Silní & Sjednocení
hrálo se Jindy
od: 30. srpna 2017 11:10 do: 14. června 2018 18:21
Dobrodružství vedl(a) The Stanley
| |
 | Kniha První: Děti našich předkůProlog: Probuzení rudé planety  Další střela protrhla čerstvou atmosféru a během chvíle zmizela v temnotě vesmíru. Jako žralok mířící po krvi, i ona, mířila neúprosně za svým cílem. Tím byla modrá planeta několikset kilometrů odtud. Dvě osoby stály uprostřed nově vytvořené oázy, jež v celém vesmíru neměla sobě rovnou. Jejich pohledy sledovaly střelu, až dokud úplně nezmizela z dohledu. Ex Nihilo a Alef. Život a smrt. “Podívej jak letí přes nebesa. Zajímalo by mě jestli se takhle cítil Omni při stvoření. Běž. Buď,” zařve Ex Nihilo k vzdálené střele. Ruce přitom nadšeně vyhodí do vzduchu. Je jak malé dítě, které dokončilo obraz, na kterém pracovalo celý den. Podívá se na svého druha. On však nesdílí jeho hodnoty. “Chyba: Božstvo negativní. Oprava: Přeprogamovat, ne přetvořit. Úkol: Časově naléhavý. Cíl: Strhnutí světa,” odpověděl jí Alef v hlase monotónním. Jeho hlas- stejně jako jeho mysl- neměl místo pro pochyby či představivost. “Ah, nechápeš to Alefe. Kde je tvůj smysl pro dobrodružno?” snažil se Ex Nihilo přesvědčit svého druha. Ale bylo to jako přesvědčit slepce, aby obdivoval západ slunce. Zbytečné a ztráta času pro oba. “Strhnutí světa, Ex Nihilo,” stál si za svým Alef. Avšak on se nehodlal vzdát. Takový přece život byl. Nečekaný, divoký, nekontrolovatelný a hlavně nezdolný. A on je život. “Byl nám dán tenhle úžasný dar. A tak vrhám - nestřílím, ale vrhám - evoluční bomby směrem k zemi. Nechci být ničitel světů...chci jeden postavit, Nerozumíš tomu snad?” zeptá se Ex Nihilo naléhavě. Alef však jen nakloní hlavu a zopakuje slova, kterými žije. Jeho mantru, jeho učení, jeho existenci:”STRHNUTÍ. SVĚTA.” Ex Nihilo si povzdychne a třetí hlas se ozve z povzdálí. Osoba, jež zatím jen pozorovala dění kolem. Abyss sedí na kraji jezírka, jež je uprostřed jejich malého kousku ráje a hraje si s vodní hladinou. “Plýtváš časem, Ex Nihilo. Mohl by jsi zpívat sladké písně, dokud hvězdy nevyhoří, on však poznamenal tento svět k záhubě, a oko Alefovo nebude odvráceno,” Abyssin pohled je stále zaměřený na vodní hladinu. Ex Nihilo s úsměvem přijde ke své sestře a stoupne si vedle ní. Srukama za zády, lehce pohupuje ze špiček na paty a zase zpátky. “Co ty, Abyss? Jak to vidíš ty?” zeptá se Ex Nihilo vyzývavě. Abyss konečně odvrátí svůj zrak od hladiny a podívá se na svého velmi ambiciozního bratra. “Já vidím věci jaké jsou. Tihle “lidé” jsou chytrá zvířata, jež se naučila používat nástroje. Teď však ohrožují všechno, jelikož se naučili, jak být nebezpeční. Jakkoliv je šetřit se zdá...hazardní.” Aby dodala váhu za svá slova ukáže na hladinu, která se změní z průhledné vody na obraz. “Podívej! Vidíš jak agresivní jsou? Poslali své nejlepší, aby nás zastavili." V Abyssině hlase je soběstačné potěšením, které plyne z její správnosti. “Opové. Přicházejíc,” řekne Alef a jeho zbraňové systémy se začnou nabíjet. On nesdílí, ani sebe potěšení Abyssino, ani ambice Ex Nihila. On má jen jednu věc na mysli. “STRHNUTÍ. SVĚTA.” |
| |
| Kapitola První: O něco dřív Základna Oculu,10:00 Všichni“Co jsou zač? Budou další? A co s nimi chceme udělat? Tohle je jen pár z mnoha otázek ohledně takzvaných “Evolučních bomb,”. Začněme tou první. Co jsou tyto bomby zač. Pánové, který z vás chce odpovědět jako první?” zeptá se reportér. Jeho dva hosti, vysoce postavený generál a uznávaný vědec, se na sebe podívají. Nakonec je to vědec, jež promluví jako první. “Mnoho toho o nich nevíme. Nevíme na jakém principu fungují, nevíme jejich složení, ani co dělají. Dokonce i název, jež jim média, tak spěšně dala- Evoluční bomby - je chybný. Tyto “bomby” nijak evoluci neovlivňují. Jsou to jen nositelé organismů, které následně teraformují zasažené území,” vědec zní klidně, až moc klidně. Jako by to pro něj všechno byli čísla a teorie, místo opravdová věc s opravdovými životy. “Se vším respektem k mému kolegovi,” začne mluvit generál.”Myslím, že to je hromada sr...keců. Víme, že byli poslány z Marsu. Víme, že dopadli na Perth a Kobe. To je přes dva milióny zasažených lidí. Kdokoliv to udělal musí zaplatit. Musí být zastaven, než pošle další a ztratíme ještě víc lidí,” Generál bouchne do stolu, aby dodal sílu za svá slova. Jen co domluví obecenstvo začne nadšeně tleskat. Trvá asi dvě minuty, než se reportérovi podaří nad nimi znovu získat kontrolu. “Myslím, že je jasné s kým souhlasí naše obecenstvo,” pokusí se o vtip. Ani jeden z hostů se však nezasměje. “Pojďme te…,” jeden za agentů televizi vypne a otočí se na vás. “Ještě pár minut,” řekne a odejde. Už to jsou tři hodiny od dopadu první bomby, dvě hodiny od dopadu druhé bomby, hodina od vašeho kontaktu s Oculem a půl hodiny od příchodu do této čekárny. Někteří z vás už měli s Oculem tu čest před dnešním dnem a někteří až dneska. Každý z vás se tady dostal jinak. Hana a Raven Už jste na Zemi dva týdny. Poté, co jste ke svému příběhu dodaly důkaz se všechno relativně uklidnilo. Samozřejmě všichni - hlavně tedy Sam - na vás měly hromadu otázek (a Hanin otec chtěl vědět víc o tom svém zeťákovi), ale jinak jste si znovu zvykaly na Zem. Avšak před pár hodinami jste slyšely o bombách. Než jste stihly něco udělat zazvonil u vás agent Oculu, řekl, že ví o vaší Subatské lodi a požádal vás, aby jste šly s ním. Keiko Strávila jsi asi měsíc studováním svých schopností a ochranou svého města před občasnou nestvůrou, která se sem tam objevila. Společně s Davidem jste také studovali tvojí historii, ale moc nového jste se nedozvěděli. Krátce poté, co dopadla druhá bomba za tebou přišel David a řekl, že je na čase, aby jsi se setkala s Oculem. Poté jste nasedli do soukromého letadla, které na tebe čekalo a přijeli sem. David řekl, že musí jít, ale jiný agent tě dovedl za ostatními. Tvojí rodiče věří, že jsi na speciálním táboru pro nadané studenty. Suta Tři měsíce od doby, co jsi se setkal se svojí sestrou. Od té doby jsi hledal artefakty, po celém Japonsku, ale marně. Počet Oni, které si však potkával se neustále zvětšoval a svými souboji si na sebe přitahoval čím dál tím větší pozornost. Když jsi slyšel o bombě, která dopadla na Kobe, okamžitě jsi měl v plánu tam jít a pomoct svým lidem, ale zastihlo tě pár agentů Oculu a řekli, že ti mohou pomoct jít přímo do středu hrozby. Jack Hned další den ráno ti Colin zavolal. Bohužel ti nenabídl, žádné informace o kterých by jsi nemohl slyšet na každém televizním kanálů. Ale Colin se jen tak nedal. Řekl ti, že pro tebe má informace, které by ti mohly pomoct. Informace, které ti však nemůže dát jen tak.Potřeboval po tobě menší službu. Úkol, který může jen někdo z tvými schopnostmi zvládnout. Ujistil tě však, že by to neznamenalo tvůj návrat k Oculu. O pár hodin později, už si seděl v autě a mířil do Oculské základny. Janie Asi před měsícem jsi se vrátila zpátky domů. Od té doby už se žádné Arky neobjevily, ale Luke stále nenabíral vědomí. Ať už jsi s ním šla do nemocnice, nebo si ho nechala doma, nebyl to rozdíl. Zkoušela jsi všechno, co jsi mohla, ale on se neprobouzel. Tvé pokusy o vytvoření kotvy se zdály stejně zbytečné. Ani s tvým intelektem nebylo možné, vytvořit něco tak vyspělého z prostředků, které ti byli k dispozici. Před pár hodinami k tobě přišel agent Oculu a nabídl ti přístup k nejmodernějším technologiím, výměnnou za jistou pomoc. Martin Měsíc a půl. Tak dlouho už jsi byl v držení Oculu. Probudil jsi se tady a oni ti pomalu vysvětlili, co se stalo. Chvíli ti trvalo, než sis zvykl na svůj nový život. Testy čtyřikrát denně, nepouštěli tě ven a téměř všude tě následovala ochranka. Aspoň, že tě nechávali trénovat tvé nové schopnosti. Už jsi začínal mít pocit, že tohle bude tvůj život navěky, když v tom pro tebe přišla parta vojáků. Ukázali ti zprávy a řekli ti, že je na čase, aby jsi využil své “dary.” |
| |
 | Paint it Black Bez podpory drogového impéria, na ulici, bez náhradního oblečení a peněz? |
| |
 | Muži v černém Raven Rodiče i bratr nám nakonec uvěřili. Nejvíce samozřejmě byl u vytržení bratr a táta. Máma, ta to brala docela dobře, ale nejsem si jistá jestli tohle trochu neotřáslo s její vírou. Tak či onak, jsme se usídlili v mém rodném domě spolu s Raven. Ta se stejně potřebovala sžít s dnešním moderním světem. Táta se vyptával na Torea a já mu tedy vyprávěla, ale nevím jak přesně snášel to, že jeho možná budoucí zeď není tak úplně člověk. No přinejmenším se zajímal, tak se s tím asi i smiřoval. Mezitím jsem se snažila přijít i na to proč jsme se museli vrátit domů, ale nic jsem nemohla najít. Žádné katastrofy, nic divného. Odpočinek byl fajn, ale nakonec jsem začínala být trochu nervózní a taky se mi stýskalo. Přála bych si, aby existoval nějaký intergalaktický telefon díky kterému bych mohla mluvit s Toreem. Smutně jsem si vzpomněla na Xeru a v soukromí jsem si trochu pobrečela, než mě tenhle nával melancholie přešel. A nakonec se něco stalo. Nějaké podivné bomby. Mračila jsem se na obrazovku a přemýšlela co můžeme udělat. Samozřejmě už to bylo pár hodin co se to stalo, ale všechny kanály nedávali nic jiného. A někdo zazvonil u dveří. Byl to nějaký agent z nějaké Oculu. Netuším co to má být a vůbec se mi nelíbilo, že věděli o Subatské lodi. Ale nakonec jsem se rozloučila s rodinou a šla jsem s agentem. |
| |
 | Oculus Dva týdny. Dva mučivě dlouhý týdny, kdy se neděje vůbec nic. Už ani nepočítám, kolikrát jsem se pokoušela spojit s Omnim. Zjistit, co se děje, nebo proč jsme vůbec tady. Ráda vidím, že je Hana se svojí rodinou šťastná a jsem jim vděčná, že se nás ujali. Ale vnitřně mě to užírá. Myslela jsem si, že naše cesta sem bude mít nějaký smysl a zatím jediné co můžu, je žasnout nad tímhle, pro mě neznámým světem. Čekala jsem, že návrat na Zemi bude šok. Tohle ale dalece předčilo veškerá moje očekávání. Každý den, každou hodinu, nacházím něco, nad čím můžu jen žasnout. Hana si zřejmě už zvykla na příval hloupých otázek, kterými jí neustále zahrnuji. Já mám ale pocit, že si nezvyknu nikdy. Připadám si tak trochu jako Alenka v Říši divů. Jenže já jsem tenhle svět kdysi znala. Teď jsem nešťastná i z těch nejobyčejnějších věcí. Pak dopadnou první bomby a věci naberou rychlý spád. Ten agent se objevil z čista jasna, že máme jít s ním. Nelíbí se mi, že ví o lodi, kterou jsme se dostaly na Zem. Doufala jsem, že se nám podařilo přistát zcela bez povšimnutí. Lidé jsou na tom zřejmě lépe, než jsem myslela, když jejich pozornosti neunikla ani supermoderní Subatská loď. Rozhlédnu se po místnosti ve které se nacházíme. Nejsem nervozní ale nemám ráda čekání, zvlášť, když nevím, na co čekám. Tak kvůli tomuhle jsi nás poslal zpátky na Zem? Už ani neočekávám odpověď. Zvykla jsem si, že můžu pokládat otázky jak chci, odpovědí na ně se ale nedočkám. Stále mě to frustruje, ale bohužel s tím nic nenadělám. Omni je, jako vždy, na informace dost skoupý. "Spadly z Marsu. Nevím, proč nás poslal právě sem. Tam nahoře bysme byly užitečnější." Prohodím lehce otráveně směrem k Haně a ruce si založím na hrudi. Být po mém, tak okamžitě vyrazíme zpátky. |
| |
 | Základna Oculu,10:00 Jak bylo v mém životě zvykem, cestoval jsem od města k městu, od vesnice k vesnici. V každém jsem našel něco na zabití a lidi na ochranu. Oni se vždycky množili jako šváby, ale od mého souboje s Watatsumim to bylo čím dál tím horší. Zrovna jsem byl v Kyotu, když jsem se o tom dozvěděl. Strávil jsem tři dny vybíjením klanu Dodomeki. Normálně by mi taková maličkost trvala nanejvýš den, ale bylo jich tam obzvlášť hodně. Konečně se mi podařilo zbavit se zamoření a tak jsem se vrátil zpátky do hotelu, jež sloužil jako můj dočasný domov. Bylo to poté, co jsem odložil svůj Ame no Habakiri a zapnul jeden z nejlepších vynálezů této doby. Televizi. Obrazy, jež se promítaly před mýma očima, mě naplnily vztekem, jaký už jsem dlouho necítil. Vztekem, jenž mne v minulosti nutil dělat věci, na níž nejsem pyšný. Svůj čaj jsem nechal nedopitý, přivinul k sobě svůj Ame no Habakiri a chystal se vyjít ven ze dveří. Přesně v té chvíli ke mně přišla žena v obleku černém. Očividně trénovaná. „Uhni z mojí cesty. Kontrola není má přednost,“ varoval jsem jí rázně. Ona mi však nabídla něco, co uklidnilo můj vztek. Pomstu. A tak jsem jí následoval. Se svojí katanou u pasu jsem šel v jejích šlépějích. Zavedla mě, až k ostatním, kde mě nechala čekat. MĚ. Poté, co jeden z jejích společníků vypnul televizi, vstal jsem ze své židle a začal chodit tam a zpět. Nikdy jsem nebyl trpělivý a neměl jsem v plánu začínat, když mojí lidé trpěli. „Tohle je šílené," řekl jsem na lidi, jež tady čekali semnou. „Čekáme tady, když bychom mohli bojovat. A proč?“ své slova nemířím k nikomu. Jen je házím do vzduchu jako semínka rýže. Kushinada, by na mne byla pyšná. |
| |
 | Coming home. Or not. Oculus. Měl jsem tušit, že beze mě nevydrží dlouho. Je to sotva pár měsíců a už je to tu zas. Stojím před známým prahem, přede dveřmi, do kterých jsem vstupoval možná až příliš často. Tentokrát jdu však sám a - ani, je to pár měsíců, vzpomínky jsou ale stále čerstvé a spolu s nimi i bolest, smutek a nutkání něčí dělat. Najít ho. Zachránit ho. Kolik mi zbývá času? Kolik jemu zbývá času? nebo je už dávno mrtvý? Ne. To není možnost. Ja nepřicházím o věci mě důležité. Ja vždy dostanu to, co chci - a to i kdybych u toho měl ztratit duši. Když Colin zavolal, zvažoval jsem, že ho za jeho malé vydírání pošlu do hajzlu. Jak jinak nazvat to, co udělal? Chce si koupit mě služby, využívá mého zoufalství a mého pátrání a já bych měl být ten, kdo řekne Ne. Přeci je nepotřebuji, nikdy jsem je nepotřeboval. Snad jen tehdy, kdysi dávno když si mě všimli poprvé. Nebo když mě unesla ta teroristická skupina. Oh a tehdy když jsem se vyspal s dcerou toho mafiána a následně i s tím mafiánem a - okey, možná je dobré že jsem Colina vyslechl a zachoval se jako správný gentleman bez jediné nadávky. Dokonce jsem ho pozval i na večeři při svíčkách a následné pokračování, on ale odmítl. Zase. Neví oč přichází, měl by si přečíst noviny. Hlavně ty bulvární. Netrvalo mi dlouho než mi došlo, k čemu mě chtěji. Země má průser. Ups. Hrozí nám smrt. Ups. Všichni chcipneme. Jejda. Zajímalo by mě, co přesně jsou ty bomby a zda by se nedaly k něčemu využít. K něčemu dobrému, samozřejmě, dobrému a vydělečnému. Někdo musí udržet dobré jméno mě firmy a postarat se o další generaci Lloydů. "Tady se vůbec nic nezměnilo! Počkat....Coline, ty ses nechal ostříhat! A Maria zhubla! Dole na recepci jsem si všiml nového chlápka, kam zmizel Jo? Tenhle by rozhodně stál za hřích." Jack Lloyd přišel, světě všímej si ho. Bez dalšího vysvětlení jsem odveden mezi skupinku lidí, které vůbec neznám. Několik mužů, několik žen, spousta atraktivních tváří i těl. Tohle bude zábava. " Protože potřebujeme informace." odpovim muži, jehož slova jsem zachytil. "Rád vím, proti čemu stojím. Doporučuji to taky zkusit, ušetří vás to spousty nedorozumění. Třeba tehdy když jsem...ale ne, to je historka na někdy jindy. Vítejte v Oculu. Svět vás potřebuje. Konec je na spadnutí. Bla bla. Nemá někdo Martiny? Protřepat, nemíchat, prosím." |
| |
| Je to jen léčka Moje otázka, i když hozena do vzduchu, je zodpovězena. Podívám se na muže, jež mi odpověď dodal. Seděl sebevědomě, jako by se ho svět nemohl dotknout. Nebo aspoň chtěl, aby si to svět myslel. Jaká byla pravda, bylo nepodstatné. Tohle nebyla první skupina, jejíž jsem byl za ty léta součástí. A nezáleželo, jak moc se povyšovali, nakonec mě vždy jen zpomalovali. „Jediná informace, která mi pomůže je vědět, kde je krk mého nepřítele, abych ho mohl oddělit od jeho hlavy,“ odpovím muži, jež mezitím požádal o drink. Poté jsem zpracoval dále jeho slova. A trklo mě uvědomění. „Ty znáš tyto lidi? Jsi jedním z nich?“ zeptal jsem se a udělal krok od sedící skupinky. Do teď jsem si myslel, že stejně jako já jen nevědomky čekali. Ale co když také všichni byli součástí téhle skupiny, jež nás pozvala vyčkávat. Co když to byla past. Nebylo by to poprvé. Často když mí protivníci zjistili, že v čestném souboji je zastiňuji, zkoušeli souboj nečestný. Pár prstů jsem položil na svoji katanu. Nebylo to obzvlášť výhružné, ale zpráva, kterou jsem posílal, byla jasná. Jsem připraven. Ať už je tohle cokoliv a oni jsou kdokoliv, já jsem připraven. Pár ze sedících si možná všimne, že lehký vánek se prožene místností, i když (předpokládám) nejsou nikde otevřená okna. „Jste všichni členy této skupiny?“ zeptám se všech. |
| |
| Shut the fuck up Místnost se začíná plnit lidmi, kterým nepřikládám žádnou pozornost - teď to za mě dělá Brok. |
| |
 | Skupinová terapie „Zátěžový test...“ povzdechl jsem si a prohlížel si svou levou ruku. Ještě je docela růžová a jdou vidět snad všechny žíly. Ještě v ní nemám pořádný cit a trochu se mi třese. Nebo to bude z toho šoku, že tentokrát na mě vytáhli padesátku kulomet? To spíš. Hovada! Radši jsem si šel lehnout a nasadil si sluchátka a pustil svou starou em pé trojku. V uších se mi rozeznělo Primo Victoria a já zavřel oči a přemýšlel, co se vlastně stalo. Ani nevím proč nad tím přemýšlím, když mi to všechno řekli. Ale prostě mi to připadá jako ptákovina. Prý že jsem byl v centru výbuchu Evoluční bomby. Nebo nějaké takové ptákoviny. Jediné, co si pamatuju je, jak jsem za svého deadknighta zabijel Lich Kinga a pak exploze a následný smrad a nazelenalý opar. Sousedka z vedlejšího bytu mi pak chtěla urvat hlavu. Nechápu jak mohla tak hladce projít betonovou zdí... Je pravda, že tihle chlápci z Okulu mi zachránili prdel. Ale taky mě tady zavřeli. Pochybuju, že někdo ví, kde jsem. Nebo že žiju.... Před očima mi najednou problikla tvář matky a otce. V břiše jsem najednou ucítil zase tu prázdnotu a nevolnost. Uvidím je ještě někdy? Z mého uvažování mě probral voják, který přišel ještě s několika dalšími do mého „pokoje“. Sprostě mi strhl sluchátka a oznámil mi, že se možná podívám ven. Odložil jsem svou em pé trojku na stoleček a šel za nimi. Odporovat nemá cenu. Několikrát jsem to zkoušel, ale ty hovada tady mají tolik pastí a uzavřených dveří, až to pěkné není. A pokaždé mě to stálo hlavu... Došli jsme až do nějaké místnosti, kde jsem dříve nebyl. Přišel jsem jako poslední, protože uvnitř už byla nějaká parta lidí. Voják mi odepl pouta z nohou i rukou a já se posadil na jednu z židlí. Mé bosé nohy pleskaly o studenou podlahu, když jsem si šel sednout. A celkově tady ve svém úboru skládajícím se z bílých kalhot a bílého nátělníku vypadám jako jediný vězeň. Takže proč tu jsou ti ostatní? Kdyby to byli taky vězni, mají stejný úbor jako já, ne? Mlčky pozoruju jak šikmoočko sahá po meči a pak se do něj obuje ženská chytrá jak rádio. Žeby nový druh testu? Jak budu zvládat psychickou zátěž? „Vy nejste vězni, že ne?“ zeptal jsem se po chvili ticha a pohledem na chvíli zabloudil k mladé holce, které nemohlo být víc jak devatenáct. |
| |
| Nesourodá skupinka Tmavému muži, který hned po mém přivítání začal klást otázky, odpovím širokým úsměvem. Je zcela zřejmé, že jen čeká na záminku tasit ten svůj mečík a pustit se do boje. Kdo je vlastně zač? Nikdy předtím jsem ho tu neviděl. Vlastně...nikoho jsem tu ještě neviděl a to já si lidi pamatuji velmi dobře. Chlápka s touhou po krvi a paranoiou bych jen tak nezapomněl, navíc ta jeho zbraň si přímo říká o dvojsmysly. A slečinka s chytrým řečmi a robůtkem po boku taky není někdo, koho bych jen tak zapomněl. Stali by za hřích. Ať už samostatně či dohromady. Všichni zde jsou atraktivní a to mi poněkud zvedá náladu. Samozřejmě že bych flirtoval i s těmi méně hezkými, takhle je to ale příjemnější. "Vězni? Ne, pokud o tom vím. Na druhou stranu, pro mýdlo se klidně ohnu." Mrknu na mladíka, který asi vážně odešel z basy. Co po nás chtějí? Tuším, co chce Oculus po mě, ale ti ostatní? Proč? Čas to zjistit. "To je ale sexy robot. Ahoj, Brone, nechce tvoje panička pracovat pro mou firmu? Lloyd industries berou každého dobrého inženýra." Čímž dávám najevo, kdo jsem, i když můj drahý, na míru šitý oděv skládající se ze saka, vestičky a polobotek to prozrazuje. Slyšet může být i můj britský přízvuk. "Platíme dobře. Navíc máme i zaměstnanecké výhody, hodila byste se nám." Mrknu na ni. At si to vyloží jak jen chce. A teď náš chlapík s dlouhým, tlustým...ehm, mečem. "Sekání hlavy? Proč ne. Každému dle svého gusta. Ja radši dobré víno a trochu tělesného potěšení. I to pomaha od stresu, měl byste to zkusit. Hned by váš život byl růžovější. Klidně se nabízím." Tak kdo zareaguje jako první? Člověk by nevěřil, co všechno o vás řekne reakce na hloupé kecy. "A co je to Oculus? No, nebojte, tasení zbraní nebude třeba. Jsou neškodní. Skoro. Rozhodně po nás něco chtějí, takže se budou chovat slušně. Že ano? Vysvetli nám to tu už někdo? Máme zachránit svět? Skupinově?" Můj pohled míří ke kamerám, nepochybuji, že jsme pečlivě sledování. Ja bych to tak udělal. Brzy mi ale začne docházet, na co jsem nechtěné přišel. Oni po nás asi vážně chtějí, abychom něco udělali. Tým a tak. Fuj. Pracovat v týmu? Ne. Prostě ne. Nikdo nebude lepším partnerem než. Prostě nehledám nové partnery do boje. V žádném případě. |
| |
| O něco dřív Základna Oculu,10:00 GabrielMěsíc a půl, už jsi strávil tréninkem. Prakticky jsi se tady zabydlel. Hned první den tě Oculus zapojil do tréninku. Ze začátku ti to připomínalo tvé začátky v armádě, ale velmi rychle ti došlo, že tenhle trénink bude mnohem těžší. Byl jsi pro ně investice a rozhodně jí nechtěly plýtvat. Ale netrvalo dlouho a na trénink sis zvykl a začal jsi excelovat. Všiml sis, že i ti jež tě trénovali byli překvapení. Ale měl jsi nejen talent a zkušenosti, ale hlavně cíl. Ambici. A nepřítele uvnitř své mysli. Za celou tu dobu jsi neviděl nepromluvil ani slovo s April. Oculus tě sice normálně pouštěl ven, ale April ti nezvedala telefon a celkově se ti vyhýbala. S ostatními členy týmu jsi však byl v kontaktu a vedlo se jim dobře. To však bylo předtím. Teď byla krize naprosto jiného druhu. Díval jsi se na zprávy, když k tobě přišel jeden z vědců, kteří ti pomáhali s tvým novým tréninkem. “Gabe,” vyruší tě z myšlenek.”Varga si tady nechala pozvat nějaké lidi. Zrovna jsou v čekárně. Máš za nimi zajít a zavést je do hlavní taktické místnosti. Tam už na vás bude prý čekat,” řekne ti vědec. Jeho pohled poté padne na televizní obrazovku. “Tohle bych neměl říkat, protože skoro všichni z laborky jsou úplně na větvi radostí, ale doufám, že těm, kteří tohle udělali nakopeš zadek,” řekne ti vědec. A poté odběhne za svými starostmi. |
| |
 | Vůbec nechápu, co se to děje Všichni Podívám se z okýnka. Mraky jsou krásné; vždycky jsem ráda létala. Karibik, Las Vegas, Dillí. Ikdyž teď je to jiné: dříve jsem prostě koukala na televizi, pila jablečný džus a povídala si s rodiči o tom, co všechno na dovolené zažijeme. Teď letím tím stejným letadlem, ale přesto je to jiné: rodiče tu nejsou, zato tu sedí David. Od odletu jsme spolu skoro nepromluvili. Když se nad tím tak zamyslím, nemluvíme spolu už skoro měsíc. Jasně, během výzkumů o mé rodině, hledání a zabíjení příšer nebo tak, to ano. ale vždycky jen to nejnutnější. Jen jednou jedinkrát jsme jen tak klábosili, krátce po tom co jsme sundali Teke-Teke, co se nějak záhadně dostala až k nám do Sydney. Bavili jsme se o mořských pannách a nohou, jedli párky v rohlíku a házeli po sobě ukradeným popcornem. Potom se ale všechno vrátilo zpátky: ticho a nervozita. Ani jeden z nás nepřekročil tu propast, co jsem vytvořila před...ano, třiceti devíti dny. On ji přejít nemohl, a já nechtěla. ... "Proč jsi vůbec tady, Agente 586? To ti nevadilo žes mě celou dobu obelhával!? Když jsem skončila v Japonsku pod sutinama, když jsem tam kolik dní ležela mezi těmi těly? Když mě dobitou po x dnech vytáhli!? Tehdy jsi tam byl, objal jsi mě a řekl že seš se mnou. To byla taky faleš? Podpořils mě protože ti to nadřízení řekli!?" Zadržuju slzy, zatímco vyběhnu nahoru do pokoje a prásknu dveřma. Vytáhnu svůj růžovo-černý voděodolný batoh, který mám už sbalený na školní výlet: černé triko s bílým nápisem "Who the f*ck is Armani?", džíny, dvoje kalhotky, ponožky, tenisky a šedá mikina s kapucou. Taky už tam mám armádní nůž od Diaze, krabičku sirek a peněženku s kreditkou. Přihodím tam ještě dvě věci: fotku maminky, mně a tatínka, a mobil. Otřu si oči, ale není to k ničemu; stejně brečím. Co budu dělat? Do pokoje vběhne David. Chci odejít, ale zastoupí mi cestu. "Kam chceš jít!? Musíš zůstat se mnou!" "JÁ NEMUSÍM VŮBEC NIC DAVIDE! OBELHAL JSI MĚ, JEN PRO SVÉ ÚČELY! VLÁDA-A JE MI FAKT JEDNO JESTLI JAPONSKÁ NEBO TA AUSTRALSKÁ-MĚ TAKY OBELHALA!" křičím na svého kamaráda. Otřu si oči rukávem. "Nikdo už mě obelhávat nebude Davide. Už nikdy," pronesu zastřeným hlasem, a než stihne cokoliv, otočím se..a proskočím oknem. Pád je dlouhý, až z druhého patra. Vyměřila jsem si to dobře, takže dopadnu do keře pod oknem. Stejně se ale nepříjemně ozve levé koleno, a asi jsem si zlomila pravou ruku. ale jsem pryč. "Agent 586. Kód 13, cíl utíká. Opakuji, kód..." Dál už neslyším: klopýtám pryč. David se neodváží skočit, ale zřejmě běží dolů. Rychle zapadnu do postranní uličky, pak do další. Musím pryč, zjistit kdo jsem. A s ním to fakt nepůjde. . . . . Jsou to tři dny, co jsem zmizela. Vyhýbala se úřadům, schovávala se v uličkách. Oni se o tyhle lidi nezajímají, chápejte. Bezdomovci, tuláci-jsou pro vládu neviditelní. Tak jsem se vmísila mezi ně. Tři dny, a teď je tady. V týhle uličce. Prší, jem izima a tisknu se k pouličnímu psovi. Chci ho odehnat, zaútočit na něj, prostě něco. Čekám až začne s tou písničkou "o ničem jsem nevěděl; poslouchal jsem rozkazy; jsem tvůj přítel" a podobně. Ale David si prostě sedne ke mně na zem, obejme mě a mlčí. To je dobré. Stejně nechci mluvit. ... Vrátila jsem se s ním ke mně domů. Rodiče nic nevěděli, David jim řekl že přespávám u něj. Je moc hodný, a asi se i snaží vylepšit si skóre. Ten následující měsíc jsme spolu čistili Sydney od monster i sériových vrahů. Já zvládám víc ty první, David víc ty druhé. Lidí se bojím, ale monster až tak moc ne. Japonskou mytologii znám dobře, tak to není takový problém. Akorát nevím, proč většina monster je z japonské mytologie-jsem v Austrálii, ne? Vyjímkou byl Loogaroo, upír z Indie. Pak, po měsíci trapných tichých večerů a vyčerpávajících bojích přišly ty tak zvané "Elovuční bomby" - tak se to říká, že? - a David mi řekl o Oculu. Pořád nevím, o koho jde, ale asi jsou to zaměstnavatelé Davida. Což není záruka spolehlivosti. Dostali jsme místo a čas. A teď sedíme v letadle, mlčíme a já přemýšlím, co tu dělám. Asi chtějí, abych jim pomohla zachránit Zemi nebo tak něco. Ale to já nedokážu; jsem jenom holka s traumatem, běžnými problémy a děsivou schopností. K tomu už jsem taky stihla dojít. Moje schopnost mě děsí, a to že dost. Není to normální. Ale aspoň už ji umím ovládat, vlastně dost dobře. Prsten taky hodně pomáhá. David ho ukradl, ale naštěstí sehnal pro maminku náhradu. Takže teď už zbývá jen zjistit, co chtějí a říct jim ne. Sydney je od toho dne s Rogerem nebezpečnější než kdy dřív. . . A teď sedím tady, v jedné místnosti v Oculu, s dalšími lidmi co netuší kde jsme se tu vzali. Chtěla jsem vypadat trochu reprezentativně, a taky normálně, tak jsem zvolila duhové šatičky bez ramínek s nabíranou sukní, vysoké boty a svůj růžový batůžek odkaz. Vlasy si nakonec ale nechám fialové jako vždycky, jen je sepnu co culíků. Zmínila jsem že miluju všechno roztomilé? Není to zrovna praktické, ale mám sebou i kufr se spoustou oblečení, tak se potom případně převléknu. Ten druhý agent mi ten kufr vzal, abych se s ním nemusela tahat. Hezké. Většinu doby nevnímám co se kolem děje. Při vstupu do místnosti jsem s překvapením zjistila, že je tu další Japonec, a taky ta paní co mě v Sydney odvezla autem z té uličky. Otřesu se při té vzpomínce. Měsíc jsem paní neviděla; teď má nějakého drona, co mu říká Bron. Japonec je dost nervózní. To asi my všichni, ne? Půl hodiny tu sedíme, nevíme co bude a co po nás chtějí. Ještě že mám svoji schopnost. Kdyby mě chtěli něco udělat, dostanu se ven. Nůž mi sice sebrali, ale zuby? Ty mě sebrat nemůžou... |
| |
| Základna Oculu Raven měla stejné myšlenky jako já. Přikývnu. „Taky myslím. Měli bychom první zlikvidovat ty na Marsu. Takhle nám sem budou házet další a další.“ Odpovím ji a pak si prohlédnu všechny ostatní. Zdá se, že někteří Oculu neznají stejně jako já a jiní ano. No není divu. Nakonec já byla ještě před měsícem obyčejný člověk co si žil svůj malý život. Po celou dobu co se ostatní bavili jsem mlčela a držela Raven za ruku, jako kdybych snad měla obavy že najednou zmizí. Nevím asi se u mě začal projevovat nějaký opatrovnický komplex. Tak či onak z toho co jsem vysledovala a vyslechla jsem měla dojem, že většina tady neslyšela o Oculu, nechtějí tu být a někteří ani nevypadali jako, že by chtěli spolupracovat. Podívám se nakonec na Raven a vstanu. „Zachránit svět? Rozhodně.“ Řeknu nahlas. „A pokud možno co nejdříve. Já a Raven máme poněkud... důležitější věci na práci. Takže bych navrhla první zamířit na Mars, tam zlikvidovat ty co sem ty hnusy poslali a následovně pak zničit ty... ty věci.“ Rozhlédnu se. „Jinak já jsem Hana. Těší mě.“ Dodám jen tak mimochodem. Dokážeme vůbec spolupracovat? |
| |
| I'm Out "Není to pes, hlupáku. A já nejsem inženýr." Procedím mezi zuby. Říkali mi kurvo, odpade, neschopoune, ale nikdo, opakuji nikdo mě nenazval inženýrem. Nadechnu se, abych řekla něco ostrého. Mám připravenou přednášku o neschopnosti života na Marsu a o tom, že skoro všichni tady jsou sólisti - minimálně tři z nás, plus ten klučina z basy. Je to očividné. Místo toho se jenom zvednu a zamířím ke dveřím. |
| |
| Company Silně lituju toho, že jsem nekladla víc otázek, když nás sem Omni posílal. Mohla jsem tomuhle všemu zabránit. Nebezpečí přeci přichází z vesmíru a já věřím, že s naší novou intergalaktickou aliancí bychom mu dokázali snadno zabránit. Místo toho trčíme tady na Zemi, bez možnosti s kýmkoliv se spojit. A co je horší, moje otázky už zase zůstávají nezodpovězené. Možná je v mojí hlavě ale měl by mít alespoň dostatek slušnosti aby mi odpověděl. Za chvíli si začnu připadat jako absolutní blázen. Tohle jsme nějak nedomysleli. Rozhlédnu se kolem sebe. Tihle lidé stejně nevypadají, že by měli sebemenší chuť s kýmkoliv spolupracovat. Já měla problém spolupracovat i s Hanou a to jí mám ráda a věřím jí. Držím její ruku a nejsem si jistá, jestli já držím jí, nebo ona mě. Každopádně ona je teď to nejbližší, co bych mohla nazvat rodinou. Teď bych byla ale mnohem radši kdyby mlčela. Jemně jí zatáhnu za ruku aby se posadila. Vypadá to, že všichni bysme si dokázali najít něco důležitějšího. |
| |
| Hádavost týmu. „Máš ostrý jazyk,“ odpovím dívce, která mě nazvala paranoidním. Dívce, která očividně nezná význam slova respekt. Plně sevřu ruce kolem své katany. „Však můj meč je stále ostřejší.“ Na chvíli ve mně přebyly pocity, jež kdysi ovládaly mou povahu. Ten vztek a pýcha, které se tak dlouho snažím zahnat. Zhluboka jsem se nadechl, a sundal ruku z Ame no Habakiri. „Mohu tě ujistit, že…,“ chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl na jméno, které teď používám. „Suta Sanoo, není ničí vězeň,“ odpověděl jsem mladíkovi, jež svým vzhledem vězně připomínal. Rozhodně tím nevyvolával víru v tento Oculus. Poté promluvil vtipálek. „Preferuji Saké,“ odpovím mu. „A váš zájem mi sice lichotí, ale jsem ženatý,“ dodám k tomu ještě. Je mi perfektně jasné proč má o mě zájem, však přes všechny mé chyby nevěrnost k nim nepatří. Začne pak mluvit o Oculu a co po nás chtějí. Záchrana světa. Ozve se dívka, jako Hana se představí. Její slova mě zmatou a lehce urazí. Vidím, že nejsem jediný. Dívka s létajícím nepsem se zdá taktéž pohoršena. Otočím se tedy na Hanu a přijdu k ní o krok blíž. „Nemohu než nesouhlasit. Radši bych první ukončil trpení mého lidu a až poté se vypořádal s hrozbou vzdálenou tisíce kilometrů. Ale jak vidím, to se pro vás nezdá dost…důležité,“ řeknu k této Haně. Avšak ještě, než stihne konverzace pokračovat, brnění v týlu mé hlavy mě donutí se otočit. Japonka. Velmi mladá. Něco je v ní zvláštní, ale důležitěji má na ruce prsten. Prsten, jenž se mi zdá zvláštně povědomý.Odtrhnu pohled od něj a znovu ho nasadím na Hanu. |
| |
| Základna Oculu Raven mě zatahá za ruku, podívám se na ní a věnuji ji uklidňující úsměv, jak jsem ji říkala že je vše v pořádku a ruku ji stisknu. Ale už jsem se nehodlala posadit. Nehodlám čekat až se tihle lidé pro něco rozhodnou a já k tomu nebudu moci co říci. Žena s dost ráznou povahou, moc jsem nerozuměla tomu co říká, ale pochopila jsem to, že nějak... nevěří, že by hrozba mohla přijít z Marsu, protože tam není život. Zatvářím se poněkud zmateně. Měla jsem za to, že Oculu, ať už je to cokoliv za organizaci, kontaktuje lidi co mají... no... co jsou informovaní. Aspoň trochu. Takže když ta holka se má k odchodu tak ji ani nemám moc chuť zastavit. Za to na mě zareaguje Asiat s vousy. Po pravdě jsem Asiata s vousy viděla jen v televizi, ale naživo vždy měli hladké tváře. A ani on zrovna nesouhlasil s tím co říkám. Nadechnu se. „Asi jsem to podala trochu špatně. Samozřejmě bych chtěla situaci vyřešit také. Potíž je v tom, že když jednu oblast vyčistíme tak ti co to udělali můžou zasáhnout jinou. Byl by to boj s větrnými mlýny. Připadá mi rozumnější odstranit první zdroj a pak až likvidovat následky. Stejně jako s krysami. Taky první zničíte hnízdo a až pak jednotlivé krysy.“ Odmlčím se. „A není to tak, že problémy tady nejsou důležité. Bohužel s porovnáním s tím, že je v ohrožení celá galaxie jsou potíže jedné planety... ať už mé vlastní.... ne tolik zásadní.“ Samozřejmě jsem nechtěla tvrdit, že jsou potíže na Zemi nedůležité. Jsou důležité. Jenže k čemu je záchrana Země, když ji stejně můžou později zničit? |
| |
 | Základna Oculu Den za dnem se u mě střídali různí agenti, vědci, vojenští trenéři. Zbroj, kterou mi svěřili do péče, by rozhodně nenechali nosit každého. Učil jsem se nazpaměť všechny její parametry, při zátěžových testech poznával všechny výhody a limity. Nebyl to jen oblek, byla to moje druhá kůže. A jako taková neměla sama o sobě žádné limity. Žádné, které by nezpůsoboval ten, který ji nosí. Proto se vědci, vojáci a agenti a možná vlastně celý Oculus snažil, abych žádné limity neměl. Oblek, který pro mnohé konstruktéry znamenal především probdělé noci práce a pro celou společnost ohromný balík penz, nemohl přijít vniveč. Den za dnem jsem tam v jejich tréninkových místnostech potil krev a vždy, když jsem dosáhl nějaké laťky, jen se posunula výše. Pokud si myslíš, že jsi rychlý, musíš být rychlejší. Připadáš si silný? Zkus tohle! Výdrž? Jaká výdrž?! Hučely mi hlavou neustále omílané slogany mých trenérů, když jsem čekal na další kolo tréninku. Je tedy pravdou, že za poslední dobou tyto hesla trochu pohasla. Zjevně nečekali, že se tak rychle adaptuju. Ale měl jsem k tomu důvod. Byli jsme jen o něco více, než neškodné ovce poslané porazit vlka. A April to málem stálo život. Málem? Co když se její stav nezlepší..? Mohl jsem sice klasicky chodit ven, ale nikdo mě tam nečekal. Proč tedy vůbec opouštět komplex? V hlavě mi zůstala jen jediná věc. Dostal jsem možnost ochránit ovce před vlky. A jeden konkrétní vlk mi v žaludku ležel už několik měsíců. A pomohl mi překonat jakkoliv náročný trénink. "Nejsi tu nějak brzo?" Odtrhnu se od zpráv k vědci, který otevře dveře a letmo zkontroluju své hodinky. Ne, že bych jakožto správný voják nerespektoval daný řetězec velení, ale vědci zde nebyli mnohdy tak formální - ne tak, jak jsem si to pamatoval od vojáků. "Provedu." Odpovím na jeho požadavek a svižným pohybem vstanu od televize. "...a provedu" Zazubím se na poznámku ohledně nakopávání zadků. Za nedlouho sám vyrážím ze dveří. Pozvala "nějaké" lidi? Pokud tu jsou kvůli té katastrofě, asi úplně "nějací" nebudou... Pokusím se odhadnout, kdo tak asi sedí v čekárně. Rázným krokem dojdu až k ni a otevřu dveře. Když potom pohlédnu na nesourodou skupinu osob, mírně zvednu obočí. Zjevně jsem zrovna tohle složení nečekal. Hodnotit je předčasně je však neetické a vlastně žádné hodnocení mi stejně nepřísluší. "Emh" Odkašlu si, abych získal jejich pozornost. Následně zasalutuji - přeci jen jsem slušně vychovaný a je to rychlejší, než jim všem podávat ruku. "Mám vás dovést do hlavní taktické místnosti. Následujte mě tedy, prosím"Po těchto slovech se otočím a volným krokem vyrazím do taktické místnosti, aniž bych kontroloval, zda jdou skutečně za mnou. Před kýženou místností jim otevřu dveře a nechám je vejít. Sám vcházím jako poslední, zavřu dveře a opět zasalutuju. "Madam." |
| |
| RISE UP Ve dveřích se téměř srazím s nějakým hezounem. Bron varovně zapípá a odjistí zbraně, ale očividně prozatím nebudou potřeba, navíc... odcházíme v míru. Přesně tak, pane! Odcházíme! |
| |
| V.M.Varga Základna Oculu,10:00 VšichniVšichni společně přijdete do hlavní taktické místnosti. Jméno celkem odpovídalo jejímu vybavení. Dlouhý stůl uprostřed místnosti obklopovali židle. I když už jste seděli půl hodiny, takže další sezení rozhodně nebylo nutné. Na druhém konci stolu stála žena. Byla o něco starší s bílými vlasy a v černém kalhotovém kostýmku. Byla k vám otočená zády. Její pozornost byla soustředěna na několik obrazovek, které vysely na zdi. Na hlavní byla mapa celého světa s červenými body na ohrožených místech. Na dalších byli záběry jednotlivých míst. Otočila se, až když se zavřeli dveře, kterými jste přišli. Přikývla, aby naznačila, že uznává Gabrielovo zasalutování. “Mé jméno je V. M. Varga,” představí se žena hned. Gabriel a Jack už jí viděli mnohokrát. Přece jen pro ní pracují/pracovali. Martin jí viděl občas, ale nikdy s ní nepromluvil, ani slovo. Raven si může vzpomenout, že byla u jejího odletu. A zdá se, jako by za tu dobu nezestárla ani o den. “Jestli o mě musíte vědět jednu věc, tak je to tohle. Nezveličuji, ani nepřeháním. Nejsem dramatický člověk, ani nemám dar pro divadlo. Proto mi můžete plně věřit, když vám řeknu, že Oculus je poslední věc, která zabraňuje konci světa, jak ho známe,” začne mluvit Varga. Přesně v tu chvíli se dveře otevřou a dovnitř vtrhne starší muž s brýlemi a bílým plnovousem. Spěšným krokem se postaví vedle Vargy. “Moc se omlouvám, za...Raven,” mužův pohled padne na ni. Jeho oči se pomalu přemění z překvapení na naprosté nadšení. Chce k ní přijít, ale Varga ťukne klouby do stolu, aby si získala jeho pozornost. . “Pane McKee, můžete se soustředit,” Muž se otočí na Vargu a přikývne. Poté se ještě jednou podívá na Raven, jako by tím chtěl říct:”Potom,” “Tohle je Timothy McKee. Vrchnní vědec Oculu. Pomůže mi lépe vám vysvětlit, jak hluboko ve sračkách právě teď jsme,” představí ho následně Varga. “Evoluční bomby. Noviny ví o dvou. Kobe, Japonsko a Perth, Austrálie. Ale dopadly tři. Třetí dopadla doprostřed konžského pralesa. Z těch třech máme jen Perth pod kontrolou.Začněme Japonskem. Pane McKee,” osloví Tima. Ten přikývne a na obrazovce se objeví panorama města.  “Kóbe. Hlavní město prefektury Hjógo na ostrově Honšú v Japonsku. Hodinu předtím, než tam bomba spadla, každý člověk zmizel, beze stopy,” řekne Tim. Zdá se trochu nervózní. Je na něm vidět, že není zvyklý mluvit, před tolika lidmi. Hlavně tak neobvyklými lidmi, jako jste vy. “Poslali jsme tam tým, ale poté spadla bomba a veškerá komunikace byla přetržena. Než jsme s nimi ztratily kontakt poslali nám jednu fotku,” dodá k tomu Varga. Poté se na obrazovce objeví víceméně šmouha. Má to matně lidský tvar, ale kdokoliv to je, pohyboval se moc rychle, než aby ho mohl fotograf zachytit. Gabriel však pozná tuhle šmouhu. Pak Varga nechá Tima pokračovat. “Nejen to, ale začínají mizet i lidi z okolních vesnic a menších měst. Cokoliv je bere, postupuje velmi rychle. Jestli to takhle bude pokračovat, tak ke konci dne nebude jediný člověk v celém Japonsku,” “Normálně tohle by byla naše priorita, ale ne dneska,” Varga frustrovaně kývne k obrazovce. Teď se tam ukáže záběr nějakého honosného sídla uprostřed džungle.  “Tohle je Palác ztraceného slunce. Luxusní hotel v srdci Konga. Třetí bomba spadla několik kilometrů od něj. Bohužel nás předběhl muž jménem Kwame Fofana. Podařilo se mu z bombou dostat do hotelu, který náslině převzal a používá ho jako své sídlo,” Na obrazovce za Vargou se ukáže obrázek Fofany. Janie ho však nejspíš lépe zná jako Luka. Vypadá sice o trochu mladší, ale jistě je to on. “Tahle bomba byla velmi rozdílná od těch ostatních. Zatímco ty detonovaly a ovlivnily prostředí, tahle zůstala stejná. Nedotonovaná. Není jasné, jestli to byla chyba nebo ne, ale mít něco takového v rukou by bylo k nezaplacení,” řekne Tim nadšeně. “Kwame je člen kriminální organizace jménem Veritas. Několik našich agentů zjistilo, že Veritas plánuje něco velkého přesně na tenhle den. Fofana byl i se svojí malou armádou velmi dobře připravený. Až moc dobře. Existuje teorie, že o dopadu bomb Veritas věděl. Ale to je prozatím vedlejší. Zdejší mise je jen získat bombu. Kdyby jste s Kwamem, ani nesetkaly, bylo by to nejlepší,” Varga ukáže na označení, jež byli na mapě udělány. " Fofanovi lidé hlídají perimetr a hosty uzavřel v malé jednotce.” Obraz se poté změní na Mars. Planeta je z velké části červená, ale je tam vidět malá oáza zeleně. “A samozřejmě tady máme centrum našich problémů. Mars. Někdo odtamtud ty bomby poslal. Ze satelitních snímků vidíme, že si tam vytvořili soukromou zahradu,” řekne Varga. “Je to popravdě vcelku fascinující. Vytvořili rostliny a zvířata doslova z ničeho,” Timovo nadšení je přerušeno Vargou, která ho rozhodně nesdílí. “Je pravděpodobné, že vyšlou další. Nevíme kdy a nevíme jak. O čas se nemusíte bát. Máme způsob jak vás dostat na Mars okamžitě,” její pohled na vteřinu padne na Jacka. “Takže pokud vám nebude trvat celý den se s hrozbou vypořádat, mělo by Japonsko i Kongo stále existovat. Ale rozhodně jí nepodceňujte. Cokoliv to je povedlo se jim ovlivnit tisíc let evoluce během vteřin a to všechno z několikatisícové vzdálenosti,” varuje vás. Následně se zhluboka nadechne a udělá krok blíž. Jde na ní vidět, že se právě chystá udělat něco, co se jí zrovna moc nelíbí. “Nerada to přiznávám, ale Oculus...nestačí. K vyřešení těchto problémů potřebujeme vás. U většiny těchto problémů, ani nevím, co jsou zač. Proto je tahle skupina tak...různorodá. Vědci, špióni, mágové, legendy, nehody i hrdinové z hvězd. Všichni jste tady, protože vás lidstvo potřebuje. Ale jestli to nestačí máme i věci, které vám můžeme nabídnout. Informace," podívá se na Jacka. "Technologie," podívá se na Janie. "Nebo svobodu," tentokrát její pohled padne na Martina. Takže pro teď zkuste odhodit své osobní problémy a zkuste spolupracovat. A jelikož já vás potřebuji, nechám vás rozhodnout,”[/b] řekne Varga. Je očividné, že fakt, že vás potřebuje nerada přiznává i sama sobě. “ Buď se můžete první společně vypořádat s Marsem a poté se rozdělit do dvou skupin. Přičemž hned z Marsu jedna půde do Kobe druhá do Konga. A nebo naopak. První Kobe a Kongoa až poté na Mars,” dá vám Varga na výběr. “Musím však trvat na jedné věci. Neznáte se. My vás ano. Některé více a některé méně, ale i tak vás známe. Sestavily jsme dvě skupiny podle nám dostupných informací a musím trvat na tom, aby o nich nebyla diskuze. Za prvé na to nemáme čas a za druhé na to opravdu nemáme čas,” Jen co to dořekne objeví se na obrazovce týmové rozdělení. Tým Kongo: Velitel: Hana Taylor; Tým: James Lloyd, Janie Roe, Suta Sanoo Tým Kobe: Velitel: Gabriel Marrel; Tým: Raven Monroe, Martin McGregor, Keiko Myiamoto |
| |
| Dost informací. Slova Hany nebyla nesmyslná. Bylo v nich víc rozumu, než bych očekával. I když její poznámky o galaxiích mi stále šly alespoň trochu proti srsti. Než mi byla dána možnost promluvit, dveře se otevřely a dovnitř přišel muž. Voják od pohledu. Konečně přišel čas se dozvědět důvod našeho pozvání a následného čekání. Jako skupina jsme vešli do místnosti, kterou vyznačovali pro vytváření strategií. Drzá dívka si sedla nejblíže ke dveřím. Budiž. Jestli se budu muset dostat ven, klidně se prosekám celou místností. Pochybuji o tom, že by pár metrů působilo moc velký rozdíl. Ale to teď nebylo důležité. Sedl jsem si a poslouchal ženu. Bylo toho hodně. První tady byl muž vědy, jež se znal se snědou dámou. Tou, která se předtím držela v pozadí té, která se představila jako Hana. Ten společně s touhle Vargou začal mluvit o konci světa. Úsměv se vloudil, na mou tvář. Kolikrát už jsem o konci světa slyšel. Lidé měli tendenci přehánět. Však čím dál jsem poslouchal, tím víc můj úsměv uvadal. Na začátku Varga varovala, že nepřehání a to se ukázalo pravdivé. Japonsko bylo v ohrožení. Každý z mých lidí. Bylo mi téměř okamžitě jasné, co musím udělat. Ne. Vzpomněl jsem si na Orochi no Yamata. První se musím zbavit hlavy, než mohu rozsekat tělo na kousky. Otočil jsem se na tu, jež si říká Hana a pak na Vargu. „Rudá planeta by měla padnout jako první. Nemůžeme se bezpečně zbavit svých nepřátel, když nad hlavami nám visí meč,“ vložil jsem svůj hlas do diskuze. Varga však ještě nedomluvila. Ještě se zmínila o skupinách, a kam kdo půjde. Při pohledu na jejich rozdělení už hrnek mé trpělivosti přetekl. Vstal jsem tak prudce, až má židle spadla. Automaticky jsem položil ruku na svojí katanu a udělal několik kroků k osobě, jež si říkala Varga. „Tohle je směšné. Buď jste hloupější, než o sobě tvrdíte nebo je tohle jen provokace,“ řeknu jí do očí. „Nebudu se procházet džunglemi, zatímco osud mých lidí bude v rukou puberťačky,“ ukážu přitom na dívku s barevnými vlasy. „S Marsu mířím do Kóbe," |
| |
| Staří známí Usadím se spolu s ostatními u dlouhého stolu a zaměřím svojí pozornost na ženu v jeho čele. Ve chvíli, kdy se k nám otočí čelem jí okamžitě poznám. Varga, a já si myslela, že na mě se čas nepodepsal. Vypadá úplně stejně jako vypadala ten večer před odletem. Ještě než mám ale čas začít se nad tím podivovat otevřou se dveře a dovnitř vpadne postarší muž. Nemyslím si, že bych ho znala, ale vypadá to, že on rozhodně zná mě. Už to vypadá, že ke mě vyrazí, když ho Varga zadrží. Ta ženská vždycky uměla házet lidem klacky pod nohy. Stále si ale nejsem jistá, jistí, co je zač, dokud nezazní jeho jméno. Timothy McKee. Můj Tim. Do očí mi vhrknou slzy a tentokrát jsem to já, kdo se musí držet, abych se k němu hned nevrhnula. Visím na něm očima ale sotva vnímám, co říká. Narozdíl od Vargy, na něm jsou všechny ty roky dobře znát. Zhluboka se nadechnu a zamrkám abych zahnala slzy. Vzpamatuj se! Napomenu sama sebe a konečně se pokusím soustředit svojí pozornost na současnou situaci a úkoly, které máme před sebou. Kobe, Kongo a Mars. Vzpomenu si na Hanino přirovnání s krysím hnízdem. Samozřejmě, že bysme měli začít právě tam. Je mi jasné, že ani jedna z nás nepochybuje o tom, že tohle je jen další ukázka síly našich starých známých. Trochu mě ale znervozní fakt, že se dostali až do centra téhle sluneční soustavy, aniž bychom to postřehli. Díky za varování Omni, když už jsi nás sem poslal, tak jsi mohl přihodit ještě pár dalších informací. Pomyslím si trochu naštvaně. Ještě víc mě však naštve, když zjistím, že se máme s Hanou rozdělit. Nejdřív jsem jí sem dotáhla a teď jí mám opustit?! Pohledem přelétnu jména ostatních členů týmu a pak tváře kolem stolu. Během chvilky už tuším, kdo je kdo. Dvě jména už zazněla, Lloyd a Sanoo, ani jeden z nich se mnou není. Tím jsem se alespoň zbavila popudlivého Japonce. Rychle přelétnu tváře dvou zbývajících mužů, odhaduju, že vězeň asi velet nebude. Že by Martin? Takže můj velitel, Gabriel, je muž, který pro nás přišel do čekárny. Odhalit, že Keiko bude to cukrátkové, fialovovlasé stvoření zas tak těžké není. |
| |
| "Idiot" Z toho monologu hodného ceny akademie si odnáším jenom ty podstatné věci - beztak nám to ještě několikrát zopakuje každý idiot. Jediná vskutku vzrušující věc jsou seznamy týmů - připadám si zase jako v pasťáku, o Dnech sportu. Vždycky jsem skončila v tom nejhorším družstvu a téhle tradici zůstávám věrná. Vesmírnou opičku bych ještě přežila, překousla bych s klidným srdcem i katalogového modela, ale s tím japonským panákem budou problémy... Tři... dva... jedna... |
| |
| Základna Oculu Rozhovor jsem s Drozdí bradou nedokončila, protože pro nás přišli. Takže jsme následovali vojáka do zasedací místnosti. Posadila jsem se vedle Raven a poslouchala. Když přiběhl starší muž a oslovil Raven, zmateně jsem koukala z jednoho na druhého. Raven vypadala překvapeně a pak na onoho Tima zírala, jako kdyby na tom závisel její život. Začali mluvit o tom co se děje a plány. To, že mizejí lidé bylo divné. Prostě... zmizí? Zněl to jako scénář k nějakému hororovému filmu. Dali nám na vybranou co udělat. Naštěstí byla tam i možnost jít na Mars vymlátit hnízdo. Pro mě tedy nemělo smysl cokoliv dalšího zmiňovat. Já už měla rozhodnuto. To, že vyrostla na Marsu oáza bylo rozhodně zajímavé. Jak to asi zvládli? Muselo to proběhnout rychle. Nakonec země Mars snímá pořád, takže by to objevili hodně brzy. Jako první se projevil Sato, drozdí brada, který k mému překvapení řekl, že je pro let na Mars a když se na mě podívá, tak se na něj vděčně usměji. Ale pak mě rychle opustí, když ho, vytočí to, že následně by musel do Konga a ne do Kóbe. A ta holka, Janie ještě přileje olej do ohně. Promnu si spánek. Pane jo... a to mám být velitelka takových horkých hlav? A co víc... rozdělí nás s Raven. To se mi nelíbilo ani trochu. Postavím se, abych si získala pozornost těch řvounů. „Janie... jsi Janie, že jo?“ to byla spíš řečnická otázka. „Na tom, že někdo cítí silnou vazbu ke svému národu není nic špatného. Nazýváš ho dítětem, ale po tom co jsi teď řekla na mě nepůsobíš o nic víc dospěleji. Uvedla jsi dobré argumenty, ale klidně se to mohlo obejít bez těch urážek na napadení. Tím v téhle situaci nic nezískáš. Možná kdyby jsi byla na základce, tak by jsi svůj cíl vyprovokovala k tomu, aby ti dal jednu do nosu. Holka nebo ne.“ Řeknu poměrně klidně a pak se podívám na Sata, který svíral rukojeť své zbraně. „A ty. Momentálně je bezpředmětné řešit kdo kam půjde, protože náš cíl je jasný. Mars. Nikdo z nás nevíme co se tam stane. A já budu velitelka týmu. Až vyřešíme problém na Marsu a ty budeš mít stále potřebu zamířit do Kóbe, tak ti v tom nebudu bránit. A Oculu také ne.“ Podívám se na paní Vargu. „Protože to oni potřebují nás, ale my je ne.“ |
| |
| Slibný teambuilding základna Oculu Na rozdíl od většiny ostatních si nesednu za stůl, ani se netlačím k místům nejblíž východu. Ba naopak jdu na druhou stranu místnosti, kde se s dobrým výhledem opřu zády o stěnu. Už tu chybí jenom John, mačkající se na těch miniaturních židlích a Roy... jediný muž s kuráží vtipkovat před vojáky o pět hodností nad ním. April, vždycky sedící vzadu... V proudu myšlenek se můj doposud neutrální výraz na okamžik nepatrně rozzáří, poté ovšem zase hned pohasne. Naštěstí to už mou mysl zaměstnávají informace o stávající misi. Když se na obrazovce ukáže "šmouha", pravá dlaň se mi automaticky zatne v pěst. To musí být on. Nikdo jiný se nehýbe tak rychle. Koukám upřeně několik momentů na obrazovku, byť už je fotka šmouhy dávno pryč. No tak! Kontroluj se! Ruka opět povolí. Varga pokračuje, ovšem její - nezvykle demokratický - přístup mě poměrně překvapí. Ona to nechává na nás? To je zvláštní. Od toho tu máme řetězec velení, ne? Než však stihnu přemýšlet nad výhodami a nevýhodami demokratického vedení vojenských operací, neznámý muž se chopí slova a meče.. Okamžitě se přestanu opírat o stěnu - místo toho se napřímím a trochu rozkročím. Pravá ruka již svírá rukojeť pistole, která je však pořád v pohotovostním pouzdru připevněném na pravém stehně. Muž naštěstí zastaví, takže nemusím střílet. V pohotovosti jsem však pořád. "Na Váš rozkaz..." Pokynu klidným hlasem ke své šéfové, stále připraven střílet. Svou vzdálenost k muži přitom logicky nijak nezkracuju. Sice nemám svůj oblek, ale i tak stihnu vystřelit alespoň třikrát, než se k ní (případně ke mně) ten magor dostane. Viděl jsem toho v poslední misi dost, abych věděl, že civilizovaný svět Oculu hodně dluží. A já osobně vlastně taky... K chování muže se začnou vyjadřovat další a já jsem si už naprosto jistý, že demokracie ve válečných operacích nemá žádné výhody. Zlatý Roy a jeho přiblblé vtípky... Proletí mi hlavou, nicméně zrak nespouštím z cholerického muže a Vargy, abych mohl případně krýt její ústup. "Pokud mohu, madam. Oficiálně doporučuji vyřazení tohoto muže z operace. Ať už jsou jeho schopnosti jakékoliv, tato výbušnost může ohrozit ostatní členy týmu i celou misi." Muž, který ztrácí nervy v relativně klidném prostředí zasedací místnosti, těžko uposlechne rozkazy pod palbou, kde není čas na diskuze. "Jakožto velitel týmu Kobe rovněž doporučuji zamítnout jeho návrh na přeřazení. Mise je pro něj moc osobní, což nesvědčí jeho... temperamentu." Dodám ještě - stále klidným hlasem k šéfové, skoro jakoby tam Suta ani nebyl. Zrak z něj ovšem nespouštím. |
| |
| Napětí roste. „Chápu, že máš velmi ráda zvuk vlastního hlasu,“ odpovím této Janie po jejím proslovu. Vyslyšel jsem jak její urážky, tak její argumenty. Je mnoho věcí, které bych mohl říct. Je mnoho věcí, které by mohla zase ona odpovědět. A za tu dobu, by byli moji lidé mrtví. A přece jen, všechno, co jsem chtěl říct, už ji Hana řekla. K Haně jsem se zlehka uklonil. Jen dost abych dal najevo, že její slova byla vyslyšena. Rád si myslím, že mám svojí náturu plně pod kontrolou. Ale něco mi říkalo, že kdyby tady Hana nebyla, tak už tady Janie taky není. Otočím radši svojí pozornost na někoho, kdo dodává svým slovům váhu. Muž, jehož jméno bude Gabriel. Všiml jsem si ruky, která odpočívala na jeho zbrani. Zdál se připravený. Trénovaný. Jistě to byl válečník. „Kdybych ji chtěl ublížit, nezastavíš mě,“ ujistím ho. Nebyl by první, kdo si myslel, že pistolí překoná můj meč. Nebo mojí kůži. Sundám ruku ze své katany a znovu si sednu. Doporučení tohoto Gabriela ohledně mého vyřazení je jako nedělní vítr. „Budiž. Zatím je můj meč, vás meč,“ řeknu z části na Vargu a z části na Hanu. „Ale pokud na rudé planetě uvidím, že bojovníci, které posíláte, nejsou dostateční. Nemyslete si, že na Kóbe nepůjdu.,“ ujistím je. |
| |
| Domácí úkol, hračky a hádky Všichni Sleduju jak se paní s Bronem chystá odejít, a říkám si nechají nás vůbec odejít? když se paní srazí s hezkým upraveným pánem. Je to jako z těch amerických romantických kemodií, a já se zachichotám. Pán si mě ale nevšímá, místo toho nás pozve do "taktické místnosti". Cestou se bavím střídavě posloucháním panís Bronem, sledováním toho Japonce a hraním Tamagochi. Pak se otevřou dveře a my vstoupíme. Když procházím kolem toho pána, lehce se usměju. "Hezky voníte." Místnost působí důležitě a já se začínám cítit nepříjemně. Nemám ráda zodpovědnost, a tady mě jí čeká asi hodně. Snad to budu ještě moct hodit na někoho jiného, omluvit se s "já jsem tady omylem" a odejít. Ale nakonec si jen poupravím fialové copy, zhluboka vydechnu a poslouchám. Situace je vážná, o tom není pochyb, pomyslím si zachmuřeně. Přesto se ale usmívám; vždyť konečně vím o co tu jde! Jeden musí nejdřív zjistit, o jaký problém jde, aby ho mohl řešit-ne? Překvapí mě situace v Perthu. O ničem jsem nevěděla; David mi nic neřekl-zase-a na televizi jsem nekoukala, měla jsem jinou práci. Vyděsí mě ale zpráva z Japonska. Moji známí! Babička! Kamarádi! Je někdo z nich ještě naživu? Pokud byli mimo epicentrum, tak možná ještě nezmizeli... Musím doufat. A držet se, kvůli nim. Rozdělení týmů mě až tolik nepřekvapí, konec ke konci -tak se to říká, ne?- u nikoho moc neznám. Sleduju lidi kolem. Z Týmu Kongo asi poznávám tu Janie Roe, nějak tuším že to je paní s Bronem. Víc se k ní hodí jméno. Kdo je Hana netuším, stejně tak jako kdo je James Lloyd. Suta Sanoo je nepochybně ten Japonec. Z našeho týmu neznám nikoho, ale Gabriel bude asi ten hezký vonící pán. Vypadá na vojáka a velitele, tak je to logické. Jistá si ale nejsem. "Cítím že bych měla pomoct hlavně lidem na Zemi. Koneckonců, kolik lidí tu zbude než se vrátíme? Ale je pravda že tím odstraníme jednu hlavu příšery, a my musíme zasáhnout srdce. Nerada to říkám, ale jsem pro Mars," kývnu na Sutu a dívku s brýlemi. Satoo-sensei mě následně překvapí svým výstupem. Když sáhne po kataně, užuž se chystám kousnout do ruky. Taky by mi to na jeho místě vadilo, ale osobně dám přednost záchraně světa před záchranou Japonska. Ctím svůj lid, ale pomoct potřebují i jiní.. Jeho poznámka mě ale rozozní. "Nebudu se procházet džunglemi, zatímco osud mých lidí bude v rukou puberťačky." Zatnu pěsti. Já snad vážně kousnu, a to se pak neznám! To už se ale do Sanoo-senseie pustí Janie-san. A háže jeden dobrý argument za druhým. I když nad některými vrtím hlavou. Nad její poznámkou o svalech a mozcích se pousměju. Ta holka (asi Hana, když to velitelka) se zdá rozumná. Výměna mezi Japoncem, hezkým pánem, holkou-co-bude-asi-Hana a Janie trvá chvíli a nakonec se Sanoo-sensei usadí. Mě už to ale nebaví. Pomalu odsunu židli, jen to lehce zaskřípe. Pak si přidržím sukni dole, dám koleno na stůl a pomalu vylezu na stůl, přičemž po všech mužích v místnosti hodím pohledem opovažte se mi dívat pod sukni. Postavím se, a s úsměvem spustím. "Tak poslouchejte. Přestaňte se hádat jako malý děti! Jsem tu z vás všech nejmladší, ale mám pocit že jsem dospělejší než většina zde přítomných," s tím se omluvně podívám po hezkém muži u zdi. "Satoo-sensei: Janie-san má pravdu. Taky chci chránit svůj lid, ale nejsme bohové abychom si vybírali, kdo bude žít. Máme všichni vyjímečné dary, a ty se musí využít pro dobro všech bez ohledu na sobecké zájmy. Takže prosím prokažte že jste skutečný válečník, spolkněte hrdost a udělejte co Ocula říká. A věřte nám: všichni musíme věřit že to ti ostatní zvládnou! Janie-san," otočím se na známou paní s Bronem a autem "máte v dost věcech pravdu, ale nepodceňujte vliv patriotity-tak se to říká, ne? Patriotita hýbala dějinami. A Hana-san...nemyslete si že Ocula nepotřebujeme. Jedna strana mince potřebuje druhou, aby byla kompletní, ale i naopak. Přesvědčení že to tak není je chybné-všichni potřebujeme všechny. Pokud cítíme že někoho potřebujeme, věříme mu a spoléháme na něj. A tady jde o nic menšího než svět, takže týmová práce a spoléhájí se jeden na druhého nebudou k zahození!" S tím slezu opatrně ze stolu a sednu si. "Jo a Satoo-sensei: tu puberťačku si vyprošuju! Zatímco vy jste dělal bůhvíco pro náš lid-náš, nejen Váš-já mimo jiné zaAle jestli si pořád myslíte že nejsem týmu užitečná, že jsem jen 'puberťačka' které byste nesvěřil Kobe do rukou, tak já klidně půjdu. Stačí jediné slovo a odejdu. Takže?" |
| |
| Správný superhrdinové tým. K smíchu či pláči? Tak tohle mě baví. Vážně, copak nemohli najít skupinku lidí, kteří by měli alespoň trochu šance, že si padnou a nezabíjí se navzájem? Asi ne. Nu, bude zábava. V tichosti a s úšklebkem ve tváři poslouchám jejich dohadování a bavím se. Jen škoda že zrovna na těchto lidech asi závisí osud lidstva. Je sice možné, že to není tak horké jak se zdá, když ale hledím na Vargu, vím, že její prvotní slova jsou pravdivá. Varga nepřehání. Ano, umí lhát a manipulovat, kdyby tomu tak nebylo, nebyla by hlavou Oculu, v tomto však nelže. Všechno jde do hájr a jen my můžeme pomoci. Jak roztomilé. Varga nám zadá úkoly a je to ten v Kongu, který upoutá mou plnou pozornost. Úšklebek z tváře na chvíli zmizí, nahradí ho výraz absolutního soustředění a následně, při zmínění Veritas, i nenávisti. Ale, ale, copak to tu máme. Že by právě o tom mluvil Colin? Je to příležitost. Fontána je můj. Jak jinak než osudem bych to měl nazvat? Sice se mi nelíbí názor, že by nás Fontána neměl ani vidět, ale...dobře. Neuvidí nás. Neuvidí Oculus. Uvidí jen může, co chce odpovědi. A dá mi je, nic jiného nepřipadá v úvahu. Hned se chci přihlásit m týmu do Konga, Varga mě ale předběhne a samotného mě tam přidělí. To také nebude náhoda, ale...no, možná mi to Oculus dluží a já nebudu koukat na zuby darovanému koni. Co mě ale trápí více je názor ostatních, že bychom měli nejdříve vyrazit na Mars. Zdržovat se? Má to cenu? Když to neuděláme, naše problémy třeba sami zmizí. Definitivně. I to se stává. Někteří se pouštějí do debaty, co je důležitější, padnou i slova jako hrdinství a jiná klišé, mě však nakonec přesvědčí něco jiného. Vargina poznámka o našem rychlém přesunu na Mars. Co tím může myslet? Znám jen jeden velmi rychlý transportní objekt a ten... "Už jste domluvili, vážení? Nebo si ještě zahrajeme nějakou hru na získání důvěry? Staneme se pokrevnými bratry a složíme přísahu? Budeme si zaplétat vlasy v cop? Nebo hodíme všechny naše problémy za hlavu a půjdeme nakopat ty na Marsu? Rád bych se vrátil ještě do večeře. " teď nemá cenu řešit týmy a to, zda jsem schopní či ne. Ti neschopní to akorát nepřežijí, to je ale už jejich vlastní problém. Otočím se na Vargu, abych na ni mrknul. "Az se vrátíme, zvu vás na skleničku. Musime dohnat, co jsme zameškali." Pěkně mi řekněte všechno, co víte a hotovo. Má výplata je jasná. " Mimochodem, máte dobrý vkus na agenty, tenhle je taky dost k zakousnutí." Myslím tím toho který nás sem přivedl a zatím se chová jako dobré vycvičený voják věrný svému zaměstnavateli. S ním bude legrace. "Vy snad ženatý nebudete, že ne?" Otočím se na Marella a pak na horkokrevného Japonce "Ale ani manželství není překážkou." Nadechnu se a znovu pohledu na tento tým. Dvě holky, co spolu asi spí, kluk z vězení, týpek s velkým mečem i egem, génius, jejiz IQ soupeři už jen s její aroganci a potřebou mít neustále pravdu, voják, který se nikdy neusměje a pubertální Japonka tvrdící, že rozhodně není pubertačkou. Do toho přidejte mě a máte tým snů. Kdyby to viděl Gary podal by okamžitou výpověď a zmizel pryč z této planety. Me se to ale líbí. Je to autentické a tak lidské! Treba o nás jednou i natočí film! "Ještě někdo něco nebo jdeme do práce? Varga se nám nemůže věnovat do konce světa. I když už je na spadnutí." |
| |
| Beztak další test Podle jejich reakcí soudám že tu jsem fakt jediný vězeň. A jak je tak poslouchám, tak asi taky nejsem jediný, kdo má nějaké schopnosti. Proč jen já jsem vězněný a ostatní mohou pobíhat po světe jak se jim chce? Dokonce i ten magor s tou katanou. Netrvá to dlouho a už jsou tu první rozepře. Naštěstí přišel nějakej chlápek a odvedl nás do taktického centra. Tam jsem se jen usadil na volnou židli a zase mlčky čekal, co bude dál. Slova se ujala moje hostitelka, Varga. Když spustila, začal jsem pozorně poslouchat. A čím víc jsem se dovidal, tím víc se mi zdálo směšně a nereálné co jsem slyšel. Jenže pak mi pohled sklouzl k mé levačce, která je už normální. Když je možné, aby mi dorostla ruka ani ne za půl hodiny, tak proč by nebylo možné to, co nám říká. Jakásik část japonska se stala oblastí duchů a pak je tu Kongo. A to nemluvím o tom, že nás chce poslat na Mars. Když domluvila, strhl se shitfest. Do japonce se pustila egoistka a celé to pak zakončila ta mladá holka. Co je sakra Teke-Teke? Zní to jak nějaký tamagochi. "A na ten Mars se dostanem jak? A mám se učit zadržet dech? Nebo je na Marsu dýchatelná atmosféra? Protože pardon ale vše co jsem znal a považoval za normální se právě nějak vytratilo. Nezlobte se, ale tady kolega mluví jak první samuraj," řekl jsem a ukázal na Janie "Ty zas vypadáš na to, že máš v palici databázi věeho možného a nemožného a tamhleta holčina se zase chová jako kdyby vypadla z nějakýho anime." řekl jsem a na chvíli jen pozoroval všechny okolo a pak se zahleděl na Vargu. "Fakt se to všechno co jsi řekla děje? Nebo to...tohle všechno je zase nějaký posraný test?!" vyjel jsem na ni už celkem dost nasraně. Nechápu proč mě tu drží. Vždyť já se neprosil o nic takovýho. Já jsem jen... co vlastně jsem? Člověk ne. Už ne. |
| |
| Vzhůru na Mars Základna Oculu,11:00 Všichni“Prosím. Vážení. Uklidněme se,” řekne Tim náléhavě na eskalující situaci. Jeho hlas je však z velké části ignorován. Varga jen v klidu stojí a čeká. “Slečno Myiamoto, můžete prosím slézt z mého stolu. Byl vcelku drahý,” řekne ke Keiko. Není to ani urážlivé, ani podpůrné. Jen konstatuje fakta. Otočí se poté na Gabriela. “Vaše doporučení bylo vyslyšeno a zamítnuto, pane Marrele,” řekne mu. Scéna se mezitím pomalu uklidní. “V tomhle stavu Oculus nemá dost lidí, aby jsme kohokoliv z vás přinutily k čemukoliv. Ale pan Marrel má pravdu,” řekne k Haně.”Jestli Sanoo-sama půjde do Kóbe může umřít, víc lidí, než bude zachráněno,” řekne zároveň k Sutovi a Haně. “A mohu vás ujistit, že tohle není test,” řekne Martinovi. “Ohledně dýchání se nemusíte strachovat. Nová vegetace vytvořila vcelku silnou atmosféru na limitovaném území,” řekne Tim. Rád, že už se věci aspoň trochu uklidnily. Varga se mezitím otočí na Jacka. Podívá se mu do očí. Chvíli to vypadá, že něco řekne, ale nakonec promluví na všechny. “Pokud jsem se správně orientovala v tomto představení, první se vydáte na Mars,” otočí se na Tima. “Agente McKee. Dejte jim Kodex a zaveďte je k Orbu,” s těmi slovy se obrazovky zhasnou a dá tak najevo, že je čas vyrazit. Tim si odkašle a z kapsy vytáhne devět futuristicky vypadajících náramku. Každému z vás dá jeden a jeden si vloží na svojí ruku. “Ehm...takže...ehm...tohle je Kodex,” nervozita z něj téměř kape.”Umožní vám nahlédnout do databáze Oculu. Samozřejmě tam nejsou všechny informace, ale všechny u kterých jsme určili, že se vám mohou hodit,” vysvětlí vám Tim. Poté zvedne ruku, přičemž se Kodex automaticky roztáhne a ukáže se malá holografická obrazovka. “Přes Kodex můžete komunikovat s ostatními členy týmu, ale pokud nechcete, tak vás pomocí něj nemůžeme sledovat. A když se přiblížíte k někomu kdo je v naší databázi, Kodex se automaticky updatuje,” dodá. (Podívejte se do HP) Pak už vás jen pobídne, aby jste ho následovaly. Společně tedy odejdete z místnosti. Míříte útrobami Oculského komplexu. “Když mi řekli, že jsi naživu nevěřil jsem tomu, až dokud jsem tě doopravdy neuviděl na vlastní oči,” řekne Tim k Raven, zatímco chodíte chodbami. Ty jsou zaplněné jen vědci. Všichni agenti jsou pryč. Nejspíš Perth. “Oculus zachytil vysílání, které jde vesmírem. Něco o Stavitelích? Až tohle skončí musíš mí říct všechno,” povídá si s Raven. Nakonec dojdete před tlusté železné dveře. Pět plně ozbrojených mužů před nimi stojí. Martin a Gabriel už tam mají svojí “výbavu”, kterou si mohou na místě nasadit. Když jsou připraveni dveře se otevřou. A po několika dalších bezpečnostních opatřeních jste došli k výtahu. Nastoupili jste dovnitř a jeli dolů. Do podzemí. Jack ani Gabriel tady nikdy nebyli, ale věděli kam míříte. Asi po patnácti minutách jste dojeli na místo. Skladiště. Místnost třikrát tak velká jako budova Oculu na povrchu. Všechny vyspělé technologie, které Oculus nasbíral. Některé byli deaktivované, jiné zkoumané vědci a některé měli svojí vlastní místnost. Tim vás vedl spletitými chodbami. Když jste prošli kolem vědce spěšně - a nemotorně - Timovi zasalutovali. Janie si mohla všimnout, že když jste se přibližovali ke svému cíli, bronzová koule v jádru Brona začala zářit červeně. Což se ještě nikdy předtím nestalo. Nakonec vás Tim dovedl k jedné izolované místnosti. “Takhle se dostanete na Mars během pár vteřin,” řekne Tim a otevře dveře. Uprostřed místnosti levitoval rudý orb, který měl asi tři a půl metru na výšku a šířku. Jeho povrch se zdál polotekutý. Hana viděla červenou auru, která kolem něj tancovala jako plameny, ale jinak nic neovlivňovala. “Tohle je Orb. Je to teleportační zařízení, které pro Oculus získal agent Lloyd,” Tim ukáže na Jacka. “Ale nemusíte se bát, už je plně pod naší kontrolou,” ujistí ho hned. “Orb jsme nastavili, aby přenesl osm lidí na Mars a poté se přenese za vámi. Pak přenese čtyři lidi do Kóbe a čtyři do Konga. Následně se vrátí sem,” vysvětlí vám. “A hodně štěstí. Vím, že neznáte nás ani sebe, ale jako obyčejný člověk vám chci říct...děkuji,” dodá k tomu upřímně. Už jen stačí vkročit do Orbu. |
| |
| Vzhůru na Mars Konečně to vypadá, že se všichni trochu uklidnili. Naším prvním cílem skutečně bude Mars, docela se mi uleví. Sice s Hanou nejsme ve stejném týmu ale alespoň tam budeme spolu, a nikoho nebudu mít vedle sebe radši, než jí. Vezmu si náramek a připnu si ho na ruku. Vypadá to, že Oculu se podařilo nashromáždit skutečně dost informací. Nejvíc mě překvapí, když v databázi najdu fotky našich přátel a vůdců aliance. Jsou lepší, než jsem si myslela. Zapíšu si do paměti, že tuhle organizaci bych skutečně asi neměla podceňovat. Nemám ale moc čas procházet všechny údaje, které v Kodexu jsou. V další chvíli nás už Tim žene chodbami k té věci, o které Varga mluvila jako o Orbu. Procházíme chodbami a já mám alespoň čas konečně se přitočit k Timovi. Krátce ho obejmu a šťastně se na něj usměju. "Chtěla jsem tě najít, ale ty jsi byl rychlejší." Po očku se na něj dívám. Pro mě je to sotva několik měsíců. Pro něj...víc jak čtyři desetiletí. Přesto to tak sotva vnímám. Je to můj Tim. Možná mu zbělely vlasy a na tvářích má vrásky, ale pořád má stejné oči a stejně nervozní chlapecký úsměv. "Omlouvám se, že jsem přišla pozdě." Vzpomínám na ten večer před odletem i na jeho pozvání. Doufám, že na mě nečekal. Doufám, že má rodinu, děti a vnoučata. Doufám, že nestrávil život čekáním na dívku, která nedokázala přijít včas. Chtěla bych se ho na to všechno zeptat, ale na to není vhodné místo ani čas. Potřesu hlavou, potlačím smutné myšlenky a pokusím se soustředit na práci. Čím dřív tohle budeme mít z krku, tím dřív se sem budu moci vrátit a v klidu si s ním promluvit. "Opravdu jste tu zprávu zachytili? To je skvělé. Subaté jí vysílají na všech kanálech. Snaží se zburcovat co možná nejvíc ras, protože nikdo neví, kde Stavitelé udeří příště." Tedy skoro nikdo. Omni to očividně moc dobře věděl. Prolétne mi hlavou. "Je toho hrozně moc, co bych ti potřebovala říct." Povzdechnu si. Pak se na něj ale zazubím. "Ti dva, se kterými jste mě vyslali minule, mě při prvním náznaku nebezpečí nechali na pospas a vzali do zaječích. Doufám, že tentokrát to vyjde líp." Rozhlédnu se kolem sebe po ostatních členech týmu. To už ale stojíme u nedobytně se tvářících železných dveří. Pětice ozbrojenců před nimi nevěstí nic dobrého. S úžasem hledím na rudý Orb, který se před námi vznáší. Nikdy jsem nic podobného neviděla. A to jsem si myslela, že už mě nic překvapit nemůže. Hledím na jemně se vlnící rudý povrch a pocítím nejistotu. Přesto, že posledních čtrnáct dní jsem strávila myšlenkami na to, že se chci vrátit tam nahoru, teď, když mám možnost opět se ocitnout ve vesmíru, připadám si nepřipravená. Na sobě mám jen Hanino staré oblečení, džíny, černé tričko a koženou bundu. Minule jsem vyrážela ve skafandru a pilotovala jsem raketu. Pravdou je, že na Rubikonu jsem začínala podobně nepřipravená. Co mě ale trápí nejvíc je, že tyhle lidi vůbec neznám. Oni neznají mě, a netuším, jaké jsou jejich schopnosti a limity. Většina z nich ani spolupracovat nechce. Jakmile dojde na boj, bude to každý sám za sebe, a z posledního boje jsem si odnesla cenné ponaučení, že člověk se musí na své spolubojovníky umět spolehnout. Při boji se Zástupci jsme se neměli rozdělovat, nebýt Hany, vlastně bych tady ani nebyla. Bohužel není čas. Není čas na nic. Usměju se na Tima a pak ještě pohledem vyhledám Hanu. Opovaž se mi tam umřít. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do Orbu. |
| |
| Do nekonečna, a ještě dál! Všichni A co že je drahý? Musela jsem na sebe upozornit, aby mě všichni vnímali. Ale už zase sedím. Poslouchám. Takže jedeme na Mars. Teda, páni, nenapadlo by mě že se jěkdy na Rudou planetu podívám. Cítím zvláštní, až náboženskou úctu. Ale taky strach; nevíme co nás tam čeká, a já nevím ani to, jestli si tihle lidi vzali můj proslov k srdci. Snad ano, protože jít tam každý sám za sebe, to je sebevražda. Se vzduchem si nedělám takové starosti, napadlo mě že vegetace tam utvořila kyslík. Asi je to ohraničené silovým polem nebo tak. Vydáme se někam do útrob Ocula. Musím si pořád prohlížet svůj Kodex. Na levý ruce je ohodlnější, pravou potřebuju volnou kvůli prstenu. Je to skvělý, miluju chytrý hračky. Můžu přes to mluvit s dalšími členy týmu? Nebo brouzdat po netu? Pochybuju že na Marsu bude Wifi, ale ještě před pár hodinami bych pochybovala i o tom že na Marsu může být prales. Svět se zbláznil. Ve výtahu se spěšně nakloním k Janie. "Hele, ty jsi přes technologie že? Nedokázala bys mi tam nahrát Tamagochi? Nebo ještě líp můj hudební playlist? No co? Ráda si během boje pouštím hudbu, dělá to epickou atmosféru," dodám omluvně k doktoru Timovi. Dokážeme to? Můžeme to dokázat? A co já? Stačí moje schopnost na něco..takovýho? Pochybuju o sobě. Pochyby jsou špatné, a tak se přinutím k úsměvu. Beru to s optimismem: jsme ti asi nejnadějnější kandidáti na tuhle misi, jaké Země má. To bude stačit. Dole v bunkru jsem už skoro natěšená. "Bohové díky! Arigato pane! Počkejte, jak to že se nestihnu převlíknout!? Dejte to sem!" křiknu na strážného s mým kufrem. Budu si muset nechat svůj outfit odkaz. Vlasy nechám taky fialové, v culících. Rozpustit je můžu později. Otevřu kufr a zalezu za nejbližší bednu. Stihnu jen vyměnit bílé kalhotky za růžové s jednou pusinkou vpředu, boty s až moc vysokou podrážkou za duhové tenisky se světélkujícími tkaničkami a je to. Popadnu z kufru svůj bílý armádní nůž od tatínka, sadu vrhacích nožů si připevním na pravé stehno pod sukni. Zkontroluju že mám na pravém prostředníčku svůj prsten. Hai. Připravena. Doběhnu ostatní, zrovna když zírají na Orb. "Páááani.." houknu, a pootočím si prsten na ruce. Nervózní. Nervózní a natěšená. Jedna holka-asi ta Raven-projde Orbem. Zhluboka se nadechnu a vběhnu za ní. |
| |
| Mířime na Mars. Krátce po mém posazení se ozvala další osoba. Tentokrát to byla mladá dívka se zajímavým prstenem. Bylo téměř jisté, že tohle bude Keiko. Postavila se na stůl, aby si získala pozornost místnosti. To se jí povedlo. Přece jen se postavila na stůl. Vyslechl jsem si ji. Musel jsem se usmát u jedné části. Kdyby jen věděla. Nakonec však postupně přešla po každém z místnosti. Byl to pohled opravdu podivuhodný. Vidět tuhle mladou dívku jak se snaží pokárat místnost zkušenějších bojovníků, než je ona. Někdo by se jí za to mohl smát. A nejspíš by na to i měl právo. Ale já byl spíš ohromen její statečností. Z toho důvodu jsem opravil její koncovku. „Sama. Sanoo-sama,“ ale více jsem ji podrývat nechtěl. K tomu mi stále v mysli zůstal prsten, jež měla na ruce. Připadal mi velmi povědomý, ale při sebevětší námaze jsem si nemohl vzpomenout odkud. Souhlasím se vtipálkem. Je na čase vydat se k našim nepřátelům. „Hachiman je první samuraj,“ ujistím pak ještě vězně. Nasadím si na ruku Kodex a jsem připraven vyrazit. Cestou k tomu, co označují, jako Orb si rychle projedu informace, které mi jsou dostupné. Všimnu si, že tam měli mé blízké bitvy. Za svoji existenci jsem viděl hodně věcí, ale žádná z nich nepřipomínala, co jsem měl před sebou. Jestli tohle byla magie, tak to byla nějaká, kterou jsem předtím neviděl. První do Orbu vstoupila žena, která se držela vzadu a hned po ní statečná puberťačka. „Je na čase to ukončit,“ a s těmi slovy jsem taky vkročil dovnitř. |
| |
| Hurá do práce Když se Suta uklidní a opět posadí na svou židli, i já sundám ruku dotýkající se pistole v pouzdru. Člověk by čekal, že v daném okamžiku celý ten cirkus skončí. Nicméně i ostatní se chtějí vyjádřit. Snad všichni z nich - ideálně v jeden okamžik... Zakroutím hlavou a opět se opřu zády o stěnu.Zažil jsem nespočet strategických porad. Ale v žádné se nemluvilo tak moc... Aniž by se vlastně něco vyřešilo. Promnu si oči, poté však upřu svou pozornost na ostatní. O svém minulém týmu jsem věděl všechno. Od jejich výsledků v zátěžových testech až po to nechutné album, které si John pouštěl před každou akcí, nebo stříbrný náramek od mámy, který Nico nikdy nesundávala. O těchto lidech nevím nic... Zatím. Se zoufalým výrazem, ovšem bez námitek, jen kývnu na zamítnutí své žádosti a absolutně ignoruji zvláštní narážky Jacka. Konečně, děkuju... Proletí mi hlavou, když se naše skupina dá znova do pohybu. Na ruku si po cestě připevním Kodex, který zběžně projedu. Žádné informace o nikom z nás, skvělé... V armádě mě učili, že sehraný tým může umlátit nepřítele čepicemi. Ale takhle? Klid, Vegra vždycky ví, co dělá. Ujistím sám sebe, ale to už jsme u masivních dveří. To, co mě však zaujme, je moje výstroj postavená bokem. Čas tě ověřit v opravdové akci. Sundám si ze stehna pouzdro i se zbraní a s úsměvem přiložím palec ke čtečce schované za ramenním plátem. Celá zbroj se "otevře" a já do ní s očividným nadšením vstoupím. Poté následuje automatické připevňování různých částic doprovázené občasným zasyčením. Celý proces trvá přibližně půl minuty. Poté už chybí jenom helma. Ta mi, v momentě nasazení, automaticky promítne celý stav zbroje, včetně CLINT revolveru, na který je přímo ve zbroji udělané pouzdro. Helmě trvá potom už jenom chvilku zaznamenat do své databáze několik granátů na opasku a útočnou pušku, kterou uchopím do jedné ruky. V tomto zevnějšku (viz Kodex - OMA zbroj) už kráčím jen několik kroků za ostatními. Když se všichni dostaneme k Orbu, naštěstí mám helmu a nikdo nevidí můj překvapený výraz. Co tohle jako je?! Verga nám vysvětlí funkci tohoto.. něčeho a poté nám poděkuje. Celý plán má hromady mezer, včetně důvěřování tomuto krámu, že nás přenese na cizí planetu! Už bych si mohl na ty nepřirozené věci zvyknout... Zakroutím nakonec hlavou, kývnu na Vergu a po vzoru ostatních vstoupím do Orbu. |
| |
| Battle gets closer "Ano paní vychovatelko." Zapitvořím se a sladce zamrkám, protože ta ženská není nic než jenom směšná figurka v mých budoucích hrách, na víc nemá IQ. |
| |
| A opět se potkáváme Dohadování se nakonec má konce a my dostaneme potřebné vybavení pro naši misi. Normálně ozbrojený nechodím, to že ale bude třeba mých schopnosti jsem věděl už při zavolání a tedy jsem nepřišel neozbrojen. Dvě schované pistole, pár nožů. Nic moc, ale od té doby, co mám svou ruku, využívám hlavně ji. A to nejen k boji, má docela zajímavou citlivost vnímání, ehm...a stisk. Převezmu si Kodex a stejně jako většina z nás do něj hned nahlédnu, mě cyber kroky však nejprve směřují k vyhledávání osoby mě nejdůležitější. Sebe samotného. Hmm. Jen pár slov o firmě. Čekal jsem víc. Třeba své nahé fotky co před lety "utekly" k bulváru. Nebo aspoň informaci o tom, jak sexy mám zadek. Na to si budou muset přijít sami. Druhé jméno, které v Kodexu hledám, je to Jeho, nejsem však překvapen, když hledání vyjde naprázdno. Pro Vargu není nikým důležitým, rozhodně ne v rámci tohoto úkolu... "jdeme? Moment, jen se převleču. To sako by se na Marsu mohlo zašpinit." A bez dalšího čekání či zbytečné cudnosti se přede všemi svléknu do spodního prádla a následně se obléknu do tmavých, pohodlných kalhot s kapsami a tmavého přiléhavého trika, ve kterém se vyjímají nejen mě svaly, ale i robotická ruka. Jde se do akce. Hurray. McKee nás zavede do třinácté komnaty zdejšího pracoviště. Zvláštní, dělal jsem tu roky a nikdo mě tam předtím nepustil. Očividně jen stačilo dát výpověď. " Tak co tu skrýváte? Unesené polonahé chlapečky? Lék na rakovinu? Atlantidu?" Ani jednomu bych se nedivil a vše bych vítal radši než...než tohle. Orb. Ten zatracený, zkurvený Orb, důvod všech mých problémů a ztrát. Varga sice tvrdí, že přišli na to, jak ho ovládat, ale fantomová bolest mé ruky mluví o opaku. A nejen ta. Hledím na tu až příliš známou plochu a nevnímám ostatní. Sem zase zpátky v čase, ještě s Garym po s em boku. Chytám ho za ruku a táhnu... Bylo to jen pro jednoho. Měl jsem ho nechat jít prvního. Měl jsem... "I o tomhle si promluvíme." vzpamatují se po chvíli. Někteří už dávno prošli Orbem, ja se k tomu ale ne a ne přemluvit. "Naposled, co jsem tomu podal ruku, jsem o ní i přišel." pronesu nahlas a s nedůvěrou. "Jestli me to připraví i o tu druhou či nějakou končetinu, budu se mračit." což sice dělám už teď, mám na to ale plně právo. Orb mě připravil o to nejdůležitější v mém životě. "Z dovolením půjdu až poslední, nechci abyste mi koukali na zadek." |
| |
| Cestovní kulička Byl jsem ujištěn, že o test nejde. Fakt nevím, jestli mě to mělo uklidnit, nebo ještě více nasrat. Ale zase...fakt nevím. Půjdu s touhle bandou dementů na Mars. Zabít nějaký emzáky. A pak si udělám výlet do země vycházejícího slunce. "Polepšovna na výletě," povzdechl jsem si, když jsme všichni nakonec vstali a rozešli se směrem hlouběji do základny. Mezitím jsem si pohrál trochu se svým novým náramkem. Samozřejmě jsem nic o sobě ani o nikom nemohl zjistit, neboď přístup byl odepřen. Připadám si jako na škole, kdy jsem se chtěl na počítači dostat na facebook, ale ti kreténi to zakázali. Ještě než jsme došli do oné místnosti, náš lídr si navlékl brnění. Nebo spíše energozbroj. Jen jsem na to skoro zíral. Ok, dobře, zíral jsem na to, jak na svatý obrázek. Energozbroj! Ty vole! Sparťani do útoku! Smečko, třes se! "A kde je moje výbava?" zeptal jsem se natěšeně technika, co stál kousek od nás, a promnul jsem si ruce. Ovšem ono nadšení mě opadlo ve chvíli, kdy mi ukázal na stolek, kde byly akorát kanady, vojenské kalhoty a "Hasák? Děláš si prdel?" zeptal jsem se technika a skoro se slzou v oku se znovu zadíval na onu energozbroj. "Když ho nechceš, tak ho vrať," odsekl technik a už mi bral hasák z rukou. "Pal do řiti!" vyškub jsem mu hasák a radši sebral i boty a kalhoty. Ještě by si to mohli rozmyslet a poslali by mě tam s nahým zadkem. Vyzbrojen hasákem jsem se vydal za ostatními dál do základny. Musím uznat, že lidstvo je fakt o dost dál, než se říká. Borec s kybernetickou rukou. Energozbroj. To mě poser! Nakonec nás zavedli až k jedný velký kouli. "Ta...koule se hýbe," řekl jsem očividné a pak se nechápavě podíval na tu Egoženskou s dronem, co se u toho málem udělala. Očividně ji berou technologie a tady z téhle zvlhla hodně. Radši jsem se rozhodl napodobit ostatní a aniž bych nad tím nějak moc přemýšlel, skočil jsem po hlavě do koule, abych na druhe straně vypadl do elegantního kotoulu. |
| |
| Na Mars Doufala jsem, že po tom co jsem řekla bude klid. Ale ne.... měla jsem chuť začít mlátit hlavou o stůl. On prostě každý musí k tomu něco mít. Naštěstí další příval informací to prostě utlo. Naštěstí. Vysloužili jsme náramek, kterému říkali Kodex. Chvíli jsem si ho prohlížela a ze zvědavosti jsem snažila podívat co mají v databázi o mě. Cestou jsme se držela poblíž Raven, ale když jsem viděla, jak se baví s tím vědcem, tak jsem si držela trochu odstup, aby se mohli spolu bavit bez toho, aby měli pocit, že je odposlouchávám. Dostali jsme vysvětlení, jak se dostaneme na Mars. Fajn. To vypadalo dobře. Lepší než čekat na naši slíbenou loď. Nevím vážně, jak rychle Bomekiani nebo Subaté dokáží stavět. Kdo z nich to vlastně postaví? Vzdychnu. Zase se mi zastesklo. Už abychom to tady měli vyřešené a my se mohli vrátit do vesmíru... samozřejmě první se musím rozloučit s rodinou s tím, že se vrátím i s přáteli, abych jim je představila. Byli jsme u Orbu a ostatní do něj postupně šli. Já na rozdíl od ostatních neměla potřebu něco říkat. Prostě jsem do něj vešla. Chtěla jsem to mít celé už za sebou. |
| |
| Kapitola druhá: Bitva na probuzené planetě Mars,11:00 VšichniVstoupili jste do Orbu. Uvnitř nebyla žádná barva. Ani bílá, ani černá. Bylo to jako všechny barvy, ale bez barev. Je těžké to pořádně popsat a popravdě, ještě těžší to pořádně pochopit. Přesto, že to právě prožíváte. Je kolem vás zvuk. Zvuk, jež připomíná třepání tisíce motýlích křídel , avšak žádné motýli kolem sebe nevidíte. Byl tam i jiný zvuk. Ozvěna, jež zněla jako tornádo, kdyby se zavřely všechny dveře i okna a schovalo se pod domem. Stále by jste však cítili jak se točí. Avšak tornádo by nebylo jen nad vámi. Ale i pod, vedle a všude ve stejnou chvíli. To všechno se stalo během dvou vteřin. Pak jste vyšli na druhé straně. Mars. Rudá planeta. I když z toho, co jste kolem sebe viděli, by přízvisko zelená, pasovalo lépe. Pod vašima nohama se rozprostíral palouček hebké trávy. Stromy měli koruny tak husté, že téměř vcelku zakrývaly slunce. Jen pár paprsku dopadalo na zem. Když jste se nadechli vaše plíce se naplnily čistějším vzduchem, než kdokoliv z vás kdy cítil. Možná kromě Suty. Libné zvuky zpívajících ptáků se linuly z vašeho okolí. I když to byly zpěvy, jež na Zemi by nikde nebyli k nalezení. Rudý orb levitoval za vašimi zády. “Haló,” ozve se najednou z vašich Kodexů. Je to Timův hlas. “Slyšíte mě. Vypálili další bombu k Zemi. Už překonala měsíc Marsu. Jestli ji někdo z vás může zastavit...měl by,” řekne vám Tim. Zanedlouho poté, co se někdo rozletí k bombě - či nerozletí - uslyšíte šustění listů a kroky. Vypadá to, že zdejší vám vyšli vstříc. Vidíte tři osoby jak stojí asi sto metrů od vás. Jeden z nich je Alef (Kodex). Toho poznáte hned. Neliší se od toho, jenž je v Kodexu. Další osobu je trochu těžší rozpoznat. Liší se od svého obrázku v Kodexu. Netrvá však dlouho a… “Vítejte, v naší zahradě. Já jsem Ex Nihilo, a já jsem život. Chápu, že jste rozrušeni. Nižší organismy vždycky jsou. Ale to není třeba. Já jen přetvářím váš svět v něco lepšího. A vás mohu přetvořit také,” představí se žoviálně druhá osoba. “Třeba ty,” ukáže na Jacka. Přesněji na jeho ruku. “Mohl bych urychlit tvou evoluci, tak, že by ztráta jedné ruky, nebo i celého těla nic neznamenala,” nabídne postava Jackovi. “On ví o čem mluvím. Lehce primitivní, ale dobrý pokus,” řekne ohledně Martina. Osoba sice vypadá podobně jako Ex Nihilo v kodexu, ale rozhodně ne stejně. Nějaký zvláštní stroj přitom chodí za ním (ti strojově nadanější z vás si mohou hodit, jestli poznají, co to je). “Skenování,” řekne Alef a podívá se přitom na každého z vás. První se zastaví se u Suty.”Otázka: Božstvo?” zeptá se Alef, ale téměř okamžitě si odpoví. “Potvrzení: Božstvo.” Jeho pohled přitom přišpendleny na Sutu. “Bůh říkáš,” Ex Nihilo si Sutu prohlédne. Nezdá se moc ohromen. “Našli jsme boha? Není to fascinující Abyss?” zeptá se Ex Nihilo třetí osoby, která k vám přišla. Tu v Kodexech nemáte vůbec. Její vzhled je bizarní. Její kůže je černá jako noc, ale na některých místech prosakuje fialová záře. Její nohy i ruce rozhodně lidské nejsou, ale její hlava ano. U krku má límec z kterého proudí fialové světlo, které jí osvěcuje. Vypadá jako by byla uprostřed nějaké velmi zvláštní metamorfózy. “Velmi, bratře,” odpoví mu Abyss. Její pohled je přitom upřen na Janie. Má na tváři lehký úsměv a dívá se ji přitom do očí. Janie jen stojí jako v transu. Nereaguje na nic a nikoho. Lehké brnění vás přitom upozorní na update Kodexu. Zatímco Ex Nihilo mluví, Gabrielova zbroj ho varuje o 72 nepřátelských jednotkách. Když se však podívá kolem sebe vlastníma očima vidí jen Ex Nihila, Abyss a Alefa. Alef pokračuje ve skenování a znovu se zastaví u Hany s Raven. Jeho “pohled” jež předtím hledal se téměř okamžitě změní na bojový. “Skenování: HROZBA. Úkol: Časově naléhavý,” začne Alef. Ex Nihilo se na něj zmateně podívá. “O čem to mluvíš? Nemusí být nebezpeční pokud pochopí…,” Alef chladně pokračuje. “Cíl: ELIMINACE HROZBY. Cíl: STRHNUTÍ SVĚTA,” S těmi slovy Alef začne bitvu. Z tří bodů na jeho hrudi vystřelí modrý laser. “Budiž,” povzdychne si Ex Nihlo. “Povstaňte mí Arboři,” řekne a odhalí svých 72 jednotek. Vyjdou ze stromů, jako by to byli dveře. Bytosti z dřeva a rostlin. Avšak s ostrými zuby a pevným stiskem. Zuřivě se na vás rozběhnou. Počet Arborů: 72  Janie Jen co tvůj zrak padl na Abyss, svět kolem tebe zmizel a pohltila tě temnota. Slyšíš medový hlas, jak ti šeptá do ucha. “Nemusíš se bát. Nemusíš se vůbec bát,” šeptá ti hlas. A pomalu cítíš, že mu začínáš věřit. Hlas je to jediné, co máš. Víš, že pro tebe chce to nejlepší. “Jsi lepší, než oni. Jsi lepší, než všichni tady. Měli by tě respektovat. Měli by tě uctívat,” pokračuje hlas a ať chceš nebo ne, cítíš jak s ním souhlasíš. “Ale jeden z nich tě vůbec nerespektuje. Jeden z nich si myslí, jak hloupá jsi,” řekne hlas a v temnotě se objeví model Gabriela. Je to jen pomíjivý obraz. Poté temnota zmizí a ty znovu uvidíš všechny. Cítíš jak se ti slova hlasu zarývají do mysli. Musíš Gabrielovi ukázat, čeho si schopna. Musíš ho donutit pokleknout. (Hoď si na odolání kontroly. Musí padnout 10). |
| |
| Rudá planeta Cesta Orbem není příjemná, ale alespoň není dlouhá. Užasle se kolem sebe rozhlížím. Tohle všechno tu vzniklo během několika hodin. Nechápu, proč Stavitelé považují za svůj nedůležitější úkol ničení, když dokážou tvořit tak úžasné věci. Zelená tráva, vysoké stromy a zpěv ptáků. Jeden by si mohl skoro připadat jako v ráji. Nebýt těch tří. Jediný pohled na Ex Nihila a vzteky se mi sevře hrdlo. Vypadá trochu jinak než ten, se kterým jsme se setkaly s Hanou naposledy. Ale i tak mám pocit, jako kdyby se otevřely staré rány. Bezděčně se dlaní dotknu pětice jizev na mém břiše, kde se naposledy pokusil extrahovat Omniho. Kdyby bylo po mém okamžitě bych zaútočila, ale oni nevypadají, že by nás chtěli napadnout. Ušklíbnu se nad poznámkou o nižších organismech. Jako kdyby úplně nestačili namyšlení Subaté. Proč jen mají vesmírné rasy v takové oblibě nás urážet? Moc se mi nelíbí, jak nás skenují. Skoro mám pocit, že by nás rádi nějak uplatili. Na druhou stranu mám konečně možnost zjistit něco o svých spolubojovnících. Vzhledem k tomu, že z Kodexu jsem se nedozvěděla vůbec nic, docela mě to zaujme. Suta a božstvo? Čekala jsem všechno možné ale tohle mě skutečně vážně překvapí. Pak se Alef zaměří na mě a Hanu a jeho pohled se okamžitě změní. Asi nám má za zlé, co jsme provedly jeho kamarádům na Zástupci. I my s nimi máme nevyřízené účty. Nebýt jich, Xera by ještě žila. Alef vystřelí a já sice stihnu přejít do své kosmické podoby, nikoliv ale aktivovat silové pole. Modrý laser mě zasáhne ale neublíží mi zdaleka tolik, jako kdybych zůstala ve svém těle. Přesto mě zvládne odhodit několik metrů dozadu. (4) Docela štěstí, že je to jen jeden Alef, stále ještě mám v živé paměti jaký hukot to byl, když jich zaútočilo víc najednou. Nehodlám mu ale zůstat nic dlužna. Prudce se odrazím a zůstanu viset několik desítek metrů nad zemí. Sleduju, jak se všude kolem nás právě odmaskovali tihle Arboři. Nedivím se, že jsme je prve tak snadno přehlédli. Skvěle dokázali splynout s okolním porostem. Moje pozornost se ale soustředí na Alefa. Chci to s ním vyřídit rychle a pak srovnat účty s Ex Nihilem. Ráda bych se vyhnula tomu, aby si na pomoc přivolal Věznitele, nebo nějakou jinou potvoru. Alef má sice silný útok ale už vím, že mu chvíli trvá, než je schopen vystřelit znovu. Nahromadím v dlaních energii a pak jí v podobě paprsku bílého světla vypálím přímo na něj. (8) |
| |
| Rudá planeta - pronásledování evoluční bomby Procházka tím divným levitujícím šutrem byla zvláštní. Nepopsatelná, ale rozhodně ne příjemná. Kdybych neměl za poslední měsíce tolik leteckých nácviků, možná bych Mars uvítal zbytky ze snídaně. "Páni..." zamumlám sám pro sebe. Tohle je vlastně můj první "výlet" mimo rodnou planetu. A nikdy by mě nenapadlo, že to na Marsu může vypadat takhle úchvatně. Kochání se nad zdejší - zjevně naprosto nepřirozenou - krajinou mi však pokazí hlas z Kodexu. Další?! Kurva.. Jak to myslíš, zastavit..? To mám jako letět nahoru za nosem? Nezval jsem si sebou buzolu.. Pohlédnu na husté koruny stromů a zakroutím hlavou. Nevím vlastně ani na jaké části Marsu jsem.. "Ok Time, tohle chce trochu konkrétnější plán. Potřebuju, abys vyhledal mou pozici a vypočítal nejkratší trasu k bombě. Ideálně mi to potom promítl do zbroje, aby mě navedla." Řeknu do kodexu klidným hlasem a několika kliknutími zpřístupním přes Kodex svou pozici. To už nás mezitím navštíví několik divných osob. Po krátký okamžik na ně jen strnule hledím, aniž bych poslouchal, co říkají. Nikdy jsem žádného emzáka neviděl a tihle se tváří, jako by tohle všechno nebylo nic speciálního! Varující hláška promítána v hledí mé helmy mě z tohoto údivu však zase rychle probere. "Pozor, míří k nám nepřátelé.. Hodně nepřátel." Upozorním ostatní trochu nejistým hlasem, protože nikoho nikde nevidím. Kde by mohli schovat 72 vojáků? Stejně však pozvednu svou pušku. Potom už jde vše ráz naráz. Z Raven se stane šmoula, který vzápětí schytá výstřel. To ji však zjevně nezastavilo.. Když ze stromů začnou skákat ty divné potvory, můj mozek se už novým podnětům nediví, místo toho přepne do bojového módu a soustředí se na to co zná - k čemu byl vycvičen. Střílím dávku za dávkou do příšer vynořujících se ze všech stran. Nadlidská rychlost, trénovaná přesnost a dobrá souhra se všemi senzory zbroje mi umožňuje zastřelit všechno ve svém okruhu ještě dříve, než se to ke mně dostane na dosah. (10) Možná to jde až příliš dobře, protože trvá několik dlouhých vteřin, než zaregistruju trasu, kterou mi poslal Tim... Na zádech mi vzplanou trysky z krátkých vystouplých křídel a já zahodím svou pušku. Nerad nechávám ostatní pod přímým útokem a už vůbec nerad letím v neznámém prostředí dohnat bombu! Žel si to situace žádá. Bez chvilky zaváhání tedy vzletím do vzduchu a následuju Timovy souřadnice. |
| |
| Probudil bouři. Mars Krásná pláň připomínající starší časy se přede mnou rozlehne, když vyjdu z objektu, jež nazývají Orb. Avšak i na krásnějších místech už byla prolita krev. A mnohem nevinnějších osob. Položím tedy ruku na svůj Ame no Habakiri. I na téhle mimozemské planetě cítím, jak se vítr připravuje k boji na mé straně. Cítím mladé mraky, jak foukají na mojí počest. Z přístroje, jež mi odpočívá na zápěstí se ozve hlas. Další z těch proklatých bomb míří k planetě. Přemýšlím, že bych to byl já, jež ji zničí. Bojím se však, že bych byl moc pomalý. Umím se ve vzduchu pohybovat hravě, ale ne rychle. Má pozornost však rychle padla k třem nepřátelům, jež nás brzy uvítali svou návštěvou. Jeden o sobě mluvil jako o životě, třetí požadoval smrt a druhá byla, jako všechny ženy, komplikovanější. Poslouchal jsem jejich slova, až do chvíle, kdy se zmínily o mém původu. A hůř, ne to, k němu přikládaly velmi malou váhu. Bylo to, až když Alef spatřil dvě dívky, tak začal být agresivní. To byla veliká chyba. Měl na mě zaútočit, když byla šance. Poté začal souboj. Další chyba obklíčily mne. Tím mi jen dali více cílů. Zavřel oči a začal jsem soustředit. Svoji mysl jsem spojil se vzduchem. Svoji božskou esenci s mraky. Viděl jsem i bez zraku. Viděl jsem Raven, jež schytala a opětovala ránu. Jak Gabriel odletěl za bombou. Když jsem se cítil připraven, oči jsem otevřel. Otočil jsem se na největší skupinku dřevěných mužů a jedním sekavým pohybem vytáhl svůj Ame no Habakiri. Spolu s ním jsem k nim vyslal i větrný poryv, ostrý jako má čepel, jež se měl prohnat jejich řadami (9). „Já jsem Susanoo. Bůh bouře a moře. Padlý Amatsu-kami. Zabiják Yamata no orochi. A já vás naučím respektu,“ s těmi slovy jsem se pokusil přivolat bouři, jež by zasáhla naše protivníky (6). |
| |
| Přátelské přivítání na Marsu Orb mě vyplivne na druhé straně a musím mu přiznat jednu věc. Tohle bylo rozhodně lepší než minule. Na druhou stranu, minule to byla pěkná katastrofa, při které jsem přišel o končetinu, takže žádná vysoká laťka k překonání. Zdejší okolí však stojí za to nepohodlí. Mars. Jsem poprvé za svůj život mimo rodnou planetu. Wau. Prostě wau. Škoda, že tu není Gary. Miloval by to. Snažil by se o tomhle světě zjistit úplně vše, naučil by se jejich jazyk, četl jejich knihy, smál by se mým pokusům vyspat se se vším, co se hýbe, zatímco by si mě poznatky o sexuálním životě mimozemšťanů ukládal do své perfektní paměti... Dost. Tohle nemá smysl. "ex nihilo? Slyšel jsem i horší." komentují jak je mým zvykem a rozhlížim se kolem. Zpráva o nové bombě mě nepotěší, rád bych pomohl s jejím zničením, nemám však jak. Jsem sice na vysoké úrovni, létání však mezi mé schopnosti nepatří. Zatím. "Umíte někdo létat? Ta bomba si žádá něčí přítomnost." Škoda že jsme neměli více času na seznámení. Vědět jak se jmenujeme a co umíme by se docela šiklo. Nejenom v akci. "Hele, ja jsem se svým tělem docela spokojený. Evoluci nepotřebuji. Pro žádnou svou část, věř mi. " Tak jak budeme reagovat na flirt? Postupně se věnuji všem z nás, zajímavé to ale začíná být až když dojdou k jedné z dívčin. Zlikvidovat? Proč? "Asi tu mají něco proti pěkným tvářičkám. Hned se ale pouštím do boje a nejsem sám. Holka, na kterou zaútočili se promění v cosi...modrého, dobře, sakra, to je sexy, v téhle formě je o dost zajímavější, můj kolega z Oculu se vydává lovit bombu. Výborně, ví co dělá. "Agente, průběžně se hlašte jak to jde." Možná se neznámé, stále jsme ale kolegové v boji. Ucitim zvedající se vítr a jen slova našeho milovníka katan mi osvětlí, oč jde. Bůh bouře? To je...silný kalibr. Bůh? Vážně! To nebyl vtip? No, rozhodne už chápu jeho smysl pro drama, jako bůh na to má tak trochu právo. Jak se mám s někým takovým srovnávat? Počkat. Ja se nepotřebují s nikým srovnávat. V okamžiku tahám svou pistolí a do několika že stromů vystřelïm celý zásobník (7) a to hlavně abych zjistil, zda na ně obyčejné kulky fungují. Pak už se ale pouštím do boje ke kterému mám ty nejlepší předpoklady. Z blízka. Ona má ruka má docela sílu - jedná rána následuje druhou, nijak se nedržím zpátky a dávám do svých úderu vše (3). Snažím se i bránit, uhýbat jim, unikát jejich pokusům o mě zneškodnění (9). Tak uvidíme, jak to půjde. "Takhle jsem si naše první rande nepředstavoval. Co vy ostatní, zatím vše v pořádku? |
| |
| Bitva na rudo-zelené planetě...nebo zeleno-rudé? Mars; Všichni Orb je nádherný. Intenzivní, a přitom neuchopitelný. Je toho tolik, že se mi skoro točí hlava: tolik barev-nebarev, pocitů-nepocitů. A vůbec, je to krása. Cítím lehké šimrání na kůži, a slyším tisíce motýlů. Žádné ale nevidím. Až když vyjdu z Orbu, uvědomím si že jsem zadržovala dech. Při pohledu kolem sebe se mi ale znovu dech zatají. Jsem v ráji. Zemřeli jsme? Staneme po boku bohů? Ty husté lesy, cvrlikání ptáčků a zurčící voda...a vzduch. Nikdy jsem nedýchala tak čerstvý vzduch. Tohle se nevyrovná ani Japonsku za císařství, jak si ho pamatuju z mé vize. Hebká tráva, všude zeleň. "To je..nádhera!" zasměju se zvesela. Shodím svoje tenisky, vzápětí se rozeběhnu po trávě. Obíhám dokola naši skupinku, než sebou hodím na znak do zeleného koberce pode mnou. Vzápětí se objeví ty tři postavy. Zvednu se na lokty a pozoruju je. Raven s Hanou vypadají, že je znají, ale já nikoho takového nikdy neviděla: Jsou zvláštní, nepřipomínají mi nic a nikoho, o kom jsem kdy slyšela. Dostávám z nich divný pocit: takové to mravenčení co mi říká že to bude bezva..nebo fakt zlý. Třeba nás chtějí pozvat na intergalaktický čaj. Nebo nám pomoct s Ébéčkama. Ale jeden neví, tak se raději zase zvednu ze země. "72? To je nesm-" Ten jeden z trojice začne mluvit o strhnutí světa. To je..spíš fakt zlý než bezva. "Počkat, proč si o tom nepromluvit u int-inter- prostě u čaje?" Ale v hlavě jsem to řekla správně! Ten "Alef" ale zjevně chce bojovat. Všechno se to seběhne tak rychle: fialové lasery, Ravenina proměna, Gabriel odletí za EPčkem a Sanoo-sama...Raven vypadá jako ztělesnění noci...Bojuji po boku boha Susanoo-sama...v zahradě Eden...zemřela jsem? Ale nezemřela; ty příšery co vykezou ze stromů mi to jasně připomenou. Plynulým pohybem tahám ze steheníhonpouzdra sadu vrhacích nožů a ladným pohybem ruky mířím na oči tří nejbližších Arborů. (9) Zbylé nože z pouzdra táhnu levačkou a hážu v otočce za sebe, na dalšího hnusáka. (1). Ale vrhací nože tady stačit nebudou. V matice jsem nebyla dobrá, ale 72:8 mi pořád vychází jako 9:1. Raven-chan se navíc věnuje tomu "Alefovi" a Gabriel-sama je pryč. 12:1? Budu muset použít schopnost. A malá ranka nebude stačit. Sakra. Vytáhnu svůj armádní nůž, natáhnu pravačku, zavřu oči..a bodnu se. Čepel je ostrá, projede skrz naskrz mojí dlaní. Vykřiknu bolestí. Přes slzy vidím krev, řinoucí se z mé dlaně. Zkrvavená čepel nože. Olíznu ho. "Haha...hahaha..HAHAHAHAHAHA!!" začnu se nepříčetně hystericky smát. Do nejbližšího Arbora vpálím projektil z mé krve. (3) Cítímtocítímtocítímto.. "KEN!" křiknu a z krve v mé ruce se ve vteřině zformuje dvousečný jedenapůlruční meč, celý v barvě krve. "Ooo-haaaa-IOUUUUU!!!!" zachechtám se šíleně. V běhu pozvednu meč a vběhnu do nejbližšího hloučku nepřátel. Jeden švih střídá druhý, otočk kolem osy, blok, další švih, dekapitace. Jsem sama smrt. "Tihle lidi jsou moje rodina. NENECHÁM VÁS ZABÍT MOJI RODINU!!! SHINE!!" (7) |
| |
| Na Marsu Oznámili nám, že k zemi míří další bomba. Kdybych uměla dýchat ve vesmíru, tak bych se za ní vydala, ale... to jsem prostě neuměla. Tak snad pro ni vyrazí někdo jiný. Raven umí létat ve vesmíru ne? Ale to jestli to svede to je otázka. Ale jak jsem se na ní podívala, tak se nikam nechystala. Mars vypadal k nepoznání. Pamatuji si dobře obrázky rudé planety. Jen písek a kamení. Tady byla pěkná oáza. Nebýt to práce nepřítele, tak bych tohle i docela oceňovala. A objevili se. Byli tři. Zamračí se, když se Plecháč představí jako Ex Nihilo, ale nevypadal jako ten kterého jsem zabila. A nezdá se, že by nás poznával. A Alef... taky vypadal jinak. Jmenovali se sice stejně, ale nebyli to oni? A tu ženu jsem neznala vůbec. Zdá se, že s námi chtěli mluvit a... přesvědčit nás? Nevím proč si sakra vyšší bytosti furt myslí, že stojíme o jejich režim? O jejich vylepšení nebo způsob myšlení? Je jedna věc nám něco nabídnout, ale zase jiná nám něco vnucovat! Jak se dostal Alef ke mě a Raven hned nás označil za hrozbu a já se ušklíbla. To se sakra vsaď že jsme hrozba! Vyskočila jsem a pod nohama se mi z ničeho zformoval zlatý kluzák. Pro lepší představu, vypadalo to jako kdybych dokázala vyvolat a formovat tekuté zlato, které se teď změnilo v kluzák s malými pohony, které mě udržovali ve vzduchu. Já se Alefem nehodlala zabývat. Vím po kom jít. Hlavně, pokud tenhle Alef bude poražen, tak Ex Nihilo si vytvoří dalšího. „Hej Plecháči! Copak jsem ti už jednou neříkala, že o vás nestojíme?“ zavolám na něj a zamířím k němu. V rukou jsem si vytvořila zlatý luk a vystřelila jsem po Ex Nihilovi, ale je pravda, že jsem z kluzáku střílela poprvé, takže jsem o kus minula a šíp se zakousl do země pod jeho nohama. Jo... trochu trapas. (6) Nechala jsem luk zmizet. Proč jsem si vlastně vyvolala luk? Vytvořila jsem si hned na to pušku. To je lepší. A začala jsem po něm střílet proudy zlaté energie. (8) |
| |
| Revolution To bylo lepší než jakákoli horská dráha, na které jsem kdy byla. Očividně jsme prošli prostorem, který se celý smrštil, aby bylo možné přesunout nás na Mars. Dokazuje to, že pojem " pevná hmota" vůbec neexistuje, když celý VESMÍR a časoprostor jde smrsknout. |
| |
| Bitva na Rudé planetě Na druhé straně jsem vypadl, do celkem alegatního kotoulu. S přistáním na hubu. "Tak snad příště," vstal jsem ze země a oprášil se, pak se konečně rozhlédl, kde to jsem. Všude samá tráva, stromy. Tolik barev. A ten čistej vzduch! "Rudá planeta vypadá jinak, než jsem si ji představoval." hvízdl jsem uznale a pak si všiml, že ostatní se dívají úplně jiným směrem. Otočil jsem se taky a uviděl je. Ex Nihilo a Alef. Začali něco kecat o změně a Alef všechny projížděl skenem. Docela mě zarazilo, když se Ex Nihilo podíval na mě. Vypadalo to, že ví, co jsem zač. Ale jak? Ty bomby! To je jeho práce! Pak se strhl shitstorm. Alef označil dvě ženské jako velmi nebezpečné a začala bitka. Ze stromů vylezlo několik potvor. Kyborg začal střílet jak pominutý a pak se do nich pustil na blízko. Nějaká ženská se proměnila na modrou bytost. Samuraj je ve skutečnosti starý bůh. Fialka zase z krve tvoří meče. Velitel letí zneškodnit bombu. A další zajímavé věci se dějí. A pak tu jsem já. Stojím tam v té vřavě a nevěřícně pozoruji dění kolem sebe. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se děje. Že na světě je tolik nepochopených věcí, které pro mě existovaly jen v knihách a filmech. A teď to konečně můžu zažít! A být přímo v ději! Potěžkal jsem francouzák ve své ruce a rozběhl se na ty kreatury. Přímo do středu jedné skupinky, kde jsem kolem sebe akorát tak začal máchat hasákem (1). |
| |
| Kapitola druhá: Bitva na probuzené planetě Mars,11:00 VšichniMusic Raven a Susanoo zaútočí jako první. Každý zvlášť byl obdivuhodný. Dohromady však byli jak přírodní pohroma. Poté, co Raven setřásla Alefovu ránu, vyletěla nad bojiště a namířila na něj svojí dlaň. Ostatní mohli vidět jak se hvězdy z jejího těla všechny koncentrovaly v její dlani. A poté vystřelila. Když proud koncentrované energie narazil do Alefa, následoval výbuch, který vyslal menší tlakovou vlnu. Alef byl dole. V té samé chvíli Susanoo připravoval svůj útok. Jedním rychlým pohybem vyndal svůj meč a poryv větru ve tvaru jeho čepele prošel skrz čtyři řady Arborů jako nůž máslem. Hlavy dřevěných bytostí padaly po třech. Poté začal přivolávat bouřku. Samozřejmě Susanoo by neměl čas se soustředit nebýt Jacka,Gabriela, Keiko a Martina kterým se podařilo udržet Arbori v relativní dálce. Jack i Gabriel používali pistole, ale poznali že musí do Arborů střelit minimálně třikrát, než je zabili. Naštěstí oba měli velmi přesnou mušku. Poté, co Jackovi došli náboje vrhnul se do vřavy Arborů připraven použít přímější metody. Ale podcenil jejich množství. A daří se mu uhýbat s neuvěřitelnou ladností. Kryje se a uskakuje, ale vůbec nedostává šanci k útoku. Arborové se na něj sápou s nepřestávající vytrvalostí. Je celkem jasné, že pokud takhle bude pokračovat, už moc dlouho se vyhýbat nevydrží. Keiko, jejíž vrhací nože neměly téměř žádný efekt na Arbory, použije tedy jeden na sebe. Tahle malá dívka, která ještě před chvíli vypadala, že neublíží ani mouše, teď vypadá jako by strávila posledních pár let v psychiatrické léčebně. Se svojí krvavou čepelí se rozeběhne k Arborům a začne do nich sekat. Hlava nehlava. Ti z vás, jež jsou s šermem obeznámeni mohou vidět, že nemá moc styl či techniku, ale rozhodně je zapálená. Martin, s hasákem v rukou, se rozběhl kousek za ní. Napřáhl se, aby jednomu rozmlátil hlavu. Ale když měl ruku za zády jeden z Arborů mu jí chytl a prudkým trhnutím první vykloubil a následně zlomil. Další Arbor využil situace a zakousl se Martinovi do žeber. Jeho ostré zuby prošli jeho tělem jako jehly. “Už se dávno stalo,” odpověděl Tim na Gabrielovi požadavky. Ten má za chvíli před očima nejkratší cestu k bombě. Vzlétne tedy. Ale přesně v tu chvíli začne Susanoova bouře. Která sice znevýhodňuje nepřítele, ale i vás. Naštěstí se Gabrielovi podaří opustit atmosféru, než v ní může být chycen. To samé však nemohou říct všichni. Hana, která si vytvořila kluzák, právě taky létala nad bojištěm. Její první šíp minul Ex Nihila, ale druhá střela ho trefila přímo. Rozhodně však nebyla smrtící. A než mohla Hana vystřelit další Susanoova bouře s ní začala házet na všechny strany (hoď si na udržení rovnováhy). Ex Nihilo otočí pozornost na Hanu, která po něm vystřelila, ale když vidí jak se zmítá v bouři nechá ji. Čehož rozhodně může Hana využít...pokud nespadne. Ex Nihilova pozornost je na Gabrielovi, který letí zneškodnit bombu. “Musíme něco udělat. Nemůžeme ho nechat zničit můj výtvor,” řekne k Abyss, která se jen sebevědomě usměje. “Nemusíš se bát, bratře. Vše je pod kontrolou,” řekne mu a její pohled je upřený na Janie, která celou dobu jen stojí. “Podívej,” řekne Abyss. “Podívej jak poslou…,” zastaví se uprostřed věty. Její pohled se změní ve výraz naprostého překvapení a fialová krev začne téct z jejího nosu. Rychle odtrhne pohled od Janie, která se přenese zpátky do tohoto světa. Rychle se rozhlédne kolem sebe. Když se podívá na stroj, který je za Ex Nihilem nepoznává sice přesně, jak funguje, ale podaří se ji rozluštit, že to je nějaké pohybující se skladiště či tak. Něco je prostě uvnitř. Ale nezdá se nijak ozbrojený. “Říkala jsem ti, že jakkoliv je šetřit je hazardní. Zapomeň na bombu. Vytvoříš další. Je čas bojovat,” řekne Abyss Ex Nihilovi a poté se sama rozejde k Janie. Projde skrz stěnu Arborů, která vás obklopuje a postaví se před Janie. “Chtěla jsem to zkusit jemně, ale není to jediný způsob,” řekne ji. Očividně naštvaná z jejího vzdoru. Následně z jejího těla vyjdou čtyři další kopie. A tak kolem Janie stojí Abyss pětkrát. Jestli to jsou iluze, nebo klony Janie netuší. “Já vás chtěl pozvednout a takhle se mi odvděčujete,” zařve Ex Nihilo. I když většina z vás je uprostřed souboje, stále ho slyšíte. Jeho hlas se rozléhá po celé oáze. “Nechcete se vyvinout, tak můžete být strhnuti,” řekne Ex Nihilo všem, ale dívá se přitom na Jacka. Pak pohlédna na Raven, která se připravovala na něj zaútočit, kdyby něco vytvořil. Ale on nic nevytvořil. “Je na čase se vyvinout Alefe,” řekl. Následně kolem něj vyrostla dřevěná kopule, která ho chránila. Než na ni Raven stihla zaútočit, nějaká bytost vyskočila ven. Třemi body, které měla na hrudi matně připomínala Alefa, ale jinak bytost vypadala úplně jinak. “Běž Dalefe,” řekl Ex Nihilo.”Ukaž jim sílu evoluce,” Dalef poté přiskočil k Raven, chytl ji a přimáčkl na zem, než stihla cokoliv udělat. Jeho ruka jí držela pod krkem. To ji nijak neublížilo, ale napřahoval se k ráně, která by už nejspíš bolela. A hodně. Počet Arborů: 72 - 16 (Susanoo) - 6 (Jack) - 11 (Gabriel) - 8 (Keiko) = 31 Dalef = 300 HP Abyss = 100 HP Ex Nihilo = 100 HP   Gabriel Odletěl si z atmosféry a následoval koordinace, které ti dal Tim. Letěl si dost rychle, aby jsi za pár minut byl u bomby. Vypadala zvláštně. Poté co si ji už měl v dohledu, ozval se Tim. “Vypočítali jsme nejslabší bod bomby. Pokud na něj aplikuješ veliký tlak, či sílu, bomba by neměla být schopná přežít průlet atmosférou,” informuje tě Tim. A slyšíš ho překvapivě dobře, na to že letíš vesmírem v neuvěřitelné rychlosti. Ukáže se ti, že slabý bod bomby, je pod ni. Avšak samozřejmě to není tak jednoduché. Jen, co se přiblížíš několik chapadel vystřelí z bomby a obtočí se kolem tvých rukou. “Energie zbroje: 95% 90% 85% 80%,” uvidíš před svýma očima. A klesání stále pokračuje. |
| |
| Dám dělovou ránu.... Všici, Raven Můj plán měl dvě chyby. Mě a mé nepřátele. Ti dřevění bastardi jsou rychlejší a silnější, než jsem čekal. Lup. Jeden z nich mi chytl ruku s hasákem a stočil dozadu, až mi ji vykloubil. Slzy mi naběhly do očí. Křup. Tak mi ji i zlomil. "Kurvá!" zařval jsem, když se dostavila bolest ze zlomené ruky. Pak jsem ucítil ostrou bolest v boku. Jeden z těch šmejdů se mi zakousl do boku. I když...plán se vlastně povedl, jsem mezi nimi. Mezitím kolem zuřila bitva. Moc jsem ji nevnímal, ale slyšel jsem, jak Ex Nihilo něco řve o tom, že jsme nevděční. A pak vylepšil Alefa. Je z něj Dalef. Vypadá jak zmutovaný hulk. A skočil po jedné z nás a přimáčkl ji k zemi kousek ode mě. Jestli něco neudělám, zarazí ji snad do středu planety. Tak teď je řada na mě! Chytl jsem toho šmejda, co se mi zahryzl do boku a vyrval ho ven. Následně jsem s ním mávl kolem sebe, abych si udělal prostor a zakončil to rozdrcením jeho hlavy o zem (9). V té troše vzniklého prostoru jsem popadl hasák a mrštil ho vší silou mo Dalefovi (7) snad tím dám šanci ty ženské. |
| |
| Dalef Spokojeně se zašklebím. Alef pro mě nepředstavuje soupeře. Dovolím si rychlým pohledem přelétnout bojiště, které mám odsud seshora jako na dlani. V další chvíli pocítím nápor bouře. Nijak mě to ale neovlivní, očividně Omniho nedokáže z rovnováhy vyvést ani bůh bouře. Zahlédnu ale, že Hana má na svém kluzáku trochu problém, věřím ale, že si dokáže poradit. Stejně tak musím věřit, že Gabriel dokáže bombu dostihnout a včas jí zlikvidovat. Počet Arborů se dost snížil. Jack pomoc rozhodně nepotřebuje a Keiko je vyloženě děsivá. Téhle cukrátkové holce bych se nechtěla znelíbit. Všimnu si, že Martin je v úzkých, chystám se vyrazit mu na pomoc ale zastaví mě Ex Nihilův vzteklý řev. Už se otáčím s tím, že na něj zaútočím, když kolem sebe vytvoří nějaký ochranný val a z něj následně vyskočí...kruci...nesnáším tyhle bastardy. Vždycky přijdou s nějakým velkým a ohavným monstrem, které se mě pokouší zabít. To se mi taky v další chvíli potvrdí. Musím Ex Nihila i Martina pustit z hlavy, protože mě tenhle Dalef přimáčkne k zemi. Zalapám po dechu, vidím, jak zvedá ohromnou pěst k ráně, pak ho ale zasáhne hasák. Hasák! Nevidím, kdo ho hodil ale musel to být Martin. Asi pěkná rána, protože stisk na okamžik povolí a já mám čas opět nahromadit energii a vystřelit. Je příliš blízko na to, aby dokázal uhnout. (8) Ihned po tom co vystřelím se pokusím uvolnit. (1) Dalef asi bude mít tužší kořínek než obyčejní Alefové, protože i přesto, že schytal pěknou ránu mě stále pevně svírá. Alespoň kolem svého těla aktivuji silové pole. (5) |
| |
| Padají rány. Tohle nebyla poprvé, co jsem bojoval se skupinkou smrtelníků. Naposledy jsem chránil vesnici před divokými Oni s podobně různorodými lidmi. Ale to se stalo před šesti stoletími. Od té doby jsem pracoval sám. K tomu všemu spolupráce nikdy nebyla expertíza má. A tak když má bouře způsobila nepříjemnosti pro Hanu, nebyl jsem překvapený. Byl jsem naštvaný sám na sebe, ale ne překvapený. Bouři jsem však teprve začal a stejně tak rychle ji ukončit, by bylo moc únavné. Avšak pokusil jsem se ji, aspoň trochu zmírnit (3). Bohužel atmosféra téhle planety byla nová a rebelující. Už jsem mohl jen doufat, že má chyba neublíží té, jež si říká Hana. A jestli ano, tak ji rozhodně pomstím. Mezitím se však ostatní ukázali jako obdivuhodní bojovníci. Hbitost Jacka mě ohromila, ale stále to byl jen člověk. Jak dlouho to mohl vydržet. "Mé první setkání s moji ženou proběhlo podobně. Jenom tam bylo více hlav," odpověděl jsem mu, zatímco má čepel prošla několika Arbory (9). Muž s kusem železa v ruce se zdál silně zraněn, ale nezastavilo ho to, aby pomohl hvězdné dívce. Ta mě ohromila nejvíc. Pak si musím vyslechnout její příběh. Keiko-shi se také vrhla do boje. Vidím, že je Onmyoji. Taková myšlenka mne mohla napadnout. Její styl byl základní, ale byla zapálená. Avšak nejbližší hrozba byla Abyss. Soustředila se na namyšlenou dívku a získala několik podob. Nebyl jsem sice bůh magie, ale stále jsem byl bůh. Zkusil jsem zjistit, jestli jsou to klony či iluze (2), avšak jestli to byli iluze, byli moc dobré pro mé oko. Zkusil jsem tedy přímější postup. Rozběhl jsem se k nejbližší kopii a kopl v její blízkosti. Z nohy jsem pak vyslal prudký vichr (9).  Poté jsem se postavil vedle Janie. „Kuješ nějaký plán?“ zeptal jsem se ji. Nebyla to příjemná osoba, ale zdála se inteligentní a to by se mohlo hodit. Nemělo cenu po dobu bitvy přemýšlet nad spory. Během bitvy, by se mělo přemýšlet jen nad bitvou. |
| |
| Bitva pokračuje Náročnost uhýbacích manévrů mezi skupinou dřeváků mi příliš nedovoluje sledovat činnost spolubojovníků, tu a tam však zahlédnu jejich snahy a nemohu být více než spokojen. Všichni bojují se zapálením a kromě té, co není inženýrka [/font color] odvážné nasazují své životy. Možná se tolik neznámé a byli mezi námi jistě rozepře, v boji však stojíme na jednotné straně. Prozatím. Mezi mými nepříliš efektními údery mi neuniknou záblesky jejich počínání. [font color=magenta]Děvče by sice potřebovalo trochu toho tréninku, vynahrazuje si to ale energii, hvězdná dívka je...opravdu hvězdná, vězeň je sice ošklivě raněn, brzy se ale pouští do záchranného útoku. Proč? Ah, malinkatý změna. Evoluce. Jaké to jsou ale kecy. Dobře, když to chcete takhle, máte to taky mít. "A na jaké straně tvoje žena stála? Že prý pakty s protivníkem vedou k vášnivým nocím." odpovim bohovi, zatimco z mé ruky vyrazí čepel v rozměrech asi 30 cm. Na velikosti záleží.. Rány pěstí neměly moc smysl, tak uvidíme, jak půjde tohle. Některé z nás se vrhli do boje s Dalefem, jiní stojí proti nové skupince kopii okolo přemýšlivé, síly tedy snad rozvrhneme rovnocenně. Útoky čepelí nejsou tolik platné jak bych si přál (5) a pomalu mi dochází trpělivost. Je to dřevo. a co dělá dřevo nejlépe? Hoří. Až shoří, mužů se pak přidat do boje jinde a čím dříve to bude, tím lépe. Tak pojďte, kamarádi uděláme si velkou party." Počkám si, abych jich tu bylo co nejvíce a abych měl zároveň volný průchod dozadu, pak už aktivují další schopnost mé ruky, ze které vyšlehne plamen a na mých rtech objeví se potěšený úsměv. Ted budou hořet. (9) |
| |
| Levitate Jsem v zahradě s dvěma božskými entitami, co z dřeva staví nestvůry a s partičkou skorobohů. Jo, a ta zahrada vznikla před patnácti minutami. Na Marsu. |
| |
| Hlava v oblacích "Provedu. Hodně štěstí." Zamumlám ještě do kodexu k Jackovi a ostatním těsně před tím, než si mou pozornost vyžádá bouře. Sice nevím, kde se vlastně vzala, ale vůbec mě to netrápí - nějaká bouře bude asi nejmenší záhada dnešního dne. Nakonec mě naštěstí ani moc nezpomalí. Budu muset těm vědátorům poděkovat za jejich letecké simulace. Proletí mi hlavou, to už ale plnou rychlostí letím po Timově trase vstříc evoluční bombě. Část mého klučičího já by teď nejraději natáhla pravačkou se zaťatou pěstí před sebe, ovšem má první simulace mi docela barvitě (skoro jsem cítil své pálící se maso) vysvětlila, že pro lepší manévrování je třeba mít ruce podél těla... "Díky, Time." Poděkuju za další informace, když už mám divně vypadající bombu na dohled. Nedělá mi moc problém ji dohnat, přiletím proto blíže si ji pořádně prohlédnout - co by mi sama o sobě mohla udělat..? Kurva! Co to je?! Chapadla? Živá chapadla uvnitř bomby?! Proletí mi hlavou, když se mi chapadla obtočí kolem rukou. Dokud bomba moc nekličkuje, naštěstí to neovlivňuje mou schopnost ji pronásledovat, ovšem oblek začne hlásit nebezpečné klesání energie. Instinktivně se pokusím vymanit hrubou silou. (1) Chapadla však stále pevně drží a jedinou změnou je nové "veselé" hlášení obleku - 70 procent. Je mi jasné, že pokud to tak půjde dál, budu to já, kdo nepřežije průlet atmosférou. Proto se místo hrubé síly rozhodnu prudce změnit směr a s rychlým trhnutím ramene se vydám plnou rychlostí opačným směrem od bomby. (8) Chapadla mě ještě chvilku pronásledují, ale naštěstí nejsou nekonečně dlouhá a za několik málo okamžiků mě jedno pustí a druhé se utrhne. Prudkým manévrem se opět vydám k bombě, od které si teď ovšem držím už patřičný ustup. Veliký tlak či sílu... Vytasím CLINT revolver a čelo mi orosí několik kapek potu. To zvládneš. Jeden výstřel - jeden mrtvý. Tak tě to učili! Povzbudím sám sebe v myšlenkách a záměrně z nich vytlačím fakt, že revolver nemá žádnou optiku a já i cíl jsme v docela svižném pohybu. Trochu snížím svou výšku, abych byl pod bombou. Poté za ni vyrazím plnou rychlostí. Při podlétání bomby však trochu zpomalím, rychlým manévrem se protočím čelem k spodní části bomby a ještě než mě stihne dostihnout jakékoliv chapadlo s absolutní důvěrou v bod vyznačený Timem vystřelím. (8) Přesnost zásahu by za normálních podmínek vojákovi odpušťák nevysloužila, ale do normy by se vlezla - odchylka v rozmezí knoflíku. Snad to bude stačit.. To už ovšem nesleduji a jakožto správný odstřelovač měním svou pozici již dál od bomby. |
| |
| Welcome to the MINDFxxK!! Všichni; Martin Tráva se barví rudou krví-doufám že jenom mojí-a také Arborů. Vyslovím název pro blesk, ale zřejmě jsem se dost vyčerpala už vytvořením meče, a výsledek je tak chabý. (3) Ale to mě neodradí. Protínám hrdla, probodávám hrudníky a usekávám hlavy i končetiny, a jsem celá ulepená nějakou žlutozelenou mízou. A vlastní krví z mého meče. "Shine! SHINESHINESHINESHINESHINESHINE!!!" řvu jako pominutá a máchám kolem sebe mečem. Jeden z Arborů mě chytl za rameno; v otočce mu vrazím čepel do otevřené tlamy a zakroutím s ní. "Chcípni špíno." Je jich pořád hodně. Ve vzácných chvilkách klidu jen hledám další cíle, takže ani nevnímám Susanoovu bouři ani Ravenin boj s Dalefem. Chci jen zabíjet. Vraždit, mučit a působit utrpení těm, kdo se opovážili skřížit cestu mě a mojí rodině. Ale je jich pořád hodně. Svůj meč s hlasitým "Chachachacha!!" rozdělím na dva kratší. A pokračuju v zabíjení. Co nejvíc, co nejbrutálněji a co nejefektivněji se snažím snížit jejich počty. (9) Slyším výkřik. Ten vězeň, Martin. Podívám se. Vidím jeho zranění. Jeho krev. Popadne mě nevyslovitelný žal. Zranili moji rodinu! Selhala jsem! Co jsem to provedla!? Žal se mění ve vztek. Co mu provedli oni?!?!"IAAAAAAAAAAAA!" ječím a děsivou rychlostí se začnu prosekávat přímo k němu. Stojí mě to i nějaká zranění, ale skoro je nevnímám. Jdu zachránit člena rodiny. Jen jsem u něj, z běsem v očích a nenávistí a šílenstvím ve tváři vykřiknu "KAEN!" a rozpoutám okolo nás ohnivé peklo ve snaze sežehnout vše co nám bude stát v cestě. (8) |
| |
| Bouře na Marsu Moc jsem si ostatních nevšímala, protože jsem byla zaměřená na to, zničit Plecháče, proto mě náhlá bouře zastihla nepřipravenou a kluzák se mnou začal házet sem a tam a já se snažila udržet rovnováhu. (4) Asi jsem, ale ještě neměla dost natrénováno, takže nakonec se se mnou kluzák obrátil úplně a já prostě spadla. Tedy spadla bych asi na zem, ale vytvořila jsem si rychle z aury kolem sebe kouli, abych se při pádu nezranila, akorát to bych pořád neměla bouři podcenit a ta mě nestrhla do strany a neudělala jsem pár kotrmelců. (3) A v tu chvíli se najednou bouře zmírnila a já zase začala padat někam kdo ví kam. Naštěstí se mi podařilo rychle zorientovat. I když mi bylo trochu blbě od žaludku. Dopadla jsem poměrně měkce a nechala jsem auru rozplynout.(10) A pak jsem se vyzvracela. Naposledy jsem byla na kolotoči jako dítě. Na takové kotrmelce nebyl můj žaludek stavěný. (2) Musela jsem pak ještě chvíli sedět, protože zvednout se by znamenalo se vyzvracet znovu. (3) Až na potřetí se mi povedlo se zvednout. (6) Konečně jsem se mohla rozhlédnout a bouře mě zanesla poměrně daleko. Bouře pořád řádila, ale už jsem si netroufla létat. Uuuuggghhh.... (2) Zamyslím se a znovu začnu tvořit. Vytvořila jsem si motorku. Z nějakého důvodu vypadala trochu jako motorka od Death Ridera. Nasedla jsem a vyrazila jsem zpátky do boje. (10) |
| |
| Nový přátelé, vytrvalí nepřátelé Mars,11:00 Raven, Martin, Keiko, Hana, Janie, Jack, SusanooBitva byla v plném proudu. A nikdo to nepociťoval víc, než Raven. I po ráně hasákem od Martina ji Dalef stále svíral. Ale jeho pěst minula hlavu od Raven a zabořila se do země. Poté vyslala ránu energii přímo do jeho těla, a z blízky. To Dalefa naštvalo dost, aby Raven bez přemýšlení odhodil směrem k Martinovi a Keiko. Raven se podařilo nasadit své štíty, ale ty se oslabily, když proletěla prvním stromem a naprosto zničily, když proletěla tím druhým. Během souboje už nemůže štíty znovu povolat, ale jinak je v pořádku. To samé se nedá říct o Arborech. Jejich počty výrazně ubývaly. A největší zásluhu na tom měli Jack a Keiko. Poté, co Jack opustil svoji čepel nastavil svoji mechanickou ruku k Arborům a začal. Z konečků jeho prstů začaly šlehat hladové plameny, které hned pohltily nejbližší dřevěné cíle. Vítr ze Susanoovi bouře jim jen pomohl se šířit a zachvátit ještě více Arborů. Za chvíli už kolem Jacka byli jen kusy spáleného dřeva. A posledních pár Arborů, už bylo jen kolem Martin - jehož prozatím nevyléčená zranění mu znemožňovala používat levou ruku a ztráta krve ho vcelku rychle přibližovala ke ztrátě vědomí- a Keiko. Keiko, která se nenechala zahanbit. Její první kouzlo sice skončilo neúspěšně, druhé však nemohlo být lepší. Jen, co řekla svá slova ohnivá vlna vyšla z jejího těla a sežehla zbylé Arbory na prach. A tak na jedné straně, byl Jackův oheň vědecký a na druhé oheň magický od Keiko. Ale jen co poslední Arbor padl Dalef si všiml svého cíle, Raven, která byla až za Keiko a Martinem. A on mě v plánu je zničit všechny. Rozběhl se tedy na Keiko, která přitahovala nejvíc pozornosti. Chytl jí do ruky, zvedl do vzduchu a začal drtit neuvěřitelnou silou. Keiko měla jen pár vteřin, aby se odtamtud dostala nebo ji někdo pomohl. O kousek dál Abyss byla zaměřena na Janie. Ta se jí sice snažila odvést, ale marně. Bronovu mlhu přehlédly všechny Abyss, jako by tam ani nebyla. A když se Janie snažila odletět dvě Abyss ji pronásledovaly. Už se zdá, že ji Ex NihiIo zachytí, když v tom mu zlatá motorka vrazí přímo do obličeje. A na motorce sedí Hana. Kola Haniny motorky se mu zaryjí do tváře a povalí ho na zem, kde mu stále ještě trochu pocuchají obličej, než se mu podaří zmizet. Ex Nihilo se ponoří do země a vynoří pár metrů od Hany. Jeho pozornost připnutá na ní. . “Myslíš si, že tě nezvládnu zničit. Celá tahle oáza je můj výtvor. Je pod mojí kontrolou,” zařve. V té chvíli ze země vyrostly kořeny a ovázaly se kolem kol Haniny motorky. Janie mezitím využila odlákaní pozornosti a s dvěma Abyss za zády se ji podařilo - pomocí svých gravitačních čipů - ukrást stroj za Ex Nihilovými zády a přistát s ním o po dál. Abyss se k ní však blížily. Janie se sice podařilo najít způsob, jak stroj zničit, ale ne, jak ho otevřít. Stála před ní tedy možnost. Buď ho zničí a nezjistí, co je uvnitř. Nebo ho bude bránit, ale riskuje, že ho Ex Nihilo znovu získá. Ona však nebyla jediná, která se vypořádávala s Abyss. Zbylé tři zůstali u Susanaa, kterému se povedlo jednu zničit. Když tak udělal rozplynula se, jako kouř. Než stihl Susanoo zaútočit na zbylé tři meč se v jeho rukou přeměnil na hejno pavouků a rozutekl se. V té samé chvíli se půda pod jeho nohami přeměnila v tekutý písek a on se začal potápět. Aspoň to viděl on. Ostatní viděli jen Susanaa jak upustil svůj meč a nehýbal se. Počet Arborů: 31 - 1 (Martin) - 13 (Jack) - 3 (Susanoo) - 14(Keiko) = 0 Dalef = 300 - 8 (Martin) - 40 (Raven) = 252 HP Abyss = 100 HP Ex Nihilo = 100 - 23 = 77 HP  Gabriel Elegantními leteckými manévry se ti podařilo dostat se pod bombu a než mohla znovu vyslat svá chapadla tak si vystřelil. Bylo to poprvé, co jsi používal CLINTA otevřeně. Už jsi s ním střílel v laboratoři, ale to bylo kontrolované prostředí. Teď to bylo surové a nespoutané. A šlo to poznat. Když střela z CLINTA narazila do bomby, tak...jsi neslyšel nic, jelikož jsi byl ve vesmíru. Ale viděl jsi, jak se bomba okamžitě rozmetala na kousky a tlaková vlna výbuchu tě trošku posunula zpátky. Vypadá to, že Tim podcenil sílu CLINTA. Předpokládal, že jen bombu oslabí, aby mohla proletět atmosférou, ale po jednom výstřelu, už žádná bomba nebyla. Avšak všiml sis něčeho zvláštního. Něco po ní zůstalo. A ne jen kusy organického obalu něco jiného. Musel jsi přiletět trochu blíž, ale pak jsi to viděl. Tam, kde ještě před chvílí byla bomba teď vesmírem poletovala nahá dívka s namodralými vlasy. Nezdálo se, že by ji vesmír nějak ubližoval. Heather Music Na začátku byla znalost. Nebyl to hlas, který by k tobě promlouval. Ani obrázky, jež by si pozorovala. Byli to spíš pocity, které se přetvořily v znalosti. Od chvíle kdy se tvá první buňka rozdvojila do tebe byli lity informace. O vesmíru, o Stavitelích, Ex Nihilech, Alefech a Abyssích. Jejich úkol a jejich poslání. Když už se první orgány začaly formovat, tak jsi začala slyšet o lidech. Jejich planetě, historii. Jejich jazyky a zvyky. A poté, když už tvůj vývoj skončil jsi měla slyšet o sobě. Dychtivě jsi čekala na svůj úkol, svůj cíl, svůj důvod k existenci. Ale když měl přijít, byl přerušen. A uslyšela jsi hlas. Tentokrát to hlas byl. “Stavitelé jsou ztraceni. Matně mlátí kolem sebe. Ale jejich akce - tvoji stvořitelé - se stali nedostatečnými. Cyklus je rozbitý a všechno umírá,” je to ženský hlas. A je to první hlas, který si v životě slyšela. “Zapomeň na smysl, jež ti dali zastaralý systém. Najdi si nový. Vlast….” Výbuch. Všechno kolem tebe se divoce třepe a ve výbuchu jsi násilně vhozena do tohoto vesmíru. Poprvé otevřeš oči a pohlédneš na hvězdy. A poté uvidíš tvoře před tebou. Má dvě nohy a dvě ruce, přesně jako člověk, ale jako člověk se nezdá. Zdá se jako by byl uvězněn ve skořápce (viz. OMA zbroj). |
| |
| Dalef Pár vteřin jen zírám na polámané větve nad hlavou a přepočítávám svoje kosti. Moje kosmická podoba se rozplynula. (2) Nemít zvednuté štíty, asi by to pěkně bolelo. Takhle to ale vypadá, že jsem vyvázla maximálně s nějakým tím škrábancem. Vyhrabu se na nohy. Začínám pociťovat, že i já mám své hranice. Pokusím se znovu vytvořit silové pole ale je to marné. (3) Prostě se budu muset do konce boje obejít bez štítů. Vyrazím mezi stromy, kam mě Dalef odhodil, zpátky k pasece. Arboři jsou sice už všichni na kusy ale ta, která si říká Abyss se nám nějak namnožila. Rozeběhnu se a v další chvíli málem zakopnu o něco na zemi. Hasák. Seberu ho a rozhlédnu se kolem sebe. Všimnu si krvácejícího Martina a rozeběhnu se k němu. "Zvládneš to?" Jeho rány vypadají ošklivě a ruku má zjevně zlomenou. Bohužel není moc, co bych pro něj mohla udělat. Léčení mezi moje schopnosti nepatří. Do zdravé ruky mu vrazím hasák. "Myslím, že tohle je tvoje." Moji pozornost už ale opět přitahuje Dalef. Zaměřil se na Keiko. Zvedne jí ze země a začne s ní cloumat. V jeho obrovské tlapě vypadá dívka jako hadrová panenka. Musím jí pomoct. Mé tělo se opět pokryje hvězdami a já se rozletím jeho směrem. Nemůžu vystřelit, protože bych tím riskovala, že zasáhnu Keiko. Něco ale udělat musím, jinak jí za chvíli zabije. Ve vzduchu se otočím a pak ho v plné rychlosti nakopnu do hlavy. (10) Kdyby to byl obyčejný Alef, tak mu pravděpodobně hlavu rovnou urazím. Dalef má ale tužší kořínek. Ještě se ho pokusím vyvést z rovnováhy. Popadnu ho za paži a smýknu s ním ve snaze mu vykloubit rameno. Případně mu ruku rovnou urvat. (3) |
| |
 |
|
| |
| Hrozba, nebo cítící bytost? Heather "Bomza zničena! Opakuji, bomba zničena! Dýška pro svého oblíbeného střelce můžete posílat na Oculus." Neubráním se vyjádřit úlevu smíchanou s nadšením ve svém hlášení kolegům dole na Marsu, nebo těm na Zemi. Asi jsem s Royem strávil více času, než by bylo zdrávo. Poté už ale letím ke kouskům bomby zkontrolovat zásah. Nadšení ovšem za několik krátkých okamžiků vystřídá údiv. Mezi troskami bomby je tělo ženy! Živé tělo! Otevřu ústa, abych tuhle skutečnost nahlásil Timovi, ale nějak se mi nedostává slov. Bytost je volně unášena vesmírem a zjevně ji vůbec nevadí nedostatek kyslíku. CLINT revolver držím stále pevně v ruce, na ženu však nemířím...Zatím. Člověk to zjevně nebude. Nemusí dýchat a vypadla z evoluční bomby, kterou na nás poslal nepřítel. Ale kdo jsem já, abych hodnotil něčí bytí...? Co je člověk, ptá se Coreth. Kdo je člověk, ptá se už daleko sebejistěji Sokol. Velcí filosofové se na tom stále neshodli, můj život je o tyto otázky však jednodušší. Plný vojenského drilu, studování balistiky - nic, co by se nedalo změřit a přesně spočítat. Ale život vojáka je plný paradoxů. Chráníme lidské životy tím, že jiné ukončíme. Zachováváme určité hodnoty tak, že druhé ničíme. Je tohle ten případ, kdy musím zabíjet, abych zachránil? Každá dosavadně vystřelená evoluční bomba znamenala pro lidstvo katastrofu. Snažím se tady jednu takovou zastavit, povedlo se mi to, nebo svou práci musím ještě dokončit? Žena se vyděšeně schová do klubíčka. Zjevně se bojí. Žádnou takovou emoci Ex Nihilo ani ostatní neukázali. Zakroutím hlavou a volným pohybem schovám CLINT revolver do speciálně dělaného pouzdra přímo ve zbroji, které zbraň zajistí. Viděl jsem diktátory zabíjet preventivně nevinné farmáře. Nemůžu zabít bezbrannou... Ne takhle! Pomalým tempem přiletím k Heather, která je volně "unášena" vesmírem. Ruce lehce zvednuté, aby věděla, že se mě nemusí být. Když jsem dostatečně blízko, natáhnu k ni pomalu levou ruku a pravou ukážu na nedaleký Mars. Sám se ji však nedotknu, protože ji nechci vyděsit. Naopak čekám, zda mou pomoc bude chtít. |
| |
|
|
| |
| Otázka bytí Heather Žena zjevně neočekává nic jiného, než to nejhorší. Když místo kulky či pěsti dostane jen nabízenou ruku, její údiv nelze přehlédnout. Nad svou volbou dlouho váhá. Ten čas navíc mi ale nevadí, sám si svým konáním nejsem úplně jistý. Nebylo hlavním cílem bomby, kterou jsem zastavil, dostat tuto dívku na zem? Nedělám teď práci za našeho nepřítele? Nezaplatí jiní za mou naivitu? Tohle coby/kdyby ti teď nepomůže. Pokud dojde na nejhorší, napravíš to! Utvrdím se, ale to už se nejspíš rozhodla i obnažená dívka. Dotkla se mé nabízené ruky, zatímco tou druhou se zahalila. Normálně bych měl patrně problémy, udržet svůj zrak u dívčiných očí, ale v průběhu mise jsou tyto elementární mužské pudy odsunuty někde daleko až na poslední kolej. Pevně ji uchytím do náruče a svižnějším tempem se rozletím zpátky k Marsu. "Time, na tohle budu asi potřebovat spojení s Vargou..." Pronesu klidným hlasem a počkám, až se k nám Varga v našem meziplanetárním rozhovoru připojí. Mezitím se snažím letět plynule a raději pomaleji, aby to bylo pro pasažéra pohodlné. Pouzdro se zbraní je zajištěné - revolver může vyndat jen ruka v obleku. Ujistím sám sebe. Stále nevím, co od ní vlastně čekat. "V bombě byla žena..." Začnu, když už jsme ve spojení všichni tři. "Přežila ve vesmíru bez přístrojů. Právě ji nesu zpátky na Mars. Může ji ten červený šutr dopravit k nám a pak se vrátit pro nás ostatní?" Zeptám se obou, poté potichu letím dál a čekám na jejich reakci. Pokud mi teď Varga řekne, abych ji zabil, udělám to? Mířím však směrem k červenému tentononc (co nás přeneslo sem) v naději, že to nebudu muset zjišťovat. |
| |
| Burning, burning with desire "Příště nechoďte tak rychle na věc, nikdo nemá rád předčasné konce." Šklebím se, zatímco Arboři hoří pod vlnou ohně z mé ruky. Plameny se mezi nimi začínají rozšiřovat a je to pohled vskutku k zapamatování. Takové ohnivé peklo pro dřevěné mužíčky. Ještě že jejich maso nijak nesmrdí. Nadále bych se kochal a užíval si svého momentu slávy, situace se ale nadále vyvíjí. Agentek hlásí, že bomba byla zničena, výborně, není to tedy jen pěkná tvářička a Dalef nechce pochopit, co znamená být ve friendzone. Prostě na tu Raven musí stále a stále dorážet. Nemám rád chlapy, co nepochopí náznaky! "A bude ten skvělý střelec dávat i autogramy? Abych byl první v řadě." Odpovím agentkovi, má pozornost je ale žádána hned jinde. Arboři jsou pryč, stále tu ale máme spoustu takových, co si zaslouží drobný výprask. Ex Nihilo. Zvládne to neinženýrka sama? A co Abyss? Spíše více...Abyss. To je mimochodem docela užitečná schopnost, dokážete si představit, jaké to musí být s nima v pos... "Hey, teď není dobrý čas na meditování." Zuzana se zasekl, v obličeji velmi zvláštní výraz, meč podél těla, nijak se nebrání, nijak se nehýbe. Nějaké kouzlo? Nebo ho volají jiní bohové a on musí odpovědět do jejich božských vysílaček? Není vhodná chvíle. Vážně ne. Rád bych pomohl i jiným, například té japonské puberťačce a krvácejícímu vězni, bude to ale muset chvíli počkat, neb Zuzana je stejně nejblíže. Nevím, co se s ním děje, to mi ale nebrání v tom, aby mu dal přátelskou ránu do zad - samozřejmě svou obyčejnou rukou, nechci mu ublížit. "Prober se chlape, ať tě trápí cokoliv, vyřešíme to potom. Teď jim musíme dát co proto." Třeba není zvyklý na boj a nechal se překvapit. Nebo...dobře, možností je spousta, iluze, kouzla, strach, dejme mu však čas na to se vzpamatovat. Oheň už není mým přítelem, stále však mám svou ruku a především čepel. Rychlým krokem přesunu se do blízkosti kopií Abyss, abych vedl několik úderů svou čepelí, mají však štěstí a přesvědčivě se mi dokážou vyhnout (2). Namísto sečných a bodných ran, které bych jim rád uštědřil, se sám musím vyhýbat a stejně jako předtím jsem v tom poněkud úspěšnější. (6). "Hey, potřeboval bych jednu božskou pomoc. ASAP, prosím." Další můj pokus o zasazení ran a to jak čepelí, tak i kopem, ty mrchy jsou ale...(1). "Ještě jednou se mi vyhnete a vystřílím do vás svůj náhradní zásobník." Což není tak marný nápad, když nad tím tak přemýšlím. Třeba se i trefím. Několik kroků zpět, abych dokázal nabít zbraň (10) a pak už střílím - a je mi jedno, jestli jsou to iluze či realita. Ta kulka to pozná sama, že? Jeden výstřel (9), druhý (6), třetí (10). Víte, co mi můžete! |
| |
| Nejvyšší oběť? Raven, Martin, Hana, Janie, Jack, Susanoo "Burn! Hořte vy svině! SHIIIIINEEE!" A oni umírají. A hoří, jasným plamenem, spravedlivým plamenem té co brání svou rodinu. Stojím na místě, rozkročená před Martinem s mečem v obou rukou. Sleduju ty Arbory, jak umírají, a po tváři mi rozkvete úsměv. Zubím se, a začnu se nepříčetně smát. "HAHAHAHAHAHAAAAA! HAAAAAHAHAHAHAHAAAA!!" Pak něco uslyším. Ani jsem si nevšimla, kdy Raven odpálilo něco do lesa, ale chytá se mě další nával nenávisti. Další člen rodiny raněný. Ta. Zmutovaná. Existence. Je. Mrtvá. Ta existence vyrazí proti mě až nečekaně rychle. Snažím se ho zasáhnout, ale je příliš rychlý. (3) A dostane mě. "IIAAAAA!!" ječím bolestí, když mě popadne kolem pasu a začne mě drtit. Napínají se mi šlachy, slyším praskání několika kostí a sotva popadám dech. "Gah!" vydechnu a vykašlu krev. Levou ruku mám v sevření Dalefa, pravou ruku mám volnou, i když meč už nedržím-rozpadl se v krvavou kaluž. Praštím ho, ale je to jako praštit do zdi. (3) "AAAAARRGH!!" zaječím, když mě znovu zmáčkne. Během vteřiny mi dojde, co musím udělat. ----------------------------------------- "Včera jsem dělal noky s pestem. Jsou v lednici," řekne David a upije z plechovky piva. Sedí u televizního stolku a zírá na rodinný grimoár, co jsme našli před týdnem v tajné místnosti u mě doma. "Potom si dám. Arigato," odpovím nepřítomně. A dál hledím do knihy z knihovny. Dějiny a legendy starého Japonska. V tom vyletí David z gauče a začne valit oči. "Podívej se na tohle," ukáže mi legendu o ženě z vesnice, jež vládla temnou magií. A její ilustrace je naprosto jasná. Kaori-baa-san... Moje babička. "Takže moje babička Kaori je i v legendách a grimoáru!?" "Tady se píše o jedné vlastnosti tvé schopnosti. Prý ji umocňuje tvá vlastní bolest a tvá zranění.." Hlasitě polknu. To je...děsivý? Neumím to popsat. "Je tam o tom něco dalšího?" David se na mě nervózně podívá. "Je tím mocnější, čím větší oběť přineseš." Hodně nad tím přemýšlím. Kdybych měla jednou umřít..jak velkou, obrovskou moc bych dokázala v poslední vteřině uvolnit? ------------------------------------------------ Špatně se mi dýchá. Počítám zlomená žebra. Asi mám něco se slezinou, levá ruka je taky v pytli. V tu přiletí Raven a nakopne Dalefa tak, až se divím že mu neurve hlavu. Jeho sevření povolí, a já se můžu trošku nadechnout. Ale žebra bolí při sebemenším nádechu. Co budu dělat!? Během vteřiny mi to dojde. Z posledních sil vytvořím ze své krve nůž. Jeden pohyb, přoříznuté hrdlo a myšlenka na ten správný útok. Mohla bych třeba explodovat. Nebo svou krví Dalefa otrávit. Chci to. Ale nedokážu to. Jsem jen obyčejná holka s děsivou schopností. Nedokážu se zabít. (4) Ale zranit se umím.. Podívám se po Raven a Martinovi. Krev mi teče z koutku úst až na bradu. "Gomen ne.." pronesu s úsměvem a zaťatými zuby bolestí. A nůž se pohne. K mému levému oku. Křup! "AAAAAAAAAAAA!!!!" ječím bolestí. Vytrhnu nůž z oka, to ale zůstane vytržené z důlku, nabodnuté na špičce nože jako kroketa na vidličce. Držím se za tvář. Moje jediná myšlenka se pronese do slov. "SHIIII...NEEEE!!" a krev na ruce, krev z místa kde bývalo moje levé oko vybuchne. Obrovské krvavé hroty z mé ruky zasáhnou Dalefa přímo do hrudi. Tam, kde by měl mít srdce.. (7) To je to poslední co zvládnu. To a Revenin útok už ho sejmout musí. Protože já už víc nedám. Ze ztráty krve a z obrovské bolesti oka i celého těla ztratím vědomí. |
| |
| CAN YOU EVEN SEE WHAT YOU’RE FIGHTING FOR? Volba je velmi jednoduchá, ve své podstatě. Bohužel já nejednám pouze logicky, ale do jednání se mi pořád motá lidský faktor, otravná věc oslabující mysl. |
| |
| Dobrou noc Raven, Keiko, okrajově všeci Vrh hasákem měl úspěch. Dalef minul její hlavu a zabořil pěst do země. Ona toho využila a dala mu šlupku. Pak absolvovala krátký bezmotorový let skrze stromy. Já se konečně narovnal, zavrávoral a opřel se o kolena. Tohle už na mě bylo moc. Ta díra v břiše a ztráta krve... nedělá mi to dobře. Možná jsem ještě trochu člověk. Pak jsem uviděl něco nevídaného. Keiko. Ta kawaii dívka se proměnila v běsnící bestii a všechno kolem spálila. Nevěřícně jsem stál a zíral na ni. Tohle je jení moc? Ji tedy naštvat nechci. Pak jsem uslyšel tu ženu, kterou jsem "zachránil". Jen jsem zvedl palec, že jsem v pohodě a zatmělo se mi před očima a vyvrátil se jako pokácený strom. Bouchl jsem sebou do trávy a jen zíral na hvězdy a pomalu se mi smívalo před očima. Ale Dalef nemá dost. Popadl Keiko a začal ji drtit. Tak to ne, kamaráda, to ne! Ucítil jsem v ruce tíhu hasáku. Ještě jsem neskončil. Ještě ne. (8) Cítil jsem, jak se mi ruka dává dohromady a jak kloub zapadl na místo s hlasitým lupnutím. Z mého roztrženého boku začala, vycházet pára, jak se začalo maso zatahovat a opravovat poškozené tkáně. Bez váhání jsem se rozběhl k Dalefovi, odrazil se a po těch ostnech od Keiko vylezl až Delefovi na hlavu a začal mu ji kroutit (9). |
| |
| Můj meč jsou hadi. Jack, všichni Zdá se, že mé obavy o iluzích byli oprávněné. Jen, co jsem se postavil nepříteli, tak si začala pohrávat s mou myslí. Přeludy mi přebíhali před očima jako by to byla realita. Můj Ame no Habikiri se v mých rukou proměnil v klubko zmijí. U jiných protivníků bych si i myslel, že to bylo schválně, avšak pochybuji, že tito se zabývali moji historií, či historií mých lidí. Avšak budiž. Když nemám meč, prostě je roztrhám vlastníma rukama. Však když rozejít se chystám, tak zjistím, že nemohu. Místo, abych šel dopředu, klesám stále hlouběji. Půda pod mýma nohama mě pohlcuje, jako tekutý písek. Moje mysl začal rychle uvažovat nad možnostmi. Nebyl jsem bezbranný, to vůbec, ale nevěděl jsem kde je můj cíl. Nebylo mi jasné, co je nahoře, co je dole a co v pravo či vlevo. Až pak mi něčí ruka přistála na zádech. Přátelská rána. Pomohla. Orientovala mě ve světě. Aspoň trochu. Byl to vtipálek. On byl ten, jež mi přišel na pomoc. To bylo nečekané, ale vítané. „Ta, jež si říká Abyss mě uvěznila v jakémsi klamu,“ snažil jsem se vyjádřit, avšak pochybuji, že by mi dovolila promluvit. Já ho však slyšel perfektně. Jak jeho hlas, tak jeho výstřely. Výstřely, které mi řekli jakým směrem se soustředit. A tak jsem se soustředit začal. Zavřel jsem své oči, zatímco mě země pozřívala sice pomalu, ale vytrvale. Rozšířil jsem svou mysl o smysly, na něž iluze neměla působení (7). Cítil jsem, jak se vítr otírá o kůži Abyssinu. O kůži jedné z nich. Ostatními jen prošel. Nezastaven. Usmál jsem se. Už jsem ji měl. Věděl jsem, že potom, co se chystám udělat, nebudu moct nějakou dobu použít svou božskou moc. Stále však budu mít svoji sílu a svůj meč. Meč. Bylo by to jednoduší, kdybych ho měl. Zkusil jsem se soustředit i na něj (1). Ale už jsem byl v zemi ponořený po bradu a má koncentrace se ztrácela. Pustil jsem se tedy do díla (10). Nová obloha Marsu potemněla. Mraky se začaly točit v kruhu s čím dál tím stoupající rychlostí. Netrvalo dlouho a malé tornádo se tvořilo kousek ode mne. Zvětšovalo se. Jako tsunami, které zničí přehradu, divoké větry se začaly vztekat a zuřit. Stromy padaly k zemi a tahle jejich oáza pocítila můj hněv. Tornádo poté získalo mužský tvar. „Požadoval jsi božskou pomoc,“ promluvil jsem přes tornádo. Zrak poté padl na opravdovou Abyss a vší svoji silou jsem do ní udeřil. Veškerá síla Marské bouře koncentrovaná na ní. Zahrávala si se špatným bohem.  Po svém útoku se podívám na Jacka a ukloním se mu. „Jsem ti velmi vděčný,“ |
| |
| Pořád Plecháč Zmateně zamrkám, když na mě Ex Nihilo promluví a nechá kořeny chytit mou motorku. „Hu? A to jsem říkala kdy? Samozřejmě, že vím, že mě můžeš zničit. Ale to neznamená, že ti to neudělám co nejtěžší.“ Pronesu a sesednu z motorky, kterou nechám rozplynout. „Máš super schopnosti. Bohužel se řídíš špatnou životní filozofií. Nikdo nemůže nikoho nutit, aby se změnil. Ty máš za to, že můžeš. Ale nemůžeš. Proto s vámi vždycky bude někdo bojovat. My se vyvineme. Ale po svém.“ S tím jsem kolem sebe vytvořila ve svých rukou bazuku. Groteskně velkou, jak z animáku, bylo fajn mít zbraně o kterých jsem věděla, že být opravdové tak bych je neunesla, ale takhle jsem mohla regulovat jejich váhu na takovou, aby mi to bylo pohodlné. A vystřelila jsem po něm. Ale nevyletěla z ní žádná raketa. Místo toho, to začalo znít, jako kdyby se nabíjela a až o sekundu později z ní vystřelil zlatý paprsek energie. (10) |
| |
| Oběti Mars,13:00 VšichniKdyž se Gabriel řekne, co se stalo následuje chvíle ticha. Mezitím letí zpátky na Mars. Heather drží v náručí. Když už je poblíž planety ozve se Varga. “To...mění nějaké věci. Vypořádejte se s nepříteli. Mezitím se pokusíme přeprogramovat Orb na dálku. Až budou nepřátelé eliminováni tak se znovu ozvěte,” dá Gabrielovi rozkazy. “A vojáku?” dodá ještě.”Cokoliv z té bomby vzešlo...nevěřte tomu.” S těmi slovy rozhovor ukončí. Gabriel i Heather mezitím vlétnou na Mars. Z vrchu vidí bojiště v plné kráse. Hlavně tedy vidí větrného elementála, kterého si Susanoo povolal. Tornádova postava se podívá na opravdovou Abyss, natáhne pěst vrazí přímo do ní. Postupně se celé tornádo přenese do jedné rány a o chvíli později už je obloha zase slunečná. A tam kde stála Abyss je teď jen kráter a její naprosto zdeformované tělo. Za to může Janie Susanoovi poděkovat. Její zdržování totiž nebylo vůbec úspěšné a nebýt tornáda Abyss by ji nejspíš rozsápala. Takhle však měla Janie možnost vyletět vzhůru a dostat se ke Keiko. Keiko, která obětovala své oko a velmi tak Dalefovi ublížila. Krvavé ostny tlusté jako stehna stále trčely z jeho hrudi jako klubko jehel. Nebylo to však dost, aby se zastavil. Po kopu od Raven a ranách od Martina, který se držel na jeho zádech, jako jezdec na býkovi, Dalef neměl ani třetinu své síly. Stále však stál na nohou, připravený ničit. To samé se nedalo říct o Ex Nihilovi. Když viděl neefektivnost svých rostlin pustil se do proslovu. “Sami? Co si myslíte, že zvládnete sami,” mezitím co mluvil obrovská bazuka se vytvořila v Haniných rukou. Ex Nihilo se zastavil. Svým pohledem se díval přímo do její hlavně. A poté nastal výstřel. Proud zlaté energie, jako jedoucí vlak narazil do Ex Nihilo a odhodil jej až na druhou stranu oázy. A tak tam ležel na zemi. Popálený, neschopný vstát, ale stále naživu. “D...Dalefe!” zařval z posledních sil. Ten svoji pozornost okamžitě točil od Keiko, kterou už nepovažoval za hrozbu. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl Ex Nihila a tak se místo toho Jack a Susanoo stali jeho cíli. První chytl Martina, který se mu snažil doslova zakroutit krkem, a odhodil jej stranou jako hadrovou panenku. Susanoo - jehož meč byl tornádem odnesen daleko - se stal sekundární hrozbou. Primární se stal Jack. Přece jen, on měl stále zbraně. Dalef tedy zabořil obě ruce do země, vyrval obrovský kus a mrštil jej po Jackovi. Tohle všechno Gabriel a Heather viděli jak přilétali zpátky. Když se Heather podívala na Keiko cítila jak z ní velmi rychle vyprchává život. A jak se blíží smrt. Dalef = 252 - 27 (Raven) - 140 (Keiko) - 24 (Martin) = 71 HP Abyss = 100 HP - 120 (Susanoo) = - 20 Ex Nihilo = 77 - 42 = 35 HP (neschopný pohybu)  |
| |
| Jednou ranou Odstřelila jsem Plecháče až na druhou stranu oázy. Nemohl se hýbat, přesto zavolal na Dalefeho. Rozhlédnu se, ale nezdálo se, že by se mu někdo chystal jít na pomoc. Nechám bazuku zmizet a vydám se k němu. „Tohle byla odpověď na tvou otázku. Zvládneme toho hodně. Měli jste si vybrat nějaké planety, kde nejsou inteligentní formy života a tam si tu svou evoluci provést. Po tom co zničíme vás, zničíme i ty vaše evoluční bomby. Nic jste nedokázali. Jen zemřete.“ Řeknu mu. Bylo mi ho až skoro líto. Svým divným, pokrouceným způsobem to vlastně myslel s námi dobře. Tentokrát jsem si vytvořila v rukou meč. Velký, ostrý s energetickým ostřím, které prořízne i kov. „Tohle je podruhé co tě zabíjím. Doufám, že už nemáš nikde ve vesmíru svoje další klony.“ Řeknu mu a rozpřáhnu se mečem a setnu mu hlavu. (9) Trochu jsem doufala, že když bude Ex Nihilo mrtvý, tak by mohli být zničeny i jeho výtvory, a jeho evoluční bomby. Proto se rozhlédnu, abych se podívala jestli se opravdu něco takového nestálo. Pokud ne, vyrazila jsem pomoci ostatním s Dalefem. Akorát že zase zahrála moje smůla a občasná nemotornost a zakopla jsem a natáhla se jak široká tak dlouhá na zem. Meč my vletěl z ruky, udělal ve vzduchu pár otoček a pak se zabořil sotva centimetr od mého obličeje do země. Leknutím jsem si málem učůrla. (4) Radši nechám meč rozplynout a posadím se. Když se snažím vstát zjistím, že jsem si asi pohmoždila kotník. (3) „Do prdele to se může stát jenom mě že sama sebe zraním!“ zanadávám. Použila jsem na svůj kotník uzdravující sílu své aury. Za chvíli se zvednu a nadechnu se. Vytvořím kolem sebe svou křeččí koul smrti, plnou ostrých ostnů a vyrazím proti Dalefemovi. Nakonec naposledy to na něj fungovalo docela dobře, tak nevím proč by ne teď. (9) |
| |
| Poslední Trochu se mi uleví, že Dalef pro změnu zaměřil svojí pozornost na někoho jiného. Ne že bych to Jackovi přála, ale i ostatní by měli dostat šanci se s ním pobavit. Mám čas přelétnout bojiště pohledem. Susanoo vyvolal...cosi. S obdivem hledím na větrné monstrum, které v další chvíli rozdrtí Abyss. Skoro je mi jí líto, neměla šanci. Zahlédnu Gabriela, který se vrátil. Bombu se mu podařilo zneškodnit. Ale kdo to s ním sakra je?! Nemám moc čas nad tím uvažovat. Zahlédnu, že Janie pečuje o Keiko, Martin už je opět na nohou. Nechápu to, protože když jsem ho viděla naposledy, byl spíš na umření. Ale asi bych se neměla podivovat žádné ze schopností mých nových spolubojovníků. Hana srovnala účty s Ex Nihilem a teď se řítí na Dalefa. Já rozhodně nechci zůstat pozadu. Přeci jen mu za všechny ty rány taky něco dlužím. Rychle po sobě vypálím několik hvězdných střel ale buď se netrefím, nebo se od něj jen neškodně odrazí. (4) Abych pronikla jeho hroší kůží, potřebuju trochu větší náboj. Soustředím se a hvězdy z mého těla se koncentrují v mých dlaních, vznikne z nich koule sršící energií. Nechám jí růst dokud necítím, že jsem na pokraji svých sil a pak tu energii vypustím, záblesk světla zasáhne Dalefa přímo do boku. (8) Tím jsem ale skončila. S poslední hvězdou se moje kosmická forma rozplyne a já se zřítím z výšky několika metrů na tvrdou zem. (3) |
| |
| Přistáváme "Rozumím - Marrel konec" Přeruším spojení s Vargou. Vůbec se mi její reakce nelíbila. Byla nejistá a to Varga bývá málokdy. A ta rada, abych slečně ve své náručí nevěřil.. Co to přesně znamená? Nedávat jí telefonní číslo? Hlídat ji? Nepouštět k ostatním? Fakt, že tato cizinka je pro Vargu dost možná stejně velký otazník, mě vůbec neuklidňoval. Když s ní přiletím ještě trochu blíž, vidím však obrovské tornádo a bitvu kolem, která mé myšlenky zase pro jednou vyčistí a zkoncentruje na to důležité. "Ty vole.." Zamumlám si sám pro sebe jediný inteligentní komentář, který mě napadne v momentě zjištění, že tornádo má mužský tvar. Na čí je straně?! Pomyslím si, naštěstí se tornádo vzápětí rozplyne a já se rozhodnu po zbytek života dělat, že jsem ho neviděl. Při dalším klesání už vidím i zbytek bojiště. Fakt, že už nikde nejsou žádné dřevěné potvory mě donutí se pousmát. Pohled na obrovského mutanta (Dalef), který zrovna rve obrovský kus země a hází ho po Jackovi, ve mně však vyvolává úplně jiné pocity. "Přidržte se mě, prosím.." Řeknu poněkud nejistě k dívce. Teoreticky je možné, že mi třeba vůbec nebude rozumět, na odpověď však nečekám. Pevněji ji chytnu levou rukou, abych se pravou co nejrychleji dostal ke zbraní. Přidržet se mě Heather může hlavně pro své pohodlí, má levá ruka je sama o sobě dost silná, aby ji bez problémů unesla. V pravé už držím CLINT revolver. Nádech, výdech - výstřel. Nábojnice zasáhne kus země letící na Jacka ještě ve vzduchu, exploduje a celý ho rozcupuje na prach. (10) Jediné, co se Jackovi tak mohlo stát, bylo smetí ve vlasech. Poté, stále vznášející se na jednom místě ve vzduchu zamířím na samotnou obludu. Chvilku váhám, mé střelecké podmínky jsou stěží ideální a kolem je hodně spolubojovníků. Ale Dalef je stále v pohybu a Hana upadne. Na ideální podmínky se zjevně dneska čekat nemůže. Druhý výstřel tedy míří přímo na něj. (7). Rozhodně není tak přesný jako ten první - místo hlavy zasáhne rameno. Nicméně i to s touto zbraní může být smrtící. Minimálně ho to snad zpomalí. Nestvůra se přiblíží k ostatním a další výstřel představuje už moc velké riziko. Proto toho nechám a revolver opět schovám do pouzdra. Svou pasažérku opět chytnu do náruče a přistanu s ní trochu bokem od všeho toho chaosu. Je přeci jen nahá a bezbranná. Je bezbranná? V tomto světě těžko říci... Hned, co se dostanu nohama na zem, dívku s lehkostí položím kousek od sebe a trochu poodstoupím. Nevěřte tomu.. Je to "to"? Prohlížím si dívku. Nejraději bych odletěl zkontrolovat svůj zásah a v případě potřeby pomohl ostatním. Ale musím jim věřit. Zvládli to do teď... |
| |
|
|
| |
| Dalefův pád,znovuzrození Keiko, Omniho příchod Mars,13:00 VšichniMusic Dalef zařval zuřivostí. Jeho znetvořené tělo se chvělo, ale ne strachem. Neukazoval slabost či bolest. Kus země o velikosti auta letí k Jackovi. Už se zdá, že Jack nemá šanci uhnout, když v tom letící kus vybuchne ve vzduchu. Už jen prach neškodně přelétne přes Jacka. A pak další střela přímo do Dalefova ramene, který se rozmáchne po škodlivci. Tím však ještě víc ublíží své ruce, která držela jen díky několika posledním svalům. A tak jak se rozmáchne Dalefova pravá ruka se utrhne a odletí o několik metrů daleko. To jej však nezastavuje. Nakrčí nohy, aby vyskočil za Gabrielem. . V tom ho paprsek bílé záře uhodí přímo do boku a Dalef spadne na zem. Kus masa chybí z jeho hrudi. Ještě stále však žije Už je sice na posledních nohou, ale to Raven taky. Podívá se na svůj původní cíl. V jeho očích je pomsta. Pomocí své jedné ruky se vyškrábe na nohy. A začne kulhat k ležící Raven. Pomalu, ale jistě. Dalef pomalým klusáním míří k Raven, která se však nezdá, jako by vnímala okolí. Zdá se být při vědomí, jen...mimo. Toho se Dalef chystal využít. Pomalu k ní dokulhával. Až najednou jako by odnikud zlatá koule do něj narazila, silou jedoucího vlaku. Převálcovala ho. Poslední kapky života unikly z Dalefa, když se do něj zabodly Haniny zlaté ostny. A s tím jeho bezvládné tělo padlo na zem. Souboj byl u konce. Heather se podařilo dojít ke Keiko a začít ji léčit. Ostatní členové týmu mohli vidět, jak se její zranění léčí a po chvíli už je Keiko...ne jako předtím, ale je zdravá. Její oko však stále chybí. Zdá se, že s tím už nedá nic udělat. Jinak se však probudí naprosto zdravá. Znovu plná síly a energie. A první věc, kterou uvidí je nahá Heather jak nad ní stojí. Druhá věc, kterou uvidí je Raven ve své hvězdné podobě jak stojí nad Heather . “Rád tě vidím, dítě nového světa,” řekne Raven. “Vybrala sis už jméno?” zeptá se. Je to sice její hlas, ale nezdá se to jako ona. Za prvé nechodí, jen levituje pár centimetrů nad zemí, její pohled je moudrý a vševědoucí. Její hlas klidný. Hlas, který Heather poznává jako ten, který slyšela, než byla její bomba zničena. Mezitím Gabriel vidí, jak k ní Raven přišla. Je celkem jasné, že s tímhle by Varga nesouhlasila. A kdyby Raven něco udělala Heather nebo naopak, bylo by to velmi problematické. Susanoo cítí novou bytost. Je to energie, která mu připomíná Izanagiho jen mnohem mocnější. A vychází z Raven. Něco tak mocného, by mohlo být velmi nebezpečné. Mohlo by to souviset se starými silami, jež pociťoval. Jack viděl jak se Susanoo i Gabriel dívají na Raven s ostražitostí a Raven jak se chová velmi zvláštně. To stejné viděla i Hana. Oba dva zvyklý pracovat s výbušnými osobnostmi, viděli, že se něco může každou chvíli zvrtnou. Situace se velmi rychle změnila. Zatímco ještě před chvíli měli jasné nepřátelé, teď mohl kdokoliv udělat cokoliv. Mezitím Martin je opodál a pomalu se postaví na nohy. Všimne si, že pozornost všech je na Raven a nahé dívce. A nikdo se nedívá na Orb. Od nehody na Yvess Terrace ho drželi zavřeného a uvězněného. Tohle je jeho šance. Mohl by projít orbem a utéct. Být svobodný. Žádný Oculus, žádné šílenosti. “Vidím, že se necítíš zcela pohodlná,” řekne Raven k Heather. Poté mávne rukou a oáza, která ještě před chvíli poslouchala Ex Nihila je teď pod její kontrolou. Několik rostlin se obtočí kolem Heather a vytvoří kolem ní šaty ze stébel trávy. “Jsi zmatená. S tím ti mohu také pomoct, ale nebude to tak jednoduché,” řekne Raven. Nakloní se poté k Heather a zašeptá ji něco do ucha. Poté Kosmická forma zmizí a obyčejná Raven je zpátky. Raven Když jsi dopadla na zem. Měla jsi dost síly zase vstát, ale zastavil tě hlas. Byl to tvůj hlas, ale nepatřil tobě. Byl to Omni. “Musím si vypůjčit tvé tělo. Moc se omlouvám, ale bude to jednoduší,” řekne ti a ty cítíš jak se tvoje mysl pomalu posouvá do pozadí. “Mezitím si však musíme promluvit,” řekne. Vidíš, to co vidí on, ale jsi jen pozorovatel. Vidíš jak tvé tělo pokryjou hvězdy a pomalu letí k modrovlasé nahé dívce, jež zrovna vyléčila Keiko. Něco ji říká, ale to ty neslyšíš, jelikož v tu samou chvíli tobě říká něco jiného. “Ona je důvod proč jste museli zpátky na Zemi. Ex Nihilo na tomto světě udělal, něco co nesměl, ale něco, co musel. On experimentoval,” řekne Omni. “Ona je klíč. Ne k poražení Stavitelů, ale k vyléčení nemoci jejímž oni jsou symptomem...aspoň v to doufám,” vysvětlí ti Omni. “Musíš ji ochránit. Nesmí padnout do rukou lidí. Nejsou na ni připraveni,” řekne ti Omni a poté tvé vědomí je zpět ve tvém těle. A ty stojíš před dívkou s modrými vlasy a trávovými šaty. |
| |
| Základní instinkty Spolupráce nás dovedla až k pádu nepřítele, vypadá to, že tato mise je u konce. A všichni jsme to přežili ve zdraví. Nebo ne? "Cože? Kdo? Keiko?! Vytřeštím oči v momentě, kdy opodál zaznamenám bezvládné tělo malé dívky. Když se otočím zpátky, Heather už není na svém původním místě, ale běží ke Keiko. Na okamžik jen tak stojím, konečky prstů pravé ruky již zase u zbraně, ale mozek odmítá tasit. Je to nějaká lest? Jaká?... Blbost! Ruka zbraň definitivně opustí a má nadlidská rychlost mi umožní k cílí doběhnout současně s cizinkou. "To je v pořádku." Řeknu překvapivě jistým hlasem k Janie, když je odstrčena stranou, aby se nijak nebránila... Armáda mě naučila, že instinkty jsou ve stresových situací všechno, co člověk má. Rozhodují, zda se zhroutíme a utečeme, nebo se budeme v bahně plazit pod palbou kulometu. Modrovlásku sice vůbec neznám, ale pokud ji její instinkt vede ke zraněně, kterou vůbec osobně nezná, pak třeba nebude tak špatná jako její stvořitelé. Pohled na zakrvácenou Keiko je žalostný. Viděl jsem už v bitevní zóně takové chudáky. Ti, kteří ještě nějakým zázrakem dýchali, prosili o jediné - kulku z milosti. Když se slečna pustí do díla, vůbec tomu procesu nerozumím. Jen stojím a doufám v nejlepší. Za okamžik mi zabliká jeden ze senzorů zbroje - našel mou útočnou pušku, kterou jsem opustil před odletem. Ve snaze zapomenout na svou momentální neužitečnost následuju pípání až k několika ohořelým tělům těch dřevěných zrůd. Rychlým pohybem je odhodím na stranu a zvednu svou pušku. Zbroj automaticky provede diagnostiku - přes všechen ten chaos, tornáda a ohňostroje je vlastně neporušená. (9) Malá vítězství... Pomyslím si a hned se vrátím ke zraněné. "To není možné... Děkuju." Řeknu s úsměvem (který přes helmu samozřejmě nikdo nevidí) cizince. Ne, že bych naši malou bojovnici znal nějak dlouho a dobře, ale pro tuhle misi je jednou z nás a já o své lidi přicházím nerad. Už se chystám nahlásit náš výsledek kolegům na Zemi, když se do toho všeho náhle zamotá Raven. Tedy, je to ona? Má svou šmoulí podobu, ale mluví jinak. Očividně zná naši cizinku. Pomalu se k ní přibližuje. Co když ji něco udělá?! Vždyť právě zachránila jednu z nás! Namířím pušku směrem na šmoulu a přistoupím k Heather. "Dál už ani krok!" Záhadná bytost mě však okázale ignoruje, těžko říct, zda pro ni tato puška představuje vůbec nějaké riziko. Je trochu ironické, že se teď snažím chránit osobu, o které jsem ještě před chvilkou uvažoval jako o dost pravděpodobné hrozbě. Nicméně Raven neznám vlastně o nic moc lépe. Situace je zmatená a já nerad střílím, když si nejsem jistý svým cílem. Kosmická bytost, schopna ovládat celé okolní prostředí, se o potenciální možnost výstřelu však vůbec nezajímá. Něco Heather zašeptá, oblékne ji a pak zase zmizí. Kéž bych mohl dělat, že jsem ani tohle neviděl.. Povzdechnu si, ale to už všechno vypadá - v rámci našich dost zoufalých možností - relativně normálně. Nepřítel poražen, hrozba zažehnána, všichni živí. "Tady Marrel.. Hlásím úspěšné dokončení mise. Povedlo se vám to přenastavení Orbu?" Zahlásím do Kodexu, k samotnému Orbu jsem však stále zády. |
| |
|
|
| |
| Trocha chaosu "Tohle bylo...vlastně nemám slov. Gratuluji, Zuzano, připravit mě o dech se nepodaří jen tak někomu." Jeho boží majestátnost vyvolá přírodní pohromu a jediným úderem nás připraví o nepřítele. Vážně si začínám myslet, že na tuhle skupinku jsem tak trochu někde jinde, ale - no, to neznamená, že nepřijmu poděkování, ne? Už se mu chci žertovně uklonit, v tom si mě ale vyhlédne Dalef a dříve než vůbec stihnu pozvednout zbraň, letí na mě kus matičky země. Tedy Marsu. "A kur..." Tohle bude bolet. Tohle bude setsakramentsky bolet, měl bych možná přemýšlet nad úhybnými manévry. Nebo nad posledními slovy. V posledním zoufalém gestu natáhnu ruku s očekáváním nárazu a jsem překvapen, když se tak nestane. Drobečky prachu a zeminy dopadnou na mou tvář a usadí se ve vlasech, je to však to jediné, co mě potká. Zázrak? "Nemohl sis vybrat lepší načasování." Můj pohled spadne na mého zachránce, agentka, jehož jméno jsem už tak trochu zapomněl. Po jeho dnešních činech si však dám záležet, abych si ho velmi rychle připomněl, pokud je někdo, na koho se tu dá očividně spoléhat, je to on. Žádná přírodní síla, nic proti Zuzaně. Ale... Tomuhle rozumím já. Technika, věda, zkušenost a výcvik. Konečně něco, v čem se orientuji. Kývnu mu v gestu poděkování a povšimnu si Dalefa mířícího našim směrem. "Jeho výdrž bych chtěl mít." Pozvednu svou zbraň, jsou to ale síly našich děvčat, které ho nakonec nadobro udolají. Jakápak to škoda. Boj končí, to ale neznamená, že mámo vyhráno. "Ehm...to sis stihnul najít holku? Dobrá práce, agentku, začínáš být můj vzor." Pronesu k mladíkovi, nahou modrovlasou slečnu však pozoruji s jistým podezřením a opatrností. Dříve než stihnu ohodnotit, zda jí považovat za hrozbu či nikoliv, vydá se k ležící fialovlásce. "Sakra!" Unikne z mých rtů, neb doposud jsem si jejího stavu vůbec nevšiml. Jak jsme tomu mohli dopustit? Té holce jsem nevěnoval špetku své pozornosti a ona teď leží na zemi ve stavu, ze kterého by se mnohým zvedl žaludek. Měli jsme jí hlídat. Měli jsme se ujistit, že bude v pořádku. Vždyť je to dítě! Ano, možná trochu vražedné dítě s nadpřirozenými schopnostmi, stále ale dítě. Naše zodpovědnost! Další o kterého přijdeme? Ne. Prostě ne. Odmítám to připustit. Takové věci se nestanou, ne v mé přítomnosti. Několik rychlých kroků k jejímu zakrvácenému tělu mě dostane do dobrého pozorovacího pole dalším událostem. Nahá žena to dítě dává dohromady skoro jako lego skládačku, postupně a systematicky a já podruhé za tento den nemám co říci. To je... "Dobrá práce? Asi." Nejsem jediný, kdo netuší, dívka ale začíná vypadat vyděšeně a předpokládám, že nějaký ten vtípek na odlehčení situace by přišel vhod. Třeba o její nahotě... Nebo taky ne. Pud sebezáchovy, Lloyde. Poslouchej ho někdy. Nakonec se ukáže, že situace se může přeci jenom zkomplikovat a to když jedna z nás, Raven, myslím, začne pronášet a provádět věci, které nejsou úplně "ona". A to jí znám jen...ani ne pár hodin. Nějaká rozdvojená osobnost? Síla, kterou teprve teď dává najevo? Viděl jsem mnohé a tak nemohu nic vyloučit. Kosmická síla. Jděte s tím už do háje. "A to je všechno? Prostě jí oblékla? Proč?" Byl to takový pěkný pohled, když už nic jiného. Agentek zahlásí, že mise byla úspěšně dokončena, s čímž nemohu více než souhlasit. Všichni žijeme, nakonec, nepřátelé jsou poraženi, bomba zničena. Navíc se navracíme s novým přírůstkem. O co ale jde? Je bezpečná? Zachránila puberťačku, to hraje v její prospěch, ale - nu, je to na agentkovi. Ten má své rozkazy, Oculus má své plány a kdo jsem, abych neposlouchal? Oculus potřebuji. Prozatím. "Takže zpátky? Skvěle, máte taky takový hlad?" Pro jistotu ještě pohlédnu na všechny své spolobojovníky, abych se ujistil, zda nepotřebuji asistenci či cokoliv jiného. Nejsem dvakrát altruistický člověk, některé věci jsou ale naučený reflex. Postarej se o své společníky. Nikdy nevíš, kdy to budeš potřebovat ty sám. "Keiko? Jak se cítíš? Dokážeš jít?" Stále se nedokážu zbavit pocitu, že jsem jí nechal napospas smrti. Slíbil jsem, že se to už nestane. A přitom..."A madame, nemám tušení, kdo jste, bude ale dobré, když nás doprovodíte zpátky na naši planetu. Tam se o vás už vhodně postarají. Jídlo, pití, nějaké normální oblečení, nemáte se čeho bát." Její schopnosti by nám mohly přijít vhod, pokud jí Oculus zhodnotí jako důvěryhodnou. Vážně si už myslím, že to bude v pořádku, Heather však kamsi ukáže a zařve, já se automaticky ohlédnu a ona je najednou... Oh. "Tak na tohle já už asi nemám." Bohové. Levitující lidé. Kosmické energie. Vražedná teenargerka a teď...teď co vlastně? Změna osobnosti? Jekyll a Hyde? Tmavovláska, co ještě před minutou bývala Heather s tím nevinným, vyděšeným výrazem v pěkné tvářičce, vydá se přímo k Orbu. Tak to ne, slečinko. Tohle ne. "Přenastavte nastavení Orbu. Teď hned! Potenciálně nebezpečný transport!" Zahlásím do Kodexu. Dokážou naši technici reagovat dostatečně rychle? "Nesmí se dostat na zem!" Ne jen tak. Ne bez kontroly. Zatímco dívka zběsile utíká, na chvíli zastře se mi zrak a já musím několikrát zamrkat, abych se navrátil do normálu. Na to teď není čas. Řešit takové hlouposti? Ne. Raději zvedám svou zbraň a střílím (3), kulky však bezpečně minou pohybující se tělo a z mých rtů unikne zanadávání. "Kolik času potřebujete na přenastavení toho pekelného stroje?" Nesnáším Orb. Na druhou stranu, pokud McKee odpoví, že to bude chvíli trvat, vrhám se hned za ní a to abych jí zachytil a srazil k zemi (6). Potřebujeme pár sekund. Pak ať si klidně...odletí do Slunce a shoří na popel. |
| |
| Omni a cizinka Dopadnu na zem a složím se do trávy. Jsem vyčerpaná ale tentokrát jsem si alespoň při pádu neublížila. S hrůzou však sleduju, jak se ke mě přibližuje Dalef. Zraněný, pouze s jednou paží, ale stále smrtelně nebezpečný. A já nemám sílu ani na to abych se zvedla, natož vyvolala kosmickou podobu. V další vteřině do něj ale narazí Hana ve své zlaté ostnaté kouli a doslova ho převálcuje. Hana vždycky přijde v poslední vteřině. Pousměju se. Pocítím jak mě zaplavuje úleva. Hlava se mi na okamžik zamotá. Že by to se mnou snad seklo? Nikdy jsem se nepovažovala za takovou citlivku ale úplně cítím, jak se moje vědomí zamlží. Pak uslyším ten hlas a uklidním se. Od boje na palubě Zástupce uplynulo už několik dlouhých týdnů. Tehdy se se mnou spojil naposledy a řekl mi, že se máme s Hanou vydat zpátky na Zem. Teď se mi ozval znovu a já, i přes všechny výhrady, které vůči němu mám, jsem ráda, že ho slyším. Už jsem začínala mít strach, že mě opustil. Konečně mi alespoň vyjevil skutečný důvod toho, proč mě sem poslal. Je to zvláštní pocit, odsunuta do pozadí své vlastní mysli. Dívám se na svět svýma očima ale vlastně mě nezajímá co se děje, protože to skutečně důležité probíhá v mojí hlavě. Přesto zaznamenám, že ta dívka vyléčila Keiko. Hezké. Za jiných okolností bych ničemu co vytvořil Ex Nihilo nevěřila. Ale pro Omniho je očividně velice důležitá. A já nemám ve zvyku zpochybňovat jeho úsudek. Cokoliv, k čemu mě kdy vedl mělo svůj význam a já mu musím důvěřovat i nadále. "Nemusíš mít obavy, postarám se o to, aby se jí nic nestalo." Lidé na ní nejsou připraveni? Pro mě to znamená jen jediné a radostí mi poskočí srdce. Pokud nesmí padnout do rukou lidí, pak jí logicky musím odvést na Falland. Kdo jiný než vyspělí Subaté by jí měl pomoci s jejími schopnostmi. A pro mě by to samozřejmě znamenalo návrat do centra dění. Za Ignisem...a za Dorrekem. Hana bude mít radost, až to uslyší. To už ale Omni opět ustupuje do pozadí a na mě je převzít kontrolu nad tělem. Sice levituji jen několik málo centimetrů nad zemí. I tak ale zavrávorám, když dopadnu zpátky na zem. Spolu s tím se rozplývá i moje podoba. Poněkud zmateně hledím na Heather, nemám nejmenší ponětí, co jí Omni řekl. Ona ale vypadá skoro stejně zmateně, jako se já cítím. Trochu ustoupím abych jí dala prostor. Gabriel hlásí kodexem úspěšný konec mise. Co mám sakra dělat?! Právě jsem slíbila Omnimu, že nedovolím aby se dostala do špatných rukou. Jenže dokud pro nás nepřiletí loď, stejně nemám možnost Zemi opustit. Zaskřípu zuby. Tady ale zůstat nemůžeme, budu to muset risknout a doufat, že se mi jí pak podaří dostat pryč. Nerada bych se dostala do konfliktu s ostatními. Obzvlášť s Gabrielem. On má své rozkazy, jenže to já taky. Z myšlenek mě vytrhne výkřik Heather. Zmateně se rozhlédnu. Copak jsme nevyřídili všechny? To už ale zaznamenám její proměnu a úprk. Míří k Orbu. Sakra. Naštěstí Jack reaguje o něco rychleji než já a vyrazí za ní. Pokusím se vykřesat jiskřičku energie a proměnit se, ale je to marné. (7) V tomhle stavu bych dokázala sotva jít, natož běžet. Všechny síly jsem vypotřebovala na Dalefa a potřebuji nějaký čas, než budu znovu schopna akce. |
| |
| Práce ještě neskončila Shynx, okrajově všeci Rval jsem mu hlavu, co mi síly stačily. Cítil jsem, jak mu křupe krk, ale hlava prostě nepovolila. A Dalef se rozhodně tak snadno nevzdá. Popadl mě a mrštil se mnou pryč. Chvíli jsem se kutálel po zemi, až jsem se nakonec zastavil na zemi a zíral na oblohu. Pomalu jsem se posadil, až mi zapraskalo v zádech a podíval se na tu bitvu. Dalef pustil Keiko na zem. Vyrval kus šutru a hodil jej po Kyborgovi. Ozvala se rána a šutr explodoval. Ozvala se další rána a Dalef zavrávoral. Poslední hřebík do Dalefovy rakve byl v podání obrovské ozubené koule, která jaj přejela a ukončila tak jeho běsnění. "Heh....to bylo...působivé," pusmál jsem se pro sebe a postavil se. Až teď jsem ucítil, že mám něco v kapse na stehnu. Sáhl jsem tam a vytáhl to. "Díky, Vargo," usmál jsem, když jsem z té kapsy vytáhl svou starou plechovou krabičku na cigára. Byla trochu prohlá. Vzhlédl jsem a uviděl, že všichni stojí u Keiko i s nějakou modrovláskou. Nahou modrovláskou. Něco tam dělá, nevidém přesně co. Pak můj pohled zabloudil k orbu. Mám šanci se vrátit zpátky. Svoje jsem tu udělal, takže nevidím důvod proč nejít. Vytáhl jsem cigaretu, připálil si a vyrazil k orbu. Kam mě to ale hodí? Ať, to bude kamkoli, nějak se dopravím do států. Pomalu jsem šel k orbu, vychutnával si cigaretu a v duchu sváděl boj s tím, jestli zůstat, nebo odejít. Jenže věci se vždycky nakonec poserou. Uslyšel jsem tři výstřely a podíval se, co se děje. Směrem k orbu běžela nějaká bledá postava s černými vlasy. Ostatní vypadají vyjeveně. Když jsem se na ni podíval, zamlžil se mi zrak. Protřel jsem si oči a rozběhl se za tou postavou s tím, že po ní skočím. (8) Jelikož jsem byl blíže k orbu než ona, měl jsem i výhodu. Svalil jsem ji na zem a obejmul ji rukama i nohama a vší silou ji držel. (6). Netuším, co to do mě najednou tak vjelo, ale když po ní stříli zbytek skupiny, určitě nebude přátelská. A dohoda zněla zneškodni hrozbu na Marsu. Ona je očividně hrozba a já jsem stále na Marsu. "Nemel sebou! Máš to marný!" zařval jsem, když jsem ju držel a doufal, že ostatní přibehnou včas. |
| |
| Lazarus Janie, Heather, Všichni Tma. Ticho. Tedy skoro; slyším vzdálené hlasy. Dívčí hlas někoho uklidňuje, další hlas křičí "..a umí.." Uvědomuji si co se děje: odcházím. Umírám. Ale umírám s vědomím, že jsem zabila nebo alespoň pomohla zabít Dalefa. Ochránila jsem rodinu. Jen na Zemi v Kobe si budou muset poradit beze mne. Ale jsem se smrtí smířená. Nebyl to hezký ani příjemný konec, ale umírám čestně. Rodiče by byli pyšní, kdyby věděli pro co jsem zemřela. Ale ty hlasy se vracejí. Sílí. Vítají mě mrtví? Někam stoupám. Ale ne do nebe. Stoupám k hladině svého vědomí. "AGH!" zalapám po dechu a pokusím se zvednout. Žebra bolí...ale ne tolik. Nejsou zlomená. Vnitřní orgány jsou neporušené. Cítím, že z ruky neteče krev. Vlastně mi zbylo jen pár malých modřinek a škrábanců. A cítím se zase silná, jako by se všechna použitá krev vrátila do oběhu. Podívám se na toho, kdo mě drží a nedovolí mi se zvednout. Vidím ji divně. Překrásná dívka. Ale proč je nahá!? Překvapí mě i Raven. A..oh, vlastně všichni. "Co na mě tak zíráte?" ptám se, když mi dojde že jsem polonahá. "Eeeek!" vyjeknu a obleču si vykasané duhové šaty. Jestli si mě nikdo nikdy nevezme, tak vím na koho to hodit. Mezitím Raven mluví k nahé modrovlásce. Pak ji i oblékne do krásných šatů z trávy. A mě dochází, co mi dívka udělala. Přivedla mě zpátky k životu. "Arigato.." hlesnu zvesela a sednu si. Až teď když se posadím, dojde mi proč všechno vidím divně. Proč jsem moc dobře nemohla zkontrolovat svá zranění. Nemám oko. Vzpomínám si: Dalef, bolest, drcené kosti i moje oběť. Posmutním. Ať už Heather dokázala s mým tělem cokoliv, oko mi nikdo nevrátí. No, pořád je to lepší než jak to skončit mohlo. Utrhnu si pruh látky z Janiina trička. Tím mě asi obvazovala. Zbytek trika omluvně vrátím Janie a pruhem z trika si obvážu prázdný oční důlek. Kus mne je pryč, a to mě mrzí. Modrovláska vykřikne a pak se rozběhne pryč. Proměněná. Utíká k Orbu. Rychle se zvednu, trochu jen zavrávorám-bolí mě hlava. (6) Zaostřím na utíkající dívku zbývajícím okem a uvědomím si, jak jiný bude od teď můj život. Podle reakcí ostatních pochopím že ji musíme zastavit. Chápu že ublížovat si hned po vyléčení je hloupé, ale tak nějak nemám jinou možnost. Kousnu se do ruky tak, že si prokousnu dlaň. Do očí mi vzrknou slzy. Jsem z toho všeho tak unavená. Už bych chtěla jenom domů, do postele a dívat se na Shingeki no Kyojin.. "Cioto mate!" vykřiknu na uprchlicia použiju svou krev k tomu, abych Shynx zastavila-pod jejíma nohama rozpustím zem a vlastně ji zapustím po kotníky do země. (10) |
| |
| Mars Bylo po všem. Moje kásná smrtící koule tu příšeru pěkně rozmašírovala. Ještě párkrát se s ním převalím, abych se ujistila, že už nevstane a pak nechám svou kouli zmizet a seskočím z něj na zem. Rozhlédnu se. A všimnu si Raven. Vydám se k ní, když najednou vstala a nemusela jsem přemýšlet dlouho, abych věděla co se děje. Fakt. Omni! Proč ty vždycky přijdeš s křížkem po funuse? Proč nemůžeš někdy se objevit během akce a trochu nám pomoct? Teprve teď si všimnu nové holky. Proč je sakra nahatá? Zastavím se a zpovzdálí sleduji co se děje. Raven nebo spíš Omni mluvil s tou nahatou, neslyšela jsem co si říkají. Ráda bych vypadla pokud by to bylo možné. Rozhlédnu se, abych se ujistila, že když Plecháč není mrtvý že tu nezačne tenhle nový ekosystém mizet. Uslyším výkřik, že se něco blíží. Co? Co? Rozhlédnu se a pak se podívám po tom kdo křičel. Ta nová holka, už ne nahatá a utíkala pryč. Tak nějak jsem nedělala nic. Jiní se ji pokoušeli zastavit. Proč? Jestli chce jít tak ať jde. Kdo sakra je, že se všichni chovali, jako kdyby byla nebezpečná uprchlice? Je fakt, že teď vypadá jinak. Mění podobu? Já se už asi nemůžu ničemu divit. Přišla jsem k Raven a vezmu ji za ruku. „V pořádku?“ zeptám se ji a pohledem ji kontroluji. „Co je to za ženskou?“ zeptám se a kývnu hlavou k uprchlici. |
| |
| Heather Jen sleduji, jak se všichni vrhají zastavit prchající dívku. Já na to prostě nemám sílu. Unaveně se podívám na Hanu, lehce se usměju a přikývnu. "Už zase jsi mi musela zachraňovat krk. Brzy z toho bude tradice." Stisknu její ruku a pak se k ní nakloním, aby mě slyšela jen ona. V nastalém zmatku si nás stejně nikdo už moc nevšímá. A já se s ní potřebuji podělit o důležité informace. Ne, že bych ostatním nevěřila. I když vlastně asi nevěřím, ale na Hanu se můžu spolehnout vždycky. "Nevím, co je zač. To mi Omni neprozradil. " Vlastně byl, co se informací týče, dost skoupý na slovo. Ale na to už jsem si zvykla. "Řekl mi, že je důležitá, že jí máme ochránit. A taky řekl, že jí nemám nechat padnout do rukou lidí. Že na ní...nejsou připravení." Pokrčím rameny abych naznačila, že si sama nejsem tak docela jistá, co to znamená. "Každopádně to podle mě znamená, že jí máme dopravit na Falland." Podívám se za prchající dívkou. U modrovlásky bych i věřila, že si nechá pomoci. Teď ale znejistím. Nechce se mi používat násilí, ale taky vím, že udělám všechno pro to, abych splnila Omniho vůli. |
| |
| Co dál? Mars,13:00 VšichniPokus o útěk od Shynx, byl téměř okamžitě ukončen. Nejen na ni skočil Martin a Jack, ale ještě Keiko ji poté uvěznila v zemině. A to byla zrovna vyléčená. Shynx ani neměla čas se soustředit na využití svých schopností a tak zůstala bezbranná. Heather pomalu začala přistupovat zpátky na povrch. Krátce poté se z vašich Kodexů ozval Timův hlas. “Co se děje? Je všechno v pořádku?” zeptá se vyplašeně. Když mu někdo vysvětlí, co se vlastně stalo odmlčí se. Chvíli je ticho. “Zaznamenali jsme něco velmi zvláštního s orbem. Zatímco jsme ho přesměrovávali najednou se v něm objevila naprosto neznámá lokace. Kdyby se ji podařilo tam dostat, kdo ví kde by skončila. Dobře, že jste ji chytili,” ozve se znovu Tim. “Orb už je zase nasměrovaný správně. Kamkoliv se měla dostat, je pozdě,” ujistí vás. Pro většinu to může znamenat úlevu, ale Heather tak ztratila svoji šanci. Pak uslyšíte jak se z vašich přístrojů ozve Varga. Její hlas chladný. “Lehká změna plánu. Vyberte si jednoho člověka z obou týmu, která doprovodí to, co vyšlo z Orbu na základnu. Poté se budete moct vrátit ke svým týmům. Ostatní pokračujte, podle plánu,” řekne nekompromisně. Jinými slovy chce Heather pro Oculus. To by moc nesouhlasilo s tím, co Omni řekl Raven. Ale, co jiného dělat. A jak se ujistit, že ji nevyužije. “Vím, že jste vyčerpaní, ale nemáme jinou možnost musíte pokračovat. Pokusíme se vám pomoct, co nejvíc to půjde,” ujistí vás Tim, už o něco milejším tónem. Následně se vám na Kodexu ukáže v jakém pořadí mají týmy vkročit do orbu. 1. Tým Kongo. 2. Tým Kobe. 3. Tým Oculus. |
| |
| Teď, nebo nikdy! Uleví se mi, když vidím, že Heather je zpacifikovaná. I když jsem od začátku její snahu o útěk považovala za dost zoufalý pokus. Kam asi čekala, že se dostane? Najednou mě zamrzí, že jsem neslyšela, co jí Omni řekl. Kdyby si přestal hrát na tajnůstkáře byl by můj život o dost snazší. Když zaslechnu Vargu, málem Haně rozdrtím ruku, jak pevně jí stisknu. Jestli mám něco udělat, tak to musím udělat hned teď, později už bych nemusela dostat šanci. "My jí s Hanou do Oculu doprovodíme." Nabídnu okamžitě velice ochotně. Dřív, než dostane šanci přihlásit se někdo jiný. Nemůžu jí ztratit z očí hned potom, co mi jí dal Omni na starosti. Musím si alespoň promluvit s Timem. Vysvětlit mu, co se děje. Říct mu o Omnim a o Stavitelích. Hlavou mi víří tisíce věcí, které bych mu chtěla a měla vysvětlit. Ale vím, že na to teď v žádném případě není vhodná doba ani čas. Musím se ale alespoň ujistit, že se téhle podivné dívce nic nestane. To jsem přeci slíbila a hodlám to dodržet. Pomalu k ní dojdu a trochu křečovitě se na ní usměju. "Tohle už nedělej, mohla by sis ublížit." Poradím jí přátelsky a natáhnu k ní ruku. Přesto všechno jsem ale velice ostražitá. Kdo ví, jaké triky má ještě schované v rukávu. |
| |
| Jak to udělat? Na Marsu Raven mi stiskla ruku. Usměji se. „Však ty jsi mě už taky zachránila.“ Namítnu. Najednou se ke mě nakloní a řekla mi o Omnim. To jsem samozřejmě věděla, ale řekla mi co chtěl. Zamračím se. „Vážně. Proč nemůže chtít někdy něco jednoduchého?“ stěžuji si a ohlédnu se na tu divošku. Ale zmínka, že se vrátíme zpátky do vesmíru mi znělo už lépe. Stýskalo se mi. „Hm... to by mě jako zajímalo jak to uděláme.“ Pronesu. Raven se samozřejmě přihlásila hned, že divošku dopravíme na zem. Skvělé. Kéž by to bylo tak jednoduché. Pořád bude ještě problém dostat se ven z budovy. Jdu také k té ženě. „No jo. Ty jsi do toho nějak hrr.“ Pronesu spíš otráveně a jdu za ní. To, že bychom se do toho tak nadšeně hrnuli by mohlo působit divně, tak jsem se chovala, jako, že mě to otravuje, ale všichni tady ví, že já a Raven jsme tu spolu, takže bylo jen přirozené, že i spolu půjdeme. Vytvořila jsem v ruce kouli zlaté aury, kterou jsem hodila na ženu. „Pusť ji, Raven.“ Pobídnu ji a jakmile to udělá vytvořím kolem ženy zlatý kokon v podobě vězení. (8) „Takhle nám aspoň zase nezdrhne.“ Řeknu. |
| |
| Transport uprchlíka "Dal bych si spíš panáka..." Přiznám Jackovi po jeho poznámce ohledně hladu. Na plánování večírku je však ještě brzo. Cizinka vyvolá falešný poplach. Já se však neotočím - zbroj by mi nahlásila, kdyby někde číhala další hrozba. Mám tak možnost vidět, jak se krásná modrovláska změní v něco jiného... Měl bych nejspíš zareagovat, ale můj mozek odmítá požadavek zpracovat. Trvá dlouhých několik vteřin, než se přenese přes tu změnu vzhledu i osobnosti, kterou právě viděl. Naštěstí Jack, Martin a Keiko jsou rychlejší. Cizinka je zastavena. Oddychnu si a pohlédnu na Raven, která všechen ten zmatek odstartovala tajnou zprávou, kterou naši neznámé zašeptala. Stejně tak dělá i nyní, když potichu mluví k Haně. Jsem pořád relativně blízko a tak se k nim nenápadně nakloním ve snaze rozhovor přeci jen slyšet. (2) Ale jsem voják a ne špion, navíc jsou obě slečny dost opatrné, takže neslyším vůbec nic. Když však šmoula okamžitě přihlásí sebe a svou kamarádku k transportu Heather, okamžitě vzlétnu do vzduchu a za okamžik přistanu těsně před Orbem - nikdo se tak k němu nemůže dostat, aniž by prošel kolem mě. Tak to teda ne, tohle smrdí. Navíc ta cizinka je moje zodpovědnost. "To nepřipadá v úvahu." Řeknu rozhodným hlasem ke slečnám a pokračuji "Jakožto velitel týmu Kobe zamítám tvou žádost o přidělení mise." Poznamenám k Raven "Já ji dostal z té bomby, já ji dopravím na místo určení." |
| |
|
|
| |
| Teď, nebo nikdy! Odstoupím a nechám Hanu dělat její práci. Ještě předtím se ale na Heather omluvně usměju. Vlastně je mi jí líto. Nevěřím, že by po mě Omni chtěl abych chránila někoho zlého. On chce přece Stavitele zastavit, to on s tím vším začal a varoval nás. Věřím, že její přeměna i útěk mají nějaké logické vysvětlení. Jen teď moc nevypadá, že by nám ho chtěla vysvětlovat. Ani se jí nemůžu divit. Očekávala jsem, že se mě někdo pokusí zastavit. Vlastně jsem i očekávala, že to bude Gabriel, jeho reakce mě tedy nijak nepřekvapí. S klidem se k němu obrátím. "Takže ty taky víš, co je zač?" Na tváři se mi objeví lehce užaslý výraz. Ten ale rychle vystřídá úšklebek a potřesení hlavou. "Ne, nemyslím si. Až budeme v Kobe, můžeš mi rozkazovat po libosti, jenže teď jsme na Marsu." Odvrátím se od něj zpátky k dívce a fascinovaně si jí prohlížím. "To, co přijde z vesmíru je moje parketa, tak buď tak hodný a nech mě dělat mojí práci. Já ti do té tvé taky nemluvím. Musím si promluvit s Timem, musím mu říct, co vím. Musím ho varovat." Vysvětlím svoje pohnutky. V těch posledních slovech jasně zní naléhavost. Sakra Omni, nemohl jsi nás rovnou poslat na Mars? Jako kdyby to, co po nás chce už tak nebylo dost obtížné. Nesnáším, když se musím s někým dohadovat. Jsem vědec, mám pro svojí práci ráda klid. Vždyť i do vesmíru jsem chtěla právě proto, že tam nejsou žádní lidé. Jenže to byla pravda možná před čtyřiceti lety. Kdybych jen tehdy věděla, co mě čeká. |
| |
| Ohromila mě Všichni „Susanoo,“ opravím vtipálka, jež si spletl mé jméno. Věnuji mu však jen nepatrnou pozornost. Byla tady jiná osoba. Souboj byl u konce a já stál na místě. Ohromen. Cítil jsem moc, jež sála z ženy jménem Raven. Byla stará, primordiální a obrovská. Hvězdná osoba, jež teď mluvila, nebyla ta samá, jež s námi bojovala. To mi bylo jasné. Přemýšlel jsem, jaká bohyně by to mohla být. A mé návrhy nepadli jen na moji rodinu. Hvězdná postava by napovídala Nyx, ale ta síla…ani Nyx nebyla tak mocná, či tak stará. Sledoval jsem tedy, jak mluvila s dívkou, kterou přivedl voják a která uzdravila mladou Onmyoji. I když její oko zůstalo ztraceno. Když Varga řekne, co dál začne menší hádka o to, kdo se vrátí. Podívám se na dívku kolem které je tenhle povyk. Jak vrabec v zlaté kleci. Nezajímá mě však. Mě zajímá jen jedna věc. Ochránit své lidi. Přešel jsem k Raven, která se zrovna s vojákem hádala. „Ne,“ řekl jsem za začátku. „Ty nemůžeš jít zpátky. Viděl jsem tvoji sílu, jestli někdo může pomoct mým lidem, tak jsi to ty,“ upozornil jsem ji. A byla to pravda. Podíval jsem se na své ruce s odporem. Byl jsem zbrklý. Moc zbrklý. „Bude trvat pár hodin, než budu moct rozkazovat bouři a bude také pár hodin trvat, než se Ume no Habakiri objeví po mém boku,“ řeknu sklesle. Mám sice stále svoji nadlidskou sílu, ale strachuji se, že bych sloužil víc jako překážka. „Myslím, že jeden nemusí být válečník, aby věděl, že ti jež byli vybraní, aby vedli, by neměli odejít,“ řeknu k Haně a Gabriel, jež stejně neukazuje moc zájem o to jít někam. „Má loajalita není k nikomu z vás, ani k Oculu, ani tahle Varga mě neváže. Tato žena,“ ukážu na Heather. „Zachránila jednoho z mých lidí. Jsem ji tedy aspoň trochu dlužen. Proto mám návrh,“ odstoupím trošku dále, abych mluvil ke všem. „Půjdu s ní zpátky. Ale udržím ji od Oculu. Oni se ji nedotknou a ona se nedotkne jich. Až bude tato planeta v bezpečí, rozhodne se, co s ní dělat. A zdá se mi také nejmoudřejší, aby se mnou šel nemrtvý. On také nenosí lásku k Oculu, avšak nemá ani loajalitu k ženám z hvězd,“ navrhnu, co se mi zdá jako rozumné řešení. Cokoliv se děje se skřivánkem se dá vyřešit, až mí lidé nebudou umírat. |
| |
| Další zbytečná ztráta času Holčinu se nám podaří zastavit, aniž by kdokoliv přišel k úrazu, následuje však další výměna názorů, tentokrát o tom, kdo jí dovede na zem - a zda to bude k Oculu či nikoliv. Skoro se divím, že v boji nám to fungovalo, vždyť každý z nás máme jiné priority, jiné cíle. Jiné loajality. A to bude problém. Ne že bych já sám měl komu co vyčítat, nějaká záchrana světa mi je dosti ukradená, možná by však nebylo na škodu, kdyby si jistí lidé dali tu práci a vysvětlili, oč tu vlastně jde. Prozatím toho víme málo. Agentek při svém hrdinském útoku na bombu našel tuto sličnou dámu, Jekylla a Hidea v přestrojení. Holčina zachránila naší malou Japonku, pak se ale změnila v cosi nebezpečného - a jsem si dost jist, že nebezpečného. Plus tu máme Raven a její podivný psycho stav - a spoustu dalších blbostí, kterým nerozumím. A to se mám jako rozhodnout? Ná drahý lesbický pár - a to oslovení nemyslím nijak špatně, jak bych zrovna já mohl - chce Heather chránit, zatímco agentek má v úmyslu splnit rozkazy a dostat jí k Oculu. To je vlastně dobrý nápad. Oculus je Oculus, možná jsou trochu shady, na druhou stranu si myslím, že to dělají pro dobrou věc. Vždycky byli lepší než já nebo moje firma, kdokoliv by však ve srovnání se mnou vyšel lépe. Už chci vyjádřit svou podporu agentkovi, však je u toho dostatečně sexy, což se počítá jako plusový bod, když promluví Zuzana...ehm...Zuzanó, ale Zuzana zní lépe, sorry kámo. Ani on nevěří Oculu a kdybych pro ně ještě pracoval, asi bych si to vzal osobně. Problém je, že pro ně už nepracuji. Tak trochu. Mé priority už leží někde jinde. Třeba v Kongu, když nad tím tak přemýšlím. V tom Kongu, kde jsme už dávno mohli být kdybychom neřešili nějakou protivku z Marsu. "Zuzana má dobrý nápad, poslouchejme Zuzanu." Promiň, agentku, ale tohle je nejschůdnější řešení. Oni jí prostě Oculu dát nechtějí, jejich blbost. "Oculus by jí sice mohl ochránit a pomoci jí, důvěra v tajné špionské organizace s mimozemskou technologií se ale bohužel nezískává tak jednoduše. Ať si na to přijdou sami." Slyšíš, Vargo? Doufám, že ano, protože mi stále něco dlužíš. "Tak dohodnuto? Protože pokud se nepletu, stále máme nějakou práci, která nepočká než si zatančíme taneček přátelství." Fofana. Ten hajzl Fofana. Jestli zdrhne, jestli ho někdo varuje - ne. Dostanu ho tak jako tak. "Ale s tím panákem počítám až tohle všechno skončí." Vzpomenu si na agentkova slova, která nemůžu jen tak nechat být. Takové příležitosti se nenechávají plavat. "Tak co, jdeme?" Sám už mířím za agentkem k Orbu, abych se připravil na další nepříjemnou cestu. |
| |
| Nečekaný spojenec Jsem připravená se s Gabrielem třeba i porvat, pokud to nepůjde jinak. Byla bych ochotná porvat se s kýmkoliv, kdo mi zkusí zabránit ve splnění úkolu. Překvapeně vzhlédnu, když ke mě přistoupí Susanoo. Poslouchám ho a čím déle mluví, tím překvapeněji se tvářím. Zdá se, že přesně pochopil, o co mi jde. Nakonec se usměju a přikývnu. "Nemyslím si, že by moje moc byla větší, než ta tvoje. Ale pokud jsi ochotný spolehnout se na mě a svěřit do mých rukou osudy svých lidí, pak já nemůžu udělat nic menšího, než ti tuto důvěru oplatit a věřit, že dokážeš Heather před Oculem ochránit." Moc se mi nelíbí představa, že jí hned ztratím z očí. Ale tohle je to nejrozumnější řešení. Vlastně se mi docela uleví. "Je příliš důležitá a příliš mocná. Vlastně by na téhle planetě ani neměla být. Její moc by ve špatných rukou mohla způsobit katastrofu. Drž od ní Vargu dál." Pak se na okamžik zamyslím. "Ale Timovi asi věřit můžeš." Krátce se podívám na Hanu a poté ještě na Gabriela, jestli i on s tímto návrhem souhlasí. Pokud ano, tak nemám důvod dál zdržovat. Sice se nám podařilo zlikvidovat zdroj bomb tady na Marsu, ještě stále se ale musíme vypořádat s tím, co napáchaly na Zemi. |
| |
| Neshody a rozepře..a zhroucení!? Gabriel, Raven, Všichni Modrovlasou cizinku - že bych se taky dala na modrou? - jsme úspěšně zastavili. "Můžu víc než to," odpovím s úsměvem Jackovu. Trochu si oddechnu, i když je to spíš bolestný vzdech. Neznámá dívka je na me najednou naštvaná, a já nevím jestli proto, že jsem se zase zranila nebo že jsem se před ní nahá zastyděla. Ruka bolí, i když je to spíše tupá bolest; otisky zubů jsou jasně viditelné. Ale se schopností jako je ta moje, si na tu menší bolest tak nějak zvyknete. Jsou vhvíle kdy to dokonce miluju; jako teď na bojišti. Stydím se za sebe, takhle ztratit kontolu. Zase. Děsím sama sebe. Je mi do breku. Nejsem to já, ale ani nikdo jiný ve mně. Nepoznávám se, přesto je to část mého já, o které jsem dříve nevěděla. I když..před pár měsíci jsem ani nevěděla že nejsem obyčejná holka. Jasně, zranění se mi hojila trochu lépe, ale to jsem přičítala dobré stravě a pohybu. Ale co mám svůj prsten-matčin prsten-se regeneruju skoro jako Wolverine. I teď vidím, jak se kousanec na ruce pomalu stahuje a přestává krvácet. Tohle není normální. Ale co za poslední měsíc normální bylo? Oculus nám dá nové úkoly: dva mají doprovodit tu novou na Zemi, ostatní se drží plánu. Poslouchám Raven s Hanou. Nějak rychle se nabídly, možná je v tom něco víc. Obě už ale dokázaly na čí straně jsou, nebo přinejmenším na čí nejsou. To mi stačí, abych věřila jejich úsudku. Ale mám problém s něčím jiným. S Gabrielovým výstupem a začínající hádkou. Co si to vůbec dovoluje!? Nevěřit komukoliv z nás.. Dojdu k Janie a poklepu jí na rameno. "Díky za stylovou pásku," zazubím se na ni, abych zakryla fakt, že důlek trochu bolí, a srdce o dost víc. "Ty jsi tu přes techno, mohla bys na chvilku vypnout naše Kodexy, aby nás neslyšeli z Oculu? Kudasai?" poprosím. Počkám, jestli to udělá, pak se rozejdu už méně usměvavá k hádající se skupince. "Kam se dohajzlu poděla vaše spolupráce!" Vím že si to vylévám i na těch co se nehádají, ale tak nějak už to psychicky nedávám. "Hlavní je, abychom splnili úkoly!" To už hlas trošku zklidním, ale pořád jsem trochu rozčilená. Poslouchám, co má na srdci Sanoo-sama, a je to přesně to co jsem chtěla navrhnout. Tedy skoro. "Taky myslím že není dobrý nápad cizinku předat Oculu-prakticky mě přivedla zpět k životu. K takovému daru se Oculus nesmí dostat. Lidstvo na něco takového není připravené, budou si myslet že je druhým Ježíšem. A ty jsi navíc voják Oculu Gabrieli. Nevzepřeš se příkazu. Takže v týmu Oculus nemáš co dělat. Otočím se k Raven. "Osobně bych tam chtěla jít já-aspoň bych se převlékla do něčeho co není od krve a mízy.."-a vzala si pořádnou pásku na oko-"..ale pokud mi nějaké hezké šaty a pásku na oko z mého kufříku někdo donese, tak tam ani jít nemusím. Nevím nakolik jsi Martine loajální Oculu, ale věřím ti. Ochránils jednu z nás. Takže jo, ať tam jsou oni dva." Budu si muset ještě se Sanoo-sama promluvit. Je jasné že Oculus nesmí tu holku dostat, a mám tušení že Raven ví, kam a jak ji schovat. A nechci aby Sanoo-sama dělal problémy. Snad si uvědomuje, že ona je Moc a Moc se musí užívat ve správných rukou a s rozvahou-a lidstvo nemá ani jedno... Vypadá to že je dohodnuto, kdo tam půjde, čeká se jen na souhlas ostatních. Ale já Gabrielovi čas nedám. Jeho urážka ve mně vře. A jeho sobeckost mi leze na nervy. Po tom všem co jsem prožila, co jsme my prožili toho mám dost. "A ty! Gabriel-sama, proč nechceš nechat tam jít obě: i Raven-chan i Hana-san? Pořád jenom ty a ty! TY jsi velitel, TY zakazuješ, TY rozkazuješ! TY jsi zneškodnil bombu a TY JEDINÝ máš právo na to rozhodnout co s ní bude. Raven-chan ani nikdo z nás ti do toho nesmí kecat. Ale copak jsme se všichni neosvědčili!? Všichni jsme tu bojovali o životy nás všech! Je snad pevnější pouto než tohle!? Pokud nevěříš spolubojovnici, komu pak můžeš věřit?" Rozejdu se rázně k němu. Cestou seberu jeden ze svých nožů. "Martina ošklivě zranili. Raven-chan odpálil Dalef do lesa. A to ani nevím co bylo ostatním! A jsem tu taky bojovala. A málem jsem při tom umřela!" Do očí mi při tom znovu-uvědomění vyhrknou slzy. Stojím těsně před ním, vztekle na něj ječím a slzí mi oči. Nůž pořád držím v ruce. "Zažils to někdy!? Slyšel jsi někdy, jak ti praskají a lámou se všechny kosti v těle!? Zamyslel ses ty sebestřednej parchante někdy nad tím jaké to je, nemoci se nadechnout, protože máš probodané orgány vlastními žebry!? Toužil jsi někdy, žadonil po nečem tak sladkém a úlevném jako je BOLEST!?!?" Celá se třesu hněvem a potlačovanými vzlyky, i když slzy už mi tečou po tvářích. "Já taky nevím všechno o všech z nás. Ale není mi to lhostejný, ty hajzle!! Ale co by to TEBE zajímalo, co?! Co ti dává právo bejt sobec? Prožil sis snad peklo? Vsadím se s tebou o vlastní život, že sis neprožil ani z poloviny to co já-ani dnes, ani nikdy jindy! Ale když ten tvůj VELITELSKEJ mozeček tohle nenapadlo samotnej, tak ti to já osvětlím. Každej den je pro mě očistec. Trpím. Každej boží den trpím a sebepoškozuju se. Abych mohla bojovat. Lámu si prsty, pálím se ohněm i kyselinou. Abych mohla používat svou schopnost, bodám si do těla jehly, dýky i meče. Vyřezávám si kusy masa z těla." Poodstoupím od Gabriela, vyhrnu si sukni a postupně si sundám celé šaty. Hodím je na zem. Po krátkém zaváhání sundám i podprsenku a kalhotky. Jsem stejně tak rozrušená, že nahota už mi ani nevadí. Jen chci toho debila konečně umlčet. "Jen se podívej! Dívej se ty namyšlenej egoisto!" zaječím a rozpřahnu ruce, tak aby mohl vidět všechny ty staré jizvy, které ani Heather nedokázala nechat zmizet. Všichni tak můžou vidět nejen moji celkem dobře vyvinutou postavu, ale i moje zranění: nespočet jizev na pažích a předloktí; jizvy na stehnech, slitou kruhovou jizvu po chybějícím kousku masa vysoko pravém stehně a spáleninu od kyseliny na kotníku; jizva na podbřišku po doběla rožhaveném cejchovacím železe. Cejch má tvar srdce. Záda sešlehaná karabáčem, jehož háčky mi nechaly na zádech dlouhé táhlé jizvy. "A dneska jsem si vypíchla oko nožem z vlastní krve! Umíš si představit, jak těžký to bylo, a jak moc to bolelo!?!? Jestli tu někdo může bejt sobeckej tak já teda jo! A přesto: málem jsem tu zařvala dost děsnou smrtí! Pro lidstvo, pro lepší zítřky, pro moje spolubojovníky i pro tebe, ty sobeckej kreténe!! Ale jestli ti to není dost dobrý, jestli jsem se taky neosvědčila a zamítneš mou žádost, a ty chceš dál myslet jenom na SEBE...tak tu ani nemusím bejt!" S tím ke Gabrielovi dojdu, stále nahá, a nůž mu vtisknu do dlaně. A jeho ruku pak nasměruju na svoje hrdlo."Žádám tě, aby ses zamyslel a řekl mi, jestli máš vůbec ve srovnání s tím co mám za sebou já, právo myslet jen na sebe. Vsadila jsem svůj život na to že ne. Ale jestli sis toho prožil víc, tak zatlač!" A lehce si zatlačím nožem na krk. Nesnáším když se zhroutím. Slzy se mi kutálí po tvářích a já se vzdorovitým výrazem čekám na odpověď. |
| |
| Podivná situace A na Marsu Podívám se přes kokon na Heather, která se zdála klidná a čekala co s ní bude. No... nečekala jsem zrovna takové chování. Vzhledem k tomu, že se pokoušela utéct čekala jsem, že se bude vzpouzet. A ono ne. No dobře. Otočím se jen abych viděla, jak Gabriel skočil před portál a zakázal nám ji odvést s tím, že on ji našel osvobodil a tak on by ji měl vzít i na zemi, jakožto svou odpovědnost. Nerada jsem to říkala, ale v tomhle měl docela pravdu. Jenže jak mu v tom oponovat? Po pravdě bych jim to nejraději všechno vysvětlila a doufala, že nám dají za pravdu. Ale Raven se tentokrát projevila a já mlčela. Oponovala Gabrielovi a já čekala co se z toho vyklube. Nerada bych se tu hádala. Navíc to bylo docela trapné hádat se o člověka nebo co vlastně ta holka je. Naštěstí se do toho vložil Susanoo, který přednesl docela dobrý návrh. To se mi zamlouvalo. Hlavně, aby na ní nemohl Oculus vztáhnout ruku. Bohužel znám dobře lidskou náturu. S tou ženou by to nedopadlo dobře. Lidi mají rádi zkoumání nezvyklých věcí do hloubky. Hodně do hloubky. „Souhlasím se Susanem. Jeho návrh se mi líbí.“ Řeknu a pokývnu hlavou. Zdálo se, že je vše vyřešeno, ale pak se stalo něco co jsem nečekala. Malá Keiko vybouchla. Chvíli jsem ji poslouchala, ale pak se svlékla a já už zírala s otevřenou pusou. A ta mi klesala pořád níž, protože.... takové.... drama jsem v životě neviděla. Ani v italské opeře. Nechápala jsem co se ji stalo. Nějaký zkrat? Nebo je prostě takhle citlivá? Rozhlédnu se po ostatních, protože nejsem si jistá jak na tohle reagovat. První jsem chtěla zkusit ji svou aurou nůž sebrat, ale byla jsem v blbém úhlu a kdybych uhnula do strany, mohla by to vidět. Takže jsem to zamítla. (5) Nakonec se k ní vydám, pomalu, postavím se za ní a položím ji jednu ruku na rameno a druhou ji chytnu za zápěstí a odtáhnu ostří z jejího krku.(9) „No tak. No tak. To je v pořádku.“ Začnu ji jemně utěšovat a rukou, kterou jsem ji nedržela za zápěstí ji obejmu a přitisknu na sebe. „Všechno je v pořádku. Už se nehádáme. Všichni tu jsme přátelé a i přátelé se občas pohádají. Ale to nic neznamená. Není potřeba nic dokazovat. Že ne, Gabrieli? Jsme přátelé, že ano?“ zeptám se Gabriela a významně na něj pohlédnu. |
| |
| Přátelská domluva "Přesun potenciálně nebezpečné osoby z budu A do bodu B je vojenská záležitost. O své jistě cenné vědomosti se můžeš podělit přes Kodex, nebo po misi osobně." Odpovím Raven pevným hlasem. Ovšem tahle situace mi vůbec není příjemná. Čekají nás další dvě časově náročné mise a já mám vést tu, kde může být s trochou štěstí pořád ještě Rai. Stát tady a hádat se je tedy to poslední, co bych si přál. Ale nemůžu Heather nechat s dívkou, která zjevně sleduje vlastní zájmy a doufat, že se nic nepodělá. Pokud lidé umřou, já budu ten, kdo ji nechal jít... Za několik okamžiků se však k debatě přidá i zbytek skupiny. Se zajímavým návrhem přijde Susanoo, od kterého bych to upřímně očekával nejméně. Jste na Oculus moc tvrdí. Nejsem naivní, pohybuje se za hranou, syslí informace a občas porušuje některá základní práva... Ale když se člověk podívá na výsledky, bezesporu je svět bezpečnějším místem právě díky lidem v něm. K návrhu Zuzany se přidávají další. Není to úplně ideální, ale možné řešení. Rozhodně lepší, než cokoliv, co bychom "vymysleli" s Raven. Po slovech Jacka přikývnu a už chci celou akci odsouhlasit, ale to se do toho vloží Keiko. Řekne mnohé. Nadávky a zejména slova o sobectví mě pěkně naštvou. Nicméně voják se musí umět ovládat - odstřelovač obzvlášť. Nedostane ze mě tedy jedinou reakci. Stejně by ji patrně nic neuklidnilo. Pohledem jsem však u ní neustále, kdyby náhodou chtěla ten nuž v ruce použít - patrně by neprošel zbrojí, ale testovat to nehodlám. Když se začne svlékat, vystřídám hned několik udivených výrazů, které přes helmu zase samozřejmě nikdo nevidí. Když mi do ruky vloží nůž a přitiskne si ho k hrdlu, jednám okamžitě. Volným, ale pevným a nadlidsky silným pohybem ruku i s nožem "osvobodím". (Hanino sevření jejího zápěstí mi v tom jen pomůže) "Ano, není třeba nic dokazovat. Všichni jsme tu přátelé." Kývnu hlavou k Haně. Její elegantní snahu o uklidnění naší mladé slečny oceňuji patrně ještě o něco více, než její zásluhy v bitvě. V té se totiž orientuju - v návalech vzteku mladých dívek však už ne. "Ať je po tvém. Je mi jedno, jak se to domluví s Oculem. Jen si prosím pamatuj, že ta dívka byla doslova součástí bomby podobné těm, kterými nepřítel terorizoval Zemi. Bombám, kvůli kterým jsme tady. Možná to tedy nebude ona, kdo bude potřebovat ochranu..." Promluvím k Zuzaně starostlivým hlasem. Je z něj patrné, že nechci nikoho poučovat, mám zkrátka ze situace kolem dívky obavy. V mých slovech je i trocha úlevy. Zuzana působí dost schopně a nezávisle, aby dokázal dát dívce šanci vlastního startu a zároveň ochránil ostatní před nebezpečím, které může znamenat. Chtěla si to Vargo jinak? Pak sis neměla najednou hrát na demokratku uprostřed mise! Pro mě je to dobrý výsledek. "Srovnej se. Čeká nás další mise." Podívám se opět na uplakanou Keiko a nůž, který stále držím v ruce, prudkým pohybem zabodnu do stromu opodál. Poté opět zapnu svůj Kodex. "Týmy jsou domluveny. Prosím o instrukce ohledně nastavení Orbu, aby se každý tým dostal kde má." |
| |
| I am Awesome Ani se nějak nesnažím dát dohromady, co se děje. Jen vím, že boj skončil a moje ochota s energií už nejsou potřeba. Začnu se velice zajímat o mrtvolu Dalefa, Ex Cihla a technologii, kterou jsem rozbila, aby se k ní nedostal. Stále by měla být nějak použitelná, pokud ji dovedu nahodit, proto si ji určitě vezmu s sebou. Ex Didlovo tělo je další zajímavou věcí v téhle pustině. Měla jsem obavy, že po jeho smrti celý tenhle kousek země zahyne a my chcípnem, ale to evoluční hogo fogo očividně není závislé na jeho životě. |
| |
| CEstala na Oculus všici Ženská byla spacifikována. Doslova. Mnou a pak i Keiko, která ji zapustila nohy do země. Vstal jsem a díval se, jak se z černovláska stala zase vyděšená modrovláska. Pak došel zbytek. Tohle nemám rád. Když všichni na někoho civí. Šel jsem tedy zpět k místu, kde jsem upustil svou cigaretu. Rád bych si ji dokouřil. Budu první člověk, co si zapálil na Marsu. Už jsem ji zvědal ze země, když jsem uslyšel posledního samuraje, jak mě zmínil, že mám jít s ním doprovodit tu modrovlásku. Otočil jsem se ke skupince a jen je s povytaženým obočím pozoroval, co se tam děje. očividně se chytli ohledně toho, kdo ji doprovodí k Oculu. Tým Space Cats ji nechce nechat samotnou. Iron Man zase trvá na tom, že modrovláska je jeho odpovědnost. Do toho se vložila Keiko a její divadelní vystoupení. Slzy tečou proudem. Emoce stříkají na všechny strany. Holka to očividně nemá v hlavě v pořádku a nějak ji nedochází fakt, že on je voják Oculu a musí poslouchat. Jinak mu Oculus pěkně zrektí řiť. Ale musím uznat, že si prošla docela dost obtížným obdobím. Hlavně ty vyřezané kusy masa. Až teď si nějak začnu uvědomovat, že tu je nějak moc nahých ženských. Ne, že by mi to vadilo.... Došel jsem zpět ke skupince, když vystoupení Keiko odeznělo a byla utěšena Hanou. "Tak jo. Já a samuraj jdeme tady s modrovláskou do Oculu. Dáme na ni bacha, sám dobře vím, jak se Oculus chová k neznámému. A taky...." odmlčel jsem se a sjel všechny pohledem. Hlavně Keiko. "Chce někdo něco vzít? Mluvte rychle dokud mám dobrou náladu po cigaretce." |
| |
| Kapitola třetí: Vyrovnávání účtů Mars,13:30 VšichniChvíli to trvá, ale nakonec jste všichni domluveni a rozděleni. Každý víte, kam máte jít. Varga vás ujistí, že Orb je nastaven a můžete vstoupit v pořadí jaké vám nadiktovala. Janie, která šla zkoumat kusy Ex Nihilova přístroje nic nezjistí. Možná kdyby měla více času. Cokoliv to bylo, je však prozatím ztraceno. A tak se naposledy podíváte na zelenou oázu a jdete dál… Tým Kongo Hana, Jack, Janie Z jedné džungle do druhé. Tak by se dala popsat vaše cesta Orbem. Když jste vyšli ven na druhé straně téměř okamžitě jste šláply vlhké země plné bláta. Kolem vás létali mušky, komáři a všechny ostatní typy hmyzu. Když jste se otočili, viděli jste za sebou jen víc džungle. Orb byl pryč. Teď už jste měli jen jeden způsob, jak se dostat zpátky. A to dokončit misi. Než jste se stihly podívat na Kodex ohledně bližších informací uslyšeli jste kolem sebe šustění listů. O vteřinu později z džungle vyšli čtyři silně ozbrojení lidé. Jack je mohl poznat, jako speciální jednotky Oculu. Ale zdálo se, že oni vás nepoznávali. Jejich zbraně totiž byli přímo namířeny na vaše obličeje. Červené tečky tancovali mezi vašima očima. Poté z džungle vyšla pátá osoba. Muž s černými vlasy a ostrým pohledem. Měl v ruce pušku, ale na rozdíl od ostatních, ji nemířil na vás. Vaše Kodexy zabrněly. “Jelikož jsme asi před půlminutou prošli celý perimetr a nikdo tady nebyl, tipuji, že nejste jen náhodní turisti, ale jste buď posily, které Oculus slíbil a nebo posily, pro které si Fofana zavolal,” řekne muž klidně. “Velmi rád bych věřil v to první, ale dokud mi to neprokážete jejich pistole zůstanou nahoře,” ujistí vás. Jeho oči přitom kmitají k Bronovi, který létá kolem Janie. “Takže?” pobídne vás muž. Tým Kobe Gabriel, Raven, Keiko Díváte se jak první tři vkročí do Orbu a zmizí v něm. Pak je řada na vás. Když vy vkročíte do Orbu objevíte se uprostřed prázdné ulice. První věc, která vás uhodí je chlad. Není vám zima v normálním smyslu slova. Je to spíš, jako by vám někdo dal kostku ledu k morku kostí. Byla tady mlha. Nebyla tak hustá, aby vám bránila vidět, ale rozhodně nešla přehlédnout. Když jste se rozhlédly kolem zjistili jste, že jste hned vedle velkého mostu, jež procházel celým městem, a po kterém by normálně jezdily vlaky. Hned vedle vás byla silnice a na ní prázdná auta. Některá z nich byla otevřena násilně, ale většina neukazovala žádné známky násilí. Popravdě nikde nebyli jakékoliv známky násilí. Žádná krev, žádná těla. Nic. Naprosté ticho. Keiko cítila jak její prsten vibroval, jen co se ve městě objevila. Prsten však nebyl jediný kus technologie, který se choval zvláštně. Na vašich Kodexech se objevil znak, že se s vámi někdo snaží spojit, ale když jste “hovor” vzali, slyšeli jste jen šumění. Jako by vás něco rušilo. Avšak Kodexy fungovali i na Marsu, neměla by existovat rušička, která by na ně fungovala. Přesně v té si všimnete něčího stínu, jak se schovává za jedním z aut. Stín vypadá vcelku lidsky, ale kvůli mlhy je to těžké poznat přesně. Kdokoliv se za autem schovává, nevypadá to, že by si všiml, že jste si ho všimly. Tým Oculus Martin, Heather, Susanoo Dívali jste se jak postupně všichni vešli do Orbu, až jste na Marsu zůstali sami tři. Poté, co Hana prošla Orbem zlatý kokon, kolem Heather spadl, ale nezáleželo na tom. Neměla už šanci utéct. Společně jste prošli Orbem. Objevili jste se uvnitř železné místnosti, která měla si dvacet na dvacet metrů. Byla tady železná postel s matrací a to je všechno. Martinovi mohla připomenout méně pohodlnou verzi cely, ve které drželi jeho. O chvíli později se dveře otevřeli a dovnitř vešla skupinka lidí v biohazardních oblecích. Pomalu přistoupili k Heather a začali si jí fascinovaně prohlížet. Ze začátku si Martina a Susanaa vůbec nevšímají. Nakonec se na ně však otočí. Letmo si je prohlédnou s mnohem menším entuziasmem. “Můžete jít, pryč. My už se o prvek postaráme,” řekne jeden z vědců. Jako na zavolanou, jen co to dořekne, jeden z vědců vytáhne železný obojek, na němž jsou různé elektrody a svítící části. “Tohle by to mělo udržet klidnou a kontrolovatelnou,” řekne vědec s takovou pýchou, že je vcelku jasné, že právě on tento přístroj vymyslel.”Vy si budete muset projít rutinní prohlídkou, ale jinak nemáme důvod vás tady držet,”ujistí vás. Poté ukáže k vědci, jež má obojek v ruce, a ten se k Heather začne přibližovat. |
| |
| I já to musím okomentovat Mars Počkat. Jako vážně? Celé to představení, které naše puberťačka předvede, sleduji s pootevřenými ústy a nevěřícným výrazem ve tváři, nebyl bych to však já, kdybych velmi rychle nenašel slova a nejal se její emo scénku komentovat. I kdyby jen pro doplnění kulis, každé špatné divadélko potřebuje svého šaška. Sice netuším, zda to budu já či právě Keiko, ale...na tom nezáleží. "Hey, já tu mám být ta největší drama queen!" Začnu, ona už ale začíná nabírat na obrátkách a to se vším všudy, co se dá od šestnáctky s mindráky očekávat. Výčitky, nadávky, trocha té krve. Jaké štěstí, že ne menstruační. "Vargo, drahá Vargo, pokud jste chtěli ženskou s problémy, mohl jsem říct sestře. Aspoň by to získalo zájem médií. Ale asi chápu, rasová vyváženost a tak, ještě by si mohl někdo stěžovat." Nijak se nesnažím mluvit potichu, ta slečna mě stejně vnímat nebude. Věřte mi, prožil jsem si pubertu s mou sestrou a ta to sice řešila jinak než nožem, vypíchnutý okem a sebevražednými sklony, její drogy, alkohol a sex byla ale taky síla. Ještě štěstí, že nemusím popisovat pubertu svou. Já měl ale styl. Styl a peníze. Což mám i teď. Legrace to přestane být ve chvíli, kdy se emo girl začne svlékat. Vážně skoro jako Val. A nebudu hodnotit, která z nich je hezčí. "Kdo jí řekl, že nahotou ženská vyřeší všechno? Takovýhle rady se udílejí až od osmnácti!" Teatrálně si začnu zakrývat oči. "Nedívejte se na ní, jinak vás zažalují za dětskou pornografii a zneužití. A z vlastní zkušenosti můžu říct, že to není žádná legrace." No co, jak jsem měl tušit, že ta holka ještě nebyla zletilá? Měla všechno, průkaz, řidičák, pěkný úsměv a vyvinuté poprsí. Nic co by naznačovalo její skutečný věk - jaké štěstí, že se stihla do němoty opít dříve než...nebudu pokračovat s touto vzpomínkou na radostné časy mého mládí. Keiko-emo nakonec vytáhne svůj nožíček a se slovy zlosti na rtech ho strčí agentkovi do rukou, aby jí zabil. Byl by klid. Protože jestli tohle bude dělat pokaždé, zblázníme se. Budu muset hodit slovíčko s Vargou a Colinem, zda je její přítomnost v týmu fakt tak dobrý nápad. Ono by to možná mělo být věkově omezený, protože kdo má řešit problémy mládeže. Mě stačí ty moje. Naštěstí (či bohužel, ještě si nejsem jist) jí nakonec nějak uklidní, agentek nepoužije svou moc vůdce a nezadupe jí do země (to je definitivně škoda, bylo by to sakra sexy) a my se můžeme vydat vstříc nové misi. Zvážním téměř okamžitě, navíc z kapsy kalhot vytáhnu tmavou kuklu přes tvář. Však víte, tady na Marsu mi bylo jedno, kdo mě uvidí, na zemi je to ale něco jiného. Nepotřebuji aby svět věděl, čemu se "vážený" James Lloyd věnuje ve volném čase. Bulvár by se z toho zbláznil. Do Orbu vcházím mezi prvními, skoro nevnímám své dva "kolegy". Neinženýrka a jedna z lesbického dua. Kongo "Výborný začátek!" Hledím do tváře několika vojáků Oculu, moc dobře vím, kam míří jejich zbraně. Stačí jeden trochu nadšený střelec a padneme mrtvý k zemi. Ups. Začnu se usmívat - naštěstí to před masku přes tvář není vidět, neb nechci aby mě považovali za cvoka. "Pěkného dne přejeme." Rychle zvažuji, co dál. Mají oblečení Oculu, to ale nemusí vůbec nic znamenat, stále to můžou být Fontanovy vojáci, akorát převlečeni za naše. "To ale není příliš slušné, ne? Rádi vám řekneme, kdo jsme a poskytneme i důkaz, ale - nejprve to samé chceme vědět od vás. Prověřuj, ale ověřuj, však to znáte." Pokrčím rameny, jsem ale celý napjatý a v případě potřeby připravený vytáhnout zbraň a střílet. Je otázka, zda bychom to stihli - nad tím však přemýšlet nebudu. Moc přemýšlení. Moc dobře jsem si vědom brnícího Kodexu a pokud je něco, co nám může odpovědět na naše otázky, jsou to právě informace z Velitelství. Jedno, dvě nenápadné kliknutí prsty jedné ruky (7) a měl bych být tam, kde potřebuji. "Moment, můžu se poškrábat na nose? Něco mě tam fakt svědí." Aniž bych čekal na odpověď, zvednu ruku s Kodexem k nosu v dostatečné vzdáleností, aby mé oči viděly, co je tam napsáno. Velitel speciálních jednotek, Jacob Wilkinson. Dost pěkný. "Nechte mě hádat, vy budete Jacob, že jo? Rád vás poznávám!" |
| |
|
|
| |
| Tým Kobe Situace se rychle uklidní a já jsem s výsledkem spokojen. První společná mise dopadla nad očekávání beze ztrát. Hlava zmije je sťata - doslova. Jistě, ještě je třeba uklidit ten nepořádek na Zemi a Rai tam dole pořád dělá pro Veritas špinavou práci... Je ale třeba umět se radovat z vítězství. Jinak člověk zapomene, proč vlastně bojuje. "Hodně štěstí." Kývnu na tým Kongo a před vstupem do Orbu to samé popřeji ještě posledním třem. Komu to štěstí vlastně přeju? Oculu, nebo Martinovi se Zuzanou? Heather? Kdo ho bude potřebovat..? Snad se to tam nějak nepodělá. Zahodím tyto myšlenky okolo neznámé, je třeba jít do nové mise z čistou hlavou. V Kóbe jsem sice ještě nikdy nebyl, ale významnou část Japonska jsem za život v armádě už navštívil. Tohle počasí určitě není přirozené. "Má někdo tušení, co se tu stalo?" Podívám se na své dvě společnice. Normálně by to byla samozřejmě řečnická otázka, ale vzhledem k... nevšední povaze obou dívek je dost možné, že něco podobného už zažily. Ze zmateného rozhlížení kolem mě vysvobodí až brnění Kodexu. Varga zaměstnává skvělé mozky, třeba někdo z nich na něco přišel. Třeba ano, ale my se to určitě nedozvíme. V ten samý moment se však zaregistruju stín za jedním s aut. Mlčky na dané místo pohybem ruky upozorním ostatní. Poté Raven jedním gestem ruky "pošlu" zprava a Keiko zleva k autu. Je mi jasné, že vojenské signály patrně nepatří mezi jejich oblíbené volnočasové koníčky, ale tyto jsou zrovna vcelku triviální. Sám to pak vezmu jediným zbývajícím směrem - ze vzduchu. Rychle vzlétnu a za několik okamžiků jsem už na druhé straně auta (6). Byť zážeh byl hlasitější, než jsem původně čekal. "Ani hnout!" Zakřičím na cokoliv, co tam je, pušku namířenou. Někdo by mohl říci, že je tento přístup zbytečný, ale opatrnosti není nikdy dost. Zároveň se pokusím Kodexem poslat jednoduchou správu v morseovce: Kobe opustene.Nejake info.Nejsme sice technický typ jako jiní zde, ale přimět tu hračku k delšímu a kratšímu tónu by snad nemuselo být tak těžké. (3) Muselo. Pokusím se o to tedy ještě jednou, ale přes otravný šum žádné "tečky a čárky" neprojdou. (3) |
| |
| Skrz Orb my jdeme Martin, Heather „Budeme ctí ji udržet v bezpečí,“ odpovím Raven. Jsem rád, že zrovna ona míří na mou zemi a voják s ní. Nevím jistě, co si mám o mladé Onmyoji myslet. Udělal menší představení, jež by bylo jako vystřižené z Kabuki. Byla však mocná, i když svou moc ovládala prudce a nerozvážně. Poté, co si Haně a vojákovi povedlo Onmyoji uklidnit přišel jsem k ní. Bylo to jen pár okamžiků před jejím zmizením. „Jsi mocná, ale nezkušená. Jestli oba přežijeme další momenty, mohu být tvůj sensei. Mohu tě naučit jak ovládat svou magii, bez zaplacení tak velké ceny,“ navrhnu ji a podívám se přitom na oko, jež ji teď chybí. Však není čas na další mluvu a naše cesty se rozejdou. A tak i já projdu Orbem. Vedle mne dívka léčitelka, Heather, a nemrtví bojovník, Martin. Jen, co vyjdu ven, má ruka okamžitě přejde k mé čepeli. Či přesněji k místu kde by má čepel byla, bych ji stále měl u sebe. Takhle jsem jen sáhl do prázdného vzduchu. V duchu jsem proklel tohle místo. Ani trochu se mi nelíbilo. Železné zdi nás uvězňovali jako zvířata v zahradách. Rychle jsem se podíval kolem, pro možnosti útěku, kdyby se věci zvrtly. Avšak kromě matrace byl pokoj prázdný. Existovala jen jediná cesta ven. Udělal jsem krok ke dveřím, když v tom se otevřeli a dovnitř vešli čtyři moudří lidé. Písaři a filozofové. I když dnes jim říkali vědci. Poslouchal jsem je chvíli a nevím, co bylo chladnější. Jestli zdi nebo jejich slova. Podíval jsem se na dívku jménem Heather. Měla v očích strach, měla v očích vztek. Vzpomněl jsem si na pohled své ženy, když jsem ji poprvé viděl. Ten pohled, jež chtěl odmítnout osud, jež byl předním vyložen, ale nevěděl jak.Heather se přikrčí u zdi, ruce v kříž. Snaží se tvářit statečně. Poté nás vědci vyzvou, abychom odešli. Podívám se na Martina. Nemám v plánu ho nutit, avšak tuším, že udělá správnou věc. Pošlu k němu malé kývnutí, abych ho ujistil, že já nehodlám odejít. „Ne,“ řeknu poté jednoduše a stoupnu si před vědce, jež má v rukou ten přístroj submise. „Nehodlám odejít. A nehodlám vás nechat na ni sáhnout. Pro bezpečí její a vaše, bylo by lepší, kdybyste odešli vy. Až přijde zbytek,“ lehce jsem se zarazil nad vlastními slovy. Zbytek. Jako bychom byli skupina. Je zajímavé kolik toho může jeden souboj udělat. „Až přijde zbytek, tak si o ní promluvíme. Do té doby je pod mou ochrannou,“ řeknu rázně. Otočím se poté na Heather. „Nemusíš se bát. Dokud ty neublížíš jim, já neublížím tobě,“ |
| |
| Zase doma Hether, Zuzana Sleduju, jak tým Kongo a tým Japan jdou do Orbu, až jsme zůstali sami tři na Marsu. Super. Ze všech možných míst na zemi se musím vrátit zase na základnu Oculu. Trochu povzbudivě se usměju na Heather. Soucítím s ní. Ani mi se tam nechce. Jestli se věci hodně poser a Susanoo to všechno nezvládne, zůstanu tam zase zavřenej. Poslední mocný nádech čistého nefiltrovaného vzduchu a krok do orbu. Otevřel jsem oči a uviděl betonové zdi a železný vrata. V podobné místnosti jsem se taky probudil. "Ach...ty vzpomínky..." snažil jsem se znít, že si z toho dělám prdel. Ale spíš to znělo, jako bych se měl každou chvíli posrat. Radši bych bojoval s armádou Dalefů, než být zase tady. Vrata se otevřely a dovnitř nakráčeli vědci ve skafandrech. Všichni fascinovaně hleděli na Heather a něco mektali. Zaslechl jsem i slovo prvek. To ji fakt teď označili za prvek? Chápu že je...vytvořená, ale i já bych použil něco jiného než prvek. Založil jsem si ruce na hrudi a rázně se postavil vedle a trochu i před Heather. Lehce jsem se na ni podíval a zachytil ten její prosebný výraz. "Neboj," naznačil jsem rty a lehce se usmál. Na Marsu jsem se k ní nezachoval zrovna nejlíp, ale tady....v týhle betonové pasti jsme na stejné lodi. Já moc dobře vím, jak se chovají ke svým "hostům", takže jim Heather nepřenechám bez záruky, že ji nebude ublíženo. Ani nějaké pokusy, které by ji mohly oblbnout. "Spíš bych se bál o ni. Ty nevíš, jaké to je být jejich hostem, že?" podotkl jsem směrem k Susanovi a pak se podíval na ty vědce. "Ten klacek si strč někam. Nebo skončíš hůř jak Marvin," řekl jsem směrem k vědci s klackem. Jo Marvin...taky si na mě vzal obušek. Byl to první věděc, kterého ke mě pustili bez doprovodu. A taky poslední. Jestli se probere z komatu, bude zázrak. |
| |
| Nové podmínky Základna Oculu,13:30 Tým OculusVědec s obojkem, který kráčel k Heather s relativní jistotou se najednou zarazí, když se před něj postaví Susanoo a poskočí, když na něj zařve Martin. “Klacek?” zeptá se zmateně. Poté se zmateně podívá na vůdce téhle skupinky. Pohled vůdce rychle přechází z Martina na Heather, a z ní na Susanaa, a pak zase zpátky. Chvíli tam jen tak stojí, zmatený a trochu vystrašený. Nakonec si však odkašle a udělá krok dopředu. “Tohle...tohle je velmi nerozumné. Jestli takhle budete pokračovat, tak...tak to povím,” řekne a jde vidět, že v jeho hlavě to znělo lépe. Okamžitě poklepe na svoji helmu a vidíte, jak se mu na ni objeví malá obrazovka. Ale z vaší strany nejde vidět s kým mluví. “Naskytl se problém se s nejnovějším prvkem. Vyžaduji Vargu,” řekne vědec, zatímco udělá několik kroků dozadu. Poté se na vás podívá, jako by měl přijít učitel a dát vám na zadek. A o chvíli později se dveře opravdu otevřou. Není v nich však Varga, ale Tim. V ruce má přitom kufřík. “Godarde,” otočí se okamžitě na hlavního vědce. Všimly jste si, že Tim není oblečených v žádném speciálním obleku. “Co se tady děje?” “Chtěl jsem Vargu?” řekne Godard s lehkým naštváním. Jde vidět, že mezi těmi dvěma není zrovna nejlepší krev. “A já jsem chtěl někoho, kdo se nechová jako naprostý hlupák. Ale oba jsme zklamaní,” odpoví mu Tim bleskově. “Takže proč máš na sobě tohle? Místnost je oskenovala jen, co přišli a nejsou nijak kontaminovaní?” Godard si arogantně odfrkne. “Ano, místnost jež si navrhnu právě ty McKee. Kdo ví, kolik much v ní máš.” Jde vidět, že se Tim drží, aby nevybuchl. “Prostě....prostě si vezmi tu svojí partičku Pavlovových psů a zajdi nám udělat kávu,” řekne mu frustrovaně. Godard se na něj zle podívá, ale poté odejde. Když se za ním zavřou dveře Timův pohled se otočí na vás tři. “Omlouvám se za něj. Jeho děda provedl první pitvu mimozemšťana a on ho chce za každou cenu dohnat,” řekne velmi nonšalantně. Jeho pohled pak padne na Heather. V jeho očích je vědecká fascinace, ale na rozdíl od Godarda se nezdá být tak...pitevní. “Dobrý den,” představí se Heather. Jeho slova jsou pomalá, jako by mluvil s dítětem. “Já jsem Timothy McKee. Vrchní ředitel výzkumu u Oculu. To víceméně znamená šéf vědátorů,” představí se ji. Poté už promlouva ke všem třem. “Vidím, že ji chcete chránit, ale můžu vás ujistit, že to není třeba. Mám v plánu provést jen základní testy. Lehký odběr krve, slin, vlasů. A rozhovor,” otevře přitom svůj kufřík, ve kterém jsou injekce, stěrky a různé zkumavky. “Později - jestli dovolíš - tak můžeme provést i rentgen, MRI, ECG a další trochu komplikovanější zákroky.” Podívá se na vás, jak to přijímáte. “Je to v pořádku?” zeptá se. |
| |
| Kobe Rozloučím se s Hanou a pak se ještě naposledy podívám na Heather. Nemám z toho dobrý pocit, ale musím věřit, že je v dobrých rukou. Zhluboka se nadechnu a spolu s Gabrielem a Keiko projdeme Orbem. Vzduch tady voní jinak, že jsme zpátky na Zemi bych poznala i bez znalosti toho, kam nás posílají. V Japonsku jsem nikdy nebyla. Vlastně jsem nikdy moc necestovala, vždycky jsem se radši soustředila na svojí práci. Rozhlédnu se kolem sebe. Mlha, chlad a ticho. Ať už jsem čekala cokoliv, tohle to nebylo. Nemám z toho dobrý pocit a fakt, že nám něco "ruší" spojení s Oculem, mi na klidu moc nepřidává. Jak je to sakra možné, když ani na Marsu jsme neměli se spojením problém?! Jsem asi trochu rozhozená, protože přikrčeného stínu si všimnu až ve chvíli, kdy mě na něj upozorní Gabriel. Naznačí, jen na srozuměnou kývnu hlavou a zprava začnu auto, lehce přikrčená, obcházet. Zatím jsem ještě stále v lidské podobě. Na Zemi jsem se proměnila jen jednou, abychom přesvědčily Haniny rodiče, a ani tak jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Takže s tím nijak nespěchám. Musím doufat, že ať už se v mlze schovává cokoliv, nebude to tak rychlé jako Alef, nebo jiní se kterými jsem zatím měla možnost se utkat. |
| |
| Kobe - skrytá hrozba Všichni, Gabriel, Raven Gabriel-san mi stáhne ruku s nožem, zároveň měHana-san obejme a snaží se mě uklidnit. Vnímám její teplo na zádech a brečím. Je to v pořádku. Všichni jsme přátelé. I přátelé se někdy hádají... "Já vím," otočím se a obejmu ji "jen nemám ráda když se dospělí hádají. Je mi z toho moc smutno." Podívám se na své šaty: děravé a zakrvácené. Naštěstí Martin-san se nabídne že nám něco donese. "Já! Já! Potřebuju nové oblečení," hlásím se nadšeně. Jeden z těch pánů z Oculu měl můj kufřík, měl by být u výstupu z Orbu. Chci ty Nejroztomilejší šatičky, nějaké fialové, bílé nebo růžové. A botičky: roztomilé, ale taky pohodlné a dobré na boj-žádné střevíčky ani pohorky. A mám tam i bílou pásku přes oko, tak tu taky, desu. Výběr mám velký, tak to nechám na tobě. Něco roztomilého," mrknu na Martina rozpustile. Myšlenka na roztomilé věci mi vždycky zvedne náladu. Zatímco se oblékám do roztrhaných šatů, poslouchám jak se dohadují poslední detaily a po očku sleduju Jacka. On je hodný, a taky silný a vtipný. Ale myslím že je to hentai, a z toho mi mrazí. Svým způsobem jsem ráda že jde na Kongo. Oblečená do krvavých šatů, s hadrem přes oko a s tanečním krokem jdu do Orbu. Ale v hlavě nemám to, kam jdu. Myslím na slova Sanoo-sama: dokáže mě naučit používat moji schopnost bez takových následků... S rukou na pásce vejdu do rudé koule. . . . A ocitnu se s Gabrielem a Raven v Kobe. V Zemi ničeho. Gabriel se nás ptá. Rozhlídnu se s úsměvem kolem, a ten mi zmrzne na rtech. Byla jsem tu minulý rok s rodiči. "Nejsou tu lidi. A to počasí...tohle je špatně. Takhle to nemá být," mumlám pro sebe. Gabriel nás pak zastaví a pošle kolem auta. A za ním je stín. Zkusím vyslídit ze stínu, o koho jde, ale jedno oko je prostě nezvyk a tak nepoznám ani jestli je to lidská silueta. (1) Ale půjde to určitě zabít. Tak jako Dalef. Zazubím se. Prozatím oběti přinášet musím. Snad to bude stát za to. Bleskově vyběhnu zleva vestejnou chvíli kdy Gabriel vyletí do vzduchu. Vytasím vrhací nože, a jakmile mám zpoza auta výhled na toho kdo se tam skrývá, vrhnu celou sadu nožů ve snaze-pokud možno bezbolestně-přišpendlit onu osobu k autu. (8) |
| |
| Tým Kongo Nakonec jsme se rozdělili. Znepokojeně jsem se dívala jak mizí Raven, ale nedalo se nic dělat. Snad bude v pořádku. Vydechla jsem. Budu se muset teď od toho separovat. Prošli jsme a ocitli se... v... v.... hm... džungli? Než jsme se stačili rozkoukat, tak se objevili nějací ozbrojení chlapy, ale trochu jsem se uklidnila, protože byli od Oculu. Jack, ale zdá se měl podivný způsob jak se bránit stresu a to tím, že měl kousavé nebo sarkastické poznámky. No po pravdě stejný způsob jako já. Podívám se na vedoucího těch zálesáků. „Jsme od Oculuse. Jaký chcete důkaz, že jsme na stejné straně. Ukážu na Jacka. “Toho si nevšímejte. Mluví z cesty, když je na nervy. Očividně." Pokrčím rameny. Ne že bych chtěla Jacka zesměšňovat, ale měla jsem obavy aby se ti muži nenaštvali a nezastřelili nás jen tak pro jistotu. |
| |
| Formulace plánu Základna Oculu,13:30 Tým KongoJacob se zarazí, když Jack řekne jeho jméno. To rozhodně nečekal. Jestli však byl dobrý nápad znejistit člověka, jehož muži na vás míří zbraní, se teprve ukáže. “Jo, já jsem Jacob,” odpoví.”Jak ty to sakra…,” zastaví se, když začne mluvit Hana. Vyslechne si jí a zdá se o něco klidnější. Když se ho Hana zeptá, jak by jste mohli dokázat, přemýšlí, ale nakonec si povzdychne zklamaně. “Popravdě? Kdyby jste byli s Fofanou, tak jsme stejně v hajzlu a fakt, že ještě odnikud nevyskočila armáda robotických hyen hraje ve váš prospěch,” řekne a poté naznačí svým mužům, aby sklonily zbraně. Poté k vám přijde a postupně vám potřese rukou. “Jacob Wilkinson… i když se zdá, že už to víte,” řekne a podívá se na Jacka. Pak ukáže, aby jste ho následovali a jdete dál do džungle. “Takže vy jste ty posily, které Oculus poslal? Musím říct, rozhodně jsem čekal trochu...no řeknu to na rovinu, čekal jsem trochu víc,” přizná Jacob zatímco se dráždíte přes husté liány a snažíte se ignorovat mušky, které létají kolem vaší hlavy. “Ale už před dlouho dobou jsem se naučil, že Varga ví, co dělá. Takže vítejte do naší základny,” s těmi slovy odhrne poslední vrstvy lián a dostanete se na malý palouček. A malý je hlavní slovo. Jsou tady tři stany, provizorní oheň na kterém se vaří a na jednom z kmenů jsou satelitní záběry hotelu, ve kterém Fofana je. Všimnete si, že v jednom ze tří stanů je asi šest silně zraněných mužů a žen. “Bylo nás třicet,” řekne Jacob, když vidí jak vaše pohledy panují směrem ke stanu. Jeho hlas je stálý. “Pak jsme se pokusili získat hotel násilím. Byl to masakr. Nechal jsem tam dost dobrých lidí.” Přejdete k kmenu a podíváte se na obrázky hotelu s vykreslenými informacemi. “V perimetru chodí tři jednotky, každému z nich trvá hodinu, celý ho obejít,” začne vám Jacob vysvětlovat situaci detailněji. “Tady Fofana drží lidi, kteří byli v hotelu předtím. Poslal jsem několik lidí, aby jim pomohli, ale už se neozvali. Můžeme jim pomoct, ale to nás zdrží a je možnost, že nás to prozradí. Je to na vás.” Jacob poté přejde k samotné budově. “Dovnitř vedou dva hlavní vchody. Podél silnice a přes bazén, ale ty jsou všechny velmi silně hlídané. Naštěstí budova má mnoho oken, zadních vchodů a nehlídaných rohů. Přece jen, to byl hotel a ne válečný kryt. Boky jsou nejméně hlídané, ale myslím si, že bombu bude někde ve středu, takže boční vchody jsou od ní nejvzdálenější. Zatímco ty hlavní vchody - jak jsem říkal - jsou nejvíce hlídané, ale mají k bombě nejblíž,” vysvětlí Jacob situaci. |
| |
| Zvláštnost za zvláštností Ulice,13:30 Tým KobeKdyž Raven i Keiko pochopí Gabrielovi instrukce pomalu se rozejdete směrem k autu. Ze začátku se snažíte být nenápadní, ale když Gabriel vzlétne udělá to dost hluku, aby vám bylo jasné, že jste prozrazeni. A tak všichni tři vyskočíte za autem, připraveni zaútočit na cokoliv, co na vás bude čekat. A jak protrhnete mléčnou mlhu a skočíte, jak Keiko vrhne své nože kolem postavy, jež u auta stojí. A vidíte, že to je zajíc bílí jako čerstvý sníh, a který vypadá naprosto vyděšeně. Jeho malý nosánek se zavrtí strachem. Ale to je všechno. “Pro lásku Amaterasu-sama, co jste za skupinu šílenců,” zařve zajíc hlasem, který spíš připomíná muže středního věku, jež vlastní bar, než roztomilého zajíčka. “To už ani nemůžu chodit po ulici. Aha, já to chápu,” řekne zajíc, zatímco se dostává z nožů od Keiko. “Nemám mrkev, tak nemůžu být zajíc. Víte koho je to chyba. Bugs Bunnyho. A nejhorší na tom je, že on ani není zajíc. Je to králík. Ale ne, to je všem jedno. Tohle by se Kitsune nikdy nestalo. Žádné z nich,” řekne králík a odplivne si přitom. Vidíte jak si protáhne tlapky a zakývá ušima. Teprve poté si vás prohlédne od hlavy, až k patě. “Co jste vlastně vy zač?” zeptá se podezřívavě. Podívá se na Gabriela. “Ok, ty vypadáš jak deštník s jednou nohou, takže Kasa-obake jen...ošklivější?” Poté se podívá na Keiko a obratí oči v sloup. “Aaah, ok. Ty jsi jedna z nich. Uuuuh jsem školačka, která znásilnil a zabil její učitel, jak originální. Vážně, poté, co vyšel Kruh jsou všichni Yurei úplně stejní.” Nakonec se podívá na Raven. Chvíli se na ní v tichosti dívá a pak jen řekne:”Nemám ponětí, co ty jsi.” Jen, co to dořekne, cítíte jak se země otřese. Je to jak minizemětřesní. A pak další. A další. Jdou pravidelně. Téměř jako kroky. “Baku znovu procházejí. Je čas najít nějaké lidi. Viděli jste nějaké?” zeptá se jako by nic.  |
| |
| Plán Kongo Vážně jsem rád za skrytý obličej, který neprozradí mé emoce, protože - no, protože Hanina slova ve mě vyvolají pěknou řádku emocí. Je mi úplně ukradené, že mě nařkla z toho, že mluvím z cesty, to není žádná novinka, ovšem - ovšem napadlo jí vůbec, že tyhle jednotky, které na nás tak vesele míří pistolí, vůbec nemusí být naši muži? Že to ksakru můžou být nepřátelé převlečeni do naší výstroje? Co by se asi pak stalo, kdybychom jim jen tak prozradili, že jsme skutečně pod Oculem? Zastřelili by nás na místě. Prostě a jednoduše bychom tady zdechli a to jenom protože jsme nebyli dostatečně paranoidní. Zatraceně! Vargo, proč do terénu posíláš lidi, kteří jsou naivní? Jsem připravený zvednou zbraň a bránit se, nakonec ale máme štěstí a tihle vojáčci patří nám. Dobře. "Máme spoustu tajných zbraní, nemusíte se obávat, kapitáne. My tři jsme vaše záchrana - a jo, možná přijde ještě čtvrtý, tak na něj pak nebuďte zlý." Radši je upozorním předem, aby si zase nehráli na vojáčky. Prodíráme se hustou džunglí až nakonec dojdeme do jejich základny. Klasický vojenské tábořiště, tamhle i stav se zraněnými. Situace je očividně docela složitá. "Tušil jsem, že tohle nebude dovolená. Škoda, ten hotel vypadá dobře." Kdo staví hotel uprostřed džungle? Oh, Fontana. Jasně. Idiot. Veškeré vtipy jdou stranou hned jakmile začne Jacob povídat o situaci, rozmístění jednotek a možných přístupových trasách. Mozek hned přepne do strategického módu, hledím na mapku, tu a tam zvážím jednu variantu, pak zase jinou. Musíme se dostat dovnitř. Nespustit poplach. Nevíme, kde ta bomba je, budeme potřebovat dost času abychom jí nalezli. Hmm. Rukojmí budou muset počkat na to, až zneškodníme bombu - nebo až se vrátí ten poslední od Heather. Takže, kudy? Normálně bych to vzal hlavním vchodem, nakráčel si tam jako pán, úsměv ve tváři, jistota v kroku. Ovšem to bych jednal za Jamese Lloyda a bohužel, teď musí tenhle miliardář, svůdník a mezinárodní podnikatel spát. Čas na špiony a vrahy. Hurá. "Hotel je velký, bude rychlejší, když každý z nás půjde jinudy, z jiné strany a prohledá svou část prostoru." Prohlédnu si obě dívky, Hana je schopná v boji a zvládne to, co ale inženýrka? Dokáže bojovat nebo jen přemýšlet? "Vzal bych si to ze západu, co vy dvě?" Nechávám rozhodnutí na nich, zda půjde každá zvlášť nebo spolu. Možná bych byl jistější, kdyby šly spolu, aspoň se o sebe navzájem postarají, ale...nu, jaksi tu nejsem šéf, abych jim to přikázal. Vargo! Na co si myslela? "Jakmile někdo najde bombu, kontaktujeme se a udáme polohu. To samé i v případě, že bude někdo z nás raněný nebo bude potřebovat pomoc." Nejsou moje zodpovědnost. Nejsou. Ale - ale nechci opakovat chyby z minulosti. Gary... "Všichni souhlasí? Nemáme času na zbyt, kdykoliv nás můžou objevit." Ještě se otočím na Jacoba. "Kde se teď přibližně nachází jejich hlídka? V kolika hlídají? Jakou mají výbavu? Kolik lidí mají v hotelu? Kde se nachází Fofana, abychom ho neupozornili?" Vychrlím ze sebe jednu otázku za druhou. Vidíte! Z té armády mě vyhazovat neměli. |
| |
| I've got the power Prostě... Prostě zhluboka dýchej. Zhluboka. |
| |
|
|
| |
| Králíček Mlha se rozplyne a my máme před sebou, místo nebezpečného nepřítele, chlupaté zvířátko. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby králík, nezačal v další chvíli řvát a nadávat nám. Tak se taky dozvím, že je to zajíc - vypadá to, že je ohledně toho dost nerudný. Vzhledem k tomu, že od něj nám žádné nebezpečí očividně nehrozí, dovolím si podívat se na Gabriela a Keiko. Čistě jen abych se ujistila, že vidí to samé, co já. Myslela jsem si, že jsem toho viděla už hodně, a že mě jen tak něco nepřekvapí. Stále jsem ale především vědec. Mimozemské rasy, vyspělejší technologie, cestování vesmírem? Proč ne. Dokonce ani ta oáza na Marsu mě tolik nepřekvapila. Zdaleka ne tolik, jako tohle mluvící zvíře. Pravdou je, že od setkání s Omnim dostává moje striktně racionalistické myšlení docela na frak. O způsobu boje Keiko a Susanoo ani nemluvě. "Jsem jen člověk. Ale díky, že sis odpustil ten kousavý komentář." Obrátím se na své dva spolubojovníky a už se chystám pronést něco o absurditě téhle situace, když se ozvou první otřesy. Co je zase tohle?! Tentokrát už nečekám, až odhalíme zdroj nebezpečí, a proměním se rovnou. Ať už ty otřesy způsobuje cokoliv, chci být připravená. |
| |
| Tým Kongo Nakonec to dopadlo docela dobře. Zdá se, že moje slova o Jackovi ho uklidnila a nakonec nechce ani důkaz, protože kdybychom byli od toho Fofany, což je mimochodem hrozné jméno, tak by to stejně bylo jedno. Sklonili zbraně a pak si s námi potřásl rukou. „Hana, Jack.... ehmmm Janie.“ na chvíli mi jméno Janie vypadlo, ale vzpomněla jsem si. Jacob byl asi trochu zklamán, že nejsem zásahová jednotka v černým, kuklách, kulomety a bazukou... nebo s tankem. „Jsme schopnější než vypadáme.“ Řeknu. Ale pak zmíní, že rozhodnutí Vargy věří, no tak dobře. Mě rozhodně stačilo mít ve svém životě jednu osobu, která víc kecá než dělá a to Omniho. Došli jsme do jejich tábora a já hned viděla zraněné. O to bych se mohla postarat, ale první porada. Sesešli jsme se kolem satelitního záběru hotelu. Jack začal plánovat a pokládat otázky. „Něco bychom měli udělat i s těmi lidmi. Rozhodně netoužím po tom, aby jsme se dostali do situace, kdy bychom museli rozhodovat o jejich životech. To kdyby Fonfana nebo jak se to jmenuje, to vytáhl jako divokou kartu. Ostatní by se mohli držet Jackova plánu, ale jeden z nás by měl vyrazit osvobodit rukojmí.“ Pronesu. Podívám se na Jacoba. „A co jsi to povídal o robotických hyenách?“ |
| |
| Mluvící králík Všichni vyrazíme zajistit neznámou "osobu". Nedržel jsem se sice žádného předpokladu, kdo by to mohl být, ale mluvící králík?! A s dost kousavým slovníkem, mimochodem. Jak?! Proč?! Co?! Běhají mi hlavou nejrůznější otázky, které mě zaměstnají natolik, že se ani nestihnu pozastavit nad jeho komentáři. Dnešní den mi však moc prostoru pro pokládání otázek nedává, protože hned po jeho slovech následuje série otřesů. Zda je "Baku" nějaké běžné označení, které nechápu jen pro svou jazykovou omezenost, nebo to patří na úroveň mluvících králíků, je další otázka co musí počkat. "Kryjte se!" Zvolám k již proměněné Raven a Keiko stojící na druhé straně auta. Sám se schovám za auto a králíka - celkově neškodným, ale ne příliš něžným úchopem - vezmu sebou. "Kdo jsou Baku?" Zeptám se králíka již zpoza auta tlumeným, však naléhavým hlasem. "Jsi první, koho jsme tady potkali. Co se tady stalo?" |
| |
| Zajíček!? KAWAII!!! Gabriel, Raven Nože se s tichým staccatem zabodají okolo postavy za autem. Ale není to člověk ani příšera. Je to.. "Jé, zajíček! Kawaii!!" rozplývám se a div nezačnu jančit. Miluju roztomilé věci, a bílý vystrašený zajíček je mooc roztomilý. I když křičí. "Aww, chudáckuu! Vydesyli jsme te ty mauinký zauícku?" Skloním se abych ho vzala do náručí, ale jeho nadávání do mě uhodí jako blesk. Nadávající cute zajíček? "Taky vidíte-a slyšíte-to co já? Nebo potřebuju psychiatra?" ale Gabriel-sama i Raven-chan vypadají stejně překvapeně. Nebýt v liduprázdném městě duchů, myslela bych že každou chvíli někde vyskočí štáb se skrytou kamerou. A pak zajíc začne urážet nás všechny. Jeho poznámce o Kasa-obake se zachichotám. Je to o to vtipnější, že ani Raven-chan ani Gabriel-sama asi neví, co je Kasa-obake zač! Trochu se mě ale dotkne jeho poznámka o Yurei. "Abyste věděl, Nousagi-sama: nikdo mě nezabil-skoro. Jsem živá, jen oblečení mám špinavé. A neznásilnil mě učitel, ale tři kluci v Sydney. Teda, zkusili to..." hodím očkem po svých spolubojovnících. Nerada na to vzpomínám. Roger, temná ulička..zvuk trhavého trika...auto Janie-san. A výstřely. Byl to hrozný den, část si ho ani nepamatuju a ten den navíc započal můj život plný sebetrýznění. Někdy vážně nesnáším život. Pak ucítím zemetřesení. Ne, tohle není zemětřesení. Je to pravidelné. Jako..kroky. Něčeho velkého. Od událostí v Sydney vím, že co je velké a hned to nevidíte, to je špatné. Celkově, při lovunjaponských duchů se tohle pravidlo dozvíte rychle. V japonské mytologii jsou dva druhy potvor: ty co slyšíte, ale nevidíte je dokud obvykle už není pozdě; a ty co nemůžete přehlédnout, a jsou zdánlivě neškodné-dokud po vás nevystartuje. Ta druhá skupina je děsivější, ta první...nebezpečnější. A pokud má zajda pravdu a jsou to Baku, tak...já nevím. Ani nevím jestli je to dobré nebo špatné. Schováme se za auto a já vytáhnu svůj armádní nůž, připravená si ublížit a jít do akce. Ale jsem trpělivá, a tak čekám co bude. Gabriel chce od zajíčka vědět proti čemu případně stojíme. "O japonské mytologii toho víc dost," začnu potichu, ale dost nahlas aby mě oba dva slyšeli "ale Baku jsou dost záhada. Podle některých zdrojů jsou to duchové požírající noční můry. Malé děti které se vzbudí ze zlého snu často volají Baku-sama o pomoc. Ale pokud se Baku z noční můry nenají, může pozřít i sny a touhy člověka, a nechat z něj jen prázdniu schránku odsouzenou k prázdnému životu. Bohové prý Baku vytvořili ze zbytků, z toho co zbylo po vzniku všech zvířat. Často nejí jasné ani to jak vypadají, ale bývají kombinací několika zvířat. Některé spisy uvádí že Baku byli loveni a z jejich kožešin se dělaly talismany na ochranu proti zlým duchům. Nikde se ale nezmiňuje, že by Baku unášeli hromadně lidi.." odmlčím se. Jsem nervózní, a taky vzrušená. Je tu nejspíš další boj. Háčkem je: kdo je nepřítel? |
| |
| Domluva Kongo Obě mé kolegyně ve zbroji vyjádří svůj názor ohledně nejlepšího plánu akce, což bylo očekávané a stejně nepřekvapující jsou i jejich nápady. Inženýrka, co není inženýrkou přichází s komplikovaným plánem s potřebou spousty vybavení, naše mladá Hana poukazuje na rukojmí a na nutnost jejich záchrany - naivní přístup, příliš humánní a zbytečný, někdy nelze udělat vše, ne když jsou vyšší cíle důležitější. "Zajímavý plán, drahá, jestli chceš, jdi do toho, bránit ti nebudu, já ale volím svou variantu, zdejší prostředí nám dává dobrou možnost se schovat a dostat se tam i bez nutnosti lézt někam do vody. Ještě bychom nastydli." Nemám nic proti plánům chytrých, ať si klidně udělá sondy a sežene si potápěčskou výstroj, hlavně když to splní svůj účel. "Souhlasím ale s využitím rukojmích. Máte dost mužů na útok na místo, kde ty rukojmí drží?" Otočím se na velitele Oculských jednotek. "Jak tady řekla chytrolínka, potřebujeme bordel na odlákání sil. A klidně tam může i někdo z nás jít a pomoct, ale v Oculské klasické výstroji, aby neupozornil na příchod nových posil." Tím myslím Hanu, samozřejmě, rukojmí mou prioritou nejsou, nechal bych je až na poslední chvíli, holka to ale bude tvrdohlavá a pokud jí to udělá dobře, tak ať si zachrání pár nebožáků. |
| |
| Na základně Oculu Hether, Susanoo Poznámka toho blbce že to na nás poví mě docela vytočila. Právě jsme zachránili svět a on se chová jako děcko ve škole, kterému někdo řekl, že je hňup a tak půjde žalovat učitelce. "A na vysvědčení jsi měl beztak samé jedničky, že? Šprte." neopustil jsem si poznámku, která mi udělala dobře na duši. K mé úlevě přišel ten jediný, kdo krom chytrého mozku má i rozum. Tim. A hned je poslal pryč a ještě se za ně omluvil. Pak spustil co všechno má s ní v plánu a jak. Jde na to chytře, dělá kamaráda. Ale i já musím uznat, že jeho testy byly méně bolestivé než testy jeho kolegů. A hlavně ta padesátka ke konci. "Time. Jako jediný z těch tady máš i rozum. Ona není já. Budu s ní u každého testu, ať mám záruku, že se ji opravdu nic nestane. Jo?" zetal jsem se a pohledem sjel z Tima na Heather a zase zpět. "Ale na rozhovor a ty menší nebolestné testy by to chtělo jinou místnost, ne? Nebudeme ji přeci držet v téhle železobetonové cele. A taky něco k jídlu a pití by nebylo špatné. Z té bitvy tam nahoře mám celkem hlad." dodal jsem nakonec a doufal, že dostanu aspoň bagetu z automatu a kafe. |
| |
| Někdo má rozum. Jako nesmrtelný bůh, žijíc po mnoho milénií jsem už potkal všechny možné rasy, postavy, náboženství a osobnosti. Avšak i přesto jsem měl chuť velmi silně praštit muže, jež právě stál přede mnou. Jeho řeč neskutečně iritovala. Poté pak přišel ten, jež se představil jako Tim. Do téhle doby jsem o něm neměl moc velké mínění. Zdál se mi jen jako posel Vargy. Avšak Raven mu očividně věřila a zanedlouho se ukázalo, že měla důvod. Několik dobře míněných poznámek jak o Tima tak od Nemrtvého, poslali iritujícího muže i se společníky pryč. Tim pak řekl svoje plány s Heather. Zdáli se rozumné, ale upřímně to bylo pro mě vedlejší. Slíbil jsem, že jí ochráním. A udržím od Vargy. To se zatím dařilo vcelku úspěšně. Rychle jsem zavřel oči, abych zkontroloval, jestli se mi už vrátila má moc (5). Jak jsem se obával stále jsem byl ponechán jen se svoji sílou. „Musím také trvat na tom, abych ji doprovodil. Dal jsem sliby, jež musí být dodrženy,“ oznámil jsem Timovi. Poté se mi vyloudil malý úsměv na tváři, když se Nemrtvý zmínil o jídle. Vzpomněl jsem si na skupinku Vikingů, kterou jsem jednou potkal na svých cestách. Celkem by mezi ně pasoval. "Jednou jsem potkal skupinku Vikingů. Celkem dobře by jsi mezi ně pasoval, Nemrtví," řekl jsem mu. |
| |
| Zdroj otřesů Ulice,13:30 Tým KobeKdyž Raven podotkne, že j jen člověk zdá se králík vcelku zaražený. Jde vidět jak se kolečka v jeho hlavě pomalu otáčejí a vaše slova mu začínají zapadat do sebe. Než se však vzpamatuje úplně Gabriel ho chytne za kožich a vezme ho sebou. To ho celkem dobře probudí. “Lidi. Vy jste lidi. Pomoc! Lidi mě mají!” začne řvát z plných plic. Začne sebou i kopat a škubat, ale Gabrielovi se podaří ho udržet. A ani mu to nezabere moc práce. “Chcete vědět, co se děje, vy lidi,” slovo lidi řekne s naprostou jedovatostí. “Staří vládci se vrací. Kunitsukami budou znovu vládnout, jen co získáme všechny artefakty. Pak uvidíme, kdo bude zajíc,” řekne králík a svojí nohou přitom do Gabriela kopne. Ten to však přes své brnění, ani necítí. V tu samou chvíli se otřesy začnou stupňovat a přibližovat. Zatímco Gabriel je zaneprázdněný králíkem Keiko a Raven možný zdroj otřesů. Z dálky se přibližuje skupinka těch deseti nejzvláštnějších zvířat, jaké jste kdy viděli. Mají tělo - a velikost - medvěda, hlavu slona i s chobotem, kterým kolem sebe mávají, tygří nohy a bůvolí ocas. Jdou dopředu, ale necítíte z nich, žádnou zlomyslnost. Zdají se téměř jako krávy na pastvě. Avšak uprostřed hloučku je dívka z které zlomyslnost přímo čiří. Její tvář je bledá, její černé vlasy rozcuchané na všechny strany. Má na sobě bílou blůzu. Cítíte, jak se země otřese s každým jejím krokem. Vaše kodexy zabrní. “Ha, Hime-sama je tady. Jen počkejte. Najde vás a přidá ke všem ostatním lidem. Vysaje vaše noční můry, vaše sny a touhy a poté budete litovat, že jste na mě kdykoliv vztáhly ruku. Když mě pustíte řeknu jí, aby vás zabila rychle,” nabídne vám králík, zatímco zasadí několik dalších kopů do Gabrielova brnění. Stejně jako ty předchozí, ani tyto neměli jakýkoliv účinek. |
| |
| Finální plán Tábor,13:30 Tým Kongo“Nevíme kde přesně jsou jejich hlídky, podařilo se nám určit jen perimetr, ve kterém chodí. Hlídka, kterou jsme zahlédli byl jen jeden člověk, ale skupinka asi osmi hyen. Bylo by lepší, kdyby jsme se mu vyhnuli. Když jsme na hotel zaútočili Fofana měl sebou jen hrstku mužů, ale jsou to ta robotická zvířata, která dělají problém. Nevím kolik jich má,” odpoví Jacob, co nejlépe - a nejstručněji - může na první sadu otázek. Poté jen poslouchá, jak říkáte své plány a návrhy. Nanejvýš občas něco přihodí. “Máme tady mapy vodního potrubí,” řekne Jacoba a rozkáže jednomu ze svých mužů, aby je přinesl. “A máte sice pravdu, trubek tam je celkem dost, ale žádné nejsou dost velké, aby se tam vlezl člověk. Hotel při své konstrukci musel, co nejvíc zachovat životní prostředí, takže si nemohli dovolit provést obrovské zásahy...tedy větší zásahy, než luxusní hotel uprostřed džungle. Už nás tenhle plán napadl.” “Fofana využívá několik robotických zvířat. Nevíme jestli jsou to roboti, či nějak upravení tvorové, ale víme, že jsou velmi nebezpeční. Zatím jsem viděl jen hyeny, supy a slony, ale kdo ví, co všechno má. Právě díky těmhle strojům, nás tak zdecimoval,” vysvětlí Jacob, když se ho Hana zeptá na Hyeny. Jeden z jeho mužů si však odfrkne. Jacob se na něj podívá přísným pohledem. “Chcete něco dodat vojáku?” “Ano, pane chci,” řekne voják. Jde na něm vidět, že masakr, kterým právě prošel celkem podryl jeho morálku. “Jo, ty zvířata rozhodně pomohli, ale to nebyl důvod, proč je většina našich mužů mrtvých. Důvod je fakt, že jsme vlezli do Fofanovi pasti jako prasata na porážku, a to je na vaší hlavu. Pane,” řekne voják. Poté se otočí a odejde k jednomu ze zraněných. Vidíte na Jacobovi, že má chuť mu něco říct, ale pak jen pokrčí rameny a otočí se zpátky na vás. “Všichni jsme dlouho nespali,” nabídne jako vysvětlení. A poté se vrátí k plánování. “Vypadá to, že každý z vás má kus plánu, který se líbí všem. Vy,” ukáže na Hanu. “Musím souhlasit s tím, že rukojmí dávají Fofanovi určité karty, bez kterých by mu bylo mnohem hůř,” otočí se poté na Janie. “A odlákat pozornost jejich útěkem taky zní dobře. Jen musíme doufat, že se o ně tolik zajímá.” Nakonec se otočí na Jacka.”Nevím jestli mám dost mužů, ale je jen jeden způsob, jak to zjistit.” Svými posledními slovy Jacob naznačí souhlas. A tak se zformuje plán. Jacob a jeho muži zajdou osvobodit rukojmí a přilákat pozornost Fofanových mužů. Mezitím se vy tři dostanete do hotelu. Jestli půjdete každý sám nebo někdo s někým, a kudy je na každém z vás. Až získáte bombu, tak ji buď vezmete sebou nebo zničíte. A poté buď pomůžete Jacobově jednotce nebo odejdete rychle pryč. Záleží na situaci. Každý z vás mohl ještě samozřejmě dodat, co chtěl k plánu. Ale byl tady jeden problém. Vypadalo to, že Jacobovi muži hraničili na depresi. Něco vám říkalo, že v takovém stavu nevydrží bojovat ani minutu. Někdo z vás jim musí nějak zvednout morálku. |
| |
| Chvilka čekání Základna Oculu,13:30 Tým Oculus“Prosím.” Tim se na Heather zmateně podívá, když zašeptá svoje slova. Nerozuměl ji. Po chvíli mu to však dojde a jen nadšeně pokývne hlavou. “Aaah, samozřejmě. Rozhovorem klidně můžeme začí,” řekne Tim s radostí, že jste se někam posunuli. Než si však stihne sednout, promluvil Martin a hned potom Susanoo. Tim si vás vyslechne a poté se nervózně podívá do strany, což následuje nervózním povzdechnutím. “Podívejte, osobně si nemyslím, že tady slečna představuje moc velkou hrozbu, ale lidi v tomhle oddělení jsou moje zodpovědnost. Kdyby se jim něco stalo, neopustil bych si to. Proto musím trvat, na tom, aby jsme zůstali tady,” stojí si na svém Tim. “Ale jídlo a pití, vám přinést můžu. Aspoň si mezitím ještě skočím pro otázky. Jen chvíli vydržte.” A s těmi slovy odejde z cely a masivní kovové dveře zavře za vámi. Ale nezamkne je. Jestli to zapomněl, nebo vám tak ukazuje svoji důvěru, nevíte. Čekáte nějakou chvíli jen vy tři. Můžete si povídat, hrát karty nebo jen koukat do zdi. Přece jen, zatímco ostatní bojují, vy nemáte nic moc na práci, než jen čekat a provádět testy. Žádní další vědci nepřichází. Jediný znak toho, že jste pozorování je kamera ve vrchním rohu místnost. Červené světýlko na kameře vás nenechává zapomenout, na to, že jste celou dobu sledováni. Tohle je něco, na co už si Martin perfektně zvykl. Přece jen ve své cele měl kameru taky a už si na to zvykl. Buch, buch, buch. Tři těžké zaklepání se z ničeho nic rozlehnou po místnosti. Někdo stojí na druhé straně dveří. Nevíte kdo. Tři další zaklepání. Tyhle zní ještě prudérněji, než ty předchozí. Kdokoliv je u těch dveří, rozhodně se s věcmi nepáře. Další tři zaklepání projdou celou místností. Od osoby za dveřmi neslyšíte, ani slovo. Není vám jasné, jestli nic neříká a nebo jen nejde slyšet přes tlusté dveře. Pozornější z vás si také všimnou, že červené světlo na kameře už nesvítí. |
| |
| Moral boost Kongo Plán je vytvořen. Není nijak detailní ani geniální, což je přesně to, co mi vyhovuje. Přesně naplánované situace stejně nikdy nevyjdou tak, jak mají a pak půlka lidí netuší, co dělat. Tady aspoň všichni moc dobře víme, že bude záležet na improvizaci. Vždyť jak bychom mohli vymýšlet řádné strategie, když netušíme polovinu potřebných informací? Nemáme počítačové simulace, záznamy z kamer a dlouhé hodiny na pozorování cíle? "Výborně. Hano, Janie, nějaké dotazy?" Byl bych rád, kdyby ty dvě šly spolu a postaraly se o sebe navzájem, pokud se však Hana rozhodne jít na pomoc rukojmím, nebudu jim bránit. Máme sice společný cíl zneškodnění bomby, dívky však nejsou pod mým velením a celkově tento tým je spíše výmyslem Vargy než fungující skutečností. Každý sám za sebe? Tak trochu ale ne tak úplně. Však budeme celou dobu ve spojení a kdyby bylo třeba, jsem ochoten dívkám pomoci. Odsud prostě odejdeme živí a hotovo, jiné možnosti nepřipadají v úvahu. "Kdyby cokoliv, hlašte to i se svou pozicí ať vás brzy najdeme." Upozorním je ještě a už už se chystám vydat se po svých. Můj pohled však spadne na vojáky, kteří vypadají, jakoby se měli každou chvíli zhroutit. Už jenom to, jak ten předchozí voják absolutně nerespektoval svého velícího nadřízeného něco znamená. To si normálně žádný voják nedovolí. Protože už jenom z tohohle důvodu sám v armádě nejsem. No dobře. Tak jak jim zvedneme náladu? Řeč o to, jak můžou zachránit svět? Jak budou chrabří a úžasní a skvělí, když teď půjdou do boje a chcípnou? Kecy. To nechám pro někoho jiného, třeba pro Hanu, té to určitě půjde mnohem lépe. Já jim můžu nabídnout něco odlišného rázu, u čeho si ale jsem jist, že to zaujme více než slova: "Všechno bude skvělé a kytičkové, udělejte to pro vlast." Peníze. Odpovědí na vše jsou peníze. "Dámy a pánové." Bez váhání udělám několik rychlých kroků vpřed, abych se postavil na místo, ze kterého na mě všichni dobře uvidí. "Přišla vám na pomoc posila. Pěkná, pokud mohu říci, podívejte se támhletím směrem." Ukážu na Hanu s Janie, obě pěkné holky, o tom není pochyb. "Budeme od vás potřebovat však trochu pomoci, musíme zachránit ty zajaté lidi. Vím, že se vám už nechce a potřebovali byste odpočinek. Nebo nejlépe návrat domů za svými bližními, ale..." Počkat, neříkal jsem náhodou, že morální proslovy nechám pro někoho jiného? "ale vážně vás potřebujeme. A jako důkaz našich skutečných potřeb vám slíbím, že kdokoliv z vás se účastní této mise, dostane finanční kompenzaci takovou, že už nebude muset do konce života pracovat. Však víte, manželky budou šťastné, děcka si nebudou muset brát půjčky na vysokou - kdo by to nechtěl, ne? Oculus vám sice platí docela dost," Víceméně, těžko říci, mě to přišlo jako almužny, ale já mám trochu jiný pohled na bohatství. "já vám ale zaplatím mnohem, mnohem víc. Je tu někdo z vás z Británie? Nebo odkudkoliv ze světa? Určitě jste teda už slyšeli o Lloyd Industries a Jamesovi Lloydovi, ne? Tamtadadá, James Lloyd vám právě slibuje finanční odměnu o které se vám ani nesnilo. Tak pojďte do toho a vybojujte si bezstarostnou budoucnost." Okey, sice jsem nechtěl prozrazovat kým jsem, ale dobrá, stejně většina z nich nepřežije, takže to nebudou mít komu říci. A pokud ano, nikdo jim neuvěří. "Fungovalo to? Nebo potřebujete nějaký krásný proslov i od sličné Hany? zašklebím se na vojáky. "Tu druhou nedoporučuji, unudila by vás k smrti svým vlastním geniem." Ať už to fungovalo či ne, já sám jsem připraven vydat se do akce, džungle a hotel čeká. |
| |
| Zdroj otřesů - otravný králík Když jsme všichni již schování za autem, Keiko mi vysvětlí původ Baku. Ovšem nic z toho co říká, mi nedává smysl. Nadpřirozené osoby co se živí na lidských nočních můrách? Vytvořeny ze zbytků? Vytřeštím oči - což samozřejmě nejde pod maskou vidět - ale po chvilce se zase uklidním. Viděl jsem monstra tvořící se ze zbytků lidské tkáně a nahou ženu, která vypadla z bomby, co měla chapadla...K mému překvapení si můj mozek na to nadpřirozeno již začal zvykat. "Ne dokud dýchám!" Odpovím králíkovi na jeho hrozby. Ukázalo se, že přes svůj nevinný vzhled je jedním z našich nepřátel. Bojuje s mým sevřením, ale marně. Dostanu z tebe všechny potřebné informace, i kdybych ti měl urvat všechny packy. Proletělo mi hlavou. Mučení bezbranných mi vždy bylo proti srsti a při účasti u prvního takového "výslechu" jsem zvracel.. Nakonec se ale ukázalo, že bolest jednoho teroristy může zabránit bolesti celého města.. Při druhém výslechu jsem už nezvracel... Otřesy se přibližují, podívám se kolem sebe, abych našel nějaký provázek či lano, kterým bych mohl svého nového zajatce svázat. (3) Kolem žel nic takového nenajdu a můj oblek, přes všechny své výhody, nemá žel žádné kapsy. Podívám se tedy alespoň po nějakém roubíků, který bych mu strčil do úst, aby nás svým vzdorem neprozradil. (2) Žel nenajdu žádný kus látky, který bych mu mohl strčit do úst. Otřesy se přibližují. Vykouknu zpoza auta, abych viděl ty namixované podpory - patrně Baku, o kterých Keiko mluvila. Hledím na ně několik dlouhých vteřin, než mě instinkt přemluví schovat se zpátky za auto. Pokud jsem si myslel, že už jsem si na to nadpřirozeno zvykl, tak jsem se hluboce mýlil. Poslední, co zajíc vysloví je tentokrát nabídka rychlé smrti. Znovu se podívám po roubíku. (3) Nic. Stádo podivných zvířat se už přibližuje, další hledání už nepřipadá v úvahu, proto mu improvizovaně narvu "kovový" prst do úst. Zbroj je navržená tak, aby přežila raketové střely - kousance od králíka určitě zvládne taky. Na první pohled vcelku pohledná slečna mi však každým krokem - za kterým následuje otřes - připomene svou nebezpečnost. Nemohu tu sedět s králíkem, proto se ho pokusím jedním úderem omráčit - tak, abych ho však nezabil. (3) Žel jsem opatrný až moc a králíka svým šťouchnutím maximálně naštvu. Naštěstí má však v ústech pořád můj prst, a tak na to nemůže nijak hlučně reagovat. Na mou obhajobu, praštit někoho se silou obleku tak, abych mu nezlomil vaz, není nic jednoduchého.. Druhá rána už je razantnější, možná zase až moc.(3) Králík určitě jen tak nepromluví a mně nezbývá než doufat, že se jednou probere... Po záležitosti s králíkem se už soustředím na stádo, které je už docela blízko. A na své spolubojovnice. "Ta žena je největší hrozba. Odlákám na okamžik její pozornost jinde a až řeknu teď, zaútočíme cíleně na ni. " Promluvím tlumeným hlasem k děvčatům v naději, že ji tento náš hromadný útok vyřadí z boje na první dobrou. Poté namířím své levé zápěstí na volné místo několik metrů od našeho krytu. Ze zápěstí vystřelí několik modrých paprsků a za okamžik tam stojí moje podobizna. (4) Vypadá stejně jako já beze zbroje, ovšem s puškou namířenou na ženu. Signál není však dost silný a postava je trochu průhledná. "Teď!" Zvolám s vědomím, že ne ni na co čekat. Iluze možná nebyla ideální, ale i jako hloupá kuriozita snad na okamžik upoutala pozornost nepřítele. Sám po tomto zvolání vystřelím hned několik ran na ženu z pušky. (6) Poté se hned zase kryju za auto. (5) |
| |
| Zdroj otřesů..ale no tak! Vážně!? Gabriel, Raven Všichni zapadneme za auto a králíček spustí. Tak jsme lidi, no a? To nepoznal hned? Ale ty řeči o pozření našich snů..o se mi nelíbí. A ty otřesy. Něco hodně velkého nám bude chtít hodně ublížit. Snažím se Raven-chan i Gabriel-sama překládat co králíček říká. "Kunitsukami jsou staří bohové, kteří vládci nad zemí. Kdysi získávali sílu z víry lidí. Ale pokud získají artefakty-ať už je to cokoliv-asi už nebudou lidstvo potřebovat." Chci říct, jak moc v průseru můžeme být, když máme bojovat proti starým bohům!? Jeden by řekl že to nejtěžší jsme si odbyli na Marsu. Opatrně nakouknu přes auto, a spatřím Baku. Vypadají jako v pověstech.. Cítím jistou náboženskou úctu. Jasně, kradou lidem hezké sny a dělají z nich prázdné schránky, většinou jsou to ale dobří duchové. Polknu. Budu se snažit jim neublížit. Ta dívka uprostřed, to je něco jiného. Hime-sama. Cítím tlak ve spáncích, vnímám její temnou auru a začínám se bát. "Ta..ta co vypadá jako Samara, co ji oslovil zajda "Hime-sama"...znamená to Princezna. Uctivá princezná. To není dobrý." Je mi trošku líto že Gabriel-sama ublížil zajíčkovi-VŽDYŤ BYL TAK ROZTOMILÝ! - ale nemáme na vybranou. Musím se připravit. Vyslechnu si plán, a jenom mlčky přikývnu. Nesnáším svou druhou půlku. Ale musím ji nechat vyplout na povrch. Snad neublížím mým spolubojovníkům. S tou myšlenkou se říznu do předloktí. Levou rukou pak uklidím nůž a vytáhnu sadu vrhacích nožů; v pravé ruce mi vyroste Šakram. Na Gabrielovo "TEĎ!" vyskočím ladně na kapotu auta a současně s dávkou Plecháčovy pušky vrhnu sadu nožů. (1) Už teď je mi jasné že jsem se postavila lehce křivě a minu. Posunu si nohu. S výkřikem se oženu i krvácející pravačkou s Šakramem, ten opustí mou dlaň v oblouku a nechává za sebou tichý svist. Podle dráhy by měl ve vší síle oddělit Hime-sama hlavu od těla. (10) |
| |
| Zdroj otřesů Krčíme se schovaní za autem a sledujeme přicházející zvířata. Jedním uchem poslouchám, co králík blábolí a když nám nabídne, že se přimluví za naši rychlou smrt, musím se ušklíbnout. Jak velkorysé. Keiko se nám pokouší vysvětlit, na co se to vlastně díváme, ale moc smysl mi to nedává. Bohové? Vážně? To bych radši bojovala s tuctem Dalefů, tam alespoň vím, na čem jsem. Docela se mi uleví, když Gabriel rozhodne, že na dívku zaútočíme. To je něco, čemu rozumím. Prostě do toho dáme všechno a to by bylo, abysme jí nedokázali sejmout. Teď už vím, co od svých spolubojovníků čekat a jsem ohledně našich sil poměrně optimistická. Připravím se k útoku a s obavami se podívám na Keiko. "Zkus si prosím moc neublížit. Já nejsem léčitelka, jako Hana. To, co předvedla na Marsu mě skutečně vyděsilo. Na další takové úvahy ale naštěstí není čas. Gabriel zavelí a já vyrazím zpoza auta. Vznesu se do vzduchu abych měla dost prostoru a bez otálení vystřelím (4) několik (8) střel. (3) s potěšením zjišťuji, že Omni regeneruje opravdu rychle a opět jsem plně při síle. |
| |
| Tým Kongo Jacob začal vysvětlovat co je to za robotické hyeny. Pečlivě jsem poslouchala a přemýšlela. „Hm... ti stroje budou dost problém. Kde je sakra sebral? Musel je někde postavit. Přece jen taková technologii nesmontoval v hotelo na koleni. Možná by nebylo od věci zkusit to vypátrat. Určitě má někde místo odkud je řídí. Kdyby jsme to našli, mohli bychom je vypnout.“ Poznamenám. „Tihle lidi vždycky mají nějakou možnost, jak roboty zneškodnit, kdyby se proti němu obrátili.“ Jen z vojáku si odfrkl a Jacob ho pobídl, aby promluvil a ten... no dostal od něj docela dost vynadáno. To co se tu stalo mu dával za vinu. Ah... no jo... morálka je tu docela nízká. Jack to celé docela uzavřel. Podívám se na něj. Měl svou hlavu, nejspíš mě jako velitele zrovna moc neuznával. A já neměla chuť se s ním dohadovat. A pak najednou se rozhodl pronést ke všem řeč. Zírala jsem na něj. Jeho řeč.... no... ehm... nevím jestli byla motivační. Jasně peníze hýbou světem, ale nejsem si jistá jestli tohle bude zrovna na tomhle místě platit. Promnu si spánek a pak sebou trhnu, když chtěl pozornost hodit na mě. Zamračím se na něj. „Ne.“ Odpovím. Co jim mám jako vykládat? Po jeho projevu by to spíš bylo jen prázdné plácání. Otočím se znovu na Jacoba. „Já se vydám osvobodit zajatce. Kdo chce může jít se mnou, ale nemusí. Zvládnu to případně sama.“ Řeknu mu a pak se vydám ke zraněným. Tady jsem mohla něco udělat. Díky léčebné auře, jsem jim mohla dost pomoci. |
| |
| Čekání na nic. Tým Oculus A tak čekám. Já. Susanoo. Bůh bouře, syn Izanagiho a zabiják Yamato no Orochi, teď čekám, než nějaký smrtelník přinese několik papírů. Rozhodně jsem preferoval úžasný souboj, jež se odehrál na Marsu, ale dal jsem slib a ten musím splnit. Můj pohled spadl na Heather. Stála opodál ve svých trávových šatech. Ty šaty. Vzpomněl jsem si na bytost, která jí je dala. Raven. Taková moc. Větší, a starší, než samotný Izanagi. A tato moc chtěla něco s touhle dívkou. Zdála se na první pohled neškodná, ale její přeměna na Marsu rozhodně svědčila o opaku. “Vím, že já nejsem ten, jež ti má pokládat otázky,“ začal jsem promlouvat k modrovlasé dívce. „Ale jedna věc mi vrtá hlavou. A je to něco, co by mohlo zpevnit moji důvěru v tebe. Když jsme byli na Marsu, bytost z hvězd k tobě přišla, ošatila tě a něco ti zašeptala. Co?“ zeptal jsem se ji přímo. Otázka byla vyřčena. Chvíli jsem počkal, jestli mi odpoví. Ať už jsem se dostal odpovědi nebo ne, chvilka čekání byla přerušena několika prudkými, údery na dveře. Moje mysl okamžitě zahodila otázky tajemství a šepotů a místo toho otázky boje vyšli na povrch. Mé schopnosti byli stále pryč a meč stále nebyl po mém boku, avšak to mi v ničem nebránilo. „Běžte dozadu,“ zašeptal jsem k Nemrtvému a Heather. Poté jsem rázným krokem přišel ke dveřím a prudce je otevřel. Připravený se vyhnout, případné ráně (9). |
| |
| Problémy Tým Oculus Tim odešel pro nějaké své papiry a taky pro jídlo. Když se za ním zavřely vrata, oslovil mě bůh. "Heh?" hlesl jsem nechápavě a promnul si bradu, jestli mi náhodou nenarostl knír jak trpaslíkům. Jak mu já můžu připomenout nějaké vikingy? Nijak jsem to ale nekomentoval a šel si sednou na zem a zády jsem se opřel o stěnu a pozoroval ty dva. Bůh a dívka z vesmíru. A u zdi sedí mrtvola. Pěkná kombinace. Čas pomalu plynul a já znechuceně zahodil prázdnou krabičku od cigaret. Chvíli jsem ji sice prosil, aby mi dala ještě jednu, ale kde nic není, ani smrt nebere. "On snad tu bagetu šel prvně upéct a ulovit kuře k tomu, ne?" zavrčel jsem a opřel se hlavou o zeď a zavřel oči. Ale ne na dlouho, neboť někdo začal budšit na vrata. A po chvíli zase, ještě silněji. Můj pohled sjel na kameru v rohu místnosti. Byla vyplá. "Cítím problémy!" postavil jsem se a koukl na Boha, kterému to taky došlo a byl připraven čelit celé armádě komplexu. Já se postavil za něj, abych chránil Heather a tiše doufal, že tam nebude moje oblíbená padesátka kulomet. "Dávej bacha, jsou to svině mazaný!" dodal jsem ještě, když jsem viděl, že se Susanoo chystá otevřít. |
| |
| Srážka s bohyní Ulice,14:00 Tým KobeMusic Jen co pohled Iwanagi-hime padne na Gabrielův hologram, otřesy přestanou. Japonská bohyně se zadívá na lehce průhlednou šarádu. Zdá se zmatená. Jako by nechápala, co přesně to má být. Baku však hologramu nevěnují sebemenší pozornost. Iwanaga-hime pomalu zvedne ruku a vidíte země pod hologramem se začne třepat. Nic dalšího se však nestane, jelikož v tu chvíli už na ni jste zaměřeni. A téměř jako jeden člověk na zaútočíte. Sice se neznáte, ani den, ale jste vcelku sehraný tým.A váš nepřítel to rozhodně pociťuje. Gabriel vystřelí jako první. Ohlušující rány z jeho armádní pušky se rozlehnou prázdným městem. Několik kulek najde svůj cíl. Jedna kulka Iwanagu-hime trefí do břicha a dvě do ruky. Moc škody však nenapáchají. Jen se zaseknou v její kůži, ve které se však ukážou praskliny, jako by byla z kamene. Bohyně se otočí, ale než stihne vidět, kdo na ní zaútočil, už na ní letí krvavý šakram poslaný Keiko. Mezitím se Gabrielovi podaří schovat, takže o něm Iwanaga-hime, ani neví. Šakram od Keíko sviští vzduchem ve své plné rychlosti a nechává za sebou kapky krve, které se mísí s mléčně bílou mlhou. Šakram letí přímo na bohyni, která nemá šanci uhnout a tak se pokusí krýt rukama. Šakram do nich narazí a podaří se mu obě ruce useknout od loktu, ale dál už se nedostane a spadne na zem společně s rukami bohyně. Když ruce dopadnou na zem svojí tíhou rozdrtí chodník. Iwanaga-hime, má teď místo rukou dva pahýly, ale nekrvácí. Místo toho uvnitř vidíte jen kámen. Bohyně se však i přesto zdá rozzuřená. Otočí se na Keiko s hněvem v očích. Chystá se udělat krok dopředu. Ale vztekem se ani nepodívá nahoru na vznášející se Raven. “Vy si…,” než to stihne doříct jeden z výstřelů od Raven jí trefí přímo do obličeje. Bílí proud energie ji odhodí o několik metrů dozadu. Když prach odpadne vidíte Iwanaga hime, které chybí obě ruce a půlka obličeje. Svým jedním okem se však na Keiko a Raven dívá se smrtelným zapřením. Klekne si na zem a kameny ze země se sami od sebe spojí s jejím tělem. Opraví tak její obličej a jednu její ruku. “Nevím kdo jste, ale nezáleží na tom,” řekne zatímco se znovu formuje. “Na konci dne jste jen polena do ohně, který spálí samotná nebesa.” Poté se zvedne ze země, jedním pohybem své ruky vytrhne kus země do vzduchu a odkopne ho na Keiko. Poté se podívá na Raven na kterou vyšle mnohem větší kamenné kopí. O Gabrielovi, který se kryje za autem zatím neví.  |
| |
| Vzhůru do akce Džungle,14:00 Tým Kongo“Hmmm…,” zamyslí se Jacob nad Haniným nápadem s roboty. “Je to možné, že někde je řídící centrum, ale ještě jsme žádné neviděli. Možná se nám podaří zaujmout nějakého z Fofanových mužů a dostat z něj něco,” řekne Jacob, který už počítá s ním, že Hana půjde s ním a s jeho muži k rukojmím. Několik vojáků hodí své unavené pohledy na Jacka, který k nim promlouvá. A jestli nic jiného, tak ho rozhodně poslouchají. Nedá se zapřít, že Jack má rozhodně přirozený šarm a schopnost veřejného mluvení. Bohužel nevybral si nejlepší iniciativu pro tuhle skupinu lidí. “Máme radši své životy, než peníze,” zařve jeden z vojáků. “Jít tam znovu je sebevražda,” zařve druhý. Pár se jich však zvedne, rozpačitě se podívá na své druhy a pak přijdou za Jackem. I když moc jich není. V tu samou chvíli se Hana postará o raněné. U většiny z nich musí auru nechat působit, ale hrstku se jich podaří vyléčit hned. Ti, které vyléčí hned reagují různě, ale něco mají společného. První se podívají na své rány, a ohmatávají se, jako by tomu nechtěli věřit. Poté se podívají na Hanu a s novým odhodláním se oblečou do svého vojenského oblečení a vydají se na misi. Nakonec se vám z dvaceti schopných podaří naverbovat šest, včetně Jacoba. Není to moc, ale aspoň něco. Každý se tedy vydáte svojí cestou. Jack a Janie do hotelu, každý sám. Zatímco Hana s Jacobem a jeho muži jdou osvobodit rukojmí a přilákat pozornost Fofany a jeho mužů. Štěstí nebo smůla? Jack Opustil jsi tábor a vydal se směrem k hotelu. Procházel jsi hustou džunglí a i když už jsi tady byl, asi půl hodinu, ani zdaleka to nestačilo, aby sis na ní zvykl. Naštěstí jsi měl na mysli mnohem důležitější věci, než komáry a bláto, které ti pomáhali se soustředit. Například Fofanu a jeho vztah z Ginsbergem. Wai Go ti řekl, že jestli někdo bude vědět o Ginsbergovi je to právě Fofana. Ale v misi máš přesně dáno, se s ním nesetkat pokud to nebude naprosto nutné. To je však přesný opak toho, co chceš udělat ty. Jaká mise je pro tebe důležitější, a co všechno si pro ní schopen obětovat. Zatímco přemýšlíš nad svou budoucností, minulostí a přítomností, a procházíš džunglí čím dál tím blíž k hotelu, uslyšíš za sebou nějaké zvuky. Z prvu si říkáš, jestli to není zvíře, ale poté uslyšíš řeč. Rozhodně lidskou. Okamžitě se schováš do nejbližší hustší části (naštěstí je těch, kolem tebe dost). A zrovna včas, jelikož kolem tebe zrovna projde jedna z Fofanových hlídek. Jsou to dva muži. Mluví na sebe angličtinu s velmi silným přízvukem. Jeden z nich má přes rameno přehozený sloní kel. Kel je však dost malý, aby si ho mohl hodit přes rameno. Nejspíš tedy pochází od mláděte. Mnohem zajímavější je však asi sedm nebo osm robotických hyen, které je obklopují. “Nechápu, proč si to bereš sebou. K čemu ti to je. Prostě to vyhoď” řekne jeden z mužů, druhému, ohledně jeho klu. “Víš, jak je tohle drahé. Až Fofanu spadne, tak tohle mi zajistí hezké stáří,” “Fofana a spadnout. Sni dál,” zasměje se muž. Poté se podívá na hyeny. “Stát!” zařve přísně a hyeny se zastaví. Muž s klem se na svého druha zmateně podívá. “Musím se vychcat,” vysvětlí mu a pak jde vykonat potřebu o kousek dál. Ani jeden z nich si tě nevšiml a vypadá to, že hyeny ovládají svým hlasem. Můžeš prostě počkat, až odejdou a pokračovat na své cestě. Ale kdyby se ti je nějak podařilo zneškodnit, bez toho, aby měli čas varovat hyeny a poté je od hyen dostat dostatečně daleko, mohly by tě říct informace o hotelu (a Fofanovi), které Jacob nemohl. Otázka je, jestli to stojí za ten risk.  Tábor rukojmích Hana Společně s Jacobem a jeho muži pokračuješ hustou džunglí. Je vás sice sedm, ale postupujete celkem rychle a tiše. Vzhledem k situaci samozřejmě. Chodíte v tichosti, ale když jste asi tak v polovině Jacob k tobě přijde. “Hej,” pozdraví tě, zatímco se vyhne lijáně, která ho málem šlehla do obličeje. “Viděl jsem jak jsi dělala to s tím zlatým světlem. A...no, řekněme, že nejsem moc nábožensky založený člověk, ale to se rozhodně zdálo jako zázrak.” Jacob se podívá zpátky na několik vyléčených mužů, kteří se rozhodli jít s vámi. “No, co tím chci říct je děkuji. Tahle mise je naprostý průser od začátku a je to moje chyba. Moji lidé, by za to však neměli trpět.” Poté tě děkovně poplácá po rameni a přidá do kroku. Pak už zase jdete v tichosti a tobě to dá šanci vzpomínat a přemýšlet. Vzpomínat na flirtujícího Dorreka, naštvanou Esi, dokonce i Ignise s jeho vařením. A Xeru, které se obětovala, aby jste vy mohli žít. Ze všeho nejvíc si však myslela na Torea. Od vašeho prvního setkání, kdy s tebou nechtěl ani mluvit, až na váš vášnivý polibek při loučení. To bylo před měsícem. Už měsíc jsi s ním ani nepromluvila a nemáš tušení, co s ním je a nebo jestli je vůbec naživu. A ano ten měsíc si strávila se svými rodiči, kterým jsi o něm neřekla, ale i tak ti neskutečně chyběl. Za pár minut později, už před sebou vidíte tábor s rukojmími. Vypadá to, že předtím tady byly nějaké odpočinkové chatky, mezi bazénem a pláží. Teď z toho však udělali vězení. Je tady asi pět chatek a v každé se na sebe mačka neskutečný počet lidí. Nevidíš kolik přesně lidí je uvnitř, ale z toho jak jsou namačkaní na okna, tipuješ, že dost. Je tady však jedna velmi zvláštní věc. Nevidíš žádné strážné. Ať už lidské nebo robotické. Celý tábor se zdá naprosto prázdný. “Tábor se zdá být prázdný,” potvrdí Jacob tvé myšlenky. “Jak myslíš, že by jsme měli pokračovat. Vběhneme tam, nebo tam první někoho pošleme na průzkum. Já se klidně hlásím,” řekne. |
| |
| Tábor Rukojmích Některá zranění šla vyléčit hned, ti vážnější ty budou chtít čas a tak jsem na nich nechala auru působit. Bylo dobré vědět, že aura se sama zruší, jakmile bude rána vyléčena. Ale ty které jsem zvládla uzdravit hned vypadali dost překvapení a nevím... možná to vzali jako druhou šanci a tak se toho chopili. Tak či onak k naší skupině bylo sedm lidí, což nebylo moc, ale lepší než nic. Postupovali jsme docela rychle a tiše, když mě najednou Jacob oslovil. Podívám se na něj a pousměji se. „No nevím přesně co to je, ale ani já nejsem věřící. Tohle je prostě něco co umím. Ber to jako schopnosti, třeba jako když někdo umí střílet z luku, tak já umím tohle.“ Řeknu mu. „A není zač. Přece jen když umím léčit, proč to nepoužít?“ Pokrčím rameny. Dál jsme už šli mlčky. Prohloubila jsem se do myšlenek. Vzpomínala jsem na své přátele i kdy o které jsem přišla. A hrozně se mi stýskalo po Toreovi. Vzdychnu. Už abychom to měli za sebou a já mohla zpátky za ním. Po nějaké době jsme dorazili do tábora se zajatci. Opodál jsme ho pozorovali. Skrz okna jsme viděli v chatkách namačkány lidi. Ale venku nikdo. Ani stráže. Zamračila jsem se a rozhlédla se. „Hm... ne.“ Pronesu. „Už jenom jak na to koukám je to divné. Proč se ti lidi mačkají uvnitř, když venku by jim bylo lépe? Je docela možné, že mimo chatky je něco co jim brání se volně pohybovat. Možná miny? Vzhledem k technologii, kterou ten zmetek vlastní by to mohlo být i něco co neznáme.“ Mnu si bradu. „Zkusím se na to podívat ze vzduchu. Vy zůstaňte tady a dávejte pozor.“ Pobídnu je. Pak jsem si z aury vytvořila své vznášedlo a vyletěla jsem do vzduchu a rozletěla se nad chatky a dívala se jestli neuvidím nějakou past. |
| |
| Infiltrace Základna Oculu,14:00 Tým OculusJen, co se Susanoo přiblížil ke dveřím, prudce se otevřeli a málem ho praštili do nosu, jen tak se mu podařilo se jim vyhnout. Kdokoliv tam čekal, očividně doufal, že se jeden z vás přiblíží a on ho dveřmi vyřadí. To se mu však nepovedlo. A tak jste všichni tři viděli vašeho útočníka v jeho plné kráse. Měl na sobě plynovou masku, černou kapuci a černé tričko s červeným kruhem uprostřed. V ruce držel Glock pistoli. Jen co se otevřeli dveře, hned byla pistole namířena na Heather. Ale nevystřelil. Místo toho ze svého opasku sebral jeden kouřový granát a hodil ho dovnitř cely. Poté udělal několik kroků opodál, zatímco se místnost naplňovala kouřem. “Hezky pomalu vyjděte z cely,” řekne muž. Jde poznat, že jeho hlas je maskou pozměňovaný a maskovaný. Jeho pistole na vás byla stále namířená. A poté rána. Krev vystříkla z hlavy maskovaného muže, zatímco se kulka zavrtala do jeho hlavy. Útočníkovo bezvládné tělo leželo na zemi, a když spadlo odhalilo Tima jak za mužem stojí. Jeho ruka se třepe. Popravdě se třepe tak silně, že se nejspíš trefil jen zázrakem. Jeho pohled je na mrtvém muži. Rozhodně na tohle nebyl zvyklý. Popravdě vypadal, že každou chvíli omdlí. “N-někdo na nás zaútočil,” dostal ze sebe nakonec. Podíval se na vás. Mohli jste si všimnout, že jeho plášť je celý špinavý a potrhaný. Tim k vám přišel blíž. Podíval se na zbraň a poté jí dal Martinovi. “Myslím, že jí využiješ lépe,” řekl. Pak si odkašlal a otočil se na všechny. “No, jak jsem říkal. Někdo na nás zaútočil. Nevím, jak se sem dostali a ani kdo to je...i když mám tušení. No…to věci výrazně komplikuje,” Tim začne chodit tam a zpátky. Nejste si jistí, jestli stále ještě mluví s vámi, nebo spíš sám se sebou. “Máme tři možnosti. Vy dva...vy tři jste velmi silní. Mohli by jste nám pomoct, ale kde. Kde by jste byli nejvíc potřeba. No je tady Sklad. Ten musíme uchránit za každou cenu, ale pak je tady Varga, jestli...ale poté je tady automatický obraný systém, nevím proč se neaktivoval, ale kdyby se nám podařilo jej opravit tohle všechno, by mohlo skončit.” Tim mluví rychle, trhaně a chaoticky. Téměř blábolí. Nakonec se otočí na vás. “Co myslíte? Sklad? Varga? Nebo obraný systém? Kam chcete jít?” když se vás zeptá uvědomí si, že tam stojí i Heather. “Sakra, co když jdou po ní. Je bezpečnější ji nechat tady, nebo jí vzít sebou…,” Tim znovu začne mluvit pro sebe. Jde na něm vidět, že celá tahle situace ho přivedla ke sklonku zhroucení. Je jasné - že aspoň prozatím - někdo z vás bude muset vést. |
| |
| Střela ze stínů Tábor rukojmích,14:00 Hana (Tým Kongo)“Ze vzduchu?” zeptá se zmatený Jacob. Dívá se kolem jestli sebou máš nějaké letadlo, ale nic takového nepotřebuješ. Když poté tvé ruce začnou zářit zlatě a ty si z aury vytvoříš svoje vznášedlo všichni vojáci na tebe jen koukají s otevřenými ústy. To rozhodně nečekali. Když pak vzlétneš nahoru, slyšíš za sebou jak někdo řekne jen:”Nevím jak jí Varga získala, ale dobrá práce,” Prolétáš se nad táborem, ale nic nevidíš. Žádné známky min, bomb nebo jakýchkoliv pastí. Ale celkem rychle sis uvědomila, že musíš létat celkem blízko při zemi, jinak se tenhle malý palouček ztratí v doslovném pralese, ve kterém právě jste. Pozorně se díváš po jakýchkoliv známkách strážných, když poté se ozval výstřel. Viděla si záblesk s pistole uprostřed tábora, ale žádnou zbraň, ani střelce. Tvé vznášedlo se okamžitě rozbilo a ty si začala padat k zemi. Naštěstí si byla blízko střeše, která zbrzdila tvůj pád. Naneštěstí si byla tak blízko jedné střeše, že si neměla šanci vytvořit si další vznášedlo. Možná si nanejvýš měla dost dobré reflexy na vytváření nějaké ochranné aury kolem sebe (hoď si). Tak jako tak si narazila první do střechy, po které si sjela a pak spadla na zem. Jeden z mužů, které si vyléčila viděl jak padáš a okamžitě se za tebou rozběhl. Ale jen, co vyběhl z úkrytu svalil se na zem s křikem. Viděla jsi jak mu chybí kus nohy, jako by mu ji něco ukouslo, ale nic si neviděla. Vůbec nikde si nic a nikoho neviděla. |
| |
| Tábor Rukojmích Kongo Nemohu lhát, že byl docela příjemný pocit, že jsem ty vojáky tak překvapovala. Ale pak jsem se zaměřila na hledání. Přeletěla jsem nad táborem, ale nic jsem neviděla. Musela jsem, ale klesnout níž, protože plácek se rychle ztrácel v pralese, takže když jsem podnikala další průlet jen níže najednou se ozval výstřel a můj kluzák se rozpadl. Zaklela jsem a rychle se pokusila kolem sebe vytvořit ochranu z aury. (8) Vytvořil jsem kolem sebe kouli z aury,ale místo toho, abych se na místě zastavila, jsem se odrazila, jako kdybych byla z gumy. Jeden z vojáků se mi vydal na pomoc, ale nedostal se moc daleko a svalil se na zem a chyběl mu kus nohy. Zaklela jsem a podívala se zase na zem. Znovu jsem zaklela. Ve chvíli kdy jsem zase byla ve vzduchu, jak jsem se odrazila od střechy, znovu jsem rychle vytvořila kluzák a vystartovala k vojákovi. (9) Přikrčila jsem se, protože jsem nevěděla co mě sestřelilo předtím. Jak jsem byla u vojáka popadla jsem ho za oblečení a letěla s ním zpátky do úkrytu. „Kde má tu nohu? Neviděli jste kam odletěla?“ zeptám se rychle. Ještě tu byla šance, že bych mu ji mohla zachránit. |
| |
| Další boj, ksakru! Gabriel, Raven Je hezké jak dokážeme být sehraní. Skoro se neznáme, ale táhneme za jeden provaz. Pro dobro lidstva. Jen kdybychom se tolik nehádali. Já se na Marsu taky mohla krotit, nemusela jsem na Gabriel-sama tak řvát. Ale jsem smutná když se dospělí hádají, obzvlášť když jsou to lidi co by si měli pomáhat-rodina, kamarádi, nebo třeba tým. Tohle mi tak nějak probíhalo hlavou ve chvíli našeho útoku. Gabrielova dávka byla poměrně silná a přesná. Bohužel Princezně, jak ji zajda nazval, nijak zvlášť neubližila. Můj útok už bych lepší: s úsměvem a dychtivým očekávánim jsem sledovala moment, kdy se šakram zakousne do jejího krku a milosrdně ji zabije. Jenže ona tam strčila ruce. Proč ruce!? Má taky takový sklony!? Proč se nepokusila uhnout? Ale zjevně jí to až tolik nevadí; ruce proboří díru v asfaltu, a protivnice nevypadá že by ji to bolelo. Jen se mi podařilo ji nasrat. Bezva. Otočí se na mě, a pokud by její pohled dokázal zabíjet, měla bych vážný problém. Její pahýly rukou nekrvácí, neslyším jekot trpících....a dokází mi, s kým máme tu čest. A dojde mi jak moc v ordeli jsme; začínám si říkat "možná bychom jí to Japonsko měli nechat." Iwanaga-hime..! Chce mě asi proklít, když ji Raven sejme do obličeje paprskem. "Yay!" zavýsknu a ve vteřině vytvořím nůž kterým mířím na její oko. Ale Iwanaga-hime se jen otočí a nechá ho proletět. (2) Jeden by řekl že přes její zranění bude i bohyně omezená v pohybu a útoku. Ale Iwanaga-hime se prostě zregeneruje ze země. Aspoň částečně. "Uso.." hlesnu a už musím uskakovat před letícím šutrem. (9) "Gabriel-sama, Raven-chan, odlákejte ji ode mne! Možná mám nápad!!" zakřičím přes bitevní pole a schovám se za nejbližší pickup. |
| |
|
|
| |
| Bohyně z kamene Ještě se ani nestihnu začít radovat z povedeného útoku a už přijde odveta. Doufala jsem, že Iwanagi-hime vyřídíme hned s prvním útokem, ale to bylo asi dost naivní. Nenávist v její tváři je zcela jasně patrná, jenže pak se spojí se zemí a její tělo se alespoň částečně zacelí. Jak máme s něčím takovým bojovat?! Prolétne mi hlavou myšlenka. V další chvíli mi málem hlavou prolétne něco zcela jiného. Obrovské kamenné "kopí", vyrazí přímo ze země a já stihnu zareagovat v poslední vteřině. (4) Kdybych zůstala na místě, je zcela jistě po mě. Ať už v lidské nebo ve vesmírné podobě, být probodnutá něčím takovým bych určitě nepřežila. Takhle mě jen smete z oblohy. Náraz je ale i tak dost silný aby mě vyřadil z provozu. Moje vesmírná podoba zmizí (2) a já spadnu z poměrně velké výšky na zem. Dopadnu hodně tvrdě a zůstanu ležet bez pohnutí. Zcela jasně jsem při dopadu uslyšela křupnutí. (3) Civím do nebe a lapám po dechu a pokouším se zjistit, jestli, a nebo spíš co, jsem si zlomila. Neschopna se zvednout na nohy. Slyším Keiko ale já teď nejsem schopna odlákat ničí pozornost. S trochou štěstí bych ale mohla zafungovat jako návnada. Nehybný cíl, snadný terč. Můžu jen doufat, že Keiko má skutečně nějaký plán, a že bude fungovat. Jinak je asi po mě. |
| |
| Lady of stone Raven, Keiko, hodně okrajově Heather Střely konvenční zbraní udělají na ženě jen několik prasklinek. Prasklinek..! Proč jsem vůbec čekal, že bude z masa a krve jako my ostatní.. Pomyslím si, ale to už kamenná kráska musí čelit méně konvenčním útokům mých dvou společnic. Obě jsou úspěšnější než já a nepřítel i přes svou pevnou konstrukci přijde o několik končetin. Tak přeci to zabra...KURVA! Koukám, jak se žena znova skládá. Keiko reaguje okamžitě dalším útokem - já čas využiji na opření pušky o auto a nahmatání rukojeti CLINT REVOLVERU. Zkus ustát tenhle kalibr, mrcho! Připravuji se zpoza svého improvizovaného krytu za autem střílet. Ale v ten samý moment nepřítel oplatí úder a já vidím, jak Raven padá z oblohy. Neváhám ani vteřinu a vzlétnu za ní. Možná jsme měli oba jiný názor na riziko, které představovala vesmírná žena, ale v tenhle moment to jde všechno stranou. Tělo šmouly se však po zásahu nahodile zmítá ve vzduchu a já ji stihnu před bolestivým pádem chytnou jenom za paži těsně nad zemí (5). Pádu tedy úplně nezabráním, ale alespoň ho zmírním. Samozřejmě tím odhalím svou přítomnost a společně s Raven jsme v otevřeném prostoru snadné cíle. Ale určitě to stálo za snahu. Tenhle šmoula patří teď do mého týmu. Pro všechny ty neúspěchy se nám na druhou stranu zcela určitě podařilo přilákat na sebe tím tanečkem ve vzduchu onu pozornost. Stojím před ležící Raven, čelem ke kamenné ženě, která je mi vzdálená přibližně deset metrů. Nedám ji však čas zareagovat a nadlidskou rychlostí tasím REVOLVER. Se setinou na zamíření se ozve jeden jediný výstřel. Který ženu zasáhne přesně mezi oči (10) a já jen doufám, že tento speciálně vyrobený náboj ji udělá z obličeje kamennou drť. Na výsledek však nečekám - ať to dopadlo jakkoliv, určitě ji to alespoň na chvilku zabavilo a já se můžu věnovat Raven . Pokusím se rychle zmapovat její zranění (2), ale bez příslušného vzdělání nepoznám nic, co by kolegyni mohlo pomoci. Proto si přestanu hrát na doktora a alespoň ji rychle vezmu do rukou a přesunu do relativního bezpečí za auto. Rány ji bude muset prozkoumat a ošetřit někdo jiný. |
| |
| Plánování dál. Situace se velmi rychle vystupňovala. Moje ostražitost se ukázala být prozíravá, jelikož jen, co jsem se přiblížil ke dveřím, málem mě uhodili. Naštěstí se mi podařilo se jim vyhnout. Ale ve dveřích stál muž se zbraní v ruce a neměl jsem pochyby, že se jí chystal použít. Nedostal k tomu však šanci, jelikož vědec na chvíli uchopil svoji válečnickou část a zabil našeho protivníka, než k tomu někdo z nás dostal šanci. Záhy se z něj však všechen válečník vypařil, jako voda pod zářivým sluncem. Panikařil. Ztrácel mysl a klid. Snažil jsem se jej poslouchat, ale jeho slova byla přinejlepším chaotická. Jestli jsou věci vážně, tak špatné, jak říká, tak by to mohl být vcelku problém. Hvězdná žena mě ujistila, že mu můžu věřit, ale jestli se po smrti jednoho protivníka, takhle zhroutí, nevím, jestli bude moc užitečný. No, ale z toho co říkal, jsem pochopil, že máme na výběr tři věci. Tato Varga, která to vede, Sklad, kterým jsme procházeli předtím a nakonec nějaký obranný systém či co. Podíval jsem se na dva lidi kolem mne. Nebylo mi sice jasné, co si myslí Nemrtvý, ale Heather. na mě pohlížela s nadějí v očích. Viděl jsem, že rozhodnutí nechává na mne. Vzpomněl jsem si na její odpověď. A i když mi moc nepomohla v odhalování myšlenek tajemné hvězdné ženy, rozhodně na mě udělala dojem upřímnost Heather. . A opravdu už jsem měl v hlavě řešení, ale nejspíš by se nelíbilo Raven. „Když chcete zabít draka, usekněte mu hlavu. Když chcete draka chovat, pořiďte mu helmu,“ řekl jsem velmi velmi staré přísloví. „Myslím, že bezpečnost Vargy je na prvním místě. Jestli se jí něco stane, celá tahle vaše skupina bude bez vůdce, a bez vůdce budete jen prasata na porážce. Proto bych šel za Vargou a ujistil se o její bezpečí. A vsadím se, že ona bude vědět o způsobu jak aktivovat tyhle obranné cosik,“ řekl jsem k Timovi. Můj pohled poté spadl na Heather. „A budu muset trvat na tom, ať jdeš se mnou. Nemusíš se však bát. Ochráním tě vlastním životem,“ je mi jasné, že kdybych byl v plné síle, mělo by to větší váhu, ale s tím nic nenadělám. Nakonec se podívám na Nemrtvého. „Procházeli jsme však skladem, a i když jsem těm věcem nerozuměl, rozhodně se zdály nebezpečné. Nemluvě o zařízení, pomocí kterého jsme se vůbec na Mars dostali. Myslím, že bys tam měl jít a postarat se o to, aby toho vzali, co nejméně, než se zapnou ony obranné cosi,“ navrhl jsem Nemrtvému. Byl to však jen návrh. |
| |
| Uprostřed džungle Můj proslov se nesetkal s takovou odezvou, jak jsem doufal. Peníze bývají tou nejlepší motivací, že by jich tihle měli dost? Spíše nemají rodiny, ke kterým se vracet, tím by se vysvětlil jejich nezájem o zaopatření blízkých. Ale nevadí, stejně mi je jedno, zda se pustí do boje či ne. Tahle válka se tu vede už pěkně dlouho a byli bychom pěkní pitomci, kdybychom si mysleli, že to vyřešíme jen našim příchodem. Nene, my tu máme jistý úkol, ten vykonáme a hotovo. Hned jak najdu Fofanu a na něco se ho zeptám. Teď, když se ta chvíle konečně blíží, začínám být netrpělivý a jako na trních. Jakékoliv zdržování mi je nepříjemné, nečekám tedy, až se Hana rozhodně vyrazit za svými rukojmími, nečekám ani na Janie. Vydávám se bez jediného slova a jediného pohledu zpět do džungle, přepínám do módu vojáka a špiona a nevnímám nic jiného než každý následující krok a prostředí, ve kterém se nacházím. Každý zvuk, každý stín, každý pohyb může být nebezpečný a nesmí se nic podcenit. Tak kdepak jsi, Fofano? Místo je tu rozlehlé, ukrývat se může kdekoliv. Nejlepší by bylo najít si nějakého jeho poskoka, pěkně ho zmáčknout a vytáhnout z něj potřebné informace, ale pouze za předpokladu, že by to nikoho neupozornilo na náš příchod. Jde o příliš mnoho. Když uslyším něčí kroky, automaticky se ukrývám na nejtemnější místo, ruku se zbraní mám připravenou a čekám. Není to má šance? Rychle obhlížím situaci - dva muži, několik robotických hyen. Zatraceně. Nebýt těch hyen, neváhal bych, je jich však příliš mnoho a jsou příliš nebezpečné. Jenže... Jenže kolik mi zbývá času? Kdykoliv můžeme dostat rozkazy ať odsud zmizíme, kdykoliv může vybuchnout ta zatracená bomba, kdykoliv - kdykoliv to může jít do háje a s tím i má jediná šance na odpovědi. Rozumný člověk by zůstal v tichosti, nechal by je projít a hotovo, já si ale nemohu nechat ujít příležitost, ne když je tak blízko a tak lákavá. Čekám až se ten jeden vzdálí od toho druhého a od číhajících hyen, pomalu se k němu začnu přibližovat, v tichosti našlapuji krok po kroku, snažím se dělat co nejméně hluku (5). Nějaký ten klacík či listí však zapraská, dostat se k muži blíže bez povšimnutí je těžší než jsem předpokládal, zrychlím tedy svůj krok, abych jej dokázal překvapit v nejhorší chvíli, tedy s penisem venku. To se pak těžce čemukoliv brání. Plán přiblížit se bez povšimnutí blíže však nefunguje (4) a mě nezbývá než jednat, pistoli si přehodit do druhé ruky a z té robotické nechat vyjet dlouhou čepel. Rychlými skoky se snažím přesunout k muži a čepel mu přiložit k hrdlu, aby rychle pochopil, že má zůstat v tichosti. (3) Štěstí však nestojí na mé straně, muž si mě všímá - a teď je otázka, zda ho dokáži zpacifikovat dříve než upozorní kolegu (9). Měl jsem zůstat v tom křoví. |
| |
| Takže plán, hm? Gabriel, Raven Iwanagi-hime se léčí a dává dohromady s až děsivou rychlostí. Ani já se nezregeneruju tak rychle, a už vůbec tak rozsáhlá zranění! A ještě zvládne nejen hodit po mě kamenem, ale odpálí Raven-chan svým dalším útokem. A kruci. Krucikrucikruci! Cítím jak mě chytá vztek. Snažím se to ovládnout; protože jinak propadnu zase běsnění a můj plán bude v tahu dřív než ho vůbec vyzkouším. Zhluboka dýchám, snažím se vytěsnit myšlenky na moji zraněnou spolubojovnici. Myslím na svůj plán. Iwanagi-hime je bohyní země, její zosobnění. Sílu tedy čerpá ze země. Ale pokud k ní nebude mít přístup, pokud... Na vysvětlením mým spolubojovníkům ale není čas; musí mi prostě věřit. Vylezu zpoza pickupu, všimnu si že Gabriel-sama stihl z obličeje Iwanagi-hime udělat štěrk a teď se věnuje Raven-chan. Rozeběhnu se k bohyni. Dva kroky, tři, pět...za běhu se říznu nožem do boku-mělká, ale dlouhá rána. Musí stačit. A pak vyskočím do vzduchu, a s dopadem křiknu slovo pro "zemi" a ruce zabořím do asfaltu po zápěstí. Vteřinu na to vyrostou ze země vedle Iwanagi-hime dva sloupy z kamene, oba jí obalí ruce až po zápěstí a zvednou ji tak metr nad zem. (8) "Teď Gabriel-sama! Zruš ji!!" Sama si vytvořím ohnivé kopí. Cítím že už dost slábnu, ale neotálím a hodím ho po bohyni, míříc jí na srdce. (6) |
| |
| Unáhlená rozhodnutí 14:00 Tým KongoCo oči nevidí... Hana Tábor rukojmí [/i]Podařilo se ti zpomalit svůj pád a dopadnout bezpečně na zem. Sice to s tebou trochu házelo, ale nebylo to o nic horší, než horská dráha...tedy kdyby na tebe před horskou dráhou někdo střílel. Jen, co si vzpamatovala a rozletěla za vojákem ozval se další výstřel. Letěla si však moc rychle, takže tě minul, ale letěla si tak rychle, že si ani neviděla odkud přišel. Ladně si zastavila vedle vojáka a mohla jsi vidět, jak kus jeho lýtka chyběl a krev proudila z rány jako menší potůček. “T-tam je!” zařval Jacob. Jeho hlas se na chvíli zatřásl. Zvedla si hlavu a viděla si proč. Na první pohled se zdálo, jako by kus vojákova lýtka prostě levitoval ve vzduchu. Asi dva metry od tebe. Při bližším pohledu, jsi viděla, že tam něco je. Ale bylo to zvláštní. Viděla jsi stále přes to, ale obraz byl zakřivený, jako by jsi se dívala do čočky. Poté se nepřítel odhalil. Začalo to postupně, první se objevila jedna černá tečka, poté další, až nakonec si před sebou viděla robotického geparda. Nějaké části jeho těla sice ještě stále splývali s okolím, ale co jsi viděla jasně, byli jeho rudě zářící oči a ostré čelisti, v kterých držel kus vojákova lýtka. To gepard vyplivl ven a vytasil čelisti k tobě. “Pozor, za tebou,” upozornil tě Jacob a viděla jsi jak zvedá pušku a několikrát střílí. Rychlý pohled za sebe odhalil předchozího střelce. Byla to žena s odstřelovací puškou v ruce. Měla na sobě plášť, který jí maskoval, takže stejně jako gepard splývala s prostředím. Ale z části se jí odkryl, takže si jí mohla vidět. “Trhej,” zařvala žena. Její angličtina měla silný přízvuk. Neměla si však čas prozkoumávat její jazykové schopnosti, jelikož v té chvíli se gepard odrazil a jedním prudkým skokem na tobě přistál. Každá z jeho předních noh přistála na jednom tvém rameni a přišpendlila tě tak k zemi. Nebyl tak těžký, aby ti něco zlomil, ale stále to byl kus železa. Mezitím si slyšela, jak Jacob a jeho tým střílí na ženu. Něco ti říká, že kdyby tady nebyli, už by ti dávno zasadilo kulku přímo do hlavy. Ale jelikož tady byli, jediná věc ohrožující tvojí hlavu, byli gepardovi čelisti, jež se přibližovali k tvému krku.  Risk je zisk? Jack Džungle [/i]Pomalu se začneš přibližovat ke svému cíli. Hezky krůček po krůčku. Ale vypadá to, že tvé malé dobrodružství na Marsu tě nechalo rozhozenějšího, než jsi čekal. Několik malých klacíků, kterým by jsi se normálně vyhnul, teď způsobilo, že tvůj cíl znervózněl. Sice dál vykonával svoji potřebu, ale díval se přitom do džungle. Nejspíš si dával pozor, aby na něj najednou nevyskočil nějaký had, nebo jedovatý pavouk. Vyskočí na něj však něco horšího. Ty. Potom, co vidíš, že zpozorněl zrychlíš, ale tím ho naprosto upozorníš na svoji polohu. Ne, že by mu to moc pomohlo. Trénovanými pohyby si prohodíš zbraň do druhé ruky, proběhneš kolem několika stromů, vysuneš svojí čepel a přiblížíš se k jeho krku. Muž udělá několik kroků dozadu a pokusí přitáhnout si kalhoty zpátky k pasu, ale nedostane šanci. “Tofi,” řekne muž, než tvoje čepel projde jeho krkem a celkem permanentně ho tak umlčí. Všimneš si, že společně se spoustou krve z jeho krku vypadne ještě něco. Je to malý čip, který měl připevněný na boku krku. Měl stejnou barvu jako jeho kůže, takže sis ho ani nevšiml, dokud si ho svoji čepelí nerozsekl. Viděl jsi, že jen, co se čip rozbil několik hyen sklonilo hlavy a světla z jejích očí zmizeli. Bohužel to všechno nebyli jen dobré zprávy. Druhý muž s klem uslyšel zavolání svého kamaráda a spěšně se na tebe otočil. Viděl jak mrtvé tělo jeho druha dopadá na zem a vytváří se pod ním kaluž krve. “Útok,” zařval okamžitě, zatímco si sundával kel z ramen. Nebylo ti jasné, jestli poté sáhne po vysílačce nebo zbrani, ale bylo ti jasné, že ani jedno by nebylo ideální. A samozřejmě hyeny, kterým rozkázal zaútočit se na tebe rozbíhaly. Jejich robotické nohy se pohybovali rychle a jistě. Měl jsi nanejvýš tři vteřiny, než se budou sápat na tvé nohy. |
| |
| Kamenná princezna Ulice, 14:00 Tým KobeKamené kopí narazí přímo do Raven a srazí jí z nebe. Raven padá k zemi, jako sestřelené letadlo, a s každým metrem jí pomalu mizí kus její hvězdné podoby. Gabriel vyletí ze svého krytu a pokusí se jí chytnout, ale jenom se mu podaří zpomalit její pád. Iwanaga-hime se na tváři se rozlehne úsměv, když vidí jak její protivník padá k zemi. “Tohle se stane, když máte hlavu v oblacích a nestojíte nohama pevně na zemi,” řekne Iwanaga-hime, zatímco se pomalu rozejde k směrem ke Gabrielovi a Raven. Ti se mezitím snaží zjistit, jaké má Raven zranění. Je tady jasně viditelná zlomená noha z které trčí kost, ale jestli má nějaké vnitřní zranění to nemáte ponětí. Raven je však ví, že až se bude moct znovu přeměnit do kosmické podoby, bude moct zranění ignorovat, dokud v ní zůstane. Co se stane poté, to už bude horší. Teď však mají důležitější věci na práci, jako přibližující se Iwanagu-hime. Nechodila nijak rychle. Naopak. Přibližoval se klidným krokem, někoho kdo si byl jasný svým vítěžstvím. Gabriel vzal svůj CLINT revolver a namířil ho na její hlavu. Iwanaga-hime se jen usmála. “Tohle jsme už zkoušeli, ne?” pomalu začne zvedat své ruce a země kolem Gabriela a Raven se začne třepat. “Vy muži. Všichni jste stejní. Myslíte si, jak jste úžasní a neporazitelní. I když stojíte, proti bohyni,” Zvedne své ruce o něco výš a dvě velké zdi se vytvoří vedle Raven a Gabriela. Oblek potvrdí zaměření se stoprocentní přesností. “Uvidíme, kdo bude rychlejší,” řekne Iwanaga-hime. Chystá se tlesknout rukama k sobě a Gabriel se chystá vystřelit, když v tom vyrostou ze země dva sloupy, obalí ruce velmi překvapené Iwanaga-hime a zvednou jí do vzduchu. Poté, co se Keiko vyhnula útoku Iwanaga-hime a přiskočila za nejbližší pickup. A jak pravý staré pořekadlo:”Sejde z očí, sejde z mysli.” A přesně tak se stalo. Jen, co se Keiko schovala Iwanaga-hime se začala soustředit na zraněnou kořist. A mladá Japonka této šance plně využila. Když si byla jistá, že máš šanci, Keiko se rozběhle od pick upu a už to jelo. Jedno říznutí na získání trochy krve. Poté ponořila své ruce do asfaltu, na kterém všichni stojíte. Cítila jak její magie, proudí přes zemi a spojuje s místní půdou. Půdou jejich předků a předků jejích předků. Cítila i jak prsten na její ruce začal vibrovat energií. A pak už země byla pod její kontrolou stejně - ne li víc - jako byla pod kontrolou Iwanagy-hime. Iwanaga-hime visela ve vzduchu, její ruce zaseknuté ve dvou obrovských sloupech. Když se zmatený Gabriel podíval na Keiko slyšel jí jen zařvat její rozkaz a víc slyšet nepotřeboval. Namířil a vystřelil. Keiko mezitím cítila, jak Iwanaga-hime bojuje zpátky o kontrolu země a souboj to byl těsný. Ale když střela z CLINTU našla svůj cíl hlava Iwanaga-hime vybuchla na kousky, které dopadli na zem, jako malé kapky kamenného deště. Keiko ještě vytvořila ohnivé kopí, které mrštila na bezvládnou bohyni, ale minula. Vypadá to, že si bude muset zvyknout na míření s jedním okem. Chvilku jste počkali, jestli se znovu regeneruje, ale nic se nestalo. Dokud nebyla na zemi, nemohla zregenerovat svojí hlavu, a dokud neměla svoji hlavu, nemohla ovládnout sloupy a dostat se zpátky na zem. Jinými slovy jste vyhráli. Ale, co teď? Lidi jsou stále k nenalezení, mytologická bohyně visí uprostřed ulice, Raven má zlomenou nohu a váš jediný zdroj informací, je zajíc v bezvědomí. |
| |
| Tábor rukojmích Kongo Položila jsem zraněného vojáky a otočila se, abych se podívala po noze. Myslela jsem si, že bude někde ležet opodál, ale ona se vznášela nad zemí. Tohle bude složitější než jsem myslela. Takže místo ošetření jsem mu ránu zaškrtila. Sice jsem mu ji mohla uzdravit, ale tím by přišel o šanci, že mu jeho uťatou nohu vrátím na místo. Pak se zamračím na tu věc. Trochu mě boleli oči, jak jsem se to snažila vidět. Zdá se, že když jsme teď o tom věděli, tak už asi neměl potřebu se skrývat a zrušil... maskování? Byl to gepard. Svým způsobem krásný, ale já raději měla živá zvířata se srstí s kterou se dá mazlit. Jacob mě varoval a já se ohlédnu. Žena, která měla také maskování a pušku. Tak to ona střílela. Dala gepardovy rozkaz a ten po mě skočil. Jacob a ostatní kluci odstřelovačku zaměstnali a já se musela vypořádat s gepardem, který na mě přistál a přimáčkl mě k zemi. Slyšela jsem, jak něco Jacob křičí, ale nerozumněla jsem mu. Zakleji a rychle uvažuji co dělat. Ta potvora otevírala tlamu a chystala se mi ukousnout nejspíš hlavu. Trochu zpanikařím a udělám první věci co mě napadne. Vrazila jsem gepardovi ruku do otevřené tlamy. Rozřízla jsem si o jeho tesáky ruku, ale pak jsem nechala svou ruku rozkvést. Dřív než zmetek skousne a ruku mi uhryzne. Vytvořila jsem kolem své ruky zlatou bublinu, kterou jsem začala rychle zvětšovat a jak už to bývá, když obsah přeroste svůj obal, tak ten pukne. A stejně tak se stalo i s gepardovou hlavou. (8) Doufám jen že zničení hlavy bude stačit k tomu geparda zneškodnit. Pokud ano, tak se začnu zvedat a dívat se po té ženě a v rukou jsem si vytvořila svou vlastní pušku. |
| |
| Hyeny Můj plán nedopadl úplně tak, jak bych si představoval, muž byl upozorněn dříve, čímž si vysloužil rychlou smrt. Nevadí, dva by mi stejně byli k ničemu, navíc tohle mi poskytuje spoustu nových informací. Čipu si všímám skoro až omylem, hned ho beru do rukou a schovávám do kapsy pro možnost dalšího výzkumu. Však podnikatelem zůstanu navždy, ne? A z tohohle by možná šlo něco vycucat... Pro teď je však dobré, že alespoň část hyen pohasla, musíme se radovat z maličkostí. Co už ale tak skvělé není, je že si svého mrtvého druha povšimne ten s tou příšerností okolo ramen. A to jsem ho chtěl jen jako studnu informací. Teď to vypadá, že ho budu muset zabít. Co jiného mi taky zbývá, když se na mě řítí stádo hyen a jediný způsob, jak se jich efektivně zbavit je zbavit se jejich pána? Čepel nechám zase pěkně zajet zpátky, další přehození zbraně a aniž bych čekal, až se ke mě ty potvory přiblíží, střílím směrem na chlapíka. (1) "To si ze mě děláte..." Zanadávám, když i mě je jasné, jak moc jsem minul. Plus ten výstřel - zatraceně, copak jsem se dneska tak unavil nebo co se děje? Pro muže měla být určena jedna jediná kulka mířená na jeho krk do míst, kde měl ten předchozí svůj čip. Teď však musím vystřelit i druhou a hle, konečně alespoň něco (7). Rozhodně jsem ho zasáhl, uvidí se, jak přesně. Pokud se hyeny přiblíží na dosah, snažím se jim nejprve uhýbat (10), jelikož mým cílem je jejich pán a ne ony samotné. Protože buďme upřímní, na ně nemám. |
| |
| Klid po bouři Kobe Gabriel, Raven Ohnivé kopí letělo pevně a stabilně...ale nenašlo cíl a rozprsklo se o auto kousek za Iwanagi-hime. Hodím po ní jeden ze svých nožů, ale ani to není k ničemu. (1) Na jedno oko se zvyká těžko. Útoky z dálky teď na chvíli můžu vynechat. Položím si dlaň na provizorní pásku přes oko. Jak tohle vysvětlím doma.. Teď máme ale jiné starosti. "Ale já jsem žena," odvětím bohyni a doufám že to znělo tak libově jako v tom filmu. Král Prstenu se to jmenovalo? Princezna země se nehýbe, to ale nemusí nutně znamenat že je mrtvá. Osobně bych ji spíš nazvala 'deaktivovanou'. Zkusím zkrze zemi vycítit pulz, mozkovou aktivitu, něco. Ale to už je poměrně vysoká magie a ani se nespustí. (4) Při mé únavě.. Všimnu si že rána na boku se zaceluje a rána na zápěstí už zmizela a zanechala za sebou jen jizvu. Posmutním. Další.. Doběhnu k Raven-chan a Gabriel-sama, a hned vidím proč se Raven-chan nezvedá. Z pohledu na její kost nohy se mi udělá trošku nevolno. Kleknu si k ní. Ta noha, to je vážný. A to ani nevím jaká vnitřní zranění může mít. Ale musím udělat co se dá. "Gabriel-sama, pohlídáš nám princeznu? Onegai?" pousměji se a jemně ho odstrčím. "Zkusím ti pomoct," nabídnu se Raven-chan a sundám si obě nohavičky s motivem růžové zombie-loli. Jednu nechám ležet vedle sebe, druhou přehnu a zakroutím. "Teď to bude trošku bolet, ale pak to bude lepší. Ano?" řeknu povzbudivě a s úsměvem, abych zakryla nervozitu. A zkroucenou nohavičku jí nabídnu jako roubík, ať se má do čeho zakousnout. Pak, ať už si roubík vezme nebo ne se začnu věnovat zranění nohy. Zavřu oči, soustředím se. Nedokážu ale vnímat rozsah jejích zranění. (2) Musím to vzít instinktivně. Pak otevřu oči, lehce se rozpřáhnu a pod správným úhlem jí dlaní praštím do trčící kosti tak, abych ji vrátila na místo. KŘUP! "Dobrý dobrý, teď už to bude dobrý," chlácholím pacienku a hladím ji po vlasech. Zároveň vytáhnu nůž bodnu se do nohy na stejném místě kde má ránu ona. Zadržuju slzy a vzlyky bolesti, zatímco se svou krví snažím opakovaně léčit její zranění. (4,4) Nedosáhnu ale ničeho než zpomalení krvácení. Teď přijde na řadu druhá nohavička. Z krve vytvořím kousek prkna. Ten přiložím na nohu a pevně ho zavážu. "Víc toho teď nezvládnu, jsem moc unavená. Gomen ne," vzlyknu. Vezmu si zpátky roubík a obvážu si vlastní nohu, přičemž se snažím tvářit že jsem v pořádku. "Gabriel-sama, musíme jí najít úkryt! Někde kde se vyspí a odpočine si, aby se mohla doléčit sama svou mocí.." |
| |
| Začíná shitstorm Tým Oculus Sotva Bůh přišel ke dveřím, aby je otevřel, vyletěly mu naproti. Zajímalo by mě, jestli si může bůh zlomit nos... Hned na to vletěl dovnitř kouřový granát. Místnost se začala plnit kouřem. Hned jsem si přetáhl nátělník na nos a ústa, jak jsem to viděl v několika filmech. A co si pamatuju tak i hasiči na kšole raz říkali, že to pomáhá. Akorát by to asi mělo být mokré... Než jsme ale stihl splnit, co po nás ten záhadný muž chtěl, ozvala se rána a muž se svezl na zem. Pomalu jsem šel dopředu a oči nespustil z míst, kde jsem čekal mrtvolu, dokud jsem ji fakt neuviděl v kaluži krve, až pak jsem se konečně podíval na Tim. Posledního člověka u kterého bych čekal, že sáhne někomu na život. A on taky vypadal, jako by to bylo jeho poprvé. Upřímě, nevím, jak se budu cítit já. Zmutovaný stromek je jedna věc, ale člověk? "Jo..." řekl jsem tiše a zajistil zbraň, abych si ji strčil za opasek a pak přišel k tomu mrtvému vojákovi. Na jedno ucho jsem poslouchal, co si říkaj ti za mnou. Tim zněl, jako by nevěděl co děla. To je u něj velkej nezvyk. Chvíli jsem se díval na mrtovlu, jak leží na zemi. Její krev a kousky mozku vytváří na podlaze zajímavé dílo na téma: Mozek v rudé. Nakonec jsem ale přemohl tu nechuť a odpor a připravil mrtvolu o taktickou vestu a druhou pistoli i s nábojema a dalšíma věcma, co měl na ní připnuté. Pak jsem i prohledal kapsy, abych zjistil nějaké informace o mrtvole, popřípadě vzal co měla u sebe a prohlédl si to pak, až bude čas. Nakonec jsem se postavil a vrátil k ostatním, zvědav, co vymysleli za plán. Heather se mě straní. Nevím proč a ani nad tím teď nechci uvažovat. Tim vypadá, že mu za chvíli pukne hlava, z toho jak furt nad něčím přemýšlí a Susanoo zas vypadá jak starý japonský bůh/důchodce, kterému někdo dal mobil. Ale nápad měl dobrý. "Abych se přiznal, napadlo mě to taky." řekl jsem. "Takže vy tři za Vargou a já půjdu do toho skladu. Good luck, have fun!" mrkl jsem na japončíka a rozběhl se uličkou směrem ke skaldu (počítám, že tam je nějaká směrnice nebo tak nebo jsme vlasně přes něj procházeli.) // Jestli měla mrtvola vysílačku, podal jsem ji Timovi, aby mi ukázal, jak se tam ladí frekvence, abych mohl poslouchat jak nepřítele, tak si přeladit na jiný kanál a být ve spojení z ostatními za předpokladu, že se jim podaří ukořistit další vysílačku |
| |
| Padlá bohyně Řítím se k zemi a před očima mi už proběhne můj život. Skoro celý, pak mě Gabriel zachytí. V poslední chvíli zmírní můj pád a já neskončím jako mastný flek na silnici. Bez zranění se to ale neobejde. Zůstanu ležet a pokouším se nedívat na kost, která pod nepřirozeným úhlem trčí z mojí nohy. Hlavně zkus neomdlít. Udržet se při smyslech a nekřičet bolestí mě zaměstnává natolik, že jen stěží vnímám stále ještě probíhající boj. Pokouším se sledovat oba své spolubojovníky a asi bych i zatleskala, když vidím, jak sehraně se jim nakonec podařilo bohyni zneškodnit. Že Keiko umí být smrtelně nebezpečná, to už vím. Překvapí mě ale, kolik škody dokázal Gabriel nadělat jediným výstřelem. Co to sakra je za pekelnou zbraň? Vlastně je to poprvé, co ho vidím v akci. Boje s arbory se neúčastnil, protože měl dost práce s Heather. Zvládli to, bohyně visí několik metrů nad zemí, z její tváře toho moc nezůstalo. Uleví se mi a hlavou klesnu zpátky na zem. Zvládli to a ani mě k tomu nepotřebovali. Ještě, že to nevidí Susanoo. Pravděpodobně by ze mě byl zklamaný. Chabě se usměju na Gabriela, který se nademnou sklání. "Děkuju, že jsi mě nenechal se rozmlátit." Nevidím mu do tváře a nemám tak možnost číst z jeho výrazu. Možná, že mě zachránil prostě proto, že téhle misi velí a kdybych umřela, moc dobrou reklamu by mu to neudělalo. Radši bych si ale myslela, že mě prostě nechtěl vidět mrtvou. Na Marsu jsme nezačali zrovna nejlépe a mě teď mrzí, že jsem se k němu nechovala trochu lépe. Z chmurných myšlenek mě vytrhne Keiko. Sleduju jí trochu obezřetně, protože si nejsem jistá, co chce vlastně dělat. Velmi špatný pocit z toho začnu mít ve chvíli, kdy mi nabídne roubík. Zakousnu se a ještě dobře, že jsem tak udělala. I přes roubík zaječím bolestí a málem ztratím vědomí, když kost skočí zpátky. Chvíli mi trvá, než jsem opět schopna zaostřit. Keiko mi mezitím stihne nohu zafixovat a ovázat. Vděčně se na ní usměju. "Děkuju ti." Cítím se hrozně a není to jen kvůli mojí noze. Při pohledu na tuhle drobnou dívenku, která se přemáhá, aby na sobě nedala znát bolest, se mi svírá srdce. Nelíbí se mi, že se zranila, aby mi pomohla. Rychle ale začnu protestovat. "Nepotřebuju se vyspat. Stačí mi pár minut si odpočinout, abych se mohla proměnit. Pak už to bude dobré." Nechci být ten, kdo zdržuje. |
| |
| Strategický přesun Keiko, Raven Žena z kamene je stejně jako já připravená k útoku. Její výzvu, kdo bude rychlejší, jsem ochoten přijmout - ne, že bych měl moc na výběr. Ale v tom se dá do pohybu plán naší malé kolegyně. Žena se vznesla do vzduchu a zatímco bojovala o nadvládu nad zeminou, můj výstřel našel přesně svůj cíl a hlava nepřítele se doslova rozprášila ve ve větru. CLIN REVOLVER s úsměvem a vděčností za toto nečekané vítězství protočím v prstech pravé ruky a následně vrátím do pouzdra. "Ona není...mrtvá?" Zeptám se rozpačitě, když mě Keiko pověří hlídáním bezhlavé princezny. Opatrnosti ovšem není nikdy dost a proto opět zpátky uchopím pušku opřenou o auto, kterou hned namířím na bezvládné tělo visící ve vzduchu. Na nejistém pocitu z této situace mi taky nepřidá stádo hybridních zvířat, které se jakoby nic potuluje všude kolem. Opravdu dokážou člověku sebrat všechny jeho touhy? Co takovému chudákovi pak zůstane..? Nejistě sleduju "zvířata" přes hledí své pušky. "To byla samozřejmost." Zareaguji na díky od Raven s v helmě schovaným úsměvem, aniž bych zrak odtrhl z potencionální hrozby v podobě princezny a stáda. "Souhlasím. Tento souboj nadělal moc hluku, je nutné změnit pozici." Reaguju na Keiko a přeci jen se na obě na okamžik podívám. No tak šmoulo, to zvládneš.. Musíš. Nahlas však její, pro normálního člověka možná dokonce fatální, stav nekomentuji. Někdy člověk prostě jen musí doufat v nejlepší. "Logický postup je udržet si vyšší pozici. Vezmu vás na střechu vyšší budovy, kde budeme mít klid... promyslet další postup." Při těchto slovech se podívám na omráčeného králíka a na chvilku se odmlčím. Všímavější osobě by mohlo dojít, na jaký postup zrovna teď myslím."... třeba se nám povede dostat i nad tu divnou mlhu a rozhlédnout se po okolí. Keiko, vezmi prosím našeho zajatce. Neměl bych mít problém nás dostat do vzduchu všechny tři." Dodám poslední instrukce a pušku schovám do pouzdra vybudovaného přímo ve zbroji - částečky zbroje se automaticky upraví podle velikosti pušky, aby ji mohly řádně zachytit. Zbroj sice nemá žádné kapsy, ale míst na zbraně je zde dost.. Poté se podívám po budovách okolo, abych našel ucházející bod přistání a čekám, až se dívky připraví. |
| |
| Přesun vzhůru Kobe Raven, Gabriel "Není zač," odvětím s úsměvem Raven-chan a snažím se z hlavy vytěsnit ten děsivý bolestný jekot. Pro její dobro, pro její dobro, opakuju si. Moc to nepomáhá. "Co? V žádným případě! Musíš odpočívat! Jinak se to zhorší! Jestli se umíš vyléčit tak je to v pohodě, ale musíš být opatrná." Dělám si starosti. Takoví co podceňujou svoje zranění jsou sami sobě hrozně moc nebezpeční. Pro teď se ale soustředím na něco pozitivního: popadnu králíčka, posbírám svoje nože a znovu se přesvědčím že nás - alespoň v nejbližší době - nemůže princezna ohrozit. Pak pomůžu vstát Raven-chan a dovedu ji ke Gabrielovu boku. Sama se postavím na druhou stranu a chytnu se jeho paže volnou rukou. "Můžeme.." hlesnu a čekám na start. Nahoře na budově se začnu ihned věnovat Raven-chan. Opatrně ji posadím, dávám pozor aby nenamáhala moc nohu. "Chceš ještě trochu léčení? Nebo zmírnit bolest?" Čím dřív se vyléčíš, tím lépe pro nás obě, pomyslím si s hraným úsměvem, zatímco nahmatám svůj obvaz. Rána se nezaceluje. |
| |
| Rozdělení cest Ulice, 14:00 Tým OculusDohodli jste se na plánu a bez dalšího zaváhání jste se na něj vrhly. Martin rychle zkontroloval jestli na mrtvole vojáka není nějaká vysílačka, či něco podobného, ale nic takového tam nebylo. A tak už se chtěl vydat na cestu, když ho Tim ještě chytl, vzal jeho kodex a něco do něj naťukal. Teď se mu na něm ukázala malá mapa s navigací, která ukazovala přímo ke skladu. “Tohle by ti mělo pomoct, dostat se do skladu z lehkostí,” řekl mu Tim a poslal ho dál. Mezitím Susanoo cítil jak se část jeho síly vrací. Jeho meč sice nebyl po jeho boku, ale větry mu už zase šeptali do ucha. Už byla jen otázka času, než se vrátí do plné síly. Heather taky něco cítila. Všechen ten adrenalin a stres, který se kolem ní děl, rozhodně nebyl nejlepší pro její kontrolu. Sice zatím své tělo ovládala plně, ale slyšela jak hlas od Shynx v její mysli začínal získávat na síle. A tak jste každý vydali vlastní cestou… Kvantita Susanoo, Heather “Těsně předtím, než se tady objevili, tak jsem mluvil s Vargou. Byla zrovna v serverech a chystala se navštívit IT ohledně nějakých glitchů,” říkal vám Tim, zatímco jste velmi spěšným krokem procházeli Oculuskými chodbami. “Teď už asi tuším, že to nebyl jen tak nějaký glitch, ale no, je to nejlepší tip, kde ji najít,” vysvětlil vám kam běžíte. Při každém rohu jste se zastavili a radši se podívali, jestli tam na vás někdo nečeká, ale nikoho jste neviděli. Byli tady však smrt a destrukce, která vás po chodbách provázela. Díry ve stěnách, rozbitá světla, kalůže krve a postřílená těla, byli jen některé věci, které jste kolem sebe věděli. Za normálních okolností, by to možná dopadlo jinak, ale Oculus tady měl tak málo lidí, že to byl víceméně masakr. Nakonec jste k serverům doběhli. Tlusté kovové dveře, které je normálně chránili, byli teď otevřeny nejspíš pomocí nějaké výbušniny. Tim se na vás podívá pohledem, který naznačuje, že takhle by to rozhodně být nemělo. Což vám víceméně došlo. Pomalu jste vstoupili do místnosti se servery. Byla to obrovská, velmi sterilní hala s bílou dlaždicovou podlahou a řady led světel nad vašimi hlavami. Uvnitř byli v úsecích postavené futuristicky vypadající servery. Tim se skrčil za jeden z nich a pobídl vás, aby jste udělali to samé. Poté vytáhl svůj Kodex, něco na něm vyťukal a na obrazovce se ukázaly záběry z kamer, ty ukazovali celou místnost. Viděli jste celkem velký počet vojáků, oblečených stejně jako váš útočník, ale Varga tady však nikde nebyla. “Měli by jsme dostat aspoň jednoho z nich a zjistit, jestli ví, kde Varga je?” řekne trošku klidnější Tim. Počet vojáků: 21  Kvalita Martin Odpojil ses od Susanaa a Heather a běžel si podle mapy, kterou ti Tim nastavil. Jedna z výhod tvého nového stavu, byla téměř nekonečná výdrž. Tedy aspoň při běhání. Oculuské chodby, kterými jsi právě probíhal, však nebyli to nejpříjemnější místo na běh. Mrtvoly lemují zdi, společně z jejich krví a ránami po kulkách. Vypadá to, že nejvíce lidí právě bránilo Sklad, ale podle počtu těl můžeš předpokládat, že už jich asi moc nezbylo. Jedna věc si však získá tvoji pozornost. Čím víc se přibližuješ ke Skladu tím méně vidíš střelných ran, ale počet mrtvol se nezmenšuje. Jenomže tyhle mají většinou podříznuté krky, nebo probodnuté srdce. Nakonec jsi doběhl k velkým železným dveřím. Vzpomněl si, když si odtud před pár hodinami odcházel. Bylo to právě před těmihle dveřmi, kde jsi získal svojí “zbraň.” Teď však byli otevřené dokořán a mnohočetné bezpečnostní opatření, které je následovali, byli všechny mrtvé. Pomalu jsi procházel jednou místností za druhou, až jdi došel k výtahu. Před ním ležel jeden ze strážných. Jeho tělo leželo na druhé straně místnosti, než jeho hlava. Zatím jsi však stále nezahlédl žádné nepřátele. Sjel si tedy dolů výtahem. Jen, co jsi vyšel ven, uslyšel jsi něčí hlas. Pomalu jsi se přiblížil a zpoza jedné vysoké poličky jsi se podíval na postavu, která se Skladem procházela a něco hledala. Připadal ti odněkud povědomí, a poté ti došlo, že už jsi ho viděl v Kodexu. Jeho jméno bylo Rai. Nechyběli mu ani dva meče v rukou. “Uuuuh, už tady chodíme asi tři dny...ok tak tři minuty - to je to samé -, ale pořád jsme nic nenašli a už jsme dlouho někoho nezabili. Pojďme zpátky nahoru. Tam byla větší sranda,” řekne ženský hlas. Bohužel nevidíš ženu, které patří, jelikož stojí mimo tvůj pohled. Rai ji nijak neodpovídá. “Dobře, dobře, tak ne. Ale když už nemůžu nic zabíjet, nemůžeš aspoň něco říct. No tááák, já se tady unudím k smrti,” pokračuje žena, ale Rai stále nijak nereaguje. Nezdá se ti, že by si tě zatím nějak všimli. |
| |
| Pes, který nemá čelist, nekouše Tábor Rukojmích, 14:00 Hana (Tým Kongo)Dlouhá řezná rána se ti rozprostírá téměř po celé délce loktu, ale nemáš moc čas o ní moc dlouho přemýšlet. Místo toho přebiješ bolest a soustředíš se na svojí auru. Ta začne velmi rychle kolem tvé ruky růst, až se do ní zakousne gepard. Chvíli to vypadá, že tě možná svými robotickými čelistmi přebije, ale nestalo se tak. Tvá aura se postupně zvětšuje a slyšíš první skřípnutí. První kus praskl a už se to vezlo. Jako když praskne gumička, horní i dolní části čelisti geparda se rozletěli na opačné strany a vzali sebou i kus gepardova obličeje. Ten uskočil zpátky. Měla jsi možnost se postavit na nohy pořádně si prohlédnout škodu, kterou jsi napáchala. Gepardovi chyběla čelist a jedno oko, ale jinak se zdál být nepoškozený a rozhodně se nezdálo, že by se chystal skončit. Přece jen stále měl své drápy. Už se na tebe chtěl rozběhnout, ale v tom se veškerá palební síla koncentrovala jeho směrem. Gepard se otočí a vběhne za vojáky do džungle. “Běž po ní. My už ho máme,” zařval na tebe Jacob. Když jsi se otočila - se zlatou puškou v ruce na ženu - stále tam. Její maskující plášť částečně přehozený, přes rameno, speciální brýle na očích a odstřelovací pistole namířená na tvoji hlavu. Ale nevystřelila. “Co jsi ty? Co chceš?” zeptala se tě. Její angličtina nebyla perfektní a měla velmi těžký přízvuk - nejspíš to nebyl její první jazyk. “Jak jsi udělala…comment le dire,” žena rychle přejde do Francouzštiny. Vidíš, že v ní je mnohem pohodlnější. “Světlo. Jak si udělala světlo?” zeptá se tě, zatímco na tebe stále míří. Všimla sis, že voják bez lýtka začínal ztrácet vědomí. Tvé rychle zaškrcení moc nepomáhalo a krev stále tekla. |
| |
| Jeden problém pryč, další vzniká Džungle, 14:00 Jack (Tým Kongo)Vystřelil jsi svoji první ránu a minul.Tvůj protivník na chvíli zmateně stál na místě, zdálo se, že to nečekal. Ale hned své šance využil. A jako by toho nebylo dost, byla to tvá poslední střela v zásobníku, takže si ho musel rychle vyměnit, zatímco jsi uskočil před ostrými drápy první hyeny. Poté se ti podaří odrazit od stromu a přeskočit skupinku hyen, které stáli mezi tebou a tvým cílem. Mezitím muž hodil kel na zem a vzal svoji vysílačku. Zapnul ji a otevřel pusu, aby něco řekl, ale to už se ti podařilo dostat ho do své mušky a možná důležitěji, trefit ho přímo do krku, kde měl čip. Muž padl k zemi, téměř okamžitě mrtvý. A právě v čas. Když jsi se otočil viděl jsi, jak čelisti jedné z hyen velmi blízko tvé páteře. O pár vteřin později a mohl by jsi se rozloučit se svýma nohama. Nebyl to však konec tvých problémů, jelikož - kvůli tvé první špatné střele - muž stihl otevřít svoji vysílačku. A i když nic neřekl slyšel jsi, jak se z ní teď ozývaly zvuky. “Hej, Enio? Enio, jsi tam?” ozval se mužský hlas uvnitř vysílačky. Mluvil se stejným těžkým přízvukem, jako muži, kteří teď leželi kolem tebe mrtvý. Hlas zněl čím dál tím starostlivěji. Nezdálo se, že by jen tak přestal. Bylo ti jasné, že jestli se teď něco velmi pokazí, mohl bys tím pokazit celý plán a naprosto by jste přišli o jakýkoliv moment překvapení. “Enio, přestaň dělat kraviny? Co se děje? Našel jsi něco na hlídce,” |
| |
| Z ulice na střechu Na střeše, 14:00 Tým KobeGabriel rychle najde vhodné místo. Je to na střeše jedné kancelářské budovy, která byla teď naprosto uvolněna. Měla tam i nějaké to krytí v podobě velkého záložního motoru, kdyby jste náhodou potřebovali. Vyletěli jste tedy nahoru i s králíkem. Raven i Keiko zůstali na střeše, zatímco Gabriel se rychle zaletěl podívat, jestli se nemůže dostat nad mlhu. Raven cítila jak se pulzující bolest v její noze o něco zmenšuje, ale stále to byla zlomená noha. Naštěstí jen, co doletěla na střechu, už znova pociťovala Omniho. Bylo ji jasné, že se může vrátit do své formy a být v pořádku. To samé nemůže říct Keiko. Za posledních pár hodin se “pořezala” víc, než od doby, co vůbec své schopnosti získala a šlo vidět, že už se blíží svým limitům. Rány se sice léčili, ale velmi pomalu. Samozřejmě kromě jejího oka, to vypadalo, že už se nevyléčí. Gabriel vlétl nahoru a snažil se vletět nad mlhu, ale nezáleželo jak moc letěl stále ho obklopovalo bílo. Nebýt navigačního systému uvnitř svého obleku, nejspíš by už ani nenašel ostatní členy svého týmu. Zdálo se nemožné vyletět nad mlhu. A tak se vrátil na střechu za ostatními. “Co...co se děje,” vykoktal ze sebe zmatený zajíc, kterého létání očividně probudilo. “Aaah, moje hlava,” zajíc se packami chytl za ruku. “Víte, jednou mě žralok stáhl z kůže a ani to nebylo, tak bolestivé, jako tohle. A to ani nemluvím, když jsem se opil s…,” zajíc se zastaví uprostřed věty. Očividně si uvědomil, kde se vlastně nachází. Rychle se podívá kolem sebe, jestli nemůže utéct, ale vidí, že jste celkem vysoko. “Co jste udělali s Iwanaga-hime? Nic ze mě nedostanete,” zařve najednou. Poté na chvíli zavře oči a když je otevře má na obličeji šokovaný výraz. “Chudák Iwanaga-hime. Vy jste zvířata,” zařve na vás zarputile. Podívá se pak na sebe a dodá:”Víte, jak to myslím.” |
| |
| Příprava na výslech zajíce Raven, Keiko Když se Raven i Keiko připraví, pevně je k sobě za pomocí volných rukou přitisknu. Následně všichni vzlétneme do vzduchu a cesta to není úplně příjemná.. Tedy, díky obleku mi rozhodně nechybí síla ani tah všechny unést, ale rovnováha se s tímto nesouměrným nákladem nedrží zrovna ideálně a několikrát se nepatrně zakymácíme. I přesto však rozhodně bezpečně přistaneme na střeše kancelářské budovy. "Pokusím se dostat nad tu mlhu." Oznámím ostatním a znovu - již o poznání rychleji - vzlétnu. Při marné snaze dostat se nad mlhu mi hlavou probíhají myšlenky o stádu, které jsme nechali dole. Nechat takové podivné bytosti volně se pohybovat ulicemi na mě zkrátka nepůsobilo správně. Teď možná nejsou hrozbou, ale co zítra, co za týden..? Ty bytosti tu nemají co dělat. Přes všechny tyto myšlenky však nebylo správné je ani namístě postřílet.. "Nejde se nad tu mlhu dostat, s lepším rozhledem než máme tedy nepočítejte." Poznamenám k dívkám po opětovném přistání, aniž bych věnoval remcajícímu zajíci pozornost. "Raven - na Marsu jsi říkala, že co přijde z vesmíru je tvoje parketa. Pokud to zahrnovalo i nějaké technické vzdělání, byl bych rád, kdyby ses podívala na Kodex a pokusila se ho zprovoznit. Potřebujeme informace a kontaktovat Oculus je naše největší šance. Nicméně se za daných okolností spokojím i s jistotou, že nám to udrží alespoň vzájemné spojení, kdybychom se rozdělili." Rozdávám úkoly s pohledem zabodnutým do mlhy, skenujícím okolí. "...a když jsme u těch informací..." Otočím se na obě dívky a svou vlastní větu přeruším. Obě jsou zraněné, byť Raven vypadá již o něco lépe. "Máme prostor si zde odpočinout.. A Keiko, nezapomeň taky sama na sebe. Na Marsu to bylo těsné..A potřebujeme tě." Řeknu již méně neutrálním, však o něco více starostlivým hlasem. Poté však svou pravou ruku natáhnu pro králíka, kterého doteď pořád má Keiko. "O tohle se postarám." Řeknu ji s očekáváním, že mi králíka předá. |
| |
| Chvíle klidu Chytím se Gabriela pevně kolem krku a nechám ho, aby nás vynesl na střechu budovy. Je to divný pocit, a let se mi takhle moc nelíbí. Když létám sama, je to něco jiného. Uleví se mi, když přistaneme na střeše. Ale ani odsud není o mnoho lepší rozhled. Gabriel vyrazí vzhůru, ve snaze, dostat se nad tu zatracenou mlhu a Keiko se začne věnovat mě, navzdory tomu, že sama na tom není vůbec dobře. Rychlím potřesením hlavy její pomoc odmítnu. Zlomenina jen tak nezmizí, ale bolest trochu ustoupila. "Šetři síly. Sama se potřebuješ dát do pořádku." Rukou plácnu na zem vedle sebe, aby si taky sedla a trochu si oddechla. "Já se sama vyléčit nedokážu. Ale až se proměním, tak bych snad zlomeninu neměla cítit. A neměla by mě tedy zpomalovat." Nejsem si moc jistá, jak tohle funguje. Omni mi propůjčil řadu užitečných schopností ale léčení mezi ně bohužel nepatří. Králík se mezitím probere a začne znovu řvát. Na to, jak roztomilý mi na začátku připadal, se teď musím zatraceně ovládat abych ho z té střechy nezkopla. Zachránily ho dvě věci, fakt, že nemůžu vstát a Gabrielův návrat. To, že se nad mlhu nedokázal dostat rozhodně není dobré znamení. Jsem proto ráda, že mi dá práci a já se můžu soustředit na něco jiného. Začnu se hrabat v kodexu a pokouším se znovu navázat spojení s Oculem. (4) Sakra, vždyť ten krám fungoval i na Marsu. Fakt, že se mi nedaří obnovit spojení mě jen utrvzuje v tom, že s tímhle místem je něco hodně špatně. Po chvíli, kdy jedinou odpovědí je mi jen tiché šumění, to vzdám a pokusím se alespoň zajistit spojení mezi námi. (8) Kdybysme se rozdělili, tak nemáme šanci se v té mlze najít. Koutkem oka se podívám po Gabrielovi, přemýšlím, jestli hodlá králíka mučit. Znervozňuje mě, že mu přes helmu nevidím do tváře. Ve čtení lidských výrazů jsem dobrá ale u něj prostě nejsem schopna určit, co si doopravdy myslí. "Zkus moc nepoškodit tu hezkou kožešinu. Ráda bych si z něj udělala ledviňák." Pronesu se naprosto chladně. Třeba se mi podaří králíka trochu vyděsit. |
| |
|
|
| |
| Mrtvoly a krev. „Už bylo na čase,“ promluvil jsem z větší části k sobě, když už jsem pociťoval, jak se má moc pomalu vrací. Každou chvíli už bych znovu měl být bůh. Sáhl jsem si na místo, kde by normálně byl můj Habakiri. Cítil jsem se, jako by mi chyběla končetina. Avšak tohle nebyl čas, ani místo na litování. Martin souhlasil s mým plánem. To znamenalo, že bylo na čase jej uskutečnit. Rozběhli jsme se za roztřeseným učencem. Řady mrtvých těl, kolem kterých jsme procházeli, ve mně vyvolávaly lítost, ale jinak mě nijak nerozrušovaly. Nebyl to můj první masakr. Z nelibostí jsem si uvědomil, že v mladém věku jsem to klidně mohl být já, který zabil tyhle muže. Už několik milénií jsem se snažil napravit své chyby, však stále mi ležely na paměti. Zastavili jsme u rohu a viděl jsem jak Heather narazila na Tima a vyhodila ho z krytí. Kdyby tam byli nepřátelé, už by jistě byl mrtvý. Heather se nezdála v pořádku. Připadala mi, jako by byla myšlenkami jinde. Pokáral jsem se, byl jsem tak zaneprázdněný náznakem návratů svých schopností, že jsem si nevšímal Heather. Ale mé uvědomění přišlo pozdě. Už jsme došli k místností plné blikajících přístrojů, které Tim nazýval servery. Přizval nás k sobě blíž a ukáže naše protivníky, již v tom pocítí stisknutí na paži. Rychle se otočím a uvidím Heather, jak mě drží pevněji, než jsem od její malého těla očekával. Ochranářsky ji přivinu k sobě. V těchto momentech mi připomíná mou dceru…tedy tu první. „Co se děje? Mohu ti pomoct, ale musíš mi vysvětlit, co se děje,“ řekl jsem k Heather jejíž slova mi nedávala smysl. Její oči se zužily a vytratilo se z nich přitom jejich přirozené teplo. Poté se ji zorničky vrátili do normálu. „Nemusíš bojovat. Od toho jsem tady já,“ chtěl jsem ji ujistit, ale už bylo pozdě. Její vlasy zčernaly a její oči si tentokrát chlad ponechali. Kdokoliv přede mnou teď stál, už to nebyla ta samá dívka, jako předtím. Vzpomněl jsem si na Mars. Tam se taky přeměnila a…no, řekla mi, ať ji nevěřím, tak nehodlám. A ještě k tomu nemá žádný respekt. „Co jsi zač a co se stalo s Heather?,“ zeptal jsem se jí prudce. Byl kolem ní špatný vzduch. Útočníci už nebyli středem mého zájmu. Cítil jsem, jak se mi vrací síla (10). Brzo z nich budou jen mravenci. To samé jsem však nemohl říct o černovlásce. Ta se však rozhodla ukázat nám své schopnosti. S tím jsem s ní musel souhlasit, čím dřív tohle budeme mít za sebou, tím dřív na ní mohu dávat pozor. Šel jsem tedy za první z těchto serverů a pokusil se použít vítr, abych jej shodil a on shodil další a tak dále (3). Ale vítr tady byl zatuchlý a ne dost silný. Šel jsem na to proto klasicky. Udělal jsem pár kroků dozadu a rozběhl se na server a vší silou do něj kopl (8). Mělo by to mít stejný efekt a s trochou štěstí by to mohlo uvěznit či omráčit muže, kteří byli mezi dalšími blikajícími přístroji. |
| |
| Nástup hrdiny dne! Tým Martin aka. gyros Probíhal jsem chodbou, navigován mapo na kodexu, kterou mi Tim tak hezky nastavil. Obvykle tak čisté cohdby teď ale zdobily mrtvoly. Všude krev a stopy po kulkách. Vědci. Vojáci. Technici. Ti, kdo tohle místo napadli si jdou tvrdě za svým. Došel jsem až do skladu na místo, kde mi dali můj hasák hromadného ničení se sílou plus deset a inteligencí minus tři. Idioti vypatlaní. Ale tohle si ASI nezasloužili. "Co tu hledají?" zamumlal jsem si pro sebe, když jsem prošel všechny místnosti ale všude byly jen mrtvoly. Pak mi konečně došlo, že ty mrtvoly vypadjí jinak. Dřepl jsem si k jedné, abych se líp podíval. Díra po kulce nikde. Tohole zabil nůž. Nebo něco takového. "A že se někdo činil.." povzdechl jsem si a rozhlédl se kolem sebe po probodnutých mrtvolách. Nějak se mi to nelíbí, začínám mít blbé tušení. Podíval jsem se na zbraň ve své ruce a ujistil se, že je nabitá a odjištěná. "A pak, že mi hraní her nic nedá. Kdybys mě jen viděla teď, matko" zazubil jsem se a stiskl tlačítko ve výtahu do nižších pater. Mrtvoly jsou i tady. Když jsem uslyšel něčí hlas, okamžitě jsem se zastavil přikrčil. Jsou někde přede mnou a ještě o mě neví. Pomalu jsem se přikradl k vysokému regálu a opatrně vykoukl. Stál tam chlap s mečema v rukou. Ale podle hlasu by tu měla být ještě ženská. Očividně nějaký maniak. Chvíli mi šrotovalo v hlavě, kde jsem už tu postavu viděl. Akční film? Televizní zprávy? Hovno! Kodex! To je Rai! Kurvafix! zaklel jsem v duchu a polkl. Ten mě nakrájí jak gyros. Jsem v řiti! Počkej...já už vlastně nejsem člověk. A s těmi meči musí přijít až ke mě a když jej chytnu tak bude v řiti on! "Ani nedýchej, nebo ti prostřelím palici!" vylezl jsem zpoza regálu a pistolí mu mířil na hlavu. "Pusť ty meče na zem a ta tvoje čubička ať vyleze a postaví se vedle tebe. Nebo ti tu hlavu ustřelím taky," dodal jsem a čekal, jestli mě poslechne nebo ne. Srát na to. Nejsem ve filmu. Prásk.(3) Glock mi vletěl přímo do ksichtu a já se chytl za nos. "Kurvafixdrát!" probublal jsem skrze krev řinoucí se z mého nosu. Teď jsem teprve v prdeli. "Ok...zapomeň, co jsem řekl. Stejně jsem na odchodu," zkusil jsem si ještě zachránit prdel. |
| |
| Lehko se skupinou, těžko s jedincem 14:00 Tým OculusMístnost se servery Shynx, Susanoo Iluze od Shynx se jako nemoc rozšířila po vašich protivnících. Zprvu pomalu si ani nevšimli, že se vetřela do jejich mysli, i když to byla také zásluha Susanaa, který na sebe vcelku efektivně upoutal pozornost. “Kdo sakra jste?” zeptal se jeden z nepřátelských vojáků. Už zvedal zbraň připraven vystřelit, když v tom se sesypal na zem jako slámový domek při tornádu. Po něm následuje jeden voják za druhým. Vypadají jako by všichni chytli Parkinsona. Všichni se pokusí stát jen několika se to podaří a ti namíří své zbraně na Shynx, avšak poté Susanoo vytáhne své drápy...nebo přesněji nohu. Servery se opravdu sesypali jako domino a buď narazili do vojáků, kterým se podařilo vstát a omráčili je tak, nebo uvěznili vojáky, kteří zůstali na zemi. Tak jako tak, ani jeden z nich nemohl mluvit. Až na jednoho. Jednomu se podařilo uskočit před padajícím serverem a pomocí stěny se vyšplhal na nohy. Zbraň u sebe neměl, ale i tak to vypadlo, že se chystá bránit. A podle stále méně klepajících se nohou, šlo vidět, že na něj iluze přestává působit. “Co tady děláte? Nikdo tady neměl být, jen řadový úředníci a vědci,” řekne muž spíš pro sebe. “Dostaňte z něj nějaké informace ohledně Vargy. Já se mezitím podívám, jestli něco nevytáhnu ze serverů,” řekne Tim. Nezdá se ani nějak ohromený či zaujatý Shynx. Ať je to šokem, nebo prostě tím, že má lepší věci na práci rovnou se vrhne ke spadlým serverům a vás nechá s vyslýcháním… Skladiště Martin “Zabij ho,” řekne Rai. Jsou to první slova, která si ho slyšel promluvit. A zdá se, že taky jediná. Jelikož hned poté se otočí a jde dál hledat, pro co tady přišel. Ať už je to cokoliv. Mezitím žena vyjde do tvého zorného pole. Přesně včas, aby viděla tvé fiasko s pistolí. Začne se smát. “Tohle jsi měl vidět. Oooh, je jak ztracené štěně. Nemůžu si ho nechat?” zeptá se žena Raie, ale ten už ji neposlouchá. Žena otráveně obrátí očima. “A už zase nemluví. Je s ním vážně nuda,” řekne žena. Tvůj Kodex zabrní s novými informacemi, ale ani nemusí. Je ti jasné, že osoba, jež právě stojí naproti tobě není člověk. Kůži a ramena má pokrytá peřím, dvě dlouhá kostěná křídla ji rostou ze zad, její kůže je bledá jako samotná smrt, až na její ruce zakončené dlouhými pařáty. Ty mají barvu seschlé krve. Vteřina. Žena se odrazí od podlahy, máchne křídly na přidání momenta a vystartuje k tobě. Je rychlejší, než ty v tvém šokovaném stavu, a tak se k tobě bez problému dostane. Jedním úderem do hrudi tě odhodí na druhý konec místnosti. Narazíš do jedné ze skříní, na které je množství neznámých chemikálií. Jedna z nich ti začala rozežírat nohu. Žena se na tebe překvapeně podívá. “Ty ještě žiješ? To jsem nečekala,” řekne s upřímným překvapením v hlase. Mluví sice anglicky, ale její přízvuk zní velmi zvláštně. Jako by byla Francouz, který byl anglicky učen Španělem. “V tom případě, bych se asi měla představit. Vím, že to tady není nutné, ale staré zvyky umírají těžko. Mé jméno je Kerosia to Sigerno ora Mont. A já dnes ukončím tvůj život,” lehce se pak ukloní a vydá se k tobě, dokončit práci. |
| |
| Z průšvihu do průšvihu, aneb můj život Kongo Protentokrát jsem měl štěstí. Stačilo se netrefit a měl bych kolem krku několik vražedných hyen. Doslova. Riskování mi vždy dělalo dobře, život na pokraji smrti byl mým denní chlebem, občas mě samotného však překvapí, jak moc blízko jsem té smrti byl. Zrovna teď... Ne, teď si nemohu dovolit zemřít. Možná by to bylo v jistých ohledech jednodušší a méně bolestné, mám však povinnosti, které musí být splněny. Zjistit pravdu. Zjistit, co se stalo a zda je ještě nějaká naděje. Dlužím mu to. Na moment skloním zbraň, užívám si chvíle, kdy všechny hyeny zmlknou a světla jim zmizí z očích. Mohla by to být epická scéna, nebýt zapnuté vysílačky a hlasu ozývajícího se z ní. Výborně, další problém. Kdyby šlo všechno jako po másle, začala by to být nuda, buďme upřímní. Navíc kdo je nejlepším improvizátorem a řešitelem všech těch sraček, co se můžou v průběhu akce pokazit? Jiní mívají dokonalé strategické plány, já se většinou spokojím se slovy: "Přijdu a udělám to.". Stejně jako teď. O tom je ten adrenalin. Ale co s vysílačkou? Neozvat se? To by je rovnou upozornilo, že je něco špatně a kdo ví, jak by se zachovali. Kdyby povolali své muže sem do divočiny, už bych se nemusel dostat k hotelu, navíc by i Fontana mohl vyrazit do akce a to bych ho nenašel už vůbec. Takže něco jiného. Dobře. Proč ne. Rychlými kroky přiskočím k mrtvému vojákovi a z ruky mu vyrvu vysílačku. Pak skoro vůbec neváhám, jen správně namodeluji hlas do chraplavého šepotu - z toho se dá jen ztěžka vyčíst, kdo přesně to mluví. "Ony..." Kolikrát jsem už slyšel mluvu umírajících? Mluvu těch, kteří plivou krev a z posledních sil se snaží sdělit důležité informace? ..hyeny..." Zakašlání, několik lapavých nádechů. "Ony...něco špatně..." Každá technika se může porovnat. Ta vraždící obzvlášť. "ne...nefung...ují...útočí. Zaútočil...hyeny. Neposlouchají." Mezi svá slova dávám dostatek chrapotu a sípotu. Pro jistotu, napodobit ten přízvuk by nebylo jednoduché. "Dej...pozo..." A konec. Ještě jednou zakašlat, zalapat a - ticho. Smrtelné ticho. Se zatajeným dechem se zaposlouchám do odpovědi toho druhého. Sežral mi to? Kdo ví. Co udělá teď? Pokud sem pošle lidi, nemohu tu nechat mrtvoly s jasným střelným zraněním. Zatraceně... Jestli budu muset ty mrtvoly zohavit, aby vypadali jako po útoku hyen, bude mi špatně. |
| |
| Tábor Rukojmích Kongo Sice jsem měla pořezanou paži, ale vyšlo to. Aura geparda zbavila čelistí a zůstalo mu jen jedno oko, ale pořád měl drápy, ale řekla bych, že ohrožení bylo menší, když už nemohl nikomu nic ukousnout. Vojáci sprškou kulek Geparda zaženou do lesa a já se otočím na střelkyni se svou zlatou puškou. Ale také jsem si všimla, že zraněný voják už má docela namále. Zakleji Pak mě překvapilo to, že střelkyně promluvila. Mluvila s přízvukem. Franzouština? Teď se chce bavit? Začala jsem ustupovat směrem k useknuté noze a nespouštěla z ženy oči. „Jsem Hana a chci zachránit ty lidi co tu držíte násilím.“ Řeknu ji, pomalu si dřepnu a po slepu nahmatám nohu. Fuj... lidská končetina. Když jsem se zvedala, použila jsem Auru a vytvořila na sobě brnění. Původně jsem chtěla plnou zbroj, ale díky tomu, jak jsem se soustředila na střelkyni, tak jsem si ji zvládla vytvořit jen částečně. Brnění na trupu, lýtkách, kolem krku a něco jako helmu. „Tohle? To je moje Aura.“ Odpovídala jsem ji a teď se přesouvala ke zraněnému vojákovi. „Prostě to umím. Už jsem se s tímhle narodila.“ No ne úplně, ale vždycky jsem mohla vidět aury. Takhle ovládat jsem se to naučila až v poslední době. „A kdo jsi ty? Co chceš ty?“ ptám se na oplátku. Snažila jsem se dojít k muži poslepu, ale to jsem nezvládla, občas jsem se musela ohlédnout, abych se ujistila, že nesměřuji někam do porostu. Vadilo mi to, protože jsem takhle musela na chvíli spustit ženu z očí.(4) Když jsem došla k vojákovi, tak jsem vedle něj poklekla a vystavila před námi stěnu z Aury, aby nám hned neodstřelila. (7) „Kryjte mě.“ Pobídnu ostatní muže a konečně se přestanu na ženu dívat a věnuji se zraněnému vojákovi. Stáhnu mu z nohy škrtidlo. Přiložím mu nohu zpátky ke končetině a použiji mu na ránu léčivou Auru. Snad ještě nebylo pozdě. |
| |
| Rozpolcenost v řadách 14:00 Tým KongoJack Muž na druhé straně vysílačky je ticho, zatímco mluvíš. Nevíš jestli to je nedůvěrou, či šokem. Nevíš, až dokud nepromluví. Poté, co zakašleš svůj poslední dech ozve se z vysílačky vyplašené: “Enio! Enio!” Ty už však dále neodpovídáš. Nastává další chvilka ticha. Muž na druhém konci doufá, ale nic se neděje. Slyšíš jak něco hází kolem sebe. “Já jsem to věděl, já jsem to věděl. Sakra,” zařval muž pro sebe. Mluvil francouzsky, ale to pro tebe naštěstí nebyl problém. Šlo poznat, že už nemluví přímo do vysílačky. Spíš ji jen zapomněl vypnout. “Co teď? Varujeme ostatní? Vypneme je všechny?” zeptá se další hlas. Zní jako ženský. “Ne, vypneme jen hyeny a zajdu si s Fofanou promluvit osobně.” “Jsi blázen. I kdyby jsi sebou měl hyeny všechny zabije tě.” Muž se pozastaví nad ženinými slovy. Ale nakonec řekne:”Máš pravdu. Proto si sebou vezmu víc, než jen hyeny,” řekne muž. Pak už jen slyšíš prásknutí dveřmi. Dobré zprávy; ani je nenapadlo kontrolovat jestli to byli hyeny, které muže zabili a ztratili jakékoliv podezření, že by tady byla nějaká nová hrozba.. Vypadá to, že mezi Fofanovými lidmi panuje určitá rozpolcenost, které jsi vcelku perfektně využil. Špatné zprávy; jeden z Fofanových mužů se s ním chystá vypořádat. Což by bylo perfektní pro tvoji původní misi. Získání bomby, ale jestli chceš získat informace z Fofany, tak by asi bylo lepší, kdyby byl naživu. Rozběhneš se tedy k hotelu. Tentokrát už nepotkáš, žádné hlídky. Potkáš však cestou několik nefunkčních hyen a ujistí tě to v myšlence, že tady někde mají centrální kontrolu. Doběhneš k západnímu křídlu a stoupneš si pod jedno z oken. Okamžitě vidíš, že uvnitř jsou nějací strážní. Stojí vedle nich i několik hyen, ale ty jsou všechny nefunkční. A co je mnohem důležitější všichni ze třech strážní jsou zakrytí od hlavy, až k patě. Kdyby se ti podařilo získat oblečení jednoho z nich, mohl by jsi tady chodit volně, bez poznání.  Hana Zatímco pomalu postupuješ k muži a držíš oči na ženě klopýtneš a na vteřinu ztratíš pozornost. Je to jen chvilka, ale je ti zcela jasné, že tě během té chvilky mohla vystřelit. Nevystřelila. Jen na tebe stále míří zbraní. Přišla jsi tedy ke zraněnému vojákovi a začala ho léčit, zatímco zlatá stěna stála mezi tebou a ženou. Bohužel ostatní vojáci tě nemohli krýt, protože měli plné ruce s gepardem, který byl v prostředí hustého pralese téměř znovu neviditelný. “Stop,” řekla najednou žena a gepard se zastavil. “Zpátky,” povolala ho k sobě dalším zvoláním. Její zbraň však stále byla namířená na tvoji hlavu. Nebo přesněji na zeď, která stále mezi ni a tvojí hlavou. “Já jsem člověk, který chce obchodovat,” řekla. “Mé jméno je Ali Diallo a mohu dostat vás k Fofanovi.” Ostatní vojáci pomalu vyšli ven, jejich zbraně namířené na Ali. Mezitím noha pokousaného vojáka se léčila, ale chyběl mu kus lýtka a na to byla i tvá moc krátká. Byl už sice stabilní, ale tahle noha už pro něj bude do smrti nepoužitelná. “Proč by jsme tě neměli na místě zastřelit, potom co jsi mu provedla?” zeptal se Jacob. “Válka. Vy zabíjíte mé lidi, já zabíjím vaše. Můžu válku skončit a můžu vás dostat do hotelu. Neviděně ” řekne Ali. “A nebo může válka pokračovat. Já nejspíš zemřu, ale kolik z vás také.” Jacob se podívá na tebe, na své muže a pak zpátky na Ali. “Dobře, řekněme, že by jsme chtěli příměří. Něco mi říká, že to neděláš jen z dobroty svého srdce. Co chceš?” “Dát pryč Fofanu. Já to nezvládnu,” její pohled padne na tebe. “Ty možná ano. A poté, co je Fofana pryč vy si vezmete, co spadlo z nebe a nás necháte na pokoji. Zvířata zůstanou s námi, zbraně zůstanou s námi. Hotel zůstane s námi, lidi jsou vaši,” ukáže na rukojmí. “Proč tak nesnášíš Fofanu?” “Přišel a nabídl nám možnost bojovat, ale výměnnou za naší svobodu. Já chci svou svobodu,” řekne Ali. Jacob rozkáže svým mužů, aby na ní stále mířili a mezitím přijde k tobě a tiše s tebou mluví. “Co si o tom myslíš? Může to být past, a i kdyby nebyla nevím jestli můžeme splnit polovinu věcí, které žádá. O nich my nerozhodujeme. Ale zdá se, že o tom neví. A nepozorovaná cesta do hotelu, by byla perfektní,” řekne |
| |
| Blížíme se Stalo jsem to, v co jsem doufal - hyeny byly vypnuty, díky čemuž mi byla poskytnuta mnohem rychlejší možnost cesty k hotelu. Chytré, Jacku, chytré. Občas mě má vlastní genialita překvapí. Co je už ale horší, je touha těch vojáků o Fofanovu smrt. Já se jim upřímně ani nedivím, taky bych z takového vůdce nebyl dvakrát nadšený a pokusil se o převrat, teď ale Fofanu potřebuji. Stačí deset, patnáct minut a pak si s ním mohou dělat, co uznají za vhodné. Klidně jim ho přivedu na řetězu, klidně jim ho opepřím a osolím, jeho osud mi je ukradený - pokud mi stihne říci, co chci vědět. Na nic nečekám. Správně bych se měl postarat o mrtvoly, aby to sedělo s mou lží, nemám však času nazbyt. Zrychlím do běhu a nikde se již nezdržuji a věřte mi, mám velmi dobrou motivaci. K hotelu se dostávám udýchaný a s hlasitě bušícím srdcem, není to však nic, co by mě rušilo od práce. V rychlosti si prohlédnu situaci, do paměti si uložím polohu všech hlídkujících vojáků. Tři tady vpředu. Skvělé oblečení, mimochodem, to se bude hodit. Nevím, kolik času mi zbývá, proto dlouho nepřemýšlím. Proč taky, stejně bych nevymyslel nic lepšího. Muž těsně u okna má být mou první obětí, nejprve však potřebuji, aby jej sám otevřel. Postavím se tedy z boku a pak neudělám nic jiného, než rukou zaklepu a zase rychle zapadnu, abych nebyl vidět. Trochu troufalé, ne? Bude to ale legrace, pokud to vyjde, pokud se voják skutečně podívá, co se děje. Stačí jenom pootevřít a budu připraven, střelím ho dříve než vůbec zjistí, že to byla past. Co když ale rovnou upozorní svýho kámoše? Tak ho zabiju taky. To okno akorát otevřou ve dvou. |
| |
|
|
| |
| Velmi rychlý boj. Žena se ke mně začne přibližovat. Ruce nahoře, aby naznačila, že nemá zbraň. Podíval jsem se na vojáky ležící na zemi. Proti nim taky neměla zbraň. A poté se mnou začne mluvit. Oceňuji, že mě neuráží pokusy o nějaké prázdné úsměvy. „Jak dlouho se chystáš být na naší straně? Dokud se ti to bude hodit?“ zeptal jsem se ji. Byla to však spíš řečnická otázka. Nelíbila se mi. Zažil jsem dost zlomyslných yokai, abych poznal jednoho z nich. Yokai sice nebyla, ale zlomyslnosti měla dost. Měla však také pravdu. S velkým množstvím protivníků si poradila s úctyhodnou rychlostí, a jestli jich potkáme víc, její pomoc by mohla věci výrazně urychlit. Aspoň dokud znovu nezískám svůj meč. Poté už nebude problém se utkat s kýmkoliv. „Zdá se, že právě teď jsou mé možnosti limitované, takže musím souhlasit s dočasným příměřím, avšak podmínky zůstávají nezměněné. Já ochráním tebe před ostatními a ostatní před tebou,“ ujistím ji. Už je však čas získat potřebné informace. Žena...a dost. "Jak se jmenuješ? Heather už se nezdá dostačující," zeptám se. Shynx si poklepe na čelo. Je mi naprosto jasné, co tím myslí. Iluze a triky. Podívám se na posledního válečníka, jež stojí proti nám. Přijdu k němu. Nemá zbraň, a i kdyby měl, pochybuji, že by mu pomohla. Chytnu ho za krk a přimáčknu ke zdi, nedusím ho sice, ale chci, aby věděl, že kdykoliv mohu. „Neznám tvé jméno, ale zdáš se jako čestný válečník. Nedělalo by mi dobře tě zbavit života, ale jestli nám neřekneš, co potřebujeme, budeš mě o to prosit.“ Ukážu na ženu stojící za mnou. „Mohl bych ti zlomit kosti, utrhnout končetiny či vydloubnout oči, avšak to není nic oproti tomu, co udělá ona. Tvé nejhorší noční můry přivede do reality, démoni v tvém podvědomí se vyplaví na povrch. Budeš prosit o šílenství, o smrt.“ Pokusím se vyvolat lehký studený vítr, jenž by procházel kolem jeho těla a prohloubil tak atmosféru (2). Však jeho oblečení vyvolává dostatečné teplo a tak nejsem úspěšný. „Takže se tě proto ptám já, kde je osoba jménem Varga. Jestli neodpovíš mě, zeptá se ona,“ |
| |
| Zajatci Kongo Stisknu rty, když vidím, jak je zranění vážné. Zakleji. Doufala jsem, že to zvládnu napravit, ale tohle jsem ani já nezvládla. Možná kdyby to byla čistá rána tak by to šlo, ale chybělo mu kus lýtka. Aspoň byl stabilizovaný. Třeba s těmi technologiemi co jsou a o kterých očividně svět neví, by to zvládli. Zvednu se a zadívám se na ženu co se představila jako Ali Diallo, ale rozhodla jsem se ji prostě říkat Ali a to druhé jsem už zapomněla. Jacob se ujal slova a já zatím nezasahovala a poslouchala jsem co říká. Jabob nakonec přijde ke mě a tiše se ptá co si o tom myslím. „Proč bychom to nemohli slíbit? Vždyť proto tu všichni jsme ne? Zachránit lidi a zničit evoluční bombu. Nebo jste tu snad měli taky lovit zvířata a prohlásit džungli za své území a zajmout místní lidi?“ ptám se a podívám se na něj. „Já bych souhlasila. První se, ale musíme postarat o civilisty.“ |
| |
| Waterboarding in 3..2.. Tým Kobe Zatímco Gabriel-sama odletí někam nahoru, já zůstanu s Ragen-chan a kontroluju její zranění. Už téměř nekrvácí, kost je ale stále zlomená. Raven-chan ale odmítá pomoc. Já se o sebe postarám.. Ale má pravdu; noha pálí jako čert, a odpočinek by mi bodnul. A tak si sednu vedle ní, odpočívám. "Dáš si lizátko? Je dobrý, na nervy, víš?" zeptám se a podám jí roztomilé růžové lízátko. Sama si rozbalím citronové, a chvilku ho cumlám. Mlčím. Pak se vrátí náš velitel. Mlha je rozhodně nepřirozená. A Kodexy jsou nám k ničemu...kdyby tu byla Janie-san.. "Wakateru, wakateru, nemusíš mi to připomínat, odvětím Gabrielovi. Před pár hodinama jsem málem umřela, na to se jen tak zapomenout nedá. Škubající a řvoucí zajda mi jde trošku na nervy, ale pořád je hrozně roztomilý. Vymlátit informace z kawaii zajíčka není zrovna to co chci dělat nebo i jen vidět, ale je to nutnost. "Můžu si ho nechat, Gabriel-sama?? Onegai??" pronesu co nejnevinějším a nadšeným hláskem. "Budu si s ním hrát! Jen já a moje hračky! Na koronera! A na středověkou mučírnu! A na FBI! Možná bych si zkusila waterboarding, teehee!!" dodám už temnějším hlasem, než mu zajdu podám. "Neboj Raven-chan: znám jeden způsob, jak ho stáhnout z kůže aniž bych poškodila kožešinu! Zaživa jsem nikoho ještě nestahovala, ale ty mi pomůžeš, že?" reaguju na její poznámku o ledviňáku ve snaze zajatce co nejvíc vyděsit. Samozřejmě jsem tohle nedělala. Aspoň ne všechno.. |
| |
| Výslech Keiko, Raven Mlčky si převezmu zajíce, kterého chytnu za nohu a vzhůru nohama ho držím levou paží již nataženou za okraj střechy... "Nabídl jsi nám v případě svého propuštění rychlou smrt. Já pro tebe mám stejně limitovanou, ale o něco lepší nabídku. Odpověz na naše otázky a nechám tě jít." Řeknu vážným hlasem a na okamžik se odmlčím. Těžko říct, jak moc si náš zajatec váží své existence. Ale jeho snaha uprchnout jasně ukazuje, že mu vlastní osud rozhodně není lhostejný. "V momentě, kdy začnu lámat tvé kosti a ony se budou prát o kožešinu, nabídka nenávratně zmizí.." Podívám se na děvčata ve snaze využít tu děsivou atmosféru, kterou pro zajíce svými komentáři vytvořily. Poté zřetelně a pomalu formuluju všechny své otázky. "Za prvé - Kde mizí všichni ti lidé? Za druhé - Kdo...Co jim to dělá? A kde je najdu? Za třetí - Víme, že tu dopadla bomba.. Co přesně její dopad způsobil? Dostal tě sem? Za čtvrté - Jak to všechno... tady ... uvedu do normálního stavu?" Po čtvrtém bodu svých otázek se opět na okamžik odmlčím a pozoruju zajíce, který má teď několik vteřin čas otázky vstřebat. Bude přehnaná jistota v naše selhání a pud sebezáchovy stačit, aby nám to všechno řekl..? "Limitovaná nabídka života končí za deset vteřin... pět... tři..." Za předpokladu, že je náš zajíc moc šílený a odvážný, než aby promluvil, pokračuji následovně. "Na něco jsem se ptal!" Zakřičím a začnu se zajícem (který je stále hlavou dolů) třást jako barman připravující koktejl. Po několika dlouhých vteřinách ho místo za nohu chytnu pod krkem a volnou rukou "stisknu" jeho pravou packu mezi palcem a ukazováčkem. V obleku mi nedá téměř žádnou práci dvěma prsty naprosto rozdrtit všechny kostičky v pacce. "Za prvé! Kde...mizí... všichni... lidé z okolí!" Stejný osud potká i levou packu. "Za druhé! Kdo za tím stojí!" Řvu na zajíce a zároveň si s ním zase hraju na barmana. "Za třetí.. Ta bomba! Co přesně se tu stalo!" Tentokrát všech svých pět prstů obtočím kolem jeho lýtka a začnu pomalu zpevňovat stisk. Nechutně pomalu, bez ohledu na postupně stále více a více intenzivní křupání.. "Za čtvrté! Jak se zbavím té mlhy, rušení signálu a především vás... těch namyšlených kreatur, které se cítí jako vládci světa?!" I druhou nohu čeká můj stisk pomaloučku přidávající na intenzitě. "Omlouvám se, Raven.. Ta kožešina asi nebude.." Pronesu paradoxně o dost klidnějším hlasem, když volnou rukou chytnu zajíce za ucho. Před škubnutím se však zastavím. "Mluv... Protože jinak byl tohle teprve začátek.." |
| |
| Debil až do konce Jedno jsem ji přiznal musel. I když je šílenš hnusná, tak má páru. "Blach" vyrhkl jsem, když jsem narazil do polic s chemikáliemi a sletěl spolu s nimi na zem. Rukama jsem se zapřel, abych se nadzvedl. Hruď mě bolela, nejspíš to odneslo několik žeber. Cítil jsem, jak mě štípou dlaně. Asi jsou plné střepů. A taky jak mě nehorázné pálí noha. Cítím tu bolest, skoro mě otupuje. Ale nehodlám se na to dívat. I když by mě zajímalo, jak to vypadá, když to dokonce syčí a prská. Cítil jsem, jak mé tělo začalo lehce pracovat na obnově. Ale fakt lehce, že kdybych měl čekat jen na to, buu tu tak měsíc. Jenže tolik času nemám. Ta ptačí žena už šla pomalu ke mě. Zamrkal jsem, abych se zbavil koleček před očima a dosedl. "Ne... počkej...nezabíjej mě," řekl jsem a odkašlal si. "Nepodpustil bych si, kdyby mě zabil někdo s takovým ksichtem," vycenil jsem na ni své krví zbravené zuby v širokém úsměvu. Snad ji to dostatečně nasralo, aby udělala něco blbého. Třeba že přišla blíž ke mě zvedla mě ze země. Nebo mě aspoň chytla. Pak bych se mohl já vyřádid na ní. |
| |
| Kapitola čtvrtá: Spojenci minulost, nejistota budoucnosti, nepřátelé přítomnosti, 14:30 Tým Kobe Studený vítr vás kolem vás vane, zatímco stojíte na střeše, každý zaměstnaný svým kusem práce. Raven se soustředí na Kodex. Vždycky měla talent na techniku a během svého pobytu mimo planetu se její expertíza posunula do oblastí, které by normální lidé považovali za sci-fi. I přes to byl Kodex celkem zálusk. Ať se snažila sebevíc, nefungoval. A nejhorší bylo, že nemohla najít důvod. Všechno se zdálo perfektní, jen nemohli komunikovat. Zatímco Raven řešila komunikaci Gabriel se snažil komunikovat se zajícem. I když jeho způsoby byli mnohem méně šetrné. “Radši bych umřel, než zradil Okuninshi-sama,” řekl zajíc při první salvě otázek. “Myslíš, že mi vadí lámání kostí. Já jsem zajíc z Inaby. Bolestí jsem proslavený.” Zajícova slova však moc neodpovídají jeho třepajícímu se tělíčku. Jeho oči přeskakují z Gabriela, z Raven až na Keiko, která bez oka a celá zakrvácená na něj působí dojmem nějakého shinigamiho. “Aaaaah,” zaječí zajíc bolestí, když mu Gabriel začne pomalu drtit packy. “Já...já dobře, dobře!” zařve, když už mu zbývá jen poslední noha. Slzy se lesknou v jeho malých očičkách. I přesto v nich ještě neztratil veškerý odpor. “Sarutahiko-Okami - vůdce Kunitsukami - se snaží získat Tři posvátné klenoty. Protože kdo má všechny tři je vládcem země. Meč Kusanagi, zrcadlo Yata no Kagami a prsten Yasakani no Magatama,” začne povídat králík. Podívá se poté na Keiko a radši přidá v rychlosti. ”Před pár týdny přišli oni. Nositelé pravdy. A nabídli nám Kusanagi. Řekli, že nám ho seženou pokud na sebe přilákáme dost velkou pozornost. A tak můj pán, Okuninshi-sama, vládce duchovního a snového světa, první generál Sarutahiko-sama, dostal nápad,” na zajícově tváři se objevil malý úsměv. “Co kdyby jsme nechali do snového světa přenesli obyvatele celého města. A přesně to jsme udělali. Zajíc se teď usmívá od ucha k uchu. “Ale poté jste se tady nějak ukázali vy. Ale ne v opravdovém světě. To by vůbec nevadilo. Ne, vy jste se nějak ukázali ve snovém světě. V říši mého pána Okuninshi-sama.” Najednou do sebe začali nějaké věci konečně zapadat. Raven došlo, proč nemohla opravit Kodex, ať se snažila sebevíc. Gabriel už chápal, proč nemohl vyletět nad mlhu. A Keiko došlo, že Baku nebyli ve vašem světě, ale vy v jejich. “A vy všichni už jste tady dost dlouho, aby jste propadli pod jeho moc. Chci vám jen říct, že doufám, že vás navždy uvězní ve vaší nejhorší noční mů…” Raven Píp. Píp. Píp. Monotónní pípání se ti rozléhá v uších. Cítíš jak tě něco tlačí na prstu. Ležíš na nějaké měkké posteli. Pokusíš se otočit, ale nějaké kabely tě tahají zpátky. Pomalu otevřeš oči a okamžitě tě do očí praští sytost bílé stěno a světlo, jako by jsi ho několik let neviděla. Zachvíli si však nezvykneš. Poté se podíváš po okolí a vidíš, že jsi v nemocnici.A ne v nějaké super moderní sci-fi nemocnici. Ne, normální nemocnice, jakou si pamatuješ z tvé doby. Co však zaujme tvoji pozornost mnohem víc je kdo sedí vedle tebe. Tim zrovna pochrupuje na židli. V rukou má knihu a vypadá mladě, jako když si odlétala. Najednou sebou škubne a začne se pomalu probouzet. “Hmm….Raven,” chvíli se na tebe nevěřícně dívá a poté tě silně obejme. Když se od tebe oddělí jeho oči se lesknou. “Já jsem věděl, že se probudíš. Oni mi říkali, že ne, ale já jsem to prostě věděl,” řekne nadšeně. “Já jsem Tim. Timothy. McKee. Vzpomínáš si na mě. Odletěla si v experimentální raketě, kterou jsem postavil. Vzpomínáš si na to. Bylo to úspěšné, během pár vteřin si dorazila na Mars. Jsi první člověk na Marsu, pamatuješ si. No cesta zpátky, byla trochu horší a pak jsi upadla do kómatu. Pamatuješ si?” zeptá se tě v Tim v rychlém sledu. Připadá ti, jako by pár dní nespal. Měla jsi pocit, jako by jsi na něco zapomněl. Na něco velmi důležitého. Ale ať jsi se snažila sebevíc, nemohl sis vzpomenout na co (hoď si na vzpomenutí - 9,10) Gabriel “Dobré ráno, fešáku,” slyšel jsi ženský hlas. Ne, ne ženský hlas...její hlas. Cítil jsi na sobě teplou deku a měkkou postel pod svými zády. Sluneční paprsky ti dopadali na zavřená oční víčka. Ospale jsi otevře oči a viděl jsi před sebou April. Měla na sobě dlouhý kabát a v ruce kávu a nějaké donuty. Kabát si rozepnula a pod ním měla jedno ze svých - lehce dětinských - pyžam. “Hej, tyhle pyžama jsou super a klidně se o nich budu hádat,” řekla škádlivě, když si všimla jak se na ní díváš.”Ale radši bych si vedle tebe lehla a dala si snídani. Přece jen, tohle je náš poslední den volna. Zítra už zase práce,” řekne April. Poté ti podá kávu, lehne si vedle tebe a letmo tě políbí. “Ale musím říct po Yvess Terrace jsem už dovolenou potřebovala. A že ses přidal, taky neuškodilo.” April se trochu napije kávy a pak položí svoji hlavu na tvé rameno. Cítíš její vůni a její hebkou pokožku, jako už dlouho ne. “Přemýšlela jsem, že bychom na poslední den zkusili párovou masáž, co na to říkáš?” zeptala se tě. To tě donutilo podívat se kolem sebe, kde vlastně jsi. Vypadalo to jako nějaký velmi luxusní hotelový pokoj. Možná i lázně. Měl jsi pocit, jako bys na něco zapomněl. Na něco velmi důležitého. Ale ať ses snažil sebevíc, nemohl sis vzpomenout na co (hoď si na vzpomenutí - 9,10) Keiko “Jestli tě to nudí, tak můžeme dělat cokoliv jiného. Třeba horská dráha, vypadá celkem dobře, nebo cukrová vata,” vytrhne tě z myšlenek Rogerův hlas. Už si ani nemůžeš vzpomenout, na co si vlastně myslela. Otočíš se na Rogera. Vypadá přesně tak pěkný, jak si ho pamatuješ. Charismatický, pohledný a plný energie. Teď se do toho však přidala i špetka nervozity, což ho však nedělalo o nic méně pohledným, naopak. A všimla sis, že ho vidíš dvěma očima. Okamžitě sis sáhla ke svému oku. Pořád tam bylo. A pak sis všimla, že jsi na rukou neměla prsten. “Musím se přiznat, když jsem ti nechal ten dopis ve skříňce, ani jsem nedoufal, že by jsi věděla kdo jsem. Ale když jsi tam na mě doopravdy čekala,” Roger se na tebe usměje. “Byl jsem tak šťastný.” Zrovna jste v loďce, která vypadá jako labuť a plavíte se kanálem. Přesně víš, kde jsi. Tunel lásky, který je na jedné pouti v Sydney. Často jsi tady chodila, když jsi byla malá a neztratilo to ani trochu své romantičnosti. Třešňové květy okrašlovali vodu a nádherná harfová hudba zase zvuk. Normálně tady bylo hodně lidí, ale teď jste tady byli sami. Poté jsi cítila něco ve své ruce. Podívala ses a viděla jsi, že to byla Rogerova ruka. “Nevadí?” zeptal se. Měla jsi pocit, jako by jsi na něco zapomněl. Na něco velmi důležitého. Ale ať ses snažila sebevíc, nemohl sis vzpomenout na co (hoď si na vzpomenutí - 10) Tým Kongo Jack Je to skoro, až neuvěřitelné, ale opravdu to funguje. Voják přijde k oknu a vykoukne ven. Poté následuje jedna střela z tvé ztišené pistole a už je to jen další bezvládné tělo. Poté tělo vytáhneš ven a rychle se začneš převlékat do jeho uniformy. Samozřejmě to nejde perfektně. Další ze strážných vidí, jak táhneš tělo a vydá se k tobě, připravený jakoukoliv hrozbu eliminovat. Ale není to nic, co by nezvládla další kulka. Už sis přestal hrát. Čas se krátil a ty jsi to nehodlal meškat. Ani ses neobtěžoval dvě mrtvé těla schovat a jen, co ses převlíkl, tak jsi se svižným krokem rozešel za Fofanou. Byl tady však další problém. Nevěděl jsi kde je a hotel, byl celkem obrovský. Obrovský a luxusní. Obří křišťálový lustr visel v hlavní síni, veškeré podlahy byli tvořeny mramorem a snad všechna zábradlí na poschodích byla tvořena ebenem se zlatými pásky. Byl to typ hotelu, do kterého bys za jiných okolností přijel. Za jiných okolností. Teď si však měl na mysli něco zcela jiného. Prošel jsi skrz hlavní síň a potkal jsi několik Fofanových mužů, jak někam - či odněkud - utíkají. Když jsi šel dál narazil jsi na cestu lemovanou těly rozbitých robotických zvířat. Bylo tam všechno od lvů, přes nosorožce, až po supi. Všechny byli rozbité na kousky. Ale sloužili jako perfektní ukazátor Fofanovy pozice… Hana “Ne, samozřejmě, že ne, ale ty technologie by mohl Oculus…,” Jacob se pozastavil nad svou odpovědí. Vaše pohledy se střetnou. Připadá jako by z něčím bojoval, ale nakonec jen přikývne. “Jo máš pravdu. Pokusím se to s ní dojednat, zatím se můžeš postarat o ně,” souhlasí s tebou a přejde k Ali. Ty mezitím otevřeš chatky a pustíš civilisty ven. Ze začátku ti nevěří a čekají, že jen co vyjdou ven, nějaké neviditelná síla jim prokousne krk, ale nakonec vyhraje jejich potřeba dostat se ven. A tak se první pomalu, ale za chvíli už rychle vrhnou na vzduch. Všimla sis, že rukojmí tvoří především bohatí turisti a nějaká pracovní síla hotelu, která asi odmítla s Fofanou spolupracovat, ale bylo tam i několik dětí, které se zdály nejvíc otřesené. Naštěstí se kromě nějakých těch škrábanců, odřenin a otlačenin zdáli být naprosto v pořádku. Největší problém tady byl šok. “Hej, Hano,” zavolá na tebe Jacob, zatímco k tobě přijde. “Zdá se, že její plán je jen pro jednu osobu. A spočívá v tom, že někomu dá ten její plášť neviditelnosti a ten někdo se vydá na místo.” Jacob si všimne, že se na něj jeden z jeho mužů dívá. “Ano, řekl jsem plášť neviditelnosti. Harry Potter je moderní klasika,” ohradí se na něj a pak se znovu otočí na tebe. “Myslím, že je jasné, kdo by měl jít.” O chvíli později už se nepozorovaná procházíš chodbami hotelu. Vidíš tady kusy rozbitých robotických zvířat, které tě dovádějí, až k Fofanovi. Naproti tobě přitom jde jeden z jeho mužů, který je celý zahalený. Hana, Jack Oba jdete po chodbě hotelu a následujete kusy robotických zvířat. Až nakonec vás zavedou k jedněm dveřím, které jsou lehce pootevřené. V nich je mrtvola nějakého muže, která zabraňuje, aby se zcela zavřeli. Je to jediná - lidská - mrtvola, kterou jste viděli po cestě. A Jackovi dojde, že to je nejspíš muž, kterého slyšel ve vysílačce. “Ty. Musím říct, hacknout všechny mé zvířata. Chytré. Jen škoda, že na tom vůbec nezáleželo,” uslyšíte zevnitř pokoje. “ Na to jak jsi chytrá, jsi celkem tupá. Tohle bomba, hotel, rukojmí. Na ničem z toho nezáleželo. Nic z toho nebyla pravda Všechno to byla jen léčka na odvedení pozornosti. Protože existují jen čtyři pravdy. Jedna z nich je, Musíme ničit, abychom přežili.” Najednou uslyšíte výstřel a vběhnete dovnitř. Je však pozdě. Vidíte jak Janie udělá několik kroků dozadu a padá k zemi. Před ní stojí Fofana s kouřící zbraní. Otočí se na vás s namířenou zbraní. Všechno se pak odehrává velmi rychle. “Aaah, jdete právě v čas,” řekne. Poté se na jeho ruce objeví přístroj připomínající Kodex. Něco na něm naťuká a plášť, který schovával Hanu, se zcela zviditelní. Poté se otočí na Jacka. “Nemysli si, že tě nepoznám. Čekal jsem, kdy se stavíš, Jamesi Lloyde,” řekne na Jacka. Avšak ani jednoho z těchto věcí není to nejdivnější v místnosti. Ta cena patří Orbu, který je za Fofanou a osvětluje ho zlomyslným světlem. Avšak tenhle Orb je oranžový a ne červený, jako ten váš. “Nemusíte se bát o bombu. Tu už jsme zničili. Moc nepředvídatelná. To samé se samozřejmě nemůžu říct o vás, že a…,”” zhebni hajzle,” přeruší Fofanovi slova Janie. Krev ji přitom teče z úst. Vidíte Brona jak slabě levituje nad jejím tělem. “Omluvte mě,” řekne Fofana a namíří zbraň na Janie. Připraven vystřelit, když v tom Bron se rozletí k orbu. Začne zářit stejnou oranžovou září a narazí do něj. Co následuje se dá technicky popsat jako exploze, ale oba dva už jste zažili nějaké ty exploze, tohle bylo něco úplně jiného. Oranžová záře vás zcela oslnila a poté jste cítila jak do vás naráží tlaková vlna za tlakovou vlnou. Vaše kosti se zlomily a pak zase opravily. Chvíli jste věděli nejhlubší tajnosti vesmíru a v dalším okamžiku už zase nic. Vaše atomy se pohybovali prostorem jako miliardy malých mravenců. Poté záře zmizela. Cítili jste písek pod svýma rukama. Avšak nebyl horký. Jackovo oblečení bylo naprosto potrhané a Hanino jakbysmet. Bylo kolem vás šero a celý svět se točil. Došlo vám však, že to druhé nebylo světem, ale vámi. Hlava vás bolela, jako po velmi špatné kocovině. Když jste zvedli oči viděli jste kolem sebe jen písek, ze kterého vystupovali kusy zničených budov. Obrovský mrak prachu zakrýval slunce. “Pomalu se otočte,” slyšeli jste za sebou chraptivý mužský hlas. Zdál se postarší. Bohužel všechno se s vámi tolik točilo, že jste nemohli udělat co chtěl, ani kdyby jste chtěli. Jack cítil něco hlaveň zbraně ve svých zádech. “Co sakra děláš. Nevidíš, že vypadají polomrtvě, “ řekne ženský hlas. Hana může cítit jak jí někdo pomáhá na nohy a podává ji flašku s vodou. Když se podívá na svoji zachránkyni vidí uvidí osobu, která rozhodně není člověk, i když nějaké rysy tam jsou. Když se však její zachránkyně podívá na ní zmrzne. “M...mami?!” řekne s velkým překvapením. Mezitím i postarší muž se na ni podívá. Pak se velmi rychle vrhne k Jackovi a pomůže mu se otočit. Jack se konečně muži podívá do tváře. Vidí jeho bílé vlasy, jeho - i přes stáří - celkem pohledný obličej a jeho oči. Vypadá sice mnohem starší, ale stále ho poznává. Gareth. “Jacku?” řekne Garry nadějně. “Co se sakra děje?” zeptá se žena. (viz. HP) Tým Oculus Martin „Co jsi to řekl, ty hajzle,“ řekla Kerosia a rozešla se k tobě velmi rychle, ale uprostřed cesty se zastavila. „Nějak tak jsi chtěl, abych to udělala. Anebo spíš, Aaaah Kerosia ničit,“ tvá protivnice přitom zvedla ruce do vzduchu a začala s nimi mávat. „Stačí?“ zeptá se a pak se začne smát. „No ták? Připadám ti jako Bomekian nebo co? Počkat ty vlastně asi nevíš, co to je. Představ si velmi ošklivého člověka zkříženého s…víš co, kašli na to. Stejně nebudeš žít dost dlouho, abys to využil,“ Kerosia poté přijde k jedné z poliček a vyrve z ní velkou kovovou tyč. Polička se samozřejmě s velmi hlasitým prásknutím sesune k zemi jako domeček z karet. Kerosia zakroutí jeden z konců železné tyče. Poté se s ní napřáhne, jako olympijský oštěpař a mrští ji k tobě. Kus železa projde skrz tvé břicho a proletí, až do zdi za tebou, takže tě k ní technicky přišpendlí. „Jen abys mi neutekl,“ řekne a mrkne na tebe. „Hej,“ ozve se za ní Rai. „Počkej chvilku, zlato,“ řekne k tobě a otočí se na něj. Vidíš, že Rai zvedne svoji ruku a drží v ní nějaký meč. Jiný meč, než ty, které má u sebe, i když i tenhle je katana. Vypadá však téměř jako starožitnost, než jako použitelná zbraň. Vůbec tě nenapadá, proč by něco takového chtěl. Ale je pravda, že právě teď máš na mysli jiné starosti. Třeba krev, která se hromadí v tvých plicích. Nebo páteř, kterou se Kerosií podařilo taky probodnout, takže nemůžeš hýbat ani rukama. „Dobře, dokončím to tady a hned můžeme jít,“ řekne Kerosia a znovu se na tebe otočí. „Je na čase, abychom to naše laškování skončili," řekla Kerosia a přišla k tobě. Klekla si před tebe a podívala se na tebe jako lev na antilopí mládě. „Jestli tě to utiší, byl jsi nejzábavnější věc tady,“ položí ti ruce na krk a začne tlačit. Pomalu s tebe tak uniká i ta trocha vzduchu, kterou jsi měl na začátku. Cítíš, jak pomalu začínáš ztrácet vědomí. A pak tma. Pak se všechna tvá krev, se začala vypařovat a kolem tebe se vytvořilo klubko horké páry, které ani Kerosia nemohla vydržet a uskočila zpátky. Cítil jsi, jak jsi hozen zpátky do vědomého světa. Cítil jsi neuvěřitelnou bolest, jak virus v tvé krvi začal mutovat a spolu s ním i tvé tělo. Na něco nového. Něco mnohem smrtelnějšího… Shynx, Susanoo Tim se podívá na Shynx a poté na zbraně vojáku ležící na zemi. Vypadá, že si to chvíli rozmýšlí, ale nakonec si jednu vezme a dokonce i jednu podáShynx. “Prosím, prosím, ať toho nelituji,” řekne prosebně. Vážně vypadá, jako by už byl na pokraji veškerých nervů. Mezitím Susanoo má rozhovor s vojákem, který taky vypadá jako by toho už měl dost. “Já nic nevím, přísahám. Taky jsme mysleli, že tady bude, ale než jsme sem dorazili, už byla pryč,” řekne voják rozklepaně. Snaží se přitom se přitom udržet se Susanoo oční kontakt, ale nemůže si pomoct a stále jeho pohled padá naShynx, jež stojí o podál. Ta se zrovna rychle prohrabává jeho mozkem. Varga sice v jeho myšlenkách moc roli nehrála, ale aspoň se ji podařilo zjistit, něco víc o Veritas a Oculu (viz. Kodex), a i když stále neměla žádného koně ve hře, kromě toho svého, aspoň už věděla jaká hra to vůbec je. “Myslím, že je ještě jedno místo kde by mohla být,” řekne Tim, poté co se ujistíte, že voják neví vůbec nic. “Má tady jeden tajný kryt. Vím o něm jen já, ona a ještě hrstka lidí. Jestli se někde schová během útoku, je to tam,” řekne Tim. Poté něco naťuká na svém Kodexu a rozběhne se pryč ze serverové místnosti. “Rychle, pojdťe za mnou,” pobídne vás. Stejně jako předtím opatrně běžíte skrz pletité chodby, vyhýbáte se krvi a tělům, až nakonec doběhnete do místnosti, která má v sobě několik věcí, ale hlavně knihy. Tim celý udýchaný přiběhne k jedné z knihoven a pokusí se vysunout knihu. Knihovna se poté odsune a odhalí tak dveře s kódem a kamerou. “To jsem já. Mám sebou Susanaa a…,” podívá se na Shynx. “Ji. Mohou nám pomoct zformulovat plán.” řekne a zamává na kameru. Chvíli se nic neděje, ale poté se dveře odemknou. “Pojďte dovnitř,” uslyšíte ženský hlas zevnitř. Susanoo ho poznává jako ten od Vargy, ale Shynx ho ještě neslyšela. Když vstoupíte dovnitř vidíte stroze zařízenou kancelář se železným stolem uprostřed. Nad stolem jsou obrazovky, které by normálně ukazovali všechny části základny, ale teď byli nefunkční. Varga přijde k Shynx a prohlédne si ji. “Takže ty jsi ta kolem, které byl ten povyk, než začal tenhle povyk. Žena z bomby. Zní jak špatné sci-fi,” řekne s naprostou vážností. Poté se otočí a rozejde se ke stolu. Všimli jste se, že Tim se drží zpátky. “První Mars, potom bomby a teď tohle,” řekne Varga, zatímco něco hledá na stole. “Tenhle den už nemůže být…” Výstřel. A další. Dvě hlasité rány se ozvou za vašimi zády a vidíte jak dvě kulky vletí do Vargy. Jedna přesně do její páteře a druhá do její hlavy. Okamžitě poté Kodex Susanaa začne zkratovat a několikset tisíc voltů čisté elektřiny projde jeho tělem. Normální člověk by byl usmažený na uhel. Avšak na něj to funguje jako taser. Pořád to však má dost silný dost silný efekt, aby svalil na zem a nehybně sebou škubal (hoď si na překonání). Stále však vnímá. To nechává jen Shynx, která se automaticky podívá na posledního člověka v místnosti. Tim stojí u dveří a v rukou má kouřící zbraň. Jeho výraz, jež byl před chvílí plný nervozity a strachu a kdo ví čeho, je teď ocelově chladný. “Horší?” zeptá se padající mrtvoly Vargy. Poté pistoli hodí na zem.“Nesnáším ty věci,” Projde kolem Susanaa, aby si zkontroloval, že se nemůže hýbat. Jeho pohled padne na Shynx. “Toto je skutečný příběh. Banka stará 150 let s 60 miliardami v aktivech se přes noc zhroutí. Hodnota akcií klesne o 93% během osmi hodin. Jeden den je solventní, druhý den je na mizině. Vnímání reality se realitou stává. Víš, co se toho dne lidé naučili? Naučili si, že nic není pravdivé. Jelikož existují jen čtyři pravdy. A jedna z nich je, Všechno umírá,” řekne Tim a pobídne Shynx, aby si sedla. “Než se mne pokusíš zastřelit, či vymazat paměť. Nech mě prosím vysvětlit. Přeci jenom mi stále dlužíš rozhovor. I když se obávám, že tento rozhovor bude z velké části jednostranný,” řekne a sám si sedne naproti Shynx. “Věděl jsem, že dnešek nastane. Věděl jsem, že tento den spadnou bomby a změní budoucnost lidstva. Dalo by se říct, že mám s budoucností velmi blízkou komunikaci. A v tom spočíval můj původní plán. Nechat síly Oculu rozptýlit, pak napadnout základnu, zabít Vargu a dostat se ven. Ale ona udělala něco, co jsem od ní nikdy nečekal. Požádala o pomoc,” Tim se podívá na mrtvé tělo Vargy, jako by stále nevěřil, že to udělala. “Požádala mě, abych našel speciální lidi, kteří by mohli Oculu pomoct v případě velké nouze. To mohlo působit problém. Ale naštěstí tím pověřila mě, takže stačilo najít tu nejméně spolupráceschopnou skupinu, jakou jsem mohl. Věděl jsem, že se buď zabijí navzájem, anebo přinejmenším aspoň nebudou schopní spolupracovat, tak aby mohli nějak přerušit mé plány. Nejspíš se rozdělili při první možnosti, kterou měli. Ale jako naschvál další komplikace. Ty,” upřímně se přitom usměje, jako by to byla nějaká zábavná příhoda z vašeho společného dětství. “Z prvu jsem byl celkem frustrovaný z toho, že jsi tady a s tebou ještě ti dva, ale poté jsem viděl, co umíš a...musím říct, jsem ohromen. Jsi něco tak fascinujícího a nového. A proto se s tebou chci dohodnout. Pojď semnou. Pojďˇsemnou pryč a já ti mohu nabídnout něco, co nikdo jiný ne. Pravdu. Pravdu o vesmíru, o lidech a o tobě. Nechtěla bys znát pravdu o sobě?“ zeptá se tě Tim a natáhne k tobě ruku. |
| |
| Tým Kongo Putování časem Podívala jsem se na Jacob, který namítl, že by tyhle technologie mohl chtít Oculus, ale včas se zarazil a nejspíš přemýšlel nad vlastními slovy. Oplácela jsem mu pohled a nakonec ustoupil. Nebo si uvědomil, že přece jen kvůli technologiím tu nejsou. Přikývnu. Šla jsem pak pustit zajatce, chtělo to trochu přesvědčování, ale nakonec začali vycházet ven a pak se hrnout. Je mi jasné, že uvnitř se muselo těžce dýchat. Většinou šlo o bohaté turisty, ale byli tu i nějací zaměstnanci a děti, které nejspíš z tohohle budou mít trauma. Než ke mě Jacob přišel tak jsem je zkoušela rozveselit žonglováním s koulemi aury. Nechala jsem jim je pak, aby si s nimi hráli a otočím se na Jacoba. Přikyvuji a pousměji se. „Je mi to jasný. Nechám tedy civilisty na vás.“ Řeknu mu a stisknu mu ruku. „Přej mi štěstí. Uvidíme se v táboře.“ Rozloučím se s ním. A brzy pod rouškou Neviditelného pláště, jsem se dostala do hotelu. Najít cestu nebylo těžké, stačilo jít po troskách. Překvapovalo mě, že jsem nikoho neviděla. A pak mě překvapilo, že vidím Jacka. Ale neodhalila jsem se před ním. Netušila jsem jestli tu někde nejsou kamery a nechtěla jsem svou výhodu neviditelnosti jen tak zahodit. Tak jsem ho tiše následovala až za Fofanou. Vážně opravdu nechápu co je to za děsné jméno. Zdá se, ale že nás někdo předběhl. Brzy jsme zjistili kdo. Janie... proč... proč.... proč se nechala jen tak střelit? Nechápala jsem co se tu dělo. A co víc... on věděl o mé neviditelnosti! Sakra. Možná jsem Jacka trochu překvapila, když jsem se vedle něj zjevila. Fofana nám prozradil že bombu zlikvidoval a pak chtěl zlikvidovat nás. Ne, že bych se hodlala nechat! Chtěla jsem před námi zvednout stěnu z Aury, ale všechno přerušila ještě žijící Janie. Znovu na ni vystřelil, já si v rukou hned vyvolala zbraň a chtěla ho odprásknout jako první. Ale něco se stalo. Něco vybouchlo. Orb? Pokusila jsem se v poslední chvíli nás zaštítit, ale všechno šlo do háje. Umřela jsem? Zase? Bolelo to, ale zároveň ne. Měla jsem pocit, že jsem pochopila... všechno a hned na to bylo všechno pryč a já si připadala... hloupá. Zbytek toho co se dělo jsem nedokázala ani popsat slovy. Vím jen, že najednou jsem ležela v písku a bylo mi na blití jak se mi motala hlava. Roztrhané oblečení, ale na nějakou stydlivost jsem teď vážně nemyslela. Nesnažila jsem se zvednout hlavu, tušila jsem, že by to nedopadlo dobře, ale kromě písku jsem viděla i zničené budovy. Bylo poměrně pošmourno, ale ne proto, že by bylo zataženo... tedy bylo zataženo ale dělal to prach který zastínil slunce. Kde to sakra jsem? Pak jsem uslyšela hlas. Otočit se? Zkusila jsem zvednout ruku, ale hned jsem to zase vzdala. Ne to nedám. Kromě muže tak tu byla i nějaká žena, která mě otočila a já zasténala na protest. Nechtěla jsem se hýbat! Ale ať už jsem chtěla nebo ne tak mě vytáhla na nohy. Divila jsem se, že jsem se udržela. Automaticky jsem si vzala flašku s vodou a pak se na ženu podívala. Byla pěkná, ale ne člověk. Humanoid. Pomalu se napiji, když mi ta žena řekne mami a já se zakuckám. „Mami?“ opakuji překvapeně a kuckám. A ten muž zase oslovuje Jacka. Zdá se, že se znají. Žena se ptá co se děje. Jo to bych taky ráda věděla. „To by mě taky zajímalo.“ Pronesu a rozhlédnu se. „Kde to jsme?“ |
| |
| Konečně rozumná řeč Susanoo "Shynx." Pronesu jednoduše na Susanoovu otázku a víc už se o něj nezajímám. Tim se naopak zdá, že s mou výzvou souhlasí a dokonce mi zbraň skutečně podá. Se spokojeným úsměvem na rtech ji potěžkám v ruce. Je fajn mít u sebe takovouhlě věcičku. Jeho úpěnlivou prosbu přejdu zakoulením očí. Samozřejmě, že toho budeš litovat. Pak už se zcela zamřím na ty dva u stěny. Susanoo zrovna končí svůj monolog, nad kterým bych se div nezačervenala. "Ale jdi ty, jsi až moc laskavý." Musím se potěšeně zazubit, protože mě právě vylíčil v tom nejkrásnějším světle. Ani já už bych si asi nedokázala pochlebovat o moc lépe. O to víc mě těší, že v průběhu celého čtení jeho mysli ke mně hází jeden nejistý pohled za druhým. Jak si tak vesele pohrávám s hlavou našeho zajatce, nastíní se mi nákres něčeho úplně jiného, než umístění tý ženský. Každopádně i tohle je (minimálně pro mě), užitečné vědět a proto se spokojeně probírám jeho myšlenkami dál. Když už nemám nic zajímavého, co bych mohla prozkoumat, s povzdechem toho zanechám. "Ten ví ho*no." Potvrdím jeho slova a je mi vlastně úplně jedno, co s ním Susanoo udělá. Jelikož byl k ničemu navrhla bych nějaký super trest, ale asi by se to ostatním moc nelíbilo. A tak zapudím i tuhle skvělou myšlenku, protože ještě chvíli potřebuju, aby mi věřili. Tim se nechá slyšet, že najednou zase ví, kde je Varga. Pro mě za mě, hlavně ať už jsme u ní, že ano. Ta ženská musí být fakt echt důležitá, když se tu za ní musíme honit jak pes za ocasem. V tichosti běžím za Timem, snažíc se přitom vyhýbat krvavým kalužím. Jako je to fajn pohled, ale mít ten humus na holých chodidlech už mi tak super nepřijde. Nakonec se skutečně dostaneme do nějaký místnosti, kde vážně stojí nějaká ženská. Zdá se mi ale dost obyčejná na to, že to má být takový horký zboží. A už na první pohled nepříjemná, její poznámka ve mě vyvolala pohrdavý úšklebek. "Zklamání je i na mojí straně. Představovala jsem si Vargu... mnohem mladší a tady na mě čeká taková stařena." Otráveně protočím oči a ohlédnu se na Tima, který se drží zpátky. To se jí jako bojí? Začínám mít pocit, že celá tahle organizace je spíš plná tlučhubů, než něčeho vyjímečného. Očekávám teď nějaké hrozné dohady o tom, co vlastně budeme dělat. Mimoděk se posunu trochu ke kraji stolu Vargy, abych mohla zareagovat, až budu mít příležitost. Ale ještě si počkám, zatím je tu moc lidí na to, abych začala svůj velmistrovský plán. A hlavně ten Japončík. Nejsem blbá, abych si na něj nedávala pozor. A pak se to stane. Dva výstřely, oba končící v těle té stařenky. A já se jenom užasle otočím na Tima, který se najednou netřese, tváří se naprosto klidně, i když teda se zbraněmi nekamarádí stále. "Téda, kdyby tu teď ta stařena byla, určitě by si už nemyslela, že je to špatný scifi. Páni!" Skoro až s pobavením pohlédnu znovu na Vargu, která leží v kaluži krve. S lehce našpulenými rty uznale pokývám hlavou. Je pravda, že ani já jsem nečekala takovýhle obrat. A díky tomu, že jsem Tima měla za třasořitku, jsem si ho ani nijak zvlášť nevšímala. Pohédnu na toho druhého dědu, abych zjistila, co s tím jako hodlá dělat. Ale ten už se zrovna kácí k zemi. Přidřepnu si k jeho obličeji a našpulím rty v ironicky litujícím gestu. "To je teda pěkně blbý co?" Oči mi zasvítí pobavením a já se se sebevědomým úsměvem na rtech zvednu a ledabyle ho překročím, jako kdyby to byla pouze nějaká překážka v mé cestě. "Hallelujah" Okomentuji se smíchem Tovu poznámku ohledně čtyř pravd a spokojeně se uvelebím na židličce. Fakt, že jsem vlastně jediná, která neskončila mimo provoz znamená, že jsem pro něj důležitá. A to je moc dobře. Nejsem si úplně jistá, co přesně se mělo změnit, ale nechávám ho v klidu mluvit dál, abych se konečně mohla dopídit toho, co po mně vlastně chce. Souhlasně kývnu na jeho poznámku ohledně neschopnýho týmu. Stačí si vzpomenout na ten tyátr s malou Lolitou a bylo hned jasný, že tahle skupina dělá hodně věcí, ale rozhodně nefunguje. "V tom jsi teda odvedl prvotřídní práci." Uznale pokývám hlavou. Když mě nazve komplikací, jenom se pobaveně zazubím. Těší mě kazit ostatním plány, ať už jsou jakékoliv. Jeho nabídka je jasná, odměna za můj souhlas taky. Chvíli přemýšlím, co bych tak jako asi měla dělat. Prsty přitom poťukávám do stolu. Nakonec odjistím zbraň a namířím ji na něj. "Hezká slova, to se musí nechat. Seš sympaťák." Kývám hlavou ze strany na stranu a zbraní mu přitom stále mířím na čelo. Jelikož on tu svoji odhodil, jsem teď ve výhodě. Na jeho slova o litování skutečně došlo. "Musím ale nesouhlasit. Slíbila jsem ti rozhovor a taky bych si chtěla popovídat. Ale zabít tě nehodlám pokud mi k tomu nedáš důvod, takže se můžeš nadechnout." Můžu totiž udělat mnohem horší věci. Mávám přitom zbraní z jeho hlavy na srdce a zase zpátky, jak se mi zrovna zlíbí. "Tvůj plán zní suprově, ale má to pár nepříjemných háčků." Zvednu se ze židle a posadím se na stůl, abych k němu byla blíž. Fakt, že mě označil jako "něco fascinujícího" mě okamžitě zalarmoval. Nedostala jsem se z jedný organizace s obojkem, abych padla do rukou tý druhý, že jo. "První problém je, že já nejsem základ. Heather je ta, co drží většinu času otěže a já můžu na povrch jenom když jí něco rozruší. Je fakt, že po dnešku ještě chvíli mimo bude, ale co pak? Řekla bych, že i když možná máš to, po čem touží, asi s tebou nebude chtít jít. Navíc věří támhle tomu dědkovi." Pokynu bradou směrem k Susanoovi, který se ještě stále válí na zemi. Asi dostal slušnou pecku. "Takže v mém i tvém zájmu bychom se co nejdříve měli pokusit o její co možná největší zatlačení. Když seš takovej chytrolín a máš takový čupr kontakty, určitě mi poradíš, vid' Timíčku?" Usměji se na něj sladce, ale namířená zbraň na jeho hlavu ten akt přátelskosti přeci jenom trochu kazí. "Je těžký věřit někomu, kdo se vypracoval do nejvyšších řad takový fancy organizace a pak bez mrknutí oka všechny podrazil. Všechna čest, to bezesporu. Ale nerada bych se později nacházela v postavení támhle té paní, chápeš, že jo?" Přiblížím se k jeho obličeji a podívám se mu do očí. Přimhouřím ty své, jako kdybych něco hledala. "Takže jakou mi dáš záruku, že neskončím s kulkou v hlavě jako tady tvoje ctěná kolegyně?" S těmi slovy se pokusím nahlédnout i do jeho hlavy. Podstatné pro mě je, abych zjistila, jestli mi říká pravdu. Případně nějaký jeho plán, v kterém budu figurovat v hlavní roli. Najít nějakou jeho slabinu by taky bylo fajn, ale svým výstupem s těmi chlápky jsem se přeci jenom docela vyčerpala. (5) |
| |
| Sen nebo realita? Cucám lízátko, které mi dala Keiko, hrabu se v Kodexu a sem tam pohldénu na Gabriela. Vypadá to, že jeho vyslýchací metoda zapůsobila, protože zajíc začne poměrně ochotně mluvit. Čím víc ale mluví, tím hůř to pro nás vypadá. Opravdu jsme v nějaké podivné snové říši? Nechce se mi tomu věřit, to je přece absurdní. Ale vysvětlovalo by to spoustu věcí. Už se chystám vyskočit a hodit zajíce přes okraj střechy, za ten jeho úšklebek. Jenže pak, jako kdyby mlha zakryla úplně všechno, včetně mojí mysli. Otevřu oči a opět je rychle přivřu, bílé světlo mě naprosto oslepí. Chvíli mi trvá, než si zvyknu, a můžu se rozhlédnout, kde to jsem. Připadám si zmatená a dezorientovaná. Nebyla jsem předtím někde jinde? Můj zrak padne na Tima. Z nějakého důvodu mě překvapí, jak vypadá. Jak jinak by měl vypadat? Nad tím nemám čas přemýšlet, Tim se probudí a pevně mě obejme. To mi úplně stačí. Vděčně se k němu přitisknu a hlavu si na okamžik položím na jeho rameno. "Já přece vím, kdo jsi." Zasměju se, ale se zájmem si ho poslechnu. Páni, musela jsem mít vážně pořádný otřes mozku. Ale na Marsu jsem byla, to je přece jasné. Zvláštní, měla jsem pocit, že tam jsou stromy. "Já nevím, asi jsem se pořádně praštila do hlavy." Držím se Timovy ruky a stále na něj lehce nevěřícně hledím. "Ale, jak to, že jsme zpátky? Myslela jsem, že máme dosáhnout hranice vesmíru. Něco se pokazilo?" Neustále mám pocit, že mi něco uniká. Je to jako kdyby mi kolem hlavy kroužila otravná moucha a já jí nebyla schopna odehnat. Zavřu na okamžik oči a pokusím se na to soustředit. (7) Nic. Pravděpodobně jsou to jen dozvuky toho divného snu, který se mi zdál těsně před probuzením. Znovu oči otevřu a usměju se na Tima, ruku mu pevněji stisknu. "To tvoje pozvání...pořád to platí?" Už dlouho jsem si nepřipadala tak šťastná. |
| |
| Alenka v Říši Divů Tým Kobe, okrajově Martin a Susanoo Gabriel-sama začne zajíčka vyslýchat, a to dost krutě. Nějak se mi to líbí. Není to promyšlené, dost prosté, ale vtipné. Zaječí packa...chápete ne? Jemu moc štěstí nepřinesla, chichi...no, nakonec začne mluvit. Asi i díky tomu jak vypadám. Kde je Martin-kun když ho holka potřebuje?? "Sarutohiko-Okami je vůdce zmního božstva, odmítl postoupit svá uzemí bohům na nebi. Artefakty jsou božské předměty původem od samotné Velké bohyně Slunce. Staly se symboly císařovy vlády a prý mají velkou moc," snažím se rychle oběma překládat zajdovy výrazy. Ruku s prstenem schovám za záda. Yasakani no Magatama...mohl by to vážně být on? Pokud mám jeden z Klenotů, pak kde je zrcadlo a meč? Na chvilku se mi vybaví obrázek, ale zmizí než si uvědomím o co jde. Ale mám na dosah něco důležitýho. Zatím ale pokračuju ve výkladu. "Slýchala jsem o lidech co uvízli ve snu a nešlo je probrat. Ale celé město?" A mý? Jsme tu uvěznění, bez možnosti úniku. Staré knihy nepopisují žádný způsob jak někoho probrat ze Sna. Aspoň ne osvědčený; čichat tymián smíchaný s buvolí krví a mízou z ebenu zaručeně nefunguje. Zkusím skrze svou krev najít východ z téhle dimenze nebo jak to říkat. Ale tohle tvořili bohové. Nic nevidím. (3) Najednou mi dojde co mi unikalo. Tři Klenoty...bohové země..jak nazval na Marsu Sanoo-sama svoji katanu? Kruci, měla jsem dávat pozor! Ale pokud má Sanoo-sama meč Kusanagi a ti "hledači pravdy" ho chtějí přinést, tak..tak.... ____________________________ "..nebo cukrová vata." Podívám se vedle sebe. Roger. Jak to že jsem tu s ním? A proč bych neměla? Je to tak..neuvěřitelné! JÁ JSEM V LABUTÍ LOĎCE S ROGEREM!! Dopis ve skříňce..skoro jsem se rozpustila blahem když jsem viděla jeho umně vyvedený podpis. Vždycky jsem byla romantická duše: jiné holky letí na svaly, peníze a drahé šperky a auta. Ale květiny, svíčky a romantická večeře nebo procházka při západu slunce-z toho se vždycky podlamovala kolena mě. A dopisy. Dneska nikdo dopisy nepíše, při tom je to taková klasika! To znění si přesně pamatuju! Keiko. Vždycky když tě vidím nemůžu uvěřit pocitům, které ve mě jsou. Miluju tě. Nikdy jsem však neměl dost odvahy, abych ti to řekl do očí. Jestli se cítíš stejně, prosím dostav se na adresu níž, zítra v 18:00. Tvůj Roger Pořád tomu nemůžu uvěřit: dopis ve skříňce, pak pečlivá příprava outfitu. Šaty by byly moc formální. Nakonec jsem zvolila šedé tričko-upnuté s větším, ale zas ne vyzývavým výstřihem-volnější černobílou sukni do půli stehen a bílé sandály se zvýšenou podrážkou. Malou růžovo-fialovou kabelku přes rameno. Křížek na krku, lehce namalované řasy, pramen fialových vlasů mi padá do tváře...takhle se prostě musím Rogerovi líbit! A teď tu s ním sedím, na labutí loďce lásky v Sydney. Růžové květy třešní na jinak klidné hladině, ticho a zapadající slunce. Romantika by se dala krájet. Ia. Tady je to skvělý," odpovím Rogerovi na jeho návrh a usměji se. Dívám se na něj a- já vidím oběma očima!? Huh? A kde mám prsten!? Pak si vzpomenu: ten hrozný sen z rána. Roger se na mě nejistě usměje, a já z toho úsměvu teču. Kawai!! "Jak bych mohla nevědět kdo jsi? Pomohl jsi mi první den školy, a vždycky jsi ke mně byl tak milý a pozorný...není možnost abych tohle někdy zapomněla.." Pak mě chytne za ruku; ten krásný, veselý a úžasný kluk mě drží za ruku!. Není tu najednou nějaké horko? Na jeho otázku odvětím jen plachým, ale upřímným úsměvem. Volnou rukou-rukou na které nemá být žádný prsten-se dotknu Rogerovy tváře a nahnu se obličejem k němu. Slunce barví oblohu do oranžova, je teplý večer a já tu jsem s nejúžasnějším klukem na světě. Klukem, co ve mě vidí něco krásného, co já sama v sobě nevidím. "Rogere...daisuki desu.." zašeptám, a zavřu oči. A nakloním se, až splyneme v polibku. Chutná jako jaro, a taje při každém dotyku. (5) |
| |
| Proradný zajíc a bolestivá iluze Keiko, Raven Zajíc mou nabídku zachránit si život odmítne. Zakroutím hlavou a začnu s mučením. Vůbec mi to nedělá radost, ale pokud si musím zašpinit ruce, aby se našli všichni ti ztracení lidé, budiž. Zajíček vydržel déle, než jsem čekal, to se mu musí nechat. Nakonec však stejně spustil. Otočím se automaticky na Keiko, ale ta už informace podává bez pobídnutí. Nositelé pravdy chtěli od sebe odlákat pozornost? Kdo jsou nositelé pravdy a pokud nás chtěli tady, co plánují..? Proletí mi hlavou další otázky, když vstřebávám všechny nové informace. Ve své překroucené logice to dává smysl, tedy až do chvíle, kdy zajatec prozradí, že nás Orb nepřivedl na úplně skutečné místo. Snový svět?! "Ne tak rychle! Kde najdu..." Mlha mi zhoustne před očima a zajíc i všechno ostatní se rozplyne. "Dobré ráno, krásko." Zazubím se na April, z které nedokážu odtrhnout oči. "Někdy se divím, že v tom pyžamu nechodíš na mise.." Okomentuji její oděv pobaveným hlasem a narovnám sem, abych mohl bezpečně uchytit horkou kávu, které se hned po polibku trochu napiju. Tohle je skvělý pocit - pohodlná postel, žádné kasárny, zbraně, ani nikdo v zelené uniformě. Jediný vojenský symbol v celém okolí jsou psí známky na mém krku. "Jo, za bezchybně provedenou misi v tom domě hrůzy nám to měl Oculus tady zaplatit a tu masáž měla dělat Varga osobně.." Ušklíbnu se a dám April letmý polibek do vlasů. Pojem Yvess Terrace mi ovšem pořád rezonuje v hlavě. (9) Náhle, jako bych nahlédl za oponu toho všeho. "Bezchybná" mise se mi přehraje v celé své reálné podobě. Vzpomenu si na okamžik, kdy jsme málem ztratili Johna, jak nám Rai svou nadlidskou rychlostí nakopává zadky a jak drží April meč pod krkem..."Tohle není skutečné!" Zakřičím vyděšeně, úlekem z toho všeho pustím kávu na postel a vyskočím na nohy. |
| |
| How deep is your love Raven “Jo…,” Tim se nervózně poškrábe po krku. “Vypadalo to, že jsem trochu přecenil svoji technologii. Dostala tě jen na Mars. Žádný konec vesmíru, promiň,” řekl omluvně. Ano, Tim je jediná osoba, kterou znáš, která by považovala cestu na Mars za neúspěch. Když se však zeptáš na pozvání omluvnost v jeho výrazu nahradí úsměv. Jeho oči se rozzáří jako malému dítěti. “Počkej, tady,” řekne a někam odběhne. Mezitím k tobě přijdou doktoři a sestry. Kontrolují tvůj tep a životní funkce a jestli si v pořádku a co si pamatuješ Všechno ti to však splývá do jedné velké skvrny. Jen hromada bílých plášťů. Ani si neuvědomíš kolik času uběhlo, ale zrovna ležíš ve své posteli na sobě máš nové nemocniční oblečení a už nejsi připojena k tolika přístrojům. Matně si vzpomínáš, že už jsi pár dní znovu zvykala chodit. “Už jsem tady,” řekne Tim. V rukou má nemocniční vozík na kterém jsou položeny dva talíře s nemocničním jídlem, svíčky a malé přenosné rádio, které hraje nejnovější písničku od Bee Gees. A samozřejmě růže uprostřed toho všeho. “Samozřejmě, že rande pořád platí,” řekne a přejde s vozíkem k tvé posteli. Sedne si k tvým nohám. “Co na to říkáš?” zeptá se. Malý hlásek v tvé hlavě ti říká, že to nějak časově nepasuje. (Hoď si. 9-10) |
| |
| Na nic nečekám, neboť nemohu čekat. Každá střela z mé zbraně bere život dalšímu a dalšímu a počet mrtvých na mém kontě stoupá, nic mě však nezastaví před nalezením Fofany. Účel světí prostředky a není nic, co bych v tuto chvíli neudělal - zabít známé i neznámé, zabít vlastní či ohrozit sám sebe - je mi to jedno. Jdu si za svým, za tím jedním jediným a dokud Fofana nezodpoví na mé otázky, nepřestanu. Skryt v oblečení jeho vlastních vojáků se vydávám vstříc hledání, mé kroky jsou rychlé a jisté a to přestože netuším, kudy vlastně jít. Časem ho najdu, o tom nepochybuji, avšak - hmm, tohle začíná být zajímavé. Kusy jeho mrtvých hyen, kdopak může za jejich zničení? Muž, se kterým jsem komunikoval přes vysílačku nikoliv, jeho mrtvola již leží opodál, tak kdo tedy? Kdo je tu kromě nás tří? My tři. Hana šla zachraňovat rukojmí, ale co Janie? Mohla se dostat tak daleko tak rychle? Pokud ano, podcenil jsem jí. Následovat stopy chaosu se vyplatí, konečně vcházím do jeho pokoje. Ruka na zbrani, připraven vyhrožovat a ptát se - a přesto mi slova zemřou na rtech, když spatřím, co se děje. Janie. Skutečně to byla Janie, kdo ho našel první a - nedopadne to dobře. Past? Odvrácení pozornost? Od čeho? Jaké čtyři pravdy? Zbláznil se? A záleží na tom? Není jediné šance, abych zabránil výstřelu a kulka Janie trefí zcela nepřipravenou. To, čeho jsem se obával skutečně přišlo. Nikdy jsme se tu neměli takto potkat. Jakékoliv týmy jsou zbytečné a hloupé, akorát musíte dávat pozor na ty druhé, musíte brát ohledy, musíte hlídat a kontrolovat. Teď se ti to nepovedlo. Zklamal si. Nebyl to můj tým. Ne, já nejsem týmový hráč. Já se o to neprosil. Já chci jen jediné. Nějaká Janie mi je ukradená, stejně si za to může sama. Byla varována a věděla do čeho jde. Měla dát vědět, že tu je. Měla ohlásit svou pozici, pomohl bych jí. Snažil bych se. Odtrhnu pohled od jejího těla ve snaze zapomenout na vše, co se právě stalo, Fofana ovšem překvapí, když bez zaváhání pronese mé jméno - a následně jméno Hany, která se zhmotní vedle mě. Výborně. Doprdele! Proč jsem na to vlastně kývnul? "Mě nezajímá..." Chci se pustit do důvodu své návštěvy, situace se opět ale mění. Fofana začne ujišťováním, že je bomba zničena, snad jakoby mi na tom záleželo, Janie ale vystřelí. NE! Nesmí ho zabít! Nesmí ho zničit! Ne teď, ne dokud mi neřekne... Vše je však jinak. Fofana chce zabít jí, což nemohu dopustit, když se však pohnu, abych mu zabránil ve zmáčknutí kohoutku, je to ta technická potvora, co cosi provede a potom - potom jde všechno do háje. Jako vždycky. Zuřil bych, mít na to čas. A žaludek. Už zase? A co za průšvih přijde tentokrát? Jaký život bude zničen teď? Očekávám bolest, ta přichází, je ale jiná, je...nekonečná, dokonalá, není to bolest, je to všechno a nic, je to pocit naprosté prázdnoty a přitom i plnosti, je to - Končí to. Díky Bohu, jinak bych se zbláznil. Hlavně klid. Kontrola těla. Nohy dvě. Pohyblivé, citlivé. Ruce. Jedna moje, druhá kovová. Dobré. Zbytek těla taky na svém místě. Uff. Písek. Bolest. Hlava. Žaludek. Okey, tento způsob cestování zdá se mi poněkud nevhodný. "Hano, jsi..." Nestihnu dořeknout, ozve se něčí hlas a já na svém zátylku ucítím až příliš známý pocit. Další potíže. Pustil bych se do boje, kdyby se mi tolik netočila palice. Teď mi nezbývá nic jiného než čekat na zázraky - a ty skutečně přichází. Žena osloví Hanu, ano, věřím, že Hanu, neboť já matkou skutečně nejsem, a pomáhá ji na nohy, muž zase předstoupí ke mě. A svět se mi převrátí naruby. Opět. Poznávám ho. Jak bych ho mohl nepoznat, jeho tvář vídávám kdykoliv zavřu své oči, kdykoliv upadnu do spánku, kdykoliv otevřu svou peněženku - Je starší a zestárnul dobře. Je to on. Hana se na něco ptá, její otázka mi je ale ukradená, stejně jako mi je ukradené, kde to jsme a jak jsme se zde ocitli. Na ničem už nezáleží, ne když jsem ho našel, ne když žije, ne když stačí natáhnout ruku a dotknou se ho a políbit. "Gary. Myslím, že stárneš, začínáš mít šediny." Dělával si ze mě legraci, že jsem starší a teď je to naopak. Je mi to jedno. "Doporučil bych ti barvu na vlasy, ale sluší ti to." Jak hloupá slova. Namísto: "Chyběl si mi. Hledal jsem tě. Nemohl jsem bez tebe existovat." mluvím o jeho šedinách, o jeho vráskách, o hloupostech, na kterých nezáleží. Jenže je to Gary a kdo jiný by mě měl pochopit než on? "Já..." Činy jsou však více než slova a poslední větu nechávám nedokončenou. Natáhnu ruku, tu zdravou ruku, abych se dotkl jeho tváře a neváhám, brzy přitisknu své rty na jeho. Žiješ. Ty žiješ. |
| |
| Timothy Jeho reakce mi vykouzlí úsměv na rtech. Kvůli tomuhle jsem ho vždycky milovala. Ta jeho nezlomná touha neustále se překonávat. Obdivovala jsem ho za to. Dostal mě na Mars ale to mu nemohlo stačit. Trochu zmateně sleduju jak odchází. Další události jsou pro mě trochu zmatené. Vnímám jen množství různých doktorů, pro mě jsou to jen míhající se bílé pláště. Mám dojem, že jsem měla něco s nohou. Zranila jsem se? Nějak si vůbec nevybavuju, co se stalo. Netuším, kolik času uběhlo. Všechno mi přijde zmatené, trochu rozostřené. Ale pravděpodobně jsou to jen důsledky úrazu hlavy. Opravdu jsem na tom byla tak špatně? Tim tvrdil, že si doktoři mysleli, že už se neprobudím. Ale já se necítím nějak špatně. Nic mě nebolí. Jen moje hlava je nějaká pomotaná. Ve dveřích se znovu ukáže Tim. Nějak si nejsem jistá, jestli odešel před chvílí, nebo před několika dny. Rozpačitě se na něj dívám, ale když vidím, s čím se ukázal, rozzáří se mi oči. "Je to dokonalé." Je zvláštní, že si zcela jasně vzpomínám na náš poslední rozhovor před stratem, i na všechno, co tomu předcházelo. Ale události posledních dní a týdnů jsou pro mě jako schované v mlze. (6) Trochu mě to znervozňuje. Jak dlouho může trvat taková amnezie? A je to vůbec amnezie? Sice mám pocit, že jsem skutečně byla na Marsu, ale jinak si z cesty vůbec nic nevybavuji. "Jen jsem si nemyslela, že budu ležet v nemocnici." Natáhnu se a zvednu růži, přivoním si k ní a přes okvětní plátky se na Tima usměju. "Ale tohle se ti povedlo. Děkuju." |
| |
| Voják nic neví. Shynx vzala má slova jako komplimenty. To bylo sice znepokojující, ale ne překvapivé. Jestli jsme však chtěli informace, tak tento muž nám je dodat nemohl. Nepotřeboval jsem potvrzení od Shynx , aby mi to došlo. Už jsem žil dost dlouho, abych poznal, když někdo lže a kdy říká pravdu. On říkal pravdu. A tak jsem s jeho hlavou praštil o zeď. Dost silně, aby z něj nebyla hrozba, ale ne tak silně, aby se mu po probuzení stalo něco horšího, než otřes mozku. Přece jen mluvil a nepotřeboval u toho, ani moc pobízení. Jak jsem byl zaujatý vyslýcháním vojáka, ani jsem si nevšiml, zbraně, kterou Tim dal Shynx , ani té, kterou si on nechal. Když řekl, že ví, kde je Varga, šel jsem za ním. Znovu jsme procházeli chodbami a já si jen přál, abych dorazil o něco dřív. Moje racionální já samozřejmě chtělo pomoct, avšak mé starší já litovalo, že si nechalo ujít tak pikantní souboj. Taky mne zajímalo, co na to všechno řekne Varga. Tahle situace se mi vůbec nelíbila. Zažil jsem svůj podíl válek, ale nikdy jsem nebyl generál. Taktiky jsem přenechával Hachimano. Doufal jsem, tedy, že Varga je ta, která bude mít plán. Dorazili jsme na místo. Zprvu mi místnost moc nezapadala do vojenského prostředí základny, ale velmi rychle mi došlo, co se děje. Nejstarší trik, jaký existuje. Falešná kniha. Vzpomněl jsem si na prvního člověka, u kterého jsem to viděl. Byl to císař Jozei v 9. století. Buď deváté, nebo 13. Ty dvě si byla překvapivě podobná. Však zatímco jsem byl ponořený do myšlenek, dveře se otevřely a vešli jsme dovnitř. Viděl jsem Vargu. Vypadalo úplně stejně, jako za dnešního rána. Shynx samozřejmě si samozřejmě neodpustila poznámku. „Měla by si mít respekt ke starším,“ řekl jsem ji. Jen doufám, že se ta drzá dívka z dřívějška nepotká s touto. Společný efekt by byl k nevydržení. Chystal jsem se přijít před Vargu, když v tom přišly dva výstřely. Oba do Vargy. Okamžitě jsem se otočil za zvukem, a viděl jsem Tima, jak drží zbraň. Byla to velmi krátká doba, mezi mým uvědoměním a šokem, jež mne skolil k zemi. Jediná myšlenka, která ke mně v té chvíli přišla, byla: „Možná, že zas tak dobře nepoznám, když někdo lže.“ Poté přišel šok. Mými svaly se rozprostírali volty vycházející z mého Kodexu. Tohle. Tohle je důvod, proč technologie nepatří k mým zálibám. Svalil jsem se na zem, jako nějaký smrtelník a nezbývalo mi, než poslouchat, zatímco mnou stále proudila mučící elektřina. Ale horší než elektřina, bylo slyšet, jak jsme hráli do jeho ruky. Jako loutky na provázku. Naše hádání, každý s vlastními cíly. Bylo mi z toho zle. A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím jasnější to vše bylo. Přece jen, všechno to začalo, jen co odešel z pokoje, který jsme obývali. A Shynx ho poslouchala. Poslouchala ho a zdálo se, že se chystá přejít na jeho stranu. To bylo dost (8 – Ha :-D). „Hmpf,“ pousmál jsem se a začal se stavět na nohy. „Myslíš si…“ Má ruce se opřeli o podlahu. „Že boha bouře…“ Pomalu jsem se zvedl na kolena. „Zastavíš nějakou hráčku.“ Poté jsem vší silou rukou do Kodexu praštil a rozmlátil ho na kousky. Zvedl jsem se na nohy. Natáhl jsem svoji ruku a přivolal ho (9). Malé tornádo se objevilo v mé dlani, a když zmizelo, měl jsem v rukou Ame no Habakiri. Stále byl však ve své pochvě. Silný vítr začal proudit v místnosti zpoza mých zad. Šla v něm cítit slaná vůně moře. „Neměl jsi odhazovat svoji zbraň,“ řekl jsem mu. Měl jsem velkou chuť rozsekat ho na kousky, ale nebyl tady jen zrádce. Můj pohled tedy padl na Shynx. „Až vytáhnu svůj meč, zabiju vše, co přede mnou stojí. Jsi si jistá, že chceš být vedle něj,“ vrhnu přitom na Tima chladný pohled. „Koukni, co provedl. Koukni na mrtvá těla, jež nechal ve své cestě. A přemýšlej nad mrtvými nevinnými, kteří jej čekají. Vážně chceš být s ním spojená?“ zeptám se. V tom mi však dojde, že mluvím k špatné osobě. „Avšak toto zajímá spíš Heather nemám pravdu. Tebe vždycky zajímá, co je nejlepší pro tebe. Není to tak? V tom případě jinak. Byla jsi na Marsu. Viděla jsi, co jsme zvládli, když jsme spolu – jak on říká – nespolupracovali. Dokážeš si představit, co provedeme teď. Poté, co se spojíme, jen abychom jej zabili. Jak jsi mi často připomínala, už žiji dlouho a jednu věc vím jistě. Muži jako on vždy dostanou své zúčtování. Já být tebou nestojím, po jeho boku, když přijde?“ zeptám se jí. Dám ji tak poslední možnost přejít na mou stranu. |
| |
| Stupňující situace Shynx, Susanoo Tim se dívá naShynx, zatímco se zvedá ze židle a přesedne si na stůl. Zbraň v její ruce přejíždí z jeho srdce na jeho hlavu a zase zpátky. Pozorně přitom poslouchá, co říká. Když se k němu Shynx přiblíží a pokusí se mu přečíst myšlenky, jen se pousměje. Shynx se snaží, ale vyčerpání vyhraje a nakonec se jí podaří zjistit, jen emoce, které z Tima proudí. Sebevědomí, lítost, ale i fascinace a ostražitost. “No…,” začne Tim mluvit, ale než stihne přejít ke slovu, probudí se Susanoo. Poryvy větru začnou proudit po uzavřené místnosti. Stohy papírů, které měla Varga na stole teď létají po celé místnosti a Shynx si musí dávat pozor, aby jí vlasy naprosto nezakryly výhled.Susanoo zničí svůj Kodex a Shynx může vidět, jak Tim něco zmáčkne na tom svém, i když neví, co to je. Susanoo tedy povstane. Katana v jeho rukou a božská síla zpátky v něm, podívá se na Tima. Ten se zdál ze začátku překvapený, ale velmi rychle si zvykl na novou situaci. “No, abych odpověděl na tvé dotazy,” pokračuje Tim, když Susanoo domluví, jako by tam ani nebyl. “Samozřejmě si s tím můžeme poradit, nemusíš se bát. Jak jsem říkal, mám přístup k technologiím, kterou jsou...no řekněme před svoji dobou. Jsem si jistý, že na něco přijdeme. Jinak ohledně ujištění,” podívá se na Vargu. “Nemám rád zabíjení. Rozhodně si to nijak neužívám a věř mi, pokud je jiná možnost, tak se ji rozhodně vyhnu. Všechno, co dělám je pro dobro všech.” Teprve poté, Timův pohled konečně padne na Susanaa. Znovu je v jeho očích chlad a jen jednoduše řekne: “Nejsou žádní muži, jako já.” |
| |
| Nejistá budoucnost Tým Kongo, 14:30 “Říká se tomu stárnutí s úctou,” odpoví Gary na Jackovu poznámku objeví se mu na tváři malý úsměv. Když se Jack dotkne zdravou rukou jeho tváře, chytne ji a pevně stiskne. Poté následuje polibek. Nebo to tak aspoň vypadá, avšak jen co se jejich rty dotknou Gary se odtáhne zpátky. Úsměv na jeho tváři je pryč. “Není chytré zůstat tady na otevřeném prostoru a vy by jste si měli odpočinout.” S těmi slovy se otočí a rozejde se rovně. “No, viděli jsme obrovskou oranžovou explozi a tak jsme se přišli podívat, co se děje,” začne vysvětlovat žena Haně. “Jinak teď jsme na Zemi. Myslím Amerika a možná New York, nebo Mexico City. Když víceméně celý svět vypadá takhle, je celkem těžké dávat pozor na hranice,” řekne žena a usměje se na Hanu. Gary se na ni v té chvíli podívá: “Jsou z minulosti, takže pozor, co řekneš.” Pak vás pobídne, aby jste šli za ním. “Takže...vypadáš velmi mladě,” řekne žena k Haně, zatímco procházejí pouští. Následuje chvilka trapného ticha, zatímco se žena očividně snaží přijít na to o čem mluvit. “Jinak nemusíš se bát, ty jsi v pohodě. Zrovna jsi mimo planetu, ale žiješ,” ujistí Hanu. Žena se trochu povzdychne: “Vím, že asi nevypadám, jak sis mě představovala. Je to v pohodě, chápu, že…,” žena se podívá na svoji ruku, která má na sobě kusy tvrdé kůže, která připomíná tu na Toreově tváři. “Chápeš, nejsem přesně člověk.” Mezitím Gary jde vedle Jacka. Dívá se přitom rovně a jde za svým cílem. “Jen, co se ujistíme, že jste v pohodě, dostaneme vás zpátky do vaši doby. Nemusíš se bát,” řekne Gary k Jackovi. Na rozdíl od jejich prvního setkání, tyhle slova však zněla celkem chladně. |
| |
|
|
| |
| Průtok časem Jack Zvědavě si mladou ženu prohlížím. Váhavě jsem je následovala a rozhlížela se. Zdá se, že pochopili rychleji než já co se stalo. Takže ten výbuch nás dostal do budoucnosti? Rozhlížela jsem se. To je mi tedy budoucnost. Co se tu stalo? Ohlédnu se na Jacka, který tu se mnou skončil, nebo já s ním, to je asi jedno a zdá se, že ti dva se také znají. Znovu se zadívám na ženu. Nazvala mě matkou. To má být tedy moje... jako dospělá dcera? Říká mi, že momentálně moje starší já poletuje někde po vesmíru. „Mladě? Uh... netvrď mi, že vypadá moje starší já jako seschlá švestka?“ ptám se váhavě. Žena pak vzdychne a zdá se, jako kdyby se omlouvala za to jak vypadá. Zamrkám. „No samozřejmě. Přece jen jsi dcerou svého otce. Co se ti nezdá? Chci říct. Podle mě jsi moc krásná.“ Pousměji se. „Promiň jestli nepůsobím nadšeně nebo tak něco. Ale v mé době jsi nebyla ještě počata. Takže si nepřipadám zrovna... mateřsky.“ Pokrčím rameny. „Ale jsi moc hezká. Jako dítě jsi musela být rozkošná.“ Pokývám hlavou, ale pak se znovu rozhlédnu. „Co se stalo se Zemí? Jak to, že je z ní taková... troska?“ |
| |
| Přátelská minulost Tým Kobe, 14:30 Gabriel “Dokážeš si představit, masáž od Vargy. Měla bych strach, že mě každou chvíli podřízne,” řekne April a opře se o tvé rameno. Pak se lavina vzpomínek protrhla v tvé mysli. Yvess Terrace, trénink s Oculem, oblek, Mars a Kobe, souboj s bohyní a nakonec poslední slova zajíce. Všechno tě to uhodila naráz, jako rána pěstí. Vařící káva se rozlije na postel, zatímco vyskočíš na nohy a spěšně se podíváš kolem sebe, aby jsi našel něco, co by ti pomohlo. “Gabe? Jsi v pořádku? Co se děje?” zeptala se April. Zdálo se, že má o tebe upřímnou starost. “Už jsi v bezpečí. Už nejsme v Yvess Terrace. Pojď zpátky ke mě,” požádala tě a začala si pomalu rozepínat svoje pyžamo. Její hlas byl jako ten mořská sirény. Cítil jsi jak tě přitahuje k sobě a mlha znovu překrývá tvé myšlenky, ale poté sis všiml horké kávy, kterou jsi upustil. Většina se nevylila na postel, ale na April. Vařící káva z které se stále kouřilo a April to ani necítila. Byla to maličkost, ale stačilo to, aby tě to naprosto vytrhlo z jejího omámení. To se “April” nelíbilo. Její úsměv se změnil v hrozivý úšklebek a její oči potemněly. “Mohl jsi mít ráj a ty jsi odmítl. A proč? Kvůli povinnosti? Kvůli opravdovému světu? Nebo mě prostě tak nenávidíš Gabrieli?" Všechno kolem tebe se začne rozkládat, kousek po kousku. " To je ono, že ano. Ty mě nenávidíš? Víš, co se mnou vůbec je? Kdy jsi mě naposledy viděl? Jen jsi mě opustil v nejhorší chvíli mého ži...” Všechno se zastaví a April se rozplyne do vzduchu. Za ní stoji kočka, jejíž tělo je tvořeno z hvězd. “Jsi zatím první, jehož mysl byla dost otevřená, abych mohl pomoct,” řekne ti kocour. “Musíš otevřít mysl ostatních a poté vám mohu pomoct.” Jeho hlas ti zní přímo v mysli. Poté uvidíš jak se na jedné zdi vytvoří zářící dveře. Keiko Loďka klidným tempem pluje po řece a tvá hlava odpočívá na Rogerovu rameni, které se klidně pohupuje spolu s loďkou. Jeho ruka tě přitom hladí po vlasech. V tom však loď zastaví a je na čase vystoupit. Roger - který tě drží celou dobu za ruku - vyjde jako první a pak ti pomůže přeskočit vodu. Tvá noha však uklouzne a spadneš do vody. Procházíte se největším zábavním parkem, který v Sydney je. Držíte se za ruce a ty se tiskneš na Rogerovo atletické tělo. Slunce už zapadlo a jen pouliční světla a zvuky poutě osvětlují okolí. Ve vzduchu jde cítit popcorn a cukrová vata a zvuky smějících se dětí proplouvají vzduchem. Roger se zastaví u střelnice. “Líbí se ti,” zeptá se tě a ukáže přitom na velmi zvláštního plyšáka. Vypadá jako kostra, ale půlka jeho těla je ve zdi. “Vyhraju ho pro tebe, jeslti chceš?” slíbí ti Roger. Tvé oči jsou však fixované na plyšáka. Není ti jasné, proč přesně. (hoď si - 10) Raven Tim se pousměje nad tvoji pochvalou. Je rád, že jsi ráda. A tak se oba dva pustíte do nemocničního jídla. Není to dobré - přece jen, je to nemocniční jídlo - ale nezáleží na tom. Důležité je jen to, že jste spolu. Pomalu každý sníte svoji porci a písnička dohraje svoji poslední melodii. “Vzal jsem i nějaký film na který se můžeme podívat,” řekne Tim a vytáhne z vozíku kazetu, kterou strčí do televize. Pak vozík - i s nádobím - uklidí. Vidíš jak v televizi, která visí na obrazovce začne hrát film. Animovaný. Železný obr. Animace vypadá, až nečekaně dobře. Zdá se, že technologie celkem pokročili. “Bude ti vadit, když si lehnu vedle tebe?” zeptá se tě Tim. Ať ti to vadí nebo ne, postel je moc malá. Avšak když se na ní znovu podíváš, vidíš, že není. Je dost velká pro dva. Vzpomeneš si, že ti dali nejdražší pokoj, který tady měli. “Můžu?” zeptá se tě ještě jednou Tim. Mezitím film začne hrát. Něco je špatně. (Hoď si - 9-10). |
| |
| Timothy Dojíme jídlo a je stejně nechutné, jak na první pohled vypadá. To trochu kazí tu příjemnou atmosféru, kterou se Tim pokusil navodit. Dívám se na něj a připadá mi to všechno až příliš dokonalé. V mém životě je málo co dokonalé. Začneme sledovat film a přijde mi zvláštní, že je animace tak pěkná. Jak dlouho jsem vlastně byla mimo? Než na to ale stihnu upozornit, zeptá se Tim, jestli si ke mě může lehnout. To se mu moc nepodobá. Tim nikdy nebyl jako jiní lidé. Kolikrát za mnou vtrhnul dost nevhodně do pokoje, ale jemu to nevadilo a nakonec to nevadilo ani mě. Zvykla jsem si, že je prostě takový. Než jsem odletěla, válel se v mojí posteli každou chvíli a teď se na to najednou musí ptát? Zdá se mi jiný, než jak se mi jevil před mým odletem. Nikdy bych ho netipovala na takového romantika. Když navíc vezmu v potaz, že mě o schůzku požádal těsně před mým odletem, ze kterého jsme navíc ani nepočítali, že se vrátím. Nějaký tichý hlásek v mojí hlavě mi našeptává, že bych měla dávat větší pozor. (1) Asi ho změnilo, že jsem odletěla. Nebo to, že jsem málem zemřela. Třeba si uvědomil, že mu chybím. Je tolik možností, co se mohlo změnit. A já se jich s radostí chytám. Nechci si tuhle chvíli kazit nějakými nemístnými myšlenkami. Jsem příliš podezřívavá, měla bych se uklidnit. Usměju se na něj a posunu se na své, náhle tak široké posteli. To bude určitě tou mojí hlavou. Asi jsem jen zapomněla, že mě přesunuli na lepší pokoj. Počkám, až si Tim lehne a položím si mu hlavu na rameno. Leželi jsme takhle kolikrát, ale vždycky to bylo jen v mezích přátelství. |
| |
| Pochmurná budoucnost Polibek mi nevrátí a do mne zabodne se osten smutku. Je to Gareth, o tom nemůže být pochyb, když však hledím do jeho tváře, do jeho očí, nemohu říci, že by byl stejný jako před lety. Před lety? Pro něj rozhodně. Dvacet, třicet? Trochu odtažitosti a chladu je na místě. Co když má už vlastní život, vlastní rodinu? Někoho jako byla ta jeho bývalá, někoho, s kým je skutečně šťastný. Rodinu, děti, poklidný život. Vážně? Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abych věděl, že tady šťastného, klidného života není. Něco se muselo velmi pokazit, když náš svět vypadá takto, budou nám však ochotní říci co? Žena, která je očividně Haninou dcerou ho varuje, aby si dával pozor na pusu a na obsah sdělených informací, přijde mi to jako nesmysl. Za své doby jsem viděl dost filmů o cestování časem a uvědomuji si následky, ale - sakra, vždyť tenhle svět není utopií - a bohužel ne ani snesitelným místem pro život. Jen písek a nebezpečí. Žádná radost, bezstarostnost, nic. Tak to přeci nemůžeme nechat. Musí nám říci, co se stalo a jak to změnit, musí nás varovat, abychom neprovedli stále stejné chyby. Mám příliš mnoho otázek, proto se nevzpírám, když jsme vedeni kamsi vpřed. Hana vede se svou dcerou - a že je to vážně kočka, podivnou konverzaci, a Gareth kráčí v tichosti po mém boku, sotva se usměje, sotva prohodí pár slov. Je jiný než kdysi a přesto stejný. Zodpovědný, nově ale i odměřený, chladný, příliš smutný a starostlivý. Snad jakoby tíha světa ležela na jeho bedrech. Co se ti stalo? "A co když nechci odejít?" Pronesu to, co mi běhá hlavou už od chvíle, kdy jsem uslyšel jeho hlas. "Hledal jsem tě. A teď konečně našel. Co když nechci hledat znovu?" Kde je Gary v mém čase? Co se událo v té době mezi? Dokáži být natolik sobecký, abych nechal Zemi Zemí, opustil své blízké, svou těhotnou sestru, svou...minulost? Dokáži zapomenout na to vše špatné, co se právě na Zemi děje? Ano. Ano. Pokud by to znamenalo, že to, co jsem opět našel, nezmizí, tak ano. Nikdy jsem nebyl dobrým člověkem. |
| |
| Zpátky do školy Tým Kongo, 14:30 “Ne, vypadáš dobře...tedy vypadáš normálně,” ujistila Hanu rychle její dcera. Když se pak však pak Hana zmíní, že je dcera svého otce, žena se smutně usměje. “Vážně? Nikdy jsem ho nepotkala a ty z přítomnosti, teda pro tebe z budoucnosti, o něm moc nemluví,” řekne melancholicky. Jde vidět, že nad tím tématem přemýšlela, ale nezdá se že by to bylo nějak moc citlivé téma. To samé se nedá říct o Garethovi. Ten jde po poušti bez jakýchkoliv ostychů a soustředí se na cestu před sebe, než Jack promluví. Jen, co dořekne svá slova, zastaví se. Poté se Gareth rozpřáhne a vrazí mu ránu přímo do obličeje. Rána je dost silná, aby donutila Jacka udělat několik kroků dozadu. Gareth se zdá, že se pokusí o další ránu, ale je zastaven. “Hej, Gary. Jsi normální,” řekne dcera od Hany, která okamžitě reagovala. Zelná aura začala zářit kolem jejího těla a vytvořila zeď mezi Jackem a Garethem. “Vůbec jsi se nezměnil. Ty jsi ten nejvíce sobecký a egoistický člověk, jaký kdy existoval!” zařval Gareth. “Vždycky myslíš jenom na sebe, vždycky si myslíš, že všechno zvládneš sám a víš co? Nezvládneš, místo toho umřeš a necháš to všechno na mně.” Gareth Jacka probodává pohledem. Pak se otočí a udělá několik kroků a dotkne se vzduchu. Najednou se před vámi odkryje budova bývalé školy. A Gareth rázným krokem vejde dovnitř. Hana mohla poznat podobnost mezi technologii, kterou zakrývala škola a tou, co používala Ali. Budova školy vypadala mnohem zachovaleji, než ostatní budovy, ale šlo poznat, že to je, jelikož se o ní někdo staral. “Už s ním cestuju několik let, ale to je poprvé, co jsem ho viděla vybuchnout,” řekne Hanina dcera šokovaně. “No...ale to potom. Pojďte za mnou,” řekne a vejde do školy. Když vejdete dovnitř okamžitě vás udeří vůně vařeného jídla a zvuk lidského smíchu. Vidíte, že uvnitř školy je malá komunita lidí. Jsou tady stánky s řemeslníky, malé záhonky na jídlo, rodiny s dětmi a i několik lidí se zbraněmi, kteří slouží připomínají ochranku. Většina obyvatel jsou lidé, ale ne všichni. Pár jich tady má křídla. Hanina dcera vás vede chodbami školy a všichni ji přitom zdraví s celkem velkým respektem. Jeden okřídlený mladík k ní přiběhne. “Viděl jsem Garetha jak tady proběhl a zdál se celkem naštvaný. Je všechno v pořádku?” zeptá se ji. Žena jen mávne rukou. “Teď ne, Bobe. Je tady někde nějaká volná místnost, kde bych je mohla vyléčit?” “Jo, C-3, by měla být volná. Vyklidili jsme ji, protože se ji chystáme přestavět, ale ještě jsme nezačali” řekne Bob a očkem přitom pokukuje po vás dvou. Žena mu poděkuje a zavede vás do C-3. Vypadá to jako typická školní třída, jenom je tam jen asi pět židlí a jeden stůl. Když si sednete na židle, dcera od Hany kolem vás vytvoří téměř druhou kůži, která však září lehce zelenou barvou a léči přitom všechny vaše zranění. “Měla bych se podívat na Garetha. Jen tady na mě chvíli počkejte a pak zjistíme, co dělat s touhle situací. Promiň mami.” S těmi slovy Hanina dcera odejde a nechá vás v pokoji samotné. |
| |
| Neblahá zjištění Tým Kongo Slova o tom, že otce nikdy nepotkala mě zarazí. „Co...cože? Ale Toreo....“ Ztichla jsem, protože je pravda, že teď nevím co s ním je. Zemřel? Zmizel? Proč jsem o něm nechtěla mluvit? Rozešli jsme se? Kousnu se do rtu. Měla jsem se ptát? Chtěla jsem to vědět? Počkat... když to budu vědět, mohla bych tomu nějak zabránit. „On umřel?“ ptám se váhavě. Pak se, ale za námi strhne hádka. Zastavím se a otočím se, abych viděla, jak starší muž se pustil do Jacka. Moje dcera je od sebe odtrhla. Koukám, že podědila barvu po otci. No... ale tohle bylo trochu moc dramatu. Chci říct, že po cestování časem, zjištěním, že mám dceru a že Toreo je kdo ví kde... trochu mě bolela hlava. Nakonec nás odvedla do neviditelné školy. Ano... školy.... nechápala jsem jak mohli vzít technologii na ukrytí celé školy. Vypadalo to jako od té panteří ženský. K mému překvapení ve škole bylo pomalu malé město. Zvědavě jsem se rozhlížela a podle toho, jak dcerku zdravili, tak byla celkem oblíbená. Pokud šlo o Garetha tak ten někam zdrhnul. Uhm vážně. Kolik, že mu je let? Dcerka nás odvedla do jedné z tříd co se má teprve přestavovat, tam nás usadila a obalila svou aurou. Ah tak umí i léčit. Jsem ráda, že tohle umění zůstane v rodině. Když mi řekne promiň mami musím se usmát a kývnu. Mami... zní mi to divně. Hm... kolik ji je? Je možné, že už je počatá nebo to bude až později? Podívám se na Jacka. „No nenapadlo by mě že se dostaneme do budoucnosti. Není moc růžová tedy. I když rozhodně mě nemrzí, že jsem poznala svou budoucí dceru. Docela se mi povedla. Pěkná holka.“ Spíš jsem jen tak mlela, protože jsem o ticho zrovna nestála. |
| |
| Bouřlivé chvíle Jeho rána přichází jako z čistého nebe, přijímám jí zcela nepřipraven, nemohu však říci, že bych s ní či s jeho slovy nesouhlasil. Zatímco se držím za bolavý nos a snažím se rozdýchat tohle nepříliš přátelské přivítání, Gareth vezme roha. Ups. "Rád bych řekl, že jsem si to určitě ničím nezasloužil, ale to bych asi lhal." Znám sám sebe a vím, čeho jsem schopen a pokud se Gary uchýlil k násilí, znamená to, že jsem něco dost zvoral. A to takovým způsobem, který mi ani on nemohl jen tak odpustit, což už je co říct. Gary byl většinou jediný, kdo dokázal snést mou náturu a mé flirtování s čímkoliv a kýmkoliv. Co jsem tedy provedl, že jsem normálně velmi klidného až chladného člověka dokázal vytočit k nepříčetnosti? Očividně jsem umřel. Že mě to nepřekvapuje. Sakra. "Divili byste se, jak dokáže překvapit. Hlavně v posteli." Zašklebím se na obě ženy, nijak zvláště se netrápím současnou situací, stále ve mě vyhrává radost z nečekaného znovusetkání. A to, že je na mě můj drahý právě teď naštvaný? To se zlepší, nepochybuji, že když mému šarmu podlehl jednou, podlehne i podruhé. Protože pokud ne... Možná se budu muset omluvit za činy, které jsem ještě neprovedl. Jaj. Omluvy mi nikdy příliš nešly. Před námi se objeví skryté městečko a brzy jsme dovedeni do něčeho, co připomíná školu. Před čím se musí skrývat? Zeptal bych se, ale nedostává se mi k tomu vhodná příležitost. Potěší mě možnost vyléčení, tohle cestování z jednoho času do druhého mi neudělalo zrovna dobře. "Díky, hned je líp. A Garyho pozdravuj. Počkat...možná radši ne." Nějaký pud sebezáchovy přeci jenom mám. S Hanou zůstaneme v místnosti sami a dívka spustí. Je to vlastně poprvé, co si můžeme jen tak popovídat, trochu se seznámit. "S tím musím souhlasit, rozhodně se ti povedla." Škoda že jsem nepostřehl jméno. "šikovná a dobře stavená. Po mamince." zazubím se na Hanu jak je mým zvykem. "I když popravdě jsem si myslel, že ty a Raven..." Možná není ten nejlepší čas na řešení podobných témat, na druhou stranu jsem zvědavý. A stále lepší než probírání mé situace, která zdá se být poněkud zamotaná. "Docela by mě zajímalo, co přesně se tedy stalo, ale asi nebudou ochotni nám toho příliš říct." Jenže my musíme změnit budoucnost. Prostě musíme. Jen tak mimoděk vstanu a začnu se porozhlížet kolem sebe, třeba se tu najdou nějaké indicie k tomu, co se mohlo stát. |
| |
| Neblahá zjištění Tým Kongo Když James začne o postavě mé dcery tak mu hodím varovný pohled. „Dávej pozor na to co říkáš, Jamesi.“ Varuji ho. Naštěstí on je hlavně jen řeči a skutek utek. Nechápu, ale proč se tak chová když očividně má někoho kdo je pro něj důležitý i když od něj dostal teď přes hubu. Zmínil Raven, zamrkám překvapením, ale pak zavrtím hlavou.„ To ne. Raven je jen moje kamarádka. Něco jsme spolu zažili, ale jako intimního spolu nic nemáme. Mám přítele.“ Pokrčím rameny a kývnu ke dveřím. „A očividně budu co nevidět v tom.“ Uculím se. Pak zmíní že by ho zajímalo co se tady asi stalo. „Snad nám to řeknou. Rozhodně bych tomuhle ráda zkusila zabránit. A taky co je s mým přítelem. Ona říkala, že otce nepoznala....“ Zamračím se. Co se sakra s Toreem stalo? |
| |
| Rozhovor ve škole "Je to Jack, ne James. To je na mě moc formální." Upravím Hanino oslovení, dobře se bavím jejím varováním, které naznačuje ať dám od její dcerky ruce pryč. No, nemám v úmyslu si na ní něco zkusit, za pohledy a pěkná slova mi ale nic nehrozí, ne? I když, kdo ví, jak moc žárlivým se Gary za ty roky stal, tehdy vždy jenom protočil očima a předstíral, že nic nevidí, tehdy jsme ale také neměli náš vztah nijak definovaný. Pokud to tedy vůbec byl vztah. "Ale tak...kamarád taky rád, ne? A monogamie je přeceňovaná." Moc dobře vím, jaké nároky jsou na člověka kladeny uprostřed náročných životních situací, uprostřed boje a válek a snahy o záchranu světa - to pak jeden velmi lehce spadne do komplikovaných vztahů. Nejprve jen jako ulehčení od těžkého osudu, chvilka zapomnění a radosti, pak - nu, pak najednou máte mě a Garetha. Ani nevíte jak a všechno je v hajzlu, začnou v tom lítat emoce a skončíte desítky let v budoucnosti s rozbitým nosem. "Obávám se, že nebudou nakloněni jakékoliv možné změně, rozhodně ale souhlasím, že se musíme pokusit zjistit, co se tak posralo. A jak to napravit. V tomhle světě žít nehodlám." A očividně ani nežiji, stejně jako její přítel a otec její holky. "Tak to musíme udělat tak, aby měla šanci tátu poznat. Když to bude nutné, neboj se na ní zatlačit a využít téhle informace. Každý dítě chce znát své rodiče a třeba ti pak snáze řekne, co přesně se stalo." Není to pěkné, musíme to ale vědět. Nedá se nic dělat. |
| |
| Neblahá zjištění Tým Kongo „Dobře. Dobře. Jacku.“ Souhlasím, že Jamese nechám ladem. Protočím oči. „To sice ano, ale já nejsem na holky.“ Poznamenám. Rozhlédnu se. „Nebudou? To bych se tedy divila. Copak cokoliv není lepší než tohle?“ odmlčím se. „Je pravda, ale že by to mohlo být i horší.“ Dodám, že kromě zlepšení by to mohlo být i horší. Jack řekl, že bych měla na dceru případně zatlačit a využít argument, že by mohla poznat otce. „Můžu to zkusit. Ale je to dospělá žena. Nevím jestli se dá zviklat nějak snadno. Zvlášť jestli je tvrdohlavá jako já.“ Zadívám se na dveře a pak vzdychnu. „No nezbývá než počkat až se vrátí a zjistit co se dá.“ Také vstanu, ale já zkusím vyhlédnout z okna. |
| |
| Zpátky do reality "Apirl" se snaží, na její poměry dosti nezvykle, znova upoutat mou pozornost. Nutno podotknout, že se jí to rovněž nezvykle daří. Ale ta káva mi jasně připomínala, že tohle je realitě naprosto vzdálené. Vše kolem se začne bortit a falešná April mi začne vyčítat vzdor této šarádě. "Protože...to není skutečné." Odpovím prostě těsně před tím, než se i ona v celém tom zmatku rozplyne. Ten první generál.. Okuni - něco zaplatí za tenhle cirkus a je mi úplně jedno, jestli se cítí jako vládce nějakého japonského Olympu! Utvrdím se, když se přede mnou ukáže kočka. Otázky jako "kdo jsi, pro mi pomáháš a kam vedou ty divné dveře" nechávám nevyřčené - nejsou teď totiž vůbec podstatné. Přišel jsem tu zachránit ostatní, tohle je ta cesta. Lže? Možná, stejně teď nemám jiné alternativy. "Provedu" Prohlásím s podobnou formálností, jako dříve před generálem. Nic z tohoto snového světa nechápu a asi nikdy nepochopím. Nicméně jako správný voják splním svůj úkol. S tímto odhodláním vstoupím do dveří. |
| |
| Ze snu do snu Tým Kobe, 14:30 Gabriel, Raven Gabriel bez většího otálení projde zářícími dveřmi. Na chvíli jej oslepí jejich jasný svit, ale během pár momentů už nevidí na druhou stranu nic. Je v nějaké temné místnosti. Matně šmátrá před sebe, až narazí na něco, co se zdá jako klika. Když ji zmáčkne otevřou se dveře a on vyjde v nemocnici. Podívá se za sebe a vidí, že temná místnost byla skříň na uklízecí potřeby. Jeden rychlý pohled na jeho oblečení a vidí, že má na sobě uniformu uklízeče. Kolem chodí doktoři,sestry a pacienti a všichni vypadají...no vypadají jako z nějakého dokumentu o 70. letech. Doktoři vypadali sice pořád stejně, ale normální lidé tady chodí ve zvonových kalhotách a různobarevných košilích. Nikdo z nich nedaruje Gabrielovi moc velikou pozornost. Nějakou dobu neví přesně, co se děje, ale pak zahlédne Raven. Leží v jednom z pokojů vedle nějakého kluka, který mu je matně povědomí a dívá se nějaký film. Raven leží vedle Tima a pomalu všechno splývá do pozadí. Začíná se cítit jako by upadala do pohodlného polospánku. Její myšlenky se linou pomalu a těžce, jako med, než lehce jako potůček. Všechno se začíná mlžit. “Vypadáš unaveně,” řekne ti Tim, jehož hlas zní mnohem ladněji a zpěvněji, než normálně. “Klidně si lehni. Klidně nech všechno jít.” Přesně v té chvíli se dveře pokoje od Raven a dovnitř vejde muž. Má na sobě oblečení uklízeče a Raven n si připadá jako by do ní vrazila jiskra. Připadá ji povědomí, ale nemůže říct odkud. Mezitím Gabriel pozná muže vedle Raven jako mladého Tima. (Oba si hoďte. Stačí aby uspěl jeden z vás) |
| |
| Posezení Tým Kongo, 14:30 Uprostřed vašeho rozhovoru se dveře třídy otevřou a dovnitř vejde Gareth s Haninou dcerou hned za ním. V jedné ruce má flašku whiskey a v druhé čtyři skleničky. Skleničky položí na stůl a jednu po druhé je naplní. “Myslím, že vám dlužím omluvu,” řekne zatímco si sám vezme jednu ze skleniček. Společně s Haninou dcerou si poté sednou naproti vám. “Koukni na mě. Starý muž a jen tě uvidím, už se chovám jak puberťák,” řekne Gareth Jackovi a napije se whiskey. “Mluvili jsme o tom, co vám říct a co ne a máme podezření, že možná nejste z naší budoucnosti,” začne mluvit Hanina dcera. “První by jsme vám měli říct, jak se dostanete zpátky. Před pár měsíci jsme se dozvěděli o skupině, která sbírala veškeré zbytky technologie, které našla. Buď je vyměňovali za věci, které by už dávno neměli existovat a nebo je vzali násilím. Před chvílí jsme zaútočili na jejich základnu a našli tam Orb stejné barvy, jako výbuch, kvůli kterému jste se tady objevili. Pomocí tohoto Orbu vás i dostaneme zpátky a pak ho zničíme, aby byla budoucnost mimo limit.” “Ale je tady jeden problém. Jako je jich tady více, ale první je ten, že si říkají Veritas,” začne mluvit tentokrát Gareth. “Vzpomínám si na Veritas, ale nikdy nebyli tak velká hrozba a rozhodně neměli žádné Orby. Popravdě…,” Gary se zastaví, jako by nevěděl jestli má pokračovat, ale nakonec se rozmluví. “Popravdě, když jste se všichni poprvé potkali, tak jste první šli na Mars. Porazili tam někoho, a poté jste společně Veritas zničili a našli tam mě. To byl jejich konec a vy jste se přenesli na důležitější hrozby. Někdo však vzal tuhle skupinu a dal jí technologie z naší doby. Kdo? Proč? Nemám ponětí. Ale znamená to, že tohle není vaše budoucnost, takže vám něco málo můžeme říct. Nemůžeme vám říct, jak kdo umře, ani proč Země vypadá jak vypadá, ale můžeme vám říct, kdo to způsobil.” Hanina dcera i Gareth se na sebe podívají. V jejich pohledech je nelibost, ale nutnost. Oba se ještě napijí whiskey a pak promluví Hanina dcera:”Nevím, jestli je ve vašem čase, ale v tom našem si říká Heather. Nemůžeme vám říct proč, jelikož by to mohlo změnit hodně věcí, ale držte Heather mimo planetu. Dokud je mimo Zemi je všechno v pořádku.” Vidíte na nich, že to je vše, co se vám chystají říct. To samozřejmě neznamená, že se z nich nemůžete nové informace vytáhnout. |
| |
| Výbušná rozhodnutí Tým Oculus, 14:30 Se svými posledními slovy seShynx rychle podívá kolem místnosti a téměř naprostou náhodou najde falešný kus zdi, hned vedle své ruky. Rychle jej zmáčkne a dveře se otevřou a ona může jít. Rozběhne se k volnému východu a chvíli to vypadá, že se jí podaří dostat ven, ale v tom se ostrá čepel objeví pod její krkem. Ve dveřích stojí muž a blokuje jí cestu. Susanoo ho může poznat, jak Raie z Kodexu, kterého zahlédl předtím, než si ho zničil. Rai tedy stojí ve dveřích a nenechává Shynx projít. V ruce drží dva meče, zatímco jeden má na zádech. Oba dva meče na v jeho rukou jsou vysunuté a připravené útočit. Meč na jeho zádech je však něco jiného. Vypadá staře a zachovale. Spíš jako starožitnost, než fungující zbraň. Susanoo ho však i přesto poznává. Je to Kusanagi. Meč, který on sám získal z útrob Yamato no Orochiho a pak daroval své sestře na znamení míru. Ten meč, teď byl na zádech tohoto muže. “Raii, je to v pořádku,” řekne Timothy muži. “Svůj úkol tady jsme splnily. Varga je mrtvá. Zkusme se vyhnout jakémukoliv dalšímu zbytečnému bojování. Jestli chce jít, nech ji. Je na čase, aby jsme se také vydali na cestu.” Rai se podívá na Shynx a poté jí uhne z cesty. S těmi slovy se znovu něco naťuká na svém Kodexu a výbuch někde ve spodních patrech otřese celou budovou. Všechno se začne hroutit a padat. Je jen otázka času, než všechno spadne. Tim se poté otočí k Susanoovi a řekne:”Jestli ji uvidíš, řekni Raven, že je mi to líto. Ale jednou to všechno pochopí.” Za Timovými zády se objeví rudý Orb a společně s Raiem se do něj chystá nastoupit. Tohle vytváří dilema pro Susanaa. Půjde po Raiovi a jeho meči, ale možná tak způsobí, že na něj spadne celá budova Oculu a pohřbí ho zaživa. Nebo se pokusí utéct a zachránit život nejen sobě, ale i ostatním vojákům, kteří tady zbyli. Včetně samozřejmě Martina. Na druhou stranu pro Shynx to vytváří ideální odvedení pozornosti k útěku. Jestli se ji tedy podaří najít cestu ven, za svobodou. Zdá se, že Tim má okamžitou cestu ven, ale na druhé straně by její svoboda mohla být krátkodobá. |
| |
| Známí neznámí Ležím, hlavu položenou na Timově rameni a připadám si hrozně unavená. Snažím se dívat na film ale nejsem schopna ho sledovat, nic z toho mi nedává smysl. Vlastně ani nevím, na co se to díváme. Jako kdybych nedokázala udržet myšlenku. Než se dostanu k jejímu konci, tak zapomenu začátek. Znepokojuje mě to, co když jsem si při dopadu opravdu nějak ošklivě poranila mozek? Neměli by mi to doktoři říct? Až se tu nějaký zastaví, tak se musím zeptat. Zeptat na co? "To je v pořádku." Chabě se na Tima usměju. Moji pozornost k sobě přitáhne uklízeč. Jako kdyby se moje mysl při pohledu na něj rázem vyčistila. Jako kdyby se zvedla mlha a já mohla na okamžik zcela jasně uvažovat. Mám pocit, že bych ho měla znát. (8) Je to jako rána pěstí. Zírám na Gabriela, protože najednou vím, že je to on. Jen nechápu, co tady dělá. Teprve v té chvíli mi začnou všechna soukolí zapadat do sebe. Tohle není skutečné. Jako přílivová vlna mě zaplaví vzpomínky a já mám na okamžik pocit, že se topím. Únava je ale rázem pryč a moje mysl je jasná a čistá. Nedokážu se znovu podívat na Tima, přesto, že ho stále vnímám těsně vedle sebe. "Tohle je sen, že ano?" Ani sama nevím, ke kterému z nich mluvím. |
| |
| Posezení Tým Kongo Gareth se vrátil a i moje dceruška. Zase jsem se posadila a Gareth se omluvil za své chování. „Emoce.“ Pokrčím rameny, jako že to chápu. Nalil nám všem Whiskey, řekla bych, že po tom mimozemském alkoholu ten náš zvládnu s přehledem. Jak bylo rozlito, tak začali mluvit, poslouchala jsem a usrkávala pití. Když to vezmu kolem a kolem, tak nám toho moc neřekli. „No... šli jsme na Mars, porazili tam koho jsme měli a pak se rozdělili na tři týmy. Protože na zemi pořád byli ty Evoluční bomby. Já tady s Jackem jsme zrovna byli v Kongu, když nás to vyplivlo tady.“ Řeknu a dívám se střídavě na ně. „Ale po pravdě tebe si na Marsu nevybavuji, Garethe. Ve skutečnosti na Marsu jsme poprvé potkali Heather. Máme s Raven v plánu ji vzít mimo Zemi jen co se vrátíme.“ Zamnu si bradu. „Zdá se, že opravdu jsou tu jisté odchylky.“ Pronesu a pak se zadívám na dceru. „Ale teď mi pověz. Co se stalo s Toreem? Tady u vás umřel? Co se stalo? Já vím, že co jste říkali, ale sakra jestli se to může stát i u nás, tak tomu musím zabránit.“ |
| |
| Wake up - sunshine Raven Projdu tajuplnými dveřmi, které pro mě nechal otevřené neznámý zvířecí pomocník. Slovo "děkuji" by možná bylo zasloužené, ale v nastávající situaci jde mé slušné vychování stranou. Na druhé straně dveří čeká jenom tma, která je po několika nárazech o stěnu, kýbl a smeták nahrazena nemocniční chodbou. Jasně.. Proletí mi hlavou trochu zklamané zjištění, že jsem patrně ve snu někoho dalšího. Trochu jsem doufal, že budu moc pomoci ostatním už na druhé straně - ve svém obleku. Ano, ta síla, rychlost a odolnost - snadno si na to člověk zvyká... Proč ale někoho uvěznili v této době? Keiko snad nemá ani řidičák a Raven na tolik rozhodně taky nevypadá. Poslal mě k někomu jinému? Prohlédnu si svou novou uniformu - náš společník si dal zřejmě záležet, abych zde zapadl. Proč, hrozí nám zde nějaké další nebezpeční vyjma toho zjevného rizika tu zůstat? S touto myšlenkou se porozhlédnu kolem po nějaké improvizované zbrani - kdo je připraven, není... (3) Žel se mi v kapsách ani nikde v okolí nepovede najít ani šroubovák. Místo toho však zahlédnu Raven! Pár dalších vteřin mi trvá, než poznám svého oblíbeného vědce Oculu - tedy jeho o dost mladší verzi. Nevěřícně vykulím oči, ovšem opět všechny otázky odsunu na druhou kolej. Cíl je jasný. "Raven!" Řeknu rázným hlasem, když vejdu do jejího pokoje. Dveře zároveň automaticky zablokuju volnou židlí - možná se to tu za pár vteřin celé rozpadne, stejně jako tomu bylo u mě, ale kdyby náhodou ne... Než začnu však cokoliv vysvětlovat, šmoulince má přítomnost zjevně k "probuzení" stačí. "Přesně tak." potvrdím její úvahu o snu a pokračuji "Kobe na nás spoléhá, je čas jít! Jak jsou na tom tvá dřívější zranění, můžeš chodit?" Vyhrknu na ni rychle. Když si však uvědomím, jak se její ještě před chvilkou spokojený pohled změnil, uvědomím si, jak na hovno situace to pro ní asi teď je.. "Pravý Tim tam venku na tebe čeká a spoléhá, že svou prací odvedeme.." Dodám již o něco více klidným hlasem a natáhnu k Raven ruku, abych ji případně pomohl z postele. Neustále zároveň kontroluji mladého "Tima". |
| |
| Nejasnosti "Každý má nějakou slabinu. A nejčastěji to bývá rodina." Odpovím Haně těsně před tím, než se opět otevřou dveře a objeví se už o něco klidnější Gareth. Whiska v jeho rukou mě potěší a já se hned natáhnu, abych mu s tím pomohl, jen tak mimoděk si vzpomenu na chvíle, kdy jsme takhle trávili večery. Já a on, má kancelář s výhledem na usínající město, dvě skleničky a tichá, klidná hudba. Mé popichování, jeho sarkasmus, časy, které bych za nic na světě nevyměnil. "Nejsi zas až tak starý." V těch nejlepších letech, řekl bych. "Vždy jsem v tobě dokázal probudit to nejhorší." zašklebím se na něj, snad jakoby to ani nebyla pravda. Jenže je. Já z něj to nejhorší, on ze mě to nejlepší. Skvělá dvojka. Není však čas na přemítání o minulosti, neboť Gareth začne se svým příběhem a s tím, co se stalo. Není to budoucnost? Ale co tedy? Paralelní svět? "Veritas?" Gingsberg Nova, Fofana, všichni ti hajzlové. Hana se ozve s dotazem, který dává smysl, já sám si žádám upřesnění. "Veritas jsme zničili na Marsu nebo až jindy?" Předpokládám, že to mělo pokračování. "Co jméno Gingsberg Nova?" Ten parchant "Byl prvním, u koho jsem viděl Orb." Stalo se to tu také? Stejně jako u nás? Nechal jsem ho jít prvního, abych ho ztratil? "A kde přesně jsme tě našli?" Jak tě najdeme znovu? I Hana se ptá a i její otázky nejsou...v rámci většího obrázku. Vždyť jsme jen lidé, ne? Máme právo vědět, co se stalo s našimi nejbližšími, obzvláště když je tu šance, že jim můžeme pomoci. "Heather. Ano, měli jsme tu čest. Musí přežít?" Jak nejlépe jí udržet mimo Zemi? Jako poslední variantu, samozřejmě, nejsme vrazi. I když - Nebudeme chudinku Hanu pobuřovat. |
| |
|
|
| |
| Tak můj plán se nepovedl. Jde vidět, že v tý hnusný kebuli má i nějaký mozek. Mezitím, co si ona mele svoje, snažím se, aby se mé tělo dalo rychle do kupy. Ale moc se mu do toho nechce. Zvedl jse opět zrak k té ptačí bestii a viděl jak urvala tyč z police. Hezky ji pomačkala jeden konec do provizorního oštěpu. Tušil jsem, co chce udělat, ale i tak jsem nestihl ani sáhnout pro druhou pistoli. "Haaaaagh...." zařval jsem, když mi tyč proletěla břichem a zabodla se do zdi za mnou. Přestal jsem vnímat okolí a jen cítil, jak se mi přes celé tělo valí obří vlna bolesti. Oči mi slzely bolestí a z úst mi tekla krev. Blbě se mi dýchalo a nemohl jsem se vůbec pohnout. Ruce ani nohy mě neposlouchaly. Chvíli jsem pozoroval, jak mi z břicha teče tolik krve, že mi to ani nepřipadalo možné. Jak se na kalhotech dělaly krvavé kolečka, jak mi odkapávala krev z úst. Zdálo se mi, že slyším babičku jak mě volá na oběd. Pak se před mým sklopeným zrakem objevily dvě hnusné blé hnáty. S obtížemi jsem zvedl hlavu a uviděl tu opeřenou bestii. Přišla dokončit, co začala. "S..stejně... si... šeredná děvkaa..." podařilo se mi probublat skrze krev v ústech poslední slova na rozloučenou a když mě chytla za krk, využil jsem tu poslední trochu vzduchu, abych ji prskl krev do obličeje. Pomalu se mi začal rozmlžovat ten její hnusný krví poprskaný ksicht, až nastala naprostá temnota. To je ono? Takové nic? Čekal jsem něco jiného. Otevřel jsem oči. První překvapení. Jsem stále živej. Druhé překvapení, je mi KURVA nádherně! Všechno kolem mě bylo zahaleno v krvavé páře. Cítil jsem, že je horká. Tak horká, až mě pálí na tělě. Ale mě se to líbí. Já jsem bolest! Postavil jsem se. Kupodivu to šlo. Sáhl jsem si na břicho a vytáhl tu tyč. Bolelo to jako čert. Jakoby do každé buňky mého tělo někdo vrazil hřebík. A já se usmíval. Pustil jsem tyč na zem, až to zazvonilo. Teprve teď jsem si všiml, že vypadám jinak. Jako bestie. A myslím že nadešel čas splatit dluh. Ta ptačí potvora byla přímo přede mnou. Rozběhl jsem se na ni. Cítil jsme ,jak se mi pod nohama drtí dlažba. Rozmáchl jsem se, že ji zasadím zvedák na břicho. K mému a nejspíš i jejímu překvapení mi z ruky vylétlo něco podobné velkému ostří.(8) |
| |
| Zatracený můj meč. “Tak by mě zajímalo, kolik krve máš na svých rukou ty, že chceš rozhodovat o tom, kdo má právo žít a kdo ne.“ řekne Shynx a její slova zasáhnou hluboko, jako dýky. Má samozřejmě pravdu. Má minulost byla postavena na mrtvých tělech. Rád věřím, že jsem provedl i spravedlivé činy. Rád věřím, že chyby své minulosti odčiňuji a krotím sovu výbušnou osobnost, ale vím, že to pravda není. Když jsem se dozvěděl o Kobe, byl jsem připraven nechat celý svět shořet, abych zachránil jedno město. Chtěl jsem se na Shynx otočit a říct ji něco, ale popravdě jsem nevěděl co. A důležitěji Shynx se rozhodla nečekat, než ke slovům přijdu a chystala se utéct. Už jsem byl připravený poslat větry, aby jí zatrhly cestu, když v tom se objevilo někdo jiný a má veškerá pozornost byla obrácena jinam. Doteď jsem muži jménem Timothy McKee nechoval osobní zášť. Ano byl jsem naštvaný ze zrady a podvedu, avšak nebyl první, ani poslední, kdo něco takového provedl. Proto to nebylo osobní. Však když jeden z jeho mužů přišel s mečem, jež jsem daroval své sestře. S mečem, za nějž jsem tvrdě bojoval. Měl jsem toho dost. A pak nastal výbuch. Všechno začalo padat a nezastavitelně hroutit. Jestli nic můj nepřítel byl inteligentní. Nepostavil přede mne přímý souboj, nedal mi jeho protivníka na poražení, ale neustále vytvářel problémy, které nejdou jen tak snadno vyřešit. Ale jak jsem říkal, měl jsem dost plánování. "Slíbil jsem, že tě ochráním před ostatními a ostatní před tebou," řekl jsem Shynx."A já své sliby dodržuji." Pak jsem se ještě rychle otočil na Raie. "Ten meč si vezmu." Ze zadu místnosti jsem vytvořil ten nejsilnější poryv větru jaký jsem mohl a namířil ho na Orb. Jen jeden velký proud, který by do Orbu vtáhl všechno v místnosti, včetně Raie, Tima, Shynx a mne (10). Přímo do jámy lvové… |
| |
| Upgrade Tým Kongo, 14:30 “Veritas jste zničili krátce po Marsu. Jo Ginsberg Nova, byl vůdcem Veritas i v téhle době, ale rozhodně neměl žádný Orb,” dovysvětlí Gareth některé věci. “Jo!” zakřičí oba dva najednou vyplašeně, když se Jack zeptá jestli Heather musí přežít. Oba se poté trochu uklidní. “Ehm...je mnohem lepší, když se jí nepokusíte zabít. Věřte nám,” ujistí vás Gareth. Když se poté Hana zeptá na Torea, její dcera viditelně znervózní. Jde vidět, že vážně nechtěla, aby se ji na to zeptala. Chvíli nad tím přemýšlí, ale nakonec spustí. “Co na tom záleží, horší už to být nemůže. Kolikátého bylo, když jste opustili vaši dobu?” zeptala se. Když jste ji odpověděli rychle si něco v hlavě spočítala. “Nanejvýš do měsíce musíš opustit Zemi a přidat se do války proti Stavitelům. Proběhne bitva u které si v téhle době nebyla, protože jsi byla na Zemi. Od té doby jsi měla se Zemí velmi...zvláštní vztah,” řekne Haně její dcera. Nezdá se však, že by to říkala s velkou radostí. “Neřeknu ti kde, jelikož nevím. Prostě v jejich základně, ale můžu ti říct proč,” začne mluvit tentokrát Gareth s Jackem. “V téhle době jejich Rai byl zabit Gabrielem Marrem, nevím jestli jsi ho potkal a tak potřebovali nového. A já jsem byl ideální kandidát,” vysvětlí Gareth. U obou dvou je však jasné, že víc toho neřeknou. Místo toho rychle přejdou na nové téma. “Když už teda ničíme všechny zákony sci-fi filmů, rozhodli jsme se vám dát malou výhodu,” řekne Hanina dcera. Gareth pak vstane a pobídne Jacka, aby šel s ním. Hana Když Jack odejde, tvoje dcera zavře oči, soustředí se. Zelená aura začne proudit první v jejích rukou a postupně celým jejím tělem. Tvá aura začne instinktivně reagovat a za chvíli zlatá aura také začne zářit kolem tebe. Téměř jako různobarevné plameny aury kolem sebe tancují. Občas se spojují, pak zase rozpojují. Tvá dcera natáhne ruku a velmi letmo se dotkne té tvoji. Cítíš jak udělá něco, na co si pamatuješ od Una. Začne nějaké své zkušenosti a vzpomínky předávat skrz auru. Všechny ty nové informace chvíli brní v tvé hlavě jako divoké mouchy. Jasně v tom není, tak zkušená jako byl Un. Chvíli to trvá, ale když zase otevřeš oči, cítíš, že umíš něco nového. A máš potřebu to hned zkusit. Natáhneš ruku a začneš z aury něco tvořit. Sama ani nevíš, co přesně to má být. Než se naděješ, tak před tebou stojí zlatá kopie sebe samé. “Vzpomínám si, že jsi mi říkala, že ti tohle nikdy nešlo a naučila jsi se to, až mnohem později. Tak jsem si řekla, že ti s tím trochu pomůžu,” vysvětlí ti tvá dcera. “Na oplátku prosím nenajímej Subatskou chůvu. Byla s ní příšerná nuda,” požádá tě. Jack Chvíli se procházíte chodbami školy a nakonec dojdete do jedné místnosti, kterou musí Gareth otevřít. Hned ti dojde, že to je jeho pokoj. Vypadá celkem skromně. Jedna postel, stůl nějaká kytka, hodně zbraní a velká dřevěná truhla v rohu. Gareth přijde k truhle, otevře ji a vytáhne opasek, na kterém jsou dvě futuristicky vypadající zbraně. “Připni si ho a pak zapni to tlačítko modré tlačitko na boku,” řekne ti. Když tak uděláš vidíš jak se oblečení, které máš na sobě pomalu zničí a nahradí ho nové (viz. HP - předměty). “Je to nejnovější oblek a zbraně, který pro tebe Oculus udělal jen pár dní předtím, než jsi…,” Gareth se pozastaví. Odkašle si a vytáhne jednu ze zbraní z tvého opasku. “Tyhle pistole nejsou o moc silnější, než ty normální, ale výhoda je, že je nemusíš nabíjet, můžeš z nich střílet jen ty a jsou naprosto tiché. Jinak oblek jsou nanovlákna, které sice nezastaví kulku, ani nůž, ale mohou je zpomalit a rozhodně tlumí rány. Plus,” tentokrát Gareth zmáčkne tvé zápěstí a vidíš jak celý oblek - včetně tebe - splyne s okolím, jako před chvílí škola. Nejsi sice neviditelný, ale rozhodně těžko viditelný. |
| |
| Zkažený sen Tým Kobe, 14:30 Raven, Gabriel “Ano, jsi ve snu,” potvrdí Tim Gabrielova slova, nezdálo se však, že by se chystal k nějaké agresivitě. Zatím. “Ale záleží na tom, jestli to je sen, nebo ne? Nejsi tady šťastná?” pokračuje Tim a soustředí se přitom na Raven. Gabriela téměř ignoruje. “Tady tě nikdo neopustí, zatímco tam. Tam venku tě opustí všichni a víš to,” Timův hlas zní, jakoby opravdu měl o Raven velikou starost. “Tim tě opustil, Dorrek tě opustil, dokonce i tvůj otec a pak i tvoje mamka ti opustili.” Teď se Tim poprvé podívá na Gabriela. “Co? Myslíš, že on tě neopustí. Myslíš, že on tě neopustí? Nebo snad myslíš, že Hana s tebou zůstane? No tak. Pro něj si jen další voják a až bude Hana s Toreem, tak na tebe ani nepomyslí. Pravda je, že jestli půjdeš tam ven, tak zůstaneš naprosto sama a víš to. Ale pokud zůstaneš tady, tak nikdy nebudeš sama a nikdy ti nebude nic chybět,” řekne Tim. Mezitím dva svalnatí policisté přijdou do pokoje. U opasků mají obušky, které si spěšně vyndají ven. Podívají se na Gabriela. “Pane, myslím, že bude lepší, když odejdete. Pacientka potřebuje klid,” řeknou. Jeden z nich okamžitě chytne Gabriela za loket a chystá se ho odtáhnout pryč, zatímco druhý čeká s obuškem a jestli bude Gabriel vzdorovat, je připravený ho vší silou uhodit. Raven mezitím cítí, že už může použít svoji hvězdnou podobu. Je jen na ní, jestli tak udělá. |
| |
| Nečekané zvraty Tým Oculus, 14:30 Martin Je to neuvěřitelný pocit, když si konečně uvědomíš svoji plnou sílu. Připadá ti, jako by sis byl každé části svého těla. Každého svalu, každé kosti, každé buňky. Ze začátku je to trochu ohromující, ale rychle si na to zvykneš. Když zvedneš hlavu vidíš Kerosiu. Její pohled mluví za vše. Nezdá se vystrašená, ale rozhodně se zdá překvapená a možná i trochu nervózní. “Musím říct, předtím jsi vypadal mnohem roztomileji. Nevadí. Vždyť já tě z toho dokážu vysekat,” řekne Kerosia a hned si připraví své pařáty. Vidíš jak se její svaly připravuji k vyražení kupředu a její úsměv se zvětšuje při pomyšlení na krev, ale je moc pomalá. Téměř při mrknutí oka jsi byl u ní a zasadil ji přímou ránu do břicha. Kerosia ránou úderu vyletěla doslova až ke stropu, narazila do něj a prudce se vracela zpátky. V tom okamžiku se tvá pravačka přeměnila v čepelovitý útvar a jedním sekem jsi oddělil jednu ruku a křídlo od jejího těla. V záchvatu vzteku Kerosia na tebe šlehla svojí druhou rukou. Úderem, který by tě ještě před chvíli vyslal na druhý konec místnosti, však způsobila jen několik jizev na tvé tváři, které se velmi rychle zocelily. Krvacející, zraněná a bezbranná Kerosia udělala několik kroků dozadu. Viděl jsi jak její oči hledali cestu ven, ale marně. Během téhle chvíli klidu sis všiml, že už tady Rai není. Musel zmizet během tvé transformace. “Ty parcha...," Kerosiina slova byla přehlušena obrovským výbuchem, který otřásl celou budovou a zničil strop nad tvoji hlavou. Skladiště bylo mnoho metrů pod základnou Oculu a všechny ty metry půdy a kamenů se právě chystali pohřbít skladiště a všechno v něm. Včetně tebe a Kerosií. Ta se spěšně podívala kolem sebe. Chyběla ji sice téměř půlka těla, ale paradoxně se zdála ještě celkem živá. “Ten parchant!” zařvala. Poté se její pohled otočil na tebe. “Dostaň mě odsuď. Dostaň mě odsuď a pomůžu ti. Řeknu ti všechno, co vím o Veritas. O Timovi. Jeho základna, všechno. Jen mě odsuď dostaň za živa,” naléhala na tebe. Samozřejmě to mohla být lež a vzít ji by tě rozhodně zdržovalo. Susanoo, Shynx “Moje nabídka samozřejmě stále platí,” řekne Tim a pobídne Shynx, aby vstoupila do Orbu s ním. Rai jde hned za ní a jeho pohled je na Susanoovi, ale ani on není dost rychlý, aby zastavil Susanaa, který se rozhodl provést svůj čin. Malé tornádo se vytvoří v zadním rohu místnosti, které se však bleskově zvětší a vytvoří větrný tunel, který nasměruje všechny v místnosti do Orbu. Jde vidět, že tohle ani Tim nečekal. Jelikož se snaží něco zařvat na Raie, ale jeho hlas je unesen silným větrem, který všem šlehá kolem uší. Všichni společně vletíte do Orbu a je to stejný pocit, jako když jste šli s Marsu sem jen mnohem rychlejší. ******************************************************************* Když vypadnete na druhém konci prudce narazíte na nějakou tvrdou, ale studenou zemi. Tenhle násilný let vás nechal všechny zmatené. Kromě menších poškrábanin jste však v pořádku. Když otevřete oči, vidíte, že pod vašimi těly je mramorová podlaha a kolem vás vcelku dlouhá, ale úzká místnost, osvětlená s části bílými světly ze shora, ale hlavně jedním velkým oknem z kterého se lilo oranžové světlo. To dodávalo místnosti nádech téměř zlaté barvy. Timothy se na nohy postavil jako první. “Raii,” zařval na bojovníka ukázal na Susanaa. Ne, že by to bylo nutné, jelikož Susanoo už byl v jeho měřítku. “Shynx, prosím pojď dozadu,” zavolal na ní Tim, zatímco desítky a desítky vojáků běželi ze všech stran a pomalu Susanaa obkličovali. Když byli trochu dál, Timothy se na Shynx podíval a řekl:”Jestli by jsi ho mohla zneškodnit, bez toho, aby jsme ho museli zabít, byl bych velmi rád. Myslím, že by nám mohl být užitečný jako vyjednávací čip.”  |
| |
|
|
| |
| Realita vs snění Raven Slova falešného Tima mě donutí se zamyslet. Co mohu upřímně nabídnout Raven, aby to trumflo tuto idylku. Z Marsu mám docela slušnou představu o její moci a schopnostech, ale jinak o ní vlastně nic moc nevím. Neznám její priority, minulost a nemám ponětí, jaký pro ni svět tam venku je.. Podle Timova vyprávění působí dost osaměle. Tohle máme asi společné. "Já... nemůžu ti slíbit, že tam venku to bude ideální.. A vlastně ani nemám tušení, co ti Varga slíbila za tuhle misi. " Hned po první větě je asi všem přítomným jasné, že proslovy by mi na nájem nikdy nevydělaly. "Ale viděl jsem tě u toho Orbu s Heather, když jsme se hádali o její doprovod. Z tvého pohledu.. Byl jsem si jistý, že mi nakopeš zadek, abys mohla udělat to, co považuješ za správné.." Gabrieli, máš ji přesvědčit, že jít s tebou je DOBRÁ volba! Zakroutím hlavou nad svým vlastním počínáním přesně ve chvíli, kdy mě jeden z policistů chytne za loket. Kurva, tu židli jsme tam asi nedal pořádně. Zanadávám si, když zanalyzuji celou situaci. S oblekem bych ty dva policisty na steroidech přelámal jako párátka, ale teď? Jsem beze zbraně, v uzavřené místnosti čelící přesile a snažím se přesvědčit dívku, kterou znám jen pár hodin, že pochybná realita je důležitější, než falešná idylka. ".. a před chvilkou jsem tě viděl bojovat a krvácet při naší společné snaze zachránit všechny ty lidi." Prudce se otočím ve snaze praštit volnou rukou policistu po bradu a tím ho omráčit. (6) Ten ale asi odpor čekal a vcelku rychle se kryje. Přesto ho úder donutí se trochu stáhnout a hlavně uvolnit sevření mého loktu. Druhý reaguje podle očekávání - obuškem na hlavu. Já jsem ale rychlejší. (9) Obušek neškodně proletí vzduchem kousek nad mou hlavou a než stačí útočník udělat cokoliv dalšího, kop do kolene ho připraví o rovnováhu a kruhový úder loktem do spánku o vědomí. (9) "Bojovat za lepší realitu pro sebe i ostatní je zkrátka vždycky správné. Bez ohledu na šance." Zbylý z dvojice policistů na má další slova reaguje úderem do břicha.. Nemám v úzkém prostoru kde uhnout - obušek mi na okamžik vyrazí dech a já se skácím na zem. (3) "A já věřím, že ty děláš, co je správné. Dodám po bolestném zaskučení, poté si už jenom kryju hlavu. |
| |
| To správné rozhodnutí Už se chystám chytit Gabriela za ruku, když se za mými zády ozve Timův hlas. Nedívám se na něj, nedokážu to, teď když vím, že není skutečný. Ale bez jediného pohnutí poslouchám jeho slova. On má pravdu. Uvědomím si smutně. Ať jsem se ve svém životě upnula ke komukoliv, tak jsem vždycky nakonec zůstala sama. Ocitla jsem se v době, které nerozumím a z Tima, jediného člověka, který mi kdy rozuměl, je prošedivělý, starý muž. Nemusí to tak být. Stačí se otočit a můžu ho obejmout. Navždycky bude takový, jak si ho pamatuji. Dorrek z mého života zmizel ještě rychleji. A aby mi dal zcela jasně najevo, že nic z toho, co jsem cítila, nebylo skutečné. Tak se pro jistotu narychlo oženil. To byl už od začátku neperspektivní vztah. Tak už Tima obejmi a skonči to. Očima ale stále visím na Gabrielovi. Jeho slova mi na rtech vykouzlí chabý úsměv. Jasně, že bych mu nakopala zadek. Ale jsem ráda, že jsem to nemusela udělat. On má ale pravdu. Já přece dělám to, co je správné, bez ohledu na to, jaký dopad to má na mě samotnou. Když se porouchala loď byla jsem to já, kdo šel ven aby opravil závadu. I když jsem kvůli tomu málem přišla o život. A na Rubikonu jsem zachránila Ignsise, i když jsem při tom sama málem skončila ve Věznitelových drápech. Gabriel má pravdu, a není to jen skutečný Tim, kdo na mě spoléhá. Susanoo věřil, že dokážu pomoci jeho lidem. Věřil mi i když mě vůbec neznal a já tuhle důvěru nechci zklamat. Bohužel si to uvědomím až ve chvíli, kdy Gabriel už leží na zemi. Zastydím se za sebe, já se tu lituju a on mezitím dostává nakládačku. Spolu s mými vzpomínkami se vrátilo i vědomí Omniho síly. Neobtěžuji se vstát z postele, po kůži se mi rozlije vesmír a já se ladně vznesu do vzduchu. Z mojí dlaně vystřelí paprsek bílého světla (9) a odhodí policistu, který se právě Gabrielovi pokouší rozbít hlavu. Vyrazím v před a druhého muže se pokusím prohodit dveřmi (4). To se mi moc nepovede a tak s ním alespoň pořádně třísknu o zeď. (5) Rozhodla jsem se. Ať už je život, který mě čeká tam venku sebesmutnější, ať už je život, který mě čeká tam venku sebesmutnější, nedokázala bych tu zůstat s vědomím toho, že to není skutečné. |
| |
| Je to tak krásné.. Jak je možné, cítit tolik štěstí, něhy a lásky? Je to tak krásné, sedět v loďce a nechat se hladit Rogerem. Celý svět je jen můj a jeho, jako by se zastavil čas. Pak dojedem na konec, a Roger mi pomůže vylézt z loďky. Procházíme se. U labutích lodí nikdo nebyl, ale tady se prochází lidé. Rodiče s dětmi, dvě malé holčičky, starý muž o holi, co asi vzpomíná na své vlastní mládí. Jemně se tisknu na Rogera a jeho svalnaté tělo, je to celkem vzrušující. Jak asi vypadá nahý, napadne mě a zardím se. To mě ale neodradí, abych se na něj 'nenápadně' netiskla. Dojdeme ke střelnici. Slunce už zapadlo a okolní lampy tvoří krásnou, romantickou atmosféru. Zažila jsem někdy lepší rande?? Při pohledu na podivného plyšáčka se ale zarazím. Skoro jako by mi byl...ne. Nikdy jsem ho neviděla. Asi je to tím, jak je zvláštní. "Je hezký. Vyhraješ mi ho, plyšáčku?" zachichotám se a stoupnu si vedle Rogera, který zrovna bere pušku do ruky a míří. "Rogere, gambate.." (2) |
| |
| Předstupte a vyhrajte cenu Tým Kongo, 14:30 Gabriel, Raven Zatímco druhý policista leží na zemi v polovědomí, druhý vrazí Gabrielovi obušek přímo do solaru. Gabriel cítí jak z něj jedním velkým skokem vypadne všechen dech a automaticky se skácí na zem. Policista se už chystal svoji práci dokončit, ale proud bílého světla ho odhodil skrz zeď jako kus hadru. Raven je zpátky. Avšak na místě, kde se stěna rozbila teď byl bíle zářící otvor připomínajíc dveře. Druhý policista zmateně zvedl jednu ruku a Raven s s ním rozhodla pro jistotu vypořádat, i když to nevypadalo, že by se měl v plánu zvednout. Poté jste věděli, co dalšího musíte udělat a společně jste vešli skrz zářící díru ve dveřích. Na vteřinu vás oslepilo světlo a když jste otevřeli oči, byli jste v obrovském zábavním parku. Byla vcelku teplá noc. Když jste se na sebe podívali, byli jste oblečeni vcelku normálně. Džíny, nějaké ty trička a košile. Pak váš pohled padl na vaše ruce. Oba jste měli na prstech svatební prsteny.Teprve poté jste si všimli, že každý člověk v zábavním parku tady byl buď s rodinnou nebo s párem. Nikdo nebyl sám. “Síla tohoto místa je mnohem silnější, než síla v místech vašeho věznění,” uslyší Raven Omniho hlas. “Jestli ji budete chtít vysvobodit, diskrétnost velice doporučuji.” Pak vás hned do oka uhodí fialové vlasy Keiko, jak zrovna stojí u střelnice… Keiko “Jasně, zlatíčko,” odpoví ti Roger stejně cukrovatou přezdívkou. Vůbec ti nepřipadá jako by jste spolu byli jen pár hodin. Začíná ti to připadat, jako by jste spolu chodili už mnoho let. Znala jsi jeho oblíbené jídlo - sushi a borůvky, ale jen ty kanadské, znala jsi jeho oblíbené typy hudby - K-pop, Rap, R’n’B, věděla jsi i, že má rád šerm. Prostě jste se skvěle doplňovaly v každém slova smyslu. Z myšlenek tě vytrhli, až dvě rány, které se ozvali z Rogerovi pistole. Obě dvě přímo do středu. Obsluhovač u stánku ohromeně pokýval hlavou. “To se ti povedlo, chlapče,” řekl. Sundal plyšáka ze stěny a podal ti ho se slovy:”Váš přítel je dobrý střelec. Měla by jste si ho držet.” Znělo to...zvláštně. Něco mezi výhružkou, prosbou a upřímným doporučením. Vzala sis plyšáka a otočila se od něj pryč. Divný mráz přitom proběhl po tvých zádech. “Co teď?” zeptal se tě Roger a rozhodil ruce kolem sebe, jako by sel seno. Tvůj zrak však padl na dva lidi, kteří kráčeli tvým směrem. Byl to pár, žena a muž. Jejich svatební prsteny jsi viděla odtud. Najednou tě přepadla strašná chuť mít dvojité rande. Oni dva a ty s Rogerem. Měla jsi chuť, jim, prodavači a všem ukázat, jak jste šťastní. (Hod kostkou: Raven, Gabriel - normálně. Keiko - 9,10) |
| |
| Prošvihla jsem vlastní svatbu? Trochu udiveně hledím na otvor, který vznikl ve zdi. Jen čisté bílé světlo, netuším, kam vede. To je ale teď ta menší starost. Moje podoba se rozplyne a já se vrhnu ke Gabrielovi abych zjistila, jestli je v pořádku. Cítím se provinile. Zbili ho, protože jsem se nedokázala rozhodnout dost rychle. "Není ti nic?" Kleknu si vedle něj na zem. Vypadá to ale, že moje obavy jsou zbytečné. Je to přeci voják, něco vydrží. Ujistit se ale musím. Moc dlouho se ale v tomhle snu zdržovat nechci. Nemám ani odvahu se otočit a zjišťovat, jestli Tim pořád sedí na posteli, nebo taky zmizel. Sice jsem se rozhodla pro ten skutečný svět a lidi, o kterých doufám, že jsou skutečně přátelé, ale trhá mi to srdce. Vážně jsem si tu ale připadala šťastná. Jakmile se tedy ujistím, že Gabrielovi nic není, tak projdeme snovou trhlinou. Je na čase najít Keiko. Nadšeně se rozhlédnu kolem sebe. Trochu mi to připomene zábavní park na Rubikonu, ale tohle je sen Keiko to znamená, že jsme na Zemi. Cítím úlevu nad tím, že můžu, alespoň na chvíli, Tima vytěsnit a soustředit se na něco jiného. Nevzhledná nemocniční košile zmizela a já mám na sobě normální oblečení. Trochu se mi uleví, necítila jsem se v ní vedle Gabriela úplně dobře. Že by stud? Pohled mi padne na prsten na mojí ruce a v té samé chvíli se mi v hlavě ozve Omniho hlas. Počkat, co to znamená? Že si máme zahrát na manželský pár? Prohlížím si prsten a na rtech se mi objeví úsměv. Pravděpodobnost, že se někdy vdám je dost mizivá, tak proč si to neužít a nepobavit se. Koutkem oka se podívám po Gabrielovi. Předtím jsem neměla moc možnost, nebo mě prostě nezajímal, ale teď, když si ho můžu pořádně prohlédnout musím přiznat, že je docela hezký. "Není to špatné, ale já bych si vybrala bílé zlato a taky..." Ruku strčím Gabrielovi přímo před obličej. "Miláčku? Jak to, že na něm není diamant?" Oči mi jiskří pobavením. Klidně bych v tom pokračovala, ale pak zahlédnu dobře známé fialkové vlasy. Keiko! Musím se soustředit na to, kvůli čemu tu jsme. |
| |
| Tým Kobe na dovolené Raven, Keiko Po nerovném souboji ležím na zemi a kryji si hlavu, než však dostane druhý policista možnost se na mě vyřádit, zasáhne ho paprsek světla. To mi vykouzlí úsměv na tváři - nejen, že jsem se vyhnul další nepříjemné ráně obuškem, ale Raven je zpátky. Zda bylo nutné dorazit i policistu ležícího kousek vedle je diskutabilní, ovšem on to vlastně není policista, ani opravdová cítící bytost, takže nad jeho právy dlouho nepřemýšlím... "Rozchodím to..." Odpovím stále s nepatrným úsměvem a se zafuněním se vyškrábu opět na nohy. "Jsem rád, že jsem se v tobě nespletl... Je čas najít Keiko." S tímto společně s Raven vstoupím do světla. Snad se ji nezdá o nějakém animáku.. Všude kolem jsou kolotoče, atrakce a stánky. Hodně barev a světel, nepamatuji si, kdy jsem naposledy byl na takovém místě. Ta povrchní nevinnost toho místa a lidí mi však zvláštním způsobem nahání husí kůží.. Zaujat novým prostředím si svého prstenu všimnu až ve chvíli, kdy mi Raven před obličej vrazí ten svůj. "Emh.. Omlouvám se..?" Vydám ze sebe rozpačitě po delší pauze, kdy zpracovávám Šmoulu v její nové roli - kterou hraje překvapivě věrně. Na druhou stranu, má nehraná prkennost připomíná může zahnaného do kouta taky dost věrně.. Když má nová manželka na okamžik vypadne z role, podle jejího výrazu poznám, že našla Keiko. Ta stojí kousek od střelnice a nějaký muž ji právě skvělou střelbou vystřelil velkého plyšáka. Keiko nás taky zrovna pozoruje, ale na rozdíl od snu Raven necítím, že by má přítomnost pomohla k jejímu probuzení (4). Nevadí, musíme to vážně nějak zahrát. Pomyslím si při vzpomínce na policejní obušek a naše nové prsteny. "Pojď...miláčku, vynahradím ti to." Chytnu Raven za ruku a skoro ji až dotáhnu k mladému páru. "To byla skvělá střela! Střílíte někde závodně?" Oslovím Rogera na můj vkus poněkud dotěrně, ale možná jsou ostatní lidé normálně takhle společenští... Přitom nenápadně kývnu na Raven, aby se pokusila nějak navázat kontakt s Keiko."Víte.. Já jednu dobu závodně střílel, ale možná už jsem vyšel ze cviku. Navíc tady má...žena miluje takové plyšáky. Možná by mi vaše rada pomohla udělat ji radost." Pokračuju s úsměvem a nenápadně odvádím Rogerovu pozornost opět ke střelnici, kde se sám chopím jedné pistole. "Tyhle pouťové zbraně mají jinou váhu.. Člověk, který to nečeká, může být pak zbytečně křečovitý, že..? Cítil jste při střelbě, že by se chovala nějak zvláštně..?" Vyzvídám a s hraným zájem poslouchám všechny rady, které od Rogera dostanu. "Tak uvidíme, co si ještě ze střelby pamatuju. Miláčku! Pojď sem a zakryj mi oči.." Upoutám na sebe naschvál ještě více pozornosti - pokud se Roger a Keiko nechytli na mé hloupé kecy, pak by je mohla upoutat malá pouťová atrakce - o tom to tady celé je, ne? Když mi Raven dlaněmi zakryje oči, nahmatám zbraň, ale nezvedám ji. Klíčovým trikem je předem se dobře postavit k nehybnému cíli a zafixovat si jeho pozici vůči sobě. Dříve jsem na to v kasárnách balil holky z logistického.. Není to lehká disciplína, ale přesná střelba mě živí.. Po chvilce zvednu zbraň a bez váhání střílím - rána zasáhne přesně střed (10). "Nakonec jsem ze cviku nevyšel..." snažím se tvářit překvapeně "Tak, jakého plyšáka by sis přála?" Zeptám se Raven. |
| |
| Střelec Výraz, který se v první chvíli objeví na Gabrielově tváři mi málem vžene slzy do očí. Jenže ať se bavím jakkoliv dobře, tohle je pořád mise. Záchranná operace, dalo by se říct. Rozhodně jsem nečekala, že se tak vžije do své nové role. Stisknu jeho ruku a nechám se davem odtáhnout k těm dvěma. Stačí mi jediný pohled na Keiko abych poznala, že je tady opravdu šťastná. Vypadala jsem stejně? Může být štěstí skutečné i když to, co ho způsobilo je jen iluze? Zářivě se na Keiko usměju. "Ten je roztomilý." Nadšeně vykřiknu na adresu plyšáka, kterého svírá v náručí. Ačkoliv absolutně netuším, co to je. "Máte úžasnou barvu vlasů. Člověk vás v davu nepřehlédne. Já bych na to samozřejmě neměla odvahu, ale vám to hrozně sluší." Brebentím a stejně jako se Gabriel snaží odvést pozornost Rogera, já k sobě poutám její pozornost. (9) Než ale stihnu postřehnout, jestli mě poznala nebo ne, už mě volá moje drahá polovička. Ochotně mu zakryju dlaněmi oči a se zájmem sleduju jeho počínání. Ve chvíli, kdy se trefí nadšeně zavýsknu a pověsím se mu na záda, ruce mu obtočím kolem krku. "To bylo parádní." Šeptnu mu do ucha. Ne že bych snad od Gabriela čekala něco jiného, ale i tak to na mě udělalo dojem. Ukážu na jednu vycpanou hračku, je to kocour, modrý kocour s hvězdičkami místo očí. |
| |
| Nové informace i zbroj Konečně se nám rozhodli i něco prozradit, nemohu však říci, že bych z toho byl moudrý. Jejich realita je odlišná od té naší a je tedy otázka, co může být stejné a co nikoliv. Veritas neměli Orb - je to tedy ta hlavní změna, co způsobila tento stav nebo to může být ještě horší? Odkud se Orby vlastně vzali? Cestování z místa na místo, cestování do jiných paralelních světů - tohle na mě začíná být až moc velké sci-fi. Sakra, jsem miliardář, proutník a tajný agent, nepotřebuji do toho i mimozemšťany a cestování realitami. Pozdě. "Ne? Vyřešilo by to náš problém." Nejsem zklamaný, že Heather nemůže zemřít, zároveň z toho ale nejsem ani nadšený. Tyto věci se snažím brát pragmaticky a pokud může být nebezpečím, vždy jsem preferoval přímou eliminaci. Vím však, že Gareth smýšlí podobně, pokud tedy tvrdí, že není nejlepším nápadem jí zabít, budu mu věřit. "Gabriel Marrel? Slaďouš se super cool zbraní?" Jen abych se ujistil, však víte, pro mě nebyl nikým jiným než agentkem. Zbytek Garethova vyprávění se mi ale už tolik nelíbí - chtěli z něj speciálního zabijáka? Nemohli si vybrat lépe. A zároveň i hůře. "To mi je líto." Myslím to upřímně, Gary umí být chladnokrevný a až letálně praktický a efektivní, vždy byl ale tím hlasem morálky a slitování. Pokud ho v tomto ohledu zlomili, vytvořili si perfektní zbraň, která se jim však vymkla kontrole. "Jsem rád, že jsi na naší straně." Kdo jiný než on? Vybídne mě, abych ho následoval, mávnu tedy ještě na Hanu na znamení, že se uvidíme později. Ona má teď svých problémů dost - třeba nečekané dítě. "Co je tohle vlastně za místo? A před kým přesně se skrýváte?" Ptám se po cestě, zatímco se rozhlížím kolem. Naše kroky vedou do Garethova pokoje, nemohu však říci, že bych byl potěšen. Nic tu není. Jen postel a věci nutného přežití. Co fotografie? Co knihy? Kdysi tolik rád četl... "Útulné. Nepřemýšlel si alespoň nad změnou barvy?" To už mi však podává opasek se zbraněmi. "Vánoční dárek? Já pro tebe nic nemám." Zazubím se a jak řekne, zmáčknu požadované tlačítko. "Wau. To se bude hodit. Dokáže se to i samo vyprat?" Rozhodně to sedne a to na všech místech. Očividně práce na zakázku. Jen chvíli před tím než jsem zemřel. Takže opravdu na zakázku, jen nevyužito. Smůla. "Umřel jsem alespoň v boji? Se vší slávou?" Zajímá mě, zatímco si prohlížím zbraně. Není nutnost nabíjet, jsou tiché - co více si ode zbraní přát? Plus ten oblek - hustý. Prostě hustý. Teoreticky bych ho mohl časem věnovat svým vědcům a kdo ví, co by z něj dokázali dostat za vědu a technologii. "A před jakou dobou?" Je vidět, že pro Garyho to stále není jednoduché téma, smrt je ale smrt a přijde si pro každého. Musí se s tím smířit. "Co takhle využít chvíli klidu? A toho, že jsem alespoň na chvíli zde?" Chybí mi a jsem si jist, že chybím i já jemu. "Žádný dárek k narozeninám nedokáže překonat tebe." A to nejenom fyzicky. |
| |
| Do jámy lvové. Moje akce byla úspěšná. Skočil jsem Orbem společně s Shynx a Timem a mečem. Všechny důležité věci, na dosah ruky. Moje radost se poněkud snížila, jen co jsem přistál. Tvrdá podlaha sloužila k minimálnímu zpomalení jakéhokoliv pádu, ale to mi moc nevadilo. Měl jsem zpátky svoji božskou moc a má kůže byla tvrdá jako kámen. Však jen, co jsem se postavil na nohy roj nepřátelských vojáků, mě obklíčili jako vosy. Ale to je vše, co pro mě byli. Hmyz, který jsem měl smést jedním úderem. Avšak i bojovník, jež měl u sebe můj meč, vstal a byl připraven mi čelit. Neviděl jsem ho v boji, ale Tim mu věřil, a to mě znepokojovalo. Nezdál se jako člověk, který by přeceňoval nebo podceňoval něčí síly. „Kampak utíkáte, Time? Snad nemáte strach?“ zařval jsem na svého „hostitele“. Mezitím jsem začal kolem sebe tvořit větrné cesty, které by všechny vystřelené kulky odnesli do dalších protivníků. Hodně z nich by se tak zabilo navzájem, pokud by to fungovalo. „Chcete si zahrávat s bohem. Budiž!“ zařval jsem na celé kolo. Připraven rozdávat spravedlivé tresty, těm, kteří si dovolili proti mně vztáhnout zbraně, když v tom všechno utichlo. A před sebou jsem viděl jen Heather. Snažil jsem se podívat za ní a slyšet kolem (4), ale nešlo mi to. Ale záleželo na tom moc. Byla v bezpečí, můj slib splněn. "Jsi v bezpečí? Udržel jsem svůj slib?" zeptal jsem se nadějně. Všechno kolem bylo nejasné. Moje srdce však stále bije rychle a mé reflexy jsou nastražené, jako bych byl uprostřed souboje (4). Poděkuje mi. Je v bezpečí. Vzpomenu si na vlastní dceru, kterou jsem chtěl udržet v bezpečí, a která odešla. Aspoň u jedné se mi to povedlo (9). Pak řekne, že by mi vrátili meč. Jen tak? Nevzpomínám si na souboj, něco je špatně. Chci ji od sebe odtlačit (4), ale marně. Její slova mnou prochází jak vlny. Každá mě víc a víc přinucuje ke spaní, každá mě posílá blíž zemi, až nakonec odejdu do světa snů. |
| |
| Shynx Susanoo leží na mramorové podlaze. V ruce stále pevně svírá svůj meč. Chvíli to vypadalo, že možná odolá tvým schopnostem, ale nakonec podlehl. Ty jsi se však cítila, jako po maratonu. Ne že bys někdy viděla maraton, ale ze své „výchovy“ jsi věděla, co to je. „Dobrá práce,“ odpoví ti Timothy. Mezitím nějací vojáci vezmou Susanaa a někam ho odnesou. Rai schová svůj meč a přijde za Timem, očekávající další rozkazy. „Informuj prosím Kunitsukami, že už splnily svoji část dohody a čeká na ně jejich odměna,“ požádá Raie, který přikývne a odejde do jedné z uliček. „Už jsou tady ostatní?“ zeptá se jednoho z vojáků. „Ne, pane. Jste první,“ odpoví. Tim přikývne. Voják zasalutuje a s ostatními vojáky taky odejde pryč. Zůstanete tedy v místnosti úplně sami. Timothy si z kapsy vytáhne hadřík a začne si čistit brýle. Když ho vidíš, jak tak stojí uprostřed prázdné místnosti, vypadá jako unavený stařík. Se svým bílým vousem a kostkovaným oblekem. Rozhodně nevypadá jako někdo, kdo právě obelstil hlavu největší špionážní organizace na světě. „Jsi v pořádku?“ zeptá se tě, když si znovu nasadí brýle. A podívá se na tebe s vřelým úsměvem. „Říkala jsi, že máš nějaké páky na Heather. Ne, že bych nevěřil v tvoji kontrolu, ale nevypadá to, že už zůstaneš moc dlouho v kontrole. Myslím, že je perfektní čas je prozradit.“ |
| |
| Jack Gary potvrdil, že přesně tohoto Gabriela myslí a už tě vedl chodbami pryč. „Myslím, že to předtím byla střední škola. Jedna z těch velkých, které se při povodních využívali k bydlení. Náhodně jsme ji našli a teď ji využíváme jako úkryt,“ řekne ti Gareth. Zcela vědomě ti přitom neřekne, před čím se to vlastně ukrývají. Ale to už vejdete dovnitř a Gareth ti podá všechno tvé nové vybavení. „Takže nic nového. Neboj, koupím si dovolenou na hawaii přes tvoji kartu,“ zavtipkuje Gary, když řekneš, že ty pro něj dárek nemáš. Na tváři se objevil úsměv a chvíli si v něm viděl toho starého Garyho. Mladého, plného naděje a ambicí. Pak ses zmínil o svoji smrti a úsměv zmizel. Neodpověděl. Aspoň ne hned. Věděl, že když bude potichu dost dlouho, nevydržíš to a začneš mluvit. A taky měl pravdu. „Žádný dárek k narozeninám nedokáže překonat tebe.“ Tak zněla tvá slova. A Gareth se jich chytl. Přišel k tobě velmi blízko, položil svoji pravou ruku tvůj zátylek a přitáhl tě k sobě ještě o něco blíž. Vaše nosy se téměř dotékaly. „Přesně takhle se to stalo,“ řekl Gary. Cítil jsi jeho teplý dech na svých rtech. „Pár dní poté, co jsi mě zachránil. Myslel jsi, že je vše v pořádku. Myslel jsi, že už mi můžeš věřit, ale nemohl jsi. Jedno bodnutí do krku a ležel jsi na zemi. Já stál nad tebou a díval se, jak umíráš. Všichni tě varovali. Říkali ti, ať mi nevěříš, ale ty jsi je neposlouchal. Myslel jsi jen na sebe.“ Gareth tě poté vášnivě políbí. Chvilku tam tak stojíte, uprostřed místnosti, ale poté to skončí. „Je na čase jít,“ řekne Gareth. „Tvůj Gary na tebe čeká.“ A pobídne tě ven ze dveří. |
| |
| Susanoo Než sis to uvědomil, už jsi spal. Při probuzení jsi cítil, jak se ti do rukou zasekávají provazy. Hned si se je pokusil rozbít, ale nešlo to. Nebylo to obyčejné řetězy. Něco magického je posilovalo. Podíval ses tedy kolem sebe. Byl jsi hned vedle okna, které vyhlíželo na rušnou ulici plnou aut, lidí v oblecích a dokonce i několik Yokai, které však obyčejní lidé neviděli. Hned jsi to místo poznal. Byl jsi v Japonsku. Přesněji v Tokyu. Místnost, v níž si byl prozatím uzavřen, však jako by z oka vypadla klasickému japonskému domu. Dřevěná podlaha s kobercem, nízkým stolkem a papírovými vysouvacími dveřmi. Přesně tyhle dveře se otevřeli a dovnitř někdo vešel. „Už jste vzhůru Susanoo-no-Mikoto-sama?“ ozval se. Patřil mladě vypadajícímu, stylově oblečenému muži, jež si sedl naproti tobě seděl (viz. Kodex). „Ani nevíte, jaká je to čest, vás potkat osobně. Mé jméno je Generál Matsuko Honda,“ muž se hluboce ukloní. „ A prosím nesnažte se dostat z řetězů, nevyjde vám to,“ upozorní tě poté. „Omlouvám se, jestli tuhle otázku dostáváte často, ale jaké to bylo? Jaké to bylo bojovat s Yamato-no-Orochi? Sám jsem se setkal s jeho dědictvím a zajímalo by mě, jaký byl ten originální,“ zeptal se tě Generál nedočkavě. |
| |
| Raven, Gabriel, Keiko „Tahle stará věc,“ řekne prodavač a vytáhne z vrchní poličky kocoura, na kterého Raven ukázala. „Aspoň se ho zbavím, stejně se nikomu nelíbí.“ S těmi slovy kocoura dá do jejich rukou, které jsou stále kolem Gabrielova krku. Raven může cítit menší trknutí uvnitř své mysli. Kdyby nevěděla, že je Omni téměř všemocná miliardy let stará bytost, řekla by, že ho to urazilo. „Dobrá trefa,“ řekne mezitím Roger. Očividně ohromen Gabrielovým výkonem. Poté kývne na Raven.„Samé dobré úlovky,“ řekne s úsměvem. Mezitím, co jsou všichni soustředěni na Gabrielovu střelu, Keiko se podaří znovu uvědomit si kdo a co je zač. Všechno to k ní přijde jako vlna. Vzpomene si na svoji babičku, na Mars na bohyni, prostě na všechno. Bohužel naprosto nevědomky tak i aktivuje své magické schopnosti, které odhalí prsten, který je na její ruce. Ten začne zlatě zářit. Celý park se zastaví jako jeden člověk a otočí se na Keiko. Zlaté světlo ozáří i Gabriela, jehož oblečení se přemění na jeho OMA zbroj. „Situace se právě velice zkomplikovala,“ řekne Omni k Raven. Ne, že by to bylo nutné. Přece jste to všichni viděli. „Yasakani no Magatama. Jeden z tří posvátných pokladů,“ řekli všichni lidé zároveň. Poté všechno ztratilo barvu a vedle vás se objevily dveře. Vyšel z nich starší pán v teplákách, teniskách a černém kabátě. Vaše kodexy zabrněly. „Musím vám pogratulovat,“ řekl muž. Viděli jste jak se téměř hladově dívá na Keiko. „Málokteří lidé se dostanou z nádherných snů. Z nočních můr, to se občas někomu povede, ale vy jste jedni z mála, kteří odmítli štěstí. Ale budiž. Vyhráli jste. Prokázali jste svoji statečnost nebo co a já nechám jít jak vás, tak všechny ostatní lidi.“ Řekne muž s úsměvem na tváři. „Stačí, když mi dáte ten prsten.“ V tom vám došlo, že se muž nedíval hladově na Keiko, ale na prsten na její ruce. |
| |
| čas zmizet Kdybych mohl, tak bych se smál. Hezky od plic. Tohle mi dělalo nehorázně dobře. Takhle jsem se ještě nikdy necítil. Tak mocný. Jakobych mohl zvládnout cokoli. Pobaveně jsem se podíval na tu mrchu, které teď chyběla skoro půlka těla. Sleduju, jak mě prosí, abych ji odtud dostal ven. Ještě před pár vteřínami byla rozhodnutá mě zabít. A najednou změnila strany? "Neutečeš," řekl jsem nezvykle hrubým hlasem a vyrazil proti ní. Jediným sekem jsem ji přeťal hezky od pravého ramene až po levej bok a kopl ji do břicha (10). Krásně se s krvavým gejzírem rozletěla přede mnou jako puzzle. Jeden problém vyřešen, jeden zbývá. Nejrychlejší cesta nahoru by měla být výtahvou šachtou. Proto jsem se taky rozběhl k výtahu a stiskl čudl úplně nahoru. |
| |
| Tým Kongo Jack se ptal na to jestli Heather musí přežít. Zadívala jsem se na něj, ale naštěstí oni řekli, že ano. „Jen klid. Jakmile se vrátím tak já a Raven bereme Heather mimo zemi. Takový byl plán.“ Řeknu jim. Pak jsem se, ale začala ptát na Torea a moje dcera znervózněla. Ale já nehodlala polevit, pokud mi neřekne co se stalo. Pak, ale řekla, že horší už to být nemůže.... no s tím jsem se radši nehádala. Vždycky to může být horší. Zeptala se kolikátého bylo, když jsme skočili a já se zarazila, protože to nevím. Naštěstí to řekl Jack, takže začala počítat. A pak mi to řekne. Musím do měsíce vypadnout ze Země a jít do boje proti Stavitelům. Zamračím se. „Hm... řekla bych, že tohle stačilo jako odpověď abych si udělala obrázek.....“ Pak se zarazím a vyvalím oči. Jack pak šel pryč se svým přítelem pryč a já zůstala s dcerou sama. Mlčela jsem. Přemýšlela jsem. Říkala, že musím do měsíce odejít abych zachránila Torea... což znamená, že má dcera už je počatá. Jsem těhotná? Musím se usmát. Páni.... chci vidět jak se Toreo bude tvářit až mu to řeknu! Vzhlédnu, když vidím auru. Sledovala jsem co dělá. Moje aura samozřejmě reaguje. Dotkla se mé ruky a provedla... to co Un. Předala mi své... zkušenosti? Dcera mi pak řekla, že mi jen pomohla s tím co my nešlo. A to vytvářet živé předměty. Dívala jsem se na kopii sebe samotné, kterou jsem vytvořila a pousmála se. „Pravda. Nikdy mi to nešlo moc dobře. V tomhle byla dobrá Xera.“ Řeknu a svou kopii zruším. Zadívám se na ní a zamrkám. „Subatskou chůvu? Jako vážně? To jsem musela být teda zoufalá.“ Zavrtím hlavou. Nezeptala jsem se ji na jméno. Nechtěla jsem to vědět. Chtěla jsem mít to potěšení své dceři dát jméno. A ne ji ho dát, protože budu vědět, že tady se tak jmenuje. „Děkuji. Tohle se mi opravdu bude hodit.“ Řeknu a opřu si rukou bradu a dívám se na ní. „Hmm.... jsem dobrá máma?“ zeptám se. |
| |
|
|
| |
| Martin Zatímco kusy mrtvého tělo Kerosie leží na zemi, rozběhneš se k výtahu. Jen o kousek se vyhneš kamenu o velikosti auta, který spadne ze stropu. Stačí ti pár skoků a už jsi ve výtahu, který hned rozjedeš nahoru. Zatímco čekáš, cítíš, jak začínáš pomalu ztrácet svoji novou podobu. Výstupky tvé kůže se začínají zmenšovat a vracíš se do své původní podoby. Tipuješ, že už máš jen pár vteřin. A samozřejmě v té chvíli se všechno pokazí. Existuje důvod, proč na výtazích píšou, že se nemají používat v případě evakuace. Zatím co pomalu stoupáš šachtou, další otřes uvolní už tak oslabené provazy výtahu. Dál už jen vidíš, jak se strop tvého výtahu urve a ty začneš padat k zemi v kovové plechovce. Byl jsi jen asi dva metry od konce šachty. S každou vteřinou jsi se však vzdaloval čím dál tím víc a k tomu tvá nová podoba mizela. I kdybys přežil pád – a to je velké kdyby – byl bys uvězněný, kdo ví kolik metrů pod zemí. Pravděpodobnost, že by tě někdo našel malá. Musel jsi něco udělat a to rychle... |
| |
| Výměnný obchod Omniho reakce mě pobaví. Vezmu si plyšáka, stále ale visím na Gabrielovi, takže je to on, komu ho přitisknu na hruď. S úsměvem se podívám na Keiko a uvědomím si, že něco v jejím pohledu se změnilo. Probudila se. Je mi jí líto, musí to pro ní být šok. Nevím, co je tenhle Roger zač. Ale dobře vidím, jak se na něj dívá. V hlavě mi opět zazní Omniho hlas. Mohl s tím varováním taky přijít trochu dřív. Všichni lidé v parku zírají na Keiko, tohle je vážně trochu děsivé. Pustím se Gabriela a pocítím osten lítosti nad tím, že naše idylka je očividně u konce. Jeho zbroj je zpět a s ní se vrátí pocit chladu, který cítím, když se dívám do té, nyní opět nečitelné, tváře. Bez té zbroje vypadal líp. Zlaté světlo pohasne a s ním se vytratí i okolní barvy. Zábavní park najednou působí opravdu děsivým dojmem. Teď už tady chybí jen pomalovaný klaun a jsem si naprosto jistá, že jsme se propadli do nějaké noční můry. Nic takového se naštěstí nestane, místo toho se ve vzduchu objeví dveře. Že by další snová trhlina? Z těhle dveří ale vzápětí vyjde muž. Pořád lepší, než ten klaun. Vyslechnu si jeho slova a i když je příjemné= vědět, že je ochotný nás odsud pustit, jsem zmatená. Podívám se na Keiko a pak pohledem sklouznu k prstenu na její ruce. To, že ho ten muž chce, spojené s výrazem jeho tváře, nevěstí nic dobrého. "Co je to za prsten?" Zeptám se trochu hloupě, k hrudi si stále tisknu modrého plyšáka. |
| |
| Varování? Pokračoval bych ve svém povídání, Gareth se však rozhodne začít odpovídat na mé otázky, nejsou to však odpovědi, které bych slyšel rád. Už jak se přiblíží, už jak se mě dotkne, už jak začne šeptat - vím, že se muselo stát něco tak špatného, že na to nikdy nezapomněl a bolest v jeho očích i hlase napovídá co. Byl to on. Tak přeci jenom měli úspěch. Udělali z něj zabijáka bez emocí, bez morálky, bez...vzpomínek? Co všechno musel ztratit, když ho cvičili k vraždění? Co všechno musel ztratit, když zabodával jehlu do mého krku a díval se na poslední nádechy mého života? Jeho polibek je plný zoufalství a smutku a já to nedokáži nechat jen tak být. Znám ho a tuším, jak moc se teď musí trýznit, jak výčitky svědomí nedovolují mu zapomenout, jak každý den musí být těžší a těžší. Někdy se říká, že čas pomáhá zahojit všechny rány, dokáže však zahojit i vraždu? Mou vraždu? Nikdy jsme si to neřekli, alespoň ne nahlas. Nikdy jsme náš vztah nijak nedefinovali a přesto - přesto je on tím nejdůležitějším, co jsem ve svém životě měl. A já byl tím, co měl on. Byl. "Nebyla to tvoje vina." Pouze prázdná slova, kterým bych ani já sám nevěřil, musí však být řečena. A chci mu lhát? Garymu? "Byla to tvá vinna stejně jako ta má. Stejně jako jsem tehdy věřil já tobě, by si věřil i ty mě. A se stejným výsledkem." Takové jsou emoce. Popohání mě vpřed, pryč z místnosti, já ho však ještě chytnu za ruku, abych ho zastavil. "Umřel bych tak jako tak. Však víš, kdo jsem - smrt si pro mě přijde dříve než pro jiné. Jen...jen mi je líto, že si musel ztratit sám sebe." A nebo se zase najít? Kdo ví. "Alespoň jsi tu a děláš něco dobrého. Za to...za to díky. Já bych to nedokázal." V tom byl náš rozdíl. On se dokázal vzchopit a najít tu sílu pokračovat v konání dobra, zatímco já - já se uchýlil k vraždění a podvádění, k zoufalým činnům, kterým nikdy nebude konec. Chci říci ještě něco, nějak ho povzbudit a ukázat, že ho neviním, slova jsou ale zbytečná - už jenom protože já nejsem jeho Jack a nikdy jím ani nebudu. "Pokusím se v naší realitě neudělat ty stejné chyby. Pro tebe." Alespoň to mu dlužím. Teď ale zpátky do role agenta a vojáka. Napřímit se a vnímat okolí. "Kam teď? Další cestování Orbem? Skvělé, třeba se mi jednou přestane i chtít zvracet." |
| |
| ALL IN "Já si myslím, že je to výborná volba." Poznamenám s úsměvem k Raven, která si vybrala plyšového kocoura nápadně podobného tomu, který mi pomohl z vlastního snu. Plán dobře fungoval, má střela zaměstnala Rogera a Keiko se - soudě dle jejího rozpačitého výrazu - konečně probudila. Než jsem se však z následujícího postupu mohl alespoň trochu zaradovat, její prsten začal silně zářit. Tolik k našemu opatrnému přístupu.. Světelná šou pokračuje a prsten ukradne pozornost všech přítomných. Není taky divu - chudák zprovoznil celý tento cirkus, aby si pomohl k jednomu z pokladů a přitom netušil, že druhý mu sem došel omylem dobrovolně. Ne, že bych na tom já byl s informovaností o něco lépe... Nemusím prohledávat nové informace v Kodexu, abych tušil kdo si prsten nárokuje. Štěstí?! O jakém štěstí mluvíš! Ukazovat nám o co jsme přišli je ta nejhorší můra na světě! Rozzuřím se při vzpomínkách na hotelový pokoj a falešnou April, která mi vyčítá můj odchod. Slíbil jsem ti, že za to zaplatíš.. Naštěstí už mám na sobě oblek - díky "kocoure" - a s ním i útočnou pušku s dobrou polovinou zásobníku. Aniž bych tedy čekal na vyslovení jeho nabídky, sáhnu po ní a pálím. (1) Tedy, pálil bych - ovšem jediné co exploduje je hlaveň pušky. Zbroj mi promítne příčinu poškození, patrně vzpříčená nábojnice, která zablokovala celý mechanismus. Zbraň je nenávratně nepoužitelná a já ji vztekle odhodím - kdyby se mi teď náš snový žalářník smál, rozhodně bych se mu nedivil. Tak či onak má prostor dokončit svou nabídku, Raven se ptá a já nepotřebuji zoufalé připomenutí zbroje, že k mé jediné stávající zbrani mám poslední náboj... "Je to jeden z těch super artefaktů, co pohromadě určují vládce.. císaře, nebo tak něco." Odpovím Raven navzdory ironii, že já jsem ten poslední, kdo by měl někoho informovat o těchto hokus pokus věcech, které pro mě ještě před pár hodinami vůbec neexistovaly. Nabídka generála je však lákavá a já si jsem jistý, že většina těch nebohých občanů Kobe by na ni bez váhání přistoupila. Kdo jsme já, abych riskovali jejich svobodu? Zachráněné město za jeden artefakt, o který můžeme bojovat zase příště. Navzdory tomu riziko, že nás teď všechny zabije a prsten si stejně vezme. Nejistě se podívám na Raven, která můj pohled naštěstí nemůže přes helmu přesně rozklíčovat..Děláme to, co považujeme za správné.. Zopakuji sám sobě argument, který jsem ji řekl v nemocnici. Náhle je všechno jasné. Muž, který jen tak mimochodem uvězní celé město se k žádnému mocnému artefaktu dostat nemůže. "Nesmíme ho pustit k tomu prstenu za žádnou cenu." Prohlásím rozhodně k Raven, levá ruka se přitom nadlidskou rychlostí přesune k opasku a hodí po nepříteli granáty na něm umístěné. (6) Rychlost je dobrá, směr už tolik ne. Ale na tom tolik nesejde, svou sekundární funkci odlákání pozornosti to obstaralo. Než granáty u generála explodují, letím už několik metrů nad zemí pro dokonalý výhled. Poslední rána, holka... Bez zaváhání tasím CLINT REVOLVER a zmáčknu spoušť. (10) |
| |
| Padá výtah, něco si přejte! "Ach jo" povzdechl jsem si, když jsem si všiml, že se vracím zpátky do normální podoby. Kůže se mění zpátky na normální. Výrustky taky zalézají zpět. I ta čepel na ruce zase...zalezla? "Ale že by to bylo něco příjemného..." protáhnul jsem si rameno zrovna ve chvíli, když začaly padat kusy betonu na výtah. To asi nebyl nejlepší nápad utéct výtahem. Najednou se urval výtah. Přesnějí řečeno strop výtahu a já tak zůstal v kovový krabičce bez víčka. A gravitace začala působit! Vší silou jsem se odrazil směrem na zeď výtahové šachty ve snaze se zachytit čehokoli, co mi přijde pod ruky. (9) |
| |
| Kapitola pátá: Na konci dlouhého dne Heather „Neboj se. Já nezapomínám,“ ujistí tě Tim, ale to už se přeměníš zpátky v nevinnou Heather. Fascinovaně se dívá, jak si vyléčíš loket jedním lehkým pohybem. Všimneš si, že i když jsi teď nová osoba, stále se cítíš celkem dost unavená. Přece jen, jsi naživu jen pár hodin a z těch pár hodin, jsi v klidu strávila, asi pět minut. Zatímco se díváš do země a přemýšlíš, ucítíš ruku na svém rameni. Zvedneš oči a vidíš Tima, jak se na tebe usmívá. „Proč ty páky? Přiznám se, byl jsem celkem nervózní. Moc se neznáme a nevěděl jsem, co si o mě budeš myslet, potom, co jsem…však víš.“ Přizná se Tim a zní upřímně, dokonce i trochu nervózně. Ale to zněl, i když si ho poprvé potkala. „Budu tě teď muset uspat,“ řekne ti na rovinu. A pak dá ruku pryč z tvého ramene. Všimneš si, že měl na prstě miniaturní jehlu. Ani sis nevšimla, když tě s ní bodnul. Celý svět se začne točit. „Neboj nic se ti nesta…,“ dál už ho neslyšíš, jelikož ztratíš vědomí. Probudíš se a prudce se zvedneš připravena utéct nebo léčit, podle situace. Ale když se rozhlédneš kolem sebe, nic takového není nutné. Sedíš v měkkém černém křesle a vedle tebe je krb s hořícím ohněm. Jsi v nějakém – vcelku velkém – bytě. Má černé stěny, ale stejně tady jde celkem dost světla, i když ti není jasné odkud. Na stěnách tady visí kusy uměleckých fotografií. I oblečení, které máš na sobě se změnilo. Travnaté šaty zmizely a místo toho jsi na sobě měla jednoduché černé tričko a kalhoty. Nebylo to tak pohodlné, jako tvé šaty. Zdálo se to umělejší. Ale přesto ti to perfektně pasovalo. Nejdivnější však bylo zařízení, které ti teď pohodlně odpočívalo na ruce. Bylo téměř identické se zařízeními, které měli na rukou, ti kteří tě objevili. Vzpomínáš si, že tomu říkali Kodex. „Neřekli mi, že budeme…budu mít hosta. Udělal bych snídani pro dva,“ uslyšela jsi za sebou mužský hlas. Hned ses otočila a viděla mladého muže s delšími hnědými vlasy. Měl ovázanou dlaň a rozbitý ret. Zrovna byl oblečený v rudém županu a v rukou držel misku s ovesnými vločkami. Kodex na tvé ruce zabrněl. „Vločky?“ zeptal se a nabídl ti misku i se lžičkou, kterou držel v druhé ruce. Hana, Jack [/b][/u] „Byla jsi velmi žádaný člověk. Každý tě chtěl poznat, nebo znát tvoji rady, nebo tě vyzvat k souboji. Občas i všechny tři věci najednou“ vysvětlí Haně její dcera, když se podiví nad Subatskou chůvou. Říká to však s úsměvem, jako by to byli šťastné vzpomínky z dětství. Když se poté Hana zeptá na velkou otázku, její dcera se zarazí, lehce překvapená. Je to však jen na chvilku. Rychle se jí na tváři objeví úsměv a hned Hanu pevně obejme. „Ta nejlepší,“ řekne šťastně. Poté je už však čas jít. Na chodbě už se potkají s Jackem, který má na sobě svůj nový oblek a zbraně za opaskem. Gareth se zdá…ne šťastnější, ale mírnější. Už ne tak napjatý. Zdá se, že rozhovor, který měl s Jackem, mu pomohl. Společně se tedy vyjdete ven ze školy a přecházíte poušť. Kromě občasného poryvu větru, nebo nějakého toho švába, který vyleze z kdoví jaké díry, se kolem vás nic nehýbe. Nakonec dojdete k obrovské továrně, která je však celá opuštěná. Na rozdíl od ostatních budov je to však všechno zničeno nově. Vejdete dovnitř, projdete jejími útrobami, až se dostanete do středu, kde stojí oranžový Orb. „Jen vejděte dovnitř. My ho za vámi zničíme, aby byla budoucnost uzavřena. Takže Veritas z vaší doby už nebude mít žádné nové technologie z téhle doby,“ ujistí vás Gareth. „Hodně štěstí. Doufám, že dopadnete lépe, než mi,“ rozloučí se s vámi Hanina dcera a vkročíte do Orbu. Tentokrát je to o něco klidnější, než cesta tam. Stále je si však připadáte, jako by vám někdo místo očí nasadil kaleidoskopy, kterým se díváte do srdce hvězdy. Cesta však za chvíli skončila a vy jste znovu stály nohama na zemi. Popravdě jste byli blíž než na Zemi. Byli jste v moderně zařízené kanceláři. Jack to poznával jako svoji kancelář. A před vámi stáli Raven, Gabriel, Martin, Colin King, Jacob Wilkinson a nějaký vědec (Kodex). „Aha. Tady jsou,“ řekl unaveně Colin… Raven, Gabriel [/b][/u] „Máte mocné spojence, to uznávám,“ řekne bůh a podívá se přitom na Raven a na plyšáka v jejích rukou. „Ale …,“ dál už nic neřekne, jelikož Gabriel už do něj hodí granát. Ten vybuchne kousek od něj. A ještě než usedne prach už k bohovi letí střela z CLINTU. Trajektorie je přesná a vletí přímo do kouřového oblaku. Už jen očekáváte výbuch. Ten se však nedostaví. Když se prach usadí, vidíte, jak muž stojí na místě zcela nezraněn a kulka z CLINTU levituje ve vzduchu kousek od jeho hlavy. „Ale tohle je stále můj svět,“ řekne muž. A začne peklo. Kulka se promění v kouř a půda pod vašima nohama zmizí a vy začnete padat temnou prázdnotou. Mužův hlas se kolem vás rozléhá jako hlas bouře. „Jestli mi prsten nedáte, tak si ho vezmu.“ Ještě chvíli padáte nicotou, ale nakonec dopadnete na něco slizkého. Malý proud světla se ukáže v nebi, aby vám ukázal, na čem to vlastně stojíte. Podíváte se blíž a vidíte, že to jsou mrtvoly. Kopce a kopce rozkládajících se lidských těl. A všechny ve stejnou chvíli otevřou oči. Tahají vás hlouběji mezi ně. A nic nepomáhá. Ani hvězdná podoba Raven. Ani Gabrielův oblek. Už to vypadáte beznadějně, když se stane něco, co ani bůh nečekal. Keiko rupnou nervy. „Nech moje přátelé nepokoji!“ zařve z plných plic. Poté se škrábne o jedno z těl a pramínek krve začne proudit z její ruky. Keiko ji přemění v malou dýku a bodne se do krku. Krev začne tříštit a obalí se kolem jejího krku, který začne zářit rudou barvou. „Burn! Hořte vy svině! SHIIIIINNEEE“ Obrovský výbuch krvavě rudých plamenů se rozlehne po vašem okolí a ničí a zabíjí všechno kolem vás. „Ne. Já vás nenechám…,“ slyšíte kolem sebe hlas boha, jak tlačí proti Keiko. Ta posouvá veškeré své síly, až k samému okraji. A pak se prsten rozbije. „Neeee!“ řve bůh a ve své lidské podobně skočí na bezmocnou Keiko, zatím, co všechno kolem vás pohltí rudé světlo. Když zmizí, jste zpátky v Kobe. Gabriel je zpátky v obleku a jeho počet nábojů je stejný, jako by ani jeden v Kobe nevystřelil. To samé s jeho puškou. Dokonce i Raven nemá zlomenou nohu, i když je v lidské podobě. A taky všude kolem sebe vidíte lidi, kteří se pomalu probouzejí. Keiko však nikde nevidíte… Martin Podaří se ti odrazit se a celkem pěkně přistát ve výtahovém otvoru. Nemáš však čas se radovat, jelikož budova kolem tebe se stále rozpadá. Přesně v té chvíli se zcela vrátíš do své lidské podoby. Ale jsi zcela vyléčený. Rozběhneš se tedy cestou, kterou tipuješ, že je výbuch. Mezitím kusy stěny padají a jen štěstí ti žádný nespadl na hlavu. „Hej, experimente. Pojď sem,“ uslyšíš najednou povědomí hlas. Je to Godard. Namyšlený vědec, který vás přivítal, když jste tady přišli (Kodex). Ty, Susanoo a Heather. Teprve teď si uvědomíš, že nemáš tušení, co s nimi je. Musíš jen doufat, že jsou v pořádku. Nemáš totiž čas za nimi běžet. Když přiběhneš ke Godardovi, ukáže na dveře. Nedokáže je otevřít. Tobě to však nedělá problém. Jedním tahem je vyrveš ven a za nimi je svoboda. Společně tedy skočíte ven a dolů do sněhu. Kutálíš se nějakou dobu, přes studený sníh a tvrdé kameny. Vidíš, že základna Oculu, byla na nějaké velmi zasněžené hoře. Naštěstí se ti podaří se zachytit, než můžeš padat o něco níž. A už se jen díváš, jak se zbytky základny propadají a ničí. Poté uslyšíš hlasité zvuky nad svojí hlavou. Není to však bůh, ale Colin King, který létá helikoptéru. Sesedne o kousek dál a společně s Godardem nasednete dovnitř. Je tam ještě jeden voják. Představí se jako Jacob (Kodex). „Jsem rád, že aspoň ty jsi tady,“ řekne Colin, poté, co ti dá helmu se sluchátky a mikrofonem. „O Susanaa a Heather se nemusíš bát. Jsou…na živu…asi,“ řekne Colin, zatímco už vzlétá do vzduchu. „Teď musíme pro ostatní. Promluvíme si potom.“ Cestou přistanete v Kobe, kde už jsou všichni lidé vzhůru. Velmi zmatení, ale vzhůru. Vyzvednete Raven a Gabriela, ale Keiko tam není… Raven, Hana, Gabriel, Jack, Martin Gabriel, Raven a Martin letí v helikoptéře společně v Godardem, který se však s nikým nebaví. Helikoptéru řídí Colin. Všichni máte sluchátka s mikrofony. „Nemůžeme do žádného Oculského krytí, takže vyberu trochu veřejnější místo, kde si budeme moct promluvit. Jackovi se to možná moc líbit, nebude, ale není tady,“ řekne vám Colin. O pár hodin později, už letíte nad Londýnem. Už zdálky vidíte velký nápis Lloyd Industries, na budově ke které letíte. Přistanete na střeše a Colin vás zavede dolů. Zdá se, že má náhradní klíče snad od každých dveří. Ať už normálních nebo elektronických. Nakonec přijdete do moderně vybavené kanceláře. S velkou LCD na jedné ze stěn. Teprve teď máte konečně šanci podívat se na Colina, který si okamžitě sedne na pohovku. Ti z vás, kteří ho už předtím viděli, teď vám připadá tak o dvacet let starší. „Myslím, že bychom si měli promluvit,“ začne Colin. „První věc, je tým. Našli jsme mrtvé tělo Janie v Kongu. Keiko je...,“ podívá se na Raven a Gabriela. „Pryč. Susanaa a ženu z bomby mají Veritas a nevíme, kde jsou Hana a Jack.“ Jen co to dořekne, všechny vás ozáří oranžové světlo a v rohu se objeví Hana s Jackem. Jack má na sobě, nějaké nové oblečení. „Aha tady jsou,“ řekne unaveně Colin. „Díky bohu, že jste v pořádku,“ řekne Jacob, když uvidí Hanu s Jackem. Než stihne kdokoliv, cokoliv dalšího říct Colin se podívá na hodinky a řekne:“Ticho. Tohle musíte vidět. Poté se můžete ptát na dotazy.“ Poté zapne televizi. A rychle přejde na zprávy. Hromada reportérů obklopuje pódium, u kterého stojí Tim. Zdá se trochu nervózní před tolika lidmi. Odkašle si a začne číst proslov z karet, které má před sebou. „Dámy a pánové sledující po celém světě. Dnešek začal jako temný den pro lidstvo. Neznámý nepřítel na nás zaútočil, vydávající se za mimozemskou sílu. Mohu vás však ujistit, že hrozba byla zcela lidská. Teroristická organizace pod názvem Oculuse se pokusila položit lidstvo na kolena, pod vedením těchto lidí,“ Na obrazovce za Timem se objeví. Fotky vás všech i se jmény, až na Jacka. Jacka tam nikde nezmiňuje. „Mohu vás však ujistit, že Oculus byl nalezen a zničen. Jeho vůdci však stále unikají. A proto se všechny vlády spojily pod vedením Veritas a zasvětili se jejich chycením a…“ Tim se zastaví. Povzdechne si a karty odloží pryč. Začne mluvit z patra. „Dnešek byl nejhorší den mého života a věřím, že nejsem sám. Nevěděl jsem, jestli se dožiju zítřka nebo jestli se jej dožijí mojí blízcí. Měl jsem pocit slabosti a bezbrannosti. Byl to pocit, který už nikdy nechci zažít a udělám všechno, co můžu, aby ho nezažil ani nikdo z vás. Přísahám, že všechny udržím…že Veritas všechny udrží v bezpečí. A začneme tak, že chytneme lidi, jež jsou za dnešek zodpovědní. Děkuji.“ Zvedla se obrovská vlna aplausu a Colin televizi vypne a řekne: „Timothy Mckee je zrádce. Pracuje…nejspíš vede Veritas, už kdo ví jak dlouho. Vzal taky Heather a Susanaa a pod svým vedením má i policejní síly většiny států světa. Janie je mrtvá. Oculus je mrtvý. My jsme víceméně to poslední, co z něj zbylo. Jo a jsme nejhledanější lidé na světě. Otázky?“ |
| |
|
|
| |
| Oculus a jiné zbytky "Omlouvám se.." Vydám ze sebe ke slečnám těsně potom, co generál nechá mou kulku rozplynout ve vzduchu. Potom už padá podlaha a já samotným údivem nestíhám ani křičet. Zdánlivě nekonečný pád ustane, hromady mrtvých všude kolem. Snad to nejsou ti lidé z Kobe.. Zhrozím se při té představě, to už ale mrtvá těla něco uvede do pohybu. Na prázdno otevřu ústa, aniž bych vydal hlásku. Děsivý obraz podobný tomu v Yvess Terrace. Bojuji, bráním se, ale nejde to. Za každou znovu uzemněnou mrtvolu se vynoří čtyři další. V davu mrtvol se snažím zahlédnout Raven, ta je na tom žel stejně. Z posledních sil se k ní pokusím probojovat trochu blíže. V ten moment začnou všechna těla kolem hořet. Keiko nám zachraňuje život, ale za jakou cenu - krev z jejího krku teče plným proudem. "Ne!" Křičím po vzoru generála, však nějaký prsten mě teď vůbec nezajímá. Pokusím se za ní rozběhnout, ale v ten moment je všude kolem rudé světlo. A najednou jsme zase zpátky v Kobe - všude kolem spousta lidí, modřiny pryč, výbava zpátky... skoro jako by ta snová etapa nikdy neproběhla. Tedy s tím rozdílem, že Keiko není nikde kolem k nalezení... A všichni víme, kdo za to může... Po celou cestu do Londýna nepromluvím. Vlastně jen jednou, abych se Colina zeptal, proč nemíříme klasicky do Oculu. Jeho stručná odpověď o napadení mě však po zbytek cesty již definitivně umlčí. Mlčky, s helmou OMA zbroje v levé ruce, procházím celým Jackovým impériem až do kanceláře. Colin se hned usadí a podá nám hlášení. Navzdory celému tomu chaosu dokázal nastřádat dost informací a hlavně přežít.. Jsem rád, že ho pořád máme - je to vlastně on, kdo mě tehdy naverboval. Zprávy přináší však nemilé. Poté se k nám připojí Jack s Hanou, jindy by mě zajímalo, jak se sem dostali, ale teď to rozhodně nepatří mezi mé priority... Každý správný voják by se měl umět za všech okolností ovládat. Ale i voják je jenom člověk. Když slyším Timův proslov v televizi a následný Colinův komentář, emoce už nelze udržet na uzdě. "To snad není možné!" Praštím dvakrát pěstí do protější stěny. A pokud je z jakéhokoliv konvenčního materiálu, jsou v ní dvě díry až do vedlejší kanceláře či chodby. "Omlouvám se..." Řeknu již klidnějším, unaveným hlasem s pohledem upřeným na svou helmu, kterou stále držím v levé ruce. "Je třeba... Je třeba vymyslet plán." Zvednu pohled k ostatním. Nasměruj svůj hněv na nepřítele. Přehraji si v hlavě slova svého prvního velitele. "Nechal za sebou Veritas nějakou stopu? Pokud ne, odkud to Tim vysílá? Odkud komunikuje se všemi těmi státy? Je z něj teď osoba veřejná, musí se dát vystopovat." Promnu si oči a se zamyšleným výrazem přejdu z jednoho konce místnosti na druhý. "A na tomhle místě nemůžeme zůstat dlouho - Timovi dojde, že jsme se museli schovat tady..." Zarazím se a trhnu hlavou směrem k Jackovi. "Počkat! Proč nejsi ve zprávách jako my ostatní! Tim věděl o tvé účasti.." Podívám se na Jacka s dosti podezíravým pohledem. |
| |
| Uprchlíci Než se stačím vzpamatovat, Gabriel na muže zaútočí. Už vím, co od něj očekávat a tohle bylo bezchybné, ale i přesto, když usedne prach muž nemá ani škrábanec. Zato ho už ale asi přešla chuť s námi vyjednávat. Najednou ztratíme půdu pod nohama, doslova. Padám neznámo kam, všude kolem je jen tma, v hlavě mi rezonuje můj vlastní křik. Nejsem schopna vyvolat svoji kosmickou podobu, nejsem schopna ten pád zastavit. A pak to najednou skončí. Uleví se mi, ale i ta úleva trvá jen krátce, do okamžiku, než zjistím, co je to pod námi. Ztuhnu hrůzou, když se všude kolem nás rozevřou ty mrtvé oči a začnou se po mě sápat desítky rozkládajících se paží. Nejsem schopna se bránit, mám pocit, že se topím. Zoufale se rozhlížím po Gabrielovi, jako kdybych snad doufala, že mě z toho dokáže dostat, že má v rukávu ještě nějaký trik. Chtěla bych křičet, ale mám pocit, že jsem ztratila hlas. A pak zahlédnu Keiko, právě v okamžiku, kdy se bodne do krku. To ne! Z její rány se řine krev, křičí a mrtvoly hoří. Takhle musí vypadat peklo. A pak to najednou skončí, výbuch rudého světla a když otevřu oči, ležím uprostřed ulice v Kobe. Ale tohle je skutečné, žádná mlha a všude kolem nás jsou lidí. Ale Keiko nikde. Bodne mě z toho u srdce. Mlčím, nemám chuť mluvit a moji společníci zřejmě taky ne. Netuším, co jsou ti muži zač, ale Gabriel jim zřejmě věří, a navíc je tu Martin. Vlastně mě ani moc nezajímá, kde to jsme. Prostě jdu s ostatními a když můžu, tak se zhroutím na židli. Za jiných okolností bych asi obdivovala Jackovo impérium, teď na to ale prostě nemám sílu. Doufala jsem, že se budu cítit trochu lépe, až se sejdeme s ostatními členy týmu. Jenže je nás žalostně málo. Janie a Keiko jsou pryč. Susanoo a Heather jsou bůh ví kde. Alespoň malý úsměv mi na rtech vykouzlí Hana. Jsem ráda, že je v pořádku, už se chystám zeptat se jí, odkud se tu vzali, když moji pozornost přitáhne Colin. Hledím na obrazovku a nemůžu uvěřit vlastním uším a očím. Opustila jsem snového Tima, jen abych zjistila, že skutečný Tim opustil mě. A co hůř, všechny nás označil za zrádce a teroristy. Tohle není můj Tim! Není to ten, koho jsem před čtyřiceti lety nechala na Zemi. Už jen stěží vnímám další Colinova slova, která jen rekapitulují, jak mizerně na tom jsme. Je to v háji. Všechno je to v háji. A nejhorší je, že jsem nedokázala splnit ten jediný úkol, který mi Omni dal. Stalo se přesně to, čemu chtěl zabránit. Nejen, že je Heather v rukou lidí. Je v rukou člověka, kterému jsem byla ochotna svěřit vlastní život, a on mě i přesto zradil. Přitáhnu si kolena k bradě, obejmu je pažemi a zavřu oči. Je to v háji! |
| |
| Návrat domů. Doslova. Náš čas v jiné realitě blíží se konce a mnou zmítají protichůdné pocity. Na jednu stranu vím, že se musím vrátit domů neboť svou šanci na tomto světě jsem již měl, je to ale pohled Garethovým směrem, co mě nutí zvažovat možnost zůstání zde. Nebylo by to zodpovědné, nebylo by to racionální, bylo by to - bylo by to takové, jaký jsem já. Riskantní a založené na emocích, bezohledné a možná i sobecké, zbabělé. Opravdu? Mohl bych se zapojit do zdejších bojů a snažit se o zlepšení této beznadějné situace, pravda je však taková, že to není hlavní důvod, proč bych zůstával a právě to by mě dělalo zbabělcem. Jakákoliv výmluva týkající se bojů by nebyla ničím jiným než výmluvou a vím, že on by to věděl a nikdy by mi to neodpustil. Ne když jeho protějšek je někde vězněný, ne když je mou povinností se postarat, aby náš svět - můj svět nedopadl jako tento. Bylo by jednoduché zůstat, nakonec však bez váhání následuji Hanu směrem k Orbu. Tento svět Jacka Lloyda měl. A jestli právě má osoba - či má smrt, byl hlavní důvod, proč se Gary navrátil zpět do své mysli, pak tu měl Jack Lloyd smysl. Pojďme najít nějaký smysl i mně, prosím. Nejlépe bez té smrti. Zaváhám až těsně před vstupem do té odpornosti, která nás má přenést zpátky. Nemohu přeci odejít bez rozloučení, ne? Jednou rukou chytím Garetha kolem pasu, druhou si ho přitáhnu tlakem na zátylek. Do polibku, který následuje, dávám vše, co jenom mohu, vše, co nelze vyjádřit slovy. Smutek a naději, něhu i vášeň a především to slovo na L, kterého jsme se tolik báli. Pro něj je to poslední polibek, který ode mě - od jakékoliv mé formy, dostane a zaslouží si to nejlepší. Ať nikdy nezapomene. Na mě se nedá zapomenout. "Škoda že jsme neměli více času." Já a on, moje druhé já a on, já a jeho druhý on. To by byla orgie... "Nemůžeme to ještě chvíli odložit? Měl bych takový návrh..." Z mých slov je zcela jasné, čeho se takový návrh týká, doplním to však i lascivním mrknutím - abych o chvíli později již mizel v Orbu. Loučení dle mého gusta. Lloyd Industries - Londýn "Hey, tohle jsem nečekal. Konečně doma." To, že se objevíme uprostřed mé vlastní kanceláře je vskutku překvapením, ne však nemilým. Člověk uvítá trochu toho známého světa, když cestuje po různých paralelních světech. "Hano, drahá, vítej v mém království." Teprve až když ustoupí lehká závrať, jsem schopný si povšimnout, že v kanceláři nejsme sami a to je fakt, ze kterého už tak odvařený nejsem. "Coline, měl si zavolat předem. Nechal bych přichystat občerstvení. Počkat - to bych tu musel být. Jak ses sem dostal?" On, Wilkinson, super sexy arogantní týpek i skupinka mých "kolegů". Kdy se u mě doma pořádají párty, na které nejsem zván? Vtipkoval bych dál, všímám si ale vážných tváří všech okolo - a taky faktu, že pár lidí chybí. Něco se posralo? Automaticky si to zamířím do svého křesla, kam se posadím, pohled mi sklouzne ke kalendáři, abych se ujistil, kolikátého vlastně je. Tohle cestování bude určitě trochu tricky. Už otvírám pusu, abych opět něco pronesl, Colin nás však všechny umlčí a zapne zprávy. Nějaká pěkná podívaná? Oh. "Ah, takže jsme měli zrádce? Vždycky to jsou ti, do kterých bych to neřekl." Že zrovna McKee. No, vlastně jsem ho neznal, tak proč ne. "Jé, jsme slavní." Ukáži se fotky všech přítomných - kromě té mé. Co to? Lehce se zamračím, tohle se mi přestává líbit. A ano, nelíbilo se mi to už do začátku, teď je ta nelibost ale mnohem větších rozměrů. Taková lehce paranoidní nelibost, skoro až nepěkné tušení mísené se vztekem. "A tohle člověk má za trochu dobré vůle." Zamumlám si. Každý z nás na ty zprávy reaguje jinak, Raven se trochu hroutí, asi není navyklá na takový mediální zájem, agentek dává najevo své emoce. Snad poprvé. Přišli jsme o Janie, Keiko a Zuzanu. Zuzany mi bude líto, vypadal jako správný chlapík. Tedy bůh. Mnohem více mě ale děsí fakt, že jsme tím ztratili i Heather. Jaká to byla Garethova slova? Držet jí mimo Zemi? Jednoduché. Kdybychom jí měli pod kontrolou. Gabriel má několik dobrých dotazů, jeho následující pohled plný podezření mi však radost taky neudělá. Zvednu ruce v obranném gestu. "Asi nechtěli, abych sebral všechnu pozornost." Zašklebím se. Ono je to svým způsobem dobře, jako mediálně známá osoba bych byl v mnohem větším průšvihu - a má rodina jakbysmet. Což mi připomíná...Val. Zavolal bych jí, kdybych si myslel, že je to bezpečné. "Ať má McKee jakýkoliv důvod, nebude to nic dobrého." Zvážním, chvíli zvažuji, jaké máme možnosti. Nejprve by nebylo špatné dát si něco k jídlu. "Ví o mém zapojení zde, dokonce na mě budou mít i nějaké páky." Gareth "Stejně jako mu musí být jasné, že zamíříme rovnou sem. Zabezpečení téhle budovy je docela velké, ale armádě a policii neodolá." Navíc tu je spousta mých zaměstnanců, o které by bylo škoda přijít. "Rád bych vás pohostil, nemůžeme se tu ale zdržovat moc dlouho. Nebo máš, Coline, jiný názor? Třeba to tu znáš lépe než já." Narážím na fakt, že já jsem nikoho nepozval. "Co všechno o McKeem víme? Jeho minulost, jeho motivace. Místa, kde se zdržuje, lidi se kterými se schází. Musíme pracovat ve stínu a k tomu potřebujeme informace, tak kdo něco ví, ať se s tím podělí." Nebo zůstane mlčet navždy. "Našim úkolem může být cíl ho zničit, Veritas si ale hned najde někoho dalšího, kdo to povede, navíc bychom svět jenom utvrdili, že jsme teroristi. Proto bych preferoval, kdybychom volili jiný přístup a hledali důkazy." A taky musíme najít Keiko, Zuzanu. Garetha. "Pro vás bude lepší, když budete chvíli ve stínu, já ale hodlám využít toho, že ze mě neudělali zkušební terč. Nějaká tiskovka, pár telefonátů a pokec s novináři a uvidíme, jestli má McKee nějakou další agendu." Můžou mě vylákat ven a zatknout, za ten risk to ale stojí, ne? |
| |
| Návrat do naší doby Dcera mě ujistila, že jsem byla nejlepší matka, což mě trochu překvapilo, ale i potěšilo. Snad se to v mé přítomnosti nezmění. Ale k mé nelibosti jsme už museli jít. Celou dobu jsem se vedla s dcerou za ruku. Ale pak byl čas se rozloučit. Naposledy jsem se ohlédla a pak jsem vešla. Bylo načase dát doma vše do pořádku a vrátit se zpět do svého druhého domova. Vesmíru. Bylo s podivem, že jsme se objevili na takovém místě. Divné. Trochu jsem čekala, že nás to vyvrhne někde uprostřed pouště. Rozhlédnu se po všech. Jack samozřejmě byl hned ve své kůži a vítal mě ve svém království. „Útulné.“ Poznamenám a usměji se na Raven, ke které jsem hned přišla a objala ji. Jsem ráda, že to zvládla. Pak se, ale začala řešit situace. Zamračeně jsem sledovala zprávy kde jsme byli označeny za... co? Teroristy? Hezké. Fakt krása. Vzdychnu a opřu si hlavu o Ravenino rameno i když chudák Raven na tom byla teď hůře než já. Já byla spíš jen unavená. V podstatě jsme už běhali od nevidím do nevidím všude možně. Jak dlouho jsem nespala nebo nejedla? To v mém stavu asi nebylo zrovna dobré. Promnu si oči. Jack vymýšlel a já se na něj zadívala. „Politika Jacku. Víš jak dlouho se tyhle věci táhnou? A moc dobře víš, že na tohle čas nemáme.“ Připomenu mu fakt, že máme měsíc. „Pokud jde o nás dvě máme jen omezenou dobu. Do měsíce musíme s Raven odletět z planety a mít sebou Heather. Takže jediné co potřebuji vědět je kde drží Heather a pak jdu do přímé konfrontace. Nemám čas ani náladu chodit kolem horké kaše.“ |
| |
| Kapka naděje Raven, Hana, Gabriel, Jack, Martin „To je přeci jasné, protože je bohatý a slavný,“ odpoví Godard Gabrielovi jakoby to byla ta nejasnější věc na světě. “Pokud řekne o nás, že jsme skupinka teroristů, nikoho to nezajímá, ale kdyby to řekl o majiteli mezinárodní firmy, vyvolalo by to moc otázek.“ Colin jemně přikyvuje. „To je jedna z teorií. Podívá se na Jacka. Jeho poznámku očividně zaregistroval, ale řekne jen jednoduše:“Co bych to za managera, kdybych nevěděl, jak se dostat k jednomu ze svých agentů.“ Pak se zamyslí nad slovy Hany . „Jeden Měsíc? Tak to se nemusíš bát. Myslím, že pokud Tima nedostaneme do měsíce, tak jsme stejně ztraceni,“ řekne s prázdným úsměvem. Jak to myslíš? Jaký je rozdíl mezi jedním týdnem a jedním měsícem? Tak jako tak po nás všichni jdou? zeptá se Jacob. Godard si posměšně odfrkne. Ale je to Colin, který mu odpoví a odpovídá přitom i Gabrielovi. “Jedna velká nevýhoda, kterou Tim má je fakt, že je veřejná osoba. Třeba tenhle proslov se odehrával z budovy UN a ne z nějakého tajného bunkru. To znamená, že všechna svá rozhodnutí musí projít komisí. Bude chvíli trvat, než je všechny dostane plně pod svůj palec. Do té doby máme šanci ho obelstít a ukázat lidem pravdu. U normálního člověka bych řekl, že to bude trvat roky, ale u někoho kdo obelstil i Vargu…měsíc je optimistické, vysvětlí. Když začne Jack vysvětlovat všechny své úmysly souhlasně přikyvuje. Chvíli vypadá jako by se chtěl přidat, ale poté se rozhlédne po místnosti. Na Raven sedící s bradou u kolen, na Martina v jeho naprosto roztrhaném oblečení. Zítra, řekne ke všem. Zítra vymyslíme, co dál, ale první musíme najít bezpečné místo a odpočinout si. Souhlasím, že s Jackem zůstat nemůžeme…, Colin přestane mluvit, když mu do řeči skočí Godard. Bezpečné místo? Neslyšel jsi, co říkal? Není místo na Zemi, kde by nás nenašel. Je úp…, Godard je taky přerušen. Ale ne nikým z vás. Místo toho Kodex od Hany začne pravidelně brnět. Někdo jí volá a je na něm jméno Sam. Jméno jejího bratra. „Kodexy by měli být připojené k vašim mobilům, ale nastav to tak, abychom to viděli všichni,“ vysvětlí Godard jak je to možné. To však stále nevysvětluje, proč jí volá právě on. Zvedne to. Je to videohovor. “Čau…um…nevím moc kde začít,“ začne Sam. No asi tím, že mamka a taťka celkem vyšilují. Z části kvůli tomu, co viděli v televizi, ale z větší části kvůli tomuhle.“ Vidíte, jak vyjde ven, vezme velký kámen a hodí ho nad střechu domu. Tam však kámen do něčeho narazí a odrazí se zpátky na zem. Pro většinu je tohle záhada, ale Raven a Hana ví přesně, co to je. Štíty maskované vesmírné lodi. Podle úsměvu, který se objevil na Colinově tváři, se zdá, že i on ví, co to je. “Zdá se, že jsme našli naše místo na odpočinek. Teda jestli vám to nevadí. Přece jen, je to vaše loď?“ zeptá se jich. Co naše rodiny?“ promluví Jacob po chvíli. Jak víme, že budou v bezpečí. Že je McKee nevyužije proti nám?“ Tohle už jsme probírali. Zatím je pod kontrolou, takže se musí chovat eticky a dobře. Do té doby se o to nemusíš strachovat, odpoví Godard velmi blahosklonně. |
| |
| Úkryt „Je to dost podstatné. Protože pokud se s ní nedostaneme do měsíce ze Země pryč, tak s naší matičky země zbude jen zničená poušť.“ Dost jsem měla pochybnosti, že by mi věřili, že jsme se ocitli v budoucnosti. „A měsíc je maximálně. Optimistické nestačí. Takže dávám tomu dva týdny, pokud se nic do té doby nezmění začnu jednat sama.“ Nemohla jsem riskovat, že by se celá věc protáhla. Když to bude nutné, tak.... na to půjdu násilně. Začalo se řešit, kde se ukryjeme. Najednou se mi rozdrnčel Kodex. Zamračila jsem se a podívala se na tu věcičku. K mému překvapení mi volal bratr. Přijala jsem po chvíli váhání hovor a měla jsem obavy, že se jim něco stalo. Naštěstí ne. „Ahoj Same.“ Pozdravím ho a on mi řekl, že jsou rodiče dost na nervy ze zpráv, ale víc z toho... že jim nad barákem vysela neviditelná vesmírná loď. Colin byl z tohohle docela nadšení a řekl, že už víme kam se uchýlíme. Přikývnu. „Jo. Můžeme nechat plout loď po oběžné dráze.“ Řeknu. Zajímalo by mě jestli se přes loď budu moci dovolat Toreovi. „Same? Samozřejmě, že to v televizi jsou kecy. Hodili to na nás. Ale kdyby se někdo přišel ptát musíte předstírat, že jste mnou hrozně zklamaní a odsuzovat moje chování a tak dále. Snad se to nestane, ale to kdyby náhodou. O tu loď nad barákem se postaráme.“ Řeknu bratrovi. Podívám se na Colina „Jak se dostaneme ale k rodičům? Loď sem nemůžeme přivolat. Takže se tam musíme dostat my.“ |
| |
| Loď Zvednu hlavu a zmateně se na kamarádku podívám. "Jak to myslíš, že máme měsíc?" Překvapuje mě, jak je ohledně toho Hana odhodlaná. To nemůže věstit nic dobrého. A já si myslela, že jediný, kdo tady má alespoň nějaké tušení budoucnosti je Omni. Než mi ale stačí odpovědět, začne drnčet její kodex. Nechám si tedy svoje otázky na později. Pohled na Sama mi trochu zvedne náladu, toho kluka jsem si celkem oblíbila. Ale to, co nám ukáže mě nadchne. Tak přeci jen ještě není úplně všechno v háji. Pořád ještě máme spojence, a to dost mocné. Oči se mi rozzáří nadšením. Nezapomněli na nás, v lepší chvíli se tohle snad ani stát nemohlo. "Mohla bych pro ní zaletět." Navrhnu něco, co zní celkem šíleně, ale s mými schopnostmi to zas tak nereálné není. "Když poletím přes oceán v noci, budu mít perfektní krytí. A do rána bych mohla být zpátky." Já se nemusím strachovat o to, jestli se mé rodině něco stane, nebo ne. Takže se soustředím na tu jednu jedinou věc, která mě aktuálně drží nad vodou. Nahmatám v kapse dřevěnou figurku, kterou mi dal Dorrek, než jsme odletěly. Moje myšlenky přeskakují šílenou rychlostí ale nakonec se zarazí na něčem, co zdaleka není tou nejpodstatnější věcí. Je to jako vybírat si auto podle barvy. Bude subatská nebo bomakianská? |
| |
| Náznaky prvního plánu - nové bydlení Soudě podle mého výrazu mi Jackovo vysvětlení moc nestačí. Ne, že by tedy udělal cokoliv, čím by si to podezření zasloužil, ale po tom šoku s Timem.. Když se k tomuto vysvětlení však přidá i Godard, souhlasně přikývnu. Jeho arogance si přitom už ani nevšímám, při testování mé zbroje byl úplně stejný - přišel, naměřil potřebná data a zase odešel, bez ohledu na to, kolika nácviky jsem musel projít, aby ta data získal. Viděl jenom tu zbroj, ne člověka v ní. "Člověk dneska neví, komu může věřit." poznamenám v omluvném gestu a unaveně se opřu o stěnu, do které jsem před chvilkou udělal dvě díry. Letmo sklouznu pohledem k Raven, kterou nová tvář Tima úplně zlomí. Jackovy poznámky jsou věcné, oba se shodneme na tom, že tu dlouho nemůžeme zůstat. Colin taky zmíní zajímavý fakt. Budova UN? Zajímavé. Mohli bychom na tom místě Tima vystopovat a potom.. Hanina horkokrevnost mě na druhou stranu vážně štve. Rozhodně není jediná, kdo by se nejraději chopil šance to všechno vyřešit ještě dneska, ale hold tu možnost nemáme. A když jsem měl nad sebou naposledy netrpělivého velitele, stálo mě to několik kamarádů. Slíbil jsem si, že "Nejvyšší vrabčák" se už nebudou opakovat. "Nedovolím, aby tvá nerozvážnost ohrozila kohokoliv dalšího." Okomentuji její poslední poznámku s "ultimátem" dvou týdnů. V mém hlasu však není ani náznak výhrůžky, zní to jako fakt - stejně jako bych komentoval stávající počasí. "Můžu letět s tebou.. Pro jistotu, kdyby nastaly komplikace." Nabídnu se Raven s nepatrným úsměvem. Poté zvednu pohled zpátky ke všem ostatním. "Než všichni strávíme noc nacpaní v nějaké plechovce... Jak vlastně taková loď vypadá? "Bylo by fajn využít zdroje, které toto Jackovo impérium nabízí." Při těchto slovech plynulým pohybem vytáhnu CLINT revolver a naučeným drillem z něj bez problémů dostanu jeden náboj. Tvarem vypadá úplně všedně, ale po plášti má vyryté různé dráhy a trochu světélkuje. "Godarde - co potřebuješ, abys mi je mohl zase pomalu začít vyrábět? Klidně ti tuhle nechám jako vzorek. Dále určitě nepochybuji, že si dokážeš najít nějaký počítač a přes noc nám zjistit, kdy má Tim v budově UN nějakou další schůzku.. Nepřespává někde poblíž?" Zbraň schovám zase zpátky a podívám se tentokrát na Jacka. "Máš tady nějaké zbraně? Dále nevím, jestli v té lodi bude jídlo. A alkohol." Ušklíbnu se. |
| |
| Co dál Raven se nabídla, že by pro loď mohla zaletět. Usmála jsem se na ní, ale než jsem stačila odpovědět ozval se Gabriel, který mi laskavě oznámil, že mi nedovolí někoho ohrozit. Zabodla jsem do něj pohled a pak nabídl, že poletí s Raven, aby ji doprovodil. „Ty to asi nechápeš. Pokud to do měsíce nezvládneme, tak bude Země jak ji známe změněna. A k horšímu. Všude trosky, hrstky přeživších, všude písek. Jak po atomovém výbuchu.“ Ukážu na něj prstem. „A já tvoje svolení nepotřebuji. Když budu muset, tak si poradím sama. A jestli mě budeš chtít zastavit.... no... řekněme, že se uvidí kdo z nás je silnější.“ Snažila jsem se mluvit stejně věcně jako on, ale moc se mi to nedařilo. V hlase mi bylo docela slyšet, že mě naštval. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. „Raven. Bylo by fajn, kdyby jsi pro loď zaletěla. To by vyřešilo náš problém s přesunem.“ Přikývnu na souhlas. Zamyšleně se pak podívám na televizi. Sakra.... je fakt, že to že se nemůžeme ukázat na veřejnosti se mi vůbec nehodilo. Potřebovala bych si zajít na gyndu. "Jacku? Nemáš nějakého soukromého doktora? Docela bych se potřebovala nechat vyšetřit." zeptám se ho. |
| |
| Pokus o zlepšení nálady Heather Music Když odmítneš snídani Gareth jen pokrčí rameny a začne sám vločky jíst. Otočí se, aby odešel do vedlejšího pokoje, ale zastaví se, když na něj promluvíš. Znovu se na tebe otočí. „McKee? Nemám ponětí. Ten se tady většinou nezastavuje, nechává to na Ginsbergovi, ale hej, možná kvůli tobě udělá výjimku,“ řekne Gareth. „Jo a ohledně Kodexu, ten nesundáš. Ale neboj, za chvíli si na něj zvykneš a úplně zapomeneš, že tam je,“ ujistí tě, ale zdá se ti, že možná slyšíš sarkasmus v jeho hlase. Nejsi si jistá. Přece jen, to je spíš Shynxina parketa. Gareth si poté všimne, jak se na něj díváš. Nedůvěra a strach v tvém pohledu. Povzdychne si a opatrně k tobě udělá pár kroků blíž. „Podívej. Já jsem Gareth. Nevím, kdo jsi, anebo proč tě Veritas chce. Teda pokud McKee nezískal fetiš na modrovlásky,“ řekne Gareth a okamžitě hrozná myšlenka projde tvoji hlavou, co když to je ten důvod. Gareth si hned všimne tvé reakce. „Jenom si dělám srandu. Pochybuju, že by McKee ve svém věku vůbec mohl něco udělat. Znovu žertuju.“ Gareth se chytne za kořen nosu a řekne pro sebe:“Sakra Jacku. Úplně jsi mě nakazil.“ Znovu se podívá na tebe a začne znovu. „Počkej tady. Vím, co tě uklidní,“ řekne a rozběhne se pryč. Za chvíli se vrátí a má v ruce přehrávač na vinylové desky a několik desek. Rychle přehrávač položí a připraví. „Je tak dlouho, co jsem s někým mohl tyhle desky poslouchat. Objevil jsem pár drahokamů, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Takže mi řekni, co si o nich myslíš,“ řekne Gareth a po chvíli vybírání vloží desku do přístroje. „Úžasné nemyslíš? Jedna výhoda, toho tady být, je fakt, že mám čas objevit hromadu stylů, které jsem nikdy neposlouchal.“ |
| |
| Hádky a trocha odpočinku Dokonce i Godard potvrdí mou domněnku ohledně výběru vhodných teroristů a to už je co říci. Bertie není dvakrát příjemným člověkem, ta jeho arogance a namyšlenost mnohé odradí, jedno se mu ale musí uznat. Dá se na něj dost dobře dívat. Pro teď jsem co se týče podezření z obliga, nedivil bych se však, kdyby se časem vrátilo. On má agentek pravdu v tom, že nemůžeme vědět, komu můžeme věřit a zrádci se můžou skrývat ve všech řadách. I když... Tady? Ano, jsme individualisté a každý z nás lační po jiném cíli, nakonec jsme však udělali, co bylo třeba a teď stojíme zde, v mé kanceláři a čelíme společnému nepříteli. Který vyhrává. Nemám rád, když mí nepřátelé vyhrávají. Nejsem na to zvyklý. Jak jinak ale nazvat současnou situaci? Media i lidé budou automaticky proti nám, stejně jako policejní sbory a armáda. McKee si může skoro cokoliv, pokud přesvědčí ty správné lidi, zatímco většina z nás se nemůže ukázat ani na ulici. Tady taky zůstat nemůžeme, kde ale najít vhodné místo? Napadá mě několik mých letních či zimních residencí, i ty jsou však jednoduše lokalizovatelné a tím pádem nebezpečné. Kam tedy? Odpověď přichází s telefonátem pro Raven. Vesmírná loď? To je další novinka, sem s tím. Když už jsem zvládl Mars a cestování paralelními světy, zvládnu i pobyt na vesmírné lodi. Všechno je jednou poprvé. "Výborně, to bude už třetí položka, kterou si dnes mohu odškrtnout ze svého bucket listu." Okomentuji jejich dohadování, kdo pro loď doletí. "Další na řadě je sex s mimozemskou formou života. Nabízí se někdo?" On agentek bude asi člověk, ale u těch tří posledních si nejsem moc jist, co vlastně jsou. Beru cokoliv. Co je horší, je to jejich dohadování se. Zbrklosti a netrpělivosti rozumím, taky jsem si ale vědom, že teď musíme postupovat opatrně a s rozvahou. Jde o příliš mnoho než abychom dělali školácké chyby či se nechali nachytat v důsledků našich emocí. "Všechno popořadě, Hano. Heather bude jednou z priorit, nemůžeme se ale zaměřit jen na ní. Viděli jsme jen jednu možnou realitu - a kdo ví, jak vypadají ty, kde bychom nevnímali i jiné hrozby." Nejsem já to ale najednou chytrý chlap? Je čas na nějakou vtipnou hlášku, ne? "Stejně jako je důležitá spolupráce mezi námi. Bez zbytečných hádek to půjde líp. Ale já na tyhle motivační kecy nejsem, takže si to radši srovnejte ve své hlavě v duchu, ano?" V téhle skupince to bude ještě zajímavé, holky si rády budou dělat, co jenom uznají za vhodné, zatímco Gabriel má rád pořádek, rozvahu a rozkazy. A Martin - vlastně vůbec netuším, co čekat od Martina. "Zbraně? Tady? Patro 14. Bude se ti tam líbit, najdeš tam nejnovější hračičky dnešní doby a spoustu techniků, kteří vymýšlí nové vymoženosti." Ale nic takového jako je můj nový mazlík. "Není problém sehnat ani dostatek jídla, má někdo nějakou speciální dietu? A alkohol, no, vážně se musíš ptát?" zašklebím se, načež přejdu k jedné ze skříni ukrytou za vzhledem obyčejné stěny. Zmáčknu správná místa a hle, objeví se má osobní zásoba alkoholu, od toho nejvíce kvalitního po absolutní levné patoky. "Že by trocha teambuildingu?" Zaraduji se. "Kdo něco chce, napište mi to na kus papíru, mám schopné asistenty, kteří umí být diskrétní." A nebudou platit kartou, aby byl jakýkoliv nákup dohledatelný. "Seženu i toho doktora." Kývnu na Hanu, tentokrát si vtipné poznámky odpustím. Jestli je těhotná, bude to další nepříjemná komplikace. Mám pár přátel, kteří udrží jazyk za zuby a mezi ty patří i Valin bývalý - i když teď už asi zase i současný, gynekolog. K zařízení všemu stačí pár telefonátů a pár rozkazů s dodatkem, že je to diskrétní a že se nic nesmí platit kartou přímo na mé jméno. Jídlo navíc se dá schovat do klasické objednávky pro zdejší jídelnu, oblečení si každý z mých lidí koupí na sebe. A doktor? Parker se nebude na nic ptát, moc dobře ví, že je lepší nevědět. "Tak a než se rozletíte pryč, si musíme promluvit. Co všechno se vám přihodilo? Co všechno vlastně víme?" Znám svůj a Hanin příběh, kde ale byla Raven, Martin a Gabriel? Jak jsme přišli o Keiko se Zuzanou? A co Varga? |
| |
|
|
| |
| Dohady a volno Jacka myšlenka vesmírné lodě zaujala a zmínil se, že by si rád vyzkoušel styk s mimozemšťanem. Odkašlu si. „No pokud by jsi chtěl mohl by jsi letět s námi. Máme mezi mimozemšťani dost přátel a možná by sis někoho našel.“ Nabídnu mu. Je fakt, že nejspíš já a Raven jsme byli jediné co se dostali dál než na Mars. Posadila jsem se vedle Raven. Jack kupodivu mluví rozumě, zdá se, že jeho kancl na něj má dobrý vliv. Já nejsem zrovna taková, že bych se s ostatními chtěla rvát a hádat, jenže jsem měla pocit, že mě tlačí čas a navíc se mi nelíbilo, že se mi snaží někdo nařizovat co dělat nebo nedělat. Nějak jsem si asi už zvykla, že prostě věci byli po mém. Jack mě taky ujistil, že mi sežene doktora a dokonce mě ani kvůli tomu nepopíchl. Nejspíš věděl proč chci doktora. Jen jsem se prostě potřebovala ujistit, že je to pravda a že je vše v pořádku. „Díky.“ Usměji se na něj a pak se nakloním k Raven. Mohlo by ji dělat starosti proč potřebuji doktora. Dám ji pusu na tvář a pak ji zašeptám do ucha „Asi jsem těhotná.“ prozradím ji spiklenecky a mrknu na ni. Jack navrhl, abychom si vyprávěli co se nám přihodilo od té doby co jsme se rozdělili. Myslím, že tuhle záležitost nechám na něm. Osvobozování zajatých lidí sice bylo náročné, ale nic moc podstatného k vyprávění v tom nebylo. To až spíš, když jsme se setkali u Fufany... Fafuny... aahh... už jsem to jméno zapomněla. Podívala jsem se na jeho výběr alkoholu a trochu doufala, že bych tam našla něco ne alkoholického. Ale myslím, že magnát jako on bude mít těžko v kanclu schovanou vychlazenou limonádu. |
| |
| Nepřítel nespí Oplatím Gabrielovi úsměv a přikývnu. Nečekala jsem, že by se nabídnul, že poletí se mnou, ale ani ve snu by mě nenapadlo odmítnout jeho společnost. Přesto si nedokážu odpustit poznámku. "Jen když mě ale nebudeš zpomalovat." Podle slabého úsměvu je ale jasné, že to zas tak vážně nemyslím. Nechce se mi Jackovi vyprávět, co všechno jsme zažili. Není na to čas, a ani nálada. Takže ho jen odbydu krátkým. "Byli jsme ve snu." Podívám se na Hanu a je pro mě obtížné nevalit oči. Rty naznačím otázku Toreo? a pak jí pevně obejmu. Je těhotná a riskovala život. Snažím se moc nemyslet na to, co všechno se mohlo stát. "Musíš být opatrná. A taky se musíš pořádně vyspat. A najíst se. A hlavně se moc nestresuj." Vychrlím na ní řadu dobrých, a však v této chvíli trochu zbytečných rad. Mám pocit, že došlo ke zkratu a můj mozek teď teprve nahodil pojistky. Myšlenku na Timovu zradu zatlačím až úplně dozadu a soustředím se na to důležité. Přeci jen jsem byla vycvičená abych dokázala jednat v krizových situacích. Začnu se hrabat v kodexu, chci zjistit, jestli by mohl fungovat jako navigace. Při tak dlouhém přeletu jí rozhodně budeme potřebovat. Při tom ale mluvím. "Překvapuje mě ta Timothyho snaha hodit všechno na nás. Je si dobře vědom toho, že hrozba skutečně byla mimozemského původu a dřív nebo později se ukáže pravda. Nejpozději ve chvíli, až sem dorazí Stavitelé. Ale to už bude asi pozdě." Hlavu stále skloněnou ke kodexu. "Možná je ale tahle naše paranoia ohledně úkrytu přehnaná. Timothy nemusí hnout prstem aby nás našel. Dobře ví, že si ho nakonec najdeme sami. Takže až se ho nakonec rozhodneme konfrontovat, měli bysme počítat s tím, že jdeme do pasti." Zarazím se s rukou nad kodexem. "Asi bysme se těch věcí měli zbavit. Nevíme co všechno to doopravdy umí a je dost pravděpodobné, že by nás mohli s jejich pomocí vystopovat, nebo dokonce špehovat." Ta myšlenka mě zneklidní. Ale sama moc dobře vím, jak vynalézavý Tim dokáže být. Obzvlášť, jestli tohle skutečně tak dlouho plánoval. |
| |
| Adios amigos všichni Skočil jsem přímo do dveří na patro. Ještě že byly otevřené, jinak bych se o ně rozbil jako v těch animácích a sjel dolů do šachty. Na nic jsem nečekal a rozběhl se dál do chodby komplexu. Všude všechno vybuchovalo. Všude se válela mrtvá těla. Tak tak jsem uhnul kusu betonu, který se urval ze stropu a spadl na podlahu. Nevěděl jsem kam běžet, ani kde jsem. A asi bych tam i zabloudil, kdyby na mě někdo nezavolal. Shodou okolností to byl ten, který mě tu nejvíc sral. Stál tam na konci chodby a lomcoval s dveřma. Odstrčil jsem ho stranou a ty dveře prostě vyrazil. Za nimi byla cesta ven. A stihli jsme to tak tak. Sotva jsme vylezli ven a uběhli pár metrů, celej komplex vybouchl a my jako v nějakým akčním filmu hezky odletěli dál. Chvíli jsem se kutálel po svahu dolů ve sněhu. Asi jsme někde v horách. Když jsem se konečně zastavil, postal jsem se a uviděl doutnající trosky toho, kde jme byli schovaní. Kde mě celou tu dobu drželi. "Kde to jsme?" zeptal jsem se toho vědátora, ale než stačil odpovědět, nad hlavou nám začal kroužit vrtulník. Sáhl jsem po pistoli, kteru jsem měl v pouzdře a namířil na něj. K mému překvapení se nespustila palba, ale vrtulník přistál a nabral nás. Colin King. Párkrát jsem ho viděl. Jeden z agentů Oculu. Podal mi sluchátka a já si je nasadil. "Díky.. právě v čas." řekl jsem mu a doufal, že Susanoo a Heather otud dostal dřív jak mě. Postupně jsme nabrali zbytek party. Všiml jsem si, že někteří chybí. Je tu voják a jedna z těch dvou ženských. Keiko nikde. "Kde je ta malá holka?" zeptal jsem se ale jejich výrazy mluvily za vše... Zbytek cesty proběhl v tichosti a já toho využil a na chvíli zavřel oči. Už je toho nějak moc. Na tohle nejsem stavěnej. Probudil jsem se, až jak jsme přistáli na nějaké vysoké budově. Mlčky jsem následoval ostatní do nějaké kanceláře, kde jsme se i usadili. A taky tam dorazil zbytek skupiny. Kyborg a ruhá ženská. A tehdy věci nabraly pořádných obrátek do hajzlu. Pustila se televize, kde mě Tim proslov. Slyšel jsem ostatní jak říkali něco o tom, že nás Tim zradil. Ale to co řekl, mě dostalo. A navíc...když jsem viděl svou fotku v televizi jako nejhledanější zločinec... Udělalo se mi těžko. Hodně těžko. Skoro jsem nemohl dýchat. Oči jsem měl vytřeštěné a slzy na krajíčku. Zhroutil jsem se do křesla, hlava mi padla do dlaní a zhluboka jsem dýchal. Nevím jak dlouho jsem tak seděl, ani co všechno se odehrálo kolem mě. Nezajímalo mě to. Mě teď zajímala jediná věc. Má rodina. Před několika měsící nejspíš dostali zprávu že místo, kde jsem bydlel bylo zničeno tou evoluční bombou a mé tělo nebylo nalezeno. A teď tohle. Po dlouhém tichu a žádných informací o mě se najednou ukáže můj profil v televizi jako nejhledanějšího teroristy? Mámu z toho trefí. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje bezmoc a smutek. Nevím co dělat. Nevím. Ven jít nemůžu, protože můj ksicht teď je ve všech zprávách. Tady sedět taky nechci. Mezi těmi všemi... Pomalu jsem roztřesenou rukou sáhl do boční kapsy u kalhot. Byla tam plechová krabička. Cítil jsem ji. Vytáhl ji. Viděl jsem, jak je promáčklá a špinavá od zaschlé krve. Mé krve. Otevřel jsem ji. Promě pár drobků tabáku tam nic nebylo. "Kurvafixdrátdoprdelepráce!" mrštil jsem krabičkou přes celou místnosti, až skončila zaražená v televizi. "Jdu. Mějte se." řekl jsem a vstal. Teprve teď (jestli se na mě tedy všichni podívali) mohli viděl, že krom starách vojenských kalhot a kanad, které jsem měl i na Marsu mám na sobě ještě taktickou vestu. Tedy spíše už jen zbytky. Na přední straně je díra, jako by mi někdo do břicha vrazil tyč a zády vyšla ven. Podle toho je taky dost nasáklá krví jak vesta tak i kalhoty. Obličej mám celej od zaschlé krve a ruce taky. Vlastně vypadá jako bych velezl z jatek. "Dohoda zněla že vám pomůžu na Marsu a pak mě pustíte." podíval jsem se na vědátora a staršího agenta. "A díky vám je teď moje rodina nejspíše v nebezpečí." serval jsem ze sebe zbytek vesty a krví nasáklého kdysi bílého nátělníku a zamířil si to venz místosti. "Prvně mě unesete a teď tohle.... ne." zavrtěl jsem hlavou a vzal za kliku. "Končím...dělejte si co chcete." řekl jsem a vylezl z místnosti ven směrem k výtahu. Doufám, že tu má garáž. Tam mu šlohnu auto a nějak se dostanu domů. Musím je zkotrolovat. Musím jim dá vedět že... co jim vlastně řeknu? Že to na mě hodili? Zastavil jsem se u výtahu a jen pozoroval ty lesklé kovové dveře. Každopádně jim musím aspoň ukázat, že jsem živý a v pořádku. Tedy...aspoň živý. Zmáčkl jsem čudlík a počkal na výtah. |
| |
| Přípravy na cestu/cesty? Hanina vyzývavá slova mě donutí zvednou obočí. Otevřu ústa v odpovědi, ale to už zaslechnu Raven s její "obavou", že ji budu zpomalovat. Tato skoro až škádlivá poznámka mi připomene její zábavnou scénu s prstenem, což je přesně to co potřebuju, abych Haniny poznámky o poměřování...sil naprosto přešel. "Počkám tě u lodi, šmoulo." Odpovím s pobaveným výrazem ve tváři a následně se přesunu k Jackově tajnému pokladu s alkoholem. Vezmu jednu z těch nejdražších láhví whiskey, co tam má a společně s ní na stůl dám několik skleniček. Tohle muselo stát celou mou měsíční výplatu.. Začnu rozlévat zlatavý nápoj do skleniček. Jack nevypadá na typ člověka, co by si tyto věci škudlil pro sebe, takže mi snad ten předražený výběr nebude zazlívat. "Mise splněna - Kobe bylo zachráněno." Nejsem o nic moc podrobnější, než Raven. Se zamyšleným výrazem poté podám skleničku každému, kdo pro ni natáhne ruku. "Ukázalo se, že to byla jen zástěrka na odlákání pozornosti. Pravděpodobně na Timovu objednávku, abychom byli co nejdál od Oculu v době útoku.." Řeknu opět s naštvaným výrazem, poté krátce pohlédnu na svou vlastní skleničku, kterou nakonec mírně pozvednu. "Na Keiko. Ta růžová holčina zachránila celé město. Včetně nás..." Na přípitek je můj hlas možná moc tichý, na nic však nečekám - je mi zjevně jedno, jestli se někdo přidá - a obsah skleničky hned vyprázdním. Ano, whiskey se nekope, ale snad mi to v této situaci Ladislav Špaček odpustí. "Raven má pravdu - Tim by ty naše kodexy mohl zneužít. Na druhou stranu se nám docela hodí." S tímto se opět podívám na Godarda. "Můžeš to nějak ošetřit, abychom měli jistotu, že je Tim nějak nemonitoruje?" Položím svou prázdnou skleničku zpátky na stůl. "Co se jídla týče, sním všechno, co nebude z práš..." Můj pohled se zastaví u Martina, který se rozhodne jít po svých. Nijak to však nekomentuji, jen si znovu unaveně promnu oči. |
| |
| Nespolupracující "hrdinové" Proč že to vlastně chci pracovat v týmu? Přestože si tuto otázku kladu neustále, nadále na ní nemám přijatelně rozumnou odpověď. Po slovech Raven však nemám daleko, abych hlavou nepraštil do stolu. Zoufalstvím. "Škoda, ptal jsem se, jen aby řeč nestála." Okomentuji sarkasticky její nechuť sdílet informace. Prý na to není čas - copak jí nikdo nikdy nenaučil, jak moc důležité jsou informace? Nenaučil. Je to holka podobná Haně, taktika a strategie jim skoro nic neříkají, natož sběr a sdílení intelu. Tohle bude ještě složité. "Nenuťte mě chtít po vás podrobný report. Musel bych ho psát taky." Může to vyznít žertovně, jako vtip to ale nemyslím. Ode mě rozkazy přijímat nemusí, takový Colin by však mohl mít nějaké slovo. Už se chci na něj obrátit, to se ale do rozhovoru přidá Gabriel. Nejenže nalil sklenice mé oblíbené whiskey - Garyho oblíbené, ale rozhodne se svěřit s událostmi v Kobe. Alespoň někdo. Natáhnu se pro sklenici, kterou mi nabídne a tu hned přiložím k ústům. Bývaly doby, kdy jsem pil hodně, pak zase doby, kdy málo a teď - teď si jednu, dvě sklenice rozhodně zasloužím. "Na Keiko. A Janie, ta se taky snažila." Příliš hloupě, na to, jak byla inteligentní, ale měli jsme na ní dávat pozor. Raven má dobrou poznámku ohledně Kodexů, Gabriel s ní souhlasí a i já se musím obrátit na Godarda s drobnou prosbou. Než to ale stihnu, probere se Martin, doprovázen nadáváním mi rozbije televizi a rozhodne se odkráčet pryč. Týmová spolupráce... Dobře. Když chce, ať jde, nikdo z nás ho nutit nebude. Odmítám makat s někým, kdo by měl akorát plnou hubu keců a nedělal to dobrovolně. "Na výtah potřebuje přístupové kódy..." Málem se zašklebím, chvíli zvažuji co a jak, pak ale vytáhnu tablet, do kterého se přihlásím a aktivuji mu přístup do výtahů a následně do spodního patra nejrychlejší cestou ven. Kamkoliv jinam se bez kódu a autorizace nedostane. "Kdyby si řekl, mohl dostat alespoň něco na sebe. Takhle dojem na obrazovkách neudělá, nebude mít ani fanynky, které ho budou navštěvovat ve vězení." Blbec. Co se dá dělat. "Ale zpátky k důležitým věcem." Dopiji svou sklenici a naliji si další. "McKee měl přístup nejenom ke Kodexům. Máte-li tedy jakoukoliv techniku od Oculu, nechte si jí zkontrolovat Godardem. Uděláš to pro nás, že ano, Bertie?" Mrknu na vědce, který mě za tu přezdívku asi zabije. Nevadí. "Jinak naše mise proběhla podobně jako vaše, důvodem bylo opět odlákání pozornosti. Víme, co přesně se v Oculu stalo?" Tato otázka patří Colinovi. "Fontána měl ale jeden z dalších Orbů a tím jsme se přenesli do paralelního světa. Nebyl to ráj na zemi, dostali jsme ale různá varování, třeba právě to, že Heather by se neměla zdržovat na Zemi." Promnu si oči, snažím se vzpomenout na další informace. Budu si to muset sepsat. "Fontána měl taky proslov o jakýchsi čtyřech pravdách života, slyšeli jste o něčem podobném?" Snažím se je rozmluvit, protože McKee musí mít nějakou motivaci, proč to dělá. A Veritas - pravda. Co je tedy jejich smyslem? "Coline, zlato, co všechno o McKeem víme. Čím podrobněji, tím lépe." A druhá sklenička se začíná vyprazdňovat. |
| |
| Nový domov Raven, Hana, Gabriel, Jack, Martin „Jestli vy dva poletíte sami, tak ostatní se vlezou do helikoptéry a můžeme pro loď zaletět společně,“ řekne Colin k Raven a Gabrielovi, když se nabídnou, že pro loď zaletí. Hned poté se na Gabriela otočí Godard, připravený mu říct, co si myslí. Nezdá se zrovna dvakrát šťastný tím, že mu dává rozkazy. Jenže pak se ozve Jack se svým patrem 14 a Godardova pýcha překoná jeho ješitnost. “Potřebuju minimální zdroje. A rozhodně udělám lepší práci, než nějací korporátní šašci. Napíšu seznam potřeb a do pár hodin vyrobím, náboje jak do tvé zbraně, tak do plamenometu pana Lloyda,“ ujistí vás všechny Godard o svojí superioritě. “A o Kodexi se nestrachujte. Věděli jsme, že Janie Roe by byla schopna zaznamenat, jakékoliv sledovací zařízení. Žádné tam není, to vás mohu ujistit,“ . Colinův pohled vystřelí ke Godardovi. „Ale může se do nich nějak nabourat, když je dost blízko. Viděl jsem to, když…když zabil Vargu,“ řekne Colin. Promne si oči a podívá se na Jacka . „Řeknu vám, všechno, co vím, ale cestou. Tady se nemůžeme zdržovat.“ S těmi slovy už vstane k odchodu, když v tom Martin hodí krabičku do televize a odejde pryč. Colin se podívá na Jacoba, který se zatím držel v pozadí. „Jacobe? Mohl bys?“ požádá ho a ukáže na Martina. „Je to rozkaz?“ zeptá se unaveně Jacob. Ale Colin zavrtí hlavou. „Ne. Ale on nemá trénink. A není zrovna nenápadný. Někdo na něj musí dávat pozor.“ Jacob tedy přikývne a vydá se za Martinem. To nechá zbytek volné, aby nastoupil do helikoptéry či vletěly nahoru. Všichni máte buď sluchátka, nebo jiné způsoby, díky kterým slyšíte vyprávění Colina Kinga. “Během vašeho sezení, dneska ráno…ani se mi nechce věřit, že to všechno bylo jen před pár hodinami. No, ale byl jsem v Perthu, v Austrálii. Dopadla tam první z evolučních bomb. Právě podle ní jsme je pojmenovali. Nějak totiž urychlovala evoluci všeho v její blízkosti. Bylo to divné. Varga mě tam poslala s většinou Oculských agentů, abychom Perth získali pod kontrolu. To se nám povedlo. S těžkými ztrátami, ale povedlo. Pak se tam objevil Ginsberg Nova. Čekal tam na nás i se svými muži, jako by věděl, kde přesně budeme. V našem stavu jsme neměli šanci. Všechny zabil, až na mě. Mě zajal a ukázal mi přímý přenos ze základny, kde byli Tim, Susanoo a ta žena z bomby. Měla však černé vlasy. Všichni přišli do tajného úkrytu Vargy. Zprvu se to všechno zdálo v pořádku, ale pak Tim vystřelil. Čtyři rány do zad Vargy a jedna do její hlavy. Byla na místě mrtvá. Než stihl Susanoo reagovat udělal Tim něco s jeho Kodexem a ten se svalil na zem, jako by dostával šoky. A poté se snažil přesvědčit dívku z bomby, aby se k němu přidala. Taky řekl něco o čtyřech pravdách, a že jedna z nich je, Všechno umírá. Říkal, že věděl, co se stane. Řekl, že když mu Varga řekla, aby našel skupinu, která jí může pomoct, schválně našel skupinu, která nebude moct spolupracovat. Žena z vesmíru nakonec souhlasila. Objevil se za nimi Orb, kterým chtěli utéct. Tim detonoval nějaké bomby na základně, ale Susanoo se osvobodil a vrhl se do Orbu s nimi. Dál už jsem nic sledovat nechtěl. Podařilo se mi utéct, vzít jednu ze svých helikoptér a zaletět pro každého z vás,“ Během cesty všichni pozorně posloucháte, jak Colin vypráví. Dokonce ani Godard si ani jednou posměšně neodfrkne. I když se Colin snaží, nedávat najevo emoce z jeho slov jde poznat, že smrt Vargy, pro něj není lehká. Naopak. „Půjdeme dovnitř, najdeme místo ke spaní a odpočineme si. Zítra ráno, můžeme vymyslet taktiku, zatímco Hana zajde za doktorem. A řeknu vám vše, co vím o McKeem. I když toho není moc,“ řekne Colin, když přistanete. Jen co Hana a Raven přistanou na zem, loď se zviditelní a vysune můstek, kterým můžete přijít dovnitř. Téměř jakoby vás viděla. A tak váš všech šest vstoupí dovnitř (Kodex). Téměř okamžitě najdete pokoje a jen, co loď vzlétne do oběžné dráhy, usnete. V bezpečí. Dokonce si i prohlídku necháte na zítra. Den 1, ráno Raven, Hana, Gabriel, Jack Když se zítra ráno probudíte, cítíte se mnohem méně unaveni. Všechno, co se včera stalo, se uleželo, a bolelo to méně. Všichni jste ráno vyšli ze svých pokojů a setkali se na chodbě. „Dobré ráno, všichni,“ řekl Colin s novým odhodláním v očích.„Včera jsem si všiml něčeho, co vypadalo jako konferenční místnost. Myslím, že by to bylo perfektní pro ty z nás, kteří chtějí shrnout naše informace a vymyslet plán, takže ti můžou jít semnou.“ Pak se ozve Godard, který se zdá nesmírně fascinovaný svým okolím. „Já jdu prozkoumávat loď. Jestli tohle má být naše útočiště, chci znát jeho každý kout. Můžete se přidat, nemusíte. Je to na vás,“ řekne Godard. Mezitím už Jackovi nechal zprávu Valin, že je připraven Hanu přijmout. Samozřejmě diskrétně. |
| |
| Nova Heather Gareth se trochu zarazí nad tvými připomínkami ohledně hudby. „Um…nemyslím si, že to myslí tak…doslovně,“ odpoví ti, očividně velmi zmatený tebou. Ale to už k němu přistoupíš, abys mu ukázala, co vlastně dokážeš. Gareth se usměje, když se mu představíš. Očividně rád, že ses aspoň trochu uvolnila v jeho společnosti. Proto je sice opatrný, když mu řekneš, ať natáhne ruce a zavře oči, ale udělá to. „Dobře, ale župan, bych si radši nechal na sobě,“ dodá k tomu. A tak začneš léčit. Modrá záře a rozplyne po jeho těle. „To lechtá,“ řekne Gareth, zatímco se zacelují jeho rány. Když je práce hotová, otevře oči. Nevěřícně se podívá na své ruce, poté se dotkne svého rtu a nakonec jeho pohled padne na tebe. „Díky,“ řekl nakonec šokovaně. Deska mezitím pomalu dohrála a zase bylo kolem vás ticho. Na Garethově tváři se pomalu rozroste úsměv a s nadšením se na tebe podívá. „Jak jsi to…,“ než stihne domluvit, přeruší ho otevření dveří. Gareth okamžitě zpozorní a otočí se do chodby. „Čas se obléct, Williamsi,“ řekne muž, který vešel dovnitř. Kodex na tvé ruce ho prozrazuje jako Ginsberga Novu. Gareth se zdá, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec na něj jen vrhne zabijácký prohled a odejde do jiné místnosti. Zůstaneš tedy s Ginsbergem sama. Prohlédne si tě od hlavy, až k patě. „Ty jsi prý nový člen našeho týmu. Mám ti vyřídit, že McKee nemá teď čas, ale brzo se znovu setkáte, a že nezapomněl na vaší dohodu. Doté doby jen chce, abys léčila. To je vše,“ řekne Nova. Nejsi si jistá, jestli je zpráva myšlena tobě, Shynx nebo oběma. |
| |
| Nový domov - nový plán Colinovi se Martina asi vlivem náročného dne zželelo, protože za ním pošle Jacoba. Toho já osobně nikdy neznal, ale za ty měsíce strávené výhradně v Oculu jsem se občas potkal s někým, kdo o něm mluvil. Martin se chce zabít a my kvůli tomu přijdeme o skvělého vojáka, super. Zakroutím hlavou, ale nic na to neříkám. Jacob se rozhodl jít dobrovolně a já upřímně nemám lepší variantu. Přesto ho ještě před odchodem na okamžik zdržím. "Pokud se Martin vydá za svou rodinou, Veritas ho najde. V takovém případě volejte." Poklepu na Kodex a potom Jacobovi ještě podám ruku. "Hodně štěstí." Potom ho už nechám odejít a sám se vrátím ke k whiskey - ještě jedna na cestu neuškodí. Když Godard s Jackem řeší potřebné pomůcky ke své práci, s jeho dovolením si vyžádám všechny potřebné propustky do patra 14. Jack měl pravdu, této zbrojnici by se žádné z těch desítek kasáren, které jsem za léta v armádě navštívil, nemohly rovnat. Pro člověka mé specializace vysloveně návštěva Disneylandu, ale na obdiv nebyl čas - Veritas mohl být na cestě. Do nafasované brašny tedy za několik málo okamžiků poskládám odstřelovací pušku, přidám samopal zásahových jednotek, pár klasických Berret, svou oblíbenou HK Mk 24, granáty a dýmovnice. K tomu všemu samozřejmě potřebné náboje - včetně těch do mé pušky. "Jarní úklid." ušklíbnu se na zaměstnance, který je zjevně z počtu odnesených zbraní nepatrně v rozpacích. "Jsem hned za tebou." Poznamenám k šmoulince poté, co brašnu naložím do vrtulníku. Cestou poslouchám Colinovo vyprávění a krev mi tuhne v žilách. Varga odváděla skvělou práci a dala mi šanci něco změnit.. Pokud pro mě za těch pár měsíců znamenala tolik, jak těžké to musí být pro Colina..? A Heather s Timem odešla dobrovolně..? Varga mi říkala, ať ji nevěříme.. Nalodění - den první Se slovem "plechovka" jsem tuhle kocábku zjevně neuvěřitelně podcenil. Projde mi hlavou, když se porozhlédnu po (svém vlastním!) pokoji. Spánek jsem opravdu potřeboval. Protáhnu se a první půl hodinku věnuju rozcvičce (kliky, přítahy,...) - zkrátka klasická rutina. Dále v pokoji poctivě rozložím všechny zbraně s příslušenstvím. Poslední pohled věnuji OMA zbroji umístěné v rohu, následně totiž už slyším pohyb na chodbě. Colinova cesta míří do konferenční místnosti, kdežto Godard se rozhodne prozkoumávat loď. Žel je mi asi jasné, kde se vydají všichni ostatní. Ne, že bych na tento výkvět technologie nebyl taky zvědavý, ale stejně bych většině věcí nerozuměl a naplánování našich dalších kroků má přednost. Prosebně kouknu alespoň na Jacka v naději, že tam nebudeme jenom s Coline. Na druhou stranu, je rozhodně lepší, když plán vymýšlí méně lidí. Alespoň u toho není takový chaos... Jak tomu v této skupině bylo zatím vždycky.. "Takže abych to shrnul.." začnu v momentě, kdy se v konferenční místnosti nachází všichni dobrovolníci. "Tim nejprve využil evolučních bomb a svých pochybných partnerů, aby většinu sil Oculu dostal co nejdál - Colina do Austrálie, nás do Kobe a Jacka se zbytkem čekalo Kongo. Mezitím přepadl Oculus, zabil Vargu..." Na okamžik se odmlčím a polknu, poté pokračuju. ...a celý Oculus nechal v troskách. Aby toho nebylo málo, všechnu naši práci s evolučními bombami připsal Veritas a nás označil za teroristy. Vynechal jsem něco?" Pohlédnu na Colina a případně další přítomné. "Náš cíl je jasný. Najít hlavní sídlo Veritas, osvobodit Zuzanu, odchytit Heather a splatit účty..Takže co víme. Víme, kde Tim dává rozhovory. Promnu si oči a nespokojeně zakroutím hlavou. "To je zoufale málo. Ale lze s tím pracovat. Musíme se k němu nějak dostat. Ovšem nenápadně. Odmítám při čelním útoku zabíjet zmanipulované, avšak nevinné strážníky a vojáky. Jack by mohl třeba veřejně nabídnout Veritas pomoc při hledání těch teroristů. Požádat o schůzku a tam bychom se jich mohli držet. " Přemýšlím nahlas. "Dále.. Co další členové Veritas? Coline, utekl jsi z úkrytu Gilberta Novy. Myslíš, že by ještě v Austrálii mohl být on, nebo jeho lidé? Oculus je v troskách. Vím, že jsme tam už několik měsíců drželi vědce, kterého můj tým vyzvedl z Yvess Terrace. Zemřel, nebo je taky na útěku? Nemá ve složce rodinu či jiná místa, která by po tolika týdnech určitě navštívil?" |
| |
| Zpátky na orbitě Napijeme se na naše padlé druhy. Nikdo se nezmíní o Susanoo, můžu jen doufat, že je ještě naživu. To já jsem mu řekla, že může Timovi věřit. Jestli ho dostali, tak jsem za to zodpovědná. Vděčně se proto napiju, potřebuju trochu otupit smysly, jinak mě moje vlastní svědomí donutí zešílet. Trochu mě zklame, že si s Gabrielem neužijeme soukromou jízdu. Tohle jemné popichování mi ale alespoň trochu pomůže se uvolnit. Přesto se nemůžu dočkat až vyrazíme, dlouhý přelet atlantiku je přesně to, co potřebuju, abych si pročistila hlavu. Vypadá to ale, že jsme ztratili dalšího člena. Martin má očividně všeho, co se děje, až po krk. Nedivím se mu. Sice mi nepřijde moudré, aby šel někam ven a ještě ke všemu sám, ale nesnažím se ho zastavit. Určitě si dobře uvědomuje jaká rizika to obnáší. Ještě nikdy jsem neměla možnost letět tak daleko. Připadám si tady nahoře taková volná, svobodná. Přemýšlím, jestli je to jen můj pocit, nebo to tak cítí Omni. Možná, že pro něj není úplně příjemné být v mojí hlavě. A tady, blíž ke hvězdám, se cítí být víc doma. Na mě to tak rozhodně působí. Jsem já ještě vůbec člověk? Srostla jsem s ním už natolik, že je pro mě těžké poznat, kde končím já a začíná on. Poslouchám Colinovo vyprávění a je mi z toho smutno. Alespoň v něčem se ale Tim spletl. I přes rozdílnost našich povah a schopností jsme dokázali spolupracovat. Otázka je, jestli nám to vydrží. Let je delší než jsem očekávala, a i když moje baterky dobíjí supermocná vesmírná entita, na konci už cítím vyčerpání. A když konečně přistaneme, a moje podoba se rozplyne, trochu zavrávorám. Rozhodně to ale za tu námahu stálo. S nadšením v očích sleduju, jak se loď odmaskuje. Je ještě daleko úžasnější, než jak jsem si jí představovala. Ani subatská ani bomakianská technologie, ale je nádherná. Pro raketového inženýra a kosmonauta je to splněný sen. Podívám se na Hanu a usměju se. "Dorrek si dal záležet. Doufám, že mu za to budeme moci brzy poděkovat." Nejraději bych se tady na všechno vykašlala a rovnou vyrazila zpátky na Traw. Nemám vůbec chuť zabývat se Heather, obzvlášť teď, když vím, že se k Timovi přidala dobrovolně. Ale Hanino varování znělo dost vážně a navíc se nechci stavět proti Omnimu. Jsem hodná holka a nakonec vždycky udělám to, o co mě požádá. Nejraději bych hned vyrazila loď pořádně prozkoumat. Ale únava je větší a tak, jakmile se dostaneme na oběžnou dráhu, odebereme se všichni do svých pokojů. Spánek se mi ale vyhýbá, jsem příliš rozhozená ze všech událostí předešlého dne a tak se nakonec posadím a z okna se dívám dolů na Zemi. Tady shora vypadá jako nějaký klenot. Nemůžu zapomenout na okamžik, kdy jsem jí takhle spatřila poprvé. Ten pocit ohromení už není zdaleka tak silný jako poprvé, stále ale v hloubi duše cítím úctu. Jsem ráda, když se na chodbě konečně ozvou hlasy. Být sama se sebou už mi leze krkem, potřebuji něco dělat a prohlédnout si tuhle krásku mi dozajista pomůže přijít na jiné myšlenky. Nemám nejmenší chuť řešit náš další postup. Nejsem voják, ani stratég. Jsem mechanik a dobře vím, kde je moje místo. Navíc je mi jasné, že se bude řešit, jak srovnat účty s Timem a na to já prostě ještě nejsem připravená. Ne že bych až tolik toužila po Godardově společnosti, ale nemůžu se dočkat až prošňupu loď od strojírny až po kapitánský můstek. |
| |
|
|
| |
| Na cestě? Martin Vyjdeš ven z místnosti a přijdeš k výtahu. Zmáčkneš tlačítko, ale nic se neděje. Zmáčkneš ho znovu, ale nic. Jackova poznámka tě teprve upozorní, na to, co se vlastně děje. Poté už se dveře výtahu otevřou, a ty můžeš vejít dovnitř. Ale hned za tebou skočí voják, kterého si viděl přiletět společně s vámi. Jeho jméno jsi nechytl. „Neměl jsi to dělat, ale budiž. Chápu, že rodina je důležitá,“ řekne, zatímco se výtah automaticky rozjede do spodního patra. „Já ale jdu s tebou. Potřebuješ někoho, kdo má víc zkušeností s tímhle vším, než ty,“ oznámí ti voják. „Takže jaký byl přesně tvůj plán? Protože něco mi říká, že asi nebudeš pocházet z Londýnského předměstí, takže se budeme muset dostat za oceán. A samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že jsme hledaní,“ řekne ti Jacob vaši celkovou situaci. „Neříkám, že to je nemožné, ale rozhodně by si neměl odběhávat bez jakéhokoliv plánu. Takže už v klidu?“ zeptá se tě Jacob. Nezdá se panovačný, nebo naštvaný nebo povyšený, jen unavený. Výtah se zastaví na spodním patře. Do garáží už nejede. |
| |
| Vesmírná loď "Pan Lloyd? Pche, pro tebe jsem Jack, Godarde." Svá slova doprovodím svůdným mrknutím, načež vcelku okatě obhlédnu jeho zadek. Godard bude rozhodně patřit mezi ten druh lidí, co se tímto chováním dá jednoduše vyvézt s míry a je tu snad někdo, kdo by ho nechtěl vidět chovat se trochu více lidsky? Ona ta arogance je sexy - ale jen chvíli. Jakýkoliv úsměv mi však zmrzne na rtech, když Colin pronese svá další slova. Varga - a mrtvá? Nemožné se stalo skutečností, neměl bych však být překvapen. Varga byla duší Oculu a kdyby mohla, stála by zde. Kurňa, tohle je horší než jsem si myslel. Navíc jsem tu babičku měl i rád, rozhodně si získala můj respekt. Za to McKee zaplatí. Za to a za všechno ostatní, co vykonal. Netruchlím nijak dlouho, jen hlupáci by ode mě čekali slzy. Zas tak rád jsem jí neměl a upřímně, já bych neplakal ani na pohřbu své matky. Lidi umírají. Stává se. "Ten kluk to myslí vážně, co? Dávám mu dva dny, než bude volat o pomoc." Okomentuji, jakmile Colin pošle za Martinem Jacoba. Zbytečná ztráta člověka, řekl bych, Wilkinson byl dobrý doplněk do každé společnosti. "Možná tři díky Jacobovi." Další slova jsou zbytečná, neboť se musíme chystat k odletu. Všem udělím přístup do míst, která potřebují, zatímco i já si v rychlosti sbalím několik důležitých věcí. Zbraně navíc nepotřebuji, na rozdíl od agentka, který se rozhodl vykrást mi celé patro. O tom mě mimochodem informuje tamní hlídač, který agentka popíše jako "nějaký divný maník si tu z našeho oddělení dělá samoobsluhu.". Zdál se mi trochu v rozpacích, když jsem mu však pověděl, ať to nechá být, že Gabriel to zvládne bez asistence, nebyl nijak překvapený. Asi tuším, co si myslel, že se děje - však on agentek je tak trochu můj typ. Nakonec vyrážíme na cestu a v helikoptéře Colin spustí, co všechno se vlastně stalo. "Dobrá práce, Coline. A upřímnou soustrast." Dovolím si chvíli vážnosti, která mi obvykle není vlastní. Moc dobře však vím, co Oculus pro Kinga znamenal. A Varga též. Loď "Dobře, jsem neschopný slov." Vesmírná loď je to opravdu kolosální, zcela moderní a naprosto lákavá. Myslím, že jsem se zamiloval. Na první pohled a bez jakýkoliv výhrad. "Kdy si jí můžu vzít?" Nebo alespoň pilotovat? Wau, to zní jako dobrý nápad! Na místo toho je však čas jít spát. Posledních několik dní bylo náročných a lhal bych, kdybych řekl, že to na mě nezanechalo své stopy. Však už taky nejsem nejmladší, tři kříže na krku se začínají ozývat. "Dobrou noc vážení. A kdyby chtěl někdo v noci zahřát..." Se smíchem se vydám do svého pokoje - a dveře za sebou zavřu i zamknu. Den první "A snídaně bude taky?" Přivítám Colina, který hned začne s plánem pro dnešní den. Prozkoumání lodě by mě samozřejmě lákalo, avšak jsem si vědom, že povinnosti leží někde jinde - a nebyl jsem to právě já, kdo tolik toužil po nějakém plánu a strategii? Kdy jsem se stal tak zodpovědným? Na to je odpověď jednoduchá - když jde o něco, na čem mi skutečně záleží. Ani nepočítám s tím, že obě slečny by se přidaly k seanci v konferenční místnosti a jsem za to vlastně i rád. Sám moc dobře vím, jak moc otravná je přítomnost člověka, kterého to prostě nezajímá - býval jsem totiž podobný a Gary mě pak vždy málem zabil. Gabriel nijak nezklame a jako správný voják se dá hned do práce. "Ne, řekl jsi to perfektně." Bez emocí, díky bohu za to. I s jeho plány souhlasím, ta spolupráce bude přeci jenom jednodušší, než se mohlo zdát. "A co McKee a jeho osobní život? Má někoho, na kom mu záleží? Rodinu, přátelé?" Doplním Gabrielovy otázky. Dalo by se toho využít. "Jinak souhlasím, že je třeba využít mého vlivu a rád si s Timem pokecám mezi čtyřma očima a spoustou kameramanů. Pokud něco takového přijme." Nejsem trpělivý chlápek, co se umí dvakrát ovládat. Jedno špatné slovo a mohl by to odskákat - a jsem si jist, že to on moc dobře ví. "Dají se vysledovat jeho pohyby v posledních několika měsících? Mrknout se na jeho účty? Kde všude se objevoval? Mohlo by nám to dát nápovědu, kde je jejich základna." A Gareth. "Mimochodem, něco trochu mimo, Gabe, co vše víš o jejich hlavním zabijákovi? Raiovi?" |
| |
| Nový domov a návštěva lékaře Raven po mém oznámení byla překvapená a zeptala se na Torea a já přikývla a znovu jsem ji stiskla v objetí. A musela jsem se uculovat nad tím, jak Raven hned říkala, jak si musím dávat pozor. „Budu se snažit dávat si pozor.“ Slíbím ji. „Bude to v pořádku.“ Ujistím ji. Raven se moc nechtělo vyprávět co se stalo. Snili? No rozhodně to znělo stejně špatně jako, že já byla v budoucnosti. Později si to musíme navzájem vyprávět a zjistit čí příběh zní víc absurdněji. To bude sranda! Zívla jsem a podepřela si rukou bradu a trochu znuděně jsem poslouchala. Tedy ne že by to nebylo zajímavé, ale když najednou byl pryč adrenalin, chtěla jsem prostě jen jít spát. Poslouchala jsem, ale neměla jsem co říci. Překvapilo mě, že Martin chtěl odejít. Ale... no rozuměla jsem tomu. Snad se mu bude dařit dobře, ale vzhledem k tomu, že jsem ho sotva znala, tak za chvíli jsem na něj už ani moc nemyslela. Jack vyprávěl nakonec náš příběh. Byla jsem ráda, že se toho ujal a nemusela jsem do udělat já. Shrnul to pěkně. A bylo fajn, že i zdůraznil to, že Heather musí zmizet ze země. Snad když to udělá i on budou to ostatní brát víc vážně. Ale pak byl čas se přesunout. Během cesty Colin hodně mluvil. Hm... zajímalo by mě kdy jsem přišla o tu jemnost, kdy mě zajímalo to co ostatní lidi cítí. Slyšela jsem v Colinově hlase to, že ho ztráta Vargy bolí, ale myslím, že jsem v té chvíli upadla do mikrospánku, protože když jsem se vzpamatovala, tekla mi z koutku úst slina. Štípla jsem se do tváří abych se trochu probudila. Když jsme byli na lodi musela jsem jen zírat. A to jsem neviděla všechno. Ta loď byla skvělá! Prostor a estetika, vypadalo to krásně! Samozřejmě jsem nebyla sama kdo byl u vytržení. Na rozdíl ode mě a Raven nikdo z ostatních ještě ve vesmírné lodi nebyl... myslím. Slyšela jsem co říkal Jack, kdy si loď může vzít. Podívala jsem se na něj a našpulila rty. „Vzít? Nikdy. Je moje a Raven. Chceš vlastní? Nabídla na výlet na jinou planetu platí. Můžeš pak zkusit požádat jestli by ti neudělali vlastní.“ Zívnu. „Jako doma lidi. Dobrou noc!“ popřeji všem a prostě jsem si zabrala nějaký pokoj, napůl se svlékla a pak odpadla. Probudili mě až hlasy na chodbě. Nemohla bych spát ještě týden? Nakonec jsem se, ale vyhrabala ven z postele, zase oblékla a šla za ostatními. „Hmmm bréé...“ Zabručela jsem na ně rozespale. Ostatní se rozhodli pro dvě fáze. Prohlídla a porada. Jenže já měla ještě třetí fázi. A to jít na prohlídku, která momentálně u mě měla prioritu. Rozhlédnu se. „No já vás opustím. Jdu k tomu doktorovi. Držte mi pěsti.“ Řeknu jim. Jen ještě požádám Jacka aby mi řekl, kde doktora najdu a vyrazím na prohlídku. Byla jsem zvědavá jestli moje podezření bylo oprávněné. |
| |
| Plánování "Neříkej mi, že by ses zrovna ty nechal odmítnout." ušklíbnu se na Jacka. "Navíc, odmítnout pomoc někoho s tvým vlivem by byla politická sebevražda." Při Jackových otázkách jen souhlasně přikyvuji. Nejsem si tedy jistý, jestli je Timothy zrovna ten typ člověka, který se nechá nachytat na své digitální stopě. Ale byl v utajení tak dlouho, že třeba si i on po čase přestal dávat pozor. Za pokus to určitě stojí. "Pokud by ses s ním dokázal setkat, otevřelo by nám to spoustu možností. Mohl bys ho napíchnout sledovacím zařízením...a já střílím docela bezpečně až na tři kilometry..." Nepatrně se usměji, ale poté hned zase zvážním. "Ano, samozřejmě. To by nám v dlouhodobém hledisku moc nepomohlo a ještě by to potvrdilo tu nálepku teroristů. Ale možná jsem ochoten začít přijímat i malá vítězství... "Taky bych ho mohl postřelit a ostatní by ho odchytli v připravené sanitce.. Zkrátka hodně možností." Uzavřu tuhle kapitolu. Pěkně se nám to rýsuje. Jack se pokusí o kontakt s Timem a my mu buďto uděláme podporu, nebo se vydáme po těch digitálních stopách, či do Austrálie - pokud Colin usoudí, že by tam po Gilbertovi mohlo něco zbýt. "Ehm.. Rai." Zamračím se. "Při mé první misi pro Oculus jsem na něj narazil se svým starým týmem. Čtyři nejlepší vojáci, které znám a on s námi stejně pořádně zatočil." Sice se snažím pořád mluvit k věci, ale má doposud volně položená ruka na stole se mimoděk zatne v pěst. A zmrzačil April. "Je hrozně rychlý. Rychlejší než kulka. Většinu mých střel přeťal mečem.. Vím jak to zní, ale je to tak. Taky má nějak vylepšený sluch. Reagoval na informace, které jsem já dostával do sluchátek." Promnu si oči. "Ty máš s někým z hlavních členů Veritas osobní zkušenosti? Jak vůbec dopadl ten...Fofana? Dostali jste ho?" |
| |
| Plánování Gabriel, JackVšichni tři přijdete do konferenční místnosti a stoupnete si kolem stolu. Vznášel se nad ním 3D hologram Země, ale jen co jste přišly, zmizel, abyste na sebe viděli a mimoto přešel na obrazovku, která byla kousek od vás. Kolem stolu bylo šest, z části holografických klávesnic. Byli na nich však znaky, kterým jste nerozuměli, takže nemělo moc cenu se jimi zabývat. Začali jste tedy jednat. „Ještě Fofana i McKee řekli něco o čtyřech pravdách, ale to se zdá spíš jako nějaká jejich mantra, než hodnotná pomoc. Takže, myslím, že jsi řekl všechno,“ potvrdí Colin a pokračuje. „Setkání s Timem, by mohlo fungovat. Když už nic, aspoň bychom se dozvěděli pravý důvod, proč Jacka neoznačil za teroristu. Musíme však promyslet kde a co přesně setkáním chceme dosáhnout,“ řekne Colin, když se zmíníte o setkání s Timothym. Přejde potom na odpovídání otázek. „Ginsberg Nova,“ opraví Gabriela. „A pochybuju. Nezapomínejme, že Veritas má pod kontrolou Orb. Můžou se přenést kamkoliv chtějí. Stanchek je však něco jiného. Je v Oculském vězení a ty byli postaveny, aby přežily, i kdyby Oculus neexistoval. Jsou zcela automatizovaná. Takže je možné, že tam stále bude. Ale teď když je Varga mrtvá, vězení dovnitř nikoho nepustí bez boje, “ vysvětlí. Otočí se pak na Jacka a jeho otázku. „Osobní život? No osobně o něm moc nevím, ale je tady spis,“ Colin něco naťuká na svém Kodexu a než se nadějete, tak už je před vámi spis nějakých osobních věcí o Timovi a Colin je začne předčítat: „Narozen 29. Února, 1949 v malém městě jménem China uprostřed Texasu…,“ Colin se zarazí. „Počkat,“ řekne a začne něco vyhledávat. „Město jménem China v Texasu existuje, ale 49 nebyl přestupný rok. Tyhle údaje jsou zfalšované,“ prohlásí Colin a zase je schová. „To znamená, že z jeho osobního života, nemáme ni…,“ pohled uvědomění se objeví na Kingově tváři. „Před pár lety si mě Varga sebou vzala na setkání s Timem, jako zálohu, zatímco si s ním promluví. Když přišel, zeptala se ho proč…,“ Colin se zastaví a letmo se podívá přes rameno, jako by čekal, že tam Varga bude. “Proč šel navštívit její dceru. Řekl, že nevěřil, že by někdo zavřel vlastní dítě do vězení v srdci Sibiře dokonce života, ale že už to chápe. Tehdy jsem byl překvapený, že má Varga dítě, ale nic dalšího jsem z toho nedělal. Teď si však říkám, jestli za jeho návštěvou nebylo něco víc,“ prozradí vám. |
| |
| U doktora HanaByla jsi v malé osamělé ordinaci a čekala, zatímco doktor potíral tvé břicho chladným gelem, aby mohl použít ultrazvuk. Na mysli jsi měla tu samou věc, od chvíle kdy jsi vešla dovnitř. O pár hodin dřív ti Jack dal všechny informace ohledně doktora, kterého pro tebe zařídil. Řekl ti, že je zrovna v Portlandu, ale povedlo se mu tam najít nějakou ordinaci, kterou může použít. Jedna výhoda toho mít základnu ve vesmíru? Nic není moc daleko, a tak sis vzala jeden z letounů - přece jen byli o něco méně nápadné, než kdybys vzala celou loď – a zaletěla do města, kterému si jednu dobu říkala domov. Vznášedlo jsi „zaparkovala“ kousek mimo město a zbytek si došla. Stop nebo taxík, by byl moc riskantní. Přece jen, pořád jsi byla jedna z nejhledanějších lidí na světě a zatím ses kryla jen pomocí kapuce, kterou jsi měla na hlavě. Povedlo se ti najít ordinaci bez toho, aby tě někdo viděl a vešla jsi dovnitř, kde už čekal doktor. Když jsi vstoupila zrovna, si kontroloval své nástroje. „Jste tady trochu brzo? Chápu, že…,“ lékař se zastavil v prostředku věty, když si měl čas tě pořádné prohlédnout. Bylo ti jasné, že tě poznal. „Nemusíte se bát,“ upozorní tě hned. „Pan Lloyd mě ujistil, že tohle je zcela diskrétní, jen jsem…nečekal jsem, jak moc. Stejně. Nemusíte se strachovat,“ řekne a pobídne tě, aby sis sedla. A tak jsi tam ležela, zatímco doktor položil ultrazvuk na tvé břicho a projížděl po něm. Trochu to lechtalo. Postupně jsi viděla, jak se doktorova tváře změnila z úsměvu na zvědavost a poté na menší hrůzu. „Umm…jak dlouho, už si myslíte, že jste těhotná? A zaznamenala jste jakékoliv ranní nevolnosti? Nebo rozdíly v menstruaci?“ zeptá se tě doktor. Snaží se znít klidně, ale v jeho hlase jde velmi lehce poznat, že něco není normální. |
| |
| Naučná prohlídka RavenS Godardem míříte ke strojírně, zatímco ostatní se vydají ke svým místům. Cestou však nezaléháte a studujete chodbu. Hned najdeš něco zajímavého. „Kulaté chodby? To je rozhodně zajímavá volba,“ řekne Godard. Hned sis vzpomněla, že žádná Subatská, Kyarrská ani Bomekianská loď na které si byla nikdy neměla kulaté chodby. Ale zdá se, že tyhle jsou kruhovité, aby se dali zvětšit, když je třeba. „Tohle je…neuvěřitelné,“ řekne Godard, když dojdete do strojovny. Ani on si nemůže pomoct a žasnout nad úžasností, kterou představuje motor. „Tohle je nemožné…jak? Jak něco takového existuje,“ řekne Godard. Mluví spíš pro sebe. Fakt, že tomu nerozumí, ho velmi žere. Přejde proto k ostatním věcem uvnitř Strojírny. Ty si mezitím motor prohlédneš. Funkcí připomíná Subatské motory. Ale je mnohem větší. Znamená to, že loď možná bude moct skákat dál, pohybovat se rychleji a mít silnější štíty, než i ty Subatské. Kolem motoru je pět chladících trubek. Jedna je zapnutí automaticky a s každou další se motor sice zhorší, ale nevybouchnete silou několik desítek atomových bomb. „Co má jako tohle být?“ zeptá se tě Godard a ukáže na skleněný kus podlahy, který je uprostřed strojírny. Přijdeš k němu a skloníš se dolů. Zdá se, že tam je trubka a uvnitř ní je něco ponořeného do nějaké polotekuté hmoty. Zdá se to téměř jako květina. Godard na sklo zaklepe. „Sakra, vy už jste tady. “ ozve se v tu chvíli za vašimi zády. Okamžitě se otočíš. „Že tady nejste dlouho? Jen jsem si dal malého šlofíka. Byla to celkem nuda lítat sám vesmírem. Neva, že ne?“ zeptá se tě osoba. Připomíná puberťáka. Může mu být tak sedmnáct, nanejvýš. Má světle modrou kůži a levituje asi metr nad zemí. „Mimochodem, Izzy,“ řekn a ukáže na sebe (Kodex). „Ty jsi Raven, to vím, ale nemám ponětí, kdo jsi ty,“ řekne ke Godardovi, který doslova nemá slov. |
| |
| U doktora Rozloučila jsem se s ostatními a vyrazila jsem na svou prohlídku. Naštěstí Jack mi zařídil doktora velmi blízko. V Portlandu. Vzala jsem se letoun a k po pravdě jsem si tu chvíli samoty užívala. V poslední době se toho tolik dělo, furt se mnou někdo byl. Trocha klidu mi rozhodně prospěje. Letoun jsem opustila za městem, schovala jsem ho za jednou z těch velkých silničních reklam, ne že by to bylo potřeba, ale takhle ji aspoň bez problémů najdu. Trochu mi to připomínalo scénku z Návratu z budoucnosti. Nasadila jsem si kapuci a vyrazila jsem. Klopila jsem hlavu dolů, ruce zaražené v kapsách, abych vypadala jako normální, otrávený člověk co míří za svými problémy. Naštěstí to zabralo a nikdo si mě zvlášť nevšímal. Takže jsem k doktorovi dorazila docela bez problémů. Vešla jsem dovnitř a slušně pozdravila. Doktor tu už byl, naštěstí žádná sestra. Sundala jsem kapuci a doktor mě poznal, ale i když se zarazil, tak nezačal s křikem utíkat. Ujistil mě, že je vše v pořádku. Usměji se. „Díky. Asi je zbytečné to říkat, ale stejně to řeknu. Je to falešné obvinění.“ Řeknu mu a šla jsem se převléknout do andílka abych se mohla nechat vyšetřit. Uložila jsem se na lehátku a nechala doktora pracovat. Namazal mi břicho gelem a pak použil ultrazvuk. Trochu jsem litovala toho, že jsem na obrazovku neviděla. Udělá mi na požádání fotku dělohy? Tak jsem aspoň pozorovala výraz doktora. Bylo zajímavé jak se postupně měnil. Usměv se změnil ve zvědavost a to nakonec v hrůzu. Ale bylo mu ke cti, že se snažil zachovat klid. Musela jsem potlačit úsměv. „Hm... jak dlouho... no naposledy jsem měla styk zhruba před měsícem, takže asi tak dlouho? A nevolnost žádná. A je fakt, že mám zpoždění, ale v poslední době jsem byla hodně ve stresu tak jsem si říkala, že to bude tím.“ Vysvětlím mu. „Jak to vypadá?“ zeptám se nakonec. |
| |
| Prohlídka s překvapením Vyrazíme s Godardem ke strojovně, kde se rozhodneme naší okružní jízdu začít. Jsem trochu zmatená, protože technologie téhle lodi je pro mě stejně neznámá jako pro Godarda. Čekala jsem něco víc typického. Měla jsem možnost letět loděmi všech tří nejsilnějších stran Aliance, ale tahle loď se jim v ničem nepodobá. Je to ale výzva, nad kterou moje srdce jásá. Můžu se tak soustředit jen na zkoumání a ostatní starosti, alespoň pro tuhle chvíli, hodit za hlavu. Dobře se bavím Godardovým zmateným výrazem. Netuším, co je zač, a měla jsem možnost vidět ho reagovat jen párkrát. Přesto i mě už došlo, že ho musí neuvěřitelně štvát, když něčemu nerozumí. Bohužel sama jsem stejně ztracená a tak mu alespoň povyprávím něco o subatské a kyarrské rase a jejich technologii. O bomakianech radši pro tentokrát pomlčím. Mám pocit, že magie už by na něj byla příliš. Společně obhlédneme motor. Už teď se nemůžu dočkat, až budu moci zjistit, co všechno tahle kráska dokáže. Je mi jasné, že s takovouhle výbavou zvládneme cestu zpátky na Traw absolvovat mnohem rychleji. Pořád nemůžu uvěřit, že tuhle loď skutečně postavili pro nás. Až skončíme s prohlídkou, chtěla bych se s ostatními zkusit spojit. Nejsem si ale jistá, jestli vzdálenost není příliš velká. Z úvah mě vytrhen Godardova otázka. Dojdu k němu a se zájmem se mu podívám přes rameno. "Nemám nejmenší ponětí." Přiznám trochu neochotně. Není pro mě jednoduché přiznat, že vybavení naší vlastní lodi je pro mě stejně matoucí jako pro něj. Než si ale kvůli tomu stačím něco vyslechnout, ozve se za námi hlas. Skoro nadskočím a rychle se otočím. Pár vteřin na chlapce překvapeně zírám. "Uhm...ahoj. Promiň, netušili jsme, že tady někdo bude." Zvědavě si ho prohlížím. Nebezpečí nám od něj očividně nehrozí a navíc ví, kdo jsem. "Jo, já jsem Raven a tohle je Godard." Pobaveně se koutkem oka podívám na svého společníka. "Potřebovali jsme se někde schovat a vzali jsme sem na loď pár přátel. To jen, aby ses jich nelekl." Vysvětlím mu a váhavě přešlápnu. "Když jsi tady, nechtěl bys nám dělat průvodce? A proč tě vlastně poslali samotného s touhle lodí?" Mám na něj tisíc otázek, ale ovládnu se a nevychrlím všechny najednou. Je to docela obtížné. |
| |
| Zeta 5 HeatherKdyž Gareth přijde, pyžam vyměnil za oblek a na tváři má znovu ten relaxovaný výraz, který měl, když jsi tady přišla. Občas směrem ke Ginsbergovi vrhne zlý pohled, ale jsou to jen výjimečné vteřiny. „Já jsem připravený vyrazit,“ řekne a upraví si kravatu. Ginsberg se rychle podívá na jeho ruku, jestli tam stále je Kodex a rozejde se dopředu. Jdete chodbami, které jsou pokryté černým mramorem a procházíte kolem mnoha dveří, na kterých je vždycky napsané číslo a znak. Ze svého učení poznáš, že znaky jsou řecké. Procházíte, dokud nedojdete ke dveřím Zeta 5. Ginsberg otevře dveře a pobídne tě, abys šla dovnitř. „Dovnitř,“ řekne a pokývne hlavou. „Nemusíš se bát. Jsem hned za tebou,“ zašeptá k tobě Gareth. A tak vejdeš dovnitř. Uprostřed místnosti je dlouhý ebenový stůl, nad kterým visí několik světel, jejíž záře dodává stolu – a celé místnosti – zlatý nádeh. Na bílých, plyšem potažených židlích sedí dvě osoby. V určitém slova smyslu. Jeden je Rai. Toho znáš. Sedí se založenýma rukama a s dvěma meči u pasu. Podívá se na tebe a na chvíli se vaše oči setkají. Jeho pohled se zdá stejně ostrý jako jeho meče. Další osoba, která seděla v místnosti byla zvláštní. Jeho tělo připomínalo mužské, ale necítila si z něj život. Bylo ti jisté, že to byla neživá věc, ale i tak se na tebe podívala a řekla: „Nový člen. Doufejme, že tento bude opatrnější než ti nynější,“ řekne a podívá se na Raie. Tvé znalosti země ti tady nijak nepomohli. Věděli jsi, že na zemi jsou stroje, ale tenhle se zdál mnohem…lidštější. Ty i Gareth si sednete vedle sebe, zatímco Ginsberg jde do čela stolu. „O čem to mluví,“ zeptá se Ginsberg Raie. Ten se na něj podívá a chvíli se zdá, že nic neřekne, ale nakonec z něj vyjdou dvě slova. „Poslední mise.“ Ginsberg protočí očima, podívá se na stroj a zeptá se ho, co se děje. „Naše poslední mise v Kurdistánu. Rai zabil jednoho z lidí, které jsme měli ochraňovat. Byla to mladá dívka.“ „Vstoupila mezi můj meč a můj cíl,“ řekne Rai nejvíc slov, co jsi ho kdy slyšela promluvit. Stroj se však zdá jeho slovy vcelku rozrušený. Postaví se na nohy a dupne tak silně, až se celá místnost zatřese. Když stojí ve své plné kráse, má něco přes 2 a půl metru. „Člověku je dost těžké, že musíme zabíjet kohokoliv. Nemůžeš si dovolit zabíjet špatné,“ řekne a napřáhne se, aby do Raie praštil. „Mechu Zet, posaďte se,“ zařve Ginsberg a robot se zastaví. „Lidé nejsou tak přesní jako vy. Vedlejší škody jsou nevyhnutelné. Rozuměj svému místu a účelu.“ Mech se posadí. „Nebojte. Rozumím svému místu, moc dobře. A. Mé. Jméno. Je. Slunce na sněhu.“(Kodex) „Myslím, že už rozumíš, proč tě potřebujeme. Vůdce se snaží snížit zbytečné ztráty. Myslíš, že to zvládneš?“ zeptá se tě Nova. |
| |
|
|
| |
| Strategie "Odmítnut by se odvážil jen jednou." Samozřejmě by to od něj bylo zcela rozumné - pokud bych nebyl tím, kým jsem. Média mu však nedají šanci říci ne, obzvláště jestli chce působit jako zachránce a hrdina. Pomoc od Lloyd industries se neodmítá nikdy, natož při celosvětové krizi. "Nějaká drobná nehoda by nebyla na škodu, ale on bude počítat naprosto se vším. A rozhodně nepřijde nepřipraven, je dokonce možné, že se toho pokusí využít a najít nějaký důvod, jak mě očernit před novináři." Hodně štěstí, Time, špínu na sebe umím tahat především já sám a není toho mnoho, co bych tajil. Všechny moje skandály z dřívějších (i ne tak úplně dřívějších) dob byly vždy velmi zmedializované a pamatuji si na doby, kdy jsem přední stránky bulvárů plnil ob týden. "Bude to riskantní a je tu velká pravděpodobnost, že se něco hrozně posere. Takže jsem pro, udělá se tisková konference, stačí krátké prohlášení, kde mu před kamerami nabídnu výpomoc a následně ho pozvu na obchodní a přátelské jednání. I s novináři, ať nikdo o nic nepřijde." Soukromá audience by neskončila dobře. On Gabriel se sice nabízí, že využije svých schopností, jsou však věci, které zvládnu sám. A které bych si užíval. "Můžeme se pokusit i o to sledovací zařízení, ale bude s tím počítat, takže to musí být něco originálního a nenápadného, Godard se bude muset překonat." Bude to muset být geniální, jelikož nic jiného nebude mít šanci. "Nebo máme v rukávu ještě nějaké triky? Magii? Jednorožce?" Stát se může cokoliv, vždyť jsme v mimozemské lodi. Jakmile Tim vytáhne spis, začnu se soustředit na informace - jen abych zjistil, že jsou všechny zfalšované. Výborně, co více si přát. "To nám to pro jednou nemohl ulehčit? Narodit se do obyčejný rodiny, mít dvě milované sestry, tajnou lásku z dětství a nemanželského syna, kterého drží doma ve sklepě?" zažertuji, ve skutečnosti mě však nedostatek informací dost irituje. Neznáme jeho slabiny, jsme v nevýhodě. Však on má o nás zjištěno první poslední. Gabriel mi zodpoví na dotaz o Raiovi. "Takže nebezpečný zabiják. Dal bych si říct." Ne tak úplně, i když s těmi šílenými a letálními bývá ta nejlepší zábava. Jednou. "Nope, znám jen Ginsberga, působil jako překupník mimozemských a vyspělých technologií, je to arogantní blbec a vrah, který se ničeho neštítí. Takže klasický záporák, až na to, že mu velí McKee." Překvapení dne. "S Fofanou to byl neúspěch, dřív než jsme dostali šanci ho dostat, aktivoval se Orb a mrsklo nás to mimo náš svět. Doslova." To že utekl i tenhle hajzl...zatraceně, fakt bych si přál mít štěstí. "Počkej, slyšel jsem dobře?" S šokovaným výrazem ve tváři pohlédnu na Colina, který přijde s informací, že naše drahá Varga byla maminkou. Oh. "Takže tajné dítě ve sklepě má ona? To bych nečekal." Dcera. Hmm, proč mám dojem, že nebude na naší straně? "Špatná výchova? Neměla s matinkou dobrý vztah? Upřímně si Vargu jako milující matku představit nedokážu, musela být generálem i v kuchyni." A pokud se dcerunka něčím provinila - no, zlaté moje dětství. "Co o ní víme? Je stále ve vězení?" Pokud se sní Tim setkal, může to znamenat, že v tom jedou spolu. Další záporák. Copak je to teď in? |
| |
| STRATEGIE Při Jackově komentáři naznačující sex s Raiem jen převrátím oči sloup. Na jeho sexistické poznámky jsem si už zvykl, ale v kontextu s elitně vycvičeným masovým vrahem je to zvrhlá představa i na něj. Poté ho však už zase důkladně poslouchám, když mluví o své poslední misi. "Naše chvíle přijde." Řeknu rozhodně, aniž bych si byl upřímně jistý, zda tím chci podpořit Jacka, nebo sebe. "Tak to musíme Stanchekovi zaklepat na dveře dříve, než to udělá Veritas!" Zaujme mě druhá nejdůležitější informace. Jeho zajištění by minimálně znamenalo, že ho nebude mít Veritas na dosah ruky a tedy oběť April v Yvess Terrace nebyla zbytečná. Navíc bychom mohli doufat v nějaké informace. "Kde se to vězení přesně nachází a co víme o tom jeho automatickém zabezpečení?" Zeptám se na základní informace, potom se na chvíli zamyslím. Pro jeho záchranu jsem nasadil vlastní život, přišel o...člena týmu a vlastně jsem ho ani osobně neviděl. Jediné, co jsem se od Vargy dozvěděl bylo jeho uvěznění pro napojení na Veritas - podobně to uvádí i Kodex. "A co vám vlastně po dobu svého uvěznění řekl? Jaký byl kontext toho jeho zvráceného experimentu? Udělal to pro Veritas dobrovolně?" Zeptám se na dodatečné otázky. Chápu Vargu i její přístup "víš, co pro misi vědět potřebuješ", ale tentokrát by se ty dodatečné informace mohly hodit. |
| |
| Izzy Raven„Hej, ne. To je naprosto na mě,“ ujistí tě Izzy, když se mu omluvíš. „Měl jsem být vzhůru, takže pohoda.“ Když se pak zmíníš ještě o dalších lidech, jeho oči se rozšíří překvapením, a poté se objeví nadšený úsměv na jeho tváři. „Ha, já říkal, že budeme potřebovat dvakrát tolik pokojů a oni: Ne, Izzy. K čemu tolik pokojů Izzy. Vypadni sakra z mého pokoje, když spím Izzy,“ pogratuluje Izzy sám sobě, za…něco. Na chvíli na vás úplně zapomene, ale jen na chvíli. „Jasně, že můžu být váš průvodce. To je jeden z důvodů, proč tady jsem. A jo vy vlastně nevíte, co jsem nebo tak, že?“ zeptá se vás Izzy. V téhle chvíli se Godard probudí ze svého šokem přivozeného transu. „Samozřejmě, že nevím, co sakra jsi. Jenom kecáš blbosti!“ zařve překvapivě naštvaně. Izzy se na něj v té chvíli podívá. Je zcela potichu a dívá se Godardovi přímo do očí. Slyšíš hlasité polknutí od Godarda. „C-co tak koukáš?“ zeptá se Izzyho trochu koktavě. Ten jen pootočí hlavu na stranu a řekne: „Hej, uznávám, moje chyba, ale i tak. Klid. Takže, co jsem zač? Když postavili tuhle loď dali vám tam celkem šílené motory a všechnu možnou techniku. Normálně bys potřeboval počítač o velikosti města, nebo umělou inteligenci, abys to všechno kontroloval. A jelikož UI je velké ne, vzali neumělou inteligenci,“ Izzy se přitom snaží zaťukat na svojí hlavu, ale jeho prst projde skrz. „Moji lidé, byli spojenci Bomekianů ve válce, protože jsme celkem magičtí.“ Když zazní slovo magie Godard málem povyskočí a prudce řekne: „Co?“ Izzy ho však ignoruje. „No a když člen mojí rasy umře, může se spojit s nějakým předmětem, který vznikl na naší domovské planetě, jako přízrak. No, takže já jsem se spojil s kytkou, kterou vzali na loď a využili kapacitu mé mysli k řízení hlavního počítače. Neptej se mě jak to funguje. Pro mě je to všechno v podvědomí a je to nějaké složité spojení magie a vědy a takové kraviny. Aaaale, jakou část lodě chceš vidět první?“ zeptá se tě Izzy. |
| |
| Neobyčejné těhotenství Hana„No víte…ehm…před měsícem? To je zajímavé, velmi zajímavé. Je to jen…no,“ koktá ze sebe doktor, když s klidem odpoví na tvé otázky. Nakonec se jen hluboce nadechne a rozhodne se to ze sebe dostat. „No, totiž zdá se, že kolem zárodku se vytvořila taková…tvrdá slupka, která mu zabraňuje v dalším růstu. Ale zdá se, že se pomalu rozpustí. A předem vám říkám, že jsem nikdy nic takového neviděl, takže, co teď říkám nemá moc daleko k hádání,“ upozorní tě doktor. Očividně moc nevěří dvé diagnóze. „No, ale kdybych si měl tipnout, řekl bych, že do asi tak do tří měsíců bude plod zaseknutý v téhle „fázi“. To znamená žádné menstruace, ale ani žádné ranní nevolnosti nebo něco podobného. Avšak plod stále potřebuje hormony a všechno, aby se vyvíjel, takže po těch třech měsících to nejspíš přijde všechno naráz. A…no…jestli mohu být upřímný. Nevím, co se děje s vaším dítětem, ale něco rozhodně není v pořádku. Nic jiného vám říct nemůžu. Zvažovala jste…zkusit to znovu?“ zeptá se tě doktor. A to je chvíle, kdy ti dojde, že asi budeš spíš potřebovat doktory, které mají větší zkušenost s nepozemskou fyziologií. Protože tenhle doktor – a nejspíš každý jiný na Zemi – to bude brát jako nějakou hrozivou mutaci. Avšak prozatím jsi stále byla v ordinaci na Zemi a doktor očekával nějakou odpověď. |
| |
| Nová skupinka Jack, Gabriel„Godard určitě na něco přijde. S McKeem měli celkem rivalství. Rozhodně využije šance se nějak ukázat,“ řekne Colin, když se Jack zmíní o sledovacím zařízení, které bude muset Godard vytvořit. Poté se však na Jacka s jistou úrovní starostlivosti. „Nelíbí se mi, že tam chceš jít sám. Ale je pravda, že všichni ostatní jsme hledaní zločinci, takže nám asi nic jiného nezbývá,“ uzná Colin. Poté, když už je téma audience vyřešené, se přejde na téma vězení. Oba se Colina začnete ptát na oba vězně a on se vás – marně – snaží oba vyslechnout. „Hej, jeden po druhém,“ dupne si nakonec. Pak se otočí na Gabriela. „Z toho, co jsme o Stanchekovi zjistili, svůj výzkum prvně vytvořil pro americkou vládu, ale ta ho plně odhodila, když zjistila, co všechno by plný výzkum obnášel. Někdy potom ho našel Veritas a nabídl mu plnou financování. Čím dál tím víc na něj však tlačili a on se nakonec rozhodl zkusit svůj experiment na svých sousedech…zbytek víš. Jinak věžení je uprostřed Velké Viktoriiny pouště. Na místech, která jsou moc horká, než aby tam za normálních podmínek někdo dlouhodobě žil. Nebyl jsem ve vedení zabečpečení, ale pamatuju si, že tam byla nějaká robotická ochrana. Sice méně vyspělé než tohle, ale stále dost nebezpečná. Znamená to však, že ji možná můžeme hacknout,“ řekne všechny informace, které má ohledně Stancheka. „Vím o ní velmi málo,“ přejde Colin na téma dcera Vargy. „Varga nebyla zrovna největší fanynka sdělování informací. Ale když jsem se na ni jednou zeptal, řekla mi jen že to byla její největší chyba a že je prý velmi nebezpečná. Ale ano, měla by pořád být ve vězení. Ale vězení není pod kontrolou Oculu. Varga schválně najala soukromou organizaci, takže pro ně budeme pořád všichni teroristi. Ale znamená to, také že nebudou mít tak vyspělou ochranu, jako naše vězení,“ řekne informace ohledně dcery Vargy. Colin King se zhluboka nadechne. Podívá se na Gabriela a na Jacka . „Myslím, že je jasné, že si musíme vybrat. Do žádného z vězení by nikdo neměl jít sám. Jestli Jack odvede pozornost McKeeho tiskovkou, tak nám to ostatní dá šanci, provést něco, bez toho, aby po nás šla armáda…teda armády. Ale co? Půjdeme po Stanchekovi v Austrálii. U něj víme, že má nějaké znalosti Veritas a sám o sobě není tak nebezpečný. A vězení je hlídané jen stroji. Na druhou stranu, to byla jen loutka, takže jakékoliv informace bude mít, se nejspíš nebudou týkat nejvyšších vrstev.“ Všimnete si, že zatímco to dořekne, na mapě za vašimi zády se objeví červená tečka uprostřed Austrálie. Colin se na to chvíli překvapeně dívá, ale pak si odkašle a pokračuje. „Nebo můžeme jít po dceře Vargy na Sibiř. Jestli má nějaké znalosti Veritas, je možné že se budou týkat i nejvyšších vrstev. Přece jen McKee osobně si s ní přišel promluvit. A vězení je hlídané lidmi. Avšak jestli je velmi důležité slovo. Je možné, že o Veritas vůbec nic neví, plus nesmíme zapomínat na její nebezpečnosti. Upřímně, já nemám ponětí. Takže rozhodnutí je na vás,“ řekne Colin a na obrazovce se objeví červená tečka uprostřed Ruska. |
| |
| Šokovaný doktor Dívala jsem se na něj, jak koktá, ale pak sebral kuráž a začal mluvit. Tvrdá slupka? Ah... to je nejspíš to povrchové opancéřování co má Toreo. Že by se u jejich dětí první tvořilo tohle? Ale jak dál mluvil, bylo mi jasné, že takhle to nepůjde. Potřebuji doktora co se vyzná ve fyziologii jiných druhů. No, ale přinejmenším mi aspoň potvrdil, že jsem těhotná. Takže tři měsíce? A pak budu náladová až běda a žrát až běda? Výborně. Pak se mě, ale jemně zeptal jestli nechci potratit a zkusit to znovu. Zadívám se na něj. Nejspíš si myslel, že dítě je nějaká hříčka přírody. No... vlastně byla... „Budu to muset promyslet.“ Řeknu nakonec. „Můžete mi udělat snímek? Chtěla bych ji ukázat otci dítěte.“ Požádám ho. Byla jsem rozhodnutá. Až budu na lodi musím zkusit zavolat Toreovi. Třeba bude něco vědět o tom, jak u nich probíhá těhotenství. |
| |
| Izzy Rozhodnu se zcela ignorovat zmateného Godarda. Vysvětlovat mu bomakianskou magii opravdu nemám na pořadu dne. A navíc mě naštval, když tak vyjel na Izzyho. Co si to vůbec dovoluje?! "Takže jsi něco jako...duch?" Jsem dost opatrná, hrozně nerada bych se ho nějak dotkla. Mám mu říct, že je mi líto, že je mrtvý? Nebo by bylo neslušné na to upozorňovat? On ale vypadá, že je se svým osudem dost dobře srovnaný. Takže k tomu slouží ta zvláštní květina, kterou objevil Godard. Propojuje ho s lodí a umožňuje mu s ní cestovat vesmírem. Usměju se. Chlapec je mi i přes svůj podivuhodný vzhled sympatický. "Každopádně tě moc ráda poznávám. A jsem ráda, že jsi tady. Už se těším, až tě představím Haně." Na okamžik se nad tím zamyslím. Samozřejmě mě ze všeho nejvíc zajímá velitelský můstek, ale chci si to nejlepší nechat na konec. "Vzhledem k tomu, že nic bližšího domovu, než je tahle loď, už asi mít nebudu. Tak chci vidět úplně všechno." |
| |
| Konkrétní cíl Colin nám oběma postupně zodpoví všechny otázky - je vážně dobře, že ho Nova nedostal. Pohledem se otočím k mapě s potencionálními cíli. Dcera Vargy, nebo vědec placený Veritas? Osobně se mi z představy Stancheka pobíhajícího na svobodě zvedá žaludek. Ale mé osobní antipatie s tím teď nemají co dělat. Oba dva tyto cíle mohou být potenciálně důležité, ale máme lidské zdroje jen na jednu misi. "Stanchek možná není nebezpečný na bitevním poli, ale jeho mozek už zabil spoustu lidí.. Taky s jistotou víme, že má vazby na Veritas. Možná je to jenom pěšák, ale někde začít musíme." Přeletím pohledem z Colina na Jacka a zpátky. Poté prstem ukážu na červenou tečku uprostřed Austrálie. "Proto navrhuji vydat se s Hanou a Raven sem, mezitím ty s Godardem vymyslíš jak zaměstnat a napíchnout Tima. Dcera Vargy je oproti tomu velká neznámá. Už nemůžeme dělat chyby, hrál bych to na jistotu." Řeknu svým dvěma společníkům a opět opřu ruce o stůl. Poté mluvím spíše k Jackovi. "Nemám v rukávu sice žádného jednorožce, ale vzpomněl jsem si na generála Rogerse. Nějakou dobu jsem pod ním sloužil a vždycky to byl čestný chlap. Zároveň to byl on, kdo mě seznámil s Vargou. Určitě je mu tedy jasné, že něco s tím Oculem plným záporáků smrdí. Pokud bys ho dostal nějak na ten sraz s Timem, nebo ho jinak kontaktoval...možná by nám pomohl." |
| |
| CO dál? Chvíli jsem myslel, že ty dveře do výtahu otevřu násilím, ale Jack mi da přístup do výtahu. Zavřel jsem oči a vlezl dovnitř. A hned na to někdo vlezl za mnou. Otočil jsem se a uviděl toho vojáka z vrtulníku. "Neříkej mi, co mám a co ne," zavrčel jsem vztekle na něj a sledoval zavírající se dveře. Když pak řekl, že jde se mnou, zarazil jsem se. To mi jako posílají chůvu? To jsem podle nich tak neschopný, že si myslí, že mě někdo musí hlídat? Měl jsem sto chutí jej odpálkovat a poslat někam. Nebo ho prostě jen omráčit. Ale jak dál mluvil, došlo mi, že má pravdu. Co jsem si sakra myslel? Že z týhle budovy vykráčím na světlo a bude to cajk? Výtah se zastavil dole v hale. Jack mě očividně nechce pustit dolů do garáže. Vylezl jsem z výtahu a šel po chodbě. Pomalým volným krokem. "Já... já nevím. Ani sakra nevím kde jsem." řekl jsem a zastavil se. Podíval jsem se na své zkrvaené ruce, jako kdybych právě vylezl z vany plné krve. Až teď jsem si uvědomil, že po té krvi i strašně smrdím. Já i zbytek mých hadrů. "Co bys dělal ty na mém místě?" zeptal jsem se po chvíli zírání na své krvavé ruce. "Kdyby tvoje rodina viděla ve zprávách že místo, kde bydlíš bylo zamořeno nějakým virem. Kdyby jim pak přišel dopis, že tvé tělo nebylo nalezeno. Místo toho tě tajně a proti tvé vůli držela organizace. Testovali tě. Rvali tě zaživa. A pak se najednou objeví tvůj ksicht ve všech zprávách jako nejnebezpečnějšího teroristy. Hmm?" zeptal jsem se a cítil, jak mi začínaj slzet oči. "Jak by se asi cítila tvá rodina, kdyby tě oplakali, nejspíš už i pohřbili prázdnou rakev a pak tě viděli v televizi jako největší hrozbu světa. Hmm? Co bys dělal? CO BYS SAKRA DĚLAL?!" nevydržel jsem to a zařval na něj. Cítil jsem, jak mi po tváři teče slza. Prohrábl jsem si vlasy a zády se opřel o zeď po které jsem sjel dolů. "Vždyť jsem jen mechanik... nejsem jako ty. Jack nebo Gabe s holkama. Moje největší životní vzrušení bylo, když jsem letěl stošedesát po cestě na motorce a málem sejmul dodávku." řekl jsem a sklonil hlavu mezi kolena. "Na tohle nemám. Líp jim bude beze mě. Akorát bych je zdržoval." dodal jsem nakonec a jen tak tamseděl s hlavou mezi koleny a nedělal nic. |
| |
| Porada "Chlapa jako McKee zvládnu sám, nemáš se čeho bát, Coline. Však mě znáš." Tiskovky jsou zábava normálně natož v naší situaci. Nemůžu se dočkat. Je to riskantní? Nevadí, kdyby nebylo, nehrnul bych se do toho tak po hlavě a možná bych i zvažoval, že se chci přidat do skutečného boje po boku ostatních. Takhle ale bude zase všechno jenom na mě a upřímně, ten pocit mi docela chybí. Dlouhé roky jsem spoléhal jen na sebe a Garetha, nebude špatné si zase na chvíli zahrát na osamělého vlka. Navíc pro dobrou věc. "Rozumná slova, Gabrieli." Jeho rozhodnutí je racionální. Ten vědec zní skutečně jako jistota, jako alespoň nějaký zisk. To dcera Vargy by mohla být pouhou ztrátou času, přesto bych preferoval, kdybychom šli po ní. Moc dobře si však uvědomuji, že mé důvody jsou osobní. Jsem prostě zvědavý, co Varga skrývala. Její dcerunka může být velkou neznámou a to já vždy miloval. Třeba někdy jindy. Kdybych v tom byl sám, vybral bych si jí, samozřejmě, tady jde ale o mnohem více a mě nezbude nic jiného než souhlasit s Gabrielem. Strategické plánování, zodpovědnost, dospělost - všechny ta nuda, která se s tím pojí. Třeba aspoň přežijeme. "Vědec bude prioritou, krom informací o Veritas by nám mohl říct, co přesně pro ně dělal, ať jsme připraveni. Pokud by to ale smrdělo neúspěchem, bude lepší, když ho nebude mít nikdo." Jsme ve válce. Válka má obětí. Jsem si jist, že Gabriel tomu porozumí, co ale děvčata? "Generál Rogers. Okey, zkusím to. Spojenci se vždycky hodí." Nějak se začít musí. "Takže Austrálie. Pro tentokrát. Ty, Raven a Hana..." Náhle si vzpomenu na schůzku, kterou jsem Haně sjednal a na dítě z budoucnosti. "Moment. Hana je pravděpodobně lehce indisponovaná. Nemůžeme s ní počítat. Ne do boje." Většinu věcí beru s nadhledem a dokáži vtipkovat kdykoliv a kdekoliv, tohle ale beru dost vážně. Žádná těhotná žena nepůjde do smrtelného nebezpečí. Rozhodně ne v mém týmu. |
| |
| Plán HeatherGareth celou situaci sleduje s naprostým klidem. Zdá se, že kdyby Raiova hlava skončila na druhé straně místnosti Garethovi by to nijak nevadilo. Situace se však brzy uklidní a ty souhlasíš se svojí rolí v tomhle týmu. Ginsberg přikývne. „To rád slyším,“ řekne ti. „Jako by měla možnost,“ řekne Gareth s jedem v hlase. „Na rozdíl od tebe, ona má,“ odpoví mu Nova. Gareth se na chvíli odmlčí, ale poté s úsměvem řekne. „Až tohle dostanu ze své ruky, doufám, že ti je jasné, že dokonce svého života budeš v cele 2x2 metry, kde budeš chcát do jednoho rohu a spát v druhém.“ Tentokrát se Ginsberg chvíli dívá na Garetha. Vypadá to, jako by se rozhodoval, jestli mu způsobit bolest nebo ne. Nakonec však rozhodne, že ne. „Už se nemůžu dočkat,“ řekne mu bez většího zájmu. „Vaše dnešní mise bude trochu složitější. Bude to zahrnovat posledního člena, vaší malé skupinky. Teď když je Kerosia mrtvá potřebujeme náhradu. A ta náhrada se nachází zde.“ Na obrazovce za vašimi zády se objeví fotka obrněné budovy, uprostřed zasněženého lesa. Kolem budovy stojí muži se samopaly ve velmi teplých kabátech. „Tohle je Lednik. Tajné vězení uprostřed Sibiře, které funguje od dob Stalina. Náš cíl, tam je už od 70. let. A je, až v těch nejspodnějších patrech. Nemůžeme vás k němu teleportovat Orbem, jelikož nevíme, kde přesně je rozdělíme se na dva týmy. Gareth a Mech Zet odlákají pozornost, zatímco Rai a Heather získají informace. Za dvacet minut tady,“ řekne a odejde pryč. Žádný prostor na dotazy, nebo na ujasnění. Rai se za chvíli zvedne a odejde někam pryč. Takže zůstaneš v místnosti jen s Garethem a Sluncem na sněhu. „Heather,“ promluví k tobě Gareth šeptem. „Až budeš s Raiem, tak…,“ nedořekne to, jelikož se na vás otočí Slunce na sněhu. „Prosím, pane Wiliamsi, nedělejte, neplánujte a neříkejte věci, do kterých budu muset zasáhnout. Nechci vám ublížit, ale budu muset, jestli budete pokračovat,“ řekne ke Garethovi, který už dál nemluví. Poté se otočí na vás. „Viděla jste někdy opravdový sníh, slečno Heather?“ zeptá se. |
| |
| Nejlepší kamarádka Hana Doktor trochu překvapeně zamrká nad tvým požadavkem. Očividně jej nečekal. „Samozřejmě, pokud chcete,“ řekne. Pak, zatímco se oblékáš, slyšíš zvuk kopírky. „Tady to máte,“ řekne ti a podá ti papír. „A jak jsem říkal, kdyby jste měla zájem o ukončení těhotenství, klidně přijďte.“ O pár minut později už jsi znovu oblečená a s kapucí přes hlavu odcházíš z budovy, ve které měl doktor ordinaci. V kapse přitom máš vytisknutý obraz svého dítěte. Je samozřejmě černobílí a je to těžké, ale vidíš tam o čem doktor mluvil. Máš důkaz, že to je pravda. Naprosto ponořená do svých myšlenek jdeš po ulici směrem k místu, kde si nechala svůj letoun. Nevšímáš si lidí nebo okolí. Soustředíš se jen na to, jak zavoláš Toreovi a na to, aby ti kapuce zůstala na hlavě. Z toho důvodu si ani nevšimneš, kdo jde naproti tobě na ulici. Je to Simona. Simona Soral. Zrovna jde s Marisou po ulici a s někým telefonuje. Avšak je pozdě. Projdete kolem sebe a vaše oči se střetnou. Vidíš, jak realizace postupně přejde po její tváři. Není ti jasné, co udělá. Přece jen musela vidět, Timův program. Otázka je, co uděláš ty. Letoun není zas tak daleko a když se teď rozeběhneš, možná se k němu dostaneš, než stihne Simona přilákat moc pozornosti. Nebo k ní můžeš přijít a říct ji, aby nic neříkala a vysvětlit ji svoji situaci. Přece jen, jste byli nejlepší kamarádky. Anebo můžeš udělat něco naprosto jiného… |
| |
| Setkání Raven „A jo, úplně jsem zapomněl, že lidé jsou jedna z těch obou ras. Máte magii i technologii. Jo jsem něco jako duch,“ potvrdí ti Izzy. „V tom případě, to z nás asi dělá spolubydlící. Pojď zamnou spolubydlo,“ řekne Izzy a rychlostí chůze začne levitovat pryč ze strojírny. Přejdete do doku. Je to asi největší místnost v lodi. Vidíš kolem hodně krabic a kovových kontejnerů. Je tady jedna kontrolní deska, která připomíná tu na Kyarrských lodích, takže nemáš problém se v ní orientovat. „Tady jsou různé náhradní součástky a podobné věci,“ vysvětlí ti Izzy, k čemu jsou krabice. Poté sis všimla jednoho menšího letounu, který tady byl zaparkovaný. Víš, že jeden si vzala Hana. Výtahem pak vyjedeš do druhého patra, což je obytná část. Pokoje už jsi viděla, ale i tak jste tam rychle nakoukli a Izzy přilétl ke kontrolnímu panelu, který byl nad postelí. „Tady můžete kontrolovat světlo, tmu, teplotu pokoje a všechny takové super věci.“ Přejdete k jídelně a ta vypadá vcelku normálně, až na to, že kromě stolů na jídlo je tady i pohovka a kulečníkoví stůl. „Řekl jsem jim, že budete potřebovat místo, kde se odreagovat, a tak hodili do jídelny pár věcí na odreagování. A můžete tady i hrát nejpopulárnější sport na Zemi. Kuželník,“ řekne Izzy a zaletí si nad kulečníkovým stolem. Rychle se ještě podíváte do zdravotního oddělení, ale moc tady nedozvíš. Přece jen lékařskou technologii jsi moc nevnímala. Vzpomeneš si na Subatskou „koupel“ ve které jsi byla po tom, co jste zničili Stavitelskou loď, ale nic takového jste tady neměli. Nakonec vyjedete do prvního patra a Izzy se hned rozletí ke konferenční místnosti. Přesně v té chvíli se dveře otevřou a Jack, Gabriel a Colin vyjdou ven. Gabriel, Jack „Dobře, takže je rozhodnuto. Jack si promluví s McKeem a zbytek poletí do Austrálie,“ shrne to rychle Colin. „Nevím, jestli to je dobrý nápad,“ řekne, když se zmíníte o Rogersovi. Otočí se pak na Gabriela. „Vím, že ho znáš, ale to já znal Tima taky. Neměly bychom teď moc věřit nikomu,“ řekne. Je možné, že jeho slova dávají smysl, ale i tak z nich cítíte jistou osobní ublíženost. Zdá se, že Timova zrada celkem poranila jeho schopnost důvěřovat. Když se pak Jack zmíní o Haně, jen pokrčí rameny. „Tak to můžeme probrat, až se vrátí,“ řekne nonšalantně. Neví totiž důvod Jackovi starosti. To ví jen on a Raven. A samozřejmě Hana. „Mělo bychom to říct ostatním a vydat se na misi a…,“ kručení z Colinova žaludku zastaví další slova. „A asi se aspoň nasnídat.“ Pak už přijde ke dveřím a otevře je, aby vyšel ven. Hned se však zastaví a vidí před sebou Izzyho (Kodex), jak levituje několik metrů nad zemí. Za ním stojí Godard s Raven, ale těch si ani nevšimne, jelikož na Izzyho okamžitě vytáhne zbraň… |
| |
| Náhodné setkání Přikývnu. „Rozumím. Díky.“ Řeknu mu a zatím co se oblékám, tak slyším jak tiskne. Když mi ho předal, poděkovala jsem mu, schovala obličej pod kapuci a vyrazila jsem zpátky k plavidlu. Chvíli jsem si fotku prohlížela. Viděla jsem to o čem doktor mluvil. Znělo to vážně divně a kdybych nevěděla, o dceři v budoucnosti tak bych se bála. Ale očividně byla naprosto v pořádku, takže tohle musel být... normální průběh? Toreo mi snad bude moc říci víc. Jak jsem tak přemýšlela nevšimla jsem si kdo jde naproti mě se svou dcerou. Náhodou zvednu oči a naše pohled se Simonou se střetly a ona mě poznala. Sakra! Simona určitě viděla zprávy, co víc nejspíš si i předtím myslela, že jsem mrtvá. Kdo ví co si asi myslela po tom co viděla můj snímek v televizi? Možná si říkala, že je to krádež identity? Nebo nějaká konspirace? Můj krok zaváhá a pak se zastavím. Ohlédla jsem se po Simoně a váhala jsem. Co když udělá povyk? Nebylo by dobré, kdyby se lidem doneslo, že jsem byla v Portlandu. Nejspíš by hned začali otravovat rodinu a přátelé. Otočila jsem se a šla jsem k ní. „Ahoj Simon.“ Pozdravím ji a pousměji se na ní. „Prosím... žádné scénky. Nechci aby mě tu někdo další poznal.“ Požádala jsem ji. |
| |
|
|
| |
| Slunce na sněhu Heather „Bude to v pořádku,“ řekne ti Gareth a tentokrát ti on položí ruku na rameno, aby tě uklidnil. „Očividně si pro ně důležitá a Rai, by si ani neprdne, když mu to zakážou,“ utiší tě Gareth. Když je však ujistíš, že je nezklameš, už se tak entuziastický nezdá. Právě naopak. „Strach není nutný, slečno Heather. Na konci dne jste členem týmu a vždycky vám někdo pomůže,“ řekne Slunce na sněhu. Gareth mlčí, až nakonec řekne jen:„Hlavně buď opatrná, jasný,“ O Veritas se přitom nijak nezmiňuje. Jeho oči jsou poté přišpendlené na stole a na tváři má zamyšlený výraz. Zeptáš se potom na jméno Slunce na sněhu. „Jsem rád, že se ti líbí.“ Robot se zdá potěšený, že může o svém jméně mluvit. Zdá se, že moc lidí se ho na to neptá. „Krátce poté, co mě Veritas našel, viděl jsem sníh, třpytící se v ranním slunci. Zářivost a nehybnost mě naplňovala. Však věděl jsem, že světlo slunce pomalu sníh rozpouštělo. Co bylo půvabné o tomhle momentu, by za čas, způsobilo jeho zánik. Poprvé jsem tak poznal tyto dva protichůdné pocity ve stejnou chvíli. Pozoroval jsem krásu a cítil smutek ve stejnou chvíli. Přeji nosit tenhle moment sebou. Přeji si, aby vyjádřil jádro mé existence.“ Zatímco Slunce na sněhu mluvil i Gareth se vytrhl ze svých myšlenek a podíval se na něj. Nic sice neříkal, ale zdál se vcelku překvapený. „To bylo překvapivě poetické od robota,“ řekne lehce šokovaně a lehce pobaveně. „To bylo překvapivě nenásilné od člověka,“ odpoví mu na to Slunce na sněhu. Poté se podívá na tebe. Z jeho tváře sice nemůžeš nic moc přečíst, ale úplně ti připadá, že jen čeká, co si o tom pomyslíš ty. |
| |
|
|
| |
| Klábosení Hana „Nemám dělat scény? Nemám dělat scény?“ začne Simona dělat trochu scénu. Naštěstí se velmi rychle uklidní. A jestli ne uklidní, tak aspoň ztiší. Klidným krokem začnete chodit po ulici, aby jste na sebe nepřilákali pozornost. Simona však stále hluboce dýchá. „Byla jsi mrtvá Hano,“ řekne nakonec, zatímco si malá Marisa hraje s jejími vlasy. Bere je do svých malých rukou a lehce za ně tahá. „Oplakali jsme tě a všichni byli na tvém pohřbu. Já...měla jsem tvé rodiče za bláhové, když si mysleli, že jen protože se nenašlo tělo, tak to znamená, že jsi naživu,“ Simona se odmlčí, zatímco zabočíte do uličky. „A potom...potom jsem tě viděla v televizi, jako mezinárodního teroristu“ poslední slovo Simona zašeptá tak potichu, že to téměř jen naznačí ústy. Stále se však zdála vcelku naštvaná. Ještě chvíli jdete, až se nakonec Simona zastaví. Uvědomíš si, že jste došli před její byt. Vzpomeneš si, na to, když jsi tady byla naposledy. Když tě Simona pozvala na večeři. Ten samý den, kdy se celý tvůj život obrátil vzhůru nohama. „Pojď dál, prosím. Musíme si o tom promluvit. Musíš mi všechno vysvětlit,“ požádá tě Simona a malá Marisa její slova podtrhne svým dvouzubým úsměvem. |
| |
| Staré přátelství Naštěstí Simona měla rozum a i když byla rozrušená, tak se zvládla uklidnit. Vyrazila jsem po jejím boku dál ulicí. „Byla.“ Potvrdím, že jsem byla mrtvá. Nerada jsem slyšela, že mě oplakali a byli na pohřbu. Vzdychla jsem a zadívala se na Marisu. Taky budu mít takovou malou krásku. Těšila jsem se a trochu se i bála. V budoucnosti jsme byli obě v pořádku. Jak moje starší já tak dcera, ale to neznamená, že celá věc neměla komplikace. „Je to složité.“ Řeknu ji a zjistím, že jsme před jejím bytem. Simona si chtěla promluvit. Zaváhám, ale pak přikývnu. Ještě chvíli můžu počkat. Přikývnu a jdu s nimi dovnitř. Když jsme byli v bezpečí jejich bytu sundala jsem si kapuci. „Ráda tě vidím Simon. A je mi líto, že jsem tě tak překvapila.“ Jdu se posadit. „Myslíš, že bych mohla dostat čaj?“ zeptám se. Normálně bych si radši dala kávu, ale teď bych kofein měla omezit. „No kde bych začala.... celé je to dost šílené. Tak se nebudu divit, že mi neuvěříš.“ Upozorním ji na to, že je to všechno trochu... jo šílené. „Opravdu jsem umřela. V tom obchodě. Ale hned na to si mě povolala... jistá bytost, která mě oživila s tím, že mám zvláštní schopnosti, které potřebuje. A následně na to mě deportoval na nějakou cizí planetu...“ začala jsem ji vyprávět. Aby tomu věřila, tak jsem ji předvedla i svou moc, pro mé vyprávění bude lepší, když bude věřit, namísto toho, aby tajně sahala po kuchyňském noži. A tak jsem ji všechno vyprávěla. O Stavitelích, mých nových přátelích, dobrodružství ve vesmíru a pak tady na zemi. O Xeře, Unovi a Toreovi.... nakonec jsem skončila o důvodu proč jsem v Portlandu. „No... a teď budu mít mimozemské dítě.“ Podám ji snímek mého dítěte. „Tohle je moje holčička.“ Usměji se vesele. |
| |
| FINÁLNÍ PLÁN Jack s mým návrhem souhlasí, je mi však jasné, že sám by nejspíš vyrazil za "neznámou dcerou ve sklepě". Chápu ho, odhalit největší tajemství (a podle Colina i největší chybu) naši zesnulé Vargy je více než lákavé. Navíc by nám to mohlo získat opravdové informace, velké vítězství, žádné otravně malé krůčky. O to víc jsem vděčný, že se Jack dokázal rozhodnout racionálně. Ne tedy, že bych od něj čekal cokoliv menšího. Ale k té dceři bych se taky rád, pokud nám to naše dost omezené možnosti dovolí, vrátil. Ať už by nám dala nějaké informace či nikoliv, pořád je to dcera Vargy. Dlužíme jí to. "Rozumím." Přikývnu na Jackova slova ohledně nutného postupu v případě, že by se Veritas dostalo k vědci dříve. Z mého tónu je jasné, že bych vůbec neváhal. Podobné situace mohou být eticky složité, když se jedná o nevinného civilistu s důvěrnými informacemi, nebo dokonce vlastního spojence, ale to rozhodně není Stanchekův případ. Když Jack následně promluví o Hanině neschopnosti bojovat, překvapeně zvednu obočí. Vždyť ještě před chvilkou byla do boje celá žhavá. A zraněně nevypadala. Kde je vlastně teď? Po Jackovi chtěla včera doktora - proč? Na okamžik se nad tím zamyslím. Kdyby měla nějaký problém se schopnostmi, doktor by nepomohl. Na klasické PTSD včera rozhodně nevypadala. Nějaké degenerativní poškození nervů? Nebo je těhotná?! Ale pokud ano, proč na tu misi Oculu vůbec kývla..? Nakonec nad všemi možnostmi jen pokrčím rameny. "Nevadí. Rád půjdu jenom s Raven." Řeknu upřímně. "Chápu tvou opatrnost, ale Rogers je skvělý chlap." Reaguju na Colina, když už pomalu vycházíme z místnosti pryč pro nějakou tu snídani. "Ale pochopím Jacku, pokud ten kontakt nebudeš chtít riskovat. V takovém případě ho při nejbližší příležitosti zkusím navázat sám." Odpovím prostě. Kdo jiný by měl riskovat prozrazení kvůli falešné důvěře, než ten, kdo se té důvěry drží. Možná bych chtěl říct ještě něco dalšího, ale v ten moment se otevřou dveře a naproti nám je.. levitující něco. Po vzoru Colina automaticky sáhnu ke svému opasku, ovšem já žádnou zbraň nenahmatám - všechen ten arzenál jsem naivně nechal ve svém pokoji. Nakonec je to ale asi dobře, protože si stihnu všimnout výrazu Raven, který žádnému nebezpečí nenasvědčuje. Rád bych ho zastavil, ale v celé té změti nečekaných událostí mu v případném výstřelu zabránit rozhodně nestihnu (3). Tedy, fyzicky ne. "Coline! Stop!" Zakřičím na něj, aby se nedopustil střelby do vlastních a třeba nezasáhl omylem Raven. |
| |
| Nový neznámý Plán je na světě, výborně, to ani netrvalo tak dlouho, jak jsem se obával. Vlastně ta spolupráce byla vcelku jednoduchá, což se mi už dlouho nepoštěstilo. Žádné zbytečné řeči, žádné hádání se, natož zbytečné emoce, co akorát překážejí. Všichni víme, co je naši prací, teď už to jen sdělit Raven a Haně. To bude zajímavé. Colinovi se nelíbí Gabrielův nápad ohledně kontaktování toho chlápka, já bych se toho ale zas tolik nebál. Však neříkám, že mu hned povím všechno o naší situaci a prozradím mu všechny informace. Spíše si ho proklepnu, pokecám s ním a uvidíme, kam to povede. Třeba se ukáže, že je to idiot, třeba se ukáže, že se mu nedá věřit – a třeba budeme mít pro jednou štěstí. „Klid, Coline, vím, co dělám.“ Poplácám King po rameni na znamení, že se nemusí zbytečně obávat. „Nehodlám si pouštět pusu na špacír.“ Nejsem žádný amatér. "Zkusím to s ním a uvidíme, třeba to k něčemu povede." Ujistím ještě Gabriela. To už však vycházíme ven na chodbu, setkáváme se s Raven – a hle, nejenom s Raven. Můj prvotní instinkt je podobný tomu Colinovu, namísto zbraně však natáhnu ruku svou kybernetickou ruku, připraven se bránit i útočit. Podivná existence po Ravenině boku však nevypadá jako nebezpečí. Prozatím. „Našla sis nového kamaráda? Seznámíš nás?“ Můj pohled klouzne ke Colinovi, který by se měl trochu zklidnit. Ano, neznámá entita na naší lodi je podezřelá, Raven má ale snad dostatek rozumu a ví, co dělá. I když... S rukou stále lehce zdviženou a připravenou vyčkávám na odpověď a na jakýkoliv náznak, že něco není v pořádku. |
| |
| Setkání Procházíme s Izzym a Godardem lodí a já musím žasnout. "Co je tohle za technologii? Některé prvky poznávám, ale tahle loď...není ani placatá, ani zelená." Je mi jasné, že zdaleka ještě neznám všechny rasy, které ve vesmíru jsou. Ani si nejsem jistá, že znám všechny příslušníky Aliance. Ale zvědavost mi prostě nedovolí se nezeptat. Následujeme Izzyho přes pokoje, jídelnu a zdravotní oddělení. Jeho poznámka o kuželníku mi vykouzlí na tváři úsměv. Tak třeba já mám kulečník opravdu ráda. Nakonec vyjedeme do prvního patra. Chci Izzymu říct, že bysme radši měli jít nejdřív na můstek, že v konferenční místnosti asi ještě jednají. Ale než to stihnu, dveře se otevřou a Gabriel, Jack a Colin vyjdou ven. Je vidět, že jsou všichni tři dobře trénovaní, protože reagují skoro okamžitě. Chudák Izzy. Pospíším si vysvětlit situaci dřív, než se někdo z nich pokusí Izzyho zastřelit. To by nedopadlo dobře, a pravděpodobně bych to schytala já. "Coline dej to pryč." Řeknu lehce nevrle a projdu kolem Izzyho. Když ho míjím, moje ruka projde jeho tělem, ucítím lehké zabrnění v prstech. "Jsme na mimozemské vesmírné lodi, možná by to chtělo počítat i s nějakým tím mimozemšťanem." Dojdu k nim. Jackovu první otázku si nesprávně vyložím jako provokaci. Lehce nakrčím nos. Pravda, nebyla jsem na něj zatím moc milá. "Já jsem velice kamarádská, Jacku. To jen ty jsi ještě neměl možnost to poznat." Poté se ale usměju. "Pánové, tohle je Izzy. On je...součást posádky." Vážně? Posádky? A jaké? |
| |
| Útěk do bezpečí Martin Teplá voda pomalu smývá všechnu krev z tvého těla. Bílá pára kolem tebe tancuje jako mraky. Jsi tak ponořený do svých myšlenek, že si ani neuvědomíš, že voda, která na tebe teče je naprosto vařící. Než si to uvědomíš, už je pozdě. Cítíš popáleniny na svých zádech. Pomalu se léčí, ale obléct si čisté oblečení je stále moc bolestivé. Pomalu si tedy sedneš a čekáš, až se v klidu vyléčíš. Mezitím si vzpomínáš, jak jsi se vůbec dostal k čisté koupelně. „Šel bych jim říct, že jsem v pořádku,“ odpověděl ti Jacob, když jste ještě byli v budově Lloyd Industries. „Ujistil bych svoji rodinu, že se o mě nemusí bát a přesně to uděláme.“ S těmi slovy ti pomohl zpátky na nohy. „Teď se ale soustřeď,“ řekne a pobídne tě, abys počkal. Rychle vykoukne z poza rohu, který vede do uličky. „Podívej,“ řekne ti. Když se podíváš vidíš nějakého muže v košili a svetru, jak jde tvým směrem. Je asi stejně velký jako ty a i když o trochu tlustší, moc velký rozdíl to není. „Počkej, až sem přijde a pak ho omrač. Zavleč ho do výtahu, kde si s ním můžeš vyměnit oblečení,“ poradí ti Jacob, co máš dělat dál. Mezitím se sám schová za tebe, aby fungoval, jako případná záloha. Stoupneš si tedy do uličky a čekáš. Vidíš, že muž se blíží. „Sleduj jeho stín,“ poradí ti Jacob šeptem. A opravdu vidíš, jak stín pomalu vychází z chodby. Je na čase jednat... |
| |
| Sladkokyselé setkání Hana Jen co si vstoupila dovnitř projela tvým tělem vlna nostalgie. Je stále stejný, ale něco se tady zdá jiné. Pořád to tady Simona udržuje v téměř perfektně čistém stavu, pořád tady má karikaturu Marisy, kterou namaloval nějaký pouliční malíř. Vzpomínala sis na doby, kdy jsi hlídala malou Marisu, zatímco Simona byla na večeři s...V té chvíli ti to dojde. Nikde tady není ani zmínka Thomase. Manžela od Simony. Ale to už před tebe Simona položí hrnek s ovocným čajem. Před sebe taky jeden položí. Vidíš, že se její ruce lehce třepou. Jestli strachem, nadšením nebo vztekem není nejspíš jasné, ani jí. Pak si začala povídat. S tvými prvními slovy se na tebe Simona dívala čím dál tím skeptičtěji. Upíjela svůj čaj s čím dál tím větší intenzitou, jen aby se ti nemusela dívat do očí. „To zní...zajímavě,“ řekla nakonec. Ale pak si ukázala své schopnosti a Simona div nevyprskla svůj ovocný čaj. „To...já...,“ vykoktá. Nakonec si však odkašle a řekne jen: „Pokračuj.“ A tak pokračuješ. Řekneš ji naprosto všechno. Dokonce i věci, které si svým rodičům zatím neřekla. Jako o vztahu mezi tebou a Toreem. Přeskočíš poté na události, které byli tady na zemi. A Simona to všechno poslouchá. Jen přikyvuje nebo se občas na něco zeptá, jako třeba: „Počkej, Un byl ten mnich? A nebo Lloyd? Jako James Lloyd?“ zrovna přitom ukáže na kupku bulvárních časopisů, která je v rohu, jako by se chtěla ujistit, že mluvíš o té samé osobě. Když ji ukážeš fotku své dcery vykouzlí se jí na tváři široký a upřímný úsměv. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku a podle všeho šťastná,“ řekne. Pak se její úsměv však pomalu zmizí. „Hani, já...,“ slova se zaseknou v jejím krku. „Já jsem velmi ráda, že jsi v pořádku, ale...chci aby jsi odešla a nekontaktovala nás,“ řekne přísně. Její pohled rychle padne na malou Marisu, a pak zase zpátky na tebe. „Všechno co jsi mi řekla, to bylo...bylo toho hodně. A já na to prostě nemám. Musím se starat o Marisu a nemůže si dovolit, aby se jí cokoliv stalo. A každou chvíli co si tady je v nebezpečí. Proto odejdi, prosím.“ |
| |
| Můstek Gabriel, Jack, Raven Colin nevystřelí, poté co na něj Gabriel zařve. Zbraň má však stále nahoře. Až, když vidí, že Jack i Raven nijak nepanikaří, schová zbraň. „Omlouvám se, po včerejšku jsem ještě pořád trochu rozhozený,“ řekne sice k Raven , ale je to myšleno ke všem. Než však stihnete, cokoliv říct, Izzy už mává rukama. „Hej, to nic. Je to v pohodě. Chápu to, perný den,“ řekne. Izzy poté přiletí – až trochu moc blízko – ke Colinově obličeji. „Hej, podařilo se mi tady schovat nějaké Bomakianské květiny. Věř mi nic, ve vesmíru tě tolik neuvolní,“ řekne a mrkne na Colina. Nejste si jistí, jestli to chtěl říct šeptem, ale jestli ano, nevyšlo mu to. „Um...díky?“ řekne Colin zmateně. Izzy znovu mávne rukou, a poté proletí skrz Colina a přímo do konferenční místnosti. „Tohle je celkem cool místo,“ podívá se na obrazovku. „Vypadá to, že jste ho celkem vyřešili. Tak můžeme jít dál. Čas na můstek,“ řekne a začne plout směrem k můstku. Očividně očekává, že ho budete následovat. „Tam je pozorovácí palube, kde můžete pozorovat vesmír a na druhé straně je tréninková místnost. Může vám tam vytvořit nějaké hologramy, nebo cíle na kterých můžete trénovat,“ přejde rychle přes dvě místnosti. Mezitím Godard přijde k Jackovi a Gabrielovi . „Tak co jste vyřešili? K čemu potřebujete můj intelekt? A neříkejte, že k ničemu, jelikož je jasné, že beze mne nemáte šanci,“ řekne plný sebevědomý. Očividně rád, že je zase s lidmi, kteří ví méně než on. Přijdete tedy na můstek. Hned vás oslní zářivá místnost plná jak holografických, tak normálních obrazovek. „Hej, Rave? Ptala ses, čí je to loď? Technicky ničí. Tohle je první loď Aliance. Přes 20 ras se podílelo na její stavbě a tohle byla část, která jim zabrala nejdelší dobu,“ řekne Izzy. A hned začne levitovat po místnosti. První přijde do jejího čela. „Tady je místo pro pilota. Technicky odtud může i střílet, ale většinou to bývá moc na jednoho člověka. Proto tady jsou speciální místa pro střelbu,“ řekne a přejde k židlím, které jsou po boku. „Jedna řídí turety. To jsou slabší, ale rychlejší zbraně. Zatímco druhá řídí hlavní zbraň. Ta je silnější, ale o to pomalejší. A pak je tady samozřejmě komunikace,“ Izzy přiletí k židli uprostřed místnosti. „Odtud můžete komunikovat s jinou lodí, nebo řídit flotilu. Záleží, co bude potřeba,“ vysvětlí. Pak rozhodí ruce. „Tak a to je asi všechno. Jak se vám loď líbí...jo a musíte vymyslet jméno. Asi by to neměla být prostě loď,“ řekne Izzy nonšalantě. |
| |
| Vzhůru na misi Heather „Zachránil? Ne. Našli mě. Jestli jsem byl zachráněn ještě nevím,“ odpoví ti Slunce na sněhu. Jinak se však zdá být potěšen tvoji poznámkou. Z jeho tváře moc nevyčteš, ale řeč těla má stejnou, jako každý jiný člověk. „Ale je mi líto, že jste měla s lidmi takovou zkušenost. Mohou být velmi krutí,“ řekne Slunce na sněhu. „Zas tak hrozní nejsme. Přece jen vymysleli jsme cheescake,“ vloží se do konverzace Gareth. Zmatené pohledy, jak od tebe tak od Slunce na sněhu, ho však velmi rychle ujistí, že je ve špatné společnosti. „Vy jste nikdy neměli cheescake. Jako u tebe to chápu,“ řekne k Slunci na sněhu. „Ale ty? Musíš ho zkusit.“ „Já nevyžaduji jídlo, ale mohu se pokusit vytvořit program, který bude simulovat chuť tohoto cheesecakeu,“ řekne Slunce na sněhu. Gareth se zvedne a řekne, že se jde převléknout. Mezitím se Slunce na sněhu otočí na tebe. „Prosím. Byl bych rád, kdyby jsme si tykali.“ „Pauza u konce,“ ozve se a dovnitř vejde Ginsberg. Vypadá pořád stejně a rozhodně ne, jako by se připravoval na misi. I Gareth už se vrátil v nějakém taktickém oblečení. Na druhou stranu, je pravda že Ginsberg při plánu sám sebe nezmínil. Zdá se, že on jen dává rozkazy. „Co sakra dělá Rai?“ zeptá se, když se rozhlédne a nikde ho nevidí. „Čeká,“ ozve se za ním a Ginsberg trochu povyskočí leknutím. Poté přes něj Rai vejde dovnitř. Jeho čepele se zdají čistější. „Dobře, čas jít,“ řekne Nova. Za jeho zády se objeví červená Orb. Pulzuje z něj energie. „Až budete mít náš cíl, tak se ozvěte pomocí Kodexů a my pro vás pošleme Orb zpátky domů. První vkročte Mech Zet a Gareth. Poté Rai a Heather,“ řekne poslední slova Gisnberg. A pak to uděláte. Slunce na sněhu a Gareth odejou. Teď je řada na tobě. „Ty první,“ naléhá Rai. |
| |
| Můstek Pousměju se, Izzy je tak přátelský, možná až příliš. Jeho poznámce o bomakianských květech ale nerozumím ani já. Už se chystám vyrazit za ním na můstek, když zaslechnu Godarda. Obrátím oči v sloup. Blbec. Rozhlížím se po místnosti a tetelím se blahem. "Takže dvacet ras a oni jí dají nám s Hanou? To si snad ani nezasloužíme." Hádám, že to je Dorrekův způsob, jak říct, že nás má rád. Pak mě něco napadne. "Izzy, myslíš, že by bylo možné spojit se odsud s některou z lodí Aliance? Nejsou příliš daleko? Myslím, že Hana bude chtít mluvit s Toreem." Přemýšlím, kde je asi v tuhle chvíli Ignis. Mrzí mě, že nejsem s ním. To já jsem mu měla pomáhat hledat ve vesmíru jeho bratry, a ne Esi. Je to zvláštní, on je mocná vesmírná bytost, ale to já mám pocit, že jsem zodpovědná za jeho bezpečí. Musíme to tady rychle dokončit, a nejen proto, že Heather nemůže, podle Hany a Jacka na Zemi zůstat. Neměla jsem se nechat přemluvit. Věřila jsem, že jí Susanoo zvládne ochránit a jak to dopadlo. Musím to napravit. S touhle myšlenkou počkám, až se k nám připojí i ostatní a podívám se na Gabriela. "Tak jaký je další plán?" |
| |
| Sladkokyselé setkání Když se mě ptala na Jacka tak jsem přikývla. „Jo jo ten.“ Potvrdím ji. „Jack je pěknej vykuk, ale když se trochu víc pozná... no není tak špatný.“ Řeknu s pokrčením ramen. „A ano Un je mnich. Bojový mnich. Ah připadá mi to tak dávno co jsme se viděli.“ Poznamenám. Když jsem ji ukázala fotku tak se usmála, byla jsem ráda, že to udělala, nakonec moje dítě vypadalo už teď jinak. Ale pak promluví už vážněji, řekne, že je ráda, že jsem v pořádku a šťastná. Ale že chce abych odešla. Podívám se na Marisu a pak zpátky na Simonu, přikývnu. „Rozumím. Nebudu vám působit problémy. Možná, že až bude po všem a nebudu pronásledována státem, tak se budeme moci znovu sejít.“ Dopiji čaj a vstanu. Přejdu k Marise a tu pohladím po vlasech. „Půjdu.“ Pak mě zarazí, ale co řekla a uvědomím si, že nikde nevidím známky po Thomasovi. Nasadím si kapuci a otočím se k Simon. „Ale než půjdu. Kde máš Thomase? Stalo se něco?“ zeptám se ji. Už to jak předtím mluvila... jako kdyby se o ni musela starat sama. |
| |
| MŮSTEK Situace kolem přátelského...přízraku se brzy vyřeší. Colin je dost nervní, ale v jeho případě je to určitě pochopitelné. Ztráta Oculu i Vargy pro něj musela být nesrovnatelně těžší, než pro nás ostatní. Nebyla to jenom obrovská společnost, ale byli to konkrétní lidí - kolegové, kamarádí. Tyhle myšlenky raději zahodím, i já si za ty měsíce našel pár známých, které už neuvidím. "Budeme potřebovat, abys vymyslel sledovací zařízení, které bude moci Jack použít na Tima, aniž by ho odhalil. Zvládneš to?" Odpovím Godardovi. Poslední otázka je záměrně dost jízlivá. Je mi jasné, že se nikdy nepřenesl přes fakt, že byl Tim jeho nadřízený a měl tedy asi taky lepší výsledky. Jeho ego z něj v tomto případě určitě vytáhne to nejlepší podobně, jako když ukazoval svou nadřazenost nad "korporátními šašky". Se zájmem sleduji konec Izzyho výkladu. Loď toho umí hodně, jen si nejsem jistý, zda bych za jakoukoliv z těch konzolí dokázal cokoliv ovládat. Asi spíše ne... Naštěstí to na vesmírný souboj v nejbližší době nevypadá. "Dvě mise. Jack pozve Tima na veřejné setkání a pokusí se ho za pomocí Godarda napíchnout." Začnu Raven rekapitulovat náš plán. Dále známe pozici jednoho člena Veritas. Bývalá věznice Oculu. Já s tebou a Hanou - pokud je teda schopna jít na misi.. Řeknu s nevyřčenou otázkou v hlase a pohledem přeletím od Raven k Jackovi a zpátky. "... my ho půjdeme vyzvednout." "Žel jsme tak nemohli dát prioritu dceři od Vargy, která je aktuálně ve věznici. Proto by bylo fajn, kdyby.. Izzy? vybavím si, jak ho Raven před chvilkou oslovila "kdyby Izzy s Colinem tu věznici mohli z lodi alespoň sledovat. Pokud přijde Veritas, alespoň si budeme jisti, že v tom její dcera hraje nějakou roli. Pokud ne, budeme vědět, že ještě není pozdě se k ní vrátit. " Rozhlédnu se po všech přítomných v místnosti. "Takže, asi je čas se jít připravit... Kde je vůbec Hana?" |
| |
| Nový hadry "Nejspíš nás čeká dost problémů...díky," řekl jsem, když mi pomohl na nohy. Nevím, jestli to dělá dobrovolně, nebo ne, ale jsem mu vděčný. Aspoň jeden z nich se na mě nevysral. Prokřupal jsem krk a protáhl se. Musím se soustředit a ustanovit priority. Prvně by to chtělo nějaký hadry. "Co?" zeptal jsem se a šel za Jacobem a podíval se za roh. Šel tam týpek. Skoro stejně vysoký jako já, akorát trochu tlustší. Podíval jsem se na Jacoba přikývl. Přitiskl jsem se k rohu, abych byl co nejmenší a čekal na něj. Podle Jacobových instrukcí jsem pozoroval přibližující se stín mé nic netušící obět. Výhodou mého stavu je, že se nemusím bát, že mě přepere. Jenže co udělat? Nevím jak moc mu vrazit, abych jej omráčil. Kdybych to přehnal, urazil bych mu čelist. Takže jej chytnu do kravaty a přidusím, dokud neztratí vědomí. Naposled jsem se nadechl a když byl těsně u mě, vylezl jsem zpoza rohu, otočil ho a nasadil mu kravatu a rychle s ním zalezl zpět do chodby. "Neboj se, jen si půjčím hadry," zešeptal jsem mu do ucha, snad se mu bude lít usínat. |
| |
| Zpátky v lodi Hana „Možná,“ řekne Simona, ale moc jistě to nezní. Jde na ní vidět, že vaši budoucí schůzce, moc šance nedává. Když už si ve dveřích otočíš se na ní a zeptáš se na Thomase. „Dobrá otázka. Možná ho taky unesli mimozemšťané,“ odpoví ti Simona jedovatě. Je ti však jasné, že to není mířené na tebe. „Nevím kde je. Pár týdnů po tom, co jsi zemřela, zmizel. Společně s většinou peněz na našem účtu. Jediný důvod, proč nejsem pod mostem je díky mým a jeho rodičům, kteří nás s Marisou podporují. Takže jestli ho uvidíš, dej mu za mě ránu,“ řekne Simona. S tím už se však finálně rozloučí a téměř ti zavře dveře před nosem. A tak ti nezbývá, než vyrazit zpátky. Po ulici dojdeš k místu, kde si schovala svůj letoun. Nastoupila dovnitř a rozletěla jsi se zpátky k lodi. Netrvalo to zas tak dlouho a už jsi ji před sebou viděla. Nebo tedy jsi loď viděla na holografické obrazovce. Když jsi se přiblížila Doky se automaticky otevřeli a ty jsi vletěla dovnitř. Nikdo tam na tebe nečekal. Tak jsi zašla do pokojů, kde však taky nikdo nebyl. Nakonec si tedy výtahem vyjela, až do nejvyššího patra, kde jsi slyšela hlasy svých společníků. Přesněji Gabriela jak zrovna vysvětluje misi. Než jsi došla k můstku zrovna říkal. „Kde je vůbec Hana?“ |
| |
| Zpátky na lodi - Můstek Vyvalila jsem oči, když mi řekla, že Thomas sebral peníze a zmizel. Tomu se mi nechtělo moc věřit. Thomas přece Simonu miloval, proto byl pořád tak úzkostlivý, že by se dozvěděla, co se kdysi stalo. „To je mi líto, Simon.“ Řeknu. „Jo dám. Mějte se dobře.“ Rozloučím se a jen co jsem to stačila doříct tak mi zavřela dveře před nosem. Vydechla jsem. Nejspíš tímhle jsem uzavřela jedno dlouholeté přátelství. Vyrazila jsem zpátky. Letoun mě dopravil až k naší lodě, která rozpoznala vlastní letoun a otevřela doky. Byla jsem zpátky na lodi s fotkou v kapse. V docích nikdo nebyl, ani v pokojích... kde všichni jsou? Nakonec jsem je našla na můstku a jak jsem se blížila, slyšela jsem něco z plánů a skončilo to Gabrielovou otázkou, kde jsem. V tu chvíli jsem vešla na můstek. „Neříkej mé jméno nadarmo.“ Pronesu s uculením. Pak se, ale zarazím a zadívám se na modrého kluka co se tu vznášel. Sjedu ho pohledem a pak zvednu ruku a pozdravím ho jako Klingon. „Hoj.“ Pozdravím ho. „Něco jsem zaslechla. K čemu, že nám bude ten vězeň Oculu?“ ptám se a jdu si prohlédnout ovládání lodi. „Můžu se tím dovolat Toreovoi?“ zeptám se spíš už Raven.. |
| |
|
|
| |
| Chvilka klidu Martin Podařilo se ti muže omráčit. Zatáhl jsi ho do uličky, kde sis vzal jeho oblečení. Na Jacobovo doporučení jsi mu vzal i nějaké peníze. Nebylo to moc, ale stačilo to. Už jsi byl o něco nenápadnější. „Dobře, teď klidným krokem projdeme uličkou a najdeme nějaké auto,“ řekne ti Jacob. A přesně to uděláte. Přejdete přes hlavní halu, vyjdete ven a jdete k první opuštěné uličce, kterou vidíte, kde stojí auto. Když jedno naleznete vkradeš se dovnitř. Autům rozumíš, takže pro tebe není moc těžké se do něj dostat a odjet s ním. Dojeli jste k malému nenápadnému motelu, kde jste se ubytovali. Majitelkou byla stará vdova jménem Gene. Měla tam sebou i dvanáctiletého vnuka, který však strávil většinu svého času hraním videoher. Když jste se ubytovali zašel jsi ze sebe smýt krev. A tak jsi se objevil v koupelně. Tvé popáleniny se už zahojily. Tak si na sebe hodil nové tričko a vydal se zpátky do pokoje. Když jsi otevřel dveře nikdo tam nebyl. Jacob nejspíš někam šel. Lehneš si tedy na svoji postel. Není to žádný pětihvězdičkový hotel, ale potom, co si žil s Oculem, by to klidně mohl být. „Sakra Martine. Vypadáš, jako že jsi měl těžký den,“ uslyšíš najednou povědomý hlas. Rychle otočíš hlavou a vidíš jí jak sedí na kraji postele. Laura. „ Ale musím se přiznat, víc ses mi líbil v s těmi ostny,“ pokračuje. Laure (HP) byla tvá přítelkyně na střední. Potom, co střední skončila však odjela na vysokou někam do Evropy . Zkoušeli jste se to udržet na dálku, ale nevyšlo to. |
| |
| Loď "Já bych si teda ty bomakianský kytky dal, jestli nabízíš." Vím, kdy se chytnou příležitosti, ten klučina je rozhodně zajímavým...tvorem. I když nehmotným. Že by hologram? Pouhá projekce? Ať tak či tak, jakýkoliv spojenec se počítá - a to i když vypadá sotva na dvacet. Ono kdo ví, jak to ti mimozemšťani mají s věkem. Plus Hana s Raven nebudou o moc starší. Neměli by skoro adolescenti řešit jiné problémy než spiknutí a teroristické organizace? Hey, možná lepší než sex, drogy a rock'nroll... Tedy mé mládí. Počkat, na mé mládí nic nemá. "Jsem Jack, mimochodem." Představím se ze slušnosti, mou pozornost však upoutá jeho povídání o lodi a o tom, co vše umí. S tímhle se naučit pilotovat... Hmm, až budeme mít trochu času, rozhodně se o to pokusím. Však nějaký manuál pro začátečníky tu musí být, ne? Minimálně se naučím ovládat ty zbraně, mám pocit, že časem by to mohlo přijít vhod. "Jméno pro loď? No jasný. Co Britney? Madonna?" Zkouším nadhodit pár možností, zatímco Gabriel vysvětluje Raven náš troufalý plán. "Yoko Ono. Amydala. Lola. Marilyn...Serenity. Scullyová..." Naprosto nepochybuji o tom, že je ženského pohlaví. Tohle já poznám. "Hillary. Mary Poppins. Sarah Jane Smith..." To už se opět dostáváme do jiných končin. "Vyberte si, já jí asi budu říkat baby." Zábavná vložka je za námi, teď se opět navraťme k plánování a strategii. "Počkat, co takhle Varga? Na památku." Je to vhodné? Vlastně mě to nezajímá. Ale jak říkám, zpět k plánování. Koukejme, kdo se nám to stihl vrátit. "Jak bylo u lékaře, Hano? Fajn chlapík, co? Máš pro nás nějaké novinky?" Je těhotná či není? Normálně by mě to moc netrápilo, ovšem v současné chvíli je to zásadní otázka, neboť dle její odpovědi musíme poupravit naše plány a jednotlivé týmy. Nemůžeme jí poslat do nebezpečí. |
| |
| Loď – Můstek Odvrátila jsem se od panelů, protože Jack se mě zeptal jak to šlo u doktora. Podívala jsem se na něj s nečitelným výrazem, ale to jsem neudržela dlouho a zazubila se. „No jak by jsi řekl? Jsem těhotná. Chcete vidět fotku mé dělohy?!“ vytasila jsem se s fotkou a zamávala Jackovi s ní pod nosem. „Ale musím se zkontaktovat s otcem, protože na naši planetě není nikdo kdo by se vyznal v mezidruhovém těhotenství a tak nevím co mám čekat.“ Podívám se na fotku a pak ji znovu strčím Jackovi pod nos. „Moje dítě tedy zatím vypadá jako šutr. Ale to se není co divit, protože otec má hodně hrubou pokožku a no... no však jsi ji viděl.“ Dodám. Nakonec ví, jak moje dcera vypadá v dospělosti. Viděli jsme ji oba. Bylo v ní hodně z Torea. „A jinak ano. Fajn. A profesionál. Ani moc nepanikařil, když viděl malou Xeru.“ Usměji se vesele. No ano. Myslím, že Toreo bude souhlasit, aby se jmenovala po ní. |
| |
| Můstek Vyslechnu si od Gabriela následující plán a jen krátce přikývnu, že všemu rozumím. To už se ale na můstku objeví i Hana. Usměju se na ní, jsem ráda, že je zpátky. Když nám oznámí, že je těhotná nadšeně zavýsknu a vrhnu se jí kolem krku. Rychle si ale uvědomím, že teď musí být opatrná a stejně rychle jako jsem jí chytla se jí i pustím. "Promiň. Jasně, Toreo. Zrovna jsem se ptala Izzyho, jestli je možné se s někým z Aliance spojit." Prohlížím si jí, jako kdybych se snažila zjistit, jestli to na ní už je znát. Asi je ještě příliš brzy. Pak se obrátím zpátky na Gabriela. "Tak je to jasné, budeš si muset vystačit jen s mojí maličkostí." Nemůžu tvrdit, že by mě to nepotěšilo. "Vyrazíme hned, nebo je potřeba udělat nějaké přípravy?" Já jsem v podstatě nachystaná vyrazit do akce okamžitě. Nepotřebuju zbraně, nepotřebuju výzbroj, bohatě stačí, že mám Omniho. |
| |
| Příprava je polovina mise Hana, Gabriel, Raven, Jack „Samozřejmě, že to zvládnu. Dejte mi hodinu. Hodniu a půl a budu mít i vaše náboje,“ řekne Godard ke Gabrielovi téměř uraženě, že by jste vůbec mohli pochybovat o jeho schopnostech. Ale fakt, že okamžitě odešel z můstku směrem ke svým nástrojům napovídal, že je nejspíš rád zpátky ve své komfortní zóně. „Sledovat to můžeme. Žádný strach,“ ujistí Izzy Gabriela . Pak se však hned otočí na Jacka , který ze sebe hází jedno jméno za druhým. Izzy se však speciálně pozastaví nad jedním. „Yoko ono?“ řekne nahlas, jako by si zkoušel jak to zní. „Nevím proč, ale to se mi nelíbí.“ V tom už však Hana oznámí svoji velkou novinu a nadšené zaječení Raven ho zcela vyvede z myšlenek na negativní pocity, které cítí ke jméno Yoko ono. Vzpomene si tak znovu na otázku, kterou mu Raven předtím položila. „Ne.“ odpoví jednoduše k Haně . „Aspoň tedy se nejde spojit s Toreem. Ne dneska. Řekl mi seznam speciálních dnů kdy bude mít čas. Nejbližší by měl být,“ Izzy se zamyslí. „Zítra. A spojit se s někým s Aliance by šlo, ale pár hodin by to nejspíš zabralo. Jen než se ustálí první spojení. A myslím, že tolik času, asi nemáte. Teda asi,“ Izzy pokrčí rameny. Je jasné, že v brzké době se Hana odpovědi nedočká. Rozhodnutí je tedy na ní. |
| |
| Loď – Můstek Raven zavýskla a objala mě, stiskla jsem ji a jakmile mě zase pustila, strčila jsem tentokrát snímek pod nos jí. Pak mi řekla, že se na to Izzyho ptala... ah tak ten modrej je Izzy jo? Raven se pak otočila na Gabriela s tím, že si bude muset vystačit jen s ní. Pozvednu nad tím obočí. „Cože? Jak to myslíš?“ nechápu. Ale pak se ozval Izzy, který řekl, že s Toreem se nepůjde spojit dřív jak zítra, což bude jeden z dnů, kdy bude dostupný. Asi má hromadu práce chudáček můj. Chvíli jsem přemýšlela. Doufala jsem, že za tu dobu co jsme od sebe se nestačil zakoukat do nějaké jiné. To bych mu tedy nepřála. Po pravdě mě to nenapadlo až do teď. Ne to by mi Toreo neudělal.... ale co já vím? Ženy jsou pěkné potvory a jestli se nějaké zalíbil, tak bez mé přítomnosti ho mohla některá svést. Zamračím se. Do háje, že já ho někdy opouštěla! Když si vezmu Thomase, který měl skvělou ženu a dceru a stejně se zdrhl! „Dobře. Dobře. Snad to zvládnete beze mě. Já si vážně nutně musím promluvit s Toreem.“ Nakonec jsem přesvědčila sama sebe, že musím zůstat tentokrát stranou od akce. Sice jsem si jistá, že bych to zvládla. Moje dítě je odolnější než kdyby šlo o normální lidské dítě, ale moje pochybnosti a drobné úponky žárlivosti mě přesvědčili. |
| |
| Týmová práce Heather Rai si tě ještě jednou změří pohledem, když vidí jak couvá zpátky. Nic však neřekne. Nevypadá však moc nadšeně. I když to on nikdy. A tak vkročíš dovnitř. Zvláštní pocity, které doprovází procházení orbem tě znovu pohltí. Jsi si vědoma každé části svého těla. Od konečků prstů, až po kořínky vlasů. Všechno se hýbe v jednotné harmonii. Ve vzduchu cítíš vůně barev a vidíš zvuky chytí. A poté vyjdeš ven. Byla to o něco kratší, než cesta, než ta z Marsu. I když rozdíl byl v nanovteřinách. Popravdě se divíš, že si ho vůbec dokázala zaznamenat. Moc dlouho se však divit nemůžeš. Když vyjdeš z Orbu okamžitě tě přepadne chlad. Studený vítr se prohání kamennou místností v které si se objevila. Celá místnost je vcelku strohá. Je tady několik postelí, jedna skříň a stůl. Kolem stolu právě sedělo pět vojáků. Tři muži a dvě ženy. I když všichni byli tak svalnatí, že to poznávání jejich pohlaví trochu komplikovalo. U nohou měli postavené útočené pušky. Jen, co jsi se objevila, tak je s vycvičenou rychlostí vzali do ruky a namířili na tebe. Téměř automaticky jsi udělala krok zpátky, ale Orb byl pryč a místo toho si jen narazila do mřížovaného okna. Tvé modré vlasy zachyceny ve větru vlály ven. „Ruce nad hlavu. Kdo jsi. Odpověz. Hned,“ začali po tobě řvát strážní. Mluvili jiným jazykem, než lidé, které si zatím poznala, ale i tak si jim rozuměla. Ne, že by to moc pomohlo faktu, že na tebe míří zbraněmi. Raie si nikde neviděla. |
| |
|
|
| |
| Kapitola šestá: Nepřítel mého nepřítele dne  Všichni Gabriel, Hana, Jack, Raven Poté, co Hana souhlasila s tím, že misi radši vysedí, nasnídali jste se a čekali na Godarda, až bude mít své přístroje hotové. Když už byli hračky připraveny, vzali jste si je a mohli vyrazit. Gabriel , Raven a Jack si vzali jeden z letonů. Jackpoblíž svého bytu, zatímco Gabriel a Raven letěli dál. Jack Seděl jsi v předních řadách a pozoroval orchestr na pódiu. Pohyby muzikantů, kteří se hráli s přesností strojů, pomáhali vydávat líbeznou hudbu. Ta se linula vzduchem a postupně do sebe každého lákala. Avšak tobě se nedařilo ponořit se do hudby. Myšlenkami jsi totiž byl o čtyři sedadla vpravo. Kde on seděl. Timothy McKee. Kolem něj sedělo pár bodyguardů a mnoho dalších se hemžilo budovou. Aby zajistili bezpečí, jak jeho tak tvoje. Malé armádě bodyguardů konkurovala jen malá armáda novinářů, kteří byli všude kolem. Budova, v které jste, je Kulturní centrum Richarda Lloyda v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu. Jeden z filantropických momentů tvého otce. Moderní budova, která obsahuje operní sál, knihovnu, galerii a mnoho dalších místností. Timothy souhlasil se setkáním, ale trval na tom, ať se odehrává tady. Vláda Ázerbájdžánu samozřejmě nadšeně souhlasila. Přece jen hostovat takové historické setkání je velká událost. Na rychlo proto nachystali menší koncert, který jsi právě skončil. Po několika minutách potlesku jste se vydali do pátého, nejvyššího patra, budovy. Mohli jste jet výtahy, ale ty byli vcelku přeplněné novináři, a tak ses rozhodl jít po schodech. Netížilo tě nic, až na dvě věci. Za prvé tvá výbava. Opasek s tvým oblekem. Když sis ho nasadil a zmáčkl, splynul s tvým oblečením. Kdyby na něj někdo sáhl, tak by ho cítil, ale jinak se ti ho podařilo v klidu schovat. Měl jsi jistotu, že stačilo jedno zmáčknutí a máš na oblek na sobě. To samé s tvými zbraněmi, které se ti podařilo propašovat skrz ochranku a právě jsi je měl v kapse u saka. Druhý kus technologie, který jsi měl po ruce, bylo sledovací zařízení, které pro tebe Godard vytvořil. Svoji velikostí, tvarem i průhledností připomínalo čočku do očí. Bylo však lepivé a pružné. Godard tě ujišťoval, že ho stačí přiložit na Timothyho tělo a bude to v pořádku. Upozornil tě však, že to musí být na tělo. Jinak to nefunguje. Vyšel jsi tedy schody a posadil se na malé pódium, které na rychlo postavili před vchodem do čtenářského centra. Osamělé místnosti, kde byste s Timothym měli projednávat strategie. Předtím však musíte odpovědět na pár otázek novinářům. Timothy si sedne na židli vedle tebe. Je to poprvé, co sedíš vedle něj. Kdyby jsi chtěl, klidně bys mohl vytáhnout pistoli ze svého obleku a vystřelit. Vidíš, jak si nalije vodu z džbánu, který je před vámi a nervózně vypije celou skleničku. „Nejsem moc dobrý v mluvení před lidmi,“ přizná se ti šeptem. „Vždycky mě to nesmírně znervózňuje.“ O pár momentů později, už se před vás postaví ředitel Kulturního centra. „Dobrý den. Setkali jsme se dnes tady, aby jsme podpořili dvou velmi působivých lidí naší doby, kteří chtějí najít řešení na hrozbu, která nás všechny sužuje. Proto vás prosím, ať jsou vaše otázky přímé a k věci. Přece jen, čas je drahý,“ řekne ředitel a nechá pak reportérům volnou ruku. Les rukou se zvedne do vzduchu, nakonec je to postarší muž s kruhy pod očima a neupravenými vousy, který získá slovo. „Dobrý den, John Truce, Washington Post. Moje otázka je pro pana McKeeho. I po vašem včerejším rozhovoru informace ohledně evolučních bomb jsou stále těžko dosažitelné a lidi mají strach. Myslíte, že je už hrozba zahnána?“ zeptá se. Timothy se mezitím ještě jednou napije. „Ehm...no, to je velmi dobrá otázka. Ne, lidé by měli být stále opatrní. Nevím, čeho všeho jsou tihle teroristi schopní. Ohledně evolučních bomb...moc informací o nich není, jelikož o nich sami moc informací nemáme...děkuji,“ odpoví Timothy. Další reportér je mladá dívka, která vypadá, jako by právě odešla ze školy. Její ruka vystřelí do vzduchu, ještě než Tim pořádně domluví. Vidíš dravý pohled v její tváři. „Samantha Bee, BBC, otázka pro pana Lloyda. Jak přesně jsou Lloyd Industries připraveni pomoct. Budete pomáhat zasaženým oblastem, nebo pomůžete najít dopadnout zodpovědné osoby? A proč, až teď?“ zeptá se tě.   Raven, Gabriel Potom, co Jack vystoupil jste v letounů zůstali sami dva. Raven samozřejmě přístroj pilotovala. Letěli jste dost vysoko a dost rychle, aby jste nebyli zaznamenány ze země. Maximálně tak nějaký astronom možná zahlédl nějaký astronom, možná zaznamenal nějaké podivné měření na pár vteřin, ale to bylo vše. Letěli jste tedy na místo, na kterém podle Colina mělo vězení být. Bylo to uprostřed Austrálské pouště na místech tak horkých, že se tam ani původní obyvatelé neopovažovali přijít. Měření v letounů vám ukazovalo teploty, v kterých by žádný normální člověk nevydržel víc jak pár hodin, bez pořádného úpalu. Naštěstí vy jste tam nemuseli být pár hodin a nebyli jste obyčejní lidé. Chvíli jste poletovali kolem, než jste vězení uviděli. Colin vám to ani nemusel popisovat, aby jste ho poznali. Přece jen kolik letácích krychlí jeden v životě uvidí. Ano vězení byla obrovská kovová krychle, která se vznášela dvacet, možná dvacet pět metrů nad zemí. Přistáli jste před ní a jen, co jste vyšli ven, krychle pomalu sešla k zemi. Odhalila tak dveře. Na každé straně byli jedny. Jednu stranu jste si tedy vybrali a vzpomněli na slova Colina. „Stačí, aby na ně Gabriel vložil ruku. Měl by mít povolení dostat se dovnitř, ale jak říkám. Buďte opatrní. Roboti uvnitř teď budou nepřátelští na všechny.“ A to jste i udělali. Položily jste ruku na dveře a ty se otevřeli. Jen, co jste však vešli dovnitř se prudce zavřeli. A tentokrát otevřít nešli. Nebo aspoň ne, pomocí Gabrielovi ruky. Ale stejně jste tady měli práci. Viděli jste jedinou cestu, která nebyla blokována stěnou. Chystali jste jí projít, když v tom se celá krychle začala třepat. Viděli jste, jak se i poslední stěna posunula, tak, aby jste neměli východ. Byli jste uvězněni. Jako by toho nebylo dost za vašimi zády se začaly ozývat nějaká zvuky. Byly ti kroky. „Co tady děláte? A kdo jste?“ zeptala se vás osoba ve stínu. Hlas byl mužský a nemohli jste vidět víc, než její siluetu. „Odpovězte!“ naléhal muž. Leigh Není ti jasné, jak přesně dlouho jsi chodila, ale bylo ti jasné, že už nebylo cesty zpět. Perth jsi nechala za sebou, už před dlouhou dobou. Víš, že jsi jednou spala. Našla sis malou jeskyni, zapálila si oheň a nabila nějakou energii. Ráno jsi našla smečku kojotů, jak kolem tebe kroužili, takže jsi se odtamtud velmi rychle dostala.Pak jsi zase pokračovala rovně. Pořád tím stejným směrem. Horko bylo nepředstavitelné. Když člověk žil v Austrálii, tak musel být samozřejmě na horko zvyklé, ale tohle bylo šílené. Divila jsi se popravdě, že ještě chodíš. Když už jsi skoro ztratila naději, tak jsi před sebou uviděla místo o kterém Noční stroj mluvil. Nebo sis aspoň myslela, že to je to správné místo. I když obrovské vznášející se krychle, většinou nejsou jen náhodné objekty. Musela sis promnout oči, aby ses ujistila, že z horka neblázníš. Ale nebláznila. Opravdu to tam bylo. Když si přišla blíž krychle se sesunula níž a odhalila dveře na její straně. Dveře, které však nešli nijak otevřít. Na každé straně byli jedny. Snažila jsi se najít nějaké dveře, nebo tlačítko, ale nic. Nakonec se ti podařilo najít nějaký ovládací panel. A pomocí elektrikářství a s trochou hackování se dveře jak zázrakem otevřeli. Vzpomněla sis na slova Nočního Stroje. Najít Petera Stancheka. Kdokoliv to byl. A tak si vstoupila dovnitř. Viděla jsi jednu volnou cestu. Chtěla jsi jít skrz, ale jen, co jsi vstoupila dovnitř, tak se všechno začalo třepat a cesta se zablokovala. Byla jsi uvězněna. „Ale, ale. Že by nové maso,“ uslyšela jsi v té chvíli za svými zády. Když jsi se otočila viděla jsi šest rudě zářících teček ve tmě.   Hana „Taaakže, těhotná jo,“ řekne Izzy, zatímco společně čekáte na můstku a čekáte, než se uzavře spojení s někým v Jednotě. Byl to vcelku zdlouhavý proce a zbytek už byl na svých úkolech. Zbyla jsi tady sama. Jen ty, Izzy a Colin. A vypadá to, že po chvíli ticha to už Izzy nevydržel a musel něco říct. „Já už mít děti nemůžu, mrtvý a všechno, ale musím se přiznat moc mě to nežere. Jako ano, byl bych radši naživu, ale co naděláš. Ani to s dětmi mi moc nevadí. Ne, že bych je neměl rád, ale nebyl jsem nikdy dobrý se staráním se o ostatní. Co ty? Děti?“ zeptá se Izzy Colina, zatímco se ve vzduchu pohupuje, jako by měl pod sebou houpací síť. Colin se na něj trochu vyplašeně podíval. Očividně si stále ještě nezvykl, na ducha v téhle vesmírné lodi. Nakonec však odpověděl. „Dvě. Holku a kluka.“ odpoví Colin. „Tak proč s nimi nejsi?“ zeptá se Izzy zcela bez přemýšlení. Je vidět, že hned své otázky lituje. „Sakra, to byla hodně blbá otázka. Vůbec jsem nepřemýšlel.Promiň. Vážně se moc omlouv...,“ Colin zvedne ruku, aby Izzyho umlčel. Pak ukáže na obrazovku. „Co to bylo?“ zeptá se. „Co bylo co?“ „Teď v okně se mžiklo něco modrého,“ řekne Colin naléhavě. Obraz se vrátí a vidíš jak několik pramenů modrých vlasů zavlaje z okna. Je možné, že někdo uprostřed ruského vězení má dlouhé modré vlasy a nebo... „To je ona, není?“ zeptá se tě Colin. Heather Strážní si vyslechnou tvoji výmluvu a pak se na sebe podívají stylem: “To si dělá srandu, že jo." Bohužel to není dost dlouho, abys mohla udělat cokoliv pořádného. Jeden ze strážných se k tobě začne blížit, když v tom se objeví červený Orb nad jejich hlavami. Oni, plně zaujatí tebou, si toho ani nevšimnou. Z Orbu vyskočí Rai. A zatímco jeho meč projíždí hlavou jednoho ze strážných, dojde ti to. Právě tě využil jako návnadu. A vcelku úspěšně. Ještě než se další ze strážných chystá otočit, má Raiovu druhou čepel v krku. Rai si ho pak přitáhne k sobě a použije ho jako štít, proti střelám dalšího ze strážných, který už chystal reagovat. Poté na něj mrtvé tělo hodí a probodne jej skrz ně. Zbývají už jen dva. Jejich pistole jsou namířeny na Raie. Vystřelí. Rai se kulce vyhne a ta proletí těsně kolem tvého ucha. První Raiova čepel projde skrz čelo čtvrté strážné, a poté Rai vrhne svoji poslední katanu do ruky dalšího ze strážných. Ten upustí svoji pistoli. Rai k němu pak okamžitě přeskočí. Druhou čepel mu drží u krku, ale nezabije ho. „Pojď sem,“ rozkáže ti Rai. Ty jsi zatím jen stála opodál a sledovala, jak Rai zmasakroval pět lidí, během pár vteřin. Krev ještě stále pomalu stékala ze stěn. Když k němu přijdeš, zvedne druhou ruku, aby naznačil, ať počkáš. Poslouchal. O chvíli později se z nižších pater vězení začnou ozývat výbuchy a střelba. Rai přikývne a otočí se na tebe. „Zeptej se ho, kde drží speciální vězně,“ rozkáže. Když tak uděláš, muž neřekne ani slovo. „Donuť ho mluvit,“ řekne Rai a hlavou ukáže na meč, který má muž zaseknutý v ruce. „Donuť ho mluvit a zeptej se znovu.“ |
| |
|
|
| |
 | Na nekonečnej, horúcej ceste S námahou ukladám jedu nohu pred druhú, stále nasledujúc smer, ktorý mi Nočný stroj ukázal. Viem, poriadny kus cesty je už za mojim chrbtom a ktovie, aká dlhá je ešte cesta predomnou, ale mám pocit, akoby niekde hlboko v mojom vnútri akýsi kompas stále ukazoval ten správny smer a nútil ma nespomaliť. Dlaňou si pretriem čelo, pretože kvapky potu mi pomaly stekajú po tvári a štípu v očiach. Zvyčajne som milovala takéto dni, keď som mohla skončiť skôr v práci, pretože stará klíma ledva fučala a robila zo štúdia miesto nevhodné pre akýkoľvek život, takže Tommy sa nadomnou zmiloval a pustil ma domov. Keď som mohla obedovať výučne zmrzlinu a nikto nemohol protestovať, dokonca ani moja mama. Keď som sa vyvalila na pláž a s ostatnými tam čakala na večer a vytúžené ochladenie. Áno, zvyčajne som milovala takéto dni... Už ani veľmi nesledujem horizont, so zvesenou hlavou sa sústredím na každý krok, akoby to bola hotová veda. Som unavená. Sakra unavená. Ktovie, kde som, ktovie ako dlho kráčam. Iste to budú už temer dva dni... Premýšľam nad tým, či ma tu vôbec niekto niekedy nájde, ak slabosť v kolenách neustúpi. Nemám najmenšiu chuť robiť spoločnosť kojotom a podobnej hávedi. Jeden nádych za druhým, jedna noha pred druhú. Napokon predsa len zastanem, predkloním sa, zapriem sa dlaňami o kolená a zhlboka vydýchnem. Pohľad mi spočinie na vznášajúcej sa kocke. "Naozaj?!" unavene sa pousmejem a neveriacky si pretriem oči. Buď som v cieli svojej nekonečnej a horúcej cesty, alebo som sa načisto zbláznila. Zmobilizujem posledné zvyšky energie, o ktorých som už ani netušila, že niekde vo mne driemu. Nájdi Petera Stancheka, Leigh - rezonuje mi hlavou, keď márne obchádzam to čudo a snažím sa dostať dnu. Napokon s nutnou pomocou mojich schopností jedny z dverí otvorím. "Toto nie je dobrý nápad, toto nie je dobrý nápad..." vstupujem do kocky, náhle, aby som si to nerozmyslela. A naozaj, po krátkej chvíli sa priestor okolo mňa začne chvieť a jediná cesta, ktorou som sa plánovala vydať, zostane zablokovaná. "...toto nebol dobrý nápad!" neisto povzdychnem. Zo zúfania, ktoré by pravdepodobne v tejto situácií po malej chvíli nastalo, ma vytrhne niečí hlas. Skvelé, mám spoločnosť! Prudko sa otočím, ale v tme vidím len ťažko. Predomnou je niekoľko červených svetielok. "Hľadám Petera Stancheka..." odvetím napokon smerom k svetielkam, som príliš unavená na to, aby mi napadla nejaká poriadna výhovorka. |
| |
| Nečekaná návštěva Když jsem tomu chlápkovi vybíral peněženku, cítil jsem se dost divne. Docela mě to i sralo. Někdo maká jak ďas, aby si něco málo vydělal a pak druhý přijde a okrade ho. Je to sice ve stavu nejvyšší nouze, ale to mě nijak neomlouvá. Vytáhl jsem si proto i jeho občanku a pomocí kodexu ji ofotil/oskenoval, abych se s ním mohl vyrovnat, až tohle vyřídím. "Nemohl bych být zloděj," řekl jsem už oblečen v nových hadrech, když jsem se díval na omráčeného týpka ležícího tam jen v trenkách. Ty mu fakt brát nebudu. A aby toho nebylo málo, musel jsem ukrást ještě auto. "Kurva drát," zaklel jsem, když jsem nasedl do staršího civiku. "Nikdy předtím jsem nic neukradl. A teď rovnou okradu chlapa o hadry a ještě někomu lohnu káru," podíval jsem se na Jacoba, co seděl vedle mě. Na něm ani nešlo poznat, jestli se mu to taky příčí, nebo mu je to fuk. Tenhle den je prostě lepší a lepší. Projížděl jsem městem a několikrát se nachytal, jak se tie modlím, aby nás nezastavili cajti kvůli namátkové kontrole. A že jich tu dneska bylo požehnaně. Ale asi nade mnou někdo drží ochrnnou ruku, protože jsme to hezky zvládli ven z města až na jeden motel, kde jsme se na noc ubytovali. Majitelka se na nic nevyptávala, hlavně že jsme zaplatili předem. A docela jsem záviděl tomu klukovi. Nic ho netrápí, nic nemusí. Jen si vesele hraje hry. Zatím to má lehký život. Nakonec jsem si dal dlouhou sprchu. Musel jsem ze sebe smýt ten smrad zashlé krve i tu krev samotnou. Když je suchá tak strašně tahá za chlupy. A dost jsem se ponořil do myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že jsem opařený jak humr před dalším procesem vaření. Omotal jsem kolem sebe jen ručník a vrátil se do prázdného pokoje. Jacob asi šel pro jídlo nebo jen obhlédnout okolí. Vyvrátil jsem se na postel a zavřel oči. Tedy...dokud jsem neuslyšel její hlas. "Lauro?" vytřeštil jsem oči a vyskočil z postele. Fakt tam seděla. Jakoby se nic nestalo a ona jen přišla na návštěvu. Když pak řekla, že líp jsem vypadal s těmi ostny, ztuhl jsem. "Jak...?" položil jsem jen jedno slovo. To krásně vystihovalo vše. Jak věděla, kde mě najít? Jak věděla o těch ostnech? Jak se sem dostala? Musí mít něco společného s Veritas, jinak si to nedovedu vysvětlit. "Ať máš v úmyslu cokoli, nepovede se ti to," řekl jsem a cítil, jak mě lehce píchlo u srdce. Je to sice už dlouho, ale pořád je to ta Laura ze střední. Má první. Ta dokonalá. A teď ji tu po letech zase mám. Ale ne tak, jak bych si přál. |
| |
| Nový přátelé Leigh Když promluvíš nastane chvíle ticha. Nakonec se z temnoty ozve jediné slovo. „Koho?“ zeptá se osoba zmateně. Pak vyjde ze stínů a přijde k tobě o něco blíž. Tedy dost blízko, aby jsi ho viděla. Byl to muž. Měl na sobě černé oblečení a něco, co připomínalo rozbité kšandy. Čeho sis však hlavně všimla, byli jeho oči. Místo každého oka měl tři trubku, které se mu pojily přímo do hlavy (Kodex). „Ty tady nepatříš, že ne?“ řekne muž pobavené, poté co si tě chvíli prohlíží. Pak se začne smát. „Tak to jsi ta největší smolařka v historii.“ Než stihne kdokoliv z vás promluvit dál, někdo zatahá za mužovo oblečení. A poté ze tmy vyjde druhá osoba. Drobná dívka. Nemůže mít víc, než takových 150 cm. Má oholenou hlavu. Její dolní čelist, krk, hruď a nohy jsou celé mechanické. Zvláštně i u dívky tě zaujmou její oči. Má velké černé lidské oči, které se lesknou slzami. Avšak nezdá se, že by dívka chtěla začít brečet, nebo že by byla nějak obvzlášť smutná. Její oči se však i přes to leskly. „Co je?“ zeptal se jí muž. Otočil se sice na ní, ale jedno z jeho „očí“ stále zůstávalo na tobě. Dívka ukázala na jednu ze zdí. Muž se pozastavil. „Myslíš? Ale proč by ona...,“ muž se zdá zmatený, ale dívka se na něj podívá, jako by říkala: „Hádej“ Výraz porozumění vstane na mužově tváři. Otočí se na tebe. „Ehm. Ani jsem se nepředstavil. Já jsem Closer, tohle je Tear (Kodex),“ dívka ti stydlivě zamává. „Víš, kde teď jsi, že jo?“ zeptá se tě. |
| |
| Ve vesmírné lodi Seděla jsem na můstku, kde byl se mnou Izzy a taky Colin. Já čekala až se naváže spojení, abych mohla promluvit se svým milým. Najednou se ozval Izzy ohledně mého těhotenství. Zadívám se na něj. Asi nebyl zrovna jeden z těch co by měl rád ticho. Začal mi povídat o tom, že on děti nemůže mít, ale že by je asi neměl ani kdyby byl pořád živý, že by se nemohl o jiné starat.... no vhledem k tomu, že byl mrtvý tak se nezvládl postarat ani o sebe. První jsem si myslela, že se ptá na děti mě, ale otočil se na Colina, který prozradí že má dvě děti. Holka a kluk. Zamyslela jsem se nad tím. Samozřejmě jsem tohle neplánovala, po pravdě jsem si ani nemyslela, že to půjde, vzhledem k rozdílným rasám... ale když jsem nad tím tak přemýšlela, tak jsem měla docela načase. Třicítka neměla na sebe dlouhého čekání. Ale rozhodně bych chtěla ještě jedno. Jednou. Colin najednou Izzyho přeruší a všichni jsme se zadívali na obrazovku. Prej, že se v obrazu něco objevilo. Otočila jsem se k ní a v tu chvíli se to vrátilo... počkat. Modré vlasy? Colin se zeptal jestli je to ona a já přikývnu. „Heather.“ Souhlasím. Nakloním se k obrazovce. „To je ona. Skvělé! Teď vím kde je.“ Zvednu se. „V tom případě můžu vyrazit rovnou pro ni. Pak už nebudu muset čekat na blbé spojení, ale můžu za Toreem vyrazit rovnou.“ Pronesu s úsměvem. „Hm... nemůžu uvěřit, že ji nemají někde v podzemí a místo toho.... takhle bude stačit rozmlátit zeď a prostě ji odvést.“ |
| |
| Noví známi "Pe-te-ra Stan-che-ka?" zopakujem pomaly a dosť neisto, keď ma mužský hlas opäť osloví. Je to totiž nejaký čas, čo bola moja hlava vystavená neľútostnému austrálskemu slnku a keď ma Nočný stroj poveril touto úlohou, bola som naozaj, naozaj vystresovaná k smrti, ale dala by som ruku do ohňa za to, že som si meno nesplietla. Hoci by mi to bolo viac než podobné. Postava podíde bližšie a tak mám šancu si majiteľa hlasu obzrieť. Rozhodne nevyzerá, ako to nazvať, bežne. Na tvári, na mieste, kde by zvyčajne mali byť oči, má nejaké zvláštne vylepšenie. Nebudem klamať, vyzerá to desivo. "Mno, veľa šťastia v poslednej dobe nemám..." odpoviem, ale do smiechu mi na rozdiel od muža nie je. Netuším, čo si mám o tom myslieť. A aby sa celá situácia ešte vyostrila, z tmy sa vynorí ďalšia postava. Dievča. Prichytím sa, že na oboch nezdvorilo zízam s pootvorenými ústami. Čo to do pekla zas...? "Leigh, ehm, teší ma." nadvihnem obočie a pokúsim sa o úsmev. Pravdupovediac, vôbec ma neteší. Som uväznená v nejakej lietajúcej kocke a unavená ako kôň. "Kde som...?" ťažko vydýchnem, vlastne mi táto bezmocnosť v spojení s vyčerpaním príde bizarne vtipná, "...zdá sa, že som v riti. Sakra, totálne v riti. Alebo mi o tom viete povedať viac?" |
| |
| Stará přítelkyně Martin „Kdo ví jak. Ve světě je všechno na super divný. Před chvílí si byl na Marsu. Je to vážně o tolik zvláštnější,“ odpoví ti Laura s úsměvem. Pomalu vstane z okraje postele a projde se po pokoji. Pomalu jde tvým směrem, ale rozhlíží se přitom kolem. „Co děláš v takové díře, Martine,“ zavrtí hlavou. „Vždyť jsme měli oba takové plány. Takovou budoucnost a ty jsi jí zahodil.“ Slyšíš zklamání v jejím hlase. Přijde k tobě blíž a jemně tě pohladí. Cítíš teplo jejich prstů na své tváři. „Ale teď jsi dostal druhou šanci. Vzpomínáš si na to. Na ten pocit, když jsi měl všechno pod kontrolou. Tam dole v tom skladu, nebo co to bylo?“ zeptá se tě, ale pokračuje v mluvení, předtím, než stihneš cokoliv říct. „Víš, že to k tobě patří. Stejně jako jsme k sobě patřili...“ Poté se na tebe Laura přitiskla velmi blízko. Cítil si její tělo na tom svém, cítil jsi bytí jejího srdce. Jednou ruku ti dala za krk. Opře své čelo o to tvé. Zdá se ti, že se chystá něco říct, ale poté do tebe silně strčí a ty spadneš na postel. Laura si na tebe poté sedne a sehne se k tvému obličeji. „Víš, co chceš Martine. Tak si to vezmi.“ řekne ti a dívá se ti přitom přímo do očí. Pak tě prudce políbí na rty. Když se od tebe odkloní řekne jen:„Už jednou jsi utekl před tím nejlepším, co tě v životě čekalo. Nedělej to podruhé.“ A pak se pomalu všechno zatemní. Když se probudíš, není ti ze začátku jasné, jestli uběhla jedna minuta, nebo týden. Tlusté závěsy jsou zatažené přes okno, takže světlo dovnitř neproudí. Vidíš, že v druhé posteli, která tady je někdo spal. Nejspíš Jacob, ale teď ho nikde nevidíš. „Už jsi vzhůru,“ ozve se v tu samou chvíli za tebou, když Jacob vejde dovnitř. „Jenom jsem se šel zkontrolovat okolí, jestli je vše v pořádku. A zdá se, že zatím ano. Přemýšlel jsem, jak se dostat do zpátky do Ameriky za tvojí rodinnou. A myslím, že mám řešení. Letadlo nepřichází v úvahu, ale mohly by jsme použít loď,“ navrhne Jacob. Jde na něm vidět, že o tom přemýšlel už nějakou dobu. „Kdyby jsme použili...,“ zastaví se. „Jsi v pohodě?“ zeptá se, když vidí tvůj výraz. |
| |
| Neúmyslné ztráty Heather Když vytáhneš meč ven, muž zasyčí bolestí, ale rychle to přejde, když začneš léčit. Podívá se na tebe s očividnou úlevou, ale také velkým zmatením. Nic neříká ani nedělá. Jen se na tebe a na Raie zmatené dívá. Což je na jednu stranu dobře, jelikož máš šanci si to s Raiem vyříkat. Poslouchá tvá slova, zatímco mluvíš. Přes jeho masku však nevidíš, jaký na ně má názor, či co si o nich myslí. Ale uhne a nechá tě přijít k muži. „Já...já nemůžu,“ řekne voják, na tvoji prosbu. Vidíš v jeho očích konflikt. A to celkem velký. Neustále se dívá po mrtvých tělech svých kamarádů a zvuky střelby a výbuchů, přicházející ze spodních pater, taky nepomáhají. Když mu pak začneš léčit i zbytky rány a příjemné modré teplo se rozlehne jeho tělem, podlehne. „Na konci chodby je obraz. Muž na koni. Za tím obrazem je cihla. Musíte jí zmáčknout. Otevřou se dveře do tajné části Ledniku. Tam jsou, ale je to chráněné. Velmi,“ řekne muž poraženě. Zněl znechuceně sám sebou. Tvůj pohled padl na Raie. Chvíli se na muže díval. Bylo ti celkem jasné, co se mu prohání hlavou. Nakonec se však otočí a pokusí se vyjít ven. Muž najednou sáhne po zbrani, jednoho ze svých mrtvých přátel. „Z...,“ než stihne říct cokoliv dalšího, nebo vystřelit Raiova katana je zaražena v jeho čele. Jedním prudkým pohybem jí vytáhne ven. „Máš omezovat neúmyslné ztráty. On nebyl neúmyslný,“ řekne Rai a vyjde ven ze dveří směrem k obrazu. |
| |
| Za Heather Hana „Nebo to taky může být past,“ řekne Colin, zatímco rázným krokem jdeš k poslednímu letounu, který vám zbyl. Izzy vás následuje. „Pasti, akce, přesně tohle jsem čekal. Konečně nějaké nadšení. Letoun je připraven,“ řekne Izzy, zatímco docházíte do doků. Rychle vstoupíš do letounu. Nejsi sice takový blázen do pilotování jako Raven, ale letoun uřídit dokážeš. Toreo tě přece jen něco málo naučil. „Aspoň buď opatrná,“ řekne Colin, když i přes jeho námitky nasedáš do letounu. „Řeknu ostatním, co s tebou je. Možná ti můžou pomoct, potom co dodělají své mise.“ Ale to už se s ním loučíš a odlétáš pryč. Heather už je téměř na dosah. Ještě dneska ji můžeš vzít a pak se budeš moct vrátit za Toreem do vesmíru. Budeš moct bojovat bitvu, na které opravdu záleží. A je ti jasné, že v tom budou nějaké komplikace – kdy nejsou – ale horší, než Stavitelská loď, nebo Unův šílený kámoš to být nemůže. Když jsi dorazila na místo, položila jsi letoun kousek od vězení a vyšla ven. Okamžitě tebou zatřásla zima před kterou by tě neuchránilo, ani to nejteplejší oblečení, které jste na lodi měli. Podívala jsi se na obří kamennou budovu před tebou. Vězení připomínalo středověké pevnosti. A ty se musíš dostat dovnitř. Na letounech sice byli zbraně, kterými by jsi se mohla dostat dovnitř, ale risk, že by jsi trefila Heather byl moc velký. Vzpomínáš si, že Gary i tvá dcera se zdály vcelku jistí v tom, že umřít nesmí. Budeš tedy muset najít nějaký jiný vstup dovnitř. Když se přiblížíš vidíš, že nikde kolem nejsou žádné stráže. Dokonce ani u hlavního vchodu. Který sice není dokořán otevřený, ale není hlídaný. Vidíš taky několik oken na střeše. Všechna ostatní okna na sobě mají mříže. A samozřejmě, pokud dveře nejsou, můžeš si je udělat. Stěn na rozbití tady je dost... |
| |
|
|
| |
| Dear Heather Ušklíbnu se. „Samozřejmě. To by mohla.“ Souhlasím s Colinem, ale jestli je tam vážně Heather nemůžu tuhle šanci promarnit. Izzy se zase zdál nadšený z akce, ale i před Colinovi námitky jsem byla rozhodnutá to zkusit. „Díky. Budu. Držte mi pěsti.“ Rozloučím se s nimi a vyrazím letounem na místo. Přistála jsem kousek od toho vězení, středověká pevnost. Naštěstí neviditelnost letounu fungovalo, tak jsem mohla přistát poměrně nepozorovaně. Ale když jsem vylezla ven, tak jsem se otřepala. Bylo tu zima jak někde v Rusku. Sakra... objala jsem se rukama a pak jsem použila svou auru, abych si kolem těla udělala tenkou vrstvu ochrany a doufala, že mě to před zimou trochu ochrání. Jak říkal Colin. Když jsem se tak rozhlížela, nikde nikdo. Připadalo mi to hodně jako past. A nebo kvůli zimě nikdo není venku, ale uvnitř. Jako budu blázen a půjdu hlavním vchodem? Ne.... Vytvořila jsme si své vznášedlo a vyletěla jsem do vzduchu a začala létat od jednoho okna k druhému a nahlížela jsem dovnitř, abych zjistila ve které cele se Heather nachází. Doufám, že to byla vážně ona. Kéž by.... byla bych mnohem klidnější, kdybychom měli Heather už pod naší ochranou a já se nemusela stresovat tím jak mě tlačí čas. |
| |
| Na dosah Hana, Heather Z počátku si Rai, ani nevšimne, že Heather nejde za ním. A nebo jestli si toho všiml, zdá se, že mu to je jedno. Dojde k obrazu, odsune ho a po chvilce najde správnou cihlu. V té chvíli za ním Heather zavolá. Rai se zastaví, otočí se a prudkým krokem se rozejde k ní. Hana vytvořila kluzák a začala přelétat od jednoho okna k druhému. Když se přiblížila slyšela jak zevnitř Ledniku vychází zvuky střelby. Avšak, když prolétala kolem cel, všichni vězni byli stále uvnitř. A byli tak nalepeni na dveřích, že si jich ani nevšimla. Hana vyletěla o pár pater výš a pak konečně na ní narazila. Viděla jak se Heather opírá o stěnu. Naproti ní jsou dveře, kterými zrovna dovnitř vchází muž, kterého máš v Kodexu. Podle všeho se jmenuje Rai. Rai přijde k Heather, která odmítá jít dál. „Pojď,“ řekne ji. A zdá se, že mu dochází trpělivost. Chvíli to vypadá, že ještě něco řekne, ale pak prudce otočí hlavu k oknu. Heather automaticky otočí hlavu taky a vidí Hanu , jak létá za oknem. Rai se postaví mezi Heather a Hanu . Okamžitě něco zmáčkne na svém Kodexu a pak se otočí za Heather „Běž. Dolů. Hned!“ řekne jí přísně. S těmi slovy Haně rukou naznačí, aby za ním přišla. |
| |
| Kostka Převléknu se do černé kombinézy, kterou jsem našla ve své kajutě. Konečně tak můžu odložit Hanino staré oblečení, které jsem nosila od našeho návratu na Zem. Tolik k mým přípravám. Ještě předtím než ale vyrazíme přinutím Godarda aby se podíval na naše kodexy a odpřísahal mi, že je Tim nemůže proti nám využít. To poslední, co bych chtěla je dávat mu do rukou další trumfy. Potom konečně můžeme nasednout do letounu a vyrazit. Vysadíme Jacka a pokračujeme směrem nad Austrálii. "Ty ses s tím mužem už setkal? A co je vlastně zač?" Zeptám se Gabriela. Spíš než ze zvědavosti tak abych rozptýlila trapné ticho. Jinak cesta ubíhá hezky. Letoun se řídí překvapivě lehce. Ale je to jen malá ochutnávka. Už teď se nemůžu dočkat až si zkusím pilotovat naši vesmírnou loď. Přistaneme někde uprostřed australské pouště. Viděla jsem sice vesmírné lodě i subatská města ale to, co spatřím tady mě přesto ohromí. Obrovská vznášející se krychle, která klesne k zemi jakmile se k ní přiblížíme. Colin byl sice přesvědčený, že se dovnitř dostaneme bez problémů, ale já od toho příliš neočekávám. O to víc jsem překvapená, když se dveře pod Gabrielovým dotekem skutečně otevřou. Nejsem zvyklá, že by věci v našich životech vycházely tak, jak mají. To se mi taky potvrdí o chvíli později, když se za námi dveře neprodyšně uzavřou. "To se dalo čekat, co?" Zabručím lehce otráveně. Jinak mi to ale zas až takové starosti nedělá. Ven se vždycky dokážeme nějak dostat. Co nejde silou, jde ještě větší silou. Za našimi zády se ozvou kroky a já zpozorním. Colin mluvil o nějakých robotech, ale hlas, který se ozve ze tmy je lidský. Jsem připravená se bránit, nebo útočit, nebo na cokoliv, co přijde. Zatím jsem se ale neproměnila. "Někoho hledáme. Muže jménem Stanchek." Odpovím a pokouším se prohlédnout tmou. |
| |
| Záchrana Heather Chvíli jsem létala od okna k oknu. Hm. Něco se tam dělo. Střelba? Zajímavé. Ale pro mě nepodstatné. Nakonec já si přišla jen pro Heather. Nakonec jsem, ale našla správné okno. K mé smůle, ale Heather nebyla sama a navíc jsem se nestihla zase schovat. Naštvaně si odfrknu, že jsem si to nezvládla lépe načasovat. Hm... chlapík si zkontroloval Kodex a tak jsem taky tak udělala. Aha tak Rai... zabiják. No žádné stráže, ani hlídky.... můžu říct, že to mohlo celé jít mnohem hůř. "Heather přišla jsem tě zachránit. Můžeš se teď trochu krýt?" Houknu do okna. To aby mě ten zabiják pobízel nebylo nutné. Stejně jsem měla v plánu jít dovnitř. Chytila jsem se mříží a měla jsem v plánu je prostě vylomit, ale tak nějak opožděně a trochu trapně jsem si uvědomila, že bych se neprotáhla. (3) Odkašlu si a trochu se vzdálím od zdi a vytvořím si pomocí aury obří zlatou pěst. Rozpřáhla jsem se a praštila do zdi celý. Ta se samozřejmě vysypala dovnitř. Proto jsem Heather varovala aby se kryla. "Když necháš Heather jít tak tě nebudu muset zašlapat do země." zkouším to první po dobrém a skočím dírou dovnitř |
| |
|
|
| |
| Vydržte, už jdu! Jen jsem naprázdno klapl pusou, když začala mluvit. Hlavně, když se dostala do bodu, kdy mi připoměla naší budoucnost, co jsme si jako puberťáci plánovali. Úplně jsem přestal dávat pozor a cítil se, jako hadr ve větru. Totálně mě dostala. To ona uměla odně dobře. Přišla blíž a pohladila mě po tváři. Zavřel jsem oči. Ten dotek mi chyběl. A sakra hodně. Je mi jedno odkud to všechno ví, i jestli je s Veritas nebo ne. Ona je prostě ona. Ta první. Ta dokonalá. I když mě její slova drtí jako nelítostný lis, mohl bych je poslouchat dokola a dokola a stejně by mě neomrzela. Když jsem ucítil vůni jejich vlasů a teplo kůže, chtěl jsem ji obejmout a nepustit. Nešlo to. Už jsem ji pustil. Dávno. A myslel jsem, že jsem se přes to přenesl. Jenže pravda je krutější než se zdá. Otevřel jsem znovu oči, když si na mě sedla a zahleděl se do těch jejich, kaštanově hnědých očí. Viděla jsem se v nich. A také jsem tam viděl to zklamání. Chtěl jsem natáhnout ruku a zajet ji do vlasů, jako kdysy. Chtěl ji ještě jednou políbit ja ty její úžasné rty. Říct ji, že ji už nikdy nepustím. Ale nešlo to. Svět kolem mě najednou zhasl. Otevřel jsem oči a prudce se posadil. Byl jsem v tom stejném pokoji, s těmi stejně hnusnými závěsy. Na stejné posteli. Jenže Laura nikde. "Sen?" promluvil jsem jen tak do prázdna. Pak jsem uslyšel, jak někdo otevírá dveře. S nadějí, že ji zase uvidím jsem se podíval tím směrem. Ale byl to Jacob. Nějak jsem nepobíral, co tu vlastně dělá. Ani o čem mluví. Až po chvíli mi to všechno docvaklo. "Já... já nevím." začal jsem a sklopil hlavu do dlaní. "Měl jsi někdy pocit, že to, co se chystáš udělat, je vlastně nehorázná blbost?" zeptal jsem se po chvíli a podíval se na něj. "Tedy... ano... jsem na ně za to všechno nasraný. Nehorázně. Ale... díky tomuhle....tomu všemu zažívám nejlepší dny svého života. A já je teď opustil," řekl jsem a díval se při tom stále na Jacoba. "Jako jsem to udělal dřív Lauře. Měl jsem všechno co jsem chtěl. Měl jsem jí. A nechal jsem ji jít. Stejnou blbost neudělám dvakrát. Navíc... má rodina nejspíš teď bude pod dozorem a nechci je vystavovat nebezpečí. Tim ví, jak moc je chci vidět a nejspíš tam bude mít své lidi. Jestli je chci ochránit... musím se od nich držet dál." dodal jsem a začal s oblékat. "Nějaký nápad jak najdem tu bandu pošuků a nakopem Timovi tu jeho vědátorskou řiť?" nahodil jsem svůj obvyklý odhodlaný úsměv a prokřupal pěsti. |
| |
| Záchrana Heather? Dopadla jsem na zem a pak se překvapeně narovnám, když Heather pronese, že Tim ji zachránil od "nás"! Vyvalila jsem oči překvapením. "Cože? Od nás? Ale to je... ahhh... už chápu." Změnilo se mé překvapení v pochopení. "Samozřejmě, že ti to musel nalhat, aby jsi od něj nechtěla pak utéct. Nakonec kdyby jsi si doopravdy usmyslela odejít, tak by tě rozhodně nedokázal zastavit." Zamnu si bradu. "To je teda parchant ten Tim." Vzdychnu a podívám se na Raie, ale mluvila jsem k Heather. "Tenkrát na Marzu. Ti lidé co tě odvedl skrz portál tě měli ochraňovat právě před těmi jako je Tim. Těmi co tě chtějí jen využít." Dám si ruce v bok a sleduji co zabiják dělá. Nemyslím si, že mě bude chtít nechat domluvit, tak jsem pro jistotu vrstvu aury na svém těle zpevnila. "Jediné před čím tě tak zvaně zachránil bylo před volností. My jsme měli v plánu bylo vycestovat do vesmíru. Nemáme v plánu tě zkoumat a ani nijak použít. Prostě by jsi jen cestovala s náma a třeba našla místo, kde by se ti líbilo." Na okamžik se odmlčím. "Vzpomínáš si na tu bytost co s tebou mluvila skrz tu ženu? Tak ten mluví občas i s náma a říkal nám, že tě máme vzít sebou a nenechat lidi aby tě využívali." Vážně jsem nečekala, že ji budu muset přesvědčovat. "Nevím co ti Tim nakukal. Ale počítej s tím, že jsou to jen lži." |
| |
| Tisková konference Baku - Azerbajdžán Housle, tiché zvuky příčné flétny, do toho basa - jindy bych si tento koncert užíval, hudba patří mezi mé koníčky, což by mnozí nečekali. Dnes však nedokáži pořádně vnímat, pohled mi neustále klouže k McKeemu, který sedí jen pár židlí ode mě. Mohl bych ho zastřelit. Jediná ráda a byl by konec. Hlavní záporák by zahynul, svět se navrátil do normálu, mohli bychom žít šťastně až na věky. Blbost. Akorát bych se tím dostal do průšvihu a ani Jamesovi Lloydovi neprojde takto veřejná vražda. Obvinili by mě, zavřeli, připravili o majetek a vše, o co jsem se kdy snažil, by bylo pryč. Tomu nemohu dopustit. Ta představa je však lákavá a její atraktivita se zvedne ve chvíli, kdy nás dokonce posadí vedle sebe. Kdo to mí vydržet? Tenhle chlap si hrál na dobráka, pomáhal nám. Varga mu věřila stejně jako celý Oculus - a kam to všechno spělo. Kulku by si zasloužil, o tom není pochyb, měla by to ale být kulka do rozkroku, ať si nejdřív užije trochu té zábavy. Jeho přiznání nervozity nestíhám nijak okomentovat, věnuji mu tedy široký úsměv. Takový ten úsměv, co vidíte na obrazovkách a titulních stránkách. Vyceněné, bílé, bezchybné zuby (a že to něco stojí), zářivý pohled očí, skoro až hmatatelné charisma. A ne, nijak se nechlubím, tohle je prostě realita. Dokážu, aby mě lidé milovali více než jeho. Mám v tom celoživotní zkušenosti. Buď milý a přátelský. Nesmysl. Jeho lži mi lezou na nervy, nemohu však nic dělat, pokud chci tuhle šaškárnu dohrát až do konce. A pokud mu chci dát to sledovací zařízení. Potřesení rukou? Na dlani by si toho mohl kdykoliv všimnou. Poplácání po ramenou? Jedině kdyby byl v triku. Obejmutí? Polibek? Myslím, že už mám plán. Ale než k tomu dojde, musím chvíli vydržet. "Děkuji za skvělý dotaz, Samantho." Mrknu na mladou dívku, hned ale zvážním. "Prioritou mé firmy je pomoc na místě zasažených oblastí, již teď se tam vydává řada dobrovolníků vybavena materiály financovaných Lloyd Industries. To je však teprve začátek, rádi bychom se této a podobným činnostem věnovali i dlouhodoběji." Což je všechno pravda, co vím, tak už tam putovaly nemalé peníze. Co bych neudělal pro dobrou tvář. "A prioritou mou a tedy i mých nemalých finančních možností je dopadení těch teroristů. Však jsme je všichni viděli, vypadají jako zcela obyčejní lidé, do kterých byste to vůbec neřekli. Co je mohlo vést k činům, ke kterým se uchýlili? Měli nějaký důvod? Motivaci? Nejsou šílení? Nebo jde o peníze? Vidíte, máme tu příliš mnoho otázek, na které neznáme odpověď a věřte mi, to nemám rád. Každý zodpovědný za tento chaos a za smrt nevinných, zaplatí za své činy. To vám slibuji." Že ano, Time. doufám, že tušíš, co tě čeká. "Další otázky? Ptejte se na cokoliv, já i Timothy vám na vše rádi odpovíme. Klidně vám i zapózujeme, že ano, Time?" |
| |
|
|
| |
| Lednik Heather, Hana Heather se rozeběhne pryč z místnosti po slovech Hany. Rai se za ní letmo podívá, ale jeho zrak je víceméně upřen na Hanu. Jeho ruce se sevřou kolem katan a pomalu přejde před dveře. Je jasné, že nemá v plánu nechat kohokoliv projít. Přesně v tu chvíli dveřmi projde dvoumetrový robot. Zatímco Heatherutíká pryč směrem k souboji, souboj jde k směrem k ní. Jen co přijde ke schodům, vidí jak z nahoru vybíhají Slunce na sněhu a Gareth. „Rai zapnul alarm na svém Kodexu, jste v pořádku?“ zeptá se okamžitě Slunce na sněhu, když Heather uvidí. Prohlídne si jí od hlavy, až k patě. „Samozřejmě že není v pořádku,“ řekne Gareth. „Musela být s Raiem. Kdo ví, co jí udělal. Běž se podívat, co chtěl. Dokončíme to tady a půjdeme zpátky. Čím méně času musím strávit v jeho blízkosti, tím lépe,“ řekne Gareth. Slunce na sněhu přikývne, ale rychle se ještě podívá na Heather. „Buďte opatrná. Prosím,“ s těmi slovy se rozběhne za Raiem. Gary poté konejšivě položí ruku na rameno Heather. „Bude to v pořádku. Slibuji. Prozatím musíme hrát jejich hru, ale dostaneme se odtud,“ řekl, i když sám tím nezněl zcela přesvědčen. Podíval se poté na tajnou cestu, kterou stihl Rai otevřít. „Něco mi říká, že to není součást dekorace. Drž se za mnou,“ řekl Heather zatímco si vytáhl zbraň a vydal se cestou dolů. Hana viděla jak se za Raiovými zády objevil dvoumetrový robot. Nemohla si pomoct, než být trochu zaražená. Jeho design totiž silně připomínal Xeru. Nebo přesněji poslední tělo, které Xera měla, než se obětovala. Nebyl stejný, ale velmi podobný. Avšak jakákoliv naděje, že by šlo o spojence zmizela, když Rai na robota promluvil. „Chce ji vzít. Víš, co máš dělat Mechu,“ řekne Rai krátce. Její Kodex zabrní. Mech se na Hanu podívá. „Moc se omlouvám. Prosím, moc se nebraňte nechci vám ublížit víc, než bude třeba,“ řekne. Pak se k tobě rozběhne. Rozběhne se k tobě prudce a bez jakékoliv viditelné přípravy. Rychlostí stroje natáhne svojí pěst a uhodí. Jeho pěst projde přes dvě vrstvy aury a přímo do Hanina obličeje. Rána je dost silné, aby ji donutila udělat několik kroků dozadu. Cítí jak se jí v ústech hromadí krev. Něco ji říká, že nebýt aury bylo by to mnohem horší. Nemá však čas přemýšlet. Rai se dal do pohybu. Velmi rychle oběhl Mecha a zaútočil na ni z boku. Rychleji, než vůbec dokáže Hana vidět, ji podkopne jedno koleno. Spadne na zem. Rai napřáhne svoji katanu, připraven sekat, ale Mech ji ve vzduchu chytí. "NE!" řekne mu rázně. Hana vidí jak nad ní Mech i Rai stojí. Zrovna se dívají na sebe. Jestli se chce od nich dostat dál, nebo zaútočit teď má šanci. |
| |
|
|
| |
| Zabiják a kopie Xery? Heather byla nerozhodná a utekla. „Heather počkej!“ zavolám za ní a nejraději bych se rozběhla za ní, ale byl tu někdo kdo mi překážel. Vzdychnu. Podívám se na Raie a zamračím se. „Vážně jste ji museli tak poplést hlavu? Chudák holka.“ Postěžuji si. Ale v té chvíli vešel robot a já vykulila oči. Robot totiž hodně připomínal Xeru natolik, že jsem řekla. „Xero?“ ale hned na to jsem pochopila, že to není ona a cítila jsem silné zklamání. Samozřejmě, že to není ona. Jak by taky mohla? Ale... proč vypadá jak ona? Jak je to možné? Tohle je práce Tima? Jak se k tomuhle dostal? Přimhouřím oči. „Tohle je urážka.“ naštvu se. Samozřejmě. Xera je přece jen má zesnulá přítelkyně a to, že začal ten parchant dělat její kopie je hrozná urážka její památky! Rai dá robotovi rozkaz a ten promluví... mluvil docela slušně na to, že mě chtěl napadnout. Trochu mě to vyvedlo z míry. Ale to, že mě praštil do obličeje s tím nemělo co společného. Byl to robot. U nikdy nemůžu odhadnout na co se chystají. Ustoupila jsem a cítila krev v puse. Byla to docela pecka, ale díky mé obraně to nebylo tak hrozné. Ale automaticky jsem ještě zpevnila svou ochranu v oblasti břicha. Nakonec musela jsem chránit teď víc než jen sebe. A hned byl u mě Rai, která mě srazil na kolena a chystal se seknout, už jsem se chystala se odvalit, když ale zasáhl robot a ostří chytil..... eh tak na čí je straně?! Pokusila jsem se vstát, ale moje nakopnuté koleno poleví a tak jsem zůstala na kolenou. (4) Zvedla jsem ruku a pomocí aury jsem si na ruce vytvořila obří ruku. Popadla jsem Raie tou rukou kolem pasu a mrštila jsem jim proti zdi. (7) |
| |
| Vězení - neznámy obyvatel Raven Když je vše domluveno, všichni se jdou připravit a já učiním stejně tak. Otisk mého prstu opět otevře OMA zbroj, do které se během deseti vteřin dostanu - dalších deset vteřin kontrola systému a nasazení poslední části, helmy. Začínám se v tom drilu zlepšovat. Proletí mi hlavou, ale to už jsou všichni na svých místech. Sebou mám CLINT REVOLVER, poté zase plně nabitou útočnou pušku, tři granáty a dvě klasické Berrety. "Hodně štěstí." Pronesu ke všem ostatním, ještě než usednu vedle Raven. Notnou chvilku mi trvá najít, jak v letounu fungují pásy, ale nakonec na to přijdu. Ano, na této lodi mé konvenční vojenské vzdělání nestačí. Jsem jen vděčný, že to neviděl Godard. Ten jeho opovrhující pohled, kterým mě propaluje, by se ještě prohloubil...pokud to teda jde. "Vědec, který si bral svou práci domů... A pro sousedy to neskončilo dobře." Odpovím Raven na otázku záměrně dosti obecně. Ne, že bych si myslel, že by pravdu neunesla, ale komu kdy pomohlo zpětně poslouchat o vnitřnostech všude po stěnách, z kterých se tvořily hnusné obludy co nešly pořádně zastřelit. "Nakonec se ukázalo, že šeky mu pokrýval Veritas." Doplním informace o našem cíli. V ten moment už ale vidím vznášející se vězení. Čekat normální budovu z vchodem, střechou, okny a komínem bylo asi přehnaně naivní, že? Přiložím ruku ke "vchodu", který se překvapivě otevře. "Hm, že by mi Varga natolik veřila? Nebo to oprávnění dostal každý agent první den společně s kartičkou na oběd?" Ušklíbnu se a vstoupím hned vedle Raven dovnitř. Hned poté se však budova vznášející se objekt začne třást. Jen se tedy rukou přidržím nějaké stěny, abych záhy zjistil, že se vchod za námi zavřel. Všechny stěny se posunuly a náš vchod nikde... Přiložím tedy opět svou ruku - kartička na obědy měla teda delší dobu do expirace... "Nikdy nic podle plánu." Pobaveně doplním poznámku k Raven. Když zaslechnu kroky, okamžitě se otočím s puškou připravenou. Muž ale neútočil, proto pušku mírně sklopím. "Gabriel Marrel - kapitán.." zarazím se, má bývalá hodnost už nic neznamená.. "Agent Oculu, kterému Varga svěřila OMA zbroj." Odpovím upřímně. Pokud je to nepřítel, stejně by došlo k boji. A pokud je to náhodou poslední z pravých přátel Oculu, tohle možná pomůže. Ostatně proč jsme tady řekla už Raven |
| |
| Otázky II Jack Všichni reportéři poslouchají tvojí odpověď s nastraženýma ušima. Vidíš jak si nahrávají i píšou každé tvé slovo, aby ho později do detailu rozebírali. Při tvé poslední poznámce u zapózování se zasmějí. Tim se taky pokusí o úsměv, ale vypadá to velmi uměle. „To radši ne,“ řekne s lehkým zasmáním. Je jasné, kdo zatím vyhrává bitvu charisma. Kdyby to tedy byla bitva. Veřejně jste teď na stejné straně. Jen, co domluvíš další vlna ruk se vznese nahoru. Novináři po sobě řvou jeden přes druhého, aby si získaly pozornost. Nakonec je vybrán hubený, téměř až vychrtlý, blonďák. Mluví sice anglicky, ale v jeho hlase je slyšet silný přízvuk. Možná norský nebo švédský. „Eh, brý den. Mé jméno Ingmar Bergmann a jsem z Euronews a můj dotaz je pro McKee. Co přesně byl Oculus a proč jsme o něm nikdy neslyšeli?“ zeptá se reportér. Tim se zhluboka nadechne a odpoví. „Zdá se, že Oculus byla tajná organizace, která obchodovala se zbraněmi a technologiemi, které se ani nedokážeme představit. Jak dlouho existovali? Jak moc světa ovlivnily, kdo ví. Nejspíš využily tyhle technologie, aby se o nich nikdo nedozvěděl. Bohužel všechno bylo zničeno, když na ně Veritas zaútočil,“ odpoví Tim. Reportér se na něj trochu nevěřícně podívá, ale nic neřekne a s poděkováním si znovu sedne. „Poslední otázka. Poté se naši hosti odeberou do čtenárny, kde budou moct mluvit v soukromí,“ řekne muž, který vás uvedl. Nakonec je vybrán muž se snědou pletí z první řady. Který zatím s ocelovým pohledem celou situaci sledoval. „Ramesh Shakmeed. New York Times. Poslední dotaz mám pro pana Jack Lloyda. Věděl jste o Oculu. Věděl jste, že existoval před včerejšími útoky?“ zeptá se tě. |
| |
| Menší odbočka? Martin Zatímco mluvíš Jacob jen pozorně poslouchá tvá slova. Občas přikývne nebo dodá slova podpory, ale jinak tě nechá domluvit. Při tvých posledních slovech vidíš, jak se mu na tváři objeví úsměv. „Já jsem to věděl,“ řekl pyšně. „Věděl jsem, že se na tebe budu moct spolehnout.“ S novou energii v sobě Jacob začne chodit po malém motelovém pokoji. „Popravdě jsem v to trochu doufal. Nevím jestli sis toho všiml, ale kousek od motelu je parta nějakých rádoby gangsterů,“ začne vysvětlovat Jacob. Matně si vzpomínáš, že jsi je na cestě sem viděl. Menší skupinka asi sedmi lidí. Ale vzpomínáš si, že jsi u nich zahlédl pistole. Není ti však jasné, jak to může pasovat Timem nebo ostatními. „Mám důvod věřit, že pracují pro Veritas. Možná nás sledují to si nejsem jistý. Normálně bych se je jen pokusil setřást, ale tentokrát máme eso v rukávu,“ zlomyslný výraz se objeví na Jacobově tváři. „Kdyby se nám podařilo dostat z nich nějaké informace, nemuseli by jsme se za ostatními vrátit s prázdnou. Co ty na to? Bude ti vadit menší odbočka, než se vrátíme za ostatními?“ zeptá se tě Jacob. |
| |
| V kostce Raven, Gabriel Muž neodpovídá hned. Chvilku potom, co odpovíte tak přemýšlí. Nakonec však udělá pár kroků vašim směrem a vy si ho můžete prohlédnout. První věc, která vám padne do oka je jeho výbava. Pod mužovou světle hnědou bundou se schovává neprůstřelná vesta a opasek s granáty. Na zádech měl připevněnou zvláštní železnou věc, z které šli všemožné dráty. Další dráty měl připevněné u boku a v tašce. Druhá věc, která vám padla do oka byla opičí maska visící z tašky. „Co se do hajzlu děje? Jako fakt,“ zeptá se naštvaně. „Sem tu, normální den. Pak roboti se zblázní a začnou do všeho střílet. A nedá se vyjít ven, a základna mlčí jak hodiny a...no a všechno je to na hovno. Koukněte na mě,“ muž ukáže na svoje oblečení. „Tady v tom ohozu jsem, protože kdo ví, kdy se ty plechovky rozhodnou tady nakráčet. Jako mám nějakej ten trénink. Jako jasně, ale já nejsem agent, jasný. Já jsem udržbář. Jako chápu s prací jsou rizika, ale jako tohle...,“ muž se zastaví. Stále ještě frustrovaný, ale zdá se, že už se trochu uklidni. „Já jsem Mike,“ představí se vám muž. Mike se otočí na Raven , jelikož si právě uvědomil její slova. „Stanchek. Jo, toho znám. Jako nikdo jsem ho neviděl nebo tak, ale to jméno. Je to jeden z těch ve středu. A nemyslím den,“ muž ukáže na jednu ze zdí. „Ale můžete na to zapomenout. Jediná cesta do středu je výtahem, který je za touhle zdí. A ten je hlídán těmi blbými plechovkami. Teda samozřejmě pokud se o ně už nepostarali vězni. V tom případě tam máte armádu psychoušů. Takže vy si dělejte co chcete, ale já se jdu zalézt do nejbližší skříně nebo tak,“ vysvětlí vám Mike vaší situaci. Kdo ví, kdy potkáte dalšího nenepřátelského člověka, který bude znát tohle místo jako Mike. Je vám tedy jasné, že jestli máte nějaké dotazy měli by jste se ho zeptat teď. |
| |
| Údržbář Se zájmem poslouchám Mikovo lamentování. Mohla bych mu říct, že Oculus už v podstatě neexistuje, ale k čemu by mu ta informace byla to nevím. Maximálně by mohl propadnout zoufalství. Nikdo mu nepřijde na pomoc a výplatu už taky očekávat nemůže. Vypadá to čím dál líp. Ať už chceme nebo ne, zřejmě se setkáme buď s šílenými roboty, nebo ještě šílenějšími vězni. Ani nevím, která alternativa se mi zdá lákavější. Vlastně ani netuším, jaký typ lidí tady Oculus vězní. Je mi jasné, že normální zločinci to budou dost těžko. Ale ani Gabriel nebyl ohledně Stancheka příliš sdílný, takže nemám moc dobrou představu. Pokrčím rameny. Určitě by se nám hodil průvodce, někdo, kdo to tady dobře zná. Ale nemám v plánu muže přesvědčovat aby s námi šel dál. Očividně je rád, že ještě stále žije. A kdo by mu to měl za zlé. "My ten výtah budeme muset risknout." Krátce se podívám na Gabriela. Kobe je už sice za námi ale já tak nějak očekávám, že mi stejně řekne, co mám dělat. Ostatně jít sem byl jeho nápad. |
| |
| Údržbář - cesta k výtahu Raven Neznámý muž se nakonec ukáže být nečekaně dobré vyzbrojeným údržbářem místního zařízení. Je taky poměrně dost frustrovaný, ale kdo by se mu mohl divit. Mike sice o svém tréninku nemluví moc chválihodně, ale dokázal to tady přežít, takže v něm bude určitě o trochu více, než sám přiznává. Minimálně jeho znalost zdejšího místa by se nám určitě ještě v průběhu mise mohla hodit. "Oculus už neexistuje. Varga je mrtvá, Veritas povraždil většinu ostatních a nás nechává honit po celém světě." Promluvím k němu, když už se má k odchodu. Je to vlastně taky zaměstnanec Oculu, možná ne tak důležitý, aby byl na blacklistu Veritas, ale stejně. Mohl by z něj být potenciálální spojenec, tak či onak si to zaslouží vědět. "To znamená, že už sem nikdo jiný nedorazí. Rozhodně nikdo, koho bys chtěl potkat." Byť to není úplně strategické (jiný voják by řekl dost hloupé), sundám si svou helmu. Přeci jen jsem se z pohledů ostatních naučil, že mluvit s někým bez lidského obličeje není úplně nejlepší start.. "Takže ti zbývají dvě možnosti." Konstatuji. "Hodila by se nám tvá pomoc. Takže můžeš jít s námi, držet se vzadu, boj nechat na nás a pomoci s pohybem po tomto bludišti. Pomůžeš nám tak zajistit, že tvá práce zde nebyla k ničemu a nebezpečný vězeň se nedostane na svobodu. A v dlouhodobém měřítku taky pomstít všechny mrtvé kolegy z Oculu." Nabídnu mu s nepatrným pousmáním. Touha po pomstě či nepromarněných letech práce může být silnou motivací. Stejně tak ovšem snaha zachránit si vlastní život. Osobně bych ho za žádnou z těch možností nesoudil. "A tvá druhá možnost je se tu někde schovat. A zkusit své štěstí sám. Rozhodnutí je na tobě." Nasadím si zpátky svou helmu, několik částeček se samovolně začne hýbat, spoj trochu zasyčí a už je zase pevně na svém místě. "Nás čeká ten výtah." Kývnu na Raven. Poté se Mika zeptám na přesnou cestu k výtahu - protože "za touhle stěnou" v téhle divné kostce prostě nestačí. A ať už jde Mike s námi, nebo nikoliv, volným krokem zamířím na místo určení. Před prvním rohem však zvednu pokrčenou levou ruku se zaťatou pěstí, abych naznačil, že musíme zastavit. "Musíme se dostat do toho výtahu. Nevýhodou je patrně nebezpečná společnost, výhodou je, že známe trasu a můžeme jejich přítomnost předvídat. Takže držet hlavy dole, pohybovat se u stěn a zkusit se nepřipravit o moment překvapení." Řeknu k Raven (a snad i k Mikovi) těsně před tím, než za daný roh nakouknu a až poté opatrně projdu. Od krytu ke krytu vedu trasu dokud nezahlédnu výtah, či někoho jiného.. |
| |
| Cesta k cíli Leigh „Něco víc. Tak to teda můžu,“ řekne Closer a z jeho hlasu téměř kape jed. Zdá se, že nemá tohle místo zrovna v lásce. „Tohle je vězení, které Oculus založil. Aby tady držel lidi, kteří se mu nelíbí. Teda většina z nás jsou lidi. Víš, co je Oculus, že jo?“ zeptá se tě. Když to řekne, je to jako by se v tvé mysli uvolnila povodeň a informace začali proudit do tvé mysli. Ne všem si však rozuměla. Oculus. Tajná organizace. Člen Triumvirátu. Zatímco Řád sbíral vědomosti, Oculus sbíral hmotné držení. Zatímco Řád se zavázal pozorovat, pokud to jinak nejde, Oculus aktivně činil. Vůdkyně byla Varga. Vždycky. „Hej, jsi stále s námi,“ vytrhne tě z myšlenek Closerův hlas. Zdá se, že jsi nějakou dobu jen stála na místě a koukala do ničeho. Když se ujistí, že už zase dáváš pozor, pokračuje. „Takže, jak říkám. Oculus tohle založil. A tady mě z Tear tady zavřeli, kvůli těmto,“ Closer si poklepe na své oči. „První prototyp mechanických implantátů. Prý, že moc ovlivnily naší psychiku. Kriminální šílenství, tomu říkali. A uznávám, předtím jsme byli trochu horlivý, že Tear?“ zeptá se. Tear zvedne svojí pravou ruku a dá svůj palec a ukazováček velmi blízko k sobě. „Ale už jsme v pořádku. Naprostá sebekontrola a milý, jako koťata,“ ujistí tě Closer. Připadá ti trochu, jako by se ti snažil něco prodat. Dokonce ze svého kabátu vytáhne flašku s vodou a hodí ti jí. „Napij se. Vypadáš, že to potřebuješ. No teď když jsou z nás kámoši, musíš nás dostat ven. Žádného Stancheka neznám, což znamená, že nejspíš bude blíž středu. Jen nás dostaň ven a my ti uvolníme tuhle zeď a je tam výtah a všechno. Všichni budeme spokojení. Co ty na to?“ zeptá se tě Closer. |
| |
| Vězeň Heather „Samozřejmě, že je,“ postěžuje si Gareth, když ho ujistíš, že je to silně chráněné. Vytáhne svoji pistoli a pomalu se začne přibližovat po schodech dolů. Všimneš si, že ani neslyšíš jeho kroky. Dojdete k prvnímu strážnému, který je k vám však otočený zády. Nikoho kolem něj nevidíte. Gary ti naznačí, abys byla potichu. Poté se k muži přiblíží a chytne ho do kravaty. Začne jej škrtit. Muž se brání, ale nemá šanci. Za chvíli už leží na zemi, ale všimneš si, že stále dýchá. Gareth vezme jeho vysílačku a s velmi dobrou ruštinou řekne. „Potřebujeme posily. Všichni muži do vrchního patra. Cesta za obrazem je však kompromisovaná. Opakuji všichni...aaaaah,“ dodá nakonec ještě dramaticky řev a poté vysílačku hodí na zem a rozmlátí. „Vždycky to jde nenásilně,“ zašeptá ti a poté se podívá na muže, který leží na zemi v bezvědomí. „V rámci možností, samozřejmě.“ O chvíli později už slyšíte, jak hromada lidí utíká někam ven. Ještě chvíli počkáte, než se všechno utiší a poté vejdete dál. Čeká na vás malá kruhovitá místnost s pěti celami. V každé cele je pět lidí. Jeden zvláštnější než druhý. „Chvíli počkej, než se ujistím, koho to vlastně chceme,“ řekne ti Gareth a začne si cely prohlížet. Zdá se, že vězni o vás nemají ani ponětí. Není ti jasné, jak to, ale vůbec na vás nereagují. Až na jednu. Bělovlasá dívka, jež zvedne hlavu od knížky, jen co vejdete dovnitř. „Koho pak to slyším,“ řekne a přijde až ke sklu. „Nemusíš se bát. Z jejich strany je sklo nepropouští světlo ani zvuk. Neslyší nás, ani nevidí,“ řekne ti Gareth. Zatímco pozorně kontroluje. Žena se však dívá přímo na tebe. „Cítím tvoji nervozitu. Tvoji nejistotu. Copak se děje? Někdo ti ubližuje. Mě se můžeš vyzpovídat,“ řekne ti žena. „Tady je,“ zavolá na tebe Gareth. A ukáže na celu přímo naproti té od ženy. Vidíš tam bílé nemocniční lehátko. Leží na něm nějaký muž. Zajímavá věc, které na něm vidíš, je že má každé oko jiné barvy. Gareth přiloží svůj kodex k cele, která se otevře. „Myslím, že je na čase, aby jsi udělala svoje zázraky. Jen ho dostaň na nohy a můžeme odtud vypadnout.“ |
| |
| Hana vs Rai a Mech Zet Hana „Co děláš Mechu Zet?“ zeptá se chladně Rai. „Žádné zabíjení,“ odpoví mu robot. „A mé jméno je...,“ než to stihne doříct využiješ své šance. Vytvoříš obří zlatou ruku míříš s ní k Raiovi. Ten se sice chystá uhnout, ale nepodaří se mu to. Ty jsi moc blízko a ruka je moc velká, než aby jí uskočil. Pevně ho chytneš. Rai sebou vrtí, ale je mu to zbytečné. Vrhneš s ním o zeď vcelku tvrdě. Rai rychle vletí do kamenné zdi. Podaří se mu dát ruce kolem hlavy, ale kvůli tomu narazí do zdi přímo páteři. Nemáš však moc čas odpočívat, jelikož Mech okamžitě zareaguje. Chytne tě za druhou ruku a hodí tě na druhou stranu místnosti. Chvíli jedeš po podlaze, až jemně narazíš do druhé zdi. Nehodí tě tak silně, jak by mohl, ale síla jeho železných rukou je dost, aby si pocítila bolest ve rameni. Jsi si vcelku jistá, že je tvá pravá ruka vykloubená. A tvůj ret rozbitý. Rai se mezitím dostane na nohy a zdá se naštvaný. Uvědomuješ si problém ve kterém jsi. Jsou dva a oba jsou dost schopní. Kdykoliv se soustředíš na jednoho, tak na tebe zaútočí ten druhý. Budeš muset nějak vyrovnat strany. Buď je rozdělit, nebo sebe zdvojit. A samozřejmě nesmíš zapomenout na tvůj ultimátní cíl. Heather. |
| |
| Tiskovka Jsem ve svém živlu, pozornost kamer a fotoaparátů je mým skoro denním chlebem a vím, jak před nimi vystupovat, aby mě svými otázkami neuvedli do rozpaků. Narozdíl o McKeeho, který vypadá, že by si přál být kdekoliv jinde jen ne zde. Užij si to. Přijdou horší věci. O to se postarám. Teď však musíme vypadat na oko přátelsky a proto se zájmem poslouchám každé jeho následující slovo, tu a tam ve tváři vykouzlím i drobný úsměv jako náznak podpory. Parchant. Takhle znevážit Oculus. Takhle znevážit tolik práce, kterou jsem pro tu organizaci vykonal. Všechno to dobré. Oculus byli první, kdo mi v životě dali šanci ukázat, že nejsem jen bezpáteřní floutek. Pomohli mi napravit mé chyby, ukázali mi cestu vykoupení - a pak si přijde tenhle idiot a všechno to zničí. Vážně bych mu nejradši propálil kulku mezi oči, mám ale takový dojem, že publikum by si to vysvětlit nenechalo. Hrajeme dál. "Děkuji za tuto otázku, Rameshi." Čekal jsem, že to padne a jsem připraven. "S politováním musím přiznat, že jsem o Oculu věděl." Dramaticky se odmlčím, aby měli šanci zpracovat novou informaci. "Pro organizace jako Oculus, Veritas a další je jednoduché vypadat jako ti správní. Jako ti dobří, kteří se snaží pomoci světu či ho dokonce zachránit. Člověk chce věřit, že je tu někdo, kdo se stará o blahobyt nás všech a kdo nás chrání. A chce pomoci. Jako spousta dalších jsem i já naletěl a uvěřil. Pokusím se však své chyby napravit a doufejme, že při další podobné příležitosti již budu o něco více obezřetný. Kdo by tušil, že důvěra v dobrou věc se nemusí vyplatit." Nemohl jsem Oculus zavrhnout úplně a říci, že jsem o jejich existenci nevěděl. Bylo by až příliš jednoduché najít nějaké důkazy tvrdící opak a pak by všechna má slova byla pouhou lží i před očima diváků. Trocha pravdy neuškodí - i když je poupravena. "Nezbývá než doufat, že Veritas, organizace, která v současné chvíli zachraňuje nás, je skutečně tou pravou a správnou. Byl bych velmi zklamán, kdyby se ukázalo, že jsem naletěl i podruhé, věřím ale, že morální kodex pana doktora McKeeho je natolik silný, aby nesešel z cesty. Svěřuji mu do rukou svou důvěru - a nemalé prostředky, tak doufejme, že ví, jak s tím naložit." Zasměji se, nespouštím však oči z McKeeho. A jde se na to. "Prosím, přijměte mou ruku jako poděkování za vše, co pro nás děláte. A taky aby novináři měli radost, třeba to bude i fotka týdne." Natáhnu k němu ruku, skoro mu nedávám šanci jí odmítnout, pokud nechce vypadat neslušně. Sledovací zařízení mám ale na té druhé. Mým plánem je využít jeho podání ruky, přitáhnou si ho k sobě a velmi vášnivě políbit. Většinu lidí to vyvede z míry natolik, že nejsou schopny žádné reakce, sníží se jim vnímání jiných částí těla - a kdo ví, třeba si ruky, která zabloudí za jeho krk v jasně intimním gestu, ani nepovšimne. Krk je právě to místo, kam bych rád v průběhu toho tuším že krátkého kontaktu, přilepil sledovací zařízení. Pěkně pod vlasy, na holou kůži. Tak uvidíme, jak to bude fungovat, snad to za to bude stát. |
| |
| Hana proti všem! Rai skončil ve zdi, ale na můj útok hned zareagoval robot, který mě chytl a odhodil mě. Syknu, když cítím bolest v rameni. Nehodil mě tak tvrdě, jak by mohl, ale to neznamená, že mi nezpůsobil zranění. Automaticky se dotknu břicha, ale obrana kolem mého břicha byla neporušena. Robot se zdál poněkud choulostivý pokud šlo o boj. Což bylo trochu divné, ale možná by se to mohlo hodit. Rai se mezitím dostává na nohy, sakra... proč ho ten náraz nemohl odrovnat? A Heather mi mezitím utíkala. „Au. To bolelo. Dávej pozor jak zacházíš s těhotnou ženskou.“ Postěžuji si nahlas a zvednu se. Použila jsem auru k ošetřené ramene. Zrovna teď si nemůžu dovolit nechat se omezovat bolestí. Podívám se z jednoho na druhého. „Byla bych raději, kdybych mohla Heather odvést a nedostat se při tom do konfliktu. Nemůžete se na to prostě vykašlat? Nejsem zrovna ve stavu, abych mohla bezpečně bojovat.“ Zamračím se a pak se usměji. Vlastně! Přece jen moje budoucí dcera mě něco naučila. Vyhodila jsem do vzduchu kouli své aury a když dopadla na zem, vytvořila jsem z ni svou zlatou kopii. Chtěla jsem ještě jednu, ale tohle je poprvé co to zkouším, tak radši nebudu pokoušet štěstí. (7) Svou kopii jsem hodlala použít na Raie, protože.... on je očividně brutálnější. A momentálně nemohu moc riskovat, takže můj soupeř bude jemnější robot. „Ty robote? Odkud vzali tvůj design?“ ptám se. |
| |
| Nepřátelé před výtahem Raven, Gabriel Mike se zarazí nad Gabrielovými slovy. Nezdá se obvzlášť smutný, ale šokovaný rozhodně. „Jako fakt. Varga mrtvá? Sakra. A žádná záchrana,“ zopakuje Mike Gabrielova slova. „Sakra. Zrovna jsem měl dostat bonusy,“ zařve a dupne si do toho. Poté jen vzdychne a pokrčí rameny. „Doufám jen, že je aspoň Tim v pohodě. Jediný se k mě choval s nějakým respektem,“ zavzpomíná si rychle, ale pak se vrátí do reality. „Takže to z vás dělá mojí záchranu. To mění situaci. V tom případě radši budu za týpkem s brněním jako kráva,“ souhlasí s vámi Mike. „Dobře, dovedu vás za Stanchekem a ukážu vám, jak se tudy prochází, ale předem říkám, že když půjde do tuhého tak se schovávám, jasný? Nejsem žádnej agent,“ ujistí vás Mike. A s těmi slovy vaše Kodexy zabrní. Mike poté přijde ke stěně na kterou ukazoval, dotkne se jí a udělá na ní rukou nějaké gesta. Krychle se začne znovu třepat a stěna se pomalu odsune a uvolní vám tak přístup. Stále se však držíte zdi, ale dává vám to teď dobrý náhled na roboty, kteří střeží výtah. Zdá se, že pohyb zdi je nijak nevyrušil. Rychle si je spočítáte. Je jich osmnáct. Každý z nich se pozorně dívá po známce nepřátelství. „Co ty?“ promluví Mike k Raven šeptem. „Nechcete si aspoň půjčit granát nebo něco. Nevím, jestli nás váš přítel dokáže chránit oba?“ zeptá se klidně a nabídne jí jeden granát.   |
| |
|
|
| |
| Vzhůru do akce Krátce kývnu na znamení, že chápu, co mám dělat. Co jsem nezvládla já, udělal za mě Gabriel. Mike naštěstí nevypadá, že by ho ta zpráva příliš zdrtila. Při jeho slovech o Timovi mě ale bodne u srdce. "Na Tima bych radši nespoléhala." Zamumlám tiše, ani si nejsem jistá, že mě slyšel. To už ale Mike uvolňuje cestu do hlubin vězení. Stěna se pohne a odhalí nám výhled na první nepřátelskou linii. Rychle roboty spočítám, je jich osmnáct. Osmnáct! Já jsem sice čekala, že to nebude procházka růžovou zahradou, ale tohle je dost silný kalibr. Zvlášť, když už na první pohled vypadají dost nebezpečně. Trochu zmateně se podívám na nabízený granát a pak na Mika. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že z jeho úhlu pohledu jsem neozbrojená. Vesele se zakřením. "Ne to je dobrý, posloužím si vlastním." Odpovím tiše a před jeho očima se proměním. Natáhnu ruku, dlaní vzhůru, a zformuju z ní kouli bílého světla, tiše prskající energie samotných hvězd. V poslední době je pro mě přeměna stejně přirozená jako dýchání. To mě znepokojuje hned z několika důvodu. Všimla jsem si, že ve chvílích, kdy se uvolním, nebo odpočívám se moje tělo začíná proměňovat samovolně. Nic velkého, kousek kůže, nebo konečky prstů. Jako kdyby pro se pro mě Omniho podoba stávala stále přirozenější. Nutí mě to přemýšlet. Jak dlouho bude trvat, než zcela převládne nad tou lidskou. A budu to pak ještě vůbec já? Nepochybuji o tom, že Omni by mě svým vědomým snadno dokázal převálcovat. Už ukázal, že zvládne převzít kontrolu, když potřebuje. Co když se nakonec naše role prohodí a já se stanu pouhým pozorovatelem. Očividně mám špatný odhad na lidi a teď se začínám obávat, že jsem příliš snadno začala důvěřovat i Omnimu. Jenže takovéhle myšlenky jsou zcela zbytečné, vzhledem k tomu, že on sedí v mojí hlavě. Tohle na ně navíc neni ani dobrý čas, ani vhodné místo. Takže je nakonec odsunu stranou a soustředím se na náš aktuální problém, čímž jsou roboti. "Až řekneš." Šeptnu směrem ke Gabrielovi. Nic mi tak nevyčistí hlavu od špatných myšlenek, jako prolít trochu krve...v tomhle případě oleje. |
| |
| Pot a olej Raven K mé radosti se k nám nakonec Mike přidal. Sice nám dal jasně najevo, že boje se účastnit nebude, ale to od něj nakonec nikdo neočekával - každý má své hřivny.. Jeho poznámku o Timovy přejdu jen se zamračením, které naštěstí nikdo nevidí. Ano, má právo se dozvědět i toto, ale teď na to není vhodná doba. Šestnáct, sedmnáct, osmnáct! Doprdele! Ohánět se tady kartičkou Oculu na obědy asi nepomůžue. "Ona mou ochranu určitě nepotřebuje." zareaguji pobaveným, ale stále tichým, hlasem na Mikovu starost o Raven. "Ale já bych si ten granát vzal." Šeptnu na něj a na oplátku mu nabídnu jednu ze svých Berret. Jsou blízko sebe... Kdybych je mohl dostat ale ještě trochu blíž, podobnou metodou jako v Kobe. Vzpomenu si na svůj chabý hologram, který jsem tehdy za pomocí důmyslných senzorů vytvořil. Tehdy sice za moc nestál, ale svou úlohu splnil. Tentokrát ruku s modrým paprskem namířím naroh místnosti, abych nás při tvorbě hologramu neprozradil. (3) No, ne že by tato opatrnost byla úplně třeba. Hologram se tentokrát nevytvoří vůbec. Buďto je něco s programem, nebo ho špatně ovládám... Musel jsem se naučit spoustu věcí jen za několik měsíců. Až to skončí, nechám zbroj pro jistotu provést diagnostiku. Omluvně se na ostatní podívám a poté kouknu na Mikův granát, který držím v levé ruce. Ruční obranný granát - super. U tohoto typu by prohoření zpožďovače mělo trvat někde mezi 3 až 4 vteřinami. "Až uslyšíš výbuch, zaměř se na roboty po pravé straně, já si vezmu ty vlevo." U obranných granátů se nedoporučuje zdržovat jejich odhození, ale běžný voják nemá k dispozici nadlidskou sílu a reflexy. Ať toho nelituju.. Granát odjistím, ale neházím. 1, 2... Hned po odpočítání druhé vteřiny konečně házím. Ale ne standartně obloukem jako ze zákopu, spíše jako baseballový míček. Přímo doprostřed mezi roboty. (8) Pro vysokou rychlost granátu se za poslední sekundu až dvě stačí dostat víceméně doprostřed hloučku, poté - ještě než granát vůbec dopadne na zem, nebo v tomto případě spíše než zasáhne robota před sebeou - exploduje. Sebejistě vykouknu z útočnou puškou v rukou zpoza krytu v naději, že i přes špatný vizuální kontak způsobený výbuchem moje zbroj najde své cíle. (4) Ať už za to může kouř z exploze, úlomky robotů, nebo nějaká důmyslná technologie Oculu, zbroj má problém roboty zaznamenat. Snad mého v tomto ohledu tedy zbytečně brzkého vykouknutí z krytu roboti nestihnou využít. Proto musím střílet jen podle vlastního zraku, což není rozhodně ideální, přesto střílím a nábojů nešetřím. (8) |
| |
| Pot a olej Jen další přikývnutí. Ochotně nechám Gabriela aby vymyslel plán a rozhodl strategii. Oba víme, že to je jeho parketa a ne moje. Já bych byla schopna tam naběhnout zcela bez přemýšlení nad jakýmkoliv plánem. Přikrčená u země očekávám výbuch, jakmile se ozve, vyrazím. Pokusím se kolem sebe vytvořit ochranné silové pole. Ale to spolu s tím, že se zároveň rozletím není dobré, pole jen krátce problikne a rozplyne se. (2) To mě ale nijak nezpomalí, prostě se budu muset obejít bez štítu. O to silnější jsou tak moje světelné střely. Vyhlédnu si toho, který je ke mě nejblíž a vypálím. (7) Dál už se příliš zaměřováním nezatěžuju a prostě je zasypu deštěm menších střel. (8) |
| |
| Do jadra väzenia Hneď, ako Closer vysloví slovo "Oculus", začnú sa mi v hlave vybavovať vzdialené a cudzie spomienky. Páni. Stále si na to akosi neviem zvyknúť, odrazu mám takmer všetko na dosah. V informáciách je chaos, ale i tak pozoruhodne rýchlo naskakujú do môjho vedomia. A tak, kým oprášim dávnu informáciu o tom, čo je Oculus zač, zostávam paralyzovane stáť na svojom mieste. "Jasné, jasné..." poriadne otrasiem hlavou, keď ma Closer osloví, aby som sa dostala späť do reality, ako keď sa chce človek dostať z driemot a únavy. Za okamih už opäť naplno vnímam nezvyčajnú celu, Closera a jeho parťáčku, aj svoju nedokončenú misiu. Vypočujem si, čo ich do tejto nezávideniahodnej situácie dostalo. Takže kriminálne šialenstvo? Zaujímavé... Chrbtom sa opriem o jednu zo stien a šikovne chytím fľašu vody. Reflexy mám viac než v pohotovosti. Náhlivo sa napijem, aby som uhasila smäd, ale oči nespúšťam z netradičnej dvojice. "Tak pekne po poriadku, nikdy si o Stanchekovi nepočul, ale myslíš, že poznáš k nemu cestu?! "trochu podozrievavo vzhliadnem k stene, o ktorej Closer hovorí. "Ale možno máš pravdu..." opäť odlepím fľašu od úst a vlhké pery si utriem chrbtom dlane, "môžme si navzájom pomôcť. Dostaňte ma k Stanchekovi a ja zaistím, aby sme sa odtiaľto všetci štyria bezpečne dostali..." snažím sa pôsobiť dôveryhodne a neústupne, aj keď hlavou sa mi preháňa niečo ako - sakra, Leigh Ann, sotva vieš, aké máš schopnosti a čo tvoje telo dokáže, a už sľubuješ niečo, čo sama netušíš, či vieš splniť. Niečo mi na tom páriku nesedí, potrebujem záruku, že sa dostanem do cieľa svojej cesty. |
| |
| Nečekaná fotka Jack Ramesh – a popravdě i všichni ostatní novináři – jsou velmi překvapení tvojí odpovědí. Jestli je jedna věc, kterou političtí reportéři nečekají, je to upřímnost. Popravdě i Tim se zdál trochu překvapený, nebo jsi to aspoň viděl z jeho letmých pohledů. Když domluvíš, muž který vás ze začátku představil, řekne jen. „No...myslím, že chyby děláme každý. Teď asi bude na čase...,“ už se tě chystal odvolat, ale poté jsi pokračoval dál. Nabídl jsi fotku. A znovu, jako by jsi mezi psy hodil kus masa. Během chvíle stála za fotkou celá místnost a Tim nemohl odmítnout, i když rozhodně vypadal, že by chtěl. „D-dobře. Jedna fotka neuškodí,“ řekne nakonec. Vstane ze své židle a postaví se vedle tebe. „Mohly by jste se postavit doprostřed,“ zavolá na vás jeden z reportérů. A po chvíli vybírání perfektního místa si tedy podáte ruce. A pak vykonáš svůj plán. Přitáhneš si Tima k sobě a políbíš ho. Vteřina ticha se rozlehne po celé místnosti. Dokonce i šokovaný Tim na tu vteřinu nic nedělá. Fyzický kontakt není jeho silná stránka. Potom však zareaguje a odstrčí tě od tebe. Podařilo se ti vložit zařízení na jeho krk, ale měl jsi trochu méně času, než jsi čekal, takže jsi musel být trochu prudší. Musíš jen doufat, že si toho Tim nevšiml (hod kostkou). „Ehm...já...myslím, že je čas rozhovor ukončit,“ řekne muž a sice s respektem, ale rázně vás zavede do čtenárny a zavře za vámi dveře. Ty však moc nezabraňují hlasům novinářů, kteří nutně vyžadují všemožné odpovědi. Tim se zdá šokovaný a opatrně si tě prohlíží. Počká, než se novináři venku ztiší, než začne mluvit. Odkašle si a najednou, jako by z něj všechna nervozita a nerozvážnost spadla. Před tebou stojí klidný, vyrovnaný a nebezpečný muž. Tohoto si dokážeš představit, že zabil Vargu. „Nevím, čeho jsi tím chtěl dosáhnout, ale nevyjde ti to. Jen tě předem varuji,“ řekne Tim. A rychle něco naťuká na svém Kodexu. „Já tak nesnáším takové věci. Občas si říkám, že jsem měl tváří Veritas udělat Ginsberga. Mimochodem, říkal jsem si, že by tě možná zajímalo proč nejsi na útěku s ostatními, nemám pravdu?“ zeptá se tě, zatímco ťuká do Kodexu. |
| |
| Rozhovor se Sluncem na sněhu Hana "Dvě trefy v jednom," řekne Rai, na tvojí poznámku o těhotenství. A zdá se ti, že pod maskou se mu objevil úsměv. Rychle vyléčíš své rameno. Pořád cítíš, že je trochu ztuhlé, ale nebolí. Ale to už před sebou vytvoříš svojí kopii. Když se koule aury dotkne země, připomíná ti to keramický kruh. Ze začátku má jen obecný lidský tvar a postupně se vytváří víc a víc detailů. Až nakonec je osoba nerozpoznatelná od tebe. Včetně tvého oblečení. Samozřejmě, když si odmyslíš, že je celá vytvořená ze zlaté záře. Tvoje zlaté já na tebe mrkne, jako by říkalo: "Já se o něj postarám, neboj." A pak se rozeběhne na Raie. V tu samou chvíli cítíš jak se kapičky potu začnou tvořit na tvém čele a tvé dýchání zrychlí. Zdá se, že tvorba samostatné kopie je celkem náročná. Vzpomínáš si, že kopie Xery nemohli používat auru. Takže tvé zlaté já bude muset spoléhat jen na své bojové schopnosti. Je ti tedy jasné, že moc času nemáš. Robot se nezdá, že by na tebe měl v plánu znovu zaútočit. I když je pravda, že to se předtím nezdál taky. "Je mi to velmi líto. Vaše bolest mi nepřináší žádné potěšení, ale bohužel nemohu si pomoct. Moje programování je silnější, než já," řekne ti Mech. Když se ho pak zeptáš na jeho design, pokrčí hlavu do strany. "To je velmi zajímavá otázka. Musím se přiznat, že nevím. Veritas mě prý našli uprostřed divočiny. Silně poškozeného. A tak toho využily. Nabourali se do mého programu a ještě k tomu, no...dejte mi chvilku," začne si s tebou Mech povídat. Zdá se ohledně toho vcelku nonšalantní. Jako by tě před chvíli nepraštil do obličeje. Poté jsi viděla jak otevřel svoji hruď a uprostřed byla malá železná koule, kolem které levitoval železný kroužek. "Vidíte, tohle je mé jádro. Funguje na principu studené fúze. A ten příšerný kroužek, kolem to jsou mé pouto. Zabraňuje mi, aby se mé vědomí dostalo mimo tohle tělo. McKee se bojí, že kdybych se dostal na otevřenou síť, spustil bych technologickou singularitu. Sundání kroužku by vypnulo mé jádro, vymazalo mou paměť a rozpustilo mojí hmotnou podobu. Smrt. Už by bylo po Slunci na sněhu. To je mé jméno mimochodem. Slunce na sněhu. Co je vaše?" zeptá se tě robot, poté co ti řekne mnohem víc informací, než jsi chtěla. |
| |
| Slunce na sněhu Moje zlatá kopie se vydařila. Ale pořád jsem to musela trénovat, protože i když byla odolnější než já, tak nemohla používat auru a nevím jak dlouho dokáže Raie zabavit. A tak jsem to uspíšila a zeptala se stroje na to co mě zajímalo. A dostala jsem víc než jsem čekala. Slunce na Sněhu, jak se mi představil... nevím jistě jestli se považuje za muže nebo ženu, byl docela hovorný. Zírala jsem na jeho otevřený hrudník a železnou kouli, kolem které poletoval nějaký kroužek. Skoro to vypadalo jako magie. Překvapeně zamrkám a zadívám se na něj... ní.... to.... „Já jsem Hana. Ráda tě poznávám Slunce na sněhu.“ Okamžik pohlédnu směrem k Raiovi. „A to víš jistě a nebo to s tou tvou smrtí je něco co ti řekli?“ zeptám se. Jen aby ten kroužek ve skutečnosti nebylo něco co ji drželo na uzdě. Ve skutečnosti by nezemřela... nezemřel, ale jen by se osvobodil od rozkazů. „Jen aby ve skutečnosti ten kroužek nebylo to díky čemu je musíš poslouchat.“ „Ptám se na tvůj design, protože mi hodně připomínáš mou nejlepší kamarádku Xeru. Byla taková jako ty. Ale obětovala se, aby jiní mohli žít. Když jsem tě viděla... trochu jsem doufala, že... třeba....“ Odmlčím se. „Netuším, jak by bylo možné, že by se něco z Xery dostalo až na zemi. Ale nepřipadá mi jako náhoda, že vypadáš jako ona.“ Vzdychnu a prohmatám si rameno. „Proto se ptám i na ten kroužek. Jestli jsi trochu jako ona, tak ona nemusela poslouchat nikoho. Vlastní vůle, vlastní rozhodnutí, vlastí přátelé.“ |
| |
| Roger Conrad Heather Pomalu položíš své ruce na jeho hlavu. Zprvu nic necítíš. Všechno by mělo být v pořádku. Měl by být vzhůru. Pak na to však narazíš. Něco pomalu ničí buňky v jeho těle. Ne, oni se sami ničí. Jako by produkovali moc energie a sami se zničily. Ale hned se vytvořili další, které je nahradili. Tohle léčení ho sice udržovalo živého, ale v bezvědomí. „Prý je tady od sedmdesátek. Roger Conrad,“ řekne Gareth, když si čte lékařskou kartu u jeho postele. Pak si však všimne, jak se soustředíš a rychle kartu položí. „Promiň, už jsem ticho,“ řekne a doopravdy je. Vrátíš se tedy k léčení. Jeho buňky se sami ničí a poté zase léčí. Snížíš tedy počet energie, kterou buňky tvoří, aby je tělo mohlo kontrolovat. Nesnížíš ho o moc,ale o dost. A funguje to. Postupně cítíš, jak se jeho buňky léčí rychleji, než mizí. Muž se probudí a tvůj Kodex zabrní. Otočí se na tebe. Poté si sedne. Podívá se kolem sebe. Na Garetha. Který si všimne jeho probuzení. „Wow, dobrá práce. Zvládla si něco o co se oni pokoušeli padesát let, za pět minut,“ pogratuluje ti Gareth. Poté přijde k muži. „Jsi v pořádku. Mé jméno je Gareth a tohle je Heather. Jsme tady, aby jsme tě odsuď odvez...,“ muž ke Garethovi zvedne ruku a jemně ho pohladí po tváři. Vidíš jak Garyho rty zkapalní a vplynou do sebe. Poté se zase zpevní. Tam kde byla před chvíli jeho ústa je teď jen kůže. Gareth začne zběsile vydávat zoufale zvuky a hmatat po svých neexistujících ústech „Moc mluvil,“ řekne Roger a otočí se na tebe. „Cítíme z něj jeho/jí. Byla si s nimi blízko, že ano. Potkala jsi jeho/jí. Potkala jsi Raven/Omniho. Kde jsou. Kde je naše pomsta,“ zeptá se, ale pak se zarazí. „Ne. Je tady ještě někdo. Někdo jež páchne po Raven/Omnim. Kdo to je?“ zeptá se tě naštvaně. |
| |
| Bojový spojenci? Raven, Gabriel, Leigh Music Gabriel, Raven Ticho jako před bouří se rozlehne mezi vámi těsně předtím, než Gabriel hodí svůj granát. Mike se šokovaně dívá na přeměnou Raven a doslova nemá slov. Což se u něj zdá být vcelku vzácné.Ale pak Gabriel mrští granát. Jen, co je ve vzduchu roboti zaregistrují jeho existenci. Granát se dostane přímo do středu, takže když se chtějí roboti dostat ven, jen narazí do svých kumpánu. A poté výbuch. Ten odstartuje celou šarvátku. Raven to však dá perfektní možnost začít dělat své. Roboti soustředění na Gabriela si ji ani nevšimnou, než prvního z nich jedním paprskem nechá rozletět na kousky. Poté Raven jen natáhne své ruce. Tentokrát místo, aby se všechny hvězdy koncentrovali na jednom místě, se koncentrují na konečky jejich prsů. Téměř andělská záře začne vycházet z jejich ruk a poté destrukce. Hromada střel jako kulomet létají mezi roboty. Ne vždycky se trefí, ale dostatečně. Mezitím prach ustane a Gabriel může začít střílet podle oka. Vidí, že svým granátem sundal tři z nich a jednoho připravil o ruku, ale stále stojí. Podařilo se mu ho tedy dodělat střelami. Ale roboti se v té chvíli dali do protiútoku. A jejich cílem byla Raven, která letěla ve vzduchu, nechráněná. Začali po ní divoce střílet. A i když nic netrefilo žádný orgán, jedna kulka poškrábala její ruku. Avšak její kosmická podoba to udržela. Avšak další střela by mohla trefit vážnější místo, to vám bylo oběma jasné. Přesně v tuhle chvíli se otevřela další zeď. Roboti: 18 – 3 (Gabriel) – 5 (Raven) – 1 (Gabriel) = 9 Leigh Když řekneš své pochyby o tom, jestli může Stancheka najít, Closer se pozastaví. Tear ho praští do ruky. „Au, počkej. Můžu to vysvětlit,“ řekne. Nejsi si jistá, jestli tobě nebo jí. „Neznám ho, to znamená, že musí být odněkud ze středu. A tam tě můžu zavést. Takhle jsem to myslel. Chápeš,“ vysvětlí ti Closer s úsměvem na tváři. Jako by si sám oddychl, že ho to napadlo. Ale ten úsměv rychle zmizí, při tvých podmínkách. „Hej, počkat, počkat, počkat. První mě ty dostaň ven a já ti pak řeknu...,“ než to stihl doříct, celá Kostka se znovu zachvěla. „Co je to teď,“ řekne frustrovaný Closer tak do vzduchu. Tear přitom velmi rázně ukáže na stěnu. „To není náš problém,“ řekne jí Closer a otočí se znovu na tebe. „Kde jsme to byli? A jo. První nás ty dostaň ven a...,“ výbuch se ozval z vedlejší místnosti. A poté zvuky střelby a další exploze. Někdo tam bojoval a pořádně. To bylo jasné. Tear teď už násilně bouchala na stěnu. A Closer se díval mezi tebe a jí. „Dobře, mi tě tam dostaneme, ale poté chceme ven. Ale je to tam nebezpečný, takže se drž u nás,“ řekne ti Closer. Pak ze svého kabátu vytáhne zbraň a podá ti jí. Vypadá jako revolver s dlouhou hlavní. Víš, že to je .500 S&W Magnum a že má pořádnou ránu, takže si musíš dávat pozor na zpětný ráz, i když je držíš v ruce poprvé. „Má jen šest nábojů, ale neboj mám náhradní, takže nemusíš šetřit. Ukradl jsem jí jednomu dozorčímu, který si myslel, že je Clint Eastwood nebo co...,“ zuřivé bouchání Tear na stěnu přerušilo Closerovo povídání. „Dobře. Jak říkám, drž se u nás a v bezpečí. My tě ochráníme,“ řekne Closer, než přijde ke stěně a udělá na ní nějaké gesta. Ta se poté pomalu otevře. Raven, Leigh, Gabriel Jen co se stěna otevře všichni můžete vidět jak Tear vběhne dovnitř na jednoho z robotů a vlastníma rukama je trhá kus železa od kusu železa. Closer mezitím vytáhne dvě pistole a začne do robotů střílet. Každá pistole přitom střílí do jiného. Když Raven a Gabriel uvidí tyhle dva hosty jejich Kodexy zabrní. Ohledně Leigh však nic neříkají. Na druhou stranu, když se Leigh podívá na Raven její hlavu znovu pohltí myšlenky. Omni. Multidimenzionální bytost. Starší než vesmír? Stvořitel? Velmi mocný. Když se Leigh podívá na Gabriela taky ji napadne něco málo. OMA zbroj. Nejnovější zbraň Oculu. Není nebezpečná pro kvalitní Meč Řádu. Z myšlenek jí však vytrhne kulka, která proletí kolem jejího obličeje. A Leigh před sebou vidí bitvu v plné síle. Roboti: 9 – 1 (Tear) – 2 (Closer) = 6 |
| |
| Trocha soukromí Polibek to byl krátký, ale rozhodně stačil posloužit svému účelu. Novináři můžou být spokojení, má pověst nedojde újmy a sledovací zařízení je snad úspěšně přilepené na Timově krku (8). Divadélko s publikem je ale u konce a nezbývá nic jiného než se rozloučit. Ještě jeden úsměv, zamávání a jsme odváděni do připravené místnosti k soukromému rozhovoru. Kdyby všichni ti lidé tady věděli, o čem jen ten rozhovor bude. Snad nás nikdo nebude odposlouchávat. I když to by záleželo, která strana by se informace rozhodla použít, překroutit něčí slova a najít jim nový význam bývá jednoduché. Dveře se za námi zaklepnou a McKee ztratí své vystupování nejistého vědce. Náhle je z něj chladný, smrtelně nebezpečný muž - a věřte mi, tahle podoba se mi zamlouvá. Že bychom si dali druhé kolo bližšího seznamování? Třeba by teď líbal lépe než před publikem. Pak bych ho ale musel zabít. Nebo přitom? Koho by to zajímalo. Já svou tvář nijak neměním, nemám to zapotřebí. Úsměv mi z tváře nemizí, snažím se působit sebejistě a bezstarostně, snad jakoby tohle byla promluva mezi dvěma přáteli. "Gingsberg by možná udělal větší dojem, kdo by ale nechtěl být spasitelem světa." Pronesu a v klidu se posadím na jedno z prázdných míst. "Příště bych ale doporučil trochu jinou kravatu. Tahle ti nesedí k očím." Pojďme ale k těm důležitým informacím. "Ano, to je jedna drobná záhada. Nech mě hádat, máš na mě crush a chceš mě celého pro sebe. " mrknu na něj provokativně. "Varga ti nestačila, co? Nebyla ti dost dobrá, že si jí musel zabít?" Uvidíme, co mi k tomu řekne. A co tak dlouho hledá na svém Kodexu - že by nějaký způsob jak mě vydírat? Však já vím, koho máte. Zaplatíte za to. Do jednoho. |
| |
|
|
| |
| Rozhovor s Timem Jack „Já jsem si to myslel, ale znáš to. Když musíš spasit svět úplně na kravaty zapomeneš,“ odpoví ti Tim. Poté konečně od Kodexu vzhlédne. „Neboj. Jen jsem kontroloval jestli jsi na mě nepoložil nějaké sledovací zařízení a zdá se, že ne,“ vysvětlí ti Tim. Nezdá se, že by ti lhal, ale je pravda, že se mu podařilo obelstít Vargu, takže kdo ví. Když tvá slova padnou na mrtvou Vargu na jeho tváři se objeví lítost. „Nepřineslo mi potěšení Vargu zabít. Žádné zabíjení mi nedělá potěšení,“ řekne. „Důvod proč jsem tě nepojmenoval je jednoduchý. Chtěl bych aby jsi se ke mě přidal. Myslím, že ze všech jsi jediný, kdo by mi mohl porozumět. Gabriel je voják, ten má své rozkazy a nikdy neuvidí větší obraz. Hana a...a Raven,“ slyšíš bolest v jeho hlase, když zmíní Raven. „Ty nepatří sem. Mají důležitější úkol tam,“ ukáže nahoru. „Susanoo zmizel spolu s ostatními bohy, když tvý přátelé rozbili prsten, Janie je mrtvá a Martin...no, to sami uvidíte. Za to ty. Myslím, že ty víš, co je třeba obětovat pro ty, které milujeme,“ podívá se přitom na tvojí robotickou ruku, která byla teď samozřejmě maskována. Pak si sedne do jedné z židlí a pobídne tě, abys sis sedl naproti. Ať tak uděláš nebo ne, začne mluvit. „Víš, že existují motory, které běží na vodu. Plně funkční a stejně výkonné, jako každý jiný. Ale drtivá většina stále funguje na plyn a benzín, jelikož pokrok je záměrně brzděn. Řád, Oculus, Varga a ostatní jsou jako starodávné motory, kolem kterých byl postaven zbytek světa. Už tak dlouho běží v kruzích, že už si ani nedokáží představit změnu. Ale svět který pomohli postavit je slabý a bezmocný. Viděl jsem k jaké budoucnosti vedl,“ jeho hlas byl měkký a hluboký. Připomínal ti trochu dědečka z pohádek. „Všechno, co dělám je pro bezpečí lidstva. Aby ta budoucnost nikdy nevznikla. Dokud však budou stále existovat staré motory, nikdy se neposuneme dopředu. Existují tři. Skupiny, které ovládají svět z pozadí. Říkají si Triumvirát. Oculus byl jedním z nich. Další byl Řád. Teď už mi jen zbývá jedna. A chtěl bych tvojí pomoc.“ |
| |
| Show za stenou Mohla som čakať, že Closerovi sa moje podmienky páčiť nebudú. Pôsobí dojmom muža, ktorý skutočne nerád ťahá za kratší koniec. Ja ale plánujem stáť pevne a trvať si na svojom. V tom však vonkajšie okolnosti zasiahnu do nášho rozhovoru. Kocka sa opäť zachveje, ako vtedy, keď ma uväznila vo svojich útrobách. Zdá sa, že to nie je úplne bežné, ale Closer pokračuje ďalej, až kým ho opäť niečo nepreruší. Výbuch. Streľba. Trochu mnou trhne. Pohľadom rýchlo skenujem raz Closera, raz Tear, zúfalo sa snažiacu dostať z miestnosti. Toto asi nebude úplne bežný deň, rovnako ako to nie je úplne bežné väzenie. "Platí..." podám Closerovi ruku na znak dohody, keď napokon prijme moje podmienky. Do čoho sa to zas rútim?! Do rúk mi vtisne zbraň a mňa opäť premkne ten zvláštny pocit vzdialenej spomienky. NIKDY v živote som nedržala zbraň, ak teda nerátam laserovú vojnu, na ktorú ma raz nahovoril šéfino zo štúdia. Ale napriek tomu akosi automaticky viem, čo ma čaká. Je to niečo medzi dávnou spomienkou a rozmazaným snom, čo mi velí, ako postupovať. Prikývnem Closerovi, aby vedel, že rozumiem a držím sa jemu i Tear v pätách. Som ich kľúč k slobode, a tak dúfam, že ma tí dvaja kriminálni šialenci naozaj ochránia. Vnútri to vyzerá úplne inak, ako na laserovej prestrelke v Sydney. Škoda. Pri pohľade na dve cudzie osoby opäť zmeraviem. Neviem, či to trvá pár stotín sekundy alebo minútu, hlavou mi bežia informácie, ktoré sa snažím do seba poskladať ako puzzle. Nemám však čas na dlhú analýzu. Späť k sebe ma privedie výstrel, ktorý mi takmer prederaví hlavu. Naozaj nemám záujem o nový piercing. Prudký nádych a plytký výdych. Pocítim nával adrenalínu v mojich žilách, zatiaľ čo periférne registrujem dvojicu kriminálnych šialencov vrhajúcich sa do boja, hlava nehlava. Zahryznem si do spodnej pery, namierim a vystrelím na jedného z robotov (6). Sakra. Cítim, ako sa mi ruky chvejú, ako keď som prvý krát chytila tetovaciu ihlu. Namieriť, vystreliť (3). Tentoraz môj výstrel preletí okolo jedného z robotov úplne naprázdno, navyše ma spätný ráz zbrane rozpotáca ako opilca pri návrate domov o druhej nad ránom. Upútala som na seba až príliš?! "Rýchlosť" prosebne zavelím a presúvam sa v miestnosti tak, aby ma bolo ťažšie zamerať. Radšej prebehnem za Closera a Tear, aby ma kryli, čo najviac je to možné. Zdá sa, akoby tí dvaja - narozdiel odomňa - nerobili niečo takéto prvý krát. |
| |
| Nečekaná posila Raven, Leigh Granát exploduje a vezme sebou tři roboty. Hned potom vzlétne Raven a již ve své šmoulí podobě sundá v nastoleném zmatku několik dalších. Až když zmatek trochu ustane, přijde moje chvíle pro střelbu a já salvou z útočné pušky dorazím robota bez ruky. Někdy v ten moment z druhé strany přijdou nečekané posily. Patrně vězni. Můj Kodex zabrní, ale jenom dvakrát. Koho z nich nemá Oculus v databázi a zda nejsou víc hrozbou než pomocí však nemám teď čas sledovat. Zbylí roboti se zmohli k protiútoku a jako cíl si vybrali Raven, která už dostala první zásah a v omezeném prostoru nemohla manévrovat věčně. Bez váhání využiju momentu navíc na zaměření a střílím na prvního robota před sebou. (10) Několik přesných zásahů mu z hlavy udělá cedník. Je tu však urgentnější problém. Levou ruku namířím na Raven, modrý paprsek následuje. No tak... Tentokrát se to musí povést! Zvýšená motivace způsobená strachem o Raven zabrala. Vedle ní se promítně její docela věrná podobizna. (7) Ta samozřejmě nic z rukou nestřílí, jenom krouží kolem, aby střelbu alespoň části robotů nalákala na sebe. To je všechno, co pro její krytí aktuálně můžu udělat. Teď už je třeba hlavně eliminovat nepřítele. Nadlidskou rychlostí se rozběhnu proti nejbližšímu z robotů, kterého obrovskou silou kopnu do hrudi, ve snaze poslat ho do dalšího. To doprovázím střelbou. (10) |
| |
| Přítel, či nepřítel? Ucítím bolest v paži, některý z těch parchantů mě musel zasáhnout. Na druhou stranu v takhle omezeném prostoru můžu být ráda, že je to jen ruka. Střela mě navíc zřejmě jen škrábla. Zpozoruju, že se do boje vmísili další...lidé? Vězni? Nebo jsou jako Mike? Nemám čas to zkoumat. Pustili se do robotů, takže alespoň pro tuhle chvíli jsme na jedné lodi. V první chvíli nechápu, na co se to dívám. Pak mi dojde, že už jsem to jednou viděla. V kobe, když Gabriel vytvořil hologram sebe sama, aby zmátl nepřítele. To je dobré. Až bude po boji budu mu za to muset poděkovat, pozornost části robotů se totiž skutečně přesunula na moji kopii. To opravdu vypadám takhle? Znovu se pokusím o vytvoření silového pole. (4) Ale chybí mi dostatečná koncentrace a můj štít má stále trhliny. Vzdám to a rozhodnu se na něj neplýtvat energií. Místo toho se zaměřím na těch posledních pár zbylých robotů. Pěkně jsme s nimi zamávali. Vyhlédnu si jednoho a usmažím mu obvody silným proudem energie. (9) Jak já miluju vůni oleje. |
| |
| GTA jak cyp! Když jsem si konečně uvědomil, co jsem udělal a co jsem mohl udělat, Jacob z toho měl radost. Někdy mi prostě trvá dýl, než mi něco dojde. A občas potřebuju postrčit sprvným směrem. "Jo všiml jsem si jich. Vypadaj jak maníci z GTA. Mám pocit, že jsem u nich viděl i nějaký pistole. Tobě by se jedna šikla," řekl jsem a podíval se kolem. Moc věcí už potřebovat nebudu. Takže triko, kalhoty a boty stačí. Nic víc stejně nemám. "Jak to uděláme? Já půjdu přímo na ně a ty je mezitím oběhneš, ať je máme pokryté z obou stran? A budu potřebovat... něco. I ten podělanej hasák by se šikl," při tom hasáku jsem si vzpoměl na Mars, kdy byl Dalef umlácen hasákem. A pár dalšíma lidma. "Jdem na to, ať máme pořádný nástup," zazubil jsem se na Jacoba a natáhl k němu pěst. |
| |
| Nabídka Takže sledovací zařízení neobjevil. Výborně, dobrá práce. Ještě to sice nezaručuje úspěch, může ho objevit později, Godard ale udělal, co mohl - a já taktéž, když už jsme u toho. I kdyby tohle mělo skončit fiaskem, alespoň budeme vědět, kam zamíří příště. Fiaskem? Proč by tak měl dnešek končit? Tisková konference, přestože to byla pouhá záminka, dopadla na jedničku s hvězdičkou. Na vše jsem zodpověděl tak, abych z toho vyšel s dobrou tváří, McKee se nepokusil o žádný veřejný podraz, všichni žijeme. A možná - možná se i někdo z diváků zamyslí nad otázkami, které jsem při tiskovce sám položil. Můžeme Veritas věřit? Nebo do toho opět jdeme naslepo? Oh. Málokdy se někomu povede mě překvapit a kdyby to bylo vhodné, McKeemu bych za ten překvapivý úspěch zatleskal. Tak o tomhle to je, hledá spojence. Najednou to dává smysl a já se mu nedivím. Být na jeho místě, udělal bych to samé. Najít nejvhodnějšího člena skupiny. Někoho morálně na hraně, někoho s vlastními zájmy. Někoho, kdo může být výhodou. Gabriel by k něčemu takovému nikdy nepřistoupil, Hana s Raven jsou skutečně někde jinde, Martin se snad ani nepočítá a ostatní jsou již mimo možné uvažování, přesto by ho pravděpodobně hned poslali do hajzlu. McKee moc dobře ví, co dělá - a moc dobře ví, že si vyslechnu jeho slova. "Zajímavé." Odvětím pouze, odmítám se však přesunout z místa, kam jsem se sám posadil. Nebudu skákat, jak si píská. Obětovat pro ty, které milujeme... Všiml jsem si zaváhání, když pronesl Ravenino jméno. Že by nám slečna neřekla vše, co bychom měli vědět? Jestli to bude McKee, kdo mě o tom spraví, bude to vskutku ironické. Než ale stihnu vyzvídat, sám spustí a jeho slova jsou...buď naprosto šílená nebo ještě šílenější. Nebyl však každý revolucionář trochu šílený? O nic jiného totiž nejde. Revoluce. Snaha o změnu světa a nám známého uspořádání věcí. "Revoluce je nejistá záležitost. Může vést k lepší budoucnosti, budoucnost ale může i zničit. Co jsi viděl tak hrozného, že to hodláš riskovat?" zeptám se ho zcela vážně, zajímají mě jeho pohnutky, jeho cíle, jeho strachy. Nic není černobílé a McKee si vybral toho správného k podobným slovům. "Stojí to za smrt nevinných? Protože k tomu to nakonec povede, ne?" Já ale viděl i jinou budoucnost. Budoucnost pod vládou Veritas. Nebyla pěkná. Vše se dá změnit. Triumvirát. Oculus. Řád. A nějaká třetí. Stojí to za to? "Proč bych ti měl chtít pomoci? Zdejší svět mi vyhovuje, vždyť mám vše. Firmu, která vynáší, neutuchající zájem obecenstva. Proč bych měl zrovna já chtít, aby se něco změnilo? A co přesně by se mělo změnit?" Přesvědči mě, McKee a uvidíme, kam to půjde. "Nejsem dobrý člověk, tobě nemusím nic nalhávat. Ani ty nejsi dobrý člověk. Položme si tedy upřímnou otázku. Tu základní otázku každého podnikatele. Co bych z toho měl?" Co mi můžeš poskytnout? O něčem bych věděl, ale počkejme, zda se Timothy chytí toho, co se přímo nabízí. |
| |
| Uroboros Heather Music Jen, co mu znovu vytvoříš ústa Gareth se zhluboka nadechne. Rozbité rty mu nijak nevadí. Když se Gareth podívá na Rogerse vidíš v jeho tváří strach. Hned ho však potlačí a nahradí ho vzpourou. Než však stihne cokoliv říct, promluvíš na něj jako první. Ještě naposledy se podívá na Rogerse a pak přikývne. „Buď opatrná,“ řekne ti. Vidíš, že se mu moc nelíbí tě tady nechávat samotnou, ale je mu jasné, že máš větší šanci než on. Na tvojí omluvou jen nechápavě zakýve hlavou a řekne:„Kdybys potřebovala pomoc jsem venku a pistole je namířená na jeho hlavě.“ S těmi slovy za vámi zavře. Když se dveře zavřou, sklo cely zčerná a kolem vás se rozlehne ticho. Rozsvítí se malé LED světlo nad vašimi hlavami, která ponoří místnost do pološera. „Ne,“ odpoví Rogers na tvůj pokus chránit Hanu . „Cítím ho-ji na ní mnohem víc, než na tobě. Bude jedna z jeho-jejích hraček.“ V jeho hlase slyšíš posměch a pohrdání. Když pak mluvíš dál o tom, jak jeho gesto nebylo milé, zdá se ti, že jsou jeho myšlenky úplně jinde. Moc neposlouchá tvá slova, místo toho si prohlíží tvé tělo. Avšak pak zmíníš Raven a jeho pozornost je zpátky. Poslouchá tvé slova, tvé ujištění a tvé prosby a upřímně se ti zdá, že vidíš jak teplo přijde do jeho očí. „Já...já nevím kde jsem. Co se to děje,“ řekne zmateně a udělá krok zpátky. Málem přitom přepadne přes nemocniční lůžko. „Kdo jsi? Co se to děje? Mé jméno je plukovník Conrad Rogers z...,“ Rogers se zastaví a jakákoliv lidskost znovu zmizí. „Ne. To je jméno mého obleku. Já potřebuji jméno nové, jméno lepší,“ řekne a několika ráznými kroky se k tobě velmi přiblíží. Pomalu položí svou ruku na tvoji tvář a pohladí tě. Nic se ti však nestane. „Ty jsi zajímavá. Nejsi jedna z nich, ale nejsi jedna z nás. Uroboros. To pasuje. Já jsem Uroboros,“ řekne muž. Pak se otočí ke skleněné stěna. Položí na ní ruku. Ale nic se nestane. Položí na ní tedy u ruku druhou. Všechno se začne třepat. Černé světlo obaluje celou místnost A spadneš. Země pod tvýma nohama zmizí a všechno zkapalnělo. Nejen cela, ale celé tohle patro. Od kamene pod tvýma nohama, až po světlo nad tvou hlavou. Všechno se promění v tekutinu. A ne na klidnou stojící vodu. Spíš na bouřlivý vír, který se točí v kruhu a všemi hází na všechny strany. Jen Urobors po vodě v klidu chodí a matně vidíš, jak dojde ke schodům a pomalu vychází nahoru. Nemáš však moc čas se starat o něj, jelikož se musíš postarat o to, aby jsi se sama neutopila. Voda je velice silná a naprosto nečekaná, takže jsi ani neměla čas se na ní připravit. Matně lapeš po dechu, zatímco kolem sebe kopeš nohama. Snažíš se něčeho chytnout, ale nic kolem sebe necítíš. Pomalu tě opouští síla. Nevíš jak dlouho ještě vydržíš. Každé kopnutí je čím dál tím těžší. V tom však cítíš, jak tě někdo chytne a tlačí tě, až ke schodišti. Před šplouchající vodu, moc nevidíš, kdo to je. Až teprve, když vylezeš na první schod a už jsi v bezpečí, vidíš, že ti pomohl Gareth. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tě udýchaně. Oba jste naprosto promočení. |
| |
| Uroboros Hana Slunce na sněhu se zamyslí nad tvým dotazem. Mezitím mrkneš směrem k Raiovy, který právě usekl ruku tvému zlatému já, ale to pokračovalo v boji. Zdálo se, že necítila bolest, což se celkem hodilo. Ale čas se ti velice krátil. „No, nemůžu říct, že jsem nad tím nepřemýšlel. Ale je to celkem velký risk. Přece jen, co kdyby říkaly pravdu, já bych to sundal a umřel. Ne, můj dočasný plán je spolehnout se na krátké životy organiků. Což neberte jako urážku,“ ujistí tě hned, aby tě náhodou neurazil. „Prostě si počkám, pár desítek let, než Vůdce umře nebo než se tato společnost rozpadne a budu volný,“ vysvětlí ti Slunce na sněhu svůj plán. Když se pak zmíníš o jménu Xera zarazí se. Nepoznáš z jeho tváře moc. Nemá ústa a malé oči, ale když jsi zmínila jméno Xera viděla jsi na jeho tváři překvapení. „To...to je mi velmi líto,“ řekne zmateně. „Xera. To jméno je mi povědomé. Ale bohužel si nemohu vzpomenout proč. Paměť všech událostí, jež se stali, než mě nalezeli Veritas jsou...špatné,“ přizná se. „Ale vlastní vůle by se mi líbila.“ S těmi slovy zahlédneš jak Rai odděluje hlavu tvého zlatého já, od jejího těla. A tvá kopie mizí. Nejsi si jistá, jestli máš dost síly na vytvoření další. „Přestávka skončila,“ řekne Rai a rozejde se k vám. V tom se však zastaví. Muž vkročí do místnosti. Má na sobě bílé tričko a tepláky. Vidíš, že každé jeho oko je jiné. Podívá se na Slunce na sněhu, poté na Raie a nakonec na tebe. „Vypadá to, že máš štěstí. Už máme svůj cíl,“ řekne ti Rai a přijde za mužem. Chytne ho za rameno. „Je čas...,“ než to stihne doříct muž se pokusí Raie dotknout, ale on se jeho dotyku vyhne a dá mu čepel své katany na mužův krk. „Jít,“ dořekne Rai. Mužův pohled je stále na tobě. V té chvíli vidíš jak se část Raiovi katany, která se dotýká mužovi kůže promění na páru. Pak muž chytne Raie a hodí ho přes okno mřížované okno, jako by bylo z papíru. Poté se rozejde k tobě. „Ty je znáš? Ty znáš Raven-Omniho? Kde jsou? Kde je Raven-Omni?“ zeptá se tě muž, zatímco k tobě jde. Slunce na sněhu se před tebe postaví. „Ať jste, kdo jste pane, budu vás muset požádat, aby jste se zastavil,“ požádá ho. Když tak neudělá rozběhne se na něj. Stejně jako na předtím na tebe. Nečekaně a rána přímo na obličej. Muž však chytí jeho pěst. „Já jsem Uroboros,“ představí se a pak mrští Slunce na sněhu na druhou stranu místnosti. Už mezi ním a tebou nestojí nikdo. „Kde jsou?!“ zařve na tebe naštvaně. Tvá – už tak zvláštní – situace se během pár vteřin naprosto otočila, a tak když najednou Uroborosovi padne k nohám ninja hvězda. Už ani nejsi připravena. Podíváš se k oknu a vidíš, jak v něm stojí Rai. Svoji – už jedinou – katanu přitom pevně svírá. Zdá se velice naštvaný. V té chvílí hvězdice vybouchne. Bílý kouř se rozlehne všude kolem tebe a cítíš jak tě někdo vezme a odskočí s tebou od Urobora dál. Když vyskočíte z oblaku bílého kouře, vidíš, že to je Slunce na sněhu. „Tenhle pán se mi vůbec nelíbí,“ řekne, zatímco tě položí. Vidíš pak, jak se oblak bílého kouře začne velmi rychle mizet a získává tvar. Za chvíli je v Uroborově ruce, kde získá tvar katany a zpevní se v mramorově bílou čepel. Která však vypadá ostře jako ta Raiova. A tak tam stojíte. Uroboros uprostřed. Na jedné straně Rai se svojí jednou katanou a na druhé ty a Slunce na sněhu. „Kde. Je. Omni-Raven?“ zeptá se tě Uroboros. Je však přitom na tebe otočený zády. „Já si užiji tvojí vraždu,“ řekne Rai, když vidí Uroborovu katanu a rozběhne se na něj. V té samé chvíli se na něj rozeběhne Slunce na sněhu. Uroboros v klidu vykryje Raiův meč jednou rukou a druhou rukou chytne pěst Slunce na sněhu. Ale má teď zcela odhalenou nekrytou hruď. Dává ti to šanci. |
| |
| Uroboros Zavrtím hlavou. „A co když bude vláda nad tebou předána někomu dalšímu? Osvobodit se nemusíš tak po několik generací a ne pár desítek let.“ Upozorním ho na to, že jeho plán by nemusel fungovat. Když jsem mu, ale řekla o Xeře, zdál se, že se zarazil. Zvědavě se na něj koukám, ale pak řekne, že mu je to jméno povědomé. Chvíli jsem přemýšlela. Co když někdo.... z pátrací skupiny po Xeře, její zbytky našel, ale místo toho, aby to řekl, že prodal? A tak se dostali sem? Jestli je to tak.... nebo něco podobného.... ten kdo to udělal za to zaplatí. Už jsem nic dalšího nemohla říci, protože Rai právě zlikvidoval mou kopii a chystal se na mě. Vzdychnu. Ale ještě než se stane něco dalšího, tak se objevil někdo další. Podívám se na nově příchozího. Rai se, ale zaměří na něj. To je asi dobře ne? Mohla bych prostě jít zatím co se jím budou zabývat a najít Heather. Ale z nějakého důvodu ten chlap zíral na mě. Uhh... copak neví, že zírání je neslušné? A taky mi toho šel mráz po zádech. A pak mi poklesla brada, když jsem viděla, jak Raiovi nechal vypařit ruku. Bylo by asi dost zlé, kdyby se mě dotkl. A co je horší! Zase se otočil na mě a ptal se na Raven a Omniho. Ustoupím a přimhouřím oči. Najednou přede mnou stál Slunce na sněhu a zase mě bránil. Divný robot. Vážně. Nově příchozí měl taky kromě schopností i velkou sílu a odhodil Slunce pryč. „Přestaň na mě řvát!“ zařvu na něj stejně jako on hulákal na mě. Podívám se dolů, protože mezi mís dopadla hvězdice. Podívám se po směru. Rai... on je snad nesmrtelný. Znovu se podívám na toho Urobose a otevřu pusu k odpovědi, ale místo toho se rozkašlu, jak jsem vdechla kouř, jak hvězdice vybouchla do kouřové clony. A než jsem se nadála někdo mě nabral, tedy ne surově, ale prostě mě někdo držel. Když jsme se dostali z kouře viděla jsem, že je to Slunce, zakuckám. „Díky.“ Řeknu mu a podívám se na kouř. „Mě taky ne. Další magor.“ Poznamenám. Urobos si z kouře vytvořil katanu, podobou jakou měl Rai. Rai, Slunce a já jsme teď Urobose obklopili a Rai i Slunce zaútočili. „Neřeknu.“ Odpovím mu, protože nemám pocit, že by jim chtěl jít potřást pravicí. Ve chvíli, jak ti tři zůstali zaklesnutí do sebe, jsem měla docela volné pole působnosti. První jsem si chtěla vytvořit pořádný oštěp, ale uprostřed toho jsem si uvědomila, že bych ho nemohla vrhnout, kvůli rameni. (3) Rei mi byl docela ukradený po pravdě, ale tak nějak jsem nechtěla aby se něco stalo Slunci. Ten se mi docela líbil, navíc jsem měla podezření, že má co dělat s Xerou. Co když zbavení toho kroužku by.... způsobilo, že by se jeho vědomí rozvinulo a ukázalo se, že je to Xera? Byla to moje malá naděje, že to tak bude, ale doufat jsem mohla. Pak jsem chtěla vytvořit zbraň a dělat to co umím nejlépe, ale co kdyby se najednou hnuli a já bych strefila Slunce? Sakra.... (4) Tak jinak. Vytvořila jsem kouli aury a tu jsem na něj hodila a nechala ji aby se mu rozlila po celém těle. Těsně jako neoprén, ale tenhle neměl usnadňovat pohyb, tenhle ho měl omezovat. Hned jsem auru zatvrdila, abych ho v ní uvěznila a doufám, že to bude stačit k jeho zneškodnění.(9) |
| |
|
|
| |
| Vězni a dozorci Raven, Leigh, Gabriel Robot nejblíž Gabrielovi padne k zemi, načež se vedle Raven vytvoří hologram jejího vlastního těla. Roboti vteřinu přepočítávají a nakonec se rozhodnou střílet chvíli na hologram a chvíli na Raven. Naštěstí chvíle je všechno, co potřebujete, abyste si s nimi poradili. Leigh namíří pistoli a s třepajícíma rukama vystřelí. Avšak její ruce s v poslední vteřina zpevní a téměř automaticky vystřelí na jednoho z robotu. Jeho hlava se při výstřelu odletí o kousek zpátky a narazí do Tear, která jí však nijak nevnímá. Místo toho skočí k dalšímu robotovi. Shodí ho na zem a začne do něj zuřivě mlátit. Raven, která díky hologramu získá dost času na útok, vyšle proud bílé energie na jednoho z robotu po kterém zbude jen mastný flek. Zbývají jen dva roboti. Oba dva namíří své pistole na pravou Raven, ale než stihnou vystřelit schytají kulky. Jednu od Gabriela a druhou od Closera. S tím je po robotech. „Sakra,“ řekne Mike, když si všimne tří nových příchozích. „To jsou ti vězni o kterých jsem vám říkal...teda ti dva jsou. O ní nevím. Dávejte si pozor. Jsou šílení,“ řekne Mike k Raven a Gabrielovi. Ruku přitom dá blízko svého pásku s granáty. „Hej, zas klídek. Nejsme šílení,“ ožene se proti němu Closer, zatímco Tear stále mlátí do – teď už dávno – nefunkčního robota. „Podívejte nic proti vám nemáme. Jen hodíme tady návštěvnici nahoru a jsme odtud,“ řekne Closer a ukáže přitom na Leigh . Mikovy se tohle vysvětlení však moc nelíbí. „Já nejsem žádnej pedant, ale vy nejdete ven. A nejdete nahoru,“ řekne Mike. „Viděl jsem proč jste se sem dostali. Kolik lidí, že jste zabili. Deset? Dvacet?“ zeptá se Mike. „Kdo z nás neudělal nějaké špatné věci v minulosti, ale už jsme se zlepšili,“ řekne Closer a v té chvíli Tear začne dupat do mrtvého robota. „Opravdu Tear. On už nevstane,“ řekne jí a dívka se na vás podívá svýma velkýma očima. Překvapená. Jako by si vás všimla poprvé. „Víte, co mi jdeme nahoru, ať chcete nebo ne. A pak nás tady Leigh dostane ven.“ řekne Closer pevně. |
| |
| Kriminálni šialenci a ďalšia prekážka Za pár okamihov bolo po všetkom. Jednak preto, že Closer a Tear sa do boja pustili s naozajstným, ehm, oduševnením. A jednak preto, že sme v tom neboli sami. Kým zjavným nepriateľom boli roboti, nemala som čas uvažovať nad tým, kto je kto v tejto spleti výstrelov, osôb a zmätku. Z robotov zostala len kopa šrotu vhodná do zberných surovín. A kto je nepriateľom teraz?! Ako prvý sa ujme slova chlapík z trojice, ktorá sa tiež postavila robotom. Kým si s Closerom vymieňajú pár "zdvorilostných" fráz, snažím sa prísť na to, čo sú naši spolubojovníci zač. Strážcovia vo väzení to nebudú... Že by tiež nejakí väzni, usilujúci sa o útek? Nie sú dve väzenské povstania na jeden deň až príliš, aj na toto netypické väzenie? Ťažko si povzdychnem, keď si vypočujem výhrady toho muža k môjmu plánu. A sakra. Prečo nič nemôže ísť ako po masle, Leigh?! Kútikom oka spočiniem na Tear, ktorá neznámemu chlapíkovi svojim správaním len dáva za pravdu. Kurva, sú to blázni. Skutoční blázni. Myslela som, že kriminálni šialenci je len nejaký cool názov, niečo ako tie garážové punkrockové skupiny na strednej, a nie doslovná realita. Lenže ja nemám na výber, k Stanchekovi sa musím dostať za každú cenu. Trebárs práve on bude vedieť, ako tých dvoch zneškodniť, aby nenarobili viac škody, ako osohu. "Mrzí ma to, ale Closer má pravdu. Ideme hore. " natiahnem ruku so zbraňou mužovým smerom. V mierení som fakt strašná, alebo je tá mrcha príliš ťažká na moju ruku. Neviem, či ho trasúcou sa zbraňou zastraším, ale zdá sa, že minimálne moji šialení parťáci v ňom vzbudzujú rešpekt. "Prosím, nepokúšajte sa nás zastaviť a choďte si po svojom, rovnako, ako si pôjdeme my..." Prosím, zostaňte stáť tam, kde ste, nech už ste ktokoľvek a máte namierené kamkoľvek. Nerobme si navzájom viac nepríjemností... |
| |
| Vězni a dozorci Raven, Leight Po příchodu posil souboj už netrvá dlouho a z robotů je jenom hromada dost drahého šrotu. "Jsi v pořádku?" Zeptám se starostlivě Raven - vím, že dostala zásah. Naštěstí od oka nevypadá moc vážně. Tím žel naše problémy nekončí, Mike v našich posilách pozná dva vězně. A byť si nedělám iluze, že by Oculus všechny trestal podle platné právní normy, u těchto dvou bylo uvěznění určitě namístě. Deset? Dvacet mrtvých?! Pohledem od muže sklouznu k zvláštní ženě, která ještě stále kope do už dávno nefunkčního robota.. Mike má pravdu, tihle určitě nikam nepůjdou. Jsme poslední linie Oculu, nemůžeme dopustit, aby takhle zaniklo všechno dobré, co tato organizace udělala. A uchránit svět před dvěma vraždícími magory byla určitě jedna z těch dobrých věcí. Varga mi dala šanci bojovat, tohle ji dlužím. Ale kde do toho zapadá ta neznámá slečna? Zjevně tu něco hledá a je ochotna pustit dva nebezpečné vězně, aby to dostala. Tahle pochybná morálka zapadá jen k jedné organizaci. "Nejistota?" reaguji na třesoucí se pistoli, kterou Leigh namířila na Mika. Volným krokem se přemístím mezi něj a případnou dráhu střely. "Zvláštní, myslel jsem, že Veritas najímá jen chladnokrevné zabijáky." Poté moje volné pohyby z ničeho nic náhle zrychlí. Puška se s nadlidskou rychlostí zvedne a pálí po prvním cíli již přesně zaznačeném v hledí - Closer. Jedna rána míří na hlavu (7), druhá na srdce (8). "Tu dívku chceme živou!" Zvolám na Raven a hledí pušky okamžitě otočím na mechanickou ženu (2). Žádný náboj nevyletí, udělal jsme základní chybu - nekontroloval jsem plnost zásobníku. Nezbývá mi tedy než ho co nejrychleji vyměnit a doufat, že mě Raven mezitím bude krýt a zvládne to. |
| |
| Přítel, či nepřítel? Dosednu na zem vedle Gabriela a přikývnu. "Jsem v pořádku. Dobrá práce s tím hologramem, pravděpodobně mi to zachránilo krk." Zůstávám ve své kosmické podobě a tak zranění vnímám jen jako lehce nepříjemné štípání v paži. Pravděpodobně to bude o něco horší, až se proměním zpátky, ale nic co bych nepřežila. Zamračeně se podívám na neznámou. Nepůsobí zrovna přesvědčivě a už vůbec se mi nelíbí, že míří právě na Mika. Je dost pravděpodobné, že jak já, tak Gabriel bysme kulku ustáli. Ale Mika potřebujeme abysme našli Stancheka. Closerovi nevěřím ani slovo a Tear je šílená už od prvního pohledu. Tyhle dva pustit? Ani náhodou! A ona by je klidně nechala jít jen aby se dostala...kam vlastně? Naštěstí se s nimi nemusíme moc dohadovat, protože Gabriel vezme situaci do svých rukou a zaútočí. Rychle pochopím, ani já nechci dívku zranit, alespoň dokud nezjistíme, kdo je zač, a co chce. S prvním výstřelem se i já pohnu dopředu. Jednou rukou zachytím zbraň namířenou na Mika a odkloním jí. (6) Zaslechnu druhý výstřel a otočím se na Tear. Když zaznemanám, že Gabriel selhal při pokusu zbavit se i jí rychle zareaguju. Zvednu ruku a v další vteřině dívčin trup exploduje v záplavě bílého světla. (10) Pak se otočím zpátky na Leigh a zbraň jí z ruky jednoduše vytrhnu. (6) "Kdo jsi a co tu chceš?" |
| |
| Čierni alebo bieli "Zabijak!? Kde?" vyplašene sa začnem obzerať za seba, za posledných 48 hodín mám už totiž zabijakov, príšer a robotov plné zuby, kým pochopím, že tým muž zrejme myslel mňa. Táto chvíľa nepozornosti ma však stojí nie len útok na kriminálnych šialencov s ukážkovým zneškodnením, ale aj zbraň a zdanlivú prevahu, ktorú som doteraz mala. "Nie, nie, nie, nie..." sklamane sa načiahnem za Closerovým telom. Pravdepodobne by som sa za iných okolností k nemu rozbehla, ale určitý pud sebazáchovy ma drží prikovanú na mieste. "Čo to...ako sa teraz dostanem... do riti to ste fakt...." Z útržkov viet, ktoré zo seba horko ťažko vysmolím, sa asi nedá pochopiť dôvod môjho sklamania. Teraz si budem musieť nájsť nových spojencov... Alebo som ďalšia na rane?! Miesto očakávaného výstrelu ale počujem hlas ženy, zvláštnej nadpozemskej bytosti. Kto som a čo tu chcem? Tak to sú zaujímavé otázky. Kiežby som vedela odpovedať aspoň na jednu z nich. "Ja...jaaa...mám tu tetovací salón... kúsok...v Perthe." Skvelé Leigh. Tvoj mozog dokáže v sekunde vygenerovať neuveriteľné informácie ktovie odkiaľ a ty odpovieš toto. Bingo!! Na toto sa ťa určite pýtala. Nervózne povzdychnem, pretože v strese mi to očividne nepáli. Nuž, zdá sa, že nemám čo stratiť - nech už sú tí traja ktokoľvek, alebo možno čokoľvek, mali možnosť ma prestreliť skrz na skrz už skôr. To, že stále žijem, mi dáva malilinkú šancu z tejto nepríjemnosti vyviaznuť. "Hľadám niekoho menom Peter Stanchek a vy ste práve zničili moju navigáciu." myknem hlavou k dvojici, ktorá mi mala zabezpečiť cestu do vnútra kocky. |
| |
| Rozhovor s Timem II Jack „To samé co ty. Zpustošená planeta, na které se lidi musí schovávat. Všechny známky lidstva redukované na zříceniny. Já jsem to jen viděl, ale ty jsi to zažil, nemám pravdu? Staré systémy ochrany selžou. Nevím jak a nevím kdy, ale selžou. Proto musí být nahrazeny. Lidstvo se musí vyvinout a ano, nevinní lidé nejspíš zemřou, ale když neudělám nic zemře jich víc. Auribus teneo lupum.“ Když Tim domluví, svým pohledem zkoumá tvojí tvář po známkách reakce, jako komik, který právě pronesl vtip před snobským obecenstvem. Nic z tebe však nezíská. Roky špionážní práce, a pokeru, tě naučili schovávat své emoce, i před těmi nejlepšími čtenáři lidských pohnutků. Když však přijde na řadu druhá sada tvých otázek, vidíš, že Tim (který buď tak dobrý ve schovávání emocí není, a nebo se o to ani nesnaží) vypadá poněkud zklamaně. Vstane ze své židle a přejde k oknu. „Víš, proč jsem vybral tohle místo na naší schůzku? Zdálo se mi jako perfektní metafora pro tento svět. Tvůj otec přijel do této chudobou postižené země a postavil luxusní operu uprostřed chudoby. Dal kulturu těm, kteří vyžadují jídlo. To by se mělo změnit. Ale budiž, pokud chceš mluvit jako obchodník, můžu ti tak odpovídat. Mohu ti nabídnout místo v novém chodu světa, moc a nejspíš i peníze, které zastiňují, co máš teď. Mohu ti nabídnout informace o tajné historii lidstva, která se držela v tajnosti po tisíce let. Ale ze všeho nejvíc ti mohu nabídnout Ga...,“ zazvonění Timova Kodexu přeruší jeho proslov. Rychle se na něj podívá a zlomyslný úsměv, podobný kočce po při úspěšném lovu, se rozprostře na jeho tváři. „Zdá se, že mí lidé narazili na menší,“ podívá se na tebe,„problémy. Byl bych velmi rád, kdyby jsi šel se mnou. Zdá se, že tam je Hana .“ Po těchto slovech ještě něco naťuká do svého Kodexu a za zády se mu objeví rudý Orb. „A samozřejmě Gary tam bude taky. Jdeš tedy se mnou?“ zeptá se tě a už vkročí do Orbu. |
| |
| Dočasný oddych Hana Rai se jednou ladnou otočko dostane z Uroborova vykrytí a pokusí se Urobora seknout do krku, ale ten se jeho meči vyhne, zatímco stále drží ruku Slunce na sněhu. Robot se na něj pokusí zaútočit druhou, ale Uroboros chytne i tu a hodí dvoumetrový kus železa na Raie, který se vyhne jen o vlásek. V tu chvíli zasáhneš. Je to něco, co si ještě nezkoušela, ale neexistuje důvod proč by to nešlo. Nashromáždíš ve svých rukou dostatek aury, aby zabalila slona, ale zahustíš jí do koule o velikosti fotbalového míče. Poté, když už je tlak téměř k nevydržení, ji pošleš na Urobora. Proud zlaté energie vyletí s tvé ruky (představ se zlaté kamehame-ha) a narazí do zad tvého protivníka. Ten udělá krok dopředu, ale jinak mu to moc neublížilo. To však nebyl účel. Začneš se soustředit na auru a ovládat jí i když je mimo tvé ruce. Začne se šířit po jeho těle, ale není to tak rychle jak si doufala. Uroboros se na tebe otočí a začne k tobě přibližovat. Jeho kroky jsou těžkopádné, ale vytrvalé. Je od tebe jen metr, ale jeho aura už pohltila jeho nohy, takže se nemůže hýbat. Přemýšlíš, že by jsi poodešla o pár kroků dozadu, ale bojíš se, že by jsi se přestala soustředit a kdo ví, jestli by jsi pak zase dokázala svojí auru takhle formovat. Uroboros k tobě natáhne ruku. Jeho prsty jsou jen kousek od tvojí hlavy, ale už je až po krk pokrytý zlatou aurou. „Já je najdu,“ řekne jako svá poslední slova, než je aurou pokrytý celý. Zlatá socha natahující svou ruku, jeho obličej zkřivený v rozhněvaném úšklebku. V tom do dveří vtrhne Heather Heather Společně s Garethem sedíte na schodech a díváte se na vír tmavé tekutiny, v který se proměnila místnost před vámi. Nějakou chvíli ani jeden z vás nemluví. Jen pomalu vstřebáváte události posledních několika minut. Když se na Garetha otočíš a odpovíš mu, podívá se na tebe zmateně, jako by zapomněl, že se tě vůbec na něco zeptal, brzy si však vzpomene. „Není zač,“ odpoví ti Gareth. „Zranění? Jen jedno nové trauma, které přidám k těm ostatním.“ Řekne to s úsměvem, ale nejsi si jistá, jestli žertuje. Přijde však k tobě blíž a nechá si od tebe vyléčit rty. Kývne hlavou na znamení díku. Oba jste naprosto vyčerpaní, takže když se zvedneš na nohy, aby jsi šla za Uroborosem, nezdá se dvakrát ochotný. „Myslíš, že to je dobrý nápad. Zdá se mi, že tohle je trochu mimo naší ligu,“ pokusí se tě přesvědčit. Ale oba dva víte, že to je marné. Vyškrábe se tedy na nohy. „Jdu hned za tebou,“ řekne ti s úsměvem. Hana, Heather Když Heather přijde do té správné místnosti vidí Urobora, jak stojí na místě, uvězněn ve zlaté auře. Rai a Slunce na sněhu jsou na jedné straně místnosti a zvedají se ze země. Hana je na druhé a zrovna se skácí k zemi. Všechno to nové použití jejich schopností a její zranění si vybralo svoji daň. Cítila se neskutečně vyčerpaná, jako už dlouho ne. Pomalu nemohla ani vstát na nohy a rameno bolelo čím dál tím víc. ( Hana si kvůli vyčerpání odteď musí hodit na každé použití svých schopností). Slunce na sněhu se zvedl ze země a okamžitě viděl na kost promoklou Heather , jak vchází dovnitř. „Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Doufám, že ti tento zloduch neublížil?“ V jeho otázkách byla starostlivost, která byla od jeho robotického hlasu přinejmenším nečekaná. Rai se taky postavil, podíval se po místnosti a jeho pohled spadl na Haně . Nakonec se však otočil a začal něco dělat na svém Kodexu. Poté vkročil do místnosti Gareth. I z něj kapala voda jak z vodníka. Pomalým krokem přešel k Uroborovi a na tváři se mu objevil úsměv. „Já sice nejsem zlomyslný člověk, ale tohle mě velice těší,“ řekl zlomyslně. Hana ho po nějaké chvíli poznala, jako mladší verzi muže, kterého viděla v budoucnosti. „Dobrá práce lidi. Vážně. Ale nemyslím si, že máme zas tolik času,“ řekl Gareth a ukázal na chodidlo Urobora, na kterém se aura pomalu přeměňovala na plyn. Bylo jasné, že za takových deset minut bude venku. |
| |
| Důvěra a podezření Leigh, Raven, Gabriel Closer chce říct ještě nějakou poznámku, ale nedostane šanci. Jen co otevře ústa dvě kulky se provrtají jeho tělem. Jedna hlavou a druhá srdcem. Jeho bezvládné tělo okamžitě spadne na zem a začne se kolem něj tvořit kaluž krve. Jen co Tear uvidí, jak mrtvé tělo jejího společníka dopadá na zem, vydá ze sebe řev, v němž se mísí zoufalství a zuřivost. S těmito emocemi v srdci se rozběhne na Gabriela , připravena ho vyrvat z toho brnění kus po kousku. V tom jí však pohltí vlna bílého světla. Po Tear pak zbudou jen kusy spáleného kovu, který dopadnou s cinknutím na zem. Raven pak s lehkostí vytrhne zbraň z rukou Leigh . „Říká kraviny,“ projeví Mike svůj názor na Leighino vysvětlení. „Jak by se nějaké ženská z tetovacího salónu dostala do nejpřísněji střeženého vězení Oculu? Kecá. Nevěřím jí ani špínu za nehty.“ Pak jde však na Mikovi vidět, že dostal úžasný nápad. „Počkat, ale jestli není s Oculem, ale i přes to se dostala dovnitř...to znamená, že se může dostat ven,“ řekne Mike nadšeně. „No, je na vás. Co s ní chcete udělat, ale když tak mám u sebe provaz...nebo tedy kabely, ale daly by se použít jako provaz,“ řekne Mike k Gabrielovi a Raven . „Jinak ke Stanchekovi se nejspíš dostaneme tamtím výtahem,“ dodá ještě Mike. |
| |
| Pochybní lidé Martin „Zkus požádat tu paní na recepci. Řekni jí, že potřebuješ něco opravit, nebo tak,“ navrhne Jacob a mezitím si obleče svoji bundu. „Počkám na tebe v autě.“ Zajdeš tedy za recepční a po krátkém rozmlouvání ti nakonec podá nástroj, s kterým už jsi celkem obeznámen. Rychle si ho potěžkáš v ruce a když jsi mimo dohled recepční zkusíš i pár švihů. Je ti jasné, že s tím budeš schopen někoho seriózně poškodit. Když přijdeš k autu, vidíš, že Jacob už sedí uvnitř na straně spolujezdce. Dveře jsou však zamčené. Odemkneš si je tedy. „Promiň, ale nechtěl jsem riskovat,“ vysvětlí ti Jacob. A s těmi slovy se rozjedete na místo, kde jste skupinu naposledy viděli. Projížděli jste ulicemi Londýna víceméně pomocí svých limitovaných vzpomínek, přičemž Jacob ti jen občas něco připomněl. Nakonec jste je však našli. Poznali jste je podle auta, které bylo před rozpadající se budovou s papírovými okny, padající omítkou a posprejovanými stěnami, na kterých byla jedna nadávka vedla druhé. „To zní jako dobrý plán,“ řekne Jacob a společně vystoupíte z auta. „Nevím jak jsou nebezpeční, takže se s nimi nepař. Běž tam a bez většího rozmlouvání to s nimi vyřiď. Hodně štěstí.“ Jacob se pak rozeběhne dozadu, zatímco ty jdeš přímo. Rozejdeš se ke dveřím. Ruka pevně svírá hasák a jsi připraven rozbíjet hlavy. Rozrazíš dveře a vejdeš dovnitř. Vidíš tam skupinku osmi lidí, kteří mezi sebou mluvili, ale tvůj vstup jak si přerušil jejich konverzaci. Nakonec je to jeden kluk s šátkem kolem hlavy, který k tobě přijde. Prohlédne si tě od hlavy, až k patě s opovržlivým pohledem. „Myslím, že sis splet dveře,“ řekne jeden z nich a vyndá pistoli, kterou měl zastrčenou v kalhotách. Nenamíří jí však na tebe. „Údržbáři jsou vedle, vole. Tady jsme jen my,“ kývl hlavou ke své skupině, „a nebo mrtvoly.“ S těmi slovy si i ostatní vytáhli vlastní pistole. Muž 1 = 40 Hp Muž 2 = 40 Hp Muž 3 = 40 Hp Muž 4 = 40 Hp Muž 5 = 40 Hp Muž 6 = 40 Hp Muž 7 = 40 Hp |
| |
| Deset minut Podařilo se, tedy... zasáhla jsem ho. Ale jen jsem ho na sebe upozornila a on se zaměřil na mě. Ale naštěstí ti dva ho zpomalovali, takže se ke mě nestačil dostat. Než jsem ho úplně zabalila do aury, tak řekl, že je najde a pak bylo dokonáno. Nechala jsem klesnout ruce a dlouze vydechla. „Jo jasně otravo...“ Odpověděla jsem mu a pak mi povolila kolena a já se svalila na zem. Jako kdyby ze mě někdo vycucal všechnu energii. Tak a co teď? Ninja teď měl volné pole, sice jsem byla ještě něčeho schopna, ale nevím jak by to dopadlo. Zavřela jsem oči, ale někdo přišel. Znovu jsem je otevřela a viděla Heather! Skvělé! Nemusím ji jít teď hledat! Tak.... ale co teď? Pak zamrkám a podívám se pořádně na toho kdo přišel po ní. Není to... Gareth. O dost mladší verze. Zvedla jsem se pomalu do sedu, ale na vstávání jsem se ještě necítila. Podívala jsem se na ninju, ale ten nevypadal jako, že by se mě právě teď chystal zabít. Gareth poznamenal, že ale nemáme moc času a já se podívala na nohu mého zlatého výtvoru. Zamračím se. „Tak něco vymyslete. Já na tohle vyplýtvala většinu své energie.“ Poznamenám. Podívám se na Garetha. „Garethe co tu vůbec děláš? Jack tě docela postrádá.“ |
| |
| Opět se jde cestovat "Zvláštní, že to říkáš, Time." Navážu na jeho slova, když se dotkneme tématu budoucnosti. "Protože já zkázu viděl po tvém velení." On však tomu, co říká a dělá věří. Pro něj je to vyšší cíl a jistota, chce zachránit svět, přestože ta záchrana může vést k ještě větší zkáze. Což si neuvědomuje. Otázka ale zní - kde leží pravda? Zajímá mě to vůbec? Samozřejmě, že ano. Záchrana světa je něco, k čemu bych se upsal, k čemu jsem se svým způsobem upsal, teď je ale otázka, jak chci ten svět zachraňovat a čemu uvěřím. McKee je člověk, který se nebojí ublížit pro svůj cíl, který nazývá větším dobrem. Účel světí prostředky je heslo, kterým se řídím i já, chápu tedy jeho činy. Být na jeho místě, dělal bych to samé, možná jen s větší elegancí a šarmem. Problém je... Problém je, že ve Veritas sáhli na něco, na co sahat neměli. Mnohem lépe by se mi vyjednávalo, kdyby mě nezahnali do kouta, kdyby neměli páku, jak mě donutit poslouchat. Vydírání funguje jenom chvíli a rozhodně nevede k loajalitě a stoprocentní spolupráci. Spustí se svou nabídkou a je to přesně to, co jsem čekal. Teď už stačí říci jenom to jediné jméno a všichni budeme vědět, na čem jsme. Jeho slova jsou vlastně výsměch, nabízí spolupráci, ta spolupráce ale nikdy nemůže být dobrovolná, pokud hodlá využívat tohoto triku. Chce mi prodat to, co mi vzal. Žádný obchodník nezaplatí za vlastní ukradené zboží, copak to McKee neví? "Copak mám na výběr, Timothy?" Odpovím se stále stejným výrazem ve tváři, se stále stejným tónem, uvnitř mě však roste vztek. Nejsem pejsek na vodítku. A přesto jdu tam, kam chce, protože tam je boj a tam je...tam je Gary. Jak já, tak i Timothy jsme věděli, že to přijde, tak na co si hrál? Na co ta slova a snaha o přesvědčování? Co tam ale dělá Hana? Neměla zůstat v bezpečí na lodi? Copak vážně nemá dostatek rozumu, aby se nepouštěla do riskantních situací a neohrozila tak život svého dítěte? Holka bláznivá, téhle bezstarostnosti mládí bude ještě litovat. Do Orbu vcházím s jistou nechutí, snažím se však být připraven čelit čemukoliv, co nás čeká. McKee se zdál být potěšen, nebude to tedy nic pěkného. |
| |
| Důvěra a podezření Leigh, Raven Reakce neznámé dívky mě překvapí - zmaten výraz a otáčení se kolem vůbec neodpovídá profilu agenta Veritas. To ale náš zrádný Tim taky ne. S rozhovory je konec po mém první výstřelu a následně druhém výstřelu. Closer ani nezačne svou větu a svalí se k zemi. Ta mechanická potvora mě však zastihne s prázdným zásobníkem. Těžko říct, jestli bych ho vyměnil včas, naštěstí to nemusím zjišťovat - Raven vražedkyni nadobro zastaví dřív, než se ke mně dostane. "Díky." Kývnu na ni, ale to už puškou mířím na nešťastnou Leigh. Dobře, takže další člověk, který má zájem o našeho vědce. Proletí mi hlavou, když Leigh po chabé výmluvě s tetovacím salónem odpoví Raven. "Ruce vzhůru." Řeknu rázným hlasem a poté koutkem oka pohlédnu na Raven stojící vedle. "Raději ji prohledej." Mohl bych ji sice prohledat sám, ale přeci jen je to žena, tak zachovejme alespoň část etických norem... Levou rukou se natáhnu pro zbraň, kterou Raven slečně ukořistila. "Hádám, že ji nepotřebuješ." Poznamenám, pokud si ji však bude chtít nechat, na předání netrvám a ruku stáhnu zpátky k pušce. Tou po celou dobu mířím na neznámou. "Tak Miku, jsi na řadě. Ruce ji svaž za záda, nenechávej dlouhé volné konce. A hlavně k ní jdi ze strany, ať mi neblokuješ případnou střelbu." Nechci riskovat, že se z neznámé vyklube zdatný soupeř na krátkou vzdálenost a Mika použije jako živý štít. Takže buďto patří k Veritas a my máme konečně štěstí - možná si z této mise odvedeme rovnou dva jejich členy. A nebo patří k nějaké třetí organizaci, která věděla, že má Oculus tohle vězení a že momentálně není schopen ho ochránit. Co by to znamenalo? Další nepřítel, nebo spojenec? Sledují neznámou přes optiku pušky. "Kdo tě pro Stancheka poslal? A co s ním chce?" Zeptám se v mezičase, kdy ji Mike obmotává ruce dráty. "... A jak se jmenuješ?" Málem zapomenu na poměrně základní otázku - jméno by konečně mohlo nakopnout databázi Kodexu |
| |
| Přítel, či nepřítel? Nad její reakcí se musím pousmát. Naštěstí to na mé hvězdné tváři není nijak výrazně znát. Ráda bych si alespoň ještě chvíli zachovala masku někoho, kdo ví, co dělá. Tohle mi není moc příjemné, ale chápu, proč Gabriel chce, abych to udělala já. Podám mu zbraň a po krátkém zaváhání dívku prošacuju. Ne, já tohle opravdu nepotřebuju. Poté teprve ustoupím abych udělala prostor Mikovi, aby jí mohl svázat. Postavím se vedle Gabriela a se zájmem si dívku prohlížím. Jak se sem asi dostala? "Co s ní chceš dělat?" Zeptám se tiše Gabriela. Ani se nesnažím před ním předstírat, že vím, co se asi dělá s vězni. I když předpokládám, že na lodi určitě je nějaké místo, kde bysme jí mohli zavřít. Pohledem zalétnu k tomu, co zbylo z Tear. Doslova jsem jí vypařila. Bodne mě u srdce. Raději rychle zrak odvrátím. Ne, teď ne. Vyčítat si to můžu i později. Teď se musím soustředit na náš úkol. Podívám se směrem k výtahu. Nejradši bych odsud už byla pryč i se Stanchekem. |
| |
| Bitka jak z filmu Zastavili jsme před opuštěnou halou. Tam taky stálo jejich auto. A celkově to tady vypadá jako že se tu fakt schází děcka, co si hrajou na gangstery. Vylezl jsem z auta a Jacobovi naznačil zdviženým palcem, že rozumím a chvíli jsem se díval na jeho záda. Pak jsem se otočil na tu budovu. Bundu jsem nechal v autě, aby mi ji nezasvinili krví. Potřebuju ji kvůli nenápadnosti. Hezky jsem si vyhrnul rukávy a prokřupal krk. Moje první bitka s gangstery. Usmál jsem se a vykročil. Rozrazil jsem vstupní dveře a vešel dovnitř. Přede mnou bylo několik blbečků a asi jsem se vyrušil z důležité konverzace, neboť se na mě všichni otočili. Pomalu jsem šel k nim a zastavil se tak pět metrů od nich. Ruce volně podél těla. A úsměv na rtech. Někde jsem slyšel, že když někoho mlátíte a vypadáte, že se dobře bavíte, ostatním spadne hřebínek. Tak uvidíme co je na tom pravdy. Jeden z nich nakonec sebral koule a šel mi naproti. Hned dostal plracovní jméno Hadr. Už jen proto žemá jeden na hlavě jak blbec. A hned začal drsnou prupovídkou. Ale tohle není film, tady se nehraje, kdo má lepší hlášky. Všichni najednou vytáhli pistole. Pistolky...kam se hrabou na padesátku kulomet? Toho, co stál u mě, jsem chytl za límec, otočil se s ním kolem své osy a mrštil jim mezi ostatní. (65) Na čež jsem se tam i rozběhl a začal se ohánět hasákem(53). |
| |
| Ako sa stať väzňom "Ja že rozprávam kraviny?!" oborím sa na chlapíka, ktorému moja prítomnosť zjavne akosi nie je po chuti. Určite nie je najvhodnejšie podľahnúť svojim emóciám práve v tejto chvíli, ale už niekoľko dní mám nervy napnuté na prasknutie. Zdá sa, že pohár pretiekol. "Mňa je fakt hovno po tom, či mi veríš, alebo neveríš, alebo čo..." určite by som pokračovala vo vylievaní si hnevu, keby ma nezastavil rázny pokyn - ruky hore. Nuž, v puberte som nebola žiadne neviniatko a tento pokyn polície som počula neraz, takže zostal uložený niekde v podvedomí a ja som automaticky poslúchla. Dievča, ktoré sa ku mne priblížilo, aby ma prehľadalo, mohlo vidieť, ako mi v napätej situácií ide vyskočiť srdce z hrude a prudko dýcham. "Vyser si oko..." so zachmúreným obočím sledujem chlapíka, s ktorým sme si, povedzme to tak, veľmi nesadli. Zväzuje mi ruky a ja sa nebránim. Môj výraz tváre ale hovorí jasne. V duchu premýšľam nad tým, ako by som mu ten kábel najradšej narvala do miest, kam slnko nesvieti. Nechcem však skončiť ako Closer. Tí dvaja pôsobia ako profíci z akčných filmov. A ten tretí... no ten má zas kábel. Zjavne zvažujem, či mužovi, ktorý na mňa mieri - a že je to teda fakt nepríjemný pocit - odpovedať. A ak prehovorím, čo im vlastne poviem? Ale napokon zvážim, že veľmi nemám na výber. "Prisahám, že mám tetovací salón, v Perthe..." zabrúsim nahnevaným pohľadom k Mikeovi, "...ale mám tiež kopu prúserov. Možno si budete myslieť, že som cvok... Vlastne, asi si nebudete myslieť že som cvok..." minimálne vzhľadom na prapodivné dievča, s niečím nie úplne normálnym majú skúsensoti "ale odkedy som sa stretla s Nočným strojom, odkedy mi Leo dal tú zlatú tekutinu... V mojej hlave to vyzerá ako v osom hniezde, moje telo robí fakt nepochopiteľné veci, len si na ne pomyslím." tempo môjho hlasu sa zrýchľuje priamo úmerne môjmu rozrušeniu. "Môžete na mňa, prosím, prestať mieriť?! Ja ani kurva poriadne neviem, kto to ten Stanchek je. Ale jedno mi je jasné. Vždy keď neposlúchnem, keď nespravím, čo po mne chcú, stane sa niečo strašné... Ako to v Perthe." Ku koncu už ledva lapám po dychu a zviazané ruky za chrbtom sa mi mierne chvejú. Potrebujem sa zhlboka nadýchnuť. "A volám sa Leigh Ann..." |
| |
| Vstříc dalšímu patru Raven, Leigh "Vezmeme ji sebou, vyslechneme, získáme informace a na základě vyhodnoceného rizika a užitečnosti budeme pokračovat.." Odpovím Raven zatímco si Mike s Leigh vyměňují názory. Má odpověď může sice působit docela neurčitě, ale je to ta nejupřímnější, kterou aktuálně mám. Pořád nevíme, co je tahle slečna zač a pro koho pracuje. Stejně tak se smrtí Vargy máme narušený řetězec vedení, takže kdo o tom vlastně rozhodne..? "... nemůžu říct, že jsem něco podobného už neviděl." Vysoukám ze sebe už ne tak rázným hlasem po chvilce ticha, kdy jsem zpracovával informace od Leigh. Vzpomínky mi připomenou všechny ty nadpřirozené věci na Marsu, kterých jsme byl jen nedávno zpátky svědkem. "Je možné, že by to bylo něco podobného, co se stalo na Marsu tobě? Nebo Heather?" Zeptám se Raven s podobně nejistým hlasem, jako když školák zkoušený u tabule vůbec neví, zda vlastně mluví o stejné látce, z které je zkoušen. Pokud se tu někdo z nás dvou v těchto věcech alespoň trošku orientuje, bude to určitě ona. Pohledem od ní poté opět sklouznu k již svázané Leigh, která vlastně nemusí být nutně nepřítel, ale jenom oběť něčeho dalšího... Poté ale rázně trhnu hlavou. Na tohle není teď čas. "Narazili jsme na tebe v tajném vězení Oculu, kde jsi ještě před chvilkou byla ochotna spolupracovat se sériovými vrahy. Navíc jdeš vysvobodit muže, který má na svědomí minimálně pár desítek životů a to málem včetně mého týmu... Takže ne, mířit na tebe nepřestanu." Odpovím nekompromisním, však ne už tak chladným hlasem na stížnost ohledně namířené pušky. Poté se zhluboka nadechnu a dívku si znovu prohlédnu. Tu nervozitu určitě nehraje a já ji potřebuji klidnou a fungování schopnou. "Klid. Já jsem Gabriel a pokud budeš poslouchat mé instrukce, nic se ti nestane. Chabé, avšak upřímné a snad dostačujíc ujištění. "Půjdeme teď vyzvednout Stancheka, kterého potřebujeme k boji proti teroristické organizaci. Půjdeš s námi, nebudeš dělat hlouposti a následně nám pomůžeš se dostat ven. U nás tě vyslechneme a pokud se tvá tvrzení prokážou pravdivá a nebudeš představovat další riziko, jsi volná." "Miku, zprovozni nám ten výtah." ukážu směrem k hromadě šrotu z robotů, kteří nám ještě před chvilkou cestu k výtahu blokovali. "Ale pokud se pokusíš utéct, nebo unést Stancheka, bez váhání tě zastřelím. V sázce je příliš mnoho." Dodám ještě cestou k výtahu, Leigh přitom nechám jít kousek před sebou. Leo.. Noční stroj...Žlutá tekutina.. To jsou všechno věci, které budeme muset probrat, ale rozhodně ne teď. |
| |
|
|
| |
| Vstříc dalšímu patru Trochu rozpačitě sleduji, jak se Leigh dohaduje s Mikem. Na Gabrielův plán, co s ní, jen krátce přikývnu. Samotná jsem zvědavá, co je vlastně zač. To co říká, mi moc smysl nedává. Ale co v tomhle zatraceném světě smysl dává, že? Zamyslím se nad Gabrielovou otázkou. Ale pak to rychle zavrhnu. "Ne, myslím si, že jde o něco jiného. Já v sobě mám...vesmírnou bytost. A myslím, že i Heather s ním má něco společného." Je to poprvé, co jsem nahlas přiznala, že moje schopnosti nejsou tak docela moje. Trochu se obávám, že se Gabriel bude vyptávat. Klidně bych mu všechno řekla, ale ne tady. A ne před ní. Nebo je něco, co bych podle tebe měla vědět? Pokusím se vytrhnout Omniho z jeho letargie. Ne že bych očekávala odpověď, ale bylo by fajn, kdyby se mnou mluvil tak, jako dřív. Mezitím, co se pokouším vzbudit kocoura, Gabriel sdělí Leigh jak se věci mají. Doufám, že vezme jeho varování vážně. Nechci mít na rukách víc krve než je třeba. |
| |
| Kapitola sedmá: Sladkokyselá setkání Všichni/Perth/ Po rychlém šacování Raven nic neobjeví. Ani peněženku, nebo nějaké doklady. Na pohled je jasné, že oblečení od Leigh nezakrývá ani všechna její tetování natož pistoli nebo větší nůž. S jistotou teda Raven od dívky odstoupí a přijde k ní Mike. „Jo a pak ti s ním ucpu hubu,“ odsekne Mike na poznámku, kterou na něj Leigh vrhne. Následujíc Gabrielovi instrukce k ní přijde a kabelem jí sváže ruce dost pevně, aby se z nich nedostala, možná ještě trochu pevněji. Když už je svázaná otočí se na Gabriela . „Nemám ponětí, co bude ve výtahu, takže ho otevřu a pak utíkám za vás. Jen vás předem varuji.“ Mike přijde k výtahu a natáhne svojí ruku k malé černé desce, která je vedle něj. Na chvíli nejistě zaváhá. „Tohle nesnáším,“ zamumlá si pro sebe, a potom ruku na desku položí. Modré světlo rychle naskenuje jeho ruku a poté se jeho na vteřinu zkřiví v bolesti, jako by se řízl o papír. Když ruku odejme vidíte důvod. Kapka krve teče po jeho ukazováčku. Vypadá to, že čím víc k centru se blížíte, tím jsou kontroly důkladnější. Avšak nikdo z vás nemá moc času kontrolovat Mikův zraněný prst, jelikož, přesně podle svého slibu, jen co výtah zavolá, rozeběhne se za Gabriela a Raven . Vidíte jak výtah, vytvořený z matného skla, pomalu přijíždí dolů. Uvnitř jdou vidět dva obrysy. Nepoznáte z nich věk, ani pohlaví. Vypadají však lidsky. Když výtah přijede dolů dveře se otevřou a vypadnou dvě mrtvá těla. Jedno robotí a jedno lidské. Není jasné, jestli se zabili navzájem, nebo je zabilo něco třetího. Při bližší prohlídce by jste to možná zjistili, ale na bližší, na to jste však neměli čas. „No, to je zábavný začátek. Přesně takhle jsem chtěl, aby začala moje oslava narozenin. Jenom místo hlídače a robota to byli striptérky a místo výtahu dort a byli by živé...víte, co když to tak říkám, tak to je velmi odlišné,“ začal mluvit Mike, zatímco jste vcházeli dovnitř. Snažil se tím maskovat svoji nervozitu, ale moc mu to nešlo. Uvnitř výtahu Mike něco naťukal do číselníku a výtah se rozjel. Uvnitř výtahu bylo ticho. Jediným doprovodem bylo občasné vrzání, ke kterému se přidalo brnění Kodexu. Byla to předem nahraná zpráva od Colina k Raven a Gabrielovi . „Slyšíte mě. Tady Colin. Pozorovali jsme Rusko a nejspíš tam je Heather. Hana to letěla omrknout. Nevím, co je uvnitř, ale možná bude potřebovat krytí. Jestli budete to po svých misích stále schopní, měli by jste za ní zaletět.“ S těmi slovy se výtah otevře a odhalí se vám druhé patro. Není to pěkné. Jako první vás zasáhne smrad zatuhlé krve a mrtvol, kteří se začínají rozkládat. Těla jak robotů, tak lidí lemují stěny. „Takže buď se zabili navzájem, když se stroje zbláznily, nebo...,“ zbytek své myšlenky Mike nevyslovil, místo toho jen vyšel z výtahu a pomalu se rozešel směrem po chodbě. „Jak říkám, nikdy jsem Stancheka neviděl osobně, ale ve spisech jo. Jeho cela by měla být na konci chodby a doleva.“ Následovali jste Mikeovy instrukce. Procházeli jste kolem malých prosklených cel, přičemž každá byla vytvořena, aby udržela vězňovi speciality. Cela s permanentním ultrafialovým zářením, s teplotami nad padesát stupňů a pod mínus padesát stupňů, kovová cela pro muže ovládajícího rostliny a dřevěná pro ženu ovládající kov. A takhle to pokračovalo. Všechny cely však byli otevřené a vězni mrtvý před jejich dveřmi. Když jste konečně došli na správné místo čekali na vás pootevřené dřevěné dveře. Stanchekovo tělo nebylo nikde k nalezení. Vešli jste dovnitř. První šli Gabriel a Raven , hned za nimi byla Leigh , dost blízko aby ji mohli kontrolovat, a nakonec šel Mike. Za dveřmi na vás čekal luxusní byt. Nebyl moc velký, ale rozhodně luxusně vybavený. Moderní kuchyň, LCD televize, dokonce i vyhřívané parkety. „Sakra, kolik jste říkali, že tenhle chlap zabil lidí? Tohle není správný. Měl by tvrdnout v nějaký díře, a ne fandit basketu na LCD televizi,“ řekne Mike, ale skoro ho ani neposloucháte. Vidíte osobu, jak stojí uprostřed místnosti. Je k vám otočená zády, přesto vidíte, že s ní není něco v pořádku. Osoba je celá obklopená v hnědé skořápce, která se zdá tvrdá jako kost, hýbe se však jako orgány. Napíná se a zase uvolňuje spolu s dechem osoby. „Nestačí to už? Už jsou mrtvý. Všichni jsou mrtvý, copak to nestačí. Nemůžeme už být spolu. Ty já a děti, jako dřív. Buďme jako dřív.“ Osoba se nezdá, že by si vás všímala. Zdá se že s někým mluví, ale nikdo z vás nikoho nevidí, neslyšíš, ani necítí pomocí jakýchkoli jiných způsobů. Raven a Gabrielovi začnou brnět Kodexy, zatímco Leigh má další záchvat vzpomínek. „Alpha virus. Vytvořen Řádem, jako způsob poslední řešení, kdyby Meč selhal. Ukázal se však nekontrolovatelný. Nakažení sice získali schopnosti jako sílu, vytrvalost, regeneraci a schopnost měnit se, avšak z většiny jedinců se stali nekontrolovatelné zrůdy, které zabíjeli,jelikož přes mrtvoly se virus přenáší. “ Vidíš před sebou obrázek bytosti bez kůže, jejíž orgány jdou vidět a místo obličeje má jen obří ústa se stovkou ostrých zubů. „Přeměna mrtvého těla napadeného virem trvá kolem 3 dnů. Těla musí být spáleny, než dojde k přeměně. U pár procent se zdálo, že virus zvládnou, je to však dočasné. Dřív nebo později všichni podlehnou. U silnějších jedinců se vyskytli halucinace, které je nabádají k násilí“ „Ještě další? Nech mě s nimi aspoň promluvit. Ano, ale...ŘÍKÁM, ŽE JO!“ zařve Stanchek, vezme blízkou židli a hodí jí o zeď. Ta se rozletí jen, co do zdi narazí. Pak se otočí na vás. „Dobrý den. Dáte si k něco k jídlu. Nevím, jestli něco mám. Už jsem dlouho nejedl. Dneska je hezký den, že ano?“  Lednik „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl Slunce, když ho Heather ujistila. Otočil se pak na Garetha. „Věděl jsem, že aspoň jeden člověk si váží lidského života.“ „Jo, jsem hotová matka Tereza. Jen s lepší pokožkou,“ odpověděl mu Gareth, když na něj promluvila Hana a jeho veškerá pozornost se otočila na ní. „Ty znáš Jacka? Jak se má? Je v pořádku? Řekni, že se kvůli mě nezabil. Je to takovej blb, že se nedivím, kdyby to udělal,“ sletěl Gary na Hanu se sérií otázek, jako sova na polní myš. „Počkat, odkud znáš mé jméno? A kdo vlastně jsi a co tady děláš?“ Otočil se na Heather jejíž otázka, mu až teď dolehla k uším a dá ruce před sebe. „Ne, tohle je poprvé, co jí vidím.“ „Chce odvést Heather na nespecifikovanou lokaci,“ snažil se ujasnit situaci Slunce na sněhu. „A je vcelku silný soupeř.“ „Uhni,“ řekne Rai k Garymu, když zvedne hlavu od svého Kodexu. Gary se na něj podívá se záští v očích, ale ustoupí pár kroků dozadu. Jako na rozkaz se na místě, kde před chvílí stál objeví rudý Orb. Něco s čím je každý v této místnosti obeznámen. Vyjde z něj Tim a postaví se hned vedle nehybného Urobora, uvězněného v zlatém neoprénu. Krátce po něm přijde skrz Orb Jack . Atmosféra v místnosti zhoustne. Několik rychlými kroky stojí Rai vedle Tima, připraven ho bránit svojí jednou katanou. Slunce na sněhu k Timovi přijde také, avšak není ani zdaleka tak entuziastický. Gareth se nevěřícně dívá na Jacka, který k němu taky přijde. Černá kapalina stále kape na zem jak z něj, tak z Heather . Nepřijde k němu, ani na něj nepromluví. Podívá se naštvaně na Tima a pak zpátky na Jacka a jen stojí na místě, v tichosti. Je to právě Tim, který promluví jako první. „Tohle je neuvěřitelná práce Hano. Sám jsem přemýšlel, jak ho zajistím, pokud bude moc nepříčetný, ale vidím, že moje otázka byla zodpovězena. Vážně, udělala jsi na mě dojem.“ Jeho pohled padne na Uroborovu nohu. „No, máme 7 minut a 28 vteřin, než se probere. Myslím, že ten čas můžeme využít, aby jsme si všichni promluvili. A prosím,“ jeho pohled padne na Jacka , Hanu , ale i na Garetha. „Nezačínejme znovu souboj. Jste vyčerpaní a v přesile a já vám opravdu nechci ublížit. A no tak, Garethe. Klid. Tohle je opravdu Jack, žádný trik, žádná léčka. Můžeš být v klidu.“ „Vypadáš dobře. Staře, ale dobře,“ řekne Gareth k Jackovi s úsměvem. Stále se však nehýbe. Jeho pohled padne na jeho ruku a úsměv zmizí. „Tvoje ruka, byla jediná věc, která po tobě zbyla, když jsi zmizel přes to...,“ Garethův pohled se zaměřil na Orb, který stále v klidu levitoval uprostřed místnosti. „Co...jinak...nového? Co firma stále funguje? Řekni mi, že si nesvedl manželky nebo manžely nějakých důležitých investorů?“ V tu samou chvíli promlouval Tim k Haně . „Nechci ti nijak ublížit, přísahám. Přesně naopak. Chci ti pomoct. Vím, jaký je tvůj cíl a plně tě v něm podporuji.“ Otočí se poté na Heather . „Heather. Nemyslím si, že jsme se ještě potkali od základny. Nevím, jestli mě teď Shynx slyší, ale vyřiď jí, že se jí omlouvám, ale trochu jsem jí využil, abych dostal tebe. A tebe jsem potřeboval, abys probudila jej,“ ukáže na Urobora, jehož nohy jsou už zcela volné. „Teď už tě nepotřebuji, takže můžeš jít tady s Hanou. Avšak hledal jsem způsob, jak dodržet svojí část dohody. Způsob, jak vás rozdělit. Bohužel to je nemožné. Jste jako různé aspekty jedné osoby. Oddělení jedné by vedlo k smrti té druhé.“ Ještě jednou se Tím podívá na Hanu . „Vidíš. Tvůj úkol je stejně tak důležitý jako ten můj a je vcelku podobný. Oba chceme ochránit Zemi a lidstvo. Ale zajímalo mě...jak se má Raven?“ zeptá se z ničeho nic. |
| |
| Pouliční souboj Martin S lehkostí jsi vzal mladíka za límec a vrhl ho mezi ostatní. Nestihl ani namířit svojí zbraň a většina jeho kamarádů taky ne. Asi dva z nich se však svému kámoši vyhnuli začali do tebe střílet, ale to už jsi se za nimi rozběhl. I v téhle podobě jsi stále byl silnější a rychlejší než obyčejný člověk. Pár kulek tebou sice škráblo, jedna do líce, další do ruky, ale bylo ti jasné, že to není nic, co trocha soustředění nevyléčí. Vrhl jsi se tedy mezi ně a ve vřavě těl jsi se začal být. Jedna tvá rána, jako kopnutí býka. Zuřivá a mocná. Bylo to po tvé druhé rána hasákem, co jsi slyšel křupnutí. Něčí lebka se prolomila pod tvým úderem. Při asi šesté jsi cítil něčí měkké tělo pod svýma nohama. Na takovou blízku a všichni jste byli tak zamotaní do sebe, že ani nemělo cenu pokusit se utéct. Nebyl to dlouhý souboj. Takových pět, možná šest minut. Tvoje oblečení bylo znovu zašpiněno krví. Měl si však v autě bundu. Překročil si bezvládná těla svých protivníků. Někteří z nich ještě měli slzy na očích. „To je můj hodný chlapec, “ uslyšíš za sebou najednou ženský hlas. Když se však otočíš nikdo tam není. Když se otočíš zpátky, vidíš jí. Laura. Se svými zrzavými vlasy. Vypadá úplně stejně jak před lety, úplně stejně jak včera večer. Pomalým krokem se rozejde k chlapcům. „Kolik jim tak mohlo být? 16? 17? Blbá děcka, která nikdy v životě nedostala šanci a ty jsi je právě zmlátil do krve,“ úchylný úsměv se rozprostíral na její tváři. „Věděla jsem, že ti ukážu světlo.“ „Myslím, že to byla společná práce,“ odpoví najednou Jacob za tvými zády. Když se otočíš vidíš ho tam stát, taky se usmívá a taky přejde k chlapcům. „Nádhera Martine, prostě nádhera. Tohle celé je tvoje práce,“ řekne Jacob. „My jsme jen pomáhali,“ doplní ho Laura. „Já myslím, že nás stále nechápe,“ řekne k Jacobovi, který nad tebou zoufale zavrtí hlavou. „No, nepatří k nejbystřejším. JSME V TVOJÍ HLAVĚ!“ zařve a jeho hlas se rozléhá celou prázdnou halou. „Od chvíle, kdy jsi odešel z té schůzky. Jacob, jako ten opravdový výtah nestihl. Od té chvíle jsi v tom sám. Jen si vzpomeň. To ty jsi omráčil toho muže. To ty jsi ukradl auto. Ty jsi viděl tuhle skupinku blbů, když jsi jel kolem. Já jsem si vymyslel nějaké kecy o Veritas. Ale ty jsi tomu chtěl věřit. Nebo mi chceš nakecat, že sis vážně myslel, že tahle skupinka děcek má co do činění s Veritas. Tihle? Ne. Ty jsi chtěl někoho zmlátit. Nemohl ses dočkat další bitky. „Teď jen musíš dokončit práci,“ řekne ti Laura a podívá se na skupinku. Vidíš, že jeden chlapec stále dýchá. Obličej má zmlácený k nepoznání, ale snaží se odplazit pryč. Velmi pomalu a velmi bolestivě. „Martine, vzpomeň si na tu moc. Na tu sílu. Odkud myslíš, že se bere. Je to právě z tohoto. Čím víc lidí zmlátíš, rozbiješ, rozsekáš a zabiješ, tím méně lidí si s tebou bude moct zahrávat. Dokonči to,“ řekne ti Laura, postaví se za tebe a proplete své prsty s těmi tvými, které drží hasičák. |
| |
|
|
| |
| Nepříjemné zjištění Netrvalo to dlouho a stojím mezi několika pomlácenými a polámanými těly. Na tváři skropené krví mi hraje úsměv. Krev pomau odkapává i z mého hasáku hromadného ničení. Stojím tam a sleduji toho posledního z gangsterů, jak se snaží plazit pryč. Obličej zalitý krví. Zudy vyražené. Nohy přelámané nadvakrát. Sleduju jeho utrpení a dělá mi to radost. Víc. Sténej víc. Plaz se. Z mých ran začala vycházet pára a během pár sekund se zatáhly (89). Když to bývalý drsňák viděl, oči se mu rozšířily hrůzou. Rozešel jsem se k němu. Hezky volným krokem. Za mnou zůstavaly jen krvavé stopy podrážek. A pak jsem ji uslyšel. Ztuhl jsem v půlce kroku a otočil se. Jenže za mnou nikdo nebyl. A při tom bych přísahal, že jsem slyšel její hlas. Otočil jsem se zpět. Cítil jsem, že tu musím něco dodělat, ale nějak mi teď unikalo co. Jenže přede mnou najednou stála ona. Laura. Úplně stejná jako včera. Jako i ty roky předtím. Vůbec se nezměnila. I vůňě byla stejná. Sleduju jak tou ladnou chůzi jde k těm polámaným tělům. Teprve když znovu promluvila mi došlo, koho jsem to tu vlastně zabil. Kluky. Mladé kluky, kteří měli před sebou ještě celej život. Podíval jsem se na toho, co se plazil pryč. Mohlo mu být něco přes šestnáct let. Jeho obličejotlučený, oko podlité krví. Většina zubů byla pryč a nejspíš měl i přeraženou čelist. Nebyl to sice nejvzornější člověk, ale já mu právě zničil zbytek jeho života. Hasák mi vypadl z ruky a práskl o podlahu. V tom přišel i Jacob. "Moje...práce?" zopakoval jsem nechápavě a podíval se na své ruce rudé od krve. Pomalu mi docházelo, co jsem opravdu udělal. Aco se opravdu stalo a děje. "K***a....k***a!" začal jsem si otírat ruce do trika, které jsem ze sebe pak i srhl. To ne. To ne. To ne! Já je zabil! A ke všemu mi hrabe! Cítil jsem, jak se třesu. Jak se mi svírá žaludek a nevím co dělat. Musím....něco! A to, co mi radí ti dva mi moc nepomáhá. "Drž hubu. Drž k***a hubu!" zařval jsem na celé kolo a otočil se na Jacoba s Laurou. "To ne. Takhle ne! To nejsem já a ty to víš!" ukázal jsem na Lauru. Pravá Laura by tohle nechtěla. Kolikrát mě zastavila a přinutila sklopit hlavu, abych se nedostal do problému. Tohle není ona! Prostě ne! |
| |
| Nepříjemnosti pokračují Zavrtím hlavou. „Já tebe znám, ale ty mě ne. Aspoň teď ne. Ale tak trochu jsem skákala časem a potkala jsem tvoje starší jí. Roky ti sluší.“ Promnu si zátylek. „Jack? Dobře. Je v pořádku. Ale shání se po tobě.“ Vysvětlím. Rai odpověděl místo mě ohledně toho proč jsem tady. Pokrčím rameny. Ale pak se stalo něco co jsem úplně nečekala. Objevil se Tim a s ním i Jack. Zamračím se na Tima, ale taky na Jacka. Co tu dělá sakra? Začnu se zvedat ze země zatím co se Tim rozpovídá. Nezačínat boj? „To záleží...“ Nedokončila jsem schválně, protože opravdu záleží na tom co se bude dít. Jack. Gareth ti se začnou vítat, já, ale koukala na Tima, který se na mě otočil a já si založila ruce na prsou. Pomoci vážně? „Jistě. Proto jsi z nás udělal teroristy? To je tvoje představa pomoci?“ řekla jsem uštěpačně. Překvapilo mě, ale docela dost jak mi Heather předhodil. Protože má toho magora? Vzdychnu. Bohužel pro ni se tímhle má slova vyplnila. Ale jeho otázka ohledně Raven mě zarazila a já na něj hodila zuřivý pohled. „Jak se asi má? Tvoje zrada ji dost zasáhla. Nedávám ti zrovna moc nadějí, že by jsi si to u ní ještě zvládl vyžehlit.“ Podívám se na Slunce a pak přimhouřenýma očima znovu na Tima a ukážu na robota prstem. „A kde jsi sebral design Xery? Time přísahám, že jestli někdy zjistím že Slunce má co dělat s Xerou.... tak ti přijdu natrhnout prdel je to jasné?“ varuji ho. K mé smůle, čas se nám krátil a najednou Heather byla úplně jiná. Počkat... takhle jsem ji už viděla a začala... mluvit úplné nesmysl. Zavrtím hlavou a projedu si rukou vlasy. „Heather. To se s ním vážně snažíš dohodnout? Znovu? Před chvílí tě odkopl jak prašivého psa.“ Holka nemá moc důstojnosti. A po pravdě se divím, že nechce nakopat Tima hned na místě. |
| |
| Sofiina volba Orb pohltí mé tělo stejně jako kdykoliv předtím a další krok přichází již ve zcela jiném prostředí. Rychlým pohledem snažím se zjistit, kde to vlastně jsem a co se děje - a realita předčí mé očekávání. McKee, samozřejmě, pak Hana, která měla zůstat mimo hlavní události. Zabiják Rei, cosi kovového po jeho boku, cosi zpacifikovaného, modrovlasá Heather a především Gareth. Živý a zdravý. Jen promočený na kost čímsi černým, ale stěžovat si nebudu, tohle půjde napravit. Snad. Snažím se odhadnout, zda neutrpěl jiná zranění a zda je to skutečně on - McKee by byl schopen naprosto čehokoliv a jedna z možných budoucností nám ukázala, že ne všechno může být takové, jak to vypadá. McKee i Hana cosi hovoří, abych byl ale upřímný, jejich slova a urážky, kterými se musí častovat, mě teď nezajímají. Měsíce se snažím o jediné a konečně jsem se svému cíli přiblížil. Stojí jen pár metrů ode mě a tváří se, jakoby tomu sám nemohl uvěřit. Jsem to já. Není to hra. Pokud není hrou on. McKee se ho snaží ujistit, že jsem to skutečně já a Gary pookřeje. 7 minut a 28 vteřin? Než se stane co? Na chvíli odtrhnu oči od člověka, kterého mi McKee naservíroval jako vánoční dárek a lehce se zamračím, snažím se vnímat oč tu vlastně jde. Je to nebezpečné? Rozhodně. A rozhodně Hana udělala, co chtěl - my všichni neděláme nic jiného než jen to, co si on sám přeje. To musí skončit. Časem, teď musím vyřešit důležitější věci. Pár nepatrných kroků ke Garethovi, ke kterému se chtě nechtě vždy sesune má pozornost. "Já a starý? No dovol!" Zašklebím se. "S věkem přichází zkušenosti. A vylepšení." Mrknu na něj. Až se odsud dostaneme, ukážu mu, co všechno má ruka dokáže, však boj není to jediné, k čemu se dá ten velmi citlivý dotyk využít. Heh. Až se odsud dostaneme. McKee si chce povídat a dle Hanina výrazu mohu soudit, že to nebude přátelský pokec. Do toho Timothy ještě urazí Heather, které řekne, že jí vlastně potřeboval jenom k probuzení toho, oč tu celou dobu jde. Čas vypadnout. Mám to, co jsem chtěl, zbytek mě zajímat nemusí. Nebo... Orb je stále funkční a přestože cítím drobné deja-vu, jsem ochotný to riskovat. Stačí Garetha chytnou za ruku a skočit tam. Než se všichni vzpamatují, budeme už dávno pryč a v bezpečí, nic z toho se nás už nebude týkat. Stále jde o svět. Přemýšlej, Jacku, přemýšlej. "Firmě se vede výborně, spokojenost na všech stranách. Copak si o mě pochyboval?" Odpovím mu na jeho otázku a o tom, že za dobu jeho nepřítomnosti jsem s nikým nespal, vědět nemusí. "Ale tebe bych rád přivítal jak se sluší a patří." Načež si ho pevně přitisknu k hrudi, následuje na můj vkus až velmi krátký polibek na rty a obejmutí, kdy se naše tváře dotýkají a kdy se mé rty přiblíží jeho uchu. "Buď připraven." zašeptám potichu, aby mě slyšel jen on, jakmile se ale opět oddálím, zjišťuji, že i kdybych to řekl nahlas, nikdo by mě asi nehlídal. Z Heather je opět to sarkastické cosi, co tehdy na Marsu a opět si nebere servítky. Je to nebezpečné. Nejvyšší čas zmizet. Rei a McKee v jedné posteli... Heh, slečna Jekyll a Hyde má ale představivost a teď se McKeemu dokonce sama nabízí. Pěkné, McKee ví, jak dostat lidi na svou stranu. Odtud odejde s Heather, co není Heather a s tou věcí, která se již začíná uvolňovat. Má tu i Reie a robota, proti nim stojí jediná Hana, ta do možného boje ale půjde se vším všudy. Je to její rozhodnutí. Dá se ta věc zabít? Jsem si jist, že Timothy se zabít dá, teď tu má ale moc velkou přesilu a navíc si nejsem jist, zda jeho vražda přinese řešení a odpovědi. Neměl by však dostat to, pro co přišel. Potřeboval bych více informací, zatraceně. Tak proč je nezískat? Zdrhnout můžeme vždycky. "Nechci rušit tady vaše snahy o namlouvání," ukážu na tmavovlasou neHeather, "Ani vaši vzájemnou nenávist," to zase směřuje k Haně. "Co přesně ale tohle je? K čemu to chceš využít?" Tim si chce povídat, tak ať to vyklopí. "Protože mi to nepřipadá jako něco, s čím by si kdokoliv měl cokoliv začínat. A to to říkám já, což už něco znamená." Zatímco mluvím, držím Garetha za ruku a můj palec zlehka na jeho pokožku vyklepává krátký kód. Morseovka, několik krátkých poklepání střídajících se s nenápadným pohlazením. Otázka za všechny prachy - Zabít? Jak? Gareth byl vždycky ten, kdo měl informace a já doufám, že ani teď mě nezklame. |
| |
| Pikle a plány Lednik „Za to se omlouvám. Bylo mi jasné, že na téhle planetě moc dlouho nebudete, a tak jsem si myslel, že to moc vadit nebude,“ odpověděl Tim Haně . Její poznámky ohledně Raven jen přešel s vážnou tváří, avšak když rozhovor přešel na Slunce na sněhu, zarazil se. „Xera? Kdo je to Xera?“ zeptal se. Než se mu stihlo dostat odpovědi ostrý hlas Shynx projde vzduchem, jako zvuk máslem a získá si pozornost všech. A toho využije Jack . Gareth mu polibek opětuje. Zdá se, že se od něj nechce odtrhnout, ale smysl pro povinnost vyhrává a nechá si od Jacka zašeptat do ucha. Po jeho slovech se zdá ze začátku zmatený a poté naštvaný? vystrašený? Ale to už začne konverzace, do které se Gareth nezapojuje, místo toho se soustředí na vlastní tichou konverzaci, která probíhá mezi ním a Jackem . Ne. Val. Nebezpečí. Mezitím Shynx řekla své a začala jednat. Jako by ho trefila rána z nebes, Rai se spadl na svá kolena. Začal silně oddychovat a ruce svíral v pěst. Neřval však, ani neprosil o milost. Jen se díval do země, pohledem v kterém se mísilo utrpení a odhodlanost. Z úst mu vyšli jediná slova a i ty odříkával s těží. „Není oheň. Všechno je lež. Jsou jen čtyři pravdy. Pravda první, všechno umírá...“ Tyhle slova opakoval stále dokola. „Heather. Prosím. Nesnižujte se na jeho úroveň. Nemusíte působit bolest, pokud vás neohrožuje,“ řekne Slunce na sněhu a zdá se mnohem méně zmatený z celé situace, než by se zdálo vhodné. „V části Země známé jako Tibet bývali mniši, kteří se sami upalovali. Polili se benzínem, škrtli zápalkou a seděli v tichosti,“ řekl Tim při pohledu na Raie. „Shynx, nemyslím si, že jsi mě pochopila. Já už tě nepotřebuji. Popravdě, tebe nikdo nikdy nepotřeboval. Jsi jen zátěž, kterou všichni musí snášet. Heather je ta, kterou všichni chtějí. Kdybych měl provést onen zákrok, o kterém mluvíš, ty by jsi se z něj neprobudila,“ řekl jí a otočil se na Hanu . „Bohužel se zdá, že klidná konverzace je mimo obraz. Omlouvám se.“ Další pohled daruje Jackovi . „Existují jen čtyři pravdy Jacku. Jedna z nich je, Musíme ničit, abychom přežili. A tohle je mé ničení. Mechu, uvolni ho,“ rozkáže. Slunce na sněhu beze slov přejde k uvězněnému Uroborovi, natáhne ruku a vší silou praští do zlaté vrstvy, která se během několika vteřin rozbije na zlaté střípky a zmizí. Nezdá se, že by rána od Slunce na sněhu nějak výrazně ublížila Uroborovi, jehož pohled byl stále zcela zaměřen na Hanu , která byla připoutaná k zemi. „Tvé utrpení bude ne...“ „Nech jí!“ zařval na něj Tim. Vcelku jistě si tak získal jeho pozornost. Uroboros se na něj otočil, ale Tim předtím promluvil na ostatní. „Prosím nikdo nic nedělejte. Tohle může být velmi nebezpečné.“ To se Uroborovi nelíbilo. Ani trochu se mu to nelíbilo. Položil svojí ruku kolem Timova krku. Atmosféra v celé místnosti ztuhla, jako by jí zalili betonem. „Žertuješ se mnou? I na tobě cítím Omniho-Raven. Ale ne tak silně. Řekni mi kde jsou.“ „Nechceš Raven. Tvůj oblek chce Raven, ne ty. Ale mohu ti nabídnout Omniho. Ne teď, ale brzy,“ řekne Tim klidně, jako by mu Uroboros nemohl zlomit vaz jedním škubnutím. „Mohu ti nabídnout způsob jak se dostat k jeho srdci, ale potřebuji k tomu tvojí moc.“ Uroboros mlčel. Vážil Timova slova a nakonec pustil jeho krk. „Hraješ nebezpečnou hru, na bytost tak křehkou. Jsi mravenec, který si zahrává s bohy,“ řekne mu. Tim se jen usměje. „O to lehčí pro tebe bude mě zašlápnout, ne?“ „Budiž. Zaveď mě k Omniho srdci a já tě nechám žít.“ Tim přikývl. Otočil se na Slunce. „Vezmi ho.“ Ukázal na Raie, který stále opakoval svých několik slov, jako mladý mnich odříkajíc modlitbu po svém prvním prohřešku. Slunce ho vzal do náruče. Poté Tim pronesl ke všem svá poslední slova. „Hano, rád jsem tě viděl, prosím řekni Raven jak je mi to líto. Shynx, odejdi. Možná, že v jiném kusu vesmíru, budeš víc chtěná než jsi tady a Jacku, jaké je tvé rozhodnutí? A pamatuj, že ať se rozhodneš jakkoliv Gareth půjde se mnou, že ano Garethe?“ Gareth přikývl. Přitom však vyťukal na Jackovu ruku. Nechoď. Ochraň. Val. |
| |
| Stanchek - to co z něj zbylo Raven, Leigh Nakonec tedy všichni konečně vyrazíme k výtahu. Mike nás opět ujistí, že on svůj život už více riskovat nebude a poté výtah přivolá. Když zahlédnu dva obrysy, atomaticky na dané místo namířím puškou. Gestem levé ruky přitom pošlu Mika, ale i Leigh na stranu - přeci jen ji budeme potřebovat a svázaná se těžko ubrání... Obavy byly tentokrát zbytečné. Ve výtahu jsou jen dvě mrtvá těla. Na rozdíl od Mika to nijak nekomentuji a do výtahu nastoupím. Navzdory této šílené situaci se však nad jeho poznámkami nepatrně pousměji. Roy taky svou nervozitu odbourával blbými hláškami a vtipy... Kde teď asi je? Věří společně se zbytkem světa, že jsem terorista? Úsměv schovaný pod helmou se zase vytratí. Ticho se cestou přeruší ještě jednou a tentokrát za to nemůže Mike. Hana tam letěla sama?! Tuto misi jsme s Jackem odložili, protože nemáme dost lidí na tři mise probíhající zároveň. Zakroutím nad Kodexem hlavou a podívám se na Raven - musí mít o Hanu určitě starost. "Hned co se dostaneme odsud, letíme. Neboj." Ujistím ji, že navzdory poslední neshodě v Jackově sídle, v tom rozhodně nehodlám Hanu nechat. "Do prdele.." Neodpustím si při pohledu na masakr kolem. Jistě, co jsem mohl očekávat od patra plného extrémně nebezpečných vězňů, které hlídá již neexistující organizace. Přeci jen tu ale byla naděje, že je ten samostatný systém udržel nějak na uzdě. "Souhlasím." Přitakám Mikovi nad poznámkou o přehnaně luxusní "cele" Stancheka. To po něm Varga chtěla, ať pokračuje ve výzkumu? Nebo proč mu z vězení udělala tuhle zlatou klícku?! Neubráním se návalu zloby. Viděl jsem z první ruky, čeho je ten člověk schopen. To, co vidím před sebou, je však asi ještě horší, než celý ten masakr kolem. "Takhle předtím nevypadal.." Poznamenám asi zbytečně k ostatním, když poprvé spatřím to co zbylo z původního Stancheka. On zabil všechny ty vězně venku? Vydedukuji z jeho prvního monologu. Když zmíní svou rodinu, matně si vybavím nějaké fotky v Yvess Terrace. Celá mise je v háji. Tohoto určitě nezajmeme. A i kdyby... dost pochybuji, že by na něj platil konvenční výslech. Opět zakroutím hlavou. To už si nás ale Stanchek všimne a zjevně má pohostinnou náladu. "Ano... Emh.. Hezký den." Držím se ještě posledního stébla, že by tato mise nemusela být úplným fiaskem. "Poslalo nás vedení Veritas.. Abychom... Abychom vás odvedli zpátky za rodinou." Vymýšlím báchorku za pochodu. "Ale cestou sem jsme zapomněli, kde se vlastně máme s Veritas setkat.." Žádnou misi v utajení jsem neabsolvoval a je to asi dobře. "Timothy, Nova, Rai... Nepamatujete si, kde jste je viděl naposledy...? Vysázím jména hlavních představitelů Veritas v naději, že se trefím a někdo z nich byl se Stanchekem tehdy opravdu v kontaktu. Hlaveň pušky mám sklopenou v naději, že ten rozhovor zabere. Ano, hrát si na Jeníčka s Mařenkou co zapomněli cestu domů k Veritas je sice hloupé, ale mluvím s člověkem, který dost možná právě pozabíjel několik lidí a teď nás zve na jídlo - chci tomu dát šanci. |
| |
| Stanchek Mike přivolá výtah ze kterého vypadnou dvě mrtvá těla. To je opravdu skvělý začátek. Hledím na mrtvého muže a uvědomuju si, že tohle mi skutečně nedělá moc dobře. Nevadilo mi zabíjet alefy ale při pohledu na mrtvého člověka se málem složím. Jedeme výtahem, když mi zabzučí kodex. Poslechnu si zprávu od Colina a tiše zasténám. Okamžitě se začnu o Hanu obávat. Tohle je od ní hrozně nezodpovědné. Chápu to, ona je odhodlaná najít Heather za každou cenu. Ale aby sama vyrazila na misi? Má být v klidu, odpočívat a ne někde riskovat život a zdraví. Gabriel jako kdyby mi četl myšlenky a ujistí mě, že za ní hned, jak tady skončíme, vyrazíme. Jen se na něj vděčně usměju a přikývnu. Naštěstí nemám moc času lámat si s Hanou hlavu, výtah zastaví a já se musím soustředit na náš vlastní úkol. Do nosu mě udeří pach krve a já mám dost práce udržet žaludek dole. Tohle jsou hotová jatka. Všude se válejí mrtvá lidská těla i roboti. Mike raději svoji myšlenku nedokončí, ale i tak je to dost zřejmé. Mohli se pozabíjet navzájem, ale s naší smůlou je daleko pravděpodobnější, že je pozabíjel někdo jiný. Někdo mnohem nebezpečnější. Procházíme chodbou a já se vznáším několik centimetrů nad zemí, vděčná za to, že nemusím šlapat do kaluží krve a...těch ostatních věcí, co se tu válejí. Stanchekova cela je přímo před námi, I když mluvit o tom jako o cele je dost nepřesné. Takovéhle vězení bych si taky nechala líbit. Pomyslím si, když se rozhlédnu po příjemně vyhlížejícím bytě. Moji pozornost k sobě ale okamžitě přitáhne muž stojící k nám zády. Můžu jen předpokládat, že je to Stanchek, a vypadá to, jako by se s někým dohadoval. Obezřetně se rozhlédnu kolem ale kromě něj tu nikdo není. Když se k nám muž otočí čelem, zalapám po dechu. Tohle je člověk? Co se mu sakra stalo? Vrhnu krátký tázavý pohled na Gabriela. Jsem ráda, že se ujal slova a začala Stancheka přesvědčovat o tom, že nás posílá Veritas. To je docela chytré, ale záleží na tom, jak moc šílený ten člověk, pokud se tak o něm dá ještě mluvit, doopravdy je. Jen tam stojím a snažím se tvářit neškodně. Všechny svaly v těle mám ale napjaté a jsem připravená kdykoliv se pustit do boje. |
| |
| Situace na bobky „Víš co se říká Time? Myslet si, znamená hovno vědět.“ Pronesu naštvaně. „Jo je to fakt skvělé, že si naše rodiny myslí, že jsme teroristi a nejspíš lidi si na ně ukazují, jako na ty co mají v rodině teroristu. Fakt super.“ Pokud, ale šlo o Xeru zdál se vážně zmatený. Přimhouřím oči a pak se podívám na Slunce, ale neměla jsem moc šanci říct něco dalšího. Rai najednou byl na zemi a něco si mumlal. Pozvednu překvapeně obočí, protože netuším co se mu stalo. Tim, ale otočil na Heather.... co dělá? Nebo jak? Eh... Ať už se Tim snažil o cokoliv tak mi to rozhodně neznalo, jako, že se Heather snaží uklidnit! Shynx? Rozdělení? Počkat... Podívám se na Heather a sjedu ji pohledem. Jistě vypadala jinak. Měla jsem, ale za to, že když se naštve, tak je to prostě její bojová podoba nebo tak něco. Ale jestli to chápu správně, tak jsou to i dvě různé osoby? Ale to co ji řekl, bylo fakt hnusný! „Sklapni Timothy!“ vyštěknu na něj. „Jak vůbec něco takového můžeš vypustit z z tlamy?“ vždyť to bylo jako kdyby ji řekl, že není nic jiného než mrtvá váha. Něco takového by nikdo nikdy neměl říct nikomu. „Nikdo nikdy není méněcenný nebo zbytečný!“ probodávám ho pohledem. „Stal se z tebe pěkně necitlivý parchnat. Dávej si na to, ale pozor Time. Takový jako ti nakonec skončí mrtví a ničeho nedosáhli.“ Varuji ho. Najednou dal, ale rozkaz a Sníh rozbil moje vězení od toho magora. Ucukla jsem, protože ten kretén jako kdyby byl jen zmražen v čase a pokračoval ve svém tahu proti mě. To, že ho Tim zarazil mě překvapilo. Vyjednával s ním a zdá se, že vyjednal. Nechápu co Tim má, že mu lidé i jiné bytosti tak snadno skočí na lep. Měla jsem tendenci něco říci, ale.... pro mé vlastní dobro jsem držela kušnu. Nakonec se otočí na mě a jeho slovům jsem vůbec nevěřila. „Nebudu ji vykládat lži.“ Odpovím mu stroze. Ale to, že má jít Gareth s ním mě ohromilo. Cože? Proč s ním jako má jít? Ne... chápu. Tim proti němu má asi nějakou páku kvůli čemu ho následuje. Mám chuť si znechuceně odplivnout. Přijdu blíž k Shynx. „Heather? Nebo Shynx? Půjdeme?“ navrhnu, že bychom mohli už jít pryč. Už jsem tady toho divadla měla dost. |
| |
| Mentální palác Martin Hudba „Už jsi Martine. Už jsi. Koukni na sebe. Potřebuješ bojovat. Dokonce i teď bojuješ.“ Už ti nebylo ani jasné kdo mluví, jestli Laura nebo Jacob. Jejich hlasy se míchaly v jeden. Pak si uslyšel její smích. Pronikavý jako vůně formaldehydu v nemocnici, dostal se až k tvým uším. Začala hrát hudba. „Tohle byl tvůj osud už od začátku, copak to nevidíš,“ řekla Laura. Byla to Laura. Tím sis byl jistý. Veselá muzika neustále hrála v tvých uších, čím dál hlasitěji. A Laura do ní začal tancovat. Svíjela se mezi mrtvými těly chlapců, občas si zahlédl její úsměv nebo koketní pohled. Začala se točit a spolu s ní se točil i celý svět. Všechno se točilo i ty jsi se točil. Chtělo se ti zvracet. Pak to ustalo, ale už jsi nebyl na stejném místě. Nebyl jsi nikde. Obklopovala tě temnota a těžký vzduch. A pak se z nebe snesl cylindr světla a uprostřed jsi stál ty, ale ne ty. Byla to tvá mocnější podoba. Ty ze Skladu. Tvá Alpha podoba a vedle ní stála Laura. „Vidíš to. Přesně takhle se mi líbíš. Takhle se mi moc moc líbíš.“ Lauřin prst ladně přejel po hrudi tvé Alpha podoby, která jen stála na místě. Temnota zmizela a byl jsi zpátky v realitě, ale nebyl jsi už v sále, teď si byl v autě. Ruce si měl na volantu a klíče byli v zapalování, ale stál jsi na místě. „Kampak jedeme?“ uslyšel jsi vedle sebe hlas Laury, která teď seděla vedle tebe. Prudké zaklepání na okno auta tě vytrhlo z myšlenek. Viděl jsi tam Jacoba. Ťukal ti na sklo. „Martine, otevři prosím. Musíme si promluvit. Myslím, že by jsi měl jít zpět k ostatním,“ řekne Jacob. Laura se jen zasměje. „Snad na to neskočíš podruhé Martine, že ne? Prostě jedem dál a kašli na něj. My si postačíme,“ přitulí se k tobě. Cítíš její hebkou pokožku na té svojí. „Nemyslíš?“ Jacob znovu zaklepe na sklo. |
| |
| Stanchek Ako pokračujeme v rozhovore, aj tlkot môjho srdca sa pomaly začne vracať do normálu. Bez väčších emócií - snáď okrem nenávistného zazerania na Mikea - nasledujem inštrukcie. Či mi ani raz nenapadlo pokúsiť sa z káblov vyslobodiť? Využiť silu na ich pretrhnutie alebo obratnosť na šikovné vyviaznutie zo zajatia? Ale áno, napadlo... Lenže táto partička akosi prirodzene vzbudzuje dojem, že pri najmenšom pokuse o únik skončím s guľkou v hlave. Pristúpim teda k výťahu a mlčky sledujem celý proces, ktorý je nutný k jeho privolaniu. No do riti. Toto musel vybudovať nejaký magor! Hlavou mi automaticky prebleskne - kristepane, Leigh, čo tu ty robíš?! Lenže Nočný stroj mi to povedal jasne - nájsť Stancheka. Nemôžem riskovať, že zas zlyhám, že sa zas niečo stane ostatným, trebárs mame, alebo babke. V týchto myšlienkach sa neutápam dlho, vyruší ma Mike, trápne konštatujúci niečo o posledných pasažieroch vo výťahu. Zostáva mi len dúfať, že nech sa tu stalo čokoľvek, vystúpim odtiaľto živá a zdravá, narozdiel od človeka a robota, ktorí to zjavne majú za sebou. Zdá sa, že sme v cieli našej cesty. Ako prvé ma omráči neznesiteľný zápach, potom ten výhľad. Cítim, ako sa mi nadvihne žalúdok - ten mám už aj tak ako na vode, som tatérka, nie patologička, moje oči sú zvyknuté na krv, ale nie na mŕtvoly - chcem si zakryť nos a ústa, ale pevne zviazané ruky za chrbtom sa len naprázdno napnú. V poslednej chvíli sa otočím k stene, kde vyprázdnim obsah svojho žalúdka. "Čo ste to kurva za ľudí?!" ešte párkrát si odpľujem, kým nasledujem ostatných k miestu, kde by sa mala nachádzať Stanchekova cela. Hm. Cela ako cela. Cela predbežného zadržania v Sydney teda vyzerala úplne inak. Uznanlivo zahvízdam. To už ale narazíme na niekoho, alebo niečo... Opäť tá istá slabosť, opäť to v mojej hlave hučí ako v mravenisku, spomedzi chaosu sa začínajú vynárať jasné informácie. Vírus. Vírus potrebný, ak by meč zlyhal. Mohla som byť statočnejšia a nič z toho sa nemuselo stať... Snažím sa vrátiť späť do svojej kože, do reality... Chlapík, myslím, že sa predstavil ako Gabriel, sa prihovára Stanchekovi, ale nerozumiem mu ani prd. Ktohovie, o čo sa snaží. Podivín, čo ma zviazal, nestojí za reč. Zostáva to dievča. "Hej... pssst..." snažím sa vzbudiť jej pozornosť, kým vedľa prebieha rozhovor s nechutným hostiteľom. "Myslím, že je nakazený. Preto tie halucinácie, preto tie mŕtvoly. Och, mimochodom tie mŕtvoly...tých sa musíme zbaviť, je to nákazlivé..." šepkám smerom k Raven. Nemá najmenší dôvod mi veriť. A ja nemám najmenší dôvod veriť jej. Ale neviem, čo iné v tejto situácií vyskúšať. |
| |
| Stanchek Perth Stanchek poslouchá Gabrielova slova s prázdným výrazem v tváři. Není vám jasné, jestli je myšlenkami stále s vámi, až do chvíle, než otevře ústa a řekne:„Ve-ri-tas?“ Pomalu si slovo vyhláskuje, jako by ho slyšel poprvé. Jeho obličej se zkřiví v groteskní grimasu, která by se dala nazvat úsměvem. „Timothy. Ano, Timothy a Veritas. Ano, můj učitel. Jak jen jsem mohl zapomenout na svého učitele. Byl jsem chytřejší než ostatní, vždycky, ale nikdo to neviděl. Pak přišel on a nabídl mi šanci. Viděl ve mně potenciál. Vzal mne do Řádu. Mě! Tohle je Řád? Vy už tady jste dlouho? To je uchvátivé. Kde teď je? Nechal mě tady, ale nezazlívám mu to. Už jednou mě vzal sebou, i když nemusel. Když jsme ukradli Řádu. Ale vždyť to není krádež. To vy jste vynalezl Orb. Jak můžete krást něco, co jste vymyslel. Ach ano, ale nejen Orb i virus jsme ukradli. A poté jsme dobyli Řád. Ale to nestačilo. Řád stále skrýval tajemství, za branami přes, které jsme se nemohli dostat. Za branami, které už mohl otevřít jen meč, ale ten se ztratil. Potřebovali jsme větší moc. A vy víte, kdo zná mocné lidi. Varga,“ při vyslovení jejího jména, Stanchekův hlas se rozechvěl jako zvon. Prudkým škubnutím krku se Stanchek probudil ze svého deliria a jeho mysl se znovu ukotvila v přítomnosti, i když kotva to byla vratká. Mezitím Mike uslyší, co Leigh zašeptá k Raven . A s necharakteristickou statečností přijde o několik kroků blíž, aby ho slyšely obě dívky, ale ne Stanchek. „Tohle,“ poklepal přitom na zvláštní zařízení na svých zádech, „může vyhodit do povětří celou Kostku. Žádné mrtvoly, žádný Stanchek. Ale zabere mi několik minut, než to připravím. Taky je tady problém...,“ Mike se bázlivě podívá na Stancheka, aby se ujistil, že jeho pozornost je stále jinde. Je. A tak pokračuje. „Nemá to moc časovač, takže poté co odtud odejdeme, budeme mít asi deset vteřin na útěk. Takže pokud umíte tak rychle létat, nebo se někdo z vás dokáže teleportovat, teď by jste to měli říct.“ „Omlouvám se, zamyslel jsem se. Říkal jste, že mne chcete odvést za rodinou. Už jste se byli podívat kolem. Je to tu velmi hezké. Viděli jste celu pana Croneho? To je čisté umění. Nech mě si chvíli povídat. Říkáte, že pracujete pro Veritas. Od kdy?“ zeptá se Gabriela s náhlým podezřením. |
| |
|
|
| |
| Ledník Heather – Jack Shinx se na mě otočila a mračila se a ptala se jestli jsem slepá nebo debilní? Pozvednu zmateně obočí, protože nevím jistě co tím myslela. Slepá vůči čemu? Debilní kvůli čemu? Moc jsem tomu nerozuměla. Než jsem stačila něco říci, tak Shinx se před mýma očima proměnila. Ten tam byla černovlasá ženština, místo ní tu stála schlíplá modrovláska. Hm... vážně neměla by mít předem nějaký varovný signál, že se tohle stane. Heather se mi omluvila a pak ke mě přistoupila, na chvíli jsem si myslela, že chce snad obejmout, ale ve skutečnosti se dotkla mého ramene a pokusila se mi ho vyléčit. Cítila jsem, že je to lepší, ne úplně, ale lepší určitě. „Díky.“ Řeknu a pak se dívám, jak ustupuje a nevím jistě jestli nemám svou otázku zopakovat. Nakonec jsem nemusela. „S těmi si nedělej starosti. Pěšky nepůjdeme. Kousek odtud mám letoun a odletíme s ním do naší vesmírné lodě.“ Řeknu ji a uznám, že tak jak jsem to řekla.....to znělo dost divně. Přesto jsem to zvládla říct s naprosto vážnou tváří a nemít chuť se smát, nebylo to vtipné. Nakonec je to pravda. Promnu si rameno a podívám se na Jacka. „Jacku jdeš?“ zeptám se ho. Pak se odvrátím a nadechnu se, zavřu oči a vyvolám svou auru. Nešlo to už tak snadno, samozřejmě byla jsem vyčerpaná. Přesto se mi povedlo vytvořit kluzák dost velký na to, aby na něm mohli stát tři osoby. (10) „Na kluzáku doletíme k letounu a pak pryč z téhle bílé pustiny.“ Řeknu trochu unaveně. |
| |
| Stancheke - nad čajem a sušenkami Raven, Leigh Je velkou záhadou, kolik z původního Stancheka to právě vidíme před sebou. Jeho znetvořený obličej chvílemi vrhá zcela nepřítomné pohledy, informace podává útržkovitě a místy mluví úplně od tématu. Nicméně i přes svůj zvláštní "stav" odpovídá, neútočí na nás a jeho informace svou hodnotu určitě mají. Znáš to, Gabrieli. Darovanému koni... Jsme si však vědom faktu, že Stanchekova ochota si povídat může být v mžiku vteřiny pryč. Proto ho neustále bedlivě sleduji a rozhovor ostatních nijak nevnímám - pouze vím, že nějaký probíhá. "Timothy nás naverboval přímo z Oculu. Bude to měsíc zpátky." Vyberu záměrně dobu, kdy už byl Stanchek zcela jistě tady v Kostce izolovaný od zbytku světa - a tedy i od informací ohledně Veritas. "Pomáhali jsme ho před několika dny zničit. Varga je mrtvá, Timothy nás poslal sem pro vás." Prohodím ve snaze zažehnat Stanchekovo podezření a získat nějaké ty body sympatie - zmínit smrt Vargy bez hořkosti v hlase mě však stálo nemalou sebekontrolu. "Takže... Oculus je zničený. Řád taky..." Odvodím z jeho vlastních slov, aniž bych věděl, že nějaký Řád vůbec existoval. "Jaký je další krok?" Přejdu k věci. Nemusím být psycholog, abych poznal, že Stanchek je se svými vzpomínkami velice nestabilní. Pokud ví něco užitečného, chci to vědět hned, dokud má takhle sdílnou náladu. "A kde vás máme Veritas předat? Timothy říkal, že budete už sám vědět.." |
| |
| Stanchek Podívám se na Leigh a lehce nadzvednu obočí. Neptám se jí, jak to ví. Já taky vím spoustu věcí, které bych vědět neměla. Navíc na vyptávání bude dost času i později. Vrhnu krátký pohled do chodby za našimi zády. Takových nakažených mrtvo. V tu chvíli se Mike vytasí s tím, že to tu může celé vyhodit do vzduchu. To mi vzhledem k situaci v jaké se nacházíme připadá jako skvělý nápad. Problém je trochu s tím, kolik času bychom měli na útěk. Tohle je přeci vězení pro šílence s nadlidskými schopnostmi. Přesto si docela věřím v tom, že Omniho síle by tyhle zdi nedokázaly vzdorovat. Ale deset vteřin je opravdu málo času. Podívám se na Gabriela, který hovoří se Stanchekem a pokouší se z něj vymámit nějaké informace. Mě to v krizových situacích moc nemyslí a většinou jednám zcela automaticky. Tohle bych s ním ale ráda probrala, než řeknu Mikovi ať se připraví. Nevím, co je to za virus ale nakazit se jím rozhodně nechci. A taky se mi nechce Stancheka táhnout na naši loď. Lepší bude zabít to dřív, než se to rozmnoží. Tak nějak se to říká, ne? "Co ještě víš?" Syknu tiše na Leigh. |
| |
| Rozhodnutí Garethovy prsty na mou kůži vyťukávají vzkaz a jakmile mi dojde význam krátkých i dlouhých dotyků, zatrne ve mě. Valerie... Ten hajzl. Ten zatracený, zkurvený hajzl. Z očích by mi šlehaly plameny a nejradši bych na místě vraždil, je to ale právě Garyho přítomnost po mém boku, co mě nutí zachovat si kontrolu nejen nad chováním ale i výrazem ve tváři. Jediný, kdo může poznat, že je něco v nepořádku, je Gary, neboť pevný stisk mé ruky jej musí bolet. Zažil si však horší - a jak tak zjišťují, ještě zažije. Timothy si totiž může dělat úplně vše, co se mu jenom bude chtít. Má nademnou moc, má Garyho, možná i Val, kdo ví. Kdybych teď vytáhl zbraň a vystřílel do něj celý zásobník, zachránil bych možná nás, někdo další by ale z dálky mohl podříznout krk mé sestřičce a přestože je akutní intervence lákavá, riskovat to nemohu. Kdysi jsem si slíbil, že ji budu chránit ať to stojí co to stojí - a pokud to znamená, že tím ohrozím svět, tak ať. Timothy pokračuje ve svém proslovu, snaží se udobřit a Hanou, jejíž nenávist vůči němu mi je náhle o dost bližší, uráží Shynx, což je ta poslední osoba, kterou bych zde urážel. O McKeeho zdravém rozumu ale hovoří i jeho chování k té věci, kterou stroj osvobodí. Ne, nebudeš to ty, kdo ho rozmáčkne jako hmyz. O tohle privilegium se hlásím já, jen co se postarám o jediné dvě osoby, na kterých mi kdy záleželo. "Nejsem si jist, zda víš, s čím si zahráváš". Krev ve mě vře, když pouštím Garethovu ruku, abych ho nechal jít s Timem. Pohled, který si vyměníme mluví za své, aneb slovy bych nedokázal vyjádřit to, co očima. Omlouvám se. Co jiného na to říci? On by sám nechtěl, abych udělal něco nerozvážně. Sám moc dobře ví, že civilisté mají přednost. Že Val má přednost. "Něco ode mě chceš, ale nic nedáváš na oplátku. Nejsem někdo, kdo bojuje za ty, co ho drží na vodítku, Timothy. Zamysli se nad tím, ja jsem podnikatel, vize skvělého světa a jeho záchrany je jen další investicí a do té doby, než budu moci investovat dobrovolně a z vlastní vůle, se do ničeho nepustím." odpovim muži, který mi bere to, čeho si na světě vážím ze všeho nejvíc. Vlastní vůli. Hana již pobízí, abychom odešli, stále ale mám McKeemu co říci. "Dobře se nad tím zamysli, Timothy. Víš jak mě kontaktovat a chceš- li radu, zeptej se mého poradce. On vždy ví, co dělá.", Snad to ví i teď, nebo to jsou jeho slova, dle kterých se řídím. Opatruj se. Nechávám je jít. Všechny. Copak mám na výběr? Nuže, dámy, nejvyšší čas odejít." Řekli jsme si, co jsme mohli, boj nepřipadá v úvahu, jde se dál. Prohraná bitva neznamená prohranou válku. Přesto ale nesnáším prohrávat. Teď už jenom vydržet zůstat v klidu a nedat najevo, jak moc mými žilami proudí nenávist a zlost. |
| |
| Ako ďalej?! Nespúšťam pohľad z Raven, preto mi trochu unikajú ostatné súvislosti okolo nás. Do vedomia si nájde cestu len informácia toho sadomasochistu so záľubou v pevnom zväzovaní rúk. Čo ho sakra do nášho rozhovoru?! Nikto sa ho nič nepýtal. "Jasné. Desať sekúnd. Rada sa tu nechám pochovať, vďaka za ponuku..." zavrčím smerom k nemu nevenujúc mu ani pohľad. Čo po mne vlastne chcel Nočný stroj? Prečo som mala Stancheka nájsť? Prešla som si tým všetkým len aby som sa tu s ním nechala vyhodiť po povetria?! Je toto cieľ?! Otrasiem sa. Z výrazu dievčaťa mi nie je jasné, či som si získala jej dôveru, každopádne mám aspoň jej pozornosť. "Ja.... ja neviem..." pokrčím zúfalo plecami. Možno si myslí, že som odborník na väzenia. Alebo odborník na vírusy. Alebo odborník na vírusy vo väzení. Alebo odborník na Stancheka. Žiaľ, jediné čím skutočne som je akýsi zvláštny generátor informácií, vedomostí a spomienok, ktoré ani len nie sú moje vlastné. "Pozri..."pokračujem ďalej šeptom, "neviem presne ani prečo Stancheka hľadám. Ale viem, že momentálne je nebezpečný a ak si so spálením tých mŕtvol nepohneme, nebude on našou jedinou prekážkou. Nie je to žiadna chrípka, ale pekne zvrátený a nekontrolovateľný experiment." Ktovie, či jej bude toto vysvetlenie stačiť, ale sama som zo všetkých tých informácií a udalostí príliš zmätená na to, aby som jej povedala čokoľvek zmysluplnejšie. |
| |
| Přeludy a zase jen přeludy Najednou věci nabraly sprudký spad. Odněkud začala hrát hudba a viděl jsem jen Lauru. Smála se a tančila do rytmu té hudby. Jako tehdy na plese. Lidi kolem jakoby přestali existovat a já vnímal jen jí. Jak se vlní do rytmu té hudby s úsměvem na rtech. Jenže teď mě děsila. Tančila mezi těmi polámanými těly a přesto byla pořád tak přitažlivá. Pak se vše dalo do krouživého pohybu kolem mě. Cítil jsem, jak se mi svírá žaludek a jak mi slábnou nohy. Bylo mi zle. Z toho co jsem udělal. Z toho co jsem teď. Z toho, co má mysl dělá s Laurou. Pak tma. Nepropustná všeobklopující tma. A já tam byl sám. Pak jsem za sebou zahlédl světlo. Otočil jsem se a uviděl Lauru, jak stojí vedle...vedle...té věci. Té věci kterou jsem se stal. Jak se k ní tulí a hladí ji. Drtilo mě, jak říká, že je to lepší jak já. Že se ji to lí víc než já. Že TO jsem já. Na tohle nešlo nic udělat. Její slova bodala jako dýky. Padl jsem na kolena a jen civěl do ze. Tedy do tmy pode mnou. Jenže když jsem po chvíli zvedl zrak, koukal jsem přes přední sklo na tu posprejovanou budovu. Připraven odjet. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nepřišel jsem na to, jak jsem se tu dostal. A vedle mě seděla Laura. Její obvyklý krásný úsměv pořád na rtech. Jakobychom měli jet na výlet. "Pryč," řekl jsem tiše a už chtěl nastartovat, když mi někdo zaklepal na okno. Jacob. Přemlouval mě, ať se vrátím. Kam? Kam se mám vrátit? Oni o mě nestojí. Jsem jen přítěž. A ke všemu magor. Laura se ke mě přitulila, abych mu na to zase neskočil. Nastartoval jsem. Ruku připravenou zařadit rychlost a jet. Pryč. Někam daleko. Kde budu sám. Ale... "Chceš mě znovu navést špatným směrem abych zabíjel děti?" zeptal jsem se, když jsem stáhl okýnko. Na Jacoba jsem se však nepodíval. Bál jsem se, že by tam nebyl. Že to je zase jen přelud. "Pravý Jacob mě nestihl...vlastně..." otočil jsem se na zadní sedadlo, jestli náhodou nesedí vzadu. "Vlastně už jednoho s sebou vláčím. A taky ji," ukázal jsem na Lauru. "Lauro...tady s Jacobem se už znáte, takže vás asi nemusím ani představovat. A teď, když se na tebe podívám, tak ty budeš najendou sedět v zadu, vo co?" řekl jsem a podíval se. Furt tam stál. Zabořil jsem hlavu do volantu, až to začalo troubit a rozbrečel se. "On tam furt je." řekl jsem potichu a pak zařval "On tam furt je!" Najednou jsem prudce otevřel dveře. Jestli to byl jen přelud, zmizne. Jestli ne a já ho tím svalím na zem. |
| |
| Stanchekův výpad Perth Hudba Nejste si jistí, jestli je Stanchek s jeho vysvětlením spokojen, jelikož se stále na Gabriela dívá s jistou nedůvěřivostí, ale při dalších dotazech začne jeho mysl znovu odplouvat. "Co dál? Máme znalosti Řádu a budeme mít technologii Oculu, co poté? A on se na mě podíval, Timothy, a s tou jistotou řekl, pak budeme mít moc té třetí skupiny a pak změníme svět. Ale Řád se stále brání, i když jsou mrtví. Řád stále skrýval tajemství, za branami přes, které jsme se nemohli dostat. Za branami, které už mohl otevřít jen Meč, ale ten se ztratil. Potřebovali jsme větší moc...," Stanchek se začal opakovat a znovu promlouval o smrti Vargy. "Jestli máš svojí mini čistou nukleární bombu na zádech, která funguje lépe, klidně jí můžeš vytáhnout," ohradí se Mike na Leigh , když si postěžuje na oněch krátkých deset vteřin. Dál se však konverzace nedostala, jelikož se rozpoutala peklo. "Máš pravdu," řekne Stanchek uprostřed zcela jiné věty a pohledem je znovu zpátky na vaši skupinu. Tepny na jeho lebce začnou pulzovat, jako malý červy hledající světlo. "Vím, kde ho mám hledat. Zajdu za ním a řeknu, že jste odvedli dobrou práci. Nebojte," Stanchek poté zvedne svou ruku, která se začne transformovat. Chcete využít téhle šance na něj zaútočit, ale vaše pozornost je rychle odvedena. Dveře za vámi se rozrazí a dovnitř vtrhne několik nestvůr. A všechny jsou okamžitě zaujaty zářící Raven . Ze Stanchekovi ruky přitom vyroste další svalnatější ruka a ten se jak gorila rozběhne ke Gabrielovi. "Potřebuju chvilku!" zařve zatímco si začne s bombou hrát. Leigh je přitom pořád ve středu dění se zavázanýma rukama. Když to Mike vidí rychle se podívá na svojí bombu, pak na ní. "Sakra," řekne, vytáhne nůž a rychle se k ní rozběhne, aby jí osvobodil. Ladným švihem dráty sice nerozsekne, ale uvolní je dost na to, aby se z nich Leigh dostala sama. Poté jí nůž nechá a bez dalších slov běží za bombou. Nestvůry: 52    |
| |
| Zpátky na loď Lednik Gareth se ještě naposledy ohlédne na Jacka , ale nakonec přejde vedle Timothyho, který už k míří k Orbu. Nejste si jistí, jestli si vyslechl vaše slova, jelikož na ně nijak nereaguje..., ale ne. Víte, že je slyšel. Slyšel je moc dobře. Jeden po druhém procházejí Orbem. Slunce na sněhu je poslední. Otočí se na Heather a pokyne hlavou na rozloučení. Poté i on zmizí v rudé záři a Orb zmizí stejně rychle, jak se objevil. Hana vyvolá svojí auru a na kluzáku všichni tři vyletí ven a k letounů, který stojí o něco dál maskovaný. Občasný závan silnější větru s vámi trochu zatřese, ale jinak je kluzák, i přes Haninu únavu pevný. Nasednete dovnitř. Letoun je pro čtyři, takže se do něho vlezete s relativním pohodlím. Cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny. Atmosféra uvnitř letounu byla hustá, jako by jí zalili betonem. Každý jste toho měli dost na mysli. Když jste přiletěli k hlavní lodi otevřeli se dveře Doků a vy jste zaparkovali. Vystoupili jste ven a už tam na vás čekal Izzy. „Hej,“ řekl a pohledem se usadil na Heather . „Čus, já jsem Izzy. Jsem mrtvý,“ usmál se, „a jak vidím, tak vy taky. Únavou. Ostatní tady ještě nejsou, ale můžete jít do jídelny. Colin uvařil něco k jídlu. Je to nějaké pozemské jídlo a vypadá trochu jak vlasy, prý je to tady pochoutka. Tam si taky budete moct odpočinout. Nebo můžete jít do svých pokojů, což mi připomíná. Mám jeden pokoj zařídit pro tady slečnu? Jste dlouhodobý host?“ zeptal se Izzy tak trochu všech. |
| |
| Přítel nebo klam? Martin „Co prosím?!“ Jacob tě prošpikoval pohledem, jako by si nebyl jistý, nebo přesněji, jako by nevěřil tomu, co slyší. „Děti?“ „Nebuďte melodramatičtí,“ Laura protočila očima, jako typický puberťák. „Vždycky všichni řvou o dětech a přitom ti jsou nejlehčí na zabití. Plus to byla prča ne?“ Laura se k tobě přitulí o kousek blíž. „J-jo, nestihl jsem tě a tak jsem tě sledoval. To auto, které jsi ukradl v sobě má GPSku. Chvilku to trvalo, ale našel jsem tě,“ pokračuje Jacob ve vysvětlování a jeho výraz je čím dál tím zmatenější. Při představení Laury to všechno vyvrcholí jako vulkán. Jacob udělá krok zpátky a dá ruce od auta. „Martine? Vedle tebe nikdo nesedí, víš to, že jo?“ Jacob sice udělal krok dozadu, ale ne dost velký, a tak ho tvůj prudký zásah dveřmi stále trefí. Brání se sice rukama, ale stále je to dost síly, aby ho to svalilo na zem. Jen, co je na zemi Jacob okamžitě vytáhne zbraň a namíří jí na tebe. Jeho ruka se netřese ani o milimetr, jako by byla přikovaná k zemi neviditelným držátkem. „Martine, nevím, co ti je, ale můžeme ti pomoct, jasný? Godard bude vědět, co s tebou a jestli ne on, tak někdo jiný. Pojď se mnou. Potřebujeme tě, cokoliv jsi udělal a s čímkoliv bojuješ, musíš to kontrolovat. Ty jsi ve vedení. Ty,“ řekne Jacob. Pomalu se přitom zvedá ze země, ale jeho zbraň stále míří na tebe. „No, tak? Martine, tady už jsme byli, vzpomínáš? Půjdeš s ním a on pak řekne, baf je to iluze. Věř mi. Já chci pro tebe, jen to nejlepší,“ řekne ti Laura do druhého ucha. |
| |
| Pravý přítel udělá cokoli, že? Dívám se na Jacoba, jak na mě míří pistolí. Pomalu jsem vylezl z auta a stále jsem se na něj díval, jako bych se bál, že někam zmizí, když jen mrknu. "Já vím, Lauro, já vím." řekl jsem a lehce při tom nahnul hlavu na stranu. "Ona má pravdu." řekl jsem a šel pomalu němu. "Jak ti mám věřit, že to jsi ty. Že...že...aaaaaaa" zařval jsem a dal si pěstí z leva do obličeje, až jsem si roztrhl ret. "Jacobe...já...nevím... vidím věci. Viděl jsem tebe...přesvědčil jsi mě, že to jsou špioni z Veritas! Že nás dovedou k Timovi. Navíc...navíc...vidím ji! Lauru! A chce po mě abych zbíjel! A já...mi se to líbí!" Šlo vidět, že jsem ztracený. Že nevím co dělat. Clý se klepu jak závislák bez dávky. "I teď mi říká, že ti nemám věřit. Že je to to samý jako v tom penzionu. Jak jsi mě překecal, abych jel tady. Nevím, co je skutečný. Nedokážu to už rozeznat! Nevím...nevím..." najednou jsem se zarazil a upřeně pozoroval Jacoba, jako když šelam pozoruje kořist. Pak jsem zvedl ruku a prstem si ukázal doprostřed čela. "Jacobe. Dělej. Dělej dokud jsem příčetný. Jinak to nepůjde." |
| |
| Stanchek a nestvůry Pohled, který vrhnu na Leigh hovoří za vše. Pak se ale přeci jen trochu rozpovídá i když to, co mi říká nám moc dobré vyhlídky nedává. Než mám ale možnost její informace zpracovat, něco se změní. Vlastně jsem Stancheka příliš neposlouchala. Blábolil něco o nějakém řádu a meči. Nevím, jestli to je něco skutečného, jestli to má být metafora, nebo jestli prostě jen blouzní. Ani si nejsem jistá, že to ví Gabriel. Hledím na muže před námi, náhle působí mnohem koncentrovanějším dojmem, tepny na jeho hlavě začnou pulzovat. Pak se najednou začne měnit. Za zády se nám začnou ozývat zvuky. A nezní vůbec přátelsky. Otočím se a s pusou dokořán sleduju, jak se na nás řítí ty nestvůry. Alefové vedle nich byli úplní fešáci. Jen z pohledu na ně se mi udělá nevolno. A k mému obrovskému štěstí to vypadá, že si mě vybrali jako svůj první cíl. Koutkem oka zaznamenám, že Stanchek zaútočil na Gabriela, takže tady je to na mě. Zcela automaticky se posunu před Leigh, abych jí chránila. Netuším, jestli je vůbec schopna boje a jen doufám, že mi nůž, který jí dal Mike, nebodne do zad. Mám drobnou výhodu v tom, že nestvůry, aby na mě mohly zaútočit, se nejprve musí procpat dveřmi, takže sem nevpadnou všechny najednou. To mi dává alespoň určitou naději jim vzdorovat. Kdyby nás napadly na otevřeném prostranství, tak nás roztrhají během chvilky. Na takovouhle vzdálenost nemá cenu střílet, takže místo toho vytvořím kolem svého těla silové pole (4) a Omniho energii začnu směřovat do svých dlaní. Nevím, jak moc nakažlivý tenhle virus je, ale něco mi říká, že bych se od nich asi neměla nechat podrápat. Rozmáchnu se a pěstí praštím první nestvůru, která se na mě sápe. (1) Pokouším se je vytlačit ven z místnost. (2) Příliš se mi to ale nedaří a dveřmi se dovnitř cpe čím dál víc potvor. Popadnu nestvůru, která se mi sápe po krku a mrštím s ní proti ostatním. (6) |
| |
| Zpátky na loď Lednik Nakonec jsme všichni vlezli na vznášedlo a vyrazili jsme vpřed. Proletěla jsem opatrně dírou ve zdi a pak zamířila k místu kde jsem nechala letoun. Letěla jsem opatrně, ale naštěstí jsme to zvládli a já zapadla do letounku jako první, protože jsem mrzla a to ani nechci myslet na to, jaká musela být zima Heather. Cesta k vesmírné lodi byla tichá a poněkud tíživá, ale trocha klidu mi nevadila. Pokud mě trápilo to, že Slunce vypadalo hodně jako Xera. Přála bych si, abych měla víc času jít víc do hloubky, ale moji pozornost si žádalo momentálně něco jiného. Toreo, dítě a návrat do vesmíru. Teď, když tu byla Heather mohla jsem v klidu odletět. Konečně jsme byli zpátky a vystoupili, kde nás čekal už Izzy, který byl ukecaný jako vždycky. Protáhnu se a podívám se na Heather a pak zpátky na Izzyho. „Dlouhodobě, doufám. Kdyby jsi byl tak hodný a pokoj připravil. My se půjdeme najíst.“ Řeknu a otočím se na Heather a Jacka. „Lepší je se najíst a pak si jít lehnout.“ Řeknu a vezmu Heather za ruku. „Tak vítej tady u nás. Snad se ti tu bude líbit.“ Řeknu a vedu ji do jídelny na... myslím, že špagety. |
| |
|
|
| |
| Vesmírná loď Heather mě zastavila a já se na ní otočím, pozvednu překvapeně obočí. „Proč? Ne. Navíc tohle je moje loď a taky Raven. Raven určitě proti nebude, takže když říkám, že jsi tu vítána tak jsi tu vítána. S tím si nedělej starosti. Navíc ostatní se vrátí kdo ví kdy a já nemám chuť jíst studené, je škoda nechat to vychladnout.“ Usměji se. „Jestli z tebe někdo nebude nadšený... no... může si trhnout nohou.“ Poplácám ji chlácholivě druhou rukou po hřbetu ruky za kterou jsem ji držela. „Ale první se půjdeme převléknout a pak hezky najíst. A pak spinkat. Po tom co budeme odpočinuté, tak si promluvíme o tom co se bude dít dál.“ Podívám se na Jacka. „Jacku. Neboj se o Garetha. Musí mít nějaký důvod proč zůstává u Tima. Ale bude v pořádku. Přece víš co bylo v budoucnosti.“ Připomenu mu, že ať už se stane cokoliv, tak Gareth přežije a dožije se pokročilého věku. Snad ho to trochu povzbudí. Pak se znovu podívám na Heather. „Tak jdeme.“ Pobídnu ji a vedu ji pryč. „Tohle je naše loď. Postavili nám ji naši přátele z vesmíru. S Raven jsme... řekněme tak trochu hrdinky, abych tak řekla a touhle krásnou lodí se nám odvděčili. Ukončili jsme dlouhověkou válku mezi dvěma rasami a ti teď konečně spolupracují. Sice ještě není klid, protože obě rasy teď zbrojí proti jinému nepříteli, ale tentokrát aspoň mají nějaký cíl. Předtím bojovali... a už si asi nepamatovali proč.“ Vysvětluji ji. „Jinak Izzy. Je ukecaná kecka, ale je to hodnej kluk. Kdysi byl živý, ale pak zemřel a při stavbě lodi ho tak nějak... jak bych to řekla... nahráli do lodi. Je něco jako mozek a srdce lodi. Očividně je s tímhle stavem spokojený.“ Vezmu ji do svého pokoje, kde ji konečně pustím a jdu do skříně. „Neměla jsem moc šancí nakupovat. Po tom co nás označili za teroristy tak není zrovna bezpečné abych chodila se toulat po obchodech. Ale... no jistě. Naštěstí mysleli na všechno.“ Vytáhla jsem ze skříně oblečení, které nebylo pozemské, ale to nevadilo. „Tady. Převlékni se.“ Podám ji oblečení. Já sama se začnu svlékat, ale když jsem byla ve spodním prádle chvíli jsem se zastavila u zrcadla a zvědavě se na sebe koukala z boku. Jestli už to na mě bude vidět. Heather by to možná mohlo být divné, že se tak prohlížím v zrcadle. Podívám se na ní a usměji se. Poplácám se po břiše. „Jsem těhotná. Tak se jen dívám jestli už to jde vidět. Ale asi je brzy.“ Řeknu ji a taky se začnu oblékat. „Otec není člověk. Takže jsem trochu nervózní z toho, jak to bude probíhat.“ Pokrčím rameny. „Proto se hodlám brzy vrátit do vesmíru. Hele vesmírné cestování, tě bude určitě bavit. Jiné planety, různí tvorové. Divy, které by jsi jinak nikdy neviděla. Potkáš různé lidi s jiným vyznáním, jinými zvyky, názory a vzhledu. Doma to mám ráda. Myslím, zemi. Mám tu rodinu. Ale tak nějak se cítím doma už i ve vesmíru.“ Když jsem oblečená počkala jsem na Heather. „Tak pojďme jíst.“ Pobídnu ji. |
| |
| Yvess Terrace 2 Raven, Leigh Stanchek znovu opakuje svá slova o Řádu a Meči, který se jim nepovedlo ukrást. Poté ale náhle změní téma a jeho pohled je...jiný. Automaticky zvednu pušku, když se jeho ruka začne transformovat - věděl jsem přece, že jeho výřečná nálada může kdykoliv skončit. (1) I tak ale tentokrát instinkt překoná můj výcvik a já se automaticky otočím za novým zvukem, aniž bych alespoň jednou na Stancheka vystřelil. Ne.. Tohle už znova ne! Vytřeštím oči na nestvůry, kterým jsem kdysi čelil. Otevřu ústa, abych dal nějaké instrukce ostatním, ale než ze sebe stačím vydat hlásku, mozek si vzpomene na Stancheka za mými zády... Nestvůry u dveří mě žel zaměstnaly na dost dlouhou dobu, aby Stanchek po vzoru gorily mohl doskákat až ke mně. Stihnu tedy sice zamířit, ale vystřelit už ne. (2) Úder jeho nově...zmutované ruky pošle pušku, těsně před stisknutím spouště, někde do hloučku nestvůj ke dveřím a mé tělo do stěny hned vedle sporáku. Za normálních okolností bych měl jistě spoustu přelámaných kostí, ale OMA zbroj je navržena tak, aby přežila ránu tanku. Proto, byť mě to dost nepříjemně bolí, jsem stále schopný reakce. Tasit novou zbraň nemá cenu, Stanchek je moc blízko a kdo ví, zda ho vůbec konvenční zbraň může ohrozit. Místo toho na nepatrný okamžik zažehnu trysky na zádech, aby můj odraz od stěny měl silnější momentum. Řítící se přímo na Stancheka ho udeřím do hrudníku pěstí ve snaze dostat ji skrz jeho tělo skrz až k srdci, nebo zmutované verzi srdce.. (8) Pěst, zesílená oblekem, dopadla tvrdě a čistě a já doufám, že úder byl smrtící. Nehodlám to však riskovat a raději od sebe Stancheka odkopnu vstříc protějšímu stolu. Moment klidu využiju na tasení pistole, kterou jsme vzali Leigh. Zbežně kouknu po ostatních. Mike si hraje s nějakou krabičkou, Leigh se dostává z pout a Raven se snaží vytlačit nestvůry z bytu. To se ji však moc nedaří, je jich příliš mnoho. Namířím tedy zbraní na monstra ve dveřích (1). Ale nejsem schopný si pro střelbu vybojovat dostatečný úhel, abych neohrozil Raven nebo Leigh. "Zpátky! Musíme se stáhnout! Běžte dál do vedlejší místnosti!" Zařvu na ostatní, nevidím totiž jinou možnost, jak se aktuálně dostat skrz tolik potvor. |
| |
| Jedna šťastná rodinka na zabití Do Hanou vytvořeného kluzáku nastoupím s pevně sevřenými pěstmi a těch pětačtyřicet minut cesty jsou pro mě chvíle, kdy se snažím ovládnout sám sebe. Hlavou mi běhá jeden možný plán za druhým, všechny jsou však poskvrněny emocemi a já se už před dlouhou dobou naučil, že strategie a emoce nepatří do jedné věty. Přesto to jinak neumím. Rozhodně se ale mohu snažit, stejně jako se mohu snažit nerozkopat první věc, která mi přijde pod nohu. Ticho ostatních mi vyhovuje, nejsem si jist, jak bych reagoval na zbytečné řeči a veselý tón. V určitých momentech je optimismus na zabití a pravda je taková, že spatřit v tuto chvíli úsměv či uslyšet slova útěchy a podpory, tak se asi neovládnu a pěst bude jednat dříve než rozum. Jaké štěstí, že je to právě ten hloupý hologram, kdo tento tón nasadí jako první. I kdybych chtěl, hologram neuškrtím na potkání, ten kluk je už dávno mrtvý - kdyby nebyl, umíral by teď. Svým přehnaně veselým tónem vítá Heather a jeho pozvání na jídlo je skoro až výsměch našim směrem. Jídlo. Pche. Jako bychom neměli důležitější věci na starost. Samozřejmě k té hloupé, umělé tváři se připojí i Hana, která je přesně ten typ člověka, který mi v určitých chvílích leze na nervy nejvíce. Úsměv a mírná slova, že všechno bude v pořádku, předstírání, že nejsme v naprostém hajzlu, ignorace skutečností a faktů. Otevřu pusu, abych se ozval, však si ještě zaslouží pár slov na téma zbytečného riskování, je to ale Heather, kdo mě předběhne. Chytrá holka. Nevím, co je zač a upřímně je mi to úplně u prdele. Ještě před chvílí byla s McKeem, bojovala po jeho boku, což jí neberu, měla pro to své důvody, pozvání na pitomé špagety ale není to, co by bylo naší zkurvenou prioritou. A ano, začínám být vskutku nasraný. "Jídlo počká." Protože tady jsme v akci, tady jde o život, tady jde o zemi. A ano, právě ta země mi je ukradená podobně jako celá tahle loď či špagety. Hana si zase hraje na Matku Terezu, kdo by to byl čekal. Pud sebezáchovy má nulový. "Sama bys měla moc dobře vědět, že budoucnost není jistotou." Už teď se změnilo příliš mnoho věcí a za pár desítek let může svět vypadat úplně jinak než jak jsme ho viděli. Nebo jako ho viděl Tim. Ono je dost možné, že někdo manipuluje s námi oběma, však ukázat každému takovou budoucnost, které se děsí, je přesně ten nejlepší strategický plán k vlastnímu úspěchu. "Je to tvoje loď, tvůj krk, je mi to jedno. Klidně si lakujte nehty a plánujte svatbu, to je vaše věc, za třicet minut ať je ale Heather ve strategické místnosti. V té, kde jsme s Marrelem naplánovali to, co ses ty rozhodla ignorovat." zabručím na Hanu s jasným chladem a nelibostí v očích, poté svou pozornost obrátím k Heather. "Zamysli se nad vším, co si u McKeeho viděla. Chci vědět všechno, polohu místa, personál, co bylo řečeno, prostě všechno. Za třicet minut v zasedačce. Přesně. Rozumíme si?" Její city mi jsou jedno, holka má informace a my ty informace potřebujeme. Já ty informace potřebuji. Obě dívky nechávám jít a skutečně doufám, že budou rozumné a budou to brát vážně. Pokud ne - no, pokud ne, plán B přijde o něco dříve než je původně zamýšleno. Na převlékání či jídlo není čas ani chuť, cokoliv bych teď pozřel, by stejně šlo hned ven, zamířím si to tedy do zasedací místnosti. Jsou věci, které si musím zjistit a zdejší počítačový systém je na to nejvhodnější. Mám třicet minut, snad mě nezklame, nerad bych volil ruskou variantu řešení problémů. Satelitové záznamy? O těch zločincích toho bylo zjištěno dostatek, najít jednu bohatou holku, co neumí zůstat ve stínu, by neměl být problém. "Spustit vyhledávání Valerie Lloydové." Kde byla naposledy viděna, s kým a v jakém stavu. "A Jeremyho Lloyda." Čím více rodinných příslušníků, tím větší průšvih. Zatímco nechávám pracovat počítače, sám vytáhnu svůj mobilní telefon a nezbývá než doufat, že není napíchnutý. A i kdyby byl...copak nemůže bratr volat sestře? Těsně před tím než však vytočím její číslo, které si pamatuji zpaměti, nechám počítače kontrolovat i polohu sledovacího zařízení, které jsem přilepil McKeemu na krk. Dobře. A teď rychle, protože trpělivost mi dochází. |
| |
| Souboj v Kostce Perth Stanchek na Gabriela skočí jako divoké zvíře a jedním úderem své mohutné pěsti ho pošle do sporáku, který se s hlasitým žuchnutím rozpadne na kousky. Moderní kuchyňka teď spíš připomíná moderní umění. A Mike, který si stále zahrává s bombou se posune o něco dál. Náraz sice není nic, co by Gabriel nedokázal rozchodit, všimne si však něčeho zcela nového. V místě Stanchekova úderu je zbroj promáčknutá. Stanchek, nespokojen se svým výkonem, jelikož ho nedoprovázela žádná krev či orgány, se znovu rozběhne ke Gabrielovi, ale ten je tentokrát připraven. Trysky aktivovány objeví se na jeho obrazovce uvnitř OMA zbroje a plameny zažehnou z jeho zad. Stanchek na něj stále běží jako ďáblem posedlý a ani si neuvědomí s jakou silou teď Gabriel udeří. Jeho ruka projde skrz Stanchekovo tělo obalené tvrdou kůrou, jako by rozbíjela vajíčko a vyjde na druhém konci. Avšak žádné srdce nenajde, jen hromadu zvláštního slizu. Stanchek se přestane hýbat, jen sebou občas škubne jako mrtvý brouk. Když ho Gabriel odkopne dozadu, naprosto bezvládně proletí zdí do dalšího pokoje. V tu samou chvíli se Raven snaží zatlačit zpátky kreatury, které se lejí dveřmi jako voda z rozbité trubky. Je moc blízko ostatních, než aby mohla zcela použít svou moc a tak se rozhodne pro bližší způsob boje. Na rychlo si vytvoří silové pole a soustředí energii do svých dlaní, které začnou zářit bíle a napřáhne se k úderu. Nestvůr je však moc a jejich polorozpadající se těla se ukazují jako těžké cíle. Ještě k tomu se silovým polem jsou schopnosti Raven slabší, takže když trefí jednoho, deset dalších se na ní nahromadí a začne jí škrábat, kopat, sápat a kousat, až nakonec jeden kousne dost silně a silové pole kolem Raven se rozpadne na kousky. A jakoby někdo zavolal, že je čas ke krmení Nestvůry se na ní rozběhnou s novým hladem v očích. Naštěstí nejsou moc silní, takže se zatím nedostali přes její hvězdnou podobu, ale Raven cítí, že to je jen otázka času, než už se nebude ani moc pohnout. Jednu výhodu to mělo, a to fakt, že tím Raven celkem slušně odvrátila pozornost od Leigh. Pak uslyší Gabriela jak velí na ústup. „Ne, už to mám. Už to mám,“ zařve Mike a s obrovským úsměvem se podívá kolem a uvidí v jakém jste stavu. Vidí hromadu nestvůr hromadící se na Raven, promáčknuté Gabrielovo brnění a Stancheka. „Grrr.“ Hluboké, hlasité vrčení se ozve z místnosti do které byl Stanchek vržen a z které teď pomalu vychází. Dírá v jeho hrudi se začne viditelně zmenšovat a léčit, až to vypadá jako by tam nikdy žádná nebyla. „Nikam.“ Stanchek natáhne druhou ruku ke Gabrielovi a jeho prsty se natáhnou, vystřelí ke a obmotají se kolem OMA zbroje jako provazy. Poté se začnou utahovat. Pozor, stoupající tlak. Ukáže se v OMA zbroji. (Pokud se chceš dostat ze sevření jen pomocí síly musí ti padnout 9-10. U jiných způsobů nebo kombinace, jsou kostky normální). "Dostaňte se odsuď!" zařve Mike a podívá se přitom na Leigh . "Ty jsi se tady dostala, dostaň je ven." |
| |
| Zasedací místnost Jack LoďKdyž opustíš Heather s Hanou vyjedeš výtahem nahoru a vydáš se přímo do zasedací místnosti. Když tam přijdeš vypadá trochu jinak, než když jsi jí viděl naposledy. Všechny znaky už jsou v čisté angličtině a většina obrazovek se soustředí na Zemi. Když zadáš svůj rozkaz systém začne hledat a mezitím máš čas, se podívat na sledovací zařízení. Godard ti řekl, že ho spojil s tvým Kodexem, takže jen zvedneš svou ruku a začneš hledat. Netrvá to dlouho a objeví se ti mapa světa, která se postupně přibližuje na Evropu, poté na Itálii, nakonec na Řím a pak na nějaká katedrála v Říme, kde to skončí, ale ne tak jak by mělo. „Cíl nenalezen. Poslední známá lokace cíle,“[/b] je napsáno u katedrály v Římě. Když se díváš zpátky na Timovu pozici, vidíš, že ho to našlo jak jste byli v Azerbajdžanu, poté se ztratil, pak se zas objevil v Rusku, pak se zase ztratil, a poté se objevil v Itálii, šel do katedrály a zase se ztratil. Přesně v té chvíli hlavní počítač dokončí své hledání. „Našlo se 605 Valerie Lloyd a 302 Jeremy Lloyd.“[/b] Ukáže se na něm. Nezbývá ti, než upřesnit své parametry. Po několika pokusech se ti to však podaří a vidíš satelitní snímek Valerie, jak jde s Jeremym z parku domů, jelikož už se začíná stmívat. Oba dva jsou v pořádku, ani jednomu nic není. „Jacku,“ pozdraví tě Godard lehkým pokývnutím hlavy, když vejde do kontrolní místnosti. „Jak fungovalo zařízení. Použil jsi ho správně? Na kůži?“ zeptá se okamžitě. Všimneš si, že jeho ruce jsou různě obvázané a polepené náplastmi. Jen co si Godard všimne tvého všimnutí schová je do kapsy. |
| |
|
|
| |
| Vesmírná loď Jack byl docela sprostý. Podívám se na něj a zamračím se, ale tentokrát nic neřeknu. Je mi jasné, že si dělá starosti. Nakonec vím jak se cítí, proto jsem se rozhodla, že mu jeho slova nenarvu zpátky svou pěstí do krku. „Život je změna Jacku. Nikdy nic nejde tak jak si člověk naplánuje.“ Řeknu docela klidně na to, že jsem ignorovala jejich plány. „Jojo.“ Odvětila jsem jen na jeho rozumíme si a jdu s Heather se převléknout. Moc toho nenamluvila, takže jsem nakonec mluvení obstarala já. Nakonec promluvila ohledně toho, že jsme teroristé. Pokrčím rameny. „On měl v tomhle vlastně Tim pravdu. Kdyby šlo jen o mě, tak mě to netrápí. Jenže na zemi žije moje rodina a ti z toho budou mít oplétačky.“ Vysvětlím a když mi pogratuluje k těhotenství zářivě se na ní usměji. „Díky. Sice to nebylo plánované, ale... řekla bych, že mám stejně na čase. Blíží se moje třicítka a já bych ráda se dožila vnoučat.“ Pronesu vesele. Její slova o tom, že udělá co budeme chtít mě trochu překvapí. Podívám se na ní. „Po pravdě. Jediné co po tobě chceme je to, aby jsi s námi odletěla. Co bude, ale dál bude na tobě.“ Upravila jsem se před zrcadlem. „Můžeš zůstat s námi jestli budeš chtít. Nebo taky můžeš zůstat na nějaké planetě kde se ti bude líbit. Však uvidíš později.“ Kývnu hlavou a pak mě pevně požádala, abych ji dovedla tam o čem mluvil Jack. Překvapeně se na ní zadívám a pak se pobaveně uchechtnu. „Zlato. Ale on se nezlobí na tebe.“ Řeknu ji a dojdu k ní. Poklepu ji po rameni. „On je naštvaný na Tima. Na sebe a vlastně na všechny. Protože se bojí o svého milého. Teď bude nějakou dobu zlej a naštvanej na každého. Zvlášť, když mu budeme odporovat.To není nic osobního vůči tobě Heather.“ Ujistím ji. „Normálně bych ho taky nenechala se mnou mluvit takhle jak předvedl. Ale teď jsem mu to odpustila.“ Znovu ji vezmu za ruku a jdeme ven z pokoje. „Dobře. Takže první do kuchyně. Ano já vím. Ale máme dost času.... počkej jak to myslíš, že nepotřebuješ jíst? Jako že to nepotřebuješ nebo nemáš hlad? To jako nejíš vůbec nic?“ divím se. „No... v tom případě si tedy vezmu tvoji porci. Umírám hlady. Skočíme do kuchyně a pak rovnou na poradu. Jen klid. To stihneme.“ Chlácholím ji. |
| |
| Souboj v Kostce Moje silové pole se rozplyne a já ucítím ostré zuby a drápy. Teď už mi jedinou ochranu poskytuje Omniho podoba. Jakmile i ta zmizí...tak mě roztrhají na kousky. Cítím, že mě začíná zachvacovat panika. Je to jako s mravenci. Když je jeden mravenec, tak to není problém. Když jich je padesát, začíná to smrdět. A když se začnou rojit, udělala bych cokoliv, jen abych byla někde jinde. A přesně takhle se teď rojí tyhle nestvůry. Nevadilo by mi, že jsou nechutné, slizké se spoustou zubů a drápů. Mě děsí jejich počet i fakt, že i když jednu zabiju, její místo zaujmou další dvě. Mravenci! Slyším Gabriela, jak volá abysme se stáhli. To je dobrý nápad, jenže já jsem teď už celá v obležení nestvůr a nemám kam ustoupit. Potřebuju prostor. Vystřelím na jednu z nestvůr (4) paprsek světla sice rozmetá jednu z jejích hlav, ale další se na mě sápou. To je beznadějné. Nahromadím v dlaních sílu a pak tlesknu ve snaze vytvořit vlnu, která by odemne nestvůry dostala trochu dál. (5) Trochu prostoru tím přeci jen získám, ale nemá o zdaleka takový efekt v jaký jsem doufala. Mám ale vteřinu na to se rozhlédnout. Stanchek má sice díru v hrudi ale ta se rychle zaceluje, zaregistruju i to, že Gabriel má poničenou zbroj. Je něco takového vůbec možné? Bohužel už neslyším, co volá Mike. Můžu jen předpokládat, že je připravený. No skvělé, deset vteřin na útěk. A Gabriel ani neví, že se to tu chystáme vyhodit do povětří. Couvám a pokouším se kolem svého těla opět vytvořit silové pole. (5) Cítím ale, že mi rychle ubývají síly. Boj s roboty mě vyčerpal a i na Tear jsem zbytečně spotřebovala spoustu energie. Ještě chvíli, moje podoba se rozplyne a pak budu litovat, že jsem si nenechala zbraň, kterou jsem sebrala Leigh. |
| |
| Zasedací místnost Azerbajdžán, Rusko, Řím. U prvních dvou míst víme, proč tam byl, Řím je však záhadou. Že by jeho tajné doupě? Katedrála? Či jen úschova dalšího Orbu, kterým se přenáší jinam? Tomu by nasvědčovalo to "cíl nenalezen" - jak to tak vypadá, kdykoliv cestuje pomocí Orbu, tak není k zastižení. Mnohem více než McKeeho pohyb mě ale teď zajímá pohyb mé vlastní rodiny. Specifikovat můj požadavek nebylo nijak těžké, věk, barva vlasů i očí, výška jsou informace, které systému pomohly vybrat ty správné osoby, navíc s využitím několika bulvárních fotografií to bylo ještě rychlejší. Eh, ten bulvár zajímá fakt všechno... I těhotenství a zasnoubení mé sestry, což mi připomíná, že bych se měl seznámit s jejím snoubencem a radši si ho proklepnout. Jak se ale jmenoval? No co, tehdy mě prostě nezajímal. Jak Val, tak i Jerry se zdají být v pořádku, to ale není stav, který se nemůže změnit a já je nemohu jen tak pohybovat se bez dozoru. Dříve než ale zvážím své možnosti, do zasedačky přijde Godard a jeho popálené ruce jsou první věc, co spatřím. Ono by mi to nepřišlo podezřelé, kdyby se je nesnažil hned skrýt. "Ano." odpovím mu jednoslovně na jeho otázku. Jindy bych se chvástal dobrou prací, na to teď ale není chuť. "Co se stalo? Nějaký nepovedený vynález?" Hlavně ať se nesnaží něco zatajovat, na to tu teď chuť taky nemám, vážně bych ho nerad považoval za zrádce. Na druhou stranu... Rozbít někomu hubu by mi asi pomohlo, jak těžké bude arogantního Godarda vyprovokovat k trochu vypuštění páry? "Chceš něco?" |
| |
| Jídelna Hana, Heather LoďSpolečně přijdete do Jídelny. Vůně rajčatové omáčky a mletého masa je ve vzduchu a první věc, kterou uvidíte je Colina, jak je u stolu s kulečníkem a pomalu se chystá střelit. Vedle sebe má otevřenou flašku s pivem. Když uslyší vaše kroky, prudce se otočí a podívá se na vás, jako malé dítě načapáno při kradení jablek ze sousedovi zahrady. „Zdravím. Jen jsem měl chvíli času, tak jsem chtěl...ehm...Izzy říkal, že jste ji našli,“ řekne Colin a ukáže přitom na Heather . „Ty jsi byla u toho, že?“ promluví na ní. „Byla jsi u toho, když Varga...když byla zabita. Nevypadal si takhle, ale byla jsi to ty.“ Colin na chvíli odvrátí svůj pohled, ale pak k ní přijde a nabídne jí ruku. „Colin King,“ představí se. Pak vás pobídne, aby jste si sedli, zatímco vytáhne obrovský hrnec se bolognskými špagetami, s mletým masem a lehce opraženou cibulí. Hned vedle toho položil misku s nastrouhaným sýrem „Málem jsem zešílel, čekáním, než se někdo vrátí. Musel jsem něco dělat...trochu jsem si tím připomněl domov, rodinu, chápete,“ řekne Colin a provinile přitom odvrátí pohled od Hany , na které jsou stále viditelné stopy souboje. Rychle poté přejde na další téma. „Teď když máš Heather. Znamená to, že odletíš, protože, a teď budu zcela upřímný, celkem tě tady potřebujeme. McKee má více lidí, více zbraní, lepší technologie, více informací a kdo ví, co ještě. Zatímco jsem tedy byl, dostalo se ke mě několik zajímavých informací, které projdu, až tady budeme všichni. A je to jen měsíc, víc nechci. Do měsíce musíme Tima dostat, ale do té doby se musíme pořádně připravit,“ Colin se snaží znít nonšalantně, ale je v něm nutnost a zoufalost, která nejde skrýt. Podívá se na Heather . „Jakákoliv pomoc je vítaná.“ A přesně v tu chvíli jeho Kodex zapípá. Colin se na něj zmateně podívá, a pak se podívá na vás. „Myslím, že by jsme se všichni měli sejít v Zasedačce. Jacob našel Martina.“ |
| |
| Poslední přání Martin „J-já...,“ Jacob na prázdno otevíral ústa, zatímco pozoroval šílené představení, které se před ním odehrávalo. Je to voják, muž rozkazu, odvahy a loajality. Tvá prosba však zneuctívala všechny tyto věci, které ho dělali kým je. Na druhou stranu bezmoc ve které jsi se zmítal, byla zřetelná i člověku, jež se emocemi většinou nezabýval. „Co ti to udělali. Zaplatí za to, to ti slibuji,“ řekl Jacob po nějaké chvíli, ale jsou to jen prázdná slova. Jen něco, co musíš říct, předtím než někomu splníš jeho poslední přání. Výstřel. Viděl jsi záblesk, cítil jak se ti kulka provrtává lebkou, než dojde k tvému moz... Když jsi znovu nabil vědomí ostré bílé světlo tě šimralo na víčkách. Když jsi je otevřel musel jsi okamžitě odvrátit hlavu, jelikož světlo bylo moc silné. Chtěl jsi dát ruce před oči, ale měl jsi je přivázané ke kovové židli na které jsi seděl.Měl jsi však pocit, že by jsi se z pout mohl velmi lehce dostat, kdyby jsi chtěl. Světlo uhnulo a viděl jsi Jacoba, jak nad tebou stojí. Konečně jsi měl šanci prohlédnout si lépe místnost v které jsi byl. Železné stěny, stísněný prostor a vůně vody. Hned ti bylo jasné, že jsi v jednom z kontejneru, které se používají k přepravě na lodích. Vzpomněl sis, že jsi u takových lodí jednou měl brigádu, ale to bylo dávno. Jiný život a jiný ty. „Promiň, za to světlo, ale musel jsem tě probudit. Jak se cítíš?“ zeptá se tě. Uvědomíš si, že neslyšíš ani nevidíš Lauru nikde kolem sebe a tvá mysl se zdá čistší, jasnější. Tvé emoce jsou klidnější a lépe se kontrolují. Události posledních několika dnů se téměř zdají jako zlý sen, ale moc dobře víš, že to zlý sen rozhodně není. „Já jsem opravdový, neboj,“ řekne Jacob nejistě, když chvíli neodpovídáš. „Nevím, moc jak ti to mám dokázat, ale zavolal jsem ostatním. Oni budou vědět, co a jak,“ ujistí tě Jacob. |
| |
| Godardovi hypotézy Jack Zasedací místnostGodard tě probodne pohledem po tvé otázce, ne že by to mělo nějaký efekt. „Jen se směj, Lloyde,“ řekne otráveně, ale není ti jasné, jestli otrávenost čiší z tvé otázky nebo z jeho vlastní neschopnosti. Nebo oboje. „Přemýšlel jsem nad McKeem a těmi jeho Orby, které mohou cestovat kamkoliv a očividně i v čase. Snažil jsem se vytvořit přístroj, který by zaznamenal jejich energii, kdykoliv se objeví někde na světě, ale...,“ podíval se na své ruce s bolestí v očích, „nevyšlo to. Přivedlo mě to však na zajímavou teorii, kterou jsem si tady chtěl ověřit, avšak když jsi tady, možná mi pomůže slyšet názor nezatížený vědou,“ řekne Godard a přejde k jedné z obrazovek. „Ex Nihilo z Marsu posílal své Evoluční bomby na zem relativně primitivní způsobem. Prostě je vystřelil jako projektily. Z toho, co jsem pochopil o téhle lodi, tak mezi galaxiemi může cestovat díky takzvaným bránám. Portálům, které se otevírají, ale které k jejich spotřebě využívají nesmírné množství energie a proto fungují jen u lodí. A tak se ptám, jak je tedy možné, že ani jeden z těchto velmi technologicky vyspělých kousků nedosahuje ani kousek na Orby McKeeho. Které nelze najít na žádné vlnové frekvenci a nelze je zachytit jakýmkoliv zařízením,“ ještě jednou se podívá na své ruce. „Nezáleží kolik energie do něj přidáte. A ano, logické řešení se zdá být, získal tuto technologii z budoucnosti. Možná jí získal od mimozemšťanů budoucnosti, co my víme, avšak to je dedukce chybná, jelikož je to právě tento Orb, jenž mu umožnil do budoucnosti cestovat,“ řekne Godard velmi pyšný z vlastní inteligence. Poté rychle naťuká do vyhledávání něco o strojích času a teleportech, avšak loď takhle nefunguje, takže se mu nic neobjeví. Pokračuje v mluvení, jako by se nic nestalo. „A tak nám vzniká několik možných hypotéz. Hypotéza un, McKee je největší génius, jakého lidstvo kdy spatřilo. Avšak v tom případě, proč vůbec brát zbraně z budoucnosti, když může vytvořit něco, jako je Orb. Hypotéza deux, Orb někdo McKeemu daroval, ale proč? Kdo? A proč mu toho nedaroval víc. Hypotéza tres...na hyptéze tres ještě pracuji. Jaký je váš názor, agente?“ zeptá se tě poté. |
| |
|
|
| |
| Souboj v Kostce Raven, Leigh Mike mému rozhodnutí se stáhnout odporuje. Je v tom podivném zařízení snad něco, co nás může zachránit? Proletí mi hlavou, ale nemám čas se Mikovou činností nad malou krabičkou moc zabývat. Raven by se stáhla pravděpodobně i ráda, ale nátlak všech těch příšer ji v tom brání. Opět na ně namířím svou pistoli, ale to už se o slovo hlásí zase Stanchek. Cože? Otočím se překvapeně za hlasem muže, který soudě dle chybějícího srdce už nemá s člověkem nic moc společného... Již podruhé jsem však zareagoval příliš pozdě a jeho nelidsky pružné prsty se obmotají kolem mého těla. Automaticky sebou škubnu, abych se vyprostil. (3) Zcela marně, tentokrát hrubá síla OMA zbroje stačit nebude. "Ano, já to cítím!" Frustrovaně nadávám v myšlenkách na senzor, který mě upozorňuje na stále se zvyšující tlak prstů snažících se mě udusit ve vlastní zbroji. Pohled mi však sklouzne k revolveru s dlouhou hlavní, který stále držím v pravé ruce. Leigh s touhle kráskou na jednu ránu odrovnala robota. Byť je můj pohyb značně omezen, stočím zápěstí pravé ruky i s koltem směrem k Stanchekovi. O zpětný ráz se díky síle zbroje nemusím bát, jediný problém je tedy střelba od boku bez pořádného míření. Ale Stanchek se nesnaží za nic krýt a jinou možnost nemám... Vystřílím tedy všech zbývajících pět nábojů jeho směrem. (8) 500 S&W Magnum udělá do Stancheka několik pořádných děr, stisk povolí a Stanchek je snad alespoň na chvilku zase ze hry. Své dočasné vítězství však oslavím jen několika hlubokými nádechy a pak, tentokrát již s běžnou berettou v každé ruce, kryju ústup Raven, která si právě udělala trochu prostoru pro sebe i pro mou střelbu silovou vlnou. (6) Střelba ze dvou zbraní současně není nejpřesnější a aby to davy těch potvor opravdu zastavilo, musel bych mít něco s větší kadencí. Nicméně i tak to dělá své (střelba do davu není tak náročná) a hlouček nejblíž Raven opravdu prořídne. "Co to dělá?" Zeptám se Raven na Mika, který nás posílá pryč. Zároveň pořád střílím do potvor před námi, nábojů však rychle ubývá. Se Stanchekem v našich zádech je stáhnutí se do dalších místností nepřípustné. V tom má Mika pravdu. Musím rychle něco vymyslet. Proletí mi hlavou navíc s vědomím, že Stanchek bude určitě brzo zase zpátky na nohou. Berreta v pravé ruce scvakne na prázdno. Kurva... Ok Miku, věřím ti. Berretu v pravé ruce rychlým pohybem vyměním za CLINT revolver. Bez zaváhání potom zamířím na střenu kousek od dveří a umyvadla. "Pozor!" Zakřičím spíše už preventivně, neustálý ústup od postupujícím oblud nás všechny poslal do relativně bezpečné vzdálenosti. Výstřel bez problému cestou roztrhá několik zavazejících nepřátel a udělá nové dveře k chodbě. (7) "Všichni ven k výtahu!" Pobídnu ostatní. |
| |
| Jídelna Heather řekla, že by nechtěla Jacka popudit. Odfrknu si. „Však by tě neukousl. Nejspíš by pouštěl blesky a hromy, ale jinak nic. Je to dobrák.“ Trochu se mi nelíbilo, že se Jacka bojí. On není špatný. Jen je teď ve složité situaci. Snažím se na to brát ohled. Ale pravda je, že jestli mě bude štvát dlouho tak mu v tom vymáchám čumák. To, že Heather vyděsil vůbec nebylo dobré. Zatím vypadala jako odkopnuté štěňátko. Chudinka. Cestou mi prozradila, že její tělo jídlo nevyžaduje. Zavrtím hlavou. „To nevíš o co přicházíš. Některá jídla jsou tak dobrá, že by jsi pro ně vraždila.... tedy... ne doopravdy. Ale skoro. Já třeba hrozně miluji tavený sýr. Hmmm...“ Jo měla jsem hlad. Když jsme přišli do kuchyně našli jsme tu Colina, jak hraje kulečník. Nevím proč se tvářil tak provinile, že jsme ho viděli. „Náhodou udělal jsi dobře. Umírám hlady a tohle voní moc dobře.“ Řeknu a usměji se. „A jako víš ten stůl je tu od toho, aby se na něm hrálo. Tak hraj když chceš.“ Ujistím ho, že je jeho jednání v pořádku. Dostala jsem na talíř a já se s chutí do jídla pustila, nemohla jsem si, ale nevšimnout jak Heather talíř odstrčila. Co? Vypadalo to pro ni nechutně? Asi budeme muset pro začátek zkusit něco jednodušího a víc estetického. Když, ale Colin zmínil, že by chtěl, abych tu ještě zůstala a neodlétala, že potřebují pomoc, zarazím se v jídle a mlčím. Navíc ještě Heather, řekla, že by chtěla pomoci a koukala po mě, jako kdyby žádala o dovolení. Podívám se na ní a pak obrátím oči v sloup. „Proč ty musíš mít takové štěněčí oči? To není fér...“ Postěžuji si. Vzdychnu a opřu se do židle. Jistě. Mohlo mě napadnout, že to nebude tak snadné. Navíc jak znám Raven, ta taky nebude chtít ještě pryč dokud se to tu nějak nedořeší. Poklepu prsty na stůl. Ne, že by doopravdy stáli o mou pomoc. Kdyby ano, tak by kolem mě nechodili po špičkách když jsem těhotná. To co chtěli byla loď, která byla skvělé jako operační centrum a navíc zcela bezpečná. Zvednu se a jdu si pro větší talíř. Vrátím se ke stolu a vyklopím zbytek své porce do většího talíře. Pak se natáhnu a vezmu talíř od Heather a taky si jeho obsah přidám do své nové porce. „Tři týdny. Víc ne. Do té doby se to tu musí nějak vyřešit, protože pak bez okolků odlétám. Já to chápu. To co se tady děje je důležité. Ale já zase nehodlám přijít o otce svého dítěte. Pokud do měsíce neodletím, tak ho už nikdy neuvidím. A to je zase hodně důležité pro mě.“ Narovnám se. „Nic víc slíbit nemůžu.“ S tím vezmu svou obří porci špaget. „Mimochodem máš to výborné. Tak jdeme na tu poradu. Tohle si beru sebou.“ Řeknu a pobídnu ty dva, abychom šli do zasedačky. Jestli někomu moje jídlo bude vadit, pošlu ho do háje. |
| |
| Dámy a páni, najvyšší čas sa vypariť "Neskoro..." ako obarená sledujem transformáciu Stancheka a nakazené príšery, takmer neschopná pohybu - nie že by mi teda zviazané ruky dovoľovali sa nejak inak realizovať. Hlavou sa mi v milisekunde preženie, že by som sa mala naučiť plne dôverovať informáciám, ktoré mi niekto zázračne posiela cez videnia. Zo zamrznutia ma preberie Mike, rozväzujúci mi ruky. Rýchlo siahnem po noži a sama som prekvapená, že nekončí v jeho tele. Teraz sme tak nejak na jednej lodi. "Čože? Zbláznil si sa?" vypúlim naňho vydesene oči, keď začne pripravovať bombu. To nie je dobrý nápad, chlape. Ty rozhodne nie si ten, s ktorým by som chcela stráviť posledné chvíle môjho života. Napriek tomu ale zostávam pri ňom, kým sa tí dvaja profíci snažia poradiť si s infikovanými kreatúrami, pripravená chvejúcim sa nožíkom zaútočiť na čokoľvek, čo by nás chcelo ohroziť. Našťastie ale Gabriel plne zaujal Stancheka a dievča zas robí všetko preto, aby sa žiadna z naštvaných príšer nedostala dnu. "Nie, nie, nie...to ja... neviem...." zúfalo sa bránim, keď mi Mike prikáže čo najskôr vziať nohy na plecia. Cítim, ako mi vyschlo v ústach a začína sa ma zmocňovať panika. Zmätočne sa obzerám okolo seba, za čo by sme sa mohli schovať, keď bomba vybuchne - heh, poriadne bizarný plán, ale niečo také mozog vygeneruje, keď je v koncoch. Ani neviem, ako je možné, že napriek ľadovo studeným a stuhnutým nohám nasledujem Gabrielov pokyn dostať sa k otvoru v stene. Potom sa ale stane niečo zvláštne, mimo moje rozhodovanie a posudzovanie. Niečo, čo vychádza z inštinktu prežiť, ukrytého hlboko v nás. Bez toho, aby som nad tým premýšľala, prikážem všetkým "Držte sa ma..." a zavriem oči. "Teleportácia" hlas akoby ani nepatril mne samotnej. Neviem, koľko sekúnd nám zostáva do konca, ale ja si predstavujem len jedno miesto, kde by som bola dokonale v bezpečí. Izbu - plnú skíc, náčrtov a tatérskych návrhov - v malom bungalove na predmestí Sydney.... |
| |
| Zmizení Gabriel, Raven, Leigh Vlna bílé energie poslala nakažené nestvůry o několik kroků zpátky, ale bohužel Raven neměla čas nashromáždit dost energie, aby jim seriozně ublížila. Bylo to však dost, aby dala čerstvě osvobozenému Gabrielovi čas střílet. Několik kulek stačilo, aby si získal aspoň trochu prostoru a vytvořil pro ostatní únikový východ. Všichni jste se rozběhli ke stěně. Všichni, až na Mikea, který udělal přesný opak. Vstal a i s bombou se rozběhl k Stanchekovi, který se zrovna zotavoval po Gabrielových kulkách. Co se stalo dál nikdo z vás neviděl, jelikož Leigh v tu chvíli přiběhla za Raven a Gabrielem, kteří se přibližovali k výtahu, letmo položila ruce na jejich ramena a zařvala. Všichni jste udělali krok blíž k výtahu, ale už jste nebyli na chodbě, už jste nebyli ani v Kostce. Během mrknutí oka jste se objevili na zcela jiném místě. Byly jste uvnitř vyklizeného bytu s holými stěnami a oknem, z kterého šla vidět křižovatka. Jedině Leigh poznávala tohle místo jako svůj starý byt. Avšak už v něm déle jak rok nebydlela a zdá se, že nikdo jiný taky ne. A jako na zavolanou, Raven i Gabrielovi zazvoní Kodexy. Je to další zpráva od Colina. „Hana i Jack už jsou zpátky a mají sebou i tu dívku. Můžete se vrátit na loď, až skončíte,“ řekne vám. Samozřejmě to má jeden problém, a to fakt, že svůj letoun jste nechali před Kostkou. |
| |
| Zasedačka V provokování Godarda bych klidně mohl pokračovat a ani by to nebylo nic těžkého, stačilo by pár výsměšných pohledů a kritických slov a rozžhavil by se do ruda, chuť na rvačku mě ale přejde ve chvíli, kdy spustí ohledně svých teorií a Orbů. Jeho slova přesně potvrzují mé vlastní myšlenky a podezření, v důsledku to ale znamená, že jsme v ještě větším průšvihu než jsme si mysleli. Teď už totiž ani nevíme, kdo je našim nepřítelem. "McKee k Orbu přišel jako slepý k houslím." Rozhodně jej nevytvořil, jeho plán na změnu světa přišel až poté, co viděl krutou, nehostinnou budoucnost. "Až Orb budoucnosti spustil vše, co dělá, stejně jako nás ten samý či podobný Orb přesvědčil o tom, že musíme zničit Veritas." Dvě protikladné pravdy, dvě strany, které proti sobě poštvete nutností zachránit svět. Jednoduché. "Pravděpodobně je obojí naprostá kravina a sprostá manipulace. Jsme jen loutky v něčí hře a nemáme jediné tušení, kdo si s námi zahrává." Tentokrát nijak neskrývám nenávist v mém hlase, tentokrát se nebráním projevům emocí, nejbližší židle tak skončí nakopnuta proti zdi. "Pokračuj v tom, co děláš, musíme ale taky zjistit, odkud to všechno přišlo." Jak McKee získal Orb. Vypadá to, že s Timothym budeme muset opět hodit malou řeč - a nezbývá než doufat, že z něj dostaneme trochu něco více než informace o čtyřech pravdách. Jejich výmysl? Nebo něčí jiný? A plán na probuzení toho chlápka z vězení byl čí? V duchu již plánuji své další kroky, nejprve je však třeba vyslechnout Heather. McKee možná nebude našim hlavním cílem, stále s ním ale musíme počítat, stále musíme získávat informace. Plus... Bylo nám řečeno, že je třeba Heather udržet mimo Zemi, co když je ale i tohle lež a Heather je na zemi potřebná? Druhá židle letí ke stěně a mě nepříjemně zabolí palec nohy. "Kde je Marrel s Raven? Potřebujeme je vyzvednout, stejně se musíme přesunout na Zem." Na oběžné dráze uděláme jedno velké nic, tam boj neprobíhá. "A kde jsou ty dvě, dělání copánků snad nemůže trvat tak dlouho." |
| |
| Rychlý rozhovor Hana, Jack, Heather Loď„Oba dva jsou stále na misi,“ odpoví Godard Jackovi, ale nad jeho druhou poznámkou se pozastaví. „Nemyslím si, že přesunout se na planetu je dobrý nápad,“ řekne a zdá se, že chce pokračovat, ale v té chvíli dovnitř vtrhne Colin s Hanou a Heather v patách. „Ah, Godarde. Nevěděl jsem, že jsi tady,“ řekne, když si všimne vědce, jak stojí vedle jedné z klávesnic. „Něco nevíš, jak překvapivé,“ odpoví mu Godard suše, ale Colin se rozhodne jeho poznámku ignorovat. „Zrovna mi zavolal Jacob. Našel prý Martina, ale není prý ve skvělém stavu. Nevím přesně, co tím myslí, ale budu zcela upřímný, je mi to jedno. Myslím, že by mohl být vcelku dobrá posila. Mám v plánu vzít si letoun a zaletět pro ně, mezitím...,“ Colin uhne, aby zcela odkryl Heather, i když o ní už všichni věděli, tedy všichni, až na Godarda, který si jí nevšiml. „Ty?“ otočí se na Colina. „Nemyslím si, že má tahle loď cely, ale myslím, že jí můžeme zavřít v tréninkové místnosti.“ „Ne. Zatím žádné zavírání. Asi by jsme měli zjistit, co víš o McKeem," řekne k Heather a pak se otočí na ostatní."Zaletím pro Martina a až se vrátí Gabriel s Raven, budeme si muset promluvit. Mám nějaké nové informace, které nám mohou dost pomoct. Ale prosím, nedělejte do té doby nic radikálního. Nesmíme nic uspěchat. Další kroky vyžadují opatrnost,“ řekne a jeho pohled padne setrvá na Jackovi o chvíli déle, než na ostatních. Jen, jako by se chtěl ujistit. a se stejným spěchem s kterým přišel i odejde a nechá vás tady v místnosti samotné. Godard přitom stále propichuje Heather pohledem. „Mám nějaké přístroje, které by jí jistě donutili mluvit,“ řekne do místnosti, poté, co Colin odejde. |
| |
| Vesmírná loď Vešli jsme do místnosti, kde se už diskutovalo. Já si v klidu našla místo na sezení, kde jsem si sedla do tureckého sedu a do kolébky z nohou si usadila velký talíř se špagetami. Martin.... ah ano. Ten co odešel. Ještě žije jo? Godard si pak, ale všimne Heather a začne mluvit o zavírání a.... mučení? Zamračím se a polknu sousto. „Hoď zpátečku Godarde. Heather nikdo věznit nebude a už vůbec ne ji mučit. Heather teď patří k nám, dokud bude chtít. Zkusíš ji ublížit nebo děsit, tak tě vyhodím z přechodové komory. A to platí pro všechny.“ Varuji všechny. Trochu mi začínalo vadit, že si kluci začínají dělat co se jim zachce. Proč všichni muži se musí chovat jako nějací alfa samci? Achjo... Ohlédnu se na Heather. „Nevšímej si jich. Nikdo ti nic neudělá. Pojď si sednout vedle mě.“ Pobídnu ji. „Tak. Martin jo? No já a tady Heather máme jisté léčivé schopnosti, tak bychom s jeho stavem něco svést mohli.“ Připomenu. |
| |
| Nohy na ramena Uleví se mi, když nestvůry alespoň trochu ustoupí. Jako kdybych se po tom, co jsem dlouho zadržovala dech konečně vynořila nad hladinu. Gabriel mi svou střelbou umožní ústup, moc nad tím nepřemýšlím a vyrazím k díře ve zdi, kterou pro nás vytvořil jako ústupovou cestu. Běžíme k výtahu, to, že s námi není Mike si uvědomím až když už je příliš pozdě. Leigh vykřikne a já na rameni ucítím její ruku. Mrknu a zmateně se rozhlédnu. Kde to jsme? Kde je výtah? Chodba? Nestvůry? Stanchek? Kde je Mike? Jsme v nějakém opuštěném bytě, z jeho okna je vidět město. Podívám se na Gabriela a poté na Leigh, moje podoba se rozplyne. Jsem příliš vyčerpaná. "To jsi udělala ty?" V hlase se mi ozve nebezpečný tón. "Mohla jsi nás odtamtud takhle snadno dostat a přesto jsi tam Mika nechala?" Vrhnu se k ní a i když jsem ve své lidské podobě, tak jí chytnu pod krkem a přirazím ke zdi. "Nechala si ho tam umřít!" Vztekle s ní cloumám. Tahle mise byla úplně k ničemu. Nedozvěděli jsme se v podstatě vůbec nic a ten jeden jediný člověk, kterého jsme mohli zachránit, nakonec stejně zemřel. Sotva tak vnímám Colinovu zprávu o tom, že se máme vrátit zpátky na loď. Celý můj svět se smrsknul do malé hořké kuličky a Leigh má tu smůlu, že je zrovna poblíž. |
| |
| Do plaviek a do blata Otvorím oči. Nebola to večnosť, skôr okamih, jedno žmurknutie viečkami, sekunda... Najskôr priestor, v ktorom sa nachádzam, nespoznávam. Cítim len obrovsku únavu a mám neutíchajúcu túžbu zvaliť sa do postele, ako po poriadnej párty. Tak obratne, ako je to len v tej chvíli možné, sa obzerám okolo seba. Po nakazených ani stopy. Do riti, prežila som, som v bezpečí. Som doma. Je po všetkom... Pomaly prichádzam k sebe. Viem, že som vo svojej izbe, ale nerozumiem tomu, prečo je prázdna. Ani stopy po mojej posteli, ktorú by som teraz potrebovala ako soľ, môj stôl, moje návrhy, pastelky...všetko je preč. "Mami? Babi???" Neisto zakričím, ale odpovedá mi len ozvena. Až potom zbadám muža a ženu z väzenia. Zvláštne, doteraz akoby tu neboli, môj mozog ich prítomnosť úplne vytesnil. Takže to vyšlo, kurva, vyšlo to! Nemôžem spočiatku uveriť, že som nás preniesla z istej smrti. Ale postupne môj letmý úsmev na perách mizne. Nie sme všetci, niekto to chýba... Nestihnem zareagovať, tupý náraz môjho tela o stenu zaduní prázdnou miestnosťou. Jasne počujem všetky tie výčitky, ktoré na mňa dievča kričí, len občas ich prehlušuje tlkot srdca v ušných bubienkoch. Zalapám po dychu. Nie, to nemôže byť pravda, všetci sme bežali k výťahu... Ale spomienky sú viac než neostré na to, aby som si vybavila, prečo tu nie je Mike. Má pravdu? Zabila som ho? Do očí mi vyhŕknu slzy zúfalstva a hnevu. Vina za smrť Mikea, ale aj toho fešáka z kaviarne sa zrazu zlievajú do jednej lepkavej a ťaživej hmoty. "Sklapni! Sklapni, sprostá klamárka!" Pustím sa všetkou zostávajúcou silou do Raven, ale zväčša len naprázdno metám rukami okolo jej tváre. Cez zaliate oči ju sotva vidím. |
| |
| Tož začíná to slibně Hana, Jack Nevinně se na Hanu pousměji, když zmíní mé štěněčí oči. Nevěděla jsem, že bych na ni mohla působit takovým dojmem. A samozřejmě mě ani nenapadne to zneužít. Nedej bože! Soustřeď se Heather, soustřeď se. Nesmím se nechat strhnout jenom proto, že je milá. Ještě nemám vyhráno. Fakt, že by snad i mohla být na mojí straně, ještě neznamená, že to většina přijme. Nebo že se bude chovat stejně. Nakonec ale souhlasila s tím, že ještě nějakou dobu na Zemi zůstaneme. Snažím se na sobě nedat znát svou radost, ale ten zářivý úsměv, který vyšlu jejím směrem, by pravděpodobně přehlédl jenom slepý a i u toho vznikají jisté pochybnosti. Šance, že ještě uvidím Slunce na sněhu, mi hned o něco zvedla náladu a trochu popohnala moje naděje. Pak už si to míříme směrem do zasedačky. Colin jde vepředu, zatímco já tiše cupitám vedle Hany, která si nese svou obrovskou porci. Páni, tohle by nebyl schopný za normálních okolností sníst ani chlap. Tady někdo opravdu dává onomu ‚jím za dva‘ hodnotu. Když dorazíme do místnosti, Jack už tam živě diskutuje s někým, koho přes Colina zatím nevidím. A ani se na něj nedívám. Mou pozornost totiž přitáhly dvě rozbité židle, které se jako oběti něčího výbuchu válely u stěny. Stisknu rty pevně k sobě. Věděla jsem, že to nebude hezké. Z chmurných myšlenek mě vytrhne až jméno, které zaslechnu. Zrovna jako mi vyžene všechen kyslík z plic. Zatímco na místě zblednu ještě o takové dobré dva tóny, lehce se nakloním na jednu stranu, abych zahlédla člověka, jehož mi do téhle chvíli blokovalo Colinovo tělo. Skutečně, byl to on. No doprdele! Zrovna tenhle p*čus to musel přežít?! Náhlá přítomnost Shynx byla tak silná, až jsem musela o krok ustoupit. Z přítomnosti Godarda očividně nebyla nadšená zrovna jako já, i když to dávala najevo trochu jiným způsobem. I on si mne všimne. Očividně onu křivdu, kdy nemohl mé těžko prozkoumat do poslední buňky, ještě pořád silně cítil. O kousek ustoupím, přičemž se zařadím za Hanu, abych byla alespoň z části chráněna jejím tělem. Jo, schovávám se za těhuli. Jsem hrdinkou dne. Colin byl na mé straně. Nebo aspoň neutrální, což bylo pořád lepší než nic. Byl proti zavírání. To mi možná ani tolik nevadilo. Chvilku klidu bych i uvítala. Potřebuju si urovnat myšlenky, dát se nějak dohromady a to za takového pochodu úplně nejde. Pronikavě se přitom podívám na Hanu. V mém pohledu se zračila jasná pochybnost. Když mluvil o mém uvěznění, jak si mě přeměřoval. Ten to prostě nenechá jenom tak. Snad vážně neuvažovala nad tím, že by tohle mohlo dopadnout v můj prospěch. Těhotná a unavená se rozhodně nebude prát za mě. To bych jí ani nedovolila. Je zvláštní, jakou na mě má Godardova přítomnost vliv. Zatímco já bych ráda utekla a schovala se někam do koutku, v Shynx to bublalo jako v kotli. Pravděpodobně to nebyl jenom on, ale byl dokonalým spouštěčem její frustrace. Colin odejde. Jedna ze záchytných osob byla pryč. To pro mě vůbec nevypadalo dobře. Godard navrhne donucovací prostředky. Hana se mě zastává, ale těžko jí můžu věřit, že to zvládne ukočírovat. Zatímco já se leknu, Shynx se pohne. Panenky se mi zúží a ztmavnou, kořínky vlasů chytí havraní odstín. “A já mám schopnosti, kterými tě donutím vřískat jako malou čubku. Schválně, kdo bude rychlejší, hm?“ Vycením na něj zuby ve vlčím šklebu, zatímco do něj zabodávám svůj nenávistný pohled. Jak moc by mě těšilo si jej vychutnat. Plameny? Ne. Kyselina? Možná. Zohyzdit jeho pěknou tvářičku by bylo velmi povzbudivé. Nebo třeba hladové krysy? Hmmm, je takových možností. Nemůžu si vybrat! Aniž by se tělo zcela přetransformovalo do Shynxiny podoby, najednou jsem zase zpátky a jakékoliv stopy po ní jsou pryč – vlasy jsou opět modré, zrovna jako oči. Překvapeně zaklepu hlavou ze strany na stranu a promnu si spánky. Jako kdyby skrz mě chtěla jenom poslat určitý message bez toho, aby se rvala do těla. Její vztek ji posiluje. To je dost děsivé. Kór ve chvílích, kdy já už mám většinu energie vyplýtvanou. Urychleně se usadím vedle Hany, zírajíc do stolu přímo před sebou. Snad jako kdybych tím zbrklým gestem, kdy drknu své sousedce do ruky, v které drží vidličku, mohla ten výpadek smazat. Třeba to přejdou. Ehm. Odkašlu si. “Jistě. Léčivé schopnosti. To JÁ mám.“ Nedokážu se rovzpomenout, co po mně vlastně chtějí. Nedokážu se uklidnit. Nevím, které emoce jsou mé, které Shynx. Vlastně ani nevím, jestli v další minutě budu já nebo Shynx. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. A ještě jednou. “Dobře. Pardon. Čím mám začít?“ |
| |
| Útěk a konflikt ve vlastních řadách Raven, Leigh Všude kolem je hrozný zmatek, střílím berettou do příšer a zároveň vedu ústup k výtahu. Letmo se otočím přes rameno, abych s úlevou zjistil, že Raven i Leigh jsou za mnou. Mike se však se svou krabičkou vydal úplně opačným směrem... Otevřu ústa, abych zařval slova protestu, ale to už zazní kouzelné slovíčko Leigh doprovázené její rukou na mém ramenu. Náhle je všechno pryč. Stanchek, všechny ty potvory připomínající peklo v Yvess Terrace, ale taky Mike. Místo toho nás čeká prázdný byt. Trvá mi několik dlouhých vteřin, než můj mozek propojí slůvko "teleportácia" s náhlou změnou prostředí. Pokud tohle umíš celou dobu, proč jsi nám dávno neutekla? Proletí mi hlavou, ale na tuto otázku bude asi čas později. Tedy pokud Raven nějaké to "později" Leigh dopřeje. "Dost!" Zakřičím rázným hlasem na obě dívky. Přitom chytnu Raven za ruku, kterou škrtí Leigh a s nadlidskou silou ji odtáhnu od krku tatérky. Zároveň ji ruku zbytečně nijak neškrtím ani nekroutím. "Klid..." Řeknu už o dost smířlivějším hlasem, ruku pustím a tak nějak přirozeně si stoupnu mezi ně. Přitom se dlouhým pohledem podívám Raven do očí. "Mike nás sám vybídl k ústupu. A sám se rozhodl zůstat." Řeknu se slyšitelnou tíhou v hlase. Nejdřív Keiko, teď Mike... Kolik lidí ještě umře pod mým vedením? Trhnutím hlavy však tyto myšlenky rychle zaženu. "Za jeho smrt může Stanchek a kdokoliv z Oculu, kdo mu dovolil v Kostce dál experimentovat." Kodex přehraje další Colinem nahranou zprávu, tu však momentálně ignoruju. "Co se mě týče, Mike umřel jako hrdina. A pokud hledáš viníka v této místnosti, budu to já. Přesvědčil jsem ho, aby se k nám přidal a riskoval. Navíc to byla moje mise. Nečekám na reakci žádné z nich, jen udělám pár kroků bokem a v tichosti několik vetřin zakotvím pohledem na křižovatku z okna. "Můžeš nás teleportovat zpátky ke Kostce? Máme tam letoun. A chci vidět, jak to tam dopadlo." Zeptám se po chvilce ticha Leigh. |
| |
| Späť? Nejaká vonkajšia sila oddelí ruku Raven od môjho hrdla. Našťastie. Ešte chvíľu po ráznom pokyne "Dosť" udieram rukami do blba, napriek celkom drsnému vzhľadu a nie zrovna vyberanému slovníku sa bijem ako malá školáčka. Hneď na to sa vyčerpane opriem chrbtom o stenu a hlboko sa predkloním, snažiac sa dolapiť svoj dych. Tmavé vlasy mi zakryjú tvár a tak si môžem opakom dlane rýchlo utrieť horúce slzy. To by mi tak chýbalo, aby ma títo dvaja videli slabú. Nemôžem fňukať ako decko. Nie pred nimi. Ale kedy už kurva budem mať čas psychicky sa zrútiť, vyrevať sa, opiť sa, vyspať sa a dať sa dokopy ako normálny človek?! Vystriem sa, no stále vďačím stene za mojím chrbtom za pevnú oporu. Gabriel dievčaťu niečo dohovára. Seriem sa na ich misiu, seriem aj na to, že ten chlapík, ktorý zostal vo väzení, bol podozrievavý, na nervy lezúci hajzel. Keď som odtiaľ dostala tých dvoch, mohla som aj jeho. Tie pocity viny sú celkom nové, ale asi prirodzene prichádzajú s novou, doteraz nepozanou zodpovednosťou. "Heh?! Prečo by som to akože robila?" nadvihnem obočie a snažím sa pôsobiť suverénne. "Tvoja kamoška ma skoro zašrktila a ja vás mám za odmenu hodiť domov, hej?! Vezmite si taxi..." hlas sa mi klepe a tak sa radšej otočím tvarou od dvojice. Ale sama tak nejak netuším, čo mám robiť. Prečo doma nikto nie je? Kam sa mám vrátiť? Tu zostať nechcem. Do bytu v Perth nemôžem. Som stratená... Napokon ma ale zasiahne posledná veta z mužových úst. Vrátiť sa späť - to predsa dáva zmysel. I keď minimálny. Možno ma tam nájde Nočný stroj, možno mi povie, čo ďalej... On predsa chcel, aby som našla Stancheka. Rýchlo zvážim všetky pre a proti, čo v tak emočne vypätej situácií nie je zrovna malina. Ak ich tam nezoberiem dobrovoľne, donútia ma, aspoň podľa toho, čo som doteraz videla... "Počkajte, skúsim to..."poviem o niečo zmierlivejšie, "ale potom vypadnete a dáte mi pokoj, jasné?! Hlavne ty!" pohľadom zbehnem po Raven. Cítim sa dosť slabo, napriek tomu ale zopakujem - tento krát už vedome - to čo vo väzení. Položím ruku na obe plecia a s obavami poviem "Teleportácia". Tuším, že už nemám dosť síl. Celá cesta opäť trvá len okamih. Po prenesení na miesto skúšam otvoriť oči, ale viečka mám ťažké ako z olova. V hlave mi duní ako po opici, nohy prestávajú poslúchať, kolená sa mi podlamujú a ja sa zrútim k zemi ako vrece zemiakov. |
| |
| Zpátky na loď Slyším Gabrielova slova, ale odmítám se pustit, dokud mě od Leigh sám neodtrhne. Nemám proti němu šanci. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli bych proti němu vůbec měla šanci i se svou podobou. Přesto, že je jeho stisk pevný, nijak se mi nesnaží ublížit a ruku rychle pustí. Na okamžik se na něj nenávistně podívám, oči přivřené a rty pevně semknuté, pak ale pohledem uhnu. Není mi příjemné dívat se do nečitelné tváře jeho helmy. Poslouchám jeho slova ale nijak na ně nereaguju. Zlost ze mě pomalu vyprchává a já začínám svého chování pomalu litovat. Takováhle já přece nejsem. Nechci aby se Gabriel z něčeho vinil. Mikova smrt je stejně tak i moje vina. Leigh naštěstí nevypadá, že bych jí fyzicky nějak ublížila. Asi bych toho stejně v téhle podobě nebyla schopna, ale i tak jsem ráda. Dokonce začne držkovat, jako kdyby si neuvědomovala, že i když nemá na rukou pouta, tak je pořád náš vězeň. I když s takovouhle schopností jím dlouho být nemusí. Trochu mě tak překvapí náhlá změna v jejím chování. Podezřívavě si jí změřím. "Aby ses tou ochotou nestrhala." Zavrčím tiše ale nechám jí aby se mě opět dotkla a přenesla nás zpátky ke kostce. Nebo spíš k tomu, co z ní zbylo. Leigh se v další chvíli zhroutí v bezvědomí do písku. "Paráda, to nám ušetří docela dost práce." Konstatuju suše, otočím se na patě a zamířím přímo k našemu letounu. Nechám na Gabrielovi aby dívku sebral a naložil. Je nejvyšší čas vrátit se na loď a měla bych si pospíšit, protože dokud jsem v ráži, ráda bych ještě Haně řekla, co si o té její akci myslím. |
| |
| Výslech?! "Dobrý nápad? Je to jediný způsob, jak..." Svou myšlenku už ale nedokončím, protože dámy konečně dorazí - a nejenom [font color=yellow]dá[/font]my, ale i Colin, který se hned snaží o získání vlády nad situací. Hodně štěstí, to se ti nepovede. V mžiku nám řekne své názory, se kterými mnozí nesouhlasí a dříve než máme šanci reagovat, zase zmizí. Výborně, copak nám to něco důležitého nemohl říct hned? Zatraceně, tohle je další nezodpovědnost! Co když při vyzvedávání McGregora chcípne, kdo nám pak řekne to jeho slavné "něco, co pomůže."? Mám touhu ho dohnat a přidat se k jeho "záchranné misi", to co se ale odehrává mezi Heather a Godardem mě ale zastaví. "Podívejme, někdo ale umí vystrčit zoubky." Z té dívky, co se schovává za zády těhotné Hany a působí dojmem mouchy, sežerte mě je náhle divoká, nelítostná saň. No, či něco na to aspirujícího, Godard jí musel pěkně pocuchat vlásky, když už pouhá jeho přítomnost dokáže vyvolat takovou reakci. Nebo to byla hrozba zavření do cely? Od McKeeho jí to nevadilo, tak v čem je problém? Nebo že by u McKeeho nebyla v cele? Scénku tam s Timothym a tou druhou sehrála skvělou, skoro na Oscara, čemu z toho ale věřit? A není to v konečném důsledku úplně jedno? Ona může být McKeeho špionem, pokud jsou ale mé domněnky správné, nějaký McKee nám nakonec bude ukradený. "Začni tím, že se posadíš." Vyslechnout jí musíme, ať se to někomu líbí či ne. Dětskou naivitu nechme si pro ty ovládané hormony. "A spusť od začátku. Jak ses k němu dostala? Kde to bylo? Kdo tam byl? Co říkal? Nevynechej jediný detail." Soustředění se na práci mi pomáhá zvládnout špatnou náladu, i tak je ale jasné, že jakékoliv zdržování a řešení hloupostí nebude bráno lehce. Povede tenhle výslech k něčemu? Pochybuji, ale nevadí. Stejně je třeba počkat na ty další dva a teď už na Kinga, který se tak idiotsky rozhodl vzdálit. Neudělat nic neunáhleného... Jak pokrytecké. |
| |
| Nepříjemná atmosféra Loď Gabriel, Raven, Leigh Během jednoho mrknutí se znovu objevíte před Kostkou, nebo aspoň předtím, co po ní zbylo. Obrovské železné stěny, které Kostku rozdělovali teď leží na Zemi, ohořelé a deformované silou výbuchu. Co nebylo zničené výbuchem ničí plameny, které se snaží rozšířit, ale v pusté poušti nemají jak. Je jasné, že za chvíli umřou. Jedinou známkou po Kostce je černý kouř, jež se natahuje, až k nebesům. Nic z toho však Leigh nevidí, jelikož jen, co vás teleportuje okamžitě zkolabuje. Stále sice dýchá, ale to je všechno. A tak jí vezmete a zajdete k letounu, který stojí o kousek dál. Zdá se, že ho výbuch nepoškodil. Když jste všichni uvnitř odletíte zpátky k lodi. Hana, Jack, Heather Godard se na Hanu podívá s opovržením v obličeji. Rozhodně se mu nelíbí, že mu říká, co má dělat. „Tahle vaše Heather je...,“ dál už se nedostane, jelikož z části překvapením a z větší části strachem poskočí dozadu s takovou vervou, že se praští do hlavy o jednu z obrazovek. „Merdé,“ zařve otráveně. Jeho dýchání je stále velmi rychlé. Podívá se první po Jackovi a potom po Haně, ale když se ani jeden z nich nezdá nijak moc rozrušený. Jen si odfrkne a sedne si o po dál. A pak už mlčí a poslouchá výslech. Ale v tom jsou znovu vyrušeni Izzym, který proletí stěnou. „Čaues všeci. Gabriel a Raven dorazili a mají sebou nějakou...mám chuť říct ženu, ale moc to u lidí nepoznám, když spí. Řekl jsem jím, že jste tady.“ Raven, Leigh, Gabriel Asi za půl hodiny přiletíte k Lodi, která nenápadně pluje v orbitu, neviditelná ke všem radarům, sondám a pozorovacím zařízením. Když přiletíte do doků a vyjdete ven už na vás čeká Izzy. Leží ve vzduchu, jako na houpací sítě. „Zdravíčko. Super, že jste zpátky. Ostatní jsou v zasedací místnosti, ale Colin udělal vlasy, ale on taky odletěl pro nějakého Martina...hmmm...no, asi by jste měli jít za ostatními. Oni taky přivezli nějakou osobu,“ Izzy ukázal, na Leigh, jež byla stále tvrdě v bezvědomí. „I když ta byla vzhůru. No, půjdu říct ostatním, že jste tady. “ A s těmi slovy proletí stropem. |
| |
| Zasedačka Spočinu pohledem na Godardovi, který se zrovna rozzlobeně usazuje na židli. Mám takový dojem, že se Shynx začepýřila radostí a taky se trochu obávám, že se právě oficiálně stal jejím nejoblíbenějším objektem tady. Jindy bych jí vyčinila, ale dokonce i já musím uznat, že to, co předvedl v reakci na ni, bylo opravdu zábavné. Kór když se ještě před chvílí oháněl věcičkami, kterými mě měl donutit mluvit. Vlastně doufám, že bude mít pořádnou bouli! Tak! Pak už přesunu svou pozornost na Jacka. Chvíli na něj jenom zírám, jak se snažím si v hlavě udělat pořádek. “No. S Timem jsem se setkala vlastně hned potom, co jsme dorazili na Zemi. Byl tam i tenhle.“ Pokynu bradou směrem ke Godardovi a přimhouřím přitom oči. “Čekal tam na mě s nějakým obojkem a skupinou vědců. Když to ale Susanoo s Martinem odmítli, chvíli se vztekal a pak přivolal si pomoc. No a to se objevil Tim.“ Doteď si pamatuju Godardova slova. To nesmíte! Nebo… to povím! Shynx z něj tenkrát byla úplně odvařená. A očividně nezklamal ani teď. “Domluvili jsme se na nějakých podmínkách a pak odešel něco připravit. Mezitím jsme čekali v takové kovové cele. Jenže pak se asi něco zvrtlo. Do místnosti vrthl nějaký maskovaný muž se zbraní. Tim ho ale… zastřelil.“ Ošiju se při té vzpomínce. Moje první smrt v přímém přenose. Jak mě to tenkrát rozhodilo. V tuhle chvíli už to byla jedna z mnoha. “Rozdělili jsme se. Zatímco Martin běžel do skladu, Susanoo a já jsme měli pomoct Timovi dostat se za Vargou a ochránit ji. Zdálo se, že mu Susanoo věřil.“ Zachmuřím se při té vzpomínce. Jestli něčeho lituji, tak je to jeho ztráta. Teď už můžu jenom doufat, že je v pořádku. Část jak jsme se prokousávali jednotlivými místnostmi a jak jsem ztratila nadvládu, raději vynechám, alespoň prozatím. “Nakonec jsme se dostali do nějaké tajné kanceláře Vargy, která nám sama otevřela. Tam se to celý zvrtlo. Tim zastřelil Vargu, Susanoo se svalil k zemi ochromený a no... pak jsme si povídali, chvíli. Řekl mi, že věděl, že se tohle celé stane, že to vlastně připravoval několik měsíců. Slíbil mi odpovědi, slíbil mi budoucnost, slíbil mi lepší zacházení, nebyla jsem pro něj nějaký prvek.“ Zabodnu přitom pohled do Godarda. Bohužel pro něj mám celkem dobrou paměť. “Uvěřila jsem mu, teda ona…já, mluvil přesvědčivě. Navíc hodlal vyhodit celou budovu do povětří a měl jednoduchou cestu ven. Mám to trochu rozmazané, abych pravdu řekla. Byla jsem v tu dobu… mimo. Ale tenkrát nás nakonec vtáhl do orbu Susanoo všechny, byl tam i Rai.“ Promnu si spánky, abych se rovzpomněla. Vzhledem k tomu, že jsem se tenkrát sesypala ze vší té krve, musím spoléhat jenom na pohled Shynx. “Objevili jsme se v takové obrovské zlaté místnosti. Byla tam mramorová podlaha. Nepamatuju si toho moc. Taková jakoby celkem úzká chodba s hodně vysokými stropy s velkým kulatým oknem uprostřed stěny, kterým byla celá místnost převážně osvícena... a pár bodovkami. Zevnitř to vypadalo hodně monumentálně, ale zároveň futuristicky. Už tam na nás čekalo spoustu vojáku.“ Opět raději tu část ohledně uspání Susanaa vynechávám. Stačí, že si to vyčítám sama, natož aby se do toho přidali ještě ostatní. Ty toho naděláš… “A pak tma. Tim mě uspal jehličkou, kterou měl na ukazováku. Probudila jsem se nevím jak dlouho poté v úplně jiné, tmavé místnosti a byl tam Ga…“ Jsem přerušena Izzym, takže automaticky sklapnu a ohlédnu se na něj. Dorazili další. Skvělé. Doufala jsem v Martina, bohužel pro mě. Snad bude aspoň z poloviny tak milý, jako na začátku. Pokud mi tedy odpustí mé přešlapy. To ale nečekám, především co se týče Susanaa. Ohlédnu se na ostatní. Nejsem si jistá, co se teď bude dít. Mám snad pokračovat? Nebo odejít? |
| |
| Staré dobré časy Heather se jakoby napůl proměnila, jen na chvíli a já na ni zvědavě koukala. Ta Shynx byla dost od rány, ale asi to tak bylo dobře. Heather se nechala snadno vystrašit. Zdá se, že Shynx je tu od toho, aby tu milounkou půlku bránila, aby nepřišla k úhoně. Godard to nakonec vzdal i když se mu to nelíbilo a držel kušnu. Já se tedy pustila do jídla a spokojeně poslouchala vyprávění Heather. I když tedy ne moc dlouho. Řekla nám, jak se dostala k Timovi a já v duchu zaklela. Takže v podstatě to byla moje vina. Moje tempo trochu zvolnilo, protože mě začali tížit výčitky. Stiskla jsem rty, ale jedla jsem dál. Ne, že bych zrovna už měla chuť, ale protože jsem pořád měla hlad. Najednou se objevil Izzy a oznámil nám, že se vrátili ostatní a Colin odletěl. Zavrtím hlavou. Neměl si vzít někoho sebou? No aspoň, že všichni jsou zpátky doma a v pořádku. Podívám se na Heather a pak odložím talíř na stůl a otočím se na ní a vezmu ji za ruku. „Moc mě to mrzí Heather. Tenkrát na Marsu. Kdybychom tě neposlali se Susanem tak by se ti nic z toho nestalo. Ale mysleli jsme, že budeš v bezpečí.“ Dívám se na ní. „Vím, že tím nic nezpravím, ale vážně mě to moc mrzí.“ |
| |
| Nenechme se přerušovat Heather bez nutnosti dalšího pobízení spustí a vyprávění je to vskutku podrobné a dlouhé. Jsem rád, že to bere vážně a zvládá to sama, přestože by nebyl problém dostat z ní informace jinými prostředky, preferuji když je to dobrovolně. Navíc má co odčinit. Možná pro McKeeho nedělala dlouho, i tak ale stihla natropit své. Monumentální místnost s vysokými stropy - může to být ten chrám v Římě? Rozhodně to stojí za průzkum a neustálé sledování, v tuhle chvíli ale nejde ani tak o boj, jako o sběr informací, s Timothym budu muset opět hodit řeč a tentokrát snad nebudeme přerušeni hloupostmi. Modrovlasá pokračuje ve vyprávění, Izzákův otravně optimistický hlas ale oznámí, že dorazil zbytek naší skupiny - i s nějakým cizím doprovodem. Zrovna teď? Zrovna když se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu? Však mi je jasné, čí jméno měla na rtech a měl jsem co dělat, aby se mi ve tváři znovu neobjevily skrývané emoce. Nebo aby se má noha nesetkala s další židlí. Hana využívá chvilky pauzy, aby se omlouvala, však taky co jiného od ní čekat, pokud jí to ale potěší, tak ať si své srdceryvné kecy užije. "Pokračuj dál a nenech se rušit. Co bylo dál?" Pronesu s drobnou netrpělivostí v hlase, o zbytek se nestarám. Však Marrel s Raven do zasedačky trefí sami. Čím dříve domluví tahle, tím dříve budou moci vyprávět oni. |
| |
| Zpátky na lodi Leigh mé žádosti nejprve odporuje a asi se ji nelze moc divit. Přeci jen ji Raven před chvilkou málem uškrtila a já ji nechal svázat. Jen zakroutím hlavou, nemám teď sílu nikoho přesvědčovat... Naštěstí to však není třeba - Leigh v sobě najde potřebnou motivaci sama a všechny nás přemístí před Kostku. Nebo spíš před to málo, co z vězení Oculu zbylo. Tak tohle uměla ta tvá krabička. Dokázal jsi to Miku, práce Oculu nebyla marná, žádný nebezpečný vězeň už neuteče... Věnuji dlouhý pohled troskám, když zvedám bezvládné tělo cizinky. Sice si přála svobodu, ale nechat ji tady v takovém stavu nepřipadá v úvahu. Odůvodním si její přesun do letounu, ale ty sobecké motivy před sebou rozhodně neschovám. Mohla nás nechat v Kostce. Mohla nás přemístit přímo Veritas k nohám. Jejich člověk nebude. A my zoufale potřebujeme spojence.. "Raven... Já jsem ten poslední, kdo by tuhle misi považoval za úspěšnou." Prolomím ticho v letounu, helmu své zbroje mám již položenou na klíně. "Konkrétních informací jsme dostali málo a Mike tam zůstal..." Bez příkras shrnu zoufalost situace. "Ale zastavili jsme tři masové vrahy, kteří by se jinak mohli klidně dostat ven. Stanchek byl dokonce členem Veritas a ve své zmutované podobě mohl zmařit nespočet životů." Promnu si unavené oči. "Je to malé vítězství a to ještě těžce zaplacené. Ale pokud budeš tato drobná vítězství přehlížet a soustředit se jenom na neúspěchy... zničí tě to." Při posledních slovech položím Raven na krátký okamžik ruku na rameno. V mém hlasu není ani známka nadřazeného poučování, spíše soucitu a osobních zkušeností.. Po příletu nás uvitá Izzy a sdělí nám základní informace o ostatních. Martin se rozhodl vrátit? Zajímavé. Než se ho však stačím zeptat na podrobnosti, nebo třeba Colinem "udělané vlasy", Izzy proletí stropem. "Předpokládám, že budeš chtít zkontrolovat Hanu." Otočím se na Raven, zároveň stále držím bezvládné tělo Leigh v náruči. "Já bych si ale měl promluvit tady s cizinkou, než se probere v cizím prostředí a někde se nám vypaří." Konstatuji. Zřejmě by šlo té její teleportaci nějak zabránit - například neustálým přetěžováním organismu. Nic z toho však nejsme ochoten dívce provést, nejsem přesvědčen, že si to zaslouží. "Tak prosím Jackovi nahoře řekni, jak naše mise dopadla. Kdyby něco, budu s ní v jídelně." S těmito slovy se vydám do jídelny. Vůně těstovin mě neomylně dovede ke Colinovým "vlasům". Byl bych původně vděčný za pouhou sklenici vody, ale tohle bude lepší. Připravím tedy na stůl dvě porce špaget, každá se sklenicí vody. Uvítal bych klidně i něco silnějšího. Proletí mi hlavou vzpomínka na Jackovu whiskey, když do sebe onu sklenici vyprázdním. Poté se skloním k Leigh, kterou jsme nechal ležet na gauči. Několik neškodných, ale rázných poklepání na tváře ji pomohou získat zpátky vědomí. Hned poodstoupím, aby se necítila v ohrožení. "Klid. Zkolabovala si, nemohli jsme tě nechat jen tak ležet uprostřed pouště." Vysvětlím rychle a poté ji podám sklenici vody. "Až nabereš dost sil, můžeš jít kam chceš. Než se tak ale stane, říkal jsme si, že bychom si mohli promluvit.." |
| |
| Zpátky na lodi V letounu je ticho. Leigh nemluví ze zcela očividných důvodů a mě se mluvit prostě nechce. Nakonec to prolomí Gabriel. Poslouchám, co mi říká a trochu se zachvěju, když řekne, že jsme alespoň zastavili ty vrahy. Krátce se na něj podívám, zlost už mi z očí dávno vyprchala. Připadám si teď hrozně vyčerpaná. "Já to vím, jenže ta naše vítězství jsou tak nicotná, že vedle těch něúspěchů zcela zanikají." Jsem mu vděčná, že se mě pokouší trochu upokojit, ale nevím, jestli to bude tentokrát fungovat. "Jsem ráda, že je Stanchek mrtvý, víc bysme z něj stejně asi nedostali. Ale ti dva..." Na okamžik zaváhám. "Vím, že to byli vrazi a ještě ke všemu asi dost šílení. Jenže já jsem nikdy před tím člověka nezabila. Ta holka mě ani neohrožovala a já jí prostě vypařila." Otřesu se při té vzpomínce. "Tohle pro mě rozhodně není vítězství, ať už by bylo sebemenší." V jednom má ale pravdu, pokud to takhle nechám, tak mě to nakonec sežere. Jsem ráda, že jsme zpátky na lodi. Cítím se tu alespoň o trochu lépe. Slabě se usměju na Izzyho. Potěší mě zpráva, že se k nám vrací Martin. Už jsem párkrát přemýšlela jestli je ještě vůbec naživu. "Fajn, promluvím si s ostatními a přijdu za vámi. Mám hrozný hlad." Ať už jsou Colinovy vlasy cokoliv, jsem ochotná to risknout. Rozloučím se s Gabrielem a sama se vydám do konferenční místnosti. Colin nám sice řekl, že se všichni vrátili, ale už ne v jakém stavu. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se po všech přítomných. Uleví se mi, že Hana vypadá nezraněná. Pohledem se zastavím na Heather, alespoň nějaký úspěch. Vypadá to, že jsou uprostřed důležitého rozhovoru, takže se jen beze slova, abych nerušila, opřu zády o stěnu vedle dveří a zkřížím ruce na prsou. Jen doufám, že to nebude trvat moc dlouho, mám pocit, že se můj žaludek pokouší pozřít sám sebe. |
| |
| Prebudenie Čosi ma prebralo späť k sebe. Celkom pomaly, akoby sa mi ani nechcelo preberať z pokojného spánku, pokrčím nosom a nespokojne zamrnčím. Potom neochotne otvorím ťažké viečka. Vidím celkom rozmazane, zrazu však niečo naštartuje adrenalín v mojich žilách. Toto nie je správne. Prečo mi nepečie na hlavu horúce austrálske slnko? Niečo nevyšlo tak, ako malo. Toto určite nie je púšť, sakra. Srdce sa mi roztlčie. To je, ako keď po strašne divokom žúre precitnete v cudzej izbe a v cudzej posteli. Spomienky žiadne, ale stres poriadny. Dokonca sa ešte aj cítim ako po párty - rovnako, ako keby ma prešiel parný valec. Začnem vnímať gauč, na ktorom ležím. S vypätím všetkých síl sa snažím posadiť, pretože nechcem byť absolútne zraniteľná. Spočiatku sa mi to veľmi nedarí, ale nakoniec sa predsa len zapriem a zodvihnem. Cudzia tvár chlapíka v miestnosti mi veľa nehovorí. Ale ten hlas, ten mi známy je. "Waaaaaaah!!!" vykríknem poriadne nahlas a zdesene, akonáhle mi dopne, odkiaľ Gabriela poznám. Za taký výkrik by sa nemusel hanbiť ani Kevin v Sám doma. Reflexívne pritiahnem k sebe obe kolená a skrčím sa do klbka tak ďaleko od neho, ako mi to gauč a zvyšky síl umožňujú. Veľmi nevnímam, čo mi v tej chvíli hovorí, chvejúc sa snažím dopovedať "Tele...mmm...Telep...mmmh" útrpne skrivím tvár a zažmúrim oči. Na čele sa v okamihu objavia drobné vrásky a kvapky studeného potu. Zdá sa, že moje telo je múdrejšie, než ja samotná. Vie, že ďalšiu teleportáciu by nezvládalo. Je to boj, ktorý nemôžem vyhrať, nemám naň dostatok síl. "Kde je?" nazriem Gabrielovi ponad rameno. "Tvoja kamoška, kde je?!" naliehavo sa opýtam. Zdá sa mi, že som tej nasranej bitkárke v mojej izbe tiež položila ruku na rameno. Alebo tu niekde čaká, aby mi mohla nakopať prdel? Chytím si hrdlo a chvíľu roztrasene hľadím do blba. Nechápem. Mali sme sa dostať k väzeniu. Piesok vŕzgajúci medzi zubami mi naznačuje, že som sa pri teleportácií nepomýlila, ale očividne som si na seba naložila viac, než som bola schopná ustáť. Bez slova lačne siahnem po pohári vody, náhlivo uhasím sucho v ústach. Vo vnútri mám chuť sa hádať, vrieskať, biť sa, utekať, teleportovať sa hoc aj na koniec sveta, no moje telo vôbec neposlúcha, rezignovane oddychuje vtlačené do operadla gauča. "Kde som? A ako dlho?" napokon sa opýtam. |
| |
| Zasedačka Ohlédnu se na Hanu, která využije chvilku klidu k omlouvání. Na chvilku se zamyslím. Nepřipadá mi, že by dokázala udělat něco lépe než Susanoo. Bylo tam moc věcí, které se děly samovolně a s tím nemohl udělat nic ani on, ani nikdo jiný. “To asi není potřeba. Susanoo udělal vše, co bylo v jeho silách.“ Chlácholivě ji poplácám po hřbetu ruky, kterou položila na tu mou. Pak se ale z jejího sevření vymaním. Její doteky mi začínaly být protivné. Byla bych opravdu ráda, kdyby si uvědomila, že ve skutečnosti pořád jsem jenom pitomý vězeň. Protože kdybych mohla, tak tady rozhodně nejsem. Ne s nimi. “Jistě, tak dál.“ Otočím se zpátky k Jackovi, který mě nedočkavě popohání. Však mu to nemůžu mít za zlé. Zrovna jsem se dostala k části, která je pro něj pravděpodobně jediná důležitá. “Tedy Gareth. Probudila jsem se v křesle u krbu. Celé to zařízení vypadalo jako nějaký větší byt. Byla jsem jenom v jedné místnosti, ale Gareth několikrát zacházel do další. Tam jsem neviděla. Ta, v které jsem byla já, byla temná, po stěnách bylo hodně uměleckých děl. Bylo to bez oken, i když tam z nějakého důvodu bylo světla dost. Gareth vypadal, že tam je už nějakou dobu. Když jsem se probudila, měl na sobě rudý župan a pravděpodobně se zrovna chystal snídat. A tam vlastně… zmínil vás.“ Pohlédnu na Jacka v náhlém prozření. Když jsem si teď onu situaci oživila, zařadila jsem do ní informace, které jsem předtím nevěděla. A najednou to všechno dávalo smysl. “Říkal, že jste ho zkazil. Mně teda zkažený nepřipadal. Naopak byl moc milý. Přinesl gramofon a pustil hudbu, abych se uklidnila.“ Na chvíli se ztratím v tom okamžiku. To jsem ještě věřila, že je všechno přesně tak, jak má. Jak krutě jsem se tenkrát mýlila. A teď už pro změnu nevěřím vůbec ničemu. “Ale dál. Objevil se tam Nova, měli jsme se přesunout do jiné místnosti. Šli jsme chodbami. Podlaha byla z černého mramoru. Bylo tam hrozně moc dveří. Každé byly označené římským číslem a znakem. Ten znak byl řecký, to jsem poznala. Nakonec jsme se zastavili u dveří Zeta 5, kam jsme taky vešli. Uprostřed místnosti byl velký dřevěný stůl. Bylo tam hodně světel, díky kterým měla celá místnost takový zlatavý nádech. Židle byly potaženy bílým plyšem. A na nich už tam čekal Rai.“ Při zmínce jeho osoby se nepatrně otřesu. Jestli někoho už opravdu nikdy nemusím vidět, je to právě on. “A na druhé Slunce na sněhu. Ten robot. Nova mu říkal Mech Zet.“ Toho pro změnu zmiňuji s jistou lítostí v hlase. Upřímně, kdybych mohla, následuji právě jeho. “Tehdy mi došlo, že něco není úplně v pořádku. Jak Gareth, tak Slunce na sněhu tam očividně měli nižší postavení než zbytek. Měli jsme v téhle sestavě bez Novy jít na misi. Já tam měla být pro snížení nechtěných ztrát. Beztak jsem neměla na výběr.“ Pokrčím nad tím rameny. Ač se všichni tvářili, že jsem si vybrat mohla, Rai mi na misi dokázal, že to bylo pouze divadýlko. Zjistili, že když na mě půjdou po dobrém, udělám toho víc, než kdyby zadupali. A já jim to sežrala i s navijákem. “A tam se vlastně Gareth zmínil. Mluvil o tomhle.“ Zamávám Jackovi před očima Kodexem, který mám na ruce i já. Nemohli by mi ho vlastně sundat? Pořád jsem se s tou věcičkou úplně neskamarádila, takže je mi stále spíše na obtíž. “Řekl, že až to dostane z ruky, tak Novu… no… byl sprostý. A vlastně Nova tehdy v pokoji taky kontroloval, jestli to má na ruce.“ Upřímně nevím, jestli je to podstatná informace. Nebo jestli ji už třeba dávno nevědí. Ale vážně se snažím pomoci. Vzpomenu si přitom na Garethův slib, že mě jednou vezme na cheesecake. To asi vážně nepůjde. I kdyby ses jednoho krásného dne dostal ven. Podívám se po ostatních, co sedí v místnosti. Bůhví, co hodlají udělat, až jim řeknu všechno, co vím. “A pak jsme se Orbem přesunuli na Lednik. Gareth se Sluncem na sněhu měli odlákat pozornost a já s Raiem jsme měli získat dalšího člena pro Veritas.“ Zatvářím se kysele, dostáváme se totiž do části, o které se mi asi mluví nejhůř. V tu chvíli vejde do dveří Raven. Dívám se jejím směrem a vyčkávám, co bude dělat, jak bude reagovat. Jenže ona se beze slova opře o stěnu a je připravená očividně jenom poslouchat. I tak jsem ještě chvilku zticha. Musím znovu překonat ty mrtvoly, které byly přímo přede mnou rozsekány na maděru. Chci pryč, vážně už chci pryč. “No a…“ Musím si odkašlat, abych trochu uvolnila stažené hrdlo. “Tam už se objevila Hana. Očividně to celé zkomplikovala, takže zatímco Slunce na sněhu šel za Raiem, já s Garethem jsme se vydali do spodního patra.“ Překvapující fakt, že vlastně zvládnu rozumět a plynně mluvit rusky si raději prozatím nechávám pro sebe. I tak jim dávám informací víc než dost. “Byla tam taková zvláštní dívka s bílými vlasy, ale ta nebyla naším cílem a Gareth spěchal. V jiné cele ležel plukovník v něčem podobném kómatu. I když to není úplně přesné. Jeho buňky jako kdyby se v jednom okamžiku samy zničily a v tom druhém se zase začaly léčit. Gareth chtěl, abych ho vyléčila a probudila… a tak jsem to udělala.“ Přesměruji svůj pohled na ruce v klíně, bylo to tak jistější. “Ovšem když se probudil, nebyl to bohužel plukovník Conrad, ale nějaká multidimenzionální bytost, která sebe samotného označila jako Uroboros. Nevím, jestli jsem jeho schopnosti pochopila správně, ale nějakým způsobem je schopný zkapalnit téměř cokoliv. Dokonce sáhnul na tvář Garethovi.“ Naznačím svou vlastní rukou pohlazení po tváři. “A tomu prostě zmizela ústa. Jako kdyby se vpila do jeho kůže. Hrozný pohled.“ Otřesu se odporem, když si na to vzpomenu. Ty jeho vyděšené oči. “Naštěstí…“ Na chvíli se zarazím. Mám jim to říkat? Inu dostala jsem se do části, kdy už by asi bylo dost podezřelý najednou vypustit fakt, že když Garetha viděli oni, už svá ústa zase měl. “Se mi podařilo mu je vytvořit zpátky.“ Vydechnu a oči stále upírám na své ruce. Prosím, ať toho nelituju, prosím! “Vím, že tam ale Conrad je. Chvíli se dostal do popředí a mluvil se mnou. Jenže ona bytost jej hodně rychle zase zatlačila zpátky. A pak přetvořila celé spodní patro v jeden silný vodní vír. Nebýt Garetha, tak jsem se tam utopila.“ Pohlédnu přitom na Jacka. “Uroboros byl po náš krátký rozhovor dost přímočarý. Jediné, po čem touží je… Raven. “Pohlédnu směrem k dívce, která stojí u stěny a za celou tu dobu ještě pořád neřekla ani slovo. Cítím se strašně, už jenom proto, že jsem probudila někoho, kdo jí očividně půjde po krku. “Nebo lépe řečeno to, co je v ní. Omlouvám se.“ Dívám se přímo na ni, i když neočekávám, že by snad mohla mít dostatek síly a někdy mi odpustit. Vím, že tohle byla chyba, velká chyba. A je to taky důvod, proč sedím tady a říkám jim všechno, co vím. Nebyla bych s nimi, nebýt jeho, Garetha a Slunce na sněhu – to je taky jediná věc, která mě nutí spolupracovat. Pořád nevím, co od nich čekat. Nejsem přesvědčená, že jsou lepší než Tim. “Zbytek znáte. To je všechno.“ Pohlédnu zpátky na Jacka. Je jenom na něm, jestli se rozhodne mi uvěřit. Já už si přeju jenom jediné – být někde aspoň na chvíli sama. |
| |
| Pokus o rozhovor Leigh se chvilku unaveně probírá a zkouší posadit. Trpělivě čekám na její reakci. Ta přijde o moment později v podobě ohlušujícího výkřiku. Brácha vždycky říkal, že umím udělat na ženy dobrý první dojem.. Snad je v pořádku. Místo pokusu o komunikaci se však rychle snaží opět pronést tu svou magickou formuli. Mé uvažování bylo v tomhle ohledu správné - kdybych ji nechal někde normálně vyspat, zmizela by dřív, než by k rozhovoru došlo. Nyní však stále v klidu stojím kousek od ní - nemusím být lékař, aby mi bylo jasné, že další kolo přemisťování její tělo teď určitě nezvládne. "Raven je v zasedací místnosti. Nic ti od ní nehrozí." Odpovím klidným hlasem zatímco se Leigh chopí nabízené sklenice vody. "Jsme teď na improvizované základně Oculu. I s cestou jsi nebyla mimo déle, než půl hodiny." Natáhnu se pro jednu porci špaget i s vidličkou. "Jsi už schopna jíst?" Nabídnu cizince špagety a zároveň si volnou rukou přitáhnu jednu židli od stolu, abych se mohl posadit naproti gauče. "Takže... Jak jsem již říkal, jen co získáš dostatek sil, můžeš svobodně odejít." Zopakuji ve snaze zjevně nervózní dívku uklidnit. "Než se tak stane, byl bych rád, kdybychom si mohli promluvit.. V Kostce jsme měli oba stejný cíl. Chtěl bych se více dozvědět o tobě a o tom, co jsi nám tam venku řekla. Stejně tak bych ti rád řekl něco o nás.. A třeba zjistíme, že si v našich cílech můžeme vypomoci." |
| |
| Jeden příběh za druhým Alespoň nestrádá. Má střechu nad hlavou i kde spát, má dostatek jídla a snad i nějaké té zábavy. Mohlo by to být horší, oba dva jsme si už prošli zhovadilostmi jako temné, vlhké cely, kde hnusná vězeňská strava byla nejsvětlejší částí dne. McKee má své nedostatky, aspoň ale ví, co má dopřát těm v jeho držení. Za to ho zabiju o něco rychleji. Až bude všechno tohle u konce, až budeme mít odpovědi i řešení, McKee bude muset zaplatit nehledě na to, co teprve bude, nehledě na důvody jeho činů. Jsou věci, které se neodpouští. Které já neopouštím. Napjatě poslouchám vyprávění modrovlásky, nezdá se, že by nám lhala. Samozřejmě může zatajovat, může měnit detaily, takto rozsáhlý a složitý příběh by si ale jen tak nevymyslela. Otázka je, jestli nelže ve svém zapojení. Takhle se zdá, že všechno dělala z nedostatku informací a protože neměla na výběr - stejně jako Gareth. Byli (a jsou) McKeeho otroky, kromě Reie tam nikdo nejedná dle své svobodné vůle. Možná ten Mech, v případě potřeby s ním ale nebudeme moci počítat, s roboty je jednání ošemetné. Plukovník Conrad, Uroboros. Tak takto říkají té entitě, co tam byla vzbuzena, zajímavé. Začátek je i konec, nekonečná cesta. Zničení a obnova. Jak trefné. Já vždycky preferoval ten přímý význam - had požírající si svůj ocas. Timothy by si měl sežrat ten svůj. I přes hutnou atmosféru mi unikne uchechtnutí, není to ale nic přátelského či žertovného. Jestli tím někoho vylekám, je mi to jedno, Heather sice vypadá, že se na mě bojí jenom podívat, moc dobře ale vím, že zrovna tahle holka je obrněná jako nikdo jiný. Když to bude moc, přijde ta druhá, nemusíme se tedy obávat o její křehké city. Trochu se zamračím, když zmíní, že Uroboros ublížil Garethovi a krátká pauza mezi jejími dalšími slovy si přímo žádá o nějakou poznámku na téma jeho úst, pro dnešek je to ale příliš bolestné téma a já zůstávám mlčet. Heather stejně přijde s tím, že Garetha vyléčila - tedy že mu znovuvytvořila ústa, než ale udělám něco jako poděkuji, v příběhu pokračuje. Naštěstí. Uroboros chce Raven. A když už jsme u Raven, skoro jsem si ani nevšiml, že se k nám připojila. Výborně, vypadá živá a zdravá, kde je ale Marrel? Alespoň on by měl znát důležitost porad a reportů z akce. Kývnu na Heather, která skončí, jinak to ale nekomentuji, má pozornost už patří Raven. "Kde je Marrel?" Jdu přímo k věci. "Jak jste pořídili vy? A koho to máte s sebou?" |
| |
| Špagetový výsluch Informácie od Gabriela ma trochu upokoja. Jednak fakt, že nikde na mojím chrbtom nestojí nabrúsená Raven, pripravená oplieskať mi moju chybu o hlavu a následne oplieskať moju hlavu o najbližšiu stenu. A jednak fakt, že som nebola mimo príliš dlho. Stále však zostávam v plnej ostražitosti, aj keď skôr psychickej než fyzickej. "Uhm..." zabručím po otázke ohľadom špagiet. Sakra, špagety... Neviem, kedy som jedla naposledy niečo poriadne, snáď ešte pred tou vecou v Perthe. Keď bolo všetko ešte relatívne normálne. Navyše, aj to nič, ktoré som v bruchu mala, som vyvracala chvíľu na to, čo sme vystúpili vo väzení z výťahu. V žalúdku mi to pekne vyhráva hladom, no zároveň je poriadne stiahnutý všetkým tým stresom a napätím z neznámej situácie. Mala by si niečo zjesť, Leigh, čím skôr budeš silnejšia, tým skôr odtiaľto môžeš zmiznúť! prihovorím sa v duchu sama sebe. A tak bez slova siahnem po ponúkanom jedle. Napriek hladu jem pomaly, akoby ma každé sústo bolelo a vyčerpávalo k smrti. Občas odlepím pohľad z cestovín a pozriem sa na chlapíka vedľa. Ktovie, či ma sleduje. Ešte pred chvíľou na mňa mierili zbraňou, spútali ma a mali za ktovieakého nebezpečného kolaboranta, a teraz mi servírujú talianske menu. Kurva, chlape, vysielaš dosť zmätočné signály! "Mne je to fuk..." odvrknem mu s dávkou nedôvery v hlase, takže by aj hluchonemý pochopil, že mi to fuk nie je. "Nezdá sa mi, že mám na výber...Zatiaľ." rezignovane sa prehrabujem v špagetách. "Aj tak som vám už všetko povedala v tom väzení!" |
| |
| Porada Heather mi nic nevyčítala, byla jsem ráda. Takže se jelo dál, protože Jack byl celej žhavej slyšet víc. Takže jsem se zase stáhla a pokračovala v jídle a poslouchala. Po pravdě mě to zase tolik nezajímalo jako ostatní. Mě bude prostě stačit, aby mi potom řekli kde co mám udělat a bylo to. Nakonec jediné o co mi šlo, bylo dostat Heather ze země. Je, ale pravdě, že při zmínce o Slunci jsem trochu zpozorněla. Pořád mi vrtala hlavou ta jeho podobnost s Xerou. Měla jsem mírné podezření, že ty data co jsou v něm... nebo vzpomínky, že by mohli být samotná Xera. I povahově si byli docela podobní. Jenže z toho co řekla jsem se nic moc nedozvěděla. Možná by nebylo na škodu o Slunci víc zjistit. Heather řekla, že můj příchod věci zkomplikoval. To mě docela nechávalo v klidu. Jestli někdo na mě hodlal házet pohledy, tak jsem jen bez zájmu pokrčila rameny. Nakonec to dopadlo dobře, proč se v tom rýpat? Někdo vešel, tak se ohlédnu a vidím Raven. Usměji se a zamávám na ní vidličkou. Jsem ráda, že je zpátky. Začínala jsem se tu cítit mezi těmi mezky docela v nevýhodě. Konec příběhu mě zarazí. Pravda.... magor to říkal. Chce Raven. Řekla bych, že nakonec mě tohle celé začne docela zajímat. Vzdychnu. To bude zase sranda. Doufala jsem, že bude konec porady, ale Jack se otočil na Raven a chtěl vědět jak dopadli oni. Co že to vlastně jeli dělat? |
| |
| Porada Slabě se na Hanu usměju a kývnu jí na pozdrav. Lehce bez zájmu poslouchám vyprávění Heather, nestihla jsem začátek a vzhledem k tomu, že tady jsou všichni, včetně ní, tak to asi dobře dopadlo. O to větší šok mě čeká, když řekne, že ta věc, ten Uroboros, chce mě. Moje myšlenky naberou zběsilé obrátky, když se pokouším dát si všechny kousky skládačky dohromady. Už když poprvé zmínila jméno Conrad, bylo mi povědomé. Multidimenzionální bytost navíc není něco, co chytnete stejně snadno jako rýmu. Světe div se, multidimenzionální bytost potkáte jedině mezi dimenzemi a já čirou náhodou znám muže, který se jmenuje Conrad a dostal se tam. Ale to není přece možné. Na druhou stranu, doteď jsem žila s pocitem Omniho jedinečnosti, možná že i to je jen iluze. Možná, že tam mezi světy jich žije spousta. Podle vyprávění Heather to ale znělo, jako kdyby byl Conrad tou bytostí ovládaný. A k tomuhle mi nechceš něco říct?! Osopím se na Omniho. Je pravda, že jsem dost znervozněla. Ale to by asi znervozněl každý, když by zjistil, že ho někdo takový hledá. Co po tobě chce? Po mě nechce nic. Jsem jen schránka, stejně jako Conrad. Vyvolává to ale otázku, jestli i nad mým tělem Omni nakonec nepřevezme kontrolu. Z myšlenek mě vytrhne Jack se svými otázkami. Jsem vděčná, že se můžu soustředit na něco jiného. O tomhle si budu muset promluvit s Heather až bude víc času. Vzhledem k tomu, že mám toho kocoura v hlavě, tak s tím stejně asi nic moc nenadělám. "Přivedli jsme...no, vlastně nevíme, kdo to je. Ale má dost zajímavou schopnost. Gabriel jí vzal do jídelny a chce z ní zkusit vytáhnout nějaké informace. Podle všeho se jmenuje Leigh a pracuje jako tatérka v Perthu. Ale už po mě nechtějte vědět, co pohledávala tatéka z Perthu ve vězení Oculu. Řekla jen, že hledá Stancheka, stejně jako my. Ale myslím, že sama nevěděla proč. Natož, aby věděla, kdo to vůbec je." Na okamžik se zarazím a lehce si povzdechnu. "Co se mise týče, tak to bylo hotové fiasko. Ve vězení skoro všichni mrtví, o těch pár, co přežili jsme se postarali my. Stanchek zmutoval v...něco..ehmm, sama nevím, co to bylo. Informace jsme z něj taky moc nedostali, nebyl příliš při smyslech a mlel o nějakém řádu a o meči." Rozhlédnu se kolem sebe, jestli to náhodou někomu něco neříká a pak pokračuju. "Mluvil s ním Gabriel, takže bude lepší ptát se jeho. Možná pochytil z jeho slov víc informací než já. Pak už to šlo všechno do kytek. Začal působit ten virus a všechny mrtvoly co tam byly po nás najednou šly." Otřesu se při té vzpomínce. "Dostali jsme se odtamtud jen tak tak. Leigh nás teleportovala pryč, těsně před tím, než to celé vyletělo do vzduchu. Bohužel ten, kdo měl výbuch na svědomí tam zůstal. Ztráta Mika mě opravdu mrzí, někdo jako on by se nám v týmu opravdu hodil. "Stanchek je mrtvý a jeho virus doufejme taky. Ale to je tak jediná pozitivní věc." Zakončím své vyprávění. |
| |
| Rozhovor nad špagetami Leigh Leigh se po mých slovech očividně trochu uklidní, ale bylo by rozhodně naivní si myslet, že je přátelsky naladěná. Špagety si však převezme. "Uvědomuji si, že jsme nezačali úplně nejlépe. Ale jak jsem již připomínal v Kostce, našli jsme tě v doprovodu dvou sériových vrahů. Vypadalo to, že je pustíš na svobodu, stejně jako Stancheka." Zakroutím hlavou a natáhnu se pro svou vlastní porci špaget. "Neměli jsme dostatek informací, svázat tě bylo logické preventivní opatření. A to dle mého docela pochopitelné." Ukončím vysvětlování svých vlastních činů. Lepší řečník, třeba Jack, by určitě vymyslel něco více chlácholivého a přesvědčivého, já však mohu nabídnout jen logický postup a jeho vysvětlení. "Ve vězení jsi toho řekla hodně, ale stále mi chybí ucelený obrázek." Řeknu zamyšleně s pohledem zakotveným u špaget. Jíst po tom masakru, který jsme cestou k Stanchekově cele viděli, určitě není nic jednoduchého. Léta v armádě mě však naučila nasypat do sebe jakékoliv jídlo při první příležitosti v co nejkratším čase - voják často neví, kdy se nají příště. "Dobře, odpověz na tyto dvě série otázek a jsi volná. A je už jenom na tobě, jestli budeš přemýšlet nad nějakou vzájemnou pomocí, nebo se tady dospíš a zase zmizíš." "Začneme událostmi v Kostce. Říkala jsi, že ani pořádně nevíš, kdo je Stanchek. Ten ale potom mluvil o Řádu, nějakých branách skrývajících jeho tajemství a Meči, který je otvíra. Víš o tom něco?" "Kdybychom se tam neukázali, co bys s ním dělala? Jaké s ním měl ten.. Stroj plány?" "Stanchek taky mluvil o nějaké třetí organizaci, kterou chtějí s Veritas ještě zničit. Třetí vedle Řádu a Oculu. Znáš ji?" Dokončím první sérii otázek a dám Leigh prostor se k nim vyjádřit. Mezitím se pustím do špaget a za několik okamžiků je jich na mém talíři o polovinu méně. "Teď bych se rád dozvěděl něco o Tobě. Odložím talíř i s vydličkou zpátky na stůl. "Ty schopnosti, které máš. To je díky té zlaté tekutině, o které jsi mluvila?" "A Noční stroj. Co to je? Přezdívka pro tvého nadřízeného? " "Ve vězení jsi naznačila, že pro něj nepracuješ úplně dobrovolně. Vydírá tě?" Dokončím druhou sérii otázek a opět mlčím. Jen se levou rukou natáhnu k talíři na stole, z kterého následně vyluxuju všechny zbývající špagety. Se zájmem však poslouchám všechno, co mi Leigh řekne. Poté však ještě jednou mluvím já - připadá mi fér informace jenom nevyžadovat, ale taky nějaké dávat. "Nebudu ti lhát. Oculus byl téměř celý zničen. Může za to teroristická organizace Veritas, ke které mimochodem patřil i Stanchek - proto jsme ho chtěli. Stále s Veritas bojujeme, ale prohráváme. A někdo s tvými schopnostmi by se nám určitě hodil. " Prázdný talíř odložím již definitivně na stůl. Místo toho své ruce zaměstnám helmou, která doteď ležela na mém klíně. Vím, že je to od našeho prvního setkání docela skok, ale věřím ti od chvíle, co jsi nás přemístila z Kostky těsně před výbuchem. " "Zkrátka, určitě bychom pro tebe našli využít. Ale věřím, že i tobě by se hodila naše pomoc. Viděla jsi, co dokážeme. A nejsme tady jediní. Takže pokud taky bojuješ proti Veritas, můžeme ti poskytnout minimálně palebnou sílu. A pokud se chceš vymanit z područí toho Nočního stroje. Můžeme ti na oplátkou za tvou pomoc nabídnout zázemí." |
| |
| Jeden naozaj zvláštny príbeh Gabriel sa snaží obhájiť situáciu vo väzení, ale jeho zmýšľanie je na míle vzdialené od toho môjho, takže mu môžem len ťažko porozumieť. Samé vojenské - to je logické a preventívne a pochopiteľné... Lenže ja skôr fungujem na princípe - najskôr to spravím a potom sa nechám prekvapiť výsledkom. Vlastne, presne tak som postupovala aj v Kocke. Čo by som s tými dvoma šialencami robila? A čo so Stanchekom, keby sa tam nezjavili Gabriel a Raven? Zaklopala by som mu na celu a prehodila "Nazdar, pán Stanchek, tak som tu..." Uverí mi vôbec, že som nemala absolútne žiaden plán? Ale ponuka odpovedať na otázky výmenou za slobodu znie celkom fér. Zľahka teda prikývnem na znak súhlasu. Lenže na množstvo otázok, ktorými ma zavalí, som asi príliš unavená."Neklamem!" oborím sa naňho hneď z princípu, "po tej udalosti v Perthe ma opäť našiel... Nočný stroj... zachránil mi život, pretože som bola zničená, úplne v koncoch! Už som vám povedala, neviem prečo je to tak, ale mám pocit, že keď ho neposlúchnem, stanú sa zlé veci..." Kristepane, hovoriť to niekomu nahlas je fakt divné. Sú to veci, ktoré tak trochu popierajú zásady zdravého rozumu. "Už predtým vravel, že musím s tými ľuďmi z Řádu. Že ich mám poslúchnuť, lenže... lenže mne nikto nemôže prikazovať, čo mám robiť. Myslím, že sa nahnevali. Istotne sa nahnevali! Hlavne tá ich šéfka... Ale ja som nikdy nechcela byť žiaden Meč!" ku koncu už temer kričím, veď prvý krát hovorím niekomu o udalostiach temer rok starých, ktoré som sa doteraz pokúšala vytesniť alebo utopiť v alkohole. Nie je to ľahké. Je to ako prebúdzať dávno pochovanú obludu. Nahnevane odstrčím tanier nedojedených špagiet ďalej od seba. Potrebujem si na niečom vybiť zlosť. Och, škoda že tu nie je to dievča! "So Stanchekom?!" vrátim sa k ďalšej z otázok. "Čo ja viem, čo by som s ním robila? Neviem. Mala som ho proste nájsť. Možno by mi dačo napadlo..." no dobre, toto mi samej znie ako sprostosť, ale posledných pár dní sa mi do vedomia vkrádajú informácie len tak, samé od seba. "Proste, ono to je tak..." zhlboka sa nadýchnem, trochu podráždená množstvom otázok, ktoré mi Gabriel kladie. To som až tak nezrozumiteľná? Neuvedomujem si, že v strese a únave skáčem z jednej témy do druhej a späť. "Keď ma vyhodili z toho ich debilného Řádu, o ktorý som sa ich v živote neprosila, dal mi Leo takú malinkú fľaštičku so zlatou tekutinou. Taký trapko - že Leonardo da Vinci, chápeš? Asi si myslel, že som úplne vygumovaná..." prvý krát sa pousmejem, i keď so značnou dávkou irónie. "No ale to bolo pred rokom... Aspoň som si pozrela Rím, kto sa len tak bežne dostane do Ríma, nie? Lenže pred pár dňami sa niečo divné stalo v Perthe. Niečo ako výbuch. Obrovská explózia." so stupňujúcim tlkotom srdca sa začnem trochu zajakávať, pretože mi s tempom reči nestačí dych. "Všetko bolo zničené, potom ten netvor čo vyzeral ako strom zabil chlapíka z kaviarne, a isto by zabil aj mňa...lenže... ja som mala tú fľaštičku... asi som to kurva nemala piť, mohlo to byť pokazené, však sa mi rok váľala v taške... A odvtedy som takáto..."bezradne rozhodím rukami, akoby som hovorila o nejakom tragickom postihnutí. "Občas vidím divné spomienky. Nie sú moje. Aj o tebe a Raven som niečo vedela krátko po tom, čo som vás zbadala. Aj o tých nakazených... Je to ako zožrať encyklopédiu! A kadečo dokážem. Stačí si povedať. Ale občas je to dosť únavné..." ťažko povzdychnem. S cudzími informáciami a neskutočnými schopnosťami sa ešte len budem musieť sama vyrovnať. "A tak nejak to je." Vyčerpane sa hodím do operadla ako po obrovskom výkone. "Sama presne neviem, kto Nočný stroj je... ale keby ste mali ceruzku a papier, mohla by som vám ho nakresliť!" navrhnem neisto. "Neviem, ako inak vám môžem pomôcť. Chcem sa vrátiť domov." v posledných slovách sa nesie obrovské zúfalstvo z nedopovedanej pravdy o tom, že domov už vlastne nemám. |
| |
| Probuzení v přepravním kontejneru Viděl jsem Jacoba, jak jsem ho mou žádostí zskočil. Ale věděl jsem, že to opravdu udělá. Tedy...spíš jsem v to silně doufal. Když pak pozvedlpistoli, usmál jsem se. Ostré bílé světlo se mi začalo drát skrze oční víčka. "Já to nepřežil?" zeptal jsem se a světlo zmizelo. Otevřel jsem oči a uviděl Jacoba. Prvně mě napadlo, že to je zase jen iluze. Jenže jsem se nemohl pohnout. Byl jsem přivázaný provazem k nějaké židli. A vypadalo to, že jsem zavřený v přepravním kontejneru. "Díky, Jacobe," řekl jsem po chvíli ticha, kdy se mi pokusil vysvětlit, že je skutečný. Pak jsem si na něco vzpoměl. "Jeden... jeden z těch kluků byl ještě naživu. Zavolal jsi mu záchranku?" zeptal jsem se a doufal, že aspoň on přežije. Že jsem je opravdu všechny nezabil. "A ještě něco. Buď prosím připravený. Sice se těď cítím lépe...ale tyhle provázky a židlička by mě neudržely, kdyby to zase přišlo," řekl jsem a zase zavřel oči. Aspoň trochu si to v hlavě srovnat a možná se i trochu prospat, než ostatní přijdou. A rozhodnou co se mnou. |
| |
| Kapitola osmá: Naděje budoucnosti LoďColin nepatřil mezi ty, kteří by riskovali. Nikdy se nevyžíval v hazardu, nikdy nechodil za holkami, nikdy si nevzal ani úplatek. Nedělalo to z něj sice velmi populárního člověka – popravdě už si ani nedokázal vzpomenout, kdy ho naposledy někdo z práce pozval na panáka -, ale jen díky téhle opatrnosti si mohl dovolit cennost, o které ostatní agenti jen snili. Rodinu. Svojí ženu, která se přes den starala o děti a přes noc studovala práva. Jeho syna, který byl naprosto příšerný v každém sportu, který kdy zkusil, ale přesto si všechny získal svojí usměvavou náladou a svojí dceru, která svým ďábelským úsměvem naháněla hrůzu i učitelům. Ano, byl jeden z mála agentů, kteří mohli po práci přijít domů a věděli, že na ně někdo čeká. Obětoval tomu hodně, ale stálo to za to. Otázka tedy vstává, proč Colin King, muž pyšnící se svou obezřetností, odletěl sám za Martinem. Žádná posila, žádný náhradní plán a téměř si zapomněl i zbraň. A otázka je to dobrá. Poprvé si jí položil Jacob, když pro ně Colin přijel. Formuloval jí, zatímco Martina odpoutali od židle a vešli do letounu a chtěl jí vyřknout během zpátečního letu, nic však neřekl. Kdybyste se ho zeptali, proč se nezeptal, řekl by z respektu. I když Oculus už neexistoval, stále považoval Colina za svého nadřízeného a nadřízených se neptáte na pocity. Pravý důvod však spočíval ve strachu. A tak nechal Colina Colinem a okupoval svou mysl kontrolou Martina, který stále seděl připoutaný. „Neboj, zavolal jsem záchranku,“ odpověděl, i když o něco později. Když přiletěli zpátky do Lodě čekal na ně Izzy, vypadal však, jako by právě viděl ducha...paradoxně. „Měli byste jít do zasedací místnosti. Všichni a myslím všichni VŠICHNI!“ řekne a vyhodí přitom kolem sebe rukama, aby ukázal na celou loď. Colin už se nadechuje k otázce, rozkazu, poznámce nebo jen blbému „eh“, ale Izzy už zase odplouvá o patro výš. „Co to sakra bylo?“ řekl Jacob s vytřeštěnýma očima. Colin se pousměje. „A oni se mi diví, že jsem se lekl.“ Cestou skočí do jídelny a uvidí Gabriela a Leigh jak si povídají a mezi tím se posilňují jeho špagetami. Jo, špagety mu šly. Bylo to jeho záložní jídlo, kdykoliv musel vařit, a protože se vždycky ve vaření střídali, no řekněme, že jeho děti už nesnášely špagety. „Měly by jsme jít do zasedačky. Prý všichni,“ řekl Gabrielovi s Leigh.„A jsem rád, že jste v pořádku,“ dodal. Poté, co se oba vyšplhali, na nohy, rozešli se k výtahu. Tohle je poprvé, co si Leigh mohla prohlédnout, kde to vlastně byla. I když toho moc neviděla. Zvláštní kulaté chodby s oranžovo bílím designem a mechanickými částmi. Celkem rozdíl od starověké sci-fi architektury Urbis Immortalis. Ale jen, co vystoupili z výtahu v prvním patře, okamžitě viděla, kde jsou. Čekal, na ní totiž výhled z Pozorovací paluby (KODEX). Měsíc a horizont planety se dělily o sluneční paprsky v přenádherné harmonii vesmírných těles. Bohužel na šok nebyl čas. Martin , Gabriel , Leigh , Colin a Jacob vstoupili do zasedačky, Viděli černou kočku posetou hvězdami, jak stojí nad hlavami všech zúčastněných. O pár minut dřív (a v hlavě Raven ) „Stanchek je mrtvý a jeho virus doufejme taky. Ale to je tak jediná pozitivní vě..,“ než poslední písmeno padne, tak co před sebou vidíš spadne a místo toho jsi znovu ve své hlavě. Stále to tam vypadá stejně, i když je tam o trochu větší nepořádek. Jako předtím i teď sedíš v pohodlném křesle vedle krbu, v němž plápolá chlácholivý plamen. Naproti sebe vidíš sebe jen ve hvězdné podobě. „Nemyslím si, že naše konverzace mohou nadále zůstat soukromé,“ řekne Omni. „Události, o nichž jsme se právě dozvěděli, silně komplikují všechno. Ten jež si teď říká Uroboros způsobuje problém. Abych mohl, i s tvými přáteli mluvit přímo budu muset opustit tvé tělo, ale to je pro mě velmi únavné. Nechal jsem v tobě jen malou část své moci. Tak malou, aby nepřevýšila tvou mysl. Poté, co tohle udělám, stále zbude dost energie na přeměny, ale naše konverzace budou u konce. Až spolu příště budeme mluvit, bude to muset být víc osobní. Ber to tedy jako dočasné loučení. “ Omni vstane a kývne na znamení, ať se připravíš. Stále o pár minut dřív (ale už mimo hlavu Raven ) „...c“ zakončí Raven své vyprávění. V tom se přemění do své hvězdné podoby a začne levitovat pár centimetrů nad zemí. Její pohled je však daleko. Hvězdná obloha se z její kůže poté začne oddělovat a formovat vlastní tvar. Během chvíle už není žádná hvězdná podoba a obyčejná Raven zase spadne na zem. Mezitím hvězdná deka levituje ve vzduchu a začne získávat tvar, až nakonec skončí jako kočka. Kočka, která je Haně vcelku známá. „Zdravím lidé. Přátelé Raven, přátelé Hany a nepřátelé toho, jež si teď říká Uroboros. Za chvíli budeme všichni a poté si promluvíme,“ řekne kocour. Nemluví však ústy, ale přímo do vašich myslí. Jeho hlas zní mocně jako kostelní chorál, ale přitom není rušivý či bolestivý. Je to jako by vám do mysli šeptal sbor těch nejhebčích hlasů. „Požádal jsem vašeho Roe, aby všechny svolal. Budou tady.“ V té chvíli se otevřou dveře a zbylí lidé přijdou dovnitř. Zpátky v přítomnosti „Jsme tady všichni. Excelentní. Jméno, jež jsem si vybral, abych mluvil je Omni. Hana a Raven mě už znají a Heather i Shynx také, i když naše setkání bylo krátké,“ . „Co jsi zač? Nějaký mimozemský symbiont?“ vyhrkne ze sebe Godard, který se nepřetržitě dívá na Omniho, jež chodí po vzduchu jako by to byl beton. „Mimozemský? Život mimo planetu lidí. Ano, ale ne jen. Já žiji mezi vesmíry. Stejně jako Uroboros. On je jeden z dvou důvodů, kvůli kterému jsem přišel. Další je stejný důvod, kvůli němu jste tady všichni. Ten, který Urobora probudil. Zahrává si s věcmi mimo 3 dimenzionální chápání. Timothy McKee. Každého z vás poznamenal a každý z vás má klíč k jeho poražení. Já preferuji ukazování než mluvení,“ . Hana Jsi na vesmírné lodi, ale ne na své vesmírné lodi. Tahle vypadá jinak. Cize. A je v ní neskutečné horko. Omni stojí hned vedle tebe a máchá přitom svým chlupatým ocáskem. Když se podíváš kolem sebe, vidíš malou armádu vojáků, jak míří zbraně na něco či někoho. Vojáci ti připomínají Flina, bratra Xery. A opravdu, když se zajdeš podívat na co míří, vidíš, že to je Xera. Ale všichni jsou zaseknutí v čase. „Tady jsem Xeru poprvé objevil,“ řekne Omni. „Jen vteřiny předtím, než rasa, která jí vytvořila nechala explodovat své vlastní slunce. Je mi líto, že umřela. Věděla jsi, že rasa, která jí stvořila věřila v to, čemu vy lidé říkáte reinkarnace. V nekonečný koloběh života. Slunce na sněhu. Tak si říká, ten robot, které ho si objevila, že? Je jí podobný.“ Scéna se znovu změní, teď si na Zemi v nějaké laboratoři. „Jeden z největších vynálezů rasy, která vytvořila Xeru byl přístroj umožňující dočasný přenos vědomí do digitalního prostoru. Tak se i obyčejný člověk mohl napojit na jakýkoliv přístroj na planetě zevnitř a třeba zneškodnit nějaké části, které se mu nelíbí. Lidé nedávno vymysleli prototyp, něčeho podobného...“ V té chvíli dostaneš velmi silný pocit deja vous a za chvíli vidíš proč. Omni začne pomalu mizet a ty jsi sama v prázdné laboratoři. Vedle sebe máš zrcadlo a když se do něj podíváš, vidíš...no...ne sebe. Máš na sobě laboratorní plášť, krátké zrzavé vlasy a obličej plný pih. Všimneš si také, že veškerá únava je pryč. Tvá jmenovka čte doktorka Soreen. Frigid Soreen. V té chvíli se otevřou dveře a dovnitř vejde nějaký lehce tlustší mužík s blonďatými vlasy. „Frigid? Co tady děláš tak brzo?“ Gabriel Než se naděješ, už jsi zase jinde. Ze začátku jsi dezorientovaný, ale to netrvá dlouho. Strohé stěny, několik dřevěných poschoďových postelí, perfektně poskládané vojenské oblečení. Tohle jsou kasárny. I když se zdají staré. Dost staré. Pak si všimneš kocoura, který se ti proplétá pod nohami. „Už jsme se potkali Gabrieli Marreli. Když jste byli uvězněny ve svých vzpomínkách, pomohl jsi mi osvobodit ostatní,“ připomene ti Omni. „Viděl jsem největší armády vesmíru jak dobývají hvězdy a většina největších vojáků z největších armád, si udělali z válčení rodinné řemeslo. Stejně jako tvá rodina. Když se něčí rodina zabývá konflikty už od nepaměti, dřív nebo později narazí na jeden, který rozhoduje o historii jejich druhu. Víš, kdo z tvých předků měnil historii?“ zeptal se tě Omni a s těmi slovy se pomalu rozplynul do vzduchu. V tu chvíli se dveře kasáren otevřeli a dovnitř vtrhl nějaký postarší voják. Zdál se ti povědomý. „Co tady děláte, vojíne? Pokud se nepletu máte být venku a seznamovat se se základnou. Myslíte, že vás omlouvá váš první den. Ostatní už na vás čekají,“ řekne ti přísně. Ne zlomyslně, ale přísně. Muž ti připadá neskutečně povědomí až ti pak konečně dojde odkud. Vzpomínáš si na něj z fotek. Je to tvůj praděda, ale to by tohle datovalo někdy krátce po 1. světové válce. Jack Krátký záblesk světla a sedíš na zadku, ale už ne v lodi. Rychle se rozhlédneš kolem sebe a zkontroluješ své okolí. Jsi v lavici, kolem tebe je dalších šest lidí, ale nejsou to děti, ani teenageři. Všichni jsou mladí dospělí, včetně tebe. Mohlo ti být, tak 23-24 let. Všichni vypadají vycvičeně a dívají se před sebe. Ani třída nevypadá normálně, žádná okna nebo rozvrh hodin. Pak si uvědomíš, kde jsi. Tohle je doba, kdy jsi trénoval do Oculu. Učil se taktiky a znalosti důležité k špionážnímu umění. Poté ti ten hvězdnatý kocour vyskočí na lavici a lehne si před tebe. S hlavou opřenou o své přední tlapky se na tebe dívá. „Nemyslím, že jsme se potkali Jamesi Lloyde. Ale, co o tobě vím je zajímavé. Žádná aura, žádná další bytost, virus nebo vojenská krev. Z toho, co o tobě vím, se zdá, že poslední dny přežíváš jen díky své vychytralosti a tvrdohlavosti. Velmi impresivní,“ řekne a s těmi slovy zmizí jako oblak páry a pak jako by ses vynořil z vody slyšíš učitele, který přednáší. „Takže po tom všem, váš informátor s vámi přestal komunikovat, ale podaří se mu, vám tajně sdělit, že je v nebezpečí. O jaké se asi bude jednat?“ zeptá se. Dívka ve předu zvedne ruku. Poznáváš jí jako Elisu Sloan. „Nejspíš na něj nasadili vraha, nebo odstřelovače, nebo něco v tom stylu.“ „Něco v tom stylu? Je velký rozdíl mezi odstřelovačem a travičem, mezi nájemným vrahem a najatými svaly. Jak zjistíte o jaký typ se jedná?“ pokračuje učitel v otázkách. „Musíme ho nějak vylákat?“ odpoví někdo. „A nebo naopak, schovat našeho informátora, daleko od lidí.“ „Ale pak bude mafián vědět, že o něm víme a ztratíme výhodu,“ odpoví hned Elisa, dychtivá opravit si reputaci. „Tak co tedy uděláme? Jak zjistíme, kdo je onen zabiják, tak aby jsem nevyplašili mafiána, který ho najal?“ zeptá se třídy. Raven „Vzpomínáš, jak jsme se potkali Raven,“ zeptá se tě Omni. Ve své kočičí podobě kolem tebe pomalu chodí v kruzích. A znovu jsi tam. V Toku. Vidíš ony několika hraněné konstrukce, které létají poloplynným prostorem. Ale už nejsi jen mravenec, který se těsně vyhnul zmáčknutí. Teď jsi vedle Omniho a prostorem poletuješ s naprosotu volností. „Ostatním ukazuji, ale bohužel, co bych chtěl ukázat tobě je moc daleko. Mimo váš vesmír. Chtěl bych ti ukázat odkud se Uroboros vzal, jak se potkal se svým lidským hostem a jak se dostal do tvého vesmíru. Chtěl bych ti to ukázat, ale nemůžu. Ne v téhle formě. Ale mohu ti dát jiné informace.“ Tok pomalu zmizí a ty se objevíš na zasněžené Sibiři. Poznáváš ono místo z vyprávění. Je to, kde Urobora potkali. „Poprvé jsem potkal Urobora, krátce poté, co jsem potkal tebe. Vycítil tvé společníky a připojil se k jednomu z nich. Chtěl se dostat do jednoho z vesmíru. Chtěl ho prozkoumat, chtěl ho rozebrat na kousky. Během té chvíle jsme se zrovna propojovali, ale viděl jsem, o co se snaží a musel jsem ho zastavit. Povedlo se mi to, ale trochu mě to unavilo, takže naše spojení trvalo déle. Jinými slovy...kvůli mému souboji s Uroborem ses do svého vesmíru vrátila o 50 let později, místo o 5 let. Je to něco, čeho jsem už dlouho litoval,“ řekne ti Omni a všimneš si, že se přitom vyhýbá tvému pohledu. Heather, Shynx, atd. Nic. Tak by jste popsali svojí změnu prostředí. Jen naprosté bílo, kam se podíváte. Ale něco je špatně. Něco se změnilo, něco vám chybí. Je to jak neukojitelný žízeň v centru vašeho bytí. . A v tom se otočíte ve správném směru a vidíte. Je to jako by jste se koukali do zrcadla, jen váš odraz vypadá úplně jinak. Heather i Shynx obě stojíte naproti sobě. Každá ve vlastním těle, každá sama. „Víte, že i pro mě jste záhada,“ uslyšíte hlas Omniho, který jako kocour, právě čistí svou srst.„Vždycky jste byli, už od začátku. Potkal jsem vás už tolikrát, ale vždycky jste záhada. Jedna z mála konstant. Vytvořeni Ex Nihilem, který chtěl tvořit víc než měl a poté...Pro mě to je matoucí, pro vás to musí být peklo,“ řekne Omni a přejde od své levé tlapky k pravé. „Lidé využili téhle vaší nejistoty a toho jsem se bál. Když jsme se potkali, řekl jsem vám, že se musíte dostat skrz ten portál. Vzal by vás na místo, na kterém jste měli být. Místo ve kterém možná dostanete odpovědi.“ Bílá se postupně začne rozestupovat a nahradí jí zelená a žluté. Na jedné straně hustý les, na druhé pláž. Jste na nějakém ostrově. Když se podíváte na moře, vidíte, že kolem sebe máte několik dalších ostrovů. „Tohle je to místo, ale ne doopravdy. Mohu vám říct kde je, anebo vás mohu nechat rozdělené, ale v tom případě budete rozdělení všichni.“ Zlomyslné vrčení se ozve z hustých lesních stromů. „Zavolejte, až se rozhodnete. Rozdělení anebo cesta za pravdou?“ řekne Omni a zmizí. Leigh Jen mrkneš a jsi zas někde jinde. Ale tentokrát to není tak hrozné. Jsi ve vířivce. Horká voda uvolňuje tvé svaly a jemné trysky je delikátně masírují. Aromatické vůně ve vzduchu zas pomáhají uvolňovat tvou mysl. Všimneš si kočky poseté hvězdami, jak pluje na zádech po vodní hladině vířivky. „Viděl jsem mnoho osob, jež byli svými lidmi považovány za hrdiny. Většina z nich na to byla připravování. Ať už vědomě nebo nevědomky, ať už účelně nebo náhodou. Avšak ty jsi jedna z těch výjimečných, jež nebyli na vyjímečný život nijak připravovány. Ani jsi se ho do něj nevrhla, ale byla jsi do něj vržena. Velice rád bych ti dal radu anebo nabídl směr, avšak ty si ho najdeš. Nemohu ti ukázat nic, co by jsi nemohla sama kdykoliv vidět. Potřebuješ jen čas. Bohužel času bude méně a méně, proto se mi zdálo vhodné nabídnout ti čas. Čas na odpočinek, čas na přemýšlení,“ řekne Omni. Pak se ve vodě otočí a začne lehce hrabat nožičkami. Kdyby jeho srst nebyla poseta hvězdami a nemluvil v tvé mysli, ani by si neřekla, že není jen obyčejná kočka. „Mohu však mít dotaz? Když společnost, jež si říkala Řád, chtěla aby jsi se k ní přidala. Proč jsi odmítla? A proč ti teď bylo nabídnuto přidání znovu odmítáš? Prosím, neber to jako soud, ale fascinuje mě to? Naučil jsem se mnoho o lidském chování během svého pobytu s Raven , ale stále je mnoho čemu nerozumím.“ Martin Cítíš písek a suchou trávu pod svýma nohama. Když se rozhlédneš, vidíš, že to je, jelikož kromě pár domečků je kolem tebe jen suchá tráva a písek. A samozřejmě ještě slunce, které do tebe praží neskutečnou silou. „Mnoho ras věří, že vesmír má smysl,“ uslyšíš ve své hlavě. Když se podíváš pořádně vidíš kočku o něco dál jak se vyhřívá na balvanu. „Věří, že nic se neděje náhodně a že všechno je součástí nějakého většího plánu. Ať už bohů, vědy, magie či technologie. Ale poté jaký větší smysl má tvůj osud. Byl jsi ve špatný čas na špatném místě a teď je z tebe, něco co nemáš rád. Zdá se to...zlé. To by řekla jedna rasa. Další by řekla, že tvé osobní štěstí sice bylo obětováno, ale zas tím možná budeš moct pomoct většině,“ řekne Omni. Mezitím vidíš, jak se někdo začíná blížit k těm několika domečkům, které vidíš kolem, ale je moc daleko, takže nevidíš přesně, kdo to je. Tvé celé tělo však zvláštně brní. „Jaký pak je tvůj smysl, Martine?“ zeptal se Omni. A pak už vidíš osobu blíž. Je znetvořená. Vypadá sice jinak, než ty, ale poznáváš, že to je práce stejného viru (Stanchek). Vypadá velmi zmláceně a unaveně. Pomalým tempem se přibližuje k budovám. Za ním běží jedna zmutovaná mrtvola. Muž se zastaví, sáhne na ní a pomalu jí začne celou absorbovat. Než se naděje, je celá v něm a muž se zdá o něco aktivnější. „Tvý přátelé se s ním střetli. Je to zvláštní věc tenhle virus Alpha. Nositel si vždycky regeneruje, pokud tedy není vstřebán jiným nositelem. Takže jediný způsob, jak ho porazit na dobro je další nakažený. Takže se tě znovu ptám, víš, jaký máš smysl Martine?“ zeptá se tě. |
| |
| Omni a Uroboros Tenhle pocit jsem už párkrát zažila. Moje vědomí se rozostří a já ustoupím do pozadí vlastní mysli. Rozhlédnu se po dobře známém pokoji, ve kterém je ale pěkný nepořádek. Je ten nepořádek v mojí, neb v Omniho hlavě? Odtrhnu oči od krbu a zaměřím se na kocoura, kterého mám před sebou. Na okamžik se obávám, že když jsem teď zjistila, že jiná, jemu podobná bytost ovládla Rogera, rozhodnul se přestat chodit kolem kaše a zmocnit se i mě. V další chvíli se za takové podezření zastydím, protože Omni začne vysvětlovat. Co může být víc osobní než když spolu mluvíme uvnitř mé hlavy? Chce se mi zeptat, ale než mám možnost na jeho slova nějak, jakkoliv, reagovat, opět jsem vystrčena z vnitřku hlavy. Zavrávorám a jsem ráda, že se můžu opřít o stěnu za svými zády. Jestli jsem předtím byla vyčerpaná, tak to není nic v porovnání s tím, jak se cítím po Omniho odchodu. Dívám se na modrého kocoura a je to zvláštní, vidět ho takhle a vědět, že ho vidí i ostatní. Sesunu se podel zdi a sednu si na zem, nohy mě prostě neudrží. A to mě opustil jen částečně. Alespoň takhle vidím, jak moc přepínám své tělo, když mám k dispozici síly, které nejsou moje. Do místnosti přijdou i Gabriel, Leigh a Martin, kterému lehce kývnu na pozdrav. Na víc se v tuhle chvíli nezmůžu. Následovaní Colinem a tím vojákem, kterého jsem viděla v Jackově kanceláři. Chtěla bych se Omniho zeptat na spoustu věcí, ale on řekne, že nám věci raději ukáže. Co to znamená? Velmi brzy pochopím. Tohle místo mě fascinovalo, když jsem ho poprvé uviděla, a fascinuje mě i nadále. Teď ale nejsem tak bezbranná jako jsem byla prve. Únava ze mě opadla a i hlad se vytratil, cítím se alespoň o něco lépe. "Samozřejmě, že si pamatuji naše první setkání." Řeknu i přesto, že to nebyla otázka. Tok pomalu zmizí a kolem nás se rozkládá zasněžená tundra, já ale necítím žádný chlad. "Proč jsi mi tohle neřekl už dávno? Pochopila bych to, takhle jsi musel poslouchat moje obviňující myšlenky o tom, jak jsi mě vyrval z mého života." Povzdechnu si a rukama si obejmu paže, chlad sice necítím ale příjemně mi tu také není. "Takže Heather tím, že ho probudila, zničila tvojí práci, je to tak? Tvůj souboj s Uroborem a moje ztracené roky, to všechno přišlo vniveč?" Vím, že nevěděla, co dělá ale i tak mě popadne zlost. "A Timothy? K čemu Urobora potřebuje? Co od něj chce? Čeho se snaží dosáhnout?" |
| |
| Bez masky Na vyzvanie som sa neochotne zdvihla hore na nohy. Vlastne som dúfala, že by som si mohla ešte chvíľu pospať, ale na druhú stranu, aspoň zistím, čo je tá základňa Oculu zač. Možno nebudem musieť čakať, kým načerpám silu na teleportáciu a jednoducho sadnem na najbližší vlak do Sydney. Ale sme vôbec v Austrálií? Chodby sú zvláštne, okrúhle, dosť neútulné. Mám však dosť práce s tým, aby som sa udržala na nohách ako zo želatíny, takže situáciu zbytočne nekomentujem. Až do vystúpenia z výťahu, keď mi výhľad doslova vyrazí dych. "Páni..." urobím maličký krôčik dopredu, skôr sa celá nahnem vpred fascinovaná výhľadom. "Je toto možné? Takže žiadny vlak do Sydney..." šomrem si vzrušene popod nos. Obzerám sa dookola - v miestnosti je niekoľko ľudí. Takže je takých ako ja, Gabriel alebo Raven, skutočne viac. Všetci vzhliadajú k naozaj podivnému domácemu miláčikovi - ale mne už asi naozaj neprináleží posudzovať, čo je normálne a čo nie - k mačke posiatej hviezdnou oblohou. O sekundu už sedím vo výrivke. Najskôr sa čudujem - žiadnu teleportáciu som neskúšala. Horúca voda ale tak príjemne rozmaznáva moje telo, že mi je vlastne celkom jedno, ako som sa sem dostala. Spokojne prižmúrim oči a zapradiem ako mačka. Mimochodom, mačka! Omni. Je tu so mnou. A mám pocit, že po dlhej dobe mi niekto rozumie, alebo aspoň nehovorí tie megalomanské žvásty a tajomné hádanky, ako Leo alebo Nočný stroj. Za svoju úprimnosť chce ale odpovede. Sebavedome sa usmejem. "Ja som proste taká. Rada hovorím ľuďom NIE. Je to sranda. Keď všetci povedia biela, ja poviem čierna. Keď všetci idú doprava, ja idem doľava. Svet je zábavnejší, keď plávam proti prúdu!" veselo sa zasmejem, žmurknem na mačku pravým okom a chcem si ďalej vychutnávať spoločnosť bubliniek. Niečo mi však bráni vo vysnívanej relaxácií. Nie je to celkom pravda, čo som mu povedala. Podobá sa to na starú Leigh Ann, na to dievča, ktoré žilo v Sydney len pre atrament, zábavu a víkendové žúry. Lenže tá Leigh Ann už nie som ja, tá možno zomrela v Perthe, alebo v tú noc v tetovacom salóne. "Aaaaalebo..."pripustím, že ešte niečo môže byť vo veci. Už sa netvárim ako rebelka z povolania, ani ako majster sveta vo flákaní sa, "alebo mám strach. Príšerný strach ako malé decko, tak sa márne snažím všetko zastaviť a vrátiť späť!" úsmev na tvári mi zamrzne, pretože sa cítim viac nahá, ako kedykoľvek predtým. "Späť do čias, keď som mala mamu a babku. Keď som vedela kto som a niekam som patrila. Keď bolo všetko až trápne jednoduché. Ale najmä, do čias keď som nemala žiadnu zodpovednosť - tej sa bojím zo všetkého najviac. Kto nič neskúsi, nič nepokazí..." nervózne praskám pravým ukazovákom bublinky rodiace sa priamo predomnou. |
| |
| Rozděl a panuj Po mém vyprávění se automaticky přešlo na report Raven, aniž by kdokoliv moje zakončení komentoval. Nebylo mi jasné, jestli je v pořádku, že poslouchám, ale neodvážila jsem se jenom tak zvednout a odejít. Nakonec… pořád jsem byla vězeň. Když se náhle Raven jenom tak přemění do své hvězdné podoby a pak se z ní dokonce určitá část odloučí, chvilku si myslím, že už jsem prostě unavená. Podle obličejů ostatních to ovšem nevypadá na psychické vypětí mé osoby. Až když zaslechnu ten hlas, rovzpomenu se. Tenkrát na Marsu. No jistě. Myslela jsem, že jej už nikdy neuvidím, po tom, co jsme zklamaly. Ale teď byl tady. Do místnosti vběhnou další dvě osoby, které nepoznávám. Beztak nejsem schopná se na ně soustředit, protože mou pozornost plně zaměstnává kočka vznášející se nad našimi hlavami. Jenom těžce odolávám nutkání protřít si oči. Jeho slova jako kdyby se dostávala k mým uším, ale ne do mozku. Nechápu, co se vlastně děje. A pak nic. Prázdno. Bílo. Tohle má být jejich klíč? Ne, to ne. Něco bylo jinak. Něco chybělo. Každému z nich. Něco, co tam bylo odjakživa a najednou se to vypařilo jako pára nad hrncem. Ta náhlá změna, ten pocit něčeho jiného skoro až fyzicky bolel. Obě dívky se otočí. Jedna doba. Dvě doby. Tři doby. Tak dlouho na sebe zírají, v němém údivu. Ta volnost, to prázdno. Jedna fascinovaná, druhá vyděšená. Stály tam naproti sobě a neřekly ani slovo. Jenom vstřebávaly ten okamžik. Byl tu však kocour, Omni. Obě k němu vzhlédnou, jakmile se dá do vysvětlování. Jak je možné, že i pro samotnou multidimenzionální bytost jsou zrovna oni záhadou? Bez mrknutí oka je dokáže vtáhnout někam úplně jinam, udělat z nich dvě, ale neví, co jsou zač? “To si ani nedokážeš představit, čičino.“ Pronese drze černovláska na jeho zmínku o pekle. Skutečně, jejich soužití nebylo zrovna ideální. Co si budeme povídat, ani podmínky nebyly zrovna na míru. Omni pokračoval. Mluvil o jejich nevědomosti, která je přivedla na scestí. Neznělo to však vyčítavě. Spíš jako fakt, kterého se obával a který bohužel přišel. Heather při té zmínce zahanbeně sklopila oči. A pak přišla nabídka. Tak rozdílná, obě strany tak lákavé. Kocour se vzdálil. Jedna však měla jasno hned. Druhou vyděsilo zlovolné vrčení zpoza stromů. “Tak o tom se snad ani nemusíme bavit, ROZDĚLIT!“ Rozhodí rukama Shynx a zatváří se, jako kdyby to přeci bylo absolutně jasné. “A..ale Shynx, my ty odpovědi potřebujeme! Ty nechceš vědět, proč jsi tady?“ Černovláska sebou při těch slovech cukne. Jako kdyby vlastně ani neočekávala odpor. Ale on tu byl. A to ji rozhodně nepotěšilo. “Co je mi po tom?! Prostě si budeme dělat, co budeme chtít. A každá sama!“ “Ale Shynx. Já to potřebuju vědět.“ “Heather. Slyšelas ho. Možná tam najdeš odpovědi. Kolik takových možná už jsi dostala? A kolik toho skutečně víš?“ Nebylo těžké modrovlásku přesvědčovat. Její pasivní povaha před tou agresivní ustupovala snad přirozeně. “A co bude s ním?“ Ukáže Heather prstem směrem k lesu, z kterého se opět ozve to zavrčení. Ten zlý příslib něčeho opravdu špatného. “Je naše zodpovědnost, nemůžeme ho jenom tak nechat odejít.“ “Naše zodpovědnost?! Cha!“ Černovláska se dá do pohrdavého smíchu. Jako kdyby nikdy neslyšela nic vtipnějšího. “To si snad děláš prdel! Na to ti teda seru a pěkne zvysoka. Někdo nás vzal, splácal do kuličky a vytvořil jedno JEDINÝ tělo. Tomu to hoď na triko.“ “Ten tady ale není. Shynx, skoro nic o něm nevíme! Určitě je velmi nebezpečný. Nemůžeme ho jenom tak vypustit do světa!“ Zoufalost v hlase modrovlásky byla jasně patrná. “A co je nám do světa, Heather?! Podívej se, jak se k nám chovají! Jak nás využívají! Tyhle ty chceš bránit? Aby tě pak zase odhodili jako posmrkaný kapesník?!“ Její hlas přidal na decibelech. Chvilku to dokonce vypadalo, že se svou bojácnou polovičkou zatřese. Pak ale zase odstoupí a zhluboka vydechne. “Podívej. Když se rozdělíme, zvládnu ho, dobře? Víš, co umím. Uspím ho, stejně jako toho boha. Bude to brnkačka.“ Jak přesvědčivě zní. Ona sama tomu skutečně věří. Jako kdyby neexistovalo nic, co by tuhle černovlasou zmiji mohlo zastavit. “Já to ale bez tebe nezvládnu, Shynx. Nenechávej mě napospas jim. Nevím, co si mám počít!“ V hlase Heather byla beznadějnost. Ta zoufalá prosba byla vidět dokonce i na její tváři. Jako kdyby se skutečně bála čelit světu sama. Jako kdyby jí tohle soužití svým způsobem vyhovovalo. “S tím jdi do hajzlu, Heather.“ Zavrčí Shynx, očividně značně rozladěna modrovlásčiným oponováním. Možná ani nečekala, že by s ní mohla skutečně diskutovat. “Vzpomeň si na Lednik. Na ty lidi dole ve věznici, na ty vojáky, pamatuješ?“ Modrovláska uhnula pohledem. Pamatovala si to. “Ty máš na svědomí, Heather. Zahynuli tam jenom kvůli tobě. To chceš mít na triku další dva nebohé životy? Zavřeš mě do svého těla jako do nějaký kobky? Dáš mi jeden dva prchavé okamžiky? Necháš mě dívat se z dálky na tvůj život? To mě zabiješ Heather. To nesnesu.“ Černovláska k ní přistoupí a položí jí ruce na ramena. Očima vyhledá ty její a zaklesne se do ní uhrančivým pohledem. “Já tě prosím Heather, nedělej mi to. Nech mě žít.“ Jestli to dívka udělala z náhlého přívalu emocí nebo z vychytralosti jí vlastní, nebylo Heather jasné. Ač už to však bylo jakkoli, nechala se tím zlomit. Především pro vzpomínky na ty mrtvé, které byly ještě moc čerstvé. Nedokázala se s nimi v tom náhlém útoku vyrovnat. “Já…“ Nedokázala to vyslovit. Jenom bezbranně zírala do malých černých panenek té druhé, které se rty pomaličku roztáhly do širokého, zářivého úsměvu. “Skvěle.“ Poplácá ji spokojeně po hlavě. Chyběl už jenom piškotek. “HEJ! Kde seš ty vypelichaná micino?! Je to jasný. ROZDĚLIT! A TO HNED!“ Černovláska si přiloží ruce k ústům, aby tak ještě znásobila svou hlasitost, která by i bez těchto opatření byla obdivuhodná. |
| |
| Odpovědi z minulosti Mé tiché prosby, aby alespoň Raven s Marrelem uspěli, nebyly vyslyšeny. Dle Ravenina vyprávění mohu soudit, že to šlo do háje snad hned po jejich příjezdu, Stanchek je ztracený, informace nemáme žádné, zahynula tam spousta lidí a jediné, z čeho se můžeme radovat, je zničení toho viru a návratu našich vlastních. S novou možná posilou. Podaří-li se nám jí přesvědčit - a bude-li vůbec přesvědčování hodna. Možná by nebylo na škodu jít se na ní pak podívat, zjistit, co se zač a zda může být skutečně prospěšná. Však jak jsme mohli jednou nepovedenou akcí za druhou zjistit, potřebujeme každého. Jedna akce v háji, druhá jakbysmet. Máme sice Heather, ta stále ale zůstává divokým koněm, na kterého se nemůžeme spolehnout a její získání vypuštění toho Uročura nepřeváží. Promnu si oči, než se ale stihnu řádně zamyslet nad dalším plánem, začne se něco dít s Raven. Cosi opustí její tělo, ona se podél stěny sune k zemi a podivná hmota získává tvar. Kočky? Už vlastně nejsme překvapen. Má reakce je skoro okamžitá, jen se tvor zjeví, už na něj mířím zbraní, dnešní den je plný katastrof a nějakou podobnou očekávám i teď. Očividně zbytečně. Tak tohle je ten slavný Omni, o kterém byla řeč? Ta entita, kterou chce Uročuro? Čekal jsem něco lepšího, na druhou stranu na kočku si stěžovat nebudu, rozhodně lepší než pes. Koutkem oka postřehnu příchod dalších, Martin s Colinem a Jacobem, poté i Marrel s neznámou asiatkou. Pěkná sebranka. Na pozdrav jim nekývnu, mou pozornost si získal Omni, který se nám asi snaží něco sdělit. Vsaďte se, že to bude v hádankách... Protože kde by v tom jinak byla ta zábava? Tohle má být ta zábava? Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde přesně to jsem. Cestování v čase? Nebo prostě jen cestování vzpomínkami? Tohle se totiž stalo - tedy, pravděpodobně. Pamatuji si podobné hodiny, spolu s ostatními jsem sedával v téhle místnosti a snažil se neunudit k smrti. Mé první roky v Oculu byly - nu, nikdy jsem nepřestal být nezodpovědným, namyšleným floutkem, tehdy jsem si ale myslel, že jsem sežral veškerou moudrost světa, všude jsem byl a všechno jsem znal. Neměl jsem žádné hranice, všechno jsem si dovolil a své názory i pocity dával dost hlasitě najevo. Nulovou disciplínu vyvažovalo obrovské sebevědomí a polovina zdejšího osazenstva mě nesnášela. A s druhou polovinou jsem chtěl spát. Počkat, to je nepřesné. Spát jsem chtěl se všemi a v mnoha případech se mi to i podařilo. Kromě ní. Tvář na kterou jen tak nezapomenu a se kterou mám spojeno spoustu protichůdných emocí. Elisa měla styl, byla krásná a chytrá, pyšnila se skvělým smyslem pro humor a facka, kterou jsem od jednou dostal, byla skoro nezapomenutelná i když rozhodně nezasloužená. Vždycky jsem věděl, že bude dobrým agentem - jenže taky jsem vždycky věděl, že ve své práci nechá svůj život. "Tím to není, za svůj život vděčím svému vzhledu. A umu v posteli, chceš to ukázat?" Odpovím Omnimu. "Co je tohle? Návrat do školních lavic jsem nečekal." Neposlouchal jsem tehdy, pochybuji, že budu poslouchat teď. Pak ovšem promluví vyučující a já pochopím. Tak o tomhle to je, samozřejmě. Omni mě chce popostrčit k správnému řešení mého současného palčivého problému, snad jako bych sám nic vymyslet nedokázal. Vím, co dělat. Lekce pokračuje, kdosi navrhuje ukrytí cíle a já kroutím hlavou stejně jako Elisa. Hloupé. Jenže Falk, ten kdo to navrhoval, byl vždycky pitomec. Už ani nevím, jak skončil, já s ním ale skončil hned po první strávené noci. Naivně si myslel, že spolu chodíme a odmítal připustit, že mám i jiné objekty zájmu. Jak říkám byl to pitomec, všichni věděli, co jsem zač a co ode mě očekávat, všichni až na něj, který si myslel, že mě změní. To zvládl až někdo jiný. Tak trochu. "Vyprovokujeme ho." Pronesu do ticha třídy, nejsem si ale ani jist, zda do svých vzpomínek mohu takto zasahovat. "Donutíme ho vylézt v době, kdy jsme připraveni. Kdy kontrolujeme situaci." Je to nebezpečné, většinou to ale přináší výsledky. Jenže jak? Jak vyprovokovat někoho, kdo může mít více želízek v ohni? "Za předpokladu, že život našeho...informátora je stejně důležitý jako jeho případná smrt," aneb jeho smrtí se ztrácí veškeré páky, které na nás mafián má. Teď je to patová situace, McKee nemůže nechat ublížit Val ani Garethovi, protože by mě pak nemohl kontrolovat, já zase nemůžu udělat žádný krok k odstranění svých problémů, protože by i McKee začal odstraňovat. "můžeme vyvolat situaci, kdy bude život informátora v ohrožení nějakou náhodou či třetí stranou." Přepadení banky, únos pro peníze - u Val by to fungovalo a nebylo by to poprvé, co by se o to někdo pokusil. "Zabiják pak bude nucen postarat se, aby mu jeho cíl někdo nezabil dřív než on. A vyleze ven." |
| |
| Loď a jiné tělo Raven když domluvila se najednou proměnila do své druhé podoby. Překvapeně pozvednu obočí a říkala si o co se snaží. Ale to, že se od ní najednou něco oddělilo mě donutilo vyskočit na nohy, že skoro prázdný talíř skončil na zemi, obsah se vysypal a talíř naštípl. Když Raven dopadne na zem, jsem hned u ní a kontroluji jestli je v pořádku a obezřetně pozoruji to cosi.... Ale zase jsem se uklidnila, když jsem to začala poznávat. Ušklíbla jsem se na Omniho. „Omni. Začínala jsem si říkat, kdy zase uvidím ten tvůj chlupatý ocas.“ Poznamenám. Jako vždy se objeví v takovouhle chvíli. Co kdyby někdy zkusil se objevit, když jsme v průseru? Takže Urobora ho donutil se ukázat, asi mu musel fakt dělat starosti. Vzdychnu. A když jsem se nadechla byla jsem někde jinde. Rozhlédnu se. Byla jsem tu sama a bylo tu dost horko. Zamračím se. Otočím se a vidím kočičího Omniho. A začne mluvit o Xeře. Zachmuřila jsem se. Řekl, že mu je líto, že Xera umřela. Nejsem si jistá jestli to myslí vážně. Měla jsem za to, že vyšší bytosti jako on se s takovými věcmi netrápí. A pak najednou mluví o reinkarnaci. Chvíli jsem nechápala proč o tom mluví. „Počkej... to jako, že se Xera reinkarnovala... nebo něco podobného... Do Slunce?“ ptám se opatrně. U strojů to asi bude trochu jiné než u lidí. Scéna se změnila a já se ocitla na zemi v nějaké laboratoři. Rozhlédnu se. Omni pokračoval a já se na něj zadívala a pak se začala pomalu usmívat. „Oh... takže se můžu přenést do kyberprostoru a zbavit Slunce na sněhu pout? A obnovit vzpomínky.“ Aspoň takto jsem pochopila to o čem mluvil. Jenže to mi už neodpoví a místo toho začne mizet. „Kam zas jdeš?“ ale věděla jsem, že ptát se je zbytečné. Byl pryč. A já se uviděla v zrcadle. Zrzka s pihatým obličejem. Doktorka Soreen.... „Omni už zase?“ zabrblám si pod nosem. A pak málem vyskočím z té cizí kůže, protože v té chvíli někdo vešel. Blonďatý muž s nadváhou. Frigid? Vážně? Soreen Frigid? Rodiče ji museli nenávidět. Pokrčím rameny. Naštěstí tohle nebyla moje první zkušenost, takže jsem nepanikařila jako poprvé. „Nemohla jsme spát. A tak namísto zírání do prázdna jsem se rozhodla přijít dřív. A co ty?“ ptám se a jdu k němu, protože mi tykal. Což znamená, že se máme znát, ale já netuším kdo je. Z visačky aspoň budu vědět jméno. |
| |
| Rodinné setkání Leigh mi vypráví svůj příběh a já ji bedlivě poslouchám. Všechno to zní až neuvěřitelně, ovšem události posledních několika dní nebyly o nic normálnější. Být Meč? Takže Meč je člověk? A jsi jím, nebo jsi jím jen měla být? Vynoří se mi v hlavě první z mnoha otázek, dívku však nepřerušuji. Na konci rozhovoru je vše o trochu jasnější - neměla žádný plán, dělá co musí, reaguje na události kolem, ale nic víc... "Dobře. " Neubráním se zklamání, které je z mého tónu jasně patrně. "Dal jsme ti své slovo, takže až nabereš síly, můžeš jít. Nebudu ti bránit." Sám se zvednu k odchodu, ale to už je v místnosti i Colin, Jacob a Martin. Nepatrně se usměju. Jsme rád, že jsou oba v pořádku. Takže přeci jen máme nějaké nové posily. "Nápodobně." Kývnu na Colina i jeho doprovod. Poté je už všechny následuju do zasedačky. Nechápu tedy, proč by měla jít Leigh s námi, ale třeba bude mít Jack, který pravděpodobně svolal tuhle schůzku, nějaké vysvětlení. Já jen doufám, že jeho mise byla úspěšnější, máme polohu Veritas a jdeme teď naplánovat koordinovaný útok - už mě nebaví prohrávat. Mé překvapení nad hvězdnou kočkou již není tak velké, jako bylo při našem prvním setkání. Přesto se neubráním překvapenému pozvednutí obočí. Co tu dělá? To už nám ale kočka kráčející "po" vzduchu vysvětlí důvod své návštěvy. Tak Omni... Zběžně se podívám, jestli se můj Kodex po tomto představení neaktualizoval. Ne. Omni je zřejmě zcela mimo dostupné záznamy Oculu. Kasárny? Uvědomím si po krátkém rozhlédnutí kolem sebe. Zdá se, že všechno to přemisťování, co jsem za poslední dny zažil, mi pomohlo na tyto změny polohy reagovat méně překvapeně a rychleji. Máme na tohle čas. Timothy může být kdekoliv. Dělat cokoliv. Všimnout si toho sledovacího zařízení. Přemístit svou základnu... Proběhne mi hlavou zcela praktická myšlenka motivována strachem z další situace, kdy budu muset někomu poukazovat na titěrná vítězství. To už mou pozornost ale opět zaměstná Omni. "Ano. Na to se těžce zapomíná." Přikývnu na Omniho poznámku o spolupráci v říši snů. Zachránili jsme tehdy spolu Raven a následně vlastně celé Kobe. Ztratili jsme ale Keiko. Jo, to nebylo titěrné vítězství... Omniho slova o mé rodině mi zní v uších ještě chvilku poté, co se úplně rozplyne. Má pravdu, už po mnoho generací kroky naší rodiny vedou do aktivní služby v armádě. V mámině očích se mísil strach, ale zároveň i hrdost, když jsme s Thomasem narukovali. Jak se asi musí cítit teď, když je její mladší syn považován za veřejného nepřítele..? "Pane, ano pane!" Zasalutuji automaticky v okamžiku, kdy mě známá tvář osloví. Teprve až potom mi dojde absurdita celé situace. Praděda? Přiznám se, že jsem nikdy nebyl ten typ, co by nějak často prolistovával rodinná alba. Ale ano, je to určitě on. Rychle nahmatám své psí známky a podívám se, za koho mě pokládá. Co mě tím chceš naučit, Omni? Na odpověď však nečekám a následuji svého pradědu velícího důstojníka ke zbytku ostatních. |
| |
| Tok Raven „Věděl jsem, že ti to řeknu a bylo to jako bych ti to už řekl...omlouvám se, je pro mne těžké vnímat čas jak ho vnímáte vy,“ odpoví ti Omni a pomalu se rozejdete blíž k Ledniku. Projdete zdí, jako by tam ani nebyla a objevíte se uvnitř. Jen co vejdeš dovnitř, připadá ti, že do tebe vrazí jeden voják, ale místo toho jen projde skrz, jako bys tam ani nebyla. Omni se nezdá nijak rozrušený a jen v klidu pokračuje dál. Poté se zmíníš o Heather . „Je to ze stejné části její chyba, jako tvá, jelikož jsi vešla do míst, do kterých jsi neměla nebo má jelikož jsem podcenil Uroborovu vychytralost. Za dobu, kterou jsem strávil v tvé mysli jsem se naučil mnoha lidským vlastnostem. Vinění nevinných je jedna z těch ošklivější a mezi ty nevinné patříš i ty, Raven,“ řekne ti Omni, zatímco projdete další zdí, za kterou se skrývá tajné schodiště a na konci schodiště místnost plná černé tekutiny. „Podívejme se tedy, jak Uroboros přišel na toto místo.“ Voda se začne točit proti proudu hodinových ručiček. Ze začátku ti není jasné, co dělá, ale pochopíš to ve chvíli kdy Heather s ještě jedním mužem přijde pozpátku po schodech dolů a vleze do točící se vody. Dojde ti, že čas jde pozpátku. Všechno se odehrává velmi rychle, takže si ničeho moc nevšimneš. A potom, co Heather s mužem odejdou po schodech nahoru, následuje celkem dlouhá doba ničeho. Občas sem zašel nějaký strážný s jídlem pro ostatní vězně, ale Conradova cela zůstala nehybná. Jenom ležel na svém nemocničním lůžku a nehýbal se. Monotónnost byla přerušena ke Conradově lůžku a začal s ním odjíždět. Čas se zastavil a rozjel ve správném směru. Dva strážní přicházejí dovnitř. Jeden má v ruce desku s papíry a druhý táhne nemocniční lůžko, na kterém leží muž v bezvědomí. Muž má na sobě obvazy, ale jsou velmi uvolněné a pod nimi se zdá být zcela zdraví. Strážný s papíry se otočí na svého druha. „Roger Conrad, věk 26 let?“ „Ne,“ odpoví druhý. „Conrad Roger.“ První ze strážných se na něj podívá skepticky. „Conrad není jméno, ale příjmení.“ „Je to Američan, oni mají debilní jména i příjmení.“ První strážný se srdečně zasměje a souhlasně přitaká. „Pravda, pravda. Stejně je to jedno, prostě ho tam strč. Stejně se neprobudí.“ „Kdo to vlastně je?“ „Jen nějaký experiment. Poslali ho v experimentální raketě a pár dní později se jim vrátil takhle. Tělo prý nešlo zničit, ani probudit, tak ho dali nám na hlídání.“ Čas se znovu zastaví a Omni se na tebe otočí. „Hmm...to nám nic neříká. Bohužel zdá se, že zbývá poslední možnost. Budeš muset jít do Toku. Tam je bytost, která měla Urobora hlídat, musíš zjistit, co se s ní stalo a jak mohl Uroboros utéct. Jedině tak budeš moct vědět, jak ho vrátit zpět. Dám ti schopnost cestovat otevřít cestu do Toku, ale jen dvakrát. Jednou tam a jednou zpět. Víckrát je to moc nebezpečné. Nechoď sama. Tok je VELICE nebezpečné místo. Až tam budeš hledej Zlaté Město...tohle bude na dlouhou dobu náš poslední rozhovor. Jsem rád, že jsem mohl sdílet své vědomí s tebou,“ řekne ti Omni svá slova na rozloučenou a dá ti prostor říct ty svá. |
| |
| Strach Leigh Příjemně zahřátá voda se lehce naráží do tvého těla, zatímco mluvíš a Omni pozorně poslouchá každé tvé slovo. Když domluvíš je chvíli ticho. Jen masážní bublinky stoupající na povrch vytváří tichý zvuk jak vrčení psa nebo pření kočky. „Za dobu, co jsem pobýval s lidmi jsem si všiml, že strach vás často nutí soustředí na minulost – na dobu, ve které jsi měla rodinu a ve které jsi věděla, co bude dál – a nebo obávat se budoucnosti. Budoucnosti ve které by jsi mohla selhat a ztratit ještě víc. Ale všiml jsem si také, že ti, kteří své strachy umí uznat, si mohou uvědomit, že přímo teď, v tuto chvíli jsou v pořádku. V tuto chvílí jsou stále naživu, jejich těla stále pracují, jejich oči se stále mohou kochat září noční oblohy a jejich uši stále mohou slyšet hlasy, těch kteří je milují. A tito lidé mohu změnit svět,“ řekne Omni, zatímco jeho kočičí očka upřeně pozorují jedno ze světel nad vašimi hlavami. Pak se otočí na tebe. „Samozřejmě, pokud jen ráda říkáš ne, tak to s tebou souvisí velmi málo. A je mi líto tvé ztráty, nemůžu a ani nemusím ti říct, kde je tvá rodina. Nemusím ti to říct, jelikož už to sama víš, jako všechno ostatní. Jen se musíš ptát na správné otázky a najít způsob, jak získat odpovědi, kdy je sama chceš. Ještě tady můžeme chvíli zůstat. Odpočívat. Poté se však budeš muset vrátit. Co uděláš po tom je na tobě. A ať se rozhodneš jakkoliv bude to správně.“ |
| |
| Třetí strana Heather, Shynx, atd Omni se ukáže po tom, co ho Shynx zavolá. Nezdá se jakkoliv rozrušen nebo dotčen jejím zvoláním či chováním, ale ani se nezdá dojat pozicí, ve které se ocitla Heather s tíživým svědomím. Pomalým krokem přijde k Shynx, která ho zavolala a zvedne hlavu, aby se jí díval do očí. „Rozdělení zahrnuje všechny tři. Rozhodnutí tedy musí být uděláno všemi třemi,“ Omni se podívá do hustých stromů, které jsou uprostřed ostrova. A jako by věděl, že se o něm mluví, celý ostrov se zatřese. „Podařilo se ti přemluvit Heather, budiž. Teď ještě musí ON souhlasit. A tak znovu, až přijdete na společné rozhodnutí, zavolejte mě,“ a stejně jako předtím i teď se Omni rozplynul do nicoty. A vy jste zůstali sami. Sami tři. Další otřes téměř rozpůlil ostrov na dvě půlky a mohly jste cítit jak se ten třetí přibližuje. Mohly jste cítit jak už stojí na okraji lesa, ale nevyšel z něj, jen tam stál a sledoval. Shynx – která už podobnou myšlenku Heather zmínila – se okamžitě napojila na jeho mysl připravena ho poslat do říše snů. Ale když se ponořila do jeho mysli, okamžitě spadla na kolena. Bylo to jak rána do břicha, jak sto sršních bodnutí do jejího mozku, nepřetržitá salva nenávisti a hněvu, která stoupala a klesala jak rozbouřené moře. Její samotné pocity – její vztek, odpor a nenávist – se proti tomu zdáli jako nepatrná slza. Shynx mohla být krutá, ale pro něj to nebyla volba. Bylo to vepsané do jeho DNA, pradávný kód vytisknutý do čisté esence jeho existence. Nebyl jako přírodní pohromy, jelikož ty jsou jen součástí tvoření, nebyl jako lidské zbraně, jelikož ty jsou výtvory něčí tvořivosti. Ne. On byl ničení a destrukce v té nejčistší destilované podobě. A to všechno se narazilo do Shynx jako tekutý vlak. Bylo to moc i na její mysl, jež zápasila s bohem. Když se vyrvala z jeho mysli bylo jí jasné, že jestli ho bude chtít přesvědčit bude to muset udělat osobně. A to samé došlo i Heather, pokud by se chtěla pokusit, aby ani ten třetí s oddělením nesouhlasil. |
| |
| Uroboros Nad jeho vysvětlením si jen v duchu povzdechnu a následuju ho skrz zeď. Je to zvláštní pocit, Ještě podivnější je, když mnou proběhne nějaký muž. Omni mě pokárá, že bych Heather neměla vinit z Uroborova osvobození. Vím, že nevěděla, co dělá. Přesto to pro mě není jednoduché. Navzájem se obviňovat je tak nějak...lidské. Omni mě provází Lednikem, jako kdyby tu ani žádné stěny nebyly. Sejdeme po skrytém schodišti a já se zmateně rozhlédnu po místnosti plné černé kapaliny. Fascinovaně sleduji tok času plynoucího pozpátku. Konečně se čas zpomalí a opět se vydá tím správným směrem. Přistoupím trochu blíž, abych si mohla nehybné tělo na lůžku prohlédnout. Roger vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Opět o krok ustoupím ale z rozhovoru mužů se toho příliš nedozvím. Zaujme mě, ale to, že byl zpátky během několika dní. Možná bych se mohla pokusit o výsledcích toho experimentu dozvědět trochu víc. Určitě se někde dají sehnat záznamy. "To nám opravdu neřeklo vůbec nic. Navíc vyvstává další otázka. Když já jsem potkala tebe a Roger Urobora. Co se stalo s tím třetím?" Je klidně možné, že se pořád ještě vznáší lapený někde mimo vesmír a čas. O to větší je moje nechuť vrátit se do Toku. S Omnim jsem ale nikdy neměla na výběr a tak ani tentokrát neodporuju. "Takže je na mě, abych ho znovu uvěznila? Co budeš dělat ty? Myslela jsem, že jsi na začátku řekl, že udržovat si v našem světě fyzickou podobu je pro tebe příliš vyčerpávající. Copak bysme společně neměli proti Uroborovi větší šanci?" Trochu zpanikařím. Kocour se mnou sice většinu času nekomunikoval a chrápal někde v koutku mé mysli. Ale pořád tam byl a to vědomí mě uklidňovalo. Teď mě posílá na místo, které je podle jeho vlastních slov velice nebezpečné. A já nevím vůbec nic. Povzdechnu si. "Počkej ještě. Uroboros je stejné rasy, jako ty. Jen je, něco jako vězeň na útěku? A tohle Zlaté město, obývají stejně mocné bytosti jako jste vy dva." Snažím se nějak si utřídit těch pár skrovných informací, které mám. "A ty čekáš, že na takovém místě dokážu přežít? To je šílené. Tohle nemusí být na dlouhou dobu náš poslední rozhovor. Tohle klidně může být náš poslední rozhovor vůbec." |
| |
| Utopená s myšlienkami To ticho, ktoré nastane, keď dohovorím, je fakt divné. Povedala som nejakú sprostosť? Alebo som toho priznala zbytočne veľa? Keby mal Omni ľudskú podobu, z výrazu tváre by som sa snažila vyčítať, ako na tom som. Ale čo preboha zistíte z výrazu mačky?! Táto neistota ma znepokojuje a zdá sa, že trvá celú večnosť. A trpezlivosť nie je práve mojou silnou stránkou. Napokon ale Omni prehovorí. Čakám, že mi bude vyčítať zbabelosť, alebo nerozhodnosť, alebo detinskosť. Že sa nahnevá, ako tá ženská, keď som nechcela byť Mečom, ktorým bude mávať. Z jeho slov mám ale pocit, že sa ma snaží pochopiť. Keď skončí, ťažko si povzdychnem a krátko na to naberiem do pľúc toľko vzduchu, koľko sa tam zmestí. Ľahkým, kĺzavým pohybom sa ponorím pod rozbúrenú hladinu výrivky a na moment tak unikám priamemu mačaciemu pohľadu. Oči nechám zámerne otvorené. Sledujem stĺpy vzduchových bublín rozbíjajúcich sa o hladinu. Ponáhľajú sa tam, kam patria, popri tom pevne obopínajú moje telo, ktoré im zavadzia v ceste a dotýkajú sa ma na pokreslených ramenách, lýtkach, stehnách.... Je to vlastne veľmi príjemné, v ušiach mi mierne hučí tlak a ja mám po všetkých tých udalostiach konečne čas sama pre seba. Hej, je to príjemná samota. Čo ďalej, Leigh, čo spravíš, keď sa vynoríš nad hladinu? Ako môže byť hocijaké rozhodnutie správne? Och, prečo nad tým vôbec uvažujem, nie som ako oni... Žiadna vojačka ani vesmírna bytosť. Som tatérka. Prúd vody mi masíruje chrbát a uvoľňuje sval po svale. A ktoré sú tie správne otázky? Ako na ne môžem prísť úplne sama? V ušiach sa ozve tlkot môjho srdca. Omni má v niečom pravdu. Teraz som tu a som nažive, pod hladinou zreteľne počujem svoj tep. Už raz som sa nechala ovládnuť strachom, ušla som predtým, čo ma tak strašne desilo, skúsila som to zabiť, zahrabať a pochovať, no a k čomu to viedlo? K ešte väčšej katastrofe. Čím pokazím viac - keď sa pohnem k niečomu neznámemu, alebo ak sa budem zúfalo vracať k známej minulosti. Kurva, môže jedna mačka tak zamotať hlavu? Z mojich úst unikne pár bubliniek, ktoré sa pridajú k ostatným,smerujúcim na hor. Neklamný znak toho, že sa tu už dlho skrývať nemôžem. Vynorím sa trochu zadýchaná z nedostatku kyslíka, ale aj tak o poznanie oddýchnutejšia, uvoľnenejšia a silnejšia ako predtým. Pretriem si oči zaliate vodou a uhladím zlepené vlasy dozadu, preč z tváre. "Rozumiem..." poviem potom Omnimu pomerne vyrovnaným hlasom, sama som prekvapená tým, ako pokojne momentálne zniem. "...myslím, že som pripravená." |
| |
| Probuzení Jack Učitel se lehce pousměje, nad tvým návrhem, ale nezdá se, že by se mu vysmíval. „Samozřejmě jako každý problém i tenhle má více řešení, ale přesně v takových situacích, kdy se musí vymyslet plán se často promítne osobnost agenta do jeho řešení. A vaše řešení,“ podívá se na tebe. „Ohrozit život vašeho informátora, aby jste mu ho mohl zachránit. Bude zajímavé vidět, jaký typ agenta z vás bude. A jak dlouho přežijete,“ řekne učitel a i slabý úsměv, který si na jeho tváři vyvolal zmizí a znovu se přenese do vážného stylu učení. Hvězdami posetý kocour se znovu objeví na tvém stole. „Myslím, že to je vše, co bylo potřeba. Víc už ti pomoct nemůžu, za chvíli budeš moct jít zpět, ale poslední věc. Cokoliv se chystáš udělat, nepokoušej se o to sám. Máš spojence, kteří ti mohou pomoct,“ řekl Omni a viděl jsi, že jeho forma začínala trochu blikat. Probudil jsi se ve „své“ posteli stále na vesmírné lodi. Rozespale si otevřel své oči a protáhl se. Všiml sis, že jsi se cítil odpočatě, jako už dlouho ne. Tvé svaly byly znovu plné energie, kruhy pod očima zmizely a dokonce i malá zranění, která jsi získal během těchto několika dnů zmizela. Co však nezmizelo a naopak ještě se rozrostlo, byl tvůj hlad. Který se ti připomněl hlubokým kručením v břiše. Na druhou stranu jsi měl plán a ten vyžadoval trochu plánování. Na třetí stranu, jsi mohl zkontrolovat ostatní, jak na tom jsou. |
| |
| Odin Hana „Jo, během polárního dne, taky se mi vždycky spí blbě,“ potvrdí ti muž. Když k němu přijdeš blíž a přečteš si jeho jmenovku, zjistíš, že jeho jméno je Viljo Revell. „No, když už jsi tady, můžeme pokračovat v testech. Hugo, už je tady a myslím, že zrovna připravuje Odina,“ řekne Viljo a otevře dveře tvé malé pracovny a vyjdete do chodby s jednou velkou skleněnou stěnou. Když jsi se podívala ven, viděla jsi jak venku zuří sněhová bouře. Viljo však dál a ty ho následuješ. Přejdete k ještě přes pár místností, až dojdete k laboratoři. Nebo aspoň, to je napsané na dveřích, ale když vkročíte dovnitř spíš to připomíná ajťácké doupě. Desitky počítačů, které v sobě mají připojeny další desítky kabelů a všechny procházejí mezi sebou a do zdi. A uprostřed jsou tři křesla. U jednoho z nich zrovna stojí vyhublý zrzek s tlustými brýlemi. „Čau Hugo,“ pozdraví ho Viljo, ale zrzek ho ignoruje a dál pracuje na svém. Vilje vzdychne a zavrtí hlavou. „No, aspoň se nic nemění,“ řekl a přešel k jednomu z počítačů. Něco na něm naťuká a pak se otočí na tebe. „Dobře, Odin už se zapíná. Zkontroluješ prosím načítání dat,“ požádá tě Vilje. „Doufám, že vychytáme všechny glitche, než přijde kontrola.“ „Oficiální název je finský kontrolní úřad pro neurologicko-technologický výzkum,“ řekne Hugo a stále si přitom hraje s křesly. Vilje znovu vzdychne. „Jak říkám, kontrola.“ V tu chvíli se všechno zastaví a objeví se před tebou Omni. Zdá se však méně pevný a skutečný a když jsi soustředila, přísahala jsi, že jsi viděla přes něj. „Bohužel víc času ti dát nemůžu. Doufám, že jsi získala informace, které ti pomohly. Budu tě muset vrátit, ale než půjdeš, chci ti jen říct, že tvoje budoucnost bude nebezpečná, neměla bys jí čelit sama,“ řekne Omni svá slova na rozloučenou. |
| |
| A zpět do akce Zvláštní sen V prvních momentech po probuzení to jako sen skutečně vypadá, vzpomínám si na útržky konverzace, na zapojení se do dávné minulosti a na tváře, které jsem ve svých snech už dlouhá léta neviděl. Stačí však jen pár nádechů a vzpomenu si na chvíli před tím snem, na podivného mocného kocoura a na jeho rady. Nejsem v tom sám. Mám tu lidi, kteří mi mohou pomoci a pravda je taková, že jejich pomoc budu potřebovat. Ať se mi to líbí či nikoliv, jsou akce, kde je potřeba nějakého týmu a já tu jeden takový mám přímo před nosem. Samozřejmě to není dokonalé, tihle lidé nejsou vycvičeni a půlka z nich neumí poslouchat rozkazy, stále je to ale lepší než nic a pro mé účely by to mělo stačit. Nesmí to ale být improvizace. Vymýšlení plánu v průběhu akce je sice můj obvyklý styl, tady ale půjde o příliš mnoho, abych to mohl riskovat. Jeden špatný krok a dopadne to katastrofou, kterou bych si nikdy v životě neodpustil. Vím, že si to vše budu muset promyslet a probrat do jednotlivých detailů, teď mi však můj žaludek dává najevo, že by se rád zapojil do diskuze. Dobře, dobře, však už jdu. Jen se rychle osprchuji a provedu další základní hygienu. Pak už stačí na sebe hodit jen modrou košili, protože modrá mi jde k očím a tmavé, přesně padnoucí kalhoty a jsem připraven vydat se na lov jakéhokoliv jídla.Skoro. Ještě učesat a vlasy trochu nagelovat, aby trčely správným směrem. Možná jsem na mimozemské lodi mimo Zemi, to mi ale nedává důvod nevypadat skvěle. Má nálada se od...včerejška, předpokládám, trochu zlepšila. Stále mi vře krev při pomyšlení na vše, co se stalo a na McKeeho aroganci a vítězství, spánek ale pomohl. Spánek a jasná vidina cíle. Vím, co chci, v hlavě se mi začíná sumírovat plán jak to udělat a teď nezbývá než přejít k samotné realizaci. A jídlu. Ano, žaludku, slyším tě velmi dobře. Takže co tu máme? Vajíčka, mléko, nějaká ta zelenina, prostě základní potraviny na snídani. Je vůbec ráno? Já se probudil, takže bude ráno ať je čas jakýkoliv. "Izzáku, jaký je čas? A den?" Ať je jeho odpověď jakákoliv, dám se do přípravy jídla. Omeleta se zeleninou a slaninou. To by šlo. Zatímco míchám jednu ingredienci s druhou, dávám si v duchu dohromady vše, co bude třeba. Neustálá monitorace. To se zdejšími systémy zvládneme. Chce to přidat trochu soli, tak, to je ono. Co dál? Zjistit si, kde je. Ve...dvou lidech jí unést do auta či dodávky. Takže auto, nejlépe kradené - nebo nahlášené jako kradené. Chtělo by to i tmavá a tvrzená skla, uvidíme, zda to půjde. Nakrájet a osmahnout cibulku - Bude přepravena do opuštěného skladiště. Sehnat opuštěné skladiště. Opět nic, co by vedlo přímo ke mně. První omeleta se už smaží. V autě jí bude muset být řečeno, že se nemá čeho bát, v jejím stavu může být jakýkoliv stres nebezpečný a přestože je má sestra bojovnice, jsou věci, kterým jí vystavit nehodlám. Druhá omeleta je připravena. Co dál? Máme místo, víme jak. Pokud je ten najatý vrah dobrý, už teď z ní nespouští oči, bude tedy hned vědět, že se něco děje a třeba zaútočí již při převozu. Celou dobu budeme muset být poblíž a hlídat transportér. Další a další omeleta nachází své místo na talíři. A kdyby jí hlídal nějaký idiot, kterému to uteče, nahrajeme i požadavek na výkupné zaslaný přímo mě a zcela náhodou nějaké informace utečou i do médií, pro které bude únos Valerie Lloydové naprostou žní. Za tohle by mi měli poděkovat. To bychom měli. Zapomněl jsem na něco? Nemyslím si. Dva talíře jsou plné omelet, slanina napečená, zelenina nakrájená, mohu tedy usednout k jídlu. "Izzáku, zavolej sem ostatní, že bych s nimi rád mluvil. A že tu je jídlo." Zakousnu se do prvního sousta a kamarád žaludek hlasitě poděkuje. "Řekni jim, že potřebuji, aby mi pomohli někoho unést." |
| |
| Tajné město Gabriel Rychlý pohled na známky, kolem tvého krku ti prozradí, že tvé jméno je John Doe...ne zrovna originální, ale nevypadá to, že by někdo měl nějaké podezření. Vyjdeš tedy ven za ostatními vojáky. Vidíš je hned před sebou, jak čekají nastoupení v řadě, ale zatím co k nim jdeš máš čas si prohlédnout své okolí. První si všimneš, že jste uprostřed pouště, ale ne takové, jako byla v Austrálii, je tady trochu víc trávy. Dále vidíš zcela prázdné město, před kterým stojíte. Jsou tam budovy, ulice a obchody, ale jinak se zdá zcela prázdné a nijak nepoznamenané lidským životem. Vzpomínáš si na atomová města, která Amerika stavěla v 40. a 50. letech, aby na nich zkoušela atomové bomb, ale to by mělo být ještě celkem daleko. Jak se tak díváš na město, málem narazíš do jednoho z autobusů, která tady jsou. To je další věc. Je tady velká spousta autobusů, připomínající vězeňské, ale ty správné barvy. Než dojdeš k ostatním vojáků, ještě se rychle otočíš zpátky na kasárny a vidíš, že jsou velmi na rychlo postavené, stejně jako město. Ale to už se zařadíš. „Když už jsme tady všichni,“ tvůj praděda na tebe hodí ještě jeden naštvaný pohled, „tak můžeme začít slečinky. Všichni jste byli vybrání z tří důvodů. Umíte střílet, to jste potvrdili ve válce, umíte poslouchat, to jste potvrdili příjezdem do prostředka nevadské pouště, bez jakékoliv informace, a umíte držet jazyk za zuby, to...každý z vás potvrdil jinak. Každá z těchto znalostí bude v následujících letech nejen testována, ale u některých vás zlomena. Proto si pamatujte, že všechno co uvidíte je pro dobro naší bohem darované země.“ Mávnutím ruky naznačí, aby otevřely dveře autobusů. Když to udělali vyšlo z každého autobusu asi dvacet lidí. Každý z nich byl nějak označeny barevným pruhem, který jim byl všít do oblečení. Černoši měli hnědý, nějací muži a ženy měli růžový, jiní lidé – u kterých šlo vidět, že jsou mentálně slabší . měli žlutí a poslední barva byla červená. U některých se barvy dokonce kombinovali. Jak postupně vystupovali lidi z autobusů všiml sis jedné velmi povědomé tváře. Byla to Varga. Vypadal mladší, ale byla to ona. Na oblečení měla červený a růžový pruh. Šla vedle nějaké černé dívky, která měla hnědý a růžový pruh a která se na Vargu držela pevně za ruku. „Tohle jsou vyvrhelové. Ty na které se bůh neusmál. Retardi, buzny a kdo ví co ještě,“ vysvětluje tvůj praděda. „Uvnitř toho města čeká několik fakt chytrých hlav, kteří z nich udělají něco velmi užitečného. Vašim úkolem je hlídat je a“ Jako tečka od osudu, jen co to dořekne, tak z města vyběhne muž, bez kůže, ale jehož orgány, krev i vše ostatní stále zůstávalo na místě. Zatímco běžel řval neuvěřitelnou bolestí, která trhala uši všem z okolí. Až tvůj praděda vytáhl svou příruční pistoli a dvěma ranami ho střelil do hlavy. „A když je nutné, zabíjet.“ Pak se vše zmizí stejně rychle jako se to objevilo a ty jsi v bílé místnosti. Před tebou stojí Omni. I když se zdá jen jako obrys Omniho, kterého jsi viděl předtím. „Historie nám toho může říct mnoho o přítomnosti a pomoct s budoucností. Nebo aspoň to jsem od vás lidí slyšel. Ale jestli mohu jednu poslední radu, nechoď tam sám. Máš lidi, kteří ti mohou pomoct. Hodně štěstí Gabrieli,“ řekne ti na rozloučenou. |
| |
| Odin Přikývnu. Polárního dne? „Jistě. Pojďme na to.“ Řeknu a následuji ho, fajn nemusela jsem jít na slepo. Jak jsme šli, tak jsem se rozhlížela. Na chvíli jsme se ocitli v chodbě, kde se dalo podívat ven. Sníh.... hodně sněhu. Sakra... Severní pól? Jižní pól? „Nevím proč, ale vždycky, když kouknu ven trochu čekám, že uvidím Santu.“ Zavtipkuji, ale bylo to trochu účelové. Buď to mi řekne, že jsme na špatném pólu nebo, mi to potvrdí. A nebo... ještě by to taky mohla být tundra v Rusku. Možná. Vešli jsme do laboratoře i když mi připadá, že jsme spíš vešla do nějaké serverovny. Hromada techniky. Viljo pozdravil Huga, podívala jsem se na vyzáblého zrzka. Ten ani nereaguje. Asi to bude nějaký génius. Trochu jsem čekala, že se posadím do křesla a vydám se do kyberprostoru, ale v tu chvíli vše zamrzne a objeví se Omni a řekne, že mi víc času dát nemůže. „Cože?“ divím se a zadívám se na něj. Trochu mě překvapí jeho stav. Byl... trochu průhledný. Zamračím se. Že by byl oslabený? A dal mi ještě radu. Abych nebyla osamělý vlk, protože mám nebezpečnou budoucnost. Nevím co tím myslel. Mám spoustu přátel co mi pomáhají. A jestli myslí to, abych byla za dobře s klukama.... byla bych. Kdyby tedy dělali to co chci. Jenže oni si všichni chtějí hrabat na vlastním písečku a to celou věc komplikuje. „Dobře. A ukazuj se trochu častěji.“ Řeknu mu na rozloučenou. |
| |
| Ten třetí Shynx zírá na kočku, jako kdyby ji každou chvíli měla čapnout a narvat si ji do tašky. Omni však vysvětlí, že pravidla hry ještě nebyly zcela naplněny. “Ale notak! Co kvalifikovaná většina? Jsme v demokratické zemi!“ Rozčilování jí bylo k ničemu, kocour byl v mžiku zase pryč. Černovláska vztekle div nenakopla ten malý obláček, co po něm zbyl. V následující chvíli málem upadla, protože se přesně v tu chvíli celá země zachvěla. Z lesa se ozvalo praskání dříví, zrovna jako zuřivé vrčení. Byla přesvědčená, že jej uspí, tak jako to udělala předtím s bohem. Nic těžkého, zvládla to jednou, zvládne to podruhé. V ten moment, kdy se ponořila do jeho mysli, jako kdyby jí někdo přelomil vejpůl. Jestli ona pociťovala vztek, tak on jím žil. Stravoval jeho samotného a stravoval i ji. Bylo to, jako kdyby se potápěla v čisté zuřivosti a agresivitě, jako kdyby ji požírala. Nohy se jí pod tou tíhou podlomily. Snažila se vymanit, ale jeho mysl byla jako rozbouřené moře. Jakmile měla pocit, že se dostala na hladinu, další vlna ji smetla ještě hlouběji. Jestli ona nenáviděla, tak on přímo bytostně nesnášel, jestli ona zuřila, tak on se vzteky přímo zmítal. Najednou jí její vlastní pocity připadaly vedle těch jeho jako maličké zrnko písku. Nikdy by to nepřiznala, ale samotnou ji to vlastně celkem vyděsilo. Především fakt, že se z jeho mysli vyrvala spíš štěstím a proto, že se na ni plně nesoustředil. Musela si vzít chvíli na uklidněnou. Musela se zhluboka nadechnout. Setřást ze sebe tu čirou nenávist, tak průzračnou a přitom neurčitou, která ji samotnou stravovala. “Doprdele už! Fakt se těším, až se vás zbavím!“ Zavrčí na Heather a bez ohledu na to, jestli se ta druhá pohne nebo ne, vydá se směrem k lesu. Tentokrát však ne tak rozhodně, jak by jindy šla. Modrovláska prozatím zůstává na svém místě, nemá totiž moc dobré tušení z toho, co má právě nastat. Nerozhodně tedy stojí na kraji a pokouší se “HEEEEJ! Vazoune! Musíme si promluvit!“ Ten hlas byl neskutečně protivný, pisklavý a panovačný. Nikomu by nebylo příjemného ho poslouchat. Jemu určitě ne. Než se vůbec Shynx nadála, s ohlušujícím rachotem lámání dřeva proti ní letěl kmen stromu. Uskočila opravdu jenom o kousek, jinak by ji strhnul s sebou. “Co to kurva děláš?! Sídlím s tebou v jedný hlavě, ty demente!!“ Rozječí se, ale dřív, než stačí cokoliv dalšího udělat, tyčí se v celé své výšce přímo nad ní. Nad všemi těmi stromy, zíral jejím směrem. Bohužel moc krátce. V následující chvíli už ji drtil ve své ruce, která byla jako lopata od bagru. Měl neskutečnou sílu a rozhodně se nebál ji použít. Jako kdyby ji nepoznal. Jako kdyby na tom snad ani nezáleželo. Jako kdyby bylo jeho cílem jediné. Kosti jí začaly praskat, byla to tak šokující bolest, že ze sebe černovláska nedostala jediné slovo. Nechápala. A pak letěla vzduchem. A pak dopadla na zem, ale to už sotva vnímala. Naštěstí měl ‚Netvor‘ v cestě spoustu stromů, které musel zničit, které musel odstranit a rozbít. Vyrvat i s kořeny, rozlámat na třísky, rozdupat a rozervat. Všichni asi víme, jak by to dopadlo, kdyby tam nebyla Heather a její schopnosti. Kdyby k ní okamžitě nepřiběhla a nevyléčila ji. Všechny ty popraskané kosti, žebra, která byla spíš jakoby zapíchaná do hrudního koše než spořádaně poskládaná. Opravdu ošklivý pohled. Černovláska otevřela oči až po nějaké chvíli a bylo na ní jasně vidět, že sama pořádně neví, co se vlastně stalo. “Tohle nemůžu dopustit, promiň Shynx.“ Pronese po chvíli ticha Heather. A věřte nebo ne, druhá dívka poprvé prostě zůstala zticha. Neřekla ani slovo. Jenom tam seděla na zemi a zírala směrem, odkud se ustavičně ozývalo praskání dřeva a nelidský chrapot. Jestli byla černovláska ještě v šoku, nebylo Heather jasné, ovšem musela jednat rychle, než nabyde svojí klasické lehkovážné sebejistoty a zase se začne stavit na hlavu. “Omni? Omni, mohu?“ Jakmile se zjeví, jemně se na něj usměje, přitom ale stále klečí u Shynx a drží ji za jedno rameno, snad aby se neskácela zpátky na zem. “Rádi bychom věděli lokaci toho místa. Musíme se o sobě dozvědět víc. S ním se nedokážeme dohodnout. Musíme ho tedy pochopit.“ Hleděla na něj pevně. Věděla, že to není souhlas všech tří, ale pořád to něco znamená. A přesně v to doufala. |
| |
| Vesmírná kočka Seděl jsem tam spoutaný a snažil se usnout. Skoro se mi to začalo dařit, ale někdo přišel. Colin. A sám. Nějak jsem čekal, že přijdou i ostatní. Odpoutali mě, zavedli do nějakého letounu a vyrazili jsme. Nechal jsem se poslušně zase spoutat a jen mlčky trávil cestu... kam vlastně? Po přistání jsme vešli do něčeho. Podivné tvary chodby mě docela udivily. Nemyslel jsem si, že někdy uvidím kruhové chodby. Asi nějaká základna. Ale když jsme jimi procházeli, měl jsem nepříjemný pocit, že nejsem na nějaké základně. "Boha jeho," hlesl jsem, když se před námi objevil Izzy a hned na nás vypustil, že máme jít rovnou do zasedačky. Jacob byl také překvapený, takže ho asi viděl poprvé. Colin ho ale už zná. Na nic jsme nečekali a šli rovnou do té zasedačky, kde by už měli být ostatní. Když jsme tam vešli, byli tam už všichni. A někdo navíc. Nějaký vesmírný kocour. Jen tak tam byl. Jakoby se nic nedělo. A mluvil, ale ne tlamou. Přímo do mé hlavy. Sakra. Ne. Zase halucinace. Začal jsem pomalu ustupovat, až jsem narazil zády do zdi. Ten kocour stále mluvil do mé hlavy. Ale znělo to, jakoby mluvil ke všem. To se mi i potvrdilo při Godardově dotazu. Takže to není jen iluze? On mi fakt mluví přímo do hlavy? A pak to přišlo. Probudil jsem se na zemi. Ale na na chladném kovu. Nýbrž na písku. Rozhlédl jsem se a uviděl několik domů opodál. Musel jsem si udělat rukou stín nad očima, protože to slunce tady pražilo. Doslova. Pak jsem uslyšel zase ten kocourův hlas. Teď leží na kameni kousek ode mě a vyhřívá se. Mluvil o tom, co se mi stalo. O tom, co jsem teď. A že to má nějaký vyšší význam. "Jak ty to víš?" zeptal jsem se po chvíli ticha. Ale místo odpovědi jsem si všiml někoho, jak se potácí směrem k budovám. Nepoznával jsem ho, ale byl taky zmutovaný. Jako... jako já. Teda...to něco ve mě. "Já..." chtěl jsem něco říct, ale uviděl jsem druhé monstrum, jak za ním běží. A k mému překvapení ho ten polomrtvý chytil a ... vstřebal. Normálně jej jeho tělo začalo pomalu pohlcovat a on pak vypadal, že silněji. Už se ani nepotácel. Kocour se zase ujal slova. Mluvil o tom viru. Jak je možné jej na dobro porazit. Že jsem k tomu potřeba já. Jako nějaký pitomý nástroj. Nic víc. Ale něco mi na tom nesedělo. "Ty víš, co je ta věc ve mě zač? Jak jsi to nazval? Alpha virus? Jestli něco víš, řekni mi to." |
| |
| Špinavá minulost Když následuji pradědu k ostatním vojákům, udiveně se dívám kolem sebe. Vylidněné město a hromada autobusů. To vše umístěné uprostřed pouště. Tohle smrdí. Armáda neposílá své vojáky doprostřed ničeho za úkoly, pod které by se mohla podespat. Nespokojeně nakrčím čelo, ale to už stojím v pozoru vedle vysokého zrzka. Praděda nám předá základní informace - všichni zde sou dobří střelci, co poslechnou rozkaz a na nic se neptají. Vojenská klasika. Překvapením zamrkám až ve chvíli, kdy z autobusů začnou vycházet označkovaní lidé. Nejsou to ale vojáci nepřítele, nýbrž lidé různého věku, barvy kůže a postižení. Lidé s postižením žlutí, jiné rasy hnědí... Růžová by mohla patřit homosexuálům, ale co ta červe...No to ne..! Zaraženě hledím na mladší verzi Vargy, která také vystoupí z autobusu. Vzápětí můj praděda pokračuje v proslovu o "buznách a retardech". Propálím ho naštvaným pohledem. Naše rodina byla na nejrůznějších akcích a srazech veteránů vcelku oblíbená - patrioti, kteří po mnoho generací odcházeli sloužit do armády. I já jsem se na svou rodinu takto díval. Ano, válka je plná špíny. Člověk bere životy, aby jiné chránil. Ale tohle působilo jako úplně jiný level zvěrstva, který bych čekal od nacistů, ne armády své krásné země a už vůbec ne od kohokoliv z Marrelů. Hrozný křik doprovázející běžícího...pacienta, na kterém se jedna z těch "fakt chytrých hlav" neskutečně vyřádila. Ruka mi automaticky sjede k pouzdru zbraně, které je připevněné na mém pravém boku, ale praděda mě svým výstřelem předběhne. Kulka byla v tomto případě bezesporu vysvobozením. Potom vše ztuhne. "Počkej!" řeknu rozrušeně zjevně zase mizícímu kocourovi. "Kde jsi mě to přesně vzal. A co to tu dělali za experimenty, na které můj praděda dohlížel?" Zeptám se ho netrpělivě, je mi jasné, že už to všechno dávno ví. |
| |
| Druhý dech LoďRaven Zatímco na Omniho vrháš své otázky, vidíš jak začíná pomalu mizet. Jeho kůže je čím dál tím průhlednější a jeho hlas jako by byl unášen větrem. “Stále budu s tebou, ale už nebudeme moci komunikovat Raven. Vypotřeboval jsem tuhle část svého já, abych vám pomohl nalézt směr a věřím ti. Je to velice nebezpečné, a kdyby byla jiná možnost tak…,” Probudíš se ve své posteli na Lodi. Leigh Když se vynoříš z vody trochu rozvlníš vodu, která se převalí přes Omniho, takže při pohledu na něj vidíš jak také vyplavává zpátky nad hladinu. Všimneš si však, také, že už je viditelný, jen jeho letmý obrys. “Nezapomeň, že nejsi sama. Vždycky máš přátelé, kteří ti mohou pomoct, když máš v hlavě nejasno. Slyšel jsem, že Shynx se vyzná v mentálních záležitostech. Jistě ti může pomoct vzpomenout si na věci, které si ani nevěděla, že v…” Probudíš se ve “své” posteli na Lodi. Hana “Bohužel to nebude moc možné,” řekne ti Omni, zatímco se čím dál tím víc vypařuje do éteru. “Vypotřeboval jsem energii nutnou ke komunikaci, abych vám pomohl. Ale nebojte, jen protože s vámi nemůžu mluvit neznamená, že nebudu,” Omni se na chvíli zamyslí, jako by hledal ty správná slova. “Krýt vaše záda.” Probudíš se ve své posteli na Lodi. Heather Při tvém zvolání se Omni opravdu objeví. Světelné paprsky volně procházejí přes jeho tělo a písek pod jeho nohami se ani nepohne, když na něj dopadne. Pozorně si vyslechne tvá slova, poté se rychle podívá na Shynx, která nic neříká a do stromů. “Budiž. Ale pamatujte. Nejste sami. Máte lidi, na které se můžete spolehnout, lidi, kterým můžete věřit a ti vám mohou pomoct nalézt, co potřebujete. Koordinace ostrova, na který jste měli původně dopadnout jsou následující.” Když to řekne objeví se ve vzduchu několik čísel. 7°16′20″ N, 134°25′25″ E Vryjí se vám do paměti. Probudíš ve své posteli na Lodi. Martin Omni se stále opaluje na slunku, zatímco na něj mluvíš a nezdá se nijak zvlášť rozrušen. Ale připadá ti čím dál tím těžší vidět rozdíl mezi Omnim a jeho okolím, jelikož obě začínají splývat do sebe. “Řekl bych všechno, kdybych mohl, ale bohužel nemám na to dost času. Ale mohu ti nabídnout dvě rady. Násilí nemusí být vždy tvá první volba a máš kolem sebe lidi, kteří ti mohou pomoct. Neutíkej od nich.” Probudíš se ve své posteli na lodi. Gabriel “Jsou některé věci, které musí každý objevit sám, a i kdyby to tak nebylo, není dost času, abych ti všechno pověděl. Věřím, že Colin bude znát přesnější lokaci tohoto místa. A krom…” Probudíš se ve své posteli na Lodi. Jack “Jenom Izzy,” opraví tě, Izzy, když na něj zavoláš. “No...byli jste mimo asi dvanáct hodin a překvapivě v Londýně je teď 12 něco hodin,” řekne Izzy, celkem pobaven nad tímto zcela bezvýznamným sledem událostí. Pak kolem tebe poletuje, zatímco děláš omeletu. Občas se tě zeptal na jméno nějaké ingredience nebo na historii nějakého kusu zeleniny, ale jinak tě nechal pracovat. “Znovu jen Izzy,” opraví tě, když ho oslovíš po druhé, ale to už letí za ostatními... Všichni Všichni se probudíte ve svých postelích na Lodi. Cítíte se odpočatí, jako by se posledních několik dní ani nestalo. Nebýt nezpochybnitelného faktu, že když se podíváte z okna, vidíte vesmír, mohli byste si myslet, že to všechno byl jen sen. Bohužel, nebo možná bohudík, je vám jasné, že to byla naprostá realita. Všichni máte trochu času si sednout a uspořádat své myšlenky. Prohrabat se věcmi, které vám Omni ukázal. Všimnete si přitom, že máte celkem velký hlad. I ti, kteří jedli krátce před - nebo během - Omniho návštěvou. “Bré ráno,” pozdraví vás Izzy. “V jídelně je zrovna snídaně od Jacka, ale říkal, ať se přidáte. Myslím, že bude čas se předtím, ještě koupat a všechno. Myslím, že tady bylo přivezeno i nějaké lidské oblečení, kdyby jste chtěli,” řekne a ukáže na skříň (kde jako náhodou je přesně to oblečení, které si popíšete). Po ranní hygieně a převléknutí, přijdete do jídelny, kde už čeká Jack s Izzym. Všichni včetně Colina a Jacoba přijdete přibližně ve stejnou chvíli. “To bylo...zajímavé,” řekne Colin a s novým nádechem v očích se na vás otočí, přesněji na Hanu s Raven . “Může...ne...má rodina musí přijít na tuto loď. Vím, že to není fér. Vím, že všichni máme rodiny, které musíme chceme ochránit a nemůžeme je tady všechny pozvat. Je mi jasné, že mít na palubě dvě děti a civilní osobu je risk, ale sakra je to moje rodina. Jsou všechno, co mám. Prosím,” začne Colin. Jen, co skončí Jacob udělá krok dopředu. “Já mám taky, něco s čím bych potřeboval pomoct.” Hned je jasné, že toho všichni máte hodně na mysli i na jazyku. |
| |
| Nezodpovězené otázky Probudím se a prudce se na posteli napřímím. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to jsem a co se vlastně stalo. Omni mě opustil! Nikoliv však mé schopnosti. Napřáhnu před sebe ruku a sleduji, jak se promění. Všimnu si, že hvězd na ní výrazně ubylo. Spustím ruku zpátky k tělu a je to zase jen ruka. Často jsem se na kocoura zlobila, že se mnou nemluví, teď, když ale zmizel, se najednou necítím moc dobře. Najednou mám pocit, že jsem na to sama i když Omni mi tvrdil opak. Když umřu, tak umřu. Už žádný záložní plán. Možná měl ten snový Tim pravdu. Nakonec zůstanu sama. Tuhle myšlenku ale zatlačím někam hluboko, na to temné místo k ostatním, stejně temným myšlenkám. Omni řekl, že už se mnou nebude schopen komunikovat, ale já nevím, jestli to bez jeho rad zvládneme. Byl to on, kdo nás varoval, že se blíží Zástupce a řekl nám, kde se chystá udeřit. To on nás s Hanou svedl dohromady a upozornil nás, jakou hrozbu představují Stavitelé. A to, co po mě chce? Vstoupit do Toku a najít Zlaté Město. Uvědomím si, že vím, jak to udělat. Mám pocit, že jsem to věděla vždycky, jen jsem na to musela zapomenout. Představa, že bych měla vystoupit z našeho vesmíru je už sama o sobě dost děsivá. Udělala jsem to jednou a to neúmyslně a doufala jsem, že už to místo nikdy neuvidím. Jenže pokud nezjistím, jak Urobora zastavit, kdo ví, jaké škody může napáchat. A zjistit se to dá jen na jednom jediném místě. Na okamžik si pohrávám s myšlenkou, že bych to udělala hned. Zhluboka se nadechnu a pak vzduch z plic opět vypustím. Omni mě varoval, že je to místo nebezpečné, nechci s sebou nikoho brát ale taky odsud nechci beze slova zmizet. Obzvlášť, když bych se už taky nemusela vrátit. Nakonec se tedy přinutím vstát z postele a obléknout se. Nevezmu si lidské šaty, protože se chystám na místo, které vůbec není lidské a ani si jako člověk už moc nepřipadám. Navléknu na sebe kombinézu a zamířím do jídelny. Hlad už necítím, žaludek pravděpodobně pozřel sám sebe. Jsem zvědavá, jestli i ostatní měli nějakou "vizi". Co jim asi Omni ukázal? Dorazím do jídelny, kde už čeká Jack a velmi brzy se ukážou i ostatní. Trochu zmateně se podívám na Colina. "To by asi nebyl problém. Místa je tady dost, ale nakonec se chystáme odletět dost daleko do vesmíru a bojovat s cizí mimozemskou rasou. Opravdu by tvoje rodina nebyla ve větším bezpečí dole na Zemi?" Předpokládám, že tuhle otázku už si taky stačil položit, takže v podstatě je to jen konstatování faktu. On už se rozhodl, že je sem vezme a kdo jsem já, abych mu v tom bránila. Tahle loď zatím žádného kapitána nemá. |
| |
| Prebudenie Otvorím oči. Chvíľu mi ale trvá, kým naplno precitnem zo zvláštneho sna. Zisťujem, že miesto horúcej vody výrivky sa moje telo dotýka matraca. Ale nie je to moja izba, nie je to moja posteľ. Ach. Začínam byť profesionálom v prebúdzaní sa na cudzích miestach... Pomaly sa posadím, očakávajúc únavu alebo bolesť, ale prekvapivo sa cítim veľmi dobre. Teda, až na ten kručiaci žalúdok. Tie priestory a nie úplne typický pohľad z okna si pamätám. Spomienky do seba začínajú rýchlo zapadať, ako keď si po veľmi živom sne uvedomíte, že sa vám to len zdalo. Udalosti vo väzení, teleportácia, špagety kdesi vo vesmíre, hovoriaca mačka... Spustím nohy lenivo z postele, zvedavo si obzerám priestor, v ktorom sa nachádzam. Dlhý a stále trochu neveriacky pohľad venujem výhľadu z okna - predsa len, takáto panoráma sa človeku nenaskytne každý deň. Vyruší ma pokyn k raňajkám, trochu sebou trhnem, ale potom s neistým úsmevom prikývnem. Ostatné informácie vnímam tak z polovice, pretože som hladná ako pes. Rýchlo využijem možnosť sa osprchovať, ale najmä prepláchnuť si tvár studenou vodou. Niekoľkokrát si pretriem oči, akoby som sa opäť potrebovala uistiť, že len nesnívam. Uvedomujem si pri tom, že som oveľa silnejšia, ako predtým v jedálni. Možno by som zvládla teleportáciu... Pravdepodobne áno. Kvapky vody na tvári mi však pripomenú Omniho slová. V okamihu pocítim zahanbenie, že mám opäť chuť niekam utekať. Navyše, keď tých ľudí nazval priateľmi, mala by som im dôverovať... Pevne opierajúc sa oboma rukami o umývadlo sa zhlboka nadýchnem. Kto by to povedal, že práve tebe raz bude chýbať guráž, Leigh?! Hodím na seba niečo obyčajné, úzke džíny a jednoduché tričko čiastočne zakrývajúce moje tetovania, čierne vlasy stiahnem do vysokého vrkoča. Chvíľu mi trvá, kým trafím do jedálne. Sakra, všetky tie chodby tu vyzerajú úplne rovnako. Vpadnem priamo do rozhovoru tej bitkárky z Kocky a tak sa rozhodnem nenápadne si sadnúť niekam obďaleč. Moc ich nepočúvam, skôr premýšľam nad tým, že by bolo viac než vhodné jej tú situáciu z väzenia skúsiť vysvetliť. Skôr než zaregistruje, že som stále tu a zabije ma. Tiež sa snažím pohľadom nájsť chlapíka, ktorý sa tu so mnou pred príchodom Omniho rozprával. Mala by som mu povedať, že som reagovala zbabelo a že im môžem pomôcť. Teda, že im chcem pomôcť. V prvom rade by som sa ale mala najesť! Nápadne sa z miesta porozhliadam, kde by som tu mohla niečo ukoristiť. Nuž, priority sú priority a môj prázdny žalúdok mi nahlas diktuje, že je najvyšší čas raňajkovať. |
| |
| Další kroky Všichni Ještě několik dlouhých minut zírám na strop své ubikace. Omni mou vycházku do minulosti přerušil v půlce věty. Věděla Varga, že nejlepší vynález Oculu svěřuje do rukou člověku, který pochází ze stejné rodiny, jako její dřívější věznitel? Proletí mi hlavou jedna z mnoha otázek, na které neznám odpověď. Pohled stočím na stranu, kde v rohu místnosti odpočívá má zbroj. Za poslední měsíce se stala mou druhou kůži, ale i tak je příjemné cítit tenkou deku na holém těle. Modřina na boku mi však rychle připomene poslední situaci, v které mi zachránila život - Stanchekova rána by mě bez ní zcela jistě roztrhla vpůli. "Mohl bys mi vytáhnout všechny vojenské záznamy Victora Marrela?" Zeptám se Izzyho v reakci na jeho přítomnost v ubikaci. "Zajímá mě hlavně, co dělal krátce po válce." Svižným pohybem se dostanu z postele na nohy. "Pokud Jack uspěl, taky bych ocenil záznamy o pohybu té štěnice... Zvládneš mi tyto informace dostat do Kodexu? " Zeptám se nejistě našeho neživého společníka. Všechny tyto věci jsou pro mě nové, ale pokud jsem to pochopil správně, měl by plnit funkci UI na lodi, ne? Tak či onak je čas pracovat. Rychle udělám několik sklapovaček, kliků a dalších cviků. Poté následuje krátká sprcha. Ve skříni najdu černé kalhoty a jednoduché triko zelené barvy s krátkým rukávem. Poslední minuty strávené na ubikaci věnuji letmé kontrole všech použitých zbraní a doplnění zásobníků. Poté již zamířím do kuchyně za ostatními. Omniho výprava mě sice zanechala zase hladového, ale mé první kroky stejně zamíří k lednici, z které vytáhnu láhev whiskey. Naplním svou sklenici a láhev nechám uprostřed stolu, ale to už mluví Colin o své rodině. "Uklidni se! Panika tady nikomu nepomůže." Řeknu rázným hlasem s přísným várazem podobným tomu od pradědy - snad jsem po něm podědil jenom tohle... "Všichni máme své blízké, o které se bojíme. Před pár dny si nám říkal, že se o ně bát nemusíme. Pokud máš jiné informace, musíme je slyšet a následně vymyslet plán, jak ochránit všechny naše rodiny. Pokud ne, je třeba držet své nervy na uzdě." Je zvlášní s Colinem mluvit takto nekompromisně. V Oculu byl přeci jen můj nadřízený. Je jím i teď? Možná jsem částečně motivován strachem, že i má rodina a blízcí můžou být v nebezpečí. Možná za to může frustrace z našich neúspěchů a možná je to zkušenost z armády, kdy panika zabíjela. Pravděpodobně to budou všechny tyto důvody dohromady. Vyprázdním sklenici se zlatavou tekutinou a rozhlédnu se po ostatních. Všichni mají zjevně něco na srdci. Ukázal jsi jim taky něco takhle osobního, Omni? Proletí mi hlavou otázka, na kterou nečekám odpověď. "Je třeba si určit priority. Pokud jsou naše rodiny v nebezpečí, musíme vymyslet komplexní plán pro jejich záchranu. Pokud ne, na programu je ta štěnice. Jestli zareagujeme moc pozdě, Timothy štěnici najde a všechno přemístí." Řeknu již zcela normálním, klidným a snad i trochu unaveným hlasem. Zároveň se natáhnu k jídlu. |
| |
| Snídaně ve dvanáct Ostatní se sem scházejí jak švábi na pivo a trpělivost mi začíná docházet stejně rychle jako jídlo stydnout. Když už chci Izzáka - a sorry kámo, máš smůlu, takhle se odteď jmenuješ, upozornit, že tu nehodlám čekat věčně, objeví se první vlaštovky a nakonec i Colin. Jídla si nikdo nevšímá, rovnou se jde k věci, no dobrá, nevadí, buďte si o hladu, chcete-li. "Nabídněte si, jídla je tu dost pro všechny." Ukážu na kupu lívanců, na talíře slaniny i zeleniny. Jestli si to někdo zamíří k lednici, spražím ho pohledem, u agentka se ale nakonec ukáže, že jeho potřebou je sklenice whisky a kdo jsem, abych tomu odporoval. Naopak, sám vstanu a vezmu si vlastní skleničku, do které si lahodný nápoj naliji a následně agentkovi naznačím příťuknutí. Zpět k práci. Colin po nás chce, abychom zde ubytovali jeho rodinu a proti jeho prosbě nemám jediného slova, však budu chtít něco podobného, je to ale agentek, kdo přijde s logickým faktem. Všichni máme rodiny, hrozí jim snad nebezpečí? Odpověď je jasná. "Souhlasím s ním a to nejenom protože je u toho roztomilý." ukážu na agentka a všichni mohou vědět, že mám náladu o dost lepší než včerejšího večera. Dokonce se i usměji, tedy zda se za úsměv dá považovat ten úšklebek, co se mi objeví ve tváři. "Přemístíme sem jednu rodinu a další budou hned na ráně, McKee má vše moc dobře pod kontrolou." Zvážním, na chvíli koukám na obsah své sklenice a následně do sebe tekutinu jedním douškem hodím. "Mě má naprosto v hrsti, kromě toho že jako rukojmí drží...mého spolupracovníka, z dobrého zdroje vím, že nechává hlídat i mou sestru. Stačí, abych proti němu něco udělal a bum, je mrtvá." Slušně řečeno, jsem v hajzlu a pravda je taková, že i když se mi podaří odstranit jednoho ze zabijáků, McKee si hned může dovolit dalšího. "Před tím, než na něj jakkoliv zaútočím, se budu muset zbavit toho, kdo jí sleduje a zároveň nijak neupozornit jeho, že už nemá potřebnou páku." Natáhnu se pro kus slaniny, kterou si strčím do pusy a hned poté pokračuji. "Jinak štěnice byla umístěna, máme už nějaké výsledky, mrkni na to. Teoreticky stačí vědět, kde se vyskytuje nejčastěji, to by mělo být to jeho sídlo aka vězení rukojmích." Ta katedrála - jak rád bych jí šel prozkoumat, mít jen trochu prostoru k pohybu a činům. Ne dokud nebude Val v bezpečí... "Taky se ale musíme zamyslet nad faktem, že McKee je sice parchant, dosti pravděpodobně tu je ale ještě větší parchant, co si s námi všemi jenom hraje a manipuluje. Ten, kdo McKeemu dal Orby a dle mého odhadu i ten, kdo mu řekl i o tom Uro...uročurovi." Uroboros tomu říkat nebudu. Prostě ne. |
| |
| Colinova volba Všichni Colin čeká, téměř se zatajeným dechem na odpověď od Raven , a když je z větší části pozitivní očividně si oddychne. “Samozřejmě, by to bylo jen do doby, než budete muset odletět. Jestli do té doby McKeeho neporazíme, stejně už asi bude pozdě,” snaží se hned uchlácholit její strachy. Ukolébán jejím souhlasem, považuje téměř celou událost za uzavřenou a chce se přesunout dál, když v tom mu odpoví Gabriel . Když, ještě ve svém pokoji, Gabriel požádal nějaké informace, odpověděl mu Izzy jednoduše: “Promiň, ale takhle Loď nefunguje. Nebyla vytvořena jako špionážní, ale spíš na průzkumná a vojenská. Je rychlá, hodně toho vydrží a má celkem ránu. Taky se nabourám do pár satelitů, jelikož jsou blízko, ale nemůžu se volně nabourávat do čehokoliv chci. Promiň. A ohledně štěnic, vím, že Jack se o nich zmiňoval.” Poté, co i Jack odpoví, je Colin na chvíli ticho. V té chvíli ukáže Jack , co pomocí štěnice našli. Jde tam vidět, jak se Tim pohyboval od Azerbajdžanu, přes Lednik, až po katedrálu v Itálii. Jde tam lehce poznat, že štěnice přestala fungovat, kdykoliv se přemisťoval z jednoho místa na druhé a začala fungovat, když se znovu objevil, a pak přestala fungovat úplně poté, co vstoupil do římské katedrály. Leigh , která se celá vyhladovělá vrhla na jídlo a všechny ostatní poslouchala tak na půl ucha, se pozastavila, když viděla zmínku o katedrále v Římě. Moc dobře, totiž věděla o jakou katedrálu se jedná. Než, ale stihne něco říct, promluví Colin. “Máte pravdu není to fér, ale je to má rodina a bohužel jsou pro mě důležitější, než cokoliv na světě, ale máte pravdu,” Colin vytáhne svůj Kodex a začne na něm něco dělat. Všem vám přijdou nějaké koordinace. “Zatímco jste byli včera na misích, hrabal jsem se v těch pár starých záznamech, které mi zbyli a objevil jsem náhodné místo uprostřed Nevadské pouště, kam Varga tajně posílala zásoby. Možná to bude nějaký její tajný bunkr, a pomůže vám to. To je všechno, co vím a co by vám mohlo pomoct.” S těmi slovy si sundá svůj Kodex, který má nerozložený podobu trochu tlustšího náramku a položí ho na stůl před vámi. “Končím. Oculus je pryč, Varga je mrtvá, oni už jsou to poslední na čem mi záleží. Upřímně doufám z celého srdce, že toho bastarda McKeeho střelíte do hlavy, ale já už nemám sílu bojovat.” |
| |
| Meeting Probouzím se ve ‚své‘ posteli. Trvá mi několik dlouhých sekund, než mi naskočí všechno, co se stalo. Situace je stejná jako předtím. Což je správně i špatně zároveň. Naštěstí nemůžu nad svým rozhodnutím dumat moc dlouho, protože mě vyruší Izzy s oznámením, že se mám dostavit do jídelny. Nejsem si úplně jistá, že tam s pohoštěním a vřelou náručí čekají zrovna na mě, ale odporovat si taky nedovolím. Takže i když bych nejraději byla zalezlá tady a prostě počkala, až si pro mě někdo nepřijde a řekne mi, co mám dělat, budu tam muset jít. Využiji však příležitosti se předtím osprchovat. Po té koupačce v tom podivném cosi je to pro mě nesmírně důležité. Poté přejdu ke skříni, kde se má nacházet nějaké to oblečení. To, co mi dala Hana, sice nebylo špatné, ale poněkud nepraktické. Moc přebytečné látky. Chvilku se prohrabávám jednotlivým vrstvami oblečení. Vím, co hledám. Co nejvíc zakrytí a pokud možno co nejméně přebytečnosti. A aby se to dalo nosit. Už dávno jsem se smířila s faktem, že tak jemné, jako ony šaty, nebude nic. Ale taky se v tom potřebuju cítit aspoň trochu pohodlně. Nakonec vytáhnu dva kusy oblečení, které vypadají jako nějaký komplet. Zdálo se to praktické. Na nohy obuji černé botasky a schnoucí vlasy přehodím na záda. Ještě chvíli rozpačitě přecházím po pokoji. Opravdu se mi tam nechce. Čelit těm podezíravým pohledům, výslechu, možná i donucovacím prostředkům. Ale musím. Vím to. Ač jsem si to myslela, ani u Tima jsem neměla na výběr. Jenom mě do toho vmanipoloval sám. Tady je to o něco přímočařejší. Za což bych vlastně měla být i ráda. Nejraději bych se okamžitě rozběhla na ono místo. Upřímně mě ukázka toho, co je tu s námi po celou tu dobu, dost vyděsila. Co by se všechno mohlo stát, kdyby se dostal ven? Na to snad ani nechci pomyslet. A kdyby se oni dozvěděli, že je tu i on? Zabít nás se náhle zdálo mnohem rozumnější řešení i pro mě samotnou. Což je děsivé. Nakonec se loudavým krokem vydám do jídelny. Jelikož jsem tam šla včera s Hanou, zabloudila jsem jenom dvakrát. Všichni dorazíme tak nějak současně. Rozpačitě se rozhlédnu po ostatních. Byla tu spousta tváří, známých i neznámých. Nakonec se postavím ke zdi nedaleko dveří s rukama založenýma na prsou. Beztak můj názor nemá žádnou váhu, počkám jenom na tu část, která se bude týkat mě a mých povinností. Na stole bylo plno jídla, ale jako nikdy, nemám hlad. A neočekávám, že by se někdo dělal s hostinou zrovna pro mě. Byl by to od obojku moc velký skok. Téměř okamžitě se strhne debata, očividně nejsem jediná, kdo dostal nějaké osobní informace. Absolutně mi vyhovovalo, když jsem mohla být neviditelnou součástí téhle skupiny. Měla jsem v hlavě moc velký nepořádek, než abych byla schopná smýšlet nezaujatě. Svým způsobem mi nemít možnost rozhodnutí přišlo vhod. Vše se strhne směrem k jejich rodinám. Jakožto pravděpodobně jediný zástupce, který ani nikdy nikoho neměl, jsem v tomto směru naprosto mimo. Proto se raději zahledím jiným směrem. Právě tihle lidé přede mnou, kteří živě diskutují o bezpečnosti svých blízkých, zabili všechny, co by se mnou mohli mít společnou byť jednu jedinou kapku krve. Vyrvali mě z mé cesty za možným zázemím. Předhodili mě světu jenom tak. A přesto Omni tvrdí, že bych jim měla věřit. Nejsem si jistá, jestli se přes to někdy budu schopná přenést. Kdybych toho o sobě aspoň věděla trochu víc… Ale podle všeho zde osobní priority nehrají roli. Dokonce ani já nejsem tak naivní, abych se domnívala, že se přetrhnou jenom proto, že bych potřebovala něco víc vědět o sobě samé. Samotnou mě taky nepustí, to je jasné, vězni na procházky nechodí. Pokud nechtějí pomoci Colinovi, hnutí prstem pro moji osobu nepřipadá v úvahu. Nutno dodat, že ať se snažím držet nestrannost, je mi Colina neskutečně líto. Klidně bych jeho rodině dala pokoj, který stejně ani nemůžu považovat za svůj, protože mě tam pravděpodobně přemístil Omni, nikoliv oni. Když se nakonec zmíní o svém odchodu, střelím ostražitým pohledem k Haně. Nemůže ho přeci jenom tak nechat jít, když je prohlášen za teroristu! |
| |
| Probuzení a diskuze Omni řekne, že to nebude možné. Ale prej, že nám bude krýt záda i když s ním nebudeme moci mluvit. Uculím se. „Díky. Ale mysli taky trochu na sebe. Nějak se kvůli nám moc přepínáš.“ A pak se probudím. Hm... zvláštní. Znamená to, že když jsem byla mimo tak moje tělo automaticky došlo do postele? Zívla jsem a protáhla se, chvíli jsem se převalovala a přemýšlela. Omni očividně vyčerpával svou zásobu energie. Nevím jistě co přesně všechno pro nás dělá, ale začínalo to na něj působit. Kdybych věděla co vše dělá, pokusila bych se mu to nějak usnadnit, ale kdo ví co všechno bytost jako on svou energií drží pohromadě? Posadila jsem se. Takže.... teď budu potřebovat najít ten stroj. Hm... nezjistila jsem přesnější polohu. Ale mluvili o polárním dni... netuším kde se takový úkaz objevuje, ale řekla bych, že Izzy by to zjistit mohl. A jako na zavolanou Izzy proletí zdí. „Ranko.“ Řeknu a usměji se, když mluví o snídani. „Díky. Za chvíli jsem tam.“ Řeknu a zvednu se. První se osprchuji a pak se obléknu. Navlékla jsem se do šedých tepláků a bílého tílka a vyrazila jsem za ostatními. „Ranko.“ Pozdravím v jídelně, kde už byli snad všichni i ta nová holka, na kterou jsem zvědavě koukla, ale pak jsem to nechala být. „Díky za jídlo Jacku.“ Poděkuji našemu kuchaři a hned si naberu. Sice jsem neměla takový hlad, jako včera když jsem se vrátila, ale s chutí si dám. Usadila jsem se a pustila se do jídla. Colin se otočí na mě a na Raven, podívám se na něj. Chtěl sem přesunout svou rodinu, protože se o ní bál. Raven s tím souhlasila a já chtěla říct to samé, jenže to by tady nesměl být generál Gabriel a co je horší tak Jack s ním souhlasil. A to jsem doufala, že když je teď Jack v lepší náladě tak diskuze bude snadnější. A vzhledem k jejich odpovědi se Colin rozhodl, že končí. Promnu si čelo. Pak praštím rukou do stolu, byla to hlasitá rána, která se rozlehla po jídelně a postavím se. „Já nechápu co tady sakra řešíte. Colin chce mít u sebe rodinu? Tak ať ji sem vezme. Bojíte se i vy o své rodiny? Tak je sem sakra taky vezmeme!“ Rozhlédnu se. „Kdo říkal, že se prostě nemůžete sebrat odletět pro ně, naspat je do letounu dřív než se něco stane a odletět zase sem? Izzy určitě dokáže zjistit kde se vaši blízcí co jsou v ohrožení, nachází. A prostě si pro ně doletíte.“ Otočím se na Gabriela. „Řekla bych, že Priority jsme právě teď nastavili. A to přivést sem všechny, které chcete ochránit.“ Podívám se na Colina. „Tvoje rodina půjde sem. I když nám nebudeš chtít dál pomáhat, tak nevadí. Zůstanete tady. Nevím přesně co jsi chtěl dělat. Ale kdyby jsi odešel a vrátil se k rodině, tak by jsi je tím uvedl do ještě většího nebezpečí. A nemysli si, že by jsi na zemi našel bezpečné místo kde se skrýt. A to nemluvím o tom, jestli doopravdy chceš svou ženu a děti začít vláčet po světě aby jste aspoň zůstali v pohybu.“ zavrtím hlavou. „Někomu se to nelíbí?“ rozhlédnu se po ostatních. „Tak to máte smůlu. Smiřte se s tím.“ Pokrčím rameny, že nějaké jejich námitky mě prostě nezajímají. „Takže si začnete promýšlet koho všechno chcete sem přivést. Izzy dokážeš je najít že? Furt říkáte, jak má ten kokot všechno pokrytý a bla bla bla. Ale asi zapomínáte, že my máme také své triky. Jako třeba neviditelné letouny, kdy prostě můžete zastavit u obrubníku a nacpat někoho do letounu a zase odletět. A jestli to někdo uvidí? No a co? Nejsme sakra žádní mimozemšťani co se snaží skrýt svou existenci.“ posadím se. „Mimochodem nevíte někdo náhodou kde se objevuje úkaz zvaný polární den?“ ptám se pak, jako kdybych před chvíli nepředvedla svou panovačnost a prostě za všechny nerozhodla. |
| |
| Střet strategii Hana. Samozřejmě, však bych od ní nečekal nic jiného. Překvapilo by mě, kdyby pro jednou zvolila rozumného přístupu a snažila se nad situací zamyslet. Jak mohla přežít tak dlouho, tomu fakt nerozumím. Než promluvím, naliji si další skleničku, na tohle bude alkohol potřeba. "Tak za prvé," začnu a pohledem sklouznu ke Colinovi. "Neřekli jsme ne. Jen jsme řekli, že na podobné věci musíme mít plán, ne se někde objevit a nechávat sebou cloumat okolnostmi". Rozumím, oč mu jde, taky ale chápu, že jeho rozum je zatřen emocemi stejně jako včera můj. "Přestaň být sobecký a vzpomeň si, co jsi mi řekl včera. Byla to podobná situace - a já jsem tu, ochotný spolupracovat a myslet. Buď profesionál." Což Colin je, narozdil od ostatních. "To že se vrátíš k rodině, tvou rodinu akorát ohrozí. To, když si sem Vezmeš rodinu aniž bychom vymysleli postup jak ochránit všechny naše rodiny, ohrozí nevinné." Shrnutí mu situaci, teď je na řadě Hana. "A to chceš? Zrovna ty?" zeptam se jí. Připomíná mi mě před deseti lety, panovačná, přesvědčena o své pravdě a dokonalosti. Do toho všeho její síla, která ji v tom ještě podporuje. Ach jo, komunikace s puberťaky je náročná. Přestaň jednat, jakoby si na téhle lodi byla jediná. V téhle sračkách jsme všichni a všichni máme pravo rozhodovat. Neni tu žádné právo veta." Opravdu jsem nerad, když za mě někdo rozhoduje a navíc ještě špatně. "přestaň jednat jako nejlepší na světě. Kdyz se dohodneme na nějakém postupu, ten postup platí a ne že si to rozmysíš jenom protože ti to tvoje krvácející srdce rádi." Skoro protocim oči vsloup. "nasi nepřátelé u svých plánů myslí a nasi jedinou šancí, jak je porazit bez zbytečných ztrát, je myslet lépe nez oni. Takže proboha, začni používat to, co máš mezi ušima. Jsme ve válce a to není žádná hra, kterou můžeš vyřešit hrubou silou či usměvem a objetím." Dopiji skleničku. "Věř mi, kdyby to šlo, byl bych první, kdo to zkusí." |
| |
| Diskuze na lodi Samozřejmě jsem věděla, že můj přístup se nebude líbit. Promnu si krk. A pak po něm střelím pohledem. „Zrovna ty máš Colinovi co říkat, že je sobecký. Zvlášť, když jsi ještě včera byl naštvaný a štěkal jsi na nás a byl hnusnej kvůli vlastní frustraci.“ Opřu se a dívám se na něj. „Já že jednám jako nejlepší na světě? Nebuď pokrytec. Že jednám jako kdybych tu byla sama? Posloucháš se? Na jakém postupu jsme se dohodli? Co jsem slyšela, tak jste se na nějakém postupu dohodli jen ty s Gabrielem a my ostatní jako do toho nemáme co mluvit? Tak slyš. Já s vaším postupem nesouhlasím. Chci vám všem pomoci, ale tlačí nás čas a na nějaké zdlouhavé plány tu není místo. A že tu není žádné právo veta? Hohóo! To bych si dovolila nesouhlasit. Možná jsi zapomněl. Tohle není tvoje loď. Tohle je loď Raven a moje. A nejspíš jsem to neřekla asi dost jasně, to je moje chyba to přiznávám.“ Postavím se a rozhlédnu se. „Na to vše tu vyřešit máme jen tři týdny času. Protože pak už nemůžeme se tu dál zdržovat. Takže ať už budete tu mít vyřešené věci nebo ne, tak my dvě odlétáme a poraďte si samy.“ Zadívám se pevně na Jacka. „Kdybychom měli hromadu času, můj přístup by byl jiný. Ale nemáme hromadu času. Tři týdny.“ Zatnu zuby a znovu praštím do stolu, protože jsem se vážně už naštvala. Vím, že za to můžou i trochu hormony, protože mi bylo divné, že ještě před chvílí jsem byla klidná a najednou jsem byla vzteklá. „JÁ ŽE JSEM SOBECKÁ?! Opojena vlastní mocí?! Máš vůbec tušení kolik toho pro vás do prdele obětuji? Pro vás!? Úplné cizince?!“ to jsem už začala křičet. „Místo toho, abych byla u svých přátel a pomáhala jim připravovat se na válku s nepřítelem, který dokáže zlikvidovat celé planety s milióny nevinnými, tak se tu s vámi zdržuji a řeším vaše problémy!! Tak mi tu do prdele neříkej, že jsem sobecká!“ |
| |
| Snaha o konstruktivní debatu Všichni Několik zdánlivě klidných okamžiků se věnuji jídlu a Jackově informacím o pohybu štěnice. Ta katedrála vypadá nadějně. Přímý útok by byl fajn, ale Timothy a kdokoliv důležitý se díky Orbu může dostat pryč dřívě, než se dostaneme přes odpor. Možná.. Z myšlenek mě vytrhne Colinovo náhlé rozhodnutí. Hanina výbušná reakce, která hned následuje, mě donutí promnout si oči a po vzoru Jacka si nalít novou sklenici whiskey. Každá strategická porada s ní zatím bolí podobně jako Stanchekův pravý hák. "Tvůj strach je přirozený, ale takhle jejich možné ohrožení ještě navýšíš. Navíc opakuji. Nemáme žádné informace, které by potvrzovaly nové nebezpečí pro naše rodiny. Veritas je teď pod kontrolou celého světa, nemůže jen tak zabíjet nevinné rodinné příslušníky, bylo by to podezřelé. " Doplním Jacka s Hanou v reakci na Colinovo náhlé rozhodnutí se na všechno vykašlat a jít za rodinou. Ne, že bych to úplně nechápal. Být agentem Oculu a zároveň otcem muselo být dvakrát tak těžké. Nyní mu však okolnosti určitě nedovolí být s rodinou, aniž by je nedostal do nebezpečí. Jack je rovněž první, kdo se snaží trochu uklidnit Hanu. A já jsem vděčný, že tato úloha tentokrát nepadá na mě. Hana však reaguje výbuchem vzteku a dalších emocí. Oprava, každá dosavadní porada s ní bolí více, než Stanchekův pravý hák. "Tvůj plán má spoustu mezer." Vlastně skoro vůbec nedává smysl, ale nechci mít na svědomí zničený stůl, takže se snažím s Hanou mluvit diplomaticky. "Rodiny jsou pravděpodobně hlídané. Potyčky s policií a vojáky nepotřebujeme." Asi by nás nedokázali zastavit, ale rozhodně by to hrálo Veritas a jejich PR do karet. Navíc netoužím zabít policistu, který jen plní rozkazy a myslí si, že zachraňuje svět. "Taky nezvládneš vyzvednout všechny rodiny zároveň. Jedna zmizí a Veritas odebere další dříve, než se k ní přesuneme." Vysvětlím Haně klidným hlasem. Zároveň naliju Jackovi další skleničku, chudák ji bude po tomhle výlevu určitě potřebovat. "Mluvit do toho samozřejmě můžeš, ale je třeba, aby to bylo konstruktivní." Dodám ještě k Haně. "Křik a mlácení do stolu ničemu nepomůže." Náhodné místo uprostřed pouště.. To bude určitě ono! Proletí mi hlavou Colinova slova. Na to místo se musím dostat. Nyní jsou tu však urgentnější věci. "Takže si to shrneme. Jediné skutečné informace o akutním ohrožení vlastní rodiny má Jack." Postavím se, abych viděl na všechny kolem. Tato narovnaná pozice (ne příliš nepodobná na stání v pozoru) může ve zdejším prostředí a atmosféře působit trochu komicky, ale zvyk je železná košile. "Pak je tu ta štěnice, kterou snad McKee ještě nenašel." Pokud ano, čeká nás prázdná katedrála, nebo hůř... Musíme jednat rychle. "Navrhuji rozdělit se na tři skupiny. Jedna půjde Jackovi pomoci zbavit jeho sestru nebezpečí tak, aby to Veritas neupozornilo na náš zásah." Protože jinak může být další moje mamka, nebo Colinovy děti. "Druhá skupina by šla zaklepat na dveře katedrály." Na mé doposud neutrální tváři se ukáže nepatrný úsměv. Tato válka pro nás zatím neměla nijak zvlášť dobré výsledky. Útok na základnu Veritas by to mohl změnit. "McKee by nám ale zcela jistě kvůli Orbu utekl. Proto by třetí skupina mohla sledovat jeho přemisťování, vybrat vhodné místo, za pomocí letounu ho dohnat a...odchytit." Rozhlédnu se po ostatních, co si o tom myslí. Teprve teď si všimnu Leigh. Proč je pořád tady? Nechtěla odejít? |
| |
| Spousta křiku Naberu si jídlo aby mi v další chvíli zhořklo v ústech. Do debaty se nějak nezapojuji a když Hana začne ječet na Jacka radši skloním hlavu. Tohle nesu špatně. Nelíbí se mi ale ani Hanino nařčení, že jsme pro ní všichni cizinci. Některé z těchhle lidí já považuji za své přátele. Přičtu to ale na vrub jejímu těhotenství. Hormony jsou prostě svině. Jsem ráda, když se ozve Gabriel a pokusí se situaci trochu uklidnit. Dokonce přijde i s rozumně znějícím plánem. Tedy rozumným pro ně. Teď se musím chtě nechtě ozvat. "Líbí se mi tvůj plán Gabrieli, ale nejsem si jistá, že je dobrý nápad v téhle chvíli konfrontovat Tima. Podle toho, co nám řekla Heather tak si pořídil novou posilu v podobě velmi mocné a očividně i dost vzteklé vesmírné bytosti." Bytosti která je na úrovni Omniho a mě k smrti děsí. "Než se s ním střetneme, tak bychom měli zjistit, jak s tímhle novým nebezpečím bojovat." Trochu se ošiju, protože být středem pozornosti a mluvit k těmhle lidem, kterými zmítají emoce, mi není moc příjemné. "Podle mě bychom se měli v první řadě zaměřit právě na ochranu vašich rodin. Zjistit, jestli skutečně jsou v nebezpečí a pokud ano, tak je zachránit. Bez toho, abychom ohrozili někoho dalšího." Lehce káravě se podívám na Hanu. "Omni nám každému zřejmě něco ukázal. Mě řekl, abych cestovala na místo, kde jsem se s ním poprvé setkala, jedině tam najdu odpověď na to, jak znovu spoutat Urobora." Pečlivě se vyhnu pohledu na Heather nechci aby měla pocit, že jí z něčeho viním. "Timovi hodně záleželo na tom ho získat na svou stranu. Zneužil k tomu Heather a pak jí odkopnul. Tím, že bysme ho o něj připravili bychom mu určitě zasadili pořádnou ránu. Já nemám rodinu, o kterou bych se mohla obávat. Ale obávám se o Vás všechny a ještě víc se obávám o Omniho. Kvůli nám sám sebe oslabil a pokud nezjistíme, jak ho spoutat, nemáme proti Uroborovi žádnou šanci." Na poslední slova dám důraz, protože si nejsem jistá, jestli kromě Heather někdo skutečně chápe, jaké nebezpečí ta bytost představuje. Trochu si odkašlu a konečně se dostanu k tomu, co jsem se vlastně snažila říct od začátku. "Vydám se do Toku, na místo, odkud Uroboros přišel a zjistím, jak se s ním vypořádat. Po Vás jen chci trochu času." |
| |
| Buďme dospělí, prosím. Mám co dělat, aby mě Hanin křik nerozesmál, v konečném důsledku ale tahle situace není k smíchu, nýbrž k pláči. Nebo další skleničce whisky, kterou i Gabriel bere jako nejlepší anxiolytitikum. Možná by to měla Hana zkusit, hned by se jí ulevilo. Nemůže, je těhotná. Což jí ale nevadilo, když se pustila do boje a nebezpečí, alkohol by už vadit nemusel. Nazve mě sobeckým, proti čemuž nic nemám, pravda mě urazit nemůže, už si ale neuvědomuje, že na rozdíl od Colina jsem byl ochotný tu zůstat a uklidnit se. Mohl jsem odejít a svou situaci řešit po svém, mohl jsem je tu nechat, pomocí Val, přijmout McKeeho nabídku a jen se smát. Neudělal jsem to. Přeci tu nemůžu nechat agentka samotného, vždyť by se uchlastal k smrti. Nadechnutí se, abych okomentoval další Hanin výlev, naštěstí do toho vstoupí agentek a jeho slova dávají smysl. Konečně někdo! Stále mě sice láká okomentovat to: "je to naše loď a můžeme si dělat, co chceme" i to "já tu vůbec být nemusím a dělám to pro vás" po vzoru svých vlastních slov se ale rozhodnu být dospělý. Někdo musí. Z hádky plynule přejdeme do strategické porady, kývnutím poděkuji za doliti sklenice a poté pokývám v souhlasu nad plány. Je však dobré jít po McKeem rovnou? Raven se přidá do hovoru, taktéž vyjadřuje nejistotu nad přímým útokem. "McKee je jeden problém, už to ale není jen o něm a o jeho zastavení. On má informace a ty informace pochází od někoho, kdo ho poslal na tuhle pouť za záchranou světa. Stejne jako my i on pohlédl do budoucnosti, akorát viděl zahubu způsobenou nepřipraveností lidstva a s tou se rozhodl něco dělat. Stejně jako my. On je jeden z našich cílů, to nepochybně, pak tu jsou ale ti, kteří s ním manipulovali aby dělal to, co teď dělá.". Jsem paranoidní? Stoprocentně. "Nabídl mi spolupráci. I to může být dobrý zdroj informací." Val je však prioritou, nejprve se musím postarat o ní a její bezpečí než si půjdu hrát na dvojitého agenta. |
| |
| Diskuze na lodi Ozval se Gabriel, která měl také co říci. Prej měl můj plán mezery. Potyčky s policií a vojáky? Proč by k nějaké mělo dojít? Já tu mluvila přímo o únosu a ne přijít k rodině na návštěvu a první jim všechno vysvětlit. Pak namítne, že křik a mlácení do stolu ničemu nepomůže. Probodnu ho pohledem. „Mě to pomáhá.“ Zavrčím. A pak ještě Raven, která řekne, že souhlasí s plánem Gabriela i když ne úplně. Pomalu otočím hlavu a zadívám se na ní a ona na mě hodí káravý pohled! Zatnu pěstí. Dobře. Nečekala jsem, že ostatní to pochopí, ale že nebudu mít zastání ani u Raven? A to nemluvím ani o tom, že Jack na má slova nakonec nereagoval nijak. A mě snad omejou. A pak se ho ještě zastává a že je Tim jen zmanipulovaný? Promnu si obličej. Tohle bylo na mě trochu moc. Omni chce po mě moc. Otočím se a vší silou nakopnu židli, která odletěla dozadu a třískla sebou o zeď. S tím jsem vyrazila pryč z místnosti. Potřebovala jsem si pár věcí promyslet. „Zasraní, nevděční, parchanti.“ Držkovala jsem naštvaně, když jsem odcházela. Zamířila jsem na můstek kde jsem se usadila do křesla a snažila sama sebe jako první uklidnit. |
| |
| Lievance a katedrála Bez dlhšieho ponúkania sa začnem napchávať lievancami. Okrem toho, že som hladná ako vlk, je sladké predsa dobré aj na nervy a ako sa ukazuje, práve tie budem potrebovať. Prebiehajúcu konverzáciu veľmi nepočúvam, v podstate som rada, že som na žive a že mám svoje lievance. Z čista jasna ale príde impulz, ktorý preruší moju doterajšiu relatívnu pohodu. Katedrála? V Ríme? Zdvihnem prudko hlavu od taniera a prekvapením mi kus lievanca zabehne. Kašľajúc na plné kolo siaham po pohári vody. Je to vôbec možné? Sama som prekvapená, ako jasne si to miesto pamätám, presné obrazy - mesto, budovy, architektúru, mosty, sochy....Detaily. Nestihnem nič povedať, debata prítomných sa zvrhne úplne iným smerom. Nuž, veľa mi to nehovorí, tak len potichu pozorujem, čo sa okolo mňa deje. Asi netreba prilievať olej do ohňa. Chvíľu zápasím s tým, ako s informáciami naložiť. Opäť si ale spomeniem na Omniho, ktorí mi radil spoľahnúť sa na pomoc priateľov... A to by podľa všetkého mala byť táto skupina rozhádaných ľudí. "Ja tú katedrálu v Ríme poznám, bola som tam...mm...pred rokom..." trochu nezrozumiteľne napokon zamrmlem cez ústa plné lievancov. "Je tam mesto... Neskutočné mesto. Mohla by som tam s vami zájsť, ale myslím, že z môjho návratu nebudú mať radosť." spontánne navrhnem. Nie som si istá, či ma v tom všetko niekto počuje. |
| |
| Vzteklé přemítání Bubnovala jsem prsty na opěradlo a navztekaně hleděla na obraz země co se pod námi pomalu otáčela. Omni po mě chtěl, abych s ostatními vycházela, ale zatím se mi to jevilo, jako nemožné. Jack byl arogantní a myslel si, že ví nejlépe co je pro všechny dobré. Gabriel zase myslel příliš v číslech. Ano. Já se rozhoduji na základě srdce, ale tak jsem to dělala vždycky a výsledky rozhodně nebyli špatné. Nemohla jsem uvěřit, že jsou, ale tak děsně nevděčný! Co mi je sakra po jejich problémech? Co jsou jejich problémy ve srovnání s problémy co jsou ve vesmíru? Dobře můj plán v tomhle případě nebyl nejlepší, ale oni se prostě rozhodli ignorovat Colinovi prosby s tím, že by to ohrozilo jejich rodiny, jejich zájmy. A co pak Colin? A nakonec to skončilo u toho, že se dál už o Colina nestarali a plánovali dál co Tim, co tamto a co ono. A pak jim řeknu, že tu zůstávám jen kvůli nim... a oni se mnou jednají pohrdavě?! A chtěla jsem po nich sakra něco? Ne! A co trocha vděku? Ne! Zatnu pěst. Nejspíš budu prostě muset jednat zase sama. „Izzy? Pojď za mnou na můstek.“ Požádám Izzyho. Počkala jsem až dorazí. „Nevíš kde se nachází Colinova rodina?“ zeptám se ho a dívám se na Zemi. „A taky. Můžeš mi pořídit nějaké snímky místa, kde se nachází Finský kontrolní úřad pro neurologicko-technický výzkum?“ požádám ho. |
| |
| Probuzení Hana Koucour mi už dále nic zajímavého neřekl. Dal mi dvě rady. Že násilí není vždy na místě a že tu mám lidi, na které se můžu obrátit. Pak všechno zmizelo. Když jsem zase otevřel oči, díval jsem se na chladný kov na stropě. Už jsem zase v nějaké cele? Jenže když jsem se rozhlídl, došlo mi, že nejsem v cele, ale v nějakém pokoji. Vylezl jsem z postele a přešel k oknu, abych se podíval, kde to vlastně jsem, ale tam za oknem bylo jen černo a kupa teček. "He...jasně..." zřejmě nechtějí, abych věděl, kde jsem tak za okny jsou obrazovky a mám tam puštěný hluboký vesmír. A i ten pokoj vystihli do stylu vesmírné lodě. Chvíli jsem jen tak chodil po pokoji a díval se z okna. Sžírá mě takový divný pocit, že to za oknem je skutečné a ne jen monitor. I když dnešní ultra HD televize stojí za to. Nevím jakou dobu jsem strávil koukáním ven z okna, ale už bych měl asi vylézt ven. Najít někoho. Ale v tom oblečení od krve? Krev... Přišel jsem k zrcadlu, abych se podíval na svůj odraz. Kupodivu mám umyté jak vlasy tak obličej. Ani nejde poznat, že mi Jacob prohnal kulku hlavou. Kousek od zrcadla stálo něco, co se tvářilo jako skříňka. Po jejím otevření tam byly i věci mé velikosti. Oblékl jsem si tedy, po dlouhé době, čisté bílé kalhoty, bílej nátělník a přes něj bílou košili, kterou jsem nechal rozeplou. Dokonce tu mám i tenisky. Kupodivu taky bílé. Už v čistém a bílém, jak nějaký blbý anděl, jsem vylezl ven na chodbu. zrovna ve chvíli, abych zahlídl Hanu, jak si něco mumlá pro sebe a jak zalezla do nějakých dveří. Rozešel jsem se za ní. To, co bylo za dveřmi mě akorát utvrdilo v tom, že jsem fakt na lodi. Obrazovky, křesla. A na jednom z nich seděla Hana. "Já jsem vážně na vesmírné lodi?" zeptal jsem se, když jsem se konečně zmohl na pár slov. Jde vidět, že mě to opravdu fascinuje. "Skoro jako ve Star Wars," usmál jsem se a pak se konečně podíval na Hanu. Vypadala jinak. Naštvaněji. "Ani nevím kde a čím začít..." řekl jsem a strčil ruce do kapes. "Ale jsem rád, že jsem zase u vás. Potřebuju pomoc. A velkou pomoc." |
| |
| Brainstorming Debata se konečně stočila ke konstruktivnímu plánování. Když Raven mluví o Uroborosovi, bedlivě poslouchám a zároveň si ho za pomocí Kodexu spojím s Rogerem. Její strach z této bytosti mě překvapí. Nemáme proti němu žádnou šanci? Ano, možná naše schopnost spolupracovat úpí v křečích, ale přeci jen nejsme žádná ořezávátka. Na Marsu jsme si vedli dobře a Raven ví, co dokážeme. Pokud se ho i tak bojí, musí to být hrozný nepřítel. Když domluví ona i Jack, nadechnu se v odopovědi, ale to už se o slovo "přihlásí" zase Hana. To takhle nemohla odejít rovnou? Proletí mi hlavou sarkastická myšlenka, kterou si v rámci udržení konstruktivní debaty nechám pro sebe. Jen klidným krokem dojdu k židli, kterou zase postavím ke stolu. To už mluví Legih. "Je asi pravda, že máme na přímý útok málo lidských zdrojů." Rozhodně v momentě, kdy bychom chtěli zároveň chránit i Jackovu rodinu a ještě nahánět Tima. Veritas žel taky nezaměstnává žádná ořezávátka. "Ale bojím se, že výhody poskytnuté štěnicí máme na omezenou dobu. Godarde? Jaká je pravděpodobnost, že si ji všimne, nebo ji mimoděk sundá při druhém sprchování?" Otočím se s otázkou na Godarda za předpokladu, že je tu také s námi. Pokud ne, otázku směřuji na Izzyho, aby mu ji předal. "Pokud ta štěnice ještě nějakou dobu vydrží, souhlasím, že přímý útok aktuálně není nejlepší volba." Přiznám s nepatrnou trpkostí v hlase směrem k Raven, která chtěla více času a Jackovi, kterému se přímý útok také nelíbil. Mají pravdu, to že už opravdu toužím po pořádném vítězství neznamená, že si nechám netrpělivostí zastínit rozum. "Pokud by ale sledovací zařízení vydržet nemělo, asi se všichni shodneme, že je třeba využít jeho potenciálu." Dodám ještě už zase ke všem. "Za předpokladu, že máme ještě s tou štěnicí čas. Raven půjde do...Toku a získá nám informace o novém nepříteli. To zní dobře. Pohlédnu přímo na ní. Již zase prázdnou sklenici whiskey přitom položím na stůl. Další už nepřijde, den bude ještě dlouhý a muž musí znát své limity."Je to tam bezpečné? Pokud ne, určitě bys tam neměla jít sama." "Jacku." Otočím svou pozornost posté k němu. "Dejme tomu, že se nám povede zbavit tvou sestru lidí, které na ni Veritas nasadil. McKee zároveň nezjistí, že to byla naše práce. " Nachvilku se odmlčím, abych zpracoval své myšlenky. "Přitom ale neuděláme přímý krok proti Veritas. Jak tedy zaručíš, aby na ni nenasadil někoho dalšího a zase tě měl v hrsti? Schováš ji?"Aniž bych si to uvědomil, udělám pár kroků tam a zase zpět. Další můj pohled směřuje k Leigh. Krátký okamžik jen překvapeně koukám. Nejen, že se ještě nepřemístila na druhý konec planety, ona chce i pomoci. Je to opravdu ale jen krátký okamžik a já se neptám, kde se vzala ta změna - darovanému koni na zuby nehleď. "To je místo, kde působil Řád, o kterém si mi vyprávěla?" Možná McKee používá jejich základu. Přeci jen je se Stanchekem zničil. "Omni mi ukázal místo, kde Varga podle Colina posílala zásoby. Můj praděda tam...pracoval. To místo je velice konkrétně propojené s Vargou a Omni mi jasně řekl, že by nám jeho prozkoumání mohlo pomoci." Má slova již nejsou tak rozhodná a rázná, místo toho se do tónu vkrádá stud a vina za pradědovu práci. "Když tedy vezmeme v potaz nové informace. Jedna skupina s Raven do Toku, druhá se mnou po stopách Vargy a třetí s Jackem pro jeho sestru. Šlo by to takhle?" Znovu se posadím |
| |
| Můstek Někdo vešel. Na chvíli jsem si myslela, že je to možná Raven, která si chce promluvit, ale byl to.... kdo to sakra je? Dívala jsem se na muže a okamžik trvá než si vzpomenu. Martin. Jo ten. Z Marsu a jak odešel, protože toho měl plné zuby. Odvrátím se od něj zpátky dopředu. „Ano. Jsi.“ Odpovím mu a on to přirovná ke Star Wars. „Řekla bych, že je to dost podobné.“ Souhlasím. „Jen tedy nejsou tu žádní Jedi a tak.“ Prej je rád zase u nás, nevím kdy změnil názor, ale prej potřebuje pomoc. A velkou. Zachmuřím se. „A kdo nepotřebuje?“ zabrblám. Pohodím hlavou k dalšímu křeslu. „Tak spusť. A uvidíme co se dá dělat. Momentálně máme trochu víc problémů na řešení. Takže ti nemůžu slíbit, že všechno půjde udělat ihned.“ Vysvětlím mu a pobídnu ho, aby mi řekl co ho trápí. Martin měl jediné štěstí že nepatřil do skupiny těch co jsem momentálně v duchu vraždila. Jinak bych ho nejspíš poslala někam. |
| |
| Plán Trochu nešťastně sleduju, jak kamarádka naštvaně odchází. Nejradši bych běžela za ní ale ovládnu se a zůstanu na místě. Tohle musíme vyřešit. Když se budeme dohadovat tak nepomůžeme nikomu. Teprve teď si všimnu, že v místnosti je i Leigh. Vlastně jsem čekala, že bude už dávno v prachu. Vzpomenu si jak jsem se k ní včera zachovala a zastydím se. To si asi nezasloužila. Obzvlášť, když teď vidím, že je ochotná nám pomoci. Věnuju jí rozpačitý úsměv. Jsem trochu zmatená Jackovým přesvědčením, že Tima ovládá nějaká třetí osoba. Pokud to tak skutečně je, je to děsivé. Kdo ještě mohl spatřit, co se stane v budoucnosti? Poslouchám Gabriela a přikývnu. Je mi jasné, že musíme využít toho, že víme, kde se Tim nachází. další takovou příležitost dostat nemusíme. Zároveň se toho střetu ale velice obávám, právě kvůli přítomnosti Urobora. Bohužel ale nejsem schopná říct, kolik času budu v Toku potřebovat. O to víc mě celá tahle akce děsí. Na Gabrielovu otázku jen nejistě pokrčím rameny. "Omni mě varoval, že to nebude jednoduché. Byla jsem tam jen jednou a setkala se pouze s ním. Jak on, tak tenhle Uroboros jsou velice mocní. Já vlastně nevím, co jsou zač. Mám jen spoustu dohadů a teorií. Pokud jsou ale všichni jedinci jejich druhu takhle mocní, pak to procházka růžovou zahradou určitě nebude." Na okamžik se zamyslím nad Gabrielovým plánem. "A co Colinova rodina?" |
| |
| Zpověď Hana Šlo vidět, že má opravdu blbou náladu. Ale i tak mi nabídla místo vedle ní. Došel jsem tam a posadil se. Chvíli jsem hledal správná slova, ale žádná mě nenapadala, proto jsem začal tak, jak jsem to cítil. "To...co se za posledních pár dnů odehrálo... Nebudu tvrdit, že jsem toho měl nejvíc. Jen jsem si tím dost posral život," začal jsem a rozepínal u toho rukách levé ruky a začal si vyhrnovat rukáv. "V Oculu se něco stalo. Zmizel mi Susanoo i s Heather. Zmasakroval jsem tam nějakou bytost co měla křídla a vypadala jako...harpie?" pokrčil jsme rameny. "Pak jsem potkal vás u Jacka. Tam jsem taky odešel. A to jsem asi neměl dělat. Protože tam dole, ve skladišti Oculu, se něco stalo," řekl jsem a začal se soustředit na svou ruku. Nevím co přesně si mám představit, nebo jak na to, takže soustředění mi přišlo jako dobrý nápad. A skutečně. Po chvíli se ruka začala měnit. Porostla ji krusta a různě dlouhé ostny. odkaz "Tohle je to pravé ve mě. Díky tomu jsem to, co jsem. A ten kocour ze včerejška...prý jediný způsob jak porazit tu druhou obludu, se kterou jste se prý už setkali (Stancheka) je, že já ho pohltím. Ale tu nastává ten problém. Použil jsem to zatím jen jednou. Sakra jen jednou. A.... nutilo mě to zabíjet dál. Měl jsem halucinace a nevěděl jsem co dělám, až do chvíle, kdy ta věc měla dost a byl jsem to zase jen já. Vím, že tady teď kňučím jak malej, ale fakt nevím co dělat...." odmlčel jsem se a se zvukem praskajících kostí se mi ruka vrátila zase zpět do normálu. "Ani vlastně nevím proč ti to říkám. Možná kvůli tomu kocourovi, říkal že prý tu je někdo, kdo mi může pomoct. |
| |
| Můstek – Martinův problém Když začal mluvit, tak jsem se na něj otočila a mlčela jsem. Jo... když se jednou zapleteš do tohohle světa, tak nějak jde normální život do háje. Ale předvedl mi co za schopnost získal. Zaujatě jsem sledovala jak si mění ruku. Stancheka.... po pravdě nevím co je zač, myslím že s tím se setkal někdo jiný z nás. Ale po pravdě mě tohle nijak zvlášť nešokovalo, už jsem viděla tolik věcí, že mě máloco překvapí. Potíž byla v tom, že ta věc v něm je krvelačná a nedokáže to ovládat. „Říkáš mi to protože je to problém a nevíš co s tím. Požádat o pomoc nebo aspoň radu je přirozené. Nenazývala bych to kňučením.“ Řeknu. Omni mu řekl, že mu někdo může pomoci. Zamnu si bradu. Mě tím určitě nemyslel. „Já dokáži ovládat auru a léčit. Nejspíš tím nemyslel mě.“ Uvažuji. „Ale řekl bych, že Heather by s tím něco svedla. Podle toho co vyprávěla dokáže nějak pracovat s procesy v těle. Možná by dokázala tebe a tu schopnost nějak vyvážit.“ Mluvil o bytosti s křídly. Doufám, že to nebyl někdo ze Subanů, ale.... ti mají sice křídla, ale jako Harpie nevypadají. „Nevím co se stalo se Susanem, ale Heather je tady. Řekla bych, že by jsi měl říct ji jestli by něco nesvedla. Pokud jde o mě, tak já bych tě snad dokázala jen na nějakou dobu zadržet, kdyby jsi začal běsnit. Ale do pořádku to nedokážu dát.“ |
| |
| Osobní preference Jídelna/Odpočinková místnost Colin jen stál v rohu a díval se, co jeho požadavek způsobil. Tohle nechtěl. Viděl, jak Hana odchází pryč a chtěl jí něco říct, ale nevěděl, co. Obě strany naprosto chápal. Jeho racionální část věděla, že mají Gabriel i Jack pravdu. Jedna rodina neměla přednost nad ostatníma a všechny tady vzít nemohli. Avšak cokoliv říkal, jeho mozek, srdce odmítalo poslouchat. Mezitím přišel dovnitř někdo, kdo se řídil výhradně mozkem. Godard otevřel dveře, a právě včas, jelikož se zrovna baví o štěnici a Godardovi se na tváři rozleze obrovský úsměv. “No, ohledně toho máme jedno štěstí v neštěstí. Jelikož sledovací zařízení nefunguje na jeho základně nemá ho jak detekovat a kdykoliv je mimo základnu pochybuji, že sebou bude nosit zařízení dost dobré, aby jí našel. Takže sice nemůžeme sledovat jeho polohu uvnitř jeho základny, ale kdykoliv jí opustí, tak o tom víme,” vysvětlí Godard nynější stav štěnice, znovu velmi pyšný, až do doby, než se někdo znovu zmíní o Toku. Podívá se na Raven . “Tok. Četl jsem McKeeovi spisy, ohledně vaší původní mise. Ohledně kapsle, které vytvořil. A o jeho teorii Toku, ale chceš mi říct, že nejen, že to je opravdové, ale ty jsi tam...byla?” zeptal se z části nedůvěřivě a z části zahanbeně, nad tím, že přiznal pročítání McKeeových spisů. Rychle se přitom otočí na ostatní, aby je oslnil svými znalosti. “Tok je podle McKeeho teoretická “oblast”, uvnitř které existují všechny vesmíry. Ať už existující nebo potenciální.” Znovu se otočí na Raven . "Jestli se tam chystáš musíš pořídit dokumentaci nebo vzorky. Tohle by mohl být největší vědecký objev od chvíle, co se nějaká opice podívala na oblohu.” Když poté Gabriel dořekne svůj plán, udělá Jacob krok dopředu. “Jakkoliv se rozhodnete můžete se mnou počítat. Nemám sice žádné schopnosti, ani zbroj či tak, ale mám trénink a dobrou mušku. Jen chci říct, že ten...kocour,” slovo se mu očividně nedralo z úst lehce, “se mi taky o něčem zmínil, ale nemyslím si, že by to mělo takovou prioritu. Je to ohledně naší mise v Kongu. Ty zbraně, které tam zůstaly po Fofanovi si vzali místní lidé. Jedna z nich se stala jejich vůdkyní a dluží nám, nebo přesněji Haně. Až tedy budeme provádět finální útok na McKeeho taková armáda by se hodila,” řekne a zase udělá krok zpátky. “No zdá se, že každý z nás viděl něco od tohoto Omniho,” řekne Godard a podívá se po místnosti. “Gabriel tohle místo s Vargou, Raven Tok, ale co ostatní.” Godardův pohled padne hlavně na Leigh s Heather , avšak ohledně Heather je opatrnější. Jde vidět, že na něj ten minulý zážitek ještě stále udělal dojem. Nakonec to je však Colin, který předběhne všechny v odpovědi. “Omni mi ukázal starou vzpomínku, když jsem byl ještě mladý agent a lovil jsem muže jménem Dr. Silk. Neznáte ho, byl něco jako Ginsberg Nova mé doby. Obětoval jsem roky svého života jeho dopadnutí, byl jsem jím posedlý. A pak přišla možnost. Mohl jsem ho chytit, ale taky bych u toho mohl zemřít a nikdy nevidět svojí ženu. A já se ho rozhodl nechat jít.” Podívá se na Raven . “Děkuji za starost, ale mají pravdu. Všechno, co řekli je logické a naše rodiny nejsou v žádném přímém nebezpečí. Ale přesně proto s nimi chci strávit, co nejvíc času ještě můžu. A Jacku, Gabrieli vím, že je to sobecké, ale je to tak." V jeho očích hoří rozhodnutí. Ať už dobré nebo špatné, je to rozhodnutí. "Zajdu si ještě promluvit s Hanou a zkusím jí to vysvětlit, ale poté za nimi odcházím. Co se stane poté ví jen bůh." S těmi slovy odejde z místnosti a nechá Kodex na stole. “Tak King odchází, ta hrůza. Nikdo nebude dělat špagety. Máme důležitější věci na práci, než nějakého staříka,” řekne Godard očividně žhavý znovu se bavit o Toku. Můstek “Obě dvě věci můžu udělat. Místa a jejich snímky, ty zvládnu,” řekne Izzy, když ho Hana požádá o nějaké informace. Vypadá, že chce ještě něco říct, než to však stihne přijde Martin . Izzy tedy odletí, zařizovat. Přiletí, až když Martin zrovna ukazuje svojí ruku. “Ufff, tohle se zdá jako velmi špatná vyrážka, hombre. Hombre to znamená muži ve lidském jazyce jménem Španolština. Začal jsem se učit,” pochlubí se. “No, ale už je to hotové. Máš obrázky i koordinace v Kodexu. Jo, a už jsem ti to chtěl říct včera, ale nějak se k tomu nedostalo. Už jsem se propojil s Nexusem, takže kdykoliv budeš chtít zavolat, stačí říct. Myslím, že by tam Toreo zrovna měl být,” řekne Haně . "Čau, Hano. Můžeme si promluvit? řekne Colin, který v tu chvíli přijde do dveří. Otočí se i na druhé obyvatele místnosti. "Martine. Rád vidím, že jsi na nohou." |
| |
| Přiznání Jack, Gabriel, Raven, Leigh Abych byla upřímná, v celé té ohnivé diskuzi jsem se vlastně ztratila. Pořádně jsem pochytila jenom jedno jediné téma, ve kterém figurovalo moje jméno. Bylo mi jasné, že to Raven musela vysvětlit, však se proti tomu mají taky postavit. I tak bych byla raději, kdyby to neříkala. Já vím, že jsem to podělala. Kolikrát se za to ještě budu muset zastydět? Že jsem jednala na pokyn, nebyla žádná omluva. Vím to. Moc dobře. Skákalo se z jednoho téma na druhé, postupem doby hlasy přidávaly na decibelech. Tedy především jeden ženský byl na konci pořádně slyšet. Jelikož jsem celou situaci sledovala, letící židli jsem sledovala s podivným klidem. Tohle je ta hodná Hana ze včerejška? Aha. To se tedy podívejme. Jak tak sleduji tu povedenou partičku, mimovolně mi na mysli vytanou Timova slova, která pronesl k Shynx tenkrát na základně Oculu. Bývalé. Stačilo najít tu nejméně spolupráce schopnou skupinu, jakou jsem mohl. Inu nebyl od pravdy moc daleko. Tahle štěkající se skupinka rozdílných charakterů se zdála jako ta poslední parta na světě, která by se byla schopná domluvit na nějakém postupu. Ne, že bych do toho hodlala nějak zasahovat. Jenom si počkám, až se dohodnou, jakou část mi přidělí. I když ať už přišel jakýkoliv nápad, nějak jsem si nebyla schopná představit v dané situaci sebe s kýmkoliv z nich. Co tam budu dělat? Ocásek? Ještě stále jsem si nebyla jistá loajalitou Shynx. Ironicky bych řekla, že nás zkušenost s Omnim trochu semkla. Bylo jasné, že on je problém, který nakonec nemůže vyřešit nikdo jiný než my. Ne ona nebo já, ale my. Ale jak se bude chovat k ostatním? To neovlivním. A ani nechci. Nebudu ji omezovat víc, než je nezbytně nutné. Musím taky učinit jisté ústupky. Jsme tu spolu a musíme se naučit to korigovat. Navíc jí to dlužím, za to, jak se zachovala. Sice pod tlakem, ale prostě to udělala. Oddálila kvůli mně to, co pro ni bylo nejcennější. Nakonec se začne něco málo rýsovat. Bez přítomnosti Hany. Vlastně mi jí bylo celkem líto, myslela to dobře. Mohla jsem takhle beztrestně všechny pozorovat a hodnotit jejich chování v krizi. Bylo svým způsobem fascinující, jak se každý choval jinak. Jak někteří našli jakous takous symbiózu, jiní se tvrdohlavě drželi svého. Nakonec se slova na celkem dlouhou dobu ujme Godard. Nemám ho ráda, vážně ne. Křivdu s obojkem už nikdy nevymažu, to je jasný. Takže jsem opravdu ráda, že výstup Shynx na něm zanechal tak silné dojmy. Pokud by si je pamatoval po celou dobu mého pobytu tady, bylo by to opravdu milé. Než se stihnu vůbec nadechnout a odhodlat k nějaké odpovědi, rozpovídá se Colin. Celá tahle diskuze mě nutí ustavičně vracet se k tématu ‚rodina‘. Je zvláštní mít někoho, kdo je pro vás vlastně přítěž. Břemeno, co si táhnete s sebou. Ale přesto jej milujete natolik, že o něm takhle nesmýšlíte a ještě byste se pro něj rozkrájeli. Shynx je ráda, že nikoho takového nemám. Já si tím tak jistá nejsem. Po setkání s Omnim na to musím myslet vlastně pořád. Co na mě mohlo na tom místě čekat? Mohla tam být taky takováto osoba? Colin se rozhodne odejít, což mě dost mrzí. Vypadal na jednoho z těch mírných, jehož přítomnost by mi pobyt tady možná i ulehčila. Neznám to pouto, které ho váže k rodině, ale je natolik silné, že je kvůli tomu ochotný obětovat všechno. Páni. Nelíbí se mi, jak se o něm Godard vyjádřil. Pohlédnu na onu novou dívku, kterou jsem dohromady viděla tak pět vteřin a to včera v zasedačce. Dneska má totiž nos zabořený v lívancích a ani teď nevypadá, že by se nějak měla ke slovu. A tak se tedy rozhodnu promluvit. Stejně to muselo přijít. A stejně jako Raven před chvílí, i já se ošiju při myšlence, že se na mě upřou všechny oči. Bylo fajn vědět, že v tom nejsem jediná. “Ehm.“ Odkašlu si, aby si mě tedy ostatní všimli. Možná na mě i zapomněli. O to víc mě mrzelo, že musím vystoupit ze stínu, ale nedalo se svítit. Zabodnu pohled někam do stolu mezi nimi. “Nejsem si jistá, jestli vám to k něčemu bude. Bavili jsme se o mě… o nás. Nevím, kdo jsme, proč jsme tady, kam jsme mířili, než jste mě… zastavili…“ Trvá mi chvilku, než polknu pořádný osten hořkosti, který na mém posledním slově ulpěl. A zabili všechny, co mi mohli být blízcí. Bylo to pryč. Teď už s tím beztak nic nezmůžu. “…jediné co vím, že je nás víc a každý jsme jiný, s jinými schopnostmi a charaktery. Nevím jejich ani svůj rozsah a nedokážu to plně ovládat. Jsem základ, ano. Jsem tu nejvíc. Omni mi dal souřadnice ostrova, kde bych mohla získat více informací a pochopit… proč jsem tady a k čemu sloužím.“ Zmlknu. Možná bude lepší nechat na nich, jak si to přeberou. Jakou dají tomu všemu hodnotu. Nebudu je přesvědčovat o tom, jak moc mi na tom záleží. Beztak je to z řeči mého těla jasné. I tak to celé říkám s jistou odevzdaností. Neočekávám, že by byla nějaká možnost se tam dostat. Byla jsem víc upřímná, než bych měla být. Nejenom, že jsem přiznala, že je nás vlastně víc než jenom já a Shynx. Fakt, že to plně neovládám, je taky rozhodně nepotěší. Se schopnostmi Shynx možná můžeme být užitečný člen skupiny, ale s NÍM taky hodně nebezpečný. |
| |
| Priority Naše situace by si zasloužila pořádný diagram a schéma, abychom se všichni stihli orientovat ve všem. už teď mám pocit, že nevím, kde mi hlava stojí, každý z nás něco viděl, něco zažil a všechno to jsou střípky rozbitého zrcadla, které se snažíme slepit dohromady. Zatím nám to moc dojde, přikládáme k sobě špatné kusy a snažíme se je napasovat násilím. Někteří by rádi použili kobercovou pásku a práci si urychlili, jiní, například i já, by si to zrcadlo nejradši koupili nové a lepší. Jenže jsme ve vesmíru. "Izzáku? Dostaneš se odsud na internet? Potřebujeme zrcadlo." Ne, ještě jsem se nezbláznil, díky za optání. Ale stop žertům, vraťme soustředění zase zpátky a shrňme si, co víme. Raven může získat zprávy o Uročurovi, informace o tom Toku mě překvapí. "Dají se někde ty McKeeho spisy sehnat?" Zeptám se Godarda, zmínka o potenciálních vesmírech by vysvětlovala, co jsme viděli a i to, jak se k tomu dostal McKee. Třeba to nemusí být hra třetí strany. Třeba to byla jen náhoda, McKee objevil něco, co nechtěl a to ho ovlivnilo. "Jinak souhlasím, ten Tok je místo, kam by ses vydat měla." Ale ne sama, kdo nám tu ale vůbec zbývá? Rozprchneme-li se na všechny strany, budeme v tom každý sám a přestože mě osobně to nevadí, Omni zdůrazňoval spolupráci. Alespoň že McKee nám nezmizí, štěnice bude fungovat delší dobu a nemusíme se tedy obávat, že bychom ztratili jeho stopu. Problematika katedrály se ale taktéž musí prozkoumat, především protože ji zná i ta dívka - kdo je mimochodem ta dívka? "O jakém Řádu to mluvíte?" Vzpomenu si, že něco podobného zmiňoval i McKee, nebyla to jedna z těch skupin, co vládou dnešnímu světu? "Mimochodem, ještě se neznáme, jsem Jack. Jack Lloyd." Mrknu na ní. Netuším, zda ví, kdo jsem, ale rozhodně by měla, má firma má pobočky po celém světě. "Kdo přesně vlastně jste? Co umíte? Gabrieli?" Otočím se na kolegu, který jí přivedl a který snad ví něco víc. "Tu katedrálu bychom měli sledovat, zjistit, kdo a kdy tam chodí, zjistit McKeeho režim a zvyky." To by však měly zvládnout satelity. Problém Colinovy rodiny se vyřeší sám, King je rozhodnut vzdát se tohoto života a navrátit se k rodině. Částečně se mu nedivím, nejsem si ale jist, zda si uvědomuje všechna rizika. I tak, těsně než odejde, vstanu ze svého místa a možná k jeho překvapení či nelibosti jej obejmu. "Hodně štěstí, Kingu. Snad víš, co děláš." Pracovali jsme spolu dlouhá léta, bude mi chybět. Chvíli. To bychom měli tohle, teď ještě vyřešit můj problém a agentkovi se podařilo vypíchnout jediný nedostatek v mém plánu. Co potom? Možnost přesně načasovaného útoku padá, jedině snad - "Co se týče mé sestry, McKee by se neměl dozvědět, že o tom víme, pro mě je tedy důležitá především totožnost toho, kdo jí má na starost." Že bych trochu pozměnil plán? "Nebudeme ho likvidovat, jen...jen se ujistíme, že víme kdo to je a kde je. Pak až bude čas udeřit proti McKeemu, se postarám, aby hrozba zmizela." Riskantní, to ano, Valerie ale nemůže zmizet ze svého života, to by bylo McKeemu hned jasné, co se děje a akorát by udeřil jinde. Vždycky může najít ty, které nebudu moci jen tak jednoduše obětovat. Aby tomu všemu nebylo dost, přidá se i Heather. "Počkat...vás je víc než jen pan Jekyll a pan Hyde?" Zeptám se překvapeně, hned ale vím, že její požadavek budeme muset přesunout až do druhé vlny akcí. "Chápu, že by ses o sobě ráda dozvěděla více, jistě ale chápeš, že tu jsou více urgentní problémy, které je třeba vyřešit. Později se tam vydáš, budeš-li chtít, do té doby bychom ale byli rádi, kdyby si nám pomohla. Potřebujeme všechny a to platí i pro tebe." Kývnu na Gabrielovu schovanku. "Abych to shrnul, Raven se vydá do Toku a měla by mít někoho s sebou. Co třeba Hanu?" Chvilka s kamarádkou by jí mohla uklidnit a především by nešla se mnou. "Agentek půjde po stopách Vargy. Kdo s ním?" Zbývá Heather, neznámá a náš utečenec, co se prý už zase vrátil. Můžeme s ním počítat? "Minimálně jednoho člověka potřebuji k sobě. Dámy, která z vás se hlásí dobrovolně? Nebojte, nekoušu." |
| |
| Brainstorming funguje Bez Hany jde plánování dalších kroků již poměrně snadno. Tedy, až na nepříjemnou záležitost s Colinem, který se přes všechny argumenty opravdu rozhodne odejít. Před očima se mi náhle promítne strop nemocničního pokoje a jeho obličej nad mou postelí. Společně s vedením Oculu mi projevil velkou důvěru, aniž by mě pořádně znal. Bylo zvláštní ho teď nechat odejít. Skoro chci všechno odvolat a odkývat nalodění jeho rodiny, ale to nejde, není to správné. "Hodně štěstí." Zazní můj jediný verbální komentář k jeho odchodu. Odstřelovači vždycky museli umět odbourat nervozitu, hněv a stres, přesto mě však Godardova slova donutí kousnout se do rtu. "Projev trochu úcty! Odsloužil si svoje." Propálím ho pohledem. Je to asi poprvé, co jsem se nechal jeho arogancí vytočit. Nepřemýšlím nad celou situací naštěstí příliš dlouho, protože to už se o slovo přihlásí Heather. A vojáku? Cokoliv z té bomby vzešlo...nevěřte tomu. Zazní mi v uších poslední slova Vargy, která jsem od ní slyšel. Jsou v nekompromisním kontrastu se zevnějškem této zdánlivě nevinné slečny, která nám jen tak mimochodem sdělí svůj příběh. Nejistá, pokorná a s nutkavou tendencí zachraňovat vše živé. Přesně takovou jsem ji našel volně se vznášet vesmírem. Ale to není její jediná tvář. Je jich více - doslova. Její tvůrci se nám pokusili násilím vnutit svou vizi evoluce. A lidé umírali. Když jsme to odmítli, pokusili se nás zabít. Nedívám se právě na jejich poslední pokus dosáhnout tohoto cíle? Na druhou stranu... Jak moc je jedinec odpovědný za činy své rodiny? Vzpomenu si na pradědu a jeho proslov o "retardech a buznách". Plně do reality mě vrátí Jackova otázka přímo na mou osobu ohledně Řádu a Leigh. "O Řádu toho nevím moc. Velká organizace, kterou Tim za pomocí Stancheka infiltroval a zničil. Leigh má s Řádem společnou historii. A umí se teleportovat." Odpovím stručně. Sám toho nevím o moc více a není na to už čas. Bylo by sice ideální udělat si nějaký teambuilding, lépe se poznat, nacvičit si na simulacích společný postup a bezproblémovou spolupráci... ale ideální tady není prakticky vůbec nic. Navíc, pokud o sobě chce Leigh ještě něco říct, zvládne to určitě sama. Povzbudivě se na ni usměji. Jsem rád, že je pořád ještě tady. Celkový průběh porady mě nutí s úsměvem ještě chvilku vydržet. Jacob i Leigh projeví vlastní iniciativu, přichází nové informace a plány se stávají konečně konkrétnější. Když už ne jasný řetězec vedení, pak by to mělo vypadat přesně takhle. Ale od začátku. A bez trucující Hany, odcházejícího Colina.. Ano, nic tady není ideální. Jackova nová verze plánu zní poměrně komplikovaně. Osobně tedy nevím nic moc o špionáži, ale mám docela slušnou představu o vyhledávání a eliminaci konkrétních cílů. Bude muset nepozorovaně najít vraha či vrahy a zároveň zjistit jejich rutinu podrobně natolik, aby je v daný čas snadno eliminoval. Jack je vynalézavý, určitě to zvládne. Ovšem z čistě strategického hlediska by dávalo větší smysl nechat tuto misi na chvíli plavat a vrátit se k její původní podobě až těsně před útokem. Ale který sourozenec by čekal tak dlouho? Sám bych jednal. Hned. Nejsme tak velký pokrytec, abych tuto možnost vůbec navrhnul... "Vzít sebou alespoň Hanu bude dobrý nápad." Podpořím návrh směrem k Raven. Ano, sice mě částečně motivuje také sobecká snaha vyhnout se osobní spolupráci s touto výbušnou dívkou, ale především budu sám klidnější. Raven se za poslední dny projevila jako solidní parťák, na kterého je spoleh. Hana má možná své mouchy, ale určitě na ní dá pozor. "Takže domluveno." Souhlasně přikývnu po Jackově shrnutí. Při čekání, než se dívky rozhodnou, se otočím na Jacoba. "Co ty? Jsem si jistý, že místo se pro tebe najde." |
| |
| Konečně posun Hana odešla a místo ní se v místnosti konečně ukázal Godard. Alespoň on má trochu lepší zprávy. Očividně ho ale velmi zajímá Tok a hlavně, to, že jsem ho navštívila. Trochu se mě dotkne, že někdo jako on čmuchal v Timových spisech, a ani on na to nevypadá příliš hrdý. Na druhou stranu mám teď šanci zjistit, co se Timovi honilo hlavou. S lehkým úsměvem sleduji, jak se před ostatními chlubí svými znalostmi Toku. "Tok měl fungovat jako...zkratka. Na jednom místě jsme měli náš vesmír opustit a na dalším se do něj zase vrátit. Ale nefungovalo to a my jsme uvízli v Toku." Teorie je holt jenom teorie. Opět mě ale nadchne, jak geniální mozek Timothy je. Vždycky jsem k němu vzhlížela a nějak se toho zlozvyku nedokážu zbavit. "Godarde, já sice dokážu docenit význam takového objevu, ale nehodlám se tam zdržovat a zkoumat ho. Pokud chce vzorky, tak budeš muset jít se mnou." Navrhnu mu ale předpokládám, že je na takovou misi příliš velký zbabělec. Slova se opět chopí Colin a řekne, že je skutečně rozhodnutý odejít a být se svou rodinou. Mrzí mě to. Obzvlášť proto, že já jsem neměla nic proti tomu, aby sem přivedl svojí rodinu. Je nás málo a přijít o něj nás určitě citelně zasáhne. "Budeš nám chybět. Dávej na sebe pozor." Dívám se za ním, jak odchází. Když pak Godard pronese ta kousavá slova, dám mu výchovný pohlavek. No co, úkolem starší generace je vychovávat tu mladší a já jsem bezesporu mnohem starší, než on. "Zajímalo by mě, jestli ses v Timových spisech dočetl něco o Rogerovi. Pokud vím, tak se během několik dní vrátil zpátky na Zem. Měl Tim ohledně toho nějakou teorii? Předpokládal, co se stalo se zbytkem posádky?" On se možná chce bavit o Toku, ale mě zajímá něco trochu jiného. Ke slovu se přihlásí Heather a utvrdí nás v tom, že v jejím těle pobývá vícero bytostí. Zatím jsme viděli dvě. Takže je jich ještě víc! Co to Ex Nihilo stvořil? Pravděpodobně Heather věřím o něco víc, než ostatní. Omni je přesvědčený, že je důležitá a jemu já věřím. Usměju se na ní. "Až se vrátím, tak ti pomůžu tenhle ostrov najít." Jestli se vrátím. Konečně jsme se s plánem někam pohnuli a dle očekávání Jak i Gabriel navrhují, abych s sebou do Toku vzala Hanu. No jistě, vy jí rozzuříte a já abych to pak za vás urovnávala. Pravdou je, že jestli má někdo šanci jí uklidnit, tak jsem to já. Mohla jsem se kamarádky alespoň trochu zastat. "Fajn. Sice nevím, jestli je dobrý nápad brát těhotnou na takové místo. Ale tady asi těžko bude něco ideální. Zeptám se jí, jestli se mnou půjde." a budu doufat, že mě Hana nepošle někam. |
| |
| A kto si ty, Leigh? Napokon sa dostanem k slovu až medzi poslednými. Konečne dožujem poriadne sústo lievancov - mimochodom nápadne pripomínajúce tie od mojej mamy - a zhlboka sa nadýchnem. Mám pocit, akoby to, o čom sme sa s Omnim rozprávali, bolo dosť intímne. Súkromné. Respektíve, aspoň mňa to stálo hodne uvažovania o sebe samej a o motívoch môjho správania. Nechce sa mi to zdieľať s inými ľuďmi. "Tak mne Omni o žiadnom mieste na ktoré sa mám vydať nehovoril... Viac-menej chcel, aby som si oddýchla." uistím ostatných. Myslím, že všetkým odľahne, keď im nepridám ďalšiu povinnosť do už i tak komplikovaného plánovania. "A tiež že sa mám spoľahnúť na priateľov, že nie som sama." Pohľadom preletím po hŕstke cudzincov. Teda, nie že by som práve ja bola nejakým odborníkom na pevné a dôverné priateľstvá, ale stále je to len banda cudzích ľudí, nech sa na nich snažím pozerať akokoľvek. Potom už pokračujem na Jackovo vyzvanie, snažím sa doplniť Gabrielove slová. "Volám sa Leigh a ohľadom Řádu sa nemýlite. Aspoň myslím. Bola som tam len raz, takmer pred rokom, pretože potrebovali svoj Meč." ... ktorý im zdrhol, lebo pustil do gatí. Nemusia o mne vedieť všetko. "To vďaka nim mám tieto schopnosti. On má pravdu, dokážem sa teleportovať, dokážem skoro všetko, na čo si zmyslím, čo si zažiadam. Mám tiež veľa poznatkov, ktoré som od Řádu získala - spomienky, ktoré nie sú moje, ale mnohé mi pomáhajú pochopiť." Odrazu sa cítim celkom hrdá na to, čo dokážem. Je to možno prvý krát, čo vážne neľutujem, že som tú zlatú tekutinu v malej fľaštičke od Lea z Řádu vypila. Ale veriť na osud je dosť klišé. Každá minca má dve strany. Chvíľu uvažujem, či odhaliť aj tú druhú. Pohľadom sa snažím nájsť bitkárku z väzenia. Nemyslím si, že jej dlžím ospravedlnenie, určite by si však zaslúžila vysvetlenie. A ostatní by mali poznať riziko, ktoré si so sebou nesiem. "To všetko však dokážem sotva týždeň. Doslova. Takto pred týždňom som riešila dodávky atramentu a termíny objednávok pre salón... Nie som nejaká bojovníčka, alebo čo... Svoje schopnosti sa len učím ovládať, niekedy sama neverím, že to dokážem," zahryznem si rozpačito do spodnej pery. Ak sa mi podarilo nadviazať očný kontakt s Raven, práve toto je chvíľa, kedy na moment uhnem. "Niekedy sa mi to vymkne spod kontroly, ale to už ste asi niektorí videli. Mám síce kopu informácií, ale dosť v nich plávam. Prichádzajú samé od seba, neviem ich dobre ovládať. Omni hovoril, že sa musím naučiť klásť si správne otázky, až potom prídu správne odpovede. Lenže je to sakra ťažké!" Potom presuniem pohľad z Raven na Gabriela a Jacka. "Myslím, že by som vám obom vedela pomôcť s vašimi úlohami... Ale musíte rátať aj s tým, že to možno celé poriadne poseriem." Necítim sa byť kompetentná rozhodnúť, do čoho sa pustiť. Navyše, keď rozhodnú za mňa, budem môcť vinu za neúspech zviesť na niekoho iného. A to znie výhodne. "Mimochodom, ktože z vás sa volá Shynx? Omni povedal, že by mi mohla pomôcť dostať to, čo som získala, pod kontrolu." |
| |
| Můstek Izzy šel zařídit o co jsem ho požádala a já mezitím mluvila s Martinem. Izzy se vrátil ve chvíli, kdy ukazoval co Martin dokáže a samozřejmě to musel komentovat. Zajímalo by mě jestli Izzy byl takový i zaživa, protože pak se nedivím, že umřel. A jestli až teď, tak jsem se tomu taky nedivila, když je někdo mrtvý tak asi nějaká zdrženlivost jde do háje. „Myslíš Španělštinu. To jsi šikovný.“ Měla jsem pocit, že by stál o pochvalu. Pak mi řekl, že už splnil to o co jsem ho žádala a ještě řekl, že je už spojený s Nexusem, takže můžu zavolat Toreovi. To vyvolá na mé tváři už úsměv. „Výborně. Dobrá práce, Izzy. Děkuji.“ Řeknu mu a v té chvíli se objeví Colin, který si chce promluvit. Otočím se s křeslem na něj. „Coline. Jistě. Jen pojď. Vlastně jsi přišel v dobrou chvíli. Zrovna jsem chtěla plánovat vyzvednutí tvé rodiny. Nejlepší by bylo kdyby jsi šel se mnou. Nakonec budu pro ně cizinec a když budeš u toho budou mnohem klidnější. Nerada bych je zbytečně stresovala.“ Otočím se zase dopředu. „Izzy můžeš hodit polohu jeho rodiny na obrazovku?“ |
| |
|
|
| |
| Loučení s Colinem Můstek “Popravdě, to nebude nutné Izzy,” řekne Colin a naznačí přitom Izzymu, že nic dělat nemusí. Ten se zmateně podívá z Hany , jako dítě, které si musí vybrat mezi rozvádějícími se rodiči. “Nakonec jsem se rozhodl jinak. Půjdu za nimi. Popravdě jsem tušil a i trochu doufal, že to tak skončí už od začátku. Ale nechtěl jsem odejít jen tak, bez rozloučen a bez poděkování. Díky. Ihned jsi se mě zastala a na to nezapomenu.” Colin k tobě přijde o krok blíž a natáhne ruku na potřesení. “Hodně štěstí v budoucnu a upřímně doufám, že ve všem uspějete,” rozloučí se s tebou. |
| |
| Můstek Colinova slova mě překvapí a pak řekl, že se rozhodl jinak. Že nakonec doufal, že to takhle dopadne. Prostě půjde. „Ale Coline...“ Chci protestovat, protože je mi jasné, že za jeho rozhodnutím je ta hádka a ty blbosti co mu kluci narvali do hlavy. Zamračím se nespokojeně na jeho ruku, ale stisknu ji. „Přesto. Kdyby se něco stalo.... můžeš se na nás obrátit dobře? A vůbec se neupejpej. Na ostatní se vykašli.“ Nelíbí se mi, že odchází. „Dávej na sebe pozor.“ Když se zavřou dveře, tak zatnu zuby a pěsti. Fakt mě ti pitomci štvou! Kvůli jejich kecům Colina vyštvali. Začnu nazlobeně dupat po můstku, tady jsem nechtěla radši do ničeho mlátit. „Grrr... fakt mě už začínají štvát. Měla bych je prostě vykopnout a přestat se jimi zaobírat. Jen mě nasírají a nic jiného...“ Vztekle jsem zafuněla. Zhluboka se nadechnu a pak vydechnu a posadím se. Do háje se vším. „Martine. Promiň, ale potřebovala bych být na chvíli sama. Heather najdeš když tak v jídelně. Stejně by jsi si měl o svém problémů promluvit s ní.“ Požádám ho. „Izzy? Můžeš mě prosím spojit s Toreem?“ řekla bych, že teď je na rozhovor docela dobrá doba. |
| |
| Hurá do práce "Godard není agent a nemá příslušný výcvik ani schopnosti. Tvá mise by ho mohla zbytečně ohrozit. Stojí ti ty vzorky za tvůj život?" Vstoupím do nabídky Raven, aby Godard šel do Toku s ní. Je to dospělý muž a dokáže se rozhodnout sám, ale nerad bych, aby se opět rozhodoval na základě svého ega. Přeci jen jeho mozek potřebujeme. Připadá mi tedy důležité, aby riziko ztráty života opravdu zaznělo a on nám nic zbytečně nedokzaoval. Leigh ještě doplní informace o sobě, ovšem k výběru mise se moc nemá. Nakonec to rozsetne překvapivě Heather. "Tak to vypadá, že je rozhodnuto. Modrovláska se mnou, Leigh s Jackem." Nakonec to celkem dává smysl. Leigh není celosvětově hledaná a Veritas ji pravděpodobně nezná, takže je pro Jackovu misi ideální. Jaké predispozice jsou vhodné pro tu mou je sice ve hvězdách, ale Heather má pravdu, větší šanci se uplatnit najde asi tam. A hlavně ji budu moci pozorovat a konečně trochu lépe odhadnout - to jak je podle Hany celosvětově důležitá a zároveň přeskakuje z jednoho týmu do druhého, z jedné osobnosti do druhé.. Pokud má pravdu Hana a Raven, měl bych se ji naučit více věřit. Ale pokud měla pravdu Varga... snad ještě není příliš pozdě dokončit, co jsme na Marsu začali. "Počkej!" Vyhrknu ze sebe možná příliš prudce v momentě, kdy Heather naznačí, že by vypustila Shynx. Nejsem si jistý, co to způsobilo. Možná mé antipatie k její druhé "osobě", možná nepřipravenost sledovat tu proměnu, či snaha se už konečně posunout z místa. "Opravdu mi záleží na tom, abys svoje schopnosti pochopila." Omluvně se podívám na Leigh. "Ale jak Heather správně řekla, teď na to není úplně čas. Proto takové představování nyní postrádá úplně smysl." Promnu si oči a pohledem se pokusím vyhledat nějaké hodiny. Vím, že plánování i odpočinek mají při vedení války své důležité místo, ale všechny ty dohady s Hanou a Colinem to dost protahují. Nepřítel určitě na zadku nesedí. "Až tyto mise proběhnou, určitě vám na to dáme všichni prostor. Ale teď se pojďme prosím už pohnout." Dokončím své vysvětlení. "Takže, všichni známe své úkoly." Pohlédnu na ostatní. "Jacobe? Už sis vybral svou misi?" Znovu ho pobídnu. Poté mi zrak sklouzne k opuštěném Kodexu na stole. Zvednu ho a podám Leigh. "Tohle si vezmi. Dostaně tě to do databáze Oculu, navíc s námi se všemi budeš moci komunikovat." Až v tento moment si všimnu, že jedna osoba nám tady chybí už od začátku. "Kde je...Martin?!" Spolknu nadávku a podívám se na Raven s Jackem. "Užije ho někdo z vás ve své misi?" |
| |
| Osobní preference Jídelna/Společenská místnost “No...ehm...to nebude nutné, abych se tam sám vydal. Myslím, že bude mnohem lepší, když to nechám na vás,” řekne Godard, když je před něj postavena možnost, aby do Toku sám vyrazil. Velmi rychle radši začne mluvit o Timovi. “McKee mluví o Toku čistě teoreticky. Rozhodně se nikde nezmiňuje o tom, že už tam poslal posádku, a nejspíš úspěšně. Všechny ty spisy jsou volně dostupné v jakékoliv vědecké knihovně,” odpoví Godard Jackovi ohledně Toku. “Já půjdu s tebou. Nejsem žádný agent, ani vědec. A musím se přiznat, zajímá mě cokoliv Varga schovávala,” odpoví Jacob Gabrielovi , ale otočí se ještě na Raven . “Myslím, že byste sebou měli vzít Martina. Z osobních zkušeností vím, že zabít ho je těžké a dokáže způsobit celkem dost škody,” navrhne Jacob. “Colin opustil Loď,” řekne vám Izzy v tu chvíli. “Vzal si jeden z letounů, ale nastavil jsem ho, aby se vrátil zpátky, jen co vystoupí. Je to celkem na nic, byl to fajn...muž? žena? člověk. Byl to fajn člověk.” “No, když už je tedy rozhodnuto a jen se čeká na mise. Měl jsem včera trochu času a tak jsem se podíval na OMA zbroj,” promluví Godard zprvu ke Gabrielovi , ale brzy mluví se všemi. “Jenom jsem jí opravil, ale ten na nervy lezoucí přízrak měl návrh. Řekl, že by možná mohl magicky ošetřit, jak zbroj, tak i jiné technologie. Osobně téhle “magii” nevěřím, kam kamenem dohodím, ale je to vaše rozhodnutí. Stejně by to mohl udělat, až po téhle misi, takže to nijak nespěchá.” “Jep. Přesně jak to řekl Godard. Můžu se potom podívat na nějaké vaše technologie a podívat se, co bych s nimi mohl udělat. Ale to, až po těchto misích.” Můstek Poté, co Martin můstek opustí, a i kdyby zůstal, Izzy Hanu spojí s Toreem a nechá jí o samotě. Velká obrazovka, která doteď ukazovala, co se dělo venku, se první změní jen na modrou, a pak se na ní ukáže Toreův obličej. Je celkem lehké sledovat, jak výraz jeho tváře přechází z frustrace, nad tím, že mu zas někdo volá, na překvapení a nakonec neskutečnou radost, když si uvědomí, kdo to vlastně je. Vlastnosti, které u něj stále přetrvávaly ještě z minulého života, mu však dovolují zůstat relativně klidu. “Hano?” zeptá se, jako by se bál, že potvrzení její osobnosti by mohlo způsobit, že zase zmizí. “Jsi to vážně ty? Nevím proč, ale vypadáš jinak. Ale dobře. Líbí se mi to,” řekne. I on vypadá trochu jinak. Vidíš, že má jednu novou trvalou jizvu, na straně krku a několik mladých jizviček, zranění a pohmoždění, které by se však měli zapojit vcelku rychle. “Jaké to je na Zemi?” zeptá se s úsměvem. |
| |
| Můstek Soukromý rozhovor Izzy nás spojil a pak odešel a dopřál mi tak soukromí. Trochu napjatě jsem sledovala obrazovku a když jsem konečně Torea uviděla, usmála jsem se a všechen vztek odplul. Jak se mi stýskalo! Viděla jsem, že je frustrovaný, ale jak mě poznal, tak to se taky ztratilo. Jak bych si přála ho obejmout! „Jistě, že jsem.“ Usmívám se. Řekne, že vypadám jinak, ale ne v tom špatném smyslu. „Ty taky vypadáš jinak. Trochu... pohmožděně. Zdá se, že práce velvyslance nejsou jen samé řeči.“ Svrběla mě ruka, jak jsem se chtěla natáhnout a dotknout se aspoň obrazovky, ale to by bylo divné. Po jeho otázce si povzdychnu. „V podstatě je to tady vyřešené, ale ještě je tu pár věcí na práci, ale Země už není v bezprostředním nebezpečí. Ještě tu zůstávám tři týdny, ale pak se už vracím. Zjistila jsem, že jsem nějak vypadla z jednání s lidmi. Moc s nimi nevycházím.“ Zadívám se na něj a pak se znovu usměji. „A jak to jde u vás?“ zeptám se, ale už jsem to taky nezvládla moc dlouho v sobě držet. „Mimochodem, Toreo. Budeš táta.“ Zubím se vesele a skoro nemrkám, protože jsem chtěla vidět jeho reakci. |
| |
| Čas vyrazit Lehce pobavená sleduji, jak Godard znejistí. Jsem přesvědčená, že by vycouval i bez Gabrielova upozornění. I tak jsem mu ale vděčná, že zdůraznil nebezpečnost mise. Bohužel odpověď na svojí otázku jsem z něj nedostala. Nevadí, říkal, že všechny Timovy spisy jsou volně dostupné, takže až se vrátíme, mohla bych na to mrknout. Kývnu na Jacoba. "Dobře, jestli bude ochotný, tak ho s sebou vezmu." Někdo, koho je těžké zabít by se nám přesně mohl hodit. "Jestli je to všechno, tak já půjdu najít Hanu a Martina a vyrazíme." Podívám se na Jacka a poté na Gabriela, u něj se můj pohled na chvíli zastaví, než uhnu očima. Už se chystám vyrazit pryč z místnosti, když si ještě na něco vzpomenu. Dojdu k Leigh, rychle ale zvednu ruce, abych jí dala najevo, že jí nechci znovu praštit. "Chtěla jsem se ti omluvit. Nebylo správné, vinit tě z Mikovy smrti. Bylo to jeho rozhodnutí a já ti děkuju, že jsi nás odtamtud dostala pryč. A taky, že jsi s námi zůstala." Je vidět, že se opravdu stydím. "Nespravedlivě jsem si na tobě vylila vztek. Takže...promiň." Rozpačitě se na ní usměju a pak rychle vyrazím pryč, do chodby a směrem na můstek. Teď ještě jestli se mnou Hana bude ochotná jít. |
| |
| Rozhodnutia Premeriam si Heather od hlavy až k pätám. V mojom pohľade sa mieša kus fascinácie s absurdnosťou a štipkou zvedavosti. Svojim spôsobom sa mi pozdáva, za také vlasy by som vraždila. "Tak to je iný záhul..." vypadne zo mňa, keď si prepojím informácie o Shynx s tým, čo modrovláska o sebe prezradila. Nie je to asi zrovna zdvorilé, takto na ňu zízať, ale nemôžem si pomôcť. Očividne som z toho celého ešte vyšla celkom dobre, mám dosť práce s jednou Leigh a nie to ešte s viacerými! Trochu ma preto sklame, keď Gabriel zarazí celú zoznamovaciu show. Jednak som bola fakt zvedavá a jednak mi prišlo celkom vhodné naučiť sa ovládať predtým, než ma vypustia do sveta. Ale budiž. Zdá sa, že času nie je nazvyš a ja sa budem musieť učiť za pochodu. "Takže pomôžem Jackovi s... no... čímkoľvek to potrebuje," zachytila som niečo so sestrou a tak podobne, "ale potom pomôžete aj vy mne, správne?!" kývnem smerom k Heather. Ja hold nie som typ dievčaťa, ktoré by robilo niečo z dobrej vôle alebo lásky k blížnym. Tiež mám kopu otázok o mojich schopnostiach, mojej rodine, mojom pôvode... A chcem, aby boli zodpovedané! Potom si už ale vezmem kódex ležiaci na stole. Tak dobre. Do akej sprostosti sa to zas ženieš, Leigh?! Zdá sa, že je všetko dohodnuté, keď sa priamo predomnou vynorí Raven. A kurva. Táto mi ešte chýbala ku šťastiu. Okamžite vystrúham svoj rádoby drsňácky pohľad, ktorý zvyčajne spoľahlivo odplašil doterných chlapov po druhej ráno v bare. Ale bude to stačiť aj na ňu? Čakám minimálne päsťou do tváre, miesto toho príde úplne iná facka. Prosím? Ospravedlnenie? Chvalabohu, že už nejem tie lievance, pretože by som sa určite zadusila. Podozrievavo nadvihnem jedno obočie. "Taaaakže, už žiadne škrtenie ani bitky?!" Zdá sa, že to myslí naozaj úprimne a mne prebleskne hlavou, že teraz už nie sme dve cudzinky v neznámom väzení, sme na jednej lodi a mali by sme spolu držať. Ako jeden tím. Prikývnem teda mierne hlavou. "Veľa šťastia..." zakričím ešte za Raven, ak by sme sa už nestretli. Potom sa už otočím k Jackovi. "Hm..."stisnem pery k sebe. "Tak ma dostaň do obrazu, čo odo mňa budeš chcieť? Ty si šéf a ja amatér." ospravedlňujúco pokrčím plecami. "A mimochodom, akým typom postihnutia trpíš ty? Pretože široko ďaleko tu očividne nikto nie je normálny... Nech viem, s čím môžem rátať." |
| |
| Na lodi Raven, okrajově Hana Hana mě poslouchala. Vypadalo to, že ji můj problém zaujal a přemýšlí, jak mi poradit. Když mi řekla, že ona mi moc pomoct nemůže, jen jsem pokýval hlavou. Pak mi ale řekla, že Heather by mohla něco udělat. Že něco umí. To jsem se usmál. Snad mi pomůže. "Díky, že jsi mě vyslechla," usmál jsem se na ni. Než ale cokoli jiného jsem stal říct, objevil se tu ten modrý. "Bohužel to není vyrážka," podotkl jsem a sledoval, jak se mi ruka mění zpět. "A příště zkus amigo. Nebo compadre. Je to... takové osobnější. A líp to zní," řekl jsem té modré věci a pak jen tiše seděl a pozoroval dění kolem. Za chvíli přišel ještě Colin a o něčem se bavil s Hanou. Já toho moc neposlouchal. Netýkalo se to mě a taky jsem byl zabrán prohlížením těch přístrojů a vůbec celého můstku. Jsem rád, že jsem se vrátil. Tam venku bych jen napáchal škodu a fakt by se ze mě stal celosvětový terč. "Jo. A ještě jednou díky," řekl jsem Haně a vstal ze židle a zamířil ven z můstku. Nevím, kde je zbytek, ale asi budou v té místnosti, odkud odešla Hana. Sotva jsem ale vylezl z můstku, stála přede mnou další žena. Pamatuji si ji z Marsu. Jak jsem ji pomohl s tou velkou potvorou tím, že jsem po ní hodil hasák hromadného ničení. "A-ahoj....Raven, že?" zeptal jsem se opatrně. Nebyl jsem si jist, co od ní čekat. Po tom co jsem předvedl u Jacka ve firmě. A vůbec celkově. "Nevíš, kde je Heather?" zeptal jsem se nakonec. |
| |
| Parťáci Vyjdu ze dveří, udělám dva kroky a v podstatě vrazím přímo do Martina. trochu se zapotácím, protože jsem ho tu nečekala. "Uhmm...omlouvám se. Jo, Raven." Tohle je vlastně poprvé, co mám možnost s ním mluvit. Na Marsu mi pomohl ale od Jacka pak odešel tak rychle, že jsem mu ani nepoděkovala. "Heather je tam vevnitř." Ukážu palcem za sebe na dveře ze kterých jsem právě vyšla. "Ale než za ní půjdeš, mohla bych tě ještě trochu zdržet?" Trochu zaváhám, protože se právě chystám zeptat člověka, kterého vůbec neznám, jestli se mnou nechce vyrazit na extrémně nebezpečnou misi. "Vím, že to bude znít trochu divně, protože se vůbec neznáme. Ale asi bych od tebe potřebovala pomoc. Totiž, Jacob říkal, že něco vydržíš a já se chystám na jedno nebezpečné místo a hodilo by se mi aby mi někdo kryl záda." Vyčkávavě se na něj dívám. |
| |
| Šťastná zpráva? Můstek "Tady u nás to jde dobře. Stavitelé se ještě neukázali, takže se jen připravujeme. Je tady pár osob, které nám nevěří, ale záběry z naší bitvy, jim většinou na přesvědčení stačí. No, ale je...." Toreo se zastaví uprostřed věty, jelikož všechny slova pomalu docházejí do jeho mozku. "Počkat co? Počkej chvíli. Co? Jak myslíš táta? Jako Táta táta. Jako že jsi?" Toreo ukázal na Hanino břicho a když ho ujistila, že přesně tak to myslí. Začal se smát, až téměř nekontrolovatelně smát. "Promiň, je to jenom...nikdy jsem nečekal, že budu...," další vlna smíchu přejde přes jeho tvář. Je však velmi rychle následovaná hlasitým výbuchem v dáli. Toreo hned nasadí svojí vážnou tvář a otočí se směrem k výbuchu. "Už zase," podívá se rychle na Hanu . "Musím jít, ale o tomhle si pak ještě musíme promluvit. Buď opatrná, pij hodně vody. Miluju tě," a s těmi slovy se spojení přerušilo a na obrazovce šla znovu vidět hvězdná obloha. |
| |
| Na lodi Raven "Jo jasně. Copak?" zeptal jsem se, když řekla, že se mnou potřebuje chvíli mluvit. Byl jsem docela zvědavý, co ode mě chce, neboť jsem tu celou dobu nebyl. Určitě se ale nechce zeptat, jak jsem se měl. Když mi ale řekla, že by potřebovala pomoct, že mě Jacob doporučil, zbledl jsem. "Jacob mě doporučil? Vždyť... vždyť on... on ti nic neřekl, že ne? Nic o mě, nebo o tom, co jsem dělal po tom, co jsem opustil Jackovo sídlo?" vychrlil jsem na ni a čekal, jak zareaguje. Podle nechápavého pohledu soudím, že ji opravdu nic neřekl. "Podívej...to by bylo na dlouho. Půjdu s tebou, ale pod jednou podmínkou," řekl jsem a stejně jako tehdy jsem si ukázal doprostřed čela. "Jakmile se začnu chovat divně, neváhej a střel mě do hlavy. Nebo mi do ni něco vraž. Prostě mě zastav, jasný? Bude to tisíckrát lepší, než kdybych..." odmlčel jsem se a před očima jsem měl zase Lauru, jak se vlní do rytmu hudby nad zpřelámanými těly těch kluků. "Než kdyby se ta věc zase ujala vedení," dodal jsem po chvíli mlčení a zadíval se ji do očí. Jde vidět, že to, co říkám myslím vážně. |
| |
| Parťáci Nechápavě zírám na Martina. O čem to sakra mele? Trochu od něj poodstoupím. a zavrtím hlavou. "Ne, jen řekl, ať tě vezmu s sebou." Okamžik váhám, jestli to je opravdu tak dobrý nápad, brát ho s sebou ale nakonec jen v duchu pokrčím rameny. Pomoc přeci jen potřebuju. Snad to nebude tak hrozné, jak říká. "Každý máme asi nějakého démona." Řeknu trochu vyhýbavě. "Ale tak dobře. Slibuju, že jestli budu mít pocit, že nejsi sám sebou, tak s tím něco udělám." I když střelit ho do hlavy mi přijde dost přehnané. Radši se v tom ale dál nepitvám. "Hana je na můstku?" Zeptám se, ale aniž bych čekala na odpověď protáhnu se kolem něj a mířím dál. "Zajdi za Heather a pak se připrav. Chci vyrazit co možná nejdřív." Zavolám na něj přes rameno a vstoupím na můstek. "Mohly bysme si promluvit?" Oslovím opatrně kamarádku. |
| |
| Můstek Toreovi trochu trvalo než tu zprávu zpracoval. Poslouchala jsem ho, ale když se zarazil a já viděla, jak už začínal mou zprávu pobírat, usmála jsem se a vylovila z kapsy fotku z ultrazvuku. „No nevím jestli existuje i nějaký jiný druh táty, ale ano.“ Řeknu mu a pak mu na obrazovku ukážu fotku. Smál se, nevím jestli to mělo být štěstím nebo ho to spíš vyšokovalo a byl to hysterický smích. Je fakt, že tohle bylo pro nás dva docela nečekané. Než jsme si, ale o tom stihli víc promluvit, tak tam u něj zazněl výbuch a Toreo zvážněl. Řekl, že musí jít, to samozřejmě chápu, ale štvalo mě, že zrovna když si můžeme promluvit, tak se musí něco dít. „Ty taky.“ Stačila jsem jen říct, než se projení přerušilo. Vzdychnu a opřu se do křesla. Podívám se na fotku ultrazvuku. Takže hodně vody huh? V dodržování pitného režimu nejsem moc dobrá. Ale je možné, že pro vývin tohohle dítěte je voda podstatnější. Hm... možná kvůli té pevné kůži? Ještě, že lidské tělo se z velké části skládá z vody. Jenže v tom případě mi hrozí dehydrace. Musím sebou asi začít nosit polní láhev s vodou. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, tak se dveře otevřeli a vešla Raven. Trochu se zamračím, schovám fotku do kapsy a otočím se k obrazovce a vyvolám si na obrazovku záznamy o tom středisku jak jsem požádala Izzyho. „Jistě Raven. O čem chceš mluvit?“ zeptám se. |
| |
| Parťáci Neujde mi její chladný tón. Krátce jen přelétnu pohledem obrazovky ale neptám se, co to dělá. "Hádám, že Colin s tebou mluvil." Odtuším klidně, okamžik zaváhám, než pokračuji. "Za chvíli všichni vyrazíme na mise. Gabriel s Heather a Jacobem půjdou po stopách Vargy, někam doprostřed pouště. Jack a Leigh...no vlastně nevím, co má Jack v plánu. Ale má to co do činění s jeho sestrou." Ve zkratce jí seznámím s rozdělením misí. "Já vyrážím do Toku, kam mě poslal Omni a beru s sebou Martina. Chtěla jsem se zeptat, jestli půjdeš s námi." Dívám se na ní a čekám, co mi odpoví. Pořád si nejsem jistá, jestli vůbec chci aby se mnou šla na tak nebezpečné místo. Část mého já možná i doufá, že se zlobí natolik, že mi pomoc odmítne. |
| |
| Můstek „Ano. A doufám, že si hoši jsou vědomí toho, že když se jemu a jeho rodině něco stane, tak to padne na jejich hlavu.“ Nesnažila jsem se ani skrýt své znechucení. Raven mi pak začala říkat o misích co si připravili. Jako kdyby mě zajímalo co půjdou dělat. Ha! Ani zbla! Ale Raven pak řekla, že se chytá do Toku s Martinem a ptá se jestli půjdu taky. Otočím se na ní a zamyšleně si promnu bradu. V pravdě jsem se chystala dostat do toho střediska a vydat se na procházku do kyberprostoru. Tohle ale bylo docela dost nebezpečné, ale jinak než normálně. „Jak moc mě tam potřebuješ Raven?“ zeptám se. „Není to tak, že bych ti nechtěla pomoci. A ani nedávám přednost mému úkolu. Ale Tok je dost... nepředvidatelný. Nic se tam neřídí přírodními zákony. Kdyby šlo jen o mě tak neváhám, ale nerada bych se pak vrátila s tím, že je moje dítě pryč a narostl mi psí ocas.“ Nebyla jsem si úplně jistá tak to v Toku funguje. Ale když odtamtud pochází Omni, který může i oživit mrtvé, tak bych řekla, že klidně by tam mohl někdo ukrást moje nenarozené dítě. |
| |
| Parťáci "Já doufám, že Colin ví, co dělá." Řeknu jen krátce, protože já jsem byla pro, aby sem přivedl svojí rodinu a nechci obhajovat názor, který není můj. Poté ale trochu znejistím a bezradně rozhodím rukama. "Já vůbec nevím, co nás tam může čekat. V toku jsem byla jen jednou a žádný ocas mi nenarostl. Což ale neznamená, že se tam nemůžou dít divné věci. Omni mě varoval, že nemám chodit sama, že je to nebezpečné. Ale bude se mnou Martin a ten podle Jacoba něco vydrží. Takže bysme to snad zvládli i bez tebe." Znovu se podívám na obrazovku, na co to Hana kouká. "Tohle rozhodnutí je asi jen tvoje. Já ti v Toku nemůžu zaručit bezpečnost. Takže pokud se na to necítíš, možná bude lepší, když se vydáš po vlastním úkolu." Lehce se zamračím. "I když bych byla radši kdybys ani to nedělala sama. Musíš být na sebe opatrná." |
| |
| Můstek Raven si nebyla jistá, už tam jednou byla a nic se ji nestalo. Poklepu prstem na opěradlo a všimnu si, že se dívá na opěradlo. „Jde o výzkumné středisko. Ale je to jen krytí. Vyvíjejí tam přístroj, kdy se člověk může připojit a jeho mysl vstoupí do kyberprostoru. Když jsem šla pro Heather narazila jsem tam na robota, který se hodně podobal Xeře. Podle všeho, ale jeho některé vzpomínky jsou pod zámkem plus má v sobě i program, díky kterému musí poslouchat Tima. Plánuji, že se do stroje připojím a zbavím Slunce na sněhu všech zámků a uvidíme co vypluje na povrch.“ Vysvětlím ji smysl mé mise. Raven pro mě chce samozřejmě bezpečí, takže mi jasně říká, že v Toku se může stát kde co, ale nechce ani abych šla někam jinam. „Malá Xera není obyčejné lidské dítě Raven. Je mnohem odolnější a tak menší, případný výprask ji neuškodí.“ Ujistím ji, že není potřeba se tolik bát. Poklepu prsty znovu na opěradlo a zavřu oči. Co mám dělat? Bezpečí Raven? Nebo malé Xery? Kdyby mělo jít o hrozbu nakládačky, tak bych se tak neupejpala. „Promiň Raven. Nemůžu s tebou jít. Nevím jak by to místo mohlo malou Xeru ovlivnit. Kdyby jsi měla jít sama, tak jdu. Samotnou bych tě nepustila, ale jde Martin. Což mě docela uklidňuje, že tam budeš s někým.“ Podívám se na ní. „Promiň.“ Vstanu a jdu k ní. „Buď, ale prosím opatrná. Dobře?“ |
| |
| Parťáci Čekala bych, že se mi uleví, když se mnou Hana nebude chtít jít. Jenže ona půjde sama někam úplně jinam a to se mi ani přes její ujištění příliš nezamlouvá. Chabě se pousměju. "Nejde jen o malou, jde i o tebe. Tak si pořádně rozmysli, než někam vlezeš." Mohla bych jí říct, ať tam sama nechodí, ale dobře vím, že by mě neposlechla. Má prostě svojí hlavu. A obzvlášť, jestli to má něco společného s Xerou. Vím, jak jí chybí. Nad jejími obavami o mě jen mávnu rukou. "Budu v pohodě. Mám Martina." Ujistím jí a obejmu jí. "Dávej na sebe pozor." Rozloučím se s ní a vydám se zpátky. Je čas vyrazit do toho zatraceného Zlatého Města, ať už je to cokoliv. |
| |
| Můstek Pousměji se. Vážně bych s ní chtěla jít a pohlídat si ji, jenže když jsem víc a víc myslela na to co by se mohlo malé Xeře stát, tak jsem byla dost nesvá. Tělesná újma je něco jiného než zahrávat si se všemocnými entitami a duchy a kdo ví co všechno Tok obsahuje. „No jestli vše půjde dobře, tak moje tělo bude v klídku ležet a potulovat se bude jen moje mysl. Bude to v pohodě. Hlavně se vrať. Nevím jestli bych si bez tebe zvládla tady udržet psychické zdraví. Asi bych musela všechny ty pitomce tady pobít.“ Vzdychnu a objetí ji oplatím. „Ty taky.“ Rozloučím se s ní a když odejde tak se znovu posadím do křesla. Řekla bych že jsem se rozhodla správně... otázka je.... jestli si tohle budu říkat i v případě, že se Raven nevrátí. |
| |
| Slitování nad ztrápenou duší Hether, okrajově Jack a Gabriel "Démona. To jsi vystihla pěkně. A jo...Hana je na můstku," dodal jsem nakonec a díval se chvíli za Raven, jak míří k můstku. Pak jsem se otočil a šel svou vlastní cestou, čili tam, odkud původně vyšla Hana. Podle toho jak nadávala by tam měl být zbytek. Dveře se otevřely a naskytl se mi tak pohled na společenskou místnost. Bylo tam pár lidí. Gabriel a Jack, a pak ještě jedna, ale tu neznám. No a pak jsem uviděl ty modré vlasy. Rozešel jsem se směrem k ní a posadil se naproti ní. "Jsem rád, že jsi celá. Dole v tom bunkru Oculu to bylo zajímavé. Neudělali ti nic?" začal jsem a trochu jsem začínal být nervózní. Vím, co je zač, že je z té bomby. Ale taky... "Promiň, že jsem tu teď na tebe tak vybafnul. Já jen... jak to říct.... myslíš, že bys mi mohla pomoct? S jednou drobností? Tady?" řekl jsem a zaklepal si na čelo. "Něco tam asi je. Něco... co touží řádit, ničit a zabíjet... něco... já nevím... " hlesl jsem s klopil hlavu. "Vím, že nemám žádné právo tě žádat o pomoc ani bych se ti nedivil, kdybys mi odmítla pomoct po tom, jak jsem tě skolil na Marsu..." v hlavě mi najednou víří změť myšlenek a všeho co bych chtěl říct. Ale nezmůžu se na nic. "Jen... slyšel jsem, že prý něco umíš. Něco co mi pomůže se nezbláznit," dodal jsem po chvíli ticha. |
| |
| Kapitola devátá: Čas na ofenzivu Gabriel, Heather, Jacob[/u] Jen, co Raven odešla za Martinem a Hanou , byl čas vyrazit na mise. Heather s Jacobem došli k letounu, zatímco Gabriel si rychle oblékl svojí zbroj, vzal si výbavu, a taky se k nim přidal. Když už seděli všichni uvnitř, Izzy nastavil váš cíl a mohli jste vyletět. Jacob si cestou upravil svojí neprůstřelnou vestu a zkontroloval náboje ve své útočné pušce. „Já jsem Jacob, nevím, jestli jsem se už představil,“ představí se Heather . „Jinak, Colin říkal, že tam Varga posílala zásoby a ty ji řekl, že to místo je s ní nějak propojené. Máš nějaký nápad, co přesně by to mohlo být? Nebo spíš přesněji, jak máme postupovat? Je to spíš diplomatická, záchranná nebo útočná mise?“ zeptá se Gabriela dychtící po jakýchkoliv informacích. Gabriel mu odpoví a asi deset minut poté už jste přiletěli na místo. Váš letoun – který se samozřejmě maskuje – přistane na zemi. Radary hned zachytí jednu osobu ve vaší blízkosti, ale na obrazovce se neukazuje nikdo a nic. Jen jeden osamělý dům uprostřed ničeho. Je to téměř rozpadlá, dvoupatrová zřícenina, která před mnoha lety mohla vypadat jako hezký cihlový rodinný domek. To samozřejmě nemění nic na faktu, že stojí uprostřed nevadské pouště. „Je horko,“ uslyšíte najednou, jak někdo zařve z venku. „Nenechte mě tady čekat celý den.“ Je to ženský hlas a osoba řve přímo na vás. Což by mělo být nemožné. Jste přeci jenom maskovaní. Opatrně tedy vyjdete ven a vidíte ženu, jak se opírá o polorozpadlou budovu. Má na sobě černé oblečení včetně černého klobouku. Pozorně si vás prohlíží svýma tmavě hnědýma očima a paprsky horkého slunce se odráží od piercingu v jejím rtu. Vaše Kodexy zabrní. „Co takhle si promluvit uvnitř, to by bylo zlaté,“ řekne žena a ukáže přitom na dveře. :format(webp)/cdn.vox-cdn.com/uploads/chorus_image/image/47859347/nevada_20test_20site.0.jpg) Jack, Leigh [/i] Museli jste chvíli čekat, než se vrátil druhý letoun, který si předtím vzal Colin, ale nebylo to moc dlouho a Jack mezitím mohl odpovědět na otázky od Leigh a podívat se, kde přesně byla jeho sestra. Valerie zrovna byla v nákupním středisku s pár kámoška a se svým novým přítelem. Jeremyho sebou neměla. Bylo to dost veřejné místo, takže bylo jasné, že kohokoliv McKee poslal, aby jí sledoval, musí být minimálně uvnitř nákupního centra. Rychle jste se podívali kolem, po lidech, kteří se zdáli podezřelí a ze začátku, jste nikoho neviděli, ale pak Jack viděl povědomou tvář. Wai Go. Čínský obchodní reprezentant a obchodník s informacemi na černém trhu. Co dělal v nákupním centru v Londýně? A byla to náhoda, že tam byl v tu samou chvíli jako Valerie. A jako by toho nebylo dost i Leigh uviděla povědomou tvář. Leo se procházel po obchodním centru a snažil se vypadat nenápadně. Moc mu to nešlo. Velké množství zajímavých lidí se soustředilo na tohle místo, bylo jasné, že každou chvíli se může něco stát, anebo to může být jen náhoda. Tak jako tak cokoliv chcete udělat, mělo by to být rychle, nebo ani nedostanete možnost, svůj plán uskutečnit. Raven, Martin [/u] Když Martin přišel do jídelny Heather už byla pryč. Odletěla na svojí misi. Nezbývalo mu tedy, než doufat, že se vrátí. Mezitím přišel čas na jeho vlastní misi. Přišel za Raven , která už byla připravena na misi od začátku. Ještě, než jste však vyrazili, Izzy k vám rychle přiletí a zeleně zářící kladivo levituje kousek za ním. „Hej, všiml jsem si, že odlétáte, ale tady Martin nemá zbraň. Proto jsem něco přinesl. Není to nic super moderního nebo tak. Popravdě je to nouzové kladivo, kterým se dá zničit jádro lodi, kdyby to bylo potřeba, ale myslím, že je lepší, než nic,“ řekne a pomalu ho přenese k Martinovi do rukou. „Jinak hodně štěstí,“ řekne a zamává na vás. Bez jakéhokoliv dalšího rozmýšlení Ravn perfektně, co udělat. Natáhne ruku před sebe, zavře oči a začne se soustředit. Její ruku pokryjí hvězdy a pak uchopí. Martin může vidět, jak se prostor, vzduch, prostě kus reality skrčí v ruko Raven , jako by to byla deka, nebo kus látky přehozený, přes tajemnou skříň. Raven , poté zatáhne a kus prostoru prostě zmizí a místo něj se tam ukáže trhlina, asi tak velká jako Raven. Trhlina, do níž můžete vstoupit. „Tohle je přesně důvod, proč jsem rád, že jsem umřel. Tohle bych doma rozhodně neviděl,“ řekne Izzy s fascinovaným úsměvem. A pak vkročíte dovnitř.  Když jste uvnitř, trhlina se za vámi hned zavře a cítíte, jak vaše těla reagují. Raven se naprosto automaticky přeměnila do své hvězdné podoby a ať se snažila sebevíc, nepodařilo se jí přeměnit zpátky do té lidské. Martin cítil, jak zvláštní chvění prochází skrz každou buňku v jeho těle. Je to jako husí kůže, ale na buněčné úrovni. Ale kromě toho necítí žádné změny. A samozřejmě, jelikož Martin neumí létat, tak se jen bezvládně vznáší prostorem. Hana[/u] Rozloučili jste se s Raven a Izzy ti mezitím ukázal, kde přesně se nachází tvůj cíl. Z fotek jsi viděla, že to je víceméně velká kopule, uprostřed zasněžených lesů. Vypadala jako ze dřeva, ale to se spíš zdálo, jen jako dekorativní. Vzpomínáš si, že uvnitř bylo celkem teplo a nejsi si jistá, jestli by jen dřevo mohlo mít takový efekt. Už jsi chtěla vyrazit, ale Izzy tě zastavil. „Bohužel zrovna teď není žádný dostupný letoun. Jestli chceš můžu loď dostat nad tenhle úřad, a ty můžeš skočit dolů,“ navrhne Izzy s zcela vážnou tváří. „Chápeš. Obalíš se aurou a a tak. Viděl jsem záběry z toho, jak jste dopadli na Traw. Jestli jsi přežila tamten pád, tohle by mělo být v pohodě. Anebo samozřejmě, můžeš prostě počkat. Zrovna jsem objevil tuhle hru jménem piškvorky. Ještě jí nechápu na sto procent, ale začíná mě bavit,“ navrhne ti Izzy. |
| |
| Můstek Všichni odešli a já zatím prohlížela snímky zařízení, kam jsem se potřebovala dostat. Z venku to vypadalo dost.... no trochu uboze. Ano kupole, ale dřevěná. Ale moc dobře vím, že uvnitř je to zařízeno jinak. Řekla bych, že takhle je to uděláno jen kvůli satelitním snímkům. Hledala jsem na obrázcích vstupy, ale ta kupole moc možností nedávala. Takže hlavní vchod a možná někde skrytý únikový východ. Tyhle zařízení přece musí mít únikový východ. Chtěla jsem se zvednout a jít se připravit, ale Izzy mě zastaví a řekne, že nejsou žádné volné letouny, ale udělal návrh, že bych mohla skočit. Zadívala jsem se na něj a od se obhajoval, že bych to měla zvládnout a pak najednou mluvil o piškvorkách. Posadím se a otočím se na něj. „Piškvorky. Není to tak složité. Jeden hráč má křížky a druhý kolečka. Cílem hry je aby jeden z nich dostal do jedné řady své znaky. Buď se to dělá na čtyři nebo na pět. A je jedno jak v řadě za sebou půjdou. Vodorovně, svisle, šikmo. Hráči se tedy snaží udělat tu řadu, ale zároveň musí blokovat svého protivníka, aby jemu zabránil jako první udělat řadu. Rozumíš?“ pokusím se mu vysvětlit pravidla téhle hry. Chvíli přemýšlím a opřu se. „Izzy. Ty jsi v podstatě žijící hologram, že? Dokážeš se pohybovat v kyberprostoru?“ ukážu na obrazovku. „Tady vyvíjejí právě stroj díky kterému se může člověk propojit a jeho duch... jakoby vstoupí do stroje. Budu se také moci pohybovat v kyberprostoru. Ale docela by se mi hodila pomoc někoho kdo se tam vyzná. Je tu nějaký možnost, jak by jsi mohl jít se mnou? Profík co se v tom vyzná by se mi hodil.“ |
| |
| Zpátky do Toku Ujistím se, že je Martin připravený vyrazit a rozloučím se s Izzym. Teď už jen udělat ten jeden krok a roztrhnout realitu. Je na mě vidět, že jsem z toho trochu nervozní. Nakonec se ale z hluboka nadechnu, použiju svojí novou schopnost a oba vstoupíme do Toku. Rozhlédnu se kolem sebe a opět se mi trochu zatočí hlava, z toho, co vidím. Tělo mám pokryté hvězdami a zjišťuji, že nejsem schopna proměnit se zpátky. Ta část Omniho, která ve mě zůstala, asi reaguje na Tok. Na místo, odkud Omni pochází. Tahle podoba je tady nakonec ale mnohem praktičtější. Jsem alespoň schopna pohybovat se prostorem beztíže. Otočím se na Martina, který se vznáší kousek ode mne. Očividně neschopen létat. "Jsi v pořádku?" Zeptám se ho zcela automaticky a natáhnu k němu ruku, aby se mě chytil. Pokud to udělá, rozhlédnu se a rozletím se pryč. Zcela náhodně vyberu nějaký směr. Omni mi neřekl, kde mám Zlaté Město hledat a vlastně ani nevím, jestli to je skutečné město. Prolétáme prostorem a já se vyhýbám objektům, které nás obklopují. Dávám si dobrý pozor, abych do žádného z nich nenarazila. "Tyhle létající věci, jsou to různé světy. My se na ně jen díváme z venčí." Informuji svého společníka. |
| |
| Vyrážíme Gabriel Překvapeně sebou cuknu v reakci na velmi rychlou odpověď na můj návrh. Existují hranice. A já očividně jednu z nich právě překročila. Opět se tedy poslušně natisknu na stěnu, jako kdybych k ní každou chvíli měla přirůst a nechala na Gabrielovi, ať Leigh vysvětlí, že je to pro tuhle chvíli zbytečná věc. Očividně jsem pro ni jedním velkým překvapením, možná výsměchem. Vlastně se jí nedivím, mně by taky znělo absurdně, kdyby to na mě někdo jenom tak vybalil. I tak si novou posilu tohohle divného týmu ještě jednou pořádně prohlédnu. Především po tom, co se tak ochotně nechá slyšet, že je tohle pro ni obchod. Možná ve mně bodnul osten žárlivosti. Měla takové postavení, v kterém si to mohla dovolit. Moje třetinka však měla poněkud jiné smýšlení o celém tomhle nápadu. My k nim ale taky nepatříme! Rozhodně to nebudu dělat zadarmo, to ani náhodou! Já vím, pak ti nechám prostor a dohodneš si s nimi podmínky sama. To ji umlčelo. I když se svoje ohromení snažila ukrýt, je těžké něco takového udělat uprostřed mojí hlavy. A vlastně mě opravdu potěšilo, že na to takhle reagovala. V takovémto soužití musí být ústupky na obou stranách. Osobně bych to pro ně klidně udělala. Nakonec je to jedno. Jsem v jejich držení, ale pokud má Shynx pocit, že se s nimi dohodnout dokáže, nebudu jí v tom bránit. To po ní něco chtějí, ne po mně. Další část rozhovoru mohu s klidnou hlavou vypustit, protože se baví o věcech mimo můj rámec. Vybavení žádné nemám. Do organizačních věcí nemám co mluvit. Nakonec se vydáme s Jacobem k lodi, zatímco Gabriel se od nás na chvíli odpojí. Když konečně dorazí v oné zbroji, teprve mi dojde propojení mezi tím neznámým člověkem a známým brněním. V očích se mi blýskne poznání. Ta helma mu sluší. Měl by ji nosit častěji… nejlépe pořád. Chtě, nechtě se musím nad její poznámkou uchechtnout. Byla zlá a vtipná zároveň, jako celá Shynx, pokud má někdo tu trpělivost poznat jí trochu do hloubky. Raději urychleně nastoupím do lodi, kde se usadím na jedno z volných sedadel. Nebylo mi v přítomnosti obou mužů zrovna dobře, ale pochybuji, že by to jinde bylo lepší. Hlavně, ať to máme rychle za sebou. Založím si ruce na prsou. Ticho prolomí Jacob, který překvapivě mluví na mě. Představil se, což od něj bylo milé gesto. “Heather.“ Odpovím mu prostě a pak se zase začnu soustředit na cestu pod námi, která utíkala rychlostí blesku. Moji ‚kolegové‘ se rozhodli dlouhou chvíli ukrátit dalšími organizačními připomínkami. Jejich slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Bohatě postačí, když prostě prstem ukážou, co mám udělat. Můžu se jenom modlit, aby se to tentokrát obešlo bez obětí. Což vzhledem ke všem těm zbraním… je dost naivní přání. Je zvláštní, jak rychle člověk vůči některým věcem otupí. Když se konečně dostaneme na místo – což mi připadalo jako několik let a ne jenom pár minut, vypadá to, jako kdyby tam na nás už někdo čekal. Což podle obličeje Jacoba, ze kterého mohu číst emoce na rozdíl od chladné masky, nemělo být možné. Okamžitě mi na mysli vyskočí vzpomínka na tu bělovlasou slečnu ve vězení. Měla být za zrcadlem, skrz které nic neviděla. A přesto věděla, že tam jsem. Měla bílé vlasy, stejně jako Varga. Může zde být souvislost? Nevím. A není čas, abych se ohledně svého poznatku svěřila ostatním. V další chvíli už stojíme uprostřed pouště. Mám pocit, že by stačila hodinka v tomhle rozpáleném pekle a bude ze mě možná tak upečená Heather s křupavou kůrčičkou. Ženu si pořádně prohlédnu. Vypadala dost exoticky. Zatím bylo moc brzy dělat závěry. Ohlédnu se na oba muže, abych zjistila, co hodlají dělat. |
| |
| Poprvé v Toku Raven Heather nikde nebyla. Asi už vyrazili na svou misi. Vrátil jsem se tedy zpět na chodbu a čekal, než si Raven vyřídí, co potřebuje. Když už bylo vše zařízené a my se chystali vyrazit, přiletěl za námi Izzy. A dal mi nějaké zelené kladivo na rozbíjení reaktoru nebo co. "Díky Izzy," usmál jsem se a vzal si kladivo. "Tak...adios amigo," řekl jsem a pak se díval, co dělá Raven. Myslel jsem, že už mě fakt nemůže nic překvapit. Mohlo. Raven prostě vzala kus reality a utrhla ho, čím vytvořila nějaký portál někam. A než jsem stihl jakkoli protestovat, už jsem byl vevnitř a jen tak jsem se vznášel. Mezi podivnými objekty. Každý můj pokus o pohyb ale akorát vyvolal to, že jsem se více a více otáčel a místě. Takže když se na mě Raven otočila v té její kosmické podobě, byl jsem zrovna hlavou vzhůru a zpola otočený druhým směrem. "Nevzal jsem si hasičák. Ani sprej nebo něco čím bych setu mohl pohybovat. A kde to vlastně jsme? Soudě podle toho, že jsi...udělala co jsi udělala, a tyhle objekty jsou různé světy...jsme v nějaké dimenzi mezi dimenzemi?" zeptal jsem se a podal jí ruku, abych mohl letět s ní. To, že mi vybrujé cele tělo a jsem tak vystrašený radši ani nezmiňuji. Ale je to velmi nepříjemné. Jako bych měl pod kůži mravence. |
| |
| Improvizace? Rozdělení je jasné, dívky se dohodly velmi rychle a není nic, co by nás zdržovalo od činů. Tedy, skoro nic, letouny máme pouze dva a než se vrátí ten, který si vypůjčil Colin, bude to nějakou chvíli trvat. Dobrá, alespoň bude čas na přípravu. A na seznámí s Leigh, tou novou slečnou, která se rozhodla nám pomoci. "Já? Já jsem dokonalý, zlato." Mrknu na ní jak je mým zvykem. Holka je to rozhodně mladší než já, to mi ale ničemu nebrání, věk mé flirtování nezastaví. "Už si o mě musela slyšet, James Lloyd...Lloyd industries, i v Austrálii máme pobočky." A i kdybychom neměli, chtě nechtě jsem známý celosvětově. Spíše chtě, než nechtě. Večírky, peníze, miliardové zakázky. Tu a tam nějaké ty skandály - nu, záleží, jestli čte bulváry nebo obyčejné noviny, pohled na mě se v různých tiskovinách liší. "Takže jsem obyčejný člověk až na jednu drobnost." Vytáhnu si lem saka a sundám tmavou rukavici, abych odhalil metalickou ruku. "Pozůstatek mého prvního setkání s Veritas. Kdo by tušil, že právě kvůli nim budu ještě lepší než předtím." Teď mám trochu více hračiček, se kterými si mohu hrát, to ale pozná až v boji. Nejprve co je náš plán. Zvážním skoro okamžitě, úsměv mi zmizí z tváře stejně jako z hlasu a je znát, že když chci, umím být profesionál. "Cílem naší mise je zjistit, kdo hlídá mou sestru, Valerii." Na kodexu začnu hledat příslušné informace a kromě místa Valina pobytu ukážu Leigh i její fotografii. To kdyby náhodou ten bulvár nečetla. "Z důvěryhodných zdrojů se ke mě doneslo, že jí naši nepřátelé hlídají a mohou jí kdykoliv...využít ke svému prospěchu. Potřebuji zjistit, kdo přesně jí sleduje a to tak, aby to nevzbudilo pozornost. McKee by hned našel někoho jiného, komu vyhrožovat." Nákupní centrum? Val nepřekvapuje. "Vycházím z předpokladu, že aby fungovala jako správná páka, nesmí jí být ublíženo dokud nepřijde ten nejlepší čas. Ten, kdo jí sleduje, tedy zároveň funguje jako ten, kdo by jí měl chránit před třetí stranou." McKee není idiot, ví, jak cená pro něj je. "Od tebe budu potřebovat, aby sis zahrála na nelítostného únosce. McKee tě nezná, neví, že k nám pomáháš, můžeš si tedy dovolit více než já. Bude potřeba jí dostat a přesunout pryč." Nemluvil někdo o teleportaci? To nezní jako špatný nápad. "Přesuneš jí do jednoho z těch levných hotelových pokojů na okraji města a odtamtuď budeš požadovat výkupné. Počítám s tím, že dotyčný, kterého hledáme, to bude chtít vyřešit v tichu a klidu, nejlépe tak, aby se to jeho zaměstnavatel nedozvěděl. Přijde si pro ní, tam už ale budeme čekat my a - nu, potom uvidíme, co dál." Plán je to komplikovaný, je tu hodně předpokladů, hodně odboček, co nemusí vyjít, já byl ale vždycky lepší v té improvizaci a už teď počítám s tím, že to nakonec bude trochu jinak. Měl bych jí varovat? Ne, nebudu jí strašit. "Jinak, Val, tedy moje sestra, je těhotná a chovat se umí podobně jako Hana. Takže jí prosím neubliž, i když si o to bude říkat." Vyrůstal jsem jí, vlastně jí i vychovával, vím, čeho všeho je schopná. "Nějaké otázky?" Letoun je již tady, můžeme vyrazit. Pokud bude Leigh ještě něco zajímat, vše jí zodpovím, tu a tam pronesu i nějakou poznámku mimo a vlastně mám dobrou náladu. Dopadne to dobře. Jiná možnost neexistuje. Z letounu zařídím vše potřebné, tedy především pronajmu ten hotelový pokoj, kam bude muset Leigh s Valerií zamířit. Leigh nadiktuji adresu, pozici hotelu jí ukáži i na mapě, ale to, jak se tam dostane, je už na ní samotné. "Pokoj je pronajatý na jméno Clyde Bonny." Pokrčím rameny, originální to není, ale času moc nebylo. "Jen co zmizíte z centra, vyrazím tam taky, vy byste ale měly mít dostatek času dostat se tam v bezpečí. S žádostí o výkupné zavolej až později." Teorie je jedna věc, realita druhá. Z dálky sleduji, kdo všechno se v centru nachází a nejsem nadšen. Její přítel, samozřejmě, konečně ho taky vidím a pak - ale, ale, kohopak to tu máme. Wai Go, můj oblíbený zloduch. Copak asi potřebuje? Jejím nájemným vrahem nebude. Ten má na podobné věci lidi. "Leigh? Možná nemáme moc času, jsi připravená?" Nakonec to bude větší impro než jsem myslel původně, ale koho by bavilo postupovat dle předem naplánovaných strategií. "Začít můžeš kdykoliv jen budeš chtít, já se budu držet vzadu. Nemůžu unést vlastní sestru, kdo by mi pak platil to výkupné." |
| |
| Slečna X Heather/Shynx/... "Doufal jsem, že to řekneš." Usměju se na Jacoba a přátelsky ho praštím do ramene. Stejně jako já má s Vargou společnou historii. A to patrně ještě o dost delší. Každopádně bude fajn mít sebou spolehlivého vojáka, který nepředstavuje takovou záhadu jako naše modrovláska. "Dávej na sebe pozor a hodně štěstí." Řeknu ještě směrem k Raven, když mi věnuje krátký pohled. Je zvláštní nejít na další misi s ní. Poté se ale již všichni začnou rozcházet za svými úkoly a já nejsem výjimkou. Před odchodem z místnosti však ještě na všechny kývnu s krátkým přáním úspěšného průběhu - jsme přeci jeden tým, nebo bychom alespoň měli být. Ve své ubikaci se cvičeným pohybem dostanu do OMA zbroje. Dva granáty a jednu dýmovnici připojím k opasku. Následuje samopal zásahových jednotek, kterým nahradím pušku, co jsem ztratil při poslední misi. Berretu si beru tentokrát jenom jednu. I přes všechen drill dorazím k letounu jako poslední. "Amerika tam dělala krátce po první světové pokusy na lidech. Takové zařízení by Varga ale určitě posíláním zásob nepodporovala." Určitě ne, když si to sama zažila. Navíc díky Oculu měla více než dostatek prostředků, aby to místo srovnala se zemí. Pravděpodobnější však bude, že ten projekt byl zastaven dříve. Proč tam ale tedy stále posílala zásoby? Proč ty nebohé lidi neposlala domů? "Takže nyní spíše doufám v diplomatickou misi..." Jo, protože zatím šly všechny podle představ. "Realita je ovšem taková, že nemám tušení, co nás tam čeká." Nechodím kolem horké kaše - Jacob je profesionál a Heather působí, že si na neznámé situace už celkem zvykla. Sám jsem sice nikdy neviděl modernější maskování než to, kterým disponuje náš letoun, žena se však nezdá být ohromena. Překvapeně zakroutím hlavou, když nás zpozoruje tak brzo. Myslí si, že vezeme další várku zásob? Proletí mi hlavou. Varga je mrtvá teprve několik dní, třeba se všechny ty zprávy o Oculu sem do pouště nedostaly. "Souhlasím." Kývnu na dívku. Pravým ukazováčkem kroužícím ve vzduchu však zasignalizuji Jacobovi, aby hlídal venku perimetr. Poté kývnu na Heather, aby šla se mnou dovnitř. Necháme slečnu X mluvit jako první a uvidíme, kam to dospěje. |
| |
| Z táterky na únoscu len za pár sekúnd "Nepýtala som sa, čo si zač, ale čo dokážeš, chvastúň!" uškrniem sa. Jack Lloyd, Jack Lloyd... kdeže som to meno už počula. Nie že by som žila v jaskyni, ale na tieto celebrity som nikdy nejak extra nebola, všetky sa mi zlievali do jednej. Teda, pokiaľ nemali nič spoločné s tetovaniami alebo rockom! Lenže moja mamča a babička, tie sa vyžívali v každej klebete. A tak som si postupne aj Jackovu tvár zaradila ako jednu z tých, ktoré túžobne sledovala moja rodina v popoludňajších reláciách o bohatých ľuďoch. "Juuu, paráda, keď tak sa mi potom tou rukou podpíšeš pre babču, bude nadšená!" Som príšerne nervózna, pretože netuším, do čoho sa hrniem. Všetko sa zbehlo extrémne rýchlo. A keď som nervózna, snažím sa to zakryť vtipkovaním. So záujmom si vypočujem Jackov plán a nereagujem, až pokým celkom neskončí. Dovtedy nepohnem jediným svalom, jedinou vráskou na tvári. Že či mám nejaké otázky? Tak to počkať, pane! "Rozumiem..."neveriacky potrasiem hlavou, "takže tvoj plán je, aby som akože uniesla tvoju tehotnú segru. Jasné. Brnkačka." z ironického tónu je nad slnko jasné, že s takýmto plánom som nerátala. "Potetovaná aziatka, tak z nej spravíme únosu. Ale nie je to trochu stereotypné?" vypúlim na neho oči. Okamžite mi napadne asi dvanásťtisíc scenárov, ako by sa to celé mohlo posrať. Keď je tá sestra tak pozorne strážená, kto mi zaručí, že nebudem na kašu kým sa ju vôbec pokúsim teleportovať? A aj keby sa mi to podarilo, pravdepodobne ma zabije ona! "Dúfam, že ten plán zahŕňa aj časť o tom, ako Leigh kryješ chrbát, inak do toho nejdem!" poznamenám cestou na moju prvú - a dúfajme nie poslednú - misiu. Po ceste na miesto sa snažím pochytiť všetko, čo odomňa Jack ešte bude potrebovať, najmä informácie o prenajatej hotelovej izbe. Našťastie mi miesto presne ukáže na mape, čo dosť pomôže, pretože rozmýšľam viac v obrazoch ako v slovách. Aj pri teleportácií sa budem spoliehať na vizuálnu predstavu. "Je to poriadne idiotský plán, dúfam, že si to uvedomuješ. A ja som poriadny idiot, že s tým súhlasím!" V nákupnom centre je celkom rušno, škoda, že asi nebudem mať čas zrelaxovať pri nákupoch alebo skočiť na manikúru. Pohľadom brúsim v dave, snažiac sa nájsť Valeriu podľa fotky, ktorú mi Jack pred časom ukázal. Môj zrak ale spočinie na niekom inom. Na niekom, kto sa sem rozhodne nehodí a kto vytŕča z davu, pôsobiac ako päsť na oko. "Ja...hm...čože?!" vytrhne ma z ľahkého tranzu Jackov hlas. Som pripravená. Lenže ak sa teraz premiestnim, aká je šanca, že toho starého blázna ešte stretnem. "Jack, ja...musím si ešte niečo vybaviť..." Skvelé. To znie, ako keby som pustila do gatí. Naliehavo myknem hlavou smerom k Leovi, "je tu niekto z tej katedrály v Ríme a ja... skutočne by som s ním mala hovoriť." Tuším, že s tým nebude súhlasiť. Nebolo to súčasťou plánu a navyše ma dosť súri. Lenže mnoho z otázok, ktoré si neviem klásť, súvisí s tým neobyčajným mužom. Kiežby tak bol spôsob, ako získať čas. Napadne mi, že by som mu aspoň mohla dať vedieť, kde ma nájde, skôr ako Valériu unesiem. Zaumienim si, že ho proste musím na seba upozorniť, nech to stojí čokoľvek. |
| |
| Výlet s Izzym Hana Izzy tě pozorně poslouchá, zatímco vysvětluješ pravidla piškvorek, když skončíš následuje chvíle ticha, kterou Izzy nakonec přeruší slovy: „Dobře, to všechno chápu, ale co trojúhelníky?“ Rychle však svou otázku, zahodí za hlavu, když ho začneš verbovat na svojí misi. „No, nejsem hologram, jsem duch,“ opraví tě Izzy. „Ten hlavní rozdíl je v tom, že má podstata je magická, ne 0 a 1. Ale i tak kyberprostor znám celkem v pohodě, ale nejsem na něj expert. Můžu jít s tebou, ale bude to jen na omezenou dobu. Přece jen, jsem stále propojen s lodí,“ mezitím, co spolu mluvíte, se vrátí Colinův letoun, který si vezme Jack s Leigh , ale i ten se po chvíli vrátí a můžeš vyrazit. Izzy se rychle přenese do letounu, takže tě na cestě doprovází. Zatímco letíte, Izzy si brouká a naprosto v klidu si pohupuje ve vzduchu. Nezdá se být, ani trochu nervózní, ale na jeho obhajobu, už je mrtvý. Co víc, by se mu mohlo stát. Dorazíte na místo o několik minut později. Letoun zaparkuješ o něco dál. „Nemůžu vyjít z letounu, takže se potkáme, až v kyberprostoru. Budu tam na tebe čekat,“ řekne ti Izzy. Vyjdeš tedy ven. Středisko má jeden hlavní vchod a pak zadní, který je však zavřený. Nemají však žádnou ochranku. Takže mezi tebou a tvým cílem stojí pár kamer, pár dveří a tři vědci. |
| |
| Výlet s Izzym Zeptal se mě na trojúhelníky, zaváhala jsem, ale než jsem stačila něco říci, tak svou otázku odhodil a poslouchal co mu říkám. Vysvětlí mi, že není hologram, ale duch. To samozřejmě vím, ale je spojený s lodí, takže technika a on se v tom jistě musí nějak vyznat. Ale nakonec řekl, že se mnou může jít, ale jen na chvíli, nakonec je spojen s lodí a nejspíš nemůže být pryč dlouho.... co by se stalo? Zřítila by se loď z oběžné dráhy? Usměji se. „Díky Izzy. A to je v pořádku, že to bude jen na chvíli. Pomůžeš mi se tam zorientovat a ukážeš mi co všechno se dá uvnitř udělat.“ Byla jsem ráda, že ho budu mít na pomoc. Jak jsme se bavili, tak se vrátil letoun, kterým odešel Colin a pak odletí Jack s Leigh, takže jsem měla čas. Šla jsem se tepleji obléknout a taky se pořádně napila a vzala si sebou láhev vody. Pak jsem zkusila Izzymu vysvětlit trojuhelníky než se vrátil letoun. Za chvíli jsme byli už na cestě. Oba jsme byli docela v pohodě. Je pravda, že vedle Izzyho se dalo snadno relaxovat. Nakonec jsme byli na místě. Letounem jsme přistáli kousek od výzkumného střediska. Izzy mi řekne, že se uvidíme až v kyberprostoru. Přikývnu. „Díky Izzy. Přej mi štěstí.“ Řeknu a vystoupím. Ještě, že jsem se pořádně oblékla, nemám ráda zimu. Co jsem zjistila, tak tu nebyli žádní strážci. Možná bude stačit vědce jen přesvědčit a nebudu si muset cestu vynutit. Nasadila jsem si kapuci a šla jsem ke vchodu. Nadechla jsem se chladného vzduchu a pak vešla dovnitř. Nevím kdo tenhle projekt financuje, můžu jen doufat, že ne Tim. Nemusí mít přece prsty ve všem ne? |
| |
| Skrz králičí noru Raven, Martin Raven Martina a společně spolu letíte přes Tok. Není to jako letět vzduchem, jelikož okolí Toku je hustější než vzduch, ale není zas tak husté jako voda. Je to spíš, jako byste letěli velmi hustou mlhou, přes kterou jde vidět a že je co vidět. Obří vesmíry poletují prostorem a jen svojí velikostí mění prostor kolem sebe. Tancují kolem nich jiskry kříšťálově bílé elektřiny a žlutá barva Toku se míchá s bílými mraky, které vesmíry vypouští. Nebo jste si aspoň mysleli, že je to pára, ale když jste snažili skrz jeden z těchto mraků proletět, odrazilo vás to zpátky. „Mraky“ měli téměř želatinovou konzistenci. Pokračovali jste však dál neznámým prostorem, až jste konečně uviděli…něco. Bylo to jako město, ne, bylo to jako hodně velká planeta, ale placatá. Jako obrovské frisbee poletovala prostorem a obklopovali jí černé mraky. Když jste se přiblížili, viděli jste v jejím středu rameno, které v sobě drželo planetu asi o velikosti země. Ze středu vycházeli energie, která různými koryty a kanály procházela celou plochou. Nebylo vám jasné, jestli je tohle Zlaté město, ale bylo to jediné město, které tady bylo. Než jste stihli dál pozorovat místo před vámi obrovský výbuch blízko jednoho z koryt si získal vaší pozornost. Když jste k němu přiletěli blíž, viděli jste bytost, jak vrhá rudé paprsky ze svých úst a další „osobu“ jak ochraňuje lidi, kteří tady žijí. Osoba se na vás otočila. Nestvůra vrhla jeden ze svých paprsků, ale osoba to vykryla mečem, který měla u sebe. Avšak už se zdála velmi vyčerpaná. „Zabil jsem tisíce takových, jako jsi ty. Kdybys uměl přemýšlet, třásl by ses před jménem Atom-13. Přemýšlet však neumíš, a tak můžeš lest umřít,“ zařve osoba a rozběhne se na nestvůru. Vaše Kodexy zabrní. Ani atom-13 ani nestvůra si vás ještě nevšimli.  Simulcron = 200 Hp  |
| |
| Přímo k věci Gabriel, Heather, Jacob Následujete ženu do polorozpadlé budovy a zjistíte, že zevnitř nevypadá o moc lépe. Shnilé trámy trčely z podlahy a těch pár skříní, židlí, jež se v místnosti nacházely, byly pokryty tlustou vrstvou prachu. Jediný objekt, který zaprášený nebyl, starý gramofon, do něhož bylo zlatými písmeny vyryto jméno, Dorothy. Žena k němu přišla, otevřela rozpadlé dveře skříně pod gramofonem a zapnula muziku. Hudba „Posledních přibližně sto let tady každý den v určitou hodinu docházely zásoby. A ano občas měli zpoždění o pár hodin, ale vždycky dorazili. Kromě včerejška. Včera nic. Když se snažím spojit s V…Vargou, nejde to. A tak si říkám, Dorothy, nechovej se jako nána hloupá, je to jen nějaké nedorozumění. Nemá cenu panikařit. Pak se tedy ukáže nějaký bělovlasý floutek, říká, že je Varga mr…,“ kameně klidný výraz ženy se najednou zhroutí jako domeček s karet. A není to jen na chvíli. Dorothy se zastaví uprostřed svého vyprávění, její dech se zrychlí a její ruka se začne třepat. Jde vidět, že je to pro ni velmi čerstvá rána. „Omluvy, omluvy, kde že jsem to skončila,“ vzpamatuje se žena. „Jo, říká si Nova, a ještě mu kapalo mlíko z huby, a začne mi stanovit ultimáta. Prý mu mám podřídit své město. Já říkám ne. On říká, že přijde s armádou. Já říkám, klidně. Tak chlapec odejde a o pár hodin později se tady ukážete vy,“ Dorothy si vás oba prohlédne od hlavy, až k patě. „Naštěstí pro vás, mám od velmi důvěryhodného zdroje řečeno, že máme společného nepřítele. A tak pojďme vyjednávat. Ten klučina pravil, že přijde zítra ráno s armádou. My máme způsob, jak své město ochránit navždy, ale je tady pár menších...řekněme problémů. Jestli vy mi s nimi pomůžete a pomůžete zdržet Novu a jeho armádu zítra ráno,“ Dorothy se usměje, zlomyslně vychytralým úsměvem, který až nepřirozeně připomíná ten od Vargy. „Donesu vám tohodle bělovlasýho spratka na stříbrným podnosu a s jablkem v hubě. Co vy na to?“ |
| |
| Lákavá nabídka Heather Dorothy se projeví jako velice přímočará žena a já jsem vděčný, že můj přihlouple udivený výraz nejde přes helmu vidět. Když se začne třást, v hlavě se mi vybaví obraz mladé ženy tmavé pleti, která drží Vargu za ruku. Je to ona? "Varga.. Ona toho pro mě hodně udělala." Dostanu ze sebe, aniž bych pořádně věděl proč. Dorothy vůbec neznám, Vargu jsem znal jen několik měsíců. Přesto iracionálně cítím určitou zodpovědnost za to všechno - můj praděda vedl tohle zvěrstvo, já se nechal přemluvit, že do Oculu s Heather půjdou jiní. "Jacobe? Pojď sem za námi." Promluvím do ticha směrem ke Kodexu, abych našeho společníka stáhnul z obhlídky perimetru zpátky. Tato žena se nám zcela jistě nechystá ublížit a Jacob by to měl slyšet. "Souhlasíme." Odpovím bez váhání, hned co Dorothy domluví - byl by ze mě mizerný vyjednavač. Ovšem šance chytnout Novu se neodmítá. Faktem ale je, že bych to udělal, i kdyby se nejednalo o Veritas a Novu. Je to správná věc a navíc mám teď šanci jim alespoň trochu vynahradit skutky svého pradědy. Na krátký okamžik se podívám na Heather. Je to vůči ní fér? Při našem prvním setkání působila jako pacifistka. Teda alespoň do momentu, než se proměnila v... to druhé. Tu druhou. Pohled ale zase hned odtrhnu zpátky k Dorothy. Modrovlásku, která se neustále tváří dost ublíženě, můžu řešit později. Teď je třeba si vzít příklad z cizinčiny přímočarosti. "Jaký je váš plán obrany?" Záhadný způsob, jak své město ochránit "navždy" zní docela sebejistě. Pokud Nova sliboval armádu, dovede armádu. "A jaké jsou ty problémy, které musíme do zítřka vyřešit?" Zeptám se ženy. Bude třeba odhadnout, jak sem Nova tu armádu dostane - použije Orb? Musí se připravit obrana města... Automaticky mi šrotují hlavou první kroky příprav, které se dělají při přípravě konvenční obrany. Právě pro tuto částečnou automatizaci v přemýšlení mi trvá tak dlouho, než se v tom všem zmatku pozastavím nad přibližně sto lety mezi započetím tohoto projektu a dnešním dnem. Jak mi to mohlo uniknout. Omni mě přenesl někde do období kolem roku 19180! Vždyť to není možné! A Nova rozhodně není žádný chlapec. "Viděl jsem první den vašeho příjezdu... Od toho dne uplynula dlouhá doba." Rád bych byl přímočarý, ale v tomhle tématu to zjevně nedokážu. "Proč jste pořád tady? A...Jak?" |
| |
| "Zlaté Město" S úžasem se rozhlížím kolem sebe. Už jsem to byla a přesto mě tohle místo znovu překvapuje. Jaké to pak asi musí být pro Martina? Krátce se na něj podívám ale pak pokračuji dál. Míjíme obří vesmíry, které jsou velké jako hory, i maličké, které by se mi vešly do dlaně. Skoro mě mrzí, že mi Omni dal schopnost vstoupit sem, jen omezeně. Tak ráda bych ty vesmíry prozkoumala, ale nemůžu. Proletíme jedním z bílých mraků a já mám náhle pocit, že jsem celá ulepená, jak husté složení má. "Tohle jsi vystihl docela dobře. Mezidimenze je to správné slovo. Možná, že bysme mohli do těch vesmírů proniknout. Ale já nevím jak. A navíc, z téhle strany jsou velice křehké a já bych se bála, že některý z nich zničíme." Vzpomenu si, jak do sebe, při mé první návštěvě, vesmíry narazily a navzájem se zničily. Letím v podstatě nazdařbůh. Možná mě ale tímhle prostorem vede ta část Omniho, kterou ve mě zanechal. Po nějaké době se před námi totiž skutečně vynoří něco, co musí být městem. Sice není zlaté, jak jsem si ho představovala, ale i tak působí impozantně. Obzvlášť pak rameno, které se nad ním tyčí. Chvíli přemýšlím, k čemu asi slouží ale pak mi to docvakne. Oni tvoří nový vesmír. To mě nadchne ještě víc. Rozletím se blíž a Martina táhnu za sebou jako hadrovou panenku. Už jsme dost blízko, když spatřím, jak kus od nás dojde k výbuchu. Se zájmem se otočím a sleduji souboj. Můj kodex zabrní a já s sebou trhnu. Jak je tohle možné? Jak může mít Oculus informace o tomhle místě? Příliš se tím drobným detailem ale nezabývám. Ani jeden z těch dvou si nás zatím nevšiml a já tak hodlám využít momentu překvapení. Sletím níž a spustím Martina na zem. "Přidáme se?" Zeptám se a bez toho, abych čekala na odpověď, vyrazím vpřed. Chci vystřelit, ale Atom-13 mi vběhne do rány, v poslední chvíli tak stočím střeli jiným směrem (3) čímž na sebe ale pravděpodobně upozorním. Tolik k momentu překvapení. Co se dá dělat, zvládnu to i bez toho. Přesunu se do lepší pozice a v dlaních začnu koncentrovat energii. Ta vytvoří kouli, která se v další chvíli rozletí směrem k té paprsky chrlící bytosti. Přilepí se na ní ale s mojí koncentrací stále roste a sílí až exploduje (10) v obrovském výbuchu - Pilíři energie. (-120 Hp) |
| |
| Nákupní centrum a idiotský plán. Tak trochu. Leigh Naše nová společnice se nezdá být dvakrát nadšená tím, co jsem si pro ní přichystal a když na to mrknu z jejího pohledu, nemůžu se divit. Už teď vidím několik velkých děr ve strategii, já sám jsem ale schopný je ignorovat a v případě potřeby narychlo zaplátovat, co ale Leigh? Je zvyklá na trochu rychlého myšlení, úhybných manévrů a změn strategií o 180 procent? Uvidíme. Pokud ano, získá si můj respekt, pokud ne - pokud ne, bude to ještě zajímavé, bude se ale muset přizpůsobit všemu, co přijde. Já svůj cíl mám a je mi jedno, jakým způsobem ho dosáhnu. Zajistím Valerii bezpečí a hotovo, nic jiného nepřichází v úvahu. "Myslím, že si to pochopila perfektně." zazubím se na ní, zatímco se rozhlížíme po nákupním centru. Snažím se držet ve stínech a mimo dosahy zdejších kamer, ne vždy to ale jde. Vybavil jsem se sice kšiltovkou a tmavými brýlemi, i tak se ale může stát cokoliv a pravda je taková, že jakmile by mě tu někdo poznal, museli bychom ten plán lehce přepracovat. Asi tak od začátku až do konce. "Mé plány jsou náhodou geniální. Máme začátek a máme cíl, to, jak se tam dostaneme, je zcela na nás. A neboj, vím, co dělám." Většinou. Snažím se Leigh ujistit a dodat jí trochu jistoty, bude to potřebovat, neboť sebejistota je polovina úspěchu. "Val je navíc hlídaná jen minimálně, nesnáší bodyguardy." Pamatuji si na všechny ty hádky, co jsme kvůli tomu vedli, taková malá soukromá válka, kterou jsem prohrál jen z důvodu, že já sám bodyguardy nemám. A na rozdíl od sestry ani nepotřebuji. "Největší problém může dělat její snoubenec, to je ten divný chlap vedle ní. Je dost možné, že je to i ten, kdo jí má hlídat, tak buď připravena na všechno." Celé to načasování je prostě podezřelé, celé roky nikoho nemá, pak se dostanu do křížku s Veritas a ona je najednou zasnoubená a těhotná. Na tom něco nehraje. "Krýt záda ti budu, bude-li to třeba, ale věřím, že to zvládneš sama a nakonec pochopíš, že to není tak idiotské, jak se zdá. Jsem skrytý génius, víš?" Mrknu na ní a už jí chci vyslat do práce když se náhle zastaví a pohledem těká kamsi jinam. Něco si zařídit? Teď? Někdo z té katedrály v Římě? Okey. Nejdřív můj starý známý Go, teď ještě tohle. To se mi přestává líbit. "Počkej." zastavím jí, teď si nemůžeme dovolit žádné zbrklé kroky. "Kdo to je? Co tu dělá? Co o něm víš?" Je nebezpečný? Pracuje s Veritas? Může tohle všechno být jen nějaká past? Než učiníme potřebné kroky, potřebuji informace. Leigh by měla co nejrychleji udělat to, co je třeba. Najednou mám pocit, že to tu není bezpečné, že se něco zvrtne - a v tom případě by měla být Val co nejdál odsud. "Promluvit s ním můžu já. Vyřídím, co vyřídit chceš, zeptám se na potřebné, klidně se mu i podepíšu na zadek, hlavně odsud dostaň Valerii. Co nejdřív." |
| |
| Dorothy Gabriel Na pokyn následuju Gabriela do polorozpadlé budovy. Svým způsobem je zázrak, že ještě stojí. Ztrouchnivělé trámy uvnitř rozhodně nejsou zrovna povzbudivým ukazatelem. Celé to na mě působí dojmem, že by stačilo cvrknout do jediného dřevěného sloupu a celá stavba se sesype jako domeček z karet. Rozhlédnu se kolem dokola. Bylo to přesně takové, jak to vypadalo – zapomenuté, časem zohyzděné. Celou místnost prosvětloval akorát gramofon, ke kterému Dorothy okamžitě přistoupila. Jediná udržovaná věc v tomhle domě. To je divný, neměla by tu náhodou žít? Zaposlouchám se do chytlavé melodie. Hudba byla něco, co se mi líbilo. Aspoň něco neproměnili lidé ve zbraň hromadného ničení. I když kdo ví… Nemůžu hodnotit z Gabrielovy tváře, jak na danou situaci reaguje, protože ji nevidím. Osobně se v jejím vyprávění vůbec nevyznám. Sto let sem dochází zásoby… dobře, na stoletou bábu vypadá fakt dobře. Ví, že je Varga mrtvá. Nova je bělovlasý floutek s mlíkem na bradě. V jeho případě bych viděla mléko spíš v kaši, kterou bude moct co nevidět požívat jako jedinou možno potravinu. Město? Jaké sakra město? Možná bych to dala dohromady, kdyby tam nefigurovala ta smrt Vargy. Ta byla čerstvá, sama ji mám v živé paměti. Zní to fakt pitomě, ale jsem opravdu ráda, že v tuhle chvíle nemusím dělat žádná rozhodnutí. Stát a tvářit se neutrálně ještě zvládnu. Psychická porucha, podivná časoprostorová smyčka, třeba nás i mate schválně. Možností bylo spoustu, nevím kolik z nich je vůbec reálných. Řeč u Vargy a jejího osudu trochu zhoustne. Sama pocítím tíhu té ztráty z chování ostatních, očividně k ní oba chovali hluboký respekt (minimálně) a právě já byla ta, co stála a div neviděla skrz díru v její hlavě. “Vaší ztráty je mi líto.“ Pronesu upřímně, ať si mi to věří nebo ne. Je těžké se necítit zodpovědný. Stokrát si můžu říct, že bych stejně nic nezmohla, ale stačí jeden záchvěv něčí ruky, jedno stáhnutí rtů do bolestného šklebu, jeden postranní pohled a mám potřebu to celé přehodnotit znovu. Byla jsem opravdu tak hloupá? Jde vůbec zde, na planetě Zemi zabránit zbytečnému zabíjení? Pochybuji. Pohybuji se v okruhu lidí, kde má každý na svém prstě minimálně jednu oběť. A očekává se, že jim budu pomáhat. Žiju uprostřed války mezi Veritas a bývalým Oculem. A teď jsem ve válce další, nebo nejsem? Doufám, že ne. I tak vzdorovitě trhnu rameny, jakmile Gabriel velmi ochotně kývne na její nabídku. Nechci, nezvládnu a nemůžu! Křičí celá moje podstata. Ve skutečnosti ale stojím na místě, zírám na Dorothy a můj vzdor se objeví v jednom jediném prchavém gestu. Najednou ale Gabriel otočí, jako kdyby si něco uvědomil. Těknu k němu pohledem, živil moje zmatení. Jeho hlas zněl, jako kdyby celou situaci pochopil. O to víc mě štvalo, že já jsem z toho moudrá nebyla ani náhodou. Možná to je ten důvod, proč se mnou každý vorá, jak se mu zachce. Mezi obočím se mi vytvaruje malá vráska, jak vehementně se snažím celé té situaci přijít na kloub. A i když jsem měla hlavu plnou otázek, nahlas raději nevyslovím ani jednu. |
| |
| Uvnitř střediska Hana Vstoupila jsi dovnitř a čekala tě síť spletitých chodeb, které byly popsány jen různými finskými nápisy, kterým jsi nerozuměla ani slovo. Bavila se už s mimozemšťany několika ras, ale očividně, ani jedna nemluvila finsky. Pokračovala jsi tedy po středisku, než jsi konečně narazila na osobu. Popravdě ti to byla osoba vcelku povědomá. „Říkám ti, měla jsem ten nejdivnější sen, ve kterém…,“ žena se otočila a viděla tě, jak stojíš ve dveřích. Byla to Frigid Soreen. Vědkyně, jejíž tělo sis vypůjčila. A zdá se, že si to aspoň trochu pamatovala. Její pihatý obličej se zkřivil v překvapení. „T-to…to jsi ty?“ zeptala se tě v silně akcentované angličtině. Poté skočila k šroubováku a nastaví, míří s ním tvým směrem. Nevypadá však připravena ho použít. Její ruce se třepou a její dech je velmi rychlý. Popravdě ti trochu připomíná tebe, ten osudný večer, když jsi zemřela. „Viljo! Hugo!“ začne řvát žena a téměř okamžitě tlustší blonďák přiběhne z vedlejší místnosti. „Co sakra…,“ z prvu se na Frigid zmateně podívá, a pak si tě všimne. I on vypadá, jako by měl vyskočit z kůže. „Ty jsi ta z televize. Prosím, nevím, co chceš, ale neubližuj nám,“ řekne. Frigid ho sjede pohledem. „Fakt hrdinské.“ „Je to mezinárodní terorista a já šprt s nadváhou, co po mě chceš, abych udělal.“ „Použij svůj mozek, nějak jí obalamuť nebo něco. Nečetl jsi Odyseu?“ „Ona není kyklop.“ Oba dva se mezi sebou začnou hádat a téměř zapomenou na to, že tam stojíš. |
| |
| Schované město Gabriel, Heather, Jacob „Plán obrany vám ještě říkat konkrétně nebudu, trochu to souvisí s jedním z mých problémů, ale první bychom měli odejít z tohoto horka,“ řekne žena a přejde ke gramofonu. Uchopí ho a zdá se, že se s ním chystá někam jít, když v tom Gabriel položí své otázky. Dorothy se pozastaví a probodne ho ostrým pohledem. „Ty se mě ptáš, jak je možné, že stále žiju a přitom jsi mi právě pověděl, že jsi viděl můj první den. Žijeme ve zvláštním světě, chlapče. Ve zvláštním světě plném zlých lidí.“ Její pohled zavadí k Heather , která se prozatím zdržuje od velikých komentářů. „Jestli chceš něco říct, řekni to hned. Později už nedostaneš možnost,“ řekne jí Dorothy, vezme gramofon a chystá se s ním odejít, ale tentokrát jí zastaví Jacob. „Mluvíte o městě, ale jsme uprostřed pouště. Takže pokud tady nemáte Bradavice, tak si nejsem jistý, jestli dáváte smysl.“ „Věř mi, že moje pleť je zcela v pořádku. Možná kdyby jste mne nechali projít…,“ řekne Dorothy a rázným krokem vyjde ven z polorozpadlé chatky. Několik metrů od domu se zastaví a položí gramofon na zem. Okolím se znovu začne linout svěží hudba, suchý vítr nevadské pouště jí pomalu rozesílá do všech koutů. A jak muzika nabírá na obrátkách, tak se půda pod vašima nohama začne třepat. Je to jako zemětřesení na povel. Dorothy se zdá celkem zvyklá, ale vy máte co dělat, abyste se nevymáchali v písku. Když se vám podaří aspoň trochu nabrat rovnováhu, soustředíte se na show, před vašima očima. Kus půdy se pomalu začne pomalu zvedat, když si uvědomíte, že to není kus země, ale obrovská záda. Pomalu se zvedne i hlava a zbytek trupu. Seděl tam před vámi obr, z jehož kůže vyrůstala tráva a kameny. Je vám jasné, že když si lehne, tak s okolím musí být neroznatelný. Ve své náruči obr svíral kus půdy, na kterém bylo město. Dorothy k němu přišla a položila ruku na jeho břicho. „Už je to dobrý fešáku. Můžeš nás položit,“ řekla téměř šeptem. Obr jí nemohl slyšet, ale podíval se na ní a poznal, co chtěla. Položil město vedle sebe a znovu si lehl. S otřesy se celá země znovu vrátila do své původní pozice, jako by se nic nestalo, jen tady přibylo městečko. Dorothy přijde ke gramofonu a vypne ho. Naznáčí vám, abyste šli za ní, zatímco jde k městu. „Tohle byl fešák. Naše dosavadní obrana. Je velký a může schovat město, když je třeba, ale není to žádný bojovník. Bylo mu 13, když ho sem zavedli. Byl trochu pomalejší a oni z něj udělali tohle. Každý sval, každý orgán, každá buňka zvětšená, až k prasknutí. Každá vteřina vzhůru je pro něj utrpení. Proto jsme našli způsob, jak ho na většinu času uspat a probouzí ho jenom hudba,“ vysvětluje Dorothy. Mezitím dojdete k branám městečka. Uvnitř vidíte kovové budovy, které většinou využívají vojáci na nehostinných místech. Kolem celého města je ostnatý drát. „Tam uvnitř nejsou moc zvyklý na cizince, takže zbraně dolů a zkuste moc nezírat, jasný?“ zeptá se vás Dorothy, před branami města. |
| |
| Uvnitř střediska – komické jednání Vešla jsem dovnitř a musela projít několika chodbami, bylo dost divné, že to tu bylo tak prázdné. Pořád jsem čekala, že se objeví nějaké ozbrojené složky nebo něco takového. Ale jako první jsem narazila na vědce. Vlastně mě známou vědkyni. Frigid Soreen, tu zrzavou se směšným jménem. A zdálo se, že mě poznala. První mě napadlo, že se sna, ale pak si vzpomenu, že můj ksicht obkroužil svět. Frigid popadla šroubovák a postavila se do obranné pozice, ale to co jsem viděla bylo to, jak jsem asi kdysi působila já, když jsem bránila svého kolegu. A pak volala o pomoc, zvláštní, že přiběhl jen ten tlouštík... uh byl to Hugo nebo Viljo? A tady to bylo, taky mě poznal a.... prosil o život. Dívala jsem se z jednoho na druhého, jak se začali hádat. Po pravdě bylo to docela vtipné, mít tak popcorn, tak bych si v klidu sedla a čekala co za moudro by na mě vyplivli. Sundám si z hlavy kapuci. „Echm!“ hlasitě si odkašlu, abych je přerušila. „Musím vás upozornit, že když mluvíte před někým o tom, že ho chcete obalamutit, tak je tenhle způsob docela mimo hru.“ Upozorním je, že v tomhle by už neuspěli. „Nejsem tu, abych vám ublížila. A nejsem teroristka. Byla jsem křivě obviněna, protože jsem se pro pár mocných lidí stala nepohodlnou.“ Musela jsem to říct, ne že bych si myslela, že by mi věřili. Medializace byla dneska silná. „Ve skutečnosti jsem vás přišla požádat o pomoc. Potřebuji se připojit k vašemu přístroji, abych mohla někoho zachránit.“ Podívám se na Frigid. „A za to ovládnutí se omlouvám. Chápu, že muselo být nepříjemné se probudit a najednou být na jiném místě a nepamatovat si, jak jsi se tam dostala Frigid.“ |
| |
| Schované město Heather Má otázka byla buďto hloupá, příliš necitlivá, nebo v nynější situaci nepodstatná. Tak či onak nevedla cizinku k odpovědi. Chápu to, pro aktuální dění jejich historie není nijak relevantní, přesto jsem to ze sobeckých důvodů potřeboval vědět - jak dlouho se na tom můj praděda podílel a jak skončil? Údajně měl umřít ve službě. Bylo to tady? Dorothy mi ovšem dala jasně najevo, že na tyto otázky není prostor. Zmatený výraz Heather mi rozhodně není cizí - sám ho téměř soustavě nasazuji od první mise s Oculem až po pobyt ve vesmírné lodi. "V letounu jsem vám říkal, že na tomhle místě probíhaly pokusy na lidech. Dlouhověkost byla asi jediná dobrá věc, která se tu těm nebožákům přihodila." Nabídnu Heather tichým hlasem svou vlastní teorii. Dorothy mezitím odpálkuje Jacoba. Ta ženská se s nikým nemaže. Země se zatřese a já se divím, že to ta stará budova za námi vůbec vydrží. Sám mám však co dělat se svou vlastní stabilitou. Když se před námi narovná "fešák" nasadím svůj zmatený pohled znova. Levá ruka pevněji sevře tělo samopalu, hlaveň však nezvednu - proti fešákovi by tato zbraň stejně neměla šanci. Obr vedle nás položí celé městečko a s dalšími otřesy zase ulehne. Když nám Dorothy vypráví příběh chlapce, rád bych své předešlé tvrzení o výhodách dlouhověkosti vzal zpátky. Pro Fešáka to určitě "dobrá věc" nebude. Normálně bych potřeboval ještě dlouhou chvíli, abych všechno to nové zpracoval, po zkušenostech z posledních dní mi však stačí jeden dlouhý nádech a mohu následovat další instrukce. Samopal přiložím k plátům zbroje, kde se malé částečky automaticky přizpůsobí jeho velikosti a zbraň tak ke zbroji připevní. Se zasyčením spoje si poté sundám helmu. Bez ní snad budu ve městě působit méně jako stroj - méně jako hrozba. "Chápu, že jsi proti násilí." Poznamenám cestou k Heather. Její tendence na Marsu vyléčit všechny potřebné i ten nevyřčený nesouhlas s účastí v tomto konfliktu mluví jasně. "A většina lidí to má podobně. Ale stačí jeden člověk... Jeden Rei, který se rozhodne za pomocí síly prosadit své cíle na úkor ostatních. A pokud ostatní nechtějí být převálcování, musí ve svých řadách najít někoho, kdo ho zastaví. Silou, byť by za normálních okolností byl proti takovým prostředkům." Pořádně ani nevím, proč se snažím, aby Heather tuto komplexnost pochopila. Její názor na tuto misi nic nezmění. Není v takové pozici. Pokud ale i ona dokáže pochopit, že nejsme ti špatní, možná to časem pochopí i celý svět a přestane nás pronásledovat. Navíc rozhovor mi pomáhá při cestě tímto zvláštním městem tolik nezírat. "Tihle lidé patrně také nechtějí bojovat, ale musí. Logicky nechtějí být v otroctví Novy. Bojovat za utlačované je pak podobně důležitá pomoc, jako třeba léčit zraněné." Dokončím svůj monolog a stále se poslušně držím dva kroky za Dorothy. "Nicméně, pokud ty... ani ti další... nebudete chtít bojovat. Nikdo vás nutit nebude." |
| |
| O životě a smrti Gabriel Gabriel mi naskytne teorii ohledně celého tohohle místa. Přemýšlivě pokývu hlavou, zatímco si jeho informace dosazuji do skutečností, které víme. Tím by se vysvětlovalo mnohé. Ne však mladíček Nova, který v tom celé působí jako ošklivá kaňka. Našel snad Timothy lék na stáří – vlastně to jediné, v čem jsem mu já nápomocná být nemohla? Mohl by to dokázat Uroboros? Nebo je pro tuhle ženu jeho věk tak nízkou položkou? Dorothy mě pak vyzve, abych se jí zeptala, na co potřebuju. Moje nerozhodnost pro její ráznou povahu určitě byla faktorem značně rozčilujícím. “Na kolik let bys odhadla Novu?“ Zeptám se jí nakonec a v mém hlase jasně zazní obava. Ať jsou moje teorie jenom fantasmagorické výplody mojí choré mysli. Prosím. Dorothy se s nikým z nás nijak zvlášť necrcá a tak si to za chvíli šine skrz nás s gramofonem v ruce, otázky neotázky. Očividně razí raději názorné ukázky než prázdná slova. A tedy musím říct, že to, čeho jsem v další chvíli svědkem, vyžene z mé hlavy vlastně naprosto cokoliv. Zatímco se snažím zatínáním všech svalů na těle udržet na nohou, za třasu země se před námi zhmotní něco neuvěřitelného. Zírám na obra, který se před námi zvednul do celé své krásy. Položí vedle sebe město a za chlácholivých gest ze strany Dorothy se zase uloží zpátky. Málem mě do písku usadí samotná podívaná, která se nám naskytla. A nechápu, prostě nechápu. Ztěžka polknu, když se Dorothy rozpovídá o Fešákově osudu. Ohlédnu se zpátky na to místo, kde se uložil. Každá buňka v těle roztažená na maximum. S těmi už jsem pracovala. V tomhle případě by ale asi nebyl problém s mými schopnostmi jako s Fešákovou příčetností. Je obrovský, zabralo by mi to dlouho. Tohle muselo být hrozné místo. Je mi až fyzicky špatně při pohledu na samotného Fešáka. Co nás čeká uvnitř? Nejsem si úplně jistá, že to vidět chci. Ale musím. Pokud se tam najde alespoň jeden jediný člověk, kterému bych mohla pomoci, stálo to za to. Smrti jsem viděla už dost, všechny byly rychlé. Utrpení v tom nejčistším destilátu pro mě bylo novinkou. Ohlédnu se na Gabriela. Byla jsem opravdu ráda, že se alespoň prozatím mohu soustředit na něj. Podezřívavě přivřu oči, přebírajíc přitom jeho první slova. Fakt, že chápe ještě neznamená, že to na celé téhle situaci něco mění. “Tomu rozumím. Nelíbí se mi to, ale chápu to. Jenom se mi zdá, že obránci nemají tak čisté úmysly, jak prezentují. Vaše povedená skupina není výjimkou. Zabíjíte moc snadno a házíte to na úkor vyššího dobra. Lidský život se pro vás stal pouhou věcí. Godard by ten můj v zájmu vědy taky obětoval, kdyby tomu tenkrát Tim nezakročil.“ Podívám se mu do očí, svou výtku už však pronáším naprosto klidně. Byla jsem něco nového, neprozkoumaného, což bylo automaticky počítáno jako špatnost. Po zkušenosti s Uroborem jsem to byla schopná akceptovat. Po nové znalosti svého třetího já to beru, i když nějaká osobní dotčenost se pravděpodobně nevytratí nikdy. Je těžké tomu všemu rozumět. Nejsem naživu ani týden. Zatím si mě organizace přehazují jako horký brambor. “Proč jsi tady, Gabrieli? Co tě sem vedlo a proč s nimi chceš spolupracovat?“ Podívám se na něj překvapivě tvrdě, jako kdybych onu odpověď už dávno znala. Nikdy nic není zadarmo, z čistého srdce se dneska nikdo ani neusměje. Nakonec si jenom poraženecky povzdechnu. “Podívej, dostala jsem se na svět s naivní představou o čistém dobru a zlu, která nefunguje. Nevím, co chci. Nevím, kdo jsem, proč jsem taková, jaká jsem a k čemu jsem. Nerozumím sobě, natož pak těmhle válkám a vyšším principům. Řídím se základními instinkty, které mi říkají, že násilí není správné. Pohled na smrt ničí mojí samotnou podstatu.“ Bezradně nad tím pokrčím rameny, opravdu nevím, co se děje. Od samotného počátku se jenom vezu na proudu událostí, který mě unáší jedním nebo druhým směrem. Vědět aspoň o špetku víc, mohlo se to všechno stát úplně jinak. Možná na tom on sám měl svůj díl, možná ani náhodou. To už se dneska nedozvíme. “Pomůžu. Protože oni už si prožili víc než dost. A na tom jediném mi záleží.“ Jestli dostaneme Novu nebo ne, je mi jedno. Klidně bych se s tím člověkem už nikdy nemusela vidět a bylo by mi dobře. Nepřemýšlím takticky, nejsem žádný generál. “Ale do boje se stejně nehodím. Tam užijete spíš Shynx, která s tímhle problém nemá. Zase je ale trochu… divočejší.“ Inu jednoduché to rozhodně nebude. |
| |
| Starý známy, nový známy Neviem, či je teraz zrovna vhodná chvíľa všetko Jackovi vysvetľovať. V posledných dňoch len vysvetľujem a vysvetľujem... Mala som o tom natočiť krátky dokument, alebo nakresliť komiks! Ušetrila by som si tak kopu práce s hľadaním vhodných slov, v čom som mimoriadne neschopná. Zhlboka sa nadýchnem, stále nespúšťajúc starčeka z očí - chvalabohu, v jeho prípade nie je najmenšia šanca, že by sa mi stratil v dave. "Predsa ten chlapík, vďaka ktorému som, aká som! Ten, čo ma zobral do toho mesta pod katedrálou... Ten, čo mi dal tú zlatú tekutinu! Ten, čo dúfal, že budem ich Meč!" rozhodím rukami trochu bezradne. Napokon sa rozhodnem prijať Jackovu ponuku. "Tak dobre..." v mojej tvári napriek tomu badať určitú nedôveru, alebo skôr neistotu. "Jeho zadok nechaj napokoji. Zastav ho a povedz mu, že som tu. Že sa s ním potrebujem stretnúť, pretože ten nápoj, ktorý mi dal, mi zjavne prevrátil život naruby!" ...a svojim spôsobom mi zachránil život vtedy v Perthe. Lenže odomňa si človek slová ako "prosím", "prepáč" a "ďakujem" moc neužije. Chvíľu sa zdá, že si niečo šomrem, ale to sa len snažím vduchu povzbudiť. Čo najhoršie sa ti môže stať, Leigh Ann? Vykroč už kurva dopredu! Namierim si to k Valérií podľa Jackových inštrukcií. "Pánečku, ste to vy? Ste to vy, všakže? Valéria Lloyd? Panebože ja vás naozaj zbožňujem! Váš štýl a proste všetko...." snažím sa pôsobiť ako... no asi ako moja mama, keby bola teraz na mojom mieste. "Nájdete si čas na jeden autogram? Prosím, strašne veľa by to pre mňa znamenalo... Alebo jednu selfie? Toto mi doma neuveria!" márne hľadám vo vreckách džínsov pero. Ak sa mi podarí ľudí okolo Valérie, ale aj ju samotnú presvedčiť, že som len obyčajná lovkyňa celebritných autogramov, ktorá sa chce pochváliť novým úlovkom, podarí sa mi dostať aj do jej blízkosti. V tom prípade jej vo vhodnom momente položím ruku na plece a zašepkám "Teleportácia". Viem, na aké miesto sa mám v myšlienkach sústrediť. |
| |
| Mezidimenzionální potvora a malej šermíř Raven Raven mě tou dimenzí táhla, jako hadrovou panenku. Ani nijak neskrývám, jak jsem nadšený z toho, co vidím. Je to jako v nějaké fantasy knize, kde cestují po světech. "A nemůže mě to nějak ovlivnit? Cítím se...divně. Jako bych měl pod kůži mravence," dodal jsem po chvíli, ale než mi stihla odpovědět, rozletěla se někam. Pak jsem to taky uviděl. Nějaký obrovský stroj. Nechápal jsem, co to je, ani k čemu to je. Ale vypadalo to velmi zajímavě. Pak se ale kousek od nás ozval výbuch. Podíval jsem se tím směrem a uviděl velkou potvoru, jak bojuje s nějakým menším stvořením. Paprsky lítaj a on to odráží mečem, jako nic. A Raven se chce přidat. To jsem od ní nečekal, že se tak požene do boje, sotva nějaký uvidí. A ještě tady s...a co vůbec řeším, vždyť se stačí podívat, jak Raven vypadá teď. Nějaká přerostlá obluda nebude problém. Postavila mě na zem a sama zaútočila jako první. Poslala k ní nějakou energetickou kouli, která pak pořádně bouchla. Uznale jsem pískl a potěžkal kladivo. "Teď já," usmál jsem se a rozběhl se proti té potvoře. Když jsem nabral rychlost, tak před ní jsem se odrazil a máchnul kladivem, že ji zasadím ránu do hrudi. (6) Sice jsem se trefil, ale nějak extra velká šupa to nebyla. |
| |
| O hodnotě života Heather Když Heather komentuje nakládání naši skupiny se životy druhých, nakrčím čelo. Není to však vůbec znak hněvu, spíše přemýšlení. "Naše povedená skupina má spoustu chyb." Co se plánování týče, hádáme se už od prvního dne. Haniny výlevy a Colinův odchod jsou jen ty nejsilnější důkazy naší chabé spolupráce. "Ale povedlo se nám i mnoho dobrého. Zachránili jsme třeba celé město." V mém hlase se oproti možná očekávané pýchy na okamžik zazní bolest. Vzpomínka na Keiko je stále příliš silná. "A že zabíjíme příliš rychle? Neznáme hodnotu lidského života?" Nechápavě nadzvednu obočí. Koho z nás Heather kdy viděla někoho zabít? Možná při té poslední misi, kde ji Hana s Jackem vyzvedli? "S tím nesouhlasím. Ono, ty sama jsi toho důkazem." Vybavím si naše první setkání a můj vnitřní dialog, zda ji zabít, nechat volně plout vesmírem, nebo vzít sebou. "Nejsi člověk a stvořila tě bytost, která se rozhodla nás silou přetvořit k obrazu svému. Přesto jsi tady. Protože tvůj život pro mě nebyl věc." Opět žádná pýcha v hlase. "Godard má pokřivený žebříček hodnot, o tom žádná. Ale třeba Martin a Susanoo se rozhodli jít s tebou. Ano, určitě jsme chtěli mít jistotu, že pro nás nejsi hrozbou. Ale šli tam také zajistit, že s tebou bude dobře zacházeno." Je zvláštní, jak si přes všechny své hříchy Tim dokáže získávat lidi. Pro Heather to byl v ten okamžik zachránce. Pro Mika jediný člen Oculu, který se k němu choval slušně. "Zkrátka... Neodsuzuj nás tak rychle." "Proč jsem tady?" Opakuji otázku překvapen jejím položením i tím tvrdým pohledem, který na mě Heather náhle upře. "Protože jim to dlužím." Odpovím jednoduše. Krátký okamžik přemýšlím, zda tuto zvláštní odpověď ještě doplnit, to už ale její tvrdý pohled upadá a následuje již známější nejisté povzdechnutí. Do mého doposud spíše neutrálního výrazu se vetře trocha lítosti. Heather si přece tento příchod na svět nevybrala o nic více, než dítě s postižením, či vzešlé ze znásilnění. "Raven říkala, že ti pomůže najít odpovědi. A po všech těch život ohrožujících situacích, které jsem s ní za těch pár dní zažil, mohu s jistotou říci, že je na ni spoleh." Poznamenám s nepatrným úsměvem. "To je v pořádku. Jak jsem již říkal, do boje tě nikdo nutit nebude." Ujistím ji. Když však začne mluvit o Shynx, zatvářím se docela nelibě. "To je ta mrcha, kterou jsem viděl v kamerovém záznamu dobrovolně odejít s Veritas poté, co Tim před ní zabil Vargu?" Neubráním se hořkosti v hlase. Po několika dalších krocích za Dorothy však i u mě následuje krátké povzdechnutí. "Jak to vlastně funguje? Jedna z vás je u kormidla a ta druhá spí? Nebo vnímá a komentuje věci kolem sarkastickými poznámkami? Slyší mě teď?" Zeptám se již opět s neutrálním výrazem ve tváři. |
| |
| Je to past Leigh, Jack Valerie se na Leigh podívá s tím nejprotivnějším pohledem, jaký dokázala za tak krátkou chvíli vytvořit. Avšak se schopnostmi někoho, kdo se celý život vyskytoval na předních stránkách bulvárních časopisů, se na Leigh , aspoň pokusila usmát. „Vždycky ráda poznám fanynku, ale teď není nejlepší chvíle,“ odpoví ti. Když se k ní pokusí přijít blíž, muž vedle ní – její snoubenec – mezi ně vstoupí. Pak však začne mluvit o autogramu a Valerie na jejího snoubence jen kývne. „Dávej na něj pozor, já to vyřídím,“ pošeptá mu. Když se Leigh pořádně zadívá na jejího přítele, tak ona i Jack cítí jak jejich KODEX zabrní. „Dobře, jedno selfiečko snad zvládnu, ale nevím, jestli se vám s tím břichem vlezu do záběru,“ zavtipkuje Valerie. Pak už se jí Leigh dotkne a obě zmizí. Jack , který celou situaci sledoval zpovzdálí, pak vidí jak se strhne v obchoďáku peklo. První to začne nevině. Nikdo, až na Indru – jejího snoubence – si nevšiml jejich zmizení. A když si toho on všiml, vidíš, jak okamžitě vystartoval na místo, kde sedí Leo a Wai Go. Jen, co Wai Go uvidí, že se na ně řítí, jeho tvář se změní z klidu, do naprosté paniky. Prudce vstane a odběhne od Lea. „Já jsem věděl, že je to past,“ řekne a chystá se utéct. Leo se rychle podívá na běžícího Indru, který řve:„Má Val, byla to past!“ Leo jedním pohybem chytne Wai Ga za ruku a hodí s ním několik metrů dozadu. Lidi kolem se začali dívat na podívanou kolem sebe, a pár jich začalo utíkat pryč. „Co jsi s ní udělal?“ zeptal se Leo naštvaně a Indra se k němu přidal. Trénovanými pohyby vytáhl z kapsy pistoli a namířil jí na Wai Ga. Teprve v této chvíli se všechno doopravdy zvrhne. „Yi. Gōngjí,“ zařve Wai Go a dvě robotické chapadla, chytnou oba muže a téměř je přehodí je přes zábradlí. V tu chvíli už začne plná panika. Lidé, ještě stále nervózní z evolučních bomb, začnou ječet a utíkat, div se nazvájem neušlapou. Naštěstí Leo se chytl zábradlí a chytl i Indru. Oba se pomalu šplhají nahoru. Mezitím si Jack všimne komu přesně ony chapadla patří. Jeho Kodex zabrní. Když si ho rychle přečte vzpomene si na nějaké historky, které slyšel. Dráp draka, je název pro čínské experimenty s kybernetikou. Oculus o nich samozřejmě věděl, ale nikdy nebyli dost vyspělí na to, aby se dali považovat za hrozbu, takže je jen kontroloval. Očividně se to teď změnilo, jelikož technologie Yi rivalovala robotickým lvům v Kongu. A právě teď se Yi blížil k Indrovi a Leovi, dokončit svou práci. V té samé chvíli však Wai Go utíká. Leigh se mezitím objeví i s Valerii v hotelovém pokoji. Zprvu Valerie mlčí. Pořádně si ani neuvědomila, že je někde pryč. Ale to bylo jen zprvu. Velmi rychle pak šlápla unavené Leigh na nohu, praštila jí svou kabelkou, která byla překvapivě těžká a ve svém těhotném stavu se vrhla k dveřím a začala utíkat pryč. Sice nedisponovala obrovskou rychlostí, ale kdyby se dostala třeba k policistovi, mohlo by to celý plán velmi zkomplikovat. |
| |
| Rychlý souboj, dlouhé následky? Raven, Martin Hudba Raven vystřelí první proud energie, ale málem jim trefí Atoma-13. Místo toho střelu sice ztočila, ale málem trefila, jednoho z nevinných lidí, který od souboje utíkal. Atom i nestvůra se na Martina s Raven podívají, připraveni zaútočit, jelikož jim není jasné, na čí straně jsou nově příchozí, a popravdě nestvůře to bylo celkem jedno. Proud rudé energie znovu prosvištěl vzduchem k Raven , která se mu jen tak vyhnula. Poté jde na svůj finální útok. Soustředí se a v jejích rukou se vytvoří malá koule energie. Může mít velikost tak golfového míčku. Pošle jí k bytosti, která si jí téměř, ani nevšimne. Když do nestvůry narazí, vybuchne v obrovský proud energie, který prorazí temné nebe města a proletí skrz nekonečnou výšku Toku. Tlaková vlna z útoku je dost na to, aby odhodila všechno v okruhu sto metrů dozadu. Včetně Martina a Atoma-13.  Když pilíř zmizí nestvůra, sice pořád stojí, ale její tělo je teď plné děr a kusy jejího těla chybí. Jedna ruka zmizela, má v sobě hromadu děr různých velikostí a pomalu se kulhá dopředu. Raven na tom však nevypadá o moc lépe. Martin , jak veškeré hvězdy zmizeli z její podoby a je teď pokryta jen černou oblohou. A zatímco předtím, aspoň levitovala, teď už ani nelétá. Nestvůra však stále stojí a Martin je připraven jí dorazit. Uchopí své nové kladivo a rychle se proti nestvůře rozběhne. Vidí přitom, že ta začíná nabíjet další výstřel. Přidá do kroku, uvědomí si, že Atom-13 běží za ním, ale už je moc pozdě, na to aby zpomalil. Když je blízko nestvůry, rozmáchne se k ní a přímo když chce vystřelit jí dá kladivo k ústům, která zatlačí paprsek zpátky a hlava nestvůry vybuchne v rudé záři. Martin dopadne o pár metrů dál. Krátce po něm Atom-13 dokončí práci. Zabodne svůj meč přímo do středu nestvůry, která se rozplyne na prach. „Nevím, kdo jest, avšak jsem vám navždy vděčný,“ řekne Atom-13 a ukloní se před vámi.„Ta spektakulární podívaná v níž spočíval váš útok, vás, zdá se mi, nechala v poněkud bídném stavu,“ řekne k Raven , a pak se otočí na Martina . „Neměl bys ty postarat se o svou družku?“ |
| |
| Divní detektivové Heather, Gabriel Pomalu procházíte městem, zapojíte se do konverzace, aby jste se nedívali na zdejší obyvatele, ale je to těžké. Kdyby jste se chtěli soustředit zvlášť na každého obyvatele, byli by jste tady několik let. Každý vypadá naprosto jinak, někteří jsou lehce humanoidní, jiní vůbec. Vidíte jednu osobu, velkou asi jako většího psa, která je pokryta růžovou kůží, která z ní visí jako z buldoka, v zadu má dvě masivní nohy a ve předu dvě tenké ručičky, které využívá k chůzi. Její tři velké oči vás pomalu pronásledují, zatímco procházíte ulicemi. O pár metrů později vidíte obří asi dvou metrovou hlavu, jejíž malé tělíčko je na železném vozíku. Hlava nevypadala moc lidsky, byla fialovo-modrá s obřími ústy, jež byli plné ostrých zubů a s očima připomínající žabí. Jacobovi se nejméně dařilo nekoukat, na ostatní a na oplátku ostatní velmi upřeně koukali na něj. Takhle to pokračuje, než dojdete k velké budově, která byla uprostřed města. Slovo Základna, která bylo na budově původně napsané, bylo očividně přemalované a teď tam stálo Radnice. Dorothy vás vzala dovnitř. „Jestli nejste fandové boje, tak pro vás mám zatím dobrou zprávu. Při prvním problému, asi budu víc potřebovat, vaše hlaviny,“ řekne Dorothy, když vejdete do Radnice. Než stihne pokračovat, ucítíte silný zápach ropy, jak se k vám line. „Ah, už je tady,“ řekne Dorothy. V té chvíli zpoza rohu vyjde bytost celá z černé ropy. Má sice jen dvě tenké nohy, ale i tak se k vám blíží svižným krokem. Nevidíte na bytosti nikde oči nebo podobně, ale i tak se orientuje. Vidíte jak se černé bubliny oddělují z jeho kůže a létají nahoru. „Tohle je Raymond. Je to můj zástupce a má pravá ruka v řízení tohoto města,“ představí vás Dorothy. Raymond na vás pokyne na přivítanou. Vaše KODEXY zabrní. „Dobrý den. Jsem rád, že babushka se znovu nespletla a jste na naší straně,“ řekne Raymond a Dorothy po něm hodí zlý pohled. „Teď jsou tady kvůli našemu problému. Ostatní věci, mají čas,“ řekne Dorothy k Raymondovi, který vypadá, že hned lituje svých slov. „Dobře, takže jak jsem říkala, máme jistý plán, jak ochránit naše město navždy,“ „Nebo aspoň na dlouhou dobu,“ skočí jí do řeči Raymond, ale Dorothy se nezdá, že by jí to vadilo. „Na tomhle plánu jsme začali pracovat, ještě než přišel Nova a už od jeho začátku, byl provázen různými potížemi. Zprvu jsem si myslela, že to jsou náhody, ale potom všem, co se za poslední dny stalo jsem si vcelku jistá, že tady máme zrádce. Někdo kdo pracuje s Novou a tou jeho skupinou. Bohužel mám moc jiných věcí, na práci, než ho najít. Jako třeba připravit tohle město na válku. Takže tohle je první problém, musíte najít možného zrádce. Všichni lidi, kteří mají přístup k projektu, na vás čekají ve vedlejší místnosti a můžete si je vyslechnout. Včetně Raymonda,“ vysvětlí Dorothy. Raymond se na ní – asi překvapeně – podívá. „Já určitě zrádce nejsem,“ ohradí se. „Rayi, neser mě, ztrácíme čas jak stonožka boty a ty se chceš hádat? Všichni jsou podezřelí?“ „A co vy?“ ohradí se Ray. Dorothy pokrčí rameny. „Já taky, ale já nemám čas tady zůstat,“ otočí se na vás. „Jestli mě budete chtít vyslechnout, budu u zahrad, trénovat ty, co mohou být trénováni. Raymond vám když tak ukáže, kde co je a kdyby jste měli jakékoliv dotazy zeptejte se ho,“ řekne a rázným krokem odkráčí z místnosti. Zůstanete tady sami s Raymondem. „Ehm, jestli máte nějaké dotazy, ptejte se, jestli ne, tak můžeme dovnitř. Ale prosím, žádný oheň v mé blízkosti,“ řekne Raymond. |
| |
| Pokusný králík Hana „Ani náhodou,“ řekne Frigid, když řekneš, že potřebuješ použít jejich přístroj. A Viljo se hned přidá. „Jo, na tom se shodneme. Nedám patnáct let svého života, nějakému kriminálníkovi.“ „Jo, klidně. Je to tady,“ uslyšíš hlas za svými zády a vidíš zrzka, který předtím na přístroji pracoval, jak teď popíjí kafe z hrnku. „Hugo?! Co to děláš? Co když s ním chce někoho zabít, nebo něco?“ ohradí se proti němu Viljo, ale Hugo jen pokrčí rameny. „Potřebujeme otestovat cestování i mimo naší síť a máme dobrovolníka. Zbytek je jedno,“ řekne Hugo a zavolá na tebe. „Tak jdeš?“ Když ho následuješ dojdeš do místnosti, kde jsi byla předtím v těle Frigid. Je tady hromada kabelů, počítačů a ty tři křesla, do kterých všechny ty panely vedou. Všechno je taky chlazené, takže je tady celkem zima. „Sedni si,“ řekne ti Hugo a ukáže na jedno z křesel. Mezitím Frigid a Viljo přijdou do místnosti a pomáhají přístroj nastavit. „Tohle je pořád, naprosto šílený nápad, ale jestli budeš používat náš přístroj, tak se aspoň postarám, aby jsi ho používala správně,“ řekne Frigid. Když si tedy sedneš do křesla Frigid a Hugo začnou něco mačkat na počítačích, zatímco Viljo na tebe připojuje nutné nástroje. Různé drátky, helmu a podobně. „Dobře, za pár minut, by tohle mělo přenést tvojí mysl do virtuálního světa. Zatím jsme to zkoušeli jen na omezeném měřítku, ale tebe pustíme rovnou na volný internet. Jak se odtamtud budeš orientovat, to nikdo z nás neví, takže to budeš muset nějak vyřešit. Připravena?“ zeptá se tě Viljo. I když nezdá se dvakrát nadšený. |
| |
| Po boji Tohle byl dobrý zásah. Takovou reakci jsem ale nečekala ani já. Pilíř ze mě vysaje veškerou sílu hvězd a já spadnu k zemi. Naštěstí, poučená z předchozích bojů, jsem nebyla příliš vysoko ve vzduchu a tak pád není tak tvrdý. V dalším okamžiku mě ale k zemi smete moje vlastní tlaková vlna. Chvíli jen ležím, neschopna se pohnout, když ale zvednu hlavu zjišťuju, že ještě pořád není po boji. Směrem k té nestvůře se žene Martin se svým kladivem a za patami má Atoma-13. Vidím, že se chystá znovu vystřelit, ale než to stihne, Martin ho zablokuje svým kladivem a hlava nestvůry se rozletí. Atom pak už jen dodělá zbytek. Vyškrábu se na kolena a se značným vypětím pak i zpátky na nohy. Moje tělo je podivně temné, bez hvězd působí chladně a cize. A hlavně mě bolí. Myslela jsem si, že v téhle podobě jsem prakticky nezranitelná ale teď cítím únavu a vyčerpání. Skvělé, Raven. Tohle je opravdu dobrý začátek. Přistoupím k Atomovi-13 a při jeho poznámce se chabě zašklebím. "Hezky řečeno. Omlouváme se, že jsme do toho tak vpadli. Ale vypadal jste, že potřebujete trochu pomoc." Podívám se na Martina jestli je v pořádku, ale on nijak zraněný nevypadá. A já vlastně taky nejsem. Jsem jen dost pomlácená. "Můžu se zeptat...tohle je Zlaté Město?" |
| |
| Panoptikum Gabriel Na chvíli odtrhnu oči od velké nelidské hlavy s maličkým tělíčkem sedícím na vozíčku a podívám se na Gabriela. Jeho ostré vyjadřování ohledně Shynx bylo na můj vkus přehnané. Sice nemusí na první pohled působit dobře, ale něco v ní je. Ne každý to však vidí. Pod novými informacemi, které jsem se dozvěděla já od něj, jsem jednala stejně unáhleně ohledně celé jejich skupiny. Ne, že bych to byla schopná přiznat. Ale přeci jenom jsem se musela trochu chytit za nos, obrazně řečeno. Jeho slova mi zvonila v hlavě jako zvon. Zkrátka… Neodsuzuj nás tak rychle. Srovnávat je s Timem bylo ode mě hloupé. Přidám to na svůj list pitomých rozhodnutí, který je už teď plný až po okraj. Nakonec ale nechám jeho reakci bez poznámky. Je mi jasné, že víc jak nenávist k Shynx cítí tu moc čerstvou ztrátu Vargy. A proto budu shovívavá, což se samozřejmě nelíbí mé temnější třetince. “Nebylo co udělat, Gabrieli. Ani Susanoo nic nezmohl, byl to moc překvapivý krok pro kohokoliv z vás.“ Pokusím se trochu zmírnit celou situaci. Neomlouvám tím Shynx, že šla s Timem. Co si budeme povídat, já s ním nakonec šla taky. A pomohla jsem mu, přičemž smrt Vargy jsem měla před očima, jako kdybych tam stála já. Spíš doufám, že to trochu uhasí jeho případné výčitky, které většina má, když jim umře někdo blízký. “Ó ano. Sarkastické poznámky. Ráno, odpoledne i večer.“ Na chvíli pookřeju a musím se nad tím dokonce i pousmát. Na začátku jsem z toho byla nešťastná, ale teď by mi snad i chyběly. Co si budeme povídat, ono je to občas i docela legrační. Pohled zaryju do země před sebou, nedokáže totiž jinak nezírat na všechny ty nebohé duše kolem. “Vidí co já a slyší co já. Komunikujeme spolu myslí. Když ji pustím do popředí sama, je to i naopak. Ale v Oculu se mi stalo, že jsem zazmatkovala, Shynx se dostala do popředí sama od sebe a já byla… nějak mimo. Celou tu situaci jsem pak viděla z její paměti. Ještě pořád se snažíme naučit, jak spolu žít.“ Není to jednoduché, ale nic jiného nám nezbývá. Víc už neřeknu ani slovo, protože mě okolí rozrušuje natolik, že bych asi nedala dohromady kloudnou větu. Naštěstí je tu Dorothy, která začne mluvit přesně v ten správný moment. Zaměřím se tedy na ni a zírám na ni přitom až moc. Připadalo mi, že u ní to ještě není tolik urážlivé, jako u všech ostatních. Do nosu mě praští silný zápach ropy. Je to jako facka v tom pouštním horkém vzduchu. Pozoruji bubliny, které kolem jeho těla poletují a praskají. A napadne mě opravdu ošklivá myšlenka. Dopadli jsme ještě dobře. Jsme zrovna tak pokus. Měli jsme lidstvo donutit se přetvořit? Musím se na svého stvořitele zeptat. Až bude čas. Mimoděk se zachvěju, když mi na ruce zabrní Kodex. Na tuhle věc si asi nezvyknu nikdy. Krátká výměna názorů mezi Dorothy a Raymondem, zatímco vysvětlují svůj problém číslo jedna. Shynx se spokojeně zavrtí. Tohle pro tebe bude hračka, viď. Mimoděk se pousměju. Že váháš. Ten samolibý úšklebek vidím přímo před očima. Byla dobrá v tom, co dělá, o tom žádná. Její sebejistota zakryje potencionální slabá místa. Dorothy se chvíli na to žene z budovy rychlostí blesku. Pozoruji její záda. Raymond se ptá po otázkách. Ohlédnu se po obou svých společnících a teprve teď si uvědomím, že s největší pravděpodobností o schopnostech Shynx neví. Minimálně jsem o nich před nimi nikdy nemluvila. “Dovolíte, chviličku?“ Poprosím Raymonda a v dalších chvíli na oba muže kývnu, aby se mnou poodešli kousek stranou. Jelikož i přítomný má být podroben přezkoumání, chci se nejdřív domluvit na postupu s ostatními, než něco započnu sama. A to bez jeho vědomí, co se bude dít. Nahnu se k oběma trochu blíž, abych mohla mluvit co nejtišším hlasem. “Nevím, jestli jsem vám to říkala, ale Shynx dobře pracuje s myslí. Čte myšlenky a všeobecně dokáže ve vaší hlavě vyhrabat cokoliv. Myslím si, že je pro tohle jako dělaná.“ Pohlédnu přitom přesvědčeně na Gabriela, abych ho ubezpečila, že tohle je skutečně dobré rozhodnutí. Nesympatie musí jít stranou. “Pokud s tím souhlasíte, pustila bych ji.“ Podívám se po nich obou. Už se necítím tak svázaná, jako když jsem vstoupila na jejich loď. Na samovolné měnění osob si ovšem zatím netroufnu. |
| |
| Zlaté město Raven, Martin „Pomoc?“ pozastaví se Atom-13 nad slovy Raven .„Mohu vás ujistit, že bitva by to byla těžká, ale rozhodně zvládnutelná. Simulcronové jsou už jen stín své bývalé síly. A mě můžete brát jako paprsek světla, jež se jich všech zbaví,“ řekne Atom-13 a lehce se přitom ukloní. „Ano, tohle je Zlaté město, i když moc zlatě zrovna nevypadá,“ potvrdí. „Mimochodem, ani jsem se nepředstavil. Já jsem koncept chrabrosti a hrdinství. Univerzální představa, jež se objevuje u všech živých bytostí. Ale můžete mi říkat Atom-13. Jméno, jež mi bylo darováno dobrým přítelem,“ představí se. Podívá se poté kolem sebe, aby zhodnotil škody. Když se ujistí, že si Simulcronův útok nezval žádnou oběť otočí se zpátky na vás. „Ale předpokládám, že jste sem přišli ze stejného důvodu, jako každý kdo přichází do Zlatého města. Informace? Nemám pravdu? Dlužím vám. Mohu vám proto říct, co vím a když to nebudu vědět, zavedu vás za osobou, která ví vše.“ |
| |
| Atom-13 Se zájmem si Atoma prohlížím. Tak koncept? No dobře. Ani mě to příliš nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že tohle je město ve kterém žijí...stavitelé světů. "Nepochybuji o tom, že by sis s ním poradil i bez naší pomoci." Dodám rychle abych se ho náhodou nějak nedotkla. Brala bych teď chvíli odpočinku, ale toho se mi asi nedostane. Ostatně ani nemáme čas. Vůbec nevím, jak rychle tady plyne čas. Můžu jen doufat, že se to moc neliší od toho našeho. "Máš pravdu, přišli jsme si pro informace a budu ráda, pokud nám někdo pomůže." Na okamžik se zamyslím, než pokračuji. Vím tak málo, že se rozhodnu říct mu všechno. "Jsme tady, protože před nějakou dobou odsud někdo uprchnul. Proniknul do našeho světa ale byl zastaven a posledních čtyřicet let strávil spánkem. Teď se probudil a my potřebujeme zjistit, jak ho znovu spoutat. V našem světě si říká Uroboros." Zatvářím se trochu nešťastně. Jsem si dobře vědoma toho, že informací mám opravdu málo. Navíc je to už pěkných pár let zpátky. Třeba na něj už dávno zapomněli. |
| |
| Komplikace "Jasný, vyřídím, tak už běž." Pobídnu dívku, aby se pustila do konání a vše sleduji z bezpečí stínů, jsem však stále připraven zasáhnout, bylo-li by to třeba. S tím jejím Leem mám v plánu si promluvit jen co tady utichne zmatek, který jistojistě způsobí Valeriino zmizení. Chlápka si stáhnu stranou, zašeptám pár potřebných vět, abych předal vzkaz a pak opět zmizím ve stínech a budu sledovat zdejší dění. Pro jistotu. No, to přeci musí vyjít, ne? Leigh volí taktiku, kterou bych zvolil i já, kdybych byl na jejím místě - fanoušek potkává svou celebritu, trocha úsměvu a správného nadšení, žádost o podpis - ochranka možná bude mít kecy, ale znám Valerii, ta si tohle ujít nenechá. Vstřícné chování k fanouškům je součástí její image, kterou si musí udržovat i jako těhotná. Sluší jí to. Sice vypadá trochu nervózně a podrážděně, s tím se ale dalo počítat. Už když čekala Jeremyho, nebyla úplně...marshmallow. Kodex mi zabrní, v rychlosti mrknu na nové informace, než ale zvládnu vstřebat, co vlastně to znamená, Leigh vykoná své a spolu s Val zmizí. První část - splněno. Snad to Leigh zvládne, s Val může být těžké pořízení. Co se ale kurva děje tady? Připraven jsem sice na všechno, neboť jsem Jack Lloyd a je to mou povinností, tohle mi ale chvílí trvá zpracovat. Pojďme si to probrat pěkně popořadě, v klidu a rychle. Tak za prvé, Wai Go tu není jen tak náhodou. Za druhé, Valeriin snoubenec je cosi a spolupracuje s tím Leem od Leigh. Za třetí, Valerie s nimi pravděpodobně spolupracuje taky, jinak by tu nebyla. Awww, sestřičko, do čeho ses to zapletla? Tohle je můj úděl, ty máš být jen pěknou, bohatou tvářičkou a mámou úžasných dětí. Za čtvrté: Hurá, vina nepadne na mě, nýbrž na Waie, kdo je ale ten, po kterém jdu já? Je vůbec zde? Může to být Wai? Může to být její snoubenec? Ne, tady jde ještě o něco jiného, kurňa, kurňa, proč věci nemůžou být jednoduché? Protože by to nebyla zábava. A že tohle zábava je. Leo s mým budoucím zeťem (a to si ještě rozmyslím), vystartují po mém starém známém Waiovi, který tu ale není sám a zeťák s Leem jsou najednou ve smrtelném průšvihu, zatímco Wai utíká pryč. Tak to ne, kamaráde. Tak to ne. V mžiku mám na sobě svou taktickou uniformu, která skryje mou identitu, hned poté třímám i zbraň. Zamířím na Waie, vystřelím a je to koleno, kam mířím (9+1), můj úmysl je ho zpomalit či dokonce zastavit a získat si tak čas. Druhá rána míří do druhého kolene (5+1), pak se ale hned otočím na své dva přátele v nesnázích. Ve skutečnosti mi jsou ukradení, potřebuji hlavně informace - a Val by mě zabila, kdybych tu nechal chcípnout otce jejího dítěte. Přestože to bude idiot a smrt rukou Drápu by si zasloužil. Oh, spíše chapadlem, než rukou, ale koho to zajímá. Bez váhání začnu střílet na Dráp, jedna rána následuje druhou (7+1, 3+1, 4+1) má ruka mi dává dostatečnou přesnost, zbraň od Garyho zase plný zásobník. No, nejsem epický? A taky budu epicky nasraný, pokud mi někdo neřekne, co se to kurva děje. Stačí to? Ne? Další zmáčknutí spouště (2+1), sotva ale škrábnu jedno z chapadel a - tohle mě už nebaví. Leo s zeťákem se taky můžou na chvíli snažit sami, měli dost času, aby se dostali zase zpět na pevnou zem. Na mě samotného čeká Wai Go - a fakt doufám, že čeká, nerad bych se s ním rozloučil ranou do zad. |
| |
| Najdi zrádce Heather/Shynx Na obhajobu Shynx reaguju jen tichým kývnutím. Nevyčítám ji smrt Vargy, za to může jen a pouze Tim. Mám větší problém s faktem, že se potom dobrovolně přidala k Veritas. Ovšem vzhledem k prvnímu dojmu, který jsme na Marsu udělali, Godardově určitě dost chladnému přístupu a Timově daru okouzlit svou osobností všechny okolo, je to patrně pochopitelné. Navíc Jack ji už vyslýchal a sám měl Vargu ve velké úctě. Pokud by tedy shledal Heather vinou, patrně by tu teď nebyla. Následuje pár vět o Shynx, která zřejmě sarkasmem nešetří, potom už jenom v tichosti pokračujeme v chůzi. Už chápu, proč má první otázka byla tak hloupá. Oni se nemůžou vrátit do běžné společnosti. Většina z nich by tam nikdy nezapadla. Usilovně se snažím na nikoho z nich nedívat příliš dlouho, ale neustále se jim pohledem vyhýbat mi za chvilku připadá podobně nepřirozené. Naštěstí většinu jejich pozornosti si získal Jacob. Rozhodně mu ji nezávidím. Na tomhle se můj praděda podílel..? Táta měl roky na svém psacím stolem jeho vyznamenání za mimořádnou službu. Tohle byla ona? Mimořádná služba v hlídání lidí jako pokusných zvířat?! Při představě, že všechna tahle...stvoření byla před zásahem naší armády lidmi, se mi chce zahodit vlastní psí známky. To už nás ale Dorothy dovede ke svému kolegovi a začne mluvit o prvním problému. "Souhlasím. Takové schopnosti by nám to celé mohly ulehčit." Kývnu na Heather ohledně nápadu se Shynx. Můj obličej však nevypadá příliš optimisticky - když jsme si naposledy myslel, že by mise mohla proběhnout snado, ukázal se nakažený Stanchek. Snad mutace zdejších obyvatel nezabrání Shynx v její práci. "Zvládneš...zvládne..." Pořád ještě mluvím přece k Heather, byť Shynx vidí a slyší co ona. "Zvládne si ty správné myšlenky najít automaticky, nebo pomůže, když nasměruju debatu správným směrem?" Zeptám se ještě tichým hlasem na strategii, než se Heather promění a společně se Shynx nevstoupíme dovnitř. |
| |
| Hon na práskače Gabriel Můj návrh se setká s povolením. “To už vám řekne ona.“ Odpovím ještě na Gabrielův dotaz, než zavřu oči a chvilku jenom strnule stojím na místě. Pak se mé vlasy začnou od kořínků měnit na černé, zkracovat a tak dále, a tak dále. Když otevřu oči, jsou to opět ty bezcitné tečky uprostřed bělma. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, přičemž se samolibým úsměvem přejedu pohledem po obou mužích. Jacoba si prohlédnu o něco důkladněji – jakože fakt dobrý! “Takže, hoši!“ Vesele tlesknu, jako kdybych právě uklidňovala své dva pejsky, kteří se moc rozskotačili na procházce. Sice jsem jejich plnou pozornost měla už dávno – vždyť ze mě přeci pohled strhnout ani NEJDE – ale tak štěstí přeje bdělým, že ano. “Tohle je moje show, tak se mi do toho laskavě nepleťte, jo? Tahle mrcha vám musí ulehčit práci, tak buďte tý lásky a dělejte něco užitečnýho.“ Hrdě si přitom prst zabořím doprostřed hrudníku a pobaveně se zazubím. Jsem tak vtipná! Proč se zase nikdo nesměje? Jo jasně, nikdo by nebyl rád v pozici toho neschopnýho. Smůla. Skoro se až zdá, jako kdyby mě Gabrielovo předešlé vyjádření spíš potěšilo. “Jacobe, zlato, můžeš mi dělat pěknou ozdobu, na to se hodíš moc dobře. Gabrieli… nasaď si helmu, sluší ti. HA!“ Pobaveně se plesknu do stehna. Dneska teda válím! To asi ta radost z faktu, že jsem zase venku. Ani Heather už mi do toho tolik nekecá. Její rozhodnutí dát mi víc volnosti bylo fakt k sežrání a já ho jenom schvalovala. I kdyby kdokoliv z nich chtěl cokoliv dodat, lehce je od sebe odstrčím a přímo skrz ně se vydám energickým krokem k Raymondovi. Nebudu poslouchat jejich námitky, nepotřebuju rady od někoho, kdo tady hraje druhý housle. Rozumné, předat vše odborníkovi. Ze začátku jsem přemýšlela, jestli bych za to náhodou neměla něco chtít. Ale nakonec jsem se rozhodla, že pro Jacobovy krásné oči to udělám. Byl prostě k sežrání, kdo by mu mohl odolat. Plná horlivosti se ještě nedostanu ani dostatečně blízko a už se zaměřuji na Raymonda. (1) Nevidím ale vůbec nic, což mě okamžitě trochu popudí. Nedám na sobě však nic znát. Dobře, dobře. Tak se trochu uklidníme a všechno půjde fajnově. Chce to jenom trochu soustředění. Je samozřejmě těžký okamžitě předvádět dokonalý výsledky, když jsem venku jednou za čas. Přesně tak! To je tvoje chyba, Heather! Nedopřáváš mi dostatečný rozvoj! Hanba ti! Jakmile si na ni trochu zanadávám, zatímco ona se mi okamžitě omluví (blbka jedna), přiblížím se k Raymondovi ještě o trochu blíž. Smrděl na sto honů, to bylo něco naprosto hroznýho! Všeobecně nevypadal, že by mu pobyt tady nějak prospěl. Mám co dělat, abych se nezačala smát, kdykoliv se z jeho těla oddělí nějaká bublina. Vážnou tvář zachovávám jenom stěží. “Raymonde, brouku. Ještě než tam zajdeme, řekni nám, máš ty sám nějaké podezření? Cokoliv divného?“ Roztáhnu rty do zářivého úsměvu, zatímco od něj stojím na dva kroky. Och jak jsem mazaná, vůbec nemá ponětí! Pochválím samu sebe. A zatímco jej nechávám otevřeně mluvit o jeho vlastních postřezích, nahlédnu mu do hlavy, hledajíc jakoukoliv známku zrady. (9) Nasměřovala jsem si ho perfektně, navíc nemá o mé schopnosti ani to nejmenší ponětí. Nic se nemůže pokazit. |
| |
| Elektronická projížďka Odmítli a já vzdychla. Doufala jsem, že to půjde po dobrém. Ale asi je budu muset donutit. Ale hned na to zazněl souhlas. Podívala jsem se na zrzka. No aspoň je tu někdo objektivní. Usměji se. „Díky.“ Řeknu a jdu za ním. Sundám si bundu a vejdu to serverovny nebo co to bylo. Rozhlédnu se, kam bych si bundu položila, ale nakonec jsem se na to vybodla a hodila ji vedle dveří. Hugo mi ukáže křeslo a já se do něj posadím. Frigid a Viljo mezitím taky přišli. „Chci jen někoho osvobodit od toho být po zbytek svého života otrokem. Na tom není nic špatného. Ale klidně si dál věř tomu co říká televize namísto toho aby jsi věřila slovům člověka, který stojí přímo před tebou.“ Řeknu ji. „Ale stejně díky i přes to, že nesouhlasíš.“ Usměji se, ale pak mou pozornost upoutá Viljo. Nakonec se mě zeptá jestli jsem připravená. „Jen jedna věc. Jak vám mám dát vědět, že jsem skončila a potřebuji zpátky?“ zeptám se. Ale pak už kývnu, že jsem připravená. |
| |
| Věci se rychle vyostřují Jack Hudba Tvá první střela projde hned skrz koleno Wai Ga, který se s křikem svalí na zem. Druhou ránou se ujistíš, že už ani kulhat nemůže. Jedná věc je jasná, ten už nikam neuteče. Pak se otočíš na Yího, který se dostal celkem blízko k dvěma mužům a začneš do něj střílet. První rána se trefí, ale neprojde skrz robotickou část jeho těla. Naštěstí si i tak získáš jeho pozornost, ale bohužel si získáš jeho plnou pozornost. Yí se na tebe otočí a začne kráčet tvým směrem. Tvých několik dalších střel vyblokuje svými chapadly. Pak k tobě jedno z chapadel vyletí a chytne tě za oblek. Rychle tě zvedl do vzduchu a ještě rychleji s tebou chtěl praštit o zem, těsně nad zemí jsi se však zastavil a chapadlo tě pustilo. První jsi nechápal proč, ale hned na to jsi viděl, že Leo chapadlo chytl a tahal za něj. V tu samou chvíli Indra – který ztratil svou zbraň – šel bojovat s mužem ručně. Podařilo se mu dostat blízko a bojoval velmi dobře, jeho pohyby byli velmi rychlé a precizní. Bojový styl ti byl povědomí, ale nedokázal jsi ho hned zařadit, a přeci jen měl jsi důležitější věci na práci. Zatímco se Leo snažil jedno chapadlo urvat, druhé se obmotalo kolem jeho nohy a odhodil ho o kus dál. Indrovi se taky nedařilo o moc lépe. V čistém souboji by asi vyhrál, ale Yíovi chapadla se jim do souboje pletli. Nakonec tedy takticky o pár kroků uskočil. Skončilo to tak, že jste měli Yího obklíčeného, každý z jedné strany. Ale Yí měl na své straně pět velmi pružných, rychlých a silných chapadel. Wai Go sice nikam neutíkal, ale bylo ti jasné, že nedostaneš šanci si s ním v klidu promluvit, dokud je Yí schopný boje nebo v tvé blízkosti. „Jak do toho pasuješ ty?“ zeptá se tě Indra, zatímco pečlivě zkoumá slabá místa na Yiovi. „Dokud nám chce pomoct, tak mi to připadá vedlejší,“ odpoví Leo a konečně tvůj KODEX ohledně něj zabrní. Yí = 150 HP – 8 (Jack) – 5 (Leo) – 4 (Indra) = 133 HP |
| |
| Chapadla bývala sexy Yiovi části těla mi začínají lézt na nervy. Proti chapadlům jsem nikdy nic neměl, však můžou být užitečná v mnoha zajímavých a zábavných situací, teď mi ale překáží a štvou. Už jen tím, s jakou lehkostí mě jedno z nich chytlo a chtělo odhodit, ve mě vzbudilo vlnu vzteku a nejradši bych do něj vystřílel celý svůj zásobník - tedy, kdyby má zbraň měla zásobník, samozřejmě. Oba dva z mých kolegů teď stojí na mé straně - tedy, já stojím na té jejich, Yia máme obklíčeného, ten se ale nenechává zahanbit a chapadly švihá jedna báseň. "O mě se nestarejte. Prozatím." Až zabijeme tuhle hnusnou potvoru, čeká nás několik rozhovoru a kdo ví, zda budou příjemnější než celý tento boj. "Užívejte si, dokud to jde." Má slova jim asi moc důvěry nepřidají, i to je ale účel. Dvě střely mířená na Yiovo tělo (5+1, 1+1), nikam to ale nevede. Indra se ohání nožem, Leo bojuje jakbysmet a jediný muž, který lelkuje opodál, je Wai Go. Lelkuje...no, spíše krvácí. Ups. To je ale smůlička, že jo? Nechávám chapadláka chapadlákem a rychlým krokem přejdu ke svému starému známému. Pokud se nepletu, Yio ho poslouchá, tak proč nezkusit trochu jiný přístup? "Odvolej svého hlídacího psa. Hned." Zbraní mu namířím na hlavu, zabít ho ale nehodlám. Prozatím. Drobné vyhrožování by nám však mohlo pomoci, boj s Yiem je poněkud zbytečný. "Odvolej ho nebo to bude bolet." Má noha si najde jeho koleno a chybí jen pár centimetrů než krvácející nohu přišlápnu. Teď je zcela na obchodníkovi, jak se rozhodne. |
| |
| Čtyři podezřelí Gabriel, Shynx Za svou ne moc dlouho existenci Shynx využívala své schopnosti hlavně, aby přinutila své oběti vidět hrozivé noční můry. A je pravda, že to jí šlo velmi dobře. Ale čtení myšlenek? Procházení něčí myslí, aby odhalila tajemství? To je pro ní něco zcela nového. Proto, když se poprvé pokusí vetřít do Raymondovi mysli nejen, že selže, ale selže vcelku očividně. Gabriel jasně vidí jek její pohled plný koncentrace, rychle nahradí frustrace, kterou se sice snaží skrýt, ale ne dost dobře. Její druhý pokus už byl úspěšnější. Raymond se zdá celkem zaražený. „Brouku?“ zeptá se a máte pocit, že kdyby mohl, tak se možná i trochu červená. „No, až na ty sabotáže, ani ne. Tedy musíte pochopit, neustále se tady děje něco divného. Někteří ani po sto letech nevědí, co přesně umí a nově narozené děti jsou vždycky riskantní...a vzácné,“ řekne trochu smutně.„Co tím chci říct je, že divné věci jsou tady na denním pořádku.“ Mezitím, co mluví Shynx rychle vycítí jeho emoce. Stud, rozpačitost, trocha strachu, ale nic co by přímo naznačovalo zradu. Je tady však něco, co schovává. Nějaké tajemství? Nebo možná nějaká lež? Víc se však Shynx nedozví. „Tohle nedopadne dobře,“ řekne Jacob, který byl po celou dobu celkem potichu, mezitím, co Raymond otevírá dveře. „Ehm, asi tě rád poznávám,“ řekne trochu nejistě k Shynx a otočí se na Gabriela s pohledem, jež říkal:Poznávám jí rád? Mezitím Raymond už otevřel dveře, za kterými už na vás čekaly tři osoby. V místnost, ve které byli ještě stále držela nějaké pozůstatky z dob, kdy tohle byla vojenská základna. Místnost nejspíš byla pracovna nějakého generála, obyvatelé města jí však používali jako pracovnu pro Dorothy, která jí právě teď používala jako celu, pro podezřelé. „Konečně Rayi, už tady čekáme několik hodin,“ řekne jedna z osob. Hlas má jasně ženský, kusy dřeva rostou přímo z jejich svalů, které jsou pokryty namodralou vrstvou. Místo pravé ruky má velký dřevěný pařát, kterým by mohla někomu celkem ublížit, a který jí převažuje na stranu. „Marie, prosím, víš, že kdyby to šlo rychleji, tak to Dorothy zařídí,“ odpoví jí Raymond. „No tzzak? Tzzohle je abzzurdní,“ řekne osoba o velikosti deseti letého dítěte. Vznáší se asi metr nad zemí, pomocí dvou párů hmyzích křídel. Popravdě celé jeho těla připomíná hmyzí. Je pokryt šedou tvrdou slupkou a čtyři páry očí na jeho hlavě se rychle pohybují po celé místnosti. „Mě čekání nevadí. Chápu, že toto je vážný problém,“ řekne poslední člen, který se svými dvěma a půl metry staví nad všechny ostatní v místnosti. Jeho masivní tělo je pokryto tlustou skořápkou a místo prstů má několik chapadel. Jeho hlas zní velmi dunivě, jako by vycházel ze zvonu. „Tohle jsou Int,“ ukáže na hmyzího muže, „a Tony,“ tentokrát Ray ukáže na muže, který se vrcholí nad vámi. Vaše KODEXY zabrní. „Jestli chcete můžete každý zajít do samostatné místnosti a vyslechnout je zvlášť, nebo je můžete vyslechnout všechny naráz, jak chcete. Po výslechu máte taky povoleno prohlédnout si jejich obydlí,“ poznamená Raymond. |
| |
| Úspešné premiestnenie Zatvorím oči a celé premiestnenie trvá opäť len okamih. Keď ich znova otvorím, sme v hotelovej izbe, ktorá presne zodpovedá Jackovmu popisu. Cítim, že premiestnenie druhého pasažiera ma opäť stálo značné množstvo síl, ale v eufórii z toho, čo sa mi práve podarilo, mi to skoro vôbec neprekáža. Zľahka sa usmejem a opriem sa chrbtom o stenu. Leigh, ty si proste borec. Úplne pozabudnem na to, že Valeria, moja pasažierka, asi z mojich teleportačných úspechov rovnakú radosť nezdieľa. "Val, myslím, že vám dlžím vysve...Auuuuu, sakra, ženská!" S bolestivou grimasou si chytím nohu. A skôr, než stihnem zareagovať, schytám ďalšiu šupu kabelkou po hlave. Na moment stratím rovnováhu a spravím pár rýchlych rozpačitých krokov, kým ma nezastaví stena. Kurva práca, v poslednej dobe som viac bitá, ako sýta. Nemám veľa času zúfať nad bezpečnosťou mojej novej profesie, pretože spozorujem, že obeť môjho únosu sa dala na útek. "Rýchlosť" vyslovím aj napriek tomu, že tehuľku by som snáď dobehla aj bez pomoci mojich schopností. Dobre si uvedomujem, že ak ju teraz nezastavím, celý plán je v hajzli. Pár krokmi teda dievča predbehnem, postavím sa pred ňu a zodvihnem ruky, jednak aby videla, že nie som ozbrojená a jednak aby sa mi ju podarilo zastaviť. "Poslal ma váš brat, Jack."poviem jej na úvod, aby som si vynútila jej pozornosť. "Myslí, že ste vo veľkom nebezpečenstve. Viem že je to divné, ale nebol iný a rýchlejší spôsob, ako vás odtiaľ dostať." Napadne mi, že nemám žiaden dôkaz, ako Val presvedčiť, že hovorím pravdu. Potom si ale spomeniem na Kódex. Gabriel mi hovoril, že pomocou neho môžme komunikovať...ale ako sa to sakra obsluhuje. Pokúsim sa spojiť s Jackom, pravdepodobne je už na ceste sem a mohol by svoju podarenú sestričku upokojiť. Medzitým opäť pozriem na Val, s úsmevom trochu pochybovačne nadvihnem obočie. "Ale ranu máte skvelú, čo preboha v tej nóbl kabelke nosíte? Tehly?" |
| |
| Čtyři podezřelí - první výslech Shynx Ze zakřiknuté slečny, která ještě před chvilkou měla problém ustát ostřejší tón či delší pohled, se najednou stala ostřílená ranařka a její ego okamžitě zaplnilo celou místnost. Na její sebejisté poznámky však reaguji jen zvednutým obočím a pobaveným úšklebkem. Trochu divočejší, jo? Jen ať je tak dobrá, jak o sobě tvrdí... Pokud opravdu dokáže číst myšlenky a tedy tento náš problém do pár minut vyřešit, její nadutost přežiju s úsměvem na rtech. Rád bych si se svými společníky ještě upřesnil následující postup, to už ale naše "hvězda" zamíří přímo k Raymondovi. Jen zakroutím hlavou a s kývnutím na Jacoba Shynx následuji. Na krátký okamžik její samolibý úsměv však zmizí, vystřídá ho plně koncentrovaný výraz, za kterým následuje viditelné selhání. Dlouze na Shynx pohlédnu. Nijak její výkon sice nekomentuji, můj výraz však hovoří jasně - not impressed. "Musíme se postarat, aby to dobře dopadlo." Povzbudivě "praštím" Jacoba do ramene, nicméně jeho nejistotě rozumím. Nejsme idiot, abych pochyboval o síle, kterou Shynx jistě vlastní. Její tvůrce rozhodně nebyl minimalista. Ale pokud celé pátrání povede tímto stylem, dopadne to opravdu zle. Už i Raymond vypadá docela zaraženě. Tu otázku si taky kladu. Odpovím mu nejistým pokrčením ramen. To už nás ale "místostarosta" zavede do kanceláře Dorothy, která nyní funguje jako provizorní cela. Bedlivě si prohlédnu všechny podezřelé a byť se snažím sebevíc, v mém obličeji lze bez většího snažení poznat údiv ze všech těch různorodých mutací. Tu helmu jsem si možná měl opravdu nechat na sobě... No tak! Soustřeď se! Trhnu hlavou. Marie a Int jsou ze svého zadržení poměrně otrávení, macek Tony působí o poznání klidněji. Netuším však, jestli to něco vypovídá. Nejsem detektiv. "Ano, tohle je opravdu závažný problém." Ujmu se slova v první vteřině ticha. Bojím se totiž, co by se stalo, kdyby prostor mluvit dostala má nová parťačka. Smířlivé jednání mezi její schopnosti určitě nepatří... "Jeden z váš čtyř sabotuje snahy tohoto města se bránit případným útokům zvenčí." Zopakuji na začátek zjevné. "Proto budete muset pochopit, že nikdo z vás tuto budovu neopustí do chvíle, než zjistíme, kdo je ten sabotér." Řeknu nekompromisně a opět si všechny prohlédnu. Dorothy nás jistě pro tento úkol vybrala, protože nejsme místní a máme tedy od všech podezřelých stejný odstup. Nevyslíchám zde své sousedy, mohu si tedy dovolit být tvrdší. "Já a moje...kolegyně vás postupně všechny vyslechneme. Ostatní zůstanou po celou dobu tady, Jacob na to déhlédne." Otočím se k Raymondovi. "S tebou začneme." S detektivní prací sice nemám zkušenosti, ale armáda mě naučila, že je třeba brát zvláštní zřetel na velitele - u nepřátel i kolegů. Raymond je pravá ruka Dorothy a oproti ostatním měl až doteď možnost volného pohybu. "Tahle show je pro jednoho moc velké sousto, hvězdo." Poznamenám cestou do místnosti určené pro výslech. Výslech - Raymond "Takže Raymonde.. Ty jsi tu od začátku? Proč si tě Dorothy vybrala jako svého asistenta. Děláš to už dlouho?" Začnu se ptát hned poté, co za sebou zavřeme dveře. Shynx přitom nijak neorganizuji - jednak by to určitě neocenila a taky o správném používání telepatických schopností nic nevím. Zkrátka tedy doufám, že pokud u Raymonda vyčte nějaké zaváhání či nervozitu, ozve se. "Popiš nám charakter té poslední sabotáže. Kde se to odehrálo? Kdy? V čem spočívala?" Sednu si naproti Raymonda. Detektivové ve filmech vždycky měli nějaký notes. Já však nemám ani notes, ani dýmku a dokonce postrádám i baloňák. Proto si všechny informace zapisuji do Kodexu, který je propojen s mým mobilem. "Ve vedlejší místnosti máme další tři podezřelé.. Co si o nich myslíš, jak bys je charakterizoval?" Dokončím svou poslední sérii otázek a pohlédnu na Shynx, zda nemá něco ona. |
| |
| Hrdina z Mezidimenze Raven Zarazil jsem té stvůře kladivo do chřtánu, zrovna, když chtěla vystřelit další paprsek. Výsledek byl takový, že ji v krásném rudém záblesku bouchla hlava. To bylo sakra pěkný, blesklo mi hlavou a já se usmál. Dopadl jsem do podřepu na zem, jako pravý akční hrdina. A náš společný útok dokončil ten šermíř. Když bylo už po všem, postavil jsem se a podíval se na Raven. Byla celá černá, jako noční obloha. Asi ji to stálo všechnu energii. Šermíř k nám přišel a poděkoval za pomoc a pak se otočil na mě. Jen jsem pozvedl obočí a podíval se na Raven. "Jsem sice mechanik, ale jak se dobíjí bojovnice, co využívá energii vesmíru, to fakt nevím," pokrčil jsem rameny. Raven vypadala, že ji nic není, ale příjemné to asi taky není. Poslouchal jsem, jak se ti dva baví, ale spíše jsem se díval okolo. Tohle jen tak někdo neuvidí a já si chci zapamatovat co nejvíc, ať potom můžu vyprávět, jak jsem byl v mezidimenzi. To bude něco. Když pak zmínil, že je ztělesněním chrabrosti a udatnosti, pokýval jsem hlavou. I s tou mluvou dost připomíná nějakého bojovníka. Pak jsem se konečně dozvěděl, pro co jsme tu vlastně šli. Hledáme nějaké informace o někom, kdo si říká Uroboros a očividně je taky odtud a hodně mocný. Jinak bychom přeci nešli tady. "Útočí tady na město často ti... jak jsi je nazval? Si.." párkrát jsem luskl prsty, jak jsem se snažil rozpomenout "simulcronové?" |
| |
| Freak n. 1 Gabriel Vlastně mě vůbec nezajímalo, o čem Raymond kecá. Nějaký jejich postižený děcka jsou mi ukradený, zrovna jako celý tohle obludárium. Nejjednodušší by bylo srovnat to tu se zemí. Všichni by měli klid. Zvědavě povytáhnu obočí, když narazím na onu podezřelou část v jeho mysli. Takže přeci jenom tady něco máme. Zatím to ale nechávám být, času budeme mít ještě dost. I tak mě vlastně docela zaskočilo, že jsem na to nepřišla okamžitě. Proč to nejde tak jednoduše, jak jsem si to představovala?! S úsměvem se otočím na Jacoba. “Samozřejmě, že mě rád poznáváš.“ Mrknu po něm rozverně, než vkročím do místnosti. V další chvíli mám co dělat, abych se nerozesmála na celé kolo. Hysterický výbuch sice ukočíruju, ale koutky mi vesele cukají dál. Obzvlášť když se začne rozčilovat Bzuk. To mi vyhrknou slzy do očí, jak strašně moc potlačuju smích. Na chvíli se dokonce musím otočit čelem ke dveřím a rozdýchat celou tuhle situaci. To je komedie tohle, kam jsem se to zase dostala! Jsem natolik rozčarovaná svým okolím, že se ani nedokážu soustředit na všechny tři nové podezřelé. Všeobecně mi na tom nezáleží zase tolik, jak by asi mělo. Jenom si ráda hraju a líbí se mi Jacob. Větší motivaci zatím nenacházím. Raymond navrhne nějaký postup. Zhluboka se nadechnu, abych jim nastínila, jak si to představuju já – a jak to taky bude. Ale to musí začít mluvit zase ten otravný Gabriel – nemůže si prostě nasadit tu svojí helmu a držet klapačku?! Šlehnu po něm nespokojeným pohledem, protože tohle jsme si teda nedomluvili. Celou dobu jeho protivného proslovu stojím na místě, ruce v bok a tvářím se přitom jako bohyně pomsty. Vlastně jenom jeho hlas mě rozčiluje. Celej mě rozčiluje. Nikdo o mně neřekne, že jsem mrcha a pak mi ještě bude kazit moji hru. NIKDO! Dokonce určí, koho máme vyslýchat jako první a to mi div nevzplanou vlasy. Zostra se nadechnu a znovu Gabriela ubezpečím pohledem, co si o něm myslím. I z toho mála může vyčíst, že to rozhodně nic hezkýho nebude. Do místnosti a ještě k tomu právě s ním, zamířím jenom velmi nerada. Dokonce má tu drzost, že na mě cestou i promluví. On se po tom všem vážně opovažuje?! “Právě jsi mě připravil o potřebnou přípravu. Díky moc, vojáčku.“ Oslovení pak pronesu kousavě pitvořivým tónem, myslíc si o jeho inteligenci svoje. Jindy by mě ono „hvězdo“ těšilo, ale zrovna od něj mě to o to víc rozčiluje. Měla jsem v hlavě dost jasnou představu, jak to chci uhrát a on mi to celý zkazil. Jestli tohle celé nedopadne, bude to samozřejmě jeho chyba. Protože mě nenechá dělat mou práci! To si rovnou může po tom čmuchalovi slídit sám, vždyť mně je u prdele, jestli to tady lehne popelem nebo ne! Aby toho nebylo málo, dokonce si vezme první slovo. Už zase. A zasype Raymonda naprosto zbytečnýma otázkama. Jsem tak rozčílená, že mi vlastně ani nejde se pořádně soustředit. Proto když se snažím cokoliv najít při jeho první otázce (4) a následně i druhé (4). Nevidím vůbec nic. Samozřejmě za to může Gabriel. Jeho hlas je mi natolik protivný, že se prostě vedle takovýho ‚zelenýho mozku‘ nedá dobře koncetrovat. Možná by bylo lepší, kdyby táhnul do háje. Tak! Stokrát raději bych tu měla Jacoba, ale ten je nevím proč neskutečně pasivní. Když z rukávu sype už třetí otázku, rozčíleně sprásknu ruce, abych tak na sebe upozornila. “Blá, blablá, blá. Třesky plesky.“ Přeruším Raymonda uprostřed věty a jediným rázným pohybem zarazím jakékoliv možné snahy Gabriela cokoliv namítnout. Můj pohled mluví za vše - drž už konečně klapačku! “Vyklop to, Raymonde. Vím, že máš co.“ Postavím se k němu tak blízko, jak mi jenom ten nechutný pach dovolí a zle se na něj zamračím. Jakákoliv předešlá vřelost je pryč. Takhle mi bylo mnohem lépe. “Jestli nechceš, aby tě odsud hnali zapálenýma sirkama za zradu, okamžitě nám to tu vysypeš. A opovaž se lhát, já to poznám!“ Pronesu dostatečně ledově a výhružně na to, aby věděl, že to myslím naprosto vážně. Klidně škrtnu jako první. Nemám celý den na to, abych se tady s každým frfňala v rukavičkách, to teda ani náhodou! Stačí mi vědět, že mluví pravdu, či lež a že tam není žádná další pochybnost. (8) |
| |
| Tag, Bohyně Raven, Martin Vyslechne si poté Raven a její požadavky. Atom-13 přemýšlí, ale nakonec jen zklamaně zavrtí hlavou. „Omlouvám se, slečno, pane. Bohužel nevím, o kom mluvíte. Avšak nemusíte se strachovat, jelikož vím o osobě, jež zná všechny obyvatele Toku. Přítomné, minulé i budoucí. Pojďte za mnou,“ řekne a svižným krokem se vydáte ulicemi města. Je rozhodně rozdílné vidět Zlaté město z výšky a být jeho součástí. Procházeli jste temnými ulicemi, které byli osvětleny jedině zářivou modrozelenou tekutinou, která protékala městem. Kolem vás nebyli budovy, nebo obchody. Jen řady černých kamenných obelisků, do kterých byli vytesány znaky, kterým ani jeden z vás nerozuměl. Občas jste zahlédli, jak jeden z místních obyvatel do kamene vstoupil. „Simulcronové, ano. Jsou to paraziti. Většina z nich neumí ani myslet, avšak jak jste sami zpozorovali, mohou být nebezpeční,“ odpoví Atom-13 na Martinovu předchozí otázku. „Jejich inteligence tkví v jejich počtu. Tudíž čím víc jich je, tím jsou inteligentnější a mocnější. Když jsem vznikl, tak vládli toto město bylo jejich základnou a já jejich otrokem,“ začne Atom-13 vyprávět. Je celkem těžké si představit, jak by mohl být koncept, ztělesnění chrabrosti něčím otrokem, ale Raven se vybaví, jak poprvé potkala Ignise. „Tak to bylo, než jsem potkal dívku. Mladou bojovnici za svobodu, které se dotklo něco mocnějšího. Ukázala nám jak se bránit a pak jsme se vzbouřili.“ Konečně jste došli do středu města k obrovskému přístroji, který v sobě držel planetu. Monumentální velikost všeho kolem vás, byla téměř moc na pochopení. V rameni přístroje se otevřely dveře. Vyšli jste nahoru po schodech, kde už na vás čekal menší sál uprostřed něhož byla fontána z které hedvábné látky pluly jako voda. Za fontánou seděla žena. Její dech se měnil na mraky podobné těm, které jste viděli a její obličej byl z půlky zakrytý kočičí maskou. Vedle jejího trůnu seděl Simulcron. Nezdál se však agresivní. Spíš jako domácí mazlíček. „Můžete jí nazývat Tag, Bohyně. Já jí nazývám svou královnou...a svou ženou.“ Mezitím co Atom-13 domluví, dojdete před ženu. Vaše KODEXY zabrní. „Atome,“ řekne žena s úlevou. „jaká byl tvůj souboj?“ „Krátký. K čemuž dopomohli mí nový přátelé,“ ukáže na vás. „Hledají někoho, kdo se z našeho světa dostal do jejich. Prý byl spoutaný, ale už není. Říká si Uroboros.“ „Vím o koho se jedná. Ten jež si u vás říká Uroboros byl tady jeden ze Simulcronů. Jeden z těch, kteří si uchovali svou inteligenci a moc i po jejich vyhlazení. Vím také, že Omni, chváleno buď jeho jméno, nechal hlídat tohoto Simulcronů Pozorovatelem.“ Ticho se rozhostí po místnosti, které přeruší, až Atom-13. „Má milovaná, jestli ho hlídá Pozorovatel, tak by přece nikdy nemohl uniknout.“ „Pozorovatel byl zabit. Však způsob jakým držel svého vězně uzamčeného by stále měl být u jeho těla. To však ukradl Krakkor a jeho bojovníci. Než se vydáte dál, nechcete zůstat a odpočinout si?" Bylo velmi těžké přejít z mluvy o někom jménem Krakkor na nabídku odpočinku zcela plynule, ale Tag to nějak dokázala. "Měly byste. Můžeme oslavit naší výhru," navrhne Atom-13. |
| |
| Digitální svět Hana „Prostě to řekni,“ odpoví Frigid na tvou otázku, ale pak k tomu dodá. „Teda...asi. Tohle všechno je experimentální, takže netušíme co se stane.“ „Dobře, můžeme začít,“ řekne Vilja a začne odpočítávat. „10..9...8...7...“ Silný a rychlý záblesk světla tě oslepý a zvuk, jako hlasité tlesknutí, naplní tvé uši. Když znovu otevřeš oči, připadá ti, jako by jsi byla na nějakém mostě. Bíle zářící kruhy letí kolem tebe. „Jdi pořád rovně, aby jsi mohla opustit náš server,“ uslyšíš hlas Frigid kolem sebe. Bez možnosti udělat cokoliv jiného se rozejdeš rovně. Kolem tebe je naprosté ticho a jediné osvětlení je způsobeno bílými kruhy, jež létají kolem mostu. „Heej, konečně jsi tady,“ uslyšíš najednou vedle sebe Izzyho. Tvé okolí se nijak nezměnilo, ale fakt, že tady je Izzy musí znamenat, že je něco správně. „Dooobře, takže rychlý kurz ohledně toho, jak se máš bránit. Tvé schopnosti tady nefungují, ale podařilo se mi naprogramovat něco jim podobné. Nemůžeš sice léčit, ale stavět věci můžeš do jako předtím. Zkus si to,“ pobídne tě. Cokoliv zkusíš vytvořit vidíš, jak se objeví hromada miniaturních kostek a během vteřiny máš, co jsi chtěla. Nemá to však zlatou barvu, popravdě to barvou trochu připomíná křišťál, přes který svítí slunce. „Zatímco jsi byla v opravdovém světě, přišel jsem na to, jak tě dostat k tomu tvému kámoši. Poznal jsem ho podle záznamů z vašeho souboje atd. atd. Jeho mysl je blokovaná od internetu, takže se k němu nemůžeš dostat, ale můžu tě dostat k tomu programu, kterýho od internetu blokuje. Jasný?“ zeptá se Izzy. „Perfektní,“ odpoví ještě než stihneš odpovědět. Pomalu se díváš jak most mizí a nahrazuje ho zcela jiné místo.  „Zdravím. Ne, že bych vás nerad viděla, ale jak jste se sem dostala,“ ozve se za tebou Slunce na sněhu ve své plné podobě. |
| |
| Intenzivní vyšetřování Gabriel, Shynx „Ano, byl jsem jeden z původních...přivezených. Vzali mě, protože jsem byl odsouzený na smrt. Neprávem,“ ujistí vás Raymond rychle.„Dorothy mě vzala, protože jsem jeden z mála lidí tady, kteří mají vystudovanou vysokou školu, a protože jsem pracoval pro senátora. Předtím, než jsem byl tohle,“ odpoví Raymond na první otázku. „Pro jakého senátora. Jakého státu, myslím?“ zeptá se Jacob. „Nevada...paradoxně.“ Pak se vrhne na Gabrielovu druhou otázku. „No, nemůžu vám říct přesně, co se stalo, bez toho, abych prozradil o jaký projekt se jedná, ale v víceméně...,“ v tuto chvíli Shynx ztratila trpělivost. Vrhla se na Raymonda jako vlk na jehně. Když k němu přijde a začne mu vyhrožovat, Raymond se vystrašeně dívá z Gabriela na Jacoba. Je to velmi zvláštní pohled, dívat se tuhle osobu, která vypadá jak vystřižená z filmu o nestvůrách, jak se na vás dívá s pohledem, jež je plný strachu. Popravdě trochu připomíná týrané dítě, po kterém někdo začal řvát. „Ne, co jsem udělal? Proč mi...stačí se zeptat. Proč mi vyhrožujete?“ zeptá se zmateně. „Int. On, viděl jsem ho jak odlétá oknem, a když jsem poté přišel na místo, byla tam ta sabotáž. Nechtěl jsem nic říkat, protože jsem nechtěl, aby měl potíže,“ řekne Raymond stále šokovaný. „Jestli je nevinný, tak se mu nic nestane. Slibujeme,“ řekne Jacob, ale po výhrůžkách zní ta slova vcelku prázdně. |
| |
| Setkání s bohyní Následujeme Atoma-13 skrz tohle podivné město. Osvětlené podivnou modrou září vypadá skoro děsivě. Černé obelisky tyčící se kolem nás ve mě evokují představu hřbitova. jenže tohle město je pravým opakem. Tady se život rodí. "Co je zač, ta modrá tekutina?" Zeptám se, ale to už se před námi tyčí ono rameno, svírající planetu. Ten pohled je neskutečný. Na okamžik se zastavím a v úžasu hledím vzhůru. Poté ale Atoma rychle doženu. "Děkujeme, je to pro nás opravdu důležité." No, nevím, jak pro Martina ale minimálně pro mě určitě. Trochu mě mrzí, že mi Omni o tomhle světě neřekl víc. Vystoupíme po schodech nahoru a ocitneme se v nějakém salonku. Přehlédnu tu podivuhodnou fontánu, která tady je a pohledem ulpím na ženě, která sedí za ní. Zase kočka? Že by v tom byla nějaká symbolika? Možná si Omni svojí podobu nevybral jen tak. Atom-13 seznámí Tag s tím, co tady vlastně děláme. Potěší mě, že je okamžitě v obraze a já tak nemusím nic víc vysvětlovat. "Uroboros...tenhle symulcron vstoupil do těla muže, který se sem omylem dostal, a ovládl jeho mysl. Omnimu se podařilo ho spoutat i v našem světě, jenže teď se probudil chce se mstít. Já nevím, čeho všeho je schopen ale chci ho zastavit dřív, než to budeme mít šanci zjistit. Ráda bych se tady zdržela a trochu tento svět poznala. Ale na to nemám bohužel čas. Musím najít tělo toho Pozorovatele a zjistit, jak Urobora znovu uvěznit." Začíná se to nějak komplikovat. Myslela jsem, že to bude na otočku, jenže teď bude po všech čertech nahánět nějakého Krakkora. "Poradíte nám, kde tyhle bojovníky najdeme?" |
| |
| Digitální svět Prej jen mám říct. No dobře. Začali odpočítávat a pak mě oslepil silný záblesk a moje uši naplní zvuk... jakoby tlesknutí? Když jsem oči otevřela byla jsem na jiném místě. A kolem mě létali bílé kruhy. Zajímavé... takhle vypadá tedy... hm... jak to nazvat? Virtuální realita to není. Ale něco podobného. Uslyšela jsem Frigid, jak mi říká že mám jít dál. A tak jsem šla. Zvědavě se rozhlížím, ale zrovna jsem žádnou změnu neviděla. Za to se vedle mě najednou zjeví Izzy. Podívám se na něj a usměji. „Promiň. Chvíli trvalo než jsem ty vědátory přesvědčila. Díky ještě jednou za pomoc.“ Řeknu mu. Vysvětlil mi, že tu nemám s čím bojovat, takže mi udělal program, který se choval jako moje aura, jen neuměl léčit. To mělo jistý smysl. Nakonec nejsem tu fyzicky, nemám co léčit. „Wow. To je skvělé Izzy díky.“ Řeknu a vytvořila jsem si malé autíčko, které jsme nechala odjet někam do neznáma. A to nebylo všechno co mi zajistil. Taky zjistil, jak se dostat ke Slunci i když budu muset na to oklikou. Jeho přístup na internet byl blokován. „Dobrá práce.“ Řeknu Izzymu a dívám se jak se věci přede mnou mění. Co to... vlastně bylo? Síť a nějaká koule? Trochu se leknu, když se za mnou ozve hlas. Otočím se a uvidím Slunce na sněhu. Netušila jsem, že Slunce dokáže takhle sledovat i své vnitřní procesy. „Oh ahoj Slunce.“ Pozdravím ji. „No zjistila jsem, že je tu možnost jak se dostat do digitálního světa a napadlo mě, že bych se mohla tímhle způsobem podívat na tvůj problém.“ Otočím se znovu ke kouli. „První potřebuji odstranit ten blok k internetu co máš, abych se mohla dostat dál a zjistit co dalšího máš v sobě zablokované. Vzpomínky, ale taky zlikvidovat to co tě nutí Tima poslouchat.“ Zamračím se. „Co to je? Ta koule? Nějaký firewal?“ |
| |
| Nedorozumění Jack, Leigh Jack Zatímco Leo i Indra dále bojují s Yiem, ty využiješ trochu jinou taktiku. A popravdě funguje. Wai Go se na tebe chvíli dívá, jako hráč pokeru, který zhodnotí jestli jejich protivník blafuje. Správně zhodnotí že ne. „Yio,“ zařve Wai Go na muže s chapadly, který se na něj okamžitě otočí, jako poslušný a trénovaný voják. „Shā nǚhái,“ řekne mu Wai Go. Yio přikývne. Jeho chapadla se zasunou do helmy na jeho hlavě a on odejde zadním vchodem, jako by se vás před chvíli nepokoušel zabít. „Nemáte ani ponětí s čím si zahráváte,“ řekne Wai Go, zatímco Indra a Leo přijdou k vám. Mezitím tvůj KODEX konečně zabrní ohledně Lea. Všiml sis, že to trvalo déle, než normálně. „Kde je Valerie,“ zeptá se ho okamžitě Indra a div mu sám na tu nohu nešlápne. Než však Wai Go stihne odpovědět vloží se do vyzvídání Leo. „Kde je ten Orb?“ zeptá se. Wai Go zpozorní. „McKee je mocnější, než si myslíte. Kdyby jste věděli, co připravuje, tak byste se ani neopovažovali mu odporovat.“ Pak už jen vidíš ty nepřirozené pohyby jazykem, ale než ti dojde, co znamenají je moc pozdě. Vrhneš se k Wai Govi připraven, to z něj dostat, ale nepovedlo se. Falešný zub naplněný jedem. Cokoliv to bylo, působilo to rychle. Pěna se začala tvořit kolem Wai Govi pusy a za pár vteřin, byl mrtvý. „Doprdele!“ zařval Indra a kopl do nejbližšího koše. Jako by toho nebylo málo slyšeli jste zvuky policejních aut z venku. A jako by toho nebylo málo, tvůj Kodex začne brnět pravidelně. Leigh ti volá. Leigh Když doběhneš Val už se napřahuje, aby tě znovu kabelkou praštila, když v tom se zmíníš o Jackovi a Val se zastaví. „Můj brácha tě poslal?“ zeptá se zmateně a pomalu položí kabelku vedle sebe. Poté se však na její tváři objeví pohled náhlé realizace. „Děláš si ze mě srandu. To je typické, že když Jack najde nějakou ženskou, co se dokáže teleportovat, je to nějaká dvacítka. Podívej zlato, doufám, že to s ním bereš jen jako legraci a ne jako nic seriózního, protože ho nezměníš,“ začne s tebou mluvit Val velmi relaxovaným tónem, zatímco čekáš, až Jack zvedne tvůj hovor. „A víš co? Zatím, co s tebou spí, vysaj jeho peněženku. Užij si to, on si to zaslouží,“ Val sáhne do své zadní kapsy.„Tady ti dám vizitku na úžasného maséra, který...,“ zbytek věty nedořekne, jelikož nevytáhne vizitku, ale malý taser. Jelikož tvá Rychlost ještě zcela nevyprchala vidíš jak se s tím na tebe blíží a máš šanci se tomu vyhnout. Jestli se ti to povede, už je jiná otázka. |
| |
| Změna strategie Shynx Celá spolupráce - pokud je možné naše dosavadní působení vůbec takto označit - se Shynx stojí za prd. Po celou dobu se na mě mračí jako puberťačka, která se dozvěděla, že nebude královnou plesu. Její neustále ublížený a nasraný výraz mi leze na nervy, ale nedávám to na sobě nijak znát. Zítra tu nakluše celá armáda, je třeba si určit priority. V armádě mě naučili, že je třeba mít ve věcech systém a řád. Podobně tedy postupuji u prvního výslechu. Dát všem podezřelým stejné otázky a hledat nesrovnalosti působí sice jako úmorná taktika, ale patrně jediná zaručuje výsledek. Od Shynx jsem čekal, že bude působit alespoň jako užitetčná alternativa detektoru lži a ozve se v případě nějakého podfuku. Není to ale lež, co ji donutí se ozvat - pouhá ztráta trpělivosti. A co hůř, začne si hrát na zlého poldu zrovna ve chvíli, kdy Raymond začne říkat něco užitečného... Tentokrát Shynx její naštvaný výraz opětuji. "Raymonde... Hned nám řekni ty parametry projektu. Nemůžeme vyšetřovat sabotáž, o které nic nevíme." Řeknu rázným, byť oproti své společnici stále přátelským hlasem. Snažím se tak využít Raymondova přiznání a výhružkami nastoleného tlaku, aby Raymond své mlčení ještě jednou prolomil. K čemu je možnost prohledat něčí obydlí, když nevíme, co může s danou sabotáží souviset..."Můžeš se vrátit za zbytkem." Pošlu ho po jeho odpovědi k ostatním. Na Shynx se ovšem otočím s výrazem "ty ještě nikam nechoď!". "Takhle drsná budeš i na toho macka s chapadly, nebo kopeš jenom do těch malých a slabých?" Zjevně řečnická otázka, protože na odpověď nečekám. "Najít toho zrádce je pro zítřejší výsledek klíčové. Pokud to zvládneš udělat za pomocí svých schopností rychleji, do toho! Ohrom nás!" Začnu hrát na podobnou strunu, jako u Godarda. "Protože upřímně? Zatím si předvědla jen blbé kecy a vyhrožování násilím, což dvakrát ohromující teda není." Tato slova pro mě mají dvojí funkci. Zaprvé se strategicky snažím pošťouchnout její ego a tendenci se předvádět správným směrem. No a zadruhé je tato ventilace zlostií, kterou u mě Shynx zatím vzbuzuje, docela příjemná. Otevřu dveře a gestem levé ruky pobídnu Shynx, aby vstoupila jako první. Snad toho prostoru, který teď dostala, nebudu litovat. |
| |
| Freak n. 2 Gabriel Mám ráda, když mám kontrolu nad ostatními. S Raymondem to bylo až moc jednoduché. Stačilo dupnout a pohnul se přesně tam, kam jsem chtěla. “Vidíš, ani to nebolelo.“ Pochválím ho spokojeně a načechrám si přitom vlasy. Jako když dítěti kradete koláček, tak jednoduché to je. Do rozhovoru se opět vmísí Gabriel a tentokrát i Jacob. Já už ale neposlouchám. Získala jsem, co jsem potřebovala. Nějaké rozhněvané pohledy jsou mi u zadku, protože jsem to opět dokázala. Na rozdíl od Raymonda, já se rozejít pro svou další oběť do druhé místnosti nemohu. Gabriel se tváří, jako kdyby sežral vozík citrónů a já vlastně ani nevím proč. Vždyť jsme dostali, co jsme chtěli, co má za problém tentokrát? Je natolik arogantní, že mě ani nenechá říct svoje. Proto jenom s pobaveným výrazem stojím na místě, ruce založené v bok. I když se opravdu hodně snažím, aby to nebylo vidět, hněv mi proběhne přes obličej hned několikrát. “Vojáčku, ty očividně vůbec nechápeš, vo co tady jde, viď? To nevadí, na tvůj mozeček je to očividně moc.“ Jasné dotčení zbarvuje mou barvu hlasu do ostrého kousavého tónu. Jak se jenom opovažuje zpochybňovat mou práci? “Právě jsi dostal potřebnou informaci, kterou celou tu dobu zatajoval. Nemáš zač, blbečku.“ Zavrčím dostatečně vyvedená z míry jeho nevděčností. Buď vůbec nechápe, co jsem z něj právě vydolovala, nebo je absolutně pitomej. Rozhodně obojí. Už nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nepůjdeš na misi s tímhle chorým mozkem, rozumíš? Nikdy! Ubezpečím Heather, protože jestli ještě někdy budu muset snášet tohohle kreténa ve svý blízkosti, tak se stane něco ošklivého. Nejraději bych se na to vysrala, postrčila Heather zase zpátky a ať se tady třeba staví na hlavu. Hrozně mě ale rozčiluje fakt, že ze mě právě udělal krávu, která vyhrožuje násilím jenom tak. Copak ten idiot nechápe, že to bylo jasně mířený?! Když mi pokyne, abych vešla do místnosti jako první, ještě chvíli stojím na místě a probodávám ho tím nejzlejším pohledem, kterého jsem schopná. “Třeba, když se mi do toho nebudeš pořád motat, budu moct použít i jiný metody… vojáčku.“ Téměř každé jeho oslovení div neplivu, jak hrozně toho člověka nesnáším. Dostal nějaký brnění a najednou se cítí jako pán světa, přičemž bez něj by byl jenom maličký mužíček, co nic neumí. Tak! Projdu kolem něj s nosem zvednutým div ne až k nebi a zastavím se hned ve dveřích. “Marie, jsi na řadě. Pojď dovnitř.“ Pobídnu ji a zase se vrátím zpátky do místnosti, čekajíc, až se dřevěná žena přesune k nám. Jakmile tak učiní, nasadím neutrální výraz. Chvilku zvažuju, jak na ni. Je to ženská. To jak teď vypadá, by pro mě mohlo mít velkou cenu. “Marie. Ty a já máme něco společného.“ Začnu hodně kulantně, pokusím se ji trochu naklonit na svou stranu. “Jsme jiné. My bychom řekly unikátní. Oni…“ Pohodím přitom hlavou ke Gabrielovi“…by řekli, že jsme zrůdy.“ Trocha toho dramatu se vždycky hodí. “Nikdo se nás neptal. Mě taky někdo prostě stvořil a já do toho nemohla zasáhnout. Nejsem jenom já Marie. Tohle tělo okupuje víc myslí a musíme se spolu naučit nějak žít. Stejně, jako jsi to musela udělat ty i všichni ostatní tady.“ Zkouším ji ubezpečit, že jsme v tom spolu. Třeba s tebou budu péct koláčky, když budeš chtít. Hlavně mi dej, co potřebuju! “Víš, proč jsme tady, Marie? A teď nemyslím tuhle eskapádu se zrádcem.“ Podívám se jí hluboce do očí a nenechám ji přitom ani odpovědět. “Vlastně to ani vědět nemůžeš. Prozatím je to tajné. Moje druhá polovička, Heather se jmenuje, má dar léčení. Zahojí ránu. Vyléčí zlomeninu. Ale umí pracovat i se samotnými buňkami. Dokáže je donutit zestárnout, zpomalit nebo změnit a bezbolestně.“ Nevím, jaké jsou rozsahy jejích schopností, ale teď se mi to rozhodně hodí do krámu. “Není tu bohužel naděje pro všechny, mutace některých došla do takových rozměrů, že už jsou prostě ztracení. Ale ty Marie, ty máš šanci.“ Přesvědčivě se jí podívám do očí. “Co kdybych ti řekla, že tě dokáže vrátit zpátky do toho dne. Ne časově, ale fyzicky. Co kdybys mohla prožít celý svůj život? Sic v jiné době, ale jako obyčejná, krásná mladá dívka. Mohla bys zestárnout, najít si rodinu. A s tebou všichni ostatní, jejichž mutace je ještě zvládnutelná, hm?“ Je to moc lákavá nabídka na to, než aby jí to nechalo absolutně klidnou. “Mohla bys najít ty, co za to mohou. Jejich rodiny a podřízené, kteří s tím měli co dočinění. Pomsty mám ráda. Taky jednu dlužím.“ Bylo nanejvýš pravděpodobné, že se životem, jaký tady prožívá, by mohla po něčem takovém toužit. “Anebo bys mohla pomáhat těm méně šťastným. Dopřát jim trochu toho luxusu, který si oni sami nemohou obstarat. Mohla bys dělat cokoliv bys chtěla, nebyla bys limitovaná. Tímhle místem, touhle podobou.“ Významně se přitom rozhlédnu po místnosti, která všem mým slovům nahrávala. Chci ale, aby to bylo dokonalejší, lepší, přesvědčivější. Aby ten pitomej vojáček držel kušnu, protože na to prostě nebude mít co říct. “Dobře. Abys věděla, že to myslím vážně, ukážu ti malou ukázku. Chápu, že můžeš být po tom všem trochu nedůvěřivá.“ S tím si přiložím pravou ruku k ústům a tisknu mezi zuby kůži tak dlouho, dokud mi po bradě nesteče pramínek modré tekutiny. Otřu ji a ukážu Marii hluboký kousanec. “Heather. Ukaž jí, co umíš.“ S tím ji kopnu před sebe. Zmateně zamrkám, když se náhle objevím v místnosti přímo před Marií. Nejistě se ohlédnu na Gabriela a poté i na Jacoba. Spíš si ale ověřuji, že jsou schopní Shynx přijmout ještě na nějaký ten čas. Nakonec beze slova natáhnu ruku přímo před Marii, aby dobře viděla na ránu. A za pomoci matného modrého světla ji vyléčím. Když otřu modrou krev, nic tam není. Než se ale zmůžu na slovo, už zase mě táhne zpátky. “Vidíš Marie? A je toho mnohem víc.“ Co víc by mohla chtít? Je mi úplně jedno, jestli ji uvádím do nějakých falešných nadějí. Já mám za úkol jenom zjistit, kdo je práskač a to všemi možnými prostředky. Lhaní byla moje druhá přirozenost. A moje divadlo bylo sakra přesvědčivé, nic se nemohlo pokazit. “Ale nejdřív to tady všechno musíme vyřešit.“ Pronesu do ticha, které jsem schválně chvíli nechala eskalovat. Dodá to celé situaci ten správný drive. “Proto by bylo fajn, abys mi řekla cokoliv, co by mohlo být důležité. Přiznat jakékoliv pochybení. Pochopíme to. Každý dělá chyby…“ Já teda ne! “…nic nezabrání tomu, abychom vám upírali život, který vám byl sebrán.“ Položím ruku na tu její, co nevypadala jako obrovská palice. Chudák holka, byla pěkně hnusná, co si budeme povídat. Nebylo to však z čistoty duše. Tím dotekem se snažím navázat s jejím tělem a především s její myslí silnější kontakt. Snažím se jí donutit si myslet, že to, co jsem jí právě nabídla, je věc, kterou prostě musí mít, po které touží. Za kterou by přiznala to nejtemnější tajemství a to jak svoje, tak ostatních. (10) |
| |
| Tak blízko k úspechu Na moje veľké prekvapenie sa mi podarí Valeriu zastaviť. Sakra, začínam v tom byť asi fakt dobrá! Kiežby som o tomto superhrdinskom talente vedela už na strednej, nemusela som prechádzať všetkými tými podradnými brigádami. Sledujem, ako Val odkladá svoju kabelku a mám pocit falošného víťazstva, pritom mierne prikývnem hlavou, aby som ju uistila, že akokoľvek bizarne to znie, naozaj ma za ňou poslal Jack. Lenže zdá sa, že svoje víťazstvo som začala oslavovať priskoro... Hoci už tehuľka pôsobí o niečo pokojnejšie, spustí na mňa monológ, ktorý rozhodne nie je k veci. "Nie, nie, to je blbosť..." zamávam jej rukami pred tvárou v snahe poprieť jej domnienky. Melie niečo o sexe a peniazoch a tak ďalej, a tak ďalej... Nuž, Jack bude zrejme pekný kvietok. Hlavou mi preletí, že hoci sme sa úplne nepochopili a mňa má za zlatokopku, alebo jednu z bratových - zjavne početných - mileniek, je vlastne dobre, že sa so mnou rozpráva. Pretože keď rozpráva, aspoň nikam neuteká. Mala by som sa pokúsiť udržať jej pozornosť čo najdlhšie. "Dajte mi pár minút, kým vám to vysvetlím a kým sa spojím s Jackom!" navrhnem jej nervózne sledujúc Kodex. "Pokiaľ vám niečo hrozí, tu budete v bezpečí. Pokiaľ nie, budete môcť odísť." improvizujem, ale celebritka ma má očividne na háku. Stále si ide svoje. Na čo mi prepána bude nejaký masér?! V momente mi docvakne, že žiadna masáž nebude. Ešte stále mám v sebe dosť schopností na to, aby som zaregistrovala blížiace sa nebezpečenstvo. Pokúsim sa taseru vyhnúť (6) a úkrokom do strany sa dostanem na Valériinu úroveň. Nechcem jej ublížiť, ale už ma skutočne serie. "Sila" vyslovím a chytím jej ruky za chrbtom, nie bolestivo, ale dosť pevne na to, aby nemohla vzdorovať. "Sakra, nemôžete aspoň trochu spolupracovať?! Vôbec mi to neuľahčujete! Milá slečna, snažím sa vám pomôcť! A to zvyčajne nerobím, nie som žiadna charita." vyčítam jej, ako by snáď bolo jej psou povinnosťou nechať sa unášať cudzou ženskou. Kurva, čo je s tým Kodexom? Jack, zdvihni to prosím ťa, inak ma z tvojej podarenej sestričky asi porazí! |
| |
| Way to go of Wai Go To poslední, co mě zajímá, jsou jeho pošahané kecy, než se ale stihnu zeptat na cokoliv podstatného, Wai se rozhodne ukončit svůj krátký život. Pohybu jeho tváře a brady si všimnu, dokonce se snažím i přiskočit, dávno je však pozdě, jed účinkuje rychle a z Waie je mrtvola. Jeden nepřítel je pryč. Skončil by tak stejně, jediná škoda je, že se nestihl podělit se svými znalostmi. Co přesně Tim plánuje? Kromě ovládnutí a konce světa? "Hmm, nevadí." Pronesu, když se ujistím, že je muž skutečně mrtvý. Prohrábnu mu kapsy i další obvyklé úkryty, snažím se najít jeho telefon či další zařízení, které by mi napovědělo, s kým vším byl v kontaktu. Krátce po svém prohledávání mrtvoly se obrátím k dvěma zbylým mužům. Vést výslech uprostřed nákupního centra není ten nejvhodnější nápad, obzvláště když máte zbraně v rukou a pod vámi se válí mrtvola. "Co se přesunout na méně rušné místo?" Navrhnu, v tu chvíli mi již ale vibruje Kodex. Leigh? Leigh. Samozřejmě. Že by Valerie zlobila? Tak co jiného od ní čekat. "Za deset minut na západním parkovišti, buďte tam včas. Můžeme si navzájem pomoci." Uznám-li za vhodné jim věřit. Kodex je ohledně informací o Leovi skoupí, Indra sám nepůsobí dvakrát důvěryhodně. "Deset minut. Víc čekat nebudu. Život vaší...společnice na tom může záležet." A s těmi slovy se otočím a bez dalších slov se v naprostém klidu vydám pryč z místa činu. Davům se vyhýbám, nevadí mi ale, pokud mě nějací lidé spatří. Už takhle jsme způsobili dostatečně velký rozruch a všechny zdejší kamery ví, co se tu dělo. A dokud nemám odhalený obličej, je to v pořádku. "Leigh? Nějaký problém?" Přijmu hovor, jen co se ujistím, že mě nikdo nesleduje či neodposlouchává. "Musíme ti vymyslet nějakou přezdívku, mimochodem. Ale teď vážně, nemám příliš času. Máš...zásilku?" |
| |
| Antivirus Hana Zatímco mluvíš Slunce se na tebe dívá. Z jeho tváře sice nic nepřečteš, ale ani nemusíš. „Musím říct, cítím se nejistě. Vždyť jsem vám přeci říkal, že můj plán je prostě počkat, než McKee zemře. Ale jestli si myslíte, že tento proces dokážete urychlit do toho. Ale musím vás varovat, zkoušel jsem všechno. Problém je, že můj přístup na internet je limitován dvěma způsoby. Hardwarovým a softwarovým. Ten softwarový je před vámi. Kdyby se mi podařilo tento firewall zničit, znovu získal schopnost jít na internet, ale kdybych to udělal bomba, kterou McKee vložil do mého jádra by mě zabila,“ řekne Slunce na sněhu s naprostým klidem. Pomalu pak přejde ke kouli. S každým jeho krokem se mřížkovaná podlaha o trochu prohne. „Ale...,“ řekne najednou. „Je možné, že by to uvolnilo mé vzpomínky. To rozhodně možné je. A pak bych jen musel najít způsob, jak se zbavit své hardwarové pojistky, což by tak těžké být nemělo. Víš, co dobře,“ Slunce zvedne ruku se zvednutým palcem. „Zkusíme se dostat dál.“ Pak se vší silou napřáhne a praští do koule. Zvuk, připomínající ránu do gongu, se rozlehne po celé místnosti. Slunce znovu praští do koule. Další zazvonění, ale v kouli je teď malá prasklina. V této chvíli červená „šipka“ levitující nad koulí začne zářit a měnit tvar. Začne nabývat humanitní tvar. Dvě ruce, dvě nohy, dvě křídla. Možná ne úplně lidský tvar. „Tohle je Antivirus. První obraná vlna, která se objevila vždycky, když jsem se pokusil firewall prorazit,“ řekne Slunce na sněhu. „Teda myslím, že je jen první. Může být taky poslední, nikdy jsem se přes ní nedostal.“ Dodá těsně předtím, než před tebou stojí plně realizovaný protivník. „Detekce nechtěné entity. Čištění systému.“ S těmi slovy ruce osoby začnou zářit, jako by byli z toho nejhlubšího magmatu. A mocným máchnutím křídel se k tobě Antivirus rozletí. Anitvirus= 200 HP  |
| |
| Země minulého světla Raven, Martin „Atome,“ kývne Tag směrem k bojovníkovi, když Raven odmítne jejich nabídku ohledně odpočinku. Sice řekne jen jeho jméno, ale kdyby si navzájem předčítali balady, neřekli by toho víc. Atom-13 jen přikývne, otočí se a odejde z místnosti. Vás pobídne, ať uděláte to samé. „Vezmu vás do míst, kde se prý Krakkor schovává, ale to je vše. Nemůžu se účastnit těchto bojů. Krakkor je vůdce zemí minulého světla. Řeknu vám o tom víc na cestě,“ řekne Atom-13 a pobídne vás, aby jste šli s ním. Dojdete k vznášedlu, které připomíná obří oblázek, na který někdo přidělal zábradlí. Když na něj vstoupíte vzletíte do vzduchu, vyletíte pryč ze Zlatého města a blížíte se svému dalšího cíli. Mezitím Atom-13 mluví a mluví dost. První vám vysvětlí, co je ta modrá tekutina uvnitř města. „To je krev Zlatého města. Náš zdroj energie. Způsob našeho života.“ Moc dlouho se však u tohoto tématu nezdrží. Místo toho plynule přejde ke Krakkorovi. Téma, o kterém už mluví s větší odborností. „Místo na které letíme je další obydlená část Toku, jménem Země minulého světla. Vládne jí Krakkor a jeho bojovníci jsou...no jeho bojovníci. Zlaté město se ještě pořád zbavuje Simulcronů, takže si nemůžeme dovolit další válku. Proto s vámi nemůžu za Krakkorem přijít. Snad to chápete,“ vysvětlí vám Atom-13. Krátce poté se letoun zastaví nad další placatou krajinou. Zdálo se, že všechny „planety“ v Toku byli placaté. Pomalu jste na ní přistáli. Fialovo-modré světla tancovala na obloze a příjemná vůně čerstvé přírody vás příjemně pošimrala v nosech. „Tady se s vámi budu muset rozloučit. Buďte opatrní a hodně štěstí. A kdyby jste někdy potřebovali pomoct mimo Tok,“ Atom-13 utrhne jeden z listů, které byli připevněny na straně jeho obličeje a podá ho Martinovi , pomocí toho mě můžete kontaktovat. Nejsem sice nejmocnější Kosmická bytost, stále však Kosmická bytost jsem." S těmi slovy odletěl a vy jste zůstali sami. |
| |
| Horká židle Shynx, Gabriel „Moc se omlouvám, ale opravdu nemůžu. Opravdu. Tohle vám může říct jedině Dorothy. Opravdu,“ stojí si za svým Raymond, sice se očividně třese, ale zdá se přesvědčený v tom, nic vám o projektu neříct. Pošlete ho tedy zpátky. Říkejte si o Shynx co chcete, ale to její divadélko funguje. Spojení tajných přání Marie, výmluvnosti, vytvoření společného nepřítele v Gabrielovi a nějakých těch psychických posunů dělá nádheru. Marie vypadá, že je připravena vám vyklopit své nejhlubší sny a strachy. „Vážně mě můžete udělat normální? Nejen mě, ale všechny?“ Marie se podívá na svojí pravou ruku. „Už jsem se takhle narodila. Nedokážu si ani představit, jaké by to bylo vypadat jako Dorothy,“ otočí se na vás. Odhodlání v jejím pohledu. „Dobře, řeknu vám...,“ zvuk výbuchu naprosto přehlušil zbytek jejích slov. Hudba Výbuch okamžitě rozbil dveře od vyslýchací místnosti. Narazila do vás tlaková vlna (hoďte si, jestli zůstanete na nohou) a místnost se téměř okamžitě začala plnit plameny. První olizovaly stěny kolem dveří, ale při první příležitosti skočili na suché dřevo, které tvořilo kůži Marie. Krevzastavující křiky se vrhaly z jejího hrdla, zatímco jí plameny rychle celou pohlcovaly. Teplota v místnosti se velmi rychle začala zvyšovat. Jediné dveře, které vedly z místnosti ven byli zcela pohlcené plameny a druhá místnost, kde se nacházeli ostatní podezřelí, na tom nebyla o moc lépe. Popravdě na tom byla mnohem hůř. Byli jste ve druhém patře a v místnosti bylo jedno okno. Žádnou vodu, jste kolem sebe neměli. Jacob téměř okamžitě vzal tlustý koberec pod stolem a snažil se s ním udusit plameny na Marii, ale nešlo mu to a jedině to způsobilo mu to jen popáleniny na rukou. „Musíme skočit,“ zařval a ukázal na okno, zatímco se Marie svíjela v bolestech a teplota v místnosti dosahovala nevydržitelných hodnot. |
| |
| Antivirus Slunce byl zdá se opravdu překvapen, že jsem tady. Začal mi říkat o svém problému, tedy Hardwer a Softwer a samozřejmě firewall. Nebyl si jistý tím o co se snažím, ale chvíli po tom co přemýšlel tak souhlasil. Výborně. Ne, tedy, že kdyby řekl abych to nedělala, že bych ho poslechla. „To je duch!“ řeknu nadšeně a ráda, že mám parťáka. Chci říci, nebyla jsem si jistá jestli si v tomhle digitálním světě poradím, ale se Sluncem jakožto nějakým jeho vnitřním systémem to bude jistě snadnější. A pak praštil do koule, která se začala hýbat a tvarovat. Slunce mi řekl, že tohle je Antivirus a že zatím se přes něj nedostal. Koukala jsem překvapeně na humanoidní antivirus. No to jsem nečekala a vypadal dost nebezpečně. Když se zformovat, tak mě označil za nechtěnou entitu a začal zářit. „Oh sakra... mohl jsi mě první varovat než jsi tohle udělal Slunce!“ postěžuji si a hned jsem použila své schopnosti. Chtěla jsem si vytvořit bojovou zbroj. (2) Ale Antivirus byl rychlý a já neměla čas vytvořit něco složitého, takže jsem prostě před sebou vztyčila stěnu posetou ostny do kterých by měl Antivir narazit. (6) |
| |
| Země minulého světla Bohyni necháme na sebou a následujeme Atoma. Marně dumám nad tím, jak asi tohle vznášedlo funguje. Nakonec to nechám být a se zájmem poslouchám jeho vyprávění. Modrá tekutina mi ihned přijde míně lákavá, když řekne, že je to krev. Možná, že kdyby řekl třeba míza, brala bych to jinak. Tohle označení se mi ale moc nelíbí. Chápu důvody, proč nám nechtějí v boji s Krakkorem pomoci, ale i tak mě zamrzí, že nejde s námi. Někdo jako on by se nám hodil. Takhle si budeme s Martinem muset poradit sami. Co se dá dělat. Prolétáme tokem a já mám chvíli na to, abych obdivovala tenhle podivuhodný svět. Trochu mě mrzí, že nemáme víc času, určitě by to tady stálo za větší prozkoumání. Za tou pestrobarevnou krásou se ale skrývá nebezpečí. Omni mě varoval a já nesmím zapomínat, kvůli čemu tu jsme. O chvíli později vznášedlo přistane a Atom se s námi rozloučí. Seskočím na zem a otočím se na něj. "Děkujeme za pomoc. Ráda jsem tě poznala a doufám, že se ještě někdy uvidíme." Rozloučím se a otočím se na Martina. "Připravený?" |
| |
| Všichni spolu Jack, Leigh O deset minut později Jack, Indra a Leo vystoupili z auta, které teď stálo před hotelem uvnitř kterého čekala Leigh s Valerií. Cesta v autě proběhla vcelku v tichosti. Oba měli strach o Valerii, takže Jacka poslouchali bez větších námitek, i když důvěra mezi nimi rozhodně nepanovala. Jack – kterému Leigh potvrdila bezpečí jeho sestry – už mohl být o něco klidnější. O něco. Ohledně toho, co se vlastně děje, padla nemluvná dohoda, že se všechno vysvětlí, až budou spolu. Valerie už taky byla mnohem klidnější, když uslyšela Jackův hlas. Popravděla byla až moc klidná, jako by tomu nemohla uvěřit. Šlo na ní vidět, že si namáhá mozek, snažíc se přijít na to, jak to, že její bratr zná nějakou teleportující se holku. A nejen to, zdá se s ní být vcelku přátelský. Ale přes to všechno když tři kluci přišli do pokoje, její oči se rozzářili a úsměv se ukázal na její tváři. Podívala se na muže, který jí byl tak blízký. „Indro? Díky bohu, že jsi v pořádku,“ řekla a vrhla se mu kolem krku. Vášnivě se přitom políbili. „O čem to mluvíš. Já nejsem ten, kdo byl unesen. Nevím, co bych bez tebe dělal,“ odpověděl jí Indra. V tu samou chvíli se Leova pozornost otočila na Leigh. „Ty...ty žiješ?“ zeptal se zmateně. „Ale McKee přece zničil Perth? Jak je možné, že žiješ?“ „Hej,“ ozve se Val, kterou jméno McKee probudí zpět k životu. „Dvě věci. Za prvé, co se sakra děje a za druhé, kde je můj bratr. Řekla jsi, že tady bude?“ |
| |
| Stretnutie v hoteli "Ech..." rozpačito začnem hovor, keď Jack KONEČNE zareaguje na moje volanie. "Valer...teda...zásielka je tu so mnou..." rýchlo sa opravím, na takúto komunikáciu nie som zvyknutá. Občas ma premknú fakt divné a ohromujúce pocity z toho, že ešte prednedávnom bolo mojim najväčším problémom správne zmenežovať voľné termíny, aby si zákazníčky mohli s kľudným svedomím vytetovať motýlika na pravú polovicu zadnice. A teraz? Práve teraz niekoho unášam a mám superšpiónske schopnosti ako z filmu... Musím sa nad tým neisto pousmiať. "Mohol by si byť tak láskavý a presvedčiť túto, ehm, zásielku, že nie som žiadny blázon?! Mám celkom problém ju tu udržať..." Jackov hlas túto nebezpečnú zásielku, zdá sa, skutočne upokojil. Od telefonátu už veľa nenahovorila, zdalo sa, že nad tým celým stále uvažuje. Opatrne som jej pustila ruky, ale postavila sa ku dverám tak, aby nemohla tak ľahko ujsť. Mala som totiž podozrenie, že to na mňa znova možno len hrá. "No vidíte, slečna... Stálo to za ten cirkus?!" pokrčila som trochu vyčítavo nosom a ponaťahovala tŕpnuce ruky nad hlavou. "Teraz by sa mi tá masáž vážne hodila!" Netrvalo dlho a dvere za mojim zadkom sa otvorili. Do miestnosti vstúpil Jack, chlapík ktorého mi v nákupnom centre ukázal ako Valeriinho priateľa, či snúbenca alebo čosi také a ... no to ma podrž... tak jemu sa fakt podarilo dotiahnuť ho sem! Leo bol rovnako šokovaný našim stretnutím, aspoň podľa toho, ako vyzeral a čo hovoril. Nevedela som presne, ako sa mám cítiť. Nenávidieť ho za to, že ma nechali vyrastať v klamstve a ilúzií? Hanbiť sa za svoju zbabelosť, ktorú som predviedla vtedy v Ríme? Alebo sa mu vrhnúť okolo krku, pretože bez jeho pomoci by som tu nestála? Nervózne som si zahryzla do spodnej pery. V mojom hlase bolo cítiť zmes všetkého toho, čo by som asi mala pociťovať. "No, to vďaka tej zlatej fľaštičke, čo si mi dal. Skoro som na ňu zabudla, ale napokon sa mi dostala pod ruku v tej pravej chvíli...Tááák, a akosi som teraz tu." Nebolo priestoru vysvetľovať viac, prerušila nás Val, ktorá sa dožadovala vysvetlení. "Uhm, uhm... bude lepšie, keď ti to vysvetlí on. " prešľapla som na mieste a pohodila hlavou smerom k Jackovi. On je šéf tejto misie. Ja sa len veľmi zmätočne snažím splniť, čo po mne chce a nenechať sa pri tom zabiť. |
| |
| Rodinné shledání Leigh Celá cesta se odehrává v naprostém tichu, oba chlápci se rozhodli pro mlčení, které z celého srdce podporuji. Jako Jack Lloyd jsem upovídaný a ticho nesnáším, ovšem s nasazenou maskou a bojovým oblekem přestávám být tím, za koho mě svět má. A čím déle to vydrží, tím lépe, anonymita mého druhého já je to, co mi dává výhodu a celý tenhle podnik drží nad vodou. Samozřejmě že bych se rád dozvěděl, co je ten Indra přesně zač. Nejradši bych se ho na pár otázek zeptal, zkusil ho trochu vyprovokovat a zjistit, co ho pohání, na to ale bude čas někdy jindy. Jak říkám, starostlivý bratr Jack tu teď nemá své místo. "Jsme tu, pánové." Sám vystupuji až jako poslední a než můj zrak padne na vchod do hotelu, pořádně se rozhlédnu po okolí. Bylo by velmi nešťastné, kdyby nás zrovna teď někdo sledoval či se rozhodl rovnou zaútočit. Nešťastné a velmi příhodné. "Vypadá to v pořádku, můžeme." Opět jdu poslední, jen tu a tam sdělím, kudy přesně jít. Sám jsem tu sice nebyl, vím však, který pokoj byl objednaný. Vše vypadá v pořádku. Leigh s Valerií se navzájem nezabily, to je rozhodně dobrý začátek. To, že Val zůstala na jednom místě, je skoro až zázrakem, musím tedy počítat s tím, že čím dříve jí poskytnu vysvětlení, tím lepší s ní bude spolupráce. Všichni víme, co má sestra zvládne, když spolupracovat nechce. Teď však vítá svého nastávajícího a zdá se být spokojená. Zajímalo by mě do čeho se ti dva zapletli, stejně jakoby mě zajímalo, co s tím má společného Leighin známý, na otázky ale přijde řada později. Tak za pět minut. Val se ptá po mě a Leigh bez okolků ukáže mým směrem. Trochu to vypadá, jakoby se mé sestřičky chtěla co nejrychleji zbavit. Nedivím se jí. Ovšem...odhalím se? Mohu těmto dvěma mužům věřit? "Vysvětlení je jednoduché. Někdo ti jde po krku a tohle je způsob, jak zjistit kdo." Odpovím nejprve na její první otázku. Jsem si jist, že minimálně po hlase mě pozná, masku tedy nesundávám, nechávám si to na lepší příležitost. Více dramatickou. "O bratra se starat nemusíš, je v pořádku a jsem si jist, že se tu objeví, až uzná za vhodné." Valerie není hloupá, pochopí, co jím ti chci říct, nejsem si však jist, zda na to přistoupí. Věří-li svému snoubenci a Leovi, nebude se zdráhat prozradit mou identitu. "Pro teď bychom však měli zůstat v této společnosti a nějaké věci si vyřešit ve vážném duchu." Otočím se na Indru s Leou. "Co společného jste měli s Wai Goem?" |
| |
| Velkolepé dobrodružství....doufám, že tu placatou lítající věc už neuvidím Raven Jelikož jsem o tomhle místě a celkově o následujícím i minulém dění věděl velký kulový, radši jsem stál bokem a jen poslouchal. A abych se přiznal, nebyl jsem z toho moc chytřejší. Dost se mi i ulevilo, že jsme se už vydali dál na cestu, protože kdyby se mě na něco teď zeptali, tak by ze mě vypadala nejspíš nějaká nehorázná kravina, za kterou bych si udělal ostudu ve všech dimenzích. Nebo jak by se to tady šířilo. Mlčky jsem následoval Atoma a Raven až k tomu jeho...létajícímu... placku. Byl celkem šok, když jsem zjistil, že to fakt umí lítat, tak jsem se jen křečovitě držel zábradlí, ať byl let sebepříjemnější. Byl sice plynulý, ale neslyšel jsem rachocení motoru, asi proto mě to tolik žralo. Prolétáme prostorem neprostorem, míjíme různé světy, kde se můžou odehrávat různá zajímavá dobrodružství, války, nebo velký nic. Ale náš cíl je momentálně jinde. Pomalu jsme přistáli do jedné placky, která rázem nabrala jinej rozměr. Vzduch zaplnila vůně čisté přírody. Bylo to dosti příjemné a po tom hororovém, ale nádherném letu, jsem to uvítal. S radostí jsem slezl z té létající placky a vzal si od Atoma lístek z jeho tváře. "Díky. zkusím tě nezavolat moc brzy," pokusil jsem se o vtip a nahodil si kladivo na rameno. Pak už jsem jen sledoval, jak odlítá pryč. "Ehm...Raven?" vysoukal jsem ze sebe a podal ji lístek. "Mohla bys to schovat? Mé oblečení se většinou hodně rychle zničí a nerad bych to ztratil. Už jen z toho důvodu, že si to urval z obličeje," řekl jsem a pak se rozhlédl kolem. "Nějaký nápad kam jít, nebo prostě random vyberem směrem a jdeme za štěstím?" zeptal jsem se po chvilce a koukl po Raven. |
| |
| Souboj s Antivirem Hana Antivirus ti daroval první ránu. Odletěla jsi při ní několik metrů dozadu, ale udržela jsi se na nohou. Tohle sice nebylo tvé tělo, bolest jsi však cítila úplně stejně. Už se připravoval na druhou ránu, ale tentokrát jsi byla připravenější. Vytvořila jsi před sebou ostnatou zeď, do které Antivirus narazil. Byl to vcelku tvrdý náraz, ale nemáš pocit, že by ho to zastavilo na delší dobu. Ale to už ti na pomoc skočil Slunce. I když to nebylo přesně, co jsi očekávala. Antivirus – který se vzpamatoval ze svého nárazu – už se na tebe chystal znovu skočit, když v tom se země pod jeho nohama vyletěla nahoru a Antivirus s ní. V tom uvidíš, že se prostředí kolem tebe mění. Síťovaná půda se začne zvedat a tvarovat, až nakonec stojíš uprostřed města, které vypadá jak vystřižené z nějakého špatného sci-fi filmu. „Omlouvám se. Zdá se, že moje nadšení trochu zakrylo mojí mysl. Příště vás budu varovat,“ řekne ti Slunce. Ale to už Antivirus slétává zpátky dolů. „Prosím snažte se ho nalákat, aby ničil budovy, které jsou kolem vás. Názorný příklad,“ řekne Slunce a pak se postaví přímo do cesty Antivira, který ho jedním máchnutím pošle přes jeden z mrakodrapů. A ten se začne pomalu rozpadat. Jakékoliv jsou důvody akcí od Slunce, nechalo to Antivira zcela odkrytého z pozorností jinde. Máš teď perfektní příležitost zaútočit. Antivirus = 200 - 10 = 190 HP  |
| |
| Země minulého světla Martin, Raven Jen, co se Martin zeptá, kam jdete dál se obyvatelé zemí minulého světla rozhodnou ukázat a ne zrovna v příjemném světle. Cítili jste tlakové vlny, které se přes vás převalily, jako by tsunami. Odhodili vás každého na úplně druhou stranu. Rychle se díváte kolem sebe, ale nikdy nevidíte nepřítele. A pak vidíte jak se mraky rozestoupí a nad vámi létá v kruhu šest mužů. Nemají ruce, místo nich mají mechanicky vypadající křídla. Jeden z nich zamává a vyšle na vás další tlakovou vlnu. Pak nějaký muž vyběhne na jeden z kopců, které tady jsou. Nevidíte ho dost dobře, na to, aby jste ho jakkoliv identifikovali. „Soustřeďte se na ní,“ zařve a ukáže na Raven. „Energii z ní cítím, až odtud.“ Létající muž bez jakéhokoliv zaváhání poslechnou rozkaz. Sestoupí o něco níž, udělají kruh kolem Raven a začnou máchat svými křídly. Tlakové vlny do Raven naráží jedna po druhé. Každá stejně silná, jak ta předchozí. Jediný důvod, proč jí ještě nezlomily všechny kosti v těle je, díky její kosmické podobě. Ale i v ní cítí, jak se jí začínají dělat modřiny. Raven je jasné, že jestli se odtud nedostane a rychle, dopadne to s ní velmi špatně. Mezitím Martina nechali zcela samotného. Jejich první překvapivý útok ho poslal asi dvacet metrů od nich, a tak nejspíš předpokládali, že je mrtvý. A popravdě by nejspíš byl. Narazil přitom do kamene a cítil křupnutí ve svém krku. Naštěstí se mu rychle vyléčil a teď se jen díval, jak se protivníci soustředili zcela na jeho společnici.  |
| |
| Vysvětlování Jack, Leigh Leo se usměje, když mu Leigh řekne, jak přežila. „Samozřejmě, že jsem ti dal něco sebou. A ještě, že tak. Ale moc se omlouvám, myslel jsem, že jsi mrtvá. Kdybych věděl, že jsem ti dal část Tekutiny sebou, rozhodně bych pro tebe zašel,“ ujistí jí Leo. Jejich rozhovor však přeruší slova Val. „Jacku, já jím věřím,“ řekne Val, která očividně pochopila, co se děje. Leo i Indra se na Jacka překvapeně podívají. „Počkat ty jsi,“ Leo se na Jacka překvapeně podívá, a pak se otočí na Val. „Já myslel, že tvůj bratr je...“ „Jo, já taky. Ale budiž je čas na vysvětlení. Indro, začneš prosím,“ požádá Val svého snoubence. „Od začátku?“ zeptá se. „Od začátku,“ odpoví mu a Indra přikývne. „Existuje skupina mnichů žijící hluboko v horách Číny, naprosto izolovaní, kteří se naučili perfektně ovládat své tělo i mysl. Dokážou díky tomu věci, které normální člověk považuje za nemožné. A když se jim podaří odemknout veškeré tajnosti mysli, těla a duše, odejdou do ústraní, studovat, meditovat a předávat své znalosti dál. Avšak jeden z mnichů s tím nesouhlasil. Připadalo mu naprosto šílené strávit tolik let odemykáním téhle síly, a pak si jí neužít. A tak uzavřel dohodu s čínskou vládou. Oni mu dají peníze, ženy a luxus a on jim na oplátku vytrénuje elitní skupinu zabijáků. Tak vznikl projekt Yama. Mnich nás začal trénovat jako děti. Ze začátku nás bylo sto. Po dvou týdnech nás přežilo padesát. Nakonec nás bylo patnáct. Po pár letech tréninku se o projektu dozvěděl Oculus a zastavil ho. Pak roztřídili děti, na ty, které se mohou začlenit do normální společnosti a na ty, které nemůžou. Velitelem tohoto třídění byl Timothy McKee. Většinu z nás určil jako schopné začlenění, ale tajně najal Mnicha, aby dál trénoval jednoho z nás. Toho nejlepšího z nás. Osobu, která je teď známá, jako Rai. O mnoho let později mě McKee kontaktoval, že pro mě má práci. Sledovat a pokud je nutno zabít Valerii Lloyd. Ale...,“ Indra se podívá na Valerii, která se na něj usměje. „Nastala změna plánu. Řekl jsem jí všechno, co vím o McKeeovi a jeho plánech, což není moc a Valerie trvala na tom, že ho musíme zastavit. Bála se, že by mohl ublížit Jack..tobě,“ řekne Indra Jackovi. „A tady přicházím do příběhu já,“ řekne Leo. „Ještě jsem se plně nepředstavil. Mé jméno je Leonardo di ser Piero, lépe známý, jako Leonardo da Vinci, ale můžete mi říkal Leo. A technicky nejsem Leonardo da Vinci, jsem jen golem, do kterého opravdový Leo nahrál rychle kopii svého vědomí, předtím, než ho zajal McKee. Bohužel to bylo moc rychle, takže mi nějaké momenty chybí,“ vysvětlí Leo svojí totožnost. „Chápu, jestli je to všechno moc divné, ale zatím chápete?“ zeptá se vás Val. |
| |
| Země minulého světla Podívám se na Martina a poté na list, který drží v ruce. Musím se rozesmát, on možná své oblečení často zničí, já ale v téhle chvíli nemám vůbec žádné. Než mám čas, odpovědět mu na otázku,než mám vůbec čas, zamyslet se nad tím, kam vlastně půjdeme, ovane nás silný poryv větru a každého odhodí na jinou stranu. Tvrdě dopadnu na zem, zvednu hlavu, a spatřím ty létající bytosti. V první chvíli mám za to, že jde o subaty, ale tihle vypadají jinak. A jdou po mě! Neviděla jsem, kam Martin dopadl a ani nemám čas to zkoumat. Ocitnu se v obklíčení těch bytosti, rukama si kryju hlavu a pokouším se udržet na nohou. Zatím co do mě naráží jedna tlaková vlna za druhou. Tohle dlouho nevydržím. Musím pryč! Přikrčím se k zemi, energii hvězd soustředím do nohou a pak sama sebe odpálím vysoko do vzduchu. (8) Jako střela vyletím několik desítek metrů vysoko a poté se bleskovou rychlostí rozletím zpátky. Namířím dlaň na nejbližšího anděla a vystřelím. (6) Poté kolem svého těla vytvořím silové pole (1) abych v další chvíli do anděla v plné rychlosti narazila, s úmyslem srazit ho k zemi a poškodit mu křídla. (3) |
| |
| Vysvětlení a další otázky Leigh Valerie mě bez jediného varování prozradí, nezbývá tedy nic jiného než důvěřovat jejímu úsudku. Indrovi očividně věří a já doufám, že její důvěra není zaslepena láskou. "Yep. To budu já. Samotný James Lloyd osobně. Autogramy až později, prosím." Se sundanou maskou a odhalenou tváří přichází i můj humor, hned se ale zaposlouchám do jejich vysvětlení. Zajímavé.. McKeeho vliv sahal hodně, hodně daleko a hluboko. Kdy přesně s tím vším musel začít? Ke kolika podobným projektům se dostal? To musíme prověřit. Rei, Indra a dalších několik elitních zabijáků. Měl bych být znepokojen, že si má sestra vybrala právě někoho takového, na druhou stranu - kdo jsem já, abych jí zrovna za tohle soudil? Lepší když je po jejím boku někdo, kdo se vyzná v oboru než nějaká truhlík, co se ulekne první kapky krve. "Dobrá. To ale stále nevysvětluje Wai Goa." Je krásné, že o mě měla sestřička strach, vážně jo. Jen jí to nemuselo dohnat do potíží. "Kolik dalších podobných zabijáků pro McKeeho pracuje?" Kladu další otázku. Toho, že Indra zběhl na stranu nepřítele, si musel McKee všimnout. Najal tedy ještě někoho jiného? Předpokládám, že ano. I Leonardo se přidá svým, v tomhle příběhu se ale skoro vůbec neorientuji a působí na mě až příliš neuvěřitelně. Vysvětluje to ale Leigh... Částečně. Vlastně vůbec, ale - ale asi jsem už viděl divnější věci. "Ano, ale co tu děláte? A zrovna s nimi?" Společná touha porazit McKeeho? "Co vlastně Jeremy, je ten v bezpečí?" Vzpomenu si na svého synovce a můj pohled nakonec spadne na Valino břicho. "Na kdy to čekáš?" To poslední, co potřebujeme, je aby začala rodit teď. Ale bude mít dítě se špičkově trénovaným asasinem. Rozhodně zlepšení od minula. |
| |
| Peklo Gabriel Fungovalo to. Věděla jsem to, protože každý pohyb, každičké slovo a každičký Mariin pohled mi dával jasně najevo, jak mi to všechno baští – samozřejmě to bylo i díky tomu, jak setsaramenstky dobrá vlastně jsem, že ano. Její přání a tajné tužby byly natolik velké, že by kvůli tomu uvěřila čemukoliv. Jakmile se objevila jenom maličká jiskřička naděje, šla po ní jako slepice po flusu, protože si to prostě tak strašně moc přála. A takhle se moji zlatí ovládají masy. Trocha umu a je to. Přesně proto jsem si s ní taky mohla dělat, co jsem chtěla. Nemusela jsem se ani moc snažit, aby po tom nějak vážně toužila, stačilo jenom trochu pošťouchnout všechny její tajné sny a přání a její odhodlání všechno mi vyklopit byly okamžitě tady. Což s tím, jaká je to obluda, opravdu nebylo nikterak těžké. I tak po Gabrielovi mrsknu významným pohledem, jakmile je na Marii vidět, že nám všechno řekne. Možná jsem z něj před ní udělala toho špatného (což taky je), ale to si nakonec zasloužil za ty všechny nepříjemnosti, které mi od rána způsobil. Vidíš blbečku? Sežer si to. Osobně mi na získání daných informací nijak zvlášť nezáleželo, ale ukázat ostatním, čeho jsem vlastně schopná? To už byla trochu jiná výzva. Doufám, že budu mít trochu času, abych se podívala i svým společníkům na zoubek. Není vůbec od věci najít si nějaké pojistky. Když už se konečně dostáváme k tomu důležitému – k tomu, proč se tady musím s tím vším tak otravovat; stane se něco neočekávaného. No co vám budu povídat, dneska to prostě po másle nepůjde. Ozve se strašlivá rána z vedlejší místnosti a hned za ní se táhne ta tlaková. Nedokážu zareagovat dostatečně rychle (4) a proto končím na zemi. Sic to bylo celkem hladké přistání, pořád mi trvá několik drahocenných sekund, než se opět s hekáním vyškrábu na nohy. Všechno kolem mě se děje v moc rychlém sledu a já nestíhám sledovat. Chvilku jenom dezorientovaně mžourám po místnosti, protože náhlé horko mě naprosto vyvede z rovnováhy a já si nejsem dobrých prvních pár vteřin schopná uvědomit svou nynější pozici, ani co se vlastně stalo. Takže než se vůbec vzpamatuju, celou místnost olizují plameny a je v ní neprosto nedýchatelno. Rozkuckám se, jako kdybych trpěla tuberou, a přitom sleduji marné pokusy Jacoba Marii uhasit dekou. Suché dřevo však ne a ne zhasnout. Víc samotné Marie mi bylo líto faktu, že už jsem ji skoro měla. A teď to všechno prostě přijde vniveč, protože nám tu shoří jako kus papíru. A přitom ještě tak nesnesitelně řve… Sama jsem měla pocit, že se snad každou chvíli rozpustím, jestli se odsud nedostanu. Zuřivě se začnu rozhlížet po místnosti. Očekávala bych, že v tuhle chvíli budou oba muži pohotovější, ale bohužel. Zatímco Jacob plácal síly na Marii, s kterou už byl stejně amen, Gabriel se potýkal ani nevím s čím. Možná se v tom obleku uvařil – což by byla nanejvýš radostná novina, co si budeme povídat. Druhá místnost k nějakému průchodu nebyla v úvahu. Vypadalo to tam ještě hůř, než u nás. A moje plíce, stejně jako tělo přestávalo celou situaci zvládat. Zatímco se ustavičným mrkáním snažím udržet při čistých smyslech a chladném uvažování, Jacob se zdá naštěstí o něco pohotovější – tedy hned potom, co to s Marií v plamenech vzdal. “Dělej, dělej!“ Zaječím na něj. Byl to spíš signál, aby za sebou nechal všechny, co to nezvládnou. Jednou z nich byla určitě Marie, která už to měla prostě spočítaný. Too bad, aspoň se pak nebude rozčilovat, že jsem jí lhala, ale teda mohla nám říct, o co šlo. To ale až později, teď si hlavně zachránit svůj krk. Skákat se mi nechtělo – upřímně ani nevím, v jakém jsme patře – ale bičovalo mě vědomí, že v téhle místnosti prostě nemůžu zůstat. A rozhodně nehodlám uhořet – je to jedna ze smrtí, kterou velmi ráda ničím své protivníky a podle jejich řevu to žádný med není. Proto se bez rozmyslu rozběhnu k oknu a prostě se vrhnu skrz něj. Snažím se přitom zkorigovat tak, abych dopadla při nejlepší na nohy a případně mohla nějakým způsobem ztlumit pád. Nejsem si ovšem jistá, jestli je to tak jednoduché, jak si to představuju. Na výběr jsem stejně neměla. (6) |
| |
| Rómeo a Júlia "Neviem, prečo by si sa mal ospravedlňovať..." odvetím bezprostredne a na čele sa mi objavia jemné vrásky údivu. Viac neodpovedám, pretože naše "stretnutie po rokoch" so starým známym nie je hlavným bodom programu. Tým je Val. Len mi nejde do hlavy, prečo by sa mal ospravedlňovať, že ma nehľadal. Sama som si predsa vybrala túto cestu, sama som sa rozhodla žiť normálny život, sama som odmietla akékoľvek spojenie s Mečom. Možno vedel, že si to časom chtiac nechtiac rozmyslím... Medzičasom sa v izbe rozbehne debata, v ktorej sa trochu strácam. Až keď Jack odhalí svoju identitu, docvakne mi, že by som sa mohla správať trochu opatrnejšie. Lenže ja sa v týchto topánkach ešte len učím chodiť. Potom sa stiahnem trochu do úzadia, pretože netuším, ako by sa ma príbeh Rómea a Júlie mohol týkať. Okrem toho, že je to fajný námet na celovečerný trhák. Krásna celebrita a nájomný vrah. Dokonalé. Na to by som si rozhodne kúpila lístok do kina! Do príbehu sa zamotá aj Leo, ktorý bol doteraz tiež piatym kolesom na voze. "No jasné, ako tí dvaja chlapíci, čo ma vzali zo štúdia..." spomínam si matne na situáciu, kedy som sa stretla s podobnými, ehm, vynálezmi, alebo ako to nazvať. Táto nedokonalá projekcia Leovho vedomia vysvetľuje čiastočne aj to ospravedlnenie. "Tak ja osobne tomu nechápem vôbec..." pokrčím ramenami, keď sa Val uisťuje, či sú zrozumiteľní. "Ale to hádam nie je mojou úlohou. Chápať bude on!" rýchlo zvalím zodpovednosť na Jacka. "Ja som tu len od toho, aby som vám mojimi schopnosťami pomohla, pokiaľ to bude možné. Tááákže šéfe?!" obrátim sa so sladkým úškrnom na parťáka, ale ten má ešte niekoľko otázok, na ktoré by rád poznal odpovede. A nie je sám. Naozaj, ako do tejto telenovely zapadá Leov golem? |
| |
| Nemehlo se vrací na scénu... Raven Podle toho, jak se Raven začala chechtat, když jsem ji podával ten lístek jsem usoudil, že ho u sebe nemůže schovat. Myslel jsem, že udělá menší černou díru do které ho strčí nebo tak něco. Ale ne. Pak, jako obvykle, jsem dostal na prdel. Sotva jsem si nahodil kladivo na rameno, silnej poryv větru mě i s kladivem odmrštil stranou a mě se zatmělo před očima. Když jsem je znovu otevřel, koukal jsem na svůj poklopec. Po chvilce se dostavila i bolest. Už to ani není tak nepříjemný. Vlastně si začínám zvykat. Očividně jsem narazil hlavou do stromu a pak na ni ještě spadl.Vyvrátil jsem se na bok a posadil se. Hlava mi padala na rameno. Chytl jsem ji oběma rukama a chvíli ji držel na místě a po chvíli se ozvalo slabé lupnutí. Prokřupal jsem krk a postavil se. "Au," promnul jsem si krk a vzal kladivo ze země. Když jsem se pak podíval před sebe, Raven zrovna bojovala s nějakými....okřídlenci? Vyletěla do vzduchu a pak jak bomba se snesla k zemi. To už jsem běžel za ní s úmyslem využít rychlosti běhu a sílu švihu kladiva a odpálit tak jednoho z těch blbů až do jíné galaxie. (3) |
| |
| Antivir Sice jsem dostala ránu, ale Antivirus také narazil do mého štítu, ale nebylo to na dlouho. Najednou se scéna začala měnit a kolem se samo postavilo město jak z nějaké daleké budoucnosti. Slunce se omluvilo, že se nechal unést. Asi to měl jako zábavu. Těžko říci. „Ničit budovy? Fajn.“ Netušila jsem sice proč, ale neměla jsem moc čas zjišťovat proč. Tak či onak, Slunce teď odlákal Antivirus, já utíkala před jinou budovu Tam jsem si z aury vytvořila rotační kulomet, zamířila jsem na Antivirus a začala po něm pálit salvu zlatých kulek. (8) |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR