Stahující se mračna
hrálo se Denně
od: 02. ledna 2006 13:24 do: 13. března 2007 14:09
Dobrodružství vedl(a) Anča
| |
 | Jste ve vesnici uprostřed lesů. Vesnice je převážně ovládána elfy, ale žije tu i spoustu jiných ras. Obyvatelé začínají mít strach, cítí, že se něco začíná dít. Nikdo ale netuší co a proč. Proto se vládce této vesnice Owyliar rozhodl, že sestaví skupinu bytostí, která bude mít za úkol to zjistit... |
| |
| Na náměstí příjde posel a ohlašuje zprávu: Panovník Owyliar, vládce této vesnice, dává na vědomí, že dnes večer, na královském dvoře se mají sejít dobrodruzi, kteří jsou ochotni zjistit, co stojí za stínem, který se nad naší vesnici stahuje. Z nich bude vybrána družina, která se zaváže tento úkol splnit. Potom posel odcválal zpět na panské sídlo. |
| |
| Nastal večer. Na panském dvoře stojí panovník Owyliar. Sklamanou tváří si prohlíží přítomné. Čekal větší účast. |
| |
 | Velevznešený Owyliare, jsem Yennefer z Vengerbergu a posílám Ti pozdravy od všech čarodějek mocné ,,Lóže". Ptáme se, jestli by jsi uvítal naši pomoc (konkrétně mou), promě by to totiž byla oa obrovská čest. |
| |
| Moc si cením vaší ochoty a tvou pomoc příjimám. Řekne i když trochu zklamaně Owyliar. přece jenom čekal spíše válečníky. Je ale pravda že i čarodějka se hodí. Rozhlídne se po nádvoří, jestli nepříjde někdo další. |
| |
 | Poté přistoupí k Owyliarovi postava zahalená v kápy. Snaží se mluvit změněným hlasem: Přijmy mě prosím také do své družiny. Chci naší vesnici pomoci. Umím zacházet s mečem. |
| |
| Postavě se podařilo změnit hlas nepoznali jste ani zdali je to muž nebo žena, natož rasu. Jelikož je zájemců opravdu málo, král příjme i tuto postavu a pak ještě další dvě. Zítra vám dá koně, základní výbavu a vy se vydáte na cestu. |
| |
| Ráno cekali zájemci netrpělivě na Owiliara. Znenadání se Yennefer zvedla, přistoupila blíže k Eilonwy, chytila se své briliantové hvězdy na krku a zeptala se:Kdopak jsi? Neviděli jsme se někde? |
| |
| Ne odpovím a ustrašeně se od ženy odtáhnu. |
| |
| Udiveně se na ni zadívám. Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, jen... životní instinkt... snad to znáš. Od jedné chvíle jsem se naučila nevěřit každému. |
| |
| Promiň, já jsem to trochu přehnala. Až se vydáme na cestu, všechno ti vysvětlím. promluvím pořád změněným hlasem. |
| |
| čekáte na příchod ostatních. |
| |
| Každý jste dostali jídlo na cestu a koně. A vydáte se lesní cestou. |
| |
| Když ztratíme vesnici z dohledu, oddechnu si a sundám si kapuci z hlavy. |
| |
 | Kleknu si na koleno před Eilonwy a skloním před ní hlavu. Omlouvám se, že jsem vás nepoznala dřív, princezno Eilonwy. |
| |
| Vstaň. řeknu s úsměvem. Teď jsem jedna z vás. Říkej mi Eilonwy. Jsem ráda,že jsi mě nepoznala. |Kdyby otec věděl, že jsem se přihlásila taky, asi by mi to zakázal. Teda určitě. Zanechala jsem mu tam dopis. Než ho najde a než mu dojde, co se stalo, máme trochu času, ale obávám se, že pak za náma vyšle někoho, kdo mě bude mít za úkol přivézt zpět. |
| |
| Vstanu.Děkuji vám prin... Eilonwy. Jsem ráda, že pojedete s námi, i když budeme mít v patách královské rytíře. Jak statečná je naše princezna. |
| |
| No, každopádně, už nemáme času na zbyt. řeknu, vyšvihnu se do sedla koně a klusem vyrazím po cestě. |
| |
| Následuji Eilonwy v sedle svého bělouše Melynlase. |
| |
| Ostatní také vyskočí do sedel svých koní a dojedou Eilonwy s Elií. |
| |
| Když vidím, že ostatní jedou za mnou, zrychlím na cval. Jedu neůnavně celý den. Chci, abychom do setmění dojeli ke zřícenině hradu. Budeme mít co dělat, ale měli bychom si tím udělat nějaký náskok před vojáky mého otce. |
| |
| Už jsem myslela že ani nevyjedeme. |
| |
| Začíná se stmívat, ale vy ještě nemáte trosky hradu na dohled. |
| |
| Koně jsou sice unavené, ale přesto zrychlím tempo. Tady uprostřed lesů má tak malá skupinka, jako je ta naše jen malou šanci na přežití. |
| |
| Už skoro nic nevidíte. Je tma. |
| |
| Zastavím, sesednu z koně a hmátnu do sedlové brašny. Vytáhnu louč. Pak ponořím znovu ruku do útrob vaků. Achjo, asi to budu muset někdy srovnat. Povzdechnu si, ale konečně vylovím křesadlo a zapálím pochodeň. Znovu opatrně vylezu na koně. Jet s hořící loučí v ruce je mnohem obtížnější, takže jedu pomaleji, ale alespoň trochu vidíme kam jedem. |
| |
| Najednou se vám cesta ztratí před kopyty. Asi jste zabloudili. |
| |
| To nám ještě zcházelo povzdechnu si. |
| |
| Jako jediná elfka tu vz vás nejlépe vidím, hlavně v noci. Nad korunami stromů spatřím temnou siluetu hradu. |
| |
| Znovu se rozjedu směrem, který ukázala Elie akličkuju mezi stromy. |
| |
| Zanedlouho se před vámi oběví trosky hradu... Pomocí světla z Eilonwyiny louče najdete strmou stezku, která vede na místo, kde kdysi bylo nádvoří... |
| |
| Myskím, že prozatím si můžeme dovolit rozdělat oheň. řeknu a začnu na kupu dávat suché větve. Když udělám dostatečné ohniště a ještě zásobu, podpálím to. Sednu si na jeden pařez a začnu si nad plamenem ohřívat skřehlé ruce. V noci už začíná být celkem chladno... |
| |
| Přisednu si k Eilonwy a zamyšleně hledím do ohně |
| |
| Kouknu se na Elii: Proč jsi se přihlásila k této výpravě? Jsi mladá, mohla ses věnovat mnohem příjemnějším věcem... |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| pohlédnu Eilonwy do tváře a odpovímChtěla jsem poznat dobrodružství... Odvrátím tvář a znovu zamyšleně hledím do ohně. |
| |
| Nevím co na to říct... Myslím, že to bylo trochu lehkovážné rozhodnutí. starostlivě se na ni podívám Může to být hodně nebezpečné. |
| |
| Ano, ale neltuji toho. Nejistě dodávám I když, nezdá se, že byste byla starší než já... Alespoň ne o moc. |
| |
| Ale jsem budoucí následnice a musím vědět, co se v mé zemi děje. |
| |
| To na tom nic nemění. Otec Vás taky nechtěl pustit... |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| Jenže já musím získávat i bojové zkušenosti, zato ty jsi mohla žít v klidu |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| Sklopím pohled a pro jistotu již neodpovídám. nechci se zamotat do nějaké hádky a nechci vytvořit rozruch v družině... |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| Pomalu přistoupím k ohni a zeptám se Nevyrušuji? |
| |
| Odpovídám pohotově.Ne. Právě jsme skončily s rozhovorem |
| |
| Eilonwy, nechcete se projít? |
| |
| Usměju se na Yennu No, myslím, že povídat si můžeme i u ohně, ale jestli máte své důvody, tak se s vámi klidně projdu. |
| |
| Chtěla bych spíše v soukromí, tedy jestli Vám to nevadí. |
| |
| Ne odpovím s úsměvem a vstanu. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| Nilfgaard, v jehož čele strašlivý imperátor Emhyr, který si podmaňoval celý svět. |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| Nudím se. Půjdu si lehnout, nebo se pokusím zavíst řeč s Ornosem, který doposud moc nemluvil. |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| Nevede se mi usnout a tak přemýšlím, kdy se vrátí Eilonwy s Yennou. |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| Chvíli počkám, a když už Yenna nic neříká sednu si zpět k ohni. Na okamžik se zahledím do plamenů a řeknu: Už je pozdě, měli bychom se vyspat, zítra musíme zase vyrazit. Zvednu se, zabalím se do pláště, a lehnu si vedle ohně. |
| |
| Následuji Eilonwynina příkladu. |
| |
| Když se ráno probudím, znovu rozdělám oheň, začnu připravovat snídani, a čekám až se probudí i ostatní. |
| |
| Probudí mě rachot misek, rozhlédnu se a jdu Eilonwy pomoci. |
| |
| Co budeme mít dobrého? zeptám se. |
| |
| Ruch mě již také probudil. Přigám se k ohni a čekám, jak Eilonwy odpoví. |
| |
| Najdu si klacek a napíchnu na něj kus masa... Chceš taky? zeptám se Yen. |
| |
| Ráda. a přisednu si vedle ní. |
| |
| Dá si ještě někdo? zeptám se a sundávám propečený velký kus masa z ohně. |
| |
| Jestli Vám to nebude na obtíž, vzala bych si taky kousek. |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| Nebude. řeknu a krájím maso na díly. |
| |
| Děkuji. |
| |
| Po jídle nasednu na koně a vyrazím... |
| |
| Následuji Eilonwynin vzor. |
| |
| Jedete znovu po lesní cestě, když v tom si najednouz všimnete obláčku kouře, který stoupá nad stromy. |
| |
| Zastavím a zvednu ruku, protože jsem zvyklá, že na to gesto všichni za mnou zastaví. |
| |
| Potom se znovu pomalu rozjedu, a opatrně pohlédnu za zatáčku. Zamrazí mě v zádech, už je to tady. Seskočím z koně auvážu ho v tichosti za větev. |
| |
| Eilonwy za zatáčkou spatřila postavený posed z hrubě otesaných klád, před kterým si u ohně opékaly nějaký úlovek tři skřeti. Další dva bylo vidět, s luky v ruce v budce. Nikoho dalšího zatím nepostřehla, to ale neznamená, že tam nikdo další není. |
| |
| Doženu Eilonwy, podívám se na ni a zeptám se: Co budeme dělat? |
| |
| No, asi s nima budem muset skoncovat, snima se vyjednávat nedá. |
| |
| Tak tedy... Jaké jsou vaše rozkazy, princezno? |
| |
| Tady nerozkazuji já. řeknu s úsměvem. Káždý tu může jednat podle svého. nato vytáhnu luk, který mám přes rameno, vložím do něj šíp a napnu tětivu silou, jakou by ode mně čekal jen málo kdo. Skrytá za stromem před zraky skřetů namířím na ty dva nahoře a vystřelím. Nesleduji, jestli sem se trefila a už vkládám další síp. |
| |
| Eilonwyin výcvik, kterého se ji dostalo na hradě jejího otce se vyplatil. Odměnou jí je její přesná muška. U po druhém zásahu se jeden ze dvou skřetů na posedu sesul k zemi. Teď ale ten druhý napíáná tětivu, a stříli směrem odkud přišel šíp, který zabil jeho společníka. Eilonwy měla pro tentokrát štěstí, šíp se zapíchl do kmene nad její hlavou. To už ale i skřeti u ohniště pochytili, že se neco děje a otáčí se vašim směrem. |
| |
| Soustředím se a vyšlu na ně blesky, než si všimnou i zbytku naší družiny. Mělo by je to na chvíli zdržet, říkám si. |
| |
| Po Yennině zásahu jeden skřet upadl, je těžce zraněný, nicméně naživu. |
| |
| Střílím po zbývajícím skřetovi v budce. |
| |
| Eilonwy tentokrát neměla takové štěstí jako předtím. Musela ho zasáhnout čtyřmi šípy než vydechl naposled. Zato skřet měl teď poněkud pevnější ruku a přesnější mužku. Trefil Eilonwy do pravého ramena. Nemůže s ním hýbat. Skřeti u ohniště se na vás rozbýhají. I ten zraněný se zvedl a de na vás. Z poza rohu se kam jste neviděli se k nim připojí další tři. Je jich celkkem šest. |
| |
| Celkem nečekaně hrubě zakleju. S nepoužitelnou pravou rukou si už moc nezastřílim. Ještě štěstí, že sem levák. Boj na blízko mě stejně vždycxky bavil víc, ale já ho prožila zatím jen na cvičišti. V realite se mi do toho nechtělo. Je to ještě mnohem nebezpečnější než boj na dálku, pomyslím si a vytáhnu z pochvy meč. |
| |
| Pozvednu meč a stoupnu si na malou vyvíšeninku, abych získala alespoň malou převahu. Skřeti už jsou skoro u mě. Zaujmu útočný postoj. |
| |
| Skřetové se přihrnuli v neuspořádané formaci k Eilonwy. Opodál stojící jeny si zatím nevšímají. |
| |
| Napřáhnu se a švihnu mečem po zraněném skřetovi, pak automaticky přejdu do obrané pozice. V ní setrvávám, dokud se mi nenaskytne další příležitost k úderu. |
| |
| Skřet byl hodně zraněný, tak padl mrtev k zemi. Oněj zakopl druhý, ale rychle se zvedá. |
| |
| Rychle než se ležící skřet zvedne, po něm vší silou seknu. A pak se znovu bráním. |
| |
| Protože Eilonwy opravdu udeřila ze všech si hlava skřeta se odkutálela k ohništi. Eilonwy samotnou to překvapilo a než se vzpamatovala utržila šrám do boku. Zvládla znovu přejít do obrané pozice, ale její dech ztěžkl a sil jí rychle ubívá. |
| |
| Když můj další blesk skřeta pouze ochromil, naštvu se a vší silou po něm hodím dýkou a doufám, že už nevstane. |
| |
| přiklušu na pomoc. Z dálky volámOmlouvám se, můj kůň měl v podkově zabodnutý trn. musela jsem mu ho vytáhnout... zaujímám nové postavení a začínám střílet šípy. |
| |
| Zatnu zuby a snažím se ostrou bolest v boku nevnímat. Znovu útočím na nejbližšího skřeta, ale sama jsem si vědoma, že už je to celkem slabý úder. |
| |
| Yenna trefila jednoho mezi lopatky, ten zařval bolestí, otočil se a běží k ní. |
| |
| Vytáhnu další dýku a mrštím ji po něm znova. |
| |
| ráda bych po skřetovi vystřelila, ale bojím se, abych nezasáhly Yennu |
| |
| Eilonwy trefila skřeta do tváře. Je to jen mělká rána, docílila jen toho, že skřet bojuje ještě zuřivěji. Elie má pouze krátký luk, Takže bse šíp jen odrazil od skřetova brnění. Kždopádně mu zůstane pořádná modřina. Skřet je ale moc zaměstnán Eilonwyiným mečem šlehajícím před ním, že se ani neotočí. |
| |
| Yenna se trefila do břicha. Skřet se skroutil bolestí, přesto ale pokračuje k ní. |
| |
| Vůbec nevím, co si mám počít. Eilonwy je zraněná a moje výzbroj toho moc nesvede... |
| |
| Házím s nadějí další. |
| |
| Elie trefila toho skřeta, kterému jsem udělala šrám na tváři, sice mu nezpůsobila zranění, ale rozptýlila jeho soustředění na tolik, že se mi opět naskytla příležitost zaůtočit. |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| Yenně se konečně podařilo toho skřeta zabít. Eilonwyin je skoro vážně zraněn, ale ve chvíli kdy útočila na ní zaútočil další a udělal jí další škrábanec na boku, tentokrát mnohem hlubší. |
| |
| Postavím se z posledních sil a vahou svého těla sekinu zraněného skřeta. Dopadnu na něj. |
| |
| Pokouším se zranit skřety, i když vím, že to je marný. Pokouším se aspoň o zásahy do hlavy. |
| |
| Jiný skřet se napřáhl aby zasadil Eilonwy smrtící ránu, než to však udělal, z lesa přilétl šíp a zasáhl ho do břicha. Vzávěsu za ním druhý, ten šel do srdce a skřet vydechl naposledy. Skřet na kterém leží Eilonwy je velmi zraněn. Meč ji při pádu vypadl z ruky. |
| |
| Z lesa vylétne další sprška šípů a poslední zdraví skřet je mrtev. Žije pouze ten co se potýká s Eilonwy. |
| |
| Vytáhnu dýku, kterou mám za pasem a bodnu skřeta do krku. |
| |
| Nevycházím z údivu, když vidím tolik šípů, letících z neznáma od neznámého střelce |
| |
| I poslednímu skřetovy odzvonilo, jeho tělo se ještě chvíli poi smrti cuká, ale pak z něj vyprchá všechen život. Zůstali jste na pasece sami. |
| |
| Docela by mě zajímalo, kdo vystřelil ty šípy a zachránil nám životy. prohodím a spěchám za Eilonwy, abych jí pomohla. |
| |
 | Po chvilce vyjde z lesa postava urostlé ženy. Rozhlédne se kolem a zeptá se Jste všichni v pořádku? |
| |
| Vyčerpaně ležím na zemia zhluboka oddechuju. Snad... odpvím naší zachránkyni. |
| |
| Uleví se mi, že zatím všichni žijí. Kam Vás trefili? |
| |
| Dokážete jí pomoci? Sama si nevím rady a Yenna někam zmizela. zepzám se nbové příchozí. Kdyby ste potřebovala s něčím pomoci, jsem vám k dispozici. dodávám spěšně. |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| Vytáhnu z kapsy váček s bylinkami a nějakou malou lahvičku, Toto mám od Paní Einthé, mělo by jí to pomoci. |
| |
| Trefili mě do levého boku. Pak sice ještě do pravé ruky a pravého boku, alew to už není tak hluboké. řeknu přerývaně. |
| |
| Podám jí lahvičku s elixírem To ztiší bolest. |
| |
| Odněkud vytáhnu kus čisté látky, namočím ho ve vodě, přiložím bylinky a přitisknu to k otevřené ráně. |
| |
| Uf už jsem tady řeknu. Ještě jeden skřet utekl, asi chtěl jít pro posily, tak jsem ho musela zastavit. omlouvám se. |
| |
| To co řekla Eilonwy zní dost odvážně... obdivuji Eilonwynin přístup k věci. |
| |
| Když mi Maria přiložila namočený hadr k ráně syknu bolestí. Štípe to. I když vím, že se to dezinfikuje, neubráním se tomu a skroutím obličej do šklebu. |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| MH: Zítra se naše malinká skupina opět o něco rozroste. |
| |
| MH: Jak to??? Kdo přijde??? |
| |
| MH: Překvápko :) |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| soukromá zpráva od Indil pro |
| |
| Starostlivě se podívám na Eilonwy a doufám, že budeme moci brzy pokračovet v cestě. |
| |
| Teď by jste si měla odpočinout. Zvednu se a jdu si pozbírat vystřílené šípy. |
| |
| Vezměte mi je prosím taky. Já zatím počkám u Eilonwy. |
| |
| Zarazím se... Eilonwy, Eilonwy... není to dcera Owyliarova? |
| |
| Podívám se po Eilonwy. Snad nebude vadit, když řeknu pravdu. Ano. Je tomu tak... |
| |
| Vy znáte mého otce? zeptám se ostře a prudce zvednu hlavu, až se znovu zašklebím bolestí. |
| |
| Když jste bojovali, přestali jste vníkmat čas, takže vás teď velmi poleká, že už je šero. |
| |
| Jejda. Už je nějaká tma. Bude bezpečné zapálit oheň? |
| |
| Začínám sbírat dříví a roští, aby jsme ho mohli rozdělat. U ohně nám bude tepleji. |
| |
| Tak tedy začnu Vašeho otce neznám. Ale když s ostatními dryádami dopravuji komanda elfů dobezpečí lesa Brokilonu, tak se dozvíte ledacos. |
| |
| To věřím. usměju se. Tuto noc asi přečkáme zde. |
| |
| Můžu tedy zůstat tuto noc s Vámi? |
| |
| Já proti tomu nic nemám. řeknu a oči se mi přitom klíží. |
| |
| Mě to taky nebude vadit. Ostatně jste nám zachránila životy. řeknu a sednu si k ohni, začáná mi být zima. |
| |
| Já nic neříkám a tvrdě usínám. |
| |
| Ráno se probudím. Všechno je v mlžém oparu, kolem je studená rosa, slunce se ještě nevyhouplo nba oblohu, aby ji vysušilo. Cítím se o mnoho lépe než předešlého dne. |
| |
| Když se ráno probudím, sednu si a rozhlížím se kolem. Naproti mně je však prázdné místo a taška, ve které měla ona osoba své masti a elixíry. Podívám se na Eilonwy a zjistím, že je vzhůru. Nevíte náhodou, kde je ta dryáda, co nám včera zachránila životy? |
| |
| Zvednu se na lokty, když v tom ucítím v boku prudkou bolest. Přesto se rozhlédnu kolem a když uvidím tu tašku napadne mě: Nejspíš je na lovu. |
| |
| Nasadím šíp na tětivu a zahledím se k ústí údolí, mezi červenými bobulkami ověšené keře dřiš»álu. Pojď, srnko, pomyslím si, napínajíc luk. Pojď, jsem připravena. Ale ještě v křoví srny odbočily k napajedlu u potůčku, tekoucímu ke Stužce. Z údolí vyšel jen srnec. Pěkný, odhadem okolo čtyřiceti liber váhy. Zvedl hlavu, zastříhal ušima, potom přistoupil k nejbližšímu keři a uškubl pár lístků. Byl otočen dobře, mírně zezadu. Kdyby mezi ním a mnou právě nestál kmínek stromu, bez váhání by jsem vystřelila. Pokud by jsem trefila do břicha, hrot by je prostřelil a pronikl by k srdci, játrům anebo plícím. Jestli bych zasáhla stehno, pře»al by hrot tepnu a zvíře by rychle padlo. Čekám, neuvolňuji, tětivu. Srnec náhle popošel pár kroků a otočil se ke mě čelem. V duchu zakleji. Zásah zepředu byl nejistý, šíp mohl minout plíce a skončit někde v břišní dutině. Vyčkávám, zadržuji dech, v koutku úst cítím slanou chu» tětivy. To byla velká, neocenitelná přednost mého luku – žádnou silnější anebo nedokonaleji vypracovanou zbraň bych nedokázala tak dlouho udržet napjatou, aniž bych riskovala únavu svalů a sníženou přesnost střely. Naštěstí se v následující chvíli srnec otočil bokem. Sklonil hlavu a začal se pást. Vydechnu, namířím na komoru a lehce pustím tětivu z prstů. Nezaslechnu však očekávané prasknutí hrotem přeraženého žebra. Srnec vyskočil, frkl a zmizel. Jenom suché větve zapraskaly a listí zašustilo. Několik úderů srdce stojím nehybně jako kamenná socha lesní bohyně. Teprve když zanikl poslední zvuk, zvolna spustím pravou ruku od tváře a skloním luk. Uložila jsem si do paměti trasu útěku zasaženého zvířete, klidně se posadím a opět se opřu o strom. Zkušenost mě naučila, že s pronásledováním poraněného zvířete není třeba spěchat. Pokud jsem zasáhla přesně, srnec neuběhl více než dvě stě kroků. Pokud jsem se trefila o něco hůř – ač si takovou možnost ze zásady nepřipouštím – mohla by mi ukvapenost lov jen ztížit. Když uběne nějaký čas, vydám se hledat šíp nebo zasažené zvíře. Rychle vyběhnu do svahu údolí, pozorně prozkoumávám, keře a kapradí, hledám šíp. Uvidím ho. Zbytečně jsem se obávala. Střeliště bylo po celé délce pokryto sytou rudou barvou – hrot prošel srdcem. Nečeká mě tedy dlouhé stopování. Úlovek leží s největší pravděpodobností v houštině vzdálené ani ne sto kroků, barva mě k němu spolehlivě dovede. Srnec leží v hustém kapradí na svahu. |
| |
| Když se konečně probudím, dlouze zívnu a podívám se na Eilonwy a na Yennu. Obě jsou už vzhůru a já zaspala! Také si všimnu, že tu ta žena schází, ale trochu si domyslím, kde asi je. Co máte teď v plánu, Eilonwy? |
| |
| Asi počkáme, než se naše zachránkyně vrátí z lesa a pak pojedem dál, pokud toho budu schopna. |
| |
| Ale kam máme namířeno? Není někde ještě nějaké větší tábořiště? Vy se přeci musíte uzdravit, princezno. Co by na to váš otec řekl... zarazím se. |
| |
| Snad se uzdravím cestou... Nemáme času na zbyt. Trochu začínám tušit, odkud by temnota mohla vycházet. |
| |
| Opravdu? |
| |
| No... Ale jen tušit... řeknu potichu.... |
| |
| Táhnu přes les již vykuchaného srnce. Docela velký a těžký zvíře... Když se s ním dostanu až do tábora, sednu si a trochu oddychuji. |
| |
| Srnce očistím a začnu napichovat na vyřezané klacky, z nichž jsem sestrojila malý gril. Podívám se po ostatních. Proč jste všichni tak zticha? Stalo se něco? Dívám se z jedné na druhou a čekám, jak mi odpoví. |
| |
| Ne, to je pěkny úlovek, ohodnotím srnce... |
| |
| Chvíli jen tak sedím a potom mě napadne Vždy» jsme se ještě ani nepředstavili! |
| |
| Zahanbeně vstanu. Proč mě to nenapadlo. Jmenuji se Yennefer z Vengerbergu, jsem čarodějka a jsem členka rady Kapituly a Lóže. |
| |
| Já jsem Elie. Dříve princezna, teď hraničářka. |
| |
| Podívám se na Eilonwy. My už se známe. Velice mě těší dámy. Koukám, že jsem se to zase dostala do vzdělané společnosti. Já se jmenuji Maria Barring, ale říkejte mi Milwa. Paní Eitné, paní Brokilonu mě zachránila před šibenicí, když vojáci přecházeli přes naší vasnici. Ženy znásilňovali, muže zabíjeli a děti rovnou věšeli. Poslední slova mi uvázla v hrdle. Teď ale žiji nový život, jako Milwa, káně, jako Brokilonská dryáda, která dopravuje elfí komanda do bezpečí. |
| |
| Nad Mylwinou minulostí se mi sevře srdce bolestí... Zmohu se na pouhé: Ach... |
| |
| Usměji se. Ale co zmůžem, minulost je za námi a změnit ji nedokáže nikdo. Srnec hezky zlátne... a už je hotov. Dáte si? |
| |
| Ano. |
| |
| No... odpovím neurčitě a přemýšlím, jestli je větší můj hlad nebo nechu» k srnčímu. |
| |
| Tak chcete nebo ne? A podávám Elie kus srnčího. |
| |
| Ale jo... a sáhnu po mase. Dík. |
| |
| Vazmu si od Mylwy kus srnčího, ochutnám. Hmm... Je to výborné. Děkuji. A podívám se na Eilonwy, jako bych měla strach, aby se jí opět něco nestalo. |
| |
| Uříznu další kus, který podávám Eilonwy. Podívám se na ni. Mohu se zeptat kam jdete, třeba bych vás mohla vést přes les skrytými stezkami. |
| |
| Já vlastně ani nevím. Podívám se na Eilonwy, tentokrát s tázavým pohledem. |
| |
| Zakousnu se do masa a nepřítomně hledím do dálky. Nevím kam jdeme. Ale tuším... Tři dny cesty odsud je zřícenina hradu. Ten hrad se nezřítil stářím, nebo při boji. Vládl tam moudrý král. Blízko se ale objevili skřeti, tak se ten panovník rozhodl, že požádá o pomoc nejmocnějšího kouzelníka té doby. Pro toho nebyl problém skřety odehnat. Čaroděj ale chtěl naoplátku království, to by mu král klidně daroval, ale on chtěl i královu mladou dceru. To už se mu moc nelíbilo, vždy» kouzelník byl alespoň o 100 let starší než ona. Odmítl tedy.Mág tedy odešel, jako by se nic nestalo. Jednoho dne, lae hrad pukl a všichni v něm zahynuli. Od té doby se té zřícenině většina lidí vyhýbá obloukem. To je můj tajný tip, odkud by se ta temnota mohla šířit. zmlknu a soustředím se na ten kus masa. Mimochodem, upřu pohled na Marit jste výborná kuchařka, jako že nemám srnčí ráda, ale stejně jsem v životě nejedla nic lepšího než tohle. |
| |
| Děkuji. To bude tím, že je to napřírodno. Kuchaři tomu dávají chutě, které s tím masem nemají společného nic.Nevím tedy, co je zvláštního na tom mase, chutná úplně normálně. A kde leží ten hrad? |
| |
| To bude trochu problém... Znám k němu cestu pouze přes velké vesnice našeho království. Otec mě už jistě dal hledat. |
| |
| Připojím se do rozhovoru. Naše princezna totiž utekla z domova, aby se k nám přidala. |
| |
| Usměji se na mladou princeznu. Utekla? To zní zajímavě. Jestli se chcete vyhnout vašemu otci, potkali jste toho pravého člověka. A šibalsky se na ni usměji. |
| |
| Při těch slovech se trochu začervenám. Jenže já nevím, kterým je to směrem, ty cesty se různě klikatí. |
| |
| Stačí, když mi řeknete, jestli ne sever, jich, západ nebo východ. Já už si dál poradím. V životě jsem nedělala nic jiného. |
| |
| Nevím to jistě, ale tipovala bych severo východ. |
| |
| Zamyslím se, přikývnu a zeptám se. Tak jestli mi to dovolíte, povedu vás přes les. |
| |
| Trochu zdráhavě přikývnu. |
| |
| Mylwa mi je sympatická a tak s Eilonwyniným rozhodnutím souhlasím. |
| |
| Nemám co bych dodala. Zachránila nás a chce nám pomoci. Také mlčky přikývnu. |
| |
| No... Já jsem měla spíš starost o koně, než o to že bych vám nedůvěrovala. Lesem se jim může jít špatně. |
| |
| Usměji se na ni. Nemějte strach, já si s nimi poradím. |
| |
| Sleduji je. Přehazuji pohled z jedné na druhou. Tak kdy vyrazíme? |
| |
| Začnu si dávat věci do sedlových brašen. Tak abychom už pomalu vyrazily. |
| |
| Překvapeně se podívám na Eilonwy. Vy už chcete vyrazit? |
| |
| No, nemáme času na zbyt. Navíc zachvili nám budou jistě v patách královští vojáci. |
| |
| A jste si jistá. že cestu zvládnete i se svým zraněním? zeptám se ustaraně. |
| |
| Vpodstatě mi nic jiného nezbývá. trochu trpce se na ni usměju. |
| |
| Sbírám si věci, abych tu nic nenechala. Potom Uhasím ohniště a trochu ho zamaskuji, aby nebylo na první pohled vidět. Připravím se na cestu. Utáhnu si kazajku, povolím vysoké boty a jsem připravena k výstupu a sestupu lesem. Tak pojďte. Směr severo-východ. |
| |
| Je mi jasné, že na koni jed nemůžeme, tak zapnu brašny, chytím se za uzdu mého koně a trochu těžkopádným krokem následuji Milwu (na uzdě spíš visim, než abych toho koně ovládala) |
| |
| Se zájmem se dívám kudy nás Milwa povede. Vezmu si příklad z ostatních a chytnu si koně za uzdu. Zanedlouho zjiš»uji, že takto to dál nepůjde. Stezka se stále zúžuje. Smím se zeptat, jak tudy ti koně projdou? |
| |
| Otočím se na Yennu. Do večera to musíte vydržet, potom už to bude jednodušší. |
| |
| Objevili jste větší prostranství mezi stromy. Navíc se rychle začíná ztmívat a ještě ke všemu je na Eilonwy vidět, že už se jí jde hodně špatně. |
| |
| Zastavím. Tady se utáboříme, jestli budete souhlasit. |
| |
| Jen na ni unaveně pohlédnu a vyčerpaně se svalim na zem a zády se opřu vo kmen mohutného stromu. |
| |
| Podívám se na Yennu. Můžu si půjčit koně, Když mlčky přikývne, nasednu a rozjedu se směrem k našemu cíli. Po chvíli narazím na kamenou cestu. Táhne se dál a dál. Ta cesta asi vede k tomu hradu, co mi popisovala Eilonwy. Není moc daleko, tak by jsme se sem měli zítra dostat. Otočím koně a jedu zpátky. Tam odvážu ostatní, přivážu na uzdy delší pevné provazy a kličkuju mezi stromy. Dojdu velkou oklikou k místu, kde se stromy začínají rozestupovat. tam koně přivážu, zabezpečím je, podívám se po zemi, jestli na ní nejsou nějaké stopy a vracím se konečně zpět. Přiložím na oheň a lehnu si. Zavírám oči. |
| |
| Byla jsem tak utahaná, že jsem se akorát zvládla položit do trávy,a hned jsem usnula. |
| |
| Jen co se setmělo, všichni jste spali. Najednou Eilonwy, která má kvůli zranění neklidný spánek najednou probudil jakýsi zvuk. Když se podívá, jsou kolem ni schromážděni hladoví vlci, kteří cítí krev z jejich zranění. |
| |
| Zvednu hlavu, snad je to jen zlý sen. Kolem mě je hromada hladových vlků. Slabostí nse mi zamotá hlava a já jen vykřiknu. Vlci se najednou zarazí. To mi umožní vytáhnout meč. |
| |
| Trhnutím se probudím a instinktivně vytáhnu dýku. Vlci? To snad ne! Postavím se obrané pozice a čekám, jestlina mě nějaký vlk skočí. |
| |
| Rozmáchnu se mečem. Znovu se mi automaticky vydere z hrdla podivný výkřik, spíše skřek. |
| |
| Ze sna mě vytrhne vytažení meče z pochvy. vyskočím a beru si do ruky luk. Mířím a vystřelím. Ne! To snad není možný. Ten parchant je snad ze želaza. Zakleju, když vlkovi ten šíp nic neudělá. Zkouším tedy štěstí s dalším. |
| |
| Vlci mrštně uskočí, přikrčí se do utočné pozice. Yenny si zatim nevšímají. |
| |
| Vlci? Probudím se, popadnu první suchou větev, která se mi dostane pod ruce a pokouším se ji zapálit. Po chvíli snažení se mi to přecejenom povedae a tak běžím za Eilonwy a máchám zapálenou větví před vlky. Křiknu pouzeZapalte si taky větve. Jestliže na ně neplatí naše zbraně, můžeme to zkusit s ohněm. Z toho mají všichni vlci strach! Tedy aspoň doufám že všichni. |
| |
| Dobrý nápad. Vlci si mě zatím nevšímají. Doběhnu tedy k ohništi a snažím se zapálit co nejvíce větví. Chytly hned. Házím dvě Milvě a dvě Eilonwy. Další dvě si nechávám sama. |
| |
| Zapálené louče chytím ještě v letu. To by mohlo fungovat. Zatočím s nima v rukou a oženu se po jednom vlkovi. Uskočil, ale nezahnalo ho to. To určitě nejsou obyčejní vlci. |
| |
| Uslyším Milwinu myšlenku a myslím si, že by bylo vhodné odpovědět, když znám odpověď. Ne, nejsou, jsou magičtí. Od toho čaroděje zhradu, co nám říkala Eilonwy. Kde by se tu jinde vzali jiní mágové. A plácnu vlka zapálenou větví přes levý bok. |
| |
| Magičtí? To snad ne. To nám tak ještě scházelo. povzdechnu si a pokrčuji v boji. |
| |
| A víš alespoň, jak je můžem odehnat. udýchaně se zeptám mezi údery mečem a pochodní. |
| |
| Když už vaše situace vypadá opravdu špatně ozve se táhlé zavytí a vlci se k vám otočí zády. Stačíte jen pozorovat, jak se skupina asi čtyřiceti vlků úplně odlišných, než ti, kteří vás napadli se vrhne na vaše útočníky. Tihle nově příchozí jsou šedí malí, přesto silní a velmi mrštní. Zato vaši útočníci jsou velcí černí, vzteklí, ale možná ještě silnější, než vaši pomocníci. |
| |
| Vývoj situace mě velmi překvapil. Vzmůžu se opravdu jen na to, že sedím ani nedutám a pozoruju co se odehrává mezi oběma vlčími klany. |
| |
| I když je to neuvěřitelné, šedí vlci nakonec zvítězí. Nechovají se jako normální vlci. Jeden s bílou čárou od čenichu až po špičku ocasu jako by vycítil autoritu, která vyzařuje z Eilonwy, příjde k ní a udělá jakousi lehkou úklonu, při té se ale stane něco zvláštního. Odhodí ze sebe vlčí kůži a je to člověk. 4ernovlasý mládenec, je mu asi tak dvacet let. Ještě je v úkloně. Když se takhle ukáže, jakoby na povel udělají to samé i ostatní vlci z jeho smečky. Všichni jsou prostě oblečení, pouze ten před Eilonwy má oblek trochu honosnější. Pozvedne hlavu: Pokud jsem to dobře odhadl, vy vedete tuto skupinu. Chci vás upozornit na to, že tyto lesy už nejsou tak bezpečné, jak bývali. Tito výtržníci se tu vyskytují čím dál častěji a ve větších skupinách. Přicházejí ze severo východu. Nás je málo, pořád nás nutí více a více se stahovat k jihu. Pak se trochu usměje: Promiňte, že jsem se ještě nepředstavil. Jsem princ vlčího národa Kalim. Nedávno jsem se ale musel ujmout vedení smečky, poté, co právě tito vlci zabili mého otce. dodá trpce. |
| |
| Trvá notnou chvíli než se vzpamatuju. To je mi líto... řeknu soucitně. U nás v družině nemáme žádného vedoucího. Děkujeme ti za záchranu. Řekni si o co chceš, já se ti odměním. Bohužel nemůžeme brát na vědomí tvé varování. Byli jsme pověřeni zatlačit temnotu, co se tlačí na naše království zpět a ještě líp ji zničit. |
| |
| Vlčí lid? Úžasné! Konečně je znovu vidím. Má přítelkyně Tara byla také z tohoto rodu. Jen kdyby se neobětovala za záchranu Keirona a Cassie... Jak takto vzpomínám, s úctou hledím na prince, stojícího přede mnou. Mírně, ale se vší vznešeností, která mi ještě zbyla se ukloním. Opravdu jsme Vám velice vděčni za naši záchranu, princi. |
| |
| Nejistě se podívám na lidi ve vlčích kůžích. Přijdou mi zvláštní. Mám z nich trochu strach a tak si od nich radši držím odstup, ikdyž nám vlastně zachránili životy. |
| |
 | Pomalu se postavím a udělám pár kroku zpět ke svím lidem.Nemáte zač někovat je to naše povinost vyhnat toto zlo z našeho lesa a za odměnu jsme si už vybrali je nám velkou ctí že vás můžeme poznát.Vás kteří chcete zahubit zlo.Celou dobu hledím princezně do očí když však domluvím podívám se i po ostatních a můj zrak spočine na dívce stojící trošku stranou.Nemusíš znás mít strach můžeš jít klidně i blíže neboj se nepooušeme tě.Dořeknu a pousměji se abych dal najevo to že jsme opravdu dobří.No ale zpatky k tématu pokuď musíte jít opravdu dále dovolte abych vás doprovázel tímto lesem vyznám se vněk líp nežli kdokoliv jiný. |
| |
| Rozhlížím se stále po vlčích lidech. Vypadají stejně ušlechtile, jako Tara... Zvláš» ten princ. Už léta letoucí jsem neviděla nikoho takového... Ukloním se ještě víc a usměji se příjemným úsměvem. Patří Vám náš vděk, princi. Já bych Vaši pomoc přijala hned, ale vše záleží na princezně Eilonwy. S nadějí se podívám Eilonwy do očí. |
| |
| Po slovech vlčího prince se přece jenom odvážím přistoupit blíže a lépe si je prohlédnout. |
| |
| Vlčí lidé? Nikdy jsem nikoho takového neviděla a ani o nich neslyšela. Ne, že bych měla strach, ale moc jim nevěřím. Sice nás zachránili, ale kdo ví, co mají za lubem. Držím se tedy ve stínu a blíže k nim se epřibližuji. |
| |
| Já vaší pomoc samozřejmě také přijímám. poté sepodívám na Yenn: Proč by mělo záležet na mě, V této skupině jsme si přece rovni. |
| |
| Jsem velice rád že mi důvěřujete a že vás mohu doprovodit. Povím rychle a otočím se ke svím lidem. Vy běžte spátky do vesnice nebojte vrátím se nevím kdy ale nemusíte mít strachPovím svým lidem a ještě rychle dodám. Než se vrátím vyřiďte bráškovy že těď je králem on a a» nedělá hlouposti postarejte se o něj víte že je ještě skoro dítě. Mluvím klidným a vyrovnaným hlasem s očima upřenými k svému lidu. A teď běžte sbohem auuuuuu. Zeviju ještě na rozloučenou a otočím se spádky k ženám. Tak tedy kam chcete dovést?A můžu se zeptat na vaše jména? Položím otázku a na mém obličeji se znovu oběví usměv. |
| |
| Podívám se na Eilonwy. Samozřejmě si jsme rovni, ale měli by jsme souhlasit všichni. A panovník, který nás poslal je váš otec. Otočím se k princi a na tváři se mi objeví ještě zářivější úsměv než předtím. Já se jmenuji Yennefer z Vengerbergu, jsem čarodějka, členka Lóže a nejmocnější Kapituly. Tedy... byla jsem, Fillipa mě již nepovažuje za sobě rovnou, protože jsem se ve válce pomáhala bezbranným lidem, nebo» jsem si myslela, že ti mě potřebují víc, než ona mě. Tím jsem ztratila její důveru. Při posledních slovech se již na prince nedívám. Hledím do země a poslední slova skoro slyšet nebyla. |
| |
| Je toho toliká, co ještě nevím o svých společnicích... Já jsem Elie. Otočím se na prince Jsem princezna z malého království na východě. Sousední král si na naše království dělá již dlouho nárok. Prý jsem poslední naděje našeho království. Kdo ví, jak na tom jsou teď moji rodiče... Chtěla bych být hraničářkou, a tak jsem se vydala světa hledat zkušenosti. Myslím, že na této výpravě se mi jich dostane docela dost. usměji se. Doufám, že pak budu schopna převzít korunu a ubránit naše království. |
| |
| Já jsem Eilonwy, princezna zdejšího království. řeknu s mírnou úklonou. ´Vrátím meč, který jsem do teď držela v ruce do pochvy. Hledáme, co způsobuje toto zlo. Já mám podezření na zříceninu hradu za lesem. Tu, o které se vypráví hrůzostrašné legendy. |
| |
| No vidím že jsem mezi samími urozenmi lidmi to pro mě bude opravdu čest vás doprovodit.Celou tu dobu co mluvím hledím jen na poslední z žen která stále nic neříká.No co asi nemá očem mluvit nebo se jí nezdám.Snažím se přemýšlet o důvodu mlčení.Tak tedy můžeme vyrazit nasedněte na koně těď bude cesta průjezdná.Oslovím je a sám si pomalu sedám na kolena na které však nedokleknu nežli to stačím před očima všech se oběví zase ten stejný vlk jako před tím.Aaaa já to nesnáším škoda jen že je to někdy tak víhodné být vlk jinak bych se na to pěkně vykašlal.Přemýšlím vduchu znovu o tom jak nesnáším tu zvířecí podobu. Otočím se na ostatní a kývnu na ně hlavou a pomalím krokem se rozejdu ale jdu opravdu velice pomalu nechci se jim stratim. |
| |
| Začínám mít čím dál větší pocit, že sem nepatřím. Princ, princezny a čarodějka z Kapituly. To jsem to dopadla! Držím se v průvodu těsně za ostatními a čím dál více se vzdaluji. V nestřeženém okamžiku zabočím do lesa a běžím pryč. Ne úplně pryč, jen od všech ostatních. Chci být sama. Vždy jsem byla sama... |
| |
| Musím si promluvit s Milwou. Proč Vlčímu princi neodpověděla? To se ho taky bála? Když začnu Milwu hledat, nikde ji nevidím. Začnu se rozhlížet ale nikde ji nemůžu najít. Přejedu tedy Yen a potichu jí řeknu. Yen, Milwa zmizela. Nevíš o ní něco? zeptám se a opět se začnu rozhlížet. |
| |
| Cože? Leknu se, ale v zápětí se znovu uklidním. Neboj se Elie, Milwa vyrůstala v lese a neztratí se. Já ji docela chápu. Zadívám se kamsi do dáli. Vím přesně, jak jí je. Dostala se do vysoké společnosti a moc jí to nedělá dobře. Celý život byla sama. Usměji se na mladou princeznu. Opravdu si o ní nedělej starosti. |
| |
| Asi máš pravdu. Znovu se rozhládnu. |
| |
| Poslouchám rozhovor Yen a Elie. Rozhlédnu se kolem sebe. Zdá se mi jako bych zahlédla stín. Myslím, že vím, kdo to je. |
| |
| Les začíná řídnout, přes větve začínají prosvítat paprsky vycházejícího slunce. Po chvilce dojdete na paseku. Když se podíváte hlavně na Elii vidíte, jak se jí klíží oči.Na celé družině je vidět únava po probdělé noci. |
| |
| Konečně sama. Běhám po lese sem a tam a užívám si samoty. Dokud ovšem... Sakra! Už zase! Ohnu se a začnu zvracet. Když přestanu, posadím se a opřu se o strom. Po tváři mi stéká slza. No tak, vzmuž se. Co by tomu řekla paní Eithné. Chvíli sedím a zhluboka dýchám. Potom se zvednu a jdu k potoku. Voda je čistá a průzračná. Omyji se a napiji. Posadím se na balvan lemující břeh. Chci si trochu zlepšit náladu a začnu si potichu prozpěvovat píseň ve Starší mluvě o spanilé Ettariel. Yviss, m'evelienn vente caelm en tell, Elaine Ettariel. Aep cor me lode deith ess'viell, Yn blath que me darienn, Aen minne vain tegen a me, Yn toin av muireann que dis eveigh e aep llea... L'aessan Lamm faeinne renn, ess'ell, Elaine Ettariel, Aep cor aen tedd teviel e gwen, Yn blath que me darienn, Ess yn e evellien a me, Que shaent te caelm a'vean minne me striscea... |
| |
| Běžím lesem ani se neohlížím nemám ani proč slyším za sebou dusot kopyt a to mi stáčí abych věděl jak daleko za mnou můžou být.Když dorazíme na mítínku zastavím se a proměním se zpět do lidské podoby.Vztanu a protáhnu se.Tak takhle je to lepší.Zamumlám si spíše sám pro sebe.Počkám nežli dorazí všichni ale okamžitě si všimnu že jedna členka výpravy chybí.Kde je vaše přítelkině ta která mi neřekla své jméno?Zeptám se jich a rozhlížím se po okolí.dnes bude hezký den slunce hřeje a ptáci spívají snad to vydrží.Přemýšlím a pak když se podívám konečně ostatním do obličeje vidím na nich známky únavy.No tak tady by jsme se mohli utábořit co vyna to? |
| |
| Souhlasím, řeknu a seskočím z koně. Lehnu si na trávu, ale nemůžu usnout. Cítím se dobře, už jusem se ze zranění skoro uzdravila. Když vidím, že ostatní odpočívají, řeknu jen, že jdu na lov a vydám se na kraj lesa. Jen co se vnořím mezi stromy dám se do volného běhu. Miluju, když mi teplý vánek při běhu čechrá vlasy. Rozhlížím se kolem, jestli něco nezahlídnu. Když uvidím malou studánku, vedle které je trochu zválená tráva, zastavím se a zavolám: Milwo, Milwo, jsio tu někde? |
| |
| Uslyším z dálky volání. Samozřejmě že jsem. Nepospíchám, jdu pomalu. Stejně bych nemohla pospíchat. Elaine Ettariel... Paní Eithné, za co mě trestáš? Posadím se na chvíli. To by chtělo aspoň lékárníka, nebo felčara. Anebo někoho, kdo se v tom vyzná! Princezny? Princ? Čarodějka? Ta jediná by mohla, jenže ona je z Kapituly! Jedině lektvary, že by měla. Ale jak to udělat, aby mě neviděli? Nestojím o žádná jejich slova. Rozhodnu se tedy. Vstanu a jdu směrem zpátky. Pohybuji se tiše a nikdo mě po cestě nezahlídl. Jedině vlaštovka, ale ta má dryády ráda. |
| |
| Achjo Tak tohle jsem nezvládla. pomyslím si Jen co se mi začne družina rozrůstat, zase se rozpadá.Ale jen tak to nevzdám. A tichounce se rozběhnu dál do lesa. |
| |
| Doběhnu k táboru. Všichni spí. To je dobře. Jdu k taškám, co má čarodějka vedle sebe. Promiň Yen, já ti to jednou vysvětlím. Otevřu první a mám štěstí. První lahvička je označená divným písmem, ale druhouuž rozluštit dokážu. To je ona. Zaraduju se a pomalu se zvedám. |
| |
| Už jsem v lese dlouho, otočím se zpět. A vracím se. |
| |
| Ustelu si na trávě tak aby mi slunce příliš nešlo do obličeje.Jen co zavřu oči upadám do hlubokého spánku.Zdá se mi o mém otci to ale po jeho smrti snad každou noc. Tati nééééééééééé.V hlavě se mi znovu oběvuje jak umírá a já nemužu nic dělat vtom mě ale něco ze spánku vyruší.Slyším nějaké zašustění jako když někdo otvírá brašnu okamžitě jsem vzhůru a před sebou vidím ženu která mi doposud neřekla své jméno jak stojí a bere něco Yennefer z vaku.Psst!Řeknu polohlasně abych ostatní nevzbudil ale ona mě slyšela.Pomalu se postavím a ukážu jí a» jde za mnou.Otočím se a odcházím směrwm do lesa.sakra proč to dělá proč to krade může si oto říct pochopili byt to.Projíždí mi stále hlavou. Dojdu k pár pařezům nedaleko od mítiny není tam už však vidět posadím se na jeden a čekám na ženu. |
| |
| To mi tak ještě scházelo. Pomalým tichým krokem jdu za vlčím princem. Jde dál.Asi nechce, aby nás někdo rušil. Aspoň něco. Moc na proslovy nejsem a tak čekám, jestli mě vyzve nebo jestli začne mluvit sám. |
| |
| Když příde jen pokynu hlavou aby se posadila neečekám však nato než dosedne.No tak skusíme to znovu jaá jsem Kalim.Řeknu a čekám na nějakou odpověď. |
| |
| Tak se tomu nevyhnu. Pomalu se posdím.Já jsem Maria Barring, zvaná Milwa - káně. Jsem od mala vychovávána v Brokilonu. Paní Eithné si mě vzala a zachránila mě. Udělala za mě dryádu. Díky tomu umím střílet z luku. Potom se mi hlas zlomí. Teď asi přijde nepříjemnější část rozhovoru. |
| |
| Když se vracím, uslyším před sebou nějaký hluk přikrčím se do křoví a potichu se přibližuji. A heleme se Kalim a Milwa když jsem na doslech zustanu potichu a poslouchám. |
| |
| Jsem rád že tě poznávám ale to teď nebudeme řešit.Vím co ti jejen nechápu proč jsi to někomu neřekla nebo o to nepožádala.Mluvím velice potichu jen tak aby mě slyšela Maria jsem vím totiš že i les umí naslouchat.Nikomu nic neřeknu ale musí mi slíbit že to řekneš aspoň Yennefer ta to pochopí a pomůže ti.Dořeknu a vstanu.Stále však zírám na mariu ačekám na odpověď. |
| |
| Také s obtížemi vstanu. Asi má pravdu. Ale já potřebuji doktora, felčara nebo aspoň učeného lékárníka. Kapitula mi v tomto ohledu nepomůže. Ale to ti slíbit mohu. Již šeptám. Šeptám, že by mě slyšel jen vlk nebo lesní dryáda.Slyšíš, Eilonwy. Ráda jsem tě poznala a děkuji ti za pochopení, ale teď už musím běžet. Vyřid Yen, že je mi to líto, že jí to jednou vysvětlím. Ale teď musím být sama, zdržovala bych vás. Mírně se ukloním. Otočím se a co nejrychleji, nejlehčeji a nejtišeji běžím zpátky ke studánce. Lehnu si na Dám si kapku toho elixíru, co měla yen v brašně. |
| |
| Dobře chápu to ale kdykoliv se vra» pomůžeme ti jakoliv.Nestačím pomalu ani doříct.Když vídím jak odbíhá jen potichu řeknu Sbohem. a jdu spátky na mítinu když tam dojdu sednu si a přemýšlím o všem co se stalo. |
| |
| Zakleju a jdu za Kalimem do tábora. Co jí je? Proč potřebuje doktora? zeptám se Kalima šeptem, abych nevzbudila Yenn a Elii. |
| |
| Otočím se na princeznu a chvíli jí hledím do očí.Promiň ale tohle je věc Marii promiň slínil jsem že otom mluvit nebudu a to taky hodlám dodržet jen ona sama ti to může říci.Odpovím taky šeptem a znovu se otočím a hledím někam bůhvíkam a o všem přemýšlím o tom co se stalo a děje. |
| |
| Chvili hledím princovi do zátylku. Začínám si připadat osaměle. Ano, mám tu věrné druhy, ale ani jeden neni takový, že bychom před sebou neměli tajnosti. Přisunu se blíž k ohništi a obejmu si rukama kolena. Začíná se mi trochu stýskat po domově. Hlavně po Dantinovi. Mém nejlepším kamarádovi. Ta legrace co jsem si s ním užívala. Při vspomínkách se mi na tváři zalesknou slzy. |
| |
| Probouzím se. Dlouho mi nepřišel spánek vhod, jako teď. Posadím se a protřu si oči. protáhnu se a všimnu si Eilonwy, jak tam tiše sedí a pláče.Pláče? Ona a pláče? Stalo se něco? |
| |
| Také se začínám pomalu probouzet. Když uslyším Yennina slova, docela mě to zarazí. Zajímalo by mě, stejně jako Yenn, proč. |
| |
| Když uslyším hlas leknu se až nadskoším. Ne, nic. řeknu a otřu si tváře rukama, které mám špinavé od popela, takže mám přes celý obličej šmouhu.To im ještě scházelo, aby mě viděl někdo z družiny brečet. |
| |
| Když nic tak nic. Pokrčím rameny. Co hodláme dnes podniknout? Jdu si sbalit věci a zjistím, že mám tašky otevřené. Kouknu se dovnitř a zjistím, že jedna lahviča chybí. Je mi vše jasné. Neviděl tu někdo Milwu? |
| |
| Jen hledím na princeznu která sedí sama u ohně.No musel jsem mlčet přece jsem to slínil!Začíná se ve mě vše mýsit a přitom tak rozvracet.Z mého přemýšlení mě probere až yennefer která probudí i elii.No tak aspoň můžeme jít a já nemusím nic říkat jen ynnefer.Pohlédnu na ni a svým pohledem se jí snažím dát najevo že sní potřebuji mluvit.Moc se mi to nedáří můj oblyčej se spíše skroutí ve směšnou grymasu.Sakra jak jí to mám říci tak abysi nikdo ničeho nevšiml.Nakonec se nezmůžu na nic jiného než na mrknutí a naznačení pár slov.Na nic se neptej vše ti vysvětlím v brašně ti něco chybí oničem však nemluv.Ze mě však nevyjde ani hláska jen zahýbání ústy nic víc.Doufám že to pochopí.Prolétne mi jen hlavou. Pomalu si kleknu na kolena.Jdu pro něco k jídlu.Jen co domluvím proměním se zase do vlka.AAAAAAa zase ta strašná podoba já se z toho jednou zblázním.Prolétává mi stále hlavou když běžím k lesu.Na okraji lesa se zastavím a snažím se něco zmerčit. Po chvilce ucítím zvěř nejspíš srnku.srnka no to snad nebude tak těžké.Okamžitě se rozběhnu směrem od kuď stopa jde. |
| |
| On asi neví, že umím číst myšlenky... Když se naskytne vhodná příležitost, řeknu že jdu sebrat dříví na oheň. Rozběhnu se za Kalimem do lesa. Když jsme z doslechu, zavolám na něj. |
| |
| Běžím dál za stopou vtom však uslišim hlas Yennefer okamžitě to otočím a běžím rychle za ní a hlasitě zaštěkám aby věděla kde asi jsem. |
| |
| Rozběhnu se k onomu místu. To jsem ráda, že jsem vás našla. Byla tu, že? Poznala jsem to, vzala si lék proti bolesti. Něco s ní je. ale nevím co, ona vždycky někam odběhla. Podívám se nadějně na prince. Snad to bude vědět on. |
| |
| Kruci, už zas. Všichni něco vědí jen já a Elie nic. Kdo by někdo říkal něco dvou mladým a blbým princeznám. vše ve mě začíná vřít. Elii to možná nevadí ale mě ano. Nejhorší na tom je, že nemůžu nic dělat. Naštvaně přimhouřím oči, nafouknu tváře a obličej si schovám za kolena. |
| |
| Když přiběhnu k ynnefer rychle se proměním spátky v člověka.Jsem velice rád že jste to poznala že si ten lék vzala ona jste opravdová čarodějka.5eknu a mrknu na ní.mám vám vyřídit že se omlouvá a někdy to vrátí.bojím se však o ní je těhotná a vypadá to že má nějaké komplikace.Vychrlím velice rychle.A je to venku jí jsem to však říct musel ona jí dokáže pomoct vím to. |
| |
| A sakra. Stojím celá přimrazená. Tak to jsem tedy nečekala. Chtělo by to jí najít lékaže, já se v těhle věcech nevyznám. Byla jsem ve válkách, vyhrála bitvu na Pahorku, ale chirurgii ne. To jedině v nejkrajnější nouzi. Vzhlédnu princi rozhodně do očí. Musíme jí najít, jestli má komplikace, musíme jí pomoci. |
| |
| Jo počítal jsem stím.Pojdte za mnou.Zase si kleknu na zem a proměním se ve vlka.Chvíli jen nasávám vzduch a pak zaviju a rozběhnu se směrem hlouběji do lesa ale jen tak rychle aby mě ynnefer stíhala. |
| |
| Doufám že ví, kam běží. Stíhám jen tak tak. Je to ještě daleko? zavolám na něj. Já už přeci také nejsem nejmladší. I když to nikomu neříkám, táhne mi na čtyřistapadestátý rok od narození. Být čarodějkou má své výhody... a nevýhody. Chci být ženou, chci být matkou, ale nemohu... |
| |
| Jsou pryč už dlouho. Vstanu, aby vztek který se ve mě nahromadil nevybuchl. Co tady? Jediné místo kde se něco dozvím je les. Rozeběhnu se tiše po trávě na které je rosa. Dávám si pozor na to jak našlapuji. |
| |
| Sním sen o domově. O Brokilonu. Trhnu sebou a probudím se. Ach ne, už zase. Odběhnu do houští a zvracím. Mě je tak blbě... a mám hlad, jenže mi nechutná. |
| |
| Nenííí.Odpovím ale zazní jen zaštěkání nic víc.Cítím jak je blizko tak se rozběhnu co nejrychleji to jde.No snad jí neuteču. Pochvilce doběhnu ke studánce kde uvidím mariu na zemi.Rychle se promění ve člověka a rozběhnu se kní.Jsi v pořádku?Někoho vedu promiň musel jsem!Snažím se mluvit co nejsrozumitelněji i když to moc nejde jsem hrozně udýchaný alé né zase tak jako normální člověk další z mích malích výhod. |
| |
| Co jsem se vrátila z křoví, je mi stále hůř. Když uvidím přibíhajícího vlka, vyskočí a hmatám po luku. Pak mě ovšem napadne, že je to Kalim. Skloním luk a posadím se. Na jeho poznámku, že někoho vede, zpozorním. Koho? Už je v dálce vidět přibíhající Yen. Oddychnu si, aspoň, že to není princezna. |
| |
| Tak. Teď jsem tady zůstala sama. Rozhoduji se co udělám dál. Nejraději bych šla za princeznou Eilonwy. Na druhou stranu, někdo musí hlídat naše věci. Ach jo. Proč jen je to rozhodování tak těžké? A jestli Kalim ví něco, co chce říci jenom Yenn, tak nemá cenu pouštět za nimi Eilonwy. Jinak by to řekl přede všemi. Nakonec jsem se rozhodla. Věci jsem schovala do křoví a rozběhla se zy Eilonwy. Eilonwy! Eilkonwy, počkelte! |
| |
| Ne. Jen to ne. Snažim se ji dostat z jejího pohledu a skrýt se za stromy. Když se mi to povede, Vyskočím na nejnizší větev blízkého stromu a rychle vylezu nahoru. Tady mě snad neuvidí. |
| |
| Když doběhnu do lesa, rozhlédnu se, ale princeznu nikde nevidím. Kam jenom mohla zmizet? pomyslím si, když uslyším poplašené řehtání, které se nese od našeho tábořiště. Koňe. Sakra na ty jsem zapomněla. Musím se podívat, co se jim dějě, nabo mi to nikdo neodpustí. Pomyslím si rychle, ještě jednou se rozhlédnu a pok se rychlím krokem vracím k tábořišti. |
| |
| Doběhnu k sedící dívce. Posadím se vedle ní a prohlížím si ji. Ahoj. Pronesu tiše. Chudinko. Já bych za to dala nevím co, ale ty jsi dryáda, lučištnice... S lítostí ji sleduji. Mohu se zeptat, jak dlouho... |
| |
| Vzdychnu. Tomuhle stejně neuniknu. Doprovázela jsem elfí komando do Brokilonu. Stalo se to poblíž Spáleniš», v červnu, asi týden před slunovratem. Dohonili nás, rozbili v bitvě, uniklo nás sedm: pět elfů, jedna elfka a já. Ke Stužce to bylo jenom půl míle, ale jezdci před námi, jezdci za námi, všude kolem noc, temnota, bažiny… Poslední větu dopovím jen ztěžka. Poté prudce vyskočím a nasadím rozzuřený výraz. Víte kdo tu je? Eilonwy! Nevšímám si jejich pohledů a s pláčem uteču dál do lesa. Tam už mě snad nenajdou. |
| |
| Když doběhnu k uhasínajícímu ohništi, spatřím pouze lišku, která vrčí na naše koně. Liška? Tak to vás poplašilo? Usměji se. Potom začnu brátkameny a klacky a házím je po lišce. Házím opatrně. Nechci jí nic udělat. A liška by nám asi stejně nechutnala. Pochvíli liška odběhne a já začnu utišovat poplašené koně, jednoho podruhém. |
| |
| Když vidím, že se Elie vzdálila slezu ze stromu. Dnes přespím v lese. Stočím se do klubíčka na mech mezi kořeny stromu a usínám. |
| |
| Rozhlédnu se kolem. Když se dlouze zadívám ke křoví, mimochodem kousek od toho křoví kam chodila Milwa, zahlédnu dvě svítící oči, jak se jejich lesk odráží ve slunci. Prudce otočím hlavu za odbíhající Milwou. Teď už ji nedohoníme. řeknu tiše Kalimovi. Potom vstanu a rozejdu se k Eilonwy. Doslova křičím. Tak to se vám povedlo! Ona potřebuje pomoc! Zarazím se. Z křoví nevyšla Eilonwy, ale vyběhl nějaký člověk. Tedy člověk... pár vteřin nato se změnil ve vlka. Teď na opláku daruji rozzuřený pohled Kalimovi. Neříkal jste jim, aby odešli? |
| |
| Konečně se mi povedlo koně uklidnit. Zůstala jsem tu sama a začínám se nudit. Nakonec se rozhodnu proběhnout koně. Nasednu na svého koníka a další dva vezmu za uzdu a vydám se na cestu. Dojedu k potoku. No vida. To se mi hodí, potřebovali by se umýt. Celou věčnost se nemyli... stejně jako já. Odstrojím koně a pustím je do vody. Sama se také chystám vykoupat. |
| |
| Jsem smutná. Doběhnu k potoku, zuji si boty a brouzdám se směrem po proudu dál a dál. Když se trochu uklidním, začnu si vyrábět přírodní lanko. Seberu si také pár silnějších větví a vyhlídnu si jeden starý mohutný strom stojící na břehu. Vylezu na něj a splétám větve do sebe. Potom z nich udělám ohrádku kolem takového "hnízdečka" v široké koruně. Poté slezu a začnu si shánět něco málo k jídlu. I když mi nic nechutná, jíst se musí. najdu různé lesní plody, které mi přijdou k mému překvapení docela k chuti. Leknu se, nebo» uslyším zaržání koní. Přestanu se sběrem a začnu šplhat na můj strom. Vše by dokonale vyšlo, kdyby pode mnou nepraskla malá větévka. Nespadla jsem, protože mě držela jiná, ale hluk to byl. Ani nedýchám. Již neslyšně došplhám na vrcholek a skryji se ve větvích. Slyším tlukot svého srdce. |
| |
| Beze slov se s Kalimem vracíme do tábora. Očekávám, že tam najdu obě princezny a tři koně, ale co nestalo... Všichni jsou pryč. Nikdo tu nezůstal. Zděšeně se podívám po vlkovi. Najednou dostanu nápad. Kalime, vy, když jste vlk nebo polovlk, tak umíte stopovat pomocí čichu. Umíte je vystopovat, že? Dívám se na něj takovým prosebným pohledem. Nejenže nám utekly, ale ani vzkaz nenechaly. |
| |
| Zbystřím sluch. Na stromě za mnou zapraskala větévka. Mám ráda své elfí uši. Občas se to hodí. Prudce se otočím a přejdu ke stromu. Cítím, že tam někdo sedí. Uvážu koně a začnu pomalu lézt na strom. Milwo?! Vykřiknu udiveně, když spatřím tvář naší společnice. Co, co tady děláš? Zeptám se udiveně. |
| |
| Eilonwy najednou probudí mužské hlasy. Jsou to vojáci z království jejího otce. As pětičlená skupina. |
| |
| Probudím se. Ale ne, já věděla, že to jednou přijde. Jsou sice kousek ode mě ale ještě mě snad neviděli. Potichu se zvednu a snažím se vylézt zpět na strom. |
| |
| Pod Eilonwy najednou praskne větev. sice se udrží na stromě, ale hluk stačí k tomu, aby si ji vojáci všimli. Ihned ji poznají. Naneštěstí ještě není tak vysoko, aby na ni nedosáhli. největší z nich ji chytne za nohy a sundává ji dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
 | soukromá zpráva od Anne de Ath pro |
| |
| Jen koukám na odbíhající Mariu.Vtom se tam oběví kiel.Tak teď už vím proč utekla sakra.Okamžitě na nej hodím výhružný výraz.Sakra co tady děláš ani se nemusíš proměnovat na spět jen se otoč a jdi spátky do vesnice mi se o sebe postaráme jdi a a» mě už nikdo nehledá přijdu sám!jsem na něj opravdu naštvaný a proto křičím jako snad nikdy jindy.Pak se otočím na yennefer.Omlouvám se!Řeknu teď už teď velice klidným a lítostivým tonem.Po cestě na zpět nic neříkám.Sakra byli jsme tak blizko tohle mu nedaruju.Stále přemýšlím o marii.S mého přemýšlení mě až zase vytrhne yennefer která mě i upozorní na to še všichni zmizeli.ano snad anmo jestli nejsou už moc daleko.jen co dořeknu proměním se ve vlka.Rozhlédnu se kolem sebe a nasaji vzduch.Mám jí princezna!ývnu hlavou a rozběhnu se směrem do lesa. |
| |
| Zakleju. A d'yaebl aep arse! Ve Starší mluvě, protože ta už vyšla z módy a je jen málo lidí, kteří ji umí. Potom žertem pronesu Představ si, že se tu před vámi schovávám. To už ale lezu dolů, protože když si mě všimla, tak už nemám šanci se z toho vykroutit. Ta Eilonwy je úplně všude! řeknu Elie. Byla za mnou Yen a ona poslouchala... |
| |
| Utíkám za Kalimem. Málem mu nestačím. Za chvíli už ale opravdu nemohu. On je vlk a běhat umí, ale já tak dlouho nevydržím. Zavolám tedy na něj. Počkejte chvíli, neodpočineme si? |
| |
| Když uslyším yennefer okamžitě zastavím.Než ke mě stačí doběhnout stojí před ní už zase muž.Ano máš pravdu utáboříme se.Jdu pro nějaké dřevo na oheň. |
| |
| Dořeknu a pomalími kroky se vydám do lesa a zbírám suché dříví.Pochvíli si všimnu že už jsem daleko od yennefer tak se otočím a jdu naspátek.Vtom přede mnou přeběhne velky zajíc.To je ale macek.Na nic neváhám položím dříví a kleknu si na zem proměním se ve vlka a běžím za ním.Po chvíli jsem mu v patách.Toho musím dostat na nic jiného nemyslím.V pravý okamžik skočím a zakousnu se mu do zátylku.Mám tě.Chvíli cítím jak se zmítá ale když zněj konečně vyprchá žívot pustím ho na zem a znovu se proměním v muže.Vezmu ho do rukou a vydám se směrwem k tábořišti po cestě nasbírám ještě pár klacíku na oheň. Tak jsem tu a koukej co jsem nám ulovil aspoň něco to nám dvoum bude stačit.Pak si uvědomím že mám ještě krem na ustech a okolo nich rychle si jí otřu.Promiň nejsem zviklí se takhle často proměnovat už mě to unavuje budu stím muset dát na chvíli pokoj.Řeknu a unaveně hodím zajíce a dřevo na zem. |
| |
| Díky. Pohlédnu na něj. Jídlo bylo skvělé. Ale co teď? Ty cesty sem a tam mě zmohly. I přesto, že jsem spala dopoledne se mi klíží oči. Pár kilometrů jsem naběhala. Zanedlouho spím. A zdá se mi sen... Zlý sen... Trhnutím a s výkřikem se probudím. Když zjistím, že nic z toho se nestalo, zvednu se, opřu se o strom a dívám se kamsi do dáli. Z tváře mi stéká slza. |
| |
| Ze všech sil se ještě snažím vytáhnout na větev, ale nepovede se mi to. Teď mě přece nemůžou odvézt zpět na hrad, když už jsem tak daleko. Pomyslím si zoufale. Navíc tahle skupina se teď navíc skoro rozpadla. Nebudu plýtvat silami na toto marné bránění a raději budu vyčkávat na vhodnou chvíli na útěk. |
| |
| Slezu dolů za Mylwou. Ano, vím o tom, že za nimi běžěla. Chtěla jsem jí zastavit, ale než jsem ji našla, začali se plašit koně. Naštěstí to byla jenom liška. Ale stejně se ti omlouvám, Myslím, že i když je princezna, nemusela by slyšet vše. A mohu se jenom zeptat, proč se před námi schováváš? Zeptám se prosebným hlasem. Jestli mi to ale nechceš říct, bude mi to sice líto, ale nutit tě nebudu. Dodám narychlo, aby si nemyslela, že jsem vtíravá jako princezna Eilonwy. |
| |
| To mi ještě scházelo! Mlčím a přemýšlím, jak se z toho vykroutit. Odpověď ale přišla sama. Znenadání odběhnu do houští a začnu zvracet. Jakmile se vrátím, jdu se umýt k potoku. Podívám se na vyjevenou Elie. Tak příroda promluvila za mě. Už víš? |
| |
| Vojáci jsou po dlouhé cestě také utrmáceni a když vidí, že s nimi princezna nepůjde dobrovolně, přijdou pouze na jeden způsob jak si odpočinout.Svážou jí nohy a ruce za záda ke stromečku poblíž.Poté ustanoví hlídku a ostatní usnou. Ani hlídka není moc ostražitá. |
| |
| Teď je moje příležitost. musím ji využít. Co nejpotišeji zlomím kmínek stromu, u kterého jsem připoutaná. Když to nevzbudilo strážcovu pozornost, kotrmelci se dostávám co nejdál od spících vojáků. |
| |
| Najím se a okamžitě usnu.zase ten samí hrozný sen.Nééééééééé tati!Ze snu se se studeným potem po celém těle.Uvidím že yennefer je už vzhůru pomalu se postávím a jdu kní. Sednu si vedle ní.Tak jak ses vyspala?Jsi připravena jít?řeknu ještě rozespalým hlasem. |
| |
| Vyděšeně se dívám na zvracející Mylwu. Snad... Snad nebude těhotná. Nebo jo? Co je na tom vlastně špatnýho? No, jestli to je opravdu to, co si myslím, tak asi vím. Jsi... Nevím, jestli se sluší říci to naostro, tak původně myšlenou oznamovací větu změním radši v otázku. Těhotná? |
| |
| Jsem naprosto naštvaná. No neboj se to říct! Jsem . Odpověď zní jsem. A je to pro mě potupa. A hlavně tu není nikdo, kdo mi dokáže pomoct. |
| |
| Na otázku jak jsem vyspala odpovím rovnou a bez obalu. Vyspala jsem se hrozně. Zdál se mi sen. Ale ten sen byl naprosto živý. Byl o nás. O naší družině. byli jsme n hradě a... a ... Milwa s nějakým mužem tam zemřeli. Ten sen byl tak živý. Potom děj přelétl do minulosti a já viděla Ciri, moji malou Ciri. Dcerušku Ciri, jak mizí v záblesku. Od té doby jsme se neviděli. Děj šel ještě dál. Viděla jsem umírat sobě blízké lidi. Tissaiu de Vriess, matku, otce, moji učitelku magie... a tak to šlo dál a dál. Pak jsem se probudila, protože již neměl kdo zemřít. Z obličeje se mi nekutálí jedna slza, ale celé vědro, jak vzpomínám na všechny ty chvíle samoty a opuštění po tom, co všichni zemřeli. |
| |
| Je mi líto, že se na mě Milwa rozzlobila. A v čem by ta pomoc spočívala? Já vím, řekneš si, že jsem jen malá princeznička, která ti pomoci nedokáže, ale vyrůstala jsem mimo hrad ve vesnici. Něco jsem pochytila. Neříkám ale, že vše. Dodám rychle a čekám, co na to Mylwa. |
| |
| Vytřeštím na ni oči. V čem by spočívala? No přeci pomoc s tím, co teď nosím v břiše! Mám bolesti, zvracím, ale to je asi normální. Doufám že teď už to pochopí! Ale, Já nemůžu mít dítě! Já jsem dryáda! Dryáda co chrání Brokilon. Jedna z nejlepších lučištnic Paní Eithné. Nemůžu ji zklamat! A... já to taky nechci. |
| |
| Obejmu jenifr a chlácholivím hlasem jí začnu utěšovat.Notak slzy ti nepomůžou teď nejsi sama jsi mezi přátely.Vše jednou přebolí a přejdeš to uvidíš teď však musíme jít.Pojď poběžím stebou nebudu se měnit.Dořeknu a usměju se na ní a čekám jak bude reagovat. |
| |
| Snažím se o úsměv. Děkuji. ... Ale ten sen byl tak živý, jako by se to mělo stát... Zvednu se a dám se s Kalimem do pohybu. Ten sen byl tak živý... všechno se to stalo, tak proč by se to nemělo stát? I když bych dala nevím co za to, aby se nestalo nic. |
| |
| Vytřeštím oči. Tak... jak... když si to nechtěla? |
| |
| Teď už se nezlobím, už se směju. Nestává se to přeci na přání. Ale o tom se mi teď mluvit nechce. Doufám, že to chápeš? Radši bych našla někoho, kdo mi pomůže, jenže koho? Felčara v lese nenajdeš. |
| |
| Promiň. Nějako mi to vylétlo z pusy. Usměji se. Potom začnu přemýšlet, jak jí zajistit pomoc. Kdybych... Ne, to ne. To je moc daleko. Nesmím přemýšlet o nikom z naeho království. Musím někoho, koho jsem potkala na svých cestách. Dlouho přemýšlím, až mě zbyde jen jeden výborný léčitel. Emiel Regis. Že mě to nenapadlo dřív. Poté se otočím na Mylwu. O někom bych věděla. Potkala jsem ho na jedné ze svých cest. Jmenuje se Emiel Regis, a je asi jediný, který by ti mohl pomoci. Jestli zvládneš asi pětidenní cestu na hřbe»e koně, tak tě k němu zavedu. a koutkem oka se podívám na naše tři koně. |
| |
| Že by se někdo našel? Emiel Regis? To jméno mi nic neříká. Už se usmívám. Zvládnu cestu na koni. Zatím mi přeci nevadila a jestli by ti to nevadilo, můžeme jet rychle. A kde že ho najdeme? Tázavě na Elie pohlédnu, při tom však začínám balit své věci. |
| |
| No... Myslím, že bychom ho měly najít na jednom no... Snad se nezalekne Starém hřbitově. A se zájmem hledím, co na to řekne. |
| |
| Hřbitově? To zní zajímavě. Tázavě pohlédnu na dívku. Není to doufám nějaký ghúl, nebo tak něco? Při odpovědi už sedlám koně a nasedám. Kterým směrem? |
| |
| Já se zatím v lese snažím dostat z pout. Propvz co mám na rukách za zádama zaháknu za držadlo meče. Podaří se mi meč trochu povitáhnout, takže kousek čepele vykukuje z pochvy. Teď ještě zkroutit ruce tak, abych provaz dostala na ostří. Ještě kousek, kousíček. Konečně se pouta naříznou. Provaz je ale tuhý. Ještě více přitlačím. |
| |
| Nasednu na svého koně, toho třetího k němu uvážu. Neboj se, není. Je to normální člověk pokud vím. Zbírá tam jenom nějaké byliny na své léky. usměji se. Jedeme na východ. otočím koně a vydám se na cestu. |
| |
| Provaz Eilonwyiných pout najednou prudce povolí a princezna se řízne do zápěstí. Je to široká tržná rána. Krev vytéká rychle, naštěstí ale rána není moc hluboká. |
| |
| Tak tedy na východ. Celá š»astná, že se možná najde někdo, kdo mi pomůže, se rozjedu tryskem vpřed. Jednou za čas se ohlédnu, jede-li Elie za mnou.Tímhle tempem tam budeme dřív. Volám za sebe. Takto dojedeme za dva dny k lesu. Nedáme si přestávku? |
| |
| Potichu syknu bolestí. Jauvajs. Zdravou rukou vytáhnu meč a začnu si řezat pouta na nohou. Když uslyším hlasité zachrápání leknu se a nachvíli přestanu i dýchat. Naštěstí se nic nedeje, tak pokračuju. Konečně volná. zaraduji se a meč vrátím k pasu. Potichu se plížím pryč od vojáků. |
| |
| Najednou však Eilonwy zakopne o vyčníévající kořen a noha se jí zasekne. Hluk naneštěstí probudil vojáky, kteří sice neví co se děje, ale rychle jim to začíná docházet. |
| |
| Vyrazím stejně rychlým tempem za Milwou. Ano, přestávka by se hodila. usměji se a seskočím z koně. Vtáhnu jídlo a začnu ho připravovat. Mohly bychom tady přespat do zítra. Postaráš se prosím tě o večeři? Já skočím pro dříví na zátop. a odběhnu do lesa. Po chvíli se vrátím s náručí plnou různých klacíků a polínek. Začnu rozdělávat oheň. |
| |
| Běžím stále vedle yennefer a snažím se zvětřit stopu teď už však velice rozmazanou.Tudy poběž.Řeknu a prudce zabočím. |
| |
| Běžím za Kalimem. Zatím můžu. Po cestě jsme se ale dostali k potůčku tekoucímu podél nynější cesty. Toto by nebylo špatné místo pro odpočinek. A vykoupat koně... sebe... Už neběžím, zuji si boty a brouzdám se potokem. To je úleva. Takhle jsme došli k takovému silnějšímu stromu. Pod ním bylo uhašené ohniště. Tázavě a s nadějí se podívám na vlka. |
| |
| Jídlo. Děkuji nechci. Chtělo by to něco čerstvého. Jdu k lesu a vyhlídnu si dlouhý ohebný klacík. Na něj přivážu provázek. Chytnu si v rákosí u potoka žabku a hodím udici do vody. Do chvilky se mi na ní mrská pstruh a za chviličku další. |
| |
| Podívám se s úžasem na Milwu. Milwa sice pořád říká, jaký my jsme oproti ní vzdělaní lidé, ale ona je vzdělaná a moudrá zase v něčem jiném. Tohle by mě asi nenapadlo. |
| |
| Vidím Eliein udivený výraz. To se naučíte, až budete žít několik let sama, v lese, přijde vám to jako samozřejmost. Stejně jako obrana lesa, je-li v nouzi. Začínám rybky opékat nad ohněm. To jednou táhl na Brokilon Nedamir, nově zvolený král Redanie. Měl spousty špatných rádců a jak to dopadlo. Táhl s vojskem na Brokilon! Jako by měl nějakou šanci. V očích mi zatančí jiskřičky. Po první várce šípů se stáhl a byl nucen odjet. |
| |
| Udiví mě, že se Milwa dala do povídání. Většino tak nedělá. Tak přeci jen je to vážená žena. Jistě váženější, než já. Jistě si zažila mnoho dalších dobrodružství... Vyprávěj mi nějaká, prosím. řeknu, aniž si uvědomím, co vlastně doopravdy říkám. |
| |
| Uchechtnu se. A co vám mám vyprávět? Jak občas střelíme nevítaného návštěvníka? Nebo zachraňujeme padlé zaklínače? Anebo vodíme elfí komanda do bez... Při poslední větě se mi hlas zlomí. To stačí, zašla jsem příliš daleko. |
| |
| Tak tohle jsem vážně nechtěla. Rozzlobit Milwu. To mi tak ještě scházelo. Teď, když jsme se staly docela přítelkyně, tedy alespoň doufám. Při zmínce o elfech se sice zarazím, ale dělám, jako by se nic nestalo. No, já nevím. Odpus» mi to. Já... Nechtěla jsem tě rozzlobit. Jen mě přepadla zvědavost. Promiň. Sklopím zahanbeně zrak. |
| |
| Nikoho a nic nevnímám. Hubuju se, že jsem tak neopatrná na jazyk. Když se ale přeci jen vzpamatuju... To nic, nelamte si s tím hlavu. Je to má chyba. Podávám Elie čerstvé ryby. |
| |
| U tábořiště se zastavím vidím že yennefer je unavená.Sakra co budeme dělat musíme jít dál jinak je nedoženeme.Sednu si na zem a zavřu oči.Teď to musí vijít sakra proč jsem to nikdy netrénoval říkali že jednou se to bude hodit.Snažím se myslet jen na les a jeho sílu chci aby mě úplně obklopil.Kůň bílí nádherný a vznešený kůň s šedivou hřívou.Na nic jiného nemyslím.Sám nevím co si mám myslet po pár okamžicích zjistím že se to opravdu povedlo z lesa vycválá nádherný bílí kůň přesně takový na jakého jsem myslel.Zastaví se přímo přede mnou. S údivem na něj hledím a pomalu vztávám. Po několika okamžicích když mám pocit že to může vyjít sepnu ruce k sobě.Cítím jak mnou prochází energie lesa a pak najednou slyším dusot kopit v dálece.Že bych to opravdu dokázál?Tak nasedej yennefer nevím jak dlouho mé kouzlo vydrží nejsem v tomhle moc dobrý.Vyzvují a se štastným údivem pokleknu spátky na zem a proměním se sám ve vlka. |
| |
| S úžesem se dívám na vlčího prince. Toto bych dokázala také, ale za konjukce sfér, protože v tu dobu je magie dostatek a neubere nikomu na energii. Prohlížím si krásné zvíře. Přijdu blíž a pohladím ho. Jak se zdá, iluze to není. Nasednu. Děkuji, mockrát vám děkuji. Teď se jede jinak. Cesta ubíhá rychle. |
| |
| Na poděkování jen přátelsky zaštěkám nasaju vzduch a rozběhnu se směrem za stopou§ |
| |
| Na koni se jede jinak, než po svých. Cesta ubíhala rychleji. Do dvou dnů jsme se dostali velice daleko. Stopy po jezdkyních před námi již nebyly tak zřatelné, ale směr jsme udržovali správný. Asi deset mil před námi, v dohlednu, se rozkládal velký černý les. Byli jsme však velice unaveni a nehodlali jsme v ten den už pokračovat v cestě. |
| |
| Zastavím se před lesem.Proměním se spátky v muže.Už nemůžu musíme si odpočinout jdu pro nějaké dřevo.Otočím se a jdu sbírat za nějakou dobu přídu s pár suchými klacíky a rozdělám ohen lehnu si kněmu a skoro hned usnu |
| |
| Také si lehnu. Chvíli se dívám do ohně na létající jiskřičky, potom přemýstím svůj pohled na oblohu, kde září miliony hvězd. Snažím se v nich rozeznat nějaké obrazy, či co, ale na to už nemyslím. Usínám... a přemýšlím, co nás asi čeká zítra... |
| |
| Vezmu si od Milwa rybu. Děkuji. Začnu jíst. Nejprve jenom ochutnám, ale když zjistím, jak je výborná s chutí jí dojím celou. Je výborná. Kde ses naučila tak dobře vařit? V lesích? To se mi nebude chtít věřit. řeknu mezi sousty. |
| |
| Vojáci, kteří ještě před chvilkou spokojeně odpočívali, se během chviličky vzburcují a vyrazí za prchajícím "vězněm". Je jim naprosto jasné, že pokud nesplní královský příkaz, špatně dopadnou. Vyvinou veškerou sílu a energii, která jim ještě po dlouhé cestě zbyla a za okamžik mají již Eilonwy na dosah.... ...když už se zdá, že ji dopadnou a nic tomu nezabrání, ozve se nadaleko dusot koňských kopyt a praskání větví. Vojáci se zarazí, ale hned si uvědomí své poslání a snaží se v něm pokračovat. "Snaží".....cestu jim přehradí strakatý koník. Na první pohled vypadá jako kráva, tedy podle zbarvení, ale není tomu tak. Je menší, ale dobře osvalený. Jedno jeho oko, levé, je modré. Na hřbetě mu sedí celkem vysoký muž, spíše chlapec, s blond vlasy a a trošku ostřejšími rysy. Ještě než kůň zastaví, seskočí na zem a shodí z ramen svůj dlouhý tmavý pláš». Pod ním má obyčejné kožené oblečení, kroužkovou košili a na zádech, teď již dobře viditelný, dlouhý luk. Okamžitě tasí u pasu připevněný jedenapůlruční meč a podle vzoru svého koně se staví vojákům do cesty. Všichni mě znáte, často jsme spolu trénovali a dobře víte, že neustoupím. Takže buď se otočíte a vrátíte se zpět na zámek se vzkazem, že dám na princeznu pozor, nebo tady poteče krev......a nebude jen má. Znám je, ale všech pět najednou asi těžko vyřídím....a ani nechci, vždy» jen plní rozkazy....neblbni Guthsi...nechci Ti ublížit... Vojáci, jako by najednou nevěděli co mají dělat, zůstali zaraženě stát na místě. Jen jeden z nich proti mě vyběhl. Během několikavteřinové a velmi rychlé potyčky, končí jeho meč v mé ruce a hrot mého pod jeho hrdlem. ..neměl jsi útočit toho pravého trpaslíka, vždy» to víš, pokaždé Ti ten meč vezmu....a co teď....nechci mu ublížit,ale....srdce mi bije na poplach. Naštěstí se v tu chvíli všichni vojáci otočí a nasměrují své kroky pryč. S hlasitým vydechnutím se otočím, vrátím meč i pláš» na své místo a pohladím svého unaveného koně po pleci. Pak se rozhlédnu a teď již ne tak tvrdým a zvučným, ale příjemným, hlasem promluvím směrem k blízskému křoví. Eilonwy.....jsi tam??? Už můžeš vylézt....jsou pryč....alepoň pro zatím. |
| |
| Na její poznámku se zasměji. Směji se dlouho. Já že umím vařit! takhle dobrý vtip mi ještě nikdo neřekl. Lepší by bylo snad, že mě přijali na univerzitu! Stále se nemohu udržet od smíchu. Po chvilce zjistím, že Elie se nesměje. Že by to myslela vážně? Vařit neumím. Jen jsem použila všeho co mám a vyrobila jsem udici. Na ní se chytli pstruzi a ty jsem opekla nad ohněm. Čerstvé ryby pečené nad ohněm, přírodně ochucené. Číší z ní mládí a vznešená krev. Dál už se k tomuto rozhovoru nevracím. Lehnu si a beze slov usínám. Ráno jsem se probudila dřív než Elie. Když jsem se vrátila z křoví a umyla se v potoce, začala jsem chystat snídani. Po ní jsme opět nasedli na koně. Lesem se půjde hůř, už nebudeme postupovat tak rychle. A byla to pravda. Často jsme museli slézat z koně a vézt ho za uzdu. Zanedlouho jsme narazili na lesní pěšinu... |
| |
| N lesní pěšině je veliké ticho. Ani ptáček nezaspívá, ani vítr nezašelestí mezi stromy. Tuto pěšinu poznávám. Na konci této tiché pěšiny najdeme Regise. prořízne můj hlas ticho. A opravdu. Za chvíli uvidíme malé místo beze stromů, na ktarém začneme pomalu rozeznávat hřbitov. Milwo, počkej tady, já se snad za chvíli vrátím. řeknu a vstoupím na hřbitov. Potichu zavolám. Regisi! Emiele Regisi! To jsem já, Elie. Dlouho jsme se sice neviděli, ale já vím, že si vzpomeneš. Emiele, jsi tu? |
| |
 | Připravoval jsem byliny ve svém skromném příbytku pod zemí. Uslyším nějaké zvuky. Okamžitě ztichnu. Jakmile uslyším volání, zpozorním. Opravdu, ten hlas mi někoho připomíná... Pootevřu dvířka a vykouknu ven. Následně vyjdu celý a ukážu se dívce, která mě hledala na opačném konci hřbitova. Tady jsem princezno. Zavolám za ní a počkám, až se otočí. |
| |
| Otočím se. Když uvidím Regise, š»astně se usměji a vydám se za ním s nataženou rukou. Zdravím tě, Regisi. Jsem ráda, že tě opět vidím. |
| |
| Přijdu k ní blíž a nataženou ruku stisknu. Poté se dvorně ukloním. Vítám vás princezno v mém skromném hospodářství. Asi by bylo lepší, kdyby jste za mnou přišla v létě, nebo» to zde nepřebývám. V té době totiž žiji ve městě. Jsem veice š»asten ze shledání s mladou princeznou. Osud nám asi před rokem skřížil cestu. Mohu se zeptat, co vás ke mně přivádí? |
| |
| V noci se mi zdá zase ten příšerný sen a když se probudím jsem spocený jako snad nikdy.Podívám se na yennefer ta však ještě spí.Co teď musímejít musím jí vzbudit.Vztanu a jdu kní.Yennefer stávej musíme jít.Když vidím že otevřela oči řeknu jen Dobré ráno přeji a otočím se koukám jestli tu je ještě kůň a kupodivu stojí nedaleko ode mě.sakra on tu zůstal to se divím.Jsem překvapen ale i š»asten tím že sze stále stojí.Jen co to domluvím kleknu si na zem a proměním se ve vlka nasaji vzduch a ucítím stopu teď už však slabou. Mám hrozný hlad ale vím že májí naskok a jídlo je teď něco co si nemůžeme dopřat.Otočím se na ynnefer.Musíme jít pojďte. |
| |
| Cesta nám ubíhala velmi rychle. Těch deset mil jsme ujeli zanedlouho. Dostali jsme se k onomu černému hustému lesu. Před ním ale Kalim ucítil stopu vedou cí, jak jsme později zjistili, k ohništi. Vedle něj ležela udice. Hned mě napadlo, kdo tu byl. A ne tak dávno! Víte co? Sežeňte nějaké dříví na oheň, zvu vás na oběd. Vezmu jednoduše sestrojený prut a jdu na ryby. Doufám, že tu ještě nějaké zbyly... Za chvíli mám chycené dva pstruhy. Jsem spokojená s úlovkem, ale jetě si počkám, jestli se nehcytí další. K ohništi se vracím s pěti rybami. Nad ohněm se opékaly rychle a za chvíli byli pstruzi hotoví. |
| |
| Pokynu mu směrem ven ze hřbitova. Moje nová přítelkyně potřebuje tvoji pomoc. Zeptej se jí ale radši sám. Nevím, jestli se hodí, abych o tom mluvila bez ní. Čeká na nás venku. a jdu k východu. |
| |
| Čekám před hřbitovem zvědava s kým se Elie objeví. Kdo mi pomůže. Když vidím, že se Elie vrací, zeptám se. Našla jste ho? Popojdu pár kroků směrem k ní. |
| |
| Ani neodpovím a jdu rovnou na dřevo vrátím se o něco dříve nežli yennefer a stačím i zapálit oheň.Když vidím že byla úspěšná usměji se na ní.No vidím že lov šel dobře.Než se ryby upečou mlčím a hledím do lesa. Když jso ryby hotovi vezmu si jednu z ohniště.Přesně tohle jsem potřeboval rybu jsem neměl hrozně dlouho.Když dojím jednu vezmu si další.No jsou vinikající.Pochválím je a jím dál když jsem najezený postavím se a řeknu.no asi bychom měli jít už nemůžou být daleko co ty na to? |
| |
| Usměji se. Ano. Našla. Milwa mi stále ještě vyká? podivím se. A mohla by si mi, prosím, začít tykat? Jestli ti to tedy nebude vadit. Dodám rychle, aby to nevypadalo, že se vnucuji. |
| |
| Uklidím po nás, uhasím oheň a připravuji se na cestu. Máte pravdu, v lese se nejde zrovna nejrychleji. Vezmu koně za uzdu a vypravím se směrem, který udává samozřejmě Kalim. Nejde se zrovna nejpříjemněji, protože les je velice hustý. Ale jdeme. |
| |
| Usměji se na děvče. Nevadí, ale tím jsem prokazovala úctu princezně, která a» chce nebo ne, svůj Osud nezmění. Jednou princezna, navždy princezna. To si pamatuj, Elie. Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj. To jsem slyšela od jednoho obchodíka z Keadwenu, říkal to svému synovi, než ho posílal do světa. Usměji se nad sebou. To je snad to nejmoudřejší, co jsem kdy řekla. |
| |
| Ano. Proensla teď velmi moudrá slova. Sklopím zrak a posmutním. Asi máš pravdu. Záleží na tom, jestli to naše království stále ještě je, nebo jestli ho už obsadil sousední král. Opustila jsem svoji zemi, když mě nejvíc potřebuje. Byla jsem malá nerozumná holka. Nevím, jestli vůbec někdy budu dobrou královnou. Hlas se mi zlomí a po tváři mi steče slza. Rychle ji otřu a již trochu veseleji řeknu. Pojď, představím ti Regise. a pokynu jí směrem do hřbitova. |
| |
| Poslouchám její příběh, který je mi novinkou. Jakmile uslyším zmínku o tom, že mi někoho představí, podívám se směrem, kterým jsme se pohnuli pomalu vpřed. Mezi náhrobky stojí muž vysoké postavy s černými vlasy, dlouhým pláštěm a usměvavým výrazem ve tváři. |
| |
| Po delším prodíráním lesním porostem přijedeme na cestu na které se zastavím a začnu nasávat vzduch.Jsou blýzko velice blízko!Vesele zaštěkám a rozběhnu se po cestě. |
| |
| Když vidím, že se obě dívky pomalým krokem blíží ke mně, jdu jim vztříc. Jakmile jsme asi metr od sebe, zastavím se a dvorně se ukloním. Jmenuji se Regis Rohellec Terzieff-Godefroy, zkráceně Regis. Jsem zdejší lékárník a léčitel. Když se zvednu z úklony, příjemně se sevřenými rty se usměji. Prohlížím si dívku, která potřebuje ode mě pomoc. Dryáda z Brokilonu. Lučištnice. |
| |
| Když přicházím blíže, začínám cítit zvláštní zápach. Byliny! Po představení je mi vše jasné. Lékárník. Já se neukloním, pouze přikývnu na pozdrav a představím se. Já jsem Maria Barring, ale říkejte mi Milwa. Jsem dryáda z Brokilonu a jsem lučištnice. Chvíli se na Regise dívám a mlčím. Prohlížím si ho. |
| |
| Mírně se zasměji. Dryáda z Brokilonu, říkal jsem to. Velice mě těší, Milwo. Naše přítelkyně mi říkala, že potřebujete s něčím pomoci. Povídám vlídným hlasem. Stále si Milwu projíždím očima sem a tam. Zajímalo by mě, co jí je... I když na první pohled malé tušení bych měl. |
| |
| Popojdu pár kroků s účelem, že Regis půjde za mnou. Když se tak stalo, nesměle začnu. Ano potřebuju pomoc. Stalo se to náhodou, já nechtěla... a když jsem ho viděla umírat, bylo mi nějak divně... Teď z toho akorát zvracím. zastavím se a podívám se mu zpříma do očí. Já to nechci! Dokážeš mi pomoci? Prosebný výraz mých očí je stále víc odhodlán. |
| |
| Se zaujetím poslouchám v úsečných větách její příběh. Velice mě však zarazí její odhodlání. Po dlouhém rozmýšlení ze sebe pomalu dostanu odpověď. Dokážu ti pomoci, ale je to vážné rozhodnutí. Musíš si být opravdu jista, že to nechceš, protože to je nevratné. Vážný výraz prozrazuje, že to bude asi pravda. |
| |
| Odpovím mu sebevědomým hlasem. Jsem rozhodnuta a nic to nedokáže změnit. Musíš to pro mě udělat, moc tě prosím. S bezradným výrazem sklopím hlavu. Jen čekám, jak mi odpoví. |
| |
| Pozvednu dívčinu hlavu a konejšivým hlasem jí povídám. Jestli jsi pevně rozhodnuta, je to tak správně drahá Milwo. Jen ty o sobě máš právo rozhodovat. A jsi-li rozhodnuta, není nic jednoduššího, než ti vyhovět.Lektvar ale bude chvíli trvat. Po tom se otočím i na Elie. Zatím vás zvu do mého skromného příbytku na trochu teplého jídla, jistě jste vyhládlé. Po těchto slovech se povzbudivě na Milwu podívám a jdu ukázat vchod do mého obydlí. Mám tam vude rozvěšené byliny, ze ktrých se line příjemná vůně. Přinesu dívkám něco k snědku a sám se k nim posadím. Na lektvar je ještě čas... |
| |
| Vezmu si jídlo a posadím se. Děkuji Regisi. Jídlo od Regise bylo vždy výborné. Ani tohle nebylo vyjímkou. Když dojím, vrátím Regisovi misku se slovy Bylo to výborné jako vždy. Usměji se a poté se podívám na Milwu, jestli si alespoň něco vzala, i když vím, že v poslední době tomu jídlu moc nedá. |
| |
| Zakroutím hlavou. Vždy» je to jen chléb s polévkou. Sice trochu okořeněnou, protože o koření nemám nouzi, ale je to opravdu úplně normální polévka. Skromně shlédnu k podlaze. Poté odnesu misky od děvčat do kuchyňky. |
| |
| Ten hlas znám. Přece to nemůže být... opatrně vykouknu. Dantile! vykřiknu radostně a vrhnu se mu kolem krku. Když si však uvědomím, co dělám, zase ho rychle pustím. Měli bysme se vrátit na paseku, za ostatními. Snad už jsou tam všichni. snažím se to zamluvit. |
| |
| Když jdou Eilonwy a Dantil k tábořišti, zahlédne Dantil v trávě něco slabě poblikávat. |
| |
| No, ne že by mi nechutnalo, ale najedená nejsem. Celá nesvá se dívám po tom divném místě, ve kterém jsme se s Elie ocitli. Děkuji za jídlo, jdu se projít ven. Pronesu směrem k hostiteli a když jen mlčky přikývne, vylezu ven. Nadechnu se čerstvého vzduchu. Poodejdu od hřbitova a zabočím do lesa. Jen kousek od místa, kde zůstala Elie. |
| |
| Najednou uslyší Milwa uši drásající křik. Ozývá se to z oblohy. Když se koukne nahoru, vidí jak nad ní krouží a vyčkává hejno netopýrů. Každý je alespoň 1,5 m dlouhý. Je jich asi 9. Když zahlédnou pohyb, začnou se snášet dolů. |
| |
| Zaslechnu křik. Rychle zareaguju. Výcvik dryády se mi hodil. Sáhnu za sebe pro stříbrné šípy a sázím je rovnou do tětivy. Když ale vidím, že netopírů stále přibývá, zhrozím se. Začnu ustupovat ke hřbitovu. Elie, Regisi! Netopíři! Tak s těmito tvory, takhle velkými netopíry, jsem se ještě nesetkala. |
| |
| Milwyny šípy jim moc neublížili, zato je pořádně rozzlobily. Najednou začnou kolem milwy padat duhové koule statické elektřiny. Vyčaroval je jeden z netopýrů. Naštěstí Milwu nezasáhli. |
| |
| Uslyším Milwin výkřik. Netopíři? Co ti tu dělají? Léta se tu neukázali ani ghúlové. Rychle otočím hlavu na Elie. V obličeji mám zhrozený výraz, výraz bezmoci. S těžkým hlasem povídám. Obávám se, že v tomto ohledu vám nebudu schopen pomoci. Víte přeci Elie, že nejsem na boj. Že boj nemám příliš v lásce. Jsem pouze lékárník. A těžkým neslyšným hlasem dodám. A nic víc! Stále na dívku hledím. |
| |
| Výkřik mě vytrhne z přemýšlení. Chopím se zbraně a luku a jdu ven. Ještě za Regisem zavolám. Vím. A chápu tě. Neberu ti to za zlé. Vyběhnu ven a zhrozím se velkých obludných netopírů. začnu nejprve stejně skoro bezvýsledně vrhat šípy, ale nakonec se pouze stačí, jen tak tak vyhýbat elektřině.Stojíme s Milwou k sobě zády. Se stejným bezradným výrazem. |
| |
| Lesní pěšina se stále zužuje. Velmi často musíme zastavovat, protože koni se tu dobře nejde. Zrovna si v klidu sedíme, když se na nás snese ohromný netpír.Zvednu se a začnu čarovat. Zamumlám pár slov a poslední vykřiknu. Zvednu ruce do výše a hodím po něm velký proud zlatého světla. |
| |
| Yenn měla štěstí, netopýři to z toho směru nečekali, navíc to bylo velmi povedené kouzlo takže si celého jednoho skolila. Toho, který vypouštěl koule. Jeho místo však zaujímá další, který všude hází plameny. |
| |
| Držím se z posledních sil. Ten náhlý nával blesků a ohně je tak velký, že se mu téměř nedá vyhnout. Jsem poraněná na levém rameni. Mám roztrhnuté své kožené oblečení. Nestačím se ani ohlížet na Elie, jestli se jí nic nestalo. |
| |
| Pomalu ani nestačím zaregistrovat co se děje z ničeho nic nás něco napadne a pak to yennefer zneškodní.Rychle se proměním ve člověka a otočím se na yenne.Sakra co to bylo?A při tom si sáhnu na záda a vyndám menčí meč který jsem měl strčený za kalhoty. |
| |
| Když uvidím docela uspokojivý výsledek mého kouzla, nadechnu se a snažím se koncentrovat a nabrat síly na další. Za pár vteřin jse hotová a celý proces s jasně zlatým pruhem světla se opakuje. Tentokrát jsem do toho dala větší sílu. Když jsem zase přestala, tak aniž bych uviděla výsledek mého snažení, uslyším výkřiky. Milwa a Elie! Seberu všechnu svoji energii a po troškách je pouštím na další stvoření. Takto se pohybuji směrem ke hřbitovu. |
| |
| Sakra tady nejsem nic platne.Jsem mýrně vytočený tím že nemůžu v boji nijak pomoci ale když usližím křik na nic nečekám zastrčím spatky svůj meč a proměním se ve vlka.nasaju vzduch a rychle utíkám za milwou a eli.Při běhu se snažím vyhýbat elektřině. |
| |
| Druhým zásahem Yen skolila dalšího a zranila vedlejšího. Když se snažila vyslat další, nic se neobjevilo, došla ji energie. |
| |
| Uvidím přibíhat Yen s Kalimem. Oddechnu si, když vidím, že se Yen podařilo nalézt způsob, jak si s nimi poradit. S vděkem se na ně podívám. Náhle ale ucítím divnou bolesk v břiše. Chvíli se ještě držím a posílám stříbrné šípy, ale v dalších sekundách s nesnesitelnou bolestí omdlévám... Poslední, co vidím jsou moji tři druhové zápasící proti obrovským netopírům. |
| |
| Snažím se vyhíbat elektřině z prvu se mi to daří pak ovšem jeden proud spadne kousek ode mě mě to odhodí.Na nic však nečekám naštěstí jsem jen trochu otřesenej. Když konečně doběhnu k milwe rychle se proměním v člověka a zvednu jí ze země a snažím se jí odvléct na hřbitov při tom stále křičím.halooo je tam ještě někdo potřebujeme pomoct!!! |
| |
| Milwa se trefila víckrát za sebou do netopýřího křídla. Postižený se neudržel ve vzduchu a zřítil se na zem. Ještě však není mrtví. |
| |
| Když uslyším Kalimovo volání, vyběhnu ven. Aspoň na něco jsem dobrý. Můžu zachraňovat. Protáhnu se dvířky ven a uvidím tu spouš». Kdybych tak mohl... Ne to ne, to by nešlo, sám sis to zakázal! Všimnu sibezvládné dívky. Přispěchám k ní. Oheň mi skoro nevadí. Skloním se a začnu zjiš»ovat, co jí je. Netrvá mi to ani mnoho času, když zblednu. Zvednu hlavu k mladému muži, co stojí stále ještě na doslech. Milwa právě potratila. Řeknu kamenným hlasem. Já se o ní postarám. Táhnu jí dovnitř a chráním ji přitom mým tělem. V bezpečí dole pod zemí začnu rychle jednat. Ze stolu sklidím vše nepotřebné, dám na něj nějakou látku a položím bezvládnou dívku nahoru. Operace začíná. |
| |
| Když si ode mě muž vezme milvu rychle se proměním ve vlka a útíkám zpátky.Potratile?A kdo to je?Prolétne mi hlavou pak se ale snažím soustředit na netopíry.Takhle to bude lepší budu se moct líp vyhýbat. Když spatřím jednoho z netopírů na zemi běžím co nejrychleji k němu a když jsem už blízko s kočím a svími zuby mu mířím přímo na krk |
| |
| Netopýr se Kalimovy snažil bránit jen z posledních sil. Pouze ho trochu zranil. zato nestvůra brzy zraněním podlehla. |
| |
| Koutkem oka zahlédnu muže asi ve středních letech, jak táhne Milwu pryč. Náhle znehybním. To je no! Toho jsem viděla ve svém snu! Probere mě až blesk, který dopadne velice těsně vedle mě. Chystám se k dalšímu útoku. Už jich nepřibývá, ale zase tak rychle neubývá. Další zlatý proud světla prolomí noc. |
| |
| Tentokrát Yenino kouzlo nebylo tak úspěšné vjako předchozí dvě, jelikož ale zasáhla křídlo potvora se zřítila s hlasitým zaduněním na zem. |
| |
| Když netopír nejeví žádné znánímky života pustím ho a dál se snažím vyhýbat proudům elektřiny. Když uvidím že yenne trefila dalšího znich běžím k němů ale teď už né tak jako před tím co nejrychleji to jde ho oběhnu skočím mu na hřbet a zněj se odrazím a s otevřenou tlamou mu mížím na zátylek. |
| |
| tento však byl při větší síle než ten předchozí a podaří se mu Kalima smést ze zad. |
| |
| Na nic nečekám rychle vztanu oklepu se a vyrazím znovu teď už však mířím přímo na krční tepnu. |
| |
| Když vidím, že se mi předchozí útok nepovedl, seberu se a koncentruji svou sílu. Hvězdy zvýší moji moc. Musím využít jejich přítomnosti, než se zatáhne. Zvednu ruce do výše a zaklínadlo vykřiknu ještě hlasitěji než předchozí. Po vyřknutí dodám malý dodatek. Hvězdy, stůjte při nás! Ettariel, neopouštěj nás. Poslední slova se nesou do všech stran a rozpráší se po lese. |
| |
| Milwa! Sakra zrovna teď, když ji nejvíce potřebujeme. Já neumím střílet tak obratně jako ona. A neumím ani kouzlit. Potom si všimnu, jak Kalim zadávil jednoho slabého netopýra s poraněným křídlem. To je ono! Kalime! Mám nápad, pokusím se jim mířit co nejvíce na křídla. Ty je potom můžeš na zemi dodělat. Teda jestli ti to nevadí. Zavolám na něj a aniž bych čekala na odpověď, začnu mířit na křídla. |
| |
| Kalim netopýra přemohl, ale stálo ho to velmi mnoho sil. Yen, která si přibrala na pomoc hvězdy, zabila také jednoho. ještě jich všach zbývá pět. |
| |
| Elie nemá tak silný luk, ani stříbrné šípy, jako Milwa. Netopýři rychle mávají křídli, takže jen pár Eliiných šípů najde cíl. |
| |
| Podívám se na nebe. Konjekce dvou planet. Ale to je málo. Kdyby byly všechny planety, stačilo by jedno slovo a všichni by padli k zemi. Ale aspoň něco. Urputně se zadívám na dvě planety, které v současné době tvoří jednu. Musím z nich načerpat sílu. To se ale nedaří, jelikož je tu zmatek. Všimnu si ale, že tu je oheň z jednoho netopíra. Má jediná naděje. I když jsem Ciri říkala, že zahrávat si s ohněm je velice nebezpečné, já to musím zkusit. Dám ruce do vodorovné polohy nad plameny. Zavřu oči a cítím jak do mě proudí síla. Ale je jí moc. Utrhnu se a udělám pár kroků zpět. Potom zakopnu. |
| |
| Ze začátku nejsem připravena na takovou rychlost. Nakonec si na jejich rychlost zvyknu. Natáhnu luk a střelím netopýra do křídla. Blízko jeho svalu, aby se mu s tím křídlem hůře hýbalo. Uvědomím si ale taky, že má stále sílu. Střílím proto znova do toho stejného netopýra, dokud mi paprsek z neopatrnosti sežehne tětivu. A jejda. Tak teď jsem v problému. řeknu nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| Ucítila jsem sílu a povzbuzení. Zvednu se připravena k dalšímu kouzlu. Opět zvednu ruce do výše a křiknu kouzelnou formuli. zlatý záblesk prorazil noc a srazil netopíra k zemi. Sil mi ale začalo zas ubývat. Oheň jsem použila, nyní mi zbývá voda, vzduch a země. Přivřu oči a vyhledám vodní žílu. S tou je mnouhem jednodušší pracovat, jelikož není nebezpečná. Avšak byla jsem velice oslabena, tak mi čerpání trvalo déle. Nevydržela jsem to a odtrhla jsem se. Zdvihám ruce k dalšímu kouzlu. |
| |
| Po zabití druhého netopíra cítím že už jsem celkem vyčerpaný.Sakra co budemedělat je jich moc to nezvládneme!Snažím se něco vymyslet ale nic mě boužel nenapadá.Pak uslyším eli jak mluví o tom že je bude sestřelovat a já dorážet na zemi zaviju na souhlas alůe vím že to nemůžu zvládnout.Sakra co teď?co mám dělat?Pak si všimnu že už nelétají žádné šípi.Rychle e otočím a všimnu si že eli praskla tetiva.No tak tohle uz je vrchol to není možný víc štěstí mít už nemůžeme! Nevím co mám dělat a proto se jen snažím vyhýbat všemu co z nebe padá! |
| |
| Najednou si všimnu, že v místě, kde Milwa omdlela, leží její luk. Sláva, jsem zachráněna! Teď si ale budu muset dát větší pozor, protože jestli sežehnou i tenhle luk, Milwa asi nebude ráda. Vezmu luk do ruky, natáhnu tětivu, a když zjistím, jak lehce se natahuje, pomyslím si. Tenhle luk snad míří sám od sebe. A jak lehce se natahuje. Jen doufám, že Milwě nebude vadit, že jsem si ho ve stavu nouze půjčila. Začnu opět střílet po tom stejném netopýrovi, až konečně spadne na zem. |
| |
| Kousek vedle netopýra spatřím něco blyštivého. Ne... To není možné. Nebo že by ano? Přiběhnu k té věci. Ano, jsou to Milwininy stříbrné šípy. Yenn, Kalime, našla jsem i Milwyniny stříbrné šípy! Vykřiknu nadšením a hned začno střílet i s nimi. Nejprve dorazím netopýra válejícího se na zemi. A poté se vrhnu na dalšího, ktarý útočí na Kalima. Nejprve netopýra oslabím svými obyčejnými šípy a když je skoro po něm, použiji šíp stříbrný. |
| |
| Když vidím jak k zemi padá další nenapadne mě nic jineho než zařvat.Přátelé moji přijdte mi na pomoc potřebuji vás jako snad nikdy!Z mých úst nebo spíše tlamy se však ozve jen teskné vítí.A teď už musím jen čekat!Poté se rychle rozeběhnu ke třetímu netopírovy a skočím mu též po krku. |
| |
| Netopýři teď znovu dva ubyli. Milwiných šípů ale bylo málo a hned došli. Elie se musí vrátit ke svým. Ale i těch už je po skrovnu. |
| |
| Zabila jednoho Yen a jednoho Elie a Kalim společnými silami. |
| |
| Síla mě opouští. Ještě ale zbývá vzduch a země. Zkusím štěstí obou najednou. Je to veliké kouzko čerpat dvě najednou, ale stojí za to. Zvláš» v téhle situaci. Čekám, zda mi to dodá velkou nebo jen malou sílu. |
| |
| Když s hrůzou zjistím, že došly stříbrné šípy, začnu rychle probíhat mezi mrtvými netopýry a sbírat stříbrné šípy, které jim trčí z bezvládného těla. Když jich mám opět asi deset, pokračuji v boji. |
| |
| U Yen se najednou objeví záblesk. Odhodí tě to stranou, ale načerpala jsi jen jeden mag (máš jich 5), Vlci v daleké jeskyni uslyší volání svého pána a v čele s Kalimovým bratrem se vydají na cestu. Elie si pro své útoky vybrala toho největšího. Stále jejím útokům odolává, ale asi už ne na dlouho. |
| |
| Když zjistím že i poslední netopír který byl na zemi je mrtev pustím ho a čekám na to jestli pídou mí bratři i když těď asi nebudou moc platní.Snad nám budou moc aspon nejak pomoct. |
| |
| Ještě tři, říkám si. Zdvihám ruce k dalšímu útoku. Ještě zahlédnu přibíhající vlky, zápasící Elie a už letí obrovský zlatý proud světla. |
| |
| Tentokrát se Yen vůbec netrefila. Kouzlo nezvládla a ono ulétlo úplně na druhou stranu. |
| |
| Když mě Eilonwy obejme, vůbec se nebráním, spíše naopak. ...taky Tě moc rád vidím....kam ses to poděla...Po chvilce chůze, koně vedu na uzdě za sebou cosi zahlédnu v trávě. Co to je....něco se tam leskne....něco se Ti zdá....ne nezdá.. sehnu se a vezmu věc do ruky. Následně se otočím k Eilonwy: Něco jsem tu našel.....podívej.... |
| |
| Netopýr po kterém střílela Elie se ve vzduchu trochu zakymácel, nicméně se ve vzduchu ještě udržel. Slyšíte že vlci jsou už blízko, zachvíli se tu objeví. |
| |
| Když Eilonwy a Dantil příjdou blíže, zjistí, že tam leží skoro ve mdlobách víla, jen o něco větší než dlaň. |
| |
| Tázavě se podívám na Dantila. To on je ten, kdo zná les a jeho obyvatele. Ano, poznám že je to víla, i když jsem ještě žádnou neviděla, ale nevím, jestli ji můžu vzít do dlaní. |
| |
| Už jen tři, už jen tři. Aspoň je poranit do křídel... Už nemám dostatek síly, a tak vyšlu menší Moc na jejich křídla. Kdyby se mi totiž povedlo zasáhnout jejich hruď, moc dlouho bych se už neudržela. Takhle je můžu oslabit a přibíhající vlci je můžou dodělat. Stříbrný proud světla dorazil ke křídlům obrovských netopírů. |
| |
| Sakriš! Nějak toho netopýra musím dostat na zem. Najednou slyším vlčí zavytí, ale ne to Kalimovo. Vlci? Prolítne mi hlavou a sestřelím netopýra na zem, kde se ještě stále zmítá. |
| |
| Yen se sice podařilo protrhnout netopýrovi křídlo, ale ten se ve vzduchu udržel. Sám ale ví, že ne na dlouho, proto se po hlavě vrhá na zem za Yenou. Vlci už jsou u vás. |
| |
| Víla.....co s ní je....snad bude v pořádku.... Pomalu a něžně s ní pohybuji. Druhou, levou, rukou na jejím tělem lehce mávám ve snaze jí nějak probrat. Vím, že víc než lehký vánek si nemohu dovolit, abych jí neublížil. Víla.... rozbořím Eilonwyniny pochybnosti..musíme jí pomoci....snad se mi povede ji probrat....takovýhle stav pro ně není normální.... |
| |
| Všimnu si oslabeného netopýra, který letí na Yen. Yen! Pozor! vykřiknu a namířím, ale bojím se, abych nezranila Yen. Co teď? Jestli vystřelím, mohu zranit Yen. Jestli ne, může jí zranit netopýr. Nakonec uznám, že by to vyšlo asi nastejno a se stříbrným šípem vystřelím po netopýrovi. |
| |
| Tak teď nemám na vybranou. V očích mi plane zlost a zvedám ruce nad hlavu. Zlatý proud světla vystřelí obrovskou rychlostí proti nestvůře. Po kouzlu složím ruce k tělu a odhrnu si zpocený pramen vlasů z tváře. Následně se připravuji na další útok. |
| |
| soukromá zpráva od Anne de Ath pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
Začínám se probouzet. Leknu se, kde to jsem? |
| |
| Usměji se na vílu a tichým a příjemným hlasem k ní promluvím. Co se Ti stalo? Našli jsme Tě tady v trávě a nějak se mi nezdál tvůj stav. Jestli jsem se ale mýlil, omlouvám se Tvé vyrušení ze spánku... ...nezdálo se mi ale, že by spala....nikdo ale není neomylný a dělám chyby každou chvíli.... Když spatřím, že známky jejího života jsou ještě o značnou část silnější, můj úsměv se ještě prohloubí. Já jsem Dantil....a tohle je proncezna Eilonwy a ukáži na svou kamarádku, která, zatím ještě v úžasu stojí opodál. |
| |
Uklidním se, konečně v bezpečí.Já jsem Maulea. představím se. Už jsem skoro nedoufala, že mě někdo najde. Ze spánku jste mě nevyrušili. Honila mě kočka, tahle špatně vidí a spletla si mě s ptákem.Otřesu se ještě při té vzpomínce.Nemohla jsem vzlétnout, všude byli větve..zatracené keře. Usměju se na Dantila a sebemenší pochybnosti o jeho dobrém úmyslu se mnou mě opustí. Zavřu oči. Jsem hrozně unavená. |
| |
| Jěště trochu, pokud je to ještě vůbec možné, zesílím svůj úsměv, ale hned toho zas nechám, jelikož to už skoro nevypadalo přirozeně. Teď jsi už v bezpečí...nemusíš se bát....klidně si odpočiň, dám na Tebe pozor.... Ze své přikrývky, kterou mám uvázanou u sedla, na něm zhotovím takový improvizovaný pelíšek a vílu do něho opatrně uložím.Nemusíš mít strach, Cheyenne Tě neschodí.....je to můj přítel....kromě Eilonwy a mé matky také asi jediný.... Následně obrátím svou pozornost k Eilonwy: Tak kam půjdem teď, tedy jestli Ti nebude vadit má přítomnost??? a šibalsky se usměji. Vlastně ani pořádně nevím proč jsi utekla....čekal jsem na Tebe u našeho stromu těměř dva dny.....ani nevíš jaký jsem o Tebe měl strach....nic si mi neřekla......už mluvím skoro jak její otec.... a výrazem se snažím zlechčit věc, kterou jsem právě vyřkl a která mě poslední dobou celkem trápila.... |
| |
Spokojeně si lehnu a usnu. V duchu se ještě stačím usmát...takové štěstí |
| |
| Kdybych někomu řekla, kam se chystám, zakázali byste mi to. řeknu a trochu pohodím hlavou vzhůru. Pak ale nedokážu skrýt zaujatý vyraz. Ta víla... Co s ní budeme dělat? |
| |
| Eliin šíp zasáhl netopýra do krku, a jeho krev potřísnila celou Yennu. Po téráně se zvedl znovu do vzduchu a nalétává na Eli. |
| |
| Jejda! Tak to se mi nepovedlo... Jak na mě netopýr útočí, nestíhám vystřelovat šípy a zýroveň se bránit. Zakopnu o jeden náhrobní kámen a spadnu. Ten otravný netopýr se na mě vrhá a já se nemůžu postavit. Pomoc! Vzmůžu se pouze na to. Pokouším se do netopýra ještě střílet, ale pro Milwyny stříbrné šípy nedosáhnu, protože byly na zádech a já na nich právě ležím, a tak je můj útok skoro zbytečný. |
| |
| Podívám se trochu s údivem na Eilonwy... Necháme ji odpočinout a pak...a» si sama dělá, co uzná za vhodné....jestli bude mít zájem jít s námi, tak to bude jen dobře. Víly jsou opravdu zvláštní tvorové....ale pochybuji o tom. ...jsou to přece jen lesní tvorové, tak proč by se měla vydávat na cestu....no....třeba jí tu už nic nedrží.... Tak nás tedy veď....tentokrát jsme i s Cheyennem ve Tvých rukou...a ne ty v mých, jak to bývalo v lesích našeho království... Počkám na Eilonwy a pak se i s koněm, který mě i bez držení otěží následuje, jdeme za ní. |
| |
 | Blížím se k nějakému lesu a vjedu do nejbližší houštiny. Za nedlouho se na tom samém místě zastaví dvě postavy, a něco sledují…Ještě slyším jejich hlasy, vůbec mě nezajímají, a jestli ano, pak to nedávám znát. Mohli zaslechnout praskání větviček, jež se ale brzo ztratilo. O nějakou dobu později Vzápětí jsem vyběhla z lesa s mečem v ruce. Byla od krve. "Di k čertu ty potvoro!" tiše sem zaklela, i když bych to nejraději asi zařvala na celé kolo. Chvíli jsem ještě postávala před houštím a čekala útok, když ale žádný nepřicházel sklopila jsem zbraň a utřela ji do nějakého hadru. Rozhlédla jsem se a jaké bylo moje překvapení když kousek ode mě byli ještě ti dva. Tiše sem je pozorovala a čekala co udělají... |
| |
| Už jen dva... už jen dva...S těmy slovy jsem se dívala na celkem dobrý výsledek kouzla. Náhle mě potříští krev netopýra střeleného Elie. Leknu se a zakryji si obličej. V tom momentu jsem si uvědomila, že mi docházejí síly, a že se dlouho neudržím na nohou. To by bylo to nejmeší, nebo» se na mě obrovskou rychlostí řítí mnou nedoražený netopýr. Kouzlo už si nestihnu připravit, co teď? Vytáhnu ze záňadří dýku a v okamžiku, kdy je potvora téměř u mě, mu ji bodnu do krku. Jeho síla z náletu však byla obrovská a srazila mě na zem. Jeho obří tělo dopadlo na mě. |
| |
| Najednou se zarazím, z křoví vedle nás vyleze jakási žena. Pochvíli zjistila, že ji pozoruji. Sleduji ji, co tady dělá? honí se mi hlavou, nečekala jsem, že tu někoho potkáme. |
| |
| Yenna proti netopýrovi nic nezmohla, ten se o ní opřel celou svou vahou a ona omdlela. Potvora na ní chvíli ležela. Za chviličku se ovšem vzpamatovala, vzala ji do pařátů a vznesla se do vzduchu. Eliiny šípy vystřelené ve spěchu minuly cíl. Když Elie zakopla, netopýr se nad ní naklonil. Elie teď vidí pouze jeho břicho nad sebou. Jednou nohou jí stojí na pravé ruce. Pařáty se jí zasekly až do masa. Rána začala okamžitě silně krvácet. |
| |
| Jakmile se mi pařáty zaryli do ruky, vyjekla jsem nesnesitelnou bolestí. Pocítila jsem obrovskou nenávist k tomu tvorovi. Pokusila jsem se několika marnými pokusy vymanit se z jeho sevření. Ale jak jsem již napsala, bylo to marné. Tím, jak jsem sebou vrtěla jsem ránu ještě více zvětšila. Pomalu jsem přestávala hroznou bolest vnímat. Přestávala jsem vnímat vše. Jediné, co vím jistě je, že jsem slyšela štěkot přibíhajících vlků. Co se stalo v příštích sekundách netuším. Bolest byla tak nesnesitelná, že mě úplně ochromila. Viděla jsem mžitky před očima. Viděla jsem netopýra unášejícího bezvládnou Yen kamsi do oblak. |
| |
Otevřu jedno a pak i druhé oko, cítím se skvěle, bezvadně jsem se vyspala. Podívám se na Dantila.Mohla bych zůstat s vámi? Vy asi někam jdete a mě už sem téměř nic neváže. Ráda bych, jestli by vám nevadila moje spoečnost.Nejistě se usměju a tázavě pohlédnu na Dantila. |
| |
| O přítomnosti někoho dalšího v naší blízkosti již delší dobu vím, ale žádné známky zájmu nejevím. Jen bystřejší oko by si všimlo toho, že se má pravá ruka teď dotýká jílce meče. Na vílinu otázku odpovím tiše a s úsměvem.. Se mnou klidně zůstat můžeš, ale jdu teď tady s princeznou,a vlastně ani netuším kam pořádně jdeme...i když na tom nesejde...takže se musíme zeptat jí.... otočím se k Eilonwy, u které zpozoruji zájem postavu v křoví.. Co myslíš??? Nevadí Ti když s sebou Mauleu vezmeme?? |
| |
| „Pardon“ Promluvím po pár vteřinách trapného ticha a pousměji se na tu roztomilou půlelfku, která vypadá vyděšeně…Chtěla jsem ještě něco říct, ale zarazil mě ten chlápek co byl sní, který si povídal sám pro sebe… Vyjeveně se na něj podívám a pak nechápavě zase na ni… z mého obličeje se vynoří usměv……„Hm… na hřiby se musí jít s někým, kdo se v nich vyzná…Ale zítra by se toho měl zbavit…“ Se smíchem na rtech se blížím k nim aniž bych si uvědomila, že mám ještě meč v ruce… |
| |
| Svou pozornost natolik věnuji postavě přede mnou, že Mauleinu a Dantilovu otázku skoro neberu na vědomí. Když žena promluví cosi o houbách a vydá se ke mě s mečem v urce začnu couvat, až narazim do dantila : Promiň... zamumlám jen a dál pozoruji blížící se postavu se zájmem v očích, ale trochu mi nahání i strach. |
| |
| Na počínání přítomných dam nereaguji nijak podrážděně, pravě naopak. Po Eilonwyninu nárazu do mě se pomalým a klidným krokem přesunu před ni. Pravou ruku mám stále položenou na jílci meče, i když ne nijak křečovitě. Jen tam tak leží. ...no...poblíž je už delší dobu, ale ten meč by mohla schovat, kdoví co je zač.... Udělám ještě jeden krok kupředu a pak klidně a tiše, jako obvykle, promluvím...To je sice hezké, že se omlouváte, ale možná by bylo lepší schovat ten meč a představit se, když mluvíte s někým z královského rodu.... načež pevně, ale ne křečovitě, uchopím měč, jež je stále na svém místě a hlavou pokynu směrem ke zbrani, které mi v tuto chvíli dělá menší starosti. ...co to plácá o houbách....no jistě nevšimla si víly a má poznámky na mou příčetnost....no co, kdyby došlo k potyčce, mohu to považovat za výhodu... |
| |
| „Jaký zase meč??? Co to tu pro Boha mele za nesmysli??? No jo… ten toho musel ale sníst…“ Pomyslím si. Chvíli se dívám na toho člověka, jak na psychicky labilního a pak se podívám na svou pravou ruku, v které držím meč… „Juj… Snad jsem Vás tím nevyděsila…“ Začnu se smát a vrátím meč na své místo, které je v pochvě ležící šikmo přes záda… „Oh pardon…Mé jméno jest Cirica…“ a snažím se parodovat úklon, jak to vždycky dělali aristokrati… |
| |
| Tak a potom, kdo je tady pomatenej. pomyslím si, když mi dojde, že těma houbama asi narážela na to, jak se Dantil bavil s Mauleou. Sama ani neví, co drží v ruce, nad tím se trochu pousměju. Pak postoupín dopředu, s nataženou rukou. Těší mě. nemám důvod ji nevěřit. Co tě přivádí do těchto končin? |
| |
| Můj obličej je stále vážný, ale hlas je již o dost zdvořilejší... Ne, že bys nás vyděsila, spíš nevěřím každému koho vidím, nebo slyším....Mé jméno je Dantil.......vida, že to jde....takže tentokrát se to obejde bez rozepří....no nic...uvidíme co se z tebe vyklube.... Pravou ruku sundám z meče a otočím se zpět k Eilonwy... Asi bychom měli vyrazit....a» tedy míříme kamkoliv...né, že by na tom záleželo, důležité je, že jsem Tě našel.... |
| |
| Ano, my už musíme jít. řeknu. Jsem tak ráda, že je tu se mnou Dantil, cítím se o dost bezpečněji. Pak můj pohled padne na vílu, samozřejmě, že můžeš jít s námi. Otočím se a vydám se směrem na paseku. Ještě mě však něco napadne. Obrátím se na Ciricu. Kam vlastně cestuješ? V těhlech končinách není vidět moc lidí. |
| |
| Začnu se smát, když konečně zjistím, že Dantil nic zlého nesněd… „Tak tady je ještě někdo kdo mi ušel…“ Podívám se na to malé stvoření v Dantilově dlani… „Jsem Cirica…“ Mrknu na ní… Když se otočím na tu ženu, abych vysvětlila, co jsem si myslela, byla už na pasece… „To bych se na to spíš měla zeptat já vás… V těhlech končinách není zase moc lidí z královského rodu…“ Odmlčím se. „Pochybuji o tom, že tvá královská rodina ví, kde teď ses… Nechci nic říkat, ale asi se mi začínáš líbit…“ odpovím ji, když se mě zeptá a šibalsky se pousměji… |
| |
| Vyrazím společně se dvěmi ženami a vílou na sedle svého koně. Nic již neříkám, jen mlčky pozoruji dění a okolní přírodu... něco tu v okolí je.....nevím co přesně, ale staví se to svou vůlí proti zdejší přírodě.....nebo vlastně ne....ne přímo proti, spíše je z toho příroda trochu na rozpacích.....vyzařuje to z okolní krajiny..... ....jsem moc rád, že jsme zase s Eilonwy spolu....co bych doma taky bez ní dělal....je moje nejlepší a také jedna z mála opravdových přátel.... |
| |
| Trochu se pousměju nad slovy ženy. Ano, moje rodina my vážně tuhle cestu nepovolila. A následuji Dantila. Když příjdem na paseku, kde jsme byli utábořeni, nikdo tam není. Zůstanu stát jak přimražená, to jsem vážně nečekala. Oni... tu nejsou, nikdo, ani koně nezůstali. řeknu a bezradně se podívám na Dantila a tiše dodám: Asi budeme muset jít sami. Pak se obrátím na ženu: Půjdeš s námi? |
| |
| Svým dalším úsměvem naznačím Eilonwy, že to pro mne žádný problém není, spíš mi trochu dělá starosti něco jiného......teď to cítím ještě o něco silněji....co nebo kdo to sakra je.... Otočím se k princezně a laskavým, ale trochu ustaraným hlasem promluvím...Klidně můžeme vyrazit, ale nechceš se přece jen podívat po svých přátelích??? Něco se mi tu v okolí nezdá....cítím ve vzduchu smrt..... a začnu se znovu rozhlížet. Můj pohled povětšinou směřuje k jihu.... |
| |
| Doklusám k nim… „Hm… Ještě mi stačí říct, kam a proč…Ale asi ano… Nemám stejně nic na práci a potulovat se po lese sama se mi zrovna nechce…“ odmlčím se „ ne, že bych byla zvědavá, ale kam teda jdeme?“ |
| |
| Ustaraným výrazem se podívám na Ciricu. Jdeme na zříceninu hradu, která je nedaleko odtud, protože máme podezření, že z ní pochází zlo, které se stahuje nad mým královstvím. Poté se obrátím na Dantila Vím, že něco cítí, to už na něm poznám, ale nevím co on byl vždy citlivější na takové věci než já. Můžeme se po nich podívat, ale rychle, musíme to zlo zničit, než ještě víc zesílí. |
| |
| „Budeme na to vůbec stačit??? Půjdu s vámi, ale je nás na to málo…“ Pak se otočím, přiložím prsty na rty a silně hvízdnu, za chvíli jde slyšet šustění listí a za ještě delší chvíli vyběhne z chřástí krásně bílá huňatá vlčice a jak mě uvidí peláší za mnou…„Toto je má přítelkyně na cestách Noir [Noar] … Bez ní se nemůžu hnout…“ |
| |
| Trochu se usměji na vlčici, pokusíme se najít mé přátele, aby nás bylo víc. odpovím Circe. |
| |
| „To by snad neměl bát problém… Máš nějakou věc od svých přátel???“ zeptám se Eilonwy |
| |
| No... zamyslím se. Asi ne, všechno co tu bylo vzali sebou,nic tu nezůstalo. |
| |
| „No, alespoň to můžeme zkusit… Noir najdeš tu něco??“ Zeptám se jí a ona začne čmuchát… |
| |
| Noir jen kýchla a hledá dál… „Už tu asi nejsou dlouho… Vlci mají dobrý čich… kdyby tu nebyli chvíli tak…“ V tom však Noir na mě začne silně štěkat a zase přiloží svůj čumák k zemi a začne čmuchat… Chytla stopu a jde po čuchu… „Asi máme štěstí…“ Zazubím se a jdu za Noir…„Kdo jsou ti ostatní, kteří tu měli být?“ |
| |
| No... princezna bez království Ele, čarodějka Yenn, Lučišnice Maria Baring a princ vlčího n.ároda Kalim. odpovídám při chůzi za Ciricou. |
| |
| Už jen dva odechnu si.Pak jen stojím a koukám co se děje.Proč nemůžu nic dělat?Aspoň by už mohli přijít mí bratři.Otočím se a odběhnu kousek dál od ostatních.Tam začnu vít abych dal znamení kde přesně jsme.Když se otočím vidím jak yen drží jeden netopír a odlétá sní.Néééééééééééééé.Na nic jiného se nezmůžu.Stejně ze mě vijde jen teskné vití a ja se ychle rozeběhnu naspět.Než však stačím doběhnout na místo druhý netopír schodí na zem i eli.Notak kde jste potřebuju pomoct?Pomyslí si při běhu k eli a netopírovy.Když jsem už skoro u ní uslyším vití.Už jsou blízko každou chvíli tu musí být!Probleskne mi hlavou zatím co se odrážím zadníma nohama od země a vyskakuji na hřbet netopíra a snažím se do něho co nejvíce zakousnout. |
| |
| „Noir!!! Noir!!! Stůj!!!“ Zakřičím na ni, když se rozběhne za vitím… „Sakra zatracení vlci…“ Zasyčím a utíkám za ní v jedné ruce meč a v druhé dýka… „Já snad budu už sprostá… Co se sní děje??? Vždycky mě poslouchala…“ Utíkám za ní sotva lapám po dechu, abych ji alespoň viděla… |
| |
| Vlci konečně dorazí až ke Kalimovi. |
| |
| soukromá zpráva od Maria Barring pro |
| |
| soukromá zpráva od Cirica pro |
| |
| Po chvilce rozpačitého rozhlížení se zaměřím jedním směrem. V tu chvíli však odkudsi přiběhne krásné zvíře a vydá se přesně tím směrem. Rychle....následujme ji....cítím tím směrem smrt a také mnoho bolesti.......ta smrt je ale odeznělá, jakoby.....jakoby....no jistě....to musí být pohřebiště nebo tak něco....ale stejně je v té smrti ještě něco víc..... Velici svižně se vydám směrem na jihovýchod, kam také běží vlčice. Po malé chviličce dorazíme ke korytu nějakého většího potoka, nebo spíše řeky. Bez sebemenšího zaváhání sledujeme její tok směrem k východu....někde tu přece musí být most, nebo lávka.... |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Cirica pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Cirica pro |
| |
| Pracuji jen při svíčkách, které už dohořívají. Ale konečně je hotovo. Vstanu a jdu se umýt. Vrátím se a začnu uklízet po tom zákroku. Poté se můj pohled sjede na ležící dívku, úplně zmoženou. Posadím se vedle ní a pravím potichu. Měla by jsi zůstat ležet nejméně týden. Vím, že by správně měla ležet dva týdny, ale znáte dryády... a ještě takové, jako je paní Milwa. |
| |
| Když lékárník skončí, odechnu si, že už to mám za sebou. Děkovně se na něj podívám, na více se nezmůžu. Jen ležím... v klidu ležím a užívám si svobody... Po dlouhé době, nekonečné době, krásné době odpočinku, době, která se mi zdála dlouhá několik hodin, možná tolik, že by to byl celý den, zaslechnu blížící se štěkot vlků. Vím, co musím udělat, ale koutkem oka nenápadně pohlédnu na židli vedle mě. On tu není? Kam odešel? Tato otázka mi zůstane vězet v hlavě, ale už jsem se rozhodla. Opřu se o stůl, na kterém ještě stále ležím a pokusím se vstát. Na parapetu leží džbánek s čerstvou vodou, nepochybně pro mě, a tak se z plna hrdla napiji. Překrásně osvěžující... Opřu se o rám, abych neupadla a začnu zhluboka dýchat. Sváži si vlasy, utáhnu si boty a... a hledám můj luk. Ale kde je? Nikde ho nevidím, až když se mi začne vracet pamě» a vzpomenu si, že zůstal venku. Když dojdu k názoru, že to musí být pravda, vystartuji jako o závod. Sice ten můj běh nevypadá jako běh, ale snažím se tam dojít co nejrychleji. Venku to vře. Všimnu si Yen, letící ve vzduchu a Elie, ležící na zemi. Dostala jsem nápad! Zapálila jsem oheň a vzala si pochodeň. Protože jsem pochopila, kde můj drahocený luk je. A blížím se s loučí v ruce, po malých bolestivých krůčcích k Elie a netopírovi. Před sebou mávám větví a pokouším se ohněm alespoň odlákat jeho pozornost. Sehnu se a pomalinku strkám volnou ruku pod dívčino tělo, stále nepřestávajíce mávat zapálenou pochodní nestvůře před očima. Nahmátla jsem můj poklad a pomalinku ho vytahuji. Všímám si ještě jedné věci. A to šípů. Rozhlédnu se kolem. Už vidím čtyři. Když je luk opět v mém vlastnictví, přitisknu si ho k tělu. Stále třímám zapálenou větví před sebou a pomaličku se vzdaluji. Když se dostanu do větší vzdálenosti, pochodeň odhodím a vrhnu se k nejbližšímu šípu. Nasadím ho na tětivu, pousměji se jak radostí, že jsem znovu ve své kůži, tak bolestí... Natáhnu a z deseti kroků vystřelím na netvora ohrožujícího mladou princeznu. Ani nečekám, jak to dopadlo a už se hrnu pro další šípy. najednou se mi prolomí kolena a já skončím na zemi. Tak se tedy pokusím pro šíp doplazit. Je ode mě asi sto padesát palců. Tak blízko... i když tak daleko... Soukám se kousek po kousíčku, syčím bolestí, nadávám ve Starší, ale bojuji se sebou. Vím, že to dokáži. Už už mám na to, dosáhnout na orlí péra stříbrného šípu. Konečky prstů si ho přitáhnu k sobě a uleví se mi... Pevně ho stisknu a nasadím na tětivu. Mířím a znovu lehce pustím vypustím šíp ze sevření luku. Snažila jsem se znovu mířit na netopíra, co leží nad Elie, a je-li má muška v tomto stavu stále dobrá, měla bych ho trefit... |
| |
| Milwa se do netopýra střelila. Trefila se. Netopýr celou svoji vahou spadl na Elii, která ztratila vědomí. Netopýr, který nese Yenn, se rozhodl, že hio to tady nudí a tak se i s Yenn vydal do jejich hnízda... |
| |
| Hřbitov Když vidím, že má muška jako vždy nezklamala, v duchu se zaraduji. Netopír padl. A rovnou na Elie. Než se k tomu tvorovi opět přiblížím, vložím do tětivy další šíp a pro jistotu vystřelím znovu. Protože opatrnosti není nikdy dost. Tvor byl opravdu poražen. Ale co Elie? Sama s ním nepohnu. Zvláš» ne v tomto stavu. Lékárník je vevnitř a sotva by mohl být nápomocen. Co třeba vlci? Za zády uslyším štěkot. Otočím se a zavolám na Kalima. Pojďte mi pomoct! Ukážu na bezvládnou dívku a na vysvětlenou, kdyby to někdo nepochopil, dodám. Elie... Já nemohu moc chodit. Všechno mě bolí. Ale mám svůj luk. Stisknu ho v dlani a čekám, co se bude dít dál. |
| |
| Vlci přiběhnou k Elii a snaží se to tělo odstrčit, ale nejde jim to. Když jim Kalim rozkáže, promění se v lidi a za silného brblání odtahují netopýra pryč. Mezitím se Yen probouzí z bezvědomí. Leží v rohu, v prostorné jeskyni. Na druhém konci, jsou malí netopýrci, asi se chystají k jídlu. Rozhlédne se po místnosti a žádné jídlo nevidí... |
| |
| Skupinka, kterou vede Kalim najednou u potoka narazí na překážku, skalisko. Když se ho pokusí obejít, uvidí z druhé strany vchod. |
| |
| Zvědavě se kouknu na Dantila, kouknem se tam? |
| |
| V netopířím hnízdě Otevřu oči. Kde to jsem? Co se to...? S hrůzou si uvědomím. Asi začínám chápat. Já mám být jídlo pro nějaké netopírky! No to snad ne! Tak takhle skončí slavná Yennefer! Střípek ledu! Pokusím se pomocí magie zjistit, co mi je. Nevypadá to zle. Polámaná žebra... Ale za chvíli to bude horší... Nadechnu se a snažím myslet. Logicky. Otevřu oči a rozhlížím se po jeskyni, jestli se není kam schovat. Navíc mám ještě dýky... |
| |
| Yen- nikde není místo, kam se schovat. Jsi v pravém rohu jeskyně ostatní v levém. Mlá%data začínají švitořit, asi je čas k jídlu... |
| |
| V netopířím hnízdě Nikde nic... Sáhnu k opasku pro dýku. Stisknu čepel v dlani a vytasím ji. Budu se bránit za každou cenu! |
| |
| Zvědavě nakouknu do jeskyně. Uvidím tam nějaky netopýry a jednu potrhanou ženu. Vždyt to je Yen. Co tu dělá? Musím ji pomoci... |
| |
| Otočím se k Eilonwy a rychle promluvím - Jistě.....někdo je uvnitř a rozhodně ne dobrovolně....cítím jeho slabý strach....pospěšme. Svižně tasím meč a vcházím do potomnělé jeskyně. Vypadá to na nějakou ženu.....a je tu spousta netopýrů, tedy jejich mláďat....obří netopýři....a mají hlad....ksakru..... I když v ruce držím meč, nechci nebohým tvorům ublížit. Snažím se co nejrychleji dostat k dívce a pomoci jí ven. |
| |
Přikrčím se, těch netopírů je strašná spousta, až z toho jejich množství jde skoro strach |
| |
Zvědavě a starostlivě zárověň pohlížím do zadní části jeskyně, kde se nachází neznámá. Snažím se co nejrychleji dostat k dívce, ale vířící netopíři se mi snaží zahradit cestu. Rychle, rychlepovzbuzuji své tempo |
| |
| Vím, že i když Dantil tasil meč, nechce tvorům ublížit, na to ho znám až příliš dobře. Jen se bezradně otočím na Ciricu. "Ty asi neznáš způsob, jak bychom ji zachránili a jim neublížili? ..." Pak mi bleskne hlavou ještě lepší myšlenka. Otáza patřící Maulee. "Vždy» ty jsi víla! Musíš umět kouzlit! Můžeš něco udělat?" |
| |
| Jeskyně je sice potemnělá, ale i přes to vidím celkem dobře. Když se přiblížím trochu více k dívce, která je teď zaměstnávána hromadou malých netopírků, zastrčím meč tak kam patří. Potřebuji obě ruce volné, abych jí mohl lépe pomoci....musíme se odsud dostat, než se vrátí rodiče, jinak to nedopadne dobře. Malé zoubky a drápy, i když nepříliš vyvinuté, přesto nepříjemné, se mizabodávají do všech možných míst na těle. Neodrazuje mě to však v úsilí a za chvilku se dostávám až k dívce. Neboj se....chci Ti pomoct....ale teď si musíme pospíšit.... Uchopím ji opatrně, ale i tak velmi rychle, do náručí a vydám se s ní směrem k východu. Krev tekoucí z mnoha míst mích rukou, nohou a krku nevnímám....rychle ven....taky mají právo na život.... |
| |
| Už mi opravdu začínají docházet síly. Držím ruku napřaženou s dýkou před sebou a snažím se někde nalézt východ nebo nějaký otvor, kterým bych se dostala ven. Netopýrci, ty... se na mě sápou a já ztratila stabilitu a podlomila se mi kolena. Ale nespadla jsem. Někdo mě zachytil a odnášel pryč. Jsem omlácená, odřená, vysílená... Použila jsem na ten boj na hřbitově všechnu energii, abych zachránila své přátele. Rozmazaně jsem zahlédla mužovu tvář a zašeptala: "Děkuji.." Potom jsem už nevnímala. |
| |
| Prosim o zabiti postavy!Bouzel neni zadny cas na hru:-( |
| |
| Když na ty dva pohlédnu, nenapadne mě nic jiného, než odlákat netopýří pozornost od nich. Začnu mávat rukama, sem tam do nich š»ouchnu a pištim. |
| |
| Netopýři obrátí svou pozornost na Eilonwy aDantil bez potíží vytáhne Yennu z jeskyně. Když ji položí na trávu a ven se dostane i Eilonwy s Mauleou objeví se nad vámi stín a vy zjistíte, že se vrací netopýří máma. |
| |
| Zatraceně, jestli nás tu zastihne, u hnízda, bude ho bránit na život a na smrt....nechci ji zabít.....rychle pryč.... Znovu vzchopím všechny síly, které mi po vyčerpávajícím pronásledování princezny ještě zbyly a poklusem, s dívkou stále v náručí, běžím pryč od hnízda a to směrem, kterým jsme zamýšleli původně jít. Pospěšte si....musíme odsud zmizet, nebo poteče krev..... prohodím v běhu, ale i tak se co chvíli ohlížím, jestli je Eilonwy v pořádku za mnou....slíbil jsem, že se o Tebe postarám....a to sám sobě, což dodržím i kdyby mě to mělo stát život.... |
| |
| Když zahlídnu stín a uslyším Dantilovu poznamku řeknu: Asi máme trochu naspěch... popadnu Ciricu za ruku, Mauleu vezmu do dlaně a spěchám za Dantilem. |
| |
| Když už se zdá, že na vás chce netopýřice nalítnout, zjevně si to rozmyslí a svůj let vyrovná a vklouzne do jeskyně. |
| |
| Celé moje tělo škubne, když mě Eilonwy chňapne za ruku a odvádí mě od vchodu jeskyně pryč… „To se mi nějak nelíbí…“ Prohlásím, když uvidím netopýří mámu, jak vlítne do jeskyně… „Bojím se, že si tam nezaletěla jen tak….“ Začnu zrychlovat své tempo běhu a ještě víc utíkat… |
| |
| V běhu se zeptám Cirici: Proč myslíš, že by tam měl zalétávat kromě toho, že usoudil, že se raději bude starat o svoje písklata než nás honit??? |
| |
| „Noooo, třeba je zrovna nemá čím krmit…“ Usměji se kysele, ne však, že by mě vadila její otázka, ale protože jsem už taková… „Nevím, prostě nemám z toho dobrý pocit… Dobrý ho budu mít, až budeme v bezpečí…“ Začnu zpomalovat svůj rytmus běhu, až se trochu vzdálíme… |
| |
| Po pěti minutách běhu od jeskyně si řeknu, že už jsme dost daleko a zastavím. Zhluboka oddechuju: To by mohlo stačit, ne? podívám se na Ciricu. |
| |
| „Ty vole, ty spodky mi zaplatí…“ Dodám s laxním humorem ještě udýchaná směrem, k jeskyni a sednu si ke stromu, kde se můj dech začne dostávat do normálního tempa… „Kam vlastně máme namířeno???“ Nahodím vážný pohled na Elionwi, protože u ní vím, že mi odpoví… |
| |
| No, asi se snažíme dostat k hřbitovu, tam by mohl být zbytek naší skupiny. Zvednu se, jako že se vydávám na cestu a pohlédnu na ostatní, čekám jestli taky půjdou. |
| |
Vylétnu k Eilonwyně hlavě a jsem připravená pokračovat v cestě. Necítím se nijek vyčerpaně protože mě Eilonwy celou dobu nesla... Jsem jí za to vděčná, takovému tempu bych nestačila, i když nejsem nijak zvláš» pomalá, tohle bylo ale příliš. Podívám se na novou, pro mě neznámou, osobu. Ahoj, já jsem Maulea. nejistě se usměji a čekám, jestli mi něco odpoví, vypadá vyčerpaně... |
| |
| Pomalu již začínám přicházet k sobě. Zaznamenala jsem několik lidí a malou vílu. Před očima se mi stmívá, ale zatím jsem při smyslech. "Já...Jsem...Yennefer..." Řeknu s námahou. Začínám se pomalu orientovat. Přemýšlím, kde jsou všichni a co se s nimi stalo. Tissaio! Ostatní jsou ještě na hřbitově! A ty zrůdy také! Musím jim pomoci. Nesmím být jako Koral na Pahorku. Ona... ne, to si nezaslouží. Ale... musím jim pomoci! Ale jak? Jsem... Kde to jsem? "Kde to jsem" Vyhrknu na ostatní. |
| |
| Rovněž se zastavím a pomalu a lehce položím Yennefer na zem. Takže hřbitov.....to je tedy ta smrt, co jsem cítil, ale ještě v tom bylo něco jiného....Jsi v pořádku, vzácná paní??? otočím se s dotazem k ležící dívce. Přesně nevím, neznám místní kraj, ale zajisté v bezpečí....neměj strach. Odpovím tichým a příjemným hlasem. Jakmile se Eilonwy rozhodne pokračovat, na nic nečekám a pomáhám opatrně ležící dívce na nohy. ...musíme jít....jistě je k tomu důvod, jinak by .... Během vteřinky již oba stojíme a vydáváme se směrem, který teď určuje princezna. Yennefeřinu chůzi se snažím všemožně ulechčovat. |
| |
| Přivřu oči a snažím si trochu koncentrovat mysl, síly a schopnosti. A aep arse! Rísimande kare? Jasse maure? Rísimande kare? Runja neuna írima... meluma...? Hanja lúke? ... Ná! Luhkeru! Nán ná! Anápolmy. Nán man kare… Manen tjasta nje? Úje peanwa…? Manen tjasta nje?Manen….? Anápolmy. Nán man kare… A aep arse! Rísimande kare? Jasse maure? Rísimande kare? Runja neuna írima... meluma...? Hanja lúke? ... Ná! Luhkeru! Nán ná! Anápolmy. Nán man kare… V hlavě mám spousty myšlenek, ale jedna vyhrává... S jeho pomocí se postavím na nohy. "Já jsem v pořádku. A nemám strach o sebe, ale.. o Elie, Milwu a Kalima... Netopýři... napadli nás. Já... dělala jsem, co jsem mohla, ale... nešlo to. Milwa už má po problému, ale co se stalo s ostatními nevím. Bylo jich na nás mnoho." Jeho jméno řeknu se svěšenou hlavou. Co když se mu něco stalo?! "A jestli tě mohu požádat, neříkej mi vzácná paní. Tou už nejsem od... jeho smrti..." Od jeho smrti, kdy se celý můj život zhroutil a zbyla mi jediná přítelkyně. Ciri se ztratila a již jsem ji neviděla a on si umře a nechá mě tu samotnou! Na pospas posměchu. Kdyby si tohle ke mně někdo dovolil v době za Calanthé, nevím, zda by vyšel živ. A v době před ním... To by neměl šanci! Sklopím zrak a viditelně zesmutním. Vzpomínky na život, jenž se stal pro mě už minulostí nejsou příliš radostné, zvláš», když už ostatní nežijí... |
| |
| „Hm… Tak tedy půjdem…“ Vykročím pravou nohou a pokračuji s ostatními, poblíž Yennefer… „Jen tak pro pořádek - já jsem Cirika…“ Nastavím Yen ruku na pozdrav... Víš nemám ráda "Hej ty pojď sem" a tak… Vy se znáte???“ Ukážu směrem na Elionwy zase se zpět podívám na ni… |
| |
| Ano, cestovali jsme spolu ještě před tím, než jsem v lese našla Dantila. rozpačitě se usměju a očkem loupnu po Dantilovi. Tedy co on našel mě a zachránil mě. dodám a přitom se dívám do země. Tváře mi trochu zrůžoví. Pak ale jako bych naprala nový dech zvednu hlavu a pevným vůdcovským hlasem řeknu: Ale podle toho co říká Yenn by jsme se měli na hřbitov dostat co nejrychleji, protože tam asi budou mít problémy. |
| |
| Zachránil...zachránil....copak to byla nějaká záchrana....vždy» jsem nic neudělal.... Okem lehce kouknu po Eilonwy, ale pak se znovu zažnu věnovat našemu zrychlenému přesunu. Smrt, která se mi rozprostírá v srdci stále narůstá....už tam musíme každou chvíli být.... Levou rukou se snažím stále pomáhat Yennefer, zatímco pravou zručně vytahuji meč. |
| |
| Hřbitov Když se vrátím ke slečně Milwě, ztuhnu na místě. Tak přeci odešla. Ale neměla by. Může si ublížit. Vždy» je hodinu po operaci. Honí se mi hlavou velké obavy o její bezpečí, ale také nesmím zapomínat na ty ostatní, na slečnu Elie, na toho vlčího muže. Opatrně vykouknu ze dvířek a vidím, co se stalo. Slečna Elie na zemi, vlci z ní právě odtáhli to zvíře, neb co to je. Slečna Milwa se sotva drží na nohou a je vidět, že už nějaký šíp z tětivy vypustila. A ten vlčí muž je se svojí smečkou. Ale kde je ta čarodějka? Byla tu přeci také, nebo se snad pletu? No tak to se dozvím, až bude po všem a něco mi říká, že to nebude dlouho trvat. Vyjdu tedy ze svého příbytku a zamířím si to rovnou ke slečně Elie. Je v bezvědomí, zlomená paže, pár žeber, ale žije. Udělám rychlou kontrolu jejího tělesného stavu a začnu ji odahovat ke mně. Tam si ji položím na postel z čerstvého vřesu natrhaného dnes ráno a začnu ji ošetřovat. |
| |
| Eilonwyina skupina dorazí s Dantilem v čele na hřbitov a uvidí tam jen zkázu... |
| |
| HM: Hmmm... tak to je super... a jak na to asi mám zareagovat... |
| |
| Zběžně se rozhlížím kolem sebe. Co se to tady probůh stalo. Mrtví netopýři....tolik smrti a zrovna tady, na tak posvatném místě jako je hřbitov....co to ale....ta smrt, co mi zžírá srdce je stále tady....nemrtví....vím to jistě... Mlčky a tak, abych neznervóznil ostatní uchopím do ruky jílec svého meče. Je stále schovaný v pochvě, ale to se může během vteřiny změnit. Pomalu a opatrně překračuji mrtvá stvoření válející se všude kolem. |
| |
 | Hřbitov Pekně sem se v noci prospala.. to ano ale jelikož po každé noci přijde den - to fakt nevim kdo to vymyslel.. lepší by bylo kdyby po dnu přicházela noc.. ale počkat ona přichází! To sou vymoženosti. Ehm ehm... kde sem to skončila? ooo ano už vím! A jelikož po každé noci přichází den tak ani tato noc neměla být výjimkou. Spokojeně si pochrupkávám v jedné hrobce když to najednou mi pod víčko vklouzne sluneční paprsek. A to víte sluneční paprsky sou zákeřná monstra! Zdá se vám taký pěkný sen a jediným hloupm slunečním paprskenm vymizí. No jo představte si to! Úplně zmizí a vy si z něho nic nepamatujete jen to že byl pěkný a že by jste byli radši kdyby nezmizel, ale bohužel jak už sem říkala on zmizel. Waaaaaa probudím se protáhnu se a zívnu si. Vystrčím čumák z hrobky a jdu se projít po hřbitově. Hřbitovi sou děsná místa. Samí mrtví a nikdo kdo by si s vámy povídal a tak si povídám sama se sebou. Ale to jen někdy. Schyzofrenik nejsem a netrpím rozdělením osobnosti. Někdo sice říká že trpím chronickou ukecaností ale já si nejsem žádné takové nemoci vědoma. Najednou něco ucítím... že by lidi? Jdu za pachem těchto tvorů kteří nejsou na hřbitovech prakticky moc výtaní ani častí. Copak pohledáváte v této části země tvorečkové? zeptám se jich když na ně narazím.. nejsem zrovna velkej drak.. mno spíš sem malej drak protože sem tak přibližně stejně vysoká jako člověk, ale já si na to vůbecnetěžuju ne ne. |
| |
| Hřbitov Když přijdeme na hřbitov rozhlednu se kolem. Tady je teda spouš». Najednou si všimnu jak se k nám něco přibližuje. Vždy» to je drak. A mluví! Mám nutkání schovat se za Dantila ale pak se přece jen ovládnu a zůstanu stát. Dokonce i najdu řeč: No, my sem jdem najít Milwu a Eli Když to říkám nespouštím oči z draka. |
| |
| Hřbitov To je nádhera. Opravdický drak. A ještě má chu» si s námi povídat. Kdyby mi tohle někdo ještě pře několika dny....co dny hodinami, ne minutami, nebo vteřinami vyprávěl, neuvěřil bych mu...... Ruku stále držím na jílci meče, ne kvůli drakovi, ale kvůli stále neutichajícímu pocitu smrti někde v blízkosti. Slušně však pokynu hlavou směrem k nově příchozímu a promluvím tichým, skoro bázlivým, ale ve skutečnosti jen zdvořilým hlasem: Zdravím Tě....Tebe z rodu tak prastarého, že i samy základy Země znají Tvé předky. Mé jméno je Dantil a pokud to nezní příliš vychloubačně, doprovázím tady její jasnost Eilonwy. Rukou lehce pokynu ke své společnici a pokleknu při tom na jedno koleno. Ta ruka, kterou jsem pohyboval byla samozřejmě levá, pravá je stále tak kde před chvilkou.Opravdu drak, ale zprvu se mi zdál větší....je takový nějaký malý....vždy jsem v legendách slýchal o obrovských ještěrech....je ale stejně úžasný....počkat....musím zůstat obezřetný....ta smrt tu stále je a není daleko. Očima začnu nepatrně těkat po okolí. |
| |
| Hřbitov Přešlápnu z nožky na nožku. No já tak stará nejsem. To opravdu ne, ale moje prapraprapraprapraprapra tetička Emíílie joo tak tu znaly základy země. Jasně že si s něma rozuměla dost a dost, ale i na ní přišel čas kdy musela skočit do jícnu sopky a ukončit tak svůj krátký život- měla jen 900 let. Ukápne mi slzička popotáhnu a pak se zase usměji. No vychloubačně to nezní milí... ehm milí... da- da- .. člověče jelikož žádnou jasnou jasnost nevidím a nikdá sem o Eilo- Eilo- ehm ta moje pamě»!! Eilowil neslyšela. Pak se obrátím na tu dívčinu, která se nepředstavila. Bohužel na můj hřbitov nikdo dlouho velice dlouho nezavýtal. najednou zaslechnu tok myšlenek toho datlového chlapce. Draci sou větší to přiznávám, ale já jsem se poněkud nevyvedla. Opravdu nejsem typickej druh draka. Sem malá velmi upovídaná a nemámmoc dobrou pamě» na jména a navíc pořádně mi nefunguje ohnivé ústrojí. Koukněte. zvednu hlavu a chci vypustit oheň a místo toho mi z nosu vyjde jen dým. Co říkám. ASi je to tím chladným zatuchlým prostředím okolo ale prostě se ne a ne zapálit je to opravdu děsné. lehnu si a hlavu smutně položím na nožky. Jak krásné to byli chvíle kdy jsem mohla chrlit oheň. a začnu vyprávět dlouhou baladu o tom jak jse mi jednou povedlo zapálit vesnici a skoro vás vůbec nepustím ke slovu. |
| |
| Emiel Regis už vyléčil Elie. |
| |
| Hřbitov Pomalu se probouzím. Nejprve nevím kde jsem, a co tady dělám. Poté si pomalu vzpomenu na Emiela, netopýry a tak. Při vzpomínce na Yen se prudce zvednu, ale rukou mi projede taková bolest, že musím zůstat na chvíli sedět. Pomalu se zvednu úplně a vydám se podívat, co se mezitím stalo venku. Všimnu si Eilonwy a ještě nějakého muže a ženy, které neznám. Baví se s drakem. Pomalu se k nim vydám. Dobrý den. řeknu nesměle a usměji se. Zvědavě si prohlížím nové Eilonwyniny společníky. |
| |
| Hřbitov To je ale upovídaný drak..pomyslím si, ale to již mou pozornost získá něco, nebo spíše někdo úplně jiný. Již chvilku před tím, než k nám Elie přijde tuším její přítomnost. I když ji neznám, v hloubi srdce vím, že nám od ní nebezpečí nehrozí. Prostě to poznám. Proto když přijde trochu blíže a pozdraví nás, neváhám a vykročím směrem k ní. Dlouze a upřímně se jí zahledím přímo do očí a dobráckým hlasem promluvím: I já Tě zdravím, má paní. Jak vydím z Tvého pohledu, nevidíš některé z nás poprvé. Mne však ano.....jmenuji se Dantil a jsem velice rád, že mohu poznat dívku z ušlechtilé rasy elfské, nemýlím-li se. Jsem sice trochu vyveden z míry tím, že se setkávám s elfem, o kterých jsem toho tolik slyšel, ale zatím neměl tu čest, nic to ale nemění na tom, že smrt v mém srdci stále narůstá. Nechci však ostatní strašit, proto se tento boj odehrává pouze v mém nitru.Kde jste....tak už konečně vylezte, a» se s Vámi vypořádám.... |
| |
| Hřbitov Jak jsem těžce oddechovala, posadila jsem se na kámen na kraji lesa a opřela se o strom. Luk v ruce jsem stiskla ještě pevněji a trochu zkřivila tvář do bolestné grimasy. Ale jen na chvíli. Nesluší se na dryádu, aby fňukala. Na dlouho jsem si ale nesedla. Hned jsem vyběhla za křoví a tam zase zvracela. |
| |
| Hřbitov Jsem trochu zaskočena Dantilovými zvláštními schopnostmi, ale hned se vzpamatuji a odpovím Potěšení je na mé straně. Jsem Elie. Princezna malého královstvíčka daleko odsud... nazpamě» naučenou větu. Při posledních slovech mě ale zabolí u srdce. Ano. Princezna, která nechala své království svému osudu a šla hledat zkušenosti. Existuje vůbec ještě? Co je s rodiči? Kéž by mi nikdy nedovolili odejít. Začínám litovat dne, kdy jsem byla nerozumná a rozhodla se odejít. honí se mi hlavou pochmurné myšlenky. Na venek však na sobě nenechám nic znát. Snažím se ty myšlenky zahnat, ale nejde to. Jen stěží potlačuji slzy, ale přeci jenom to jde. |
| |
S úsměvem poslouchám rozhovor těch dvou. Přiletím blíž.Ahoj, já jsem Maulea....ještě se neznáme. Usměji se. Poté se můj pohled stočí opět na draka nebo spíš dračici. Je mi sympatická a díky její velikosti se jí ani tolik nebojím.......ale respekt k ní mám, to teda jo |
| |
| Ještě chvíli se nedůvěřivě dívám na draka. Pak se zdráhavě zeptám. Ty bydlíš tady?? Na hřbitově? To ti nepříjde pochmurný nebo tak něco?? |
| |
| Hřbitov I když je těch nových a úžasných bytostí najednou opravdu dost, z míry mne to ani moc nevyvede. Ne tolik, jak bych sám očekával. Jsem sice stále v úžasu, ale některé věci mne zanechávají stále ostražitým. Tak dokonce princezna a ještě elfů.... Stále svůj pohled upírám na Elie a mírným hlasem znovu promluvím: V tom případě mne těší naše setkání ještě více. A omlouvám se za své předchozí chování, jež nebylo moc vhodné vzhledem k vašemu stavu....jasnosti. I když se to tak může zdát, v mých slovech není ani zrnko ironie či drzosti. Co to plácám...vždy» nejsme nikde na královském dvoře....asi jsem strávil moc času v podhradí.... Snažím se to sice zamaskovat, ale přesto můj pohle těká ze strany na stranu. Chvilku hledím na krásnou elfí dívku, chvilku na malou a upovídanou dračici a v okamžikou na malou vílu, na kterou jsem málem zapomněl. Přesto mne ale něco v nitru varuje před potencionálním nebezpečím. Ne však ze strany těchto úžasných bytostí....(přátel). |
| |
| Hřbitov Chvíli přemýšlím, o jakém chování Dantil mluví, ale nakonec, spíše z formality, řeknu Nic se nestalo. a usměji se. I tebe ráda poznávám, Mauleo. řeknu malé roztomilé víle, která zde čile poletuje. Přejdu blíže k Eilonwy, dračici a ženě, které se také zeptám ne jméno. |
| |
| Hřbitov Po příchodu na hřbitov se sesunu k zemi a posadím se, opíraje se o strom. Dlouze oddychuji a pokouším se načerpat energii z vodních žil všude kolem. Nakonec si ale přeci jen vimnu oné dračice. Drak?! Ale... To přeci... To bych mohla... Ne! To skončilo. Už jsi to přeci zažila. A nemůžeš v toom pokračovat... Pomyslím si, a obrátím svůj pohled raději jinam, aby mě znovu nesvedly myšlenky. Věnuji se dál, čerpání energie, abych znovu nabrala sílu. |
| |
| Hřbitov Teprve nyní si všimnu Yen sedící u stromu a vzpomenu si na netopýra, který ji odnášel. Zprvu se divím, že je zpět, ale pak si řeknu že na tom nesejde, nechám skupinku za zády a přejdu k ní. Jste v pořádku? zeptám se opatrně. |
| |
| Hřbitov Začnu sbírat energii, abych se znovu postavila na nohy, když vtom ke mně přijde Elie. Věnuji ji lehký a zároveň těžký úsměv. "Já v pořádku jsem. Zato Vy vypadáte, jako kdyby si na Vás ta potvora ustlala." Řeknu žertem a oplatím jí její vykání. Náhle se zadívám do daleka, snad do minulosti. Na jednu příhodu s drakem, kde jsme málem přišli o život. Ale ne kvůli tomu drakovi... A on mě tenkrát zachránil... I přesto, co jsem mu říkala... Zavzpomínám, ale stále ochotná přijmout další případné otázky ohledně mého zdraví. |
| |
| Hřbitov Potichu si oddechnu. I přes bolest se na Yen usměji. Ano, ale asi nebyl moc nadšen, když ho vyhodili. Jak vidno, postýlka se mu zamlouvala. řeknu s oním úsměvem. Kdyby si ovšem přes to potřebovala ošetřit nebo něco, myslím, že by ti Emiel mohl pomoci. dodám. |
| |
| Hřbitov "Však si to taky zasloužil." Procedím mezi zuby a věnuji krátký pohled "nebohému zvířátku". "Emiel... Emiel Regis. Proslulý lékárník z dob mých. Vidím ho sice prvně, ale on mi o něm vyprávěl nesčetněkrát..." Řeknu tiše při vzpomínce na dávného přítele, který mi byl i něčím víc. Rychle se ovšem vzpamatuji. "Díky za nabídku, ale ošetřit nepotřebuji. Stačí jen znovu načerpat ztracenou energii, dostat lepší náladu, rozhýbat co se dá a bude všechno v pořádku." |
| |
| Hřbitov Pomalu se začíná stmívat. |
| |
| Hřbitov Kouknu se na Elie a v mých očích jsou vidět planoucí jiskřičky hněvu, přesto se snažím zachovat cio nejkamenější tvář. Pak pohlédnu trochu žárlivě na Dantila. Vždy» je to jen elfka!! Ta co na ni tak zírá! Já jsem koneckonců taky princezna! Pak mrzutě pronesu: Už se začalo stmívat, jsem unavená, mohli bychom jít spát. nečekám na reakci ostatních a sama odejdu za jednu hrobku, kde se zachumlám do pláště a téměř okamžitě usnu. |
| |
| Hřbitov On? Kdo on? zamyslím se, ale usoudím, že se jí na to nebudu ptát. Usměji se. Neviděla si někde Milwu? zeptám se a začnu se rozhlížet. Pomocí Elfích uší zaslechnu šramot v lese. Omluvíš mě? nečekám na odpověď a mizím v lese. Po chvilce naleznu Milwu. Jsi v pořádku? zeptám se opatrně, jako předtím Yen. |
| |
![200504010928norton181072182[1]7979.jpg](200504010928norton181072182[1]7979.jpg) | Na hřbitově Zatracená země. To mi byl čert dlužen. Že já poslouchal toho chlápka. Prej družina ženskej . Šli prej k hřbitovu. dělej barde ty určitě musej být zajímave a napíšeš o tom eops. Pchee ja blbec ho poslech a ted jsem na hřbitově. Hele tamhle někdo je. Ježináčku ony to jsou opravdu ženské. To mě podrž. pomalu dojdu blíž ke skupině žen. v ruce třímám svoji fletnu. Pomaličku k nim doju a nahlas se představím. Dobrého večera přeji!!! Doufám že jsem vás nevylekal. Mé jméno je Tumus a hledám dobrodruhy. s kterýma prožiji několik dobrodružství a pak o nich napíšu třeba basně nebo eposy. Jsem totiž bard.. A ukloním se |
| |
| Na hřbitově za křovím Sedím, opřená o strom, kus od hřbitova... Objímám svá kolena a dívám se do země. najednou zaslechnu šramot listí a praskajících větviček a vzhlédnu k Elie. "Ni? Lau!" zamručím odpověď. Jsem naprosto v pořádku! To přeci musí vidět každý, kdo má oči na správném místě. Na hlavě! Co by tomu řekla paní...? "Ar le?" Optám se pro změnu zase já. |
| |
| Hřbitov Jakmile Eilonwy odejde spát, také se odeberu k odpočinku. Je to pravda...zítrá nás jistě čeká dlouhá cesta a odpočinek je velice důležitý. Tiše odejdu směrek k Eilonwy, kde si lehnu, několik sáhů od ní u náhrobku. Moc neležím, spíše sedím přikrytý svou dekou. Co chvíli odpoutám svůj zrak od oblohy nad námi a upřu ho na princeznu. Svůj meč držím v ruce ukrytý pod dekou.Nesmí se jí nic stát....slíbil jsem to....sám sobě a to je ten nejdůležitější slib. Jelikož mě všichni nejspíše považují za spícího, nechávám to tak a na nově příchozího nereaguji. Stále mám ten divný pocit, který se týká přítomnosti nemrtvích, ale již mu nevěnuji takovou pozornost. Tedy krom připravené zbraně. |
| |
| Hřbitov Kdo on... Ještě se ptej... Tedy a» tě to ani nenapadne. nechce mi o něm vyprávět. Už tak si toho vyčítám dost na jeho účet! On je... Tedy byl... Radši nic. Nepřijde mi to příliš taktní, ale jsem docela ráda, že Elie na chvíli odešla za Milwou. A to hned z několika důvodů. Ona na tom není nejlépe a já se zas nehodlám bavit o něm. Pohled mi sjede na Eilonwy, která se rozhodla jít spát, ale z jejího výrazu je znát něco víc... Žárlivost! Ona žárlí na Elie! Napadne mě a koutky úst mi projede téměř neviditelný úsměv. Ten se o něco zvětší, když si nevelký kus od ní sedne Dantil. Řekla bych, že nemá na co žárlit. Elie si koneckonců zaslouží krapet pozornosti, ale... Ty se bát nemusíš... A už vůbec nemusíš žárlit! Následně se objeví jakýsi muž, který se představil jako Tumus. "Jestli s sebou nemáte pár netopírů obříc rozměrů, tak se nemáme čeho lekat, milý pane barde." Odvětím ztěžka. Poté se opřu o větev a vstanu. Zajdu trochu dál od náhrobků, pak se posadím na zem do trávy a jehličí a dívám se na vycházející hvězdy... |
| |
| Dovolte ja vám pomužu Hned podepřu Yen aby nespadla a podívam se na ní a dál pokračuju ve své řeči No žadné netopýry nemám. Aspon teda myslím trochu se pousměji Koukám že to tady je na hřbitově samá žena: jakto ?? smím li se zeptat?? A dál podpírám Yen aby se nahodou nesklatila na zem |
| |
| Hřbitov Ach. Již dlouho jsem neslyšela svůj jazyk. Málem jsem zapomněla jak zní... zasním se, ale hned se vzpamatuji. Usměji se Lau. Hanta. řeknu ale dál již pokračuji normálně. Začíná být tma. Nechceš se vrátit k ostatním a vyspat se ? |
| |
| Hřbitov Když je ošetření a jednoduchá operace slečny Elie hotová, nechám ji tam o samotě se džbánem pitné vody a zajdu do vedlejší místnůstky dělat své soukromé záležitosti. Když se vrátím, zjistím, že je slečna Elie pryč. Rychlý pohled ven mi ukáže nejen ji, ale i čarodějkiu Yennefer, která se zajisté vrátila ze svého nepříjemného letu, další slečnu s nějakým mužem, slečnu Milwu, nějakého barda, jak jsem zaslechl a na první pohled i Žofíí. Tak dračice se nám probrala ze zimního spánku? Nebo si vzpomněla je ráno a čas vstávat? Pomyslím si s žertem a vykročím do stínu stromů. Pohybuji se tak velice nenápadně a je to jedna mála mých předností. Mladý pár, jenž se uvelebil vedle náhrobku nebožtíka pana Torrence z nedaleké vsi, nechám být. Zamířím si to k čarodějce a novému návštěvníkovi. Jako vždy neslyšně k nim přijdu a odpovím na otázku mířenou na čarodějku. "Tady na hřbitově najdete i bytosti jiného pohlaví, než ženského, vzácná pane. I když je pravdou, že tak honosnou společnost tu nevídám denně. Emiel Regis, lékárník z Tynshamu." Představím se s mírnou a zdvořilou úklonou. Na tváři mi také proběhne malý úsmev, ovšem podle mého zvyku se stisknutými rty. |
| |
| Hřbitov Zdá se mi trochu zmatená, když slyší svou mateřštinu. No co? Aspoň si ji trochu oživí! na Elieninu otázku zavrtím hlavou a stále hledím k zemi. "Já se vyspím v lese. Už tak jsem zkazila, co se dalo!" Zamručím. |
| |
| Kousek od hřbitova Povzdechnu si. Smím tu alespoň být s tebou? Tedy pokud ti to nebude vadit. víš...trochu se zaseknu No mám o tebe strach. vyhrknu ze sebe nakonec a čekám, že na mě zase vyjede. Musím to vydržet. Bojím se o ní. Nemůžu jí tu nechat samotnou. Ještě si něco udělá. To bych si neodpustila. |
| |
| Hřbitov Mně? A vadit? "Starch? A proč? Jediný nebezpečí, který mi hrozí je, že se tu objeví nějakej elf." Pokusím se odpovědět co nejvýstředněji a bez žádného pokusu o vtip, jak by se někomu mohlo třeba zdát. Nic horšího mě nenapadá. |
| |
| Hřbitov, nebo kousek od hřbitova, nebo kde to vlastně jsem 8D Ach jo. Je to s ní těžký. pomyslím si a jsem ráda, že neumí číst myšlenky, jinak bych jistě byla na místě mrtvá. Tak to si raději dej pozor. Ale já od tebe neodejdu. řeknu trucovitě a posadím se vedle ní. Vydrž to. Vydrž to. napomínám se. |
| |
| Hřbitov Už se chystám odpovědět, když vtom se za mnou ozve ne tak neznámý hlas. Vylekaně nadskočím a pak odpovím: "Regisi, proč chodíte tak potichu. Člověk aby z toho leknul. Jinak jste to řekl výstižně. A nejsme tu všechny ženy. Jen čtyři. Mužů je tu taky dost... Kalim!" zarazím se a vykřiknu jméno vlčího prince. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se ho pohledem nalézt. Jak jsem na něj mohla zapomenout?! To bude tím, že stále myslím na Něho a ne i na ostatní... Já jsem ale hrozná!!! Pokouším se s obtížemi zvednout, doufaje, že mi lékárník, jako vždy s nemalou ochotou, pomůže, jak již je jeho zvykem. |
| |
| Hřbitov "Á! princezna bez království a ještě tvrdohlavá! Znala jsem jednoho takovýho chlapa a... neptej se, jak dopadl. Stál si pořád za svým a nenechal si ani poradit od svých přátel, které v tu chvíli nutně potřeboval." Neodpustím si poznámku o "princezně a království", i když jsem asi raději měla pomlčet. Pokusím se vstát a opřu se o svůj luk jako o hůl. Pomalu se začnu belhat dál... |
| |
| Hřbitov-les Tvrdohlavě sedím, ale při zmíňce o království mě odne u srdce a polije mne horko. Musím to vydržet........ musím..... Do očí mi vyhrknou slzy, které rychle setřu, doufaje, že je Milwa neviděla, i když asi sama dobře ví, že uhodila na citlivou strunu. Stále ještě v šoku se pokouším zvednout za Milwou, ale se zavázanou rukou to taky nejde zrovna nejrychleji. Jakmile jsem ale na nohách, doženu ji. Počkej přeci. Poraď mi tedy, co mám dělat. Samotnou tě tu nenechám, ale otravovat tě taky nechci. A Už vůbec ne hádat. |
| |
| Hřbitov Udiveně se zastavím. "Ty chceš radu? Ode mě? k čemu ti bude? Já nejsem jako lidé. Jsem z lesa a paní Eithné mě jako malou vytáhla zpod šibenice, když mi vypálili vesnici orkové. Jsem jí za to zavázána a nechci ji zklamat. Já... jsem na tomhle světě hodně dlouho, možná víc, než jsem kdy chtěla a rozhodně ho nechci skončit na hřbitově. Nech mě jít zpátky do mého lesa. Nech mě jít do Brokilonu..." Promluvím prosebně. Snad jsem tímto tónem poprvní mluvila takto k někomu jinému, než k paní. Ale to se nikdo nikdy nedozví... |
| |
| Les Zastavím se. To... To jsem netušila... hlesnu. Víš, já tě nechám jít, ale nemohla by si tu vydržet ještě jednu noc? Prosím. Teď zase poprosím já. Je mi to líto, že chce odejít. Ale nemohu jí tady držet. Pokud se ale cítíš natolik silná, vyraž na cestu hned. sklopím oči k zemi. |
| |
| Les "To nevěděl nikdo." Zareaguju rychle. "A k čemu bude jedna noc? A kdybych se cítila silná... už bych tam dávno byla." Dodám tišeji. Ale zastavím se a začnu přemýšlet nad návrhem od Elie. |
| |
| Hmm to je teda zajímave . Jen čtyři ženy!! No mohu vám nejak pomoc?? A pořad stojím u Yen Zajímavy tak jsem toho moc nezjistil a snažím se usmívat trochu vlídně |
| |
| Les Konečně. Už jsem myslele že se nezastaví. Zastavím se také, s téměř nepatrným náznakem úlevy. Vyspíš se a načerpáš trochu energie. K tomu bude jedna noc. Utáboříš se tady, nebo půjdeš za ostatními? zeptám se, jako by byla tutová věc, že tu přespí. |
| |
| Hřbitov S Regisovou pomocí se zvednu a očima marně hledám Kalima. Ani nevnímám, že ten bard, ten... Kdo ví, jak se jmenoval, zas něco chce. Ztratila jsem jeho a když najdu po stech letech dalšího... tak... "Jo! Lehněte si ke společnému hrobu u ohně a spěte!" Křiknu přes rameno. Asi až moc nahlas a spíš neprávem, ale jsem příliš rozrušená, než abych si to uvědomila. Třeba na to vzopomenu až zjistím, co je s Kalimem. Tedy s panem princem. |
| |
| Hřbitov To myslíte važně lehnout si k hrobu??? dojdu k ohni u hrobu a sednu si na zem . vytahnu svojí fletnu a zeptám se Doufám že vám nebude vadit když si zahraju na fletnu?? a čekám na odpověd. Po chvíli si přiložím fletnu k ůstum a začnu potich hrát o časech mocných králů...... |
| |
| Hřbitov Otočím se barda se vzteklým výrazem ve tváři. Ti co mě již pár set let znají by řekli, že se začínám vtělovat do své staré povahy, která v životě s Ním jaksi měkla. "No jste na hřbitově, tak kam jinam?" Flétna?! On chce hrát na flétnu? "Jestli jste si nevšiml, vážená princezna už spí a druhá... Kde je Elie?" Rozhlédnu se a zahlédnu pohyb mezi stromy. Pohyb dvou postav. "Dobrý. Je s Milwou." Řeknu si pro sebe a začnu se belhat po dřívějším bojišti a ve svitu měsíce a hvězd hledat přítele. |
| |
| Hřbitov odtrhnu fletnu od ůst Cože pricezny?? tak teda to radši schovám. A necham si to na lepší chvíle. Omlouvám se jestli jsem vas nějak obtěžoval Pricezny ježiš marja. to se to tafy vyvijí |
| |
| Les Proč k ostatním? Zeptám se tiše a sednu si zpátky opíraje se zády o strom. Jediné, co teď můžu je, tě teď ubezpečit, že do svítání budu tady na tom místě, pokud mě nevyžene cizí návštěvník, či nějaký elf. Kromě tebe, samozřejmě. Dodám a pokusím se o úsměv. První úsměv, který na mé tváři uviděla. |
| |
| Les Tak trochu mi spadl kámen ze srdce. Kámen? Snad celá skála! Sednu si k ní. Jsem ráda, že si dostala rozum. Hned teď bych tě stejně nepustila. Potřebuješ si odpočinout. řeknu jí a také se usměji. Zůstanu tu s tebou. Ráno můžeš odejít, pokud si to nerozmyslíš. Ostatním něco řeknu. Třeba že sis zapomněla prádlo na šňůře. pokusím se o vtip, i když vím, že mi to nikdy moc nešlo. |
| |
| Les Elienině společnosti se nijak nebráním. Já rozumu nikdy moc nepobrala. Řeknu tak mimochodem. Prádlo na šňůře? Zaprvé v brokilonu věšíme prádlo na větve a za druhé... To měl být vtip? zeptám se trochu zaskočeně, že mi jednou došlo, že to někdo nemyslel vážně. |
| |
| Les Usměji se. A myslíš, že to bude někdo rozebírat, jestli na šňůru nebo na větve? pak dodám. Ano, měl to být vtip, ale mě nikdy vtipy nešly. pak se na ní otočím s prosbou v očích Milwo, vyprávěj mi prosím o Brokilonu a paní Eithné... |
| |
| Les Nevím čím to je. Moc často se mi to nestává, ale potom, co jsem domluvila svoji větu o domnělém vtipu, jsem zavřela oči. A Elieninu odpověď, která to potvrdila, jsem slyšela z veliké dálky. A prosbu už vůbec. jak jsem zavřela oči, tak jsem usnula... |
| |
| Hřbitov Sedím a koukám se na kousek družiny. pak se zvednu a jdu na chvílku ze hřbitova. Koukám se směrem k lesu a přemýšlím. Co ted budu delat?,Mám se knim přidat , ale jak? No vypadto , že dnes večer bude trochu obtížné to říct tak to teda radši nechám na zítřek až budou všichni a v klidu a stojím tam dál a dívam se k nebi |
| |
| Les Podívám se na Milwu a ke svému překvapení zjistím, že usnula. No nakonec jsem vlastně ráda. Vždy» do toho jsem ji tu vlastně celou dobu nutila. Pocítím také únavu a tak se složím vedle ní, doufaje, že až ráno bude odcházet, probudím se a rozloučím se s ní. Bude se mi po ní stýskat. Nemohu usnout a tak ještě pozoruji hvězdy. Vzpomenu si na domov a do očí mi opět vyhrkmou slzy... |
| |
| Cesta večerem Staní na místě mi nedá klid a tak se pomalu rozejdu od hřbitova někam. Jdu jen tak . a sleduju oblohu. Po nějake době se zastavím. a sednu si do trávy. Kousek ode mě je les nebo lesík asi 25 sáhu ode mě. Vyndám svojí fletnu a začnu hrát a doufám že mě nikdo neslyší. Hmm To je zajímavý večer. nemohu usnout zase. to je mili ted bud hrat do rana dokud neusnu to bude dlouha doba |
| |
| Hřbitov Stéle tiše sleduji dění kolem sebe. Nic z toho mě však příliš nezaujme. Jedna věc však ano, no věc, spíše postava. Ve chvíli, kdy se na scéně objeví Emiel se bleskem zvednu. Odhodím svou deku, která odlétne kamsi za náhrobní kámen, u kterého jsem ležel. Meč se zaleskne ve svitu měsíce. A je to tu.....tušil jsem to v hloubi srdce.....nemrtvý. Teď ale začne převažovat rozumná a neemotivní část mého já. Vždy» si s ním normálně povídají. Jak je to ale možné....třeba něvědí...dobrá... Skryji rychle meč, doufaje že si toho nikdo nevšiml. Vím ale, že tomu tak není. Pak si to hned nasměruji kamsi do tmy, přímo kolem Emiela. Když jsem téměř na dosah od něho, prohodím tichým hlasem - Zkus něco a stojíš proti mě. V očích se mi lehce zablýskne. Není to vůbec nepřirozený záblesk, pouze odhodlání. Na to již zmizím někde mezi náhrobky potemnělého hřbitova. Sice se vzdálím, ale ne moc daleko. Spíše tak obcházím kolem a snažím se ujednotit myšlenky. |
| |
| Les Jak si tak potichu brečím, zaslechnu hlas flétny. Je krásný, ale ještě více popouzí mé myšlenky na domov. To je zvláštní. Nikdo z naší družiny na flétnu nehrál. Tedy Dantila ani tu ženu ještě neznám, ale pokud vím, flétnu u sebe nikdo neměl. podivím se. Vstanu, otřu si slzy a naslouchám dál. Jsou to staré elfské písně. Chci zjistit, kdo zde tak pěkně hraje, ale nechci tu Milwu nechat. Spí. Spí tvrdým spánkem, alespoň doufám. říkám si na jednu stranu, ale nadruhou Je tu poslední noc. Ráno odchází. Musím spát, jinak mi uteče a já ji nestihnu ani říci sbohem. chvíli se rozhoduji, ale nakonec opět ulehnu a jen poslouchám a snažím se usnout. |
| |
| Hřbitov Jakmile náš nový návštěvník, nějaký bard Tumus, opět odejde, radši dal na rázné rady čarodějky a vzdálil se od ní. Já bych mu to samozřejmě také radil, nebo» vím, v jakém stavu se paní Yennefer nachází. Nehledě na to, že jsem Jeho, jak mu říká, znal. Nejspíš nechce vyslovovat jeho jméno už jen proto, že by jí to připomnělo mnoho strastí. Ochotně jí přispěchám ku pomoci a podepřu vysílenou čarodějku pod paží. Nechám ji, a» se o mě klidně opře a nechám se také navigovat, kam jí mám pomoci se dostat. Už jen z Jeho vyprávění je mi známá její postava lehce změnitelný charakter a velice smutný život plný zklamání a ztrát. Někde za sebou, u náhrobku již, v mých myšlenkách, zmíněného pana Torrence zaslechnu zřetelně jakýsi pohyb. Podle všeho ale o nic nejde a nevěnuji tomu příliš velkou pozornost. Ovšem zvuky se přibližují a já zaslechnu tichý hlas muže, který přišel s poslední slečnou, kterou mi slečna Elie představila jako princeznu Eilonwy. Zprávy se zde nešíří příliš rychle, ale leccos jsem zaslechl a jméno Eilonwy pro mě nemůže být neznámé. „Nemusíte se bát o obě slečny. Jsou obě v pořádku, jen pár zlomených žeber a ruka již bude do pár dní srostlá. Ovšem bolesti u slečny Milwy poleví až asi za tři dny.“ Ujistím zesláblou čarodějku, aby si nepřivozovala další “zbytečné“ starosti. „Ovšem Vy byste si měla jít také lehnout, zítra bude lépe vidět a jistě pana Kalima najdete. Ráno moudřejší večera a jestli se budete chtít následujícího dne znovu vydat na cestu, potřebujete být silná. Váš pan zaklínač by si to jistě také přál.“ Řeknu až skoro prosebně. Pana Dantila, se kterým jsme ještě nebyli vzájemně představeni, si zatím nevšímám, nebo» se věnuji dámě a je slušnost, což by měl každý vychovaný “člověk“ vědět, věnovat se nejprve té. Teprve až a jestli se mi pokusí neš»astnou ženu přesvědčit, že spánek potřebuje, budu klidný. A teprve pak se již budu moci věnovat dalším zájemcům o mou maličkost. |
| |
| U lesa Hraju dál , ale les poblíž mi nedá odložím fletnu od úst a vydám se k lese. před lesem se zastavím a znovu začnu hrát. Hraju pisně , ktere hrala moje matka a vzpomínam na časy kdy jsem byl ještě z rodinou.Jak jsem dlouho neviděl matku?? to je doba! tenhle les je docela podobnej tomu kde jsem žil. Hraju dál a pomalu vstupuju do lesa |
| |
| Hřbitov Přidržuji se pana lékárníka a belhám se po hřbitově, ovšem zatím bezvýsledně. Náhle ale zaslechnu tok zajímavých myšlenek kdesi od náhrobku, kde se uložila Eilonwy ještě s někým. Ohlédnu se k tomu místu a zahlédnu „toho někoho“. Nemrtví? Co to zase…? Normálně povídají? A proč ne? Je to snad nějaká striga nebo ghúl? Nevědí? A co zase nevědí? Že je to jeden z nejobětavějších „tvorů“, jaký chodí po této zemi? Přeberu si v hlavě své myšlenky a rozhodnu se pro jednoduchou a výstřední odpověď. Samozřejmě také v myšlenkách, ale tentokrát je nebudu číst, ale posílat. (viz soukromá zpráva) Potom se zaposlouchám do lékárníkovy řeči, při níž mě bodne u srdce, když se opět zmíní o Něm. „Já… Já myslela… Tak jo, Regisi. Ráno půjdu hledat. A… děkuji za všechno. I za Něj.“ Zašeptám nakonec a posadím se na zem. Na kraj lesa k většímu smrku. |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro |
| |
| Hřbitov Sleduji prosebně paní Yennefer a velice mě překvapí, že uposlechla hned napoprvé. bylo to snad opravdu kvůli té tmě, nebo kvůli slabosti celého těla? Či nakonec ta má neš»astná zmínka o panu zaklínači? „Není za co, paní Yennefer.“ Odpovím, i když to nebylo zrovna nejnutnější. A pomohu galantně čarodějce se posadit. Ovšem proč si vybrala místo tak dalece od slečny Eilonwy? Proč šla blíže k lesu? Otázka mi zůstala viset na jazyku, ale však já se odpověď dozvím jistě brzy i beze ptaní. „Kdybyste něco, cokoli potřebovala, jsem Vám k službám.“ S těmito slovy odvrátím svou nezestárlou tvář od čarodějky, jejíž srdce překypuje city, a poodejdu od ní pár stop. Tam se zastavím a stojím. Prostě stojím. Ruce volně podle černého kabátce, z něhož je cítit vůně nejrůznějších bylin. Ve tváři neurčitý výraz. Pár stop od začátku lesa a od náhrobku pana Torrence, kde spí slečna Eilonwy, sem není vidět. Prostě stojím… |
| |
| Les Usla jsem již několikrát. Pokaždé mě ale probudil sen, ve kterém se mi zdálo o mém království. Vždy je stejný. Podmanil si nás náš soused. Rodiče jsou ve vězení a podobné. Najednou slyším, jak se hlas flétny přibližuje. A jejda. Jestli ten hráč je doopravdy Elf, a jestli se blíží sem... prolítnou mi hlavou Milwyna slova: ,,Pokud mě nevyžene nějaký elf..." Pokud sem přijde, budu ho muset vyhnat, a» se mu to líbí, nebo ne... I když tak pěkně hraje... |
| |
| Hřbitov Ještě než se zcela vzdálím, hlavou mi prolétne, jako blesk z čistého nebe, cizí proud myšlenek. Co to??? Kdo??? Opatrně se rozhlédnu, ale jelikož v okolí neshledám nic divného, krom dosavadních známých faktů, které samy o sobě jsou divné až dost, spokojím se se závěrem, že už asi blbnu. Měl bych si odpočinout....několik týdnů na cestě a spánku jsem za celou dobu moc nedal.... Po krátké procházce po hřbitově a blízkém lese, kde potichu proklouznu kolem několika známích postav, většinou spících, se vrátím opět na místo svého původního odpočinku. Deku, jež jsem předtím ve spěchu zahodil zvednu a chystám se zalehnout. Ještě před tím však opatrně přikryji Eilonwy. |
| |
| Les Pomalu pokračuju, ale mám pocit jako kdyby tam někdo byl a zviře to není. tak sundám fletnu a polohlasem řeknu Halo je tu někdo?? Ja vám nic neudělám!! jestli to je jen veverka tak to je supr budu moc kecat s veverkou velmi lukrativní a trochu se zasměji |
| |
| Les Sakra. pomyslím si, když bard přijde. Rychle se postavím. Ano. Jsem tu já, princezna, a ještě jedna driáda. řeknu mu a přejdu blíž k němu. Všimnu si, že je to Elf, jak jsem se domnívala. Ale pokud vám to nebude vadit, budete muset opět odejít. Přítelkyně si nepřeje přítomnost nějakého jiného Elfa. I když spí, protože u ní jeden nikdy neví... odmlčím se a přemýšlím co teď. |
| |
| Hřbitov a les kolem něj Tumus už se také začíná cítit po celodenním putování unavený. Když ho z lesa vyhání elfská princezna, z důvodu, že její přítelkyně nechce společnost žádného elfa. Bard dojde k závěru, že lépe to vyřeší ráno. Tak celý zmatený vyjde zpět na kraj lesa, kde si ustele vřes, lehne si a konečně usne. Už se noc přehoupla přes polovinu a les ztichl. A nejen les, ale i hřbitov a téměř celá družina. Slunce vykoukne nad nad obzor. Dnes bude jistě krásný den. ve slunečním svitu se lesknou v trávě krůpěje rosy. Těsně při zemi se drží oblak ranní mlhy. Tuto idilickou podívanou kazí pouze temné mračno, které se drží na severo-západě a pohled na něj každého naplňuje strachem a tísní. |
| |
| Les --- > Potok Spala jsem krásným a docela i bezesným spánkem. Ovšem chvíli potom, co jsem usnula se znovu probudím. Cítím vedle sebe něčí přítomnost a netrvá dlouho a domyslím, že je to Elie. V naší blízkosti slyším zvuk něčeho. Mám ale stále zavřené oči a dělám, že spím. Najednou s tím elfem!!! začne Elie mluvit a vyhánět ho ode mě. Docela mě to upokojí a hned jak odejde, opět se ponořím do spaní. Těsně před východe slunce, který bude jistě stát za to, se probudím. Co nejtišeji vstanu, vezmu si luk a toulec se šípy, tašku přes rameno a dojdu stejně tiše ke hřbitovu. Tam položím tašku na zem, asi před vchod do lékárníkova obydlí a po špičkách se rozeběhnu k potoku, který jsme byli nuceni překročit při cestě sem. Posadím se na břeh a chytnu žabku. Zručně vyrobím z provázku a klacku prut, žabku nahodím a čekám… |
| |
| Hřbitov Po chvíli stání se rozejdu ke svému obydlí. Jelikož se necítím unaven, nezmáhá mě spánek a proto vejdu dovnitř a zamířím si to k velké kádi. Je v ní destilát z alaurny s přísadou belladony. K lihové esenci jsem použil kvasinky. Normální lidé, sem tam i elfové, by tomu řekli lidově kořalka. Zatím je pouze v šesté esenci, ale to se teď spraví. Sednu si za stolek a vytáhnu váček s bylinkami. Začnu je nožíkem na droboučko krájet. Poté je přihodím do kádě a chvíli míchám. Takto se to opakuje několikrát. Já „kořalku“ nepiji, ale na trhu v Dillinganu je dosti žádaným nápojem. Poté si vezmu čerstvě natrhané bylinky včetně alaurny a počnu je vázati na sušení. To už bude ale pomalu noc končit a nastane den. Já to ale téměř nevnímám a dále se věnuji své práci. Někdy chvíli před východem Slunce zaslechnu šramot před mým příbytkem, což poukazuje na můj velice citlivý sluch. Podívám se tedy dvířky ven a první, čeho si všimnu, je odbíhající slečna Milwa. Následně si všimnu její tašky. Neutekla tedy, vrátí se… Napadne mne a vezmu tašku ke mně do bezpečí. A jdu se opět věnovat své prácičce, než se ostatní probudí. |
| |
| hřbitov probudím se a sednu si, všichni, které vidím, ještě spí. Však jsem tak šla spát jako první. Bůhví, co se tu dělo. Pomyslím si, když si všimnu spícího Dantila s rukou na meči. Chvíli koukám na oblak mlhy a poté vstanu. Zachvěju se chladem. není divu, léto už se pomalu chýlí ke konci. Přitáhnu si pláš» blíže k tělu a jdu se projít k lesu. Přeci jen mě hřbitov trochu naplňuje úzkostí. |
| |
| Les Pomalu se probouzím. Nejprve nevím, kde jsem a co se se mnou děje. Pomalu si vzpomínám, a podivím se, že jsem vůbec usnula. Rozhlédnu se po Milwě a s píchnutím u srdce zjistím, že tu již není. Nejprve jsem nemohla usnout, a teď se probudím a Milwa je mezitím fuč. pomyslím si. Vstanu a opřu se o nejbližší strom. Ležela jsem nevědomky na špatné straně a tak mě bolí roztržená ruka i zlomená žebra. Sednu si a rukama obejmu kolena. Chci být sama. Občas se mi po tváři zakutálí slza. Jsem ubrečená princezna na nic. začnu si vyčítat. |
| |
Les Přes noc jsem byla v lese. Atmosféra hřbitova mi moc nevyhovuje. Moje fantazie mi nedovolí být v klidu na takovém místě. Tento les se mi líbí, stromy v něm jsou přívětivé... Na jednom takovém jsem usla. Když vyšlo slunce, zabloudil jeden teplý paprsek i ke mně a probudil mě. Protáhnu se a vydám se směrem k ostatním. Už se blížím ke hřbitovu, když uvidím Eilonwy. Trochu přidám a připojím se k princezně. Dobré ráno! pozdravím s úsměvem. |
| |
| Cesta k lesu Usměju se na Mauleu. "Jdu se projít k lesu. Už mě nebaví být pořád mezi hroby. Řekni mi něco o vílách." zaprosím. Najednou ale uslyším tiché tóny flétny. Když se rozhlédnu, uvidím neznámého muže, který hraje na flétnu. Zapomenu na to, co jsem chtěla po maulee a vydám se směrem k němu. |
| |
| Hřbitov Po krátké chvilce jsem usnula. Pokoušela jsem se vyspat, abych nabrala sílu na další nový den. V noci se mi zdály děsivé sny o Něm. O tom, jak umíral... S trhnutím jsem otevřela oči a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Buď v klidu, byl to jen sen... Doufej... začnu se přesvědčovat a vstanu. Jsem opět plná energie a odpočinutá po včerejším nerovném boji. Vstanu tedy a rozhlédnu se kolem sebe. Dantil ještě spí a Eilonwy si povídá se svoumalou přítelkyní. Elie a Milwa se zjevně ještě nevrátily a pan lékárník je buď na bylinkách, nebo zas něco vaří nebo alespoň něco podobného. Když jsem si ověřila, kde jsou všichni, začnu se opět věnovat marnému hledání po vlčím princi... |
| |
| Hřbitov Po chvíli bloumání po hřbitově upoutá Yennin zrak chomáč černých vlčích chlupů. Když zvedne hlavu, uvidí rozvaliny velké mohyly. Když na ní vyšplhá, uvidí, že pod jedním kamenem je bezvládné Kalimovo tělo. Asi ho zasypaly úlomky mohyly při boji s obřími netopýry... |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| Hřbitov Hledám a zdá se mi chvílemi, že marně. Nevidím nic, žádnou stopu, nic. Náhle můj pohled upoutá zbořená mohyla. Vylezu na rozpadlou mohylu a... Málem vykřiknu. rychle seskočím dolů k zemi a začnu všemi svými silami sundávat těžký kámen, jenž leží na Kalimovi. Už v tu chvíli mi po tváři stékají potůčky slaných slz... |
| |
| Hřbitov Po dlouhé době jsem se konečně celkem poklidně vyspal. Je to pro mne příjemná zněma, když se nebudím nekolikrát za noc úplně mokrý potem. Z toho důvodu se také nevsbudím ještě před rozbřeskem, jak jsem zvyklí. Chvilku poté, co Eilonwy odejde k lesu, se také probudím. Je to asi tím, jak se kolem stále někdo toulá. Co to?? Kde to jsem??....ach ano.... Pomalu otevírám oči, přímé sluneční paprsky pro ně nejsou moc příjemné. Jakmile se trochu rozkoukám, můj zrak ulpí na náhrobku, kde není Eilonwy....není....a kde je.... Rychle se zvednu a rozhlížím se okolo. Snad se jí nic nestalo.....nesmím tolik bláznit, vždy» je tu kolem spousta přátel, alespoň její přátelé to jsou určitě.... Vklidu si sbalím věci a připravím se na odchod. Vklidu pro mne znamená během několika chvil. Pak se vydám k potoku. U potoka spatřím dívku s lukem, kterou neznám a která rybaří. Nechám ji však na pokoji, jen zdvořile pozdravím. Dobré ráno přeji.....nech» se Ti tvá činnost daří... A začnu se lehce oplachovat osvěžující vodou. Jsem však dost daleko od dívky, abych jí neplašil ryby. |
| |
| U potoka Jak tak čekám, přemýšlím zas o sobě. Jestli to, co dělám, je správné. Nakonec by bylo asi nejlepší, kdybych se vrátila tam, odkud pocházím a dělala to, co mám. Už takhle jsem toho zkazila až moc! Otočím se a spatřím nějakého mladíka. V tu chvíli mě napadne spousty slov, ale nakonec se spokojím s tichým: Díky. Ale pstruzi nějak neberou, tak nechám prut prutem, položím na něj balvan a vstanu. To jste šel tu dlouhou míli sem se jen umýt? Regis má za domem studánku. neodpustím si poznámku chytnu se za břicho. Druhou rukou se chytám stromů a dívám se na zem, do keřů a občas se namáhavě sehnu pro malinu. |
| |
| U potoka Usměji se na dívku s tak milým hlasem i vystupováním a promluvím: O studánce jsem nevěděl a také si myslím, že jsem ty, kteří odpočívají v oněch posvátných místech svou přítomností obtěžoval dost dlouho. Na chvilku se zarazím, jako by mne někdo udeřil, ale hned se vzpamatuji. Ty jsi ale nezdvořák....tomuhle ses učil na královském dvoře.. Mé jméno je Dantil a moc mě těší, že poznávám dalšího z princezniných přátel....tedy jestli se nepletu. V tom si všimnu dívčiné nevolnosti a hned k ní přiskočím s pomocí. Podepřu ji lehce rukou, ale pouze tak, abych ji nějak nepřivedl do rozpaků. co se děje, je vpořádku? |
| |
| U potoka Přítomností? Já myslím, že když jsou tam víc, než 500 let, tak už se s nimi ghúlové vypořádali. Milwa... Maria Barring, ale říkejte mi Milwa. Jsem... dryáda. A nevím, jestli jsem přítelkyně, jen jsem jim pomohla, když na ně zaútočili skřeti. Odpovím skromě. Když mě Dantil zachytí, na jednu stranu se mi uleví, ale na druhou stranu mě to naštve. Pokusím se tedy ovládnout a nasadit příjemnější úsměv. To je dobrý, nemusíte mě držet. Já to musím rozchodit. Řeknu a znovu se opřu o strom. |
| |
| U lesa Ráno vstanu a přehodnocuju své zažitky za noc. Zajímavý princezna!!?? sednu si v travě a znudy si vytahnu fletnu a začnu hrát a dobach plných krasných vecí , abych se rozveselil a vymyslel co dál Na hřbitově je několik lidí v lese je taky několik lidí. bud je to rozdělená družina nebo uplně odlišna |
| |
| U potoka Dryáda...to je první se kterou se setkávám....během několika hodin jsem potkal tolik úžasných bytostí Ta odtažitost mne na jednu stranu trochu překvapí, ale na druhou stranu to chápu. Dryády o kterých četl příběhy se o sebe musejí postarat a nemají jednoduchý život. Myslím, že se pravý přítel pozná právě podle nezjištného chování a pomoci těm ostatním právě když to potřebují. Teď, když se Milwa opírá o strom ji tedy nechám a popojdu o kousek. |
| |
| U potoka Rozchodit a nenarazit na elfa! ušklíbnu se. Zamyslím se nad Dantilovými slovy. Myslím, že jsem tu poznala opravdové přátele. Elie mě seznámila s Regisem a ten mi pomohl. On je takový zajímavý. Na člověka až moc ochotný. Ale zdá se mi, že se s ním Yenna trochu zná. Ale nebudu se na nic vyptávat. Pomohl a já poděkovala. Možná, pokud jsem na to zase nezapomněla... Bolest už zas polevuje a sehnu se pro další malinu. Jsou dobré a k údivu městských lidí i nasytí. |
| |
| U potoka Takže jsem se asi spletl, vlastně nespletl....no to je jedno, každopádně ten....ten nemrtvý nebude zas tak špatný. Nesmím tolik dát na první pocity, musím více přemýšlet než jednat instinktivně. Usměji se na Milwu, tedy alespoň se o to pokusím. Tak to jsi š»ástná. Přátelé se hledají velmi těžce...zvláš» Ti skuteční. Sám jich moc nemám.....zato jsou ale věrní a znám je dlouho.....Eilonwy.... Jakobych najednou zapomněl na Milwinu, ba dokonce na všechno kolem, hledím do dáli. Vzápětí mě to ale přejde. |
| |
| U potoka Už ta první poznámka mě naprosto šokuje. Já a š»astná? V téhle podivné družině moc š»astných lidí nenajdeš. Já bych byla š»astná, kdyby se nestalo tolik věcí. Tolik ponižujících faktů, které ... které jsou prostě nepřípustné! Přátelé se sice hledají těžce, ale jak kteří. Paní Eithné byla mou přítelkyní od mých sedmi let a nikdy ji nepřestanu obdivovat. Však se k ní brzy vrátím... Řeknu a sehnu se pro další. na zemi zůstanu a posadím se k celému keři. Nechceš taky? Vzhlédnu k Dantilovi již nenuceným úsměvem. |
| |
U lesa Neznámý už nás také spozoroval. Pokynul hlavou a hrál dál, nevypadal nijak překvapeně...narozdíl od nás. Zvědavě na něj pohlédnu. Kdo jsi? zeptám se a aniž bych čekala na odpověď pokračuji Pokud se nepletu, vypadáš na barda.. Ale máš flétnu, to je dost divné. Bard by měl mít přeci harfu, taky abys mohl zpívat když hraješ, takhle by bylo na nic skládat písně. Nedaly by se vůbec interpretovat. |
| |
| U lesa Kouknu se na barda, pak na Mauleu a zpět na Tumuse. "To je pravda, bard by měl mít harfu a ne flétnu... I když flétna je také hezký nástroj. Ale u nás v království na flétnu hráli spíše pasáci..." řeknu a zahledím se do dálky... Vzpomínám na domov. Nejenom pasáčci hráli na flétnu. I já s Dantilem jsme si vždycky na jaře vyřezávali z vrbových větviček flétny... Najednou si uvědomím, co jsem řekla. "Já to nemyslela jako urážku." Vyhrknu ze sebe a doufám, že se na mě nebude zlobit. Ještě si vzpomenu, že jsem se vlastně ještě nepředstavila a řeknu: "Mimochodem, já jsem princezna zdejšího království, Eilonwy." |
| |
U lesa A já jsem víla Maulea postavím se na Eilonwynině rameni, na kterém mimochodem celou dobu sedím, a naznačím pukrle. |
| |
| U potoka Také se usměji a posadím se na zem. Lehce si vezmu několik malin. Pak znovu začnu hovořit na vážné téma. Spousta věcí se děje a nemělo by. A sousta se nestane, přestože by to bylo skvělé. Tak už to na světě chodí. Elonna, ale i jiní bohové tomu tak chtějí. Přátelé jsou ale Ti, kteří pomohou právě ve chvílích, kdy se k nám bohové obracejí zády. I když mluvím jako nějaký moudrý muž, vůbec si tak nepřipadám, spíš si připadám pěkně hloupě. Ani nevím proč. Kde je vlastně Eilonwy??? Aby zas neodešla beze mne.....slíbil jsem, že na ni dám pozor....slíbil jsem to sám sobě... |
| |
| U potoka Zase nějaký učenec! Všechno co já umím je sestřelit na 200 kroků vrabce! To je snad nějaký umění? Ani číst a psát jsem se nanučila! Ale ti bohové, jak říkáš, se k nám obrací zády z nějakých důvodů. A přátelé by ti měli pomoct, ale oni se většinou staraj o to, aby si zachránili vlastní krk. V mysli se mi objeví vzpomínka na to, jak jsem byla sedmiletá holka a stála jsem před šibenicí a koem mě spousty ohavných příšer...Tedy tak si to alespoň pamatuju. Já si říkala, že budu paní pomáhat a nikdy od ní neodejdu a hned jak jsem to udělala, stala se první pohroma. A teď jsem tady a zrazuju ji znovu. Dopovím tiše. A ona je taková, že se na mě nehněvá. Ostatní sice ano, ale ona ne... |
| |
| U potoka Je to opravdu těžké, ale takový je život. Z jakých důvodů co bohové dělají vědí jen oni a je to tak správné. Přátelé se poznají právě podle toho, zda se starají jen o svůj krk, nebo i o krk někoho jiného. Ale samozřejmě všechno není černobílé, takže a důvody jejich chování mohou být často někomu jinému skryty. pokračuji v rozhovoru. Pak se zadívám dryádě do očí a upřímným hlasem řeknu: Už se netrap, Milwo, z věcí, teré se staly a které nemůžeš odčinit. Důležité je jak se zachováš ve zkouškách, které na Tebe ještě život chystá. Neznáme se dlouho, ale přesto při pohledu do Tvých očí vidím, že se s problémy dokážeš poprat, takže nelituj svých rozhodnutí, protože jsou Tvá. Kéž bych si tak ze svých slov uměl vzít sám ponaučení. |
| |
| U potoka Ono se to hezky mluví. Ale zkus si nevyčítat například to, že kvůli tobě někdo zemřel. Nebo že jsi jediný, kdo přežil. Začnu zase. Všechno se zdá být tak jednoduché... vydechnu s povzdechem. Když já mám i takový divný pocit, že když jsem od paní odešla, že už ji neuvidím. Že když... Já nevím kde se ten strach bere, ale bojím se, že než se k ní vrátím, že se něco stane... Pohlédnu dolů k zemi pohledem, jako bych se kála. I když jse to nikdy nedělala. |
| |
| U potoka Vím moc dobře o čem mluvíš.....lehko se to řekne, ale stále je lepší když se to řekne....alespoň se nad tím můžeme zamyslet.....konečně víme nad čím, nebo si to konečně přiznáme. A přesně tenhle strach dokazuje, že jsi dobrým přítelem. Zajimá Tě osud Tvých blízkých, ba dokonce se o ně bojíš. Buď š»astná, že máš někoho o koho se můžeš bát. Není nic horšího než být osamělý....znám to z dětství.....než jsem poznal Eilonwy..... Pak se podívám směrem kde se nachází hřbitov. Zajímá mne, co se děje s ostatními. |
| |
| Odložím fletnu a zvednu se. No pravda bardi mají hrát na harfy ale ja radši hraju na fletnu je přece jen kouzelnější. a mé jmeno je Tumus jsem ze severních lesů. Princezno dovolte abych se poklonil i vám slečno. Ja myslel že víli už nejsou. a princezna docela vlídna na princeznu. a kde je ta ktera mě slušně vyhnala z lesa?! Podívam se na princeznu a na vílu a pokračuji: Jestli vám moje přítomnost nebude vadit tak bych se k vám rád přidal?. a uražku o pasačcích neberu osobně poněvadž jsem jí slyšel tolikrát, že mě neuazí a bardi nemusejí jen hrát na nastroje ,ale i skladat basně,příběhy . |
| |
| Les---hřbitov Pomalu se uklidním. Setřu poslední slzičky a zvednu se. Měla bych se vrátit k ostatním.- Milwa je dryáda, ta se v lese neztratí. pomyslím si a jdu směrem k hřbitovu. Okamžitě si všimnu barda s flétno a princezny s vílou na rameni. Zemířím k nim. Omlouvám se, že jsem vás večer vyhnala. řeknu bardovi s mírnou úklonou. Poté se otočím k Eilonwy. Dobré ráno. Jak ses vyspala? zeptám se notmálním tónem. Na úsměv nemám dost sil kvůli nedostatku spánku. |
| |
| U potoka Š»astná, že se mám o koho bát. Zopakuju. To je opravdu štěstí. Ale když se mu pak něco stane, do smrti si to vyčítám. Zvláš», když je to kvůli mně. Naberu si další hrstičku malin. Kouknu se na prut, který tam stále vklidu leží tak, jak jsem ho tam nechala. Pak se také obrátím ke hřbitovu. Asi nic zajímavého. Prohodím tak mimochodem a zadívám se raději někam jinam. Vůbec nevím, co mám dělat. Zda s nimi zůstat nebo se obrátit k místu, kterému říkám domov. |
| |
| U potoka Pak Tví přátelé mohou být š»astni, že mají někoho jako jsi Ty. Je lehké říci, aby sis některé věci nevyčítala, ale mnohem hůř se to realizuje....věř mi, znám to. Nevím sice proč, ale bohové to tak chtějí.....a to je přece povzbudivé, ne. Také si vezmu trochu malin a pomalu si je vkládám do úst. Pak se znovu otočím k Milwě: Nepůjdem se podívat za ostatními??? Asi bychom měli vyrazit... Čas se chýlí a očkoliv nevím kam jdeme, nerad zůstávám na stejném místě....a navíc tady na hřbitově. |
| |
| U potoka Š»astní? Když už nežijí? Zeptám se roztržitě. Já nevím. A nemůžu se vrátit s prázdnou. Štika ještě nezabrala. Vrabečci už mě omrzeli. Dodám s menším úšklebkem. Ale můžeš jít. Já tu zůstanu zase sama. odpovím tiše. Ale je na mně vidět, že to myslím vážně. Dryády jsou na samotu zvyklé, a moc jim to nevadí, ale mě nevadí ani lidská společnost. Chvíli bude trvat, než si zase zvyknu na elfy, ale pokud se toho dožiju, tak se tak jednou jistě stane. |
| |
| U potoka Živí či mrtví...na tom tolik nesejde....smrt přeci není konec....je to jen další cesta, kterou musí každý z nás podniknout. Že nemůžeš??? To je právě ono, můžeš, pokud budeš chtít, ale Ty se nechceš vrátit s prázdnou a to je dobře. Pokud se tedy nechceme vrátit s práznou, tak bychom měli nějakou ryby chytit, ne? Usměji se znovu na dryádu a sednu si na břeh kousek vedle prutu. Dlouze se zahledím na vodu. Vypadá to jako bych hypnotizoval hladinu. |
| |
| U potoka Smrt není konec, to vím, ale už nejsou mezi námi. Nemůžeme se omluvit za nějaké skutky, které jsme provedli. Kupříkladu. Za skutky, které nejsou hodny naší osoby... Začnu mírně nesouhlasit a divím se, jak jsem se to "krásně" rozpovídala. To by nebylo na škodu něco chytit, ale řekni těm rybám, aby se chytli na žabku! Zvednu se a popojdu těch párkroků k prutu a posadím se na opačnou stranu, jak Dantil. Dívám se střídavě na hladinu, na stromy a na oblohu a na mračna na ní. |
| |
| U lesa Když si všimnu postavy ,ktera se mi omlouvá. Ne nemusíte se mi omlouvat asi jsem byl v nevhodnou chvili. A asi jsem vás vyrušil. Abych se představil mé jmeno je Tumus a bude mí potěšením svámi cestovat jestli vám nebudu vadit a opět se ukloním |
| |
Zvědavě pozoruji našeho nového společníka, docela se mi zamlouvá. Mám ráda lidi(a jiné bytosti), co se takhle zdvořile uklání. Dobré ráno, nemohli bychom něco posnídat?řeknu, když ucítím svůj žaludek docela mi vyhládlo |
| |
| U lesa Mě rozhodně vaše přítomnost vadit nebude... řeknu bardovi. Když uvidím přicházet Elii, znovu se mi v očích roztančí jiskřičky žárlivosti. Než si toho ale někdo stačí všimnout pohasnou. Dobré ráno. Já dobře, ale ty vypadáš, jako bys v noci oka nezamhouřila... řeknu s úsměvem. Najednou zvážním: No, ale řekla bych, že už máme celkem spoždění a už bychom se měli vydat na cestu. Než nám to přeroste přes hlavu, takže bych navrhovala jít na hřbitov, setkat se s ostatními a vyrazit na cestu. když to dořeknu otočím se směrem k hřbitovu. |
| |
a můj žaludek?? ten se asi musí spokojit s tím, co najdu v lese povzdechnu si |
| |
| U potoka Po chvilce co hledím na hladinu mne náhle něco zarazí. Improvizovaný vlasec se prudce ponoří, tak tak že stihnu chytit prut. Zapřu se nohama švihnu prutem do výšky, abych zasekl. Pak podám prut Milwě, která již stojí vedle a jistě ví co dál. Sám se připravím a jakmile se dryádě podaří přitáhnout rybu ke břehu, skočím do potoka, který mi teď sáhá po kolena, bleskurychle drapnu rybu do rukou a hodím ji na břeh. Tak a máme snídani. Usměji se na Milwu a vylezu ven z vody. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| U lesa Ja se tedy rád k vám přidám. a jestli si vaše výsost bude přat mohu se pokusit sehnat harfu a hrát na ní. a bohužel Vílo nemám nic k jídlu pro víly poněvadž nevím co jedí:?? trochu se pousměji. Tak jestli se smím zeptat kam mane teda mate namířeno?? Hmm cestovat s princeznou , ale aby to nedopadlo jako minule to mě kvůli princezně vyhnali. No ja jsem v jejím pokoji byl nahodou a ona se zrovna převlekala takže nevím roč mě vyhaněli , ale už je to 50let za mnou |
| |
| U lesa Máme namířeno na sever. Ze severu se stahují na naše království mračna temnoty a my musíme zabránit tomu, aby nás pohltila. řeknu přes rameno a pokračuji směrem k hřbitovu. Doufám, že se všichni najdeme. |
| |
| U lesa doběhnu princeznu. Na sever. Hmm zajímavý. Jak se jmenujete výsosti. Jestli vám to nevadí že se tak ptám. Protože že bych chtěl vědět jméno princezny ktera bojuje za své království. Tolik jich není jak vy to mi veřte A podívám se na princeznu |
| |
| Hřbitov Za chůze se na Tumuse usměji Jsem Eilonwy, ale jestli mě pamět neklame, tak jsem vám to již říkala, ale to nevadí... Když dojdu na hřbitov porozhlédnu se po ostatních. Vidím plačící Yennu na rozvalené mohyle, Maulea poletuje za mnou a Tumusem, i Elie jde za námi.Maria je nejspíš někde v lese, Emiel někde ve svém obydlí, Žofíí nejspíš zpět zalezla do své hrobky, Cirica se také někam zatoulala. Nejvíce mě ale znepokojuje, že nikde nevidím Dantila. Nervozně se rozhlédnu kolem sebe. |
| |
| Hřbitov Hmm to je divné ja si večinou jména pamatuju. Jméno mi neříkala. Tahle bude nějaka namyšlena. Takovejch se zvadl minamalně deset víc takovejch není. a uvidím jak se to ještě vivyne |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| Hřbitov Ještě jednou se ostražitě rozhlédnu, jestli Dantila přece jen neuvidím. Pak jdu směrem k Yenně. Doufám, že se nestalo nic vážného. |
| |
| soukromá zpráva od Tumus pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Tumus pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| soukromá zpráva od Tumus pro |
| |
| soukromá zpráva od Eilonwy pro |
| |
| U potoka Jelikož se ryba ještě celkem mrská, přiskočím a rychlým úderem hlavicí své dýky ukončím její trápení. Pak ji mlčky vezmu a odběhnu za Nedaleký strom. Tam vyhloubím malou díru, kam zakopu všechno, co se z ryby nedá zpracovat a co tedy odstraním. Pak se již s očištěnou rybou vrátím k Milwě. Rybu předám právoplatné majitelce. Chytila jsi ji Ty a proto Ti po právu náleží. Půjdu se teď podívat za ostatními a byl bych rád, kdybys šla se mnou. Jistě se po nás již shánějí. Musíme stůj co stůj vyrazit. Podívát se trochu tázávým výrazem na dryádu, načež se klidným krokem vydám zpět k hřbitovu. |
| |
| soukromá zpráva od Tumus pro |
| |
| Hřbitov Sednu si u vstupu do hřbitova a z nudy si vatáhnu svojí fletnu a začnu hrát . HRaju potichu aby nahodou někdo nenadával. Hmm zajímavý. Mamé tu dvě princezny, pak to vypada na kouzelnici a zbytek jsem nepoznal. |
| |
potrebujete s necim pomoct ?? zemru pro vasi ochranu |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| Hřbitov Kouknu se na nově příchozího. Klidně se k nám můžeš přidat. Jdeme na sever, hledáme zlo, které se odtamtud šíří. Poté dodám s malou úklonou: Jsem Eilonwy, princezna zdejší země. |
| |
Hřbitov je mi potesenim . budu te chranit svym zivotem , me jmeno je Lyamem, jaka je situace, proc se nachazime na hrbitove ... co tu delame? |
| |
je moznost jak si vydelat penize? |
| |
má paní |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| Hřbitov Když bude naše cesta úspěšná, tak samozřejmě budete odměněn. |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| U potoka Snad jsem byla trochu otupělá z dívání se do vody, ale ani jsem moc nezaregistrovala, jak "jsem chytla" rybu. Chytnu prut a snažím se táhnout ze všech sil úlovej co nejblíže ke břehu. Když rybu Dantil vyhodí na břeh, spokojeně si ji prohlížím. Načeš vstanu a zbytky z mého jako prutu sesbírám a hodím do křoví. Mezitím už Dantil rybu defakto vypreparoval. Po mně se neshánějí. Ujede mi s tichým díky. Ale příliš se nerozmýšlím a vydám se po boku Dantilově zpátky ke hřbitovu. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
soukromá zpráva od pro Najednou stuhnu, když spatřím krásu neznáme ženy která stojí přede mnou, říkám si ta musí byt má.....!!! |
| |
| Hřbitov Jdu za plačící Yennou a zeptám se jí: Co se stalo?? |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Yennefer pro Už jsem na něj chtěla vyštěknout, když si uvědomím, že mi stékají po tváři slzy. A jak jsem dcerušce stále opakovala, není horší pohled, než na ubrečenou čarodějku. Otřu si tedy slzy a... zarazím se. Jak tvá? ještě jednou tě něco takového napadne a usmažím tě zaživa!!! Proběhne mi hlavou. Navenek se však naštěstí ovládnu. "Yennefer z Vengerbergu. Členka Kapituly a čarodějné Lóže. Jedna ze sedmi mágů, co přežila bitvu na Soddenském pahorku." Představím se skromně a vložím všechnu svou nenávist vůči těm tvorům, co mi zabili vlčíhoprince do toho pohledu. Ne schválně. Otočím se na Eilonwy, která právě přišla. Na její otázku odpovím pohledem na mrtvého Kalima. |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| Hřbitov Mě to vadit nebude. řeknu Tumusovi a vydám se za Eilonwy. Spatřím toho cizince. Dobrý den. Jsem Elie, princezna malinkého království. představím se mu a fvšimnu si Yen. Přijdu k ní a spatřím Kalima. Yen... Je mi to líto. řeknu jenom a pokusím se jí vzít kolem ramen. |
| |
| Hřbitov Rozhořčím se na toho človíčka. "Pokusit vzkřísit? myslíte si drahý pane, že po dni pod mohylou je někdo schopen žití? Nebo že jde lidský život navrátit? To jsou zákony Matky přírody a jsou nevratné. Nám nezbývá než truchlit... A vy řeknete pokusit vzkřísit! A ještě něco. Jednou se pokusíte o to, na co jste myslel a usmažím Vás zaživa! Bez varování!" Domluvím a docela se mi uleví. Takhle jsem se dlouho nevykřičela. Už ale nesedím u Kalima, ale stojím a tyčím se nad Paladinem. Vtom ucítím na rameni jemnou ruku. Otočím se a má nenávist vmžiku zmízí. "Já... Díky." Dostanu ze sebe tiše. Zajedu rukou na svou obsidiánovou hvězdu, která mi visí na krku a je osázená pulzujícími brilianty. Křečovitě ji stisknu. "Už se nesmím na nikoho vázat. Vždycky to dopadne stejně. I když s ním a s mou dceruškou jsme vydrželi dlouho..." Zadívám se smutně Elie do očí. |
| |
| Hřbitov Stojím a hraju dál a pomalu mi dochazí napady co hrát dál. Odložím fletnu Elie jestli vás takhle mužu oslovit. Jakou písničku by jste si přála zahrát??? |
| |
| Hřbitov trochu se mi uleví. Čekala jsem bouřnější reakci, obzvláště po tom, co vyjela na toho neznámého. Yen, pojď. Tady již opravdu nic nezmůžeme. řeknu opatrně a pokusím se ji nasměrovat od toho nehezkého pohledu. A nevyčítej si to. Ty za to jistě nemůžeš. myšlenku na JEHO a její dcerušku radši zaženu. Není na to vhodná doba. Otočím se na Tumuse, který se ptá na píseň. Já.... Nevím. řeknu trochu zaraženě a kouknu na Yenu. Něco smutného. Měla ho doopracdy ráda. řeknu mu nakonec. |
| |
| Hřbitov Ochotně, vedená za ruku, se otočím od Kalima. Ale opět se pohledem k němu vrátím. Ale začnou se mi do očí drát slzy a tak odejdu myšlenkami nadobro. Nikdy však nezapomenu. "Já si to nevyčítám. Ale On umřel a má vlaštovička je kdo ví kde. Snad není mrtvá, ale jestli ano... jse ráda, že mi neumela v náručí jako On." Zajedu opět k onomu tématu. "Já si vyčítám hlavně to, že jsem jediná zůstala. Je já jsem přežila s Triss bitvu o Sodden z těch, co stáli s Fillipou. Jen já jsem zlstala z mé rodiny. Jen já..." Otočím se na barda trochu se studem v očích. "Omlouvám se, jak jsem na Vás předešlé noci křičela, ale... bylo toho na mě moc a... Omlouvám se." A sklopím zrak, abych nemusela snášet případné narážky. |
| |
| Hřbitov Netuším, co mám dělat. Vlastně ani přesně nevím, o čem a o kom to Yen povídá. Yen pojď. Potřebuješ si odpočinout. opakuji stále dokola. Jsem bezradná. Svedu Yen z mohily a posadím ji ke stromu a svezu se vedle ní. Potřebujeme si obě odpočinout. |
| |
| Hřbitov Když se s Milwou přiblížíme zpátky k hřbitovu, všimnu si u nedaleké mohyly skupinky, ve které nechybí ani Eilonwy. Nachází se zde ale také někdo nový. Uvnitř mě však před ním nic nevaruje, takže jeho přítomnost nijak neřeším. Kdo to je? Rytíř v lesklé zbroji.....takových jsem viděl.....většinou namyšlených... Mé oči rovněž uzří Yenn a Elie, jdoucí od mohyly. Něco se stalo...vyptávat se však nebude nejlepší....cítím to. Nemíříme však k nim, jdeme někam ke středu hřbitova. |
| |
Lyamem pocítí zlost při slovech mladé čarodějky, emoce ho však neovládne, otočí se zády a klidným krokem odchází, nebo» ví že kdyby neustoupil jeden z nich by určitě dnes zemřel.... Odchazím směrem do lesa pro dřevo na oheň---rozdělám oheň a sednu si k němu a odpočívám.... |
| |
| Hřbitov Poslušně poslechnu. Posadím se s Elie ke stromu a snažm se na Kalima nemyslet. jde to lehce, nebo´t opět zaslechnu cizí myšlenky týkající se mé osoby. "Já mu dám mladou čarodějku! Mladá jsem byla před šesti sty lety!" Ujede mi omylem nahlas. Všimnu si Dantila a Milwa, kteří právě přišli a zamířili si to ke středu hřbitova. "Podívej, kdo přišel." Šeptnu směrem k Elie s nemalým úšklebkem. |
| |
Lyamem vztane od rozdělaného ohně a jde směrem k čarodějce, postaví se před ní pohlédne ji do očí a praví:omlouvám se , nechtěl sem tě ranit, budu se za něj modlit aby našel cestu ke svým předkům!! Lyamem věděl že si moc nepomohl, ale aspoň se omluvil za své chování, které nebylo namístě.Ještě jedna věc mu vrtala hlavou co se zde přihodilo?Odebral se k ohni k přemyslení. |
| |
| Hřbitov Tak dobře Přiložím fletnu a hraju smutnou písěn vypravějíci o skutcích před věky. Sakra to jsou všichni tak citově vazaný nebo už nemužou jít dál. Asi jim moc nepomáhám. Yblo by lepší kdybych nebyl bard , ale někdo jiný. |
| |
| Hřbitov Šest set let? Vypadá dobře na tak vysoký věk. pomyslím si, ale nahlas raději nic neřeknu. Zaposlouchám se do Tumusovy hry a zavřu oči. Jde na mě spánek, ale vytrhnou mě z něj Yenina slova. Rozhlédnu se. Milwa? řeknu překvapeně. Ale co ta tady.... Nechtěla odejít...? nejde mi to do hlavy. Zvednu se. Omluvíš mě? řeknu a jdu za Milwou a Dantilem. Dobré ráno! řeknu když k nim přijdu a nedám na sobě znát, že Milwa chtěla odejít. Ne před Dantilem. Usměji se na Milwu. |
| |
| Hřbitov Začíná mě opět ovládat netrpělivost. TAk celkem na hlas řeknu: Pokud chcete někdo jít se mnou dál, tak pojďme. A vydám se směrem k lesní pěšině, která vede na sever. Trochu se zachvěju strachem: Snad mě bude někdo následovat. Kdyby ne, tak bych se asi musela obrátit a vrátit se, a to by vypadalo víc než traoně... |
| |
Hřbitov Jdu s tebou, bude tě chranit svým mečem , umřu pro tebe...Následuji princeznu....Od této chvíle se budu podrobovat tvé vůli má paní !!!Jen ty mi můžeš dovolit zemřít!!! |
| |
| Hřbitov I když právě přicházíme, Eilowynina slova dobře slyším. Asi má pravdu...snídaně může počkat...stejně nepůjdeme stále, takže můžeme rybu zužitkovat při první zastávce. Otočím se tedy k Milwě: Měli bychom opravdu všichni vyrazit. Tu rybu necháme na později. Pomohu Ti s ní, jestli dovolíš. a převezmu rybu od dryády, načež ji zabalím do několika velkých listů byliny, která tu všude roste a schovám ji do torny. Pokynutím dám Milwě ještě najevo, že o její přítomnost její přátelé opravdu stojí a vydám se za Eilonwy. Když ji po chvilce dojdu, usměji si svým obvykle bezprostředním způsobem a prohodím....Ty mraky před námi nevěstí nic dobrého... ..i když nejsou žádné vidět, cítím jejich přítomnost. |
| |
| Hřbitov Odložím fletnu . Ja také s vámi půjdu princezno. A udělem pár kroku abych se dostal na Eilonwy úrověn. ak jsem zvědav kdo se ještě zvedne a otočím se směrem k ostatním |
| |
| Hřbitov Otočím se. "Dobré ráno. Nejsi unavená? Vždy» jsi byla celou noc vzhůru. Tedy téměř celou noc." Pokusím se o úsměv. Všimnu si, že mi vzal Dantil z rukou moji rybu. byla jsem příliš zaujatá Elieniným zdravím, protože spánek je důležitý, a moc jsem ani nezaregistrovala, že mi Dantil rybu vzal. "Ale já..." Začnu. No nic! Fakt sem nepatřim! Člověk chytne rybu a oni mu ji vezmou! Rozejdu se rychle k Regisově chýši, aby si mě všmlo co nejméně lidí a elfů! nejlépe, abych byla "neviditelná" a nevšiml si mě nikdo. Zaklepu. |
| |
| Hřbitov Podívám se na Eilonwy a s vážnou tváří prohodím... Hned se vrátím, musím ještě něco vyřídit.... Na odpověď nečekám, jelikož jsem během chvilky pryč. Mé kroky směrují k za tajně se vytrativší Milwou. Ještě než se dveře od chatrče na které klepe a u které vůbec netuším čí by mohla být, otevřou, sáhnu dryádě lehce na rameno a s úsměvem na rtech promluvím. Takže mi stále nevěříš, že Tvým přátelům na Tobě záleží??? Nebudu Tě do ničeho nutit, to nikdy nedělám. Rozhodni se jak chceš, ale věz, že i já budu rád, když s námi půjdeš. A ostatní zajisté také. A to, že se bojíš o tom vypovídá ještě více.....věř mi. |
| |
| Hřbitov Pohledem přejedu všechny. kteří se ke mě připojili. Začal se mi na tváři už objevovat úsměv, když v tom se Dantil otočil za Milwou. Stejně jako předešlého dne mi v očích začnou tančit jiskřičky žárlivosti. Otočím se směrem k lesu a rázným krokem vyrazím do lesa v čele skupiny... |
| |
| Můj příbytek na hřbitově Destilát se mi dařilo po sedmé předestilovat a dostat do šesté esence. Dokonce to dostalo normálnější barvu. Bylinky jsou již uvázané a destilát hotov. Teď už jen vyhodit přecezené kořínky a bude se to moci prodat na drhu v Dilinganu. Vezmu kotlík za ucho a ... uslyším zaklepání na dveře. Že by slečna Milwa? Vezmu do druhé ruky její tašku a otevřu dveře. Spolu s tím se ven line lákavá vůně "kořalky" a různých exotických bylin. Podívám se na slečnu a na tváři se mi objeví úsměv. Se stisknutými rty, jak je mým zvykem. Podám jí její tašku. "Tady máte, slečno Milwo." Řeknu zdvořile a jdu k lesu za můj domek a vysypu tam obsah kotlíku. Pak se vrátím zpět ke dveřím, které nevchám otevřené, aby ta vůně trochu odvála, a odnesu kotlík dovnitř. Tam začnu dále uklízet po zdařilé destilaci. |
| |
| Hřbitov Nakloním se k princezně a potichu se jí zeptám Vy na tu Elfku nebo co to je žarlíte?? že jo!! a dívam se na Eilonwy a čekám co mi odpoví |
| |
| Hřbitov Otočím se a spatřím Dantila. Já... O to nejde! Musím si to promyslet. A ještě bych někdy ráda uviděla úsměv paní Eithné. Začnu se vymlouvat. Vtom tam přijde Regis a podá mi tašku. Díky za hlídání. Přehodím si tašku přes rameno a se smutnou tváří jdu za chatrč, kde stojí uvázaní tři koně. Dva hndí, na kterých jsem přijela já s Elie a jeden bělouš, kterého dal nebožtík Kalim Yenně. Připevním tašku ke svému sedlu a zarazím se. Svého hnědáka nechám uvízaného a vezmu za uzdy dva ostatní koně. Vedu je k Elie a k Yenně. Snažím se ignorovat ostatní a nevšímat si jich. Předám zvířata jejich majitelům a pak se vrátím zpět do stínu za domkem. Tam si sednu na zem a opřu hlavu o dlaně. |
| |
| Hřbitov Nechám Milwu aby odvedla koně svým majitelkám. Když znovu přijde a sedne si na zem, přistoupím k ní a klidným tichým hlasem naposledy promluvím: Dělej jak chceš, je to jen na Tobě. Já už musím jít, takové je má poslání.....rád jsem Tě poznal a zase Tě rád uvidím. S těmito slovy se vydávám směrem k družině jež jsem před chvilkou opustil. Silně hvízdu a během několika chvil ke mě přiběhne můj strakáč. Dobrácky na mne pohlédne svým modrým očkem, druhé je hnědé, načež se vyhoupnu do sedla. Co nevidět také doženu zbytek skupinky, která se mi docela vzdálila. Seskočím z koníka vedle Eilonwy a usměji se na ni. Kůň teď jde kousek za mnou bez jakéhokoliv držení či vedení. |
| |
| Hřbitov "Jistě. Jen běž." Kývnu na Elie. Pak si všimnu, že Eilonwy už vyráží na cestu. To nemůže počkat na ostatní? Zvednu se a vezmu si od Milwy koně. Povzbudivě povytáhnu obočí na Elie a vyhoupnu se do se na hřebce. "Nashledanou Regisi... Milwo..." Rozloučím se a pobídnu patami koně k rychlejší chůzi, abych měla skupinku do chvilky alespoň na dohled a přitom mne mohla Elie dohnat. |
| |
| Cesta lesem Zamračím se a nejprv uraženě se kouknu na Tumuse. Pak se ale můj výraz rozjasní v úsměv: Jáá?? Ne, proč, měla bych? Jen bych už chtěla vyrazit. Naposledy se otočím za hřbitovem. Když vidím, že Dantil jde za námi nezřetelně se usměji a kráčím dál celkem spokojeně. |
| |
| Hřbitov Usměji se na Milwu. Moc ne. řeknu po pravdě, ale Milwa je již pryč. Po chvíli mi přivádí koně. Děkuji. Nerozmyslela si se tedy? zeptám se jí když jí doprovázím ke stromu. Dopředu ale znám její odpověď. Yen! Za chvíli tě doženu. Křiknu za mizící přítelkyní. Pokud se vůbec udržím v sedle. napadne mne. |
| |
| Hřbitov Co odpovědět? Vždy» jsi byla celou noc vzhůru. Poznám to. Proč jsi nespala? To jsi nemohla usnout nebo jsi mě hlídala? Pokusím se odvézt řeč na jiné téma. |
| |
| Hřbitov Chvíli přemýšlím, co tím Milwa myslela. Pak si uvědomím svoji chybu. Promiň, myslela jsem tím ,,Moc ne" jako že jsem se moc nevyspala. usměji se. Poté ale zvážním. Já....Trochu jsem tě možná i hlídala, ale spíš jsem měla špatné sny... řeknu doopravdy popravdě. |
| |
| Hřbitov Trochu? Ušklíbnu se. Každé sny jednou pominou. některé dřív a některé bohužel déle. Mně se o šibenici zdálo asi dva roky, ale pak jsem si na to zvykla. A jakmile ten sen přijmeš, on odejde a už se nevrátí. Pokusím se o nucený úsměv. A už jeď, nedohoníš je. Princeznička měla asi hodně naspěch. Ani se nerozloučila s lékárníkem. |
| |
| Hřbitov Nechce se mi opustit Milwu. Dobře. Děkuji ti za všechno. Sbohem. řeknu jí a zamířím k Emielově chýši. Zaklepu. Když se zevnitř ozve Dále! vejdu a rozloučím se i s ním. Děkuji, že jsi Milwě pomohl. usměji se a vzpomenu si na svoji ruku. A taky za moji ruku. dodám spěšně. Sbohem, snad se ještě někdy uvidíme.řeknu mu a vyjdu ven. Zamířím ke svému koni, kterého jsem uvázala u stromu. Nesnáším loučení. Vždy tolik bolesti, když mám opouštět známé a vědět, že je třeba již nikdy neuvidím. myslím si po cestě. Naskočím na koně, naposledy se rozhlédnu po hřbitově a doženu Yen. Cítím velikou únavu. Stěží se na koni udržím. Bojím se abych neusla. Yen? Mohla by si mne prosím hlídat abych neusla? zeptám se opatrně a dlouze zívnu. Nevychovaně si nedám ruku před ústa, protože bych ve svém stavu otěže jednou rukou nezvládla. |
| |
| Hřbitov Sbohem? Nashledanou... Dívám se za Elie, dokud mi nezmizí mezi stromy. Pak se zvednu a jdu k Emielovi. Zaklepu a vejdu. |
| |
| Hřbitov Podívám se na Eilonwy Tak jo ja se jen ptal protože to na člověku poznám. ale když říkate že ne tak ne a jdu k lesu |
| |
| Cesta lesem když se po chvíli začne cestička vytrácet přestanu si být jistá, kterým směrem mám jít. Tak zastavím a počkám na Dantila. Vždycky měl lepší orientační smysl než já.. |
| |
| Cesta lesem Jdu téměř u Eilonwy, takže když se zastaví, jsem u ní skoro ihned. V jejím pohledu vidím trochu nejistoty zajisté zapříčiněnou směrem naší cesty. Může to být také něčím jiným, ale nic jiného mě v současnosti nenapadá. Podívám se do dálky. Pak se otočím k Eilonwy a klidným hlasem pronesu: Nevím sice kam směřujeme, ale jestli jsou naším cílem ty vzdálené mraky, pak jdeme správně. Stále nejsou vidět...ty stromy ve výhledu také nepomáhají....cítím je tam ale....je v nich něco.....něco zlověstného.... |
| |
| Cesta Jedu vedle Yen a cítím velikou únavu. Začínají se mi klížit oči. Má hlava padá na koňský krk. Jakmile se ho ale dotkne, probudím se. Když mi spadne podruhé, v duchu zanadávám a otočím se s prosbou na společnici. Yen, vyprávěj mi něco prosím. Něco, cokoliv. Jinak usnu a spadnu z koně. pokouším se zůstat vzpřímená, ael ani to nejde díky mému zranění... |
| |
| Cesta Jela jsem schválně pomaleji, aby mě mohla Elie dojet. Když se tak stalo, věnuji jí pár ustaraných pohledů. "Elie, spala jsi v noci vůbec?" Při oslovení Yen se malinko zarazím, i když nevím ze začátku proč, výždy» mě tak oslovují téměř pořád. Ale já vím proč. On mi tak říkal... "Vyprávět? Mé příběhy nejsou nikterak zajímavé. Pár bitev, smutných a radostných událostí, zklamání a ... smrti..." Dopovím nakonec a pokusím se prosbu otočit. "Vyprávěj mi něco ty. O tvém životě, o přátelích, ..." Zaprosím. Nemám zrovna náladu vyprávět. Můj život spíše provázela smůla a mnoho srti, snad víc, než bych chtěla. |
| |
| Cesta Nemůžu říci, že jsem si nevšimla Yenina trhnutí při mém oslovení, ale jsem tak unavená, že si toho ani nevšímám. Co..? Aha. No... Nemohla jsem usnout. Zdály se mi ošklivé sny. Zamyslím se. O sobě? O přátelích? Vždy» jsem ani žádné neměla... uvědomím si. Ale přesto začnu. Jak jistě víš, narodila jsem se jako princezna. Ne, že bych o to stála... Rodiče mě ale chtěli uchránit před sousedním králem, který si již poměrně dlouho brousil a stále brousí zuby na naše království. Pokud ho již nezískal... Maminka se proto na nějakou dobu schovala u našich dibrých známých a začala mě u nich vychovávat. Ale aby to nebylo moc nápadné, že je tak dlouho pryč, vychovávali mě spíše oni. Pracují u koní a proto jsem toho dost pochytila a koně zbožňuji. Protože jsem ale byla nesmírně upovídané dítě, u těchto slov se usměji měli mě neustále pod dohledem a tak jedinou mojí přítelkyní byla jejich vlastní dcera. Je o hodně starší než já a později se odstěhovala se svojí vlastní rodinou. Nikdy se mi potom nepodařilo s nikým navázat přátelství. Ani mi to nevadilo. Byla jsem stále u koní a to mi vyhovovalo. Nakonec jsem se rozhodla vydat se do světa. Nyní toho velice lituji, protože nemám o svém království zprávy, a nevím, zda ještě vůbec je... dokončím vyprávění a opět si vzpomenu na dnešní sny. Je mi do pláče, ale vydržím to. |
| |
| Cesta K tomu se nedá nic moc dodat... "Dokud věříš a doufáš, tak nic neublíží tobě ani tvým bližním. Tedy tak nás to alespoň učili, ale je to jen hloupá průpovídka. Ovšem má v sobě nemálo pravdy. Naděje je, dokud v ní někdo věří. A ty se do svého kraje jistě jednou vrátíš. A dobudeš si své zpět." Mně už ale nikdo ztracené nevrátí... Zadívám se před sebe na Eilonwy a Dantila. Občas přejedu pohledem k tomu elfovi, bardovi, ale jen občas. Mrzí mě, jak jsem na něj včera vyjela, ale byla jsem rozrušená strachem o Kalima... Ale... Co se stalo, stalo se. Život už to nikomu nevarátí! |
| |
| Cesta Kdybych si tím byla tak jistá, jako ty, skákala bych radostí do vzduchu řeknu unaveným tónem a povzdechnu si. Už stěží sedím. Položím se tedy opatrně koni na krk. Na koních jezdím od malička. V leže se na koni dokáži udržet. uklidňuji sama sebe. Neschodíš mě, koníčku, že ne zeptám se ho potichu. Odpovědí mi je zafrkání. Usměji se. Asi mi rozuměl. řeknu si trochu pobaveně. |
| |
| Cesta "Já si nejsem jistá ničím." Procedím srz zuby. "Nespi, spadneš." Řeknu stroze. Chybí mi má Hvězdooká Vlaštovka a dívky v jejím věku mi ji tak trochu připomínají. Po jejím odchodu jsem zůstala sama a neměla jsem nikoho. Až na naši společnou přítelkyni Ranuncul, která záhy odjela kvůli dopisu, jehož obsah mi nesdělila. Ale domnívám se, že původcem toho psaní byla Filippa, nikdo jiný by totiž Triss nepřesvědčil, aby ode mě odjela. Poté co jsme se tak trochu usmířili jsme byly nejlepší přítelkyně a snažili jsme se na vše zapomenout. Ale nic nejde tak lehko... Kaer Mohren jsem opustila a byla zase sama. A právě Eilonwy a Elie mi moji Vlaštovičku připomínají. Mohla bych jet třeba za Istreedem. Navrhnu si v duchu a tuto myšlenku ani příliš nazamítnu a nechám si ji tm ležet. Třeba k němu jednou zase nasměruji svého koně. "Proč jsi se vlastně přidala k Eilonwy?" |
| |
| cesta Neochotně se zase zvednu. Zazívám. Kdyby Eilonwy tolik nepospíchala... přála jsem si v duchu. Ale co se dalo dělat? Nic. K Eilonwy? Já už vlastně ani nevím. řeknu po pravdě. Byla jsem asi tak hrrr do dobrodružství. Usměji se. Zahledím se dopředu na Eilonwy a začnu přemýšlet, jak ji nejlépe donutit k delší přestávce. |
| |
| Cesta "Kdo ví, proč Eilonwy pospíchá. Ale já bych se jí na to raději neptala. Ale což, nepojedeme přeci věčně!" Pokusím se Elie, i když jistě bez výsledku, trochu podpořit. "Každý je do něčeho hrrr. A pak na to doplatí. Na nic se nesmí spěchat." Dodám a pohladím bílého koníka po hřívě. |
| |
| soukromá zpráva od Emiel Regis pro Uslyším zaklepání a otevřu. "Tak jsi s nimi nešla, Milwo?" Zeptám se bez výrazu radosti či smutku. Nabídnu jí jednoduchým pohybem ruky místo na židli a sám se posadím na druhou. Z kutlíku na polici se stále valí vůně čerstvé kořalky. "Co budeš teď dělat? Vrátíš se do Brokilonského lesa?" Kdyby měla zájem, jistě bych jí ten nápoj podal, ale sám jej nepiji a necítím k němu nic, co by mi dávalo jakési znamení nabízet to jiným. PS: Jani, kdy zas pojedete do Tater za paní Magdou? :)) |
| |
| Cesta Snad jsem příliž unavená, nebo jsem moc nevnímala, každopádně jsem si ani neuvědomila, že mi Yen právě odpověděla na moje myšlenkové pochody. Máš pravdu. V obojím. Jednou se jistě zastavíme. A já, kdybych nebyla hrrr do cestování, mohla jsem být doma a pomáhat tam, kde je třeba. povzdechnu si. |
| |
| Cesta "Ale jsi tady. A to, že jsi tady znamená, že tomu chtěl Osud. A když tomu chtěl Osud, tak se to mělo stát. A když se to mělo stát, tak s tím stejně nic neuděláš, ani kdyby ses rozkrájela." Pokusím se posledním slovem zažertovat, i když nepříliš taktně. "A každopádně, když už se to stalo, tak se to stalo z nějakého důvodu. Nebo» nic se bezdůvodně neděje." Zakončím svou řeč poklesem tónu v hlase. |
| |
| Cesta Ano, ty mraky... Když jsme vyšli, připadalo mi, že by mohly vycházet z té zříceniny hradu, kde jsme jednou byli s mým otcem na lovu. Ale jak o tom teď přemýšlím, vážně už nevím, teď jsem tak zamotaná, že bych měla potíže trefit domů. |
| |
| Cesta Už celkem dlouhou dobu cestujeme bez přestávky stále stejným směrem. Ony zlověstné mraky nejsou na horizontu vůbec zřetelné, přesto tam jsou. I když nerad spěchám, teď myslím, že je velmi důležité jednat rychle.....čím déle nám to bude trvat, tím hprší to může být.....to je ale pěkný lesík....ach, ta ryba..... Zrovna když míjíme po pravé ruce malý lesík, vzpomenu si na Milwinu kořist. Myslel jsem, že půjde s námi, tak jsem vi vzal k sobě, ale nakonec vše dopadlo jinak. Opatrným zvednutím ruky naznačím svůj záměr a o chvilku později zastavím. Otočím se k Eilonwy, ale promluvím jaksi ke všem: Na chvilku bych se zastavil a zrealizoval pozdní snídani. Od rána jsem nic nejedl a Vy zajisté také......a navíc, za chvilku bude téměř čas oběda. Ne, že by mi dlouhá doba bez jídla vadila, jsem na to zvyklý, ale když máme možnost, tak proč ne. Nevadí to ??? zeptám se tiše Eilonwy. Dojdu těsně k lesíku, otočím se na koníka a pohladím ho lehce po nozdrách. Jelikož nemá žádnou uzdu, nemusím nic dělat aby se mohl v poklidu pást. Jen se mu podívám rychle do očí. Je čas se najíst....utíkej, kam uznáš za vhodné. Na to se můj strakáč otočí a odběhne za nedaleké křoví. Otočím se ještě jednou k cestě, kde stojí zbytek družiny. Pak vyndám z torny rybu uloženou do bylinek a položím ji na zem. Pak že svým přátelům nepomůžeš.....teď jim například pomáháš od hladu... Rybu nechám tak jak je a vydám se do lesa pro dřevo. Netrvá to moc dlouho a jsem zpět s notnou dávkou dřeva, které táhnu za sebou ovázané lanem. Nalámu některé menší kousky a dýkou z nich udělám malé třísky, které následně křesadlem zapálím. Ve chvíli, kdy oheň pěkně hoří, očistím pečlivě předem připravený klacek, který byl ještě před několika chvilkami živý a napíchnu na něj rybu. Co s tím pak udělám je naprosto zřejmé....opékám ji. Po celou dobu jsem si ostatních moc nevšímal, takže nevím kde teď jsou, jen jsem občas nenápadně zavadil očkem o Eilonwy. |
| |
| soukromá zpráva od Maria Barring pro Posadím se na nabídnutou židli a shodím luk a tašku ze zad na zem. Tedy tašku shodím a luk opatrně opřu. Na první otázku neodpovím. Odpověď je zřejmá. Nad druhou se ale zamyslím pouze pokrčím rameny. Zaujme mě ale vůně elixíru. To je pálenka? Z mandragory? Zeptám se taky s úmyslem změnit téma rozhovoru. PS: Bohužel nejdřív za rok. Petr tam ale jede v zimě, tak jestli chceš, může tě tam vzít. Ale už si s sebou neber tolik jídla, Magda Petra zase zásobí rožky a borovickou. :D |
| |
| Cesta Yenina slove se mě mooc neuklidní. Asi máš pravdu. Ale stejně si myslím, že kdybych tolik nespěchala, byla jsem doma a pomáhala. řeknu smutně. Když se procesí zastaví a zjistím, že je malá pauza, seskočím, tedy spíše sesunu se z koně. Podívám se na rybu. Vypadá lákavě, ale nemám hlad. Dantilovi to stačím rychle říct, ještě než odejde. |
| |
| Cestou sledují cele dění. Sakra to jsou mi rozohovory. Vůbec nechapu proč jsem se k nim přidal. Vždyt jím ani nepomáham teda v některej případech to ani nejde. Při pauze si sednu na zem a hraju na fletnu jedině to umím nejlepe. A čekám až nějaký dobrak řekne at toho nechám. A ted to odnesu ja protože hraju na fletnu a neic jinýho nedělám. Tak mě zdrbnou at toho necham že chtěj klid nebo něco podobnýho |
| |
| soukromá zpráva od Emiel Regis pro Prohlížím si Milwu. "Ano, je to destilát z alaurny a je v sedmé esenci." Řeknu s mírným uznáním. "Chceš?" Zeptám se, a natahuji se pro kotlík plný tekutiny, hojně se podávající v hostincích. PS: Tak jo, pojedeme sjíždět Chopok. XD A servítky a též rožky s sebou brát nemám. Těch má Magda víc než dost. Ju? |
| |
| Zastávka Když si Tumus sedne a začne hrát, přistoupím k němu. Hraješ pěkně. Odkud pocházíš? zeptám se ho a sednu si vedle něj. Za námi je strom, o který se opřu. Odpočívám. |
| |
| soukromá zpráva od Maria Barring pro Vůně je neodolatelná. Pokud ti to nebude vadit, dala bych se docela ráda. Dívám se, jak mi chystá nápoj. To vše si děláš pro sebe? PS: :-D |
| |
| soukromá zpráva od Emiel Regis pro "To mi opravdu vadit nebude." Řeknu s úsměvem. Pak pobaveně vzhlédnu. "Pro sebe? Nikoli, já nepiji. Vozím destilát do Dillinganu, kde ho za vysoké ceny kupují do hostinců." Odpovím a podám Milwě plný koflík. PS: XD Já osobně na Magdu nikdáž nezapomenu a zvláště pak na rožky a servítky. :-))))))) |
| |
| soukromá zpráva od Maria Barring pro Vezmu si kořalku a ochutnám. Lahodná chu» mě nechá chvíáli v němém úžasu. To musí hodně vynášet. Lepší jsem zatím nepila. řeknu upřímně, když se mi vrátí řeč. PS: Já taky ne. X-D |
| |
| soukromá zpráva od Emiel Regis pro "Hodně vynášet? Na bochník chleba to jdá. Lidé jsou chamtiví a mnoho nedají." Opominu poděkovat na pochvalu. Ale já neopominul, spíš e to vrozená skromnost, že jsem se nezmínil a neupozorňoval na to. PS: Áno! A ta sprostota sa ich drží ako Lutheranská víra! Na to nikdy nezapomenu! XDXDXDXDXDXDXD |
| |
| soukromá zpráva od Maria Barring pro Máš pravdu. zamyslím se. Co budeš nyní dělat? zeptám se ze zvědavosti. |
| |
| Zastávka Děkuju. já jsem ze severních lesu , ale ne z tohodle království. doma jsem už nebyl asi 50let takže si to už moc nepamatuju. a proč se mě ptáte? A podívam se Elie |
| |
| Přestávka Já...? no... Ani nevím. řeknu. Vyprávět mu složitý příběh o království a mém smutku..... Opět a ještě někomu cizímu..... To se mi nechce. A tykej mi, prosím. požádám ho a cítím, jak na mě jde únava. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| Když se zastavíme, tak jen pokrčím rameny. Koneckonců už mám taky celkem hlad. Jsem ale ještě trochu rozmrzelá. Opřu se o strom kousek od Dantila a pozoruji jak opéká rybu. Při tom se mi v hlavě honí smutné myšlenky. Připadám si tu odstrčená. Možná to je tím, že jsem princezna, nebo je to mojí povahou... |
| |
 | soukromá zpráva od Ariala d´Garen pro děkuji za upozornění,ale obávám se že se zapojím nejdříve zítra...;) |
| |
| Lesík Zhruba po čtvrthodině je ryba řádně propečená a podle toho také nádherně voní. Sundám ji tedy z ohně, vezmu dýku a rozkrojím ji na šest dílů. Je nás sice sedm, ale vím, že víly maso nejedí....tedy alespoň v příbězích tomu tak bylo. Tady máte jídlo, vezměte si....a Ty Mauleo, pokud bys měla náhodou zájem, máš u mě. Prohodím jen tak mimoděk k ostatním, zatímco beru dva kousky a pokládám je na právě uříznuté krajíce chleba. Aniž bych se zajímal o další osud zhotoveného pokrmu se zvednu a dojdu až k Eilonwy. Usměji se na svou princeznu a podám ji jeden díl ryby i s chlebem: Vezmi si, prosím....není to sice nic moc, ale něco jíst potřebuješ a tahle ryba je velice výživná....věř mi. Na to se k ní posadím a začnu jíst. Samozřejmě, dle toho co jsem byl dříve učen, až začne ona. |
| |
| Lesík Když zastavíme, seskočím ladně z koně, mé bílé klisny, a nechám ho, a» si odpočine. Až na tu barvu se podobáš Kelpii. Usměji se na ni. S tou myšlenkou od ní odvrátím pohled a přejedu jím celou "družinu hrdinů". Šedýma nebo fialkovýma, dříve nepropustnýma, očima se zastavím u barda. Je mi tak líto, jaká jsem a něj byla. Ale když si to uvědomím zpátky... Dříve... Ale.... Co bylo bylo! Nesmím se trápit minulostí a konečně zapomenout. Posadím se kousek stranou od všech a obejmu si rukama kolena. Hlad nemám. Ještě aby! Ale jsem sama. |
| |
| Přestávka Okolní zvuky mě dočista uspávají. Poloha je sice nepohodlná, ale usnout se mi podaří. Konečně. Jen doufám, že se mi nebude nic zdát. Objevuji se opět v mém království. Tentokrát však ne uprostřed bitvy, ale mé království je spokojené, klidné, v míru... |
| |
| Přestávka koukám po okolí. A všimnu si , že Elie usnula. Opatrně ji podepřu aby se nezklatila na zem. Asi se jí něco zdá. ??!!! A potichu hraju na fletnu aby s jí zdály krasné sny. a koutkem oka jí sleduju jak spí |
| |
| Lesík Jelikož už mám hlad jako vlk zakousnu se do ryby a začnu žvýkat. Uprostřed toho se zarazím a podívám se na Dantila. Dík. zahuhlám s plnou pusou a usměju se na něj.. |
| |
doopravdy nechapu chovani teto druziny deme nicit zlo nebo se budeme furt cpat nejakejma rybama a nic nedelat ......dulezitost tohohle ukolu je pro ne zadna ) |
| |
| soukromá zpráva od Anne de Ath pro |
| |
| soukromá zpráva od Anne de Ath pro ...jinak Tě přestávám obtěžovat nějakými radami, které, jak je vidět jsou naprosto zbytečné....sorry |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| soukromá zpráva od Anne de Ath pro |
| |
 | soukromá zpráva od Arlet d´ Garen pro |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| jedu po lese potom slyším nějaký zvuky jako táboření ...a mezi stromy uvidím ohen ..otočím se na moji sestru jakej má výraz na tváři ......heleme se dlouhpo jsem neviděl ormální lidi v tědlech končinách .... ale musím bejt opatrnej mužou bejt nebezpečný .... pomyslím si a potom slezu z koně ...neslyšně se tam vydám kouknu na ně ..jsem dost blízko ale nemohli mě lsyšet jsou neopatrný ..kouku na ně z poza stromu a muj oděv mě maskuje ...mám na sobě takový hnědý plášt ..je to plášt šermířu ....mám i zahalenou tvíř a na zádech 2 zahnuté meče upravené jakoby samurajskéého umění ..ale jsou v nich díry jsou to vyražené lístky jako odlehčení ...kouknu an ně hele vypadaj přátelsky ale nebudu to skoušet ...jdu pryč maj přestávku jsou tak neopatrní a odejdu zase ke svýmu koni ....řeknu sestře co jsem viděl potom se koukám na její reakci při tom sleduju okolí ....je pěkně dneska akorát a i vedro ani zima ..obloha jej asná |
| |
| Přestávka Jak tak v poklidu pojídám rybu, cosi mne najednou zarazí. Jakoby mne někdo sledoval. Opatrně, abych nezpůsobil žádný rozruch se, jakoby nic, podívám po okolí. Za jedním ze stromů spatřím maskovanou tvář muže. Snaží se být nenápadný, ale zkušeným očím, a vůbec všem smyslům, muže zběhlého ve stopování všeho druhu, jen tak lehce neunikne. Co si myslí že jako dělá.....to bych nebyl já, abych nebyl stále ve střehu.....no....jen a» se kouká.... Usměji se na Eilonwy. Vůbec nemáš zač....a už vůbec ne mě....tu rybu chytila Milwa.... Omluv mě, prosím, musím si odskočit. Dodám ještě, aniž bych si uvědomil, že mluvím jako bych byl na dvoře. Příčinou je nejspíš to, že se snažím soustředit na nově přítomného muže. Již před chvilkou se mi zdálo, že slyším na cestě koně, ale když to nepokračovalo dál.... Zvednu se tedy a odejdu kamsi do lesa. |
| |
| Přestávka V tom svém tichém rozjímání a poslouchání ostatních, i když se to moc nesluší, si všimnu, že Elie usnula. Náhle se rozezní krásné tóny bardovy flétny. A do tohoto "klidu" uslyším cizí myšlenky. Ihned procitnu ze snění a s trhnutím vstanu. Pak se trochu uklidním, abych nevyplašila ostatní, i když Dantil již míří směrem, odkud jsem hlasy zaslechla. Zaběhnu rychle za Dantilem, až mi neposedné, havraní kadeře ze spony. - Kdo jste?! Pošlu ráznou myšlenku směrem k nově příchozím. |
| |
| Přestávka Jakmile mne Yennefer doběhne, otočím se na ni a zahlédnu v jejím pohledu to, že o návštěvníkovi ví. Pomalu přiložím prst k ústům. ...potichu prosím....nemyslím, že je to nějaký nepřítel, ale pro jistotu se vypařím....nemusíme být jediní, kdo bude překvapen.... Na to odbočím od prvotní cesty někam stranou do lesa. Chvilku tiše procházím řídkým křovím, načež jsem se svou pozicí spokojen. Zastavím se, sundám ze zad svůj luk a poslouchám dění v okolí, stejně jako hlasy přírody samé. Zajímavé....není tu sám, ale jsou dva.... |
| |
| kouknu a jako stopař a šermíř z lesních řad ...po chvilce splynu ostatní mě vidí jako bych běžel za stromem ....ale když už bych ho měl přeběhnout tak nevyběhnu ......rychle a potichu sjem vylezl na strom ...koukám je tam nějaký chlap ...s lukem .....a nějaká žena ...koukám na svoji sestru ..potají se přemístm obloukem za toho barda ......přiložím jeden meč k jeho krku .....zeptám se proč nás hledáš ??? tichým hlasem ..... |
| |
| Přestávka Tiše doběhnu k Dantilovi a vyslechnu jeho myšlenky. A zůstanu potichu, jak mi řekl. Následující věc se odehraje trochu rycle, že moc nezaregistruji, jak se tam vlastně ten člověk dostal. Ale pobouřilo mne, že mi ani neodpověděl a místo toho sám klade otázky. Dojdu k němu a rázným hlasem procedím mezi zuby: "Taky Vám přeji hezký den. A je slušnost odpovědět dáme na otázku. Ptala jsem se vás kdo jste!" Ruce mám v bocích a probodávám ho pohledem. Ale jsem připravená se bránit. Přes noc jsem se docela zotavila. |
| |
| kouknu na ní rice spojené před tělem ..kouknu na ní ...jo ptala jste se první .....omluvte mě ...mé jméno je Arlet d Garen .......a ted vaše odpověd a stáhnu si z obličeje ten šátek ..kouknu na ostatní |
| |
| soukromá zpráva od Anne de Ath pro A za druhé: To je mnohem důležitější. Nejsi žádný bůh a nemůžeš vědět co ostatní dělají, pokud se to nestalo před tebou. MUSÍŠ odlišovat to co víš ty a co ví postava. Ze Tvých přízpěvků jsem jakž takž pochopil, že jsi šermíř (já, ne postava) a pochybuju, že se dokážeš v lese skrýt hraničářovi, najít ho a ještě překvapit.... Je to prostě nereálný.....to, že jsem hraničář teď víš TY, ale tvá postava ví prdlajs. K tomu, že jsi nás pozoroval - je to pěkný, ale já a Yennefer máme důvod, abychom to spozorovali....já jsem ho napsal a její je, i když mi to přijde pěkně ulítlý, že umí rozpoznávat myšlenky ostatních. To by podle mne mohl mág až na nějaký 10. úrovni a ještě by musel chtít dotyčné myšlenky číst a ne náhodně číst úplně všechny.....to je ale Věc PJ....neboj, nepomlouvám ji za zády. Jako pomluvu to nemyslím, každý vede svou jeskyni jak chce a navíc si tohle přečte... |
| |
| Přestávka S pobavením od jednoho ze stromů pozoruji, jak se mužíček se dvěmi čepelemi škrábe na strom. Tak tohohle se bát nemusíme....je spíš k smíchu... Jakmile kolem projde Yennefer, seskočí a vyrazí směrem, kam jsem původně směřoval. Na to se nakloní zpoza stromu, jakoby někoho chtěl přepadnout. Jaké je asi jeho překvapení, když na něho ze zadu promluví Yennefer. O chvilku později je zajisté ještě více vyveden z míry, jelikož se vynořím i já. Tiše obejdu strom dobrých šest sáhů napravo od muže. V ruce mám luk a v něm založený šíp. Tak to by mohlo stačit...."přiteli". Nevím co jste zač a je mi to celkem jedno, ale nikdo z nás Vás nijak neohrozil a rozhodně Vás nenechám ohrožovat pronceznu. Takže....skloňte své zbraně a můžeme si promluvit....nebo....nebo necháme hovořit ocel. ...volba je na něm....uvidíme jestli má víc rozumu než to dosud vypadalo. Stále stojím mírně rozkročený u stromu.Šíp je zacílený přímo na čelo Arleta. |
| |
| kouknu na toho týpka kouknu se na jeho luk se šípem a ušklíbnu se skloním meč dobře mužeme si promluvit ...mužete nám duvěřovat ...a jestli chcete nemusíme chodti na blízkost princezny jestli si myslíte že jsme nějakej nájemnej vrah a poušklíb u se oak si je projedu očima ......princezna tadle družina nevypadá nebezpečně ...ale maj něco do sebe odhodlání a to je dobrý znamení ..... a prosim tě už mi nemiř na hlavu je to takový nepříjemný pocit nepřátelstvý který nemusí bejt |
| |
| Přestávka Po vyslechnutí vyčerpávajících slov si teprve uvědomím fakt, že mi na něm od počátku bylo něco divné. Vždy» je to elf....lesní člověk...další z tohoto vznešeného národa se kterým se setkávám....ale co, ani elf nemusí mít čisté úmysly Svůj luk pomalu skloním, ale šíp je stále založený. Asi máte pravdu....omlouvám se za své chování... co to do mě vjelo....to se mi ještě nestalo takhle vylítnout....nejspíš můj rozumný úsudek zaslepil strach o Eilonwy... Načež luk i šíp úplně schovám. Stále jsem ale připraven jednat. Pravou ruku mám položenou na svém meči. Dále již ale nemluvím, nechávám to na výřečnějších typech. |
| |
| Přestávka Jakmile se mi elf představí, trochu se uvolním. Nevypadá nebezpečně? "Drahý pane d'Garene, na první pohled se zdá být vše jiné." Když Dantil sklopí luk, všimnu si, jak má ruku položenou na jílci meče. Obrátím se k elfovi. "Tak, co jste zač?" A doufám, že mi krom jména řekne i něco víc. |
| |
| kouknu na ty dva co tam jsou se mnou ....skloní lujk ale je pořád připraven ......rychlym pohybem protočením v ruce svuj meč zasunu do pochvy kterou mám na zádech .prosím řikejte mi Arlete ..jinak jsem elf šermíř .....jeden z nejlepčéch ....se svou sestrou putujeme světem už dlouho ....jsme dobrodruzi kteří když je třeba pomůžou s nějakým zlem mmmma co vy ??? kouknu na ně |
| |
| Přestávka Jakmile proti mě stojící elf schová svou zbraň, ještě o něco více se uklidním. Nenechávám se však uhou pat a stále jsem ostražitý, zvláště pak po tom, co Arlet řekne. Tichým, ale důrazným hlasem dodám: Já jsem Dantil....Arlete. Načež se otočím a odcházím za ostatními, přesněji za Eilonwy. Jsem sice trochu na vážkách, zda tam mám nechat Yennefer samotnou, ale nakonec to tak udělám. Usoudím, že bezprostřední nebezpečí nehrozí a navíc se o sebe zajisté dokáže postarat. Buďto zas tak dlouho se svou sestrou na cestách není, jak vykládal, nebo toho ještě moc nezažil....neznámým lidem na sebe všechno vyžvanit a ještě zdůraznit, že bojuju se zlem. Být nějakým Lichem, o kterých jsem četl v knihách, okamžitě bych ho upražil....nebo si s ním pěkně pohrál....no co, a» jedná, jak sám chce.....možná jedná správně a já jsem až příliš nedůvěřivý....nemluvil náhodou o sestře.... Jak si tak v duchu rozebírám postavičku, jež jsme právě potkali, dorazím do provizorního tábora. Hned si všimnu, že je již celá ryba snězená. Uhasím tedy ohniště a nejspíš podle zvyku dám místo, kde ještě před chvilkou hořel oheň, do původního stavu. Jakmile mám vše hotové, dojdu pomalým krokem k Eilonwy, usměji se na ni a podáj ji ruku, abych jí pomohl na nohy. Spíše nahlas nežli potichu, i když zrovna neřvu, promluvím ke všem, kteří se zde právě nachází: Myslím, že by bylo dobré pokračovat v cestě.... Nečekám na odpověď a krátce hvízdnu. Za chvilku ze směru, kde před nějakou dobou zmizel, přiběhne můj strakatý koník. Pohladím ho lehce mezi očima, ale zatím na něho nevyskakuji, čekám zatím na ostatní, hlavně na Yennefer, která je stále ještě s cizincem. |
| |
| Přestávka - Máš pravdu, Dantile. Před chvílí jsem byla dost na vážkách, jestli ho nemám usmažit. A důvěra je křehká záležitost. Těžko se získává a lehko se ztratí. A málokdy potkáš někoho, kdo ti o sobě všechno hned v první chvíli. Ušklíbnu se a dál tam nad panem d'Garen stojím. No tedy... Jeden z nejlepších šermířů... To jsem zvědavá, jak dlouho byste žil, kdybyste bojovat s Ním. "Já jsem paní Zireael z Lóže. Doprovázíme princeznu, jak jste jistě slyšel. Byli jsme navštívit jednoho dávného přítele." Řeknu stroze. Při mém představování se mi nepohne ani vlas. Otočím se zpět do k ostatním. Jetště za sebe zvolám: "Na shledanou, pane d'Garene." A jdu probudit Elie, nebo» ještě spí. Jemně ji pohladím po tváři se slovy, že je čas jít. Pak chytnu naše koně. Už jen čekám, kdy se zvednou i ostatní, abychom mohli jít dál. |
| |
| kouknu na ní ......naschledanou ... řeknu a usměju se potom si zase nasadím přes obličej ten šátek .. jsou neopatrný ...možná že magie je moc ná ..ale todle je dobrá skupinka ...moc dobrá .....možná by bylo zajímavý se k nim přidat ....ale nebudu se vtírat ..pujdeme si zase svou cestou ....at nás stromy provázej a ochranujou potichu vylezu na strom a koukám co dělaj jsou tak neopatrný .... jsem tam splývám se tmou a i se stromem ..... |
| |
| soukromá zpráva od Anne de Ath pro |
| |
| Cesta Bílí kůň přešlapuje z jedné nohy na druhou,chůze po nerovné cestě mu nedělá sebemenší problém,by» je zvyklí hlavně na městské cesty. Bez jakéhokoli slova jedu vedle svého bratra. Kůň přešlapuje opravdu jemě,aby žádný jeho pohyb nebyl nějak otřásaví. Jsem oblečená do stejného cestovního hábitu jako on. Jediná vajímka,je asi to že já mám přes obličej,teda spíše přes pusu přivázaný šátek.Ikdyž nejsem žádný bandita.Jednoduše tomu dávám přednost.Na boku sedla se houp pár váčků na bylinky.A luk.Toulec se šípy mám na zádech. Jakmile se bratr zastaví,trošku zavrtím hlavou ve snaze že uvidím to co ho tak zaujalo. Jemným uklidňujícím hlasem na koně promluvím,aby zastavil. "Erre que,Koliastrasz..." řeknu ke koni,který záhy na to zařehtá a zastaví se. Chvíli jen tak čekám na co zase přijde.Sem tam se mě zdá že je hrozně aktivní...vlastně docela je. Jakmile se vrátí a řekne mi co viděl trošku se zašklebím. "Kdyby tam bylo aspoň něco k jídlu..." řeknu si v duchu pro sebe. Po chvíli se Arlet opět vráti ke stromu.Pořád sedím v sedle a čekám co z toho vyleze. Nakonec si všimnu že u Arleta stojí nějaká žena a...nějaký...jak to říct...experiment,muže? Trošku se zasměji,jakmile však vytáhnou zbraně můj úsměv zmizí a pobýdnu Koliastrasze,aby přijel blíž. Už mám nachystaný luk a mířím na muže. "Nebylo by moudré mluvit zbraněmi..." řeknu a mrknu na muže. Když zjistím že nepředstavují žádnou hrozbu luk dám opět dolů. Když už se chystají zase odejít,vím co má bratr na mysli a ten když se má na něco zeptat tak to ztvrdneme na místě hodně dlouho. "Oh...omlouvám se,zapoměla jsem popřát dobrý den..." odmlčím se a usměji se,ikdyž to přes šátek není vidět. "Ještě jestli mohu menší dotaz.Kam máte namířeno?" zeptám se a opět mi blískne v oku. |
| |
| Přestávka Sním stále onen krásný sen, když ucítím nepatrné hlazení po tváři a vzdálený hlas Yenny. Pomalu se probudím. Chvíli se rozkoukávám a poté si všimnu, kde jsem vlastně do teď ležela. Jejda! bleskne mi hlavou a zrudnu v obličeji. E... Děkuji za oporu. řeknu Tumusovy, zvednu se a jdu za Yennou a koňmi. Děkuji za probuzení. řeknu jí a potlačím zívnutí. Vspala jsem se sice, ale chtělo by to delší čas. |
| |
| Přestavka Jak se Elie zvedne. Všimnu si že zrudla v obličeji. Uklidím fletnu a nathnu se do travy a koukám na nebe a v hlavě si přemítam vzpomínky na domov |
| |
| Zakousnu se do ryby. Cítím se hrozně, odstrčená a zbytečná. Snažím se si toho nevšímat a těžce polknu propečené maso. Když Dantil odběhne s Yennou za keř a možná ještě dál, napadnou mě divné myšlenky. A snad i závist. Určitě závist! Ale možná má hrdost mi nějakým způsobem zabrání vstát, nechat rybu rybou, a jít za nimi. Urazím se a opřu se o strom. Koukám se na Elie, jak usnula Tumusovi na rameni. Vzápětí se začínajícím pláčem odtrhnu od nich zrak a snažím se se vzpamatovat a hlavně neplakat. Za nějakou chvíli se Dantil vrátí. A sám! Začne nás pobízet k odchodu. Chci se zeptat proč, ale zaslechnu z lesa Yennin hlas, jak se někomu představuje. Paní Zireael z Lóže? Co je to za pito… Najednou mi dojde, kam tím míří a nechtěně se ušklíbnu. To bylo chytrý, jestli je tak zcestovalý, jak říká, měl by to pochopit… jeho odpovědi jsem se ale nedočkala a ani jsem se nenadala a Yenna už je tady a budí Elie k odchodu. Ale to už z křoví vychází nějaká žena s šátkem přes tvář. Moc se mi nelíbí a když se ještě začne vyptávat…!!! Dodám si odvahy a s myšlenkou, že Dantil je za mnou, se hrdě a statečně postavím a jdu k té ženě. Trochu pohrdavě se zeptám: Taky vám přeji dobrý den. Trochu zvážním. Kdo jste? |
| |
| Přestávka Když začnu lézt na koně, přijde nějaká cizí žena. Je nějako moc drzá. pomyslím si, když se ani nepředstaví. Později se omluvila. Tak to není ještě tak hrozný. Ale mohla by Eilonwy odpovědět. zamyslím se znova, ale raději toho nechám a dívám se na ni s tázavým pohledem. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick DTL - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili - nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni - ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, DTL |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR