Troufneš si a pokusíš se přežít?

Ice Floe fields, Azarpan

Ledové pláně. Místo, kterému se za normálních okolností každý vyhýbá. To se ale nedá říct o tobě. Pro tebe je toto území báječnou příležitostí k načerpání inspirace, kterou už dlouho hledáš. Jsou čtyři hodiny odpoledne, ale ve skutečnosti nevíš, kolik přesně je, protože z bledé, zasněžené oblohy se toho moc poznat nedá. Přestože počasí není nijak příznivé, neděláš si z toho těžkou hlavu. Právě naopak. Kde jinde si urovnat myšlenky než v místě, kde není ani živáčka?
Alespoň jsi si myslel, že jsi sám. O opaku se přesvědčíš ve chvíli, kdy se před tebou objeví zvířecí mládě. Malý, sněhově bílý medvídek na tebe plaše zírá černýma očima. Výškou nepřesahuje domácího psa, tudíž nemáš důvod se znepokojovat. Chvíli nehnutě stojíš a zvíře zaujatě pozoruješ, načež opatrně popojdeš směrem k němu. Chyba. Medvídě sebou vyděšeně cukne a spustí naléhavé kňourání, které mohlo znamenat jedinou věc. Není samo. Někde poblíž musí být i jeho matka. A je tomu tak. Netrvá dlouho a uslyšíš hrozivé vrčení naštvané medvědice, která se řítí přímo k tobě. Když se postaví na zadní a vycení ostré zuby, uvědomíš si, že jsi v pořádném maléru. Jedna jediná rána by mohla být smrtící. Tělem ti proudí adrenalin a obrovský strach. V hlavě se ti střídá jedna myšlenka za druhou. Bojovat proti naštvané samici nemá smysl, je dvojnásobně větší než ty, navíc nemáš zbraň. Tentokrát se budeš muset spoléhat jen sám na sebe. Rozhodovat musíš rychle, každá vteřina tu rozhoduje o životě a smrti.

~Fayshade, Rigen

Podle slunce může být asi něco málo pod pět hodin po poledni. Ostatně, moc se nyní o čas nestarám. Kdo by se chtěl starat o čas, když si může číst zajímavou knihu, ležet na větvy mohutného stromu uprostřed nádvoří hradu, který zde vysadil prapradědeček a užívat si sluníčka, dokud ještě svítí. Na chvíli zavřu oči a mírně zakloním hlavu, abych zamžouřal skrze jasně zelené listní na nebe. Průzračnou modř zakrývají jen jemně poseté, pásované mraky. Spokojeně vydechnu, trochu se zavrtím na větvi, než zase sklopím zrak ke knížce a zase se začtu.
Pak se mi ale zdá, že v koutku oka uvidím nějaké zalesknutí. Zvednu hlavu, ale po chvilce se zase vrátím ke knize... ale to světlo ne a ne zmizet. Podívám se přes rameno skrze sloupy na tu podivnou záři. Přes koruny vzdálených stromů prosakuje podivná bledá záře, jako by snad do lesů spadla hvězda.

Zavřu knížku a posadím se, abych se na to mohl lépe podívat. Ano... Nezdálo se mi to.
Seskočím dolů na trávník a popadnu luk s toulcem, který ležel opřený o strom a se kterým jsem před asi hodinkou trénoval. Toulec si přehodím přes záda a s knihou v právé a lukem v levé se podívám ke sloupům a nakloním se přes zábradlí do moře zelených korun, kde z dálky prosakuje světlo padlé hvězdy.
Odpoutám se od zábradlí a rychlým tempem se rozejdu k bráně.
"Jdu do lesa, na večeři jsem zpět." Poznamenám k nedaleké služce, aby neměli naši a sestra strach. A to především otec, který hledá každou záminku, aby mi mohl něco vytknout, nebo se se mnou krásně pohádat, od té doby co... Nu... neshodli jsme se na mé budoucnosti. Ostatně to je doufám už za mnou a z požáru zbyly už jen doutnající uhlíky.

V lese potkám pár poddaných, které pozdravím kývnutím a pokračuji dál lesem k místu, odkud záře vycházela... Občas jsem vyšplhal na strom, abych se podíval na správný směr, ale světlo čím dál tím víc sláblo, se nakonec zdá, že zmizelo úplně.
Seskočím z koruny stromu zase zpátky na lesní půdu a vejdu na mýtinu. Rozhlédnu se kolem sebe a hlava mi to nebere. Vypadá to, že čím blíž k tomu světlu jsem, tím víc matní a když už bych měl být u něj, je... pryč. Zamračím se a zase se bedlivě rozhlédnu kolem.
Musí tady něco někde být... buď to světlo má nějaký původ, nebo mi začínají blbnout oči a s tím se jen tak nesmířím... Mám zrak jak ostříž! A nebo pak je tady poslední možnost: Začíná mi hrabat. Ale to je taky nepravděpodobné.

Hissing forest, Ringen

Může být tak čtvrtá hodina odpolední, koruny stromů se pod mírným větrem zlehka houpají a na tebe s každým jejich pohybem dopadne kousek slunečního svitu. Jsi uprostřed hlubokého lesa, v kterém jsi ještě nikdy nebyl, alespoň ne v tomhle úseku. Ztratil jsi se. Všechno se ti zdá stejné a můžeš mít pocit, že chodíš pořád dokola.
Před tebou se začne "konečně" rýsovat trní. Jsi si jistý, že tudy jsi ještě nešel, tak tě na chvíli osvítí kapka naděje. Byla by bláhovost se teď vracet zpátky, když jsi přece jenom už kus urazil. Je už na tobě jak se s trním vypořádáš, jestliže si zakryješ obličej a půjdeš mu čelem, nebo se ho pokusíš prosekat svými scimitary. Také můžeš zkusit najít jinou cestu.
Jestliže se rozhodneš trním projít - tvé oblečení bude značně potrhané, ty pořezaný a nesčetněkrát uvnitř zůstaneš zaháknutý. Ale projdeš.
Pokud se vydáš najít jinou cestu, je zde riziko, že se znovu ztratíš.
Pokud použiješ své scimitary, cestu si přecejen prosekáš, nicméně drobným škrábancům na rukách a na obličeji se nevyhneš. Když se z trní konečně vymotáš, podaří se ti vyplašit hejno ptáků, které posedávalo kousek od tebe. Hejno se ti se svým poplašeným švitořením a rychlým mácháním křídel brzy ztratí z dohledu.
Jenže tebe teď zajímá něco úplně jiného. S hrůzou v očích zjistíš, že jsi se objevil u tvého tolik nenáviděného místa - u bažin. Kalná, zelená, stojící a místy bublající voda ti doslova nahnala husí kůži. Kolik tu asi musí být parazitů? Hlavou ti probleskne vzpomínka na muže z povstaleckého tábora, který ti kdysi vyprávěl o jiném muži, jenž byl dle jeho slov nějakou příšerou zatáhnut dovnitř a bažinou doslova spolknut. Nikdy jsi jeho slovům nevěřil, myslel sis, že to musí být nějaký pomatený blázen. Ale teď, teď když stojíš také na podobném místě, se ta představa zdá být reálnější než samotná tvá existence.
Z přemýšlení tě vytrhne nepříjemný, hlasitý a pisklavý zvuk, který snad musí být slyšet na kilometry daleko. Leknutím trochu uskočíš do strany, ale zákon schválnosti. Pravá noha dopadne na příliš měkké a bažinou ovlivněné místo a v tu ránu se začneš mírně bořit dovnitř. (Max po kotník, máš tam botu) Ten zvuk je tak otravný a hlasitý, že si musíš přikrýt uši. Když se otočíš za zdrojem, uvidíš černého ptáka, jak peláší pryč. Výškou na tom může být podobně jako krocan. Nejspíš tě zaregistroval příliš pozdě a tvá přítomnost ho vyděsila k smrti.

Může být tak čtvrtá hodina odpolední, koruny stromů se pod mírným větrem zlehka houpají a na tebe s každým jejich pohybem dopadne kousek slunečního svitu. Dokonalost čistě modrého nebe kazí jen občasné, bílé mraky ale i tak je velmi klidný a ničím nerušený den.
Ty jsi se ale rozhodl se před slunečními paprsky skrýt v hustém lese. Přeci jen - nebije ti zde slunce do očí a navíc je zde příjemný chládek. Jediné, co můžeš slyšet je šumění lesa a cvrlikot různých druhů ptáků v korunách. Nikde nikdo. Nikdo kdo by tě rušil, nebo snad po tobě něco chtěl.
Ale cítíš se zde trochu osamocený. Vidíš akorát kmeny stromů, ale ty k tobě nepromluví. Možná naslouchají, ale neodpoví. Kdy jsi naposled s někým mluvil? S někým, kdo by na tebe nehleděl skrze prsty s pokřiveným výrazem ve tváři?
Ať už se tvé myšlenky rozutekly kamkoli, nemohl jsi přeslechnout ten známý, pisklavý a uši trhající zvuk. Černá Tirra. Nejednou jsi se s ní setkal. Její řev by snad dokázal vysklít okna v paláci.
Je to velmi plachý pták, velikostí nepřesahuje krocana. Ačkoliv má křídla, nedokáže létat. Navzdory svému handicapu je to však velmi zdatný běžec a je často lovena pro své maso.
Něco ji muselo vyplašit a ze svých zkušeností víš, že takhle přehnaně Tirra reaguje jen v přítomnosti člověka.
Pokud se rozhodneš se za zvukem vydat, půjdeš přímo vpřed. Sem tam budeš muset přelézt spadlý kmen nebo se sehnout nad nízkou větví. Brzy před sebou uvidíš trniště, které je skrz na skrz prosekané, takže ti nebude dělat problémy jím projít. Člověk by nemusel být génius, aby mu došlo, že před malou chvílí tu někdo byl. A zjevně udělal špinavou práci za tebe.
Objevíš se u bažin. Kalná, zelená, stojící a místy bublající voda nevypadá zrovna vábně.
Ať se rozhlížíš sebevíc, Tirru nikde nevidíš a už ani neslyšíš, za to ale si můžeš všimnout mužské postavy(není zrovna blízko ale ani daleko), která velmi opatrně a znechuceně kráčí podél bublajících břehů. (popis v HP)

Pondmoor, Azarpan

Šla jsi pomalu a ostražitě. Co kdyby byl někde kolem přece jen Nearan.
Netrvalo to nikterak dlouho, když jsi se objevila u vodopádů. Obrovská, těžká masa vody, padající dolů ze skály.
Dole, u jezírka s vodou stál kůň. Kůň, který je dle všeho zdrojem ržání. Smáčel si kopyta a pravou nohou ve vodě hrabal.
Ostražitě se rozhlédneš na všechny strany, ale neslyšíš nic než cákání vody a koňské odfrkávání.
Jakmile se zvedneš z podřepu, kůň tě zaregistruje. Zvedne hlavu, roztáhne nozdry, ale zůstává stát. Neutíká.

Fayshade, Ringen

Jakmile dojdeš k místu, odkud jsi měl pocit, že světlo září nejvíce - světlo zmizí. Nerozumíš tomu a nechápavě se rozhlížíš. Děla si z tebe snad někdo legraci?!
Když už dokonce uvažuješ nad tím, že jsi se zbláznil, nebo že snad nevidíš - světlo se objeví znovu. Ale tentokrát zase o něco dál.
Byl to nějaký odraz? Odraz slunce v hladině vody? Nebo je tam někde schované zrcadlo? Ale co by dělalo zrcadlo volně položené v lese?
Pokud se znovu rozejdeš za zdrojem světla, opakuje se stejná věc. Záře čím dál tím více slábne a potom - zase zmizí.
Cestou ke světlu se ti podařilo nešikovně zakopnout o mohutný kořen stromu a ty jsi se jak široký tak dlouhý rozplácnul do jehličí. Aby toho nebylo málo, břichem jsi spadl na jakousi houbu, která se ti po pádu připlácla na břicho.
Když vstaneš a oklepeš se, zjistíš, že je to ta samá houba, která se používá proti hmyzu. Jednoduše řečeno smrdí. Ale co. Sice teď trochu smrdíš, ale za to po tobě nepůjde otravný hmyz.

V místě, kde jsi viděl ono světlo zase nic není. Začínáš být otrávený. Šel jsi takový kus kvůli ničemu? Už už se chceš otočit a vrátit zpátky, když se najednou před tebou zavlní vzduch a ve velikosti dospělého muže se ti světlo zjeví znovu. (je od tebe zhruba na délku paže)
Je zvláštní, že tě vůbec neozařuje a ty nemáš tendenci si přikrývat oči, ačkoliv vše okolo vás se rozjasní.

Světlo se stále klidně vlní, jakoby čekalo co uděláš. Může ti vzdáleně připomínat portál, ale rozhodně nenahání strach. Naopak se ti v těle rozlije příjemný, uklidňující pocit.

Vodopády, Pandmoor, Azarpan

Vždy jsem měl rád toulky Azarpanem a dnešní den byl pro ně přímo stvořený. Co jsem měl ale ještě raději byla má schopnost, která mi umožňovala se nenápadně dostat kamkoliv, kam jsem potřeboval. Tak, jako teď. Kdo by to byl řekl, že na první pohled něco tak obyčejného vám zajistí tolik zábavy. Mým cílem byly tentokrát vodopády na území Pandmooru, kde jsem se plánoval vykoupat. To bych sice mohl udělat i v jezeře nebo moři v Ringenu, ale domovina Riwianů mi připadala daleko vzrušující a tohle místo jsem měl skutečně rád. Kdo by to byl řekl, že budu tolik vybíravý. Ve své zvířecí podobě postávám u vody a smáčím si kopyta, což je opravdu příjemné v tak horkém odpoledni. Dorazil jsem teprve před chvílí a dle všeho tu byl i sám. Podoba koně byla ve všech ohledech výhodná. Rychlejší nohy, citlivé smysly a možnost pohybovat se úplně všude. Tak či tak jsem byl ale pořád člověk a své pravé tělo jsem měl ze všeho nejraději. Už už se chystám přeměnit zpátky, když v tom zafouká vítr. To neujde mému čichu. Něco tu nehrálo. Pozvednu hlavu a nasaju do nozder vzduch. Člověk. Ne tak ledajaký. Riwian. Zdá se, že mám opravdu šťastný den, protože je to nejenom nepřítelkyně, ale i dívka, která pochopitelně nemá tušení, že před ní právě stojí Nearan. Přešlápnu z jedné nohy na druhou, ale zůstávám na místě. Jen na ní upřu velké oči a prohlížím si jí stejně tak, jako ona mě. Malá, dlouhé hnědé vlasy. Líbí se mi. Stála by za hřích. Vlastně by to nebylo poprvé, co bych unesl nic netušící děvče na svém hřbetě pryč a mohl s ní dělat, co uznám za vhodné. Neuvěřitelné, co se člověku nestane. A to jsem se šel prosím pěkně jen vykoupat. Dívka na mě začne mluvit. Má příjemný, melodický hlas. Poslouchám a zároveň jí dovoluji, aby pomalu snížila vzdálenost mezi námi. Jen pojď maličká, pohlaď si koníčka. Vidím i cítím, jak váhá. Našpicuju uši směrem k ní a párkrát zašvihám ocasem ze strany na stranu.

Vodopády, Pandmoor, Azarpan

Anita

Zatímco se ke mně pomalu přibližuje, dál poklidně stojím a poslouchám, co říká. Dle všeho si myslí, že jsem kůň, který někomu utekl. Na jejím místě bych si myslel to samé. Divocí koně by už dávno vzali nohy na ramena. Tohle setkání pro ni muselo být výjimečné, soudě podle jejího výrazu. Zdvihnu hlavu a potřesu hřívou, takže to skoro vypadá, jako kdybych jí kýval k souhlasu. Jejím slovům rozumím až moc dobře, což ona neví. Tím líp pro mě. Sundá si rukavice a mně se naskytne pohled na tetování na jejím zápěstí. Jakmile se dotkne mojí hlavy, vypustím z nozder vzduch a zvědavě natočím uši k ní. To, co se stane následovně mě pobaví. Být v lidské podobě, směju se nahlas. Natočí se, aby se ujistila o mém pohlaví. Jsem hřebec se vším všady, děvenko. Odpověď jí dát pochopitelně nemohu, tak alespoň zafrkám a čumákem jí šťouchnu přímo do hrudníku. Tuhle schopnost miluju, vážně. Můžete se dotýkat žen a ony se dotýkají vás. Žádné řečičky kolem a vzpouzení se. Rozplývají se nad vámi, achají a ochají. Stačí jen prostě hrát svou roli čtyřnožce. A to jsem uměl na jedničku. Hrábnu kopytem do země a jemně zaržám. Byl jsem si vědom toho, že se jí líbil můj zevnějšek a její vlastní slova to dokazují. Ušlechtilí mladí koně netradičního zbarvení byli většinou ozdobou královských stájí, nebo alespoň bohatých lidí. No jasně. Já jsem sám, ty jsi sama, tak buďme sami spolu. Pomyslím si v duchu. Jen jestli by mi tahle sladká slůvka šeptala i ve chvíli, kdy bych se ukázal ve své pravé podobě. Jistěže ne. Ale na to se jí pak ptát nikdo nebude. Já tedy určitě ne.

Ice Floe fields, Azarpan

Zvuk vycházející z loutny přinutí medvědici zaváhat. Něco takového zaručeně ještě neslyšela. Přiloží uši k hlavě a trochu ucouvne, nepřestává ale podrážděně vrčet. Nejspíš si nebyla jistá, jak reagovat. Může být neznámá hlučná věc pro ni i její mládě nebezpečná? Stáhnout se, nebo útočit? Ty sám dobře víš, že nemáš mnoho času. Stojíš před šelmou, které její pudy velí bránit se, protože se cítí ohrožená. To ty ale také. Na nic nečekáš a dáš se na útěk. Běhat umíš naštěstí dobře a tentokrát máš jedinečnou příležitost ověřit si, jestli ti tvé vlastní nohy zachrání život. Co jiného ti totiž zbývá? Cestou můžeš odhazovat kusy oblečení, nebo jiné předměty, pokud nějaké máš. Medvědici by to mohlo alespoň na chvíli zdržet. Možná narazíš při troše štěstí i na něco jiného, co by ti mohlo pomoci odlákat její pozornost. Každá vteřina je drahá. Jediná pozitivní věc na celé téhle bídné situaci je to, že nejsi daleko od dalšího kraje. V ledových pláních nenajdeš nejspíš nikoho, kdo by ti pomohl, ale pokud by jsi se dokázal dostat do Staryedge, možná na někoho narazíš. Kdybys tolik štěstí neměl, přinejmenším by jsi se konečně zbavil otravného sněhu a chumelení, které ti tvůj pohyb vpřed nijak neusnadňují.

Sregirk fields, Ringen

Kohopak to nevidím?

Hissing forest, Ringen - Nathair D`Marcall

Vodopády, Pandmoor, Azarpan

Anita

Spokojeně zafuním, když na čumáku ucítím její rty. Přišel jsem se sem sice jen vykoupat, ale zdá se, že si z dneška odnesu víc, než jsem čekal. Tahle slečinka si mě už viditelně přivlastnila a její chování to i dokazuje. Už chybí snad jen to, aby mě pojmenovala. To jsem na ní vážně zvědavý. Přestože jí nemůžu odpovídat, vpadá to, že si vystačí se svým monologem. Ženy byly upovídané, což mě nijak neudivuje, ale tahle byla v něčem jiná. Jako kdyby neměla žádné kamarády, kterým by mohla říct o všech těch ženských serepetičkách a tak si tu vylívá srdíčko u zvířete. Trochu poposkočím, když mě pleskne přes zadek. Měla by si uvědomit, koho se to ve skutečnosti dotýká. Zatímco přemýšlí nahlas o tom, že nemá výstroj, zašvihám ocasem a hlasitě zaržám. Sedlo jsem už na sobě pochopitelně měl, ale nebyla to příjemná záležitost. Co jsem ale z hloubi duše nesnášel, bylo udidlo. Odporný kus kovu, který se mi zařezával do huby pokaždé, když na mém hřbetě seděl někdo, kdo měl zkušenosti leda tak s houpacím koněm z dětských let. Její další slova vnímám jen napůl, protože mě zaujme trs trávy kousek odemě. Skloním hlavu, když v tom začne mluvit o své sestře. Zbystřím. Ve skutečnosti mě ani trochu nezajímalo, koho hledá, ale myšlenka, že místo jednoho děvčete budu mít k dispozici rovnou dvě, provokuje mou představivost. Dvě stejné dívky a jen pro mne. Pobavil bych se i s touhle, o tom žádná, ale čím víc, tím líp. Nebyl jsem zrovna skromný. Nedočkavě hrábnu kopytem do země, chtěl jsem, aby se rozhodla. Obě místa o kterých mluví nejsou daleko a nebude problém se do nich dostat, zvlášť pokud mě požene tryskem. Zbyde mi spoustu času pobavit se jak s ní, tak i tou druhou. Měl jsem sice v plánu si s ní užít hned teď, ale odsunu plány na později.

Rozhovor (?)

Hissing forest, Ringen - Nathair D`Marcall

Vodopády, Pandmoor, Azarpan

Anita

Popojdu k vodě a skloním hlavu v úmyslu se napít. Dívka mezitím udělá to samé, ale ne kvůli žízni, nýbrž proto, aby posbírala kameny, které následně rozmístí na trávě. Brzy pochopím, že se snaží napodobit mapu Azarpanu. Vypadá to, že má problémy s Nearany, nebo alespoň její sestra, která se před nimi kamsi schovala a ona neví kam. Bylo by užitečné jí najít a pak podat hlášení některému z Nearanských lovců. Odměna by mě sice neminula, ale to je to poslední, co mě zajímá. Pakliže budou obě sestřičky spolupracovat, zařídím, aby se nikdo nedozvěděl, že jsem na ně narazil. Samotnému by mi to přišlo vhod. Pobavil bych se a zároveň si mohl dopřát trochu škodolibosti k vlastnímu národu. Jejich vzájemné potyčky táhnoucí se víc než sto let mě nikdy nezajímali. Byl jsem tu sám za sebe a tím se vždycky řídil. Nehledě na to, že čím méně lidí se dozví o tom, k čemu svou schopnost využívám, tím lépe. I mezi Nearany se našli tací, kteří by šli přes mrtvoly jen proto, aby získali co nejvíc schopností. Nedalo se věřit nikomu. Koníku? Jsem Samael. Podrážděně zafrkám, to už ale dívka odběhne a začne hledat kusy dřeva. Nechám jí dělat svou práci a mezitím se procházím kolem. Nechodím nijak daleko, vždy jen popojdu, skloním hlavu k trávě, nebo hrábnu kopytem do země. Tak se ukaž s tím svým vynálezem. Pomyslím si hořce, když mi přes záda přehodí deku a do huby nacpe kus dřeva, který měl představovat udidlo. Kdyby ses s touhle blbostí neobtěžovala, udělala bys líp. Nevrle pohodím hlavou a čekám, až nasedne. Vpřed se vydám automaticky, ani nečekám na pobídku. Byl jsem plný energie, kterou bych mohl rozdávat. Koukej se držet holka, teď to bude jízda.

Zakletý les, Ringen

V momentě kdy se světla dotkneš, se s tebou svět doslova zatočí. Ani nestíháš sledovat krajinu kolem, jak rychle mizí za tebou. Světlo tě začne vtahovat do sebe, nemůžeš se nikterak bránit, možná jen vykřiknout.
Potom už se kolem tebe na malý moment rozprostře jen tma a ty můžeš mít pocit, že jsi oslepl.
Pak jakoby do tebe někdo strčil a ty dopadneš na zem. Ale jsi jinde. Jsi úplně jinde. Víš, že jsi tu nikdy nebyl, nicméně nevíš, kde ses vlastně ocitl. Jediné, co můžeš vypozorovat je, že jsi sice v lese, ale ne v lese v Norley Bup.

Je tu tma. Což je divné, protože před chvílí ještě přeci svítilo. Ale tady.. Jakoby sem slunce nikdy neproniklo. Vysoké, mohutné stromy se mírně kolíbají a ty můžeš slyšet zlověstný šum. Kromě občasného zahoukání místní sovy tu bylo ticho.
Na okamžik se tebou rozleje pocit, jakoby tě někdo sledoval. Ale kdo? Stromy? Nesmysl.
Pak si ale všimneš malinkých, vznášejících se teček. Svítily, vypadaly jako světlušky, ale nebyl to žádný hmyz, ani se samovolně nepohybovaly. Jen se lehce vznášely vzduchem. Ve výšce jen kousek výš než jsi ty.
Pokud se jich pokusíš dotknout, zjistíš, že jsou hladké. Měkké, daly by se zmáčknout a lehce hřejí. Můžeš do nich pinknout, ano, ale po chvilce se zase vrátí na své místo. Takhle zjistíš, že teček je před tebou víc a klikatí se za sebou. Jakoby snad určovaly cestu? Kdo ví.

Začarovaný háj, Azarpan

Může být něco kolem čtvrté hodiny odpolední. Slunce příjemně hřeje a dokonale modrou oblohu kazí jen sem tam občasné plující mráčky.
Sedíš na koni, i přes to, že jízdu na tomhle živém tvoru moc nemusíš. Trochu za to může Nyria. Vlastně.. může za to kompletně. To kvůli ní teď tak napůl svěřuješ svůj život obrovskému lichokopytníkovi, který se může každou chvíli splašit a ty spadnout. Sice ti nabízela, že ti půjčí svého koně, ale ty jsi nesouhlasil. Nenecháš se přeci zabít tou její poblázněnou kobylou! S tímhle koněm a sedlem se cítíš mnohem jistější.
Přímo před tebou se již rozprostírá Začarovaný háj, kam tě Nyri poslala. Původně tam chtěla jet sama, ale situace v táboře si vyžádala, že tam musela zůstat. (Je na tobě, jaká situace to byla)

Již ti vyprávěla o žábě, které se říká Riva Rana (viz HP), která je tak vzácná, že se vyskytuje pouze na jednom místě. Chtěl jsi jí udělat radost, proto jsi se nabídl, že pro žábu dojedeš sám. Také jsi chtěl jít pěšky, ale nakonec jsi uznal, že na koni to bude přece jen rychlejší a aspoň nepříjdeš úplně za tmy.

Jakmile do Háje vjedeš, koně zpomalíš do kroku, abys měl větší šanci třeba žabku spatřit. Začarovaný Háj je krásný, příjemně to tu voní a v korunách stromů cvrlikají ptáci. Je to tu však trochu jiné, než ve vašem lese. (svou polohu v příspěvku nezmiňuj, prozatím je to ještě tajné) Místy to tu vypadá spíš jako džungle a příroda tu září všelijakými barvami.
Rozhlížíš se na všechny strany, v jedné ruce otěže, v druhé kopí a hledáš jakékoli známky existence červené žabky. Tvůj kůň poslušně a klidně našlapuje krajinou. Sem tam, když se pořádně nesoustředíš a povolíš otěže, využije situace a skloní hlavu k trávě, nebo k čemukoliv co je pro něho pozřetelné a ty tak v sedle trochu zakolísáš.
Chvíli jedeš Hájem, bez nějakého byť patrného náznaku Rivy, když dorazíš k překrásnému jezírku. Voda průzračně modrá, okolí provoněné barevnými květy, které jak se zdá, tu mají bioluminescenční schopnost a svítí. Napadne tě, že Riva Rana by mohla být třeba tady. Je to žába a některé mají přece rády vodu a vlhké prostředí. A navíc – tady by mohla dokonale splynout s prostředím.

Azarpan, Staryedge

Už několik dní putuješ na hřbetě svého koně po Azarpanu a snažíš se najít svého bratra. Netušíš, kde by mohl být, přeci jen, už je to pět let, co jsi ho viděla naposledy, ale jak se říká, naděje umírá poslední. Občas přemýšlíš nad tím, jestli vypadá pořád stejně jako tenkrát a zdali by tě po tak dlouhé době poznal. Pravda ovšem byla taková, že ti nezáleží na tom, jak moc se změnil. Mohl mít dlouhé vlasy nebo vousy. Proč by ne. Důležité pro tebe je, aby byl v pořádku.
Dnešek jsi se rozhodla strávit ve Staryedge, kde jsi se také utábořila. Díky tvým znalostem přírody ti nedělá problém si obstarat jídlo. Zdá se, že máš štěstí. Podaří se ti narazit na mládě darkiho (viz HP), které zády k tobě pije z potůčku. Využiješ situace a zvíře sestřelíš lukem. Je na místě mrtvé. Je ti ho trochu líto, ale potřeba jíst je silnější, zvlášť když se touláš úplně sama a musíš spoléhat pouze na sebe. Při cestě zpátky nasbíráš několik lesních plodů. V rostlinách se vyznáš víc než kdokoliv jiný a dobře víš, které sníst můžeš a které ne.
V následujících chvílích založíš oheň a připravíš maso k opékání. Nic moc zvláštního. Nikde není ani živáčka, společnost ti dělá pouze tvůj kůň, který se pase opodál. A pak spatříš v dálce cosi zvláštního. Silueta postavy, která se přibližuje. Dlouhovlasý muž s loutnou, několika čerstvými škrábanci na obličeji a mokrým oblečením. Skoro jako kdyby někde zakopl a vyválel se ve sněhu. Nikdy jsi nikoho takového neviděla a tak pochopitelně váháš nad tím, jak se zachovat. Je to nepřítel? Nebo jen někdo, kdo bloudí krajinou a potřebuje pomoc?

(Psát veřejně)

Kterak se ochránce sběratelem stal

Norley bup, nedaleko jezera, Ringen

Přesvědčování

Hissing forest, Ringen - Nathair D`Marcall

The Way of Light

~Zakletý les, Rigen

Jakmile se má ruka setká se světlem, svět kolem mě se zatočí a záře mě do sebe začne vtahovat. Nemám čas na to se bránit, ani zavrávorat, jak jsem dezorientovaný. Jediné, na co se zmůžu je jen vyplašený výkřik a pak už příjde jen tma...

Mám pocit, jako by do mě někdo strčil a propadnu se do té prázdnoty, než dopadnu na... zem? Překvapeně zírám na lesní půdu, ale je v něčem jiná... zvednu hlavu a rozhlédnu se, aby se mé obavy potvrdily. Ano, byl jsem v lese, ale nejsem v Fayshade. Tento les nebyl zelený, pestrý a plný života, jako ten, ve kterém jsem pobíhal ve svém mládí. Tento les byl úplně jiný. Temný a děsivý. Toto místo budilo dojem, jako by sem nikdy nezavítalo denní světlo. Celý les působil velice depresivně. Jsem znám tím, že si snažím udržovat dobrou náladu, ale toto místo ze mě jako by radost a energii vysávalo.
Vstal jsem a oprášil se. Jakmile jsem ale sklopil hlavu ke svému oblečení, zase jsem jí zvedl a zbystřil, jako ostražitá Darky. Zdálo se mi, jako by mě něco pozorovalo. Ale co?
Sebral jsem ze země luk a knihu upravil za opasek. Vytáhl jsem si z toulce šíp s modrými letkymi a vsadil do do tětivy luku. Zbraň jsem sice držel sklopenou, ale stále jsem bedlivě pozoroval okolí a byl jsem připraven střílet na vše zubaté, hladové a nebezpečné, co by na mě vyskočilo.

Pak si ale všimnu kupy světélek, které na první pohled vypadaly, jako světlušky, ale nehýbaly se. Zkusil jsem se letmo jednoho z nich dotknout. Byla mekká a hřejivá. Jednou ale na toto své osahávání zářivých světel dojedu. Tentokrát ale ne...
Sklopím ruku zpět k tětivě a vydám se za cestou, kterou hejna světélek ukazují. Stále ale sledují okolí tohoto pochmurného místa.

Sregirk fields, Ringen

Sedíš na hřbetě krásného vraníka a užíváš si jeho houpavého chodu. Na chvíli se zaposloucháš do rytmického dunění kopyt a v těle se ti rozlije příjemný pocit. Je to nádhera, po tak dlouhé době sedět zase na tak majestátním zvířeti jako je kůň. A navíc – tenhle je tvůj! Tvůj vlastní kůň!
Jakmile se v sedle začneš cítit zase o něco jistěji, pobídneš hřebce k rychlejšímu tempu, až se za pár minut řítíte tryskem. Krajina kolem tebe mizí tak rychle, že ji ani nestíháš sledovat a vítr ti vhání slzy do očí. Jediné, čeho si všimneš je rodinka Darkiů, která vás ostražitě pozoruje až do chvíle, kdy jste od nich v bezpečné vzdálenosti.
Vraník si párkrát radostně vyhodí zadníma nohama do vzduchu, ale naštěstí dokážeš udržet balanc. Párkrát ti hlavou projedou různá jména, kterými by jsi mohla svého oře pojmenovat, ale stejně tak rychle jako jsi na ně přišla je zase zavrhneš.
Kilometr za kilometrem a v dálce před vámi se začne rýsovat obrys Začarovaného háje. Myšlenky ti utečou zpět k tvé sestře Haně a znovu se poddáš víře, že ji určitě jednou najdeš. Na to, že by mohla být zraněná, nebo snad dokonce mrtvá nechceš ani pomyslet.
Z přemýšlení a tvé nepozornosti tě vytrhne vraníkovo prudké uskočení do strany, které ty bohužel nemáš šanci ustát a spadneš na zem. Spadla jsi sice do trávy, ale jen malý kousek od protékajícího potůčku a velkého šutru. Jaké neuvěřitelné štěstí.

Když tě Anita pobídne do klusu poslušně tempo zrychlíš, ačkoliv by ses už nejraději hnal tryskem. To, že Anita není příliš zkušený jezdec poznáš už jen z toho, jak ti při klusu nepříjemně tvrdě a nerytmicky dopadá na záda. Na chvíli zadoufáš, že snad v jiných aktivitách vyniká lépe, než v jízdě na koni.
Když se konečně odhodlá k rychlejší jízdě, radostně si poposkočíš. Neváháš ani minutu a brzy ji předvádíš své rychlé nohy, které vás dostávají blíž a blíž vašemu cíli.

Jen kousek od Začarovaného háje a téměř před tebou, z nory vyskočí ušatý zajíc a vyděšen vaší přitomností začne rychle kličkovat pryč. Tebe však náhlý výskyt tvorečka poleká a automaticky uskočíš do strany. S tím tvá jezdkyně ale nepočítala a ty už jen cítíš jak závaží z tvých zad mizí a s hlasitým žuchnutím dopadá na zem.

Azarpan, na cestě do Začarovaného háje

Anita

S Anitou na hřbetě klušu krajinou a vychutnávám si radost z pohybu. Ke štěstí mi chybí snad jen to, aby byla zdatnější jezdkyně, protože její tvrdé dopady na má záda se mi ani trochu nelíbí. Koukej se naučit vysedávat. Za tohle bych si zasloužil pořádnou masáž. Až budu mít možnost, řeknu jí o tom. Jakmile mě pobídne k větší rychlosti, neváhám ani na chvíli. Zaberu zadníma nohama a vyřítím se vpřed. Jízdu si užívám nejen já, ale nejspíš i ona. Pak si zajezdíme znovu. Netrvá dlouho a blížíme se k Začarovanému háji. Tak moc se vžiju do rychlého běhu, že zapomenu sledovat okolí. To jsem neměl dělat. Přímo přede mnou vyskočí zajíc a vyděšeně mi kličkuje mezi nohama. Jindy bych reagoval s klidem, jen máloco mě vyděsilo, ale tentokrát jsem nedával pozor. Moje chyba. Ta malá ušatá bestie vyvázne bez úhony, zato Anita už takové štěstí nemá. Můj rychlý úskok do strany nemá šanci ustát. Spadne na zem, jen kousek od ostrého kamene. Nezdá se, že je zraněná, ale příjemný pád to asi také nebyl. Ty jsi koukám jeden malér za druhým! Skloním k ní hlavu a jemně do ní šťouchnu. To by mi tak scházelo, abych si svou novou hračku zničil ještě před použitím. Tiše zafrkám, snažím se jí přimět, aby vstala a znovu nasedla. Kdo nepadá jako by nejezdil a já nechci riskovat, že se po jednom pádu bude už nadosmrti bát koní.

Norley Bup, Ringen

Světlo se naléhavě dožaduje tvé pozornosti. Střídavě probleskává, abys snad neměl vůbec šanci ho přehlédnout. Jakmile se za světlem vydáš, všimneš si, že čím víc se ke světlu blížíš, tím je světlo slabší.
Jakmile dojdeš k místu, odkud jsi měl pocit, že jsi světlo viděl – zmizí úplně. Nerozumíš tomu a nechápavě se rozhlížíš. Děla si z tebe snad někdo legraci?!
Byl to nějaký odraz? Odraz slunce v hladině vody?
Když už uvažuješ, že se na to vykašleš a budeš se zase věnovat svým bylinkám – uvidíš světlo znovu. Ale zase o něco dál.
Světlo znovu zářilo tak, jakoby nikdy nezmizelo. Pokud se za světlem rozejdeš – světlo s každým tvým krokem začne zase slábnout.

Když se však objevíš jen kousek od jezera, uslyšíš hlasité syčení a cvakání zobákem.
Přímo před tebe vyběhne přerostlá husa (viz HP), natáhne krk a začne na tebe syčet, přičemž má rozevřená svá miniaturní křidýlka. Stojí ti přímo v cestě, ale nevypadá, že by byla ochotná tě nechat projít.
Nejspíš má někde blízko hnízdo a nebo se proti tobě všichni zvířata v Ringenu spikli. Ale pravděpodobnější bude spíš to první.

Pokud uděláš krok vpřed, husa se po tobě ožene. Pokud uděláš krok zpět, husa zůstává stát. Pokud se ji však pokusíš obejít, husa tě následuje a znovu na tebe zaútočí.
Koutkem oka můžeš zahlédnout naléhavou záři, která tě stále nabádá k sobě. Ale teď se musíš vypořádat s tímto.
Buď se jí pokusíš rychle oběhnout a riskovat tak bolestivé klovnutí, nebo tasíš zbraň a zaútočíš také. Rozhodni se rychle, světlo na tebe stále čeká.

Sregirk fields, Ringen

Hakka na tebe pořád syčí a divně svým tělem kolíbá. Když se však otočíš a rychle utíkáš pryč – máš štěstí. Had se za tebou neplazí. Přestal syčet a lehl si zpátky na zem, kde se znovu vystavil přímému slunci.
Když běžíš směrem ke světlu, opakuje se stejná věc. Čím blíže světlu jsi, tím slabší je jeho záře.
Jakmile dorazíš k místu, odkud sis myslela, že světlo pochazí – znovu zmizí. Teď už jsi ale naštvaná. Běžela jsi takový kus, riskovala život s prudce jedovatým hadem a kvůli ničemu?!
Bezradně se rozhlížíš do všech stran, jestli přece jen někde není byť jen malý, náznak světélka.
Ale nic. Už už se chceš nasupeně otočit a vracet se zpátky když se najednou před tebou zavlní vzduch a ve velikosti dospělého muže se ti světlo zjeví znovu. (je od tebe zhruba na délku paže)
Je zvláštní, že tě vůbec neozařuje a ty nemáš tendenci si přikrývat oči, ačkoliv vše okolo tebe se rozjasní.

Světlo se stále klidně vlní a ať si protíráš oči nebo se štípeš do ruky jestli nesníš, pořád tam je. Může ti vzdáleně připomínat portál, ale rozhodně nenahání strach. Naopak se ti v těle rozlije příjemný, uklidňující pocit.

Azarpan, Staryedge

Když už se zdálo, že situace nemá žádné východisko a medvědice tě určitě sežere, spadl jsi ze svahu a skutálel se dolů. Kromě několika škrábanců na obličeji, naražených žeber a promočeného oblečení, ze kterého by se dalo ždímat, jsi v pořádku.
Relativně. Přišel jsi o svůj kožený vak a jsi stále otřesený… Ale kdo by nebyl? Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Loutnu i flétnu pořád máš a to je hlavní. Medvěd byl už pryč, tudíž ti žádné nebezpečí nehrozí. Konečně se můžeš vydat do dalšího kraje, kde by mělo být bezpečno. Nejspíš. Nevíš to s jistotou. Jistá je snad jen smrt, které jsi dneska o vlásek unikl ale co může být horšího než rozzuřená šelma bránicí mládě? Po dnešním zážitku tě už vážně nic nepřekvapí.
Chumelení postupně ustává a společně s ním mizí i sníh. Tvé oblečení je bohužel stále promočené. Při pádu si se ve sněhu vyválel přímo ukázkově a sníh se ti dostal nejenom do pusy, ale i za krk. Teď by jsi dal všechno za to, abys seděl v křesle před krbem, hrál na loutnu a vymýšlel básně. Zavřeš oči a zasníš se.
Když je znovu otevřeš, všimneš si v dálce plápolajícího ohně. Překvapeně zamrkáš. Zdá se ti to, nebo se tvé přání vyplnilo? Nemáš ponětí, kdo oheň založil, ale potřebuješ se ohřát. Alespoň na chvíli. Je to riskantní, ale zápal plic ještě riskantnější.
Pomalu se přibližuješ k ohni, u kterého sedí dívka. Tvého příchodu si už stačila všimnout. Zmateně si tě prohlíží, nemá ponětí, kdo jsi. To vlastně nevíš ani ty o ní, ale teď je ta správná chvíle to zjistit. Kousek od ohniště se pase velký černý kůň, který dívce nejspíš patří a do nosu tě trefí vůně pečeného masa.

(Příspěvek opět veřejně, dívka kterou vidíš je Villandra, více info o ní v HP)

Malé tečky nepřestávají svítit a ty se tak vydáš přesně podle nich. Jdeš skrze les v kterém si nikdy nebyl a ke všemu tu je ještě hrobové ticho. A co víc – sleduješ kupu teček, která taky třeba nemusí vůbec nic znamenat. Ale když už tě sem světlo přeneslo, tak to musí mít nějaký důvod ne? Nebo pro to existuje nějaké jiné, racionální vysvětlení? A nebo jsi jen pošetilý blázen, který ve všem vidí něco víc a ve skrytu duše hledá nějaké dobrodružství.
Jdeš dál, stále následujíc nehybné tečky. Občas máš pocit, jako kdyby se někdo za stromem schovával nebo ti stíny připomínají různé výjevy. Našlapuješ opatrně, nechceš se přece někam propadnout a zůstat tu trčet, bůh ví, jestli by tě vůbec někdo slyšel.
Čím deš dál, tím děsivěji les vypadá. Žaludek se ti stáhne a začneš mít velmi špatný až podezíravý pocit, že tě něco sleduje. Otočíš se, míříš lukem do všech stran, ale nic nevidíš.
V tom ale uslyšíš zlostné a hlasité zaskřehotání a tobě těsně nad hlavou prolétne cosi tmavého a okřídleného. Nestihneš si všimnout co to bylo, jen cítíš, jak tě drápy lehce škráblo na temeni hlavy.
Sova? Netopýr? Nějaký noční havran? Ať to bylo cokoliv, ucítíš nutkání zrychlit krok a rychle najít to, co tě sem vlákalo.

Tečky tě zavedou kamsi k rozlehlému jezeru, které lemují malé ostrůvky se stromy. Voda je tmavá, skoro až černá a ty vidíš jen díky slunci, které občas prosakuje skrze tmavé mraky. Už ti je jasné, proč je to tu vše tak tmavé. Je pouze záhadou, proč jsou tu mraky takhle tmavé a nepouštějí sem sluneční svit. Nevypadá to tu o nic bezpečněji než uvnitř lesa. Je tu ještě větší ticho a voda je až podežrele klidná.
Ty si však všimneš jakéhosi zablesknutí jen kousek od jednoho z ostrůvků. Je daleko a zdá se, že jediná cesta k němu je skrze vodu. Netušíš, jak moc je voda hluboká a co se uvnitř skrývá, ale pokud chceš zjistit proč tu jsi a co tě sem zavedlo, nezbývá ti nic než plavat.
Pokud se vrátíš – v lese tě může leccos zabít a čekat tu na rozednění je také nesmysl. Nedočkáš se.

Pondmoor – Začarovaný háj, Azarpan

Anitě se při pádu naštěstí nic vážného nestalo, kromě naražených zad a pozadí, proto jste pokračovali v cestě až k vašemu cíli. Samael už teď běžel opatrně a pozorněji sledoval okolí. Žádný další pád tedy nehrozil.
Když vjedete do Začarovaného háje, kůň trochu zpomalí. Byly tu i nízké, ostré větve o které by se mohl poranit. Začarovaný háj je krásný, září to tu všemi barvami, v korunách stromů cvrlikají ptáci a navíc to tu zvláštně voní. Místy to tu však trochu vypadá jako džungle. Chvíli jedete hájem, všude ticho, žádný náznak, že by tu byl i někdo jiný. Samael už však ale může slyšet koňské odfrkávání. Avšak po Haně ani stopy.
Brzy na to dojedete k překrásnému jezírku. Voda průzračně modrá, okolí provoněné barevnými květy, které jak se zdá, tu mají bioluminescenční schopnost a svítí. Ale nejste tu sami. Jen pár kroků od vás stojí u stromu uvázaný kůň. Osedlaný, naužděný a trochu znuděně otrhává lístky ze stromu.
Je jasné, že tu musí být i jezdec. A taky že ano. Na druhé straně stojí muž statné postavy (viz HP) a dívá se přímo na vás.

Začarovaný háj, Azarpan

S měšcem v ruce a přikrčený bedlivě prohledáváš okolí jezírka. Koukáš na listy květů, na zem, na kmeny stromů a dokonce párkrát rukou hmátneš i do vody. Ale po malé, červené žabce ani památky.
Znovu se rozhlédneš kolem a nasaješ vůni rostlin. Tady by se Nyri nepochybně líbilo a tebe trochu zamrzí, že jste nemohli jet spolu. Nicméně jsi tu z nějakého důvodu a ty jsi slíbil, že žabku dovezeš. Dáš se tedy do pátrání znovu, když konečně – uslyšíš žabí skřehot. Ohlédneš se po Sekelovi, zda-li je na svém místě a nikam neutíká. K tvému potěšení kůň stojí poslušně na místě a znuděne otrhává listy ze stromu.
Rozejdeš se za skřehotem. Díváš se kam šlapeš, abys na ni ještě nešlápl a nezůstal tu paralyzovaný nakonec ty.
Nakonec tu malou potvůrku přeci jen najdeš. Schovanou, malou, červenou žabku pod listem. Na první pohled vypadá neškodně. Je však velmi rychlá, proto příliš dlouho neokouněj.
Ať už si s žabkou poradíš jakkoli, uslyšíš koňské odfrkávání a dusot kopyt. Automaticky se otočíš znovu na Sekela, ale ten stál na svém místě. Další kůň?! Jaká smůla. Jakoby jeden nestačil.
A pak ho uvidíš. Vysoký vraník a nejede sám. Na hřbetě má jezdkyni, která si tě už také stihla všimnout.

Nečekaná společnost

Azarpan, Začarovaný háj
Samael, Anita

~Zakletý les, Rigen

Ticho lesa mě znervózňovalo. Jako by zde ani nic nežilo... Alespoň nic dobrého. Asi nejsem nic jiného, než naivní hlupák, co se honí za světlem přes půl světa.
Občas mám pocit, jako by stíny nabývaly tvar a putovaly mezi stromy. Navíc, čím dál jdu, tím je les tmnější a děsivější. Ne že bych byl nějaký strašpitel, ale tohle je prostě moc. Stromy jsou podivně zkroucené a větvě připomínají pahýly s drápy. Měl jsme pocit, že se přibližují, kdykoliv se k nim otočím zády, jen aby mě mohli drapnout a... Prober se!
Otočím se a zamířím lukem na strom, za kterým se mi zdá, jako by se něco hnulo... Tohle místo mě začíná připravovat o rozum. Zase sklopím luk a rozejdu se za tečkami, ale vzuch protne zaskřehotání a mě zamrazí v zádech. Něco tmavého, co splývá s temnými mračny, nademnou přeletělo a poškrábalo na temeni hlavy. Namířil jsem luk do vzuchu, ale... Bylo to pryč.
Musím... Musím pryč! Zešílím tady z toho! Zavrtím hlavou a přidám do kroku, nakonec skoro běžím.

Světla mě dovedou k jezeru. Z ebenově černé vody mě mrazilo. Malé ostrůvky v jezeře nesly hloučky stromů a občasně z mraků vylézalo slunce. Ne, to nemohly být normální mraky... ty by slunce porazilo. Jako by se nad tímto místem vznášela nějaká zlá moc, která nedovolovala slunci a světlu vyléčit toto místo od zkaženého vlivu temnoty. Necítím se tady o nic lépe, než v černém srdci lesa.
Pak ale spatřím zablesknutí... další. Celkem blízko, nedaleko jednoho ostrůvku.
Ohlédnu se zpět do prokletého lesa a otřesu se. Mám snad na výběr?
Není jiné cesty, než vlést do té černé vody. Nevím, jak moc je hluboká a co v ní je. Že já vůl vůbec za těmi záblesky šel.
Přehodím si luk přes záda a pomalu začnu kráčet do vody...
Blbej nápad! Blbej nápad! Blbej nápad!

Daleká cesta

Hissing forest, Ringen - Nathair D`Marcall

Prohlížen a hodnocen proti své vůli

Konečně sám se Sekelem

Směr světlo

Sregirk fields, Ringen

Zakletý les, Ringen

Když do vody vstoupíš, příjemně tě překvapí, že není úplně ledová. Není to ale ani žádné kafe.
Po mělčině však jen uděláš pár kroků, kdy se ti bahno ztratí pod nohama a pod tebou začne být pořádná hloubka.
Mísí se v tobě divné pocity a v hlavě ti běží jedna hrůza za druhou, která by tě tu mohla potkat.
Mezitím co děláš opatrná tempa, voda je stále podezřele klidná. Jediné co můžeš slyšet je vlastní dech a to jak s každým tempem odhrnuješ vodu.
Všimneš si u ostrůvku dalšího zablýsknutí, který se pak ve tmě znovu ztratí. Ty jsi ale pořád příliš daleko.

Najednou si všimneš jemné vlnky na hladině. Trochu nechápavě se rozhlédneš. Odkud přišla?
A pak další, vlnění vody které jde přímo k tobě, ale těsně před tebou zmizí.
Ať už se ti hlavou honí cokoliv, uděláš znovu raději pár temp kupředu, když uslyšíš jakési zabublání.
Otočíš se za sebe a všimneš si pár bublinek, které dorazily nad hladinu.
Možná se dole uvolnilo bahno.
Rozhodneš se tedy plavat dál, ale neuplaveš ani pár temp, když ucítíš, že se ti něco otřelo o nohu.
Poměrně zpanikaříš. Jsi uprostřed hlubokého jezera. Nevíš ani jak moc hlubokého ani co je uvnitř, ale právě teď se tě něco dotklo!
Začneš máchat kolem sebe rukama a nohama, abys vodu co nejvíce rozvířil.
Jakmile přestaneš a vodní hladina se uklidní, je zase klid. Ani bublinka nebo vlnka.
Skoro se uklidníš, kdy tvůj zrychlený, srdeční tep se začne vracet do normálu a chystáš se na další tempo vpřed, když tě něco chytne za nohu a stáhne pod hladinu. Jediné co možná stihneš je zoufalý výkřik, který ozvěna nese do všech stran. Vidíš jen, jak se nad tebou uzavírá vodní hladina.

Hissing forest, Ringen

Pokračujete v cestě lesem, co nejdál pryč od bažin. Konverzace není nijak bohatá a oba si o tom druhém myslíte své. Nejraději byste se viděli někde jinde a hlavně s kýmkoliv jiným. Zároveň tiše doufáte, že na sebe už nikdy víc nenarazíte.
Stačí se jen vymotat z tohohle hrozného místa a jít si vlastní cestou. To se zdá být snadné, ale realita je trochu jiná. Nejste tu totiž sami. Bažiny, které vypadají na první pohled opuštěně, jsou ve skutečnosti domovem mnohých stvoření, kterým by se měl každý raději obloukem vyhnout. Tedy pokud je vám život milý.
Sem tam některý z vás promluví, nebo si něco potichu zamumlá, ale pak si uvědomíte, že to stejně nemá smysl. Z vás dvou by přátelé nikdy nebyli, už jen ta představa je směšná. I přes to všechno ani jeden z vás nepolevuje na ostražitosti. Nemůžete vědět, co se tomu druhému honí v hlavě. Co kdyby náhodou zaútočil?
Nebezpečí ve skutečnosti číhá jinde. A to přímo za vámi. Hrozivé chrčení vycházející z děsivě vypadajícího tvora vás probere. Asi tři metry vysoká se skvělým maskováním, díky kterému jste si jí předtím nevšimli. Zuřivě vrčí a cení své ostré zuby. Má hlad. To je špatné. Co je ale ještě horší? Živí se masem.
Nepohrdne ani tím lidským, které je pro ni opravdovou lahůdkou. Než se stačíte vzpamatovat, příšera odhodí Natha rovnou do močálu. Jeho hbitost se tentokrát nemůže měřit s rychlostí vyhladovělé obludy, která ve vás vidí chutnou svačinku.


Nathair

Skončíš hlavou v odporné břečce, která páchne jako hnijící tělo. Je tomu skutečně tak. Jen asi metr od tebe plavou nejspíše lidské ostatky, některé kosti jsou stále pokryté masem, které je už ale ve vysokém stupni rozkladu díky roztočům.
Máš pocit, že se jedná o špatný vtip. Tohle se přeci nemůže stát tobě! Ne někomu tak krásnému a talentovanému. Jsi skoro jako šlechtic. Tady by jsi neměl být. Tvoje místo je vedle sestry, která jediná ti rozumí. Ale jestli teď nic neuděláš, už jí nikdy neuvidíš. To monstrum tě nejspíš sežere a skončíš jako tady tohle.
Musíš rychle vstát a něco podniknout. Není moc času a na podivného mužíčka, který přišel s tebou, nemůžeš spoléhat. Co když tě tu chce nechat a sám uteče?

Bengé

Zatímco příšera odhazuje Natha pryč, jen tak tak stihneš uskočit. Zvažuješ své možnosti, byť jich v tuhle chvíli moc není. Utéct? Použít dýku? Nebo snad schopnost?
Poslední možnost by mohla být účinná, ale používat jí před tím podivínem není zrovna moudré. Ač jeho zápěstí zakrývaly dlouhé rukávy, nakonec jsi si přeci jen všiml Riwianského znaku. Tenhle člověk nebyl důvěryhodný a nikdo tě k opaku nejspíš nepřesvědčí. Teď je sice hlavou v močálu, ale co když tě bude chtít okrást, až se trochu vzpamatuje? Pokud ho dřív nesežere tahle potvora.
Stejně tak by ale mohla sežrat tebe. Zle na tebe vrčí, z huby jí odkapávají sliny. Každou chvíli se připraví k útoku. Nebude to hezké. Je na tobě, jestli použiješ zbraň, schopnost, či pomůžeš Nathairovi. Jedno je však jisté. Moc času nezbývá.

Tempest Hills, Ringen

Může být tak kolem páté hodiny odpoledne, možná i více. Slunce sice svítí a příjemně hřeje, ale jeho záře už není tak silná jako v pravé poledne. Ovívá tě mírný vánek a modré nebe je jemně pásované bílými mraky.
Stojíš na vrcholu kopce, kde se posadíš a sleduješ krajinu kolem tebe. Rozhodla jsi se trochu provětrat. Trochu si vyjít a odprostit od zažitého stereotypu. A hlavně – na chvíli utéct od tvého manžela. Stále jsi nechápala, jak tě mohli provdat za takhle studený čumák. Každý den s ním byl pro tebe utrpením a jen si se těšila, až ulehne a dá pokoj.
Teď si měla chvíli jen pro sebe. Pro tebe a tvé myšlenky, které jsi si mohla v klidu urovnat v hlavě. Nikým nerušená. Nikým neobtěžovaná.

V Tempest Hills je krásně. Je tu ticho, nikdo tu není. Jediné co můžeš slyšet je křik racka, který sem tam prolétne v cestě na pobřeží, které jsi měla po své pravici. Pokud jsi se podívala na levo, v dáli (určitě bys nějaký kus šel, je to mapa, ta vzdálenost zkresluje) začíná známá poušť Saame. Nehostinné místo. Slyšela jsi už o tolika lidech, kteří se z ní nikdy nevrátili. Ať už je zabily duny, vedro, hlad, žízeň nebo nějaké pouštní monstrum.
Poušť Saame byla pro opravdové odvážlivce a blázny, co si zahrávají se svým životem. Ale co ty víš. Třeba se tam někdy také objevíš a vrátíš se. Jako vítěz.
Nejaká poušť nemůže být horší, než Hedron. Nechtělo se ti ani věřit, že by jsi měla s někým takovým strávit zbytek života a nejednou tě napadlo, že by ses ho mohla prostě nenápadně zbavit.
Ohlídneš se za sebe. Za kopcem začínal kraj Goldcrest, který hraničil s Azarpanem. Už teď jsi byla Azarpanu a Riwienům nebezpečně blízko.

..I když jsi ponořená do vlastních myšlenek, nemůžeš si nevšimnout zářícího světla v dálce. Může ti to vzdáleně připomínat hvězdu, která třeba spadla na zem, nebo můžeš mít pocit, že se ti to jen zdá.
Nicméně světlo se urputně dožaduje tvojí pozornosti. (světlo je po tvé pravici tj. směrem k pobřeží)
Pokud se k němu rozejdeš, s každým tvým krokem na záři ztrácí a jakmile dojdeš až k němu - zmizí úplně.

Azarpan, Začarovaný háj

Anita, Tamiel

Norley bup, Ringen

Lasca na tebe stále výhružně syčí a cvaká zobákem. Když se pohneš – ostražitě tvým směrem natočí hlavu a začne kejhat. Rozhodně nevypadá, že by se chystala tě nechat projít.
Když ji začneš obcházet, přikrčí se a znovu zlostně zasyčí. Nejspíše poslední varování.
A taky že ano.
Když vidí, že si nenecháš říct a že jsi skutečným nebezpečím pro její hnízdo. Zaútočí na tebe.
Tvé hole nedbá, klovne tě. (69%) Klovanec mířil přímo. Jen kousek od tvé nejcennější partie, k tříslu. (Máš hod na obranu, aby tě neklovla vůbec, musíš můj hod přehodit)
Znovu zasyčí a je připravená své hnízdo chránit.
Koutkem oka můžeš zahlédnout světlo, které stále neúnavně září. Střídavě problikává, abys na něj nemohl zapomenout.
Pokud se pokusíš znovu projít, znovu na tebe zobákem zaútočí.(93%) Bude to mnohem bolestivější a mnohem krvácivější.

Pandmoor, Azarpan

I se svým úlovkem se spokojeně vracíš ze Začarovaného háje. Najít žábu nakonec nebylo tak obtížné, jak se zprvu zdálo. Konečně jsi se mohl vrátit zpátky. V táboře byla poslední dobou napjatá atmosféra a kdyby záleželo na tobě, zůstal bys tu ještě chvíli. Krásná příroda, klid, žádný řev. Něco by ti ale stejnak chybělo. Nyria. Přesně to byl důvod, proč jsi chtěl být zpátky co nejrychleji.
Bude mít určitě radost. Poslední dobou ti na tom záleželo víc a víc. Nebylo důležité proč. Chtěl jsi jí jen vidět ve chvílích, kdy se usmívá, protože tě to samotného nutilo k úsměvu. To bylo něco naprosto nezvyklého. Na humor jsi si nikdy nepotrpěl, byl jsi spíše vážný. Škoda jen, že důvodů k úsměvu bylo příliš málo, zato starosti… Těch bylo jako naschvál všude dost. Už tě to ani nepřekvapovalo.
Usadíš se hlouběji v sedle a pobídneš Sekela k větší rychlosti. Tohle zvíře ti byl nejspíš čert dlužný, ale pokud se nechceš dostat do tábora až pozdě v noci, budeš muset přidat a modlit se, abys dorazil vcelku. Bůh ví, čeho je ten kůň schopný. Na druhou stranu, pořád lepší než ten čtyřnohý ďábel, na kterém jezdí Nyria.

Jak se zdá, jsi sám. V okolí nikdo není a tak se rozhodneš nasvačit. Tím trochu polevíš na ostražitosti, ale co by se ti mohlo stát, když jsi tu jen ty a tvůj kůň? To, jak moc se pleteš, ti záhy dojde. Z ničeho nic se zvedne vítr tak moc, že se neudržíš v sedle a spadneš. Za normálních okolností by bylo něco takového nemožné, zvlášť když ještě před chvílí bylo úplné bezvětří a svítilo slunce.
Sekela náhlá změna počasí vyleká a začne se vzpínat. Jen tak tak se uhneš kopytům, kterými nebezpečně máchá. Rychle uchopíš kopí a vyskočíš na nohy. Tohle si někdo odskáče! Přímo k tobě se blíží žena s černými vlasy a uhraničivýma očima, kterýma tě doslova propaluje (obr. nahoře). Způsob její chůze, elegantní oblečení a hlavně žádný znak je jasnou známkou, že jde o Nearanku.
„Riwian. A sám. Dneska mám prostě štěstí.“ Promluví žena sama k sobě aniž by z tebe spustila zrak. Na to, že je na cizím území se chová až moc sebevědomě. Sranda jí snad brzo přejde. Vypadá to, že je sama, ale jistotu nemáš žádnou. Není vyloučené, že odněkud nevyběhnou další. Právě proto je tolik nesnášíš.
„Hledala jsem sice někoho jiného, ale nevadí, postačíš mi i ty.“ zářivě se na tebe usměje, ty by jsi jí ale nejraději plivl do obličeje a dal tak jasně najevo, co si o ní a celém jejím národu myslíš. „Neviděls tu někde malou hnědovlasou holku?“ Řečnická otázka. Neřekl by jsi jí nic a ona to dobře ví. Jen tě provokuje a užívá si to, potvora. Následuje další sladký úsměv a monolog o tom, že jí mrzí tvá neochota. To určitě. Dochází ti trpělivost a jí zjevně taky.
Zaútočí na tebe. To, co se k tobě v následující chvíli řítí je zmenšená verze tornáda (14%). Pokud tě zasáhne, téměř nic neuvidíš a nebudeš schopen se pořádně pohybovat, natož zaútočit. (Máš hod na obranu, aby ses dokázal tornádu vyhnout a použít schopnost, ve které se schováš, musíš hodit víc než já)

(Nechám na tobě, jak budeš dál reagovat, pokud by jsi ale chtěl v příspěvku shrnout celý boj, popřípadě nepřítele zmrzačit, zabít, či cokoliv jiného, dej mi vědět do jeskynní pošty a domluvíme se na hodech kostkou)

Vítr a stín

Bažina, nejlepší přítel neznámého lovce

Hissing forest, Ringen - Nathair D`Marcall

~Zakletý les, Ringen

I když voda není úplně ledová... Ne. Tohle je prostě špatný nápad! Tento pocit se ještě umocní, když po pár krocích zjistím, že bahno se propadá do vodní propasti.
Moje zbroj... moje krásná zboroj! Bude calá promočená a špinavá a... Já s ní! Navíc, bůh ví, co tam žije! Kňučím si v duchu a zbýrám odvahu k tomu, abych se do vody ponořil. S tále jsem se ohlížel k temnému lesu a rozmýšlel se, jestli se nemám vrátit, ale pak se zase zableskne to uhrančivé světlo a já se ponořím.
Pomalu plavu a vyděsí mě, jak je hladina klidná... ani jediná vlnka... Ani jediný zvuk. Všude je... mrtvo. Slyším jen svůj vlastní, zrychlený dech a to, jako rukama odhrnuji vodu. Přede mnou se zase zablískne na ostrůvku, ale ten se opět ztratí ve tmě. Jsem stále moc daleko.
Přidal jsem na tempu.

Najednou se na hladině objeví vlnka, kterou jsem rozhodně nevytvořil já. Zpanikařím a rozhlédnu se. Pak příjde další a další a vlnění vody míří přímo ke mě. Sáhnu si do toulce a vyndám jeden šíp, který chytím někde v polovině týbla, abych ho mohl popřípadě použít na svou obranu... luk mi byl ve vodě k ničemu.
Zkusím udělat pár rychlejších temp dopředu, než uslyším zabublání a za mnou, v místě, kde jsem před tím plava, se vznesly ze dna bubliny. Radši se otočím a plavu dál, ještě rychleji, ale neurazím ani metr a něco se mi otře o nohu. Zamrazí mě a krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Začnu kolem sebe máchat a po chvíli, když se voda zklidní, nic nenaznačuje tomu, že by se kolem mě něco ochomýtalo... Jaká pošetilost, myslet si to.
Ucítím, jak mě něco sevře za kotník a neúprosně stáhne dolů. Vykřiknu, ale v okamžiku se ovládnu a zavřu ústa, abych v sobě neměl vodu. Hladina se nademnou uzavře a já se přikrčím. Oči mám otevřené, i když nepochybuji, že uvidím něco kloudnějšího. Nebyl jsem zvyklý, dívat se pod vodou a tak mi nepříjemně dráždila oči. Musel jsem se soustředit jen na hmat.
Zčnu bodat šípem v místě, pod svým chodidlem, ale se svým štěstím to asi nemělo kloudný účinek (39). Bodal jsem více méně na slepo a bodat si do nohy se mi opravdu nechtělo.

Pandmoor, Azarpan

Ke tvé smůle se ti tornádu nepodaří vyhnout. Téměř nevidíš a nedokážeš zaútočit. Tahle Nearanka umí se svou schopností zacházet opravdu dobře a rozhodně tě nehodlá šetřit. Její výraz svědčí o tom, že se skvěle baví, zato ty se nebavíš ani trochu.
Pevně uchopíš kopí a snažíš se zachovat klid. Nic jiného v tuto chvíli dělat nemůžeš. Žena si brzy uvědomí, že se k tobě potřebuje dostat blíž. Začne se pomalu přibližovat. Pohybuje se velmi ladně a sebevědomě. Musela být přesvědčená o tom, že tě má v hrsti. V hloubi duše doufáš, že jí vyvedeš z omylu.

Tornádo začne pomalu ustávat. Ty jsi ale stále zmatený, v uších ti hučí a sotva stojíš na nohou. Toho Nearanka využije a i s nožem v ruce si stoupne před tebe. Kdyby ti právě neusilovala o život a nepatřila k národu, který tolik nenávidíš, nejspíš by jsi si i pomyslel, že je poměrně hezká. Dlouhé vlasy a výrazné ženské křivky. Který muž by se nepodíval? Teď ale nemáš čas na okounění.
Ožene se po tobě nožem (72%) a ty se snažíš ubránit s kopím. Pakliže se strefí, způsobí ti řeznou ránu na rameni. Jejím cílem je tvůj krk, ale k tomu se naštěstí nedostane. Vyber si, jestli zaútočíš zbraní, schopností, či jinak obrana nepřítelkyně je 36%.

(Pokud by jsi chtěl hraní urychlit, napiš mi a budeme házet podle toho, kolikrát a jak chceš útočit. Zabít tě zatím nechci, neboj :D)

V momentě kdy se světla dotkneš, se s tebou svět doslova zatočí. Ani nestíháš sledovat krajinu kolem, jak rychle mizí za tebou. Světlo tě začne vtahovat do sebe, nemůžeš se nikterak bránit, možná jen vykřiknout.
Potom už se kolem tebe na malý moment rozprostře jen tma a ty můžeš mít pocit, že jsi oslepla.
Pak jakoby do tebe někdo vší silou strčil a ty dopadneš na zem. Vlastně ne na zem. Do vody.
Tím, že jsi tento pád nečekala, okamžitě zahučíš pod hladinu, ale brzy se zorientuješ a vyplaveš.
Voda je studená a.. Slaná. Je to slaná voda. Jsi v moři. Tuto myšlenku si potvrdíš, jakmile se rozhlédneš kolem sebe. Obrovská masa vody, rozlehlé moře a kdesi v dálce vidíš pouze slabý obrys Ringenu. Okamžitě ti dojde, že tam nikdy v životě nedokážeš doplavat. Zemřeš na vyčerpání nebo nedostatek tekutin. V horším případě se utopíš nebo tě něco sežere.
Před tebou však vidíš ostrov. Teď , když jsi od něho jen kousek si můžeš všimnout, že je obrovský. Z dálky, když jsi se na něj dívala od jezera, se zdál být tak maličký.. Ale teď, teď se ti celý ani nevejde do zorného pole.
Každopádně nyní, je to tvá jediná záchrana v podobě souše a pevné půdy pod nohama. Může být od tebe tak 15 minut plavání. Když zabereš. To bys mohla zvládnout. Nějakou fyzičku máš a i kdyby ne.. Alespoň jsi se před svým utonutím o něco pokusila.
Hlavou se ti honí různé myšlenky, ale snažíš se myslet hlavně pozitivně. Optimismus se ti však ztratí jakmile se podíváš pod sebe. Nevidíš na dno. Vidíš jen temnotu. Musí tu být šílená hloubka. Co žije v takových hloubkách? Snad na to radši ani nemyslet.
Po pár tempech vpřed si ale uvědomíš, že to nebude až taková sranda. Trochu ti sice pomáhají vlny mířící ke břehu, ale nějaké jsou tak obrovské, že tě sem tam potopí. Jednou se nechtěně nalokáš slané vody.
Uplaveš dalších pár temp a k tvé radosti zjistíš, že se konečně ostrovu přibližuješ. Ale jak brzy zjistíš, nejsi tu sama.
Všimneš si velkého, tmavého mihnutí pod tebou. Zpanikaříš a začneš se rozhlížet kolem sebe.
Netrvá to ani chvilku a zahlédneš nad hladinou špičatou ploutev. První co si pomyslíš – žralok!
Více se už ani neohlížíš a rychle se vydáš vpřed.
Tady ve vodě jsou nejsou síly vyvážené. Budeš pro něho pochoutkou. Třešničkou na jeho jídelníčku.
Nezbývá ti nic jiného, než posbírat zbytky sil a co nejdříve se dostat na mělčinu!

Konečně bezvětří

Pondmor, Azarpan

Hissing forest, Ringen

V očích se ti zračí veškerá nenávist a touha po pomstě. To, co se stalo bylo něco neodpustitelného a ty nebudeš mít klid, dokud toho parazita neuvidíš mrtvého. Vidina zabití tě zaslepí natolik, že se přestaneš soustředit i na své zamazané tělo. Odporné páchnoucí kusy čehosi máš přilepené ve vlasech a bůh ví, kde ještě. Jestli z tohohle vyvázneš živý, pořádná koupel bude to první, co uděláš.

Hodíš po obludě nože a překvapivě se i strefíš, protože příšera momentálně neví, na koho se zaměřit dřív. Tvůj kolega zatím neútočí, ale je jasné, že má v záloze nějaký plán. Předtím si přeci přímo před tebou hrál s dýkami a nejspíš by je neváhal použít, kdyby musel. Určitě je využije na tu zrůdu a to je jedině dobře. Nepřeješ si nic jiného než jí vidět mrtvou. Dostatečná odplata za to, co způsobila.

Nože s monstrem překvapivě mnoho neudělají, krom toho, že ho ještě více rozčílí. Hrozivě zařve a ožene se po tobě (35% - Pakliže se strefí, skončíš na kolenou na zemi s odřeninami. Aby jsi se vyhnul útoku, musíš hodit víc než já)

Ať už jsi byl lehce zraněný nebo naopak ne, rozběhneš se po nepřátelském stvoření s mečem. Podaří se ti zásah do pravé nohy. Jsi natolik zabraný do útočení, že si neuvědomuješ, že meč příšeře neubližuje tak, jak by nejspíš měl. Tvá agrese se stupňuje, stejně tak i její. Rozběhneš se znovu s novým odhodláním, ona se pouze přikrčí. (Hoď si kostkou na útok. Obrana příšery je 47%, pokud budeš mít víc, usekneš jí pařáty na jedné ruce + oblast nad nimi. Pokud míň, příšera tě odhodí a ty tvrdě dopadneš na zem na ostrou větev)

(V případě nejasností nebo připomínek jeskynní pošta)

Tempest Hills, Ringen

Hned jak jsi se za světlem vydala, světlo s každým tvým krokem ubíralo na své záři a jakmile jsi došla až k místu, odkud jsi měla pocit, že světlo vychází – zmizelo úplně.
Nerozumíš tomu a nechápavě se rozhlížíš. Dělá si z tebe někdo srandu? Nebo se ti to jen zdálo? Klidně to mohl být třeba odraz slunce v hladině vody. Kdo ví. Jediné cos věděla jistě je, že světlo tu není.
Hledáš všude možně, snažíš se najít alespoň náznak toho, že tu někde nějaké světlo bylo. Bez výsledku. Téměř si to už přiřadila tvému špatnému zraku, když se světlo rozzáří znovu. Ale je zase o něco dál. Znovu a znovu se postupně rozzařovalo a ustávalo, aby si toho tvé oči nemohly nevšimnout.
Chvíli zaváháš, než se za světlem vydáš znovu. Přece jenom, už jednou jsi se za ním hnala úplně zbytečně. Ale čím víč světlo sleduješ, tím větší máš nutkání za ním jít. Jít a najít ho!

Vydáš se tedy za světlem znovu. Máš poměrně hezky nakročeno, když najednou ucítíš, jak ti půda pod nohama změkne až zmizí úplně. Propadneš se dolů, tak 3 metry pod zem a dopadneš na záda.
Aby toho nebylo málo – vyrazíš si dech.
Jakmile se ti podaří dostat do plic trochu vzduchu, rozhlédneš se. Díra nebyla nijak veliká a rozhodně, jak jsi se pokusila zjistit jako první – nikam nevedla. Žádná skrytá chodba nebo malá průrva. Cesta ven byla přesně tou samou cestou, jakou ses sem dostala. Sluneční paprsky tě nenechaly dlouho ve tmě a osvítily ti tvé nové působiště. Můžeš si všimnout, že půda je tu vlhká ačkoliv z ní nic nerostlo. Jak by mohlo. Dosud v takové tmě.
To, co tě však zaujme je zvláštní, bílá i když už trochu zašlá bílá věc, vyčuhující ze země. Zvědavost ti nedá a pokud hlínu odhrneš s hrůzou zjistíš, že je to kost. Lidská kost.
Pokud se rozhodneš hrabat v zemině dál, postupně nalézáš další lidské ostatky. Celou kostru.
Nedokážeš určit pohlaví, ani o koho šlo nebo jak zemřel. Jen ruce měl položené na hrudi, jakoby umřel v poklidu.
Hlavou se ti začne míhat příliš mnoho otázek. Kdo to byl? Jak zemřel? Propadl se sem? Byla to náhoda? Nebo mu někdo pomohl? Pohřbili ho tu? Byl už mrtvý nebo ještě žil, když tu byl? Skončíš stejně?
Ať už si s myšlenkama poradíš jakkoli, je na čase najít nějaký způsob, jak se odsud dostat ven. Než se setmí.

Začarovaný háj, Azarpan

Brodíte se čím dál tím hustějším porostem. Koně sice vedeš, ale některé větve ti dělají starosti i dole na zemi. Když vzhlédneš ke korunám stromů, všimneš si, že slunce pomalu zapadá a v Začarovaném háji bude za chvíli světla pomálu. Svou sestru si nenašla. Ani stopu nebo jen malinký náznak toho, že by tu byla. Je však velmi nebezpečné a nemoudré cestovat po Háji v noci a tmě. Proto usoudíš, že je nejvyšší čas se tu někde utábořit.
Ujdete ještě nějaký kus pěšky, nemůžeš se stále rozhodnout, jaké místo by bylo nejvhodnější. Nakonec se však rozhodneš zastavit kdesi uprostřed lesa. Byla jsi hladová, mrzutá a unavená.

Když se rozhlédneš, můžeš si všimnout malého jezírka. Pokud nemáš žízeň ty, tak tvůj kůň třeba ano.
Toto místo se tolik nelišilo od normálního lesa a za nic by jsi neřekla, že jsi v Začarovaném háji, kde to doteď zářilo všemi barvami a vypadalo to tu spíš jako džungle.
Jakmile koně oduzdíš, k tvému překvapení neuteče. Moc se od tebe nevzdaluje, jen si popojde pár kroků k onomu jezírku.
Necháš koně koněm a dáš se do táboření. Začneš sbírat a nosit větve na rozdělání ohně. V noci je přece jen trochu chladno. Z práce tě však vyruší kručení v břiše. Možná by nebylo na škodu dopřát žaludku nějakého jídla.
Jak se zdá, máš dnes štěstí. Kousek od tebe, za stromem, se pase krásná, bílá laň. Mládě u sebe nemá, je sama. Ale také ho mohla na chvíli jen někde nechat.
Tvá mysl teď řeší dilema. Máš hlad, dlouho jsi nejedla a její maso by ti nepochybně na nějakou chvíli stačilo. Ale zabít tak nádherné stvoření? Co když má někde mládě, které kvůli tobě zemře?

Zakletý les, Ringen

Jakmile se dostaneš pod vodu, stihneš se nadechnout, takže kyslík zatím máš. Ale s každou tvou fyzickou námahou o něj přicházíš. Sice se snažíš šípem trefit to cosi, co tě táhne ke dnu, ale vzhledem k tomu, že teď ti chybí nejdůležitější smysl, o příšeru jen škrtneš (51).
Pokusíš se přece jen trochu otevřít oči a první co si všimneš je omotaný pařát kolem tvé nohy. Má pouze tři prsty a mezi nimi plovací blány. Rychle shlédneš celou obludu, které končetina patří. Nestihneš si ji prohlédnout tak, jak by sis přál, jelikož tě voda v očích začne štípat. Stihneš si však všimnout, že má celkem čtyři končetiny a dlouhý rybí ocas. V životě si nic takového neviděl a rozhodně nemáš v plánu to jakkoliv studovat.
Dochází ti kyslík, to je špatné znamení. Zemřeš tu. Utopíš se a tohle monstrum tě sežere. Špatný nápad lézt do neznámých vod. Moc špatný. Už se téměř smiřuješ se svou jistou smrtí, když tlak kolem nohy povolí a ty zjistíš, že tě nic nedrží.
Neváháš ani minutu a rychle vyplaveš nad hladinu kde se konečně nadechneš. Okolím se ozývá jen tvé sípání, jak jsi byl dlouhou dobu bez kyslíku. Po příšeře ani památky.
Hlavou se ti mihne pouze jedna jediná myšlenka a to okamžitě se dostat na pevninu.
Začneš zase plavat směrem k onomu ostrůvku, který je s každým tempem blíž a blíž, když ucítíš prudký náraz do žeber. (49) Ta obluda do tebe praštila. Ocasem.
Mezitím co se snažíš popadnout z nárazu dech se jí pokusíš vyhledat. Ale voda je tak temná, že nezahlédneš vůbec nic.
A je zase ticho. Nikde nic. Žaludek se ti ale svírá čím dál tím víc, jak nevíš, kdy a odkud může nebezpečí přijít. Ve vodě jsi jako myš, chycená v pasti.
K ostrůvku se přibližuješ čím dál víc. Když jsi od něho už jen malý kousek, rychle tempo zrychlíš. Už jen kvůli tomu, že za sebou uvidíš další vlnění vody, které míří přímo k tobě. Je za tebou už jen kousek.. !
Jakmile jsi u ostrůvku, zapřeš se o něj rukama a vytáhneš své tělo z vody. Dáváš si bedlivý pozor, abys ve vodě nenechal ani jednu končetinu o kterou bys mohl přijít.
Rychle ustoupíš od břehu co nejdál a celý vysílený padneš na zem.

Zaujatě sleduješ rozčílenou příšeru a snažíš se vymyslet, jakým způsobem jí ublížit. Pokud už se máš odhodlat k útoku, chceš, aby byl co nejrychlejší a nejefektivnější. Zatímco se k monstru pomalu přibližuješ, tvůj kolega tě předběhne. Rychle se zvedne z odporné břečky a s řevem se rozběhne proti obludě, po které hází nože. Vypadá jako by se dočista pomátl, ale takový se ti zdál i předtím.

Nevíš, jestli se jeho chování smát, nebo brečet. Tenhle člověk byl všechno možné, jen ne klidný. Trpělivost nejspíš nebyla jeho silná stránka. Choval se snad ještě agresivněji než ta potvora, která by si z vás nejraději udělala sekanou. Skoro se jí to podaří. Ožene se po podivínském muži dřevěnou rukou a odhodí ho.

Skončí na kolenou na zemi, ale kromě pár odřenin mu nic závažného dle všeho není. Tedy co se týká fyzické stránky. Po té psychické je na tom asi ještě hůř a to jsi myslel, že už to horší být nemůže. Tenhle chlápek je jedno překvapení za druhým. Co tě ale překvapuje ještě víc je to, že příšeru nejde pořádně zranit.

Na hozené nože sice reagovala podrážděně, ale nevypadala, že by jí nějak závažně ublížili. Využiješ momentu, kdy se tvůj společník škrábe zpět na nohy a vystartuješ proti nepřátelskému stvoření s dýkou. Strefíš se do levé nohy a potvrdíš si tak svou domněnku. Zrůda skutečně nevykazuje žádné známky bolesti.

To, že jsi jí ale napadl nenechá jen tak. Skloní svou ohavnou hlavu a snaží se tě pokousat (99% - Pakliže se strefí, kousne tě do ramene. Poteče ti krev a budeš mít v místě zranění prokousnuté oblečení, protože má hodně ostré zuby. Máš hod na obranu).

Ať už utržíš zranění či ne, vystřídá tě tvůj spolubojovník, který celý vzteky bez sebe použije meč. Překvapivě nemine. Usekne obludě pařáty na jedné ruce. Když kusy dřevěných prstů dopadají na zem, všimneš si něčeho, co jsi měl zaregistrovat už dřív. Zvláštní místo uprostřed příšeřiny hrudi, které s každým novým útokem obrůstá mechem. Jako by se snažila uchránit cosi pod tím.

Pokud je tato teorie pravdivá, máš jedinečnou šanci boj ukončit. Protivník má na tomto místě dle všeho důležité orgány. Srdce? Plíce? Či snad něco jiného? Nesejde na tom. Kdo ví, co tělo téhle bestie ukrývá. Jediné, co tě zajímá je její smrt. Rozběhneš se proti příšeře s dýkou, odhodlaný zasadit poslední ránu. Děj se vůle boží. (Obrana protivníka je 89%, pro porážku je nutné hodit víc)

(V případě nejasností mě kontaktuj do jeskynní pošty. Pokud chceš nějaké útoky navíc, můžeme se domluvit na hodech)

ČASOVÝ POSUN NA 21:30

Začarovaný háj, Azarpan

Anita laň skolila bez sebemenších potíží. Její maso opekla nad ohněm a co zbylo - zpracovala dle vlastního uvážení. Ještě chvíli posedávala u ohně a přemýšlela nad svou ztracenou sestrou. Samael podřimoval opodál, avšak čas od času pootevřel oko a zkontroloval situaci.

Krátce na to se Anita rozhodla ulehnout. Byla unavená z náročného dne a ještě teď cítila následky pádu. Letmo zkontrolovala koně, jestli je stále na svém místě a poté odložila zbraně, aby ji ve spánku netlačily, nebo snad na ně nelehla a zavřela oči. Neodklízela je však příliš daleko ze svého dosahu. Člověk nikdy neví. Ale teď má koně. Koně, který má lepší a ostřejší smysly než ona a dozajista ji na případné nebezpečí upozorní. Alespoň to si myslela.. Neměla však nejmenší tušení, že to opravdové nebezpečí, na ní číhá jen pár metrů od ní..

~Zakletý les, Rigen

Na okamžik se mi podaří otevřít oči, ale radši je rychle zavřu. Fuj, TO je hnusný.
Zkusím dál šmátrat šípem, ale jelikož to má víc končetin, možnost, že mě to nechám být i když to zasáhnu je mizivá.
Zdá se, že mé prohlášení: "Nikdy už nebudu lézt do černé vody!" Nedojde realizace. Zemřu tady. Utopím se, což je jedna z nehezkých smrtí a tato potvora mě sežere.

Zavřu oči a smířím se se svým koncem... Pak ale sevření povolí a já co nejrychleji vyplavu k hladině. Lapavě se nadechnu po sladkém vzduchu a okamžitě se vydám k nejbližší pevnině, jak nejrychleji to jde, ani se neohlédnu.
Byl jsem už blízko jednoho z ostrůvku, když mě něco uděří do břicha, nejspíš ocas bestie, ale má zbroj mě patřičně ochránila, takže se mi nic nestalo a jí pokračoval v plavání (93).
Veškeré myšlenky se smrsknou na zběsilý útěk, neohlížím se za sebe i když mám pocit, že mě to sleduje. Jakmile ucítím pevninu, vydrápu se rychle dál na ostrůvek a doběhnu pěkných pět metrů od vody, bleskově založím šíp, který jsem stále křečovitě svíral, do tětivy luky, který jsem si sejmul ze zad a namířil na vodu.
Celý jsem se klepal, zimou i strachem a bevládně jsem spadl na zadek do trávy, stále poděšeně mířící na vodu.

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

Zakletý les, Ringen

Lukem míříš pomalu na vše, co se hýbe. Jsi stále vyděšený, ale po chvíli luk skloníš a pokoušíš se uklidnit. Voda byla klidná. Žádná vlnka ani jiný náznak výskytu té obludy. Zdá se, že jsi vyhrál.
Kolem se rozeznělo zase to otravné, hrobové ticho z kterého tě mrazilo v zádech.

Rozhlédneš se kolem. Jenže co teď? Jsi na ostrůvku uprostřed hlubokého jezera, o kterém jsi se přesvědčil, že vůbec není bezpečný. Ta čtyřnohá potvora určitě není to jediné, co tady žije.
Na světlo, které tě sem dostalo skoro zapomeneš. Jediné čeho teď máš plnou hlavu, je otázka – Jak se odsud dostat? Plavat? Nad tou myšlenkou se jen ušklíbneš. Chtěl jsi se sice dostat pryč, ale v jednom jsi měl jasno – do té vody už znovu nevlezeš. Nepochybně tam ta bestie je, číhá a vyčkává.
Ticho prolomí tvé smířlivé povzdechnutí.

Najednou si však vzpomeneš. Světlo! To světlo! Někde tady jsi ho přece viděl naposledy, něco tu musí být. Při myšlence, že jsi na špatném ostrůvku a světlo se rozesvítí opodál téměř zavrčíš. Riskovat život už znovu nebudeš. Až takový blázen nejsi. Oblečení máš celé promočené, zplihlé vlasy ti visí podél tváře a navíc ti začíná být trochu zima. Má to ale jedno pozitivum. Už nesmrdíš jako ta houba.

Hlavou se ti mihne vzpomínka na tvého otce. Uvidíš ho ještě někdy? Ano uměl být pěkně otravný, jako každý rodič, ale pořád je to tvůj táta, kterého máš rád. Stojí za to, aby ses pokusil najít cestu odsud.

Pokud se rozhodneš prozkoumat ostrůvek, nenajdeš nic moc zvláštního. Jen tráva, stromy, nějaké keříky. Nuda. Nic, co by tě dostalo odsud. Všimneš si však, že na jedné straně ostrova je mělčina a pár leknínů. Normálně by jsi nad tím pokrčil rameny, ale něco skrze vodu prosvítalo.
Pokud dojdeš blíž a odhrneš lekníny, zjistíš, že ve vodě leží lebka. Lidská lebka. Netušíš jestli to byl muž nebo žena, ani jak zemřel nebo co tu dělal. Ale nejspíš tu už lebka nějakou chvíli leží, jelikož je po stranách obrostlá mechem a vodní flórou.

~Zakletý les, Rigen

Trvalo mi asi patnáct minut jsem mířil do vody a uklidňoval se.
Nakonec se mi zklidnil dech, tep a tělo se přestalo tolik třást... stále mi ale byla zima. Na světlo už jsem neměl ani pomyšlení a jediné nad čím jsem jsem přemýšlel, bylo: "Jak se odtud sakra dostat!?"
Voda se zdála klidná a celé okolí zase sevře do okovů hrobové ticho a hrůzostrašná atmosféra. Ta bestie nejspíš čeká, než budu tak hloupí a zase do té vody vlezu... Nikdy víc! Takže... tady asi pojdu hlady... zešílím samotou... či něco jiného.
Pak si ale vzpomenu na světlo a srdce mi poskočí. Muselo to mít nějaký účel a jestli mě to zas požene na další ostrov, tak se na všechno světlo světa tak akorát zvysoka... Při myšlence, že by se rozsvítilo o něco dál jen temně a vztekle zavrčím.

Jsem rád, že nemám žádné zrcadlo a nemůžu se vydět. Mokré vlasy v tmavě červeném odstínu se mi lepí na kůži, nebo visí podél tváře a mokré oblečení studí. Jediné pozitivum je na tom to, že už nesmrdím, jako ta houba. A také mám téměř všechny šípy v pr... ve vodě.
Začal jsem procházet ostrov a hledat... něco. Cokoliv.
Myšlenky se mi ale rozeběhly směrem domů... k otci. Ano, bylo mezi námi mnoho zlé krve a každý jsme se dopustili mnoha křivd na tom druhém. Přes to všecho... je to můj táta. Mám ho rád a věřím, že on mě také i když jsem prostě... jiný.
Má rodina stojí za to, abych se za nimi vrátil.

Zatím nacházím samou trávu, občas keř a stromy. Nic co by mi mohlo pomoci, než narazím na mělčinu s pár lekníny. Když se podívám blíž, zjistím, že ve vodě leží lebka. Lidská.
Použiji svůj luk, abych do ní nenápadně drbnul, případně odkryl pár leknínů ve snaze najít celou kostru, jestli u sebe nemá něco, co by mi pomohlo... nebo mě sem nalákalo.

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

Zakletý les, Ringen

Kostru se ti sice ve vodě najít nepodaří, ale jakmile do lebky lukem šťouchneš, všimneš si jemného zablýsknutí. Pokud do lebky šťouchneš znovu, zjistíš, že uvnitř něco je. Můžeš se to pokusit lukem vyndat, ale nepodaří se ti to. Zrovna tak, pokud budeš chtít za pomoci luku lebku vytáhnout ven. Pokaždé se skulí zpět do vody.
Zdá se, že si budeš muset ušpinit ruce. Je to sice naprosto ohavné a v hlavou se ti míhají myšlenky, jak je vůbec možné, že takový dokonalý, mladý muž musí sahat na něco tak odporného.

Ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Pokud se tedy rozhodneš lebku vylovit, vyhrneš si rukáv a holýma rukama ji vezmeš do dlaní. Lebka je celá oslizlá, jak byla dlouhou dobu pod vodou a zadní část hlavy má celou porostlou mechem. Na temeni hlavy si však můžeš všimnout ošklivé trhliny.
Při pohledu do prázdných očních důlků tě zamrazí. Stačilo málo.. A skončil by jsi tak taky. Pokud prsty do lebky sáhneš a párkrát zašmátráš, konečně najdeš co jsi hledal. Vylovíš prstýnek.

V ten moment se však za tebou ozve divný zvuk. Zní to jako stříknutí inhalátoru. Pokud se otočíš, staneš tváří v tvář obludě, která tě topila ve vodě. Teď si ji můžeš konečně prohlédnout. Čtyři nohy, plovací blány, rybí ocas a ostré zuby, které na tebe výhružně cení. Tmavě zelená, močálová barva.
Ale něco je na ní zajímavé. Zdá se, že nemá oči. Oční důlky úplně chybí. Je slepá. Vyvinutá bez zraku. V té černé vodě by nejspíš stejně nic neviděla. Jak se zdá – ostatní smysly jsou ale v pořádku a mnohem citlivější než normálně. Plně spoléhá na svůj sluch a čich.

Bestie na tebe znovu zlostně zachrčí a nasaje pach. V jeden krátký moment se odrazí a skočí na tebe. (75) Pakliže neuhneš, trvdě i s obludou na sobě dopadneš na zem. Pokud se jí pokusíš nějak udeřit nebo ublížit, máš velkou pravděpodobnost, že se ti to povede. (obrana 14)

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

Dreaming forest – Pandmoor >> Azarpan

Dnešní den byl přímo stvořený k tomu, aby ses na hřbetě své klisny vydala na projížďku. Jako velitelka povstaleckého tábora by jsi se správně neměla nikam na dlouhou dobu vzdalovat, ale sama sobě jsi slíbila, že než se vrátí Tamiel, budeš už určitě zase zpátky. Nikdo nic nepozná a to je hlavní. Proč by jsi se měla omezovat? I ty máš právo se bavit a tvůj nezkrotný charakter tě vybízel k tomu, abys podnikla nějakou cestu za dobrodružstvím. Bylo to jako volání, které musíš chtě nechtě poslechnout. Trochu odpočinku vážně potřebuješ, nehledě na to, že v táboře se skoro nedá dýchat. Z pachu potu a krve se ti dělalo zle.
Koňská hříva tě šlehá do tváře a s tvými vlasy si pohrává vánek. Stiskneš klisně boky, ta na tvou pobídku ihned zareaguje a s radostným pohozením hlavy se vyřítí vpřed. Ani nepotřebuje umět mluvit, její nadšení z pohybu totiž nelze přehlédnout. Spokojeně přivřeš oči a vychutnáváš si dokonalý pocit svobody.
Nijak tě netrápí skutečnost, že se blížíš k hranicím Pandmooru. Bylo to od tábora sice slušný kousek, ale trysk tvé klisny byl rychlý a málokterý kůň ho překonal. V mysli se ti vybaví Tamiel. Neubráníš se zachichotání. Jak asi válčí se Sekelem? Jeho zdatnost v sedle byla hrůzostrašná a ty jsi vždy s koněm tiše soucítila.
Zpozorníš, když uslyšíš cosi, co připomíná kvílení. Klidně by to mohl být zvuk, který vydával vítr, ale něco ti říká, že to je něco jiného. Tvůj kůň zvědavě našpicuje uši. Možná také něco zaregistroval? Klisnu zpomalíš, až nakonec zastavíš úplně. To, že jsi na vyjížďce totiž neznamená, že polevíš na ostražitosti. Co kdyby tu byl náhodou Nearan? Sem tam se sem nějaký zatoulal. Nenávidíš je.
Opatrně našlapuješ trávou, v ruce svíráš jeden z nožů, který byl součástí tvé nejoblíbenější zbraně, nebezpečného vějíře. A pak ho uvidíš. Maličkaté vlče, které k tobě sedí zády a čumákem šťouchá do čehosi na zemi. Přijdeš blíž. V trávě nehybně leží vlčice. Matka toho malého tvorečka, které tu teď naříká a odmítá se hnout. Tiše sleduješ výjev před sebou. Co se tu proboha stalo?
Přiklekneš k vlčici a soucitně na ní pohlédneš. Vlče ustrašeně ucouvne, ale nepřestává trýznivě kňourat. Zní to skoro jako pláč a to ti trhá srdce. Chceš tomu malému za každou cenu pomoci. Vlčici už nepomůže nic, protože je mrtvá. Nejspíš ne moc dlouho, ale to nic nemění na tom, že už nevstane a nikdy se o své mládě nepostará. Rozhodneš se štěněte ujmout, jinak by ho čekal stejný osud.

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

~Zakletý les, Rigen

Žádná kostra, žádní svědci, žádná vražedná zbraň... To bude těžké vyšetřování. Pomyslím si úsměvně, ale když se mi vůbec nedaří s lebkou jakkoliv manipulovat pomocí luku, úsměv mi zamrzne na rtech. Kdykoliv se jí snažím vydrbat na souš, skoulí se zpět do vody.
Povzdychl jsem si, položil luk na zem a zhnuseně se podíval na lebku. Začal jsem si pomalu rozepínat nátepníky a položil je na zem. Přistoupil jsem k lebce blíž a přemýšlel, jak se mohlo stát, že mladý, pohledný šlechtic, jako já, létá po temném lese, zápasí s vodními bestiemi a ošahává něčí ostatky.

Lebka byla slizká a z části i porostlá mechem, nejspíš tady musela být dlouho. Zamračím se a ohrnu nos, když se mi jeden prst propadne do prázdnoty. Podiveně zase otevřu oči a otočím lebku, abych se na ní mohl podívat zezadu a mé předpoklady se potvrdily. Lebka měla na teměni proraženou díru. Musela to být opravdu ošklivá rána. Zamrazilo mě z toho...
Stačilo málo a mohl jsem dopadnou podobně. Vlastně stejně. Lebku skloním a o prst mi zavadí něco chladného a tvrdého. Zamyšleně se zamračím a vložím do díry v lebce další prst, stisknu to Něco mezi nimi a vytáhnu to.

Pohled mi spočine na zlatém prstenu se znakem srdce. Pak se ale za mnou pozve podivný zvuk. Otočím se a asi jsem to neměl dělat.
Předemnou stojí příšera z jezera v plné své kráse. První, čeho jsem si všiml a co mě zaujalo bylo, že příšera neměla oči. Musí se spoléhat na sluch, čich a hmat. Lze předpokládat, že bude mít tyto smysly na zřetelně vyšší úrovni. Pomalu si strčím prsten do kapsy.
Příšera zlostě zachrčí a nasaje pach. Pokouším se nehýbat, ba i zatajím dech. Ale asi to není dost, nebo je pozdě... Příšera se přikrčí a odpíchne se od země, aby na mě mohla skočit. Snažím se uhnout, ale je na mě moc rychlá (70). Škobrtnu a díky její velikosti ztratím rovnováhu, takže mě povalí na zem, ale naštěstí, nejsem pod ní. Rychle a co nejvíc tiše vstanu, abych se mohl napřáhnout a uhodit příšeru lebkou do hlavy (50) se vší dostupnou silou. Poodskoučím dál a sehnu se pro luk, abych mohl založit šíp do tětivy.

Potvůrka

Prsten

Může být tak kolem páté hodiny odpoledne, možná i více. Slunce sice svítí a příjemně hřeje, ale jeho záře už není tak silná jako v pravé poledne. Ovívá tě mírný vánek a modré nebe je jemně pásované bílými mraky.

Jsi na pláži v Goldcrest. Až nebezpečně blízko hranic. To jsi ale moc dobře věděl. Netrápilo tě to, spíše naopak. Mohla by být zábava tu na nějakého Riwiena narazit. Zajisté si s ním rád pohraješ.
Pláž je dlouhá, čistá. Bílý písek – rozpálený od sluníčka. Tvé oblíbené místo. Nikdo tu nebyl. Byl jsi sám. Jen ty a tvé myšlenky. Nikým nerušený.

Vylezeš z moře, ve kterém jsi si byl zaplavat a posadíš se do písku. Luk ležel hned vedle tebe a raději jsi z něj nikdy nespouštěl zrak.

Pohled na klidné moře tě uklidňoval. Jediné co jsi mohl slyšet je šplouchání vln a občasný výkřik racka. Na slunci brzy uschneš a na kůži ti zůstane jen sůl. Noco. Mořská voda přece léčí. I když zrovna není co.
Sleduješ vodní hladinu, v ruce žmouláš svůj luk a myšlenky se ti rozutečou k tvé sestře. Byla pro tebe vším a za nic na světě by jsi nedopustil aby se jí něco stalo. Nedej bože, aby ji nějaký Riwien zkřivil jediný vlásek na hlavě. Udělal by jsi s ním rychlý proces.

Z myšlenek tě vyruší jakási záře v dáli. (vzadu na pláži – směr Tempest hills) Může ti to vzdáleně připomínat hvězdu, která třeba spadla na zem, nebo můžeš mít pocit, že se ti to jen zdá.
Nicméně světlo se urputně dožaduje tvojí pozornosti.
Pokud se k němu rozejdeš, s každým tvým krokem na záři ztrácí a jakmile dojdeš až k němu - zmizí úplně.

?????????, Azarpan

Rozvalím se Awi na hřbetě a položím ji hlavu na záď. Nepotřebovala jsem sedlo. Ani uždění. Ztráta času. Kůň rozumí i bez toho. A líp. Upřu pohled na nebe a vychutnávám si Awin houpavý krok.
Tamiel by si tohle nikdy nedovolil. Chudák Sekel. Vždycky se ho drží zuby nehty a zrovna Sekel je takový hodný moula.

Rozhodla jsem se trochu provětrat. To že tábor vedu neznamená, že nemůžu na chvíli vypadnout. Začínám mít z těch lidí ponorku. Pořád to samé. Furt dokola. Někdy si říkám, že se na to vykašlu a půjdu si za svým. Vlastně si to teď říkám často.
,,Zrychlíme to ne?“ Zase se na hřbetě narovnám a pobídnu Awinu k trysku. Ta jen nadšeně pohodí hlavou a vyřítí se vpřed. Mám dojem, že za ten krok mě proklínala. Měla nejradši pohyb, rychlost.
Propletu prsty s její černobílou hřívou, která ve větru jen vlála. Moje nádherná Awi. Měla jsem ji od hříběte. Byla to taková malá potvůrka.

Zpozorním, když uslyším nějaké kvílení. Klidně by to mohl být vítr, ale to by Awi teď neměla uši větší než zajíc. Zpomalím kobylu do kroku a ostražitě se rozhlédnu. Když se kvílení ozve znovu – zastavím ji úplně a slezu. Do rukou vezmu jednu ze svých nejoblíbenějších zbraní. Vějíře. Smrtelná a zároveň neskutečně zábavná zbraň. Vějíř byl ostrý sám o sobě a byl větší než běžně jsou. Nože se z něho dají i vyndat a použít odděleně. Dokonalé.

Opatrně našlapuji trávou, následovaná černobílou klisnou.
Jestli tu je nějaký pošahaný Nearan.. Vějíře trhnutím zápěstí rozevřu a trochu se přikrčím. Neujdu moc daleko, než to uvidím.
Zbraně složím a zůstanu nehybně stát. Jen kousek přede mnou sedělo malé vlče. Zoufale kňouralo a čumákem šťouchalo do ležícího vlka před ním. Jeho matky. Opatrně k vlčici přikleknu ale díra v krku mluvila za vše. Mlčky na malé štěně pohlédnu. Jeho pláč mi rval srdce. Jedna z věcí co nesnesu. Když zvíře trpí. Vinou člověka.
Natáhnu k mrňouskovi ruce a něžně ho vezmu do náruče. Přestanu sledovat okolí a přivinu si chumáč chlupů k sobě. Jaká neopatrnost. Teď kdyby na mě někdo zaútočil, jsem snadný cíl.
Nicméně je rozhodnuto. Štěně se samo o sebe nepostará a já bych už nikdy neusnula, kdybych ho tu nechala.

Zakletý les, Ringen

Trefíš se a bestie vydá bolestný výkřik, který ozvěna roznese do stran jezera. Trochu uskočí zpátky, ale hned na to už na tebe zase cení své dlouhé, ostré zuby.
Slyší tě. Slyší tvůj splašený tlukot srdce a každý tvůj krok. Pokusí se po tobě znovu vyskočit (32) a pokud se jí to povede, znovu spadneš na zadek.
Můžeš se jí pokusit ublížit (obrana 6), bestie se nijak nekreje a znovu se vrhá přímo na tebe. Ať už jí ublížíš nebo ne, pokusí se tě kousnout do stehna (86).
Pokud se příliš soustředíš na boj, nic nezaznamenáš, ale jestliže dáváš trochu pozor. Můžeš ucítít mírné vibrace ve vzduchu.

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

~Zakletý les, Rigen

Příšera vydá bolestivý ýkřik, který se rozléhá po celém jezeře. Ustoupí zpátky, aby se mohla zlovětsně přikrčit a vycenit své dlouhé, ostré zuby, jako štílé nože. Zamířím na ni a čekám na její útok, který na sebe nenechá dlouho čekat.
Zase po mě skočí a já využíji příležitosti a vypustím šíp s modrými letkami z tětivy. Ozve se svištivý zvuk a šíp si najde svůj cíl v krku obludy (78). To už na mě ale dopadá a ať chci, či ne, kvůli střelbě jsem neměl čas na úskok, takže mě zase povalí na zem a já spadnu na zadek. Zase vycení své dlouhé zuby a pokusí se mi zahryznout do stehna... moc blízko určitých míst, o které bych nerad přišel... Naštěstí se ale stihnu překulit na stranu (81). Luk mám stále v ruce a využiji jeho dřeva, abych jím zase příšeru uhodil po hlavě (75).
Srdce mi bije, jako splašené a adrenalin zabraňuje přemýšlení, ale i tak letmě postřehnu, jak se kolem mě chvěje vzduch. Teď ale není čas se tím zabývat.

~Goldcrest - pláž, Ringen

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

Zakletý les, Ringen

Příšera tě sice shodí na zem, ale jakmile se jí šíp zabodne do krku, znovu bolestně zařve a uskočí. Ty máš šanci proklouznout zpod jejího těla.
Bestie se snaží šíp zubama vytáhnout, hlavou točí do všech stran, ale nemůže na něho dosáhnout. Zoufale začne přední nohou máchat ve vzuchu, až se jí šíp podaří jen v půlce zlomit.
Z rány začne vytékat krev a zdá se, že je rozhozená. Nejspíš tě měla za snadnou oběť.
Nicméně po tobě znovu skočí a pokusí se tě hryznout do stehna, ale zakousne se jen do tvé zbroje.
Tentokrát tvůj útok čekala a pohotově se tvému pokusu o úder vyhne (96).
S krvácející ránou na krku, je pomalejší a stále zmatená. Zdá se, že jí to bolí, ale vzhledem k její velikosti, ji zřejmě neskolí jedna rána. Pokusí se chňapnout po tvém luku (79), který, pokud se jí to podaří – odhodí za sebe jako nepotřebný krám.

~Zakletý les, Rigen

Příšera sklopí hlavu a vyhne se mému úderu. Zdá se, že šíp, který se jí podařilo alespoň v půli zlomit, jí činí problémy, ale vzhledem k její velikosti jí to jen dost bolí a mate, že nejsem nakonec tak lehká oběť... i tak se mi v mysli zrodí plán.
Chňapne mi po luku a já jím jen tak tak uhnu (83). Jsem ale zase pod ní, takže mi nedává moc možností k efektivnímu útoku, čili: Cíl je jasný. Dostat se na svobodu zpod jejího těla.
Pokrčím a zvednu nohy, abych jí zkusil kopnout, ale je to dost riskantní a já doufám, že mi neuhryzne nohu... (37).

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

V moři u Ostrova

Protivník

Hissing forest, Ringen - Nathair D`Marcall

~Zakletý les, Rigen

Goldcrest – pláž, Ringen

Světlo se naléhavě dožaduje tvé pozornosti. Střídavě probleskává, abys snad neměl vůbec šanci ho přehlédnout. Jakmile dojdeš k místu, odkud jsi měl pocit, že jsi světlo viděl – zmizí úplně. Nerozumíš tomu a nechápavě se rozhlížíš. Děla si z tebe snad někdo legraci?!
Byl to nějaký odraz? Odraz slunce v hladině vody?
Když už uvažuješ, že se na to vykašleš a budeš se věnovat zase sám sobě – – uvidíš světlo znovu. Ale zase o něco dál.
Světlo znovu zářilo tak, jakoby nikdy nezmizelo. Pokud se za světlem rozejdeš – světlo s každým tvým krokem začne zase slábnout.
Jdeš podél pobřeží, bosý. Písek příjemně hřeje a sem tam ti nohu opláchne vlna, která za tebou smývá stopy. Neujdeš ani pár kroků, když si všimneš že kousek před tebou něco leží.

Zdá se, že to vyplavilo moře a každá příchozí vlna s tím trochu hýbne. Když příjdeš blíž, všimneš si, že je to chobotnice. Není nijak veliká, ale ani není nejmenší. Kolem pár chapadel má omotané mořské řasy. Ačkoliv leží bezvládně, chapadla s přísavkami ledabyle pohozená, pokud do ní drcneš - konce chapadýlek trochu smotá. Je na živu. Ale zdá se, že ne na dlouho.

Je na tobě, jestli chobotnici tu dál necháš ležet, ponechanou osudu, nebo se jí pokusíš dostat zpět do vody a nebo jí ukončíš trápení a třeba si z ní kousek necháš. Teď hlad sice nemáš, ale třeba příjde později.
Světlo v dálce stále svítí.

Hissing forest, Ringen

Boj s příšerou se zdá být nekonečný. Přestože jí Nath usekl pařáty, nezdá se, že by projevovala, byť minimální známky bolesti. Je sice čím dál více agresivnější, ale její řev rozhodně není způsoben následky zranění. Bengé už stačil postřehnout, že s příšeřinou hrudí není něco v pořádku. Zvláštní místo obrůstající mechem bylo nejspíš její slabinou. Pokusí se zaútočit, ale není úspěšný.

Ani jeden z vás během souboje nemluví. Sem tam možná utrousíte nějakou nadávku, ale rozhodně se vzájemně nevarujete, ani nepodporujete. Jakoby jste jeden druhému nechtěli ani trochu ulehčit. To, že vám obluda usiluje o život není důvod ke spolupráci. Každý kopete sám za sebe. Jen ať si ten druhý poradí.

Netrvá dlouho a i Nathovi dojde, že možnost, jak monstrum zranit, nebo rovnou zabít má spojitost s podivným místem na hrudi. Oba myslíte na to samé. Kdo zasadí poslední úder? Bengé je sice zraněný, to ale nemění nic na tom, že vyniká v rychlosti. Nath má prozměnu velkou šanci, že uspěje se zbraněmi.

(Hoďte si prosím oba procentkou, ten kdo hodí víc příšeru zabije. Trochu to tímhle šulím, já vím, ale spěcháme na posun..)

Konečně je pryč

Hissing forest, Ringen - Nathair D`Marcall

POSUN ČASU NA 22:00

Pět chudáků na šutru,
zahledění v dáli,
bez nějakejch manýrů,
boháčům se smáli.

Že je to prej velkej kříž,
s prachama se táhnout,
žádná sláva nebude,
jen migrénu shrábnou!

Chudí ale budou slavní,
krále z okna vyhoděj,
stejně podle nich je hlavní,
že nemaroděj.

A tak těch pár tupců,
ve vidině slávy,
okradlo pár kupců,
o otýpku slámy.

Jeden voják je pak našel,
do vězení že je hodí,
chytili tam všichni kašel,
teď se na tom budru nudí!

Triumfální návrat

Azarpan
Nyria

* * *

????????, Azarpan

Vděk? K čemu?

Azarpan
Nyria

Začarovaný háj, Azarpan

Anita

??????,Azarpan

Tempest Hills, Ringen

Vyskočíš sice vysoko, ale po hlíně se sklouzneš zase zpátky dolů. Zkusíš to tak ještě 2x, než se ti podaří zachytit za mohutný kořen. S každým přítahem nahoru slyšíš křupání a malá vlákénka se trhají. Musíš šplhat rychle, je to tvá jediná naděje na svobodu.
Jakmile se konečně dostaneš až na samotný vrchol, kořen se vyrve ze zeminy a ty se jen tak tak stihneš zachytit za okraj, odkud se pak vytáhneš nahoru na pevnou zem.
Rozhodneš se rychle od jámy zmizet a vydat se za blikajícím světlem. Cestou si však dáváš velký pozor na půdu pod nohama. Máš obavy, aby jsi se nepropadla znovu.
Když míříš směrem ke světlu, opakuje se stejná věc. Čím blíže světlu jsi, tím slabší je jeho záře.
Jakmile dorazíš k místu, odkud sis myslela, že světlo pochazí – znovu zmizí.
Stojíš na pláži. Pod nohama cítíš rozpálený písek a jediné co vidíš, je moře a vlny mizející na pobřeží.
Je tu nádherně a moře přímo láká k tomu aby sis šla zaplavat. Nicméně ty jsi ale naštvaná. Běžela jsi takový kus, mohla jsi zemřít v nějaké jámě hlady a žízní a to vše jen tak pro nic za nic?!
Možná by jsi se měla vrátit, manžel bude chtít teplou večeři a pravidelné večerní milování.

Naposledy se bezradně rozhlédneš do všech stran, jestli přece jen někde není byť jen malý, náznak světélka.
Ale nic. Už už se otáčíš, že se vrátíš zpátky, když se najednou před tebou zavlní vzduch a ve velikosti dospělého muže se ti světlo zjeví znovu. (je od tebe zhruba na délku paže)
Je zvláštní, že tě vůbec neozařuje a ty nemáš tendenci si přikrývat oči, ačkoliv vše okolo tebe se rozjasní.

Potácíš se pryč, co nejdál od bažin. Tohle místo ti nic dobrého nepřineslo a už teď víš, že se mu do budoucna obloukem vyhneš. Ztratil jsi čas, který se dal využít jinak a aby toho nebylo málo, jsi zraněný. Příšera je naštěstí po smrti, kdežto rána, kterou způsobila, nevypadá zrovna dobře. Z vězení jsi zvyklý na mučení a daleko horší věci, to ano, ale nedá se říct, že by ti tohle bylo o něco víc příjemné. Motá se ti hlava skoro jako bys byl opilý, zrak se rozostřuje a každý další krok je obtížnější. Obrazy i myšlenky se vzdalují a ty nedokážeš myslet na nic. Opravdu za tohle všechno mohla příšera? Co teď s tebou bude?

Nevíš, jak dlouho jdeš. Čas najednou nehrál roli. Na ničem ti nezáleží. Jen se dál trmácíš, ale chůze je stále těžší. Pletou se ti nohy. Sem tam se opřeš o strom a snažíš se nabrat dech. Je to, jako bys spolkl nějakou drogu, ale to je hloupost. O tom by jsi přeci věděl. A pak se to stane. Svět se zatočí a ty neudržíš stabilitu.

Spadneš na zem, jenže se nedokážeš zvednout. Nohy odmítají poslušnost a ty jsi jako mrzák, který nezvládá pohyb bez cizí pomoci. Nejhorší je, že tu nikdo není. Nikdo tě neuvidí. Neuslyší. Navíc pořád nevíš, co se to s tebou děje. Bezvědomí a tma přichází jako na zavolanou, ale v téhle chvíli by jsi přijal téměř cokoliv.

Probudí tě vůně květin a zpěv ptáků. Pomalu otevíráš oči a zjišťuješ, že po bolesti není ani památky. Zběžně zkontroluješ rameno, ale nejsou na něm žádné stopy po ostrých zubech. Hlavní je, že jsou pryč. Nejspíš to byl celé jen sen.

„Bengé.“ ozve se sladký hlásek volající tvé jméno. Zbystříš. Přímo k tobě se ladným krokem blíží mladá žena, s úsměvem na tváři. Nádherné dlouhé vlasy jí cuchá vánek, ale tebe zaujme něco trochu jiného. Je nahá, nemá na sobě ani kousek oblečení. Nespouštíš z ní oči. Proč bys měl? Nevíš, kde se tu vzala, ale je opravdu krásná. Útlý pas a výrazné ženské křivky. Kdo by se nepodíval?

„Pojď si se mnou hrát.“ zaprosí, když dojde až k tobě. Chytne tě za ruku a zvonivě se rozesměje. Zaplaví tě horko a pocit spokojenosti. Její hlas je melodický a smích roztomilý. V porovnání s tvým věkem je mladičká, až máš skoro výčitky, že tu zíráš na takové pískle, ale nemůžeš si pomoc. Líbí se ti jí pozorovat.

Azarpan
Nyrča

???????, Azarpan
Tamča

Azarpan
Nyrinka

Plaveš k ostrovu jak nejrychleji můžeš. Rukama odhrnuješ vodu a vyplivuješ slanou vodu, která se ti dostává do úst. Jenže ploutev je čím dál blíž, hrne vodu před sebou. Je za tebou.
Neodpustíš si jedno krátké ohlédnutí a okamžitě tě přepadne vlna zoufalství. Srdce rychle buší a tobě se před očima zjevují představy jak tě chytá za nohy a trhá na kusy. Nemáš šanci. Ve vodě prostě nemáš šanci – tohle není vyrovnaný boj! Už už je skoro u tebe, když najednou se ploutev potopí a voda se uzavře.
Bude útočit zezdola? Máš už téměř panický záchvat a hypnotizuješ vodu pod sebou a to jak kopeš nohama. Ten šílený strach se nedá ani popsat. Jenže najednou se kousek od tebe něco vynoří nad hladinu a vyskočí to do vzduchu. Delfín! Štěstím se skoro rozbrečíš a ze srdce ti spadne obrovský kámen. Žádný žralok, opravdu to byl delfín.

Začneš plavat znovu k ostrovu a delfín tě neustále sleduje. V jednu chvíli vynoří hlavu nad hladinu a v širokém úsměvu tě pozoruje.
Jsi už se sílou téměř v koncích. Propluješ mezi skalisky a nad hlavou ti za otravného křiku prolétne racek. Konečně doplaveš až na břeh a za hlasitého funění se svalíš do písku. Koutkem oka zahlédneš delfínovo salto nad vodou. Nejspíš na rozloučenou, pak už se jen ponoří pod vodu a víc ho nevidíš. Oblohu pokrývají mraky a můžeš si všimnout, že slunce pomalu ubývá. Zdá se, že se brzy setmí.
To je fakt super. Jsi na ostrově, odkud rozhodně do Ringenu nedoplaveš a nevypadá to, že by tu byla nějaká loď. A ještě jsi tu sama. Skvělý. Přepadne tě smutek a myšlenky se ti přemístí k tvé rodině. Uvidíš je ještě někdy? Měla to být jen procházka k jezeru a zpátky. Koho by napadlo, že se to takhle zvrtne? A co to světlo? Jak je možné, že jsi se najednou ocitla tady? Je to něčí hloupý žertík? Ale kdo by tohle dokázal? Jistě, slyšela jsi o tom, že lidé mají zvláštní schopnosti, ale ještě jsi nikoho takového nepotkala. Je možné, aby tě někdo dokázal přemístit sem na Ostrov? Ale proč by to dělal? Mohl by tě přemístit zpátky? Hlavou se ti honí nespočet otázek, ale jedno je jisté – už raději do žádného světla sahat nebudeš. Pak to takhle dopadá. Vztekle pěstí udeříš do písku. A co teď?

V momentě kdy se světla dotkneš, se s tebou svět doslova zatočí. Ani nestíháš sledovat krajinu kolem, jak rychle mizí za tebou. Světlo tě začne vtahovat do sebe, nemůžeš se nikterak bránit, možná jen vykřiknout.
Potom už se kolem tebe na malý moment rozprostře jen tma a ty můžeš mít pocit, že jsi oslepla.
Pak jakoby do tebe někdo vší silou strčil a ty dopadneš na zem. Vlastně ne na zem – do písku. Do pořádně rozpálenýho písku. Žhavý písek tě rychle probudí a ty vyskočíš zpátky na nohy. Zmateně se rozhlížíš a k tvé hrůze nebo překvapení zjistíš, že rozhodně nejsi na pláži a rozhodně nejsi v Tempest Hills. Jsi v poušti. Dolehne na tebe obrovské horko a okamžitě se začneš potit. Přiložíš si ruku k čelu a pohlédneš na nebe. Slunce až nehezky pražilo. K tvému štěstí však není pravé poledne, kdy tu musí být kolem 50 stupňů.
Všude kolem tebe se tu rozkládá jen písek. Kde jsi se tu vzala? Jak je možné, že nějaké světlo tě dostalo až sem? A jak se teď dostat zpátky? Rozhlédneš se do všech stran. To nevypadá hezky. Klidně tu můžeš umřít, stejně jako ti blázni co se sem vydávají. A jedna kostra ti pro dnešek už stačila.
Takže co teď? Zhluboka se nadechneš teplého vzduchu a znovu se rozhlédneš. Nakonec se přece jen rozejdeš vpřed. Chůze je těžká, boříš se do písku a navíc je ti šílené horko. Na čele ti vyrazí kapky potu a netrvá dlouho než začneš mít hroznou žízeň. Ale kde tu najít nějakou vodu?

Chvíli jdeš, nohy se ti pletou, v hlavě ti tepe z šíleného horka a v ústech máš sucho. Jak dlouho ještě? Když trochu přimhouříš oči, můžeš si všimnout skal v dáli před tebou. Tam bude na chvíli stín! Alespoň na chvíli uniknout od slunečních paprsků. Vzhlédneš k nebi. Obloha tmavne a slunce sice pomalu zapadá, ale stále je tu horko.

Když začneš chobotnici posouvat zpět do moře, jedno z chapadýlek ti jemně omotá kolem ruky a přísavkama tě začne zkoumat. Vypadá, že ji od smrti dělí jen kousek.
Jakmile se ocitne zpět v moři, chvíli jen tak nehnutě pluje a pak se pomalu a tiše potopí. K tvému očekávání se nevynoří nad hladinu a nesplní ti přání, nicméně tě může těšit dobrý skutek. I když to mohl být chutný, dobrý skutek..

Vydáš se tedy znovu za světlem, které stále stejně problikává a září. Cestou se rozhlížíš po pláži, jestli tu není nějaký další vyvrhnutý mořský tvor, ale už nic nezahlédneš. Cestou směrem ke světlu se opakuje stejná věc. Čím blíže světlu jsi, tím slabší je jeho záře. Jakoby to byl vážně něčí hloupý žert.

Jakmile dorazíš k místu, odkud sis myslel, že světlo pochazí – znovu zmizí.
Stojíš na pláži. Pod nohama cítíš rozpálený písek a jediné co vidíš, je moře a vlny mizející na pobřeží.
Začneš být naštvaný. Trmácel jsi se až sem, celý oslizlý od chobotnice u které teď zrovna lituješ, že jsi si z ní nic neukrojil a vše zbytečně?!
Naposledy se bezradně rozhlédneš do všech stran, jestli přece jen někde není byť jen malý, náznak světélka.
Ale nic. Už už se otáčíš, že se vrátíš zpátky, když se najednou před tebou zavlní vzduch a ve velikosti dospělého muže se ti světlo zjeví znovu. (je od tebe zhruba na délku paže)
Je zvláštní, že tě vůbec neozařuje a ty nemáš tendenci si přikrývat oči, ačkoliv vše okolo tebe se rozjasní.

Halucinace - nejlepší přítel člověka

Hissing forest

Vyhrál jsi, jsi naživu! S vítězným úsměvem si naposledy prohlédneš mrtvé tělo obludy. A co je lepší? Neodcházíš s prázdnou. Máš prsten! Ale k čemu? A proč ho tu někdo nechal? Šel by snad prodat? Vypadá to na pravé zlato, možná bys přišel na pořádný balík.
Ve chvíli kdy si však zakrvácený prsten prohlížíš – začne zářit. Začne zářit stejně jako to světlo, které tě sem dostalo a stejně jako tomu bylo předtím – neozařuje tě. Fascinovaně si ho prohlížíš, když tu náhle krátký záblesk a ty ucítíš, jak ti tělem projede vlna energie. Cítíš se skvěle a máš pocit, že dokážeš snad všechno na světě! Jenže po chvíli záře zmizí a s tím i tvá nebojácnost. Nevíš o co jde ani co to bylo, ale třeba to časem zjistíš..

Rozhlédneš se. Jsi pořád na ostrůvku, bohužel, nebo bohudík tě světlo už nikam nepřeneslo. Takže, jak se odsud dostat? Jediná možnost je plavat a pak projít lesem. Při té myšlence ti naskočí husí kůže. Ale je tu snad jiná možnost?

Ať už jsi se chystal udělat cokoli, ucítíš zase ty samé vibrace, jako při souboji s bestií. Pokud se rozhodneš zjistit, co to vydává – zhruba uprostřed ostrůvku si všimneš nějakého kamene. Je zvláštní, že jsi si ho předtím, při prozkoumávání ostrova nevšiml. Je tak metr vysoký a pokud se k němu rozejdeš – vibrace jsou o to silnější. Tebe však zaujme kámen posazený na vrcholu.Modrý, krásně zbroušený kámen. Vypadá draze. Neodoláš nutkání se ho dotknout a přejet přes něj bříšky prstů.

Jenže když to uděláš, kámen i s celou svou podstavou se jasně modře rozzáří. A pak je tma. Znovu.
Tma však netrvá dlouho a ty se objevíš kdesi.. No, kdesi? Je tma a na obloze jdou vidět hvězdy. To jsi se v Zakletém lese tak zdržel? No, jak se zdá, čas ubíhal rychleji než sis původně myslel.
Pokud se rozhlédneš kolem sebe, za sebou uvidíš most. Dřevěný most přes řeku.
Nejsi v Zakletém lese, ale ani nikde blízko domova. Padá na tebe únava z celého dne a byla by pošetilost bloudit nocí ve snaze se dostat domů. Kdokoliv, nebo cokoliv tě může přepadnout. Nakonec se přeci jen podvolíš rozumu a rozhodneš se utábořit.

Ostrov, Ringen

Hissing forest, Ringen

„Tlustá veverka? Jsi vtipný.“ rozesměje se dívka a posadí se hned vedle tebe. Do nosu tě praští příjemná vůně květin. Její vlasy voní jako rozkvetlá louka a ty máš obrovské nutkání se ještě kousek přiblížit. Bylo zvláštní, že jí neděsil tvůj vzhled, ale cožpak není příjemné po dlouhé době sedět vedle někoho, kdo před tebou neutíká, netrousí hloupé poznámky a jako bonus si chce povídat?

Rozhlédneš se, aby ses ujistil o absolutním klidu. Skutečně tu nikdo není a nezdá se, že by se tu měla nějaká nevítaná společnost objevit. To je jedině dobře, protože po dnešku toho už máš víc, než dost. Ten podivný mužíček v čele s ještě podivnější příšerou ti náladu zrovna nezlepšili. Ale tohle? To je něco jiného. Dívka nepředstavuje žádné nebezpečí, zvlášť když je úplně nahá a nemá sebou žádné zbraně. Znovu si jí prohlédneš. Proč by ne? Máš na to právo.

Zvedne hlavu a pohledem se nakrátko setká s tvým. Musela si nepochybně všimnout, jak na ní zíráš. Neřekne ani slovo, pouze ti věnuje úsměv. Je to už dlouho, co se na tebe někdo upřímně usmíval. Kdyby nechtěla, neseděla by tu a už dávno utekla. Jenže kdo to je? Ublížit ti nechce, ale představit se asi taky ne.

„Záleží na mém jméně?“ zeptá se po chvilce ticha a ty si uvědomíš, že je až příliš blízko. Opře se ti hlavou o rameno a mazlivě se o něj otírá, skoro jako kočka, která si právě usmyslela, že chce podrbat. Její gesto bylo sice roztomilé, jenže… Nestačíš nad tím přemýšlet. Z ničeho nic si tvůj obličej prudce přitáhne k sobě a svými rty vyhledá ty tvé. Dnes se museli všichni zbláznit, jinak si to neumíš vysvětlit, ale její ústa cítíš na svých až příliš zřetelně.

„Jsem tu pro tebe, vezmi si mě, prosím.“ zaškemrá. Slyšíš v jejím hlase vzrušení a cítíš, jak se lehce chvěje. Dlaněmi ti jemně přejíždí po obličeji a pokračuje níž. Tohle je sen, bláznovství, cokoliv. Ale je ti to jedno. Chceš jí hned teď.

~Ivots Range, Ringen

POSUN ČASU NA DRUHÝ DEN - 09:00

Někdo je už dávno vzhůru a někdo se teprve probouzí. Slunce je už dávno na obloze a probouzí přírodu dotykem paprsků. Mlha již ustoupila, nicméně na listech a stéblech trávy ještě zůstala ranní rosa. Začíná nový den. Nové možnosti, příležitosti a setkání. Teplota se stihla vyšplhat na příjemných 17°C.

Ivots Range > Ringen

Usínání nakonec nebylo tak těžké, jak se zprvu zdálo. Po boji s příšerou jsi unavený a přestože je nocování na mostě pro tebe opravdu ponižující, nejsi v situaci, kdy by sis mohl vybírat. Než se propadneš do temnoty, slíbíš sám sobě, že do takové patálie se už nedostaneš. Jsi šlechtic. Tohle není nic pro tebe.

Neprobudí tě sluneční paprsky, nýbrž dotek cizích rukou. Nevíš, jestli se ti to jen zdá, nebo ne, ale otevřít oči nechceš. Jsi pořád unavený a ke všemu tě bolí záda. Spát na mostě nebyl zrovna nejlepší nápad, ale teď je trochu pozdě na výčitky. Až se vrátíš domů, dopřeješ si pořádnou koupel a hlavně masáž.

„Mladý pane, vzbuďte se.“ dolehne k tobě mužský hlas. Cítíš, jak s tvým tělem kdosi lehce zatřese. Kdo to na tebe mluví? Je čas se vzbudit. Otevřeš nejdřív jedno oko, poté druhé. Střetneš se s pohledem mladého muže, který si tě starostlivě prohlíží. Překvapeně ho sleduješ, ale nepřipadá ti odnikud povědomý.

Zaujme tě jeho oblečení, podle kterého ihned poznáš, že nepatří do stejné společenské vrstvy jako ty. Na sobě má jen prostou košili a kalhoty. Tohle rozhodně není šlechtic. S lidmi prostého původu jsi do kontaktu přišel jen výjimečně, ale bylo ti jasné, že někdo v takové pozici být musí. Kdo jiný by se staral o pohodlí šlechticů, jejich jídlo a další potřeby než vesničané a zemědělci?

„Jste zraněný, ošetřím vás, pokud dovolíte.“ promluví mladík znovu a tím tě vytrhává z toku tvých myšlenek. Málem by jsi zapomněl na to, že tě vodní příšera pokousala do nohy a kromě odřenin a škrábanců tě ocasem udeřila do břicha. V takovém stavu by ses domů vracet nejspíš neměl. Ani si nechceš představit, jak by reagovali ostatní, kdyby tě viděli. A co teprve otec.

Znovu si neznámého vesničana prohlédneš. Chtě nechtě musíš uznat, že je opravdu pohledný. Vždycky tě přitahovali muži. Krásné plavé vlasy, lehký úsměv na tváři a trochu odhalená hruď, která byla vidět skrze rozepnutou košili. Předtím se tě i dotýkal, ale k tvé smůle jen proto, že kontroloval tvé zápěstí, jestli na něm náhodou není Riwienský znak. Opatrnosti není nikdy dost.

( Snad jsem se ti strefila do vkusu a ne, reklamace neberu! :D)

Boříš se do písku, každou chvíli klopýtáš a už jen zoufale počítáš nekonečné kroky. Ale nakonec ke skaliskům přece jen dorazíš. Jakmile se octneš ve stínu, spadne z tebe to šílené horko.
Opřeš se o skálu a svezeš se podél ní do písku. Máš žízeň. Šílenou žízeň a potřebuješ si odpočinout. Nabrat dech a vymyslet co dál. Jak tu přečkáš noc? A jak dlouho vydržíš bez vody? Co když tě tu něco sežere?

Hlavou se ti honí příliš mnoho myšlenek. A jedna, k tvému překvapení zabloudí i k Hedronovi. Co asi dělá? Snaží si něco uvařit? Hledá tě? Za normálních okolností jsi byla už v tuhle dobu doma. Příliš jsi se netoulala a vždy se vrátila zpátky.

Netrvá dlouho a obloha ztmavne. Můžeš si všimnout i pomalu vykukujících hvězd. I tplota klesne, nicméně stačíš zjistit, že za tu dobu co na poušti jsi, jsi si stihla spálit nos. Povzdychneš si. Co teď? Když jsi odpoledne nad pouští přemýšlela, rozhodně by tě ani ve snu nenapadlo, že se tu skutečně objevíš. A zrovna dnes. Pokud přežiješ do dalšího dne, je klidně možné, že buď padneš žízní, hlady, vyčerpáním nebo dostaneš z toho ukrutného vedra infarkt. Ani jedna z těchto možností smrti se ti nezamlouvá. Ty přece neumřeš! Ne tady a ne takhle mladá! Měl by umřít Hedron, a ty bys byla volná!
S tímto se zvedneš znovu na nohy a pomalu se vydáš vpřed. Teď se jde už mnohem lépe, když je tma a nepálí tě do zad slunce. Chvíli bloudíš pouští, než narazíš na kaňon. Doteď jsi si myslela, že to tu bude jen samý písek, ale jak se zdá, je tu víc skal než se zdálo.

Po pár krocích se však zarazíš. Zastavíš se a chvíli nehnutě stojíš, pozorujíc okolí. Máš nepříjemný pocit, jakoby tě někdo sledoval. Okamžitě se rozhlédneš na všechny strany, vpravo, vlevo, za sebe.. Ale nikde nic. Naskočí ti husí kůže, ale ten pocit nemizí. Znovu začneš pomalu našlapovat kaňonem, ale dáváš si bedlivý pozor, jestli tu není někdo další.
Pokud pozorně vnímáš okolí a nastražíš uši, můžeš slyšet nezaměnitelný zvuk tekoucí vody. A zdá se, že je tu někde blízko.

Ivots Range > Ringen

Jak se zdá, mladík je opravdu všímavý a chce ti pomoci. Tvou bolestnou grimasu zaregistruje takřka okamžitě. Starostlivě se k tobě skloní, podepře tě a postaví na nohy. Nestihneš nic říct, natož protestovat. Stejnak jsi před chvílí souhlasil s tím, aby tě ošetřil. Není to sice šlechtic, ale to nemění nic na tom, že z něj nemůžeš spustit oči. Jeho gesta na tebe dělají dojem a nutí tě přemýšlet nad tím, proč takových lidí není více. Umět se postarat sám o sebe je důležité, ale nemělo by se zapomínat ani na vstřícnost a ochotu pomáhat.

„Můžeme jít, pane? Nebydlím daleko.“ ozve se vesničanův hlas. Jakmile dáš svůj souhlas, rozejde se s tebou pryč. Tohle místo neznáš a ani ti není nijak povědomé, ale to bude nejspíš tím, že jsi se o chudší oblasti Ringenu nikdy nezajímal.

Potěší tě, když brzy dorazíte k menšímu stavení. Tělo máš celé rozbolavělé a to poslední, po čem toužíš, jsou dlouhé túry. Alespoň si odpočineš. Nebo v to doufáš. Mladíkův domek opravdu není ztělesnění luxusu a ani zdaleka se nepodobá sídlu, ve kterém žiješ ty. Neumíš si představit, že by jsi tady měl vyrůstat.

„Posaďte se, prosím.“ vybídne tě mladík, jakmile vejdeš dovnitř. Zběžně si dům prohlédneš. Není velký a zařízení je skromné. Přesto ale poslechneš a posadíš se do starého křesla. „Omlouvám se za nezdvořilost, zapomněl jsem se představit. Jsem Jeremias.“ S těmito slovy předvede dokonalou úklonu.

Překvapuje tě, jak moc dokáží být prostí lidé ke šlechticům zdvořilí. Čekal jsi cokoliv a asi by tě ani neudivilo, kdyby se ti vysmál, nebo si myslel, že patříš do stejné vrstvy, jako on. S tím, jak zrovna vypadáš? Ruku na srdce v tuhle chvíli je čistější a upravenější, než ty sám. Je to ponižující, ale bohužel pravdivé.

Začne tě ošetřovat a ty ho necháš, ať dělá svou práci. Mezitím ho po očku sleduješ. Sem tam sykneš, nebo bolestí zkřivíš obličej, protože rána během čištění nepříjemně pálí. Jako odškodné ale dostáváš mladíkův povzbudivý úsměv, pak si ale všimneš jeho pohledu na tvou poničenou zbroj. „Ehm… Dovolíte?“ odkašle si a tobě dojde, že má v plánu tě nejspíš zkontrolovat i tam. To znamená sundat si zbroj a vše pod ní. Ihned cítíš, jak tě polévá horko.

Mladík se zdá být všímavým a jakmile syknu bolestí z pohybu, hned je u mě a pomáhá mi na nohy. Podpírá mě a pomáhá mi, seč jen může. Dělá na mě tím opravdu dojem a já se na něj musím vděčně usmát. Jde na mě vidět, že jsem opravdu rád za to, že je tad se mnou a je takový, jaký je. Myslel jsem, že dobří lidé už vymřeli. Upřímně, mohl mě zajmout, vydírat, okráct, vymáhat výkupné... Neudělal to. Místo toho ale sám objetoval své úsilí k tomu, aby mi pomohl.
„Můžeme jít, pane? Nebydlím daleko.“ Ozve se zase jeho hlas.
"A-ano... Ale nemusíte mě podpírat... Chodit ještě dovedu." Odvětím ho a počastuji úsměvem, přičemž se trochu pajdavě rozejdu. Netřeba říkat, že to bolí, ale nějakou dobu jsem to vydržel a taky vydržím.

Krajnu, kterou procházíme, opravdu nepoznávám, ale naštěstí, jeho stavení není vskutku daleko. Je to už od pohledu skromné stavení ze dřeva. Celé tělo mě bolí, ale ze všeho nejvíc snad ta noha... Stále na tváři ale nosím trochu poťouchlí úsměv, za kterým se snažím zamaskovat bolest. Příjde mi divné, že mě to bolí mnohem víc až když je rána starší, než když byla čerstvá.
Ale zpět k jeho domově. Byla opravdu skromné, ale útulné. I když se to nemohlo ani zdaleka rovnat našemu paláci, ve kterém jsem vyrůstal. Nedovedl jsem si představit, že bych tady žil.

„Posaďte se, prosím.“ Vybídne mě, jakmile vejdeme do prosté světničky a já se po chvíli rozhlížení posadím do starého, dřevěného křesla.
„Omlouvám se za nezdvořilost, zapomněl jsem se představit. Jsem Jeremias.“ Představí se a předvede perfektní úklonu.
"R-rád tě poznávám, Jeremiasi... Jsem Keldren Fayshade... Stačí Kel." Představím se mu trochu bez formy a koktavě. Ne, tohle se mi myslím moc běžně nestává.
Ovšem, jeho milé chování mě stále překvapuje. Nedivil bych se, kdyby se mi vysmál, či si myslel, že jsem také nějaký... příslušník nižší vrstvy. S tím, jak teď vypadám... je hezčí, než já. ČIstější a upravenější a to dost raní mou pýchu. Víc než žárlivost to ve mě vzbuzuje zahambení, jelikož první dojem z mé strany byl více méně otřesný.

Začne mě ošetřovat, ale pro to, aby se dostal k ráně na stehně mi musel trochu roztrhnout kalhoty, které byly ale i tak v dezolátním stavu. Proto proti jeho počínání neprotestuji a poočku kontroluji jeho počínání. Ne že bych byl nějaká citlivka, ale ta vodní bestie měla pořádně dlouhé zuby... a ostré.
Párkrát ucuknu a syknu bolestí, když čištění rány zabolí víc, ale jinak se mi povede celkem dobře držet.

Odměnou mi je nakonec povzbudivý a pochvalný úsměv. Pak se ale jeho kaštanové oči obrátí na potrhanou koženou zbroj v oblasti břicha.
„Ehm… Dovolíte?“ Polije mě horko.
Tak... Co teď, fešáku? Chce tě vysvlékat... Něco řekni. Ne, radši neříkej nic. Nejkradší a nejlepší odpovědí je čin. Páni, kde se ve mě berou ta moudra? Jsem už skoro jako můj mentor. Pomalu se začnu věnovat čtyřem řemínkům v zadní části zbroje, kde je nahmatám poslepu a rozepnu si je, načež si sundám hrudní plát z vytvarované, tvrdé, ale překvapivě lehké kůže.
Stále mi ale zůstává krátký (dříve) modrý pláštík z hedvábí a nárameník, pokud jde o horní polovinu těla. Mám vcelku svalnatou a štíhlou postavu s útlým pasem. Svaly na hrudi jsou celkem jasně vyrýsované, ale postrádají objem. Svědčí to o mě, že jsem vcelku obratný a rád se pohybuji, což je vlastně pravda a mezi šlechtou i celkem vyjímečné. Bledá kůže se ale v oblasti břicha mění v celkem velký modrák, výrazně fialové barvy, který se vlní přes břišní svaly od pupíku až téměř po prsa. Zbroj úder rozložila na větší oblast, ale naštěstí proto nebyl tak drtivý.

Vesnice – Ivots Range, Ringen

Od podivného mužíčka a mrtvoly té stvůry jsi se sice vzdálil, ale brzy na to padla tma. Tvůj zdravý rozum ti říkal, že není zrovna nejmoudřejší, se procházet po lese v noci. Dvě obludy za jeden den je i na tebe příliš. Rozhodl jsi se tedy utábořit(podrobnosti nechám na tobě) a přečkat noc i přes to, že na tobě ulpěl pach bažiny a potu. Bylo ti ze sebe zle a nemohl jsi se dočkat, až ze sebe budeš moci tu odpornost smýt. Takhle tě rozhodně nikdo nesmí vidět!

Probudíš se až ráno, možná příliš brzy, ale zápach, který přes noc ještě zesílil ti nenechá klidu. Jsi stále v lese, sice už ne u bažin, ale to tvůj problém neřeší. Potřebuješ najít nějakou vodu. Posbíráš si své věci, popřípadě se najíš, napiješ – jestliže to máš s sebou a vydáš se pryč. Nač se tu déle zdržovat? Podivný mužík od bažin šel sice jiným směrem, ale rozhodně nechceš riskovat, že na něj zase narazíš.
Prodíráš se opět lesem, překračuješ spadlé kmeny nebo se uhýbáš nízkým větvím. Hlavou se ti honí spoustu myšlenek. Proč jsi místo dvou příšer nemohl potkat nějakou dívku? Kdy naposled jsi se s nějakou pomiloval?

Z myšlenek tě vytrhne zvuk tekoucí vody a nevypadá to zrovna na malý potůček. Vydáš se za zvukem a krátce na to se skutečně objevíš u řeky. V očích ti zajiskří a na tváři se ti objeví úsměv. Konečně ze sebe můžeš smýt ty sračky!
Celý se svlékneš, je ti jedno, jestli by tě někdo viděl. Tvé dokonalé tělo si nepochybně zaslouží obdiv. Z vody vylézáš už víceméně čistý, bez jediného náznaku bažiny nebo pachu rozkládající mrtvoly.

Mezitím co se oblékáš, si vzpomeneš na svůj plán. A ten zahrnuje informace. Informace od lidí, nejlépe od Nearanů. Vydáš se tedy podél řeky najít nějakou komunitu. A konečně. Nejdeš nijak dlouho, než v dáli spatříš obrysy domků. Vesnice. Už už se chystáš vykročit vpřed, když se zarazíš. Je to poměrně nebezpečné. Máš znak, jsi napůl Riwien. Jakmile to někdo zjistí, buď tě odvedou, zavřou a nebo zabijí. Ty jsi ale ochotný to riziko podstoupit, netrmácíš se Ringenem, aby ses nakonec otočil a šel poraženě zpátky.

Ať už patálii se znakem vyřešíš jakkoli – dorazíš do vesnice. Není nijak veliká, což je na jednu stranu dobře. Jsi Riwien, potloukat se v přítomnosti tolika Nearanů, by nemuselo skončit dobře. Ale tohle vypadá poměrně klidně. Možná je to tím, že je ráno a vesnička se teprve probouzí. Ať už si vesničku prohlédneš/obejdeš nebo ne, tvé konečné kroky vedou do místní hospůdky. Nejlepší místo na navázání konverzace a získání informací by mohlo být právě tady.
V hospodě už sedí pár místních, převážně mužů. Nejspíš takoví jedinci, co jen se probudí, už zasednou k pivu.
Blízko baru sedí jakýsi muž s jizvou na čele. V ruce si pohrává se sklenicí s pitím, ať už je v tom cokoli a ve tváři vážný výraz. Na krátký okamžik se vaše pohledy střetnou.

Vesnice – Ivots Range, Ringen

Neměl jsi teď žádné stálé bydlení. Protloukáš se Ringenem a přespáváš, kde se dá. Většinou lidé nevědí, co jsi zač. Že jsi vrah a že by měli být na pozoru, ale přesto sem tam nějaká ta nabídka k práci příjde. Jako nájemný vrah nemáš konkurenci. Jsi tichý, přesný a vynalézavý. Jenže už je to dlouho, co žádná nabídka nepřišla. To se najednou všichni začali mít rádi? Hloupost. Vždy na světě bude nenávist, žárlivost nebo prostá závist. Tyhle tři vlastnosti byly tvými nejlepšími zaměstnavateli. Ale už nějaký čas o sobě nedaly vědět. Až do včerejška.

Byl jsi v Ivots Range, v malé vesničce která je na začátku lesa. Pronajal sis tu na den malý příbytek od postarší paní. Vdova, Evelin, jejíž manžel zemřel před deseti lety na rakovinu. Od té doby pronajímá část svého domu, aby měla na živobytí. Milá dáma, ale velmi zvědavá, jen co je pravda. Ráda se tě vyptává na různé věci z tvého soukromí a jelikož nechceš být hrubý, pokaždé si vymyslíš nějakou pohádku, aby jsi její zvědavost uspokojil. S pravdou však mlžíš. Kdo ví, co by řekla, kdyby věděla, že má v domě vraha.

Nicméně v ten den ti přišel dopis. Spíš jen lístek, na kterém stálo: Ráno u Mathyasů, mám pro tebe práci. U Mathyasů, byla místní hospůdka. Ne nijak veliká, ale za to útulná. Vedli to tam manželé Mathyasovi, takže spíš takový rodinný podnik. Lístek jsi samozřejmě rychle schoval před očima Evelin, jinak by následovalo spoustu otázek.

(Co jsi dělal po zbytek dne je na tobě) Druhý den tě probudilo klepání na dveře. Nemusel by jsi být Einstein abys věděl, že to není nikdo jiný než stará Evelin. S povzdychem a otráveným zabručením jí dojdeš otevřít, kde ti podá na dřevěném tácku čaj a namazané krajíce chleba. Byla sice otravná, zvědavá a trochu vlezlá, nicméně taky moc milá a nejspíš i dost osamělá. Má nějaká vnoučata? Nikdy jsi se nezeptal, vlastně jsi se jí neptal nikdy na nic, jen jsi odpovídal.
Poté, co zhltneš snídani se vydáš do hospody. Ještě než opustíš dům za sebou uslyšíš skřehotavý hlásek. “Kampak jdeš?“ Ať už odpovíš nebo neodpovíš, tvé další kroky tě zanesou k Mathyasům.

Vejdeš dovnitř a sedneš si ke stolu poblíž baru. Ať už si objednáš cokoli, starý Mathyas ti to se svým bručením poněkud neochotně donese.
Vezmeš sklenici s pitím do rukou a znuděně si s ní pohráváš. Sem tam vrhneš zvědavý pohled k nově příchozím, jestli to náhodou není tvůj nový zaměstnavatel. Ale nikde nikdo.
Až po chvíli se rozrazí dveře a dovnitř vejde ne zrovna vysoký, rudovlasý mladík. (Nathair viz HP)
Vypadá zvláštně, celý jeho výraz je zvláštní a příjde ti, jakoby měl něco za lubem. A rozhodně nevypadá jako někdo z vesnice.

Ivots Range > Ringen

Společně se zbrojí si sundáš i zbytek oblečení. Fialová skvrna táhnoucí se po hrudi ti připomíná nepříjemný boj s vodní příšerou. Nebýt světla, neměl by jsi žádné zranění. Vyvaloval by ses v korunách stromu a možná i dočetl tu zajímavou knížku, která se ti tolik líbila. Už jsi byl skoro u konce. Rád by jsi věděl, jak to s hlavními hrdiny dopadlo, ale nejspíš bude trvat pěkně dlouho, než se dostaneš domů a zjistíš to. Na druhou stranu, nebýt tohohle nenašel bys prsten a nepotkal Jeremiase. Asi to tak mělo být. Všechno zlé je k něčemu dobré.

„Moc mě těší, pane, vlastně Kele.“ Všimneš si zaváhání při vyslovení tvého jména. Patrně si nebyl jistý, jestli tě tak smí oslovit, nebo ne. Sice jsi se mu představil, ale evidentně nebyl zvyklý mluvit se šlechtici. Nebylo se čemu divit, vesničané určitě běžně nepotkávali zraněné mladíky povalující se na mostě.

Pohledem zkontroluje stav tvého hrudníku a začne ho ošetřovat tam, kde je potřeba. S barevnými modřinami ti nepomůže nikdo, snad jedině čas, ale pár nepříjemných škrábanců se alespoň vyčistí a vydezinfikuje. Na takové zranění se neumírá, ale jistota je jistota. Pokud se máš vrátit zpět domů, tak v co nejlepším stavu. Nestojíš o hloupé otázky, nedej bože o výsměch. Už takhle sis prošel svým a těžko někomu vysvětlíš, že za tím stálo obyčejné světlo.

Cítíš na sobě Jeremiasovy ruce. Prsty jemně putují po svalech s naprostou ohleduplností. Na malou chvíli zapochybuješ nad tím, co právě dělá. Jako by jeho doteky přestaly mít cokoliv společného s ošetřováním a změnily se v roztoužené hlazení. Pokud ano, nechceš ho zastavit. Vlastně si nepřeješ nic jiného, aby pokračoval. Ale dost už! Nad čím to přemýšlíš? Určitě si to jen namlouváš.

Připadá ti, že všechno kolem utichlo. Vnímáš jen něžnost teplých prstů a slabé, sotva postřehnutelné oddechování. Přivřeš oči. Takhle by jsi mohl zůstat napořád. Sedět v křesle a nechávat se obletovat pohledným mladým mužem. Ta představa tě pohltí tak moc, že nevědomky chytneš jeho ruku a pevně stiskneš.

„P – Pane?“ ozve se vyděšený hlas Jeremiase, kterého tvé gesto rozhodilo natolik, že zapomněl na to, že tě má oslovovat jménem. Sám nechápeš, co se to s tebou děje. Měl bys něco říct, ale tohle není situace, ve které by ses cítil jako doma. Nevíš, jak správně zareagovat. Nemůžeš mluvit o tom, že tě přitahují nikoliv ženy, nýbrž muži. Zvedneš hlavu. Cítíš, jak ti hoří tváře a srdce splašeně bije.

Střetneš se s Jeremiasovým pohledem. Netřeba dodávat, že jsi se předtím opět neubránil podívání na jeho vypracovanou hruď. Rád bys jí viděl bez košile, ale můžeš být rád alespoň za to málo, co prokukuje skrze rozepnuté knoflíčky. Těžko říct jestli si všiml, kam jsi zíral. Teď ti ale hledí přímo do očí a ty jemu. Ubíhají minuty, vteřiny? Nevíš. Zpět do reality tě přivede až tiché zašeptání tvého jména, svět se ale záhy opět zatočí, protože cítíš jeho rty na svých.

Anita Knox

Než se vymotáš ze Začarovaného háje, chvíli to trvá. Bez koně jsou cesty mnohem pomalejší a otravnější. Sice tvůj kůň byl úchyl, násilník a ještě ke všemu Nearan, kdesi v hloubi duše jsi chtěla, aby se vrátil. Ne kvůli jeho milostným výkonům, ale kvůli tobě samé. Neměla jsi ráda samotu a byla jsi vděčná za jakoukoliv přítomnost, nebo možnost si s někým promluvit. Možná by to už však chtělo někoho normálního.

Jakmile se ocitneš za hranicemi v lesa a již na začátku Bicagea Downs, na tváři se ti objeví úsměv. Třeba dnešek bude lepším dnem, než ten včerejší. A možná najdeš i sestru, kdo ví. Stále jsi se nevzdávala naděje, že ji ještě uvidíš. Byla jsi pevně rozhodnutá ji najít, ať už máš projít celý Azarpan.
Vydáš se vpřed. Kroky už ani nepočítáš, cesta je nekonečná a příjde ti, že se městu vůbec nepřibližuješ.

V dalším momentě však ucítíš mírné vibrace. Zastavíš se a zvědavě se rozhlížíš. Kousek od tebe spatříš jakýsi kámen . Zhruba metr vysoký a na jeho vrcholu posazený nádherný modrý krystal. Vypadá draze. Pokud se ke kameni přiblížíš, vibrace jsou o to silnější.

Ivots Range > Ringen

Při pohledu na modřinu se mi v hlavě zase odehraje souboj s vodní příšerou. Nebýt toho světla, válel bych se v koruně stromů a konečně dočetl tu knihu, kterou už mám asi tři měsíce rozečtenou... A zrovna v tak napínavé části. Ale... To bych nezískal prsten a nepotkal Jeremiase. Zdá se, že je špatné vše ve skutečnosti k něčemu dobré.
„Moc mě těší, pane, vlastně Kele.“ Všimnu si váhání v jeho hlase, když mě oslovuje jménem. Asi se s moc šlechtici nesetkal, což není nic podivného.
"I mě." Odvětím mu o něco odlehčeněji, dokonce se mi podaří to ozdobit úsměvem.

Jeremias mě obhlédne a začne se věnovat menším škrábancům, kterých díky zbroji naštěstí není moc. S podlitinami a modřinami, kterých je víc, mi pomůže snad jen čas. I tak jsem ale za to rád. Chci domů dorazit v tom nejlepším možném stavu a vyhnout se nepříjemným otázkám. Mé tělo je stále trochu prochladlé a tak dotyk jeho teplých rukou vítám s otevřenou náručí... Skoro mi až připadá, jako by se mě dotýkal víc, než je třeba... Jako by jeho dotyky neměly ani tak funkci ošetřovací, ale připadalo mi, jako by mě spíš hladil. Ne. To je nejspíš jen má domněnka.
To mi ale nebrání v tom, abych se tomu nepoddal a neopřel se ještě víc v křesle. Není to vůbec špatné... nechat se obskakovat pohledným mladým mužem. Vše okolo mě, jakoby utichlo a já dokázal vnímat jen dotyk jeho hřejivých rukou na svém chladném těle a tiché oddychování. Úplně jsem se do těch vjemů ponořil.

„P – Pane?“ Ozve se trochu vyděšeně Jeremias a já si až nyní uvědomím, že mu tisknu ruku. Vzhlédnu k němu, přičemž se neubráním letmému a zcela "nenápadnému" pohledu na jeho výstřih. Nakonec jsem ale odtrhl oči od jeho hrudi, která se vyrovnala té mé, a zadíval se mu do očí. Cítil jsem, že mám tváře asi tak červené, jako vlasy a srdce mi zplašeně bije snad až v krku.
Nevím, jak dlouho si díváme do očí a já opravdu nevím, co bych měl v takové chvíli udělat...
Pak ale zašeptá mé jméno a já ucítím, jak se jeho rty, dotýkají těch mých.
Ztuhnu. Chvíli mi trvá, než se vpamatuji z překvapení a poddám se. Zavřu oči a natáhnu se blíž k němu. Prsty prohrábnu jeho kaštanové vlasy. Zprvu váhavě, ale čím dál tím více a lépe, jeho polibky opětuji.

Ivots Range > Ringen

Se zavřenýma očima ochutnáváš Jeremiasovy rty a mezi prsty jemně mneš hnědé vlasy. Nemůžeš uvěřit tomu, že tohle je skutečné a vše se děje právě tobě. Automaticky se posouváš blíž, což nezůstane bez povšimnutí Objekt tvého zájmu ti ihned odpovídá řečí svého těla a ty cítíš, jak ti ruku obtáčí kolem pasu.

Polibky se stávají čím dál vášnivějšími a roztouženějšími. Neobtěžuješ se otevírat oči, necháváš se vést prostou touhou. Díky ní víš co dělat a přesně tím se i řídíš. Vše ti připadá naprosto přirozené, skoro jako bys tohle dělal odjakživa. Tělem ti proudí vlna vzrušení. Koho by něco takového nechalo chladného? Nejspíš nikoho. Jazyky se vám proplétají jako labutím krky a ruce vzájemně putují po tělech. Je ti jasné, že se nespokojíš jen s pouhým líbáním.

Zdá se, že nejsi jediný, kdo má v plánu se posunout na další metu, protože Jeremias neváhá a ruce sune níž, kousek po kousku. Stisk pravé ruky cítíš na svém zadku, zatímco levačka se obratně dobývá pod kalhoty. Už takhle jsou skoro celé roztrhané a moc toho nevydrží. Čert to vem, teď jsi na řadě ty. Ruce ti vystřelí nahoru a košili, která tě na něm tolik provokovala, z něj doslova serveš. Konečně si můžeš prohlédnout jeho hruď, která je přesně jak jsi čekal, dokonalá.

Bicagea Downs, Azarpan

Vibrace ti projíždějí celým tělem, ale není to nic co by bylo nepříjemné. Jen pokud tu budeš stát příliš dlouho, by tě mohla začít bolet hlava.
Když do krystalu dýkou šťouchneš zůstane na místě. Ani se nehne. Ať do něj šťoucháš sebevíc a sebesilněji – ani se nehne. Tím se utvrdíš v tom, že nejspíš vyndat nepůjde a ty tak máš v jeho sebrání smůlu.
Ale co to je? A proč to stojí zrovna tady? Kdo by se sem táhnul s takovým masivním podstavcem a ještě tu dobrovolně nechal takový nádherný kámen?
Dýky schováš zase zpátky, když se přesvědčíš o tom, že je kámen víceméně neškodný a nic neudělal.

Dreaming forest, Azarpan (polohu do příspěvku nepiš)

Jakmile se krystalu dotkneš, modře se rozzáří. Vibrace ti od dlaní projedou až do morku kostí. Kámen je tam zasazen ale velmi pevně, nemáš šanci ho vytáhnout.
A pak tma. Oslepla jsi? Nebo se setmělo?
Chvíli nic nevidíš a až po chvíli se konečně k tvým očím dostane trochu světla. Zmateně se rozhlížíš. Stojíš někde úplně jinde, než předtím. Nebo se ti to zdá? Třeba jsi omdlela.
Zkusíš se štípnout, ale nic se nestane. Pořád stojíš v hlubokém lese. Všude kolem tebe jsou kmeny stromů, větve, jehličí, keře nebo mech.

Vzhlédneš ke korunám stromů, skrze které sem tam prosvitly sluneční paprsky. No, zdá se, že do Bicagea Downs, se jen tak nedostaneš. Mrzutě kopneš do kmene stromu. Proč ti vždycky něco musí překazit plány!
Nevíš kde přesně jsi, nevíš jakým směrem jít ani proč jsi se tu objevila. Ale když už tu jsi a krystal tě sem přenesl, tak to třeba má svůj důvod. Třeba tu najdeš svou sestru!

Rozkošnicky si vychutnávám jeho rty, ale oči nechávám zavřené... Na tohle nepotřebuji vidět. Přisunuji se blíž a blíž k němu, až před sebou konečně ucítím teplo a tvrdost jeho těla. Rukou, kterou se nestarám o jeho vlasy ho obejmu kolem pasu a cítím, že on dělá totéž.
Hraji si s jeho jazykem a on s tím mým. Jen drobné přestávky na nadechnutí, které ani dle melho nalzoru nejsou třeba. Tělem mi proudí rozkoš, která vyhání chlad a rozpaluje mě chtíč odměnit toho, kdo se o mě tak hezky staral. Rozhodně nechci skončit jen u líbání.

I on se chce nejspíš posunout dál, stejně jako jeho ruce, které stále klesají, až ucítím stisknutí svého zadku v jeho teplé dlani, mezi tím, co se mi druhou rukou dobývá do kalhot, které nevydrží jeho nápor dlouho. Ten pocit mi navozuje nesmírnou extázy a spaluje mě chtíč po tom, co má přijít.
Otevřu oči a ruce mi vystřelý k jeho košili. Stisknu lem látky a prudce trhnu, až zazní cinkání knoflíčků o podlahu... Nic mi už ale nestojí v cestě při pohledu na jeho překrásně vypracovaný hrudník. Zachvěji se a zase se nalepím na jeho rty. Tentokrát ale nezůstanu jen u nich.
Uštědřím mu jen krátký polibek na bradu a ořejdu dál ke krku, který zahrnu o moc vášnivějšími polibky. Mazlím se s jeho kůží, olizuji ji, občas i koušu a plně si ho vychutnávám.
Stejně ho ale nechám, aby vedl více méně on. Až do chvíle, než mě to přestane bavit... Což je pár sekund.
Chytím ho kolem pasu, přetočím se a vrazím ho do křesla, které pod naporem mé i jeho síly zaskřípe. U mě je běžné, že při "tom" něco zničím...
Kleknu si k němu a usměji se při pohledu na cucflek, co jsem mu zanechal na krku. Políbil jsem ho na klíční kost a pokračoval dál po jeho hrudi dolů. Pečlivě jsem ochutnával každý kousek kůže po cestě a nechával za sebou vlhkou cestičku slin.
Zastavím se na jeho bradavce, kterou obkroužím jazykem, než se na ní přisaji rty. Ožužlávám jí, saju a jak je mým zvykem jemně koušu, po očku při tom sleduji jeho reakce.

Chvíli mi trvá, než se dostanu dál, ale nakonec se přeci jen vypravím níž a odměním každý kopeček jeho břišních svalů polibkem, až na pupík, do kterého vjedu jazykem.
Jeho podbříšku ale věnuji o poznání víc pozornosti. Mazlím se a otírám se o něj tváří. Tak blízko a přeci tak daleko... To ale brzy hodlám změnit.
Začnu ho obratně zbavovat sevření kalhot. Když jsou dostatečně povolené, sehnu se, mezi zuby stisknu lem látky a začnu mu tímto dost vyzývavým způsobem stahovat kalhoty, než tak odhalím jeho "dáreček".

Ostrov, Ringen

Sbíráš spadlé větve a nosíš je na pláž, kde je házíš na kupičku. Nevíš co tu žije, ale třeba oheň odláká nějaké predátory. Při té myšlence tě zamrazí. Tím jak je ostrov vzdálený od Ringenu, tu klidně mohou žít kdejaké neobjevené endemity a příšery o kterých nikdo nemusí vědět. Byl tu vůbec někdy někdo? Snažíš se zapátrat v paměti, jestli se ti nevybaví nějaká historka nebo vyprávění o někom, kdo se na Ostrov vydal, ale buď ti nikdo nic takového neříkal, nebo máš zrovna vokno.

Jakmile nataháš dostatečné množství dřeva, setmí se úplně. Oblohu pokrývají hvězdy a ty sotva vidíš na krok. V noci je hloupost prozkoumávat neznámý ostrov. Nicméně by jsi měla rozdělat oheň, nejen, že se zahřeješ, ale poskytne ti prozatímní bezpečí.
Ať už jsi oheň rozdělala jakýmkoliv způsobem, nakonec se ti to přece jen podařilo a ty si tak z větví vytvoříš ohniště. Sedneš si kousek od ohně a mlčky posloucháš praskající dřevo za doprovodu šumění vln. To je vše co slyšíš. Jinak je ticho. Ráno by jsi se měla poohlédnout po pitné vodě, jinak tu zemřeš mnohem dříve. Třeba tě tu ráno objeví loď, kdo ví.
Ať už myslíš na cokoli, po chvíli usneš.
Probudíš se až ráno. Oheň již vyhasl a z oblohy na tebe dopadají sluneční paprsky. Neměla jsi ale klidnou noc. Často jsi se budila a kontrolovala pohledem okolí, jestli ti nehrozí nějaké nebezpečí. Nicméně teď je nový den, je světlo a nová možnost najít jídlo, pití nebo se odsud dostat.
Rozhodneš se prozkoumat ostrov doufajíce, že najdeš pitnou vodu. Čím dále od pobřeží jsi, tím větší a neodbytnější máš pocit, že tě někdo sleduje. Zastavíš se a rozhlížíš na všechny strany. Nic ale nevidíš a ani neslyšíš.

Azarpan

Rozejdeš se tedy vpřed. Překračuješ kmeny, shýbáš se nad nízkými větvemi a jediné co je slyšet, je křupání jehličí a větývek pod tvýma nohama.
Jdeš poměrně dlouho, sem tam máš pocit, že jsi se snad ztratila a chodíš pořád dokola. S takovou se z lesa nikdy nevymotáš. Ani sestra tu není vidět, slyšet. Dokonce ani náznak její existence.

Začínáš být už otrávená a rozmrzelá. To je teda fakt super začátek dne. Ztratit se v lese. Po očku hledáš nějaký masivní podstavec s krystalem na vrcholu, třeba by tě přenesl zpátky. Ale po krystalu a vibracích ani památky.
Z nudy si začneš něco broukat a sem tam si povídáš sama se sebou. Dokonce se ti na malý okamžik vybaví i milostná scéna ze Začarovaného háje, ale tu rychle vypudíš. I když ti to nedá a na chvíli se zamyslíš nad tím, kam asi tvůj kůň šel a co teď dělá?

Z myšlenek tě ale vyruší mužský křik. „Stůj!“ Ozve se za tebou. Jakmile se otočíš, spatříš skupinku čtyř mužů. Dva s lukem, jeden vrhací nože a druhý šavli.
Oba muži měli luky se vsunutými šípy namířené přímo na tebe. Je víc než jasné, že pokud se o něco jen pokusíš, nebo jen špatně pohneš – neskončí to dobře.
,,Odhoď ty dýky holčičko a ukaž mi zápěstí.“ Promluví ten s vrhacími noži.

Den, kdy jsem oficiálně zemřel

Hissing forest, Ringen

Burning desert – poušť Saame, Ringen

Plahočíš se kaňonem, sem tam zaškobrtneš, ale zvuk tekoucí vody je čím dál jasnější. Až se před tebou konečně objeví oáza. Vytoužená oáza. Jezírko, do kterého stékala voda z malinkého srázu.
Neváháš ani minutu a okamžitě se k oáze rozeběhneš. Dopadneš na kolena a začneš vodu doslova hltat. Nakonec si do ní smočíš bolavé nohy a opláchneš obličej. Voda příjemně chladí a to je na tvůj spálený nos doslova jako balzám.
Trochu se uklidníš. Tak teď alespoň víš, že ze čtyř možností smrti si můžeš vyškrnout tu z nedostatku tekutin. Jenže to neřeší tvůj problém co teď. A jak se dostat zpátky? Lehneš si na zem, ruce položíš za hlavu a vzhlédneš k obloze poseté hvězdami. Na krátký okamžik zavřeš oči a zabýváš se různými myšlenkami. Ani si nevšimneš, že tě pomalu unášejí do říše snů.

Probudíš se až ráno. Probudí tě otravné paprsky slunky. Za normálních okolností, by ti bylo možná chladno, ale tady jsi na poušti. Jen co se probudíš a tvé oči se setkají s nemilosrdným žárem, polije tě horko. Zmocní se tě zoufalost. Skoro jakoby jsi doufala, že se probudíš jinde. Kdekoli. Třeba doma, klidně i vedle Hedrona! Ale tohle odporné horko se nedá déle snášet!

Znovu se natáhneš k jezírku a začneš pít. Chvíli uvažuješ jestli tu nezůstat. Přece jen – je tu zdroj vody, ale zase na druhou stranu se nikam nepohneš a když neumřeš žízní, tak aspoň hlady.
V ten moment, kdy si oplachuješ obličej a snažíš se trochu schladit, zaslechneš podivný zvuk. Skoro jako cvakání klepety..

Azarpan

Ivots Range > Ringen

Netrvá dlouho a ujmeš se vůdcovské role. Počáteční stud se vypařil a s ním i všechny zábrany. Konečně jsi probudil a vypustil ven šelmu, která v tobě celou dobu dřímala. Teď už není třeba si hrát na něco, co nejsi. Můžeš být sám sebou. Potěší tě, když si uvědomíš, co tvé konání s tvým společníkem provádí. Svědčí o tom jeho ruce, kterýma pevně svírá opěru křesla. Oči má přivřené a dokonce můžeš slyšet i tlumené vzdechy. Cítíš, jak se jeho svaly napínají a zase povolují.

Chvilku zápasíš s kalhotami, nakonec se ti podaří je sundat. Pravda, trochu to trvalo, stahování látky pusou je mnohem komplikovanější, než kdybys použil ruce. Výsledek ale stojí za to. Chlouba tvého protějšku je skutečný skvost a stačí jediný pohled, abys poznal, jak moc je vzrušený. Neodoláš a opatrně ho uchopíš do ruky. Je tvrdý a připravený. A nejen on. Tvůj neklid stoupá a každou vteřinu po něm toužíš víc a víc. Musíš ho mít za každou cenu.

Když už si myslíš, že dominantním jsi tu ty, Jeremias tě prudce chytne za hlavu a vrazí jí k sobě do klína. Trochu nečekané. Jeho ruce ti zajedou do vlasů a ty cítíš, jak si jednotlivé prameny namotává kolem dlaní. Jako by tě chtěl udržet na místě, hezky poslušného. „Udělej mě pusou.“ ozve se po chvíli. „Zvládneš to?“ chytne tě za bradu a donutí tě, aby ses střetl s jeho pohledem. Ten výraz mluví za vše. Sice by to měl být spíš on, kdo tě prvně uspokojí, vzhledem k tomu, že jsi šlechtic. Ale společenské postavení tady tentokrát neplatí.

Nezáleží na tom, jak si se nakonec rozhodl. Pakliže jsi souhlasil, budeš mít dřív či později ústa plná jeho spokojenosti a částečně i obličej. Dominantní pozice se tentokrát ujme pro změnu Jeremias, který neváhá a serve z tebe kalhoty. Stejně byly zničené, takže ti nevadí, že k jejich naprosté devastaci tak výrazně přispěl. Možná to byla odplata za jeho zničenou košili, tak či tak to nevnímáš jako ztrátu. S tím, kolik máš peněz si můžeš dovolit celé hromady oblečení.

Tvůj nový milenec tě zahrne polibky a stejně tak jako předtím ty jeho si tě označkuje cucflekem na krku. „Buď můj.“ zašeptá ti roztouženě do ucha a rukama sjíždí níž. Přejede přes boky a pokračuje dál k zadečku. Zatímco laská tvé tělo, rukou zajede mezi půlky. „Nastav se mi.“ s těmito slovy ti začne prsty přejíždět přes análek a o chvíli později cítíš, jak do tebe jeden z nich zasunul.

Ivots Range > Ringen

Na tváři mi zahraje úsměv, když vidím, co s ním má péče dělá. Opravdu si jeho vzrušení a touhu vychutnávám a veškerý stud ze mě opadl, jako listí na podzim. Proč už se při tom ostýchat?
Jeho kalhoty jsou trochu oříšek a jejich zbavování se pusou není moc jednoduché... Není to ale nic, co bych nezvládal, se svými zkušenostmi. Výsledek ale stojí za to. Jeho chlouba je opravdu něco, za co by se vůbec nemusel stydět, ba co víc... mohl to vystavovat.
Chci ho. A to moc. A já opravdu nebyl zvyklý, že nedostanu to, co chci... já vždycky dostanu to, co chci.

Když už si ale myslím, že jsem mu hazky utáhl uzdičku a že já budu ten dominantní, na což jsem měl nepochybně právo, vše se trochu zvrtlo. Chytil mě pevně za vlasy a nacpal mi hlavu do svého klína. Nečekané, ale ne nevzrušující a rozhodně ne nevítané. Prsty mi vjíždí do vlasů, jako by mě chtěl udržet na místě, hezky spoutaného. Pak mě ale vezme za bradu a donutí mě se mu podívat do očí. Na jeho slova se ale usměji, i když je to trochu ponižujícíc situace.
"Jsem snad začátečník? Ale... Vynahradíš mi to." Varuju ho, že u mě všechno něco stojí a rozhodně nejsem někdo s kým by si mohl dělat co chce. Přece jen... Jsem stále šlechtic a trocha arogance musí být.

Dál už ale nezdržuju a pustím se do "práce". Za ty tři roky, když jsem úplně začínal jsem dokázal své umění celkem hezky vypilovat a dost se to na Jeremiasovi projevovalo, jelikož za ani ne dvě minuty jsou ho měl plnou pusu... a vedle pár čmouh měl na obličeji pro změnu i něco, co barevně odpovídalo mé kůži a přece to má kůži nebyla. Polikání mi naštěstí nedělalo problém a zbytek jsem si utřel hřbetem ruky.
Dál se ujme mých kalhot a doslova je ze mě serve. I když mi to nevadí a vlastně i dost vzrušuje, zajímá mě, v čem půjdu domů? I když... ne že bych plánoval odcházet moc brzo. Tentokrát mě zahrne polibky on a já se nechám obskakovat... zaslouží si to.
Natočím krk na stranu a s úsměvem potichu vzdychám, když si tentokrát označkovává on mě. Jeho roztoužené šeptání mi hladí ego a jeho ruce hladí i něco jiného. Jeho dotyky mě nutí se mu nastavovat, jako děvka. I když, kdyby mi to řekl, asi bych ho praštil. Milenec, nemilenec. A pak bych si udělal děvku z něj.
Na jeho další slova jsem se zase usmál od ucha k uchu.
"Jsem snad tvá děvka? Nastav si mě." To už mi ale zajíždí rukou mezi půlky a začne do mě pronikat prstem. Žebych se mu přece jenom nastavil?
Když si mě ale nenastaví on sám, přece jen se mu podvolím... Dojdu k posteli a vedu si ho sebou za ručičku. Položím se na ní na záda a udělám mu místo mezi nohama. Pokud na to bude mít ale nějaké blbé poznámky, stejně ho praštím.

Azarpan

Azarpan

V táboře, Azarpan

Ivots Range > Ringen

Jako děvka lačnící po těle svého zákazníka ležíš na posteli a vystavuješ na obdiv vše, co by mělo být za normálních okolností skryto. Jeremias se tyčí nad tebou a zkoumavě si tě prohlíží. Neunikne mu žádná změna výrazu ani zasténání. Připomíná vlka, hladového a nebezpečného, který nespouští oči z ovečky. Vzrušení se tvým tělem valí jako žhavá láva, proto není divu, že máš problémy se sebeovládáním. Náhle ucítíš, jak jazykem přejel po délce tvého údu.

Svírá kolem něj rty a špičkou jazyka ho dráždí, načež jej pomalu zasune do úst, povytáhne a zlehounka po něm přejede zuby. Ruce má stále položené na tvých bocích, které jsou ztuhlé napětím a lehce se otřásají. Z jeho lízání ti stále víc tvrdne. Jsi jako kámen, ale on pokračuje a prodlužuje tak chvíle naprostého mučení a slasti zároveň. Máš chuť křičet, ale nevíš, jestli proto aby přestal, nebo naopak zrychlil. Nevidíš mu sice do obličeje, ale tušíš, že si to náramně užívá.

Netrvá dlouho a vyvrcholíš mu do pusy. Poslušně polkne, stejně tak, jako předtím ty. Ještě než k tobě vzhlédne, s výrazem naprosté soustředěnosti ti jazykem očistí špičku od zbytku semene a smyslně si olízne rty. Pak se ti konečně podívá do očí. Na tváři mu pohrává úsměv. Tvá reakce ho musela potěšit, nebo snad i pobavit, nedokážeš odhadnout, co přesně si myslí. Co ale víš jistě je to, že na tohle jen tak nezapomeneš. Úplně ztrácíš hlavu a to byl teprve začátek.

Nestihneš se vzpamatovat, protože tě znenadání chytne a prudce přetočí na břicho. „Na všechny čtyři, hned.“ zavelí, položí ti dlaně na půlky a začne tě jimi hladit v pomalých kruzích. Zbystříš, když tě na okamžik pustí, ale je to jen proto, aby tě v další chvíli udeřil přes zadek. I kdyby ses rozhodl vzpouzet, na nic nečeká a pevně tě chytne za vlasy. Zatáhne za ně natolik silně, že se ti hlava nedobrovolně zvrátí dozadu. „Šlechtic vesničanovou děvkou?“

Slyšíš v jeho hlase výsměch, nepochybně si zvyšoval ego na faktu, že před ním poníženě klečíš. Nemělo by to být naopak? Choval se tentokrát stejně arogantně, jako leckterý šlechtic. Na to, že byl prostého původu si docela dost vyskakoval. „Uvolni se, kurvičko.“ přikáže ti a bez varování do tebe vsune prsty. Nejdříve jeden, poté druhý. Cítíš, jak s nimi zběsile hýbe do stran a poté přiráží „Budeš poslouchat? Chci, aby sis to opravdu užil, až tě budu šoustat.“

V očích se mi odráží touha, jak tak hledím na jeho dokonalé tělo. Připomíná mi vlka. Hladového, divokého a nebezpečného. Náhle si připadám trochu... zranitelně, ale ten pocit se brzy odplavý ve vlnách vzrušení, které mi proudí tělem. Polévá mě studený pot a já tisknu přikrývku jeho postele, abych se udržel v klidu.
To už ale ocítím vlhkost jeho jazyka na příslušných místech. Pak mě ale vezme do úst celého a nutí mě se zakousnout do vlastního předloktí, abych utlumil steny. Ač mě jeho péče vzrušuje k nepříčetnosti, je pomalá a mučivá. Ano, to je to správné slovo... o to mu celou dobu jde. Mučí mě.
Mám ho až bolestivě ztvrdlého a on schválně oddaluje můj vrchol, aby si mohl užít ještě chvíli mého kňučení, tlumenéko ve vlastní kůži, kde jsem zanechal rudě krvavé stopy zubů.

Naštrěstí to ale nakonec netrvá tak dlouho a já se v zádech prhnu, jako luk, když se mu udělám do pusy. V ten okamžik už nemůžu držet své projevy na uzdě a táhle zasténám.
Když se ale podívám dolů, na něj, je mi, jasné, že bych mohl klidně pokračovat znovu. Jeho smyslná gesta mě neskutečně rozpalovala a na tváři mu hrál drzí úsměv. Dosáhl svého a já se cítil, jako pták se zlámanými křídli... zcela v jeho moci. Vášeň a rozkoš mi ale zastírá úsudek a halí hlavu do temného, oblbujícího povlaku, který pomalu nahlodává mou hrdost, čest i úsudek.

Prudce mě otočí na břicho a já, aniž bych si uvědomil, co vůbec dělám, konám tak, jak přikazuje a postavím se na čtyři. Vzdychnu, když se začne věnovat mému pozadí a trochu se zavrtím. Pak ale na chvíli přestane a já zbystřím právě ve chvíli, když pocítím pálivou bolest. Víc překvapením, než bolestí vykřiknu, ale dech se mi zadrhne v ústech, když mě zatáhne za vlasy, až se mi do očí nahrnou slzy a donutí mě zaklonit hlavu. A pak začne mluvit... A to byla ta hranice, přes kterou jsem nehodlal přejít. Boest z části vyhnala předchozí otupělost a jeho slova zasela hněv z jeho opovážlivosti. Vysmíval se mi, jako by byl něco víc... Něco podobného jsem zažil i u šlechticů, ale tohle bylo mnohem drastičtější. Nikdy, nikdy, nikdy, ale vůbec nikdy by si vesničan neměl honit ego nad šlechticem ve své posteli.
Zaskřípal jsem zuby a místo toho, abych se uvolnil jsem udělal pravý opak. Pochopitelně, když pak do mě začal vnikat prsty, bolelo to. Bolelo to pak o to víc, když přidal ještě jeden a začal si snimi ve mě hrát...
To bylo na mě ale už moc bolesti a až moc ponížení, než abych to mohl jen tak snášet se zklonenou hlavou. Určitě musel cítit, že to přepískl a že se teď podobám hadovi na kterého dupe bosou nohou. Jeho poslední slova výsměchu byla to poslední, co jsem potřeboval k tomu, abych se pootočil a využil razance svého pohybu i síle ve své uražené pýše i bolesti a vlepil mu facku. A že byla pořádná...
Dlaň jsem měl jako v jednom ohni a nedivil bych se, kdyby se mu hlava protočila o 360°. I tak ta bolest stála za to a po těle se mi rozlil příjemně hřejivý pocit zadostiučinění.
"Pozor na jazyk... Pamatuj, kde je tvé místo." Varuji ho zcela vážně.

Tamča, Anita

Ostrov, Ringen

Stará neznámá

V táboře, Azarpan
Nyria, Anita

V táboře, Azarpan

V táboře, Azarpan
Tamiel, Anita

Ivots Range > Ringen

Stejně tak, jako jsi před chvílí cítil slast a vzrušení, tvým tělem se tentokrát valí přesně opačné pocity. Jsi rozbolavělý a připadáš si poníženě. Aby také ne, když pohár trpělivosti právě přetekl. Vydržíš hodně, mnohem víc než ostatní, ale co neskousneš je, když se nad tebe povyšuje člověk, který toho není hoden. Teď už ale víš, že kniha se nesoudí podle obalu. Vesničany jsi vždy považoval za přívětivé lidi, kteří jednají se šlechtici s úctou. Nejspíš budeš muset přehodnotit názor, protože to, co se tu právě děje, rozhodně není úcta.

Uštědřený políček doprovázený rázným varování tvého milence rozdráždí ještě víc. V očích se mu nezračí pokora, nýbrž hněv. Ruka tě už takhle pálí a ani si nedokážeš představit, jak na tom teď musí být jeho obličej. Je celý rudý. Není divu, že zuří. „Řekl jsem ti, abys poslouchal.“ ozve se přísný hlas a aniž bys to čekal, chytne tě pod krkem. Něco takového by si k tobě nikdo nikdy neměl dovolit. Ale spoléhat na to, že tě zachrání tvůj původ je příliš naivní. Jeho stisk je silný. Kdyby chtěl, asi by tě udusil. Vážně musíš skončit takhle?

Bránil by ses, nebo se alespoň pokusil, ale jsi v nevýhodné pozici. Zůstat ležet a jen přihlížet tomu, jak tě ovládá se ti ani trochu nezamlouvá. Tvůj společník je bohužel mnohem silnější a nemá problém ti to dokázat. Tahle hra začíná být opravdu nebezpečná. Jak se z toho vymotat? Pak tlak na krk znenadání povolí. Můžeš opět dýchat. Ani se ti tomu nechce věřit, ale je to tak. Pustí tě a jemně pohladí po vlasech. „Tak jsi hodný.“ zašeptá a tváří se jemně otře o tu tvou. Nechápeš to. Jeho změny nálad jsou horší víc jak u ženy během periody.

„Jsi můj Kele, jen můj.“ vzdychne a ústy se přisaje k tvým. Jeho polibek je divoký, horečnatý. Jazykem vyráží proti tvému a zuby tě lehce kouše do rtů. Pořád se ještě cítíš uraženě a tak mu jeho gesta ze začátku oplácíš jen zdráhavě, ale nakonec se přeci jen uvolníš. Když už to nejde jinak, tak si to chceš pořádně užít. Uměl být něžný, určitě ano. Tamto byla jen chvilková agrese, jinak si to neumíš vysvětlit. „Moje nejsladší couro.“ vezme tě za boky a znovu otočí na břicho. Neujde ti, jak se mu třese hlas. Musel být na hranici sebeovládání.

Sám na tom nejsi o moc líp. Chvílema sice bojuješ se svou hrdostí, ale tělo ti přikazuje něco jiného. Musíš ho mít. Hned! „Chci, aby sis ho honil, až tě budu šoustat.“ řekne, přičemž ti prsty přejíždí po zadku. Vychutnává si každičký záchvěv tvého těla, i nepatrné vzdychnutí. O chvíli později ucítíš nepříjemný tlak na svěrač a trochu se zavrtíš. „Tak úzkej…“ zasténá tvůj milenec, načež do tebe prudce přirazí. Drží tě za boky a rytmicky se v tobě pohybuje. Svět se zatočí a ty nevnímáš nic jiného než vlnu slasti, která tě brzy celého pohltí.

Ivots Range > Ringen

Cítím bolest a... ponížení. Vinnu a hněv. Hněv na sebe, že jsem mu dovolil zajít až tak daleko a také na něj, že si něco takového vůbec dovolil. Rozkoš mi zhořkne v ústech, jako zkažené, jedovaté ovoce.
Vydržím opravdu hodně a přímo v tomto případě jsem měl přímo svatou toleranci. Nezkousnu ale, když mě někdo bije a ponižuje urážkami. Ostatní šlechtici by se mu už dávno vzepřeli už při prvním náznaku povýšení. Ale já ne... Já nebyl tak arogantní a nepoddajný. Proto mě otec nemohl vystát... proto mě nesnaší. Ne úplně pro to, že bych s nimi spal, ale proto, že jim dovoluji to, co jim dovoluji. Kdyby... toto viděl...
Vždy jsem se snažil být ke každému milý a myslel jsem si, že mi to budou oplácet... ale jak se zdá, ne všichni jsou takoví.

Svým konání jsem ho ale rozhněval ještě víc. Zrudl, jako démon a pevně mě chytil pod krkem.
Popadnu jeho ruce a snažím se je ze sebe strhnout. Snažím se mu vykroutit, uvolnit, nebo alespoň povolit jeho sevření, ale nic z toho mi nepomáhá, ani s vypjetím veškerých sil.
Cítím, jak mi dochází vzduch a marně lapám po dechu. Do očí se mi hrnou slzy z ponížení, porážky a zoufalství. Nemůžu se nijak efektivně bránit... Jsem zcela bezbraný a aby toho nebylo málo, Jeremias je silnější. Kdyby chtěl, udusí mě. Nikdo mě tady nebude hledat. Ani nevím, kde jsem... Nikdo nikdy nepříjde na to, co se mi stalo...
Je tohle skutečně můj konec?

Povolím stisk na jeho rukou a přestanu se kroutit. Položím odevzdaně hlavu a snažím se udržet při smyslech, než mi dojde vzduch úplně.
Pak ale jeho stisk povolí a já se konečně můžu nadechnout. S neuvěřitelnou jemností mě pohladí po vlasech a pochválí mě za mou odevzdanost. Slzy se mi mezi tím koulí po tváři a stékají po krku. Tímto jsem zahodil i ty posledný zbytky toho, co mě dělalo tím, čím jsem. I to málo hrdosti, které si na mě otec cenil a která mě spojovala s mým rodem se rozplynula, jako prach ve větru. Jak se mu... jim teď budu moct podívat do očí?
Otře se o mě tváří a já cítím, jak se mi v ústech hromadí hořkost. Chce se mi vzlikat, ale s vypjetím veškeré vůle se udržuji, abych zůstal zticha. To už mi ale šeptá slova majetnická slova do rtů a začne mě líbat. Na jeho polibky zprvu neodpovídám, ale pak si uvědomím, že asi bude lepší, když mu budu vystupovat vstříc, aby se znovu nenaštval. Cpe mi jazyk do pusy a pošťuchuje ten můj. Kouše mě do rtů a já se nechám... Co jiného můžu dělat?
Nikdy nebudu tvůj. Zašeptám si sám pro sebe. Možná si teď dobyl mé tělo, ale ztratil něco mnohem cennějšího. Byl jsem naivní hlupák, když jsem mu věřil. Když jsem ho měl opravdu rád. Když jsem ho chtěl odvést sebou, nebo se mu odvděčit. Zařídit mu lepší život, tak, jako zachránil ten můj.
Teď jsou ale takové myšlenky dávno mrtvé, společně s mou hrdostí v jeho posteli.

Dokázal být milý, to ano, ale svým chováním a jednáním napáchal škody, které se jen velice těžko zapomínají, nebo snad odpouštějí. Oslovení, kterým mě nazýval mě bodalo přímo do srdce, ale naštěstí bylo z něj už tak otupělé, že to ani moc nebolelo.
Zase mě chytil za boky a otočil na břicho. Hlas se mu třásl emocemi a jeho sebeovládání balancovalo nad propastí.
Možná, přece jen po nějaké chvíli dokážu přijímat rozkoš, kterou mi v jistých mezích předává, ale příjde mi suchá a trpká. Toto není co chci. Nejsou v tom emoce, jen touha po moci a dominanci nad tím druhým. Plive to na všechno, v co jsem věřil a čím jsem se konejšil, když jsem se někomu odevzdával... Teď to ale vidím jinak. Vždy jím šlo jen o to jedno... Každému z nich! Myslel jsem si, že to tak jen prostě mají rádi a že to tak bude nejlepší... Proto jsem byl nahoře jen zřídka, nikdo mi to nedovolil! Vždy se mnou manipolovali a zneužívali a když přišel čas, odkopli mě a teď se jistě chvástají svým kamarádům a očerňují jméno mého rodu! Když... mám teď oči otevřené... Nedivím se svému otci.

Jeremias mě ale z přemýtání zaměstná dalšími rozkazy a začne na mě samat. Zachvěji se, ale je to spíš z další očekávané bolesti, než vzrušení.
Pak ale ucítím, jak na mě začne dorážet a zase se zachvěji, tentokrát o něco znatelněji. Položím si hlavu na postel a zavřu oči. Snažím se co nejvíc uvolnit a poddat se, aby to bolelo co nejméně. Rozptýlí mě až jeho zasténání, ale pak ho do mě bez okolků vrazím. Projede mnou vlna bodavé bolesti a já se neudržím, abych nezasténal.
Začne se ve mě pohybovat a nasazovat tempo. Nemůžu se ubránit rozkoši, kterou mi to i tak způsobuje, i když není a nejspíš už ani nikdy nebude tak sladce bezstarostná, jako bývala. Stejně mi ale skýtá odreagování, které nechci odmítat. Mohu alespoň na chvíli zapomenout... a nechat se unášet.

V táboře, Azarpan
Anita, Nyria

V táboře, Azarpan
Anita, Tamča

Rozejdeš se tedy hledat něco k pití, ale trvá to už dlouho a tvá spása nikde. Jediné, z čeho doplníš tekutiny jsou kapky ranní rosy přichycené na velkých listech. Příliš se z toho nenapiješ, ale lepší než nic.
Cestou přemýšlíš o různých možnostech, jak se z tohohle prokletého ostrova dostat, ale žádný není příliš reálný. Včetně toho nápadu, kdy přilákáš onoho delfína, zachytíš se za ploutev a on tě z čisté dobroty srdce doveze až k Ringenu. Ta představa byla vtipná. Alespoň máš stále smysl pro humor, to je dobré znamení.

Ale pak to ucítíš znovu. Ten opravdu podivný pocit, že tě něco sleduje. Šestý smysl? Nebo jsi už prostě paranoidní? To by bylo pochopitelné, spousta lidí by začala blouznit, kdyby skončili sami na pustém ostrově. Tohle je dokonalé místo k tomu stát se bláznem.
Rozhodneš se tomu nevěnovat pozornost a vydáš se dál hledat něco k pití, popřípadě jídlu. K tvému štěstí narazíš na zvláštní vysokou rostlinu mající obrovské zelené listy. Tvůj zrak však upoutá něco jiného. Zvláštní plody rostoucí na oné rostlině. Velikostí jsou do dlaně, možná o něco větší. Jedovaté, jedlé? To je teď to jediné, co se ti honí hlavou. Jestliže se rozhodneš na plod nesahat, vydáš se dál. Jestliže se odvážíš – plod chutná sladce, je měkká a má v sobě spoustu vody, která po skousnutí vystříkne. Nikdy jsi nic takového nejedla a nemáš to k čemu přirovnat, ale rozhodně nemůžeš říct, že by to bylo špatné.

Ani si nevšimneš, že jdeš čím dál výš, až tě to zavede ke skále. Rozejdeš se jít tedy podle ní. Není nereálné, že právě tam je nějaká skulinka a v ní se drží voda. Jenže podél skály pomalu narazíš až na stranu, odkud stéká voda dolů. Respektive je to něco jako vodopád, ale ty jsi mezi ním a skálou. Zvláštní, když se pokusíš zjistit odkud voda teče, přes převis skály nic neuvidíš, ale taky nevidíš, kam voda padá. Divné, ale nádherné. Nádherný úkaz přírody, i když trochu nepochopitelný.
Jestliže se rozejdeš podél skály dál, narazíš na dutinu ve skále. Velkou, v klidu bys jí prošla bez jakéhokoliv skrčení.

Hissing forest, Ringen

Polosvlečený vezmeš dívku do náruče a přitiskneš jí k sobě blíž. Tvé gesto ti oplatí úsměvem a ruce ti roztouženě obtočí kolem krku. „Protože to tak mělo být.“ odpoví na otázku, ze které ti není jasné vůbec nic. Dle všeho nemá v plánu ti dát prostor k mluvení, protože se ústy přisaje k tvým a tím tě spolehlivě umlčí. Provokativně okusuje tvůj spodní ret, přičemž ti dlaní zajíždí do vlasů. Jemně je mne mezi prsty a ty musíš chtě nechtě uznat, že je to opravdu příjemné.

Pozitivní zpráva je, že se nijak nezajímá o přívěšek se schopností. Kdyby tohle byla past, snažila by se ho sundat, nebo by o něj alespoň náznakem jevila zájem. Jediné co jí ale zajímá je tvé tělo a zbytek oblečení, které máš na sobě. Zdá se, že jí to vytáčí. Vypadá čím dál nedočkavěji. „Mohla bych ti pomoci.“ nabídne se a kývne hlavou směrem ke kalhotám. Těžko věříš tomu, že Nearanky dokáží být tak náruživé. Kde se to v nich bere? „Nech to na mně.“ řekne nakonec.

Zhoupne se v bocích, ruce obratně nasměruje dolů a začne se dobývat pod oblečení. Nestahuje kalhoty celé, pouze ke kolenům. To jí evidentně stačí a její výraz to i dokazuje. „Buďme jako jeden.“ zašeptá. Je na tobě, jak se zachováš. Unést se touhou, brát si její tělo a zapomenout alespoň na chvíli na vše, co se během dne stalo. Nebo se udržet, přestože je to těžké, zvlášť když dobře víš, že jsi se ženou nebyl už dlouho. Ani si nevzpomínáš, kdy naposledy to bylo.

V táboře, Azarpan

Anča, Nyrča

Ivots Range, Ringen
Nathair D'Marcall

Můj dosavadní život nebyl procházkou růžovým sadem, ale nikdy, až na pár aspektů a nepříjemností, jsem si nijak nestěžoval. Pěstování společenských styků nepatřilo mezi mé koníčky a o to víc důvodů jsem měl splývat s okolím a činit se neviditelným. Nežádoucí pozornost byla tím posledním, co jsem chtěl na sebe strhnout. Kromě zdi, střechy a podobných dalších nepříjemností. Všechny tyto věci jsem měl kolem sebe v trvalém měřítku jen minimálně, takže mi cosi, čemu ostatní říkávali domov, ani nechybělo.

Madam Evelin se dočasně ukázala jako dar, než jsem ovšem prohlédl její skutečnou povahu - vlezlost, upovídanost a velká dávka osamění. Když si myslela, že se nikdo nedívá, výraz její tváře mluvil za vše. U mě však nepochodila, tím spíše, když se mě pokusila obejmout. Nemyslela to špatně a nehledal bych za tím cosi víc, kdybych se noc předtím nevplížil v nesprávný čas na nesprávné místo. Už jen ta myšlenka ve mně vzbuzovala husí kůži, natož vidět to znovu. Její snídaně však byly požehnáním, má vyhublost dostatečně připomínala chudé dny. Poznala je na mě a o to vydatnější (a množstevně výraznější) její pokrmy byly.

Lístečkový systém, zavedený snad v každé městě a vesnici na světě, jsem vždycky nesnášel. O to víc, když mě dostihl takhle. Kdo by mohl vědět, kým jsem? Mathyasům jsem se zatím vyhýbal, jen jsem sledoval situaci tam z povzdálí. Důkaz o pravdě však musel být zlikvidován dřív, než ho objeví má rozmilá paní domácí. Už takhle jsem měl pocit, že byly občas některé věci jinde, než když jsem odcházel. A co lépe skryje provinění než útroby vlastního těla?

"Jdu se porozhlédnout po okolí, madam," pronesl s uctivým a odtažitým výrazem ve tváři, když Evelin znovu vyslovila ta slova, s nimiž mě denodenně vyprovázela. "Ještě je pár míst, která jsem nenavštívil. Děkuji vám za jídlo, které jste pro mě připravila, a uvidíme se zase večer." Ten stín, jenž jí krátce přelétl přes oči, mi byl trochu líto, ale zároveň se proměnil v důkaz, že je třeba jít o dům dál.

Opustil jsem urychleně dům, než mě stačí zastavit, a zamířil do hospody. Bylo mi jedno, co piju, víc než nápoj to byla povinná zdvořilost. Navíc všechno, co se zde nalévalo, vzbuzovalo silné pochybnosti o valné kvalitě. Opřel jsem se o opěradlo, ruku volně nataženou na stůl. Okraje sklenice svědčily o ne příliš pečlivé práci starce, ale nepřekvapovalo mě to.

Vzhlédnu a zadívám se směrem k nově příchozímu. Napadá na pravou nohu a s rukou téměř nehýbá. Působí jako jeden z mnoha, přesto se ve mně cosi napne. Viděl jsem za těch pár dní mnohé, ale tenhle nebyl místní. Ostražitost velí dávat pozor. Naše pohledy se střetnou a on se odvrátí. Přikluhá blíž, zakopne a namočí mi prsty do pití. Zdá se, že si po celou dobu svého pobytu ani nevšiml, že hladina mého pití neklesla a mé rty nebyly mokré. Zběsile a značně nervózně se omlouvá. Odtáhnu se od něj.

"Nic se nestalo." Muž si objednává vodu a levné jídlo. To druhé bych pochopil, tím první u mě vzbudí podezření. Vodu v hospodě? Místní pití vypadalo tak, jak vypadalo. Co bude teprve s vodou? Instinkt velí opatrnost.

"Jen vodu?" Rty mi zvlní falešně dobrácký úsměv, spíš úšklebek. "Vezměte si mé, na znamení, že se na vás a vaši nohu vůbec nezlobím." Postavím před něj svou sklenici, objednám si nové pití a usednu zpátky na své místo, aniž bych z něj spustil oči. Nehody se stávají, ale je třeba je nepodceňovat. Kdybych to kdy udělal, nepřežil bych déle než týden.

V táboře, Azarpan
Anita

Staryedge, Azarpan

V táboře, Azarpan
Anča