipálku," pronesu spíš pro sebe a pak už svorně mlčíme. *** Odložím si kabát na věšák a snažím se lehce protáhnout, jak mi to jen záda dovolí, než se uvolní koupelna. Z toho celonočního hlídání mě prostě bolí celé tělo. Opět si zahrajeme rošádu a já jej znovu vystřídám v koupelně, sotva se uvolní. Nemusím ze sebe smývat žádnou krev a tak jde spíše jen o takové osvěžení a převlečení do mých oblíbených černých legínů. Je to mnohem pohodlnější, než se válet někde v riflím a když v tom usnu, tak mi to vlastně bude naprosto jedno. Vlasy trochu zkrotím, aby se přestaly tvářit jako zářivé hnízdo. "Červené prosím," požádám Roberta, když mi nabídne výběr přítomných vín. "Prosím, ať jedno z těch špatných rozhodnutí je falešný zpěv, prosím, prosím!" pronesu jakoby pro sebe se skříženými prsty a potutelným úsměvem na tváři. Skleničku si od něj převezmu, přiťuknu si s ním, ale zůstanu stál, napůl opřená o linku. Napiji se a spokojeně sezdám, že to je opravdu víno a že v tom tedy nejspíš bude můj spasitel - alkohol. Promnu si krk rukou bez skleničky a podívám se na tazatele. Vydechnu, pokrčím rameny. "Unaveně, jak fyzicky, tak psychicky. Tohle bylo opravdu intenzivních několik dnů," přiznám se. "Ještě mi to asi kompletně všechno nedošlo, co se všechno stalo, ale myslím že budu v pohodě," pronesu lehce zamyšleně, když se snažím sebe a to celé nějak vyhodnotit. "Bude to chtít trochu času a možná dovolenou někde v teple u Středozemního moře. Teda, pokud mi to můj dozor dovolí," pousměji se na něj pobaveně. "Co ty?" zeptám se obšírně, aby si sám mohl vybrat to, na co chce odpovědět. U první sklenky vína jsem na něj hodná, přeci jen vidím, jak vypadá strhaně s tou povolenou kravatou a tím jeho výrazem, který mě nutí s ním a jeho životem soucítit tak, až se musím napít vína, nebo bych měla náběh na depresi. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pak pokrčím rameny. "Připadám si, že mám hlavu jako balón a kdyby mi ji teď někdo urval, možná by mi to ani nevadilo." Doznám a unaveně si promnu tvář. Paradoxně je asi zrzavá čarodějka přede mnou jediným člověkem, kterému se můžu ukázat takhle slabý. "Taky potřebuju pár dní volna." Zamyšleně se zadívám z okna ven. "Finsko zní fajn." Brouknu si sám pro sebe a chvíli tak zůstanu, než se s potřesením hlavy otočím zpět k Helče. "Měli bychom vyřešit co... tak nějak... bude s náma." Odkašlu si a asi jen únava brání tomu, abych začal rudnout. "Podívej, Helčo... bylo to intenzivních pár dnů a moje vlastní emoce a pocity připomínají Gordický uzel. Nebudu ti mít za zlé, pokud usoudíš že dnešní... no... hm. Eh. Jo. Ah... no, víš co myslím, byl prostě zkrat a budeš na to chtít zapomenout a tak všechno. Neříkám, že mi to je jedno, ale přenesu se přes to. Nechci, abys... jen kvůli tomu, že jsem tě zachránil tak nějak... no... chápeš." Podrbu se ve vlasech. Čím víc jsem lovcem, tím víc hádám potřebuji, aby mě někdo viděl i jako něco jiného, než lovce. Představa, že by se mnou Helča případně byla jen kvůli tomu, že jsem jí jako lovec zachránil život... nefungovalo by to. "Prostě na to zapomeneme a já akorát čas od času zkontroluju, jak to jde tobě s magií a tak. To je jedna možnost. Taková ta jednodušší, čistší, bylo by tam míň zmatku a asi z dlouhodobýho hlediska by byla rozumnější." Podrbu se znova ve vlasech, jako by mě to gesto mohlo zachránit. "Ta druhá je mnohem méně rozumná. A snad ti ji nemusím vysvětlovat, protože pro Krista, už tak tady ze sebe dělám slušnýho tupce. Takže... jak to vidíš ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Já vím, uvědomuju si to moc dobře. Vážně to neberu na lehkou váhu," ujišťuji jej zatímco hledím do skleničky. O kouzlení v Šárce, ani to, jak je to pro mě jednoduché a divně přirozené, si zatím nechám pro sebe. Zbytečně by se stresoval a já si jsem jistá, že tomu pokušení dokáži vzdorovat. "Přivezu ti nejlepší víno, co najdu. Budu poctivě ochutnávat," pousměji se na oplátku na jeho poznámku o suvenýru. "Finsko je super," odkývám mu. "Skvělé sauny, lázně a fjordy... Ty mě vždycky dostanou," zavzpomínám na své výlety do té překrásné země. Nějak mi to i k němu ta země sedí. Než se ale stihnu plně dostat k tomu, proč mi k sobě sedí, tak naváže dalším tématem. Navzdory jeho vážnosti se musím kousnout do rtu, abych se nezačala smát, když se opět zamotá do toho líbání, co jsme si dnes vyzkoušeli. Nicméně rozšiřujícímu se úsměvu na tváři fakt neubráním. Odložím skleničku a čekám až přestane ten nejistý monolog. "Říká se tomu líbání," neodpustím si, ale snažím se, aby to neznělo jako že se mu posmívám, jen si z něj dělám legraci, maličko. A to je rozhodně něco jiného. Přejdu ke stolu a přesunu jednu židli tak, abych seděla vedle něj přes roh a ne přes celý stůl. Otočím se k němu čelem. Loktem se opřu o stůl. "Souhlasím s tím, že jsme v posledních dnech toho zažili společně víc než dost, a tak jsme některé věci mohli vnímat jinak, než bychom vnímali normálně," začnu svůj vlastní nový monolog. Nakloním lehce hlavu ke straně a dívám se na něj. "Nevím o tobě skoro nic důležitého, ale z toho mála, co se ke mně dostalo přes tvojí snahu zůstat odosobnělým nástrojem spravedlnosti, jsi mi sympatický. A taky... rozumné věci jsou podle mě přeceňované," usměji se na něj. "Nemůžu říct, že tě miluju, nebo že si nedokážu představit život bez tebe. Ale zjišťuji, že mě fakt baví tě otravovat a učit tě věcem jako je humor," zatímco mluvím, zkoumám výraz v jeho tváři. "Takže z mojí strany není třeba na nic zapomínat. I kdyby z toho - až se oba nějak vrátíme do starých kolejí po tomhle šíleném maratonu - nic nebylo a nepokračovali bychom v tom. Ale na někoho, kdo skoro nezvládne vyslovit slovo líbání, líbáš fakt dobře a máš moc pohodlné rameno na spaní." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Oproti polibku včera odpoledne je tenhle... klidnější. Ne tak nervózní a uspěchaný, prostě se mu odevzdávám a někde v hloubi duše cítím, že to tak je správné. Užívám si tak chuť jejích rtů, smíchanou s kořeněnou chutí vína a prsty občas vjedu na kraj její vlasů. Není to o chtíči, na ten jsem opravdu příliš unavený a v žádném případě připravený. Ne, tentokrát... prostě chci vědět, že tady opravdu je. A že je v pořádku být tady s ní. Odtáhnu se od ní až po drahné chvíli, kdy mi už začíná pomalu docházet vzduch. S vychytralým a velmi spokojeným úsměvem se na ni podívám. "Jo, s tím by se dalo pracovat." Zamručím a napiju se vína. Opřu se. Mohl bych jí říct, že vztah se mnou... není úplně to nejbezpečnější. Na druhou stranu se bavíme o čarodějce, která má v sobě temnotu a je překvapivě schopná se o sebe postarat. Mimoto, tuším, že to ví. Stejně jako snad ví, že udělám co můžu aby se jí nic nestalo. "Pokud se mnou budeš chtít i pracovat, budu tě muset naučit se zbraněmi a tak. Pokud teda máš zájem." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Už už se nadechuji k nějaké další poznámce ohledně toho že "s tím zvládne fungovat", která by byla dostatečně uštěpačná, když mě překvapí a jeho ruka se dotkne mojí tváře. Z místa, kde se mě dotýká se mi rozpíná příjemné teplo. Nebráním se ani v nejmenším a přizpůsobím se jeho něžné naléhavosti. Teď, když se jedná o něco, na co jsme oba dva více či méně připravení, je to něco jiného, ale nedá se říci, že by to bylo o cokoliv horší. Ruku si položím na jeho krk a užívám si tuhle chvíli do doby, než mu dojde dech. Následně protočím oči v sloup, když se odtáhne a natáhne se po skleničce. Sama se zvednu a dojdu si pro tu svojí skleničku, abych dopila zbytek a nalila si další sklenku. Sednu si zpět na židli, i když se stále neopírám o opěradlo, ale loktem o stůl. Jedno nohu si pokrčím pod sebe. Zamyšleně poslouchám jeho návrh, že pokud s ním chci nadále pracovat, tak bych se měla nechat od něj vycvičit. "Pomáhat chci," připustím. Nevím jak dodat, že mi nejsou zbraně sympatické, a tak se rozhodnu stočit rozhovor trochu jiným směrem, který mě stejně také zajímá. "Jak dlouho cvičili tebe?" zeptám se ho. "Slíbil jsi mi otázky, ale můžu počkat ještě pár skleniček, než se začnu vyptávat." Dodám ještě rychle a pousměji se krátce na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "V pořádku. Když mám v sobě moc vína, začínám blábolit. A spát." Nehty zahraju na sklenku vína. "Ve čtrnácti jsem šel na první lov, i když spíš jako záloha, než jako co jiného. Na akci jsem si nesáhl. Trénink začal..." Chvíli si v hlavě srovnávám čísla. "V jedenácti. Takže asi tři roky základního tréninku a pak to je o tom, že se buď učíš nebo..." Výmluvně se ušklíbnu a pohodlněji se opřu. Loket pravé ruky si opřu o opěradlo židle a levou nohu si opřu o pravé koleno. "Co ty? Nikdy nás moc neučili o čarodějné společnosti a tak. Máte nějakou akademii á la Harry Potter, nebo kdo tě učil?" Zabručím zvědavě. Vlastně o své společnici vím jen strašně málo, na to, čím jsme si prošli. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Uchechtnu se jeho otázce na mne. Zavrtím hlavou. "Ne, Bradavice fakt nejsou skutečný, ale kdyby jo, bylo by to fakt úžasné a nebránila bych se tomu," odpovím s úsměvem. Prstem vykresluji na stole obrazec, který je i mně samotné neznámý. "Ne, u čarodějek je to takové staromódní. Děti si učíš sám pokud neznáš nějakého dobrého čaroděje, který by byl ochotný se ti o ně postarat. Já začala třeba kouzlit v pěti. Což je tak o dva roky dříve, než většina dětí začne kouzlit vědomě. A ano, vytahuju se," začnu mluvit a věnuji mu v tuto chvíli další úsměv. "Pár let nás s bratrem učil táta a pak nás posílali za jedním čarodějem, co byl něco jako přiženěný strýc z otcovy strany z pátého kolene...?" zamyslím se nad tím, ale jsem příliš unavená na to se soustředit na takovou kravinu. "Nedostaneš žádné osvědčení nic. Prostě si děláš s magií, co ti jde, některé čarodějky jsou schopné pouze na lektvary, jiné na věštění a nebo na kouzla. Jediné, co existuje jako jakási vnitřní kontrola čarodějek, tak je Bílá rada. A s nimi si zahrávat fakt nechceš. Něco jako inkvizice má elitní tým, tak tohle je Bílá rada mezi čarodějkami. Ačkoliv to jsou přestárlí páprdové, nikdo se jim dobrovolně nestaví do cesty. A když nějaká čarodějka dělá moc problémů, tak zakročí. Ale většinu času kontrolují drobnosti jako počet všech čarodějů a čarodějek a různé další kraviny." Znovu upiji ze skleničky a chvilku mlčím. "Ten kněz, kterého jsme potkali. Kdo to byl?" zkusím na to jít trochu obklikou. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Krátce kývnu. "O Bílé radě jsem něco slyšel, i když se jim držíme z cesty. Jak už jsem ti říkal, čarodějové nejsou moje obvyklá kořist." Pousměju se, ale pak je čas na to, abych odpovídal já. Podezřívavě přimhouřím oči. Tahle otázka bodá hodně do minulosti a mě by zajímalo, jestli Helena vůbec ví jak hluboko. Ale... slíbil jsem odpovědi. A tak se napiju a pokrčím rameny. "Otec Samuel... hm. Když církev zachrání sirotky po útoku monster, mají zpravidla dvě možnosti. Ne, že bychom si mezi nimi mohli vybrat. Inkvizice nebo Kurie. Já šel, vzhledem k okolnostem mého nalezení, celkem automaticky k Inkvizici. U Samuela výběr chvíli trval a trénink tak prodělal u obou organizací, než se ho ujala Kurie, když ukázal velmi schopné schopnosti naslouchání a mluvení. Upřímně, myslím, že lépe vybrat nemohli, dělá skvělou práci. Každopádně, znal jsem ho ještě před tím. Naše rodiny se znaly. Když se stalo co se stalo... Jeli jsme z Prahy společně. A ne. Dnes ti neřeknu o tom, co se stalo, dnešní večer se k tomu nehodí. Možná někdy." Pokrčím rameny a loknu si vína, abych nám následně dolil. "I když on pak šel ke Kurii, udrželi jsme se v kontaktu, potkávali se i když to teoreticky bylo zakázané, protože prý izolace pomáhá lovcům a co já vím ještě. Pomáhá jim být méně lidmi, podle mého, ale to už je na debatě. Každopádně... pomáhal mi hodně psychicky se s tím vším vyrovnat. A snad i já jemu. Byl to on, kdo mě přivedl na myšlenku odejít z Inkvizice, když jsem se před pár lety vrátil z jednoho lovu. Byl... to... drsný lov. Spíš masakr. Možná i o tom ti někdy povyprávím, ale ne dnes." Další doušek, další dolití. "Nebýt něho, Bůh ví jak by to celé dopadlo. Příjemný kluk." A tam své vyprávění ukončím. Stalo se toho mezi mnou a jím víc, ale nemyslím se, že by se teď hodilo mluvit o mých bývalých známostech se vším všudy. Ani si během vyprávění nevšimnu, že červené dochází. Nespokojeně zabručím a vypiju poslední kapku. "Mám přinést další, nebo zkusíš jinou barvu?" Padne má otázka a já se pousměju. "A vůbec, ty pocházíš z čarodějné rodiny? Taky něco povyprávěj. Představíš mě někdy svým rodičům?" Škádlivě se pousměji, zatímco hledám vývrtku pro víno. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ne, nic takového, i když si myslím, že do určité míry by to nebylo úplně od věci," dodám na téma certifikace čarodějů a čarodějek. Jak jsem předpokládala, jeho vztah s knězem není tak nekomplikovaný, jak by se normálně čekalo. A je přesně tak starodávný, jak jsem tušila. Mlčím a nechám ho mluvit svým vlastním tempem. Když se zmíní, že některé věci nechce dneska řešit, pouze přikývnu. Rozhodně ho nebudu tím trápit. Ne dnes. Jednou možná. "Jo, vypadal sympaticky. Teda asi, moc si ho nepamatuju, na to jsem byla v moc stresové situaci," pousměji se nad uzavřeným tématem s výletem do minulosti. "Klidně můžeme přejít na jinou barvu," ujistím ho a nechám si dolít jiné víno. Ale pak stočí téma zase ke mně. Dlouze a od srdce se zasměji, rukou si zakryji ústa. "Jsou i jednodušší a bezbolestnější způsoby, jak se nechat sprovodit ze světa, víš to?" řeknu pobaveně. "Ale jestli o to stojíš, tak tě předhodím těm lvům v podobě mé rodiny. Ale zachraňovat tě nezvládnu. To je přesila i na mě. Ale jo, máš pravdu, jsem z čarodějné rodiny jak z otcovi, tak z matčiny strany. Máma je čarodějka zabývající se tvorbou mastí a lektvarů. Je to hodně čarodějka přírody. Rituály jara, podzimu, duchové lesa a tyhlety věci. Otec je na druhou stranu spíše na kouzla samotná jako jsem já. Dohromady mám dvanáct sourozenců." Prohrábnu si vlasy a zamyslím se. "Vlastně, Sebastian, můj starší brácha, by mohl být ten správný člověk na to, aby nám pomohl s tím mým malým problémem. Je na magii stejně nadaný jako já a studuje u arcimága v Německu. Je hodně schopný a sečtělý. Jestli se někdy něco podobného dělo, jestli to někdy někdo zkoušel zrušit, nebo zvrátit, on by o tom mohl slyšet, nebo aspoň vědět, jakým směrem ukázat." "No a co ta slečna, co předtím přinesla to kafe a pečivo? Bývalá? Kamarádka? Jen hodná sousedka, co se ti snaží zalíbit?" zeptám se a usměji se. Rozhodně na ni nežárlím, už jen proto, že zatím nemám pocit, že bych měla právo na žárlení. Nijak jsme se zatím nezavázali, krom toho, že jsme řekli, že to asi teda zkusíme navzdory rozumu a obvyklostem v našich světech. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pak se pobaveně rozesměju, když zminí vílu z kavárny. "Lucka? Ne, neboj, tady konkurenci nemáš. Před rokem nebo dvěma jsem jí pomohl, když měla problémy s rusalkami. Od té doby u ní mám kafe a pečivo zadarmo. Mimoto, ona má jistotu, že ji nikdo nebude otravovat, když bydlí ve stejném domě jako já. Je to víla, takže se nenech zas tak splést tím jak vypadá. Umí být stejně prohnaná jako každá jiná." Zabručím. Vílí společnost je složitá a specifická. "Ale tvůj plán zní dobře. Pokud mu věříš, klidně ho kontaktuj. I já rozhodím sítě, i když se na tohle člověk nemůže ptát bez toho, aby nevzbudil pozornost." Nejsem hrdý na to, že právě skrze tyhle otázky jsem lovil i já. Ale to je další z věcí, co Helča nemusí vědět. Pak se protáhnu a zívnu. Zamyšleně se zadívám na stoupající Slunce z okna. "Můj biorytmus je rozhozenej jak prase." Usoudím, než se otočím k čarodějce. "Nějak tě z toho dostaneme, jen to bude chtít čas." Zamručím tiše. "Zatím tě tvoje máma může naučit něco o mastích a bylinkách, můžeš to brát jako příležitost se s ní sblížit." Zazubím se. "No... máš ještě nějaké otázky, nebo jdeme spát? Mé rameno je ti samozřejmě k dispozici." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ne, nějak si Roberta neumím představit obklopeného spoustou lidí, jak vesele konverzuje a baví se na ta nudná a milionkrát omílaná témat, která mají tendence se objevovat každou rodinou oslavu. Nehledě na to, že několik mladších sourozenců jsou v pubertě, nebo ještě regulérně děti, což je i v jednotném čísle chodící katastrofa, natož ve více a ještě k tomu v čarodějnické rodině. "Tak, zdaleka nejsou všichni jako já. Ale nenaštvat by jsi mě měl chtít už z principu. Moji sourozenci by představovali nejmenší problém," usměji se na něj a ochutnám růžové. "Konkurence?" zeptám se pobaveně a zavrtím hlavou. "Jen na to, jak působíš zpočátku odtažitě a vážně, mi přišlo zajímavé, že sis takhle udělal někoho, komu voláš, aby ti schoval pečivo," vysvětlím a vzpomenu si, jak jsme se my dva poznali a já poprvé slyšela její jméno. Tehdy jsem si myslela, že by společně něco mohli mít. "Věřím," přikývnu na kontaktování bratra. Vlastně asi není na světě někdo, komu bych v takových otázkách věřila víc. Umí mlčet, je ochotný a už mala jsme při sobě drželi. Když zmíní mojí matku a mou šanci se s ní blížit, tak trpitelsky zaúpím. Nakrčím čelo a zavrtím rázně hlavou. "Neudělala jsem nic, abych si tak hrozný trest zasloužila! S jejím nasazením poslední dobou do toho, aby měla další vnoučata, bys mě musel zachraňovat z věže nějakého napůl šíleného čaroděje, kterému by mě dala," řeknu se smíchem, ačkoliv vím, že to není moc daleko od pravdy. Od posledního incidentu v tomhle směru si dávám moc dobrý pozor, kde v našem domě máme koberce a magicky izolované místnosti. Ale o tom rozhodně Robert nemusí vědět. Možná až bude chtít rodinný horor na dobrou noc. Zamyšleně se podívám na sklenici s vínem a dopiji. Přemýšlím, zda je ještě něco, na co bych se chtěla a mohla zeptat Roberta, když je v takovém rozpovídaném rozpoložení. "Vlastně jedna věc tu je," pronesu pak a dám skleničku do dřezu. Umývat nádobí se mi teď vážně, ale vážně nechce. "Nemám adekvátní odpověď na tvoje připomínky, když mi říkáš slečno Lhotská. Jaké máš příjmení?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zatáhnu žaluzie a se zívnutím se protáhnu, než se otočím k Helče. "Přidáš se, nebo budeš raději spát na gauči?" Usměju se na ni, ale když si ji v náhlém popudu následně přitáhnu do objetí, vlastně jí nedávám příliš na vybranou. Krátce ji políbím a posadím se na postel. "Jsem rád, že to je za námi." Šeptnu krátce a hřbetem ruky ji pohladím po tváři. "Jen nevím, jestli to budeme mít nějak jednodušší... nevybrala sis někoho, s kým bys měla bezpečný život, slečno Lhotská." S tím se pousměju a pustím ji od sebe, abych ze sebe mohl svléknout kravatu, košili a oblekové kalhoty. Pravda, navykl jsem se spát i v oblečení, ale dnes plánuji spát déle. Hodně déle. Tak celý den. A tak si jen ve spodním prádle ustelu a spokojeně se protáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No, jsem si jistá, že kdybych si šla lehnout na gauč, tak by ses tam za mnou přišel mačkat. Takže si volím větší pohodlí," pousměji se na něj, i když to samozřejmě vůbec takhle skutečně nemyslím. Pravda je, že já chci spát vedle něj. V tom nejpoklidnějším slova smyslu. Užívám si všech aspektů jeho pozornosti a intimnosti, které mi prokazuje. Je to naprosto jiný člověk, než bych byla bývala řekla, kdybyste se mě na něj zeptali první den, co jsem jej potkala. "Jestli se mě snažíš vystrašit a dostat z tvojí postele, tak na to jdeš špatně, pane Malý," kontruji jeho slova o tom, jak to bude pro nás celé komplikované. Zatímco si odložím také. Ačkoliv mě zůstane oproti němu o dost více oblečení. Krom očividného mého návyku spát v oblečení, za to může i fakt, že chci mít schovaná záda. Mně jako připomínka bohatě stačí, že se nebudu moct celou noc převalit na záda a on si to také připomínat nemusí. Ale na druhou stranu, vůbec si nestěžuji, že se Robert rozhodl si převážně odložit na spaní. Nejsem sice šmírák, ale díky tomu jsem zahlédla s kým jdu do té postele. "Navíc, když to pronášíš, zní to, jako kdyby sis myslel, že nejsem schopná se sama do žádných průšvihů dostat. Jsem v tom školená více než dobře, stejně jako v dostávání se z nich. V těhle ohledech jsem fakt vynalézavá," ubezpečím jej s úsměvem a přikryji se dekou, než se on stihne připravit na dlouhý spánek. Lehnu si na bok čelem k němu a podepřu se rukou, aby byla v polo-lehu. Počkám až si vleze do postele, pak se k němu nahnu já a krátce jej políbím. Následně se mu zblízka podívám do tváře. "A mám pocit, že se s tebou nudit jen tak nebudu. A nuda je něco, co upřímně nesnáším. Tak hlavu vzhůru, jsem si jistá, že všechny ty potíže, co nás čekají budou opravdu grandiózní," pousměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Po návratu z dovolené jsem zkontaktovala Sebastiana a vylíčila mu to nejnutnější z mého příběhu. Řekla jsem mu o tom případu, o faktu, že jsem pracovala s Robertem a co se přitom stalo mě. Ani půl slovem nebo gestem jsem se nezmínila o tom, že vztah s ním není jen pracovní. Jeho šok z toho, že dělám s Lovcem byl dostatečný už i takhle. Nicméně, jak jsem čekala, byl ochotný mi pomoci, ačkoliv nesouhlasil příliš nadšeně s tím, že to nesměl říct ani rodičům. Svého bytu jsem se nevzdala. Jen jsem sundala všechny věci, spojující mě a ten případ, ze stěny. A co víc, byl to právě můj byt, kde se Sebastian objevoval s novými zprávami, i proto, že jsem chtěla Robertovi zanechat jeho soukromí a i proto, že svůj byt si už magicky správně ošetřil, aby se mu tam nemohl jen tak někdo teleportovat. Jeden z ústupků, který jsem přesto udělala, ale vůbec se mi nelíbil, bylo, že jsem si pořídila mobilní telefon, abych byla lépe k zastižení. *** „Mili, tu bude každou chvíli, jsi si jistej, že tu chceš být?“ zeptám se Roberta a sednu si k němu na gauč. Věci jsem pro ni měla přichystané k mojí spokojenosti. Na druhou stranu jsem to zase tak moc nehrotila, jako by to hrotila moje matka. Jen jsem sehnala pochutiny, co má ráda, pořídila dostatečnou zásobu zmrzliny, tak že by to vydrželo na měsíc, takže nám to na společný víkend docela určitě bude stačit. Moje mladší sestra mi před pár dny totiž napsala, zda by u mě mohla pár dní přespat. Na což jsem samozřejmě nemohla – a hlavně nechtěla – říct ne. „Mám totiž pocit, že to děláš jen kvůli mně. Že si myslíš, že si s ní musí poznat a sblížit, abys mi udělal radost,“ dodám ještě rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ani když se vrátím do Prahy, kdovíjak naše známost nepokračuje. Nemám tušení, jestli to Heleně vadí nebo ne, ale... Pro mě to je velká změna a já si musím zvykat na hodně věcí. A tak s ní trávím čas jen občas a stále lovím. Neví o většině mých lovů, pokud se nezeptá, protože... nerad do toho beru práci. Samozřejmě se tomu občas nevyhnu, konečně jsme se kvůli ní setkali, ale je až příliš příjemné mít něco, co má činnost nepoznamenala, kde si můžu připadat i jako člověk, ne jen jako lovec. Skrze Samuela a pár dalších lidí se snažím zjistit i nějaká možná řešení jejího stavu, jakákoli, ale vím, že to bude trvat dlouho, měsíce. Nemůžu si dovolit to urychlit, riskoval bych prozrazení. Alespoň si na můj soustavný nátlak Helča konečně zařídila telefon. *** Tiše usrkávám ze svého mléčného koktejlu, který jsem si na truc cestou do Helčina bytu koupil. Usrkávání se stane hlasitým, když začne říkat něco, s čím nesouhlasím. Jako třeba teď. Bohužel, koktejl rapidně dochází a já tak po chvíli odložím prázdný kelímek a utřu si ústa. Helena, alespoň dle mého uvážení, z návštěvy své sestry vyvádí jako pominutá. "Hej, pokud mě tady nechceš, stačí říct. Nechci ti být zátěží." Pousměju se. "Ale máš svou rodinu ráda a já chci mít rád je. A chci, aby oni měli rádi mě. Jít za tvými rodiči hned by byla sebevražda, ale sestra se mi zdá jako dobrý začátek. Mimoto, tvrdila jsi mi, že nejsi nejupovídanější a já tomu stále odmítám uvěřit." Pohladím ji po tváři a usměju se. "Co všechno o mě ví, jakejch témat se mám zdržet a tak?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Není možné mít rád celou mou rodinu," upozorním ho. "Ale hádám, že jestli u někoho chceš začít, tak Mili je dobrý začátek," připustím nakonec s povzdychnutím. Opřu si o jeho rameno hlavu. Ruku si dám přes něj. "No," začnu váhavě. "Vlastně neví vůbec nic. Neměla jsem odvahu jí cokoliv naznačovat, protože kdyby to jen zaslechla moje máti, tak by se sem nakvartýrovala taky. A to nemůžu riskovat. Pro tvoje a moje dobro. Promiň, nezlob se." Ačkoliv nechci, tak z něj zvednu hlavu a podívám se na něj, abych zkontrolovala, jestli a jak moc se na mě kvůli tomu zlobí. Normálně bych to asi tolik neřešila, ale asi jsem trochu nervózní z MIliiny návštěvy tady. "Je jí šestnáct. Tak bych možná neřešila nic příliš drastického a nechutného? Je to hodná holka, má nadání po mámě, jen trochu stydlivá, co se týče lidí, co nezná, takže si to neber osobně, kdyby se chovala trošku divně." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Bude to v pořádku, Helčo. Dáme si s ní večeři, poklábosíme, uvidíme co na mě řekne. Ničeho se neboj. Pak odejdu a ty mě s ní budeš moc prodrbat. Oba víme, že to potřebuješ, mít někoho s kým si na mě postěžovat." Pousměju se. Pravda, normálně bych panikařil já, ale vzhledem ke stavu Heleny... jsem to já, kdo teď má být ten schopnej. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No, že jsi... vyšetřovatel? Soukromé očko? To je skoro pravda, ne?" pokrčím rameny a vzdávám se dalších pokusů v jiných povoláních. "No, to bych nevytahovala už vůbec. Stačí, že to ví Sebastián. Mili by nám stejně neměla jak pomoci a jen by se tím trápila," zamítnu možnost, že bychom se zmiňovali o tom, že jsem momentálně tak trochu černokněžník. Sice nepraktikující, ale přece. "Já vím, že to bude v pořádku. Mili je zlatíčko, ale nemůžu se prostě zbavit takového... divného pocitu. Je to něco jako předtucha, ale taková... neurčitá," snažím se mu to zamračeně vysvětlit, ale těžko se něco takového vysvětluje. Obzvlášť, když to nepůsobí jako opravdová předtucha. Jen... nějaké... blah cosi. Od dalšího vysvětlování mě zachrání zvonek. Navzdory mému předchozímu chování jsou členové mojí rodiny opravdu schopní používat zvonek jako normální lidi. "Tak jo, je tady. Snaž se jí nezastrašovat, robo-lovče," pousměji se na něj trochu nervózně a krátce jej ještě políbím, než se zvednu a dojdu tedy ke dveřím. "Mili, ahoj, pojď dál," uvítám jí vesele a moje nejistota se jako mávnutím kouzelného proutku vypaří. Pustím jí dovnitř a pak ji sevřu ve svém náručí. "Jsem tak ráda, že jsi tady," pronesu vesele, když ji objímám a ona objímá mě. Je o půl hlavy menší než já. "Ta červená ti sluší, jsem ráda, že ses pro ni rozhodla!" pochválím ji ještě barvu vlasů, než ji pustím ze svého sevření. "Chci ti někoho představit. Tohle je Robert, můj přítel, Roberte, tohle je malá sestřička Milada, ale všichni jí říkáme Mili," představím je, i když mi to oslovení 'můj přítel' připadá zprvu velmi divné. Myslím, že je to dokonce poprvé, co jsem ho tak nazvala. Nicméně nehodlám její mladou hlavu plnou ještě ideálů plést nejistými vztahy dospělých. "Pozvala jsem ho dneska s námi na večeři. Snad ti to nevadí."  Mili se zpočátku na Roberta překvapeně trochu podívá, ale je dostatečně vychovaná na to, aby nasadila na tvář aspoň nejistý úsměv. "Ahoj," pozdraví ho a pokud jí nabídne ruku, tak mu jí potřese, ale sama mu ji nenabídne. "Ne, jasný, já... ráda poznám někoho z tvého života." V některých rysem mi je docela podobná. Je to taková mladší verze mě, která zná něco jako nejistotu, umírněnost a stydlivost. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nechám sestry ať se přivítají a pak se mile usměju na menší kopii Heleny. Dokonce ani nikterak nezareaguji na oslovení "můj přítel", které je možná první nějakou větší formalitou, kterou jsme na náš vztah uvalili. "Ahoj." Pozdravím Mili i já a podám jí ruky. Nervozita z ní téměř čiší a když už nic jiného, soucítím s ní. Krátce se usměju. "Taky rád poznávám lidi z Heleniny rodiny, i když to je práce alespoň na několik let, podle toho množství." Uchechtnu se. "A nemusíš se bát, nechám vás o samotě po večeři, jen jsem se chtěl seznámit." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro „Spíš čekám, že pak bude podceňovat upovídanost a šílenost zbytku rodiny,“ pronesu napůl pro sebe a zavrtím hlavou. „Odlož si Mili, já ti dojdu pro něco k pití. Mám tu celou škálu nezdravých nápojů, které by matka nikdy neschválila,“ pousměji se na ni spiklenecky. Odměnou mi tak je její úsměv. „Dala bych si nějaký džus, prosím,“ požádá, zatímco si odkládá batoh, a já jí hned jdu pro požadovanou tekutinu. Mili se podrbe za krkem, jak si není jistá, zda má něco říct, nebo mlčet. Přešlápne z nohy na nohu. „Takže ehm… jak dlouho jste spolu? Teda omlouvám se, jestli to je invazivní otázka, ale Hela mi takhle ještě nikdy nikoho z jejích známostí nepředstavila. Teda, nikdy nikoho nepředstavila doma oficiálně, ale pár jsem jich zahlédla, teda… nechci říct, že by jich měla moc, nebo tak něco. To vůbec, nemám o tom takový přehled, abych ji mohla – nebo teda vlastně kohokoliv – soudit ohledně toho, co je moc a co je málo těch… partnerů. A já... asi bych měla přestat mluvit,“ pokusila se navázat konverzaci. Ale jak se začala do vlastních slov motat, začala trochu drmolit a hodně se červenat. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Co si dáš ty?" zeptám se ještě Roberta, mezi jejich konverzací a sama si dopřeji víno. Chci si k nim přisednout když v tom mi zazvoní mobil. Už podle vyzvánění poznám, kdo to je a protočím oči. Upiji rychle ze skleničky a vezmu telefon do ruky. Prokletý přístroj! "Máma," řeknu na vysvětlenou, když se zvednu, vezmu hovor a odejdu zpět do obýváku, abych mohla klidně hovořit a ona neslyšela je a oni jí. "Ano, mami?" zeptám se hned. "Mami, ale ty víš, že dorazila. Tak proč se mě na to..." povzdechnu si a rozhodnu se svou frustraci z matky skrýt raději ještě za jedny dveře. "Ah, to byla ta dovolená, jak byla ve Španělsku, že?" zeptá se Mili o trochu klidněji, když už sedí naproti Robertovi. Ačkoliv je na ní stále znát ta nervozita s konverzace s cizím člověkem. "Finsko?" zeptá se nadšeně a oči jí zazáří. "Tam jsem vždycky chtěla! To muselo být nádherné! Hela mi jednou ukazovala fotky, co pro mě vyfotila, když tam dělala průvodkyni. Od té doby je můj sen se tam někdy podívat." "Já? No... zatím jsem ještě doma u rodičů a pomáhám mámě s vyráběním lektvarů a tak se vším, co je třeba," pokrčí rameny. "Teď jak se blíží Kristiánova svatba, tak začíná mamka trochu... zmatkovat a překonávat se." Ačkoliv to pronesla naprosto bez jakýchkoliv významných gest, mohl mít Robert oprávněné tušení, že když Mili řekne "trochu zmatkovat" znamená to opravdu hodně. "No, ale za Helou jsem se těšila. Jeden se s ní nikdy nenudí. Ale to asi už víš," řekne a opět se roztomile pousměje. "Naplánovala už celý víkend, jak jsem tak slyšela. A jestli chceš, tak... klidně můžeš jít taky. I když nevím, jak moc by tě bavilo jít s námi do divadla. Ale waflárna Wafwaf je super. Na t se těším pokaždé, když jsem v Praze." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Kristián... to bude asi bratr, že?" Pousměju se. "Ale rozumím. Pár věcí jsem od tvé sestry slyšel. Hádám, žes přijela i aby sis odpočinula, co? Neboj, co vím tak Helča má pro tebe naplánovaný celkem prima pár dní, takže destresuješ hezky." Kývnu hlavou. "Tvé pozvání mě těší. Když mě nepožene práce, rád přijdu. Tedy, pokud jsi si jistá. Pochopím, jestli budeš chtít se svou sestrou nějakou dobu sama, určitě si máte co povědět a prodrbat muže ve svém životě." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ona Hela hodně procestovala, už od šestnácti pořád někam jezdí. Táta říkal, že je neposedná, že není schopná vydržet chvíli v klidu," pousměje se Mili. "Chtěla bych mít její odvahu a sebejistotu se jen tak sbalit a někam jet. Bez plánu, bez ničeho." "Jo, jo, vypadá hodně jako naše mamka. Chce se usadit v západních Čechách. V bývalých lomech začít tvořit něco nového," přikývne a dodá ještě doplnění informací. Jako kdyby ji troch při něčem přistihl, tak se pousměje a omluvně přikývne. Ano, utekla sem na pár dní nabrat trochu klidu a svobodného vzduchu. "Tak trochu," přizná a napije se džusu. "Jsem si jistá. Já... vypadáš sympaticky a budu ráda, když se kvůli mě nebude Hela omezovat," přitaká rychle, aby jej ujistila, že rozhodně nemá nic proti, aby se k nám přidal cestou do divadla. Na téma kluků jen lehce zčervená v tvářích. "A co děláš za práci?" změní rychleji téma zpět na něco bezpečnějšího. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Já vím, že to myslí dobře, ale je tak... intenzivní," zahučím a projedu si rukama zoufale vlasy, když si konečně sednu ke stolu vedle Roberta. Popadnu svou sklenici s vínem a pořádně se napiju. "Mám vzkázat, že se nemáš chovat rozjíveně a nebýt drzá... Nebo to bylo na mě? Těžko říct. Každopádně se musíš ráno ohlásit a pak večer. A pak pro jistotu zase ještě ráno," protočím oči v sloup. Tenhle micromanagement mě vždycky vytáčel. Dělá jako kdyby byla někde na Safari a ne na víkendu u svojí starší sestry. "Tak o čem si povídáte? Je to až děsivé napůl slyšet, že tady probíhá klidný rozhovor zatímco já trpím vedle a nikdo mě nepřišel zachránit. Styďte se, oba dva," usměji se na ně. Samozřejmě, že ráda vidím, že si Robert s Mili sedli. "Robert zrovna říkal, že dělá jako soukromé očko... To mi přijde docela fascinující," přiznala Mili a podívala se po Robertovi. Já se statečně podívám raději do své sklenky, abych naše tajemství neprozradila. "Jestli se můžu zeptat, tak ... to znamená, že i hledáš hodně lidi, co se třeba ztratí, nebo je chce najít rodina, že?" položí Mili otázku a něco v tom, jak se zeptá mě upozorní, že to není jen tak nějaká prohozená věta. Podívám se po soukromém detektivovi, zda tento náznak také zachytil. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro V hlavě se mi rozezvoní varovná zvonečky a pohled, který si s Helčou vyměním je téměř neznatelný jak rychlý je. Ale došlo nám to oběma. Něco je špatně. Já tak nasadím co nejkavalírnější výraz, aby Mili netušila co mezi námi proběhlo a opřu se o židli. "Občas. Vlastně jsem se takhle s Helčou potkali, ale to je na dlouhé lokte. Nebývají to... sympatické práce, ale jsou důležité. Obzvláště když se to týká dětí. Každopádně... proč se ptáš?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Sprosťáku," zavrtím nesouhlasně hlavou. "Má pravdu, vem si jak skončila naposled teta Eva, když mámě zkritizovala ten jablečný koláč..." připomene mi Mili a pousměje se té děsivé vzpomínce na rodinnou válku, která se tehdy rozpoutala. Zpětně je to vtipná záležitost, to je pravda. Ale děsit tím Roberta hodlám až když ho budu s matkou seznamovat. Což v nejbližší době opravdu nehodlám. Mili opět znejistěla a pokrčila rameny. Skoro to vypadalo, že hodlá dodat 'jen tak', nebo něco podobného, aby to téma smetla ze stolu. Abych něčemu takovému předešla, tak se připojím k Robertově otázce: "Robert je ve své práci opravdu dobrý," pokusím se trochu vemlouvavě dostat skrz tok Miliiných myšlenek. "Občas mu pomáhám najít někoho, kdo má problémy a pomoct mu." Ano, uznávám, tohle tak úplně nebyla pravda, ale doufala jsem, že to Mili ještě více nalomí. Statečně odolám i jejímu tázavému a rychlému pohledu, zda je to skutečně pravda, než pohled opět stočí ke stolu. Žmoulá si rukávy svetru v dlaních, což je znak toho, že prožívá vnitřní nepokoje. "No... mám strach o Alici," pronese tiše a podívá se po nás po obou. "To je naše sestra, je o pár let starší než já," dodá ještě na vysvětlenou k Robertovi. "Poslední dobou se chová... jinak... Divně. Je strašně tajnůstkářská, popudlivá a říká... no věci, co zní zlověstně," dostane ze sebe postupně dál a celá se ošívá. "No a teď v týdnu se přede mnou prořekla, že na víkend jede za Patrikem Zemanem. Tím, co má několik barů pro supernaturály." Pomalu a zoufale si promnu jednou rukou obličej. To jméno mi je bohužel velmi dobře známé. Nemám tušení, nakolik se jeho působení dostalo k Robertovi, ale mezi čaroději a dalšími nadpřirozenými bytostmi je to známá firma. Jeho bary jsou vyhlášené tím, že tam opravdu podává krev a další věci, které se dokáží vychutnat jen právě jiné bytosti než lidi. Nebo spíše než normální lidi. Koluje o něm spousta městských legend a žádná není nějak zvláště lichotivá. Ale pravdou zůstává, že mu nikdy nikdo nic nedokázal. Kromě toho, že dost dívkám zlomil srdce. "A máma?" zeptám se pragmaticky a snažím se znít klidně, ačkoliv už právě přesně vím, co byla ta moje předtucha. Přesně na tenhle problém ukazovala. "Myslí si, že jede ke kamarádce do Prahy. A no... její chování přisuzuje pubertě, prý jsi taky byla v jejím věku popudlivá a tajnůstkářská," dodá Mili neochotně, jako kdyby se bála mi přiznat, že moje matka o mé pubertě nemá zrovna nejlepší mínění. Kdyby ale má matka věděla, do kolika průšvihů jsem se dostala a kolika z nich jsem se vyhnula jen díky pořádné dávce štěstí a mých schopností, tak by asi takhle klidná nebyla. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Rozhodnu se hned nemyslet na nejhorší, jen opatrně usrknu vína. "Děje se něco konkrétního, proč máš starost? Třeba... odmlčela se na delší dobu než bys čekala nebo se chová odtažitěji než normálně? Zakrývá si třeba krk šálou nebo nosívá dlouhé rukávy aby zakryla paže, něco takového?" Pátrám pomalu po odpovědi. "Jestli ti to udělá radost, můžu rozhodit sítě a zkusit najít o co vlastně jde. S trochou štěstí tvoje sestra fakt jen vyvádí v pubertě a jezdí do barů, bylo by to celkem běžné." Nemusím snad dodávat, že mám těžké podezření, že když přijde na Zemana tak to fakt opravdu tak lehké nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No, právě že je jiná... Taková víc popudlivá, tajnůstkářská, a jak se prořekla, tak ještě řekla, že to nebude trvat dlouho a že vypadne od nás z baráku a bude si věci dělat po svém. A bude se mít lépe než jak se máme my teď," odpovídá poslušně Mili dál. "Ale krk si nezakrývá, ani nenosí dlouhé rukávy. Kdyby ses mohl aspoň trochu na to povídat, byla bych klidnější. Nerada bych, aby se jí cokoliv stalo... Já mám i něco naspořeno-" Dál ji mluvit nenechám. "Mili, ať tě to ani nenapadne doříct. Robert bude tak hodný a podívá se na to a zjistí nejspíš jen že Alice se jen zakoukala do nějakého Pražáka, kterého potkala u Zemana v klubu a že jí nasliboval hory doly, aby s ním šla opět na panáka. Je dobře, že jsi nám to řekla, Mili, ale dál už to můžeš pustit z hlavy, ano? Robert dostane platbu předem večeři a když by potřeboval nutně dořešit nějaké výlohy, tak mu třeba ještě někdy jednou nebo dvakrát uvařím," pousměji se na ni a krátce položím ruku na jeho rameno. "Tak, já nandám jídlo, takže poslední možné otázky na téma Alice a pak vyzkoušíme, jak moc jedlé to dneska je," usměji se, abych zahnala chmury v Miliině příliš mladičké a příliš soucitné tváři a zvednu se, abych nandala jídlo na talíře a připravila příbor. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Jen mi o vaší sestře něco řekni, prosím. Jak ji poznám, čím se vyznačuje... jak funguje jako čarodějka. A tak. Cokoli bych měl vědět." Pobídnu s úsměvem Mili, zatímco upíjím vína a čekám až Helča přinese jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Vytáhne z kapsy kalhot dotykový telefon, jeden z té ještě trochu starší generace. Ale stále v dobrém stavu. Díky tomu prozrazuje, že ne všechny čarodějky mají špatný vztah k technologii a že když se člověk stará dobře o svoje věci, tak vydrží opravdu dlouho. Fotka Alice "Takhle vypadá. Je to z jejího Instagramu," vysvětlí Mili a podá mu telefon do ruky, aby se podívat pořádně sám. "Alice má obrovské nadání pro věštění. Umí se člověku podívat jen do očí a hned něco z jeho budoucnosti zjistí. Vážně, žádné rituály, vůbec nic. Je to úžasný. Pár let to studovala u tety Jany, ale asi před rokem se vrátila domů s tím, že k ní jezdí jen občas na nějaké cvičení. Čeká jestli se jí ozvou z Delfy, zda se k nim může připojit.." popisuje Mili. "Je, no, ráda tancuje, má ráda hodně jasné barvy a podpatky. A je taková... suverénní, ale na Helču nemá, usměje se na mě má malá sestřička. Úsměv jí opětuji, když pokládám na stůl jejich talíře s lasagnemi. "Si piš, nikdo to nevypiloval tak jako já!" pronesu rozverně a mrknu na ni. "Nejsou jako od mámy, recept jsem dostala celkem nedávno od jednoho Itala kousek od Neapole," vysvětlím a přinesu jim i příbory. Pak si k nim taky sednu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Na vidličku naberu trochu lasagní a ochutnám. Nespokojeně zafuním. "Škrtám. Nežárlím na případný tvůj románek s ním, ale žárlím na to jak vaří. Panchart, na tohle nemá mít právo." Usměju se. "Je to výborný, zlato." Pronesu po chvíli upřímně a pohladím ji po ruce, než se vrátím k jídlu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro V těchto chvílích, kdy se neřeší nic smrtelně nebezpečného a nadpřirozeného je velmi snadné u něj zapomenout, že je to obávaný Lovec, který střeží Prahu před násilnostmi magického světa. Upřímně řečeno je to nejklidnější přítel, kterého jsem měla. Což je samo o sobě docela divná myšlenka, když se nad tím zamyslím. "Není to špatné," uznám, když sama ochutnám. "Ale on to uměl lepší. Možná to je tím podnebím, tohle jídlo se prostě hodí do teplejších krajin. K večeři u vína na vinici. Až si příště budeme brát dovolenou, co takhle ji zkusit společně a tam? Myslím, že by se ti tam líbilo. Je to malé městečko, kde se čas jakoby zastavil. Snadno se tam člověk zapomene..." "A co vůbec ty, Mili. Plánuješ něco na léto?" zeptám se pro změnu sestry, aby si nepřipadala odsunutá. "No, spíš... asi budu mít na starosti děti na týden a jinak nevím... Máma říkala, že bude hodně práce doma... Znáš to," odpoví s pokrčením ramen a člověk nemusí být moc velký odborník na čtení v lidech, aby poznal, že to rozhodně není odpověď, za kterou by byla ráda. "Ale no tak, práce bude vždycky dost. Obzvlášť s mámou pořád za zadkem. To není vůbec odpověď. Hele, neříkala jsi náhodou, že bys chtěla projet zámky Německa? Sebastian zrovna nedávno říkal, že podobnou cestu plánuje a už tě dlouho neviděl. Určitě bude rád, když bude mít na takové cestě společnost. Hm? Týden, dva musíš vypadnout z domu. Jinak si tím znechutíš celý život. A velkou rodinu. A někdo mámě těch 13 vnoučat odrodit musí," poškádlím jí nakonec. Za což je mi odměnou typické lehké zčervenání v Miliiných tvářích a nesouhlasné zavrtění hlavou. Co tak vím, tak rozhodně Mili není ještě v rozpoložení, aby byla schopná se o věcech jako dělání dětí a ty příjemné věci s tím spojené bavit bez uzardění a používání jen prázdných - a pro ni pouze teoretických - frází. "Navrhla jsem Robertovi, že by mohl jít zítra s námi do divadla. A říkal, že by rád šel, pokud mu do toho práce nevleze," pronesla Mili se snahou tohle pro ni hloupé téma odvrátit a krátce se na něj podívala. S úsměvem ji dopřeji vítězství a nechám tohle téma být. "Ale jasně, pokud chce, budu jen ráda. Nevěděla jsem, že jsi ochotný snášet divadlo. To bych tě vyvedla už mnohem dřív," usměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Nikdy ses neptala, má nejmilejší. Jak říkám, půjdu rád, aspoň se o tobě i o tvé sestře něco dozvím." Kývnu hlavou. "Jen mi připomeň, abych se nějak dobře oblékl, než tam půjdeme." Brouknu. I když večerní oblek se asi nehodí s tím, jakou má u mě reputaci. Ale... tohle se už nějak vymyslí až to bude třeba vymýšlet. V klidu a tichosti dojím svou porci a dopiju víno, než se pohodlně opřu a slastně vydechnu. "Příjemný závěr dlouhého týdne, jen co je pravda." Kývnu hlavou, pohled zamyšleně upřený na strop. Pak se zvednu a úslužně sesbírám špinavé nádobí. "Helčo? Pomůžeš mi to nandat do myčky? Mili, ty tady zůstaň, ať tě ani nenapadne pomáhat." Vrhnu výhružný pohled na slečnu Lhotskou mladší a vydám se do kuchyně, kde počkám než dorazí Helena. Opravdu začnu dávat příbory do myčky, ale mám jiný důvod proč jsem ji sem vytáhl. "Nelíbí se mi to, co říkala o Alici." Řeknu tiše. "Ještě chvíli s váma pobudu ale pak se vydám k sobě něco zjistit. Zeman je profláklej, schopnou vědmu by neměl být problém vystopovat. Ty tu zůstaň a přiveď svoji sestru na jiný myšlenky, dám ti vědět jakmile budu trochu tušit o co jde. Třeba to je fakt jenom paranoia, ale.." Pokrčím rameny a vrhnu drobný úsměv na Helenu. Pak využiji ještě jednou toho, že máme trochu soukromí a natáhnu se pro krátký polibek. Pohladím ji po tváři a tiše zamručím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zasměji se. "Zrádce! Provokuj mě ještě chvíli a teleportuji tě za máti hned teď," postraším ho s úsměvem na tváři a vrtěním hlavou. Vůbec nic si z těch jeho poznámek nedělám, protože je opravdu neberu ani trochu vážně. Jsem z příliš velké rodiny, abych nezvládla aspoň trochu pošťuchování a popichování. "Neboj se, jsem si jistá, že ti něco vhodného na sebe i v tvém šatníku najdeme," usměji se na něj a v příjemné atmosféře pak dojíme večeři. "Ale já..." zaprotestuje Mili, neboť je uvyklá, že s uklízením pomáhají převážně ženy. "Má pravdu. Seď a odpočívej, jsi host!" usměji se na ni a následuji Roberta do kuchyně. "Souhlasím s tebou, nemyslím si, že jde o nevinné zamilování se," přitakám tiše a podávám mu nádobí, aby ho mohl správně umístit. "Obzvlášť když jde o Zemana, znám ho dost na to, abych věděla, že rozhodně se z něho nestal přátelský majitel barů od naproti." Po polibku mu přejedu rukama po hrudi. Napadá mě spousta věcí, kterými by to mohlo pokračovat, ale na to není vhodná ani situace, ani společnost ve vedlejším pokoji. "Dobře. Ale kdyby ses cokoliv dozvěděl, nebo potřeboval s čímkoliv pomoc, tak zavoláš jasný? Když už jsi mě ten proklatej přístroj donutil koupit, tak tě chraň Bůh, abys ho nepoužil, rozumíme si?" řeknu s povytaženým obočím a pak se na něj pousměji. "A teď si řekni jakou chceš zmrzlinu. Mám karamelovou, čokoládovou, vanilkovou, višňovou, malinovou a ořískovou," dodám s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Jednu karamelovou prosím." Poslušně poprosím svou přítelkyni, než se vydám za její sestrou do kuchyně. Pousměju se. "Promiň, že jsme tě tu tak nechali. Helča stojí před náročným problémem vybíráním zmrzliny." Uchechtnu se. "Tohle si neber osobně, jako že utíkám nebo tak, ale volali mi z práce, budu muset odejít trochu dřív." Omluvně se usměju. "Kdyby tě ségra moc štvala, zavolej třikrát moje jméno před zrcadlem a já přijdu." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Dobře, ale jestli se ti něco stane, tak si pro tebe dojdu, ať se schováš kdekoliv, a to si mě pak nepřej," pousměji se a vyndám tři druhy zmrzliny na linku. Mili se na Roberta mile pousmála od stolu, když se vrátil za ní. Dala si pramen vlasů ostýchavě za ucho. "Jak ji znám, tak moc vybírat nemusí. V první várce nosí čokoládu, višeň a karamel," prohlásí s úsměvem to plaché děvče. "To je v pořádku. Já to chápu, máš důležitou práci. Vůbec si nedělej starost. Jsem ráda, že sis našel čas vůbec pozdravit a seznámit se se mnou jako Hely rodinou. Ona je fakt hodná víš? Sice trochu... no prostořeká a neposedná, jak říká mamka, ale nikdy jsem nepotkala nikoho tak hýřícího energií, svérázností a chutí do života jako Hela." Pokrčí rameny a nejistě se ošije. "Až budeš chtít tipy na to, jak přežít někdy naši rodinu, dej vědět. Mamka je nejšťastnější, když člověk sní všechno, co má na talíři a chutná mu. Není zdaleka tak hrozná, jak ji popisuje Hela. Je fakt hodná a o všechny se zajímá a má strach. Je to prostě máma na plný úvazek," zastane se ještě naší matky, než se objevím ve dveřích s třemi miskami zmrzliny. "Jedna karamelová pro pana Malého, jedna višňovo-vanilková pro mladou slečnu, a višňovo-čokoládo-karamelová pro člověka s nejlepší chutí v místnosti," usměji se spokojeně a rozdám misky. Z druhé ruky vyndám ještě sprej se šlehačkou. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Občas odpovím na nějaký rozhovor, zatímco jím, ale pak konečně dojím. Chvíli ještě způsobně čekám, než se zvednu a vydám se uklidit další várku špinavých talířů. "Tak já letím, slečny Lhotské. Uvidíme se zítra na divadle?" Zeptám se, než k sobě krátce přitisknu Helču a políbím ji na koutek rtů. "Ozvu se jakmile budu něco vědět." Zašeptám jí do ucha při tom a odtáhnu se, abych na obě zrzavé čarodějky zamával a zmizel z bytu. Už když scházím shody, vytáčím jednoho ze svých kontaktů. Barmana jednoho z Zemanových barů. "Čau. To jsem já. Nemá Zeman novou holku? Zrzavá. Schopná magicky. Zkoukni to a dej mi vědět. Běžná cena, znáš to." Zahuhlám do telefonu a s tím se vydám k sobě, začít pořádně hledat. Schopná vědma se určitě magicky projeví a stojí za to vyzkoušet nějaké magické způsoby její lokace. Alespoň mě na hrudi hřeje vzpomínka na Helčiny ruce a na rtech chuť těch jejích. Neexistuje schopnější obrany. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro I samotná konverzace potom plyne o něco snáze, hlavně když Mili nezatahuji do žádných jí nepříjemných témat. Zvednu se, abych jej vyprovodila aspoň ke dveřím. Díky tomu Mili rozhodně neuslyší jeho šeptaná slova. "Dávej na sebe pozor, všechny moje výhrůžky a sliby jsou platné," odpovím mu na rozloučenou a pohladím jej po tváři. "Ráda jsem tě poznala Roberte, ahoj zítra," ozvala se Mili s úsměvem. "Košile a kalhoty na zítra stačí. Napíšu ti ještě kdy a kde se sejdeme," řeknu ještě ve dveřích, mrknu na něj a pak za ním zavřu dveře. Snažím se potlačit ten divný pocit z toho, že Robert jde sám hledat informace o mé sestře a já musím sedět doma a nic nedělat. Přesto nasadím na tváři úsměv a sednu si k mojí další sestřičce. "Tak a máme celý byt pro sebe! Další zmrzlinu?" usměji se na ni a usilovně se snažím nemyslet na to, co bude teď Robert vše dělat, aby se k Alici dostal. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vezmu si zbraň a vyrazím. Cesta autem do Dejvic trvá asi dvacet minut, převážně kvůli fakt na hovno provozu. Ale je potřeba to zařídit. A tak nakonec parkuji u baru, ze kterého se ozývá dunivá hudba. Já jdu rovnou dovnitř. Vyhazovač chvíli přemýšlí, že mě zastaví, ale... jsem známá postavička, když na to přijde. A on ví, že by to pro něj nemuselo dopadnout dobře, zlobr nezlobr. Vevnitř je hluk a množství lidí, takže se celkem snadno ztrácím. Pohledem najdu Honzu, který zamračeně zakýve hlavou na pozdrav a pak kývne hlavou směrem k jedné z kójí, kam se vydám. Tam je jednak Zeman a pár jeho kumpánů, jednak děvče z fotografie. Ignoruji ho. "Roberte, počkej, do prdele, tady nemáš co dělat." Vyjede podrážděně a já jsem ve stavu mu opravdu jednu vrazit. Ale ovládnu se. Zadívám se na děvče. "Alice Lhotská? Měli bychom si promluvit. Sami. Ne, nemůžeš se z toho vykecat. A tvůj kamarád bude tak hodnej a na chvíli tě propustí." Blýsknu zlým pohledem po Zemanovi a ten odevzdaně kývne hlavou. "Jen jdi, ale tohle si vyřešíme, Roberte." Zavrčí a já se, snad s Alicí v závěsu, vydám do uličky vedle baru. "Jsem přítel tvojí sestry. Heleny. Má o tebe starost a stejně tak Mili. Takže, já bych za nimi nejraději šel a řekl jim, že ses blbě zabouchla do nějakýho idiota z Prahy a že není co řešit. Ale trávíš čas s Zemanem. O co teda jde?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro „Tak mým drahým všetečným sestrám vzkaž, ať si hledí svého,“ odsekne v odpověď. „A tobě doporučím to samé, je to můj život, takže do toho, co a s kým dělám nikomu z vás nic není,“ dodala ještě pohrdlivě. Rozhodně se na první pohled nezdálo, že by měla s Mili mít cokoliv společného, natož oba rodiče. „Ale klidně jim řekni, že se mám dobře, že o mně nemusí mít strach. Umím se o sebe postarat. A jsem pro Patrika důležitá, takže se mi nic nestane ani tak. Takže jestli to je všechno, tak já už zase půjdu, mrzne tady,“ způsob kterým to řekla dával jasně najevo, že tady nehodlá strávit ani o vteřinu navíc, než nutně musí. Ve svých slovech působila velmi sebejistě. Měla v ní jistotu mladých lidí, kteří si ještě neuvědomují, jak křehké jsou jejich představy o světě. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Vůbec nic o mě a mém věštění nevíš! Ani Mili ani Helena mají tušení, jak to funguje, jak se to správně ovládá! Tak mi laskavě neříkej, že víš, co to obnáší!" vyjekla naprosto podrážděně a varovně se rozmachuje ukazováčkem před jeho obličejem. "Jsem nejlepší věštkyně v celý podělaný střední Evropě. Není pro mě nejmenší problém ti hned tady říct, co se ti stane v nejbližší době, určit, jak umřeš a kdo si na tvém hrobě zatančí čardáš," pronese se směsicí agrese a sebejistoty. Absolutně totiž nemá ponětí, kdo je Robert zač, nebo co dělá za práci. "Samozřejmě, že za nimi můžu jít. Můžu si dělat, co chci, ale problém je v tom, že já jim nemám co říct. Nic by nepochopily." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jak se znáš s Helenou?" zeptá se nedůvěřivě, ale v z jejího hlasu se vytratila ona ješitnost a vzpupnost. "Chci s ní hned mluvit. Dojdu si pro kabát," dodá ještě napůl zamyšleně, protože ať je jeho odpověď cokoliv, potřebuje vidět mě. Navzdory tomu, jak se předtím kasala, věštění není zdaleka tak bezúskalní záležitost. A tak, pokud se Robert uvolí ji za námi vzít, tak udělá, jak řekne a dojde dovnitř za Zemanem. "Potřebuju si něco vyřídit. Pak přijdu," vysvětlí evidentně bez temperamentu a nálady, kterou tady u ní všichni znávali. Natáhne se pro svůj lehký kabát, aby se hned oblékla do toho mrzutého počasí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ačkoli nejsem proslavený jako trpělivý a ani kdovíjak benevolentní člověk, Patrik nemá byť jen jedno z toho. Je však příliš chytrý, než aby se snažil na Alici jít násilím, vědomý si mé přítomnosti tak blízko a mé téměř hmatatelné touhy po tom, aby mi dal důvod ho zabít. Proto nasadí úsměv, který by zlé jazyky (jako váš přátelský lovec od vedle) označily za úlisné. Jemně chytne Alici za zápěstí. "Dělá ti starosti Robert? Ser na něj, nic ti neudělá. Ani mně. Dřív nebo později ho přestane bavit tam postávat a půjde domů." Úsměv se rozšíří. "Plus jsem tě dnes chtěl představit pár lidem, měly by zájem se o tvém... daru dozvědět víc a i tě naučit ho lépe využívat." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Potřese krátce hlavou. Položí mu krátce ruku na rameno. "Nebojím se ho," ujistí ho klidně. "Ale potřebuju dohlídnout na jednu věc, aby se stala. Když se tak stane, tak od něho budeš mít pokoj už napořád." Krátce se na něj usměje a lehce nakloní hlavu ke straně. "A ty lidi určitě ještě stihnu, neboj se. Vrátím se, co nejdřív. Věř mi, nechci s ním strávit ani o minutu déle, než bude nutné." Ne, Alice rozhodně o Robertovi neměla valné mínění. A jestli se měla přiklonit na něčí stranu, tak by to stále byla ta Patrikova. Z jejího úhlu pohledu už bylo řečeno absolutně všechno, co bylo potřeba říci. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro K té dorazíme asi za čtvrt hodiny. Vystoupím z auta a počkám na Alici, kterou zamyšleně pozoruji pohledem. Nejsem idiot, poznám když mě někdo nemá rád a u ní to platí stoprocentně. Vlastně se totálně vymyká všemu co jsem zatím o Lhotských zjistil a to mě nutí přemýšlet, do jaké míry to je jí samotnou a do jaké míry pubertou a Zemanem. Ale hádám, že na tom nezáleží a tak jako tak to zjistím až se potká se svými sestrami. Dovedu ji před byt, kde zazvoním na zvonek a založím si ruce na prsou. Zajímalo by mě, co viděla když si prohlížela mou budoucnost, ale tuším že by mi to neřekla tak jako tak, takže... proč se namáhat? |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Během cesty se na Roberta párkrát zadívala. Vždy jej sjela podezřívavým pohledem, jako kdyby se snažila něco zapojit do určité souvislosti. Konverzace mezi nimi nevázla, prostě a jednoduše proto, že tam žádná nebyla. Co se týče nás s Mili, tak my jsme si večer vcelku užívaly. Jedly jsme stále další várky zmrzlin, povídaly si a došlo i na pletení copů. Chápejte, když vyrůstáte s tolika sestrami, tak se ty prapodivné uzly na vlasech prostě naučíte dělat. A Mili to trochu uvolňovalo, když mohla během povídání pročesávat moje vlasy a splétat je. A to je vlastně ten důvod, proč otevřu dveře s vlasy staženými do copu, který by mi normální den nevydržel ani půl hodiny. Moje vlasy jsou totiž volnomyšlenkářky. Nesnášejí určování směru, a tak se moje veškerá jejich úprava přeskupila pouze na rozčesání. "Alice! Pojď dovnitř," usměji se na ní ustoupím ze dveří, aby mohla vejít. Dle její ostrosti chůze poznám, že není tady kvůli tomu, aby si se mnou a s Mili udělala hezký večer. I tak na Roberta uznale pokývám hlavou. Přivést teenagera domů ještě před desátou je vskutku umění. "Nejsem tady, abych si od tebe hodlala nechat hustit do hlavy cokoliv o Patrikovi a mých rozhodnutích jasný? Potřebuju s tebou mluvit o něčem důležitém. Bez něj," prohlásí Alice a zabodne pohled do Roberta. Okatě také ignoruje Miliiny přítomnost v místnosti. Chudák dobrák Mili se z toho opět cítila nesvá a provinilá. Bez úsměvu povytáhnu obočí a důsledně se na Alici zadívám. Založím si ruce na hrudi. Moje mlčení a upřený pohled na ní vytvoří dostatečně nepříjemné prostředí pro Alicii, aby protočila oči a nespokojeně zabručela. "Heleno, je to vážně důležité," zkusila znovu, ale pomalý nádech a naprostá absence jakéhokoliv souhlasila ji donutila tiše zaúpět. "Prosím, mohli byste se jít třeba projít? Potřebuju si s Helenou promluvit." Mili se automaticky zvedne z gauče a s nahrbenými rameny jako někdo, kdo něco provedl a s nenápadností příhodnou k nějakému přízraku se protáhne kolem a cestou si vezme svou bundu. "Roberte? Ukážeš mi, prosím, kde je tady nějaký otevřený obchod?" zeptá se ho tiše, když je kousek od něj a snaží se tím zmírnit dopad Aliciiných slov a gest vůči němu. "Helče došla šlehačka na zmrzlinu," dodá ještě na vysvětlenou a doufá, že ji přítel její sestry bude následovat ven, aby mohla z té husté atmosféry. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Já tak opustím byt a počkám na Mili, než zavřu dveře. Dlouze vydechnu a usměju se na ni. "Nepočítal jsem s tím, že dneska potkám tolik ze Lhotských. Jste jak klauni, furt přibýváte." Usměju se na ni bezezloby, zatímco kráčím ven z domu, na čerstvý večerní vzduch. "Co jste vůbec s Helčou dělali, než jsem vám to narušil? Za to promiň. Fakt jsem vám chtěl nechat čas pro sebe, ale... člověk míní a pánbůh mění, znáš to." Pokrčím odevzdaně rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo no, je nás dost," souhlasí Mili a lehce se ošije. "Ale aspoň víš, jaké to je být na nějaké rodinné oslavě. Jen je to tak... padesátkrát silnější zážitek," pousměje se mírně Mili. "Ne, vůbec se neomlouvej. Jsem ti vážně vděčná, že jsi našel Alicii a dovedl ji sem. Sice je teď na mě naštvaná, ale jestli byla v nebezpečí od toho Zemana, tak třeba jí Helena domluví," začne ho rychle uklidňovat Mili, aby si náhodou ani na moment nemyslel, že něco udělal špatně. Dá si vlasy za ucho a pokrčí rameny. "Tak nějak různě. Daly jsme si další zmrzlinu a povídaly si. Sama jsem s Helou nemluvila už strašně dlouho. U nás je pořád takový šrumec, že se pořádně nedostanu ke slovu a Helu většinou vyslýchá máma, protože domů moc nejezdí. Nebo teda ne dost podle mámy. Ale ta by nejraději viděla všechny z nás každý den. A z nějakého důvodu už chce většinu z nás vidět provdané." Pousměje se jemně. Její shovívavost k vadám ostatním, kterou doteď ukazovala, se zdála jako varovným signálem, že tohle její matka myslí nejspíš smrtelně vážně. "A Hela umí krásně vyprávět. Hlavně její cesty. Skoro mám pocit, jako že jsem tam byla taky," začne raději vyprávět něco jiného. Je vidno, že se snaží nevyzvídat na ně. "Promiň, strašně moc mluvím. Ty taky hodně cestuješ? Nebo ehm... máš nějaké koníčky?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pobaveně se usměju a potřesu hlavou. "Můžeš být v klidu, svatbu neplánujeme. Aspoň myslím. Trochu doufám, že kdyby ji Helča plánovala, dozvěděl bych se o tom." Zazubím se na Mili. Ta alespoň vypadá, že už přichází na jiné myšlenky. A já vlastně taky. Jen doufám, že je Helča i Alice v pohodě. "Ale kdybys někdy potřebovala od mámy dáchnout, klidně doraž. Já i Helča tě rádi uvidíme a snad budeme mít klidnější čas, než teď." Pomalu se blížíme k vietnamské večerce, před kterou se zastavím. Zamyšleně se podrbu ve vlasech. "Moje práce mi neposkytuje mnoho času na koníčky, bohužel, ale rád cestuji. Rád poslouchám hudbu, hlavně jazz. A mám rád víno, dobré víno. Někdy tě musím provést svojí vinotékou, i když hádám, že bys pít neměla. Na druhou stranu, když si jen trochu usrkneš, neublíží ti to." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ne, takovou techniku rozhodně nehodlám použít," řekne vesele. Nebylo těžké uvěřit, že Mili by se k takovému radikálnímu kroku nikdy neodhodlala. "No... myslím, že by to hlavně už věděla máma a ta by byla štěstím pro sebe,"poznamená pak na konto budoucí svatby. Zastaví se s Robertem před tím obchodem. Dá si opět pramen vlasů za ucho, trochu to u ní vypadá jako mimovolné gesto, které dělá. Přikývne. "Děkuji. Vážně. Vážím si toho. Toho pozvání i nabídnutí vína, ale to ... není moc pro mě," usměje se nesměle. "Víš, jsi mnohem sympatičtější než ti předchozí." Dodatek doufám, že vám to vydrží však už nahlas neřekne, i když se to z ní dá tak nějak vycítit. "Já docela ráda kreslím. Tužkou. Žádné barvy jen vystínování. Docela si u toho odpočinu," podělí se o svůj vlastní koníček. "Jdeš taky dovnitř, nebo počkáš tady?" zeptá se s pohledem na samoobsluhu. Ne, že by se bála tam jít sama, ale nevěděla, jestli ji Robert jen doprovodil, nebo také něco chce. Mezitím mu zabzučel telefon. "Vezměte další víno. Hodně vína." Ano, ano, takhle vypadají zprávy ode mě. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Dáme si víno, ne?" zeptám se, když se za nimi zavřou dveře. Spustím ruce a aniž bych pořádně čekala na odpověď dojdu pro jednu z lahví růžového a naliji ho do dvou skleniček. Alice si ani neodloží. Usoudím, že myšlenkami není na návštěvě. Už z její urputnosti a ochoty sem dojít hádám, že má něco na srdci. Podám jí skleničku. "Sedni si aspoň prosím tě a napij se. Vypadáš jako kdybys viděla ducha," usměji se na ni a sednu si sama na gauč. "No, vlastně jo. Neměla bys o takových věcech žertovat Heleno," promluví Alice neobvykle vážně a já vidím, jak se přemáhá, aby tu sklenici do sebe vyklopila. Nicméně si sedne na gauč taky. "Napij se, nebudu tě soudit. Pití vína není ta věc, kterou bys přede mnou v skoro osmnácti musela skrývat, Alice," pobídnu ji ještě a sama se napiji. "S tím se lépe mluví a poslouchá." Alice podlehne mému ponoukání a napije se. "Musíš se dostat pryč od toho chlápka, Roberta. Zabije tě. Viděla jsem to, když jsem mu nahlížela do budoucnosti," vyklopí ze sebe. Překvapeně se na ni podívám a úsměv mi zmizí ze rtů. Věřím jejím slovům, věřím tomu, že to viděla a tím pádem, že se to i stane. Ale přesto se zeptám: "Jsi si tím jistá?" Smutně přikývne. Prázdnou skleničku drží v rukách. "Jo, byl to on. A ty jsi to byla taky. Prostě stál kousek od tebe a popravil tě. To se jinak říct ani nedá," vydechne a jde na ní vidět, že jí to otřáslo. Zvednu se a dojdu pro celou láhev, co jsem nechala v kuchyni. Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že ji nebudeme potřebovat celou? Automaticky si doleji a pak doleji v obýváku i Alici. "Bránila jsem se nějak? Nebo, vypadalo to jako po boji? Měl oblek?" zeptám se věcně. Nechci ji moc trápit, ale tohle prostě potřebuji vědět. "Já..." Alici jsem tím naprosto zmátla, jak netuší, co má odpovědět. "Nebránila jsi se, teda v tu chvíli ne. A oblek měl, černý s kravatou." Přikývnu a pousměji se. "Tím pádem je všechno v naprostém pořádku," řeknu klidně. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nejdříve najdu hledanou šlehačku a pak je to celé o tom najít nějaké víno. Večerky nejsou známé kvalitními víny, ale z esemesky mám pocit, že se Helča chce hlavně opít. A možná i Alice. A tak nakonec vezmu tři flašky merlota, pro jistotu, a i přes případné námitky Mili za všechno zaplatím. S taškou v ruce se pak vydám zpět a směrem k domu. "Co vůbec ty a magie? Jak to zvládáš?" Usměju se na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Nejsem na magii moc dobrá. Jednoduchá zaklínadla a tak zvládnu, když mám čas na přípravu a pořádný postup, ale nic odvozeného. Vždycky jsem Hele a Sebastianovi záviděla, jak jim to šlo snadno. S jakou samozřejmostí dokáží s magií pracovat a vymýšlet kouzla za pochodu," pokrčí rameny. "Jediné co mi docela jde jsou lektvary a masti, ale ne všichni čarodějové to uznávají jako část magie." Ano, i čarodějové měli různé rozřazování do skupin, v nichž společně ohrnovali nosy a povyšovali se nad těmi ostatními. Zatímco bylinkářství a masti se brali jako něco naprosto základního a téměř nemagického, na práci se samotnou magií se pohlíželo jako na něco více. "A ty hm máš nějaké nadání? Nebo jsi dlak? Nebo... teda jsi o tomhle všem předtím nevěděl?" zeptá se pro změnu opět Mili jeho, aby konverzace nevázla. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nebyla to výměna názorů. Byla to naprosto regulérní hádka. Alice naprosto nedokázala pochopit moje odmítání toho, abych Roberta poslala na druhý konec světa, nebo jej dokonce zabila první. A já se jí to snažila vysvětlit, aniž bych musela říct vážnost mé situace a zároveň jsem se oháněla její samotnou situací. Padla slova jako pitomá káča, hloupá husa, naprostý magor a podobně. Nezáleží kdo řekl která. Smysl byl stejný. Když jsme skončili a Alice si sedla s rukama založenýma uraženě na hrudi na gauč, vytáhla jsem telefon a napsala krátkou sms. "Vezměte další víno. Hodně vína." Ten ďábelský přístroj jsem pak odložila na stůl a sama jsem si ruce založila na hrudi. Přešla jsem k oknu a na chvíli mlčela. "Uděláme to takhle. Já budu věřit tobě, že si uděláš na svou situaci vlastní a pokud možno rozumný úsudek, vycouváš když bude třeba a nesklouzneš k tomu, abys brala drogy jen kvůli tomu, aby tvé vidění bylo jasnější," začnu pak tiše a spustím ruce dolů. Pomalu se k ní opět otočím. "A ty zase budeš věřit mě, že já tvoje vidění neberu na lehkou váhu. Pokusím se zařídit tak, aby k tomu nedošlo, ale obě víme, že je téměř nemožné se takovým věcem vyhnout." Přejdu k ní a sednu si vedle své mladší sestry. Vidím v ní sebe, mladší, vzdornější, natvrdlejší verzi mne samotné. Taky jsem taková byla. A proto vím, že je naprosto nemožné jí to celé vymluvit. Pohladím ji po rameni a smutně se na ni usměji. "Ale já Robertovi v tomhle věřím. Pokud něco takového udělá, udělá to, protože provedu já něco hrozného, nebo budu nebezpečná pro spoustu lidí, a on bude v naprostém právu," pokračuji pak a dívám se jí do očí. Vidím v nich to narůstající zoufalství, když vidí tu bezvýchodnou situaci. Vrhne se ke mně a padne mi do náručí. Taktéž ji obejmu a konejšivě ji hladím po zádech. "Jen mi slib prosím tě pár věcí. Hlavně se tím netrap. Pamatuj, že za to nemůžeš. Vidiny si nevybíráš ani je netvoříš," šeptám jí do vlasů a cítím se, jak se mi v náručí chvěje tichými vzlyky. "Stejně jako nevíš, kdy se to stane. A do té doby tu budu pro tebe, ano? Takže pokud budeš cokoliv potřebovat. Zavolej. Dojdu hned pro tebe a dostanu tě ze sebevětšího průseru." Chvilku ji takto držím a snažím se být pro ni teď dostatečnou podporou, i když vím, že nikdy nezvládnu ochránit její celou duši od tohoto zážitku. Musí se cítit bezmocná a celkově hrozně. "A ještě poslední věc," zašeptám poodtáhnu se od ní, abych jí viděla do tváře a pousměji se. Otřu jí slzy z tváří. "Promluv si s Mili, nic jí nevyčítej. Měla o tebe strach, jaký máš ty o mně. Vysvětli jí, že to je tvoje rozhodnutí a že není nikdo a nic, kdo by tě přesvědčil o opaku. Kdyby se ti cokoliv stalo, vyčítala by si to. A ty, že jste se rozešly ve špatném." "Dobře," přitaká tiše Alice. "Tak jo, jdi se opláchnout, budou tady každou chvíli. Hm? Pak ti klidně zavolám taxi a nechám tě odvést zpátky do klubu, jo?" A tak, když se vrátí, tak nás najdou přesně takhle. Já jsem zamyšlená u sklenky vína s flaškou na stole, ze které notně ubylo a Alice je v koupelně. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vejdu dovnitř a do nosu mě udeří atmosféra, která není o moc uvolněnější. Tiše zamručím. "Miláčku, jsme doma." Ale jakmile můj pohled padne na Helču, poznám že na vtipkování příliš náladu nemá. Přejdu k ní a na stůl k flašce přidám její dvě sestřičky, které jsme koupili v obchodě. Pokud se Helča nechá, pohladím ji po zádech a políbím ji do vlasů. "Tak co? Jak to dopadlo?" Zeptám se jí tiše, zatímco jí dolévám. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Promnu si krk, když přijdou domů. Je těžké nechat všechno to, co se řeklo za sebou. Statečně se na Roberta pousměji, když přijde, pohladí mě po zádech a políbí do vlasů. Lehce se o něj opřu. Jak ráda bych si jen lehla do postele a nechala se jím objímat. "No, za Zemanem se pořád chce vrátit. Ale začne o tom trochu víc přemýšlet a když tak ví, koho má zavolat, když bude v průseru," odpovím mu s pokrčením ramen tiše. Uvědomuji si, jak příjemně se mi opírá hlava o jeho rameno. Přivřu oči. "Je prostě Lhotská a těm jen tak názor nezměníš," pousměji se krátce a natáhnu se k němu, abych jej krátce políbila. "O tom už bys měl něco vědět, pane Malý." "Heleno? Půjdeme se s Mili projít, jsme za chvilku zpátky," ozve se Alice, která se už tak nějak sebrala a vezme si klíče. "Jasně, než půjdeš, tak ještě přijď, jo?" požádám Alici a ulehčí se mi, když přikývne. Věřím jejímu slovu, takže jsem ráda, že mám ještě čas vymyslet pár slov. "Chceš taky skleničku?" zeptám se ho, když zůstaneme v bytě zase sami. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zamávám na Alici i Mili když odcházejí a pak kývnu. "Mám vlastně docela chuť se opít, ale to už tu jednou bylo a jak to dopadlo." Pousměju se, když se vydám ke skříňce se skleničkami na víno. Jednu si vezmu a i já si naleju, abych si pak s Helčou cinkl. "Tak ať to dobře dopadne." Poznamenám s drobným úsměvem, než se napiju a posadím se zpět vedle Heleny. Využiji chvíle kdy jsme tady sami a věnuji Heleně dlouhý a procítěný polibek. Jemně ji při tom pohladím po tváři a chvíli si jen užívám její chuť, vůni i přítomnost, než se opatrně odtáhnu. "Tak... co ti řekla?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Copak, snad toho posledního opití nelituješ? Nebo jsi dopadl tak špatně?" ušklíbnu se na něj a zůstanu sedět. Jen si stáhnu nohy na gauči pod sebe a upiji ze své skleničky. A vůbec mi nevadí, že se musím napít znovu, když přijde Robert zpět a ťukne si se mnou. Asi se ze mě stává alkoholik, ale vůbec proti tomu nehodlám nic dělat. Vychutnávám si tu chvilku, kdy se mi daří nemyslet a jen vnímat Robertovu blízkost a jeho rty. Když se odtáhne, přistihnu se, že vlastně nechci, aby to uťal, ale že bych chtěla, aby to pokračovalo dál. Tak daleko, že by mi zase lovec zrudl a zakoktal se. Ale to bych nesměla vědět, že do pár minut přijde Mili a Alice. Nešťastně si povzdychnu, když se zeptá. Přejedu pokrčenými prsty po jeho tváři a snažím se vymyslet, jak mu odpovědět a přitom mu neříct, o co jde. Tuším, že ho to vezme víc než mě. "Měla vidinu a potřebovala si o tom s někým promluvit," řeknu mlhavě. "Nechci ti to říct, protože pak budeš zase bručet. A to já nechci. Líbíš se mi víc takhle, když se chováš a vypadáš skoro jako člověk," pousměji se na něj a napiji se ze sklenky. "Hádám, že s Mili nebylo to nakupování tak dramatické jako byla situace tady..." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Věř mi, že mně to je taky příjemnější. Je divný, že zrovna s tebou si připadám tak... normálně." Usměju se. "Nebudu to z tebe tahat, ale... Nezatajuj to přede mnou, pokud bys měla pocit, že to je důležité, ano? Jsem odolný, vydržím hodně. Prožil jsem si svoje." Brouknu. "Hm, ale normálně se ti nelíbím? Ty víš jak chlapce potěšit, to se ti musí nechat. Proč že to s tebou vlastně... chodím?" Rozhodnu se našemu vztahu konečně dát nějaké formální jméno, jakkoli jsme se tomu vyhýbali jako čert kříži. "I když je pravda, že máš fakt hezkej zadek." Uchechtnu se. Pak se napiju a pokrčím rameny. "Bylo to příjemné. Je to fajn holka. Potřebuje trochu sebevědomí, ale to přijde časem. Trochu ji trápí že jí nejde magie jako tobě, ale očividně tě má ráda. Neřekl bych, že žárlí. Spíš... je jí to líto. Pokud bys přemýšlela co dělat, zkus jí v tom dodat odvahy, zkusil jsem co se dalo, ale... na tohle nejsem nejlepší." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nespokojeně mlasknu, když prohlásí to o normálnosti a napiji se opět ze skleničky. V tu chvíli mne napadne, že bych si nejspíš měla koupit větší sklenice na víno. Nemuselo by se tak často dolévat. "Hlavně že ty uměním potěšit přímo oplýváš, viď?" neodpustím si rýpnutí nazpět, když znevažuje moje lichotící poznámky. Můj pohled trochu zjihne, když řekne, že to vydrží, že si prožil svoje. Ani na vteřinu o tom nepochybuji, že toho zažil víc, než mi zatím přiznal a bůhví jestli kdy přizná. "Já vím, já vím, já vím," pokývám pomalu hlavou a doliji si sklenici. Usměji se na něj. Rukou mu krátce zajedu do vlasů. Uvědomuji si, jak je divné, cítit se tak klidně, když se dotýkám někoho, kdo mě jednou zabije. Ale až na ten divný pocit při tom uvědomění se nedokáži donutit cítit vystrašeně. "Jen... je to vidina. Alice je schopná vědma. Když to viděla, tak se to stane. Nemá cenu se tím trápit moc dopředu, ne?" zeptám se Roberta. Nemám tušení, co je lepší řešení, zda to říct hned a nebo mu to tajit do doby, než se tak stane. "Jo, je to zlatíčko. Věděla jsem, že bude nejméně nebezpečné ti ji představit z celé naší rodiny," pousměji se. "Vím, víme to všichni, že Mili by potřebovala trochu více mojí svéhlavosti a drzosti, aby se lépe prosadila. Promluvím si s ní o tom zítra, ale dneska už vážně na to nebudu mít kapacitu. A navíc, jasně, že mě má ráda, jsem naprosto úžasná. Což možná bude ten důvod, proč ses mi nalepil na paty." Usměji se a znovu jej popíchnu. Vážně jsem lepší na nezávazné konverzace, než na vážné rozhovory o životě a smrti, o lásce, osudu a všech těch těžkých témat, ze kterých bolí hlava víc než po víně. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "V pořádku. Taky jsem dneska vyflusanej. Akorát tak ready jít spát a prospat víkend. Kdyby to šlo. Jen nevím, jak usnu bez tebe v posteli." Jemně ji cvrnknu do nosu. "Možná... možná. Furt si spíš myslím že to je tou tvojí zadnicí, ale říkej si co chceš." Vypláznu na ni jazyk. "Jsou prostě věci, které se následují snadno." Uchechtnu se a oběma nám přiliju. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho krátký polibek ocením jako menší vysvobození od toho nutkání mu to říct a mlčet zároveň. Následně přikývnu. Jak moc to je nebo není pro nás důležité je totiž strašně diskutabilní. "Obávám se, že jestli dopiju i tuhle flašku vína, tak tady zůstaneš spát," pousměji se na něj a upiji ze sklenice. Začnu se smát, když na mě vyplázne jazyk. Dětinskost toho gesta mě naprosto pobaví, jak mě to přistihne nepřipravenou. Vrtím hlavou a koukám, jak dolévá do sklenic. Postupně mi úsměv zamrzne na tváři, když si uvědomím, že má pravdu. Zaslouží si to vědět. Odložím sklenku na stůl. Vážně se na něj podívám. "Nesnáším se, za to, že nám tuhle chvilku kazím," zabručím tiše. Přemýšlím, že bych jej ještě políbila, ale pak si to zakážu. Takový polibek by byl cítit pro mě hořce. "Viděla, jak jsi měl zabil," přiznám mu bez dalšího varování a přikrášlování. Hned, jak to vyslovím, tak se cítím špatně. Jako když v hádce řeknete něco, co jste nikdy říct nechtěli. Viním za to víno, které se přesunulo z láhví do mého těla. Chyby jsou již dokonány a nezbývá nic než jen pozorovat utrpěné škody. Pozorně sleduji jeho výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro I mě úsměv ztuhne na rtech, když překvapivě rychle vystřízlivým. Odložím sklenku s vínem, které náhle chutná jako troud a jen ji pozoruji. Pak uhnu pohledem. "To, co teď řeknu, bude znít strašně a nelidsky. Omlouvám se ti za to. Ale prosím, vyslechni si mě." Jemně stisknu její ruku tou svou. "Rád bych ti řekl, že se to stát nemůže, že proti tobě nikdy nepozvednu ruku, že ti nikdy neublížím... ale oba víme, že ta možnost, že... se to nepodaří, že ta temnota v tobě zvítězí, že budu nucen... udělat to.... že ta možnost tu je. A že je pravděpodobnější než si chceme přiznat." Palcem něžně masíruji vnitřek její dlaně. "Nemůžu ti slíbit, že tě nezabiju. Protože stát se to může. Můžu ti slíbit, že udělám všechno ve svých silách, abych to nemusel udělat, abychom se tomu vyhli. Že budu bojovat do krve a do kosti, abych ti vyhrál právo na život. A že, pokud ten čas přijde a já doufám že ne, že pokud tě budu muset zabít... neužiju si to. A dohlédnu, aby to bylo rychlé. A bezbolestné. To je jediné, co ti můžu slíbit. Promiň." Zvednu ruku k její tváři a palcem ji pohladím pod očima. "Nechci o tebe přijít, slečno Lhotská. A ničím na světě si nejsem tak jistý." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Až když ucítím jeho ruku na své tváři, tak si uvědomím, že vlastně většina těch pocitů je pozitivní. A jedním z nejjasnějších z nich je pocit vděčnosti a úcty. "Tohle je-" promluvím tiše, ale musím si odkašlat, jak se mi hlas zlomí, "ta nejlepší odpověď co jsi na to mohl říct, Robe." Na tváři se mi rozlije úsměv a já jsem najednou strašně moc ráda, že v ruce nedržím sklenici s vínem, protože bych ji teď docela určitě upustila a rozlila a bylo by mi to naprosto jedno. Vím totiž, že naprosto životně nutně potřebuji v tuto chvíli cítit jeho u sebe. Natáhnu se k němu pro jeden krátký, ale procítěný něžný polibek. Zasáhl tentokrát svými slovy do černého, nebylo lepší odpovědi nad upřímnost. Ruce si nechám na jeho krku, když se poodtáhnu jen tak daleko, abych se na něj mohla podívat a usmát. Začnu ho hladit po skráních. "A já ti zase můžu slíbit, že se budu snažit co nejdéle ti k tomu nezavdat žádnou příčinu, abych tě tu mohla otravovat a obracet ti život vzhůru nohama co možná nejdéle," šeptám mu odpověď s upřímným úsměvem na rtech. "Taky o tebe nechci přijít, pane Malý." Navzdory faktu, že jsme oba dva oblečení a neprovozujeme absolutně nic, co by se nedalo dát do filmu pro děti, jsem si nepřipadala s nikým nikdy v intimnější situaci a víc odhalená. Snažím si tenhle pohled a pocit zapamatovat, cítím, že se mi v budoucnu bude hodit. "Ale i když ta situace nejspíš někdy přijde, nechci si tím kazit náladu. Nevíme ani kdy, kde ani proč. Souhlasíš, že bude nejlepší, když si to spolu do té doby užijeme a nebudeme se tím zbytečně trápit?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Její odpověď mi udělá radost. Usměju se a uchechtnu. Je zvláštní, připadat si takhle... takhle... bezbranný a zranitelný, když ji držím v objetí, když vidím její úsměv a na rtech mě hřeje vzpomínka na ty její. Dívám se jí do očí. Nejraději bych ji už nikdy nepouštěl. Možná víno, možná její slova, možná dlouhé potlačování vlastních citů je ve mě probudilo stokrát silněji a já cítím jak zuří skrze mé tělo a ubohé srdce, které se s nimi nemůže vyrovnat. Z očí mi skane pár slz, i když opravdu nejsem smutný, jako spíše... přemožený tím vším. Setřel bych si je. Ale to by znamenalo ji pustit a v tomhle stavu by se to v mém podivně ale přeci příjemně rozbitém vědomí rovnalo svatokrádeži. Pevněji ji k sobě přitisknu a znova políbím. "Ano. Ale... neignorujme to, hm? Měli bychom najít řešení. Co nejdříve. Má čarodějko." Slovo "má" téměř zavrním, spokojený že to je pravda. Stále ji držím u sebe, ale zariskuji a sahnu si pro sklenku vína, abych se napil. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Opakování je matka moudrosti. V tuhle chvíli jsme museli být opravdu moudří, protože jsme si to něžné, ale procítěné líbání ve vroucím objetí zopakovali hned několikrát. A ani jednou to nebyl polibek, který by se dal ohodnotit jinak než úžasný. Snad proto, že to nebyl jen čin těla, ale spíše čin myslí a pocitů. Neskutečně mě dojme fakt, že spatřím na jeho tváři slzy. Nemusím být génius, abych pochopila, že to je úkazem ryze neobvyklým a znakem naprostého překonání emoční kapacity mého ubohého statečného lovce. Počkám si až se natáhne pro víno a napije se, abych mu pak mohla něžně prsty setřít zbytek slz z tváře. "Jistě, ale ne dnes, ne teď, jsme oba dva opilí a ani jeden teď nezvládneme dělat rozumná rozhodnutí, natož vymýšlet životaspásné plány," souhlasím s ním a sama se natáhnu pro svou skleničku. Intenzitu těch pocitů, jenž právě prožívám potřebuji něčím naředit. A víno se na to docela určitě bude hodit. Vzorně tuto hypotézu začnu testovat a napiji se. "Zůstaneš tady přes noc? Mili nechám v ložnici a my se můžeme vyspat na mém malém a špatně roztahovatelném gauči ve vší počestnosti. Budeme zítra rozlámaní, co ty na to?"navrhnu mu, protože prostě dnes nechci spát bez něj. "A počkej, než odpovíš. Vím, co tě přesvědčí. Můžeš mi ráno udělat snídani, hm?" pousměji se, jak se snažím o vtipkování, abych se trochu víc cítila jako já a ne ta city rozbouřená malá holka. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Hmm... udělám snídani, když ty uděláš kafe." Zapředu a přitisknu ji k sobě pevněji, pro další dlouhý polibek, který si vymluvit nenechám. I kdyby teď do dveří vlétla její matka a papež František, já se těch rtů nehodlám tak snadno vzdát. Ale nakonec se odtáhnu, lehce udýchaný. A konečně ji pustím. Nerad. Ale budu ji k sobě mačkat celou noc, děvče má právo se nadechnout. "Pokud to ovšem nebude vadit Mili. Chudák holka." Uchechtnu se a opřu se o stůl, zatímco svou čarodějku pozoruji. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro A pak se oba tak trochu zapomeneme v tom nekonečném objetí. Notnou chvíli svádíme souboj našich potřeb po vzájemné blízkosti a po vzduchu. Bohužel to byl boj naprosto nevyrovnaný, nicméně jsme jej sváděli poctivě a až do samotného konce jsme se nevzdávali. "Ty už další víno nedostaneš, nebo toho chudáka holku budeme muset probouzet z mdlob," pousměji se, když se od sebe naše rty konečně odtrhnou a do plic se mi vlije pořádný objem vzduchu. "Ale naštěstí si jsem naprosto jistá, že protestovat nebude. Pustíme si film a bude to. Stejně jsme to měly v plánu, takže se změní jen náš počet," ujišťuji ho a sama se ze své sklenky ještě trochu napiju. "Doufám, že nemáš nic proti Bídníkům." Poplácám jej po stehně než se zvednu z gauče. Ta blízkost a intenzivnost byla příliš nebezpečná na to, abych se u něj déle zdržovala. "Udělám něco k jídlu, než přijdou holky, jo?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Co to bude?" Optám se, zatímco případně pomáhám s nošením ingrediencí. Ale jakmile se Helča postaví k plotně, ukáže se že má nabídka pomoci má velmi slabě skrytý postranní úmysl. Zezadu ji obejmu kolem pasu a políbím na krk. Ruce mám lehce položené na jejích bocích a jen pozoruji její ruce. Políbím ji za ucho a následně na tvář. "Říkal jsem ti, že jsi opravdu, opravdu krásná?" Zašeptám a pohladím ji po ruce, ve tváři téměř pobožný výraz. "Mělas pravdu, neměl bych už pít." Uznám nakonec, ale nepouštím ji, jen si užívám teplo jejího těla a pevněji se k ní tisknu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Poctivé šumavské smaženky. Dělávali nám je prababička z Šumavy," představím ten naprosto neexotický rychlý pokrm. Vážně toho není potřeba tolik. Rajčata, cibule, vajíčka, strouhanka, chleba, sýr a hořčice. Pak stačí vajíčka osmažit a vše ostatní naložit a voalá - jídlo je hotové. Zákeřný a nečekaný útok zezadu, když si stoupnu k plotně, abych začala smažit, mě překvapí. Navíc podpořené tím útokem na můj krk, který mě rozhodně nenechává bez ozvěny. "Roberte Malý, copak ti nikdy nikdo neříkal, že se nemáš nečekaně přibližovat ke komukoliv, kdo pracuje u sporáku?" řekne rádoby vyčítavě, ale ani za mák tomu nevěřím ani sama. Místo toho se o něj maličko opřu a pokračuji v práci. "Hm, vlastně myslím, že je to poprvé, co jsi něco takového řekl. Sice jsem ráda, že uznáváš, že mám pravdu, ale myslím, že můžeš mít ještě pár skleniček vína," stáhnu svůj trest pro lovce při první pořádné lichotce, co jsem od něj kdy slyšela, když nepočítáme dnešní zmínku o mém pozadí. S určitou lítostí uslyším klíče ve dveřích a povzdychnu si. "Měli bychom se začít chovat slušně, děti přišly domů," pronesu a pak jej políbím na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro ***** Uběhlo několik dní. Jak jsem Heleně slíbil, použil jsem své zdroje aby na Alici dávaly pozor. Nic strašného, žádné velké sledování. Jen kontrola, jestli je vše v pořádku. A zatím se zdálo, že to opravdu v pořádku je. Zeman po ní kupodivu nic nechtěl a ona si na něj dávala pozor. Já tak mohl dál pracovat jak jsem zrovna potřeboval a po odjezdu Mili měla Helča čas se potýkat s věštbou její sestry. Ta byla jednou z hlavních věcí na mysli nás obou. Nepříjemné vědomí, že se opravdu vyplnit může, jakkoli se tomu oba snažíme zabránit přeměnilo náš vztah do něčeho hořkosladkého, ale k mému překvapení o to více jedinečného. Že se v Praze vyskytuje jiný lovec mi bylo jasné tak nějak ze dne na den. Ne, že by se mi hlásili, ale máte na to čuch, když víte co hledat. Když se najednou začne nadpřirozená komunita chovat o poznání opatrněji, pravděpodobně máme nového lovce. Nebylo to nic zvláštního. Občas tudy nějaký projde nebo se zdrží, kvůli zakázkám nebo dovolené. Neřeším to, maximálně na sebe kývneme když kolem sebe projdeme. Není tak těžké poznat lovce, když víte co hledat. Je to celé v držení těla. Překvapí mě, když ho jednou najdu u mých dveří, na které klepe. Zamračeně si ho prohlížím, ale pustím ho dál. "Pan... Robert, že?" Muž v obleku má téměř neznatelný irský přízvuk. "Hmhm. A vy jste?" Zvednu obočí, když si sedám ke svému stolu. "Bratr Ciáran." Představí se a já se zamračím. "Už v Inkvizici nejsem. Co potřebujete?" Udělám si kafe. Pro sebe, jemu nenabídnu. Nemám Inkvizitory rád. Když mi ukáže fotku Alice, podaří se mi ani nezměnit výraz. "Prý jste tady už dlouho. Neznáte ji? Poslední dobou se tu prý zdržuje. Máme podezření, že je namočená v něčem špinavém. Chtěli bychom ji vyslehnout." Podaří se mi nevyjet, že moc dobře vím jak vypadá Inkviziční výslech, že po něm bude z Alice jenom žijící zelenina, pokud to vůbec přežije. Jen zavrtím hlavou. "Neznám každou čarodějku v Praze, bratře Ciárane. Šťastný lov." Popřeji mu a dostane se mi podobného poblahopřání, než Inkvizitor odejde. Téměř okamžitě začnu vytáčet na mobilu Helenu. "No tak, zvedni to, zvedni to, zvedni to..." Mumlám tiše. "Čau. Zavolej Alici, ať okamžitě jede z Prahy. Teď hned. Někam daleko, kde bude v bezpečí. Inkvizice je tu." Spustím na ni pokud to zvedne, jinak jí pošlu smsku v tomhle tónu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Dnes tomu nebylo jinak. Už někdy před půl hodinou jsem vypadla z domu a rozběhla se bez nějakého většího směru a cíle. Věděla jsem jen, že se potřebuji pohybovat a trochu svoje tělo unavit a vypnout. A tohle mi pomáhalo zatím nejvíc. Trochu to zahánělo i ono jemné nenápadné svědění energie, které jsem cítila pod kůží. Měla jsem spoustu moci, věděla jsem to. Dokázala bych s tím velké věci, ale nesměla jsem. Většinu času se to dalo ignorovat bez problémů, ale to působilo příliš nahlas. Hlavně, když jsem neměla čím se pořádně zabývat. Takže když se mi rozezvonil telefon, běžela jsem do schodů. Nejdřív jsem se toho zvuku lekla, ale hned jsem si uvědomila, o co se jedná. Zastavila jsem se a ještě zadýchaná jsem ten telefon vzala. "Ahoj Robe-" nestačím ani dokončit pozdrav, když na mě vychrlí tu zprávu. Okamžitě se zamračím. "Do háje. Inkvizice kvůli Alici? Co provedla, co na ní mají?" Samozřejmě, že mám v hlase jasné obavy. Nechci ani Roberta zpochybňovat, nebo zdržovat hovor, ale potřebuji vědět, o jak kolosální průser jde. To, že je gigantický, to už mi je jasné, když se použila slova jako Alice a inkvizice v jedné větě. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Nikdy jsme neměli potřebu se skrývat. Takže ne, opravdu nemáme úkryt mimo Prahu. Ale něco vymyslím. Vlastně mám známého, co by ji u sebe mohl schovat," odpovím Robertovi a uvědomím si, že ta náhlá myšlenka na tento úkryt u tohoto známého, který mě napadl jen proto, že žije na pokraji společnost, je vcelku geniální nápad. "Nemusíš nic víc říkat, Roberte, dostanu ji z Prahy co nejdřív," pronesu vážně do telefonu. "Díky žes mi dal vědět, hned jí jdu zavolat, dám ti vědět, jak se o ní něco dozvím." Nedám Robertovi moc prostoru na protesty, hlavně proto, že ani žádné protesty od něj nečekám. Přeci jen je to důvod, proč mi zavolal, abych ji sama zkontaktovala, když oni dva nejsou zrovna na stejné vlně. "Alice, no tak, zvedni to. Jsi vědma, musíš vědět, že je to důležité," mumlám si pro sebe a jdu dál. Když mi to ani po osmém vyzvánění nikdo nevezme, povzdychnu si a telefon schovám do kapsy. "No, odsud do baru to není tak daleko ne? Deset patnáct minut?" zamyslím se a krátce se rozhlédnu, abych se ujistila o směru. *Fajn, jdeme na to postaru,*pomyslím si a rozběhnu se směrem, kde tuším Patrikům bar. Nemám jinak totiž bez magie tušení, kde bych ji našla. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Dorazím k baru a zaparkuji opodál. Nervózně se rozhlédnu. Nemám tušení, jestli Inkvizice poslala celý tým nebo jen jednoho lovce. Záleží v jak velkém průseru se Alice nachází. Já můžu jen doufat, že mě nikdo nesleduje. Ovšem, pohled mi padne na povědomé vlasy u vstupu do baru, kterým dál brání vyhazovač. Překvapeně zamrkám a zrychlím chůzi. "Je tady se mnou." Kývnu na vyhazovače a rozhodně nemám náladu se s ním dohadovat, když chytnu Helenu kolem ramen a vtáhnu ji do baru. "Co tady děláš?" Syknu k ní, zatímco se rozhlížím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ahoj Dane, potřebuji pomoc. Jsi stále na Šumavě?" "Heleď, já se fakt nejdu napít. Potřebuju mluvit s Patrikem a udělal bys mě a i sobě velkou službu, kdybys mě prostě pustil dál," přiznávám, že dneska nejsem zrovna v okouzlující náladě. Už jen díky strachu o Alici, tak i z toho neustálého napětí z osudu, který mi neúmyslně má sestra vyvěštila. Navíc cítím v sobě tu stále budující se energii, která se dožaduje použití. Poznám Roberta podle hlasu, a tak když se kolem mých ramen ovine ruka, nejsem z toho překvapená. Jen velmi těžce se přemohu, abych na vyhazovače nevyplázla jazyk. Vystačím si nakonec jen s úšklebkem a rychlým prosmýknutím se dovnitř. "Alice mi nebrala telefon, tak jsem se šla podívat sem, byla jsem kousek odtud," odpovím mu tlumeným hlasem a taktéž se rozhlížím. Hlavně tedy po známých hnědých vlnitých vlasech a drzém úsměvu, který bych teď tak ráda viděla. "Co tady děláš ty?" oplatím mu stejnou mincí. Mezitím mi zavibruje telefon, a tak jej zkontroluji. Není to Alice, ale Dan. "To musí být velký průser, když mi píšeš, zrzko. Budu tě čekat." Trochu mě to paradoxně uklidní. Někteří lidé se nemění a je na ně spolehnutí, takže stačí tam Alici dostat a bude všechno v pořádku. Nebo aspoň ona. "Tak jo, úkryt domluven," oznámím Robertovi. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nakonec můj pohled padne na rádoby nenápadného bodyguarda u jednoho ze soukromých salónků. Nespokojeně syknu. "Drž se u mě." Hlesnu na čarodějku a vydám se k bodyguardovi. Když se mi pokusí postavit do cesty i přes můj varovný pohled, opravdu nemám chuť na další vyjednávání. Koleno potká jeho rodinné klenoty. "Už nikdy. Mi. Nestůj. V cestě." Zasyčím na něj, když se svalí na zem, rukama kryjící inkriminované místo. Jsem naštvaný, nervózní a mám strach o Helču i její sestru. Tohle opravdu není čas, kdy by mě někdo měl vstát v cestě. Vejdeme do salónku, kde se zrovna předvádí jedna ze striptérek. Mlasknu na ni a kývnu hlavou ke dveřím. Je chytřejší, než bodyguard a uteče. Než stihne Patrik cokoli říct, z pouzdra vytáhnu zbraň a srovnám mířidla s jeho hlavou. "Wou! Okej. Okej Roberte, neudělej nějakou pitomost, jo?" "Nebudu k tomu mít důvod, pokud ji nebudeš dělat ty. V městě je Inkvizice, určitě to víš. A ty hezky pomlčíš, když se budou ptát. Na cokoli, rozumíme si? Obzvláště co se týče Alice. Neznáš ji. Nikdy jsi ji neviděl. Pod hrozbou smrti, protože pokud o tom byť jen hlesneš, přísahám že začnu srát na nějaký mocenský vakuum a vyzkouším jestli tě jde pověsit za koule na Karlák nebo tu váhu nevydržej." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho představa, že tu je možná více lovců mě děsí víc, než jsem čekala. Každou vteřinou může být Alice v horším a horším průšvihu, ze kterého ji možná už ani my nedostaneme. Ani jeho pohlazení mi nepomáhá se trochu v duchu uklidnit. Robert si svou starost a rozčílení vybíjí na bodyguardovi a já se mu nedivím. Vlastně s tím nabušencem ani trochu nesoucítím, přeci jen jsou dnes jen překážkou. A tak kolem něj jen projdu, zatímco se válí s rukama na chloubě. "Utrhli by se," ozvu se po Robertově výhrůžce. "Ale vím, jak to zařídit, aby se tak nestalo. Mohl by skučet tak pět, šest hodin, než by mu začali odumírat nezvratným způsobem. Dostanou takovou hodně zajímavou barvu, když jsou odkrvené tak hodinu..." dávám si záležet abych to řekla klidně a ležérně. Neměla bych v současnosti čarovat, a tak mi zbývá hold jen blufovaní. "Kde je Alice?" udeřím pak na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když je jasné, že mu má slova došla, pomalu vytáhnu teď již oslintanou zbraň z jeho úst a otřu ji o jeho sako. "Tak povídej, ptáčku. Dokud ještě nějakýho máš." Upřu na něj pohled. I tak mu to chvíli trvá. Ale nakonec se rozpovídá. "J-já nevím, okej? Dneska nepřišla vůbec. Včera odešla brzo. A počkej s tou pistolí, kurva, přemýšlím! Ale... no, dal jsem ji dohromady se sudičkama. Kousek vodsud, znáš je. Mohly by vědět kde je. Že jo?" Vrhne pohled na mě a vzápětí na "Hildegardu", na kterou se podívám i já. "Stačí?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *To si ještě vypijete, pane Malý,* ujistím ho v duchu. Dlouze si povzdechnu, když zmíní sudičky. Kdybychom byli s Robertem sami, promnula bych si čelo a zaúpěla hlasitě. Takhle se můžu jen tvářit nespokojeně. Podle mě totiž sudičky nebyli nic než jen parta zhýčkaných ujetých pipin, které by potřebovali rozbít čumáky. A ne, nemluví ze mě jen dnešek. Každý máme vlastní historii. A v té mojí nehrají moc pozitivní roli. "Kde bydlí když není tady?" zeptám se ho na další otázku, aniž bych se hodlal tvářit natolik slušně, abych mu odpověděla na jeho připosranou otázku. Cítím se špatně, že takovou věc nevím, ale když jsem s ní mluvila posledně, neměla moc chuť se příliš šířit o svém soukromí v Praze. A já to respektovala, protože jsem kdysi taky byla taková. A dodnes si určitou míru samoty a soukromí držím. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jen výrazem obličeje dám Robertovi najevo, že stále si nehodlám hrát na ženu v domácnosti a trpělivě čekat na něj až přijde domů s Alicí. "Nemám sudičky ráda, raději bych šla do jejího bytu. Ale jestli si myslíš, že Alice bude spíš tam, můžeme se rozdělit," navrhnu a trhnu rameny, že konečné rozhodnutí nechám pro teď na něm. Podívám se zpříma na něj. "Ty se ale v tomhle vyznáš lépe. Jak budou postupovat oni?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Neboj se, moc dobře vím, o co ti jde," řeknu klidným tónem a podívám se zpříma na něj. "Ty se bojíš, že by Hildegarda okouzlila i toho dalšího lovce." Ano, je to částečně trest za to debilní jméno, které mi pořídil, aby nemusel před Zemanem použít moje pravé jméno. Je to zoufalý pokud o humor, ale to, jak už ví, ke mně prostě patří. "Dobře, tak teda pojedeme k jejímu bytu, ale když ji tam nenajdeme, tak ji zkusíme sami lokalizovat, ano?" zeptám se ho napůl v prosbě. Čekám samozřejmě hodně odporu, ale doufám, dokáže uznat, že soupeřit se skupinou lovců na téma "kdo ji první najde" je docela nevyrovnaný boj, pokud nepoužijeme magii. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zavrtím odmítavě hlavou. "Je to komplikovanější kouzlo a já na ní mám vazbu, bude to mnohem rychlejší a snazší, když to udělám já," zamítnu jeho alternativu, že by to zvládl sám. Jsem odhodlaná to pro Alici klidně riskovat, ale z jeho naléhavého pohledu do očí se mi dělá strašně úzko. Nechci mu přidělávat starosti, nechci ho trápit. Ale taky nechci nechat sestru na holičkách. Povzdechnu si a zavrtím opět hlavou. Vlasy se mi neshrnou do obličeje jen kvůli tomu, že je mám stažené do culíku, aby mi při běhu nepřekážely. "Neztratím nad tím kontrolu hned a kompletně. To bych musela dělat něco obrovského. Propadání černé magii je postupné pokud tomu nejdeš vyloženě vstříc. Kouzelník začne ztrácet svědomí a morální zásady, stane se nevyzpytatelnějším a mnohem troufalejším. Zoufalejším po další moci a po ukojení vlastních tužeb. Já vím. Přečetla jsem na tohle trapné téma už dost," oponuji mu. Přiznávám, že ze mě bublá stále ještě trochu té frustrace z toho sezení a nic nedělání. Vydechnu a omluvně k němu udělám ten krok, abych se u něj ocitla a pohladím ho druhou rukou jemně po tváři. "Právě proto, že se do temnoty nepropadám, nemůžu stát stranou a jen přihlížet. Tak pojď, pojedeme za Alicí do jejího bytu. A když nic nenajdeme, ani žádnou stopu, co by nám řekla, kde je, tak to zkusím. Ale slibuju, že když najdeme aspoň něco, tak se k tomu neuchýlím. Ano?" navrhnu smířlivě kompromis. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zastavíme před činžákem, o kterém mluvil Zeman. Vystoupím a počkám až to samé udělá i Helena. "Drž se u mě." Řeknu jí znova, když kolem ní procházím a v další moment vcházíme dovnitř a po schodech nahoru. Je otázkou minuty než se mi podaří najít její byt, i proto že dveře jsou vyražené. Není těžké to poznat, zámek je poškozený a dřevo na třísky. Nespokojeně syknu a automaticky sáhnu po zbrani. Nemyslím si, že by tady ještě byli, inkvizitoři jsou efektivní. Ale jistota je jistota. Vejdu dovnitř a okamžitě zaznamenám jak je všechno rozházené, jak ji hledali. Já rychle zkontroluji všechny místnosti, ale když se ujistím, že v nich nikdo není, znova zbraň schovám. Nespokojeně se rozhlížím po prohledaném bytě a syknu. "Vidíš něco, co by nám mohlo pomoci?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jenom když nenajdeme absolutně nic, co by nás kamkoliv navedlo," souhlasím s ním napůl. To ohledně toho, zda bude rozhodovat on raději nezopakuji. Nejsem si totiž jistá, zda nebudu příliš zatvrzelá, když nenajdeme vůbec nic. Nastoupím do auta a podívám se na něj. Nevím, zda si dělá víc starostí se mnou a temnou magií, nebo s Alicí a co by se jí mohlo stát. Chápu to, ale necítím to vůbec stejně. Jsem totiž přesvědčená, že jsem mnohem silnější a odolnější, než on ve mě vidí. Za to Alice a výslech od inkvizice? O tu se bojím neskutečně. "To stejné, co dělám od té doby, co tě znám," pousměji se na něj. "Haf," neodpustím si pak, když mi nakáže, abych se držela u něj. Napadne mě, že bych mu měla pořídit psa, třeba by mu pak došlo, že se mnou mluví jako s ním a třeba by to změnil. A nebo by se mi to vymstilo. Ale jinak ho poslouchám, držím si poctivě za ním a jen dávám pozor. Snažím se vnímat i magii samotnou, ale zatím nenacházím žádné stopy. Vlastně nenajdu ani žádné stopy po Alici a případném boji v jejím bytě. Jen cítím, jak se mi stahuje žaludek z toho, jak si uvědomuji, že je ta hrozba lovců na jejích patách skutečná. Zavrtím hlavou. "Nevidím tu nic. Nejspíš ji tady nenašli, nebo se nestihla bránit. Není tu žádná divná stopa magie, nebo cokoliv, co by to naznačovalo," odpovím Robertovi vážně a podívám se na něj. "Ty něco máš?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Mix těch emocí v jeho tváři mě natolik zaskočí a překvapí, až na chvíli nejsem schopná slova. Což je dobře, protože bych jej asi jinak přerušila a nenechala jej domluvit. Nebyla jsem zvyklá na tolik něhy a starosti od svých partnerů. A už vůbec ne tolik zranitelnosti. "Roberte..." promluvím tiše, ale vlastně netuším, co mu mám říct. "Budu v pořádku, uvidíš," vyslovím nakonec. Krátce mu stisknu ruce. A stále se mu dívám do očí. "Až bude po všem, tak si zajdeme na večeři. Já si vezmu ty přiléhavé šaty, co se ti na mě posledně tak moc líbily a pak se opijeme a uděláme pár dalších špatných rozhodnutích, ano? To ti slibuju, ale teď musíme pomoct Alici. A to nejlépe uděláme tak, že já ji lokalizuji a společně ji pak ochráníme." Ruce jemně vysvobodím z jeho sevření, abych je mohla položit na jeho tváře. "Věř mi jako já věřím tobě. Hm?" požádám jej. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ostře se nadechnu a zavřu oči, opatrně se dávám zpět dohromady. "Tak... co pro to potřebuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Slibuju, že se brzo pohádáme. Znám se. Takže vím, že tohle jedno kouzlo mě nestrhne a vím, že brzy dojde na nějakou hádku. A ty víš, jak většinou hádky přerušuji," pokračuji ve svém povzbuzování a když se odtáhne, nechám mu malou chvilku. "Tu svíčku, co má tam na komodě, a nějakou její věc. Ale tu vím přesně, co," řeknu a zamířím si to k malé šperkovnici, ze které vytáhnu jeden z přívěsků, jenž má u sebe už od mala. Je ve tvaru víly Zvonilky. Jak moc měla tu pohádku Alice ráda. "Jo a vlastně ještě jednu věc," vzpomenu si náhle, když mu podá svíčku. Postavím ji na zem a pak jej pevně chytnu za lem jeho saka, přitáhnu si jej k sobě a než stačí protestovat nebo cokoliv, tak jej vroucně políbím. "Hm jo, tohle jsem přesně potřebovala," vydechnu, když od něj odtáhnu svoje rty. "Nekoukej tak, je to fakt součást kouzla. Klidně ti to najdu." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ale to není všechno. Pravou ruku jemně položím na její bok, ale ta levá vjede pod její svršek, s hladem který jsem si zatím netroufal při našich dotecích projevit. Ale teď... jsem rozrušený. I v tom dlouhatánském polibku se to projeví, když se můj jazyk krátce otře o její ústa, zvědavý jestli bude vpuštěn dál. Levá ruka zatne prsty do jejího boku. Není v tom ani tak chtíč, i když toho je také slušná část, ale spíše hlad. Zoufalý hlad po jejím těle. Přistihnu se (a hned si to zakážu), jak přemýšlím, jestli jsou všechny části jejího těla takhle hebké. Samozřejmě, není to vhodné na něco takového myslet, když hledáme její sestru, ale nemohu si pomoci. Tlačím Helenu na své tělo a má pravá ruka se odvážně vydá k onomu slavnému zadečku. Než ho ale stihne dosáhnout nebo se Helča stihne začít bránit, odtáhnu se. Trochu udýchaný, ale s trochou většího sebevědomí. "Když všechno půjde dobře, budeme v tom pokračovat, co myslíš?" Pousměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ale naučila jsem ho až moc dobře, jak se odtrhnout od té zábavné části. Někdo by možná mohl říct, že my dva to už ani jinak neumíme. Otázkou tak zůstává, jestli to tak půjde i dál, nebo se dostaneme k normálnější verzi toho všeho. *Jsme vůbec schopní si k sobě najít cestu, nebo se vyhledáváváme a posouváme dál zásadně jen, když tušíme, že můžeme zemřít?* Napadne mne vcelku děsivá, ale neodbytná myšlenka. Ale navzdory ní se na něj usměju. Přece jen, můj velký, silný a nebezpečný lovec se zdál být zpět a vy děšený křehký muž byl uschován pro jeho vlastní bezpečí uvnitř. Ano vím, že to ode mne zní ošklivě, ale snažím se to brát pragmaticky. "Jsem pro, ale mělo by to zahrnovat mnohem méně oblečení," udělá mu protinávrh. Pak si sednu ke svíčce na zem. Nohy si stočím do tureckého sedu. Pověsím si přívěšek na krk a aniž bych musela lusknout prsty nebo cokoliv, svíčka se rozhoří. To je vážně tak triviální trik, že gesta jsou většinou jen pro efekt. Roztáhnu prsty do přibližně polokoule kousek nad plamenem tak, že zřetelně cítím jeho teplo na svých rukou. Pomalu se nadechnu a vydechnu. Pak moje oči zeskelnatí. Nedívám se tady po tom bytě, pohledem jsem někde jinde. "Schovává se ve tmě. Je za barem, pod pultem, schovaná za krabicemi od vín. Slyším kroky. Blízko. Je v jiném Zemanově baru. V kousek od Karlova mostu." Můj pohled se opět zaostří, stáhnu ruce a svíčka zhasne. Než stačil cokoliv říct, zvednu se do stoje. Bylo to rychlé, protože to kouzlo bylo v mém rozpoložení směšně jednoduché. Jako po deseti letech usilovného hraní na elitní konzervatoři hrát Skákal pes přes oves. Magie mě poslouchá na slovo, nebylo třeba ji ani moc koncentrovat. "Jsou jí na stopě a hledají ji už. To znamená, že ji tak ani tak nenechají jen tak jít, jestli ji viděli před nimi utíkat," pronesu k Robertovi. "Myslíš, že je dokážeš zabavit, nebo aspoň na chvíli svést ze stopy, než ji odtamtud dostanu?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ale nakonec magie vydá svá tajemství a já roztržitě kývnu. A nutím se nepřemýšlet nad tím, jak moc ji tohle možná posunulo směrem k temnotě. "Odvést pozornost? Zvládnu. Ty tam vběhni a postarej se o Alici. Jo a... žádné čarování. Nemyslím to teď nutně z tohohle hlediska, ale pokud jich je víc, alespoň jeden bude lokalizovat magii. Přivedla bys na sebe pozornost. Musíme doufat, že to došlo i Alici. Pokud začne čarovat..." Nechám větu z úcty k Alici nedořečenou, zatímco beru shody dolů po dvou. "Rozdělíme se, přilákali bychom na sebe pozornost. Vem si MHD a jeď přímo tam, já tam autem snad budu dřív a zkusím je odlákat co nejdále to jde." Nejraději bych se cestou stavil pro výzbroj u sebe doma, ale na to máme sotva čas. Než nasednu do auta, natáhnu se k Heleně pro krátký polibek. "Miluju tě." A s tím nasednu do auta a vyrazím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Sice nabývám jistoty, že to s tou černou magií a jejím vlivem nade mnou nebude tak horké, jak všichni v knihách píší, ale nehodlám riskovat. Už jen kvůli těm jeho smutným očím. A tak, pokud to jen trochu půjde, vyhnu se svojí přirozenosti. "Jen Roberte? Zkus to udělat tak, aby sis nenamaloval terč na záda, ano?" řeknu ještě k němu, když se zastavíme u auta, aby on mohl nasednout a já abych se rozešla nebo spíše rozběhla na zastávku. Jenže pak mě políbí a řekne ta slova, co jsem od něj nečekala. Rozhodně ne tak brzy. Jediné štěstí je, že pospíchá zachránit moji sestru, a tak mi snad i projde to, že jsem mu nestihla a nemohla odpovědět. Moje první myšlenka totiž nebyla vůbec to, co by ode mě chtěl slyšet. Ale pak vidím, jak jeho auto se rozjíždí a rychle se rozběhnu směr nejbližší zastávka. V duchu přitom zapřísahám Alici, aby vydržela na místě schovaná, dokud pro ni nedojdu. Cesta MHD nebyla nikdy více agonizující. Přišlo mi, že jede příliš pomalu, lidé příliš pomalu nastupují a vystupují a celkově jako že ubíhá věčnost jen při přejezdu z jedné zastávky na druhou. Přemohu svoji chuť se teleportovat na místo, abych tam už byla. A konečně vystoupím na zastávce, od které je to jen kousek k samotnému klubu. I tak tu vzdálenost ale uběhnu. Nenápadně se snažím pozorovat onen bar, zda uvidím lovce odcházet. Nebo spatřím Robertovo auto někde mizet. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zastavím kousek od baru a postavím se do stínů vedlejší uličky, zatímco pozoruji co se děje. Lovci jsou nenápadní, pokud nevíte co hledat. Muži v obleku co očividně dost nervózně postávají poblíž baru... no, přilákají mou pozornost. Vidím dva, ale inkviziční týmy mívají tři lidi, takže třetí bude uvnitř, hledat Alici. Pravděpodobně budou telepaticky spojení. Jeden na lokalizaci, jeden na hlídání a další jako kat. Klasika. Ale když tu klasiku znáte... Pohnu rukou a vytvořím tak prostou bludičku, která začne poletovat za mnou. I takhle zdálky vidím, jak lovec pověřený lokalizací cukne hlavou, pravděpodobně zmatený náhlou magií. Když se k téhle uličce začnou otáčet obě hlavy, já pomalu vyrazím dál od baru, doufaje že se přidá i kat. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Rychle jsem doběhla ke dveřím a tiše jimi proklouzla dovnitř. První instinkt byl rozsvítit si světlo, ale naštěstí jsem se zarazila, než se mi povedlo vykouzlit plamínek. Kluby nejsou naštěstí moc známé sofistikovaným bludištěm chodeb, a tak nebylo vůbec těžké najít bar. Možná jsem měla být opatrnější, když se nad tím zamyslím, ale jak jsem cítila, že se k Alici blížím, spíše jsem spěchala, než že bych se soustředila na okolní zvuky a prostor. Poklekla jsem u krabic, které jsem si pamatovala z vidění a rychle jednu odsunula. Úlevou jsem vydechla a usmála jsem se na vyděšenou krčící se Alici. "Dostanu tě odtud," špitnu k ní tiše a pomohu ji dostat se z těch krabic. Chytnu ji za ruce a pomohu ji do stoje. Klap. Cvak. Úplně mě projelo mrazení v ten samý okamžik, kdy jsem ty dva tiché, ale bohužel známé zvuky slyšela. Zavřely se dveře za mými zády. "Dvě? Tak proto ta magie venku," pronesl si pro sebe lovec. "Nic neudělala, nechte ji jít," postavím se v obranném gestu před ní, rukou ji strkám za sebe. Mířidla jeho zbraně se automaticky posunula na mou hlavu. "Bude vyslýchána, pokud je nevinná, ukáže se tak," jeho robotický hlas a naprostá absence jakékoliv empatie v jeho obličeji mi moc nepomáhá uvěřit tomu, že by ji viděl jako cokoliv jiného než jako hmyz, ze kterého je třeba extrahovat důležitou informaci. A to jsem nemohla dopustit. Klap. Udělal tu chybu, že se těkl pohledem směrem odkud ten zvuk přišel. Jsem si jistá, že stejnou chybu už v životě znovu neudělá. Protože jen ten zlomek vteřiny nepozornosti mi stačil, abych se pohnula a pomocí silné vlny magie jej srazila na zem. Nechtěla jsem ho zabít, jen vyřadit na dost dlouho, abychom mohly s Alicí zmizet. "Zavři oči," přikážu jí a hlavu ji skloním, aby měla obličej chráněný když tak i mým tělem, nebyla by schopná uposlechnout mého příkazu včas. A pak už jsme tam nebyly. Nemohla jsem tak slyšet ani sýpání lovce, ani nic dalšího. Místo toho jsem slyšela hlášení v rozhlasu na vlakovém nádraží. "Pojď, musíme vypadnout z města," oslovila jsem Alici a chytla ji za ruku. Hned jsem ji táhla směrem na vlak, který jel do Plzně. Z něj jsem plánovala po čase vystoupit a převést se busem víc na jih a následně ještě jednou či dvakrát změnit směr, než se objevíme na Šumavě, kde si nás vyzvedne Daniel. "Doufám, že se nezlobíte, pane Malý, že naši schůzku budeme muset přesunout na jiné datum. Jsem nyní mimo město." Nevěděla jsem, jak je na tom Robert, a tak jsem mu napsala tuhle zprávu. Doufala jsem, že pochopí, že už jsme na cestě pryč z města. A také jsem doufala, že je v pořádku, že se dostal od nich pryč. A také jsem doufala, že ten neskutečně dobrý pocit, z toho, že jsem čarovala, a jak krásné to bylo, mě hodně rychle přejde, protože jsem si připadala jako kdyby mi do žil vlil nový život a energii. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vyloupnu se z uličky zrovna když se blíží. „Ah!“ Odkašlu si. „Taky jste to cítili, že? Černá magie. Jakmile jsem to ucítil, běžel jsem sem. Robert Malý, zdejší lovec. No… mohu vám nějak pomoci? Znám zdejší poměry velmi dobře.“ Nabídnu svou pomoc a tiše se v duši modlím, že bude Helča v pořádku, že se o sebe postará sama. A že nebude čarovat. Prosím, ať nečaruje. Najednou jsem na sebe víc než dost naštvaný za všechny ty momenty, kdy jsem se rozhodl vzít věci pomalu a nespěchat. Protože teď mi ty její rty začínají zatraceně chybět. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro A do toho tu byl Dan. Vlastně to byl skvělý nápad, až na to, že jsem si neuvědomila, že tady budu muset zůstat s Alicí nějakou dobu. Šumava je krásná, nechápejte mne špatně, ale trávit čtrnáct dní u svého bývalého a jeho smečkou vlkodlaků je... no náročné. Jeho rádoby-přítelkyně tak trochu nemohla přenést přes srdce, že tu jsem. A že můj způsob komunikace zahrnuje docela často i popichování a pohotové poznámky. Danovi se můj živelný přístup vždy líbil. A jak jsem si tak všimla, tak mu to zůstalo. Vlastně jsme byli fakt super pár. Užívala jsem si s ním každou chvilku. A pak... no pak už jsme nebyli pár. Tehdá to skončilo požárem. Nechci si představit, co by se stalo, kdyby bylo nějaké příště. A pak mi zničeho nic zazvonil telefon. "Buď se tu objevíš do dvou hodin, a nebo ho popravíme za porušování kodexu." *** "... A proto jsem tady, otče. Potřebuji vaši pomoc. Jinak Roberta zabijí, než se k němu dostanu," domluvím tiše zatímco sedím na jedné z lavic v kostele. Řekla jsem mu ve zkratce všechno. Tedy všechno podstatné. O Robertovi, těch lovcích a jejich ultimátu. Tělo mám v jednom ohni a to hned z několika důvodů. Dostala jsem se sem pomocí magie. Nemohla jsem čekat až si vlaky usmyslí, že pojedou rychleji. Sedím teď najednou v kostele, ze kterého se mi dělalo špatně i když moje magie byla čistá. Teď, když ve mně vře magie temnoty, je to mnohem horší. Snažím se však příliš neošívat. "Nemůžu ho nechat zemřít za to, že se snažil někomu pomoci," dodám ještě a cítím, jak se mi do očí snaží nahnat slzy. Ale nejsou to slzy smutku, jsou to slzy vzteku a nespravedlnosti. Buňky v mém těle jasně volají po pomstě. Po exemplárním případě. Po záchraně Roberta a ne jen sezení na jedné z těch lavic na místě, ze kterého se mi dělá fyzicky špatně. "Prosím. Vždyť jste byli s Robertem kdysi přátelé, ne?" dívám se na něj upřeně s prosbou v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Snažil jsem se je přesvědčit, že černokněžník nebo spíš černokněžnice odputovala, že je mimo Prahu, že tady po ní nejsou ani stopy. Nedařilo se mi to. Bylo otázkou času, než se jim podařilo zjistit identitu a pak... přišel Zeman. Musel to být on, nedostali se tak blízko. Ale jednoho dne, když jsem dorazil domů, našel jsem jejich kata jak sedí u mého stolu. Nepotřebovali jsme si mnoho říct. Prát se nemělo cenu, jednoho bych svedl ale zbytek... nechal jsem se odvést. A doufal... doufal tak neskutečně mnoho, že Helena nebude hloupá, že prostě uteče dokud má tu nejlepší šanci. Alespoň ta cela je fajn. Nechali mi i mé oblečení, i když zbraň ne. Z nějakého důvodu. *** Otec Sebastian vypadá dost nesvůj už když jsi za ním přišla. Když domluvíš, on ještě hodnou chvíli mlčí a jen tě nejistě pozoruje. Pak si povzdechne a odevzdaně si zapálí, což u oltáře a v kněžském hábitu vypadá stejně směšně, jako černá vědma. "Tohle není úplně moje parketa, většinou za mnou chodí ženský kterým zahejbá manžel. Nebo manželé co zahejbají." Odtuší a tiše pozoruje tvé slzy. Mlčí. "Robertova situace je... jedinečná. Běžně inkvizitoři opouští Inkvizici když umírají. Očekává se od nich dokonalá poslušnost a tyhle věci, jako rezignace, se moc neřeší. Porušení kodexu... porušení kodexu... hm. To je hodně složité. A zajímalo by mě, jak by to dokazovali... Pojďte se mnou." Mávne na tebe a vydá se do svého pokoje. Svůj hábit odloží přes židli a zůstane mu tak černá košile, džíny a kolárek. "Dáte si kafe? Vedle mám rozpustné." Promluví k tobě, zatímco přejíždí prsty po hřbetech knih. Vítězoslavně se usměje a jednu vytáhne. Zamyšleně pročítá pár stránek. "Nejsem Ježíš, slečno, nedokážu zázraky. A běžně se v případě těchto situací... no, soudy se příliš nevedou. Ale tahle situace je komplikovaná a toho bychom mohli využít. Nedokážu vám říct, jak dopadne soud ve Vatikánu, ale..." Otočí se k tobě. "Můžu vám koupit měsíc. Možná dva, než se to celé zorganizuje. Stačí to?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ne, děkuji, už takhle jsem jako na trní. Kafe by to celé ještě zhoršilo," odmítnu zdvořilou nabídku a s neskrývanou zvědavostí si to tu krátce prohlédnu. Stejně jako jeho. "Jsem Helena," představím se mu, když mě osloví jako slečnu. Zhluboka se nadechnu a promnu si spánky. Zavrtím hlavou. Nelíbí se mi slova jako soud a Vatikán. "Měsíc nebo dva?" zopakuji po něm nevěřícně. Odfrknu si. Mám chuť se na patě otočit a jít jim to vysvětlit, co si o jejich přístupu myslím. Napadá mě najednou spousta způsobů, jak jim to řádně demonstrovat. Opět se zhluboka nadechnu. Měsíc je málo na většinu věcí. Nehledě na to, že netuším, co bude pak. "Dobře, jestli ho to dostane od nich, tak to prosím pro něj udělejte. Nemůžu ho tam nechat, aby ho zabili. A nechci porušit slib, co jsem mu dala," souhlasím nakonec po asi deseti vteřinách tíživého ticha. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vydá se z kostela, ale ještě na shodech se zarazí. Když se na tebe podívá, v očích má tvrdost, kterou tam před tím neměl. „Má vás rád, Heleno. Pokud zjistím, že jste ho očarovala, že ho jen využíváte pro svou moc… Nejsem lovec, ale taky umím ublížit. Pro vaše vlastní dobro bych doufal, že jste čistá. Jinak...“ Pokrčí rameny. Počká si na tvou reakci tak dlouho, jak je nutné, než nasedne do auta. Oproti vašemu společnému známému nemá zdaleka tak pěkné ani uklizené auto, ale stará oktávka postačí. * * * „Je to zbytečné, stejně dobře to můžete rovnou odbýt a jít ji hledat jinde.“ Slyšíš známý hlas, když se blížíte k místu setkání. „A to je proč?“ To je zase cizí hlas. Odfrknu si. „Protože není úplně blbá. Ví co ji čeká když dorazí. Ví, co čeká mě ať se rozhodne jakkoli.“ „Otrávila ti mysl.“ „Nejsem si jistý, čí mysl je otrávená, bratře.“ Odtuším tiše. Cítím podivuhodný klid, když vím že zemřu. Vždy jsem byl připravený zemřít, mohlo se to stát v podstatě kdykoli. Teď alespoň vím, kde se to stane. A že nezemřu v nějaké kobce útrpnou smrtí vykrvácením, ale dostanu prostou kulku do čela. V naší branži to je čistá smrt. Nejsem svázaný, jsem ale posazený do židle uprostřed prázdného bytu. Zbraň samozřejmě nemám. A až na nějaké podlitiny pod tváří a po těle, když se ze mě snažili dostat její lokaci, jsem vlastně i v pořádku. Proto mě zarazí, když se dveře rozrazí a dovnitř vejde otec Sebastian a Helena. V očích se mi zračí zmatek. Na Sebastianovi vidím, jak je udýchaný. „Zast--“ Rozkašle se a ten kašel chvíli trvá. Tiše ho pozoruji. „Tys furt nezačal cvičit, co? Bylo by to dramatičtější, kdybys nechytil astma hned ve dveřích.“ Zabručím a odměnou je mi nelibý pohled. „Kurva. Zastavte. Jsou pod moji ochranou, oba… oba dva.“ Ukáže prstem na mě a na Helenu, zatímco sbírá dech, ale po chvíli se narovná, i když ještě chvíli vtahuje dech do plic. Navážu oční kontakt s Helenou. „To jste celou dobu běželi?“ Zvednu ležérně obočí, i když bych jí nejraději objal. „Neposlouchejte ho, je to heretik!“ Označí našeho kněze jeden z lovců a plynule vytáhne zbraň. „NE!“ Vykřiknu já i jeho velitel, který hrábne po jeho zbrani ale už je pozdě. Směrem k Sebastianovi vylétne kulka a-- neškodně se zavrtá do zdi asi centimetr vedle Sebastianovy hlavy. „Jsem si jistej, že jsem mířil přesně...“ Lovec to nevěřícně pozoruje a Sebastian si povzdechne. „Mířil. Jsem pod ochranou vyšší autority. Nejvyšší. Nebyl bych, kdybych byl heretik.“ Odtuší a narovná se. Stále stojí mezi Helenou a lovci a pokud se ona vydá blíže, zabrání jí v tom pohybem ruky. „Vůči Heleně Lhotské nemáte důkazy, které by dokazovaly její černokněžnictví kromě obrany před vámi. A Robert Malý je stále ještě inkvizitor. Má imunitu.“ To zvedne nespokojené bručení lovců. „TICHO!“ Okřikne je Sebastian s náhlou autoritou kněze. „Nikdy nepřerušil svůj kontrakt s inkvizicí a ten byl uzavřený na dobu neurčitou. Nemůžete říct jestli porušil kodex, určitě ne tady na místě. Je potřeba, aby tuhle záležitost rozhodl koncil ve Vatikánu.“ To zvedne nelibost u nejvyššího lovce. „To bude trvat několik měsíců, než se vůbec dají dohromady a samotný proces… Nebylo by nejlehčí vás tady všechny odpravit?“ Zvedne obočí. „Jestli odpravíš muže božího a lidi, které chrání, nevyseká tě z toho nikdo. Nechceš aby po tobě šla Garda. Opravdu ne, viděl jsem je v akci. U koncilu předložíte svoje důkazy a argumenty. Takové je vaše právo a naše právo je se jim bránit, jak bylo ustanoveno po upálení Jana Husa.“ Chvíli se kněz a lovec přeměřují pohledem a já to nejistě celé pozoruji, než lovec ustoupí. „Fajn. Fajn! Ale je to na vaši zodpovědnost. Až vám ta čub-“ V ten moment se zvednu já. Pomalu. Protáhnu se. A zadívám se na něho s bezelstným úsměvem. „Pokračuj.“ Vybídnu ho a dostanu zamračený pohled. A já jsem víc než ochotný ho zbavit všech zubů, pokud dokončí co řekne. „Čarodějka vrazí kudlu do zad, jsou to vaše krky, které budou viset. Až vyvraždí celou Prahu, budete to vy, kteří za to můžou. O tomhle se dozví Inkvizice, dohlédnu na to! Jdeme.“ A s tím lovci opustí byt a já si povzdechnu. Prohrábnu si vlasy. A zadívám se na Helenu. „Trubko.“ Odtuším. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Samozřejmě, děkuji otče," řeknu poslušně a přikývnu, když souhlasí, že ho vezme pod svou ochranu a že cokoliv provede, padne i na jeho hlavu. Pousměji se nad jeho prohlášením, že mám jít s ním, aby nemusel poslouchat Robertovi otázky ohledně mě. Kněz mě ještě dostatečně nezná, ale já bych stejně s ním šla. Nebo počkala hned před barákem, kdyby z něj moc sršely blesky. *Takže o mne mluvil!* napadne mne samolibě, když vzdoruji knězovu pevnému pohledu odhodlaného přítele. Potěší mě to, že otec Samuel si o něj doopravdy dělá starost. Na tváři se mi objeví úsměv. "Upřímně budu doufat, že nikdy nebudeme muset zjistit, co se za tím jinak skrývá, otče," odpovím mu smířlivě a myslím to naprosto upřímně. Oddaní přátelé jsou schopnější a děsivější než celé komando lovců. Nepodceňuji ho proto. *** Slyším ty hlasy dřív, protože schody beru po dvou. A ani tak nejsem tak zadýchaná jako otec Samuel. Ono to možná má co dělat s tím, že já pořád někde pobíhám a tak, kdežto otec někde klečí, nebo sedí a vyslýchá své ovečky. Ačkoliv mám nutkání tam vtrhnout sama, rozhodnu se počkat. Přeci jen, otce jsem sem donutila jít z nějakého důvodu. Kdybych chtěla poměřování sil, nemusela jsem se s tím obtěžovat. Když kněz vpadne do dveří, vejdu hned samozřejmě za ním. S úlevou najdu pohledem Roberta, která vypadá v jednom kuse a živý a zdraví, až na pár škrábanců. Na tváři se mi objeví úsměv a pokrčím rameny. "Ne, jen jsme šli svižně do schodů," odpovím ležérně na jeho otázku o běhu. Uznávám, že jsme na otce trochu zlí, vzhledem k tomu, že se za nás takhle zaručil, ale jsem tak ráda, že toho bručivého lovce vidím v pořádku, že jsem si prosně nemohla odpustit odpověď. Výstřel od lovce mě zarazil nepřipravenou. Nečekala jsem, že by se kdy odvážili proti kněžímu vystřelit. Už i proto jsem ho vzala s sebou. Jakmile ale začne rozebírat, že proti mě nejsou důkazy, úsměv mi trochu opadne na tváři. Neuvědomila jsem si, že budu souzená i já. Doprdele. Jen silou vůle se donutím netvářit se provinile a opět nasadím svůj sebevědomí a lehce pobavený výraz. Osobně by mě nemohlo urazit asi nic, co vypadne z lovce, který se mě rozhodl nazvat čubkou, ale Robert zakročil tím svým úžasným způsobem. A musím říct, že to na mě opravdu udělalo dojem. "Kdybyste se zase chtěl proletět, zavolejte," usměji se na kata, se kterým jsme se již osobně setkali, když prochází kolem. Jsem ale hodná a ustoupím z cesty, abych je nadále nedráždila. Pobaveně se podívám na Roberta, když mě tituluje trubkou. Jedno obočí mi vyletí nahoru. Zavrtím hlavou. "Myslím si, že jsi chtěl říct: děkuji slečno Lhotská, že jsi okamžitě přispěchala zachránit mě a můj nemožný amatérský zadek, který se nechal chytit," vrátím mu to a dojdu k němu. Chytnu ho za límec obleku a přitáhnu si ho k sobě, abych jej mohla vášnivě políbit. Otec neotec. Tohle jsem potřebovala. Dejme tomu, že je to první splátka za to, že jsem si pro něj přijela na bílé... škodovce. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro K Sebastianově cti nám nechá poměrně dlouhý čas. Ale nakonec se ozve jeho zakašlání. Ignoruji ho a rozhodně neplánuji Helču jen tak pustit. Zakašle ještě jednou. A ještě jednou. Když už to vypadá, že se začne dávit, přeci jen Helenu propustím a chvíli oddechuji. "Nerad vám kazím líbánky, ale tohle je jen začátek. Koncil nezasedal už dlouho, budeme se muset připravit. Ale snad... by to mělo jít. Pokud to nejhorší, co je ve vašich rejstřících je vztah s čarodějkou a použití magie na Lovce... nějaký trest tam bude, ale ne příliš náročný... mohl bych s tím pracovat." Zadívám se na Helenu a kousnu se do rtu. Nechtěl jsem to nikomu říkat, ale zatraceně, Sebastian mi právě zachránil krk a na celém světě je to hádám on, komu můžeme věřit. "Je tu ještě jedna věc. Jak... říkali o té... černokněžnici... no... Do Heleny se dostala černá magie když ji unesli upíři. Poslední měsíc jsem trávil hledáním léčby." Jemně stisknu Heleninu ruku a zadívám se opatrně na Sebastiana. Který chvíli stojí a nic neříká. Pak si vytáhne cigaretu a zapálí si. Je to jeho nervózní tik, snaha oddálit nepříjemné momenty. Posadí se na židli, na které jsem před momentem seděl já. "Tak za měsíc všichni zemřeme. No, já asi ne, ale exkomunikovanej budu určitě." Odtuší a odmlčí se. Přikývnu. Budou zkoumat Helenu ze všech stran a... pokud najdou i jen zrnko temnoty, bude to postačující. Založím si ruce na prsou a opřu se o linku. "Takys mi to mohl říct. Trubko." Jsem otitulován tentokrát já a nevesele se usměju. "Musel bys to hlásit a--" "Nejsem kretén, Roberte. Jsem rád, že sis konečně někoho našel. Jen by sis mohl hledat lidi, kteří nemají tendenci ti obracet život vzhůru nohama. Nic ve zlém, slečno." Kývne na Helenu a povzdechne si. Pak se zvedne. "No, já jdu vyplnit hlášení a poslat ho do Vatikánu, nechci aby měl koncil jen jejich náhled na svět. Máte měsíc. Užijte si ho." Poplácá mě po rameni a Helenu políbí na tvář, než odejde. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Teď se už tvářím aspoň trochu starostlivě, když vidím jak Sebastian bledne, sedá si a začíná kouřit cigaretu. Tohle jeho plicím opravdu nepomůže v tom vydržet ty všechny schody. Robertovi jeho stisk ruky krátce oplatím, ale pak se ode mě přece jen vzdálí a opře se o linku. "V pořádku, je to naprosto výstižné a já s tím souhlasím," pousměji se na otce Sebastiana. "Měsíc je dlouhá doba, do té doby něco vymyslím," ujistím ještě otce a nechám se od něj políbit na tvář. "Ještě jednou děkuji," dodám ještě než odejde. Pak se otočím na lovce, co za měsíc bude se mnou souzen. Natáhnu k němu ruku, aby za mnou došel a vzal mě za ni. "Půjdeme? Vidím to na nějakou oslavnou večeři, co ty na to? Obří hamburgr s hranolkama? Když jsem dneska ten rytíř na bílém koni, tak tě zvu, princezno." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pravda, asi bychom měli řešit nějaké ty věci ohledně koncilu, ale... mám v duši díru, kterou může zaplnit jen a jen ona. Příliš jsem toho nenaspal. Nechám si pro sebe, jak dlouho jsem byl v cele, než je napadlo jí napsat. Ale chybí mi spánek a chybí mi lidský kontakt. Tak, když vyjdeme z domu, nabídnu jí své rámě. "I když to takhle vypadá jako bych byl obětí domácího násilí." Utrousím pobaveně a ohmatám si ranky na tváři. Jsem tady pěšky... no, to není úplně pravda, ale auto mám doma. Nicméně nebydlím daleko a tak se alespoň projdeme večerní Prahou. A pak... se uvidí. "Proč jsi vůbec přijela? Nechápej mě špatně, jsem rád, ale... Měla bys to vyřešené. Vychladla jim stopa, ty i Alice byste měli pár měsíců klidu. A já bych ti to za zlé neměl, počítal jsem s tím." Pomalu se vydám směrem k burgrárně. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Tys mi taky chyběl, hlupáčku," odpovím mu stejně tiše a oplácím mu jeho upřený pohled. Obzvláště se mi líbí, když mě pohladí po tváři a palcem přejede po mých rtech. "Tak ty třeba zítra," usměji se na jeho poznámku ohledně oblečení, co jsem mu slíbila. "Dneska jsem tě zachraňovala, neměla jsem čas se upravit a najít si ty správné šaty. Hold to se mnou budeš muset i takhle." Ne, že bych vypadala jako vandrák, nebo tak něco. Měla jsem nový černý kabát, krátkou černou sukni a tmavě modré tričko, co se dalo považovat za oblečení i do divadla. Když už jsem si v té pustině musela dojet něco koupit, koupila jsem si něco hezkého. Suďte mě. Naběhání po lese jsem měla svoje sportovní oblečení, co tam teď zůstalo. "To zní skvěle," souhlasím s jeho nápadem. "Není pravda, taky tě chci, protože strašně dobře hřeješ. Mít vlastní topení v posteli je luxus na který jsem si zvykla." Zasměji se jeho poznámce o domácím násilí. "To je pravda, ale já jim kdyžtak vysvětlím, že si tě jen převychovávám," ušklíbnu se na něj vesele. Naprosto překvapeně se na něj podívám, když venku spustí ty svoje absurdní otázky. Čekám, zda to obrátí v nějaký vtip, nebo něco podobného, ale jak se zdá, tak on to myslí vážně. "Takže jsem je měla nechat, aby tě zabili?" zeptám se ho vážně. Obličej mi překryje zamračený výraz."Roberte, opravdu jsi čekal, že tě v tom nechám? Že neudělám všechno, co budu moct, abych tě z toho dostala? Za koho mě prosím tě máš?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Jdeme, ty můj zachránče." Usměju se a její ruku nepustím, když vyrazíme. * * * Burgrárna "Hlad jak vlk" nevypadá kdovíjak impozantně. Vlastně takový ošuntělý podnik, vypadá spíš jako pajzl. Vevnitř je i přes zákaz kouření zahuleno a na světě neexistuje polda, který by si dovolil zajít za majitelem stěžovat. Ne, že by věděli, že je vlkodlak. Ale jsou věci, které vám neujdou. Naštěstí je možné se usadit venku a užívat si tak trochu chladný, ale přeci jen příjemný večerní vzduch. Mávnu na číšníka, který se k nám okamžitě vydá. "Dvě speciality šéfkuchaře, pro mě s extra pálivou omáčkou. Dvě velký hranolky. A já si dám pivo. Heleno?" Zvednu obočí na Helenu a počkám, jestli něčím objednávku doplní, než číšnik odspěchá. "Estetika nic moc, ale počkej na ty burgery." Usměju se na Helenu. A opravdu, o pár minut před námi stojí dva obří kusy, tak akorát tekoucí, po stranách jim leze rozteklý sýr a slanina je cítit až sem. Nedělám si starosti s etiketou a prostě vezmu burger do rukou a kousnu. Mám hlad jako... no, jako vlk. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nicméně se s ním nedohaduji. Má pravdu v tom, že to chce přijít na jiné myšlenky než naši plánovanou smrt za měsíc. *** "Pokud máte černé, tak velké černé pivo, děkuji," doplním svou objednávku a nechám číšnici odejít. "Nevypadá to tu nijak špatně. Hlavně se dá sedět venku, to je velké plus," pokrčím rameny. "Takže víno z dnešní dvojice úkolů padá?" zeptám se jej s pozvednutým jedním obočím a zvednu lehce koutky úst. Docela mne pobaví s jakou vervou se Robert do toho burgru pustil. Evidentně má trénink a apetit. Ani mě nenapadne to moc přisuzovat tomu, že by jej nechávali hladově, spíš prostě tomu, že už to tady zná a ví, jak skvělé ty burgery jsou. A tak ho v mnohem umírněnější verzi napodobím a i já si podrobím ten pokrm s porcí hranolek. "Fajn, od teď je to moje nejoblíbenější burgrárna. Proč jsi mě sem nevzal dřív? Styď se," posměji se na svého společníka po té, co si otřu pusu ubrouskem. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Během jídla mlčíme, protože já mám fakt šílený hlad. Normálně bych měl problém tohle celé sníst, ale zatraceně, mé tělo je rádo za každou kalorii, i když má podobu umaštěného burgeru, ze kterého odkapává tuk. Občas se tak jen zadívám Helče do očí, než se vrátím k jídlu. Když je burger ve mně, ještě do sebe nahážu slušnou část hranolek a až pak se donutím trochu zpomalit. Utřu si ústa i ruce ubrouskem a usměju se na Helenu. "Nechával jsem si to na bouřlivé časy, až se pohádáme. Je těžké zůstat naštvaný s plným žaludkem." Uchechtnu se. Jednu ruku si nechám volnou na nabírání hranolek a popíjení piva, ale tou druhou vezmu tu její a jen ji jemně hladím palcem. Mám pocit, že ji po tomhle od sebe už nikdy nedokážu pustit. Byť jen na pár dní. Nebo hodin. Chudák holka neví, jak moc se musím držet, abych ji nezasypával polibky a doteky každou vteřinu, co jsme spolu. Až mě to skoro děsí. Dveře od hospody se otevřou a ven vyjde majitel, který se vydá směrem k nám. Zvednu jeho směrem obočí, když se zastaví kousek za Helenou a nasaje pach. Ještě jednou. Zmateně pomrkává. "Hm. Asi jsem se spletl, myslel jsem, že jsou v okolí vlci." Teď je řada na mně, abych zmateně zamrkal, než zavrtím hlavou. "Sergeji, tohle je Hildeg-, ale k čertu s tím, Helena. Čarodějka. Heleno, tohle je Sergej, majitel tohohle podniku. Vlkodlak." Představím je a napiju se piva. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Musím říct, že tuhle presumpci měl opravdu správně. Těžko bych odolala jídlu a po tak dobrém jídle bych se nevydržela mračit a bručet na něj. "O té Hildegardě si ještě promluvíme," řeknu se zavrtěním hlavy k Robertovi. Ale pak se otočím na majitele a zvednu se, abych mu podala ruku. Vím, že to není eticky vyžadované, ale mě to tak přijde lepší. "Těší mě. Výtečně tady vaříte," usměji se na něj. "A nos vás neklame. Bydlela jsem teď pár týdnů s vlkodlaky na Šumavě. Obávám se, že jejich pach ze sebe ještě dlouho nedostanu," dodám mu vysvětlení ohledně toho, proč cítil venku nějakou svou konkurenci. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Dojím a zvednu se. Ještě jednou si utřu tvář a ruce, než se usměju na Helču. "Sergej mi pak účet pošle. Pojď." Natáhnu k ní ruku, aby mě za ní mohla vzít. Její ruku jemně stisknu a usměju se na ni. "Ke mně nebo k tobě?" Zeptám se prostě, protože pokud si milá Helena myslí, že ji v nejbližší době od sebe pustím, tak mě nezná. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zvednu se, když ke mně natáhne ruku a vezmu jej za ni. "Tak asi jindy budu zkoušet, jak to vypadá, když Robert Malý žárlí," pronesu laškovně a políbím jej na tvář. Ačkoliv by mě upřímně zajímalo, jak takové žárlení v jeho podání vypadá, nehodlám ho dál pokoušet pokud to znamená, že by ho to mohlo za měsíc ohrozit. Ačkoliv si plně uvědomuji knězova slova, tak se stále nemohu přimět, abych se toho bála. "Hm, asi k tobě. Máš ale doma ještě co pít? Jestli ty hodláš být na suchu celý večer tak prosím, ale já bych si víno dala," zeptám se ho a když vyjdeme opět na ulici, tak se podívám na nebe. Spokojeně pozoruji, že je naprosto bez mráčků. Takové počasí mám ráda ať je den nebo noc. "Takže... ty si o mně povídáš se Sebastianem?" zeptám se bez varování a na tváři mám úsměv. "A neříkej, že ne, protože na to mi dost specificky vyhrožoval, aby neměl tušení, že spolu něco máme." I když uznávám, že doteď jsme to něco definovali jen z nutnosti a velmi vágně. Ačkoliv to tedy nemění absolutně nic na té věci, že chci být právě teď a tady s ním, ať už nám nad hlavami visí hrozně smrti nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pohoršeně si odfrknu. "Vidělas mou vinotéku. To dřív přijde Armaggedon, než mi dojde víno. Tseh. Takhle mě urážet." Zamračím se na ni a abych si spravil náladu, ukradnu si kratičký polibek. Jak dotek motýlích křídel, protože plánuji těch polibků za dnešek hodně. Její další otázka mě přinutí se zasmát. "Trochu. Řekl bych, že i on mi vypráví o svých známostech, ale... celibát. A ty jsi moje první známost za... dlouhou dobu. Ale ano. Někomu jsem se pochlubit musel, no ne? Nebo ti to vadí?" Nakloním hlavu na stranu. "Neber jeho výhrůžky moc vážně. O církvi si můžeš myslet co chceš, ale on je dobrej. Fakt." Položím jí ruku kolem pasu a jemně ji k sobě přitisknu. Políbím ji na tvář, zatímco jdeme ke mně večerní Prahou. Je to kousek, ale já bych si i trochu přál, aby to bylo dále. Na večerní Praze, když už skončil všudypřítomný shon a jediné, co potkáváte jsou zamilované páry nebo lidi dohánějící svůj trénink je něco... poetického a já jsem rád, že to s ní můžu sdílet. Ale ať už chceme nebo ne, zanedlouho stojíme přede dveřmi do mého bytu. Mlčím, když odemykám, otvírám, pouštím nás dovnitř, zavírám a zamykám. Klíče nechávám v zámku. Poučil jsem se. Uklizeno opravdu nemám, ale to mě momentálně příliš netrápí. Ať už Helena dělá cokoli, dojdu k ní a políbím ji. A tentokrát si to nenechám zkazit žádným knězem s tuberou. Ruce automaticky a chtivě vjedou pod její svršky a sevřou její nahé boky, zatímco já lehce neobratně, ale s o to větší vervou natisknu Helenu na zeď a vyměňuji si nerozumně dlouhé francouzské polibky. Nedávám jí prostor mluvit, dlouho ne. Z mého těla i doteků mluví spíše zoufalý hlad a touha ji znova cítit. A neopakovat stejnou blbost. Ale jsem jen člověk a potřebuji dýchat. Odtáhnu se a dívám se jí do očí. Nesnažím se skrýt chtíč, který momentálně cítím a který musí v mých očích žhnout jak maják. Na rtech mi zavlní úsměv. "Dáš si víno teď?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Co by se stalo všem, co by mě chtěli svádět? Tomu nevěřím...* "No, tak promiň," zasměji se. "Už tě z toho nikdy nenařknu!" Jeho smích se poslouchá dobře. Avšak zavrtím hlavou. "Vůbec mi to nevadí. Jen by mě zajímalo, co mu tak o mně můžeš říkat. Jsem ráda, že máš nějakého přítele takhle blízkého," ujistím jej rychle a přivinu se k němu, když mi dá ruku kolem pasu. "A všechny jeho výhrůžky byly opodstatněné a já s nimi naprosto souhlasím." Užívám si poklidnou cestu, protože to je vlastně to jediné poklidné, co jsem zažila za poslední... dlouhou dobu. Vlastně si myslím, že jsem neměla klidný celý den od té doby, co znám tohoto lovce. Což je asi převážně ten důvod, proč nikdy nepřemýšlím nad tím, zda být po jeho boku nebo ne. Pořád se něco děje. Otázka je, zda je to jen katalyzátor do začátku, nebo mi to později bude chybět. V bytě si zvládnu akorát tak dát kabát na věšák, když se ke mně přitočí Robert a začne mě překvapivě a velmi vášnivě líbat. Neprotestuji, ani v nejmenším. Zatímco zkoušíme, jak nám jde hezky konverzovat francouzsky, přejedu mu rukama po hrudi a následně na záda, stále si užívajíc to pevné tělo pod tím oblečením. "Pane Malý," pronesu lehce zadýchaně, leč se na něj křivě usměji, "já tě snad ani nepoznávám." Znovu mu přejedu rukama po hrudi. Lehce se kousnu do spodního rtu a přemýšlím, nakolik ho mohu trápit a dráždit, než opadne jeho dosavadní chtíč a nadšení. Přitisknu se k jeho tělu, přejedu rukama za jeho krk a nakloním hlavu k dalšímu polibku, ale ten pohyb nedokončím, a natáhne-li se pro něj on, uhnu. "K dnešku se hodí červené, nemyslíš?" zašeptám tiše z té nebezpečné vzdálenosti a s úsměvem na rtech. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Pravda, mám tu Shiraz, který jsem si schovával..." Odtuším zamyšleně a, jakoby mě přešla jakákoli myšlenka na její tělo, odmotám se od ní a vydám se do kuchyně. Pravda je taková, že nejraději bych si ji teď odnesl do ložnice a nechal naše těla ať se poznávají, ale když si chce hrát... Nu. S tichým broukáním se přehrabuji ve vinotéce, dokud nenajdu řečený Shiraz. Palcem z něj setřu prach a odšpuntuji ho. Nevytahuji ale sklenky a pokud je vytáhla Helča, ignoruji je. Ne, místo toho se napiju přímo z flašky a chvíli víno v ústech převaluji. Nepolykám. S plamínkem nezbednosti v očích se vydám k Heleně a tentokrát si polibek odepřít nenechám. Místo toho nechám naše jazyky, ať si spolu hrají, zatímco jí předávám slušnou část vína z mých úst, abych zbytek následně spolkl. Usměju se, i když jsou naše rty u sebe stále hříšně blízko. "Dáš si ještě?" Pohladím ji po boku a zadívám se jí do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Tak uvidíme, kdo to vzdá první, chlapče,* přijmu nevyslovenou výzvu, protože navzdory tomu, co řekl a jak nezaujatě se tvářil - a já bych mu to fakt i věřila, tak se pak prozradí, když se z láhve napije a ignoruje skleničky, co jsem postavila na linku. "Hm, přijde mi, že jsi příliš slušně oblečen na takovou ochutnávku vína," odpovím mu s úsměvem a s tím mu povolím kravatu, kterou následně velmi obratně sundám z jeho krku a hodím směrem k židli. Moc si nedávám záležet na tom, abych mířila přesně. Na čem si ale záležet dávám je to, abych mu rozhrnula sako, když opět přejíždím rukama po jeho hrudi. "Další víno?" zeptám se a dávám si záležet, abych se k němu opět natiskla tělem a mými přednostmi, když rukama pomalu zajedu opět za jeho krk a prsty zabořím do jeho vlasů vzadu na hlavě. "A nebo něco jiného?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Obě ruce jsou však nuceny opustit svá stanoviště, když se ukáže že drobná zrzavá čarodějka není zdaleka tak drobná. Alespoň ne ve všech ohledech. A s určitou mužskou intuicí sjedou na Helčin zadek, který pevně stisknou. Jako by tam patřily. Ještě pevněji ji na sebe za její pozadí tisknu, zatímco si vyměňujeme dvojznačné poznámky. "To já nevím, slečno Lhotská. Na co máš chuť?" Zašeptám do jejího ucha, pod které ji následně políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Hm, musím přiznat, že mám chuť poznávat tuhle tvojí novou spontánní stránky, pane Malý," přiznám tedy šeptem, když cítím jeho rty na mém krku. S úsměvem na rtech vzrušeně vydechnu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ani jí nedám moc času na odpověď. Znova přisaju své rty na ty její a vydám se s ní do ložnice, kde se posadím, ji stále na svém klíně. A to tak, že jsou naše klíny velmi blízko a já jsem si toho bolestně vědom. Sundám ze sebe sako a odhodím ho, v další chvíli z ní začnu stahovat triko a kdykoli je to jen trochu možné, líbám ji, nezřízeně a hladově. Něžnosti už v tom pravda mnoho není, když zuby útočí na její rty. Nezdržuji se slovy nebo něčím. Helena by dala najevo, kdybych šel moc rychle. Ale já téměř bolestně potřebuji cítit její tělo, jinak... zatraceně, jinak... zešílím z touhy po ní. "Chci tě." Vyloudím ze sebe nakonec, ale hlas už mám zhrublý a ztěžklý vzrušením, takže z toho vznikne zavrčení, za které by se nemusel stydět Sergej. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když dosedne na postel, tak nohy z něj odmotám, ale zůstanu na něm sedět, sedíc si takříkajíc na patách, i když na těch tedy opravdu nesedím. S radostí uvítám, že jeho sako mizí někde na zem. A využiji té chvilky, kdy se soustředí na to, aby se ho zbavil, a s chutí se vrhnu na jeho krk, abych zjistila, jestli se to mému rozvášněnému lovci líbí stejně tak jako mě, když mě prozkoumává polibky. Pak se vrátíme ke svým rtům a já zaměstnám svoje ruce aspoň tím, že se snažím vysvobodit jeho tělo z košile, knoflík po knoflíku. Na takové věci jsem docela zručná. Pak mu okamžitě přejedu svými prsty po jeho odhalené hrudi a vnímám stavbu jeho těla, jenž moji touhu po něm ještě umocňuje. *Tak je to dobře. Omotej si ho kolem prstu. Bude jen tvůj, poslouchat tě na slovo...* Ta myšlenka, co se mi mihne vědomím mnou otřese a upřímně mě vyděsí. Nezní to jako já. Ale než se stihnu tomu postavit, vidím jak Roberta pohladím po tváři, rukou mu zajedu do vlasů a slyším se jak mu podbízivě a s úsměvem říkám: "Tak si mě vem." A rozhodně to není myšleno jako nabídka k sňatku. Je to jen souhlas k pokračování toho, co právě děláme a co naše těla opravdu teď chtějí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pousměju se nad její odpovědí. Ruka ve vlasech mě nutí zaklonit hlavu, ale i tak si najdu čas pro pobavený úšklebek. "Čekal jsem trochu romantičtější žádost o ruku, ale..." Ve stejný moment ruce najdou rozepínání její podprsenky a zbaví její tělo toho otravného kusu oblečení. "Co mám s tebou dělat?" Teatrálně si povzdechnu, i když při pohledu na odhalený hrudník mě napadá hned několik věcí. Položím ji na postel na záda a chvíli ji jen pozoruji. Konečky prstů přejíždím po jejím břichu. Nemám tušení, jestli jí to lechtá, ale já si takhle alespoň zapamatuju, jak vypadá. Také není topmodelka, ale její nedokonalosti paradoxně její krásu ještě zvyšují, když spolu hrají takovou melodii rozkoše. Přesunu se nad ni a políbím ji. A ještě jednou. Jemně ji zatahám zuby za spodní ret a políbím ji na bradu. Krk. Klíční kost. Rukama při tom rozepínám její kalhoty a stahuju je z ní, když dojdu rty až k jejímu hrudníku, kterému se jimi věnuji... možná déle, než je nutné, ale užívám si to. Celou dobu se jí dívám do očí, jako bych ji hypnotizoval. Neopomenu občas použít zuby, ale nakonec přecházím až na její břicho a podbřiše. U toho se, po krátkém seznamování se polibky, zastavím a usměju se na ni. "Ještě furt si můžeme dát jen víno, drahá." Zanotuji, když ji políbím na okraj spodního prádla. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Co jsem to stvořila?" zasměju se, když má slova přemění v komedii. I když uvnitř sebe ucítím takové lehké popíchnutí něčeho nepříjemného a nepěkného. Ale moje nadšení a nutkání zůstat v přítomnosti a užít si ho a jeho blízkost mě donutí odsunout tenhle pocit pryč, jako něco nepodstatného. Něco, co se vyřeší v případě nutnosti později. Jestli se snaží rozklíčovat pomocí toho svého upřeného pohledu, kde se mi líbí jeho polibky, odpověď je zcela jednoduchá. Zatím všude. A dokud můžu hraji si s jeho vlasy, přeci jen toho takhle moc nenadělám. Když se však zastaví a řekne tu další větu. Povytáhnu jedno obočí. Cosi uvnitř mě se nespokojeně zavrčí. Je to jakýsi vnitřní hlas, který mě dál vábí k tomu, abych mu v odchodu zamezila. *Jen mu ukaž, proč je to s čarodějkami lepší. Ukaž mu, jak jemná magie umí být. Jak precizně s ní umíš pracovat. Bude se mu to líbit! Bude umírat blahem!* "To je vlastně dobrý nápad," oplatím mu s tím přímým pohledem. "Ale ty skleničky by to tentokrát chtělo." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nutno dodat, že se mi příliš nedaří tvářit jako svůdný Robert a chvíli se dávám dohromady. „Potvoro.“ Odtuším a zadívám se jí do očí, zatímco mi na rtech hraje křivý úsměv. Zadívám se na její klín a zamyšleně ho přes její spodní prádlo pohladím. „Hm, upozorňuju tě, že pokud si teď půjdeme sednout ke stolu, budu si muset sednout dost divně, abych ho nenadzvedával.“ Zazubím se, když Heleně nastíním situaci v mých kalhotech. Z romantických filmů jsem měl vždycky pocit, že tahle situace by měla být smrtelně vážná a tohleto a támhleto. Na druhou stranu, smrtelně vážný je tak nějak celý můj život. S Helčou se chci smát. I za cenu, že to pravděpodobně nezvyšuje mou váhu na trhu sexuálních partnerů. Ale nakonec se vrátím k rozdělané Heleně. Ruce sjedou z žeber na její přednosti a začnou se jim pořádně věnovat, zatímco já odhodlaně, i když lehce nemotorně, stahuji její poslední kus prádla. Až na ponožky, ale ty si snad může nechat. A pak, bez dalších okolků, se rozhodnu vyzkoušet co všechno dovede můj jazyk. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Roberte!" napomenu jej se smíchem, když jedno takové místo najde. Pak už se jej občas pochechtává a já tomu neodolám a pohladím ho tu po tváři, jindy zajedu prsty do vlasů. Jakkoliv je ta poloha divná a krkolomná, cítím se takhle dobře. Ale to je dost možná spjaté s tím, že vidím Roberta veselého a klidného. "Jenom ti to vracím," odpovím mu na můj nový titul, přitom krátce pokrčím rameny. Asi bych zvládla vymyslet nějakou dobrou poznámku o citrónu a ledové sprše, která by mu od toho problému odpomohla, ale pak se Robert rozhodne, že po té malé přestávce se vrátí zpět k rozdělané práci. Všechny námitky, na něž jsem ještě ani nestihla pomyslet, se rázem rozplynou, když se mi začne dotyky - a nejen těmi - věnovat. Kousnu se do spodního rtu a rukou mu vjedu do vlasů. Nemůžu si pomoct, ale strašně se mi na něm ty vlasy líbí. Ohledně sexuální frustrace na tom jsme nejspíš s Robertem možná stejně. Ačkoliv se naše časové osy možná liší. Díky tomu netrvá dlouho, než se přes mé rty začnou linou první vzdechy. "Roberte," zašeptám jeho jméno, přes veškerou mou touhu nepřestat. "Pojď ke mně." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ale pak už je čas udělat, co žádá. S tichým zamručením se odtáhnu a políbím ji na podbřišek, než se vydám k ní nahoru, s křivým úsměvem na rtech. "Co by sis přála? Máme víno, sýr, šunku... fakt sexy chlapy..." Uchechtnu se a s mrknutím ji políbím a pohladím po tváři. "Miluju tě." Zašeptám, pohled upřený do jejích očí a tentokrát to nejsou slova, která mi uklouzla. Než na to stihne něco říct, přitisknu jí prst na rty. "Nemusíš odpovídat. Chápu, pokud to tak necítíš. Jen... chci abys to věděla." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Pár vteřin se mlčky dívám do jeho očí s jeho prstem na mých rtech. V těch očích vidím, že ta slova, co řekl myslí naprosto vážně. Přikládá jim mnohem větší důraz, než jsem jim kdy já dokázala přisoudit. Cosi ve mě spokojeně zavrtí, ale něco jiného cítí jakýsi smutek. Pootevřu rty a krátce olíznu jeho prst. Pak jej nechám krátce zmizet mezi mými rty. Zároveň se moje ruka dostane pod kalhoty a otře se o poslední látku, jenž odděluje jeho intimní místa od ní. Na tváři se mi rozlije úsměv. "Miluju tě, ale teď zbytečně moc mluvíš," zašeptám mu v odpověď a pak je řada na mě, abych iniciovala další líbání. Zatímco moje ruka přejede z již rozepnutých kalhot výš, abych mu aspoň částečně mohla stáhnout ten zbytek oblečení, co mi v tuhle chvíli opravdu jenom překáží. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když promluví, nadechnu se, ale pak se jen usměju když mi pořádně dojde co mi řekla. A tak jen kývnu hlavou a nechám svoje rty ať dělají něco užitečnějšího, totiž starají se o ty její. Chvíli zápasíme s mými kalhotami, ale když už je jasné, že v téhle poloze se nic moc nevydaří, rozhodnu se pro změnu. S tichým heknutím ji převalím na sebe a ruce položím na její nahé boky. Ještě notnou chvíli její rty neopustím, ale když to nakonec udělám, neopomenu zuby zatahat za její spodní ret. A pak se pohodlně opřu a... jen ji sleduji. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když se mi to povede a já konečně i vidím, jak se Robert na to celé těší, na tváři se mi objeví spokojený úsměv. Přesunu se opět do předchozí pozice, kdy jsem obkročmo na něm, dám si záležet, abych se otřela klínem o ten jeho, a na chvíli se opět začnu věnovat jeho krku svými rty. Sama pak uznám, že není na co dalšího čekat, protože oba dva toužíme jen po tom jednom v tuto chvíli. A tak si rukou dopomohu k tomu, abychom k sobě konečně našli cestu a spojili naše těla v jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Přejedu rukama na její záda a zatnu do nich nehty, když do ní konečně proniknu. Táhle zasténám do jejího ucha a chvíli se musím krotit. Pořádně se kousnu do rtu, abych zahnal orgasmus, který už teď tluče na dveře a chvíli omámeně ležím a pozoruji ji. Nadechnu se k dalším slovům, ale Helena měla pravdu. Na slova bude času dost. A tak se místo toho, s vypětím břišních svalů, posadím. Ruce sjedou na její pozadí a pevně ji na mě natisknou, zatímco ji líbám a laskám její krk. Nikam nespěchám, protože není kam spěchat. Tohle si hodlám užít. Hodně. A nedržím se zpátky se svými steny, jen ať ví, co se mnou její tělo provádí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jenže Robert se hned zvedne také a tak se mohu opět radovat z tepla jeho těla na tom mém. Nakloním hlavu ke straně, aby měl lepší přístup k mému krku. Vlasy se zavlní a přelijí se přes rameno jako ohnivá voda. Zasténám slastí. Ruce mi kloužou po jeho ramenou, přes jeho svaly na rukou až k loktům a zase zpět. Natisknu se na něj, když se moje ruce dostanou opět na jeho záda. Pokusím se nadzvednout, abych se vzápětí mohla vrátit do stejné pozice a zase znovu mu zopakovat ten slastný sten, který se ze mne vyloudil prve. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Každou, kterou se mi podaří vytvořit, způsobně uhladím jazykem a pokračuji dál, dokud nemá zrzavá čarodějka slušivý náhrdelník z cucfleků. Až poté se spokojeně odtáhnu a usměju. Osud tomu chce, že ve stejný moment znova dosedne a já nahlas zasténám a v klíně mi dráždivě zacuká. Spojím naše rty v dravém polibku a pevněji ji na sobě natisknu. Přirazím při tom proti ní ještě hlouběji, v zoufalé snaze mezi námi nezanechat ani kousíček volného místa. Chvíli si užívám naši polohu v sedě, ale... no, nemůžu ji nechat udělat celou práci, ne? Převalím se na ni, je oproti mně stále ještě lehčí. Ignoruji, že se povážlivě blížíme okraji postele a místo toho dlouze, táhle přirazím. Zuby zatahám za její spodní ret a přirazím znova, o poznání dravěji. Levou rukou krátce přejedu po místě, které jí lechtalo a pak po její ruce až na její zápěstí. A s náhlou dravostí tu ruku vezmu a přišpendlím ji za její hlavu. A v následující chvíli tu druhou. Odtáhnu se a chvíli ji labužnicky pozoruju. "Chm... škoda, že nemám jak ti je svázat." Zamručím. "Příště." A tak držím její ruce u sebe za zápěstí jednou svou rukou, zatímco tou druhou laskám její prsa a boky, zatímco přirážím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zatnu do jeho zad prsty, když jsou naše rty spojené v polibku a on přirazí ještě hlouběji. Nemyslím si, že je možné jakkoliv eliminovat další prostor mezi námi, jak jsou celá naše těla propletená a na sebe natisknutá, ale stejně se o to pokusím. Možná jsem přeci jen trochu vědma, protože se právě ono přimknutí k jeho tělu v následujících pár vteřinách ukáže jako dobrá nápad, neboť si Robert usmyslí, že je teď řada na něm, být nahoře. Cuknu rukou, když přejede po mém lochtivém místě, ale naštěstí se tam tentokrát nehodlá déle zdržovat. Hlasitému vzdychání při jeho přiráží zabraňuje pouze fakt, že většinu času mám své rty ponořené do těch jeho. "Abych nesvázala já tebe," odpovím mu rychle, než se opět vrátíme k rytmickému sbližování našich těl. Nevzpouzím se tomu, že svou mé ruce přidržovány na místě. Nechávám je tam a soustředím se spíše na zbytek těla. Dívám se na něj a vzdychám pokaždé když přirazí. Pokrčím nohy tak, že je v kotnících překřížím za jeho zády. Snažím se jít proti němu při každém přírazu, aby se dostal do mě tak hluboko, jak to jen jde. Přece ho nenechám oddřít celou práci samotného, no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Užívám si pohled na její napínající se svaly na jejím těle. Ale nakonec jsem nucen její ruce pustit, abych ji místo toho chytil za její boky. Mé předsevzetí tohle vydržet co nejdéle vezme za své, když Helena začne přirážet proti mě. To mé vzrušení ještě znásobí, to vědomí, že mě chce stejně jako já ji. Narovnám se a za její boky ji k sobě přitáhnu a začnu na sebe nabodávat. Už to nemá nic moc společného s něžným tančením našich těl před tím a já se nesnažím tvářit, že má. Chci její tělo a chci ho hned! Z hrdla mi tak občas vyjde tiché zavrčení, způsobené vzrušením které chce pryč a žárlivostí, kterou raději nechám se projevit teď než jindy. Tuhle pozici udržím pár minut, ale i já jsem jen člověk a tak znova Helenu položím a přitisknu se na ni. Políbím ji na rty, tvář a pod ucho a tichounce do něj zasténám. "Už budu, čarodějko." Informuju ji, jako by to z mého dravého přirážení, cukání se a slastných stenů nebylo zřejmé. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když ucítím jeho tělo na tom svém, okamžitě se pustím, abych se ho mohla opět chytit a přimknout se k němu i zbytkem těla. Ruce mi opět samovolně zajedou do jeho vlasů a na jeho záda. Jakmile mám možnost, mé rty mu opětují polibek, než se opět přesunou jinam po mém těle. "Moc. Mluvíš. Lovče," procedím mezi vzdechy a přesunu obě ruce na jeho záda. Nohy od sebe rozpletu, nicméně nechám na něm, zda se hodlá v daný moment odtáhnout, či dokončí naše spokojení naplno. Ať tak či tak, chci jej i nadále cítit u sebe, což dám najevo tím, že jej moje ruce a prsty tlačí stále ke mně blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Téměř zakřičím slastí, když to opravdu přijde. Přirazím do ní celou svou délkou a ještě párkrát ze setrvačnosti přirážím, když sám sebe provázím orgasmem. A pak... odpadnu. Mám pocit, že jsem musel na chvíli omdlít, protože když v další moment otevírám oči, ležím vedle ní a nejsem si jistý, jak jsem se tam dostal. Chvíli oddechuji. Najednou si jsem velmi dobře vědom toho, jak jsem všude spocený a že to asi není kdovíjak přitažlivý pohled. Ale to mi vlastně příliš nevadí. Nakloním se k Heleně pro krátký polibek. "Děkuju." Zašeptám tiše a přitáhnu si ji do objetí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jen tak tak uhnu hlavou, abych od milého pana lovce nedostala hlavičku. Uznávám, bylo by to určitě originální zakončení, ale nějak o to nestojím. Pohladím ho po zádech, když na mě celou svou vahou leží a jedině jeho dech na mém krku mě uklidňuje, že jsem svého lovci neuhnala infarkt. * Jsem jenom. Tvůj. A. Ty. Moje.* Vzpomenu si na jeho slova před vyvrcholením. Nepochybovala jsem ani na okamžik, jak to myslí a vážně to myslí. Políbím jej pod ucho a pročechrám mu něžně rukou vlasy. Vyheknu a pak Roberta ze sebe svalím, ruku mu stále nechávám pod hlavou. Ne, že by mi jeho blízkost a naše zpocená těla teď vadila, ale váha jeho těla na mém hrudníku nebyla moc příjemná. Zatímco sháním zpět pravidelný dech, tak jej hladím po tváři palcem pravé ruky, kterou mám ze strany jeho krku. Očima přejíždím po jeho tváři, abych si ji zapamatovala a ujistila se, že je opravdu v pořádku. Dech nedech, trochu mě tím vyděsil. Ale pak otevře oči a já se na něj usměju, trochu křivě, trochu pobaveně. Oplatím mu krátký a něžný polibek. Ale pak mi poděkuje a já jsem tím zaskočená, že se začnu tiše smát. Přivinu se do jeho náručí a zavrtím hlavou. "Pane Malý, vy mě nikdy nepřestanete udivovat," pronesu vesele. "Za tohle nemusíš děkovat. Byla to vzájemná a velmi přínosná spolupráce." Nakloním se k němu pro další něžný polibek, než si to stihne vzít jako urážku. "Tak co, bylo to takové, jak sis to představoval od té chvíle, kdy jsem ti přespávala na gauči?" zeptám se šibalsky a zajedu mu znovu do vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pohladím ji po zádech a uchechtnu se. „Tak… nebylo to nejhorší.“ Utrousím s hraným nucením, než se zasměju. „Nikdy jsem si to nepředstavoval, děvče, bál jsem se toho. Proto mi to tak dlouho trvalo.“ Něžně ji políbím a pak, pokud ona nemá ještě něco důležitého na srdci, strávím pár velmi příjemných minut tím, že ji něžně líbám, hladím po těle a čekám, až se mi do těla vrátí cit. Když se to stane, neochotně se odtáhnu. „Nevím jak ty, ale pokud já půjdu spát takhle zpocenej, pravděpodobně se ti ráno zhnusím. Takže… sprcha?“ Navrhnu a hravě ji kousnu do rtu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Bál ses toho?" přeříkám po něm překvapeně. "Bál ses toho, že ti upadne? Nebo, že velká zlá čarodějnice najde tvé slabé místo a pak to využije proti tobě?" zeptám se vážně a pak přejedu prstem lehce po místě, kde tuším jeho lechtivé místo. Krátce se pousměji, ale nestačí to na to, abych sama sebe přesvědčila, že mne opravdu nezajímá jeho odpověď. "Ne, ne, ne, tohle nezamluvíš, vysvětli to," zamítnu změnu tématu ohledně sprchy. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Před tebou jsem měl jenom jeden pořádný vztah a to... je hodně dávno. Je to nezvyk. Tohle všechno. Mít někoho, komu věřím, kdo mě vidí víc, než jako lovce, kterého se musí bát a kterého musí nenávidět. Nevím, co přesně k tobě přes to všechno cítím... neumím se v tomhle vyznat. Ale cítím to hodně a je to intenzivní. A to mě děsí, víš?" Pohladím Helenu po tváři. "Být takhle na někom závislý... tak dlouho jsem žil a smířil se s tím, že prostě jednou umřu. My zpravidla neumíráme stářím. A pak přijdeš ty a najednou... bojím se smrti. Opravdu... opravdu hodně. Bojím se, že o tebe přijdu a bojím se, že mi tě někdo vezme, že si uvědomíš, že přes to všechno jsem... srab." Pokrčím rameny. "Celý život si buduju neproniknutelnou zbroj a pak přijdeš ty, a ona celá spadne..." Zašeptám. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Nemyslím si, že jsi srab proto, že něco cítíš a že ti na mě záleží," řeknu mu rovnou, než si stačím nasadit pomyslné rukavičky, abych se aspoň pokusila svůj náhled na celou věc zjemnit. "Hele, já nikdy na vážné vztahy moc nebyla. Rozhodně ne tak, abych přemýšlela nijak dál, než na pár týdnů dopředu s tím druhým. Nikdy jsem neměla ty růžový brýle," přiznám své omezené znalosti na toto téma. Dám si další prameny vlasů za ucho. Pak jej vezmu za ruku. Sevřu ji ve svých dlaních. "Omlouvám se, že jsem tě tak rozbila. Neměla jsem to v úmyslu," nakloním lehce hlavu ke straně a dívám se mu do očí. Jeho ruku i položím na svou tvář a jednu ze svých dlaní položím na tu jeho. Palcem jej hladím po tváři. "Ale i teď, když to vím, i to, že se bojíš, jsem ráda, že jsem to udělala. Život bez rizika, život bez lásek, bez citů, vždyť to není vůbec nic. Co ti zbude? Jen povinnost a útrapy?" zavrtím odmítavě hlavou. "Jestli je jedna jediná věc, co by ti po mně měla zůstat. Ať už se rozejdeme, nebo mě za měsíc popraví za černokněžnictví nebo cokoliv, tak chci, aby sis tuhle díru ve zbroji nechal. Rozumíš? Nikdy bych nechtěla, aby má existence byla středobodem něčího vesmíru. A moje absence jeho kolapsem. Není mi patnáct a nemám tu chuť mít takovou moc. Nevzdávám se. Ne s tebou, ne se životem. Ale to cos mi řekl mi přijde opravdu smutné. A já nechci být ta, co tě zlomí už napořád. Ne takhle." Nakloním se k němu, abych jej něžně políbila. Ale netuším, zda se nechá. Zda rozumí mým slovům, zda chápe, o co mi jde. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Já jdu do té sprchy. Jdeš taky?" Nabídnu velkoryse zrzavé čarodějce tu příležitost být se mnou ve sprše, než se do ní vydám. Do sprchy. Ne do čarodějky. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "S tím nemůžu než souhlasit," usměji se na něj, když prohlásí, že si chce tenhle měsíc užít. Obzvlášť, pokud máme oba dva zemřít. Zavrtím hlavou. "Jdi sám, já potřebuju teplou vodu a vsadím se, že ty jsi z té vaší sparťanské výchovy zvyklý na ledovou," pousměji se a plácnu jej po nahém zadku, když se zvedne. Pak se na něj na oplátku zazubím. "Navíc, musím napsat všem těm milencům, že tenhle měsíc nebudu mít na žádného z nich čas. Až tak moc se obětuju," vrátím mu s pobaveným úšklebkem tu poznámku o jiných. Počkám, až lovec zajde do koupelny, než se zvednu z postele a seberu ze země svoje kalhotky a tričko. Obleču si jen tyto dvě části oblečení, než se rozejdu do kuchyně, abych otevřela nějaké méně kvalitnější víno. Jde mi o kvantitu, ne kvalitu v tuto chvíli. *To je kravina, Heleno! Pokud to uděláš, nezbude z tebe už vůbec nic! Budeš jen hadrovou pannou v jeho rukách! A možná to ani nevyjde!* Až třetí sklenička ve mě utišila ten hlas, který mě nabádal v tom použít svoje schopnosti k tomu, abych nás s Robertem odsud dostala. Mohli bychom utéct. Začít život někde jinde. Sami. V teplém podnebí, bez starostí, povinností, bez smrti. Doplním si opět skleničku a dojdu za Robertem do koupelny. Opřu se o zeď ramenem a krátce se napiju. "Můžu mluvit o práci, nebo si to mám nechat na zítra?" zeptám se jeho nahé siluety. "Protože jestli si to mám nechat na zítra, tak mám pro tebe úkol. Dojít mi vybrat jedno tvoje tričko, které budu mít na spaní a nikdy ti ho už nevrátím. Ideálně oblíbené. Vlastně... to budeš muset udělat tak i tak," usměji se a opět se trochu napiji. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Z přemítání mě vyruší otevření dveří a já se vzpamatuji dost, abych si ještě umyl vlasy, zatímco poslouchám. Pousměju se, ale s odpovědí si dám na čas, do té doby, než ze sprchy nahý vylezu. Vezmu si ručník a obmotám si ho kolem pasu. "Klidně povídej, co máš na srdci." Zamručím, než se vydám do ložnice, kde se chvíli přehrabuji v tričkách. Nakonec najdu jedno staré, vytahané a páchnoucí... no, po mně. S potiskem vlků. "Kdysi jsem v tom spal." Zabručím a hodím ho Heleně. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Sbírám odvahu k těm slovům, ale jeho cesta do ložnice mi umožní ale příliš času na to, abych si to rozmyslela. Nechci to totiž udělat. Jsem ochotná kvůli tomu i umřít, ale nevím, zda jsem ochotná kvůli tomu obětovat i Roberta a Samuela. Dopiji skleničku. Odložím ji na umyvadlo a pak se vysvléknu, abych si do toho nového trička mohla vlézt už čistá. Uznávám, že zasychající pot a jiné tělní tekutiny obzvláště na stehnech nejsou rozhodně nic, co by bylo příjemné, pohodlné, nebo sexy. Tričko chytím už nahá a krátce si jej s úsměvem prohlédnu. Pak jej odložím vedle na košík a vlezu si do sprchy. Aniž bych zkoušela jakou vodu měl Robert nastavenou, automaticky přetáhnu páčku na stranu teplé vody. Ano, jsem ten typ člověka. Můj bývalý tvrdil, že se tím připravuji na to, jak se budu smažit v pekle. Ale jestli to bude tak příjemná jak horká voda na mé kůži, tak se tam vlastně i těším. "No dobrá, takže jsem přemýšlela," pokračuji v načatém rozhovoru zatímco si užívám první horké kapky na mé kůži. "Pokud ti budu pomáhat a ty jsi vlastně to OSVČ, znamená to, že mě budeš platit?" zeptám se a na okamžik ještě otevřu dvířka sprchy, abych mu ukázala svůj téměř dokonalý chrup, než zase zavřu, abych si rychleji vytvořila teplé mikroklima ve sprše. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pobaveně se usměju při její poznámce. „Zas tak dobrej, abych za něj platil, ten sex nebyl, sni dál.“ Zalžu jak když tiskne. Za tohle bych platil hodně, i když hádám, že kdybych za to platil, asi by to něco ztratilo. „Tak, o čem jsi chtěla mluvit?“ Zabručím, když vracím naše téma z vtipů zpět na vážné věci. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Lháři," zasměji se ze sprchy. "No, jen jsem přemýšlela, že by bylo fajn se někam podívat, ale to by brali asi jako pokus o útěk, co?" zeptám se a vypnu vodu. Nechala bych se hýčkat vodou ještě dlouho, ale pro dnešek to už utnu. Použiji volný ručník a otřu se, než vylezu z tepla s ručníkem omotaným kolem těla. "Takže by bylo asi vhodnější, kdyby jsi jako hodný lovec inkvizice zase začal pracovat. A já nevím, zda bych ti neměla jako taky ta hodná a úžasná čarodějka pomoct," pousměji se na něj. Sice zoufale toužím z Prahy a tohodle maglajsu vypadnout, ale pokud to zvýší naše nebo jeho šance. Nejsem proti tomu, abychom zase něco začali řešit. Udělá pár kroků k němu, abych jej možná políbila, ale pak si všimnu odrazu v zrcadle. Zastavím se a přejedu si prstem po Robertových značkách. "To jako vážně? Kolik ti je? Patnáct?" zeptám se lehce nevěřícně a zároveň tak trochu pobaveně a zavrtím hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zazubím se, když se na sebe zadívá do zrcadla a nenápadně k ní zezadu přijdu, než obmotám svoje ruce kolem jejího břicha a políbím ji na tvář a následně na jamku mezi jejím krkem a levým ramenem. Pak na jednu ze značek. "Co, to tys říkala něco o žárlivosti. Chci mít jistotu, že každý ví, o koho se jedná." Zazubím se do zrcadla, než se nakloním pro polibek, pokud mi jej čarodějka daruje. "A mimoto ti sluší." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo tak pánovi by se zachtělo sekretářku?" zeptám se jej s povytaženým obočím a uculím se na něj. "Neplatit mi a ještě mít všechny výhody toho povolání? Zapomeň, jsem parťák ne sekretářka." I kdyby byl Lovec nápadný, nechala bych jej, aby takhle ke mně přistoupil a objal mě. Vždyť jak příjemné je cítit jeho tělo u mne! Lehce se o něj opřu a s úsměvem přivřu oči, když mě políbí na tvář a další dvě místa na krku. Položím si svoje ruce na ty jeho. Když se natáhne pro polibek, nenechám jej čekat. Jakkoliv je to krkolomná pozice pro mne, rozhodnu se polibek proměnit aspoň na chvilku v líbání, ale opravdu jen na chvilku. "Jsem si jistá, že se kolem tebe zas tolik zrzavých čarodějek nemotá," pronesu s ušklíbnutím. Přejedu mu rukama přes předloktí a pak se zadívám na náš obraz do zrcadla. Opřu se o něj o maličko víc a dotknu se tváří té jeho. Spokojeně se usměji. "Tohle ti taky moc sluší." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro „Co ty víš, jsem velmi populární mezi pražskou komunitou zrzavých a drzých čarodějek. Snad nežárlíš!“ Zazubím se a pak se spokojeně usměju, když se tváří otře o tu mou. Zakývu hlavou a políbím ji na tvář. „Zrzavé čarodějky s ďábelským úsměvem a svůdným tělem, to je teď nejnovější Pařížská móda. Ale dávej pozor na padělky z Číny. Nevydrží zdaleka tolik.“ Uchechtnu se, ale udusím to v jejích vlasech, kde můj obličej zůstává ještě notnou chvíli a užívám si její vůni a to, jak heboučké její vlasy jsou. „Postel?“ Zahuhlám nakonec, nejistý jestli to vůbec bylo slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Musím se těch lovců zeptat, čím tě krmili, dva týdny jsem od tebe a z tebe srší vtipy jeden za druhým," zavrtím pobaveně hlavou, ale je pravda, že je to docela osvěžující. "No, nežárlím spíš závidím, pražské zrzavé čarodějky jsou strašně sexy. Někdy bys mě měl vzít s sebou," oplatím mu pohotově. Usměji se, když cítím jeho rty na mé tváři. A pak přijde další vtip a já se musím uchechtnout. Jeho nálada se výrazně zlepšila a ano, všechny zásluhy si za to beru já sama. "Postel? Řekla bych, že jsi neměl dost, ale moje výplata už přece byla vybraná na celý měsíc... Tak to jsi asi určitě jen unavený," brouknu v odpověď s úsměvem a pohladím ho po tváři. Odtáhnu se od něj a otočím se k němu čelem. "Dojdeš pro víno, ať dodržujeme pitný režim, hm?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "No... ale když jinak nedáš..." Zabručím, rádoby otráveně, než se mi zas jednou tvář rozzáří v úsměvu a já Helenu odměním polibkem. Chyběla mi a já si s každou další minutou, kterou s ní trávím, uvědomuji jak moc. A proč. Někde vzadu mě hnidá ohyzdný ocásek, který má zoufalou potřebu zkoumat, jestli to je vzájemné, ale já jsem až moc unavený, než abych ho zkoumal. A tak se poslušně vydám do kuchyně, kde dopiju načnutou lahev merlota (kterému ale dost dala zabrat už má čarodějka) a místo toho otevřu portugala. Červené má tu výhodu, že se nemusí chladit. A může se pít tak dlouho, jak dlouho je chuť. S flaškou a dvěma skleničkami se posadím ke stolu a naleji nám. A pak počkám na slečnu Lhotskou. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Prodloužím jen kratičce náš polibek. Ruce si při tom položím na jeho hrudi. Jestli svého lovce osahávám? To si pište, že ano. Bůh ví, že doteď se to u nás drželo hodně zkrátka, tak si to teď zřejmě oba dva snažíme vynahradit. "Jo, jo, máš to se mnou těžký, já vím," vykážu jej z koupelny. Chvilku soukromí využiji na to, abych se převlékla do jeho trička na spaní, následně si také trochu rozčesám vlasy, protože bez toho bych za chvíli vypadala jako lev. Jeho rozcuchání tomu rozhodně napomáhalo. Složím svoje předchozí oblečení na hromádku a nechám ji zatím na jedné z volných poliček v koupelně. Pak se vydám za lovcem, aby chudák netrpěl odloučením. "Už jsme se přesunuli k jiné značce?" zeptám se, když si všimnu jiné etikety. Když kolem něj procházím, abych si sedla, tak jej pohladím rukou přes ramena za krkem až na další rameno. Sednu si vedle něj. Ihned si vezmu skleničku a pozvednu jí. "Tak na dnešní večer?" usměji se na svého lovce a políbím jej na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Chybělas mi." Řeknu po chvíli a jemně rukou stisknu její koleno. "Strašně moc. Měl jsem o tebe strach, ale bál jsem se ti napsat, aby to nevystopovali." Zamručím. "Jsem rád, že jsi v pořádku." Dodám ještě a nakloním se pro polibek. "Čarodějko jedna zatracená." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Chvilku mlčím a Robert taky. Snažím se nemyslet na věci, co nás čekají, nebo na věci, co bych chtěla či snad měla říct. Je jen víno, tahle společnost a tahle chvíle. Nic a nikdo jiný. Vím, že bych to ale nevydržela dlouho, a tak jsem ráda, že se Robert ozve. "Myslela jsem si to, že to je kvůli tomu. Ale stejně jsem ten pitomej přístroj z pekla měla pořád u sebe," odpovím mu s úsměvem a pohladím jej po tváři, zatímco cítím teplo z jeho ruky na svém koleni. "Já jsem tak šlechetná nebyla. Naučila jsem Alici, jak dělat vhled na chvíli a špehovala tě občas," usměji se na něj. A ačkoliv bych se možná měla za tohle stydět, není tomu tak. Měla jsem starost. "Ale vypadá tam spokojeně. Ty lidi i to prostředí jí snad trochu mění priority. Ale neboj, víc už neřeknu." Usměji se, ale to už se Robert natahuje pro polibek. "Dostala jsem se ti pod kůži, co lovče?" zavrním u jeho rtů, než je spojím s těmi jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Já taky. I když bych tě proklínal, kdybys mi něco napsala... znáš to. Hlava míní a srdce mění." Zabručím a políbím Helenu do dlaně, kterou cítím na své tváři. Pak se uchechtnu. "Byl jsem aspoň na záchodě nebo něco podobně přitažlivého?" Pravda, měl bych se asi zlobit, ale vím že Helena to jen dělala ze starosti o mě a kdybych to uměl, asi bych to dělal taky. Plus mě baví představa Heleny, jak celé dva týdny tráví odhadováním, kdy se sprchuju. "Jsem rád, že je spokojená. Alice to potřebuje, má v sobě hodně hněvu, kterej ze sebe musí nějak dostat. Pokud si při tom najde kamarády... no, vlci asi nejsou to nejlepší, ale ani to nejhorší." Polibek, jak už je naším dobrým zvykem, trvá dlouho, než se odtáhnu. "Ani nevíš jak moc." Zašeptám a za boky na sebe čarodějku posadím, i když stále ve vší počestnosti, takže na mě sedí bokem spíš než obkročmo. Natáhnu se pro svou skleničku vína a napiju se. "Stejně jsi mě očarovala." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo, nejspíš to taky znám," pronesu trochu zamyšleně. Matka mi vždycky říkávala, že ji a její strach o děti pochopím až když budu mít vlastní. Stačilo mi těch nervózních 14 dní, abych pochopila, že je to hrozný pocit a že to v životě opravdu nepotřebuji. Z nějakého důvodu se cítím za Roberta a vše, co se mu stane odpovědná. Snad kvůli tomu, že mi tenkrát udělil milost a od té doby se to nabaluje? "Ne, bohužel, i když ten zamračený ucpaný výraz jsi měl skoro pořád," vrátím mu to lehce rýpavou poznámkou. Přikývnu na jeho posouzení Aliciiných emocí. Nechám se přesadit na jeho klín. Trochu se o něj opřu bokem. Upiji ze své sklenky a odložím ji na stůl. "Vím, byla jsem jako ona. Byla jsem naštvaná na svět, který mě nechápal. Všichni mi říkali, co si mám myslet. A přitom jsem si byla ukrutně jistá, že vím všechno, co potřebuju," pousměji se nad svojí mladickou sebejistotou a paličatostí. "Pravdu jsem měla a stále mám, ale chápeš..." usměji se, abych to zakončila odlehčením toho přiznání. Jeho šeptaná slova i naše blízkost mě donutí si jej znovu zblízka prohlédnout a prohrábnout mu jeho mokré vlasy prsty. "Samozřejmě. Je to můj velký plán jak tě lovče naprosto zničit. Nechám tě se do mě zamilovat, vyspím se s tebou, nechám tě obvinit ze spolupráce s černokněžníkem, seznámím tě s mojí rodinou a pak tě nechám trpět a popravit. Jo, to je celý můj plán,"ušklíbnu se a zavrtím hlavou. Je to hloupý vtip, jenže už jsem vypila dost vína na to, abych to nebyla schopná moc objektivně posoudit. "A proto ti sedím na klíně v tvém tričku a snažím se nemyslet na to, jak dlouho mám počkat, než tě zase políbím, abys neměl pocit, že tě mám jen na to líbání a osahávání." Druhou rukou, kterou mu neprojíždím vlasy, položím na jeho hruď. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Není to tak uspěchané a zoufalé, jako když jsme přišli. Teď si doteky našich rtů a jazyků víc než užívám. Její chuť, která mě občas donutí spokojeně zamručet. Dokonce si mezi polibky najdu i čas se nadechnout, jen abych si ji pak přitáhl znovu k sobě. Jakkoli to je v téhle pozici krkolomné. Nakonec se přeci jen udýchaně odtáhnu a zazubím. "Měli bychom přestat, tímhle tempem budeme oba tu sprchu potřebovat ještě jednou." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Oplácím mu polibky a rukama přejíždím po jeho těle, tak, abych se zatím věnovala jen povoleným místům, která nezpůsobují chechtání. Zatím. Jeho téměř zvířecí zvukové projevy mě ujišťují v tom, že navzdory jeho následujícím slovům si každou vteřinu tohoto sbližování užívá a nechce přestat. "Dobře, tak přestaneme," řeknu tiše a lehce nakloním hlavu ke straně. Úmyslně se natáhnu pro skleničku, abych se na jeho klíně mohla trochu zavrtět. Jakoby jen tak mimochodem. Napiji se a pozvednu obočí. "Tak, co bys chtěl dneska dělat?" zeptám se ho konverzačním tónem a bezelstným výrazem, na který jsem se musela soustředit. "Hrát karty? Kostky? Nebo si budeme jen povídat nad vínem? Projednávat plat?" Otázky pokládám, zatímco se na něj dívám a prstem pomalu přejíždím od jeho krku, přes hrudník až k okraji kalhot. Opět, jako kdybych s tím nikdy nezamýšlela, prst s rukou stáhnu k sobě a čekám na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Chytnu svou čarodějku za boky a otočím ji o devadesát stupňů tak, aby byla čelem ke mně. Pokud tvrdošíjně drží nohy u sebe, jemně jí je roztáhnu a donutím ji tak na mně sedět obkročmo. Ruka neposlušně vjede pod její triko a trošičku ho vyhrne, zatímco hladím její boky. "Povídání nad vínem zní fajn. O čem by sis chtěla povídat?" Zavrním a zatnu do její pokožky krátce nehty. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Říkáš to, jako kdyby se ti to nelíbilo," odpovím do sklenky, než se z ní pořádně napiju a odložím ji opět na stůl. Teď by mi jenom překážela. Nechám se od Roberta natočit tak, abych na něm seděla obkročmo. Já se akorát posunu trochu blíže k němu. Když přejede rukou po mých bocích, může si všimnout, že kromě trička nemám na sobě žádné další přebytečné vrstvy oblečení. Oběma rukama mu přejedu po hrudi za krk a zase zpět. Kousnu se lehce do spodního rtu, když se mu dívám do tváře. "Můžeš mi vyprávět další příběh o hvězdách. Ráda poslouchám, když vyprávíš," navrhnu mu téma a než to napadne jeho, nakloním se k němu, políbím jej, ale pak se s polibky přesunu přes jeho tvář na jeho krk a pod ucho, kde hodlám nějakou chvíli zůstat. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Takhle... ahh... takhle... si fakt na žádný... nevzpomenu." Cedím přes rty, zatímco ty její mě mučí a laskají zároveň. "Jak mám takhle myslet na cokoli kromě tebe a co bych s tebou nejraději dělal?" Téměř zakňučím do jejího ucha a pevněji ji na sebe za její zadeček tisknu. "Tvýmu tělu se žádný hvězdy nevyrovnají, sama to víš." Zafuním a políbím ji do vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ach," vydechnu tiše a zklamaně u jeho ucha. "Nevzpomeneš? To je vážně škoda, mohlo by to být vážně zajímavé," zapředu mu do ucha. Nechávám mu hodně prostoru pro představivost, pokud by chtěl. Vezmu si jeho spodní lalůček ucha mezi rty a jemně zatahám, než se vrátím opět s polibky na jeho krk, spodní čelist a konečně také krátce i na rty. Pak se poodtáhnu, abych se mu mohla podívat do tváře. "Povídej," pobídnu jej s laškovným úsměvem na rtech a krátce povytáhnu obočí. "Co bys se mnou chtěl dělat?" Jak mu vrátím jeho větu jako otázku, tak se rozhodnu, že druhá strana krku byla vlastně doteď strašně zanedbávaná, a tak, aby se necítila vynechána, si k ní prolíbám cestu přes jeho čelist, než se ujmu vytvoření identické značky na této straně krku. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Jsem rudý až za ušima, ale nadržený snad ještě více. Opilý vínem i jejím tělem. Snad i to způsobí, že nakonec překonám ostych. Olíznu si rty. Chtěla vypravování, tak ho dostane. "Vždyť to sama víš, ne?" Zachrčím do toho ucha, které je nejblíže. Hlas mám zhrublý vzrušením. "Sama víš, co ve mně to tvoje zatracený tělo vzbuzuje... Že nejraději bych tě ohnul o tenhle stůl a vzal si tě. Se vším všudy. Za vlasy tě na sebe nabodával, dokud bys nekřičela vzrušením. Abych ti ukázal, že i já umím být zlý. Nežertoval jsem s tím provazem, má drahá..." Šeptám do jejího ucha oplzlosti. "A nebo co chceš slyšet? Že s tebou pojedu za těmi vlky, o kterých si mluvila a vezmu si tě před nima, aby viděli čí jsi? Že ti vyprcám mozek a myšlenku na kohokoli jiného z hlavy? Protože jsi moje, slečno Lhotská. A s tím nic nenaděláš." Jemně skousnu její ucho. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když tak zřetelně slyším jeho chtíč v tónu jeho hlasu, v jeho intonaci, v jeho slovech, cítím, jak se mi příjemné mravenčení rozléhá z břicha po celém těle. A ne, nejsem nutně exhibicionista, abych potřebovala k tomu diváky, ale představa supějícího Dana při pohledu na mého nového přítele. Jo, to by bylo zajímavé. Dokáži si představit, jak by ta situace měla hodně testosteronu v prostředí. "Tak velký zlý lovec, jo?" zavrním, když domluví a odpoutám se od jeho krku tak, abych měla svůj obličej před tím jeho. Hledím mu upřeně do očí a na tváři mám ten svůj slavný, sebejistý a přidrzlý úsměv. Poodtáhnu svoje tělo od toho jeho, ačkoliv tím cítím nepříjemný chlad, jak si přestáváme vyměňovat tělesné teplo v těch místech. "Nějak si mi zčervenal, pane Malý," poznamenám. Krátce ho pohladím po tváři. Ačkoliv zase cítím uvnitř mě nějakou část, která má z toho radost a nabádá mě postrkovat Roberta stále dál z jeho komfortní zóny, je tady stále ta silnější část mne, která v těch jeho zatraceně přitažlivých černých očí vidí toho citlivého muže, kterým byl. Tohle rozhodování a přemítání mi pár vteřin zabere, kdy můj pohled může působit trochu zastřeně. "Jestli chceš, budu už hodná a nebudu tě dráždit. Tedy pro dnešek," promluvím a pak se na něj usměji. "Můžeme si i jen povídat a pít víno. Nebo si jen vlézt do postele a zkoušet, kdo vydrží déle bez dechu při líbání." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když promluví, pousměju se. Tentokrát je řada na mě, abych přemýšlel. Zamaskuji to napitím se vína, které mé myšlenky sice ještě více přestře mlhou, ale je dobré a já... dneska se nechci příliš kontrolovat. Pak vrhnu zkoumavý pohled na lahev, kde zbývají ještě dvě nebo tři sklenky. "Byla by škoda to nedopít." Usoudím nakonec, i když z našich těl sálá chtíč takovou intenzitou, že by se dal sbírat solárními panely a použít na vytápění. Jednu ruku mám stále položenou na jejím kříži a tím jí zabraňuji se více odtáhnout. "Navrhuji si popovídat, dopít víno a pak... no, uvidíme. Dělat závody v zadržování dechu můžeme i teď. Mimoto..." Natáhnu se k ní a zavrním do jejího ucha. "Nevím, jestli bys zvládla velkého, zlého lovce." Ano, je to výzva a ano, uvědomuji si, že ne zrovna elegantně podaná, ale... hele, jsem opilej, nadrženej a unavenej. Nemám na to ji tady svádět květnatou mluvou. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Pomalu přikývnu. Sice bych velmi ráda doháněla Roberta k šílenství a orgasmu i klidně několikrát po sobě, rozhodnu se dodržet svoje slovo. Natáhnu se pro svoji skleničku a trochu upiji. Pak si zahraji na akrobatku, když v téhle poloze zkusím přendat nohu zpět k jedné straně, abych mohla u něj sedět bokem. Jsem mladá, ale nejmladší už rozhodně ne a kyčle v téhle poloze začnou po nějaké době bolet. Málem se zliji vínem, ale nakonec to víno i já ustojíme. Krátce se tomu i zasměji, než se pohodlně na Robertovi opět usadím. "A o čem si chceš povídat?" zeptám se ho a podívám se na něj. Upřímně moc nevím, jak správně a kam zatočit téma. A tak mu místo toho zatím opět zajedu rukou bez skleničky do vlasů. Pozvednu obočí, když přijde mimoto. Při jeho šeptání do ucha mi na těle naskočí husí kůže. Usměji se. "Je jen jeden způsob, jak to zjistit. Ale obávám se, aby se z velkého zlého lovce nevyklubal malý, hodný Jeníček," vrátím mu tu jeho výzvu a podle toho se tak i zatvářím. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pohodlně se opřu. Se sklenkou vína v ruce, krásnou ženou na klíně a příjemným pocitem po vrcholu, který přišel asi před půl hodinou, si připadám jako král světa. Kdyby teď přišla inkvizice, ukázal bych jim zač je toho loket, až tak teď lítá testosteron mým tělem. Napiju se a pokrčím rameny v odpověď na její otázku. "To já nevím, tys vypadala, že máš něco vymyšleného. Nebo snad ne? Nemáš na mysli nic... zajímavého?" Nakloním hravě hlavu na stranu. Pak se usměju. "To já nevím děvče... ale třeba se pod tím vším skrývá zvrácený lovec, který jen čekal, než se mu dostala jedna neposlušná čarodějka do ruky... aby si s ní mohl dělat co chce. Jen se teď drž zpátky, aby ji moc nevyděsil." Zašeptám hlasem zhrublým vzrušením a palcem přejedu po jejích rtech. "Nebo co by sis přála, abych ti dělal?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Já nejraději improvizuji," odpovím mu s úsměvem na rtech. Lehce nakloním hlavu ke straně a prohlížím si jeho obličej zblízka. Rukou mimovolně prohrabávám jeho vlasy, přijde mi to neskutečně uklidňující. "Je něco... skoro magického, nechat se prostě vést tou chvílí. Svým tělem a tělem tvého partnera. Nepřemýšlet a prostě dělat." Přeměřím si ho pohledem, když mi opět vypráví o velkém zlém lovci. Políbím jej na tvář. "Jistě, třeba je úplný pan Grey. To zjistíme, až ho potkáme. A nebo ho naprosto dostane ta zatracená čarodějka," řeknu hrabě a pak si položím hlavu na svoje rameno ruky, kterou mám položenou přes Roberta. Přivřu oči, když cítím jeho palec na svých rtech. Zavřu pak oči úplně. "Příjemně hřeješ. Už jsem ti to říkala?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Dobře, jako pan Grey bych se úplně neprofiloval. Mám za to, že se snažím na tebe zapůsobit." Vypláznu na Helenu jazyk. "Mimoto, ta zatracená čarodějka ho dostala určitě... Dostala mě celého. Ať se jí to líbí nebo ne." Usměju se a pohladím ji hřbetem ruky po tváři, když přivře oči. "Hmm... neříkala. A ty jsi fakt... fakt nádherná. Říkal jsem já tohle tobě?" Zvednu obočí a spíš labužnicky než ve snaze ji rozdráždit rukou přejedu po jejím levém ňadru. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo, všimla jsem si, že se snažíš," odpovím mu už se zavřenýma očima a pousměji se. Jeho doteky na tváři jsou vážně příjemné. Hřejivá ruka je něco, k čemu se ráda kdykoliv přitulím tváří. "Neboj, já si s celým lovcem poradím. Ať už je velký a zlý a nebo hodný," usměji se na něj. Natáhnu se, abych mu dala pusu na krk a pak se narovnám. "Zmiňoval ses, ale klidně se opakuj, mě to nevadí," dodám ještě než dopiji svou sklenku vína. Pak se ještě chvilku zamyšleně dívám do dna toho čirého skla. "Pokud Sebastian nepřijde na to, jak to zvrátit, příští týden..." začnu tiše a nemám odvahu ani chuť se na Roberta dívat. Úplně cítím, jak se mi svírá hrdlo při myšlence, že se ta možnost stane realitou a já nebudu mít na výběr než hledat zoufalá řešení. "Pokud nebude jiné řešení, vím, co udělat, abych nebyla uznaná za černokněžníka a vy s otcem Sebastianem jste měli v tomhle ohledu ruce čisté. Ale... udělám to jen pokud nebude jiné řešení." Moje slova jsou mdlá a tichá. Pohled mám stále upřený do prázdné sklenice. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro „Pokud to je něco ve smyslu, že se zabiješ nebo sama udáš nebo nějaká takováhle sebeobětující se blbost, rovnou říkám ne.“ Zamračím se. Nemám dobrý pocit z těch slov. „Sebastian z toho možná vyvázne jen s exkomunikací, když přijde na nejhorší. A já tě nehodlám nechat zemřít. Rozumíme si?“ Zvednu obočí, než dopiju zbytek vína a opřu se. „Tak povídej, cos měla na mysli?“ Pobídnu ji. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ne, zabít se opravdu nehodlám, neboj se," ujistím ho s mírným úsměvem na tváři. Ale dlouho mi na tváři nevydrží. Nadechnu se a soustředěně i vydechnu. "U nás se tím straší děti," začnu s vysvětlení. "Jedna z věcí, co se stane zlým čarodějkám je, že přijdou o svou moc. Kompletně. V historii čarodějnictví to použili asi jen u pěti případů těch nejhorších činů. Většinou to prováděla Bílá Rada, aby poslala všem vzkaz, že tohle se stane každému, kdo se jim a jejich zákonům bude protivit. Takže vím bezpečně, že se to udělat dá. Dokonce myslím, že to zvládneme s mým bratrem i sami. Nevím, jestli jsi o tom slyšel, ale je to fakt nepříjemný proces. A ... nedala bych vůbec ruku do ohně za to, že se to dá jakkoliv vrátit. Ale je to možnost. Taková, která nás všechny tři udrží nejspíš naživu." Mám chuť na další víno, ale nedopřeju si ho. Místo toho odložím sklenku na stůl a krátce pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Nemůžu to rozhodnout za tebe, Hel. Vím jen, že odpojení od magie... zanechá následky i co se týče psychiky. Snad každý člověk je v nějaké míře napojený na magii, když ho odstřihneš... Na druhou stranu, na tvé psychice se podepisuje i ta temnota, takže..." Prohrábnu si vlasy. "Nevím, Heleno, já fakt... nevím." Přiznám po chvíli. "Pokud bychom se tomu dokázali vyhnout, bylo by to nejlepší. Ale pokud ne... hm. Mohlo by to zafungovat. Pravděpodobně bychom si stále užili nějaký svůj trest, ale už by to nebyla exkomunikace nebo exterminace." Nadechnu se k dalším slovům, ale pak... já už nemám co říct dál. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro A pak jsme dopili zbytek vína - nebo spíše Robert to dopil, protože já už měla víc než dost vína v sobě. Následně jsme šli spát. Jestli spát nebo spát jsem nechala na Robertovi. Jak jsem slíbila, dnes už jsem byla hodná a nenutila mého zamilovaného lovce se červenat. Tedy rozhodně jsem si nehodlala nechat upřít jeho ruku jako můj polštář a jeho tělo jako osobní radiátor, ale jinak jsem byla hodná. Fakt! *** Je to už víc jak týden, co jsem Robertovi zachránila jeho sexy zadek před ostatními lovci a dostala nás do dalšího z průserů. Vlastně nám to teď spolu docela šlo. Vzali jsme si několik případů od církve a naštěstí to byli jen otravné drobnosti jako zkontrolovat aktivitu toho či onoho magického zdroje, vyšetřit náhlé aktivity v tom či onom magickém uzlu. Dokonce jsme jednou hledali zmizelou vílu, ale ta se našla poměrně rychle a dopadlo to vážně úsměvně. Její rozsáhlá rodina o ni měla strach, že se nevrátila domů večer. Druhý den ráno jsme ji začali hledat a našli jsme ji, jak sedí na snídani se svým přítelem, o kterém doma ještě neřekla a u kterého neplánovaně přespala. Byli to opravdu zajímavé a roztomilé případy když to vezmu kolem a kolem. Naši špičkování se vrátilo do starých kolejí, jen to bylo trochu změněné tím, že jsme překonali ten velký mezník - rozhodně pro Roberta to bylo velké dle toho jak se toho bál - jménem sex. Důležité věci byly dvě: nemluvit o tom, co nás za tři týdny čeká a nenechat mě moc blízko magie. Kdykoliv se tak stalo, měla jsem opravdu čím dál tím větší chuť kouzlit. Mučilo mě to a trhalo na kusy, že jsem nesměla s tím pracovat a musela jsem pouze Roberta navádět, jak to udělat. Ale ne vždycky jsem to nahlas přiznala, rozhodně nikdy jsem nepřiznala, jak je to čím dál tím silnější a jak mne to ničí. "Fuj, chci hledat další ztracenou vílu," zaprotestuju tiše, když došlápnu na zem v kanálu. Smradu je tu opravdu hodně. Tak moc, jak se jen od odpadní kanalizace očekává. Schovám si noc za hřbet ruky a dávám jasně najevo svým výrazem v obličeji, že se mi tu nelíbí. V jedné ruce držím malou příruční baterku, ale než se přidám k osvětlování okolí, tak si dopnu teplou bundu až ke krku. Dokonce si vytáhnu šátek tak, aby mi zakrýval nos. Nepomáhá to fyzicky, ale trochu psychicky. I ode mě se objeví kužel světla a začnu se rozhlížet dokola. "Takže kterým směrem, Indy?" zeptám se svého společníka a dávám si opravdu pozor, abych se moc nedívala pod nohy. Nechci vědět v čem stojím. Ještě štěstí, že jsme si dopřáli čas na sehnání gumáků na tuhle část práce. Tentokrát pracujeme na několika ztracených a několika zavražděných mužích, co byli nalezeni různě po Praze. Někteří vyplavení na břehu Vltavy, jiní zdánlivě nelogicky pohození v malých ulicích města. Někdy z nich nezbyly nic než kosti. Ráno jsme se domohli k tomu, že to nejspíš bude mít co dělat s kanalizací. A tak jsme tady. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro A tak pokračoval čas, špičkování s Helenou pokračovalo a já se ji občas snažil nenápadně učit to, co jsem uměl já. Bylo na ní vidět, jak nesnáší, že nesmí provádět magii. A já se ji tak alespoň snažil naučit na to, kdyby na to skutečně došlo a ona musela podstoupit tu… proceduru. I když, když jsem ji viděl držet zbraň… no, možná bude nejlepší začít postupně. * * * Uchechtnu se. „Jedna z částí našeho tréninku bylo prolézt deset metrů dlouhou rourou plnou kravských vnitřností, krve a exkrementů. Právě tam to většina z rekrutů vzdala. Ale oproti tamtomu je tohle voňavá louka, miláčku.“ Nicméně, ani já nejsem tak blbý, abych šel do kanálu v obleku. Místo toho mám obnošenou koženou bundu a triko. A džíny, které si můžu dovolit vyhodit. „To záleží, co to je. Pokud to jsou nemrtví, budou co nejdál od hluku a světla. Pokud to je něco jako zmutovaní aligátoři, obří krysy nebo lusca… Tak naopak spíš někde kde je hluk a světlo. Láka je to.“ Nicméně to spíše typuji na nějaké utopence, co vstali z mrtvých. I proto na sobě nemám zbroj, kterou by něco jako aligátoři vyžadovala. Je pravda, že v ní mě Helča ještě neviděla a dá-li Nejvyšší, snad ani neuvidí. „Na základě toho, co víme… co by sis myslela, že to je?“ Zabručím k Helče, zatímco pokračujeme v chůzi. A snažím se při tom neznít příliš jako učitel, i když se mi to daří jen z části. Občas se ozve čvachnutí, když jeden z nás šlápne do něčeho nepěkného, a zaharašení malých, chlupatých nohou, když vyděsíme zdejší krysy. Najednou se zarazím, i když spíše instinktivně, než co jiného. A pak se pousměju, když uslyším povědomý hlas, jak pronáší něco, co nápadně připomíná temné rituály. Otočím se k Helče. „Nenapadlo by mě, že Patrik bude na nekromancii...“ Zašeptám. Nemám nekromanty z jistých důvodů rád. A Patrika ještě méně. „Mám ho vzít já, nebo ty?“ |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Protočím oči, když mě začne zkoušet. Nemám to ráda. Připadám si pak jako malé dítě. "Omluvte mne, pane učiteli, ale místo domácího úkolu jsem s váma včera pila víno," poznamenám se schválně vysokým hláskem. "Myslím, že si myslíš, že to jsou nemrtví," odpovím mu po pár krocích. Pak šlápnu omylem do něčeho, co působí jako zdechlina. Je to teplé, čvachtavé a divně pevné a tekuté zároveň. Musím se na pár vteřin zastavit a přiložit sevřenou pěst před ústa, abych se ujistila, že se nepozvracím. S vypětím všech mentálních sil se donutím polknout. Cítím jak mi po zádech teče pot, a to není tím, že by tu bylo horko, ale prostě a jen ten fakt, že jsme zase pod zemí. Je to tu trochu lepší než v tom kostele, protože za námi stále ještě vidím kužel světla z venku a není tu navíc ten hrozný pocit z posvěcené magie. Ale stejně mi není dobře. Snad právě proto o to víc mám připomínek. Upřu pohled raději vedle sebe na stěnu, kterou si i osvítím. Doufám, že v úrovni ramen tam fakt nenajdu nic nechutného. Zamračeně natáhnu ke zdi ruku, jak na ní vidím něco opravdu divného. Připomíná mi to sliz. Opatrně se toho dotknu prstem a rozemnu si to mezi prsty. Něco mi to připomíná, ale zatím netuším co přesně. Následuji dál Roberta, zatímco o tom stále přemýšlím. Jenže pak promluví Robert a já si uvědomím, že jsem také něco slyšela. Po vyslovení toho jména mi je hned jasné, o kom je řeč. Není moc Patriků, kterým by se podařilo nás naštvat hned několikrát během pár dní. "Vzít? Jakože zabít? Žádné otázky, nic?" zeptám se tiše a trochu nejistě. I já si vytáhnu zbraň, která mi pořád přijde těžká a neobratná v mojí ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Už jsem Helenu vytáhl na střelnici, ale zdaleka ne tak často, jak bych chtěl. Alespoň jednou denně na dvě hodiny by bylo potřeba, pokud chce být dobrá. Ale na to ji ta střelba musí bavit, hádám. I takhle je vidět, že se svou zbraní rozhodně není tak srostlá, jak by měla být. Pokrčím rameny. "Běžně na otázky není čas a podle toho, co slyším, se snaží vyvolat další utopené." Chvíli hledím Heleně do očí, než si povzdechnu. Vím, že tenhle aspekt mojí práce nemá ráda a nikdy mít ráda nebude. A já vlastně taky ne, ale je důležitý. Existují druhy monster, které jsou manipulativní a dokážou snadno ovládnout mysl. Nesmíme nechat pochybnosti zapustit kořeny v našich myslích. "Pokud chceš, můžeme ho vyslechnout." Připustím neochotně. Dost neprofesionálně jsem si přál vidět Patrikův mozek na zdích kanálu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro A ano je to částečně kvůli té přednášce. A částečně proto, že sakra, potkat želvy ninjy, tak jsem těžce nepřipravená! "Doprdele," zakleji si tiše pro sebe, když mi Robert připomene, že tahle práce nemůže být jen o kompromisech a domlouvání. Lehce zavrtím hlavou a sklopím zrak od jeho tmavých očí. *Patrik si stejně nic jiného nezaslouží... Máš možnost mu to vrátit. Za ségru, za Roberta, za Otce, za sebe.* Pomalu přikývnu hlasu ve své hlavě, ačkoliv se zdá, že spíše kývám na Robertovu argumentaci. Krátce se podívám po zbrani ve své ruce a odjistím ji. "Udělám to," řeknu tiše. Obejdu ho, abych šla tedy první. Srdce mi bije jako splašené, i když se trochu obávám, že je to trochu i nadšení z toho, že konečně se děje něco, co vyžaduje maximální nasazení. Cítím, jak mnou pulzuje stále i magie, jež se snažím nevyužívat. Vykouknu zpoza rohu a zhrozím se. K mému vlastnímu překvapení, ale pohled na ty monstrózní obludy mě nedonutí udělat krok dozadu, ačkoliv jsou i pro mě děsivé. Místo toho natočím lehce hlavu dozadu k Robertovi, ale jen tak, aby mě lépe slyšel. "Tři vlevo a dva vpravo od něj," ohlásím přes rameno. Nečekám na další instrukce. Nelze teď na nic čekat, když už to má pomocníky. Vykročím kupředu, zamířím a vystřelím. Dvakrát. Mířím na hruď. Vystřelím dvakrát. Kupodivu vidím, jak Patrik schytá obě dvě rány soudě dle toho, jak sebou postupně trhne jedním a pak druhým směrem než se skácí k zemi. Ale nemrtví stále jsou na svých nohou. Není mrtvý. Ale to vím taky. *Tak jednoduché to mít nebude...* zapředu v duchu spokojeně. Rozběhnu se směrem k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro To už jde Helena vpřed a já za ní. Zatímco ona míří na Patrika, já se starám o jeho stráž. Co výstřel, to kulka mezi oči nebo do krku. "Jdi za ním, budu ti krýt záda." Syknu na Helenu, zatímco kulkami zpracovávám dalšího utonulce. Není to příjemný pohled a musíte si kulkami dávat pozor, abyste se netrefili do břicha. Ledaže fakt chcete být od žluči a dalších hnijících tekutin. Držím se za Helenou, jen se dívám za nás, připraven odpravit každou další hrozbu co se ukáže. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Rychle se dostanu k skučícímu Patrikovi. Zbraň mám namířenou na jeho hlavu. Navzdory všemu ji držím vcelku pevně a klidně. Ani prst mě na spoušti nesvrbí, přestože se dívám do obličeje někomu, kdo mi podepsal ortel smrti. * Smrt je pro něj málo.* "Co tady vyvádíš, ty nafoukanej kreténe?" syknu k němu a dávám mu jasně najevo, že za zbraň je připravená vystřelit. "Hilde-hildegarda? Já-já... to ne..." začne koktat jako připosraný, což nejspíš také teď i je. Tvář se mi stáhne do nepříjemného výrazu. To stupidní jméno, co si pro mě tehdy Robert vymyslel tomu také nepomáhá. Dívám se upřeně na něj. Můžu si to dovolit, protože Robertovi věřím, že se postará o to, aby se ostatní nemrtví ke mně nedostali. "Zeptám se ještě jednou a pak tě znovu střelím pokud neodpovíš. Co. Tady. Děláš." "Já jsem... jenom jsem... Není to vůbec takhle! Roberte, hele chlape, já jsem je nevyvolal. Jen jsem zjistil, že se tady začali objevovat, tak jsem je zkusil svolat, aby nedělali Praze ostudu. Chápeš." Skloním zbraň a vystřelím na jeho koleno. Lže. Je to naprosto jasné. "Nelži, vidím jak se kolem tebe stáčí temnota. Jak z tebe prosakuje," pronesu bez známek lítosti nad tím, co jsem mu provedla. Vlastně cítím, jak cosi uvnitř mě spokojeně vrní a roztahuje se, když Patrik skučí a svíjí se na zemi v těch výkalech jako červ, kterým bezesporu je. "Takže ještě jednou. Proč jsi je vyvolával? A věř, že příště mířím výš." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Špičkou boty otestuji, jestli jsou jednotlivé mrtvoly opravdu... mrtvé. Neživé. Pak zkontroluji, jestli mám náboj v komoře, postavím se vedle Heleny a skloním se k Patrikovi. "Nenecháme tě žít, to bys už měl sám vědět." Dodám a nepouštím Helenu ke slovu. Nelíbí se mi to, co se v ní očividně probouzí. "Buď ti můžu prostě vpravit kulku mezi oči a odejít, nebo tě můžu nechat v péči tady Hildegardy. Která tě nesnáší ještě víc než já. Je nováček, ještě úplně neví, jak těžké je vlastně zabít člověka. Takže jí to možná bude chvíli trvat. Chápeš mě." Pousměju se a vstanu. Ústí zbraně jen kousek od jeho čela. "Proč jsi je vyvolal?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro A pak se do toho Robert vloží a začne Patrikovi vyhrožovat sám. Já mlčím, ačkoliv si myslím svoje. Patrik se nemůže rozhodnou, čí slova jsou pro něj děsivější. Nicméně nakonec vyhrává Robert, díky zbrani, jíž míří do jeho obličeje. "Chtěl jsem ji vylákat," hlesl nakonec a jeho oči se rozšířily. Hlavu začal najednou trochu zaklánět. "Jsi nádherná," zašeptá nadšeně. A já najednou vím, co mě tolik znervózňovalo. Proč Patrik si najednou hraje na nekromanta. A proč mi přišel ten sliz tak povědomý. Bohužel, už když se otáčím za nás, vím, že je pozdě. Zbraň nezvládnu ani zvednout, když ucítím bolestivé šlehnutí mocného ocasu přes moji hruď. To následné zasyčení ani nevnímám, protože moje tělo se proletí směrem ke zdi, kde prudce zády a následně i hlavou narazí. Zhlédnu ještě obří ještěří postavu, jak se chápe po Robertovi. U něj té ještěří postavě nejde o to, aby se ho zbavil, jen ho chce odzbrojit a znehybnit. Svou dvoumetrovou postavou připomíná ta věc trupem ještěřího člověka. Od pasu - který nemá - dolů má jen jeden dlouhý ocas jako had. To předchozí zasyčení vycházelo z mordy plné drobných jehličkovitých zubů. *Uteč,* nabádám Roberta v duchu než se mi úplně zatmí před očima a já se propadnu do nečekaného spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Takhle do ještěra vyprázdním zásobník. Téměř nic jsem neudělal, ale nehodlám tady helenu nechat, ne. Se vzteklým zařváním po něm hodím zbraň samotnou, abych se následně pokusil udělat něco... cokoli... rukama, zblízka. Tady ne. Tady. Kurva. Ne. Nechcípnu v Pražskejch kanálech, nenechám ji tady umřít. Peru se dobře, byla by hloupost myslet si něco jiného. Ale ruce jen těžko něco udělají s ochranou vrstvou šupin a následně mě ještěr zvedá a hází proti zdi, do které narážím zády a i já postupně padám na zem. Cítím, jak mi z mnohých ranek teče krev, ale i tak se snažím zvednout a něco... nevím co, ale něco udělat! |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Rychle a tiše se doplazil se vztyčeným trupem k Robertovi, který leží u zdi. Ohyzdná ještěří tvář se přiblížila k němu. Syčení bylo mírnější, spokojené. "Jsssi ssschopný bojovník," promluví ještěr a prohlíží si Roberta zblízka. "Vytrvalý, ssstatný. Přesssně takového hledám." Korálkovité oči si jej prohlížejí, jazyk se mu prosmýkne mezi pootevřenými čelistmi s jehličkovými zuby. Rozeklaný jazyk ochutnává vzduch u Roberta. Očichává jej. "Mám pro tebe nabídku," zasyčí do ticha ještěr. "Jsssi ochotný nassslouchat, lovče? Daruji ti život, ssstejně jako tvým přátelům, když budeš sssouhlasssit." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ještěrova slova mě překvapí. Monstra s námi komunikují jen výjimečně. Zvednu k němu pohled a cynicky se uchechtnu. "Za pár týdnu jsme já i ona mrtví tak jako tak. Ale povídej, ještěre. Mám slabost pro záporáky, co se rádi poslouchají." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Je časss na hnízdění," zasyčel ještěr s kmitajícím jazykem mezi ostrými zuby. "Můj druh vymírá. Potřebuji sssilného partnera. Ssstačí jen oplození. O zbytek ssse possstarám sssama." Ano, slyšel Robert dobře. Ten ještěr nebyl totiž vůbec ten ještěr, ale ta... ještěřice? Na důkaz, že svůj požadavek myslí naprosto vážně, tak se napřímila a poukázala na vývoj pohlavních cest, který se rýsoval mezi šupinami jen jako podlouhlá tenká čára. Rozhodně tam nebylo nic tak zajímavého, jak to bývá u lidských žen. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Rychlou výměnou několika seků s ostrými drápy na Roberta a jeho úhyby a kryty, se dostali opět do boje. Ještěr byl naprosto zuřivý a přímo z něj sršela touha po tom, aby toho člověka roztrhal na kusy. A při jednom nápřahu k seku se ještěrovo tělo začalo svíjet v křečích. Do těla příšeře a stejně tak všemu, co s ní stálo ve vodě, se dostal elektrický proud. Tolik, aby to uvrhlo do bezvědomí i rozzuřenou přerostlou ještěrku. Skácela se k zemi s hlasitým šplouchnutím. Robert, který stál v té době taktéž ve vodě mohl pocítit stejné nepříjemné nutkání svalů se stáhnout a roztáhnout a následně sebou seknout o zem. Někde někdo známý prohlásil. "A mám tě." Ale kdo a kde to řekl ten mluvčí? To si nebyl Robert schopen dát dohromady. Přece jen tma a poklid lákal do svého náručí jako nahá milenka do volné postele. Kdo by takovému vábení odolal? Obzvlášť, když venku čekalo jen utrpení a bolest? *** Ale teď už bylo dobře. Ležel na měkké teplé podložce, která nápadně připomínala zvířecí kůži. Do nosu jej šimraly Heleniny vlasy, teplé lidské tělo bez šupin leželo vedle něj a hřálo příjemně do boku. Celá ta epizoda s nemrtvými, kanálem, ještěřicí i Patrikem byl nejspíš jen výplod jeho fantazie! Hloupý sen! Ach, jaká to slast! Až na to, že podložku ze zvířecí kůže doma neměl ani Robert, ani Helena. A ačkoliv místnost nesmrděla výkaly, byla zde cítit netypická vlhkost a Helena si většinou nelehala takto vedle něj, ale spávala na jeho rameni a jeho stočená do klubíčka v jeho objetí. A taky... Robert začínal cítit pomalu se probouzející bolest z míst, kde jej zasáhl sexuchtivý ještěr. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když už se smiřuji s tím, že další seknutí přeruší důležitou tepnu a já vykrvácím... ucítím zasvrbění. Nespokojeně syknu. Pak znova. Svaly v nohou cukají proti mé i jejich vůli, ale to samé se děje ještěrovi, což mě přinutí myslet na to, že to pravděpodobně není vedlejší důsledek krvácení. Pak uslyším hlas a ruce pode mnou. A ve stejný mozek to má mysl dokonale vzdá. Bolí mě celé tělo, jsem unavený kvůli nedostatku krve a už nemám energii ani touhu bojovat. ***** Když se proberu... no, lidská mysl si strašně snadno nechá lhát, zvláště po tom co prožila. Dobrých pár minut se nechávám ukolébat iluzí, jen se pevněji přitisknu k teplému tělu a užívám si pocit, kdy jsem plný energie a bolest, jakkoli je strašlivá, už je bolestí ran, které se uzdravují a ne ran, které se tvoří. Jenže, postupně se začnu proti své vlastní vůli probouzet. Všímat si jednotlivých detailů. Možná to je zbabělství a asi bych to nikdy nikomu nepřiznal, ale... fakt se mi nechce. Nechce se mi z téhle drobné bubliny, kde nic nebolí a není se čeho bát, už jen proto že tyhle bubliny jsou opravdu vzácné a zpravidla to byly večery s Helčou. Jenže pak už to ignorovat nedokážu. Mysl vycvičená k hledání podezřelých věcí na mě řve jak šílená a já jsem donucený se odlepit od těla, narovnat se a zmateně se rozhlédnout. Jakkoli z toho bolí svaly. Příliš mě netěší, že na sobě toho příliš nemám, až na spodní prádlo. A tak se rozhodnu přinejmenším pokusit vstát a zjistit, kde to jsem a co se to kurva stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Mezi východem a ním ležela ale ještě jedna překážka. Jistě, trochu spoře oděná, ale co hůř, živá. Navíc jej důkladně pozorovala medovýma bystrýma očima. "Probudil ses, to jsem ráda, už jsem si myslela, že zahřívám mrtvolu," ozvala se ta překážka tiše. Pomalu a klidně se zvedla do sedu, aby si mohla prohlédnout jeho bdělou tvář. Dluhé vlasy jí spadaly do tváře. Robert byl v nevýhodě, že když si ji chtěl prohlížet, tak se dívat na někoho se světlem v zádech, tudíž její rysy nebyly tak ostré a barvy tak jasné, jako toho bylo u něj. "Páni, jsi ještě hezčí, když jsi vzhůru," pronesla pak uznale. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zamračím se. V tomhle stavu by pro mě normální člověk neměl být velký problém, snad. A já musím zjistit, jak dlouho jsem byl mimo. A hlavně... Nechám lichotku lichotkou. "Jak dlouho jsem byl mimo? A kde je Helena?" Vypustím na ženu, pohled upřený do jejích očí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Posadila se trochu pohodlněji, rozhodně působila mnohem uvolněněji než Robert. Což asi nebylo divu, pokud měla na tento prostor čas si zvyknout. Ačkoliv stále jej pozorovala. "To je ta Lacertilia, co přivezli s tebou?" zeptala se teď už maličko překvapeně ona žena. "Ta je o pár klecí vedle. O tu se bát nemusíš, je teď Thomasův miláček. Udělá, co jí na očích uvidí. Má klec velikosti minimálně tří z toho jedna je jen obrovský bazén, aby se mohla pořádně zchladit, když potřebuje..." Podívala to způsobem, aby jej trochu uklidnila. Povzbudivě se na něj dokonce usmála. "Slyšela jsem, že vás sebrali v kanálech Prahy? Je to pravda?" zeptala se zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Vrhnu na postavu pohled, který není dvakrát přátelský. "Jak se odsud dostanu?" Odpovím úsečně. Nemám náladu na hry a na otázky. Chci ven. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro „Obávám se, že jsem žádnou zrzavou čarodějku tady neviděla. Možná je v jiném křídle,“ odpověděla téměř s omluvným hlasem. Pak se zatváří jako matka, která musí dítěti vysvětlit, že jeho pejsek se od veterináře už nevrátí. A to navzdory tomu, že Robert byl docela určitě starší než ona. Naprosto přešla jeho nepřátelský pohled a tón. „S tím bude trochu problém,“ řekne a omluvně se na něj zadívá. „Pojď se podívat sám. Ale moc nevykukuj. Jakmile zjistí, že jsi naživu a že jsi vzhůru, nejspíš si pro tebe přijdou.“ S rukou přitom ukázala ke vchodu do této malé krabice, jež mohl někdo s hodně zavřenýma očima nazvat pokojem. Protože to přesně to pro onu dívku bylo. Sama se přesunula k onomu východu zalitého světlem. Až pak se na Roberta opět otočila. „Ty mříže jsou tu právě od toho, aby nás každého udržely uvnitř. Zatím se nikomu nepovedlo se skrz ně dostat,“ začne vysvětlovat ztlumeným hlasem. Pohledem přelétne malý výběh – nic jiného to nebylo – co byl ohraničený tlustými mřížemi. A za těmi mřížemi byly další mříže. Od jiných výběhů, s jinými tvory. V dálce byl slyšet i řev jakéhosi zvířete, snad lva. Při tom zvuku se dívka lehce zachvěla a semkla rty. „Nacházíš se uvnitř sbírky Thomase Gurgenberga.“ Dala mu čas to celé zpracovat. Opět se na něj dívala. Robert o takových sbírkách už slyšel. Nikdy na žádnou větších rozměrů ale nenarazil. Občas lidé chtěli vlastnit vlkodlaka jako ochranku, nebo třeba Pegasa, nebo nechat mořskou pannu plavat u svých mořských letovisek, ale nebylo to tak časté. A rozhodně ne tak rozsáhlé. Ale to jméno Robertovi taky bylo známé... |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Prstem pohladím jeden ze sloupů mříží. Znám tyhle "sbírky". Bohatí spratci nevědí co s penězmi. Dobrá. Jen ať si mě všimne. Normálně se snažím být profesionál, neponořovat se do emocí, přesně tak jak radím Heleně. Právě proto, že se jich tak trochu bojím. Ale teď... teď a tady... už k tomu nemám vůli. Náhle rukou téměř až křečovitě sevřu mříž. A se vzteklým zařváním, které musí být slyšet snad všude, zakloním hlavu a praštím jí do mříží, až mi mezi oči steče strůžek krve. Je to rozumné? Zatraceně ne. Ale oheň který v sobě cítím hrozí mě spálit na uhel, pokud ho nějak nespotřebuji. S funěním hledím před sebe, oči připomínají spíše zvíře v kleci než lidskou bytost. "Zabiju ho." Hlas mám, i přes emoce které mi očividně proudí tělem, ledově chladný a klidný. "Jak se odsud dostanu?" Zeptám se znova a vrhnu pohled na ženu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zděšeně se kouká na to, jak Robert praštil svou hlavou o mříž. Skoro jako kdyby ubližoval někomu, na kom jí záleží. Přes všechnu tu negativní energii a nepříčetnost, kterou ten muž projevuje, přistoupí k němu blíž a položí mu ruku na paži. "Co to děláš? Proč si ubližuješ?" zeptala se zmateně. "Jí tím nepomůžeš. Protože je už dost možná mrtvá. Thomas si nenechává tvory, co mu jsou k ničemu. A i tebe sem vhodil jako žrádlo," upozorní jej a dívá se mu do těch jeho děsivě rozzuřených očí. Bez pudu sebezáchovy k němu udělá další krok a natáhne pomalu ruku, aby se pokusila jej pohladit po tváři. Očima ho prosí, aby toho již nechal, aby si dále neubližoval. "Nejblíže svobodě se dostaneš přes arénu, ale na tu nejsi dostatečně zdraví, abys měl vůbec šanci," pokračovala a pak ztlumila hlas do šepotu. "Dopřej si trochu času na uzdravení, poradím ti, co se ti bude hodit, pomůžu ti..." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zamračím se. "Nemáš tušení co dokážu. Co je zač ta aréna?" Přimhouřím oči. Pokud to bude nutné... musím se odsud dostat a musím ji najít. "A co jsi vůbec zač ty?" Byl bych si pomyslel, že to je vlastně poměrně pohledná žena, ale momentálně... tohle nejsou ty myšlenky, které se mi honí hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Vím, že jsi schopný velkých věcí, o tom nemám pochyb, ale jsi pořád jen člověk. Zraněný člověk. A v aréně potkáš všechno jen ne lidi," řekla tiše a dívala se stále na něj. "Jmenuju se Sára, ale na to se neptáš, viď?" zeptala se a vlastně ani nečekala jeho odpověď. "Jsem měňavec, Pantherida." Ruce spustila volně podél těla a skoro to vypadalo, že čeká nějaký soud od něj. "Jak můžu říkat tobě?" zeptala se smířlivě a naklonila lehce hlavu k rameni. Opět měla ten lehce utrápený výraz v obličeji. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zamračím se, když Sára zmíní, že je měňavec. "Češka?" Zeptám se, vlastně hlavně z jakési parodie na zdvořilost, než co jiného. Příliš mě to nezajímá. "Robert. Lovec." Zamručím a pokrčím rameny. Jako bych i já čekal na odsouzení. Přeci jen, vím jakou mají lovci pověst. Ale něco mi vrtá hlavou, hlavně tedy její výraz. Zamračím se. "Proč jsi... takováhle?" Nejistě mávnu rukou k jejímu obličeji. "Milá, myslím. Co potřebuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ale vyrostla jsem tady," dodá ještě na vysvětlenou. Možná netuší, že to Robert nemyslel vážně, možná jí to je naprosto jedno. Povytáhla obočí a znovu si jej přeměřila pohledem. Neustoupila, nepokřižovala se, neutekla s křikem do boudy. Ani se na něj nevrhla se vztekem a touhou se pomstít. Ne, jen tam tak stála a prohlížela si ho. Ale ne tím lačným pohledem ještěra, nebo nenávistným pohledem měňavce. Jen si bezhlesně zopakovala jeho jméno, jako kdyby si ho zkoušela. Pousmála se, ale v tom výrazu nebylo ani stopy po veselí. Pootevřela rty, ale trvalo jí ještě jeden nádech a výdech, než odpověděla. Rukou si přejela po paži druhé ruky. "Když jsem tě uviděla, jak tě sem vhodili v bezvědomí, uvědomila jsem si, že tohle je jedna z mála možností, které mám na tomhle místě někomu pomoci, někoho ochránit," přiznala se tichým hlasem, který se jí při posledním slově lehce zachvěl. Je jasné, že za tím celým je nějaký příběh. "Nechci od tebe nic. Jestli ti jde o tohle. Prostě to třeba ber, že si chci zlepšit karmu..." trhla rameny. Hlasitě se jí pak ozval žaludek. Omluvně se na něj podívala. "Aréna se otevře až za tři dny. Do té doby nemá cenu mlátit do tyčí a krvácet," promluvila opět a zadívala se na krev na jeho čele. "Omyju ti to a ty se mě můžeš vyptávat na arénu a zbytek, jestli chceš." Nabídla mu a s tím k němu natáhla ruku, aby jej odvedla. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Nic není zadarmo, Sáro. Pokud za to něco chceš, řekni to na rovinu a ušetříš nám tím oběma trápení." Na ruku se zadívám nechápavě. Na celém světě existuje snad jen jedna osoba, které bych dovolil tak, alespoň pro mě, intimní gesto. A Sára to není. Není to ode mě hezké, ale já taky nehodlám být hezký, když narovnám hlavu. "Veď cestu." Zamručím k měňavcovi a vydám se za ní. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Tohle byla první neurčitá reakce na jeho dotazy, které se mu dostalo. Nezdálo se, že by se tahle jinak milá osoba hodlala nechat zviklat v této věci. Nervózně se ošila a krátce na něj pohlédla, než uhnula pohledem. Zavrtěla hlavou "Dnes snad už něco přinesou, když jim dojde, že moje poslední jídlo je... netknuté," pokusila se to říct opatrně. A opět se na něj krátce podívala, zda mu dojde, že on je to jídlo, že to kvůli němu ta dívka už dva dny hladoví. Tiše si povzdechne, když ji tak rezolutně odmítne její ruku a ještě zpochybní její upřímnost. Stáhne si raněně ruku k sobě. Pár vteřin mlčí a nehýbe se. Pak si dá pramen vlasů za ucho. "Prostě to přežij, Roberte. A to mi bude stačit. Dostaň se odsud a přežij," řekla nakonec a pak se rozešla. Nemusela jít daleko. Její výběh nebyl moc velký. Ale kousek za chatkou, kde se Robert probudil, tekl malý potůček, nebo spíš stružka. Ze mříží vzala jeden z kusů látky, co tam měla nejspíše na usušení a co připomínaly látkové pleny, a namočila jej ve vodě. Ukázala mu na jeden z kamenů, co vytvářel provizorní místo na sezení. Pokud si tam sedl, klekla si k němu. "Můžu?" zeptala se ještě s namočenou látkou v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Pokračuji v chůzi za Sárou a poslušně se usadím na kámen. Pozoruji Sáru, kterak připravuje látku a jen se zamručením odkývu, když se ke mě přiblíží. Jsem tak zmatený, že mi nezbývá čas být podezřívavý a tak, když omyje mou hlavu, se odtáhnu. "Proč tohle děláš?" Znova zvednu obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "První noc jsem si myslela, že umíráš určitě, protože se ti nehojili rány," pronesla do ticha, když opláchla šátek a znovu k němu přiklekla. "Ale ráno mi došlo, že lidi se prostě jen hojí pomaleji." Pronesla to s lehkým úsměvem na tváři, jak se vypráví drobné hlouposti, jež se v životě dopustíme. Jako zapomenutý lístek na nákup, převařená rýže a podobně. Působila jako normální, civilizovaný člověk. Ne zvíře, co musí být zavřeno za tlustými mřížemi, aby neublížilo okolí. Když se zeptá, Sára si povzdychne a sedne si na paty. Lehce schoulí ramena a potřese hlavou až jí hnědé vlasy přepadnou do obličeje. V ruce žmoulá tu látku se zbytky Robertovi krve. Sklopila zrak ke svým rukám. "Před dvěma týdny mi sebrali mého syna," pronesla tiše, hlas prosycený emocemi. "Dali mu jméno Khán, aby zněl dostatečně exoticky, ale já mu říkala Martin. Byli mu dva měsíce a chtěli ho co nejdřív naučit na novou rodinu, aby k nim cítil naprostou poslušnost až vyroste." Polkla. Pak k němu zvedla uslzené oči a smutně se na něj usmála. Ne, rozhodně jí nemohlo být ani osmnáct. "Měl černé vlasy jako ty a tmavé oči. Nevím, jestli jim to nedošlo, nebo jim to bylo jedno, ale když jsem viděla tebe, viděla jsem jeho. A tak jsem nemohla-" Hlas se jí zlomil, ona zamrkala, znovu zavrtěla hlavou a otřela si rychle slzy z tváře. "Nějak jsem se prostě přesvědčila, že když pomůžu tobě, je to jako kdybych pomohla jemu..." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Má otázka očividně ťala do živého, až si skoro připadám špatně. Skoro. Dluží mi odpovědi. To snad pochopit musí. Tiše si ji vyslechnu, nic neříkám, jen mlčím. Nechám si pro sebe poznámky o jejím věku a s kým proboha měla toho syna. "Rozumím." Zamručím a chvíli přemýšlím, než si povzdechnu. Někdy nemám rád svoje svědomí. "Tušíš, kde by mohl být?" Zeptám se nakonec a vezmu z její ruky žínku, abych se umyl i já. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Zaslechla jsem něco o Slovensku, ale nevím, zda je to pravda, ani kde přesně. Já si v tu chvíli stejně s nimi nechtěla moc povídat..." pokračovala ve vysvětlování. Předala mu hadr, odsedla si od něj, aby měl prostor na to se umýt sám. I když bylo jasné, že to dělá spíše kvůli němu než kvůli sobě. Rukama si otřela oči, aby se zbavila slz, které se jí stále hromadily v očích. Chvilku jí to trvalo. Ale Robert měl aspoň čas se trochu omýt. "Ta zrzavá čarodějka..." ozvala se pak, když se uklidnila. "To je tvoje žena? Nebo jsi ji lovil, když vás chytili?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Žena? Eh... tak trochu. Přítelkyně je lepší slovo. Kdysi jsem ji lovil, pak se to nějak seběhlo a... no." Ani nevím, proč to Sáře říkám, ale je pravda, že když to řeknu takhle, zní to fakt divně. "Mám za ni zodpovědnost, potřebuji odsud vypadnout co nejdříve." Zamračím se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "To bys... opravdu udělal?" zeptala se a zdráhala se tomu uvěřit. Ačkoliv se Robert tvářil, že nejde naprosto o nic, ze Sářina pohledu se dal vyčíst naprostý opak. Pro ni byl tento slib naprosto vším. Nejspíš nebylo na světě nic jiného - snad kromě samotného navrácení k synovi - co by jí udělalo větší radost. Jde vidět, že se musí hodně krotit, aby po něm samou radostí neskočila. Místo toho si pevně svírala v rukách lem svých šatů. Ne, že by mu tím dělala nějaké návrhy. I když bylo jasné, že by mu splnila ta tento skutek naprosto všechno, co by po ní chtěl. "Až přinese hlídač oběd, zkusím se s ním domluvit. Ale až uslyší, že chceš do arény, tak se o to postará rychle, uvidíš," ujistí ho s jistou jiskrou energie. Až teď teprve vypadala a chovala se na svůj věk. Mezitím pověsila hadr opět na mříže a vrátila se k němu. "Dobře, tak uděláme, co půjde, abychom tě za ní dostali, ať už je kdekoliv," souhlasila po té, co Robert přiznal pravý vztah k zrzavé čarodějce. Opět se ozval ten příšerný divoký řev šelmy. I dívčin úsměv povadl. "Ale aby ses dostal ven, budeš se muset postavit nejspíš šampionovi zdejšího výběru," začala opět vysvětlovat. "A toho právě teď slyšíš. Jmenuje se Christos. Je to měňavec. Jen starší než já. Je černým panterem. Lovil jsi někdy pantera?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Řekni mu, že jsem Lovec. To by mohlo získat zájem." Zamručím. Pak zaváhám. "Nebo... ne, bývalý Inkvizitor bude lepší. I to je pravda a získá to zájem i Thomase, co myslíš." Pousměju se. Asi poprvé co jsem se probudil. Když mám před sebou plán a horký hněv se změnil v chladnou nenávist... je mi lépe. Ne o moc, ale o něco ano. "Jak ji znám, spíš se bojím, aby se ona nedostala za náma. Pokud se to stane, pro tvoje vlastní dobro nemluv o tom, žes mě... no... zahřívala." Odkašlu si. Žárlivou Helenu jsem snad ještě nezažil, ale zažil jsem ji naštvanou. Zvednu obočí, když se ozve řev, ze kterého tuhne krev v žilách. "Černého pantera? Ne... ale vždycky je něco poprvé." Zamručím a podrbu se na rostoucím strništi. "Jaká je pravděpodobnost, že mi Thomas dá do arény moje vybavení? Malá, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Přikývne na jeho radu, co má hlídači říct, aby vypadal dostatečně zajímavě na to, aby ho vzal do arény. "Určitě, Thomas má rád, co nejexotičtější věci. Svojí sbírkou se rád chlubí..." přikývla. Tón jaký používala byl naprosto klidný, jako kdyby se bavila o sbírce známek. Tak moc byla na takové jednání a běh věcí zvyklá, že ji ani nenapadlo být tím pohoršená. Pousmála se, když se Robert zmínil o tom, že by neměla před jeho přítelkyní zmiňovat to, jak jej zahřívala. Lehce jí při tom zčervenaly tváře. Ale pak se naštěstí hovor obrátil jinam. Nebo částečně jinam. "Nevím, záleží na Thomasově náladě..." přiznala s pokrčením ramen. "Ale můžu ti poradit, jak na něj. Je pár bodů na těle, kde když ho udržíš, bude ho to víc bolet. Nejdřív ti to popíšu a pak ti to můžu i ukázat. Stejně jako kam se dívat, abys poznal, kdy hodlá skočit. Máme totiž opravdu dlouhé skoky a rychlé reakce. A pokud tě tady nechají, tak to můžeme i natrénovat." Sedla si pohodlně do trávy. "Můžeme rovnou začít s první lekcí?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zamračeně kývnu. "To dává smysl. Jeho výhoda spočívá v rychlosti a síle, moje v tom, že mě pravděpodobně bude podceňovat, protože jsem jenom člověk... Dobrá." Procvičím si prsty. Stále umím primitivní zaklínadla. Měla by fungovat snad i tady. Můj hlavní spor je s Thomasem, ale pokud mi bude nějaký panter stát v cestě... pozná proč světu vládnou lidé a ne oni. Posadím se naproti Sáře a protáhnu se. "Nešetři mě." Kývnu na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Tak... měl bys asi vědět, že panteři, stejně jako kočky nemají klíční kost. Ty kosti by překážely při doskoku a tak. Proto je při každé proměně ztratím a pak mi zpětně narůstají," ukáže v té chvíli na klíční kosti, které jsou u lidí tak zřetelné. "Dostaneš-li se tak k jeho krku, máš dobrý přístup k srdci, pokud máš dostatečně dlouhou zbraň." Pokračovala v popisu těla, i když některé věci asi nebyly pro Roberta relevantní. Nicméně pár dobrých tipů rozhodně dostal. "Hlavně se nezkoušej před ním schovat na strom. Umíme skokově vylézt na stromy, je to, jak jsme kdysi lovili v přírodě. Stejně tak nepomáhá tma. Máme skvělé noční vidění..." A pár minut ještě takto poučně mluvila. Než svou malou přednášku stočila k tématu, co jsou signály u panterů. Roztažení panenek v očích, škubnutí v ocase, nebo přesun váhy na zadní nohy. To vše svědčilo o tom, že se tento měnič hodlá vymrštit vpřed. "I když teoreticky jako panteři umíme vyčkávat. Christos je cholerický. Když ho naštveš, poškodíš mu sebevědomí, nebo něco takového, tak útočí bezhlavě..." vysvětlila ještě nakonec. "To je všechno, co mě teď napadá. Tak hm... já se přeměním, abys to viděl, jak to vypadá, o čem jsem mluvila? Budu ti rozumět, jen... Zvládnu odpovídat jen kýváním hlavou..." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Moji pozornost přiláká Sára, kterou mlčky poslouchám. Jen občasné trhnutí hlavou prozrazuje, že vstřebávám její informace. Něco jsem věděl, něco jsem se naučil. "Na srdce skrze krk, na stromy nelézt, tma je spíš nevýhoda pro mě než pro vás, rozumím." Kývnu hlavou. Nejdůležitější je pro mě ale soupis toho, jak poznám že se chystá k útoku. Jak to tak vypadá, půjde o válku kdy budu muset svého protivníka unavit a pak dokončit, místo rychlého úderu který bude čekat. Podcení mě, jistě, toho půjde využít, ale nevím jestli tím získám smrtící úder hned v prvních minutách... Tenhle styl myšlení je možná nelidský a chladný, ale je pro mě stejně přirozený jako způsob, jakým držím zbraň. Analyzovat situaci a obrátit ji ve svůj prospěch, to je můj způsob boje. "Rozumím. Nějaké urážky které opravdu nemá rád?" Pousměju se. "Dobrá. Uh... mám se otočit?" Naznačím. Viděl jsem fotky a videa. Přeměna není hezká věc. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No, asi cokoliv, co bude naznačovat, že není tak silný, jak si myslí. Svoje prvenství v aréně si dost užívá. Nebo, že je no... málo chlap? Nevím... většinou se ho snažím nenaštvat," pronesla mluvně Sára. Pak pokrčila rameny a zvedla se. "Nemusíš. Nevadí mi, jestli se chceš dívat," odpověděla. Sundala si šaty, pod kterými už nic neměla a odložila si je na zem. Zatímco stála stále jen na nohou, začalo být evidentní, že její tělo prochází změnou. Trvalo to nějaký čas, ale bylo to mnohem rychlejší, než co mohl vidět Robert na videích na internetu. Přesto to stále vypadalo bolestivě, nebo aspoň nepříjemně, jak se jí kosti přeskupovaly, prodlužovaly a celkově tělo se zvětšilo. velmi přibližný vzhled Netrvalo to tedy dlouho a Sára stála už na všech čtyřech ve své druhé podobě. Trochu se protáhla, snad pro té proměně, aby si zvykla opět na jiné tělo, odfrkla si a pak stočila pohled k Robertovi. Její srst byla krásně a výrazně vybarvená, kde černé flíčky úžasně kontrastovaly s hnědou. Nebylo divu, že si ji chtěl někdo nechat ve sbírce. Pohyb těla měla elegantní, naprosto pasující k velké kočkovité šelmě, kterou byla. Pomalu ho obešla dokola, než se k němu přiblížila. Buď si ho obhlížela jako svačinu, nebo mu možná chtěla dát chvilku si na to zvyknout a prohlídnout si ji. Drkla do něj čumákem. A pak čekala. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Její kočičí forma má něco z její elegance i krásy. Chvíli ji pozoruji, než se uchechtnu když se mě dotkne horký a vlhký čumák. "No jo, no jo." Zamručím a podrbu Sáru mezi ušima. "Tak mi ukaž, jak by to vypadalo, kdybys mě chtěla lovit." Narovnám se a o pár kroků ustoupím. Svaly mě ještě bolí, ale není to nic příšerného, měl bych zvládnout trochu... kočkování. Pohledem si při tom přeměřuji Sáru, připravený uskočit jakmile budu tušit že po mně chce skočit ona. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Možná Robert čekal, že se na něj rozeběhne, ale ona se místo toho pouze odrazila a ukousla tak velkou část vzdálenosti z toho, co je dělila. A když dopadla, odrazila se ihned znovu, čímž už letěla s nataženými předními tlapami dopředu na Roberta s úmyslem jej porazit, pokud by neuhnul. K dobru se jí počítá, že neměla vytažené drápy, takže by si jen natloukl při pádu a nebyl by ještě zraněn jí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro I tak mě rychlost a způsob pohybu Sáry překvapí. Asi to je na mě znát jak najednou zaváhám, místo toho abych se vrhl ke straně s prvním jejím pohybem. Vrhnu se o milisekundu později, než bych měl. Narazí tak do mě jen jedna z jejích tlap, ale i to je dost silný náraz aby mě povalil na zadek. S heknutím dopadnu a chvíli Sáru pozoruji. "Rozumím, útok ze zálohy, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Dle očekávání, mu nic nevysvětlí, odtáhne se po chvilce a rozejde se dál od Roberta. Její krok se zrychlí, až skutečně běží. Stočí směr a běží směrem k němu. Využije mírně zvednutého terénu, mohutně se odrazí a letí... Tedy, tak by se to v první chvíli dalo popsat, protože ten skok je dlouhý docela určitě přes deset metrů. Zjevně mu ukazuje to, že jsou schopni vyvinout opravdu silný odraz nohou, který zapříčiní, že se ke své oběti (či protivníkovi v Robertově případě), dostanou velmi rychle. Dopadne, dobrzdí to a plynule zase dojde k Robertovi, čumákem do něj opět drkne. Pak přidá tichý syčivý zvuk. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Tiše hvízdnu když Sára snadno přeskočí nějakých deset metrů. Když je do mě drknuto čumákem, téměř proti své vůli se usměju a, abych spravil její zasyčení, znova ji podrbu mezi ušima. "Dobrá. Děkuji za ukázku." Kývnu hlavou a myslím to vážně. Možná mi tím právě zachránila život. V drbání přejdu na pokožku za jejíma ušima a pak ruce zase odtáhnu. "Byla jsi někdy mimo tohle zařízení?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když skončí přeměnu, tak jen lehce zakroutí krkem a zakrouží rameny s rukama u těla. "Narodila jsem se v Maďarsku. Ale sem mě převezli někdy v pěti, šesti letech. Nebyla jsem nikde jinde než tady. A jediné, co si pamatuji z toho druhého zařízení je to, co mám pořád u sebe. Jako třeba ošetřovatel Ferenc. Toho převezli sem se mnou, aby se tady o mně, o Christose a další staral," vysvětlí Sára svůj původ a také asi i to, proč se tolik tomu všemu nevzpírá, neboť skutečně nezná nic jiného, než život za mřížemi. Hlasitě se jí ozve opět žaludek. Automaticky si položí ruku na žaludek a omluvně se pousměje. "Promiň, přeměny ve mě většinou vzbuzují hlad," omluví se. "Ale za chvíli by měl přijít Ferenc. Tak snad donese i něco tobě." "A ty jsi odkud? Z Čech?" pokračovala v konverzaci jako by seděli u piva někde v hospůdce a ne v kleci s malým výběhem, jeden kompletně nahý, druhý jen ve spodním prádle, zatímco čekají na příchod ošetřovatele, co by snad mohl donést hladovějící měničce pořádný kus žvance a přihlásil bývalého inkvizitora do arény. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Hm? S tím si nelámej hlavu. Mám tu smůlu, že žiju s věčně hladovou čarodějkou. Tuším, jak to vypadá." Pousměju se. "Původně z Čech, pak Vatikán a pak... kam mě práce zavedla. Ale poslední dobou se držím v Praze, ano." Poklepu se po těle, než mi dojde, že cigarety asi opravdu nemám. Stejně jako zbytek oblečení, kde bych je mohl mít. Nespokojeně zabručím, než vrátím pozornost k Sáře. "Pověz mi, Sáro... chtěla bys odsud pryč?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro maximálně tak slyšela. Pohled jí visel na jeho slovech, jak byla zvědavá. Povytáhla obočí, když si všimne, že Robert něco hledá, nebo se osahává, ale nic na to neřekne. Zaskočí ji totiž hned další otázkou. Pousměje se a potřese hlavou. Pak se rozverně natáhne na zemi a založí si ruce za hlavou. Pohled upře na oblohu, která je zohyzděna pouze mřížemi stejně tlustými jako jsou po stranách. "Samozřejmě, že bych chtěla pryč. Jít pravým lesem, podívat se do měst, koupat se v jezeru, zjistit, jestli opravdu existuje oceán a ukázat to všechno malému. Slyšela jsem, že že existuje něco studeného, co si lidé dávají v létě. Nějaká... jak to bylo Čokoláda? Ne, zmrzlina! Prý je to chladivé, sladké a když to sníš moc rychle, tak z toho bolí hlava." Podívala se s rozjařenýma očima na něj jak čekala ujištění, že opravdu něco takového existuje. Pak se o několik klecí dál ozve zvuk připomínající kvičení prasete. Sára se zvedne, dojde si pro oblečení a rychle se do něj nasouká. "To je oběd. Dneska by měl přijít Ferenc nebo David. Oba dva se mnou mluví," ujistí ho ještě jednou a přejde směrem ke vchodu do jejího výběhu, i když se drží v určité vzdálenosti, aby si hlídači nemohli myslet, že na ně hodlá něco zkoušet. " |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Jenže pak se ozve zvuk kvičení prasete a Sára jde do pohotovosti. Zamračeně kývnu. Já sám se nezvedám, jen sedím na svém kameni a zvědavě Sáru pozoruji. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Dobře!" usměje se proto jen na místě Sára. Její obličej na chvilku zazáří nadšením a nadějí. Je zajímavé, jak tyto věci dokáží obličej úplně změnit. "Tak teď zařídíme, aby ses dostal do arény." "S kým to tam mluvíš, Sáro?" Oslovená se otočí a natáhne před sebe ruce, aby ukázala, že v nich nic nedrží. "S tím, kterého jste mi naposled jsem vhodili na jídlo," řekne upřímně a její žaludek opět zakručí jako kdyby chtěl potvrdit její tvrzení. "Cože? Sáro, to nemůžeš!" hlesne vyděšeně muž a stoupne si v bezpečí za mřížemi tak, aby viděl i na Roberta. Sotva si všimne, že tam skutečně někdo je, zaskučí a pobledne. "Co tě napadlo držet hladovku? Vždyť víš, že musíš zase trochu nabrat, než tě připustí! Mělas mi dát vědět hned, sehnal bych ti něco menšího, co by se ti jedlo líp. Něco méně šlachovitého." "Nechtěla jsem, abyste mi ho sebrali," vysvětlí Sára s lehkým pokrčením ramen. Pak přistoupí pomalu blíž směrem k mřížím. "Tím se netrap, můžeš mi donést dneska něco. A mohla bych mít prosbu? Chce zkusit svoje štěstí v aréně. Věří, že když se Thomasovi zalíbí, tak dostane šanci se dostat ven, nebo si aspoň polepší tak, že by tu mohl pracovat. Myslíš, že bys to mohl nahlásit? A sehnat mu něco na sebe, prosím?" "Nevím, jestli ho bude takový nápad zajímat..." pronese pochybovačně s pohledem na Roberta. "Ani, když zjistí, že je to bývalý inkvizitor?" zeptá se Sára tiše a pozvedne obočí. Muž se znovu podívá na Roberta a pak zpět na ni. Toto několikrát zopakuje. "Vážně?" Sára jen přikývne. "Proč bych ti v tomhle lhala?" To je, zdá se, dostatečný argument. "Dobře... Zavolám mu a tobě přinesu pořádné jídlo," souhlasí nakonec neochotně ošetřovatel. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ovšem, když zmíní jídlo, přeci jen se zvednu. I mně kručí v břiše a mám hlad. Jsem si dost dobře vědom že nejsem ve své nejlepší formě. "A mně doneste jídlo taky, pokud nechcete aby ten souboj byl příliš jednostranný." Ušklíbnu se. Není to hezký úšklebek. Nemám důvod být na tohohle chlapa kdovíjak hodný. "Kde by pak byla zábava?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro „Uvidím, co na to řekne Thomas,“ zamumlal chlápek stále s pohledem upřeným na bývalého inkvizitora. „Ale za tohle nebude rád…“ Sára pokrčí rameny. Nedaleký nelítostný řev se znovu ozve. „Může mi maximálně tak vynadat. A to taky nebude mít moc velkou váhu," pronese Sára klidně. "Měl bys jít, Adame, než bude Christos ještě naštvanější, že nemá jídlo včas u sebe. Víš, jaký bývá, když nedostane to, co chce a hned. My počkáme,“ ujistí ho smířlivě. Muž si pro sebe ještě něco zabrblal, ale s tichým, fajn, mě je to vlastně jedno, odešel. Sára se pak otočila zpět na Roberta. "To dopadlo podle očekávání. Čekám, že do půl hodiny budeme mít jasno," pousmála se na něj, snad aby mu dodala trochu odvahy nebo optimismu. "Skoro jsem ti to naštvání věřila," pronesla ještě vesele a otočila se na něj zplna. "A jak jsi myslel s tou roztomilostí? Máš... nějaký plán?" zeptala se už tlumenějším hlasem. Co kdyby náhodou i mříže měli uši? |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Co to je ten... kně-žour?" zeptá se ze všeho nejdřív. "To je nějaký kříženec kentaura a člověka, nebo tak něco?" Díky naprosté izolaci od zbytku světa, bylo vcelku i očekávané, že si nespojí tento přetvořený termín s tím, co to povolání skutečně je. Nejspíš ani netušila, co takový kněz dělá. "A ... když je tak líný a nechce to nejspíš dělat... No... nemohl bys na mě dohlížet ty a naučit mě ty věci, o kterých jsi mluvil?" pokračuje pak o poznání s nejistějším tónem hlasu a podívá se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Ne. Já mám daleko do funkčního člověka, nenaučila by ses ode mě dobré věci. On tě naučí líp a chce to dělat. Jen potřebuje přesvědčit." Mrknu na ni. "Smyslem jeho života je pomáhat lidem. Mimoto... já dost možná na konci měsíce budu po smrti." Pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zatváří se zvědavě, ale hlavně nespokojeně, když Robert pronese to o tom, že už do konce měsíce bude nejspíše mrtvý. Její výraz byl starostlivý a znepokojený. "Jak to?" zeptala se a dívala se na něj. Chvíli po jeho odpovědi se Sára otočila zpět hlavou ke dveřím. "Thomas už je jde," oznámila tiše. Vydechla, narovnala se víc. Kývla mu hlavou, ať jde s ní zpět ke vchodu. Vlastně když se Robert zaposlouchal, slyšel tu změnu. Nezvyklé zvuky utichali a ozvalo se tak maximálně vlna zvuků, jež díky své následnosti znamenala spíše pozdrav, jak někdo procházel mezi výběhy. Do necelé minuty přijel v malém vozítku, jež mu řídil jeden bodyguard postarší muž. Thomas Okamžitě zabodl pohled do výběhu od Sáry. Spočinul pohledem na Robertovi a snažil se ho přečíst. Měl pohled vysoce postaveného manažera, či vedoucího společnosti. Docela jistě už vymýšlel, co si s ním počne a jak to obrátit ve svůj prospěch. Přišel ke kleci, ruce si dal za záda a chvíli mlčel. "Cos to vyvedla, Sarah?" zeptal se hlasem nespokojeného otce. Věk na to rozhodně měl, aby byl Sářiným otcem. Teprve pak se na ni podíval. "Proč nejíš?" "Nechtěla jsem ho jíst, protože se mi líbí. A cítila jsem se tady osamělá od té doby, co tady nemám-" Ani ji to nenechal doříct a nespokojeně mlaskl. "To stačilo říct, Sarah," pokračoval tím tónem. "Christos bude jen rád, že tě uvidíš dřív." Sára zatnula ruce v pěst, ale než stačila něco říct, Thomas se otočil na Roberta. "A teď mi řekni, proč bych tě jako měl vůbec chtít zkoušet dát do arény. Aréna je exkluzivní pro ty nejlepší kousky a ne pomlácené sežvýkané nímandy." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Založím si ruce na hrudi, když si mě začne prohlížet jako nějaký kus umění. Lehce zavrčím, když zmíní Christose a že Sáru uvidí dřív. To nám odkrývá tajemství otce Sářina dítěte. Dobrá tedy, dobrá, pane Thomasi... Tohle si užiju mnohem víc, než bych asi měl. Krátce se rukou dotknu Sářina lokte a stisknu ho, než se vrátím pohledem k Thomasovi. "Protože jsem lovec a jsem ještě naživu, to nestačí? Protože mám trénink Inkvizice, to nestačí? Protože jsem vlastníma rukama zabil vlkodlaka a s drobnou pomocí se postaral o vyhlazení kultu, který hrozil že vyhladí celou Prahu. To nestačí?" Zvednu obočí a přijdu k mřížím. "A protože fakt moc chci někoho zabít..." Zavrčím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Thomas jen pozvedl jedno obočí při tomto gestu, ale nekomentoval to. Ostatně to byla chvíle, kdy měl Robert ten impozantní proslov o tom, proč by ho měl pustit do arény. Na Thomasově tváři se objevilo pobavení. "A proč je tedy Sarah ještě naživu, když chceš někoho zabít?" zeptal se jakoby nic, povytáhl obě obočí a čekal na odpověď. "Ale docela se dnes nudím. Tak ti dám šanci. Dostaneš najíst. Chci vidět, jak zabiješ vlkodlaka holýma rukama. Když se ti to povede, nechám ti poslat další jídlo a oblečení. A dostaneš se do arény. A jestli ne, tak se vlkodlak dneska jen dobře nažere. Není v jídle tak vybíravý jak Sarah." Mladá leopardice otevřela ústa, aby něco řekla, ale Thomas ji opět předběhl. "Za chvíli pro tebe přijdou. Doufám, že tentokrát nebudeš dělat žádné potíže, Sarah," pronesl tvrdě. Uhnula pohledem, ale mlčky přikývla. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro A s tím je Thomas opravdu nechal o samotě. Sára se na něj podívala, když začal vysvětlovat, jak to ve skutečnosti bylo s vlkodlakem. Zatvářila se zkroušeně a lehce poděšeně. Dokonce vydala nějaký tlumený zvuk připomínající kníknutí. "Můžu ti poradit, jak je zkusit zpomalit, ale ... zabít? To... netuším v téhle podobě jsem nikdy moc nebojovala..." řekla tiše a podívala se na svoje drobné ruce. "Vlkodalci mají asi stejně dobrý sluch jako já... Takže... něco, co by vydalo opravdu vysoký pískaví zvuk, nebo hlasitý..." pokoušela se Robertovi překotně pomoci a vymyslet něco, co by mu pomohlo. Přestala bloumat zamyšleně pohledem po okolí, když se Robert zeptal, co teď bude s ní. Pokrčila rameny, ačkoliv věděla moc dobře. "Odvedou mě odsud ke Christosovi, hádám, abych ti nemohla víc pomáhat a no... neudělala něco, co by jim překazilo jejich plány..." odpověděla a lehce semkla rty. "Ale to by stejně to pár dnů udělali..." spíše zamumlala. "Zkusím cestou ještě přesvědčit hlídače, aby ti aspoň nějakou menší stříbrnou dýku, nebo něco dali na toho vlkodlaka..." podívala se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nespokojeně zafuním, když zmíní že půjde za Christosem. Krátce ji pohladím po vlasech. "Nedej se, Sáro. Dostanu tě z toho, slibuju. Jen to musíš vydržet, hm?" Zadívám se jí do očí, než kývnu. "Ta by pomohla, ale zbytečně si nehraj na hrdinku." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Nejsi zase tak starý," poznamenala trochu napjatě. To, že ji pohladil po vlasech ji překvapilo. Rozhodně jí to ale nevadilo, spíše naopak. Nezlobila by se, kdyby tam ruku nechal déle. Ne nutně, aby to došlo po romantické stránce dál, ale spíše šlo o ten kontakt. Přeci jen s kým ona se tady dostala do jakéhokoliv kontaktu? Pomalu se nadechla a na tváři vytvořila vcelku kouzelný, roztomilý úsměv mladého děvčete, který stále ještě byla, aspoň na některé chvíle. "Budu v pohodě, hlavně pamatuj na to, cos mi slíbil předtím," ujistí ho s velkorysým přecházením sebe samé. "Vydržela jsem to s ním posledně přes měsíc. Teď vím, co čekat," pokrčí krátce rameny. "Dobře, uvidím, jak to půjde." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Její úsměv mě potěší. Připomíná mi úsměv Heleny, před... tímhle vším. Pousměju se. "Budu pamatovat. Dostanu tě odtud a najdu tvého syna, neboj. Ale to k ničemu nebude, když se necháš zničit, hm? Buď silná, Sáro." Poplácám ji po rameni, než se protáhnu a zazývám. "No. Já jdu spát, měl bych být odpočatý než na to dojde." S tím se vydám na svoje minulé spací místo. Jako lovec musím dokázat usnout snad ve všech podmínkách, každá minuta spánku je drahocenná. Proto téměř okamžitě začnu dřímat a pomalu odpadnu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Budu na tebe myslet, dneska i poté," odpoví mu a stiskne krátce tu ruku, kterou jí poplácá rameno. "Dávej na sebe pozor. Dobrou noc." S tím jej nechá odejít zpět do jejího příbytku. Ona zůstane venku, odpočívat na slunci, než ji odvedou pryč. Stojím na horské louce. Květiny se kolem ohýbají podle toho, jak fouká jemný příjemný větřík. Svítí slunce a na nebi se honí bělostné mráčky, které připomínají různá zvířátka a věci. Voní to tu čerstvým vzduchem a pohodou. V dálce jsou vidět horké vrcholky, co stále pokrývá sníh. Dole v údolí jsou průsvitně čistá jezírka. Nikde není ani noha krom mě. Mám na sobě tyto černo-červené šaty. S vlasy si pohrává větřík a slunce jim dodává krásný lesk. Ruce mám založené na hrudi. Vnímám tu krásu, ten klid, tu pohodu a teplo. Cítím okamžitě, že je zde i Robertova mysl, avšak neotočím se na něj hned. Pár vteřin mlčím. "Jaké bylo moje překvapení, když jsem tě vyděšená hledala a nakonec tě našla, jak se pelešíš s nějakou mladou holkou," promluvím nakonec. "Máš přesně minutu na to vysvětlit mi, proč bych tě neměla proměnit v žábu, hned jak tě odtamtud dostanu." S tím se na něj konečně otočím. Ačkoliv mě o naštvalo, jak jsem ho našla, byla jsem ráda, že je v pořádku a tak všechno. Ale žádná žena - jakkoliv je sebevědomá - se necítí dobře, když je srovnávána s někým mladším. A musím uznat, že tato konkrétní slečna není tak ošklivá, jak bych doufala a jak bych si přála. S povytaženým obočím se na něj dívám a čekám co ze sebe vypotí za odpověď. Pořád jsem ochotná ho odtamtud dostat, i kdyby mě měl vyměnit za ní, ale to neznamená, že nemůžu být naštvaná. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Musím si zakrýt ústa rukou, abych nevypadal až moc pobaveně a potěšeně. Je fascinující vidět tuhle nečekaně lidskou a ženskou stránku Helčiny osobnosti. Když mám alespoň trochu důvěry ve vlastní sebeovládání, ruku odtáhnu a ostře se nadechnu. "Opravdu? Jde o Sáru? Klid, vždyť jí nemůže být ani osmnáct. Jsem hodně věcí, ale ne pedofil." Vydám se volným krokem k Helče. "Jen mě zahřívala, když jsem omdlel. Nic víc, nic míň." Zastavím se asi krok od ní a nakloním hlavu na stranu. "Myslíš si, že potom co jsme spolu zažili bych dokázal být s jinou?" Zvednu obočí, než se rozhodnu na to vykašlat. Krok mezi námi překonám a prostě ji políbím. Tedy, pokud mi to dovolí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Netuším, jestli to byla Sára nebo jiná, nehodlám si dělat koníčka z toho si zapamatovávat a dohledávat jména tvých společnic," odpovím uraženě. Odfrknu si, když zmíní, že ho jen zahřívala. Mám chuť mu říct, nebo ukázat, jaké probuzení čekalo mně. Že jsem neměla žádného mladého hezkého hocha vedle sebe, když jsem se probudila s bolestí promrzlá v Pražské kanalizaci. Budíčkem mi bylo kousnutí od krysy, co si myslela, že jsem už mrtvá. Místo toho jen přimhouřím oči, když pokračuje o tom, zda věřím, že by mohl být s jinou. Ne jen, že si to umím představit, ale přijde mi to vlastně docela pravděpodobné. Od doby, co mě zdá, mu věci v životě jdou s kopce. Navíc jsem temná čarodějka, musí mě schovávat. Kdyby měl nějakou normální holku, jeho život by byl jednodušší a růžovější. Třeba by mu nadšeně chtěla i porodit děti a odstěhovat se na venkov, kde by měli psa, zahrádku a kupu malých poletujících výrostků. Společně takovou budoucnost nevidím. Nicméně políbit se od něj nechám. Položím si svoje ruce na jeho důvěrně známou hruď a krátce mu polibek oplatím. Bůh mi je svědkem, že myšlenka na to, abych mu pomohla byla právě to, co mě zvedlo z té smradlavé stoky, donutilo mě to vyklopýtat se ven a řídilo mě to všeobklopující temnotou, když jsem začala spřádal kouzla, abych jej našla. Poodtáhnu se od něj rty, stále se ještě neusmívám. "Večer nebo nejpozději zítra bych měla dorazit. Dostal ses do vážně magicky chráněného místa. Jen najít tě mi trvalo tři hodiny. Proto jsem se s tebou musela spojit takhle. Telepatické spojení přes sny je jednodušší a méně magicky náročné, než normální..." vysvětlím mu, proč jsem jej kontaktovala takto. "Co to je za místo? Nějaký soukromí majetek, nebo je to něco s Inkvizicí?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Soukromý majetek. ZOO nebo nějaká množírna nebo něco... musí to jít dolů, Heleno. Nepůjdeme odsud dokud toho šmejda nezabiju, to je konečně moje práce. Můžeš se k tomu přidat nebo ne, ale Thomas je můj. Pokud někomu chceš pomoct odsud, udělej to pro Sáru. Nikdy nebyla venku a někde na Slovensku má dítě." Zamručím a pak si povzdechnu. "A vůbec, neměla bys magii používat vůbec, trubko. Už takhle sebe samu ohrožuješ víc než dost." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jenže, dnes je dnes. A já vím spousty věcí, co jsem nikdy nevěděla, o sobě a o světě. Třeba to, že existuje ještě něco jiného, než jen chtíč v lásce. A že temnota se tajně plíží myslí a našeptává. Tahá za struny v mysli a rozechvívá nejistotu a obavy. A temnota ve mě se orientuje už velmi dobře. "Byla to chyba nás obou. A pokud někdo za ní má pykat, tak Patrik," pronesu odměřeně. Sama jsem si tehdy všimla slizu a nebyla jsem schopná ho určit, i když jsem ten druh ještěrů znala. Věřila jsem Robertovu úsudku natolik, že jsem jej nezpochybnila dost, abych o tom začala sama přemýšlet. Takovou chybu už znovu neudělám. Mlčky poslouchám, jak i v mém lovci koluje hněv a touha po pomstě. Temnotu ve mě to vábí. Pohladím ho po tváři. "Dobře. Pomůžu ti, až přijdu, můžu ti přinést s sebou nějaké zbraně," nabídnu se po jeho proslovu. Rozhodně ale zavrtím hlavou a odmítnu mu dělat hlídačku jeho mladých slečen. "Nebudu dělat únikový taxík té holce, ať má sebesmutnější příběh. Jdu si pro tebe, jdu tobě pomoci." Stisknu mu ruku, kterou mě držím a políbil ji na hřbet. Pousměji se na něj. "Právo rozhodovat o tom, kdy mohu a nemohu kouzlit budeš mít až nebudeš v ohrožení života," odmítnu jeho námitku, aniž bych si z toho něco dělala. "A neměl bys říkat trubko jediné osobě, co je schopná a ochotná tě odtamtud dostat. Takže to zkus znovu a hezky, pane Malý, jinak z tebe fakt bude žabák." Neodpustím si lehké pošťouchnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Tý holce není ani osmnáct a už ji 'připustili' a má syna, kterého nikdy neviděla, protože ho téměř okamžitě prodali, Helčo. Buď nás vezmeš oba nebo půjdeš beze mě, je mi líto. Pokud se pak chceš pohádat protože se bojíš, že za tvými zády spím s nezletilou, kterou znám asi den, tak budiž, ale to až budeme oba v bezpečí, ano?" Zamračím se. Nelíbí se mi tahle Helčina nelidská část, jakkoli se snažím tvářit že neexistuje. Pak si povzdechnu a stáhnu ruku z té její. "V ohrožení života tu jsou ti, kteří mě tu zavřeli, Helčo. Mimoto nás ohrožuješ oba, když takhle čaruješ." Povzdechnu si. "Dávej na sebe pozor, hm?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když se poodtáhne a založí si ruce na hrudi, vím, že sám se sebou bojuje, aby další slova řekl. Vnímám to jako vítězství. Nebude se se mnou přít zda můžu nebo nemůžu pro něj dojít. Ostatně k ničemu by to nebylo. Přesto se zamračím, když pokračuje ohledně té dívky, co ji máme zachránit. Nikdy jsem nečekala, že moje první hádka s ním bude o nějakou holku. Nespokojeně zabručím. "Nejde mi o to ji odtamtud dostat. Jde mi o to, že jí nehodlám dělat taxíka zatímco ty budeš tady pobíhat a hrát si na posraného hrdinu Roberte, tak jak to vždycky děláš. Proč si myslíš, že medituji, že čekám než pro tebe budu moct dojít?!" rozhodím rukama a někde v dálce zahřmí. *Jen klid, jen klid, jen klid,* upozorním se a hlasitě si povzdychnu. Unavuje mě se s ním přít o každý coul moci. "Je tam silná magická bariéra. Opravdu silná. Musím v ní udělat díru, než se tam dostanu. Proto shromažďuji sílu postupně," pronesu unaveným tónem někoho, kdo se snaží a nechce hádat. "Jen ti chci říct, aby sis dal pozor. Možná to zevnitř tolik nevypadá, ale podle mě mají tam někde i jednoho nebo dva schopné mágy." Odtáhnu se, když ze mě sundá ruku. Z tohoto setkání mám o dost horší pocit, než jsem čekala. "A pokud se i ty nedostavíš před soud, tak si budou myslet, že jsem tě zabila. Obzvlášť, když nebudeš nikdy k nalezení," upozorním jej. "Takže moje čarování je momentálně ta jediná věc, co můžeme použít," pokrčím otupěle ramene. "Přijdu si pro tebe, Roberte. A teď se jdi najíst. Až tam budu, tak to poznáš." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Dám si na ty mágy pozor." Kývnu. Nechám si pro sebe, že asi největší nebezpečí pro mě momentálně nejsou mágové, jako spíš vlkodlak a Christos. Nepotřebuje tyhle starosti a já si už nějak poradím. Povzdechnu si a na tváři se mi objeví křivý úsměv. "Přineseš mi aspoň sendviče jako správná ženuška?" Mrknu na Helenu, než si ji krátce přivinu do objetí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Dál to raději rozebírat nebudu, protože bychom se opravdu ošklivě pohádali. A já nepotřebuju jít naštvaná s temnou magií kolující mými žílami na záchrannou akci. Tuším, že bych měla větší sílu, ale zároveň si matně vzpomínám, že mi někdo někdy snad říkal, že takto by mě ta temná síla rychleji uchvátila. Prudce se na něj podívám, když zmíní sendviče. Jeho rozverné mrknutí i následné objetí zabrání tomu, abych na něj spustila opravdu ošklivou spršku slov. Mlčky zavrtím hlavou a mhouřím na něj oči. „Minimálně týden budeš žába nebo kámen. Ještě se rozhodnu,“ odpovím mu z jeho náručí, ale nezní to ani vzdáleně tak naštvaně, jak jsem zpočátku chtěla. Přivinu se k němu a položím si hlavu na jeho hruď. Zavřu oči. Bouřka nad horami se uklidnila. A já si dovolila chvíli, kdy si jen vychutnávám fakt, že jej držím v náručí a on mne. I když ho chci proklít v žábu. Po chvilce z něj zvednu hlavu a odtáhnu se. „Musím jít, abych to všechno připravila. Najdu tě, a pak vyřešíme zbytek. Pozdravuj tu tvojí mladou cácoru, už se těším až ji poznám,“ ušklíbnu se obvyklým způsobem, ale při tom se mi sevře žaludek při té myšlence, že by tomu skutečně tak bylo. Že bych byla nahrazená nějakou holčičkou, kterou zná sotva den. "Opovaž se umřít, jasné?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro I já se odtáhnu a kývnu. "Není moje, buď v klidu. Ty pozdravuj ty svoje vlky." Každej máme své důvody k žárlivosti, no ne? Pohladím Helču po tváři. "Dávej na sebe pozor, čarodějko. Chyběla bys mi." Zašeptám tiše a krátce ji políbím. A krátce po tom polibku se probudím. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "To byl fakt stupidní vtip," řeknu mu, ale na tváři se mi objeví úsměv. Takhle nečekanému 'kameňáku' se prostě nedá bránit. Při jeho nemožném slibu mi proletí hlavou vzpomínka na naši první noc po té, co jsme jej se Sebastianem dostali od těch Inkvizitorů. Tehdy mi sliboval/vyhrožoval velkého zlého lovce. A nějak jsme se k němu ještě nedostali, takže se za tím může schovávat absolutně cokoliv. Osobně věřím tomu, že velký zlý lovec mě ulíbá něžnými polibky k smrti, nebo mě bude mučit příjemnou koupelí se svíčkami a podobně. Na takové mučení se rozhodně těším. "Ještě si rozmyslím, zda tě nechám trpět celý týden," odpovím mu na jeho trest. Ušklíbnu se na jeho poznámku o vlcích. Pak se odtáhne a pohladí mě po tváři. Přikývnu. "Nápodobně, lovče," šeptnu v odpověď a s polibkem se s ním rozloučím. *** Robert se probudí a je ve výběhu už sám. Vcelku přijatelná vůně jídla na něj čekala už v místnosti, kde spat, kousek od dveří. Společně s talířem a tím, co bylo ještě stále prokazatelně jídlo, byly na talíři ještě dvě stříbřitě lesklé věci. Vidlička a nůž. Nebyla to sice nejlepší zbraň na světě, ale nůž vypadat dostatečně ostrý, aby se dostal přes kůži a chlupy. Navíc, šlo spíše o ten materiál, ne? Sára se evidentně snažila, zatímco si Robert dával spicha se svou přítelkyní. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ten přijde celkem rychle, je zřejmé že Thomas si mě chce ověřit dost rychle. Budiž. Už když vycházím ze své cely, transformuji se do myšlení lovce, do toho myšlení vystřelené kulky, kterou nelze zastavit. Bude to těžký souboj, vlkodlaci, obzvláště ti dospělí, umí být nebezpeční. Ale je tu jedna moje výhoda, bude mě podceňovat. A na tuhle výhodu hodně sází i má práce. Má hlavní šance je ho unavit a pak ho odpravit co nejrychleji. Netrávím čas hovorem nebo předváděním se, nevím jestli to tady čekali. Jestli čekali nějakou ukázku mojí síly, tu nedostali. Místo toho uhýbám před údery vlkodlaka. Občas lépe, občas hůře. Určitě si odnesu podlitiny a modřiny, ale pokud to je to nejhorší... nu. Může to trvat asi deset minut. Vlkodlak se unavuje rychle, je zřejmé že není zvyklý na takhle dlouhý boj. Ne s člověkem. Neopomínám ho během toho popichovat, nutit ho aby ze sebe vydával víc energie. Na hrudi i zádech už mám v tom čase dost škrábanců, ze kterých teče krev, když udělá svou fatální chybu. Je o setinu sekundy pomalejší, než by měl být. Využiji toho, vpravím mu hrot vidličky do oka. Náhlá bolest, na kterou asi není zvyklý, položí vlkodlaka na lopatky. Ale já ho potřebuji zabít. Ne jen oslepit. Kleknu si k němu a chvíli ho pozoruji, než se rozhodnu ukončit jeho trápení. Dostal by se z toho? Asi ano, ale to nepotřebuji. Potřebuji, aby Thomas viděl, že jsem užitečný. A tak prudkým pohybem ruky zabodnu nůž do vlčího chřtánu. Během momentu před očima nemám hrozivou polovlčí šelmu, ale normálního lidského kluka. Já jsem odřený, od krve a poškrábaný. "Stačilo to?" Houknu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Thomas krátce přimhouřil oči, když mu Robert zabil jeho vlkodlaka, ale nedával na sobě znát překvapení z toho, že si jeho nový přírůstek ve sbírce pořídil takové zbraně. Chvilku mlčí po Robertově otázce. Stále se na něj upřeně dívá, než se mu krátce pohne jeden koutek úst nahoru. "Sežeňte mu nějaké oblečení a zařiďte, aby dostal ošetření a večeři. Zítra jde do arény, tak ať je tak fit, jak to jen půjde," přikázal svým lidem a bez slova k Robertovi se vydal pryč. Co potřeboval vidět, viděl. A co chtěl říct, už evidentně řekl. Ostatní jej nezajímalo. Robert získal nejenom oblečení a jídlo, ale také čas a zdravotníka, který mu poskytl kvalitní ošetření a povzbuzováky, aby se hojil lépe a rychleji a nabral dost sil. Byla to skutečná odměna hodná vítěze. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Po jídle, které zhltám jak šílený, a ošetření zkontroluji oblečení. Není to kvalita na kterou jsem zvyklý, ale postačí to. Povzbuzovákům se vyhnu, i když řeknu ošetřovateli ať je tu nechá na zítra. Znám jejich vedlejší efekty, umí to být hnusné. Ale možná to bude potřeba. Budu se muset zamyslet. Pak neztrácím čas. Pokud mám mít zítra šanci, potřebuju se vyspat, nechat tělo odpočinout si. I když... no, doufám, že Helena se tady objeví včas. Zbraně budu potřebovat. Nejsem v nejlepší formě po rvačce s vlkodlakem, překvapil jsem sám sebe tím, že ještě žiju. S tím si tedy jdu lehnout, stále jen ve spodním prádle. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Zatímco Robert spal, tak se rozpršelo. Byl to sice jemný deštík, ale těžká mračna, jež se večer usadila nad celým komplexem slibovala vytrvalost. Hřmění a občasné blesky zase nabíjely vzduch statickou elektřinou. Vůně deště už prosytila všechno. Vlastně se u toho normálně spalo pěkně. Navíc, díky mračnům tu bylo opravdu tma. "Pane Malý, zásilka pro vás," brouknu směrem k boudě, ve které se nachází Robert. Šoupnu mu dovnitř tašku se zbraněmi a dřepnu si u vchodu do tohoto malého obydlí, jež připomíná spíše boudu pro psa, než cokoliv jiného. Na tváři mi hraje úsměv, protože jsem ho našla, protože je v pořádku a protože jsem se sem dostala, aniž bych vzbudila pozornost a spustila poplach. Zrzavé vlasy mám stažené do vysokého culík, na sobě černé kalhoty a tričko. Přes to celé ještě lehký, nepromokavý kabát. Jestli jsem počítala s tímhle počasím? No, dejme tomu, že jsem věděla, že bude. Bylo to až směšně jednoduché vyvolat déšť a bouřku, aby to zakrylo magické výkyvy, co se tady budou dít. A magie ve mě mi šeptá, že bych neměla ani problém s tím vyvolat tornádo, nebo menší zemětřesení. A část mě to chce vyzkoušet. "Vstávej, Roberte, máme před sebou soukromou sbírku, co musíme zničit a lepou děvu, co máme zachránit," brouknu ještě vesele a pozoruji to skoro nahé tělo mého lovce v boudě. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Můj naprosto první instinkt je taky ten, který poslechnu. Bez ohledu na svůj fyzický stav se k Heleně vrhnu a pevně ji obejmu, až skoro cítím jak křupou její žebra. Nezajímá mě to, chci ji cítit u sebe. Své rty přitisknu na její a ve stejný moment cítím, jak mi slušná váha klesla z ramen. Ruce, možná chlípně ale taky s určitou bolestnou a tesknou touhou, vjedou pod kabát a tričko, abych si mohl drobnou zrzavou čarodějku na sebe pevněji přitisknout. Polibek přeruším až když mi dojde vzduch, ale odtáhnu se s drobným kousnutím do jejího spodního rtu. "Chybělas mi." Zachraptím. Je to podcenění toho, jak moc mi opravdu chyběla. "Co jsme si říkali o čarování?" Zabručím nespokojeně, přeci jen, zatímco se přehrabuji v tašce se zbraněmi. Není tam má osobní zbroj, ale to ani tolik nevadí. Proti Thomasovi ji potřebovat nebudu a před Christosem by mě nezachránila. A tak si navleču oblečení, které mi poslal Thomas a začnu se ozbrojovat. Tentokrát jsem odhodlaný neopakovat stejnou chybu, jako před tím. Vyzbrojím se pořádně. Bojový nůž s postříbřeným ostřím, taktická pistole STI se slušnou zásobokou kulek a holografickým zaměřovačem a můj soukromý miláček, plně automatická brokovnice Saiga s laserovým zaměřováním. Nevýhodou budiž, že na plně automatický režim dokáže celý zásobník spolknout během necelých dvou vteřin, ale i tak. Mám ji rád. Nůž si připnu k pasu, stejně tak pistoli. Brokovnici si přehodím přes rameno díky pásu, na kterém je uvázaná. Rychle vše zkontroluji, ale nemám čas na svou běžnou kontrolu. Nicméně, vyzbrojený až po zuby si připadám nutně příjemněji. Chvíli laškuji s nápadem vzít si granáty, ale je tu až moc velká pravděpodobnost že zraním nevinné. Pak se konečně vrátím pohledem k čarodějce. Nevydržím naštvaný dlouho, ne na ni. "Stejně máš toho na sobě moc." Zazubím se a natáhnu k ní ruku, abych jí rozcuchal vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Usměji se na něj, když mi přizná, že jsem mu chyběla. Jde to na něm vidět a já z toho mám radost. "Za to ty mě vůbec, ani jsem na tebe nepomyslela," zalžu nepřesvědčivě a ještě jej krátce políbím. Ale opravdu jen krátce. "Že mi do toho nemůžeš kecat, dokud tě odsud nedostanu, pamatuju si to docela přesně," ušklíbnu se na něj, když mi zkusí vyčítat, že používám tu magii. Navzdory tomu, jak mě před ní pořád varuje, tak se dnes cítím nejlépe za dlouhou dobu. Připadá mi to jako kdybych mohla konečně chodit na čerstvém vzduchu. Nechám ho, ať se připraví a zvednu ze ze země. Pohledem projedu okolí, ale jak jsem čekala, nikde nikdo. Dokonce i ta okolní zvířata jsou vcelku ticho. Zřejmě cítí, že tu je někdo mocný. Pousměji se. Správně, schovejte se. Samozřejmě mi to lichotí. Pozvednu obočí, když se plně vyzbrojený Robert zvedá. Nemůžu si pomoci, ale bez toho obleku to vypadá divně. Nesprávně. Uhnu hlavou, než se mu podaří mě rozcuchat. Jeho jiskřivé oči ho prozradily, že kuje nějakou pitomost. Jak malý kluk. Ale stejně mi to vykouzlí úsměv na tváři. Protočím přehnaně oči v sloup. "Příště až tě budu odněkud zachraňovat, tak si zkusím vzpomenout na to, že chceš, abych přišla nahá," ušklíbnu se na něj a potřesu hlavou. "Takže, kam nejdřív? Pro tu tvojí cácorku? Jak že se jmenovala, Jana?" zeptám se vcelku profesionálně a nenechám si ve tváři ani v tónu řeči nechat prozradit fakt, že její jméno víc naprosto přesně. "A nebo za tím, co to tady vede?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Sára, ty jedna žárlivko." Pousměju se. Nemůžu si pomoci, asi tím Helču ještě víc dráždím, ale je to strašně roztomilé a lichotí mi to. Asi by nemělo, ale co na tom. Jsem příliš unavený, než abych tohle řešil. "Nejdřív za Thomasem, pak za Sárou. Nechci aby u toho byla." Zamručím. "A neboj, v Praze ji dám Sebastianovi na starost, tam bude přede mnou v bezpečí." Neopomenu ještě další popíchnutí, než vyrazím na lov. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Abych ti nedala já důvod žárlit...* V duchu si už umím živě představit, jak by takový rozčilený a žárlivý Robert vypadal. Spokojeně se nad tou představou usměji. Jsem si víc než jistá, že Rob by někoho v jeho rajónu nebral s klidem a nadhledem. "Sebastianovi?" zeptám se trochu hloupě a následuji jej. "Ten bude mít teda radost... Proč ji nepošleš tam, co tu těhotnou holku z démonského kultu, co jsme řešili?" Tentokrát to neříkám kvůli tomu, abych tu holku odtáhla od Roberta co nejdále, ale prostě mi nepřišlo, že by Sebastian byl na hlídání malých holek. Protože v mých očích ničím jiným než malou holkou nebyla. Vždyť byla nejspíš ve věku Alice nebo Mili. A ty obě pro mě stále byly malé holky. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Taky mě to napadlo." Kývnu. "Ale ústav je místo pro lidi rozbité tím, s čím se setkali. Ne nutně pro nadpřirozené tvory. Jsem si jistý, že tam budou lidé které ohrozili právě měnavci, kterým Sára je, nechci to riskovat. Sebastian bude bručet, ale potřebuje nějaké kamarády." Nahlédnu do jedněch z dveří, abych zkontroloval perimetr. "Kdo ví, třeba si za pár let vrznou." Zazubím se. Nezdá se mi to pravděpodobné, už jen proto že Seb je konečně katolický kněz a Sára... no, s její historií fyzického týrání bych se divil, kdyby se chtěla nějakému muži jen tak oddat. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Takže vlastně ji taky chceš nechat připustit, jen za tvého výběru?" neodpustím si ne zrovna dvakrát milou poznámku, ale tohle jeho skotačení mi přijde příliš lehkovážné na to, co tady děláme a co tady hodláme dneska ještě provést. Odměním ho ještě úšklebkem. „Ne teď vážně. Je to měnič, ne? Co když se rozběsní? Jak ji zvládne Sebastian zastavit?“ zeptám se raději už upřímně zvědavou otázkou. „Pozor,“ varuji najednou tiše. "Cítím tady zvýšenou magickou energii, poblíž bude nějaký mág, nebo magická past..." dodám pak a kývnu hlavou dopředu, směrem odkud to cítím. Přimhouřím oči a vydám se tam opatrně jako první. Přeci jen na magické obrany jsem tu spíš já, než Robert. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "To se stát může, ale Sebastian je silnější než vypadá. Neříkám, že ji zvládne nakopat zadek, ale říkám, že ji dokáže uklidnit. Ovládá slova a má na svý straně Nejvyššího pravděpodobně víc, než ho má celá církev dohromady. Mimoto mám pocit, že je Sára... nechci říct ochočená, ale jiný slovo mě nenapadá. Takže.. uvidíme." Pokrčím rameny. Teď konečně není nejlepší čas to řešit, jak dokáže sama Helča. Když se vydá přede mě, nebráním jí v tom, ale pověsím si brokovnici na záda. Nechci riskovat, že trefím Helenu. Místo toho vytáhnu pistoli a držím se pár metrů za Helčou, abych měl lepší mušku. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Hm, koho mi to jenom připomíná...?" rýpnu si do něj, neboť to vlastně tak trochu popisovalo začátek našeho vztahu-nebo-co-to-je. Velmi neochotně, ale přece v duchu uznám, že má nejspíš se Sebem pravdu. Před očima mi vytane vzpomínka, jak ho minuly vystřelené kulky, aniž by se o to on sám, nebo kdokoliv další v místnosti pokusil. Místo toho, aby mě to donutilo poklonit hlavu před Bohem a uctívat jej, tak mě ta vzpomínka akorát víc namíchne. Znamená to totiž, že Bůh nebo někdo takový, skutečně je. A nechává dopustit všechny ty věci. Ty věci, které jsem se pokusila zastavit já. A podívejme, kam mě to dostalo. Žádná odměna. Byla jsem mučená, nutili mě jíst lidské orgány zatímco jejich majitelé ještě žili, znetvořili mi záda, nechali mě prostoupit temnou magií. Magií, která mě a Roberta zabije, pokud se jí nezbavím. Cítím, jak se ve mně vzdouvá zuřivost a touha po odplatě. A nezajímá mě, co to bude stát. Zastavím se těsně přes neviditelnou blánou, kterou cítím spíš než vidím. Magie. "Thomas není v téhle budově," řeknu k Robertovi aniž bych se na něj otočila. Natáhnu trochu ruku kupředu, a přejíždím jí po té sestrojené bublině. Neporuším ji. Zatím. "Před náma je magická sféra. Prostor, který vnímá jejich čaroděj. Jakmile tam vstoupíme, bude o nás vědět. A spustí poplach. Měl bys jít hledat Thomase. Já se postarám o toho čaroděje. Stejně mě u své msty nechceš," řeknu a uvědomím si, že ani trochu nepochybuji o tom, že Robert se chce mstít. A ne hezky. Stejně jako tehdy upírům, stejně jako těm mágům. Najednou cítím jeho potlačovaný hněv a všechny ty negativní emoce. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nespokojeně zavrčím, když zmíní, že Thomas není v této budově. Přešlápnu z nohy na nohu. Nechci ji tu nechávat, ale má pravdu. Chci z Thomase udělat příklad. Neměl bych, měl bych ho prostě popravit a odejít. Ale chci ho vidět trpět za to, co sám dělal. Tak budiž. Ještě v krátkém zápalu chtíče se k Heleně přitisknu. Rukou sevřu její zadek a hladově ji políbím. Vychutnávám si její rty, jakkoli je situace k tomu nevhodná. "Nenech se zabít, čarodějko. Jak bych to pak vysvětlil Alici a Mili?" Pousměju se a odtáhnu se, než bez dalších větších ceremonií prostě vyrazím hledat svůj cíl. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Proti obejmutí neprotestuji, naopak se k němu přitisknu celým tělem tak, jak nám to oblečení dovolí. Rukama přejedu po jeho zádech a nechám je na vteřinku se usadit na jeho zadku. Kdo říká, že zadky jsou sexy jen na ženským, neví o čem mluví. Pustím ho, když se odtáhne, na tváři mi hraje křivý úsměv. "Za půl hodiny dole u vchodu do baráku. Jestli tam nebudeš, budu se muset porozhlédnou po někom jiném na to kurtování k posteli," pronesu tiše a laškovně. Pak už jej nechám jít. On nechce u toho mne a já u toho nechci jeho. Oba jdeme dělat věci, co nechceme tomu druhému zatím ukázat, ačkoliv moje temnota již přede a slibuje, že se brzy budeme moct podělit. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Trvá mi to pár minut. Nejdu zrovna potichu, nejde mi o to aby na mě nepřišli. Naopak. Tohle má být signál pro všechny tyhle hajzly, že si pro ně dřív nebo později přijdu. Málokdy zabíjím lidi, snažím se tomu vyhnout, ale dnes to pár chlapů z ochranky přeci jen schytá, i přes mou nevoli. Ale stojí mezi mnou a Thomasem. Lidi, jakkoli mohou být nadopovaní na drogách, jsou stále jen lidi. Snadno zabitelní. Nedávám jim možnost, aby jim vůbec došlo co se děje. Aby spustili poplach nebo něco podobného. Jeden výstřel, jeden mrtvý. Nevšímám si dalších cel, všímám si jen cíle. Který na mě čeká. Otevírá ústa k promluvě a do nich mu strčím hlaveň brokovnice. "Odpočívej v pokoji, sráči." Zavrčím a zmáčknu spoušť. V další moment, když vyprostím brokovnici z úst mrtvého ředitele, ho prosačuji pro klíče nebo nějaký způsob ovládání, abych mohl vypustit všechny zde zajaté a hlavně Sáru, se kterou se pak vydám ven, na místo setkání. Jen doufám, že je Helena v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *S tím se dá pracovat...* zazní mi v hlavě, když Robert odchází. Otočím se zpět k magické bublině. Počkám až uslyším, že kroky se ztišily, až pak se nadechnu a vykročím vpřed. Bublina okamžitě se zvlní a já se usměji. *Tak se ukaž, čaroději...* *** Déšť se přeměnil na liják. Jde vidět sotva na pár kroků. Já úmyslně stojím v tom dešti a mračím se. Cítím, jak mě pálí paže, na hrudníku to trochu tlačí a cítím v ústech krev. Měla jsem i zlomený nos, ale ten jsem si vyléčila hned, jak jsem nahoře skončila. Já hloupá, naivní husa. Vnímám chlad z deště, ačkoliv jsem zatím stále před ním chráněná a kdybych chtěla, mohla bych se jakkoliv před tím nečasem ochránit. Jenže já nechci. Chci zmoknout, chci se trestat a chci si nafackovat. Proč jsem to sakra udělala?!* vrtím nad sebou v duchu hlavou. Když slyším, jak se se skřípěním otvírají vrata výběhů zbystřím. Přivolám k sobě víc magie a ruce spustím podél těla. Nehodlám stát bezbranná, když se nějaká obluda proti mě rozeběhne. Nadechnu se, vydechnu a soustředím se na Roberta. "To jsi udělal ty, nebo se to tam nahoře podělalo?" soustředím k němu mysl. Ano, je to kouzlo. A ano, používám je teď dle libosti, stejně jako kdysi. Když jsem ještě nebyla poznamenaná. Jen s tím rozdílem, že teď je všechno snazší, všechno jako na dosah ruky. Stačí jen chtít. A nerozmyslet si to na poslední chvíli. Já káča jedna pitomá! |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Nakonec vyjdeme ven, do deště. Za který jsem teď strašlivě rád. Bez zábran hltám pár těch kapek, co mi steče do pusy a až poté začnu hledat svou zrzavou čarodějku. Najdu ji rychle, konečně, skoro jako bych vždycky cítil kde je. Nehodlám to teď řešit, teď jsem připravený akorát tak na pořádnou večeři, spánek a sex. Na pořadí nezáleží. Samozřejmě jsem o Helenu měl strach, i když víra že se ta malá čarodějka dostane snad přes všechno se mě držela víc. Že ji vidím živou mě nepřekvapí, ovšem krev... no, nesluší jí. Vydám se k ní a starostlivě a... no, možná trochu majetnicky ji pohladím po zakrvavené tváři. "Jak to šlo?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Mhouřím oči do deště, ale přeci jen si jsem jistá, že ten, kdo se ke mně blíží je Robert s tou jeho Sárou. Ono se tu celkově určitě nepohybuje moc lidí s měničem za patami. Navíc je tu drobnost jménem magie. Trochu se uvolním. Ne, že bych nevěřila, že se mi vrátí. Věděla jsem, že se mi vrátí. Prostě věděla. A běda té nadpozemské síle, která by mu v tom chtěla zabránit. Vychutnám si dotek jeho ruky na mé tváři. Oproti chladnému vzduchu je jeho dlaň příjemně teplá a známá. "Utekl, ale problémy nám dělat nebude," odpovím, aniž bych zabrousila do vod pravdy. Utekl, protože jsem ho nechala, protože cosi ve mě mu to dovolilo. Mohla jsem ho zastavit, zbavit magie úplně, zničit ho, vymýt mu mozek, ale ne... já ho nechala proklouznout. Kvůli jednomu zaváhání. Přitisknu se krátce k Robertovi, aby nemohl mít další otázky a krátce jej políbím. "Jsem v pořádku, neboj. Můžeme jít?" zeptám se a poodtáhnu se od něj. Pak mi pohled padne na měniče, co postává poblíž a tváří se, že nás nesleduje. "Ty budeš určitě Sára, že? Takhle s námi nemůžeš. Musíš se přeměnit do lidské podoby, jinak tě sebou vzít nemohu. Je to nebezpečné," oslovím ji neutrálním hlasem, až skoro připomínám profesionála, ale je to tím, že je v podobě zvířete. Její magické já je prostě příliš krásné a zvláštní, než abych se na ni mohla zlobit kvůli tomu, jak se k Robertovi ve spánku tiskla. Chvilku zaváhá a krátce se podívá k Robertovi pro ujištění, než si sedne a začne se měnit. Je to fascinující na pohled i normálně, ale když člověk vnímá i samotnou magii toho procesu, je to opravdu... úchvatné. Tedy do chvíle, než se přede mnou postaví mladá, hezká a hlavně nahá dívka. Zabručím si cosi tiše pro sebe ve smyslu To jsem si mohla myslet. A sundám si ze sebe svůj kabát. Zmoknu, ale to je mnohem lepší možnost. "Obleč si to. Jestli k Sebastianovi dovedeme nahou holku, tak nás ponese v zubech všechny," ušklíbnu se na vysvětlení, i když je pravda samozřejmě trochu jinde. Vzhledem k tomu, že si kabát nechá rozepnutý, přistoupím k ní a pomůžu jí s knoflíky a ještě jí převážu pásek. Takže vypadá skoro jako normální člověk. Bohužel mi svou drobností, velkýma překvapenýma očima mi připomíná Mili. A na Mili se moc nejde zlobit. "Děkuju," ozve se Sára. Přikývnu a odstoupím od ní. Vyhnu se i pohledu na Roberta, protože má určitě na tváři přiblble veselý úsměv. "Takže můžeme? Vezmu nás rovnou ke kostelu, ne?" nadhodím. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když ke mě vrhne Sára pohled, krátce kývnu. A dám si dobrý pozor, abych odvrátil pohled od měnící se Sáry a jejího nahého těla. Ne, že bych se styděl nebo nechtěl vzbuzovat její rozpaky, ale abych nenaštval Helenu. I tak mi neujde, že jí dá kabát a že přes svá silná a štvavá slova se k Sáře začne, snad podvědomě, chovat trochu jako k mladší sestře. A je moc dobře, že se na mě nekouká když odchází, protože já mám na tváři pobavený úšklebek. "Bylo to od tebe milé." Špitnu přeci jen k zrzavé čarodějce, než mávnu na Sáru ať jde blíže k nám, ať to Helenu nestojí tolik energie. Stále bych byl raději, kdyby tolik nečarovala, ale teď... už jen chci předat Sáru Sebovi a jít si lehnout. * * * Překvapeně zamrkám, když se ocitneme v povědomé pracovně a poblíž se ozve zoufalé kašlání a dávení. Rychle se rozhlédnu a pohled mi padne na Seba, který má na sobě kolárek, černou košili s dlouhými rukávy a kalhoty černé barvy. Chvíli na něj překvapeně koukám, zatímco on se stále dáví. "Ci...ciga..." Vypraví ze sebe a zuřivě si ukazuje na hrdlo, než se znova rozkašle. Pochopím a rychle k němu přiskočím, párkrát ho uděřím do zad. Zbytek cigarety mu vylítne z hrdla. Štítivě ho zvednu a odhodím do odpadkového koše, zatímco Sebastian se nějak sbírá ze země a dává se do kupy. Ještě rychle vezme Bibli a opatrně ji opráší, aby ji vrátil na stůl. "Omlouvám se, nejsem zvyklý na to, že se mi v pokoji náhodně objevují ozbrojení lovci a... nahé..." Odmlčí se a já bych přísahal, že se lehce začervenal, ale taky bych přísahal, že to u našeho odměřeného a izolovaného kněze nemůže být možné. "Promiň, Sebe, tohle je akutní. Tohle je Sára." Kývnu na Sáru. "A potřebuje tvoji pomoc. Sáro... proč tady Sebastianovi o sobě něco neřekneš?" Pobídnu ji se spikleneckým mrknutím. Snad děvče pochopí, že teď je čas na tu roztomilost, dokud je Seb ještě vyvedený z míry. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Na moje poděkování zareaguje jen pokývnutím hlavy. Raději nadále mlčím a nechám to být. Až když mě Robert pobídne, abych šla blíž, popojdu k nim a zvědavě se na ně koukám, co se bude dít, protože vůbec nemám ani potuchy. *** Prudce otevřu oči, když slyším kašel a dávení se. Doufám, že už jsme pryč z toho místa, před kterým Helena varovala. Ale dokud se mě Robert nepustí, aby šel za tím mužem v místnosti, tak křečovitě svírám jeho ruku. Cítím, jak mi srdce buší v hrudi a já v rámci zmatení začnu osahávat, abych se ujistila, že jsem v jednom kuse a že skutečně jsem na naprosto jiném místě než před pár údery mého splašeného srdce. Horní knoflík kabátu se odepnul nejspíše během toho, jak jsem se tak ošívala a snažila se ujistit, že jsem skutečně tady. Samotné mi to nedojde, protože Robert zatím sebral ze země cigaretu. Zvednu jedno obočí, když ten druhý muž promluvil. Ohlédnu se přes rameno, zda tu je ještě někdo s námi. Někdo nahý. Ale není tu nikdo, ani Helena. Což mě opět překvapí. Až posléze mě napadne, že možná tou nahou budu já. Sklopím pohled a všimnu si, že levé prso jde vidět. *No jo, lidi a odhalená kůže...* upozorním se v duchu a zkusím napodobit to, co předtím dělala Helena s tímhle kusem oblečení, aby to drželo na místě. Překvapivě se mi to povede. Než se ale stačím radovat ze svého vítězství, tak mě Robert osloví a já na něj upřu zmatený a lehce zoufalý pohled. *Co chce abych řekla?! Co mu mám říct o sobě?!* Mlčky zamrkám, ošiji se a přešlápnu z jedné bosé nohy na druhou. "Já..." začnu a přejdu pohledem od Roberta k Sebastianovi. Jak to říkal? Být roztomilá? Cítím, jak se mi lepí vlasy na obličej, jak na mě divný ten kabát a jak oba dva muži čekají, co řeknu. Polknu. "Jsem Sára a ehm... Robert říkal, že pomáháš lidem, co potřebují pomoc?" zeptám se nejistě toho muže, který byl tak překvapený tím, jak jsme se tu objevili. "A já bych potřebovala pomoct. Já... nevím, kde jsem, ani kam bych měla jít a ..." Ošiji se, jak si uvědomím lehké zvláštní mrazení, co cítím po celém těle. Zatím jej ale ignoruji a přisuzuji téhle situaci. Pokusím se zamyslet a říct o sobě něco, co by zvedlo moji cenu, jak tak často říkával Thomas. "Doktor říkal, že jsem mladá, čistokrevná. Nejsem ani zavšivená. Fakt. A taky jsem plodná, brzy bych mohla mít dalšího potomka... a podívejte, nemám ani žádné nemoci nebo deformace," vysvětluji a během toho trhnu tím kusem oblečení, co mi Helena dala. A nějak si neuvědomím sílu, kterou jsem použila a všechny ty kulaté lesklé věci odletí z látky, když se snažím názorně demonstrovat, že moje tělo opravdu nemá žádné deformace, ani nenese stopy po nemocech. Kabát nechám spadnout na zem. |
| |
 | soukromá zpráva od Sebastian pro Vražedným pohledem chvíli propichuji Roba, než začne mluvit ta... Sára. Ta už má naštěstí řečenou část těla zakrytou a já ucítím, jak mi horká krev pomalu opouští tváře a uši. "Svým způsobem, ale není to to jediné, co dělám." Zamručím, když zmíní že pomáhám lidem a znova se zkoumavě zadívám na Roberta. Koho mi to proboha donesl? A proč? Příběh, že neví co dělat a kam jít je příliš častý, ale normálně bych ji poslal za její rodinou nebo za někým blízkým, případně do ubytovny. To, že to neudělal Robert mi ale říká, že je něco špatně. Skrze drobné rozpaky se prodere můj vnitřní kněz a já začnu přemýšlet, co se tu děje. Když začne s dalšími řečmi... potvrdí to pár mých špatných předpokladů. Zneužívaná, v podstatě z ní byla věc... dobrá, ale to furt není můj obor, s tím ať jde na policii a terapii. Proč ji vzal sem? "Dobrý, asi ch-" Jenže než stihnu Sáru zarazit, je zase nahá. Tentokrát úplně. Než se stihnu zarazit, oči proletí její tělo. Zrudnu a rychle se otočím k děvčeti zády. Nepomůže, že slyším hýkavý smích od mého bývalého kolegy. Zavrčím a s překvapivou hbitostí a silou ho chytnu za kravatu, abych ho k sobě přitáhl. "Jestli to je jen blbej vtip, přísahám, přetáhnu tě Biblí." Zavrčím. Možná ta výhružka a nebo spíše to, že utažená kravata ho začíná škrtit přinutí Roberta se uklidnit. "Ne, počkej, počkej... ona fakt potřebuje tvoji pomoc. Nikdo jiný ji nezvládne. Je to měnič, byla v takových těch... zoo, ale zvrácenější. Víš co myslím. Kdybych ji vzal kamkoli jinam, zabijí ji. Kdybych ji vzal do ústavu, pravděpodobně se jednoho dne vyleká, omylem se promění a způsobí někomu infarkt. Sebe.... prosím... zachránila mi život a já potřebuju tebe, abys zachránil ten její." Zamračím se. Parchant lovecká ví moc dobře, co říct. S povzdechem pustím jeho kravatu. "Mazej. A pozdravuj Helču. Že ji mám rád." Vykážu lovce z místnosti a ani se za ním nepodívám. Především proto, že bych se musel při tom zadívat na nahé ženské tělo. Neujde mi však, že na Sáru spiklenecky mrkne. "Bude to v pořádku. Za týden se tady stavím. Měj se." S tím na Sáru zamává a odběhne. Výdech. Nádech. Krev z mého obličeje přeci jen trochu ustupuje. "Zvládneš se osprchovat? Nebo vykoupat ve vaně? Ručníky tady jsou." Pronesu směrem ke knihovničce, i když ta slova jsou mířená na Sáru. Musí jí být zima, potřebuje se zahřát a pak něco horkého. Pokoj by neměl být problém, jeden mívám volný a... Zamračím se. Má mysl je až podezřele nadšená z toho, že tu je někdo další. Nelíbí se mi to. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro *Takže není v nebezpečí...* napomenu se a přinutím se být v klidu. Sevřené ruce v pěst rychle povolím a čekám. I když ho Sebastien pustí a Robert na mě mrkne a ujišťuje mě, že to bude dobré, neubráním se nepříjemnému stažení žaludku když vidím, jak odchází. Vyprovázím ho pohledem dokud se za ním nezavřou dveře. Pocit opuštění se do mě pustí naplno. Předtím, když jsem byla s ním, tak to bylo jiné. Já si Roberta vybrala. Viděla jsem v něco známého, něco dobrého, něco... něco, co mě donutilo se rozhodnout, tak jak jsem se rozhodla. Ale tady s tím mužem, kterého neznám a zatím jsem ho viděla se jen dávit, dívat do stěny a držet Roberta za kravatu, mě nic nepojí. Jen Robertův slib, že se za týden uvidíme. Nejistě přešlápnu na nohou. Zem mne studí do nohou. Chlad se do mě zakusuje ze všech stran. Nemám tuhle podobu ráda, je v ní cítit příliš snadno když se teplota změní. Mokré vlasy tomu taky nepomáhají. Chlupy na celém těle se mi ježí do obranné pozice ve snaze mne trochu zahřát. "Co je to vana?" zeptám se s nechápavým výrazem, když se dívám na záda toho muže. "Koupala jsem se většinou v potůčku, co mi tekl výběhem a nebo mě koupali hadicí..." zkusím přidat vlastní zkušenosti, abych mu snad pomohla s vysvětlováním. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Napočítám nahlas do desíti a počkám, dokud rudá aspoň trochu nepoleví. I tak jsem stále narůžovělý, když se otočím k Sáře a snažím se prostě nezírat. "Pojď, vykoupeme tě." Zamručím a s tím se vydám do koupelny. Ta je malá a útulná, vévodí jí poměrně velká vana s množstvím hygienických přípravků, z nich asi jediný používaný je šampon a gel v jednom. Zbytek pravidelně dostávám jako dárek. "Svlékni se a ten kabát odlož ke dveřím." Řeknu Sáře, zatímco nastavuji teplotu vody. Když se rukou ujistím, že voda je sice horká, ale ne nepříjemná, spokojeně kývnu. Jen doufám, že ji nebudu muset omývat... no tak, nějak si to děvče poradit musí, no ne? Otočím se ke Kláře a velmi důsledně se jí dívám do očí. "Můžeš si tam vlézt. Takhle se to vypíná, až tam bude dost vody. Co se týče mýdla, můžeš použít co tady vidíš. Až budeš hotová, takhle vytáhneš špunt a můžeš se osušit třeba támhle tím ručníkem, klidně si ho pak obmotej kolem těla a houkni na mě. Já ti mezitím zkusím najít nějaké oblečení. Zvládneš to?" |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Poslechnu pokyn a kabát odložím ke dveřím. Sleduji, jak se voda napouští do vany? Když se ke mně otočí, oplácím mu pohled. Poslouchám instrukce a pohledem zalétnu k vaně s vodou, špuntu a ručníku. Přikývnu. "Zvládnu," ujistím ho. Když mě nechá samotnou, opatrně si sáhnu na vodu a s radostí si uvědomím, že Sebastian kontroloval teplotu. Na tváři mi to vykouzlí úsměv, protože teplá voda zní jako lahoda pro moje utahané regenerující se a prochlazené tělo. Vlezu si pomalu do vany a chvilku se jen nechám prohřívat teplou vodou. Pak dodržím postup, co mi Sebastian řekl, vypnu vodu ještě dost daleko od kraje vany, pak se namydlím tím mýdlem a následně si ještě chvíli vychutnávám teplo. Netrvá mi to zase tak dlouho na to, jak dlouho tady chci být. Pořád se cítím trochu divně, i když moje tělo se uvolnilo díky pobytu v teple. Pohybuji se v naprosto jiném světě než znám a stál cítím to jemné chvění ve vzduchu, nebo tak něco. Zhluboka se nadechnu, vylezu z vany, otřu se ručníkem, jak jsem to dělávala s Martinem, aby byl pořádně suchý. Já sama jsem většinou se neutírala, jednak nebylo moc do čeho a jednak to vždycky prostě uschlo. Stočila jsem se v pelechu a nebo si užívala slunce venku. Ale tentokrát si dávám záležet, abych si i vyždímala vlasy tak, že z nich nebudou padat kapky vody na každém kroku. Soustředěně pak hledím na ručník a vymýšlím, jak že si ho mám obmotat kolem těla. Naštěstí mě skoro napoprvé napadne, že to dá kolem těla uvázat. A tak se mi povede i tento cíl. Zkontroluji, že jsem vodu vypustila z vany a pak pootevřu dveře. "Sebastiane?" zkusím použít jeho jméno, protože doufám, že nechtěl, abych houkala doslovně. To mi přijde prostě hloupé. "Já... už jsem hotová," dodám ještě na vysvětlenou. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Opravdu tu nemám nic ženského, ale po chvíli hledání najdu obnošené tepláky a tílko, které by Sáře mohlo být. Spodní prádlo na ni bohužel nemám a představa, jak to půjdu nakupovat mě nečiní šťastným. Možná budu muset nějak kontaktovat Helenu, aby to sem hodila sama. Nic takovýho, je ti skoro třicet, chlape, tohle musíš zvládnout. Zvládneš vymítat ďábly, zvládneš koupit podprdu. Sám sebe v duchu seřvu, když se ozve Sářin hlas. "Běžím!" Houknu do koupelny a vyrazím tam, v rukou oblečení. To v koupelně položím na pračku. "Tílko a tepláky. Není to nic moc hezkého, ale zítra ti skočím něco koupit, včetně spodního prádla. Je mi líto, ale lidi moc netolerují nahé ženy." Pousměju se. Nehledě na to, že přítomnost nahé holky by pravděpodobně způsobila infarkt půlce mojí diecéze. No, jedné části vztekem a druhé části erekcí. Není to pěkná myšlenka, ale pobaví mě. Zkuste si tuhle práci dělat bez trochy cynismu. "Oblékni si to, tílko si normálně navlíkneš přes hlavu a ty ramena jdou... no, na ramena. Kalhoty si navlékni přes nohy, mělo by ti to oboje být." Pokusím se to vysvětlit co nejlépe a otočím se s drobným úsměvem k Sáře. "Dáš si něco horkého k pití? Mám tu kakao." Celkem rychle mi dojde, že nebude vědět o co jde. "Uh, takové... hodně sladké pití. Nebo můžu udělat bylinkový čaj." Já osobně bych si na jejím místě udělal svařák nebo grog, ale na to je přeci jen moc mladá. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "To jsem nikdy nepochopila. Ono se to nesmí chodit bez oblečení?" zeptám se s upřímnou zvědavostí. "Proč?" Jakmile řekne, abych si to oblékla, tak ho poslechnu. Ručník odložím na pračku vedle toho oblečení a dle instrukcí se pokusím obléci. Nejsem zase tak hloupá a podaří se mi tedy dostat do tílka i správným způsobem. A kalhoty jsou podstatně jednoduší. Tam jdu při oblékání skoro na jistotu. "Kakao zní dobře," pousměji se na něj na oplátku, i když jsem to v životě neměla. "A je to daleko to, kam půjdeš koupit to oblečení? Já... mohla bych s tebou?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Když se začne svlékat a zase oblékat, rychle se otočím o sto osmdesát stupňů a tiše si pobrukuji, zatímco se dívám do stěny. Když začne mluvit o kakau, kývnu a znova se otočím zpět. Musím se pochválit, už nejsem ani zdaleka tak rudý. "Dobrá, hned to bude. Pojď se mnou." S tím Sáru dovedu až do obýváku, který sousedí s kuchyní, takže na mě Sára vidí, když se tam vydám. "Klidně si sedni na gauč, máš tam deku pokud ti je furt ještě trochu zima." Brouknu na ni a začnu ohřívat mléko. "Hm... zas tak moc daleko ne. Secondhand je poblíž." Nemám zas tolik peněz a účel nákupu oblečení je jen, aby se Sára cítila pohodlněji a mohla mezi lidi. Zatraceně, když se ji podaří zaučit, možná by mi i mohla pomáhat s přípravami mší a tak. Pokud se tedy zdejší důchodkyně nezcvoknou, že je tady ženská. Chvíli zamyšleně pozoruji Sáru, než kývnu hlavou. Konečně, potřebuje mezi lidi, další izolace jí nepomůže. V nejhorším nás čeká pár trapných scének, no. A bude lepší kupovat oblečení s ní, aspoň se trefím s mírami. Po chvíli na stolečku před Sárou sedí hrneček s hnědou horkou tekutinou a já si sednu Sáře naproti. "Jak ti je? Ještě teda musím vymyslet kde budeš spát, ale mám jeden volný pokoj." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Těší mě, že neodmítne mou prosbu, abych mohla jít s ním. Srdce se mi rozbuší nadšením, že se podívám ven. Ven, kde nejsou zdi a mříže. Kde je volná příroda a lidi. Všichni oblečení. Pousměji se nad tou představou. Jsem zvědavá a těším se. Nakloním se ke stolečku s hrnečkem a teplou tekutinou uvnitř. Začenichám kolem a ta vůně mě okouzlí. Vážně to voní sladce! Natáhnu se pro hrnek, ale uchopím jej jen opatrně. Neznám možná spousty věcí, ale nejsem hloupá. Vím, co znamená horké. Znovu se nadechnu té sladké vůně, když už objímám rukama hrneček. Dokonce při tom lehce přivřu oči, abych tu vůni lépe vnímala. Zvednu oči k Sebastianovi, až když se mě zeptá. "Je mi dobře. Teplo," odpovím mu po pár vteřinách mlčení. Nikdo se mě na to neptal, pokud jsem nebyla těhotná nebo nemocná. "Vypadám nemocně?" zeptám se trochu s obavou. "A tady spát nemůžu? Vypadá to pohodlně ten gauč..." navrhnu, abych Sebastianovi trochu odlehčila svou přítomností. "A kde spíš ty? Máš ještě jiný dům než tenhle?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Pousměju se. "Ne, ne. Možná trochu podvyživeně, ale to spravíme. Kdybys měla hlad tak se ozvi, ale večeři budu dělat až za pár hodin." Zamyšleně ji přejedu pohledem a usměju se. "A navíc, ty vypadáš že hlavně potřebuješ pohodlný a pořádný spánek. Neboj se, nebudu tě rušit, budeš se moct vyspat jak potřebuješ." Slíbím jí tiše. Když jsem se trochu uklidnil, daří se mi víc chovat jako profesionál a méně jako puberťák. Zasměju se. "Pohodlně sice vypadá, ale po pár hodinách spánku se omrzí, věř mi. Osobní zkušenost. Ne, tebe dotáhnu do postele. Já... budu spát ve svém pokoji. Je to tady malé, ale útulné." Usměju se a vytáhnu z kapsy krabičku cigaret, abych si mohl zapálit. "Kdybys cokoli potřebovala, tak si řekni." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro *Ale teď jsi pryč a Robert ti pomůže najít tvého syna...* snažím se ukonejšit. Chvilku musím přemáhat slzy. Za to může to teplo, ta deka a kakao. Jinak by se to ve mě tak nerozleželo, aby to tak moc bolelo. "Držela jsem hladovku," přiznám se nakonec tiše Sebastianovi. Robert mu věří, takže bych mu nejspíše mohla věřit také. Ale nechce se mi na něj vybalit všechno najednou. Třeba by se vyděsil a poslal by mě zpátky do zimy. A tam se mi teď tak zoufale nechce. Ne samotné, ne teď s kakaem v rukách a se spoustou otázek. "Umím spát opravdu dlouho..." varuji po té Sebastiana a opět se na něj podívám. Zrovna vysvětloval to s postelí a pak si vytahoval krabičku s cigaretami. Nakrčím automaticky nos. Tenhle vynález znám. Nesnášela jsem, když mi to někdo foukal do obličeje. Neřeknu ale vůbec nic. Jen si přitáhnu hrnek až k ústům, abych mohla cítit tu hezčí vůni. Opatrně se napiji a se slastí si dám hned další doušek. Jen maličko si odtáhnu od úst hrníček a olíznu si spokojeně horní ret, na které cítím pozůstatek té dobroty. "To kakao je senzační!" usměji se pak na Sebastiana. Nad jeho nabídkou uvažuji. Nemám zdaleka dostatečnou představu o tom, co všechno po něm mohu chtít. "Mohl bys mi to tady trochu potom ukázat? Kam můžu, kam nemůžu a tak? A ... jak se znáte vůbec s Robertem?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Zrovna si zapalovač blížím k cigaretě, když zaregistruji nakrčený nos. Chvíli Sáru pozoruji, než si povzdechnu a zapalovač zhasnu a cigaretu uklidím mezi její sestry. Holt si budu muset zakouřit venku. Místo toho zaujatě pozoruji Sáru, jak pije. Když mě pochválí, proti své vůli se pousměju a začervenám. "To jsem rád. Naučím tě ho dělat, ať si ho kdyžtak zvládneš udělat sama, hm?" Navrhnu. "Určitě, ale až zítra, co ty na to? Už je večer a podle toho jak ztrhanej byl náš lovec jste oba měli docela záživný den." Usměju se. A já vlastně taky. Proti své vůli jsem celkem unavený a při představě, co všechno za zařizování mě ještě čeká lehce omdlévám. Při její otázce se zamračím a zadívám se do stropu. "Říkal ti, co je zač, že? A co byl? Inkvizitor?" Optám se a zkoumavě se na Sáru zadívám. "No, řekněme, že nejsem obyčejnej kněz. Trénoval jsem, alespoň ze začátku, právě s Robertem, i když byl tehdy starší. Já mu pomáhal se dostat přes teoretické testy a on mě přes ty fyzické. Plus... nebylo to nejpříjemnější prostředí. Je dobré mít alespoň nějaké přátele." Usměju se. "Jak se s ním znáš ty?" |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Upiji zase trochu z hrnku kakaa a přikývnu, ačkoliv bych byla raději, kdybych věděla kde jsem hned. Ale najevo to nijak nedám. "Ano, říkal," připustím klidně, že znám Robertovo pravé povolání. Pomalu přikývnu, když řekne, že není obyčejný kněz. Vzpomenu si na vyprávění od mého ošetřovatele, co se mnou přicestoval do Čech, aby se zde o mne staral. Ten mi kdysi o knězích vyprávěl. Že se k nim lidé chodí zpovídat. Vymluvit z hříchů a dostanou odpuštění. Chodil k nějakému i Thomas? Mohla bych také dostat odpuštění? Ani jednu z těchto otázek zatím nepoložím. "A Helena je taky tvoje přítelkyně?" zeptala se, když si vzpomenu na čarodějku a to, jak jí vzkazoval, že ji má rád. "Taky s vámi cvičila?" Nakloním lehce hlavu ke straně a přejíždím jedním prstem po vrchním okraji hrnečku. Ne, že by mi dělalo problém o tom mluvit, tahle vzpomínka nebolí. "Patřím... patřila jsem do sbírky Thomase Gurgenbergera. Robert lovil Lacertii, když se něco stalo a jeho i tu Lacertii dovezli k nám. Hodili mi ho zbídačeného a v bezvědomí do klece, protože jsem moc nejedla. Když jsme hladoví, opravdu se z nás více stávají šelmy... dravci. Někteří z nás prý ani nejedí nic jiného než živé tvory. Ale já taková nejsem," vysvětluji potichu a když se začnu obhajovat, tak se na něj podívám, aby věděl, že to myslím upřímně. "Nemusím lovit, aby se mi chtělo jíst. A já ho nechtěla sníst... Schovala jsem ho k sobě do boudy a nechala odpočinout, uzdravit se v teple. A po pár dnech se uzdravil. A pak jsem mu poradila, jak upoutat Thomasovu pozornost aby to přežil a aby se mohl dostat na svobodu. Ale dřív, než k tomu došlo, tak přišla Helena a ... nějak se oba dostali ven a mě pustili. Vzali mě s sebou a teď jsem tady..." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Nechám ji mluvit svým tempem, akorát se zvednu abych si došel pro sklenici vody, zatímco ji poslouchám. Jsem potichu, jen občas kývnu hlavou nebo zamručím, na znamení že poslouchám, co říká. Začínám chápat, proč ji sem vzal, pacholek. Když se začne obhajovat, vřele se usměju, abych jí dal najevo že nemusí. Od toho tu nejsem. Jsem tu abych jí vyslechl a pomohl jí a čím více ji poslouchám, tím víc zřejmé mi je, že to děvče pomoc opravdu potřebuje. "Jsi hodná." Řeknu rovnou. Konečně, pravděpodobně samu sebe ohrozila, když se o Roberta postarala. "A ano, nedivím se, jakmile se Helena dozvěděla v jakém predikamentu její milý je, nemohlo ji zastavit nic. I když bych byl raději, kdyby nečarovala." Zamručím a napiju se vody. "Díky, že ses mi svěřila. Zítra si promluvíme víc. Teď dopij kakao a já ti ukážu, kde budeš spát." Kývnu na Sáru a počkám, až dopije, v tu chvíli se zvednu a vydám se do volného pokoje. Tam je trochu chladno, zapnul jsem topení až když přišla a ještě se nestačil vytopit. Pokoj jako takový je malý a útulný. Vévodí mu menší postel s nočním stolkem a lampičkou, pracovní stůl s židlí, knihovnička s pár fantasy knihami a skříň na oblečení. Postel je povlečená a i když není příliš měkká, je pohodlná. "Tady teď budeš nějakou dobu bydlet." Otočím se k Sáře a chvíli přemýšlím co dodat. Ale pokud žila jako majetek, možná jí udělá radost trocha soukromí, ne? "Koupelna... víš kde je. Uhm... tady ten pokoj je tvůj prostor. Kdykoli budeš potřebovat být sama, můžeš sem jít a já sem nepůjdu pokud to nebudeš chtít, jo? Sem prostě bez tvého svolení nikdo nesmí. A taky sem nikdo nepoleze, osobně se o to postarám." Usměju se na ni. "Snad ti to vyhovuje." Odhrnu záclony z okna, abych sem pustil trochu okna z večerní Prahy. Výhled tu není špatný. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro *Třeba když budu nadále hodná, tak mi taky pomůže najít Martínka...* Okamžitě si prohlédnu ten pokoj. Vůbec mi nevadí, že je malý. V ještě menším prostoru jsem bydlela doteď, kde jsem měla kousíček svého soukromí, takže mi to na spaní vůbec nepřekáží. Jen je to celé takové cizí, neznámé a ne vůbec jako nic z toho, co znám. Pomalu přikývnu pokaždé, když mi řekne, co můžu a nemůžu dělat. Trochu zdráhavě a nejistě se na něj podívám, když řekne, že ani on sem nepůjde, dokud mu to nedovolím. To je opravdu nezvyklé. Jenže pak všechny myšlenky zaženu díky tomu, jak okraje okno a já uvidím poprvé v životě město. Překonám vzdálenost k oknu a Sebastianovi a dychtivě se zadívám ven. Uchváceně pozoruji tisíce drobných světýlek a stovky věží. "To je město?" zvednu k němu nadšený pohled a doufám, že ještě než bude chtít odejít, tak mi ještě trochu aspoň něco poví o tom, co vidím. "Jaké?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Ano. Je." Přistoupím blíže k Sáře, a sám sebe musím pochválit za to, že se nečervenám. Vlastně to je celkem snadné, když si uvědomíte, čím to děvče muselo projít. Člověk má spíš chuť jí opravdu vrazit kakao do ruky a ujistit ji, že všechno bude v pořádku. Tak nějak se obě věci už staly. "To je Praha. Hlavní město země, ve které teď jsme. Má své klady a zápory, ale já ji mám rád. Když víš kam se koukat, dokážeš tam najít hodně krásy." Usměju se. "Je večer, takže Praha pomalu začíná usínat, až na pár oblastí. Jestli chceš, někdy tě jí projdu. Ale, takhle z okna... támhleta řeka je Vltava." Začnu ukazovat nějaká místa, která z okna poznám. Ne, že bych se takhle často díval z okna. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Děkuju, Sebastiane," řeknu mu, když skončí výčet míst a chvilku mlčíme s pohledem na město. Otočím se na něj jak hlavou, tak tělem a usměji se. Myslím to vážně. Vím, že toho pro mě dělá hodně, i když sama nechápu, jak moc. "Jsi moc hodný člověk." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Nejsem. Existují hodnější. Ale to není důležité." Potřesu hlavou a odtáhnu se od okna. "Jdi spát, musíš být unavená. Zítra tady budu, nikdo ti neublíží." Ujistím Sáru a ukážu na postel, než se vydám ke dveřím, abych se ještě jednou otočil. "Kdybys cokoli potřebovala, určitě mě najdeš." Usměju se na ni ještě. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Takže když jsou hodnější lidi než ty, tak nesmíš být hodný ty také? V tom případě ani já nejsem hodná," pokrčím rameny. Nechám jej odejít ke dveřím. Stojím stále ještě u okna. Přikývnu, ačkoliv si nejsem jistá, zda jsem tomu schopná věřit. Tomu, že jsem tady bezpečí. Tady na neznámém místě, bez známých lidí a věcí. V naprosto jiném světě. "Dobrou noc," řeknu mantru, kterou jsem občas slýchávala od hlídačů. A s tím ho nechám odejít. Ačkoliv se snažím, nejde mi v noci usnout. Pořád slyším divné věci, necítím vítr, nevidím pořádně hvězdy a není to prostě ono. Moje tělo mi přijde příliš malé a bezbranné. A stejně jako vždycky, když se tak cítím, vím, co udělat. Přeměnit se. Odložím proto oblečení stranou na postel, než se začnu tiše měnit. Sice se takhle sotva vejdu do té postele, ale cítím se lépe. V bezpečí svého vlastního kožichu, se zuby, co dokáži trhat maso, drápy, co dokáží rozseknout kůži. Stočím se na maličké posteli, dám si packy přes sebe a konečně usnu... |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Na studiu Bible se sklenkou Merlotu v ruce je něco uklidňujícího a snad ani nemusíte být věřící. Jde jen o ten pocit klidu, který kolem sebe ta kniha šíří, snad jen svou pouhou existencí. Dělat kněze v téhle části světa není nejlehčí, ale má to své výhody. Zrovna když si jdu do kuchyně pro další sklenku, uslyším další zvuky. Tentokrát z ložnice Sáry. I když jsem jí říkal, že bez jejího svolení tam nevejdu, přecijen nahlédnu, kdyby se jí něco dělo. Když zaregistruji ležící a spící šelmu na posteli, na chvíli mi poskočí srdce, než mi dojde co se stalo. Tiše si povzdechnu. Je to sice roztomilá podoba, ale... "S tím budeme muset něco udělat, kotě..." Brouknu si s povzdechem, než dveře zase zavřu. Vrátím se ke sklence vína a Bibli, konečně, co můžu dělat jiného? Zítra mě čekají bohoslužby, snad se Sára nevzbudí během nich a nebude vyvádět. "Kdo ví, třeba ji převedu na víru." Uchechtnu se směrem ke svému růženci a přejedu palcem po křížku na něm. "Já vím, já vím. O tom to není." Zabručím tiše, než uklidím sklenku, provedu rychlou modlitbu před spánkem a i já si půjdu lehnout. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro A značně vyděšený, když jsem si všiml své spolunocležnice. S vyjeknutím spadnu z postele na kostrč a chvíli mi trvá, než se zorientuji. Naštěstí mi dojde, o koho jde, dříve než začnu volat Pražskou zoo ať si pro ni přijedou. S povzdechem vstanu a s jistou opatrností pohladím šelmu po hlavě. Když si všimnu jak hebkou má pokožku, mám co dělat abych se k ní nepřitulil a nepokusil se ještě usnout. Ale ranní bohoslužba volá. A tak ji jen ještě jednou pohladím, než se zvednu, udělat si snídani a něco k pití, abych na bohoslužbě nespal. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Jenže ani jeho pohlazení netrvá moc dlouho a po třetí se už neopakuje. Zvedá se a odchází pryč. Vyprovázím ho pohledem z pokoje, dokud jeho záda nezmizí za dveřmi. Pak se i já neochotně zvednu a líným krokem zamířím ven z jeho pokoje do toho svého, abych se přeměnila zpět do lidské podoby a oblékla se. Díky tomu, že mám stále bosé nohy se umím pohybovat i jako člověk vcelku potichu. Vlasy mám dneska lehce rozcuchané a načechrané, jak mi včera zmokly a následně samovolně uschly. Oblečení se mi i dnes povedlo nasadit tak, jak mi včera vysvětloval Sebastian. Cítím vůni jídla a můj žaludek na to zareaguje bolestivým stahem. „Sebastiane? Zlobíš se na mě?“ zeptám se ho nejistě, když dojdu do kuchyně a vidím ho při práci. Jeho šok a pád z postele ještě teď před sebou vidím. Společně s jeho vyděšeným obličejem, když mě viděl. Nejspíš se mi povedlo překročit nějaké meze a dost možná jsem jej nějak urazila, nebo hůř naštvala a on mě pak požene, nebo zavře někde do ještě menšího pokoje a nenechá mě jít s ním ven, nebo vymyslí ještě něco horšího, protože po každém provinění přichází nějaký trest ne? „Já… nemohla jsem usnout, tak jsem si šla pro vodu a pak jsem tě slyšela přes dveře. Myslela jsem, že ti něco je, že ti někdo ubližuje, a tak jsem se za tebou šla podívat a když jsem do tvojí ruky drkla čumákem, tak jsi přestal. Byl jsi klidnější, a tak jsem zůstala.“ Dostanu to všechno ze sebe na jeden zmatený, vystresovaný nádech. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Pak ji krátce obejmu. Jen krátce, nechci ji vystrašit, než se zase odtáhnu. "Buď v klidu, Sáro, nezlobím se." Pousměju se a... nemůžu si pomoct... rozcuchám jí vlasy. "Jen mě to ráno překvapilo, nejsem zvyklý se ráno probouzet... no, vedle kohokoli. Natož vedle kočkovité šelmy, která by mě mohla zabít ani bych nemrkl." Usměju se. Mám určitou ochranu, ale ještě jsem nikdy nezkoumal jak daleko až sahá a ani to neplánuji. "Teď si pojď sednout a řekni mi, co si dáš k jídlu. Asi maso, že? A... piješ kávu?" |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Překvapí mě vzápětí znovu, když se tak rychle odtáhne a pak mi rozcuchá vlasy. Zmateně se na něj dívám. Nechápu moc tohle gesto, ale přijde mi srandovní. Společně s tím jeho dalším vysvětlením mě to donutí se krátce zasmát. "Taky jsem takhle ještě nespala. Promiň, nedošlo mi, jak to na tebe mohlo působit, když ses probudil," vysvětlím. Po jeho pokynu dojdu ke stolu a usadím se tak, abych na něj pořád viděla. "Jsem zvyklá, že mě lidi vidí spíš jako šelmu a až pak někoho, kdo vypadá jako člověk a ne naopak." "Maso mám ráda, ale... nemusím jíst jen to. Dostávali jsme normálně lidskou stravu. Tedy my, kteří máme i lidské formy," vysvětlím mu dále a dám si prameny rozcuchaných vlasů z obličeje. Neposedný pramínek vlasů pak zastrčím za ucho. Nakloním lehce hlavu ke straně. "Tak jo, zkusím kafe. Jak to chutná? Je to tak sladké jako kakao?" doplním hned otázkou. "Víš... příjemně hřeješ," vypadne ze mne, když si ještě vzpomenu na to, jak spal s rukou na mé hlavě a na to jak jsem z něj cítila jeho teplo když mě před chvílí objal. "A ty dneska budeš pracovat? Ty..." zamračím se, jak si nemohu vzpomenout, jak se řekne bohoslužba. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Kývnu. "Aspoň nemusím kupovat maso, zas tak moc ho nejím." Ne, že bych byl vegetarián, ale maso je drahé a já poslední dobou zjišťuji, že dokážu žít bez něho. Před Sárou tak přistane tudíž miska toho, co mám i já, granola se sušeným ovocem, medem a jogurtem. Hladově se pustím do jídla a čekám, až překape kafe. Na tváři se mi přeci jen objeví pobavený úšklebek. "Ne... ne tak úplně. Je spíš... kyselé a hořké. Musíš si na něj zvyknout. Dám ti do něj cukr a mléko, ať si zvykneš." A tak nám oběma naliju šálky kávy, sobě černý jak moje duše a Sáře trochu světlejší díky mléku. S cukrem jsem to nepřehnal, nepotřebuji jí uhnat cukrovku. I když... můžou dostat cukrovku? Zrovna když se napíjím, přijde další kameňák a já mám co dělat, abych kafe buď nevyprskl nebo nezačal dusit. Místo toho rudnu a nějakým zázrakem se mi podaří kafe polknout. "Jo... uh, díky. No... ty taky." Usměju se. Je to pravda, i přes to jak rudý mám obličej. "Bohoslužby, ano. A zpovědi. Příliš času to nezabere, ale je to intenzivní. Pak budeme moct jít nakoupit jak jsi chtěla. No, vlastně... hodila by se mi tvoje pomoc. S přípravou toho všeho. Většina už se dělá elektronicky, ale jsou tu svíčky, je potřeba rozvonět kadidlo... A bude lepší, když při tom nebudeš viděna. Lidi jsou na to citliví." Usměju se. "Nemusíš, jestli nechceš." Dodám rychle. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Jeho?" zeptám se. "Jo jako Robertovo?" Jeho varování ohledně přeměňování na veřejnosti vezmu v potaz. Přikývnu, i když z toho zrovna nejsem dvakrát nadšená. Těšila jsem se, že se proběhnu venku, po louce v lese. Ale hádám, že na to ještě nepřišla ta správná doba a Praha není to správné místo. Napiji se po vzoru Sebastiana kafe. Přemýšlím, jestli mi to chutná nebo ne. Ale to cosi sladké uvnitř tomu dává znatelně lepší chuť. Pak se pustím i do snídaně, i když s o poznání menší vervou než Sebastian. Všimnu si tak i jeho zrudlého obličeje, který si připíšu na vrub toho, že jsem zase řekla něco, co se říct nemělo. "Tak jo, ráda pomůžu," pronesu energičtěji, protože budu ráda, když se tady rozhlédnu víc, něčemu novému se naučím a třeba i zjistím, co to jsou ty bohoslužby. "Ale budeš mi to asi všechno muset vysvětlit." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Hodná. A neboj, není to nic složitého." Ujistím ji. Jenže to všechno je ještě relativně daleko, zatímco já snídám a zamyšleně ji pozoruji. "Jak se ti spalo? Můžu tomu nějak pomoct, abys zvládala lépe usnout? Pokud se třeba potřebuješ proběhnout, asi by se to dalo zařídit." Pokrčím rameny. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Lžící prohrábnu snídani a pokrčím rameny. "Spalo se mi lépe, když jsem byla ve zvířecí podobě," přiznám se trochu neochotně. "To by možná pomohlo. Ale myslím, že by mi hlavně pomohlo, kdybych věděla, kde jsem. Je tady spousta věcí, co neznám, zvuků, stínů, co mi nic neříkají. Není tu vůbec nic, co bych znala..." Nakláním během řeči hlavu ke jednomu rameni a pak druhému. Stydím se za svou zbabělost, a tak se vyhýbám jeho pohledu. Opět pokrčím rameny. "A pořád cítím tady něco... nevím, co to je, ale je to tady všude. Takové... mravenčení." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Rychle polknu, abych nemluvil s plnou pusou, když Sára zvedne další námitku. Paradoxně celkem blízkou tomu, o čem jsem před chvíli mluvil. Zamračím se a chvíli přemýšlím, jak to říct bez toho, že bych zabíhal do detailů svojí víry. "Zvykneš si na to, i když jsi na to možná citlivější... a nebo to na tebe reaguje silněji. Je to... něco jako ochrana tohohle místa. Silnější než magie, o poznání silnější, a já se tím pádem nemusím bát toho, že by mě tu někdo přepadl nebo mi chtěl ublížit. A ty, dokud jsi pod mou ochranou, se toho bát taky nemusíš. Robert by to nazval koncentrovanou vírou a nadějí obrovského množství lidí. Já tomu říkám přítomnost Boží. Na názvu nezáleží, vyber si co je pro tebe jednodušší na pochopení." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Dobře." Vlastně k tomu nic moc říct. Pohledem opět zase spíše ryji ve stole, mimo Sebastianův pohled. Vím totiž moc přesně, co by mi pomohlo se tady cítit jako doma, co by způsobilo, že by tady bylo doma, protože bych to nejdůležitější měla u sebe. "A jak to teda bude bude? Jak dlouho tu zůstanu?" zeptám se na to, co mě docela pálí. "Jsem tady napořád, nebo mě pak přesunete jinam?" Ani mě nenapadne možnost, že by mě nechali si vybrat. Nikdy jsem nic takového nedělala. Nikdy jsem neměla na výběr. A už ne vůbec dle svého života. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro S tím dojím, dopiju a jakmile tak provede i Sára, hodím nádobí do dřezu. Omyju ho až se vrátím, teď jsou na práci jiné věci. "Teď... Sáro... umíš zapálit svíčku?" Otočím se k ní s úsměvem. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Dobře," hlesnu a pokračuji pak v jídle a pití kávy, na kterou si docela dobře zvykám. Sleduji se zájmem, jak odnáší nádobí. Vím, co se s ním má stát, i když jsem to nikdy pořádně neviděla. Stejná je pak odpověď na jeho vyslovenou otázku. "Viděla jsem hlídače si zapalovat cigarety, ale nikdy mi zapalovač ani sirky nedali do ruky," odpovím mu popravdě. Vstanu a dojdu k němu. "Ale... nemělo by to být těžké ne? Jen k ní dáš zapalovač a čekáš až přeskočí plamen?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Tak jako tak, mše proběhla vesměs normálně. Nějaké znuděné dítě či puberťák, kterého tam téměř násilím dotáhla matka, důchodce který to uprostřed vzdal a usnul... Normální a možná trochu nudná rutina. Ovšem, jsem trénovaný abych tohle na sobě nenechal znát a tak by něco musel dávat dobrý pozor, aby si všiml občasného potlačeného zívnutí nebo znuděnosti v očích. Ani na zpovědích nebylo nic zajímavého, když pomineme občasnou nevěru a "požádání manželky" a podobných záležitostí. Upřímně by si to měli s partnery vyříkat, ale do toho já už mluvit nemůžu, tenhle rozhovor je mezi nimi a Jím. Pak už je to jen o vyprovození drobné skupinky mých oveček, zavření dveří a dlouhém výdechu, než se vydám do pokoje zkontrolovat Sáru. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Technicky vzato jsem jeho příkaz splnila. Odešla jsem z katedrály. Ale ne tak úplně a nedošla jsem do pokoje. Za dveřmi jsem se zastavila a pak, když začal mluvit, jsem dveře lehce pootevřela. Nechtěla jsem se dívat, stačilo mi poslouchat. Byla jsem prostě a jednoduše příliš zvědavá na to, abych odsud odešla a nezkusila aspoň nahlédnout do toho prapodivného světa, ve kterém Sebastian žije. Sedla jsem si na zem k pootevřeným dveřím, opřela hlavu o zeď a poslouchala. Za chvíli mi byla zima, ale příliš jsem se obávala, že o něco přijdu, když se zvednu a dojdu si pro deku, a tak jsem trochu prochladla. Když domluvil a lidi se začali přesouvat ke zpovědi, tak jsem potichu zavřela dveře a odešla směrem do pokojů. Zabalila jsem se do deky v obýváku a přešla k oknu, ze kterého jsem vyhlížela ven na to město - Prahu. Když vešel Sebastian, přesně takhle mě našel. Stála jsem s dekou přes ramena u okna. Otočila jsem se na něj. "Hotovo?" zeptám se, ale až moje další otázka je vlastně ta, co mě opravdu zajímá."Půjdeme teda teď ven?" Díky jeho slovům při mši a tomu, co vidím z okna, se mi chce ven poznávat všechno ještě o něco víc. Těším se, až zjistím něco o tomhle světě, do kterého jsem se ještě nikdy nepodívala. Vyzařuje ze mě tak nadšení a trochu nedočkavosti. Což je asi úplný opak toho, jak většinou působí Sebastian. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Tak pojď." Mávnu na ni a s tím se vydám ven, ještě za sebou zamknu a... chvíli počkám, abych dal Sáře čas se vzpamatovat. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Budu pořád u tebe a nebudu se měnit," zopakuji po něm, když se objeví opět v obýváku. "Jsem měňavec, nejsem hloupá." Neříkám to uraženě, spíš se jej snažím dostat na pravou míru v informovanosti. Hádám, že moje neznalost světa je velmi neobvyklá, a tak se možná uchýlil někdy k důrazům, které by použil spíše na dítě než dospělého člověka. Hned mu ukáži, jak se zvládnu ovládat, když vyjdeme ven. A i přesto, že se dívám kolem, nasávám pachy a na tváři se mi rozlije nadšený úsměv, stojím u něj. Nikam nejdu, i když se mi chce seběhnout schody a jít prozkoumávat ty pachy, zvuky, věci. Zvednu hlavu k obloze a na chvíli si prostě jen užívám výhledu bez mříží. Pak otočím blaženou tvář k Sebastianovi a usmívám se na něj. "Je to zvláštní. Nebojím se, ale srdce mi bije jako splašené, sáhni," pobídnu jej naprosto nevinně a pokud nestihne včas zareagovat, tak mu vezmu jeho ruku a položím si ji na hruď nad prso, aby to cítil. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Má první myšlenka je na to, jak hebké to najednou je. Snad z instinktu ruku párkrát zmáčknu, než se mi zastavená kolečka v mozku rozjedou. Překvapeně se na Sáru zadívám. Pak na ruku, která spočívá na jejím prsu, pak zpátky na Sáru. Veškerá krev v těle se mi slije do tváří, když ruku stáhnu jak kdybych se dotkl rozpáleného železa. Chvíli vydávám nesrozumitelné zvuky a rozhlížím se, ale zdá se, že si tohohle faux pas nikdo nevšiml a nebo to alespoň nikdo nedává najevo. Nádech. Výdech. Nádech... NEVYBAVUJ SI TO TY PRASÁKU výdech. "Ehm... tohle většinou... se nedělá... ehm... na veřejnosti alespoň." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Promiň," hlesnu, když cítím, jak Sebastian odtáhne ruku a začne mě právoplatně poučovat o tom, že se tohle nedělá. Samozřejmě, že se to nedělá na veřejnosti. "Já jsem jen... Nedošlo mi to." Polknu a sama se odhodlávám k tomu, abych se na něj znovu podívala. Přešlápnu z nohy na nohu a zavrtím se, jak se to ve mně celé pere. Poodstoupím půlkrok od něj, aby si snad nemyslel, že hodlám něco takového zopakovat. "Jak jde to vlastně daleko?" zkusím obrátit pozornost jinam, protože nechci naštvat jediného člověka, co mi právě teď pomáhá, když má Robert nějaké problémy. "Jak je vůbec Praha velká? Slyšela jsem, že je to největší město v Čechách, je to pravda?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Jen pár ulic. Je tady kousek secondhand, uch... obchod s obnošeným oblečením a tak. Na nic lepšího, obávám se, nemám peníze. Ale nechám tě vybrat co budeš považovat za vhodné." Usměju se. Když se začne ptát na otázky ohledně matičky stověžaté, zamyslím se. "Určitě největší v Čechách a jedno z nejstarších v Evropě. V mnoha ohledech. Existuje důvod, proč tu máme tolik pološílených čarodějů. No, každopádně... něco přes milión lidí tu žije určitě. Občas je to hodně, no." Kývnu na Sáru, připraven zodpovědět další otázky. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Já toho ale moc nepotřebuju a obnošené věci mi nevadí," dodám, když mi vysvětluje, že má omezený rozpočet. Na věcech jako je oblečení mi pramálo záleží. Opět pokývám hlavou, aniž bych pořádně rozuměla jeho slovům, i když jej opravdu pečlivě poslouchám. "To je hodně lidí," zabručím souhlasně. Jdu opět vedle něj a raději se rozhlížím kolem. "A žijí tady i takový jako já? Měníči? Nebo jiné magické bytosti? Nebo i tady musí žít jen tam, kde s lidmi nepřijdou do styku?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Tak jako tak, brzy dorazíme do secondhandu, kde zdvořile pozdravím prodavačku. Je tu plno oblečení, snad všech tvarů a barev. I když není z nejkvalitnějších látek... nu, bude nám muset stačit. "Tak co se ti líbí?" |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Na prodavačku se zvědavě podívám a také jí popřeji dobrý den přesně jako Sebastian. Jenže pak začnu přejíždět pohledem po obrovském množství oblečení tady. Rozejdu se mezi uličky oblečení a přejíždím rukama po různých kouscích oděvů, roztodivných barev a dost dlouho si věci prohlížím jen proto, že vypadají zajímavě, než abych hledala něco pro sebe. Uvědomím si náš záměr tady až ve chvíli, když na mě Sebastian promluvil. Zvednu k němu oči zrovna když osahávám rukáv z růžového peří. "Já... Nevím? Je tady toho ... tolik..." snažím se mu vysvětlit svou nerozhodnost a trochu se zamračím. "Ale... asi bych chtěla spíš nějaké šaty, jestli můžu. Tyhle kalhoty jsou... fakt divné, bude trvat, než si na ně zvyknu," pokračuji, abych nezněla tak bezradně. Zatahám částečně za tkaničku od kalhot. Je to na mě těžké, takové tlusté oblečení. Takže čím lehčí, tím lepší, pro mě. "Jestli chcete šaty, tak tady máme ještě něco z léta..." ozvala se prodavačka, která se k nám přiblížila, aniž bych si všimla kdy. Než se stihnu rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně, že se k nám přidala, tak mě táhne k uličce plné šatů. "Ah, něco takového jsem měla na mysli, děkuji," usměji se na ni krátce a vcelku rychle vytáhnu dvoje šaty. Tyto a také tyto. Obě ukáži ještě na ramínku oba dva úlovky Sebastianovi. "Co myslíš?" Nechci ho trápit, ani nic takového, ale opravdu nevím, zda je to vůbec něco, co bych si měla koupit a co se hodí. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Nechám Sáru, ať se prochází a hledá. A snažím se nemyslet na to, že budu muset pomáhat s výběrem spodního prádla. Když se prodavačka i Sára nedívají, rychle střelím pohledem k nebesům a odříkám kratičkou modlitbu, než se pohledem vrátím k Sáře, která si už, zdá se, vybrala. Tedy, finální výběr je na mně. Chvíli zamyšleně pozoruji oboje šaty, zatímco mi je víc a víc zřejmé, že jedny šaty nebudou stačit, ne pokud má u mě Sára vydržet déle, než pár týdnů. Čekají nás větší nákupy. Ale ozve se ve mě hřích lenosti, když si uvědomím, že tohle se mi teď nechce řešit a zamyšleně se podrbu na bradě. "Ty s květinovým vzorkem se mi líbí víc." Kývnu na Sáru a ukážu na řečené šaty. "Co myslíš? Klidně si je můžeš jít zkusit do kabinky. A rovnou si vzít i nějaké spodní prádlo." Kývnu hlavou směrem k uličce s dámským spodním prádlem. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Vezmete mě prosím i k tomu spodnímu prádlu?" zeptala jsem se prodavačky, která u nás stále stojí. Ta nadšeně přikývne. "Jistě, ale musím vás varovat. V našem obchodě je zakázáno si zkoušet spodní prádlo, i když to je přes jiné spodní prádlo..." "Aha. No já stejně žádné spodní prádlo nemám. Sebastian doma žádné nenašel," vysvětlím prodavačce, která se na chvíli zatváří pochybovačně a ohlédne se na kněze. "Tady je máme. Kalhotky máme tady, podprsenky jsou zvlášť. A celé soupravy máme hned tady vedle." "Proč je toho tak hodně?" zeptám se nechápavě, když se chvíli probírám těmi zvláštními kusy oblečení, co jsou roztodivně barevné, nebo naopak strašně průsvitné a malé. Začínala mě z toho bolet hlava. "To víte, máme velký výběr díky mnoha dárcům. Ale všechny kousky kontrolujeme a pereme, než je vystavíme," vysvětlovala nadšeně prodavačka hrdá na svůj obchod. "A přece jako ženy musíme mít na výběr, abychom mohly mít jen něco na domácí válení, a něco jiného při svádění mužů na schůzkách, ne?" Spiklenecky na mě mrkla a já z ní byla opravdu zmatená. Vím, co znamená svádění, ale v mých poměrech to rozhodně nezahrnovalo vybírání jiných kousků oblečení. "Sebastiane, to taky budu muset dělat?" zeptám se ho trochu zkroušeně. Nechce se mi ani myslet na to, že bych tu měla svádět nějaké muže. To už se prodavačka šokovaně po Sebastianovi dívá a netuší, co má říct. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Při další poznámce a otázce Sáry si unaveně sednu na jednu ze židlí a promnu si obličej, než vrhnu zkoumavý pohled na prodavačku. Přemýšlím, jestli to použít, ale tohle by bylo opravdu trestné zneužití mé moci. Pak se znova otočím k Sáře. "No, to je na tobě, ale v nejbližších týdnech snad ne, tak si... vyber něco... konzervativního." Odkašlu si, než se omluvně usměju na prodavačku. "Je to sirotek, víte, jaké to je." Vykopu ze sebe zářivý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro podkres Divoce oddechuji a hledím do stropu. Cítím, jak ze mě stéká pot a svaly, které měly odpočívat nadávají s patřičnou agresivitou. Prohrábnu si upocené vlasy. Škrábance na těle mě bolí, ale není to... špatná bolest, kupodivu. Přistihnu se, jak něco ve mně chce víc... mnohem víc. "To bylo... jiné." Vydechnu po chvíli a zadívám se na čarodějku vedle sebe. Neměli jsme v plánu, aby se tohle stalo tedy... já rozhodně ne. Ale jakmile za námi zapadly dveře, já si všiml žárlivosti a něčeho mnohem, mnohem temnějšího v jejím pohledu... šlo to samo. A tak jsme se dostali na moji postel, obklopení našimi svršky, zmožení, zpocení. Bylo to... jiné. Zvláštní, ne, že by se mi to nelíbilo, ale... Ani to nebylo divočejší. Spíš... majetničtější. Jako by se majetnictví a žárlivost nás obou dostala ke slovu. Účelem toho všeho bylo přivlastnit si toho druhého. Nic jiného. Nezapomenu na tu touhu, vymazat jakékoli "vlkodlaky" z její mysli, abych tam zůstal jen a jen já. A přece, i když vím, že to není dobře, že to není zdravé... Přistihnu se, jak rukou zamyšleně přejíždím po záhybech Helčina těla, dotýkám se jeho citlivých míst a sám cítím, jak se ve mě zvedá touha na druhé kolo. "Neříkám, že špatné. Ale... jiné." Pro jistotu se zvednu, skoro jak popálený, a než stihne Helena vznést nějaké námitky, zmizím ve sprše. Zamknu, skoro jako bych se bál jí, nebo... sám sebe. Že neodolám. Že se na ni znova vrhnu, dravější, drsnější... než bych měl být. Rychle se omeju ledovou vodou, abych ze sebe dostal jakékoli zbytky toho, co se stalo. Ty tělesné, i duševní. Objevím se pak s ručníkem kolem pasu v ložnici. Už teď cítím bolest, kterou mě zahrnují moje ubohé svaly. "Udělám nám něco k jídlu, co ty na to?" Zabručím. Jako by se nic nestalo. Jako by si ani jeden z nás nevšiml, jak divné to bylo. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ale?" popoženu jej trochu, když rukou prozkoumává moje tělo. Nebráním se mu. Naopak si ten dotek vychutnávám. Jeho hlad po mně je krásným balzámem na ten pocit, co mě zžíral od té doby, co jsem ho našla v náruči té malé holky. "Kam..?" vydechnu zmateně, ale nestihnu ani doříct svou otázku a Robertův nahý zadek zmizí do koupelny. Zlomyslné cvaknutím zámku mě donutí se zamračit. *Co to má znamenat?!* Ještě chvíli nevěřícně koukám na otevřené dveře do jeho obýváku a nechápu, co se právě stalo. Užívali jsme si! I on si to užíval, pořádně! To poznám! A najednou uteče pryč a zamkne se? Zavrtím nad tím hlavou, najdu si kalhotky a seberu ze židle Robertovu košili, kterou si na sebe navléknu, ale zapnu jen asi jeden knoflík. *Bojí se mě? Po tom všem? Smývá ze sebe moje stopy, protože byl s čarodějkou? Nebo že byl s někým jiným?* ptám se zamčených dveří. Velmi snadno bych je mohla otevřít a dostat se za ním, ale popravdě, nechce se mi. A tak raději přejdu do kuchyně, kde nejspíš najdu odpověď na některé ze svých otázek. Otevřu totiž novou láhev vína a naleji dvě skleničky. Částečně to dělám proto, že vím, že má tendence se rozpovídat po vínu, ale hlavně je to pro mě. "Jsem v kuchyni," houknu do obýváku, když jej slyším. Doplním svou upitou skleničku. "Proti jídlu nebudu protestovat..." odpovím na jeho otázku a podám mu skleničku s vínem. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro S úsměvem vezmu do ruky sklenku a ťuknu si s Helčou, než se napiju. Možná trochu moc žíznivě, jako by mi mohl alkohol nějak pročistit mysl. Posadím se ke stolu a zamyšleně ji pozoruji. Musím se držet, abych ji na sebe nestáhl. "No, jídla to tu moc nemám, takže... objednáme pizzu?" Pousměju se a snažím se nezírat na to tělo, které mi patří. Musí patřit! |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Samozřejmě, že si všimnu toho jeho pohledu. Musela bych být slepá a hloupá, aby mi nedošlo, co ten pohled znamenal. Nebála jsem se toho, naopak. Byla bych ochotná zahodit i to zamčení za sebe, kdyby se přestal chovat tak divně a udělal všechny ty věci, co jeho hladový pohled sliboval. Jenže se znovu zachoval nečekaně. Uhne pohledem a pak se vrhne na přípravu jídla, jež nemá absolutně žádnou šanci připravit. Moc dobře vím, co tady v lednici je. A jídlo to rozhodně není. Ale nechám jej se v tom přehrabovat, zatímco upíjím ze své sklenky. Se zamyšlením jej sleduji, zatímco se opírám bokem o linku. "Jo, to bude nejlepší řešení," souhlasím s pizzou a dojdu ke stolu a k Robertovi. Odložím si svou prázdnou sklenku na stůl a z láhve doliji nejdřív sobě a pak jemu. Využiji toho, abych se dostala do jeho osobního prostoru. Hodlám jej trochu popostrčit a vyzkoušet, jak dlouho si ještě bude hrát na netykavku. Odložím láhev a prohrábnu mu rukou vlasy. To už stojím těsně vedle něj. "Znám skvělou pizzérku, za chvíli tam zavolám. Chceš?" dodám a nechám větu vyznít mnohoznačně. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ostře se nadechnu, kousnu se bolestivě do rtu a zamrkám. Nepomůže to. Ani trochu. Ale zatraceně, tohle nejsem já. Nebo jsem, ale... bojím se toho? Mám pocit, jako bych bojoval sám se sebou ve své hlavě a nejhorší je, že ani nevím, kdo vyhrává. Z tohohle zoufalství mě dostane dotek jejích prstů, závan její vůně. Tiše zamručím a o její ruku se otřu, než ji chytnu za zápěstí, abych ji mohl políbit a jemně kousnout do dlaně. Zadívám se na ní, v očích hravé ohníčky. "Co, chceš si zahrát kdo bude dřív, pizza nebo ty?" Ušklíbnu se, ve snaze, e jí takhle stupidní vtip alespoň trochu ochladí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Tak takovouhle hru jsem neplánovala," ujistím jej a sednu si na něj obkročmo. Ruce si položím na jeho hruď. "Ale vlastně začínala podobně," dodám s vilným úsměvem a rukama přejedu po jeho hrudi. "Jsi nějaký strašně napjatý, Robe, měl by ses uvolnit," upozorním jej šeptem zatímco po jeho těle přejíždím i pohledem a abych mu k uvolnění dopomohla, políbím jej na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Tiše vydechnu, když se k tomu ještě přidají rty na mém krku a já, dost okatě, sklouznu pohleem do jejího výstřihu. Košile opravdu příliš věcí neschová. "Měl bych." Přikývnu, zatímco se snažím probírat tím oparem, co zastiňuje mou mysl a najít důvod, proč se tomu tolik bráním, když to tak... tak... potřebuji. "Nechci ti ublížit..." Vydechnu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Další tvoje obranná zeď? Myslela jsem, že to už je za námi..." pronesu tiše a na chvilku jsem už zase bez úsměvu. Pohladím ho rukou po tváři, trochu pátravě. "Kolik takových zdí ještě bude Robe, než pochopíš, že se přede mnou nemusíš skrývat?" zeptám se ho a než stihne odpovědět, tak jej krátce, ale zato vášnivě políbím. "Uvolni se, nekontroluj se pořád," zašeptám do jeho rtů, než se opět nepatrně vzdálím, abych se na něj mohla usmát. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Je to na tebe..." Zavrčím, než jednu ruku přesunu na její zadek a tou druhou ji položím na záda, abych ji na sebe mohl pevněji přitisknout, hladově ji políbit a kousnout do rtu. Nehty zatnu do její pokožky, než ji políbím znova. A znova. Ovšem, pak se mi ozve poněkud... běžnější hlad. "Co ta pizza?" Zazubím se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Líbám jej dál, i když mi přisoudí veškerou vinu za jeho činy. Nevadí mi to. Užívám si tuhle chvíli. To, jak on chce mne a jak moc chci já jeho. Jeho pevné tělo, jeho horké polibky a všechnu tu fyzickou námahu s tím. Zadýchaně se na něj usměji, když se opět ozve s pizzou. Olíznu si rty. "Pizza. Jo jasně. Vůbec jsem na ní nezapomněla," uchechtnu se a zvednu se z něj. "Jdu pro ten pekelný přístroj." Dojdu pro svůj telefon a vytočím známé číslo. V druhé ruce zatím žmoulám knoflík kousek od límce košile. "Ahoj, Dominiko, tady Helena. Poprosím dvě obří pizzy. Jo, jo, jako vždy, akorát jiná adresa," začnu vesele a nadiktuji místní adresu. "Tak díky. Zatím pa." Vypnu hovor a odložím telefon. "Vyřešila jsem nám jídlo minimálně na dva dny, co za to dostanu?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro V očích se mi mihne žárlivý hněv a její slova umlčím dravým, hladovým polibkem, po kterém ji bez něhy kousnu do rtu. "Jako vždy, jo?" Zavrčím do jejího ucha, když ji svým tělem tisknu na zeď za ní. Rty se otřu o její krk. "Často si objednáváš dvě pizzy?" Zadívám se jí do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Vydechnu, když se jeho rty otřou o můj krk a přejedu mu rukama po zádech. Na tváři se mi pak objeví pobavený úsměv jakmile vidím se od krku odtrhne a podívá se mi do očí. Promluví ke mně opak pudu sebezáchovy a já - i když jsem to původně tak úplně nemyslela - pokračuji v tom dráždění Roberta. "Hm... To víš, jsem hodně společenská bytost," odpovídám mu tlumeným hlasem s úsměvem stále na tváři, zatímco lehce nakloním hlavu ke straně. "A nemám ráda dlouhé večery, když jsem doma sama, když se není ke komu přitisknout..." Rukama mu přitom sjedu na zadek. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Teď máš mě. Teď jsi moje. Já jsem tvoje společnost. Ke mně se budeš tisknout." Tiše, ale s o to větší naléhavostí vrčím do jejího ucha. Ano, uvědomuji si, jak nezdravé ty věty jsou. Ale je tak, tak moc dobré je konečně říct. "Kdokoli na tebe šáhne si mě bude muset podat, rozumíš?" Přimhouřím oči, chytnu Helču za bradu a zadívám se jí do očí. "Patříš mi." Pronesu s neochvějnou jistotou. "A možná je na čase, abych ti ty ostatní konečně dostal z hlavy." Zamračím se, vjedu rukou do jejích kalhotek a začnu je stahovat. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Cítím, jak mi projíždí mráz po zádech, když vrčí ta slova do mého ucha. Mé současné já v něm tyhle emoce rádo probouzí, protože chce být s někým mocným, někým, s kým se dokáže postavit všemu a všem. Toho Velkého Zlého Lovce. Spokojeně a chtivě se na něj usmívám. A když mě vezme za bradu, tak se mu dívám upřeně do očí s tím stále škádlivým pohledem. Vypnu trochu hruď, abych se o něj otřela prsy. "Mhmm," souhlasím. Rukama přejedu po jeho zádech nahoru. Nehty zanechávám červené cestičky na jeho kůži. "Můžeš to zkusit, jestli si myslíš, že na to máš." Odlepím zadek od zdi jen na tolik, aby mi mohl sundat kalhotky a pak je nechám spadnout až na zem. Bradu mu vytrhnu ze sevření jeho ruky a ruce nechám spočinout na jeho hrudi. Zatlačím do jeho hrudi a dopomohu si magií, abych ho od sebe odstrčila, jen na krok či dva. Není to nic, abych mu ublížila, ale abych vykompenzovala jeho sílu a dokázala ho takto přemoci. "Ale stojíš tady úplně nahý před mocnou a tvrdohlavou čarodějkou, lovče." Upozorním jej s tím škádlivým a chtivým úsměvem, zatímco si rozepnu i ten poslední knoflík na košili. Nesundavám si ji zatím, jen si nechám obnažit tělo, aby viděl, co si má vydobýt. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zavrčím. "Ne, pleteš si to. Jsi sama v místnosti s člověkem, kterej má v popisu práce lovit takový, jako jsi ty a kdo tě má na dosah ruky. Já tady v nebezpečí nejsem." Zavrčím a přiskočím k Heleně, otočím ji čelem ke zdi a celým tělem ji na ni natisknu. Kolenem ji donutím roztáhnout nohy a hladově ji kousnu do krku. "V nebezpečí jsi tu ty." Chlípnýma rukama přejedu po jejím těle, než se už sám neovládnu. Kousnu ji do krku až skoro do krve a ve stejný moment si ji vezmu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ah, Roberte," vydechnu, když se vrhne na můj krk poprvé a pronese svá poslední varovná slova. "Jsi roztomilý, že jsi tohle myslíš." Užívám si jeho doteků na mém těle a i kdyby se na mě netiskl on, tiskla bych se já k němu. "Ale mám tě v hrsti já, ne ty mě." S další myšlenkou musím počkat, protože do mě Robert nečekaně pronikne. Slastně vzdychnu, když ho v sobě cítím a cítím zároveň bolest na krku. Ruce zatnu v pěst. "Ale obcuješ s čarodějkou. Jsi v mé moci," zašeptám, zatímco se z těch pocitů vzpamatovávám. Jednu ruku odlepím od zdi, abych jí zajela Robertovi do vlasů. "Přiznej si to a bude ti lépe, lovče." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zavrčím nad jejími slovy a na oplátku ji chytnu pod krkem a krátce stisknu. "Jsi. Moje." S každým slovem pohnu boky. "Navždy moje. O to už se postarám." Vydechnu. "Patříš. Mi." Ale pak už mě přestane bavit mluvit. Je to únavné a před sebou mám něco mnohem zajímavějšího. Mé přírazy tentokrát nejsou něžné ani pozorné, spíš připomínají dravou potřebu, kterou cítím a kterou cítí snad i ona. Jako by i náš sex byl boj mezi námi o nadvládu nad tím druhým. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *A už je nejspíš na čase, aby si to uvědomil i ten lovec...* Povzbudím se, když ucítím jeho ruku kolem svého krku. Bylo to součástí sexu, o tom žádná, ale já chtěla mít navrch a síla ve vztahu se dokazuje nejlépe během těchto kratochvílí. Část mě si přesto ten sex užívala, bylo to jako vidět Roberta poprvé. V jeho pravém světle, bez vodítka, bez náhubku, bez všech skrupulí a zdí. Během té chvíle, kdy své tělo oddaloval, aby mohl znovu přirazit jsem stáhla k sobě ruku a pak loktem vystřelila vzad, abych ho nechala naběhnout na hranu břichem. Počítala jsem s tím, že ho to překvapí, rozhodí a přestane tak usilovně na mě tlačit, možná dokonce i zavrávorá. Ale každopádně jsem toho hodlala využít, aby se odlepila od zdi a magií Roberta dostala na zem. Zaklekla jsem jej stále s košilí na půlce zad tak, jak mě to učil. Koleny na jeho paže, aby je pořádně nemohl použít. A to, že jsem byla mým klínem jeho obličeji byl bonus. "Popros a nechám tě v tom pokračovat," pronesu se svrchovaným úsměvem. Nechala jsem si v ruce objevit sklenku s vínem a slastně jsem z něj upila. "Nebo spíš si to nejdřív odpracovat..." pousměji se ještě spokojeně pro sebe, že opět mám na vrch, že vyhrávám. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Překvapeně heknu, když mě od sebe ta čubka nejen, že odstrčí, ale i si pomůže magií! To je podvádění největšího kalibru, ale než si stihnu začít stěžovat, mám před svými rty něco přeci jen zajímavějšího. Neujde mi, že Helča použila to, co jsem ji sám naučil a někde v hloubi duše ucítím jasný záchvěv pýchy nad tím, jak rychle se učí. Ale to nezmenší mou frustraci. Ani chuť, se z toho dostat. Nejhorší na tom je, že pokud by si Helena řekla, mile rád bych se o ni postaral i rty. Nemám s tím problém. Ale takhle... v očích mám vše, jen ne touhu se jí poddat. Nevím... opravdu, ale opravdu nevím, kde se ve mě ta síla bere. Možná jsem silnější, než tuším. Ale vztek mě pohání silněji, než bych považoval za možná, když se mi i s Helenou na obličeji podaří posadit, abych ji v zápětí shodil na zem. Téměř okamžitě jsem na ní a tentokrát je to ona, kdo má klín před obličejem. Pobaveně se ušklíbnu. "Kdo že si má co odpracovat?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Říkal jsi, že se z toho nedá dostat!" pronesu frustrovaně, když se Robert spokojeně usmívá z té bezpečné pozice. A pak se diví, že čarodějky nedodržují pravidla a používají magii! Pche! Propaluji jej naštvaným pohledem. Ne rozhodně mi nejde na mysl, že bych mu teď šla na ruku, nebo na to druhé, co se mi teď kynklá dost blízko obličeje. Pokusím se z té celé situace dostat, ale nemám tolik fyzické síly jako Robert, abych provedla ten šílený kousek, co on. Podaří se mi akorát zabodnout si střep do lopatky. Utrousím si tiše nějakou nadávku, když mnou projede bolest jako záchvěv vzpomínky na sklepení těch upírů, kteří mě otevřely černé magii. Ta myšlenka se dotkne mého vědomí kdesi, kde to bolí mnohem víc, než jen ten střep v zádech. Opět pohlédnu na Roberta nečitelným pohledem, než se opět pousměji. I on byl tam. Přišel pro mě. Rozsekal ty parchanty na kousky. Zhluboka, tak jak mi to Robertovo tělo na mě dovolí, se nadechnu a vypnu hruď. Samozřejmě, že úmyslně. Hlavu nakloním maličko k jedné straně. "Tak mi uvolni ruce, vím, jak máš rád, když je k tomu taky používám..." pronesu s úsměvem a na důraz toho pohnu rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Namočím si dva prsty v rozlitém červeném víně a začnu jimi jezdit po Helčině těle a tvořím jí tak rychle vysychající značky. Občas se prsty přiblížím k jejímu klínu, ale velmi rychle si to rozmyslím a místo toho jejich pozorností obšťastním její stehna. "Mám je rád, jen co je pravda... ale na tak očividnou past ti neskočím, princezno." Zazubím se a místo toho vyhrnu košili tak, abych jí mohl svázat čarodějčiny ruce k sobě a měl tak alespoň o jeden problém míň. Po chvíli uvažování ještě obvážu košili kolem jedné z noh stolu a spokojeně zapředu. "Takhle ti to přeci jen sluší víc." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Usměji se na něj a krátce zvednu obočí, když mi oznámí, že nehodlá spolupracovat a uvolnit mi ruce. Naopak mi je sváže k sobě a začne je přidělávat i ke stolu. Rozhodně je to zajímavý vývoj celé situace a já nejsem tak úplně proti. Díky jeho soustředěnosti na zavazování se začnu třít o jeho rozkrok, abych mu připomněla tu nejdůležitější součást našeho hašteření. A po jeho spokojených samolibých slovech se zapřu rukama o nohu stolu, abych se mohla trochu nadzvednout hrudí a hlavou k němu. Políbím jej dravě a kousnu ho do rtu o něco víc, aby to opravdu cítil. Ale rozhodně mu neteče krev nebo tak něco. "Už konečně došlo na to kurtování, tak jsem zvědavá, co předvedete, pane Malý," řeknu mu tiše a trochu provokativně a ačkoliv mě to stojí nemalé úsilí na pár vteřin setrvám v téhle poloze, kdy jsem tak blízko jeho tělu, než se opět položím na zem, mezi střepy. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ale pak přestane být čas na řeči, klín mě téměř pálí touhou a já tak do Heleny hladově vniknu a celý se k ní přitisknu, když si ji takhle beru. Její steny tlumí mé polibky, zatímco nepřestávám v hladových a dravých přírazech. Upřímně, tohle není kdovíjak pohodlná poloha pro mě a snad ani pro ni, ale... je tak neskutečně příjemná, že bych se v ní mohl ztratit. Což taky hodlám udělat. Nechám tělo dělat to, co umí nejlíp a jen se věnuji Helčiným rtům, které s dravou láskou obšťastňuji. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nevím, zda si to Robert vyloží jako jen doplnění našeho už tak vášnivého sexu s další bolestí (oba dva jsme si dnes ublížili, ať už o střepy, nebo jinak), a nebo zda to pochopil kompletně. Nicméně v následujícím zlomku sekundy vrcholíme a celý ten krásný pocit rozlévající se našimi semknutými těly se podbarvuje ještě sevřením magie. Ačkoliv stále nechápu, proč jsem to udělala, vím naprosto přesně, co jsem pomocí magie způsobila. Propojila jsem nás krví a magií. Pouto mnohem silnější než je láska, manželství či společné dítě. Pouto, které za dávných časů zavdalo pověsti o nitce natažené mezi dvěma srdci. Nejde o uzamčenou a věčnou touhu po tom druhém, ale spíše jakési spojení, jež nezeslabí ani se vzdáleností nebo časem. Nejde ani o to, že bych mu chtěla sebe navždy nasadit do hlavy, ale spíše, aby věděl, že není sám, že jsem tam s ním, kdykoliv se po tomto pocitu bude chtít natáhnout. Je to mocné kouzlo, jedno z těch, co se snad ani nedá rozplést a je tak staré a tak málo používané, že bych se nedivila, kdybychom byli jediní dva lidé na světě, kteří se tím spojili. Ale nad ničím z toho nezvládnu přemýšlet, když se snažím rozdýchávat tu slastnou křeč v těle. Odtáhnu své rty od jeho a otevřu oči, abych se na něj mohla podívat a usmát, dokud je ještě u mě tak blízko. Střep zahodím z ruky a pohladím ho po tváři mnohem něžněji, než jsem se dnes k němu chovala. A pak se ozve přístroj z pekel. "Možná bys tam měl jít ty," navrhnu a ukážu mu ruku zakrvácenou od dlaně až po předloktí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Dojít vrcholu je tak velmi snadné a tentokrát je to intimnější než obvykle, když jsem v Heleně celou svou délkou a hladově ji líbám. Užívám si tu únavu potom, ten krásný pocit, že je na světě všechno správně. I já ji něžně pohladím po tváři a usměju se. Je to jako znovu se probudit a prokouknout mlhou, alespoň na kratičký okamžik. "Miluju tě. Nezapomeň to." Zašeptám, než ji hravě políbím na nos a odtáhnu se, když se ozve zvonek. Kývnu a zvednu se, případně pomůžu se zvednout i Helče. "Někde tu mám dezinfekci a obvazy... víš kde." Usměju se na ni a skočím si do ložnice pro tepláky. I já jsem dost od krve, ale neřeším to. Vezmu si na sebe černé tepláky a vyrazím před dům, kde si vyzvednu dvě obří krabice pizzy. Usměju se při tom na kurýrku, které dám tučné dýško a pak se vydám zpět nahoru, abych krabice položil na stůl. "Jak ti je, prdelko?" Houknu na Helu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Chápu, proč se čarodějné orgie popisovali, jak se popisovali," brouknu si pro sebe když si vybavím ten pohled. Podaří se mi dostat ze sebe všechnu krev, když se Robert vrátí i s jídlem. Vyhladovělý žaludek se ihned ozve a já si pospíším s tím, abych si omotala ručník kolem sebe a mohla vyjít ven. "Budu potřebovat pomoct s tou rukou, sama si ji neobvážu," odpovím sotva vylezu z koupelny. Jde ale na mě snadno poznat, že si z rány na ruce vůbec nic nedělám a rozhodně mu ji nezazlívám. Protáhnu se kolem něj a ihned si vytáhnu kousek pizzy. Zraněnou ruku, co zase krvácí si držím dál od těla. Sednu si ke stolu zatímco už hladově ukusuji z pizzy. "Prosím," natáhnu k němu ruku a poukážu na lékárničku už vytaženou na stole. "Hned je to lepší ne? Popustit uzdu, nebránit se těm pocitům..." usměji se na něj a prohlížím si ho. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zrovna se peru s nepříjemně tvrdohlavým kouskem mozzarelly, když se mě Helča zeptá a já jen zahuhlám, ať počká. Nakonec bitvu vyhraju a kousek sýra spolknu. "Je, je to... osvobozující. Hodně." Usměju se na ni. "Ale ještě příjemnější bylo tohle." Zamyšleně si prstem přejedu po rance na prsou a usměju se na Helču. Je... příjemné vědět, že v tomhle šíleném světě mám alespoň jednu jistotu, a tou je ona. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho další slova mě až tak moc nepotěší. Obzvlášť, když má ten roztomilý až skoro zasněný úsměv na tváři. Stydím se za to, co jsem při tom udělala. Připadá mi to teď hloupé a zbytečné. "No jo, až se zase tomu štěněti budeš dívat pod sukni, tak ti vybouchne hlava," ušklíbnu se a rozverně na něj mrknu. Nechci se o tom bavit, a tak to takto smetu ze stolu. Humorem. Jak jinak. "Hele, je vůbec Sebastian ten typ kněze, co nesmí mít ani manželku a děti, nebo ...?" přidám ještě další otázku, abych plně zabezpečila přechod na jiné téma. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když zmíní Seba, zamyslím se. "No, je to katolík, takže má celibát, ano. Proč se ptáš?" Zamručím, než se uchechtnu. "Co, myslíš, že jede po Sáře? Buď v klidu. Seb má možná svoje démony, ale na nás dva nemá. Nehledě na to, že Sára už takhle má prcka, kterého jsem slíbil, že najdu." Zamručím a odhrnu Helče vlasy z tváře, spíše abych ji tím poškorpil než co jiného. "Nebo snad jedeš po Sebovi ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Víš, že ta holka už má věk na to, aby mohla spát s kým chce, že jo?" dodám ještě s lehce nedůvěřivým pohledem. Ale i přes to, mě zaskočí, že má někde nějaké dítě. Fakt, že ho hodlá Robert hledat, mně na druhou stranu vůbec nepřekvapuje. Pousměji se a myslí mi projede ne zrovna čistá myšlenka. "No... víš, jak když jsi navrhnul tu trojku..." začnu a větu nechám nedokončenou a naprosto nevině pokrčím rameny, jako kdyby právě nenaznačovala, že jeho kamaráda můžeme přizvat k našim hrátkám. Když on může prudit mě, tak já zase jeho! "Víš, vůbec kde toho prcka hledat?" pronesu ještě do sklenky, ze které znovu upíjím. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když se zeptá na dítě, pokrčím odevzdaně rameny. "Někde na Slovensku, v okolí Bratislavy prý. Mám tam známé, poptám se. Hlavně po bohatých, protože byl prodán. Problém je, že netuším jak vypadá a vlastně ani kolik mu je. Ale je to dítě dvou měničů, to by nemělo být tak těžké najít." Pokrčím rameny a pohladím ji po břiše. "Pomůžeš mi?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Možná bychom se za nimi podívat. Zjistit jak si vedou," navrhnu, ale není v tom tolik altruismu, jak by se mohlo zdát. Spíš než starost je v tom zvědavost a dost škodolibosti. I proto se teď lehce usmívám. Napiji se vína a poctivě sklenku doplním, zatímco Robert dusí smích v mém rameni. "Hm, to se domluvte chlapci mezi sebou. Já si poradím na kraji u uprostřed," pousměji se a pokrčím klidně rameny. V téhle hypotetické situaci jsem schopná zajít docela určitě dál než on, tím jsem si jistá. Dám si ruku za něj, abych mu mohla projíždět prsty vlasy, zatímco si takhle povídáme. "Hm," zaváhám chvíli, když se mě zeptá, zda mu pomůžu s hledáním toho dítěte, o kterém nevíme nic než jen, že je to dítě dvou měničů. "Dobrá, ale mám jednu podmínku." Souhlasím nakonec a napiji se ze sklenky vína, než ji postavím na stůl. Vím, že se mu to nebude líbit a nechci si zničit další sklenku s vínem. Toho by byla škoda. "Budu čarovat. A ne. Tohle nejsou věci, co bys mohl zvládnout taky. A ano, je to také kvůli tomu, že mi čarování strašně moc chybělo. Ale hlavně je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak to dítě najít a přivést jí ho zpátky." Podívám se na Roberta, jak moc bude protestovat. Mám ještě pár argumentů připravených, takže to říkám s klidem. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Co, máš někde doma připíňák?" Šťouchnu Helenu do žeber, víc než odhodlaný se s ní slovně škádlit dál. Konečně, nepředpokládám, že by byla až tak ochotná svá slova vzít vážně. Přinejmenším to je zábavná slovní potyčka. Zapředu, když ucítím její ruku ve svých vlasech a trochu jako rozmazlený kocour se k ní více přitisknu. Rukou ji něžně hladím po bocích a jen si znova uzmu sklenku, abych se mohl napít. Ta mi je však v zápětí uzmuta a já jen nastražím uši, když zmíní svou podmínku. Trpělivě vyčkávám, než ji vyřkne. Když ji vyřkne... lehce ztuhnu a zamračím se, i vstříc jejímu trpělivému pohledu. Problém je, že i když se mi ta myšlenka nelíbí, zaboha si nemůžu vzpomenout proč. Bylo tu... něco... proč jsem nechtěl aby čarovala. Něco s temnotou, nebo co. Něco, co se teď zdá tak nedůležité. Co, soud, soud... jsme dva, společně zvládneme cokoli. "Dobře." Pokrčím rameny a jemně ji políbím na jamku mezi ramenem a krkem. I tak jsem rád, že se mi rozhodla pomoci. S ní... to půjde líp. Položím si bradu na její rameno a zadívám se jí do obličeje. "Takže nejdřív návštěva Seba a pak budeme hledat prcka?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Jeho zamračeného pohledu se už vůbec nebojím. Na to jsem si mohla prohlédnout jeho vnitřní dobré jádro až moc dobře. Trpělivě vyčkávám, než mu dojde, že to buď vezme a nebo na to bude sám. Spokojeně se usměji, když ani další argumenty nemusím použít. Vychutnám si spokojeně své malé vítězství stejně jako jeho polibek na mém krku. Podám mu skleničku a přitulím se k němu. "Nevolala bych. Prostě tam přijdeme, zkontrolujeme je a já si vezmu trochu krve na menší lokalizační kouzlo. V nejhorším přerušíme orgie, v nejlepším uvidíme, že to společně zvládají v pohodě. Tak i tak to bude dobře. Ale to bych nechala až na zítra. Dneska musíme ještě odpočívat a trochu se ... protáhnout na zítřek," pousměji se a přejedu zamyšleně rukou po jeho odhalené hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Proto si naliju do úst zbytek vína ve skleničce a hladově Helenu políbím, abych jí něco z vína předal. "Ale navrhuji se přesunout do ložnice, já měl dneska zranění až až." Štípnu ji do zadečku a usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "No to víš, neviděli jsme se pořádně několik dní a sám jsi říkal posledně, že lituješ zásadně jen toho, že ses držel zpátky," vysvětlím svoje pohnutky s úsměvem. Vychutnám si polibek i nově získané víno, než jej políbím krátce na krk. "Dobře, ale tentokrát budeš spoutaný ty," pousměji se ještě a přejedu prstem po jeho spodním rtu. Zamyšleně se na něj dívám. "Ale můžeme taky ještě zůstat sedět, ale budu chtít vyprávět nějaký příběh. O tobě. Něco, co jsi mi - a možná ani ještě nikomu jinému - neřekl." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro I tak chvíli ještě mlčím, jen popíjím. Nakonec políbím Helču na krk a pak na tvář, než si povzdechnu. "Je tu něco, co neví ani Seb, i když asi leccos tuší. Víš, že nemám rodiče, že jsem se v podstatě kvůli tomu stal lovcem, že? No... celý příběh..." Přivřu oči a opřu se o opěradlo židle, i když k sobě stále pevně tisknu Helenino tělo, jako bych v něm hledal útěchu. Nechce se mi otevírat tuhle Pandořinu skřínku emocí a dávných prožitků, ale zaslouží si to vědět. "Bylo mi čtrnáct. Normální kluk se vším všudy, občas jsem se porval, pokukoval po holkách, chodil do školy... znáš to. Táta účetní, máma švadlena. Mladší sestře bylo osm a vypadalo to na normální podzim, kdy jsem mámu neustále otravoval tím, že jsem si odmítal brát teplé oblečení." Uchechtnu se. "Bydleli jsme v paneláku ve Vršovicích. Normální panelák, občas nefungovalo topení, ale nic strašného. A nad námi bydlel takový... no, mohlo mu být asi pětadvacet. Nikdy moc nevycházel z bytu, vlastně ani nevím jestli měl práci, nebo si chodil jen pro pizzu. Tak jako tak... byl to nekromant. Což jsem tehdy samozřejmě netušil a kdybych to tušil, asi by pro mě byl nejvíc cool člověkem v Praze." Napiju se vína a polknu, jak promýšlím další slova. "Těžko říct, co se v něm zlomilo. Možná to plánoval dlouho, možná to bylo pominutí smyslů... A i když vím, že inkvizice o tom asi má dost podrobný svazek, nikdy mě nelákalo si ho přečíst. Tak jako tak jsem se vrátil ze školy do podivně tichého domu a ještě tiššího bytu a..." Nádech. Výdech. Nejsou to příjemné emoce a ještě méně příjemné je snažit se je držet pod kontrolou. "Musel jsem vlastní sestře vrazit nůž mezi oči, když se mě pokusila zabít. Matku vyhodit z okna. Zbýval otec, který... byl vždy silnější než já. Bylo mu přes třicet a mě čtrnáct, pro Krista. Loučil jsem se se životem, když... přijela inkvizice." Pokrčím rameny. "Prý zombie nákaza nebo něco, nekromanta zabili jako prvního a pak jen šly po zombiích. Mě nezabili jen proto, že si všimli že v rukou držím nůž, což zombie typicky nedělají. Říkali, že právě proto, že jsem dokázal zabít svou rodinu jsem materiál na lovce. Nevím co je na tom pravdy, ale..." Stočím hlavu k Helče a pousměju se. "Tak to bylo. A teď už víš všechno." Schovám obličej do jejích vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Život stejně není jen o těch hezkých příbězích," povzbuzuji jej v tom, aby skutečně začal povídat o sobě a své minulosti. Věci, co mají být tajné a zakázané jsou prostě o dost zajímavější. To je prostě holý fakt. Zvednu se a nechám Roba, ať se cpe pizzou. Mezitím otevřu další láhev vína a doleji z ní skleničku. Prozíravě rovnou donesu i ke stolu flašku, abych se nemusela brzy zase zvedat. Když mi naznačí, abych se vrátila na jeho klín, okamžitě zaujmu své nové oblíbené místo na sezení. Spokojeně zavrním, když mě políbí na krk a na chvilku se k němu pořádně přimknu. Poslouchám mlčky jeho výklad a nechávám ho, ať mě používá jako plyšáka, co pomáhá s tím, aby dostal ze sebe ta slova. Se zvědavostí naslouchám všemu, co vypráví. A uvědomím si, že tohle je další věc, ve které se lišíme. Já bych šla hned pro tu složku a dozvěděla se všechno, co šlo. Já bych se osobně postarala o to, aby nekromanti byli vyhlazeni z celé planety. I když... to je možná také to, co Rob dělal, svým způsobem. Když domluví, tak se na něj dívám a jemně a opatrně jej pohladím po tváři. Jsem si teď až přespříliš vědoma, že abych tohoto lovce rozbila na malé kousíčky, stačilo by pořádně zafoukat a už by se nikdy neslepil dohromady. Skloním k jeho hlavě své rty a políbím jej na čelo, jako kdybych tu vzpomínku chtěla z hlavy vymazat. Je dost možné, že bych toho byla schopná, ale nemyslím si, že by to bylo něco, co by Robert chtěl a potřeboval. A když schová hlavu do mých vlasů, přimknu se k němu, objímám jej a hladím konejšivě ve vlasech jako matka dítě. "Ty můj ubohý chlapče," zašeptám tiše a a políbím jej do vlasů. "Tolik sis toho vytrpěl a přesto ses v tom neztratil." Jak jsi silný a odhodlaný. Skoro neporazitelný. "Můj statečný lovče. Už je to dobré. Už je to pryč, odvál to proud času. Už to nejsi ty." šeptám mu, protože mi přijde, že něco takového mu nikdy nikdo neřekl. Nikdo z něho nesňal vinnu chlapce, co zabil. Chlapce, co přišel o rodinu vlastní rukou, protože instinktivně chtěl žít. Chlapce, co přežil. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Křečovitě ji u sebe svírám. Není to hezký pláč hrdiny z hollywoodských filmů, slzy se mi řinou po tváři a není jim konec. Chvíli to trvá a já mám pocit, jako by se z nějaké zanícené rány hluboko v mé duši odplavoval hnis. Bulet nakonec přestanu, ale vzlyky ještě chvíli trvají. A Helenu držím stále pevněji a pevněji, když mi dojde, jak moc pro mě znamená. Popotáhnu. "Nemáš kapesník?" Zahuhňám, vědom si toho jak nemužně a nemožně teď vypadám. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Hladím ho po zádech a ve vlasech a mlčím. Díky svým mladším sourozencům vím, jaké to je potřebovat se u někoho vyplakat. A jako žena, co si prošla pubertou vím, jak moc je to potřeba. Ačkoliv musím přiznat, že kdyby mě k sobě tiskl ještě o něco víc, asi už bych se musela ozvat. I takhle jsem cítila, že jeho stisk možná zanechá nějaké stopy. Zvednu se z něj a dojdu pro balení kapesníčků, co se válelo na lince. Když se vrátím zpátky, sednu si opět na něj. Vyndám mu jeden z kapesníků a podám mu jej. Počkám až si trochu osuší oči a popřípadě se vysmrká. Pak se na něj usměji a krátce ho políbím. Laskavě jej pohladím po tváři. "Lepší?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Políbím ji do dlaně ruky, kterou mě hladí po tváři, než ji políbím na tvář. Pokud se mi podívá do očí, může v nich spatřit, alespoň v tuto chvíli, absolutní oddanost a něhu, kterou k ní cítím a kterou jsem se bál si přiznat. Uvědomuji si, že bych pro ni udělal cokoli, jen abych ji udržel na tomhle světě, abych jí nějak splatil dluh, který právě u ni mám. Odtáhnu se a narovnám. "Jsme spolu. Zvládneme to." Ani nevím, co 'to' je, ale... Přišlo mi důležité to říct. Pohladím ji po vlasech a po tváři a usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Taky tě miluju, Roberte Malý," odpovím mu tiše a usměji se na něj. Přitulím se k jeho ruce, ale stále jej sleduji. Přikývnu. Skloním se k němu. "Samozřejmě. Spolu zvládneme naprosto všechno," souhlasím a políbím jej. "Ale myslím, že až zvládneme dopít tuhle láhev, tak bude nejvyšší čas jít spát." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Chybělas mi." Zašeptám jí do ucha, než se o ní otřu tváří a poškrábám jí strništěm, které bych si ráno měl oholit. No, ideálně už teď, ale... nechce se mi od ní. Ani na chvilku. A tak se opatrně postavím a Helenu si při tom zvednu do náruče. Je to hloupé, nosit ji jako princeznu, když je postel tak blízko, ale... je tak příjemné cítit její teplo a tíhu jejího těla. Položím ji do postele a lehnu si vedle ní. Téměř okamžitě se k ní přitisknu a políbím ji do vlasů. Tisknu ji k sobě pevně, když pomalu upadám do spánku, tvrdšího než kdykoli před tím, tentokrát plného její vůně a její přítomnosti... * * * Ráno se probudím před ní a opatrně se odtáhnu, abych ji mohl chvíli pozorovat. Vypadá krásně, když spí. Mírumilovně. Jemně, abych ji neprobudil, ji pohladím po vlasech, než se zvednu a konečně se vydám do sprchy. Vydrhnu se do čista, abych ze sebe dostal špínu vězení a také pot a krev včerejších hrátek. Po pohledu do zrcadla usoudím, že nemá smysl se holit, alespoň ne zatím. Helena holt bude muset vydržet vousatého lovce. Na sebe tentokrát, místo obleku, naházím triko, svetr a kalhoty. Konečně, jdeme na návštěvu, já nemám v plánu lovit. To mi nezabrání nepřidělat si pod mikinu ke kalhotám diskrétní stříbrný nůž, protože... co kdyby. A pak je na mě udělat kafe a snídani, aby se probudila spící princezna. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Tady něco hezky voní," usměji se na Roberta, když vyjdu z ložnice. "Dostanu to taky?" Dojdu k němu, obejmu jej zezadu kolem pasu a políbím na rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Pustím ho a nechám ho, aby se vyžíval ve svém kulinářském umění. Sednu si ke stolu a trochu požitkářsky pohlédnu z okna. "Chtělo by to, to krásné kafe, co tu tak super vonělo," dodám ještě přes rameno k neoholenému lovci a zachumlám se do svého teplého svetru, co jsem si vzala přes ramena. "Koukám, že máš vyspáno a jsi plný energie... Tak to abych si sbalila na výlet na Slovensko, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Asi ano. Je to malej kluk, nechci moc myslet nad tím, co by mu už mohlo být. S trochou štěstí si ho koupil nějakej bohatej hajzl aby měl výstavku a tomu dítěti nic nebude." Pokrčím rameny, když na dva talíře přesunu porce párku a vajíček a jeden talíř Helče dám. Sám jím ve stoje. Nějak se necítím na sezení. "Furt chceš uspořádat přepadovku u Seba?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo. Chci. Abych byla co nejlepší v tom lokalizačním kouzlu, potřebuju Sářinu krev. Navíc, něco mi říká, že pokud nechci, aby chodila nahá v mém kabátě, tak bych jí měla dovést nějaké oblečení. Nevím jak ty, ale těžko si představuju Sebastiana, jak s ní vybírá spodní prádlo, sukně a vložky. " Celé to doplním o pobavený úšklebek. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jsi otravný romantik. Jen jsem praktická a nechtěla jsem zpruzovat Sebastiana ještě víc, než to děláme tím, že jsme mu jí tam šoupli. Přece jen dal za nás krk na špalek," zabručím protestně, ale ne tolik, kolik bych mohla. Raději se pustím do snídaně. "Ty ho znáš líp, jestli myslíš, že za víno bude rád, tak klidně," souhlasím s jeho nápadem a dál se věnuji snídani. Byl nejvyšší čas jíst, včera jsme spálili hodně kalorií. Trochu pochybovačně se podívám po Robertovi, když začne si zkrášlovat vztah mezi mnou a Sárou. Nicméně tentokrát se zdržím komentáře. Stejně mě nebude poslouchat a mlít si svojí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když dojíme, našoupu špinavé nádobí do myčky, než se k Helče otočím. "Asi bych se měl sbalit taky, co? Zbraně a tak všechno. Nechci opakovat svou minulou chybu." Už nikdy nikam nepůjdu bez patřičného vybavení. A o tom, co nás čeká v Bratislavě, víme prd. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo, sbal, co uznáš za vhodné, já se taky budu muset zařídit. Takže... Co kdybys mě za hodinu u mě vyzvedl?" navrhnu. Mám vcelku jasnou představu, jak strávím ten čas. Kočky potřebují nakrmit, podrbat a nechat trochu odpočinout. Musím taky sbalit věci pro sebe na cestu a také vyhrabat věci, co vlastně už pro sebe asi nechci a dát je Sáře. Něco jí bude možná trochu větší, ale není zrovna v situaci, kdy by si mohla stěžovat a vybírat. Navíc bych si ráda připravila i nějaké věci, co by se na cestu mohli hodit. No prostě... asi i ta hodina bude málo. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Pobaveně se zasměji a zavrtím hlavou. "Ah, tak tohle si budu pamatovat a použiji to proti tobě," řeknu zvesela a odejdu si do ložnice pro svých pár kousků prádla, co tak záhadně včera odpadlo na zem. "Přijdu za dvě hodiny," řeknu ještě a políbím jej krátce. "Doufám, že budeš připravenej, princezno. Budeme mít před sebou dlouhý den." Plácnu ho přitom ještě po zadku a mrknu na něj. Úmyslně si nechám telefon na lince a pak se během mrknutí oka přenesu. Je to skvělý způsob, jak mít poslední slovo. *** Během té doby, co jsem sama v bytě dělám přesně to, co jsem popsala předtím. Otevřu okna, aby mohly kočky dovnitř. Nasypu jim něco do misek a přidám trochu mléka do vody, aby si taky užili. A ne, že bych to mléko v nejbližší době měla pít já. Připravím si pár jednoduchých lektvarů, poberu nějaké magické předměty, co si myslím, že by se mi hodily, a celkově si užívám samotu. Tiše si pobrukuji zatímco přecházím po bytě a hledám tu či onu věc. Nakonec skončím celou svou přípravu do většího batohu tím, že si přihodím i nějaké oblečení. Chodím zbytečně moc po bytě, ale sedět na jednom místě mě nebaví, a tak si to takto zpestřuji. Navíc se cítím lépe, nejen díky tomu, že mě ani Robertovi nehrozí zatím žádné bezprostřední nebezpečí, ale také kvůli magii. Cítím, jak mě obklopuje. Je to úžasný pocit nedržet se zbytečně zkrátka. A po dvou hodinách, které využívám i tak, že se jen flákám - abych tam nebyla ani o minutu dřív a nemusela čistit zbraně -, vypustím kočky ven, vezmu svůj batoh, tašku s věcmi pro Sáru a zjevím se Robertovi opět v obýváku. "Připraven na výlet?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Zrovna když pouštím myčku, aby se umylo těch pár kousků nádobí, objeví se Helena. Otočím se k ní a nohou šťouchnu do svého báglu. Oba jsme obnošení jak vánoční stromečky. "Jsem. Ty? Slibuješ, že Sáru nezabiješ?" Neodpustím si škádlivý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Záleží..." prohodím ledabyle a pokrčím rameny. "Je ještě něco, co bys mi o ní chtěl povědět?" "Pojedeme autem, nebo skočíme?" zeptám se. Já nemám problém ani s jedním, ale vím, že Robert není zrovna fanouškem mého způsobu cestování. Přeci jen se mu zpočátku nedělalo dobře. Ach, připadá mi to jako by uběhli desetiletí od doby, kdy jsem ho vzala s sebou poprvé. Vzpomenu si na to a pousměji se. "Cítíš se na to, pane Malý?" zeptám se v náhle lehce nostalgické náladě. Je to jen malé dloubnutí, než že bych se chtěla vrátit do předchozího nastavení. Navíc jsem si jistá, že by to nešlo. Na to se stalo mezi námi už příliš věcí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Ale ano, slečno Lhotská..." Přivinu se k Heleně a krátce ji políbím. "Ale ano." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Tak půjdeme navštívit kněze a puberťačku," pousměji se pak, když polibek skončí. Vezmu si k sobě můj batoh i tašku pro Sáru. Počkala jsem, až udělá Robert to samé pro svoje věci a pak jsem k němu natáhla ruku. Na přenos to stačilo a já už měla důvěru v něj, že nebude dělat šílenosti v meziprostoru. Když jsem se ujistila, že je připraven, zavřu oči a přenesu nás ke kostelu. Ne dovnitř, protože se obávám, co by ta magie se mnou udělala. Hold část cesty musíme absolvovat postaru. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Tak jako tak se tam posléze vydám. S trochou štěstí jeden lovec s taškou plnou zbraní přes rameno a čarodějka, která vypadá že by chtěla být ideálně kdekoli jinde, jen ne tady nepřilákají tolik pozornosti. Ale netrefili jsme se do žádné z mší a v kostele je jen pár modlících se lidí. Nevím jak Helena, ale já jsem vesměs potichu, odhodlaný je příliš nerušit, zatímco hledám povědomé dveře. Neťukám, vím že si Seb nezamyká a tak vejdu do jeho bytu. Kde je... ticho. Podezřelé ticho, na někoho, kdo by tu měl mít asi šestnáctiletou měničku. "Sebe?" Houknu, když za námi zavřu. Chvíli je ticho, než se ozve zvuk z ložnice a posléze se z ní vypotácí rozcuchaný a očividně rozespalý kněz, který si nás oba měří nelibými pohledy. "Nikdo vás neučil klepat nebo zavolat před návštěvou?" Zafuní. "Sára teď spí... jako každý civilizovaný člověk. Dáte si kafe?" Došourá se do kuchyně a začne hledat rozpustnou kávu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Napůl odložím, napůl odhodím tašku s věcmi pro Sáru ke zdi a vydám se automaticky do obýváku. Bolest se zintenzivňuje, a tak mě netrápí společenské konvence. Sednu si na gauč, popadnu polštář, který si napcu před břicho a pevně jej obejmu. Sebastian už mezitím vyjde a začne hudrovat. "Jsem zlá děsivá černokněžnice, pamatuješ? Slušné vychování k tomu nepatří," odpovím mu a snažím se neúpět. "Heřmánek s mátou. Jestli máš. Prosím. Zalít jen teplou. Ne horkou vodou. Dík." *Proč je to o tolik horší?! Je to tou magií? Že ji zase používám? Nebo že jsem skutečně temná? Posílil Sebastian ochranu svého příbytku?* |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Takové intimnosti před svatbou... Ts." Odfrkne si kněz, když před Helču staví hrnek s kouřící tekutinou a hned vedle med a lžičku. "Snad to trochu pomůže. Obávám se, že moc nevím, jak šířit nevíru, takže... někde tu mám LaVeyovu Bibli, pokud by pomohla ta." Pobaveně se usměje a posadí se naproti. Sám se napije černé tekutiny ve svém hrnku a obličej se mu krátce zkroutí nechutí. "Kolik toho pro vás neobětuji... proč jste přišli? Nic ve zlém, jsem rád, že jste se stavili, jen... Nečekané." "Vzali jsme nějaké staré Helčino oblečení pro Sáru a celkově jsme se na vás chtěli podívat, jak žijete..." "Ah, díky. Včera jsem s ní byl nakupovat, ale... neměl jsem nervy tam být příliš dlouho. Nějaké oblečení má, ale čím víc, tím líp. Určitě bude mít radost. Mám ji jít vzbudit?" Usměje se a já se otočím na Helču. Vím, jak se ohledně Sáry cítí a podle toho jak jí je nevím, jestli by bylo dobré mou čarodějku více vzrušovat. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Nebyla by Robertova duše ještě víc zatracena, kdyby nejen obcoval s čarodějkou, ale ještě k tomu si jí vzal? Myslela jsem, že to je ultimátní zákaz." Silou vůle se donutím pustit křečovitě svíraný polštář a natáhnu se pro hrnek. Ještě horký jej sevřu v rukách. Ta trocha bolesti na víc způsobí, že se dokáži lépe soustředit. Dám si hrnek k obličeji a vdechuji onu slastnou a uklidňující vůni bylinek. Probere mne to právě včas, abych viděla Seba, jak se šklebí na kafe. "Rozhodně. Musíme s ní mluvit," odpovím rezolutně a stále se nehýbu z té nejméně bolestivé polohy s hrnkem v rukou. "Budu potřebovat, aby se i přeměnila, abych jí odebrala pár chlupů z kožichu a pak také i v její lidské podobě. Budu potřebovat i čarovat, takže... máte tady část neposvěcené plochy? Třeba zahrada? Nebo něco takového? Nechci, aby mě tvůj domácí pleskl přes ruce, až se budu snažit dělat dobré skutky, které se mi určitě vymstí," zabručím do hrnku. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Huhm... na zahradě je starý strom, tak pod ním. Nikdy jsem ho nesvětil, neviděl jsem důvod. A... no..." Překvapeně zvednu obočí, když se kněz vydá k ložnici, než si povzdechne a otočí se zpět na nás. "Tohle fakt není to, co si myslíte, že to je..." Téměř zakňučí, než ve své ložnici zmizí a o chvíli je slyšet tiché šeptání, jak se snaží něžně Sáru vzbudit. Já se otočím na Helenu. "Nečekal jsem, že se s těmi orgiemi trefíme tak moc..." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Co by se vůbec stalo, kdybych se chtěla nechat oddat v kostele? Explodoval by? Sjel by blesk z nebes, aby mě zabil? Potřeboval by kostel znovu vysvětit?* Tyto myšlenky mě vcelku pobaví, ačkoliv teda manželství není věc, do které bych se hodlala hrnout. Usrknu z čaje, ačkoliv vím, že je stále hodně horký. Sebastianovu nejistotu sleduji se stále se zvětšujícím zaujetím. Vyměním si s Robertem pohled. "No, co třeba až půjdeme všichni do pekla za ten nemanželskej sex, tak nás dají do stejné kobky," ušklíbnu se, protože nevěřím, že i kdyby peklo skutečně bylo, tak že bych tam já jako čarodějka mohla. Nejspíš bych skončila v Očistci. A nad tím raději nechci přemýšlet. "Nezáviď. On měl sice mladší, ale ty jsi včera nevypadal, že by ti něco chybělo," rýpnu si do něj znovu, pobaveně se ušklíbnu a poplácám ho po noze. Ale ne tím podporujícím gestem, jaké použil předtím on na mě. Jsem trochu jízlivá, ale to je tím místem a tím, jak je mi špatně. Když se ve dveřích objeví Sára ve zvířecí podobě a zamíří si to do druhého pokoje, tak se zvednu. Je to tak divné vidět něco takového v domě, jak se tu prochází s elegancí vrcholové šelmy. "Sáro, počkej, pojď sem," ozvu se a odložím hrnek na stolek. Nepříjemný pocit stále cítím, ale když se mám na co soustředit, dokáži to trochu vytěsnit. "Vytrhnu ti pár chlupů. Pak ti to vysvětlím," řeknu k ní, když stojí přede mnou. Tázavě se krátce podívá po Robertovi, ale pak vrátí pohled na mě a dá mi svolení. Neváhám a vytrhnu jí pár chlupů z temene hlavy. Drží, ani se nehne. Nedivím se, není to bůh ví jak bolestivá procedura. "To bude stačit," zabručím si souhlasně a naznačím jí, že se může jít přeměnit vedle. Já se mezitím vrátím zpět na místo na gauči. Sářiny chlupy svážu drobným provázkem, co jsem si nechala u sebe a zatím je nechám na stole. Pak se hladově natáhnu po hrnku, abych jej opět mohla použít jako ochranu před tou všudypřítomnou bolestivostí. Přitisknu si jej krátce k čelu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Povzbudivě se na ni usměju, když po mně hodí nejistý pohled. "Nemusíš se bát, Helča ti neublíží." Brouknu. Celá procedura nezabere víc než pár vteřin a už je čarodějka zpět u mě. Usměju se na ni, ale nechávám ji být, vypadá že jí je už tak dost zle. "Jen chvíli a vypadneme, uvidíš." Usměju se na ni. To už se vrací Seb a důsledně uhýbá očnímu kontaktu, než obličej schová v hrnku s kávou. "Máš co potřebuješ? A na co to vůbec potřebujete?" Zvedne obočí na Helču. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Ne, ještě potřebuju její vlas," odpovím Sebastianovi. "To ti tenhle hrdina nestačil včera říct?" zeptám se a podívám se na Roberta, než zavrtím nad jeho touhou pomáhat dívkám v nesnázích hlavou. "Slíbil jí, že jí najde prcka ještě když byli spolu zavření v té kleci. Já mu pomáhám, protože mu to jinak bude trvat roky. A chceme to sfouknout do toho soudu, protože ani moje zdroje nepřekují nápady, jak tu proměnu zvrátit." Předešlý Robert by byl na mě opravdu pyšný, umím to pronést bručivým hlasem někoho, kdo si věci drží od těla. "Promiň, já ti to chtěla říct Sebastiane, jen... jsem nevěděla jak..." ozvala se Sára ze dveří. Měla na sobě pěkné letní šaty, co vybrali se Sebem předešlý den. S bosýma nohama a tím štěněčím pohledem vážně vypadala jako svatoušek. Což mi momentálně lezlo fakt na nervy. A tak jsem si odfrkla. "Promiň, myslela jsem, že ti to stihla říct, že je matka ještě dřív, než ti stihla vlézt do postele," zavrtím nad tím hlavou a opět se napiji z hrnku. Zvednu se a odložím hrnek na stůl. Sára ani neprotestuje proti mému nařčení, jen se trochu ošije a dojde zatím ke mně, protože ví, co dalšího potřebuji. Její vlas. Nechá mě jej vytrhnou se stejnou apatií jako předtím ty chlupy. Ani tentokrát se nijak necukne. "Budu ho potřebovat vidět. Lépe ho pak najdu. Předpokládám, že nic jeho u sebe nemáš?" zeptám se a vlastně ani nečekám pozitivní odpověď vzhledem k tomu, že se objevila u mě předtím nahá. "Fajn. Venku pod stromem si sedneme a já použiji jednu z tvých vzpomínek. Jestli se na to potřebuješ nějak připravit... Budu tam. Roberte, vezmeš tu druhou tašku, co jsem přinesla?" Pokud nikdo neprotestuje, tak se vydám ven najít to nevysvěcené místo, kde se mi snad konečně bude lépe dýchat. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když se objekt našeho rozhovoru objeví, Seb se pousměje a rozcuchá jí vlasy. "Je to v pořádku, Sáro. Na tebe se nezlobím." Zamručí a odtáhne ruku, než se vyjádří Helena. To na ni vrhneme káravé pohledy oba. Nevím jak Seb, ale co se mě týče, tohle si mohla odpustit. Ale taky vím, že jí tady není dobře a že nám vlastně dělá laskavost a tak to nechám být. Ovšem, zlý hlásek uvnitř mi říká, že nedělá nic jiného, než by měla, protože mi přeci jen dluží víc, než já jí. Ale pak už se všichni vydáme ven a já jsem jen zvědavý, co nás tam čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Když se mi podaří dojít ven v závěsu s celým procesím. Cítím se hned o něco lépe, sotva opustíme samotný kostel, ale dýchat bezbolestně začnu až když stojím pod tím stromem. Na chvíli se spokojeně usměji. Uvolnění po bolesti je opravdu slastné. Vyruší mě až Sára. "Jak ho najdeš? Můžu ti nějak pomoc? Co mám dělat?" ptá se aktivně a cítím z ní tu touhu něco dělat. Jde na ní vidět, že je ochotná udělat cokoliv, aby to dítě dostala zpátky. "Kdyby neměli vůbec žádnou magickou ochranu, tak bych ho dokázala lokalizovat na centimetr přesně. Ale ti, kdo si ho koupili docela určitě něco o magii budou vědět. Už jen kvůli vlastní ochraně. Můžu vyrobit ale amulet, který bude reagovat na jeho blízkost. A pokud máte dost silné pouto mezi sebou, měli bychom být schopní s tím amuletem trochu zmenšit náš okruh hledání," vysvětlím jí zatímco jí donutím, aby si sedla na zem a já vzala pár věcí od Roberta z tašky. Dva identické krystaly mohly působit lacině, ale svůj účel splní víc než dobře, tím jsem si byla jistá. Ještě několik ingrediencí jsem vyndala a raději se nešířila o jejich původu, ani jak jsem je získala. Nechala jsem lovce a kněze raději v blažené nevědomosti, ačkoliv nic tak zásadně nelegálního jsem u sebe také neměla. Jen to jsou věci, na které lidi nereagují většinou moc... dobře. V malé dřevěné misce jsem smíchala ingredience, přidala její chlupy a vlasy a vytvořila trochu páchnoucí směs. Nebylo to nic hrozného. Namočila jsem svůj palec do té načervenalé hmoty a začala kreslit po Sářině čele a pak i dvě drobné značky na jejích očních víčkách. Tiše během celého procesu používám slova, abych koncentrovala svůj sílu a mysl tímto směrem. Cítím se mnohem lépe, jak mne magie opět prostupuje. Díky tomu se cítím celá. Pousměji se i krátce na Sáru. "Teď mysli na svého syna, Sarah Ikenera Rwe. Zavři oči a soustřeď se jen na něj..." řeknu vážně a sama si sednu k ní na zem. Vezmu do rukou ty dva krystaly a konec namočím do té divné hmoty. Stejně jako Sára zavřu oči a své ruce s krystaly dám pod ty Sářiny. Magie zavíří kolem, jak uzavřeme kruh. Soustředím svou vůli směrem do těch krystalů, používám Sářiny vzpomínky a pouto k dítěti k tomu, abych z toho udělala v krystalech Otisk. Spokojeně odříkávám pradávná slova, jež jsem se učila v jiných souvislostech v rámci svého studia. Vím, že to dělám dobře, ačkoliv samotný proces jsem nikdy neprováděla, jako obvykle, trochu při kouzlení improvizuji a používám v tom cit. Kouzlo trvá necelou minutu, ale já jsem najednou zadýchaná a utahaná jako po náročném výkonu. Sára je na tom podobně, jak dokáži číst v její bledé, ale stále odhodlané tváři. Jeho tvrdošíjnost navzdory vyčerpání mi někoho připomíná. Někoho, kdo se navzdory strachu a bolesti rozhodl jít kupředu... Někoho, ale nevím koho. Pravděpodobně toho člověka už neznám. Jemně svítivé krystaly přestanou zářit jakmile rozpojíme kruh. Zvednu se a vidím, jak Sára kopíruje moje pohyby, ačkoliv je celé její tělo vyčerpané. Zatímco se já držím hrdě a klidně na nohou, ona docela jistě bojuje se slabostí. S určitou spokojeností a hrdostí na sebe pozvednu funkční krystaly směrem k oběma mužům. "Můžu ještě něco udělat?" zeptá se ta malá holka a já jen povzdechnu obočí. Nemůže, ale přesto je odhodlaná pokračovat. A to kvůli někomu, kdo si jí ani nepamatuje... Nechápu. Může začít odznovu. Upíchnout si jiné dítě, pokud chce. Podívám se na ní trochu překvapeně. Vážně se mi to těžko chápe. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Bude v pořádku." Poplácám Seba po lokti a usměju se. Odpovědí mi je jeho neurčité zamručení, se kterým pozoruje rituál pod stromem. Ten i já pozoruji se zaujetím. Zajímalo by mě, co jsou všechny ty ingredience, co Helena používá... a zajímalo by mě, jestli to opravdu chci vědět. Tak jako tak, je příjemnější ji vidět ve svém živlu, než v kuchyni kostela, ve kterém je očividně v agónii. Takhle možná zaprodává svou duši, ale alespoň už nevypadá tak odumřele. Ucítím záchvěv magie a oba sebou se Sebem trhneme, ale ani jeden nezareagujeme. Ale jakmile je jasné, že je po všem, je to zrovna kněz, který se pohne první. Během chvíle je u Sáry, aby ji podepřel a objal. Schová její obličej ve svém rameni a sám ten svůj zaboří do jejích vlasů. "Bude to v pořádku, uvidíš, bude to v pořádku..." Opakuje jako posvátnou mantru. Já se mezitím volným krokem vydám k Heleně. "Máme všechno?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Odtrhnu od nich pohled a podívám se na Roberta. Jeho klidný krok a otázka k věci mi připomene, že my se k těm slabým nepočítáme. My jsme ti zatraceně silní. Usměji se na něj a přikývnu. "Krystaly ho bezpečně najdou, navíc jsem viděla pár jejích vzpomínek. Měla bych být schopná ho bezpečně poznat i tak," pronesu spokojeně svoje výsledky. Jsem přece jen zatraceně dobrá čarodějka a tohle byla naprosto geniální práce z mojí strany. To mi nikdo nevymluví. Cítím se vážně dobře, živá, schopná a ve svém živlu. "Můžeme vyrazit na cestu, kdykoliv budeš chtít," dodám ještě k Robertovi. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Tak moc mi chybí," zašeptám v odpověď a přimknu se k němu ještě o něco víc. I přes zavřené oči, cítím, jak mi tečou slzy. I když ho znám jen takovou chvíli, jeho blízkost, vůně a náruč znamenají pro mě bezpečí a domov. "Znova cítím tu bolest jako když mi ho brali z náručí..." vysvětlím škytavě a tiše, proč se moje tělo otřásá vzlyky. "Já je nemohla zastavit..." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Zpráva o Sářiném dítěti mě překvapila, ale neznepokojila tolik, jak bych čekal. Jen mě to donutilo mít o ni ještě větší starost. A tak jí teď držím ve své náručí, nechávám jí se vybrečet z toho, co ji tolik bolí... a jen jí jemně hladím po vlasech a do ucha šeptám, že to bude v pořádku, že se nemusí bát, že je v bezpečí a že jí nikdo neublíží. Slova, která potřebuje slyšet... nebo si to alespoň myslím. Když ucítím, jak její pláč ustává, pomalu se odtáhnu. Z kapsy vylovím kapesník a utřu jí slzy z tváře, než jí ho podržím u nosu. "Smrkej." Přikážu jí. Pak se usměju se. "Co jít dovnitř? Já ti udělám třeba kakao, posedíme a... uděláme si klidný večer. Líbilo by se ti to?" |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Já umím smrkat," zaprotestuji a krátce se zasměji, když mi strká kapesník pod nos. Látku si vezmu a sama se vysmrkám. Po jeho otázce se podívám po Robertovi a Heleně, jestli ode mě něco nepotřebují. Vzpomenu si na Helenina slova, že odteď už je to na nich a že není nic, čím bych mohla pomoci. "Až budeme něco vědět, ozveme se," podpoří to Helena. Otočím se tedy zpátky na Sebastiana a přikývnu. "To bych moc ráda..." souhlasím s jeho nápadem. Nechám se Sebastianem odvést dovnitř, ale nesednu si do obýváku, jako posledně. Zůstanu s ním v kuchyni. Stojím u linky kousek od Sebastiana, zatímco vyndavá věci. "Naučíš mě to, prosím? Chtěla bych se toho naučit co nejvíc, než ho přivedou. Chci být dobrá máma..." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Pak už ale mizím zpět ve svém skromném příbytku, i se Sárou. Překvapeně zamrkám, když se mě zeptá a otočím se k ní. "Dobře." Usměju se. Nikdy nikoho neměla, kdo by ji naučil jak být mámou. A já... no, nejsem zrovna mateřský typ. Ale neříkají mi "otec" jen tak pro nic za nic. "Nejdřív je potřeba ohřát mlíko. Pro malý děti je lepší plnotučný, víc se z něho nají." Usměju se, když mléko leju do kastrolu a dávám ho na plotnu. Sáře dám do ruky vařečku. "Míchej ho, pokud nechceš, aby se připálilo." Pobídnu jí a případně jí ukážu jak na to. Postavím se vedle kuchyňské linky a pozoruji to. "Můžeš s ním být tady tak dlouho, jak budeš potřebovat." Nebylo by konečně tak nějak "křesťanské" ji vyhnat s malým prckem pryč. "Pokud tedy chceš. Nechci se ti vnucovat." Usměju se, i když vím, že toho budu litovat. Vím, jaké děti umí být. Moc se nevyspím. Ale... chci jí pomoct. "Kakaa moc nedávej, bude to moc sladké. Dvě lžičky na hrnek postačí." Odměřím do hrnku potřebné množství kakaa a jakmile se začne na mléku tvořit pěna, odstavím ho a odleju do hrnku. Pořádně jej zamíchám a podám Sáře. "Hotovo. Nepůjdeme si sednout? Alespoň než si to vypiješ. Bude se ti pak dobře spát, uvidíš." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Ty, Robert a Helena jste ti nejlepší lidi, co jsem kdy v životě potkala," řeknu tiše a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Tentokrát dojetím nad jejich ochotou mi pomoci v této nečekané životní události. Nechám Sebastiana sundat mléko ze sporáku a zalít to kakao. Přikývnu a jdu s ním do obyváku na gauč. "Vůbec netuším, jak vám to kdy splatím, jak jste na mě takhle hodní. Ani jeden z vás mi nemusel pomáhat a přesto jste to všichni udělali, ačkoliv vám to komplikuje život..." pokračuji a pak vezmu Sebastiana za ruku a krátce mu ji stisknu. "Ale pokusím se vám to nějak vynahradit. Všem. Slibuji. Na mou duši," řeknu s upřeným pohledem na něj, aby věděl, že to opravdu myslím vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Posadím se vedle Sáry a stisk ruky opětuji. I mé unavené a rozechvělé srdce to uklidní. "Tvoje duše... to je nebezpečný slib. Rozmysli si ho." Usměju se beze zloby. "Nejvíce nám to všem splatíš, když budeš šťastná a naučíš se tady žít. Nic jiného po tobě nechceme." Ano, mluvím za své dva... "kolegy" bez toho, že by to věděli, ale nemyslím si, že to vidí jinak. Opravdu po Sáře nic jiného nechci. A přes to... když vidím ten upřený, vděčný a uslzený pohled takhle zblízka... cítím jak se ve mě pohnula struna, která by se opravdu hnout neměla. Uhnu pohledem a zalije mě stud ze sebe sama. Tohle si ode mě to ubohé děvče nezaslouží. Jemně vyprostím svou ruku z té její. "Napij se." Pobídnu ji, i když hlas mám... nejistý. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Vidím, jak Sebastian uhne pohledem. Cítím z jeho tváře a chování jakési odtahování se, skrývání něčeho. Nechám ho, nevyzvídám, nepřijde mi to vhodné, trápit tak cnostného člověka, kterému tolik dlužím. V duchu si umanu, že udělám co bude třeba, aby nedošel úhoně. Vezmu si do ruky hrnek s kakaem a spokojeně k němu přivoním a trochu upiji. Slzy jako zázrakem už se nerojí. Cítím jen... klid. Helena a Robert mají co potřebují, aby mi našli Martina, Sebastian mi pomůže se o něj postarat a naučit se žít mezi lidmi. A pak... pak budeme moct být zase rodina. "Vím, že ti nepřipadám moc schopná ani moc... no... soběstačná, ale já umím spousty věcí. Učím se rychle, vážně. A hm... kdybys potřeboval... Tak... no, umím dobře poslouchat," nabídnu se aspoň takto. Nechci, aby jej něco trápilo. Pak se na něj podívám a dám mu hrnek s kakaem před rty. "Dej si, udělali jsme ho fakt dobré. A myslím, že ho potřebuješ stejně jako já," pousměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Nemám pochyby o tom, že se všechno naučíš." Usměju se na ni. "Jsi šikovné děvče. A očividně máš své dítě ráda. Nic jiného nepotřebuješ. Zvládnete to spolu. A kdyžtak se můžeš obrátit na mě nebo Roberta. Poradíme ti, pomůžeme." Natáhnu ruku, abych ji pohladil po rameni a trochu jí tak dodal důvěry, ale po kratším uvážení ruku zase stáhnu. Nezní to jako dobrý nápad. Ne, když něco ve mě... blbne. "S tímhle se ti svěřit nemůžu..." Zamručím tiše, ale to už se přede mnou objeví hrnek s kakaem. Překvapeně zamrkám, než ho s úsměvem vezmu do ruky a napiju se. Má pravdu. Horké a sladké kakao uklidňuje a utěšuje. "Udělali jsme ho dobré." Přikývnu. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Odmlčím se. Raději se vracím myšlenkami zpět do současnosti. Nebo bych se bez Martínka tady usoužila. Nevšimnu si tak jeho zvednuté ruky, ani to, že nedokončil ten zamýšlený pohyb. Musím se už kvůli malému, co nejdříve připravit, aby mohl mít ten nejlepší život. Vážně přikývnu na jeho tichá slova, že se mi s tím, co ho trápí nemůže svěřit. Počkám až se napije, a pak se spokojeně na něj usměji. Opřu se o něj bokem a položím si na jeho rameno hlavu. U Sebastiana si připadám dobře. V bezpečí. "Jo, moc dobré. Jsi skvělý učitel," řeknu na tohle téma. "Vážně se na mě nezlobíš, Sebastiane, za to, že jsem ti o Martínkovi neřekla?" zeptám se po chvilce s hlavou stále na jeho rameni. "Nechci před tebou nic tajit. Zeptej se na cokoliv a já ti odpovím. Vážně. Kdykoliv." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Zatajím dech, když se mě dotkne bokem a položí si hlavu na moje rameno. Nevím, jestli ví, jak sladkobolné to je pro mě mučení. Cítit její vůni a vnímat rytmus jejího dechu... ve chvíli kdy jsem tak citlivý na celou její bytost. I tak se neodtahuji, vlastně se k ní ještě více natisknu... snad abych jí dodal trochu jistoty, alespoň tak si to obhajuji. Pravda je, že ale sám nevím, co se děje. A mám z toho strach. Její slova mě ale uklidňují, působí jako příjemné sedativum na to zvláštní rozrušení, které se mnou teď hraje. Ani nevím, jak se to stane, ale v odpověď na její kompliment ji krátce políbím do vlasů... je to tak přirozené, že mi to dojde až po chvíli. Po které zrudnu a odtáhnu hlavu od jejích vlasů. "Ehm..." Snažím se v pomatené paměti najít, na co se mě ptala, než mi to konečně dojde. Pousměju se. "To víš, že bych byl raději, kdybys mi to řekla. Ale bylo toho hodně. Nebudu tě vinit z něčeho, za co nemůžeš. Konečně... nechtělas mi tím ublížit, nebo snad ano?" Usměju se. "Dobrá..." Mlasknu, jako bych opravdu přemýšlel nad nějakou otázkou. "Ah, už vím!" Podám jí hrníček kakaa. "Napiješ se?" Ve tváři mám při tom hravý výraz někoho mladšího, než jsem já. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Nechtěla," dodám rychle, když se zeptá, zda jsem mu chtěla ublížit. Pak když vymyslí otázku, tak se poodtáhnu, abych se na něj mohla podívat a zvednu k němu oči. Jeho otázka mě zarazí. Začnu se smát. Vesele, bezstarostně. Čelo si opřu o jeho rameno a stále se ještě tiše pochechtávám. Pak hlavu zvednu a natáhnu se pro kakao. "Napiju," spokojeně smočím rty v té sladké lahodnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Znova ji políbím do vlasů, tentokrát když si čelo opře o moje rameno. Je to silnější než já a znova si to uvědomím až když se to stalo. Znova se zastydím, že jí takhle zneužívám. Ale... na pusách není nic špatného, ne? Ne. A tak si zvládám lhát sám sobě, když se k ní tisknu, zatímco Sára upíjí kakaa. "Jsem rád, že tady jsi." Zašeptám tiše, ale vzhledem k tomu, jak blízko u sebe jsme, jí to nemůže uniknout. "Zvládneme to." Pronesu přesvědčeně, bez toho, že bych definoval co "to" máme vůbec zvládnout. Asi svět. Sám nevím. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Jsem tu ráda. Je mi s tebou tady dobře." Neodtáhnu se, ale podívám se spíš jeho směrem a natáhnu ruce k němu, abych mu opět předala hrneček s kakaem. Nejsem sobec, i když mi to tak moc chutná. "Taky tomu věřím," řeknu po jeho ujištění, že to zvládneme. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Kakao s díky převezmu, ale tentokrát ho sobecky dopiju a prázdný hrneček odložím. "Zítra si kdyžtak uděláme další, ano?" Usměju se a pohladím Sáru po vlasech. Po příjemně teplém a sladkém kakau jsem trochu... vláčný. A bez tolika hranic, které normálně řídí mé chování. Skoro poprvé si uvědomuji, jak je Sára hezká. A dospělá. Jakkoli se snažím tyhle myšlenky potlačit. Vstanu. "Měli bychom jít spát, co?" Usměju se na Sáru, i když se mi z gauče vlastně nechce... je příjemné tady sedět a povídat si s ní. Ale už sám sobě nevěřím. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Navzdory tomu, že se neznáme zase tak dlouho, tak o jeho slovech nepochybuji. Nemyslím, že by mi lhal. Obzvlášť, když jsou ta slova vyřčena tak tiše a v soukromí jeho bytu. Jsme tady chránění. To začínám pořádně chápat. Viděla jsem, co tohle místo dělalo s Helenou. Já to drobné mravenčení už ani nevnímám, pokud se na to nesoustředím. Když mě pohladí po vlasech, zadívám se na něj. Mám docela ráda jeho dotyky, ať už mě hladí po kožichu ve zvířecí podobě, nebo teď v lidské podobě. Vlastně si myslím, že tentokrát je to poprvé, co mne po vlasech hladí, nebo mi do nich vtiskl polibek. Snad za to může fakt, že o mně zase něco trochu víc ví? Ať tak nebo jinak, není mi to vůbec nepříjemné. Pátrám v jeho tváři, zda tyto konejšivá slova a doteky dělá proto, že mu to taky není nepříjemné, nebo jen proto, že si myslí, že to potřebuji. Pravdou je, že bych asi nikoho krom Roberta takhle na sebe sahat nenechala. Ale s nimi se cítím prostě... v bezpečí. Napodobím ho a taky vstanu. "Dobře tak já se půjdu svléknout," souhlasím, i když si nejsem jistá, jak moc dobře se mi bude usínat. Než se ale vydám pryč, tak udělám krok k Sebastianovi, stoupnu si na špičky a dám mu pusu na tvář. "Ještě jednou děkuju, za všechno," usměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Její zkoumavý pohled hladce zažene jakoukoli iluzi klidu, kterou jsem si pracně vybudoval. Nevím, proč zrovna Sára, co na ní dokonale rozhází všechny moje předsevzetí a odhodlání. Ale hluboko v sobě cítím tu neskutečně silnou touhu ji ochránit, aby se jí nikdy nic zlého nestalo. To něžné, uplakané děvče... které si zažilo tolik zlého... Není snad mojí povinností pomáhat těm, kteří pomoc potřebují? Ano, to je možná pravda, ale proč vždycky když se na ni podívám cítím, jak mi srdce poskočilo, jak se mi zauzluje žaludek? Zatraceně! Najednou se ale postaví na špičky a políbí mě na tvář. Je to jako elektrický výboj a já... vlastně ani pořádně nevím, co se stalo pak. Vím jen, že ji najednou znova držím v pevném náručí. Akorát teď mě na rtech hřeje chuť a teplo těch jejích, když se letmo dotkly pod mým vedením... Uskočím, jako by mě ten dotek popálil a vlastně to je tak trochu pravda. Málem při tom spadnu na zadek a snad jen milostí Boží se udržím na nohou. Ve tváři jsem rudý studem a vztekem sama na sebe. "Já... promiň, to... Ne. Promiň." Rozhodnu se nevymlouvat a prostě se omluvit. Pohled mám upřený na špičky svých bot a pro jednou zalituji, že nemám kolem krku růženec s křížkem. Potřebuji ho. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro *Co to bylo? A proč se teď tváří takhle?* nechápu a snažím se si to celé projet znovu v hlavě. Sebastian mě po mé puse na tvář políbil. Přitiskl si mě k sobě. A lekl se toho snad více než já. A teď se trápí. To bylo očividné. Pomalu zamrkám. Rozejdu se k němu. "Sebastiane?" oslovím jej a opatrně jej vezmu za ruku. "To je v pořádku. Nic se nestalo, opravdu," ujistím jej a usměji se na něj. Hladím ho přitom palcem po prstech ruky. Trápí mě, že bych ho viděla takto zkroušeného a to jen kvůli takové drobnosti jako byl nečekaný polibek na rty. Rozhodně to bylo něžnější, než co jsem kdy zažila a co víc, nepochybně to bylo i poprvé, co se mi po tom někdo omluvil. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Dlouze vydechnu. "Promiň. Já... nechci, aby sis myslela, že mi jde jenom o tvoje tělo. Vím, co sis zažila a tak a... chci, aby ses tady cítila v bezpečí. Jako doma. Nechci, aby tě moje vlastní slabost omezovala..." Opatrně, jako bych se bál, že se při tom doteku rozpadne, ji pohladím po tváři. "Promiň." Zopakuji znovu, o poznání tišeji. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Respektuješ mě a ohlížíš se na můj názor. To se mi nikdy ještě v životě nestalo," přiznám tiše. Jen těžko se mi zvyká na tuhle rovnocennost. Pro tuto novou zodpovědnost se mi ale nechce slibovat něco, co si nejsem jistá, že jsem schopná splnit. "Nechci, aby ses trápil, Sebastiane," pokračuji a dívám se na něj. Přistoupím k němu blíž a pohladím ho po tváři. Vím moc dobře, co mu nabízím. A jsem ochotná na to přistoupit. "Když mi slíbíš, že nebudeš moc příliš hrubý. Nebudu proti, mám tě ráda a jsem tady ráda, Sebastiene." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Políbím ji na koutek rtů. "Takhle ne." Potřesu hlavou, beze zloby. "Chci, aby sis mě někdy sama vybrala, pokud budeš chtít. Ne, aby ses pro mě rozhodla z touhy mi něco splatit nebo oplatit." Propletu své prsty s jejími a usměju se. Ano, užil bych si to... ale taky bych se nenáviděl. A to je něco, co ona nikdy nepochopí. "Teď si pojď lehnout, ty přerostlá kočko." Rozcuchám jí vlasy a pustím jí, s pobaveným úsměvem na tváři. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Překvapená jsem jen chvíli. Když jej tak pozoruji, tak se musím pousmát. Je to opravdu dobrý muž, dal přednost mě a mým pocitům před vlastním chtíčem. A že jsem mu tu možnost dala. Nezval ji, protože chtěl, abych chtěla také. Je to opravdu poprvé v životě, kdy se takhle na mě berou ohledy. Úcta k němu z mé strany ještě o pořádný kus vzroste. A co mě těší je, fakt, že si znovu se mnou proplete prsty. Není tudíž ani uražený, že jsem mu nemohla nabídnout všechno, co chtěl. Krátce se zasměji a krátce mu stisknu ruku. "Docela si dovoluješ urážet hrdé Pantheridae ve svém domě, kněžoure," použiji verzi oslovení, co jsem slyšela někdy od Hely, nebo Roba. Zavrtím pobaveně hlavou. "Hned přijdu, jen se dojdu přeměnit." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Hrdé a drzé, co?" Krátce stisknu její nos mezi svými prsty, abych ji potrestal za to nehezké oslovení jejího ochránce. Pak zaváhám. A usměju se. Stud asi už nemá smysl. "Nemusíš se měnit, pokud nechceš. Ale vem si něco na sebe, ať nemám nečestné myšlenky." Zasměju se a rozverně na Sáru mrknu. A prostě... tak, to nezkušené štěně, zvládlo zhoršit i zlepšit mou náladu během několika minut. S tím se vydám do ložnice. I já se potřebuji převléct do pyžama. Rozhodnutí v jaké podobě se ke mě Sára přidá už tedy nechám na ní. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Když odejde do ložnice, já dojdu do svého pokoje, kde složím způsobně šaty, abych si je mohla znovu zítra vzít na sebe. Pak se přeměním do svojí zvířecí podoby, ve které se vrátím k Sebastianovi do ložnice. Stejně drze jako si otevřu a zavřu dveře, si vlezu už i do postele. Sice nejsem v lidské podobě, ale i tak je to na nás pokrok. *** Probudím se uprostřed noci, protože cítím, že tu je někdo další. Okamžitě vyskočím na nohy a začnu nebezpečně vrčet. Upřeně pozoruji dveře, které se nestihly ještě ani otevřít a s vyceněnými zuby a připravenými drápy očekávám návštěvníka. Dveře se neslyšně začnou otevírat. Ale než se otevřou natolik, abych mohla skočit po tom, kdo dovnitř vnikl, tak zůstanou stát. Ozve se z nich pobavený chraplavý smích. "Takže to přece jen je pravda. Kněz, co si pořídil na hlídání měniče. Tohle mi nikdo neuvěří," pronesl pobaveně onen obhrublý hlas, jež Sebastian mohl bezpečně poznat. Otec Matouš. Muž již kolem čtyřicítky, vojenskou postavu halí kněžské roucho. Je to věrný služebník Boží a taktéž součást inkvizice. Je známý svým odhodláním a také svou pevnou rukou. Byl to muž, co prošel mnoha boji s nepřítelem Boha. "Odvolej ho, než budu muset zakročit. Musíme si promluvit o Robertovi." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Nejsi jeho typ, pokud vím." Přimhouřím oči. Ale mé "triky" s Boží ochranou na Matouše nezapůsobí. Nebo... ne tak přímo, jak by se asi hodilo. I on má právo na ochranu, jakkoli je jeho invaze do mého soukromí nevhodná. "Co potřebuješ tak akutního, že ses nemohl stavit zítra, během dne, jako správný křesťan, hm? Moje mše jsou otevřené všem, a stejně tak zpovědi." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Jeho ramenatá postava naplnila skoro celé dveře, když je celé otevřel a zůstat stát ve furtrech. Se zaujetím pozoroval Sebastiana a to, jak mě dokázal přinutit ke klidu. Zavrtěl si jemně hlavou pro sebe. "Jsem rád, že ti nezmizel humor ani tváří tvář tomu blížícímu se soudu. Ale já nepřišel na zdvořilostní návštěvu. Zajímám se o ten jejich případ. A vzhledem k tomu, že byla pravda to, že si vydržuješ doma měniče, zajímá mne, zda je pravda i to, co se ke mně doneslo ohledně Roberta. Skutečně teď bydlí s čarodějkou? S tou stejnou, co je obviněná z černokněžnictví? Měli něco společného s tím zničením sbírky? A tím upířím domem? Ptám se na tyto otázky tebe, bratře, protože věřím, že ty mi odpovíš po pravdě už jen kvůli jejich dobru." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Nevím, s kým Robert bydlí. Vím, že mě ti dva požádali o pomoc. Pokud ho alespoň trochu znáš, měl bys sám tušit, že by to nedělal bez důvodu." To, že tím důvodem dost možná je, že je do ní beznadějně zakoukanej si už nechám pro sebe. "Kdyby ti šlo o jejich dobro, přijdeš za nima. Robert je možná dubová hlava, ale není nerozumnej. Vyslechl by tě. Ale abych ti odpověděl... Nevím. A nevím. Ale i kdyby to pravda byla... není Robertovou prací, se o upíry starat?" Teatrálně zazívám. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Zprávu s domněnkami inkvizitorů jsem si již četl. Ti o jejím vlivu na něj mají poměrně jasno," pronesl neurčitě Matouš a pak zklamaně zavrtěl hlavou. "Býval jsi bystřejší, bratře," pronesl káravě onen muž. "Jdu právě z jeho bytu. Našel jsem tam stopy jak po magii, tak i po balení. Takže jsem přirozeně přišel za jeho nejlepším přítelem z let výcviku, za tebou. Předpokládám, že víš, kam tak na rychlo zamířili?" Bylo to sice formulované jako otázka, ale i mě došlo, že to otázka není. "Je to velmi podezřelé chování, to sám uznej. Obzvláště, když si vezmeme v potaz, že brzy má nastat jejich soud. A nerad to připomínám, ale jestli se nedostaví, nebo se prokáže jejich vina, budeš potrestán i ty, bratře," pokračoval Matouš. Opět jsem se naježila a počastovala ho nespokojeným zvukem. Matouš se na mě podíval velmi upřeně, než se jeho zamračená tvář přesunula zpět na Sebastiana. "Řekni mi, kam jeli a já se postarám, abych u soudu mluvil v tvůj prospěch." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Narovnám se, když mi Matouš začne nepřímo vyhrožovat a jediné, co zabrání tomu abych i já začal vrčet je Sářino vrčení. Znova ji jemně pohladím po hlavě. "Ššš... ššš... kliid..." Uklidňuji jí tiše, než se otočím k Matoušovi. "Věřím Robertovi. To si přeber jak chceš. Ale věřím mu. Pokud mám být souzen s ním, budiž. Pokud mám být popraven s ním, budiž. Ale před Bohem stanu nevinný. Můžeš to samé říct o sobě?" Propaluji ho pohledem. Prsty zabořím do huňaté Sářiny srsti, abych uklidnil ji i sebe. "Mluv v čí prospěch uznáš za vhodný, Matouši. Teď odejdi. Zítra mám mši a potřebuju se vyspat." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Bratře, začínám se o tebe obávat. Pokouší se o tebe hřích pýchy," pronesl Matouš pak odměřeně a přeměřoval si Sebastiana pohledem. Potřásl pak pomalu mohutnou hlavou. "Kdyby ani mě milostivý Bůh nepoctil svou ochranou, jen těžko by se mi povedlo dostat do tvého příbytku v jeho domě, aniž by mi nebylo ublíženo," vysvětloval pomalu a rozvážně své stanovisko. Nevím co přesně to bylo, ale něco mě na Matoušovi opravdu znervózňovalo. Bála jsem se ho. Nicméně ani tak jsem nehodlala Sebastiana nechat samotného proti němu. Sebastianova ruka v mém kožichu mě ujišťuje, že tu skutečně nestojím sama. Matouš chvíli ještě mlčky stál a v klidu odolával naším pohledům. Možná něco rozmýšlel, nebo jen čekal, zda si něco nerozmyslíme my. "Dobrá, najdu si je tedy sám, bratře. Ale rmoutí mě tvé postavení k vlastní církvi. Zníš jako kdybychom byli opozice. A přitom ti, proti kterým zbrojíme my, jsou Ďábel a jeho poslové," pronesl trochu s nádechem smutku v hlase. "Kdybys ale potřeboval mou pomoc, číslo na mně máš. Nechť tě Bůh provází." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Pak se navzájem měříme pohledy, než Matouš konečně odpoví. Pokrčím odevzdaně rameny. "Sloužím prvně Bohu, až poté církvi. On stojí nad ní. To už říkal Hus. Ah, počkej. Toho jsme vlastně upálili také, že?" Zamručím. Neodpovím mu, počkám až odejde, než si povzdechnu. "Sám jdi k šípku..." Zamručím tiše a než něco stihne udělat Sára, přitáhnu ji k sobě, zabořím obličej do jejího kožichu a táhle frustrovaně zasténám. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Proč nemůžou být lidi na sebe milý, hm? Proč se furt musí chovat jako banda kreténů, který mají zoufalou potřebu toho druhýho majznout kyjem?" Prohmátnu si obličej, než pohladím Sáru po "tváři" a přitisknu své čelo na její. Chvíli se jí takhle zblízka dívám do očí. Vím, že mi teď nemůže odpovědět a vlastně mi ani o odpověď nejde. "Aspoň ty zůstaň hodná, prosím. Mám pocit, že už nikdo není..." Povzdechnu si a krátce Sáru na čelo políbím, i za cenu toho, že za hodinu nebo dvě určitě najdu její chlup v ústech. Unaveně se položím na záda do postele, ale už teď vím, že to je zbytečné. Neusnu. Jsem napnutý a unavený a nevím, co by mi s tím pomohlo... Znova frustrovaně zasténám a protáhnu se. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Obléknu se do volných kalhot a trička, abych chudáka Sebastiana netrápila ještě víc. Vrátím se k Sebastianovi s hrnkem bylinkového čaje. Viděla jsem ho, jak ho připravoval a přišlo mi to opravdu jednoduché. A navíc vůně těchto bylinek mi přišla konejšivá. Sednu si v lidské podobě k němu na postel a podám mu hrneček s heřmánkem a dalšími bylinkami. "Vím, že tohle nevyřeší tvoje trable, ale uklidní tě to. A to je první krok, jak všechno zvládnout..." vysvětlím a pousměji se na něj, upřeně se na něj dívám. "Společně to zvládneme. Slíbil jsi to, pamatuješ? Tak to platí oboustranně." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Vyruší mě z tohoto svrabu až vůně čaje a tlapkání Sářiných nohou. Překvapeně se na ni podívám, když se objeví ve dveřích do ložnice. Chvíli ji ztuhle pozoruji, než se posadím na postel a poslušně se napiju čaje. Je to... zvláštní pocit. Ne, ten čaj, ten je dobrý, ale... "Je příjemné, když se někdo zas jednou stará o mě." Zamručím tiše. Možná to je sobecká myšlenka, jako kněz jsem přísahal, že budu pomáhat bližnímu svému, ale... taky to člověka unaví. A je pravda, že čaj uklidňuje, stejně jako Sářina slova. Chvíli ji pozoruji, než hrnek s čajem odložím na noční stolek a obejmu ji. Je to trochu krkolomné objetí, takhle na posteli, ale je surové a upřímné. A tak, tak příjemné. "Trubko." Zabručím do jejího ramene. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Objetí mu opětuji a konejšivě přejíždím rukama po jeho zádech. Vlastně mu teď oplácím jen to, co už mi sám nabídl několikrát. Ale stejně mám pocit, že jednám intuitivně, ne že opisuji chování, co jsem u něj viděla. "Trubko?" zeptám se zmateně. Hlavu mám opřenou o jeho krk. "To mi budeš muset vysvětlit. Já znám jen vodovodní trubky." Nepřestávám ho přitom držet, nechávám se nadále drtit v tom krkolomném objetí a hladím ho dál po zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Směju se víc, než si ta poznámka zaslouží, ale hlavně proto, že se smát potřebuji. Opatrně pustím Sáru a utřu si slzy z očí, zatímco se stále ještě pochechtávám. "Ach, je to... urážka, ale spíš taková hravá. Nemyslel jsem ji vážně, neboj." Natáhnu se, abych Sáře rozcuchal vlasy a usměju se. Napiju se čaje a tiše vydechnu. "Udělalas ho dobrý, neboj. Učíš se rychle." Chvíli ji zamyšleně pozoruji. Mám solidní chuť se opít, ale... nevěřím sám sobě, kolem ní. A už vůbec ne, kdybych se napil. A tak jen popíjím čaj, zatímco přemýšlím. "Snad bude Robert a Hela v pořádku... ti dva mají tendence přitahovat problémy ať jdou kamkoli." Povzdechnu si a jako tolikrát si připomenu souvislost s Helčiným jménem a skandinávským "Hel". Není to vůči ní pěkné, ale je to trefné. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Jednu nohu mám složenou pod sebou, hraji si prsty s lemem nohavice, když sleduji Sebastiana, jak pije čaj a dál o něčem mluví. Na jeho pochvalu přikývnu mlčky. Trpělivě vyčkávám, zatímco mlčí a kouká se na mě. O něčem přemýšlí a já bych tak strašně ráda věděla nad čím. "Je něco, co můžeme udělat, abychom jim pomohli?" zeptám se Sebastiana přímo. Zvědavě čekám na odpověď. "Možná jim zavolat, že je hledá ten muž?" navrhnu ještě a dám si pramen vlasů za ucho. "Jestli jsem se naučila něco o životě díky tomu, že jsem měla jen tu klec, tak je to fakt, že neovlivníš všechno a všechny. A nemá cenu se děsit věcí, které neovlivníš a rmoutit se nad povahou těch, kteří poslouchat nechtějí. Ovlivnit můžeš to, co je v tvé kleci a jediného člověka, na kterého máš největší vliv jsi ty sám. A jak jsi mi ukázal, tak umíš jít příkladem tomu, aby se lidé k sobě chovali hezky. Nepřestávej," pousměji se na něj mírně. "Robert o tobě mluvil hezky. Pomáháš lidem. Děláš víc, než ostatní si kdy pomyslí. A tvoje práce není vniveč. Díky tobě opravdu věřím, že jednou budu moc žít naprosto svobodně mezi lidmi. Že to všechno ukážu mému synovi ..." Vysvětluji dál, proč by se neměl přestat snažit a přitom jej vezmu za ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Její upřený pohled je stejnou měrou zneklidňující, jako uklidňující. Těžko se to vysvětluje. Pak kývnu hlavou. "Ráno jim zavolám. Teď... bůh ví co dělají. A já... tak nějak nemám náladu někomu volat. Ne teď." Povzdechnu si. "... děkuji." Odpovím na její další slova a skloním pohled do hrnku s čajem. To slovo je hrubé podcenění dojetí, které ve mě drobná měnička způsobila, ale... neumím, tohle všechno. Dávat najevo emoce a slabost. Znamená pro mě opravdu hodně, že to řekla, tak neskutečně moc... ale já nevím, jak to dát najevo. Byli jsme vedeni k tomu vést příkladem, být silní a vzorní lidé. Ne ti, co dávají najevo slabost. Jako to, že se mi teď v očích hromadí slzy nad jejími slovy a já je jen prudkým mrkáním zaháním zpět. Palcem ji pohladím po ruce, kterou mě drží a zadívám se jí do očí. "Chjo... a pak se do tebe nemám zakoukat, hm?" Rezignovaně se usměju. Tak rád bych ji políbil. Ale sám sobě nevěřím, že by to skončilo tam. A tak vezmu její ruku a udělám to jediné cudnější gesto, které mě napadá. Krátce ji políbím do dlaně, s očima upřenýma do těch jejích, než její ruku pustím. "Slib mi, že až budeš žít svobodně, občas se za mnou přijdeš podívat. Nemusíš na mše a tak, ale... rád tě uvidím." Usměju se. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Nechávám Sebastinovi chvilku, aby se trochu dal dohromady. A jen tam sedím. Víc udělat neumím a nemůžu. Chci mu pomoci, protože je to přítel. Jenomže jeho další slova mě překvapí a znovu zmatou. Zamrkám a vyjeveně se na něj podívám, co to má znamenat, ale on pokračuje a políbí mě do dlaně, zatímco stále udržuje oční kontakt. Je tak něžný, tak opatrný a tak moc je na mě hodný! Do očí se mi nahrnou slzy. Nemám dostatek sebeovládání jako Sebastian, a tak mi rychle začnou stékat i po tvářích. Schovám si obličej do rukou. "Tohle ale nechci. Já nikdy nechtěla ti ubližovat Sebastiene. Nechci tě takhle trápit. Odpusť mi," vysoukám ze sebe mezi vzlyky. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Dobrá, možná si dost nevěřím na polibek, ale neobejmout ji v tomhle stavu by zvládl jen nelida. Opatrně, jako by byla z křehkého skla, ji obejmu. Její tváři si přitisknu do ramene a hladím ji po zádech. "Co blázníš, holka..." Mluvím tiše, klidně. "Vždyť mi neubližuješ... ani mě netrápíš. Děláš mi radost. Rád s tebou trávím čas. Je to příjemnější, než tady být sám." Zamručím. "To, že jsem se do tebe... no... zakoukal není tvoje chyba, ale moje." Jemně ji políbím na čelo. "Tak se koukej sebrat, ty mazle." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Ty jsi tak hodný a milý a opatrný," stěžuji si vzlykavě do jeho ramene. "A já ti přidělávám jen starosti. Když takhle hloupě brečím. Promiň. Nevím, proč pořádně brečím, prostě... Jsi tak moc laskavý až se mi těžko tomu věří, že jsi skutečný." Pokouším se vysvětlit nevysvětlitelné - ženské emoce. Když mě políbí na čelo, přitisknu se k němu ještě o něco víc. Jednou rukou si přitom pokusím otřít slzy. "Promiň," kníknu tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Chvíli se jí zblízka dívám do očí. Vnímám její vůni. "Zastav mě, pokud ti to není příjemné." Usměju se a v další moment se mé rty tisknou na její. A narozdíl od předchozího polibku, na tomhle si dávám alespoň trochu záležet. Tedy... pokud mě Sára hned neodstrčí. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Jeho další slova způsobí, že se mi srdce rozbuší o něco rychleji. Tuším, co bude následovat. Ačkoliv netuším, jaký je můj důvod, proč jej neodstrčím, rozhodnu se to neřešit. Zavřu oči a vnímám chvíli jen ten pocit něžného dotyku rtů na těch mých. Ruce si položím na jeho hruď, abych jej v případě špatného pocitu mohla odstrčit, ale zatím fungují jen k tomu, abych jej skutečně cítila u sebe. Zatímco mu opatrně polibek opětuji. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Odtáhnu se a usměju se na uplakanou měničku. Pohladím ji po tváři a dotknu se svým čelem toho jejího. "Už je trochu líp, trubko?" Zamručím a palcem utřu pár slz na její tváři. Cítím se... rozechvěle. Nevím jak jinak popsat touhu ji celou noc držet v náručí a vyměňovat si opatrné polibky. Nevím jestli jsem připraven na něco... pokročilejšího, než jsou polibky. Přinejmenším emočně. Propletu si s ní prsty a jemně její ruku stisknu. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Přivřu oči, když se dotkne čelem toho mého. Pousměji se a vydechnu. Není asi třeba dodávat, že už nepláču. "Jo, trochu jo," souhlasím tiše. "Promiň, že jsem zpanikařila. Je těch vjemů na mě moc, všechno zpracuju a naučím se věcem. Fakt. Jen... měj prosím se mnou trpělivost." Usměji se na něj nesměle a dám si pramen vlasů za ucho, než mě vezme za ruku. Sednu si vedle něj na postel a zády se opřeme o čelo postele. A pak si začneme tiše povídat. Dlouze a o všem možném. O jeho světě, o mém světě a všem mezitím. Minuty rychle ubíhají a pomalu nás oba zalije ospalost stejně jako deka nás přiměje během prodlužujících se mezer mezi tématy, zavřít oči a usnout. Bok po boku, člověk vedle člověk. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Miluju tě." Zabručím téměř proti svojí vůli do jejího ucha, než se od ní odtáhnu a chvíli odevzdaně ležím. Na nočním stolku nespokojeně vibruje telefon, ale teď... teď ne. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Na tváři se mi objeví úsměv dřív, než si ho uvědomím. Jeho slova mě pohladí hluboko pod jizvou, kterou nyní sdílíme. Otočím se na bok k němu, když se ode mě odvrátil. Skloním se k němu a dlouze a něžně jej políbím. Ruku si položím přes jeho jizvu na hrudi. Soustředím se, aby teď cítil i emoce ze mě. Aniž bych to řekla, tak mu potvrdím jeho emoce, že jsou u mě stejné. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Polibek trvá dlouho, ale netrvá dlouho než se začne zdůrazňovat, když jazykem opatrně zkoumám, co si můžu dovolit. Cítím, jak se mi z její blízkosti a z polibku dělá trochu mdlo a po těle se mi rozlévá povědomé teplo, které značí, že jednou to dneska nestačilo. Jemně ji kousnu do spodního rtu a zatahám, když telefon začne znova vibrovat. Tentokrát naléhavěji, pokud to ta protivná krabička vůbec dokáže. Povzdechnu si a odtáhnu se. "Někdo nám to nepřeje." Ušklíbnu se a sáhnu pro mobil. S jasným úmyslem ho hodit do nejzaššího kouta pronajatého hotelového pokoje. Pokud dopadne do kuchyňského odpadu, vůbec se nebudu zlobit. Jenže když si všimnu, kdo volá... Povzdechnu si. "Seb kazišuk." Zabručím si sám pro sebe a jsem si vědom ironie. Doteď jsem přesvědčený, že jsme ty dva v něčem vyrušili. Jen nevím v čem. Stiskem tlačítka zvednu telefon, ale z postele nevstávám. Helenu prsty hladím po páteři, zatímco poslouchám Seba. "Matouš? Ten kretén ještě žije? Já doufal, že ho kuchnul nějakej ghoul..." Zabručím, v lehké nevíře. "Ne, neboj... jo, je mi to jasný. Díky za krytí zadků." Usměju se. "Pozdravuj Sáru. Vyřiď jí, že jsme na stopě." To je lež jako věž, ale to ani jeden z nich nemusí vědět. Pravda je, že se trochu cítím špatně, že jsme pro záchranu prcka nic moc neudělali... nevím, proč se od sebe s Helenou nedokážeme odtrhnout. Jestli to dělá ona, nebo jen naše těla. Je to zvláštní. Odložím telefon a na posteli se posadím. "Inkvizice se na nás jede podívat." Ušklíbnu se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Nespokojeně zabručím, když se Robert zvedne. Jména v hovoru mi nic neřekla a tak jsem tomu věnovala jen částečnou pozornost, jestli vůbec nějakou. Nezvednu se, místo toho si lehnu opět na záda. Pokrčím jednu nohu. S absolutním nezájmem pokrčím rameny. Inkvizice se nebojím. To oni by se měli bát mě. "Tak ať. Pomáháme najít ztracené štěně, copak je na tom něco špatného?" zeptám se s úsměvem a pohladím Roberta po paži. "A navíc, já s tebou ještě neskončila, pane Malý, tak se netvař, že vstáváš." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Upřeně jí hledím do očí. "Neměli bychom opouštět Prahu... a zanechali jsme za sebou magickou stopu. A s někým jako jsi ty si všimnou temnoty v ní." I přes svá slova stále polibky obšťastňuji její koleno. Vím, že bychom měli odejít, ale Helena mě má v hrsti. A pro jednou mi to nevadí. Tiše zapředu, když se dotkne mé paže. "Ale? A co tedy se mnou máš v plánu? Neříkej mi, žes se sebou vzala pouta... protože oba víme, že dolů patříš ty." Zazubím se. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Přes jeho slova cítím, že ani jemu se nechce řídit se rozumem a strachem a mnohem raději bude trávit chvíle tady a se mnou. A tak se na něj usměji. Zvednu se do sedu a přitáhnu si jeho hlavu tak, abych jej mohla políbit. Po tom polibku se mu zadívám zblízka do očí. "To skoro zní jako kdyby ses bál," zašeptám s touhou popíchnout jeho mužskou ješitnost a rozdmýchat tak v hněv a touhu mě přesvědčit o opaku. "Ale neboj, já tě ochráním, ty můj malý lovče," usměji se a než se naděje povalím jej na postel. Cáry z povlečení nechám jeho ruce svázat nad hlavou k čelu postele pomocí magie. Kdo říká, že musím hrát fér? "Hm, možná budeme muset přehodnotit, kdo patří dolů." *** Pohlížím na svou ruku zbrocenou krví. Kapky tmavé tekutiny odkapávají na zem a ten pohled je skoro hypnotický. Rozříznutá dlaň s otevřenou ránou tepe mírnou bolestí, ale já to moc nevnímám. Drnčí mnou použitá a nyní všudypřítomná rezidua magie. Společně s pachem krve a asi desítkou těl poházených po místnosti to prosycuje celou místnost. Přestanu si prohlížet zraněnou ruku a sevřu ji v pěst. Ranka se hojí okamžitě. Rozhlédnu se kolem po tom masakru. Spokojeně se usměji. "To vám patří, krvesající kreténi," řeknu do ticha. Nemám s nimi ani kapku soucitu. Ta mrtvá - teď už definitivně a navždy - těla pro mě znamenají jen sladký úspěch. Pomstu. To, co se mělo stát mou rukou už dávno. Nebo spíš naší rukou. Slyším boj ještě z vedlejší místnosti, a tak se tím směrem rozejdu. Cítím se příjemně unavená, spokojená a nemám problém s tím projít podobným způsobem ještě víc místností. Mrtvoly překračuji jen jako nějakou nezajímavou překážku. Slepené vlasy krví si dám z obličeje. Otevírám dveře, abych se podívala, jestli Robert nepotřebuje pomoct s čištěním tohoto hnízda. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro
Upíři jsou rychlejší, silnější, dravější, téměř nesmrtelní a taky pěkně namyšlení. Nemám je rád. Dokážu snést měniče, dlaky, trolly, trpaslíky a, jak je vidno, i čarodějky. Ještě nikdy jsem nepotkal upíra, který by dokázal žít v lidské společnosti. Možná to je tím, jak jsou nastavení. Přirození dravci lidí a tak podobně. Jenže, jak se upíří páni přede mnou právě dozvídají, i ubohý smrtelník umí být nebezpečný. Obzvláště, pokud řečený ubohý smrtelník má brokovnici plnou stříbrných broků. A nulový pud sebezáchovy. Byli čtyři. Už jsou dva. Pravda, o první dva se postaralo překvapení a fakt, že byli velmi blízko dveřím. Střela do hlavy se postarala o jednoho a rychlá vlna ohně z primitivního znamení mé ruky o toho druhého. Teď jsme tu v drobném impasse. Jasně slyším, že Helena se o své miláčky už postarala. To je dobře, nikdy jsem o ní nepochyboval. Cítím, že bych o ní měl mít spíše starost, ale spíše než co jiného se chci postarat o svou práci, abych se před ní nezahanbil. Mimoto, díky našemu propojení bych věděl, kdyby bylo něco špatně. "Já vím, já vím, normálně pracuju v Praze. Ale znáte moji práci, tak nějak si ji vozím se sebou." Ušklíbnu se a ležérně si opřu brokovnici o rameno. Upíři jsou zjevně zmatení. Taky bych byl, na jejich místě. "Ale jak se zdá, zdejší inkvizitor netuší, co se dělá s pijavicema, že?" Zamručím. Mou pozornost upoutá nemožně rychlý pohyb jednoho z upírů. Uhnu před jeho pařátem do strany, už během pohybu srovnávám mířidla brokovnice s jeho krkem a mačkám spoušť. Kdyby uměli spolupracovat, byl bych mrtvej. Teď by se na mě mohl snadno vrhnout druhý upír. Jenže oni neumí fungovat jako smečka, místo toho to jsou jedinci. A to je důvod, proč momentálně vítězím. Druhý upír se opravdu pohne, ale o setinu vteřiny později, než by měl. Nechám brokovnici viset na popruhu, místo toho z pouzdra na opasku vytáhnu dýku a zaryju ji upírovi do boku, zatímco předloktím ho držím pod krkem. Zblízka se mu dívám do očí. "Nesnáším vás." Zasyčím a pro jednou je v mém tónu cítit čistá, jedovatá nenávist, kterou vůči upírům cítím od té doby, co unesli Helenu. Ta se zrovna objeví ve dveřích. "Minutku drahá, mám tu jednání." Houknu na ni. Vytrhnu dýku z boku a zabodnu ji upírovi do krku a následně do srdce, než ho nechám padnout na zem. Pro jistotu mu na krk ještě dupnu. Pokojem se rozlehne nechutné křupnutí, než se otočím k Heleně. "Sluší ti to." Ušklíbnu se. Od krve jsme nicméně oba a já mám víc než dost zranění, aby slušná část z ní byla moje. Skloním se k upírovi a vytáhnu z něj svou dýku. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Jo, tohle je můj chlap,* napadne mne okamžitě, když spatřím Roberta při práci. Je nekompromisní, přesný, úžasný a prostě jako virtuóz, co hraje svou obvyklou skladbu. Spokojený úsměv se objevil na mé tváři. Zavřela jsem opět za sebou dveře a zůstala jsem v místnosti pozorovat svého vlastního nebezpečného vraha. Cítila jsem jeho hněv a hřál mě na srdci. Nesnášel je úplně stejně jako já. Jako hodná ženuška si chvilku počkám, než dojedná, co má právě rozdělaného. Až pak vykročím do místnosti za ním. Mrtvoly nejsou pro mě nic víc, než jen nezajímavé překážky. Dojdu až k němu, když další mrtvolu pohodí na zemi. "Skoro mám chuť zbavit tě té košile," usměji se na něj a vezmu ho za kravatu a přitáhnu si jej blíž, abych ho mohla políbit. "Jdeme dál?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ale nakonec se dám do kupy. Konečně, večer si to budu moct vybít. Přebiju zbraně a rychle zkontroluji sebe i ji, jestli nemáme nějaké větší zranění. Nikoli, jen pár škrábanců a kousanců, nic co by nespravila sprcha a následná lékárnička. "Jdeme." Kývnu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Usměji se na něj, když po detailní kontrole rozhodne, že jsme připraveni jít dál. Spokojeně se usměji a bok po boku vstoupíme do dalšího patra s upíry. Jsme stejně nemilosrdní jako doposud. Žádný krvesaj odsud nevyjde živý. *** Když vylezeme z toho upířího doupěte unavení, ztrhaní a taky vlastně spokojení a nadržení, tak se najednou z jednoho šerého místa k nám začne ozývat pomalé tleskání. "Páni, já opravdu smekám. Tohle byl jeden z nejkoncentrovanějších upírských domů v centrální Evropě. A vy jste nejen prošli celým domem, ale taky jste z něj vyšli živí. A aniž by jakýkoliv upír utekl. Jsem ohromen," promluvil ten kdosi ze stínů na nás, než vystoupil na světlo. Já ho nepoznala, ale Robert jo. Byl to Matouš. Na tváři měl upřímný, i když trochu nečitelný úsměv. "Tak krásná a tak schopná," usmál se na mě a popošel o pár kroků blíže. "Máš štěstí, že jsi takový poklad objevil, Roberte. Ale hádám, že ty jsi na takové věci měl vždycky čuch." Vysmekl mírnou poklonu. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Ovšem, z příjemného zasnění mě vyruší připomínka, že pokud On opravdu existuje, má velmi specifický smysl pro humor. Tiše si povzdechnu. "Matouši." Vysvětlím tak identitu našeho návštěvníka i Heleně, která nemá šanci ho znát. "Nemáš zač, pro jednou děláme vaši práci za vás. Vatikán může koncem měsíce očekávat fakturu." Ušklíbnu se. Netřeba dodávat, že faktura za takovou hromadu upírů, i kdyby byli všichni mladí, by nás oba zajistila na většinu našich životů. "Každopádně, Matouši, pokud jsi tady jen uklidit svinčík po nás, máš veškerou pravomoc. Já jsem unavenej a potřebuju sprchu. Tak zatím." Vím, že tady není jen kvůli tomu, ale zatraceně, pokud se tomu můžu vyhnout, hodlám se o to aspoň pokusit. S tím se vydám kolem Matouše, směrem k našemu hotelu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Samozřejmě, Vatikán zaplatí, ovšem je tedy otázka, zda se vy dva toho dožijete. Máte mít za pár dní soud, nepletu-li se," pokračoval klidně Matouš, což mi přišlo velmi ostře kontrastující s nastupující nerudností u Roberta. Zastoupil nám cestu. "Což by byla škoda. Nezávislí kontraktoři, co si nebojí ušpinit ruce by se Vatikánu hodili." Díval se na Roberta, než opět sklouzl pohledem na mě. Udělal krok dopředu a podal mi ruku. "Těší mě Heleno, mnoho jsem toho o vás slyšel, ale obávám se, že žádná z těch věcí vás plně nevystihovala," pochleboval se mi Matouš a mně se to moc líbilo. Jeho ruku jsem přijala, ale on ji místo obyčejného stisku využil k tomu, aby mě na ni políbil. A v ten moment jsem o to víc cítila jeho sílu, co jej obklopovala. Věděla jsem, že tak rychle jako Robert neodejdu. Přikryl mi pak mou ruku i svou rukou rukou a já zatoužila vhlédnout mu do duše, abych ho mohla přečíst. Nicméně byl dostatečně chytrý, aby se mi zpříma nepodíval do očí. "Omluvte Roberta, Heleno, nemá zrovna moc taktu a pochopení pro své někdejší kolegy," usmál se na mě Matouš, když se Robert neobtěžoval představit mne. "Ale proč vás zdržuji od sprchy..." pokračoval pak, pustil mou ruku a podíval se na Roberta. "Chci vám nabídnout zrušení vašeho soudu." |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Mé někdejší kolegy, které by právě Helenu za jiných okolností vesele upálili a ani by nemrkli okem." Zavrčím a postavím se vedle své zrzavé čarodějky, které položím majetnicky ruku kolem boku. Přimhouřím oči, když Matouš nabídne něco, co zní až moc dobře na to, aby to byla pravda. "Co potřebujete?" Zeptám se prostě. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Samozřejmě po ní toužím i... jinak. Hádám, že to je nevyhnutelné. Ale co se tělesného nutkání týče... nu... Umím s tím zacházet a sám jsem si zapověděl o to Sáru "požádat", dokud sama nebude chtít. Nemusím být kněz, abych viděl, že si zrovna v tomhle prošla peklem. A já nemám nejmenší chuti jí v tom přitěžovat. Ale poslední dva dny jsou na mě náročné. Hromada zpovědí, při kterých mé ovečky pomlouvají jedna druhou a fakt, že se Rob ani Hela ještě neozvali mě uhlodává starostmi a já tak jednoho dne domů přijdu značně znavený. Téměř automaticky vyhledám Sáru, u které předpokládám, že je ve zvířecí podobě. Stále se v ní cítí nejlépe. Jakmile ji najdu, táhle vydechnu a zabořím obličej do srsti na její hrudi. Chvíli jen tak jsem, nasávám její horkost, vůni a hebkost, než se odtáhnu a zadívám se jí utrápeně do očí. "Proč na sebe nemůžou bejt lidi hodný, Sáro?" Téměř zakňučím a znova si hlavu položím na ní. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Jestli vím o tom, že by někdy chtěl i víc než jen si povídat a vyměnit si pár polibků? Ano, vím. Trochu se toho bojím, aby se z něj nestal v těch chvílích někdo jiný, ale zatím jsem ani jednou v jeho pohledu nepostřehla nic jiného, než jen lásku a něhu. Toho dne jsem se vyhřívala ve slunečních paprscích hned pod oknem. Čekání na Sebastiana mi nevadí, jsem ostatně na uzavření zvyklá. Zvládla jsem zamést a umýt nádobí po snídani. Ale s vysavačem si pořád ještě nerozumím. Trhá mi uši a ježí se mi z něj srst. A vzhledem k tomu, že nic dalšího jsem na práci neměla, užívala jsem si líný den. Jakmile jsem slyšela, že se Seb vrací, protáhla jsem se tak, jak mi dovoluje zásadně jen tohle kočičí tělo. Jakmile si ke mně přisedl, hned jsem věděla, že dneska měl těžký den. Hledal u mě klid a bezpečí. Když mi do srsti zabořil hlavu, začala jsem vrnět. Lidi to prý uklidňuje. Nejsem v téhle podobě moc mluvka, takže když mi položí tu otázku, můžu se na něj zase jen dívat. Odpovědi stejně nemám. Mučí mě, že mu nemůžu dát správnou odpověď. A tak ho jen pečlivě očichám čumákem a pak jej několikrát olíznu po tváři. Několik jeho vlasů mu zůstane na jazyku, ale v téhle podobě mi to vůbec nevadí. Je to něco, co ve smečce by se dělalo s ostatními členy, když je přijmeme za své. Čištění tímto způsobem je čistě společenský rituál. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Po chvíli tiše zamručím. "Nevadí ti, že tě tady furt držím? Nechci, aby sis myslela, že se za tebe stydím, nebo něco... Jen... nebylo by to bezpečné. I když chápu, že by ses asi chtěla proběhnout ve své zvířecí podobě, viď?" Povzdechnu si. "To v Praze moc nejde a dokud se ti dva nevrátí, nehodlám Prahu opustit... Ale... hm..." Objeví se mi nápad a já chvíli zamyšleně Sáru pozoruji. "Já už mám dnes volno. Nechtělo by se ti jít na procházku? Jen ve dvou? Teda, musela bys být člověk, ale aspoň bys odsud na chvíli vypadla a i já potřebuji čerstvý vzduch." Navrhnu s úsměvem. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Pak ale položí další otázku a já hlavu zvednu, abych se na něj mohla podívat. Nechci mu lhát, ale zároveň mu nechci přidělávat starosti. A tak do jeho tváře opět drknu čumákem. Nezlobím se na něj, za to, že jsem tady zavřená. Nejsem z toho nadšená, ale jestli je to cena, kterou musím zaplatit za Martinův bezpečný návrat, jsem víc než ochotná to zaplatit. Jeho další otázka mě nadchne. Procházka venku je něco, co mi vykouzlí úsměv na tváři. Tak moc, že mu znovu olíznu obličej a tak rychle, jak to jde se zvednu. Znovu se protáhnu a rychle odcupitám do pokoje, kde se přeměním zpět do lidské podoby. Najdu rychle šaty a ploché sandály, co k tomu patří, než rychle vyběhnu z pokoje. "Já můžu," usměji se na něj nadšeně, při té představě a dojdu k němu. Je jasné, že se nemůžu dočkat. "Půjdeme do toho parku, jak jsi o něm říkal, prosím?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Jakmile Sáru najdu, krátce ji obejmu a pohladím po tváři. "Připravená?" Usměju se na ni. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Jen nevím, do čeho to dát," přiznám se, když se Seb objeví zase u mě. Pak se zastavím na něm očima. Je to snad poprvé, co jej vidím v něčem jiném, než jen ve v tom černém oblečku, nebo ve věcech na spaní. "Vypadáš jinak," unikne mi trochu překvapeně. Ale v jeho objetí se k němu přitisknu a přičichnu. "Ale voníš stejně," řeknu s určitým zadostiučiněním. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Matouš nasadí ten děsivě klidný úsměv, i když ho označí za nepřítele. "A ty bys ji snad nezabil, kdyby nebyly jiné... okolnosti? Znám tvou pracovní historii příliš dobře, Roberte," ujistí ho a já si jsem jistá, že jej taktéž trochu popichuje. Poměřují se, aniž by vytáhli zbraně. Zatím. Robert si mě přitáhne k sobě tím, že mne obejme jednou rukou. Připadám si skvěle. "To máš takovou moc ve Vatikánu?" přidám svou vlastní skeptickou otázku. Povytáhnu obočí, nevěřím tomu. Matouš sleduje Robertovo počínání s klidem. Přikývne. Ani teď se netváří jinak než přátelsky. "Abyste odváděli práci pro Vatikán. Stejnou jako jste dělali teď. Zničit další tři upíří hnízda. Nenechat žádné přeživší. To je celé," odpoví Robertovi a dívá se mu přitom do očí. Pak se otočí ke mně. "Ano, mám. Jak jistě Robert dosvědčí, již před lety jsem dostal na starosti velení jednoho oddílu se speciálním postavením. Navíc, pokud ukáži tyto vaše výsledky ve Vatikánu, rozhodně nebude důvod se domnívat, že nejste na naší straně." Pak svou pozornost přenesl zpět na mého lovce. "Tak co, mohu s vámi počítat, nebo za týden uvidíme na vaší veřejné popravě?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Můžeme, Sáro." Usměju se a vydám se ven. * * * Cesta do Stromovky nám trvá asi dvacet minut, hlavně MHD, ve kterém dávám pozor na Sáru a když mám pocit, že na ní začne být těch vjemů příliš, jemně ji k sobě přitisknu a políbím do vlasů, aby se mohla soustředit spíše na mě, než na ty lidi a hluk dopravy... ale nakonec v Parku jsme a najít volné místo, ve kterém nejsou pejskaři a maminky s dětmi nám trvá jen chvíli. Já se spokojeně utábořím ve stínu a posadím se na zem, než zapředu. "Tohle je fajn." |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Chvilka mlčení v jeho objetí mi nevadí a jak cítím jeho uklidňující se trochu dech, přijde mi, že mu to pomáhá. Spokojeně se nad tím usměji. A pak konečně se vydáme na cestu! * * * Cesta městem je o něco náročnější, než jsem čekala. Už když přirachotí ta věc, kterou nazve Seb emhádé, se trochu zamračím. Je to strašně hlučné. A co hůř, na dalších zastávkách přistoupí dost lidí, až se musíme skoro těly s nimi dotýkat. A ty rozličné pachy! Není to dost na to, aby mě to donutilo se vrátit domů, ale nadšená z toho taky nejsem. Ale Sebastian si to včas uvědomí a přitiskne mne k sobě. Jeho bezpečně známá vůně mě trochu uklidní. A já přestanu přemýšlet o tom, zda se dokážu procpat okénkem ven. V Parku samotném je to mnohem lepší. Lidi už nejsou na sebe tak namačkaní a já mám víc prostoru než v té hlasité železné rakvi! Nevadí mi proto se jen tak procházet, zatímco Seb hledá místo, kam si sedneme. Vychutnávám si sluneční světlo, čerstvý vzduch, prostor a hlavně fakt, že na nebi není ani stopa po mřížích. Žádné zdi, žádné mříže, nic než jen prostor! Na tváři se mi usídlí spokojený úsměv. Sednu si vedle Sebastiana na zem a spokojeně před sebe natáhnu nohy. Rozhlížím se kolem. "Je to tu hezké," poznamenám nadšeně a stále pozoruji okolí, jak se nemohu vynadívat. "Chodíš sem často?" zeptám se pak svého společníka, když se na něj konečně podívám. Zarazím se a usměji se, když vidím jeho spokojený výraz. "Měl bys, svědčí ti to tady." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Lehnu si do trávy a, podobně jako Sára, i já se vyhřívám na Slunci a téměř hlasitě předu. "Není to les a nemůžeš se tady prohánět ve zvířecí podobě, ale..." Zamyšleně na ni pohlédnu. "Až se ti dva vrátí a vezmou sebou Martínka... co kdybychom všichni tři vyrazili do nějakého lesa. Šumava je pěkná. Nebo Boubín. Oba byste se tam mohli přeměňovat a ty by sis ho mohla užít do sytosti jak jen bys chtěla." Usměju se. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Samozřejmě, že jsem ani na okamžik nezapomněla na to, že mi chybí můj syn. Ale to prázdné místo ve svém srdci jsem pevně uzamkla a zazdila vírou, že se mi brzy vrátí. Však pro něj šel sám Robert! A dokonce i s Helenou! A co jsem z ní tehdy cítila, je to rozhodně mocná čarodějka. "To by bylo opravdu moc pěkné. Ale můžeš takhle odjet? Jen tak? Nebudeš mít z toho problémy?" zeptám se starostlivě a podívám se na něj. Samozřejmě, že bych s Martinem byla v přírodě, ale i kdybychom měli žít tady, budu šťastná. A věřím, že i on. Hlavně, že ho budu mít u sebe. "Měniči ani čistokrevní se pořádně nepřeměňují dokud nedospívají. Je to náročné i pro dospělce, natož pro někoho, kdo si ještě plně neuvědomuje své tělo. Myslím, že to s ním budu muset řešit tak za ... 14 let. Už se na to těším, až ho to budu učit," usměji se nad tou představou. "Těším se, až se poznáte. Uvidíš, že je naprosto kouzelný. A oblíbí si tě, jako jsem si tě rychle oblíbila já." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Spokojeně pozoruji její rozplývání se nad jejím synem. "Bude z tebe skvělá máma." Kývnu. A myslím to vážně. Viděl jsem hodně nastávajících maminek jako kněz a Sára... nu, Sára je na dobrý cestě být dobrou mámou. Čeká jí hodně práce, to ano, ale... bude dobrá. A tak ji k sobě přitáhnu do objetí a přitulím se obličejem mezi její krk a rameno. Není to tady ani tak neslušné, konečně, zamilovaných párů je tady víc než dost. "Jsem rád, že mi tě Rob přinesl." Pousměju se. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Pousměji se nad jeho prohlášením, že ze mě bude dobrá máma. Rozhodně se o to budu snažit, to je jisté. Pak se pro mě natáhne a já se ochotně k němu přivinu. Vískám ho ve vlasech a pohledem se kochám nebem. Je to tak neskutečně krásné. A Sebova slova mě ještě o něco víc potěší. Políbím jej do vlasů. "Víš... že přesně tohle Robert říkal, když mi vyprávěl, co se stane, až mě dostane z klece?" řeknu tiše. "Že chvilku budeš nadávat a hučet, ale pak si mě oblíbíš a budeš ještě rád, že máš někoho u sebe." Na chvilku se odmlčím a hladím ho zase ve vlasech. "Jsem ráda, pokud jsem ti udělala aspoň z poloviny radost, jako ty mě." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Nevím, co bych bez tebe dělal." Přiznám se bez uzardění a zadívám se jí do očí... A přitáhnu si ji pro polibek. Pořádný polibek, během kterého ji držím v náručí a jen si užívám její chuť a její přítomnost, než se něžně odtáhnu. Pohladím ji po tváři a usměju se. "Si na tvých rtech vypěstuji závislost, tímhle tempem..." Zamručím pobaveně. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Přemýšlivě žvýkám. Pak polknu. "Sebastiane?" oslovím jej a podívám se na něj trochu nejistě. "Víš, ale, že... no já jsem se nikdy nesnažila si tě omotat kolem prstu, že jo? Nechtěla jsem tebe ani tvojí dobroty a přístřeší využívat. Ani tě nutit jezdit na Šumavu, nebo cokoliv dalšího. Víš to, že jo? Já se vážně jen snažila být hodná, nepřekážet a no... být já." Těžko se mi hledají slova, a proto se lehce zamračím. "Ani když jsem za tebou poprvé přišla do ložnice, nebo když jsem ti dala pusu na tvář. To nebylo... dvoření se, nebo podbízení... Já vážně jsem tenkrát měla jen o tebe starost, jak jsi měl špatné spaní. A pusu na tvář vím, že si lidé dávají jako poděkování, ne? I mezi přáteli?" zeptám se jej. "Kromě tebe a Roberta a Hely jsem jiné lidi neviděla, takže mi klidně řekni, kdybych dělala něco špatně, nebo... řekla něco nevhodného, ano?" poprosím jej a natáhnu se pro jeho ruku, abych měla jeho ujištění i ve fyzické podobě. "Nechci tě uvádět do rozpaků, ani tě nějak no... trápit. Vážně ne. Na to si tě až příliš vážím a mám tě ráda." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Chvíli ji zaraženě pozoruji, když se mě úzkostně začne vyptávat, jestli mě neurazila nebo něco podobného. Její ruku poslušně sevřu ve svojí, než se uchechtnu. "Taky tě mám rád, Sáro." Nakloním se k ní pro krátký polibek na tvář a odtáhnu se. "Buď v klidu, Sáro. Vím, žes nic takového nečekala. Já popravdě taky ne. Běžně se mi tohle nestává. Jsi dobrý člověk, to já poznám. A to mi stačí." Posadím se tak, že mám roztažené nohy a vmanévruji ji mezi ně, abych ji mohl zezadu obejmout a políbit do vlasů. "To já se omlouvám, že jsem se nedokázal držet zpátky... snad mi to odpustíš." Usměju se jemně. "Teď tu prostě buď, ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro "Má. On je Vatikán. Pokud zrovna není Inkvizice. Nebo Hašašín, na volný noze." Ušklíbnu se a založím si ruce na hrudi, i když Helenino pozadí má ruka opouští nerada. "Máme na to týden? Dobře. Budu potřebovat adresy. Munici. A záruku. Postačí mi přísaha na Bibli." Pokrčím rameny. Matouš je možná hajzl, ale je to inkvizitor. Tyhle přísahy oni berou vážně. Hlupáci. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Nechám se přesunout k němu blíž a vůbec mi nevadí, že sedí takhle blízko mě, že cítím jeho tělo na tom mém. Přijde mi až skoro směšné, jak se mi omlouvá, že se neudržel. O tom mám naprosto jiné představy než on. Položím si svoje ruce na ty jeho a dívám se na oblohu. Opřu se o něj zády a vnímám jeho blízkost. Jeho vůně se mi dostává do nosu a já si to vychutnávám. Je mi s ním moc dobře a ukazuje mi celý svět. "Sebastiane?" oslovím jej tiše. "Vzhledem k tomu, jak jsi reagoval na mojí nahotu. Tak hádám, že lidé nejsou zvyklý na sex na veřejnosti, že jo?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Matouš se zatváří spokojeně, když si založí Robert ruce na hrudi a začne klást naše podmínky. "A budeme chtít ještě něco," ozvu se taky, než si stihnou na to plácnout. Chci jejich pozornost a ukázat jim, že nejsem jen hezkej zadek a zrzavé vlasy. Když se na mě Matouš podívá tázavě, usměji se. "Chceme přístup k informacím," vysvětlím jen napůl a on zvedne obočí, aby mě vyzval, ať pokračuji. "Teď například chceme najít měniče, kterého nedávno někdo odkoupil. Martin. Jeho matka byla v té zoo, co tak záhadně vzplanula před pár dny." Můj úsměv se zrcadlí i u Matouše. "Není problém. Zítra ráno po svítání. U svatého Jakoba. Ptejte se po mně. Dovedou vás ke mně," oznámí naprosto spokojeně Matouš. Natáhne ruku k Robertovi. "Samozřejmě imunitu dostanete, až mi pošlete potvrzující fotky z těch míst." dodá ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro To jsem ovšem rudý až za ušima a snažím se koukat kamkoli, jen ne na ní. Bohužel, moc dalších příležitostí není, ale nakonec si mou pozornost získá bernardýn na druhé straně prostranství, který spokojeně funí a užívá si čas venku. "Ne... asi ne. Rozhodně ne tady." Uchechtnu se do jejích vlasů, než ji jemně políbím pod ucho. "A prosím, nesvlíkej se, to už bych ti tady umřel." Zasměju se. I přes to mi ruka zkoumavě přejede na její stehno. Příliš blízko kolena, aby to bylo skandální, ale rozhodně... hravé. "Nevadí?" Zamručím tiše a otřu se o její tvář. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Umřel?" zeptám se zase o něco více zoufaleji a zmateněji než před chvílí. Zrovna, když si myslím, že mám lidi prokouklé! Nakloním lehce hlavu ke straně. "Nevadí," odpovím mu, když ucítím ruku na svém stehnu. Byla jsem zvyklá, že byli kolem ošetřovatelé, nebo tak, když docházelo k oplodnění. Takže tohle mi rozhodně nevadí. Ale usoudím, že tohle Sebastian nepotřebuje slyšet. Přece jen jej vždy rozhodí, když mluvím o své světě, o životě před Robertem a jeho záchranou. "Jen jsem chtěla, abys věděl, že jsem připravená, kdybys chtěl. Nechtěla jsem tě udusit, ani usmrtit. Proto jsem se raději ptala," dodám ještě na vysvětlení k Sebastianovi, který stále má trochu nachovou barvu ve tvářích. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Připravená, hm? Připravená nestačí, Sáro." Zvednu z ní neposlušnou ruku a místo toho ji znova obejmu kolem břicha. "Připravená stále zní jen jako bys to chtěla přetrpět... Ne, Sárinko... já chci, abys po mně toužila stejně, jako po tobě toužím já. Do té doby jen tulení a polibky." Pousměju se. "Jinak by to nebylo správné, drahá." Dodám ještě a pohladím ji po tváři. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Je to jen obrat řeči, Sebastiane, nemusíš se bát," pronesu stejným způsobem jako předtím přednesl on. To má za to, že si mě chtěl dobírat. Dám mu krátce pusu. Odtáhnu se od něj a sednu si vedle. Dál jeho jeho objetí a nesmyslných slovních obratů. "Půjdeme se projít? Cítím kousek odtud potok," změním téma, protože se mi spíš zdá, že sám Sebastian spíš nechce než chce. A jen neví, jak mi to říct. Lidi jsou v tomhle tak strašně komplikovaní! |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Promiň. Jsem hlupák." Zamručím a rozhodnu se pro jednou dát průchod alespoň části svého chtíče. Sára je víc než dost schopná mě zastavit, kdyby se jí to nelíbilo a já snad poznám, kdyby začala trpět... Přitisknu své rty na její, ale tentokrát to nevinný polibek opravdu není, protože o chvíli později můj jazyk začne škemrat o setkání s tím jejím. Ruka znova sjede na její stehno a zatne nehty, než začne drobně škrábat vnitřní stranu jejího stehna. To celé doplňuje mé tiché předení a tisknutí se na její tělo. Zatímco prostě... nemyslím. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Sebastianův polibek mě uklidní. Zpočátku si myslím, že jde jen o uklidnění mě, že je všechno v pořádku, ale pak ucítím, jak se jeho jazyk snaží dostat do mých úst. Pootevřu tedy rty a více se k němu přitisknu. Sedím k němu tak čelem, jak to jen jde s nohama na jedné straně. Ruku ze svého stehna mu přendám na můj bok. Částečně i proto, aby věděl, že mu opravdu dám najevo, když se mi něco nelíbí. Když se jednou mezi polibky nadechnu, zarazím se. Ještě než se pořádně odtáhnu od Sebastiana, tak po kočičím nespokojeném vzoru zasyčím. Ale ne, tentokrát to není mířeného na kněze, ale na ty, co jdou pomalu směrem k nám. Otočím se okamžitě a bezpečně poznám, koho jsem to cítila. Ačkoliv je tady pachů spousta, umím velmi dobře rozpoznat pach, který patří dalším predátorům. "Dlaci," řeknu tiše a zvednu se ze země dřív, než stačí k nám dojít. Nechci být na zemi, když potkávám někoho takto nebezpečného a neznámého. Nemám nijak výhružný postoj, ale ani se nekrčím a nestahuji pomyslně ocas. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Bohužel pro mě, není mi to souzeno a já věnuji tichou myšlenku portrétu Ježíše. "Opravdu to bylo nutné?" Zafuním tiše na jeho počest, než se od Sáry odtáhnu a odevzdaně se zadívám směrem, kterým se dívá ona. Nemám, na rozdíl od našeho společného známého, stříbrné kulky ani zbraň, snad až na růženec v kapse, i tak jsem ale vesměs klidný. Stále pojímám určitou ochranu, která se s trochou štěstí vztahuje i na Sáru a hlavně... je klidná i ona. A tak sedím vedle ní a sleduji skupinku, kterou sleduje i ona, vlastně zvědavý, co z toho bude. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Když je domluveno, chvíli ještě zamračeným pohledem Matouše pozoruji, než Helenu do zadku štípnu. "Jdeme, zrzko." Usoudím suše a vydám se k našemu hotelu, odhodlaný se osprchovat... a hodit za sebe události dnešního dne. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Uvidíme se zítra ráno, užijte si sprchu," dodá místo toho na rozloučenou a nechal nás za svými zády. Já se na Roberta podívala s úšklebkem. Po ruce, co mě štípla do zadku se oženu. "Copak, snad nejsi uražený, že jsem si povídala s tvým kamarádíčkem ze střední," usměji se pobaveně, protože jsem si moc dobře vědoma, jak se mu nelíbilo, když jsem se ozvala. Já jsem naopak na sebe náležitě pyšná. Jdu vedle něj, ale nijak se po Robertovi nesápu. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Sára," představím se lidským jménem. Soudím, že to tak je lepší, než si poměřovat ocasy. Obrazně řečeno samozřejmě. Přidám dokonce úsměv. "Viktor, Dan a Laura," představí je ta dívka. "Ty nejsi..." Zavrtím hlavou. "Pantheridae. Právě to tu poznávám. Ale necítila jsem tady žádné vaše území..." Vidím, že můj původ na ně dělá dojem. Nejspíš nikoho jako já neviděli. Přeci jen, co vím, tak mimo držení nás už moc není. A když už, tak ne v těchto oblastech. "Nenárokovali jsme si ho," ozve se kluk uprostřed. "Jen jsme tě cítili a no..." Úsměv se mi rozšíří a přikývnu na znamení, že chápu. "V pořádku, ráda vás poznávám," řeknu klidně a upřímně. Konečně někdo, kdo zná trochu moje trable a je ještě k tomu na svobodě. I oni by mi mohli pomoci. Otočím se částečně na Sebastiana. "Tohle je Sebastian, můj..." zarazím se na vteřinu, než se mi při pohledu na něj rozlije opravdu potěšený úsměv na tváři. "Můj přítel." Vlastně nevím, proč si jsem jistá, že to tak cítí i on, ale vím naprosto jistě, že já to tak cítím. A jsem hrdá, že to mohu takhle říct. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Samozřejmě, první noc byla Helena pořádně potrestaná, i když nevím, jaký trest to pro ni byl... Moc jsme toho tu noc nenaspali a byli jsme od krve snad víc, než když jsme odcházeli od upírů. Ale přinejmenším to bylo uvolňující. Čištění ostatních upírských domů je překvapivě jednotvárné. Upíři jsou moc sebevědomí, než aby nás brali jako hrozbu, a to se jim vždy vymstilo. Helena si nebere servítky s magií, stejně jako já si neberu servítky se stříbrem. Pravda, párkrát nám o krk šlo, ale vždy jsme se vzájemně zachránili. Jako bychom skoro až nadpřirozeně vždy věděli, když je ten druhý v ohrožení... a nemohli si pomoct, než ho zachránit. Viním z toho tu ranku na prsou. A tak, asi po čtyřech dnech, s fotkama z míst, stojíme u svatého Jakoba... "Jdeme za Matoušem." Zavrčím na jednoho z vrátných a pohledem ho vyloženě lákám k tomu, aby se se mnou zkoušel hádat. Po třech domech plných upírů mám docela chuť na jednoho drzého chlapíka. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Pro Sáru bude jen dobré, když si najde někoho nového, s kým trávit čas a pokud ten někdo budou dlaci... no, vlastně to není od věci. I tak si zapíšu do paměti drobnou poznámku, ať nechám Roberta je prověřit. Nemám z nich špatný pocit, ale přeci jen... "Nechcete si přisednout? Máme šunkové sendviče... asi nezasytí vlčí hlad, ale jsou dobré." Nabídnu a z batohu vytáhnu zbytek toastů. "Odkud vůbec jste?" Sám se zakousnu do svého a zvědavě dlaky pozoruji. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Ale rány se zahojily, urážky se zapomněly a my stejně šli druhý den pro vše, co jsme potřebovali. Nejvíc mě těšil fakt, že konečně neostrouhám a z toho, že pomáhám dostanu nějaké peníze. Nejsem konec konců žádná charita a tyhle věci rozhodně nedělám pro dobrý pocit. Protože ten mi nezaplatí nové šaty a dovolenou na Novém Zélandu. Krvavé lázně, jež jsme se dopouštěli v několika dalších dnech mě naučili spousty nových a zajímavých informací. Věděli jste například, že když se někomu rozprskne hlava, udělá to čvachtavé "plup" a pak je všude taková zvláštní kaše. Upíři padají k zemi aniž by zvládli další krok. Navíc jsem se naučila, jak ovládat krev v druhých. Ukázalo se, že je velmi demotivující, když se všechna krev přesune třeba do novou, nebo naopak se tlačí do hlavy až to nevydrží oči. Heh. To taky dělá zajímavé plup. Užívala jsem si jejich smrt. Ne, že ne. Každá z nich mě zahřála na místě, kde bych nejspíš měla mít srdce. Zasloužili si to. Do jednoho. Imponovalo mi, jak se Robert dokázal těm útokům a všemu bránit. Párkrát jsem tedy zasáhla, abych si domů nenesla jen jeho hlavu na tácu, protože s tou by nebyla taková sranda. Trochu mne zklame, že se vrátný o nic nepokusí a místo toho nás s Robertem eskortuje až do místnosti k Matoušovi. Posledně byli aspoň trochu bručivý. Dneska si to nedovolili. Snad, že z nás cítili tu moc? Nebo slyšeli o tom, co se nám povedlo? Ať tak či tak, dojdeme k Matoušovi, který nás v místnosti, kde jsme ho viděli naposledy. "Ah, Roberte, Heleno," usměje se možná trochu překvapeně a zvedne se od stolu. "Rád vidím, že jste naživu. Donesli se mi zvěsti z prvních dvou míst. Máte i to třetí?" |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "No... na chvilku klidně. Pokud nerušíme," ozval se Dan a já se spokojeně usmála. "To je v pořádku. Rádi se seznámíme," ujistím je hned po Sebastianovo pozvání. A sama si sednu zpět k němu. "Vlastně od Strahova," vysvětlí Laura, zatímco si sedá kousek od nás. A tak nějak se rozpovídáme. Oni povídají o svém světě. Trpělivě vysvětlují to, jak to chodí ve smečce a naopak se ptají na některé věci k Pantheridae. Ačkoliv jako obě strany se vyhýbáme citlivým tématům, na které se ptát nemá. "O víkendu chodíme do parku hrát frisbee, nepřidáte se?" nabídla o několik sendvičů a desítek minut později Laura. Nadšeně se otočím na Sebastiana, jestli nic nenamítá. Netřeba říkat, že za sebe jsem rozhodně pro. "S pár známými lidmi..." dodá ještě Viktor, aby snad zažehnal Sebovu starost o to, zda tam nebude v nevýhodě. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Po stolu k Matoušovi pošlu mobil, na kterém je fotka posledního sídla... s patřičným množství mrtvých upírů. Není to hezký pohled a já jsem rád, že to nebudeme muset uklízet. "Vaši uklízeči si po tomhle zaslouží prémie... Každopádně, my jsme naši část splnili. Teď ta tvoje. Imunita a Martin." Založím si ruce na hrudi a mlčky Matouše pozoruji. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Neblázni. Čím víc, tím je veseleji." Automaticky začnu dlakům tykat a pokynu jim ať se posadí, než rozdám sendviče. No a... pak se rozpovídáme. Jsem outsider v téhle konverzaci a vnímám to... a taky vnímám, jak hloupé by bylo, se to snažit změnit. A tak je na mě se starat o to, aby všichni měli co jíst a pít. O to, aby ten kdo zrovna nemluví se mohl zakecat se mnou, i když jen o trapně normálních věcech... a o to, aby se Sára cítila dobře. Sedím poblíž ní, připraven jí stisknout ruku, kdyby začala být neklidná, ale to se neděje. Naopak se zdá veselá, jako jsem ji snad ještě neviděl... a jsem za to dlakům nesmírně vděčný. A přistihnu se, že i já si tohle užívám. Je to příjemná změna, poté, co jsem se posledních pár dní většinou po mších a dalších povinnostech vrátil zpět k Sáře, úzkostlivý jestli je v pořádku. Tu úzkost cítím stále, ale... tohle je lepší. Pro ni a vlastně i pro mně. Ještě než stihnu odpovědět na otázku frisbee, je zjevné, že Sára už se rozhodla. A i kdybych chtěl odmítnout, vstříc těm nadšeným očí bych to nedokázal. Natáhnu se a pobaveně jí rozcuchám vlasy. "Jste mě ještě neviděli sportovat, co? Ani nechcete. Natož proti bandě vlků." Zazubím se. Nejsem ten nejvíc fit člověk na planetě, obzvláště když mě postavíte vedle Roberta. "Ale půjdeme rádi. A... asi vezmeme víc sendvičů, co?" Pobaveně se zadívám na hromadu prázdných ubrousků, pozůstatků sendvičů, které zmizely ve vlčích tlamách. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro "Ale no tak, aspoň zkusit to musíš, nevím sice, jak se frisbee hraje, ale určitě ti to půjde!" prohlásím vesele a usměji se na Sebastiana. "Tak s námi rozhodně počítejte." otočím se na zbytek sestavy. "Oh, to je skvělý nápad a uděláme ten ledový čaj, jak jsi mi o něm vyprávěl!" navrhnu ještě nadšeně Sebastianovi a krátce mu přitom stisknu paži. Jsem z takového veselého plánování nadšená. A zdá se, že se to dokonce líbí i našich společníkům. "Tak jestli to bude z části i piknik, tak umím skvělé jahodové košíčky," ozvala se Laura a oba chlapci se začali olizovat. Evidentně jsme o dost přicházeli, když jsme je ještě neměli. "Tak to, jsme teda domluvení, tak v sobotu odpoledne ve čtyři? Na tomhle stejném místě? Dám ostatním vědět, aby taky něco přinesli," navrhl Viktor. "To bude skvělé," rozhodla jsem se a stejně jako jsem se zvedla na nohy. Zřejmě už museli jít dál. "Tak my už půjdeme. Ale rádi jsme vás poznali, děkujeme za sendviče, byli skvělé," usmála se Laura. "I my děkujeme, já se ani nenadála, že by tady byli tak přívětiví měniči!" pronesu nadšeně a na rozloučenou je všechny krátce obejmu. Nejdřív jsou zaskočení, ale žádný z nich neprotestuje. Docela jsem si jistá, že jim to ani není proti srsti. Poznala bych to. U měničů je totiž všechno jednodušší. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Vidíš to, i Matouše jsme rozhodili. Tak moc jsme mocní,* napadne mne a já jsem na nás opravdu hrdá. Společně jsme dokázali věci, na které nestačila ani samotná inkvizice. Navíc v naprosto šibeničním termínu. "Opravdu jste nezaháleli a veškeré prostředky jste využili..." zhodnotil nakonec Matouš. Telefon odložil na stůl a přesunul ho na polovinu k nám. V jeho hlase nebylo znát žádné znechucení a ani nic jiného. Vytáhne z jednoho šuplíku desky. Když je otevře, zahlédnu tam Robovu složku, ale i moji. U obou je totiž opatřena i malá fotografie. Vážně by mě zajímalo, co tam o mně stojí. Matouš mi ale nedá příležitost, protože vytáhne jeden z papírů, desky opět zavře a schová do šuplíku. Papír si položí před sebe a rychlým gestem podepíše. Papír nadzvedne a podepíše stejným způsobem i ten druhý. Jeden nám podá. "Tady máte tu imunitu," vysvětlí a papír podává Robertovi. Opět mě vynechávají z jednání, a tak se trochu zamračím. "Martina jsem vám také našel. Ale vyzvednout si ho budete muset sami," ozve se Matouš, který si můj výraz vyloží špatně. Na tom malém mi tolik nezáleží. Hlavně je, že jsme teď s Robertem z obliga. "Má ho u sebe Tatiana Kyselková na svém letním sídle u hranic," řekl, jako kdyby to mělo všechno vysvětlovat. Povytáhla jsem obočí a nespokojeně si založila ruce na hrudi. Podívala jsem se po Robertovi, zda ví, o kom to Matouš mluví. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Nakonec se k ní natáhnu, kousnu ji do spodního rtu a zatahám, než se hravě usměju a otřu se svou tváří o tu její. Je to neumělá napodobenina zvířecího gesta náklonnosti, ale doufám, že ji ocení. "Nu... brzy bude večer. Buď můžeme jít rovnou domů, nebo... se zastavit na pizzu. A nebo na zmrzlinu. Řekni si, co tě láká víc." Usměju se na ni a krátce ji stisknu dlaň ve své. |
| |
soukromá zpráva od Sára pro Zaujatě poslouchám tlukot jeho srdce, ale čekám taky na svoji odpověď. Je mi takhle vlastně dost dobře. Nejspíš bych dokázala někoho jako Sebastiana roztrhat na kusy během pár vteřin, kdybych musela, ale i tak mi jeho náručí připadá bezpečné. Jeho otírání tváře o moji na mě působí lépe než jeho předchozí kousnutí do spodního rtu. Nevím, jestli to je něco, co lidi dělají, ale je to divné. Jen díky tomu nezavrním, když se ke mně tak roztomile lísá. Ocením to tím, že ho pohladím po druhé tváři. "Musíme jít pro tu zmrzlinu daleko tou Emhádé?" zeptám se, protože se mi tou drkotající věcí nechce moc daleko jezdit. Nejraději bych zůstala tady. Ale to nejspíš dost dobře nejde. "Ale jestli máš hlad, můžeme zajít na tu pizzu. Nebo jít domů. Nemůžeme si koupit pizzu domů, nebo zmrzlinu?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Převezmu papír, rychlým pohledem ho zkontroluji, než ho složím a schovám do kapsy. Kdo ví, nemyslím si, že by Matouš šel proti svému slovu, ale chci mít po ruce důkaz. Mimoto by mě Sebastian asi zabil, kdybych to někde ztratil. Náš pan opatrný. "Fakturu mám poslat, nebo mi pošlete peníze obratem?" Nezapomenu trochu Matouše poprudit, fakt je, že pokud si to nenechá až do dalšího roku, je mi jedno, kdy peníze dorazí. I když danění týhle práce je vždycky ošemetná záležitost. "Takže zabít ji nemůžeme, rozumím." Povzdechnu si. To by nám imunitu zase velmi rychle vzali, jakkoli mi je vědomí, že naše osudy jsou v rukou církve nepříjemné. Otočím se k zrzce po svém boku, než si ta stihne začít stěžovat, že ji zas ze všeho vynecháváme. "Sponzor inkvizice, dává poměrně hodně peněz výměnou za to, že je její činnost... ignorována. Korupce je všude." Pokrčím rameny. "Buď ji zkusíme přesvědčit nebo tam půjdeme potichu." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Peníze vám přijdou na účet během týdne," ujistí ho Matouš tak klidným hlasem, že bych mu ho i skoro věřila. Ačkoliv peníze jsou fajn věc, najednou se přestanu usmívat. Mluví sice o tom, kde je ten malý capart od té Robetovy čuby, ale já najednou cítím jakýsi tlak na hlavu. Něco jako rázný nástup migrény. Kývnu Robertovi hlavou, jakože rozumím tomu, co říká. "Poradíme si," usoudím. Přeci jen, zvládli jsme toho spolu tolik. Pokrčím rameny. Jedna ženská nás nezastaví, ať se tváří Matouš jakkoliv vážně. "Počkám venku, jestli chcete ještě něco řešit. Tohle mě nebaví," prohodím ledabyle přes svoje rameno. Nevěnuji ani jednomu z nich už další pohled a odkráčím z místnosti ven. Bolest se mezitím zvyšovala, až se mi začaly před očima míhat hvězdičky. Jsem si naprosto jistá, že je to magického původu. A vzhledem k tomu, kde se nacházím, tak mi to čarování ještě o to víc přitěžuje. Navíc, kdybych se začala tomu bránit, dopadne to pro mě ještě hůř. Proto ten promptní odchod. Jinak bych si ráda Matouše ještě vychutnala. Dávám si záležet, abych neutíkala. Usilovně se mračím na všechny, kteří se objeví v zorném poli, aby si náhodou nemysleli, že se jich bojím. Nikdo mi do cesty nevkročí a dokonce mi otevřou dveře. Hodní chlapci. Jinak bych jim asi utrhla hlavu. Sotva se dostanu na vzduch a nechám budovu i s inkvizicí za jedním z domů, svezu se zády po stěně. V tuhle chvíli už nevidím před sebou vůbec nic. Skrývám si oči za dlaněmi z obavy, aby mi tím tlakem a bolestí nepraskly oči. *Co to je?!* *Přijď. A vezmi s sebou i to, co mi neseš. Očekávám tě ještě před setměním.* A stejně rychle jako se bolest objevila, tak i zmizela. Zbyl po ní jen lehce nepříjemný tlak na čele. Věděla jsem naprosto přesně, že pokud se nedostavím, tak mě ta babizna donutí. Tohle bylo jen ochutnání její moci. Zatraceně. Nesnáším rodinné návštěvy. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro A tak celkem stručně vyřeším s Matoušem co je třeba, než téměř odeběhnu za Helenou. Mám co dělat abych opravdu neběžel a spoléhám jen na svou tvář nasraného lovce par excellnce, že mi to dovolí spáchat bez obtíží. Když jsem venku, rychle se rozhlédnu a najdu Helenu. A jakmile si jí všimnu, mé tělo se zachová rychleji než bych to kdy zvládl já. Krátce, ale o to pevněji, zrzku obejme. Samotného mě to zmate a já chvíli nevím co říct a tak ji jen sleduji, než si odkašlu. "Vše v pořádku?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Co po mně ta babizna chce a proč chce to, co jsem jí měla donést? A jak vůbec ví, že jí něco nesu?!* V momentě, kdy zahlédnu Roberta ve svém zorném poli, tak se zvednu, abych před ním nevypadal slabá. A když mě sevře v náručí, jako se něco pootevřelo. Dýchá se mi snáz. "Jo, jen musíme na rodinou návštěvu," odpovím mu s náznakem bručení a odtáhnu se od něj. Nejsem na něm závislá a rozhodně nepotřebuju jeho náruč k tomu, abych zvládla takové věci! "Bába z rodiny se nějak dozvěděla o tom, že jsme tady a chce, abych jí donesla nějakou věc. Musím se tam objevit dneska před setměním, jinak mi dost znepříjemní život. Je starší než Metuzalém, takže rozhodně měla čas takové nepříjemné věci trénovat," pronesu nespokojeně. "Ještě něco jste s Matoušem řešili? Nebo ten trasořitka zaplatil a byl klid?" |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro „Tak hurá, do jámy lvové, pak si dáme něco víno a zítra třeba vyzvedneme toho prcka,“ obrátím se na lovce po svém boku. Uznávám, že když jeden neví, kdo v tom domě bydlí, tak to vypadá jako obyčejný starý domek, na kterém jdou vidět pálené červené cihly. Kouř z komína se linul v jednolitém průsvitném kouři, po fasádě se linulo psí víno. Cestička, která se klikatila od vrátek až k domu byla stavěná na vycházku, a ne jako nejkratší cesta k domu. A tak se odhodlám, hnána hněvem, a rozhodnu se neuposlechnout nařízené cesty. Květinovým keřům se vyhnu spíš proto, že si nechci umazat svoje boty. *To máš za to, že mě takhle buzeruješ jako nejtrapnějšího poslíčka! * pomyslím si se zadostiučiněním, když musím zaklepat na dveře a čekat. „Jdeš na poslední chvíli,“ ozve se místo pozdravu. Otevře nám malá a trochu robustní dáma. Vypadá tak na šedesát, ale podle rodinných historek jí dost možná bude přes sto padesát. Kdybyste zkřížili babičky z reklam na šťastný důchod, Vánoce a sušenky, dostanete někoho, kdo vypadá jako ona. Jenomže netrpí tím nutkáním se stále usmívat na všechny. A my jsme jí rozhodně nestáli za úsměv. „Ale ne pozdě,“ kontruji okamžitě s pokrčením ramen. „Tady máš ty nádoby. Je to všechno?“ Ačkoliv se jí pokusím předat hned ve dveřích nádoby, odmítne je prostě tím, že je ignoruje. Místo toho se na mě zadívá přísně, až se mi z toho chtějí kroutit vnitřnosti a opustit mě. Pak věnuje dlouhý a nepříjemný pohled Robertovi. „A tohodle jsi přivedla proč? Až se o tom dozví tvůj otec, bude vyvádět,“ ohodnotí Roberta, aniž by žádala o jméno, či cokoliv. Evidentně si o něm udělala už vlastní obrázek. „No nevadí, čaje mám dost pro všechny. Pojďte dovnitř,“ pozve nás nakonec a ustoupí ze dveří, abychom mohli vejít. Neznatelně si povzdechnu, ale pak jdu dovnitř. Je to paličatá babka a nemá cenu se s ní i o tohle přít. S trochou štěstí do půl hodiny budeme pryč. Rozhlédnu se kolem. Vůbec nic se tady nezměnilo. Rozvěšené bylinky byly v chodbách, ale žádná v kuchyni. Striktní pravidlo, které mi kdysi vysvětlovala. Nechala nás posadit se do obýváku na gauč. Pak přinesla starobylou konvici a nalila nám všem čaj do hrnečků. „Nemusíš se bát, Lovče, čaj není jedovatý, uřknout tě můžu jen pohledem, tak nač plýtvat dobrým jedem,“ pronesla báby jako kdyby to mělo být uklidnění. „Sledovala jsem vás, oba. A musím říct, že jsem zklamaná. Hluboce. Tohle jsem od svojí krve nečekala. Nechat se přeměnit na černokněžnici? A ty, lovčí, nemáš takovým věcem předcházet?“ pronesla nespokojeně a svůj šálek odložila na svoje místo na stole. „Co si o sobě-“¨ „Heleno, mlč, nedomluvila jsem!“ pronesla naštvaně a já bohužel nemohla mluvit. Ústa se mi odmítala hnout. Ona mě očarovala! Jak si to dovoluje! Pokouším se sebrat nějakou magii, ale je to jako kdyby žádná magie nebyla ochotná se ke mně prodrat. „Co jsem chtěla říct je, že ale vidím snahu. Teda zpočátku, než ses naprosto v té temnotě ztratila. A to, jak jsi zachránila ty dětské duše, to bylo moc hezky provedené. Inovativní, přesto precizní.“ Drzý úšklebek plný samolibosti se mi přeci jen povede vytvořit na tváři. Když i tahle babka to uznává, tak to bylo fakt něco! Chvilku jen v tichosti upíjí svůj čaj. „Nikomu o tom incidentu neřeknu. Protože jsi moje krev a takovou ostudu bych asi nezvládla, kdyby jedno z mých nejschopnějších vnoučat propadlo temnotě veřejně. A jste mladí, to vaši hloupost také trochu omlouvá,“ pokračovala pak klidně. „Lovčí, ty zůstaň, dopij čaj. Heleno, ty pojď odnést ty duše do dětského pokoje.“ Když se zvedla, protočila jsem ještě mlčky oči v sloup, než jsem se zvedla a následovala ji i s těmi nádobami obsahující dětské duše. Odložila jsem je na poličku, kam mi ukázala a čekala, že mě nechá jít, dopít ten listový čaj a pak konečně jít. Ale to jsem se šeredně pletla. „Už nikdy o tom nepromluvíme. Splatíš mi to tím, že budeš dělat to, co je správné,“ promluvila na mě bába zblízka. Už jsem se snažila vymyslet nějakou uštěpačnou myšlenku, ale to mě chytla za zápěstí a druhou rukou se dotkla mého čela. Bolest projela celým mým tělem. Kdyby moje rty nebyly očarované, vykřikla bych bolestí. Všechny molekuly mého těla chtěly explodovat a implodovat zároveň. Trhala mě buňku po buňce a brala mi tak potřebný kyslík. Kolena se mi podlomila, ale ona se ode mě nehnula ani o centimetr. Dívala se mi do očí a já v těch jejích nenašla ani náznak soucitu. Byla tam odhodlanost, pevnost a síla. Postihla mě zimnice a horečka najednou. Svět se začal točit. A já netuším jak, ale najednou jsem se ocitla na posteli. Ležela jsem, přikrytá přikrývkou, ale stejně jsem se cítila podchlazená. Ty přísné oči se na mě stále dívaly zblízka. „Máš před sebou dlouhou noc plnou utrpení. To je dobře, protože si tuhle lekci budeš pamatovat do konce tvého života. Kýbl na zvracení máš tady u postele, neznič mi koberec.“ Sotva to dořekla, tak se ve mně zdvihla vlna nevolnosti a já začala zvracet. Nastavila mi kýbl. Obvyklá pachuť zvratek byla ještě obohacena železitou vůní. Křeče zasahovaly celé mé tělo. Ani jsem nevěděla, kdy se ve dveřích objevil Robert. „Ale? Ty už jsi tady? Jak to?“ zeptala se překvapeně bába Jánská a přešla k němu. Z tasené zbraně si nedělala vůbec nic. A i kdyby se Robert snažil stisknout kohoutek, nešlo by mu to. Další z jejích triků. Dokázala krásně z člověka udělat loutku, jakkoliv byl silný mentálně. „Hm, zajímavé, i přes tu temnotu? To musí být opravdu silné skoro… osudové,“ pronesla pak a s přimhouřenýma očima si jej prohlížela, zatímco jsem já obracela svoje vnitřnosti naruby. Pak mu položila ruku na hruď na místo, kde se skvěla pod jeho oblečením jizva, kterou jsem mu udělala. Hřálo to a on díky tomu věděl, že prožívám obrovskou bolest. „Ah, tak,“ dodala pak vědoucně a stáhla ruku. „Blázni mladí. S vámi bude ještě zábava.“ Zavrtěla nad námi hlavou a sklonila mu zbraň. „Nevěřila jsem, že to, kdy řeknu, ale jsi v mém domě hostem, Lovčí. Můžeš tu být s ní anebo se vyspat v obýváku na gauči. Rozhodnutí je na tobě. Až přestane zvracet, dones jí čaj, co je na stole. A nemusím snad říkat, abys nezkoušel žádné kraviny? Zabila jsem tucty schopnějších než ty.“ S tím opustila pokoj a nechala mě mému osudu. *Já už nemůžu, zabij mě! Není na svět nic, co by mi za to stálo! * křičím v myšlenkách po půlnoci na bábu Jánskou. Divím se, že mám sílu na to vůbec dýchat. Cítím se slabá jako moucha. Dala bych všechno na světě, aby ta bolest přestala aspoň na minutu. Kdybych aspoň na nějakou dobu mohla nezvracet krev! I tu smrt uvítám ráda. Byl by klid! „Ty mé hloupé děvče,“ promluví najednou v tom pokoji. V její tradiční babičkovské noční košili a k tomu v županu a čepečku. Je to žena tradic, jak už jsem říkala. Asi se mi to jenom zdálo, ale když viděla, jak jsem bledá, skoro to vypadalo, jako kdyby se mnou na moment soucítila. „Dám ti jeden velmi dobrý důvod,“ promluvila pak a dala mi pramen vlasů za ucho. Kdybych mohla, tak bych ucukla před rukou, co mi položila na čelo. Ale v tomhle stavu jsem zvládla jen zakňourat a zavřít oči. *** Byl krásný letní den. Měla jsem letní šaty s květinovým vzorem. Léto bylo ve vzduchu. Na houpačce naproti mně byla malá holčička, mohlo jí být tak pět let odhadem. Zrzavé vlásky jí vlály kolem tváří a vesele se smála. Moje srdce zaplálo láskou tak silnou, že jsem měla pocit, že musím shořet. Věděla jsem, že tohle je moje holčička. Moje dítě. Veselý smích jako kdyby dobíjel všechny moje baterky. Pustila se houpačky ve správný moment, aby mohla skončit v mém náručí. Její tělíčko bylo voňavé, teplé, a tak úžasné! Když se mi smála u ucha, nemohla jsem než se smát s ní. Její vlasy barvy ohně mi lezly do očí, ale copak jsem mohla dělat cokoliv jiného, než se s ní zatočit, aby vesele znovu zavýskala? *** „Ještě pořád chceš umřít?“ zeptala se babička Jánská. Otevřu oči, ze kterých mi kanou slzy. Zavrtím hlavou. „Dostaň to ze mě, prosím,“ zašeptám. Pohladila mě po tváři a usmála se. Spokojeně přikývla. „To je moje holka,“ řekla stejně tiše a pak se znovu dotkla mého zápěstí a čela. A celá atrakce bolesti začala nanovo. Ale tentokrát už jsem nechtěla žádnou zkratku. Musím být čistá. Čistá pro ni. |
| |
| soukromá zpráva od Robert pro Místo toho, abych poslouchal rozhovor vnučky a babičky si právě babičku podrobně prohlížím. Je to do jisté míry instinktivní, paranoiu do mě vtloukali celé dětství a já jsem se tak naučil každého vnímat trochu jako hrozbu. Je to... zvláštní. Nikdy jsem nebyl příliš magicky citlivý, i tak ale z její babičky určitá moc vyzařuje, ne že ne. Když se její pohled obrátí ke mně, párkrát mi instinktivně cuknou prsty pravé ruky, té u které je pouzdro na zbraň. Neobtěžuji se s pozdravem, tak nějak tuším, že není třeba. Vlastně celkově nemluvím skoro vůbec. I když jsem běžně kolem Heleny dostatečně uvolněný, abych se trochu víc otevřel, tady se cítím... nesvůj. Na cizím území. Trochu mi to připomene Sebův kostel, ten pocit, že jste v místě které vám nepatří a kde nejste snad ani vítáni. Asi začínám chápat, proč tam je Helena vždycky na omdlení. Opatrně následuji Helenu a rozhlížím se kolem, jako bych čekal odkud na mě vyskočí hrozba. Ruka u zbraně mi stále svrbí, ale daří se mi odolávat. Místo toho se posadím na gauč vedle Heleny a chvíli, i přes bábina slova, podezřívavě očichávám čaj. Když jsem si jakž takž jistý že v tom není strychnin nebo něco podobného, opatrně usrknu. Není to víno, ale postačí. Pak přijde čas na podivnosti. Chvíli na babiznu překvapivě zírám, přesvědčený že prostě zešílela. Jsem víc než ochotný se zvednout a vzít Helenu se sebou, ale něco mi v tom brání. Ne snad zaklínadlo něco, ale... znova ta podivná bolest na hrudi, přesně pod tou jizvou... jako by mě znehybnila. Chvíli se s Helenou štěkají, než ji bába odvede. Já exnu čaj a začnu se připravovat na odchod, když... Ostrá bolest na prsou. Zbraň mám v ruce otázkou okamžiku a razím směrem, kam obě mizely. Když najdu babiznu, srovnání mířidel s její hlavou je jednoduché, ale stisknutí spouště už ne. Panikařím, musím přiznat. Srdce mi bije děsivou rychlostí a to se ještě zhorší, když si všimnu v jakém stavu je Helena. Jakékoli těšení se na to, až to všechno bude za námi a plány, co pak dělat jsou pryč, nahradí to jen starost o ni. Bábě neodpovídám, jen ji pozoruji, dívám se jí do očí a hledám v nich odpovědi. Nepochybuji, že by se mě pokusila zabít, ale ani na tenhle lov teď nemám... "náladu". Mám jen starost o Helu. Vyprovázím tak babiznu pohledem i mířidly zbraně, než se sehnu ke zvracející Heleně. Zbraň odložím na noční stolek vedle ní a místo toho opatrně pohladím Helenu ve vlasech. Mám o ní starost a nezakrývám to. Když se mi podaří někde po domě najít ubrus, pustím se do utírání potu na Helenině čele a vyhození obsahu kýble do záchoda, abych ho pak znova vrátil k Heleně. Jinak sedím u její postele, jak strážný pes. Všimnu si, když babizna přijde. Nic neříkám, ale když konečně uslyším Helenin hlas, o něco se mi uleví. Počkám, až babka odejde a opatrně odhrnu Heleně vlasy z tváře. "Miluju tě..." Hlesnu tiše a pohladím ji po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Až když se to spustí nanovo a Robert věrně jako můj osobní strážce stále stojí u postele, tak si uvědomím, že tu je celou dobu. Jeho slova proniknou skrz clonu bolesti a nevolnosti. Vzhlédnu k němu a snažím se vnímat jeho něžný dotek na mé tváře. V tu chvíli, na tom místě bych přísahala, že jsem viděla opět Roberta Malého, nebojácného lovce se srdcem ze zlata. Toho Roberta, kterému jsem se naučila věřit. Toho, který mě vysvobodil a slíbil mi, že už s ním budu v bezpečí, že pro to udělá všechno, co bude moct. Že mě dostane z hlubin Temnoty. Chci mu říct, že ho taky miluji, že jsem ráda, že je dobré ho opět vidět. Ale nic z toho ze mě nevyjde. Tedy, žádná slova. Místo toho se mi z úst začne řinout něco z pachutí krve, ale je to černé jako dehet a ježí se mi při tom pachu všechny chlupy na těle. Vyzvracím to směrem do kýble a vím, že to není rozhodně naposled. Následně upadnu do komatózního spánku, co se střídá s dalšími záchvěvy zvracení. Střídá se mi zimnice s horečkou. Ale nejsem z toho tak zoufalá. Vím, že to zvládnu. Chci to zvládnout. Kvůli ní. Soustředím všechnu energii a magii, co v sobě mám právě na ní. Nesmí se jí nic stát. I kdyby to mělo mě roztrhat. *** Ráno bylo divné. Necítila jsem se vůbec vyspaná, naopak jsem byla docela dost vyčerpaná. Bolelo mě celé tělo a krk obzvlášť. Byl zázrak, že jsem zvládla uvařit čaj podle instrukcí. Po té, co jsem ho vypila, jsem se cítila už funkční, ale rozhodně ne v áčkovém stavu. Po krátké konverzaci s babičkou jsme se s Robertem rozloučili a šli hezky spořádaně po klikatící se pěšince zpátky k autu. I přes únavu jsem se cítila lépe. Byla jsem to zase já. Moje myšlenky byly moje. *** "Dobré ráno, sluníčko," usměji se na růžový uzlíček, když jej vytahuji z dětské sedačky v autě. "No ano, už jsme tady, fešáku, za chvilku budeš u maminky," mluvím na toho tmavookého drobečka v dupačkách s medvídkem. To, stejně jako spoustu dalších věcí jsem donutila Roberta se mnou nakoupit, abychom Martina přepravili v co největším komfortu. A dle krátkého rozhovoru se Sebastianem jsem pochopila, že bude prostě nejlepší, když to zařídím já. "Vem prosím tu tašku s věcmi," poprosím nerudného lovce, který stále nechápe, proč jsem trvala na tom, že s Martinem pojedeme autem a nebudeme se teleportovat. Nechápal, proč beru na to dítě ohledy, když by si tu bolest nakonec nepamatoval. Ale já se nemohla donutit udělat cokoliv, co vím, že by mu ublížilo. Sama si ještě vezmu do ruky dalšího z plyšáků a tašku s věcmi na přebalování. Šaty s výstřihem jsem vyměnila za leginy a dlouhé svetrové pohodlné šaty, co byly i příjemné na dotek. Hlavně pro ten vrtící se uzlíček. Zhluboka se nadechnu, když se podívám na kostel. Vím, že mi opět nebude dobře, až vejdu na tu půdu, ale docela se těším. Sára bude radostí bez sebe, tím si jsem jistá. A tak vykročím kupředu. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro S trhnutím se proberu a chvíli zmateně žmourám do zdi naproti postele. Odpolední šlofíky se, poté co mi do života vnikla Sára, staly vlastně normou. Pro Sáru znamenaly chvíle klidu, pro mě možnost si odpočinout a pro nás oba strávit nějaký čas spolu, byť je to čas plný podřimování a občasného objetí. Proto mě překvapí, co mě tak mohlo vzbudit. Sára ne, ta se dokáže vypařit dostatečně tiše, že si toho nevšimnu. Mimoto ta momentálně leží vedle mě a tváří se stejně zmateně jako já. Normálně bych se jí pokusil uklidnit, teď mi až moc víří myšlenky. Když mi dojde, co mě vzbudilo, s rychlostí nevídanou na kněze, který své pravidelné cvičení poněkud zanedbal, se vymrštím z postele a co nejrychleji na sebe hodím poněkud formálnější oblečení než obvykle. Černé sako, černá košile, sakové kalhoty a černé boty. Jediná světlejší barva na mě je najednou kolárek. "Něco spustilo ochranná požehnání na kraji farnosti." Vysvětlím rychle Sáře. "Něco fakt, fakt zlého." Konečně, ta požehnání tam naprosto původně dal arcibiskup, já je jen čas od času obnovoval... aby je něco aktivovalo... no... je potřeba zjistit o co jde. Kolem krku si rychle hodím růženec a pak se rozeběhnu před kostel. Schody beru po dvou až po třech, skoro téměř skáču. Nad Prahou mezitím pomalu zapadá odpolední Slunce... Když rozrazím dveře kostela, připravený dělat On ví co, zarazím se. Čekal jsem hodně, ale ne zrzavou čarodějku a známého lovce. Chvíli se zmateně rozhlížím, co mohlo požehnání spustit. Jsou stará, hodně stará, možná prostě... kiksla? A až pak si všimnu Robertova pohledu. A toho, co se skrývá hluboko v jeho očích. "Pro Krista a všechno co je svaté..." Dostanu skrze rty a rychlým krokem se vydám k dvojici. Všimnu si balíčku v Helenině náručí a i když by to normálně byl důvod ke štěstí, teď to úplně přehlušuje něco jiného. "Nechoďte dál, je to pro vaše vlastní dobro." Zamračím se a zadívám se především na Roberta. "Ty mi nebudeš říkat co můžu a nemůžu..." Zavrčí mohutný lovec a k mému úděsu na mě vytáhne zbraň. "U všech svatých, jak hluboko jsi klesl..." Povzdechnu si. Možná nejsem tak bojově schopný jako Robert, ale mám za sebou lekce sebeobrany. A, narozdíl od Roberta, na mě teď nepůsobí váha několika staletí svěcené půdy. Levou rukou mu z ruky vyrazím zbraň, než ho otevřenou dlaní pravé ruky vší silou praštím do solar plexu. Nejsem v žádném případě dost rychlý ani dost silný abych ho tímhle odrovnal, ale Robert se chvíli v předklonu dáví. To mi dává dostatek času štítivě odkopnout zbraň dostatečně daleko a v levé ruce sevřít růženec. Dostatečně silně, aby se mi hrany křížku na něm začaly zarývat do kůže ve dlani. Kapky krve stékají po křížku odkud kapou na zem. Já zavřu oči a k dávícímu se lovci vztáhnu pravou ruku. "Kyrie eleison..." Začne se mi ze rtů linout tichá, zpěvavá a monotónní modlitba. "Pane, slituj se" možná není nejvíce originální, ale rozhodně účinná. Dostatečně účinná, aby lovec po chvíli klesl na kolena a, pod návalem mojí vlastní víry, upadl do bezvědomí. Ještě chvíli ve zpěvu pokračuji. Helena může cítit moc proudící z mé ruky, ale stejně tak i to, že ta moc není má, spíše... propůjčená. Jako bych pro ni byl jen svodidlo, spíš než původce. Když je jisté, že je Robert v bezvědomí, chvíli jen oddechuji a opatrně pustím křížek, který mám teď v ruce jasně obtisklý. "Co se mu stalo? Když byl tady posledně... no, trochu temnoty měl v sobě stále, ale tohle..." Chvíli ho nešťastně pozoruji. "Tohle místo ho zabije." Podrbu se ve vlasech a zadívám se na Helenu. "Vítej zpět." Nevesele se usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Zločinci se asi vážně vždy vracejí na místo činu,* pomyslím si smutně, když zavadím pohledem o Roberta. Dle jeho podmračeného výrazu a zatnuté čelisti hádám, že jemu je tohle místo mnohem nepříjemnější než mně. Takže moje radost z toho, že mi tady není na zvracení a omdlení, zmizí rychleji, než přišla. "Jsi v pohodě?" ujistím se, když pokračujeme dál a já si všimnu, jak na mu napínají svaly na krku. To se stávalo, když čelil něčemu obtížnému. Ať už závaží, či nějaké obrovské příšeře. "Jsem v pohodě," odsekne mi. Jindy bych se urazila. Ale teď mi to nejde. Přeci jen vím, že je to kvůli mě. Nechám ho tedy být a pokračuji dál. Doufala jsem vlastně, že už tady najdeme Sebastiana, ale zatím jsem ho nezahlédla. Pak jako na zavolanou rozrazí dveře a objeví se. "Roberte!" pronesu překvapeně, když vidím, že na Seba vytáhl zbraň. Než se mi podaří vymyslet, co dál, tak to sám kněz vyřeší. Martin v mém náručí nespokojeně kníkne, když zbraň dopadne na zem. Ale krátké pohoupání a už je zase spokojený. Jedna moje část se bojí o Roberta, když vidím, jak lapá po dechu a Sebastian na něj sesílá nějaké kouzlo. Ale zbytek mne ví, že Seb by mu neublížil. Ne víc, než je nezbytně nutné, aby nikomu neublížil. Nemohu zakročit, ani kvůli Martinovi v mém náručí a taky kvůli té magii samotné. Je fascinující vidět, jak se kolem Seba zhmotňuje jakoby odnikud a pak se skrz něj dokáže zaměřit a vytvářet magický proud. Pálí mě z toho pohledu trochu oči, ale stejně se dívám. Je to fascinující. Někdy si o tom se Sebem budu muset promluvit. I když vím, že vůbec nic nezněním, ani mu nijak nepomohu a že je stále naživu, stejně se k Robertovi skloním, když Seb se vydýchává. "Promiň," špitnu k němu a pohladím ho po tváři a dám mu něžně stranou vlasy z obličeje. Zhluboka se nadechnu a potlačím slzy a stažený krk. Čeká mě ještě hodně těžká práce, než si budu moct dovolit pustit emoce ven. Zvednu se. První krok, čelit hnědu oddaného přítele. "Za to můžu já," řeknu upřímně. "Myslím, že byl k Temnotě ve mně náchylnější, protože se tak moc snažil ji ve mně nevidět, protože chtěl věřit, že to tak hrozné není... Pronikla do něj a sevřela mu mysl kompletně." Konejšivým pohupováním malým uzlíčkem v náručí uklidňuji hlavně sebe. Ačkoliv se stydím mluvím se Sebem upřímně a dívám se na něj. Moc dobře si pamatuji, co mi sliboval, pokud Robertovi někdy ublížím. "Než na mě ale vykonáš svou slibovanou a právoplatnou pomstu za to, že je kvůli mě na tom takhle špatně, potřebovala bych od tebe laskavost..."pokračuji, než může vůbec spustit. "Musíme ho z toho dostat. Jde to. A mám tušení i kudy povede cesta.. Ale budu k tomu potřebovat tvojí pomoc." Pak pozvednu malého v náručí. "A tenhle taky potřebuje s mamince. Protože ještě pár dní a už ho nevrátím. Je to zlatíčko jako jeho máma," pousměji se na něj mírně. "A koukej, má i tvůj nos." Rýpnu si jemně do něj. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro No a hlavně mi ta mrcha ani nedá příležitost být naštvaný. Zasype mě dalšími problémy a já chvíli odevzdaně stojím s rukama v kapsách, než vůči Nebesům vrhnu pohled typu "to jako vážně?" a otočím se zpět k Heleně. "Jo, jo, použiju na tebe svoje popravčí kladivo jindy, rozumím." Podrbu se ve vlasech a skloním se k bezvědomému lovci. Položím mu ruku na spánek a smutně kývnu, když se mi potvrdí, co jsem už trochu tušil. "No, pokud máš nápady... sem s nimi, pomůžu ti. Protože jediné co napadá mě je exorcismus, ale ten by ho zabil. Nebo z něj zanechal jen skořápku. Temnota je až moc zakořeněná. Je tam kousíček dobra, co ještě bojuje, ale nestačí to. Netuším, kde ho vzal, ale bez něj by teď byl ztracenej úplně..." Zamručím, než se otočím k Heleně, kterou si chvíli prohlížím jako zajímavý exponát v muzeu. "Jaktože ty už nejsi temná? Tu temnotu jsi v sobě měla, ne že ne. Takovýhle dokonalý vyléčení... no, podle všeho by nemělo být možný." Zabručím a se slabým pousmáním se nakloním nad Martina. "Neboj chlape, máma tě už nedočkavě očekává. Snad tě neumačká." Je to alespoň nějaké štěstí v tomhle zpropadeném dni. Lovce si hodím přes rameno a nespokojeně heknu. "Kristova noho, proč je tak těžkej? Číms ho krmila?" Obořím se na Helenu a vydám se zpět do kostela. Trochu ho odmítám nechat venku jen tak ležet. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Vlastně budu od tebe potřebovat, abys mi pomohl ochránit právě tu jeho duši a to dobré, co v něm zbylo. Jestli jsem něco pochopila z vašeho náboženství, tak tam jde především o duši jako takovou. A tak doufám, že budeš mít nějaký nápad, jakou modlitbou, nebo něčím takovým bys jej mohl ochránit," vysvětlím hned, co bude Sebovo díl práce. A rozhodně to není malý úkol, toho si jsem vědoma. Když můj nyní oblíbený kněz zmíní ono dobro, co v něm zůstalo, nesměle se pousměji a podívám se na Roberta. "Tohle je asi ta nejlepší věc, co mě v Temnotě napadla. Vysvětlím ti to potom, až si sedneme a budu vědět, že Robert je někde, kde ho to nedrásá a až Martin bude uložený, ano? Můžeš mít pak kolik otázek chceš," navrhnu mu upřímně. Rozumím tomu, že je tu dost nezodpovězených věcí, ale na druhou stranu tahle patová situace není vůbec příjemná pro nikoho z nás. Smetu tím i jeho další otázku na Temnotu a to, že jsem už čistá. "Jedno po druhém, ano prosím?" pousměji se na něj. Držím dál opatrně Martina a nechávám Seba, aby se do něj zamiloval na první pohled. "A nebude to tím, že jsi spíš už dlouho nebyl cvičit?" zeptám se mírně pobaveně, když heká pod Robertovo tíhou. Vezmu zbylé tašky, co nesl Robert a mlčky jej následuji dovnitř. Vážně se těším až uvidím nadšený Sáry výraz kvůli uzlíčku v mém náručí. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Oh, otázek bude opravdu hodně." Vrhnu na Helenu tak jedovatý pohled, jaký jen kněz může hodit. Ale vlastně se na ni zlobit skoro musím nutit. Co dodat, Helenu je snadné si oblíbit. Obzvláště když má ten balíček s roztomilým úsměvem v rukou. Tiše si povzdechnu. Aspoň Sára bude mít druhé Vánoce. "Frisbee se jako cvičení nepočítá?" Útrpně se na Helenu ušklíbnu, ale to už vcházíme do kostela. Heleně ukážu cestu k sobě, kde pravděpodobně Sára už netrpělivě obchází, pokud tedy už dávno nechytla vůni Martina. V takovém případě pravděpodobně už nemám dveře. Já se vydám do sklepa, vhodit do něj Roberta a zamknout za sebou... a asi sklepním dveřím pro jistotu požehnat. Jeden nikdy neví. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Zatím odnesu Martina, počkám na tebe u vás?" zeptám se pro jistotu, aby kněz nemohl nadávat, že se mu nabourávám do soukromí. "S ničím jiným, ani nepočítám," ujistím Sebastiana klidně, když se pokusí o jedovatý pohled. Dříve bych se ho asi bála, ale nemyslím si, že by mi mohl říct něco, co by mě vyděsilo. Peklem jsem si prošla tam a zase zpátky. Svědomí mám sotva několik desítek hodin a už teď vím, jak se člověk cítí, když se projde do dalšího pekelného kruhu. "To bys rovnou mohl počítat i šachy," odpovím na jeho poznámku o frisbee jako cvičení. A pak se naše cesty rozdělí. Jen krátce se ohlédnu za knězem a lovcem v bezvědomí. Z toho, jak je Robert teď naprosto bez sil a zničený, mě bodne u srdce. A ne, to není tou jizvou. Takhle bych to cítila, i předtím. Raději odvrátím hlavu a vykročím určeným směrem, kde čeká nadšená vlkodlačice. "Heleno!" pozdraví mě nadšeně, sotva se jí dostanu na pohled. V těch starých květovaných šatech vypadá roztomile a nevinně. Člověk, co netuší, že se může proměnit během chvilky v nebezpečnou šelmu, by ji určitě podcenil. "Ahoj Sáro, někoho jsme ti přivezli," nasadím kvůli ní úsměv a poukáži na uzlíček štěstí v mých rukou. To už je ale Sára u mně a opatrně a téměř až zbožně si přebírá syna do svých rukou. Oči se jí lesknou slzami štěstí. Aspoň tohle mě trochu zahřeje v hrudi. "Máš moc krásného syna, Sáro," špitnu tiše, protože i mě selže hlas, když vidím, jak láskyplně na něj kouká a líbá na čelo. Cítím její štěstí díky tomu, jak je krásně čitelná a jak je tenhle pocit krásně ryzí a upřímný. Je to jako balzám na mou pošpiněnou duši. Zatímco se Sára mazlí a kochá svým synem, odložím všechny tašky a věci, co jsme mu přivezli, ke zdi stranou. Na jejich vybalování bude čas později. Jen se krátce optám, zda si mohu udělat čaj, a pak ji nechám, ať se mu opět věnuje. Takže když se Sebastian vrací zpět do svých komnat, místností se line vůně heřmánku a dalších bylinek. Hezká, příjemná přírodní magie, taková, která ani vysvěcené místo jako je tenhle kostel nenaruší. "Dáš si taky?" nabídnu Sebastianovi, když sedím u jídelního stolu a rukama svírám horký hrnek s čajem. "Něco na uklidnění duše a povzbuzení energie," dodám ještě na vysvětlení. Dojde mi, že by mohl mít nepříjemnou poznámku na téma duše u mně, a tak se raději podívám po Sáře, která láskyplně konejší Martina u okna a snaží se mu ukázat okolní svět. Paradoxně si myslím, že on ho viděl více než ona. Ale rozhodně to nebudu říkat nahlas. "Její nadšení je opravdu nakažlivé," pousměji se mírně a dám si pramen vlasů za ucho. Připadám si tak staře a unaveně oproti ní. "Jak ten celý nový svět zvládá?" optám se se zájmem, než se na Sebastiana opět podívám. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Rozrušení, ve kterém jsem, mě přejde když se vrátím k sobě. Z části díky šťastné Sáře, vypadá tak nevinně, až jí to sám závidím, ale hlavně kvůli neurčité vůni ve vzduchu, která mi proniká do duše a hladí a pečuje... Netrvá mi dlouho pochopit, že se jedná o magii a zjistit tak viníka. Krátký, vděčný úsměv za chvíli klidu po tomhle jí ale jako poděkování bude muset stačit. Můj výraz se totiž okamžitě změní na podezřívavý. Přijímat pití, co uvařila čarodějka... no. "Uh... můžeš. A někde bych tu měl mít flašku grogu, klidně ho do toho přimíchej..." Povzdechnu si a sednu si vedle zrzky... rozepnu si sako a uvolním kolárek, ve všeobecném gestu člověka unaveného, co si o tom nepřeje mluvit. Překvapeně zamrkám, když se mě Helena zeptá na Sáru. "Je... takovej můj obláček štěstí..." Zašeptám asi největší zamilovanou blbost co jsem kdy řekl, ale přes to myšlenou upřímně. Obličej mi viditelně roztaje, když pozoruji Sáru s prostou radostnou něhou. "Hm?" Vrátím se k realitě a pokrčím rameny. "Vlastně celkem dobře. Je hodná, trochu naivní, ale hodná, takže konflikty nemá... jen je na ni Praha trochu hlučná. Teď si naštěstí našla pár přátel mezi zdejšími měniči, ti jí pomáhají porozumět věcím lépe, než já." Zarazím se. "To asi neříkej Robertovi, až ho z toho dostaneme." Zazubím se na Helenu. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Trochu mě zabolí, když si všimnu podezření v jeho pohledu, sotva zmíním, že mu můžu také jeden hrníček s čajem udělat. Statečně zaženu tyto emoce a ujišťuji si, že je to přece naprosto logické, že mi úplně nebude věřit, když přivedu tak zřízeného Roberta k jeho dveřím. "Dobrá, kde přesně?" zeptám se a zvednu se, když si unavený kněz sedne. Pak podle jeho instrukcí najdu láhev s grogem. Čaj mu připravím vcelku rychle a snažím se pracovat tak, aby na mě viděl a mohl si být jistý, že mu do čaje opravdu nenasypu nic podezřelého. Přesto má celý proces do sebe něco obřadného. Odsypaná správná množství, co mám v oku už od dětství, krouživé míchání i odkapávání síťky. Když postavím hrneček před něj a sednu si zase k němu, překvapí mě jeho odpověď na mou otázku. Pohlédnu na něj, ale když spatřím pouze upřímnost a něhu v jeho tváři, tak mě ani nenapadne si z něj kvůli tomu dělat srandu. Trochu mě trápí ten jejich věkový rozdíl... Ale nejsem schopná se odhodlat k tomu, abych mu to vytkla. "Neměla to vůbec jednoduché v životě. Neumím si představit, jak je to pro ni nové a zvláštní, ale ráda budu věřit, že je tak hodná jak říkáš a tak dobrá, jak to v ní předtím viděl Robert," řeknu místo toho a pousměji se. Obejmu v rukou svůj hrníček s čajem (a bez grogu) a krátce se z něj napiji. "Tvoje tajemství je u mě bezpečí," pronesu pobaveně na jeho poznámku o měničích. "Mám známé měniče na Šumavě. Mohli byste - nebo teda klidně i já - tam s ní jet, aby si vyzkoušela být trochu dál od ruchu města, kdybys chtěl," navrhnu ještě a krátce pohlédnu na Sáru, která má všechnu svou pozornost zaměřenou na Martina a teď zrovna nakrčila mírně nos. "Ten výraz znám. Prosímtě omluv mě, pomůžu Sáře se zbavit překvapení z Marťových plínách," řeknu ještě ke knězi s příliš velkou náloží zodpovědnosti na jeho bedrech. Je zřejmé, že dělám dobře, Sára, ačkoliv se jistě předtím o Martina starala, neuměla s lidským oblečením a jeho zákeřnými schovanými knoflíky a podobně. A tak jsem připravila na gauči dětskou deku a vysvětlila jí rychle a stručně, jak a co má dělat. "Ty máš vlastní děti, že to tak umíš?" zeptá se Sára překvapeně, když si ještě krátce pochovám přebaleného Martina. Zavrtím hlavou a zatvářím se trochu lítostivě. Ale pokusím se tuto emoci rychle schovat. Nechci Sebastianovi tuto novinu říkat. Rozhodně ne teď. "Jen jsem měla spousty mladších sourozenců. Pomáhala jsem doma s nimi. Takže když budeš cokoliv kdykoliv potřebovat, tak bych v tom měla mít dost zkušeností, abych ti s tím pomohla. Večer ho společně vykoupeme ve vaně, jo?" navrhnu a vrátím jí malý uzlíček. Její vděčný pohled mě zahřeje u duše o něco lépe než můj bylinný čaj. "Tak jo, jsme domluvené," souhlasím, usměji se na ni a vrátím se zpět k Sebastinovi, když si Sára začne s Martinem zase hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Napiju se a vděčně vydechnu. "Díky." Kývnu směrem k Heleně a krátce se na ni usměju. Je opravdu těžké si ji neoblíbit, obzvláště když je čistá temnoty. Dokážu pochopit, že se do ní Robert zbláznil, v lecčems jsou si podobní... jen je otázka, jak přežijou tohle. Věnuji tichou myšlenku zamčenému lovci. Bůh ví, že potřebuje nějakou stálici ve svém životě, jinak ho čeká podobně rychlý konec, jako všech inkvizitorů. Mé myšlenky přeruší Helena a já tiše kývnu. "Má v sobě hodně dobra... I trochu temnoty, s její minulostí se není čemu divit. Ale... je nevinně dobrá, jestli chápeš. Robert je také dobrý, ale dobrý stylem Božího bojovníka, který má ten pověstný plamenný meč v boji proti zlu. Proti tomu ona... je dobrá ve své nevinnosti, ve své odevzdanosti životu... v tom, jak ve všem hledá to nejlepší." Zamručím tiše a dám tak ke svému vlastnímu překvapení možná trochu větší náhled do svého já, než jsem plánoval. Ale jestli něco nechci, tak ji tady unavovat teologickou debatou. "Ah... jo, to zní fajn. Sára se mučí naučit, jak měniči fungují, a to já jí určitě nenaučím. Mimoto, čím víc přátel si udělá, tím líp..." Zamručím tiše. Pak s pobaveným úsměvem pozoruji výměnu mezi Helenou a Sárou. Bodne mě u srdce, když mi dojde, že i tohle je něco, co ji bude muset naučit Helena... já o mateřství vím jen věci ze zpovědí a z prvouky. Nic extra. K čemu já tady vlastně jsem...? Ale to už je Martin umytý a předaný zpět mámě. Jsem rád, že Sára takhle Heleně důvěřuje a právě zrzce věnuji vděčný úsměv. "Bylo by super, kdyby ses mohla občas zastavit a strávit s ní nějaký čas... má tě ráda. A jsou věci obyčejného života, o kterých já nemám ani tušení..." Odkašlu si. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro Smutně se pousměji a se staženým krkem přikývnu na jeho slova o dobrotě, jež se skrývala v Robertovi a Sáře. Opět jsem se cítila mizerněji kvůli tomu, že kvůli mě tak hluboko lovec padl. Kdybych ho tehdy nepolíbila, kdybych se mu nevnutila, kdybych tolik netoužila po pevném a bezpečném náručí... Zamrkám a utnu tak ty myšlenky. Ničemu nepomohou. Sotva se mi povede nezvednout ruku a nepoložit si ji na břicho, abych se tím gestem konejšila. Ne, nesmím. Není teď správný čas, aby to kdokoliv věděl. Ne. Roberta musíme vyléčit. Pak vyřešit další věci. "Robert viděl příliš, aby mohl zůstat nevinný. O to víc je jeho povaha vzácná a jeho odhodlání bojovat je o to působivější," pronesu se staženým krkem. Raději se opět napiji svého čaje. "Víš, že to Robert předpovídal, že si ji zamiluješ?" zeptám se Sebastiana tiše a pousměji se na něj, když tak poslouchám o tom, jak hezky o Sáře mluví. "Dobře, až vyřešíme Roberta a věci se nějak uklidní, tak ji tam vezmu, když bude chtít," souhlasím nakonec s výletem na Šumavu. Konečně, uviděla bych zase i Alici. A vzdálenost mezi mnou a lovcem bude asi jen k dobru. Bůh ví, jak na tom budeme, až se z toho dostane. "Kdykoliv budete potřebovat, Sebe. Malého jsem si zamilovala a nenechala bych vás v tom," ujistím ho a dřív, než si uvědomím, že by to třeba nemuselo být vhodné, mu krátce stisknu ruku. "Nemůžeš vědět všechno. Všechno vás naučím... Prostě u něj nekuř a zbytek půjde snadno, uvidíš." Pokud svou ruku rychle nestáhl pryč, tak jsem ji stáhla teď já. Odkašlu si mírně. "Tak, chceš začít křížový výslech?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Jo, zná mě... Někdy mám strach jestli nejsem až moc ochranitelský a tak... víš co, nechci ji tady držet jako ve vězení. Jsem do ní zamilovaný? Ano. Ale... měla by žít svůj život, ubohý kněz si nemůže tohle nárokovat." Krátce se usměju a spokojeně kývnu hlavou, když mi Hela slíbí, že si udělá výlet se Sárou a s malým. "Díky moc, Heleno. Víc přátel Sáře pomůže víc než co jiného." Zarazím se, když mi Helena stiskne ruku, ale následně ji krátce stisknu nazpět. Přátelství mezi knězem a čarodějnicí, huh? No, i podivnější věci se staly... "Díky moc. A neboj, nejsem úplně marnej. Ani ho nebudu kapat svěcenou vodou, kdykoli bys měla přijít..." Vypláznu na Helenu drze jazyk, než přijde řeč na vážnější věci a já si povzdechnu. "Asi jo... co se stalo? Jemu, tobě? Jaktože jsi... no... čistá? A jaktože se on ještě drží dobra ve stavu, kde jiný by už propadl Peklu? Je tvrdohlavý, ano, ale teď už dávno měl být mimo záchranu..." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro *Tak takhle vypadá nesobecká láska. Evidentně ji miluje, ale zároveň ji nechce, ani trochu omezovat...* pousměji se na beznadějně zamilovaným knězem v duchu. "Je to nezvyklá situace, ale myslím, že si vedeš dobře," pokusím se mu ještě trochu zalichotit. Překvapí mě, když Sebastian zažertuje na téma svěcené vody. Až se z toho krátce pobaveně uchechtnu. Jenže pak se téma změní a tak opět zvážním. Pohlédnu na dno hrnku s čajem. "Našel nás Matouš. Nabídl nám amnestii, když za něj uděláme tu špinavou práci a zbavíme ho velkých upířích hnízd," začnu vyprávět. A i když je tu relativně teplo, citově se podle mě ochladí sotva na to začnu vzpomínat. Ukazováčkem zamyšleně přejíždím po straně hrnku. Hlas mám trochu ztlumený, abych nerušila štěstí, co vycházelo z obýváku v podobě měničky a jejího dítěte. "Tím, že jsme přiživovali náš vztek a prohlubovali pomstu, jsme do toho spadli už kompletně. Nemůžu říct, že bych ty upíry litovala, nikoho jsme nemučili, ale... stejně mi při vzpomínce na tolik krve je trochu ... nedobře," pokračuji a snažím se být ke knězi upřímná. "A když jsme dokončili tu čistku pro něj, dal nám i informace o Martinovi. Stydím se to skoro přiznat, ale ke konci nám to bylo opravdu jedno. Všechno. Bylo jen to, co jsme chtěli dělat my a nic jiného." *A zkoušeli jsme si sami sebe jednoho druhého podrobit,* doplním v duchu a vzpomenu si na všechen ten nezřízený, náruživý a sobecký sex, co jsme provozovali. Díky tomu se na chvilku odmlčím. Ani trochu mě tahle vzpomínka nevzrušovala, spíš jsem se opravdu styděla. Po chvilce ticha si stáhnu jedno ramínko šatů a odhalím drobnou ranku nad prsem. "Jedno z nejstarších a nejmocnějších kouzel na světě. Nevím jestli to znáš, ale je to něco jako připoutání. Nedělá se to běžně, protože většina už zapomněla, jak se to dělá. Je to v našich pohádkách, že se tak oddaní velcí mágové k sobě takhle mohli připoutat na věky. Je to na bázi propletení duší," vysvětlím Sebastianovi a čekám, zda nějakou takovou obdobu nezná. "Myslím si, že je to ta část, co zůstala, protože je to spjaté se mnou. Část jeho duše totiž teď není už jen jeho, jestli chápeš." Povzdychnu si a dám si pramen vlasů za ucho. "No, a já jsem čistá, protože si mně k sobě zavolala moje prababička. Je to velká čarodějka. Kdysi bývala i v Bílé radě. Vytáhla to ze mně násilnou magií, která mě rozebrala do poslední buňky. Měla jsem něco na ten způsob té vazby, co mě tím celým provedlo, díky čemu jsem to vůbec přežila. Takže s několika úpravami a tvou pomocí na ochranu Robertovi duše při tom procesu, bych to ráda udělala podobně." |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro Pohled mi padne na jizvu na jejím hrudníku a zamyšleně kývnu. "Znám něco obdobného... Církev se na podobná propojení díva skrz prsty, bere je jako narušení spojení mezi člověkem a Bohem, ale existují názory, že podobně propojení byli apoštolové, Máří Magdaléna a Ježíš... ale to je jedno." Mávnu rukou nad teologickou debatou, která jistě pro Helenu nemá mnoho důležitosti. "Každopádně ano, dává to smysl... navzájem jste část sami sebe uvěznili v tom druhém. Mimo dosah temnoty. Jakýkoli démon se o něj pokouší, musí ho to nebetyčně srát, to ti slibuju. Jen... je tu jedna věc..." Odkašlu si a podrbu si ve vlasech. "Ať už věříš na osud, vyšší moc a podobné, nebo ne, tohle se už vzít zpět nedá. Ve všech možných smyslech toho slova jsou vaše osudy teď propojené. A toho se nezbavíte." Snažím se duševně Helenu připravit na to, že pokud doufala, že po tomhle všem bude moct žít svůj život a lovce už nikdy nevidět, a že bych se jí nedivil, pravděpodobně se to nepodaří. "Hm... je to riskantní. Mohli bychom ho zabít. Na druhou stranu, jiný kněz už by volal po inkvizici a upálení hříšníka..." Nechám si pro sebe, že by to byl kněz, který dle mého Bibli ne tak úplně pochopil a to hlavně část o tom, že každý má šanci na vykoupení. "Pokusím se. I Robert má svého strážného anděla, jakkoli ten bude dost... zvláštní. Ale mohl by nám pomoci. A vyvolat ho není těžké, když člověk ví jak na to." |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Jo, já vím, dělám si moc hezky kamarády, kam chodím," usměji se na Sebastiana unaveně. Naznačím mu, aby pokračoval s tou další věcí, u které zaváhá. Odložím hrnek stranou a opřu se o opěradlo židle. Založím si ruce na hrudi spíše v obranném gestu, než v nepřístupnosti. Přejedu si zamyšleně palcem po paži a rozvážně a pomalu přikývnu. "Hele, normálně bych to neudělala. Vím jaký závazek a jak silný to je," vydechnu a odmlčím se na pár sekund. "Robert je hodnej člověk. A když bude potřebovat, pomohu mu, jizva nejizva. Ale..." nadechnu se, potřesu hlavou a uhnu pohledem. "Udělali jsme dost ošklivých věcí. Ostatním i sobě navzájem. A budeme potřebovat čas na to se s tím srovnat. A..." opět se zarazím a polknu. Zvednu k němu oči. Někomu to říct musím. "Tohle, co ti teď řeknu, je zpovědní tajemství, ano? Nesmíš to říct Robertovi, ani nikomu, ano?" vymůžu si z něj přísahu. Pokud tam udělá, pokračuji. "Jsem těhotná. S Robertem. Ale nechci, aby se mnou byl pro tu jizvu, nebo pro to, že si myslí, že musí kvůli dítěti. Znáš ho lépe než já, takže určitě víš, že by přesně tohle udělal. Jestli si k sobě najdeme znovu cestu, budu ráda, ale jestli ne... Chci, aby měl tu možnost. Chápeš?" |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Podívej... Teď je důležité záchranit Roba. Co se stane poté ví jen ten nahoře." Pousměju se na ní. "Budu rád, když spolu zůstanete. Myslím si, že se k sobě dobře hodíte a... Rob měl v sobě vždycky tolik bolesti, že vidět ho tak šťastného s tebou bylo osvěžující. Osobně si myslím, že to přečkáte v pořádku, ale to je tvoje rozhodnutí. A jeho. Ať už to dopadne jakkoli, budu tě považovat za svoji kamarádku, ano? Kdybys měla jakékoli problémy, pokud s nimi něco zmůžu..." Pokrčím rameny a upiju čaje. Nechám si pro sebe, že si nemyslím, že se dokážou vypořádat s takhle traumatickým zážitkem bez opory toho druhého, bez opory někoho, kdo si tím prošel také... Že je to možná jinak zničí. Tyhle myšlenky teď Helena nepotřebuje, má už tak toho strašně moc na svých ramenech. "Každopádně... gratulace." Pousměju se a snažím se nemyslet moc na to, jak asi ten plod ovlivnila temnota v Helenině těle... s trochou štěstí nijak, neuchytila se na teprve tvořící se dušit. "Znám porodní bábu, i když podobně schopnejch čarodějek v tvý rodině bude asi víc než dost. Bude prima, kdyby měl Martin někoho s kým by mohl vyrůstat..." Krátce se pousměju a mávnu na Sáru, která je ale teď ve svém vlastním světě... ze kterého ji nechci vytahovat. "Hm a... je tu jedna věc..." Opatrně se na Helenu zadívám, s vědomím že teď opravdu musím našlapovat velmi opatrně. Když přijde na náboženské věci, mohla by vybuchnout jak protitanková mina. "Vzhledem k okolnostem početí by se... možná... jen kdybys chtěla... hodil... křest..." Odkašlu si. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Viděla jsem ji, Sebe, bude to krásná, zrzavá a veselá holčička," přiznám tiše a na tváři se mi objeví zasněný úsměv. Moc dobře si tu věštbu pamatuji. Potěší mě i fakt, že se Sebastian nekřižuje, nedovolává se okamžité svatby a celkově tu informaci bere pozitivně. Avšak při jeho posledních slovech se zarazím. Lehce nakrčím obočí a Seba si důkladně znovu prohlédnu. A pak pomalu zavrtím hlavou. "Děkuji za nabídku, ale ne. Musela bych chodit na kázání i já, aby mohla být pokřtěná a já v tvém bohovi prostě nevidím žádné dobro. Promiň, je to tvoje víra, ale kdybych se k ní hlásila hrdě, tak by to nikdy nebylo upřímné. A nejsem si jistá, co by to s ní jako s čarodějkou udělalo. Mohlo by to možná i poškodit její magické schopnosti..." argumentuji klidně a opřu se o opěradlo. "Ale o to, aby byla čistá se postarám. Dám na to pozor a ty to kontrolovat můžeš taky, ale vážně si nepřeji, aby byla pokřtěná, nebo něco podobného." Nechci Sebastiana urazit, ale jen ta samotná představa ve mě probouzí hněv. A ten nechci, aby ve mě teď převládal. "No, asi bych měla sehnat Robertovi něco k jídlu a donést mu to. Až se probudí, bude potřebovat do sebe něco dostat. Měl by ses jít pozdravit se Sárou a malým," navrhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Sebastian pro "Můj domov je tvůj domov, je tu nějaký salát od svačiny... i když Rob asi bude potřebovat spíše maso, že?" Zamručím zamyšleně, když se zvedám a pokrčím rameny. "Vajíčka a slaninu máme, tím určitě nic nezkazíš." Pousměju se. "I když... raději bych tam byl s tebou. Nedá se vyloučit že Robert nebude úplně... svůj." Nechám si už pro sebe, že kdybych začal vidět známky posednutí, moc možností by mi nezbývalo. Mám Roberta rád, opravdu, jako vlastního bratra... ale neohrozím kvůli němu nevinné lidi. S touhle veselou myšlenkou na srdci se zvednu a vydám se k Sáře, zkontrolovat malého a zjistit, jak na tom je... a něžně jí upozornit na to, co se děje s Robem. Má právo to vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Helena Lhotská pro "Myslela jsem, kontrolovat malou, ale jsem ráda, že ve mě věříš," shrnu nakonec. "Děkuju, ale asi skočím do toho kiosku kousek odtud. Protáhnu si trochu nohy a vy budete mít chvilku pro sebe," pokračuji pak a krátce opět zaletím pohledem k Sáře a Martinovi. Jestli opravdu ji má rád, tak se bude teď Sebastian muset naučit, jak žít v rodinně. A nebo mu to aspoň rychle otevře oči a nedotáhne to se Sárou dál. A ona by tam nemusela být zklamána vztahy. Už takhle to bude mít nejspíš hodně těžké pochopit, jak to funguje normálně. Pomalu se nadechnu a zvednu se od stolu. Vím moc dobře, co Seb myslí tím, že Robert nemusí být svůj. Bude jím lomcovat zuřivost. O to bych se klidně vsadila. Ale musím tam být. Musí se najíst a já se musím ujistit, že je v pořádku a že bude mít dost síly na to celý proces zvládnout. "To nechám na tobě, ale nechci, aby si vyčítal, že ti ublížil," odpovím. Já cítila aspoň nějakou jistotu díky znamení, co jsem mu udělala před nějakou dobou. Myslím, že by ho to zničilo, kdyby se pokusil mě zabít. Ublížit by mi nejspíše zvládl - do určité míry jsme si to dělali navzájem, když jsem i já byla ztracená - ale zabít, to ne. Nechám Sáru nadšeně ukazovat Martina Sebastianovi a vysvětlovat mu, jak ho má správně držet, aby ho mohl nosit v náručí. Štěstí, které z ní prýštilo na všechny strany bylo fakt skvělou motivací. *Jednou budeme taky tak šťastné...* ujistím mojí nenarozenou holčičku, když odcházíme přinést jídlo. Když se vracím, slyším Sáru, jak zrovna argumentuje se Sebem. "... Ale Sebastiane, ty jsi jen člověk. Mám větší sílu. Prosím, nech mě tam jít místo tebe. Spíš ho udržím na místě než ty. Vím, že je hodně silný, ale právě proto bych tam měla jít! Chci mu pomoct stejně jako vy..." Cítím se trochu provinile, že jsem ze začátku na ní byla tak naštvaná, když jsem ji viděla, jak Roberta zahřívala. Teď chápu, odkud se ta její něha brala. A stydím se, že jsem ji tam tehdy chtěla nechat. Robert udělal dobře, když se rozhodl ji zachránit. Mlčky a tiše proklouznu do kuchyně a nechám je dva si to vyříkat. Rozbalím mezitím jídlo a dám to na plastový tácek. Nechci mu dávat nic, co by mohl použít jako zbraň proti ostatním. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR