Děj se odehrává v docela dobře zařízené budově. Budova kde je každý zvláštní žák přijat. Přijat mezi Ty stejně zvláštní lidé jako on sám.
Škola je zařízená už nějakou delší dobu. Asi kolem 10ti let, kde se za Tu dobu vyměnilo opravdu mnoho studentů. Učili je zde jak zacházet se svým darem, se svou schopností.
Škola se nachází nedaleko Oxfordu. Je obrovská. Má obrovské pozemky. Škola má také mnoho pokojů. Jak pro studenty, tak i pro profesory. Má i obývací pokoj kde studenti tráví volný čas, kuchyň a také tělocvičnu se cvičištěm.

Každý má svojí schopnost, která se nedá kopírovat a ani nijak získat.Schopnost ohně, mrazů, myšlením ovládnout elektriku, atd.)
Každý má Tu svojí, kterou dostali. Nikdo se nemůže úplně podobat. Takže. Dveře se otvírají, vítejte noví studenti.

Vítejte nový přátelé..

Z budovy vyjde žena, která bude mít tak za dva roky 30 let. Žena, která se stala ředitelkou této školy po svém otci. Stojí na školních pozemkách před dveřmi do budovy, které jsou otevřené. Brána na školní pozemky se otevře a dovnitř vjede několik černých docela luxusních aut. Pro každého z vás přijelo tohle auto a přijelo s vámi až sem. V autech sedíte samozřejmě po jednom až na jedno auto, ze kterého vylezou dva lidi. Sourozenci. Bratr se sestrou. Modrovlasá žena se usměje a čeká až se všichni postaví před ni. Pak se najednou ve vaší hlavě ozve její hlas a ona se jen spokojeně usmívá.
Vítám vás milý studenti v naší škole. Jsme rádi, že vaše schopnosti vás můžeme naučit vyvíjet právě my.
Na chvíli se utiší a stále se usmívá. Pozoruje zmatené výrazy.
Ano, to jsem byla já. Mohl vstoupit do vaší hlavy a povídat si s vámi přes myšlenky.
Řekne stále se usmívající žena.
Nyní se zabydlete na prvním patře do volných pokojů, které poznáte podle otevřených dveří. Postele si povlečte. Pokoje jsou po dvou, ale na pokoji budou pouze jen buďto dámy nebo muži. Nechci to smíchané. Děkuji
Poslední slova řekne trochu vážněji, ale na konci se opět usměje a zmizí vevnitř v budově ve své kanceláři.

BUDOVA:
Budova má asi něco kolem dvou pater přízemí. V přízemí je obývací pokoj kde mohou studenti trávit volný čas. Kuchyň kde si mohou něco samy uvařit. Je tam i lednička, mikrovlnná trouba, prostě to co by jste našli normálně v kuchyni. Tajný vchod na cvičiště, který znají pak starší studenti. Pak už jenom učebny a toalety. Na prvním patře jsou pokoje pro studenty, toalety a koupelny. Na druhém jsou pokoje pro profesory, koupelny a toalety, které patří také jen profesorům.
Do tělocvičny se musí přes venek naproti školní budovy, ale stále na školních pozemkách.
Venku je i hřiště. Přesně uprostřed pozemků je obrovská kašna ve které teče čistá voda.


POKOJE:

Jsou vybaveny dvěmi postelemi, dvě skříně, větší stůl se dvěmi židlemi. Jedno okno, které je na straně do pozemků a druhé okno, kterým se můžete dívat ven. Nábytek je dřevěný, z kvalitního dřeva.

(Kdybych něco zapomněla tak čtěte diskuzi.)

školní pozemky

Jupííííí, konečně tady, konečně nemusím schovávat to zvěrstvo co nosím za kostrčí, konečně volnost.
Rozhlédnu se po pozemcích, a jakmile vylezu z auta, radostí udělám salto. Konečně už nemusím skrývat ocas a tak si rozvážu látkový popruh, co mám na prsou a vysunu zpod pláště velký kostěný ocas, co vypadá jak od škorpiona, ale nemá žihadlo na konci. Najednou spatřím poměrně pěknou ženskou, která se představí jako ředitelka této školy. To by nebylo tak divné, ale první větu řekla, aniž by otevřela ústa. Vypadá to jako scéna z nějakého filmu, ale to nevadí.
Když dořekne svá slova, vezmu kufry a rozběhnu se přímo do prvního patra. Chvilku mi dělá problém rozhodnutí jestli to mám vzít oknem nebo po schodišti jako ostatní, ale nakonec zvolím schodiště, nemusejí se divit ještě víc než teď, kdy mám venku svůj kostěný ocas a pohybuju s ním, jako s hadem, kterému Ind hraje na flétnu. Konečně doběhnu a zamířím do svého oblíbeného čísla 4. Naštěstí tam nikdo není, tak hodím k posteli kufry, otevřu okno a hledím ven.
Wow, tady to je suprový!
Řeknu nahlas, ale ne tak, aby to všichni slyšeli. Uslyší to maximálně ten, kdo půjde kolem pokoje a ještě k tomu blízko.
Neobtěžuji se ani zavřít dveře a hned se převléknu z cestovního maskovacího oblečení do pohodlného hip-hopového. V kalhotách mám vzadu díru na ocas a tak to mám vlastně u všeho. Nasadím si ještě kšiltovku s rovným kšiltem směrem dozadu a čekám na spolubydlícího, jestli se tedy ke mně někdo přifaří…


Popis: Jsem vysoký asi 1,8 metru. Od kostrče mi pokračuje bílý ocas z kostí, které jsou zvláštně stavěné, že vypadají jako škorpioní. O zbytku vypovídá ikonka…

Nová škola o které nemaj rodiče ani tušák:

Cestou jsem v pohodlným bouráku napůl usnul. Přecijen už je začátek jara, takže se můžu flákat.
Předtím mě překvapilo, že pro mě přijelo takový pohodlí na kolečkách. To mi ale potom řidič osvětlil, že to je kvůli nějakým sférám a kvůli bezpečnosti.. Ušklíbl jsem se a dal si sluneční brýle do vlasů, sbalil si oblečení, nějaký časáky, knížky, přehrávač, pár cédéček.. Takový ty nutnější věci..
Cestou se mi zdálo o Kate, mojí holce. To víte, jakmile se zamilujete, láska se vám potom cpe do snů, do reality, všelikam, všelijak.. Z onoho hezkýho snu mě probudilo slabé trhnutí; to jak auťák zastavil. Zívnul jsem, poděkoval řidiči a šel si vyházet bágly z kufru.
Ztuhnul jsem. Přímo z toho auta, co jelo za náma vylezl Jesse, bratr mojí holky a potom ona. V tom slunci vypadala skutečně neskutečně.. Na chvíli tam jen tak zasněně stojím a potom jí mávnu. Uvědomím si, kde jsem a zase začnu házet bagáž z auta.
Z vlasů jsem si dal na nos černý brýle a prohrábl si věci. To už k nám má ale proslov ředitelka, která může být maximálně o deset let starší jak já, takže něco málo kolem třičeti.
Celej žhavej do tvých mentálních umění.. Ušklíbnu se a kývnu na pozdrav Jessemu. Potom k němu i s bagáží přijdu. Čest.. Deš na pokoj ??

Popis: Kolem metru devadesáti, dvacet let, tmavomodrý oči, blond vlasy. Většinou oblečenej do tmavších barev.

Na cestě se sestrou..

Stojím před domem a čekám na svou sestru až se rozloučí s rodiči. Když už výjde ven s cestovní taškou ven, vemu jí od ní a hodím společně s mojí do kufru auta, které pro nás přijelo. Nastoupí za Kate do auta a pak už se vezeme na místo kde se budeme učit využívat své schopnosti. Trochu ségru popichuju a straším jí ruznýma věcma jen tak z nudy. Občas za to dostanu nějaký pohlavek.
Ségra nevyskakuj si nebo uhoříš.
Řeknu vážně, vytáhnu zapalovač a při otevření se oběví malý plamínek. Lusknutím se pak ukáže v druhé ruce na palcy a ukazováčku a pak se zasměju a nechám oheň zmiznout a zapalovač schovám. Dělám si z ní rád srandu i když jí bude za necelý půlrok 18náct. Já sám ještě nedokážu oheň vytvořit, jen ho umím málo ovládnout. Ale proto jdu na tuhle školu abych se to naučil.
Když jsme na místě otevřu dveře od auta a zabouchnu je za sebou. Z toho úžasu si ani neuvědomím, že jsem své sestře zabouchl před nosem. Všimnu si ženy, která postává u dveří. Nejspíš čeká na nás. Přiblížím se tedy k ní a tiše postávám. Potom promluví. Teda. V mé hlavě. Zmateně se na ní podívám. Když však začne mluvit normálně jako my trochu se zasměju, ale tiše. Když dostaneme volno vemu z auta svoji a Kate tašku, Mikemu řeknu do kterého pokoje jdu a dojdu s taškama až do prvního patra. Svojí tašku hodím do pokoje na konci chodby a ségře jí hodím naproti, kde ještě nikdo není a pokoj jí zavřu aby jí nikdo kabelu třeba nevzal. Potom odejdu ven kde si sednu na kašnu, vytáhnu si z krabičky jedno cigárko a zapálím si.

Popis: Tmavé vlasy viz. ikonka.
Na sobě mám tmavě modré rifle a k tomu černé triko s krátkým rukávem. Na nohou bílé skejťácké tenisky. Moje výška je něco nad 180centimetrů. Tělo mám slušně vypracované.

Sedím na svých kufrech před obrovskou školou a čekám co se bude dít. Luxusní auto, ze kterého sem před chvílí vystoupila právě odjelo. Potichu sedím a sleduju lidi okolo mě jak postupně přijíždí. Když se to už kolem mne zaplnilo, tak vystoupila ředitelka. Vyslechla sem si ve své hlavě její úvodní řeč a upřímně řečeno sem se docela lekla. Zatím sem neviděla nikoho se zvláštními schopnostmi jako mám já. Trochu povzdychnu při zdůraznění o tom, že chlapci nemohou být na pokoji s dívkami. Vždycky sem měla přátele mezi kluky. Vstanu ze svých kufrů a nechám je větrem vznest kousek nad zem. Potom vyrazím do obrovské budovy. V chodbě s pokoji nenápadně nakukuji do ostatních pokojů. Zaujme mě jeden, kde spatřím velký kostěný ocas. S obdivem se podívám na toho kluka jemuž patří, když ale uvidím hip-hoperské oblečení znovu vzdychnu a jdu dál. Vyhlídnu si prázdný pokoj pro dívky a položím kufry vedle postele.
Tak a jsem tady



Popis: Jsem kolem 180ti cm vysoká blondýna se šedozelenýma očima. Mám sportovní postavu. Většinou nosím tmavé sportovní oblečení. Zrovna mám na sobě džíny a černé tričko s krátkým rukávem.

První patro

Sedím v pokoji a v periferním pohledu si všimnu jedné dívky. Evidentně se jí nelíbí má kšiltovka a tak se podívám do zrcadla.
Vážně mi nesekne. Slazená je, ale nemám na to tvar hlavy. Hold spíš na ozdobu pokoje.
Řeknu si a hodím jí na věšák. Potom vyrazím z pokoje a rozhlédnu po chodbě. Poté vyrazím dál a chvilku hledám, než najdu, co jsem hledal, tu dívku.
Ťuky ťuk, jdu na obhlídku pozemků a říkal jsem si, že bych s sebou mohl vzít nejhezčí holku z prváku.
Řeknu a vážně i zaťukám na futro dveří.
Tak, jsem už jen řadovej hopík, to nééé! Já nechci mít sebevědomí v oblacích. I když, takhle odvážně mluvím jen když nad tím nestačím přemýšlet…

Nová škola..

Ještě se naposled rozloučím s rodiči a každého políbím na tvář. Potom si už jen nazuji černé lodičky na podpatku a na rameno si pověsím velkou cestovní tašku. Uleví se mi když mi tašku vezme brácha a rukou ho provokativně popleskám na zádech. Potom už jen nasednu do auta. Cesta je docela dlouhá a tak si brácha vyskakuje. Občas mu sem tam vlepím pohlavek a on mě začne strašit tím svým ohněm.
„Nemyslím si bráško.“
Odpovím mu velice klidně a usměji se na něj ironicky. Když jsme konečně tam, auto zastaví a čekám až vyleze brácha ven. Když se však chystám vylézt, zabouchne mě před nosem.
Ten parchant!
Nadám mu v mých myšlenkách a otevřu si dveře potom sama a vylezu. Když si všimnu Mikeho usměji se na něj a zamávám mu. Ještě se za ním nehrnu. Zatím postávám opodál a sleduji situaci a poslouchám řeč učitelky. Když dokončí svůj proslov, chystám se pro svoji tašku, ale když mě jí Jesse odnese sama pro sebe se usměji a sama se vydám za Mikem a na přivítanou ho políbím.
„Ahoj Zlato.“
Pozdravím ho.
„Jdeš do pokoje?“
Zeptám se ho a s milým úsměvem ho stále pozoruje a vyčkává na jeho odpověď a mezitím si prohrábnu svoje dlouhé blonďaté vlasy podbarvené tmavě hnědou barvou.

Popis postavy: Kate je asi 170cm vysoká, hubená. Má na sobě fialové tričko na ramínka, černé úzké kalhoty a k tomu černé lodičky na vysokém podpatku, které ji zvýší asi 5cm. Obličej viz. ikonka.

školní pozemky

Přijelo pro mě auto a vylezl z něj řidič, který mě chtěl odvézt. Odmítl jsem, ale navrhl jsem mu, že za ním pojedu na svém věrném Harleyi. Svůj batoh jsem hodil na místo spolujezdce a nasedl na motorku.

Po nějaké tě době, kterou jedeme krásnou krajinou projíždíme bránou spolu s dalšími podobnými auty.

Zastavím a hodím motorku na stojan a rozepnu si svou koženou bundu. Vezmu si svůj armádní batoh (po tátovi) a hodím si ho na přes rameno. Schovám si klíče do kapsy a jdu si stoupnout k ostatním, kteří poslouchají ředitelku.


"Kam jsem se to jen dostal?! Ta ženská se mi vkradla do hlavy. Udělá to ještě jednou a neznám se!"
řeknu si naštvaně v duchu a vydám se do budovy, kde si najdu svůj pokoj.

Dojdu do patra, kde by měly být naše pokoje. Vejdu do toho nejvzdálenějšího pokoje, kde nikdo není a zavřu za sebou dveře. Sednu si na postel.


Vzhled: Vysoký cca 195 cm, svalnatý, hnědé, krátce střižené vlasy, vždy chodím v černém oblečení - prostě vazoun

Nová škola

Po ranní modlitbě jsem sešla dolů do kuchyně kde už snídala má rodina. Vzala jsem si plastové nádobí.
Nesnáším porcelánové, drží se na něm bakterie a na příborech také.
Přemýšlela jsem při rozbalování plastového příboru z fólie.
Ze stolu jsem si vzala bílý jogurt a kontrolovala dobu spotřeby, poté jsme opatrně otevřela víčko a přičichla k němu.
Pomalu jsem jedla a občas si do jogurtu přisypala sušené ovoce a hrozinky. Do plastového kelímku jsem si nalila pramenitou vodu a dolila kapkou jahodového džusu, který není v tomto naředění tak sladký.


Konečně odjedu z domu. I když nevím jestli to není z bláta do louže.

Přešla jsem k umyvadlu a začala jsem si kartáčkem dřít jemnou kůži rukou. Už byla rudá, ale já pokračovala.

Na rukou se drží bakterie , je jich tam hodně. Viděla jsem je pod mikroskopem.
Mé mytí rukou bylo spíše mechanické než účelné, mezi prsty se mi tvořily kapičky krve a voda a mýdlo dělalo své. Pekelně to šťípalo.

Mamí, Layla už zase začíná.

Práskne mě má sedmiletá sestra Aisha.
Vypnu vodu a vytáhnu papírové kapesníčky.
Matka ke mě přišla a vzala do svých špinavých rukou od čokolády ty mé, krásně do čista umyté.

Už zase?? Copak jsem ti neřekla, že si je nemáš tak dřít? Kdyby ses alespoň tak jako se věnuješ čistotě věnovala své schopnosti.

Už zase mluví o tom prokletí, které nazývá darem od Alláha. Nevím jak je to nepříjemné vidět autonehodu a nebo ujeté nohy na kolejích.
Pomyslím si a přejdu ke své tašce, do které schovám ještě pár lahviček s desinfekcí a korán.
Najednou se mi zatmělo před očima a uviděla jsem černé auto. Podle všeho Audi nebo BMW vypadalo velmi luxusně a stavělo před naším činžákem.

Už je tu auto!
Řekla jsem nadšeně a hned po tom se rozezněl zvonek. Vzala jsem si kufry a svou příruční tašku a batoh s knihami a cdčky.
Rozloučila jsem se s matkou, která uronila pár slz a teatrálně si je utřela svým hijabem.
Své sourozence jsem políbila na čelo a pomalu se vydala k muži v černém obleku a brýlích, který spíš vypadal jako bodyguard než jako řidič.
Převzal si ode mne má zavazadla a usadil mě na zadní sedadlo limuzíny. Z batohu jsem si vyndala iPod a navolila si playlist.
Do uší mi začaly hrát příjemné tóny mé oblíbené písně.
A potom ten hlas zamáčkl mne do sedadla a já si spolu s ním začala zpívat.

Through the gates of hell As we make our way to heaven Through the Nazi lines Primo Victoria

Tóny té písně mě pomalu ukolébali k spánku a já se vzbudila až v Oxfordu visící na bezpečnostním pásu.Rychle se narovnám a upravím si svůj šátek, která mi sklouzl do čela.
Vidím jak se před námi objevila kolona aut , která objíždí ovál s fontánou. Vše tu působí majestátně. Když si vzpomenu na náš byt kde jsme se tísnili a překračovali jeden druhého.
Tady to bude skvělé. Miluji přírodu.

Krásná modrovlasá žena nás uvítá telepaticky a pošle nás do pokojů v první patře. Procházím dlouhou chodbou a prohlížím si čísla a očima se snažím zachytit pokoj číslo 11. Otočím hlavou a tam...KLUK S OCASEM!!
Raději jdu dál až konečně najdu svou vytouženou jedenáctku. Z cestovní tuniky, která měla fialovou barvu a sukně , která byla šedá se převléknu do červeného trička s dlouhým rukávem a na to si dám ještě jedno triko, černé s nápisem Rolling Stones a jejím znakem..vyplazeným jazykem .... a černých kalhot , které jsou hodně volné a nohavice od stehen jsou rozšířena do Áčka. fialový šátek jsem stáhla z hlavy a proklepala si černé vlasy a projela je prsty. A hned jsem si začala na vlasy navazovat nový šátek v černé barvě s červeným podčepcem. Zkontrolovala jsem v zrcadle a byla jsem sama se sebou spokojena.
Potom si začnu na svůj noční stolek vybalovat fotky s kamarádkou Bree a fotky rodiny a na zeď přilepím velký plakát Iron Maiden a nad čelo postele nalepím maskota Iron Maiden -Eddieho. Napojím iPod na reprobedny a začnou hrát tklivé tóny Dear of the Dark. Energicky začnu povlíkat svou postel do bílého ložního prádla a zpívat si text.

Vzhled:Malá 162 cm vysoká, štíhlá, s východními rysy.

Škola

To už je u mě Katy a vtiskne mi pusu. Musím se sklonit, aby to mohla provést. Pusu jí vrátím a znovu se narovnám. Vypadal trochu naštvaně.. Řeknu tiše za jejím odcházejícím bratrem. Do pokoje jdu, ale akorát si tam hodím bágl.. Hodím si bágl na ramena, kufr do levačky, pravou rukou chytnu Katy a jdu i s ní pomalu k pokojům.
Už z dálky slyším tklivé tóny Strachu ze tmy a tiše si pískám. Co jsi zase Jessemu provedla, miláčku ?? Zeptám se jen tak mimochodem a koukám po ostatních lidech. Watching horror films the night before, debating witches and folklores, the unknown troubles on your mind, maybe your mind is playing tricks, you sense, and suddenly eyes fix, on dancing shadows from behind.. Fear of the Dark..
Kouknu dolů na svou vyvolenou. Občas si připadám trochu jako rozhledna, ale co už s tím.. Leda nohy uřezat, jak říkával děda.. No ?? Zase jste se škádlili a on to vzal jinak ?? Zeptám se a nechám ji vstoupit jako první.
Kolem nás projde onen jmenovaný a já i s Kate zamířím k mýmu pokoji. Kývnu na pozdrav jakýmusi klukovi s ocasem. Ani mě to moc nezarazí. Už tu chybí jen Wolverine.. Usměju se pro sebe a dám si bagáž do pokoje ke svý posteli.

domov

za týden mi bude 18 let. Začíná pro mně nový život, byl jsem přijat do školy pro vyjimečné. Netuším co přesně mně čeká, mám nějakou představu ale i přesto je to pro mně krok do neznáma. Přijelo si pro mně vcelku krásné auto. Rozloučil jsem se s rodinou, věřím že se mi po nich bude trochu stýskat. Pozdravil jsem řidiče a celou cestu jsem si četl jednu z mých mnoha knih.

školní pozemek

Vystoupím z auta a z kufru si vytáhnu jen skromné zavazadla. Poslechnu si proslov ředitelky a pomalu se vydám směrem k budově školy.
Páááni.... vždycky jsem si myslel že všechny učitelky nebo ředitelky jsou zlé staré fůrie. Tohle je příjemná změna... Krásná a ještě k tomu hodná slečna.

Myslím že tady nějakou dobu dovedu žít. Vypadá to tu krásně.

protože nemám rád shon a zmatek, počkám až si všichni studenti seženou pokoje a podívám se co pak na mně zbyde. Vcelku mně zaráží kolik nových věcí jsem zde dnes viděl (kostěný ocas, lítající kufry, telepatii) ale nerad dávám najevo své skutečné emoce tak si na obličeji stále držím svůj jemný úsměv.

Když mizím v budově zahlídnu dívku které se vznáší kufry... Nevím proč ale je mi sympatická. Když zaplula do jednoho pokoje a zavřela dveře, řekl jsem si že pujdu do pokoje naproti ní. nechal jsem otevřené dveře, sedl jsem si k oknu otevřel knihu a pokračuji ve čtení.

popis: jsem 183cm vysoký, mám vypracovanou ale štíhlou postavu. mám na sobě černé ryfle s opaskem na kterém se ukrývá připnutý nůž (kosmetická pomůcka xD ) černé volné triko a černý rozeplý kabát který zamnou vlaje (asi je jasné jakou barvu mám rád).
Mám kaštanově hnědé dlouhé vlasy. ačkoli jsem rozčesaný mám pár pramínků vlasů i přes obličej. kdo má to štěstí že mi přes vlasy zahlídne oči tak uvidí světlehnědé zvědavé oči.

Zvláštní škola..

Občas mě musí rozesmát když se kvůli mně musí ohnout aby mě mohl vůbec políbit. Když jsem třeba měla tenisky, musela jsem si stoupat i na patník aby na mě „ta rozhledna“ dosáhla, ale nevadilo mě to. Bylo to přece moje zlato. Podívám se na něj docela udiveně když mě řekne, že Jesse je naštvaný.
„Není naštvaný.“
Řeknu klidně a zasměji se, protože vím co se na cestě sem v autě dělo. Naše obvyklé sourozenecké škádlení. Chytnu Mikeho za ruku, kterou mě taky chytá a společně vyrazíme do budovy. Pustí mě sice jako první, ale po schodech jdu pak za ním.
„Jenom jsme se malinko pošťuchovali v autě. Chtěl mě upálit!“
Vysvětlím Mikemu a opět se zasměji. Když de do svého pokoje zastavím se mezi jejich dveřmi a sleduji Mikeho jak se ubytovává.
„Tak co teď, zlato?“
Zeptám se ho a natáhnu na něj svojí ruku a čekám až ke mně přijde. Potom však na chvíli zmizím a objevím se před ním. Moje schopnost, kterou však zatím ovládám na krátkou vzdálenost.

Nová škola

Vrátím se ze školy a všimnu si auta. Ze začátku to nechápu, ale jak dojdu domů, dívají se na mě nejen mojí rodiče, ale i další cizí lidi. Zrudnu a nevím, kam s očima a co dělat, ale první začne moje matka se slovy, proč jsem jí to neřekl. Stále dělám nechápavého a zakroutím hlavou. Muž však řekne o mojí schopnosti a z jaké školy pro mě přijel. Musím si sednou a zírám jak na rodiče a pak řidiče. Netrvá to dlouho a zajásám radostí a obejmu matku. Nadšením vlítnu do pokoje a začnu se balit. Jak mě, tak i mojí slečnu.

Limuzínou dorazíme do školy, o které jsem tolik slyšel. Vystoupím a batoh s věcma mám na zádech, přenosnou tašku na Machi v ruce. Kouká na to nejspíš jako já.

Postavím se vedle ostatních, protože nejsem jediný, kdo přijel limuzínou. Po očku se dívám na ostatní a pak mě upoutá modrovlasá žena. Promluví, ale né nahlas, nýbrž telepatií. Usměji se na ní, ani se tolik nedivím. Přece je to zvláštní, setkat se s tím takto přímo, ale svým způsobem mi to dodává odvahu, že se mi tady bude líbit.

Po podání informací přikývnu a vyrazím si hledat pokoj. Rád bych si našel nějaký volný a pak at se připojí kdokoliv, ale bude muset respektovat Machi.Rozhlížím se po areálu cestou k budově a na pokoj. Teda....tady je to krásný.....teda.....tady to bude super...vidíš ten prostor....a vypadá to tu super...Machi..my spolu uděláme ještě velké věci. pozbuzují jí v duchu, ale mě ona neslyší.

Najdu si pokoja vejdu. Nechám dveře otevřený a hodím na postel tašku s mýma věcma a Machi položím. Otevřu jí z toho a její místo bude u postele tak, aby mému případnému spolubydlícímu nevadila. Dám jí hned vodu a krmivo a nechám jí, aby to tu vše prozkoumala. Machi však skočí na postel a tulí se ke mě. Je to krásná tříbarevná kočička s uhrančivýma zelenýma očima. Hladím jí a naslouchám hluku pomalu se připravujích a vybalujících lidí. "A jsme tady...spolu....a budeme se tu učit...ale né matiku a zeměpis, ale aby jsme zvládali dar...ano..to naše tajemství." hovořím k ní a hladím Machi.

Vzhled:Postava středně vysoká, skoro kost a kůže, žádné vypracované tělo, nezvykle modré oči plné hloubky moře , vlasy krátké a prosvětlené různými melíry, od blond po světle hnědou, plné rty tam tmavé, jako by byly od rtěnky, v levém uchu mám dvě naušnice propojené řetízkem, na krku nosím stříbrný řetízek. (viz ikonka)

Doma

Sedím doma a už mám všechno připraveno, no taky toho nebylo moc mám sebou jen pár hadrů.
Podívám se z okna když zaslechnu zvuk přijíždějícího auta a vidím celkem luxusní auto.
Hmmm... nezačíná to špatně.
Pomyslím si a už seběhnu po schodech dolu, vyjdu před dům a zamknu za sebou protože nikdo doma není. Pozdravím řidiče a nasednu si do auta kde si lehnu přes obě sedadla.



Pozemek školy

Už tam stojí spousta lidí a po chvíli před nás předstoupí modrovlasá žena.
To bude asi ředitelka.
A hned na to se dozvím o pravdivosti mojí myšlenky, protože v tu chvíli nám začne přez telepatii představovat tohle místo. Chvíli poslouchám a potom si všimnu kluka v černém s černým kabátem.
Tak jestli budu muset být na pokoji s někým tak doufám že to bude aspoň on, myslím že by jsme si mohly rozumět.

Když nám dá povel aby jsme se šli ubytovat tak se jenom otočím k autu ve kterém sem přijel, otevře se kufr a vyletí z něj cestovní taška na které jsou všude ozdobné železné cvočky a následuje mě k pokojům.

Můj pokoj

Když dočtu dvanáctou kapitolu která se týkala lidské anatomie, zavřu rozečtenou knihu. Protáhnu se, a vyjdu z pokoje.

Na chodbě je pár bavících se studentů a několik otevřených pokojů. když se mi někdo podívá do očí... zareaguji slovy Ahoj nebo Zdravím a mírně se ukloním (pokud sledujete Star Gate tak se ukláním asi jako Teal´c :-P )

přízemí - obývací pokoj

pokračuji dál dlouhou chodbou. podívám se i na jiná patra až v přízemí najdu zatím prázdnou ale velkou obývací místnost. Mají to tu nádherné. na první pohled mně zaujme kulečníkový stůl (snad mi PJ kulečník uzná... něčím se tu bavit musíme :-P) jdu okolo stolu a uznale pohladím plátno... podívám se jak je čisté... o kousek vedle zahlédnu koule. jednu potěžkám a vrátím ji. a konečně u stěny jsou tága. potěžkám je a vyberu si jedno co mi sedne do ruky. vytáhnu ho ze stojanu a zkušeným pohledem zkoumám jestli je rovné jak má být. Vše se tu zdá být perfektní. Jestlisi zvyknu na tenhle luxus tak návrat domů bude složitý.

Můj pokoj

Sedím na své posteli a pozoruji lidi kolem mne jak procházejí do dalších pokojů. V tom ale do pokoje vrazí ten hip-hoperskej kluk s ocasem. Otočím se na kluka který právě vešel do dveří a usměju se, když zjistím, že čepice zmizela. Prohlásí, že by se chtěl jít projít na pozemky.
Nic jinýho tu stejně dělat nebudu. Jen sledovat ostatní. Mohla bych aspoň zjistit k čemu ten ocas vůbec má.
No stejně nic jinýho na práci nemám.
oznámím mu a vstanu z postele.

Jen chvíli počkej. Jestli se ke mě někdo nastěhuje, tak mi nebude zabírat moje místo
Jedna moje taška se vznese do vzduchu a dopadne na skříň, která je blíž k mojí posteli.
Potom přejdu ke klukovi a natáhnu k němu pravou ruku.

Já jsem Ráchel

Chodba

To neni špatnej nápad. Já to neudělal, ale to nevadí, stejně mi je jedno na jaké straně jsem.
řeknu a podám jí taky ruku
Já jsem Peter
Vyjdeme na pozemky a já se rozhlédnu kolem dokola.
Nejraději bych šel najít tělocvičku. Jsem zvědavej jestli tam mají dobrý koše na basketball. A kdyby tam měli překážkovou dráhu, bylo by to super.
Ale jelikož má dáma přednost, musíme jít prve tam, kam chceš ty.
Podrbu se ocasem na hlavě, snad nemelu moc rychle...
Raději se zatim předvádět nebudu a zůstanu stát pevně na zemi, aniž bych všude poskakoval...

Můj pokoj

Po chvíli sezení na posteli a usilovného přemýšlení o své situaci se postavím a vyjdu ven z pokoje, který za sebou zavřu. Sejdu dolů zkouknout obývák.

"Doufám, že je tam čím se zabavit....", řeknu si v duchu.

Vejdu do dveří obývacího pokoje, který je ovšem mnohem větší než dům, ve kterém jsem vyrostl.

Vidím nějakého týpka, potěžkávajícího si tágo. Vypadá směšně, ale i tak ho oslovím:
"Copak, copak? Ty to umíš? Tak přecejen to tu nebude tak hrozné...", řeknu s úsměvem a pokynu hlavou na pozdrav.

obývací pokoj

Naprosto mně pohltil kulečník a přestal jsem vnímat okolí... proto jsem si ani nevšiml příchodu Jamese. Je to celkem vazba, jde z něj do určité míry strach, ale zase nadruhou stranu jsem si jistý že on je člověk který mně nikdy nebude chápat tak nahodím svůj umělý úsměv a přetvářím se jako vždy.

Tak to nemohu říct zcela jistě, možná jsem oproti Tobě pouhý amatér...

vytáhnu druhé tágo a hodím ho k Jamesovi (snad není kopyto a chytí ho)

... ale znám způsob jak to zjistit. řeknu skoro jako provokaci a usměju se.

Mimochodem, jmenuji se Gaelik a opět se jemně ukloním (jako Teal´c )

Nová škola

Seděla jsem mlčky na posteli,s nohama pod sebou a sledovala,jak mi matka balí kufry.Zarputile jsem se odmítala celého tohohle nesmyslu zúčastnit,ale zdálo se, že mě nikdo neposlouchá.Pořád jsem ve skrytu duše doufala,že si to matka rozmyslí.Přece také nechtěla,abych odjela.
Tak proč se tak snaží?

Regina zamňoukala,aby mi připomněla,že jí tisknu více ,než jí je to milé a vznešeně odkráčela.Vyskočila na stůl a stočila se do klubíčka,odkud mě zvědavě pozorovala.

Matka mezitím skončila s celou prací.Měla jsem sbaleno.
Lauro Sterlingová,pak nečekej že ti do konce měsíce pošlu něco,co ses rozhodla,že nutně potřebuješ!!
Řekla mi přísně a přešla ke mně.Kousek ode mě se zarazila a váhavě roztáhla ruce.
Ale měla to marné.Rozhodla jsem se jí ignorovat do té doby,než uzná ,že to už stačilo a nepřijede si pro mě.Protože o tom,že mě nechá odvézt,jsem už nemohla pochybovat.

Zazněl klakson,který mi oznamoval,že pro mě přijelo auto,které mě odveze do školy.Byla jsem tomu ráda,protože jet s našima společně v autě bych nejspíše nezvládla a rozbrečela bych se jako malá holka.A začala bych škemrat,aby mě nikam neposílali.
Takhle jsem mohla čerpat sílu ze svého oprávněného vzteku,který naplnil každičkou část mé osoby.

Zvedla jsem se,vzala jsem Reginu do náručí a beze slova vyšla z pokoje.
Však ony se ty kufry dolů nějak dopraví.Stejně jako se samy sbalily.

Sešla jsem ze schodiště,kde na mě čekal táta s Robbiem,mým malým bráškou.Na otce jsem ani nepohlédla,ale když jsem procházela kolem brášky,nedalo mi to,abych mu trochu nepocuchala účes a nevlepila pusu na tvář.
Vždycky se tak roztomile durdí.

Vycházím ven a nasedám do auta.Tisknu k sobě Reginu a snažím se mrkat očima,abych zahnala ukřivděné slzy,které chtějí vytrysknout z mých očí.
Z dálky ke mně zaznívají hlasy,jak se moji rodiče baví s řidičem.Ten nakonec nastupuje a my se vydáváme na cestu.
Ani se neohlédnu,i když si to moc přeju.

Po chvíli cítím ,že mé snahy byly zcela zbytečné.Rozplakala jsem se.Když se pootevře okýnko,vyplašeně vzhlédnu a setkám se s pohledem řidiče,který si sundá z očí brýle ,abych se mu mohla zadívat do očí.
Chápavě se na mě usměje a mě to kupodivu nijak nevadí.Natáhne ke mně ruku a podává mi látkový kapesník.
Copak v dnešní době ještě někdo nosí v kapsách kapesníky z látek?
Pomyslím si,ale přijmu ho a začnu si otírat oči.
Nech si ho.
Řekne v odpověď, na mou snahu mu jej vrátit,pokud možno jen trochu pomačkanej.
Mrkne na mě a zase zatáhne stěnu,která nás odděluje.

Když zastavíme,vystoupím a rozhlížím se po ostatních,kteří vystupují ,stejně jako já,ze svých aut.Nedělám to proto,protože bych tu měla někoho znát,ale jen z čiré zvědavosti.
Zdají se mi úplně obyčejní.Jako já sama.V davu bych ani nevěděla,že jsou jiní.

Když nás osloví ta dáma s modrými vlasy,lehce mi poklesne čelist.
Prý ředitelka.Tak na tu rozhodně nevypadá.Možná kdyby byla starší…ošklivější…
Pak si uvědomím,že nepromluvila.Tedy alespoň ne tak, jak je to obvyklé u normálních lidí.Nabourala se mi do hlavy.
No,výborně.Ředitelka ,co mi poleze do hlavy.

Po jejím proslovu na uvítání jdu zpátky ke svým věcem.Můj řidič se na mě už z dálky usmívá.
Tak pojď,pomůžu ti s věcmi.Máš toho tolik,že by jsi musela jít tak třikrát,než by si to všechno odnesla.
Vezmu si jednu ze svých tašek,ostatní popadne můj průvodce a za jeho veselého povídání míříme dovnitř.
Alespoň můžu mlčet.Stejně mám tak svázané hrdlo,že bych toho moc nenamluvila.
Poprvé budu spát sama,daleko od své rodiny.

Vyjdeme do schodů a procházíme kolem pokojů.
Super,tak ještě nebudu sama,ale se spolubydlící.Nikdy jsem se s nikým nemusela dělit o pokoj.
Zahlídnu číslo 11.Číslo,které nosí na dresu můj kluk.A tak zamířím přímo dovnitř.Rozloučím se se svým průvodcem a váhavě se podívám na dívčinu,která sedí na posteli.

Ahoj,já jsem Laura.Máš tu ještě volno?



Popis:útlá hnědovláska,s hnědýma očima,menší postavy,16 let

Obývací pokoj

Chytím tágo do pravé ruky a usměju se na Gaelika.
"Já jsem Jim. A teď ti to natřu!"
řeknu s úsměvem a přistoupím ke kulečníkovému stolu.

"S kým jsi na pokoji?"
zeptám se pro odlehčení situace.


Když tak nadtím uvažuju, tak zas tak směšně nevypadá, řeknu si v duchu a pokynu mu ať začne.

Pozemky

Když vyjdeme s Peterem na pozemky tak se nadechnu čerstvého vzduchu. Peter řikal, že by rád viděl tělocviččnu, což není vůbec špatný nápad.
Ty hraješ Basketbal? Ten já moc ráda teda nemám. Některý pravidla mi přijdou trochu z cesty. Já miluju volejbal. Taky bych tlocvičnu moc ráda viděla. Ale budeš mě muset nasměrovat. Můj orientační smysl je úplně přeorientovaný.
Oznámím a rozhédnu se.

Je to tu vážně nádherný. Doufám, že to nijak nezníčím.

Když vykročíme směrem, který ukáže, tak přemýšlím o dalším téma.
Ten ocas je vážně zajímavej. Měla bych se zeptat k čemu ho má? Je to trochu trapný. Achjo proč sem před novýma lidma tak stydlivá?
Chvíli se odvažuji zeptat se ho.
Hele promiň, že se takhle blbě ptám ale já se prostě nemůžu nezeptat. Ten ocas... no máš nějakou schopnost spojenou s ním nebo tak něco? Vážně by mě to zajímalo. Vlastně by mě zajímalo jakou máš vlastně schopnost.
Zeptám se trochu neohrabaným způsobem.
Hrozně bych chtěla vědět, jaké schopnosti mají všichni ti lidé okolo mě. Možná si někdo kvůli těm lítajícím kufrům myslí, že umím nechat věci vznášet ve vzduchu. No Svým spůsobem vlastně i jo.

Poslední zvonění:
Dnes ráno jsem naposled mluvil s bratrem opatem a ten mě oznámil, že našel nějakou školu pro takový jak sem já. Bylo krátce po desáté dopoledne a zrovinka končila ranní Bohoslužba. Já jako obvykle sem byl ve zvonici a čekal na poslední píseň abych začal zvonit na klášterní zvony. Asi hodinu po odchodu posledního návštěvníka kláštera si mě opat zavolal do své kanceláře. Kde mi předal balíček s oblečením a nějakým listem opatřeným klášterní pečetí. Pak mě popřál hodně zdaru a nechal mě abych se převlíkl do připraveného oblečení. Oblečení se skládalo z širších plátěných kalhot, obnošené černé košile, pláště do deště a rukavic. Oblékl sem na sebe to oblečení a i přes venkovní teplotu sem na sebe oblékl i plášť do deště. Rozloučil sem se z opatem a nastoupil do přistaveného auta, které mě odvezlo až k branám nové školy.

Nový den v nové škole:
Po příjezdu na školní pozemky sem žasl nad tím, jak toto místo vypadá. Auto zastavilo před vchodem do školy a já vystoupil. Jakmile sem zavřel dveře tak auto odjelo neznámo kam. Já se zastavil na schodech u hlavního vchodu a ještě se pomodlil a vstoupil do budovy. Začal sem hledat ředitelnu, kde sem zaklepal na dveře a čekal až budu vyzván. ,,Dobré ráno, doufám že sem tu správně. Tento list posílá bratr opat z kláštera Převorství svatého Benedikta.“ řeknu a předám zapečetěný list ředitelce.

Cesta do školy

Seděla jsem na židli a se zamyšleným výrazem koukala do prázdna. Pode mnou na podlaze už ležela sbalená zavazadla, kufr a pár velkých tašek. Naštěstí už mám hotovo, jen čekám na příjezd nějakého vozidla.

Uvědomím si, že se vlastně celkem těším na odjezd. Ačkoliv je na mě moje adoptivní rodina moc hodná, přeci jenom už chci jít někam jinam. Kdyby tu byla moje vlastní rodina, bylo by to jiné...

Chvíli se soustředím na svoji rodinu, tak jak si ji pamatuji. Sestra, matka, bratr i otec...
Uvidím před sebou tyto čtyři lidi. Vypadají celkem skutečně, ale nehýbají se... To totiž zatím neumím, už takhle se musím dost soustředit. (Toto písmo znamená, že tyto věci vidím pouze já a nikdo jiný, je to k mé schopnosti.)
Rozhodnu se, že se s celou svojí rodinou pozdravím, dříve než odjedu. Vím, že nemá smysl jim sdělovat že odjíždím a kam, vždyť oni neexistují a kdykoliv si je můžu přivolat zpět...
Nejprve přistoupím k bratrovi. Pohladím ho po ruce, kterou sice cítím, ale je chladná...
"Onii-chan..."
Spadnou mi slova ze rtů. Chvíli mu jen hledím do těch očí bez lesku, jako bych mu chtěla ukázat, že se za to vůbec nezlobím...
Podívám se na sestru a matku.
"Onee-chan, mami..."
Formálně se jim oběma ukloním.
"Tati..."
Prohlédnu si i jeho. Má na rtech jemný úsměv a hlavu frajersky nakloněnou na stranu... Úplně neporušenou, nechci do toho zatahovat ty ostatní události...

Když se na všechny dost vynadívám, nechám je zmizet.

Trhnu sebou, jako bych se probudila z nějakého snu a vrhnu rychlý pohled na hodiny. Sedím tu už celkem dlouhou dobu... Deset minut a jen jsem se zdravila s rodinou...
Zvednu se ze židle. Tyhle vzpomínky mě vždy dokonale zaberou...

Ani to netrvá dlouho a zazvoní zvonek. Znovu sebou trochu trhnu a zrychleně zamrkám. Už jsem zpět.

Vezmu si tašky a vyjdu z pokoje. Kufr tam nechám, strejda (tak říkám svému adoptivnímu otci) mi ho určitě vezme. Stejně bych ho asi neutáhla...

Společně s řidičem strejda naloží kufry do auta. Podám svých pár tašek, co držím strejdovi a ten je také naloží. Já si mezitím prohlížím auto. Černá, luxusní limuzína...

Pozdravím se s ostatními. Teta mi dá pusu na tvář a s adoptivní sestrou se přátelsky obejmu.
Budeš mi chybět, uslyším její zašeptání.
"Ty mě taky..."
Pevně stisknu víčka k sobě, aby mi neukápla nějaká ta slza. Vždyť se do té školy celkem těším... Alespoň to snad bude lepší než na základce, kde se ke mě všichni chovali hrozně, vzhledem k tomu, že jsem tam nastoupila až v osmé třídě a moje angličtina byla celkem mizerná... Už dlouho jsem s ní nemluvila... Teď ji však používám normálně, jen občas se omylem vrátím do svého "jazyka dětství"...

"Děkuji vám za všechno."
Poděkuji ještě pokývnutím hlavy, myslím si totiž, že za jejich starost si přeci jen zaslouží alespoň poděkování...

Nasednu do auta a skrz okénko sleduji, jak tetě po tváři stékají slzy. Adoptivní sestra mizuřivě mává a strejda se na mě přátelsky usmívá a objímá tetu. Bylo to s nimi moc hezké...

Připoutám se pásem a ještě se mi na ně podaří jaksi smutně usmát, pak už ale řidič nastartoval a vyjeli jsme. Ještě jsem trochu zamávala... A už jsem je neviděla.

Koukám z okna auta a sleduji stromy, jak se míhají kolem vozu a natahují po nás větve. Je celkem hezky, sluníčko svítí, takže je teplo, ale ne žádné vedro. Vzduch je příjemně voňavý...

Podívám se na tlačítka na dveřích. Jedním z nich se určitě otvírá okno... Ale co ty ostatní? Co když se otevřou dveře?
Když ale pohlédnu na takovou páčku, uvědomím si, jak jsem blbá. Dveře se neotvírají tlačítkem, ale páčkou!...

Zmáčknu jedno z tlačítek. Z větráku který je na dveřích na mě začne foukat. Okamžitě to dalším stiskem vypnu. Zbývají dvě talčítka.
"Takže, jedno je určitě na to, aby se okno otevíralo a druhé na to, aby se zavíralo... Je to jasné jako facka, takže do toho!"

Asi jsem momentálně hodně hloupá nebo mám strašnou smůlu, každopádně správné tlačítko je až to poslední zmáčknuté. Uvelebím se na měkké sedačce a užívám si svěží vzduch, který mi fouká do tváře...

Uvědomím si, že se mi ani nestýská. Spíše mě naplňuje pocit vzrušení... Stýská se mi akorát po jejich schopnosti mít všechny rád jako své vlastní, jinak mi na nich ani tolik nezáleží, hlavně co se týče poskytované ppéče a vybaveního domu. Byli totiž chudí...

Vyhlížím z okénka, nechám myšlenky volně proudit a čekám jen na to, až dojedeme na místo.

Vypadá to tam celkem velkolepě, fontána, upravené trávníky, velký prostor. Ohromeně na to koukám až do chvíle, než auto cukne a přestanu pod sebou cítit povědomé vibrování tohoto auta.

Otevřu dveře a vystoupím. Jediným zatlačením ruky na ně se zavřou a já se rozhlédnu po okolí. Všimnu si, že mimo krásné prostředí tu je ještě celkem dost dalších lidí jako já... Tedy, ne úplně jako já, všichni vypadají jinak a zdají se být i starší, ale zdá se, že máme něco společného... Své schopnosti...

Modrovlasé ženy si nevšimnu do chvíle, dokud mi v hlavě nezazní její hlas. Pak se můj pohled na ni překvapeně otočí, ona ale hned všechno vysvětlí.
"Hmm, najít si pokoj... Nemíchat se s kluky... Mám si najít pokoj, jo? To bude složité... Asi začnu tím, že si obsadím nějaký jen pro sebe a pak se uvidí..."

Řidič otevře kufr auta a já popadnu svůj kufr. Omluvně se usměji, že se sem ještě vrátím, že to teď nepoberu a s těžkým kufrem v rukou se vydám k pokojům.

Jdu po chodbě, z níž jsou jakési odbočky do pokojů. V některých už jsou lidé a v některých se dokonce začínají scházet dvojičky... Ať už jako spolubydlící nebo něco jiného...

Všimnu si nějakého pokoje. Zdá se být celkem volný a naproti němu rozmlouvá celkem hezká blondýna s nějakým klukem. Zjevně se už velmi dobře znají.

Trochu sebou cuknu, když blondýna použije nějakou teleportaci.
"To bude její schopnost..."

Protože mám pocit, že dál už ten kufr nedotáhnu, rychle se kolem nich prosmeknu do prázdného pokoje a vtáhnu za sebou kufr. Nechám ho tam a vrátím se k autu pro tašky...

Nakonec si sednu do pokoje na postel, otevřu kufr a začnu si vybalovat. Neřeším to, jestli tu náhodou už nebydlí ta blondýna, ikdyž by to bylo celkem logické...

Pokud vejde do setjného pokoje, zatím se nějak nehrnu do konverzace a raději vybalím- pokud to už mám hotovo začnu povlékat postel.

Jsem menší štíhlé postavy. Nezdá se ale, že by štíhlost byla zapříčiněna sportem... Každý si může všimnout, že ačkoliv nevypadám na někoho z východních zemí, moje kůže je neustále lehce dohněda opálená... Mám světlé, nebesky modré oči a rezavo-hnědé vlasy, seshora obarvené na blond. Nechávám ale mezi blondem prosvětlovat původní barvu... Na sobě mám modré tílko, které mi ladí k očím. Dále džínové tříčtvrťáky a hezké hnědé sandále.

Škola – Pokoj s Kate -> Pozemky

No jenom aby.. Zmizel s těma taškami nějak moc rychle.. Vypláznu na ni dolů jazyk. Neboj, tebe by určitě neupálil, mrško.. Ušklíbnu se a vezmu si mp4. Vytáhnu pár knížek a dám je na svou postel. Vyzkouším tvrdost matrace. Kupodivu je to skoro ta samá jakou jsem měl doma. Teď ?? Hmmm.. Co takhle se jít projít ?? Pousměju se a plácnu ji po zadku. Mazej.. Vypudím ji z pokoje a zavřu za sebou.
To jsem zvědav, kdy začneme cvičit.. Ušklíbnu se a vyjdu i s Kate ven, kde si ji posadím za krk. Jenom doufám, že nemíváš závratě.. Kouknu na ni a pomalu i s ní vyrazím podívat se po pozemcích. Hej, Jesse, To nevíš, že to škodí zdraví ?! Houknu na možného budoucího zeťáka a usměju se.
Trochu si Kate na ramenech nadhodím a dál s ní jdu k nekrytým schodům na cimbuří bývalých obranných zdí hradu. Lásko, nepřibrala jsi ?? Ve městě jsi předtím vážila míň.. Začnu ji provokovat a pokouším se krýt před ránami jejích rukou. Ale ono je dost těžký nést za krkem někoho, jít po schodech a zároveň se bránit.. Takže jenom jdu a schytávám pohlavky.

Odchod z domova

Cesta do školy

Nashle trenere Zamávám trenérovi Hawkingovi když odcházím z tréninku, dovolil mi pomáhat mu při treninzích. A ve škole můžu díky němu každé rano mluvit do rozhlasu. Dobré ráno, tady je Jimmy, doufam že dneska bude zase pěkně a že se budete mít dobřé. Trenér Hawking a paní ředitelka říkali že mají vždycky po ránu hned lepší náladu. Ale teď škola ještě není, jsou ještě prázdniny a je to bezva, ale ne pro mámu ta musí pracovat pořád i o prázdninách.a pak přijde domů a udělá večeři a pak přijdu domů já a povídáme si.
Uvědomím si že dostávám hlad, tak vezmu nákupní košík co s sebou vozím jak zavazadlo, dá se v něm najít všechno, fotbalový míč, budík, staré rádio, prostě všechny možné poklady, či spíše pro ostatní je to harampádí.
Když přidu domů, u zahrádky stojí krásné černé auto.
Ze rtů mi uteče obdivné jůůůů ale tak nějak nepřemýšlím proč tu auto stojí. Vyjdu na verandu a vytáhnu po třech schodech i svůj vozík a zaparkuju ho na svoje místo k lavičce pod oknem, otevři síťové dveře proti mouchám a vejdu do našeho malého domečku.
Ahoj mamí, sem doma. v dobré náladě vstoupím do obýváku a podivím se kdo tam s mámou sedí, nějaký pán v černém obleku a mluví s mámou.
Dobry dén protáhnu charakteristicky Já sem Jimmy Muž i s mámou se na mě otočí a oba se usmějí jakobych rozdával do okolí svou dobrou náladu.
Popovídám si s mámou a řeknu jí jak sem se měl dneska dobře a pak s tím pánem, máma připravila večeři a ho pozvala taky. Během jídla mi máma s tím pánem řekli že pojedu s ním.
Jupí pojedeme s mámou na výlet. Ovšem následně se dozvím, že to nebude jen výlet a že to bude bez mámy.
A nebude ti smutno mamí? A co trener Hawking, kdo mu bude pomahat? A musim mluvit do rozhlasu. Pán s mámou mě ovšem ujistí že to určitě bude v pořádku a že se mi na nové škole bude líbit. Zamrzí mě, že musíme tak brzo odjet a nemůžu se ani rozloučit s klukama z týmu, ale trvám na tom abychom se cestou ještě stavili za trenérem a že se s ním musím rozloučit a říct mu že se těším a že až se vrátím určitě mu budu zase pomáhat.

Nakládání do auta se neobejde bez menších problémů, mrzí mě že si nebudu moct vzít svůj vozík protože se do auta nevleze. Svoje věci, oblečení a podobně naskládám do obyčejných tašek, pečlivě, bezpečně založím fotky mě a mámy a mě s týmem a trenérem někam kde se nepoškodí a do auta naskládám aspoň něco ze svých věcí z košíků. Mámě dám staré rádio na památku a ujistím ji že se brzo vrátím.
Cesta mi ubíhá pěkně ještě nikdy sem nebyl tak daleko z domu nebyl s sleduju cestu a toho pána co mě veze se vyptávám jaké to tam je a podobně, alespoň do doby než usnu.
Když dojedeme k pozemkům školy už se hodně těším na to jaké to bude, vidím jak se několik lidí seskupilo u jednoho modrovlasého človíčka vytahám věci z auta a nejednou si nevím moc rady protože nemám své poklady v žádných taškách a najednou je odnesu velmi špatně, přesto nějak všechno poberu a pajdavou chůzí se přiblížím ke zbytku, i když zůstanu stát ostýchavě trochu bokem, vidím jak tam někomu lítají tašky což mě trochu poděsí.
Ta paní domluví, chci jít za ní a říct jí že sem dojel a jestli by mi neporadila co a jak, ale odejde a já si nestačím všimnout kam. Najednou se cítím hodně osaměle a moc nevím co mám dělat, tak dojdu ke kašně, kde složím své tašky a sednu si. Uvědomím si že mi máma nabalila buchty tak si krabičku s nima hned vytáhnu a pustím se do nich, mám rád máminy buchty, to se objeví nějaký kluk a zapálí si cigaretu.
Kouřit by se nemělo. Máma to říkala. pomyslím se a vydám se žvýkajíc buchtu ke klukovi. To že tu nejsem sám mi opět zvedne náladu.
Ahoj, Já sem Jimmy. má ústa se roztáhnou v Širokém úsměvu a odhalí tak bílé, trochu křivé zuby. Zakuckám se když se nadechnu cigaretového kouře.
Dáš si buchtu? Dělala je máma. Kolem ja jakoby dobrá nálada přímo cítit až to člověka nutí se také usmát.
Kouříš? zeptám se trochu zbytečně možná, až hloupě protože je jasné že kluk opravdu kouří.
Máma říkala že kouření není dobrý pro lidi. pokývám hlavou Já sem nikdy nekouřil. Pronesu nakonec téměř pyšně.
Netrvá dlouho a přijdou další dva lidi nějaký kluk a holka a taky tomu klukovi říkají že kouření je špatný.
Ahoj já sem Jimmy….dáte si buchtu?......od mámy.

Jimmy je asi dvacetiletý chlapec zcela průměrné postavy na první pohled se liší tím že je černý a věčně usměvavý, nosí nakrátko střižené vlasy a na tváři má většinou úsměv, oblečení je dalo by se říct staromódní, jakoby slušňácké že 70. let, béžové kalhoty s puky, a černým koženým páskem a světle modrá polokošile zakasaná do kalhot. Očividně trpí lehčí formou mentální retardace, což je pravděpodobně důvodem jeho naivity a důvěrnosti, slova charakteristicky na konci protahuje, ve větším počtu cizích lidí se cítí nesvůj

Obývací pokoj

Přijmu Jimovu výzvu a a položím koule na stůl.

Zatím jsem na pokoji sám. Když jsem si vybíral pokoj viděl jsem jen nějakého Hip-Hopera a nějaké podobné... hmmmm... individua. tak jsem šel do prázdného pokoje... kdo ví... možná už mám spolubydlícího. Vlastně jsem si ani nevšiml jestli byly v pokojových dveřích klíče, takže už možná nemám ani svoje věci

začnu se smát když říkám poslední větu. Důkladně mířím a provedu první Šťouch.

A s kým jsi ty? u Tebe v pokoji bych si typl jen nějaké ztroskotalé existence. Jsi velký a silný, budíš respekt, takže se ti budou lidi buď vyhýbat, nebo bych typl že se u Tebe budou držet ti kteří budou chtít abys je bránil.

Hra se táhla celou půlhodinu až jsem nakonec umístil černou osmičku na správné místo a vyhrál jsem... jen těsně ale vítězství bylo moje.

Jsi velice dobrý soupeř. Abych pravdu řekl, zprvu jsem si myslel že ani neumíš držet tágo, ale dal jsi mi zabrat! Jsi fakt dobrý.

Obývací pokoj

"Taky jsem na pokoji sám", řeknu v odpověď a sleduju Gaelika jak připravuje kulečníkové koule.

Zamyslím se a řeknu: "Jestli byly ve dveřích klíče, tak jsem si jich nevšiml, ale o věci bych se nebál."

Počkám až zahájí hru a až na mě přijde řada. Jakmile se tak stane, tak s úsměvem řeknu: "Sleduj."

Jak přijde řada zase na Gaelika tak opět poslouchám a sleduji hru zároveň.

"Ohledně toho, kdo se u mě bude držet.... No... Vidím to jednoduše... Pomůžu jen tomu, kdo jí bude potřebovat. Nejsem konfliktní typ. Ale když se už v nějakém konfliktu octnu, tak věř, že ho ukončím.", řeknu klidným a vyrovnaným hlasem.

Hra trvala vcelku delší dobu a byla velice napínavá. Bohužel poslední tři "šťouchy" se mi nepovedly.

"Sakra! Jsi lepší! Jde vidět, že jsem to nehrál už nějakou dobu. Ale i kdybych byl ve formě, tak tebe bych asi neporazil", řeknu s úsměvem a jde vidět, že to myslím přátelsky a ne arogantně.

Obývací pokoj

Kdo ví? však si někdy můžem dát odvetu.

uklidím koule a uložím své tágo do stojanu. Popřemýšlím co bychom mohli podniknout teĎ.

Hele, Jime... vypadá to tu vcelku luxusně zařízené. Co takhle zjistit jestli tu mají posilovnu? Nebo spíš... jestli do ni máme přístup? docela bych si i protáhl kosti, přecejen to chce víc pohybu než kulečník.

pomalu vyjdu směrem z obývacího pokoje a namířím do svojeho pokoje, ještě než odejdu řeknu...

skočím si na sebe vzít sportovní hadry... to víš.... nechci ať mi tohle oblečení smrdí. Počkal bys před vchodem do téhle budovy?

jdu do svého pokoje. zavřu dveře a převlíknu se. teď mám na sobě černé tilko které mám přesně na míru, černé kalhoty s volnýma nohavicema a rozepnutou mikynu (ta mikyna je taky černá).

věci nahážu do skříně a vyjdu ke vchodu kde snad čeká Jim.

Obývací pokoj

"Tu odvetu si určitě někdy dáme"
řeknu s úsměvem a dám tágo na místo, odkud ho vzal Gaelik.

"Dobře... Jsem pro... "
odpovím Gaelikovi na jeho nápad s posilovnou.

Na jeho zmínku o převlečení mu jen řeknu:
"Ale nejdřív bychom se měli zeptat někoho výše postaveného, který nám to dovolí, a který nám řekne kde se posilovna nachází.... Dřív se převlíkat nebudu."

Poté vyjdu před vchod, rozhlédnu se po okolí a čekám na svého nového kámoše.

New school

Vezeme sa v čiernom aute,vodič nieje moc zhovorčivý a tak sedím vzadu a sledujem okolie cez okno.
Vedla mňa je ruksak,batohy mám v kufri auta.V ruksaku mám 1l CocaColu a 2sendviče.Z New Orleans je to celkom dialka a nebudem na ceste držať hladovku.
V uchu mám sluchatko od MP3,mám ho iba v jednom uchu keby sa náhodou vodič rozrečnil.Jeden sendvič už mám v sebe a tak vytiahnem druhý,není nič extra,robil som si ho sám,rodičia ako vždy zaneprázdený prácou.
Dojem sendvič a trochu sa napijem,v okamihu ako zatvorím flašu vchádzame do nejakého pozemku,hneď som sa potešil ked som zbadal tolko "zelene" (tráva,kríky...).
Na pozemku bola pravdepodobne škola,vyzerala skôr ako nejaké sídlo ale to mi bolo fuk.
Boh vie čo tu bude za spoločnosť,som zvedavý ako ovládajú svoje schopnosti iný.Som v tom amatér aj keď o mojej schopnosti viem už celkom dlho,ale preto som sem prišiel,aby som sa zdokonalil.Mohli by same sa tu aj niečo učiť,vzdelanosť nikdy neuškodí.Vyzerám síce ako by som mal školu naháku,no nesúď knihu podla obalu. rozmýšlam zatial čo auto somaluje až nakonie zastaví pred vchodom do budovy.
Od brány školi až po vchod do nej mi vŕtalo v hlave čo som to počul za hlasy.Bol to ženský hlas ktorý tu niekoho vítal,podla toho čo hlas hovoril vítal viacerich,asi tu už niekdo bude.
Vystúpim z auta a akurát do školi vchádzajú nejaký ludia,boli ešte mladý,to ich asi vítal ten hlas.
Žeby nový spolužiaci? pýtam sa sám seba a potom vystúpim z auta.
Vezmem ruksak a prejdem ku kufru auta,tam už stojí vodič a otvorí mi ho.Zkufru si vyberem dva velké batohy ktroé vezmem do rúk.
S úsmevom kívnem hlavou smerom hore a tím sa rozlúčim s vodičom.
Hmm "vtipný" chlapík.
Poviem si v mysli môj dojem o vodičovi.

Ach,zmeškal som. hovorím si keď vidím že "spolužiaci" sa už prechádzajú po prízemí školi.
Určite tu mal niekdo preslov keď ich tu bolo tolko naraz,dúfamže to bolo ďalšie uvítanie a nie nejaké informácie o výučbe a tak.
Nakoniec do školi vojdem aj ja,vidím že "spolužiaci" vchádzajú do rôznych miestností
Pravdepodobne izby...
pomyslím si a idem smerom k nim.
Vo väčšine izieb som už niekoho videl a tak idem ďalej a ďalej až dorazím k izbe číslo 8.
Dôfam že mi ju nikdo neobsadil,osmičku mám najradšej...
Celý čas sa tvárim vážne no keď otvorím dvere izby trochu sa pousmejem.
Naštastie v nej nikdo nebol.Veci som si hodil na postel a obzeral si izbu
Hmm...útulné,myslím že to tu bude fajn.
znova sa pusmejem ale potom si spomeniem na preslov o ktorom som rozmýšlal či bol alebo nebol.Preto som vyšiel rýchlo z izby pričom mi vo vetre viali dredy.
Na chode som niekoho zbadal a tak som k nemu pristúpil.
S úsmevom vravím:
Nazdar,som Chris...prosím ťa hovoril niekdo niečo pred školou keď ste tam stáli?Prišiel som trochu neskôr a videl som len to ako ste "vtrhli" do školi.
(Pristúpil som k niekomu ale neviem ku komu pretože neviem kde kdo ste tak,ak je niekdo v izbe alebo blízko nej,mohol by na tej chodbe byť on a odpovedať mi...vopred dik :o) )
Dotyčnej osobe sa dívam do tváre a s úsmevom čakám na odpoveď,vyzeral ako niekdo kdo sem práve prišiel preto som si myslel že je jeden z tých ktorý stal pred školou.

Chris je fešák (ako pre koho :P ) s vyšporotovanou postavou,je vysoký asi 187cm.Výrazné sú jeho dredy,ktoré konči až niekde na bruchu, a krátka briadka.Má na sebe mikinu karamelovej farby a široké tmavé rifle.Presto že vyzerá bať nepríjemný je vo vnútri milý a rád pomôže,má rád prírodu a to aj kvôli jeho schopnosti (ovládanie flóry,piesku,stromov a hornín),schopnosť ešte moc neovláda ale to asi všetci čo sú tu.Rád počúva hudbu od P.O.D (Playable on Death-rap/metalová skupina) ktorá je jeho vzorom.

Pozemky

Trochu se usměji a podrbu se ocasem na hlavě.
No, má schopnost je drbat se ocasem na hlavě. Ale mám toho víc, dokážu i ocasem drbat někoho jiného na hlavě.
A taky tohle, ukážu.
řeknu a rozeběhnu se proti zdi. Vyběhnu trochu nahoru, kolik mi gravitace dovolí a poté se prostě chytnu za holou stěnu. Je to jakési silové pole, které drží mé ruce pevně na stěně. Vylezu trošku víš a poté seskočím dolu.
Je to tělocvična, ale bohužel je zavřeno.
řeknu a smutně odcházím zpět a tam potkáme Jimmiho.
Né díky.
Tohle je Ráchel a já jsem Peter, těší mě.
Mimochodem, podle tvých kufrů usuzuji, že ještě nemáš zabydleno, tak kdyžtak pokoj čtyři je můj, a zatím jsem tam sám.
řeknu a pootočím se na Ráchel
No nic, musím se věnovat dámě, zatím.
řeknu a odejdu s Ráchel ještě trošku dál, vlastně jen pomalinku chodíme.
A co, odkud jsi? Řekni mi všechno, tedy všechno co chceš říct.

Pozemky

Potom, co uvidím jak Peter leze po zdech mi přejede mráz po zádech.

No.. to je zajímavá schopnost. Nekousnul tě pavouk náhodou?

Pozdravím Jimmiho a raději odmítnu buchtu od maminky.

Že jeho maminka přišla na velkou věc... kouření je nezdraví. Koho by to nenapadlo když to tam všude píšou. Kouření snižuje plodnost. Blbý nápisy. Skoro mě nutí přestat kouřit. Jo skoro.

Popojdeme s Peterem dál a on se začne vyptávat.

Páni. Dlouho mě nikdo dámou nenazval. Ale to bude tím, že sem dlouho nebyla v prostředí, kde mě nikdo nezná.
řeknu a usměji se.

No tak něco o sobě. Když já nevím co bys chtěl vědět. Můžu ti třeba říct, že na každý fotce mám krásně rozevláté vlasy.
Oznámím s úšklebkem a najednou mi do obličeje začne foukat vítr, který se tam zjevil zničeho nic.

Můžu ti říct, že miluji volejbal, ale to už sem asi řikala. Nebo bych ti mohla říct aby ses radši vyhýbal tomu drbat mě ocasem na hlavě. Aspoň prozatím. Co kdybys radši něco o sobě řekl ty? Nebo si řekni co chceš vědět.

Vítr najednou ustane.
Dokončím svůj trochu zamotaný proslov a opřu se o stěnu jedné budovy.

No doufám, že nebudu mít problémy, ale když tu kouří on tak já můžu taky.

Vytáhnu si krabičku a jedno odpálím.

Ještě točit kabelkou a fakt vypadám jako prostitutka.

Řeknu když si všimnu svého postoje. Jedna noha pokrčená a opřená o zeď, cigareta v ruce.

Tak schválně kolik toho z mojí povahy vydrží.

Před školou

přijdu k Jimovi se skleněným výrazem ve tváři a s neutrálním chladným tónem mu navrhnu:

Pokud se nemýlím tak tadyta budova je asi něco jako ubytovna. Dole je zábava, pak jsou naše pokoje, předpokládám že nahoře jsou profesoři. Snad mají cedulky se jménem a titulem u dveří. Mám radši když vím jak mám oslovit osobu se kterou mluvím.

Otočím se na patě a vejdu do budovy. Jdu po schodech nahoru, tam se rozhlídnu a hledám dveře s cedulkou "Chuck Noris - učitel tělesné výchovy"

Mohli by si tu někde vystavit plánky pozemku ať se nám snáz hledají ty důležitější budovy jako je třeba posilovna, nebo knihovna. Vždyť to pro takové zazobance nemůže být žádný problém, tedy pokud nevrazyli všechny prachy do těch aut kterými nás přivezli.

Pozemky

Pavouk ne...
Mám to od narození, ale mohl mě kousnout spíš škorpion zmutovanej s chameleonem.
usměji se a sleduji, jak se Ráchel předvádí s výtrem.
Opravdu dobrá fotka, jde vidět že jsi vynalezla nejrychlejší způsob česání vlasů na světě.
Poté mi řekne něco málo o sobě a já mám co dělat, abych se nerozesmál jejímu dodatku o drbání ocasem na hlavě.
No on je trošku ostrej, bych tě opravdu nedrbal. Lekla by ses a za hodinu bys v hlavě měla pět stehů.
poté před sebe dám svůj ocas a ukážu jí to. Většina z článkou vypadají tupě, ale poslední dva jsou poměrně ostré.
To mám z toho, jak jím vždycky o něco zavadím. Nemám v něm témeř cit, je to jen kost. Proto když se drbu na hlavě, poznávám tlak spíše podle hlavy a tak už vím. Navíc se drbu až tak čtvrtým článkem, který není ostrý..
Poté si Ráchel zapálí a já v klidu stojím dál.
Něco o mě?
No, jsem nekuřák, ale nezhasínej to, jsem zvyklý od otce.
Udělal jsem gympl, dělám parkour a poslouchám hip-hop a skáčko, hrozná kombinace. Neboj, metloš mi nevadí, pokud to není jen blití do mikrofonu, jak maj ve zvyku cannibal corpse. Potom co bych ti ještě řekl, jsem tak trošku střelenej a líbej se mi blondýny.

S Mikem na školních pozemcích..

Malinko se ušklíbnu a prstem ho zmáčknu na kraji nosu.
„Rychle? Podle tebe by To mělo spíš vypadat pomale ne?“
Řeknu vážným pohledem a potom ho do nosu cvrnknu a spolu s ním vyjdu z pokoje a potom ven. Když si mě posadí ven trochu zmateně a vystrašeně se ho chytnu pevně za ramena a malinko jeknu.
„Ty chceš abych na zemi ležela rozpláclá, že jo?“
Řeknu se smíchem a stálé se ho pevně držím za jeho ramena. Když se rozejde moje ruce více zmáčknou jeho ramena. Přece jenom se bojím, že bych třeba náhodou spadla.
„Nech ho být. On tě stejně neposlechne. Má svou hlavu.“
Řeknu a mávnou rukou, ale když si uvědomím, že sedím na Mikeovi rychle se ho zpátky chytnu.
„No dovol. Co tím chceš jako říct?“
Zeptám se ho když se zmíní o mojí váze, dám mu párkrát malý pohlavek a na chvíli zmizím a za kratičkou chvíli se objevím před ním, vypláznu na něj jazyk a ušklíbnu se.

Pozemky - s Kate:

Hele, nerozebírej to, jo ?? Uhnu jejímu cvrnknutí. Rozpláclá ?? To bych s tebou musel fláknout jak ve wrestlingu.. Poskočím i s ní na ramenech. Má strach, drží se jak klíště.. Zazubím se pro sebe.
U kašny nám nějaký kluk nabídne buchtu. Vypadá, že je jednodušší.. Zkoumavě se podívám na něj. Um.. Ne, díky, Jimmy.. Jinak já jsem Mike a to na mých ramenech je Kate.. Viď ?? Kouknu nahoru na bojící se krásku, která má krásný výhled na okolí z přibližně dvou a půl metru.

Potom už jsme sami s Kate na oné obranné zdi. Nedovolím.. Já ?? Já tím chtěl říct, že jsi přibrala, miláčku.. Vypláznu na ni jazyk. Když se ze mě přemístí, narovnám se a zakroužím rameny. Konečně odlehčení.. Takové břímě nést.. To není jen tak.. Cvrnknu ji do nosu, zazubím se a udělám pár kroků od ní.

Pozemky
Vyslechnu si jeho přednášku o ocasu a zadívám se na něj.

No .. to by asi mohlo bolet tímhle dostat.

Neboj kvůli tobě to určitě típat nebudu. oznámím a ušklíbnu se.
Ty máš rád blondýny? Tak to si docela věříš. Blondýna je to nejmíň povedený stvoření na světě. Já sama blondýny naprosto nesnáším. Dobře asi se divíš, že tohle řikám a sama blondýnou sem. Já mám totiž pečlivě rozdělený co je a co není blondýna. Má to tři kategorie. První, nejnormálnější je blondýna od přírody, jejíž šedá kůra mozková zůstala šedá a neobarvila se na blonďato. Druhá kategorie sou přírodní blondýny, jejíchž šedá kůra mozková je blonďatá. A na konec třetí a nejhorší je holka s jakoukoliv přírodní barvou vlasů, která se obarvila na blond.

Začnu se svojí přednáškou.

Vlastně těch kategorií je víc. Já například patřím mezi přírodní blondýny, co si na hlavu dali ještě víc blonďatou. Což je už samo o sobě tak blbý, že se divim, že sem to vůbec udělala.Přestávám kecat. Musim tě strašně nudit, ale zvykej si já mám ve zvyku takhle se zničeho nic rozkecat. Ten hip-hop a parkour ani nekomentuju. Musela bych si zapálit ještě jedno.

Před školou

Po chvilce mi Gaelik odpoví a já se krátce zamyslím. Po chvíli řeknu v odpověď:
"Jo... zřejmě máš pravdu...", řeknu v odpověď na jeho zmínku o tom kde se co nachází.

Po mé odpovědi se Gaelik otočí na patě a vejde zpátky do budovy a já ho následuji.

Jak procházíme skrz/kolem obývacího pokoje, tak Gaelik zas něco řekne.
"Jo... Plánek by nám tu někde dát mohli... A nemyslím si, že tohle zařízení má s pěnězi problém....... Nicméně, navštívit nějakou výše postavenou osobu půjdeš sám, nerad něco zařizuju. Vždy to dopadne špatně", odpovím Gaelikovi a jdu do obývycího pokoje, kde si sednu do nějakého křesla a dívám se jestli někdo neprochází. Pokud ano, tak si ho se zájmem prohlížím.

Pozemky

Začnu se smát slovům Ráchel
Pro pána.
Víš ty vůbec, co jsi teď řekla za blbost?
Blondýnky nejsou o nic víc hloupé, než ostatní. Moje sestřenice je blondýnka a má postgraduální titul. Do toho jí považuju za jednu z nejchytřejších holek co znám. Podlě mě barva vlasů nemá vůbec vliv na inteligenci.
A i kdyby, řekl jsem že mám rád blondýnky jen kvůli tomu, abych ti zalichotil.
Navíc nezáleží na inteligenci, ale na povaze. Když je někdo rozmazlená holčička, tak musí narazit a může mít barvu vlasů jakou chce.
Někdy jindy, ahoj.
rozloučím se trošku razantněji a ani mě nehne používat dveře, schodiště nebo chodbu, prostě si do svého pokoje vylezu.

Je to roztomilá holka, a celkem mi přišla fajn, až na ty výjevy rozmazlenosti a nedospělosti. Tohle mi snad zkončilo ve čtrnácti...
řeknu si a posadím se na postel...

Pozemky

Pokrčím rameny po Peterově odchodu.

Většina lidí boje kecání nepochopí, jako tenhle. Achjo.

Rozhodnu se, že půjdu zpátky do pokoje. Když dojdu do chodby s pokoji tak nakouknu k němu.



Víš kdybys poslouchal hlavou, zjistil bys, že neoznačuju někoho jako blondýnu kvůli barvě. Slovo blondýna považuju jenom za urážku vyfintěnejch holčiček co si nechávaj čtyři hodiny dělat nehty, který jim vydrží na jeden večer. Ještě mě moc neznáš, takže moje keci nemůžeš pochopit.

Oznámím mu s úsměvem.
A mimochodem. Dobrý brzdy.
Dodám hlášku z jednoho z mích nejoblíbenějších filmů, zavřu dveře a jdu do svého pokoje, co je hned vedle.

No tak to vypadá, že sem tu pořád sama.

Pokoj

Rozmazlená, ale budu si s ní rozumět, časem. Škoda jen, že nenávidí hip-hop, přitom tak dokonalej styl.
pomyslím si a vyskočím z okna.
Nyní musím jít obhlédnout další věci
řeknu si a zamířím k tělocvičně. Její dveře jsou skutečně zamčené a tak vyrazím zase o dům dál.
Celou tuto procedůru opakuji ještě u několika budov, u některých dokonce vyšplhám na jejich vyžší patra. Chci si co nejlépe udělat obrázek o tom, jak to tady vypadá.

Jakmile to dokončím, vylezu na hlavní budovu a slezu z druhé strany k pokoji Ráchel. Trošku se sesunu na parapet a ocasem lehce poklepám na sklo. Až příjde, promluvím.
konečně jsi dokouřila, chceš se podívat na střechu?

Obývací pokoj

Chvíli jen tak sedím v docela pohodlném křesle.

Začínám mít chuť na žvýkačky. Asi si pro ně dojdu do pokoje, řeknu si v duchu a vyrazím směrem ke svému pokoji.

Ještě než vyjdu z obývacího pokoje se otočím a rozhlédnu se po místnosti.

Vypadá to tu vcelku obstojně. Asi to tu budu mít i rád, pomyslím si a usměju se.
Poté vyrazím do schodů, které cestou nahoru z nudy počítám.

Vyjdu s chody a v chodbě někoho vidím. Sundám si své sluneční brýle, abych lépe viděl co je ta osoba zač. Je to nějaký týpek s dredama.

Jakmile ho míjím tak na něj kývnu na pozdrav.

Můj pokoj
Ležím v posteli na pokoji.
To sem zvědavá jestli se ke mě někdo přistěhuje. Nevadí mi být sama, ale stejně. Aspoň s nějakou holkou bych se tu bavila.

Když uslyším klepání na okno usměji se a vstanu.

Na střechu? No z výšek nejsem nadšená, ale vydržím to.

Otevřu okno dokořán.
Když mě nepustíš, tak klidně, stejně to zatím nevypadá, že by se ke mě někdo přistěhoval.

Sednu si na parapet a podívám se dolů.

Díky bohu to tak moc vysoko ještě není.
Potom se podívám na něj abych zjistila, jestli si všiml mého strachu.
Trochu se výšek bojím, ale neboj omdlívat ani tak něco nebudu.

Stěna

Oká, beru tě za slovo.
Chytím se zády k Ráchel jednou rukou za jednu stranu, druhou a zdruhou od okna a ocas jí obvynu kolem pravé nohy.
Naskoč, neboj se, ty ruce mě ještě nezklamali, a to jsem jednou nesl na půdu závaží od posilovacího stroje, měli sto patnáct kylo, pěkně z toho bolí záda.
řeknu a když naskočí, obvynu jí celou kolem dokola ocasem, kolik stačí.
Poté se přehoupnu tak, abych byl čelem ke zdi a pomalu začnu lést nahoru. Není to hbyté jako obvykle, ale i tak lezeme poměrně rychle. Když dorazíme nahoru, položím ráchel na vrchní pilíř a sám si sednu vedle ní.
Možná jsem tě neměl pouštět, jak často mám tak pěknou holku na zádech.

Střecha

Když lezeme po zdi nahoru, tak se ho chytím za záda trochu pevněji, s úlevou dosednu na pilíř a podívám se na něj.

Zato na ocasu jich míváš hodně,že?
Zeptám se a ušklíbnu se.

Asi sem vážně ještě v pubertě, ale já prostě takový dvojsmysly nemůžu přehlídnout.

Rozhlédnu se okolo.
Páni to je úžasnej výhled.
Vítr mi sfoukne vlasy z obličeje a ,položí, mi je přes jedno rameno.

Takže jak jsi přišel na to, že máš takovouhle schopnost?
Zeptám se ho. Upřímně mě to zajímá. Doufám, že se to dozvím i o ostatních co tu jsou.

Střecha

No, vzhledem ke svému osacu jsem moc holek opravdu neměl, popravdě žádnou. Oni se toho normální lidi poměrně bojí.
Naštěstí jsem si našel dva kámoše, kteří semnou blbli a tak.
To oni ze mě udělali hopíka a s nima jsem začal chodit na basket, na gymnastiku a poté i na paurkour. Byli to moji nejlepší kámoši, ale bohužel se odstěhovali do Evropy.

No a ohledně té mé schopnosti, je to jednoduché.
Byly jsme natáčet video na paurkour lance a na oleji mi podklouzla noha, takže jsem neskočil. Byl bych mrtvej, ale naštěstí, když jsem se rozplácl o protější stěnu, zůstala mi na té holé stěně jedna ruka vyset. Nemohl jsem se ale uvolnit, tak mě sundavali hasiči. Poté jsem to zkoušel a dosáhl jsem tohoto stádia, ale věřim, že tím to nekončí a ejdnoho dne třeba budu chodit po hladině nebo budu umět lítat a tak...
řeknu a podívám se dolu. Opravdu už docela slušná výška, ale viděl jsem lepší...

Střecha

Neboj. Myslím, že holkám tady nebude ten ocas vadit. A jestli tě to potěší - já taky popravdě žádnou holku neměla.
řeknu a mrknu na něj.

Znovu se podívám dolů a chytnu se trochu pevněji.
To si měl docela dost velký štěstí. Ale zase kdybys tenkrát skočil, tak bys tu schopnost buď nezískal, nebo bys o ní nevěděl. Já sem na svojí schopnost přišla úplně jednoduše. Vždycky když sem se rozčílila nebo.. no nebo prostě když sem byla v nekontrolovatelný náladě, tak začal foukat strašněj vítr. Jednou mě napadlo, že už to asi nebude náhoda. A dneska už umím zvedat i těžší předměty.

Znovu se rozhlédnu okolo.

Až budeš umět chodit po hladině, tak si rezervuju procházku.

Nová škola

Jedu autem do nové školy a přemýšlím, jaká asi bude. Konečně se naučím líp ovládat svou schopnost a taky tam bude víc takových lidí jako já. Cestou ke škole se dívám ještě z okna a přemýšlím, kdy zas uvidím své rodiče a sestry.
Po příjezdu k zajímavě vyhlížející budově si vylezu s auta, vezmu si tašku s věcmi a dojdu ke shromáždění lidí, kteří nejspíš na něco čekají.
Po chvíli vyjde ředitelka a pronese svou řeč. Takže je to telepatka.
Vzhledem k tomu, že si všichni vezmou své věci a jdou si vybrat pokoj, tak udělám to samé a jdu si najít nějáký prázdný pokoj.
Cestou se rozhlížím a začínám obdivovat místní budovy a atmosféru. Vejdu do budovy, kde má být ubytovna a snažím si najít nějáký prázdný pokoj, když si mě najednou odchytne nějáký kluk s drdoly.
"Já jsem Andy. A před školou to nic důležitýho to nebylo. Ředitelka mluvila o tom, jakou má radost, že se budeme učit zdokonalovat své schopnosti zrovna na téhle škole a že se máme zabydlet v prvním patře."
Prohlédnu si tě a ještě dodám. "Můžu být s tebou na pokoji ? Moc se mi nechce hledat nějáký prázdný. Jinak moje schopnost je tvorba a ovládání ledu, a co tvoje ?" Na ukázku vytvořím do rozevřené dlaně nůž, i když ten nevypadá moc realisticky.


- Vzhled: Vysoká, atletická postava (189 cm) a širší ramena. Černé krátké vlasy, vzadu trochu delší a průzračně modré oči. Pravidelný a souměrný obličej (pohledný XD )
- Povaha, zvyky: Racionálně přemýšlející kliďas "pohodář". Milý a starostlivý, přátelský, rád se směje.

Chodba

Vyrazil som s izby aby som si to tu lepšie obzrel.
Ako tak kráčam po chodbe zbadám niekoho,chvílu si ho prezerám a keď bol až pri mne kýval na mňa,považoval som to ako pozdrav a preto som kývol hlavou smerom hore na znak pozdravu.
"Neznámi" vošiel do izby,chvílku som počkal pretože som chcel ísť s ním,nerád chodím sám.
Dotyčný nakoniec vyšiel z izby s žuvačkami v ruke.Hneď ako vyšiel som ho trochu pozastavil.
Hej...
Upozorním na seba a pristúpim k nemu,podám mu ruku a vravím:
Nazdar,ja som Chris.Som tu nový a nie som moc samotársky typ.Môžem ísť s tebou?
Vravím trochu znepokojeným hlasom pretože som v úplne novom prostredí a ešte som tu moc nezvykol.
Rád by som si to tu obzrel bližšie a nie len s auta... hovorím si sám pre seba s nádejov že "neznámi" ma tu prevedie,celkom sa ponáhlal asi si išiel len pre tie žuvačky a hybajs naspäť kde bol....pôjdem za ním ,tam kam pôjde by mohlo byť aj viac ludí...

Chodba>for Andy

Zatial čo "neznámi" bol v izbe,dorazil niekto s taškami...
Ďalší "nový"..... hovorím si
Keď ku mne pristúpi spýta sa ma či môžem byť somnou na izbe.Prikývnem a vravím:
Ja som Chris.Jasné môžeš zatial som tam sám.Izba č.8 ,na mojej posteli už mám veci takže svoju postel rozoznáš.
Trochu ma prekvapilo že na mňa hneď vyvalil svoju schopnosť,pýta sa ma na majú schopnosť a tak mu kludne odpoviem:
Ja viemm ovládať flóru,stromy,piesok a horniny,ale nič zatial neviem dokonale ovládať. otočím sa na malú palmu ktorá bola na chodbe,začnem sa sústrediť a v tom vedla palmi vyrastie ďalšia palma ale omnoho menšia a mladšia.
Doriti,zase som to nevytiahol vyššie ako predtím. v mysli sa hodnotím a spomínam na tu palmu u mojej mamy v záhradníctve...

//MH: môj úvodný príspevok sa celý doplietol ale dúfam že sa s tímto dá pokračovať :D (myslím to že som si nekoho odstavil na chodbe) //

Chodba

Procházím chodbou a kývnu hlavou na osobu stojící na chodbě, která na mne taky kývne. Projdu kolem něj a pokračuju do svého pokoje, kde si vezmu jednu žvýkačku do pusy a zbytek balíčku si hodím do kapsy.

Vyjdu ven z pokoje, který za sebou zavřu, a vyrážím zpátky do obývacího pokoje.

Cestou mě ovšem osloví ona osoba, kterou jsem potkal před chviličkou.

"Zdravím... Já jsem Jim... Jsem samotářský typ, ale klidně pojď se mnou... Jsem s Gaelikem domluvený, že se sejdem v obývacím pokoji...", řeknu s úsměvem a podáním ruky.

Po našem stisku rukou se otočím k odchodu a řeknu:
"Pojďme..."


Vyjdu dolů do obývacího pokoje. Tam se usadím do křesla a sleduju okolí.

Jim

Ehm...ani neviem kdo je Gaelik,ale asi ho čoskoro spoznám...
hovorím si v duchu a trochu sa usmievam na Jima ktorý si zjavne myslí že tu každého poznám.
Vyrazím rovno za Jimom až sa dostaneme do obývacej miestnosti.

Obývací pokoj

Sadnem si oproti Jimovi a pozerám na neho,aby reč nestála spýtam sa:
Podla mojich informacíí je táto škola pre nadaných ludí,no nadaných by som skôr zamenil za slovo zvláštných.Chodia sem ludia s nejakou schopnosťou.Moja schopnosť je ovládanie flóry,stromov,piesku a hornín,ale nič mi zatial nejde poriadne.
Hvoroím ale nie sklamane,odmlčím sa a pokračujem:
Aká je tvoja schopnosť?
Spýtam sa a čakám na odpoveď,popri tom si obzerám miestnosť...

Schody

Jdu po schodech a horní patro vypadá prázdně. Myslel jsem si že tu zahlédnu nějaké profesory, ale asi i oni potřebují chvíli volna, tak na posilovnu kašlu a nebudu je rušit. Jaká škoda, chtěl jsem si trochu zaposilovat protože jsem vypadl z formy a ten Jim dokonce vypadal že by mně lehce zvládl jistit i kdybych zvedal 90Kg na Bench (typ posilování kdy ležím a zvedám nad sebou činku, je zapotřebí partner protože kdyby mně zklamaly svaly činka by mi pravděpodobně rozdrtila hrudní koš a zabila by mně- jen pro ty co neví)

Nakonec mi nezbylo nic jiného než se na posilovnu vykašlat a vrátit se do obývací místnosti. Tam seděl Jim a nějaký týpek který vypadá že doma pěstuje trávu ve velkém. Ani netuším proč mně to napadlo, ale ty dready, ten pohled, ty vousy... Tak s tímhle nehcci mít nic společného... ikdyž, neměl bych ho odsuzovat dřív než ho poznám, cokdyž je jiný než si myslím. Však když lidi vidí mně taky si mohou myslet blbosti. No, zkusím ho oslovit a uvidím jaký je.

Tak s tou posilovnou to vypadá bledě Jime.

řeknu s né příliš nadšeným výrazem na tváři, poté se otočím na toho druhého a pozdravím ho.

Ahoj, já jsem Gaelik. předpokládám že tu jsi nový jako asi všichni které jsem dnes viděl, že?

Poté se posadím vedle nich a zeptám se

tak co podniknem? nevím jak vy, ale mi se nechce prosedět celý den.

Obývací pokoj

Chris si sedne proti mě a řekne mi o svých schopnostech.

"To máš velmi užitečnou schopnost",
řeknu s úsměvem a dodám:
"Takže ty věci umíš jak vytvářet tak ničit, že? Já věci jen ničím."

Dořekl jsem poslední větu a začal se tiše smát.
Zvednu ruce, které jsou nyní celé z oceli a ukážu je Chrisovi. Jak si je prohlédne, tak si je zase proměním zpět a zvednu se. Chytím jednou rukou opěradlo křesla a zvednu ho bez námahy nad hlavu, ale dávám při tom pozor, ať nic nerozbiju.

V tu chvíli slyším, že jde někdo po schodech a položím křeslo zpět.

Objeví se Gaelik a řekne mi o posilovně.

"Dobrá tedy", řeknu a znovu si sednu.

"Zrovna jsme tu probírali naše schopnosti... Chceš se pochlubit?", zeptám se Gaelika se skromným úsměvem.

Obývací pokoj

S prekvapeným výrazom ozerám nato ako Jim zdvíha kreslo,a ešte k tomu bez námahy.
Nechápavo sa spýtam:
Načo si sem vlastne prišiel?Veď bez problémov zdvíhaš kreslá.A keby si niečo zdvíhal s námahou tak to musí byť poriadne tažká vec.Ako chceš zdokonalovať tvoju schopnosť?.
Odmlačím sa a pokračujem:
No,vcelku áno,viem veci ničiť a tvoriť ale nie je to nič extra.Viem spraviť len malé veci.

Vtom Jim položí kreslo,počujem že niekdo ide zo schodov a tak sa pozerám smerom na ne.Víde odtial nejaký týpek,ešte som ho nevidel.
Pozeral na mňa ako na nejakého feťáka...
Ako vidím prvý dojem zo mňa ludia moc dobrý nemajú...
Začal niečo hovoriť o posilovni,už som sa tešil že si pojdem zacvičiť alenakoniec oznámil že telocvična je zavretá.
Ten čo práve prišiel sa otočil smerom ku mne a pozdravil ma...Aspoň že tak...
Odzravím ho takým hlasom aby som dojem feťáka zmazal:
Čau,ja som Chris.Ano som tu nový,sú tu vôbec nejaký ludia ktorý tu už sú dlhší čas?Okrem profesorov.
Spýtam sa a potom sa pozrem na Jima ktorý spomenul schopnosti.
Pozrem sa na Gaelika a čakám na odpoveď na moju aj Jimovu otázku...

Obývací pokoj

Chris mně pozdravil a udělal na mně dobrý dojem, vypdá jako pohodový týpek. Poté se zeptá na něco co mi taky vrtá hlavou. Kde jsou žáci vyššího ročníku? chvíli už jsem nad tím přemýšlel a tak se mu pochlubím s mou teorií.

No... řekl bych, že ani omylem tu nejsou lidi se stejnýma schopnostma. A navíc předpokládám že některé schopnosti mohou mít ničivé účinky.stejně jako ta mojepomyslím si zklamaně A proto asi jezdí cvičit mimo areál školy. představ si že je někdo super-rychlý. Takové osobě by asi tělocvična nestačila, na rozběhání by si třeba oběhl celou Hadriens Wall (zeď táhnoucí se napříč celou anglií) Nebo si představ někoho kdo ovládá exploze, udělal by tu z toho kůlničku na dříví. věřím že jsou někde mimo školu, na nějakém skrytém místě. možná přímo na nějakém ostrově.

dopovím svou myšlenku a uvědomím si že naprosto přehlížím Jima, tak se na něj otočím a odpovím mu

Tak to si nemyslím že je dobrý nápad, zaprvé jsi mně vyzval aniž bys mi ukázal co umíš. Znáš to, člověk se stydí dokud někdo nevystoupí z řady jako první. A zadruhé, přišel jsem tady abych se svou schopnost naučil ovládat. Je poměrně nebezpečná dokonce i mi samotnému když ji použiju v plné síle. Umím to sice dost omezit, ale kdo ví co se může stát, nechci riskovat (ne předtím než se podívám co umíte vydva)

poslední větu řeknu tišeji a s temným úsměvem

Obývací pokoj

Než si Gaelik sedne, tak Chrisovi odpovím:
"Jsem tu hlavně proto, že tady jsem mezi svýma... Mí rodiče mou schopnost nikdy nepřijali..."

Poté si vyslechnu menší rozhovor mezi Gaelikem a Chrisem.

Pak se ke mě otočí Gaelik a odpoví mi na mou otázku ohledně schopností.

"Máš pravdu... Nejdřív ukážu co umím já, aby to bylo něco za něco", řeknu a zasměju se.

Postavím se a sundám si svou černou, koženou motorkářskou bundu. Úhledně ji složím na křeslo a vytáhnu si své tílko z kalhot. Poté praštím pravou pěstí do své levé dlaně a proměním se v ocelový kolos.

Vzpřímím se a za zamrkám.
"Tohle je jen první část mé schopnosti", řeknu na vysvětlenou.

Poté se proměním zpátky a obleču si bundu. Hned jak se obleču, tak zas chytímjednou rukou křeslo za opěradlo a bez námahy ho zvednu nad hlavu. Opět ho zvedám tak, abych nic nerozbil.

Chvíli ho nechávám nad hlavou a pak ho pomalu položím.

"A tohle je druhá část mé schopnosti....", řeknu a sednu si na ono křeslo.

"Tak co ty?", řeknu vlídným hlasem Gaelikovi.

Obývací pokoj

To je pěkný trik, nemáš přezdívku "plecháč?

Zasměju se, ale po chvilce zvážním. Navážu na téma které zmínil Jim když mluvil o rodině, protože moji adoptivní rodiče o mojí schopnosti nikdy nevěděli protože jsem se vždycky bál přesně této reakce.

Jde pochopit že se toho lidi bojí. Předpokládám že jsi velice odolný nemluvě o tvé ohromné síle. Ale tyhle všechny považuji za hlupáky. Jako příklad bych se pochlubil že jsem chodil do bojových sportů. Spolužáci mně mněli za bitkaře, mysleli že jsem prostě hajzl co za školou bije malé děti a krade peníze na oběd. Přitom já mám prostě jen rád boj samotný, ne ten pocit když někoho složíš na zem, ale tu chvíli kdy bojuješ, hodnotíš soupeře, porovnáváš s ním sílu a rychlost a snažíš se ho přechytračit

Jak vždycky říkával můj strýček, ani ten nejostřejší nůž není nebezpečný dokud se nedostane do ruky pitomce, a těch pitomců je plnej svět!

Uvědomím si že zase mluvím až moc tak se vrátím k Jimově otázce ohledně mojí schopnosti.

No vypadá to, že nemám na výběr. Když dá muž slovo, mněl by ho dodržet. Ale neměj mi za zlé, že ukážu pouze tu nejnicotnější verzi toho co umím. Chci si sice prohlídnout celou školu, ale pro dnešek bych ošetřovnu rád vynechal.

Sundám si z ruky náramek. Je z obyžejného železa, ale má hrubší kroužky řetízku než obyčejné náramky a je na něm jeden plochý článek s vyrytým vlkem.

Položím náramek na stůl. Odstoupím pár kroků a natáhnu pravou ruku. Chvíli se soustředím jako bych něco nabíjel a zničeho nic ukážu prstem na náramek. c prstu mi vyletí modrý blesk, trefí náramek a odhodí ho někam do místnosti. Rychle náramek najdu a sednu si zpátky do křesla (náramek si dám zpátky na ruku).

Je to užitečné tak leda na dobíjení baterií v autě. A svou "druhou" část schopnosti... no... snad se mi to podaří vyvolat slabě, jestli ne... zkončím na ošetřovně.

vyvolám v ruce slabounký proud hmoty... Vypadá to jako plamen svářečky nebo tak něco. je modrý a je na celé mé dlani. Při bližším pohledu to je malinký ale široký kužel elektřiny.

Zapomocí tohodle se chci naučit lítat. Má to jen dvě vady, zaprvé se mi strašně blbě drží rovnováha a zadruhé se mi míchají schopnosti. a teď si představte že si chci nabít baterii v autě a místo toho se mi zapne tahle tryska dost silná nato aby mně odhodila na druhý konec místnosti.

Obývací pokoj

Na Gaelikovu otázku ohledně mé přezdívky mu odpovím:
"Doteď jsem neměl přátele... Proto nemám ani žádnou přezdívku..."

Poté s napětím sleduji Gaelika, který nám předvádí své schopnosti.

Po chvíli mu z ruky vyletí modrý blesk, který trefí Gaelikův odložený náramek. Ten se po zásahu proletí po pokoji.

Jetli tohle je ta nejnicotnější ukázka jeho síly, tak radši nechci vidět jeho plnou sílu,
řeknu si v duchu a usměju se.

"Tak ty metáš blesky... Hmm... zajímavá a velmi nebezpečná schopnost...", řeknu se zájmem a podívám se na Chrise, který stejně jako já sleduje Gaelikovo počínání.

Poté se Gaelik zmíní o druhé části jeho schopnosti a ukáže nám kužel energie, vycházejícího z jeho dlaně.

"Takže díky téhle.... ehm... trysce, umíš létat... nebo spíš tě to tedy asi vyhodí do vzduchu, že?", zeptám se ho se zájmem v obličeji.

Obývací pokoj

Je příjemné mluvit o věcech jako jsou schopnosti které mám. Doteď jsem o nich s nikým nemluvil ze strachu že mně lidi budou nenávidět a lovit jak škodnou zvěř, ale tady jsou stejní jako já. Začíná se mi tu vážně líbit. Pokusím se s Jimem rozvést rozhovor o mojem problému.

No... pokouším se to vyladit, ale je to složité, když jsem se posledně učil lítat tak mi místo energie vyletěly z rukou blesky. Popálil jsem si nohy a dostal jsem pecku proudem. Ještě dvě hodiny jsem ležel na zemi než jsem se oklepal (od té doby schopnost vždy použiju nejprve slabě a pak pomalu přidávám). Krom toho mívám ruce u pasu když chci letět a proto se mi strašně blbě drží rovnováha.

Vzpomenu si na tvrdý pád po letu přes louku a chytím se za rameno které jsem si tehdy narazil při dopadu.

Vcelku se zajimám o studie. Přečetl jsem si několik knížek fyziky a asi nejjednodušší řešení by bylo snížit mé těžiště... jinými slovy, musím si sehnat těžké boty... hodně těžké... minymálně 10Kg. A nebo se musím naučit prostě líp držet rovnováhu.

otevřu dlaň a mezi prsty mi skáčou jiskry, trochu to šelestí a tvoří to jakoby kopuli (jiskry propojují každý prst s každým)

Jediná skutečně bezpečná forma moji schopnosti je držet ji v dlani aniž bych ji vypustil. Dobře se přitom čte, je to lepší než noční lampička.

Pomalu se mi chce poznat víc a víc lidí jako jsou tihle dva, ale mám pocit že i mezi "zvláštníma" jsou takoví co by mně neměli rádi. Snad tu brzy najdu další sympatické studenty.

Nějaký pokoj

Hodím si tašku do nějakého pokoje. Myslím že tam zatím nikdo není protože tam žádná taška nebyla.

Chodba
Poté vyjdu na chodbu s tím že se půjdu podívat na pozemky nové školy. Cestou koukám po studentech a dělám si první dojmy. Dojdu až před školu a tam si někde najdu třeba povalenou kládu, tam se posadím opřu se a v klidu relaxuji.

Pozemky
Po chvíli relaxování vytáhnu žiletku a začnu si s ní hrát. Položím si jí na dlaň a tam se vznese a začne rotovat nad mojí rukou poté dám ruku dolů a soustředím se abych jí držel pouze myslí. Více méně se mi to daří a žiletka se udržuje celkem v klidu.

Po chvíli zaslechnu nějaké hlasy, myšlenky se mi rozletí a tudíž už jí neudržím ve vzduchu a vylétne směrem k mojí ruce kde vytvoří celkem dlouhou řeznou ránu.
Sakra!...
Ale jinak na ránu vůbec nereaguji. Řezné rány mi nevadí občas se řežu i sám.

Ten šílenej den..
,,Nikam nejedu," odseknu tátovi. Mám ho moc ráda, ale tohle vážně přehání. Copak jsem nějakej cirkusák, abych jela do tý zvláštní školy, kde bych se měla naučit zvládat svou "schopnost"?! Ne!
,,O tomhle nebudeme diskutovat. Prostě pojedeš - a sbal se, nebo tam pojedeš jen takhle," odpoví mi a odejde z pokoje. Dokonce slyším Christinu, jak mu říká, že jsem moc rozmazlená!
Na chvíli mám pocit, že vybuchnu. Kdybych zvládala lépe své prokletí, umřela by za pár dní na dehydrataci.
Já jí tak nesnáším...! pomyslím si naštvaně. Nakonec ale přeci jen vytáhnu světlounce žlutou tašku a naházím do ní nějaké oblečení - rifle, trička, mikiny,... Taky nezapomenu na různou kosmetiku a oblíbená dvd, cd a knížky.
Převléknu se do riflové mini a zářivě žlutého trika na ramínka. Místo oblbených botasek vklouznu do stejně zářivě žlutých žabek.

,,Ahoj, tati. Nazdar, Christino," rozloučím se s tátou a jeho přítelkyní. Samozřejmě nezapomenu na opovrhující tón, když mluvím na Christinu. Pak nastoupím do auta.
To bude nuda napadne mě. Řidič si mě nijak nevšímá a tak začnu poslouchat různý písničky z mp4.

,,Už jsme tady," upozorní mě řidič a já vykouknu z okna. Nevypad to až tak špatně, ale Oxford, který s budovou sousedí, vypadá lépe.
,,Hm.. Díky za odvoz," řeknu řidiči poněkud ironickým tónem a vystoupím. Stoupnu si tam kam ostatní a ztiším hudbu.
Pak uslyším hlas ve své hlavě. Ani neslyším krátkou větu celou - vzápětí se kolem mě totiž vytvoří jakási skla - zvenku odrážejí obraz. Pokud by se je někdo pokusil zničit, nevyšlo by mu to.
Klid... říkám sama sobě. Tahle schopnost je vážně šílená.
Až téměř po minutě zklidním sama sebe natolik, že se mi podaří skla - osobně tomu říkám zrcadla - zničit. No dobře, zničit není to správné slovo. Zrcadla prostě zmizí.
Tak si to pro příště odpusť pomyslím si, když zaslechnu, že to byla ona.

Pak se všichni rozejdou a okamžitě si zabírají pokoje. Chvíli počkám, než opadne největší nával. Zjistím, že pokoj číslo 9 je ještě volný, což beru jako plus. Devítka je mé oblíbené číslo.
Zalezu si do pokoje. No, až tak úžasné to není.
Kde jsou postele s nebesy? Kde je konfigurace? uchichtnu se sama pro sebe. To i v těch Bradavicích to měli lepší - nemluvě o Rowanu!
Zaberu si jednu postel, tu více napravo. Hodím si na ní tašku a napůl se svalím, napůl si sednu vedle ní.


Popis:
Průměrně vysoká (necelých 170cm) barvená blondýnka s tmavohnědýma očima a světlou pletí. Celkem hubená, avšak na správných místech i zaoblená. Vlasy se lehce vlní po lopatky.

Střecha

Vážně je tu dobrý rozhled.
řeknu a sebejistě se začnu po střeše procházet.
Já ale zkočil, jen jsem nedokázal doletět na protější střechu, prostě jsem se rozmajzl o zeď.
No, doufám že tě nenaštvu, nechtěl bych, aby se o mě opřel vítr zrovna teď.
převrátím se a začnu chodit po rukou. Je to docela sranda ručkovat na střeše...
Dělal jsem taky break dance, ale u toho jsem nezůstal, bohužel mi ta zadní část trošku vadila.
Ale což, člověk nemůže dělat všechno co chce. Štestí jen, že můžeme dělat aspoň něco
Obrátím se na nohy, jako bych dokončoval hvězdu a posadím se vedle Ráchel.
A hrala si volejbal profesionálně nebo jen tak pro zábavu?

Jdeme to tu prozkoumat
Po asi pěti minutách se donutím se zvednout. Dveře pokoje a sebou zavřu a porozhlédnu se po chodbě. Nikde nikdo. Sejdu tedy po schodech do přízemí.
Chvíli se rozhlížím po chodbě. Z toho obývacího pokoje je slyšet hluk - no, spíš jen hlasy. Nakouknu ale napřed do kuchyně, kde (alespoň doufám :D) nikdo není.
Takže vyrazíme do obýváku.
,,Ahoj," zazubím se na všechny přítomné a sednu si na jedno z křesel (pokud tam jsou..). To, že jsou tam vlastně jen kluci, mi ani moc nevadí.
Doufejme, že po mně nebudou chtít ukazovat mojí schopnost pomyslím si, když zaslechnu část jejich rozhovoru.

Obývací pokoj

Poslouchám Gaelika asouhlasně a chápavě přikyvuju.

"Myslím, že tady ti pomůžou zdokonalit tvé schopnosti. A časem ti určitě dopomůžou i k tomu letu", řeknu s úsměvem.

Poté co Gaelik řekne "vtip" o lampičce se začnu smát.

S tímhle týpkem si budu rozumět.... Má smysl pro humor
pomyslím si v duchu a plácnu se přes koleno.

Chvíli na to přijde nějaké děvče, které nás pozdraví a sedne si k nám.

"Zdravím... Já jsem James, a ty?", zeptám se vlídným hlasem a s úsměvem na obličeji.

Střecha

Neboj. Stáčím všechen vítr kolem od toho co jsi mě sem posadil.
Oznámím mu hned jak začne chodit po rukou.
Víš je to zvláštní. Já umím dát docela dost dobrý vrchní podání ale nikdy sem neudělala ani stojku, protože se prostě na rukou neudržím.
Počkám až přestane s vystoupením a sedne si ke mě.

No volejbal jsem hrála chvilku profesionálně. Ale jen asi rok a půl. Jinak pro zábavu. Znáš to. Občas prostě z rozčílení či radosti ten míč najednou vlítne do zdi takovou rychlostí, že se do ní zaboří. Pro takovej život jsou tyhle schopnosti blbý. Ale jsem ráda, že jí mám.
Trochu si poposednu aby se mi líp drželo.

Víš až ty budeš chodit po vodě, tak já se třeba pomoci větru naučím lítat, nebo aspoň popolítávat. Dáme si na nějaký jezero deku já ho budu držet ve vzduchu a uděláme piknik.
Řeknu a usměju se.
No to se sice nestane, ale to je jedno. Stejně si jednou zaletím jen tak nad moře. Já to dokážu. Věřím si.... trochu si věřím. Dobře možná, že to nedokážu, ale možnost tu je.
Hele co takhle jít omrknout i ostatní lidi?

Obývací pokoj

Jim mně uklidní s tím že moji schopnost dokážu ovládnout. Chvíli nato zaslechnu kroky. Z Jima jsem si snad udělal kámoše, ale nechci aby mou schopnost znal kdokoli jiný než ti co jsou v místnosti. Kruci... a právě teď mi jiskří prsty... zhasni! vypni se! dost! proběhne mi pár zmatených myšlenek hlavou. Místo abych se soustředil a svou schopnost ovládl, tak rukou zmateně zatřepu jako by hořela a já chtěl plamen uhasit. to však na jiskry nezabere a tak ruku položím na opěradlo křesla abych svou schopnost "típl" jak cigaretu.

V té chvíli vejde krásná dívka do pokoje a pozdraví nás. Jim se ji představí. Já v té chvíli sundám ruku z opěradla odkud jde slabounký obláček dýmu.

Postavím se jak mi velí vychování a řeknu.

Těší mně, já jsem Gaelik.

poté si zpátky sednu do křesla s kamennou tváří bez emocí a dělám jako bych vůbec o ničem nevěděl

je to jen malá spáleninka... možná má rýmu a ani to neucítí.... nikdo si vůbec ničeho nevšimnul, tak žádný stres.

Střecha

Jestli budeš chtít, tak tě stojku naučim, není těžká, je to jen o jistotě. Na stojku vlastně ani nepotřebuješ sílu, stačí propnout ruce a kosti tě uržej samotné.
Podívám a dolu a poté s přidřepnu s ocasem volně na zemi.
Tak naskoč, pujdem dolu.

Ten piknik, to neni špatnej nápad...
Víš co, někdy si zajdem na uplně klasickej piknik, co řikáš?
Nepochybuju o tom, že bychom neměli vycházky, jsme přeci jen skoro dospělí.
Poté pomalu slezu s Rácehl na zádech dolu. Dělá mi trochu problém odolat pokušení skočit na protější stěnu a odrazit se do ní zpět. Obyčejně bych to tak udělal, ale přeci jen mám na zádech pasažera...

Obývák
Dva z kluků se mi představí.
,,Aurelia.. Ale všichni mi říkají Aury," odpovím jim s úsměvem. Téměř okamžitě poté ucítím spáleninu.
To tady kouřili nebo co? pomyslím si. Pak si však všimnu, že ten kouř jde z opěradla křesla toho Gaelika.
Taky jméno napadne mě ironicky. No dobře, já mám co říkat, ale aspoň se to dá vyslovit, že.
,,Co tu řešíte?" zeptám se jich. Na ten kouř se raději neptám - jsou věci, na které je lepší neznat odpověď, že...
Tak teď mě zajímá s čím vytasí pomyslím si. Protože jestli je má teorie správná, ten Gaelik dělal něco se svou schopností a nechtěl, aby to někdo viděl. A pokud není, tak je to celkem jedno.

Obývací pokoj

Dívka, která zrovna přišla se nám představila a prohlídla si Gaelika, který spěšně "típal" svou ruku. Poté se nás zeptala co tu řešíme.

"No... ehm... Debatovali jsme o našich schopnostech.... A taky o schopnostech ostatních studentů...",
řeknu v odpověď a podívám se na Gaelika.

Opravdu nenápadné Gaeliku,
řeknu si v ducho a usměju se od ucha k uchu.

"Nevíš jestli jsou tady i nějací starší studenti? Zatím jsme tu narazili jen na ty co přijeli těmi černými auty",
zeptám se Aury.

Obývací pokoj

sedím nervózně na křesle. Sice mám kamennou tvář, ale pomalinku se začínám trošku potit, tahle situace mi je totiž trapná. Jim vysvětlí o čem mluvíme načež navážu s milým úsměvem slovy.

Předpokládám že ty asi nechceš říct co umíš dokud jsme u tohoto tématu...

Zamyslím se a zeptám se ostatních

Odkud vlastně jste? Víte jak to myslím... nejen místo, ale i rodinu a tak. Přece jen... jednu věc máme společnou, tak by mně zajimalo jaký jste až doteď vedli život. Třeba já jsem sirotek, staral se o mně strýc který byl zastřelen v mých 8 letech a poté mně adoptovali pěstouni. původně jsem kanaďan, ale moji pěstouni se přestěhovali sem do anglie, tak žiju v Londýnu. Jsou to milí lidé, vždy na mně byli hodní.

svůj proslov ukončím rádoby bez konce a čekám jestli na to ostatní zareagujou

Pokoj

Peter mě snese zase zpátky dolů. Vlezu do okna svého pokoje, kde stále nikdo jiný není. Počkám až vleze dovnitř i on a vykročím na chodbu.
Nikde nikdo. Kam se asi všichni zašili?
No je tu úplně prázdno. Možná budou dole v tý obývací místnosti či co to je.
řeknu mu a vyrazím ke schodům.

Obývací pokoj

Dorazíme do velké místnosti.
Tak tady jsou všichni zašitý.
Ahoj, můžem se k vám připojit?
Zeptám se ze zdvořilosti a vejdu dovnitř.
Rozhlédnu se po lidech co tu jsou.
Super konečně nějaká holka.
Trochu vám to tu smrdí ne? Nevadí vyvětráme.
Řeknu a nechám menší vánek proběhnout místností a vyfouknu ho ze dveří.

Obývák
No jasně, že o schopnostech pomyslím si ne moc nadšeně.
,,Vlastně ani ne," souhlasím s Gaelikem. Moc se mi nechce zase strávit nějakou dobu v kvádru.
,,Žádné jsem neviděla, ale doufám, že jsou," uchichtnu se. Vážně by to tu chtělo starší studenty.
,,Já jsem z L.A., z U.S.A. Moje máma začala brát drogy, když mi bylo sedm. Teď se léčí. Žijeme s tátou sami, ale on má momentálně přítelkyni - takovou strašně nepříjemnou ženskou," řeknu po chvíli ticha, když Gaelik domluví.
Týjo.. Já se jim tu zpovídám uvědomím si zaraženě.

Pak přijde nějaká další bloncka a za ní kluk s ocasem (předpokládejme, že přijde :D). Tiše polknu. Tohle je trošinku moc, ne?
,,Ahoj, já bych řekla, že jo.." odpovím bloncce.
Pak použije svou schopnost - alespoň hádám, že je její - ovládání větru.
Tohle je lepší než to moje pomyslím si.

Obývák

Následuji Ráchel do obýváku a hned další pěkná holka.
Bože, za co mě trestáš. Já se neumim bavit s klukama, natož s holkama a ještě k tomu tak pěknýma.
Raději se budu držet Ráchel a s ostatníma nekámošit, jen: Jo, ahoj, jak se máš? a tím to končí!!!

Ahoj lidi.
řeknu a jak jsem již ve společnosti více jak jednoho člověka, zní to poměrně nejistě. Doufám že mě hned nepošlou někam...
Místo nějakého poletování si raději sednu a sleduji co se bude dít dál...

Obývák

Vyslechnu si Gaelika jak mluví o svém původu a minulosti. Během jeho vyprávění jen chápavě kývu hlavou.

Poté si poslechnu o Auryně minulosti. Jakmile domluvila, tak jsem chtěl něco říct, ale přišla nějaká další dívka s klukem v patách.

Nově příchozí si změřím zvědavým pohledem, který mi ulpí na klukovi.

Vidím dobře?! On má ocas!! To je na mě moc
řeknu si v duchu a s úsměvem zavrtím hlavou.

"Zdravím... Jen se přidejte...", řeknu nově příchozím.

Poté se podívám po ostatních jestli se někdo neujme vyprávění o své minulosti. Jelikož se k tomu nikdo nemá, tak začnu já.

"Já jsem James... James Fergusson.... Vyrůstal jsem se svými rodiči v Doveru... v 16ti letech se projevila má schopnost a to tak, že mě ´převálcoval´ náklaďák... Rodiče to šokovalo a od té doby se mi vyhýbali... Až teď ndávno se nějak dozvěděli o tomto zařízení a poslali mě sem...", řeknu a na slovo převálcoval kladu ironický důraz.

Obývací pokoj

Do pokoje vstoupí další dvě osoby. Kluk který na mně neudělal moc dobrý první dojem kvůli hloupé kšiltovky a holka kterou jsem prvně obdivoval. Ráchel se zmíní o smradu přičemž nenápadně položím ruku na spálené místo na křesle.

Na okamžik vstanu a oboum nově příchozím podám ruku se slovy

Ahoj, já jsem Gaelik.

Po vyvětrání místnosti se do rozhovoru pustí Aury a po ní i Jim (já si sednu a dám opět ruku na spáleninu)

To je poměrně zajimavá minulost. Vypadá to že každému z nás se stalo něco neobvyklého.

Jime, fakt do Tebe vrazil v plné rychlosti?? Chudák náklaďák, moc z něj asi nezbylo, co?

pousměju se a pomalu přejdu na svou kamennou tvář

Obývací pokoj
Podám Gaelikovi ruku a usměju se na něj.
Já jsem Ráchel.
Posadím se do křesla a prohlédnu si lidi okolo. Potom se zaposlouchám do příběhů.

Převálcoval ho náklaďák? Zajímalo by mě co má za schopnost. Nějakou sílu? Nebo že ho nemůže nic zranit? Páni. Proti takovým schopnostem se zdá ta moje tak trochu obyčejná.
Podívám se na dívku.

Ta holka je fakt pěkná. A život má jak moderní popelka. Docela sympatická.

Peter si okamžitě šel sednout, což mě trochu zarazilo. Vypadal trochu víc sebevědomě.
Možná to je kvůli ocasu. Tady se nemusí stydět, ale musí počítat s tím, že to člověka trochu zarazí.

Obývací pokoj

"Vskutku... Náklaďák byl na šrot... Bohudík to řidič přežil..., řeknu a usměju se a bezmyšlenkovitě si proměním pravou ruku v ocel.
"Nerad na to vzpomínám... ", dodám a usadím se hlouběji do křesla. Pak si teprve všimnu své ruky a proměním ji zpět.

Tak, a teď to ví každý.... Tedy téměř každý... pomyslím si.

"Tak kdo se teď pochlubí se svou minulostí?", zeptám se všech okolo.

Poté si vytáhnu balíček žvýkaček, který mám v kapse své černé, kožené, motorkářské bundy. Dám si druhou žvýkačku a schovám balíček zpět do kapsy.

"Takže?", řeknu nedočkavě a usměju se.

Doufám, že teď nevypadám moc nedočkavě, pomyslím si.

Obývací pokoj

Mĺkvo sedím na pohovke a počúvam rozhovor medzi Gaelikom a Jimom.
Začínam sa nudiť pretože Gelik sa pýtal čo pôjdeme robiť a aj tak si tu stále válame šunky.
V niekto príde...Žena!!!... skríknem si v duchu akoby som bol týždeň na súši bez kvapky vody.
Každý ju pozdraví a ja na ňu len kývnem hlavou.Nejak mi nieje do reči.
Po tom čo sa nám predstavila ako Aurelia *Aury* som ju začal očumovať od hlavy po päty:
Fuuu,to je kosť.Už som sa bál že tu budem len v chlapskej spoločnosti....Hneď sa mi bude lepšie zaspávať... hovorím si v duchu a premýšlam nad Aury.
Začnú sa rozprávať a už som chcel začať aj ja keď v tom prišla ďalšia blondcka:
Hmmm,radšej by som bral Aury,teda určite.... porovnávam Aury s druhou blondckou aj keď som si vedomí toho že ja tiež niesom žiadny krásavec.
Keďže som už išiel niečo povedať a prišla sem tamtá (Ráchel),znova som bol ticho,nemám rád keď sa rozpráva viacero ludí pretože väčšinou sa prekrikujú alebo si skáču do reči,a to ja fakt nemusím.
Skloním hlavu a zbadám že mi trochu vyrástli vlasy,preto si chytím dred a začnem si postupne všetky dokončovať.Popri tom pučúvam rozhovor medzi Gaelikom,Jimom,Aury a Ráchel ktorá sa práve predstavila....

Domov

Školní rok začal. Přijelo si pro mně auto, ale já už mněl vše krásně sbaleno na své motorce. Poprosil jsem řidiče aby ještě chvíli počkal, neboť jsem si zapomněl sadu první pomoci. Rychle jsem zaběhl do garáže a přinesl jsem od tama nářadí v pěkném pouzdru. Připevním ho k sedadlu motorky a nasednu.
Prosimvás mohl by jste jet pomalu? nerad bych Bráchu přetěžoval. Nejvíc se ji líbí sedumdesátka, tak ji prosím nepřekročte, pojedu za váma.
Nasadím si přilbu a vyjedu. Netrvalo příliš dlouho dojet ke škole. Všimnul jsem si motorky stojící někde poblíž brány tak tu svoji zaparkuji hned vedle. Z prostoru pod sedadlem vytáhnu prázdný velký batoh a nahážu do něj věci ze sedlových brašen. Poté opatrně odepnu pouzdro s nářadím a vesu ho v levé ruce. na zádech mám krom batohu ještě dlouhé úzké pouzdro. Těžko říct co v něm nesu, možná je to rybářský prut.

Škola

Vyslechnu si řiditelku a počkám co se bude dít. když se všichni žáci rozejdou, tak ještě jednou přijdu k mojí motorce, položím ruku na nádrž a tiše řeknu
Tak zatím ahoj Brácho. Zítra se zase sejdem. Zatím si odpočiň, já se tu mezitím ubytuju.
Otočím se a odcházím. Po cestě vidím nejrůznější lidi a začínám chápat proč je tohle "škola pro ty zvláštní".

první patro

Jdu na konec chodby. Už už chci sáhnout po klice když ze dveří vyjde James F. Otočím se a zapluji do protějšího zatím prázdného pokoje. Vybalím si všechny věci a pouzdro s nářadím si dám pod polštář. Povleču si postel a jdu se mrknout dolů za lidma. Kde jinde by trávili volný čas než v Obývacím pokoji.

Obývací Pokoj

Je tu docela plno. Zůstanu stát ve dveřích a pozdravím ostatní.
Ahoj, já jsem Rick a jsem tu nový. Jak se máte?

Tak tady zapadnu jak nic. vypadaj že se všichni tak trochu stydí a jsou nesví. když budu působit suveréně... určitě nic nezkazím.

popis: je mi 18 let. mám na sobě černé tryko a čistě černou volnou koženou bundu. kalhoty mám ryflové a taky černé. mám krátké černé vlasy a krásné kukuč :-D (viz obrázek)

Obývací pokoj

James vyzval nás ostatní aby o sobě něco řekli. CHvíli počkám, ale nikdo nezačne, tak začnu já.


No když ikdo nemluvíte, tak já vám klidně něco o sobě povím. Ale nejsou to žádný náklaďáky ani nic podobného. Jsem jenom normální holka z rodiny se dvěma dětma. Jediný nenormální na mé rodině je to, že když sem jako malá měla třeba noční můru, tak najednou začal v mým pokoji foukat hrozný vítr. Rodiče věděli o téhle škole už dřív, ale nechtěli mě sem pustit. Až když jsem jednou omylem svým větrem trochu pochroumala dům, tak si uvědomili, že potřebuju na schopnosti pracovat.

Řeknu zkráceně svůj příběh a ani nečekám žádné ohlasy.
V tom vejde do pokoje nějaký černovlasí kluk. Představí se jako Rick.
Ahoj Ricku. Já jsem Ráchel. A my všichni tady nejsme o moc déle než ty.
Tak to už stačilo. Nebuď ukecaná.

Na školních pozemcích na kašně

Sedím na kašně a jen tak si z nudy pokořuju cigárko. Sleduju nový a nový lidi jak chodí do budovy nebo ven.
Chvíli jen tak koukám do nebe. Oddechnu si.
A tady mám být..
Rozhlédnu se po celém pozemku. Pak se podívám na kluka co ke mě přišel a ušklíbnu se.
Nemá, ale já kouřím..
Mrknu na něj a když mě začne nabízet buchtu jen zakroutím hlavou a odejdu do budovy školy. Citíl jsem s ním nějak moc dobrou náladu. Z ledničky si vytáhnu nealko pivo a začnu popíjet. Opřu se loktoma o barový stůl uprostřed místnosti a koukám do místnosti vedle. Partička lidí si tam spokojeně vykládá. Seznamují se. Ségra litá venku s tím svým. Opět se napiju a potom odejdu k oknu a opřu se o jeho kraj a dívám se co se děje venku.

Obývák -> chodba
,,Aury," představím se bloncce - tedy Ráchel - a tomu klukovi.
Začíná se to tu sbíhat pomyslím si.
James a Ráchel odvypráví svoje příběhy. Zdá se, že tu snad všichni zvládají svojí schopnost lépe než já. A na tu mou se naštěstí zatím nikdo neptal.
,,Ahoj, Aury," usměju se na nově příchozího kluka, jakéhosi Ricka. Jeho otázku ohledně toho, jak se máme, záměrně ignoruju. Dotazy tohohle typu nesnáším.
I gotta feeling
That tonight's gonna be a good night
That tonight's gonna be a good night
That tonight's gonna be a good good night Tonight's the night night ozve se melodie z mobilu. Rychle se podívám na displej. Avrey.
Omluvně se usměju na ostatní, vezmu hovor a vypadnu na chodbu.
,,Ahoj... Nojo, už jsem tady," odpovím své nejlepší kámošce.
,,Mohlo by to být i horší," odpovím po dotazu na to, jaký to tu je.
,,Jo, taky mě to mrzí.. Tak ahoj," odpovím a típnu hovor. Už se mi moc nechce vracet mezi ostatní, a tak si jdu místo toho jen sednout na schody.

Odjezd na novou školu

Sedím na psoteli a dívám se smutně do země. Vůbec se mě nechce z domu. Jenže co mám jiného dělat. Tátová nová přítelkyně si to usmyslela a já musím poslouchat.
Kdyby tu byla máma, kdby tu byla. Nemusela bych nikam.

Už si zbalená holčičko?
Ozve se ze zdola místnosti.
Ta ať na mě radši ani nemluví, chudák táta. Nechápu jak může s ní být.
Ač nerada, vstanu z postele a kufry co mám sebou, do kterých sem si zbalila co nejvíc věcí co se tam vešlo a co sem potřebovala jsem musela sama dotáhnout dolů, protože paní je lenošná a ani nepomůže. Vlastně jsem tady všechno dělala sama a ona se válela a nic nedělala.
Jsem zvědavá jak to tady bude vypadat až přijedu na návštěvu. Asi jak po výbuchu.
Trocuh se mé ymšlence zasměju, ale pak přestanu když si všimnu té potvory jak mě ještě s nadšením vyprovází z domu.

Tak se tam měj krásně zlatíčko. Pá.
Vydá ze sebe a zamává mě. Trochu posmrkne.
Paní hérečka.
Zakroutím nad ní hlavou a radši podám kufry pánovi co pro mě přijel. Potom už jen oba nasedneme do auta a ona zmizí ve dveřích. Konečně se jí aspoň zbavím!

Škola - nový život

Vystoupím z auta a rozhlédnu se kolem sebe a s úžasem se usměju. Je tu krásně. Nejspíš. Nejspíš změním názor. Bude se mě tady líbit. usměju se na chlapa co mě vytáhl kufry z auta a já mu jen poděkuju. A on odjede. Poslechnu si proslov modrovlasé ředitelky. Když dokončí co chtěla vemu si své kufry a stěží je vytáhnu nahoru. Najdu si nějaký pokoj s číslem devět. vejdu do pokoje a všimnu si kufru na jedné posteli, ale druhá je prázdná. Proto si postavím kufry k posteli a výjdu zpátky na chodbu a zavřu za sebou dveře. Odejdu do kuchyně kde si v ledničce vemu limonádu(dovolila mě pj :oD) a odejdu zpátky na chodbu. Při tom si všimnu menší skupinky lidí v obýváku a jen se usměju. Odejdu do půlky schodů a sednu si. Nejsem zrvona ta, která se hnedka se jnedka hrne do seznamování.


Popis postavy: Tmavě hnědé vlasy, džínová sukně, tričko s krátkým rukávem v tmavě modré barvě. Postava tak akorát. Vysoká asi 175 cm. Na nochách má bílé tenisky.

Obývák

Stále kecajú a ja sa stále hrám s dredmi.
V tom zbadám že kráske (Aury) začne zvoniť mobil,odbehne na chodbu a keď zloží idem smerom k schodom,myslel som si že išla do izby a tak som chcel vedieť v ktorej izbe býva.
Postavím sa vravím:
Idem si oddýchnuť do izby,cesta s U.S.A sem bola celkom vyčerpávajúca.
Vymyslím si zámienku aby na mňa neboli urazný a kráčam smerom k schodom.

Schody

Keď som už pri schodoch chystám sa skočiť až na druhý ako sm zvyknutý no vtom mi zabránia dve slečny,jedna z nich je Aury a druhú nepoznám.
A-ahoj. zarazeným hlasom ich pozdravím
Ehm,trapas... cítim sa trochu blbo pretože som chcel ísť pôvodne sledovať Aury aby som vedel v ktorejize býva a miesto toho narazím na dve krásky,to by bolo ešte v poriadku ale jedna z nich je Aury.
Po tom čo ich pozdravím sa odmlčím a pokračujem.
Môžem si prisadnúť? spýtam sa aj keď si myslím že odpoveď bude NIE,asi sú to kamarátky,ale niesom si istý,určo budú chcieťpreberať babské veci a k tomu mužskú spoločnosť moc nepotrebujú.
Risk,je zisk.... poviem si v duchu po mojej otázke a dúfam že odpoveď bude ÁNO,čiže zisk...
Čakám na odpoveď dvoch slečien,krásnych slečien.....

Pozoruji, jak to postupně odchází. Nakonec se rozhodnu, že se půjdu podívat ven.
Vstanu a vyjdu na chodbu. Všimnu si kolik lidí najednou sedí na schodech. V jiné místnosti, nejspíš v kuchyni zahlédnu nějakého kluka popíjet pivo.
Tam sem to ještě nevyděla. Pak tam zajdu.
Vyjdu před budovu. Jdu kousek dál a opřu se o zeď. Potom vytáhnu krabičku cigaret a zapálím si.
Doufám, že nám už brzo něco řeknou. Chtěla bych už začít, nebo aspoň dělat něco určitého.
Sednu si do tureckého sedu a relaxuji.

Na schodech
,,Ahoj - jsem Aury," zopakuji již poněkolikáté, tentokrát dívce, která si taky sedla na schody.
Za chvíli přijde jeden kluk, ten co byl i v obýváku, ale nemluvil.
,,Ahoj," pousměji se i na něj.
,,Jasně že jo," přikývnu, když se zeptá, jestli si může přisednout.
Není nějakej nervózní? napadne mě.
,,A vy jste..?" zeptám se opatrně o chvíli trapného ticha.
Doufám, že se brzy něco začne dít.. To seznamování je nuda pomyslím si poněkud otráveně.

Schody

Yeah! skríknem si v mysli na znak spokojenosti,náladu mi ešte viac zdvihne to keď sa na mňa Aury usmeje.
Na jej odpoveď s úsmevom vravím a popri tom si sadám na schod (asi o dva schody pod vami),sadnem si tak že sa opieram zábradlia/alebo steny neviem čo tam je :D/.Jednu nohu mam na nižšom schode a druhú zarovno tela.

Ahoj,prepáč že som sa vtedy nepredstavil ale nemám moc dobrú náladu. hneď na to vravím:
Volám sa Chris,Chris Reynolds.
Predstavím sa s úsmevom na tvári a potom sa pozriem na zatiela mne neznáme dievča:

Teba som tu nevidel,ale takých je tu asi viacero. poviem jej s úsmevom a čakám že mi povie svoje meno.
Kto si?! by moc dobrácky nevyznelo....

Chvílku sa odmlčím a potom sa spýtam.

Tak dievčatá,o čom je reč?

Spýtam sa aj keď tieto dve krásne slečny vyzerajú akoby sa ani ešte nezačali rozprávať....

Škola

Ještě venku

Ty párečky se mihnou jako nic, nikdo nechce zkusit buchtu od mámy a to je trochu škoda protože jsou opravdu dobré a k tomu můj nový kamarád co se mi zapomněl představit už utíká dovnitř. Rozhodnu se jít s ním ať tam není sám, když je vás víc dycky se to líp táhne, a je důležité mít kamarády.
Začnu pracně sbírat svoje věci ze země ale chvíli to trvá.
Počkej na mě já půjdu s tebou. Zavolám za ním ale asi už mě neslyší a o chvíli později vchází do dveří.
Ach jo. povzdechnu si v duchu ale náladu mi to nekazí. Rozhlídnu se jestli mi nic nezustalo na zemi a v tu chvili mi do oka padnou motorky, zjistím že přijela ještě jedna ale ta první se mi líbí víc. Přitahován nějakou prazvláštní silou přijdu až k nim a opět své věci složím na zem. Oknem vidím jak se v obývací místnosti všichni dobře baví.
To sem rád že sou tu všichni kamarádi.
Sedni si na motorku(Jimmovu), opartně tak abych ji neshodil, nesundávám ji ze stojanu jen se zlehka chytím řidítek a spistím potichu Brrm brrrrm a jakože točím ručkou plynu, nohama sem stále na zemi. Užívám si svou imaginární jízdu a tiše do toho brumlám, mám radost.
To je bezvááá….třeba mě ten kluk sveze…. uvědomím si že mám mezi poklady někde schovaný starý foťák ale ten vytáhnu až „dojedu“.

Cesta do nové školy

Sedím doma a čekám než pro mě přijede řidič jak hlásal dopis který přišel ze školy. Všechno už mám sbaleno a "rodiče" jsou na nějakém důležitém obchodním jednání takže ani loučit se s nikým nemusím.

Po době čekání zaslechnu auto jak se blíží k našemu domu. Otevřu okno a i s taškou skočím na příjezdovou cestu kde ještě chvíli čekám na auto ze školy. Když přijede a řidič vystoupí řeknu mu
Díky ale pojedu za váma jenom mi ukazujte cestu. A určitě se nemusíte loudat. hodím si tašku do kufru a nastoupím do svého Vanquishe otočím klíčem v zámku šlápnu na plyn a vyrazím za vedoucím autem.

Pozemky školy

Když dojedem ke škole tak zaparkuju a vystoupím. Zahlédnu dvě motorky které jsou taky zaparkované v vchodu. Hmm je tu víc
řidičů... řeknu si v duchu vezmu si tašku a vyrazím ke škole abych si zabral pokoj.

Když dojdu do chodby s pokoji tak projdu chodbou až na konec a otevřu dveře. Tam uvidím už položené věci tak zavřu a zkusím pokoj naproti tam (doufám) je prázdno tak si hodím tašku k posteli a vyrazím na obhlídku zařízení.

Obývák -> Střecha

Už mě to v obýváku přestane bavit, tak vylezu zase na střechu.
Chvíli se dívám dolu a poté si prohlédnu střechy okolo. Budovy jsou vedle sebe poměrně blízko, jako dělaná na parkour.

Rozběhnu se, a skočím na vedlejší budovu. To samé opakuji u několika ostatních a poté už chci slézt dolu. Lezu pomalu, protože omítka je místy nekvalitní a to se mi i vymstí. Když lezu, jsem asi deset metrů nad zemí, urve se semnou kousek a já spadnu dolu...

Nevím co je semnou dál, ztratil jsem vědomí, ale asi mě odvezli do špitálu nebo rovnou do márnice...

S Mikem na školních pozemcích..

Když dorazíme někam do zadní části školních pozemků a já se přenesu před Mikeho, opět ho cvrknu do nosu a zazubím se.
"Miláčku, nemůžu mít navěky 40 kilo."
Řeknu mu a jeho cvrknutí se snažím uhnout. Přiblížím se k němu a vlepím mu pusu na tvář.
"Já jsem těžká jo? Tak to potom ty si tlusťoch. A 10x těžký."
Řeknu a vypláznu na něj jazyl a pak se na něj zazubím.
"Leda, že by jsi změnil názor."
Řeknu mu a pohledem začnu jezdit někde uplně jinde, ale na Mikeho se nepodívám.
Tsss! Si dovoluje jeden! Ale stejně je to moje zlato.
Řeknu si mezitím co dělám, že ho nevidím.

Na schodech

Když si sednu na schody teprve až pak si všimnu nějaké dívky.

Jeee, promiň. Jsem si tě ani nevšimla. Já jsem Abgeil, ale klidně mě můžeš říkat zkráceně Abi.

Řeknu dívce, trochu zmateně, protože jsem jí tam nečekala. Do toho za malou chvíli ještě příjde nějaký týpek s dredama. Pousměju se na něj.

Jůůů, ten má úžasný vlásky.

Pomyslím si a když se u nás zastaví a začne se vyptávat jestli tu může být s námi usměju se na něj. Ani mu nemusím odpovídat, protože Aury to udělala za mě. Když se ten týpek představí, začnu s tím i já.

Ahoj, já jsem Abigeil. Nebo Abi. Jak chceš.

Předtavím se mu a koukám kolem a nic neříkám. Chvili je trapné ticho, ale pak se zeptá o čem je řeč. Sem i ráda, že se na něco zeptal jinak by tu asi bylo stále ticho.

O ničem. My se vlastně ani neznáme a právě si přišel těsně po našem seznámení takže. Budeš muset nějaké téma vymyslet.

Usměju se na kluka s dredama. Tedy na Chrise.

Schody

Ďalšia kráska sa mi predstavila...
Táto škola nemá chybu,ale som tu len pár hodín a tak to nemôžem posúdiť,ale čo sa týče krásnych dievčat tak tie akoby mi rovno z neba padali.Krajšie než anjel!!
hovorím si v mysli keď sa rozprávam s kráskami na schodoch.
Abi,krásne meno...dúfam že si u nej spravím dobrú povesť,mať ju za kamarátku alebo aj niečo viac by bolo skvelé.Tá nebeská tvár,to telo.....
"slintám" v mysli nad Abi a v tom začne niečo hovoriť,sledujem jej ústa a počúvam každé slovo ktoré z nich víjde.
Trochu som znepokojený keď mi povie aby som vymyslel nejakú tému:

Hm,tak napríklad,aký máte prvý dojem z tejto školi?

Spýtam sa oby dvoch ale pozerám sa s úsmevom na Abi,čakám čo mi odpovedia a potom začnem ja..

Ach,blbá téma...vymyslieť tému to mi fakt nejde..dúfam že ich to bude aspoň trochu zaujímať,ak nie mám u nich isté "mínus"...

Obývák

Poslouchám Ráchelin příběh, když v tom přijde někdo nový.

"Zdar... Jde to... Já jsem Jim...", odpovím na pozdrav Rickovi.

Konečně někdo s podobným stylem
řeknu si v duchu.

Postavím se a podám Rickovi ruku. Poté co mi ji stiskne (pokud vůbec), tak se zeptám:
"Ty vypadáš jako motorkář... Přijels na něčem?

Abych se uklidnil tak přejdu k oknu a zkontroluju svůj stroj. Vidím, že vedle mýho Harleye stojí další motorka. Ale co hůř, na mý rajtuje nějakej černoch.

"Sorry, ale někdo mi šahá na Harleye!!", zvolám a vyběhnu ven.

Vyběhnu z hlavního vchodu, div, že se nepřerazím a přiskočím ke svému stroji.

"Co si sakra myslíš, že děláš?!" řeknu drsně klukovi co mi sedí na motorce. Chytnu ho za límec a bez námahy ho zvednu do výšky. Poté ho položím vedle svého Harleye a čekám na jeho odpověď.

Pokoj číslo 11

Ahoj já jsem Laura,máš tu volno?Ozve se mi za zády a já zpívající fear of the dark jí naznačím rukou ať jde dál.
Usměji se na to děvče a pozvu ji dál.
Ahoj já jsem Layla, vím divné jméno. Rodiče jsou divní.
Prohodím mezi řečí a prohrábnu si černé vlasy teď už bez šátku. Vybalila jsem si černé šaty s korzetem a nadýchanou sukní a k ní pár bot na platformě, která mě bude činit vyšší.
Vytáhla jsem i několik knih, které mám velmi ráda. Na stolek jsem si položila knihu s názvem..Když uvěříš....
Z druhé tašky vybalím pár okopaných steelek, se kterými bych se nedokázala rozloučit.
Snad ti nevadí metal a rock?
Pousměji se a vyndám své přívěsky a nábojový pás na který jsem patřičně hrdá. Po strachu ze tmy se ozvaly tóny Manowaru, která mě dostala do varu a já poskalovala s oblečením v ruce.

Škola

ňákej vztekloun

Brrrrm brmmmm brrrrrrmm.
Jedu jako o závod uplně to vítím až vidím jak za mnou běží ten kluk co na motorce přijel, překvapí mě že se mračí..
Ahoo… nestihnu doříct a už vidím za límec ve vzduchu, k nabídce buchet od mámy už se jaksi nedostanu, ani k tomu abych se představil, ten kluk mě popadne za límec a zvedne mě do vzduchu, v tu ránu si vzpomenu jam mě kdysi kluci z týmu nacpali do skříňky a našel mě tam až trenér, popadne mě strašný strach.
Ne nen nenenene. zní mi v mysli. Jak mile ě položí na zem, roztřeseně si kleknu na zem a začnu sbírat svoje věci co sem odložil na zem.
Ne ne ne ne….nech Jimmiho, nebít. brblám pln strachu potichu a rychle beru věci abych se od toho zlého kluka dostal co nejdál, musím utéct.
Pomoc
Škytám potichu strachem, konečně se mi podaří vše posbírat, citíš jak tě chtě nechtě začíná vztek opouštět, tedy alespoň ten nejhorší nával vzteku je již pryč.
Roz běhnu se směrem ke škole.
Ne ne ne….
Nechci do skříňky nechci…chci trenera Hawkinga utíkám co mi síly stačí po pár krocích mi vypadne fotbalistická šiška zpod paže ale nedbám toho a utíkám do školy.

Před školou

"Héééj!!! Já tě nechci bít?! Já se jen ptal?"
volám za tím klukem.

S tím prckem (je oproti mě malý) není něco v pořádku... To jak mluvil.... hmm...,
řeknu si v duchu.

Obhlédnu svůj stroj, jestli není nijak poškrábaný a vracím se zpět do školy doufaje, že si promluvím s tím klukem, co jsem ho tak vyděsil.

Snad nebudu zase brán jako nějaký tyran... , pomyslím si.

Cestou do školy si prokřupu krk a prohrábnu si vlasy. Poté nasadím úsměv a jdu zpátky do budovy.

Obývací pokoj

Mile se usměju na holky co mně pozdravily. Jo, to bude tím novým účesem. Možná se mi podaří jednu z nich ulovit, jen kterou, nádherné jsou všechny. Když v tom jedné zazvoní mobil. stále stojím ve dveřích, ale uhnu ji aby mohla projít na chodbu. Ohlídnu se za ní ale nesleduji jí a otočím se zpátky do místnosti. V té chvíli projde další kočka. Vezme si limonádu a jde hned zpátky. Když najednou projde týpek s Dredama.

A DOST!!!! krucinál to se nemohou rozhodnout kde chcou skutečně být?!!

Nakonec mně osloví Jim. Pokud kemně nepřišel nic jako podání ruky zatím neproběhlo, ale odpovím mu.

Tak o tom nepochybuj! Jsem motorkář tělem i duší. A to doslova. Přijel jsem s bráchou... Harley Davidson. Je to nádherný stroj a nikdy nikomu nedovolím aby mi s ním něco provedl. Je to jako člen rodiny.

Pousměju se jako bych tohle všechno říkal zesrandy, ale v duchu vím že každičké slovo bylo myšleno smrtelně vážně. V tom najednou Jim pronese větu která mi málem způsobí infarkt. Už jen když mi někdo okukuje motorku jsem nervózní, ale tohle NE! Jim se kolem mně vyřítí, jen tak tak mu stihnu uhnout. Vyběhnu hned zaním protože tohle je situace kde motorkáři musí držet při sobě. málem si rozbiju obličej na schodech když míjím ty tři co stále kolem mně chodili.
To jste si nemohli prostě jen sednout jinam v místnosti?!!! dyť tohle jsou SCHODY!!

vyběhnu ven za Jimem, ale to už Jim nekompromisně vyslýchá mladého muže. Zpomalím a důkladně začnu prohlížet Jimovu motorku jestli tam není škrábanec nebo odpojená hadička, ale zdá se být v pořádku.

vyčkávám a sleduji jak se situace vyvine

Škola

Útěk

Pomoc pomoc pomoc
Vběhnu do budovy, sem trochu zmetený ke všemu tomu strachu, neznám to tu a netuším kudy se mám vydat, když vyhlédnu ven ze dveří vidí že ten kluk už se blíží.
Pryč, pryč opakuju si stále potichu, zvolím náhodně směr, proběhnu kolem nějakého schodiště na němž sedí pár lidí ale nestihnu si všimnout kolik ani jak vypadají a věběhnu do místnosti s křesly kulečníkem a gauči.
V místnosti taky někdo je ale to je mi teď upřímně jedno, k tomu navíc cestou zakopnu o práh takže se natáhnu na zem a všechno mi vyletí v širokém oblouku z rukou. Ani se nezdržuju sběrem věcí.
Pryč pryč… stále tiše opakuju.
Já nachci do skříňky, do skříňky ne. Sem zoufalý, pamatuju si jak to bylo tehdy když mě honili na hřišti, a pak mě otvíral trener a nechal je za trest cely trénink běhat do kopce a z kopce.
Neprozraďte mě. vyjeknu vyděšenou žádost k lidem, či člověku v místnosti. Věci zůstanou na zemi, i můj starý foťák. Zalezu pod kulečníkový stůl a kontroluju vchod jestli nejde ten kluk, když zahlédnu jak foťák leží kousek ode mě.
Foťák toužebně na něj hledím a rozhoduju se jestli je bezpečné pro něj jít anebo ne.

Pozemek školy

(jako prve omluvte nepřesnost mého přízpěvku... píšou na mně moc rychle... přibyly dva přízpěvky než jsem dopsal svůj a podobně to bude asi i teĎ)

Ten vystrašený uteče jako kdyby viděl něco opravdu moc ohavného... něco jako šrotiště motorek. Jim něco řekne a vydá se za ním. Tak vykročím rázným krokem za nima. zvednu ze země "fotbalistickou šišku" ať je to cokoli. doběhnu Jima a zeptám se.

zdálo se mi to, nebo je ten kluk trochu jednoduchý? Teda jestli víš jak to myslím. To jak mluvil, to jaké mněl harampádí. A sbíral ty věci ikdyž věřil že ho chceš zmlátit. Je to podivín.

Upravím si bundu na sobě a jdu dál do budovy.
A doháje!!!! cokdyž rajtoval i na bráškovi? jen jsem to neviděl?!!! Ale ne, to se stát nemohlo. Jakékoli změny na něm bych si všimnul i kdybych mněl zavázané oči. Žádný strach, ještě mně budou mít za blázna. Však pokud je něco špatně, hned bráchu vyléčím. Mám tu pro něj přece plně vybyvenou lékarničku.

Zhluboka vydechnu a pokračuju.

Škola -> Obývák

Projdu kolem Ricka a když ho míjím, tak s úsměvem řeknu:
"Jo, máš pravdu... a mimochodem, tvůj Harley se k tomu mýmu hodí... krásný stroj..."

Vcházím pomalu dovnitř a jdu rovnou do obývacího, kde mám v úmyslu si zase sednout. Ale jakmile vstoupím do dveří, zahlídnu se tu povalovat věci toho kluka, co jsem ho tak vyděsil.

Ohnu se pro ně a sesbírám je. Jak jsou veškeré věci bezpečně v zavazadlech tak se jen klidně zeptám:
"Kdepak je? Chci si s ním jen promluvit a pomoci mu se ubytovat."

S úsměvem si prohlédnu všechny přítomné a vyčkávám odkud se ten kluk vynoří. Na venek jsem úplně klidný, ale v mysli se mi honí spousta věcí.

Jen doufám, že se vše vysvětlí a urovná, řeknu si a čekám dál.

Škola

Útěk

Ani nedutám když vidím dva páry nohou vejít do místnosti, moc dobře poznávám ty boty, přikrčím se ještě víc pod stolem.
Hned potom uvidím jak mi začne brát moje věci, pěkně všechny jednu po druhé.
Nenene foťáka ne. Vidím jak se otočíl zády aby něco strčil do tašky, už se chci natáhnout pro foťák ale strach je silnější než já.
Foťák ne… hlesnu tak potichu že se sotva slyším já sám.
Co budu dělat teď? chvíli ještě zůstanu pod stolem i když slyším jedo slova.
Co když lže a jen mě chce dát do skříňky. běží mi hlavou, ale nakonec si uvědomím že nemám na výběr protože má můj foťáka vidím že ten druhý má můj oblíbený míč co mi dali kluci když sme vyhráli středoškolský pohár na konci roku.
Ano můžeš si na míči všimnout asi dvacítky podpisů různé čitelnosti kterým vévodí velikým roztřeseným písmem „JIMMY“.
Vylezu opatrně z pod stolu na opačné straně než stojí ti dva. Kdyby se ke mně chtěli přiblížit instinktivně ustoupím, instinkt mi též velí radši se tomu velikánovi nedívat do očí, spíš sleduju jeho ruce a sem celý jakoby přikrčený.
Foťák Hlesnu bázlivě a dívám se na tašku do kreté sem ho viděl dávat, pár věcí je i bokem protože se do tašek nevlezou.

Obývací pokoj

Po chvíli čekání slyším z pod stolu nějaké slabě řečená slova. Ještě si pár vteřin počkám. Chvíli na to vyleze ten divný kluk zpod stolu. Usměju se na něj a řeknu:
"Můžeš mi říct proč jsi se tak vyděsil? Já ti nechtěl ublížit a ani teď to nemám v úmyslu. Chtěl jsem jen vědět, cos vyváděl s mým Harleyem....

Sleduju Jimmyho a podám mu jeho věci, které dosud držím v rukou.

Snad se konečně uklidní, řeknu si v duchu.

Otočím se na Ricka a pronesu:
"Vrať mu i ten míč."

Doma

Ani si neuvědomím, že dneska je den, kdy mám odjet na tu školu. Přemýšlím co dneska zase vyvedu dnešní celý den. Proto si dojdu ke complu a otevřu si jeden soubor s názvem MP3. Ještě než spustím jakoukoliv hudbu odejdu ke skříni kde si obleču černé ¾ťáky, které jsou volné a na konci nohavice jsou stažené gumou. K tomu si obleču žluté tričko a potom pustím hudbu.
odkaz
Postavím se uprostřed pokoje a když začne písnička hrát začnu do rytmu tancovat street dance. Hudba je vážně dost hlasitá. I králík na mě podivně kouká co dělám. Když v tom vrazí do pokoje mladší ségra a začne na mě hulákat něco v tom smyslu, že to řve, ale já jakoby bych jí neviděla. Příjde k mýmu complu a písničku mě vypne.
„Je ty můro jedna. Okamžitě to zapni.“
Začnu na ní pořvávat. Nechápavě stojí u mýho complu a blbě na mě civí. Potom ukážu na můj absolutně prázdnej bágl.
„Co kdyby sis třeba zbalila náno?“
Když mě začne poučovat a říkat mě docela nehezky začnu jí vystrkovat z pokoje.
„Padej! Padej!“
Když se mě podaří jí vystrčit z pokoje zavřu za sebou dveře a pustím opět hudbu a když se otočím stojí ve dveřích mamka. Vůbec jsem to nečekala a na celý pokoj zaječím a svalím se přes židlu na zem.
No doprčic!
Vstanu ze země a když vidím matčin nazlobeném výraz, ztiším hudbu a čekám co má na srdci.
Shannon co tady děláš za kravál? Na zemi máš prázdný kufry a ty tady poskakuješ jak tajtrdlík. Okamžitě se sbal. Za půl hodiny přijede auto. Jedeš do tý školy snad ne?
Když mamka začne mluvit, že přijede za půl hodiny auto trochu se zarazím. Vlastně. Podívám se na PC na kalendář. To je dneska! Okamžitě se začnu rychle balit a mezitím i vyslíkat. Když už nakonec běhám po pokoji jen ve spodním prádle a tašku mám skoro sbalenou dojdu bosky ke skříni kde si začnu vyndávat ze skříně oblečení co si chci vzít na sebe. Riflové tričtvrťáky a k tomu šedou vestičku na zip s kapucou. Nasadím si ještě kotníkové ponožky, dobalím si věci, vypnu compl a s taškami odejdu ke dveřím. Nazuju si bílé skejťácké tenisky a když přijede auto se všema se rozloučím a ségře pocuchám vlasy. Nesouhlasně zamručí, ale já se jen zasměju.

Škola

Asi po hodinové jízdy auto zastaví na pozemku školy. Rozhlédnu se a vytáhnu kufry z auta. Taková kolona. Taky město, ze kterého jedu, je odtud docela daleko. A taky mám půl hodiny zpoždění! Seberu kufry a sleduji se smíchem nějakého maníka co si bere všechny věci a utíká pryč. Za ním jdou dva kluci. Nejspíš vlastnící těch krásných motorek.
Co kdybych si sedla jáá?
Pomyslím si jen tak ze srandy a ušklíbnu se a z kuframa se doplazím až do prvního patra. Dostala jsem instrukce od toho řidiče když se mnou tak pozdě dorazil. Vejdu do pokoje s číslem 7 a hned si dám dozadu k oknu kufry a svalím se na postel.
Pfff super no. A teď třeba prohlídnout budovy, pozemky a zdejší lidi.
Pomyslím si a lenošně vstanu z postele a seskáču schody. Všimnu si nějakého týpka a dvou holek.
„Čauky. Já jsem Shannon. Mno nebo taky Tess.
Představím sem jim a když se mě představí i oni usměji se a pokračuji dál ve výzkumu budovy. Vyběhnu ven. Na školní pozemky. Opodál si všimnu laškujícího páru a holky co kouří.
Fuj, kuřačka!
Pomyslím si pro sebe a ušklíbnu. Pak už se jen pohledem zaměřím na kašnu ke, které dojdu a posadím se na ní tak abych jednu nohu měla na ní a druhou venku na zemi. Takže sedím na kašně vlastně bokem a jednou rukou se v ní máchám.

Obývací Pokoj

Vejdu za Jimem do pokoje, ten sezbírá nějaké smetí ze země a vyhlíží Jimmyho. Po chvíli vystrašený kluk vyleze ze svého úkrytu ven. Jim mu podá všechny jeho věcy ikdyž Jimmy bázlivě ustupuje. počkám až si to všechno chlapec přebere a přijdu k němu blíž. V té chvíli mi Jim řekne ať ten míč vrátím.

Neříkej, fakt? jaký míč, vždyť jsi okolo něj prošel jako okolo smetí přitom to je skoro nejčistší věc ze všech těch krámů. No co, stejně je to jedno.

Přistoupím tedy ještě blíž k vystrašenému klukovi. Ustoupil i předemnou.

Pěkný míč. Já jsem Rick, hraješ rád Americký Fotbal? Napřáhnu k němu ruku s míčem. Když ustupuje nebudu ho tu nahánět po místnosti.

Kate - Hradba

Čtyřicet kilo ?? Tak tos měla možná v sedmé třídě, šmudlo.. Vypláznu jazyk a poodstoupím na dosah mé dlouhé ruky. A tlusťoch nejsem.. To bych musel být dvakrát tak širokej, než jsem teď.. Ušklíbnu se.
Neodvolám, protože jsi mě nepřesvědčila !! Rozcuchám ji a rychle seběhnu schody dolů z hradby. Na trávě trochu zrychlím a začnu nepravidelně kličkovat tak, aby se přede mě nemohla přemístit. Potom vběhnu do školy a zpomalím. Snad jsem jí utekl..
Najdu obývák, kde cosi řeší jakási skupinka neznámých kluků. Všimnu si roztřepaného Jimmyho. Hej, hoši, kdyby mě tady někdo hledal, tak jsem tady ještě nebyl, jasný ?? Jinak já jsem Mike.. Narychlo se představím a během řeči hledám nějaký dobrý úkryt. Přímo se nabízí jedno křeslo u knihovny.
Sednu si za něj tak, abych viděl na dveře, a přisunu ho blíž ke knihovně. Ještě se zamaskuju jakýmsi stolečkem a už jen tiše poslouchám a čekám.

Cesta do školy

Vracím se z práce, stejně unavená, jako každý den. Jenže dnes, když vejdu do obýváku, máma klečí na koberci a pláče.
Proboha snad se něco nestalo Naty!
Než se stačím na něco zeptat matka se zvedne a do ruky mi vtiskne nějaký dopis.
Čti!
Přikáže mi...
Celí dopis si musím přečíst, alespoň 3x abych ho pochopila.
COŽE! Jak je to možné! Jak se mohl někdo dozvědět o mých schopnostech! Vždyť, ale, přece!
Ty zmije jedovatá! Proč jsi my to neřekla! Vypadni! Vypadni odsud, už jsem zavolala taxíka.
Se strachem utíkám pryč do pokoje. V pokoji si vytáhnu kufr a rozbrečím se.
Asi jsem jí to měla říct dřív...ale když ona by to nepochopila.
Mezitím se malá Naty rozbrečí a máma ji jde uklidnit.
Nebreč Lily! Nesmíš brečet, teď se soustřeď jen na balení..
Pomalu si vybírám oblečení ze skříně, pak k tomu přidám i nějaké knihy. Balím se tak dlouho dokud nepřijede taxík.
Vyjdu z pokoje, přede dveřmi na mě čeká ještě máma a já ji musím obejmout.
Mám tě ráda holčičko, něco ti tam ještě pošlu, a promiň, že jsem se tak rozčílila. Měla jsem pocit, jako bych tě vůbec neznala, jako bys nebyla moje.
Mami, to je dobrý, to spíš já bych se měla omluvit.
Taxík netrpělivě zatroubí.
Měj se!
Mávám jí, když nastupuji. Pak se zavřou dveře a já jsem vezena něm kde to vůbec neznám.

Škola

Cesta trvala dlouhou dobu, nevím jak dlouho, ale dlouho. Za cestu jsem se párkrát prospala a hlavně poslouchala hudbu.
Doufám, že nejdu moc pozdě.
Pořádně se podívám na školu.
Je tak krásná, tak ohromující.
Říkám si v duchu, přes to že jsem školu něměla nikdy ráda.
Sakra! Vždyť já ani nevím kam mám jít.
Vejdu do budovy, přijdu do prvního patra, postupně se dívám do pokojů a ve většině je už obsazeno.
Když přijdu k pokoji č.7, zjistím, že je tam ještě postel volná.
Vejdu do pokoje, vidím tak kufry, ale jejich majitelka nikde.
No, snad jí nebude vadit, když se sem nastěhuji.
Provinila otevřu kufr a začnu si skládat věci do skříně.

Popis:
Jsem dlouhovlasá blondýna (vlasy až po zadek, mírně vlnité) s hnědýma očima, vysoká 170cm. Mám na sobě lehké bílé letní šaty.

Na schodech
,,To nic," zašklebím se na Abi.
Po chvíli ticha se Chris zeptá, o čem se bavíme. Abi mě v odpovědi předběhne.
,,No, mě to tu zatím připadá jak ústav.." odpovím Chrisovi. No vážně, tuhle školu nepovažuji za normální ani náhodou - kde vám taky ředitelka leze do hlavy?
Pak se o nás málem rozbije Rick. Tiše se uchichtnu.
Ten je ale šikovnej...
Poté víceméně přiskáče nějaká dívka.
,,No a na co slyšíš líp?" zeptám se jí s úsměvem.
,,Jinak - já jsem Aury," dodám vzápětí.
Chvíli po tom, co se jí představí i Abi a Chris odejde pryč.
Tady je to jak na nádraží pomyslím si s úsměvem.

Pokoje

Když zjistím že pokoj který jsem si vybral už je obsazený tak jdu zkusit jiný. Nakouknu do dalšího pokoje a tak to zkouším nadále až najdu volný pokoj tak si tam odložím věci a vyrazím se rozhlédnout po pozemcích...

Před školou

Když sejdu po schodech dolů zahlédnu jak na kašně sedí někdo koho znám. Mhhh...Říkal jsem si jestli sem taky dorazí.
Potichu jako kočka se plížím zezadu tak aby si mě nevšimla. Když dojdu k fontáně vyskočím na okraj a doplížím se zezadu až k Tess.
Prsty jí prohrábnu vlasy a přivoním k nim.
Říkal jsem si jestli sem dorazíš a potkáme se tady... pošeptám jí do ucha.

Školní pozemky – kašna..

Stále sedím na kašně a přemýšlím co tady vlastně budu dělat volný odpoledne. Ti dva mají samy sebe a já tu budu čumět do blba nebo do té kašny. Podívám se na vodu. Naberu vodu do dlaně a když zvednu ruku, voda uteče zpátky do kašny. Najednou však ucítím ve svých vlasech, jako by mě tam něco lezlo. Najednou mě začne někdo něco šeptat do ucha. Jenomže jsem to nečekala. Proto sebou škubnu a přitom loktem bouchnu člověka co sedí za mnou a pak ještě aby toho nebylo málo spadnu do kašny plné vody, ale jak bývá zvykem automaticky se chytám toho co je poblíž a to Michaela a proto ho stáhnu sebou.
Hups..!
Když ležím celá ve vodě není mě zrovna nejlíp. Proto si sednu a začnu si ždímat vlasy a pozoruji se smíchem Michaela.
Super aspoň jsme se vykoupali..
Pomyslím si a stále se směji. Pak konečně přestanu a s úsměvem ho pozdravím.
„Sice jsem takové setkání nečekala, ale ahoj..“
Pak se opět trochu zasměji a když vidím, že si začíná ždímat vodu z oblečení, pořádně ho osvěžím vodou, tím, že rukou hrábnu do vody a velkou silou vystřelím rukou směrem k němu.
„Vodičkaaa, osvěž se.“
Řeknu mu a začnu si strkat ruce před obličej kdyby mě to chtěl náhodou oplatit.

Obývací pokoj

Sedím si tak v křesle a s kamenným výrazem ve tváři pozoruji ostatní. Už je tu na můj vkus moc lidí a začíná to tu žít. Každého nově příchozího kdo kolem mně projde pozdravím podáním ruky a slovy. Zdravím, já jsem Gaelik. Po delší chvíli se v místnosti odehraje incident s ustrašeným retardovaným klukem a to už je na mně moc. Mám rád menší a klidnou společnost a né něco v tomhle smyslu.

Tady to ještě bude zajimavé. Je tu stále víc a víc lidí. Padám odtud!

Zvednu se z křesla se slovy Omluvte mně. a odcházím pryč. Na schodech potkám partičku lidí na které s úsměvem kývnu. jakmile je minu, opět nasadím svou kamennou tvář bez emocí. Jdu směrem ven a přitom minu nádhernou dívku co si nese zavazadla. Vždycky se mi líbily dlouhé vlasy a ty její jsou přímo nádherné.

Mohu ti s tím pomoct.

Pomyslím si ale zapomněl jsem hýbat pusou v němém úžasu. Jdu dál a dívám se jak mizí v chodbě, až vrazím do stěny protože se nedívám před sebe.

Kruci! Tohle se mi stalo prvně. Ta byla fakt kost. Zajimalo by mně jak se jmenuje, jaká je a vůbec plno věcí.

Vyjdu ven a tam dovádí mladý pár v kašně. Pozdravím je mávnutím ruky. Postavím se asi 4 metry od nich, daruji jim krátký nechápavý pohled, který postupně sklouzne na pozemky školy.

Tudyma by se dalo běžet. Jen je trochu nepřirozené že tu všude mají nádherně poctivě sestřižený trávník. Mám radši lesní terén, ale myslím že stejně nemám moc na výběr.

Chvíli stojím na místě, koukám a hodnotím kudyma se proběhnu.

Kašna

Poté co jí zašeptám do ucha tak se Tess lekne a ožene se loktem. Díky lepším reflexům stihnu uhnout ale už nestihnu zareagovat když se chytne za mojí ruku a stáhne mě sebou.
Sakra! stihnu ještě vykřiknout než zmizím pod hladinou vody.
No nazdar takový sem teda taky nečekal
řeknu když se vynořím na hladině a začnu si ždímat vodu z oblečení.
Víš jak dloho se suší takovejhle kabát?
sundám si ho a hodím ho vedle kašny ale to už na mě Tess znovu cákne vodu a zakryje si obličej. Tak se svojí nadlidskou rychlostí odrazím obejmu Tess odrazím se sní ve vzduchu se otočíme tak abych byl dole já a znovu dopadneme do kašny pod vodu.

Školní pozemky

Postávám stále s Mikem u hradeb a hádáme se kvůli váze. No sice je to hloupí téma, ale aspoň o něčem mluvíme. Když se ode mě stále oddaluje jen zakroutím hlavou.
Kam furt chodíš?
Zeptám se ho a když mě pak nakonec rozcuchá vlasy a uteče, obrátím oči v sloup. Pozoruju ho jak mizí v budově, ale nehrnu se za ním. Když se začnu pomalu vracet blíž k budově všimnu si dovádějící dvojce v kašně. Trochu se tomu zasměju, ale ne tolik a tak nahlas. Všimnu si pak kluka co vyšel z budovy a usměju se na něj. Toho ještě neznám. Vlastně neznám nikoho. Jen toho pomatence s buchtama co ho honili dva motorkáři a svýho Mikeho a ještě vlastně bráchu.

Spolubydlící


Vstoupím do pokoje,kam mě mávnutím přizvala dívka,která přímo srší energií.Vybaluje si své věci za zvuků hudby,která ovládá celou místnost.Představí se mi jako Layla.

Hezké jméno.Ale vždycky jsem si představovala pod tímto jménem nějakou tanečnici z orientu.Ale co naplat ,k té dívce jaksi patří.

Zjevně žije hudbou a tancem.Pomyslím si při pohledu,kterak skáče v rytmu muziky po pokoji.
Očividně je tu z vlastní vůle.A štastná.Zatím.
Pokrčím rameny.
Je to její věc.

Rozhlédnu se po pokoji a zamířím si to k volnému lůžku.Vybaluji si věci a přitom se seznamuji s Laylou.
Docela milá holka.
Zabere mi to docela dost času,než najdu pro každou věc to pravé místo.
Snad mě sami pošlou šupem domů,ale do té doby si tu udělám pohodlí.

Nakonec mám vybaleno.A tak vylovím z šuplíku dvě tatranky,mávnu s nimi na Laylu a pokusím se jí přesvědčit k obhlídce školy.
Možná by jsme si to tu mohly společně prohlédnout?Co myslíš?
Zvědavě čekám na odpověď,připravená u dveří.

Školní pozemek

Už jsem si vybral trasu kudyma bych se rád proběhl. ani sem neměl složité vybírání, prostě bych běžel podél zdi. Chtěl jsem se otočit a jít k bráně, když jsem si najednou všiml že vedle mně stojí dívka a usmála se na mně.

Tolik krásných dívek potkat v jednom dni. No to se mi snad jen zdá. A tahle se na mně dokonce usmívá. Zkusím ji oslovit!

Kate stojí kousek odemně, tak dojdu těch pár kroků k ní a podám ji ruku. Přitom shodím svou kamennou tvář a mile se na ni usměju.

Ahoj, já jsem Gaelik.

Podívám se jak ti dva dovádí ve fontáně, trochu se začnu smát a pokračuji v rozhovoru.

Vypadá to, že se asi náramně baví. Ještě že tu není bazén, to by mohli postříkat i mně a já vodu moc rád nemám. Jak se ti tu zatím líbí? Podle mně je tahle škola úžasná. Vypadá luxusně, má krásné pozemky i skvělou obývací místnost a věřím že i profesoři budou hodní.

Pohled mi sklouzne opět na Kate a usměju se.

Pokoj

Dojdu do pokoje a hodím věci na volnou postel, vezmu si žvejku a zbytek si dám do kapsy. Dojdu k oknu, otevřu ho a nůž, který jsem měl v ruce nechám rozpustit. Ještě, že nejsem tak nachylnej na chlad. už bych měl tu ruku zmrzlou. Rozhodnu se podívat po svém spolubydlícím, a proto vyjdu na chodbu.

Schody -> Kuchyně

Když vyjdu z pokoje, hned si to namířím ke schodům. Tam uvidím, že se Chris baví s dvěma kočkama. "Nazdar Chrisi. Kohopak to tu máš ? " Sejdu z posledních schodů a otočím se k ostatním čelem. "Jo a jinak jmenuji se Andy."
Jakmile se představím, tak se otočím a dojdu najít ledničku s nějákým chlazeným pitím. Vezmu si vodu a hned se napiju. Páni, vychlazená voda, přesně, jak to mám rád.

Procházka

Jen co si vybalím věci, natáhnu na sebe rozpáraný džíny, pak bílý triko s potiskem nápisu hudební kapely (pop) s jejich znakem, který má černou barvu.

Vybaleno mám a jelikož nemám žádného spolubydlícího, v klidu si zaberu ostatní polovinu věcí.

Na to se seberu s tím, že se půjdu projít. Vypadá to tady opravdu dobře....určitě tu bude zábava a vypadá to, že to tu bude dost plný. Snad jim nebudeme tolik vadit. usměji se na Machi a vystoupím z pokoje.

Hned na to zavřu dveře, Machi jde za mnou jako pejsek a to jí nemusím ani hlídat. Pomalu sejdu z pokoje ven a procházím se okolo, moje kočka lítá okolo a prozkoumává okolí. Nikdy není tak daleko, aby nestihla ke mě přiběhnout a najít bezpečí.

Škola - přivítání

Čas: 18:30

Je skoro večer když se ozve ve vašich hlavách myšlenka. Myšlenka jejž vychází z hlavy ředitelky. Modrovlasé dámy. Myšlenka se ozve ve všech hlavách ve, kterých si tato dáma přeje.
Prosím, aby se všichni dostavili na školní pozemky před budovu ke kašně.
Prohlásí všem ředitelka. Když všem vyřídí co chce, vstanu od stolu a ve svém tmavomodrém obleku se dostanu až na pozemky školy. Když si všimnu páru co dovádí v kašně jen se usměji. Nic neříkám. Konečně dorazí všichni žáci.

„Doufám, že jste se ubytovali bez problému. Pití jste určitě v ledničce našli, na jídlo můžete jít pár kroků od školy do místní restaurace, do které můžete v rozmezích 13:30-14:30 a 17:00-19:00. Do obchodu můžete v hodinách 15:00-16:00. Jinak školu máte od 10:00 – 13:30. Co se týče tělocvičny do ní můžete s učitelem nebo se pro vás otevře v hodinách 13:30-14:30 a pak 20:00 – 21:00. Výuka bude zítra vyvěšená na vývěsce a i rozdělení na 2 nebo 3 skupinky, protože učit tolik dětí v jedné bude hodně těžké. Takže zítra se budu těšit.

Promluvím ke všem. Normálně. Nahlas svým hlasem všem studentům přede mnou. Usměji se a chvíli pozoruji jejich reakce, pohledy. Potom se otočím na podpatku a odejdu ze školních pozemků. Do budovy, někam pryč..

V kašně se zvířetem

Stále mám ruce před obličejem a když se nic neděje, pomale dám ruce dolů a zrovna na malý moment zahlídnu už jak mě objímá. Vše se odehraje tak rychle a už sem ponořená pod vodou. Začnu se od něj silně odstrkovat a dlaněmi tlačit do jeho hrudi abych se od něj mohla odrhnout. Když se mi však v hlavě ozve myšlenka, konečně mě pustí(aspoň doufám:D) a vynořím se a více se nadechnu. Když se vynoří i on ušklíbnu se na něj.
„Heej! Si mě chtěl utopit?“
Zeptám se s úšklebkem na obličeji a potom se i zasměji a pak ho opět osvěžím dalším cáknutím vody. Potom však, ale přijde modrovlasá žena. Začne nám povídat něco kolem tělocvičen, jídla a obchodů a hlavně výuky. Když dořekne co chce už si jí pak nevšímám a podívám se na Michaela co jí poslouchá a znovu ho spláchnu vodou a začnu vylézat z kašny. Postavím se před kašnu a dívám se přímo na Michaela.
„Vodník! „
Zařvu když vím, že už ta žena odešla a se smíchem ukážu na kluka, který sedí v kašně, mokrej od hlavy až k patě. Začnu si ždímat vlasy a svoje oblečení a přitom se smíchem kouknu občas na Michaela.

Obývací pokoj

Čekám na Jimmyho reakci, ale v té chvíli se mi v hlavě rozezní hlas ředitelky. Míč položím na kulečníkový stůl ke kterému Jimmy nemá daleko, otočím se a odejdu ven. U kašny už stojí pár lidí, ale ještě chvilku to trvá než se sejdou všichni. Najednou se ředitelka dostane k choulostivému tématu! Z toho co řekla jsem si domyslel že brána školního pozemku bude zavřená v 19:00!!

V sedum hodin?! A co moje noční jízdy? Jak si asi ozkouším svou jízdu před tolika lidmi a na takhle mrňavém pozemku?! Tohle je špatné, hodně špatné. Přes den jezdit nemohu. Ale to je jedno, kolik je hodin?

Ředitelka domluví a ještě chvíli sleduje reakce žáků, mezi kterýma možná trochu vynikám, neboť jsem se právě rozběhl k mé motorce. Při běhu jsem si zkontroloval hodinky "18:30:54" Po letmém pohledu na hodinky ze sebe doslova servu bundu a triko (stále přitom běžím) A obojí hodím do brašny mojí motorky. Totéž udělám i s obsahem mojich kapes, ale mobil a peněženku hodím do úložného prostoru pod sedadlem.

S takovou budu mít při nejlepším jen 20 minut jízdy. SAKRA!! A to jsem si slíbil že budu trénovat alespoň hodinu.

Spryntem vyběhnu z brány a běžím kus podél zdi aby mně nikdo neviděl ikdyby přišel k bráně a rozhlídl se. Poslední zkontrolování času "18:32:01" nastavím budík na 18:55 a za minutu vyjedu.

Ti které to zajmalo a dívali se na moje nesmyslné vyvádění teď zahlídli jak na cestu před branou vjela motorka a mizí rychle v dálce, ale nemá rožnuté světla a nejde slyšet žádný motor.

Schody -> před kašnou
Najednou něco uslyším v hlavě - "Prosím, abyste..". Nic víc už neslyším, kolem mě se vytvoří ochranná bariéra zrcadel.
Já tu ředitelku vážně začínám nesnášet. A tohle mě taky štve nenávistně se podívám na skleněný povrch.
Tak jo.. Klid.. Musíme se toho zbavit.. Klid.. poroučím si v hlavě a snažím se uklidnit do té míry, než v hlavě ucítím pomyslnou páčku. Pak za ní lehce zatáhnu a ona zmizí.
,,Ehm.. Kamže jsme to měli jít? Neslyšela jsem to celé.." zeptám se Abi a Chrise. Poté, co mi odpoví, se zvednu a jdu s nimi na pozemky před kašnu.

Poslechnu si, co nám vykládá, aniž bych se snažila si to zapamatovat.
To bude krátký vyučování napadne mě a pousměji se. Ještěže tak.
,,Jinak, na jakých jste pokojích?" zeptám se Abi a Chrise.

Schody>školné pozemky

Sedíme na schodoch a vtom zase v hlave počujem ženský hlas,stále sa pozerám na Abi no pohlad na ňu mi preruší Aury.
Otočím sa smerom k nej a pozorujem jej schopnosť.
Ehm?Prečo ju použila na schodoch?
Pýtam sa nechápavo sám seba.
Keď akási bariéra zmizne spýta kam máme ísť.

K fontáne..

Odpoviem jej a radšej sa nechcem pýtať veci okolo jej schopnosti.
S úsmevom sa na obi dve pozriem a čakám kím sa postavia.
Kráčame spolu až pred fontánu kde je už pár ludí.Pčkáme na ostaných a potom nám začne riaditelka niečo hovoriť.
Snažím sa zapamätať všetky tie časy,naštastie ich nebolo vela.

Že máme školu tak krátko je síce fajn ale...bude nás v jednej skupine niekolko a neviem či sa budeme učiť ešte aj nejaké normál veci ako napr. matika a pod. ale 3 a pól hodiny v skupine so 7 až 10 žiakmi sa moc svoju schopnosť ovládať nenaučíme.No,nechám sa prekvapiť,ešte ani neviem ako sa vlastne budeme učiť....

Rozmýšlam nad výučbov a vtom sa nás Aury spýta na izby:

Ja bývam na osmičke s tím chalanom čo išiel okolo nás na schodoch,tuším sa volal Andy.

Vysvetlím a hneď nato sa pýtam naspäť:

A ty?

Čakám na odpoveď Aury a Abi.

Chcel som ich pozvať na večeru ale už je niečo po pól siedmej a reštika je len do siedmej,to by sme nestihli.Možno budú mať niečo tu na škole...

Školní pozemky

Když přijde Gaeli ke mně a podá my ruku, podám mu ji také.
„Ahoj, těší mě, já jsem Kate.“
Představím se mu s milým úsměvem na tváři a když svůj pohled nesměřuje na řádící pár ve fontáně, podívám se tam také. Malinko se zasměji, ale ne moc.
„Nemáš rád vodu? Mě nevadí. Ale jo. De vidět, že se aspoň nenudí.“
Řeknu směrem k nim a pak se podívám zpátky na Gaelika.
„Jo je tu hezký a je to tu velký. Je, je úžasná. Myslím, že se tady budeme mít dobře. Lépe než na normální škole.“
Odpovím mu když se mě ozve v hlavě zase ten hlas ředitelky jako když jsme s bráchou přijeli. Vlastně se s Gaelikem ani nikam přesouvat nemusíme, protože stojíme kousek od fontány. Když nám ředitelka řekne co chce a odejde přemýšlím jestli si nezaskočit někam.
„Nechce se ti jít někam na jídlo? Kfc nebo mekáč? Nic jiného my jsme asi ani nestihli.“
Zeptám se ho s úsměvem a čekám co řekne.

Fontána

Když Tess pustím a taky se vynořím tak hned slyším že jsem jí chtěl utopit.
Hele moc si nestěžuj taky sem mohl fláknout s tebou a ne tak obětavě jít dolu. Usměju se na ní a cákání se už ani nebrání protože sem stejně úplně promočený.
Když uslyším že už se krok ředitelky blíží tak vylezu z vody oklepu se jako pes a čekám co nám bude říkat.

Z její řeči se dozvím většinu informací které mě zajímali takže ani nepotřebuji vznést žádný dotaz.
Doufám že budeme spolu v studijní skupince. řeknu Tess a dloubnu do ní loktem. No a jak tak koukám máme ještě půl hodiny na vycházky tak co kdybych skočil pro nějaký masíčko a večer by sme dali grilovačku? Oheň nám tu určitě někdo udělá a provizorní gryl se taky sežene. Akorát by asi nebylo pivko. No a to mě tak napadá... Kolik ti vlastně je? vychrlím na Tess svoje nápady abych mohl co nejdřív vyrazit a netrpělivě čekám na odpověď.

Schody -> školní pozemky u kašny

Dívám se na Chrise a sleduji jeho znepokojený výraz když má vymýšlet téma. Hraju si v rukou s flaškou, kterou už mám skoro vypitou, ale ještě je tam asi čtvrtka. Nepiju tak rychle. Když mě odpoví, usměju se a odpovím mu i já.

První dojem? Ale jo je to tu super. A hlavně velký. Myslím, že se tu nudit nebudem a nebude to tady zas tak strašný.

Odpovím mu stále s úsměvem na tváři. Pohled však pak zamířím jinam, protože kolem nás proběhne nějaká dívka. Tedy ne úplně proběhne. Zastaví se u nás a představí se nám.

Ahoj já jsem Abi, ale jinam celým jmé…

Ani nestihnu odpovědět a už je fuč.

To byla, ale rychlovka.

Pomyslím si a trošku se nad tím zasměji. Jen tak pro sebe. Potom, ale moje myšlenky jakoby zmizli. Nejsou tam. Jsou pryč. Místo toho mě začne v myšlenkách mluvit ta ředitelka. Na Auřinu otázku už odpoví Chris. Potom s oběma jdu ven ke kašně. Poslechnu si ředitelku a potom se podívám na Aury.

Mno našla jsem si vlolnou postel na pokoji č. 9. Nevím kdo tam je, ale byla tam jedna postel volná. Doufám, že mě majitelka za to neuškrtí, že jsem tam šla.

Odpovím jí se smíchem na tváři.

Pozemky u kašny
,,Jo, tak to jsme spolu na pokoji.." zazubím se na Abi.
,,A neboj, škrcení není můj styl," ujistím jí se smíchem.
,,Na osmičce? Tak to jsi nejspíš hned vedle nás.." usměju se na Chrise.
Ani jsem si neuvědomila, že mám takový hlad.. napadne mě.
,,Nezajdem do toho mekáče nebo kfc? Já osobně jsem spíš pro mekáč... A jestli jo, tak si jen skočím pro peněženku," navrhnu. Hranolky z mekáče totiž vážně zbožňuju - zvlášť, pokud jsou s kečupem!
Zajímalo by mě, s kým budu ve skupině - snad s někým normálním napadne mě.
Akorát nechápu, proč bychom měli chtít chodit do tělocvičny téměř nechápavě zavrtím hlavou - ale vážně jen téměř.

Škola

Obývák

Chvíli se na oba kluky nedůvěřivě dívám pak natáhnu ruku pro balón k Rickovi a vezmu si jej lehce kývnu na znamení že mám rád fotbal, jsem rád že se zeptal, třeba ho má taky rád.
Ja trénuji..trenuju s trenerem Hawkingem, sem Jimmy dáš si buchtu?...a ty? podívám se i na toho druhého kluka, co mě pral za límec, vlastně už ani nevypadá tak zle.
Pomalu se mi vrací dobrá nálala a začínám se usmívat, vzduch okolo mě se hned naplní přívětivější atmosférou. Ukážu ještě na krabičku s buchtami co je u tašek u toho velkého kluka.
S motorkou nic. Zvednu do vzduchu obě ruce Přisahám, jen sem si zkoušel sednout, nemačkal žadne tlačítka nic, fakt.
To už ale v hlavě uslyším slova, zmateně se rozhlédnu kdo to mluví, než si uvědomím že je to ta paní. Poberu si složitě zase všechny věci a jdu na nástup jako ostatní.
Ředitelka se postaví před nás a začne mluvit, vypadá že je moc hodná.
Moje ruka vystřelí do vzduchu jakobych se chtěl hlásit Ja sem ještě nestihl. vyhrknu než se stačím zarazit. Pardon omluvím se že sem jí skočil do řeči.
Jooo zítra už je školaaa, možná mě zase nechají hlásit v rozhlase i když ten tu možná ani není když ta paní umí mluvit do hlavy. přemýšlím když nás rozpustí.
A pak ta paní zase někde zmizí
Rozhodnu se jít ubytovat, za chvíli už stoupám po schodech a složitě nesu věci k pokojům.
Na libovolný zaklepu. Jedna postel je plná, druhá se tváří prázdně. Na obydlené posteli je zavazadlo, nevypadá jako holčičí, Ta paní říkala že kluci s holkama nesmí být na pokojích, to je jako sprchy ve škole.

U kašny

Na procházce s Machi ke mě promluví hlas, ovšem v blízkém okolí nikdo není. "Machi...to jsi mluvila ty?" zeptám se své kočky a ta se na mě jen podívá nechápavě a mě dojde, že to musela být ta žena z rána. No jo...ta modrovlasá žena vlastně toto umí....ne...ještě jsem si nezvyknul..vypadá to, že chvili budu tu vypadat jako magor, co si povídá s kočkou. zasměji se a vyrazím na řečené místo, stejně to tak akorád vychází.

Dorazím ke kašně, Machi zůstane u mě a vrní mi u nohou, zatímco já poslouchám modrovlasou ženu. Tak to zní dobře.....tělocvična...obchod nedaleko...a dokonce ani třídy nebudou velký...tak to jsem zvědav, s kým budu ve skupině. sehnu se a pohladím Machi mezi ušima, a ta na mě tiše zamnouká.

Modrovlasá žena se chvili rozhlíží a pak odejde. Díky jejímu mluvenýmu slovu a né telepatii se na ní usmívám a nechám jí odejít. Sám si pak chvili prohlížím, kdo tu všechno je a vyrazím na pokračování mé obchůzky po okolí. To jsem zvědav, zda až dorazím na pokoj, tam už bude někdo a nebo budeme jenom my dva..jako doma...co myslíš, Machi? hovořím ke kočičce v myšlenkách, které však Machi neslyší.

U fontánky

Ja som v raji!!!! Nielen že som v spoločnosti dvoch krások ale ešte ývajú aj vedla mňa!Táto škola je čim viac tím lepšia...
Celý vytešený si hovorím sám pre seba v mysli ale nedávam to najavo.
Usmejem sa keď mi Aury povie že som hneď vedla nich.
Začínam byť hladný a v tom mi vnukne aury skvelý nápad,reštika to síce nieje ale veci z mekáča mi chutia asi ešte viac než nejaké predražené kúsky jedla v reštike.
Aury súhlasí a chce si ísť pre peňaženku ale zastavím ju:

Nemusíš si pre ňu chodiť,zaplatím to ja.

Poviem jej s úsmevom a načiahnem rukou do zadného vačku odkial vystrčím čiernu peňaženku.Nakuknem do nej a hneď nato ju zatvorím a dám si ju naspäť do vačku.

Je tam toho dosť,malo by to stačiť.Ešte že som si v meste zamenil doláre za libri...

Hovorím si a pozriem sa na Abi:

Ideš s nami?

Spýtam sa jej s úsmevom dúfajúc že ju presvedčí aby s nami išla.

Prosím nech je hladná!

Prosíkam v duchu.....

Obývací pokoj

Poté co se Jimmy usměje a začne být výřečný mu předám jeho věci.
"Takže ty trénuješ, jo? Možná bys mě mohl naučit pár pohybů a fint", řeknu s úsměvem Jimmymu.

Hned na to se mi v hlavě rozezní ředitelčina slova, která si "vyslechnu". Jakmile skončí tak suše pronesu:
"Hmm... Nesnáším když tohle dělá! Asi bychom se měli připravit."
Poté co to dořeknu, podívám se na ostatní a usměju se na Jimmyho a odejdu před školu.


Před školou
Vyslechnu si ředitelčina slova, ve kterých nás seznamuje s řádem školy. Poté se podívám na Ricka, který se zrovna chová velice podivně. Pokrčím ramemy a jdu ke své motorce, kterou si ještě jednou pro jistotu zkontroluju než se odjedu podívat na onu zmíněnou restauraci.

U fontány

Když dokončím vybalování a převléknu se ozve se ten hlas v mojí hlavě. Ten co před tím .

Lauro, slyšela jsi? Zeptám se mé nové spolubydlící, když si přetahuji tílko přes hlavu. Dopnu si kalhoty a maličko poposkočím, aby mi kalhoty dobře sedli a chytnu Lauru za ruku . Vyděšeně se na mě podívá.
Pojď jdeme !
Kopnu do dveří , které se zavřou a vláčím Lauru za sebou ven z budovy.
Když vyletíme ven ze dveří, zakopnu o práh dveří a natáhnu se jak dlouhá tak široká před ostatní lidi u fontány.
Laura naštěstí nebyla stržena mnou a kousek ode mne se zastavila.
Koleno pod kapsáči pálilo a štípalo a bylo mi jasné že bude více či méně rozbité.
Pomalu jsem se zvedla a belhala jsem se na prostorné nádvoří a v duchu si nadávala.
Vyslechla jsem všechno co říkala ředitelka a u toho jsem si prohlížela zde přítomné.

U fontány

Když mi zazní hlas ředitelky opět v hlavě,ušklíbnu se.
Tak už je to tady.

Protočím oči v sloup a chci se zeptat Layly ,kde hledat tu fontánu,když mě Layla překvapí.Popadne mě za ruku a táhne mě za sebou.
Běžíme jak o závod.
Jako by se něco stalo,kdyby jsme přišli trochu později.
Mumlám si pro sebe.

Snažím se uvolnit ruku z Laylina sevření,ale bezúspěšně.Drží se mě jako klíště.
Jen doufám,že se nám do cesty nikdo nepřiplete.Smetli by jsme ho.

Připravuji se na prudké zastavení celou dobu našeho úprku,přesto mě překvapí a mám tak co dělat ,abych ho ustála.Layle se to však nepodaří.Rozplácne se jako žába na prameni a mne si naražené koleno.
To muselo bolet.

Chci jí pomoci na nohy,ale zdá se že je v pořádku.Proto zaměřím pozornost na naši modrovlasou ředitelku a zaposlouchám se do jejích dalších instrukcích.

Doma

Sedím na posteli a čekám na auto, které má pro mě přijet. Sbalené kufry mám už pod schody.

Zvednu se podívám se z okna. Vidím přijíždět černé, luxusní auto.

"Mamí, tatí!! Už jsou tady!", vykřiknu a seběhnu dolů. Dojdu k rodičům a celá netrpělivá se s nimi rozloučím. Otec mi pomůže s mými dvěma kuframa. Musel jít nadvakrát, protože jsou až moc těžké.
Nastoupím do pohodlného auta a při odjezdu mávám rodičům.

Zapnu si svou mp4 a poslouchám skvělé písně mé oblíbené skupiny Kiss.

Školní pozemky
Vjíždíme na školní pozemky a úžasem mi spadne čelist.
Krása, tady se mi bude líbit. Nikdy se nedokážu vynadívat na Anglické hrady. A to jsem Angličanka. řeknu si pro sebe v duchu.
Jakmile řidič zastaví, vystoupím. "Mohl byste mi s těmi kufry pomoct prosím?" zeptám se řidiče. Řidič mi vyhoví a odnese mi kufry na pokoj. Poté si vyslechnu úvodní řeč ředitelky, která nám vnikla do hlavy.
Poté jsem šla na pokoj, kde jsem zůstala až do večera. Večer nás ředitelka svolala před budovu, kde nás seznámila se školním řádem.

Jak skončila, tak se dívám na dva fešáky v motorkářských bundách. Jeden z nich se choval velice podivně. Ten druhý si nasedl na krásnou motorku. Přistoupím k němu a zeptám se "Ta je tvoje?"
"Myslím jako ta motorka. Je nádherná! Obě jsou nádherné" dodám na vysvětlenou a odhalím zářivý úsměv.

Školní pozemek

Sympatická dívka jménem Kate mi na pozdrav odpověděla. Během našeho rozhovoru k nám Ředitelka svolala celou školu a začala nám říkat nějaké důležité časové údaje které bychom si mněli pamatovat. Z mikyny vylovím malý blok s koženým obalem a malé plnící pero. Zapíšu si každou věc co ředitelka řekne abych předešel budoucím možným problémům. Po chvíli se všichni rozejdou, já zavřu bloček a schovám ho do mikyny. Z mého soustředění mne vytrhne sametový hlas který patří Kate.

Hmmm, Asi jsem udělal dobrý první dojem že je ochotná si semnou zajít na večeři. Snad ji neurazím když ji nechám chvilku čekat, to by mi vskutku bylo líto. Vypadá jako milá holka se kterou se člověk nikdy nenudí.

Rozhodně bych s Tebou rád někam šel, ale zrovna jsem chtěl běhat a peněženku mám v pokoji. Kdyby jsi na mně počkala, hned budu zpátky.

Mrknu na Kate a rozběhnu se směrem do budovy. V pokoji si sundám mikynu a místo ní přez sebe hodím kabát ve kterém mám peníze i doklady. Bloček si z mikyny vytáhnu a hodím ho do kabátu. Tenisky si vyzuju a místo nich si vezmu černé kožené boty. vyběhnu ven a pokud tam Kate ještě je, tak vyrazíme spolu třeba do KFC.

Cesta

Cítím vítr jak okolo mně vane. Ze školy a celého pozemku se stává jen malinká tečka ve zpětném zrcátku. Užívám si tu jízdu. Když projíždím okolo aut či vesnicemi, zpomalím na přijatelných 100Km/h. Ale jakmile jsem jen trochu mimo lidi zrychlím na 130, 150, 180.... Po chvíli jedu 210.
Tohle mi celý den chybělo, pořádně protáhnout kosti a ozkoušet si rychlost!
Celý nadšený z jízdy a zároveň zoufalý z nedostatku času jedu po cestě a nezajimá mně kam dojedu. Chci prostě jen jet dál. Jsem nadšený jak malé dítě a jízdu si náramně užívám. V tom se předemnou rozprostře rovinka!

Tady by to mohlo jít. Zkusíme, co z téhle jízdy vytáhnu!!! stále jsem ještě nepřekonal rychlost 300Km/h a tahle cesta vypadá kvalitně.

Z ničeho nic motorka zrychlí s až neuvěřitelnou akcelerací. Rychlost stoupánejprve velice rychle... 210, 230, 280. Když se blížím k mé maximální rychlosti už moc nezrychluji... v dálce už vidím konec rovinky a je mi jasné že brzy budu muset brzdit. 295, 298, 299, 302!

Zničeho nic se ozve dlouhé a velice hlasité
ÍíííííííHáááááááááá!!!!! Pokořil jsem tři sta kylometrů za hodinu!

Před sebou vidím křižovatku a začnu prudce brzdit, ale ne smykem, nechci si sedřít pneumatiky. Otočím se a jedu kus cesty zpátky. Minutu sesedám z motorky a poté radostně vyskočím do vzduchu!

Jo! tohle bylo bezva, ještě nějaký čas mám tak si trochu odpočinu vyhlídkovou jízdou. Dvoustovku už dnes nepřekročím.

V té chvíli si uvědomím že stojím uprostřed cesty celý nahý. Rychle se rozhlídnu. Nikde nikdo. Pokusím se co nejrychleji nasednout na motorku ale i tak mi to zabere 53 vteřin. poté se motorce trochu protočí zadní kolo a vyjede pomalu zpátky.

Před školou

Po krátké kontrole své motorky ke mě přistoupí jedna pěkná dívka a osloví mne.
"Ano, ano... Tenhle krasavec je můj", řeknu a se smíchem pohladím nádrž svého Harleye.
"Všechny Harleye jsou nádherné. Tenhle je od Ricka, který před chvílí vyběhl někam pryč.... divné...", řeknu a prohlédnu si dívku od hlavu k patě.

Hmm... Není špatná... spíše naopak... Zeptám se jí zda se nechce projet..., řeknu si v duchu a nasadím úsměv.

"Nechceš se projet? Bohužel nemám helmu... Já ji totiž nepotřebuju...", řeknu vlídným tónem a nohou sundám motorku ze stojanu.

Před školou

"Paráda! Takové motorky se mi strašně líbí" povím tomu klukovi na motorce. Rozhlédnu se po okolí a přistoupím k němu blíž.

Mohla bych se ho zeptat jestli mě nesveze. Bylo by to super. pomyslím si.

Zrovna když jsem se ho chtěla zeptat jestli by mě nesvezl se mě zeptá jestli nechci svézt.
Ano! To by kámošky zíraly. řeknu si v duchu a začervenám se.

"Jistě, ráda se s tebou projedu. Helma není důležitá pokud pojedeš opatrně a pomaleji." řeknu mu se sklopenou hlavou a nohou při tom dělám krouživé pohyby na místě.
Po chviličce se na něj podívám a vidím, že mi naznačuje, abych si za něj sedla.
Sednu si za něj a pevně ho obejmu, ale tak aby neměl potíže s dýcháním.
Sakra ten má svaly! projede mi hlavou.
"Můžeme vyrazit" řeknu radostně.

U kašny..

Ušklíbnu se na něj a rukama ho pošimrám na spodku brady.
„Ale, ale..“
Odpovím mu na jeho obětavost a zasměji se. Potom na mě vyhrne nějaký jeho nápad a podívám se na sebe. Celá mokrá a do obchodu?
No, ale měla by jsem se jít převléct. Jinak ten nápad asi podnikneme asi až zítra a radši se zeptáme i ředitelky. Dneska si zajdeme třeba.. třeba do mekáče! Ty nevíš kolik mě je? Ty trdlo. 18.“
Řeknu a lehce na něj vypláznu jazyk a rychle odběhnu nahoru, shodím ze sebe mokrý oblečení, ponožky i boty. Zabalím se celá do osušky a sundám i ze sebe spodním prádlo přes osušku. Přece jenom tu dívku ze svého pokoje neznám a zamykat nechci aby se sem dostala a mohlo by se i stát, že by sem přiběhl nějaký kluk. Obleču si na sebe čistý prádlo a pak si ještě vezmu na sebe černé 3/4ťáky, tričko bílé na ramínka a světle modrou mikinu s kapucí přes hlavu. Obleču si ještě bílé kotníkové ponožky a na to si nasadím bílé tenisky. Strčím si do kapsy pár peněz z peněženky, kterou potom bezpečně schovám. Potom vyběhnu ven ke kašně kde čekám na Michaela.

U školy

Ani nevím, jestli se mi po nich bude stýskat. Spíš ne. Určitě ne.
"Jasný... přijedu na prázdniny. Ahoj." Nasednu do auta a zabouchnu za sebou dveře. Tak to čekej... O prázdninách budu hledat Mikeyho a pochybuju, že mě tady někdo zahlídne. S úsměvem se sesunu na sedačku spolujezdce a až nepřirozeně se zazubím na chlapíka v kvádru, kterej si sedne za volant.
Jen aby to nebylo z deště pod okap. Z jedný snobárny se sotva vyhrabu a teď pro mě poslali soukromou limuzínu. Nevypadá to zrovna na normální školu. Lehce se poušklíbnu do zrcátka na straně auta. Jo, protože tohle nebude normální škola... nikdo tam nebude normální.
Nakonec si jen opřu hlavu o opěradlo a ruce složím do klína. Nemám chuť se s tím chlapíkem bavit, on ostatně taky nevypadá, že by chtěl polemizovat nad nesmrtelností brouka, takže jenom mlčky koukám z okna a pozoruji nezajímavé scenérie, které se přede mnou otevírají.

Vlastně, když před sebou uvidím komplex budovy, narovnám se v sedadle a s přimhouřenýma očima sleduju, jak se k pomalu k nové škole přibližujeme. "To asi nebude chudá škola, co?" Nečekám na odpověď a i kdybych jí dostala, budu jí zřejmě ignorovat.
Domove sladký domove... Ironie mi teče myšlenkami snad proudem. Vystupování proběhne mlčky, stejně mlčky, jako moje vyzvedávání zavazadel, které tvoří ne moc velký plátěný pytel. Nepotřebuju toho k životu mnoho, takže jsem si toho ani moc nebrala. Základ tvoří oblečení a kartáček na zuby.
Ani si nestačím zavazadlo nahodit na záda, když se mi v hlavě rozezní nějaký hlas. Trhnu sebou, jako kdyby do mě uhodil blesk a rozhlédnu se poplašeně kolem sebe, dokud mi do zorného pole nevpadne modrovlasá ženština.
No doprdele ženská! Potřesu ještě jednou hlavou, jako kdybych tu nepříjemnou zkušenost chtěla vyklepat a nadobro se jí zbavit. Snažím se ignorovat i husí kůži, která se mi při té zkušenosti rozlila. A to je jako normální hrabat se někomu v mozku? Dohajzlu... Mírně podmračeně si vyslechnu její úvodní řeč.
Ne že by mi byla nesympatická, ale kromě toho, že si bez dovolení leze lidem do hlavy a cpe jim tam její myšlěnky, což je vlastně asi úplně normální, protože proč by měl mít člověk svojí vlastní soukromou zónu... tak kromě toho má i modrý vlasy. Jako já.
Její řeč už v podstatě vpouštím jedním uchem tam a druhým zase ven. Spíš si prohlížím tváře těch, kteří se zřejmě stanou mými spolužáky.
No, to mě poser... Potichu hvízdnu a přejedu si rukou po vyholene straně hlavy. Šampón, šampón, dredař, šampón.. počkat, dredař?! Fajn... a tady... barbie a.. barbie a... Doslova ztuhnu pohledem na černém klukovi. Přopomíná mi Mikeyho. Co blbnu.. je to jenom další negr.
Seberu svůj batoh a odtáhnu ho kousek stranou. Když se ujistím, že ta modrovlasá ženská zalezla někam dovnitř, vytáhnu krabičku cigaret a jednu si zapálím.
Tohle je jenom na uklidnění... ale jestli takovýhle šoky budou pořád, tak budu mít rakovinovej nádor dřív, než stačím říct Marlbora.
Koutkem oka sleduji, jak se nějaký pár haštěří ve fontáně a taky sleduju toho černocha, jak leze na motorku a jak ho vyhání ten kluk. Nešahej na něj hajzle... Už mám chuť nakročit mezi ně a tomu bílýmu to trochu vytmavit, ale nakonec se zase jenom opřu o zeď a v klidu si dokouřím cigaretu. Se na to můžu vykašlat. Nepotřebuju problémy.. Slastně natáhnu do plic kouř společně s dehtem, kterým straší všichni doktoři.
Cigaretu málem spolknu, když mi ta ženská zase začne kecat do hlavy. "Doprdele práce..." Nedokouřenou cigaretu hodím na zem a zašlápnu. Vlasy zastrčím za ucho a zvednu k ní pohled. Proplatíte mi to cigárko, lady Blue?
Snažím se zapamatovat časy, které jsem tu slyšela, ale je to úplně stejný, jako kdybych si měla pamatovat největší prvočíslo... nepamatuju si vůbec nic. Koneckonců, já už se asi dneska nikam nevrhnu... maximálně si udělám kafe a otevřu si Marxe. Sednu si na svůj zavazadlový pytel a opět jen mlčky sleduju hemžení, které nastane po ředitelčiných slovech. Téměř lenivě znovu vytáhnu krabičku cigaret a znovu si zapálím. Tohle je záplata za to nedokouřený...
Natáhnu si nohy s vietnamkami. Seprané rifle společně s růžovým tričkem, jehož ramínka mi nespokojeně sklouzávají po ramenech, tak trochu bijí do očí s luxusem kolem. Modré vlasy, které na pravé straně sahají k ramenům a na druhé jsou vyholené, krásně ladí s modrýma očima, jenž mají lehce narudlou barvu.
Rty jsou zkřivené v mírném úšklebku, když si prohlížím okolí. Někdo mi dokonce řekl, že mám kačeří pusu... Nehledě na to, že mám i mírně narudlý nos, ale to je jenom tím, že mě poslední dobou trápila alergie, což ale nemusí nikdo vědět, když tu jsou ty super lidi, něco jako alergie je tu asi out.
Nejsem ideál krásy, ale za to se nikomu zpovídat nehodlám...

U kašny

Když Tess domluví chci jí ještě něco říct ale než to stihnu tak odběhne do pokoje. Hmmm tak né no... pokrčím ramenama a rychle se rozeběhnu do svého pokoje a cestou popadnu kabát který sem si nechal válet u kašny.
Když tam doběhnu schodím ze sebe rychle oblečení a na sebe si vezmu můj obvyklí úbor. Černé vysoké kanady, černé triko a a ryfle a přes to si hodím černej kabát. Do kapsy si šoupnu peněženku a už se ženu zpět abych byl dole.
Když tam doběhnu Tess už tam na mě čeká. Zastavím u ní a řeknu to co už sem chtěl říct než odešla.
Myslíš snad že by nám zakázala grilování? To si nemyslím.
Hlavně nemusí to ani vědět žejo. zasměju se a nabídnu Tess ruku.

U Kašny

Už zase?
Nepříjemně sebou otřásnu, když mi znovu promluví v hlavě, není to nic příjemného. Na vybalování se tedy vykašlu a jdu přímo ke kašně.
Kašna, kašna, kašna..
Nejsem si jistá, že vím kde, je a tak jdu tam, kde slyším víc lidí až dojdu ke kašně.
Já to našla, já to našla!
Podívám se kolem sebe, je tu na mě až moc lidí, není mi tu příjemně, ale je tu voda.
Nedokáži se tomu ubránit, i když stojím asi metr od kašny. Natáhnu ruku dozadu, zavřu oči a kolem ruky mi začne kroužit malé množství vody. Hned toho zase nechám, aby si mě nikdo nevšiml.
Hmm...až bude 8 tak asi půjdu do tělocvičny.Rozdělení, super...alespoň nás bude ve skupině míň.
Když domluví, nevšímám si dění kolem mě a snažím se co nejrychleji zmizet zpátky do pokoje, nechci tu být mezi tolika lidmi, které vůbec neznám..

Cesta do školy

Přemýšlím v pokoji jestli do té školy vůbec chci jít, nebo ne. Doteď kamkoliv sem šel měl tam táta známý nebo někoho, ne že bych je nějak zvlášť potřeboval ale když se stane průser tak je to přes koho hnát, teď to bude jiný, uvědomuju si tu změnu až příliš dobře. Ale co nejsem žádná nula z předměstí abych s tímhle musel lámat hlavu, nějak bylo nějak bude.
Do kufru hážu poslední potřebnosti. A pak už slezu se pomalu loučit s otcem matkou a bratrem.
Otec si samozřejmě neodpustí kratší přednášku.
Nechlastej tam jak duha, do ničeho se nepleť a podobně. Tím a podobně tuším myslel moje hulení, nevím jak se to domákl ale sem rád že mě drží před máti, ta by ječela a neměl bych chvilku klidu, táta je aspoň rozumném.
Uvědomím si že sem si zapomněl hodit na auto nosič. Rozběhnu se ke garáži kde stojí 3 Luxusní nové káry a můj ještě terénně upravený černý ford mustang vepředu s velkou chromovou mříží a středem auta jdou dva sportovní žluté pruhy.
Když na kurf montuju nosič, uslyším praskat štěrk na příjezdovce, ohlídnu se a vidím černou káru, celkem pěknou, ale je snobská. Kývnu na chlapíka co z ní vyleze a jde zvonit ke dveřím, domontuju nosič a vydám se za ním.
Zdravím, Jsem Luc Anabazi. podám mu ruku, s otcem sem prošel spoustu akcí a podedlo se mu vtlouct něco málo etikety do mé hlavy. Řidič mě na oplátku taky pozdraví a ptá se jestli můžeme vyrazit, požádám ho jen aby chvíli počkal než si naložím zavazadla a můžem razit. Za chvíli jsem zpět u auta a skládám věci na zadní sedadlo, kufr už je teď nepřístupný kvůli nosiči s mým kolem.
Rozloučení mi netrvá nijak dlouho, Rodiče mi popřejí štěstí a já už startuju své auto, ozve se burácení divokého vysokoobjemového motoru a já si uvnitř pustím muziku, celou cestu mi bude hrát tvrdá hudba jak elektronická tak i klasičtější metalová.
Vyjedeme klidným tempem, mám raději o něco málo svižnější ale aspoň bude klid. Když vyjedeme na rovný úsek dálnice, nastavím si tempomat a řídím jen koleny, rukama pomalu balím lehčího jointa aby mi cesta líp ubíhala, jakmile je hotovo stáhnu okýnko a zapálím si, vůně Marihuany prostoupí autem ale potom co mám dohuleno, všechna zmizí z auta spolu s točícím se větrem v průvanu.
To že sem hulil se ukáže jako ne tak dobrý nápad když zajíždíme na odpočívadlo a do mého doprovodného auta to nasolí nějakej moula co jede z dovolený. Problém ovšem nemá dlouhého trvání, když sou zde policajti a řeší situaci držím se trochu bokem aby mě nevyhmtli, zanedlouho přijede i odtahovka a obě auta odveze.
Je jasné že pojedeme mojím autem oba, Thc v hlavě mě nějak pořád nutí překračovat rychlost ale není toho zase tolik abych to nezvládal.
Zdálky vidím komplex budov které mi budou v příštím roce a možná ne jen jednom domovem. Když dojedeme na místo všichni kdo jsou přítomni se srocují u vchodu kde má kdosi proslov.
Ostatní by mohlo překvapit že tentokrát nedojela limuzína a ani školní řidič neřídí, kdyby zrovna nehleděli na tu modrovlasou u vchodu.
Zaslechnu jen něco o nemíchaných pokojích, rozhlídnu se kolem.
Tak to potěš. pomyslím si když všechny vidím. Nestačil sem je vůbec profiltrovat kdo by co mohl být zač, ale to zvládneme později. Vytahám z auta svoje kurfy a letím si je uložit někam do pokoje.
V tu chvíli si uvědomím nač sem zapomněl, chlast na uvítací párty! Co by to bylo za školu bez slučáku a bez pořádné partyce chvilce sem zas venku z budovy a v autě letím zpět k nejbližšímu městečku či dědině, nebo aspoň benzince, abych jim vykoupil zásoby. Nakoupím toho opravdu požehnaně a vracím se s chladícím boxem v autě nacpaným až po vrch. I tentokrát dojedu tak akorát, moje žihadlo zastaví těsně u motorek a tak jim naneštěstí zatarasí odjezdovou cestu, čehož si bohužel nevšimnu, když otevřu dveře z auta se začnou linout rytmy tvrdého brazilského metalu, ještě chvíli tam sedím a balím dalšího jointa a hned po něm cigárko a do toho upíjím pomalu zrovna koupeného a otevřeného piva nestihnu si zapálit ani jedno z nich když zmaten uslyším hlas ve svojí hlavě.
No to si ze mě děláte prdel. netuším jak se tomu bránit a o to více mě to sere. Během proslovu přejíždím všechny pohledem a hledám ty správné lidi.
Ten čerňoch vypadá divně, jinak celkem cibetky, pár nul, punková holka a drdáč. Je jasné jakým směrem vyrazím. Žena dohovoří a já zpoza těla vytáhnu lahváče když zmizí v útrobách budovy.
Většina lidí se přesune ke kašně, i já se tam pohnu.
Vidíte Chlapce kolem devatenácti let, na sobě má tmavé sako, na první pohled ošuntělé na druhé jde vidět že je to drahá móda, podobně vypadají i kalhoty, stejně jako sako vypadají záplatovaně a částečně potrhaně ale na nich jde vidět při bližším pohledu práce krejčích drahých obchodů s oblečením. U uchu mu visí náušnice z chirurgické oceli, v bradě má výraznou piercingovou skobu. Stejně tak nejde prozatím vidět tetování na zádech, velké thorovo kladivo a pravé paži mikrodermální implantáty obtažení tribalovým tetováním. Je sportovní postavy vysoký asi 185 centimetrů.

Vlasy špinavě blond střední délky, vzadu stažené gumičkou a tvořící krátký ohon, tvář má odpovídající svému věku, ostřeji řezanou ale stále milou, tmavé oči nelze pod leteckými brýlemi vidět. Celkově se pohybuje nenuceně jakoby lehce
Mířím k punkačce.
Zdárek, podobná slova a kývnutí na pozdrav trousím cestou, když procházím k ní.
Čao, oslovím ji, sem Luc. sundám z očí brýle a v mé ruce se objeví joint v němé nadídce. To už se otáčím po tom klukovi s dredama, naštěstí je tady taky, zrovna to zkouší na nějakou moc fajnovou cibetku ale to mě popravdě nezajímá, ubalil sem tu své malé poselství a musíme se přeci nějak seznámit.
Hej Drdáči. Houknu na něj a když se ke mně otočí mávnu na něj aby si mě všiml.
Zdravím. Sem Luc a nenápadně mu ukážu joint v dlani.
Dáš si? taky bych moh začít řešit tu chlastačku, bylo by nemilé lít tu sám.

U kašny

V klídku si sedím a pokuřuju Marlborku. Tak tohle bude ještě mazec... Poškrábu se na krku a začnu špičkou boty hloubit do štěrku důlek. Pohoda.. všechno se vrátilo do starejch kolejí. Jenom lidi jsou nový. Nový snobové.
Zhluboka potáhnu kouř a přejedu pohledem blonďatou dívku. Pozvednu mírně obočí, když se jí kolem ruky začne točit voda. Tyhle lidi jsou fakt divný... skoro jak mutanti z X-menů.
Přivřu oči a snažím se to tu trochu odignorovat. Zajímalo by mě, co je ten černoch zač. Mohla bych se s ním seznámit... ale to je jedno. Teď to nebudu řešit. Jsem ráda, že budu mít dneska klid.
Pomalu zvednu pohled, když uslyším, že mě někdo pozdraví. Čao... copak jsme nějaký přičmoudlý taliání?
Potáhnu z cigarety a zavrtím hlavou na nabízenou cigaretu. Co ty si zač, ksakru? Další rozmazlenej fakan, kterej si hraje na drsňáka? Můj výraz asi docela jasně zrcadlí, co si myslím. Takže hadry za tisícovku, ale prostě drsnej klučina. Ta barbína je blbá, ale pořád je to blondýna, neschovává se za nic jinýho. Zavrtím s úsměvem hlavou.
Cigareta se pomalu blíží k titulkům. Měla bych asi jít. Pomalu se zvednu a přehodím batoh přes záda. A bez jakéhokoliv pozdravu se vydám směrem k ubytovně, ale asi po třech krocích se zastavím a otočím na Luca.
"Loo. Jmenuju se Loo." Pořád se na něj dívám, jen si zastrčím vlasy za ucho, jako kdybych nad něčím přemýšlela. "Snažíš se bejt drsnej?" Uchechtnu se a pobaveně se ušklíbnu. "S tatíkem milionářem ti to jde.." Rukou sjedu od jeho brady dolů a jenom zavrtím hlavou. "Už nehul."
Otočím se na patě a vyrazím směrem k pokojům. To bude ještě těžký...

Kuchyně

Láhev, kterou jsem si vytáhl s ledničky dopiju a vyhodím do koše společně se žvýkačkou. Hele mají tady i led ?
Podívám se do mrazáku a vezmu si pár kostek ledu. Poté co to udělám se mi v hlavě ozve hlas ředitelky. No jo už zase. Zavřu mrazák, vyjdu na pozemky a hned si to namířím ke kašně, kde se máme sejít. Kostky ledu trochu zmenším a pak je pomalu po jedné jím.

Pozemky

Dojdu skoro až ke kašně, když uvidím Chryse s dvěmi dívkami, se kterými jsem ho vyděl už mluvit. Hmm, vypadá to, že už si udělal pár kámošek.
Dojdu k nim, tak aby mě holky viděly jako první. "Nazdar. Slyšel jsem, že chcete jít do mekáče. Mohl bych jít s váma ?" Rozhlídnu se kolem a vidím, že už se ostatní studenti rozcházejí. "Jo, chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem předtím odešel, když jsem se představoval, ale potřeboval jsem se trochu napít něčeho studenýho." zatvářím se omluvně a jen abych nemusel už nic říct, tak si do pusy dám poslední kostku ledu.

U kašny

Tak tenhle pohled mě dokázal poměrně dobře zchladit.
No holka ty si drsná jak šmirglpapír.. Můj původně milý úsměv se přetvořil spíše do ironického úšklebku. Opět proti mně někdo něco má aniž by o mě něco věděl.
Vypadá to že holčina bude nenávistná.
Další závistivé jednoduché dítě, co mě bude srát protože mám co oni ne?
Zakroutím zlehka hlavou.
A když vidím jak se zvedá, popostoupím abych jí udělla místo a mohla kolem mě projít, není to výraz žádné galance, ale momentálně ta dívka v mém žebříčku značně padla.
Takže Loo… Teď už mě ale její jméno stejně nezajímá, sere mě. Na druhou stranu, mezi těmahle všema ….
Na to že se mi představí také nijak nereaguju.
Nahlas se rozesměju po její otázce. Děláš si ze mě legraci?zakroutím hlavou Mám rád když mě takhle serou nuly jako ty jen proto že mám něco co vy ne. Spustím celkem zostra. Mýho otce si nebudeš brát do huby rozumíš? mluvím klidně, na roině sem nikdy nelpěl ale nenechám se jebat od kohokoliv, hlavně né od takových jako je ona.
Na její upozornění ať nehulí se uchechtnu.
Sbohem…řeknu dostatečně nahlas aby to velmi dobře slyšela.
…děvko dodám o poznání tišeji tak aby to pokud možno nikdo moc neslyšel.

Klubovna a následný sraz venku:

Odsunu křeslo a vyprostím se tak z onoho nevhodného úkrytu. Zívnu. Chjo.. Zase si to budu muset žehlit.. To bude vopruz.. Povzdychnu si a vyjdu ven. Najdu svou malou blondýnku a pomalu k ní zamířím. Ani mě nijak neštve, že se s ní baví nějakej cizí týpek, hlavní je, že se spolu už necucají..
U jednoho záhonu ulomím růži a nehty z ní začnu olamovat trny. Každá žena je jako růže.. Je sice krásná, ale má trny.. Bleskne mi hlavou ono přísloví. Potom minu Gaelika a přijdu ke Kate. Růži schovám za záda. Um.. Promiň, Katy.. Asi jsem to přehnal.. Vtisknu jí omluvnou pusu a za ucho jí dám onu rudou růži. Ta je k té omluvě gratis.. Usměju se na ni.
Pokusím se vzpomenout si na ty časy. Hmmm.. Kruci.. Achjo.. To je na nic.. Kritickej den vždycky bývá středa, ne ?? Vzdám to. Už vypadám tak nějak smířeně s tím, že mi tady Kate přebere nějakej galantní týpek. Zatnu pěsti. Znovu si povzdychnu. Jakoby se mi tak nějak najednou ztratila duše, alespoň navenek to tak vypadá.
Začínám to tu nenávidět.. No.. Ale na každého jednou dojde.. Co už.. A kdo si počká, ten se dočká.. Tak nějak pro sebe se ušklíbnu při představě, jak je nějakej namachrovanec trhanej navěky v pekle..
Potom si uvědomím, kde jsem a zazubím se. Ne, tohle fakt nemá cenu.. Kousek poodejdu. Cítím potřebu zůstat sám, ale něco mě stále drží u ní.

Před školou

Nastartuju svůj stroj když v tom zjistím, že nemám kudy vyjet.
"Nemůžeme...", zakleju a vypnu motor.
"Jen tak mimochodem já jsem James, a ty?", zeptám se klidným hlasem a nohou zase nahodím motorku na stojan. Klidně slezu a podívám se na auto, které nám brání vyjet.

Už zase? pomyslím si.

Sundám si svou oblíbenou, koženou, černou motorkářskou bundu a položím jí na řídítka motorky. Přijdu k onomu autu a opatrně ho chytím do rukou. Zapřu se a opatrně to auto zvednu. Pomalu ho dám nad hlavu a přenesu to auto bokem, kde ho zase opatrně položím.

Jakmile se auto dostane na zem, tak se vrátím k motorce, kde na sebe zase hodím svou bundu. Nasednu a nohou sundám motorku ze stojanu.
"Teď už můžem vyrazit", řeknu s úsměvem a čekám na její souhlas než vyjedu.

školní pozemek
Zeptám se jestli už můžem vyrazit, ale ten kluk řekne, že ne. Vypne motor, dá motorku na stojan a sleze z ní. Během slézání se mi představí a zeptá se na mé jméno.
"Takže James. Pěkné jméno. Já jsem Elizabeth." odpovím mu a sleduju jeho počínání. James přistoupil k tomu autu, které ná vadí ve výjezdu a opatrně strčil ruce pod něj. Poté ho zvedl nad hlavu a přeesl ho bokem, kde ho opatrně položil na všechny čtyři kola a vrátil se zpět.
Během jeho eskapády s autem jsem na něj jen užasle hleděla, neschopná se pohnout natož mluvit.
Tak tenhle asi chodí často do fitka řeknu si a pousměju se.
James se oblékl do své bundy, která mu mimochodem opravdu sekne, a znova si nasedl. Poté co si nasedl konstatoval, že nyní už vyrazit můžem.
Znovu ho obejmu a řeknu Tak vyrazíme.

U kašny

Na jeho výlev o mé nulovosti se jen usměju a kývnu hlavou. Jasný chlapče, já nejsem ten, kterej si dělá kamarády tak, že jim nabídne chlast a trávu... ty mi povídej něco o nule. Pokrčím rameny a otočím pohled na kluka, který právě zvedá jeho auto. Když tě dokáže naštvat blbej kec, tak co s tebou udělá, když ti maník v kožený bundě šáhne na auto. Zmlátíš ho?
Tiše se uchechtnu, zamávám Lucovi, otočím se na patě a zamířím k budově. Krucinál, měla jsem si tu trávu vzít, aspoň by mě nebolela hlava. Zhluboka se nadechnu a vyšlapu schody do patra, teda aspoň tak to říkala ta lady Blue.
Je mi docela fuk s kým budu bydlet, když mi nebude kecat do mejch věcí. Jsem tolerantní osoba. Tak... třeba tady. Bezmyšlenkovitě sáhnu po klice dveří s číslem 4. Sudý číslo, dobrý číslo... ostatně, stejně jako lichý.
Zapluju do pokoje a když si všimnu, že je jedna postel zabraná, bez milosti zaberu tu druhou. Super.. takže mám kamarádku. No to bude bájo. V duchu si vykresluji scénář toho, jak se bude tvářit až mě uvidí, ale to už je teď v podstatě jedno, já se stěhovat nehodlám a když bude chtít odejít ona, tak jí bránit nebudu.
S vybalovaním se nijak nezaobírám, prostě dám pytel do skříně a ještě než jí zavřu, vyndám si knihu od Marxe, krabičku cigaret i se zapalovačem strčím do kapsy u kalhot. Fakt to tady bude zajímavý... nejsem tu ani hodinu a už jsem proti sobě asi toho nejnormálnějšího člověka, co sem tady mohla potkat. Dobrá práce Loo... dobrá práce. S mírným povzdechnutím zaklapnu skříň. Pokoj vypadá jako kdyby tam bydlela jen jedna osoba, protože všechny moje věci jsou schované. "Tak jo, aspoň něco svýho bych tu měla nechat..." Otevřu znovu skříň a z batohu vyndám Andrewa - ponožku, co má knoflíky jako oči a přidělanou čupřinu. Už podle vzhledu to vypadá, že už má za sebou hodnou řádku let. Ještě aby ne, dostala jsem ji od Mikeyho.
Chvíli na tu ponožku jen tak koukám, nakonec se mírně pousměju a hodím jí na postel. Doprdele.. dala bych si kafe.
V jedné ruce svírám knihu, druhou strčím do kapsy a pomalu vyjdu z pokoje, kroky nasměřuji do kuchyňky. Mám takový pocit, že jsem ji cestou nahoru někde zahlédla. Velký kafe... a klid. A cigárko a myšlenky velikánů. Usměji se nad tou představou a s tímto obrazem vejdu do kuchyňky, která je naštěstí prázdná.
Prolezu pár skříněk, dokud konečně nenajdu kafe, načež se pustím do jeho přípravy. Ani ne do dvou minut je hotové. Otevřu jedno okno do kořán tak, abych si na něj mohla sednout, shodou okolností to, které mi dává pěkný výhled na scénu u kašny. I se soukromým divadlem.. Kafe položím na rám a než si sednu, vyndám cigarety a jednu si automaticky strčím do koutku a připálím. Nakonec vylezu sama na parapet a ještě se chvíli okradu o čas strávený s Marxem a pozoruji dění venku.
Bude to tu v pohodě... jasný.

No to snad ne

Milé Loo si dál už nevšímám, vím o prvním člověku co je tu pro mě asi tolik co kus hovna na botě, její mávání a podobné mě vytáčí, ale nebudu ji už řešit.
Dá si se mnou někdo špeka? zeptám se okolostojících jen tak kdyby náhodou se chtěl někdo ozvat a zapálím si znova načež upiju z lahváče.
Dnes bude párty fakt ultrapárty. Přejedu lidi pohledem a přemýšlím kdo by mohl být další dobrý parťák, pak za zády uslyším šoupání což mě donutí otočit se, to co vidím mě ohromí.
No to si ze mě děláš prdel.
Stojím tam s otevřenou pusou a nedokážu pochopit jak ten chlap zvedl mého víc jak dvoutunového mazlíčka takhle šíleně do vzduchu, doutnající joint mi zůstane viset na spodním rtu.
Až vidím jak auto pokládá tak se teprve vzpamatuju.
Já ho zabiju!!!
Přidupu v plném tempu k tomu hromotlukovi, nezajímá mě že je vyšší i když já nejsem žádné tintítko.
Táhni vod mýho auta opičáku, co si o sobě ku*va myslíš. ano teď jsem hodně nepříčetný, zastavým se na ani ne vzdálenost půl kroku a strčím ho prstem do prsou.
Poponáším ti já snad…toho tvého zgarba?…tu tvou mašinu.
Vztekle funím.
Nešahej už nikdy na mý auto….nikdy. A jestli chceš machrovat před ženckou tak si to laskavě nech jinam. Od pointa se zvedá omamná vůně marihuany, potáhnu si a konečně vyřván jej chytím mezi prsty, držím na něj upřený nasraný pohled. Ani nevím co od něj chci že se na něj tak vražedně dívám, ale vidím jak ta jeho naleštěná věc krásně padá z nějakého strašlivého útesu.

Pozemek školy

Přiběhne ke mě nějaký týpek a začíná tu na mě pyskovat ohledně jeho auta.
"Myslím, že není třeba zvyšovat hlas... Prostě jsi mě zablokoval a já tě přeparkoval... Podívej, nemá ani škrábanec... Takovému skvělému žihadlu bych nikdy nic neprovedl...
Chci ti jen říct, že se omlouvám a pro příště zaparkuj jinde, ok?", řeknu klidným tónem a dodám:
"Já jsem James... Pokud budeš někdy něco potřebovat, tak jsem na pokoji číslo 13...., řeknu přátelsky a podám mu ruku.

Sice má pravdu, ale nic se nestalo, tak proč tak křičí?, zeptám se sám sebe v duchu a zadívám se na naštvaného týpka.

"Jo a jen tak mimochodem... Dej bacha na profesory, myslím, že trávu by tu neuvítali moc kladně....", řeknu přátelsky a nasedám na motorku.

U fontány

Čakám na odpoveď Abi keď v tom niekto skríkne "Hej Drdáč" otočím sa a v tom na mňa máva nejaký blbeček ....Drdáč?! Ja ho asi rozj****. hovorím si v mysli pretože to oslovenie neznášam.Zatial som kludný ale keď ku mne pristúpi s jointom v ruke nasrane sa na neho kuknem a zvýšeným hlasom poviem:

Vypadni!S tím som už skončil!

Chytím na neho nervy pretože joint a pod. veci boli súčasťou môjho najhoršieho obdobia života.
To je blb.Ale len nech tu s tím máva,keď mu to niekto zbadá a potom informuje riaditelku tak vyhadzov alebo aspoň nejaké prísne napomenutie/trest.
Rozmýšlam v mysli nad tím čo by mu mohli spraviť zamestnanci tejto školi (okrem upratovačiek,záhradníkov atď xD)
Potom sa znova otočím k dievčatám a čakám na Abi.V tom k nám "pricupitá" Andy s otázkou či s námi môže ísť do mekáča ...Ehm?Jak to mohol počuť?....
Znova sa usmejem na dievčatá na znak toho že by mali rozhodnúť či pôjde alebo nie.
Ak bude očumovať Abi tak v noci na izbe zažije peklo! (neboj Andy :D)

Ešte že tu je Aury a Abi,inak by som mal kvôli tamtomu dementovi s jointom dosť blbú náladu...spomienky.....

školní pozemek

Zrovna ve chvíli kdy jsem pozval krásnou Kate na jídlo se vedle mně z ničeho nic oběvil blonďák. Dělal jako by mně neviděl, naprosto mně přehlížel. Nejprve jsem ho nechápal, po chvíli mi došlo o co tu asi může jít. Podobné situace mi jsou krajně nepříjemné, tak ji zkusím nějak decentně vyřešit.

Ehm, já... tu stále stojím. Fajn, tohle je hodnětrapná situace a podobné nemám rád, tak co takhle kdybych vás oba pozval na večeři, teda pokud se McDonaldu dá říct večeře.

Supr. Už to vidím v barvách. Buď bude trvat taková ta trapná chvíle ticha, nebo se všichni budem falešně smát a dělat jako že je vše OK.

Noták, vypadá to že to mezi váma trochu skřípe, tak to nějak zalepte. Jak vždycky říkala moje matka "Láska prochází žaludkem". Ale možná se pletu a chcete jen čas a soukromí... kdyby něco... pujdu napřed.

Ti všude vidí problémy. Tahle mládež je fakt nějaká divná. Raději o tom nebudu přemýšlet.

Když jdu směrem k východu, zahlídnu incident mezi Jimem a nějakým od pohledu hodně hodně nesympatickým klukem co si vyskakuje. Zastavím se na místě, projede mnou vlna vzteku. Hned mi mezi prsty začnou přeskakovat jiskry když vidím jak "frajersky" potahuje jointa. Ale uvědomím si že nechci poutat pozornost, tak pokračuji v chůzi směrem k bráně. Mezi prsty mi stále proskakují jiskry, ale jsou zatím slabé.

A dost! Jedna rána a bude v kolenech! Nikdo si toho ani nevšimne!

Poté ruku setnu v pěst aby mi mezi prsty neskákaly jiskry. Velice zpomalím chůzi a pozoruji situaci. Nechci být nápadný tak se uklidním a snažím se působit ledabyle. Nedívám se přímo na ně, ale stále je periferně vidím.

Ok, jen klid. Žádné ukvapené závěry. Přece se nenechám vyprovokovat nějakou situací co se mně ani netýká...

Sladký domov...

Už toho mam tak akorád dost... udělala sem možná až příliš mnoho pro svého otce který mi snad nikdy v životě ani nepoděkoval... za nic...dělala sem mu služku, ale to se ted změní... proudí mi v hlavě myšlenky při přípavě snídaně pro mého otce. Zrovna vešel do kuchyně a na mé tváři se oběvil přívětivý úsměv když usedal za stůl a přímo pod nos jsem mu donesla talíř s krajíci namazaného chleba a hrneček s vařícím čajem.
Jen se na mě podíval a pustil se do jídla
"Tati myslim že je čas obych odsud vypadla..." řeknu s ledovým klidem až mu zaskočilo a podíval se na mě přísným pohledem. "Co si říkala?!" vykřikl naštvaně. "Že je čas aby odsud vypadla..." řeknu stále klidně i přes jeho hněv. "A proč by si někam chodila?...vždyť je ti se mnou tak dobře, snad nebudeš tak bláhová jako tvoje matka! Ty mě tu hodláš nechat?! Co si vůbec myslíš!" řve a já se snažím na něj normálně promluvit... marně nepustí mě ke slovu tak se z hluboka nadechnu "Tati!" vykřiknu a on stichne " Nemluv o mojí matce, vždyť jí ani pořádně neznáš! Zatajil si mi že mám sestru! a kromě toho seš nemožnej!" otec se tak uchechtne jako by mě nevnímal "Máš něco na srdci? no tak mi to konečně řekni!" vyřkne a praští do stolu až ve mě co si hrkne.
Chceš to slyšet? fajn! prolétne mi hlavou a já se pořádně nadechnu "Seš patetickej, senilní starej blázen, kterej mi v životě za nic nepoděkoval, vyštval mou matku a ještě k tomu lže! A teď mě nech napokoji ty starej blázne du si zabalit...odcházim!" když mu tohle řeknu se slzami v očích okamžitě vyběhnu schody do svého pokoje a pořádně třísknu dveřmi.
Vytáhnu z podpostele cestovní tašku a začnu všechny věci házet dovnitř, setřu si z krajíčku slzy a vydávám se urychleně do koupelny kde popadnu své věci a opět jdu do svého pokoje, otec vyběhl schody a snaží se mě zastavit "Ani, Ani no tak počkej...." snaží se leč marně opět třísknu dveřmi a když mám vše zbaleno jako poslední věc si vezmu fotku své sestry. Snad tě tam najdu..doufám že ses moc nezměnila... prolétne mou myslí a já se musím pousmát, fotku pečlivě uschovám do tašky a ještě s pár věcmu v jiné tažce tedy batohu se urychleně vydávám pryč z domu, na klepání otce a slova nehledím, otevřu dveře a on neví co říct jen zavrtí hlavou. Uhne m stranou když ho přejedu nepříjemným pohledem a vydávám se po schodišti dolu.
"Tak... hodně štěstí... a děkuju..." hlesně tiše a když dorazim dolu otočím se na něj a usměji se. "Neni zač...taky ti přeju hodně štěstí..." s tímto opět popadnu tažku a vydávám se pryč, před domem už na mě čeká taxi a tak na nic nečekám a jdu bez ohlédnutí, taxikář okamžitě vyleze a tažku mi dá do kufru a s tímto nastupuji do auta otcovi naposledy zamávám a cesta může začít...


Škola...

Auto se konečně zastavilo z té dlouhé cesty je mi docela špatně nerada jezdím auty, ale táhnout se s těmi zavazadlli by bylo trošku moc, ale když zastaví taxikář je natolik ochotný že mi ještě otevře dveře jako královně, celou cestu sem s ním příliš nemluvila a raději sledovala cestu která ubýhala pro mě možná až příliš pomalu, pohlédnu na ohromnou budovu a tiše si oddechnu když vystoupím z taxiků.
"Tak tohle bude zábava..." mile se usměji na taxikáře, který ani nepostřehl že jsem anděl usměji, to tedy nevidí nikdo pokud sama nebudu chtít a tak popadnu věci, poděkuji a vyrážím do té ohromné budovy.
Je opravdu ohromná a tak si pozorně prohlížím vše, kolem čeho projdu, abych věděla kde co je, cestou potkám jen pár lidí a nesnažím se příliš zamatovat jak vypadají, každý je jiný, ale zároveň jsou všichni stejní...Hledám nějaké vývěsky co mi poradí kudy se vydat nebo se někoho poptat cestou a pak konečně najdu číslo pokoje který mi byl přidělen. Sedmnáct...sedmnáct, tady to je... zastavím se před dveřmi a pro jistotu zaklepu potom teprve vstoupím dovnitř, když uvidím svou spolubydlící a mile se na ni usměji, ta příšerná nálada mě okamžitě přešla. Položím si věci na postel a začnu vybalovat, moc si se svou spolubydlící nepovídám spíše se soustředím na tak dobře složené oblečení vyskládat na postel do rovných komínků a poté je naskládat do skříně.
V hlavě se mi ozval hlas který mi jasně řekl že mám jít ke kašně, ano byl to hlas ředitelky která o to zřejmě nežádala jen mě i má spolubydlící se zvedla a šla...


Kašna...

Tak trošku sem se tu ztrácela a tak jsem šla za mou spolubydlící, hezky nenápadně, aby to vypadalo přirozeně, stejně jsme měli stejnou cestu a tak to bylo jedno... Když sem dorazila ke kašně bylo tam docela rušno a zábava, spousty lidí a pak přišla i ředitelka. Jen jsem sledovala situaci a tiše jsem se pousmála, pak se řeči ujmula ona modrovlasá ředitelka a já ji věnovala krátký úsměv , vše co řekla sem si zapsala, abych měla přehled o tom co je. Hlavou jsem byla zažraná tolik do toho paní, že jsme příliš nevnímala co se děje, pak přišel nějaký zbohatlí kluk, alespon mě tak přišel, někdo něco udělal a jemu se to okamžitě nelíbilo. Sledovala jsem oč jde a až poté se pořádně rozhlédla po lidech co tu jsou.
Zajímavý týpek s motorkou a ten kluk co je pozval na večeři?... tiše se usměji ale dám si ruku s propiskou před ústa ...no trochu divný způsob chování, ale nevadí... prolétne mou myslí a já si opět zapisuji poznámky.
Všimnu si blonďaté dívky která má nádherné oči a příliš nemluví, otáčí se a je na odchodu. Vypadá skoro jako moje sestra... před očima si vybavím tu dívčinu z fotografie od otce Ano je to přesně ona... blond vlasy a ty rysy v obličeji... to musí být ona!... blog i propisku si schovám a rychle se vydávám za ní, když je trošku dál tak se mi podaří jí chytit za rameno a v tom se na mé tváři oběví opět úsměv. "Ahoj... nejsi náhodou Lily de Strange?" zeptám se co nejmilejším hlasem a stále se usmívám.
"Já jsem Anisa..." začnu s klidem a stálím úsměvem na tváři. Musí to být ona...musí sem si tím jistá... prolétne mou myslí a já čekám co mi na to odpoví....Situace u kašny je hustější než med, ale pomalu řídne což je na jednu stranu dobře...

Fontána

No, teď vize nepřišla. Přijdou vždycky nevhod, už z tohoto důvodu je nechci. Naposledy, když jsem je měla švihla jsem sebou na přechodu a málem mě převálcoval autobus.

V duchu rozmluvám sama se svým svědomím a nadávám jako špaček. Laura vedle mne statečně cupitá a já pajdám jako pirát s dřevěnou nohou.
K fontáně je to jen kousek, ale mě to připadá jako půl hodiny. Když jsme skoro u ní, vyhrnu si kalhoty a dívám se na zmasakrované koleno. Z rány vytéká krev a já mám co dělat , abych po zádech nespadla do fontány , ve které zurčela voda a její kapičky dopadali na má holá ramena a paže.

Lauro , prosím tě nemáš kapesník?

Syknu a podívám se na svou novou kamarádku. A mačkám si pohmožděné koleno, které pálí jako čert.

Škola

Pokoj

Vykládávám si věci na poličky a do skříní, svůj míč postavím na poličku tak aby šlo vidět co nejvíc podpisů a rok výhry.
Pošlu pohled mámě a trenérovi, budou rádi. napadne mě tak najednou, takže začnu přemýšlet nad tím, kde bych mohl sehnat známku a pohledy.
Nakonec jsem vybalen a připraven jít se bavit ale uvědomím si že mám ještě jednu krabičku s jídlem a docela hlad a ještě mám buchty, ale máma dycky říkala. Koláče a buchty až po jídle, ne aby ses jima nacpal a pak nesněd večeři.
Nakonec tedy vezmu krabičku s buchtami i s večeří, nevím co tam přesně je, to sem zapomněl ale máma říkala že si to mám ohřát a kdyžtak někoho poprosit ať mi pomůže.
Za stálého pobrukování sejdu do kuchyňky, ale když vejdu dovnitř do nosu mě udeří zápach cigaret mixovaný s aromatem kávy, na okně sedí holka s legračním účesem.
Ahoj, já sem Jimmy. Pozdravím ji zvesela a místností jakoby se opět rozlila jakoby aura spokojenosti a dobré nálady.
Neměla bys kouřit, kazí to zdraví. Oznámím jí tak trochu s bezduchým úsměvem.
Dáš si buchtu? Sou od mámy. nabídnu jí jednu z krabiček Sou dobré, moc.
Pohledem najdu mikrovlnku a vydám se k ní s duhou krabičkou…
Jé moje oblibená omáčka, bezva.
Spokojeně na ni pohlédnu a strčím do mikrovlnky, zavřu a začnu dumat kde se zapíná a jak se to nastavuje,a le popravděje to pro mě španělská vesnice, doma máme uplně jinou troubu a místo té spousty tlačítek tam máme otáčecí kolečka a tak.
Nevíš prosím jak s tím… zeptám se trochu nesměle dívky.

U kašny
Postávám radši u kašny a radši se moc k ní nepřibližuji. Nechci, aby mě zas vylekal a já do ní padla a byla promočená zase od hlavy až k patě. A znovu se jít rozhodně převlíkat nechci. Když vidím, že se žene ze školní budovy Michael, dám před sebe ruce radši, aby se zastavil dřív než by mě nabral a zase něco provedl.
„No nevím. Radši to nebudeme riskovat a necháme to na zítřek ne? Však tu nejsme poslední den.“
Řeknu mu vážným hlasem, ale pak se i usměju.
„Půjdeme?“
Zeptám se ho a zazubím se na něj. Když mně Michael nabídne ruku, usměji se.
„Chodit po svých ještě dokážu, brouku.“
Vypláznu na něj svůj menší jazyk a rozběhnu se k bráně. Tam pak na něj čekám, až přijde ke mně a společně se vydáme do mekáče.

CO?!?!

Ten kluk ještě dělá jakoby se nic nestalo, ono je vlastně ok někomu pohazovat autem no to mě potěš.
Slyším za zády slova drdáče, očividně se mu hulit nechce ale teď řeším svý auto a na něj opravdu nemám čas, když chce být prudič, tak ať si je.
Jeho obdivná slova o mém autě mě sice zahřejí na duši, ale stále poměrně zuřím.
Nakonec se mi představí a tváří se jako kamarád nejkamaradovatější, což mě absolutně dorazí.
Zakroutím nevěřícně hlavou.
Tak hele Jamesi, to teda doufám že na mý áře není ani škrábanec natožpak něco horšího. ještě mu ruku nepodávám Ale jestli máme bejt kamarádi, tak bez mýho vědomí a svolení nebudeš šahat na mý věci, autem počínaje, trenkami na spaní konče. Rozumíme si?
Tvářím se o něco smířlivěji než na začátku.
Sem Luc chvíli trvá než mu ruku podám, jakobych se rozmýšlel, a sevřu pevným stiskem.
Pochybuju že pointa poznají od pohledu na těch 100 metrů. Je přeci jasné že se s trávou nebudu promenádovat po škole a učitelům na očích, ale nejsem zvyklý svoje hulení skrývat a jetli mě někdo bude chtít prásknout tak si to s ním vyřídím.
James znova sedá na motorku a já si jdu zkontrolovat auto, když se předtím rozhlídnu, uvidím jak na mě Nějaký klučina pokukuje nenávistně od brány.
Nečum kreténe. ale dál se jím nezaobírám, přejedu pohledem auto dopiju pivo, otevřu zadní dveře a dám jej do basy do chlapáku.
Přejdu ke kufru, povolím rychloupínáky jimiž je kolo připjato na držáku a sundám jej, následně dám dolů i držák a složím jej do kufru, můj miláček vypadá zase tak elegantně a dravě jako vždy, nasednu do něj, nějak rozumně přeparkuju.
A jestli se Jakešovi nebude něco ohledně mýho parkování líbit tak ho kopnu do pr…
Prožene se mi hlavou zábavná myšlenka. Ještě v autě shodím sako takže mi zůstane jen triko.
Uvědomím si ale že mě taky popadá pomalu hlad takže sednu na kolo a vyrazím do restaurace, žádný mekáč ani fastfoody, ale dobré jídlo.
Vyletím branou pryč, jedu jako o závod. Cestu si zkrátím lesem ale spíš jen proto, abych se projel terénem než že bych si chtěl zkracovat cestu.
Zanedlouho jsem u restaurace, sice sem očekával něco lepšího, ale nezbývá mi noc než to přijmout.

Kuchyně

Ušklíbnu se, když vidím, jak Luc vyrazil na toho kluka v kožený bunďe. Tak šup, drsňáku... Potáhnu kouř a natáhnu se pro hrnek. Tohle bude pohoda... Fouknu do kávy a upiju, div si teda nespálím jazyk. Ksakru.. jau jau.. Začnu divoce vdechovat vzduch, abych si nebohý jazyk schladila, takže musím vypadat jako absolutní idiot, ale jako kdyby to nebyl normální stav.
Když ale uslyším pobrukování, přestanu se jančit. Nemusím se tu ukazovat jako idiot všem na odiv.. takže klid. Spustím jednu nohu do místnosti a zadívám se ke dveřím, kdo to přichází do mé oázy klidu a... stuhnu na místě. Doprdele.. doprdele.. Je hodně nepříjemný, jak moc mi připomíná Mikeyho.
Co to doprdele je?! Nepříjemně vlezlá dobrá nálada na mě zaútočí, jako Hanibalovo vojsko - nečekaně a s razancí. Potřesu hlavou, jako kdybych se toho chtěla zbavit, ale bohužel. Přivřu tedy oči a zadívám se na toho kluka. Fajn.. tak se na to podíváme... Přeruší mě ale tím, že se mi představí. Fajn a koho to zajímá chlape... Přesto se ale nedostaví ona vlna naprostého nezájmu a rty se zkřivý v jakémsi pseudoúsměvu.
"Jsem Loo." Po té větě si odkašlu a mírně pozvednu obočí. Doprčic.. co to je?! Zhluboka se nadechnu a podívám se na Jimmyho. Jeho výtku o kouření přejdu jen mírným úšklebkem. Ty jsi asi moc rozumu nepobral, co chlapče? V čemž mě utvrdí i jeho pozvání na buchtu. Tak tohle je konec.. Jen zavrtím hlavou. Tak s tímhle se rozhodně nikam pouštět nebudu... ne. Ani mě nehne. Snažím se auru dobré nálady ignorovat i když se mi to moc nedaří a na tváři se mi usadí permanentní úsměv. Doháje... tohle by měli zakázat. I když.. Opět zavrtím hlavou a otevřu si knížku.
Nebudu na to myslet.. nemysli na to. Kašli na toho negra! Snažím se ho nevnímat, přesto přes hranu knížky sleduju co dělá, nebo teď spíš to, co nedělá, protože se zřejmě zasekl u ovládání mikrovlnky.
Jakmile se znovu ozve, téměř v mžiku mám knihu dole a mířím k němu. Co to proboha dělám?
"Jasný.. pohoda." Kývnu a cestou k němu si dám cigaretu do koutknu úst. "Ak ele..." Přes cigaretu v puse je mi možná trochu hůř rozumět, ale to není můj problém. "Ady to.. máčkneš, ady áš čas.. a e to." Spokojeně se usměju, když začne mikrovlnka spokojeně příst.
"Hele víš, co... já bych si tu buchtu dala." Mírně se pousměju a zády se opřu o linku.
Skvělý Loo.. teď tu budeš dělat nějakou chůvu, ne?

Škola

Kuchyňka

Vděčně se na Loo otočím, když mi přijde pomoct, začne něco dělat s mikrovlnkou, něco mačkat a vysvětlovat s cigaretou v puse.
Rohihňám se když ji slyším mluvit, ale do toho se ještě zakuckám z kouře z Looiny cigarety.
Očividně ovšem zvládla přemluvit mikrovlnnou troubu k práci takže se na ni vděčně usměju.
Také mě potěší, že konečně přijme nabízenou buchtu, spokojeně otevřu krabičku a nabídnu jí, Ovocné buchty zavoní do cigaretového kouře v místnosti.
Ber si, kolik chceš.
Myslím že to tady nakonec bude dobré, není se čeho bát, už tu mám i kamarády a všichni vypadají že budou hodní.
Nedá mi to a jednu buchtu si také vezmu, ačkoliv nejsem po večeři ještě, kdyby mě viděla máma ta by mi dala, jíst takhle před večeří.
Těfís fe na fkolu? zeptám se Loo, zajímalo by mě jak je na tom protože já se těším strašně moc, ale v tu chvíli mi dojde že mám plnou pusu buchty.
Máma říkala nemluvit s plnou pusou, je to neslušné. Rychle dožvýkám sousto a tentokráte s prázdnou pusou otázku zopakuji. Do toho sebou cuknu když trouba cinkne aby ohlásila, že je hotovo a jídlo je ohřáté.
Hotovooo rozradostním seDěkuju Jediné co spolehlivě poznám je tlačítko na otevírání dvířek, tak jej zmáčknu a v tu chvíli ucítím chuť své oblíbené omáčky.
bezva bezva neuvědomím si že mám plastovou krabičku chytit za malé uši na okrajích a když ji vytáhnu ven ucítím jak mě plast rozehřátý od jídla pálií na prsty.
Au… unikne mi z úst a rukama cuknu,což má za následek to, že krabička i s obsahem letí vzduchem k zemi. Jako zpomaleně vidím jak sebou praští o podlahu a omáčka se rozlije po dlaždicích.
Sakra. podívám se na Loo stojící vedle mě, překvapen z toho co se právě stalo.

Nádvoří

Když běžím zpět již suše oblečený tak už z dálky vidím čekající Tess. Když se přiblížím vidím jak se zapře a dá před sebe ruce abych jí znovu nesmetl. Po té uslyším její odpověď na grilování.
No tak ok ok no jenom sem se chtěl proběhnout ale tak to necháme na příště no. Když odmítne nabízenou ruku trochu mi poklesne nálada. To sem si všiml že chodit umíš sama ale myslel jsem že by to třeba byla příjemější cesta. Doběhnu jí a od brány vyrazíme směr městečko. Jinak peníze sis brát nemusela. Jsem snad gentleman ne? Zvu tě. řeknu a usměji se.Jo a jinak do osmi musíme být zpět chci si ještě dojít do posilovny abych se trošku vybil jinak zase neusnu. Už tak budu mít problémy po tak dlouhé době co jsem seděl v autě. Já totiž nepotřebuju spát tak často a dlouho jako ostatní.

Před školou

Po tom co James něžně přenesl auto bokem, tak aby nám nezavázelo, se do něj začal navážet nějaký kluk. Hned potom co Jamese začne urážet na něj zavolám "Radši si dej odchod! Nic se nestalo a ty tu ječíš"
"Huh, kde se to jen ve mě vzalo? zeptám se sama sebe v duchu.
"Vykašlete se už na to" řeknu netrpělivě potom co se Luc začne bavit o Jointech.

Jakmile se James vrátí k motorce a nasedne, tak se ho se smíchem zeptám "Teď už konečně vyrazíme?"
Obejmu toho svalovce předemnou a hlavu položím na jeho rozložitá a svalnatá záda.

Kuchyňka

Co to děláš Loo?! S lehce podmračeným výrazem si vezmu jednu buchtu. Cigaretu vyndám z pusy a típnu do umyvadla. Ach jo... Nakonec se otočím ke koši a nedopalek vyhodím.
Měla bych vypadnout, tohle není normální... Zavrtím hlavou a zakousnu se do buchty. Páni, jsou fakt dobrý.. Párkrát žvýknu, když mi Jimmy položí otázku ohledně školy, začnu se kuckat. Sama nevím jestli tomu, jak to řekl, nebo obsahu. Ty kokso, ty jsi to fakt s tim rozdáváním normálnosti prošvih chlapče... Soucitně se na něj podívám a nakonec jen, s očima plnýma slz, díky tomu, že mi drobky uvízly v krku, přikývnu.
Mám co dělat abych se nerozkašlala, ale jakmile polknu, stav se zase vrátí jakž takž k normálu. No doprdele už.. Volnou rukou si promnu oči, abych se zbavila přebytečných slz. Možná bych se i začala smát, kdyby necinkla mikrovlnka a černoch se nedal do nadšeného výskání. Jo to je radost.. slyšet pípat mikrovlnku je fakt skvělý.
Na jeho slova díků se jenom pousměju a kousnu zase do buchty. Kdyby tohle uměla moje máma, tak se z domova nehnu. Musí na nás být docela komický pohled, já jak se cpu buchtou a Jimmy, kterej se tváří na mikrovlnku, jako na znamení boží.
Usměju se, když uvidím, jakou má radost z toho, že objevil tlačítko na otvírání. Tomu se říká, radovat se z maličkostí... Už mi ta dobrá nálada asi leze na mozek.
Koukám na to, jak Jimmy bere misku a je mi jasné, co bude následovat, ale všechno se semele tak rychle, že ho ani nestačím varovat. Doprkna!
"Neb..." To je jediné co stihnu říct, pak následuje jeho 'Au'. Můj skok dozadu a 'Sakra'. S lehce pozvednutým obočím sleduji spušť na podlaze. "Jo, chtěla jsem ti říct, že to bude horký..." Řeknu lehce ironicky a strčím do pusy poslední kousek buchty a s pobaveným výrazem k němu zvednu pohled.
Ach jo Loo... řekni něco, nebo se tu sesype. Polknu a poškrábu se na krku. "Ehm.. no, tak to nevadí. Máš ještě ty buchty, ne?" Mírně pokrčím rameny.
"A kdyby jsi měl ještě hlad, mám rohlíky a vegetariánskou pastu." Nahodím jako kdyby se nechumelilo. Co to ksakru dělám?! Jsem to vůbec já? Zhluboka si oddechnu a promnu si čelo a skoro až psychadelicky se pousměju směrem k zemi.

Ještě doma – hrůzná zpráva, rychle pryč!

Pomalu otvírám oči a dívám se na bílý lustr. Myslela jsem si, že tohle bude obyčejné ráno z dalšího obyčejného a velice nudného dne, ale to jsem se tedy šeredně spletla. Pomalu se vyštrachám z postele a po normální ranní hygieně na sebe hodím župan a mířím směrem do kuchyně. Už tam mi mělo dojít, že se něco děje, když tam na mě čekala už hotová snídaně ve tvaru usmívajícího se smajlíka.
„Jak trapné, copak jsem nějakej šestiletej usmrkanec?“
Pomyslím si, myslela jsem si, že tohle je to nejhorší, co mě dneska ráno mohlo potkat už z té snídaně se mi dělalo špatně. Ten den jsem asi byla jaksi zpomalená, protože mi ani nic neříkalo, když si ke mně sednul otec s úsměvem od ucha k uchu a po mé druhé straně si sedla ta namyšlená káča, která měla na tváři posměšný škleb. Když už se otec nadechoval a šmatal svou rukou po té mé, něco do mě drklo. Bleskově jsem ruku odtáhla a dívala jsem se na otce s kamenným obličejem.
„Ať chce co chce, tak ať si pospíší, mám v plánu lepší věci než tu s ním sedět.“
Podívám se na něj znuděným výrazem a pokynu hlavou, aby sebou trochu mrsknul.
„Víš Sarah já a tady Susan spolu žijeme už dlouho a…“
Začne se svým proslovem, který si nejspíš před tím připravoval dobrých třicet minut.
„Zkrať to. Řekni mi jenom tu část, která se týká i mě.“
Nekompromisně ho přeruším a abych dala najevo jak spěchám ještě k tomu povytáhnu pravé obočí.
Otec si tedy odkašle, utře si čelo, na kterém se mu už objevují kapičky potu.
„Tak tohle už bude něco důležitýho.“
Pomyslím si mezitím, jak tak sedím a pozoruji otce, který je opravdu nervózní.
„Prostě jsme se rozhodli, že já a tvůj otec se vezmeme.“
Oznámí mi někdo z druhé strany a když za tím hlasem otočím hlavu vidím tam vítězoslavný úsměv té pitomé husy.
„Takže už se ti povedlo ho překecat že jo ty koketující slepice!“
Pomyslím si rozhořčeně a podívám se zamračeně na otce, který jenom hlasitě polkne.
„Takže se ti už zase zachtělo po jiný a vybereš si zrovna ji, fajn, jak chceš, ale se mnou tady už nepočítejte, protože já odsud mizím. „
Vezmu vztekle talíř s tou nechutně vypadající snídaní a mrsknu s ním o stěnu, kde se roztříští na spoustu malých střepů. Otec se na mě omluvně podívá, já ho ovšem zpražím ledovým pohledem.
„Tak tohle ti už neodpustim milý tatínku, tolik jich bylo a ty si musíš vzít zrovna tu největší káču, která se ti ukáže.“
Odkopnu židle, na které jsem seděla a která se teď bezvládně válela na zemi a stála mi v cestě. Poté rychlostí blesku vyrazím do svého pokoje, kde otevřu kufr a začnu do něj házet svoje věci.
Otec ještě chvíli seděl oněměle na židli, ale poté se vzchopil a tak rychle, jak jenom jeho malé tlustý nožičky dokázaly, se vydal přímo k mému pokoji.
„Kam si myslíš že pojedeš?“
Zkusil si zahrát na tvrdého otce, ovšem jeho hlas mu v tom moc nepomáhal, zněl spíše jako pípání ustrašeného kuřátka.
„Pryč daleko od tebe a všeho tohohle nesmyslnýho divadla, já už tu nemám být a ani nebudu!“
Řeknu mu rozčíleně, ale zkouším se držet na uzdě, on za to přeci tolik nemůže, nemůže za to, že je naprosto pitomý a slepý a že nevidí, co ta káča dělá, když tu není.
Díky bohu už se mě nesnaží zastavit, ví, že by to stejně nevyšlo a tak se raději stáhne. Ta namyšlená pipina tam jenom přikráčí a ještě se mě zeptá, jestli nechci pomoct.
„Vypadni.“
Odpověděla jsem jí na tu pitomou otázku stroze. Ona jenom se stálým výsměšným úsměvem na rtech odkráčela. Když jsem jí viděla, měla jsem chuť jí skočit po krku, ne, teď už by mi to bylo k ničemu měla jsem po ní skočit hned, jak se objevila ve dveřích naší vily.
Naházím do kufru své oblíbené oblečení a spoustu dalších věcí, pak ještě zajdu do koupelny, kde si vezmu dalších pár věcí a hodím to všechno do kufru. Pak ještě vytáhnu jednu menší tašku, jako příruční zavazadlo a dám si do nich pár nejkrásnějších a nejoblíbenějších kousků z mé sbírky náramků, pár fotek mých zlatíček a ještě spoustu dalších věciček, které jsou pro mne důležité.
Pak se ještě vydám k pozemku vedle našeho domu a když projdu rozvrzanými vraty namířím si to přímo ke stáji. Tam se rozloučím se všemi svými zlatíčky se slibem, že se za nimi přijedu podívat a že je nikdy neprodám a pak se zase vydám k domu. Ještě otcovi pohrozím, že se nikdo z mých koní nebude prodávat a že se o ně bude dobře starat a jestli ne, tak že u mě už naprosto skončil. A otec, který má svou dcerunku tak rád ihned velice štědře přikývl.
Ještě dojdu do kuchyně, kde už sedí nejenom ta pitomá káča, ale navíc ještě její „nejlepší kamarádka“. Pche, prý nejlepší kamarádka, co já vím tak se k té holce, co je blbá jak tágo chová jako ke kusu hadru, ale není to moje věc, tak proč si s tím lámat hlavu.
Kouknu do lednice a vyndám z ní čtyři vajíčka, ty rozklepnu do menší misky a hezky je rozšlehám. Pak i s miskou přejdu k té káče s milým úsměvem na rtech.
„Jen se chci rozloučit..“
Promluvím k ní a ona na mě jen tak kouká, je vidět, že nemá o ničem ani páru. Usměji se na ní a vzápětí jí do obličeje chrstnu všechen obsah misky.
„Měj se a užij si život s otcovými penězi.“
Ještě jí pošlu vzdušný polibek a pak, uspokojena svým činem si dojdu nahoru pro kufr a tašku. Všechno to odnesu do auta, pak se ještě vrátím ke dveřím, zachmuřeně se podívám na otce, ale přesto mu dám pusu na tvář. Na jeho přítelkyni, která je teď celá od vajíček se sladce usměji, potom na ní vypláznu jazyk a zamířím k autu.
„Měj se tati, nečekej mě tu, dokud tu bude ona, když se přijedu, tak to stejně nebude kvůli tobě, ale kvůli mojí druhé a lepší rodině. Páá.“
Usměji se na něj, jako by se nechumelilo a vlezu si do auta, kde už na mě čeká řidič. Naposledy zkoprnělému otci zamávám a poté se zabořím do příjemně měkkých sedaček.


Příjezd do školy, hledání pokoje – Bingo!

V tom autě se asi unudím. Po třiceti minutách mě přestalo bavit poslouchání písniček nebo dopisování pomocí mobilu s mými přáteli. Po další půl hodině už jsem opravdu neměla co dělat, tak prostě jenom čučím z okna a jenom si přeju, aby už jsme tam byli.
Ono taky není zrovna příjemné jet někam, kde to neznám a kde hlavně nikoho neznám, to zase bude. Nakonec se stalo to, že jsem usnula, celkem divné, jelikož já přes den nikdy nespím a tak jsem se probudila až když auto zastavilo před obrovskou budovou. Nevím jak dlouho ta cesta trvala a upřímně je mi to i celkem jedno.
Vystoupím z auta, nasadím si své velké sluneční brýle, je mi úplně jedno jestli je zataženo nebo ne, já je prostě mít budu. Od řidiče přijmu zavazadla, které mi vytáhl z kufru, rozloučím se s ním a namířím si to k té velké budově.
Dopátrám se čísla mého pokoje a vydám se směrem k němu. Chvíli bloudím, je to přeci jenom celkem velký, ale po nějaké té chvíli už se dokážu jakž takž orientovat. Chvíli jdu po schodech,když uslyším v hlavě čísi hlas.
„Hmm, to jsem se tedy stihla ubytovat, vždyť ještě ani nejsem ve svém pokoji.“
Pomyslím si a svižnějším krokem se vydám po schodech. Po malé chvíli konečně narazím na svůj pokoj. Vejdu do něj, vypadá to, že má spolubydlící už je pryč, je mi to vcelku jedno, seznámím se s ní teď nebo potom, stejně se s ní seznámím, na tom kdy už nezáleží.
Položím kufr a tašku do místnosti a ještě svižněji se vydám ke kašně. Dorazím tam jako jedna z posledních, upřímně, je mi to jedno.
Když se začne mluvit poslouchám, ale přitom si nenápadně prohlížím ostatní. No co? Jsem zvědavá s kým tu budu. Poslouchám a když skončí a po sléze i odejde, také se otočím a pomalým krokem se vydám směrem do pokoje, potřebuji si vybalit věci a ještě si pár věcí zařídit

Kašna

Jsem už na cestě pryč, ani za nic se mi tu nechce zůstávat, dějí se tu divné věci, lidi tu nosí auta na rukách..
Cože? Auto?!
Málem ztratím dech když vidím jak někdo jen tak přemístil auto...
To není normální, tady jsou vážně samí magoři...ale jsem proti nim jen slabé nic..
Smutně se chvilku dívám kolem sebe, jako v opojení smyslů. Jako bych se najednou ocitla někde uplně jinde, ne ocitla, spíš, jako bych to vše sledovala odněkud z povzdálí.
I přez to...vypadají normálně... Na co to myslíš, na přemýšlení teď není čas, musíš se ještě vybalit...
Chytnu se za hlavu, znovu se otočím a odcházím pryč, po cestě ruku z čela sundám a nechám ruce volně klimbat podél těla.
Najednou mě někdo chytne za rameno, s leknutím se otočím, jako by to měl být můj vrah.
Proboha, kdo je to, a jakto že se mnou mluví, musela se splést, nikdo by mě přece jen tak nezastavil.
Pořádně se na ni podívám a překvapeně zamrkám, když uslyším svoje jméno.
A..ano, j..jsem...
Zakoktám se, musím alespoň minutu počkat, abych mohla bez zakoktání pokračovat.
Jakto, že mě znáš?
Musím se usmát, je to nějaké vtipné, nechápu to, nechápu tu nic...asi je tahle akademie na jiné planetě.
Hmm...nezajdeme někam na jídlo?
Zeptám se jí, nechce se mi jen tak stát a navíc mám i hlad.
Doufám, že bude souhlasit, nerada bych šla na jídlo sama.

S Michaelem

Když je blízko brány usměju se na něj. Když jsme venku z pozemků školy a vlastně už i dále chytnu Michaela za ruku. Opět mu věnuju úsměv, ale nic neříkám. Když dojdeme k mekáči otevřu dveře, pustím jeho ruku a dojdu si do fronty za ostatní lidi. Když jsem konečně na řadě, odpovím mladýmu flirtujícímu chlápkovi za pultem.
"Mnooo.. dala bych si Cheeseburger s hranolkma a colu velkou! Jo a sebou, prosím."
Poručím si a zuzubím se na mladíka. Mezitím co se mě chystá jídlo se na Michaela otočím.
"V 8? Na pozemcích už stejně musíme do 15 minut. Takže si to budem muset vzít postupně."
Odpovím mu na jeho větu a rukou mu prohrábnu jeho vlasy. Pak se však, ale otočím, protože mladík už mě podává sáček s mojí objednávkou. Poděkuju a stoupnu si opodál a čekám na Michaela. Když už se taky vrací usměju se a výjdu ven.

Před školou

Jakmile znovu nasednu na svůj Harley, nasadím si své sluneční brýle.
"Jo, už vyrážíme", odpovím Elizabeth a nohou sundám motorku ze stojanu.
"Ale bude to kratší projížďka.... Jsem nějak unavený... Doufám, že ti to nevadí...", pronesu a nastartuju motorku.

Vyjedu bránou a pořádně to rozjedu. Po chvíli mi Elizabeth položí hlavu na záda.

Co si myslí, že dělá? , zeptám se sám sebe a zrychlím. Projíždíme přes cesty, které vedou lesem a přes louky a pole. Kochám se nádhernou anglickou krajinou.

Po chvíli jízdy (cca 15 minut) se vracíme. Projedeme bránou a já zase zaparkuju na stéjné místo jako předtím. Nohou nahodím motorku na stojan a slezu z motorky.

"Sakra... To auto mě zmohlo... Měl jsem ho zvedat až po proměně... No.. Doufám, že se ti ta projížďka alespoň trochu líbila..., řeknu se zívnutím směrem k Elizabet.
"No... Myslím, že si půjdu na chvíli lehnout... Zatím", řeknu a vydám se do svého pokoje.

Školní pozemky


poStávám na pozemcích školy a jen Gaelikovi kývnu na jeho slova, že si skočí do pokoje. Postávám tam a čekám.
No super. Aspoň nepůjdu sama když si Mike hraje na schovku. Nebo na honěnou?
Potom se Gaelik vrátí. A ne jenom on. I Mike. A něco nese v rukou. Když příjde a promluví, mile se na něj usměju. potom ještě nakonec dostanu krásnou růži.
To je milý.. !
Pomyslím si sama pro sebe.
Potom se však podívám na Gaelika, který na nás promluvil.
Neee, nebudeš přece za nás platit ne?
Potom, ale už odejde. Potom se tedy podívám už jen na Mikeho. Když poodejde, příjdu blíž k němu a dám mu také pusu.
V pohodě, zlato.
Usměju se na něj.
Však se nic nestalo. Pojď deme s ním na to jídlo.
Řeknu mu s úsměvem. Chytím ho za packu a jdeme spolu za Gaelikem.

Opuštění

Kolem půnoci přijdu pozdě domů, unavený do morku kostí. Potichu stojím před dveřmi do našeho bytu a snažím se ve tmě najít klíč, který by pasoval do zámku. Na 3. a zároveň poslední možný pokus se mi to podaří a dveře se otevřou, panty při tom lehce zaskřípají. Projdu tedy potichu až do svého pokoje, kde za sebou zavřu dveře a rozsvítím, aby mi šlo balení rychleji.
O útěku jsem se rozhodoval už dlouho, ale poslední kapkou byl fakt, že mne moji rodiče chtěli dát na podivné testy.
Stejně většinu času pracujou pomyslím si a mezitím do dvou kufrů házím trika, spodní prádlo a jiné životně důležité věci.
Po přibližně 40 minutách mám sbaleno. Opatrně tedy vynesu kufry před byt a vrátím se ještě do kuchyně, kde zamířím k nádobě na sušenky, který přetočím a vysypu obsah, několik sušenek, borůvkových, a sáček, ve kterém jsou sbalené balíčky srolovaných bankovek.
Poté už definitivně odejdu doufajíc, že těmito dveřmi jdu naposledy.
Když se konečně s kufry vyplazím až ven čeká na mě již taxík, který jsem si cestou domů zavolal, taxikář vypadá unaveně a podrážděně, je vidět, že noční směny nesnáší. Otevře mi kufr a svoje dva kufry si do něj musim srovnat sám.
Tak tim ses připravil o dýška pomyslím si a sednu si na zadní sedadlo.
"JFK" řeknu mu stroze do zpětného zrcádka, kývne. Poté šlápne na plyn a pomalu se vůz rozjede.
Cestu sleduji jen na půl, více energie dávám na to, abych neusnul. Hispánským taxikářům se nedá věřit...
Na letišti rychle přejdu k pultu a objednám jeden lístek do Anglie, platbu zaplatím kartou, poslední stopa, kterou dám svým rodičům, kdyby měli snad pocit, že mě musí najít. Žena s tiketem mě upozorní, že musím spěchat, moc času mi prý nezbývá...

Země zaslíbená, Anglie

Let trval mnoho hodin, obvykle by mi to nevadilo, avšak momentálně jsem měl kolem sebe takovou elitu lidí, kteří snad měli za úkol mi cestu znechutit. Nejdříve malý harant, neustále kříčící kolem sebe, v návalu vzteku kopající do sedadla před ním, kde jsem samozřejmě seděl já, masivní žena, která měla snad i zaplacené moje místo se mne snažila celou dobu vyrval do uličky, aby se sama mohla rozvalit. Proto nebylo divu, že jsem se skoro rozbrečel návalem endorfinu, který mne zaplavil, když kapintánův hlas oznámil, že budeme přistávat.
Když jsem vylezl z letadla stál tam muž, jenž v ruce držel kartičku s mím jménem, což mě překvapilo, nikdo nemohl vědět, že mizím pryč.
Když jsem před něj přestoupil a představil se, vzal jeden z mích kufrů a řekl, že je zde, aby mne odvezl, dále to nespecifikoval, neřekl kam.
Vyvedl mne obrovským bludištěm těl ven, kde mne do očí ihned uhodily prudké sluneční paprsky, nasadil jsem si tedy brýle.
Společně jsme nasoukali kufry do kufru a nasedli jsme do auta.

Škola

Nevím jak dlouho jsme v autě jeli, neboť mne cesta a jízda autem ukolébaly a já usnul. Probudil mne až hlas řidiče, který na mě údajně několikrát promluvil. Chvilku mi sice trvalo zorientovat se, kde vůbec jsem.¨, ale došlo mi to, když jsem před sebou spatřil obrovskou budovu.
Noví lidi, nové začátky, nové začlenení pomyslím si ironicky a počkám, než mi řidič vytáhne zavazadla. Poté na něj děkovně kývnu a vydám se po dlouhé cestě.
Když se mi konečně podaří najít a zjistit číslo pokoje zazní mi v hlavě hlas, instinktivně se otočím, ale nikdo nikde, poté přijde vysvětlení, vytáhnu tedy svoje zavazadla do pokoje.
Usměji se, když uvidím, že můj pokoj je zatím prázdný, ale volnéíé lůžko na sebe nenechá stoprocentně čekat. Hodím tedy na postel oba kufry a opláchnu si ospalý obličej, poté se vydám ke kašně, kterou jsem viděl cestou sem a ke které se máme všichni seskupit.

Kašna

Když přijdu ke kašně je už zde hromada lidí, věkově i rasově odlišných. Na první pohled mne, ale zaujme množství dívek tady.
Jak já tohle nesnášim pomyslím si a opřu se o zeď mlčky čekajíc co se bude dít.
Sleduji lidi kolem sebe a snažím se je odhadnout a zařadit je do nějakých skupin.

Venku ze školy

Venku mě Tess vezme konečně za ruku tak se jenom spokojeně usměji a v tichosti pokračujeme do fastfoodu. Když tam dojdeme zařadíme se do fronty a čekáme až na nás přijde řada protože tam nejsme sami.
Když na nás konečně přijde řada tak si Tess objedná a poté ještě přidávám já svojí objednávku No tak já bych si dal 5 chessburgerů a střední sprite. No co mám hlad. dodám směrem k Tess. Když nám všechno dají tak za oba zaplatím a vydáme se směrem ke škole protože už nemáme moc času. Já se najím už cestou a jako zdůvodnění řeknu Já si chci ještě zajít na tu hodinu do posilovny tak nechci ztrácet čas jídlem ale někdy tě pozvu do té restaurace a najíme se společně. poté se rozloučím a rozeběhnu se ke škole a ještě přes rameno zavolám A kdyby si chtěla přijít tak víš kde me najdeš.
Třeba bude v posilovně víc lidí aspoň bych tady někoho poznal Tess je zatím jediná jinak všechny pouze od vidění.

Zpět do školy

Večeře mě nakonec poměrně příjemně překvapila, jídla jsou tu obyčejné, ale dobré, když budu chtít fakt žrádýlko budu muset vyjet někam dál, ale to nevadí aspoň si udělám výlet. Zaplatím vrchnímu a už opět svým sebejistým krokem kráčím ven z restaurace, abych nasedl. Prokleju se za to že sem předtím pil pivo a nemohl si vzít auto, jízda na kole mě sice baví, ale s plným břichem to nestojí za nic. Vyjedu od restaurace směrem ke škole.
Cesta mi ubíhá mnohem hůř než ta první, večeře mě trochu tíží a k tomu navíc je to slušný kopec k bráně školních pozemků.
Cestou mě předsviští ten otáčeč aut na motorce s buchtou co tam tak tokali u mý káry.
Za chvíli se doškrábu zase k bráně, spokojeně si oddychnu a jedu po rovince trochu rychleji, většina lidí je seskupená kolem kašny, tak mezi nima promyškuju.
Zahlédnu v oně tvář které sem si doteď něvšiml blonďatou dívčí tvář, zapamatuju si ten pokoj na první pohled vypadá dívka slušně.
U vchodu do budovy se ovšem nezastavím ale s kolem vyskočím na dva schody vedoucí k otevřeným dveřím a projedu jimy až dovnitř ke schodům k pokojům, kde teprve sesednu z kola. Hodím jej na rameno a jdu nahoru dát si kolo do pokoje, nesu jej na rameni po schodech, nemíním svoje kolo nechat jen tak ležet venku.
Otevřu dveře svého pokoje, přemýšlím jestli tam už bude můj spolubydlící nebo ne. Uteče krátká chvilka napětí…ne nebyl tu ještě.
Zaparkuju kolo aby nikde nezavazelo a rychle z batohu vytáhnu notebook, velmi doufám že budu mít signál na Wifi. Zaraduju se když zjistím, že ano, okamžitě si začnu vyhledávat programy okolních kin.
Sakra tak to stojí pěkně za hovno. Zakroutím hlavou nevěřícně ne že by tu nešlo vůbec nic ale žádné opravdu dobré věci. Taky si všimnu že někde v okolí, ale netuším kde, ať už blízkém či vzdáleném by mělo být letní kino, toho by se mělo využít než se ochladí.
Vytáhnu starou dobrou ověřenou vůni, lehkou mladistvou příjemnou sportovní vůni a vyjdu z pokoje, odpočítám dveře podle oken a doufám že sem se trefil do pokoje ve kterém sem oknem viděl tu blondýnku.
Vypnu telefon v kapse a zaklepu na dveře jejího pokoje, počkám jestli se ozve něco jako vstupte a dveře otevřu.
Zdárek, jsem Luc, nechal sem si doma nabíječku a těď mi umřel mobil, budu si muset zajet do města ale teď bude už zavřeno, nemáš náhodou?
Vytáhnu z kapsy přístroj a ukážu jí ho. Sem tě tu ještě neviděl, to sem byl tak slepý, minuli sme se nebo si přijela až teď?Prohlédnu si ji.
A kdybys chtěla s něčím pomoct stačí říct. tvářím se pořád mile.

Kuchyňka

Nadělení

Chvíli hledím na tu spoušť na zemi,uslyším že mě chtěla Loo upozornit ale asi sem byl až příliš rychlý s vytahováním.
Trochu mě mrzí že se jídlo rozsypalo, čí spíše rozlilo, ale Loo má pravdu mám ještě buchty a ty sou taky fajn.
Chtěl sem ti dát ochutnat, máma vaří dobře.
Začnu se rozhlížet po něčem čím bych to mohl uklidit. Ale to si všimnu že Loo už dojedla buchtu.
Co na ni říkáš? je až s podivem jak rychle se mi dokáže vrátit nálada.
Budu psát mámě dopis tak jí napíšu ať pošle ještě a rovnou víc. Prohlásím opět spokojeně, sem rád že sem si našel kamarádku. Popadnu první hadr co někde uvidím a hodím jej na teď už bordel co byl dříve mou večeří na podlaze a začnu jej neobratně stírat.
Jee děkujuuu… Odvětím na její nabídku. Já mám buchet dost, klidně si ještě dej.
Ač se snažím, večeře je spíče po podlaze čím dál víc rozmazaná než uklizená, ale zdá se že mi to nevadí nebo sem si toho nevšiml, anebo prostě věřím že to nakonec půjde.
Zvednu se a hadra nasáklá omáčku sebou legračně pleskne do dřezu a já tomu zasměju a zkusím to ještě jednou než na ni pustím proud vody aby se propláchla a já s ní mohl znova utřít podlahu.

Info

oD 2:00 ráno 21. července do 22. července 20:00 Tu nechci vidět žádnej příspěvek :)
Díky.. ×)..

Kašna

Moc nevnímam co dělají ostatní nyní se soustředím jen na Lily neboť jen ta mě zajímá z těch co tu jsou, už jen protože tu nikoho neznám.
Když mi odpovím že to je ona můj úsměv se rozšíří a musím se začít smát. Myslela jsem si to....je to má sestra... prolétne mou myslí a když se mě ptá dále jen se usměji.
Také se usměješ...

"To je skvělé! Já sem no... no raději si o tom popovídáme u jídla, bude to pro nás obě jednodušší..." mile se usměji a mé oči se rozzáří radostí a štěštím. "Tak kam pujdeme?..." řeknu jen tak s úsměvem a nechám se jí vést, pomalu kráčím vedle ní a stále se usmívám.
"Musím tě varovat Lily zřejmě to co ti řeknu pro tebe bude šok, ale doufám že až tak velký ne...." dodám jen tak a stále jdu vedle ní...

Odjezd z Dětského domova
Jdu po cestě se zamračeným vírazem, kvůli tomu, že jsem byl po škole, kvůli jedné věci. Někomu se něco stalo a učitelé se nějak shodli, že jsem to udělal já.
Učitelé jsou nejhorší co mě mohlo na tomto světě potkat.
Když uvidím učitele na chemii jak si vykračuje po chodníku, tak odvrátím paprsky světla od jeho očí, protože zaměřovat se přesně na zorničky by byla blbost. Když uvidím, že se najednou začal kymácet usměji se a po chvilce nechám paprsky světla zase normálně pronikat do jeho očí.
Pousměji se a pomyslím si: No, kdyby jsem to trénoval, tak by sem možná dokázal todle udělat více lidem a to by bylo něco velmi dobrého. Nechat takhle oslepnout všechny ve škole.
Jdu dál pomalým krokem, protože se mi vůbec do sirotčince nechce.
Kéž by existovala možnost, jak se tam už nevrátit...
No jedna existuje, ale to by mě musel někdo adoptovat a to se kvůli mé pověsti nestane...
A začnu trochu vzpomínat...
Jak to vůbec bylo? Jo už si vzpomínám, pokaždé když mě chtěli mlátit, tak jsem nechal nějakého kluka oslepnout a pak on mlátil a kopal kolem sebe. většinou se strefil i do někoho jiného než jsem já a takhle jsem to párkrát zopakoval a bylo hotovo.
Pomalu, jsem se blížil k sirotčinci. Už jsem ho i viděl a když jsem byl blíž, tak jsem před ním spatřil i nějakou černou a lesklou limuzínu.
Teda to musejí být milionáři...
Najednou jsem v okně uviděl jednu z starších vychovatelek a také nějakého muže s kameným vírazem, spíš než jako nějaký adoptivní rodič vypadal jako bodyguard. Najednou ukázal na mě a bylo vidět, že něco řekl. Kéž by sem věděl co. Pak se vychovatelka pokývala hlavou, jakoby říkala ano.
Že by mě někdo konečně adoptoval? To by bylo super! No teda pokud by mě netyranizovali.
Najednou se cítím, jakobych se nadnášel.
Ten muž i s vychovatelkou zmizel a po chvilce se otevřely domovní dveře a znich vystoupil ten muž i vychovatelka.
"Luku, pojď sem. Musím ti něco říct." Křičela na mě vychovatelka přes ulici, tolik lidí se na mě i na ni ohlíželo, to bylo příšerné.
Já vyrazil rychlím krokem k ní a když jsem od ní byl jenom kousek, tak začala mluvit dál:"Víš, tento pán tě má dovést na jednu školu, pro velmi vyspělé lidi a tak doufám, že nebudeš nic namítat." A vrhla na mě tázaví pohled.
"Ne, já proti tomu nic nemám."
Pro velmi vyspělé lidi, co to je za kravinu? Zeptám se sám sebe. Třeba mě chtějí jen hodit někam, kde už nebudu dělat problémi? Třeb do blázince. Jen to ne.
"Luke, mám ještě dvě otázky. První zní takto: Jak to, že jsi dneska nepřišel včas domu?" Zeptala se vychovatelka.
"Byl jsem po škole..." řekl jsem, jako by to bylo jasné.
"Proč?" Její obličej trochu zvážněl, ale nebylo to skoro poznat.
"Učitelé si mysleli, že jsem já zavinil jednu nehodu na chodbách." řekl jsem a přitom jsem měl na tváři kyselí výraz.
"Aha..." zabrumlala... "A ta druhá otázka zní: Chceš se rozloučit s ostatníma dětma?"
Aniž by sem si to uvědomil řeknu: "Ani náhodou." Trochu jsem se zarazil nad svou opovážlivostí, ale vychovatelka to brala s klidem.
Jak se mě na to může ptát? Vždyť mě celou dobu tyranizovali...
"No tak dobře. Tady ti pán nese všechny tvoje věci až na tu bednu s papírama, kterou jsem vyhodila."
Chtělo se mi řvát, protože tam byl časopis s dvouma pro mě důležitýma lidma, ale ikdyž to bylo tak hrozné neudělal jsem to. Potichu jsem, ale stejně řekl:"To vám teda děkuju."
"Co jsi říkal?" Zeptala se, jakoby něco zaslechla.
A já se pokouším, bez žádné emoce odpovědět, aby nebylo poznat, že lžu:"Nic..."
"Dobře, ikdyž jsi dělal problémi budeš mi chybět..." Bylo vidět, že je na loučení zvyklá, ale i přesto jí po tváři přeběhl chmurný víraz...
"Tak nashledanou..." V duchu si dodám: Vy mi teda chybět nebudete.
Uvidím, že mi ten chlápek dává kufr do auta a otevírá auto. Když bylo odemčené, tak já jsem vyrazil k autu...

V autě
Auto bylo dokonalé, takže jsem opustil myšlenku, že mě vedou do blázince.
Je strašmé vedro. Musím se zeptat toho řidiče, nebo se upeču...
Můžu se zeptat, jak se poští větrání, nebo aspoň otevírá okno?
Chlápek něco zamručel a něco zmáčkl. Já jsem pocítil čerství vzduch, který my najednou proudil nad hlavou.
Teď jsem byl už spokojený a užíval jsem si jízdu...
"Chtěl bych ti něco říct...
Je to ohledně té školy, tvé vychovatelce jsem lhal..."
Tak převe jenom jedno do blázince... Vyděsím se...
"Teda, ve věem sem jí nelhal. je to pro velmi vyspělé lidi to ano, ale pro lidi se zvláštníma schopnostma.
Chvíli čekám jestli ještě něco neřekne a když pochvilce nebylo nic slyšet, tak se pomalu nechávám ukolébat k spánku...

Ve škole
Probudilo mě, jak auto vjíždělo po štěrku někam do nádherného hradu...
Tak tady budu trávit skoro rok? nebo možná i víc, to bude opravdu nádherné...
Ten chlap otevře kufr a dřív než se stihne vůbec zvednout tak já už mám na zádech svůj baťoh a za sebou táhnu svůj kufr...
Najednou my v hlavě začne něčí nádherný hlas říkat něco na uvítanou...
Pak jsem si teprve všiml, že z budovy vyšla žena která měla kolem třicítky...
Po cvhilce nám řekla další důležitě informace a já z toho vyvodil, že bude ředitelka...
Porozhlédnu se kolem sebe a uvidím spoustu normálně vypadajících lidí. Ale je jeden člověk kterého si všimnu hned. Je to kluk s ocasem, to mě trochu vyleká, ale kdyby věděl někdo moji schopnost, tak si to ani nedovedu představit...
Když nám řekne co a jak, tak já se vydám k pokojům. Když dorazím, tak jich je hodně zabraných, ale i přesto najdu volný...
Posadím se na postel a začnu si vybalovat věci. Mám toho oblečení skromně, ale bylo vidět že jsem dostal i nějaké nové...
Naštěstí jsem dostal i nějaké peníze, ty si dám do kapsy, protože jsem peněženku nedostal. Svou skříň naplním sotva do poloviny. Posadím se na postal a koukám se, že spousta lidí prochází kolem...
Nakonec vyjdu ven i já a jdu se kouknout po pozemcích. Po chvíli procházení mě to začne nudit a jdu se kouknout do kuchyně a pak i do společenské místnosti, všude je spousta lidí, ale já si je akorát prohlídnu a pak jdu dál...
Když tu najednou zase uslyším ten hlas ředitelky a bylo vidět, že to ostatní slyšeli taky. Když vycházím na školní pozemky, tak se cestou kouknu na hodinky a vydím, že je půl sedmí...
Toto utíká. No což asi se půjdu kouknout na ty pozemky...
Když jsem tam došel, tak jsem uslyšel i nějaké další informace ohledně našeho pobytu v škole. Když se začne mluvit o pití, tak já si uvědomím, že jsem už kdoví jak dlouho nepil a z toho mě začne bolet hlava...
Achh... No půjdu do restaurace...
Vyjdu tedy k restauraci...
Bylo vní pár lidí, ale já se neměl chuť kamarádit a tak jsem jen obědnal jídlo a pití. Po chvíli jsem to snědl. Bylo to opravdu dobré, protože v sirotčinci vařili mizerně tak se mi to tak zdálo...
Vyšel jsem z restaurace a jdu ke škole. Když jsem k ní došel, tak se jen tak poflakuju kolem a čekám do té doby než bude otevřená tělocvična...

Vzhled:
Mám hnědé občas i černé vlasy, hnědé oči a útlý obličej. Většinou nosím (i když to je nezvyklé na 17 let) černé sako a pod tím tmavě zelenou košili. na černých kalhotách mám pásek aby mi nepadali, protože je už někdo nosil, jen to sako je nové. Na každém kusu staršího oblečení, je vidět, že ho už někdo nosil a nechoval se k nim zrovna šetrně. Já se k němu chovám šetrně, protože v dětském domově, kde jsem byl kupovali nové oblečení jen zřídka a kdo by stál o roztrhané oblečení.

Pozemky - Kate a Gealik

Víte co ?? Já zvu vás.. Pousměju se na ty oba. Jo, soráč.. Asi jsem si to blbě vyložil.. Natáhnu k Geamu ruku. Opakování - matka moudrosti.. Já jsem Mike a myslím, že jsem tě viděl v tom obýváku, neníliž pravda ?? V mysli si fláknu. Teď vypadám jako nějakej začtenej debil.. Ale asi jsem.. Budu si muset opakovat tu japonštinu..
Zívnu. Nó, měli bysme vyrazit, aby nám někdo nezased.. Vyprostím svou ruku ze sevření mé milé a vezmu ji kolem pasu. Kate, ne její ruku..
Aneb nenáviďme žárlivost.. Teď už mám pošramocenou pověst.. Snad to nějak opravím.. Začnu mlčky rozjímat. A doufám, že brzo začneme s tréninkem.. Ušklíbnu se pro sebe. No.. A potom hurá do sprch.. Snad budu moct někoho brát s sebou.. Jo, mám to moc dobře spočítaný.. Nehmotnost, procházení zdmi, brát různé věci..
Samozřejmě by nás mohli za takovej malej výlet do dámských sprch vykopnout, ani by nemrkli, ale risk je zisk.. Nebo naprostá prohra..
Jak rád dodával jeden můj pesimistickej kámoš na střední. Jojo, kde je těm létům konec.. Trochu se zasním a vrátím se o dva roky zpátky.. Usměju se nad tou vzpomínkou, jakou náhodou jsem se seznámil s Kate..

Info

NEAKTIVITA

26.července - 2.srpna.

Nechci tu žádné spamy a nejasnosti!
Pokud se chystáte napsat něco co by mě naštvalo máte čas se ptát do 25.července do 22:00. Pak du chrnět :)

Příspěvky můžete psát, ale v klidu ;)
Spam v diskuzi? Nechci!

Max. do 100 až 150 příspěvků.


Díky... :)..

Ke hře

Na budově školy, uplně na tý nejvyšší věži vysí velké hodiny. Na nich se právě oběvilo 19:00. Nejenom na té věži, ale i na vaších hodinkách, mobilech a kdo si zadával budík, začal mu vyzvánět.

Pozemky

Když se dozvím, že spolubydlící je Aury a usměju se. A když zjistím, že mě nic neudělá za to, že jsem k ní vešla. usměju se ještě víc a sem ráda, že zůstanu živá nebo bez škrábanců.

Hmm.. mekáč. Taky bych si dala. Ještě jak o tom mluví.

Zasním se a představuju si hranolky z mekáče. Potom se na mě otočí Chris a zeptá se mě jestli jdu s nimi. Podívám se do kapsy u oblečení jestli tam nemám nějaký penízky. Něco mám. Nejsem zvyklá aby za mě někdo něco platil.

"jasně, půjdu."

Odpovím mu a zachvíli je tu další do party. Jen se na něj podívám. Nic neříkám. Nechám odpověď na někoho z těch dvou. Přece jenom ho neznám.

Školní pozemek

Kate a Mike si mezi sebou vyříkali nějaké nejasnosti... asi jsem byl příčinou nějakých problémů, ale je mi to jedno... Když se nakonec usmíří tak se na ně podívám a pobídnu je:

Vy dvě hrdličky, je sice strašně pěkné že jste si vše mezi sebou urovnali, ale čas nám tu utíká mezitím co mluvíme, tak bychom si mohli pospíšit pokud se chcem najíst, co vy na to? Jo a mimochodem... Jmenuji se Gaelik a těší mně že tě poznávám Miku

Vyjdu rázným krokem z brány školního pozemku spolu s těma dvouma. Po kratší chvilce jsme vskutku došli až k McDonaldu. Ačkoli byla dlouhá fronta, dlouho jsme nečekali a dostala se na nás řada. Pěkná slečna se mně medovým hlasem zeptala "Tak co to bude?" rozhlídl jsem se co mají v nabídce, a abych nezdržoval řekl jsem to první co mně trklo do oka

Sýrový hambáč s ďábelkou, dvojité hranolky s tatarkou a dětskou kolu.

Počkal jsem mimo frontu na Mika a Kate, když ke mně přišli, dojídal jsem poslední sousto hambáče. papírek jsem hodil do koše a pustil jsem se do hranolků. Celou cestu spátky jsem tiše žvýkal moje oblíbené ačkoli nezdravé jídlo. Přišli jsme asi pět minut před sedmou.

Nevím jak vydva, ale já jsem plný... pujdu se asi opláchnout, trochu si odpočinout a strávit to jídlo... a pak pujdu do tělocvičny. Potkám se tam s váma nebo máte v plánu něco jiného??

dořeknu a usrknu kolu z kelímku... Počkám na odpověď a poté pujdu do svého pokoje kde si do osmi hodin budu číst knihu už mi zbývají poslední dvě kapitoly které se týkají psychologie. Mněl bych je stihnout přečíst včas.

cesta

Stále na cestě pomalu ztrácím pojem o čase. Jedu pohodovou vyhlídkovou jízdu, když mně najednou vyruší pronikavé pípání mých hodinek.
Kruci! to mám jen 5 minut na to abych se vrátil. Jak daleko asi jsem? jestli tohle stihnu, tak to bude jen tak tak!
Rozhlídnu se okolo sebe, zorientuji se abych tušil kterým směrem je škola a rychle vyjedu. Po chvíli se předemnou v dálce začne rýsovat školní pozemek. kus před branou odbočím z cesty a jedu podél zdi. Po chvilce dojedu na místo kde je mé oblečení, rychle sesednu z motorky. Když se podívám na hodinky, je mi jasné že už se ani obléct nestihnu... Hodím si kalhoty okolo pasu, boty chytím do levé ruky a vyběhnu. ve chvíli kdy projdu bránou, tak opět začnou zvonit mé hodinky na znamení toho že je 19:00.
Jen klid! tohle není skutečné. Právě teď nestojím před branou skoro úplně nahý!
Snažím se vsugerovat si několik myšlenek na uklidnění. Přijdu ke svojí motorce, ze sedlové brašny vytáhnu bundu kterou si hodím okolo pasu přes kalhoty a jdu pomalu do školy.
OK, musím dělat jako by se nic nedělo. Nikomu to nepřijde zvláštní... dnes mají lidi různé úchylky, kdo by si mně tady všímal? nic se neděje!
projdu vchodem do školy a zamířím do svého pokoje klidným krokem, i výraz v mém obličeji všem okolo říká, že se nic zvláštního neděje.

Dojdu do svého pokoje, kde si oblíknu spodní prádlo a pak na sebe nahážu zbytek věcí co jsem nesl v rukách. sednu si na postel, opřu se rukama o kolena a hlavu si položím do dlaní.
Tohle se mi jen zdá.
začnu se smát sám sobě.
Kdybych tohle někomu vyprávěl.... nevěřil by mi ani slovo. ještě chvíli se směju a poté jdu do obývacího pokoje. Sednu si do křesla a čekám než se otevře tělocvična.

Popis: pro ty co mně venku viděli, jde poznat že denně cvičím. Ikdyž nejsem kulturista tak vyrýsované svaly vidět jdou. okolo pasu jsem mněl bundu a kalhoty, takže nešlo vůbec nic vidět, bundu a kalhoty jsem si držel pravpou rukou, v levé jsem mněl boty. Na levé ruce mám digitální hodinky a na krku mi visel podivný náhrdelník. Jsou to vlastně matičky a podložky navlíknuté na kůži. Nevypadá to jako profesionální práce, ale žádná matička ani destička není špinavá, všechny jsou čisté a skoro nepřirozeně lesklé

Zpět do budovy

Pomalu se ploužím s rozbitým kolenem do budovy a hledám nejbližší vodovod , abych si opláchla bolavé koleno a abych se dostala co nejblíže k ledu.
Na jedněch dveřích uvidím nápis kuchyně a pomalu do nic vkročím. A Najednou jak dlouhá tak široká obdivují vysoký strop s nohami nahoře.
Válím se v rozetřené kaluži něčeho lepkavého.
Co to kur...sakra je??
Praštím pěstmi do podlahy a shlédnu ty dvě osoby , které stojí nade mnou.
Pomůže mi někdo na nohy??
Zeptám se naivně.

Škola

Ležím na své posteli a přemýšlím nad současnou situací, když v tom mě napadne:
Měl bych si to tu celé projít a podívat se jak to tu mají vybavené... Obývák jsem už viděl, ale co ostatní společné pokoje?, pomyslím si a vstanu z postele. Vyjdu na chodbu a sejdu ze schodů dolů.

Z kuchyně se ozve podivný zvuk.
Tak to musím vidět! Zní to hodně zajímavě, řeknu si v duchu a usměju se.

Dojdu do kuchyně a vidím, jak nějaká holka leží v nějaké louži na zemi.

Ta louže vypadá jako kdyby se tu někdo poblil, řeknu si a na dívčina slova o pomoci zareaguju.

Bez námahy jí zvednu a postavím na nohy.
"Jsi v pořádku? Co se tu vlastně stalo?", zeptám se jí s úsměvem a potutelným výrazem na tváři.

Na útěku, mimo svůj domov. Přesná pozice, neznámá

Už několik dní jsem na pochodu, kolik, to přesně nevím. Možná by bylo na čase koupit si noviny, dát se dohromady zase víc s civilizací, než jen pouhými krátkými nákupy.
Ještě dvě hodiny
určím si čas pochodu, ačkoliv vlastně vůbec nevím, kolik je hodin.
Jen pohuhým tipem odhadnu, kolik času uběhlo a usadím na rozrozstlé louce. Jsem unavený, mírně hladový, ale ne dost, abych ještě začal jíst. Peněz mi už moc nezbývá, ale stejně tak možností.
Nechci nikomu ublížit... Nesmím ....
Probleksne mi hlavou myšlenka spolu s několika dalšími obrazy zničeného města.
Opřu hlavu o osamocený strom, zahledíc se do nebe.
Probouzím se s klepáním na rameno. Přesněji když mi někdo klepe na rameno.
Leknu se a uskočím stranou. V levé ruce cítím malý náznak elektřiny.
Ubránit bych se nejspíš dokázal ...
Prohodím hlavou, když si prohlédnu jen o kousek vyššího muže než jsem já.
Prošedivělé vlasy tohoto staříka mi napovídají, že se nemám čeho bát, ovšem jeho uhlazelá tvář a nejen to, celkově uhlazený způsob oblečení dodává tomuto muži trochu drsnosti i v jeho lehce starším věku.
Co chcete pane ?
Zeptám se opatrně tohoto muže.
Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá....



Tak začal můj nový život, alespoň tak si to myslím. A tak jsem si to myslel celou několika hodinovou cestu sem.
Za chvíli budeme na místě mladý muži.
Ozve se řidič luxusního černého vozu a já si oddychnu, že konečně po několika hodinách cesty budu na místě.
Mám menší obavy, že vše co mi říkal, o té škole, je jen lež, ale ta zvědavost...
A přeci jen, mohli by mi pomoci.
Auto zastavuje.

Škola - Cesta do nového života

Před auto příjíždí osamocené černé auto. Vystupuje z něj mladý muž, normální výšky. Ruce v tílku vypadají, jakoby na nich byly svaly, břich vypadá normálně, ani tlustý, ani hubený. Hrudník těla širší, avšak to vypadá, jakoby to byla mohutnější stavba těla. V očích má takovou zvláštní jiskru, snad slzu? ... Vlasy zvlaštní, nahoře celkem krátké, postranách téměř vyholené a vzadu ani dlouhé ani krátké.



Lehce se rozhlédnu, spíše jen po budově, než po komkoliv, kdo by mohl být kolem.
Následujte mě.
Řekne řidič a já pomalu odcházím za ním. Procházíme několika chodbami, nevím kam, až se nakonec zastavíme.
Za těmito dveřmi na vás čeká paní ředitelka této školy. Veškeré informace, které budete potřebovat vědět a na které jste tu chyběl vám řekne. Nashledanou mladý muži.
Zdá se, že muž mluví velmi zkráceně, což mě lehce rozhodí, ale snažím se myslet klidně.
Stoupnu si ke dveřím a přemýšlím jestli mám utéct nebo zaklepat.
Vždyť tohle je můj nový život, je to cesta zpět do civilizace, ze které jsem pro její vlastní bezpečí utekl.
Dvakrát si zrychleně oddechnu a lehce, ale pevně zaklepu.
Po krátké odmlce a známého "Vstupte" otevřu dveře a vstoupím.
Dobrý den
Pozdravím a tím vykročím svou cestu do nového života....

Škola a okolí

Po pořádné procházce, kdy zjistím, kde co je, se spokojeně vrátím na pokoj. Jsem tu stále sám, ale nějak mi to nevadí.

Jak jsem zpátky na pokoji, zkontroluji čas. Mám dojem, že je nejvyšší čas vyrazit zaplnit moje břicho...ale neboj, ty dostaneš svoje určitě a už ted.pohladím svojí mnoukající přítelkyni a nasypu jí její porci jídla. Nechám jí v klidu jíst a sám zavřu pokoj a jdu se porozhlédnout po nějakém tom jídle.

Jelikož jsem si to vše prošel a na školní jídlo nemám ještě chut, vydám se pěšky do města, abych si nakoupil jídlo na pokoj, ale i našel nějakou prima restauraci. Podaří se mi to a tak se spokojeně najím i nakoupím zásoby.

Pomalu se vracím na pokoj, najedený a spokojený. Dokonce si tiše pískám, jak se mi dneska daří. V pokoje uklidím jídlo a pak se natáhnu a začnusi číst knížku. Už ani nepočítám, že bych měl spolubydlícího.

Pokoj-- nádvoří-- a všechno ostatní, co mě zrovna nenapadá

Po povléknutí postele a jejímu krátkému upravení k obrazu mému se na ni posadím a začnu se rozmýšlet nad tím, co budu dělat teď. Prozatím se mi úspěšně daří sedět a nedělat nic a proto toho využiji a snažím se pojmenovat své různorodé pocity. Pomáhá mi to uklidňovat se a uklidnit svou rozbouřenou mysl. Zřejmě sjsem to odkoukala z nějaké knížky meditačních cvičení.

Po nějaké chvíli jsem naprosto uklidněná a je mi jasné, že si budu muset najít nějaký jiný druh zábavy. Zatím nemám nic moc co dělat, učení ani žádný jiný program ještě nezačal.

Pohlédnu z okna na krásné školní pozemky a je mi to jasné. Půjdu se projít!... Je to dobrý nápad, vzhledem k tomu, že i přes svou zamlklost a občasné melancholii jsem spíše optimistická a akční a tak potřebuji někoho, s kým bych to sdílela. A kde jinde mám někoho najít, než na školních pozemcích?

Zvednu se z postele a zamyšleně se vydám ke dveřím. Už myslím na to, že se najde někdo, s kým si budu moct povídat a vymýšlet jinou zábavu... Když v tom takřka omylem pohlédnu na druhou postel, druhou půlku pokoje.

Ztuhnu. Jsou tam zavazadla, kufry, tašky a i jiné věci... Někdo tu už bydlí. Někdo si sem dal věci přede mnou.

Chvíli na to nevěřícně hledím a přemýšlím, jak se mi mohl povést takový přehmat. Chtěla jsem si zabrat pokoj pro sebe, s někým se spřátelit a potom udělat nějaké stěhování... A ne, že se někomu nacpu do pokoje.

Po pár vteřinách ale ten pohled a tu myšlenku rychle vstřebám a otočím se ke dveřím, jako by se nic nedělo. Už to nechci řešit a stěhovat se, vzhledem k tomu, že to trvalo celkem dlouho a ten kufr není dvakrát lehký... Vždyť bychom se nakonec mohly i hodně dobře spřátelit...

Vyrazím z pokoje a zavřu za sebou dveře. Vydám se chodbou a cestou přemítám, kdo by to asi mohl být. Která z těch, co jsem viděla?
Nakonec si řeknu, že je to celkem jedno. Hlavně když bude buďto hodně tolerantní a nebo bude umět trochu skrývat své pocity a potlačit je, aby mě mohla lépe poznat. Jako každý člověk se vzhledem k troché sobeckosti a sebestřednosti neházím hned do "odpadkového koše" a přeji si být uznána okolním světem.

Nakonec se rozhodnu, že nemá cenu nad tím příliš přemítat. Vyrazím budovou a rozhlížím se po nějakém osamělém člověku, po takzvané "kořisti", kterou bych mohla ulovit. Zdá se ale, že nemám příliš štěstí- ostatních nově příchozích studentů je tu dostatek, většina z nich se ale stačila nějak seskupit do menších skupinek či dvojic a trojic a začala si nějak zkracovat dlouhou chvíli. K takovým skupinkám se necpu- nejsem člověk, který by měl v povaze přílišnou vlezlost.

Takže tedy vyjdu na pozemky a protože se mi nechce zkoušet se někam připojit, ztratím se někam na opuštěné místo. Na malé travnaté místečko, nejlépe s lavičkou, kam se usadím a rozhlížím se po okolí. Po chvíli přemítání vytáhnu z kapsy mp3 přehrávač a sluchátkasi vstrčím do uší. Rozhodnu se totiž trénovat svoji schopnost a protože jde hlavně o fantazii a o to, abych si zvládla představit co nejvíce věcí, pustím si hudbu jako stimulaci. Vím, jaké účinky to na mě má, podporuje to představivost...

Lehce se pokyvuji do rytmu písně a možná si aniž bych chtěla trochu podupuji nohou.
Před očima se mi začnou zjevovat různé věci, nezávisle na sobě... Vím, že jsou hmotné, vím, že právě teď používám tu schopnost...

Kůň... Černý ztepilý vraník s bílou tlamou zachycený ve cvalu, hříva se mu povlává ve větru... Momentálně vypadá jako ztuhlá socha, lépe to zatím neumím... Myslím na všechny detaily, na jeho vyrýsované svaly, dlouhý krk a protáhlé štíhlé tělo, dlouhé nohy napnuté ve skoku cvalu...

Holé stromy bez listí na pozadí temné oblohy... Zdá se, že bude bouře... Čnící větve stromů se natahují do dáli... A nad nimi jsou černí havrani... Vypadá to zlověstně...

Dravý vodopád... Vede přes něj lávka... Vypadá velmi chatrně, užuž se roztrhnout... A na ní stojí člověk... Spadne tam!...

Prudce sebou škubnu a zrychleně zamrkám. Sedím na lavičce, do uší mi už hraje jiná, klidná písnička a je teplo. Cítím, jak mi trochu ztěžklo tělo. Možná jsem na chvilku usnula... Třeba ty představy nebyly písničkou, ale tím, co se ve mně skrývá... Moje temné obavy, skrytá přání a touhy...

Zavrtím hlavou, vyndám si sluchátka z uší a vypnu mp3 přehrávač. Už toho bylo dost. Musím jít dělat něco jiného, tím si jsem jistá...

Zvednu se z lavičky a vyrazím k fontáně. Chci vyjít ven z nádvoří, na kterém jsem dosud byla.

Cestou vidím různé hloučky lidí různého věku a složení. To budou nejspíše moji spolužáci. Už se začínají družit...

Vyjdu na prašnou cestu a snažím se nemyslet na mé sny. Vlastně, ani na tak sny, na moji fantazii... Možná bych se ale skrze sny mohla snáze zlepšovat ve své schopnosti...

Ujdu sotva pár kroků, když vtom uslyším v hlavě ten hlas. Polekaně sebou škubnu, pak si ale uvědomím, že je to jen ředitelka.
Na nádvoří? Dobře...

Okamžitě se otočím a rychlým krokem vyrazím na nádvoří. Vše si vyslechnu a na okamžik zauvažuji o tom, že bych si to možná měla radši někam napsat.
Ale ne... Vždyť přece nejsem nijak zapomnětlivá...
To by ses divila, uchechtne se mi v hlavě nějaký hlásek.
No dobře, tak se někoho zeptám, to přece umím ne?
Jen aby, vedl si hlásek svou a zmlkl.

To nemůžu mít ani vlastní hlavu pro sebe?
Tak trochu naštvaně se otočím směrem ke škole a podívám se na hodiny. Je půl sedmé.
Ok, půjdu se najíst, třeba cestou někoho potkám...

Sáhnu si do kapsy, abych se ujistila, že mám peněženku, a když zjistím dobrou zprávu, tedy že ji mám, pomalým krokem se vydám do nějaké restaurace. Dnes nemám chuť na jídlo z fastfoodu...
Doufám, že někoho potkám... CHtělo by to se s někým seznámit dřív, než bude pozdě...

A s touto myšlenkou vklouznu do pomalu se rozkládajícího se šera.

Pokoj a nečekaná návštěva

Dojdu do “svého“ pokoje, kde si začnu vybalovat věci. Porozhlédnu se po pokoji a otevřu jednu ze skříní. Ta už je plná, takže se zdá, že tu se mnou přeci jenom někdo bude.
„Divné, kde asi může být? Docela bych chtěla vidět někoho, s kým budu na jednom pokoji, ale co, však se ukáže, dřív, nebo později.“
Otevřu tedy druhou, která je prázdná a začnu tam házet oblečení, nemám nijak ráda, když je všechno srovnané do dokonalosti, mě to prostě nezajímá, vytáhnu si ze skříně co chci a tím končím.
Vytáhnu z kufru pár knížek, které strčím pod postel a pak ještě nějaké ty hlouposti, které jsou pro mne důležité. Když už mám skoro všechno hotové, ozve se zaklepání na dveře.
„Dále.“
Promluvím znuděným hlasem už spíše automaticky. Otočím se směrem ke dveřím a vyčkávám, kdo se objeví ve dveřích. Objeví se v nich kdosi, kdo se mi představí jako Luc.
„Já jsem Sarah.“
Představím se mu a prohlédnu si přístroj, který drží v ruce.
„Jo mám, vydrž minutku, podívám se, kam jsem si ji dala.“
Otočím se k němu zády a sehnu se ke kufru, kde by údajně má nabíječka měla být. Chvíli tak štrachám a poslouchám, co mi říká.
„No, přijal jsem trochu později, takže jsi mě tu ještě vidět asi nemohl.“
Usměji se pro sebe a dále štrachám v kufru.
„Bingo!“
Zamumlám si pro sebe, narovnám se a podám Lucovi nabíječku, kterou jsem držela v rukou. Při tom si ho nenápadně prohlédnu, samozřejmě přes mé sluneční brýle nemůže vidět, jestli koukám na něj, nebo nikam jinam, což mi v tuhle chvíli celkem nahrává.
„No zatím snad ani nijak není s čím.“
Usměji se na něj.
„Jenom jsem se chtěla potom jít projít po škole, abych se podívala, jak to tu vlastně vypadá, neměla jsem moc času se tady porozhlédnout a tak to chci napravit.“
Zapřemýšlím nahlas a myšlenkami už jsem zase někde jinde.

Popis: Sarah není nijak moc vysoká (cca 165 cm). Má dlouhé blonďaté vlasy, které jsou nerovnoměrně sestříhané. Má pomněnkově modré oči, které však často skrývá pod slunečními brýlemi, vlastně prakticky pořád. Na sobě má nejčastěji oblečení tmavší barvy. Teď má na sobě tmavé džíny, černé tričko s krátkým rukávem a bílým potiskem a bílé tenisky.

Pád

Cizí ruka mě vytáhne na nohy a ze zadku mi stéká podivná divně vonící hmota.
Támhle ten šikula vylil na zem omáčku a já se po ní sklouzla. Kývnu hlavou směrem ke klukovi.
A to jsem si chtěla jen umýt zakrvácené koleno.
Pousměji se na toho kluka co mě vytáhl na nohy.Utřu si zapatlané ruce do černých kapsáčů a dobelhám se ke dřezu, abych si mohla umýt ruce a koleno.

Sportem ke zdraví


„Co to?“ řeknete si hned sami pro sebe když se vám opět hlavou rozezní ten hlas. Ten jemný a hezký hlas, který už všichni znají. Je jasné, že se to už žákům moc nezamlouvá, ale jak jinak se s nimi domluvit když jsou rozlezli všude možně po pozemcích školy.Po sedmé hodině bylo už dávno a všichni se museli vrátit na své pozemky. Když však padla osmá hodina a veliká ručička se přesunula na dvanáctku a malá na osmičku promluvila právě ona. Do vaší mysli.
Milý studenti, právě se otevřela posilovna a tělocvična kde si můžete zahrát ať fotbal, basketbal nebo posílat vaše svaly. Jak tělocvična i posilovna jsou obrovské místnosti tak nemusíte mít strach, že nebudete mít místo pro vaší hru. Najdete tam snad vše co budete potřebovat. I skříně s míči a s různými jinými nástroji je k dispozici.
Pak se hlas odmlčí a kdo stojí pár kroků od tělocvičny nebo od vedlejších dveří posilovny uslyší cvaknutí dveří. Známka toho, že se odemknuli dveře.

Kuchyň

Poté co jsem onu dívku vytáhl na nohy a ona mi vysvětlila co se tady stalo, se mi v hlavě ozval ředitelčin hlas:
Milý studenti, právě se otevřela posilovna a tělocvična kde si můžete zahrát ať fotbal, basketbal nebo posílat vaše svaly. Jak tělocvična i posilovna jsou obrovské místnosti tak nemusíte mít strach, že nebudete mít místo pro vaší hru. Najdete tam snad vše co budete potřebovat. I skříně s míči a s různými jinými nástroji je k dispozici.

"Sakra!! Taky vás tak štve, že se nám ředitelka pořád hrabe v hlavě?", řeknu jakmile hlas v mé hlavě utichne.

Proč nám to prostě neřekne osobně? Bylo by to.... normálnější...
Normálnější? Divné slovo... Tedy pro mě určitě..., řeknu si v duchu a mírně s pousměju.

"Tak co? Kdo se půjdu podívat na tělocvičnu?", zeptám se a přejedu pohledem po ostatních. Pohlédnu na dívku, která ještě před chvílí ležela v podivně vypadající kaluži.
"Potřebuješ ošetřit?", zeptám se jí a mírně se usměju.

Škola
Po návštěvě Mekáče se jdu napít do zdejší kuchyňky. Po hranolkách mám vždycky žízeň a cola mi nechutná. Kofolu už neměli.
,,Ahoj," pousměji se na všechny v kuchyňce.
Jenže vzápětí se naše milá říďa rozhodne podat hlášení tak, aby to slyšeli všichni a nemohli se vymlouvat.
Milí stud... víc už toho holka nestihne, kolem mě se objeví znovu neprostupná bariéra zrcadel.
Heh.. To vážně nemůže dávat hlášení jinak? Kdo se má pořád patlat s tímhletím?! postěžuji si ve své vlastní hlavě. Pak se znovu pokusím hodit se do klidu a odstranit zrcadla.

Nedivila bych se, kdyby na mě všichni zírali, když zrcadla konečně zmizí. Já tu ředitelku vážně nesnáším.
,,Ééé.." tohle je jediné, co ze sebe dostanu. Opatrně obejdu velkou louži čehosi neznámého rozlitého na podlaze k umyvadlu. V nějaké skříňce vyhrabu skleničku a napustím si vodu z kohoutku.

Ředitelna

Když vstoupíš dovnitř, zavřeš za sebou dveře a pohlédneš na před sebe, všimneš si modrovlasé mladší ředitelky.
Dobrý den.
Pozdraví tě aniž by se na tebe podívala a něco zrovna vypisovala. Text na papíře byl velice dlouhý. Až by se někdo divil, že jí nebolí ruka. Když dopsala podívala se na tebe. Usmála se. Vzala do ruky papír s dlouhým textem a podala ti ho do ruky. Na něm nějaký ten řád, v kolik hodin co kde je a do kolika být kde můžeš.
Pokoj si vyber. Myslím, že teď nenajdeš pokoj kde by byl někdo sám takže teď zatím budeš sám než se najde někdo další na naší školu.
Odpoví ti s úsměvem. Kdyby na tvém místě seděl někdo jiný kdo je tu už delší dobu aby by pro něj bylo docela neobvykle, že na něj ředitelka mluví normálně a nevstupuje mu do hlavy.
Jestli nemáš další otázky, můžeš odejít.
Řekne se stálým úsměvem na tváři ředitelka a čeká jestli ještě nemáš něco na srdci nebo už jenom odejdeš.

Zase telepatie
Přijmu podanou ruku a usměju se.
Potřebovala, bych se převléct a to koleno bolí jak čert.
Promnu si ho a vyskočím na nohy.
Půjdeš se mnou do mého pokoje? Hodím na sebe něco normálního a půjdeme si protáhlout kosti. Nabídka maličko si zacvičit je docela příjemná. Mávnu na kluka, kterému jeho milovaná omáčka skončila na mých oblíbených kalhotech a vykročím ze dveří následovaná tím klukem, který je má záchrana.
Já jsem Layla.
Utřu si zapatlané ruce do kalhot a podám mu ruku .

U mně v pokoji
Blíží se osmá hodina. Skoro přesně mi vyšlo dočítání knížky, když koutkem oka sklouznu na hodinky na mé ruce, tak zjistím že se asi trošičku opozdím.
Otočil jsem předposlední list, zbývá jediná stránka která má pouze dva odstace. Ačkoli je to učivo a né žádný romn tak to čtu zcela oddaně a zaujatě, prostě mně velice moc zajimá lidská psychologie. Jsem zcela uchvácn zrovna rozečtenou myšlenkou Pomocí holotropního dýchání může jedinec prožít např. zážitky svých předků, svůj vlastní porod, atd. Tato metoda je však riskantní, může dojít k upadnutí do bezvědomí, silným křečem a záchvatům. Proto tuto metodu nikdy nezkoušejte bez pofesionálního psycho=´*/- "Mílí studenti..."
Ale notáááák... v tom nejlepším ne! reklamy patří do televize a né do knih! (člověk se toho nezbaví nikdy :-( )

"...a s různými jinými nástroji je k dispozici."
Achjo... děkuji za hlášení Paní Ředitelko, ale fakt by jste mněla začít přemýšlet o rozhlase... a vůbec... komu to tu vyprávím... stejně mně nikdo neslyší.

obléknu si sportovní oblečení a vyrazím směrem k tělocvině. asi tu nejsem první, ale je mi to jedno. Jdu se rozehřát do posilovny kde si nejdřív naložím 50 Kg na bench (to je ta lavice kde si člověk lehne a nad sebou zvedá činku) pak si zajdu ještě na pár posilovacích strojů a rozhlídnu se po kolektivních hrách

Večeře-- škola-- tělocvična

Nakonec, jak zjistím, se mi nikoho, kdo by chtěl se mnou něco mít, cestou na večeři nenajdu. Proto se tedy "bavím" sama...
Vyhlédnu si nějakou vhodnou restauraci, nebudu si kazit žaludek ve fastfoodech, to nemá cenu, když tu teď budu jíst každý den. Naštěstí, restaurace jsou tu téměř na každém kroku... A proto si vyberu jednu japonskou, jsem tímhle trochu zvláštní, že nemám klasické evropské chutě... Asi proto, že jsem dost dlouho žila v Japonsku.

Vejdu a snažím se nepříliš najevo dávat nejistotu nad tím, že budu mezi ostatními trochu divná a tichá. Vyhlédnu si nějaký volný stolek a zasednu za něj, rozhlédnu se po restauraci a čekám.
V této restauraci nikdo, koho bych si za dnešní den pamatovala ze školy není, ani se nedivím, kdo by si dával japonské jídlo, když se v tom nevyzná... Možná mě to trochu mrzí, třeba bych se pak spíš s někým seznámila, ale...
A to už je u mě servírka a podává mi jídelní lístek. Pousměji se a poděkuji, vezmu si ho a po položení na stůl otevřu kožené desky. Servírka se mezitím diskrétně vzdálí, i když moc nemá koho obsluhovat, ani jiným lidem to po japonsku moc nechutná...
Přelétnu pohledem jídelní lístek s teplými jídly, a protože usoudím, že mám doopravdy hlad, objednám si Teppanyaki, grilované maso se speciální omáčkou ze sójy, křenu, zázvoru a sezamových semen. Řeknu si, že své oblíbené dango si objednám někdy jindy...
Chvíli to trvá. Tak trochu se nudím, protože restaurace je opravdu celkem prázdná a tak se nemám jak zabavit...
Pohlížím tedy ven z okna, kde možná projíždí trochu aut.
Uvolněně se opřu o sedačku a jen tak zírám z okna. Grilované maso se musí ogrilovat, a vybrala jsem si restauraci, kde to podávají čerstvé, tedy přímo udělané.
A tak se nějak dostanu k tomu, že studuji sklo toho okna. Je hezké, nové, určitě ne starší než rok. Přesto je tam ale náznak škrábanců, jak je tam udělal někdo z venčí, těžko říct, kdo... A rám má hezkou barvu ořechového dřeva, které ladí s kávově malovanými zďmi...
Trochu se u toho zasním, omylem, ale to se mi prostě stává...

Kočka, s dlouhými chlupy, ve kterých se mísí barva kávy, temné černé, rezavé, či obyčejně divoké šedé, zároveň je tam i něco hnědého... Ze spodu na bříšku prosvítá jemná, krémová barva, oči jsou zlaté, odráží se v nich světlo lamp na stolech, které tlumeně osvětlují místnost... Na některých místech zlatá přechází v jemně oranžovou či čokoládově hnědou...

"Tady to máte."
Servírčin hlas mě jaksi přivede k vědomí.
Cuknu sebou, kočka najednou zmizí a je na mě vidět překvapení, naštěstí se ale instinktivně otočím za hlasem.
"Eh, co?... Ach, no jo, ano..."
Poděkuji za jídlo, které teď leží na stole, a servírka odejde. Možná mě teď má za nějakou trochu divnou, ale s tím už nic neudělám...
Raději se věnuji svému jídlu.
Teď mám před sebou talíř a na něm maso, viditelně pokořeněné a taky s tím vším, s čím bylo grilované, v tomto případě se jedná například o žampiony, cuketu nebo krevety. K tomu mám malou misku s omáčkou, která je kromě toho všeho, co se také grilovalo, jedinou přílohou.
Nasaji vůni dobře udělaného masa, vezmu si příbory, protože přeci jen už jsem zvyklá jíst normálními příbory, a pustím se do jídla.
Celkem si to užívám a převaluji v ústech každé sousto, tady vaří opravdu dobře. Tohle bude moje oblíbená a nejlepší restaurace s japonským jídlem, kdybych si chtěla dát něco domácího... Tedy, ne úplně domácího, ale téměř...
Protože mi jídlo moc chutnalo, zaplatím a když dávám více, s klidem jim to nechám. Nevadí. Peněz mám dost, a snad budou nějaké příspěvky, když jsou někteří jako já z chudších rodin...

Vyjdu z restaurace, venku už je možná tak trochu šero. Pohlédnu na mobil, kde mám i hodiny a trocu přichvátnu, protože má být za chvíli sedm, kdy se uzavírá brána.
Naštěstí to není nijak daleko a tak to v pohodě stihnu, když projdu, ještě zbývají tři minuty.
Zamířím do pokoje, vejdu do něj a zavřu za sebou dveře, vůbec nepomýšlím na to, že tu teoreticky mám i spolubydlící, to se mi dočista vykouřilo z hlavy. Trochu se obléknu a hodím na sebe ještě mikinu, začíná být trochu zima, a přemýšlím, co budu dělat... Sednu si na postel a chvíli se bezradně rozhlížím po pokoji, jako bych hledala nápovědu.
Není to ale moc složité, protože se v mé hlavě ozve ředitelčin hlas.
Pozorně se zaposlouchám a když to skončí, tak se usměji. Už vím co dělat.
Zvednu se, vytáhnu si z tašek sportovní oblečení, a nijak nepřemítám nad tím, že je možná trochu nepříjemné, když člověku někdo mluví v hlavě. Přijde mi to normální, asi se až moc utápím ve vlastní fantazii...
Obléknu si příjemné tričko s velice krátkým rukávem, takže se dá téměř považovat za tílko. K tomu přidám modré tepláky-legíny, které se svojí barvou s fialovou tílka bezvadně doplňují.
Vezmu také černou mikinu s kapucí, kdo ví, jak dlouho tam budu, a venku pak bude pěkná zima...
Ostatní věci nechám na pokoji a vyjdu na chodbu, se svojí spolubydlící se ani nestačím potkat přímo v pokoji, nejspíše hodně moc spěchám.

Před budouvou za sebou pečlivě zavřu vchod, aby tam nepronikal chlad večera. Jsem celkem ráda, že jsem si už teď oblékla mikinu, nejsem nijak otužilá...
Vejdu do tělocvičny a zase za sebou zavřu, Je celkem prostorná, takže i přesto, že už teď tam někdo je, neměl by být problém se tam vejít...
Rozhodnu se, že pokud to půjde, zahraji si nějakou kolektivní hru, zdá se ale, že předtím se všichni nějakým způsobem rozcvičují atd. Takže začnu tím, že se stručně protáhnu, přičemž se mi podaří všem předvést, jak mám krásně protažené lýtkové svaly, a pak trochu posiluji, břicho, boky, nohy, ruce a záda, zhruba po padesáti cvicích. I když necvičím pravidelně, není to zas až takový problém...
"Hmmm, kéž by to byl i bazén... Ráda bych si zaplavala..."
Když skončím, zvednu se, rozhlédnu se kolem, nechce se mi ale se někoho ptát, jestli si něco nezahraje, proto si vyndám basketballový míč a začnu útočit hody a dvojtakty na basketballový koš, přičemž i celkem doufám, že si mne někdo všimne.

Ozve se hlas, který nás zve do tělocvičny. Moc se mi to nezdá, přesto se rozloučím se svojím miláčkem a rozejdu se do tělocvičny.

Nejsem zrovna sportovní typ a tak tam vejdu a spíš se jenom rozhlížím, co bych tu mohl dělat. Teda...tělocvik není moje silné hobby...né v tělocvičně....ale docela rád bych si zaplaval...ale ta tu není..no..tak snad posilovna? nevím a jen bezcílně bloudím po tělocvičně, snad jen proto, abych si jí prohlédnul.

Můj pokoj.

Po menší trapné scénce na školních pozemcích se v pokoji vzpamatuju. Vezmu si svojí sadu nářadí a jdu ven ke svojí motorce. Čistím poctivě každý nejmenší kousíček kovu, každý šroubek, každý závit. Poté od motorky odstoupím a změřím si ji dlouhým pohledem.

Tohle není ono brácho, ještě tě musím promazat a zkontrolovat jestli někdo nemáš korozi. zítra se na Tebe podívám trošičku důkladněji. Dnes už nemám čas, to víš, chci si trochu zacvičit a vypadá to tu že všechno mají podle poctivého denního řádu. Jdu si hodit sprchu a trochu zasportovat. Zítra, až budu mít volno, tak dokončím co jsem začal.

Jdu do svého pokoje. shodím ze sebe pracovní oblečení a jdu do sprchy. Ikdyž se vydrhnu tak sem tam na mně někdo nějakou malou skvrnu po oleji může najít. Hodím na sebe černé volné kalhoty bez kapes a černé tilko.

Tělocvična

asi pět minut po otevření tělocvičny jsem dorazil i já. rozhlédnul jsem se trochu, jen tak ze zajmavosti jsem "potěžkal" pár činek a jiných blbostí až jsem došel k míči.
Chci ostatní osočit, že bychom něco mohli podniknout, ale v tom skončí jedna pěkná holka s protahováním a začne si házet na koš. Nenápadně se přimotám pod koš. Až hodí míč, tak ho chytnu a hodím ji ho.


Ahoj, já jsem Rick. Vydilo by ti kdybych se přidal? mám radši společnost a vypadá to že tu jsi jediná koho nezajimá jen posilování.

Tělocvična

Moje doufání bylo opodstatněné, netrvá to dlouho, a přijde jeden kluk. těžko říct, jestli mi je nebo není sympatický, moc se nad tím nezymýšlím, ale černá barva se mi líbí...
Když prohodím míč obroučkou, chytne ho a pak mi ho hodí nazpět. Asi mám nějakou strašnou smůlu, ale míč mi trapně vyklouzne z rukou a spadne na zem...
A jako naschvál se odkutálí přes celou tělocvičnu.
Aniž bych se na toho kluka stačila omluvně usmát, raději se co nejrychleji vydám za míčem. Je dost dobře možné, že někomu budu překážet, ale to mě nenapadne... Je spousta věcí, co mě nenapadnou.
Kupodivu se mi ale podaří nezrudnout ani nijak neznervóznět, příliš. Nejsem tenhle typ lidí, co jsou neustále červení jak ředkvičky...
Takže k němu dojdu, a bohužel jsem neslyšela ani jedno slovo toho, co řekl, pokud ovšem vůbec něco řekl.
A tak proto, abych si nepřipadal blbě, kdybych se ho zeptala "můžeš mi to zopakovat?" dělám, jakoby se nic nestalo.
"Ehm, já jsem Claw."
Jaksi se zadrhnu a proto si ho jen prohlížím, jako bych se první představila já a on se vůbec o nic nepokusil. Rozhodnu se, že takhle to možná bude lepší...

Tělocvična

trošičku se pousměju, protože tuším že se mi mohlo stát naprosto totéž, prostě náhoda je blbec a přijde ve chvíli kdy ji člověk nejmíň čeká.
řekl bych že mně asi nějak přeslechla... vypadalo to že předmětem jejího zájmu byl ten míč a nic jiného nevnímala...
trochu se pousměju a představím se
Ahoj Claw, já jsem Rick.... jo a promiň za ten nešikovně hozený míč
podívám se na koš, na Claw, na koš.... a spustím
vypadá to, že jsme tu zatím sami dva, cotakhle si zahrát večerníček?
Zeptám se Claw a udělám dva kroky vzad směrem ke koši abych jí udělal místo pro první hod.

tělocvična

zahlédnu jeden páreček blbnout pod košem tak si to namířím přímo k nim...
Konečně to vypadá že tu bude nějaká zábava...
jdu blíž a vidím že ta holka je trochu nemehlo, ale to přece nevadí... chybama se člověk učí a nikdo nenídokonalý... když mi hlavou lítaj podobné myšlenky, tak si vzpomenu jak jsem mnohokrát spadl... jednou když jsem chtěl použít svou schopnost v garáži, proletěl jsem se přes celou garáž a zastavil jsem se o zeď, nebo když jsem vylítnul z okna a spadl jsem na sousedovic zahradu (naštěstí pád zpomalil jejich živý plot)
Jo, ta holka možná je nemehlo, ale zrovna já jí nemám co vyčítat.
Dojdu až k nim a zaslechnu jen část rozhovoru
zaslechnul jsem večerníček? jaké jsou pravidla? zní mi to povědomně... jako malý jsem to asi hrál, ale už si nemohu vzpomenout jak se to hraje

jo mimochodem já jsem Gaelik, těší mně

Tělocvična- u koše

Naštěstí pro mě, také se rozhodne ignorovat skutečnost mé nešikovnosti, či prostě souhry náhod. Nemyslím si, že to byla jeho chyba, že by mi to špatně hodil, a ani si nemyslím, že bych byla tak nešikovná, ale náhoda je holt blbec...
"To nevadí..."
Možná jsem až zbytečně tichá, a člověk by to ke mně možná ani neřekl. Pravdou ale ovšem je, že bývám "stydlivá" jen zezačátku, pak jsem ale dost ukecaná a mnohomluvná.
"Sami dva?"
Nenápadně zabloudím pohledem po tělocvičně a uvidím dalšího, který k nám přichází.
"Hmmm?"
Dřív než stačím něco říct, ozve se ten nově příchozí. Doteď jsem dělala, že si ho nevšímám, teď na něj stočím svůj pohled.
"Hmmm, ok... Neznáš? Nejsi sám, já taky ne... Teď si kvůli tomu ale alespoň nemusím připadat trapně."
Tak jaksi podvědomě se usměji.
Otočím se na Ricka.
"Hmmm, ať už to budeme hrát nebo ne, musím přiznat, že ty pravidla taky neznám..."
Vezmu míč a začnu si s ním pinkat mezi rukama, abych se nemusela dívat ani na jednoho z nich. Zaprvé nevím na kterého, a za druhé, kdo ví, jestli Večerníček není jen pro dva?
"Claw."
Řeknu Galeikovi na to, že nám prozradí své jméno.
Takže teď tak teochu rozpačitě stojím, hraji si s míčem a čekám, jestli k tomu Rick něco řekne.

tělocvična - u koše

podívám se na Gaelika a na Claw, chvíli se odmlčím a spustím
tak dobrá, nic složitého na tom není. Patřím mezi líné lidi kteří upřednostňují pomalejší pohyb. Zaprvé se rozdělíme, řekněme že když Claw drží míč tak bude první, ať jde vidět že jsem vychovaný tak dám přednost Gaelikovi a jdu jako poslední. Pravidla jsou jednoduché. Hází se na koš z šestky nebo z trojky. koš z šestky je za bod, koš z trojky za tři body. Když se trefíte, hážete dál, když minete, je na řadě osoba po vás a hází z místa kde chytne míč, takže je lepší míč chytit dokud je pod košem a nenechat ho ať se odkutálí ke trojce. nějaké dotazy?
Claw i Gaelika si změřím dlouhým pohledem.

sakra... doufal jsem že se trošku předvedu, ale tihle dva vypadají schopně a já až tak dobrý nejsem... no uvidíme kdo nasbírá nejvíc bodů... možná bych se mohl držet trochu zpátky a prostě je jen tak nechat vyhrát... bylo by špatné na sebe lákat pozornost vzhledem k tomu kolik pozornosti jsem mohl získat okolo sedmé hodiny... vypadá to že si mně nikdo nevšimnul... asi mám víc štěstí než rozumu
znovu se mi v hlavě promítne jak jsem nahý utíkal přes celý dvůr od brány až do svého pokoje
jo... určitě si mně nikdo nevšimnul... nesměl... prostě... nebudu na to myslet!

Venek -> Pokoj -> Tělocvična

Nikdy mě nenapadlo, že to takhle rychle skončí. Že budu zase sama. Sama bez člověka co mě dokáže podržet v těžkých chvílích, ale nejen v těch chvílích. I v těch radostných. To objímaní, polibky. Všechno mě to bude chybět. Ale už nechci na to myslet. Nechci. Už je to pryč. Musím zapomenout. Odešel. Odešel navždy..

Kolují mě stále dokola a dokola tyhle myšlenky v hlavě když se procházím po pozemcích škole. Sednu si ke kašně a začnu hrát s vodou. Občas ruku vynořím z vody společně s vodou co sem nabrala a dívám se na to jak mě mizí z dlaně..
.. jako on.. prostě zmizí..

Zalesknou se mě oči. Nejde jen tak rychle zapomenout. Hlavně..hlavně když jsem ho měla tak ráda. Teď už nemám kapky vody nejen na dlani své ruky, ale také i na mé tváři.
Na chvíli však moje myšlenky zmizí. Jako by jsem ztratila paměť. Ale tím to není. Ředitelka. Rozpustila moje myšlenky jen aby nám mohla sdělit, že můžeme do tělocvičny. Na chvíli mě přestanou téct slzy. Nemám proč je teď nechat téct. Nemyslím na nic jen na to co chce ředitelka. Pak přestane a opět se vracejí moje myšlenky a slzy se kutálí...

Vstanu z kašny a odejdu do svého pokoje kde se převleču do tmavě šedých kraťasů do kterých navleče čistě černý pásek aby kraťasy dobře drželi a žlutého trika na ramínka a žlutých conversek.
(viz. obrázek pro představu)


Když sem oblíknutá ještě se podívám do zrcadla, jestli nejsem rozmazaná. Pak si vezmu si z menší taštičky už jen černou gumičku a při cestě dolů po schodek si s ní sepnu vlasy do culíku a ofinu nechám volně vyset na pravé straně obličeje.

Když konečně vyjdu ven pomalým krokem dojdu do tělocvičny. Tam už vidím pár spolužáku jak hraje nějakou hru. Jenom se na ně mírně usměju a dojdu si do skříně pro fotbalovej míč a začnu si kopat do brány docela velkými ranami.

Tělocvična- u koše

Naštěstí se zdá, že Večerníček se může hrát i ve více hráčích.
Pozorně poslouchám pravidla.
Během Rickova proslovu si nemůžu pomoct a stále si pinkám s míčem... Nevím, na kterého z nich bych se jinak dívala, opravdu nevím...
Rick se zmíní o tom, že budu začínat, jako dáma.
"Chmmpf... Ani to nemusí být otázka galantnosti... Kdo má míč? Já... Takže bych teoreticky měla začínat."
Vesele se usměji, pohlédnu na Ricka a řeknu:
"Žádné dotazy."
Mrknu na něj šibalským pohledem, asi jsem se už docela osmělila.
Vezmu si míč, hodím ho na zem a pomalu a rozvážně začnu driblovat.
Rychle se rozmyslím.
"Začnu trojkou a uvidíme..."
Stoupnu si na trojku, chvíli dribluji a připravím se, a pak míč chytím. Vezmu si ho do rukou správným způsobem, který se vyučuje u basketbalistů, i když možná trochu amatérsky provedeným, a hodím...
Dneska mám asi opravdu nějakou smůlu, dám do toho moc velkou ránu a basketballový koš to úplně mine. Přehodím celou tu "ceduli"...
"Ups..."
Rozpačitě se usměji, poodstoupím a čekám, jak budou hrát kluci.

tělocvična u koše

Claw vypadala vcelku zkušeně jak pěkně driblovala a jaký mněla postoj při tom všem... očivině věděla co dělá. A očividně má pěknou figuru a vcelku jí to sluší, ale všechny tyto myšlenky se mi rozutíkaly když vyhodila míč.
Mněl bych ten míč chytit co nejdřív... kde ho chytím... od tama hážu
honí se mi hlavou když sleduji míč jak se blíží ke koši.... jak míjí koš... jak se za košem odrazil někde úplně stranou... a pomalu mi dochází že z trojky asi budu muset házet i já... už jsem si i vzpomenul na pravidla... když míč chytím na blbém místě, vždy mohu jít házet z trojky, ale to je stejně na prd, protože trojka je moc daleko
hmmm tak jsem se asi "trošičku" spletl když jsem si myslel že o basketballu něco ví
pěkný hod Claw řeknu provokativně jen doufám že nepujdu v tvojich šlépějích... to by bylo docela hloupé minout úplně stejně trochu se pousměju, protože jsem tím nemyslel nic zlého... jen obyžejná provokace...
Dojdu trojku, pevně uchopím míč, vydechnu a hodím. Míč se odrazí od obruče a padá někde pod koš, takže první kdo dá asi koš bude Rick protože to má docela blízko

Škola-pozemky

Poté co jsem se vrátil z večeře, tak se vydám do svého pokoje. Právě když už jsem před dveřmi svého pokoje, tak se mi v hlavě rozezvučí proslov ředitelky. Právě včas, už jsem si říkal co budu dál dělat.
Během toho, jak ředitelka mluví, tak vejdu do pokoje a dám svou tašku na postel. Po chvíli její oznámení zkončí, vezmu si z tašky nějáký věci na sport , převlíknu se a vezmu si ručník a sprcháč do igelitky.
Vyjdu z pokoje, dojdu do kuchyně a vezmu si z ledničky vychlazenou vodu. Dojdu k tělocvičně a vejdu dovnitř. Uvidím pár spolužáků, jak hrají nějákou hru.
Já si radši skočím do posilovny. Najdu si posilovnu, tašku opřu o stěnu a jdu si zajezdit na "kole".

Kuchyň

Panebože... Dívám se na Jimmyho, jak si hraje s tím hadrem. To snad není možný... fajn. Jak málo stačí ke štěstí. Zavrtím hlavou a odvrátím pohled, když přijdou další lidi. Nemám chuť se s nimi bavit. Prostě na to nemám náladu.
Jen kývnu na Jimmyho, abych ho povzbudila v jeho konání a sednu si zpátky na parepet s knihou.
Tohle je vážně cvokhaus... holka, co neumí koordinovat pohyby a velký zachránci, co uzvednou auto. Bože.. to je konec. Hlavně, že tady všichni mezi sebou flirtujou a to se viděj poprvý v životě. Teď se všichni dejte dohromady a já si půjdu hodit provaz...
Znechuceně si odfrknu a zašmátrám v kapse po krabičce cigaret. No to mě fakt poser... Vrtím hlavou a vyndavám cigaretu, když sebou zase trhnu, protože mi do hlavy vleze ta Modrovlasá ženština. "Kurva už!" Neudržím se na uzdě a vyjeknu překvapením, krabička mi vyletí z ruky a cigarety se rozsypou po podlaze. "Dohajzlu..." Přes rty se mi předere nevrlé zavrčení. Přivřu oči a vyslechnu si, co má naše paní ředitelka na srdci.
Blá blá blá.. jasný. A kvůli tělocvičně mi jako lezla do hlavy? Bože.. bude mi oznamovat k to, kdy mám jít do sprchy a kde se mám namydlit? Při té představě se ušklíbnu, nakonec si kleknu na kolena a začnu sbírat cigarety.
Co čeká, že tam naběhnu a začnu sportovat? Ani mě nehne.. Jednu cigaretu si strčím do koutku a ostatní uložím zpátky do krabičky, načež si připálím a vdechnu kouř do plic. Sportovala jsem vůbec někdy? Opřu se o rám okna a zadívám se ven, jak se moji 'spolužáci' pomalu trousí do tělocvičny. Jasný... běhala jsem! Asi dva týdny, pak mě to přestalo bavit. Jednoduše nejsem moc sportovní typ, baví mě si házet s míčem, jasný, proti stěně. Dokážu stát a třeba tři hodiny si házet proti stěně a zase ten míč chytat. Jsem divná? Jo, ale nejnormálnější tady z těch, vlastně je tu ještě ten namyšlenej klučina, taky vypadal v pohodě. Jo, ale díky svojí milé náladě si to posrala... No a co? Co je mi po něm.. Ať si jde třeba k čertu. Zamračím se a típnu nedokouřenou cigaretu. Jasný.. k čertu. A nemá to daleko, když jsme v Pekle. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Klídek.. bude tu klídek. Můžou mi tady všichni políbit šos...