Andor.cz - online Dračí doupě

Rakousko, Alpy. Dokonalá destinace na zimní dovolenou, no ne? A tady se bude odehrávat náš příběh.
Jedna skupinka holek a jedna skupinka kluků se rozhodli vybodnout se na chvilku na všechny starosti a jet si užívat. Na rodiče, školu, povinnosti, nemocného psa nebo otravnou druhou polovičku.
A co se stane, když se tyhle dvě skupinky potkají? Stane se to snad v letadle, na sjezdovce nebo v hotelové sauně? Kdo ví..

V letadle aneb pánové, ve dveřích se nestojí!

Pro holky

Ne, že by Etsuko měla nějaký problém s dochvilností, většinou byla všude první, za to její sestra, Kaede ho už trochu měla. Většinou se někde zapomněla a pak nestíhala. To znamená, že Yuka, Ai i Miyuki byli už několik dobrých desítek minut na letišti a netrpělivě přešlapovaly ve vnitřní hale, než se ty dvě tedy rozhodli přijet si. Vystoupily z černé limuzíny, vytáhly kufry a došli k vám. Ai samozřejmě vypadala nakvašeně už teď což znamenalo, že zbytek cesty s ní nebude moc k vydržení a někdo by jí měl klidnit, ať nedá pěstí první letušce kterou v letadle uvidí. Kaede samozřejmě vysmátá jako vždy a její sestra měla díky zpoždění jejího malého sourozence taky poněkud pocuchanou náladu.
Nechali jste si odbavit kufry, lyže a snowboardy, prošli kontrolou a konečně jste se dostali k letadlu. Očividně jste byli poslední co nastupovaly. Měli jste sedadla v první třídě, takže jste nejdříve museli projít druhou. Jenže ouha, mezi vchodem do první třídy a zároveň východem ze druhá stála nějaká partička kluků a o něčem se dohadovaly. Stáli jste kousek od nich pár sekund a čekali, že si vás třeba všimnou a uhnout, ale ne. Ani o vás pohledem nezavadily.
Ai samozřejmě vypěnila jako první, ale některé věci jsou hold lepší nechat na ní. Třeba zrovna tady ta, bůh ví, co jsou ti kluci zač.
(Z toho plyne, nechte první napsat Ai, těch 10 minut to vydržíte xD)

Pro kluky

Vám se cestou na letišti ani na něm nic moc nestalo. Všichni jste dorazily v čas a bez problémů a debilních keců letušek, policajtů či kohokoliv jiného jste se dostali až do letadla. Šli jste do první třídy, kde jste měli sedadla, když jste se najednou v půlce cesty zastavily. Spíše vás zastavil Takeshi s tím, co je s jedním klukem z vaší party (Jméno třeba vyhvězdičkujte, ten vůl teprve dorazí a já nemám páru kdy xD). Ryu s Keijim od **** dostali SMS s tím, že nepojede, že dorazí kdyžtak později. Za to Mashiro dostal od něj SMS, že určitě dorazí. Tak se začnete ve vchodu do první třídy dohadovat, jestli teda přijde nebo ne. Z debaty vás vyruší nějaký holčičí hlas..
(Z toho plyne, nechte první napsat Ai, těch 10 minut to vydržíte xD)

Letadlo

Nemám ráda čekání. A kor, když při něm může odletět letadlo! Bylo mi úplně jasné, proč se naše sourozenecké duo zpozdilo. Kaede někde nechala svou rozjetou pusu, zapomněla na čas a určitě se ještě teď tlemí a hází věci do kufru. Z té představy mě omývalo. Ne, že bych normálně věci viděla černě, ale tohle jsem černě prostě viděla! A bez narážek na to, že jinou barvu než černou nenosím.
,,Jestli to nestihnou, tak je zabiju. Obě. Přísahám bohu.. A je mi úplně u prdele, že za to může určitě jen Kaede." Vrčela jsem si naštvaně pro sebe. Konečně jsme zahlédli černou limuzínu, ze které naše dvě princezničky vystoupily. Založila jsem ruce na prsou a propalovala je vražedným pohledem. Nakonec jsme se všechny sebrali a nechali se odbavit, odkontrolovat a já nevím co všechno. Pokud Kaede mezitím furt něco mlela, tak mi tím na dobré náladě zrovna nepřidala a bylo to vidět. Ne, že bych měla vyloženě ráda, ticho, ani její hlas mi nějak nevadil, ale to její neustálé štěbetání mi vadilo. Ale slíbila jsem, že se budu ovládat. Že budu hodná holka. Hlavně kvůli Miyuki, kvůli které jsme tenhle celý zájezd pořádali a já ho nechtěla kazit, i když jsem měla chuť dát do něčeho nebo spíše někoho ránu.
Už to vypadalo všechno celkem slibně, než jsme narazily na partu kluků, co stála ve dveřích do první třídy a vůbec si nás očividně nevšimla. Kaede by to určitě chtěla zkusit po dobrém, ale nevypadali na někoho, kdo by si nechal slušně říct, i když očividně všichni mířili do první třídy. Vecpala jsem se přes holky úplně dopředu a odkašlali si, aby si mě ti ignoranti všimli. Pokud se na mě podívali, dala jsem ruce v bok a probodla je nepříjemným pohledem.
,,Někdo by vás měl naučit, že ve dveřích se prostě NE-STO-JÍ! Chápou to ty vaše, o pět let opožděné, mozečky? Pokud ano, tak by bylo moc fajn, kdyby jste odtáhly třeba do háje zelenýho a my mohli při tom pronést naše vznešené pozadí do první třídy." Všichni víme, že kluci prostě dospívají později než holky. Na konci věty jsem se na ně pobaveně ušklíbla a čekala, jestli uhnou nebo se začnou hádat.

// Podoba: Jsem pravděpodobně skoro nejvyšší z téhle party holek, mám dlouhé černé vlasy ve dvou culících. Na sobě mám černé tričko a černé džíny do zvonu, ne kterých je z boku řetěz a v ruce černou mikinu.

Definice kreténismus aneb sto důvodů, proč vás nemám rád
~všichni~

"Šáhni na mého kanárka a přísahám, že tě uškrtím! Slyšíš?"
"No to bych teda hrozně ráda viděla! Nemáš náhodou duševní problémy s tím, že by sis zničil manikůru?"
"Nechápu, co máš pořád s tou manikůrou, zrůdo! Žárlíš nebo co? A opakuju, jestli se dotkneš toho kanára, poštvu na tebe fotrovi právníky!"
"Jen si to zkus, blbečku! Tvůj kanár je prakticky po smrti!"

Spravedlivě rozhořčen jsem típl mobil a začal vážně zvažovat, že se otočím a v rámci záchrany kanára zruším svou účast na našem malém výletě. Mé malé, ubohé zvířátko a ta zlá psychopatka v jednom bytě - tohle mě děsí.
Nakonec jsem ovšem v zájmu zachování svého společenského statusu jen rychle poslal esemesku ve tvaru "Zachraň kanára. Ai zuří. K." a otočil se zpátky k naší malé družině, která se zatím shromáždila v prostorách letiště.
"...Tak můj osobní život je taky v háji." Pochmurně jsem zahučel a potopil se do hlubin deprese.

Kráva jedna zákeřná.

***

Zbytek času jsem promlčel s mírně vražedným výrazem na tváři, zvažujíc možnosti kruté pomsty mé osobní Nemesis. Mobil se rozvrčel a já jsem znuděně prohlédl nově příchozí zprávu.
"Ten vůl nepřijede." Znuděně jsem prohodil a vcelku rád bych pokračoval v cestě, kdyby jisté zrzavé individuum, známé pod jménem Mashiro, nemělo námitky. Mí přátelé jsou vážně skvělí.
A tak jsme uprostřed letadla zabředli v debatě na zcela stupidní téma, ze kterého nás vyrušila až jakási holka.

,Někdo by vás měl naučit, že ve dveřích se prostě NE-STO-JÍ! Chápou to ty vaše, o pět let opožděné, mozečky? Pokud ano, tak by bylo moc fajn, kdyby jste odtáhly třeba do háje zelenýho a my mohli při tom pronést naše vznešené pozadí do první třídy."[/b]
Prohlásila jakási mrňavá emařka v čele značně nesourodé dívčí skupiny takže něco jako ta naše. Protočil jsem oči v sloup. To mi ještě chybělo.

"Je od vás sice nesmírně milé a pěkně, že se na nás tak zdvořile obracíte s tak krásně diplomaticky formulovanou prosbou, ale je nám líto - navzdory vaší viditelně útlocitné povaze si dovolím nesouhlasit. Vaše vznešená pozadí můžou určitě chvilku počkat, než si dospělí vyřídí svoje vlastní problémy."
Jízlivě odvětím a ostentativně se ke grupě otočím zády. Potkat chodící definici kreténismu a její milé kamarádky - co víc si přát?

Vzhůru na dovolenou!

Víte, vypadalo to všechno tak nějak idilicky, tenhle ten den působil celkem klidně a pohodobě, hlavně tedy proto že jsme měli dnes s klukama vyrazit na hory, samozřejmě né jen tak nějaké hloupé, malé hory ale rovnou do Alp, už jsem tam jendou byl s rodiči, ale tehdy jen na nějakých pět dní pokud si dobře pamatuju, jak znám Takeshiho tak nám tam hodil rezervaci aspoň na dva týdny nebo více, on v tomhle je občas hroznej, sice vypadneme tak po týdnu asi, nebo možná po těch dvou ale rezervaci budeme mít tak na půl roku dopředu...
Zrovna si takhle vysedávám na lavičce v hale kde čekám spolu s Keijim, mám pocit že si z nás jeden náš "milej známej" dělá zase srandu, řekl nám že dojede ale před chvílí nám poslal SMS že dojede později, že teď máme jet, či spíše letět, bez něj, jen protočím oči v sloup a popadnu svoje věci. "Občas mám chuť taky někomu jednu napálit..." pronesu jen s úšklebkem směrem ke Keijimu a rozejdu se k Mashirovi a Takeshimu, kteří čekají u odbavení, Mashiro nám zase zdělí že určitě dorazí... Jen si povzdechnu.
"Tohle je fakt den... A to jsem doufal že to bude klidná dovolená..." pronesu a odložím svoje dva kufry a snowboard, poté se spolu s klukama vydám směrem k našemu letadlu, po cestě se snažím mu dovolat abych zjistil jak to tedy bude, jenže on mě prostě ignoruje, nééé, já fakt jsem kliďas, z té naší partičky tak jedinej co se nenaštve kvůli každé blbosti, ale stejně mě teď trochu začíná štvát... Buď si z nás utahuje nebo nevím... pomyslím si a začneme se s klukama bavit o tom jestli máme teda nějak pozdržet let, a že toho Takeshi schopnej je, nebo se na to vybodnout...
Vtom ale uslyším hlas nějaké holky, naštvaný hlas, jelikož stojím zády k ní tak se otočím. "Nemusíš hned vyvádět, ti uletěly včely či co?" pronesu jen rozmrzele v odpověď a naznačím hlavně Takeshimu a Kaitovi aby to nehrotili, uhnu jim stranou, či spíše, sám zalezu do první třídy, vtom uslyším Keijiho jak začne. Povzdechnu si. "Nech je bejt, jsou to ještě mláďata, nemá cenu se s nima zahazovat..." řeknu jen a drapnu ho za límec a odtáhnu stranou, stejně tak učiním i u Kaita který už asi začíná pěnit...
"Divná holka, skoro jako by měla svoje dny..." prohodím a pokrčím rameny, vyhledám naše místa a usadím se na svoje, čekám až i ti blázni dosednou. "No? Tak co s ním teda uděláme? Já bych ho nechal, ať se v tom topí, on si cestu najde... Ne, nejsem nemocnej, přestaňte se na mě dívat jak na blázna," řeknu a sjedu je trochu otráveným pohledem, normálně jsem věčně veselý a takový ten motivátor naší skupinky, po tom ale co se stalo nějak nemám náladu... Bah, potřebuju se vyspat... pomyslím si a zazívám.

Raketa zvaná Ai.

Čakanie mi príliš nevadí, aj tak si myslím, že lietadlo bez 5 pasažierov, ktorý majú sedieť v prvej triede neodíde, ak budeme iba pár minút meškať, väčšie starosti mi však robí Ai. Je tak trošku..impulzívna.
Ai, no tak, určite tu budú každú chvíľu. Už nebudeme dlho čakať, neboj sa.
Poviem kamarátke a chápavo sa na ňu usmejem.
Možno sa im niečo stalo, alebo sa im pokazilo auto. Všetko je možné, nemusí to byť nutne úplne ich chyba.
Postavím sa na špičky, aby som videla ako tak nad hlavy ľudí a vyhliadam dve hnedé hlavy. Zrazu ustrniem a zaostrím.
Tak ste predsa len prišli.
Privítam ich, keď k nám prídu. Narozdiel od Ai vyzerám byť realtívne pokojná, nakoniec, ako vždy. Plynulým pohybom vytiahnem z veľkého kufru na koliečkach držiak, popravím si lyže v obale na pleci a spolu s dievčatami sa vyberiem prejsť všetkými tými mierne zdĺhavými procesmi výdaja kufrov a kontrole. Keď vykladám kufor na pás, pošmykne sa mi a udrie ma na chrbát ruky.
Och joj, zase budem celá modrinová.

Keďže som pustila všetky baby predo mňa, do lietadla vstúpim ako posledná. Ledva sa dostaneme cez druhú triedu, už zastavia.
Nechcú nás pustiť do prvej triedy alebo čo sa deje?
Vidím ako sa dopredu prederie Ai a nato počujem jej hlas ako vpredu niekomu hustí do hlavy.
Ou, to nie je dobré znamenie. Očividne to tam niekto blokuje.
Popri stene sa pretlačím ku dverám, aby som pochopila situáciu.
Och nie, len dúfam že to niektorí z nich nezoberie osobne, to by bola mela.
Jemne chytím Ai za predlaktie a zdola sa pozriem na mužské pokolenie pred nami. Počúvam ich tiež nie práve najmilšie odpovede.
Očividne aj ich rozhádzali letiskové stresy.
Prepáčte, ale tiež máme za sebou trochu rušné ráno. Prosím, mohli by sme prejsť? Stačí sa trochu posunúť.
Poviem to trochu slušnejšie s hlasom, v ktorom nie je ani štipka hnevu. Jednoducho to skúsim slušne. Kým sa však dočkám odpovede, jeden z nich ich jednoducho spacifikuje a vtiahne dnu.
No, trochu iný spôsob ako to vyriešiť ala budiž.
Kútikom oka preskenujem Ai, načo sa pozriem dozadu na zbytok našej skupiny. Keď sa uistím že sme všetky, keďže je už cesta voľná, pozriem sa na svoju letenku a zamierim k našim miestam.




_______________________________
Miyuki je takmer úplný opak Ai. Útle dievča priemernej výšky, ktorá má neprirodzene bledú pleť ladiacu so sivo-striebristými očami a na chrbte ruky zvláštny bledomodrý fľak, ktorý pripomína miznúcu modrinu. Biele vlasy jej spadajú vo vodopáde na chrbát a na sebe má bledomodré džínsy a tmavočervený svetrík.

Letíme do dálav

Táhnout lyže i prkno, plus ještě krosnu s oblečením, je to kříž, ale když se pohybujete v prostředí, kde se prostě bojuje nejen slovně a politicky... Možná proto jsem si paranoidně přibalil i keramickou pistoli. Když jste důležitá osoba v jedné z největších mafiánských rodin v Japonsku, musíte se umět o sebe postarat. Nemluvě o malém noži, který se dá rozložit skoro na mačetu. Hell yeah.
Mám ale divný pocit, že jsem na něco zapomenul. Peneženku a letenky ale mám, takže... No, to je jedno.
"Hoši sorry, ale táta musel na jakýsi sraz, takže tryskáčem neletíme," sdělil jsem svým kumpánům a známým, když jsme se přihlásili na odbavování. "Jakožto malou kompenzaci jsem si dovolil nám zarezervovat místa v první třídě. A naše bágly jdou do jakýhosi speciálního přepravovacího prostoru, aby se těm našim lyžím a prknům nic nestalo." Zazubil jsem se na ty svoje kámoše a do batohu, ve kterým byl noťas a malý bedničky, jsem si zabalil i bundu. "A na letišti, až doletíme, by na nás měli čekat lidi přímo z hotelu, aby odvezli naše zadky do hor." Když už si ten luxus můžeme dovolit...
Tak, teď se jen s úšklebkem nechat pročesat na kontrole a hurá k terminálu. Průchodem jsme se dosali až do letadla, kde nás jedna z velice příjemných letušek mile poslala na naše místa v první třídě. "Chlapi, tuhle bych nejradši ohnul tady na místě." Ne, nemohl jsem si tenhle komentář odpustit, zatímco jdu k sedadlům. Najednou jsem se ale zastavil. "Tak moment, nechybí nám někdo ??" Otočil jsem se a jako asi největší (a ano, nejstarší) jsem se podíval po svých spolupasažérech. Ryu ai Keiji (Keichi ?) hlásí, že nejede, zatímco Mashiro naopak kývá, že by tu měl brzo být. "Kurva, to si snad dělá prdel, ne ?!" Vykřikl jsem a zamračil jsem se. Už jsem chtěl vytáhnout mobil a zavolat mu, než mě jakási další letuška zastavila, že nemůžu. "Až se mi ten hajzl dostane do rukou..." Zavrčel jsem a hodil bágl na svoje místo. Kluci se tam chvíli dohadují, jestli na něj čekat, nebo ne, než se za nimi ozve nějaká šťabajzna.
Náš intelektuál Keiji ji setřel a určitě by i ještě něco řekl, kdyby ho náš vždy přátelský Ryu nestáhnul bokem. "Ale co, na toho vola prostě kašlem. Jeho boj, že není schopnej se prostě dostavit na čas," odpověděl jsem Ryuovi. "A vůbec, akorát se připásej a spi." Mávnul jsem nad ním rukou, stále blokujíc cestu děvčatům. Koutkem oka jsem si je postupně prohlédl, tedy aspoň, co jsem tak mohl vidět.
Mile jsem se pousmál a přestal se opírat o jednu ze sedaček. "Ale notak, nejsou to poněkud ostrá slova na tak krásné děvče ??" Ušklíbnul jsem se přímo na tu emařku vpředu. "Možná, že by stačilo zalistovat v etiketě, slečno. Tato nenadálá událost se jistě dala vyřešit i bez příliš hrubých slov. Možná by stačila omluva z obou stran. Já se omlouvám i za své přátele." Pousmál jsem se do jejích očí svýma tmavýma. Kráva blbá. Za hřích by stála, ale pak by se asi podřezala na záchodcích. A jestli je takhle nepříjemná, určitě má krámy. Navenek se ale docela mile usmívám.
"Vítejte na palubě," pronesu a zapluju bokem, aby mohly projít. Pokud ale ta potvora řekne něco kyselého, přidám do toho posměšnost.
Když děvčata procházejí kolem, pozorně si každou řádně prohlídnu. Hmmm...

Postřehovna

Když jsi začal odtahovat kluky k sedadlům, tak sis všiml holčiny, která se snažila malou ''emařku'' trochu klidnit. Byla taková malá, křehká, hrozně bílá, dokonce vlasy měla bílé a na ruce měla celkem velkou modřinu. Rozhodně nevypadala nějak zdravě, tak trochu jako albínka, ale bez červených očí. Spíš nějak nemocná. Každopádně ti tak nějak padla do oka.

Postřehovna

Malá holčina v čele téhle dívčí skupinky ti padla tak nějak do oka. Všechny vypadaly tak nějak slušňácky a uťáple, ale ona očividně neměla problém si jen tak na někoho otevřít pusu a nevypadala ani na to, že by se rozbrečela při tom, když jí někdo omylem trochu žduchne.
Pokud jsi je kolem sebe nechal projít, všiml sis, že tričko má na zádech schválně potrhané. A taky toho, že jde tím pádem vidět několik jizev na jejich zádech. Celkem viditelných, byli asi tak 4 a vypadaly zhruba jako po biči. Sama si je určitě neudělala.

Kamarádko, asi ze mě nebudou mít radost, až zjistí, že tohle vlastně vůbec není povaha Jonathana, potom se teprve stanu oblíbenou :D Děvkaře jsem z něj mít nechtěla a ani mít nebudu, ale tady se to tak HROZNĚ hezky sešlo a já prostě nemohla jinak :D
Kaitíka jsem ti hezky nažhavila, nemáš zač, drahá ^^
A tímhle jsem ho chtěla ještě trochu víc popíchnout... :D

Lietadlo

Dobrú náladu z chystanej akcie nemôže skaziť nič. Alpy, rakúske Alpy, raj lyžiarov! Lepší výlet si v daný moment predstaviť neviem, len s ťažkosťami preto skrývam nadšenie. A občas ani neskrývam, ale okolie si už pravdepodobne zvyklo. Veľmi dobre naladený nemám dokonca problém ani s Takeshi poznámkami a komentármi, dokonca na prvý reagujem.
"Nevadí, odpúšťame ti a kompenzáciu príjmame." ubezpečím ho vážne, len s veľmi jemným náznakom humoru. I to len ak by náhodou nepochopil.
Cesta cez terminál a do lietadla je bezproblémová, v príručnej taške nemám nič čo by sa dalo využiť k prepadu lietadla a prvá trieda beztak garantuje občerstvenie takže nemusím ťahať takmer nič. Zamyslený prepočujem poznámku o letuške, už väčšiu pozornosť však venujem nepresnosti v naších počtoch. Keiji hlási riešenie a chce pokračovať, ja sa však zastavím priamo vo dverách, čím účinne zastavím celu skupinku a zamyslím sa.
"Mne písal, že príde okamžite a máme naňho počkať." hovorím primárne Takeshimu, na tvári zamyslený výraz. Netuším kedy mi písal, či pred alebo po tom čo dal vedieť tým dvom a absolútne sa mi nechce to skontrolovať. Radšej čakám, blokujúc priechod a začnem diskusiu.
"Čo ak ho uniesli?"nadhodím prvú hlúposť čo ma napadne, viacmenej len preto, že viem ako tým podráždim Keijiho.
"A prinútili napísať nám? Čo ak je..." ďalej sa žiaľ v rozvíjaní svojej teórie nedostanem, preruší nás krik nejakého dievčaťa. Zo svojej pozície skrz ostatných síce nevidím čo presne sa deje, nieje však problém domyslieť si to.
Kobayashi reaguje útočne, čo ma príliš nepoteší keďže ma núti vymyslieť niečo čo ich skôr povzbudí k hádke než uzemní. Nepridá tomu ani Ryu ktorý rýchlo spacifikuje našu najväčšiu nádej, že sa to tu zvrhne v hromadnú agresívnu diskusiu bohatých detí, čo by mi už teraz dobrú náladu ešte zlepšilo. A slušná reakcia od jedného dievčaťa to potom už zabije úplne, rezignácia na slušné správanie a diplomaciu miesto kriku nieje známka bojovnosti. Situácia sa tak začína ukľudňovať a mne sa objaví dilema, či na slečny reagovať alebo nie. Po prebratí iniciatívy Takeshim si však smutne povzdychnem s vedomím, že nič čo by trumflo predchádzajúce poznámky nevymyslím a sklamaný, že toto kolo som nielenže nevyhral, ale ani sa neúčastnil sa stiahnem na svoje sedadlo.

Na letišti:

"Alpy, fakt paráda,..." v pravý ruce madlo od kufru na kolečkách, levou si přidržuji úchyty vaku na lyže. Občas s sebou škubnu, jak se mi kšíry nepříjemně zařezávají do ramene. Opravdu úžasný nápad. Satoru opět poskočil na společenském žebříčku vzhůru, když se mu dostalo dalšího povýšení, což je přeci důvod k oslavě, ne? A také důvod, proč se zbavit černé ovce rodiny v podobě jeho mladší sestry. Navíc bych se údajně měla socializovat. Věc tak nebetyčně přeceňovaná. Holky, se kterýma jsem měla letět, jsem v podstatě ani moc neznala. Ba co víc, ani jsem se o to příliš nesnažila. Dostat se komukoliv pod kůži s sebou nese celou řadu nepříjemností. V prvé řadě je vůbec nutné zauvažovat nad tím, zda je skutečně nutné vše vědět a mermomocí se domáhat nějaké pravdy. Bůhví, co všechno se za těmi roztomilými tvářičkami dokáže skrývat. Nakonec člověk prohlédne a nezbude mu nic než prázdno...
Jako obvykle takto příjemně naladěná dorazím k naší skupince. Výraz v tváři nečitelný, ale ten tam byl ostatně vždycky, takže musí být v pořádku. Bůhvíproč si tyhle vystačily jen s mým obvyklým mlčením, zíráním do podivných knih, případně občasnou sarkastickou poznámkou utroušenou tak ledabyle, jako by možná občas pobavit své publikum bylo mým hlavním zájmem.

"Skvělé," ulítlo mi poněkud trpce ve chvíli, kdy se k mým uším dostala poznámka o zpoždění sester. "No nakonec to třeba nestihnem, otočíme se na patě a necháme tuhle pitomou šarádu za sebou." V duchu se ušklíbnu nad tím, jak by se asi tvářili mí rodiče i zbytek příbuzenstva, které se už v tuto chvíli muselo nahrnout do přijímacího sálu našeho domu. Zatím jsem si hrcla na bágl a s naštvaným syknutím se po chvilce posunula, když jsem uslyšela podezřele křupavý zvuk zpod mýho zadku. "Sušenky..." Hluboce vydechnu. Už jsem chtěla zalovit v boční kapse a vytáhnout jednu z mých oblíbených knížek, jež mi bude pravděpodobně dělat společnost po celou dobu zájezdu, ale naše dvě milé sestřičky měly načasování opravdu dokonalé.
"No, právě včas," utrousím a trochu mi blýskne v očích, bůhví, co to všechno mělo znamenat. Navíc se i trochu usmívám. Dost tomu pomohl fakt, že Ai konečně přestala vyšilovat. Opravdu doufám, že jsem si s sebou přibalila dostatek prášků na hlavu, budou potřeba.

Konečně jsme se mohli přesunout k odbavení. Tohle bylo vlastně takové mé "poprvé", ještě nikdy jsem neletěla a tak jsem kolikrát jen s typicky podmračeným výrazem zkoumala, co a jak. Většina holek si tímhle naštěstí už prošla, takže mi vlastně stačilo držet se jen jejich příkladu a okoukávat, co kde jak provádí. Když už jsem nebyla snad ani schopná dopočítat, kolikrát jsem procházela bránou na detekci kovů a byla požádána o předložení svého pasu a letenek, ocitli jsme se v odletové hale, kde jsme měli z okna krásný výhled na stroje, jež nás měly na tu šílenou vzdálenost přepravit. Ta představa mě poněkud děsila, ostatně zprávy byly plné zkazek o četných leteckých katastrofách.
Netrvalo to dlouho a letadlo bylo přistavěno a my se konečně mohly přesunout na jeho palubu. V čele opět generál Ai velící k útoku na první třídu. Prosekali jsme se tunelem, vyřídily první duo letušek výtajících nás na palubě a pak se postup zastavil. Zjevně jsme narazili na mocnějšího nepřítele. A bohužel jsem byla dostatečně blízko, abych zaslechla nepříjemnou výměnu mezi Ai a nějakým mladíkem. Co si budem povídat, zachovala se jako totální kráva. Schovala jsem hlavu do dlaní. "Tohle nám tady fakt ještě chybělo," hluboký nádech a výdech. Tak, teď už to snad půjde. Ne, že by to tedy její protějšek tím teatrálním výstupem a gesty o něco vylepšil. A jak už to tak bývá, ostatní také toužili vhodit svou trošku do mlýna a začali se předvádět, kdo z nich vymyslí lepší průpovídky. Podle očekávání jim tohle nemohlo vydržet moc dlouho, takže jsme nakonec mohli i projít a zbytečně nezdržovali i ostatní pasažéry. Chlapcům jsem sotva věnovala nějaký pohled, nestála jsem o to, pouštět se ještě s někým do křížku. Konečně jsem byla na svém místě a dosáhla vytouženého klidu. "Za trest, tohle je fakt za trest." Nejenže budu naprosto vytržená z bezpečí svého světa, ale ještě se teď musím nějak poprat se strachem z prvního letu...

----

Na první pohled nevypadám nijak zvlášť zajímavě a krásně. Průměrně vysoká, spíše útlejší postava momentálně schovaná pod haldou zimního oblečení. V Alpách prý opravdu mrzne! Dlouhé, lehce zvlněné zrzavé vlasy nechávám neposlušně spadat až k pasu. Skutečně by potřebovaly asi trochu péče, ale stačí jen další pohled na mou nenalíčenou tvář a ne zrovna vzorně upravené nehty aby bylo zřejmé, že tohle nebude mým hlavním zájmem. Oči typicky tmavé, rysy nikterak výrazné. Na tváři typický "poker face".

Vzhůru na dovolenou - S menším spožděním...

Dneska vyrážíme s holkama na dovolenou, celkem se už těším, Alpy, páni, jak dlouho jsme tam nebyli? To už bude nějaký pátek, a co je lepší tak ke všemu jedeme jen my, žádní rodiče ani nic podobného, to je prostě boží! Jen škoda že se to všechno nese v takové pochmurná náladě... pomyslím si když takhle vysedávám ve svém pokoji nad svými kufry a přemýšlím co všechno si nabalit, minimálně sebou beru krom oblečení a dalších základních věcí i nějaké knížky, notebook a další drobnosti jako kosmetiku, jen pro jistotu.
Sedím takhle a přemýšlím co všechno ještě nabalit, jenže to si ani neuvědomím že už je vlastně tolik hodin, zadívám se na mobil a ouha, všimnu si že už tak před půl hodinou jsem měla být nachystaná, rychle začnu vše do kufrů skládat a při tom se snažím převléknout do nějakého trochu svátečnějšího oblečení místo klasického trika a kratší sukně v barvě mých vlasů.
"Uaaa, já to nestihnu!" pomyslím si když si oblékám košili a přes to přetahuji svoji milovanou uniformu, né že bych byla nějaká zapálená studentka, i když je fakt že na naší škole mám asi nejlepší prospěch, no a to prakticky bez učení, ale jednoduše mám tu uniformu ráda že jsem si ji nechala ušít hned několikrát a často ji nosím jako sváteční oblečení. Rychle se navleču do sukně a vesty, trochu ji upravím, dopnu poslední knoflíček na košili a pod límečkem uváži červenou stuhu. Zabalím poslední věci a trochu si učešu vlasy které doteď působily dosti neupraveně.
Vtom už uslyším láteření sestry. Uaaa, já to vím! pomyslím si a rychle popadnu svoje kufry a vyběhnu z pokoje, při tom se samozřejmě nezapomenu přerazit přes práh, trochu rozhozeně se zvedám a vtom si vzpomenu na poslední věc, rychle doběhnu zpět do pokoje a ze stolku seberu své brýle, trochu rozmrzele se na ně dívám, nejsou nijak škaredé nebo tak ale... Já je fakt nerada nosím, vím že si tím ubližuju ale... Co nadělám že... pomyslím si a rychle si brýle nasadím, popadnu oba kufry a seběhnu za sestrou. "Promiň Onee - san, ztratila jsem pojem o čase!" rozpačitě se na ni zazubím a rozběhnu se směrem k autu které na nás už čeká...

Když dojedeme na letiště tak si brýle schovám do kufru, holky mě vlastně snad ani s nimi neviděly, což mě napadlo až teď... Možná bude lepší když to tak zůstane... Vypadám s nimi divně... pomyslím si, rozejdeme se k nim, už z dálky pozoruji jak se na nás, hlavně tedy mě, dívá Ai - chan naštvaně. "Promiňte, trochu jsem se zapomněla, hehe," zakřením se a nervózně se zasměji, pak už se ale rozejdeme k odbavení.
"Fakt promiňte holky, nějak jsem to nestíhala..." prohodím nervózně když míříme pomalu do první třídy, vlastně mě by bylo úplně jedno kde budeme, ale Onee samozřejmně zařídila že budeme tam, no, stěžovat si nebudu. Když nám ale zatarasí cestu nějaká parta kluků a já slyším Ai jak se začne s nimi dohadovat tak se jen pro sebe zasměji. A už to začíná... pomyslím si a procpu se dopředu mezi holkama zrovna ve chvíli kdy ten kluk odpovídá Ai - chan. Jeho řeč je celkem komická, musím uznat že Ai teď docela dobře odpálkoval ale stejně mi to nedá. "Ale, uznávám že Ai - chan to trošku přešvihla ale tvoje vystupování taky zrovna etické nebylo, možná by jsi se měl jakožto ten vševidoucí dospělý zamyslet nad tím že vše by se dalo vyřešit tím že prostě kousek uhnete a my projdeme, pak si tu stůjte třeba celý let, jestli máš takové zvláštní koníčky jako stát několik hodin v kuse na jendom místě tak ti v tom bránit nebudeme..." zazubím se na toho kluka vesele a provokatérsky vypláznu jazyk, poté je odklidí nějaký jiný kluk stranou, jen se zachichotám a rozběhnu se k našim místům, tam sklouznu do svého sedadla a počkám až holky dorazej. "Tohle bude celkem sranda řekla bych, jak jste spaly? Já skoro nemohla usnout jak jsem se těšila!" rozzářím se a protáhnu se. "Jak dlouho to vlastně poletíme Onee? Já jestli si pak budu moct chvíli zdřímnout, jinak usnu sotva dorazíme..." prohodím jen tak mimochodem ke své sestře a kouknu se na ni. Vtom si uvědomím jednu věc, ten kluk, který odpovídal Ai - chan... Odkud mi byl povědomý? Je možné že jsem ho někdy zahlédla? Nebo v televizi? zamyslím se, jeho tvář mi fakt je odněkud povědomá ale odkud... No, to je jedno! pomyslím se a kouknu se na Mii - chan (Miyuki). "Mii - chan, jak se cítíš? Jsi v pořádku?" trošku starostlivě se na ni kouknu, spíš tak už ze zvyku, než protože bych si myslela že jí fakt něco bolí nebo tak... Tedy, víc než je u ní zvykem... A opět jsme u té pochmurné nálady... pomyslím si a trochu rozmrzele se pousměji.

Vzhled - odkaz

Letadlo

Čau lidi. Pozdravím kluky a sednu si na lavičku vedle Ryua a Keijiho. Dneska mám celkem dobrou náladu. Docela se těším až tam budeme. Už dlouho jsem na svým snowboardu nejel, snad jsem nevyšel ze cviku. Trochu mně rozhodí když Keiji řekne že ***** nepřijede, nebo přijede až později. Zdá se že sami neví jak to je. Usměji se a kouknu na ostatní. Slíbil jsem si že se budu krotit. Nechci nám výlet zkazit. I když to už se možná někomu povedlo. Zvednu se a s ostatníma jdu k odbavení. Položím na pás snowboard, jeden větší a jeden menší kufr. Pak se s ostatníma vydám do letadla. Kousek před vchodem do první třídy se kluci zastaví a začnou se dohadovat co s tím volem kterej nepřijel. Serte na něj. Jestli bude chtít tak přiletí. Jestli ne tak ať jde k čertu. Ušklíbnu se a uslyším hlas nějaké holky. Otočím se a spatřím skupinku holek která chce zřejmě projít. Ryu ani Keiji mně moc nepřekvapily. Zdá se že oba mají nějak blbou náladu a nebo je prostě štve že ten blb nepřišel a zlost si vybíjí na těch holkách. V pohodě. Podívám se na Ryua. Když ucítím jeho ruku na límci tak se na něj podívám a zamračím se. Měl by už vědět že tohle není dobrej nápad. Zavrtím hlavou a pokud Ryu nedá ruku pryč, tak to udělám sám. Holky nechám projít, ale ještě předtím si je pořádně prohlídnu a všimnu si jak na tu černovlásku čumí Takeshi. Kámo na tu si nech zajít chuť. Ušklíbnu se, slabě Takeshiho bouchnu do ramene a ještě jednou se podívám na tu černovlásku. Páni. To je kost. Vypadá že to má ráda tvrdě. Sakra s tou bych si dal říct. Na Mashira se jen podívám pohledem který říká "to myslíš vážně"? Počkám až většina projde a pak zamířím na své místo. Sednu si na své místo, vytáhnu aipod, zapojím sluchátka a opřu se v sedadle. Pustí si nějakou dobrou muziku abych zabil čas a dívám se při tom z okna ven.


//Podoba: Kaito měří zhruba 182 cm. Postavu má na pohled celkem vypracovanou. Má modro zelené oči a světlé hnědé vlasy dlouhé k ramenům. Na krku mu visí řetízek s přívěskem draka. Na sobě má černou, momentálně rozeplou mikinu, pod ní bílou košili. Černé kalhoty a černo bílé sportovní boty. Za pravou kapsou má stříbrný řetízek který vede do kapsy, patrně je připnut k peněžence.

Éterický nástup

Neohrabaně si to mířím přímo do první třídy, přičemž na mě nejeden pasažér hodí nenávistný pohled. Fakt, že už tu kvůli mně takových dobrých dvacet minut sedí, asi nemohl být zrovna šťastnou okolností, leč jsem teď moc mimo na to, abych dokázal něco takového zpozorovat a co víc, arogantně se urazit a možná se kvůli tomu s někým dát do křížku.
Se vší elegancí někoho, komu se právě do hlavy dostalo anestetikum, se s hlavou hrdě vztyčenou dostanu až ke zbytku kluků, kteří už na mě všichni neomylně čekají. Ve skutečnosti už všichni dřepěli na svých místech a pravděpodobně se dávno rozhodli, že se na mě vykašlou, jenže to nebylo zrovna téma, na které by se můj otupělý mozek rozhodl zaměřit. Neměl jsem tedy ani šanci se urazit.
Očividně by si teď každičký z nich nejraději smlsnul na mojí mrtvole hned potom, co mě počastuje několika peprnými výrazy, které by se neměly dostat k uším žádného slušného děvčete. Nepřítomně pozvednu jeden koutek úst do svého vlastního, křivého úsměvu a pokouším se při tomhle hloupém gestu nashromáždit všechnu soustředěnost, kterou mi ještě z hlavy propofol násilně nevyhnal. Zvednu levou před sebe v obranném gestu, bráníc se tak návalu nadávek a bůhví čeho ještě, co se mohlo s naprostou pochopitelností dostavit. Pravou, na první pohled vcelku zmrzačenou nechávám volně viset podél těla, protože s ní díky všelijakým umrtvovacím látkám ani nehnu. V jejích ochablých prstech pouze silou vůle svírám černý kabát, jehož rukávy jsem celou cestu vláčel po zemi.
Zhluboka se nadechnu, jako kdybych si připravoval nějakou opravdu dlouhou a plnohodnotnou řeč, která samozřejmě vysvětlí všechno do posledního puntíku: “Ztratil jsem … cigára.“ Pokrčím rameny a zatvářím se, jako kdyby to byla ta největší tragédie světa, což taky byla. Přitom mě ani trochu netrápí, že to nevysvětluje obrovský chirurgický obvaz, který zdobí víc jak polovinu mého krku, čerstvě natrhnutý ret a pohmožděnou celou ruku, která vypadá, jako kdyby se na ní vyřádilo malé dítě s fialovými, zelenými a modrými barvičkami. Tedy ještě lépe, mě osobně to smysl dávalo, jenom jsem přitom lehce pozapomínal, že hoši nevědí o mém malém výletě s lehce násilnickým koncem naprosto nic. Abychom ale byli zcela upřímní, pravděpodobně si na moje pohádky zvykly, čisto čistá pravda z mých rtů splývala opravdu málokdy.
Pravda byla taková, že po osmnácti stehách na levé straně mého krku jsem se necítil zrovna dvakrát svěží a nejspíš to na mně bylo i trochu poznat. Přitrouble se zazubím, jako kdyby to byla obrovská sranda, i když ve skutečnosti jsem ai nevěděl, proč to vlastně dělám. Až po několika sekundách si uvědomím, že se celou první třídou rozezněla vyzváněcí melodie mého telefonu, která nejspíš ostatním akorát tak ještě víc brnkala na tak už dostatečně rozdrážděné nervy.
A stejně mi pak ještě dobrých pár vteřin trvá, než ho konečně najdu v kapsách hořčičně žlutých kalhot. Ano, ani tentokrát mi okamžitě nedojde, o koho se jedná, když jenom několik dalších chvil mžourám na obrazovku a snažím se rozeznat, o koho se vlastně jedná. Když mi konečně dojde, že se jedná o mého otčíma, na mém obličeji se objeví popuzený škleb, který je lehce naředěný skelným pohledem.
Pohlédnu na dívku, která seděla jenom několik desítek centimetrů ode mne, a jemně se na ni usměji. I když jsem ji nebyl schopný dostatečně vnímat, i tak mi bylo jasné, že ošklivá rozhodně nebude. Její rozostřené rysy mi splývaly s jejími havraními vlasy. Ostatně jako většina jejích zbylých kamarádek – jaká to náhoda, že zrovna i my, zástup fešáků, sedíme před nimi!
“Vyřiďte to prosím za mě.“ Přijmu hovor a přitisknu jí telefon na ucho, který taky v další sekundě pouštím, nezajímajíc se o fakt, že by se taky s hlasitým třesknutím mohl roztříštit na zemi. Nezastavuji se nad faktem, že jsem právě svého otčíma dal k uchu naprosto cizí dívce, které jsem vykal, jako kdyby jí bylo padesát. A už vůbec mě neničil fakt, že se v letadle vlastně telefonovat nesmí, což mi okamžitě přiběhla nějaká letuška oznámit, leč můj zfetovaný mozek se rozhodl ji okázale ignorovat.
Následně se za neustálého zakopávání o věci, které tam ani nebyly, dostanu přes kluky až na svoje místo, kde se vyčerpaně svezu do sedačky, jako kdybych právě uběhl maraton.
Propofol mě omamuje čím dál tím víc a já se pomalu ale jistě propadám do hlubokého spánku, přičemž mě ani na chvíli nenapadne zamyslet se nad skutečností, že jsem svěřil svůj telefon do zcela cizích rukou a co všechno by s ním mohla dotyčná osoba udělat. Na jazyku mi ještě stále tančí nepříjemná pachuť dezinfekce, která byla použita na vyčištěný roztrženého rtu, do ruky se pomalu navrací cit a společně s ním i nepříjemná, pulzující bolest.
Ale já už nic z toho nevnímám, protože se vznáším na pomezí spánku a bezvědomí. Chlapci, teď je ten správný čas mi říct, co si o mě vlastně myslíte!

Letadlo

Byla jsem asi naivní, když jsem si myslela, že by prostě mohli držet hubu a uhnout. Samozřejmě se na mě sesypala tuna debilních keců a oni si asi mysleli, že mi to nějak vrací. Já měla nervy v háji a oni taky nevypadali zrovna nejlépe. Nenávidím letiště, hrozně stresující prostředí.
První začal mluvit nějaká fialovlasý kluk. (Keiji) Už jen svým vzhledem mi připomínal Kaede a když promluvil, připadala jsme si trochu jako kdybych mluvila s ní. Probodla jsem ho pohledem.
"Je od vás sice nesmírně milé a pěkně, že se na nás tak zdvořile obracíte s tak krásně diplomaticky formulovanou prosbou, ale je nám líto -.." V téhle části jsem mu skočila do řeči, ať se mu to nelíbí sebevíc.
,,Vím, že mluvíš ironicky, ale laskavě prostě sklapni a uhni." Zavrčela jsem už trochu nasupeně. Najednou jsem ucítila, jak mě někdo chytl za předloktí. Zvědavě jsem zamrkala na svou bledou kamarádku. Zavřela jsem oči a povzdechla si. Klid Ai, slíbila si, že se budeš chovat slušně.. Kvůli ní.. Tak se prostě nehádej a nech je, ať ty jejich slepičí mozky řeknou co chtějí. Uklidňovala jsem sama sebe. Podívala jsem se na kluka, co se je snažil nějak odtáhnout.
,,Ne, jen skoro letadlo.." zamručela jsem otráveně. Pak jsem se podívala na kluka, co začal mlít něco o nějaké slušnosti a omluvě. Koukala jsem na něj, jako kdyby spadl z Marsu a pořádně se bouchl do hlavy. Debil.. Bylo mi jasné, že většina z nich si to právě myslí i o mě, ale to nebyla věc, která by mě trápila.
,,Pokud ti to pomůže, tak si představ, že jsem se omluvila.." zamručela jsem pouze. Samozřejmě by to nemohla být Kaede, kdyby na to něco tomu fialovlasému neřekla. Protočila jsem oči v sloup.
,,Ty vole, tohle mi chybělo.." Zamručím pro sebe podrážděně. Nechám nejdřív projít holky a já se za nimi vydám jako poslední. Nevím proč, ale mám tak lepší pocit, že na ně v podstatě dohlížím.
Pohodlně se usadím v sedadle nejblíže k uličce a znova si povzdechnu. Potřebuji se nějak odreagovat. už chci vytáhnout mobil a sluchátka, když najednou před sebou uvidím kluka, který je výstřední asi jako kanárek v černé místnosti. Sladce se na mě uculil a podal mi telefon s tím, ať mu to vyřídím. Trochu nechápavě jsem zamrkala. Vypadal trochu sjetě.. A domláceně. Sedl si do řady za nás. Otočila jsem se na něj a zbledla jak stěna, když jsem zjistila, že ta partička, se kterou jsme ještě před chvilkou měli něco jako spor seděla přímo za námi a očividně k nim patřil i Kanaráek,který mi dal onen mobil. Dala jsem mobil k uchu.
,,Ano?" Pronesla jsem spíše znuděně, než nervózně. Ne, že by mi tohle nějak vadilo.
,,Ehm pravděpodobně mluvíte o.." V rychlosti jsem se podívala na jméno u čísla.
,,.. Svém nevlastním synovi.. Já? Já jsem jednorožec dobré vůle a nechává vašeho syna očividně lehce fetlého spát. .. No, nejspíše vám ho nedám, když spí. .. Jednorožci dobré vůle nelžou! Nashledanou." Típla jsem telefon a vypnula na něm zvuky i vibrace, aby někdo nemlel, že zvoní telefon a nikdo ho nebere. Následně na to jsem si klekla na sedadlo a zadívala se na rudovlasého kluka, který seděl přímo za mnou a jako skoro jediný z té partičky neřekl ani půl slova. Opatrně jsem do jeho ramena klepla prstem, abych na sebe upozornila.
,,Dej mu to potom, prosím." Podala jsem mu Kanárkův (Jonathanův) mobil. Najednou jsem nevypadala tak nasupeně,spíš už celkem klidně. To víte,když za vámi sedí celkem pěkný kluk..

LAST CALL

Počkejte na mě!!
Řítím se duty-free zónou letiště jako neřízená střela, tak rychle, že všechny věci zahlédnuté periferním viděním jsou pro mě rozmazané. Stejně jim nevěnuju pozornost, nemůžu, nestíhám! Restaurace plné hladových turistů, businessmani vyřizující poslední hovory před odletem, rodinky na první společné dovolené, výlohy s parfémy, knihami, šperky a suvenýry, supermarket s jídlem, skupinka desetiletých školaček letících na internátní školu. To všechno míjím bez povšimnutí, pádíc do letadla, které za čtyři minuty odlétá. Zahnu za jeden roh, pak za druhý, málem narazím do sloupu tyčícího se hned za ním; ve snaze se vyhnout skočím pod kola nákupního vozíku. Jeho majitel jej v poslední chvíli strhne stranou, a převržený nákup se rozletí po hale.
“Omlouvám se!“ vyhrknu, aniž bych se zastavila, a doufám, že to dotyčný zaslechl – a až zpětně si uvědomím, že na něj křičím anglicky. Teď se opravdu nemůžu zdržovat ani na omluvu. Typická já! Dvacet minut před odletem se ještě stavím do kuřáckého areálu, abych dokončila posledních pár cigaret z balíčku. Nejradši bych si nafackovala. Samozřejmě, času vždycky dost! Jestli minu let, bude se stát fronta na to, kdo mě uškrtí. Vzpomenu si na symbol na své mikině: Kouření zabíjí. Kdybych nebyla absolutně bez dechu, vyprskla bych smíchy. Teď je ten starý kus oblečení z výprodeje ironický rovnou na dvou rovinách.
Vteřiny neúprosně tikají. Tři minuty. No tak, prosím!
Neonově oranžový sportovní ruksak mi poskakuje na zádech, přičemž prázdná termoska se uvolnila z vnitřní kapsy a teď volně poletuje v batohu, a při každém došlápnutí mě bolestivě udeří do kostrče. Normálně by mi to vlastně ani nevadilo, ale v tuhle chvíli je to jedna z dalších věcí, které mě jen stresují. Proč jsem na tohle vůbec kývla, proč? Vždyť ani nejsem nijak zvlášť dobrá lyžařka, a celý pobyt stejně strávím postáváním okolo a cvakáním zapalovače na kuřplacech. A pak že pobyt na čerstvém vzduchu. Jasně.
Nejspíš to bude Yamatem. Potřebuju ho dostat z hlavy. A taky jsem dobrá kamarádka, která drží s holkama za všech okolností, a tak vůbec. Přesně tak.
Přede mnou ze stropu visí veliký panel se zářícím nápisem ‚Gate 25‘. To je ono! Odsud je to už jen jedna hala, tubus, a pak letadlo! Prosím, prosím, zbývá mi ještě minuta, nechte mě odletět! Přidám, jak jen celá znavená dokážu, ozvěna pleskání mých sněhulí se odráží prázdným vestibulem, jak tryskem letím skrz, vlasy barvené na růžovo za mnou vlají jako koňský ohon. Dovnitř letadla vtrhnu, ani nevím jak; v další chvíli jen vím, že mi jedna z letušek kontroluje pas a letenku a dveře se zavírají přímo za mnou.
A pak se potácím na palubu s krosnou přes jedno rameno. Celá udýchaná mířím úzkou uličkou economy class do první třídy, kde by měly sedět mé kamarádky, srdce mi pořád ještě buší jako o závod. Právě když přicházím, Ai cosi křičí do mobilu a vypíná ho. Jako vždycky. Proč se chová, jako by měla 24/7 menses? Co jí přelítlo přes nos tentokrát? Rozhodnu se, že je mi to jedno. Stejně na tom nezáleží. Pojďme to prostě přejít. Hakuna matata a tak vůbec.
“No, aspoň jsem to stihla,“ vydechnu s úsměvem. Pustím batoh na zem.

Konečne sedíme.

Akonáhle nájdem naše sedačky, prekvapene zdvihnem obočie.
Sedíme hneď pri nich. Dúfam, že sa tu nestrhne nijaká bitka počas letu.
Pomyslím si veselo pri predstave ako by ich Ai niekto bol schopný strieskať vlastnými topánkami. Usadím sa hneď pri okno, aby som videla von a skontrolujem si vrch dlane. Z modriny, ktorá vyzerala že už-už zmizne, sa v priebehu tých pár minút začína tvoriť tmavá, fialovo-modrá, takmer podliatina. Stiahnem si rukáv obtiahnutého svetríka až na prsty, aby ju nebolo vidno.
Snáď to do zajtra vybledne.
Tašku cez plece, ktorej obsah tvorí hlave zložený kabát, v ktorom by mi na letisku bolo teplo, si šuchnem pod nohy, na sedačke sa posuniem dole takže mi vidno iba vrch hlavy a keďže sme v prvej triede, môžem si pokojne aj vystrieť nohy.

Otočím sa na Kaede a široko sa usmejem, až privriem oči. 
Je mi skvele. Naozaj sa teším na lyže, túto zimu som ešte nebola.
Prehodím veselo. Kým stihnem dodať ešte niečo, všimnem si že k skupinke za nami sa pripojil  nejaký chlapec a strčil Ai do ruky mobil. Popravde, pri pohľade naňho mi moja modrina, ktorú tak usilovne zakrývam, príde neviditeľná.
Čo sa mu stalo? Niekto ho zmlátil? Pozná Ai? Prečo jej dáva mobil?
Vyroja sa mi v hlave otázky, ale keďže civieť je neslušné, odvrátim od neho pohľad. V tú chvíľu priletí za nami aj Abby, a tak vďačne presuniem pozornosť na ňu. 
Uf, stihla to len tak-tak.
Hlavne že si tu, ako sa hovorí, to najlepšie na koniec.
Privítam ju, ako inak, s úsmevom na perách.

Hale kdo přišel?

K mému překvapení se Jonathan nakonec ukázal. Ale v jakým stavu. Ty vole, kluci nevzpomínám si že bych ho takhle seřezal. Usměji se a znovu si Jonathana prohlédnu. Když si sedne vedle mně tak se jen ušklíbnu. Kurva cos dělal? Vypadáš jako bys narazil na hodně nasranýho čokla. Nebo ses zase popral s dveřma?. Nevydržím to a začnu se smát. Podle toho jak vypadá už možná tuším co se mu stalo. Po chvilce se smát přestanu a vypnu písničky které mi do teď zněli ve sluchátkách.
Všimnu si že ta černovláska i celá její parta sedí před námi a ona mi dokonce zaklepala na rameno. Dobře. Aspoň budu mít pěknej výhled. Ušklíbnu se a podívám se na tu holku. Jo jasně dám mu ho. Vezmu Jonathanův telefon, podívám se na něj a slabě šťouchnu Jonathana do zdravě vypadající ruky. Hej ta kočka ze předu ti posílá telefon. Jo a proč vůbec měla tvůj mobil?. Zeptám se se zájmem a počkám co Jonathan řekne. Pak se zadívám na tu černovlásku přede mnou a nakloním se trošku blíž. Ahoj. Kampak máte namířeno? Smím li to vědět. Zeptám se zvědavě. Podle toho jak jsou někteří z nich oblečné možná už tuším, ale než se začnu radovat že mám novou "oběť" chci mít jistotu.

Cesta

Jenom koutkem oka jsem postřehla, že Abby se taky uráčila dorazit. Ostatně, byl by to její problém, kdyby jí to uletělo. A řešit proč a kde se zpozdila.. K čemu? Takže jsem jí ani nijak neřešila, jen jsem jí jen tak mimochodem mávla na pozdrav.
Kluk přede mnou si vzal telefon. ,,Díky." Slabě jsem se pousmála a pak jsem zvědavým pohledem sjela onoho zmláceného kanárka pořádně pohledem. Chtěla jsem si znova normálně sednou, ale klučina, kterému jsem podávala mobil se ke mě naklonil. Zvědavě jsem na něj zamrkala. Trochu mě jeho otázka překvapila. Bylo jasné, že všichni jedeme do stejné země, takže byla téměř nulová pravděpodobnost, že jedeme i do stejného města.. Spíše městečka a hotelu. Přece jen je Raukousko velké.
,,Do Kitzbühelu [Kitsbil], kam vy?" Zamrkala jsem na něj zvědavě. Kitzbühel bylo sice jedno z nejdražších lyžařských městeček plný hotelů, ale byla malá pravděpodobnost, že by tam mířily taky, i když.. Možná je to věčná škoda, kdo ví, ten kluk vypadal celkem sympaticky. A to kluky normálně ráda nemám. Toho jste si mohli všimnout, když jsem po nich tak vyjela, když blokovali cestu.

// A když ses tak pěkně zeptal, napíšu za PJ kam všichni přesně míříte :D

Let

Tohle je jen tak mimochodem, ale abychom si přesně ujasnily jak letí letadlo, kam jedete atd. tak to napíšu xD
Letadlo sice staví, aby natankovalo, ale nikde jinde se nevystupuje, jen v Rakousku na letišti kousek od místa, kde máte hotel.
Městečko se jmenuje Kitzbühel [Kistbil]. Klidně si ho najděte na mapě, fakt existuje, několikrát jsem tam byla xD
Všichni navíc jedete do stejného hotelu odkaz, kterýtaky vážně existuje, ale v tom jsem už nebyla xD
Jinak, kousek od toho hotelu jsou sjezdovky a k vleku se dá v pohodě dojít pěšky během pěti minut (To jsem si právě asi vymyslela, uznávám xD).
Já jen, aby byla trochu přesnější představa o tom, kam jedete :D

letadlo

Nakonec se i přes malou zácpu u vchodu do tunelu nějak dostanu až do letadla. Kytaru v měkkém pouzdře ukládám nad sebe. Nechápu proč ji nemohu mít u sebe a brnkat. Potichu, jen pro sebe... Na druhou stranu vážím si té paní, co se za mě u přepážky přimluvila. Málem mě chtěli kytaru vzít a narvat ji k batohům, kufrům a lyžím. Děs... Pohladím ji po dlouhém krku a prohlédnu si holky.

„Nemám ráda letadla, nemám ráda letadla“ opakuji tiše jen pro sebe. Jsem hodně ráda, že nesedím u okna a díky tomu nevidím na křídla s motory. Dýchám zhluboka a snažím se nemyslet na to, že co nevidět poletím v hromadě šrotu ve vzduchu. Nesnáším létání...

Na kluky nemám už kapacitu, je prostě můj mozek ignoruje. Abby však vnímám. Stihla to... pomyslím si překvapeně, protože moc šancí jsem jí už nedávala. Však já to díky tomu problému s kytarou taky málem nestihla. Měli asi obavu, abych náhodou nechtěla pilota uškrtit strunou...

Asi vím, co potkalo Jonathana

Inu, ne všichni už vědí etiketě a nějakým slušným chování. Když se mnohých z dnešní generace zeptáte, co to je etiketa, odpoví většinou něco ve smyslu, že to bývá třeba na obalu flašek. Achjo.
Něco takovýho je i ta nasupená frigidní goth emařka, která stojí v čele toho slepičince. Pobaveně jsem se ušklíbnul a nechal slepičinec projít. Kdybych chtěl být velký provokatér, tak tu goth ještě plácnu po zadku, ale mám pocit, že by nám z jejího hněvu chytlo letadlo. Hóří nám letadló, šálalálalí... A nebo by se šla podřezat na záchodky. Z osobních zkušeností vím, že tyhlety děvčata mají masku drsňačky a přitom trpí.
Tahle asi demencí, ale to je můj čistě osobní názor.
Prošel jsem s mírným úsměvem kolem již sedících děvčat a kecnul si na svoje místo. Okamžitě jsem z batohu vytáhnul noťas, sklapnul desku ze sedadla přede mnou a položil na ni elektroniku. "Hele, doufám, že jste si vzali i plavky, jsou to zároveň i láz..." Otočil jsem se na svoje kumpány za sebou, než si všimnu našeho angličana. "No nekecej, náš longer konečně dorazil." Pronesu posměšně. “Ztratil jsem … cigára.“ Podal utahané vystvětlení a prošel na svoje místo. "Co je, Johny, zmlátila tě Kung-Fu Panda ??" Ozval jsem se, než se rozezněl jeho tydlifon. Zase tu byla letuška, takže jsem na ni jen mávnul, aby přišla ke mně. "Nebuďte ho a dejte mu vlastně svatý pokoj, děkuji." Vděčně jsem se na ni pousmál.
"Jídlo a pití asi až po vzlétnutí, co ??" Vysoukal jsem se ze svého místa a přešel k anglánovi. Už byl mimo, tedy aspoň tak vypadal, takže jsem mu jen opatrně sáhnul na krk, jestli má tep. Srdce mu bilo, ale ty zranění byly vážně docela brutální. Jako by ses dostal do spárů naší 'Rodiny'. Povzdychl jsem si a zapnul mu pás, aby stevardky neměly kecy.
Když už se chci vrátit na svoje místo, málem mě srazí udýchaná růžovka. Ty vole, to jenom já vypadám normálně ?? Zeptám se řečnicky sám sebe. Samozřejmě, že ano.
Kaito už začal valit do té goth, takže se cítím jako pyšný otec. To je můj chlapec. Jsem zvědav, jaký budou moje děti. Jestli teda nezůstanu při mém sukničkářství úplně sám.
Tak a hurá zase na svoje místo, příčemž zaslechnu kus rozhovoru mezi Kaitem a Ai. No to si dělaj prdel, že letěj taky do Kitzbühelu. Přelétnu letmo pohledem všechny holky. Ikdyž... Zazubím se pro sebe a kecnu si na sedadlo.
Snad ta cesta uteče. Nacpu si sluchátka od mobilu do uší a pustím si muziku.

Nehody 4 ever

Letadlo letělo tak tři hodiny a venku už byla pomalu tma, i když bylo teprve kolem šesté večer. (Yuko se ptala, co je za období, je tak 26.12.) Hold zima.
Ryuovi se začne chtít jít na záchod. Takže se tam vydá s tím, že zadržovat moč je hold nezdravé. Po ani ne minutě začne mít Miyuki stejnou potřebu. Bohužel, díky šetření místa v letadle je záchod jen jeden, takže jí nezbývá nic jiného, než si hold před ním chvilku postát.
Yuce se udělalo trochu zle a tak si zašla za letuškou, jestli nemá náhodou prášek. Letušky samozřejmě připravené na vše jí hned prášek daly i se sklenicí vody. Zapila si prášek a vrátila se pomalu na sedadlo.
Najednou zazní od pilota, že proletíte lehkou turbolencí. Netrvá to ovšem ani pár vteřin, než se letadlo začne drkotat tak a naklánět tak, že by to zaskočilo i mrtvolu.
Ryu, zrovna vycházející ze záchodu jen tak tak zychtil padající Miyuki, která by si díky její křehké tělesné stavbě nejspíše natloukla jinak kokos.
Yuka vracející se k sedadlu, zrovna procházející vedle těch klučičích si to tímhle krásným otřesem namířila na stranu a dopadla na Mashira, který seděl nejblíže u uličky, takže byl taky pro Yuku takovou záchranou.
Ai, která klečela na sedadle a koukala se někam do dálky, protože se očividně nudila, tak místo toho, aby se prostě chytla nějak rozumě, tak zmáčkla tlačítko na pokládání opěradla sedadla, která se tak dalo do skoro vodorovné polohy, jak se o něj opírala a tím dopadla přímo na Kaita. Nezapomněla při tom rukou omylem udeřit Jonathana do tváře, který by se konečně taky mohl probrat ze svého kómatu.
Aneb tak to dopadá, když přijde turbolence moc rychle a neočekávaně.

Ošklivé probuzení

Zničehonic mě z mého téměř-kómatu probouzí tupá rána do obličeje, kvůli které mi hlava klesne na druhou stranu. Cítím lehké zapálení na svém rtu a nepříjemné zatahání na krku, leč ještě stále jsem v takovém šoku, že nejsem schopný vnímat nic jiného než svou zmatenost a naprostou dezorientaci.
Škubnu celým tělem, až jsem složitě poskládanýma nohama prudce kopl do sedačky před sebou (mít přes dva metry někdy není zase tak úžasná věc) a při návalu naprosto nesmyslné paniky, která nedávala smysl ani mě samotnému, prudce otevřu oči s frustrujícím pocitem, že na mě někdo hodlá znovu zaútočit. Na několik dalších sekund je mi to však houby platné, protože vidím jenom obrovskou rozmazanou šmouhu, která se až postupem času začne měnit na rysy a z těch pozvolna přecházet na vcelku ostrý obraz. Zvednu přitom zdravou ruku před obličej, jako kdybych se snažil ubránit ranám, které jsem očekával, takovým, jaké jsem schytal dneska dopoledne.
Neměl jsem ponětí, kde se vlastně nacházím, proč tady sedím a kam mám namířeno, než se mi v hlavě lenivě nezačne všechno skládat do hotové skládanky událostí, podobně jako puzzle. Pes, cigarety, neznámé tváře, nůž, bolest, křik, nemocnice, jehly, dezinfekce, otčímovo auto, snowboard, letadlo, tma.
Zmateně zamrkám, pomaličku vnímajíc okolí a pachuť rzi, která se mi dostává na jazyk, neschopný však identifikovat, odkud přichází. Když si konečně uvědomím, že se nade mnou nesklání tři neznámí muži a nesnaží se z mého těla vymlátit duši, s úlevným výdechem paži opět spustím podél těla. Pohled mám přitom zabodnutý někam do dáli, jako kdybych se právě dostal do stavu strnulosti.
I přes všechen ten zmatek ovšem cítím tu náhle neúnosnou chuť na cigaretu, která zapříčiní vyschlost mého hrdla a stejně tak lehký třas, který se zmocní celého mého těla. Absence nikotinu mě ničila dřív, než jsem se vůbec dokázal zcela probrat a zapnout všechny svoje smysly. Potřeboval bych si zapálit, hned.
Prsty se pevně chytím opěrek, předkloním se, abych se nedotýkal zády opěradla, a pohlédnu vedle sebe, kde se právě na Kaitovi válí společně se svým opěradlem nějaká černovlasá dívka, kterou bych si pravděpodobně pamatovat měl, protože mi povědomá je, ale nemohl jsem si ani za boha vzpomenout. Kdyby na něm ležela bez té sedačky, možná bych to ještě pochopil, takhle se pro mě tahle situace jeví poněkud podivně, dokonce snad s lehkou dávkou úchylnosti. I když u toho nařachaného cholerika se už nedá divit naprosto ničemu.
Pozvednu obočí a otevřu pusu se záměrem pronést nějakou kousavou poznámku, abych tím stejně tak dal najevo, že už jsem zcela při smyslech, když si uvědomím, že nanovo prasklý ret stále krvácí.
"Kurva" Zachraptím, jako kdybych měl v hrdle učiněnou Saharu a otráveně si krev otřu hřbetem ruky, leč akorát jsem si ji tím rozmazal po tváři a stejně tak na ruce.

Menší nehoda:

Mé obavy se beze zbytku naplnily. Už když se začalo letadlo rozjíždět, křečovitě jsem se držela opěradel sedadla a na čele mi vyrašily první krůpěje potu. Několikrát jsem na prázdno polkla a z mých tváří se pomalu, ale jistě vytrácela barva. Jakmile letadlo zastrčilo podvozek a houpavým pohybem se zvedlo ze země, měla jsem jasno. Počkala jsem ještě chvilku, abych se mohla znovu nadechnout a jako střela vyletěla za první letuškou, na kterou mi padl zrak. Co na tom, že jsem v tuhle chvíli měla být ještě připoutaná a vzorně usazená. Jak vidno, mají pasažéři první třídy všelijaká privilegia, takže bylo mé kvapné žádosti o prášek okamžitě vyhověno.

Neváhala jsem ani chviličku a malou pilulku zapila notnou dávkou vody ze sklenice. "Děkuji," zamumlala jsem v odpověď. Ničeho lepšího jsem v tu chvíli ani nebyla schopna. Má barva se začala z bílé přelévat na zelenou. "A než začne tohle působit," pomyslela jsem si trpce a užuž jsem se chtěla vydat spíše k záchodkům, než zpět na své sedadlo. Jenže to by se to zatracený letadlo nesmělo dostat do turbulencí. Na palubě začal opravdický zmatek. Zrovna jsem se chystala zachytit se jednoho z opěradel, když to se mnou škublo a já letěla přímo vstříc jednomu z chlapců, kterého jsem předtím zahlédla ve skupince, s níž se pustila do křížku Ai. Snažila jsem se cestou něčeho zachytit, leč marně.

"Áaaaaaa," s vytřeštěnýma očima jsem se řítila na nebohého chlapce, "uuugghh," vyšlo ze mě, jak jsem tvrdě dopadla přímo na břicho. Do tváře se mi náhle vrátila barva, možná až moc rychle. Snažila jsem se alespoň nějak převalit na bok a rychle si strčit alespoň jednu ruku před ústa. Alespoň jsem teď měla krásný výhled na svého "zachránce". Výraz v mých očích hovořil za vše. A pokud by ani ten milému chlapci nic nenapověděl, škubání v břiše a občasné škytnutí jasně prozrazovalo, co se bude dít dál. Pokoušela jsem se za stálého huhlání pootočit opačným směrem, abych mu nemířila přímo do obličeje. Jeho boty ale už nedovedlo nic zachránit. A vlastně i značnou část nohavice.

Když jsem mu takto věnovala poslední zbytky své snídaně, svezla jsem se do uličky a rukávem si začala otírat zbytky zvratků z úst. Ač jsem byla rudá až na ušima, vlastně se mi i trochu ulevilo. Prášek možná nakonec ani nebude potřeba. I tak jsem se raději ještě opřela jednou rukou o jeho sedadlo a hluboce vydechovala. "Sorry, " hlesla jsem v omluvu, ale zatím to nevypadá, že bych hodlala s nastalou situací cokoliv dělat. Tedy, ráda bych, ale nezbývají mi na to zrovna síly. Jeden další prudčejší pohyb a mohla bych v předchozí činnosti směle pokračovat. Tohle asi opravdu není nejlepší začátek dne...

Let

Usměji se na černovlásku. Vážně? Tak to vypadá že máme stejnou cestu. Možná se tam potkáme. Mrknu na ní a opřu se v sedadle. Takeshiho poznámka ohledně Jonathana mně docela pobavila. Jak to že to nenapadlo mně? Usměji se a opět si pustím nějakou hudbu. odkaz
Málem jsem usnul. Už se mi začínaly zavírat oči, ale probral mně zvuk ipodu upozorňující že dochází baterka. K čertu. Budu ho muset dát nabít až tam dorazíme. Podívám se z okna. Venku už se setmělo. Rukama si přejedu po obličeji a zandám ipod i se sluchátky do kapsy. Ostatní jsou už asi taky docela unavený.
Jonathan stále spí od té doby co si sedl. Spí a nebo je v bezvědomí. Doufám jen že je v pořádku. Měl by bát když ho Takeshi předtím kontroloval. Vážně by mně ale zajímalo co se mu stalo. Vypadá fakt příšerně. Asi se ho pak zeptám. Bůh ví na co se vymluví tentokrát. Pilot oznámil že proletíme turbulencí. Nic by to být nemělo, ale i tak jsem si radši zapnul pás. Ještě že jsem to udělal. Ani jsem se nenadál a ta černovláska nějak přepadla přes sedadlo nebo co a ležela na mně.
Sakra. Tomu říkám rychlost. Ani neznám tvoje jméno a už ležíme vedle sebe. Ušklíbnu se a chvilku se na dívku dívám. Pak si všimnu že Jonathan je vzhůru a má prasklý ret. Kurva. Kámo měl bys zajít na hajzl a umejt se. Nebo aspoň řekni letušce ať ti něco dá. Do prdele. To se mi děje na schválně. V náruči mám jednu kost a vedle mně sedí kámoš kterej je totálně mimo. Mam já to ale štěstí co?. Zamračím se, podívám se na Jonathana a pak na tu černovlásku která na mně stále leží. Asi bych měl pomoct Jonathanovi. Ale na druhou stranu, o něj se může postarat letuška nebo někdo jinej, já jsem se svojí společností momentálně spokojenej.

Jako že vážně?

"Přesně tak," zazubím se na Miyuki. To, že věci - a to cokoli, od rande přes kulturní akce po přijímací pohovor na brigádu - pravidelně nestíhám, a většinou mě to ani moc nezajímá, je veřejně známé tajemství, které už ignorují i učitelé. Chodit do školy načas, stavit se ven na kuřplac a vrátit se o dvacet minut později se pro mě stalo zaběhlou rutinou už dávno. Vlaky v klidu sleduju, jak projíždí kolem mně a mizí za zatáčkou, a pak si jdu jednoduše koupit jízdenku na stejnou trasu o dvě hodiny později. Do kina přicházím dávno po reklamách. Když v noci minu poslední autobus, prostě pokrčím rameny a jdu pěšky přes celé město, jako by se nechumelilo.
To, že si s tím nedělám těžkou hlavu, je taky jasné. Letadlo je už ovšem něco trochu jiného. Po svých bych do Alp prostě nedošla, ať bych chtěla sebevíc. Ono je to Rakousko od Japonska přece jen trochu daleko. Což je nefér, protože letenky tím pádem byly sakra drahé. Už takhle se cítím, jako bych Etsuko a Kaede okrádala, jak za nás věčně něco platí. Kdyby pak ta letenka propadla kvůli mému pozdějšímu příchodu, měla bych z toho vážně špatný pocit.
Naštěstí jsem to stihla. Jsem na sebe tak pyšná!
Svůj neonově zářící batoh nacpu nahoru do úložného prostoru nad sedadla. Spokojeně se posadím na své místo u okénka, nasadím si masivní sluchátka lemovaná umělým kožíškem levhartího vzoru, a zapnu hudbu na své MP4. Metallica právě zpívá o čtyřech jezdcích apokalypsy, a já pomalu odpluju do spánku... teď už si můžu zase dovolit zpomalit. Konečně. Těch pár hektických minut mi vystačilo na několik týdnů dopředu.
Probudí mě lehké turbulence - tvrdé spaní nikdy nebyl můj obor. Trhnu sebou, až mi sluchátka sletí z hlavy, a zmateně zvednu oči k uličce, teď už úplně probuzená. Právě včas, abych zahlédla celý ten podivný balet, který mé kamarádky předvádějí s několika zhruba stejně starými kluky. Ai, Yuka, Miyuki, všechny se kácí k zemi a jsou hrdinně zachytávány silnými pažemi tajemných neznámých. Kytarové sólo Jimmyho Hendrixe linoucí se z mých sluchátek celé dění jaksi podrthává na absurdnosti. To... to snad ne. Rovnováha, holky, říká vám to něco?
Lehce se nadzvednu ve svém sedadle, abych měla lepší výhled na celé dění, a s nadzvednutým obočím kontroluju celou situaci. Když se zdá, že se všechno aspoň trochu uklidnilo, musím se usmát. Zakroutím hlavou. "Lidi, vy ste fakt šikovný. Nestalo se nikomu nic?"

Letadlo

,,Možná." Vyplázla jsem na něj provokativně jazyk a normálně si sedla. V tašce, co jsem měla sebou, jsem nahrabala mobil se sluchátky a dala si je do uší. Moji milovaní The Gazette mi začali zpříjemňovat cestu a konečně mi i povolily nervy. No, možná za to z části mohl ten pěkný kluk, co seděl za mnou. Nemohla jsem, ale usnout, tak jsem jen měla zavřené oči a sem tam se letmo porozhlédla, jestli se něco neděje. Po asi třech hodinách nic nedělá se zvedla Miyuki a rozešla se někam uličkou. Vytáhla jsem si sluchátka z uší, klekla si znova na sedadlo a sledovala jí, kam jde. Jasně, asi jsem byla moc ostražitá a tak, ale nemohla jsem si pomoct.
Najednou pilot oznámí turbolenci. Než si stačím normálně sednout, tak letadlo trochu ztratí rovnováhu, já omylem sklopím moc nízko sedadlo a svalím se do klína přímo tomu klukovi, se kterým jsem si chvilku povídala. A taky jsem při tom dala ránu tomu zfetlému kanárkovi. Letadlo se ještě chvilku třáslo a pak zase byl klid.
Kluk promluvil jako první. Pobaveně jsem se na něj ušklíbla a jen tak mimochodem se na něm pohodlně obkročmo usadila. Trochu provokace musí být, ne?
,,To víš, jdu na to rychle." Pronesu s nadsázkou docela blízko od jeho obličeje. Pak uslyším jisté kurva od kluka, kterému jsem dala omylem ránu. Zvědavě se na něj podívám a zjistím, že mu teče ze rtu krev.
,,Ježiši, promiň! To jsem nechtěla." Zatvářím se trochu vyděšeně a z kapsy vytáhnu čistý papírový kapesník, který mu na roztržený ret opatrně přiložím.
,,Omlouvám se, nechtěla jsem tě bouchnout. Drž si to tam." Řeknu mu a počkám, až si kapesník chytne sám.
,,Já žiju, jen jsem někoho přizabila." oznámím Abby, která snad jako jediná udržela rovnováhu.

Pády, krv a vracania...cesta na jednotku.

Väčšinu cesty, odkedy vzlietneme, trávim podobne ako kamarátky so slúchadlami v ušiach, len asi po pol hodinke rozopnem tašku a vytiahnem z nej zboku skicár, gumu a obyčajnú mäkkú ceruzku. Pár ťahmi začnem kresliť a úplne ma to pohltí.

Uvedomím sa až keď musím už žmúriť oči. Prekvapene sa pozriem von z okienka a všimnem si, že sa úplne zotmelo a moja hlava vrhá na papier tieň, takže svetlo zo žiarovky nedopadá na papier. Presuniem sa teda do inej polohy a skicu v priebehu pár minút dokončím.
Uff, koľko mohlo ubehnúť času? Ani som si neuvedomila, že kreslím už tak dlho... och nie, tlačí ma mechúr.
Keď sa dostanem z toho zanietenia, akoby som až teraz začala pociťovať telesné potreby. Dám si teda dolu slúchatká a poobzerám sa. Všetky priateĺky sedia na svojom mieste. Zaškŕka mi v bruchu.
Prosím, keby náhodou prišla letuška kým tu nebude, objednajte mi niečo jesť.
Požiadam ich, načo položím skicár na sedadlo a vydám sa k záchodom.

Prekvapene sa pri nich zastavím.
Umh, jeden unisex záchod, ešte k tomu obsadený? Myslela som si, že tu budú aspoň dva... No nevadí, počkám, veď už tam nemôže byť dlho.
Začnem prešľapovať. Našťastie, ešte to nie je až také súrne aby som sa plazila po stenách. Vtom sa v lietadle ozve mechanický hlas.
Turbulencie? Teraz?
Kým sa stihnem rozhodnúť, či sa vrátiť na sedadlo alebo či ešte stíham čakať na záchod, zrazu si len uvedomím že letím k zemi. 
Hej!
Skríknem, mávajúc rukami pričom sa snažím niečoho zachytiť, pred očami už len vidím, že kým pristaneme budem vyzerať ako fialový dalmatínec. V dievčenskej panike zavriem oči a očakávam tvrdý náraz. O to väčšie prekvapenie je, keď sa nekoná. 
Umh, čo to má byť?
Pootvorím jedno striebristé oko, potom druhé, a pozerám sa rovno do tváre chlapcovi. Príde mi povedomý.
Jasné, to je ten, ktorý vtedy tých dvoch odtiahol z uličky. Kde sa tu...on bol ten čo blokoval záchod.
Kým sa spamätávam ani si neuvedomím, že naňho iba pozerám s pootvorenými ústami. Rýchlo sa vyhrabem na nohy a vďačne sa usmejem.
Ja... ďakujem, keby ma nechytíš, asi sa teraz kotúľam po dlážke. Máš to u mňa. 
Poviem ešte trochu rozochveným hlasom, keď začujem za sebou...nie moc chutné zvuky. Otočím sa a vidím, že jedna spolucestovateľka asi nevydržala to otriasanie.
Och chúďa... toto je fakt nepríjemné.
Idem zavolať letušku.
Poviem do priestoru. V podstate som aj rada, že môžem na chvíľu odísť, ono padnúť na cudzieho chlapca je tak trochu trapas. Keď sa dostanem k prvej letuške, čo uvidím, požiadam ju, či by nám nemohla pomôcť a dovediem ju k miestu činu.

________________________________________
Dodatok k tým modrinám, dievčatá ktoré Miyu poznajú vedia, že sa jej už pri jemnom buchnutí tvoria modriny, kvôli jej chorobe.

Už ne tak hrozné probuzení

Jako kdybych nebyl dostatečně dezorientovaný. Popletený náhlým probuzením, omámený doznívajícími účinky propofolu, rozhozený začínajícími abstinenčními příznaky. Musím si ještě vyslechnout Kaitovu zoufalou balící techniku, která dává jasně najevo, že z týhle holky má kalhoty v pozoru. Div nezakoulím očima, když mu dívka v černém odpovídá v podobném duchu. Vážně, pokud mají takovou chuť, ať si skočí třeba na záchody, jsem si jistý, že v tom má náš malý bouchač praxi. Když se ale otočím tím směrem, všimnu si Ryua, který už tam svírá nějakou drobnou bělovlasou dívku a bůhví, jestli jsem se otočil ještě včas, nebo naštěstí už dostatečně pozdě. Vytřeštím oči, jako kdybych právě viděl ducha. Ryu a holka. Ryu a holka v jeho náručí. Ryu a HOLKA. Zhluboka se nadechnu a opět se prudce opřu do sedačky.
Uteklo mi snad něco, nebo se tahle první třída pomalu zvrhává v začátek grupáče z béčkového porna?
V další chvíli civím do vystrašených očí té černovlásky a bez jediné známky vzdoru ji nechám, aby mi na podruhé roztržený ret přiložila čistý papírový kapesník. Čelist se mi přitom nevědomky napne, leč k nějakému razantnímu zákroku jsem se neměl. Ta něžnost, kterou k mé osobě aplikovala, byl takový nezvyk, až mě to na několik sekund dočista ochromilo. Nebo to možná bylo tím, že Ryu ve svých rukách vážně držel holku, i když jsem celý život žil v domnění, že jednou skončí v posteli nějakého magnáta mužského pohlaví, dělajíc mu děvku a housewife v jednom. Moje sny jsou v troskách.
Proto na její výzvu také zareaguji až po několika vteřinách, kdy na ni ještě stále zírám jako v transu a dobrovolně ji nechávám, aby mi prsty tiskla ke tváři. Nakonec se ale přeci jenom zmůžu na tu jednoduchou odezvu a zdravou rukou si přichytím kapesník na krvácejícím rtu.
Další z mnoha šoků se mi dostaví v pohledu na zrzavou holku, která se válí v uličce na zemi a štiplavý zápach, který se mi dostane k nosu. Chvilku mi trvá, než si dám dvě a dvě dohromady. Když už se ale tak stane, objeví se na mém obličeji vyděšený škleb, jako kdyby nás každou chvíli měla osprchovat všechny a ukázat nám zbytek obsahu žaludku, který jí tam ještě zbyl.
Vzhlédnu k růžovlasé dívce, která se ohlíží našim směrem, a na chvíli se ztratím v jejích jemně odstínovaných očích. Ruka mi přitom ze rtu, který naštěstí rozhodl už nekrvácet, spadne a kapesník nasáklý krví se řítí na zem. Kdybych se na sebe díval s odstupem, nejspíš bych vyprskl smíchy, takhle sjetý jsem nebyl ani za dob kokainových. Trhnu hlavou, jako kdyby mi její pohled vypaloval duhovky, a viditelně nervózně se rozhlédnu kolem sebe.
Ruce se mi roztřesou, jako kdybych měl třesavku, čelo se orosí ledovým potem, jazyk se mi lepí k patru. Sípavě se nadechnu, jako kdybych se začínal dusit, a chvilku jsem dokonce takový pocit měl. Z pohledu laika by to mohlo vypadat jako začátek nějakého opravdu nepěkného záchvatu.
Zoufale se vymrštím na nohy, přičemž se praštím do hlavy o skřínku. Lehce zaškobrtnu, chytím se sedadla před sebou, do kterého jsem předtím tak nevychovaně kopnul, abych nenásledoval černovlásku a nepoložil se na ně ještě já. To už by bylo opravdu divný. Po celou dobu jsem však vypadal, jako kdyby se nic nestalo a skřínka nad mojí hlavou ani neexistovala.
Bez jediného slova přelezu svého rádoby kamaráda a dívku, co se po sobě ještě pořád váleli. Využil jsem přitom svých opravdu dlouhých nohou a také zoufalosti, která pulzovala každou žilou a nutila mě dostat se přes ně za jakoukoliv cenu. Jakmile se přes ně dostanu a jsem schopný aspoň na víc než pět kroků udržet balanc, vyřítím se k letuškám, schovaným za plentou, nešikovně se přitom vyhýbajíc zrzavé dívce na zemi. I když už jedna byla na místě, měl jsem pocit, že na tohle bude potřeba rukou víc, navíc jsem potřeboval zaměstnat jejich pozornost.
Třikrát se mi ještě při cestě zapletou nohy do sebe (pravděpodobně se mě anestetikum ještě zcela nepustilo) a já jsem donucen se chytit sedadla před sebou, abych nenásledoval onu jednu dívku z té partičky, ovšem bez jejího uvádějící antré.
“Máme tam… problém.“ Vyhrknu na dvě blondýnky, které tam zrovna o něčem vášnivě štěbetají. Ty obě poslušně vyskočí na nohy a za hlasitého klapání podpatků míří k místu, kde na ně čeká nevábná práce. Tu asi v první třídě nečekaly. Smutné.
Jakmile zmizí za plentou, chvatně sahám po balíčku cigaret a zapalovači, přičemž v další vteřině už zhluboka vdechuji kouř. Zamává to přitom se mnou takovým způsobem, že se musím za hlasitého kašlání - div nevyplivnu plíce, posadit na židli jedné z těch sličných slečen, leč ještě nestihnu ani vydechnout a už do sebe vtěsnávám dalšího šluka.

Fifty shades of Deep Purple
Ano, původně to je od Hendrixe

Tři hodiny letu si už vybraly svou daň, proto jsem rezignoval na hraní hera už se jen s peckami v uších opřel a odevzdal se snům. Samozřejmě svůj noťas jsem napřed pečlivě sklidil do batohu, který byl odložen vedle mě na volnou sedačku. Pohodlně se rozvalit a hurá do království podvědomí a fantazií.
Bohužel, nic netrvá věčně a všechno skvělé (ano, ty sny byly skutečně fajn) musí jednou skončit. Při hlášených turbulencích, které jsem samozřejmě díky hudbě neslyšel, jsem si nabil kokos o okýnko. "Au, kur... Ňa." Chytím se za hlavu a poněkud ospale se ohlédnu a rozhlédnu. V naší (ano, v první třídě naštěstí letíme jen my a holky) první třídě totiž nastal chaos.
Gothička se kácí na klín Kaitovi, při čemž dává do zubů chudákovi Johnymu, kterýmu zase začala téct krev. Ty vole... Jedna zrzka se svezla Mashirovi na klín, ale jaksi nešťastně, takže se brzo ozvaly zvuky svolávání divoké zvěře typické svým Bluergh... Jinak jsme to všichni přežili víceméně ve zdraví. To ale není to hlavní.
Okolím se totiž rozlehl můj smích. A ne, že by byl nějaký tichý. A najednou chci být hnusný. Nebo aspoň ošklivý. "Kaito, jděte aspoň na záchodky." Houkl jsem na svého kámoše, jemuž se na klíně usadila gothička. A ano, tiše mu i závidím, ja svůj harém totiž pro tenhle týden (novoroční pařba v Alpách !!) musel nechat v rodném Japonsku. Achjo. Ale zase si můžu začít něco "nezávazného" v cizí zemi, přes půlku planety. Jupí ja jej.
Už jsem se uklidnil, z kapsy vytáhl balení papírových kapesníčků a hodil je chudákovi Mashirovi. Tedy, spíš jsem se napřed odepnul a mrskl je po něm, aby se mu hezky rozplácly o obličej.
Johny, který dělal křena nové milenecké dvojici Kaito-Goth, ustrnul. Už jsem viděl pár feťáků a vím, jak asi vypadá absťák. Tohle ale bylo něco jinýho. Najednou se s panikou v očích vymrštil ze sedadla, jebnul se už tak omlácenou hlavou o skříňku nad sebou, klopýtavě se dostal kolem milenců, zvracející "Lišky" a našeho budoucího veterináře, který si také vede nevěstu... Moment, není to nějaká jeho příbuzná ?? Ano, náš drahý Ryu byl totiž v partě často označován jako "Forever Alone", "Always Friendzoned", a tak dál.
No, za Longrem sem přiběhly dvě letušky. "Ježiši... To je zase den." Zamračím se a vylezu ze svého vyhřátého místa. Táta Takeshi, aneb asi budu vychovatel. "Přestaňte se tam po sobě plazit a pomožte veterinářovi a té mrňavé." Houknu vůdcovsky na Kaita. "Rozdat si to můžete potom." Z druhé kapsy vytáhnu další balení kapesníčků, odkud jeden vytáhnu a máchnutím ruky ho rozložím. Dojdu k zrzce, co vyhodila svoje žaludeční šťávy s natráveným jídlem ven. "Dejchej rychle a nakloň se na levej bok." Utřel jsem jí pusu kapesníkem, držíc se trochu bokem, kdyby náhodou znovu spustila kyselý proud. Rychle jsem se protáhnul kolem, nechávajíc jí v ruce balíček kapesníčků.
tak a teď najít Johnyho, jestli sebou někde nesekl. V jeho stavu bych se tomu ani moc nedivil.

Panika?

Kanárek, který se probral a já mu utírala krvácející se ret najednou vypadal, že má chuť z toho letadla vyskočit, jinak asi dostane nějaký záchvat. Jen jsem na něj zůstala téměř nechápavě mrkat, když se zvedl tak rychle, až se solidně jebl do hlavy a velmi motavou, skoro přiopilou chůzí se odpotácel někam.. Někam. Byl hodně mimo. Ani bych se nedivila, kdyby někde sebou seknul.
Každopádně pán mafián, co se mě před tím snažil vychovávat se začal hrozně smát. Protočila jsem s povzdechem oči. ,,Dokonalý kec nadrženýho puberťáka." zamručela jsem. Bože, to je dneska den.
Pak se najednou začne chovat, jako bychom všichni kolem něj byli nezodpovědí a jako by nás bylo málo a k tomu všemu, jako by Yuka umírala. Sledovala jsem ho otráveným pohledem, ale nevypadalo to, že bych ho nějak chtěla poslechnout a tím se zvednout z Kaita. Kor to neudělám už když to řekl tak jak to řekl. Nemám absolutně žádný důvod ho nějak poslouchat.
,,Jasně, hlavně zachovejte paniku." Osobně nemám pocit, že by někdo umíral a kolem Yuki se shromáždilo dost lidí, nemám pocit, že bych jich tam bylo potřeba víc. A všichni ostatní žijou, tak v čem je problém?

Let

Doteraz sa let vyvíjal podľa predstáv – kľudne a bez problémovo. Mal som vedieť, že je skoro tešiť sa. Od momentu usadenia som vytrvalo ignoroval okolie, nevšímal si nikoho a nič až do momentu keď som zadriemal. Z príjemného snenia ma vytrhne najskôr správa pilota o turbulenciách, neočakávam však väčší problém, pripútaný bezpečne v sedle a len chvíľu po vzlete. Skutočne ma teda prekvapí keď na mňa spadne niečo ryšavé, nestihnem ju preto ani lepšie zachytiť. Niežeby to bolo potrebné, zjavne som poslúžil ako vhodný objekt ktorý zastavil jej pád. Momentík hľadám vhodné slová, či je v poriadku, či sa nič nestalo...ale nestihnem. To, že ma pozvracia som skutočne nečakal.
“Tousty.“ skonštatujem dokonale vyrovnaným hlasom po krátkej obhliadke toho čo mi nadelila.
“Skvelé, veľká vďaka.“ pokračujem keď sa zvezie do uličky a ospravedlní. Opäť nestihnem pokračovať, zasiahne ma balíček vreckoviek. Pretože dnes toho šťastia nebolo dosť. Našťastie sa aspoň urýchlene postará o moju novú známosť, neubránim sa ale pomysleniu načo so sebou vláči toľko vreckoviek.
“Tiež mám rád tousty.“ začnem konverzáciu na najmenej vhodnú tému v daný moment, pričom si odopnem pás aby som sa mohol postaviť. A zobuť si topánky a zobliecť si nohavice, pričom to všetko vzápätí podám najbližšej z letušiek ktoré sa už zmrákajú okolo. Náhradné nohavice sú samozrejme niekde v úložnom priestore, ale to momentálne nie je aktuálna téma.
“Krásny moment na zoznámenie. Isoroku Mashiro, teší ma a teba taktiež ako vidím.“ jemne jej potrasiem rukou, aby náhodou i mierna vibrácia nespôsobila ďalší výbuch. Za normálnych okolností by som sa asi pokúsil o nejaké teatrálne pobozkanie ruky, ale teraz...to vynechám. Nechať ju v uličke dlhšie už asi nebude mať zmysel, snáď je už v poriadku.
“V poriadku? Skúsime sa postaviť a vrátiť na miesto? „ komunikácia s dievčinou možno vypadá trošku ako s retardovaným dieťaťom, ale to nejak neprekáža. Ak nepríde záporná reakcia, čo ráta i s možnosťou jej naprostého mlčania pomôžem jej vstať a podopriem ju, aby sa neskácala k zemi. Vykročím smerom kde očakávam že sedela, zastaví ma ale prepletenec na zemi.
“Cesta je uzavretá.“ rezignujem a usadím preto Yuku na svoje miesto sám stále bez gatí sa následne snažím nezavadzať letuškám ktoré by sa už mohli starať o poriadok, nevzdialim sa však keby náhodou pokračovala v nejakej deštruktívnej činnosti.

Nádherný začátek dovolené

Ta černovláska se zdá že bude pěkně divoká. To mám moc rád. Trošku mně překvapilo když si na mně sedla, ale vůbec nic proti tomu nemám. Naopak jsem moc rád. Když na mně promluví, tak se ušklíbnu a podívám se na Jonathana. Viděl jsem ho už sjetýho, ale ještě nikdy ne takhle. Asi stráví docela dlouho času v pokoji, protože pochybuji že by se udržel na lyžích nebo na snowboardu. Ale to neznamená že bych nechtěl vidět jak se zkouší na jedno z toho postavit.

Černovláska mu podala kapesník. Když se na mně Jonathan podívá a pak se otočí tak se začnu smát. Ten jeho pohled...vypadá jako by viděl ducha. Otočím hlavu a podívám se směrem kterým se Jonathan díval. Teď už vím proč se tak tvářil. Ryu. V náručí držel nějakou holku. Ty vole. Zašeptám tiše, usměji se a podívám se na Jonathana. Vypadá že dostane záchvat když si něco nedá. Bože proč ten vůl raději nezůstal v nemocnici? Trošku se přikrčím když přes nás prolejzá a pak už si ho dál nevšímám.

Za to si všimnu Takeshiho. Spíše uslyším ten jeho smích. Pročpak? Nechtěl bys vidět kámoše v akci?. Provokativně se na něj usměji. Sorry kámo. Rád bych pomohl, ale jak vidíš mám plný ruce. A navíc, nevypadají že by byli ve smrtelném ohrožení. Určitě se bez nás obejdou. Odpovím stejným tónem jakým promluvil Takeshi na mně. Nevím jestli jsem to nepřehnal. V jiné situaci bych možná pomoc šel, ale když na mně sedí takováhle kočka, tak to se zvedat nehodlám. Podívám se na černovlásku a usměji se. Bude tvoje kámoška v pořádku? Nevypadá moc dobře. Hlavou kývnu na Yuku. Jo a jen tak mimochodem, já se jmenuju Kaito. Usměju se na černovlásku a zadívám se jí do očí.

Let:

Chvilka dřepění na podlaze mi rozhodně prospěla. Sice se dalo čekat, že si tohoto menší faux pas dříve či později někdo všimne, ale že mi hned další z přítomných chlapců začne utírat hubu kapesníkem, s tím jsem tedy vážně nepočítala. A ještě mě strhl stranou, jako bych snad byla v ohrožení života. Než jsem ze sebe stačila cokoliv vymámit, byl už pryč. Vyflusala jsem útržky papírovýho kapesníku a hluboce se nadechla. Oběť mého nečekaného prudce toxického útoku brala vše s klidem. Pohledem jsem znovu sjela ten napolo strávený obsah svého žaludku.
"Jo, s nutellou," pronesu lakonicky, "ještě něco zbylo." Ukážu prstem na kalhoty ještě než si je sundá. Kdyby třeba náhodou chtěl ochutnat.

Trochu se uhnu stranou, aby se pohodlně dostal k menšímu zavazadlovému prostoru nad sedadly. Že se mi tu ale začne hnedka svlékat, jsem opravdu netušila. Až teď si také všimnu, co se vlastně děje okolo. S politováním - nebo snad s potěšením? - musím konstatovat, že tu nejsem alespoň jediná, kdo tu způsobuje takovej humbuk. Ai si už stačila za těch pár chvil zřídit další svůj harém, Miyuki se ocitla v něčím náručí a po palubě tu lítá nějaká fetka. O tom druhém, co sem naběhl s kapesníčky ani nemluvě. Dle všech těch rozkazů na sebe vzal asi roli kapitána. Pro jistotu se štípnu a marně doufám, že se z toho pitomýhu snu probudím. Bohužel, nikdy jsem v životě neměla moc štěstí a ta nakyslá pachuť v ústech mi na náladě taky moc nepřidává.

Divadýlko směle pokračuje; sotva se mi podařilo zhodnotit situaci, už mě Mashiro bere za ruku a začne se mi představovat. Chvíli na něj zírám jako leklá ryba, ale pak se přeci vzpamatuji: Yuka, nesmírně mě těší, že jsem mohla pozvracet někoho s tak pěknym jménem. Dle mého tónu je zřejmé, že nepůjde tak zcela o kompliment. No alespoň se mi podařilo dát se nějak dohromady a přestávám připomínat zombii z nějakého fešného hollywoodského trháku. Na výzvu k opuštění mého dočasného sedadla musím ovšem reagovat kladně, nesedí se mi tu zrovna moc pohodlně. "Ale jistě, pokusíme se o to." Na vyjádření množného čísla v přísudku jsem si dala svým tónem zvlášť záležet. Uznávám, že nejspíš působím jako ten největší retard, ale zvednout bych se rozhodně zvládla sama. Jestli mě ovšem tolik touží osahávat, ať si dotek na mé poblité rukávy užije.

To by ale nesměla být v uličce hromada dalších, zmateně pobíhajících individuí, které se nám rozhodli blokovat cestu. Zůstávám tak usazená na Mashirově místě s dokonale romantickým výhledem na jeho spodky. Chvilku těkám pohledem mezi jeho ksichtem a rozkrokem a snažím se zjistit, jestli tohle fakt myslí vážně.
"A tohle má být zase co?" že by ho opravdu ostatní po sobě se válející dvojice tolik naladily? Rty se mi pohnuly v mírném úšklebku. Skoro bych tu už čekala nějaké "zakuř si". "Musím ocenit vkusný výběr tvého spodního prádla, ale možná by ses měl fakt oblíct," asi bude rozumnější vlastně na žádnou odpověď nečekat, "až se uvolní cesta, dojdu ti ty druhý kalhoty přemáchnout." A na záchodě asi pak strávím i zbytek letu, tady na palubě je to opravdu čiré šílenství. Navíc mezi nás začínaj nabíhat ještě letušky...

Let

Myslím si, že z nás muselo mít celé letadlo celkem slušnou prdel. Byli jsme dvě skupinky už na pohled totálně šáhlích a divných puberťáků, kteří navíc neumí chodit do letadla v čas. Vážně nevím, co si o nás myslí teď. A bylo mi to celkem jedno, vlastně jsem se tomu mohla už jen smát.
Nehledě na fakt, že všechny tyhle situace, které nastaly mohla debilní turbolence a nikdo jsme to neplánovali. Teda, pochybuji, že by naše Yuka dobrovolně vyvrhla poslední jídlo co měla a ještě někomu na kalhoty.

Dobře, teď se na chvilku zamyslím nade mnou. Normálně kluky fackuji, když se mně chtějí jen dotknout a teď dobrovolně sedím na klíně jednoho z nich. Dobře, nejspíše to dělám na truc fotrovi a protože se mi líbí. Každopádně můžu si provokovat jak chci, ale to neznamená, že s ním v první příležitosti skočím do postele. Ale on to vědět nemusí. Jo, asi jsem hnusná mrcha, problém? Spíš mohu za tyhle jisté traumata poděkovat fotrovi. I když.. Ten slizák by byl asi hodně nasranej, kdyby zjistil, že jsem se s někým vyspala.. Třeba bych pak měla klid. A nebo další jizvy na zádech..

Když jsem si všimla kluk, co drží Miyuki v náručí, trochu jsem se podivila nad tím, čemu se všichni kluci tak diví. Já byla ráda, že je o Miyuki postaráno a nějak jsem to nehodlala dále pitvat protože prostě naše Miyuki. Tenhle důvod úplně stačil. Hlavně se potom musím zeptat, jestli je ten kluk na kluky nebo asociál nebo co sakra vlastně, že se tomu všichni tak diví.

Situace u Yuki byla komická očividně pro všechny a pro ní taky. Musela jsem co dělat, abych se nezačala smát, když si kluk sundal kalhoty, posadil jí k sobě a tak zvláštně u ní stál. Yuka samozřejmě hned řekla pár kousavých poznámek, protože, i když to ten kluk nejspíše neměl v plánu, vypadalo to, že po ní chce, ať mu ho vykouří. Takže, buď to chtěl a je fetišista na zvratky, nebo to bylo prostě nedorozumění a trapas v jednom, což druhá možnost je pravděpodobnější. A já se téhle scéně budu smát ještě dlouho.

Nesměji se, i když se mi teda chce, jen se při tom pohledu na Yuku usměji. ,,Já si myslím, že je v pořádku." Usoudím podle tech poznámek, co hodila po klukovi, kterého obhodila. Pak se zadívám zpátky na.. Kaita. Ha, už vím jeho jméno.
,,Já jsem Ai." Pousměji se na něj a pak se zvědavě zadívám na Ryua co nese Miyuki.
,,Hele, on je na kluky nebo co, že se všichni tak divíte, že drží holku?" Zeptám se a opatrně při tom na Ryua ukážu. Pak se podívám zpátky Kaitovi do očí a zvědavě zamrkám. Zatím se mi sedí celkem dobře, takže slézt nehodlám.

letadlo

Menší turbulence? stíhám si vybavit co to znamená, jen okamžik před nimi. Křečovitě se chytám sedačky před sebou a dívám se na zem. Dýchám zhluboka a mám pocit, že to už dlouho v sobě neudržím.

Letadlo sebou mává jen chvilku, pak je vše jako před tím. Tedy vše... Holky jsou u kluků... Svojí nevolnost se snažím nějak rozdýchat a nevyhodit ani jedenu část snídaně. Zrovna moc se jí nechce zpátky dolů. Nakonec se mě to nějak daří a je mě zas celkem dobře, jen už vím, že letadla nesnáším. Já věděla, že se něco stane, jen doufám, že tohle bylo všechno...

O několik sedadel vedle vidím, že to Yuka nevydržela. Doufám, že se jí nic nestalo. Kouknu po ostatních a všímám si jen prapodivné polohy naší Ai. Trochu mě to zlepší náladu, je zajímavé, že se první dohadovali a teď tohle. Nečekané...

První letušku, která se k nám dostává, prosím o vodu. Obratem ji dostávám, protože na podobnou žádost byla připravena. Zapiji hořkou chuť v puse a přemýšlím, jak ostatním pomoci. Záchranář nejsem, ale aspoň něco bych udělat mohla. Kdysi jsem někde četla něco o udržení nálady. Zvedám se a sahám do úložných prostor pro kytaru. Přežila. I s obalem ji vytáhnu a umisťuji na prázdnou sedačku vedle mě. Vytáhnu ji z obalu a přejedu po strunách. Pokouším se zahrát něco pomalého, klidného snad pro některé je to možná i trochu romantické. Ovšem, je to poslední písnička, kterou jsem se snažila naučit... (odkaz | tak dobře mi to nejde... :) )

Lietadlo.

Keď sa mi podarí vo všeobecnom zmätku ako-tak vymotať spomedzi všetkých tých ľudí, brucho mi opäť pripomenie, kam som sa chystala pred týmto...skolabovaním všetkého naokolo. Pritisnem sa ku stene aby okolo mňa mohli prejsť dve letušky, ktoré vyjdú zozadu lietadla a zašijem sa na chvíľu na záchodoch, na ktorých zasvieti jasné "obsadené."
No, podľa tohto začiatku nášho výletu...sa nudiť teda nebudeme.
Keď už som tam, rovno si aj opláchnem tvár a skontrolujem si paže. Našťastie, vďaka tomu chlapcovi sa mi neobjavili žiadne ďalšie výrazné modriny, iba pár bledých, sivastých fliačikov.
Bol fakt pohotový... aj celkom pekný.
Pousmejem sa sama pre seba, utriem si ruky aj tvár a ešte stále s potutleným úsmevom vyjdem zo záchodov a vrátim sa k našej podarenej partičke. Až teraz si všimnem Ai, ktorá sedí na jednom z tých chlapcov.
Teda, tá rozhodne nezaháľala. 
Keď zachytím jej pohľad, len sa jej smerom žiarivo usmejem a pokývem hlavou - v dievčenskej reči "dobre si si vybrala".  O Yuku sa stará nejaký dlhovlasák, ktorý pri nej stojí polonahý (hanblivý asi nebude) a keďže dievčatá sú väčšinou pri chalanskom rade sedadiel, tie naše sú voľné a ja sa môžem pokojne dostať k svojmu miestu. Vtom začujem brnkanie na gitare. Trošku nechápavo sa otočím na Nori, ktorá celú túto šialenú atmosféru dotvára pesničkou, a potichu sa zachichocem. Nie že by zle hrala, jednoducho mi to príde vtipné, akoby bola v svojej bubline a netrápilo ju, že mimo nej sa utvára anarchia.
Moment, ja mám prázdne sedadlo...kde mám skicár?
Zmätene sa začnem obzerať a hľadať ho.

Must... cockblock...

S úsměvem zakroutím hlavou a vypnu svoji MP4. "Správně, Ai. Tak se na to musí. Pěkně pocuchat fasádu!"
Zvednu se ze svého sedadla a vydám se pryč z místa dění, cestou přeskočím čísi nataženou nohu a hromádku zvratků. Mám totiž takový pocit, že se v první třídě stávám takovým pátým kolem u vozu - někdo si tu vesele flirtuje (koukám na tebe, Ai!), někdo ignoruje mého milovaného Hendrixe a brnká na kytaru (a teď na tebe, Nori!), někdo se tu rovnou svlíká do půl těla, někdo uklízí vyvrženou snídani, někdo se prožene uličkou jako tajfun a zmizí v prostoru pro letušky.
To je fakt... kde jsou vůbec letušky? Neměly by tu už náhodou pobíhat s utěrkami nebo tak?
Vážně. Lítám celý život z Anglie do Japonska a zase zpátky, takže do letadel naskakuju na poslední chvíli celkem pravidelně (což by mělo divákům dát hrubý odhad toho, jak moc se z každé takové stresové situace poučím pro příště), ale ještě se mi za celou dobu nestalo, že by mírné turbulence způsobily masivní orgie. Ach ty nezbedné turbulence. Začnou jako neškodné šimrání, pak se jim chvíli nevěnujete, a za chvíli si vámi hází v rytmu rokenrolu.
Rozhodnu se jít zkontrolovat toho kluka, kterému Ai rozbila nos svým backhandem a který to nejspíš nevydržel natolik, že musel opustit svoje místo. Proč jinak by se tak hnal úprkem pryč? Mám taky dojem, že za ním už někdo šel, ale nejsem si jistá. I kdyby ano, třeba se ten někdo rozhodl jen konečně přivolat ty pitomé letušky, které si někde dávají kafíčko a tokají o výletě do Francie... jejda!
Jen taktak stihnu uskočit z cesty, když se okolo mně proženou dvě blonďaté letecké stewardky. Takže tohle je aspoň vyřešený. Ale co ten kluk, kterýho Ai napadla, žije vůbec ještě? Ehm, s nadsázkou?
Rozhrnu závěsy do jejich kabinky a první, co rozeznám, je vůně cigaret. Ten napadený kluk nejen že vypadá, jako by ho napadla celá mečka vlků, ale ještě k tomu stojí snad přímo pod cedulkou s nápisem "ZÁKAZ KOUŘENÍ"... a spokojeně pokuřuje (fuck the police!). Vedle něj stojí druhý kluk s tmavými vlasy. Asi jeho kamarád nebo tak.
Pootevřená pusa se mi rychle roztáhne do pobaveného úsměvu. V životě by mě nenapadlo, že ten kluk prostě jen tak hrozně potřebuje šluka. Tak hrozně, že při probíhání uličkou málem upadne, a rozhodne se blahosklonně ignorovat zákazy. Ale tenhle problém samozřejmě znám. Jaké to je, plížit se už od čtrnácti let z domova, abych mohla potají na rohu ulice cvaknout zapalovačem a pouštět okolo sebe dým jablíčkových slimek, dostat ten blažený pocit, když si po dlouhé době člověk zapálí, ve škole si pak neuroticky pohrávat s propiskou v puse a odpočítávat vteřiny do začátku přestávky, s očima toužebně upřenýma na už plnoleté kuřáky venku za oknem. Proto jsem se tolik nemohla dočkat svých osmnáctin. První legální koupení vlastního balíčku na ID chutnalo skoro líp než ty cigarety.
Přelétnu pohledem z jednoho na druhého. Ten potlučený nejenže sdílí mou lásku k předčasné rakovině plic, ale taky si rád barví vlasy a evidentně nepochází z Japonska. Jeho společník vypadá spíš jako jeho dohližitel. Ale jako vrazi nevypadají. Proč rovnou nebýt milá? Vždycky jsem milá. Ve škole mi říkají Milá Abigail. Ne, to sice není pravda, ale mám k tomu blízko. Dělí mě jen podmínečné vyloučení za hádku s ředitelem. Ehm!
Zazubím se. "Já myslela, že tady nejmíň umíráš. Když Ai někoho praští, klidně pryští krev. Přišla jsem hrdinně zachránit situaci, ale vypadá to, že mě není potřeba." Pokrčím rameny. "Mimochodem, ahoj. Neruším tady?" Téměř jakoby omluvně zvednu ruku na pozdrav.

Let

Přistižen sebou cuknu, když se plenta rozhrne a za ní se objeví taťka Takeshi, který mě očividně přišel zkontrolovat. Jako kdyby mi bylo pět a neuměl jsem se o sebe postarat, páč jsem očividně minimálně nemohoucí. Vlastně byla tu ještě varianta, že by tu hledal povyražení s jednou z těch tří kočiček, leč jelikož se všechny tři vyskytovaly u toho nadělení, tahle varianta odpadala.
Pobaveně se na něj našklebím a postavím se, jako kdybych ho chtěl přivítat ve svém malém kroužku vandalů a výtržníků, jehož jsem byl vedoucím. Podle všeho.
Cigareta mi přitom visí z koutku úst, což může pod cedulí hrdě hlásajíc, že tohle je výhradně nekuřácká zóna, vypadat celkem komicky. A taky to leccos vypovídá, co si budeme povídat. Není to moje vina. Já si jí nevšiml, PŘÍSAHÁM.
Jak málo dokázal udělat nikotin s mým náhle téměř-v-pořádku stavem, to si asi nekuřák jenom těžce představí. Ono to sice bude tím, že většina z těch nepříjemných věcí, co se mi ještě před chvílí děla, byla vyvolána právě dlouhým nedostatkem té úžasné látky, leč to nebylo důležité. To už byl fakt, nad kterým bych se musel hodně zamýšlet a především bych pak musel přemýšlet o ukončení tohohle zlozvyku, na což jsem nebyl připravený. A proto budu raději žít v blahé nevědomosti a jsem si téměř jist, že vás to všechny hodně zajímá.
Hlavní bylo, že je mi teď mnohem lépe a může za to deset minut nepozornosti všech tří letušek, které mají plné ruce a možná i nehty něčí snídaně, doslova, ehm. Tohle pro ně musí být hodně vydařený let a mám takový dojem, že na nás nikdy v životě nezapomenou, leč do rámečku si tuhle vzpomínku nejspíš nedají.
Když už konečně očekávám, že se ty blondýny přiřítí zpátky a začnou láteřit nad mým příšerným přestupkem, dostatečně popuzené už z předešlé situace, s kterou se musely vypořádat, závěs se sice odhrne, ale místo stevardek měnících se na fúrie tam stála dívka s růžovými vlasy. Neměl jsem ponětí, jestli už v letadle byla, když jsem se tam s dovolením připotácel řekněme lehce omámený anestetikem, anebo mě trumfla ve hře „kdo nejvíc zpozdí let“. A stejně jako mi to bylo fuk předtím, nezajímám se o to ani teď.
Mimoděk po její postavě přejedu očima, a i když její mikina ji řadí do lajny fanatika, který by cizím lidem na potkání rval cigáro od huby, její pobavený škleb věstil něco jiného. Pobaveně se na ni zašklebím a poslouchám přitom její přiznání o naplánované záchranné akce, kterou jsem jí však svým dobrým stavem zkazil. Promiň holka, budu pro tebe pro příště doufat, že mě tvoje povedená kamarádka praští silněji, aby ses tu potom mohla v mojí krvi třeba koupat.
“Vůbec ne, Takeshi měl zrovna v plánu jít, když se přesvědčil, že si vedu výborně. Čas aplikovat charitu zase na někoho jiného, strejčku, o mě už bude dobře postaráno.“ Kývnu přitom směrem k neznámé a nuceně se na něj přitom usměji, dávajíc mu najevo, že tady jeho přítomnost v momentě příchodu dámské společnosti zrovna dvakrát vítaná není.
Jakmile tedy tímto ošklivým způsobem vypudím svoji peněženku ze své přítomnosti, obrátím se přitom na dívku, jejíž jméno ani neznám, což by se mělo hned napravit.
“Jonathan.“ Pousměji se na ni, přeskakujíc přitom tu hloupou chvíli, kdy bychom se oba měli cítit hloupě a několik sekund tam stát v tichosti.

Nepříjemný problém...

Posadil jsem se do sedadla a vyslechl si Takeshiho kázání o tom že bych se měl vyspat. "No jo pořád..." prohodím n a zívnu. Vtom se objeví John... Jen se ušklíbnu když ho uvidím. "Máme s tebou jen problémy... A ty vypadáš že jsi měl taky nějaký "menší" problém, jsi se chtěl políbit s chodníkem?" ušklíbnu se a vytáhnu z kapsy mobil a sluchátka, nahodím nějakou příhodnou hudbu a pohodlněji se uvelebím v křesle. Můj plán na dalších pár hodin? Pořádně se prospat, jsem dost utahanej za poslední dny... Včera jsem usnout nemohl vůbec a poslední týdny prakticky jen pracuji po večerech, mám hned několik brigád za sebou abych se uživil, né že bych musel, ale nechci žít na rodičích pořád, tak jsem se rozhodl od nich odejít a žít trochu samostatně... Vlastně je to docela dobrý pocit, žít takhle sám, na vlastní pěst, sice občas to je trochu těžší ale je to rozhodně lepší, a alespoň mám trochu volnosti... "Kdyby se něco dělo, tak do mě vražte..." řeknu, spíše směrem k Mashirovi protože takový Kaito by mi jednu natáhl, jak ho znám... A ještě by se tlemil a říkal že jsem to sám řekl...

Nějakou chvíli jsem fakt spal, ale drobné otřesy mě probraly a navíc se mi chtělo na záchod. No super... pomyslím si otráveně a zvednu se, sluchátka vyndám z uší a zavěsím za límeček košile, pak se jen podívám na kluky. "Hned tu budu..." řeknu jen a rozejdu se směrem k toaletám.
Jediná toaleta v první třídě? Tak to nechic vědět jak to vypadá v nižších... pomyslím si trochu s údivem když si všimnu že tu jiná toaleta není. Rychle si na ni tudíž vlezu a zamknu, hlavně tedy aby tam někdo nevlezl když tam budu.

Zrovna vycházím ven když se začne letadlo otřásat, všimnu si bělovlasé dívky jak "postává" před toaletami, teď už tedy spíše padá, moc nečekám a rychle se vrhnu vpřed a zachytím ji dřív než spadne, všimnu si že je to jedna z těch co byla s tou drzou holkou... No, tahle aspoň měla trochu slušnější vychování... Ale mohla by trochu zapracovat na své fyzičce, jestli s ní tohle tak otřáslo tak bude na horách padat co chvíla... pomyslím si.
"Nemáš za co, to je samozřejmost..." prohodím jen a pomůžu jí postavit se, všimnu si že se někomu udělalo zle a John hned jde pro letušky. "Myslím že to nebude třeba, náš potížista už pro ně jde..." řeknu jen a trochu jí urovnám vlasy které šly trochu stranou. Hmmm... Vlastně je docela pěkná, už předtím jsem si jí všiml, trochu vyčnívala z řady ale... Takhle zblízka... pomyslím si, pak se ale jen ušklíbnu. Dej pokoj Ryu, radši si nech zajít chuť... pomyslím si a vydám se směrem k ostatním, polovička je tu mimo a ta druhá se o ně stará. "A to jsem doufal v klidný let kde se vyspím..." pronesu spíše pro sebe a chci se ukldit stranou abych nepřekážel, ale vtom si všimnu nějakých desek se skicou, pozvednu obočí a zohnu se pro ně, někdo je kopl pod sedačky a tak se tro ušpinil jeden roh, i tak ale obraz na nich je nepoškozený, a docela povedený, docela dost, abych byl upřímný...
"Hmmm..." zamumlám si pro sebe a vtom si všimnu jak se ta holka po něčem ohlíží, podívám se na desky a znovu na ni. No ne asi proboha... pomyslím si nad otázkou "Že by to snad bylo její?" a zakroutím hlavou, dojdu k ní a poklepu jí na rameno. "Asi hledáš tohle, co?" prohodím a podám jí desky i se skicou. "Hezky kreslíš, musím uznat... Jak se vůbec jmenuješ? Pokud se můžu zeptat..." řeknu jen tak mile se pousměji.

Skicár sa našiel.

Akurát sa skláňam k medzere medzi stenou lietadla a sedačkou, či nezapadol skicár tam, keď zacítim poklepkanie po ramene. Napadne ma, že asi nás prišli letušky upozorniť, nech si znova sadneme a otáčam sa s tým, že sa nadychujem k odpovedi typu "hneď to bude". Na moje prekvapenie to však osoba za mnou rozhodne nie je letuška. Očami prejdem z jeho tváre na môj skicár a znova na jeho tvár. Natiahnem ruku a preberiem dosky.
On sedí za mnou? Ako to že som si to doteraz nevšimla? 
Ďakujem... zase. Očividne mi dneska prinášaš šťastie.
Žiarivo sa na neho za odmenu usmejem a skicár držím voľne v oboch rukách. 
Najskôr pri ňom padnem, teraz sa mi strácajú veci... prvý dojem na jednotku, to teda áno.
Pomyslím si ironicky, ale pobavene. Na jeho pochvalu na chvíľu uhnem pohľadom a prešlapnem z nohy na nohu.
Nemôžem zase povedať ďakujem, to bude opakovať teraz stále? Okrem toho, je to len taká zábavka, kreslenie...
Ale inak... má fakt pekné oči. Umh...čo sa to pýta? Ako sa volám? Ako sa volám?!
Natiahnem pred seba zdvorilo ruku keď si konečne spomeniem na svoje meno.
Môžeš, samozrejme že môžeš...som Miyuki. A ty si...?
Načrtnem na konci zvedavo otázku a zdvihnem pohľad.

Jdu na to!!

Dění v letadle mně začne trošku děsit. První třída a dějí se tu takovéhle věci. Ty letušky si o nás už určitě myslí jaká jsme banda trotlů. No, mně to ani nějak moc nevadí. Ostatně jsem na tom momentálně lépe než většina mých společníků. Dívka mi konečně řekla své jméno. Ai. Opětuji jí úsměv a podívám se na Ryua. No...ne tak úplně...on byl vždycky něj moc chytrej. Většinu holek to spíš odpuzovalo . Už se neudržím a začnu se smát. Po chvilce přestanu a také se zadívám Ai do očí. Ta mrška. Nevypadá že by se jí ze mně zatím chtělo slézt. Musím rychle něco podniknout než se jí bude chtít pryč. Jak se říká, kuj železo dokud je žhavé. Mile se pousměji a zkusím Ai vášnivě políbit na rty. Buď dostanu facana a nebo polibek zpátky. Jen doufám že to nebude ta první možnost.

Posun

No, situace v letadle nakonec dopadla celkem.. Klidně. Letušky se postaraly o naše ''zraněné''.. Spíše o to, co vyvrhli ze žaludku, všechno uklidily, všichni se posadily na svá místa a někteří raději dělali, že se vůbec nic nestalo.
Ai se políbil nenechala, dala Kaitovi dlaň na pusu, jen se ušklíbla a sedla si na své místo.
Někteří byli rádi, že z letadla konečně po dlouhé době vystoupily. Už se jen dostat z letištní haly a hurá na parkoviště před letištěm.
Na kluky tam už čekali 3 auťáky, které měli objednané z půjčovny. Holky to vyřešili inteligentně tím, že si pronajaly minibus. Teď už jen zbývá dohodnout se, kdo bude řídit.

Po asi hodinové cestě jste se dostali před váš hotel. Kluci asi o 10 minut dříve než holky, nakonec se, ale všichni úspěšně setkáváte u recepce. Můžete si krásně užít ten šok, pro některé to je jisté znechucení, pro některé příslib zábavy. Ať už jste si nějak u recepce pokecali, nakonec dostanete klíče od svých pokojů. Můžete být klidní, že kluci bydlí o patro výše než vy.

Pokoje jsou udělané následovně: vždycky je velká koupelna a k ní je přístup ze dvou pokojů pro jednoho člověka. Takže všichni máte v podstatě vlastní pokoj, jen vždycky s někým sdílíte koupelnu.

Hotel má úplně všechno: Sauny, bary, bazény, restaurace (všechno jídlo i pití je na účet, neplatíte hotově), malé kasíno, internetová kavárna (I když většina z vás stejně má notebook bych řekla), čajovna.. Prostě cokoliv vás napadne. A je něco kolem šesté večer, takže hurá do víru velkého hotelu.

Hotel

,,Jo, takhle.." Zasmála jsem se tiše, když řekl důvod toho, proč se všichni tak diví. Najednou se mě pokusil políbit. Naštěstí jen pokusil. V čas jsem si toho všimla a dala mu dlaň na ústa a zatlačila jeho hlavu zpátky do sedadla. Pobaveně jsem se ušklíbla. Co bych to byla za holku, nechat se jen tak políbit.. A navíc, co by to bylo za zábavu. Teda, pro mě. Nic jsem neřekla, jen z něj slezla a sedla si na své místo.

Zbytek letu se kupodivu nic zvláštního už nestalo. Do řízení minibusu, co jsme měli půjčený jsem se nijak nehrnulo, jen jsem pomohla holkám s věcmi do kufru, protože buďme upřímní, nejlepší fyzičku tu mám já. A nemluvím o hodinách běhání pro štíhlou linii.

V hotelu to bylo vtipné. U recepce jsme se potkali s našima ''starýma známýma''. Osobně jsem se jen ušklíbla a zůstala stát vzadu. Jako bych snad ani neexistovala. Při tom jsem sjela pohledem našeho zfetlého kanárka, jestli vůbec žije, po té ráno co jsem mu omylem dala.

Bylo mi celkem jedno s kým mám koupelnu, byla jsem tak unavená, že bych nejraději umřela. Ale spát se mi ještě nechtělo. Opít jsem se mohla kdykoliv, takže do baru se mi taky moc nechtělo, nakonec jsem to zhodnotila na saunu. Nepotřebovala jsem nikoho sebou. Chtěla jsem chvilku klidu a ticha.

Saun bylo víc, takže jsem vlezla do té, co byla prázdná. Jen v ručníku kolem těla jsem si tam sedla, zavřela oči a jen tak seděla. S prázdnou hlavou. Bylo pěkné nemít žádné starosti.

V Hotelu

Můj pokus dopadl jinak než jsem myslel. Než jsem stihl Ai políbit přikryla mi rukou pusu, ušklíbla se a sedla si na své místo. Takže takhle jo?? Dobře. Mám rád výzvy. Dřív nebo později bude určitě moje. Ušklíbnu se, znovu vytáhnu ipod, zapojím sluchátka a zbytek cesty budu poslouchat muziku. Když konečně přistaneme, zvednu se ze sedadla a zkontroluji zda u sebe mám všechno. Vypadá to že jo. Tak tedy vyjdu s klukama na parkoviště kde na nás mají čekat auta.

Jeli jsme asi něco kolem hodiny než jsme se dostaly do hotelu. Hned jsme šli k recepci a koho nepotkáme? Holky z letadla jsou hned kousek od nás. Zadívám se na Ai. Krčí se vzadu. Skoro to vypadá jako by nechtěla aby jí bylo vidět. Vezmu si klíč od svého pokoje, usměji se na ostatní a vyrazím do svého pokoje. Pokoj je docela pěkný. Není to sice jako u mně doma, ale bude mi to stačit. Hned si vybalím věci a prozkoumám blízké okolí. Vypadá to že koupelnu budu muset sdílet společně s Takeshim. No co, ještě že ne s Jonathanem. Bůh ví co by zas provedl. Asi bych ho už zabil kdyby se zas něco stalo.

Chvilku jsem přemýšlel že bych si šel ještě zajezdit, jenže večer by to nebylo ono. Nikdo by mně neviděl. Nakonec se rozhodnu že půjdu do sauny abych si trochu odpočinul po cestě. Svléknu se a omotám si ručník kolem spodní části těla. V zrcadle se podívám na své vypracované tělo, spokojeně se usměji a vyrazím hledat nějakou volnou saunu. Saun je tu celkem hodně, ale mně je hned jasné do které vlezu. Klepnu na dveře a vyjdu do sauny kde vidím sedět Ai. Zdravím. Doufám že je tu volno. Ušklíbnu se a sednu si naproti Ai. Usměji se na ní, opřu se, zavřu oči a čekám zda Ai řekne něco co by mohlo rozproudit konverzaci.

Sauna

Uslyšela jsem zaklepání na dveře. Líně jsem otevřela oči a pobaveně se ušklíbla, když jsem uviděla Kaita.
,,Ahoj zlato." Pozdravila jsem ho. Jenom jsem kývla hlavou, když se zeptal, jestli tu je volno. Sedl si naproti mě. Sjela jsem ho pohledem. Měl hezčí tělo, než jsem si ho představovala, když jsem na něm seděla.
,,Copak? To jsem tě neodradila ve chvíli, kdy jsem ti nedovolila mě políbit?" Pronesla jsem provokativně, ale místo svého typického úšklebku, jsem se na něj jen sladce uculila. Fakt, že na sobě máme oba jen ručníky mě očividně nijak nevzrušoval. Dala jsem nohu přes nohu. Vlasy jsem měla rozpuštěné a sahaly mi až po pás a zrovna se mi lepily trochu na ramena a záda.
,,Takhle se mi líbíš víc, než v oblečení, asi si tě někdy namaluji." Sejdu jeho tělo znova pohledem a pobaveně se ušklíbnu.

Sauna
Trošičku mně překvapilo jak mně Ai oslovila když jsem vešel. Nevím jak přesně to myslela. Možná si jen dělá srandu. V každém případě si sednu, usměji se na ní a užívám si ten klid. Když na mně Ai promluví, tak se pobaveně ušklíbnu a přátelsky jí odpovím. Ale vůbec ne. Spíš naopak. Zahořel jsem ještě větší touhou. Ušklíbnu se a pozorně si Ai prohlédnu. Je to vážně kus. Když na mně promluví po druhé tak se na ní mile usměji. No neříkej. Zrovna jsem ti chtěl říct to samé. Pousměj se a zadívám se na Ai. Hele říkal jsem si že bych zítra mohl vylézt na nějakou obrovskou horu a zkusit jí sjet. Možná by jsi mohla jít se mnou. Co říkáš?. Pousměji se, zvědavě se na Ai zahledím a čekám zda přijme nebo mně pošle někam. A pokud přijme, doufám že bude umět lyžovat a nebo jezdit na snowboardu, protože já se rád vydávám na dost nebezpečná místa. Zatím jsem každý kopec i horu sjel bez problémů.

Sauna

Pokud tohle není flirtování, tak už nic. Bože, nikdy jsem si žádného kluka nepustila k tělu. Měla bych si dát facku.. Ale když mě se to líbí.. Hm, zůstaňme u toho, komu to uškodí.
Tobě..
Ano, moje podvědomí se ozve vždycky v tu nejméně vhodnou dobu. Jak úžasné.. Ach, ta ironie.
,,Vzájemné erotické focení? Budu o tom přemýšlet." Řekla jsem, když řekl, že přemýšlel úplně o tom samém. Těžko říct, jestli jsem to myslela vážně, ale jako provokaci určitě.
Když mi nabídl sjezd z nějaké sebevražedné hory, zajiskřili se mi oči vzrušením a celá jsem zpozorněla.
,,Přemýšlela jsem nad něčím podobným. Normální sjezdovky jsou nudné.. Nech mě hádat, taky jezdíš na snowboardu."
Lyžaři tyhle ''debilní'' nápady většinou totiž nemají. To máme jen my snowborďáci.
Pohodlněji jsem se usadila a dala si vlasy z ramen. Na těle se mi z horka začali objevovat kapičky potu. Upřímně, čekala jsem, jestli se znova o něco pokusí.

Stále v Sauně

Erotické focení? To vůbec nezní špatně. Spiklenecky se ušklíbnu a podívám se na Ai. Vypadá že je z mého návrhu nadšená. Přesně moje slova. Usměji se. Já na snowboardu nejezdím. Já na něm létám. Mrknu na Ai a sednu si blíže k ní. Pokud tedy nebude vypadat že je proti. Trošku se k ní nakloním a přátelsky promluvím Hele napadlo mně...od doby kdy jsem nastoupil do letadla jsem ještě nic nejedl. Nešla bys se mnou pak něco zakousnout? Zvu tě. Zeptám se mile a znovu se na Ai zadívám.

V sauně

,,Jo a já jsem poloviční kočka." Sladce se na něj uculím a opravdu zavrním jako kočka, abych dosvědčila, že říkám pravdu. Těžko říct, jestli si z něj dělám srandu nebo mluvím vážně. Vlastně ho spíš pořád jen provokuji.
Přisunul se ke mě a naklonil se. Neodtáhla jsem se, jen jsem se mu s pobaveným úsměvem zadívala do očí.
,,Když mi to tak krásně nabízíš.. Kdo by odolal." Zavrním znova jako spokojená kočka a přejedu mu rty po krku, když je ke mě tak příhodně nakloněný.
,,A jako zákusek si dám možná tebe." Usměji se škodolibě a jemně mu kůži na krku skousnu. Ach, nemohla jsem odolat.

Hotýlek jedna báseň

Samotnou mě překvapí, jak rychle Jonathan vystrnadí svého kamaráda z kabinky. Jako by ho tu už najednou vůbec nechtěl ani nepotřeboval, a tak ho uklízí stranou, aby nedělal páté kolo u vozu ani o vteřinu déle, než je nutno. Prošvihla jsem něco, nebo jsem ho prostě vážně zaujala víc?
Uvědomím si, že mám prsa, a rozhodnu se pro možnost druhou. I když je mi mikina tak o dvě čísla větší, abych se do ní mohla vždycky pořádně zachumlat, pořád je na mně ještě poznat dívčí figura – a bohužel, jak už to většinou bývá, holky často kazí pánskou jízdu ve dvou, kdekoli se objeví. Sice jsem nic takového v plánu ani na okamžik neměla (mé úmysly byly čisté jako lilie!), ale stane se. Hluboce se omlouvám za křenění, pánové!
Pokrčím rameny a rozhodnu se to neřešit. Je to koneckonců jejich věc. Místo toho se na modrovlasého dlouhána mile usměju. “Ráda tě poznávám, Johnathane.“ Opřu se zády o kuchyňskou linku, jelikož tohle vypadá na normální pokec, i když jsem se původně chtěla obrátit na patě, jakmile zjistím, jak mu je. “Já jsem Abby. A neboj, tohle nikomu neřeknu,“ spiklenecky ukážu prstem na jeho cigaretu.
Na důkaz svých slov vytáhnu z kapsy mikiny mini nikotinový sprej a významně si jím třikrát stříknu do úst – to kdyby náhodou nepochopil proč. Já tady pravidla porušovat nebudu. V mžiku cítím, jak se mi falešná dávka rozlévá po těle jako hřejivá vlna. “Hádám, že tady je taky někdo exoticky zahraniční člen grupy?“ navážu pak bez problémů konverzaci.

Než nás ovšem v kabince stihnou objevit letušky, po chvíli se rozhodnu vytratit a usadit se na své místo. Žádné další zázračné turbulence, magické obslužné vozíky s létajícím kafem ani nic podobného nás už naštěstí nečeká, a tak zbytek letu trávíme v klidu. Když dorazíme na letiště, dojdu si pro lyže z půjčovny a překvapivě malou tašku na kolečkách. Už jsem se zmínila, že jsem taky expert na úsporné balení? Bohužel se taky vždycky stává, že v té své úspornosti dvě tři věci zapomenu přidat: tuhle šampon na vlasy, tu kulicha, tu plavky. Potom pokaždé chodím po obchodech a snažím se ty věci dokoupit. Zajímalo by mě, co nemám tentokrát.
Venku na nás čeká pronajatý minibus, což je paráda. Ai nám pomůže naskládat věci dovnitř; já sice závodně běhám přes překážky, ale nikdy jsem nepochytila nějak velkou sílu. Abych nebyla úplně neužitečná, a protože jsem nedávno obdržela vlastní řidičák, si tedy sednu za volant.

Lyže nějak opřu do skříňky v lyžárně a doufám, že z ní zázračně nevypadnou; tašku si hodím přes rameno a vyjedu výtahem do svého pokoje. Vlastně ani nevím, s kým budu sdílet koupelnu, protože jsem se nepodívala, kdo je mou sousedkou, ale nezáleží mi na tom; se všemi vycházím dost dobře na to, aby to nikomu nevadilo. Spíš mě udivuje, že ti kluci z letadla jeli úplnou náhodou do stejného hotelu. Jestli tohle není znamení shůry, tak už fakt nevím.
Nemůžu se obtěžovat něco vybalit z tašky ani zjistit, co jsem si zapomněla, a tak rovnou odpluju do internetové kavárny napsat tátovi, mámě i její přítelkyni e-maily, že jsem ve zdraví dorazila. To je tak, když člověk nevlastní osobní laptop, nýbrž videoherní soupravu u sebe v pokoji, a na cestách se tak musí spoléhat na mobil a veřejně přístupné počítače.

Konečně

Kočka jo?. Řeknu překvapeně a když Ai zavrní, tak se trošku pousměji. Je to docela vzrušující. Také se Ai zadívám do očí a přátelsky jí odpovím. Tak dobrá. Už se těším. Ušklíbnu se a když Ai přejede rty po mém krku, tak slastně vzdychnu. Mně? Tak tomu bych se vůbec nebránil. Zašeptám a mile se usměji. Nemůžu si pomoct, ale prostě to musím zkusit znovu. Zvlášť když je teď příhodnější situace. Zadívám se Ai do očí a znovu jí zkusím vášnivě políbit na rty. Nikdy bych nepomyslel že si na výletu někoho najdu. Tedy...ještě to není úplně tak jisté, ale pokud vše půjde hladce, mohla by být Ai moje.

Polibek

Uslyšela jsem, jak vydechl, když jsem mu přejela rty po krku. Vážně dokážu na kluky takhle působit? Každopádně mě to začíná bavit. A navíc, se mi to líbí. Čert vezmi moje traumata, co se týká mé ''milované'' adoptivní rodinky. Jsem od nich několik tisíc kilometrů, koho to zajímá?
Zadíval se mi do očí. Tak nějak jsem tušila, že to udělá, ale vůbec jsem se tomu nebránila. Neodstrčila jsem ho, jako tenkrát v letadle. Snad proto, že tu nikdo nebyl a celkově to bylo vhodnější místo. He, jako bych měla strach, že bys nás někdo viděl.. A vlastně i mám. Ne, že bych měla strach z drbů, ale drby v kruhu těch nejbližších mi i trochu vadí. Asi sem povrchní.. A nebo mi záleží na tom, co si o mě někteří lidí myslí.
Zavřela jsem oči a nechala ho, ať mě políbí. Polibek jsem mu oplatila a jednou rukou mu zajela zezadu do vlasů.

Vášnivé polibky

Ai se tentokrát políbit nechala. Jsem moc rád že neudělala totéž co v letadle. Docela by mně zajímalo co by na tohle říkal Takeshi. Určitě by puknul závistí. Pousměji se a opětuji Ai polibek . Zadívám se na ní a rukou přejedu po jejím těle. Pak jí znovu vášnivě políbím na rty a na krk. Doufám že teď nikdo nepřijde. Asi bych tu dotyčnou osobu musel zabít, že mi překazila takovou chvilku. Mezi tím když Ai líbím mi ruka nevědomky sklouzne na její nohu kousíček od stehna.

Polibky

Na chvilku se mi zadíval do očí a jeho ruka přejel po mých bocích. Začervenala jsem se. Začínala jsem v břiše cítit motýli. A co bylo horší, chtěla jsem, aby mě líbal znova.. Pořád.. Jako bych měla nějakou novou závislost, ale mě se to jen líbilo.
Znova mě políbil a tentokrát jeho rty putovali i na můj krk. Nepatrně jsem zaklonil hlavu dozadu, aby na něj měl lepší přístup a slastně vydechla.
Pak mě znova začal líbat na rtu a jeho ruka se ocitla někde na mojí noze směrem ke stehnu. Zachvěla jsem se vzrušením a měla jsem pocit, že tím horkem sebou asi švihnu, horší bylo to, že to nebylo horko, které vydávala sauna.
Nehty jsem mu přejela po zádech a ne zrovna nejjemněji. Nebudu lhát, když řeknu, že nějaká přehnaná jemnost mi moc neříká. A pořád jsem nějak neměla na to, ho od sebe odstrčit.

Pokračujeme?

Stále jsem Ai líbal. Vypadá to že není proti. Dokonce jí asi ani nevadí má ruka na její noze. Zrovna ve chvíli když se chystám jí znovu políbit na krk který tak pěkně nastavila, ucítím na zádech její nehty. Nebylo zrovna moc příjemné jak mi s nimi po zádech přejela, ale v podstatě nemám nic proti. Jen se pousměji a znovu se na Ai zadívám. Takže kočička má drápky jo?. Ušklíbnu se a rukou přejedu po jejím stehnu. Přitom se trošku skloním a políbím Ai těsně pod krk na klíční kost.

''Utíkání''

,,A hodně ostré." Dodám, když se zmíní o tom, že jsem mu poškrábala záda. Ale jako útěchu mu po nich následně na to přejedu bříšky prstů. Ty mám jemné.
Políbil mě na klíční kost. Znova jsem slastně vydechla a trochu zaklonila hlavu. Bylo to příjemné.. A to hodně. Jeho ruka mě pohladila po stehně a mě začalo trochu znervózňovat, že jsem cítila, jak mi povoluje ručník. Ale ruce jsem měla na jeho zádech, tak jsem s tím moc udělat nemohla a odtahovat se mi nechtělo. Po chvilce mi pomalu sklouzl z těla. Zrudla jsem jak rajče, abych byla upřímná a natiskla se svým tělem nepatrně na to jeho, aby jisté partie nebyli vidět.

Páni...

Když Ai odpoví, tak se pousměji a nechám jí aby mi prsty přejela po zádech. Je to docela příjemné. Po té co Ai znovu zakloní hlavu jí začnu vášnivě líbat na šíji a rtech. Když jsem se trošku odtáhl, zjistil jsem že z Ai sklouzl ručník a ona se ke mně přitiskla. Začínám být docela dost vzrušený. Ai zřejmě nechce abych zahlédl "části" jejího těla. Já si ale nedokážu pomoct a když se ke mně přitiskne pozorně si jí prohlédnu a polknu. Všiml jsem si že Ai docela zčervenala. Tak...teď bych si ten ručník měl asi sundat i já co?. Řeknu spíše trošku žertovně. Těžko říct jestli jsem to myslel vážně nebo ne. V každém případě se na Ai usměji a znovu jí políbím na rty.

Nakonec jsme dorazili

Ještě tehdy v letadle jsem se stihl Miyuki představit, sice trochu ve spěchu protože už horlivé letušky chtěly abychom se zase posadili na svá místa a tak jsem jí jen řekl křestní jméno a musel se s ní rozloučit, a to jsem se jí přitom ještě na něco chtěl zeptat... No, nevadí... Mám takové tušení že se ještě potkáme... pomyslím si jen když se nenápadně ohlédnu na holčičí partu co sedí za mými zády. Sám pro sebe se pousměji a znovu se zaposlouchám do hudby kterou si znovu pustím...

Nakonec celkem bezpečně dorazíme na letiště kde si konečně zase můžu stoupnout na pevnou zem, ne, fakt moc nemám rád cestování ale tak co už, jednou za čas to nevadí. Když nastupujeme do auta co nás odveze k hotelu, samozřejmě zase zařízené naším staříkem Takeshim, tak se ještě ohlédnu na dívčí partu která si právě přebírá svoje věci, všimnu si že si berou lyže a snowboardy. Hmm? Že by... pomyslím si, chvíli stojím jen tak před autem, nakonec se ale jen pousměji a jako poslední nastoupím. Měl jsem asi pravdu, že se znovu potkáme... pomyslím si.

A konečně dorazíme až k samotnému hotelu, celkem jsem se už i těšil, ostatně kdo by ne? Takeshi nám zařídil takovouhle skvělou dovolenou, a trochu si od všeho odpočinout a jen tak vypnout není na škodu, z kluků tady jsem na tom asi "nejhůř", tedy, nemusel bych, ale jsem paličák a rozhodl se žít na vlastní pěst, což není vždy snadné, ale mám ten život i rád, když vás nikdo neváže a neříká vám co dělat...
U recepce se trochu zasekneme, takže než se dozvíme kdo má kde pokoj tak se tu už mezitím objeví i ona holčičí parta, někteří možná jsou překvapení ale já ani ne. "Yo, dlouho jsme se neviděli, co?" prohodím jen jejích směrem s nepatrným úsměvem a otočím se zase zpět k recepční, přitom ale pohledem zavadím o Miyuki. Proč mám takový zvláštní pocit když ji vidím, jako by... Lítost? Nebo, něco takového... Ale proč? pomyslím si a pozoruji kde mám svůj pokoj, když se to dozvím tak se jen s klukama rozloučím a vydám se na pokoj...
Na pokoji se vybalím a převléknu se do čisté košile, tu co jsem měl na sobě přehodím přes opěrátko židle a rozejdu se trochu porozhlédnout co tu vlastně všechno je, a jak zjistím, je tu toho více než dost, vypadá to že tenhle hotel je fakt něco, radši nechci vědět kolik na to Takeshi musel dát... Nebo spíše jeho tatík? No kdo ví...
Když to už tak nějak mám všechno prohlédnuté tak se vydám směrem zpět do pokoje, na chvíli se natáhnu a jen tak ležím, přemýšlím, o tom co vlastně mám teď dělat, dokud se kluci nerozhoupou k nějaké akci... Hmmm, možná bych se mohl podívat po ní ne? Ostatně, chtěl jsem si o ní něco zjistit... pomyslím si a zvednu se, znovu vyjdu z pokoje ven, přitom se rozhlédnu a pak zamířím třeba do... Kavárny, podívat se jestli tam nebude někdo z té holčičí party, nebo přímo Miyuki. Jsi nějak moc zvědavej Ryu... Proč tě vlastně ta holka tak zajímá? Vlastně... Já ani nevím... Prostě zajímá... pomyslím si s letmým úsměvem a zamířím tedy rovnou směr kavárna.

letiště – hotel – sjezdovka

Pohled jedné z letušek moji hru přeruší. Radši kytaru okamžitě schovám do obalu a uklízím ji z dohledu. Ještě nejsme ani na místě a hned bych měla problém. To jsem přesně já. Rozhlednu se po již klidné výpravě nebo spíše výpravách. Něco mě říká, že se těch kluků už jen tak nezbavíme.

Po přistání se hrnu ven jako jedna z prvních, přeci jen by si to mohla letuška rozmyslet. Chvilku počkám na ostatní u minibusu. Svůj kufr, lyže i batoh skládám dovnitř. Někdo se chytí řízení a tak si pohodlně sednu-lehnu na dvě zadní sedačky. Koukám z okna, jak míjíme různorodé budovy. Hotely, penziony i různé půjčovny. Nakonec však spatřím náš hotel. Je to Hotel s velkým H. Nejlepší, který se zde dal sehnat. Wow překvapí mě ten pohled. Málem spadnu pod sedačky, jak se ohlédnu. Nádhera...

Minibus přistává před vchodem vedle kolony terénních aut. S věcmi se stěhujeme do hotelu. Kluci. Zase tu jsou. Já to říkala... povzdechla jsem si. Lyže do lyžárny a ostatní na pokoj. Rozhlédnu se. Je to tu krásné, velké a rozhodně luxusní... Nádhera. Ovšem místo dalšího kochání se pokojem, vybaluji kufr. Spíše z něho vyndavám potřebné zimní oblečení. Převléknu se do teplého a mířím do lyžárny. Večerní si nemohu nechat ujít...

Suna

Všimla jsem si, jak mě sjel pohledem. Ušklíbla jsem se a dala mu ruku na oči. ,,To by sis musel za něco zasloužit." Řeknu provokativně a ruku sám pryč. Nedělalo mi sice nějak moc velký problém se před ním předvést nahá, ale jak říkám. Musel by si to zasloužit.
Když řekne, že by si měl sundat ručník on, tak se jen pobaveně ušklíbnu, sundám mu ho sama a přitisknu si ho na hrudník, aby mi na něj nebyl vidět, stejně jako do klína. A sama se při tom pokochám nepatrně pohledem, do toho jeho.
,,To bys měl." Řeknu nakonec. I kdyby to před tím nemyslel vážně, tak má smůlu.

Mrška jedna

Zasloužit jo? Tak to bych možná měl začít něco dělat ne?. Pousměji se a znovu se na Ai podívám. Ta mrška mi vzala ručník a sama se jím zahalila. Takže takhle jo?. Zašeptám tiše a ušklíbnu se. Všiml jsem si že Ai se podívala do mého klína. Jen se pobaveně pousměji a nohy dám trošku od sebe. Příroda mně obdařila vskutku velkým přirozením, takže se nemám za co stydět. Navíc by jí to mohlo vyprovokovat k dalšímu "výkonu". Sám se k Ai nakloním a zatím jí jen políbím na rty pak na krk a na prso. Spíše jen na malý kousíček který vykukuje z pod ručníku.

Provokace

,,Pokud po tom tak toužíš, tak bys měl." Jsem nějaká rozjetá, měla bych se zastavit, ale nějak to nejde. Baví mě to a líbí se mi to a to popřít nemůžu, i když mě velikost jeho ''hračky'' poněkud zarazila. Byla skoro až.. No, děsivě velká. Všimla jsem si, že dal nohy trochu od sebe.
Ai, okamžitě se zastav, seber oba ručníky a vypadni! A nic.. Ani jsem se nehnula.
Políbil na rty, potom na krk a potom na kousek kůže na mém ňadru, které odhaloval ručník. Vydechla jsem. Motýlu v břiše přibývalo a já cítila horkost po celém těle a nebylo to kvůli páře v sauně.
Dlaněmi jsem mu přejela po hrudníku, břiše až k jeho hračce, po které jsem spíše jen provokativně přejela dlaní. Ruka se mi trochu chvěla, stejně jako zbytek těla, abych byla upřímná. Jako bych dostávala strach z toho, co tady vůbec provádím za magořinu.

Mám to ale štěstí

Tak dobře. Usměji se a ruka mi sjede na záda Ai. Cítím jak se chvěje. Asi bude trochu nervózní. Možná že kdybych jí nechal být tak by se uklidnila. A nebo bych mohl pokračovat. Kdo ví kdy by se naskytla delší příležitost. Když Ai přejede dlaní po mém přirození, tak se jen spokojeně pousměji a políbím jí na klíční kost. Zadívám se na ní a pak jí políbím znovu na rty. Tentokrát však přejedu svým jazykem po jejím a velmi mile se usměji. Ruka na jejích zádech přejede trošku níž a zastaví se kousek nad zadečkem, protože na něj momentálně nemůže. Svojí druhou ruku položím na její ňadro a pokud mně nezastaví, tak odhrnu ručník a a vášnivě jí na prso políbím.

Štěstí došlo

Políbil mě na klíční kost. Bože, ten jeho úsměv jsem doslova hltala pohledem. Byl.. Až moc dokonalý. Teda, pro mě. Znova mě políbil, ale tentokrát jsem ucítila jeho jazyk jek přejel po tom mém. Zachvěla jsem se vzrušením. Jeho ruka putovala po mých zádech až co nejníže mohla a druhou položil na mé ňadro, ze kterého odhrnul ručník a políbil ho. Tiše jsem zasténala. Najednou jsem si řekla, že mu přece nedám všechno hned. Minimálně ne úplně dobrovolně.
Pokud mě pustil, tak jsem se od něj najednou odtáhla a postavila se. Ručník spadl na zem, takže jsem ho zvedla, omotala si ho kolem těla a drze na něj vyplázla jazyk. I když jsem se pořád trochu chvěla, nechtěla jsem dát svoje až moc velké vzrušení nějak moc najevo. Čekala jsem, jestli mě nechá v klidu odejít nebo ne. Jsem hnusná mrcha.. Hm, koho to zajímá.

Hotel a malé prekvapenie.

Keď nás letušky začnú hnať späť do svojich sedadiel, na rozlúčku sa na Ryua usmejem.
Moja posledná lyžovačka začala celkom dobre. Len škoda, že nejdú s nami. Aj keď...možno by to všetko iba skomplikovalo. Keby je tam a ja by som..ale možno by sa aj tak nič nestalo. Možno je jednoducho slušný. Zhoda náhod. Aj tak, pravdepodobne ho naposledy uvidím na letisku.
S nehlučných povzdychom to hodím za hlavu a skicár uložím späť do tašky. Letušky sa slušne spýtam či by mi nemohla doniesť niečo na jedenie, keďže sa mi znova ozve škŕkanie v bruchu a zvyšok doletu strávim pozeraním sa z okna.
Tento výlet si musím užiť. Nemyslieť na nič zlé. 

Keď zbadám minibus, vykúzli mi na tvári rozžiarený výraz.
Ai, ty si fakt nič nenechala na náhodu.
UZnanlivo prikývnem hlavou a začnem ťahať kufre, lyže a lyžiarky k nášmu vozidlu. Úprimne, fyzickou silou sa môžem rovnať asi 10 ročnému dieťaťu, keďže rodičia ma zo všeobecne známych dôvodov nikdy nechceli prihlásiť na žiaden šport... ono chodiť po svete s pokožkou farby čučoriedky by tiež nebolo to pravé orechové, a tak keď mi kamarátka ponúkne pomoc s kuframi, vďačne prijmem. Volantu sa chopí Abby, a tak si sadnem za ňu a sledujem cestu. 

Keď sa dostaneme k hotelu, zažiaria mi oči.
Fíha. Takýto veľký a luxusný hotel snáď ani nebol potrebný. Ako to Ai oplatím? Niečo budem musieť vymyslieť.
Keď sa dostaneme dnu, čaká nás menšie prekvapenie. Pár krát zamrkám.
Tak toto je fór. Je vôbec možné, aby naozaj išli tým istým lietadlom do toho istého hotela ako my? Teda, nie že by som sa sťažovala...
Prvý, kto niečo poznamená je práve Ryu. V podstate som tak prekvapená, že sa nezmôžem na nič iné iba na zahmkanie a letmý úsmev, načo z chalanov odtrhnem zrak a putujem ním všade možne, len nie na tú skupinku.
Niekto tam hore sa asi dobre baví. Alebo nás má rád.
Až keď odchádzajú, zabodnem zrak do Ryuovho chrbta a sledujem, ako ide k výťahom. To už aj nám dávajú kľúče. Odpracem si lyže a ponáhľam sa za nimi. Zistím, že sa o kúpeľňu delím s Abby, čo ma celkom poteší. Mám rada jej humor. Celkom rýchlo si vybalím veci do skrine, jednoducho chytím kopu oblečeniaa presuniem ju tak z kufra, a to zopakujem zopár krát. Tmavočervený svetrík, ktorý sa mi v lietadle trochu pokrčil a bola som v ňom celý deň, vymením za červeno-modrú košeľu. Rukávy si nechám starostlivo zrolované po dlane. Oliznem si suché pery a mimovoľne zívnem.
Chcelo by to niečo sladké. Mhh, taká horúca čokoláda. Určite ju dole robia. Môžem si vziať dole notebook a zistiť, aké bude zajtra počasie. Aspoň budme vedieť, ako sa ná vydarí prvý deň lyžovačky. 
Vezmem teda tašku cez plece aj s notebookom v nej a zveziem sa dolu do kaviarne. Na moje prekvapenie tam zbadám Abby, ako čosi píše z prístupného počítača. Sadnem si teda pri stôl pre dovhc, aby sa ku mne mohla poprípade pridať keď dopíše a bude chcieť a čakám na čašníka.



 

Někdy jindy

Trošku mně překvapí když se Ai odtáhla, postavila a vyplázla na mně jazyk. Jako bych tušil že se něco stane. Mám já to ale pech. No nic aspoň budu mít co dělat zbytek dovolené. Pousměji se a seberu svůj ručník. Omotám si ho kolem spodní části těla a podívám se na Ai. Tak jo. Mohli by jsme teď zajít do nějaké té restaurace. Pokud máš teda ještě zájem. Přistoupím trošku blíž k Ai zahledím se na ní a čekám jak se rozhodne.

Konečně na místě

Spiklenecky na svou novou společnici mrknu a pobaveně se ušklíbnu, mezi prsty žmoulajíc zapalovač. Ne, že by mi nějak trhalo žíly, kdyby se letušky o mém malém přestupku dověděly, leč i tak je fajn zjistit, že Abby není nějaká pravidly posedlá vlezdoprdelka. Nemám takové lidi rád, protože podle nich jsem po většinu času jedno velké provinění.
Spokojeně se na její nikotinový sprej usměju, jako kdybych tím chtěl naznačit něco ve smyslu ‚Tak je to správně, to je moje holka‘. Další hezká shoda, člověk by řekl, že tohle je celý nějaká pěkně hloupá faleš. “Tak to víš, někdo musí tu jejich skupinku dělat zajímavou. Očividně o tom sama něco víš…“ Spokojeně se zašklebím a prohrábnu si rukou své neobvykle zbarvené vlasy. Jaká to obrovská náhoda, nemyslíte?
Letušky nás vyruší dřív než bych si přál. Mnohem dřív. Zatímco slyším přibližující se klapání podpatků, házím nedopalek pod botu a následně ho odkopávám pryč s neprorazitelným dojmem, že si ho prostě nikdo nevšimne, stejně jako charakteristické vůně kolem.
Abby se vytratila a já zůstal ve společnosti tří stevardek naprosto osamocený. Takovým počtům se rozhodně nebudu bránit.
Než stihnu říct něco duchaplného – a že já moudra pronáším v jednom kuse; ujme se mě jedna z nich. Malá blondýnka mi okamžitě začne čistit tvář, na které jsem měl ještě stále rozmáznuto trochu krve. Cuknu sebou při dotyku jejích bříšek prstů na mé tváři a automaticky se od ní odtáhnu, zatímco se na ni omluvně šklebím v pololítostné a polozamračené grimase.
Rychlejším krokem se vydám zase hezky zpátky za zbytkem své party, utíkajíc tak před jejími pokusy na mě znovu sáhat. Nejsem přece žádný její plyšák!
Zatímco se vracím na svoje místo, sleduji již už celkem uklidněné dění. Všichni jsou už očividně v klidu, neštěstí kolem uklizeno, dokonce i Kaitův neplánovaný dárek k narozeninám už seděl na svém místě. Potěšující, vskutku.
Protáhnu se kolem svého KAMARÁDA (jsem přesvědčený o tom, že to určitě cítí stejně), který už má v uších opět špunty a složím se na svoje místo. Nevypadá zrovna dvakrát nadšeně. Ooooch, chudáček Kaitíček dostal košem!
Pohodlněji se opřu do sedadla a poškrábu se na chirurgickém obvaze, který schovává osmnáct stehů. Cizí neštěstí mi vždycky pomáhalo usnout a tahle chvíle nebyla jinou. Zbytek cesty prospím, vzpamatovávajíc se z posledních zbytků anestetik, které ve mně ještě zbyly.

Do hotelu se máme dopravit velkýma černýma autama, kterých má otčím stovky. Ne, že bych se tě snažil trumfnout Takeshi, já takový nejsem!
“JÁ ŘÍDÍM, JÁ ŘÍDÍM!“ Cpu se o sto šest za volant terénního vozidla, s kterým si určitě užiju plno švandy. Jestli to tak bude i u mých spolujezdců, to už je věc druhá. Ne vážně, oni mě tam prostě musí pustit, protože jsem stejně druhý nejstarší a hned po Takeshim jsem ta zodpovědná osoba. O faktu, že slovo odpovědnost a jméno Jonathan Clove nejsou dobří kamarádi, o tom si povíme zase jindy.
Po svém čestném souboji, kdy jsem si jedno z aut poctivě vybojoval, se tedy jimi dopravíme do hotelu. Cesta to byla zábavná. Sice jsem neměl nejmenší ponětí, kam jedeme, ale to mi ani trochu nebránilo v tom, cpát se neustále dopředu před zbylá dvě auta. Sem tam nějakému kolegovi hodit před auto myšku, aby měl smysly stále zbystřelé. O těch mých sice trochu pochyb být mohlo, ale to nikoho netrápilo… tedy mě určitě ne. Jindy zase přidat plyn a následné prudké sešlápnutí brzdy, aby měli i moji spolujezdci trochu té zábavy navíc, které se jim pouhým rádiem, které hlasitě řvalo, dostavit nemohlo.

U recepce v hotelu se setkáváme s našimi novými kamarádkami, které jsme potkali v letadle. Osud je krásná věc, především pokud vám opravdu nepěkným (téměř neuvěřitelným) způsobem nahrává do karet. Všimnu si zkoumavého pohlednu od té černovlasé dívky. Nepatrně se na ni zamračím. Stále jsem si nebyl úplně jistý, jestli jsem jí ten zákeřný útok byl ochotný odpustit.
Naopak na její růžovlasou kámojdu se ušklíbnu a vytáhnu krabičku cigaret, naznačujíc slova ‚někdy‘ a ‚ven‘. Není nic lepšího než cigareta, ale cigareta s hezkou holkou, to už je pořádný odvaz, pánové.

Ukořistím pokoj vedle Ryua a tedy i společné sdílení koupelny. Asi to byla ta nejšťastnější volba, kterou jsem mohl udělat. Takeshi je sice fajn, ale děsila mě představa, že by se jakožto správný taťka ujal i každoranního a každovečerního čištění MÉHO chrupu a to jsem riskovat nechtěl. Co se týče Keijiho byl jsem přesvědčený, že si ve sprše přeříkává všechna znění různých fyzikálních zákonů a ani já nejsem takový magor, abych tohle byl schopný poslouchat každý den svých prázdnin. JEŠTĚ BYCH SI TO MOHL ZAPAMATOVAT!
A Kaito? Všichni moc dobře víme, že na sebe do zrcadla vrčí, zatíná svaly, povídá si se svými bicáky, pózuje jako správný pozér a nacvičuje si svoje okouzlující úsměvy – ehm, ehm.
Ryu byl správná volba. Po většinu času se nechá dobrovolně vytrollovat – minimálně mi nehrozí zpřeražený nos a nejhorší, co mě mohlo v koupelně potkat, by byla veverka s poraněnou packou. A s tím se na rozdíl od vrčícího Kaita dá žít.
Po úkladném odhození svého zavazadla, prkna a kabátu do svého pokoje se na chvíli pozastavím v pokoji, abych okamžitě navázal spojení s okolním světem. Když ovšem zjistím, že telefon sčítá osmnáct nepřijatých hovorů a tři esemesky, přičemž polovina toho všeho náleží otčímově číslu a čtyři další jsou neznámého původu, což byl s devadesáti procentní šancí taky on, zase ho rychle vypnu a odhodím na postel, jako kdyby místo nechutně velkých prachů stál pár šupů. Ten zbytek počká, jsem přeci na dovolené!

“Ryu! Vole! Dělej…“ Přiřítím se do jeho pokoje, rozrážejíc přitom jeho koupelnové dveře. Čeká mě však obrovské zklamání v podobě prázdného pokoje. Opět se tedy navrátím do toho svého se zklamáním malého chlapce, který zjistil, že na Vánoce nosí dárky rodiče. Smutný příběh malého Jonathana, je to tak.
Rozhodnu se tedy nakonec pro tu nejlepší možnou variantu – vezmu si kabát a vydám se před hotel, kde si s lehkým zklamáním zapálím cigaretu. Proč se snažit, když investovaný čas do tvorby své vlastní rakoviny je taková zábava!
Možná si potom bez dovolení půjčím jedno z těch aut a vyzkouším jeho náhon na všechna čtyři kola.
Zamyšleně přitom na prstě zakroužím klíčkem, který mi po odvezení našich zadků k hotelu zůstal. Silnice jsou přeci jenom moc mainstream.

Ze sauny

Vstal, omotal si ručník kolem pasu a přišel blíže ke mě. ,,Dobře, sejdeme se před výtahem." Usmála jsem se na něj sladce a vyšla ze sauny do dámských sprch a šaten. Kupodivu bylo skoro všude prázdno. Aji v hotelu celkově. Teda, alespoň v tuhle předvečerní dobu.
Dala jsem si sprchu, abych ze sebe smyla pot a ochladila se, rychle si usušila vlasy a oblékla si černou krátkou sukni a černé tričko s dlouhým rukávem, ale mělo výstřih. V celém hotelu bylo totiž docela dost teplo, abych tak nějak řekla. Teda, alespoň mě. Vlasy jsem si dala do dvou culíků, jako klasicky a došla před výtah. Kupodivu jsem byla nějaká rychlá, takže jsem se opřela o stěnu kousek od výtahu a zavřela oči. Byla jsem nějaká unavená.. A hladová.

U výtahu

Když Ai řekne že se sejdeme před výtahem, tak se pousměji a souhlasně přikývnu. Počkám až Ai vyjde a zamířím do pánských sprch. Pořádně se tam vydrhnu houbou abych ze sebe smyl pot a umyji si vlasy. Až dokončím očistu, tak rychle zaběhnu do svého pokoje se převléct. Obleču si černé triko s krátkými rukávy a černé kalhoty odkaz. Ještě na sebe stříknu voňavku a upravím si vlasy. Pak zamířím k výtahu kde by měla být Ai. Už tam čeká. Má zavřené oči. Pomalu se k ní přiblížím a prohlédnu si jí. Vypadá docela dobře. Baf. Křiknu a začnu se smát. Podívám se na Ai a mile se pousměji. Tak jdeme? Mám hlad jako vlk. Zeptám se a čekám až bude Ai připravena vyrazit.

Výtah a večeře

Vykřikl. Polekaně jsem sebou cukla a otevřela oči. Zhluboka jsem vydechla. ,,Neděs mě tak." Ušklíbla jsem se na něj, pak jsem se jen sladce usmála, kývla hlavou a vydali jsme se nahoru do jedné u restaurací.

Povídali jsme si. Pokud se mě, ale zeptal na něco ohledně mé rodiny, jediné, co jsem řekla bylo to, že jsem adoptovaná. Jinak jsem se vždycky nějak odpovědi vyhnula. Ne, že bych měla náladu mluvit o mém slizkém fotrovi a debilní maceše. O maceše budiž, ale o fotrovi.. Nemluvím s nikým, co se týče mojí rodiny. To bych musela mít sakra dobrou depku nebo ještě lepší důvod. Ale rozhodně to nebylo nic proti Kaitovi. A během té večeře začalo venku celkem slušně sněžit a foukat.

Když jsme dojedli, výtahem jsme se vydali směrem nahoru k našim pokojům. Výtah nevyjel ani dvě patra a najednou se v něm zhaslo a zastavil. Výpadky proudu jsou v zimě celkem běžné i v hotelu jako je tenhle. Kor při počasí co je venku. Povzdechla jsem si.
,,Tohle bude na dlouho.." Zhodnotila jsem.

Před hotelem

Své lyže si v řadě najdu velice rychle, nikdo jiný nemá takovou hezkou barvu – zářivě červenou s černým zdobením. Lyžáky nacpu do batohu a helmu si připnu na jeden popruh. Obtěžkána výstrojí vycházím před hotel. Kam teď? napadne mě otázka a já si okamžitě uvědomuji, že jsem si to měla zjistit. Rozhlížím se kudy dál. Daleko ses holka nedostala... pomyslím si. Nakonec mě padne do oka Jeep. Pěkný auto... neodpustím si komentář. Pečlivě se rozhlédnu, zda někde neuvidím někoho z party kluků, kteří s Jeepy přijeli. Nikde nikdo. Zabodnu lyźe do nahrnutého sněhu a batoh hodím na zem. Kleknu si a začnu zkoumat auto. Vždycky mě přitahovali takovéhle hračky. A teď už mám řidičák... uvědomím si a záhy mě napadá šílený nápad. Teď jenom sehnat klíče...

Vítejte v Rakousku Uhersku

Pevná zem - konečně. Žádný blití po lidech, žádný kouření... Cigaret. Žádný turbulence, žádný padání, nic.
Brzo už jen hory a klid.
Na letišti jsem si zase pobral věci, které jsem předtím nechal odjet do útrob letadla a s potěšením zjistil, že jsou lyže i prkno nepoškozené. Jen doufám, že to samý platí i o kufru a věcech uvnitř. Obzvláště jsem zvědav, jak je na tom pistole.
Na každý pád, jsme tu, relativně živi a zdrávi, takže hurá k odvozu. Napřed se ale o pozornost přihlásil mobil. Což o to, hovor jsem přijal, byl totiž z půjčovny aut, kde jsme... Jsem nám objednal dopravu až do hotelu. Musel jsem se ušklíbnout. Nemělo se totiž cenu vztekat, ale aspoň to bude o to zajímavější. Došel jsem i s batožinou k úložným skříňkám, ale napřed jsem od jednoho chlápka vyfasoval klíček.
Malý trezůrek v sobě schovával objemnou obálku a pod ní ještě jednu. Klíčky a účet, zjistil jsem, jakmile jsem obě vytáhl na denní světlo. Trošku jsem si nadhodil batožinu a dohnal rychlým krokem zbytek své kompanie. "Kdo umí řídit ??" Zeptal jsem se do placu a pomalu zamířil k autům, co tam na nás čekala. Kolem proběhl Johnatan. Nevěřil jsem vlastním očím, on skutečně běžel a řval. Vážně, tohle se s vámi děje po deseti energy drincích a nebo kávě černější než duše mafiána, ale ne po anestetikách.
"Do prdele." Zaklel jsem a ani se to nesnažil nějak tlumit. Mám-li být upřímný, tak začínám tohohle způsobu dopravy litovat. Nakonec ale vylovím příslušné klíčky a předám mu je, než se stihne u volantu zavřít. "Jestli se někomu něco stane kvůli tvýmu řízení, Dlouháne, budeš o pár cenťáků kratší." Zavrčel jsem trochu výhružně, zatímco jsem mířil k autu, které budu řídit já sám. Nacpal jsem věci do kufru, lyže i prkno upevnil na střeše (ano, to jsem si pořádně překontroloval) a poslední klíčky hodil třetímu řidiči.
Po několika minutách, kdy se zbytek pakoval do aut konečně nadešla chvíle odjezdu z letiště. Otočení klíčkem probudilo motor, který stejně potřeboval prohřát. "Hoši, kdo z vás někdy hrál Need for Speed ??" Otočil jsem se s vážnou tváří na svoje spolujezdce a trochu psychopaticky se na ně zazubil. Vyjel jsem klidně z místa a pustil rádio. Pro velký úspěch jsem naladil rakouské dechovky, abych zlepšil náladu. Samozřejmě jenom na chvíli, než jsem do tu skříňku přepnul na přehrávač, odkud se začali ozývat Rammsteini. Sice jsou z Německa, ale mluví skoro stejně, jako Rakušáci.
Upřímně jsem litoval kohokoliv, kdo (by) jel s anglánem. Jeho způsob jízdy odpovídal spíš nasranému italskému taxikáři ve škodovce. A nebo ne, ten je na tom ještě dobře. Občas jsem ho vytroubil, jindy zase vybrzdil já, ale tak, aby i jeho zpomalenej mozek mohl reagovat a nebo abych mohl stihnout ještě reagovat já. Každopádně jsem jel plynule, žádný škubání...
Ale něco si přecijen neodpustím. "Držte se, děti." Ušklíbnul jsem se a smykem zaparkoval na volném místě prakticky před vchodem. Inu, lekce extrémního řízení. "Tadá !!" To, že se některým z mého posledního husarského kousku ještě pořád nevrátila barva do tváří mi je celkem šumák, já si šel pro svoje věci a pak vyřizovat nutné věci na recepci. Klíče od auta jsem předal jednomu z loudalů, aby ho pak zamkli.
"Máme tu rezervaci na jméno Takeshi Komuro." Ohlásím německy recepční a mile se na ni usměju. Začervenala se a v rozrušení to začala motat, takže než jsme stihli zmizet, objevila se slepičárna. Nekomentuju to, jen se ušklíbnu. Tohle bude ještě hodně zajímavý. Prolupu si krček a otočím se na zbytek, aby si rozebrali klíče od pokojů, přičemž jsem jim popsal, jak to tu chodí. Dva pokoje spojený koupelnou. Jo, je mi trochu líto, že nemám vlastní, protože... Prostě proto.
Naštěstí mi jako soused zbyl Kaito, takže nebudu muset řešit žádné mrtvé veverky, pastu na klikách a podobně. Nejhorší možná kombinace by ale byla, kdyby byl s anglánem vedle sebe. Už jen při pomyšlení, co by se mohlo dít, se mi ježí vlasy.
Tak, s bagáží jsem si vyběhl schody až k pokoji a pak ji následně shodil na zem. Zavřel a zamknul jsem za sebou dveře, bundu hodil přes křeslo a začal si vybalovat věci. Hlavně mě zajímalo, jak je na tom moje keramická hračka, která by v případě nutnosti mohla rozsévat smrt. Překontroloval jsem zběžně všechny její části a zase ji schoval do boční kapsy kufru. Vyskládal jsem si do skříně oblečení a otevřel na chvíli okno. Pohled byl dechberoucí, ještěže jsem si vzal i foťák, abych některé ty krásy mohl zachytit. Z okna vidím, jak se pár lidí vrací z celodenního lyžování, jiní se zase vydávají naopak na večerní svah.
Pousmál jsem se, ale myslím, že dnes se sportu vyhnu. Takže si budu moct prohlédnout hotel. A co bych to byl za pracháče, kdybych nejaké ty eura neutratil v kasínu. Napřed si ale dám osvěžující sprchu, teprve pak se navleču do černého obleku a vyrazím dolů, tentokrát ale výtahem. Samozřejmě jsem dveře i okna pozavíral a pozamykal, s sebou si vzal jen mobil, klíče a peněženku. Jako obvykle.

Internetové kaféčko

S uvolněným povzdechem stisknu na klávesnici tlačítko ENTER a sleduju, jak se můj poslední e-mail odesílá. V duchu si odškrtnu poslední jméno ze seznamu, zvednu hlavu, kterou jsem si doteď podpírala pěstí, a postupně si prokřupu všechny klouby na rukou. Navzdory tomu, kolik lidí tenhle praskající zvuk nesnáší, mně přináší nesmírnou úlevu. Odhlásím se z počítače a spokojeně si uvědomím, že díky automatickému převodu na účet nemusím vytahovat peněženku a platit za dvacet minut surfování. Je fajn, když s sebou v hotelu nemusíte nosit peníze.
Ne, že bych jimi obecně nějak oplývala. Táta, máma i její přítelkyně sice všichni slušně vydělávají, ale já už kapesné nedostávám. A brigáda pokladní v městském supermarketu nevynáší zrovna tolik, abych si za to mohla pořídit byť jen denní pobyt v luxusním hotelu, jako je tenhle. A zaplacení letenky a nakoupení vlastních lyží už je úplně jiná liga. Proto za mě cálovaly jiné, a lyžařské vybavení mám trochu otlučené z půjčovny; lyžovala jsem celkem třikrát v životě.
I tak jsem ovšem rozhodnutá, že holkám všechny peníze vrátím. Nesnáším, když na někom musím být finančně závislá; dlužit rovnou desítky táců je pak něco, z čeho dostávám tik v oku.
Obrátím se na patě a hodlám zamířit pryč z kavárny, možná si dojít do pokoje pro bundu a rovnou si jít vyhledat nějaký pěkný kuřplac, když si povšimnu Miyuki. Sedí u jednoho ze stolků – musela jsem být dost zabraná do psaní, když jsem si ani nevšimla jejího příchodu.
No nic.
S úsměvem k ní zamířím a svezu se zpátky na židli vedle ní. “Tak jak se ti líbí hotel?“ zamrkám na ni, zatímco mávám na číšníka a objednávám si latte macchiato.

Hotel

Vezmu si klíče a mířím do pokoje. jako první se převléknu, tudíž teď mám na sobě pláťáky bílé barvy. Druhou polovinu těla zakrývá bíle triko, přes které mám přehozenou modrou kostkovanou košili. Vlasy si zčešu do vysokého drdolu a vyrážím ven ze dveří. Překročím práh a prohlížím si hotel. Jako první mířím někam, kde najdu něco k jídlu. Nakonec něco takového najdu a rozhlížím se jestli někoho známého potkám. Pokud ano, tak si sednu k němu či k ní a pokud ne, tak si pochopitelně sednu sama

Ps. Omlouvám se za délku příspěvku, ale chvilku mi potrvá než se do té postavy vžiji. Děkuji za pochopení.

Konečně v hotelu:

Ještě chvilku jsem seděla na Mashirově sedadle a zírala na jeho soustředěný výraz. Zřejmě jsem mu dala až příliš námětů k přemýšlení a on se z toho zasekl. Když ani další znuděný povzdech nevyvolal žádnou reakci, prostě jsem pokrčila rameny a vydala se směrem k vlastnímu sedadlu. Ať si to teda vypere sám. Nebo si nechá zbytky k svačině, nějakou chvilku ještě poletíme. Ocenila jsem, že se situace v letadle za tak krátkou dobu uklidnila, ačkoliv mě to stálo i těch několik zahanbených pohledů upřených k podlaze, když jsem viděla, jak se musí letušky vypořádávat s bordelem, který jsem po sobě zanechala. Omluvila jsem se a raději se ztratila na svém místě. Zbytek letu jsem víceméně prospala, doprovázená jen líbivými tóny mého oblíbeného dark ambientu, jež se řinuly z empétrojky. Byl to skutečně jeden z nejlepších moderních výdobytků lidstva.

Samotné přistání se naštěstí obešlo bez větších komplikací. Nakonec v žaludku jsem toho stejně už moc neměla. Spíš mi v něm už lehce kručelo, jak se mé tělo dožadovalo energie. Konečně jsem snad mohla najet na obvyklý režim. A možná právě kvůli tomu mi chyběla ta hromada elánu, kterou tu předváděly mé spolucestovatelky. V klidu sem si počkala na svá zavazadla zahrnující akurátně velký kufr na kolečkách a lyže, na kterých jsem v životě nestála. Já a zimní sporty? Skutečně prapodivná kombinace. Možná tak na playstationu, nebo v televizi. No, jestli tu na mě přijde nuda, mohu si třeba stavět sněhuláky. Pro všechny případy s sebou mám svůj noťas, jež s ve valné většině případů postará o jakékoliv příjemné rozptýlení. Už jsem se těšila, jak s sebou plácnu někam na měkkou postel a užiju si těch několik chvilek klidu, když jsme konečně po té, na můj vkus až příliš dlouhé cestě s holkama dorazily k recepci. Nebyly jsme tu sami a společnost našich klučičích kolegů jsem rozhodně nepřivítala s valným nadšením.
"Panebože, " uniklo mi, když jsme je míjeli a můj pohled se automaticky stočil k mladíkovi, kterýmu jsem ještě před chvílí zvracena na klíně. "No aspoň už si vzal kalhoty." Fakt doufám, že si mě tu posléze někde najde a budu mít tuhle událost po celou dobu na talíři. "Ne, jen ne na talíři. Sakra, " zhrozím se vlastních myšlenek, když si domyslím, co všechno to může znamenat.

Předání klíčů od našich pokojů naštěstí netrvalo příliš dlouho a já se bez dalších keců konečně mohla ubytovat. Ani jsem si nestihla všimnout, s kým mám sdílet koupelnu a bylo mi to upřímně jedno. Dokud se budou respektovat hranice mého soukromí, ať se vedle děje, co chce. Zavazadlo jsem odtáhla k posteli a hned z něj vytáhla noťas a věci na převlečení. Ze všeho nejdříve jsem si musela dát sprchu, a to pořádnou. Další kroky mě tedy zavedly do naprosto luxusně zařízené koupelny, u poloviny věcí jsem snad ani netušila, k čemu slouží. Nemluvě o celé řadě lahviček naplněných nějakým voňavým obsahem. "To je sprcháč, nebo snad nějakej krém?" Po chvíli jsem bádání nad tajemnými substancemi vzdala a prostě si došla pro vlastní. Proud teplé vody bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. S každou další minutou cáchání jsem pookřávala. Konečně jsem se cítila naprosto čistá. Zabalila jsem se do erární osušky s logem hotelu a vlasy si zabalila do ručníkového turbanu. Byl čas na obvyklé válení na posteli.

Pár okamžiků jsem prostě jen tak ležela a přehrávala si své oblíbené songy z notebooku. Když už jsem se cítila dostatečně rozválená, převlékla jsem se do něčeho pohodlnějšího a na nohy si nasadila mé oblíbené obří papuče s motivem pandy. Takto dokonale vymóděná jsem se vydala do útrob tohoto luxusního zařízení a modlila se, ať tu hlavně nikoho nepotkám. Mým cílem byla pochopitelně restaurace. Opět pro mě byl dost nezvyk, nemuset se strachovat o účet za veškeré služby, ačkoliv se mi při pohledu na ceny uvedené u jednotlivých laskomin skoro protočily panenky. "Za to by se nažralo nejmíň pět lidí, " zavrtím nad tím hlavou, tohle jsem skutečně nikdy nepochopila. Zároveň jsem se musela pokárat za to, že jsem si dříve nezjistila něco o místní kuchyni. Ještě štěstí, že menu bylo přeložené i do angličtiny a u jednotlivých pokrmů bylo alespoň z části uvedeno, z čeho se mají skládat. Nakonec jsem se rozhodla pro jednu z rybích specialit a sklenici jemně perlivé vody. Zakončit to musím pochopitelně lahodnou kávou a sachrem, což má být další z místních tradičních specialit. Nejkrásnější na tom celém je, že tu sedím naprosto sama. "Konečně vytoužený klid..."

Kaviareň.

U čašníka si objednám horkú horúcu čokoládu posypanú škoricou. Abby stále sedí pri počítači, aj keď mi ju donesú a aj keď si otvorím vlastný notebook a pozriem predpoveď počasia pre tieto končiny.
Pod nulou, ale jasná obloha, slnečno...zajtra to vyzerá na úplne super lyžovačku. Baby budú určite krásne opálené. A ja si môžem dať na seba faktor 50, snáď ma potom nespáli. Mhh, dokonca nie je hlásené ani sneženie, takže nám nič nebude prekážať. 
So spokojným výrazom v tvári zistím, že podobné počasie len s občasnými výchyľkami by malo byť aj nasledujúce štyri dni. ALe na horách človek nikdy nevie, jeden deń to môže byť úplne super a na druhý deň sa môže z ničoho nič zjaviť výchrica. Trochu ma vydesí hlásená možnosť nočnej búrky, ale v duchu sa modlím že nás nezasiahne. Vezmem do ruky lyžičku a vložím si ju plnú sladkej hmoty do úst akurát keď príde ku mne Abby. Mimovoľne slastne zahmkám a zaklapnem notebook.
No, čokoládu tu robia výbornú.
Zhodnotím to "profesionálne" na začiatok.
Z hotelu som moc ešte nevidela, ale myslím si, že to tu bude fakt super. Všetky tie masáže a procedúry na ktoré sa sem dá ísť, je to paráda. Nikdy by som si nemyslela že sa raz do takéhoto hotela dostanem.
Priznám sa.
Je to možno príliš luxusné, že by to ani nebolo treba...ale už sme tu. Tak si to treba užiť.
Zamyslene sa na chvíľu pozriem von oknom, ale rýchlo sa vrátim do reality.
Pôjdeš lyžovať hneď zajtra? Chcela by som ísť omrknúť svahy, tak ak chceš, môžeš ísť so mnou, len tak zľahka na začiatok.
Navrhnem jej.

Kaféčko

Pohodlněji se usadím na židli, přitáhnu si šálek latte macchiata k sobě a jemně začnu foukat do mléčně pěny na vrchu, abych ochladila vařící vnitřek. Nechci si spálit jazyk hned na začátku, to by mi tak ještě scházelo. Opařit se v zimě nepotřebuju.
“Souhlas. Vypadá to tady parádně.“ Přikývnu a dál foukám.
A taky sakra draze, Abby. Jak chceš tohle všechno zaplatit z platu prodavačky na brigádě?
Miyuki pak navrhne jít hned zítra obhlédnout svahy spolu. Na okamžik se zarazím, ale pak uvolněně pokračuju. “No, proč vlastně ne? Jestli si tady mám zlomit nohu, můžu to vlastně udělat hned na začátku!“ Zazubím se. “Já vůbec nevím, jak se lyžuje,“ přiznám se hned potom, i když jsem si skoro jistá, že už to stejně odhadla. „Už nás dvě vidím: ty pěkně obloučkama dolů jako profesionál, zatímco já vedle tebe budu srážet lyžaře, pak zakopnu o vlastní hůlku a dolů se dokutálím jako sněhová koule.“
Nad tou představou se musím zasmát. Bavit se s Miyuki je fajn. Jednoduché a příjemné. Jsem ráda, že je moje kamarádka.

Uvězněni ve výtahu

Promiň. Pousměji se a vydáme se nahoru do jedné z restaurací. Objednáme si nějaké pití a pak i jídlo. Měl jsem celkem hlad, takže jsem toho zhltl docela dost. Během večeře jsme si povídaly. Snažil jsem se o Ai dozvědět co nejvíce věcí, takže jsem se ptal skoro na všechno. Až na ty jizvy. Trošku mně taky překvapilo že se Ai vyhýbala odpovědí když jsem se zeptal na její rodinu. Asi to s nimi nemá moc lehké, když o nich nechce mluvit. No zatím se v tom nějak šťourat nehodlám. Za to já jsem jí řekl úplně vše co chtěla vědět. Tedy až na to video a že naše rodina má kontakty v Yakuze. Jinak jsem odpověděl na každou otázku. Když jsme dojedly, tak jsme se výtahem vydali nahoru do našich pokojů. Sotva se výtah rozjel, tak se zasekl. To snad není možné. Zavrtím hlavou a usměji se. Opřu se o stěnu výtahu a jen tak chvíli čekám. Pak si začnu pozorně prohlížet Ai. Víš že ti to moc sluší?. Mile se usměji a přijdu trošku blíže k Ai.

//omlouvám se za zpoždění :D

Ve výtahu

Oba se opřeme zády o stěnu výtahu. Chvilku je ticho, ale pak začnu na sobě cítit jeho oči, jak si mě sjíždějí. Zvědavě se na něj podívám a zamrkám hnědými kukadly.
,,Copak?" Zeptám se a trochu se ošiji. Jsem si jistá, že na sobě nemám žádný flek od jídla, ani jsem nezačala menstruovat nebo cokoliv podobného. Ale on mi řekne, že mi to sluší. Trochu se začervenám a sladce se na něj uculím.
,,Jsi roztomilý, když se snažíš." Odpovím mu spíše provokativně. Měla bych s tou provokací přestat, už v té sauně to nevypadalo nejlépe. Ruce dám za záda a zády se více natisknu na stěnu výtahu. Ale ne tím způsobem, že bych se bála nebo tak. Spíše na něj něj jen svůdně usmívám a mrkám.
,,Ale děkuji za lichotku." Dodám nakonec ještě a sleduji, jak se ke mě blíží.

Ve výtahu

Ale nic. Pousměji se a ještě chvilku si Ai prohlížím. Díky. Znovu se mile pousměji. Takže já jsem roztomilej....to je úžasný. Co by tomu asi řekli kluci?. Ušklíbnu se a pomalu přijdu k Ai. Opřu se o stěnu výtahu těsně vedle ní a podívám se na ní. Jen jí mlčky sleduji a nevědomky se svojí rukou dotknu té její. Nechci na ní něco zkoušet. Myslím že v sauně toho bylo dost. Ale pokud se o něco pokusí Ai, bránit se nebudu.

Ve výtahu

Ucítím, jak se letmo dotkl mojí ruky. Necuknu nebo tak, nechám ať se naše ruce dotýkají. Zatvářím se trochu vážně, zakloním hlavu a zadívám se do stropu výtahu, na kterém teď bylo zhasnuté světla, jak nešel proud, takže ve výtahu byla v podstatě docela velká tma.
,,Víš, jak ses mě ptal na ty jizvy a já neodpověděla.. Udělal mi to otec.. Nevlastní. Když jsem ho jednou neposlechla.."
Řekla jsem vážně polohlasem. Před tím jsem to nechtěla říkat, protože kolem nás bylo moc lidí, ale teď jsme tu byli sami.
,,Proto nerada mluvím o své rodině.. Nepatří mezi nejhodnější lidi na světě.." Řeknu po pravdě. Ani nevím, proč to říkám. Asi protože se mě na ty jizvy nikdy nikdo nezeptal.. A já měla teď trochu výčitky, že jsem mu to neřekla.. Snad proto, sama nevím.

Ve výtahu

Ai se sice o nic nepokusila, ale konečně mi řekla kdo jí udělal ty jizvy na zádech. Nevěřícně vykulím oči. Otec?. Zopakuji tiše a sevřu ruce v pěst. Sice se občas rád porvu ale ani já bych takhle neublížil holce. Parchant jeden. Kdybych ho potkal tak..... Odmlčím se a zhluboka se nadechnu. Vážně. Kdybych potkal toho šmejda, asi bych z něj vymlátil duši. Dopadl by o dost hůř než předtím ten kluk. Chápu. Už o nich nemluv. Nebudem si kazit náladu. Mile se pousměji a něžně se trošku přitisknu k Ai abych jí aspoň trošku utěšil. Přemýšlím zda bych jí měl říct o tom videu. Nakonec se rozhodnu že to radši budu ještě držet pod pokličkou. Přeci jen, myslím že zas tak důležité to není.

Ve výtahu

Upřímně, čekala jsem spíš, že se mi vysměje, ať se nevymýšlím hloupé historky, ale neudělal to. Jen na mě koukal, jako bych spadla z višně a nakonec vypadal dost naštvaně. Nevěřícně zopakoval to slovo otec. Kývla jsem hlavou s pohledem pořád upřeným do stropu.
,,Nechtěla jsem se s ním vypsat, tak mi udělal tohle.." Řekla jsem klidně, jako bych mluvila o tom, že má zítra hodně sněžit. Ale vlastně jsem to jen předstírala. Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, měla jsem chuť brečet a při tom někomu dát po hubě.
Trochu se ke mě natiskl. Normálně bych to neudělala nikdy a za žádných okolností, ale on byl z nějakého důvodu.. Jiný. Objala jsem ho a položila mu tvář na hrudník. Bylo to příjemné. Naposled jsem takhle objala kamarádku, když mi bylo asi 10. Což už je pěkná řádka let.
,,Promiň, neměla jsem ti to říkat.." Řekla jsem mu tiše a omluvně. ,,Nikdy jsem to nikomu neřekla.." Přiznala jsem se po chvilce znova tiše. Nikdy.. Nikomu.. Tak maximálně velkému plyšovému medvědovy, co teď ležel tady u mě na posteli na hotelovém pokoji.
Nechtěla jsem Kaita naštvat, ale očividně se mi to podařilo, když jsem to řekla a trochu jsem si to teď vyčítala. Díky bohu, že mě takhle nevidí holky, by padly na držku.

Ve výtahu

Když mi Ai řekla proč jí otec ty jizvy udělal, tak jsem ještě více zrudl. Vážně mám chuť jet zpátky do Japonska a pořádně mu nakopat prdel. Divím se že vůbec žijí takový lidé jako on. Chudák Ai. Musela mít dost těžké dětství. Když se ke mně přitiskne a obejme mně, tak se pousměji, obejmu jí a svou hlavu položím na její rameno. Všechna zlost kterou jsem cítil se hned vypařila. Jsem rád že je pryč. To je v pořádku. Nemusíš se omlouvat. Jsem rád že jsi mi to řekla. Trošku smutně se pousměji a pohladím Ai jednou rukou po vlasech. Já se omlouvám tobě. To předtím....kdybych tohle věděl, nikdy bych to nezkusil. Řeknu omluvně. Tiše vzdychnu. Doufám že tím Ai nenaštvu, ale muselo to ven.

Ve výtahu

Ne, vážně, nečekala jsem, že bude tak hodný. Ale byl a já z toho byla celkem překvapená, ale na druhou stranu jsem byla i ráda. Ne, že bych mu chtěla dál vykládat sama od sebe co všechno mi otec v životě udělal, řekla bych to, kdyby se mě zeptal. Měla jsem totiž pocit, že jsem se svými problémy tak trochu otravná. A to nízkým sebevědomím opravdu netrpím.
,,Myslíš to v sauně?" Zeptala jsem se zvědavě, když řekl, že by se měl omluvit spíše on mě. Ale nijak jsem se od něj neodtáhla, spíš se k němu jen víc spokojeně přitulila, když mě pohladil po vlasech.
,,Pokud vím, tak tam jsem si začala já. Kdybych nechtěla, vrazím ti pár facek." Pronesu pobaveně, ale na druhou stranu to myslím vážně.
Na malý kousek jsem se od něj odtáhla, jen tak, abych mu viděla do očí, postavila jsem se na špičky a políbila ho. Nevím proč, ale hrozně se mi to líbilo. Měla jsem trochu pocit, jako bych na jeho rtech byla spíše závislá. Skoro až děsivé.

Ve výtahu

Jo to v sauně. Odpovím tiše. Nějak nevím jest li bych to zrovna teď měl rozebírat, takže jsem raději zticha. Ai se ke mně přitulila a řekla že kdyby to nechtěla dala by mi pár facek. Podívám se na ní a mile se pousměji. Když se na mně Ai zadívá, tak jí také pohlédnu do očí. Nečekal bych že mně zrovna teď políbí. Ale jsem rád že to udělala. Podívám se na Ai a polibek jí vášnivě oplatím. Umí líbat vážně dobře a její rty sou tak sladké.

Ve výtahu

Nevypadá to, že by to chtěl nějak rozebírat, snad proto, aby mě nenaštval. Když mi polibek oplatil, odtáhla jsem se kousek a zadívala jsem se mu s úsměvem do očí. ,,Ale líbilo se mi to.." Řeknu tiše a pobaveně a znova ho políbil, tentokrát i s jazykem.
,,Dostávám se s tebou na zajímavé místa, jsem zvědavá, co to bude příště.." Pronesu pobaveně, když se kousek odtáhnu a provokativně mu prsty zajedu za lem kalhot a jakoby si ho tím k sobě přitáhnu.

Ve výtahu

Také se na Ai podívám a pousměji se. Mně taky. I tentokrát Ai polibek oplatím a také přidám jazyk. Taky si říkám. Znovu se pousměji a když mi Ai zajede rukou za lem kalhot a přitáhne si mně, tak po ní hodím jeden z mých okouzlujících úsměvů a ruce jí položím dolů na záda kousek nad zadeček. Znovu se na Ai podívám a pak jí začnu vášnivě líbat.

Ve výtahu

Jasně, normální, pravděpodobně psychický zdravý člověk by tu spíše začal brečet, po té, co by tady řekl svoje životní trauma. Jenže já nechtěla brečet, ani se psychicky hroutit. Na to jsem měla svého plyšáka na pokoji. A navíc, díky tomu, že jsem mu tu Kaitem dělala.. Jisté věci, tak mi bylo jen líp a nemusela jsem na to myslet.
Kouzelně se na mě usmál a já měla pocit, že se roztopím.. Obrazně řečeno, ale jeho úsměv byl vážně dokonalý. Moje násilná a sprostá povaha šla v ten ráz tak trochu do háje.
Položil mi ruce na záda, kousek nad zadeček a začal mě vášnivě líbat. Volnou ruku jsem mu dala kolem krku a polibky mu s radostí oplácela. Druhou, kterou jsem měla za lemem jeho kalhot, jsem vyndala a zajela s ní pod jeho tričko a bříšky prstů přejela po jeho břiše.

Ve výtahu

Když mi Ai dá ruku kolem krku, tak se opět mile pousměji a stále jí vášnivě líbám. Jakmile mi zajela rukou pod tričko na břicho, tak se trošku zachvěji protože to zašimralo. Mám docela rád když může pěkná žena obdivovat mé tělo. Na chvilku s polibky přestanu a zadívám se na Ai. Jednou rukou jí přejedu po zádech a pak jí políbím několikrát na krk a pak níže na klíční kost.

Ve výtahu

Ucítila jsem, jak se zachvěl. Musela jsem se malinko pousmát. Položila jsem na jeho vypracované břicho celou dlaň a začala s ní po něm jezdit. Přejel mi rukou po zádech a na chvilku se odtáhl. Podíval se na mě a já se musela začervenat a jen jsem doufala, že díky celkem velké tmě ve výtahu to není moc vidět. Začal mě líbat na krku. Vzrušeně jsem vydechla a lehce hlavu zaklonila a přivřela oči. Rukou pod jeho tričkem jsem vyjela až na hrudník, který jsem doteky začala také zkoumat.
Poté rty sjede na moje klíční kosti. Zachvěji se a znova vzrušeně vydechnu. Rukou jsem sjela zpět na jeho břicho a potí jen jemně, letmo a provokativně jsem dlaní přejela po jeho rozkroku přes kalhoty. Pak jsem rukou zajela zpátky pod tričko.

Ve výtahu

Nechám Ai aby svou rukou přejížděla po mém břiše a hrudi. Začínám být docela vzrušený. Ale teď nějak nevím zda Ai jen provokuje a nebo to myslí vážně. Nerad bych jí do něčeho nutil zvláště po tom co mi řekla o otci. Když mi Ai přejede rukou po rozkroku, tak se překvapeně pousměji. Tak jo, sama si o to řekla. Opět jí políbím na krk, pak zpátky na klíční kost a těsně nad ňadra. Obě ruce mi pak sjedou na její zadeček, který něžně zmáčknu. Podívám se na hrudník Ai a znovu jí políbím kousek ňadra který vyčuhuje z výstřihu.

Ve výtahu

Postavil se a políbil mě. S úsměvem jsem mu polibek oplatila, ale pak jsem se mu zadívala vážně do očí.
,,Dobře, teď vážně, budeš se tvářit, že se nic nestalo, nebo si počkáš, až se spolu vyspíme a pak se budeš tvářit, že se nic nestalo?"
Ne, že bych ho měla za grázly, co se s někým jen tak vyspí a pak tu holku odkopnou, ale nikdy jsem nenarazila na žádného jiného. Jasně, chyba je pravděpodobně i ve mě, ale já chtěla vědět na čem jsem. Ale nechtěla jsem ho naštvat nebo tak.

Ve výtahu

Zadívám se na Ai, oplatím jí polibek a pousměji se. Její otázka mně trošku překvapila. Myslel jsem že po tom co se tu teď stalo už je to jasné. Zadívám se Ai do očí a vážně jí odpovím. To bych nikdy neudělal. Ani bych na to nepomyslel. Nemohl bych to udělat někomu koho miluju. Chvilku se na Ai dívám a přemýšlím zda jsem to neřekl moc brzo. Možná bych ji tím mohl nějak "polekat". Ale ona se zeptala, tak jsem jí po pravdě odpověděl. Sice se neznáme moc dlouho, ale asi je jasné že jsem do Ai zabouchnutej až po uši. Rukou jí něžně pohladím po tváři a mile se pousměji.

Ve výtahu

Zadíval se mi vážně do očí a jí čekala, bůh ví co mi hrozného řekne. Jako něco ve smyslu: A co sis myslela, že s tebou udělám? Nebo tak něco.
Když, ale řekl, že mě miluje, hleděla jsem na něj, jako by spadl z višně a to hodně vysoké. Nevěřícně jsem na něj koukala, až mi dokonce trochu poklesla čelist. Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla. Horší bylo to, že jsem nevěděla, co mu na to říct. Věřila jsem mu. Asi jsem teď byla hodně naivní, ale věřila jsem mu.
Pohladil mě po tváři a mile se usmál. Z toho, že jsem totálně nevěděla jak reagovat, mě dostalo to, že se ve výtahu rožlo a vypadalo to, že se každou chvilku rozjede. Pořád trochu mimo jsem se rychle oblékla, i když výtahu ještě celkem trvalo, než se dal do pohybu.
Když jsem byla oblečená, dala jsem Kaitovi ruce kolem krku a vášnivě ho políbila.
,,Taky tě miluju." Pošeptala jsem tiše rudá jak rajče.

Ve výtahu

Čekal jsem že Ai bude možná trošku zmatená, ale ne až tolik. Dívala se na mně jako kdybych spadl z višně, nebo jako bych byl nějakej blázen. Chvilku jsem přemýšlel co se jí asi honí hlavou. Ve výtahu se rozsvítilo a Ai se začala oblékat. Taky se rychle obléknu a podívám se na Ai. Dala mi ruce kolem krku, políbila mně a řekla že mně taky miluje. Docela při tom zrudla. To jsem rád. Šeptnu tiše, pousměji se a něžně Ai obejmu. Polibek jí oplatím a zadívám se na ní.

Ve výtahu

Objal mě a sladce se na mě usmál. Dobře, i kdyby to byl sebevětší grázl, ten jeho úsměv bych milovala tak jak tak.
Trochu nervózně jsem se pousmála. ,,Víš.. Trochu si mě tím zaskočil, nikdy mi někdo něco takového neřekl.." Řeknu po pravdě a doufám, že se tím i vysvětlí, proč jsem na něj koukala jak na blázna.
Najednou celkem unaveně zívnu. I když jsem spala v letadle, byla jsem najednou nějaká ospalá.
Výtah se konečně rozjel. Unaveně jsem položila hlavu na jeho hrudník a zavřela oči.
,,Vezmi mě k sobě.." Poprosila jsem ho tiše a unaveně. K sobě na pokoj bych došla, ale nechtělo se mi být samotné. Kupodivu jsem tentokrát neměla žádné vedlejší úmysly.

Ve výtahu

Aha...No, tak si budeš muset zvykat, uslyšíš to často. Pousměji se a znovu Ai políbím. Výtah se rozjel a Ai položila svojí hlavu na můj hrudník. Vypadá celkem unaveně. Pohladím jí po vlasech a spokojeně se usměji. Dobře. Šeptnu tiše a položím Ai ruce kolem ramen. Počkám až výtah vyjede do patra s mým pokojem a do jedné ruky si vezmu klíč z kapsy. Jakmile se dveře výtahu otevřou, vezmu Ai do náručí, mile se na ní usměji a vyrazím ke svému pokoji. Když dorazím ke dveřím, tak jednou rukou otevřu rychle dveře a druhou stále držím Ai. Otevřu dveře, vytáhnu klíč a vejdu do svého pokoje. Nohou pak slabě kopnu do dveří abych je zavřel a pak opatrně položím Ai na mojí postel. Mile se na ní usměji a sednu si do křesla které je hned vedle postele. Opřu se a zadívám se na Ai.

Pozor po 100 příspěvcích změna místa z Ve výtahu > Na pokoji XD

Vzal mě do náruče a odnesl k sobě na pokoj. Sladce jsem se usmála a se zavřenýma očima se nechala odnést na jeho pokoj. Ucítila jsem, jak mě položil k sobě do postele. Spokojeně jsem zamručela a byla vděčná za obrovské postele tak pro 3 lidi co tu na pokojích mají. Otevřela jsem unaveně oči a sladce se na Kaita usmála, když jsem ho viděla jak sedí v křesle vedle postele a sleduje mě. ,,Copak? To jsem tak krásná, že se na mě takhle koukáš?" Pronesla jsem tiše se sladkým úsměvem. Jak říkám, moje sebevědomí není zrovna malé. Jednou rukou jsem si uvolnila vlasy z culíku a prohrábla si je. Znova jsem zívla a spokojeně objala jednu z peřin, co na posteli byla.

Na pokoji

Zkřížím nohy a opřu si bradu o ruku. Stále se dívám na Ai a usmívám se. Jsem rád že mně kluci přesvědčily abych sem jel. To víš že jsi. Řeknu mile, pousměji se a dál Ai sleduji. Mlčky si jí prohlížím. Je vážně moc pěkná. Po chvilce se zvednu a sundám si boty. Pak si lehnu na postel vedle Ai a mile se na ní usměji.

Na pokoji

Tiše se zasměji a trochu se začervenám, když řekne, že jsem vážně krásná a dál si mě tiše prohlíží. Po chvilce se zvedne a lehce si vedle mě. Otočím se čelem k němu, políbím ho a položím svojí ruku na tu jeho. Už jsem se chystala že zavřu oči a spokojeně usnu, kdyby mi v kapse nezačal zvonit mobil. Otráveně jsem ho vytáhla a podívala se na displej, kdo otravuje.
,,Fotr.." Zamručím otráveně a zvednu to.
,,Víš, kolik je hodin?" Zavrčím do telefonu otráveně. Ten debil zapomněl na časový posun. Najednou začne oplzle kecat o tom, že jsem drzá a že ho to hrozně vzrušuje a podobný sračky.
,,Co chceš, nemám náladu se s tebou bavit.." Řeknu už trochu více podrážděně. První začne s tím, že doufá, že tam někoho nemám a podobný sračky až po to, jestli bych mu nemohla nafotit pár nahých fotek.. Skvělý, fakt skvělý, ten idiot ví, jak všechno podělat.

V Pokoji

Lehl jsem si vedle Ai. Zadíval jsem se na ní, oplatil jsem jí polibek a něžně stiskl její ruku. Mlčky jsem se na ní díval. Najednou Ai začal zvonit mobil. Vytáhla ho a když mi řekla kdo volá, tak jsem se posadil a zamračil. Ten šmejd. To si ani teď nedá pokoj? Ai se ho zeptala co chce. Když začal mluvit, tak jsem zrudl vzteky. Dostal jsem chuť do něčeho praštit. Zatnul jsem ruce v pěst abych se uklidnil. Nepomáhalo to. Neudržím se a vezmu Ai telefon z rukou. Pak popojdu kousek stranou a aby tomu Ai nerozuměla, začnu do něj vietnamsky mluvit. Xin chào buổi ngày. Hãy chơi một trò chơi nhỏ . Ai tôi biết những gì bạn đang làm và những gì bạn đang cố gắng . Tôi sẽ cung cấp cho bạn hai phút để bạn có thể xin lỗi cô ấy cho tất cả mọi thứ . Và nếu nó bao giờ sẽ xảy ra một lần nữa, bạn nhấn khá xấu. Bạn có một cơ hội để thay đổi . Bỏ lỡ nó và bạn sẽ hối tiếc ngày con được sinh ra. Mluvil jsem normálně klidně ale snažil jsem se aby to působilo co nejvýhružněji. V podstatě jsem ho pozdravil, řekl jsem že ví co dělá a jest li nepřestane, dopadne dost špatně. Bylo to spíše jen pro to aby Ai dal aspoň na chvíli pokoj. Ve skutečnosti pro toho parchanta chystám něco mnohem lepšího. Ale to budu muset až Ai usne nebo odejde, abych mohl najít Takeshiho. Někdy se hold hodí když má člověk kamaráda kterej má otce mafiána. Zlostně se ušklíbnu a přijdu zpět k posteli. Podám Ai mobil a opřu se o zeď. Rukama si přejedu po obličeji a přemýšlím zda jsem zrovna neudělal nějakou hloupost.

Na pokoji

Všimla jsem si, jak byl najednou Kaito naštvaný, ale nenapadlo mě, že by slyšel to co mi otec do telefonu říká. Očividně jsem se spletla. Najednou mi vzal telefon z ruky a poodešel od postele ke zdi. Nevěřícně jsem na něj koukala. Čekala jsem, co mu řekne a nebyla z toho zrovna nějak nadšená, na druhou stranu jsem byla ráda, že se mě Kaito chtěl zastát. Nakonec jsem, ale ani nerozuměla tomu co říkal. Mluvil Korejsky. Umím asi 5 jazyky, ale Korejsky zrovna vážně ne. Asi v polovině Kaitova proslovu jsem se rychle zvedla z postele, doběhal k němu a chtěla mu mobil vzít. Ale nedal mi ho. Až když teprve domluvil mi ho podal. Pak se opřel zády o zeď a rukama si přejel přes obličej. Fotr to položil. Podívala jsem se znova na Kaita.
,,Co si mu řekl?" Hodila jsem na něj trochu vyděšený pohled. Upřímně, trochu jsem se bála, protože jsem vážně nevěděla co mu řekl a já po dalších jizvách netoužila. I když sama jsem na něj byla normálně drzá a posílala ho do prdele.. I tak jsem se celkem bála. Na sucho jsem polkla.
,,Není to tak, že bych se bála.." Vyhrknu rychle asi mojí největší lež v životě.. A najednou mi došla slova. Koukala jsem na něj a přemýšlela jak celou tuhle situaci zamluvit, ale nic mě nenapadalo.

Na pokoji

Ai se na mně podívala a řekl bych že až trochu vyděšeně se zeptala co jsem mu řekl. Trošku smutně jsem se pousmál. Ai vážně musí mít docela peklo. Lituji že se teď hned nemůžu dostat do Japonska, protože to bych tomu hajzlovi něco ukázal. Zhluboka se nadechnu abych se trochu uklidnil. Podívám se na Ai a přijdu k ní. Rukama jí obejmu kolem pasu a mile se usměji. Řekl jsem mu že vím co udělal a dělá. A že pokud nepřestane a neomluví se ti dopadne špatně. Na chvilku se odmlčím zadívám se Ai do očí. Nemusíš se bát. Už ti nikdy neublíží. Nedovolím mu to. Pohladím Ai po tváři a čekám jak bude reagovat.

Na pokoji

Zhluboka se nadechl a vydechl, jako by se snažil uklidnit. Trochu vynervovaným a vystrašeným pohledem jsem ho sledovala a čekala co řekne. Došel ke mě a objal mě kolem pasu. Usmál se na mě. Na sucho jsem polkla a dívala se mu do očí. Poslouchala jsem do říkal. Na jednu stranu jsem byla opravdu ráda, že to za mě někdo řekl, že se za mě někdo postavil, na tu druhou jsem se bála, co se stane, až dorazím domů.
,,Slibuješ?" Dívala jsem se mu prosebně do očí. Nerada jsem přiznávala svojí bezmoc, obzvláště co se týkalo mého fotra, ale jako bych na tyhle slova čekala snad celý život. Měla jsem chuť si dát facku. Chtěla jsem pronést reakci typu: Nepotřebuji tvoji pomoc. Ale nedokázala jsem to, protože jsem věděla, že jí potřebuji.
Cítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy, které mi po chvilce začali téct po tváři.

Na pokoji

Slibuju. Řeknu vážně. Ten její fotr mi leží v žaludku. Je to vážně parchant. Teď už o něm ale nechci mluvit, nechci aby Ai byla ještě více vystresovaná. Ai se na mně zadívala a v očích se jí objevily slzy. Ty jí pak začali stékat po tváři. Asi bych měl Ai nějak utěšit, bohužel mně ale nenapadá jak. Ještě nikdy jsem v takovýhle situaci nebyl. Rukama přejedu Ai po vlasech a pak jí položím pravou ruku na tvář. Palcem setřu stékající slzu a pak Ai něžně a konejšivě obejmu. Rád bych jí teď řekl že by se domů vracet nemusela. Třeba by mohla bydlet u nás a nebo bych jí mohl koupit vlastní byt. Ale asi je na to moc brzo.

Na pokoji

Usmála jsem se na něj, když mi řekl, že to slibuje. Z části jsem tomu jeho slibu věřit nemohla, protože tyhle věci se nedají jen tak snadno slíbit, to jsem věděla. Na druhou stranu jsem byla hrozně ráda, že to řekl.
Utřel si slzy z tváře a konejšivě mě k sobě přivinul. Objala jsem ho a spokojeně se pousmála. Připadala jsem si trochu jako dítě, které se tulí k dospělému, protože tím získává pocit bezpečí.
Potřebovala jsem nějak přijít na jiné myšlenky. Utřela jsem si z tváře zbytek slz a vesele se na Kaita usmála. Dala jsem mu ruce kolem krku, přitáhla si ho k sobě a políbila ho. Nechtěla jsem na fotra dál myslet a nechtěla jsem, ať na něj myslí i Kaito.
,,Jak se ti můžu odvděčit za to, že tě zatěžuji svými problémy?" Bylo to míněno spíše ze srandy, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, co vymyslí. A jeslti už přišel na jistou stránku mé perverzní osobnosti, kterou ve výtahu poznal, možná příjde i na něco zajímavého.

Na pokoji

Ai si utřela slzy z tváře a mile se na mně usmála. Dala mi ruce kolem krku, přitáhla si mně a políbila mně. Mile jsem se na ní usmál a polibek jí oplatil. Její otázka mně trošku překvapila. Podívám se na ní a dlaní jí přejedu po tváři. Chci jen aby jsi byla šťastná a přestala se trápit. Mile se na Ai usměji. Možná měla na mysli něco jiného, ale nějak se mi nezdá že by na to byla vhodná chvíle. Spíš bych si šel už lehnout.

Vzhledem k faktu, že se tu spíše nehraje než hraje a já budu pravděpodobně stejně týden bez PC, buď tenhle nebo příští, tak tohle brůžo ruším.