Mise - Ororo a Gambit

Hospoda u Hada

HOSPODA U HADA

Ve škole

Zpátky do školy?

***

Nový student?

Cesta s Loganem a pro mě opět hrozný zážitek

Souboj zvíře proti zvířeti

Chata- kde to jsem

Chata

Nečekané

První akce?

Chata

Snad další bezdomovec šourající se lesem. Roztrhaný kabát, který byl kdysi snad i rudý, teď je však vybedlí až k šedi. Postava shrbená, pomale se ploužící po štěrkové cestě. Rty se pohybují v rytmu mumlavého šepotu samomluvi. Na první pohled ztracená existence, která je jedno kam ji její šouravý krok zavede, nemá žádný cíl. Je mu jedno, že již dávno opustil ulice města. Nezastavilo ho ani když asfalt přešel v obyčejný štěrk. Jen jeho mumlání se na chvíli změnilo v rozhořčený křík, který však záhy zase spadl do motoního šepotu. Ostatně jak už to u bezdomovců bývá. Blekotají, řvou, šourají se pořád dál. V ruce v pytlíku schovaná láhev, ze které si čas od času přihnou, zrovinka jako on. Něco jej však přesto zastavilo, doslova přimrazilo na místě jako rána z nebe i šourající se noha měla problém dokončit poslední krok. Dokonce se narovnala i shrbená záda a jeho tvář se zvedla k oblakům, jako by vyhlížel onen boží dotek.

***

***

Láhev letí z ruky a šourající hrbáč se mění v atleta. Je rozedraný kabát se komicky rozevlál, když tryskem vyrazil po štěrku pod korunami stromů. Jenže jak běh začal tak také skončil. Přesně tam kde konči stín posledního stomu a začíná otevřené prostranství pře jakýmsi panstvím.

***

***

Kabát se znovu rozevlál, jenže bez atleta a v mžiku mizí i on v oblaku letícího kouře, stejně vybledlého jako kabát. Kouř chvílemi zpomaluje, skoro zastavuje a nabírá podobu běžce a kabátu. Jen na vteřinku, než se stihne ustálit, nabrat podobu už letá dál. Prolétá brankou, překonává nádvoří, míjí sochu, naráží do dvoukřídlích dveří samotného domu. Kouř se na dveřích chvíli tetelí, než konečně zmizí.

Na podlahu vestibulu dopadl kabát a pod ním bezvládné tělo. Leží jako by jej někdo prohodil dveřmi a on dopadl na tvář. Ani se nehne, jen se z něj kouří.

Chata

Socha Svobody

S profesorem

ŠKOLA

chata

Umírám, musím přece umírat, nic jiného se nedá čekat po tom co jsem udělal. Ale umírám smířený. Udělal jsem vše co jsem mohl, nezalekl jsem se překážky, kterou mi do cesty dal bůh ve formě spalujících paprsků. Dostal jsem se dovnitř a nyní jsem v rukou božích. Ano už musím být v ráji, slyšíš hlas andělský, který a mě volá i když jeho slova jsou nějaká podivná. Rozhodně jsem nečekal, že mě anděl boží osloví „Chlape“, ale abych byl spravedlivý nečekal jsem anděle ale rohaté.

„Andělé odevzdávám svou zmučenou duši do vašich rukou...“

Poslední modlitba v mém životě a já stále citím podlahu o kterou se opírá tvář mého chladnoucího těla. Cítím andělské dlaně jak se mě dotýkají. Třesou se mnou, jako by chtěli mou duši vytřepat z její špinavé schránky. Nakonec cítím jak mě ty napozemské paže otáčejí, nebráním se, jak bych mohl, diť poprvé pohlédnu do tváře andělské.

„Můj bože“

Vydechnu překvapením, když spatřím ono stvoření. Náhle mě zaplaví pochyby. Ale kdo jsem abych soudil jak má vypadat anděl. Proč by při božské všemohoucnosti nemohl mít anděl podobu vnadné dívky v rozpuku se stříbrnou kůží a rusými vlasy? Stříbrné oči bez zorniček, mě nijak nepřekvapují, jsou tak nějak blíže mé očividně milné představě. A zatímco bojuji s pochybami, objevují se další andělé, někteří lidští jiní ještě podivnější než ta dívka, můj anděl strážný. Ale já mám oči jen pro ni, není slušné hovořit s někým a nekoukat se do jeho očí, natož s andělem. Dost na tom, že ležím a on, tedy Ona se nade mnou tak hluboce sklání.

„Řekni Anděli můj, jsem v nebi?“

chata

Tajuplný dopis

Ach jo, zabručím si jen tak tiše pro sebe. To máme zas jeden "krásný den". Neochotně vstanu a protáhnu si ztuhlé, bolavé tělo. Co tady vlastně dělám?, zamumlám znova a začnu si přerovnávat obsah batohu, který jsem měl předtím pod hlavou. To ti můžu říct zcela přesně. Včera ses tady svalil a potom jsi usnul, ozve se hlas v mé hlavě. Tebe jsem se neptal!, odpovím též v myšlenkách trochu rozmrzele. Tak koho? Nikdo jiný tu není. Mám nápad, co kdybys byl chvíli zticha? Po ránu máš vždycky špatnou náladu. Měl bys s tím něco dělat. Kéž bych mohl, pomyslím si, ale tentokrát to před mou drahou polovičkou zamaskuju. Naštěstí pochopil a přestal mě dráždit.
Rozhlédnu se po potemnělém opuštěném skladišti, který mi posloužil jako provizorní útočiště na noc. Sice to není nic moc, ale pořád lepší než spát někde venku na lavičce. Ve srovnání s jinými místy to tady vlastně bylo docela pohodlné. Žádný zámek nebo hlídač, protože tady stejně není co ukradnout. Je to dobré místo pro bezdomovce... pro někoho, jako jsem já. Vezmu si batoh na rameno. Jo. Tohle místo mi asi bude chybět, ale třeba se sem ještě někdy vrátím, když vím o jeho vysoké úrovni, lehce se usměju.
Otevřu a pustím tak jasné světlo svítajícího slunce dovnitř. Náhlé rozjasnění odhalí čistou obálku, kterou někdo během noci musel podstrčit škvírou mezi dveřmi a podlahou. Co to je? Nemám vysokou, ale myslím, že obálka, neodpustí si Markus. Nepovídej, odvětím. Co však dělá tady? Vím jistě, že včera večer tady nebyla. Samozřejmě ji otevřu a prohlédnu si její obsah.
To je pozvánka do té školy pro monstra, jako jsem já. Ta, jak mě do ní lákal ten chlap na vozíčku. Jo, škola toho telepata, před kterým jsi utekl jako malá holka, zasměje se hlas. Hele, nejdřív jsem zjistil, že jsem hříčka přírody a potom si mě na ulici našel on s tou jeho podezřelou bandou a mluvením přímo do mozku. Jako kdybys mi nestačil ty, zareaguju pohotově, zatímco si pročítám papíry. Ale do té jeho školy půjdeš, že jo? Neodpovídám.
Hele, podívej se mi do oka, tohle je důležité. Povzdechnu si a zvednu levou otevřenou ruku před obličej. Přímo uprostřed dlaně se mezitím zformovalo jediné lidské oko, které na mě upřelo svůj zrak. Jak dlouho se už touláme? Ještě než jsi odešel od matky, jsi toužil po nějakém lepším domově, kde by nebyla ostatním proti srsti jen tvoje přítomnost, začne mi výjimečně bez humoru promlouvat do duše. Nedělej, jako kdybys věděl, jak mi bylo. V té době jsi ještě nebyl. Možná jsem se ještě nemohl takhle projevovat, i když tvoje tyranie mi to stěžuje stále, ale spolu jsme byli už od narození. Prostě zvedni ten svůj zadek a jdi do té školy. Sám víš, že je to pro tebe pravděpodobně to nejlepší místo na světě. Je to prestižní škola a já nemám skoro žádné peníze... Prostě tam jdi a pak se uvidí, nenechá mě dokončit myšlenku a v podstatě mi rozkáže.
Normálně by si tolik nedovoloval, ale má pravdu a oba to víme. Nemám kam jít a tohle vypadá jako příliš dobrá šance na to, abych ji mohl jen tak promarnit. Pravděpodobně bude skutečně lepší být monstrem mezi dalšími monstry než mít neustále strach, že mě někdo odhalí. S tichým zaklením vytáhnu mapu a začnu studovat, jak co nejlépe k areálu. Na mapy jsem nikdy moc nebyl, takže mi to chvíli trvá, ale nakonec snad najdu trasu.
Po blíže neurčené době s lehkými obtížemi přece jenom dorazím na místo a zůstanu chvíli nevěřícně zírat. I Markus nemá co říct. Pouze si znovu vytvoří oko, ale tentokrát uprostřed mého čela, aby se podíval sám. Onen pohled skutečně stojí za to. Člověk by čekal několikapatrovou školní budovu, ale velkolepé sídlo, na které oba upíráme zrak, překonalo naše představy. To... to má být ono? Asi jo. Rozdíl oproti smradlavému skladišti.
Potom znovu schoval oko a vydal jsem se na nádvoří. Cítím se hrozně nejistě. Vůbec bych tam neměl co dělat. Někteří studenti už na první pohled vykazují jisté odlišnosti od normálních lidí, ale všichni i přes to vypadají hrozně... šťastně. Snažím se chovat nenápadně, ale špinavé obnošené oblečení mi to trochu ztěžuje. Vejdu do budovy a ihned si všimnu podivného muže a zbytků tmavého kouře, které však rychle zmizí, a kolem kterého je několik studentů. Co se děje, zeptám se a přesunu se blíž, takže slabě zaslechnu poslední větu. Můj anděli, jsem v nebi? Zdá se, že tu nebudu jediný blázen. Ty přece nejsi blázen. Ne, asi nejsem, i když z tebe šílím, ale díky tobě to tak někdy vypadá.
Na první pohled ten chlap nevypadá jako někdo vážně zraněný. Všechny končetiny jsou na svém místě a okolo není žádná kaluž krev. Nicméně já nejsem žádný doktor. Kdo ví, co je vlastně zač, třeba je tohle pro něj normální. Nebo si možná prostě něco vzal. Hlavně se teď nijak neprojevuj, nebo by si mohl myslet, že jsem dílo ďábla, pošlu ještě myšlenku k Markusovi. Potom se však rozhlédnu. Kolem je spousta ještě divnějších "lidí", takže jsem se vlastně nemusel obtěžovat.
Předpokládám, že když už se z něho stala taková atrakce, tak snad někdo doběhl pro někoho z dospělých, aby se i on pokochal a potom ho přemístil na nějaké lepší místo, než je chodba. Zatím vypadá, že blouzní, ale je při vědomí. Nejste v nebi, jste ve škole. Co se vám stalo?, zeptám se pomalu a důrazně, aby se vrátil do reality.

Snad není můj Anděl němý, nebo jen nejsem hoden slyšet jeho hlas. Ano tak to bude, jak jsem si jen chvili mohl myslet, že slova z Andělských úst by mohla skanout na mě. Mé oči v tom náhlém poznání upadly do rozpaků a sklouzli z Její tváře. Jak zvláštní barvu má kůže Anděla, který se nade mnou sklání. Z bázně boží a úvah přízemních, mě vyztrhne jiný hlas. Nechce se mi odpoutat zrak, snad v obavě, že můj Anděl zmizí. Zvlášť když ona slova tak zraňují.

„Žádné nebe? Ve škole?... Takže jsme v Pekle? Ach běda, vyslyšel jsem boží vnuknutí. Ucítil jsem jeho spalující dotek ve své mysli a pospíchal za ním. Riskoval život, abych před jeho tváří prokázal své odhodlání... vše marně!“

Ach běda, není nic horšího, než znovu rozdmíchaná naděje na spásu, která zhoří stejně rychle, jako byla zažehnuta. Vše je ztraceno nebo není? Mám přece svého Anděla? Musí to být Anděl, nemá přece rohy. Možná mě přišla zachránit, možná mám stále naději. Mé oči zkouší znovu najít tvář mého Anděla, její stříbrné oči, ve kterých je snad odpověd, snad i spása.

Náboženský cvok

Myslím, že to je jasné... díváme se na úplného šílence, prohodí Marcus, když ten chlap zamumlá něco o tom, že přes všechno, co udělal, ho bůh nemá rád. To vidím taky. Co tím myslel, že riskoval život a ucítil spalující dotek? Drogy by měly způsobit spíše rauš než bolest. Možná má prostě absťák a vsugeroval si, že to je boží zkouška, zauvažuji. Moc nad tím přemýšlíš. Stejně tady není skoro nic, co bys mohl udělat. Kromě toho vzhledem k množství čumilů snad už někoho napadlo, že není úplně špatný nápad pro někoho doběhnout, než ten chlap úplně zkolabuje, snaží se dávat Markus najevo svou nezúčastněnost, ale mě neoblafne.
Už jsem podobné lidi viděl několikrát na ulicích. Jeden, který měl dokonce podobný kabát, byl zase přesvědčený, že je znovuzrozený Ježíš. Možná si píchali podobnou věc. Nebo je vážně jenom náboženský fanatik. Neříkal jsi sám, že nad tím moc přemýšlím? Říkal, nechci tě v tom nechat samotného. Za koho mě máš?, nenechá se Markus vyrušit.
Nejste v pekle, zareaguju pevně na jeho blábolení. Vlastně..., podívám se na okolní studenty, já jsem právě teď dorazil. Tohle není peklo, že ne?, zeptám se jich. Jedná se o školu plnou mutantů. Pokud něco takového skutečně existuje, tak by vlastně klidně mohlo být tady. Kde jinde je tolik omylů přírody na jednom místě? Myslím že tady to bude pořád lepší než to, jak jsi žil předtím. Přežívali jsme ze dne na den. Jo, jasně. A čí je to asi vina?
Vzhledem k tomu, že náš "mučedník" mi pravděpodobně věřit nebude, tak zaměřím svou pozornost na tu, kterou naopak zřejmě pokládá za božího služebníka. Mohla bys mu prosím říct, že tohle není nebe, peklo, očistec ani podobné posmrtné místo? Tobě by mohl věřit, požádám jí. Nad její podivně zbarvenou kůží se ani tolik nepozastavuju, nicméně nemohu jí upřít, že je poměrně pohledná.

chata

Můj Andílek…

Můj Anděl se náhle změnil, dokonce i její stříbrné oči jsou náhle jiné, lidštější. Možná musela sestoupit na nižší rovinu bytí, abych jí já prokletý mohl rozumět. Ano tak to nejspíše bude, jak jinak bych já mohl porozumět Andělům. Anděl s hnědýma očima se usmál a promluvil na mě. Její slova jsou zvláštní, asi si sama teprve zvyká na tuto podobu, což se dá pochopit. Mám jí prý brát jako „čerta,“ ale nerozumím tomu. Proč mám Anděle nazývat tak divným slovem, pak řekne i jméno a to my přijde rozhodně přiměřenější. Vztahuje ke mně ruce, chce mě pozvednout a já se nechávám. Chytám se její sametové dlaně, jejího hedvábného předloktí. S neochotou pouštím její dlaň a sevřu její rameno, než se mi podaří konečně se postavit. Ta změna perspektivy je zvláštní, teď já shlížím na Anděla. Ani její lidská podoba, ji neubírá nic na kráse.

Nechce se mi pouštět její paži ani její rameno, ale vypadá to, že jednoho se vzdát musím. Jelikož chce někam jít a pokud ji nepustím, musel bych před ní couvat a to by mohlo dopadnout špatně. Tedy vzdám se ramene, její paži si vetknu do rámě.

„Veď mě tedy můj Anděly, tímto podivným místem mezi světem božím a světem temnoty. Doveď mě tedy do míst, kde spočinu v pokoji, jak jsi pravila.“

Nechám se vést svým Andělem. Ellen tak říkala, že se jmenuje. Nemám důvod se čehokoliv obávat, jsem přece v jejích rukou a v rukou Božích.

Zlaté oči, cizí hlasy a můj Anděl… cesta vzhůru jak už doufám

Paže mého Anděla tak příjemně spočívá pod obloukem mé ruky. Mít šaty, nemít já svůj kabát a nebýt prokletý, můžeme rovnou vykročit do společnosti. Rovno na ples. Jenže jaká společnost by stála o prokletého. Co na tom, že má po boku Anděla, nebo že by se to vyrovnalo. Že by přítomnost andělské bytosti mohlo vyvážit temnotu prokleté duše?

Nazývá mě blázínkem, není to poprvé co slyším hlasy kolem nazývat mě bláznem. Ale z jejích úst, to zní jinak. Není to jen tím zdrobnělým tvarem, ale i tónem jejího hlasu, kterým to pronáší. Její slova vítají, zatímco hlasy před tím, mě odháněli, zatracovali a já je chápal, jsem přece prokletý. Ale proč stále popírá to, že je Andělem. Že by se kvůli tomu, že sestoupila do této lidské podoby, aby mi pomohla, vzdala své andělské podstaty? Snad ne, nemůžu mít přece na svědomí život anděla. Ta představa ve mně vyvolává obavy, které přeběhnou svým ledovým jazykem po mých zádech, jako by někdo tančil na mém hrobě. Přichází ujištění, prý dojdeme do míst de je klid. To zní mile, rozhodně mileji než věčná muka, nicota či můj prokletý život. Nic neříkám a nechám se vést dívkou co prý už není andělem, ale jen Elen. Nechci ji rušit, zdá se že hovoří i s tím človíčkem co jde s námi. I na něj je milá, jak jinak je přece andělem, ať se vzdala čehokoliv. Jeho hlas poznávám, už na mě promluvil, když jsem hleděl do jejích očí a nebyl schopen slyšet její slova. Také jej uklidňuje, nabízí pokoj a mír.

Zatím nekráčíme do žádného sálu, ale míříme ke schodům. Za námi slyším nějaký nový hlas a když na chvíli otočím hlavu vidím další nadpřirozenou bytost. V tomto případě si nejsem jist, zdali vidím démona nebo anděla. Oči jsou zlaté a mám pocit, že se propalují do mého těla, obnažují mě. Přesto je to pocit úplně jiný, než stát nahý před tváří Hospodina. Raději odpoutám pohled od démonické bytosti. S nadějí hledám oporu v paži svého anděla. Rámě se stává těsnější, a dlaň mé druhé ruky zakryla nárt její drobné ručky. Je tu, nabízí mi klid. A dříve než stihnu cokoliv více, obrací se k zlatooké a hovoří s ní. Cosi ji vysvětluje, snad slovy, kterým zcela nerozumím, bojuje za mě, nehodného jejího zastání. Nejsem hoden vstoupit do hovoru dvou vyšších bytostí, zvláště pokud se přou o mou duši. Zůstávám tiše, s modlitbou a vírou ve svého anděla.

Doteky Zlatooké

Znovu na mě hledí ony podivné zlaté oči, dokonce přišla až ke mně a zvedá ruku! Chce se mě dotknout! Je to Archanděl, nebo démon? Poznala ve mně prokletého, svým pronikavým zrakem? Má mě její dotek zabít? Chci Archanděla či raději démona. Sám nevím, kdo z nich by spíše ukončil mou existenci? A proč se vlastně bojím, když už tak dlouho nic jiného než konec nemá smysl? Protože, přes to všechno, přestože jsem prokletý, nechci propadnout nicotě. Už už chci uskočit, vyhnout se tomu doteku. Ale v poslední chvíli mi dojde, že křečovitě svírám ruku svého Anděla. Je tu přece můj strážný anděl a když ona Zlatooké nebrání, neměl bych nejspíš ani já. Zkusím se uklidit, nesmím uskočit a musím také povolit stisk, kdo ví jestli anděl cítí bolest a já ji ublížit nechci. Zlatooká promluvila, jako by mě chtěla utvrdit v mých úvahách. Říká, že mi neublíží a já jsem se rozhodl, že ji budu věřit.

***

Zatímco Vincenta zaplavuje panika, zdá se na chvíli, jako by se z něj začalo kouřit. Jako by pod jeho kabátem někdo začal kouřit a onen dým stoupá všemi skulinami toho rozedrance ven. Kouř je černý, temný a na chvíli to vypadá, jako by se v něm Vincent ztrácel. Jakmile se ale Vincent trochu uklidnil, jako by se v dýmu zase zaostři a už mizí jen poslední pramínky kouře ve vzduchu.

***

„Do tvých dlaní vkládám svou duši, Hospodine. Nebudu se bát bolesti ani úkladů Ďáblových…“

Slova se pomalu ztrácejí jak se její ruka blíží a já se snažím odolat touze uhnout. S pomocí svého Anděla vydržím, čekám až se mě její ruka dotkne, až ucítím její prsty, jak se mi propalují do hlavy stejně, jako před tím její pohled. Na kůži její dotek necítím, ale přesto cítím jak se mě dotýká úplně všude. Jako bych se já ocitl v její dlani, drobný a zcela vydán jejímu zkoumání. Zář zlatých očí, jako by zalévala údolí její dlaně a já se v něm pomalu topil. Mám pocit, že to trvá celé věky, že jsem se propadl do věčnosti bez konce. Do nekonečného zlatého bezčasí pomalu proniká nějaký zvuk, chvíli mi trvá než si uvědomím, že je to hlas Zlatooké. Snažím se plavat, dostat se na hladinu. Už jsem skoro u ní, když se svět zase promění a znovu stojím na tom podivném místě.

„Byl jsem Vincent Lazare de Monfort. Zaslechl jsem volání Hospodina, ucítil jeho dotek ve své mysli, který mě přiměl následovat ono volání a chvátat. Překonal jsem úklady a překážky, které mi stáli v cestě a dostal se sem, na toto místo… Já … já myslel, že se Bůh smiloval, odpustil mi a pozval k sobě na nebesa… můj Anděl však říká, že toto není nebe... že je tu spousta bláznů... že je to útočiště... a že zde naleznu pokoj.“

Útěcha z rukou Zlatooké, tichá slova… naděje a víra

Zlatooká promluvila, tentokráte však její slova nejsou určena mě, ale človíčkovi. Přesto se její pohled nevzdálil a já ho stále cítím, i když už není tak intenzivní, neutápí mě ve zlatém moři, ale je cítit stejně intenzivně, jako cítím kůži svého anděla ve své dlani. Jsem snad omámen tím pohledem, jak had flétnou svého krotitele? Její dlaně jsme si všiml, až když ji pokládala na mou ruku. Tentokráte ji opravdu položila a přesto její oči mi stále přijdou fyzičtější a než mám šanci pomyslet na útěk, pohnuli se rty Zlatooké k úsměvu, který se mění jak skrze rty pronikají jednotlivá slova. Její hlas je jistý, bez zloby, jak jinak u vyšší bytosti. Říká abych ji poslouchal a já poslouchám. Sic stále cítím bázeň ze Zlatooké, neutíkám.

Její slova mají správný tón, ale některá mi vůbec nic neříkají. Mluví o mém Bohu, ale copak jsem já vlastníkem Hospodina? Copak je mým bohem, je to přece jediný Bůh a já nejsem ani hoden jej žádat o slitování nade mnou. Mluví o klidu a bezpečí, stejně jako můj anděl, jen místo bláznů nazývá ty kolem mutanty. Přesto tomu nerozumím. Bláznem mě nazývali už mnohokrát, ale proč tak označuje i sebe a mého anděla. Copak nadpozemské bytosti mohou být blázny, vlastně jak jinak brát to, že se mohli někteří odvrátit od Božské přítomnosti. Znamená to snad, že je můj anděl padlý? Nebo snad Zlatooká je přece arci-démonem? Přesto mi ale místo nicoty a utrpení, slibuje pokoj a bezpečí. Chce za to jen jediné zdá se, abych ji věřil. Co si mám počít, kdybych si byl jist, že není démonem. Co když budu naslouchat démonce, neztratím tak i poslední paprsek naděje v záchranu? Ale co když to jen špatně chápu? A právě skrze ni, mě Pán podává svou ruku. Jsem z toho tolik zmatený...

Hledám řešení a nacházím ho ve své dlani. Můj anděl jménem Ellen, který kvůli mě sestoupil do lidské podoby. Který mě pozvedl k podlahy a snaží se mi pomoci. Můj anděl snad není démonem z pekel, možná existuje i jiná možnost. Možná ta slova, která nerozumím, znamenají právě toto. Na chvíli jsem se odtrhl od Zlatých očí a pohlédl na svého anděla, jako bych čekal, že mi dá přímou odpověď, ale to by bylo příliš snadné. Nakonec jako ve všech zkouškách, které mi Hospodin ukládá, mi nezbývá než se spolehnout na víru. Tedy rozhodnu se důvěřovat. S touto nově nalezenou silou se obrátím zpět k Zlatooké.

„Důvěřuji ti Zlatooká, děkuji a přijímám tvou nabídku azylu, pokud platí i pro prokletého.“

Další dáma do grupy … dlouhá čekání ... rychlá odcházení

Zlatooká mluví dál. Svůj hlas dobře ovládá, zní mile i když ne sladce, zvláště když ke svým slovům přidala i drobný úsměv. Přesto si stále nejsem jistý, že toto místo je skutečně cílem mé pouti. Že se bůh slitoval. Ale než mám čas se tím více zabývat, vyšší bytost se mi představí a požádá mě abych ji oslovoval jménem! I když se mi nechce, nemám jiné volby a musím pustit svého anděla. Opustit bezpečí, které mi poskytovala její dlaň a pokleknout před Zlatookou. Vzít její ruku a políbit ji na její nárt.

„Potěšení je na mé straně, Zlatooká. Přesto musím odmítnout vaši nabídku. Nejsem hoden vás oslovovat jménem.“

Pouštím její ruku a tvář nechám skloněnou k jejím nohám na důkaz pokory.

„Vaše zkoušky přijímám, vím že cesta k pokoji nemůže být snadná pro prokletého. Jsem ve vašich rukou… přesto doufám že nemáte pravdu. Bylo by to tak kruté. Tolik duší uvržených do temnoty a zbavených šance na spasení. Tolik duší, s tak malou nadějí že se bůh smiluje.“

S tváří stále sklopenou k zemi čekám na další přání či příkazy od Zlatooké. Říkala že mám vyčkat a já tedy čekám. Slyším její hlas, chvíli silnější, pak zase komorní. Cítím jak se vestibul vyprazdňuje od hlasů, ruchu a tepotu. Drobné slůvko od človíčka. Pak se cosi kolem změnilo. Přišel k nám někdo nový, voní svěže jak jaro po bouři. Zlatooká ji zná, říká ji Ororo. Ta s vůní bouře, možná poznala co jsem zač, proč jinak takové zadrhnutí v jinak jistém hlase. Určitě, musela poznat kdo před ní klečí, ale není mi dopřáno se dovědět, zdali mám pravdu. Odchází totiž a človíček s ní. Ale to nevadí, zůstal tu můj strážný anděl a já stále klečím. Čekám, až mi Zlatooká uloží své zkoušky.

Cesta do zpovědnice

Zlatooká se ke mně sklonila. Je to zvláštní, vyšší se sklání ke mně k prokletému. Jako by mě chtěla zvednout z prachu. Jenže tak snadné to není, sama přeci řekla, že dar pokoje mi nebude teď dán. Je to tak zvláštní, když se pokusila ponížit. Snížit se na mou úroveň, alespoň fyzicky. Jenže já klečím a ona se ohýbá a tím pádem se dostává do vskutku zajímavé polohy, nejen pro mé oči. Ano vím, že takové myšlenky jsou hříšné, zvlášť když jde o někoho jako je Ona, ale copak mohu spáchat hřích, který by převážil mé prokletí? Nemohu, vím to již tak dlouho, nejsem již člověkem. Nejsem božím dítětem. A Zlatooká se mě snaží znovu ujistit, že není ani bytostí světla ani bytostí temnoty. Ale to už říkala a já se rozhodl ji důvěřovat. Již jsem přijal, že je bláznem… tedy mutantem jak tuto kastu astrálů nazývá ona. Jen netuším co chce abych nedělal, že by měla na mysli mé naslouchání? Nebo snad myslí, to že jsem zůstal klečet?

„Jak poroučíte, budu vás následovat. Trpělivost je vlastností světců a já se vynasnažím vám dokázat, že je i mojí, Zlatooká.“

Naštěstí ne všechna její slova jsou tak složitá a plná otázek. „Vstaň a pojď,“ to říkal už sám spasitel. A já tedy stejně jako jeho učedníci, vstávám a jdu. Jdu za Ní a jen děkuji bohu, že mi nechal mého anděle strážného. Kráčí po mém boku a promlouvá se Zlatookou. Nerozumím tomu co říká a ani se o to příliš nesnažím, když ona slova nejsou určena mě. Naše cesta našla svůj cíl v jakési pracovně, která vůbec nevypadá špatně, možná i proto, že zařízení je blíž k mému času než k tomu lidskému. Ale to není to, co je pro mě nejzajímavější. Tím je ona aura pokoje a pohostinství, která se tu vznáší jako otisk, netuším jestli to bylo záměrem jejího strůjce nebo je to ozvěna jeho vlastní osobnosti. V každém případě se mi tu líbí. Zatímco stojím a rozhlížím se, slyším jak za mě můj anděl neúnavně oroduje. Snaží se pro mě znovu vyprosit pokoj, jenže takové štěstí mít asi nebudu, Zlatooká se již rozhodla.

Ošetřovatelka, studentka a muž v kanceláři

Jak jsem si myslel, Zlatooká nehodlá mého anděle vyslyšet. Dokonce se zdá, že ji orodováním Ellen popouzí. Musím něco udělat, dost na tom, že kvůli mě sestoupila do lidského těla, není důvod aby proti sobě obrátila i zlobu Vyšší. Ale vše popořádku. Zlatooká se obrací i na mě a nabízí mi pokrm a pohodlí. Leč ani jedno z toho není pro mě. Pohodlí nepotřebuji a není tu pokrmu pro prokletého, to jsem si zcela jist.

„Děkuji Zlatooká, není třeba, nevadí mi stát, netoužím po pohodlí pro toto tělo ani po pokrmu…“

Když učiním za dost Vyšší bytosti a její nabídce, nemohu se neobrátit na svého anděle a pokusit se jej ochránit jak jen prokletý může zachránit někoho jako je ona.

„… to je v pořádku můj anděli, nevadí mi překonat další zkoušky, rád prokáži svou trpělivost. Vždyť co je jakákoliv zkouška s věčností, kterou čekám na boží milosrdenství. Příslib klidu a pokoje je mi dostatečnou útěchou.“

Věnuji svému Anděli malí úsměv. Nevím jak jinak ji dát najevo, že je vše v pořádku, než se znovu obrátím k Zlatooké, připraven čelit všemu co mi nachystá.

Dvanáct otázek, první odpověď … aneb psí pohádky

„Je mi ctí být vaším hostem, Zlatooká a nechci vás nijak urazit, přesto váš pokrm odmítám…“

Oficiální pozvání, za starých časů to bylo ve světě božích dětí velice důležité. Bez takového pozvání nebylo možné nic. Ale to už je velice dávno. Nyní už jsou jen budovy, písek a voda. Jen málokterá z nich je domovem, příbytkem před tváří Hospodina, nad kterým drží ochranu pro jeho obyvatele. Přestože tyto časy jsou ty tam a toto není ničí domov, vážím si takového pozvání, zvláště od Zlatooké a doufám, že ji mé odmítnutí nepopudí, ale nemám na výběr. Snad ji potěším tím, že odpovím na její otázky, i když jsem neměl v úmyslu neodpovídat. Proč také něco zapírat před vyšší bytostí.

„Narodil jsem se na starém kontinentu, ve Francii.“

Měl bych snad říkat víc? Vyložit dávno mrtvou historii, svou či své rodiny? Touží po tom? Samozřejmě vzpomínky, které by se dali vypovědět, jsou, ale nejspíš nemá smysl trápit jimi Zlatookou.

Tři oříšky pro Zlatušku… už zbývá jen osm

„Nikoliv madam, Bůh mě zatratil a já se potácel temnotami bez naděje, až před tímto sídlem jsem ucítil to volání, ten dotek boží, který jsem si vykládal jako příslib naděje, že mu je ochoten odpustit, že se smiloval nad mojí prokletou duší… pravda, kdo jsem, abych soudil boží úmysly. Možná máte pravdu a toto celé byl boží záměr s nicotným. Obávám se Zlatooká, že na tuto otázku vám nedokáži pravdivě odpovědět… to dokáže jen Hospodin.“

Teprve když odpovím, uvědomím si intonaci, kterou Zlatooká při této otázce použila. Tedy spíše to co nepoužila. Ale byl to záměr? Lidé dnes tak špatně používají bohem daný dar řeči a trestuhodně jej překrucují. Byla to tedy otázka nebo mi právě ona dala onu odpověď, na kterou já nemohu přijít? Ale jelikož to nebyla jediná otázka, kterou mi položila. Pokračuji v odpovědích, neboť v této zkoušce nechci zklamat a už má první odpověď ve Zlatooké nejspíše vyvolala nelibost. Jelikož její zrak znovu zahořel. Snad jako varování, abych ve svých odpovědích neváhal.

„Řekl jsem, že jsem byl Vincent Lazare de Monfort. A tím jsem také byl, než jsem byl proklet a zatracen.“

Co více k tomu říct. Jsou vyšší bytosti dnešní, nebo si pamatují staré časy? Pochopila by Zlatooká, proč nemůže prokletý nosit jméno své rodiny. Chápe už lidmi zapomenuté hodnoty? Co je to čest, hrdost a hanba, jakou bych uvrhl na celá pokolení mého rodu? Ne jako prokletý přece nemohu nosit jméno svého otce a mých bratrů. Nemohu znectít jejich památku ani jejich potomky.

„Jelikož nejsem něžného plemena, není vaše otázka nijak nemravná, Zlatooká. A nakolik na ni dokáži odpovědět, tak vězte, že toto tělo se dočkalo Kristova věku.“

Hluboký omluvník… tak tedy zbývá šestnáct

Zlatooká mi odpověděla teologickou myšlenkou, kvůli které bych se jindy s radostí pustil do disputace. Snad by mi ani nevadilo, že se přu s bytostí vyšší. Vždyť ona sama řekla, že není andělem. Jenže nyní má slova umlčela Ellen. Přistoupila k oknu na druhé straně místnosti, tam za stolem. Tam, kam se já v žádném případě nehrnul. Mě je u dveří dobře, je tu příjemné šero, navíc onen stůl vytváří jedinou hradbu autority v této místnosti a já bych na opačné straně vypadal vskutku nepatřičně vůči Zlatooké.

Anděl zalitý sluncem, jak krásný to pohled, takový protiklad proti temnotě, která náleží mě. Ellen hledí z okna, promlouvá. Chvíli si nejsem jist, jestli k Zlatooké či ke mně, ale nejspíš to bude tím, že mluví k oběma, tato podivnost nejspíš patří k její andělské podstatě. Mluví o nějakém veliteli, snad má na mysli nějakého Archanděle, ale hlavně mluví o pokoji, že mi jej dá Ona, můj anděl.

A stal se zázrak, můj anděl znovu nabil svou původní podobu a skočil. Tedy spíše se přehoupl přes parapet a vyšel na zahradu. Jak ten pohled bolí, můj anděl se vzdaluje. Do světlem zalité zahrady, jako by šlo o zahradu rajskou. Jde tam, kam za ní já nemohu. Nezbývá než věřit, že se vrátí, že mi přinese pokoj, o kterém mluvila. A já musím čelit této zkoušce.

„Cesty páně jsou nevyzpytatelné, sama jste řekla, že jeho záměry neprohlédnou ani vaše oči, Zlatooká…“

Proč jsem nemlčel? Snad přece jen něco z předchozích slov chtělo proniknout, i když v jiné podobě. Snad touha stát při svém andělovi. Nebo jen prostý fakt, který chtěl být vyjeven. Ani kdyby Zlatooká byla Archanděl, nemůže zabránit vůli Hospodina, i kdyby šlo o přání posledního z posledních.

„… zůstávám, mé možnosti jsou omezené. Zahrady nebeské jsou mi zapovězeny. A já jsem vám slíbil, že se této zkoušce podrobím.“

Ještě naposled pohlédnu na svého anděla, zvedá se zpod stromu, který klidně mohl nést to prokleté jablko a odchází dál do zahrad, kamsi za budovu tohoto panství.

Otázky duše … už jen třináct do vyvrcholení zkoušky

Zůstávám v blízkosti dveří, ve stínu, s bolestivým výhledem do zakázané zahrady. Když odtrhnu oči od toho výhledu, naskytne se mi jiný, který je podivnější. Netušil jsem, že bytosti vyšších sfér mohou být nervózní. Přesto Zlatooká nervozitu projevuje, i když se na její tváři usadil úsměv.

„… bude to tedy dlouhé jednání…“

Nedivím se, pouze konstatuji. Vždyť toto je zkouška trpělivosti, které mne vystavila Zlatooká. A také se rozhodla v ní hned pokračovat. Pokládá další otázku, zvláštní jak se k nervozitě přidala i zvědavost. Její oči zdá se, neobsáhnou nekonečno poznání.

„Omlouvám se, pokud vás má odpověď neuspokojila, Zlatooká. Nesnažil jsem se odpovědi nijak vyhnout. Duše, kterou jsem měl, byla samozřejmě nesmrtelná a také nestárnoucí, jako každá jiná duše. Ale byl jsem proklet, pozbyl jsem právě nesmrtelnou duši a tím také spásu. A proto bloudím tímto světem, temnotou bez času. Jsem tak stár jako mé tělo, neb co jiné by počítalo čas, když je tělo neměnné a duše chybí.“

V kuchyni - příprava na "misi"

V konec nedoufám, jen v naplnění … tedy dvanáct

„Boží světlo jsem spatřil léta páně dvanácti stého dvacátého čtvrtého…“

Zdá se, že Zlatooká ač bytost vyšší má svá vlastní trápení, které odtrhávají její pozornost. Přesto se vrací k mé maličkosti a neztrácí niť svého zkoumání a nemohu ji ani upřít rozhodnost filozofie, kterou zastává, přestože z vlastí zkušenosti vím, že je chybná. Doufám, že jednoduchá cifra upokojí její touhu po jasných odpovědích a odpustí mi mé rozpory.

„Bylo by to krásné, kdybyste měla pravdu, Zlatooká a já bych mohl kráčet ve světle Kristově. Ale žel, není tomu tak. Dech života a nesmrtelná duše není jedno a totéž. Copak zvířata nedýchají, neběhají, nebojí se. To oč jsem byl připraven, je nesmrtelná Duše obraz samotného Boha, kterou dal Hospodin svým dětem. To co jim dává svobodu i přikázaní, to co jim dává možnost spasení. Mě zbyla jen temnota, drobný odraz mé duše, která mi byla uzmuta. Pokroucený a zvrácený, vpravdě zákeřné to dílo Luciferovo.“

Uvidíme, ucítíme… uspokojíme své tužby, svou zvědavost … 10

Přesto jsem považoval jednoduchou cifru za stravitelnou a prostou. Zdá se, že právě ona Zlatookou šokovala mnohem více, než otázky mého prokletí či filozofické disputace. Zvláštní, není to poprvé, co jsem se setkal s podobnou fascinací ciframi, ale tak tomu bylo u lidí. Zdá se, že ti Astrálové k nim mají skutečně blíž, než k Andělům.

Její zrak se znovu rozhořel, a přesto působí právě nyní ještě lidštěji než před chvíli. Možná i kvůli tak lidskému gestu, jako je okusování nehtů. Nejspíš je to mimo mé chápání, co je a cifře tak důležité. Copak jakkoliv dlouhá pouť po tomto slzavém údolí, může jen zdánlivě vyvážit nesmrtelnost duši a Boží blízkost? Cítím její fascinaci, to jak se ji zrychlilo dýchání, rozezněl tepot v jejich zlatých žilách. A spolu s tím jak v ní stoupá zájem, mě zachvacuje zármutek. Možná jsem opět očekával příliš. Ale copak jsem mohl tušit, že i v bytostech vyšších, jsou tak velké rozdíly.

„Proč jsem ztratil milost Boží? Čím jsem prokletý? To nejsou otázky pro mne. Na tyto může odpovědět toliko Bůh nebo spíše Lucifer. Netuším, čím jsem se tolik provinil, že mě postihlo toto prokletí, že jsem se stal tímto tělem bez duše. Navždy odsouzen k temnotě bez Boha…“

Jak marné mi nyní připadá pokračovat v této zkoušce. Když ztrácím naději, že by mohla vést k vykoupení. Přesto jsem Zlatooké slíbil, že vytrvám a hodlám svému slibu dostát. Kdo ví, neznám cesty boží a možná za své odhodlání budu nějak odměněn.

„…odtržen od lidského světla, od božího světla. Sledoval jsem jejich životy, jak často a snadno zahazují boží milosti a necítil svůj vlastní o který jsem byl okraden.“

Když dovolíte, toto vám pošeptám (snad jen proto nechat si alespoň nějaká tajemství)

Děkuji husy netřeba, stejně pečeni nejím … a nejspíše 5

Zlatooká se zdá se rozhodla, přistoupila ke mně, vzala mé ruce do svých. Tentokráte se však do jejích rukou nepropadám, zůstávám na svém místě. Jen její oči pro mne mají stále ono kouzlo, cítím, jak mě zvou do svých hloubek. Ale nemohu podlehnout, protože v těch hloubkách se snadno dokážu ztratit. Zatímco balancuji nad hranou této sladké zlaté propasti, když se k ní trochu nakláním, ne snad k polibku, ale tažen tímto mámením. Vnímám její slova, otázky i to co nejspíš považuje za pravdy, ani se nechci pouštět do polemiky. Ale sám nevím, z kterého konce začít s odpověďmi. Mé dlaně v jejích rukou, cítím, jak z ní sála teplo. Je to tak příjemné. Stačil by jen krůček a mohu se ztratit v jejich bezpečném objetí, stačil by jiný a mohu… ale nechci. Musím se vzpamatovat a tak přestanu nahlížet do zlaté hlubiny. Mé oči padnou níž a mé prsty zlehka zkouší, kůži, která je objímá. Snažím se najít slova a kde jinde začít…

„Omlouvám se Zlatooká, vězte prosím, že vám nemíním nijak ublížit…“

Zvedám tvář, prsty se naposledy dotknu dlaní, které mě drží. Konečně mé oči znovu naleznou ty její a mé rty se otevřou, ukážu to, co se za nimi skrývá. Ďáblovo znamení v podobě svých zubů. Jen na krátko než uskočím. Je to rychlé, takřka nestihnu pocítit nicotu, když jí procházím a už znovu cítím kůži Zlatooké. Jsem za ní, pravicí ji objímám a prsty levé ruky cítím její kůži na její šíji, když posunuji vlasy. Jsem tak blízko, cítím její vůni…

„…jen vám chci odpovědět na vaše otázky…“

Nechci ji zavdávat příčinu k pochybnostem o svých úmyslech a ani pokoušet své vlastní odhodlání a tak hned uskočím znovu. Opět jen krátce, přesto tentokráte mi to přijde jako věčnost. Cítím nicotu, když jí prostupuji. Možná proto, že tento skok vede od Zlatooké a nejspíš i od její představy o mé osobě. Možná proto, že můj úskok vede do nejistoty. Skončím na kolenou, před onou bytostí, která je i není nadpozemská.

„Ještě jednou se omlouvám, Zlatooká. Ale najít slova bylo příliš těžké. Ptala jste se, co jsem dělal, čím jsem se živil… myslím, že už to víte. A zbytek? Inu byl jsem Monsignore de Montfort a i přes prokletí, které mě postihlo, jsem se s Božím domem nedokázal rozloučit. Byl jsem biskupem i knězem na tolika místech, že už je ani sám nedokáži vyjmenovat… A jak jsem přežil? Nepřežil jsem, jen jsem se skrýval, utíkal, vzdoroval či bojoval a doufal, že mi někdy bůh mé prokletí odpustí.“

Zůstávám klečet a skrze kouř, který se pomalu rozplývá, vzhlédnu k Zlatooké. I ona je obklopena zbytky mé přítomnosti.

Jen to ne prosím… poslední

V chvíli ticha, která nastala, přemýšlím o Zlatooké. Věřila mi, tedy alespoň natolik, aby se nesnažila bránit. Přesto nezůstala v klidu a mít dostatek času, reagovala by. Jenže jak dlouho jsem byl v její blízkosti. Těch pár slov, vteřinu, možná dvě…

Když klečím, stále cítím a slyším její rozbušené srdce. Napětí svalů, zostřené instinkty. Musel jsem promluvit, přesto sotva zmlknu, ještě chvíli se nechávám unášet tou sladkou melodií, těmi barvami v mé hlavě. Slyším její hlas, snažím se vnímat její slova a najít rovnováhu. Zlatooká odstoupila, přesto její barvy zůstali stejné, čekal jsem, že se zbarví zhnusením, ale nestalo se tak.

„Omlouvám se, ale jak lépe vyjádřit, že nehodlám pokračovat v útoku, než pokleknout na důkaz pokory… navíc je to uklidňující. Jsem zvyklý klečet.“

Přesto chápu v dnešní době už ani ženy nejsou zvyklé na to, aby před nimi muži klečeli, i když v naprosto jiném významu. Nebo ne? Vlastně svým způsobem je to stejné uznání, stejné znamení pokory, se kterou se vzdáváme ženám a prosíme o jejich náklonnost. Nechci Zlatookou uvádět do rozpaků, zvláště když mám stále více pocit, že jsem se mýlil v tom, jak vysoko jsem ji postavil. Bohužel, toto se mi stává, nejspíš mám stále příliš vysoká očekávání. Vstávám tedy…

„Ne Zlatooká, nemyslím… Byl jsem biskupem i knězem, ale jen podle šatu a myslí lidí. Před bohem jsem a zůstanu Prokletý. A mýlíte se, nejsem proklet Bohem, něco takového Pán nečiní. Jeho trest je spravedlivý a rychlí. Mým trestem by nepřivodil zkázu na jiné. Taková zrůdnost náleží toliko Luciferovi. Svým prokletím jsem však před jeho tváří zatracen a vysvobodit mě může jen On. A proto čekám, i když mám tak málo naděje. Jak může být spasen tvor, co pozbyl duši...“

Její srdce se už uklidnilo, slyším jeho pokojný rytmus a vidím, jak jí blednou tváře. Je tolik lidská, když pozbude svého daru a já jsem byl znovu tak bláhový. Chtěl bych se k ní znovu přiblížit. Cítit její dlaně, její vůni a po hříchu i její chuť, ale nemohu. Sklopím svůj zrak a snažím se uklidnit skrze slova.

„Nikdy jsem také nebyl na místě, kde bych byl v úřadu sám. A přebývání v jeho domě? Kolik hříšníků projde chrámem, či dokonce vztáhne svá ústa k Jeho tělu. Sám jsem mnohokrát ztrestal jejich opovážlivost. Co je proti tomu prokletý tvor bez duše, který se vyhýbá svatostánku. Vím, že nemohu udělit svátost, ale vždy tam byl někdo, kdo mohl. Cožpak myslíte, že jsem na jednom místě, neskrytě mohl setrvat déle než pár měsíců či let? Toulal jsem se, někdy skrytě zůstal, dokud mé činy nevzbudili moc pozornosti. Ó ano, zůstával jsem toliko u jediné svátosti, smíření. I když jsem věděl, že nemohu udělit rozhřešení, nedokázal jsem odolat takové niterné blízkosti… a rozhřešení, která jsem udělil, patřila jen smrtelným hříchům.“

Kdysi mě jen při vzpomínce zachvátil hněv a rozhořčení, ale dnes jen sklíčenost a smutek. Možná je to pocitem, že nebe se mi přiblížilo. I když je mi jasné, že to bylo jen mámení mých nadějí. Cožpak ona může pochopit rozdíl mezi smrtelníkem a prokletým. Jak může někdo, kdo pozbyl duši spáchat hřích?

„Chápu, že tomu nerozumíte, Zlatooká. Váš svět je jiný než můj, tak mnoho se změnilo. To jak vnímáte svět, ďábla i Boha. Změnila se dokonce i matka Církev v celé své svatosti i zkaženosti. Dnes jen sotva poznávám to, čeho jsem byl za života součástí. Ale v jednom máte naprostou pravdu. Utíkám před sebou, jako svým nejhorším prokletím. Cožpak vy byste chtěla být se zrůdou, byť by byla jen ve vaší blízkosti a ne vaší součástí. Vy byste se necítila opuštěná, kdyby vše kolem vás, vše co znáte, propadlo prachu, hnilobě a zapomnění a jen vy sama jste mezi tím vším zůstávala bez jediné známky změny… Pokud mi nabízíte azyl, byť jen pozemský, přijímám jej.“

… Alespoň do doby, než budu muset zase utéct. Nejsem už naivní, alespoň teď ne…

Třicet stříbrných a jiné zvrácenosti

Stejně jako Ellen i Zlatooká hledí do zahrady, zalita slunečním svitem. Stejně jako můj Anděl, i ona je v tomto světle nadpozemská. Snad proto jsem se tolik mýlil. Nechal se zmást. Ale stalo se, a pokud je toto místo alespoň pozemským azylem, není třeba litovat. Je tak zvláštní poslouchat její slova, její snahu mi pomoci, i když nevěří či nerozumí většině toho, co jsem ji řekl.

„Mohu měnit kabát, který nosím, slova či věci, které používám. Co však nemohu změnit je Bůh, který mě stvořil... Tu změnu, toto vítězství temnoty, přijmout nemohu a nechci. Dělo se to tak pomalu, plíživě. Ale já byl celou dobu u toho. Soudit nynější ovečky boží, podle zákonů jeho, nenajdu nevinou. Ani nejhorlivější, nezachovává jeho přikázání, natož aby jejich život byl naplněn Kristem…“

Kdybych mohl, šel bych k ní a také pohlédl z okna, jenže nemohu a tak dál stojím ve své temnotě. Nakonec se rozhodnu porušit autoritu místa a dojdu ke starožitnému stolu. Prsty přejedu po jeho dřevu, vnímám jeho povrch i vůni. Cítím i část toho, komu patří. Čí přítomností je tato místnost a vlastně celé toto místo tak prosyceno.

„Přijal jsem své prokletí, naučil jsem se s ním žít i za cenu ztráty nebeské blaženosti. Přesto stále věřím v Boha a doufám v zázrak a na to nedokáži a nechci zapomenout. Jsou to základní kameny, bez kterých bych propadl nicotě. Můj život by ztratil jakýkoliv smysl a má mysl jakýkoliv řád. Pak by zbyla skutečně jen zrůda, které na ničem nezáleží a na nic nedbá v ukájení svých tužeb.“

Když položí svou poslední otázku, cítím její obavy. Chápu ji, zvláště když sleduje ty lidičky venku. Přesto ji pokládá jako jakoukoliv jinou. Skoro stejně, jako když mi před tím nabízela pohoštění. Málokdy mám příležitost o tomto s někým mluvit a samotného mě překvapí, jak to jde se Zlatookou snadno a že mě to dokonce pobavilo.

„Nic nenaznačuji Zlatooká a ano živím se lidskou krví. Většinou hříšníků, ale zažil jsem i jiné způsoby, nemusím vždy zabíjet. Ptáte se, kolik těch venku zmizí za jednu noc? Zatím stále nejsem zrůda, jsem jenom Prokletý. Nezmizí žádný, dokáži se ovládat...“

Vím, že riskuji, ale nějak ono pobavení nedokáži zastavit, snad mi Bůh odpustí a Zlatooká pochopí.

„…tedy pokud mě nenaštvou, samozřejmě.“

A to bude jen začátek

Každý začátek má svůj konec… kromě

Učení církve? Ale kdeže, kdyby alespoň to. Vyměnit Boha za vědu, nebo Vědce? Vědě totiž většina z nich nerozumí ani za mák a jen slepě věří Vědcům. Vyměnili tedy Boha za člověka. Za vědce, který každý den zjišťuje, že to co včera tvrdil jako fakt, faktem není, že se mýlil. Kde se v tom dá spatřit projev Rozumu? O jejich přesvědčení nepochybuji, jak jinak než skrze spokojený pohodlný život, by se také nechali zlákat. Kdyby Lucifer předkládal těžké zkoušky jako Bůh, daleko by nedošel. Jeho cesta je vždy snadnější.

Nepřekvapuje mě, že má takový názor. Teď když je mi jasné, že je lidská, chápu i to, že je „Moderní.“ Budiž, alespoň že v jejím případě se nedá upřít ten Rozum a oplývá i empatií. Dokonce jí plýtvá i na mou maličkost. Je mi jí až líto, s jakou vehemencí. Chápu, že se mě snaží povzbudit, ale to není třeba. Ale rozhodl jsem se pomlčet, stejně jako ona nepřesvědčí mě, nepřesvědčím já ji. Nechci Zlatooké brát elán a jsem ji vlastně vděčný, že mě vyslechla. Navíc ji dlužím za onu poněkud nevhodnou poznámku, za kterou mě také zpražila pohledem. Už mám omluvu na jazyku, ale její slova mi to znemožní.

„Vaše návštěva bude vždy vítána, Zlatooká a rád vám otevřu dveře...“

Jenže nejsem nevychovaný a nedokáži se chovat tak nevděčně, když je to ona, kdo mi nabízí ochotu, pomoc a azyl v tomto světě. A její zlaté oči a její hlas říká, že jsem se nezachoval správně.

„Omlouvám se. Vím, že má poznámka nebyla vhodná. Jak jsem řekl, nejsem zrůda. Nemám žádné zlé úmysly k Vám ani vašim dětem. Neublížím nikomu v tomto domě, pokud to nebude v obraně. Nekousnu a neublížím nikoho v tomto domě, pokud si to nebude výslovně přát. Stačí vám taková přísaha na to, co je mi svaté?“

Možné ji může formulace mé přísahy připadat zvláštní, ale i když tomu možná nevěří i já se v dnešní době něčemu naučil. Nespoléhat slepě na dobrotu druhých, očekávat zlé. Lidé milující a vyhledávající bolest byli vždy, ale teď zdá se je to velice v módě, stejně jako upíři. Některé dokonce neděsí má podstata ani tváří v tvář, dokonce je fascinuje. I když některé knihy, které se zabývají Nosferatu, jsou i pro mě děsivé… a blyštivé.

Životospráva

Zas ten pohled, opravdu má až nadpozemskou sílu a to nemyslím to, že září. Vlastně se vůbec nedivím, že jsem se mýlil a považoval ji za vyšší bytost. Ale její pozornost je stále více přitahována děním na zahradě nebo se jen nechce koukat na netvora. Samozřejmě, že její úsměv až něžný mi byl milejší než vážná tvář, se kterou na mě hledí nyní. Ale chápu ji a má mou úctu za to, že se neodvrátila úplně.

„… kolík, kladivo, návštěva… já vím. Pokud mohu něco doporučit, tak kolík je lepší osikový, nebo alespoň dřevěný. Po zatlučení kolíku je vhodné useknout hlavu, ústa vycpat česnekem a zašít. Tělo nechat koňmi roztrhat na křižovatce, do čtyř světových stran. Tělo zakopat pod křížení cest a hlavu pod boží muku či kříž u toho místa…“

… a stejně stačí jediná kapka krve…

Chápu, byl jsem varován a měl bych nejspíš volit pokorné mlčení, jenže to nedokáži a alespoň mám dost času na vypořádání se s otázkou, kterou mi položila. Jelikož odpověď na ni v zásadě sám neznám.

„Mou přísahu máte, vy a vaše děti jste v bezpečí. Už jsem řekl, že nemusím zabíjet. Nikdy jsem nezabíjel kvůli potravě, ale spíše se krmil při zabíjení. Nemohu slíbit, že už nikdy nikoho nezabiji, tento svět je tak zkažený a je tu tolik hříšníků, že svému hněvu nemohu zcela zamezit. Chápu vaše pocity, ale co kdyby někdo ublížil vašim dětem, byla byste sto ho zabít? A co kdybyste věděla, že tak hodlá učinit? A abych zcela odpověděl na vaši otázku, nevím. Nikdy jsem nedošel do stádia sžíravého hladu, nevím tedy, jak dlouho jsme schopen hladovět.“

Mohu jen doufat, že Zlatooká pochopí. Zatím projevuje překvapivou schopnost porozumět i přes to, že na věc nahlíží z naprosto jiného úhlu, než který je mi vlastní. Čekám na její rozsudek, zatímco mé prsty kloužou po vyhlazeném dřevě. Stůl u které očividně někdo tráví mnoho času, přesto zde není patřičné křeslo… zvláštní.

Pravda … tedy menu pro neživé

„Jsem si zcela jist, nemohl… v tomto případě nejde jen o nějakou výživnou kapalinu. Jde o Lidskou krev, prosycenou lidským životem, otiskem duše daného člověka...“

Její poslední, nebo vlastně jediná otázka je tak prostá, že je pro mě nejjednodušší začít s ní a hned ji vyřešit. Myslet si stále, že je Zlatooká nadzemskou bytostí, byl bych touto otázkou zcela zaskočen. Ale je člověk, sice vnímaví a velice zvláštní, ale stále člověk a má i lidskou perspektivu. Zvířecí krev… Co bych z ní tak mohl získat? Možná tak železo a parazity, kdyby se mě alespoň jedna z těchto věcí týkala. Ale čemu se divím, že ji takové věci napadají. Sám jsem podobných nesmyslů přečetl a shlédl v posledních letech vrchovatě. A samozřejmě jsem se dověděl i mnoho způsobů jak prý Vampíry ničit. Ale pravdu říct, některé jsou více než úsměvné, některé už méně. Ale do této debaty se mi vůbec nechce pouštět. Zvláště, když její další slova jsou mnohem důležitější, nejen svou podstatou, ale také v rámci vyjednání Azylu. Zlatooká není jediná, kdo v této místnosti dokáže být vážný a chladný.

„Co mi dává právo rozhodnout o tom, kdo smrtelně zhřešil? Mě nikdo Zlatooká, ale ten kdo nám dal nejvyšší dar a tím není toliko život, který je pomíjivý, ale nesmrtelná duše mající svobodnou vůli, nám dal také svá přikázání. A z jeho přikázání známe také smrtelné hříchy. Nejsem to tedy já, kdo rozhoduje, čí hříchy jsou smrtelné. Je to Bůh, co nás stvořil a svobodná mysl člověka, který onen hřích spáchá a tím ztrácí jeho milost. Já jsem v této rovnici pouze vykonavatel nevyhnutelného, katem chcete li. Nikoli tak častým jak si možná myslíte, či jak by zkaženosti tohoto světa odpovídalo. Nevyhledávám hříšníky, nechávám se vést prozřetelností. Pokud Bůh chce, svede mé kroky s cestou hříchu, nechá mě uvidět, probudí můj hněv.“

Je to zvláštní. Tuto debatu má smysl vést jindy a jinde. Zde a nyní je zcela zbytečná. Každou vteřinu na tomto světě lidé umírají. Na hříchy své či zapříčiněním hříchy někoho jiného. Přesto Zlatooká nechrání život svých dětí, což by se dalo pochopit. Nesnaží se chránit životy nevinných, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se snaží chránit životy těžkých hříšníků, před jednou nicotnou hrozbou z mnoha, která je v tomto slzavém údolí může zahubit. Její oči vidí tolik, určitě vidí i to, že popravou jednoho hříšníka, je možné zachránit nejednoho nevinného. Určitě jejímu pohledu neuniklo jak bezzubá je cesta nenásilí, když jí jdou pouze ovce, zatímco vlci jdou cestou krve. Přesto nechci její urputnosti ublížit tím, že bych tón této debaty zlehčoval.

„A než se pustíte do moderního zpochybnění tíže hříchů, zůstaňme u toho nejjednoduššího na uchopení a toho, který v historii nejčastěji vzbudil můj hněv: Nezabiješ… dovolil bych si připomenout, že jste se vyhnula odpovědi na mou otázku, Zlatooká. Co byste dělala, kdyby někdo hodlal ublížit nebo zabít jedno z vašich dětí? Chcete li pro dokonavost myšlenky. Co byste dělala, kdyby někdo jedno z nich zabil, a vy jste měla chřtán toho hříšníka ve svém sevření. Opravdu mi chcete říct, že byste v takové situaci řešila jiné možnosti? Mluvím o hněvu, v tom trestám hříchy, v tom jsem nemilosrdným katem. V tom zrůdě pouštím řetěz, jelikož v tom momentu jsou její činy oprávněné… Chcete, abych akceptoval váš humanizmus, i když je zvláštní, že mé osobě v případě, že bych vaším dětem ublížil, bez skrupulí a zaváhání vyhrožujete fyzickou likvidací, přestože mě stále přesvědčujete, že jsem stejně člověkem jako vy. Mohu vám přísahat, že vašim dětem neublížím, pokud si to nebudou přát. Že nechám jejich případný trest na Hospodinovi, který jistě najde jinou cestu, pakliže uzná jejích hříchy. Ale ani kvůli Azylu zde nehodlám přehlížet hříchy celého lidského pokolení, a pokud Bůh rozhodně, že můj hněv je jeho hněvem, vykonám, co vykonat musím.“

Profesor Absolutno

Klika cvakla, dvéře letí, vozík vjíždí do dveří. Tento sled událostí zcela automaticky stáhne pohled, který jsem do teď věnoval Zlatooké. A okamžitě v mé tváři vybudí zcela odlišný výraz, než je smrtelná vážnost, která příjezdu předcházela.

„Toto mnohé vysvětluje…“

Slova jsou tichá, ale zřetelná, nemám důvod je tajit, nejde o žádnou urážku. Vždyť tento muž na vozíčku, skutečný Pán tohoto panství, objasňuje vskutku hodně věcí, nejenom stůl bez křesla. Ale hlavně také ten dotek, který mě sem přivedl. Byl to on. Otisk jeho mysli, který se vznáší celím panstvím, který naplňuje tuto pracovnu. Teď když je tu i on, dává vše rázem smysl. Jakmile se k odrazu přidal i originál.

Jinak jsem tiše, nemám v úmyslu nijak narušovat subordinaci, která tu platí. Počkám, až budu osloven. Mladý muž? Tak mě tedy nikdo nenazval, už ani nepamatuji. Pán je očividně šprýmař. Ale proč ne, možná tento pomůže přejít to, čemu se do cesty staví filozofie Zlatooké. Jelikož zamířil ke svému stolu, okamžitě od něj ustoupím. Je velice nevychované, abych se nad ním takto tyčil, a když mě gestem vyzve, abych usedl, učiním tak.

Konečně mě oslovil a jeho tón je skutečně jiný, k Azylu neklade žádné podmínky. Ovšem za jeho slovy ucítím něco jiného. Jeho mysl, která není ani tak v jeho hlavě jako všude kolem se rázem obrátí na mě. Cítím znovu ten dotek, mnohem intenzivnější, dotěrnější. Snaží se dostat do mé paměti, do mé mysli. Nejsem tím zaskočen, vždyť jsem Nosferatu, já sám se dokáži vetřít do cizí mysli. Ale potřebuji oči a ústa, on nikoliv. Je příliš silný, než abych se s ním pouštěl do boje. Ale jsou i jiné cesty jak vzdorovat takové netaktnosti. Devět století starý latinský text božího slova, jej zdraží dostatečně dlouho. V mé paměti je, slovo za slovem, stránku za stránkou. Jen ať si počte, pokud po tom touží.

„I vám přeji dobrého dne, Lorde Čaroději. Cítím sílu vaší vůle a skláním se před ní. Přiznávám, nejsem schopen vás odrazit. Přesto bych byl rád, kdybyste byl tak laskav a zanechal svého snažení a nechal mou mysl na pokoji. Vše co potřebujete vědět, vám rád povím sám nebo jsem již pověděl zde Zlatooké. Ale pokud mají být vaše slova ve shodě s vašimi činy, nelze pokračovat v tomto pokusu o vpád…“

Pokud bych stál, svá slova bych vskutku doprovodil úklonou, ale takto mohu úklonu povést jen svou tváří. Nezbývá než doufat, že svého útoku zanechá. Pokud ne, mám jen jedinou alternativu a tou je uskočit co nejdál odtud. Pokud se stáhne jeho mysl, pokračuji v řeči.

„Dovolím si vás opravit, Lorde Čaroději. Nejsem mladík, jsem si více než jist, že bloudím tímto světem mnohem déle než vy sám. Proto mi přijde takové označení nepatřičné, i když v případě dámy by šlo jistě o lichotku. Abych odpověděl na vaši otázku, nepřišel jsem studovat, neměl jsem vůbec v úmyslu toto panství navštívit. Byl jste to vy ve své nepřítomnosti, přesněji zbytky vaší mysli nad tímto panstvím, které jsem si na chvíli spletl s dotekem mnohem vyšší moci. Přesto je toto místo velice zajímavé a pokud mi nabízíte Azyl a svou nabídku nestáhnete ani po tom co vám jistě řekne Zlatooká, přijímám a vašeho pozvání si vážím, znám tu však jen vás, Zlatookou a svého Anděla, dívku jménem Elen.“