Smrt je spravedlivá ke všem
hrálo se Denně
od: 01. ledna 2006 12:24 do: 18. června 2006 20:31
Dobrodružství vedl(a) Dj_Sat
| |
 | Procházím se mrzutě a né přímo nadšeně tímto místem. Ach, že já sem šla. Taková díra, nic pro mě, vždy» ten sen byl beztak sen, sem to já ale hloupá, teď jsem mohla sedět někde v suchu a teplu a bavit se. Na náměstí projde dívka. Je vysoké štíhlé postavy. Už na první pohled vás zaujmou její tajemné oči, které jsou skoro až fialové. Obličej s velice jemnými rysy, skoro jako obrázek, rudé plné rty, zlatavé kadeře vlasů ji spadají až po pás. Je to jedna z těch vyšších vrstev už od pohledu. Postavu má opravdu krásnou, obličej jako anděl, ale co se skrývá za ním? Drží svého koně za uzdu, je to urostlý hřebec bílé barvy, šedivá dlouhá hříva mezi kterou se skrývá vždy pár copánků z ní upletené. Sedlo z nejjemnější kůže, zdobené kresbami květin. Na sobě má dlouhé bleděmodré šaty, celý pas a dekolt svýrá pevný korzet, dole je bohatá sukně zdobená podobnými kresbami jako její sedlo. Rukáv je dlouhý, asi po lokty volně se rozšiřujíc. Snad tu najdu aspoň nějaké normální ubytování. |
| |
 | Barbar od pohledu hodně vyvinuté svalstvo. Dlouhé černé vlasy volně rozpuštěné mu vlají ve větru. Na sobě nějaké neidentifikovatelné kožené ošacení bez sebemenšího naznačení zdobení. ( viz ikona ). V ruce si nese oštěp o který se při opírá jako o cestovatelskou hůl. Na zádech má v pochvě z obyčejné kůže podomácku vyrobené meč docela velkej, bud to bude nějaký hodně velký široký meč nebo bastard. Přijdu po cestě docela suveréní chůzí a projdu si celou vesničku, dokud na někoho nenarazím v tom spatřím dívku s měděnými vlasy a slušně vyvinutým tělem zamířím k ní protože na první pohled jde vidět že něco hledá a je tu asi prvně. Dobrý den jsem Irty a do téhle vesnice sem přišel z docela zvláštního důvodu. Do ted sem pochyboval že mělo smysl sem jít, ale když vidím že tu nejsem kdo sem tak dostal, tak začínám mít pocit že ten sen byl pravdivý, proto by mě zajímalo z jakého důvodu jste tu vy ? zeptám se trochu zmateně a neomaleně dívky. Docela mi to naháni husí kůži při představě že ten sen nebyl jen obyčejný poblouzněný sen |
| |
 | Zkoumavě si barbara změřím - prohlédnu si ho od hlavy až k patě... No tak svaly se vždy hodí....zvláš» když budou na mé straně - pomyslím si a zářivě se usměji - pohodím dlouhými vlasy - vypadám teď opravdu rozkošně. ,,I mě sem přivedl prapodivný sen ...a stále nevím - jestli byl pravdivý." - zapředu miloučce. ,,Teď hledám hostinec...nebylo by špatné se ubytovat a maličko se poptat." - odhalím ti maličko ze svých plánů. ,,Je možné - že tu nejsme jediní." - mávnu rukou okolo sebe a zadívám se ti hluboce do očí. ,,Doprovodíš mě? " - usměji se a náhle vypadám křehká a zranitelná - vypadám jako někdo - kdo tvou pomoc opravdu potřebuje. |
| |
 | "Ehm ,dobrá..." Řeknu trochu nervózně, když muž prohlásí, že do hostine nechce, ale stále pokračuji v chůzi. "Jestli tu žiju dlouho? Dlouho je opravdu relativní... Nenarodila jsem se tu, ale když jsem se tu jednoho rána objevila, lidé mě přijali mezi sebe. Od té doby jsem tady. Je to... přibližně.." Svraštím čelo a přemýšlím nad tím číslem. Nakonec se usměju "No, hodně dlouho." Pak se obrátím a zastavím se "Kam tedy chete? Vůbec nevím, co hledáte..." Pak si vzpomenu na ten milý hlas... Co tím sleduje? Pomyslím si, ale nedávám na sobě nic znát, stle se mile usmívám. |
| |
| Trochu se zarazím, protože nejsem zrovna Romeo a nemam zkušenosti s takovými dívkami. Jo proč ne, ale musím vás upozornit že nepatřím mezi nejchytřejší na tomto světě a moje chování taky není zrovna vyspělé. řeknu trochu ostýchavě a rozhlédnu se Kde je sakra ta hospoda ? podle toho snu by tu měla být. pronesu svým né zrovna operním hláskem a vydám se do míst kde jsem ještě nebyl a čekám že Ninijan půjde vedle mě. Nejsem dost vychovaný a chtrý nato abych jí nabídl rámě nebo se zeptal kterým směrem se chce vydat. |
| |
| Když projdu přes náves spatřím studnu, sedí na ni nějaký potulný bard. Tohle je opravdu díra, kdyby se mé přítelkyně dozvěděli kam sem to jela určitě by se nemohli přestat smát, ještě že jsem si vzala náhradní oblečení., poplácám koně. Zaujmě mě písnička barda, přeci jen na zámku kapelu máme, ale žeby takovou? Krásná píseň .. ikdyž se říká, že bardi jsou jako žebráci., jeho píseň jako kdyby mě obměkčila nepatrně se na něj usměji, ale hned se podívám před sebe. Rosliano! Co to děláš ... na tebe čeká mnohem lepší snoubenec. Najednou mě však napadne. Musí to tady dobře znát tedy jestli tu není nový, ale což, koho jiného se zeptat, k zahození taky není. Ladným krokem dojdu k studně a bardovi. Usměji se na něj, čekám jestli mě osloví první. |
| |
 | Nehledám nic, jen porozumění. Řeknu jako by nic. A také bych si rád promluvi s elfkou či elfem. hlas medoví a jemný. Ústa doširoka otevřená v úsměvu. Pokud vás má přítomnost obtěžuje, mohu odejít. Hledím Flee do očí.Ruce mám strčené v kapsách a nohou nervózně přejíždím po zemi, ale můj hlas nervózně nezní. To ne. |
| |
 | A» již jste kdekoliv a děláte cokoliv v hlavě se Vám jako tisíce bubínků bubnujících do stěn Vaší mozkovny rozezní hlas... "Hospoda" Kdož se nachází u hospody zří, že světla její se rozzářila a uvnitř, že začíná být živo...Děti se již vrací ku domovu aby se najedli a šli pomalu spát, ženy se již zvedly před chilkou aby připravily večeři, muži se postupně vrací domů z prací a vypadá to, že v téhle vesnici je mnoho zdatných a urostlých mužů, nějací jdou teprv domů a nějací již jdou přímo do hospody, starci se tam již nachází protože je nikde nevidíte...hospoda začíná opravdu ožívat zdravým vesnickým ruchem pro který byla stvořena, slyšíte hlahol, zpěv, občas nějaké zařvání ale přínáší to v celku klid do duší které zde procházejí...thle vesnici dozajista nezasáhla žádná z ran světa... |
| |
 | Tiché klapání podkov doprovází příjezd dvou postav, jedou těsně vedle sebe a tma, jenž doprovází příchod večera halí zatím jejich tváře do roušky stínů.Koně nikam nespěchají,jedou volně po cestě do vesnice. Jak se postavy přibližují pomalu se dají rozeznat že nejsou na vandru ale sou opásány zbraněmi a jedna je žena a druhý muž.Slunce již doputovalo svou celodenní pou» a měsíc již začíná vykukovat zpoza obzoru a poskytuje aspoň trošku světla zbloudilým cestujícím na jejich poutích tímto prapodivným světem.Někdo cíleně někdo jen kam jej nohy nesou,za poznáním,dobrodružstvím,bojem…kdo ví každém jdeme svou cestou.Osud možná máme,ale není nepřepsatelný,je jen na nás co uděláme a jak si tím rozhodnutím ovlivníme životy a naše další bytí na tomto světě. A» byla naše cesta jakákoliv,měla jakýkoliv cíl či směr,i přes volné tempo jsme za okamžik orazili do vesnice,zastavím u kašny,otočím se na svou společnici,pousměji se a klidně k ní promluvím: ”Tak zdá se že jsme tady,ale nemám ani tušení proč tu máme být.” Uchopím otěže a začnu se pomalu rozhlížet po vesnici kde by mohl být nějaký hostinec,přeci jen sem na cestě již celý den a trochu toho odpočinku jak pro nás tak pro naše zvířata. Tak nějakej hostinec jednak potřebujem trochu toho jídla,čistou postel a všeobecně jsme na tom již byli líp.A pak je tu ten sen,je to až moc přesný na to aby to byla jen náhoda mé jistě dosti bujné fantasie…to až moc,doufám že to nebude zas nic nebezpečného,i když nebuď bláhový pokud to opravdu nebyl jen žert pochybuji,ale tenhle osud sem si já i Nella zvolili a musím se s tím smířit,jedině tak budu žít dýl než dva dny a pak nehodlám tu nechat to co je mi nejcennější a už vůbec to nehodlám ztratit.To radši umřu já sám. Otočím se zpět na Nellu a věnuji ji další úsměv,už se chci nadechnout k další větě,když se mi v hlavě rozezní hlas,trhnu sebou,spíš úlekem než bolestí,naštěstí je to jen krátkodobé. Pohledem na dívku beze slov zjistím že nejspíš právě prožila to stejné.Rychle k ní přistoupím,chytnu ji za ruku a promluvím: “Není ti nic?Myslím že bychom měli najít toho vtipálka,dřív než se nám z něj rozkočí hlava.“ A se starostlivým výrazem ve tváři čekám na odpověď. Ten chlap by zasloužil dostat do huby,stačí to říct…nebo spíš požádat,musí řvát jako by hořelo…i když kdo ví co všechno se děje,jelikož to znělo celkem dosti naléhavě,takže bychom to asi měli co nejdřív najít a vyřešit to. |
| |
 | Na svém koni se držím těsně vedle Rodika a očima těkám po okolí. Vnímám menší vánek, jenž mi vane do obličeje a pohrává si s mými neposlušnými pramínky vlasů, které nechtějí držet v mém účesu. Párkrát jsem i donucena jedohrnout z mého obličeje, abych viděla na cestu. Na sedle mého koně sedím narovnaná, s hlavou mírně zakloněnou a občas si promasíruji krk, jelikož už mne docela pobolívá za krkem......v tuchvíli hluboce zívnu..... Na Rodikova slova jen přikývnu, věnuji mu úsměv a rozhlédnu se po okolí..... Máš pravdu, můj milý...také vůbec netuším....... ,,měli bychom se někde ubytovat. Najít dobrý hostinec, jsem hodně una...." větu nedokončím, jelikož ji přeruší další zívnutí... ,,...vená.." můj hlas zní jemně a mile. Když v tom uslyším ve své hlavě číši hlas. Mírně se zamračím, ale že by ne to nějak vzrušovalo se říci nedá. Spíš už trochu ospale jen přikývnu. ,,Jo......do hospody." řeknu potichu na náznak, že s hlasem souhlasím. Oči se mi trochu přivírají. ,,Ne, jsem v pořádku. Ale už mě spánek přemáhá....!" odpovím Rodikovi, popojdu k němu blíž s koněm a pohladím jej po tváři. ,,Pojď, musíme nějakou hospodu najít...." |
| |
| Opět si nervózně hraji s pramínkem vlasů. "Pokud si chcete popovídat, určitě můžeme. A Vaše přítomnost mne neobtěžuje, to ne, stejně nemám nic na práci..." Alespoň si nebude myslet, že celé dny nic nedělám... Když najednou uslyším nějaký hlas, jak mi říká Hospoda... Trošku svraštím obočí, ale otočím se na muže se slovy "A co kdybychom si šli popvídat do hospůdky?" Navrhnu a když si všimnu pohledu elfa, pomyslím si tam mi určitě nic nehrozí... |
| |
| Jakmile uslyším v hlavě ten podivnej hlas tak se snažím obrnit myšlenky, ale jelikož jsem to nikdy neuměl, ani nevím jak se to správně dělá tak.. Ano v hospodě to bude nejlepší. Pak se začnu chovat jako předtím. Pohledem sjedu Fleu. Nebojte madam, mě můžete věřit. |
| |
| Na vcelku pěkné tváři vykouzlím něco mezi milým úsměvem a drzým úšklebkem a řeknu "Takže k hostinci to máme ještě tak pět minut, a to když půjdeme pomalu... Pojďte prosím za mnou." Pustím pramen vlasů a svižným tempem se vydám k nedaleké hospodě. Co ten hlas? Pomyslím sitrochu vylekaně. A co sen? Je to celé nějaké divné... Doufám ale, že mě moc nezdrží... Zítra mám jít přece pomáhat Malé Anně. Jsem ponořená do svých myšlenek a na elfa se moc neohlížím. |
| |
| Hele tam je ta hospoda, jdem dovnitř řeknu Ninian a směle vcházím do hospody. Vevnitř se hned rozhlížím a vyhlížím volný stůl. |
| |
| Usměji se...lehce uchopím Nellinu ruku,pokívnu a promluvím: "Ano jídlo a odpočinek nám prospěje již dlouho sme na cestě a vypadáš vyčerpaně,támhle sem zahlíd a hlavně zaslech cosi co nejspíš bude hostinec,tak pojď." Dopovím,uchopím otěže svého i Nelliniho koně,věnuji ji poslední pohled před tím než se vydám k oné budoově. Netrvá to dlouho přeci jen sem si věděm že budem oba rádi až budem někde v teple a budem si moct odpočinout. Když dorazím k budouvě,uvážu koně k nejbližšímu stromu a pak se obět věnuji dívce: "Tak jsme tu,pojď pomohu ti,musíš si odpočinout." |
| |
| Kdož vejde do hostince uzří, že hospoda je rozlehlejší než zvenku vypadá, vejde se do velké osvětlené místnosti z kamení...přímo před Vámi stojí bar a za ním urostlý muž plný síly v nejlepších letech, jeho vousy jsou čisté a upravené stejně jakojeho vlasy v culíku, přes rameno má přehozenou utěrku s kterou občas přeleští bar...v místnosti jsou podle pohledu asi čtyři čtyřmístné stoly, tři trojmístné a dva dvojmístné...pak je tu vchod do další místnosti přes který je přetažený závěs v červené barvě...Jakmile hostinský kohokoliv z Vás uvidí ihned k Vámm přispěchá a uvede Vás právě do onoho salonku za závěsem. Je tam velký obdélníkový stůl a jedenáct židlí...každého z Vás pan hostinský obslouží přesně tak jak a co bude chtít, pak Vás nechá o samotě, jen Vám ještě něco vzkáže... "Máte tu počkat na nějakého posla...zatím se prý máte najíst a napít a představit se krátce těm druhým..." Pak Vás jen začne obsluhovat, na tváři má vždy příjemný úsměv... |
| |
| Němě přikývnu a následuji Rodika. Únava mě ovšem přemáhá čím dál víc a mé oči ne a ne poslechnout. trochu sebou zatřepu a snažím se ještě alespon chvilečku vydržet. jakmile dojedeme k hostinci, položím se svému koni na krk a ještě chvíli sedím, než se odhodlám sesednout. Nakonec se tedy narovnám a jakmile si všimnu, že podemnou už stojí Rodik, natáhnu k němu ruce. Uchopí mne a sundá dolů. Zavěsím se mu za paži a hlavu položím na jeho rameno. při tom se nechám vést hlouěji do hospody. Jakmile hospodský odhrne závěs a usadí nás u stolu, kde sedí hodně lidí, mírně se zamračím, uednu vedle Rodika, rukou mu zajedu pod lášt kolem pasu a hlavu položím na hrud. Není mi do řeči, jsem příliš unavená, abych se těď s někým bavila o věcech, jako jsou otázky typu: od kud jste a ták. Ale věřím že Rodik má ještě síly dost. Pomalu už usínám , ale snažím se vydržet. Zatím ještě vnímám s otevřenýma očima. Sem tam se napiji sem tam pojím, ale ed už ani chut na to moc nemám..... |
| |
| Sedím vedle Nelli,nechám j poklidně odpočívat na mé hrudi,sem tam ji pohladím po vlasech,uzobnu kousek jídla,či usrknu trochu pití. Převážně ale pozoruji osazenstvo kolem mě...mlčím nechce se mi pouštět do rozhovoru jednak nechci rušit odpočívající děvče a taky sem i já dost unaven na to abych načínal jakoukoliv konverzaci. JEn tiše sedím a ostražitě si prohlížím ostatní,meč mám opřený o židli a volnou ruku mám na jeho hlavici...je dobré být ve střehu. Co je to do háje za cvoka.Nemám náladu na nějakou konverzaci,seznamování a momentálně ani na nějakou práci,chtěl bych jen něco sníst a jít spát,má drahá už skoro spí a já už bych to taky bral,tak doufám žesi ten dotyčnej pospíší. |
| |
| Následuji barbara. No možná je maličko neurvalý - ale... - zamračím se - zdá se že mi došla ale... Začínám uvažovat jestli mi ten hromotluk za to stojí. Stále se zářivě se usmívám. ,,Věříš že je ten sem pravdivý...že máme opravdu splnit nějaký......úkol?" Hledám vhodná slova a čekám odpověď. Když mě Irty upozorní na hospodu - zlepší se mi nálada - téměř si poposkočím. Poté co vejdu - jako by se na okamžik zastavil čas - pohodím vlasy - olíznu si rubínové rty - usměji se a okamžik je pryč. Dobře si prohlédnu celé osazenstvo - automaticky se snažím otipovat lidi - boháč...chuďas...žebrák. Objednám si svařené víno. Bohové - co já tu dělám.....holka ještě můžeš utéct... - v hlavě se mi honí různé myšlenky. |
| |
 | hospoda, hospoda, hospoda.. ozývá se mi v hlavě.. jauvajs.. postěžuju si na bušení v hlavě.. Nojo, dy» už su na cestě.. pomyslím si a vykročím směrem k hospodě, najít ji, nebude těžké, soudě podle toho množství mužů, kteří rychle pospíchají - všichni jedním směrem.. Stejně je to všechno podivný.. přemýšlím o snu, když kráčím k hostinci.. Když dojdu a o několik málo okamžiků později, vejdu do hostince.. Následuji hostinského až do místnosti za červeným závěsem. Pohled mi utkví na nádherné dívce sedící za stolem v šatech zelenkavé barvy. Mé jméno je Reomir představím se krátce. Poté se posadím na jednu z volných židlí a pozorně si prohlídnu každého spolusedícího. |
| |
 | Před hospodou se náhle ozve dusot koně.Jeho kroky jsou velmi silné a pomalu se zpomalují. Do hospody pak po chvíli vstoupí dívka oděná do černých kalhot a trička- přes dekolt má slabou zbroj a na zápěstích chrániče. Kolem pasu se jí blýská meč, přes rameno má hozené zavazadlo a na zádech kuši.Její kožené boty nad kotníky jsou vyrobeny z velmi kvalitní kůže- při detailním pohledu si všimnete že se ji uvnitř pravé obuvi leskne dýka. Celý její vzhled budí celkem respekt… a ten její pohled…… temný ale asi ne zlý. Posadím se na kraj stolu a všechny si vás pozorně prohlédnu z mých úst se po chvíli vynoří poměrně sebevědomé „Zdravím“ obličej pak otočím k hostinskému „Prosím přineste mi pivo“ |
| |
| Vejdu do místnosti a rychlím pohledem po ni přejedu. Zastavím se a nabídnu židli Flee. Prosím. Pravím galantně, avšak můj hlas zní již normálně, spíše výmluvně. Rozhlížím se po ostatních. Deset lidí, jedenáct židlí nejspíš na někoho čekáme. pomyslím si, ale nedávám na sobě nic znát a svou pozornost dále věnuji elfce. Takže jste vyrůstala mezi lidmi, madam? zeptám se, v hlase jde znát, že mě odpověď zajímá. Samozřejmě se nechci ...rýpat ve vašem životě, to ne, ale zdá se mi ...zvláštní aby elfka žila mezi lidmi. Tentokrát zní hlas podivně, slova rýpat a zvláštní jsem pečlivě vybíral, avšak zdá se mi, že jsem je stejně nezvolil moc š»astně. Při konverzaci je můj obličej čistý a bez vrásek. Úsměv spíše milí,ale něco se za ním skrývá, jen málokdo pozná co a já sám nemám tušení. |
| |
| Když dojdeme k hostinci, mrknu na hostinského "Jako vždycky" Utrousím, a s úsměvem jdu dozadu do salonku. Když mi Asaktan nabídne židli, jen ukloním hlavu a sednu si. "Zdravím. Mé jméno je Flea." Povím docela vesele, ale když si prohlédnu tváře ostatních, raději hned zmlknu. Jen málokdo se tváří příjemně... Pak se dám do řeči s elfem. No, ne, že bych tu vyrůstala. Po pár stech letech už tomu nelze říkat vyrůstání, ale hodně dlouho jsem tu žila, to ano..." Se zájmem si prohlížím jeho tvář. Něco mi nejde do hlavy, ale co to je, to netuším... |
| |
| Usměju se na elfku ja nejkrásněi to dovedu. Takže jste žila mezi lidmi velmi dlouho? No potom bych se rád zeptal na nějaké otázky týkající se lidské kultur. Pokud by vás to tedy neotravovalo, Fleo. Hlas mi zní mile a jemně, moje modré oči se zabodávají do elfky a prohlíží si i velmi důkladně. |
| |
| Vejdu dunivou chůzí do místnůstky. Pozvednutím ruky pozdravím ostatní a na tváři jde vidět, že nemám zrovna radost z takového osazenstva. Sem čekal že tu budou nějací normální tvorové, ted tu budu největší hlupák pomyslím si a posadím se na židli. Po chvilce si ze zad sundám svého bastarda a položím ho vdle židle. |
| |
| Jak je mým nelibým zvykem, začnu si pravou rukou rozladěně pohrávat s hnědým pramenem vlasů. "Ale samozřejmě, ptejte se na co chcete." Nejdřív si prohlížím důkladněji všechny přítomné a každého v duchu zhodnotím. Některé pozitivně, jiné hůř, u některých se zastavím na pár vteřin, přes některé jen očima přejedu, ale nakonec se svým pohledem vrátím zpět k elfovy a usměji se. Stejně mi tu něco nehraje. Pomyslím si s pohledem upřeným na jeho tvář. Hodnotím jej, ale moc na sobě znát nedám. Snad ten, kdo mne dobře zná uhodne, co se mi honí hlavou. Postavu má pěknou a ve tváři je opravdu milý. Ale proč se chová tak pěkně k někomu, koho nezná? Buď je to normální, nebo něco chystá. Budu si muset dát pořádný pozor... Pak se na něj znova usměju a čekám na jeho dotazy. |
| |
| Zajímalo by mě, ne co lidé dělají, spíše jak se chovají. Řeknu s nadšením, ve kterém je poznat i dětinská radost. Nehci, aby jste si o mě mysla kdo ví co, ale prostě mě zajímá jak se lidé chovají, když u nich není nikdo jiný, když jsou jakříkajíc sami sebu. Znovu zazní můj milí hlas. |
| |
| Usměju se a trošku zakroutím hlavou. "No, když jsou sami sebou, tak... Nevím, jak bych vám to řekla, jelikož taky nevím, co je normální pro vás..." Omluvně se podívám na Asaktana. Pak se trošku rozhlédnu po lidech. Samý elf, půlelf nebo člověk. A jeden barbar. To tu nebývalo... Trošku neomaleně si prohlížím důkladně všechny spolusedící, ale když si to uvědomím. Znovu se vrátím myslí k Asaktanovi. "A ještě jsem se nezptala, co jste vlastně dělal vy dříve? Nic jste mi o sobě neřekl..." Prohlásím trošku káravě, ale je vidět, že to nemyslím doopravdy. Jen mě zajímá člověk, který se mne dost vyptává... |
| |
| "Omlovám se" řeknu opavdu omluvným hlasem, očí se mi zůží a na čele se objeví hluboká vráska. "Mé jméno již znáte. A něco o sobě? No vyrůstal jsem v hlavním elfském městě, kde jsem studoval. PAk se stala taká nepříjemná nehoda a já musel odčinit, to co jsem učinil." Zamyslím se, vráska se pomalu vytrácí. "No a nedávno se mi podařilo vše napravit a tak putuju světem" Vše zakončím příjemným úsměvem. Neměl bych jí říkat co jsem provedl, ale někomu to říct musím, jenže ona by mě zavrhla, ale věděla by pravdu. hádá se semnou moje vlastní svědomí. |
| |
| Sice se usměju, ale dost nechápavě. Učinit, odčinit... Trošku se ve vašem vyprávění ztrácím... Řeknu nyní omluvně já. Je sice pravdou, že školu mám, jelikož mí rodiče... Ale to by bylo na dlouho. Možná se teď podivíte, jak je možné, že jsem jako dívka studovala. Prosím, na to se mne neptejte. Ale původně jsem chtěla říct... Podívám se na elfa a nadechnu se: Že ačkoliv bych měla být vzdělaná, občas se trošku zamyslím a pak situace nezvládám. odvrátím oči a zarytě se dívám na jeden bod v podlaze. |
| |
| Jednou vám to jistě řeknu, Fleo. Lehounce se pousměji, ale jen neznatelně, přesto zní můj hlas zatrpkle. Můj příběh je těžký, především pro mě. Je v něm spousta omylů a chyb a jen máloco dobrého. Jednou vám ho řeknu, ale až budeme sami, nechci aby ho slyšeli i jiné uši, ale přesto ho říct musím, nebo» mě trhá uvnitř. Hlas zní nadále smutně a i oči pohasnou, už v nich není ta š»astná jiskra jako předtím. Teď jsou jen smutné. Musím se svěřit nebo mě to utlačí a já zešílím. |
| |
| Podívám se jinam. "Ano, já vás chápu..." Řeknu a zase se zaměřím na nějaký bod v podlaze. Sami? Řeknu si v duchu. Jak myslíš... Pak se ale znova podívám na elfa. "Ale chtěl jste vědět něco o lidech a jejich zvycích..." Připomenu mu naše předcházející téma a mile se usměju. |
| |
| Tři židle jsou stále volné když tu náhle se do místnosti přiřítí muž středního věku, je oblečen do šedého pláště se stříbrnou sponou, černé kožené kalhoty, kožené boty pod kolena v hnědé barvě a kožená vesta pod kterou je asi nějaké černé triko...Vlasy jeho jsou krásně kaštanové, tedy byly by krásné kdyby nebyly nyní rozčepířené a celé od prachu, očima přeměří každého z Vás a jen si lehce dupne nohou... "Sakra...nejsou tu všichni...to by mě zajímalo co je zdrželo..." Mumlá si pro sebe ale dost nahlas na to abyste to slyšely...jeho hlas je udýchaný a vypadá to, že nějak je celý roztržitý.... nakonec se obrátí s otázkou na Vás... "Neviděli jste tady ještě dva lidi co vypadají jako by sem nepatřili...jako by byly odjinud?...měl to být muž a žena...nevíte o nich něco?" Vypadá opravdu zmateně a lehce podrážděně, že tu nejsou ještě všichni, zřejmě ho tlačí čas... |
| |
| Dss, pyšně prohodím vlasy a vydám se hledat hostinec, do kterého se mám dostavit. Když potkám nějakého občana, který vypadá trochu mírumilovně optám se ho na směr. To je mi vesnice., koněc pořád držím za uzdu. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Když vejdu do hostince, nechutně se rozhlédnu. Koně nechám venku, pouze si z něj vezmu cestovní zdobený vak. ,, Prosím postarejte se mi o koně, je venku, bílý hřebec. ", řeknu hostinskému ještě. Když vstoupím do salónku s naivním a umělým úsměvem se na všechny podívám. ( Popis na straně 2. ) ,, Krásné dopoledne. ", řeknu trochu rozpačitě. Sem sem měla přijít? No to mě chraň bůh. ,, Jsem tu správně? ", zeptám se milým hlasem. |
| |
| Zvednu oči a nevěřícně se podívám na přicházející dívku No tak to už je snad vtip…. Nebudu se vláčet s naivníma husičkama… má tady bože někdo aspoň trošku výcvik… disciplínu nebo schopnost boje?… nebo je to sešlost bab po letech? Moje tvář se skroutí do značně nevrlého výrazu „Sakra dostanu to pivo?!“ zavrčím na hostinského. Pak si sundám ze zad kuši a toulec na šípy- usadím se pohodlněji Klid klid třeba ta holka jen blbě vypadá Moje oči se znovu stočí na tvář Rosliany Ne to ne…. je to tragédie |
| |
| MH:Všichni si prosím myslete, že v mém příspěvku je místo Krásné dopoledne, Krásný večer. :o) |
| |
| Při vchodu Rosliany se muž otočí a s úsměvem a se značnou úlevou si sedne na jednu z volných židlí... "Tak už nám zbývá jen jeden..." Jakoby všechny okolo víceméně zatím ignoroval...vypadá, že je spíš rád, že je už tady a sedí... "Hej hostinskej....dones mi sem jedno studený pivo..." Když je toto volání a i vrčení Zenoi nevyslyšené tak si muž jen tiše zamručí sám pro sebe a vydá se k závěsu když tu do něj málem vrazí udýchaný hospodský... "Tak kde se touláš s těma pivama? já mám žízeň a támhle ta krásná slečna taky..." Hospodský jen, jak se říká, stáhne vocas mezi nohy a dává korbely jak Zenoie tak před muže... "Moc se omlouvám Tome ale mám nabitou hospodu..." Zřejmě toho muže, jak asi každému z Vás došlo, zná...když dává korbel piva Zenoie jen se k ní tiše přitočí... "Omlouvám se madam..." Pak se otočí a bleskurychle zmizí za závěsem... |
| |
| "AAA jistě." Vzpomenu si, když mi Flea poví na co jsem se jí ptal. "No..." Avšak hned na začátku ztichnu, když přijde ten podivný muž. Moje oči se zúží a čelo zvrásní. Nohou začnu jen tak jezdit po podlaze, snad z nervozity, snad proto, že jsem se začal nudit. Moje ruce jsou zkříženy na prsou. Jakmile muž začne mluvit z hospodským. Krátce pohlédnu na Fleu a obdařím ji milým úsměvem. Ke všem bohům, kdo je zase tohle? Ne, že bych proti němu něco měl, ale toto je fakt pecka. Přijde a nadává a jak je nervní. |
| |
| Pak se muž otočí konečně na Vás... "Tak, že tady nejste všichni se dalo čekat ale většina se Vás tu slezla..to je dobrý...no máte na mě nějaký dotazy?" Muž je trochu roztržitý a je vidět, že je takovej...takovej trochu zvláštní... "Mám svoje instrukce odněkud z hůry...takže, každý máte postupně jeden dotaz...ptejte se proto moudře a chytře, nech» se ptá první...třeba Vy." S tím ukáže jako ve škole na Rodika... |
| |
| Trochu sebou trhnu když na mě muž ukáže,podrážděně lehce zavrčím a upřu na muže kamený pohled. To je zatracená smůla,proč první já,nesnáším to,radši domplňuji mezery co udělají ostatní. mám takovej pocit že mi to ten chlap udělal naschvál,chce mě akorát provokovat,nejdřív se ženu takovou dálku a pak příde jen nějakej posel se stupidníma kecama.Prej jednu otázku je to snad jenom nějaká stupidní hra? No musím si dávad pozor,aby to nebyl nějakej chyták...hmm... "...no...ehm...myslím že by asi zajímalo všechny,proč tu vlastně sem?" Promluvím nakonec směrem k muži. |
| |
| Mírně pootevřu oči a zadívám se na košili, muže, na kterém právě ležím. Zvednu hlavu a rukou si přejedu po rozcuchaných vlasech. Když spatřím jakého si muže, který právě promluvil naším směrem, hlavu zpět položím na Rodikovu hrud a jen tak tiše je pozoruji Dotaz? ......rávě mě nic nenapadá....možná to bude tím, že se mi nechche ani přemýšlet..... na chvíli zavřu oči, ale poté je znovu otevřu.....a ospale se dívám kolem sebe..... Tolik lidí přišlo? pomyslím si, ale dál jsem potichoučku |
| |
| Sednu si trochu dál od ostatních na volnou židli. Nevrle se opět rozhlédnu. Takový ... prostí a naivní lidi. Vždy» tohle je skoro poslední chátra, nikdo normální. Doufám, že nám aspoň něco řekne tamten., s mírným úsměvem se podívám na toho muže. Další blázen, ani mluvit to neumí. Proč jsem já hloupá odjížděla? Parta buranů, kteří se neumí ani slušně obléci., vlastně jsem v takovéhle hostinci ještě nikdy nebyla, možná jednou nebo dvakrát, nevím jak to tu chodí. Když vidím, že jeden hostinský, tedy muž kterého tak oslovují skáká tam a sem s různými hrnky přímo naplněné nějakou tekutinou dostanu chu» na víno, ale bojím se tu vůbec napít. Bůh ví z čeho to vůbec dělají ... Na tváři mám pořád milý úsměv. |
| |
| Když Rodik vysloví svou otázku, můž se s mírným pousmáním uchechtne... "Myslel, jsem že se zeptáš lépe ale budiš, jste tu protože jste byly vybráni vyšší mocí k záchraně této země, možná jen této hospody či celého světa...kdo ví...prostě to ber jak to je." Pak se stálým úsměvem na tváři si pořádně zavdá ze svého korbelu a pěnu si labužnicky otře od úst... "Tak další...třeba....třeba..." Je vidět jak se v tomhle vybírání lidí krásně vyžívá... "...třeba Ty....Ty jak tam sedíš od nás odstrčená a tak krásně se usmíváš...snad až moc krásně a ironicky...můžeš se mě nyní zeptat na další otázku spojenou s čimkoliv co by Vám mohlo pomoci." Je vidět náznak opravdové ironie...že by to nebyl přece jen tk normální muž?!... |
| |
 | Ozve se rána o dveře a pak jak někdo rychle hledá kliku. Dveře se otevřou a dovnitř vpadnu já a právě si otírám z koutku úst poslední zbytek rtěnky. Na tváři mám lehce poděšený výraz, když vcházím do hostince a rozhlížím se. Pohled mi padne na společnost u stolu a tak si přisednu. "Ehm...Ahoj?" zkusím to. Vždycky to zatím fungovalo. |
| |
| Muž čeká až Rosliana položí svou otázku když tu náhle vpadne poslední do dveří... "No konečně ste všici...a že to trvalo.." Sarkasmus s mužovi věty přímo čiší, pak se otočí na Čepíra... "No tak si sedni, pak bude řada na tobě...ale teď tadyta krásná slečinka..." Zase se otočí na Roslianu a s medovým pohledem ji pozoruje... |
| |
| Neslušňák jeden, klidně mě osloví, jako by mě to zrovna stokrát zajímalo, sedět tu u stolu s takovýma pobudama. Ale klid, nedám na sobě nic znát. ,, Záchraně země? Nespletla se ta vyšší moc trochu ve výběru zachránců? Mimochodem, kdo je to ta vyšší moc? ", pořád se andělsky usmívám, na muže kterého jsem spatřila krátce u studny se jenom panovačně podívám. Potulný bard, který umí jenom zpívat., poté se opět podívám na muže, který mi ložil otázku. Vyšší moc ... to jsme sakra v nějaké pohádce? |
| |
| Když muž vejde do místnosti, nezamračím se jako většina ostatních, ale jen přimhouřím oči. Toho přece znám... Říkám si v duchu. Kdybych jen věděla, odkud... Na předchozí rozhovor s elfem si ani moc nevzpomenu a když do místnosti vejde muž, kterého jsem viděla na návsi s loutnou a vidím, jak si utírá důkazy o tom, jak prožil poslední minuty, jen mi zacukají koutky. Pak už se věnuju rozhovoru mezi známým / neznámým a tou dívkou, která si o nás všech očividně myslí své. Mimovolně si uhladím své jednoduché šaty. |
| |
| Zvednu znovu hlavu a podívám se, který to přišel. na chvíli se zamračím a prohlédnu jej od ucha až k patě. No jo, lámač dívčích srdcí..... uchechtnu se a sednu si už normálně. myslím, že je v tuhle chvíli neslušné, abych usínala, zvlášt když k nám chce ten mužík promluvit. Trochu si upravím korzet, prohrábnu vlasy a snažím se neusínat, i když je to velice téžké. Oči se mi sic zavírají, ale snažím se vydržet. Sotva uslyším řeč krásné dívky, sedící kousek opodál, usměji se..... ,,Jo, zda-li pak ti vyšší vybírali správně..." zamumlám si spíše pod nosem a dál poslouchám |
| |
| Když Rosliana začne mluvit muž se usmívá stále víc a víc... "To je mi ale otázek ale podle pravidel smíš položit pouze jednu proto ti odpovím jen na tvou první otázku..." S tím si přihne pořádně ze svého korbele piva a lehce si přitom odříhne... "Tak nevíme jestli půjde o záchranu země či jen něčeho malého, víme jen, že přibírá Temnota pod sebe své následovníky a zřejmě se tomu neděje jen kvůli něajkému pokusu o největší sešlost." Pak se otočí na Čepíra který měl zřejmě také v plánu asi ještě něco říct ale nevadí... "Tak nyní se na jednu otázku můžeš zeptat Ty milovníku...ptej se moudře." |
| |
| Mračení a úšklebků kolem mě si nevšímám, jen se trochu usměju a sednu si. Na kolenou mám pořád loutnu a nepřítomně brnkám a usmívám se, když přemýšlím o své otázce. Otevřu pusu a nadechnu se, pak se můj doteď zamyšlený pohled stočí k neznámému. "Zdá se, že nás všechny znáte, těžko říct odkud, ale na to se neptám, naivně doufám, že alespoň já jsem v kraji trošku známý. Chováte se jako velký pán a mluvíte o vyšší moci, přesto ale zřejmě nemá ta vyšší moc dost síly na to, aby udělala to, co chcete od nás. Neptám se proč." promluvím zamyšleně a dávám si pozor, aby nic z toho co řeknu nevyznělo jako otázka. "S tím, že jsme vyvolení zřejmě nic neuděláme a nejspíš nám nezbývá, než udělat, co se od nás chce. Moje otázka zní: Co přesně bychom měli udělat pro splnění našeho úkolu?" |
| |
| Muž se jen labužnicky hladí po břiše a má roztáhlé nohy, občas usrkne piva a otře si pěnu od úst...když Čepír domluví jen se usměje... "Hmm...zajímavé...no otázka je otázka...pro splnění Vašeho úkolu musíte srazit Temného pána na kolena...jak to uděláte a jestli se Vám to povede je na Vás." Nakonec se zase usměje a pokývne Nynian... "Nyní Ty..." |
| |
| Jenom na jednu, také bych se na to mohla vykašlat, jít domů a nemít žádné otázky, že ano?, na chvíli se objeví mírné zamračaní, avšak všichni to zamítnete pod dojmem, že se vám to zdálo. Zase se usmívám, mile a přátelsky. Na chvíli se prohlédnu všechny kolem našeho stolu, jak poměrně dobře vypadající dámy, což je poměrně překvapivé, že vyšší moc vybírala tak hezky a divné pány, vyšší moc asi nevybírala nejlépe. |
| |
| Zamračím se a je vidět, že mě odpověď neuspokojila. Mnohem radši bych se dozvěděl to "jak". Můj pohled pomalu klouže po všech shromážděných a já dál nepřítomně drnkám na struny. |
| |
| Když vidím mužovo pohrdavé jednání můj úsměv se rozšiřuje - za chvíli mám na tváři téměř zlomyslný výraz. Jenže jak se zdá - moje škodolibost se soustřeďuje jen na muže. Když vyzve mě - jen se na něj nádherně usměji. ,,A co za to bude?" - zeptám se na rovinu. ,,Myslím - že o záchranu světa a nehynoucí slávu tu nikdo moc nestojí a jestli ano - já vím - že za to si nikdo chleba nekoupí." - rozhlédnu se kolem a na tváři mi stále pohrává zvláštní úsměv. Vůbec se mi nelíbí hra na Pana - já vím všechno - ale neřeknu vám nic. Podívám se do mužových oči - zelená barva těch mých se právě teď leskne téměř smaragdově. Chci získat převahu - nemůžu si pomoct. ..No tak uhni - jsem silnější - uhni pohledem !!... - maličko přimhouřím oči. |
| |
| Muž se pořád ututleně usmívá...a otázce Ninian se začne smát na celé kolo... "Tak na tuhle otázku sem čekal děvče..." Nakonec se směje tak až se začne zakuckávat a musí se zvednout a pořádně se nadechnout aby mohl zase v klidu a pořádku mluvit... "Tak čeká Vás krásnej život...každý dostanete to co si budete přát..." S tím se zase usadí na židli a jen s jemností v hlase dodá... "Tedy aspoň ten kdo přežije."¨ Poté je se svojí odpovědí spokojen a znovu si prohlíží Vás všechny a vybírá si... "Tak třeba teď ten elf..." S tím kouká na Asaktana... |
| |
| To co si budeme přát? Za jakou cenu? Za smrt ... takhle si zahrávat, mě se můj život líbí a teď ho riskovat pro nějakou vyšší moc, vždy» tady s těma nevydřžím ani týden. Muž, který nád zodpovídá otázky je mi čím dál nejnepříjmnější, ale jako kdyby mi skoro nic nevadilo. Usmívám se. |
| |
| Obrátím oči někam ke stropu. U všech čertů - to je blb - ta vyšší moc si taky mohla najít lepšího posla - jestli tenhle člověk dokáže někoho přesvědčit - tak jsem Jeho výsost král Utři nos - vládce nad všemi a hlava pomazaná. - pomyslím si - když mi muž odpoví. ,,Teď by mě ještě zajímalo co se stane - když se někdo z nás rozhodne nejít. " - zabručím polohlasně sama pro sebe. Pokrčím rameny a nasadím neutrální výraz. Kdy asi ta šaškárna skončí? |
| |
| Pomalu se nakloním k Ninian. "Tomu, kdo nepůjde, vyšší moc pohrozí prstem a vynadá, že podvádí." odpovím taktéž polohlasem a usměju se. Muž, který o sobě tvrdí, že je poslem oné Vyšší moci je mi krajně nesympatický už jen svým pánovitým chováním. Vsadím se, že za něj nakonec budeme ještě muset zaplatit útratu. prolétne mi hlavou. Najednou mi pod rukou asi uprostřed krku loutny praskne nejtenčí struna a jak proletí kolem, bolestivě švihne posla přes koleno. Nasadím ublížený výraz a nejprve se podívám na loutnu, jestli je v pořádku a pak teprv na posla. "Promiňte." zamumlám, ale nezdá se, že by mě jeho zdraví tížilo. Položím si nástroj na kolena, z torny vytáhnu smotanou novou strunu a začnu jí napínat. A pak jí pochopitelně ještě naladím. Samozřejmě, že struny nepraskají jen tak sami a že jsem to udělal schválně, ale to nemá šanci poznat nikdo, kdo nemá s hudebními nástroji aspoň takovou zkušenost jako já. |
| |
| Zasměji se a pobaveně se podívám na Čepíra „Jasně…“ po chvíli se podívám zpět na muže jenž mluví o vyšší moci „Kde berete jistotu že se chceme usadit? A žít podle nějakýho předpisu v nějaký snobárně- já mám všechno co potřebuju: meč, kuši…. šípy a koně… mám navíc pocit pane že jestli neřeknete pro změnu něco chytrého tak s váma ani nikdo nikam nepůjde ani se nebudeme namáhat vstávat od stolu“ řeknu Ach bože…. Tohle je opravdu jako časová smyčka…. Kolikrát už jsme tohle zažila?kolikrát už jsem se setkala s tajemným člověkem co mluvil o světě který ani neexistuje…. Možná je to jen tichý blázen a nebo taky ne a pěkně nám to zavaří nad myšlenkami co mi běží hlavou se nejde než zasmát. Po chvíli se napiji a čekám co ta banda se kterou tady sedím vymyslí. |
| |
| KDyž muž vidí Vaše nervózní pohledy a zřejmě i naštvané a to velmi jen se lehce stáhne do sebe...a když ho ještě švihne Čepírova struna tak jen vyjekne a začne si třít nohu do které byl švihnut...nakonec tomu zasadí Zenoia finální úder...Muž se před Vámi najednou začne měnit v malé asi 10-ti leté děcko s blonďatými vlasy, modrýma kukadlama a malou hubenou postavou, najednou vypadá tak ublíženě a bezbraně...Když promluví jeho hlas je pisklavý a vystrašený. "Tak dobře, promiňte...jen mě baví si tak trochu hrát, to víte, tam nahoře žádná zábava není..." Při slovech "tam nahoře" ukáže prstíkem ke stropu a lehce se u toho zakření. "Tak já vám tedy povím všechno...začalo to asi před půl rokem co jsme zaznamenaly první náznaky nějaké černé magie v okolí Affrenského lesa...nepodařilo se nám však blíže určit kde přesně, jde o to, že tam nahoře se již dávno rozhodli nepomáhat bytostem na tomto světě ale tohle nenechají jen tak ale nechtějí zasáhnout sami...proto si vybrali Vás...proč ale zrovna Vás to nevim, spíš to vypadá, že v každém z Vás dřímá osobité kouzlo a asi se jim zamlouváte...abyste porazily Temného pána tak budete muset nejdřív najít a zabít sedm mýtických hadů...přesněji řečeno...Ohnivého hada, Měsíčního hada, Zemního hada, Zlatého hada, Vodního hada, Vzdušného hada a nakonec i samotného nejstrašnějšího hada který se jmenuje Pán času...až je všechny zabijete tak Temný pán příde o nejdůležitější část své moci...a bude zranitelnější...to je asi tak všechno, poradím Vám jediné co Vím, že Zemní had se skrývá severozápadně odsud, asi dva dny cesty, na jednom ostrůvku uprostřed Lemarova jezera." S tím se napije piva a ušklíbne se... "Tak a to je asi všechno...jinak bychom Vás chtěli porposit abyste to zkusily...můžete si pak každý přát jedno přání které Vám bude splněno...bohužel víc nabídnout nemůžeme...takže pokud mě omluvíte mám ještě něco na práci." S tím do sebe ten desetiletý klučina kopne zbytek piva a najednou bezeslova rozloučení se rozplyne...jako by tu ani nebyl...ještě však odněkud z prostoru najednou vykoukne ruka s nůžkama a během chvíle která snad ani nejde postřehnout Čepírovi na loutně praskne struna, pak už jen slyšíte škodolibý dětský smích a nakonec úplné ticho, vlastně en v hospodě se za závěsem baví mnoho mužů i piva. |
| |
| Když vidím jak se ten "chytrý" muž proměnil v desetiletého spradka, trochu mě to překvapí, překvapí ... spíše přímo ohromí. Chápu proč byl přímo tak stupidní. O můj bože, malý fracek, který si nenajde lepší zábavu? Sedm hadů a nějaký Temný pán, co tam mám jako dělal? Nechat se uštknout hadem aby ten zbytek ho zatím zabil. Velice vtipné. Úsměv na tváři mi zmití, už je v ní vidět pouze zamyšlení. |
| |
| Když se muž začne měnit na dítě jen prudce vstanu ze židle a tasím bastadr, připraven k obraně, když vidím v co se změnil schovám meč a klidně se posadím a vyslechnu jeho slova, když zmizí rozhlédnu se po ostatních. Kdo do toho jde semnou ? a dívám se kdo první promluví. |
| |
| Nevěříčně se podívám na toho barbara, chápu že barbaři moc rozumu nepobrali, ani se mu nedivím, být silným barbarem jako on a nemít nic na práci vydala bych se tam, ale v moji situaci? Zbytečné, nic od žádné vyšší moci nechci, jedno přání ... to jsem zvědavá jestli by nám ho vůbec splnili, možná máme osobité kouzlo, ale to je proti hadovy na nic. Podívám se na zbytek dívek a žen u stolu. Začnu trochu váhat. To je ale hloupost, od malička jezdili na koni a stříleli z kuší, za tím co já se učila etiketě. |
| |
| Když ke mně Čepír promluví - nevydržím a vyprsknu smíchy - protože stejný názor mám i já. Žádné řeči o vyšší síle nás přeci nemůžou ohrozit. - pomyslím si - podívám se Čepírovi do očí a spiklenecky na něj mrknu. Scéna se strunou vyvolá na mé tváři další úsměv. No alespoň - že nejsem sama komu tenhle hlupák vadí. Po tak rychlé proměně - jakou muž předvede - zůstanu sedět s mírně otevřenými ústy. Pak ale rychle zavrtím hlavou. ,,Hezké...tak alespoň něco umí." - utrousím sarkasticky. Poslouchám jeho slovo a vážně si nejsem jistá - jestli tahle ,,prácička" bude pro mě. Nakrčím čelo. Po té co zmizí - si oddechnu. No nádhera - to se jako máme n... - moje myšlenky přeruší barbarova slova - podívám se na něj zkoumavým pohledem. ,,No jasně - kdo se přidá?...Kdo má chu» probojovávat se lesem hadů a nakonec zabít samotnou Temnotu?..Kdo má chu» nasadit život kvůli jednomu přání?! Navíc dost pochybuju - že ho vážně splní - a i kdyby tenhle vtipálek ho určitě nesplní podle našich představ - ale tak aby se co nejvíc pobavil ...Přejte si mít u sebe stále dost peněz a on z vás udělá...pokladničku - přejte si být š»astný do konce života a on vám při troše štěstí změní jen příjmení..." - řeknu a sarkasmus ze mě přímo čiší - nakonec se ušklíbnu. ,,Stojí nám to za to?" - zeptám se a prohlédnu si vás jednoho po druhém. |
| |
| Vyšší moc si mě vybrala abych pro ni splnil poslání. Já to udělám, protože kdybych dnes couvl připadal bych si jako zbabělec po zbytek života a otcův meč by mě pálil v ruce jako žhyvý uhlík. pronesu svůj názor a čekám jestli se ke mě někdo přidá nebo půjdu sám. |
| |
| ,, Nestojí. ", spíše špitnu pro sebe, dívka s rudými vlasy je mi sympatická, snad je i normální. Hlavně, že to věděl nějaký malý chlapec ... vyšší moc si z nás střílí a jestli to nejsou blázni tak ví, že půlka nepůjde., trochu se ušklíbnu na barbara, hned se ale usměji. |
| |
| Když muž, přeměněný v dítě mluví o splněných přáních, zavrtím hlavou. kdo ví, jestli by je splnili? Po nedlouhém proslovu barbara se podívám kolem sebe. Vypadá to, že nikdo se netváří moc nadšeně. Ponořím se do své mysli. Proč bych to dělala? Nikdo mě k tomu nemůže přinutit. Stejně nevím, proč si vybrali mě. Bojovat umím, to ano, ale stejně celý život pomáhám ženám s vařením či praním. Koho bych mohla jako bojovnice zajímat? Rozhlédnu se znovu po ostatních. Stále se nikdo krom barbara netváří nadšeně. Koutkem oka se zadívám na Askatana. Co asi udělá ten? A co ostatní? No, počkám si na jejich rozhodnutí. |
| |
| Podívám se na Irtu „Já každopádně půjdu….. máš koně?Pakliže se už nikdo nepřidá měli bychom vyrazit….. není času na zbyt a já nerada ztrácím by» jen sebemenší vzácnou chvíli“ řeknu kopnu do sebe zbytek piva a rozhlédnu se po ostatních Ani jsme nečekala že půjdete všichni vy kašpaři…. a ta nána by si ještě někde zatrhla nehet pomyslím si a ironicky se podívám na Roslianu |
| |
| Čím víc poslouchám rozhovor lidí kolem mě,tím víc přestávám věřit svým uším a dokonce možná i očím. Bože jestli do tohoto pudu nezabije mě žádná z těch bestii,ale spíš sebranka lidí kolem mě.Ten chlap co nám to tu vykládá asi nemá taky všech pět pohromadě,stejně jako tak takzvaná "vyšší moc",cokoliv,můžem si přát cokoliv,takže třeba vládu nad celým světem,miliardu vojáků,chcou se zbavit temnoty,aby si jinou vytvořili?Kdyby tu byl někdo s pokřivenou myslí mohl by je zničit.Toto je šílené. "Ehm...pokud někdo touží po smrti stačí skočit z útesů,hodit si mašli nebo něco podobného. No pak říkáte jaké koliv přání...to je nám ale nanic když nebudou mít všichni koně a zásoby na cestu,takže by bylo dobré opatřit z vaší štědré podpory aspoň toto. A za třetí dnes nikam rozhodně nejedu,od svítání sem na cestě a sem docela unavenej,takže teď se du vyspat a myslím že to budete potřebovat všichni podle toho co sem slyšel budem rádi když pak vůbec usnem." VLožím se taky trochu do porbíhajícího rozhovoru. |
| |
| Pootočím se na Rodika když slyším jeho řeči o spaní jen přikývnu „Ano- jak myslíš…. jen tedy než všichni půjdete spát chci říct že já nespím…. nikdy- takže když byste někdo měl problém jako já ráda vás uvítám jako společnost v mém pokoji“ řeknu- moje řeč je stejně chladná jako vždycky. V očích ani hlase jediná známka po emocích. Vstanu a nasadím si na sebe všechny zbraně které jsem si odložila vedle sebe. Pak už jen mrknu na hostinského,vezmu si od něj klíče a odejdu do pokoje. |
| |
| Kdož bude procházet okolo hostinského jen se úslužně každému z Vás ukloní a předá Vám klíče se slovy... "Vše je zaplaceno a ve stájích za hospodou máte připraveni všichni Ty koně co jste si přály..." Pak vždy zmizí dozadu než přijde další z Vás pro klíče od pokoje. Ti lidé co jsou ještě v hospodě po Vás koukají zajímavým pohledem. |
| |
| U hostinského se zastavím a ukážu ven "Mám svého koně- doufám že mi zařídíte aby byl zítra připraven.... ten kuň je všechno co mám tak si dejte záležet prosím" řeknu pak se už nezastavuji a vejdu rovnou do pokoje |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro "Ano paní jístě paní...kdybyste si přála tak Vám na pokoj...tedy slyšel sem, že nespíte tak kdybyste chtěla....no mohu Vám na pokoj poslat pánskou společnost...." |
| |
| Pohled střídám z jednoho na druhého, podle toho jak mluví a ústa vždy zkřivým do udiveného úšklebku. To je mi ale družina, jestli s tímhle někam budeme muset jít, tak mě asi odvezou dřív, než vůbec stihnu něco vykonat. pomyslím si a na mužovu odpověd se jen tiše uchechtnu. Blázen, jestli tohle je posel té ,,Vyšší moci,, tak to balím dřív než mi vůbec oznámí, co dostaneme za splaněný úkol.......... poté povytáhnu obočí Všechno co si budeme přát? znouv se uchechtnu.... Jj...takže to by bylo......ehm.....aby nikdy nebyla zima, abych se stala královnou..........ehm.......ještě něco? řeknu si v duchu tentokrát ironicky... Starý, pošetilý blázen to je nic víc......... odrknu si tentokrát, když si všimnu, že muži s loutnou vystřelila struna. Začnu se smát, ale ne nahlas, nýbrž do kroužkové košile Rodika. ALe když se promění v dítě, udiveně se trochu odtáhnu a překvapená se koukám po ostatních, jak na to reagují. ,,tak takhle to je..." unikne mi z úst a poté už jen poslouchám jeho příběh.. Hady? Ty jsem měla vždycky ráda.... trochu zklamaně se ušklíbnu a když skončí svůj proslov, zapřemýšlím...... ,,je sice pravděpodobné, že nám nesplní naše přání, ale pořád lepší než trčet někde v hospodě a nudit se k smrti......." I když se člověk s těmihle dříve zblázní.... to už raději neřeknu, nebudu si přidělávat patřičné potíže |
| |
| soukromá zpráva od Zenoia pro "Určitě to ráda využiju- děkuju vám" odpovím a teď už opravdu zmyzím v místnosti mého pokoje |
| |
| Nikdo z lidí se netváří moc nadšeně, ale já jsem ráda hlavně za to, že mám vůbec kde přespat. proto se zvednu a vezmu si od hostinského jeden z klíčů. Mezitím k němu utrousím: "je jedno, který dostanu nebo to je taky přiděleno vyšší mocí?" V mém hlase není cítit ani ironie či posměch, jen částečná únava. Pak si vzpomenu i na koně venku. "A můžete mi říct, co za koně to je?" Nikdo z přítomných nemůže poznat, jestli se chystám jít za tím úkolem nebo ne.- Prostě se jen nevázaně bavím s hostinským a ostatních, kteří si očividně myslí o každím druhém to nejhorší, si prostě nevšímám. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro "Ahoj...posílá mě za tebou hostinskej, že prej si chtěla nějakou společnost." Na sobě má kožené kalhoty a rozepnutou vestu, jeho tělové a břišní svalstvo e krásně tvarované. V ruce nese elské víno, mimochodem jedno z nejlepších, a dvě skleničky. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro "To je jedno s těma pokojema a máte tam krásný araby...ještě jsem neviděl hezčí zvíře..." |
| |
| soukromá zpráva od Zenoia pro Hned jak uvidím v jeho ruce víno zajásám „Skvělé- víno….. super…. to jsem potřebovala“ odpovím a posadím se na postel „Sedni si…..a pověz mi třeba jestli tě takhle pan hostinský posílá často na pokoje“ |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro "Ne neposílá mne pořád...jen za vybranými slečnami...a taky za hezkými jak se tak dívám na tebe, jsi nejhezčí za kterou mě doposud poslal." Je vidět, že muž již nějakou zkušenost má... |
| |
| soukromá zpráva od Zenoia pro Sundám si kuši a toulec na šípy ze zad a odepnu si meč pak si sundám i lehkou zbroj a zůstanu jen v tričku a kalhotách. Moje oblečení dokonale odhaluje perfektní postavu a pevná ňadra. Napiju se vína a posadím se na zpět „A povíš mi a co s těma ženama děláš?… třeba se s nima i miluješ když chtějí?“ ptám se |
| |
| Muž si sundá vestu a odhalí svou mužnou hruď... Lehce tě pohladí po tváři... "Ano i se s nima miluju když chtějí....některá si chce povídat jiná je divoká, jiná něžná...pokaždé něco jiného..." |
| |
| soukromá zpráva od Zenoia pro "Mužem si povídat a hladit se když budeš chtít" má odpověď je velmi vyzívavá a v mých ustech zkončí další sklenka |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro "Máš nádherný prsa...a copak bys chtěla vědět?" |
| |
| soukromá zpráva od Zenoia pro ale ještě se mi asi nechce všechno vyhrocovat a mít sex pootevřu oči "Řekni mi jak se jmenuješ" moje ruka sjede na tvoje stehno a pomalu tě hladí |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro Trochu roztáhnu nohy a víc se k tobě natočim, moje druhá ruka přistane také na tvém stehně a začne po vnitřní straně pomalu jezdit, druhá ruka ti jemně mačká prsa... |
| |
| soukromá zpráva od Zenoia pro Trošku se od tebe odsunu a naleju si víno "Možná by si měl víc pít Deryle..... noc je ještě mladá a netřeba všechno odbít na začátku" po těchto slovech se k tobě nakloním a políbím tě na rty pak si sednu zpět na místo kde jsme seděla a popíjím |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro Dopiji víno a také si naleju další skleničku ze které se hned taky napiju... "Tohle víno je vynikající." Tvůj polibek na rty opětuju a zapojím i jazyk... Pak odložím skleničkku a kleknu si za tebe, začnu masírovat tvoje ramena, jemnýma dotykama ti je přejíždim. |
| |
| soukromá zpráva od Zenoia pro moje oči jsou opět přivřené a já slastně vrním "Ježiš chlape..... to je tak přijemný.... tohle bych potřebovala na tý cestě" řeknu tiše a napiju se vína. Otočím se na tebe a začnu tě dlouze líbat. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro Mé rty se přitisknou k tvým a jazyk vyjde vstříc tvým rtům a jazýčku, moje ruce zajedou energicky na tvoje prsa a začnou je lehce masírovat, kalhoty mám podivně napnuté... |
| |
| Chvíli tam sedím a poslouchám názory ostatních, pak se zvednu s nesouhlasným zakýváním hlavou, vezmu do ruky svůj meč a jdu za hostinským pro klíč od svého pokoje. Raši se s ním ani nebavím, protože na to už nemám dnes náladu. Co je to za lidi, všichni se bojí a vykrucují se jak ti hadi. Kdyby v nich byl kousek hrdosti a cti tak jdou do toho bez řečí. Aspon ta jedna zenska se neboji a vejdu do pokoje, kde jeste nez půjdu spát cvičím a posiluju. |
| |
| Večer ubíhá velmi rychle a noc nastává, probíhá v poklidu a» jste kde jste a děláte cokoliv. Ráno je krásné avšak trochu chladné, vzbudí Vás sýkorka která si hlasitěji a hlasitějí prozpěvuje u vašich oken a přelétá z jednoho na druhý jako by to snad měla v úmyslu Vás vzbudit. Z dola se k Vám line krásná vůně chytsané snídaně která podle se skládá z teplého čaje a nějaké té buchty či koláče... |
| |
| Ráno přeruší mé hlasité chrápání jemný hlásek nějaký divný pták. Vstanu a asi půl hodinky si pocvičím abych se udržel ve formě. Při trénování s mečem omylem udělám " malý " šrám na skříni. Sejdu dolů a cestou mě pořád vnose dráždí nějaký zápach asi nějaký místní druh chleba, snad to půjde jíst pomyslím si a hlavou se mi honí myšlenky na uzené. Sejdu dolů a zamířím přímo k hostinskému Co tu máš pro nás dobrého k jídlu ? zkusím jestli dostanem zadarmo i jídlo. |
| |
| Kdož sejdete dolů uvidíte jak hostinský pilně nosí na stůl domácí buchty a teplý čaj, je v evidentně dobré náladě a tak každého pozdraví s velkolepou úklonou...Když sejde Irty a zeptá se na jídlo hostinskej se jen usměje. "Máme vynikající buchty...maso máte sebou na cestu." |
| |
| Jen se udiveně podívám co to nese na stůl. Buchty co to je ? Dostanu k tomu aspon cibuli, nebo nebo sýr ? zeptám se, protože mě představa suchého pečiva moc neláká. Buchty, podle zápachu to nubede sladké. fůůj |
| |
| Když mi hostinský odpoví, spokojím se s tím a odejdu do pokoje, od nějž jsem obdržela klíč. Stále přemýšlím o nabídce, kterou jsme dostali. Díky tomu toho moc nenaspím, ale nakonec si naštěstí udělám v hlavě jasno, a tak nad ránem upadám do hlubokého bezesného spánku. Ráno mne probudí nějaký pták sedící na stromě venku. Otevřu obě oči a chvilku se jen tak dívám do stropu. Pak si uvědomím, kde jsem a co tu dělám, a tak rychle vstanu, obleču si své šedé šaty a vydávám se dolů na snídani. Automaticky zamířím do salónku, kde jsme seděli včera. "Dobré ráno přeji všem" Pronesu s úsměvem k těm, kdož jsou přítomni. Podívám se, co za jídlo nosí hostinský na stůl a když vidím, že jsou to buchty, opět mi tvář rozjasní milý úsměv a sednu si ke stolu. Nepouštím se však do jídla, ale čekám na ostatní. |
| |
| Večer se bezeslov odeberu k pultu, vezmu si klíč, ještě se na něj usměji. ,, Nezapomeňte na mého koně, bílý hřebec. ", poté vyjdu schody a uložím se ve svém pokoji ke spánku. Ještě předtím si zkontroluji věci, náhradní oblečení a hlavně mou dýku, kterou si dám pod polštář. Zamknu dveře. Ráno mě probudí symfonie sýkorky, pořád ještě trochu unaveně se převalím na druhý bok. Nakonec vstanu a obléknu se do stejných šatů jako jsem měla včera. Vlasy si sepnu stříbrnou sponou ve tvaru motýla jemně zdobenou rubíny. Poté sejdu dolů. Krásně to tu, ale voní., pomyslím si. U nás na dvoře to zase takové není., s úsměvem si sednu k jednomu ze stolů. Maso na cestu? Ten hostinský si snad myslí, že tam pojedu? Ani nápad., nasnídám se, horký čaj mě vzbudí a voňavé buchty jsou tak dobré. Jakmile se nasnídám dojdu k pultu. ,, Mohu se zeptat kde je můj kůň? ", špitnu k hostinskému s úsměvem, cestou si ještě přihodím do plátěného ubrousku dvě buchty na cestu, které schovám. |
| |
| Hostinský začne utírat pult utěrkou co měl celou dobu na pravém rameni a otázce Irtyho se od srdce zasměje... "Ne, ne....to jsou buchty, domácí...výborsné povidlové a tvarohové...budou Vám chutnat." Pak se dá i do leštění sklenic, pochopitelně jak jinak než tou stejnou utěrkou co utíral stoly. Když na něj promluví Roslianna trochu sebou trhne, zřejmě se do leštení moc zabral. "Váš kůň je v místní stáji...nebojte se slečno je o něj dobře postaráno, dejte si zatím něco k jídlu." Pak odejde někam dozadu... |
| |
| Pomalu scházím ze schodů, můj skromný majetek zabalený do torny a na rameni opět loutnu. Dvě ze strun vypadají mnohem méně ohmatané, než ty ostatní, očividně mi struny nepraskají příliš často. Jak scházím dolů, hlasitě zívnu a zakryji si ústa rukou. Usednu ke stolu, usměju se na Irtyho, ale hlavně na Fleu s Roslianou. "Dobré ráno. Hm...nevím jak vy, ale nakonec asi půjdu. Kdyby nic jiného, cestování mi neublíží a s trochou štěstí z toho bude alespoň dobrý námět na píseň. Tak mě napadlo, když už spolu asi budeme cestovat, že jsem se zatím ani nepředstavil. Jsem Čepír. Čepír z Lučiny." řeknu a mezi řečí se pousmívám. Jakmile domluvím, přitáhnu si k sobě buchty a z jedné pořádně ukousnu. |
| |
| Otevřu oči a první co uvidím je skřín, jenž stojí vedle postele. Hluboce zívnu a rukou nahmatám Rodikuvu dlan na mém bříšku. Jemně ji odsunu, vstanu z postele a zamířím k oknu. Ještě před tím, než okno stačím otevřít, znouv hluboce zívnu a práthnu si všecny ztuhlé svaly. Lásko....vstávej řeknu milým hlasem, otevřu okno a nadechnu se čerstvého vzduchu. Vnímám při tom sluneční paprsky a chladný ranní vánek. Měli bychom jít na snídani, cítím její vůni až sem... podotknu a přesvědčena, že ji Rodik taktéž cítí dojdu k židli a začnu se svlíkat z noční košile. Nejprve si obleču kalhoty, které sepnu koženým páskem se zvláštními ornamenty a poté korzet.... Ehm......miláčku? Nechceš mi pomoct? na tváři nadhodím nevinný výraz a otočím hlavu k Rodikovi. Znovu se usměji a mezitím, co mi nezavázaný korzet jen tak volně visí na mých nadrech, přivážu si svou šavli k opasku a vlasy svážu do svého obvyklého účesu, tedy drdolu. |
| |
| Povidlové, tvarohové ? podivím se slovům hospodského a nedůvěřivě se dívám na pečivo. Když přijde čepír hodím po něm pohledem. Když pak řekne že jde taky hodím na něj trochu udivenější výraz. Já su Irty po babičce. řeknu své jméno ostatním i s krátkým vysvětlením jeho vzniku. Sednu si a vezmu do ruky buchtu, půlku si utrhnu a strčím do - úst - spolku a hned to trochu naštvaně ohodnotím slovy Co to je ? šak je to sladké, toho se mám nažrat ? |
| |
| JEště se zavřenýma očima zasténám nad dalším ránem,překulím se na záda a pomalu rozevřu slepené oči. Zamžourám do světla pronikající oknem do místnosti,dleněmi si pro mnu oči a unaveně promluvím. "Dobré ráno drahá." Již do jisté míry probuzen se posadím na postel natáhnu si kalhoty a přehodím přes sebe košili.Na Nallina slova o korzesu reaguji z prvu lehkým cukem rtů do úsměvu a následovně slovy: "Ale zajisté drahá...a moc rád...ale nemysli si že ti ten nevinný výraz sbaštím..." Spěšně vstanu z postele a nabosi se vydám ke stojící dívce.LEhce uchopím šňůrky do rukou a dlouhodobě nacvičenou silou korzet utáhnu tak aby neškrtil,ale nebyl ani moc volný. Lehce políbím Nellu na tvář a uchopím ji za ruku. "Tak pudem na tu snídani,pokud nehodláš držet dietu...teda až se dooblíkám..." Pomalu pustím dívčinu ruku a dojdu zpět k posteli. Přes košili přehodím kroužkovou zbroj a lehkou koženou vestu.NA záda si připnu dlouhý jeden a půl ruční meč,který se mi houpe nad pravým ramenem a k pasu tesák. Poté se sehnu k zemi a na nohy si natáhnu vysoké jezdeské boty.Do jedné ruky pak chytnu,jak můj tak nellin vak,přes stejnou ruku si přehodím pláš». "Tak můžem vyrazit..." Promluvím s úsměvem,jemuž předchází ještě poslední rychlá kontrola věcí. |
| |
| Čepíra pozdravím s úsměvem a trošku zavzpomínám: "Vy jste hrál na mandolínu tam, na návsi u studny, že? Pravda, do těchto končin se bard zatoulá málokdy..." A zasněně se podívám na vzácný hudební nástroj. Potom se otočím na Irtyho a při pohledu na jeho stravování nevím, zda se mám pohoršit či smát. "Ach ano, také jsem se ještě nepředstavila. Jsem Flea, místní...hm... starousedlík." Dodám, když najdu správná slova a s chutí se zakousnu do jedné z buchet, které leží přede mnou. Mezitím v duchu hodnotím muže, jenž sedí u stolu se mnou a při tom se je nepokrytě prohlížím. |
| |
| ,, Díky. ", řeknu hostinskému. Otočím se k pultu zády. Poté se ještě jednou rozhlédnu, jako bych na chvíli váhala co dělat, včera jsem se však už rozmyslela. Očkem se podívám na Čepíra. Místní stáji? To by mě tam měl někdo doprovést, cožpak se v téhle díře vyznám?, ladným krokem se vydám k stolu, kde sedí ten bard. Usměji se. ,, Rozhodla jsem se nejet, asi to tu znáte lépe, nemohl byste mi říci, kde je místní stáj? ", opět se usměji a nepatrně pohodím vlasy. Snad mě ten hlupák i doprovodí. |
| |
| Když mi Rodik šněruje korzet, držím se zlehka na břichu, a pravidelně dýchám, abych jej mohla popřípadně upozornit na to, kdy má trochu povolit. Ale i přesto vím, že se tohle nestane, jelikož má Rodik v tomhle dlouholetou praxi. Jakmile skončí, ještě si přes sebe přehodím plášt a veznu věci, které jsem nepobrala, zamknu pokoj a společně s ním sejdeme schody dolů za ostatními. ,,Dobré ráno..." popřeji všem a zamířím k nějakému prázdnému stolu, pokud nás ovšem neposadí znovu k velkému co je za závěsem. Usednu na židli. Takhle po ránu vypadám mnohem lépe než včera večer, jelikož už nejsem ospalá. Tamvě hnědé vlasy mám sepnuté do drdolu, tím se mi odhaluje můj štíhlý krk. Šedé oči směřují jen na jediné místo a to na ruce Rodika. Přes stažený tmavě fialov korzet mám černý plášt a víc nejde vidět. ještě jednou hluboce zívnu a tentokrát se zadívám Rodiovi do očí. ,,Doufám, že snídaně bude podle příjemné vůně stejně dobrá" podotknu potichoučku.... ,,Mám docela hlad....." |
| |
| Když sejdem ze schodů do lokálu i já pozdravím jak se po ránu sluší a pak zamířím s Nellou ke stolu. Uchopím Nellu za ruku,usměji se na ni,vak položím vedle sebe a pláš« přehodím přes volnou židli vedle mě. "Ano,mám taky hlad...a jestli rychle něco nesním tak pudu ven ulovit nějkýho vesničana." Promluvím s úsměvem,pak začnu pohledem hledat hostinckého a když se mi to povede,lehce zvýšeným hlasem zvolám: "Pane hostinský,dali bychom si snídani...jeli to možné..." |
| |
| Ze zadu se ozve nevzrušený hlas zřejmě zajímající se něčím jiným. "Vždy» je snídaně na stole...máte tam ty buchty." Pak již jen slyšíte nesrozumitelné mumlání a brblání. |
| |
| Nedůvěřivě sleduju jak se všichni cpou buchtama Fůj jak to možou jest Zajdu za hostinským s jednoduchou otázkou Máte něco čeho bych se najedl i já ? zaplatím Jestli mě budou cpát buchtama tak se jim tu pozvracím jak na oslavě narozenin mého otce. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro "No jestli chcete pane tak si támhle můžete odkrojit kus šunky a vzít si k tomu chleba...ten je v tej skříňce pod tím." Ukáže na pult kde je vystavena flákota šunky a pod ní malá skříň. |
| |
| soukromá zpráva od Irty Naura pro odpovím radostně a už se mi sbíhají sliny na šunku. a připravím si snídani podle svých představ a chutí. že buchty pomyslím si posměšně |
| |
| S buchtou na půl cesty k puse se zarazím a usměju na Fleu. Vypadám trochu směšně s nacpanými tvářemi, ale možná je to účel. Dožvíkám, polknu a zbytek buchty odložím na talíř. "Já se toulám všude. Mám takový pošetilý sen vidět všechna místa na tomhle světě a každý den zažít něco nového a úžasného. I když docela se to daří." řeknu Flee a pak stočím pohled k mandolíně, protože vidím, že Fleu zaujala. Vezmu jí do rukou a podám přes stůl. "Tenhle nástroj pochází z Hvozdiny a je z dřeva vzácného červeného dubu. Dala mi jí jedna má bývalá přítelkyně, hraničářka, která se mnou nějaký čas cestovala. Museli jsme se rozloučit, když se rozhodla stát druidkou." vyprávím a s lehce zasněným pohledem se usměji na Fleu. Je mi docela sympatická. |
| |
| Sejdu ze schodů a prohlédnu si všechny ,,zachránce světa". Panečku to je sestava. - usměji se trpce. Pohodím vlasy - jazykem si přejedu plné rty a vydám se také posnídat. ,,Dobré ránko." - pozdravím ostatní s přátelským úsměvem. Posadím se a strčím si vlasy za ucho - takže odhalím své mírně špičaté uši - zdá se - že někdo z mých předků byl elf. S chutí se pustím do buchet. ,,Bylo mi ctí vás poznat - ale nepojedu s vámi - dost pochybuju - že je to výprava za záchranou světa a že bude nějaká odměna." - řeknu - když spolknu poslední sousto. Přidám nový okouzlující úsměv. To tak - vy blázni si možná myslíte - že něco získáte - někoho zachráníte - ale jste jen banda tupých ubožáků - co jdou kam se jim řekne....jste jako ovce! ,,Snad se ještě někdy potkáme." - řeknu s nadějí v hlase. Ale ne dřív než naprší a uschne. |
| |
| Uchváceně uchopím ten nádherný nástroj do rukou. Podívám se na Čepíra, jako bych žádala o jekési povolení něco zahrát. Pak se skloním zpět ke vzácnému nástroji a vybrnkám jednoduchou líbivou melodii. Na okamžik přestanu a zaposlouchám se do lébezného zvuku jemných strun. Pak se usměju a začnu hrát jakousi tesknou píseň. K tomu tiše zpívám starodávná slova... Ten, kdo snad zná ušlechtilpou a starodávnou elfí řeč, pozná, že zpívám o tom, jak vše špatné jednou skončí a opět zavládne klid a pokoj. "Auta i lómë! Aurë entuluva! " Jsou nejčastěji se opakující slova mého nápěvu. Pak se jakoby proberu z transu a podám muži zpět jeho nástroj. Jen tiše řeknu své: "Děkuji" a vrátím se zpátky ke své skoro nezačaté snídani. |
| |
| Nějak ste protáhli Vaši snídani a pomalu se slunce přehouplo přes poledne, stín je však ještě krátký takže nemůže být tolik hodin. Když tu náhle se zvenčí ozve šílenej ryk, řev a pláč dětí i žen. Je to pláč plný zmatku, strachu a bezmocnosti, pláč který jakoby se zarýval až pod kůži jako nějaká kudla co projede masem a zarazí se až o kost kde se se skřípotem pomalu otočí a zase začne skrze maso vyjíždět ven. |
| |
| Položím šunku i chleba a vyběhnu z chchyně. Když vidím, že je v hospodě klid a všichni se pod sobě jen dívají zamířím ke dveřím a vyběhnu z hospody s kopím v ruce. Co to sakra je ? |
| |
| O můj bože, co se tam zase děje? To jim vzali dvě krávy, pár koz a prasata ne? Tolik řevu, to není pro moje uši!!, s klidem v očích se vydám ke dveřím hostince. Jakmile vyběhne Irty z hostince trochu do mě žďuchne načeš já bouchnu do dveří. ,, Au, tu hlupáku bar.. ", už to ani nedopovím. Vlastně jsem to jenom tak sykla, že snad tomu nemohl nikdo rozumět. Pohladím se po pravé ruce, kousek rukávu se mi o dveře zašpinil. Za tohle mi nestojí ani celá vesnice. Vyjdu také z hostince, abych vlastně zjistila co se děje, když už mám špinavý rukáv. |
| |
| Zvědavě zvenudnu hlavu. Co to má k sakru znamenat? Ulevím si, ale jsem stále neklidný.Na čele mi naskočí tenká vráska, ohlédnu se po ostatních a vyběhnu ven, běžím rychle, bez váhání, ale jsem značně opatrný. Co to k čertu je? Snad ne nějací hnusáci, nesnáším boj, hluk a špínu. No špína by tu byla, hluk taky a ještě chybí ten boj. Sakra já mám ale den. Proč tu nemůže být čisto, klid a pěkně velká knihovna. Proč? Safra co sem já komu udělal? |
| |
| Jakmile zaslechnu takový hluk zvenčí, vytvoří se mi mezi obočím drobná vráska přemýšlení a pomalu se zvednu od dřevěného stolu. Trošku rychleji než jsem zvyklá vyjdu před skoro prázdný hostinec a zjiš»uju, co se to vlastně děje. Venku trochu kývnu na Askatana, elfa, který se se mnou včera bavil asi nejvíc, s tím, aby mi laskavě řekl, co se to tu stalo. Očekávám, že když už tu je, bude to vědět. Tak jestli by mě tohle mělo čekat i na té jejich vybájené cestě... myslela jsem, že půjdu. Stzejně mě v mé vesnici nic nedrží. Ale na druhou stranu - proč bych to dělala? Venkovní hluk mne zbavil předešlého rozhodnutí o mé nadcházející budoucnosti. |
| |
| Zrovna dojídám buchtu, když v tom uslyším řev, jekot a jiné zvuky vydávající náznak bolesti a zděšení. Nejprve mu nasloucám a až si konečně uvědomím, co by to mohlo znamenat, očima pohlédnu na svého milého a poté zpět k buchtě. Nadechnu se, buchtu strčím do pusy, jelikož mám hodně velký hlad a vyběhnu ven z hostince. Cestuou vytasím svou šavli a když už jsem venku, rozhléžém se, co se to vlastně děje. Ješě dožvýkávám při tom buchtu |
| |
| Ryk a hluk mě zprvu nechává klidným,až ledově klidným.Pomalu dojím poslední sousto buchty,polknu a opráším si ruce. Otočím se na Nellu abych se jen tak ujistil že vím co zamýšlí,když vidím jak tryskem míří ven jen hlasiě vzdychnu. No ale že to začíná pěkně tento nadmíru už předem pokaženej den.No jo no a teď abych ještě řešil něco dalšího,ovšem nemohu tam Nellu nechat samotnou,i když se o sebe umí postarat,ale i tak. TAkže mi nezbude než tam jít. Zhluboka se nadechnu a rozběhnu se ke dveřím,po cestě jen poslepu nahmatám rukou jílec meče nad ramenem a vytáhnu dlouhou zbraň. |
| |
| Mňam.. mňam.. Todle je dobrý, dokonce moc dobrý.. Dá se říct, že to nejlepší, co sem za poslední dobu jedl.. pochutnávám si na snídani, když v tom uslyším ten řev, pláč, křik.. Co se to sakra děje? zeptám se, zvednu hlavu od jídla a podívám se směrem ven, odkud je slyšet ten křik, jestli něco nezahlídnu.. Neváhám ani sekundu, popadnu svj meč a chvatně zamířím ke dveřím, abych se podíval co se to tam venku děje.. |
| |
| Zrovna se nadechuji - abych řekla nashledanou - když v tom se ozve ten křik. Co to jako má být? ...to se mi nelíbí - to se mi hrubě nelíbí. - pomyslím si a podívám se po ostatních. Když vidím - že se chystají ke spěšnému odchodu - nebo ke spěšné záchranné akci? rozhodnu se - že už tu pro mě začíná být nezdravo. Ruka mi zabloudí ke krátkému meči a přejede malé kapsičky na mých šatech. Usměji se na zbývající osazenstvo stolu a maličko se pokloním. Než by kdo řekl ,prosím nealkoholické pivo bez pěny´ stojím u okna. Snažím se zjistit - co se venku děje. |
| |
| Když vyběhnete ven před hospodu naskytně se Vám hrůzný pohled, tudle vydíte ruku, tudle vydíte nohu, ze všech vycházejí odsekané žíly a cáry masa z různých částí těl si bezvládně vysí. Všude je spousty krve, řev, pláč a všechno to vychází z jednoho jasného šílenství lidí kteří se nakonec seběhli. Je to hrůza, když přejedete pohledem odhadujete tak 10-15 mrtvých...mezi nimi jsou otcové od rodin, ženy které se staraly o domácnost, mladé dívky které měli před sebou celý život, mladí chlapci kteří byly nápomocni svým otcům, děti na které doma čekali jejich milovaní rodiče, starci jejich živtoní vzpomínky a zkušenosti mohli napomoct v životě ještě několika lidem a dětem ale vidíte snad i dvě malé ručičky a jednu malou hlavičku...ano i miminka roztrhaná někým nebo něčím, miminka které jejich matky a otcové milovali a starali se o ně v s tou největší láskou a péčí jakou můžou rodiče nabídnout. Z davu slyšíte různé výkřiky, vídíte ženy co pláčí, vídíte ženy co šílí až si trhají vlasy, vídíte ty co se snaží své roztrhaníé příbuzné znovu vzkřísit jako by to snad bylo možné. Vidíte lidi co se snaží zjistit při hrozném šílenství zjistit co se dělo a stalo. |
| |
| Přijdu k nejbližší části lidského těla a svým oštěpem ho trochu pootočím abych zjistil zda jsou na něm stopy po vlkovy, mědvědovi, nebo jiné mě známé šelmě, případně jestli je to lidská práce. Co se to tu stalo, takové jatka. |
| |
| Irty Jako první si narazil na hlavu, malinkou hlavu asi deseti letého děcka, leží tváří v zemi a tys ho pootočil obličejem k sobě. Tahle hlava byla useknütá v celku rovně, zřejmě nějaký meč. Jinak nezjistíš vůbec nic, je to neidentifikovatlný, každý je jinak rozsápaný, roztřžený, něco je i odsekané v celku rovně. Když však pootočíštu hlavu, žena která je blízko to spatří a uzří i mrtvolné a vyděšené oči toho malého chlapce, ihned se rozeběhne a začne do tebe bušit pěstmi. "Nech ho být...nech ho na pokoji." 6ena je šílená, zřejmě to bylo její dítě, nebo aspoň dítě které znala, brečí, slzy jí stékají po tvářích snad rychleji než vodopád, ve vlasech má různé lysiny, zřejmě od vytrhnutých vlasů. |
| |
| Chvíli jen tak stojím a nechám do sebe bušit, protože vidím že ta žena je úplně mimo. Pak opatrně schovám meč aby si o něj neublížila a ženu nějakým záhadným způsobem do náručí, aby sebou moc nešila a nevypadla mi na zem. Přinesu ji ke studni a do kýblu ve kterém je voda ze studny jí strčím hlavu. Po asi dvou vteřinách ji vytáhnu, posadím ji zády ke studni aby neviděla na svoje dítě a trochu ji popleskám aby se vzpamatovala. |
| |
| Irty Žena do tebe buší čím dál víc ale nakonec se ti ji povede chytit do náruče i když je to i pro muže tvé velikosti a síly dost těžký úkol jelikož svíjející a šílená žena je kolikrát horší než horda bojechtivých skřetů. Donesl si ji i ke studni a dokonce nakonec uklidnil, žena se na teb podívá. "Proč...proč já?" |
| |
| Jak uslyším hluk, vyběhnu ven s ostatními, v ruce stále kousek buchty, jinak vše nechávám uvnitř. Sotva zahlédnu scénu zkázy, kousek buchty mi vypadne z najednou necitlivých prstů a cítím, jak se mi zvedá žaludek. Ti, kdo mě pozorují, si mohou všimnout, jak se mi v očích zaleskly nepatrné slzy, které jsem ale hned mrkáním rozehnal. Okamžik nemám svým stavem daleko k histerické panice, podobně jako žena, kterou Irty právě utěšuje, ale pak se ovládnu. "Pro všechny bohy světa, kdo jen mohl tohle udělat? A proč?" zamumlám polohlasem a je slyšet, že se mi láme hlas, vztekem, zoufalstvím i strachem. |
| |
| Ještě netušíc, co se dělo za dvěřmi hostince, je rychle otevřu a strnu hrůzou. Jsem sice bojovnice, vydržímk dyž vidím před sebou useknuté hlavy svých soupeřů, ještě hůřej svých přátel, ale tohle, tohle je na mě až příliš. Jsem silná a statečná, ale věřím, že nikomu tohle nic nedělá. Snad jen bláznům, kteřá nepochopí, co se tu semlelo. Zakašlu, chytnu se dlaní na hrudi a těžce oddechuji, při tom v druhé ruce dřímám šavli. ,,Ach, bože na nebesích." zavzdychám a obličej zkroutím do znechuceného ušklebku. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu a pomalu se rozejdu dál. Při tom se mi podlamují kolena, jakobych snad byla opilá, ale vzapamatuji se. 3avlí se mírně oháním kolem sebe jak se tak rozhlížím, jestli se bude dít ještě něco dalšího, nebo je tohle pro dnešek dost. ,,Co se stalo?!" volám do davu i když nečekám žádnou odpověď. Sem tam chytnu za košili i nějaké muže co se kolem mě protáhli a optám se jich, nebo popřípadě ženy, ale většina je jich v šoku. Ještě horším, než jsem ted já. |
| |
| Klečím na jednom koleni u ženy. Vy jste přižila za to musíte být bohům vděčná. Na chvilku se zamyslím, jestli není příliš brzo ptát se ženy co viděla a slyšela, ale pak se zeptám. Viděla jste co se stalo, potřebuju to vědět, pokud mám vaše dítě pomstít. |
| |
| Když se mi naskytne hrůzostrašný pohled, vyděšeně vykřiknu, tohle jsem nikdy neviděla, vlastně jsem nikdy ani neviděla mrtvé tělo, teď vidět jich tolik najednou a přímo rozsekané to je nad mé síly. Teď je to snad opravdu poprvé kdy mi z obličeje zmizí zaručeně úsměv, v očích mám strach a nechu». Nic neříkám ihned se otočím a opřu se v hospodě o zeď. Zhluboka se nadechnu a už se radši nedívám ven. O můj bože, kdo tohle mohl udělat? Tohle je orpavdu podivná vesnička, musím rychle odjet, co nejdříve, tady už nenajdu nic. Rozhlédnu se, jestli nevidím hostinského, chtěla bych radši vyjít zadním vchodem, už nechci tu hrůzu vidět. |
| |
| Všichni kolem Vás pobíhají a řvou něco nesrozumitelného. Nella která se snaží něco dozvědět od okolo pobíhajících lidí toho moc nezaznamená. Snad jen. "Temnota....přišla....mrtvoly všude....pane bože....umřeme." Za to žena se na Irtyho prosebně podívá. "Všichni co tu jste jste prý Jedineční...prosím, musíte nás zachránit..naši ves...prosím:" Pak znovu propadne v usedavý pláč ze kterého se dá postřehnout také jen úryvky slov. "Něco mocného....rozcupovalo to děti....Vyvolení...všichni...pomoc." Pak se zhroutí k zemi do mdlob. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Když doběhnu ven a naskytne se mi ten hrůzostrašný pohled na ty zmasakrovaný těla, tak zůstanu jako přimražený k zemi hrůzou.. U všech.. Co se to.. nemůžu ze sebe dostat jediné rozumné věty.. Rozhlížím se po tom masakru, nikdy sem dřív nic takového příšerného neviděl.. Při tom pohledu se mi tají dech.. Kdo, nebo spíš co by mohlo něco takového udělat? A proč? Dy» to byli nevinní občané.. Honí se mi hlavou nejrůznější myšlenky.. Je to příšerný! pomyslím si, ale současně nemůžu od toho všeho odtrhnout oči.. Snažím se zachytit něco srozumitelného mezi tím nářkem, co by mi pomohlo pochopit proč a co se vlastně stalo.. |
| |
| Netrvá dlouho a vyjdu ven i já má tvář je chladná jako vždy a na krev kolem sebe se dívám uplně normálně jako třeba na rozkvetlou louku No konečně jako doma pomyslím si a moje kroky jdou přimou cestou až k Irtovi "Musíme vyrazit... myslím že ses dozvěděl maximum- ta žena je v šoku... a zřejmně ještě dlouho bude" řeknu a přehodím si přes rameno mojí tornu s věcmi |
| |
| Klečím ještě u ženy Běžte domů a už se nedívejte na ty co tu leží. Jen byste se z toho zbláznila. Vstanu a podívám se na Zenoiu Je to trest za naši neochotu. rozhlédnu se po jatkách všude kolem To možná trochu přehnali Musíme to uklidit a pak se teprve vydat na cestu. Ti lidi by se z toho zcvokli kdyby uklízeli kousky svých příbuzných. Odpovím Zenoia a jdu za zbytkem naší budoucí družiny, který stojí u hospody. Je to jasné znamení pro nás. Doufám, že ted už nikdo z vás neuvažuje o brzkém návratu domů. Veškeré mé chování jeví známky pietního smutku nad zmasakrovanými obětmi. Po tomto oznámení vezmu z povozu, který stojí u hospody plátěný pytel na brambory a začnu do něj sbírat kousky mrtvých těl. Proč to vůbec uklízíš, kvůli tobě se to nestalo saktra ! Ale zvykej si problém člena družiny je problém tvůj. |
| |
| Doháje zakleju , když si prohlédnu mrtvoli. Rukama si zakryju obličej, jako bych se chtěl bránit. Nakonec se ale přemluvím a podívám se na mrtvoli.A spíše pro sebe řeknu. Nechci se nikam hnát, ani na nikoho naléhat, ale měli bychom raději nějak zabránit tomuhle odpornému zabíjení. |
| |
| Pořád stojím opřená o zeď. Těžce se mi dýchá a cítím, že mi je čím dál více špatně, točí se mi hlava. Musím odtud odjet, musím a rychle., znova se rozhlédnu když si všimnu, že hostinský omdlel. Ehm proč vlastně neomdlím sakra já? ... Vlastně radši to ani nezkoušej Rosliano, ještě by tě tu okradli., znova se podívám ven, protože jsem právě zjistila, že hostinec zadní vchod nemá. Podívám se na muže, který stojí vedle mě. Reomira. Vím, že to teď není vhodná chvíle, ale i tak se ho zeptám snažíc se nedívat ven. ,, Prosím vás nevíte, kde je místní stáj? " |
| |
| Otočím se na ostatní "Hej když vám vadí sklidit ty mrtvoli tak aspoň rozdělejte oheň bylo by dobrý je spálit!" zakřičím na ostatní a dám se do práce zbýrání těch končetin mi nic nedělá a moje tvář je chladná a bez výrazu jako vždycky s pytlem se také neobtěžuju a končetiny házím rovnou na hromadu s tím že je pak přesunu na oheň |
| |
| Přestanu sbírat a kousky těl a jdu k Zenoia Zenoia neblázni ti lidi tě sledují. Jsou to jejich příbuzný a lidi které znali. Sem zvědaví, jestli ještě někdo půjde pomoct, nebo budou všichni tak stát u hospody a hledět na nás. |
| |
| Celou scénu zkázy sleduji oknem. No tak to by stačilo. - pomyslím si. Moje rysy ztvrdnou - obrním se maskou netečnosti. Co je ti po tom - ležíš tam snad ty? - uklidňuje mě hlas v mé hlavě. Popadnu svůj vak a co nejtišeji se vyplížím z hospody. Hledám nejkratší cestu ke stájím Neříkal něco o tom - že nám každému přidělí koně? - uvažuji v rychlosti. Raději se moc nerozhlížím - nekoukám napravo ani nalevo – v hlavě se mi v pravidelném rytmu ozývá slovíčko – pryč! - |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Pousměju se na Irtu "To je hrozně krásný ale mužou bejt rádi že to tady vubec dáme do pořádku- já tohle neudělala jen to chci spálit.... pochybuju že si je budou chtít slepit a položit do hrobu.... masový hrob je tudíž nejlepším řešením" odpovím pak na tebe hodím tázavý pohled jako bych se ptala jestli se ti na tom něco nezdá "Nesouhlasíš snad?" |
| |
| Se znechuceným pohledem sleduji Irtyho a Zenoiu. "Chápu, že pro vás jsou to jen mrtvoly, ale pro ty lidi to ještě dnes v noci byli jejich přátelé a rodiny. Trocha úcty by neškodila. A nějaký pořádný obřad. Pomozte mi alespoň narovnat nějakou hranici...A pak...asi bychom měli jít zničit toho, co tohle udělal. Když Vyšší moc věří, že na to máme, mohli by mít pravdu. Pojďte i vy, Ninian a Rosliano!" zavolám na dvě dívky, protože mi neuniklo, že se snaží ztratit. "Tohle jsou jen cizí lidé, ale nemusí trvat dlouho a tohle se stane vašim rodinám a příbuzným. Nebo vám samotným..." |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro Náhle však zaslechnete vzdálený řev a hluk z vesnice před Vámi. Až tam přijedete tak všude uvidíte mrtvá těla, zmatkující lidi a nějaké lidi kteří se ne zcela určitě patří. : Nebudu se Vám v tom rozepisovat protože vim, že už to nějak zpacifikujete:)...takže si dejte záležet...byly jste dodatečně vybráni jakožto Vyvolení. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro Náhle však zaslechnete vzdálený řev a hluk z vesnice před Vámi. Až tam přijedete tak všude uvidíte mrtvá těla, zmatkující lidi a nějaké lidi kteří se ne zcela určitě patří. : Nebudu se Vám v tom rozepisovat protože vim, že už to nějak zpacifikujete:)...takže si dejte záležet...byly jste dodatečně vybráni jakožto Vyvolení. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
 | I když pozornosti většiny z vás je nejspíš právě upoutána neveselou scenérií vyvražděné vesnice, možná si někdo přeci jen všimne dvojice jezdců, která se právě objevila na nedaleké kopci a která z něj právě sjíždí a míří přímo k vám. Jeden z těch mužů je Morrův černý strážce, poznáte to podle obsidiánově černé, plátvé zbroje a podle stříbrného květu loethu, který roste na zahradách pána smrti a jehož stříbrný znak se již z dálky třpytí na rytířově štítu. Ozbrojen je dlouhým, jednoručním mečem s černým jílcem a hlavicí ve tvaru lidské lebky bez čelisti a velkým, taktéž černým, štítem s již zmiňovaným znakem. Postavy je urostlé, ale nikterak extrémně. Když pak přicválá blíže, můžete si prohlédnou i rysy jeho tváře, černou helmici totiž nemá nasazenou, ale připoutanou u sedla. Obličej má ostře řezaných, přísných rysů, porostlý několikadenním strništěm, které stejně jako dlouhé, černé vlasy, je již notně prokvetlé stříbrnými žilkami. Oči má bladě modré, hluboké, unavené z toho,co vše již museli shlédnout a smutné, stejně jako bledé rty, které se snad už neumí smát. Svého mohutného vraníka zastavím asi na pět kroků od vás, okolní spouš» pro zatím ignoruji a promluvím rovnou k vaší skupině "Vy jste vyvolení?" - pravím klidným, ponurým hlasem, který tak nějak ladí k mému celkovému vzezření. Je to spíše konstatování, nežli otázka, ale i tak čekám na vaše vyjádření. |
| |
| No že by mě pohled vyděsil k smrti se říci zrovna nedá,ale ze scény jenž se mi naskytl se mi nutno říct trošku otočil žaludek a buchty v břiše se lehce ozývají.Nezvacím,ale ani se netvářím nijak potěšeně,na děsivou scénu hledím se značným odporem ve tváři. Jedna věc je vraždit lidi na bojišti,tam jsou to muži kteří se rozhodli jít riskovat život a jsou si vědomi toho že se asi nevrátí,ale tohle...ženy...děti...výjev jak z noční můry. Ochromeně stojím vedle Nely hlavou mi bblikají myšlenky tak rychle že je ani nestačím vyhodnocovat a dojít k nějakému slušnému závěru. Meč pomalu vrátím na své ůvodní místo,rozhlédnu se kolem sebe a nakonec otevřu ústa: Doneste nějakej vůs a lidi z vesnice a» za vesnicí připraví oheň...a rychle dřív než se stihnou projevit nemoci. Pak se otočím k Nelle: "Drahá než to tu dokončíme zajistila by si zásoby na cesty,už se tu nechci zdržovat déle a myslím že toho máme doti před sebou." |
| |
| Máš pravdu, ale podívej se na ty lidi, jsou v šoku. Uvědom si že nikdy nic podobného nezažili a kdyby nebylo naší neodhodlanosti tak ani zažít nemusí. Já tě žádám jen o trochu lidštější chování. pak odejdu sbírat ostatky i nadále. Avšak jen do té doby než zahlédnu přijíždějícího rytíře. Přestanu sbírat a jdu mu vstříc. Nechám ho promluvit a pak mu odpovím Kdo se ptá a z jakého důvodu ? Dneska se toho asi stane ještě hodně. Prohlížím si muže a čekám jeho odpověd. |
| |
| Trošku ironicky se zasměju moje oblečení i já jsem už celá od krvé z nošení kusu mrtvol "Byl taky nějakej pošuk a měl blbé kecy o vyšší moci- pakliže on z nás udělal vyvolené tak asi jsme" řeknu a opět se dám do zbírání těch kusu mtvol další dění kolem rytíře mě nezajíma chci si jen odkroutit tuhle práci a vydat se na cestu tak jak to bylo a je v plánu |
| |
| Vnímám, že všichni, co včera seděli se mnou při té nečekané schůzce vybíhají ven přibližně do míst, kde jsem já. Nikdo mi však na mou otázku, co se děje, není schopen odpovědět. Venku stojím jako opařená. Jak někdo může udělat takovou... krutost? Proč zabíjí nevinné děti? V očích se mi objevují slzy. Slzy zkroušenosti, vzteku. Nikdo z těch, kdo seděli včera u stolu nemůže cítit to, co já. Já ty lidi znala. Vím, kdo leží přede mnou, vím, komu patřilo malé rozsápané děcko. Neudržím se, kolena se mi roztřesou a já se posadím na zem. Vyjeveně zírám před sebe s vlhkýma očima neschopna jediného slova. Po chvilce začnu pozorovat půlelfku, která hodlá rozdělávat vatru. Nevím, jestli se mi včera představoval. Teď si ji měřím nechutným pohledem. Jak se jich může dotýkat? Vždy»... Zrak mi padne na jednu z obětí. Mladík, necelých 20 let. Vykřiknu. Tp přece nemůže být pravda? Proč on?? Oči se mi nyní opravdu zalijí slzami. Nijak se jim nebráním, ale nevstávam. Nohy se mi podlamují, nedokážu to. Přijíždějícího muže nevnímám. Stále hypnotzovaně hledím na toho mladíka, mrtvého mladíka, přede mnou. |
| |
| Vykašlu se už i na nově příchozího a rychlým krokem jdu k Flei když vidím v jakém je stavu a ostatní ji tam tak nechají. Bože co je to tu za sebranku nejdřív kvůli nim vymře skoro vesnice, pak to skoro nikdo nechce uklízet a když se z toho jeden z nich zhroutí, tak jí taky nikdo nepomůže. Dojdu k Flei, stoupnu si tak aby neviděla tam kam ted zírá a podepřu ji a otcovským tónem na ni promluvím. Pod odsud pryč, to není pro tebe, nedívej se tam. Podpírám Fleu a vedu ji zpátky do hospody. Cestou překročím na zemi ležícího hospodského a zavrtím nad ním jen hlavou. Fleu posadím na některou židli dál od dveří a od okna. Sed tady a zhluboka dýchej, bude ti líp. Hned ti něco přinesu. Odejdu k baru a ještě cestou volám snaž se nemyslet na to cos viděla. Naliju pro Fleu jednu štamprlu aby se probrala a sám si taky loknu slivovice. Flašku si vezmu do ruku a nesu malý pohárek Flei. Vypij to co nejrychleji at se mi tu nesložíš. a podám jí pohárek. |
| |
| Jakmile uvidím, že Ninian se někam pokouší neporozovaně jít uvědomím, že do stáje. Předci už také říkala, že nechce jít zabíjet žádné hady. Pro jistotu se rozhlédnu a plížím se za ní, pokusím se ji neporozovaně dohonim, už ji chci zaklepat na rameno, ale okřikne nás ten bard, bystře se otočím a podívám se na něj. To si snad myslí, že tu budu sbírat ty mrtvoly ne? Se zbláznil, jsem ráda, že jsem neomdlela, blázen., otočím se a dívám se jak zareagovala Niniana, nezastavuju se. |
| |
| "Jsem Ludowig Ketzer, Morrův rytíř." - dám barbarovi odpověď nejprve na jeho první otázku, než mu stačí odpovědět i na tu druhou, promluví krví smáčená půlelfka, z jejího zjevu si nic moc nedělám a jen přikývnu. Pak se obrátím zpět k muži, který se už však sklání u další, elfí ženy, které evidentně nesnáší pohled na krev tak dobře, jako ta první. Zamračeně se tedy rozhlédnu po zbytku skupiny, hledajíce někoho, kdo mě třeba jen poslouchá, když nikoho nenecházím, promluvím opět tak nějak ke všem "Morr, můj pán mne poslal, abych s vámi spojil síly a pomohl vám ve vašem úkolu. Proto jsme vás tu vyhledali a rádi bychom se k vám přidali." - pravím přímo, bez nějakých zbytečných vytáček a pak vyčkám, jestli se někdo bude obtěžovat mi nějak odpovědět |
| |
| Pohlédnu znovu na rytíře a věnuji mu teď o trochu větší pozornost "Tak co kdybyste seskočil z toho koně a pomohl mi to tady zklidit?" zeptám se a ukážu na kousky těl všude kolem moc rytíře neposlouchám ani pořádně nevím už moc co říkal vím jen že mě to tu nebaví a že chci konečně trošku klidu ach jo... měla jsem zustat doma a dál vraždit nevinný lidi to bylo stejně nejlepší pomyslím si |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| "Ti lidé by si zasloužili důstojný pohřeb..." - pravím, ale nakonec přikývnu, seskočím z koně a pomůžu ženě s kupením ostatků vesničanů na pohřební hranici |
| |
| Jako v mrákotách se potácím za Irtym. Z mých pohybů rtů lze odečíst něco jako "Děkuji" Všechno si však může jen domýšlet. Udělám, co mi říká a opravdu do sebe kopnu tu slivovici. Zatvářím se zhnuseně, ale jen na okamžik. Pak opět upadám do své melancholie. Roztřesenou ruku nastavím k dalšímu pití. Nevím, co chci udělat. Možná se opít. Zatím mám skelný pohled, nikoliv z chalstu, ale ze slz, které mi brázdí a částečně hyzdí obličej. |
| |
| Pootočím se na Ludowiga a pousměju se "To jako se svíčkama a s tím dědkem co o všech mrtvejch říka jak byli hodný?" ptám se po chvíli se otočím blíže k němu tak aby větu co chci říct slyšl jen on a ne okolí domnívám se totiž že někteří lidé by to neunesli "Víte v čem je ale problém?že by třeba tenhle mladík..." ze země zvednu hlavu která mi leží téměř u nohy a pokračuji "....byl pohřbenej třeba s nohou tetky od vedle v domění že patří jemu" moje rty se zase stočí do usměvu a když dopovím to co jsme chtěla opět se zasměju a pokračuju v práci |
| |
| Bez váhání dolívám Flei slivku a trochu se na ni usměju Už vypadáš líp. At se radši opije a zapomene nato než aby z toho byla dva týdny mimo. Pak zajdu za hospodským a trochu proplesknu aby se probral Vstávejte, tady nemůžete ležet. Zvednu ho ze země a posadím ho na nejbližší židli. Dám mu taky cvaknout, když vidím jeho pohled a vrátím se za Fleou Tak co lepší ? |
| |
| "Ano, s knězem." - přitakám dívčině, zatím co na hranici táhnu další trup. Když se pak ke mě přitočí, zastavím a vyslechnu to, co mi chce říct. Nehnu při tom ani brvou a odpovím jí opět čistě věcně a bez nějakých zbytečných emocí "V zásadě by bylo jedno, jestli, čí končetiny by byly pochovány s kým. I masový hrob by stačil, pokud by byl proveden náležitý obřad, jenže na ten pro tak velké množství zesnulých nemáme čas, takže bude nejlepší je zpopelnit. jedině tak si můžeme být jistí, že jejich těla nezneužije nějaká temná síla. - řeknu jí, opatrně uložím trup k ostatním kusům lidských těl a odejdu pro další |
| |
| Znovu se pousměju mno tady je asi někdo vážnej pomyslím si a na chvíli se zastavím zbírání těch kousku mrtvích mě už opravdu nebaví vytáhnu si z torny vlastnoručné smotanou cigaretu a začnu pokuřovat "Dáte si taky rytíři?" nabízím Ludowigovi jednu z mých cigaret |
| |
| Když mi dívka uprostřed naší neveselé práce nabídne cigaretu, na chvíli se zarazím, ale nakonec přeci jen odmítavě zakroutím hlavou "Nejdříve bychom měli dokončit tohle... dílo." - pronesu ponuře a zohnu se pro další úd,ležící na zemi opodál |
| |
 | Druhý muž je oblečen do zvlášního brnění. Jeho dlouhý cestovní plášt za ním vlaje, když k vám přijíždí cvalem na svém koni. Je na něm cosi zvláštního. První věc, kterou jsi všimnete, je to, že muž má jen jedno oko. Přes to druhé má nataženou černou pásku, ale zdá se, že mu to v orientaci nijak nebrání. Muže je ozbrojen jeden a půl ručním mečem. Jeho tvář vypadá hodně staře. Což ovšem kotrastuje s vitalitou onoho muže. Muže zřejmě prožil těžké okamžiky. Ale na jeho fyzické stránce to nezanechalo žádný vliv. Při slovech témná síla mého společníka sebou trhnu. Ano musíme si dát pozor. Temná síla. To už to kdysi bylo, žejo, Ludowigu. Ano Ludowig má pravdu. Bude nejlepší udělat jim hrob a alspon nějaký provizorní obřad. |
| |
| Ostatních si nevším, jelikož můj pohled směřuje na zvláštního muže, jenž si říká Ludowig. Z rukama zkříženými na prsou jej bedlivě sleduji...přemýšlím. něco mi tu nehraje. Zamračeně pozoruji každý tvar na jeho těle, respektive brnění a snařím se přijít na to, co je tu tak podivného. Najednou si vzpomenu...nedám to však znám, dál dělám, jakobych přemýšlela, avšak po chvilce se rozejdu jeho směrem. ,,Tak Ludowig..." přistoupím těsně k němu a jeho jméno vyřknu těsně u jeho obličeje. Poté se zákeřně usměji, a snažím se jej probodnout pohledem. ,,To jméno..." řeknu znovu tím mírně ztišeným hlasem a znouvu jakoby zapřemýšlím. ,,Zní nějak povědomě...stejně tak, jako jeho nositel...kolik to tak může být let?" podotknu, dělajíce, jakobych přicházela na nějakoou složitou věc, avšak v duchu vím... Stojí před tebou vysoká žena, v obličeji je mírně bledá a ejí šedé oči mají pronikavý pohled. Černé vlasy jako uhel má stažené do zadu, v podivném česu a pár neposlušných pramínků ji spadají na hrudník. Na sobě má pouze tmavě fialový korzet a jde si také povšimnout černého náhrdelníku, jehož přívěšek končí právě podkorzetem. Na nohou pak černé kalhoty, u opasku visí pochva se šavlí. Boty klasické kožené, sahající ji nad kolena |
| |
| Náhlá reakce černovlasé ženy mě viditelně překvapí, nicméně jejímu probodávajícímu pohledu čelím s ledovým klidem mě tak vlastním. Pak sklopím oči a nějakou dobu mlčím, nevypadá to, že bych nevěděl o čem ta žena mluví. Nakonec se zhluboka nadechnu a opět pohlédnu do těch jejích šedých tůní "Padesát dva." - pravím klidně, ale s jasnou stopou lítosti a smutku v hlase. I mé poměnkové oči jsou v tuto chvíli plné právě těchto dvou emocí. |
| |
| ,,Padesát dva?" zamračím se ještě víc a znovu na něj pohlédnu s trochou podezíravostí. ,,Jistě.." podotknu po chvíli, při čemž krátce pohlédnu na muže, jenž přijel po jeho boku. Nadále mu ovšem nevěnuji pozornost. ,,Omlouvám se, bylo to ode mne nezdvořilé. Mé jméno je Nella...tak mi alespon všichni říkají." řeknu trochu stroze s kamenným výrazem v obličeji.Sotva se představím, mírně se ukloním a znouv pohlédnu do jeho očí. Co se vůbec mohlo stát za děch padesát let... zapřemýšlím, byla bych se i zeptala, ale zrovna je ten nevhodný čas a nevhodné místo. Snad příště, jen mězi čtyřma očima |
| |
| "V pořádku." - odpovím dívce, ještě přikývnu, když se mi představí, ale pak už se bez nějakýc dalších slov otočím a dám se do dokončení započatého díla |
| |
| Vypiju i druhou skleničku a chci ji postavit na stůl. Protože se však nedívám, ona se jen převalí na bok a obkrouží kolečko kolem svého středu. Roztřesenou rukou ji uchopím a postavím na stůl. Oči již slzy neroní, teď jen hledí někam do neznáma, někam, kde neexistuje nesparvedlnost... Snad bych měla jít ven... říkám si v duchu a snažím se zvednout. Nohy mi však vypoví službu a já opět sjedu do nepohodlné židle. "Co se děje venku?" Zeptám se přímo Irtyho aniž bych se na něj podívala. Stále mi nedochází souvislosti. |
| |
| Poněkud nepřítomně zírám na dílo zkázy. Pak se jakoby proberu a podívám na Ludowiga. "Já...znám slova pohřebního obřadu. Nejsem sice kněz, ale to není nutné...Jen zapalte oheň a sežeňte mi nějakou svěcenou vodu a vonné byliny..." řeknu trochu nejistě, ale pevně. Pak se otočím a na trochu nejistých nohou vejdu do hospody. Tam zahlédnu Irtyho a Fleu. Pomalým pohledem se podívám na skleničku a lahev, pak znovu na Fleu. "Nepij to. Nepomůže to. Na pár hodin zapomeneš, pak se probudíš a ta vzpomínka tě praští jako kladivo. Věř mi. Taky jsem něco podobného zažil..." řeknu jí potichu a přisednu si k ní. Opatrně jí vezmu za ruku a stisknu jí. |
| |
| Nepřítomným pohledem pohlédnu na Čepíra, skleničku však opravdu odsunu. "Stejně mi to nechutná..." Řeknu mdlým hlasem. Pokusím se o úsměv, koutky úst však odmítají poslechnout. Položím se hlavu na ruku Čepíra, kterou mne svírá a po tvářích mi znova začnou stékat slzy. Tichým hlasem šeptám "A proč musel i on? Proč on?" Ti, kdož mne viděli ví, že myslím na mladíka, jehož zkrvácená hlava ležela několik vteřin pře mým zrakem. Zvednu hlavu a podívám se na Čepíra. "Proč? A kdo za to vůbec může? Vždy»..." Hlas mi selže a já jej pevně chytím i druhou rukou. Ve tváři mám bolestný výraz malého děcka, které hledá matku. Čekám, že mi odpoví, i když vlastně sama nevím, co bych chtěla slyšet. |
| |
| Obejmu Fleu kolem ramen a přitisknu si její hlavu na prsa. Chvilku jí jen tiše hladím po vlasech. "Nevím...já nevím, Fleo. Ale jestli za tímhle stojí Temný pán, doufám, že jsme opravdu Vyvolení..." zašeptám tiše a pevně Fleu sevřu v náručí, aby cítila, že teď jí držím já a nic se jí nemůže stát. |
| |
| Když Flea přestane pít, pokrčím jen rameny a dám si loka slivky. Budu venku řeknu a vyjdu ven s flaškou v ruce a zamířím za Zenoia dáš si ? a podám jí flašku. |
| |
| Když mi Irty nabízí flašku s radostí ji přijmu a na oplátku mu nabídnu svojí balenou cigaretu "Dík... kouříš?" zeptám se a natahuju ruku k němu ruku s cigárem flašku do sebe otočím a opravdu hoodně se napiju pak polknu a mrknu na něj okem "Skvělá... kdo jí pálil?" |
| |
| Kdo ji pálil se zeptej hospodského až se dá do hromady. Ale tu cigaretu nechcu dík, už sem to zkoušel. a jdu si pro pytel abych douklízel tu spoušt na zemi. |
| |
| V Čepírově objetí se ještě stále třesu. "Ale proč i on?" Ptám se stále dokola. Pak hlavu zvednu "Musíš mi slíbit, že... že je pomstíme" obrátím se k němu s prosbou a očima ho nutím, aby souhlasil. Zkusím se od něj odtáhnout, a pokud se mi to podaří, sednu si rovně na židli a začnu si pohrávat se skleničkou, kterou tu před chvílí zanechal Irty. Otáčím ji z jedné starny na druhou, nakonec mi z ruky vyklouzne a s třesknutím se po vteřině na zemi válí tisíce střepů. Já jen odvrátím hlavu a znovu se očima ptám Čepíra, jestli to udělá. |
| |
| Pořád, pořád dokola koukám na mrtvoly, je mi na zvracení a tak si sednu na zem. Proč neexistuje měsíc ve kterém by někdo neumřel, proč neexistuje měsíc kdy si jen tak nesedám? Táží se sám sobě. Potom se podívám na nebe. Budeme mít moc jedno přání? Vzpomenu si. Klid budu si přát klid a knihovnu, ponořím se knih a budu si číst. Jakmile to vše skončí, pokud to skončí. Rozhlédnu se znovu kolem, s potížemi vstanu a vydám se do hospody prohlédnu si zdrcené obličeje ostatních. Zase jsem myslel jen na sebe, to přání by mělo pomoc všem mé jen mě. Pořád přemýšlím. Potom se podívám na špičky svých bot a mdlím hlasem povím. Nevím jestli to někdo navrhl, ale měli bychom vyrazit a zastavit to zlo. Nikdy nikdy jsem nemyslel, že špičky mých bot jsou tak zajímavé. Zastavit to zlo, než se stane něco dalšího. |
| |
| Upřeně, i když trochu nepřítomně se dívám do Fleiiných očí. Zdá se, že na něco vzpomínám a ne příliš rád. Když jí sklenička vypadne z rukou konečně jí odpovím. "Víš proč? Protože tam nahoře je někdo pěkná svině!" odpovím a v očích se mi zlostně zaleskne, zvednu se ze židle, vezmu do ruky druhou skleničku a v náhlém záchvatu vzteku jí hodím proti stěně, o kterou se rozprskne na malé střípky. Pak se trochu klidněji podívám na Fleu a omluvně sklopím oči. Kleknu k ní na jedno koleno a znovu ji vezmu za ruku. "Slibuju, Fleo. Slibuju." odpovím pevně a stisknu jí ruku. |
| |
| Zatnu zuby a rázně vstanu ze židle. Ta se při tom s rachotem odporoučí k zemi. "Musíme jít." Najednou mám na spěch. "Musíme jít a pomstít ho." V hlavě mám jedinou myšlenku. Vím, co chci a půjdu si zatím. Právě jsem získala spojence, takže se na něj pokusím usmát. Možná z toho vzniká pouhý škleb, ale on to jistě pochopí. Vrávoravě jdu ke schodům a chystám se odejít zpátky do pokoje, kde jsem přespávala. Ještě se zarazím: "A co ostatní?" Podívám se znovu na Čepíra, jako by mohl vědět, co se honí v myslích ostatních. |
| |
| Posbírám poslední větši ostatky a položím pytel od krve na hromadu. Tak to spalte at je to za námi. Jdu k vozu, kde stojí asi 100 litrový sud plný vody a zavřený a zapečetěný. Povolím u něj kohoutek, který je dole a velý sud zvednu. Chodím po místo neštěstí a snažím se ze země umýt aspon trochu krev vodou ze sudu. Když už v sudu není voda unaveně ho postavím na zem, opřu se o něj a vydýchávám se. |
| |
| Lidé se dívají na vaše počínání, někteří s jistými rozpaky, někteří pláčí, někeří zuří, někdo se dokonce snaží Vám vyrvat zbytky jejich bližních z ruky a naposledy se s nimi pomazlit. A» už tak či onak jste po nějaké době sestavily kopec těl který je viděn snad z celé vesnice. Vypadá jako hrůzný obraz v bibli...ti lidé vypadají jaku mučedníci, vlastně už nevypadají ale zřejmě byly. Když již kopec stojí tak se většina lidí z vesnice nakonec přeci jen malinko uklidňuje a někteří Vás již zastavují a děkují Vám. Slunce se již přehouplo přes poledne a stíny se prodlužují, vánek je chladný avšak roznáší po vesnici zápach z mrtvých těl. Než stačí započnout jakýkoliv obřad či cokoliv někdo nepozorovaně zapálil kopec mrtvých těl...ty teď hoří a zápach spáleniny je na místě. Lidé si zakrývají ústa, někteří dokonce zvrací a omdlívají...avšak někteří Vás prosí a jejich slova jsou velmi úpěnlivá, mezi těmi slovy se nachází nejčastěji tato. "Musíte nám pomoc....pokud to udělali bohové tak jen kvůli Vám..." Co se Vám ale nejvíc zavrtává do hlavy když lidé začnou vyřvávat slova o tom, že musíte jít všichni. |
| |
| Pokrčím rameny. "Zeptám se. Vezmi si své věci a pak se potkáme ve stájích, ano?" odpovím a povzbudivě se usměju. Jedna část mojí mysli sice křičí, že je to jen mladá žena, která asi nebude v boji o moc lepší než já, ale ta druhá s úsměvem odpovídá, že je to přítel a malá pomoc je lepší než nic. Vyjdu ven a spatřím hromadu hořících těl. Se smutným výrazem popojdu blíž, ale jakmile mě udeří do obličeje horký vzduch a pach spáleniny, zastavím se a zakryju si ústa a nos rukávem. Druhou rukou nakreslím do vzduchu znamení Převozníka. "Bohové vám buďte milostivi..." zašeptám tiše a odvrátím se. "Musíme jít. Všichni!" zavolám k ostatním tady venku a vydám se ke stájím připravit svého koně na cestu. |
| |
| Dojdu za čepírem To máš pravdu, ale je nás tu 10 z 12 musíš sehnat ty vdě ženské co se snaží zdrhnout, já jdu zatím kopat hrob. Vezmu rýč co si někde vypůjčím a pohledám místní pohřebiště. Tam na nějakém nezabraném významějším místě začnu kopat společný hrob. |
| |
| Dojdu za Čepírem. Šel bych s vámi, ale nevým zda vám nebudu zbytečný. Smutně se usměju a podívám se na Fleu, která z námahou jde do schodů. No a jestli se již mohu připojit tak bych navrhl vyrazit co nejdříve. Tentokráte se nedívám na špičky bot ale přímo na Čepíra. V očích se mi rodí něco podivného, něco co nelze vysvětlit. Vím už vím co si přát, ale musí se nám to podařit co nejdřív, co nejdřív. |
| |
| Cyhtnu Irtyho za rameno dřív, než stihne odejít. "Tohle už nech být. Oheň těla spálí na popel a kopání hrobu by zabralo příliš dlouho. Měli bychom vyrazit hned." řeknu mu a otočím se na Askatana. "Pojď s námi. Každá ruka dobrá. Mimochodem, myslím, že nás ještě nikdo nepředstavil. Já jsem Čepír, bard." odpovím a pak se rozhlédnu kolem sebe, kde kdo z našich "vyvolených" ještě je. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Zastavím se když mě čepír chytne a otočím se na něj se smutným výrazem. Jak myslíš, chtěl sem pro ně vykonat aspon poslední službu. zamyslím se což nedělám moc často aspon né v tomhle smyslu a promluvím hlavně k Asaktanovi Bohové chtěli abys šel taky. Budeš tam potřeba třeba ne přímo v boji, ale tvé místo mezi námi je stejně hodnotné jako všech ostatních. Pak se rozhlédnu po svém okolí. Zbývá tedy jen sebrat zásoby, najít ty dvě a vyrazit na cestu. |
| |
| Podívám se na Čepíra. Jmenuju se Asakan no a jsem kouzelník, alespoň myslím. Prohrábnu si vlasy a rozhlédnu se, potom na mě promluví někdo další. Po jeho slovech se mi zančně uleví. Děkuji Zamumlám a vyběhnu nahoru do svého pokoje, kdy pozbírám pár svých věcí a zase seběhnu dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro |
| |
| To že někdo jen tak zapálí hranici s mrtvými se mi rozhodně nelíbí, ale kdo to byl nijak nezjiš»uji, jen odříkám krátké Morrovo požehnání zesnulím. Poté se vyhoupnu do sedla svého koně, zásoby mám vlastní a tak nyní žádné nepotřebuji a jsem připraven vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Překvapeně se otočím když se za mnou objeví Rosliana. Najednou pocítím - kdo ví proč - vlnu soucítění. Možná proto - že nechce jako ostatní jít cestou ,,vyvolených". Když se složí k zemi - chvíli na ní koukám - zvažuji. Ty jí chceš pomoct? PROČ?!...no při nejmenším vypadá bohatě...a taky se chce dostat pryč. Vždy» je to taková koule na noze – nic nevydrží... - povzdechnu si a vedena spíše city než rozumem k Roslianě pokleknu. ,,No tak vstávej - ty nejsi rozcupovaná na kousky - tak klid." - říkám a během toho jí dostatečně silně fackuji. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro ,, Díky. ", řeknu ji a znovu se postavím při čemž z hluboka dýchám. ,, Já vím, že jsi tu jediná normální, nejen proto že chceš také odjet. ", teď jako bych byla vyměněná, žádné ironické pohledy, žádná formální řeč. ,, Musíme se odtud dostat a to co nejrychleji, nehodlám tu být ani minutu. " |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Nakrčím nos - protože se mi tvůj stisk zdá moc silný. ,,Není zač." - mrknu na tebe a promačkáváním si do ruky vracím krev. ,,Té povídačce o vyvolených nevěřím - ani co by se za nehet vešlo." - konstatuji suše. ,,Jestli je tohle to nejlepší - co si mohla vyšší moc vybrat - tak to potěš." - řeknu a kývnu někam do míst - kde tuším ostatní. ,,Já tu nehodlám zůstat ani o chvíli déle - než to bude nutné...jenže na koních se pryč nedostanem." - konstatuji zřejmý fakt. ,,Takže..?" - zeptám se podívám se ti do očí. ,,Pěšky?" - pokračuji ve vyptávání |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro ,, Pěšky by nám to trvalo hodně dlouho. ", řeknu s pokýváním hlavou. |
| |
| Smrad pálených těl se mi moc nezamlouvá, což je na mě dost vidět. Sedím dál na koni a čekám, jestli se někdo teda někam vydá. Motlitbu za mrtvé si odříkám jen v duchu, nahlas to nechám na svém příteli. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro napiš jen nějakej příspěvek že jdeš ke stájím a já ti napíšu co dál. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Rozhlédnu se kolem. ,,Ale koně mají jen oni." - prohodím věcně a ukážu na muže - kteří právě přijeli. ,,Taky bychom mohly odletět." - neodpustím si kousavou poznámku alespoň v myšlenkách. ,,Jak se tedy odsud chceš dostat?" - zeptám se konečně ,,Nebudu čekat - než se tu zhmotní nějaký kůň - to co zabilo tyhle lidi se může vrátit." - rozhodím ruce - rozmáchlé gesto způsobí - že se mi sesune vak a já ho rychlým trhnutím vrátím na své místo. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro To by snad nebylo těžké. ,, Jako první musím vědět jestli ti můžu vůbec věřit. ", usměji se. Hmm ... sama to, ale možná nezvládnu. Vydám se směrem k hostinci. ,, Nalžeme jim, že pojedeme s nimi, ale v noci utečeme na jejich koní. " |
| |
| "Pravda. Ninian a Rosliana...doufám, že ještě nestihly ujet." zauvažuju na hlas a rychlým krokem vyrazím ke stájím, kde jsem je viděl naposled. Cestou volám jejich jména a rozhlížím se pro případ, že bych je někde uviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Stojím na místě se zavřenýma očima a přemýšlím. Tak o tomhle se mi budezdát ještě pár měsíců. Ale pořád jsem na tom lépe než vesničani. Musí ted prožívat hrozné chvíle. Po zádech mi přejede mráz.. Ach....tohle se nemělo stát... pomyslím si a porozohlédnu se, jestli tu zbyly ještě nějaké končetiny nebo něco podobného. Když ovšem už nic nenajdu vydám se k ostatním k velké hromadě těl, nebo-li spíše jejich zbytků a pronesu motlitbu ke svým bohům. Nech» všichni přejdete řeku...Morana vám už ukáže cestu dál... vzdychnu a očima vyhledám svého milého. Zprvu na něj koukám, poté se k němu rozejdu a přitisknu sek němu.. ,,Lásko....." jen vzdychnu a ještě mírně otřesená se k němu tisknu. |
| |
| Když uvidím zdrcenou Nellu vyrazím ji rychle vstříc...už už se ji chystám obejmout když spatřím své krví pokryté předloktí. Sakra...měl bych se umít stejně se mi z toho obrací žaludek...radši od sud vypadnu uklízení cucků těl není má každodení činnost. Za těchto idispozic obejmu dívku jen tak napůl abych ji nezašpinil,dost na tom že sem zasviněnej já. Lehce ji políbím na vlasy a zašeptám: "Pojď drahá pudem odsud...vypadáš dosti pobledle..." Dopovím a pomalu odvedu Nellu zpět do hostince. Nohou rozkopnu dveře a vkráčím do místnosti,dojdu ke stolu v rohu a Nellu tam usadím: "Počkej tu prosím chvíli jen se trochu umyju." Promluvím a vydám se zpět k výčepu za hostinským,na moment se pozastavím jako bych nad něčím přemýšlel,ale nakonec na něj vyhrknu: "Doneste prosím tam té dívce něco na podpoření ducha,jistě mi rozumíte a pak mohl bych se tu někde umít???" S těmito slovy pozvednu zakrvavené ruky. |
| |
| Krvavých rukou svého milého si nevšímám, proto se k němu přitisknu.. Klid...chce to klid.... s tímhle se nadechnu a vzchopím se. ,,Měli bychom se připravit na cestu." podotknu mírně roztřeseným hlasem. ale jinak na mě už nelze viditelné poznatky strachu spatřit. Ale přesto následuji Rodika a před hostincem se zastavím. Nevím co, v hostinci můj milý chtěl, ale zrovna nad tím nepřemýšlím. |
| |
| Vyděšeně na podívám na Rodika. Spíš než na něj, ale koukám na jeho ruce. Jen mlčky zakroutím hlavou a vyběhnu za Čepírem. Pomáhám mu vyvolávat jména tech dvou co se snaží utéct. Vím jak je přemluvit, jen kdybych mě vyslechli. Potom se v paměti pokusím nahmatat nějaké kouzlo, které by mě je pomohl nalést. Sakra nic takovýho neumím, nic. Potom promluvím na Čepíra. Mohl bych je najít, pokud nejsou v budově, ale je to můj jeiný trumf. Co říkáš? |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Povím automatick, když zahlédnu dívky a Čepíra. Zkoumavím okem si prohlédnu muže bez oka. Tak jak, vyrážíme? Nebo to ty dámi chtějí zabali? |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Povím automatick, když zahlédnu dívky a Čepíra. Zkoumavím okem si prohlédnu muže bez oka. Tak jak, vyrážíme? Nebo to ty dámi chtějí zabali? |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Povím automatick, když zahlédnu dívky a Čepíra. Zkoumavím okem si prohlédnu muže bez oka. Tak jak, vyrážíme? Nebo to ty dámi chtějí zabali? |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Povím automatick, když zahlédnu dívky a Čepíra. Zkoumavím okem si prohlédnu muže bez oka. Tak jak, vyrážíme? Nebo to ty dámi chtějí zabali? |
| |
| Pomalu se zvednu od stolu a kráčím směrem ke schodům. Na okamžik se ještě zastavím a někam dozadu, kde tuším Čepíra prohodím: "Pomstím ho." S tím vycházím nahoru do pokoje, kde si sbalím to nepatrné jmění a scházím zpět do síně. Klíče, které jsem nezapomněla v zámku, hodím hostinskému na dřevěný stůl a na vratkých nohou se přesouvám ke stáji. Celou cestu se raději nedívám nikam mimo, oči mám upřené raději přímo před sebe, abych náhodou nezáhlédla nějaké zkrvavené tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro V očích mi nebezpečně zajiskří. Usměji se a kývnu tím je pro mě naše dohoda stvrzena. No to se podívejme konečně někdo - s kým se dá mluvit. - pomyslím si spokojeně a na chvíli zapomenu na hrůzu kolem sebe. ,,Jsem ráda - že jsem tě potkala." - řeknu šeptem - když zaslechnu svoje jméno. Jako na povel se mi v očích objeví slzy. Otočím se na přicházející muže. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Otočím se na přicházející muže - moje zelené oči se lesknou slzami - ve tváři mám výraz beznaděje a bolesti. ,,Je to strašné...chtěla jsem ujet - ale nejde to ..." - koktám zmateně - zdá se - že jsem silně otřesena - pohledem těkám sem a tam - z očí se mi valí nové a nové slzy. ,,Já nejsme žádný hrdina - nemůžu se tak tvářit donekonečna... - zajíkám se. Popotáhnu – vypadá to - že se toužím vyzpovídat – vylíčit někomu svou hrůzu. Měděný pramen vlasů mi spadne do obličeje a pevně se na něj přilepí. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Otočím se na přicházející muže - moje zelené oči se lesknou slzami - ve tváři mám výraz beznaděje a bolesti. ,,Je to strašné...chtěla jsem ujet - ale nejde to ..." - koktám zmateně - zdá se - že jsem silně otřesena - pohledem těkám sem a tam - z očí se mi valí nové a nové slzy. ,,Já nejsme žádný hrdina - nemůžu se tak tvářit donekonečna... - zajíkám se. Popotáhnu – vypadá to - že se toužím vyzpovídat – vylíčit někomu svou hrůzu. Měděný pramen vlasů mi spadne do obličeje a pevně se na něj přilepí. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Otočím se na přicházející muže - moje zelené oči se lesknou slzami - ve tváři mám výraz beznaděje a bolesti. ,,Je to strašné...chtěla jsem ujet - ale nejde to ..." - koktám zmateně - zdá se - že jsem silně otřesena - pohledem těkám sem a tam - z očí se mi valí nové a nové slzy. ,,Já nejsme žádný hrdina - nemůžu se tak tvářit donekonečna... - zajíkám se. Popotáhnu – vypadá to - že se toužím vyzpovídat – vylíčit někomu svou hrůzu. Měděný pramen vlasů mi spadne do obličeje a pevně se na něj přilepí. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Zajdu do kuchyně a pohledat nějaké jídlo na cesty. říkal, že na cestu pro nás má nějaké maso. prohledávám všechny zásuvky a skřínky, protože jak vidím, tak hospodský asi není schopen mi to najít a dát. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro Když dojdu k Flee zastavím se, po tváři me steče jedna lesklá slzička smutku. ,, Zabili i všechny koně ... všechny. Chtěla jsem odjet, ale nemohu, nejde to. Nemůžu vás tu nechat, je to moje povinnost, pokud mě vybrali. ", pokusím se o úsměv, ikdyž mi to v této chvíli nejde. Očkem se podívám na Ninianu. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro Když dojdu k Flee zastavím se, po tváři me steče jedna lesklá slzička smutku. ,, Zabili i všechny koně ... všechny. Chtěla jsem odjet, ale nemohu, nejde to. Nemůžu vás tu nechat, je to moje povinnost, pokud mě vybrali. ", pokusím se o úsměv, ikdyž mi to v této chvíli nejde. Očkem se podívám na Ninianu. |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Fleo Vydechnu Je mi moc líto toho co se stalo Ruka se mi třepe. Co se to semnou sakra děje? Pokud bych mohl nějak pomoci? |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Fleo Vydechnu Je mi moc líto toho co se stalo Ruka se mi třepe. Co se to semnou sakra děje? Pokud bych mohl nějak pomoci? |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Fleo Vydechnu Je mi moc líto toho co se stalo Ruka se mi třepe. Co se to semnou sakra děje? Pokud bych mohl nějak pomoci? |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Fleo Vydechnu Je mi moc líto toho co se stalo Ruka se mi třepe. Co se to semnou sakra děje? Pokud bych mohl nějak pomoci? |
| |
| soukromá zpráva od Asaktan VirMavted pro Fleo Vydechnu Je mi moc líto toho co se stalo Ruka se mi třepe. Co se to semnou sakra děje? Pokud bych mohl nějak pomoci? |
| |
| soukromá zpráva od Čepír z Lučiny pro |
| |
| soukromá zpráva od Čepír z Lučiny pro |
| |
| soukromá zpráva od Čepír z Lučiny pro |
| |
| Skupina 1 Ninian, Čepír, Flea, Asaktan, Rosliana jsou u stájí. Skupina 2 Tiago, Zenoia, Reomir, Ludowig, Irty, Rodik a Nella jsou zase před hospodou. Pomalinku se slunko sklání k obzoru a vánek načechrává Vaše vlasy. |
| |
| Posbírám jídla pro sebe víc jak na týden a vyjdu před hospodu. Tak je čas vypadnout, kde jsou ostatní ? zeptám se když se rozhlédnu a vidím, že pořád pár lidí chybí. Jestli zdrhli a bude z toho zase podobný průser tak už se asi naseru. Batoh plný jídla si hodím na záda. Na tři sáhy kolem mě zavoněla vůně uzeniny, která se nepochybně line z mého zavazdla. Jdu si pro koně. řeknu jen tak pro informaci a zamířím ke stájím. Doufám, že pro mají pořádného koňa a né nějakého urozeného chcípáčka. .... Bože to je hnusný smrad. Jdu ke stáji aniž bych uvažoval nad tím jestli jdou ostatní semnou či nikoli. |
| |
| Irty Když dojdeš ke stájím naskytne se ti pohled na mrtvého stájníka se šípem v oku a skupinku těch které si neviděl před hospodou, ve stájích je mrtvolný klid, žádné ržání koní či dusot jejich kopyt, jen ticho...mrtvé ticho. |
| |
| Tasím bastarda a nahodím vzteklý a nechápavý pohled. Pevně sevřu meč v ruce s čepelí směřující nad hlavu. Mírně pokrčím nohy v kolenou abych byl lepší bojové pozici. Většina svalů na mém těla je napnutá což jen dokresluje zastřašující vzezření, kterým právě působím. Utíkáte zrádci ? to budete nejdřív mít co dělat semnou. čepír i Flea na jejich straně to už nejde věřit nikomu ? |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Skupina 1 ,,Možná.......možná máš pravdu." - připustím a podívám se Čepírovi do očí. Pokusím se odhrnout si z tváře přilepené vlasy - ale dosáhnu jen rozetření slz. Vzhledem k tomu - že stále brečím - moc se toho nezmění. Zhluboka se nadechnu a naposledy popotáhnu. Docela by se hodil kapesník. Na příchod Irty zareaguji teprve když vytáhne meč. Zblednu a zavrávorám - zdá se - že toho mám pro dnešek dost. ,,Co blázníš? Nemyslíš - že už tu bylo dost mrtvých?" - zeptám se opatrně |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Skupina 1 ,,Možná.......možná máš pravdu." - připustím a podívám se Čepírovi do očí. Pokusím se odhrnout si z tváře přilepené vlasy - ale dosáhnu jen rozetření slz. Vzhledem k tomu - že stále brečím - moc se toho nezmění. Zhluboka se nadechnu a naposledy popotáhnu. Docela by se hodil kapesník. Na příchod Irty zareaguji teprve když vytáhne meč. Zblednu a zavrávorám - zdá se - že toho mám pro dnešek dost. ,,Co blázníš? Nemyslíš - že už tu bylo dost mrtvých?" - zeptám se opatrně |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Skupina 1 ,,Možná.......možná máš pravdu." - připustím a podívám se Čepírovi do očí. Pokusím se odhrnout si z tváře přilepené vlasy - ale dosáhnu jen rozetření slz. Vzhledem k tomu - že stále brečím - moc se toho nezmění. Zhluboka se nadechnu a naposledy popotáhnu. Docela by se hodil kapesník. Na příchod Irty zareaguji teprve když vytáhne meč. Zblednu a zavrávorám - zdá se - že toho mám pro dnešek dost. ,,Co blázníš? Nemyslíš - že už tu bylo dost mrtvých?" - zeptám se opatrně |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Skupina 1 ,,Možná.......možná máš pravdu." - připustím a podívám se Čepírovi do očí. Pokusím se odhrnout si z tváře přilepené vlasy - ale dosáhnu jen rozetření slz. Vzhledem k tomu - že stále brečím - moc se toho nezmění. Zhluboka se nadechnu a naposledy popotáhnu. Docela by se hodil kapesník. Na příchod Irty zareaguji teprve když vytáhne meč. Zblednu a zavrávorám - zdá se - že toho mám pro dnešek dost. ,,Co blázníš? Nemyslíš - že už tu bylo dost mrtvých?" - zeptám se opatrně |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Skupina 1 ,,Možná.......možná máš pravdu." - připustím a podívám se Čepírovi do očí. Pokusím se odhrnout si z tváře přilepené vlasy - ale dosáhnu jen rozetření slz. Vzhledem k tomu - že stále brečím - moc se toho nezmění. Zhluboka se nadechnu a naposledy popotáhnu. Docela by se hodil kapesník. Na příchod Irty zareaguji teprve když vytáhne meč. Zblednu a zavrávorám - zdá se - že toho mám pro dnešek dost. ,,Co blázníš? Nemyslíš - že už tu bylo dost mrtvých?" - zeptám se opatrně |
| |
| Skupina 1 Pouze poslouchám ostatní, v očích mám slzy a občas se jedna skutálí po jemné tváři. Zadívám se do země. Když uvidím Irtyho jak má meč v ruce a chystá se nás asi zabít zavzlykám a ustoupím dozadu několik kroků. ,, Já se už rozhodla, že půjdu s vámi ... přece by si mě nezabil. ", hřbetem pravé ruky si setřu několik slz. Barbar jeden hloupý, co si o sobě sakra myslí? Hromotluk ... mnoho rytířů, které znám by ho zkolilo. |
| |
| Skupina "Irty! Sakra, přece si nemyslíš, že jsme ho zabili my? To by tu asi byli s námi naši koně, nebo bychom byli už dávno v prachu, nemyslíš?" zavrčím na barbara skrz zuby a postavím se před skupinku, jako bych jí chtěl bránit holýma rukama. Snažím se, aby to nebylo znát, ale hrdlo se mi stahuje strachem. "Jdeme všichni. Pomstít ty lidi..." dodám ještě. |
| |
| Asi jsem o něco přišel Řeknu zdráhavě, když se podívám na Čepíra jak se je snaží bránit. To přeci není zapotřebí. Lidičky neblázněte, je to dost špatné a nemusí to být ještě horší. |
| |
| Na chvíli zaváhám jako bych už chtěl meč soustit, ale pak se jen zeptám Kdo ho zabil ? Co se to tu děje, už aby sme byli pryč. Stojím už trochu klidněji, ale pořád s mečem napřaženým k zběsilému útoku. |
| |
| soukromá zpráva od Flea pro "To snad nemyslíš vážně!" Vyhrknu při pohledu na Irtyho. "Proč bychom ho asi zabíjeli?" Hlas se mi třese. Musím ho pomstít... Zní mi v hlavě jediná myšlenka. "Chci se Vás zeptat - " Otočím se na všechny " - kdo půjde se mnou?"´ Zeptám se stručně. |
| |
| soukromá zpráva od Flea pro "To snad nemyslíš vážně!" Vyhrknu při pohledu na Irtyho. "Proč bychom ho asi zabíjeli?" Hlas se mi třese. Musím ho pomstít... Zní mi v hlavě jediná myšlenka. "Chci se Vás zeptat - " Otočím se na všechny " - kdo půjde se mnou?"´ Zeptám se stručně. |
| |
| soukromá zpráva od Flea pro "To snad nemyslíš vážně!" Vyhrknu při pohledu na Irtyho. "Proč bychom ho asi zabíjeli?" Hlas se mi třese. Musím ho pomstít... Zní mi v hlavě jediná myšlenka. "Chci se Vás zeptat - " Otočím se na všechny " - kdo půjde se mnou?"´ Zeptám se stručně. |
| |
| soukromá zpráva od Flea pro "To snad nemyslíš vážně!" Vyhrknu při pohledu na Irtyho. "Proč bychom ho asi zabíjeli?" Hlas se mi třese. Musím ho pomstít... Zní mi v hlavě jediná myšlenka. "Chci se Vás zeptat - " Otočím se na všechny " - kdo půjde se mnou?"´ Zeptám se stručně. |
| |
| soukromá zpráva od Flea pro "To snad nemyslíš vážně!" Vyhrknu při pohledu na Irtyho. "Proč bychom ho asi zabíjeli?" Hlas se mi třese. Musím ho pomstít... Zní mi v hlavě jediná myšlenka. "Chci se Vás zeptat - " Otočím se na všechny " - kdo půjde se mnou?"´ Zeptám se stručně. |
| |
| Skupina 1 Tak mi řekněte kdo ho teda zabil ? Meč spustím a opřu se o něj, protože už mě nebaví je strašit. No aspon že už jdou všichni, ted zbývá jen zjistit proč tu leží člověk s šípem v oku. Prohlížím si střídavě skupinku a mrtvolu s šípem v oku. Můj výraz ve tváři je neutrální, postoj uvolněný a k vám se začíná dostávat vůnmě uzeniny z mého vaku na zádech. |
| |
| Skupina 1 Vysvětlí mi někdo o co tady k sakru jde?? Zeptám se již trochu popuzeně. Nechci nijak reptat, ale přišel jsem kapet pozdě a tak nevím o co jde. Kdo koho zabil? Zamračím se. |
| |
| Skupina 1 Po tváři mi opět steče několik slz, zavzlykám. Nadechnu se a spustím: ,, Já ... ", znova se rozpláču. ,, Chtěla jsem utéci, ale ... ale když jsme je tady takhle našli, teda toho stájníka a ty koně ... já nic neudělala, cožpak si myslíte, že umím takhle střílet z luku? Vždy» ani ... ", opřu se o jednu ze zdí, asi bych se zhroutila, kdybych se neopřela. ,, Já ho nezabila, ani ty koně ... nikoho! ", křiknu trochu hystericky. Já je všecky zabiju ... vesničani hloupý. |
| |
| Pacholci 2 možná snad pak 1 MH:Počítám že když si mi nenapsal nějak sem se posunul a vše tak nějak vyšlo. Po patřičné očistě a panákovi tvrdého alkoholu se pomalu zvednu,chvíli se mlčky dívám na Nellu,několik málo pkamžiků stojím jak socha se zachmuřelým výrazem. Nakonec se rozhoupu: "Pojď myslím že cesta je dlouhá,měli bychom najít zbytek a konečně vyrazit,kdo ví jak dlouho ta cesta bude trvat." V mém hlase rozhodně neskrývám jistou známu ironie nad délkou cesty. Poté vezmu všechny naše věci i mé drahé,počkám až vstane,uchopím ji za ruku a vydám se ven z hostince do stájí. |
| |
| Skupina 1 ,,Myslím - že právě proto tu jsme - abychom zjistili - kdo ho zabil - kdo je zabil všechny - je zvláštní - že tě zajímá zrovna tenhle člověk - když se to tu mrtvolala jen hemží." - řeknu a rukou si zakryji ústa - zdá se - že mi není zrovna dobře při vzpomínce na mrtvá těla. Po tváři mi steče další slza. A dost tahle bude poslední. - přikážu si a zhluboka se nadechnu - prsty si otřu tváře a unaveně se usměji. ,,Pokud je to vážně náš osud....zachráníme svět." - dodám To by mě zajímalo jak o té záchraně přesvědčím ostatní - když tomu sama nevěřím. - pomyslím si zatrpkle a podívám se do tváří ostatních ,hrdinů´. |
| |
| Skupina 1 Schovám meč do pochvy na zádech. Tento mě zajímá, protože jedíný leží na zemi zabitý šípem a není roztrhaný na kousky. odpovím Ninian a jdu k mrtvému. S nechutí ho chytnu levou rukou za čelo a druhou rukou uchopím šíp. Odvrátím oči pryč a vytrhnu mu šíp z hlavy,položím ho na zem a mrtvolu vezmu do náruče abych ji zanesl na hromadu hořících těl. Jdem za ostatníma ne ? zeptám se když odcházím a vidím jak tam ostatní postávají. |
| |
| Skupina 1 Trochu váhavě se přiblížím ke Flee a opatrně jí obejmu, pokud se ale odtáhne, hned jí nechám. "Jdeme všichni. A» tak nebo tak, tohle musíme zastavit. První zastávka je Lemarovo jezero. Nemáme ale koně, takže musíme pěšky...Měli bychom vyrazit hned. Pojďme odsud, sehnat ostatní a pryč." řeknu nahlas a sám vyrazím ze stájí. |
| |
| To jak se čekání na to, než se všichni vybatolí natahuje se mi, i kdžy to navenek není nijak poznat, ani v nejmenším nezamlouvá a tak se po chvíli rozhodnu již zakročit a trochu vás popohnat "Musím souhlasit s tím mužem, nemáme času nazbyt, tak bychom měli raději vyrazit." - pravím ukazujíce na Čepíra, který je nejspíše podobného smýšlení jako já |
| |
| Skupina 2: Už trochu nervozitou přešlapuji na místě, jelikož očista mého milého trvá moc dlouho. Zkřížím ruce na prsou a zamyšleně se zadívám před sebe. V myšlenkách se brodím přes velice známá místa, ale neustále se vracím k Ludowigovi. nakonec se ovšem ze svého snění proberu, jelikož si všimnu, že můj milý již skončil. Přejede mi mráz po zádech a zadívám se na něj mírně chladným nic však neznamenajícím pohledem. Přivinu se více ke svému plášti a dojdu k němu, v okamžiku, kdy se však snažím uchopit svá zavazadla to udělá Rodik za mne a tak mu věnuji pouze úsměv. Odstoupím stranou, aby mohl projít a potichoučku jako myška se vydám za ním. Při tom si jej prohlížím. Je už jistě zvyklý na mé pohledy, mám tenenci si neustále něco prohlížet, jelikož člověk může najít něco, čeho si dříve nevšiml, i když je to jen malá blbůstka. vlastně ani nevím, kam má Rodik namířeno, jdu pouz zaím, mírně zamyšlená a tak když se zasatví, do něj mírně vrazím, omluvně se však pouze usměji, Už jsem na tohle zvyklá... |
| |
| Hřbetem ruky si utřu několik slz na obličeji. Vesničani hloupý ... já chci domů!! Dojdu vedle Niniany a pokusím se o úsměv. ,, Ale ... ale co tam budu dělat já? Proti nějakým hadům a havěti? ", trochu si upravím sukni u mých šatů. Nepatrně se podívám na Ninianu jak na to reaguje, spyklenecky mrknu. Uvědomím si, že jsem ještě něco nechala ve svém pokoji v hostinci. |
| |
| Skupina 1 U vchodu do stájí se otočím na Roslianu. "Totéž co já. Jsem bard, ne válečník, na to nezapomeň. Také mám strch. Přesto jdu." odpovím jí s povzbudivým úsměvem. |
| |
| Skupina 1 ,, Jenže já tam nechci, vy ano. ", řeknu Čepírovi. A» jsi jde kam chce ... bard. ,, Něco jsem si zapomněla v pokoji v hostinci, omluvte mě na chvíli. ", vyjdu k hostinci, ještě se otočím zvědavým pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro |
| |
| Skupina 1 Jdu s vámi. Možná konečně najdu poznání. Řeknu přesvědčeným hlasem. Mám už i zbaleno S těmito slovy kývnu na malý vak, co mi vysí na zádech. Mrtvoli koní nijak nekomentuji, vlastně se na ně raději ani nedívám. Nekoukej tam, nekoukej tam, sesipeš se a budeš všem pro smích |
| |
| Skupina 1 Maličko se zakaboním - rty pevně sevřené - jak se snažím přemáhat pláč. ,,S vámi se budu alespoň maličko cítit v bezpečí." - přiznám pomalu ,,A i kdybych chtěla utéct - myslím - že osud se postará o to - aby se mi stalo něco ...nehezkého." - slovo osud vyslovím se zvláštním nádechem strachu i opovržení - možná jsem si konečně uvědomila - v jaké situaci se nacházím. ,,Co všechno budeme potřebovat?... Jídlo!...a to je všechno co tě napadne... - hádají se hlásky v mé hlavě. Nakonec svou myšlenku i na hlas vyslovím ,,Něco k jídlu - že?" - podívám se na ostatních a než by řekl švec - vydám se rychlým krokem k hostinci. Na cestě se ještě v rychlosti otočím. ,,Počkejte na mě prosím...a nebo pojďte se mnou - cítila bych se líp." - špitnu - ale nezpomalím nejspíš vím - že tady jde o každou chvilku. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Pokud se mnou nikdo nepůjde - pokusím se v hostinci co nejrychleji a nejtišeji najít Roslianu. Pokud možno tak - aby si mé přítomnosti nevšimla. Bože to jsou šílenci - to se vážně chtějí nechat dobrovolně zabít? A co je vlastně ta bohatá slečinka zač - ta nebude tak nevinná jak se zdá. - důmám zamyšleně. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro MH: chtějí utéct, zaonač to, že si jen pro něco šel a odveď je zase zpátky. |
| |
| Když vidím, že tohle ještě zřejmě bude na dlouho, zakroutím jen rezignovaně hlavou a ze sedlové brašny vytáhnu měch a chystám se napít, jenže zjistím, že už je skoro prázdný, tak jej dopiju, seskočím z koně a se slovy "Ještě si zajdu pro něco k pití." - která prohodím k Tiagovi zamířím směre k hostinci |
| |
| Ludowig narazil v hostinci na Rolsianu a Ninian, pití je tam habaděj...vemte co hrdlo ráčí. Slunce se pomalu sklání k západu. |
| |
| Dojdu od hromady hořících těl, do které jsem hodil mrtvého hlídače a u zdi si vezmu do ruky svoje kopí. Tak už pojdme. řeknu trochu nedočkavě. Sem zvědaví co nás ještě čeká. |
| |
| Neboj, já tu na tebe určitě počkám. odpovím Ludowigovi. Ale moc se nezdržuj, cesta je ještě dlouhá. Musíme vyrazit co nejříve. Jelikož vidím, že se skupinka ještě nemá k odjezdu, tak sesednu z koně a snažím se ulevit ztuhlým svalům. |
| |
| Skupina 1 Sice se na Čepíra podívám zvláštně a možná trošku vyčítavě, ale neuhnu. Ze svého postavení si však mírně kriticky prohlížím Roslianu. Za Ninian slabě zavolám: "Vem hlavně věci, které dlouho vydrží..." Pak začnu přemýšlet, co bychom mohli ještě potřebovat. Zbraň má každý svou. Chtělo by to ještě pár loučí, možná provaz... Hm, to se musí promyslet. Kde na to ale vezmeme čas? "Půjdeme pěšky, nebo jak?" Zeptám se nahlas stále ještě z Čepírova sevření a očima hodnotím výdrž každého z lidí právě stojících vedle mne. |
| |
| Zatsavím se ve vdeřích hostince a pohlédnu na obě dívky, které se zase straní skupiny "Jestli s námi nechcete jít, tak nemusíte, volba je na vás." - pravím a mezitím zamířím k výčepu, kde si naplním svůj měch čímkoliv, co najdu a při tom pokračuji v řeči k těm dvěma "Ale i když s námi nepůjdete, tak se svému osudu nevyhnete. A pokud ještě není dán, tak snad si nemyslíte, že ten, proti komu máme stát vás nechá jít jen tak, najde vás a ujistí se, že mu už v cestě stát nebudete." - zašpuntuju měch a zamířím ven z hostince, až opět ve dveřích s k nim obrátím "Ale volba je na vás." - pokrčím rameny a na návsis e pak opět vyhoupnu do sedla svého koně |
| |
| Dojdu s Nynianou do hostince. Vyjdu schody a dojdu do pokoje, který je zamklý, jak by ne. Pro sebe se usměji. Chvíli tam stojím a čekám. Poté sejdu schody rozhlédnu se, kde je Nyniana. Ludowiga jsem zatím ingorovala. |
| |
| V hostinci jsem opravdu zmatená - jako bych nevěděla co provést. Udělám pár kroků a teprve poté zjistím - že byly špatným směrem takže prudce změním směr - jsem jak myš zavřená v kleci. Když Ludowig promluví - maličko se zamračím - ale jako bych se probrala. O co mu jde? ,,Ale já už se přece rozhodla - jdu s váma." - řeknu. Zdá se - že jsem si konečně jistá – zelené oči mi žhnou. ,,Tohle nemůže zůstat nepotrestáno." prohlásím a rozhodím ruce - pramen rudých vlasů mi spadne do obličeje a znehodnotí tak můj vzrušený proslov – neš»astně vlasy odhodím a povzdechnu si. Pak už jen mlčky sleduji jak Ludowig odchází. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Když Katzer konečně zmizí a pokud zůstaneme jen dvě – pobaveně se na Roslianu podívám. Zvednu ruce a tichounce zatleskám. ,,Šikovná holka - zahrála jsi to vážně dobře." - ocením její snahu malou jízlivostí a nepatrně se zašklebím. Po mé nervozitě a nerozhodnosti jako by se zem slehla. Můj postoj je rozhodný a pevný – jako bych dávala na odiv svou hrdost. ,,Nerozmyslela sis to – že ne?" - usměji se nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro Pro sebe se trochu ušklíbnu. Ona je taky moc šikovná a jak. Pro jistotu se rozhlédnu jestli nás někdo nepozoruje nebo neposlouchá. ,, Nerozmyslela. Musíme rychle zbalit nějaké jídlo a vodu na cestu a vyrazit. ", řeknu Nynianě a chci zamířit do kuchyně. |
| |
| Nemám v lásce koně Usměji se Každopádně pokud budu muset srovnám s vámi krok Jsem hubenější než obvykle, nevelký batoh klimbá na ošoupaných popruzích. Vlasy mám rozcuchané a na čele několik hlubokých vrásek. Cestuji rád po svých Hm ale nejradší mám knihovnu...chci knihovnu a klid...jen si číst...od rána do hluboké noci. Hm a cestovýní ten vítr ten výhled.. |
| |
| Nervózně přešlapuju před hospodou a mám sto chutí vyrazit na cestu. Tak kde jste ? pojdte už ! zařvu na opozdilce v hospodě. S takovou se nevydáme na cestu nikdy, to je partička k pohledání. |
| |
| Nojo nojo.. Už du... odpovím na Irtyho zařvání.. To je najednou ale spěchu.. pomyslím si a nepatrně se ušklíbnu.. Potom chytnu svůj vak a nahodím si ho na záda společně s dlouhým lukem.. Pak spěšně vykročím před hostinec za ostatníma. |
| |
| "Ano měli bychom vyrazit,ale ví někdo jak je to s těma zásobama???" Zareaguji na debatu ostatních ve stáji,pohled na mrtvé koně lehce pocuchal mími nervy,ale není to na mě až zas tak moc znát,i když přeci měl sem toho oně dlouho byl to můj přítel a pomohl mi již v mnoha situacích. Jednou rukou obejmu Nellu a vyčkávám dál na reakci ostatních. Jestli se mi do ruky dostane ten hajzl co mi zabil koně přsahám že jeden z nás z toho odejde v bedně.A jestli za to může ten cvok co ho máme zabít tak o to to aspoň bude lehčí myslím že je jen itázkou času kdy se s ním střetnem...i když snad se toho dožiju,jen aby se nestalo nic Nelle. |
| |
| Stojím po boku svého přítele a pozorně jej sleduji. Prohlížím si každičký jeho detail na tváři. Tolik už jej znám... poté stočím zrak na koně.Na chvíli zavřu oči a mírně sklopím hlavu, vydechnu a znovu ji narovnám. Toho koně jsem dostala ještě když jsem byla malá.... pomyslím si a s lesknoucíma očima se přivinu k Rodikovi. ,,nevím jak tobě, ale jestli se mi ten hajzl dostane do rukou, tak si ani nepřeji vědět co jsem schopna s ním udělat!" pošeptám mu nazlobeně do ucha. Pravda, čím dál více se ve mě shromažduje vztek a chut se pomstít, jak za naše koně, tak za ubohé nevinné lidi. A za nedlouho, jestli masakt bude pkračovat bude můj vztek tak velký jako nikdy.... položím Rodikovi havu na rameno a kousnu se do rtu. U Perunových koulí....tohle se nikdy nemělo stát... povzdechnu si v duchu |
| |
| "Pojď, Fleo. Jdeme ven. Snad už ostatní taky půjdou." řeknu dívce a počkám, aby šla přede mnou. Proč jen mám pořád dojem, že bych jí měl chránit...? Slíbil jsem jí pomoc, ale já přece nejsem válečník...jsem jen bard... Pomůžu ještě ostatním pobrat nějakou výbavu a zásoby a pak už jen čekám, až budeme všichni a vyrazíme. |
| |
| soukromá zpráva od Ninian Verya pro Když mluvíš o jídle a pití tak jen tiše přikývnu a následuji tě do kuchyně - kde v rychlosti zabalím nejnutnější věci na cestu. Po očku tě sleduju. No hlavně abychom odsud co nejdřív vypadly -pryč z téhle vesnice - pryč od těhle vyvolených hlupáků....ale co když je to pravda - když tomu neutečem?... No a co zemřely bychom tak jako tak. -přemýšlím zatímco balím. |
| |
| soukromá zpráva od Rosliana Vened pro Na chvíli ti mohlo připadat jako kdybych v tom byla už zkušená, protože to jakou rychlostí jsem dokázala ... Po chvíli se na tebe podívám a špitnu. ,, Všichni jsou před hostincem. ", s pozvednutým obočím čekám co mi na to řekne Niniana. |
| |
| Sice se mi zatřepou kolena, ale už celkem v klidu vyrazím směrem k hostinci. Nedívám se doprava ani doleva, jdu přímo. Vevnitř zamířím rovnou do kuchyně: "Támhleto maso" Ukážu na vyuzenou slaninu "Chleba" Kývnu na bochník, který byl zjevně upečen ještě téhož dne ráno "A vodu" Hodím k poloprázdnému džberu svou čutoru. Sama se obrátím k jednomu pultu a začnu si do vaku nakládat nějaká jablka či co. Neudávala jsem sice rozkazy, ale předpokládám, že mi někdo pomůže. Pokud ne, později, když mám tašku skoro plnou, udělám vše sama a zamířím znovu ven, kde by měli být i ostatní. |
| |
| Lidé se na Vás už dívají v celku nedůvěřivě a rozpačitě. Dívají se dlouho, tedy kromě těch co jsou stále v šoku ale již se přece jen trochu uklidnili. Náhle se odnikud vynoří zase ten chlapec kterého jste potkali v hospodě a mluvil s Váma původně v podobě staršího muže. "Tak koukám, že zde již Temnota zasáhla...pravděpodobně se o Vás dozvěděla...zřejmě to bylo jen varování...asi byste měli co nejrychleji vyrazit za Vaší první indicií...a ještě jednou upozorňuji, že muíte jít všichni protože každý máte určité předpoklady něco vyřešit a pomoct tak družině." Klučina Vám nedá ani šanci se nacokoliv zeptt a zase zmizí. |
| |
| Nervózně přešlapuju s ostatníma před hospodou. Jde vidět, že moje trpělivost není u konce, ale už za ním. Já jdu pro ně Jdu do hospody a vyvedu z ní všechny co jsou ještě uvnitř. Snažím se nebýt hrubý při " vyhazovaní " zbytku družiny z hospody. Sory, ale už musíme vážně jít. řeknu tomu co mi začne nadávat, že ho nenechám na pokoji. Nakonec vyjdu před hospodu s ostatníma Konečně všichni tak snad půjdem ne ? |
| |
| Předpoklady? Šeptnu pro sebe. Jáke já mohu mít předpoklady? Přestanu přemýšlet nahlas a rozhlédnu se okolo. Já bych i šel. Je tu příliš zvědavých očí a na cestě by mohl být klid. Klííd, křeslo, praskající oheň a pěkná kniha....to jeklid a ne zaprášená cesta a putování, ale je to lepší než tyto oči, které se mi lepí na záda. Pomyslím si a podívám se na ostatní. |
| |
| Počkám, až Irty přivede ostatní, pak si nadhodím na rameni svůj skromný majetek obohacený o trochu zásob ze vsi a jako první vyrazím po cestě pryč z vesnice, směrem k Lemarovu jezeru. |
| |
| Když je vidět, že se stále nic neděje a nikdo se k ničemu nemá tak jsou lidé nervozní. Někdo už odchází domů a někdo si jen vrčí pod vousy. "Tohle maj bejt Vyvolený?...bože ochraňuj tento svět." S tím se ale nad Vámi najednou zatáhne a zahřmí...Lidé začínají zvedat hlavy k nebesům a slyšíte starší z vesnice vykřikovat různá slova. "Božstvo...rada...radí se..." Najednou se Vám všem zatmí před očima a Vy spíte spánkem klidným a ničím nerušeným. Když se proberete tak je již brzké ráno a zjiš»ujete, že již nejste ve vesnici kde jste se nacházely před zábleskem ale, že jste na cestě a nad Vámi je ukazatel směrem na Lemarovo jezero... |
| |
| Překvapeně zamrkám na ukazatel a s lehce natvrdlým pohledem se rozhlédnu kolem, jestli jsme všichni. Pak můj pohled ulpí na Flee. Dívám se, jak spí, dokud neotevře oči, pak ale hned vstanu a protáhnu se, aby si nevšimla, že jsem jí pozoroval. "Mizerný způsob cestování." zkonstatuji. "Určitě jsme minuli spoustu krásných míst a hospůdek..." |
| |
| "Především byl rychlý. takže už nemeškejme a vyražme." - odpovím Čepírovi na jeho postesknutí, poplácám svého koně po šíji a vyhoupnu se do jeho sedla, kde hodlám počkat, než se všichni posbíráte a pak konečně vyrazit. |
| |
| "Souhlas, vůdče." odpovím trochu pobaveně, ale posbírám své věci a stoupnu si vedle Ludowigova koně. Já jsem totiž odjakživa pěší. |
| |
| Ostré ranní sluníčko mě probudilo, lehký vánek mi pocuchal vlasy. Zvednu hlavu, rozespala otevřu oči a rozhlédnu se. ,, Co ... cože? ", je jediné co ze sebe dostanu. Do očí se mi vženou slzy. To není možné! Co se tu stalo, co tu dělám s těma pobudama? ... to se mohu zabít hned! Tvář zabořím do dlaní. To není možné! Jsem oblečena ve stejné růžové šaty jako včera, jsou však pokrčené i kapnánek špinavé. A mé věci! Kde jsou mé věci? Skoro hystericky začnu hledat své věci. Tady nebudu ani minutu! Žádná Vyvolená nejsem a jestli jo tak to si měly bohové vybrat někoho jiného! |
| |
| Zvednu se a chvilku si uvědomuju co se vlastně stalo. Sakra co to zase bylo ? Postavím se a vlasy mi pročísne vítr. Nahmatám svůj meč na zádech a po čuchu skontroluju, jestli mám své zásoby jídla. Nejsem nejchytřejší, ale napdá mě proč sme skončili zrovna tady a ne trochu blíž. |
| |
| Ležím nehybně se zavřenýma očima na tvrdé zemi. Po chvilce otevřu oči, a když si uvědomím, že to, co vidím, není sen, povzdechnu: "To snad..." A skulím se zpět od trávy. Nenápadně se rozhlédnu po těch, kdo jsou tu se mnou. Když mi zrak padne na "mrkací panenku" Roslianu, kysele se ušklíbnu a znovu se zvednu. Začnu hledat vak, ve kterém bych měla mít nějaké jídlo a vodu. Někde tu musí být... Nehledám však zdaleka tak usilovně, jako Rosliana. Stále jsem rozespalá, ale začínám chápat, že jsou tu prakticky všichni lidé, co seděli u toho stolu plus nějaký muž na koni. Ani nevím, jestli se představoval...? Pomyslím si, ale dál už to nijak neřeším. Spíš položím zásadní otázku: "A co uděláme teď?" |
| |
| "Půjdeme k Lemarovu jezeru a zbavíme se té příšery. První krok k pomstě." odpovím prostě a drnkám prsty na svou loutnu. |
| |
| Chvíli po Flee se probudím i já. Nespokojeně se ošiju - vlasy mi spadnou do čela - na kterém byla až do teď vidět hluboká vráska. A co je zas u všech pekelných stvůr tohle? - pomyslím si - když pod sebou ucítím studenou zem. Zhluboka se nadechnu - všemi smysli vnímám okolí - zjiš»uji - kdo je tu se mnou a co se stalo - když Čepír promluví rouška tajemství se mi poodhalí. Vyvolení pche - asi budu zvracet! - objeví se mi v hlavě další myšlenka a já otevřu oči. Pomalu se posadím protáhnu si své dlouhé nohy a ihned po tom i ruce - následuje krk. Zvednu ruce a snažím se o automasáž krční páteře. ,,,Dobré ránko" - řeknu pomalu a jako bych si stále nebyla vědoma toho - co se kolem mě vlastně děje. |
| |
| Ehm...Ehm, mohli byste trošku hrát...hraje pár lidí, co je s ostatními!!! toto je první ponouknutí, další bude dopis...a varovný! Tímto ale také chválím těch pár lidí co hraje...máte u mě plus které bych měl snad někdy zůročit:) |
| |
| Dívajíce se na své vlastní boty a přemýšlejíce o našem úkolu mě znenadání vytrhne mužský hlas. Letmo pohlédnu na jeho majitele, poté znovu sklopím oči ke svým botám a jedním uchem jej poslouchám, druhým registruji pohyby všech kolem mě. …musíte jít všichni protože… zaslechla jsem část věty a pobaveně se usmála na chlapce. Takže mi dokonce i musíme.. no to jsou mi věci. zakroutím nevěřícně hlavou a jen krátce pohlédnu na ostatní. Avšak když stačím cokoli zaregistrovat, zahřmí. Vzhlédnu k nebesům a zamračím se. Snad nezačne další masakrování… trochu se zaleknu své myšlenky, ale uklidní mě výkřiky vesničanů, ale než si stačím cokoli dát dohromady, zatmí se mi před očima…. Opět otevřu oči a trochu se leknu. Čekala jsem, že můj pohled bude směřovat na budovy ve vesnici, ale místo toho směřuje na dřevěný už trochu zchátralý rozcestník. Chvíli na něj němě koukám než se rozhodnu vstát. Jen co vstanu, obejdu si jej. Lemarovo jezero povytáhnu krátce oči snad jen údivem a tiše zavýskám. No tohle.. zasměji se spíše pro sebe a začnu očima hledat Rodika. |
| |
| Když se všichni vzpamatují do určité míry, tak bez rozmýšlení řeknu. Mám meč, jídlo nic mi nechybí jdu zabít tu ještěrku. Lehkomyslně se usměju a vykročím za šipkou. Doufám že umíte číst líp než já a přečetli jste to správně. |
| |
| Když se barbar rozhodne již dále neotálet a vyrazí na cestu, i já pobodnu svého koně do slabin a znechucen nerozhodností ostatních "zachránců" vyrazím po jeho boku k Lemarovu jezeru. Jedu mlčky s oním temným výrazem ve tváři, jež je pro mě tak tipický. |
| |
| Stejně jako můj mlčenlivý druh, tak i já vyrazím mlčky po jeho boku vstříc jezeru. |
| |
| Tiše stojím vedle Nelly,pomalu ji chytnu za ruku a tiše promluvím: "Tak tedy půjdem..." A vydám se na cestu. |
| |
| ,, Sakra. ", řeknu poměrně nahlas, takže si někteří okolo mě mohli přinejmenším uvědomit. Rychle si dám ruku před ústa. To snad ne! Tak se Rosliano ovládej. Musíš něco vymyslet, zatím by si měla jít s nimi. Po chvíli uvidím svůj vak u jednoho ze stromů. S úsměvem se podívám na ostatní. ,, Tak půjdeme? ", zařadím se vedle ostatních. Tedy hned vedle Niniany. Na chvíli se vám mohlo zdát, jakoby by Rosliana měnila svou náladu podle toho jak se ji to hodí a nebo, že by nebyla normální? |
| |
| I já vyrazím za Ludwigovým koněm. Zařadím se vedle Fley a povzbudivě se na ní usměji. Ač to zní podivně, jakoby hezké, svěží počasí vymazalo vzpomínky na hrůzy v oné vesnici a já již za okamžik hraji na svou loutnu chytlavou melodii a zpívám slova známé hobití písně: "Cesta jde pořád dál a dál, Kupředu pryč jde od mých vrat, daleko už mi utekla a musím za ní pospíchat...!" |
| |
| Cesta Vám příjemně ubíhá a vypadá to jako by se snad nic nedělo a ani nemělo něco stát. Ptáčci zpívají a tráva voní. Cesta je vcelku rychlá, je to směs písku a kamínků a tak se chodí krásně. Je to v celku rovinka a žádné kopce ani klesání, moc toho není. Čepírova píseň Vás lehce povzbudí a i Vy se cítíte trochu lépe. snad silnější, lepší...kdo ví. Pomalu se Vám k poledni v dáli ukazuje odrážející se slunce, zřejmě od vodní hladiny. Jak se blížíte k Lemarovu jezeru, ovzduší se mění, ne na žádné divné ale jen takové víc vodnaté. Ze břehu vidíte na ostrůvek a mezi ním je převozník s vorem asi pro tři lidi. Na převozníkovi je již vidět lehké stáří, na hlavě má kapuci s pytloviny a vůbec celý je oblečen v pytlovině. Sedí na kameni a vypadá to, že si Vás zatím nevšiml. |
| |
| soukromá zpráva od Ludowig Ketzer pro |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Pohled na vodní hladinu mě přivede do rozpaků. Začnu se trochu polekaně rozhlížet. Jestli půjdeš s nimi přes to jezero tak se už nazpátek nedostaneš., usmívám se a pokouším se na sobě nedát nic znát. |
| |
| ,,Tak vzhůru dolů." - pronesu a v přehnaném nadšení je jasně patrná i malá návka sarkasmu. Sesbírám všechny svoje věci a vydám se nejistě vpřed. Hluboký výdech prozradí moje zoufalství. ,,Nejsme hrdina." - zašeptám tiše. Sousedství s Roslianou přijmu vděčně - zdá se - že oceňuji společnost někoho - kdo si také bojí. Co budu dělat - tohle je vážně problém. Had? Osud? Poslání?! - myšlenky mi víří hlavou jedna podivnější než druhá. Když dorazíme k jezeru a uvidíme jen loďku svitne mi naděje. Jen tři místa? Tak to vybereme určitě 3 nejsilnější a ty pošleme na toho hada. |
| |
| Zastavím se u břeho a chvíli sleduji převozníka. Pak se otočím k ostaním Vejdem se tam tak tři, možná čtyři. posadím se na zem a sleuji protější břeh. Asi bysme tam měli jet všichni, kdoví co to bude za potvoru. |
| |
| "Pojedeme tedy několikrát." - odtuším na barbarovu poznámku a zamířím k převozníkovi |
| |
| To jsi mu asni nemusel vysvětlovat Ludowigu Promluvím ke svému příteli. On by na to jistě přišel sám. |
| |
| Převozník se podívá Ludowigovi do tváře pomalý stařeckým otočením hlavy, snad už i mech na něm roste, zřejmě tu sedí velmi dlouho. "Copak si žádáš chlapče od starého převozníka?" Jeho hlas zní jako by ho někdo škrtil, dělá mu velké problémy mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Vědění pro |
| |
| Snažím se vesele zpívat celou cestu, ale jak se blížíme k jezeru, doléhá na mně tíha našeho úkolu. Jakobych si začal uvědomovat, co nás má u jezera vlastně čekat. Sotva dojdeme k převozníkovi, zmlknu a jen čekám, jak se s Ludowigem dohodnou. Mezitím si sednu pohodlně do trávy a posunkem naznačím Flee, aby si přisedla. Jsem rád, za její přítomnost. Slib, který jsem jí dal, je tím, co mě teď žene dál. |
| |
| ,, No to snad ne. ", pohled na dřevěnou loďku ve mě vyvolá paniku. Vůbec pohled na jezero, pohled na převozníka a myšlenka toho, že se teď budu muset setkat s nějakou příšerou je ... přinejmenší hrozná. Tak tam mě nikdo nedostane, jedině mrtvou! Rozhlédnu se po poslední záchraně. Skvěle vymyšleno! Dojdu trochu dál od ostatních a tam "žuchnu" ve svých nadýchaných i ušmudlaných šatech do trávy. Lehce projedu konečky prstů její stébla a zahledím se skoro hypnoticky na vodní hladinu. |
| |
| Převozníkova slova mě mimoděk přinutí k úsměvu, snad vůbec prvnímu, který na mých rtech můžete za tu dobu, co jsem s vámi, spatřit. Už strašně dlouho mne tak nikdo neoslovil, chlapče "Potřebujeme na ostrov. Můžete nás převést? Nebo můžeme si půjčit váš člun?" - zeptám se jej mírně |
| |
| Převozníkova tvář se také pousměje, snad jako byste zaslechli skřípění starého rozvrzaného dubu který se snaží pohnout ve větru. "Ano převezu Vás, ale můžou jet pouze tři a já...za každou cestu se platí padesát mědáčků." S tím se zvedne opírajíce se o holi a natáhne k Vám ruku. |
| |
| Vedle Čepíra těžce dosednu. Na převozníkova slova reaguji okamžitě: "50 měďáků?" Zvednu bleskově hlavu a pak se podívám na ostatní: "Kolik máte u sebe přibližně peněz?" Ptám se a zároveň začnu prohledávat svůj kožený vak. Když zjistím, že můj peněžní obnos není nijak velký, podívám se - už vcelku instinktivně - na Čepíra. Ještě, že je tu někdo, kdo slíbil pomoc. Strach z vody na rozdíl od jiných dívek a žen - pokud nějaký mám - na sobě nedávám znát. |
| |
| Promluvím v sedě na převozníka Tři, to je jasné že se tam nenacpem všichni zároven, rozdělíme se na skupinky a na druhém břehu se sejdem. Nikdo nepůjde na průzkum, nikdo se nevzdálí od ostatních. Pak si stoupnu a obouchám ze sebe kousky, trávy, hlíny a ostatních nečistot ze země. Ohlédnu se po ostatních To byl návrh, né rozkaz. Jestli se to někomu nelíbí at řekne svůj názor. Doufám že si ten převozník nemyslí, že nás tam převeze jen tři a ostatní zůstanou zde. Nerad bych se s ním hádal. |
| |
| Zavěsím se za Rodikovu paži a s úsměvem na tváři následujeme ostatní. Inu, dneska je krásně.. řeknu si v mysli, když jsem donucena zakrýt si očí dlaní před ostrým slunečním světlem. Po celou tu dobu se rozhlížím po krajině a je na mě vidět, že mám veselou náladu. Zpěv jednoho z našich společníků mi náladu ještě více zvedne, mám chut se k němu přidat, ale vzhledem k tomu, že neumím zpívat to raději neudělám. Jakmile dojdeme k jezeru, usadím se na břeh a smočím si prsty ve vodě. Bude chvíli trvat , než nás převeze všechny... podotknu si spíše jen tak pro sebe, jelikož je to docela nepodstatná informace, vzhledem k tomu že ji všichni ví |
| |
| Dokážu se dostat na druhou stranu sám Šeptnu téměř neslyšně. Můžeme ušetřit meníze. Zadívám se na ostrov. Není tak daleko. A ten vzduch... Roztáhnu rce, abch se protáhl. Přitom nepřestávám zírat na ostrov. |
| |
| Cesta mi utíká rychle, mám dost sil, a» už kvůli Čepírovu pozpěvování nebo prostě proto, že jsem zvyklej hodně cestovat.. Dívám se po krajině.. Hmm, to potrvá docela dlouho, než se tam dostaneme.. pomyslím si a posadím se někam na zem a začnu do ní rýpat, z nudy, dýkou.. Třeba tam něco najdu.. napadne mě.. Z přemýšlení nad tím, co by se dalo v zemi 2 čísla pod povrchem najít za poklady mě vytrhne Irtyho návrh. Jo, to zní docela logicky. Asi bysme se měli držet pohromadě.. řeknu jen. |
| |
| Na Irtyho řeč mi snad ztuhnou všechny obličejové svaly. Snad jste měli na chvíli pocit, že bych nejradši pukla vzteky. Musím jít až poslední! Usměji se a podívám se na ostatní. ,, Myslíte, že je ta loďka bezpečná? ", podívám se zvědavě na loďku a pak opět na naši družinku. Burani jedni nevymáchaní! |
| |
| Zvednu oči a pohledem spočinu na jednoho muže, Asaktana. Ty umíš plavat? řeknu s trochou nadšení v hlase a posuměji se. Jenže to by ses moc unvil a pak bys nás mohl zbytečně zdržet... znovu vykouzlím na tváři úsměv a snažím se, aby to nevyznělo jinak než jsem měla na mysli, tedy aby se nějak neurazil |
| |
| Také se ohlédnu na Fleu a pak se usměji. "Převozníku, co takhle zaplatit ti písní a dobrým pocitem z poctivé práce?" odpovím mu se smíchem, ale vesele a ne posměšně. "Dělám si jen legraci. Zaplatím za mě a tuhle dívku. Irty, pojedeš s námi první? Měl by s námi jet nějaký válečník, kdyby nás tam někdo přepadl." zeptám se barbara a pomůžu Flee vstát. |
| |
| Poslouchám všechny kolem mě a na Čepírův nápad přikývnu. Klidně pojedu, ale někdo tady musí pohlídat ty, co by rádi utekli svému osudu. Rozhlídnu se kdo je tu důvěryhodný a můj pohled spočine na Ludwigovi a mírně na něj kývnu. Co když to ten převozník myslel jinak a bude chtít převést pouze tři osoby tam a tři zpátky ? |
| |
| Usměji se na Nelu. Plavat, to je jednoduché slečno. V podstatě každého voda sama nadnáší, stačí jen se naučit jí trochu pomoci. Usměji se na dívku a vyčkávám, kdo všechno pojede na poprvé. Já ostatně mám dost času a nikam nespěchám. Čas si nás najde všude. |
| |
| S úsměvem kouknu na Tiaga. Já se vody bojím... proto jsem se plavt nikdy nenaučila. podotknu. Někdy mě to i mrzí... v mém toně se objeví trocha smutku, avšak jen maličko. Na dobré náladě mi to neubere. Ale jinak je velice příjemná na dotek... opět s úsměvem se zase předkloním a smočím v jezeře prsty. |
| |
| Podívám se na Irtyho s kouzelným úsměvem. ,, To máš pravdu, někdo by měl pro jistotu pohlídat ostatní. ", zakývám hlavou na znamení souhlasu a nepatrně se na všechny podívám. Blbej převozník, blbá loďka a blbé jezero, blbý vesničané a blbá vesnice, blbý sen a blbej den, jak ráda bych si už lehla do měkké postele, dala si mléčnou koupel a konečně si odpočinula a on tam na mě čeká ... taková šance k vynikajícímu sňatku, byla bych do smrti bohatá, š»astná a bez jakkýchkoli strastí a trápení ... o můj bože proč mi to děláš? Co jsem udělala tak špatného? |
| |
| Jen vyděšeně sleduji - jak ostatní plánují cestu na to příšerné místo. Copak nechápou - že je to jasná past?! Polovina z nás neumí plavat a kdo ví - co se skrývá pod vodou. Budeme jak ovce v ohradě - jenže ta ohrada bude ostrov. - pomyslím si a rozhlédnu se kolem ,,Já nemám peníze." - řeknu tichounce - jako bych se za tenhle stav styděla. |
| |
| Podívám se na Ninianu. Že by? Svůj pohled blyskurychle namířím k mému zdobenému měšci u pasu, který je viditelně plný. Sakra!, zatím se mile usmívám a pak špitnu: ,, Já bych radši zůstala tady, já neumím plavat ... a natož boj... ", už to radši nedořeknu, protože si uvědomím, že by to možná neměl vědět onen převozník. |
| |
| Pousmívám se nad celou situací a ve chvíli ticha se přidám do debaty o umění plavby. No já taky tak nějak plavat neumím, ale když potřebuju tak se přez vodu nějakým způsobem dostanu. řeknu a zhluboka se zasměju. Přitom píchnu oětěp do země, že celá čepel zmizí v zemi. Otočím se po tomto gestu na převozníka. Ale převozníkovi je život milý, tak nás nepřevrhne. |
| |
| "Holky...Rosliano, Ninian...vzpomeňte si na tu vesnici. Na ty mrtvé. A teď si promyslete, čeho se bojíte víc, jestli takhle krutého zabíjení, násilí a smrti a nebo převozníka a jeho loďky. Hm...?" řeknu dvěma dívkám, kterým se očividně nechce jet. "Slibuji, že jakmile narazíme na nějaký slušný hostinec, zajistím nám všem pořádnou koupel v horké vodě, teplé jídlo a měkkou postel. Platí?" navrhnu pak ještě a čekám, co ty dvě odpoví. |
| |
| Zavřu oči a nechám se pohladit vánkem - který mi fouká do tváře a cuchá vlasy. U všech zrůd pekelných - co mám dělat? Jak může říct - že nedostatek peněz se dá vyřešit vzpomínkou na vesnici?! - na chvíli vypadám jako socha - tady v přírodě jsou mé elefké rysy mnohem patrnější. Ple» mi přímo září. nakonec se pohnu a kouzlo pomine. ,,Ale tvoje slova mi měšec nenaplní." - řeknu a podívám se Čepírovi do očí. |
| |
| "Ninian...já tě chápu. Boj není nic ani pro mě. Peníze ale máme, já dohromady možná dám i zlatku...tohle ti možná nenaplní měšec, ale možná srdce, Ninian. Jsi elfka. Elfové milují život, ne?" odpovím tiše a pomalu kleknu vedle Ninian a upřeně se dívám do jejích očí. Můj hlas zní upřímně a přesvědčivě, ale zároveň i jaksi konejšivě. |
| |
| Když Čepír pronese slovo elf - bojácně si stáhnu vlasy přes uši. ,,Jen půlelfka." - řeknu tiše a velice rychle – zdá se že myšlenkami jsem mimo – náhle se proberu - vyděšeně se na Čepíra podívám - jako bych odhalila víc než jsem měla. Ano - elfové mají rádi život...Myslí tak jako moje matka? pche...ubožačka! ,,Nejsem elf a nikdy jsem mezi mima nežila -nevím co vyznávají a po čem touží - ale dobrá půjdu s vámi - když mi někdo zaplatí převoz."Důvěra - hlavní je důvěra! - řeknu nakonec a znovu se mu podívám do očí - pohled je pátravý - jako bych hledala pravdu - jako bych pátrala po odpovědích. |
| |
| Povzbudivě se na Ninian usměji. "Díky." řeknu tiše a také se jí chvíli dívám do očí. V těch mých je skutečně jen vděk. |
| |
| Převozník stáhne ruku zpět a znovu se mezi tím usadí zpět na své místo...nevypadá naštvaně ale spíš jako stařec který ztratil naději. |
| |
| Můžu dát vše co mám Křiknu ve snaze pomoci. Jak již jsem řekl na druhou stranu se dostanu bez cizí pomoci. Prohlédnu si každého, shrnu vlasy, které mi padají do obličeje. Šáhnu do kapsi a spočítám peníze co mám. zlatý a pár stříbrňáků Smutně hledím na dlaň, ve které se válí něco mincí. Není to sice moc, ale něco to je. Z tím nasipu peníze Čepírovy do dlaně. |
| |
| Překvapeně si vezmu od Asaktana peníze. Pak z nich odeberu stříbrňák a padesát měďáků a zbytek mu vrátím. "Díky, příteli. Jednou ti to snad splatím." Peníze pak podám převozníkovi. "Tady, pane. To je za toho vysokého válečníka a...tu dívku." řeknu mu. Okamžik uvažuji, jak Fleu nazvat. |
| |
| Z trávy vyskočím jakmile se začně rozhodovat o naší další cestě. Čepírova zaváhání v plynulém proslovu si sice všimnu, ale žádný velký význam tomu nepřikládám. "Nepla»te za mne, ale raději za ty, kteří nic nemají." Řeknu a vytáhnu 50 měďáků. |
| |
| Kolik je těch, kteří nemají dost peněz pro přeovzníka? zeptám se, po chvíli sledování, jak se ostatní "dohadují".. Také nějaké ty drobáky mám.. dodám ještě. Na druhou stranu se přece dostat musíme.. pomyslím si.. |
| |
| Starcovi oči se znovu pomalu zaplní nadějí a znovu se zvedne, snad s větší sílou do života. Vezme si od Čepíra peníze a stále čeká na rozhodnutí ostatních. |
| |
| Peníze od Čepíra nepříjmu zpět. Ne, jak jsem říkal já je nepotřebuju. Z tím se podívám na slunce, na vodu a na ostrov. To bude nádhera, nádhera Jen budu potřebovat, aby jste mi vzali batoh Toužebně se podívám na oblohu. |
| |
| Když za mě čepír zaplatí, potěší mě. Uznale polývám hlavou chytnu ho neomaleně za rameno. Díky příteli, až budeš chtít dám ti kus masa, uzeného. že je maso uzené zdůrazním, pak se začnu rozhlížet po ostatních jako bych někoho hledal, nebo co. Hele Asaktane, jestli dobře počítám, tak je nás 11, takže stejně musíme platit za 4 převozy. Tak pěkně šetři energií příteli, to co nás čeká na druhé straně, asi nebude kráva, která má zácpu. Načeš se berbarsky usměju a zamířím k lodce. |
| |
| Šetřit dechem? Zeptám se podivně tiše. Ne, potřebuju se prlole....protáhnout. Řeknu mnohem důrazněji. Nevznést všecny karty hned na začátku, neříkat vše. A pokud vím převozník bere za převezené né za jednu plavbu. Z tím si sednu na zem. Utrhnu stéblo trávy a strčím si jej do pusy. Stejnak, co tu dělám? Nejsem k ničemu, nepatřím mezi ně. Nechtějí mě, jsem jak se to jmenuje....pátý kolo u vozu....Lepší by byla tichá chatka, pěkná knížka, krb..... Žmoulám trávu a přemýšlím. Dívajíc se na nebe, na ptáky. |
| |
| Protočím oči v sloup, ale pak tento výraz okamžitě skryju za masku porozumění. "Asaktane, klid. Padesát měďáků není tolik a tomu muži jedině pomůžeme. Vím, že jsi schopný, ale svou sílu bys měl skutečně šetřit na tu věc, se kterou se musíme vypořádat. Asi to nebude snadné a každá maličkost může rozhodnout o našem osudu. Až přijde pravý čas, dokaž nám, jak jsi dobrý, ale prozatím na sebe nebudeme poutat zbytečnou pozornost." řeknu mu a povzbudivě ho poplácám po rameni. Pak se otočím na Fleu a Irtyho. "Jdeme. Je čas se hnout z místa." řeknu jim a nasednu s nimi na loďku. |
| |
| Svůj strach můžete překona slečno. Mluvím stále k Nile. Všiml sem si jejího nádherného usměvu a oplatím jí ho.. Ale no tak pánové. napomenu hádajícího se Čepíra a Asaktana. Peníze nejsou problém. já tu nějaký mám, takže bysme se měli přesunout na druhou stranu a jít dál. Strácíme spoustu času, při každém rozhodnutí. TO NEJDE!! Musíme jednat |
| |
| ,, Peníze? ", zasměji se. Ubožáci, měla bych tu tolik peněz, že bych se mohla vozit celý život tam a nazpátek., nepatrně povolím měšec, abych do něj nahlédla, kde se třpytí zla»áčky a několik drahých kamenů. Pche! Půlelfka, to jsem mohla čekat! Nečistej parchant, jako ostatní!, usměji se, zvednu se a dojdu k jezeru. Čepírova slova jsem ignorovala. Pomalu namočím prsty do chladné vody. ,, Dopředu vám říkám, že se na tu potvoru ani nepodívám. " |
| |
| Lichotivě se zasměji a opět pohlédnu do vody. Trochu se předkloním, abych v ní viděla svůj odraz. usměji e na sebe a poté se raději narovnám, jelikož tuším Rodikovi plány. Natáhnu si ztuhlé nohy a zadívám se na druhý koenc jezera. Hm.... pokud to bere po třech a já jela jako poslední.... zamyslím se a svým myšlenkám nepatrně usměji. Tak to mě jednou naučíte plavat... podotknu opět směrem k Tiagovi a usměji se prosebným tónem na místo prosebného slůvka. |
| |
| Musím se usmát nad Nelliným prosebným pohledem. Možná se mi to jen zdálo, ale v jejích očích jsem zahlédl rarášky. Bylo o oči malé holčičky, která je ráda, že se naučí něco co již dlouho chce. Bude mi potěšením. Uvidíte, že vám to půjde. |
| |
| už se začinám těšit podotknu a nad jeho výrazem ve tváři se zase posuměji... zajímavý chlapík... pomyslím si a zahledím se opět k jezeru.... |
| |
| Posledních pár chvil jde váš rozhovor úplně mimo mne. Stojím na hranici hladiny vody jezera a zachmuřeně přes jeho vlny hledím ostrovu, kde nás čeká náš první úkol. Pak se z ničeho nic otočím, přistoupím k svému koni, který má u sedla zavěšenou pochvu s mým mečem a můj štít. Oboje si vezmu, koni svážu přední nohy, aby mi neutekl a pak se obrátím na vás "Zaplatím cestu pro vás všechny, tohle je teprve první krok z mnoha, neztrácejme tedy zbytečně čas." - pravím a abych dal najevo, že se nehodlám s níkým dohadovat, rovnou do převozníkovi dlaně upustím několik zlatavých mincí "Tady máte svojí odměnu, teď nás převezte." - povím tentokráte ke starci, kývnu na Tiaga, aby mne následoval a rovnou zamířím k převozníkovu plavidlu |
| |
| Převozník si od Ludowiga peníze vezme a na jeho tváři se usadí úsměv...pomalý jako stoletý dub. Pak pomalu zajde k loďce a uvede ji na vodu, lehce se zakymácí a pak se na hladině pohodlně usadí. "Tak kdo bude první?...odvezu Vás po čtyřech...ale rychle!" |
| |
| Proč se ptáte, to už je snad naše věc, dostal ste zaplaceno a zbytek nechte na nás. Nastoupím s kopím na lod a sednu proti převozníkovi s pohledem lovce, který si hlídá svoji kořist. Kopí mám v rukách položené na kolenách tak aby nezabíralo místo na lodce a trčelo za ni. Jedu já, ona, on a on. Jestli se o něco pokusíš, tak ti kopí nsrvu do těla a pak ještě čtyřikrát. Pak už jen sedím s pohledem lovce, který by rád ulovil svou obět, který sedí bezbraně před ním. |
| |
| Převozník se usmějě na Irtyho jako na malého chlapce který si hraje s klacíkem na velkého válečníka. "Aspoň trochu slušnosti pro starce bys mohl mít chlapče...jinak tě vysadím uprostřed jezera a» si mi zaplatil či ne..." S tím se usadí naproti tobě a čeká na ty další lidi. |
| |
| Zasměju se nad slovy převozníka, který mě očividně pobavil, ale vůbec nezastrašil asni nepřiměl změnit mé chování. A jak by si mě chtěl vysadit ? ty takový věkem sešlý zapomenutý stařec ? Pak si stoupnu a podám ruku Flee aby mohla bezpečně vstoupit na lodku. Nedá mi to a ještě promluvím na našeho milého převozníka. Dobře omlouvám se měl bych mít úctu ke starším, ale jde mi o bezpečnost družiny, takže jestli nás všechny převezeš bez problému, budu k tobě mít úctu, ale jestli se pokusíš někoho svrhnout nebo najký jiný podraz tak tě tím kopím prošpikuju skrz na skrz. rozumíme si ? Při mluvení se nepřestávám soustředit na to že pomáhám Flee udržet stabilitu. |
| |
| "To, že sem stařec ještě neznamená, že sem bezmocný...ale jak myslíš, chovej se tak nadále...já si budu hledět své práce." Stařec se o Irtyho již nadále nezajímá a jen nad ním ledabyle mávne rukou. |
| |
| Ten děda má pravdu. Úctu bys k němu mít měl. Navíc si myslím, že si je své situace vědom. Takže se o nic nepokusí. Obořím se na Irtyho. Musíte ho omluvit dědo, je to ještě horlivé mládí... Pronesu na vysvětlenou. |
| |
| Horlivé mládí? Horlivý barbar bez kapky vychování! Nedůvěřivě si prohlížím loďku, rty se ani nepohnou, ale i tak je na nich malý náznak úsměvu. Proč neumím sakra plavat! Mohla bych převrhnout loďku a utéct., podívám se nenápadně na koně, který má zavázané přední nohy. |
| |
| Otočím se k Irtymu a přijmu jeho pomocnou ruku. Co nejrychleji nastoupím do loďky, aby se provoz nijak nezdržoval. Když už konečně pohodlně sedím, poprvé se otočím na převozníka. "Dobrý muži, omluv chování našeho přítele. Je možná trochu horlivý, ale za našich okolností tomu ani jinak nejde. Raději pověz, kdys byl naposledy na druhé straně?" Ptám se převozníka s výrazem, který potvrzuje opravdový zájem o jeho slova. |
| |
| Když Flea nasedne loďka se lehce zakymácí ale hned nabere zpět svou vodní stabilitu. "Tak ještě někdo?" Pak ale Flea vyrazí odpověd o druhém břehu a převozník se na ni podívá s lehce podiveným výrazem. "Ano když nemám co dělat tak se tam zajedu podívat ale zajímalo by mne co tam jede dělat skupinka dobrodruhů jako jste Vy." |
| |
| Vlezu si na loďku a sednu si vedle Fley. Zatímco se usazuji, s úsměvem mluvím na převozníka. "Víte, jsme tak trochu i obchodníci. Hledáme pěkná místa a když tam najdeme něco cenného, tak to vezmeme a výhodně prodáme. A tady...inu, doslechl jsem se, že tady žijí...eh...strachrousti, jo! To je takový moc podivný druh chrousta, který v téměř každém, kdo ho uvidí vyvolává smrtelný strach. Támhle má kamarádka (ukážu na Roslianu) " ho tu už asi zahlédla, sám jí vidíte. Proto sebou také bereme tohoto mocného válečníka a kouzelníka (Prstem ukážu na Irtyho a Askatana) , rozumíte? A pak, samozřejmě, mé bardské poslání - roznášet radost a smích." řeknu a vesele se usmívám. Pak ale na okamžik zvážním. "Dobrá, ve skutečnosti jdeme zachránit svět." dodám absolutně vážným hlasem. Pak se ale zase rozesměju svým jasným a nakažlivým smíchem. |
| |
| ,, O můj bože. ", špitnu si potichoučku a obrátím oči s falešným úsměvem. Vstanu při čemž si opráším šaty, ikdyž to vůbec ničemu nepomůže. Bojovat s obrovským hadem. Jako stvořené pro mě. Se určitě nechá i ochočit. Dojdu dál od břehu kde si sednu a pozoruju okolí. |
| |
| Převozník se začne od srdce smát Čepírovým slovům a prvně se usměje. "Máš talent k pobavení lidí chlapče, takle jsem se dlouho nenasmál..." Pak si otře slzy od smíchu a znovu se podívá. "Takže jste všichni?...můžem jet? Pokud jste všichni tak Vás převeze, loďka se ani nekymácí, jako by přesně věděl co dělat a za chvilku jste na ostrově. Pak se vrátí pro ostatní. |
| |
| MH: Jen abych si to ujasnil, přepluli jsme já, Flea, Irty a Askatan, je to tak? Jsem velmi rád, že jsem převozníka tak pobavil. Jestli něco na světě opravdu miluji je to upřímný smích a radost. Na druhém břehu, jen co slezu z loďky, si sednu do trávy a jedno stéblo začnu žmoulat v puse. "Počkáme na ostatní, což?" zeptám se tak trochu nepřítomně. |
| |
| Slezu z lodě a tasím meč. Zabodnu ho do země a stoupnu si k němu. Zírám na novou krajinu a vyhlížímk možné nebezpečí. Jsme tak přece domluvení. Nikdo se nevzdálí odzbytku družiny. To sem zvědaví kde je nějaké nebezpečí. |
| |
| Dívám se jak se loďka vzdaluje. No to je nádhera přímo dokonalé - ostrov!...převozník...budu zvrcet. - pomyslím se a moje nálada je čím dál otrávenější. No ale teď s tím nic neuděláš -musíš jít s nima a dělat debila - než se naskytne vhodná příležitost. - pomyslím si a nálada mi ještě víc klesne. Znovu se podívám na loďku a pak se můj pohled stočí k Roslianě. |
| |
| Převozník znovu přirazí k břehu kde je ještě většina z Vás a čeká na další kdo pojede. |
| |
| Vystoupím z loďky a nepřítomně koukám na krajinu. Ano, ano, počkáme Řeknu mdlím hlasem. Zkloním se a z boty vytáhnu malou dýku. Snažím se vzpomenou na něco, co by nám mohlo být užitečné. Sakra, ale co? Co? Co? Vyděšeně zjiš»uji, že nic takového neznám |
| |
| Pozoruji Asaktana a vidím, že vypadá docela rozrušeně. "Asaktane? Jen klid. Nevíme, co nás čeká, ale podle mně to zvládneme. Koneckonců, jsme vyvolení, ne? Určitě znáš nějaké kouzlo, které nám může pomoct a skoro bych řekl, že budeš platnější než já..." dokončím s trpkým úsměvem. |
| |
| Po vystoupení z loďky si sednu do trávy a nervózně trhám jedno stéblo za druhým. Poslouchám ty dva. Taky si myslím, že by nebylo moudré vzdalovat se od břehu, ale protože zjevně máme všichni stejný názor, nijak se k tomu nevyjadřuju. Chm, my a vyvolení? Snad někteří z nás, jsem si jistá, že i taková Rosliana bude něco platná. Určitě umí spoustu věcí, o kterých se mně ani nezdálo... Podívám se na nebe, ale ani na té čisté modrři dnes nepozoruji nic uklidňujícího. |
| |
| Nejsem nervózní, byl jsem jen ve špatnou dobu na špatném místě...jsem je elf a potulný čaroděj. Soustředím se na nedaleký kamínek, jakoby po něm natáhnu ruku a zašeptám nesrozumitelná slova. Na to mi kamínek vlétne do ruky. To je jedno sinější kouzloé co umím. Prostě jsem jen slabí čaroděj Zamyslím se. Však nedovolím, aby mé starosti dělaly vrásky i někomu jinému, nedělej si z tím hlavu Čepíre. Zvládnu to Konec konců mám i eso v rukávu Zahledím se na modrou oblohu a ptáky, jenž jsou voní, narozdím odde mne. |
| |
| Jakmile stařec s loďkou připluje k břehu rozhlédnu se, kdo ještě zůstal zde. No asi pojedu, není vhodná chvíle. Ladně se postavím při čemž pravou rukou opraším šaty, kterým i tak nepomohu. No to jsem zvědavá, co budu dělat až se objeví ta obluda. Nervózně dojdu k loďce a starci. Nevěřícně se dívám na loďku, která by se podle mého názoru mohla každou chvílí rozpadnout. ,, No tak dobře. ", opatrně vstoupím na "palubu". Když se loďka zakýmácí bleskurychle se chytím krajů, netajím se zatajeným dechem. Proč mě bože tak trestáš? |
| |
| Nervózně pochoduju v místě našeho vylodění. Jestli brzi ty padavky nevyjedou, tak tam půjdu sám. Nejel sem sem abych tu dřepěl na podělaném ostrově. Vezmu meč a schovám si ho do pochvy na zádech. S kopím v kuce přijdu na pobřěží a stoupnu asi tak po kolena do vody. Písknu jak nejsilněji možu a mávám na druhý břeh aby lodka konečně vyjela. Jestli si pro ne budu muset dojet, tak nebudu už hodný a nahážu je do lodky jak pytel ořechů. |
| |
| Sedím na břehu a také zamyšleně koukám na zbytek skupiny na druhém břehu. Nepřítomně při tom trhám stébla trávy a točím si je kolem prstů. Za chvíli mě i to přestane bavit a začnu na stébla pískat. Očividně se tím nebavím poprvé, protože po chvilce z mých rukou a stébla mezi nimi vychází jakási lehce pokroucená melodie. Když Irty vlze do vody a začne pískat, znuděně si lehnu do trávy a zhluboka vydechnu. Nepřítomně drnkám na struny mé loutny a pozoruji mráčky na nebi. Sice se mi za tím hadem taky nechce, ale tohle čekání je hrozné! A» už se něco děje! pomyslím si. |
| |
| Mezi dobou, kdy převozník veze lodkou naše společníky na ostrov a než se zase vrátím, trávím čas smáčením noh ve vodě. Meč mám dložený vedle sebe tak, aby byl kdykoliv po ruce. Botky mám zase na druhé straně. Chvíli si tak hraji s vodou a zamyšleně koukám na hladinu vody, jenž se občas rozvlní, když zafouká slabý větřík. Nakonec si prohrábnu prsty vlasy a zpět se obuji, když si všimnu, že se lodka oět vrací ke našemu břehu. Opráším si ruce, ušpiněné trávou, pochvu s mečem připnu k opasku a otočím se na Rodika, jestli jede se mnou. Lodka už připlula k nám a převozník čeká na další, mezi kterýma se objevím i já. Nemím plavat a tak se trochu vody bojím. Když našlápnu na rzhoupanou lodku, maličko zpanikařím a vyjeknu, sotva se lodka nahne na jeden bok. Nakonec to ale ustjím a sednu si. S oddychem pak pozoruji ostatní. |
| |
| No tak deti...chválim ty co hrajou a zaroven káram ty co nehrajou...tak kdo nechce už hrát at písne a já to nejak vymyslim |
| |
| Sednu si na břeh. Chvílií se snažím vyházet myšlenky z hlavy. Necítít a nemyslet na nic. Po chvíli si lehnu a jak již tolikrát se dívám na modravou oblohu. V ruce svírám malý kamínek, který převaluji sem a tam. Oči se klíží, pokud se něco nezačne dít nebo pokud nepříjedou ostatní asi brzo usnu. Spánek, spánek...klid...knížka Kde jsou ostatní? Zeptám se sám sebe, ale zajím mě i názor ostatních. Oči zavřené, ale prozatím nespím. |
| |
| Překvapeně se na Asaktana podívám, jakoby mi teprve teď došlo, že ostatní tu ještě nejsou. Zdá se, že posledních pár minut jsem strávil v polospánku a moc nevnímal, co se děje kolem. Postavím se na nohy a postavím se těsně k hranici vody. Ruce si přiložím k ústům a zavolám na ostatní. "Haló! Tak pojeďte už!" Pak se skloním, naberu si do ruky pár oblázků a začnu házet žabky. Je vidět, že se dost nudím. |
| |
| ,,No jo furt." - zavrčím podrážděně - když se podívám na druhý břeh. Hlavně se nezblázněte. - pomyslím si procítěně - když nastupuji do loďky. |
| |
| Když sedí tři dámy na loďce tak převozník kouká i po pánech ale zřejmě se zatim nikdo k niemu nemá a tak se rozjede směrem k druhému břehu jen s dívkami. Když přirazí tak jim pomuže ven a usměje se na ně. "Dobře se o ně starejte" Promluví ještě k mužum a odjede pro zbytek. |
| |
| Váhavě vystoupím z loďky. I přes špinavé šaty si všimnete, že si mi ještě pořád klepou kolena. Tohle byl můj nejhorší moment v životě. Ne ... pletu se. Nejhorší moment byl, když jsem ty vesničani potkala. Popojdu dál od břehu, kde si sednu na zem. Uklidnit se. Já chci domů. |
| |
| Co vám tak dlouho trvá ? Jedte na druhý břeh a vratte se s dalšíma, ale ještě dneska. Zavolám na týpka na lodi S takovou tady ztrávíme půl života a o tu druhou půlku nás připraví ta nestvůra. |
| |
| Konečně je tu druhá skupina. Měli by ale přidat na své rychlosti... Svraštím čelo nejen usilovným přemýšlním, ale i nevýslovným zhnusením nad tou sladkou krasavicí. Myslí si snad, že je někdo víc? Měla by se začít chovat trochu slušně, než jí někdo z nás tu její krásnou tvářičku vyspraví... S hlubokým povzdechem se pak sama vydám loudavým krokem podél břehu. Pozoruji nejen bílé mraky sem tam plující po modré obloze, ale především starého převozníka, který se nyní snaží dostat zpět ke zbytku naší sružiny. |
| |
| ,, Nehodlám tu čekat sto let. ", povzdechnu znuděně, při čemž si upravím vlasy. To snad není možné. Proč mě bože tak trestáš? Teď jsem mohla popíjet čaj se svým bohatým snoubencem a netrčet tu jako nějaký ... chudý dobrodruh. Aspoň, že jako, ostatní jimi jsou. Vždy» ... snad možná ona mezi ně nepatří., letmo se podívám na Ninianu. Ale je stejná. , ďábelsky se ušklíbnu a začnu usilovně přemýšlet nad svým dalším počínáním. |
| |
| Dobře si prohlédnu ostrov i zde přítomné ,,dobrodruhy - pak můj zájem stočí k odcházející ženě. To si jako myslí - že je něco víc – že tu něco zvládne sama? Pomyslím si a na mé tváři se objeví zlomyslný úsměv. ,,Hej ty elfko...myslím - že není moc dobré koukat do mraků - když se tu máme postarat o toho hada - že?" - řeknu a kývnu do nitra ostrova. Potom na své tváři vykouzlím vřelý a upřímný úsměv - jako by má slova byla jen dobře míněná rada. |
| |
| Věnuji Ninian jen úškleb. "Víš, má drahá, chtěla jsem jen chvilku přemýšlet." Řeknu dosti ukřivděně. A to jsem si myslela, že zrovna TAHLE by mohla být nejrozumnější... Zavrtím nechápavě hlavou, ale přece jen své kroky vedu zpět ke zbytku družiny. Ještě jednou se vyzývavě podívám na půlelfku a sednu si do trávy na místo, kde ještě před chvilkou seděl muž s loutnou. To si myslí, že mi jako půlelfka může poroučet? Nikdy jsem proti nim nic neměla, ale zřejmě bude pravda, co se o nich říká... Začnu už poněkolikté vyškubávat trávu i s kořeny. "Co tu mám jinak dělat, když ten starý převozník nedokáže zařadit vyšší rychlost?" Zeptám se jí. |
| |
| ,,Ještě sme se skoro nikam nedostali a už se žačínáme hádat?" podotknu na reakci dvou žen poblíž mě. Při tom se rozhlédnu kolem, kde to vůbec jsme a jen někdy kouknu na druhou stranu přes jezero, jak jsou na tom ostatní. |
| |
| sedím ted čelem do ostrovu a pozoruju přírodu. Zároven hlídám družinu před náhlým útokem nepřítele z pevniny. Už aby bylo po té obludě a my sme mohli plout na ruhou stranu. řeknu jen tak do větru abych změnil téma debaty. |
| |
| Tiše ležím v trávě, zvuky hovorů ke mě doléhají jakoby z velké dálky, v mysli se mi míhají obrazi lidí, věcí, zvířat i myšlenky jako takové. Přestávám vnímat, jen tiše oddechuji. Ten klid |
| |
| Už už se chci zeptat - ,,a cos tedy vymyslela?" - když si uvědomím - že by to nebyl nejlepší nápad." Brzdi holka - kdo tě ochrání - kdo ti pomůže - když budeš protivná - musíš si tu vybudovat pozici…chápeš? - říká mi mé vnitřní já. ,,Ale no tak - nemyslela jsem to zle - jen jsem se ti snažila vysvětlit - že není dobré obracet se k ostrovu zády." - říkám smířlivě a z mého obličeje se dají vyčíst omluvy. ,,Nechci se hádat..." - řeknu a sklopím oči. Po chvíli se maličko uchechtnu - jako by mě zrovna napadla nějaké veselá myšlenka. ,,Kdyby ten člověk - co nás sem poslal - věděl - že dostat se na ostrov - bude nesplnitelný úkol už sám o sobě...možná by toho hada odvolal." - říkám přemáhajíc smích. |
| |
| Nejdřív se chci tvářit pořád vážně, ale při Ninianině poznámce se prostě neudržím, nejprve mi začnou cukat koutky a pak se začnu smát dost nahlas. "Všechno dobrý. Nemyslím, že by někomu z nás bylo zrovna příjemně a tak nervy můžou rupnout každému z nás." Pak se podívám na Ninian naprosto zpříma a pronesu: "Promiň." Navíc k ní natáhnu pravici na znamení usmíření. |
| |
| Na jedovatou poznámku Niniani se vesele usměji. Co to zase děláš? Rychle sklopím koutky a nechápavě pokroutím hlavou. Skvěle Niniano, nenecháme je ani minutu v klidu, budou se bát usínat a vystrašeně ráno otevírat oči, jestli ještě žijí. Všechno kvůli nim. Ta vyšší moc asi nemá mozek, že vybrala takové burany, ale když to tak chtěla, má to mít. Na jejich úsmíření se ušklíbnu. Chápu tě. Podívám se na druhý břeh, nedočkavě si začnu pohrávat s pramínkem vlasů. |
| |
| Plesk, plesk, plesk, buch! - ozve se tlumeně, když jeden z kamínků letících po hladině narazí do pramice. Omluvně se usměju a zamávám převozníkovi. Žabky už mě také očividně znudily, tak seberu ze země klacek, který vyplavila voda na břeh, vyhodím do vzduchu poslední kamínek, který jsem držel v ruce a klackem ho odpálím směrem od skupinky. Pak si ho chvilku prohlížím a nakonec s ním do písku u břehu začnu vyrývat magické symboly, které jsem odkoukal od jednoho kartáře. Pochybuji, že by měly nějaký význam, nebo snad smysl, ten chlap byl podvodník, ale vypadají hezky. Tiše si přitom prozpěvuji různé melodie. Po pár minutách, sotva dokreslím první znak, klacek znuděně zahodím a dojdu si sednout vedle Fley. Nuda ze mně přímo číší a je vidět, že si chci povídat. "Fleo? Připadáš mi jako přemýšlivá žena...studovala jsi někdy někde?" zeptám se na první věc, co mě napadne. |
| |
| Usměju se při zjištění, že je někdo ochotný se se mnou bavit. "Měla jsem učitelku. Takovou starší ženu, učila mě všechno možné o bylinkách a především - naučila mne přemýšlet." Chvilku se zamyslím, ale pak se znovu obrátím na Čepíra. "A co ty? Nádherně hraješ... Odkud jsi?" Znovu se - již po několikáté - zadívám na nástroj ze sladkého dřeva. "Můžu?" Ukážu na loutnu a chci ji vzít do rukou. |
| |
| Přijmu podávanou ruku a přátelsky se usměji. ,,A» žijí malá vítězství." - zašvitořím a podívám se ti zpříma do očí. |
| |
| Také s úsměvem Flee podám nástroj. Očividně jsem rád, když mi někdo věnuje pozornost. "Jsem z Lučiny...to je odsud hrozně daleko, nejmíň měsíc cesty na koni. Odešel jsem odtamtud, protože se mi nechtělo se usadit. Hrozně rád poznávám nové věci...Nikdy jsem sice nechodil do žádné školy nebo tak, ale na cestách jsem se naučil spoustu zajímavých věcí a pár jazyků od spousty zajímavých lidí...Hrát jsem se naučil už doma v Lučině. Od té doby se zlepšuju..." vyprávím lehce zasněně. Očividně mám na posledních pár let víceméně dobré vzpomínky. |
| |
| Přemýšlím chvilku nad něčím jinýmn, ale pak se vrátím zpět do přítomnosti k Čepírovi. "Několik jazyků? To mě podrž. Já umím jen elfsky a obecnou řečí, víc jsem nikdy nezvládla..." A s úsměvem zavzpomínám, jak mne Ëmerini chtěla držet vevnitř, když v lese bylo tak krásně. Musela jsem sedět na nepříjemném sedátku a psát runy stále dokola... Pak se rozhlédnu kolem sebe. Vidím jen samé znudění tváře jak čekají, kdy se dá starý převoznmík i s bárkou do pohybu. Obrátím se zpět a zaprosím: "Zahraj něco k ukrácení chvíle..." A podám loutnu zpět právoplatnému majiteli. |
| |
| "Mno, mluvit cizými řečmi není moc těžké, když umíš poslouchat. Neumím jimi sice psát, ale dokážu se domluvit samozřejmě obecnou, pak elfštinou, několika příbuznými jazyky, obecnou trpasličtinou, genajštinou, rikadienským sperethielem..." vyjmenuji pár jazyků, kterými se umím jakž takž domluvit. Většina mých jazykových znalostí je jen povrchní, ale mám odposloucháno docela dost slov a některé fráze, takže domluva mi nedělá příliš potíže. Pak si vezmu od Fley zpět svou loutnu a chvíli přemýšlím. Pak několikrát zadrnkám, utáhnu lehce jeden z ladících kolíčků, aby struna zněla k mé spokojenosti a začnu hrát. Melodie je dost zvláštní, přeskakuje od nízkých tónů k vysokým a velkou část jí vydrnkávám, ale zní velmi dobře a je svižná a k tomu začnu zpívat cizým jazykem, v kterém zřetelně zní mnoho "g" a "k". Někteří možná poznají, že se jedná o genajštinu. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR