Samuel Harris - 06. října 2011 23:19
	Více v dalším příspěvku. Jinak se jedná o soukromou jeskyni.

Samuel Harris - 07. října 2011 18:41

Pokračování Nějak jsem jí věřil a mám pocit, že v této chvíli tím, že jsem jí věřil nejsem vůbec zklamaný. Navíc pořád žiju, i když cítím bolest, ale to se dá překonat. Jsem přece chlap. A chlap, kterého nic nezkolí. Pomalu jsem otevřel oči a snažil se rozkoukat. Viděl jsem její tvář a hned jsem věděl, že bude chtít vědět co se asi tak mohlo stát. "Našli mně. Nejspíše se jim nelíbilo, že jsem měl v úmyslu místo toho, abych tě oddělal, tak ti právě pomoct." Odpověděl jsem a lehce se pousmál. Přitom se zároveň pokoušel usadit, což se mi kupodivu povedlo a to hned napoprvé. "Unikl jsem do stínu, ale nejspíše pozdě." Lehce jsem si povzdechl a snažil se pohnout s ramenem. Obličej se mi změnil v bolestivou grimasu a ze rtů mi uniklo menší bolestivé síknutí. "Do háje. Toto se mi ještě nikdy nestalo. Abych byl zraněn." Povzdechl jsem si a pohlédl na ní. Dlouze a zvědavě jsem si jí prohlížel, jako kdyby to byla nějaká malba a já se snažil zjistit, co tím malíř myslel. "Ale na druhou stranu. To je zajímavá zkušenost." Dodal jsem s úsměvem na rtech a odvrátil svůj pohled někam jinam. "Hmm.. A co tvoje hlava?" Zeptal jsem se a na malou chvíli opět přesunul svou pozornost na ní.

Emma Casiraghi - 08. října 2011 22:50

U mne "Jak...jak tě mohli najít, když umíš to, co umíš?" Nechápala jsem to, vždyť sám byl v podstatě stínem a jak má člověk chytit stín? "Všechno je jednou poprvé a jestli se budeš tolik hýbat, tak se ti potrhají stehy, musela jsem ti to zašít," pokárám ho. Stále z něj mám zvláštní pocit. Strach možná, ale také mne něco uklidňuje. Posadím se naproti němu a podám mu sklenku vody, pro kterou jsem před pár vteřinami došla. Všímám si, jak si mne prohlíží. "Nedívej se na mně tak, není na mně nic zajímavého a má hlava je v pořádku. Sem tam se zatočí, ale to bude dobré. Jsi si jistý, že nás nemůžou najít?" zeptám se s obavami v hlase.

Samuel Harris - 08. října 2011 23:05

U ní "Nejspíše jsem nedával pozor. Co já vím?" Pokrčím nezraněným ramenem a jsem z celé te situace velice naštvaný. Nechat se takto napálit, to se může stát jenom mně. "A nebo ten týpek, prostě má také schopnosti. Jako my dva dohromady. Ovšem toho týpka znáš přeci jen ty." Dodal jsem a lehce si povzdechl. Trošku mne překvapila ta její starostlivost a to pokárání. Neuniklo mi menší pousmátí. Na drouhou stranu z ní byl cítit strach, který je pochopitelný. Hlavně v té situaci. S poděkováním v očích přijmu sklenku vody, kterou do sebe kopnu, jako nějaký panák něčeho ostrého, co bych si mimochodem dal v této chvíli. "Ale ano. Jsi velmi zajímavá." Položil jsem sklenku opatrně na stůl a na svých rtech vykouzlil úsměv. "Už to co dokážeš je velmi zajímavé. Jak mi něco říká, tak dokážeš číst myšlenky. Víš co si právě myslím. A zároveň vycítíš nepřítele." Dodávám. Aspoň to bylo o ní psáno. A já si na to v této chvíli vzpomněl. "Je to tak? Že ano? Ale pořád netuším, proč po tobě jdou." Lehce jsem si povzdechl a zahleděl se raději někam jinam. Když jí tolik vadí to, že si jí prohlížím. "Nevím. V této chvíli si prostě nejsem ničím jistý." Pokrčil jsem opět zdravým ramenem a promnul si kořen nosu. A teď se najednou všechno změnilo, kvůli těm jejím krásným očím. To jsem se nejspíše úplně pomátl.

Emma Casiraghi - 08. října 2011 23:14

U mne "Já nemám žádnou schopnost." opravím ho až podezřele rychle a sklopím zrak. Snad se bojím, že by mne přes oči prokoukl, až na to, že to umím jen já. Vezmu od něj sklenku a vytratím se, abych ji naplnila. On však ví o mně víc, než je zdrávo. "Nevím o čem to mluvíš," šeptnu krotce, ale do očí mu nepohlédnu. "Asi ybchom odtud měli vypadnout, jestli si nejsi jistý, že tě nesledovali. Mám ještě jedno místo, kde s emůžu schovat, ale to je v centru, ale dobře zašité. A s tvou schopností tam budeme cobydup." zaráží mne chování mne samotné, zaráží mne, že mu chci ukázat své druhé útočiště a vůbec ho vzít sebou. donesu mu další sklenici vody a zarytě si začnu prohlížet své ruce.

Samuel Harris - 13. října 2011 20:28

Nad tím, že prý nemá žádnou schopnost se lehce ušklíbnu. Sám vím, že skutečně nějakou schopnost má, jako já a další. "O tom bych se klidně dohadoval s tebou." Je však pravdou, že nějak nemám sílu na nějakou hádku, tak doufám, že jí nebudu muset vyčerávat nad nějakejma zbytečnostma. "Fajn, fajn.. Jak chceš." Pokrčím zdravým ramenem a taky raději hledím do země. "Ovšem skutečnost nemůžeš popřít. Sama víš, že tomu tak není. Že ani já sám nejsem, jak by se dalo říci normální." Dodal jsem a tím jsem chtěl toto téma uzavřít. Holt prostě musím mít vždy poslední slovo, tak by to asi jinak nešlo. Nad jejími dalšími slovy se lehce pozastavím a na mé tváři se objeví úsměv. "Hmm.. Máš to tam útulné jen, co se musí nechat. Ale i přesto nechápu, proč trčíš tady, když můžeš být tam." Na chvíli se pozastavím nad faktem, že jsem jí něco vyzradil a trošku na sucho polknu. "No co.. střežil jsem tě a zjišťoval informace. Navíc.." Lehce si povzdechnu a sklopím pohled. "To šlo prostě sama a já musel. Jako kdyby mně k tobě něco lákalo, tak jsem prostě šel po tvých stopách... Omlouvám se." Sám sebe v této chvíli nepoznávám. Nejdříve jsem se přiznal a ještě navíc se jí omluvil. Určitě se mnou v této chvíli je. Jsem nejspíše nemocný.. "Tak fajn. Máš všechno... Můžeme?" Dodal jsem po chvilce mlčení a opatrně se postavil na nohy. Vyčkával na její reakci, případně se s ní už přesunul na oné místo.

Emma Casiraghi - 21. října 2011 00:18

Jen po něm střelím pohledem. Má schopnost rozhodně není to, čím bych se chlubila každému na potkání a zvlášť ne jemu, člověku, kterému já vůbec nerozumím. "Nikdo není normální, ale je lepší si na normálního hrát, aby se náhodou nestalo to, co se děje teď," vyhrknu a pošlu na něj další káravý pohled. Jsme jen hříčky přírody, zvrácenosti. Jeho další slova mne akorát zamrazí. Tak, ty mne sleduješ? vyhrknu lehce vyděšeně, přestávám z něj mít jen ždibíček dobrého pocitu, který si doteď získal. Ale snaži se ospravedlnit sév činy. Jestli tu omluvu přijmu, to se ještě uvidí. Neměl jsi nejmenší právo, mne sledovat! cítím se zneužitá, podvedená a mám chuť mu strašlivě ublížit, nechat ho někde na ulici s prostřelenou nohou... Pobalila jsem vše potřebané a když se zeptal, byla jsem připravená. Ano, pojďme. zvrhlíku dodávám pro sebe. Dorazili jsme do mého podkrovního bytu. Když se člověk podívá z okna, uvidí budovu louvru. Věděla jsem, že zrovna v podkroví louvru by mne nikdo nehledal, nevím jak jsem to věděla, ale věděla. Všude byla spousta cenného starožitného harampádí a mezi tím velká barokní postel s nebesy, stolek a pár stolů jakožto kuchyně, dokonce sporák a voda byla v umyvadle o pár metrů dál, koupelna pak pro personál na chodbě. žilo se mi tam dobře, ale nemohla jsem tam žít stále.

Samuel Harris - 21. října 2011 00:30

"Ach.. nesleduji.. Ne úmyslně." Ohradím se a nevím, co bych měl dále říci. Nevím, zda tomu, co říkám bude věřit. A nevím, zda jsem vůbec schopen jí to popsat. "Jsi první člověk, u kterého jsem nedokázal ovládnout a sledoval tě, aníž bych to měl v úmyslu. Je to prostě.. nevím jak to nazvat. Instinktivní..?" Cítil jsem se v té chvíli na dvě věci. A docela mně to hodně mrzelo, že by si o mně mohla myslet, kdo ví co. "Já vím, že zatraceně neměl... já nechtěl.. ale to ono samo. Je to jak, když ti něco říká, že tou uličkou prostě nemáš jít, protože tam číhá nebezpečí. Taky to nedokážeš ovládnout, prostě to přijde. A ty se tomu buďto vyhneš či ne." Povzdechl jsem si. Už jsem nějak neměl sílu z této podivné situace a nejraději bych to ukončil. Ani ne během chvíle jsem se ocitl v tom jejím útočišti, kde jsem občas zabloudil, ale o tom nemusí vědět. Unaveně jsem se usadil na židly, která byla vedle stolu a složil hlavu do rukou. "Věř mi, že kdybych to dokázal ovládat, tak bych se vyvaroval dalším zbytečným problémům, jako je toto." Pronesl jsem unaveně a povzdechl si. "Stal jsem se tím, co jsem.. jen z toho důvodu, že jsem byl na nesprávném místě v nesprávný čas. A neměl jsem na výběr. A ani pořád nemám." Nevím proč, ale potřeboval jsem se už delší dobu někomu svěřit s touto ošklivou situací ve které se nyní nacházím. "Mají mou sestru. Unesli ji a já jí nemohu za žádnou cenu najít. Dělám, to všechno pro ní." Naštvaně jsem uhodil do stolu, který to ustál a raději se postavil. "Asi bude lepší, když zmizím. Dalšího mít na svědomí, již nesnesu." Vyhrkl jsem ze sebe, ani nevím proč a měl v úmyslu odejít. Ale něco mne tu pořád ještě drželo. A to něco mne začalo nehorázně štvát.

Emma Casiraghi - 25. října 2011 21:45

Chvíli ho pozoruji, pořádně vlastně ani nevím co mu mám říct. Posadila jsem se na židli a pozorovala ho. Bylo mi líto, že mají jeho sestru a snad bych mu ráda pomohla, ale byla jsem pořád naštvaná. Sledoval mne. Cítím se strašlivě zneužitá, podvedená. Nevím co mu mám říct, nevím co mám dělat a nakonec ze mně vypadla jedna jediná věta. "Co ode mne vlastně chceš? Co o mně víš? Pomůžu ti zachránit tvou sestru, když mi pomůžeš se jich zbavit, protože ať se hnu kam se hnu, najdou mne, nevím jak."

Samuel Harris - 25. října 2011 23:03

"Co já od tebe chci?" Zopakoval jsem její otázku a zarazil se. Skutečně netuším, co od ní zatraceně chci. "Nejspíše nic. Co bych od tebe měl chtít?" Pokrčil jsem ramenem a raději zůstal, posadil se a hleděl na ní. "Nevím toho o tobě moc. Ovšem, co mi za tu chvíli pozorování došlo. Že nemáš zrovna přátelé, jsi samotář a schováváš se." Dodal jsem unaveně a chvíli na ní hleděl. "Skutečně mi je líto to, že se to tak stalo. Ale na druhou stranu, jsem rád, že jsem tě poznal." Myslel jsem to opravdu vážně. Ovšem byl jsem pořádně unavený, abych pořád mluvil a něco dělal. Lehce jsem zavřel oči, aby si odpočali alespoň ony. "Pomůžu ti. Ale nechci tě vystavit ještě většímu nebezpečí, takže ne děkuji. Já si s tím poradím" Dodal jsem unaveně a zhluboka dýchal. Zároveň si nehorázně nadával, že jsem její pomoc nepřijal.

Emma Casiraghi - 17. listopadu 2011 21:22

I will give you a new story... Nezáleží na tom, kdo jsi a co hledáš, ne teď, nebo možná tobě na tom už nezáléží? Vcházíš do potemnělého baru. Dým se líně valí k ventilaci, hraje teskná hudba, snad písně zlomených srdcí (odkaz). Bar je dlouhý a místnosti lokálu se táhnou někam do tmy. Vzadu spatříš lehce nasvécené podium a pak, pak ji uvidíš. Na konci baru sedí žena v černých pouzdrových šatech s červenými vzory. Na nohou má elegantní červené lodičky, rezavé vlasy upravené dle 20tých let (film Chicago), výrazné řasy a rudá rtěnka. Pokuřuje cigaretu na dlouhé špičce a před sebou má pohár s bůh ví jakým alkoholem, ale vedle plného poháru stojí prázdný a další a další a vedle něj jeden převrácený. Je štíhlá, drobná, velice hezká, elegantní, očividně smutná a zamyšlená. Čas od času usrkne ze svého nápoje. Čas od času za ní přijde nějaký muž s nabídkou, ale všechny odmítá, dokonce i barmana, ale ten je na to zvyklý, proto si z toho nic nedělá. Je to přeci pořádný urostlý muž. Žena se zdá se nedokáže zbavit nějakého pomenšího tlouštíka, který jí stále dělá návrhy. Foukne mu kouř do obličeje a něco zašeptá. V mužově tváři se zjeví poděšený výraz a odchází. Žena se také zvedá, ale ona jde na podium, kde se začne vlnit do rytmů hudby. Je poznat že je opilá. Naráz ti věnuje pohled do očí, na který v životě nezapomeneš. Její uhrančivé zelené oči jsou jako lákadlem,a le nevíš, jestli tě pozývá k sobě, nebo varuje. Je na ní něco nebezpečného, něco bláznivého, něco poutavého. A zase se otáčí a nevěnuje nikomu pozornost. Má zavřené oči a vnímá jen hudbu, do níž se vlní její ladné boky. Je na tobě, co nyní uděláš...

Samuel Harris - 17. listopadu 2011 22:15

Procházel jsem se temnou ulicí, jako vždy, když jsem potřeboval vyvětrat hlavu od myšlenek, kterou způsobuje ta ukrutná samota. V puse, jako svého jediného společníka, mi čněla cigareta. Byl jsem kuřákem už pěknou dobu a nějak jsem se toho zlozvyku nedokázal zbavit a ani to nemám asi v úmyslu. Proto po jedné padla na řadu druhá a tak to bylo do té doby, než se mé kroky zastavili u baru. Vyschlo mi v krku a nebylo by za škodu svůj nynější žal zapít v teple a nějakou skleničkou dobrého pití, možná z toho důvodu mé kroky následovali dovnitř. Svůj černý kabát jsem hned pověsil na věšák, byl zbaven veškerých potřebných věcí, takž jsem o ně nemusel mít v této chvíli strach a vůbec si s tím lámat hlavu. Zkoumavější oči by mohli postřehnout, že mé kroky se nesly do rytmu oné hudby, která hrála. Někteří by odpřísáhli, že jsem se země ani nedotýkal. A mně skutečně bylo jedno, co si všichni mysleli. Můj pohled bloudící po místnosti, prohlížející osazenstvo, se zastavil na dívce, která už měla s určitou pravděpodobností hodně popito. Vypadala zde asi jako jediná slušná, ale stejně tak v ní byl jakýsi prapodivný nádech tajemna, který každého lákal k ní. A tak jsem se tomu ani nedivil, že u ní bylo hodně mužů. Ona tak měla možnost si vybrat toho, který by jí vyhovoval. U baru jsem si objednal sklenici s whisky, která patřila mezi mé neskutečně oblíbené a celou do sebe obrátil. Mezitím co jsem tak učinil, moje oči opět bloudili po lokále a vyhledávali onu ženu, která mne tak neskutečně zaujala. Měl jsem skutečně takový podivný pocit, jako kdyby se naše pohledy střetly. Šokovaně jsem na ní nutnou chvíli hleděl a snažil se v hlavě rozmyslet, jaké bude mé další počínaní. Ani netuším proč, zvedl jsem se. Opět stejnými ladnými kroky v rytmu hudby, jsem došel až k té dívce. Klobouk, který jsem zásadně nikdy nesundával mi zakrýval jistou část obličeje. Ovšem pokud by chtěla, tak bych si jej sundal. Oblečen v saku jsem nevypadal jako nějaký chudák, a tím jsem nikdy nebyl. Zhrzený, zničený, zatrpklý, to ano. Ale chudák, nikdy. "Smím prosit?" Pronesl jsem jednoduše a lehce se uklonil, vyčkávajíc na to jak se zachová. S odmítnutím jsem také počítal, ale něco mi říkalo, že ona neodmítne tanec.

Emma Casiraghi - 17. listopadu 2011 22:54

Mé opilé oči vyhledávají...co vlastně? Na tom nezáleželo. V jedné ruce jsem svírala skleničku se svým alkoholem a v druhé špičku s dohasínající cigaretou. Moc krve v alkoholu, Niro. podotkla mi má hlava a já vyprázdnila obsah skleničky do svého hrdla. sklenku jsem pak nenuceně hodila proti zdi. Rozbila se...Cigareta dohasla a vypadla ze špičky a já tomu nevěnovala pozronost. Špičku jsem zasunula do záňadří a dál se vlnila v rytmu nějaké další písně. (odkaz) The question is not where do you stop, but who will gonna stop you.... Má hlava je plná myšlenek a opilá. Přestávám si všímat lidí, jsem ve svém světě. Tohle je můj svět. Se zavřenýma očima se zaposlouchám a poznávám píseň hned po prvních tónech. Odříkávám její slova a zvedám ruce, jako bych se chtěla dotknout pomyslných hvězd. Muž. Cítím jej a to jej ani nevidím. Cítím jeho vůni a on musí ucítit můj parfém. "Já jsem tvou cestou, já jsem tvým cílem," zašeptám jen tak do větru, samozřejmě, že mne slyší. Jedna elegantní otočka, možná lehké škobrtnutí o vlastní podpatek. Zadívám se na muže a poslouchám jeho otázku. Prohlédnu si jej od hlavy k patě a poté mu vlažím ruku něžně do dlaní. Může si všimnout krátkých krajkových rukaviček (odkaz) a na levém prsteníčku nádherný stříbrný prstýnek, (odkaz), v uších jednoduché náušnice podobného stylu a na krku jemný náhrdelník stejného stylu a na pravé ruce taktéž náramek. Muž má něco do sebe, ne tak jako všichni ostatní ztroskotanci v tomhle baru a partner na tanec by se mi mohl hodit. "Ale jistě," odpovím mu.

Samuel Harris - 17. listopadu 2011 23:07

Mlčím. Nemám skutečně co říci, tady zřejmě nejde vůbec o slova. Tady jde o něco, co mi ještě není jasné, ale dál chci v této hře pokračovat. Onu píseň až velmi dobře znám a krutě mi připomíná, co jsem ztratil a co již nikdy nebudu moci mít. Ještě včera jsem jí byl dávat květiny na hrob. Hovořil s ní, ač ona mne již nikdy neuslyší. Hořce mi tato písnička, kterou ona tolik milovala, připomíná co se stalo. Znát však to na sobě nenechám. Ovšem oči nikdy nedokážou lhát a člověk, který by v nich dokázal číst by jistě věděl vše. Nač myslím, co mne trápí. Ona zřejmě ne. Dál tančím s ní. Mé kroky unášeny onou hudbou, jako tomu bylo vždy, kdy jsem tančil. Hudba mne vedla a já na ní poletoval, jako motýl na louce. Volnost se tu zračila a okovy nikde žádné. Uskutečním menší otočku, u které doufám, že žena nespadne a kdyby, tak jistě mám v rukávu další taneční esa. Tančíval jsem, jenom kvůli ní. Protože tanec ona neskutečně milovala. "Slavíte či zapíjíte žal?" Opět snadná otázka po dlouhé době ticha. Do plic jsem vdechl její vůni, která se zde vnášela a měl v úmyslu jí na dlouhé časy uchovat v paměti. Možná se to hodit bude. Kdo ví co pan osud nám všem chystá?

Emma Casiraghi - 17. listopadu 2011 23:34

Balada, jedna za druhou. Baladou je i můj život, jen čeká na svůj smutný konec. Pohlédnu muži do očí a vidím tam, co jsem čekala. Jeho baladu. Elegantní otočka a mé nohy se nezamotaly. Pohybuji se ladně, do rytmu a snad až ten tanec bere dech těm, kteří nás pozorují. Jsme dvě nadlidské nelidské bytosti, jež tančí samy na parketu nasvéceném několika barvami. Dj nám pustí i ten omamný dým se svou typickou vůni a my jako bychom tančili v mlze. Jedno odvinutí a zase zavinutí, kdy se dostávám k němu zády. Zvednu ruce a ty jeho tak mohou projet po mých křivkách. "Žal, kdo jiný, ten nás přeci všechny ovládá. Nedá nám spát to, co jsme udělali, to, co se nám stalo. Často tančíte s neznámými ženami, s děvkami?" nevinná otázka, snad může vyvolat i zaskočení,a le předpokládám, že z mého chování mu mohlo dojít, že jsem žena plná překvapení... Šeptám dozadu, směrem k němu a dál se sjednoceně vlníme do rytmu nové písničky, tentokráte s pomalými kubánskými rytmy. Je to svůdné, je to omamné a přece cosi chybí. "Člověk by se měl odpoutat...možná i více pít..." zašeptám a další otočkou se dostanu opět čelem k němu, čekajíc na svou odpověď.

Samuel Harris - 17. listopadu 2011 23:48

Menší uchechnutí se nad její odpovědí, hlavně co se týče onoho žalu. S tím se dalo krajně počítat. Žal je náš společník na cestách a nikdy se jej nedokážeme zbavit, možná ano, když si najdeme zase spřízněnou duši o kterou jsme přišli. Její další slova mne lehce zaskočila. Odpověď skutečně chvíli nebyla. Nějak jsem nevěřil tomu, co o sobě prohlásila. Vůbec mi, jako nějaká děvka nepřipadala. Chvíli jsem mlčel a dál se pohyboval v oné hudbě, která nám hrála. Užíval si přítomnosti oné společnice, jejíž jméno jsem neznal. Rukama lehce bloudil po jejím těle, v rytmu hudby, v rytmu možná i vášně, kterou jsem na malou chvíli pocítil. "Netančím. Toto je skutečně poprvé. Ale všechno je jednou poprvé." Pošeptal jsem jí do ucha, když byla možnost a odtáhl jí od sebe. "Nemluvte o sobě, jako o děvce. Nejste jí. A já jsem si tím jist." Pronesl jsem zcela vážně, když jsem jí měl zase ve své blízkosti. Mé horké tělo se dotýkalo toho jejího, společně se vlnilo do rytmu hudby, která na malou chvíli můj žal proměnila v něco, co jsem myslel, že již dlouho zapomenuto. Přiblížím se svou tváři k té její, omámen kdo ví přesně čím, mé rty se lehce otřou o ty její. Rukama si jí k sobě blíže přitáhnu, abych ještě více cítil ve své blízkosti její horké krásné tělo. Jedna ruka opatrně vjela do jejich vlasů a rty se neustále otíraly o ty její. "A vy tančíte s cizími muži, kteří by mohli být třeba zločinci. A v nehlídané chvíli, by vás byly schopni zabít?" Zeptal jsem se nyní já s patrnou vážností. Ani netuším proč.

Emma Casiraghi - 18. listopadu 2011 00:04

Ne, vy nejste prachsprostá děvka, ale chci se tak k vám chovat... Zní mi v uších místo hudby. Neurazím se, neuteču, ale naše rty se nespojí v polibek, jen se tak něžně oťukáváme, jen zkoumáme svůj prostor. "Jdete na to rafinovaně, pane, ostatní přistoupili k prostým otázkám," Zašeptám. "Netušíte kým ani čím jsem, jen jste z popudu svého žalu vyhledal ženu, která vyčnívá svým žalem," Zakloním se a nechám se otočit dookola. Opět se naše rty okolo sebe míhají, ale ne, nedotýkají se, nepolíbíme se. Vytřesu mu ruku z mých vlasů a dám mu tím najevo, že to se mi nezamlouvá. "Ano, často tančívám s nebezpečím. Ale oheň a nebezpečí jdou ruku v ruce. Koho bych se měla bát? Vás? Možná, že byste se víc měl bát vy mne?" zeptám se potutelně a mé ruce mu sjedou po košili pod sakem. Ne, nesvádím toho muže, neovládám své tělo, ovládá nás hudba. "Myslím, že je čas na skleničku, má krev je příliš hustá, je potřeba ji zředit alkoholem," namítnu a míním zamířit k baru.

Samuel Harris - 18. listopadu 2011 00:25

"Rafinovaně? Ani se mi to nezdá. A nejsem, jako ostatní muži. Jsem originál." Pronesl jsem snad v nějaké obraně či co to vlastně bylo. "Možná máte pravdu, a možná jste úplně vedle." Pronesl jsem zcela tajemně a tak se i zdál. Pravdou byla skutečnost, že ani já sám netušil, proč se to najednou stalo. Stalo se to a nedá se to vrátit. Sám to nechci vrátit. "Pokud jste smrt, tak s vámi si skutečně rád naposled zatančím. Ani já z ní nemám strach. Je to spíše společnice na cestách a jednou naše přátelství skončí,.. jak to dopadne, to už je jasné." Pronesl jsem ani netuším proč, jako kdybych snad s koncem všeho byl neskutečně smířen. Všichni jednou skončíme a je pouze na nás, zda jsme si ten život plnými doušky vychutnali či nikoliv. Až poté můžeme litovat svých činů. "Sklenička, oblbující mysl." Pronesl jsem spíše pro sebe, když byla blízko baru a došel poté pomalými kroky za ní, abych si taky jednu skleniku dal. "Tak na ten náš žal?" Napadl mne přípitek o jehož vhodnosti by se dalo polemizovat, zda vůbec byl vhodný, či nevhodný? Pohledem jsem opatrně sjížděl po jejím těle, neměl jsem v úmyslu jí propalovat, svádět či s ní mít více. Jen se mi zdála něčím tolik povědomá, jako kdybych jí už někdy ve svém životě viděl. "Christian." Pošeptal jsem jí do ouška své jméno a skutečně nestál o to, aby jej někdo jiný znal. Pouze a jen ona, smí o něm vědět.

Emma Casiraghi - 18. listopadu 2011 00:53

"Každý si myslí, že je originál, ale těch je málo," pronesu tiše, jakmile dosedneme u baru. Hodím svou nohu přes nohu, elegantně a opřu si bradu o jednu ruku v rukavičce. "Říkali mi mnoha jmény. Smrt, oheň, zkáza, katastrofa, rozená smůla? Na tom přece nezáleží." Objednám si svou skleničku a po přiťuknutí se napiji. "Ale jistě, na ten náš žal," Usměji se, ale spíš se vysměji sama sobě. Přikloní se ke mně a pošeptá mi své jméno, jen lehce pokynu a také se k němu přiblížím. "Mně můžeš říkat můzo, duše, Gabrielo nebo Diano...Jsem vším, co byste si mohl představovat při svých nejtajnějších představách, či nočních můrách. Tak jyký je váš splín, pane?" zeptám se a zaujatě mu hledím do očí.

Samuel Harris - 18. listopadu 2011 20:33

"A vidíte skleničku poloplnou nebo poloprázdnou?" Možná jsem odběhl od tématu, a možná ani ne. Jak nejlépe poznat optimistu od pesimisty? Ač já se spíše považuji za realistu. Nejsem žádný snílek, ale na druhou stranu nepropadám depresím, i když v této chvíli to vypadá jinak. A já mám na to zatracenej důvod. Přišel jsem o ženu, která mi lhala a neřekla, že má rakovinu. Prohrála bitvu, ale prohrála jí s úsměvem. Nikdy jsem jí neviděl smutnou, zahořklou vůči světu. Vždycky na tváři měla ten svůj roztomilý úsměv, na který jsem se neskutečně rád díval a dokázal mně stejně nakazit, jako nějaká chřipka. Ovšem v dobrém slova smyslu. Tím pádem bylo i celkem jasné, že jsem na to nedokázal přijít sám, ač jsem měl. Chvíli tupě hledím na skleničku, kterou jsem držel v ruce a ještě se z ní nenapil. Vzpomínky, společnice na cestách, které se mně drží jako klíště a nemají v úmyslu mně nechat žít, pokračovat dále. "Raději bych znal vaše právé jméno. I já sám, jsem své vyzradil." Pronesl jsem po chvíli dlouhého mlčení a hledění té neznámé do očí, jako kdybych se v nich snažil něco vyčíst. Alespoň střípek pravdy, střípek citu. I ten nejlepší lhář, ten střípek tam má. A všímavý pozorovatel, jej dokáže prokouknout. Nikdo není dokonalý. A v tom je ta dokonalost. "Můj splín?" Na chvíli jsem se zarazil, neodpověděl, jelikož jsem přemýšlel. Opatrně upil ze skleničky a chvíli pohledem putoval po lokále. "Je to u každého muže... Za vším hledej ženu." Nic víc, nic míň. Chce si hrát na tajemství, tak ať si to vyčte z očích mých, stejně jako já čtu v jejích, jako kdyby v knize.

Emma Casiraghi - 18. listopadu 2011 21:21

Dopiji skleničku a obrátím ji vzhůru nohama, pak ji postavím na bar. "Prázdnou, úplně prázdnou..." zašeptám a zaposlouchám se do rytmu další písně. Dnes jsou to tesklivé tóny. (odkaz) On si prochází svým dramatem a já to drama nechci řešit, ani poslouchat... Já jsem uníkem od reality... "K čemu je vám mé jméno, můžete mi říkat přelude, tajemná cizinko, nebo jakkoli si zamanete. Stejně mne už znovu neuvidíte, tak je přeci jedno jak mne budete nazývat." Hleděl mi zkoumavě do očí a něco v nich hledal, ale nemyslím si, že to našel. Mé oči jsou hluboké a člověk se v nich akorát tak ztratí. Nakonec odpovídá na otázku ohledně splínu, nu proč ne, tedy si jej vyslechnu. "Ach ano, vždy jsou ženy na vině, proč by ne, proč by za něco mohli moci muži...Ale je to stejné, někdo si vezme srdce a pak jej rozbije... Je to už tak ohrané..." zamyslím se a zadívám se na barmana. "Má sklenka se sama nenaplní Nathanieli!" syknu lehce podrážděně a on úslužně a hlavně rychle mou skleničku doplní. "Samozřejmě, slečno Niro," zašveholí barman a já se zklamaně usměji. "Tak a teď znáte i mé jméno," podotknu k muži, který si dnes přišel zahrávat s ohněm.

Samuel Harris - 18. listopadu 2011 21:59

"Chtěla jste odpověď, já vám jí řekl. Nečekal jsem ovšem od toho nic." Pokrčil jsem rameny a kopl do sebe obsah skleničky, která se taky stala prázdnou. Mé uši se zaposlouchali do rytmu hudby, i možná srdce tak stejně tlouklo, jako ona hudba. Rukou jsem lehce ťukal a vyčkával, co se v této hře bude dále konat. A že se mi ta hra skutečně zamlouvala. Na malou chvíli jsem vážně uvažoval nad tím, že co když tato cizinka je skutečně to, co o sobě prohlašuje a já se možná bavím se svou smrtí. Nebál jsem se toho. Ba naopak, jsem vždy nebezpečí vyhledával. Jenom osud a Ten nahoře, o jehož přítomnosti pochybuji, nade mnou drželi ochranou ruku a tak se nic nestalo. Že bych najednou mohl hrát svými vlastními kostkami? Ač slečna nechtěla, stejně jsem se dozvěděl její jméno. Nebylo sice vyřčeno z jejich úst, ale z úst barmana. Na mé tváři se objevilo menší pousmátí, předtím tam byl neutrální výraz. "Tajemství, nikdy nevydrží dlouho. Vždy se najde někdo, kde jej rád odhalí." Lehce jsem si povzdechl a zároveň barmanovi naznačil, že i já mám prázdnou skleničku. Nalil nám oboum a potom se věnoval dalším zákazníkům. "A Nira, je velice krásné jméno?" Pronesl jsem s úměvem na rtech, když jsem si k rtům přikládal skleničku, abych se z ní napil. Potom má ruka zabloudila do kapsy u kalhot, kde jsem měl krabičku s doutníkama. Jeden přiložil k ústům a poté si zapáli. Ze slušnosti snad jsem i nabídl dámě a vyčkával, zda si vezme, poté jej schoval zpátky na své místo. Možná tomu osud tak chtěl, že do lokálu vešel někdo, koho jste oba dva skutečně znali, ale ani jeden z vás netušil, že máte společné přátelé. Byl to muž, který si vás hned všiml a přišel k vám. S úsměvem na rtech, v obleku, nejspíše již skončil v práci a šel si trochu povyrazit. Bylo u něj známo, že je velmi velký sukničkář a takto tráví noci. Nezadaný, bezdětný, bohatý.. "Kohopak to tu čerti nesou?" Pronesl s úsměvem na rtech a objednal si to, co vždycky. Známá firma, která sem chodí. "Niro, netušil jsem, že znáš mého skvělého kamaráda ze školy. A to stejné jsem nevěděl o to tobě Chrisi." Promluvil k vám oboum a chvíli si vás prohlížel, možná v náznaku domýšlení, že byste vy dva spolu něco mohli míti. "Jsem rád, Chrisi. Že sis po smrti Elen, konečně i vyrazil někam zašpásovat." Dodal a kopl do sebe panáka, potom zmizel za nějakou dívkou, které si všiml. Mlčel jsem tu celou dobu a vřel ve mně vztek. Zatracenej Nicolas, to všechno pokazil. "Asi máte pravdu.. Již se neuvidíme." Pronesl jsem, mávl na bramana, že mám v úmyslu zaplatit. A zároveň jsem platil i její útratu. "Sbohem, slečno neznámá.." Úklona a poté jsem došel k věšáku, kde jsem si vzal kabát. S úklonou další zmizel ven.

Emma Casiraghi - 18. listopadu 2011 22:31

"Vždyť ani není co očekávat..." namítnu a zahledím se nyní už do své plné sklenky. "Ale jistě, tajemství není nic, co by se běžně dalo udržet. Vždy o něm ví více lidí a jednou prostě praskne a pak to tak dopadá..." promlouvám pomalu, tiše, tajemně. Pohrávám si se svou skleničkou a pomalu z ní upíjím, alkohol mi stoupá do hlavy. "To se ptáte, jestli je to krásné jméno, nebo to uznáváte? Ale i tak děkuji." "Ne děkuji, vůně doutníků je mi milá, ale nerada je kouřím. Mám raději své cigarety, nejsou tak tíživé," odmítnu zdvořile a ze záňadří si vytáhnu svou špičku, z kabelky vytáhnu stříbrné pouzdro a vyrytým textem. Pro mou milovanou Duši... zněl text a ještě něco pod ním, ale jen těžce postřehnutelného. Vytáhla jsem z pouzdra štíhlou dlouhou cigaretu a vložila ji do špičky. Nechala jsem si zapálit a vtáhla do sebe ten omamný dým. Při vydechnutí jsem nespěchala a užila si prvního doušku. Otevřely se dveře a já se k nim otočila. V mých očích se objevilo mírné zděšení, když jsem pohlédla na příchozího. Znovu jsem potáhla, nyní poněkud nervózně. "Michaeli," kývla jsem na pozdrav. Nebylo mi příjemné vidět člověka, který mne jednu chvíli vlastnil...opravdu vlastnil, jinak se to nazvat nedá. Můj společník platí a platí i za mne a Michael jde za jakousi štětkou. Můj společník odchází, urychleně. Stačí mi jen jeden pohled na Michaela a i já se zvedám. Zabalím se do polodlouhého černého kabátu a červené šály a rychle vyběhnu schody ven. Na potemnělé ulici se ozývá jen klapot mých podpatků. Doběhnu muže a vložím mu ruku do rámě. "Zaplatil jste za mne, nyní vás musím pozvat já, Chritiane. Nedaleko je jistě nějaký bar," pousměji se a ani nevím proč jsem za ním běžela, měla jsem jej nechat být. Možná odejít na jinou stranu.

Samuel Harris - 19. listopadu 2011 10:58

"Pokud to vyznělo tak, že se ptám, omlouvám se. Nejspíše jsem se zamyslel." Zamyšlění a nevnímání okolí je u mně skutečné. Kdyby nebylo, tak bych nebyl tak známým a lidé by mé knihy nečetly. Svět, který jsem ve své prosté mysli vymyslel, by se nestal až moc živým. Má to své výhody, ovšem i nevýhody patrné jsou. Můj pohled spočinul na pouzdře, chvíli jsem si jej prohlížel s jistým zaujetím a skutečně mne zajímalo, zda ještě ten, který jí to dal spatří svou milovanou duši. Ona pokuřovala cigaretu, vychutnávala si jí. Já si vychutnával chuť vanilkového doutníku, který byl skutečně skvostný. Christiane, čekáme tě. Přijď za námi a nenech nás čekat. Ozvalo se najednou v mé hlavě a já věděl hned, o co se jedná. S menším povzdechnutím jsem přidal do kroku, vstříc mému domovu, alespoň tak by se dala nazvat velká budova, ve které jsou pořád čtyři stěny až tak deprimující. Doběhla mne, promluvila a já se rozhodl poněkud změnit své plány na dnešní večer, noc je přeci jen pořád mladou a nevyzrálou, jeji chuť byla lehce natrpklá a nyní se stává sladkou, jako med. "Zaplatil jsem za vás, jako gentleman. Ještě nevymřeli a já tím jsem důkazem." Pronesl jsem s menším pousmátím a nechal se vést. "Nemáte mi, co vynahrazovat. Nechci, abyste platila za mne."

Emma Casiraghi - 19. listopadu 2011 11:58

Šli jsme pouze chvilku a za námi se ozvalo snad zavytí? Jen jsem se mírně otočila a pousmála se. Objevil se v dálce za námi obrovský pes, nebo snad vlk? kdo ví, co to mohlo být. Já to ale věděla. Byl to můj strážce, nikdy mne nenechával samotnou. Šli jsme dál potemnělou ulicí a hledali snad první bar, který se namane. Já toto okolí neznala. I do předchozího baru jsem zapadla náhodou, už poněkolikáté... Namanul se před námi svítící název Fantasia. Je to podle všeho zajímavé místo, snad nadpřirozené a já do něj prostě zamířím, neodolám. Při vstupu se na nás vyhazovač zvláštně podívá a vyžaduje, abychom si s ním potřásli rukou, uděláme tak oba dva a já cítím zvláštní brnění, když tak učiním. Zaškaredím se na něj a ruku vytrhnu, ale on mne s úsměvem pouští, stejně tak mého společníka. Nyní si představ bar z Constantina. Červené sedačky, temná hudba, temná atmosféra. Všude okolo zvláštní lidé, nebo možná ne tak úplně lidé. Vzadu na stole tančí polonahá dívka. U jiného stolu sedí osamělý muž, který vypadá jako Dorian Gray. Opadál stojí tři muži, zarostlí, drsní. Přes to, jaká individua se zde nacházejí, to vypadá na bar na dostatečné úrovni. Vedu nás k zadnímu stolku a objednám to stejné, co jsme již pili "Dobrá tedy, já vás pozvu a vy zaplatíte, když na tom tolik trváte," podotknu k jeho předchozím řečem. "Nu, toto není tak uplně místo, které bych navštěvovala, ale zdá se, že zde nás nikdo hledat nebude a myslím, že i vy se dnes potřebujete prostě jen ztratit..."

Samuel Harris - 20. listopadu 2011 00:14

"S tím mohu jen souhlasit." Pousmál jsem se, tupě jsem hleděl na svíčku, která sloužila k rádoby romatické atmosféře, nebo kdo ví čemu. Pákrát jsem sem skutečně zamířil, takže mně zdejší osazenstvo vůbec nepřekvapovalo a byl jsem na ně zvyklí. Oni si nevšímali mne a já si nevšímal jich, což bylo hlavní úlohou tohoto místa. "Prostě jen ztratit?!" Zopakoval jsem její slova, svůj pohled odvrátil od svíčky na ní a chvíli pouze mlčenlivě hleděl. Zda skze ní či na ní, to jsem věděl jenom já a nikdo jiný. Po chvilce mlčení jsem sundal klobouk, který jsem měl pořád na své hlavě a položil ho na kolena. Tak se jí plně naskytl pohled na moji tvář, rozpuštěné světle hnědé vlasy a oči, jejíž barva je každá jiná. "Asi máte pravdu, potřebuji se pouze ztratit." Vzal jsem do ruky skleničku, kterou jsem si chvíli prohlížel, jako kdyby to bylo kdo ví co a až poté se napil. Rukou si mírně prohrábl vlasy, ve snaze je aspoň trošku upravit. "Ovšem otázkou je, co tu se mnou děláte vy? Neříkala jste náhodou, že již se neuvidíme?" Opět jsem se musel na ní zahledět a vyčkával jsem na odpověď. "Ne že by mi vaše přítomnost vadila, jen mne to zajímá."

Emma Casiraghi - 20. listopadu 2011 13:15

Sleduje mne a já mu velmi nevěnuji oční kontakt. Udržuji ho se svou skleničkou. Poslouchám jej, ale pak si zaujatě prohlížím okolí a všechny ty lidi, no, spíš to nebudou lidé. V dnešním světě je již možné vše, když jen pomyslím na svého strážce...vlka. Když si sundá klobouk, zaujatě si prohlédnu jeho tvář, které jsem si předtím nevšimla, jelikož ji měl schovanou pod kloboukem a v podstatě mne ani ejho tvář nezajímala. Nyní si ji pozorně prohlédnu a zaujmou mne jeho oči. "Máte zvláštní oči. Ještě jsem neviděla člověka s heterochromií," Mé oči jsou obě stejné, sytě zelené s hnědými proužky, jako kdyby se od té velké černé prázdnoty dohovka roztékala. "Každý se občas potřebuje ztratit z povrchu zemského, někomu se to podaří, někomu ne. Jen je otázkou proč to každý potřebuje." podotknu a stále mu zaujatě hledím do očí s klidným nevýrazným úsměvem na rtech. Nad jeho slovy se pouze pousměji a vrátím se pohledem ke své sklenici. "Říkala jsem, že se už znovu neuvidíme, to ano, ale je pořád ještě dnešek. Tak čím se živíte Christiane?" klasická otázka, ano, proč ne, čím jiným prodloužit rozhovor?

Samuel Harris - 25. listopadu 2011 15:46

Všimla si zvláštních očí, snad se jí nepodařilo nahlédnout do mé duše, která je stejně podivná, jako moje oči. "Jsem jeden z mnoha jedinců, se kterými si takto matka příroda pohrála." Pokrčil jsem pouze rameny. Nic jiného mne skutečně k tomu nenapadalo. Co bych měl ještě dodat, to se skutečně nenacházelo. "To asi ano. Máte pravdu." Nemluvil jsem vůbec nějak zaujatě. Upil jsem ze své sklenice a skoro se zakuckal, když se zeptala na to, čím se živím. Položil jsem prázdnou skleničku na své místo, a jako kdyby pouhou myšlenkou jsem si k sobě přitáhl láhev, která mi sama od sebe nalila. Ano toto místo jsem skutečně miloval, nikdo si zde na nic nehrál a zvláštní bytosti prostě plně žili, aníž by se před někým schovávali. "Hmm.." Zamyšleně jsem rukou prohrábl strniště, které značilo jediné, měl bych se zase oholit. Poté si lehce povzdechl. "...asi jedním slovem, oblbuji lidskou mysl." To jak si to k sobě převezme mi bylo skutečně putna. Říkat, že jsem nějaký spisovatel, který si vymyslel svůj svět a ten najednou ožívá. Za prvé by mi nikdo nevěřil, za druhé je zbytečné plýtvat slovy.

Emma Casiraghi - 27. listopadu 2011 20:25

Sleduji lahev, kteoru si přitáhl a popravdě mne to ani nepřekvapilo. Nechala jsem naplnit i svou skleničku a mírně z ní upila. "Hmm, obelstění mysli máme tedy společné," pousměji se. Nikdy pro mne nebylo těžké si získat to, co jsem chtěla. Nakloním se až k němu, dotknu se jemně jeho ramene a zašeptám... "Omluvte mne Christiane, půjdu si promluvit s barmanem o pohledu na naši lahev," následně vstávám a odcházím k baru. Ač byla naše lahev před pár minutami plná, nyní je úplně prázdná, může se zdát, že jsme ji vypili, nebo se alkohol rpostě vypařil, na tom přeci nezáleží. Nahnu se k baru a ke mně se zase nakloní vysoký pohledný barman. Řeknu mu svou objednávku a jakmile se otočím, stojí vedle mne muž. Vysoký, okolo třiceti let, pohledný, hluboké modré oči, vystouplé lícní kosti, atletická postava. Je v tmavě šedém obleku, na krku vázanka a já od něj nemohu odtrhnout pohled. Chvíli sedíš sám a přisedá si k tobě dívka, nezajímá tě, zajímá tě pouze žena, která teď stojí u baru, snad vypadá omámená tím mužem, který právě přišel. O něčem spolu hovoří. Nira jakoby ani nevěděla, že přišla s tebou. Dívka vedle tebe se tě začíná dotýkat, dožadovat se tvé pozornosti. Je to pravděpodobně prostitutka vyšší třídy a s vyššími nároky na placení v naturáliích, pravděpodobně bys ji měl od sebe odehnat. Najednou vidíš Niru, jak s tím vysokým mužem někam odchází. Rozhodneš-li se je sledovat, spatříš jejich polibek v postranní uličce za tímhle povedeným barem. Uslyšíš Niru, jak zasténá, ale situace je náhle jiná. Muž urychleně odchází a Nira se řítí k zemi. Omdlela. Na krční tepně má obrovskou ránu a život z ní pomalu vyprchává...

Samuel Harris - 27. listopadu 2011 20:47

"Dnešní noc, ne." Pronesl jsem k té dívce, která se doprošovala mé pozornosti a pohledem putoval po Niře. Ten muž se mi vůbec nezdál. Obzvláště poté, jak se k němu chovala. Očaroval jí. Bože děvče, ty si umíš vybírat společnost. Povzdechl jsem si. Nechal skleničku, skleničkou. Postavil se a rukou odehnal onu dívku, poté se snažil jít po stopách Niry. "Zatraceně..." Tupě jsem zíral, jak se s ním líbala a možná mne na malou chvíli přepadla zášť a žárlivost. Ale přece jsem k ní neměl žádný vztah, tak proč to vůbec bylo? Měl jsem v úmyslu skutečně odejít někam jinam, ale něco se změnilo. Skácela se k zemi a ani nevím, ale ani jsem nemrknul a už jsem byl v její blízkosti. Prohlížel si její zranění a zoufale se rozhlížel kolem. Nějak jsem tušil, co to za bytost bylo. "Slečno, slečno..." Jen jsem nevěřícně kýval hlavou, když její tělo bral jsem do náruče. Ještě předtím jí zavázal ránu na krku a pouhým mávnutím ruky, či jako záblesk se objevil u sebe doma. Můj sluha faun, už o mém příchodě nejspíše věděl. Na to, že jsem v náruči držel neznámou dívku nějak nereagoval a hned se přesunul jinam, aby vytvořil z bylinek nějaký velice zapáchající odvar, který poté nanesl na ránu. Ošetřil jí, dodal potřebnou krev a poté s pokorným pokloněním odešel. Něco mi nedalo a nemohl jsem odejít z té místnosti, kde byla ona. Tak jsem si sedl na židly naproti posteli a vyčkával.. vyčkával.. možná i zaspal

Emma Casiraghi - 27. listopadu 2011 22:17

Uběhlo několik dní a srdce Niry se prostě zastavilo. Zemřela. Nevěřícně jsi hleděl na tu bledou dívku. Pod okny ti vyl vlk. Chtěl se dostat dovnitř, ale tvůj faun jej zadržel venku, avšak vlkodlak se nemínil hnout z místa. Celé dny jen ve své vlčí podobě. Zavolal jsi svého fauna s tím, aby Niru odnesl do pohřebního ústavu a "uklidil" ji, ale faun se choval divně, najednou nechtěl vejít do pokoje a tvrdil, že už je pozdě. Po nějakém čase jsi pochopil, proč si to myslí. Otočil ses a mrtvá Nira seděla na posteli a nadšeně hleděla kolem sebe. "Kde to jsem?" zeptala jsem se muže, který byl v pokoji. Christian, ano... Hleděla jsem kolem sebe, cítila jsem se jinak. Mé smysly byly zostřené, cítila jsem víc, slyšela jsem víc, viděla jsem víc. Shrnula jsem ze sebe přikrývku. Vlasy jsem měla rozcuchané, na sobě své černé šaty, umazané od krve, která mne tolik dráždila v nose. Slyšela jsem vytí, Můj ochránce, pomyslela jsem si. Vstala jsem a přešla k oknu, ale ne normálním lidským krokem, nadlidskou rychlostí. Cítitla jsem v sobě otlik života. Venku byla tma a já viděla do neskutečné dálky, tak dobře...Cítila jsem hlad. Ve vzduchu čpěl železitý pach krve a já se lačně porozhlížela po něčem, co by uhasilo mou žízeň. "Vyšlo to..." zašeptala jsem.

Samuel Harris - 27. listopadu 2011 22:33

"V mém království, ze kterého se nedá jen tak dostat." Pronesl jsem s menším úšklebkem a rukou se snažil odehnat fauna, kterému se nelíbila má návštěva v podobě nové Niry. Měla být mrtvá, dávno pohřbená pod zemí. Ale prostě nebyla, stála u okna a hleděla z něj ven. Nejspíše spatřila, jak se les mění, jako kdyby stromy v něm ožívali a přesouvali se z jednoho místa na druhé. Že to bylo nemožné? Pravda, ale v mém světě, je ovšem všechno možné. V ruce jsem držel skleničku s whisky, člověk by se divil, jak jsem si jí nalil. Snad z ničeho? I z ničeho se dá dělat hodně. Plně jsem si jí prohlížel a rukou si prohrábl vlasy. Cítil jsem její hlad a touhu. Bylo to tak hmatatelné a nemusela přitom nic vyslovit. A věděl jsem hned, co vlastně nyní je. "Co člověk udělá pro nesmrtelnost?" Dalo by se polemizovat o tom, zda jsem položil otázku a čekal i odpověď. Věděl jsem to pouze já. Lehce upil z whisky a popošel za ní k oknu. "Váš ochránce tu stále byl. Dokonce pokousal mého služebníka fauna." Opět jsem upil ze skleničky a zdálo se, že i když piji, tak je pořád stejný obsah. Taková bezedná sklenička to byla. "Také mně varoval, abych nebyl ve vaší blízkosti. Ale to se nedá. Láká mne to. To, že čím více jste tajemná, tím více mne lákate." Položil jsem skleničku a lehce se pousmál. Během chvíle jsem byl oblečen do pláště, který taky nikde předtím nebyl. "Alespoň vyzkouším, zda jsem pořád nesmrtelný." Nabídl jsem jí rámě. A už to nebyl pokoj, pouhé čtyři stěny. Ale velká zahrada a za ní les. V zahradě na ní čekal její strážce vlk.

Emma Casiraghi - 27. listopadu 2011 23:05

Zarytě jsem hleděla na to divadlo stromů a poslouchala jej. Fauna jsem nijak neregistrovala. "Co by pro ni člověk udělal. Dal polibek?" zažertovala jsem. Byla jsem si plně vědoma toho, co se se mnou stalo, ač tehdy v baru jsem si nebyla vědoma toho, do čeho se ženu, řekla jsem si proč ne a svedla toho zvláštního muže. Přijala jeho dar. Přešla jsem k němu a vzala mu skleničku z rukou. Vypila jsem ji najednou a mlsně se oblízla. "Máme ještě?" optala jsem se a po očku pohlédla na nevraživého fauna. "Můj ochránce je všudypřítomný. Váš faun má štěstí, že je naživu. Rána se brzy zahojí, mám ten dojem, že bez oněch následků," svou nově nabytou rychlostí jsem se přesunula k oknu a otevřela jej. Postavila jsem se na římsu a chystala se vyskočit. "Tajemství vždy láká...počkat, můj ochránce na vás promluvil?" zarazím se. Obraz se změní, ale já mu ruku v rámě nevložím. "Vy jste mág. Tvá kouzla se mi nelíbí...jsou příliš nepředvídatelná, neorientuji se a nemohu nic kontrolovat, navíc nejsem oblečena na vycházky," podívám se na své bosé nohy a šaty potřísněné krví a hlad...žízeň se ve mně více vzedme. "Co vám říkal můj ochránce, krom toho, že se ode mne máte držet dál?"

Samuel Harris - 27. listopadu 2011 23:26

Jen řekla, zda máme ještě a sklenička se opět naplnila. Už nikdy nebude sklenička poloprázdná, už bude pořád plná. Ve světě bez magie, lidském, jí neumím ovládat, tak jak bych jí chtěl a to naplno. Navíc není vhodné se prozradit. "Jistěže se zahojí. Rány na těle se zahojí lépe, než-li rány na duši. A navíc, Faun zemře v té chvíli, kdy zemřu já." Hleděl jsem na stromy pohybující se a nepřestávající, plně ve svém živlu. Mohl jsem je zastavit. Sebrat jim život a hledět na ně. Mít opět ten pocit, že jsem sám a ani oni nemají tu sílu se zvednout, dělat něco. Žít plně. "Neskákejte!" Pronesu a z ničeho nic se až k oknu poskládají, jako nějaké puzzle schody. "Je lepší jít dolů po schodech. Není-liž pravda?" K tomu, že na mně její ochránce promluvil, nebylo slov. Byla by hloupost, kdyby na mně žádné zvíře nepromluvilo. Na mé tváři se objevilo menší pousmátí, když jí došlo s kým má tu čest. Ovšem nezjistila, že jsem skutečně velice starý mág, který našel pramen života a napil se z něj. A jsem jediný, který ví, kde se pramen života nachází. Opět mávnutí ruky a objevilo se zde od několika volně poletujících šatů, které byly až neskutečně pohádkové, až po normální oblečení na výcházku. "To vše je vaše." Šaty jako kdyby tančily kolem Niry, v melodií, které se pomalu a jistě rozprostírala místností. Uklidňující melodie a přitom jí nikdo nezpíval. "Jsem velmi starý mág. A vy jste první člověk," na chvíli se pozastavím "ehm.. bytost, které vešla do mého sídla. Omlouvám se, že se vám nelíbí. Mohu přestat a les nechat mrtví, bez života. Pokud si to přejete." Pronesl jsem s menší úklonou a ještě více z ní cítil hlad. V mé ruce se najednou objevil zlatý kalich, který se po chvíli plnil krví. Tiše jsem bolestivě sýkl a na ruce se objevil šrám, který po chvíli, jako kdyby mávnutím proutku zmizel. "To by mělo utišit hlad a poté bych vás prosil, abyste sešla schody. Musím vám něco ukázat." Uklonil jsem se ještě jednou. A u dveří se zastavil. "Varuji vás. Odsud se nikdo nedostal živ, když jsem já nechtěl."

Emma Casiraghi - 28. listopadu 2011 00:02

Skleničku nepouštím z ruky. Toto kouzlo se mi více než líbí. Pobaví mne jeho obava nad tím, že bych skočila. "Proč se bojíš, že bych skočila...nic by s emi přece nestalo," pousměji se a bosýma nohama tedy ťapkám po schodech do zahrady. Rozhlížím se po svém ochránci, ale nevidím jej. Stále mne zajímá, co mu řekl, s emnou totiž nikdy nemluvil. Šaty mne překvapí a chvíli na ně potěšeně hledím a pak si jedny ulovím. Pohlédnu na mága přes rameno a jedním pohybem si rozepnu zim na svých nynějších šatěch. Odhlaím tak krajkové prádlo. Nestydím se, nemám proč. Obléknu si an sebe fialové šaty odkaz ale zůstávám boso, přecijen budeme chodit po přírodě. "Přinesl jste mne jako člověka, odešla jsem oknem, jako něco jiného. PRoč se držíte tak stranou od lidí? A kde jsou vůbec fotky vaší zemřelé ženy, v ložnici žádná nebyla," zeptám se na přímo. Naprosto netaktně, ale když už spolu mluvíme na rovinu. "Nevadí mi, že váš les ožívá, vadí mi, že nejsem schopna se orientovat, kontrolovat...vše je pro mně nové," Prudce se na něj otočím, zacítím totiž krev. Mé oči se zbystři a ostrý pohled zaměřím na zlatý kalich. Opatrně jej od něj vezmu a pohlédnu mu do očí. "Tentokráte nepohrdnu, ale nemusíte mi dávat svou krev..." pousměji se a zhltnu obsah najednou až mi ta drahá tekutina uteče z koutku a kapka se valí přes mou bělostnou kůži na krku a zastaví se až v plním dekoltu. "Děkuji. Stále jste mi však neřekl, co vám pověděl můj strážce..." Následuji jej tam, kam mne zavede. "Nikdo se nedostal živ..." tahle věta mne rozesměje... "Ale já už přeci mrtvá jsem..." něco se ve mně probudilo...ta zoufalost mého života je pryč...ta pomíjivost...

Samuel Harris - 28. listopadu 2011 00:35

Na malou chvíli, jako kdyby se všechno zastavilo. Stromy se přestaly hýbat, melodie utichla a já jako kdybych nedýchal, neexistoval. "Moc se vyptáváte..." Pošeptal jsem po chvíli, nadechl a všechno se opět dalo do pohybu. Rukou jsem si zajel do vlasů a snažil se utišit bolest, která v prsou nastala, jako kdyby mi někdo vyrval srdce z těla. Ovšem o tom, že pořád mé srdce bije a existuje jsem pochyboval. Zemřelo spolu s ní. "Ovšem bylo by vhodné odpovědět na všechny vaše otázky." Zněl jsem klidněji než-li předtím a lehce se uklonil. "Protože odsud nemohu odejít. Jakmile zůstanu déle ve světě lidí, pomalu budu umírat. Zestárnu. Alespoň, tak mi to bylo sděleno. A se mnou zemře všechno tady." Tak zněla první odpověď. Byla jistě pravdivá, pravda šla vyčíst z mých očí. Na druhou otázku jsem chtěl mlčet. Nic neříkat a nic si nepřipomínat. "Nejsou tam, protože ona již není. K čemu fotky zemřelého?" Můj hlas se lehce zlomil, snad zněl i spíše hrubě, než-li měl. Ale ona se ptala a já odpovídal. Nikdo nečekal, že to budu říkat s jistým nadšením v hlase. Měl jsem v úmyslu odejít. Nechat jí v lese, kde by zabloudila a ač je možná mrtvá, zešílela by. Z toho lesa se ještě nikdo nedostal ven, když nekráčel po mém boku. "Krve mám spoustu a nikdy jí není málo. Navíc v té chvíli, jste jí potřebovala. A já vám jí rád daroval." Opět pokora a klid, jako kdyby vzpomínka na tu, se kterou mé srdce je pohřbeno, vyprchala jako vůně zvadlé květiny. "Pověděl mi spoustu tajemství. A tajemství jsou od toho, že by se nikdy neměli vyzradit. Dal jsem mu své slovo a to já nikdy neporuším." Lehce jsem se pousmál a měl v úmyslu jí ukázat onen pramen života. I mrtvého by vrátil zpátky do života, navíc mu daroval nesmrtelnost o které snil. "Omyl... vrátit vám život a nechat vám nesmrtelnost mohu." Ukázal jsem na pramen, který byl uprostřed lesa, každý by přísahal, že tam před nějakou chvíli nebyl a najednou se tam objevil. "Kdybych tento pramen znal dříve, možná by změilo hodně věcí. Pokud chcete žít stále, napijte se. Přinese vám to více, než-li to čím jste v této chvíli. A taky vám toho hodně sebere. Ovšem to je úděl nesmrtelných." Rukou jsem nabral trochu vody z pramene a napil se.

Emma Casiraghi - 28. listopadu 2011 00:55

"To víte, jsem zvědavá a teď už mám čas se ptát..." na tváři se mi objevil lehký úsměv, snad se mi i zalíbilo jeho utrpení nad mými otázkami. "To vás tu baví tak dlouho žít sám?" naše další téma hovoru nechávám tak, očividně je to pro něj příliš bolestivé. Zaznamenala jsem myšlenku na mé opuštění a musela jsem se jí pousmát. Lezu mu tedy na nervy...to brzy. Jen mírně pokynu v dík a procházím se po jeho boku, zvykajíc si na své nové schopnosti a pocity. "tajemství, jaká on může znát tajemství, když je neustále se mnou. Budu si jej muset chytit, teď už ho dohoním," pousměji se a svou nadlidskou rychlostí Christiana oběhnu kolem dokola. "K čemu je mi nesmrtelnost? Nepotřebuji ji, ne teď, ten pramen je vskutku zajimavý, ale chtěla bych vědět víc o tom, co mi dá a co sebere..." posadím se na okraj a prsty brouzdám v té drahé tekutině.

Samuel Harris - 28. listopadu 2011 15:52

"Není určeno, co dokáže pramen darovat, jelikož každý toužíme po něčem jiném." Například já jsem toužil po vlastním světě, kde bych se mohl schovat a nevylézt z něj. Kde by všechno na slovo mně poslouchalo. Ovšem největším problémem byla samota a ticho, jež se ovšem dalo nahradit melodiemi, které mi byly zpívány a to různými tvorstvy, jež se zde nacházejí. "Můžete například létat, ovládat všechny živly. Vytvářet si cokoliv na co myslíte, mít neomezenou moc a sílu." Lehce jsem se pousmál a povzdechl si. Ano znělo to, jako pouhá pohádka, které by se nemělo věřit, jelikož pohádky se přece nedějí. "Víte vy vlastně, co se z vás stalo? A víte, co to obnáší?" Položil jsem jí skutečně jednoduché otázky, na které odpověď byla jasná a to Ano či Ne. "Stává se z vás krvelačná bytost. Již žádný člověk. Pouze bytost neustále toužící po krvi, jejíž hlad se jinak nedá ukojit. A všechno, co teď máte.. Vám diky tomuto prameni může zůstat, akorát váš hlad a touha bude vždy ukojena, jídlem smrtelníků." Musím uznat, že pro začátek to mohlo stačit. Každý si určí, co chce býti a každý má své tužby. Díky prameni je všechno splněno, ovšem to všechno má svou cenu. "Co ztratíte?" Nad tím jsem se pozastavil. Ztratil jsem život se svou ženou, viděl jak umírá, musel se vracet do tohoto světa a ve světě lidí byl za podivína. Kdyby jen věděli o tomto místě, asi by změnily názor. Možná proto se jim tak líbí moje knihy. "Všechno a nic." Pokrčil jsem rameny a povzdechl si. Skutečně netuším, co by tak mohla ztratit.

Emma Casiraghi - 28. listopadu 2011 16:09

"Proč mne chcete změnit? Neprodělala jsem už tak obrovskou změnu?" namítnu. Poslouchám, co má na srdci a přitom si pohrávám s pramenem. Cítím jak mne šimrají prsty, cítím, jak mé konečky prstů probíjejí energií. "Ano, vím moc dobře, co se ze mně stalo a co to obnáší, ale netuším, proč si myslíte, že bych to chtěla změnit. Což když to bylo to, po čem sjem celý svůj život toužila?" Nebylo to ono, ale zeptat se jej musím. "Proč jste mně sem vlastně vzal? Pochybuji, že sem berete každého, tak proč mne?" přistoupím k němu a pevně mu hledím do očí. "Nemám zájem něco ztratit. Nejcennější co mám byl můj život a můj hlas, víc nic a život jsem už ztratila a co by mi tak mohl pramen dát? Chtěla jsem utéct od svého života a to se mi splnilo." namítnu a otočím se k němu zády, hledíc pevně do lesů. Očima pátrám po svém strážci.

Samuel Harris - 28. listopadu 2011 17:01

"Niro... ty to pořád nechápeš?" Pronesl jsem už zoufalým tónem hlasu a doufal, že by aspoň jiskřička vzpomínek proběhla, ale nic. Všechno mělo svůj důvod už od začátku. Všechno se to dělo jenom kvůli tomu, abych jí znova našel a snad opět ztratil. "Copak si na nic nevzpomínáš, ze svého minulého života? Copak ti nepřipadám ani trochu podobný? Copak ti už na mně nezáleží?" Stromy se daly do pohybu tak, že ani dušička by nemohla kolem nich projít, zatarasily vchod a možná i východ. Odsud už nebylo úniku. A jediný, kdo to mohl změnit jsem byl já. "Slíbila si, že se mnou budeš navěky věkům. A jak to vypadá, tak si svůj slib porušila." Barva v očích jako kdyby se změnila a místo ní se objevily jiskřící plameny. Když jsem na něco pohlédl, to se změnilo v popel. Možná proto jsem nehleděl právě na ní, která toto všechno vyprovokovala. "Chcete vědět, proč jsem si vzal vás?" Můj hlas už zněl klidněji, dokonce jsem na ní mohl pohlédnout, abych jí nespálil svýma očima. "Protože jsem čekal, tak strašnou dobu a ty ses mi opět vrátila. Tehdy v tom prapodivném baru jsem to pochopil. Ten tvůj ochránce mluví se mnou pouze z jediného důvodu. Vyslal jsem ho do světa, aby mi tě našel a přivedl. Ochraňoval tě a položil místo tebe i svůj život. Tajemství, které mi řekl, bylo pouze a jen mezi mnou a ním. A bylo to právě toto, které jsem ti v této chvíli vyzradil. A proto i nemám fotky, i když tam před nějakou chvíli byly. A byla si na nich ty." Možná se to zdálo skutečně divné a nedalo se tomu věřit, ale pravda to byla. Neskutečná pravda. "A já jsem přišel pozdě a stalo se z tebe toto. Opět jsem tě ztratil.." V zoufalství jsem dopadl na zem, na kolena a hleděl bezradně na ní. "Ale.. ale teď už jsem našel ten pramen. Jenže ty už si jiná." Po tvářích mi začaly stékat slané potůčky slz, které se během chvíli změnily na rudou barvu a to krev. "K čemu mi je nesmrtelnost a toto všechno, když tebe nemohu mít."

Emma Casiraghi - 29. listopadu 2011 13:25

Zarazím se a překvapeně se otočím. "Cože?" vyhrknu nechápavě a hleídm na něj. Cítím jak se okolo mně všechno svírá. Byli jsme pevně semknuti v jeho světě a já si poprvé připustila, že není úniku bez jeho pomoci, do teď jsem mu nevěřila. "Minulého života? Já tomu nerozumím, nechápu o čem mluvíš. Nikdy jsme se neviděli." nechápu o čem mluví, posadím se na okraj pramene a hledím dál na něj. "Já jsem ti nikdy nic neslíbila, vidím tě poprvé v životě..." snažím se věci uvést na pravou míru, ale stále mi něco uniká. "O co tu kruci jde?" Nebojím se jeho plamenů. nebojím se, že bych shořela, možná i chci... "Jak vzal?" zarazí mne hned jeho první slova vysvětlování a tak mu stále skáču do řeči. "Jaké tajemství? Ne, já tomu stále nerozumím..." Obávám se, že jsem ve společnosti blázna. Těkám pohledem po místě úniku. Mám nově nabytou sílu a přesto bych se nejraději schovala za huňatý kožich mého ochránce... "Jak jiná? Nic z tvých slov nedává smysl..." obořím se na něj, když mi klečí u nohou...

Samuel Harris - 29. listopadu 2011 13:43

Nic nechápala. Všechno zapomněla. "Tajemství... Že si se znovu vrátila do světa živých, abys mohla být se mnou." Něco mi pořád říkalo, že ať jí řeknu cokoliv ničemu nebude věřit. Mé zoufalství snad bylo i hmatatelné. "Jiná, tím co se z tebe stalo." Mávl jsem nad tím rukou a postavil se na nohy. Všechno bylo zatraceně marné, a ač jsem udělal cokoliv či řekl cokoliv, tak to bylo stejně k ničemu. Už je všechno ztracené. "Nemá to cenu řešit." Už jsem zněl skutečně klidněji a ještě více zničeně. "Zítra... tě odsud propustím. Protože ti nemám v úmyslu ublížit. I když si na mně nevzpomínáš, stále v mém srdci máš své velké místo." Stromy však stále nedovolily úniku. Po ochránci nebylo ani stop. A tobě pořád chybělo neskutečně moc věcí do té jedné velké skládačky, která ti pořád nedávala smysl. "Dobrou noc přeji.. Půjdete se mnou, nebo zůstanete zde. Pokud si zvolíte spát zde, tak hodně štěstí. Možná vás už příštího dne nenajdu." Vyšel jsem vstříc svému příbytku a neměl v úmyslu se zastavovat. I když uvnitř něco křičelo stop, zastav se a nechávej jí zde. To něco mně neskutečně ničilo a trápilo. Ta bolest srdce, které se tam najednou našlo, byla nesnesitelná.

Emma Casiraghi - 29. listopadu 2011 14:01

Nehodlal mi říct celý příběh a jen blábolil nesmysly. Já se narodila před víc jak dvaceti lety a nepamatuji si nic ze svého minulého života, v podstatě na něj ani nevěřím. Chce mne tu nechat a jen tak odejít. Pohlédnu na něj a na všechno dookola. Najednou se tak strašně změnil, před chvílí mi chtěl dát všechno, pak ovšem přijde s touhle historkou a teď mně chce nechat tady. Nechat mne vyhladovět, zapomenout, zešílet... "Zastav se! Neřekl jsi mi celý příběh a nechceš mi ho ani vysvětlit. Ne, nepujdů s tebou, zůstanu tady, nebo lépe, nech mne odejít hned teď, když mi nechceš říct celý příběh. Když se ti tak hnusí to, co jsem, tak jsi mne neměl vodit do svého sídla. Já se tě o to neprosila." vyhrknu v návalu vzteku a možná ani nevím co říkám, ale otočím se k němu zády a chci zkusit odejít. "Nejsem žádný kostlivec, kterého by sis mohl schovat do skříně...nejsem tvůj majetek, abys mne zamykal ve svých fantaziích..." syknu ještě podrážděně.

Samuel Harris - 29. listopadu 2011 16:58

"Tak fajn... Chceš vědět všechno, máš to zatraceně mít." Všechno jako kdyby se náhle změnilo, nebyl tu les, nebyl tu pramen. Nebylo tu zhola nic. Pouze v dálce svítila lucerna. Když se Nira ohlédla spatřila mne a někoho, kdo vypadal stejně jako ona. I měla stejné pohledy, stejné zlozvyky. Bylo to až neskutečné. "Christiane, přísahám ti, že i když zemřu, tak na tebe nezapomenu. A až se jednou setkáme a to se určitě setkáme, budeme pokračovat v tomto všem." Nejspíše tě neviděla, byla si zahalena tmou a ona spíše hleděla na Christiana, jako kdyby byla jím samotným zhypnotizovaná, okouzlena jeho bytím. "Ne, Niro. Nic se ti nestane. Nezemřeš. Toto už nikdy neříkej. Budeme spolu žít věčně." Nemohl si připustit fakt, že to co v této chvíli hovoří jen oboum nalhává. "Ach ty můj snílku." Smutně sklopila pohled a hleděla pouze tupě do země. Snad zničená skutečností, snad faktem, že už za chvíli bude konec. "Najdu ten pramen. Zachráním tě. A budeme žít věčně." Pohladil jí po vlasech a zničeně na ní hleděl. Obraz jako kdyby se změnil. Už to nebyla prázdná ulice, či co to vlastně bylo. Viděla si svým způsobem, svůj vlastní pohřeb. "Proč? Proč si mi to udělala? Lhala si mi celou tu dobu." Ozval se za tvými zády můj hlas, cítila si jak ti dýchám na krk a poté jsem se lehce dotkl tvých vlasů. "Ukázal jsem ti pravdu. Ukázal jsem ti, jak jsem o tebe přišel." Jako by se všechno změnilo a opět ses nacházela v lese, u pramenu života. "Vím, že ses o to neprosila. Ale já jsem tě tam nemohl nechat osudu. Musím tě mít u sebe Vidět tvou krásu, která mi bere dech." Pošeptatl jsem a jako kdyby tu byla ozvěna, táhlo se to dlouze. Až možná i za les. "Když jsme spolu tančili. Naše rty se lehce dotýkali. Znova jsem si připomněl, jak moc jsem tě tehdy miloval." Na chvíli jsem sklopil pohled. "Omlouvám se. Někdy jsem až neskutečně výbušný... jen tys mne vždycky dokázala zastavit. Zklidnit. Stačilo se mně dotknout a hned jsem byl klidný. Jenže nyní si nic nepamatuješ, a já jako kdybych nebyl." Povzdechl jsem si a rukou donutil stromy, aby se rozestoupily. "Už nejsi ta Nira, která mně milovala, tudíž tě zde už nemohu držet. Tak tedy chceš svobodu, máš jí mít." Podal jsem jí ruku a čekal, až jí přijme abychom mohli kráčet vstříc jejímu osudu.

Emma Casiraghi - 29. listopadu 2011 17:47

Stojím a zaraženě hledím na tu dívku...na sebe, jak mu slibuji věčnou lásku, ale ne...ve své paměti to nemám. Pak se scéna změní a já vidím svůj vlastní pohřeb. Přikryji si ústa nevěřícně dlaní a nahnu se nad rakví. Celá se napnu, když se mne jen dotkne. Projede mnou vlna mrazu. Kdyby mé srdce ještě tlouklo, tak bije jako o závod a snad by s emi ani nedostávalo dechu, ale to jsou lidské věci, to už pro mne není. Otočím se k němu a poslouchám jeho šeptaná slova. "Ale já nejsem majetek, který si můžeš uchovat ve svých vzdušných zámcích..." Uvažuji nad jeho slovy a něco mi přeci nejde do hlavy. "Potkali jsme se náhodně a jsem-li tvou životní láskou, tak jakto, že jsi mne nepoznal? Ten večer jsi ode mne odešel, nechal mne napospas, jak timám věřit? Neznám tě a jakožto kouzelník si můžeš navymýšlet cokoli. Jak jsi sám řekl, umíš oblbovat lidskou mysl, jak mohu vědět, že to právě neděláš?" hledím mu pevně do očí, ale mé se najednou mění v oči krvelačné bestie. Projede mnou spalující záchvěv...spalující žízeň. "Chci odejít, alespoň pro zatím a až najdeš hmatatelný důkaz, nebo až si má mysl rozmyslí, jestli jsem já ta žena, která tě milovala, tak se opět uvidíme," vložím svou dlaň do jeho a očekávám, ž emne vyvede ze svého labyrintu.

Samuel Harris - 30. listopadu 2011 10:42

"Dobrá tedy, ovšem váš ochránce, zůstane zde. Vybrala jste si to takto sama." Hlas zněl, jako kdyby se schylovalo k bouřce, ale nikde nebylo vidno ani mráčku. Zhola nic. Skutečné zajímavé, nebo další hra Christiana? Vyvedl tě ven, ba na místo, kde to všechno začalo a vy dva jste se poprvé seznámili. Poprvé? Na malou chvíli si snad pocítila, menší náznak citu, právě v té chvíli, kdy měl v úmyslu Christian odejít. Mlčela si.. Což bylo skutečně pochopitelné. A on pouhým mávnutím proutku, zmizel z povrchu zemského. Kam? To ti bylo zhola jasné. Zůstala si sama. Neslyšela si už svého ochránce a zároveň němého přítele, který ti býval neustále po boku. Christian zhrzen tím, že jsi ho nepoznala, se musel nějak zachovat. Ač to nebylo vhodné. Co teď se s tebou stane? Kap.Kap. Ozýval se déšť. I přes to, že nebylo vůbec mračno, stékala ti po tváři kapka, která doputovala až k tvým rtům. Kde jsi zjistila, že ona kapka je slanou slzou. Koho? Jasné by to mělo být. Přece mága, kterého opět pozřela samota jeho světa. Déšť ti smáčel vlasy i šaty, které si měla na sobě, jako památku na onoho muže. Při vzpomínce na něj, si opět pocítila to podivné bolení srdce, či sis to jen nalhávala. Barva šatů, kterou sis zvolila kvůli kráse se pomalu a jistě měnila v černou, smuteční. Takovou měl jistě náladu Christian. Na malou chvíli ses zarazila. Jsi vůbec ve světě lidí, nebo tě pouze a jen znova vtáhl do své iluze? Veškeré pochybnosti se změnily, když si spatřila na ulici Michaela. Bylo ti jasné, kam měl namířeno. Všiml si tě? Jistě. Nešel však za tebou, otevřel pouze dveře od baru a zmizel v něm. "Tak Christianovi se skutečně podařilo vás opět najít?" Ozval se hlas za tebou, když ses však otočila nikde si nikoho neviděla. Byl to snad stín? O nich si něco slyšela. Zabíjejí nevinné a nikdo je ještě nedokázal vypátrat. Ani ty se svou nabitou mocí, jej nenajdeš. Jak hledat vlastně stín? "Utekla jste mu. A to byla skutečně velká chyba." Ozvalo se snad z hora? "Nyní zemřete. Škoda, že nebudu mít tu čest vás zabít. Sama však brzy uvidíte." A najednou opět klid. Déšť zmizel. Všechno zmizelo. Co to sakra bylo? To nikdo nemá ani ponětí, protože nikdo to neviděl. Pouze ty.

Emma Casiraghi - 30. listopadu 2011 12:45

Zarazí mne, že mi chce vzít mého ochránce. Byl se mnou celý život a nikdy mi nepřišlo, že by to dělal z rozkazu. "Je to živá bytost, proč jeho samotného nenecháš rozhodnout se?" namítnu jako poslední pokus o záchranu jediného bezpečného bodu v mém životě. Ale nic mi k tomu neřekl. Krutý člověk. Možná jej ještě pošle zpět za mnou. Možná. Cítila jsem v srdci něco zvláštního, ale nechtěla jsem tomu věřit. Byla jsem sama, osamělá, to je přece pochopitelné, že se takto budu cítit. Nedokázala jsem však pochopit krutost toho muže, jež jsem měla údajně milovat. Během pár minut jsem byla úplně promoklá, bylo tedy vhodné se jít někam schovat. Všimla jsem si, jak mé šaty mění barvu a pomalu mi začalo docházet, že možná ani nejsem v realitě, že si možná se mnou nadále hraje a pocítila jsem i vlnu vzteku. Jak bych si mohla zjistit, že to, co je kolem mně je pravdivé? Michael...další illuze? Poplašeně jsem se otáčela, když na mne mluvil ten hlas. Bublal ve mně vztek, chtěla jsem někoho zakousnout, ale hlas byl pryč. "Tak tedy zemřu! Ale chci vědět důvod proč bych měla zemřít!" rozkřiknu se. Svou nadlidskou rychlostí se dostanu do baru a přisednu si k Michaelovi. "Ahoj Michaeli,"

Samuel Harris - 01. prosince 2011 11:58

"Důvod je jasný. Na svůj žal i nesmrtelný zemře." Dostalo se ti odpovědi snad i posměšku. Kdo ví? Nejspíše pouze tvá mysl. Nikdo jiný to neslyšel. Nikdo jiný ti nemůže poradit. A city, které v této chvíli snad skrýváš? Ani ty nedokáží říct všechno. Pořád si daleko a pořád nic nevíš. Kus velké skládanky ti chybí a možná právě on by všechno, tak ztracené, vyjasnil. Kde však jej hledat? Michael nestihl odpovědět, jelikož i on, jako ostatní se proměnil v ledovou sochu. Dva muži v černých hábitech se procházeli městem, které se měnilo v jedno ledové království společně s jejich obyvateli. Ovšem na jedinou vyjímku tebe. Abys mohla vidět zkázu. Abys mohla cítit ostatních bolest a možná, abys věděla, že to je kvůli tobě. Došli ke známému místu, místu které je táhlo k sobě a pouze kvůli jedné osobě. Otevřeli dveře baru a tam jí spatřily (tebe). "Říkali jsme nyní." Pronesl jeden muž, kterém do tváře nebylo vidět a pokud by se ti nějakým způsobem to podařilo, viděla bys jenom bolest, zlobu a neskutečnou sílu, která je snad i na kolena srážející. "Unikla si mu a nyní máme čest, jak tebe zabít, tak i jej." Všechno kolem se začalo měnit v led, blížilo se to i k tobě. Jako kdyby nohy pomalu a jistě začaly mrznout, až by se z nich stala stejná socha, jako z Michaela. "A až zemře. Objevíme pramen života." Snad mávnutím proutku mizeli? Kdo ví? Zajímala tě snad jediná otázka: Může snad mrtví, ještě zemřít? Ne, ale může být proměněný v ledovou sochu. Najednou tmu, ozářilo velké až oslepující světlo. Světlo na konci tunelu? Tři blázni na kolejích? Zde však žádný vlak nejel, a mrtví se už nikam nedostanou. Se světlem i přišla osoba, která všechno ledové králoství opět probudila k životu. Jako kdyby do sebe to všechno vsákla. Poté se k tobě otočila, abys mu do tváře viděla. Christian.. Neměl jsem. Neměl jsem vůbec sem jít. A vůbec jsem neměl všechny zde zachránit. Ale já musel. I když vím, že to bude mít své následky. Musel jsem. Hlavně kvůli ní. Sotva se na nohou držím a mám jisté pochybnosti zda pravou ruku pořád mám. Jistě proměněnou v led. Daň za záchranu životů. "Zde.. zde už není bezpečno." Hlas zněl snad i zničeně, možná vyčerpaně. Kdo ví? Síly mi však na cestu zpět stačily. "Omlouvám se." Zněla slova, poté ses opět objevila na známém místě. V pokoji, kde už si nebyla člověk, ale to co si chtěla, aby z tebe bylo. Z jiného pokoje se ozývaly bolestivé výkřiky a bylo ti hned jasné, kdo to byl. Pokud ses šla podívat spatřila si jej, s jeho rukou z ledu a faunem, který měl v úmyslu jediné. Zbavit jej oné ruky a zabránit tak, aby se celý změnil v sochu.

Samuel Harris - 18. prosince 2011 13:09

Další Story Noc je temná, nebezpečná. Po ulicích v tomto čase není vhodné vůbec kráčet, ovšem pokud máte rádi adrenalin a nebojíte se, že o svůj život přijdete. Po ulicích řádí vrah, krvelačná bestie. Nazývejte ho, jak chcete. Já osobně jsem ho nazval Jackem Rozparovačem. Ale to už je delší příběh a na mně se dávno zapomnělo. Sanatorium pro duševně choré nedaleko Londýna "Slečno Smithová, ptá se po vás pan Revie. Asi se mu líbí, jak s ním hovoříte a asi jste jediná, která s ním kdy mluvila." Promluví k tobě jedna ze sester, lehce se usměje a podá ti prášky, které by měl pan Revie dostat. Pan Revie, velmi mlčenlivý muž. Bývalý detektiv, který se u vás už nějakou dobu léčí. Přesněji tomu bude rok a pár měsíců. Moc dobře si to pamatuješ, právě si sem nastoupila a zároveň sněžilo, ano blížil se čas Vánoc, který ne mnoho lidí měl v lásce. Zda-li ty, to si věděla pouze sama. A tehdy se 26. prosince stala první vražda, kterou právě pan Revie vyšetřoval a která právě u něj způsobila snad duševní nemoc. I když se schizofrenií se člověk vlastně narodil, zdědil to po rodičích. Toť prozatím o něm. Seděl ve svém pokoji, jako obvykle u zamřížovaného okna, ze kterého hleděl kamsi ven. Lehce se houpal, snad aby se nejspíše utěšoval. Jakmile si vstoupila, nepatrně se na tebe podíval s tajemným výrazem, snad zračícím bláznovství či hlubokou inteligenci. "Jack Rozparovač dále řádil. Četl jsem o tom." Nic víc, nic míň. Zase svůj pohled přesunul kamsi v dáli. "Nebojíte se chodit sama v noci? Nebojíte se, že byste se mohla stát jeho obětí?" Lehce se pousmál a rukou si promnul oči. "Vím, co mu to přínáší. Vím, proč se mu to líbí." Postavil se na nohy a popošel přímo k tobě. "Miluje, když jsou bezmocné. Miluje, když křičí... Miluje pohled na jejich mrtvá těla... a nepřestane.. nikdy..." Vztekle hodil židly kamsi mimo tebe. A poté se usadil na zem... Svůj pohled opět přesunul na tebe. "Dnes máme, ale krásný den."

Emma Casiraghi - 06. ledna 2012 20:43

Přemýšlím a z onoho zarýtého uvažování mne probere hlas vrchní sestry. Dnes jsem vzala směnu za jinou sestru, pracuji už třetí den v kuse a to jen proto, abych se vyhla svému domovu a své nepříčetné matce. Možná jsem se mu měla bezpodmínečně poddat... Bleskne mi myslí, ale hned si říkám, že je to hloupá myšlenka. Vezmu si jeho prášky a odcházím do jeho pokoje. Nejdříve zaklepu. "Dobrý den, pane Christiane," říkám mu důvěrněji, jednou mne o to požádal. Ano, odbře si vzpomínám, na ten první den, co přijel. Ostatní se jej bojí, ale já v jeho očích vidím něco, čeho netřeba se bát. nebo možná jen miluji nebezpečí. "Ano, vím o tom. Včera jsem vám donesla noviny a mám pro vás dnešní. Je to nanejvýš smutné," podotknu k jeho první větě a podám mu kalíšek s prášky a pohár s vodou. Chvíli počkám, než si je vezme, do té doby je pevnědržím v rukou. "Nebojím se. Zatím vraždí jen prostitutky a k té já mám velice daleko. Navíc chodíme alespoň ve dvojících s ostatními sestrami. " odpovím znovu a vidím v jeho očích přicházející záchvat, stáhnu ruce k tobě a obdařím jej milým, snad uklidňujícím úsměvem, ale agresivně odhodí židli. Trochu ve mně hrkne, ale vím, že by mi neublížil. Do dveří se již hrnou ošetřovatelé a já je pohybem ruky zastavím. "Vše je v pořádku, můžete jít. Budu-li vás potřebovat, poznáte to,"namítnu a skloním se k panu Revie. "Tady jsou vaše prášky," podám mu je. "Udělají vám lépe a já vám zatím přečtu nějaký další článek," natáhnu se pro noviny zalistuji v nich. články o tom vrahovi se však snažím přeskočit.

Samuel Harris - 07. ledna 2012 22:16

"Omlouvám se.. zase jsem se neovládl. Mrzí mne fakt, že jsem vás mohl zranit. To bych skutečně nechtěl." Přesunul jsem se k posteli na kterou jsem se usadil a rukou si promnul oči. Ano prášky sice zabírají, ale nikdy nedokážou pomoct od nočních můr, které mne provázejí noc co noc. A všechno se to týče té vraždy, která mne sem svým způsobem dostala. Nikdo mi totiž nechtěl věřit, že vím jak myslí. Nikdo totiž nechtěl věřit tomu, že mé mrtvé dvojče žije. Všichni mne v tom nechali. A já pomalu a jistě začal věřit v to, že jsem blázen. Je to přeci tak jednoduché. Uvěřit tomu v co věří ostatní. "Zatím je možná vraždí, ale kdo ví co to bude příště." Povzdechl jsem si. Tato debata byla více a více unavující. Měl jsem pocit, že další neštěstí, které se objeví v novinách o další mrtvé mi nepřidá na radosti. I když mi to neměla v úmyslu číst, svým způsobem jsem to tušil. Možná podle toho jejího předchozího pohledu. S poděkováním v očích jsem od ní vzal prášky, které mi svým způsobem pomáhali, ovšem bolest uvnitř a cokoliv ostatní vyléčit nedokázali. Bral jsem je z nutnosti. Z nekonečné touhy po klidu duše a věřil jsem, že ony mi k ní pomohou. "Nemusíte mne šetřit. Tuším, co je v nich psáno. Jen mi to povězte..." Prosebně jsem se na ní podíval, i když oba dva jsme tušili, co tím jenom nastane. Že mi to vůbec na starostech nepřidá, ale i přesto jsem to chtěl zkusit. Co když se náhodou stanu já tím, kdo jej chytí? Bylo by mi velkou radostí.. Opět na malou chvíli, jako kdyby se místo mne vystřídal někdo jiný a já jako mávnutím proutku zapomněl na to, co jsem chtěl. Toto místo mne tak ničí.. "Slečno Smithová, opravdu si myslíte, jako ostatní, že jsem nebezpečný?" Obdařil jsem jí pohledem malého dítěte, které se všeho bojí a očekával jsem, že řekne ne..Že mou duši utiší...

Emma Casiraghi - 10. ledna 2012 18:42

" Nic se mi nestalo, proto je všechno v pořádku a teď už víme, že se budete muset pokusit víc ovládat, porotže ti milí pánové za dveřmi se ode mne nenechají dlouho odvolávat," usmála jsem se na něj co to jen šlo, ale přeci jsem v sobě měla mnoho smutku a v mých očích byl jasný rozpad. Hlavně proto jsem se přestala lékařům dívat do očí. Očekávají od nás, sester, že budeme fungovat, ale poznají na očích, že je něco, nebo vše v nepořádku. Poznal, že jsem se jej snažila obelhávat příjemnými nebo politickými zprávami. "Rozčílí vás to, ale jak chcete," Přečetla jsem mu tedy článek muže, který hlavně sršel špínu na Scotlenyard. Článek byl o neschopnosti mužů zákona chytit vraha, kterého trefně pojmenoval Jack Rozparovač, spolu s prognózou, že brzy přijde další vražda. A nebyl daleko od pravdy, do novin byl totiž vložen list s krátkou zprávou o další vraždě a fotografií spolu s informací, že celý článek bude ve ranním vydáním. Já si toho listu nevšimla a vypadl mi na zem. četla jsem dál. Poté mi však Christian položil zvláštní otázku. složila jsem tedy noviny a pohlédla mu do očí. "Můžete být nebezpečný, samozřejmě, ale to může být kdokoli, ale já se vás nebojím. Vím, že jste dobrý člověk," snažila jsem se mu věnovat povzbudivý úsměv, ale obávám se, ž mi to nešlo.

Samuel Harris - 14. ledna 2012 11:52

"Tak to jste asi jediná, slečno Niro." Ozval se velice smutný hlas člověka, jež ztratil všechno. Domov, rodinu a svou čest. Všichni přestali věřit v jeho schopnosti, ba dokonce v něho samotného. Stal se bláznem bez ničeho, všechno co měl ztratil. Lehce jsem si povzdechl a pohlédl na zem, kde spočinul list, jež slečně před chvíli vypadl a tak jako já zůstal opomenut. Zželelo se mi, vzal jsem ho tedy do ruky a chvíli na něj tupě civěl. Nic co v něm bylo psáno jsem nečetl. Spíše hleděl z čeho byl vyroben, hleděl na onen materiál a přivoněl si k němu. Úžasná vůně před chvíli vytištěného listu, který ještě před notnou chvíli byl prázdný nepopsaný. Pro nikoho ničím důležitý. A během té chvíle se z onoho pouhého listu stalo, možná i dovolil bych si říci i umělecké dílo. Nikdo se ovšem nad tím nepozastavil. Jen pouhý blázen, tím jsem byl já. Až poté jsem se dostal ke čtení, ano bylo to tak jednoduché přečíst nejdříve jedno slovo, poté druhé a nakonec poskládat celou větu. Ovšem nedalo se to považovat za nějaké umění, když poslední dobou skoro každý dokáže číst. Četl jsem. Celý znepokojený tím, co se tam psalo. Na čele se mi objevily vrásky. Měl jsem touhu s tím mrsknout a roztrhat to, jak by to udělal i Jack. Jelikož slova tam psaná byla neskonale urážející. A nutila toho pravého, kdo to četl k jedinému. Opět zabíjet. "Proč se vůbec novináři namáhají psát nesmyslné články, které člověka jen nutí se díky nim vztekat?" Položil jsem snad hloupou otázku, na kterou jsem znal už dávno odpověď. Píšou tyto bláboly z jediného důvodu, aby mohli prodat co nejvíce novin. Aby to čtenáři četli a vrazi opět zabíjeli, díky nim mají přeci práci. Povzdechl jsem si, pokrčil rameny. Vztekat se a nadávat nebylo v této chvíli na místě. Už tak jsem měl problémů dost s tím, jak jsem odhodil židli. Zklíčeně jsem se podíval na Niru. Rukou si promnul vlasy, které mi spadali do obličeje. A chvíli tupě zíral do země. "Jednou ho vyprovokují a začne zabíjet nevinné." A v této chvíli musím uznat, že jsem měl neskutečnou pravdu. Oba dva v této místnosti jsme to věděli. Bylo to tak jasné, jak je jasná facka. A obojí neskutečně bolí. Pří té myšlence jsem se chytl za tvář a lehce s sebou ošil.

Emma Casiraghi - 25. ledna 2012 18:26

Na chvíli jsem se zamyslela. No a co, tak by si mne vzal, vzal by si ženu, která pomáhala ostatním. mladou dívku, která dělala vždy jen ta nejlepší rozhodnutí, dle doporučení své matky, ale přesto v mnohém není lepší než ty ženy, které si bral doposud. Sprosté děvky. Všimla jsem si, jak si prohlíží onen vypadnutý papír a napadlo mne, že by to mohl být počátek nebezpečné situace. Může mu velmi jednoduše hlava říct, ž eje rozezlený a mohou znovu létat židle. Ale zachovávám klid a smířlivě se na něj usměji. Položím mu ruku na paži a snažím se jej povzbudit, přivést na lepší místo, ačkoli bych totéž potřebovala já sama. Obejmout, pohladit, zrpovodit ze světa. Hledím na něj, když čte a v podstatě čekám možná i svůj rozsudek. "Tohle už není něco, co by vás mělo trápit, jste mimo ono dění a já bych vám měla přestat nosit noviny." Namítnu poměrně razantněji, než jsem měla v úmyslu. Hledím na něj jako na sobě rovného. Stejného blázna, ajko jsem já. "Ano, začne zabíjet nevinné, to bude jistě příležitost..." větu nedopovím, neboť se vzpamatuji. Ten rozsudek, který jsme vynesli nad nevinnými bytostmi byl tak jasný a byl jediným možným řešením mé situace. Ano, jasné jako facka. "Omlouvám se, pane Christiane, ale už budu muset jít. Není...není mi dobře..." náhle se zvednu bez dalších slov a průtahů odcházím ke dveřím. "Mějte se hezky a uzdravte se..." zní to jako loučení a snad tím možná i loučení naznačuji, ale ne, při odchodu z místnosti se ještě usměji. To je naše povinnost, dát pacientu při odchodu něco hezkého, na co může vzpomínat. Možná si to na tu chvíli uvědomím mnohem víc a z prstu sundám zásnubní prstýnek...zásnubní...můj snoubenec mne opustil, nevím proč ho dál nosit. Položím jej na stolek v Christianově pokoji a odcházím. ani se za mnou nedovřou dveře a potkávám vrchní sestru. "Omlouvám se madam, ale necítím se dobře, potřebovala bych odejít. Už tu nemohu zůstat..." jaká to byla pravda, jak moc velká to byla pravda. Rozhodla jsem se. Ve vteřině, ani jsem nad tím nemusela uvažovat. Je to přeci tak jednoduché... Sestra ani nenamítala. Dovřela jsem dveře k Christianovi, doufajíc, že rozhovor dále nezaslechl. Vydala jsem se po chodbě směrem k šatnáma sňala svůj čepec sestry a na ramena mi spadly dlouhé rusé vlnité vlasy. V šatně jsem si vzala své věci, převlékla se a vyrazila ven. Mé kroky však nevedly cestou domů, mé kroky vedly tam...na místa, kde je zabíjel. Chtěla jsem to poslední místo vidět na vlastní oči. Netrvalo dlouho na to místo dojít, už jsem se nebála. Slyšela jsem za sebou kroky a bylo mi to jedno. Sundala jsem ze svého krku rudý šátek a ani ho pevně nedržela, odvál jej vítr. Byla jsem jako omámená, bylo mi už vše jedno... A slyšela jsem svůj osud. Otočila jsem se a spatřila jsem jej. Vypadal jako Christian, jen byl o trošku vyšší. usmála jsem se na něj. "Dobrý večer, slečno, neměla byste chodit po těchto ulicích sama, obzvlášť když tu řádí bestie. Copak tu hledáte?" "Svůj osud..."

Samuel Harris - 26. ledna 2012 01:13

"Svůj osud?" Na jeho rtech se rýsovalo menší pousmátí. Nebyl vůbec překvapen, alespoň to na sobě nedal znát. Stále klidný a chladný se zdál být, stejně jako noc jeho věrná společnice na cestách. "Dovolte mi tedy prosím, abych vás doprovodil do bezpečí vašeho domu. Řádí zde vrah a nerad bych byl, kdybych v novinách zjistil tak smutnou zprávu, že zemřela jeho rukou tolik zvláštní žena." Dnes už neměl v úmyslu si špinit ruce. Před chvíli ukojil svou touhu. Nebyla to nyní prostitutka, ale jedna sestřička z blázince, kterou si velmi dobře znala. Zítřejšího dne se nedaleko tvé práce najde její tělo a komu jinému se tato vražda přičte, než-li Jacku Rozparovači. Ano velice se podobal Christianovi, ovšem jeho oči byly v něčem jiné. Takové divočejší, spíše jako kdyby patřili nějakému dravému zvířeti než-li lidskému tvorovi, spíše vraždíci bestií. Zaujala si ho. Možná ze stejného důvodu, proč je Christian vždy vděčný za tvou přítomnost. Ten fakt, že jsou ze stejné krve i přes ty rozdíly se nezapře. "Zapomněl jsem na vychování." Jeho koutky mírně zacukaly a zhluboka se poklonil, jako kdybys byla jeho múzou. Zvláštním způsobem ano. Po tomto vašem setkání si jediná dívka, která jej přežila. "Samuel Revie, o mém bratrovi jste možná slyšela. Ale nedejte na to, co se o něm psalo. Není to blázen. Ba víc, je ze všech lidí ten nejnormálnější. A dívím se, že jej nepovolali do služby. On pouze měl tu čest s "Jackem Rozparovačem" a přežil." Udělal schválně úvozovky, protože se mu vůbec nelíbilo, jak jej noviny nazvali. Hloupé jméno pro vraha, který má toho ještě hodně v plánu. "A ehmm..." Zarazil se a rozpačitě se na tebe podíval. Uměl tyto role neskutečně dobře hrát, kdo by do něj kdy řekl, že to on je onen vrah. Že to on si to všechno dovolil spáchat. A svým způsobem o sobě smýšlí, jako o božském poskokovi, který toho musí ještě hodně vykonat. Ovšem dnešní večer bude něčím zcela vyjmečný. Chce pro jednou zjistit, jaké to jsou vlastně ženy. Chce pro jednou jednu nechat žít. "Vy jste odsud? Právě jsem přicestoval a rád bych navštívil svého bratra. Nevíte kde je náhodou ono Senatorium pro duševně choré?" Dala bys ruku do ohně, že jeho zvířecí oči se na malou chvíli pozměnili a nyní v nich bylo cosi lidského. Kdo to vlastně Samuel Revie byl a co v tuto dobu zde dělá? Něco ti říká, že bys měla být opatrná. Něco zase, že se ti přeci nemůže nic stát. Nevypadá vůbec nebezpečně. Zabloudíš-li však pohledem na jeho kabát, spatříš jakousi skvrnu. Že by špína? Či nyní chyboval a zbyla po jeho oběti na jeho kabátě její krev. Kdo ví?

Emma Casiraghi - 26. ledna 2012 14:07

Stačilo se mi podívat do jeho očí a věděla jsem to. Jeho bratr měl pravdu,ej to on, kdo vraždí. Všimla jsem si skvrny na jeho kabátě a bezprostředně na ni položila ruku. Bylo mi jedno kým je, bylo mi jedno, že ho neznám. Dnes už bylo všechno úplně jedno. "Ano, můj osud, někde tu na mne čeká," odpovím šeptem a znovu mu pohlédnu do očí. Nebojím se jej ani trochu a tak nějak ve svých očích ukazuji to poznání, že on je tím zloduchem. "Ach děkuji, ale bydlím na druhé straně města, je tod louhá cesta a jistě máte své vlastní povinnosti. A nejsem nijak zvláštní ženou, pane..." ano, chybělo mi jméno, ač jsem věděla, že je to Christianův bratr. "Hádám, že nejen on, měl tu čest. Christiana, tedy vašeho bratra, znám velmi dobře. Opečovávám ho v sanatoriu. Měl být povolán na vyšetřování, ale jeho stav to nedovoluje. Sklouzl k opiátům a to mu uškodilo. Často o vás mluví, pane Revie. Mé jméno je Nira Smith, těší mne." Snad mne možná na malou chvíli jeho oči mátly a říkaly mi, že přeci nemůže být tím vrahem, že snad opravdu mysl jeho bratra je zcela pomatená, ale ne, vzápětí mi prostě došlo, že ne. Že stojím před vrahem a já...já se nebála. Odevzdaně jsem mu hleděla do očí a snad jsme i vykročili směrem k mému domu, nohy nás prostě nesly. "Ano, já jsem odtud. Narozena a vychována v Londýně. V Sanatoriu pracuji, jak už jsem řekla, ale v této pozdní hodině už návštěvy nepřijímají, tedy budete muset počkat do zítra. Je to nedaleko. Rovně po této ulici a pak doprava." naznačím cestu rukou. "Tu budovu nemůžete přehlédnout,"

Samuel Harris - 27. ledna 2012 01:35

”Tak tedy ošetřovatelka mého bratra?” Překvapeně se na tebe podíval. Už opět jeho nevinnost pominula a šílenou myslí si prohnaly, kdo ví přesně jaké představy. Ani na moment ti nedal možnost to vyčíst z jeho očí. Doprovázel tě. Krok minul krok, bok po boku jsi šla s ním vstříc osudu. Jako zmámená nocí, nedokázajíc se bránit tomu podivnému očarování, které dokázal Samuel. Zvláštni ty jeho oči, možná jen díky nim dokázal své oběti zlákat a díky nim je nejspíše pořád na svobodě. Chudák Christian jistě sedí ve své cele a hraje důkladně roly blázince, která mu byla vsugerována. Nějakým způsobem se ho Samuel potřeboval zbavit a toto byl ten nejlepší. Podplatit lékaře, není vůbec těžká věc. Každý potřebuje peníze a oni nejsou žádnou vyjímkou. Pak stačilo mu dodávat ty správné prášky a z normálního člověka se později stával čím dál tím větší blázen. Samuel se lehce pousmál, když sis uvědomila, že stojíš blízko svého domu. Zároveň jste se zastavili. On se opět lehce uklonil. ”Tak se tam někdy nesjpíše potkáme, ovšem mohla byste mu něco vzkázat.” Neznělo to vůbec jako prosba, spíše jako výhružka. Po chvilce si pochopila, že to i výhružka byla. Nůž se lehce zaleskl, než-li vnikl do tvého těla, tak ovšem aby spíše zranil a ne zabil. Nezasáhl nic životně důležitého. Zároveň jste byly na místě, kde je skutečně snadné zavolat pomoc. Kolena se ti podlamovali, rána na pravém boku bolela a tričko se ti zbarvovalo do krvavé barvy. Držel tě chvíli blízko sebe, aby ti mohl do ouška pošeptat vzkaz. Bylo mi zcela jasné, že to nebude hned doručené, ale on si stejně rád počká. ”Řekněte mu, že mne nikdy nikdo nechytí a pokud bude pořád zalezlý v tom blázinci, tak umřou další a již to nebudou prostitutky. A že rád bych ho viděl. Najde mne u stare lodějnice. Ať si tam zajde kdykoliv.” Pošeptala ti bestie do ouška, mezitím co si pomalu viděla černotu, která tě měla v úmyslu polapit a nikdy nepustit. Než-li odešel, políbil tě na rty a ještě stačil zavolat pomoc. Zda-li udělal chybu, nikdo neví. To jen on sám. *** “Probrala se pouze na chvíli, ale neměli byste jí zatěžovat zbytečnými otázkami. To, že je vzhůru zatím neznamená, že je mimo ohrožení života. Byla pobodána, nezapomínejte na to.“ Ticho, které tu bylo bylo náhle prolomeno ženským hlasem, ze kterého by měl skoro každý neskutečný respekt. ”Ano, ale vy nechápete, že ona je jediná, kdo toho může spatřil a zatím to setkání s ním přežil. Je naším jediným spojením a vodítkem k dopadení oné bestie. Snad paní Waltersová, nechcete, aby například zemřela vaše dcera.” Ozval se další hlas, zněl zcela naléhavě a bylo to na místě. Jack Rozparovač udělal chybu, nechal tě žít a zároveň s tebou prý i nějaký list, alespoň to sis vyslechla. Možná si měla v úmyslu cokoliv říct, ale byla si natolik slabá, abys vůbec otevřela oči. ”Vyhrožujete mi tím snad?” ”Ne, pouze konstatuji. Tak dobra, až to bude možné, dejte nám vědět. I když raději pro bezpečnost, tu zanechám jednoho ze svých lidí. Je v našem zájmu slečnu nechat naživu.” S tímto onen muž odešel a opět bylo pouze ticho. *** Po dlouhé době se ti podařilo otevřít oči, bylo zcela náročné si zvyknout na ono světlo a poté rozeznat různé tvary, zároveň si uvědomit, že vidíš na židly odpočívat skutečně povědomou tvář. Mírně se sebous cukla. Nebyla sis jasná, zda si v této chvíli v bezpečí či ne. Cuknutí však nebylo na místě, protože se ozvalo ještě bolestivé zranění a přes zuby se ti dralo mírné síknutí, jež však onoho spícího muže probudilo. ”Prý jste mého bratra viděla a přežila.” Jako kdyby mu spadl kámen ze srdce, když spatřil jak se na něj díváš. Nebyl to Samuel, ale právě Christian. Ovšem jak on se dostal z blázince. ”Přišlo se na to, že to všechno bylo pouhé nedorozumění a take fakt, že mne je potřeba. Proto jsem zde, jelikož já jediný o svém bratrovi vím vše. Na druhou stranu vůbec nechápu, že vás nechal při životě. Ovšem jsem za to neskutečně rád.” Zahleděl se do tvých očích a spatřila si v nich nepatrnou jiskřičku, co znamenala však bylo v oblacích. Natáhl se pro vodu a podal ti jí k ústům, abys mohla, alespoň trochu namočit popraskané rty a uhasit onu žízeň. Přežila si a to bylo hlavní. Z velké části si svůj osud naplnila. I ty budeš napomáhat k dopadení Jacka Rozparovače, jelikož sis vzpomněla na jeho vzkaz.

Emma Casiraghi - 27. ledna 2012 15:25

Osud...přišel... Došli jsme k mému domu a zde už bylo bezpečno, ale přesto jsem to tušila, ale neutekla jsem, nekřičela jsem. "Váš bratr o vás mluví často," možná bylo špatné, že jsem dala vědět to, kým je, možná prostě ne.To je přeci jedno. Dávala jsem mu jasně najevo, že já jsem ta, která se jej nebojí, vždyť jsem ho vlastně přišla hledat... "Ano, jistě se uvidíme. Jaký vzkaz?" zeptám se a hned se mi dostane odpovědi. Můj bok ochromí nesnesitelná bolest. Kolena se mi podlomila, ale držel mne poměrně pevně. Těžce jsem vydechla a přidušeně vykřikla. V mých očích viděl spíš možná zklamání. Já nechtěla přežít... Vzkaz mi utkvěl v hlavě, dokonce i onen polibek, ale poté již temnota. Nemohla jsem tam ležet dlouho, jistě někdo hned přiběhl a zachránil mne. Probudila jsem se a slyšela zvláštní hlasy, ale byly mi poněkud ukradené. Chvíli jsem předstírala spánek a poslouchala, o čem mluví. Ohledně svého pobodání, jsem zdravotní sestra, moc dobře jsem věděla, že mi nechce ublížit, že si jen chce něco dokázat, snad možná i varovat, ale jak mohl vědět, že ho nevydám policii? Že předám vzkaz pouze jeho bratrovi? List? Jaký list? zarazila jsem se. Musím ten list získat, musím ho vidět... Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek, až jsem nakonec na chvíli i usla, ale za pár minut jsem se znovu probudila. Nyní už jsem otevřela oči a orzhlédla se po místnosti. Až si mé oči přivykly, spatřila jsem postavu na židli. Trhnutím jsem se posadila. "Samue..." ne, to nebyl on. Já bych se ho nebála, spíš bych se bála o ostatní zde. Trochu jsem si oddehla, ale rána o sobě dala dost dobře znát. a Christian se díky tomu probudil. "Copak tu děláte Christiane? Ano, Samuel se mi již představil." namítla jsem s lehkou ironií vůči své ráně na boku. "Samuel men nechtěl zabít, původně mne chtěl jen doprovodit domů, protože..." odmlčím se... protože jsem ho sama vyhledala, aby už ukončil mé trápení? Ne, to mu nemohu říct. "Věděla jsem hned od začátku kým je a dala jsem mu to najevo. Já jsem jen vzkazem, díky mému zranění vás povolali zpět do služby, protže on to tak chtěl. Chci vidět ten list, který u mně nechal." požaduji a ne, nemíním z tohoto ustoupit. Přišel ke mně a podal mi vodu, poděkovala jsem za ni, ale chytila jsem jej za paži. "Chce vás vidět, Christiane, řeknu vám kde, ale jen v tom případě, že mne vezmete sebou," naléhám a hledím mu přitom pevně do očí. Jeden bratr ovládá, druhý se ovládat nechá...jak trefná to dvojice.

Samuel Harris - 27. ledna 2012 20:35

"Jste naším jediným svědkem, a jelikož vás svým způsobem znám nejlépe ze svých kolegů, tak jsem se rozhodl, vás zde hlídat. Navíc se nebudu vyptávat na únavné zbytečnosti. Svého bratra, až moc dobře znám." Na tváři se mi objevil menší bolestný úšklebek. Pachuť hořkosti zaplňovala má ústa. Můj bratr měl vždycky to co chtěl i nechtěl. Svým způsobem si dokázal všechny okolo omotat kolem svého prstu a když jsem je všechny varoval, tak jen kroutili hlavou, že by to chudák Samík neudělal. Samozřejmě, že na svou chybu poté doplatili a říkali pouze, měl si pravdu. Ohledně Samuela jsem měl vždycky pravdu. Jako kdybych mu četl myšlenky, jako kdybych cítil to stejné. Hnusné prokletí dvojčat. Lehce jsem se oklepal ze svých vzpomínek na minulost a pohléhl na anděla, který odpočíval na lůžku. Vím proč jí nechal žít. Pocítil, to co já, k ní nyní cítím. Ruku jsem stiskl v pěst, tak silně až klouby zbělely. Trápil mne neskutečný vztek a já se snažil neudělat chybu, teď je to na mně. Dolapit ho a zabránit dalším vraždám. "..protože jste nespokojena se svým životem. Chtěl vám zmírnit smutek, chtěl vás od něj osvobodit, jako to dělal u každé z mrtvých žen." Dopověděl jsem po chvíli její myšlenku. Můj bratr si vždycky hrál na Boha. "Jenže tak jako já, byl vámi okouzlen. Ovšem aby ukázal, že nezměkl, tak vás pobodal. Ale nesmělo to být nic vážného, nechce o vás přijít." Rukou jsem si promnul unavené oči. Moc jsem toho nenaspal, stále jsem byl ve střehu a stále jí hlídal. Nesmí se jí už nic stát. "Vzali mně do služby nejen kvůli tomu, že jste byla pobodána. Ale díky tomu, že byla unesena dcera velice vlivného člověka." Ten muž, který se bavil s doktorkou jistě o tom věděl, možná proto tolik nálehal. Je tisíckrát možné, že to byla jeho dcera. "List vám bohužel nemohu dát. Nemám ho u sebe, ale mohu vám říct, co v něm stálo. Znám to nazpaměť." Když se dotkla mé paže, na sucho jsem polkl a snažil se uklidnit. Dlaní jsem jí letmo pohladil po tváři a raději od ní popošel pár kroků. "Měl požadavek a to, mne propustit z blázince. Líbí se mu hra na kočku a myš, ovšem v tomto případě mám být v úmyslu tou kočkou. Prý já jediný najdu dceru onoho vlivného muže. A to také díky vám a tomu vzkazu." Chce jít se mnou? Zbláznila se? Nechápavě jsem se na ní podíval ve snaze vyčíst, proč.. "To, tak svůj život nesnášíte? Proč se chcete jím nechat zabít?" Došel jsem až k ní a dotkl se její ruky, klekl si přitom na kolena. "Nesmíte to dělat... nesnesu pomyšlení, že bych o vás mohl přijít. Dejte svému životu ještě jednu šanci. Prosím." Mluvil jsem zcela zoufalým hlasem a připadal si tak neskutečně zoufalý zároveň. Moje křičeli jediné, jak i srdce které bylo o závod a snad by mi vyskočilo z hrudi, aby ho podržela a zjistila, co pro mne znamená.

Emma Casiraghi - 27. ledna 2012 23:13

"Nevíte nic o mém životě." ohradím se ostře. "Očividně se mnou měl jiné plány než s těmi ženami a nemínil mne osvobozovat od ničeho, to bych takto nedopadla," možná to vyznělo tvrději, než jsem měla v úmyslu, ale to přeci nevadí. Teď ho pustili ze sanatoria, ví o mne jen to, že jsem jeho ošetřovatelkou, nic jiného neví, nebude znát ani barvu mých očí. Jeho slova mne trochu zarážejí, okouzlení je přílišný pojem a nezastávám jej. "Chtěl jen předat vzkaz a věděl, že jej doručím, to je celé." namítnu pouze a pohladím svůj bok. nebojím se o tu ránu, brzy se zacelí, jen bude chvíli bolet. Novinku o únosu té dívky jsem slyšela poprvé, ale vybavuji si, že mluvili o dceři paní Watsonové, tu dívku jsem znala, chodívala do ústavu. Vznešená mladá dáma, z vysoké smetánky. Jeho dotek ve mně probudil zachvění, podobné jako to, které ve mně vzbuzoval jeho bratr, ale enchápala jsem to. Ještě včera po mně hodil židli. „Jenže tady nejde o můj život, nikdy nešlo a co já provedu se s svým životem vás nemusí trápit Christiane. Jde o Jane a i já ji míním zachránit a sám dobře víte, že Samuel mi nic neudělá. Tohle byl zoufalý čin, zoufalého muže. Půjdu s vámi a nechci okolo toho slyšet žádné řeči. Pokud byste mne nechal, převléknu se a můžeme vyrazit.“ Nevěřícně na něj hledím, když si kleká, ale míním být neoblomná. “Můj život měl i má šancí dost a nemíním jej promarnit čekáním v posteli, když můžu dopomoci k záchraně Jane,“ a své sobecké cíle, kdy chci ještě jednou vidět divokost v Samuelových očích si nechám pro sebe. “Nyní, kdybyste dovolil…“ naznačím mu, aby odešel, že se chci převléci do svých šatů. Nějaká inteligentní duše mi donesla čisté šaty a ty zakrvácené nechala čistit, to je dobře. Počkám než odejde a nenechám si svůj úmysl rozmluvit. Obléknu se a vyjdu ze dveří. Jsem zdravotní sestra, vím, že bych se neměla přemáhat, ale rána je v podstatě jen hlubším škrábnutím a je dobře ošetřená, proto se netrápím bolestí a i kdyby, v kabelce mám lahvičku morfia… “Povedu nás…“

Samuel Harris - 28. ledna 2012 01:58

Na jednu stranu jsem pocítil neskrývanou touhu se opět setkat se svým bratrem, na tu druhou tu byly jisté obavy. Mohla to být past a nemuselo o nic jít. Mohlo by to ublížit slečně Smithové, která pro mne tolik znamená. "Rád bych o vašem životě něco věděl, abych pochopil." Zahleděl jsem se jí do očí a začínal se v nich utápět. Svým způsobem i v mých očích byla ona zvláštní divokost, kterou jsem se snažil potlačit. Divokost, která prozrazovala jediné. Konečně nastala má chvíle. Konečně se mému bratrovi budu moct pomstít, za čas strávený v blázinci. Ovšem nebýt toho, nepoznal bych jí. "Nemusí mne to trápit, ale ničí mne to. A vy to pořád nechápete?" Najednou jsem se zarazil, jako bych si něco uvědomil. "Ovšem... zalíbil se vám. Zalíbilo se vám nebezpečí v jeho očích. Měl jsem to tušit." Povzdechl jsem si. Byl jsem zklamán a zničen. Šlo mi z velké části zachránit tu dívku, ale bylo mi zcela jasné, že její život je dávno zmařen. Měl jsem se k odchodu, jak mne žádala, ale u dveří jsem se zarazil, abych jí pověděl skutečnost, která nastane. A ona se na to psychicky připravila. "Najdeme pouze tělo Jane Watsnové. A vpadneme do pasti. O můj život tu nikdy nešlo, může se mi stát cokoliv. Dávno jsem jej promarnil. Ale váš? Nestojím o to hledět, jak umíráte. Miluji vás, už od první chvíle." S tímto jsem za sebou zavřel dveře a vyčkával, až bude připravená jít. Zaražen sám sebou, že jsem ta konečná slova vůbec vyslovil. I já jsem byl na vše připraven, kromě dýky jež byla schována společně s revolverem pod kabátem, jsem měl i další věci po ruce. Nepůjdu přeci neozbrojen. *** Po celou cestu jsem mlčel. Měl jsem pocit, že jsem řekl při odchodu dost a další slova byla pouhá zbytečnost. Snad jsem doufal, že na to zapomene. Snad jsem doufal, že mi něco k tomu řekne. Tušil jsem s jistotou, že není pro mne. Já si takové štěstí v její podobě nezasloužím. Na její tváři jsem spatřil mírnější bolestný úšklebek. Nebyl to zrovna dobrý nápad, i sestřička v nemocnici nás málem nepustila ven. Ale Nira byla více než-li přesvědčivá. Došli jsme na ono místo. Stará lodějnice vypadala bez patřičných známek života, ač mi bylo jasné, že se zde nachází různá pouliční cházka v podobě bezdomovců. Ovšem ti v této chvíli spali spánkem požehnaných, sic byl den. "Pořád si to nechcete rozmyslet?" Hloupá otázka, ale já musel. Na sucho jsem polkl a věděl, že odpověď bude ne. A to mne neskutečně ničilo. Hloupá pošetilá žena, která může snadno přijít o život. A co když jí nezachráním? Popošli jsme dalších pár kroků. To místo mi něco říkalo. Ano, někde poblíž náš otec zemřel. Byl to alkoholik, feťák a kdo ví co ještě. Popral se s dalšími a byl pobodán. Možná proto můj bratr rád bere do ruky nůž. "Už jsme blízko, cítím to." Pošeptal jsem k ní. Ano, byly jsme blízko a já měl bohužel pravdu. Našli jsme Jane Watsnovou, ale ležící nehnutě na zemi a bez života, což si mohla Nira ověřit. Došel jsem k tělu blíže a uvědomil si, že zemřela před hodinou či dvěma. Můj bratr nás odněkud sleduje, vysmívá se mi a tiše mi závidí přítomnost Niry. Tichem a prázdnotou, která na chvíli panovala se ozval ohlušující výstřel. Pocítil jsem palčivou bolest na paži. Poté spatřil po dlouhé době svého bratra. "Přežila jste a opět máte v úmyslu jít vstříc nebezpečí." Pronesl k Niře zvláštním hlasem, ve kterém bylo patrné opovržení. Poté jeho pohled spočinul na mně, prohlédl si mne od hlavy až k patě a pousmál se. Rána bolela, ale nebyl to čistý průstřel, pouze škrábnutí. Jde mu pouze o onu hru. A on chce být lovcem. "Nech jí být. Jde přeci jen o nás dva. Chceš si přeci promluvit se mnou. To já za všechno mohu." Ano mohl jsem za to, že získal odpor k ženám, že si s nimi takto zahrává. Přebral jsem mu jeho přítelkyni, kterou po pár měsících objevili zavražděnou, do té doby se pohřešovala. Spatřil v mých očích jasnou věc, pocity, které jsem se snažil po celou tu chvíli ukázat jí. "Tak moc jí miluješ, jako Margaret? Je pravdou, že jsou si hodně podobné." S pistolí namířenou na Niru, došel do její blízkosti a s revolverem si lehce pohrával s jejím vlasy. "Ty vrahu!" Rozzuřil mně. Rozčílila mne představa, že si se mnou tak pohrává, že jí má v úmyslu ublížit. Byl ode mne blízko, skočil jsme po něm a na zem jsme s sebou strhli i Niru, která se nešťastnou náhodou praštila o cosi, co na té zemi bylo. Mezitím co se opět propadala do říše snů, mi dva jsme spolu soupeřili. Vyhrál a utekl. Nechal nás žít. Ránu na paži, která krvácela jsem si obvázal košilí. Došel až k Niře. Tvář jsem měl pomlácenou, rána nad obočím bude jistě na šití, prokouslý ret a menší řezná rána na tváři, my byla památkou po onom prohraném souboji. "Pošetilá dívko." Pošeptal jsem jí do ucha a políbil jí letmo na čelo. Probouzela se, ležela vedle mrtvé Jane, která takové štěstí neměla. "Toto mi už nikdy nedělejte." Pošeptal jsem, oči obrátil v sloup, jak se mi udělalo nevolno a dopadl na zem. Pomoc byla na cestě i s policií.

Emma Casiraghi - 28. ledna 2012 16:23

Vyšli jsme zpočátku mlčky. Vyjevení jeho citů bylo více než náhlé. "O tom, o čem jste mluvil před tím. Nemám chuť mluvit o svém životě a buďte si jist, že ve vašem bratrovi, v tom vrahovi...k tom žádné zalíbení nechovám. Budu vždy doufat, že najdeme Jane živou a jestli ne, mohu posloužit jako rozptýlení, zatímco on bude dopaden," Trochu mne chladil příborový nůž, který jsem si projistotu vzala sebou. Měla jsem jej schovaný hluboko v rukávu a o jeho zuby jsem se lehounce pořezala na dlani, ale nebylo to nic, oproti mému zranění. Jeho vyznání jsem ponechala bez odezvy, hlavně proto, že takových vyznání jsem v Sanatoriu dostávala od pacientů mnoho. Není vhodné, v této době, ani v našem postavení se ítm zaobírat. Navíc hned odešel z místnosti, tedy nechtěl nic řešit. Jakožto zdravotní sestra jsem svou kolegyni přesvědčila o své způsobilosti a podepsala revers. nikomu se to nelíbilo, alebyla jsem neústupná, neoblomná. Taková, jako za celý život ne. Tak jsme konečně vyšli ven z budovy. Jakmile jsme došli, odpovědí na jeho otázku byl pouze můj otrávený pohled. Došla jsem až sem, rozhodně si to nerozmyslím... Vešli jsme a já spatřila Jane. "Ach ne, Jane!" Přiběhla jsem k ní a snažila se nahmatat její puls. "Ty zpropadená bestie..." zašeptala jsem a sklonila hlavu k tichému rozřešení nad dívčinou smrtí. Zatlačila jsem jí oči a pohladila ji po tváři. Naráz vzduchem prolétl výstřel, přikrčila jsem se a vyděšeně hleděla na okolo. Christian byl zasažen, tak jsem přiběhla k němu, nebrajíc ohled na mé zranění, které o sobě opět dávalo vědět. “Jen škrábnutí,“ prohlásila jsem tiše s jasným oddechnutím. “Nebojím se vás Samueli, tehdy ani teď,“ pronesu, když ke mně mluví a ani já neskrývám ono opovržení. Vysloužil si jej zabitím Jane. Samuel se dostal mezi nás a měli spolu nějaký spor…o Margaret? Nerozumím tomu, nepletu se do toho, jen čekám na volnou příležitost, kdy ho budu moci něčím přetáhnout po hlavě. Podobné s Margaret? Už tomu přestávám na dobro rozumět. Samuel přešel až ke mně, nyní veškerá má snaha o přetáhnutí ho něčím po hlavě by nemusela padnout na úrodnou půdu, když na mně mířil pistoli. Zvedla jsem hrdě bradu a oči říkaly Tak stříle,j ty zbabělče! Ač jsem ho nenáviděla za smrt Jane do morku kostí, jeho dotek ve mně něco probouzel. Chvění, které jsem snad nikdy nezažila… Pomalu jsem za zády soukala z rukávu nůž, který jsem vzala v nemocnici a měla v úmyslu se vyhnout zbrani a v momentě překvapení bodnout, ale překvapení přišlo z Christianovy strany, strhl nás na zem a najednou tma… Probudila jsem se. Přišla pomoc, ale já ji odmítla. Nic mi nebylo, rána na boku bolela jako čert, ale trocha morfia to spravila. Nenechala jsem se odvézt do nemocnice spolu s Christianem, vzala jsem jeho zbraň a vydala se hledat Samuela, věděla jsem, že na něj někde narazím. Christian často mluvil o místech, kde pobývali jako děti a já znám Londýn jako své boty. Musela jsem ho najít a také že našla. „Necháváte nás žít oba dva a stále utíkáte spravedlnosti,“ zvukem se ozvalo cvaknutí natahované kohoutku zbraně, kterou jsem pevně držela v rukách a měla ji namířenou na něj, na Samuela.

Samuel Harris - 28. ledna 2012 19:59

Lehce se pousmál do tváře smrti, kterou představovala v této chvíli zbraň, jež si držela. Nikdy se smrti nebál a považoval jí za největší dar. "Žít životem, jaký žijete?" Nechápavě se na tebe podíval a popošel pár kroků. Jestli si vystřelila ignoroval by vše. Došel až ke zbrani a nechal si mířit na srdce, než svou ruku položil na onu zbraň. Opět si byla okouzlena jeho tajemnými a zároveň temnýma očima, které hleděli do těch tvých. Jako kdyby tvá ruka nepatřila k tělu, zbraň mu okamžitě spadla do dlaně a on jí zahodil kdo ví kam. "Vždyť smrt je pro všechný krásným vysvobozením a vy si jí tolik přejete. Nerad plním ničí přání." Pošeptal ti tiše do ucha, cítila si jeho dech na svém krku. Byl tak zamrazující a zároveň příjemný. Lehce tě políbil na lalůček a přitáhl si tě k sobě. "Přiznejte si, že vás přitahuji. A já vám řeknu, proč jsem vás nechal žít." Na jeho tváři se objevilo cosi démoského, ne lidského a zároveň přitažlivého. Pocítila si ono chvění, které ti jeho přítomnost umožnila a chtěla si více, což se ti také dopřálo. Přitáhl si tě k sobě blíže, rukou sjížděl po tvém těle až se dotkl místa, u kterého způsobil největší škodu. Jeho rty se dotkly tvých. Ten polibek byl zcela neskutečný a ani si o něm neměla zdání, že by takový mohl být. Stejně tajemný, záhadný a nebezpečný, jako sám Samuel. "Chcete zemřít kvůli nesplněné lásce? Jak pošetilé, slečno Smithová." Dotkl se místa, kde ještě před nějakou dobou, byl zásnubní prstýnek. "Ovšem nejsem, zas tak bezcitný a pro blaho svého bratra vás nechám žít." Dodal vzápětí a opět se chladně pousmál. Pohladil tě po vlasech, tak krásně, že kdybys uměla jako kočka příst určitě bys to samou láskou k němu vykonala. Jak on to vlastně dělal, že ty všechny dívky, i tebe upoutal. Dokázal to i Christian. Ano viděla si v jeho očích to stejné, co v Samuelových, ale potlačoval to. Možná chce být jiný. Ještě si tě k sobě více přitáhl, aby ti mohl věnovat polibek na rozloučenou. Zároveň odněkud vytáhl hedvábný černý šátek, kterým ti zavázal oči. "Nejsem vždy hrubián, takže být na vašem místě si ten šátek nechám na očích." Chvíli držel ruku položenou na tvé tváři, tak těžko se mu odcházelo a tak těžko si odolávala tomu si šátek sundat. "Milujeme vás. A je těžké si vybrat, ovšem rozhodnutí je na vaší straně. Bylo mi úctou, ale věřte mi, ač jste skvělou ženou, jednou bych vás stejně zabil." S tímto, jako mávnutím proutku zmizel. Zůstala si tam stát sama, přítelem ti byla noc. Ovšem do chvíle, kdy si slyšela další kroky. "Niro, všude jsem vás hledal." Byl to Christian, ošetřen a zcela udýchaný, viděla si na něm, že celou cestu běžel až v této chvíli to zmírnil na pouhou chůzi. Má o tebe strach a nejsi mu lhostejná. Navíc zranění na jeho tváři je svým způsobem nehorázně přitažlivé, až chlapské. Každá žena by ti záviděla, že o tebe mají zájem dva muži, velice pěkní muži a dvojčata. "Proč jej neustále vyhledáváte?" Věděl moc dobře, že tu jeho bratr byl a i tušil, co jste spolu prováděli. On hodný, položil by život. On zloduch, zabil by všechny. Která je správná volba?

Emma Casiraghi - 28. ledna 2012 20:33

Ano, vystřelila jsem, ale minula, nebo uhl. Je to jedno. Vše je jedno. "Je snad váš život lepší, když berete životy jiným? Proč myslíte, že je mým přáním zemřít? Není," odpovím rázně. Zbraň mi vezme z rukou, ne že bych mu ji nějakým okouzlením dala. Mám vlastní vůli a on ji neovládá. Ne potom, co zabil Jane. Trhla jsem sebou, nesnášela jsem, když se kdokoli dotkl mých oušek. "Hnusíte se mi," procedila jsem skrze zuby, ale mé tělo bylo vzrušeno vším tím nebezpečím. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale držel mne příliš pevně. Mé zranění o sobě dávalo dost vědět, možná už i rposakovalo obvazy díky tomu všemu pohybu. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale ne, nešlo to a pak se naše rty setkaly. Zpočátku jsem jej odmítala, ale žel bohu, v tomto byl přesvědčivý a já se polibku podvolila. "Nesplněná láska je to poslední, kvůli čemu bych měla chtít zemřít, ten člověk si mou smrt nezaslouží. já si nezasloužím zemřít kvůli němu." obořila jsem se na něj a svou ruku mu vytrhla. NE, ačkoli na mne jeho síla působila, měla jsem svou vlastní vůli a nejsem jako ty ostatní dívky. Ano, Christian byl stejný, jako on, ale jeho opiové výlety ho změnily. Věnoval mi další polibek a já jej snad i pohladila po tváři. Kráska se zničeným srdcem a bestie... Chtěla jsem otevřít oči, ale bránil mi šátek. Chtěla jsem ho hend strhnout, ale zadržel mne. Chytila jsem jej za ruku. "Váš bratr je na otm zle. Drogy jej brzo zabijí, vy jej zabijete..." šeptla jsem. Jeho rozloučení bylo prapodivné. poplašeně jsem se otočila do všech stran a chtěla si strhnout onen šátek. Chvíli jsem s ním bojovala, úplně mne rozcuchal, ale nakonec jsem jej servala, ale samuel už tam nebyl, dorazil totiž Christian... "Proč? Vy to nechápete?" Zmateně jsem na něj hleděla a přiblížila ho až těsně k sobě, cítila jsem na sobě něčí oči, proto jsem mu pouze do ucha pošeptala... Od první chvíle vím, že já jediná ho mohu zastavit, já jediná přežila a má pro mne slabost...Já jediná ho mohu zastavit, protože vás on klidně zabije..."

Samuel Harris - 28. ledna 2012 22:58

Lhala mi. Viděl jsem je. Viděl jsem, co spolu dělali, než-li jsem se odvážil přijít na scénu. Políbil jí a ona se nechala. A prý je to všechno pro mojí ochranu. "Lžete mi." Procedil jsem skrze zaťaté zuby a pohlédl na ní stejným pohledem, jako poprvé Samuel. To co jsem se snažil skrývat si dalo volný průběh. "Viděl jsme vás, jak jste se líbali. Nevypadala jste na to, že by vám to bylo proti srsti. Nakonec ho nezastavíte, ale budete s ním. Zabijete prvního člověka a potom se vám to zalíbí. Možná nakonec to bude vaše ruka, která mne zbaví života." Ruce jsem sevřel pevně v pěst a snažil se uvažovat. Vůbec jí nemám v úmyslu ublížit. "Alespoň zatraceně přiznejte, že v této celé hře nikdy nešlo o mně. Je to jen vaše výmluva, Niro." Raději jsem se otočil a měl se skutečně k odchodu, když jsem si všiml, jak oblečení je zbarveno krví. "Krvácíte.." Vykřikl jsem a došel blíže k ní, viděl jsem na ní, že veškerý adrenalin a morfium, které měla v sobě vyprchalo a neměla daleko k tomu, aby s sebou sekla tady na zem. Byl jsem u ní včas, když se jí nohy podlamovali a tak zabránil jejímu střetu se zemí. Hleděl jsem jí do očí a jednou rukou si roztrhl košili, abych jí mohl ono zranění pevněji obvázat, než jí někdo ošetří. "Dal bych všechno za jeden prostý polibek?" Pohladil jsem jí po tváři a vzal jí do náručí, abych jí mohl odnést tam kde se o ní postarají, možná bych to dokázal, ale mám strach, že bych jí ublížil

Emma Casiraghi - 28. ledna 2012 23:16

Neudržela jsem se a dala mu facku. "Jak se jen opovažujete," sykla jsem nevěřícně. Jak moc se nyní podobal svému bratru. "Jsem zdravotní sestra, narozdíl od vás a vašeho bratra si života vážím a nejsem vůbec tou bestií, jakou je on a nikdy jí nebudu a pokud bych někdy zabila, byl by to on." Nechávám ho odejít, nechci ho ani vidět. Podlomila se mi kolena, ale zachytil mne. "Nechte mne být, po vašich osočeních vás... Mám na sobě korzet, ten veškerá krvácení zastaví, stačí jej jen více stáhnout. Pomohu si sama. Když mnou tak opovrhujete, tak mne nechte proboha být." bylo mi do pláče, jeho obvinění byla zcestná. Přesto však byl hned při mně, tak jsem ho k sobě přiblížila. "Puste mne, Christiane, nechte mne být. Samuel přijde a postará se o mne. Nejsem na tom tak špatně, jak vypadám a v nestřežené chvíli ho omráčím," zašeptám mu do ucha a s jeho pomocí vstanu, mé zranění není tak vážné. "Nechte mne být Christiane, nemíním poslouchat vaše obvinění," hraji svou hru, kdo ví s jakým záměrem, koncem či vůbec počátkem...

Samuel Harris - 28. ledna 2012 23:55

"Omlouvám se vám, byl jsem hlupákem, který se nechal ovládnout vztekem." Pronesl jsem k ní a skutečně nemínil odsud odejít. Nechat jí na pospas mému bratrovi, jaké šilenosti jí napadali. "Nemám vás v úmyslu obviňovat. Já jsem pouze zmatený. Prosím, nezůstávejte zde." Můj pohled byl neskutečně zoufalý a možná i s ním i mé následné konání. Jako vždy mám pro všechny případy leccos při sobě a nyní tomu nebylo jinak. Sundal jsem ze země šátek, který tam zanechal Samuel a poté vytáhl lahvičku, všechno skutečně nenápadně a během chvíle. Vypadalo to, jako kdybych si zavazoval tkaničku a taky jsem se tak i tvářil. "Dobře, odejdu o kus dále, ale ne úplně.." Říkal jsem jí přitom a ohlížel se kolem.. "..kdyby se něco stalo, přijdu vám na pomoc." To už jsem se postavil, držíc v ruce onen šátek. Jež jsem jí během chvíle přiložil ke tváři s jediným úmyslem, omráčit jí chloroformem, jež vdechovala. Bránila se, jako lvice, ale stejně jako ona také podlehla. Skácela se mi do náruče a já jí mohl odnést do bezpečí, bez protestů. I když mi bylo zcela jasné, že za tohle mne bude nenávidět. Odnesl jsem jí k sobě domů. Do svého menšího paláce. Byl jsem totiž šlechtic a ani po mé návštěvě senatoria můj titul neupadl v zapomění. Zároveň sluhové tu zůstali a udělali vše, oč jsem je požádal. Zavolal se doktor, který se na její zranění podíval a řekl mi, že jsem udělal dobře. Zlepšil jí popraskané stehy. Ztratila nemalé množství krve, ale nebylo to nic vážného. Poté mne s ní nechal o samotě a já čekal na její probuzení. Otevřela oči a já v tu chvíli na sucho polkl. "Musel jsem to udělat. A klidně si mně nesnášejte.." Dal jsem ruce vzhůru na náznak prohry. "Nechci, abyste dopadla jako Margaret. Jenom kvůli tomu, že jsme se oba do vás hloupě zamilovali." Viděl jsem, že měla v úmyslu stát, ale nebylo to zcela vhodné. Točila se jí hlava jenom díky onomu uspávadlu, které se jejího těla drželo, jako klíště a zároveň díky zranění. "Vyslechněte si mne a až poté si podnikejte akce, které již vykonávate." Povzdechl jsem si a začal s vyprávěním. O tom, jak jí Samuel chtěl pouze vlastnit a ona se do něj hloupě zamilovala, než-li pochopila jaká je bestie. Chránil jsem jí, pomohl jí opustit z jeho domu a poté se do ní zamiloval. Měli jsme se brát. Samuel si zbalil veškeré věci a zmizel. Ovšem nikdo netušil, že se vrátí v předvečer svatby a chladnokrevně jí zabije. "A věřte mi...udělá to stejné s vámi. Nezastavíte ho." Sklopil jsem na malou chvíli pohled a hleděl do země. "Zastavím ho pouze já. Dlužím to Margaret a zároveň i vám." Přešel jsem ke dveřím a zarazil jsem se u nich. "Jestli se nevrátím, tak nic co jsem vám řekl neberte osobně, nechci aby má poslední slova věnována vám, byla hádka." Ruku jsem položil na kliku s úmyslem odejít, ale něco mně drželo na místě. Tím něčím byla ona. Mít tak odvahu, být tak jako Samuel. Políbil bych jí.... naposled

Emma Casiraghi - 29. ledna 2012 11:05

Obalamutil mne. Probrala jsem se někde, ani nevím kde, ale očividně u něj. Chtěla jsem vstát, ale hlava se mi točila. Nechtěla jsem s ním mluvit, nechtěla jsem od něj slyšet jediného slova, ale přesto jsem si vyslechla, co měl na srdci. Ani jsem nemukla, po celou dobu jsem odmítavě hleděla z okna. Když odcházel, zastavit se, asi čekal co mu povím a tak jsem se do toho tedy opřela. "Já nejsem ta vaše Margaret, já nejsem žádné dítě, za nějž byste měl rozhodovat, nebo kontrolovat jeho rozhodnutí. Jednal jste několikrát proti mé vůli, tedy naše přáítelství skončilo. Jsem žena, která se o sebe umí postarat sama a narozdíl od vás, jsem způsobilá pro tato rozhodnutí. Vždy jsem k vám byla milá, snažila se dělat v ústavu vše pro vaše dobro a vy jste nepřinesl do mého života nic jiného, než utrpení. A to vaše vyznání? Miluji vás, tak s tím něco udělejte...Nevíte o mně naprosto nic a stále děláte věci proti mé vůli. Toto je naposledy,c o s vámi mluvím, toto je naposledy, co se vidíme. Nyní prosím opustťe pokoj, chci se obléci, abych mohla odejít." Jsem nesmlouvavá a odmítám slyšet cokoli dalšího. Jakmile odejde, obléknu se a počkám, až odejde z tohoto sídla. Porozhlédnu se okolo a v nočním stolku najdu pistoli, ovšem není nabitá, to však vůbec nevadí. Vyjdu z pokoje a starý sluha se mne snaží zastavit. "Slečno Smithová, prosím, pán rozkázal, aby ste si odpočala!" "To poslední, co mne zajímá, jsou rozkazy vašeho pána, připravte mi koně," miřím na muže nenabitou pistolí, což on nemůže vědět. I kdyby byla nabitá, neublížila bych mu, nejsem vrahem, ale postrašit jej mohu. Vlasy mi divoce vlají okolo, když mne vede ke stájím. Osedlá mi koně a já vyrazím ke svému bratranci. "Proboha Niro, tolik jsme se báli, tvá matka vůbec neví kde jsi. Co se ti stalo? Jsi od krve, to je to tvé zranění?" "Na to není čas Johne, něco potřebuji," John byl vysokým důstojníkem, dobře zaopatřeným. Požádala jsem jej o malou zbraň a náboje a vysvětlila můj plán. Oba bratři mne pronásledují jako lovnou zvěř, proto mohu být volavkou. Samuel mne bude chtít dostat do své moci, aby měl na Christiana jen další páku, ale tím mu mohu nejvíce ublížit. John souhlasil s mým plánem a ještě v tu chvíli jsme vykonali veškeré přípravy. Ve večerních novinách se objevil článek s přeživší sestřičkou. Slečna Smithová, se po oněch událostech rozhodla odcestovat, získali jsme pro vás exkluzivní rozhovor. "Ano, je pravda, že mám v plánu okamžitě odcestovat k příbuzným na jih. Již zde nemohu strávit ani vteřinu,d okud nebude vrah dopaden." Dál se slečna nemínila vyjadřovat kvůli své bezpečnosti. "Jsi si jistá, že to vyjde, Niro?" "Ano, jeden z nich musí pryč," zašeptala jsem Johnovi, když mne posadil na jediný vlak, který ten den odjížděl na jih. Posadila jsem se do kupé a čekala. věděla jsem, že Samuel přijde, nenechal by mne jen tak utéct z Londýna, aniž by mohl nadále trýznit Christiana. Vlak se rozjel a já požádala obsluhuo šálek čaje, v tu chvíli jsem jej zahlédla, ale dělala jsem jakoby nic.

Samuel Harris - 29. ledna 2012 21:30

Lehce se pousmál s pohledem šelmy a taky takovou chůzí se dopravil k tobě, posadil se na volné místo, jež bylo u tebe. "Odcházíte? To bych do vás neřekl, myslím, že jste bojovnější." Pronesl a tajemně si tě prohlížel, jako kdyby věděl více než-li je zdrávo. "Jestli je to kvůli Christianovi, tak vás mohu ubezpečit, že se můžete vrátit. Můj bratr je jaksi..." Zarazil se nad vhodnou volbou slova, která měla nastat. Zabil ho? Jistě to udělal, jelikož měl svůj plán. Nařknout ho z toho všeho a sebe dosadit na jeho místo. Občas možná zabíjet. "...mrtev. Z části mou rukou a z části za to může fakt, že se ještě pořád nenaučil plavat. "Lehce se pousmál a vzpomněl si na včerejší noc, kdy se to všechno stalo. *** Christian moc dobře věděl, kde chodil přemýšlet. Na ono místo, kde spáchala jejich matka sebevraždu. Svým způsobem to bylo jisté osvobození, že se zabila. Nechovala se k nim zrovna nejlépe a když udělali nějakou hloupost, trestala je až hnusným nehumáním způsobem. Například na dva dny zavřela do sklepa, bez jídla a bez pití. Až když se uklidnila, tak je propustila. Spíše usoudila, že je její trest dostačující a pustila je ven. Proto každý den chodíval na toto místo, spíše jako výsměch, než-li smutečné vzpomínání. "Věděl jsem, že tu budeš." Pronesl Christian a pohlédl na svého bratra s neskutečným odporem, nenávistí a kdo ví ještě čím. Prohodili spolu pár slov, které vypadalo zcela obyčejně, jakožto mluví bratr s bratrem. Nikdo by v té chvíli neřekl, že by mohla z toho vzniknout bratro vražda. Samuel přistoupil k Christianovi, aby jej objal, a zároveň mu do těla zabodl dýku. "Omlouvám se, ale posloužíš mému plánu. A když tvoje tělo najdou, prohlásí jej za mé a já půjdu na tvé místo." Prozradil mu svůj plán a shodil ho z mostu vstříc chladné náruči rozbouřené řeky, aby ještě zabezpečil fakt, že zemře. Přeci jen si myslel, že Christian pořád neumí plavat a vody se bojí, tím pádem bylo všechno v pořádku. *** "Na vašem místě, bych tu zbraň, kterou jistě s sebou máte, jako ochranu přede mnou mi předal. Přeci nechcete, aby se něco stalo ženě vašeho bratrance, nebo jeho dceři. Neptal jsem se jí, když jsem jí zavíral na ono místo." Zamyslel se a rukou si prohrábl menší strniště, které mu rašilo, jelikož se asi týden neholil. Nebyl na to zrovna čas, alespoň tak to ospravedlňoval pro sebe. "A pokud mi nevěříte, tak jak jinak bych věděl kam jedete. Přesněji jakým vlakem a navíc, že máte zbraň. I když to jsem si vlastně domyslel, potom co se stalo minule." Měl to všechno dobře promyšlené, svým způsobem to byl neskutečný génius, až na to, že se mohl věnovat něčemu jinému. Ve vraždění vynikal, ale něco jiného by nemuselo ničit lidské životy. "Když už tu tak sedíme a nemáme v úmyslu na sebe někoho upozorňovat, tím pádem nikomu ublížit. Mohl bych vám vysvětlit proč to dělám, tedy pokud máte zájem?" S jistou trpělivostí, jakou pouze on uměl vyčkával na tvoji reakci. Věděl, že tě bude zcela jistě zajímat, proč to dělá... zvědavost je strašná věc...

Emma Casiraghi - 30. ledna 2012 10:56

Poklidně jsem se posadila a hleděla na něj. Snažila jsem se nehnout ani brvou, kvůli Christianově smrti, přesto, že jsme se pohádali a já už jej nechtěla vidět, záleželo mi na něm. Ne, nevěřila jsem, že je mrtvý, plavat totiž uměl. Měli jsme v sanatoriu léčbu v bazéně, musel se naučit plavat. "Utíkám, samozřejmě," pousmála jsem se tajemně. Věděl že mám zbraň, jistě, předala jsem mu tedy tu, kteoru jsem vzala z jejich domu, tu bez kulek. "Jak jinak byste to věděl? třeba tak, že to bylo v novinách? Třeba tak, že tohle je jediný vlak, který jede na jih? Nedala jsem si takovou práci s utajením," poposedla jsem si a znovu se pousmála. "Vy si myslíte, že jste genius a že máte vše pod kontrolou, ale jste předvídatelný. Dcera i žena mého bratra jsou dokonale v pořádku. Věděla jsem, že si budete chtít vzít pojistku a koho jiného než dvě ženy, které nikdo nehlídá, protože John byl s emnou. Jsi slaboch Samueli, nic jiného. Marry i malá Daisy jsou v naprostém pořádku, byly hlídány policejní hlídkou, která vás nechala je uvěznit a pak osvobodit. Ještě než mne John posadil na vlak, přiběhl poslíček s tím, že jsou obě v pořádku. Copak? Plán vám nevychází podle toho jak jste chtěl?" Provokuji hada bosou nohou, ano, ale nezáleží na tom. Ušklíbnu se poslední větou. Jsme tu zavření a další zastávka je až za půl hodiny a i já mám ještě pár es v rukávu. "Ano, máme dost času, tak mi povídejte, proč to vše děláte?" založím si ruce v klíně a svírám svou malou kabelku.

Samuel Harris - 30. ledna 2012 17:42

Bylo na něm poznat neskutečné šokování, géniusovi plán nevyšel, tak jak měl. Lehce ušklíbl a nehodlal se jen tak vzdát. Musí z toho, co nejvíce vytěžit a nikdo jako tato slečinka mu v tom nezabrání. "Takže jste na mne nastražila léčku? Jak excelentní..." V očích se zablesklo, ano byl rozzuřený tím, že mu něco nevyšlo, když to všechno vždycky najde. Na druhou stranu se utěšoval tím, že si přeci jen člověk, který má jakési city a tím pádem je zranitelný. On žádné city neměl, je to chladnokrevný vrah. I jako milenec nestál za nic. Ženy sice uspokojoval, ale on sám z toho neměl žádný požitek. "Dalo by se to nazvat mnoha způsoby.." započal své vysvětlování a rukou si prohrábl neposedné vlasy, které byly stejné jako ony. Na žádném místě nevydržely dlouho. Bylo na něm vidět, že jej vůbec nebaví sedět na jednom místě, pohupoval kolenem a rukou položenou na ní vyklepával jakousi hudbu. "Někdo by řekl, že mám něco proti ženám. Jiný, že je to pomsta. Další, že si chci dokázat jistou nadřazenost." Svým způsobem bylo všechno nehorázně velká pravda, tak jak to obvykle bývá u takového dohadování, nakonec se dozvíte, že jste to, co jste tušili, věděli. "Nejspíše je to všechno, co jsem již zmiňoval." Zamyslel se a snažil, co nejlépe stručně říci proč a že to bylo zatraceně těžké. "Nevím, zda vám Christian vykládal o naší matce..." odmlčel se. "Nebyla to zrovna skvělá žena, to netvrdím. Neměla ani dobré vychování, mně s Christianem neměla ani moc v lásce. Týrala nás, jak psychicky, tak i fyzicky. Párkrát nás zavírala do sklepa na dva dny či déle, jak se jí to líbilo. Kdo přežil její jídlo, ten získal imunitu vůči všem jedům. Nom, abych byl upřímný. Nebyla vrozenou skvělou matkou. Nenáviděl jsem jí, ale teď, když jsem pochopil mnoho věcí, takovou ženu obdivuji." Zastavil se ve svém vyprávění, jelikož si uvědomil, že spíše vzpomíná a nepopisuje důvod, proč to dělá. "Když mně a mému bratrovi bylo 18 let, spáchala sebevraždu. Skočila ze stejného mostu, jak z něho nyní spadl Christian. A já poprvé pocítil bolest a neskutečnou touhu. Nevěděl jsem ze začátku, co je to vlastně za touhu.." Lehce se pousmál, připadal si, jako kdyby se vracel do minulosti, kdy k Vánocům pod stromečkem objevil pejska, kterého si přál. "Zjistil jsem jí ve chvíli, kdy se jedna z dívek pořezala. Ta nasládla vůně krve, ten dívčin vyděšený pohled. Strefovala se do mně, několikrát se mi vysmívala. A tak jsem toho jednoho dne měl plné zuby, počkal si na ní až vyšla ze školy a tam jí podřízl. Teklo z ní krve, jako z vola. A od té doby to začalo." Pokrčil nezúčastněně rameny a napil se čaje, který se před vámi objevil v tu chvíli, kdy se Samuel rozhodl vyprávět. "Vlastně, kdybych měl normální dětství, tak bych možná nezabíjel." Přidušeně se zasmál. Zabíjení miloval, tak proč toho litovat. "Zahleděl jsem na vaši tváři neobvyklou jistotu a to se mi zcela nelíbí. Vy si myslíte, že jsem měl pouze jeden plán a to obě dívky? Nemyslíte si, že jsem mohl udělat například plán B? Obzvláště když vím s kým mám tu čest. A to s velice mazanou dívkou..." Vytáhl z kapsy krabičku cigaret, jednu z nich si vložil a zapálil jí sirkou. Nasál kouř do plic, vzápětí jej vyfoukl na tebe. Nyní se cítil velice jistě a dal to na sobě i právoplatně znát. Blafoval? Kdo ví? To mohl pouze vědět on sám.

Emma Casiraghi - 31. ledna 2012 18:31

Potěšila mne jeho šokovanost a to nesmírně, ale nesnažila jsem se to dávat najevo, přesto po chvíli se mi na tváři úšklebek. "Je těžké na vás vymyslet léčku, to je pravda, ale není to nemožné," odpovím pomalu a sleduji jak upíjí čaj. Sama jej nepiji. Je to ten čaj, který přinesl poslíček, když jsem Samuela spatřila ve vlaku. "Ano, váš bratr mi povídal o všem. Nechtěl mluvit s doktory,a le se mnou ano." pověděla jsem mu to však až dokončil své vyprávění. "Je to prosté, ženy vás zklamaly a tak jste nechápal, jak se má muž k ženě chovat. Jaký je ten pravý vztah. Nikdy jste nepoznal něhu, nikdy jste o ni nestál. Nepoznal jste fungující vztah. To je snad až smutné. " ač to tak možná mohlo znít, necítila jsem k němu žádnou lítost. Mohl cítit trochu malátnosti, jakmile pil ten čaj. Byl to speciální čaj, rovnou ze Sanatoria... "Do této chvíle jste netušil, že bych byla schopná na vás vymyslet léčku. Nemáte mi čím víc ublížit. Marry i Dais yjsou v pořádku, snad jste mohl pomyslet na mou matku, ale ta dostala ochranu od samotného šéfa Scotlenyardu. Pokud byste vešel tam, zavřeli by vás, i kdyby jste se vydával za svého bratra. Všichni dostali rozkaz vás zatknout, pokud půjdete jinam, než do othoto vlaku, buď vás, nebo vašeho bratra." Poněkud se mu točila hlava a já si toho všimla. "Copak? Točí se vám hlava? Cítíte se poněkud malátný? Ačkoli pijete, sucho v ústech? Samueli, není nic, čím byste mi mohl ublížit a ve vedlejším kupé sedí pár inspektorů Scotlenyardu v přestrojení, dorazili do vlaku až po vás. Průvodčí, další převlečený inspektor, prošel celý vlak, aby jej zkontroloval, následoval každý váš krok a ta bomba, kterou jste schoval u lokomotivy je již deaktivovaná." Sedativa zabírala poněkud dlouho, tak jsem k němu přišla, vzala do ruky jeho vycházkovou hůl a vší silou jej praštila přes spánek, aby ztratil vědomí. Probudil se v cele, beze zbraně, pouze v košili, za mřížemi jsem stála já. Čekala jsem. "Nejsme v Londýně, ale jedou sem soudci z Londýna. Váš soud bude poctivý, ale nebude mít dlouhého trvání. Bohužel vás musím zklamat. Christianovo tělo se nenašlo, počítám tedy s tím, že je na živu, ví kam má jít, možná dorazí,"

Samuel Harris - 01. února 2012 01:20

Christianovo tělo se nenašlo, zcela dlouhou dobu, snad tomu bylo i několik měsíců. Jeho bratr Samuel chnil ve vězení za své činy, které vykonal. Soudci se jakýmsi způsobem nechtělo vykonat trest smrti, namísto toho dostal Samuel Revie, zvaný taktéž Jack Rozparovač, doživotí. Toto se nelíbilo mnoha lidem, lidé se proti tomu bouřili, ale bylo to marné. Po nějaké době se pouze párkrát prohodilo pár slov o Jacku Rozparovači (týden po jeho odsouzení toho byly plné noviny), přestalo se psát, přestalo se zajímat. A Nira Smithová, jediná přeživší, která svým způsobem přestala pro veřejnost existovat. V Londýně si zůstala, proč bys také odcházela. Vzala sis na určitý čas volno a snažila se uklidnit. Všechno co se za tu chvíli událo, by skolilo i toho nejsilnějšího člověka. Bylo obdivuhodné, jak si to zvládala a jak si jej dopadla. Na Christiana si pořád nedokázala zapomenout. Něco nechtělo věřit tomu, že by zrovna on mohl být obětí svého bratra, i když k tomu neměl vůbec daleko za posledních pár let. O žádného muže, nějaký vztah, si zatím nestála. Bylo v tom mnoho důvodů a je možné, že jedním z nich byly oba dva pohlední bratři. *** Vyšla sis na procházku po městě, aby sis za prvé pročistila hlavu, za druhé čerstvý vzduch prý prospívá zdraví. Celkově tato procházka tě svým způsobem zavlála do jakési minulosti. Stála si právě na tom mostě, kde údajně byl zabit Christian a také z něj skočila jejich matka. Chvíli si hleděla do řeky, která protíkala a promínatala nejspíše možnosti, Chrisovi smrti. Byl už prohlášen za mrtvého, kdyby jím nebyl, tak by se dávno objevil. Co se to vlastně stalo? "Dobrý večer, slečno, neměla byste chodit po těchto ulicích sama. Je tma a kdo ví jaká stvoření tu číhají." Ticho, které panovalo prolomil mužský hlas, tobě zcela známí. I přesto, že se jeho vizáž změnila, celý se změnil, si v něm poznala Christiana Revie. Ovšem už od pohledu ti bylo něco zcela nejasné, on si zřejmě nepamatuje tebe. "Je tu poměrný klid. Člověk zde může skvěle rozjímat." Pronesl zamyšleně, zabalen do kabátu a hleděl dál na řeku. "I přesto, se mi zdá, toto místo něčím nebezpečné. Proto vám nabízím doprovod, nerad bych byl, kdyby se něco tak krásné dámě stalo." Pousmál se a hluboce se uklonil. Poté s menším napětím vyčkával na tvou reakci. A tobě v té chvíli došlo....Christian Revie je živý, ovšem s jediným problémem... má amnézií...

Emma Casiraghi - 01. února 2012 10:46

Měla jsem odjet z Londýna, běželo mi hlavou. Občas jsem chodila navštěvovat Samuela. Zpočátku mne k němu nechtěli pustit, poté odmítl mou návštěvu on a já se pak už dlouho neukáazala, ale na soudy jsem chodila. Veřejnost, na jedinou přeživší Jacka rozparovače, na to, která ho dostala, naštěstí zapomněla. Pravý příběh nikdy nevyšel do novin. Mysleli si, že Jack Rozparovač utekl, což přispělo ke zmizení prostitutek z ulic. Všichni se báli chodit po ulicích, ale já už ne. Procházela jsem se, bloumala jsem, je spíš to správné slovo. Deja vue...Zhrozeně jsem se ohlédla za sebe a tam stál. Jako kdybych viděla Samuela, ale ne, byl to Christian. Chtěla jsem ho obejmout a vyhrknout jakto, že se tolik měsíců neozval, ale něco bylo špatně. Chvíli jsem mlčela a nevěřícně na něj hleděla a po jeho slovech mi to vlastně došlo. Má medicinská praxe mi v jeho diagnóze dost pomohla. "D-dobrý večer...Ne, já se nemám čeho bát." odpověděla jsem polohlasem. "Ano, to máte pravdu, je tu klid, ale už to tu není nebezpečné." Hleděla jsem na něj, změnil se. "Za váš doprovod budu ráda, ovšem chtěla bych o vás nejdříve něco vědět. Já jsem Nira Smithová, kdo jste vy? kde žijete?" rozešli jsme se, ale šli jsme směrem ke Scotlenyardu. "Ovšem mám ještě jednu zastávku, kterou potřebuji vyřídit," Doprovodil mne tam, nebylo to daleko, jen pár metrů. Avšak zastavili jsme se a já čekala na jeho odpovědi. *** Nebylo těžké přesvědčit všechny, abych mohla na krátkou návštěvu a Samuel mne také byl ochotný přijmout. Přišla jsem k jeho mřížím a chytila se jich. "Hezký den, Samueli, jak se vám hnije? Nepřišla jsem na zdvořilostní návštěvu, jen jsem vám chtěla říct, že...Christian žije," v očích mi hrála světýlka. Další rána pro Jacka Rozparovače. *** [/font] Vyšla jsem ven, lehce otřesená. "Omlouvám se, můžeme jít," Pronesl ajsem k Christianovi a upravila se.

Samuel Harris - 01. února 2012 11:31

"Proč si myslíte, že toto místo není nebezpečné?" Nechápavě jsem se na ní podíval. Tato situace mi byla něčím povědomá, ona ta žena mi byla povědomá, ale pořád jsem nedokázal vzpomínat. Jako kdyby se většina mého života vypařila a já si pamatoval jediné. Dvě jména: Christian a Samuel. Doklady totožnosti se u mně nenašli, a tak mně sestřičky ve špitále, kde jsem trávil hodně svého času, abych se dostal z toho nejhoršího, překřtily na Christian Same. Nejen, že mi jedna z nich zachránila život, když mně našla, odvezla hned do špitálu, kde se o mně postarali dobře, ale celou tu dobu v moji trýzni mně držela nad hladinou té nejhnusnější řeky. A já nemusel do blázince. Do Londýna jsem se vrátil až nyní za hledáním své minulosti, za zjištěním, kdo opravdu jsem. Nohy mne nesly až na toto místo a hle, zde vidím ji. "Ehmm.. jak bych to řekl.." Zarazil jsem se na chvíli, když přišla řada na představování a rozpačitě na ní pohlédl. "Christian Same, Své pravé jméno nepoznávám, mám totiž amnézií a sem do Londýna jsem se vrátil z jediného prostého důvodu, poznat kdo vlastně jsem. Doteď jsem bydlel v Canterbury, tedy spíše tam byl hospitalizován." Vůbec jsem nechápal důvod, proč jí toto všechno vyprávím. Vždyť tuto ženu vůbec neznám, je to pro mně někdo nenámí a já se jí tady svěřuji se svým životem. To rovnou mohu jít do novin a říct jim svoji pohádku, ať si jí otisknou v novinách. Mlčel jsem, když jsme procházeli uličkami, společně. Nevím, zdálo se mi to vhodné a na místě, prostě jen mlčet a nejít sám. I když něco mi říká, že bych se zde neztratil, i když jsem tu svým způsobem poprvé. Z nějakého důvodu mi bylo jasné, kam jdeme. Zarazil jsem se tedy před onou budovou a ještě než šla vešla dovnitř. V mých očích byl jistý strach.. "Jen jsem vám nabízel doprovod, nic více. Vůbec jsem neměl v úmyslu vám ublížit, či vás zneužít. Nemusíte to nahlásit. Mohla jste mi to rovnou říct." Naštěstí to byla moje mýlka a slečna Smithová mně nikam nechtěla nahlásit. Lehce jsem si oddechl a vyčkával na ní. Měl jsem v úmyslu odejít, ale něco mi říkalo, zůstat. "Stalo se vám něco?" Prohlížel jsem si jí a lehce se dotkl její tváře. Zarazil jsem se, jelikož jsem se mi před očima objevilo pár útržků, ve kterých ona vystupovala. Zůstal jsem stát a nehl ani brvou, nějakou chvíli. "Vy mně znáte? Je to tak?" Zeptal jsem se jí a v očích šli spatřit jiskry naděje. "To proto jste šla se mnou..."

Emma Casiraghi - 02. února 2012 19:07

"Protože bestie už z ulic z mizely," odpovím na jeho otázku. Zahleděla jsem se na něj. Pochopil to příliš brzy. "Myslím, že bychom si měli dát šálek čaje." Pověděla jsem rázně a zavolala drožku. Nemínila jsem nic řešit na ulici. Takřka přes noc se ze mně stala bohatá dáma. Nevím proč, ale Samuel i Christian mne ustanovili jako opatrovatelku jejich majetku, tedy jsem se přestěhovala do jejich domu, do neobývané části, udržovala jej, udržovala finance, udržovala služebnictvo. Drožka nás dovezla právě k jejich domu. Nyní mému přechodnému bydlišti, odkud se zřejmě budu brzy stěhovat. V hlavě se mi rodil plán a kvůli němu bude potřeba se odstěhovat. Vystoupila jsem z drožky a hnal se ke mně sluha, na kterého jse kdysi mířila pistolí. "Slečno Smithová, už jste zpět, měli jsme obavy a vedete sebou pan..." nestačil doříct, vzala jsem ho stranou a nařídila přísné mlčení ohledně Christiana i Samuela, celému služebnictvu, pod pohrůžkou vyhazovu a špatných referencí. Vešli jsme dovnitř jejich sídla, vedla jsem ho do pracovny, kde jsme se posadili. Odešla jsem zařídit čaj, zatím si mohl prohlédnout pokoj a na stole mohl spatřit otevřenou složku. Složka byla nevelká, zažloutlá s nápisem Samuel Revie. Byla v ní Samuelova, tedy v podstatě i Christianova fotografie. Dále tam spatřil všechny novinové články o Jacku Rozparovači, mé poznámky, fotografie mrtvých žen, patologické zprávy, má diagnóza a návrh léčby, se kterou chci začít. Z té složky si nemohl udělat jiný dojem, než že on by byl oním vrahem. Vrátila jsem se a spatřila složku na stole,s chovala jsem ji do šuplíku. Posadila jsem se na sedačku a pokynula mu, aby se také posadil. "Ano, vím kdo jste, ale nemyslím si, že by bylo dobré vám to prozrazovat vše najednou. Mohlo by vám to způsobit značný šok a to není pro váš zdravotní stav dobré. Dostaneme se k tomu, chcete-li, ale pomalu. Povězte mi však nejdříve jak jste se dostal do Cantenbery. Povězte mi, co jste celý čas dělal." hleděla jsem na něj přísně, ovšem zaujatě, potřebovala jsem o jeho stavu víc informací.

Samuel Harris - 04. února 2012 11:28

Pohled na otevřenou složku mne neskutečně šokoval. Bylo snad možné, že než jsem ztratil paměť ze mně byla na bestie vraždící mladé ženy. Na chvíli jsem se zarazil. Ztráta paměti by mohla být extrémním alibi. Jak by to všechno na mně potom mohli hodit, kdyžbych si to ani sám nepamatoval. Měl jsem v úmyslu utéct, pud sebezáchovy se projevil, snad až v pozdní chvíli. Určitě to musí být past. Jinak by mne sem nezvala. A nešla na policií... Na sucho jsem pokl, když se vrátila do místnosti a onu složku schovala. To mi ještě přidalo na důvodu si myslet, že toto je ta jasná léčka. Rozpačitě jsem se rozhlížel kolem a snažil se najít nějaký únik. Dveře mne napadly, hned jako první věc. Ale přeci není blbá, aby za nimi někdo nestál, či snad, aby je neodemkla. Druhý pohled spočinul na okně. Vše jsem dělal s hranným prohlížením si, aby nepoznala v mých očích mé úmysly. "Sám nevím, jak jsem se tam dostal. Probudil jsem se už v nemocnici svatého Tomáše. Po nějakém dlouhém čase. Vím to moc dobře, protože, když mne sestřička spatřila málem jí úkápla slza." Na chvíli jsem se zarazil a vůbec nechápal, proč jí to vlastně povídám. Pomalými kroky jsem se přiblížil k oknu, ze kterého jsem pozoroval město a tím také zjistil, že když budu muset skočit, tak to bude z prvního patra. Při troše štěstí se mi nic nestane. "Jak jsem se tam dostal? To skutečně nevím. Ovšem jedna sestřička mně našla blízko toho města, pobodaného. Alespoň to tvrdily." Můj pohled na malou chvíli sklouzl k ní a na mé tváři se objevil lehké pousmátí. "A co jsem celý ten čas dělal? Snažil jsem se poznat kdo jsem. Ovšem v této chvíli mám, pocit, že to byla chyba." Lehce jsem se uklonil a proskočil oknem, kdybych jen tak věděl, že to je můj vlastní a já nejsem vrahem, nýbrž vyšetřovatelem. K mému štěstí i neštěstí jsem dopadl do velkého koše s kompostem, takže žádné ošklivé zranění, jak jsem předpokládal jsem si neodnesl. Doslova a upřímně jsem vzal nohy na ramena, když jsem z něj vylézal a pádil se někam skrýt. Nejlépe do nějakého hotelu. Upřímně pochybuji, že ta žena je vyšetřovatelka... možná doktorka, ale více ne. Neptala by se mně na můj stav.

Emma Casiraghi - 04. února 2012 13:27

Poslouchala jsem jej pozorně. Takže pobodán, Samuel ho přeci pobodal. Všimla jsem si jeho rozrušení z té složky a přišlo mi nápadné, jak tolik kouká po únikových východech. "Pojďte si ke mně sednout, Christiane," pobídla jsem jej. Nebyla jsem hloupá, nařídila jsem, aby za dveřmi stál sluha a aby zahradník šel hlídat ven. "Šest měsíců, byl jste pryč šest měsíců," odpověděla jsem na nevyřčenou otázku. Jeho chování mi bylo dosti podezřelé. A pak už bylo náhle zle. Když se uklonil, prudce jsem vstala a když běžel k oknu vykřikla jsem: "Christiane, ne!" Přeběhla jsem k oknu a spatřila, jak přistál v kompostu a míní utéci. "Chyťte ho! Christiane, neutíkejte!" volala jsem za nimi z rozbitého okna, přičemže jsem se pořezala o střepy. Zahradník byl pohotvý mladík, rychlý, srazil Christiana na zem, nový komorník mu přiběhl na pomoc. "Pane Christiane, prosím, nevzpouzejte se," křičel zahradník. Jako kdyby ho tu všichni znali, a také že znali. Dovedli ho vzpouzejícího se zpět do pracovny. "Christiane prosím, tady vám nikdo neublíží" snažila jsem se mu vysvětlit a chytla se za čelo. Přicházela na mně silná migréna. Mívala jsem je od té doby, co mne omráčili oba dva ve staré loděnici. "Chápu, že musíte být zmatený a dle vašeho chování, jste viděl onu složku, ale mohu vás ujistit, že vám nikdo neublíží, nikdo vás nevydá policii a že vy nejste Jack Rozparovač. Nemohu vám toho zatím víc říct, jen vás žádám, abyste tu zůstal...tohle je totiž váš domov..." vysvětlila jsem mu a musela jsem se posadit. Zahradník i komorník ho pustili ale zůstávali ve střehu, aby ho mohli znovu chytit. "Žádám vás, abyste neodcházel, kvůli vašemu zdravotnímu stavu a také kvůli tomu, že pro vás ulice nejsou tak úplně bezpečné. albert vám ukáže pokoj, vaše oblečení, koupel. Neptejte se však služebnictva na nic, dostali přísný zákaz. AN vše se ptejte mne, nebudu vám informace zatajovat. Ale budu vám je povídat až to bude vhodné a postupně. váš psychický stav by to nemusel unést. A teď mne prosím omluvte," bez dalších řečí jsems e dopotácela do svého pokoje. Nechala jsem si sama napustit horkou vanu, ta mne vždy uklidní a poté jsem si na chvíli lehla. Poručila jsem připravit večeři na sedmou hodinu.

Samuel Harris - 04. února 2012 22:00

Cítil jsem se jako v pasti. Ne, připadal jsem si jako ve vězení, navíc ve vlastním domě, jak již zmínila slečna. Byl jsem vzteklý. Nic jsem nechápal a trčel jsem v tomto pokoji, který byl údajně mým a já v něm nic nepoznával. Ani to oblečení, jako kdyby nebylo mé. Všechno oblečení jsem rozházal ze skříní a poté do nich několikrát nakopnul. Vztekle se podíval do zrcadla na svou tvář, kterou jsem nepoznával. Alespoň nedokázal k ní seřadit fakt, kdo zatraceně jsem. Nic... jsem zatracené nic... Přepadla mně šílenost, praštil jsem pěstí do zrcadla, které se rozbilo a tím na sebe upozornil snad ještě více. Ale uvidíme, jak budou údajně moji služebníci poslušní, když jsem jim poručil, že nechci být rušen. S jistým zoufalstvým v očích jsem sjel zády, opírajíc se zdi až k zemi, na které jsem seděl. Pozoroval levou ruku, jak sem tam po ní teče pramínek krve a v kloubech jsou místy zabodnuté střepy. Alespoň tento fakt mi poukazuje, že pořád žiju. Ovšem pořád jsem nebyl zcela uklidněný a potřeboval zatraceně vědět proč. Nelíbilo se mi, jak se ke mně chovala. Jako k nějakému dítěti. Ale já zatraceně potřeboval vědět, kdo sakra jsem... "NIRO!!!!" Z plných plic jsem zařval její jméno ve snaze se buďto uklidnit, či jí přivolat. "Proč mi toto sakra děláte?" Schoval jsem hlavu do dlaní a snažil se uniknout před světem. Jít zpátky do Londýna nebyl zrovna skvělý nápad...

Emma Casiraghi - 04. února 2012 22:37

Slyšela jsem jeho volání, ale neodpovídala, nechala jsem to být. Nakonec mi to ale nedalo a vyšla jsem ze svého pokoje, pvšem zatočila se mi hlava a upadla jsem, našel mne až sluha a odnesl do pokoje. *** "Omlouvám se, pane Christiane, že vás ruším, ale mám vzkaz od slečny Smithové. Omlouvá se, že nebude přítomna večeři, ale neudělalo se jí dobře. Vzazuje, že se smíte libovolně pohybovat po domě, ale žádá vás, abyste jej dnes večer neopouštěl." oznámil ti sluha. Něco v tobě začalo hloubat. Kdo je vlastně ta zpropadená žena, snad se před tebou schovává? Celý rozlícený jsi vyletěl a vtrhl do jejího pokoje. *** Probudil mne hluk. Poslední, co jsem si pamatovala bylo, jak jsem šla na chodbu a ztratila vědomí. Přestávaly se mi líbit tyhle výpadky, něco s emnou udělali, něco mi je. Ležela jsem pouze v noční košili a župánku. Služebná se postarala o to, aby mne netížil korzet. Pozdější vzpomínka vlastně byla ta, jak jsem nechala poslat vzkaz Christianovi. Nyní byl za mými dveřmi hluk, slyšela jsem, jak sluha žádá Christiana, aby za mnou nechodila nechal mne odpočívat, ale ten přecijen vtrhl do mého pokoje. Vstala jsem a urychle ně se upravila. "Jak vidno, zapomněl jste i své dobré způsoby," namítla jsem podrážděně. "Tak co máte na srdci christiane?"

Samuel Harris - 05. února 2012 09:27

"Omlouvám se vám." Zarazil jsem se a chvíli prohlížel její tvář. Byla tak překrásná, jako kdyby jí vytesali ruce andělské, či ten nejlepší sochař obdařený neskutečným darem. Na malou chvíli mně přepadla touha se jich dotknout, dotknout se anděla a okusit jeho příchuť, která musí být zcela nezkažená. Tak docela jsem zapomněl, co jsem vlastně od ní potřeboval vědět. Stačilo pohlédnout do jejich očí, stačilo se podívat na její plné rty a člověk zapomněl na to, co vlastně měl v úmyslu dělat. Němně jsem na hleděl, než-li jsem se vystřelující bolestí ze zraněné levé ruky probudil, uvědomil si co potřebuji. "Mám k vám spoustu otázek, slečno Niro. Ovšem, pokud vám není dobře, tak nejsem zcela bezcitný, takže to můžeme nechat na později." Pošeptal jsem a lehce se uklidnil. Měl jsem v úmyslu odejít, ale něco mne zastavilo v mém konání. Opět další pohled na ní a ta neskutečná touha ochutnat její rty. "Dovolte mi,..." Zašeptal jsem jí ve chvíli, kdy jsem jí držel v objetí a rukou jí opatrně přejížděl po zádech. "...nemohu vám odolat." Šeptl jsem do jejich rtů, které byli blízko těch mých. Hleděl jí upřeně do očí a poté jí obdařil letmým polibkem, v doufání, že bude opětován. Také, že byl. Rukou jsem jí sjel do vlasů a lehce si s nimi hrál, mezitím co má druhá ruka sjížděla opatrně po jejím těle. ...Možná to dělala z důvodu, že jí chyběla láska. Možná z důvodu, že mé rty chutnaly zcela stejně, jako ty Samuelovi. Možná z toho důvodu, že jí sám Samuel chyběl, alespoň ta jeho hmotná podstata. I mně se podařilo okouzlit krásku....

Emma Casiraghi - 05. února 2012 12:00

Byla jsem překvapenáa v překvapení jsem ustrnula. Jeho chování...jak si to jen mohl dovolit! "Co si to..." Dostala jsem ze sebe, když jsem jej od sebe odtrhla. "Christiane, byla bych ráda, kdybyste si vzpomněl na své způsoby, takto se k sobě muž a žena nechovají a já jsem slušná žena. To, že žiji ve vašem domě neznamená, že jsem vám k dispozici, či že vám snad budu po vůli kdy si zamanete," rozčílila jsem se a musela se posadit. Měl toho v sobě mnohé ze svého bratra. "Dovolte mi se alespoň obléknout, sejdeme se v jídelně. Doporučuji vám sepsat si seznam otázek, které na mně máte a já vám na ně budu postupně odpovídat. Alberte, doporvoď pána." opět jsem nemínila být smlouvavá. Oblékla jsem si jednoduché korzetové šaty tmavočervené barvy a jednoduše upravila vlasy. Sešli jsme se u večeře, podávalo se kuřecí maso. "Tak tedy, můžeme začít? Máte svůj seznam otázek?"

Samuel Harris - 05. února 2012 20:22

Vůbec netuším, co to do mne vjelo. Na malou chvíli jsem se ani nepoznal. Vždyť já jsem se zatraceně neznal. Tak jak může vědět, jaký jsem. Chtěl jsem se omluvit, ale to už mne Albert táhl pryč a nechápavě na mně hleděl. Neměl jsem mu v úmyslu vůbec nic říci, nejspíše z důvodu, že jsem se za tohle nehorázně styděl. Co to do mně zatraceně vjelo? Rukou jsem si promnul spánky, které mně začali bolet a lehce si povzdechl. Měl jsem zůstat v Canterbury, neměl jsem sem vůbec přijít. Stejně to dopadlo, tak jak to dopadlo. Měl jsem v úmyslu jít do svého pokoje, ale něco mně neslo do haly, kde byl uprostřed místnosti středem pozornosti přenádherné piano. Něco mne k němu nehorázně táhlo, usadil jsem se za ním. A rozklepaně jsem se jej dotkl. Ruce začali bloudit po klávesnici. Nejdříve to znělo strašně, ale po chvíli jsem se do toho dostal a po celém domě se rozvalila melodie, jež byla známa pod názvem Moonlight Sonata a napsal jí Beethoven. Zapomněl jsem na to, kde se vlastně nacházím. Mým přítelem byla pouze hudba, která se řinula z tohto přenádherného uměleckého exponátu. Albert tam pouze stál a hleděl domě. S úsměvem na rtech na mně hleděl. A pronesl něco v tom stylu - "Náš pán se vrátil." Ignoroval jsem jej a dál hrál na klavír. Možná jsem byl trochu neurvalí, když na mne slečna Smithová mluvila. Byl jsem zcela pohlcen hudbou a když jsem dohrál, tak jsem si v paměti vybavil si ještě něco, co nejspíše bylo mého. Nazýval jsem to Ukolébavkou. Až po odehrání všech dvou skladeb jsem se vzpamatoval a pohlédl na dav, který tu němě stál. Můj pohled dopadl na slečnu Smithovou. Lehce jsem uklonil a splašeným pohledem hledal únikovou cestu do svého pokoje. "Omlouvám se. Neměl jsem sahat na vaše věci, neměl jsem po vás chtít, to co se nesluší. Omluvte mne, ale raději zmizím do svého pokoje, abych nenapáchal větší škody, než-li už je." Pronesl jsem směrem k Niře a měl v úmyslu odejít, ovšem to jsem uslyšel své jméno, alespoň tak mi všichni říkali. A ten kdo ho vyslovil byla Nira.

Emma Casiraghi - 05. února 2012 21:42

Tak jsme se tedy nesešli u večeře, jak jsem předpokládala, ale sešli jsme se v hale u piana. Celé služebnictvo se rozplývalo nad ítm, jak je jejich pán dokonalý a nad tím, že se jim vrací, ovšem neviděli impulsivního člověka s psychickou nemocí. Stejnou, jako má jeho bratr. Jeho hra mne přivábila a ráda jsem se do ní zaposlouchala, miluji hudbu. Jeho ignorace mi zvedala tlak,a le nechala jsem jej dohrát. Jeho omluva však už byla skoro poslední kapkou v poháru. "Christiane, potkali jsme se z určitého důvodu a já vás ráda přivedu zpět do světa, ve kterém máte být, ale vaše výlevy a utíkání mi v tom i nadále budou bránit a jakožto vaše ošetřovatelka si nemohu dovolit vás pustit do ulic Londýna jen tak a nedovolím si to ani z osobních důvodů, ale tohle vaše chování už je poněkud příliš." naznačila jsem a znaveně dosedla na stoličku. Začalo mi to celé připadat jako komedie. Služebnictvo se pomalu vydalo za svou prací a já hleděla na Christiana. Tak co tedy?

Samuel Harris - 09. února 2012 22:27

Nevím, co se to se mnou dělo. Zřejmě dle následného chování slečny, se mi to vůbec nepodobovalo. Ale co se mi podobá? To věděla snad pouze ona. Mlčky jsem se tedy usadil na židly a chvíli si prohlížel stůl. Neměl jsem co říci, alespoň jsem nevěděl, jak to říci, aníž by to nezpůsobilo další faux-pas, které jsem skutečně nechtěl. Albert nám oboum nalil červeného vína. Něco mi říkalo, že červené nepiji a tak jsem se té skleničky raději nedotkl. Za to znavená slečna Smithová si jednu deci červeného, které je prý dobré na zdraví, dopřála. "Co jsem vlastně byl, když se vám nezdá mé nynější chování?" Pronesl jsem zahleděn do skleničky, ve které jsem měl víno. Něco se mi na ní nezdálo. Rukou jsem si promnul kořen nosu a zamyslel se nad "životností brouka". Vyčkávajíc zatím na odpověď týkající se mé otázky. Slečna Smithová na malou chvíli nevypadala, že je ve své kůži. Chytla se za hlavu, jako kdyby jí nesmírně bolela. Také ve tváři o jistý velký stupínek zbledla. Poté se skácela z židle a nejspíše omdlela. Těsně nad zemí, jsem jí uchopil, abych zabránil nějakému zranění či čemukoliv dalšímu. A nejspíše v té chvíli mi došlo všechno. Ten fakt, že se jí neudělalo dobře. To že jí pobolívala hlava a cokoliv dalšího, naznačovalo jediné - přítomnost jedu, ale ne v takovém množství, aby zabil, nebo ho spíše někdo nedokázal dát více. Poté padla odpověď, jako rána z nebes, když jsem si uvědomil, co se mi na tom víně nezdálo a zrovna ta barva... "Alberte," Nemusel jsem cokoliv vykládat, když jsem měl v náruči slečnu Smithovou a nesl jí do jejího pokoje, spatřil jsem jej. "...to víno, které si naléval... nebylo v něm něco, prazvláštního?" Položil jsem tuto otázku a slečnu Smithovou bezpečně uložil do postele, až poté jsem se rozhlédl zda v jejím pokoji nenaleznu něco, co by se dalo použít, jako zbraň. "Pane, omlouvám se... ale váš bratr mi to nařídil." Pronesl Albert, když mne spatřil. Ano, měl jsem pravdu. "Proč?" Nechápavě jsem na něj pohlédl a poté vyčkával. Připraven k útoku...

Samuel Harris - 10. února 2012 16:02

......Albert se na mně překvapivě a lehce nechápavě podíval. Z jedné části jsem věděl proč. Ta otázka možná zněla hloupě, ale mně zcela tak hloupá, jako jiné nepřipadala. Musel jsem vědět důvod proč. Musel jsem vědět, proč se pokouší odstranit někoho z našich životů a také proč mám nejspíše zemřít, ta zbraň v jeho rukách nebyla pouhým výplodem mé fantazie. "Ptáte se proč?" Zachmuřeně se na mně podíval, jeho pohled spadl i na revolver v jeho ruce, jako kdyby ho hnalo svědomí a snad by i rozmýšlel o svém konání. Hleděl jsem ovšem na něj neústupně, což se od člověka na mém mistě (přesněji sebevraha) nehodí. Být na jeho místě nejspíše bych neváhal a stiskl spoušť. Ovšem tady šlo o jiný případ a o zcela jiné myšlení, než-li je to moje. "Dal jsem slib vašemu otci na smrtelné posteli, že se o vás dva postarám." Jeho odpověď mně lehce dopálila. Postará? A to jakým způsobem, že mne zabije? "Ovšem toto jako starost vůbec nevypadá." Přistoupil jsem k němu blíže, což se mu nelíbilo, namířil na mně revolverem, ovšem ještě nevystřelil. "Alberte, můj otec by nechtěl, abys mne zabil. To nezní, jako "postárám se"." Neodpustil jsem si mírnou nevhodnou poznámku a z velké části blafoval. Sakra z toho, co mi řekla slečna Smithová, jsem měl dvojče. Ano ovšem, ale jak do této úlohy zapadal Albert a kdo zatraceně byl, jsem skutečně nevěděl. "Ne, pane. Nechci vás zabít. Ale pokud to bude nutné, tak vás jen zranit. Ovšem, ne smrtelně zabít." Toto jsem skutečně mohl tušit. K dalším krokům však nenásledovalo. Chvíli jsme na sebe tupě zírali, než-li se do chodby vřitila slečna, která tu měla na starost úklid. Přidušeně vykřikla. Albert přesunul pozornost svou i své zbraně na ní. A já využil situace. Skočil jsem na něj a oba dva jsme se o zbraň prali. Zbraň však byla nabitá a vystřelila. A já poté viděl před očima pouze černočernou tmu. *** "Slečno, Smithová." Pronesl doktor, který si oddechl, když spatřil že se probíráš. Druhá věc se mu však nelíbila, že jsi měla v úmyslu se postavit. Zarazil tě tedy a měl v úmyslu tě i násilím donutit opět ležet, to ovšem nemusel. Hlava, která se neustále točila a žaludek, který se ti zvedal poukazoval na to, že si nejspíše celý den strávila na řetízkovém kolotoči. Pravda však byla jiná. A to jsi zjistila, když si se naklonila z postele, abys veškerý obsah svého žaludku, který nebyl zrovna životu bezpečný, vyzvrátila jej na podlahu. Čelo si měla orosené potem, tipovala si to na horečku. "Klid slečno, pan Revie, je v pořádku. Už jsme se o něj postarali. Měl pouze prostřelené rameno, ale není to nic života nebezpečného. Navíc jsme jej nedokázali donutit, aby s námi šel." Ovšem, jak se říká: Vzpomeň vlka a vlk je za rohem. (Alespoň tak nějak) "Jak je na tom?" Pronesl jsem zcela vážně. Ruku jsem měl ošetřenou a zavázanou šátkem, tak abych s ni nemusel hýbat. Bílé triko, které jsem měl tehdá na sobě, už na levé straně bylo zbravené do ruda a to mou krví. Doktor mi odpověděl na mou otázku kladně a nechal nás o samotě. A já jsem začal vyprávět, co všechno stalo a proč se to stalo... (Co se vlastně stalo s Albertem? Prostřelil si makovici, když zjistil, že mi ublížil.) Svoji řeč jsem nakonec ukončil a zarazil se. Trápila mne neskutečná otázka... "Co víte o mé rodině?" Zeptal jsem se jí a čekal, co z toho vznikne.

Emma Casiraghi - 13. února 2012 13:10

Otevřela jsem oči a nade mnou stál doktor. Nechápala jsem, co se mi stalo. Doktor mi vysvětlil otravu jedem. Žasla jsem. Nechápala jsem, proč by to Samuel udělal. Obzvláště zrazující mi přišlo, proč to byl schopný udělat Albert. Stál nade mnou Christian, ale nějak jsem neměla chuť vidět ten obličej, ale docházelo mi, že pokud by mne Samuel chtěl zabít, zvolil by jiný způsob. Pohlédla jsem na jeho ránu, nebyla vážná. Své zdraví jsem velmi nevnímala, měla jsem horečku, tudíž mé tělo bojovalo. Zeptal s emne na rodinu. O jejich otci jsem toho moc nevěděla, ale přeci jen jsem mu něco sdělila. "Vaše matka byla psychicky nemocná žena, týrala vás i bratra a nakonec se zabila na místě, kde jsme se potkali. Z toho místa jste spadl do Temže, když vás pobodal Samuel a Samuel..." dovyprávěla jsem mu zbytek, ale některé věci, ty zvláště drastické jsem vynechávala. "Mám v úmyslu jej odpoledne navštívit. Můžete jít se mnou,c hcete-li, ale velmi vám to nedoporučuji."

Samuel Harris - 26. února 2012 00:23

soukromá zpráva od Samuel Harris pro II.Story First case Moc dobře si pamatuji svůj první případ na oddělení vražd, kde jsem se dostal z pouhé pochuzkařiny (nejspíše za to mohl fakt, že můj otec je hlavní kápo), jelikož na něm pořád dělám. Kdo by na něco takového surového mohl zapomenout? Stalo se to tuším v březnu před dvěma lety, kdy jednu slečně (nevím zda si budeš měnit jméno) přepadl násilník, jež je těmito zločiny velice známí. Média jej nazvali Zlodějem duší (tento název jej nejlépe vystihuje, jsou zde i další - Vrah dětí, Zrůda, Ďábel sám). Ve většině případu nezanechával svědky, ovšem tady se mu zázrakem nepodařilo zabít matku, která se hned hospitalizovala a byla ošetřena. Do stabilního stavu se dostala až před půl rokem, a to je myšleno i po psychické stránce, do té doby se o ní starali sestřičky v sanatorium. Sám jsem jí tam chodil navštěvovat. (Co se stalo s jejím přítelem se neví. To pouze ona.) Obzvláště kvůli zjištění totožnosti onoho Zloděje duší, ovšem bylo to marné.... až nejspíše do dnešního dne. Na stopě Navrhl jsem jako místo setkání k rozhovoru malou kavárničku, kde moc lidí nechodí (a přitom tam mají dobré zákusky za výhodné ceny, ovšem nejspíše za to může ta dostupnost). Hlavně z důvodu, že jí nedělá zrovna dobře prostředí, kde pracuji a já se jí vůbec nedivím. Krom toho veškeré potřebné věci mám u sebe v notebooku a tato slečna je velmi důležitý svědek, kterému budu od dnešního dělat osobního strážce. Sedíc u stolu jsem hypnotizoval hodinky, které vyseli na skříni. Sem tam si usrkl kávy, jež už byla studená od toho nehorázného čekání a doufal, že se slečna ještě dnes dostaví. Měla deset minut spoždění. Díky jistým zácpám v tomto městě je to obvyklé, ale já nejsem zrovna rád, když musím na někoho čekat, když sám chodím o půl hodiny dříve. Lehce jsem si povzdechl a měl v úmyslu jí zavolat, když se náhle otevřeli dveře a dovnitř vstoupila ona se slunečními brýlemi na očích. Pousmál jsem se, postavil se, abych jí mohl pomoci usednout za stůl a poté se také usadil. "Jsem velice rád, že jste přišla slečno..." Prohlédl jsem si jí pro začátek od hlavy až k patě, nezapomínám v sobě nikdy policistu. Asi jsem tím po otci. (Matka není zrovna nadšena mou prácí) "Včera jste nám volala, že se vám poslední dobou před očima vybavuje jakási tvář, ktero nedokážete porovnat k nikomu ze svých známých a proto jsem také zde. Tedy doufám, že to zvládnete v této chvíli." Pokusil jsem se o pozbudivý úsměv, lehce se dotkl jejího ramene, po kterém jsem jí v povzbudivém gestu přejel rukou a poté jí okamžitě dal na své místo. "Ovšem, cítíte se lépe? A také bych vám chtěl říci, že od dnešního dne, už nebude u vašeho domu stále stát policejní hlídka, ale já sám se ujmu toho, aby se vám nic nestalo. Krom toho uvažujeme, s vaším svolením, že vás přesuneme do ochrany svědků. Což obsahuje změnu identity a také zcela jasně opuštění z této země, minimálně z tohoto města." Na chvíli jsem se zarazil. Doufal, že jí toto nepoznamená na psychice a poté se nadechl k pokračování. "Vím, že je to náhlé. Ale děláme to pro vaší bezpečnost, když už jsme na pár věcech zklamali." Cítil jsem se špatně vůči ní. Pořád si myslím, že jsme neudělali vůbec nic. Vždyť jsme se ani nehli z místa a jediné vodítko k němu je právě tato žena, která si toho vytrpěla až až. "Věřím, že díky vám se nám podaří jej dolapit a zachráníme tím spoustu životů." Skončil jsem svou dlouhou řeč a nechal jí mluvit.

Emma Casiraghi - 01. března 2012 16:09

Netušila jsem, jestli tam mám jít, nebo ne. Vše mi přišlo tak marné. Veškerá snaha o získání mé dcery zpět vyšla na zmar. Je to už nějaký čas a já o ní stále nic nevím. Do stabilního stavu jsem se dostala teprve nedávno, poté, co jsem se probrala z komatu a celá situace, celý svět mne děsil. neměla jsem žádnou vzpomínku, na ten den, ale něco to ve mně přeci jen zanechalo, občas nějaký obraz, občas jsem se budila s krvavými halucinacemi a začala jsem nedávno vídat jednu tvář. Věděla jsem kdo to je, podvědomně, ale nemohla jsem si na něj vzpomenout. možná jsem orpavdu neměla přežít. Od té tragédie, jsem chodila s velkými černými brýlemi na očích, vadilo mi slunce, občas s kšiltovkou, občas s kloboukem, dnes jsem měla na hlavě šátek, vadil mi totiž vítr panující venku. Chvíli jsem čekala před kavárnou a přemlouvala se buďto ke vstupu, nebo odchodu. Děsily mne tváře lidí a děsilo mne, že ani nevím, jak má dcera vypadá. Byla jsem po několik měsíců uvězněna a pak se už nemohl dočkat a dítě ze mně vyrval, držel mne pod sedativy, nepamatuji si všehovšudy skoro třičtvrtě roku života, jednak kvůli mému vězení a jednak kvůli komatu a teď...mám strach z každé hlasitější rány, z každého ostřejšího předmětu, nesnesu ani příborový nůž,protože to jediné, co si pamatuji je bolest a jediným pozůstatkem je jizva přes půl těla. Vešla jsem a spatřila onoho mladého vyšetřovatele. Takového cucáka nasadili zrovna na tento případ... proběhlo mi hlavou a sňala jsem šátek z rusých vlasů. Nesnášela jsem policii a policejní stanici, přišlo mi to jako místo, kde se shromažďuje banda budižkničemů, proto jsme se sešli v kavárně. Pozdravil mne, pomohl mi se usadit a já jen přikývla. Všimla jsem si svého desíti minutového zpoždění, ale neměla jsem v úmyslu se za něco omlouvat. hleděla jsem na něj nedůvěřivě, možná i poněkud nevraživě, ale tak jsem už teď hleděla na každého, uzavřená ve své vlastní ulitě. "Nevolala jsem já, volal psychiatr, který mi byl přidělen," opravila jsem jej. Byla jsem na něj nepříjemná, ale nebylo se čemu divit. Bylo to už půl roku od té tragédie a oni neměli jedinou stopu. Po jeho dotyku jsem sebou cukla, naštěstí přišla servírka a donesla mi horkou čokoládu. Kávu nepiji, nikdy jsem nepila. "S mým svolením? Děláte si legraci? V den, kdy jsem se probudila, za mnou přišel váš nadřízený s tím, že nemám na výběr a dříve, nebo později budu přesunuta do programu ochrany svědků a že to bude záležet pouze na tom, jeslti se o mně někdo doví nebo ne a jakmile přišli novináři na to, že jsem se probrala, jsem jako lovná zvěř." rozohnila jsem se mírně, ale hned jsem se zase uklidnila. "Říkali, že mi ukážete nějaké fotky zločinců, tak se do toho pusťme, ať už to máme za sebou..." upila jsem oříškové čokolády a trošku pookřála. tohle mne vždy dokázalo uklidnit, obzvlášť po ztrátě Mary.

Samuel Harris - 01. března 2012 20:55

soukromá zpráva od Samuel Harris pro Neuniklo mi to, jak se na mně koukala, jelikož takto se na mně dívá každý. Mladý cucák, který se rozhodl řešit pořádné případy, které dělají už hodně starší policisti. Jenže mně je to naprosto jedno, jak se na mně koukají. Však já jim všem ukážu a ještě se budou divit. A právě mám v úmyslu tento případ dodělat, chytnout vraha, i kdyby mně to mělo stát můj život. "Volal nám tedy váš psychatr." Opravil jsem ještě jednou sám sebe a něco si poznamenal do diáře. Možná jsem cucák, ale hodně znám z teorie a co se týče profilů, odhadování lidí, jsem byl považován za experta. Dokázal jsem o svém učiteli říct tolik věcí, že mi chtěl dát nějakou částku, abych to jeho manželce nepráskl. Samozřejmě v tom byl poměr. Ale dost vzpomínání. "Je mi jasné, že se vám vůbec nelíbí, že jsme onoho pachatele ještě nechytili. Ovšem za to může fakt, že jej ještě nikdo nedokázal popsat. A onen vrah je neskutečný génius, nikdy nezanechává stopy. Pořád se přemísťuje, mění si totožnost. Ovšem udělal jednu velkou chybu a to, že zanechal na živu vás. A my, tedy osobně já, tu chybu chce využít ve svůj, tedy náš, prospěch." Možná jsem zněl až moc zaujatě tímto případem. Ale bylo to o hodně lepší, než být vůči něčemu takovému laksní. "Je pravdou, že předpis je předpis. Ovšem jsme v demokracií, takže pokud se vám to nezamlouvá, můžete klidně vycouvnout. Ale bude to mít velké následky. Ano, jak říkáte ví se až moc dobře o vás. Mohou za to média. Tento případ bohužel nešel utajit, navíc když jeden z novinářů, stejným způsobem přišel od dceru a zároveň svoji choť. Tak má v úmyslu jednat na vlastní pěst." Prozradil jsem jí důvod toho, že se potom slétly novináři. Ano čtenáře a zároveň spisovatele vzrušují věci, které se jim nemohou stát. Ve chvíli, kdy se to stane jim, je to jiná věc. Rukou jsem hrábl do kufříku, který jsem si s sebou přivezl sem a vytáhl z něho velkou hromadu fotek. "Netuším, zda vám doktor řekl o tom, že těch fotek je hodně?!" Mohla to brát jako otázku, ale já to spíše považoval za skryté konstatování pravdy. "Jste připravená?" Položil jsem jí otázku a zcela vážně se na ní podíval, zároveň si jí prohlížel. Ony brýle zcela nezakrývali fakt pocitů, jež vynikali z očí. "Máte problémy se spaním? Zdají se vám noční můry. To je zcela jasné. Věříte v to, že najdete svoji dceru. Proč si nechcete přiznat fakt, že je možná už dávno mrtvá? Pomohla byste tím nejvíce sobě" Ani nevím proč, ale musel jsem jí to říct. Je mi jedno, co si o mně nyní bude myslet. Jako kdybych nic předtím neřekl, jsem jí ukázal pár fotek a začal tak s nudnou práci policisty. (Prosím odteď psát soukromě!!!!!)

Emma Casiraghi - 08. března 2012 12:26

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Vadil mi, přišlo mi hloupé, že si něco zapisuje. To si měl rovnou promluvit s mým psychiatrem a en se mnu. Jeho slova byla jako jed. Přišel mi čím dál víc egoističtějšía sobečtější. Každá jeho věta mne nutila jím víc a víc opovrhovat. ...je chyba, že jste přežila... využiji to ve svůj prospěch... Zkousla jsem si ret tak silně, až jsem si jej prokousla a uvolnila se kapička krve. Ta železitá pachuť v ústech mi vše znovu připomněla... Ne, dost, to by stačilo. "Vycouvám a budu trestně stíhána za mařní vyšetřování, nebo zemřu, jak trefně poznamenal váš nadřízený," připadalo mi, jako kdyby tenhle cucák vůbec nebyl kompetentní. Jako kdyby vůbec neznal svou práci. Na množství fotek jsem jen kývla, bylo mi jasné, že jich nebude jen pár. Jeho další slova byla jako dýka do srdce. "Co si to sakra..." rozlítil mne naprosto nepříčetně. Položil fotky na stůl a já je mrštným pohybe ruky shodila na zem i s jeho kávou. "Jak si mete něco takového vůbec dovolit? jste naprosto neprofesionální a vůbec vám na tomto případu nezleží, nezáleží vám na Maře..." křičela jsem na něj ve stoje a všichni se na nás otáčeli. Vzala jsem si znovu své brýle, tašku a odcházela. Ptratu jsem neřešila, nechala jsem to na něm, pacholkovi... Nechtěla sem jej už v životě vidět a mínila jsem si na něj stěžovat, nejlépe podat žalobu, nejlépe mu ublížit. Nemohla jsem dýchat...ztratila jsem se v davu, netušila jsem, kam mne nohy nesou a bylo mi to jedno. Odteď budu jednat na vlastní pěst. spojím se stím novinářem a nebudu spoléhat na ty uniformované hlupáky...

Patrick Donovan - 09. března 2012 00:31

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Prodírá se davem, zatraceně. Lehce jsem zavrčel, když do mně jeden z chlápků vrazil a málem jsem jí díky tomu ztratil z dohledu, protože jsem se musel ještě omlouvat a dát mu nějaké peníze, jako odškodné za to, že jsem na něj vylil horké kafe a on si mohl zaplatit čistírnu. Naši hádku nakonec ukončil tím, že na mně ukázal fakáče a poslal do háje. Tomu říkám pěkná doba. Abych jí dohnal, přidal jsem víc na rychlosti chůze a měl pocit, že nejdu ale utíkám. A taky že to byl správný nápad, když ona žena měla asi v úmyslu to skončit se životem. Vůbec bych se jí nedivil, ale nehodlám tomu, jako ostatní přihlížet. Auto jelo plnou rychlostí z kopce a ona přecházela přes silnic. Bláznivá ženská, ... Prolétlo mi hlavou v momentě pokusu jí strhnout k zemi na protější chodník, který se podařil. Ležel jsem na ní, rukou jí podpíral hlavu a hleděl jí upřeně do očí. "Jste v pořádku?" Hloupá otázka, ale hodila se do této situace. Pomohl jsem jí se postavit na nohy, poté bylo potřeba se oprášit. Můj černý kabát to neskutečně vyžadoval. "Spěcháte někam? Mohl bych vás kousek doprovodit. Nerad bych byl, kdyby se vám něco stalo, poté co jsem vám zachránil svým způsobem život." Na mé tváři se objevil přátelský úsměv, který skoro každého ohřál a rozzářil, i v té největší temnotě dokázal upokojit. Vím, že to co se chystám není vůbec na místě, ale zvědavost je horší než-li já. "Omlouvám se, ale musím se vás na něco zeptat. Jistě to dělají i ostatní, když vás vidí. Je pravdou, že za to z velké části mohl můj bratr." Na chvíli jsem se odmlčel a vzpomněl si na bolestnou událost před týdnem. "Buď mu země lehká. Ale vy jste ta, která přežila jako jediná útok onoho nehorázného vraha. Isabel bohužel neměla to štěstí a Simon to už dlouho nevydržel, setkal se s ní. Zabil se svou pistolí, která mu měla sloužit na ochranu." Jistě ten fakt, že jsme se setkali nebyl vůbec náhoda, ale v této chvíli na tom nezáleží. Já mohu pomoci jí a ona může mně. Na tom hlavně záleží. "Co byste řekla na společnou spolupráci?"

Emma Casiraghi - 18. března 2012 22:07

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Má hlava příliš nevnímá okolí, ale nemám v úmyslu žádné takové hloupé činy, ajko si ublížit, ne, když Mara může...musí být ještě naživu a někde sama. Co by dělala bez matky, když její otec...také není. Procházela jsem přes cestu, byla jsem si vě+doma projíždějících aut, i toho, co se ke mně kvapem blížilo, ale nebála jsem se o svůj život. Neměla jsem proč. Někdo se však bál a surově mne srazil na zem. Všichni okolo se na nás začali dívat a to byla přesně ta pozhornost, kterou jsem nesnášela. Začala jsem se enpříjemně ošívat a mezi všemi hledala právě tu tvář... Vyděšeně jsem hleděla na onoho muže a vše mne rozbolelo. Rychle jsem ho ze sebe shodila a přešla do ostražitého podřepu, následně postoje. Vzpomínka na léta boje, která přišla vniveč, když jsem se nedokázala ubránit. "Kdo sakra jste?" vyhrkla jsem místo díků otázku. Nebyla jsem zvyklá na milosti a vše jsem brala jako útok a ono sražení mne k zemi, což mělo za následek podřené ruce, útokem bylo. neodpověděl mi na mou otázku a začal něco mlít, mně nadále vadily typodivné pohledy lidí okolo, proto jsem zašle do jedné prázdnější ulice a mínila jsem odejít,a le zastavila mne jeho řeč. "Nemám nejmenší ponětí, kdo jste, ani kdo byli ti lidé, o kterých mluvíte a vůbec nemám tušení, jak víte, kdo jsem já." vyjela jsem po něm. Bála jsem se, svírala jsem pepřový sprej a kdo by mne také mohl vinit potom, co se mi stalo...

Patrick Donovan - 20. března 2012 21:23

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Je pravdou, že tuto situaci jsem si představoval úplně jinak. Vlastně ani netuším jak. Chvíli na ni šokovaně hledím, hledám vhodná slova a doufám, že po mně nezačne něco házet, nepoužije pepřový sprej a nedá se k útěku. Nejsem žádný úchylák a dal jsem si záležet, abych jako on nevypadal. "Tak jinak.." Dal jsem ruce nahoru v takovém gestu, jako kdybych jí chtěl ukázat holý fakt, že jí skutečně nestojím o život. Vždyť jí ho zachránil. "Nejdřív by to chtělo se vám podívat na ty ruce, nejlépe je ošetřit. Skvělé by bylo na místě, kde na nás nebudou hledět davy lidí. Co říkáte?" Mluvil jsem konejšivě a doufal, že ten pepřák, který drží v ruce na mně nepoužije. Mám už velké problémy s očima, nerad bych na ně ještě oslepl a po pravdě je to u mně možné. "Prosím vás, ten pepřák, co držíte v ruce. Nemusíte používat." Pronesl jsem prosebně a opatrně vytáhl z kapsy svou vyzitku, kde se mohla dozvědět nejen moje jméno, ale tím pádem i fakt, že jsem pouhý a prostý spisovatel detektivek. (Známý na způsob Castla - z Castla na zabití) "Prosím.... rád bych si s vámi promluvit. Je to v zájmu nás obou." Dodal jsem. Moc dobře jsem si uvědomoval vzbuzenou pozornost davu na mou maličkost. Hvězda se ukázala mezi smrtelníky. Zatím se však nikdo ke mně nepřibližoval s otázkou, zda mám hotovou knihu nebo s přáním upřimné soustrasti. "Co takhle v mé kanceláři? Je kousek odsud. A lékárnička, kafe a další věci by se v ní určitě našli." Pokusil jsem se o přátelský úsměv a doufal, že mi neuteče.. půjde se mnou.

Emma Casiraghi - 25. března 2012 19:45

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Nevěřila jsem mu, potom, co se mi stalo jsem nevěřila nikomu, ale musela jsem se pohnout z místa. "Mým rukám nic není a to vy mne nutíte stát tady an ulici i když chci poodejít stranou," odseknu jízlivě a nejradějki bych utekla. Jeho vizitku jsem si vzala, spíš jsem mu ji vytrhla z ruky a nestačila jsem se divit. Patrick Donovan, spisovatel detektivek... pohrdavě jsem se uchechtla. "Jste jen další pisálek, co chce práva k mému příběhu, běžte do háje..." hodila jsem po něm jeho navštívenku a vydala jsem se nějakým směrem, nijak jej neposlouchazjíc, avšak můj směr byl směr k jeho kanceláři,aniž bych si to uvědomila.

Emma Casiraghi - 14. dubna 2012 21:02

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Návrat z Peru byl zdlouhavý. Měli jsme sice své soukromé letadlo, byla v něm nabalená celá expedice, ale stejně, letět z Peru do Anglie prostěár hodin trvá. Měla jsem alespoň šanci odpočívat a utřídit si myšlenky v hlavě. Jela jsem po pár měsících zpět za manželem do našeho sídla u Londýna. No...jeho sídla. I po těch letech, jsems e tam cítila stále jako vetřelec. Když jsme se poznali, yl to jen bohatý nadšenec a amatérský archeolog, jen se nm tehdy strašlivě motal pod ruce. Potkali jsme se v Egyptě při revoluci a byli jsme všchni zajati, ale on nás vykoupil. No, to vlastně také není až taková pravda, zaplatil spřáteleným tuaegům, aby pobili vzbouřence, co nás zajali a vysvobodili nás. Od té doby jsme se vídali častěji, ovšem pracovně. Měl svůj sen, vytvořit muzeum nejzajímavějších mýtických či mystických objektů starověku a žádal mne opomoc, často si mne najímal, abych mu jeho poklady hledala a pozěji začal jezdit s námi a jednou v Jeruzalémě jsme se zblížili. A po roce byla svatba. Doteď nevím, jak mne k tomu přemluvil, vždy jsem si o něm myslela je to jen hloupý bohatý floutek, ale byl to přesně ten typ muže, které jsem zbožňovala. Avšak roky plynuly a já se chtěla věnovat profesionální archeologii, ale ouha, ač jsem publikovala, ač jsem památky zachraňovala, stejně mne sféra považovala za vykradačku hrobů. To mne hluboce ranilo a snad jsem to i ve svém itru dávala Patrikvi za vinu. Začali jsme mít v manželství problémy a já se přestala cítit jako jemu rovnocená žena, cítla jsem se jako jeho majetek, jako jeho loutka. Proto jsem se už pstala těšit domů, za mým mužem a vším tím luxusem. Byla mi milejší děravá plenta stanu a bahno na vyopávkách, sprostí dělníci místo členů rady jeho společnosti, pro které musím zajišťovat honosné večeře, promenádovat se ve svůdných šatech a lichotit jim ač už ou hloupí jak chtějí. Ano, netěšila jsem se domů. Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, vydat se znovu do Egypta. Situace se už uklidnila, navíc jsme tam měli plno známých, ale nechtěla jsem jet s Patrickem. Těch pársíců bez něj mi jen prospělo, sice občas přijel na týden, ale v podstatě jsem tam byla sama. jistě, chyběla mi náruč, chyběl mi manžel po fyzické stránce, ale psychická stránka to začínala vidět jinak. Přijeli jsme dříve,a letišti nečekal Patrick, ale komorník, který mi pomohl naskládat věci do auta, ale bohužel jsme většinu věcí seli nechat na letišti ek kontrole, do večera je prý pošlou k nám domů, tak an to jsem tedy opravdu zvědaavá. James byl nadšený,že už jsem zpátky, byl to mladý chlapík, který v podstatě řídil naši domácnost, protože ani já,a ni Patrick jsme na to neměi čas. V podstatě bychom bez něj byli bezradní. Žili jsme si jako králové, ale za každou královskou rodinou stojí věrný služebník. James byl i věrným přítelem. Dorazili jsme domů a Patrick znovu nikde, prý byl na nějakém pracovním jednání a to se protáhne, poletí až z Prahy a ještě není ani v letadle. Dala jsem si horkou koupel, navečeřela se, otevřela lahev dobrého bílého a začala se probírat poštou. Přišel mi balík s jakýmsi deníkem a další oficiální dopis. nejdříve jsem zaala řešit oficiality. Vážená paní Donovan, pitomci, neumí si ani zapamatovat, že nejsem jen Donovanová, tahle značka mne opravdu začíná štvát. Žádáme vás, aby jste se zúčastnila výzkumu v lokalitě Philae, Edfu, Dendera. Byla jste vybrána pro tuto zvláštní příležitost, více informací dostanete, budete-li ochotna se zúčastnit. jistě chápete, že z důvodu utajní výzkumu vám nebylo více informací zasláno. Zahi Hawass Až ve mně hrklo, bylo mi jasné o co šlo už od prvních slov. Dlouho jsem usilovala o to, zúčastnit se otho výzkumu, ale chta jsem ejj vést a ne být Hawassova otrokyně. A to jsem mu také řekla do očí, proto mi hned přišlo divné, že mne chce zařadit do výzkumu...Proč? V tu ránu mi to došlo...Patrick. Podplatil je, aby mne tam dostal. jistě, bude hlavním sponzorem celé akce, jen by mne zajímalo, co z toho bude mít, protože cokoli, co tam najdeme si Hawass vzít nenechá. Zuřila jsem, ale nebylo mi to nic platné. Rozezvonil se můj telefon a na displeji stálo, že mi volá právě Patick, nestála jsem o rozhovor s ním, jen bych po něm do telefonu křičela, musím získat chladnou hlavu. Otevřela jsem druhý balík a to byl čísi deník. Podle písma, jsem poznala, že je to deník mého dobrého přítele Jonah Lugossiho, ale ten byl už třetím rokem nezvěstný. Zběžně jsem si jej prohlédla a ku podivu se týkal právě toho výzkumu, ktrého jsme se měla zúčastnit. přišlo mi to divné, podezřelé. Náhle z deníku vypadl dopis adresovaný mně. "Nejdražší Emmo, čteš-l tyto řádky, pravděpodobně nejsem k nalezení. Já vím, vynadáš mi do starých bastardů, se všude možně potulují, ale prosím nezlob se. Nemohu ti říct, proč jsem pryč, sám to nevím, ale muselo se asi něco stát. Pamatuješ-li si náš opslední rozhovor v Súdánu, bavili jsme se o nalezení Reova kalichu. Mluvila jsi o tom, že jsou to hlouposti, jen mýtické bláboly, ale kolik takových mýtických blábolů jsme probudili a kol jsme jich prokázali pravdivých? Ano, jak jsi pocchopila, vydal jsem se kalich hledat a dle různých instrukcí jsem našel cestu do tajných zapadlých chrámů, mám v plánu se do nich vydat, ale ještě před tím, jsem chtěl napsat tyhle řádky, abys o nich věděla, abys je dostala ty, aby ses vydala za mnou. Odjeď do Philae a tam najdeš první instrukce, z pochopitelných důvodů ti nemohu napsat co máš hledat, ale znáš mne jako nikdo jiný a v těchhle věcech svždy orientovala lépe než já. Já se vždy jen vezl, proto nehledej nic neobvyklého, nebo právě najdi tu co nejdivnější věc, ta tě zavede dl, stejně jako mně, ale dávej si dobrý pozor. Existují lidé, kteří by kvůli těmhle informaccím a kvůli té cestě zabíjeli. Navždy tvůj Jonah... Byla jsem zmatená a prohlížela jsem si jeho deník. V podstatě nedával smysl, ale tušila jsem, že vše zaklapne až dorana místo. Tedy přijmu nabídku k expedici, ale ne za podmínek, které oni stanovili a najdu Jonaha. ale ještě předtím budu muset udělat jednu věc, okopírovat celý deník a uložit jej na bepečné místo. Usla jsem v posteli prohlížejíc si jeho deník a ani jsem nezaregistrovala Patrickův příchod díky tomu, jak moc jsem byla znavená.

Patrick Donovan - 14. dubna 2012 23:17

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Nesnáším cestování letadlem, autobusem a vším, co jezdí. Zvláště, když je to na delší trasy. Bohužel tomu se já nemohu vyhnout, s tím co jsem a v čem podnikám. Dorazit domů za tmy, se mi taky vůbec nelíbí, ale co se dá dělat. Došel jsem domů, pozdravil sluhu, který mne s nepředstíranou radostí přivítal u dveří a pomohl mi sundat kabát, poté jsem se přesunul podívat se za svou ženuškou, copak pěkného dělá. K mému menším zklamání už spala. Ano jistě vím až moc dobře, že náš vztah řeší teď tu tzv. manželskou krizi. Že jí neustále lžu a snažím se jí dohodit na místa, kam svým způsobem potřebuji sám, ale musím to udělat. Chráním tady svět před zkázou, ač se mi to líbí nebo ne. Byl jsem vybrán. Byl mi ušetřen život, výměnou za toto. Povzdechl jsem si a chvíli jsem na ní tupě hleděl, rozhlížel se kolem, zda tu nenajdu něco, co by mi pomohlo v hledání. Má spoustu známých, takže možná by se tu něco najít mohlo. Na druhou stranu se mi hrabat v jejich věcech vůbec nechce. Nechal jsem to tedy plavat. S kytici růží jsem se k ní naklonil, abych jí políbil na tvář. Tak nějak počítám s tím, že se ode mně odtáhne a pošle nejlépe do prdele. Nebo se bude tvářit, jako kyselí citrón, ale co nazbyt. Nesmí zapomínat na fakt, že jsme pořád manželé, ač se jí to líbí nebo ne. "Nepřijela si nějak brzy? Čekal jsem, že přijdeš až za týden. Nechtěla by sis ty věci schovat a potom si lehnout. Spát na nich mi připadá zcela nepříjemné." Na mých rtech se objevil úsměv, který neměl v úmyslu jen tak pominout. Jsem totiž doma, je tu se mnou žena, kterou nadevše miluji, ač se chová tak jak chová a za pár dní poletíme do Egypta, kdy budu vykonávat svoje povinnosti a zachráním svět. Krásně naplánovaný život. Nemyslíte? "Přivezl jsem ti pár věcí, které se ti jistě budou hodit, když pojedeme do Egypta. Ano vím, že jsem udělal chybu a neřekl ti to předem. Ale potřebuji tvé schopnosti. Navíc se nemusíš bát, že budeš dělat dlouho Hawassova otroka, spíše bych to viděl na tom, že jej budeš vést. Tak si to chtěla? Vést svou vlastní expedici v Egyptě nebo snad ne? " Položil jsem kytici růží na postel a svlékl si košili, abych se mohl obléct do něčeho pohodlného. "Dlouho jsme nebyly na žádné večeři. Tím myslím jen my dva. V restauraci, kde jsme si poprvé vyšli mám rezervaci na devátou." Podíval jsem se na hodinky. "Což je za hodinu. Ale jestli nechceš, nemusíš jet. Já myslel, že to zapijeme něčím dobrým a najíme se. Jak tomu bylo za starých časů." Proč mám takový pocit, že za chvíli přijde na řadu ta zcela známá výměna názorů. Kde já budu opět za toho nejhoršího a ona za chudáčka. Skutečně to miluji. A nechápu, že ona zatraceně nevidí, jak moc se snaží. Vždyť něco dělám? Snažím se, aby měla střechu nad hlavou a mohla dělat, to co jí baví. A jí se pořád něco nebude líbit. Už mně to přestává bavit. Už mně naše manželství přestává bavit. Nejspíše jsme se nikdy neměli brát, měli jsme zůstávat pouze kolegy. Mám pocit, že tím manželstvím, to všechno jaksi zemřelo. A nyní to stojí za starou belu. Čekal jsem na to, co z ní vypadne a doufal, že to nebude zase únavná hádka, jako pokaždé, když k něčemu takovému přijde.

Emma Casiraghi - 15. dubna 2012 11:01

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Probudilo mne jeho políbení na tvář, trochu polekaně jsem se otočila, ale zjistila jsem, že to byl pouze on. "Ahoj, ne datum bylo stanoveno na dnešek, ale měla jsem přicestovat až někdy teď, dostali jsme ale možnost vyletět dříve." konstatuji suše a snažím se na posteli posadit, ale jsem dost unavená. Jeho rozkaz, že si mám své věci uklidit se mi vůbec nelíbí a svým pohledem mu to dám jasně najevo, ale v podstatě má pravdu. Nenápadně zabalím deník mezi ostatní papíry a založím jej do šuplíu v nočním stolku. Ano, máme před sebou tajnosti, oba. Ze změti papírů jsem vytáhla ten od Hawasse a předhodila ho Patrickovi. V podsttě jsem ani nevěděla co říct, tolik mne zklamal... sám začal a já j hleděla. "Potřebuješ mé schopnosti...tss...k čemu je potřebuješ? J to expedice Káhirského muzea, ty v ní máš slovo jen díky tomu, žes to zalatil a mne si dosadil jako poskoka, nic jiného. Patricku, nerozumím tomu, proč to nedokážeš pochopit." odpověděla jsem smutně a založila hlavu znaveně do dlaní. "Už toho mám tak akorát dost. Mám tak akorát dost nás. Celá odborná veřejnost mne bere jako vykradačku hrobů a tenhle Hawassův dopis je jen výsměch. Nemysli si, vždy jsem byla vděčná za tvou podporu, ale abys všechno a všechny podplatil a z přijali tvou ženušku...proč to sám nevidíš, že je to celé špatně??" můj pohled začíná být poměrně zoufalý. "Patricku, do Egypta pojedu, ale jestli sama nebo s tou expedicí, to si chci ještě rozmyslet. Víš, nebaví mne být tvou loutkou..." Podívala jsem se mu do očí a lehce se v nich zračily slzy. slzy zklamání. "Nechci se hádat, nějak užto pro mne nemá smysl a myslím, že bych si šla raději lehnout. Letělaa jsem několik hodin, přes půlku světa, ještě stále mne dostává časový posun, jsem nesmírně unavená a navíc už jsem večeřela, tak děkuji ale dnes ne." Lehnu si zpět a považuji tento rozhovor za ukončený, proto chci zavřít oči a znovu usnout, uvidíme, jestli mi to PAtrick dovoí.

Patrick Donovan - 15. dubna 2012 11:52

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Řekla si svoje a na mně bylo to jen respektovat. Ano měla pravdu, měla právo se takto cítit. Ovšem ještě pořád ji potřebuji na tuto expedici. Má neskonale skvělou schopnost, vždycky poznat, co má nějakou moc a co nemá. Mně se to neskutečně hodí, protože já jsem na to slepí. Nesmím dovolit, aby se tohoto kalichu zmocnil někdo, kdo by jej použil ve svůj prospěch a tím zničil svět, jelikož se mi to líbí, jaké to je doteď. Možná bych pár věcí změnil, ale ne všechno a nepostavil se do čela jako vůdce a relativní pojem demokracie, svobodná vůle, zničil a nasadil svou vládu. Jak to chce udělat Re. Nechal jsem jí tedy, ať se vyspí. Zavřel potichoučku dveře a měl v úmyslu jít na onu večeři, klidně bez ní. Po tomto rozhovoru bych si dál pěknou pořádnou dávku alkoholu. Řeknu jí pravdu. Co se může stát? Při nejhorším se se mnou rozvede. Ale ten kalich musíme najít a zničit. Napadlo mně. V restauraci jsem skončil asi dvě hodiny, vypl jim tam láhev whisky a ještě předtím jsem si dal sklenici vína. Na řízení auta jsem se vůbec necítil a proto jsem zavolal Jamesovi, ať mně vyzvedne a bude řídit. Nechci se vybourat. Takový luxus si nemohu dovolit. Ovšem začala mně lehce trápit otázka Je možné, že by to s Emmou něco udělalo? O to se v této chvíli skutečně nebudu pokoušet. Netrvalo ani dlouho a dorazil James, který ohodnotil můj stav pouhým záporným zakýváním hlavou a mávnutím ruky. Pomohl mi nasednout do auta a vyrazili jsme na cestu. Cesta mi připadala strašně rychlá, na to, že tam většinou trvá asi půl hodiny. Asi jsem usnul, což je na druhou stranu dobře. Trošku jsem vystřízlivěl. Tak mně Emma nebude moc nazývat alkoholikem. Jak jsme doráželi domů, něco se mi nezdálo. To auta, co jelo zároveň s námi, jelo také skoro až domů, ale náhle zabočilo, když jsme zastavovali. To se mi nelíbí. Budeme muset asi vyrazit už teď. Alespoň do nějakého bezpečí. S touto myšlenkou jsem úplně vystřízlivěl a vyrazil za Emmou jí vzbudit, při nejhorším jí požádat o to, ať se zbalí. Ovšem nejdřív jsem se stavil do tajné skrýše pro zbraně. Jednu dal přitom Jamesovi a druhou se svou odnášel Emmě. Zlato, promiň, že tě mám v úmyslu budit. A ano, měla si ve všem pravdu. Teď se o tom nechci bavit. Spíše tě žádám o to, abys ses rychle zbalila a asi pojedeme dnes. S tímto jsem jí podal zbrań. Vem si jí, pro ochranu. Vůbec netuším, jak nás mohli najít. Ale to je vedlejší. Holt klid nemohl být věčně. Můj pohled se přesunul na chvíli na ní, která vypadala zcela zmateně. Vůbec se jí nedivím. Víš proč jsem to všechno dělal. Protože jsem Ochránce, chráním důležité věci před těmi, kteří by je měli v úmyslu zneužít a vyvolat tím případný konec světa. A ty... Na chvíli jsem se zarazil, protože jsem zaslechl výstřeli. Jamesi... Ty máš schopnost je objevit. Jestli si připadá zneužitá chápu to. Jestli se budeš se mnou chtít rozvést, taky chápu. Ale ve svých citech a v tom všem dalším jsem ti nelhal. Povzdechl jsem si. Zkontroloval svou zbraň zda-li je schopná k použití a také že byla. Ale pokud ti je v této chvíli život milý, tak prosím pojeď se mnou. Zničímu tu relikvií a zachráníme svět před bohem Re, který tu pochoduje a právě jeho muži nás mají v úmyslu zajmout a při nejlepší z nás vymlátit odpovědi. S tímto do místnosti vtrhl jeden muž, vystřelil jsem a k našemu štěstí i neminul. Já je zdržím a ty pober veškeré potřebné věci. Uvidíme se potomj v našem letmím sídle. Buď tam prosím. A hlavně nevěř nikomu. Ovšem věřit mně, nechám na tobě. S tím jsem ještě došel k ní a vlepil jí polibek na tvář, jako kdyby to mělo být rozloučení navěky. Alespoň já jsem to pro tuto chvíli takto vnímal.

Emma Casiraghi - 15. dubna 2012 18:49

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Odešel, fajn, tím naše hádky končí, ale o někoik hodin, v podstatě dost nad ránem se znovu ukázal a táhle z něj alkohol. Chtěla jsem se jen znechuceně přetočit na druhý , popřípadě jej vykázat z manželské postele, ale něco bylo jinak. Vzbudil mne, vrazil mi do ruky zbraň a snad polibek na rozloučenou. Nechápala em, ale zaslechla výstřely. Jak nás mohli najít? Všichni ví, kde žije miliardář Donovan! Vše mi naráz přiznal a já jen překvapeně hleděla. Ale nic z toho, co řekl jeho chování neomlouvalo, měl mi to říct dříve. Zkontrolovala jsem zásoba ze stolku vytáhla druhý. Z šatny jsem sebrala ještě nevybalenou tašku z Peru. Bylo v ní vše potřebné. Oblečení, doklady, peníze, mé poznámky, laptop, fotoaparát a další zbraň. Jestli mi život s Patrickem přinesl něco užitečného, tak je to boj. Naučila jsem se různé způsoby boje a hlavně šerm a střelbu. Přiběhla jsem k nočnímu stolku a sebrala z něj Jonahův deník. Bosky jsem s taškou a zbraní v ruce vyběhla na chodbu. Hned před sebou jsem zahlédla dva muže, kteří proti mně mířili zbraněmi, byla sem v pasti a už jsem viděla úsměvy na jejích tvářích a lsyšela "To je ta jeho ženuška, jen si nepamatuji, jestli ji chtěli mrtvou nebo živou" zašklebil se jeden, avšak hned zamnou se vynořil Patrick a nemilosrdně je zastřelil. Ještě nikdy jsem jej neviděla zabít člověka, ale teď zabil hned dva. Vždy jsme maximálně zranili, já už také někoho postřelila,a le naučila jsem se mířit tak, abych nezabila, ale stejně zneškodila. Pohlédla jsem na Patricka a běžela dolů po schodech, najednou mne začala pronásledovat střelba. kulka mi prolétla kolem hlavy a druhá mne zasáhla do paže a prolétla jí. Vykřikla jsem a spadla. Skutálela jsem se ze schodů a řítil se ke mně vysoký mohutný muž. Zbraň mi vylétla z ruky, ale co jsem měla vedle sebe, byl starý meč, který jsem našla v Peru, jen zpola vybalený, sotva mi ho přivezli. Muž mne chytl pod krkem a vytáhl po stěně několik čísel nad zem. V tom pohybu jsem stačil vzít za rukojeť a sekla mu mečem po hlavě. Velmi bu to neublížilo, ale donutilo ho to mne pustit. spadli jsme oba na zem, ale já byla rychlejší a praštila jsem ho hruškou meče do spánku. Sebrala jsem tašku, zbraň a utíkala dolů do garáží. Chvílemi jsem se musela plížit, ale zvládla jsem to. Patricka jsem neviděla, ale věděla jsem, že si poradí. Sebrala jsem klíčky od černého Porsche, nasedla a nastartovala. Před auto si stoupl nějaký hlupák a začal po mně pálit, ale neuvědomil si, miliardáři si do všech aut dávají neprůstřelná skla. Bez okolků jsem vyjela proti němu a srazila ho. Otočila jsem se za sebe a spatřila Patricka s Jamesem, také se dostali do garáže, ale dostajsem signál jet dál, tak jsem jela tak rychle, jak jen to šlo. Levou ruku jsem měla jako v ohni, ale musela jsem jet dál. Jela jsem do Doveru. Naše letní sídlo se nacházelo nedaleko Paříže. Z počátku mi přišlo divné, že se Patrick chce sejít až tam, ale bylo to nejbezpečnější. Nikdo nevěděl, že tam občas žijeme. Nikdo nás tam neznal. Těsně před Doverem jsem zastala, už jsem to nemohla snést. Na benzínce jsem koupila whiskey a prášky proti bolesti. Dívali se na mně podivně. Byla jsem zakrvácená přijela jsem v porsche, boso a v pyžamu. Koupila jsem si lístek na trajekt a zavřela se do jedné z kajut. Objednala jsem si horkou vodu a čisté ručníky. Naprala jsem do sbe spoustu prášků proti bolesti a jala se vytahovat kulku z levé paže. Nebyla hluboko, ale bolelo to jako čert. Postupně jsem zalévala nástroje, ránu, i sebe vnitřně whiskou. ánu jsem si zašila, obvázala, umyla se a převlékla se do čistých šatů. To jsme zrovna dojeli do Calais a odtud jsem jako první vyrazila nesmírnou rychlostí směrem na Paříž. Po dvou hodinách řízení jsem se dostala do lesů nedaleko Paříže a tam k naší ře střežené dřevěnici. Naťukala jsem kód a mohla dovnitř, kde jsem zapla alarm a mohla si konečně dát něco k snědku. Teď už jsem jen čekala na Patricka a Jamese. Doufala jsem, že dojedou hned za mnou, ale po celé cestě jsem je nepotkala, nedojeli mne. V těchle sitcích jsme byli dost vycvičeni. Zahodit telefon, vzít si nový, nepoužívat kreditky, neukazovat obličej do kamer, změnit poznávací značku auta a ten můj malý zdravotnický kousek byl také naučený. Vykopávky v Afgánistánu. Čekala jsem a začínala mít strach. Rozdělala jsem oheň v krbu a posadila se do velkéhkřesla před něj, zachumlala se do kožešiny a v ruce svírala zbraň. V druhé ruce však Jonahův deník...čekáním jsem unavená usla...

Patrick Donovan - 15. dubna 2012 21:57

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Cestu a to všechno jsem ani nevnímal. Vnímal jsem pouze bolest a nesnesitelnou mučivou tmu, která byla přítomná všude kolem mně. Ani pořádně netuším, co se to stalo. Vím, že se střílelo. S Jamesem jsme byly správná dvojka, vzájemně si zachraňovali krky, ale něco se pokazilo. Opatrně jsem otevřel oči a uvědomil si, že se nacházím v autě a to na zadním sedadle. Chtěl jsem se posadit a zjistit, zda se nacházím v bezpečí nebo ne. Uvědomil jsem se v tom konání postřelené místo, které nehorázně bolelo a donutilo mne si to opět lehnout. "Pane, měl byste ležet. Ztratil jste spoustu krve. Vydržte prosím takto ležet, provizorně jsem vás sice ošetřil, ale více vás mohu ošetřit až budeme na místě, což je za půl hodiny. Tak klidně ležte." Mluvil ke mně James a já se mohl uklidnit, alespoň tímto. "Co se stalo?" Ztěžka jsem vyslovil tato slova, ale nebylo mi odpověděno. Nastala opět tma, se kterou jsem se utápěl v bolesti. ****** James mne nejspíše odnesl z auta ven, dorazili jsme na místo určení. Cítil jsem se neskutečně strašně a kdyby zde byl nějaký střelec nejspíše bych ho zbaběle prosil o to, aby mne zastřelil. Doma mne uložil na gauč a začal hledat lékárničku, zároveň s ní moji ženu. Viděl jsem rozmazaně, všechno mi splývalo v jednu jedinou rozmazanou rudou tečku, pravý bok mne nehorázně bolel a těžce se mi dýchalo, možná jsem měl i horečku. Sám jsem naštěstí dlouho nebyl. Mé oči spatřili tvář mé milované. Bolestně jsem se pousmál a snažil se ruku k ní natáhnout, ale bylo to marné. Místo toho jsem těžce zvedl ruku a zase klesla zpátky na své místo. "Emmo," Šeptl jsem její jméno a tím se snažil zaujmout její pozornost na mně. omlouvám se za všechno, co jsem ti způsobil. Byl jsem neskutečný hlupák. Odpusť mi to prosím. Těžce se mi mluvilo, ale chtěl jsem, aby to všechno věděla. "Kdybych to nepřežil. Prosím jdi za Hawassem, ten je také Ochránce a řekni mu, že tě za ním posílám. Dej mu mapu, kterou má James a ta tě dovede na místo určení, kde se kalich ukrývá. Musíš ho zničit další relikvií a to mečem, který máš u sebe. Zachraň svět místo mne." Pošeptal jsem jí do ucha. Měl jsem v úmyslu jí zničeně naposledy políbit. Až poté se kolem mně rozhostila tma a neměl jsem ani ponětí co více se děje.

Emma Casiraghi - 15. dubna 2012 22:54

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Dorazili a vzbudili mne dost rázně. James měl málem rozstřelenou hlavu. Oba byli zraně, ale James byl jen škrábnutý, zato Patrick... hned jsem k nim přiběhla. pomohla jsem Jamesovi položit icka na stůl a vyslechla si ejho omluvu. "Zmlkni, je to čistý průstřel, nezasáhlo to žádné orgáný, jen zastavíme krvácení a přežiješ to." odsekla jsem a píchla mu morfium. Celé mi to připomnělo vykopávky v Afgánistánu v době války, protože takhle divé to snad nebylo ani v Egyptě. Byl to čistý průstřel, jen pocuchal pár nervů a navíc se musel udeřit hlavy. společnými silami jsme jej ošetřili a ránu zašili. Pak jsem ošetřila Jamese. "Emmo, jsi zraněna," vyhrkl naráz, když viděl jakmile jsem si sundala svetr, obvaz nasáklý krví. "Už je to ošetřené, jen musíme pro všechny získat nějaká antibiotika, kdyby se naše rány zanítily." Ano, krátký výcvik vojenského doktora se mi prostě při životě s Patrickem hodí. Patrick se po pár hodinách prodil a konečně jsme si mohli promluvit. "Takže...Hawass a ty jste ochránci. Tomu nevěřím. Ty možná, ale Hawass, ten zahořklý dědek ne... Celé naše manželství jsi mne jen využíval. Dokážeš si představit jak zrazená se cítím?" pronesla jsem tiše a zklamaně. Nalila jsem si whiskey a řádně si zavdala. "A meč...nevím o jakém meči to mluvíš, každopádně mimůžeš vysvětlit."

Patrick Donovan - 15. dubna 2012 23:52

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "Jistě, dovedu představit. Taky jsem to nedělal s radostí." Promluvil jsem potom, co mi dala možnost mluvit. "Ale ty pochop mně. Rituálně jsme přísahali, že nic neprozradíme a za tento svět klidně položíme život." Povzdechl jsem si. Čas hry na pravdu nadešel a ta pravda se tak neskutečně těžce říkala. "Využíval jsem tě a to mne skutečně mrzí. Netušil jsem, jak ti říct pravdu. Myslel jsem si, že mi nebudeš věřit a opustíš mně. A to.." Zarazil jsem se na chvíli netušil, jsem co jí mám říct. Asi pravdu. "mi nemohli dovolit ochránci. Protože tě potřebují." Pokusil jsem se posadit, což se mi také podařilo a pohlédl jsem na ní. "Pochopím že potom, co mi snad pomůžeš zachránit svět, mne nebudeš chtít vidět a rozvedeš se se mnou. Ale prosím v této chvíli tě potřebuji, jak nikdy předtím." Zavolal jsem Jamese, který měl už v ruce připravenou starou mapu, na které bylo všechno znázorněno. "Meč je u tebe v autě. Tam jsem ho schoval do kufru pod duté dno. Nevím zda věříš v existenci Excaliberu. Ale předešlí ochránci takový meč v té době vytvořili, aby zničil veškeré možné artefakty, které by mohli tento svět ohrozit." Víc jsem jí k tomu neměl v úmyslu vyprávět, protože ona moc dobře věděla veškeré pověsti a všechno to možné i nemožné. Byla v tom všem hodně dobrá. "Kvůli tomu jsem také jel do Prahy. Tam se našel. Nevypadá sice na to, že je to mocná zbraň, ale na meč na nějž padá rez a měl by jít tak akorát do šrotu. Ale zdání klame a o to všem prostě šlo." Cítil jsem se hodně unavený a nejraději bych si ještě na chvíli lehl a ani se nehnul. Ale byl by to luxus. Na druhou stranu, když nyní vyrazíme, nebudu jim vůbec platný v boji. "Měli bychom se prospat, odpočinout si a nabrat síly. Zítra k večeru vyrazíme. James umí pilotovat letadlo a já ve Francií mám své soukromé letadlo. Takže nebude problém letět do Egypta." Je mnoho důvodů, proč jsem si vybral právě Jamese, jako komorníka. Tedy proč si ho vybrala moje rodina. Ano, i on je Ochránce. Kdyby jím nebyl tak tolik informací neví. "Zranili tě?" Všiml jsem si jejího zranění a najednou se mnou prohnala vlna vzteku. Moji ženu někdo zranil. "Ale vidím, že sis to ošetřila. Budeš potřebovat nějaké věci? Stačí říct a seženou se. Ven bychom neměli jít. Kdo ví zda nás někdo nesledoval. Ano je to možné, ač jsme se snažili sebevíc je setřást. Tito si nedají pokoj. Jejich pánem je totiž samotný bůh Re, ač z části ztratil svou moc, stále nějakou má a je nebezpečný." Pomalu se mi zavírali oči, až jsem nakonec usnul a nevnímal případné tvé otázky.

Emma Casiraghi - 16. dubna 2012 18:30

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "Ale dělal jsi to čistě záměrně. Do Egypta pojedu a je mi ukradený celý svět i Re samotný. Expedice měla zít až za měsíc, takže nic a nikdo nebudou připravení, což mi jen vyhovuje. Do celé téhle pitomé situace se nějak zapletl i Jonah a já pojedu jen proto, abych ho našla a až se vrátíme, podepíšeš rozvodové papíry." (MH:Opovaž se z Jonaha udělat Ochránce.) Jeho slova byla jako jehly zabodávající se do mého srdce. Rvoucí každý kousek citu jež jsem k němu kdy chovala. Chvíli jsem jej ještě poslouchala ale mlčela jsem a zapíjela jeho slova drahou whiskou. O ochráncích jsem věděla, střety s nimi nebyly ojedinělé, aleždy se prezentovali jako vládní organizace té či oné země, ale po chvíli už jsem je začala rozeznávat a věděla jsem, že je to jedna jediná organizace. O Excalibru jsem značně pochybovala a proto až jakmile usl, jsem se vydala do svého Porsche, se na meč podívat. "Zajímalo by mne, co bys dělal, kdybych si vzala jiné auto." zašepta, dkyž jsem otevéírala falešné dno v kufru. Vskutku tam byl, rezavý, se samými zuby, vyámané drahokamy, těžý jak blázen, ale byl tam, jen jsem z něj nic necítila. Patrick měl pravdu, vždy jsem dokázala poznat tyhle magické mystické věci. Vdy jsem měla takový pocit, takové vibrace, když jsem se toho předmětu dotkla, ale tentokrát jem je necítila. Položila jsem meč zpátky a šla si odpočinout, druhý den nás čekala cesta do Egypta a já přesně řekla kam chci jet nejdříve a přes to vlak nejel. Philae.

Patrick Donovan - 17. dubna 2012 16:58

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Jak příprava na cestu, tak i samotná cesta proběhla pouhým malým množstvím promluvených slov. Mlčeli jsme, oba dva jsme neměli co říct. Řekli jsme toho už dost. A až se vrátíme zpátky do Anglie, tak se bude konat rozvod. To se mi však nelíbí. Nemám se s ní v úmyslu rozvést. Jsme spolu tak dlouho. Překonali jsme spolu první naši krizi a nerozvedli, nyní najednou bum a bude změna. To mně tak nehorázně štve. A budu muset s tím něco udělat. Můj pohled sklouznul k Emmě, která si prohlížela meč a pořád jí připadal obyčejný. Naše řeč se nejvíce vázala kolem tohoto tématu. A také k záchraně Jonaha, ve které jsem jí podporoval a snažil se na sobě dát znát, že se mám v úmyslu změnit. "Podáš mi ten meč? Něco ti ukážu." S nepatrným úsměvem na rtech jsem si ho k sobě vzal a meč se během mrknutí oka proměnil. V honosný, překrásný meč, který nosí legendární jméno a to Exculiber. "V jiných rukou, vypadá tak jak před chvíli. Dokážeš to prosím tě vysvětlit?" Nechápavě jsem se na ní podíval. Nejspíše to mělo co dočinění s tím, že jsem Ochránce. Ovšem v rukou Jamese, nebo dalšího Ochránce, to nic nedělá a je stejný. "Ještě se traduje jedna pověra. Ten kdo drží tento je v překladu něco, jako kdyby spasitel." Tomu jsem se skutečně od srdce zasmál. "Jenže pochybuji, že bych zrovna já měl být tím. Dokáže jen ničit." Povzdechl jsem si. "Podívej se na nás dva. Za konec našeho manželství mohu jenom já. Protože jsem byl neskutečný hlupák." Ukázal jsem ukazovák v náznaku, že by něco chtěla říci, tak ať pro tuto chvíli mlčí. "Nesnažím se to v této chvíli změnit... ale rád bych si s tebou promluvil. Tuto věc jsme měli dělat už dávno." Je mi však líto, že to má být na poslední chvíli. S mečem položeným na klíně, který vypadal tak honosně jsem hleděl na Emmu a čekal, zda si se mnou promluví.

Emma Casiraghi - 17. dubna 2012 17:40

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Vzala jsem mu meč. V mých rukách byl opět obyčejný a já z něj stále žádné vibrace necítila a už mi i pomalu začalo docházet proč. I když jsem se dotkla čepele ve hvíli kdy jej držel Patrick a zářil, tak stále nic nenaznačovalo, že by byl něčím speciální. Patrick dál pokračoval a nenechal mne ani promluvit, ale nakonec jsem se dostala ke slovu po jeho gestech, kdy mu všichni měli padnout k nohám. " S mluvením o nás jsme skončili. Využíval jsi mne, lhal si mi a já tě kvůli tomu opouštím. Volala jsem právníkovi, aby připravil papíry." Muselo to pro něj být šokující, ale tak to mělo být. "A ty řeči o spasiteli...Přestaň být tak nafoukaný. Proč si myslíš, že bys zrovna ty mohl zachránit svět, nebo byl jediný vyvolený na zemi. Řekni, čím jsi tak speciální??" byla to spíš jen jízlivá řečnická otázka. Vzala jsem meč a odnesla jej do nákladového prostoru letadla, kde jsem jej trochu zbavila rzi a očistila. Let do Philae byl přecijen dost dlouhý.dorazili jsme, ubytovali jsme se v hotelu a já už celá nedočkavá chtěla vyjet k chrámu, ale všude byli turisté museli jsme proto poat, až bude chrám uzavřen. "jak se tam dostaneme? bude to dost dobře hlídané..."

Patrick Donovan - 18. dubna 2012 22:40

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "To bude." Protáhnul jsem se, po té úmorné cestě, po žádném odpočinku poté, jsem to skutečně potřeboval. "Před branou jsou dva muži, kteří se každou chvíli koukají po okolí. Potom vevnitř jsou další dva muži. A všechno je monitorováno kamerami, je tu i poplašné zařízení, při kterém se sem může potom dostat například celá policejní stanice." Potvrdil jsem její domněnku a vytáhl z auta batoh s potřebnými věcmi, které jsem v něm měl. Moc dobře si pamatuji, jak se jí nelíbilo mé naložení. Nejdříve jsem vytáhl pistole na šipky, které v sobě obsahují látku po které se dobře spí, potom takovou věcičku rušící kamery a různou elektroniku (mimochodem na to jsou poměrně zvyklí, že se jim posere elektřina) a nakonec pistole, kdyby se to pokazilo. "Nejdříve uspíme strážné u vchodu. Potom se musím dostat k hlavnímu panelu, který ovládá kamery. A poté už to bude hračka." Promnul jsem si ruce. Zkontroloval zásobník u všech pistolí a až poté se podíval na Emmu. "Co myslíš, že tu najdeme?" Nechápavě jsem se na ní podíval. Skutečně mně to zajímalo, po čem tak zde touží. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Měli jsme ještě nějakou chvíli čas, než se do toho pustíme. James se ještě nevrátil s mapou, která by nám mohla navíc umožnit bezpečný únik pryč. Vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret. Emma moc dobře ví, že jsem byl strašný kuřák, ale před ní jsem přestal a kouřil jen v napínavých situacích, jako je právě tato. Nabídl jsem i jí a čekal, čekal a čekal.

Emma Casiraghi - 18. dubna 2012 23:00

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Nedívala jsem se zrovna přívětivě na Patrickovo vybavení, ale od každého jsem si vzala kus, prostě už jsem si zvykla. Musela jsem. Navíc ke zbraním jsem nikdy valný odpor nechovala. Vzala jsem si dvě šipky. "Uspím strážné vepředu a ty se připravíš je s Jamesem odtáhnout, já urostlého chlapa neodtáhnu," Byla to dohoda jako každá jiná. Navíc jsem měla lepší mušku než Patrick i James dohromady. "Zatímco je odtáhnete, najdu ten panel, ale musíš mi ukázat, jak se to připojuje, nebo to připojíš sám?" zeptám se, protože s elektronikou jsem zase tolik zkušeností neměla, nebo spíš ani enchtěla mít. Bůh ví, že mi víc i vyhovoval luk než pistole. Čekali jsme na Jamese a já si vzala nabízenou cigaretu. Nekouřila jsem, stejně tak, jako Patrick, snad ještě vyjimečněji než on, ale tentokrát to byla první mise a ještě k tomu nebezpečná, kdyby nás zavřeli teď, po revoluci...No, bylo by to lepší než při revoluci,a le stejně by to nebylo moc dobré, obzvlášť když by zjistili, že můj muž je miliardář. "Co tu najdeme...to je dost těžká otázka." Zamyslela jsem se, když se zeptal. "je to první štace, první krok, první stopa. Sama nevím, co přesně bych měla hledat, ale je ot první krok, první zastavení, které nás povede k tomu dalšímu. Jonah nemohl napsat celou cestu, tak by se tam dostal kdokoli. Mohl mi jen ukázat kde začít a jak já ho znám, najdu ten klíč, který chce, abych našla. Podle mně jej ještě zvýraznil něčím typicky jeho stylem, ale dokud to neuvidím, tak to nepoznám. Proto potřebuji dostatek času na to, abych si prošla nerušeně a neviděně celý chrám, včetně tajných chodeb, včetně chrámových síní kteér jsou nepřístupné. Ačkoli nechápu, proč jsme prostě nemohli někoho podplatit, aby nás sem po zavíračce pustil, proč musíme jít nelegálně?" zeptala jsem se na oplátku Patricka a chvíli na něj hleděla. Podplácení byl přeci jeho styl.

Patrick Donovan - 19. dubna 2012 08:57

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "Ten panel připojím sám. S tou věcičkou umím dobře pracovat." Mrkl jsem na ní a lehce se pousmál, ač to nebylo vůbec vhodné k této situaci. Ale co se dá dělat? Jsem to přece já, který pořád hledá v tom nejhorším, to nejlepší. Jako třeba v této chvíli v našem vztahu. Ať se řítí k pádu sebevíc, mám pocit, že si i přesto lépe rozumíme. Pozorně jsem jí poslouchal. Vychutnával si přitom svou cigaretu. A u její otázky jsem se na ní zaskočeně podíval. "Myslíš, že jsem to nezkoušel. Ale oni to odmítli a ještě mi vyhrožovali tím, že jestli to zkusím na někoho dalšího, tak si nás najdou a půjdeme do vězení. Všechno se to tady změnilo a bohužel i vedení." Povzdechl jsem si. Líbilo se mi to tady více, když se mohlo podplácet a nemuselo se za přístup sem používat násilí. Nemuseli jsme čekat dlouho a James přišel v té chvíli, kdy jsem na zem hodil típlou cigaretu a schoval k pasu obě pistole, jednu ještě podal Jamesovi. "Omlouvám se, že to tak trvalo. Ale nedokázal jsem se s tím kartografem dohodnout na ceně." Sklopil pohled a podal mi mapu. Přátelsky jsem ho poplácal po zádech a naznačil, že je čas. Všechno nám vyšlo podle plánů. Emma sejmula dva strážné, s Jamesem jsme to odtáhli a potom jsem si pohrál s panelem, zařídil na něm docela slušný čas. "Doufám, že nám bude stačit půl hodiny i s útěkem? Na delší dobu to už nejde. To, že jim vypadává elektřina na půlhodinu jsou zvyklí, ale nevím, zda by byly zvyklí, kdyby to bylo na delší dobu." Oznámil jsem jí a začal hledat zbylé strážné, které bych omráčil a tím jí zabezpečil klidnější hledání pokladu...

Emma Casiraghi - 19. dubna 2012 11:31

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "Všechno tu má pod palcem Hawass a včera jsi mi tvrdil, že je také ochráncem, to nemohl zařídit chvíli bez stráží?" Podotkla jsem ještě, ale to už se vrátil James. Já mapu nepotřebovala, znala jsem to tu jako své boty, neboť jsem o tomhle místě publikovala menší práci a tak jsem možná i trochu věděla kam jít, ale stejně jsem si to potřebovala projít celé, kvůli Jonahovi. Počkala jsem, až se Patrick s Jamesem priblíží na dostatečnou vzdálenost ke strážím a pak jsem je střelila uspávačkou. Přiběhla jsem k nim a čekala, až Patrick zajistí čas. "Dobře, hledejte cokoli neobvyklého a pokud najdete skrytou chodbu, zavolejte mi." Dala jsem si do ucha vysílačku a ztratila se jim. Po cestě jsem potkala strážného, tak jsem ho také uspala, ale už nikam netahala. Zamířila jsem rovnou do Reovy svatyně a prohlížela si malby. Nebyla normálně přístupná, ale já tam musela, protože jsem si téměř jistá, že právě sem vedly první Jonahovy kroky a nemýlila jsem se. V rohu místnosti Byla pasáž, která zvelebovala boha Re spolu s jeho vyobrazením. Hleděla jsem na něj a zaslechla za sebou v dálce Patricka. Podívala jsem se do Jonahova deníku a všimla si pasáže, která popisuje jeho příjezd do chrámu. Dostal jsem se mezi turisty, kteří měli podplacené strážné a tak se mohli dostat do zakázané svatyně. Zde jsem se ukryl a počkal až do zavírací doby. Celý ten čas jsem se díval na jeho vyobrazení a pak mi to došlo. Bylo to tak očividné, až jsem sám sebe musel přehodnotit jako hlupáka. Kdyby tu byla Emma, hned by to VIDĚLA. Zaráželo mne poslední slovo, bylo velkými písmeny a když jsem pohlédla zpět na boha Re, spatřila jsem, co Jonah chtěl, abych viděla. Oko Re bylo odrazovou plochou. už jsem to párkrát viděla. Byl to maličký prázdný prostůrek, obestavěný sklíčky. Z dálky by si toho nikdo nevšiml, nai z blízka ne. Vzala jsem zapalovač a posvítila si na ot místo. Uvnitř byla tekutina a když jsem se přiblížila příiš, tekutina vzplála. Čekala jsem to. Ohýnek hned zhasl, bylo to prostě jen zazáření Reových očí. V tu chvíli se povystrčil anch v jeho ruce. Stiskla jsem jej a propadla se do propadliště, které se hned za mnou před PAtrickovými zraky uzavřelo. Jsem si jistá, že Patrick udělal totéž co já, ale v tomhle je pojistka. Anch se nikdy nepohne dvakrát ve stejný den. Dojela jsem na nějaké místo, podzemní svatyni. Zapla jsem baterku a svítila si okolo. Přede mnou byl malý model chrámu, chvíli jsem ho nepoznávala, ale když jsem si vybavila chrámy, jak vypadaly před tisíci lety, hned jsem jej viděla. Byl to chrám V Edfu. Jenže co teď. Cesta ze svatyně mne vedla na východ. "Patricku, Jamesi? Slyšíte mne?" doufala jsem, že nic nebude rušit vysílačku.

Patrick Donovan - 19. dubna 2012 12:11

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Sakra, ženská, kam ses to schovala? Pokoušel jsem se ten mechanismus otevřít, ale nešlo. Při třech marných pokusech, jsem to nakonec vzdal. A snažil se mluvit do vysílačky. Emmo, kde jsi pro bohy? Nic vysílačka nefungovala, jenom šumění bylo slyšet. Zavolal jsem Jamese, oznámil jsem mu, kde jsem a poté vysílačku vztekle hodil o zem. James má ještě jednu funkční, takže když by se náhodou Emma ozvala, tak jí může slyšet. Vylezl jsem tedy raději z chrámu a zapálil si jednu cigaretu na uklidnění. Upřímně doufám, že se Emmě nepodaří do něčeho se zaplést, jak to má obvykle ve zvyku. Rukou jsem si prohrábl jednodenní strniště a ještě si vypujčil Jamesovu vysílačku. Opět se dočkal pouhého šumění. Měl jsem jí opět v úmyslu mrsknout o zem, ale James mne zadržel a pronesl něco o tom, že pokud to vyhodím, tak jí takto nezachráním. Měl neskutečnou pravdu a já neskutečný vztek. Jak to zatraceně ta ženská mohla udělat. Určitě je v pořádku. A tam našla něco neobvyklého, jak to má ona ve zvyku. Povzdechl jsem si a opět si zapálil jednu cigaretu. ***** Párkrát se stalo, že ti kolem noh proběhla nějaká ta krysa, či škorpion. Ovšem nejvíce tě překvapil brouk, scarabeus, pokoušící se letět. Jako kdyby ti něco měl v úmyslu ukázat. Nějakou stopu. Ta mapa, kterou měl Patrick ukazovala všechny svatyně, které v sobě ukrývali takovéto tajné uličky, ale neukazovala, co v sobě taková tajná místnost má. A tys to měla díky scarabeusovi najít. A taky že našla. Byla to jakýsi kus skládanky, u kterého bylo něco napsaného. Přeložila sis to a zároveň si přečetla varování, kdo si to vezme tak s tím nebude moct jen tak utéct a místnost bude naplněna pískem a že je ho kolem hodně, o tom není pochyb. Vzala si to s tím, že víš kde je východ, ale sama si netušila, kolik času budeš mít k úniku a zda-li ten únik je vůbec tam, kde má být. Ještě si vyzkoušela vysílačku a ke tvému štěstí fungovala. Ozval se Patrick.

Emma Casiraghi - 19. dubna 2012 16:55

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Krysy mi nevadily, škorpioni také ne, ale na ty malinké jsem si dávala dost dobrý pozor, ale co mne zarazilo, byl skarabeus, který letěl. "Co to sakra děláš, ty přece nemáš lítat, ty tady ani nemáš co dělat, potvoro nohatá," zabědovala jsem, nesnášela jsem brouky. (MH:Trochu oprava, z písku uděláme vodu, protože je to ostrovní chrám na Nilu, písku tam moc není, maximálně navátý z pouště) Našla jsem jakýsi kus šperku. Bylo to zlaté a bylo na tom pár hieroglyfů, ale bylo jasné, že to není celé, tudíž slova byla nesrozumitelná, avšak nad tím stálo varování, že kdo vezme, co mu nepatří, napije se z nilu. Došlo mi, co tím mysleli, chodba se zaplaví, jakmile vezmu ten zlatý kus, ale musela jsem to zkusit. Ještě jednou jsem zavolala do vysílačky a konečně se ozvali. Byl to Patrick a nezněl moc přívětivě. "Bože, přestaň po mně laskavě řvát, našla jsem to, ale má to jeden háček. Chodba, ve které se nacházím, se brzo zaplaví vodou z Nilu. Počítala jsem si kroky a jsem téměř u konce východní stěny, pokud tohle není bludiště, musí to někam ústit a i všechna ta voda musí někde vytéct. Běžte k východní stěně a hledejte jakýkoli otvor kanálu, cokoli, kudy bych se protáhla. Nemáme moc času." S tím jsem chňapla po zlatém předmětu a vyběhla směrem na východ. Celý chrám se otřásl a já za sebou slyšela šumění vody, slyšela jsem, ajk se za mnou valí smrt, proto jsem běžela, co mi síly stačily, jedinou chodbou, která vedla stále na vychod.

Patrick Donovan - 19. dubna 2012 18:50

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Ozvala se. Pořádně jsem jí do vysílačky sprdnul za to, co provedla. A jaký jsem měl o ní strach a kdo ví co dalšího. Ano, měl jsem na to důvod. I když se máme rozvádět, chci se s ní rozvádět s tím, že bude žít. Potom, co jsme domluvili, jsme začali s Jamesem hledat něco, čím bychom jí dostali ven. A také že našli. Málem jsem se o to přerazil. Rychle jsem k tomu poklopu přiskočil a hodně ztěžka ho odtáhl s kupou nervů, ať pod ní stojí. Až jí z toho dostanu, tak bych si aspoň zasloužil poděkování. Napadlo mně a mírně jsem se tomu ušklíbl. Protože jsem jí nepřestal milovat. Nejsem jako ona a nedokážu to jen tak zahodit za hlavu. Ty roky, kdy jsme byly spolu, není jen pouhou etapou v životě. Pro mně je to zatraceně něco víc. "Emmo, tady jsem.. " Natáhl jsem k ní ruce a poručil Jamesovi, aby mně ještě přidržoval. Ovšem, když voda už byla nehorázně blízko. "Pořádně se drž!" Prohnala se jako lavina, stěží jsem Emmu vytáhl nahoru a nechal jí vydechnout. Bylo to zatraceně tak tak. "Vysvětlíš mi, na co si zatraceně šahala." Procedil jsem vztekle a pohlédl upřeně na ní. Toto mi musí vysvětlit. "Ty máš snad v úmyslu se zabít? Co kdybychom tam nebyli včas a ta vlna tě smetla?" Nevěřícně jsem kývla hlavou a raději si zapálil ještě jednu cigaretu. Měl jsem vztek, strach. A nejraději bych jí vykřičel.. Vždyť já si nedokážu představit svůj život, bez tebe. Ale to jsem raději neudělal. Stejně to bude muset skončit. "Promiň. Nahnalas mi strach. Je to aspoň k užitku?" Mluvil jsem už klidněji a ztěžka si oddechl. Hlavně, že je v pořádku. Hlavně že pořád je.

Emma Casiraghi - 19. dubna 2012 22:29

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro P5eběhla jsem kus chodby a naráz za sebou spatřila kužel světla a slyšela Patrickův hlas. Zarazila jsem se a běžela zpátky, ale voda se řítila dost rychle, už mi olizovala paty, když jsem natáhla ruce k Patrickovi a on mne jedním tahem vytáhl nahoru. No, nebyla jsem suchá, ale ani promáčená na kost. hned jsem zkontrolovala deník, ten byl naštěstí pečlivě schovaný v tašce, takže se ho voda ani nedotkla. Svalila jsem se na zem a snažila se popadnout dech. Usmála jsem se blaženě, přestala křečovitě svírat zlatý šperk a podala jsem jej Jamesovi. "Na tohle, sahala jsem na tohle a dobře jsem věděla, že se ta voda přivalí, ale také musí někde vytéct, maximálně by mne to smetlo do Nilu. Plavat umím, neutopila bych se a pokud ano, alespoň bys měl o rozvodou starost méně." Obořila jsem se na Patricka, vůbec se mi nelíbilo, ž epo mně křičí. "Samozřejmě, že je to k užitku, jinak bych pro to neriskovala život, jen nevím, proč to Jonah nevzal sebou, asi to nenašel. Každopádně náš další cíl je chrám v Edfu, tam najdeme další stopy. No a myslím, že bychom měli co nejdříve vypdnout." Sebrali jsme se a utekli. Byla jsem strašlivě unavená, celá ta akce, ten adrenalin mne zmohl, usla jsem v autě.

Patrick Donovan - 19. dubna 2012 22:43

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "To si myslíš jenom ty, že by mi to udělalo nějakou radost. Ale to je vedlejší. Máš pravdu, měli bychom zmizet. Stráže se, co nevidět objeví." Převzal jsem od Jamese, který mi ho nakonec podal, ten zlatý kousek a chvíli si ho potěžkal. Oba dva jsme se na sebe vzácně podívali a já ho poté vrátil jemu, aby to mohl ukrýt do bezpečí. Nasedl jsem na místo spolujezdce a nechal tak Emmu, ať se pořádně natáhne na zadní sedadlo, protože to potřebovala nejvíce. Vypadala na to, že jí cesta a to všechno zmohlo. Jakmile usla, hleděl jsem na ní do zpětného zrcátka. Jako na nějaký obraz. Byla ještě krásnější než Mona Lisa, kterou jsme spolu našli. Myslím tu pravou. Než veškeré drahokamy světa, či drahé poklady. A já jí měl pouhým vánkem ztratit. Pouhým hnusným soudem, u kterého bych jí nejraději veškerý majetek dal a sám se šel někam utopit do Nilu. Život bez ní není životem. Až tak se mi vryla do toho mého. A pro její štěstí se konečně hodlám vzdát všeho. James mezitím, co já jsem se zabýval svými myšlenkami a pouhým hleděním na Emmu, už dojel na místo určení. Opatrně jsem s Emmou zatřepal. Je pravdou, že bych jí nejraději vtiskl polibek na rty. Ale to nebylo bohužel možné. "Už jsme tady. Se stráží si poradíme.. jako předtím." Pokrčil jsem rameny a otevřel své dámě dveře, aby mohla vyjít z auta. "Doufám, že tentokrát to nebude s tím Nilem. A budu rád, když mně vezmeš s sebou." Pronesl jsem klidně a doufal, že i ona na mně bude aspoň o stupínek milejší než-li předtím.

Emma Casiraghi - 19. dubna 2012 23:18

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Cesta byla dlouhá a úmorná, ale do rána jsme tam dojeli, já celou cestu prospala ale zdály se mi strašně podivné sny. Viděla jsem v nich Jonaha, ale byl strašně zvláštně oblečený, podívala jsem se na sebe a já byla také oblečena jinak. Do průhledných šatů dle egyptského střihu. jonah byl oblečen jako král, já jako královna, seděli jsme na trůnech a naší čestnous tráží byli James a...Patrick. Viděla jsem před sebou celý obrazec šperku, jehož část jsem vzala ve Philae. Chtěla jsem k tomu přistoupit a podívat se na celý nápis, ale v tu chvíli mne Patrick - strážce zastavil a srazil na zem. V tom momentě jsem se probudila a PAtrick se mnou cloumal. Trochu vyděšeně jsem na něj hleděla, ale vzápětí jsem se vzpamatovala. "To už jsme tu?" rozhlédla jsem se okolo. Brzy bude svítat a nahrne se s em houf turistů. "Patricku, nevím, jestli je to dobrý nápad, za chvíli přijdou první skupiny turistů, jistě je tam už celý tým ap řipravují se na další den. musíme to vymyslet jinak."

Patrick Donovan - 19. dubna 2012 23:40

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Podrbal jsem se na hlavě, měla pravdu. Nedalo se nic dělat. Vmísit se do davu nebyl tak špatný nápad, ale kde narychlo zhotovit duplikáty. A pokud budeme chtít zopakovat, to co předtím, bude potřeba tmy. "Takže zajdeme zpátky do hotelu, odpoledne zopakujeme to stejné. Nebo možná zavolám svému známému a uděláme ze sebe skupinku turistů. V hotelu si odpočineme, nasnídáme a nabereme dostatek sil. V případě, že by se někdo z nás měl znova napít z Nilu." Tento můj nápad se mi zdál, zcela skvělý. Možná se ještě trošku projdu město. Nějak jsem si Egypt zamiloval, možná z toho důvodu, že jsem se moc často nejezdil a seznámil se s Emmou. Nejspíš proto mám v úmyslu si trošku zavzpomínat. "Tedy pokud tam nebude něco jiného?" Pokrčil jsem rameny, dále jsem se k tomu nevyjadřoval a nastoupil do auta. "Alespoň víme, v kolik hodin chodí turisté." Dodal jsem, když James znovu nastartoval auto a tím pádem jsme se vydali směrem hotel. "Takže se uvidíme zde, dejme tomu ve tři?" Zeptal jsem se hlavně Emmy a rozpačitě na ní pohlédl. "Pokud ano, tak si stihnu dát menší vyhlídkovou projížďku městem. Zavzpomínám si na minulé časy." Povzdechl jsem si. Ano minulé časy, bohužel. Přesunul jsem se do pokoje, kde jsem si lehl do postele a nechal se unášet v říši snů.

Emma Casiraghi - 19. dubna 2012 23:54

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "Nemůžeme jet zpátky, je to několik hodin cesty, ubytujeme se někde tady, ale nezapomeň použít jiné jméno,jestli nás najdou, ej po všem," upozornila jsem Patricka a tak jsme našli trochu zapadlejší, ale pěkný hotel nedaleko chrámového komplexu. Když jsme dojeli, tak si Patrick navymýšlel program celého dne. Obhlídka města?? Sejdeme se ve tři? co to sakra...Jsme tu snad na výletě? hleděla jsem an něj s otevřenými ústy, ale nezmohla se nai na slovo. Zabijeme takhle celý den, protože Patrick chce jít na obhlídku města. Došli jsme do pokoje a a já hlasitě třískla věcmi na stůl, sotva dolehl. Pořád jsem ještě jeho žena a nebudeme si kupovat pokoj navíc. Odešla jsem se nasnídat a porhlížela si jonahův deník. Přišel zua mnou James a dohodli jsme se, že spolu půjdeme projít svatyni. Patrickovo chování se mu také zdálo nevhodné, ale byl to jeho nadřízený, tak také nic neřekl. Vydali jsme se do chrámu a vmísili se mezi turisty,a le mně se zdálo, že nás pořád někdo sleduje. Prohledali jsme chráma já jsem snad i našla místo, které si pak budeme muset prohlédnout pozorněji, ale skupina turistů nás popoháněla dál. Nesnášela jsem turisty. Avšak ať jsem šla kam jsem šla, stále jsem za sebou viděla jednoho strážného. Svěřila jsem se se svým podezřením Jamesovi a ten se snažil sledovaqt zase toho muže. u východu jsem šla na toalety, tkeré byly najednou nečekaně prázdné. opláchla jsem si obličej a když jsem sena sebe podívala do zrcadla, stál za mnou ten strážný. "Ha...madam Donovan, za tohle dostanu odměnu, až můj nadřízený zjistí, že jsem vás chytil. Večer přijede, můžete se na něj těšit!" Než jsem stačila cokoli podniknout, ucítila jsem na obličeji kapesník s chlorofrmem... James nepochybně po chvíli zjistil, že jsem nezvěstná a tak doběhl z aPatrickem do hotelu, říct mu, co se stalo.

Patrick Donovan - 23. dubna 2012 08:38

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "Spící Růženka se nám probudila." Hned ze začátku tvého probuzení, k tobě mluvil děsně slizký tón muže, který stál nad tebou a prohlížel si tě. Dát mu facku, či uštědřit nějakou lekci slušného chování, nebylo ve tvém případě možné. Připoutaná k židli a s obtížemi vnímající realitu, potom chloroformu, by bylo všechno hodně složité. "Povím vám pohádku.. Byla, nebyla jedna malá slečinka, která strkal svůj nosánek, tam kam neměla a jednou zabloudila na zakázané místo o kterém neměla mít ani ponětí a chtěla tam něco důležitého najít a nechat si to pro sebe." Pousmál se svým slovům a pohlédl na kolegu vedle sebe, který jen souhlasně přikyvoval a usmíval se. "Jonah, nám o vás hodně vyprávěl. Pošetilec jeden, si myslel, že dokážeš najít onen kalich bez problému. Já tomu ovšem nevěřím. Potom, co z tebe dostaneme spoustu informací, už tě nebudeme potřebovat." Ušklíbl se a pokud si měla nějakou vhodnou poznámku, napřáhl se a měl v úmyslu ti tu lekci uštědřit, tedy dokud ho nezastavil jeho kolega. "Ovšem náš pán, nám řekl něco jiného. Nesmí se jí zatím nic stát. Ty informace si od ní vezme on sám." První únosce svoji ruku vrátil na pozici, kde jí měl předtím a raději se přesunul od tebe dál, aby si mohl zapálit cigaretu. "Navíc byla by neskutečná škoda, takovou krásu zničit. Myslím, že až toto skončí, tak jí vydražíme. Za ní dostaneme v obchodě s bílím masem, neskutečnou sumičku." Zazubil se a promnul si krk, ve kterém mu to ošklivě zakřupalo a potom bylo ticho. Ten druhý našel ve tvých věcech Jonahův deník. Začal si v něm listovat. "Netušil jsem, že slečna si píše deník. Možná v něm bude něco důležitého, asi to pošlu dál." S tímto s deníkem odešel a ani se nerozloučil. "Ubožák, nechal nás tady, tak to bychom mohli využít té situace a lépe se poznat. Jste velmi atraktivní žena a pán nám nezakázal fakt, že bychom si s vámi nemohli užít. Jen musíte pro něj přežít." Slizoun se zasmál a měl v úmyslu si sundat kalhoty. Kopnout ho do rozkroku nebyl možné, protože i nohy byly připoutané. Počítalo se se vším. Jak se tak blížil, neuslyšela si výstřel, ale skácel se na zem mrtve a před tebou se objevila postava zahalena v černém plášti s kápi, že jí nebylo vidět do obličeje. A tím dotyčným jsem byl já. "Myslíš si, že jsem měl v úmyslu skutečně do toho města jít? Já tušil, že se dostaneš do potíží. Hned jak si zmizela, začal jsem tě sledovat. Věděl jsem, že mi pomůžeš se sem dostat. A také díky tobě vím... kde Jonaha vězní. Pomohl jsem jí se dostat z pout. A ještě si prohlížel svou zbraň. "Zvládneš jít? Nebo tě mám nést?" Čekal jsem na její reakci a doufal, že jí to nebude trvat dlouho.

Emma Casiraghi - 23. dubna 2012 09:37

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Nesmírně se mi motala hlava sotva jsem se snažila otevřít oři. Cítila jsem tlak na kotnících i na zápěstích a před sebou viděla dva muže. Chvíli jsem měla problém vnímat to, o čem mluví, ale nebylo těžké si to domyslet. Prohrabávali se v mých věcech a já byla ráda, že tam není ten zlatý šperk, ale když začali sahat na jonahův deník, tak jsem se snažila uvolnit. "Okamžitě mne pusťte, jestli si myslíte, že z toho jen tak vyváznete, tak to jste na obrovském omylu!" Snažila jsem se je zastrašit, ale začínala jsem bý vyděšená sama, protože provazy nepovolovaly a prostředí okolo jsem zrovna nepoznávala. Poté však ten muž začal být dotěrnější a já se vyděsila úplně. Být svázaná a takto jesm se rovnou mohla připravit na znásilnění. Avšak muž naráz padl mrtev k mým nohám. Těžce jsem si oddychla, protože jsem věděla, že ten, kdo stojí předew mnou je Patrick. Rozvázal mne a já mu padla kolem krku. Ač to mezi námi bylo jakékoli, stále jsem se u něj cítila v bezpečí. Utřela jsem si slzy a promnula si zápěstí. "Deník, musíme vzít Jonahův deník. Mám sice jeho kopii, ale nelíbilo by se mi, kdyby ho měli oni, je tam spousta stop, nesmí ho mít," Sebrala jsem své věci, rozsypané po podlaze a věnovala poslední nevrlý pohled mrtvole. Pak jsme se vydali pryč. "zvládnu jít, Kde mají Jonaha?" ptala jsem se horlivě a zkontrolovala svou zbraň. Vyrazili jsme.

Patrick Donovan - 23. dubna 2012 16:40

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Byl jsem mírně zaskočen tím, jak mi padla do náruče a na tu chvíli jsem si vychutnal ten pocit, který jednou pomine. Vůbec jsem nechápal, že potom všem má v úmyslu jít ještě do jámy lvové. Rázně jsem zakroutil hlavou, jako kdybych se snažil něco odehnat. "Ne, ty nikam jinam, než k autu nepůjdeš." Lehce jsem zdůraznil. Ovšem došlo mi, že se jí můj zákaz nebude líbit. "Mám tu s sebou Jamese, s tím to zvládnu v tichosti. Jonase teď momentálně nikdo nehlídá, takže toho využijeme. Navíc budeme potřebovat, abys v autě už byla a čekala na nás, poté rychle nastartovala a my mohli bezpečně zmizet, než-li mít problémy s kličky." Zarazil jsem se. "Pokud by moje plány nevyšly, tak chci, abys aspoň ty přežila. Pořád mi na tobě záleží." Hodně jsem doufal, že toto pochopí. A půjde bez výmluv nahoru. Ještě jsem jí vysvětlil cestu odsud. Venku čekal James, který hlídal dveře a šel se mnou potom najít celu ve které je Jonah. Já jsem mezitím hledal toho dalšího muže, který měl právě její deník. Seděl na křesle a popíjel whisky, nebo kdo ví co přesně. Než-li stačil na mně vystřelit, vystřelil jsem já. Nikdo další kromě něj tu nebyly, jelikož s určitou pravděpodobností byly zalezlí v nějaké svatyni a hledali. Nakonec jsme se s Jamesem a Jonahem dostali do auta. "A teď na to, drahá, prosím šlápni." To drahá jsem spíše zašeptal. Potom jsem už mlčel. Věděl jsem moc dobře, že si mají co říci. A zároveň jsem ve skrytu duše na Jonaha nehorázně žárlil, protože měli o čem mluvit. Zjistit v našem vztahu v čem byla chyba, mně napadlo až na poslední chvíli a je mi to moc líto, že to takto dopadlo.

Emma Casiraghi - 24. dubna 2012 13:31

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "Co prosím? Co si o sobě jako sakra myslíš? Najednou ti záleží na tom, aby se mi nic nestalo? Ale v té hrobce v čečensku, v palné zóně, ti bylo jedno, že mne nutíš jít pro bezcenný kus šperku!" odsekla jsem a výhružně se zadívala. "Jsme tu teď a nebudem čekat na to, až sem přijde James, auto může nastartovat on. V boji jsem stejně schopná jako který koli z vás." Akorát mne tím vším vytočil, až jsem začala být i poněkud hlasitá, ale v momentě jsem si to uvědomila. Vydali jsme se tedy snad už bez zbytečných hádek pro Jonaha. Zkontrolovala jsem si zbraň a poněkud se vyděsila, když Patrick zabil toho muže. Jako kdybych ho už vůbec neznala. Od té doby, co se dostal na stůl náš rozvod, byl jako hotový zabiják a já se jej možná začala i bát. Vzal muži jonahův deník a já běžela osvobodit Jonaha samotného. Byl potlučený, ale při smyslech a ahlavně při životě. "Bože, jsem tak ráda, že jsi naživu, bála jsem se o tebe ty pitomče," "Emmo, sním, či bdím? A...Patrick, samozřejmě. Mám vymknutý kotník, tak jestli bys mi pomohl a nenechal Emmu táhnout půlku mé váhy," opáčil Jonah. Nikdy se s Patrickem neměli moc rádi a mně jejich rivalita byla celkem ukradená. Byla jsem překvapená, že jsme nenarazili na další strážné, ale byla to příjemná změna. Nastoupili jsme do auta a James nás urychleně odvezl pryč. Seděla jsem vzadu s Jonahem a prohlížela si jeho dotlučený obličej. "V hotelu tě ošetřím," "Ano, za to bych byl velice vděčný, i za nějaké jídlo a vodu. Jak vidím dostala jsi můj deník, ale jaktože, že jste mně našli tak rychle?" "Nijak, zajali mne a asi jsme se měli dočkat setkání s jejich šéfem," "Ano, není to nijak příjemný chlápek, ale vždy o tobě...no,t o si povíme později. Jak jsem zaslechl, tak ty PAtricku a zdá se mi, že i James, že oba patříte k jistému klanu Ochráncu, je tomu tak?" obrátil se Jonah na Patricka, sedícího vepředu poté, co naráz změnil téma hovoru. Poté, co jsme se dostali do našeho zapadlého hotelu, jsme si objednali obrovskou večeři na pokoj a já se jala ošetřit Jonahova zranění, zatímco jsme pokračovali v hovoru z auta.

Patrick Donovan - 02. května 2012 21:07

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "Ano je tomu tak." Po pravdě v jiných situacích bych mu řekl, co ti je do toho a podobně, ale v této situaci, raději pokorně hovořím s jasným klidem a nadhledem. Tento idiot mi nezkazí vztah mezi mnou a Emmou. Ještě pořád musí být nějaká šance, kterou mi může dát. A já jí nehodlám jen tak promarnit. Povídali jsem si ještě, snažil jsem se tískrát zakousávat se do jazyka a být klidný. Ale jednou to prostě nešlo a šel jsem na čerstvý vzduch si zapálit. A asi jsem to dobře udělal. Spatřil jsem dva chlápky, kteří patřily pod tamtím týpkem, co má v úmyslu zničit celý svět a spolu s nimi potom přišli další tři. Zrovna se ptali nějaké uklízečky, kde máme pokoj. Aspoň to tak vypadalo, když ukazovala na rukou na náš pokoj. Vypálil jsem rychle z balkónu směr náš pokoj, abych jim tuto novinku sdělil. "Jamesi, pomoz Emmě s Jonahem. Sejdeme se na našem dalším bezpečném místě. Ale ještě předtím až budete odsud, mu prohledej oblečení, zda-li u sebe nemá štěnici. Protože dole je pár chlápků, kteří si s námi mají v úmyslu vyřídit účty." Mrknul jsem přitom na Jonaha, který se až moc dobře znal Emmu, že by tu chtěla zůstat a nějak jim nandat. Chytl jí za ruku a stáhl jí s sebou ven únikovým východem. Já jsem mezitím stál ozbrojen a čekal na ně. **** Pán se nám ještě neohlásil a už je to hodina. To není v pořádku. Pronesl starostlivě James s jistou obavou, že už Patricka nikdy v životě neuvidí. Kdyby zemřel, tak aspoň máš o starost míň s tím rozvodem. Zazubil se Jonah. Nemyslel to tak, to si věděla, ale co když měl pravdu. Je možné, aby Patrick zemřel. Co když se mu skutečně něco stalo. I těm nejlepším se to tak stává, že se u nich něco zvrtne.

Emma Casiraghi - 04. května 2012 15:36

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Mé protesty byly tentokráte naprosto k ničmeu. Chtěla jsem zůstat a bojovat, vyřídit si to s nimi, ale Jonah s amesem mne prostě odtáhli. Po cestě jsme prošacovali Jonaha, ale nic na něm nenašli,a el když jsem si , došla jsem k zajímavému úkazu. to já je na nás přivedla, to já měla v kapse štěnici. Rozšlápla jsem ji vztekya vydali jsme se do domu jendoho známého, co byl zrovna na cestách. Ku podivu také Ochránce. Nervózně sme všichni vyhlíželi z okna a já kontrolovala telefon i vysílačku. "Já vím, Jamesi. Taky se mi to nelíbí, neměla jsem ho tam nechávat samotného." vyčítala jsem si to. ačkoli jsem ho teď v tuhle chvíli bytostně nenáviděla, také jsem ho žel bohu ještě stále milovala. "to sice ano, dostanu celý jeho majetek, ale nemíním mít jeho krev na svých rukách. Jdu pro něja ten, kde mně pokusí zastavit, dostane ránu do spánku." Samozřejmě, oba prostestovali, James to dokonce zkusil, ale praštila js ho rukojetí pistole a tak upadl do bezvědomí. jonah zvedl ruce v obranném gestu a dal si zpátečku, tak jsem ho v opkoji zamkla a vydala se zpět do našeho pokoje. Hleděla jsem na to místo z druhé střechy a měla jsem přímý výhled do pokoje, kde stál Patrick s nějakým mužem a povídali si. Patrick nebyl svázaný, ale okolo něj bylo pět mrtvých mužů a pár dalších naživu a ten jeden, očividně velitel. Neslyšela jsem o čem si povídají a tak jsem se připlížila blíže.

Patrick Donovan - 05. května 2012 16:07

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Oba dva jsme se o něčem skutečně bavili. Ovšem do jedné chvíle, kdy jsem zvedl ruce nahoru v obranném gestu, když na mně dotyčný mířil pistolí. Byl to bývalý ochránce, člověk kterému jsem věřil mně najednou tak neskutečně měl v úmyslu zradit. Nechápal jsem proč a toužil zjistit pravdu, jenže on se mi vysmíval. "Já myslel, že jsme chtěli ochránit zemi před těmi, kteří jí mají v úmyslu ohrozit a nevědí jaké věci mohou na tento svět vypustit. Proto jsme společně bojovali, proto jsme společně žily a dýchali. Tak proč to chcete zradit? Kvůli čemu, máte v úmyslu zničit tuto zem?" S rukama nad hlavou se mluvilo zvláštně. Je to takový ten moment, kdy se za každou cenu musíte dozvědět, kvůli čemu v brzké budoucnosti zemřete a to jsem já měl právě v úmyslu. "Patricku, omlouvám se. Ale je pro to dobré vysvětlení." Neznělo to jako odpověď na mé otázky, vůbec to neznělo, jako nic co bych měl chápat. Hleděl jsem na něj tupě a čekal, co se stane. Vzápětí jsem uslyšel výstřel. A poté se objevila jen strašlivá tma. Skácel jsem se k zemi, mrtev. *** Všechno si viděla. I to, jak měl ruce nahoře. I to, jak někdo Patricka zastřelil. Věděla si moc dobře, že neminul. Tvoje nohy se po nějaké chvíli pohnuly k jedinému, podívat se naposledy na Patricka, než přijdou ti jež jeho tělo odvezou pryč. Nemůže být možné, aby Patrick zemřel. Potom co jste si prožili, potom co ses s ním chtěla rozvést. Potom všem... Jeho tělo leželo v kaluži své krve. Ten který jej zabil, už byl kdo ví kde. Prošla si kolem dalších mrtvol, než ses dostala k Patrickovi. Žádný pul si nenahmatala. Vůbec nedýchal a přesto vypadal, na to, že pouze spí. Něco ti však nedocházelo. Něco tu zůstalo navíc. A to velká pozlacená kniha, která byla psaná v starém jazyce. Jehož část si poměrně těžce ovládala. Přečetla sis úvodní stránku, aby ti hned došlo o čem ta kniha je. Ten kdo jí přečte vrátí k životu i mrtvé. Neváhala si a snažila se přelouskat úvodní text. Je možné, že by mohla zachránit Patricka. I potom všem, co ti udělal, i potom co jsi kvůli němu musela prožít... si ho měla ráda, možná i pořád milovala. A nenecháš ho jen tak odejít. Po pár nezdařených pokusech, se ti povedlo něco excelentního. Jeho hruď se zvedla a potom klesla. A jeho oči se pomalu otevřeli. "Je to snad nebe, že tě opět vidím." Pošeptal jsem těžce a snažil se zaostřit na postavu klečící u mně.

Emma Casiraghi - 06. května 2012 14:57

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Slyšela jsem vše, ale toho druhého muže nepoznávala. i já, tsejně tak jako PAtrick jsem čekala vysvětlení. Ovšem vysvětlení, ani další slova nepřicházela, ejn omluva a smrt. Slyšela jsem výstřel a musela se chytit za ústa, abych nevykřkila. Sledovala jsem, jak PAtrick míří k zemi a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Tak přecijen jsem jej milovala. Ještě apsoň trochu. Svezla jsem se podél římsy a z očí mi vyhrkly slzy. Nmohla jsem dýchat, má hlava byla jako v ohni, mé srdce pukalo. Vyhlédla jsem z poza římsy a už tam nikdo nebyl, jen pár mrtvých těl. Odvážila jsem se a přeskočila na druhou střechu a po balkonech slezla k našemu pokoji. Opatrně jsem se vplížila dovnitř, neboť ti, jež to tu ještě hlídali, byly jen za dveřmi. Tiše jsem se přikradla k Patrickovu tělu, padla na kolena a už ani nezadržovala slzy. Tekly jako vodopád, jen tiše. Bylo mi to tak líto. I to co mi udělal, i po tom všem, prostě nechtěla jsem, aby zemřel. V tu chvíli jsem si všimla prapodivné knihy co ležela na stole. Chmátla jsem po ní. Přece jim neudu nechávat artefakty. Navíc něco ve m mi říkalo, že ta kniha je něčím důležitá a sotva jsem si přečetla první znaky na přední straně, bylo mi to jasné. Tohle byla knoha mrtvých. Mé srdce naráz zaplesalo. Věděla jsem, že tohle mi pomůže. Jazyk kterým byla kniha napsána mi z prvu dělal problém, ale v momentě jsem jej poznala a začala číst tastarodávná slova, která přiváděla mrtvé zpět k životu, která přiváděla duše z podsvětí. Něco okolo vířilo, msela jsem jednat rychle. Cítila jsem, jak magie prochází všude kolem mně, cítila jsem smrt. Chtěla jsem si od ní něco vzít, ale ona za to také něco chtěla. Cítila jsem ji i Patrickovu duši, jak se zpět vkrádá do těla a v hlavě mi něco znělo...zněl mjejí hlas. "Chceš mu vrátit život? Dobrá, dám ti ho, ještě stejně nenadešel jeho čas, ale bude tě to něco stát Emmo. Budeš poznamenaná a jednou sit uhle službu vyberu..." Byl to mužský hlas, měkký, ale měla jsem z něj strach. V momentě, kdy řekl, že budu poznamenaná, něco se mndotklo, něco sevřelo mé srdce a na hrudi mi zůstala vypálená dlaň. Smrt na mne sáhla, doslova. Naráz jsem vnímala veškerou tu část podsvětí, která mi jako smrtelníko zůstala skryta. Viděla jsem mrtvé a viděla jsem jeho...Smrt. Usmíval se a stál nad Patrikem, zatímco do mrtvého těla vplouvala jeho nesmrtelná duše, uzdravujíc ránu na těle. Věděla jsem, že budu navždy jediná, kdo bude vidět Smrt a také jsem věděla, že o tom nemohu nikomu říci. Patrick se probudil a já ho objala, ale mé oči zůstaly na Smrti. "Ne, nebe vypadá jinak, jsi stále zpět v m pekle na zemi." Odpověděla jsem Patrickovi, setřela si slzy a pomohla mu vstát. "Musíme zmizet," řekla jsem a táhla ho pryč balkonem, knihu jsem samozřejmě vzala sebou. Ještě jsem se ohlédla zpět na Smrt a on mi jen zamával. "Teď se budeme vídat častěji...Emmo..." Odešli jsme zpět do našeho bezpečného úkrytu, kde se James probral a Jonah zotavoval. "Patricku, kdo byl ten člověk...ten, co tě střelil?" James se hned zajímal, jestli je Patrick střelený, ale oba jsme jej gestem odmítli. Jonah pouze zvedl obočí.

Patrick Donovan - 10. května 2012 11:16

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Když jsme byly sami a také že byli. Stačil můj jasně ukazující pohled určevaný Jamesovi a ten se přestal vyptávat, nechal nás jít do pokoje. Zabouchl jsem za sebou dveře a sesunul se do křesla. To co se stalo v hotelu, to jak jsem na chvíli byl na hranici mezi nebem a peklem, to mi teď nedá jistou řádku dní spát. Promnul jsem si rukou obličej a pohlédl jsem na Emmu. Něco mi říkalo, že jenom díky ní jsem tady a zdraví, živý. "Emmo," vydechl jsem její jméno a chvíli uvažoval nad tím jak budu pokračovat, když už jsem na sebe upoutal její pozornost. "nejspíš bych ti měl poděkovat za záchranu svého života. Vím až moc dobře, že jsem byl na pomezí života a smrti. Viděl jsem Chárona. Mám pocit, že jsem s ním čekal celou věčnost, na to co se stane. Bylo to strašné." Povzdechl jsem si a zakroutil jsem hlavou. Stalo se tam však ještě něco, co mně překvapilo. To co mi řekl, co řekl kdo vlastně jsem, ale to v této chvíli nemá cenu řešit. "Celý život se mi odehrál v jednom jediném záblesku a já si uvědomil své chyby, které jsem napáchal. A je mi to moc líto." Promnul jsem si unavené oči a podíval se upřeně na ní. "Nikdy jsem si tě nazasloužil. Jsi až moc úžasná. Proto náš rozvod bude to nejlepší, co mohu pro tebe udělat. Zmizím ze tvého života, dopřeju ti tu volnost, kterou jsem ti nikdy nedopřál." Už jsem nemluvil sobecky, jako kdysi dávno. Moje vlastní chvilková smrt mně neskutečně poznamenala a teď mám v úmyslu změnit spoustu věcí. Například jí říci pravdu o sobě, od samotného začátku. "Ten kdo na mně vystřelil, byl kdysi můj učitel a rádce, který se mně ujal po smrti mích rodičů. Jistě ti nemusím říkat o tom, že zemřeli pro dobro tohoto světa, když se pokoušeli zavřít pandořinu skřínku. To jsem se však dozvěděl až od svých 18 let, kdy mi konečně řekli pravdu." Nadechl jsem se zhluboka, protože tento příběh bude na delší dobu a poté pokračoval. "Stal jsem se Ochráncem jenom z toho důvodu, že jsem byl pro to odmalička vychován. A couvnout se z toho nedá vůbec, aníž bych musel ohrozit život mých blízkých." Zadíval jsem se do jejich očí, aby věděla, že to myslím vážně. To co tady říkám. "Už tolikrát jsem chtěl od nich skončit, ale nemohl jsem, protože bych ohrozil tvůj život. Možná si ochránci myslí, že spasí svět. Ale vyhrožovat se členům, kteří toho mají po krk, to už je vrchol všeho." Praštil jsem naštvaně do opěradla. "Až se rozvedeme. Skončím to, už nebudou mít proti mně nic. Jenom mně. A je mi jedno, jak to dopadne." Postavil jsem se na nohy a vzal si ze skříně ručník a nějaké čisté oblečení. "Půjdu se umýt." S těmito slovy jsem se přesunul do koupelny, kterou máme v pokoji.

Emma Casiraghi - 12. května 2012 21:39

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "Ano, zachrániila jsem ti život, jen nevím, jaou cenu za to ještě budu muset zaplatit." proběhlo mi hlaovu a posadila jsem se an postel, pohled nespouštím z Patricka. "Co bylo minulé, prostě bylo," jen tiše podotknu. Poslouchám jeho dlouhý monolog a jako kdyby se přede mnou otevíraly skříňky s informacemi. Od té doby, co jsem smlouvala se smrtí, je vše více magické a pokud potřebuji nějakou informaci, která se týká právě magického světa, tak semi nějakým záhadným způsobem otevře v hlavě. "Vím o tvých rodičích, Patricku. Částečně jsem i věděla o ochráncích,a le nechtěla jsem tomu věřit, nechtěla jsem jim věřit a měla jsem pravdu." sklonila jsem hlavu a opřela se o čelo postele. "Patricku, nikdy nebudeš moci odejít, vždy si najdou nějakou páku, která tě dostane přesně tam, kam budou chtít. Já se o sebe postarám, umím se i skrývat, ale pokud mne chytí a zajmou, tak stejně půjdeš a vysvobodíš, protože mne miluješ a zjevně ještě dlouho budeš a to i za těch okolností , že si najdeš jinou ženu. Vím to. A pokud nebudou chtít použít jako páku mne, tak stačí nějaký spolupracovník, přeci bys neohrozil třeba Jamesův život. Nebo obyčejné nevinné dítě na ulici. Nikdy nebudeš moci odejít, zachrání tě jen smrt." ani jsem netušila jak je to pravdivé a s mými poslendími slovy se Smrt objevil v koutě. Těžce jsem polkla. Nechala jsem Patricka odejít a pevně hleděla na Smrtě. "Pojď Emmo, půjdeme na procházku a s něčím mi pomůžeš..." "Splatí to můj dluh? Splatí to jeho život?" "Ne, Emmo, to ani zdaleka. Pojď, ukážu ti to tvé předurčení, jako cháron, ten starý kozel ukázal předurčení Patrickovi. I ty máš své místo na zemi a v magii..." Přišel ke mně a vzal mne za ruku a já upadla do hlubokého spánku a zabloudila tak s ním ve své hlavě, nevnímajíc reálné okolí.

Patrick Donovan - 13. května 2012 15:45

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Dlouho jsem nechával spadat kapky vody na své tělo. Mezitím jsem přemýšlel o rozhovoru s Emmou. Měla ve všem pravdu a to mně ničilo. Chtěl jsem s ní být, ale stejně by se něco našlo, co by nám v tom zabránilo. ".... tak stejně půjdeš a vysvobodíš, protože mne miluješ a zjevně ještě dlouho budeš a to i za těch okolností , že si najdeš jinou ženu. Vím to." V hlavě mi hrála její slova, která mně neskutečně bolela, protože měla pravdu. Ovšem v jediném ne tak zjevnou. Nehodlám si hledat jinou ženu. Hodlám se podrobit stejnému osudu, jako moji rodiče. Nehodlám žít bez Emmy. Bez ní nebudu vůbec žít. Můj život ztratí smysl. "Emma, je tvým smyslem života. A ty stejně zemřeš. Ovšem nejdříve budeš muset splnit svůj úkol. Potom si můžeš se svým životem dělat, co chceš, ale je to zbytečné." Ozvalo se mi v hlavě a já sebou musel trhnout. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo tu nebyl. Jen tiše šeptala voda slova, kterým jsem nerozuměl. "Chtěl bys vědět, kdo s tebou mluví? Jsem Cháron, ten který s tebou čekal a hleděl společně s tebou na celý tvůj život. " Pokračoval v mé hlavě a mně se to nelíbilo. Je strašné, když někoho slyšíte, ale nevidíte. Připadáte si jako ten blázen. A tím i já možná jsem. "Co ode mně chceš?" "Chci ti jen říct, co s tvou ženou, má v úmyslu dělat Smrt. Vrátila ti život, ale s tím i nese následky. Musí u Smrtě splatit dluh, který je neskutečně velký. Myslím, že jej smrt bude využívat pro místa, kam on sám nemůže. Ale nejsem si tím jist. Věř mi, jak chceš. Ale já mluvím pravdu. Ovšem v této chvíli ti říkám, že když se půjdeš podívat do pokoje, tak jí najdeš na zemi. Bez života. Ale mrtvá nebude." Také jsem se na sebe hodil župan a vydal se do našeho pokoje, kde jsme před chvíli společně měli rozhovor. A spatřil jí tam. "Emmo.." Vydechl jsem a přiběhl k ní, abych jí mohl odnést aspoň do postele. "Proč si mi pro boha zachraňovala život? Tohle jsem nechtěl." Pohladil jsem jí na vlasech a hleděl na její spící tvář. "Vidíš.. Měl jsem pravdu. Smrt, ale toto nikdy nedělá. Nenechává někoho žít, za cenu toho, že ten druhý bude muset splatit dluh. A proto ti chci něco říci. Ty nejsi tak ledajaký Patricku. Ty máš jistou moc." "Jakou? A jak ji mohu zachránit?" "Patricku, všechno se brzy dozvíš. Všechno má svůj čas. Chtěl jsem, abys věděl, co pro tebe Emma udělala. Protože to byla největší hloupost, kterou mohla udělat. Stejně bys totiž žil.." S těmito slovy zmizel. Ani se neozýval, když jsem na něj volal. Zůstal jsem s Emmou sám v pokoji. Políbil jsem jí na čelo a vydal se do kuchyně pro flašku s alkoholem. Přitom ignoroval Jamese a Johanese. Vysvětlil jsem jí, že Emma spí a já se jdu opít. Opět jsem se vydal do našeho pokoje a popíjel z flašky přitom jsem čekal, až se Emma probere k životu. "Měl jsem zemřít. Nemělas mi zachraňovat život. Neměla ses vůbec vracet. Protože já stejně nemám, pro co žít, když ztratím tebe. Takže ses zbytečně obětovala a teď splácíš úplně hloupě." Vyštěkl jsem na ní pravdu a dál popíjel.

Emma Casiraghi - 13. května 2012 18:00

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "Víš, Emmo, tys v sobě vždy něco měla a proto jsem tě sledoval. Už když jsem si bral při tvém porodu tvou matku, tak jsem to cítil. Měl jsem si vzít i tebe ale ne, enchal jsem tě žít. I Smrt může být milosrdná a často jí je," "Co chceš? Co splatí můj dluh? Co mám udělat?" vyhrkla jsem otázky, když jsem dostala možnost při jeho monologu. Procházeli jsme se chrámem, ani nevím jakým, ale vypadl jako kdyby jej zrovna včera vysvětili. "Pro začátek najdeš ten kalich. Přede mnou je skryt, nedosáhnu na něj, ale ty, jakožto člověk ano. Stejně tak i dosáhneš na Rea. Je to bůh, já ho jen tak vzít nemohu, už jsme se jednou střetli a nedopadlo to dobře," promnul si ruku a nepříjemně se zašklebil a já ho stále trochu nechápala. "Ale nedostaneš se na něj jen tak. Budeš se muset trochu učit. Potřebuji někoho, kdo bude posílat duše na druhou stranu. Duše, na které já nemám čas. Já budu zabíjet ty, na které přijde řada a ty se připojíš k mým smrtkám, ale nechám ti kouzlo tvého krásného života." Vzal mne za ruku a nasadil mi na ni prstýnek (odkaz). "Budeš žít svůj život, ale díky tomu dluhu uděláš to, o co tě požádám, kdykoli tě o to požádám. Můžeš samozřejmě odmítnout, ale to půjde PAtrick se mnou a ty pak budeš dál žít svůj život a už mne neuvidíš. Teď půjdeš zpět drahá a budeš pokračovat v hledání kalichu, ale ne pro Ochránce, pro mne, protože to oni vše chtějí zničit. Já si mám ještě v úmyslus lidstvem trochu hrát," políbil mne na čelo a já otevřela oči a byla zpět v našem pokoji a první, co se ozvalo, byl Patrickův řev. Sotva jsem se probrala, on na mně křičí a ne, že by byl vděčný. Přistoupila jsem k němu a vrazila mu facku. "Zachránila jsem ti život, tak sakra nefňukej." pronesla jsem tvrdě. Měla jsem navybranou, zahodit prsten, nebo udělat, co po mně Smrt chce, zatím to vše znělo logicky a tak jsem si prstýnek nechala. Vstoupila jsem do místnosti, kde James a Jonah připravovali zbraně. "Musíme najít ten kalich. Kam vede naše další stopa?" Nenáviděla jsem, když byl Patrick opilý, choval se pak jak hlupák...

Patrick Donovan - 15. května 2012 23:03

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "Nevím, toto by měl vědět nejlépe Patrick. Má v úmyslu objevit ztracené město, které nikdo ještě nenašel." Pokrčil rameny James a dál si hrál se zbraněmi. "Tak nějak. Je pravdou, že by se dalo najít. Ale to místo najdou jenom prý ti "zasvěcení", což já nevím, kde takového týpka budeme hledat. Nebo nejsi ty náhodou jednou z nich." Ozve se vzápětí Jonah. "A co že se vlastně stalo, že se ten tvůj šel opít? Jak často to dělá? Aby se z něho nestal alkoholik." Dodal na to a pokrčil rameny. "Tvůj manžel to město najde." Zjevil se ti na chvíli Smrt a poté stejně, tak rychle zmizel. Místo něho do místnosti vešel Patrick, který vypadal o něco střízlivěji. Dostala mně totiž jeji facka, která mně probrala a já si uvědomil, jakou chybu neskutečnou opět dělám. "Promiň, Emmo. Měl bych se ti omluvit." Mnul jsem si obličej, na tváři byl ještě zřetelný odkaz na místo, kde jsem jí dostal. "Věřím, že to město najdeme. Mám totiž jakýsi kompas. Neptejte se mně, kde jsem ho získal. Ale mám ho a dovede nás tam. Ovšem půjdeme se tam vydat až zítra brzy z rána, protože teď v noci to není vůbec dobrý nápad." Usadil jsem se k Jamesovi a vzal si do ruky své zbraně. Začal je čistit.

Emma Casiraghi - 16. května 2012 11:52

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "Ztracené město? Jak jsme přišli na ztracené město, když máme hledat kalich. Prošli jsme sotva dva chrámy, máme sotva dvě indicie a vy teď chcete hledat ztracené město? Přestávám se v tom orientovat," zabořím hlavu do dlaní a hned za mnou se objeví Smrt. "On ho najde? Ožrala? Dělá to poměrně často..." "Jak já mám vědět, kdo to najde, posledníd obou je tu zasvěcený na každém rohu." spustím s ironií. Já vídám Smrt a Patrick si povídá... "S Cháronem, drahá," zašeptá Smrt ještě jednou. "Není to alkoholik, jen prostě je teď těžké období, takže trochu pije," objasním Jonahovi a spražím ho pohledem. Přijde i Patrick se znatelnou stopou po mně na tváři. Jonah chce namítnout nějaký trefný komentář, ale můj pohled ho vždy dokáže umlčet. "Kompas? A to tě nenapadlo s ním přijít dříve, než jsem se málem utopila? Jak jsi k němu přišel? co dělá? kam ukazuje?" Vychrlím otázky a očekávám okamžitou odpověď. Začíná mne štvát jeho přístup...

Patrick Donovan - 16. května 2012 19:11

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Bolí mně hlava. Ona tady do mně hučí a mně z ní začíná ta palice už třeštit. Povzdechnu si, obrátím oči v sloup a nechám jí, ať si řekne co má na srdci. "Kdybych ho měl už dříve, tak tě nenechám utopit. Jasné." Promnul jsem si unavené oči a poté jí ho podal. Vypadal, jako obyčejný kompas. "Dal mi ho před chvíli Cháron. Teda zjevil se mi jen tak v ruce ... a zatraceně nevím co dělá. Je to kompas, asi ukazuje směr." Pokrčil jsem rameny a povzdechl si. Nechci se s ní hádat, už ani před tím hnusným Jonahem, který mi tak akorát leze na nervy. "To nám je taky jasné, že ukazuje směr. A neblázníš s tím Cháronem a kompasem?" Ozval se Jonah. A tím mně neskutečně rozčílil. "Na tvoje řeči se nikdo neptal Jonahu." Sýkl jsem na něj a podíval se na Emmu. "Můžeš se mnou prosím jít do našeho pokoje. Ty víš, o co se jedná. Nechci se tady s někým hádat." To s někým jsem zcela zdůraznil a nečekal ani na to, zda-li půjde se mnou. Prostě jsem šel do pokoje, usadil se na křeslo a prohlížel si kompas, který jsem vytrhl z ruky Johanesovi. Ten se začal okamžitě podivně chovat. Točit až potom nějakým způsobem se zažehl a já ho upustil na zem, kde z něj vylítla jakási mapa. Mapa celého Egypta. A také tam byl jasně udělaný bod místa, které nikde na mapách není. Moc dobře si to pamatuji... zapsal jsem rychle souřadnice... "Mám to.. mám to.. Našel jsem ztracené město. "

Emma Casiraghi - 16. května 2012 19:54

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Jeho pubertální chování vůči mně právě naprosto pohřbilo naše manželství a začínám nechápat, jak jsem za něj vůbec mohla být vdaná. Začínám seriózně vážně uvažovat nad tím, co jsem na něm viděla. Chmátla jsem po kompasu a prohlížela si jej ze všech stran. Něco mi říkalo, že Cháron, Smrti podřízený, by mohl svého zaměstnavatele donutit, aby mi sděloval více věcí. "Chováte se jako třináctileté puberťačky, když tu máme mnohem důležitější problém," sykla jsem, pokud naštvaná na oba. Jonah Patricka jen provokuje a s tím, co jsem tak viděla se obávám, že by to nemuselo skončit dobře. kompas mi Jonah vzal, a tak jsem šla tedy do pokoje a Patrick si kompas zase vzal, já se posadila na postel a promnula si kořen nosu. "Tohle vážně dlouho nezvládnu..." zašeptala jsem, ale věděla jsem, že nemůžu jen tak od celé situace utéct. smrt by si na mně došlápl. A Patrick by zemřel a svět by došel své zhouby. Kompas se v Patrickových rukách začal prapodivně chovat. Byl to efekt jako z toho ejhoršího možného filmu a já na to zírala. Patrick se hrdě dušoval, že město našel, ale dostalo se mu jen mého skeptického pohledu. "Našel? Vždyť to před tebou samo vyskočilo. Měli bychom vyrazit co nejdřív. To místo je tak den cesty autem, takže pokud nemáš v rukávě schovaný vrtulník..." ani nevím, proč jsem to vůbec zmiňovala.Jsem manželkou miliardáře a dělám vtípky na vrtulníky, když vím, že minimálně tři má. Vzala jsem do ruky lahs vodou a dlouze se napila. "Patricku, tohle dlouho nevydržím. A ještě by mne zajímala jedna věc...Co máš s Cháronem???" otázka vyznělaponěkud divně, ale není hloupý, pochopí mne.

Patrick Donovan - 21. května 2012 22:28

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "Víš moc dobře, že se u mně i tady najde takový vrtulník. Takže ano, nemám s tím žádný problém." Její otázka nebyla vůbec na místě, když jsem na takovém postavení a s tolika penězi, jaké mám. Její další otázka je na správném místě a celkem dost mně překvapí. Ovšem netuším, co přesně s Cháronem mám. "Upřímně. Vůbec netuším, co s ním mám. Možná něco na stejném způsobu, jako ty se Smrtí?" Pokrčím rameny. Jsem si jistý, že to nemělo znamenat odpověď, ale další skrytou otázku ohledně toho, jak je na tom se smrtí. "Nic po mně nechce, ale možná stejně jako Smrt. Touží získat a zničit ten artefakt." Dodám po chvíli. "Možná mezi sebou soupeří, kdo jej získá dříve. A my dva jsme pouhými prostředníky." Pokrčím rameny. Nemám rád, když se mně na něco takového ptá a já přitom neznám žádnou odpověď, protože asi žádná není. "A co přesně dlouho nevydržíš? Držet mně při životě. Pomáhat Smrti?" Nechápavě jsem se na ní podíval a čekal, co mi na to řekne. Mezitím jsem poslal smsku svému pilotovi. Ať přichystá vrtulník a tak za dvě hodiny nás čeká. "Nechceš si opravdu, na chvíli lehnout. Zavřít oči.. Stejně jsem napsal svému pilotovi, že tak za dvě hodiny tam budeme. Mám totiž letadlo. Patnáct minut odsud." Nabídl jsem jí to a doufal, že moji nabídku přijme.Nechci, aby byla neodpočatá.

Emma Casiraghi - 22. května 2012 19:38

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila. Bedlivě jsem ho poslouchala a občas na něj trochu nevěřícně hleděla. Zarazila jsem se. Nic jsem mu o Smrti neříkala, tak nechápu, jak o ní může vědět. " Já ti o tom neřekla, jak to sakra víš?" obořila jsem se na něj možná trochu s obavami, neměla jsem o tom s nikým mluvit, nikdo to neměl vědět. "Nemohou se sebou soupeřit. Smrt je nad veškerým bytím, nad vším, Cháron je zaměstnanec, to bys mohl jako ochránce vědět," Snad se vzdělával v historii a po všech těch mytologických krámech, co máme v muzeu, by mu taky mohlo dojít jak věci fungují. "Dlouho nevydržím tenhle pekelný stav. Všichni jsme tu jako bomby, které tikají a jsou tak akorát před výbuchem. Upřímně, se smrtí je to jednodušší..." odseknu a přejdu k oknu. Poodhrnu závěs a hledím ven. "Nepotřebuji si odpočinout. Vyrazíme hned, ale víš, ten vrtulník by byl lepší, pochybuji, že je tam někde přistávací dráha v poušti. na co bychom se měli zdržovat dvě hodiny, když můžeme být ve vzduchu do patnácti minut." otočím se na něj a poněkud nechápavě hledím. Ohledně Chárona mi nic neřekl, tak fajn...

Patrick Donovan - 22. května 2012 21:20

"O smrti vím od Chárona. O tom, že jsi mně zachránila za cenu své volnosti. Pracuješ pro něj, není to pravda?" Povzdechnu si a zahledím se na ní. Doufám, že to nebude brát jako že se o ní příliš zajímám. Je to ještě pořád jenom moje žena. "Vím to. To je jasné. Ale Cháron mi aspoň tak připadal. Proč by mi jinak pomáhal, kdyby nepotřeboval někoho dalšího, kdo za něj, stejně jako smrt bude využívat tebe, něco dělal." Povzdechl jsem si. Toto nemělo žádné východisko a já neměl náladu se s ní o čemkoliv dohadovat. "Chápu, že to musí být jednodušší. Není člověk, nemá žádné pocity. Alespoň si to myslím. Ale mi lidé nějaké pocity máme. A co se týče Jonaha. Tak vůči němu mám jisté antipatie. Pochop to. Nemusím se s každým přátelit. A stejně tak to má se mnou i on. Ale pokud chceš tak se ho pokusím respektovat. Aspoň to pro tebe mohu udělat. Na chvíli jsem se odmlčel a poslouchal jí. Nebyla vůbec spokojená s tím, že až za dvě hodiny má přiletět vrtulník. A nechtěla si také lehnout, ani na chvíli. Ach ty ženy. "Fajn..." Pronesl jsem pouze a zavolal pilotovi, ať si pospíší. Nejlepší místo bylo u nás. "Spokojená?" Povzdechl jsem si a doufal, že je.

Emma Casiraghi - 22. května 2012 22:43

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro !Pracovat je silné slovo," odpovím na jeho asi otázku. "Něco jsem mu vzala, musím to zaplatit. Ale enpotěšímt ě, cena není nesplatitelná ani nijak přehnaná," ušklíbnu se a posadím se zpět na postel. "A co pro něj děláš? Co po tobě chce? jen ti dal prostředek k nalezení,a le očividně, pokud vše nezapadne tak, jak má, tak ten kalich nikdo nenajde. já bych ho mohla najít podle klíčů, které jsou schovány v chrámech, tys dostal kompas, ale stále musíme jít my dva, protože beze mně bys neměl klíče a ebz tebe bych nemusela najít město. Možná je to pouze doplnění chybějících dílů." zauvažuji a opřu se o měkké čelo postele. "Právě že se mi nezdá, že by neměl pocity," zamyslela jsem se, ale po chvíli tu myšlenku vytřásla z hlavy. "S Jonahem budeš mluvit normálně, nečekám, že budete nejlepší přátelé, ale je to můj nejlepší přítel, tak prostě...koexistuj bez hádek..." upozorním jej. "Ne, stoprocentně ne, protože stále hrozí zánik světa, já mluvím se Smrtí a ty s cháronem, ale čím dřív to budeme mít z krku, tím lépe." mrekla jsem a jala se chystat na cestu.

Patrick Donovan - 05. června 2012 17:27

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro "Možná máš pravdu. Prostě si vybrali dva schopné lidi, kteří žijí tím co dělají." Pokrčím a povzdechnu si. Líbí se mi s ní spolupracovat, ale vím také, že až toto skončí, tak už nebudeme mi dva tvořit pár, nýbrž půjde každý svou cestou. To se mi ovšem vůbec nelíbí. A asi s tím nic nenadělám. "Setkala ses tváří v tvář se smrtí. Máš co povídat. Jaký podle tebe vlastně je?" Zcela mně to zaujalo. Chtěl bych vědět s kým mám tu čest. Proti komu budu nakonec bojovat a proti komu svůj boj nakonec prohraju. Je mi to zcela jasné, že proti němu nemám žádnou šanci, ať si říká, kdo chce co chce. Rezignovaně dám ruce vzhůru a musím uznat, že má svou pravdu. Vyhrála. Budu se k Jonahovi chovat lépe. Doufám, že mne přestane provokovat, tak jak to s oblibou dělá. "Fajn. Pokusím se o to." Zakroutím nevěřícně hlavou. Mám svůj jisté pochybnosti, že toto povídání si s mýtickými bytosti je teprve začátek a nenechají to jen tak být. Budou s námi jistě chtít mluvit až do konce našich životů. "A co když to nikdy neskončí? Co když pořád budeš mluvit se smrtí a já s Cháronem." Sedl jsem si unaveně na pohovku a pozoroval jí, jak se balí. Já už jsem měl dávno sbaleno. To co jsem jí právě řekl mně nejvíce trápí. Nedokážu se těch myšlenek zbavit. Chci zase žít normální život, než se to všechno pokazilo. Kéž bych mohl vrátit čas zpátky. Co kdybych ti řekl, že by to mohla být odměna za tvůj splněný úkol. Pronesl tiše hlas v mé hlavě a jak se objevil, tak i zmizel. Na tváři se mi na malou chvíli objevil úsměv od ucha k uchu. Ano, vrátit čas zpátky.

Emma Casiraghi - 16. července 2012 18:51

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro “Já ti nemůžu říct, jaký je. Mně se zjevil jako sympatický mladý muž. Mluví se mnou na rovinu a není to nepříjemné. Jeho přítomnost nemrazí, ale je v něm něco…něco víc. Nevím jak to mám nazvat. Vyvolává ve mně zvláštní pocit, ale není nijak špatný. Ten pocit.“ odpovím zamyšleně, když balím kufr. „Vždycky si představuješ, že smrt je zlá, že s ní bude muset člověk bojovat, ale on…on vystupuje jako přítel. Já nevím prostě jak to popsat,“ dodám ještě. “Upřímně, ještě si nejsem jistá, jestli mi to vadí. Je to ne tak úplně přirozené, ale po tom všem nadpřirozeném, co jsme už zažili, je to jen další obyčejný čtvrtek. Jen uznej, mohla bych se od něj cokoli dozvědět… Navíc, bojujeme s bohem, není lepší mít smrt na své straně?“ zapřemýšlela jsem a posadila se na postel. Sbaleno jsem měla během pár minut. Už jen vyrazit. “Půjdeme, máme toho před sebou ještě hodně,“

Patrick Donovan - 22. července 2012 21:59

soukromá zpráva od Patrick Donovan pro Zaposlouchal jsem se do její řeči o něm. A nevím co, ale prostě jsem jí věřil. Možná z toho důvodu, abych si nalhával, že je to všechno v pořádku, že jí nemůže být ublíženo. A nakonec mi to došlo. I přesto jaký jsem byl idiot a jak jsem se k ní choval, tak musela něco ke mně pořád cítit, když mi zachránila život. A místo toho, abych se jí nějak odvděčil, tak jsem jí vynadal. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. V hlavě se snažil vytvořit nějakou smysluplnou řeč, která by jí nenaštvala a vyjádřila, co mám na srdci. Mlčel jsem, až do té doby, když se mně ptala zda-li půjdeme. Pohlédl jsem na ní. Zahleděl se do těch jejich krásných oči, do které jsem se na první pohled zamiloval a lehce se pousmál. "Emmo," na chvíli jsem se odmlčel a na sucho polkl. "chtěl bych se ti za všechno omluvit. Byl jsem idiot a jsem idiot, že jsem si nevážil toho, co jsem měl. A taky bych ti chtěl poděkovat, že si kvůli mně podstoupila toto. Zachránila si mi život. A já ti neřekl ani děkuji." Promnul jsem si rukou unavené oči, které mně lehce štípali. Možná to bylo tím, že jsem si konečně uvědomil o co přicházím. Nebo kdo ví přesně čím. "Jsem rád, že jsem s tebou prožil toho tolik a mám na co vzpomínat. Byla si.. jsi skvělá žena a já si toho nevážil. Holt jak se říká.. uvědomíme si to ve chvíli, až o to přijdeme, jak je to cenné." Uvědomuji si, že je toto nudný a zdlouhavý můj monolog, ale doufám, že si ho vyslechne. "Miloval jsem tě i přesto, jak špatně jsem tě choval. Nedokázal jsem tě, ale udělat šťastnou.. a mrzí mně to, že ses v našem manželství cítila tak strašně." Lehce jsem se pousmál... "Co všechno si člověk neuvědomí, když ví, že to je všechno naposled. A chtěl jsem ti to říct, kdyby se to náhodou zase pokazilo a už by mi nebylo pomoci. A jasně můžeme vyrazit." S tímto jsem vzal sbalenej kufr a lehce si povzdechl. Měl se k odchodu a přitom doufal, že má slova pochopí. Nečekám už na žádný zázrak. Jen jsem chtěl, aby to věděla.

Samuel Harris - 22. září 2012 22:18

soukromá zpráva od Samuel Harris pro NEW STORY Všechno se to tak seběhlo rychle. Nikdo by si nic takového nemyslel v měsíci září roku 2012, že by se mohlo něco tak nehorázně pokazit. I když svým způsobem prohibice, umrtí 22 lidí na otravu methanolem, byla teprve začátkem. Dalším měsícem se tu objevili jiné problémy. Elektřina začala sama o sobě blbnout, světla v městech se přes noc sami od sebe vypínala a lidé se ocitli v úplné tmě, jako za starých středověkých časů byly přinuceni si nakoupit svíčky a pomocí nich si svítit. Závislaci na počitačích trpěli neskutečnými psychickými problémy a u některých to skončilo tragérií. Lidé začali mírně panikařit a v obchodech vznikali nehorázné krádeže, dav přestal platit, policie na ně byla krátká a později si uvědomila, že to zas tak není špatný nápad. Všichni si začali dělat zásoby na horší časy, jako kdyby byly nějaký medvěd. V listopadu kdy propukla strašná zima, ovšem bez sněhu, bylo pouze deštivé počasí, přestal fungovat plyn. Lidem nic jiného nezbylo než začít shánět kamna, kácet lesy a topit si tímto způsobem. Necelé dva týdny potom začala stávkovat voda. Lidé se začali bouřit proti vládě, až došli k závěru, že je vlastně k ničemu nepotřebují. A proto se stala věc, která se už dlouho dala čekat a už po několikáté se opakovala v dějinách... nyní více masakrnějším způsobem. Politici byli vyvražděni a nikdo lidem nedával rady. Nastal Chaos... Příroda si však také zahrávala s lidskými životy New York byl zničen pádem meteoritu... ani Socha Svobody po něm nezbyla, jako památka. Amerika přestala fugnovat, jako velmoc. Propukla tam epidémie a byla uzavřena a zapomenuta. 21. prosinec pro mnohé znamenal, jako Nový věk.... pro některé se vrátil Středověk, pro druhé se vrátila Magie a někteří si nedokázali přiznat změnu a byly v tom, že se nic neděje. 1.1.2013 Západní Evropa, Francie Chaos... Jinak by se toto nedalo jinak nazvat. Všechno jde do háje a u nás nastává boj o přežití. Aneb se opět projevuje k životu pravidlo o tom, že silnější přežijí. Proto tu stojím vybavenej v tomto kdysi krásném, památkovém a romatickém městečku, oděn do zbroje a zároveň ozbrojen mečem, který mi ční u pasu a na zádech mám schované a připevněné šavle také připraveny kdykoliv k použití. Ano, posralo se to. Možná jsme to z části posrali i my a toto byl trest, ale o tom se mi v této chvíli nechce polemizovat. Jsem tu na ulici z jediného prostého důvodu, protože tu hledám nějakou osobu. Údajně doktorku. Mého dalo by se říci spoluválečníka zranili a je to pěkně ošklivé, ač mám své zkušenosti s kurzem pomoci, je to pro něj málo a proto hledám nějakého odborníka. Kromě mně se tu po ulici pohybují různé bytosti, nenazval bych je lidmi, jsou to spíše trosky které čekají na smrt, těla bez duše. Bezdomovci jsou oproti nim maličkost. Asi už po několikáté jsem do někoho vrazil a pokusil se ho zeptat, zda-li zná nějakou paní Casiraghi, ale nikdo nebyl ochoten mi pomoci. Je pravdou, že jsem zhruba věděl kam mám jít, prošel jsem další nepěknou uličkou, kde jsem spatřil jednoho týpka, jak pojídá cosi co kdysi bývalo člověkem. Udělalo se mi z toho mírně na blití, ale překousl jsem to a pokračoval dál. Šmarja... teď by to chtělo GPSku. Zatracená elektřina... moc teda nevydržela, kor když se za ní chtělo tolik. Přidal jsem trochu více do kroku a tehdá se mi podařilo vrazit do dívčiny, která nejspíše před něčím utíkala. Nemusel jsem ani dlouze vyčkávat a došlo mi to. Říkají si nájezdníci, muži bez tváře v sedle na koních, ve většinou používají kuše a také meče, což je moje výhoda. Život vás naučí. A jako voják se musíte naučit zacházet s jakoukoliv zbraní, jinak je po vás. "Nechcete slečnu nechat na pokoji a troufnout si na někoho jiného?" Pronesl jsem zcela vážně a stoupl jim do cesty, zakrývajíc dámu na kterou jsem měl tu možnost si na chvíli prohlédnout, dle popisu to vypadá na onu doktorku, kterou potřebuji. "Omlouvám se vám, ale tuto slečnu budu potřebovat já." Pronesl jsem chladně a zároveň tasil zbraň, přitom jednu ze šavlí podal právě slečně. "Doufám, že s tím umíte zacházeti, jelikož budu potřebovat vaši pomoc." Pronesl jsem s úsměvem od ucha k uchu a vyhnul se výpadu prvnímu z nich, muselo se uznat, že se z toho sedla skutečně rychle dostali. "Malou otázečku.... Proč vás honí?" Vím, asi hloupá otázka a ani není vhodná, na pokec bude času dost. Ale potřebuji vědět, proč tomu tak je. Vlastně odpověď je snadná. Je doktorka a snaží se udržet lidské životy, chrání a uzdravuje. Nájezdníkům bere potravu v lidské podobě.

Emma Casiraghi - 23. září 2012 20:54

"Bůh s tebou dítě," požehnala mi jedna vitální stařenka, jíž jsem zrovna zachránila vnuka. Měl sice jen zlomenou ruku, ale zlomenina to byla komplikovaná, mohl přijít o ruku. Pousmála jsem se a chtěla jsem namítnou, že toho jsem měla mít po boku loni, teď už v něj moc nevěřím, nebo mu spíš nedůvěřuju. Procházela jsem pomalu ulicí a uslyšela za sebou klapot kopyt. Okamžitě jsem věděla, že je zle, že mně našli... Zkusila jsem se rychle schovat do jedné polorozpadné budovy, ale nebylomi to nic platné. "Emmo, může to jít po dobrém, nebo po zlém. Děláš neplechu, ale jsme ochotni ti to odpustit, když se k nám přidáš. Tuhle nabídku opakuji naposledy." Byl to jejich vůdce, nebo spíš jeho synátor a tomu se přece doktorka hodí. Vyštrachala jsem z batohu zápalnou dýmovnici. Poslední, zbyla mi po jednom vděčném vojákovi. Zapálila jsem ji a hodila ji těm jejich koním pod nohy. Zalekli se ohně i hluku a jeden z nich se jal uhánět pryč i se svým jezdcem, který řval... "Zajměte ji!!" ale než se stačili vzpamatovat, já už běžela pryč. V jedné úzké uličce jsem narazila na nějakého chlápka. V podstatě jsem narazila do něj a hned zaútočila na asfalt. Pomohl mi na nohy, ale byl to jen další, co mně chtěl jako taktickou výhodu, protože se najednou začal moc ptát a moc vědět. Moje věci se válely všude kolem a naráz mi v náručí přistála i šavle. Nevěřícně jsem an toho muže hleděla a nějak jsem se nemínila do boje vměšovat. Věděla jsem, že mi moc neublíží, chtělí mně živou, ale pár ran jsem byla nucena odrazit..Hmm...dokonce šerm jao tělocvik z výšky zužitkuju... "Co je vám do toho?" vyštěkla jsem na jeho otázku a odrazila další ránu. Nechtěla jsem, ale povedlo se mi útočníka docela solidně pořezat na krku a dle množství krve jsem mu pravděpodobně zasáhla tepnu. Po pár vteřínách už to bylo jasné. Boj jsme vyhráli a netrvalo to ani dlouho. Rychle jsem posbírala pár svých věcí, zatímco ten hromotluk ještě dobíjel posledního a chtěla jsem utéct, ale postavil se přede mně. Namířila jsem mu hrušku šavle do obličeje, obratně jej strefila a asi mu rozbila nos, ale už jsem neměla ty nervyto zkoumat, dala jsem se na zběsilý úprk do polozříceného pařížského metra, kde jsem se vyznala lépe než kdokoli jiný... Nebudu ničí...budu pomáhat jen těm, kteří si to zaslouží a kteří to potřebují... Nějaký odstrašující voják mne přecenechytí a nezastraší... kdov í, co by mi ještě udělal.

Samuel Harris - 23. září 2012 21:24

Krucipísek... špatně to pochopila. Měl jsem se k ní chovat jinak. Vždyť jsem to vůbec nemyslel zle. Ale chápul... doba je nehorázná, odstrašující a k ničemu. Teď se tu chytám za nos, který mně nehorázně bolí a po tváři mi stéká krev. Musím uznat, že ta žena měla skutečně skvělou ránu. Bolest se však musí vydržet a musím se jí aspoň pokusit zase najít. Jakým že to vlastně směrem běžela? Sám nevím. A začíná mi z toho všeho být akorát nevolno. Můj kolega pomalu umírá a jediná jeho záchrana mi utekla. Měl jsem volit lepší slova. Jinak se zachovat. Své zbraně jsem schoval na své původní místo a vydal se směrem, který jsem odhadoval za správný. Přitom jsem se modlil ke všem svatým, abych jí našel. Pod mýma nohama začalo něco vydávat divné zvuky. Popošel jsem pár kroků, ale stejně se stalo co se stalo, ač to bylo zcela nepochopitelné. Podlaha se pod mýma nohama propadla, jako kdybych stál na tenkém ledě a já se propadal s ní. Těsně k nohám té, kterou jsem hledal. Před očima se mi začalo zatmívat, možná to bylo důkazem toho, že jsem měl zřejmě otřes mozku nebo kdo ví co. Ten pád nepatřil mezi mé nejlepší. "Potřebuji pomoct. Můj přítel umírá. Jsem na té dobré straně. Chtěl jsem vám pomoci." Pronesl jsem ztěží a pomaloučku se nechával unášet do bezvědomí. Přitom doufal, že mi ta žena bude rozumět a nenechá mně v tom. Vždyť jsem jí zachránil život a něco mi svým způsobem dluží. K čertu se vším...

Emma Casiraghi - 23. září 2012 21:42

Ne, nedá mi pokoj. Nějkaým záhadným způsobem se propadl přímo k mým nohám a bylo vidět, že se pěkně udeřil do hlavy. Něco zažvatlal, když se válel v prachu a já začala cítit povinnost mu pomoct. v podstatě mi pomohl, tak ybch mu to asi měla oplatit. Přistoupila jsem k němu a z kapsy vytáhla malou doktorskou baterečku a začala mu svítit do očí, abych zkontrolovala funkce zorniček,a le začal mi upadat do bezvědomí, tak jsem mu dala řádnou facku a druhou, aby se probral. "Neusínej. Jestli usneš, zemřeš," oznámila jsem mu suše a prohlédla si ránu na hlavě. Nic to nebylo a nevypadalo to na otřes, ale i to bylo možné.Ale chlapík jako on,to určitě vydrží. Podívala jsems e na jeho nos, zlomila jsem mui ho svou dobře řízenou ranou a tak by bylo dobré mu ho napravit. "Za to se omlouvám, ale dnes nevíte,komu můžete věřit. Teď to zabolí,narovnám ho...budu počítat do tří,připravte se. Jedna..." A pohybem prstů jsem nos srovnala. "Tři," dokončila jsem apaticky. Znovu jsem mu zkontrolovala zorničky, ale baterka začala blbnout. Už mi slábne. Vydržela celé studium,a le teď začne slábnout... Prohlédla jsem mu ruku, vypadalo to, že si ji také dobře narazil, ale to nebyla pravda. "Je sporné co je dobrá strana a já medicínu nedokončila. Mám za sebou celé studium, ale jaksi před závěrem se stalo tohle všechno. Nemusím vašemu příteli pomoct." Tak nějak jsem mu pomohla na nohy a řeklamu, aby mne vedl.

Samuel Harris - 23. září 2012 22:12

Ta má ale páru.. Pronesl jsem vduchu uznale, když mi jednu vlepila, aby mně probudila. "Fajn.." Procedil jsem skrze zuby a nechal se jí prohlédnout. Měla pravdu. Medicína už není tak dobrá, jak bejvala. Nic už není tak dobré, jak bývalo a chybí mi naše staré časy. Chybí mi to všechno a na tuto dobu se jen ztěší dá zvyknout. Všechno je tak naprosto v háji. "Chápu." Pronesl jsem pouze a snažil se připravit na bolest, která nastane. Vlastně svým způsobem každá z těchto bolestí je pouze důkazem toho, že vlastně pořád žiju. Kdyby nebyly možná bych pochiboval o svém životě zde. Zatnul jsem zuby a s ní v duchu počítal do chvíle, kdy mi ho napraví. Ze rtů mi neunikla ani hláska a mé oči se oddaně dívali do těch jejich. "Ano. Chápu vás. I já jsem s tím měl problém. Tedy do té doby, než mi byl zachráněn život. Ono je občas dobré se řídit heslem V nouzi poznáš přítele." Zatvářil jsem se zcela vážně a povzdechl. Vytáhl jsem z kapsy svoje dvě baterky a jednu jí podal, aby si mohla také svítit. "V této době je všechno sporné. Proto já věřím svým instinktům a tomu hlasu, který mi našeptává. Správně se tomu říká šestý smysl." Pokrčil jsem rameny a byl rád za to, že mi pomohla na nohy. Vydal jsem se tedy jako první. Je pravdou, že toto metro jsem už měl tu čest prochodit celé a svým způsobem si to v hlavě mapoval pro případ nouze. "Víte... stačí, že to aspoň zkusíte." Na chvíli jsem se odmlčel. Ano měla naprostou pravdu, ale já jí prostě věřil. "Věřím vám. Měla byste začít i vy sama věřit. Vždyť už jsem o vás tolik slyšel. Hlavně o tom kolik lidských životů jste zachránila." Dodal jsem a pokračoval dále v chůzi k nám. "Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se poručík Samuel Harris. Říkejte mi Sam." Lehce jsem se pousmál, ale nejspíše to neviděla a dál si svítil na cestu.

Emma Casiraghi - 24. září 2012 14:19

Jeho baterku jsem odmítla, ale vytáhla jsem mu z ní akumulátory a dala je do té své. Ta má byla prostě má už několik let a já se jí nemínila vzdát. Baterku bez akumulátorů jsem mu vrátila a se spokojeným úsměvem jsem si svou malou baterku zastrčila zpět do kapsy na batohu. "Nezachránil jste mi život, oni neměli v úmyslu mně zabít, mám větší cenu živá. Pomohl jste mi utéct a teď jsme si kvit, ještě vám zavážu tu ruku a podívám se na vašeho přítele. Jestli budu schopná mu pomoci, tak to udělám, ale jestli ne..." Větu jsem nedokončila, ale chtěla jsem tím rozhodně vyhranit veškeré vztahy. "Šestý smysl...no díky otmu je naživu většina z nás," podotkla jsem a nechala se vést k jeho příteli. "Mohla jsem zachránit spoustu životů, ael spoustu jsem jich také ztratila a zajímalo by mne, odkud jste o mně slyšel. Snažím se totiž aby se o mně nevědělo." podotknu. "Těší mne same, já jsem Emma. Co se vlastně stalo vašemu příteli?" zeptala jsem se nakonec, protože jsem měla dost přísně zavedené hodnoty.Kdby to byla nekalá činnost, při které se mu něco přihodilo, léčit bych ho odmítla.

Samuel Harris - 25. září 2012 16:54

"Jasně chápu." Sklopil jsem hlavu. Svým způsobem jsem byl připravený i na tuto alternativu. Ale musel jsem udělat aspoň všechno, co je možné. Ne se na něho vykašlat. Uvnitř vím, že její přítomnost tento fakt nezmění. Ale aspoň jsem jí k němu přivedl. Přivedl jsem doktoru, která se bude snažit jej zachránit. "Ano jsme." Potvrdil jsem jí to. Pamatuji si na chvíli, kdy bych se tomu smál a divil se, že něco takového existuje. Ale teď je to jiné. Je jiná a krutá doba. Člověk nemůže udělat chybu, aníž by na to krvavě nedoplatil. "Hmmm.... slyšel jsem o vás od těch, které jste zachránila. A také jsem měl tu čest vás jednou vidět při práci. Ovšem neměl jsem čas se vám představit." Povzdechl jsem si. Nevím, zda-li mi toto bude věřit. A zda si na mně bude pamatovat. Na vojáka, který tam stál, když zachraňovala holčičce život a mezitím byla bitva. A až poté se lidé rozhodli na jakou stranu půjdou a jak budou žít. "Emma. Pěkné jméno." Lehce jsem se usmál a mírně uklonil. Stejně tak ve středověku, byly tyto ženy oddané medícíně považovány za něco jako bohyně. Tak i nyní tomu bylo. "Vytáhl malé dítě, když někdo podpálil jejich dům." Promnul jsem si rukou obličej, na chvíli se zastavil a vytáhl z kapsy čutoru s vodou ze studny, napil se a poté nabídl i dámě. "Nevím jak těžké má zranění. Ale chci pro něj udělat všechno." Dodal jsem zničeně, schoval přitom čutoru zpátky na své místo a pokračoval dál v cestě. "Víte snažím se věřit v lepší zítřky. Ovšem jde to neskutečně těžce. Podle mně by neměl člověk ztrácet víru. Říkalo se, že Víra tvá tě ochrání. A mám pocit, že mi párkrát zachránila život." Zasmál jsem se sám sobě, že jsem jí o tom vůbec něco říkal. Aníž bych jí znal. Každý by se mi v této době vysmál. A zeptal by se mně kde je ten náš Bůh. Vím moc dobře, co bych mu odpověděl. Jak můžeme hledat Boha, když jsme ho sami ukřižovali a poslali ho do sféry bez těla a tvaru. Najednou jsem se zastavil. Něco mi na tomto místě nesedlo. Vím moc dobře co. Když jsem se jednou takto procházel, tak jsem natrefil na obyvatelé tohoto místa a nebyly moc přátelští. "Teď chvíli ticho a nehýbejte se prosím." Naznačil jsem rty a doufal, že mně pochopí. Pomalu a potichu jsem tasil meč, zároveň stále poslouchal ten klid, který byl naráz přerušen bolestivým výkřikem. "Rat populus zde žijí. Lidé, kteří se změnili ve zvířata a stáhli se do podzemí." Pošeptal jsem tiše, ale tak aby mně slyšela i ona. "Musíme pomalu našlapovat. Mají dobrý sluch a čich. Ovšem, nevím jaká je možnost toho, že si nás ještě nevšimil." Povzdechl jsem si a dal se opatrně do kroku. Doufal, že mně stejně následuje Emma.

Emma Casiraghi - 03. října 2012 22:21

"Promiňte, nepamatuji si vás, jaksi jsem měla plné ruce práce," opáčím a rozhodně si an něj nepamatuji. "Byla bych ráda, kdybyste se o mně moc nerozšiřoval, snažím se držet si low profile a moc se mi nezamlouvá, že se o mně ví, mám své důvody," dopovím ještě. Poslouchám jej pozorně, ale nevím v podstatě ani moc co říct. "Tak jaká jsou tedy jeho zranění? Je popálený, nebo někde spadl? Moc mi toho neříkáte a mně se to přestává líbit," Chci se zastavit, protože se mi jeho informace moc nelíbí, ale jsem přerušena. Upozorní mne na lidi z kanálů, ale já je moc dobře znám a vím, že jsou i zde. "Vědí o nás celou dobu, ale nevím, jestli nám ublíží. Znají mne, ví, že mohu pomoci, když je něco bolí, zatím na mně nikdy nezaútočili. Co udělají s vámi, to nevím,ale samozřejmě mi také mohou ublížit, prostě projděte," vezmu ho za paži a moc se nerozhlížím. Procházím tím místem dost rychle a z batohu vytáhnu světlici, zatím ji nechám nezapálenou, ale jsem připravena.

Samuel Harris - 08. října 2012 14:15

"To je v naprostém pořádku. I já jsem měl v té chvíli plné ruce práce, takže jsem se vám nemohl představit a zároveň vám říct, jak dokonalá je vaše práce." Sám jsem překvapen tím, co jsem řekl, ale na druhou stranu jsem to myslel naprosto vážně. Co jiného taky říct někomu, kdo zachraňuje lidské životy. Vždyť je něco jako anděl, tato pouhá lékařka. "Ano, chápu vás. Vaše tajemství je u mně v bezpečí." Pronesl jsem smrtelně vážně a lehce se uklonil. Možná to vypadalo divně, ale staré časy se pomalu a jistě začinají vrátit a nic jiného než-li si na ně zvyknout nám nezbývá. Samozřejmě jí chápu, že chce vědět něco víc a já nejsem zrovna mluvka. Na druhou stranu bych se měl rychle sebrat, než mi tato šance na život mého přítele bude chtít zdrhnout a to moji vinou. "Omlouvám se. Jsou to popáleniny, ovšem netuším kolikátého stupně. Vím jen to, že se mi nelíbilo. A také nevím kolik má vůbec času. Já nejsem zrovna lékař. Byl jsem vychován v boji a ne k tomu, abych lidské životy zachraňoval. Spíše je ničím... ale snažím se rozeznat ty špatné a ty dobré." Dodal jsem tiše, jako odpověď na její otázku a potom se snažil naslouchat, zda-li se náš nepřítel či přítel někde tady nevyskytuje. Ač ano musím souhlasit s Emmou, že tu už dávno je a o nás určitě ví. "Prostě projít.. chápu." Jednou rukou jsem sjel za opasek, kde jsem měl schovanou zbraň a vytasil svůj meč aby byl připraven kdykoliv nastoupit na scénu. Ovšem nemám jej v úmyslu použít. Tito lidé mi nic neudělali a já je nechci poštvat proti sobě. "Jen taková menší otázka. Kde jste sehnala ty světlice?" Nemyslel jsem to vůbec špatně, spíše jsem jí tímto chtěl polichotit. Líbí se mi ženy, které se v této době dokáží o sebe postarat. A jí se to daří a to moc. Jak jsme tak procházeli (ne)přátelským územím, tak v dálce před námi bylo možné spatřit několik párů žlutých očí, kteří nás pozorovali a zároveň i některé páry bylo možné vidět na pravé straně a na levé u nás. Já bych to nejlépe nazval pastí. "Kdo jste? Co tu chcete? A proč kráčíte po našem území?" Pronesl jeden z páru, když jsem si na něj posvítil baterkou bolestně síknul, nejspíše nejsou zvyklí na světlo. Baterku jsem proto stáhnul na zem a vyměnil si menší pohled s Emmou. "Nemáme se v úmyslu dlouho zdržovat na vašem území. Jenom tu procházíme." Pronesl jsem a poklekl jsem. Slyšel jsem o těchto lidech svoje a ten, co k nám hovoří je jejich pánem, všichni mu říkají král. Nebylo by zrovna dobré si ho znepřátelit. "Stále jste mi ovšem neodpověděli na otázku: Kdo jste? Rád bych to věděl." Na sucho jsem polkl. Nemám tyto otázky rád. Stále jsem klečel, jako nějaký sluha a doufal, že se nic nepokazí. Vím moc dobře, že bych tento souboj s nimi nemusel zvládnout. Zvládl bych tak pět či nanejvýš deset, ale jich je hodně a navíc vidí i ve tmě, což je moje nevýhoda. "Patřím do Řádu světla, jsem jejich válečníkem. A nyní mám doprovodit tuto slečnu do bezpečí. Potřebujeme totiž její pomoc. Náš válečník je těžce zraněn a ona je jediná, která ho může zachránit. Nemám tu v úmyslu nic jiného dělat, jenom projít. Věřte mi." Cítil jsem se poněkud divně a v hlavě jsem snažil vymyslet nějaký plán B, kdyby se tato nečekaná audience zvrtla. "Tak tedy dobrá. Dejme tomu, že u nás máte volnou cestu. Ale tam dál kam máte v úmyslu jít, jsou jiní naši lidé. Nechtějí se zařadit a tím pádem nemají takové vychováni, jako my. Buďte připraveni na tu horší možnost. Přejeme vám šťastnou cestu. A váš řád nám bude dlužen, tím pádem za vámi můžeme kdykoliv zajít a kontaktovat vás. A jelikož jsem tak laskavý král, tak vám dám s sebou tři ze svých nejlepších můžu." Pronesl a dal nám volnost v chůzi. Musel jsem se ohlížet kolem, zda-li nevidím náš doprovod, nejspíše se však velmi dobře schovával. "Tak to bychom měli.." Nemohl jsem si však oddechnout a měl jsem svou zbraň připravenou k použití. "Musím uznat, že bude skutečně zajímavé setkání s těmi druhými. Navíc by mně zajímalo, proč se od tamtěch odtrhli. Ovšem až je potkáme, tak se jich budu moci zeptat." Mírně jsem zažertoval. Připadám si jako hlupák v těchto situacích.

Emma Casiraghi - 11. října 2012 12:47

"Popáleniny, jestli jsou rozsáhlé, tak nemám dostatek materiálu, abych mu pomohla a lepit mu vnitřnosti sekundovým lepidlem asi nebude nejvhodnější řešení. Musíme se zastavit pro zásoby." Namítla jsem. "Asi po třista metrech je východ, stanice u nemocnice. Je dost vyrabovaná, ale mám tam svou skrýš se zásobami." "Ty světlice jsem sebrala jednomu dalšímu takovému dobrákovi, jako jste vy sám.Byl mrtvý, už je nepotřeboval." pokrčila jsem rameny. Okrádání mrtvých je prostě v této době naprosto běžnou záležitostí. Situace se náhle seběhla příliš ryhcle. Znala jsem se s těmi lidmi, ale příliš jsem nemluvila, občas jsem se poklonila, když to bylo třeba, ale do zbytku jsem příliš nezasahovala. Nelíbilo se mi však,že budemem mít ocásek a že musíme jít zónou nepřátel. "Být vámi, moc s nimi nemluvím. Opět raději prostě projít.Odtrhli se, protože jsou víc zaměření na sebe, je to takové to těsné radikální nebezpečné jádro. Jestli jste někdy hrál fantasy a dračák a world of darkness, tak oni jsou brujahové, zatímco ti, které jsme už potkali nějak příliš mírumilovní Venturi." Snažila jsem se mu vysvětlit, ale hádám, že má snaha přijde vniveč.

Samuel Harris - 19. října 2012 15:37

"Dobře, takže půjdeme nejdříve tam." Jsem v tomto naprostý lajk a nechtěl jsem se hádat s někým, kdo s tím má své zkušenosti. Navíc mně na záchranu mého přítele nic jiného nenapadá. Takže mám v úmyslu držet hubu a krok. "Jasně chápu. Pokud budete potřebovat ještě nějaké do zásoby, tak v našem táboře mám některé věci, které by se vám mohli hodit. Odměnou za to, že nám pomáháte." Navrhl jsem jí. Nic jiného jak se jí revanšovat mně nenapadá. Peníze už nemají žádnou moc a důležité je přežít. Když máte určité potřebné prostředky, jde to mnohem lépe. Vyslechl jsem si plán Emmy, který byl skutečně zajímavý. Ano ti jenž přečetli hodně fantasy knížek, jsou za vodou a ti kteří četli jiné, jsou poněkud v háji. "Chápu... co se v knížkách nedočtete, to jinde neseženete." Pronesl jsem lehce zamyšleně a furt se ohlížel, přitom vyhledával našeho společníka do nepohody, který se tak krásně dokázal schovat, že ani ten nejlepší stopař jej nenajde. "Omlouvám se vám, že jsem vás zatáhl do těchto situací. A chápu, kdybyste raději zvolila odsud odejít. Jaksi nechci mít na svědomí další nevinný lidský život. Obzláště, když ten váš je velmi cenný." Nejspíše se mnou hnulo svědomí, či snad strach z toho, že se odsud nedostaneme. Prostě nechci, aby se Emmě něco stalo a to mým hloupým nedopatřením. Netuším vůbec, jak se to seběhlo a také, jak je možné že byla nastražená past. Stačil špatný krok a země se nám propadla pod nohama. Volný pád, pro mně opět známí, nebyl zrovna přijemný ač si člověk chvíli připadal že lítá, byl náhle ukončem dopadem na tvrdou zem... následovala tma, černo před očima a svět se na malou chvíli zastavil. Probuzení pro mně i pro doktorku nebylo zrovna příjemné, kor když jsme byly pověšeni za nohy a viseli přitom dolů hlavou, ruce měli podél těla svázané. "Jste v pořádku, doktorko?" Musel jsem se zeptat. Cítil jsem se na dvě věci, ale nebylo to nic špatného, oproti tomu kdy jsem byl jednou zajatec mocného muže a vyslíchán. Tehdá to bylo šílené, myslel jsem že to nepřežiji. A přesto jsem za žádnou cenu neprozradil ty důležité informace. O čem vlastně byly? "Ááách... Doktorka a vojáček. Co vás přivádí sem na naše území? Poslal vás sem král?" Zeptal se zaujatě náš věznitel, kterému byly opět vidět pouze žhnoucí oči v té naprosté tmě. "Ač tak, či jinak. Potěšili jste mně. Aneb je faktem, že mi schází další bojovníci, kteří by se utkali s mými šampiony. Když přežijete, máte volnost a pokud ne. Stává se z vás potrava pro nás." Pronesl zcela jedovatě a zmizel. Skvělé... lepší situaci jsem nemohl chtít.

Emma Casiraghi - 20. října 2012 16:07

Cesou necestou... "Mám určité zásady, Samueli. jsou lidé, kterým pomáhám nezištně, ic po nich nechci a to proto, že většinou nic nemají, nebo si nemohouvěci jen tak sehnat, nebo prostě jsou ve špatné situaci, nebo jsou to děti. Vy i váš přítel jste oba vojáci, schopní, urostlí, ale přesto vojáci a i já nějak o sebe postarat, proto budu něco chtít. jelikož normálně vojákům nepomáhám, vám pomohu i proto, že potřebuji něco, cmůžete sehnat jen vy, nebo to třeba i máte. a samozřejmě nějaké zásoby jídla, ovšem rozumněže bych vás obrala o všechno, co máte." podotkla jsem a doufala, že tu věc, kterou opravdu chci, mi bude moct dát, či obstarat. Zapadal do mých plánů... "Nejsem ráda, když se o mně mluví jako o věci, či jako o cennosti, Samulei, myslíte to jistě dobře, ale je to poněkud urážející. Nejdu s vámi jen ze svého dobrého srdce. Jdu s vámi čiště zištně a také z povinnosti pomáhat lidem." zprahla jsem jej trochu,a le to už bylo vzápětí úplně jedno. Probudila jsem se s jasnou bolestí hlavy, ale to bylo jen díky nahrnuté krvi. Chvíli jsems e rozkoukávala a pak se ozval mj děsně udatný doprovod. "nic mi není," Oznámila jsem mu lehce nakvašeně. kdybych šla sama, tohle by se mi nestalo. Naštvalo mne, že mám svázané ruce, kdyby ne, využila bych létgymnastiky a odvázala si nohy, ale takhle to nešlo. Vzápětí se ale ozval další člověk. "Jen procházíme, chceme bojovat, nechceme nepřátelství, nikdo nás neposlal. Můžu vám pomoct, můžu někoho vyléčit, jen nás rozvažte..." požádám toho člověka a snažím se mu hledět zpříma do očí.

Samuel Harris - 20. října 2012 16:34

"Procházíte? Tsech... to vám tak budu věřit." Nejspíše si odplivl, vidět to však nebylo. "Vy si myslíte, doktorko, že mi vás potřebujeme? Celkově vás lidi. Dokážeme se bez vás o sebe postarat. I léčit svá zranění. Ty vaše zákony, které jste stanovili a uzavřeli mír s naším lidem, nás nezajímají. " Pronesl poněkud pobuřeně a přistoupil pár kroků blíže, aby si vás mohl lépe prohlédnout. "Rozvážu vás v momentě, kdy vypukne boj. Do té doby budete viset a přemýšlet." Menší pobavené vyprsknutí smíchy. "Dobře. Budu bojovat, ale pod podmínkou, že doktorku pustíte na svobodu. Je nevinná a jistě vám zachránila několikrát ten váš zablešenej krk." Ozval jsem se po dlouhé době a myslel to jasně a čistě, nebyl v tom žádný postraný úmysl. Prostě je důležitější pro přežití a můj život nestojí za nic. Takže to všechno bude oukej. "Hmmm... zajímavé válečníku. Ještě si promluvím s radou a uvidíme, jak naložíme s doktorkou." S těmito slovy zmlkl, odešel a přitom zabouchl dveře. Nechal nás napospas ničivé tmě, která se zařezávala do morku kostí a nebudila zrovna skvělý dojem. Má snaha rozvázat se byla neúspěšná, zároveň mně to nabádá k přemýšlení co to mají za provazy, i když je pravdou že se nehorázně zařezávají do kůže při sebemenším pohybu, už totiž cítím potůčky krve, jak mi stékají po rukou. "Pokusím se vás z toho dostat. Pokud moje nabídku přijmou. Jděte do Notre Damu, tam se schováváme a jistě to co hledáte, tam najdete. Řekněte jim, že jsem vás poslal já. Stejně bude stačit pouze, když zjistí, že jste doktorka." Pronesl jsem po dlouhé době mlčení a mírně si povzdechl. "A mrzí mně to všechno. Zároveň vás neskonale obdivuji." Menší nervózní odmlka. "Přesněji myslím tu vaši oddanost práci, schopnost léčit a vytrvalost, odvahu a sílu. Měli by si z vás dělat příklad.... Myslím, že to je všechno, co jsem měl na srdci." Ukončil jsem svůj monolog a připadal si přitom docela šíleně. Faktem bylo, že už jsem prodělal několik ran do hlavy a kdo ví přesně kolik jich ještě pořádně ustojím. Něco mi říkalo, že toto bude prostě má konečná. "Tak snad... v příštím životě..."

Emma Casiraghi - 22. října 2012 20:46
	"Laskavě si nehrejte na hrdinu, pokud půjdeme bojovat oba, tak máme větší šanci na úspěch. Tihle niojak rozumně neuvažují, prostě s emusíme probít a utéct. Po těch letech jsem se musela naučit bojovat, bránit se. Tak to laskavě nevzdávejte a svou ochotu umřít si nechte pro někoho jiného s patetickým cítěním." trochu jej zprahnu a doufám, že už se něco začne dít, Vadí mi viset hlavou dolů.

Samuel Harris - 09. prosince 2012 19:55

"Fajn... jak si přejte... chtěl jsem pomoct." Povzdechnu si. Tato situace mi přijde naprosto trapná a cítím se hloupě. Kdybych tu byl sám, tak to prostě beru. Nějak to prostě překousnu a zmáknu. Ale s ženskou. Jsem přece muž a snažím se být poslední přeživší gentleman, této babě to však je zrovna volné. Když chce umřít... tak proč ne. Asi ještě notnou chvíli jsme takto viseli, tak nějak nevím. Jelikož jsem si předtím soubojem schrupl s hlavou dolů. Je to v celku zajímavý pocit se probudit a viset. Vskutku zajímavé. Přišel si pro nás opět ten týpek s dalším týpkem. Sundali nás stylem, že nás odřízli a my dopadli na zem. Tak nějak jsem s tím počítal, jelikož tito nemají ani trošku soucitu. A co bych vlastně po nich mohl chtít. Celá tato situace a to všechno mně začíná v celku pořádně nasírat. Aneb k čemu je zatraceně být ten dobrý, když se zlý i zde mají jako prase v žitě. Postavil jsem se na nohy a oprášil si kalhoty, pokud Emma nevstala sama, tak jsem jí podal ruku. To zda-li jí přijala nechávám pouze na ní. "Hodně štěstí." Pošeptal jsem směrem k Emmě a nějak to dál neřešil. Vybrala si svůj osud a to, že mi pomáhá je také její rozhodnutí. Hlavní je se prostě odsud dostat. Oba dva nás dali do jiné klece, ve které bylo opravdu hovno vidět. Ale co už a každej jsme s určitou pravděpodobností měli jiného nepřítele. Prej ten horší oříšek nás čeká až to vyhrajeme a přežijeme. Proč ne? Dlouho jsem si s nikým takto nepohrál. A konečně bych mohl přivést k životu mou zlou část kvůli které vlastně žiju. **** Ač byla tma, tak si aspoň trošku viděla a nejvíce si dbala na zvuky. Svůj souboj si dodělala do konce a útočníka skolila s pár zraněním z boje, které však nebylo vůbec vážné. Z protější klece si však slyšela podivné zvuky a následně někdo otevřel, tedy spíše doslova vytrhl tvoji celu a tím ti umožnil útěk. Když si vyšla z cely spatřila si něco o čem bys snad pochybovala, že by mohlo být možné. Ale zřejmě ano je. Co všechno se přeci jen změnilo kvůli roku 2012. To cosi se pomalu začalo měnit do lidské podoby, až jsem se z toho stal já. S pěkně potrhaným obličejem a krví všude kolem. Chtělo by to hodně velkou koupel. "Půjdem?" Pronesl jsem mírně rozpačitě a vzal si svou zbraň. Vyrazil jsem vstříc tomu, co nás ještě čeká. "Vy máte své tajemství. Já mám své a budu rád, když o něm pomlčíte."

Samuel Harris - 02. února 2013 12:33

soukromá zpráva od Samuel Harris pro "Má paní," vyrušil tě v tvém rozjímání jeden holomek z tvé smečky. Vzápětí si uvědomil svou chybu a těžce uklonil. Avšak na jeho očích bylo jasné, že tě vyrušil z nějakého velmi závažného důvodu. "našli jsme v lese muže, který přežil dnešní masakr. Smečka pod vládou toho nestydatého Cedrika na sebe zase upozornila. Zmasakrovala jednu rodinu a toho chudáka nechala být. Vzali jsme ho sem. Je čersvtě pokousaný. Bylo mi řečeno vašimi bratry, že tam máte přijít a rozhodnout o jeho osudu." Rozpačitě si povzdechl a vyčkával na tvou reakci. Ten úbožák Cedrik na sebe musí zase upozornit. To mu nestačí, že kvůli němu málem padlo podezření na Vás a to přitom pouze lovíte v lesích srnky a lesní zvěř. Oni musí lovit pouhé lidi, tak aby na sebe upozrnili. A nepřipadá ti to, že se tu znova objevuje něčí příběh. Jak moc ti tato chvíle něčo připomínala, avšak tys ze začátku tak velké štěstí neměla. "Ah, Emmo, jsem rád že tu jsi." Pronesl jeden z nich a ukázal na ležící tělo, pokousané na rameni. Byl to zvláštní muž. A kdo ví o co přišel této noci? "Co s ním máme dělat? Zabít jej?" Pronesl druhý rozpačitě a oba dva tady vyčkávali na tvojí reakci. Budeš soudce, kat... jenom ty můžeš dát novou naději na život. Všichni mají z tebe respekt, který sis právem vydobila. A nikdo ti nebude odporovat, ve tvé smečce. Nepočítame-li Cedrika a jeho bandu.

Emma Casiraghi - 02. února 2013 14:10

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Seděla jsem v Alfově pokoji za stolem a psala formální dopis. Ačkoli jsme byli jen smečka vlků na okraji, museli jsme dodržovat pravidla a na venek společenské zdání. Já byla exotická vdova, jíž se ujal můj "švagr", alfa Dorian Margrey, také vdovec a spolu jsme udržovali velké panství, které napravovalo zbloudilé duše. Na venek se o nás nikdo moc nezajímal, žili jsme daleko v lesích na ohraničeném pozemku, ale obča sbylo potřeba zajet pro zásoby, navštívit společenskou událost, objevit se ve městě. Odpovídala jsem zrovna na pozvání na bál. Dorian byl nyní za oceánem a měl se během týdne vrátit, ale musela ho zastihnout i má zpráva o dění na panství. Slyšela jsem o nějakém rozruchu, ale zatím se ke mně nedonesly žádné informace a to se náhle mělo změnit. "Co se děje Bradley?" ani jsem nevzhlédla od psaní a on pokračoval. Vyslechla jsem si a zarazila se nad těmi událostmi. "Idiot!" praštila jsem zuřivě do stolu a mé oči náhle získaly svůj tradiční vlčí nádech. Cedrikova "smečka" čítala asi pět vlků a nedělali nic jiného, než problémy. Skoro Alfa utržený z řetězu. Musel se dozvědět, že Dorian je pryč a zkouší mou trpělivost, neboť kdykoli Dorian odešel, měla jsem vše nastarost já. "Jdu se na něj podívat, ty zatím oznam Devonovi, Marcusovi a Alcidovi, aby se chystali na cestu. Připrav mého koně, do hodiny vyrazíme zatočit se Cedrikem,už toho mám tak akorát dost." rozkázala jsem naštvaně a vstala od stolu. (Mé oblečení viz. Vadoma - upírka z Abraham Lincoln Vampire Hunter, obrázků kloudných moc není) Tři muži, které jsem vyjmenovala byli jedni z nejsilnějších a Bradley je nazval jako mé bratry. Každá smečka má velmi pevně danou hierarchii a už se tak stalo, že oni tři jsou pode mnou i když silou by mne možná předčili, mozkem, ani hbitostí a rychlostí rozhodně ne. Vydali jsme se za pokousaným mladíkem. Došli jsme do spodního patra, kde byla čtyři lůžka v jednom pokoji zařízeném jako ošetřovna. Naše panství byl velký starý zámek, který Dorian zdědil po předcíh a opravil. Jeho pronásleduje kletba už dědičně, po staletí a jeho rodina se vždy starala o jim podobné. A nejen vlkodlaky. "Jak zlé to je Jamesi? už se probral? Zná ho někdo?" zeptala jsem se našeho lékaře a přiklekla k pokousanému mladíkovi. Proměna už začínala, jeho rána se pomalu ale jistě začínala zacelovat a každá buňka v jeho těle procházela genetickou přeměnou. Zatím jej nic moc nebolelo, ale při úplňku za dva dny prožije svou první přeměnu a než se naučí vše, co má, bude to dlouho trvat. "Zabít ho by byla jistě jednodušší a účinnější cesta než mít na krku další hladový krk co bude muset být chvíli na vodítku, ale oba dobře víme, že to by Dorian neschválil a zatím je pořád vůdce smečky on." přešla jsem ke skříni a vzala z ní lahvičku s amoniakem. Přiložila jsem ji k nosu budoucího vlkodlaka a díky smyslům, které se mu každou chvílí zbystřují by jej měl bodavě cítit a mělo by jej to probudit. "Hej ty, vzbuď se, co jsi zač?" optala jsem se možná trochu neurvale.

Samuel Harris - 02. února 2013 20:15

soukromá zpráva od Samuel Harris pro Netuším, co se stalo. Netuším kde to jsem... ale ten šílený zápach mně nutí otevřít oči. Co to zatraceně je? Prudce otevřu oči a ještě rychleji se z leže posadím. Na očích se mi objeví jasné rozpaky, když tu vidím tolik tváří, které neznám a ženu jež na mne mluví. "Mé jméno je Samuel Harris, jsem komisař a přišel jsem sem z Francie, abych vyšetřoval některé podezřelé vraždy, co se tu udály." Vyhrknu ze sebe. Měl jsem v úmyslu k tomu ještě něco dodat, ale dostanu šílenou bolest hlavy. Chytnu se za ní a tiše zaúpím. "Vůbec netuším, co se stalo. A kde to vlastně jsem?" Prohlédnu si ono místo zde. Připadá mi to jako nemocnice, ale něco mi říká že to není. Ach, sakra. Co se to stalo? "Mohl bych poprosit o vodu?" V mých očích jsou jasné obavy z nich. Nikdy jsem o nich neslyšel a vůbec netuším, kde jsem a co se sakra děje. Vím pouze to, že jsem se vydal do ulic najít toho vraha, ale vůbec netuším co se stalo poté. Všechno je jako jedna velká černá mlha, přes kterou se nemohu dostat. Možná to je tou ranou do hlavy. Můj pohled se přesune k mé bílé košili, která je celá podrápaná a od krve. Nechápavě na ní pohlédnu a poté hledám známky, po nějakém zranění. Jako památka na to mi zbyl pouze krvavý šrám, který mne nebolí. "Co... co se to sakra děje?" Šokovaně ze sebe vyhrknu a pohledem vyhledávám východ.

Emma Casiraghi - 02. února 2013 22:33

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro "To řekněte vy mně," nehledím na něj zrovna přívětivě, ale kývnu na jeho žádost o vodu. Vstanu, přejdu ke stolku na němž stojí džbán a sklenice a jednu sklenici s vodou vezmu a podám mu ji. "Pane Harrisi, bylo mi řečeno, že jste místní a že vaše rodina byla pobita při útoku. Proto jste taky tady, vy a další lidé jste byli napadeni, většina jich nepřežila. Omlouvám se, že tohle všechno na vás chrlím, ale čeká mně můj kůň a viník, kterého musím potrestat." Posadím se opět na postel a věnuji mu přísný pohled. "Váš přízvuk se nezdá příliš francouzský a o jakých vraždách to mluvíte? Proč by si Scotlenyard pozýval někoho z Francie?" vyrchlila jsem další otázky. "Děje se to, že jsme vás zachránili poté, co jste byl napaden. Jste na panství lorda Doriana Margreye, který je momentálně nepřítomen. K vašim otázkám se ještě dostaneme poté, co zodpovíte všechny mé, protože jak jste jistě pochopil, záleží mi na bezpečí všech okolo a vy jste narušil náš život." povím mu jednoduše a stále čekám na své odpovědi,přičemž je za mnou zeď z vlkodlaků ve své nejhrozivější lidské podobě.

Samuel Harris - 02. února 2013 22:41

soukromá zpráva od Samuel Harris pro "Ehmm.." Na sucho jsem polkl, toto se mi opravdu vůbec nelíbilo. Celkově tato situace. Ale ano mohu si za to sám. Že jsem si tu francouzskou nádheru vzal, následně se s ní z krásné Anglie přestěhoval do Francie. A poté by se tyto věci neděli. Určitě by se neděli. "Jak bych to vysvětlil. Narodil jsem se v Londýně, přiženil jsem se do Francie. Má žena je herečka. A přizvali si mne, protože potřebovali mou pomoci. Pracoval jsem tady, než jsem poznal Joseline." Na chvíli jsem se zarazil a znova si zopakoval její předchozí slova. "Cože, má Joseline, je mrtvá?" Šokovaně jsem hleděl na slečnu a bylo mi jedno, co se následně děje. Že tam s ní jsou nějací hromotluci. Bylo mi všechno jedno. Měl jsem pocit, jako kdyby mi puklo srdce s její smrtí. "A otec, a matka? Joseline sem přijela na dovolenou, já řešit případ. To... to není pravda." Můj pohled byl prosebný, toužil potom, aby mi řekla že to je pouhá lež. Avšak bohužel nebyla. "Měl... měl jsem zemřít já." Pronesl jsem zdrceně a zakryl jsem si rukama tvář, ve snaze se před nimi schovat a neukazovat slzy, které se sami ze sebe vytvořily.

Emma Casiraghi - 02. února 2013 23:45

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Ukazováčkem jsem si podepřela bradu a poslouchala jej. Zjevně si prošel něčím podobným jako kdysi já. "Dobrá, váš původ máme vysvětlen, tedy i zdánlivě to, co tu děláte," Podívala jsem se na jeho ránu, nekrvácela, tedy mi bylo jasné, že je jedním z nás. Což mu budu taky muset říct. Vzala jsem ho za paži. "je mi to líto, ale se vší pravděpodobností jste jediný přeživší. Chcete-li,můžete s námi jet na to místo, musíme se postarat o vyčištění toho prostědí, identifikaci mrtvých a také půjdeme potrestat viníky, ale to se vás týkat nebude, což vás důrazně upozorňuji." "Sebelítost ani nic jiného vám nepomůže. je mi to opravdu líto, ale musím teď odejít, záleží pouze na vás, jeslti půjdete se mnou, enbo zůstanete zde a budete odpočívat. Ale o tu identifikaci vás stejně budeme muset poprosit, pane Harrisi.

Samuel Harris - 03. února 2013 00:26

soukromá zpráva od Samuel Harris pro Všechno jsem chápal, co mi říkala. A dokonce jsem neměl v úmyslu proti tomu protestovat. Tedy až na jednu věc. Vyvraždili mi rodinu a já nemohu nic udělat. Měl bych je aspoň předat spravedlnosti. "Fajn, jak myslíte. Ale mohu aspoň u toho být a vidět, jak je trestáte. Slibuji, že nic nebudu dělat." Díval jsem se jí odhodlaně do očí. Ovšem byl jsem připraven i na její ne. Což mne zarmoutilo a doufal jsem, že když jsem jí slíbil to, že budu hodný a nic nebudu dělat, v očích se zračilo to stejné tak se rozhodne mně prostě vzít s sebou. "Odpočívat mohu až v hrobě. Jenom mohu Vás poprosit o jiné oblečení, čistší. V tomto se opravdu necítím a zároveň bych na sebe zbytečně upozorňoval." Doufal jsem, že mi v tomto vyhoví. Není pěkné mít na sobě zakrvácené a jinak poničené šaty. A měl jsem v tomto pravdu a to museli uznat. Následně poté, co mi dali čisté oblečení, co jsem se do něj převlékl. Jsem se opravdu cítil jako jiný člověk. Něco se mnou bylo jiné, ovšem pořád jsem netušil co. A tak nějak jsem to prozatím neřešil. Důležité bylo identifikovat oběti a poté potrestat vrahy. Tiše jsem následoval onu slečnu, jejíž jméno, dal bych ruku do ohně neznám. Ale něco mi říkalo, že bych jí měl věřit. Jelikož mi nic jiného prostě nezbývá.

Emma Casiraghi - 03. února 2013 11:15

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Vstala jsem apřešla ke skříni, kde byly čisté košile pro právě takovýto případ, víc stejně nepotřeboval, snad možná ještě kabát, jestli je ten jeho poničený. Košili mu podám a výhružně se nad ním postavím. "Pane Harrisi, váš životse dnes úplně změnil a já se obávám, že spolu bude mít ještě rozpravu, která váš život změní mnohem víc. Smíte jet s námi,ale v momentě, kdy se začnete vměšovat do našich záležitostí, bude to pro vás mít krutý postih. Jejich trest totiž možná nepřijde okamžitě a nebude třeba takový, jaký očekáváte. Dostal jste se totiž do společnosti, která se neřídí zákony lidí a já se obávám, že po několik následujících dní dostanete svého průvodce a nebdue vám dovoleno odejít." pronesla jsem přísně a v očích se mi zaleskl vlčí příslib. Snad si toho všiml, snad ne. Byla jsem si dobře věmoda, že jsem mu ještě neprozradila nic pořádného a to ani své jméno, ale musím se postarat o tu záležitost se Cedrikem, tenhle má ještě čas. "James vám vaši ránu obváže a za deset minut vyrážíme," oznámím a odcházím. Po pár minutách jsem došla do stáje a upravila si svou zavinovací sukni tak, abych mohla pohodlně sedět na koni po mužském způsobu, což mohlo být pro nového muže nezvyklé, ale má role vůdkyně, již jsem mu předvedla v prvních minutách, co se prbral, mu muselo být jasné, že tu nebude noc nezvyklého. Mí nejsilnější vlkodlaci už seděli na svých koních a netrpělivě čekali na posledního, pana Harrise, který se k nám vzápětí připojil. "Můžeme?" zeptala jsem se, ale byla to spíš řečnická otázka. Pobídla jsem svého vraníka a bez dalšího prodlení jsme vyrazili klusem směrem k místu, kde se celé to neštěstí událo. Po dvaceti minutách jsme byliu cíle. Mí muži pobíhali okolo a sbírali kusy oblečenía zakrývali všemožné stopy. Před námi leželo několik dost ošklivě zmasakrovaných těl zakrytých prostěradly. "Je mi to líto, ale budu vás muset požádat o identifikaci a jestli jsou to úplně všichni, kdo s vámi cestovali minulou noc," Nesesedala jsem, chtěla jsemmít nad vším přehled.

Samuel Harris - 03. února 2013 12:42

soukromá zpráva od Samuel Harris pro Neměl jsem v úmyslu jí nějak odporovat či jí k tomu něco říci. Prostě jsem jenom kývl souhlasně hlavou a nic neříkal. Proč také vůbec? Byl jsem neskutečně rád, že mohu jít s nimi a vidět, co mají v úmyslu provést s těmi, jež ukončili život mé rodině a mně ho tím následně neskutečně změnili. Moc dobře jsem pochopil, že se se mnou něco děje. Avšak zatím jsem netušil a možná ani nechtěl znát, co. Na její otázku ohledně toho, zda-li můžeme jsem odpověděl tím, že již jsem seděl v sedle svého oře, který mi byl propůjčen a stejně tak jako ostatní pobídl koně ke klusu. Na místě jsem sesedl okamžitě s koně a jal se udělat, to co mi přikázala. Tudíž identifikovat mrtvé. Byl jsem na to zvyklí, že jsem to dělal u ostatních a byl jsem zvyklí na jejich zničené reakce, nářky a pláč. Ale já nic takového v té chvíli necítil. Jako kdyby něco ve mně zemřelo. Ač moc dobře jsem poznával svou Joseline, ten její prsten na ruce, jež jsem jí daroval.. se na mé tváři neobjevila ani známka smutku. Bylo to snad šokem? Nebo mi někdo vyrval srdce a zbavil mne veškerých emocí. To netuším. "Ano. Jsou to přesně oni." Odtrhnul jsem svůj pohled od mrtvol a zahleděl jsem se na mou novou paní, na mých očích už byla znatelná dravost. A jako kdyby byly zbaveny veškeré další k životu potřebné emoce. Připadal jsem si jako parní stroj. "Mám něco ještě udělat, má paní." Pronesl jsem a oddaně jsem se uklonil, netušil jsem vůbec však přitom, co se to se mnou děje.

Emma Casiraghi - 03. února 2013 13:32

Pan Harris mi přišel podivuhodně klidný na to, že ztratil celou rodinu, svou životní lásku, byl smrtelně zraněn, je mezi neznámými lidmi a nějaká cizí žena se mu jasně nadřazuje a dává mu rozkazy. Rozhodně nepracoval an tom, aby is získal mou důvěru. "Má paní?" na ot, že mne zná asi dvacet minut přijal mou nadřezenou pozici poněkud rychle. Navíc ani kouska smutku.Byl až příliš podezřelý a možná se hojil až trochu moc rychle. "Jsou to všichni, nebo někdo chybí, pane Harrisi?"

Samuel Harris - 03. února 2013 13:46

soukromá zpráva od Samuel Harris pro "Ano, jsou to všichni." Na sucho jsem polknul a ono co jsem se snažil skrýt se ukázalo na povrch, veškerá ta bolest.. všechno. A to předtím, netuším co to bylo. Možná chvilkový šok. Snaha zapřít nevyhnutelné. "Mohu... mohu..." Na chvíli jsem se zarazil, můj pohled sklouznul na mou drahou Joseline. "prosím odsud na chvíli odejít." Zaúpěl jsem zoufale. Můj žaludek se najednou nechutně zhoupl a já jsem se musel držet, abych se tu na místě nevyzvracel a tím pádem neztrapnil. Připadal jsem si vážně hloupě. Bylo na mně znatelné, že jsem oproti chvíli předtím nechutně zbledl. Chtěl jsem něco ještě říci, ale podlomily se mi kolena a prostě jsem to nevydržel, veškerý obsah žaludku co jsem měl se náhle obrátil k zemi. "Má paní, co s ním. Cedrik je blízko." Ozval se James, který byl před chvíli prohledávat okolí. I ty jsi pocítila jasný pach Cedrika. Byl blízko. Byla toto snad past, nebo čekal že toho muže najdeš, a teď zatoužil napravit chybu. Kdo ví? Ale moc dobře si znala Cedrika, rád si s tebou zahrával a rád tě provokoval. A toto nebylo ani první ani poslední, kdy tě takto překvapil. Ovšem na druhou stranu, nyní to máš v úmyslu ukončit.

Emma Casiraghi - 03. února 2013 14:45

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Najednou jako kdyby si to všechno uvědomil a začal ´cítit´. Čím dál tím víc se mi jeho chování nezdálo a asi to muselo být znát. "Dobře, spalte těla," nařidila jsem, snad možná trochu bezcitně, ale bylo to nutné. Nemůžeme si dovolit nechtěnou pozornost okolí. Jeho žaludek povolil a já se lehce znechuceně odvrátila. Nesnesla jsem pohled na ty nechutné lidské funkce. Ano, i já jsem zacítila Cedrikův pach a byl ještě notně daleko. "Pan Harris tu zůstane s ostatními, my vyrážíme," pobídla jsem koně a cvalem jsme se přesunuli směrem na nedaleký palouk, kde jsme se potkali se čtyřmi vlky. Oči mých vylků byly jasně vlčí. Bála jsem se, že budou v přesile, ale jeden jim chyběl. "Cedriku." "Má paní" uklonil se posměšně když se proměnil na člověka. On jediný tam stál nahý před čtyřmi lidmi nakoníchh se třemi vlkodlaky na zádech. "Chybí ti Marco, copak se s ním stalo?" zeptalajsem se, abych měla přehled. "Opustil nás navždy," ještě stále ke mně cítil jakous takous úctu,a kčoli ji zrovna neprojevoval svým postojem. "To mi vskutku není líto. Cedriku, porušil jsi pravidla. Dorian i já jsme tě nekolikrát varovali a teď za to tvá smečka zaplatí. Chce-li někdo z tvých přejít na naši stranu a vzdát se tvých způsobů, bude mu to umožněno, pokud ne, můžete očekávat trest." "Nikdo nepůjde," pronesl Cedrik, ale dva jeho vlci znejistěli. "Byrone, Adame, pokud přejdete na naši stranu, vyhnete se trestu." Dva vlci po mém proslovu opravdu přešli nanaši stranu.Byli to jedni z nejvěrnějších, dokud je Cedrik nepřebral na svou stranu. To, hoponěkud rozzuřilo. Vrhl se proti mně, ale dva mí muži seskočili a přiklekli ho k zemi. Když se jeho poslední vlk snažil zaútočit, zastřelila jsem jej svou zbraní. "Cedriku, odsuzuji tě ke zlámání všech kostí ve tvém těle, jakožto okamžitý trest. Jestli budeš potrestán dál, rozhodne Dorian," Jeden z mých mužů jej uvedl do bezvědomí a přehodil přes hřbet koně. "To tělo je třebataké spálit, vracíme se na panství,"

Samuel Harris - 08. února 2013 12:20

soukromá zpráva od Samuel Harris pro V panství už dávno byl James, který hlídal Harrise a zároveň další dva. Ovšem už z jejich pohledů si snadno vyčetla, že se něco stalo. Něco zcela závažného. Něco co změní osudy Vás všech. James se zhluboka nadechl, mezitím co Harris seděl na schodech obličej zakrytý rukami a ti další dva postrádali jakýkoliv výraz v tváři. Ovšem to u nich bylo na denním pořádku. "Volali nám z Dorianova působiště." Na chvíli se James odmlčel a sklopil pohled. "Našli jeho tělo bez života. Jak zemřel nikdo však neví. Bylo by dobré se tam jít podívat a zjistit více. Ale teď je to všechno na tobě, Emmo. Vedeš nás, ať chceš nebo nechceš." Pronesl odhodlaně James a podíval se na ostatní, zda-li mu mají v úmyslu v této jediné nejlepší věci, kterou vypustil z úst odporovat. Ani jeden necekl a všichni se poklonili, jak se sluší a patří. Byla si jejich vůdcem, už nikdo nebyl nad tebou. Rozhodovala ses a když bys šla ke dnu, šla by s tebou celá tvá smečka. Harris seděl na schodech, tvář stále schovanou, nevydávající ani hlásku. Bylo ti na něm spoustu věcí podezřelých. Ale jeho řešit si v této chvíli nemohla. Musíš něco vymyslet. Něco vykonat. Kdo byl tak schopný a zabil Doriana? Je to opravdu jeho tělo? Není to nějaká past? Co se to ke všem čertům děje? Kdo je Harris?

Emma Casiraghi - 08. února 2013 19:46

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Lehkým rychlým cvalem jsem se vrátila zpět na panství, kde už čekaly protáhlé obličeje těch tří. Celou cestou se mi honily myšlenky co je vlastně Harris zač. Bylo mi to celé příliš podezřelé. Ostře jsem zastavilapřed schody a zatím nesesedala. "Co je? Co se sakra stalo?" zeptala jsem se ostře, zatímco za mnou dorazili ostatní a vláčeli sebou CEdrika, zatím ještě nijak vážně nezraněného. "Našli jeho tělo bez života. Jak zemřel nikdo však neví. Bylo by dobré se tam jít podívat a zjistit více. Ale teď je to všechno na tobě, Emmo. Vedeš nás, ať chceš nebo nechceš." "Cože???" bylo mi najednou mdlo. Můj kůň to vycítil a začal neklidně tančit, tak jsem ho přitáhla nakrátko. mé oči se rozrušením změnily. Seskočila jsemzkoně, který nervózně odběhl,prootže cítil nebezpečí. Nelíbilo s emi, že s emi ostatní klanějí, nechtěla jsem býtalfa, ačkoli jsem na to zjevně měla vlohy. Přiblížila jsem se k Cedrikovi, který se smál. "Máš v tom prsty???" vykřikla jsem na něj a uhodila ho do tváře, až spadl na kolena. "Dostal, co si zasloužil," procedil skrz zuby, když plival krev. vrhla jsem se proti němu a vyrvala mu ohryzek z krku. Celou mne zacákala krev a já zařvala. Otočila jsem se naostatní a ti měli jen hrůzu v očích. Takhle jsem se nikdy nechovala. Naštvaně jsem šla k nim, ale má vlčí část už to nevydržela. Proměnila jsem se během vteřiny a před nimi zařvala. Všichni byli rázem nanohách a snažili se mněuklidnit, ale já se rozběhla do lesů. Běžela jsem a běžela...nic jsem nevnímala. Vrátila jsem se až pozdě v noci. Podřená a vyčerpaná jsem stále jako vlk skočila po střechách do Dorianovy ložnice. Znaveně jsem padla na postel a usla.

Samuel Harris - 08. února 2013 21:01

soukromá zpráva od Samuel Harris pro Kdy to všechno začalo. Nejspíše v momentě, kdy mi od mého nevlastního bratrance lorda Doriana Margreye přišel velice podivný dopis do samotného Paříže, kde jsem si užíval s děvkami na svém panství. Moc dobře si pamatuji, že sluha jehož poslal byl zaskočen tím co vidí. Vlastně jsem se mu ani nedivil. I já jsem byl zaskočen tím, že tu vůbec je. Neměl jsem s Dorianem zrovna dobrý vztah, spíše mně nenáviděl a s nikým o mně nemluvil. Ani já jsem o něm nemluvil. K čemu? Byla to jenom pouhá nevlastní rodina. Navíc jsem byl ze smečky vyloučen za své... neadekvátní chování. Nikdy jsem nebyl rodinný typ. Spíše bych se považoval za vlka samotáře. Zdravím tě, bratranče. Vím že jsi překvapený tím, že ti vůbec píši. Sám jsem také překvapen. Ale mám pocit, že jsi jediná osoba v této chvíli na kterou se mohu spolehnout a které mohu napsat. Trápí mne tu v Anglií spoustu věcí. Hlavně jedna smečka, která se rozhodla mi odporovat a chová se, jako vytržená ze řetězů. Vraždí a zabíjí nevinné lidi. Budu muset odcestovat do zahraničí. Za obchodem. Všechno jsem to svěřil své drahé Emmě Casiraghi, má zvláštní osud. Ale to je vedlejší, snad ti o něm někdy sama řekne. Prosím tě Samueli, přijeď do Anglie. Neříkej však hned všem, že jsi můj bratranec. Udělej cokoliv, aby to nepoznali. Mám pocit, že v mé smečce je nějaký zrádce. A pokud zemřu. Tak jsem se vůbec nemýlil. S pozdravem tvůj bratranec lord Dorian Margrey ***** Už mně pomalu a jistě přestávalo bavit hrát toto podivuhodné divadélko, i když mne o to poprosil. Obzvláště poté, co se Emma proměnila ve vlka a utekla kamsi do lesa. Už od prvního setkání s ní se ve mně cosi probudilo. Jakási tendence někoho chránit a nehrát pořád za sebe. Tu jsem však kvůli onomu divadélku potlačoval a snažil se svou roli hrát. Něco mi však říkalo po její reakci, že ona nebude onen zrádce. Za to však Byron a Adam se netvářili vůbec zničeně následně poté, co Emma zmizela. James mne zavedl do mého pokoje, kde jsem se měl hodit do gala, či následně uložit ke spánku. Ovšem já nikdy na spánek nebyl. Možná to bylo nakonec i dobře. Moc dobře jsem poznal, že se Emma vrací. Ten její překrásný pach, který mně dokázal rozházet jsem cítil na míle daleko. Podle zvuku, však pořád byla ve vlčí podobě. Na to, že se mělo spát, jsem však slyšel podivný hluk. Možná proto jsem vstal a rozhodl se jít podívat, kdopak se o co pokouší. Ano, měl jsem pravdu. Byly to zrovna ti dva, kteří mi na tom všem nejvíce nesedli. Byli v pokoji Doriana a chvíli hleděli na spícího unaveného vlka, kterým zřejmě byla Emma. Rozhodovali se nad tím, kdo jí jako první uštědří trápení a zabije jí ranou milosti z pistole. "Ach, tak vy takto. Ve spánku? To není vůbec milé." Pronesl jsem a tím pádem na sebe upozornil. Což umožnilo fakt, že by se mohla Emma probudit. Vrhl jsem se na prvního mezitím, co doufám se Emma vrhla na dalšího. A strhl se boj.

Emma Casiraghi - 09. února 2013 11:34

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Ve spánku jsem se proměnila zpět do lidské podoby. Byla jsem vyčerpaná a po nějaké chvíli mne probudil strašný hluk. Ti tři se prali. Zahalila jsem se do deky a vzala pistoli, která někomu vypadla z rukou při souboji. Namířila jsem do stropu a vystřelila. v tu chvíli se všichni zastavili. "Co se tu k sakru děje?" položila jsem jednoduchou otázku. Slova se ujal Byron. "Nachytali jsme tady toho, jak..." "Byrone, to už stačí. Emmo, po nějakou dobu jsem Byrona pozoroval.Je to zrádce, patřící ke skotské smečce. Chtějí nás zlikvidovat. Chtěl jsem ho dotáhnout až k tobě, až na hranici, abys na vlastní oči viděla. Co tu dělá tenhle to netuším." Věřila jsem Adamovi, navíc Byronova reakce mne přesvědčila. Měla jsem zrádců po krk a když se Byron chtěl vrhnout na Adama, zastřelila jsem ho. S pistolí jsem se obrátila na Harrise. "Adame, odstraň toho zrádce a pana Harrise zavři v jeho pokoji, bude li se vzpouzet, zavři ho ve sklepení, pokud stál ebue dělat problémy, zastřel ho. Mám dost tajemství a zrádců ve své smečce. Zítra ráno se nasnídáme, pane Harrisi a jestli mi o sobě neřeknete všechno, co chci vědět, urvu vám hlavu. A teď všichni vypadněte, jsem vyčerpaná." oznámila jsem jim prostě a opět jsem si lehla do postele. Po celou noc s emi zdály sny o Dorianovi. Přála jsem si, aby se vrátil a rozhodně jsem chtěla vidět jeho tělo, pokud byl tedy opravdu mrtvý. Postel, kterou jsme sdíleli se mi zdála strašlivě prázdná. Ráno jsem se ustrojila, jak se patří. Byl to velký den, přebrala jsem celou smečku, ale jetšě před tím mne čekala snídaně s Harrisem. Seděla jsem za velkým stolem a čekala, až harris přijde a vyklopí mi celý ten příběh. hned vedle másla jsem měla připravený svůj kolt. Už mně přestalo bavit hrát si.

Samuel Harris - 09. února 2013 12:01

soukromá zpráva od Samuel Harris pro Sakra. Pronesl jsem v duchu, když mně zavřeli do mého pokoje. A promnul jsem si rukou tvář. No toto mně teda dostalo. Někdo se tu snaží pomoct a nakonec mu ani nepoděkují, ještě ho zamčou v pokoji. To jako nějaké domácí vězení. Samozřejmě jsem se nevzbouzel. Neměl jsem zapotřebí být zamčený ve sklepení, nebo mít následně urvanou hlavu. Na to jí mám až moc rád. Pochoduji po pokoji sem a tam a přemýšlím nad tím, jak z toho vyváznout a neříct jím pravdu. I když na druhou stranu Emmě bych mohl věřit. Nikdo by nevěřil tomu, jak se to ve mně šíleně pere a jak je krátká lhůta od noci až do rána. "Jdeme." Pronesl ten týpek ze včerejška, Adam, a za doprovodu pistole jež jsem cítil na svých zádech, mně dostrkal až k Emmě. "Kdyby jste něco potřebovala, budu za dveřmi." Pronesl a zavřel za s sebou dveře. Hodný, poslušný chlapec. Usadil jsem se za stůl. Avšak neměl v úmyslu se nějak pohostit. Můj pohled totiž padl okamžitě na její kolt hned vedle másla. "Víte, že když Vám vyklopím celou pravdu.... tak poruším slib mrtvého. To je jako kdyby mi dával poslední slib před smrtí. Ale když Vám to neřeknu, tak mně zabijete. A já budu mrtvý muž. " Lehce jsem se zarazil. Ani jedno se mi nelíbilo. Navíc jsem neměl čas přemýšlet. Hrábl jsem proto do kapsy a vytáhl onen Dorianův dopis, který mi psal. Opravdu to nebyl žádná kopie, tak skvěle jako on ani já neumím psát. Postavil jsem se tedy a s dopisem v ruce přešel až k Emmě, kde jsem si klekl na kolena a předal jí ho. "Ač mám pocit, že mi stejně věřit nebudete." Na chvíli jsem se odmlčel a mírně si povzdechl. "Dorian, měl vždycky hloupé a nedomyšlené nápady. Stejně byste na to časem přišla." Dodal jsem potichu a vyčkával. Co pěkného schytám. I na smrt jsem byl tak nějak připravený.

Emma Casiraghi - 09. února 2013 18:26

Přišel a já se zabývala nějakým papírováním, nijak jsem kněmu nevzhlížela, občas jsem si kousla do sendviče, občas se napila černého čaje. "Mně nezajímají vaše sliby. Absolutně. Mám smečku, kterou musím vést a vy mi komplikujete život." přikročil ke mně a dal mi dopis. Přečetla jsem si ho a rozpoznala Dorianův rukopis. "Já tomu nevěřím, proč by psal vám a nesvěřil se s tím mně? O zrádce je postaráno, o Cedrika taky...Proč jste ksakru hrál celou tu hru a kdo byli ti lidé, které Cedrik povraždil. Proč jste předstíral, že jste se zrovna nakazil? Proč jste mi ksakru lhal?" vysypu na něj všechny své otázky. "A nemluvte tak o Dorianovi, byl to nejmoudřejší muž, kterého jsem kdy poznala a udělal spoustu dobrého pro náš rod." upozorním jej. Složím hlavu do dlaní a honí se mi myšlí tisíce myšlenek.

Samuel Harris - 20. února 2013 01:26

"Nešlo to jinak." Pronesl jsem tiše... vůbec mně nenapadalo co bych jí k tomu řekl jiného. Hrál jsem toto divadélko a prohrál ho. Vše je vyzrazeno, Cedrik je mrtev a já bych se mohl vrátit konečně zpátky ke svému životu. To by byl hodně dobrý nápad. Ano. Napadají mně zaječí úmysly, jak tomu bylo tenkrát a jak tomu je nyní. Cedrik si vybral hloupě. Já jsem nikdy nebyl týmový hráč. "Teda aspoň podle něho." Povzdechl jsem si jako dodatek k tomu, co jsem řekl předtím a netušil jak se jinak zachovat. Toto všechno mi připadala čím více absurdnější a cítil jsem se hloupě, jelikož píseček na kterém jsem si nyní hrál nebyl můj. "Omlouvám se." Můj hlas byl neskutečně tichý, ale stejně jej slyšela i kdybych nechtěl, tím jsem si byl zcela jistý. Pohlédl jsem na ní. Je to krásná žena a zároveň neskutečně silná. Nyní na ní připadlo veškeré vedení na které si hrála počas chvíle kdy byl Dorian pryč. Vůbec netuším, jak jí musí být. Žádné takové povinnosti jsem neměl. Ale proč sakra Dorian chtěl, abych sem přišel. Ne snad z důvodu, abych jí pomohl a něčemu se přiučil. To by totiž byla nesmírná hloupost. "Ehmmmm... Budete mně tu potřebovat? Já jen, že pokud ne, tak bych se rád vrátil do Francie." Rozpačitě jsem se na ní podíval a nervně se poškrábal ve vlasech. Tato situace se mi vůbec nelíbila a nechtěl jsem působit rozruch. Na druhou stranu je lepší jí poprosit o dovolení, než-li odsud utéct.

Emma Casiraghi - 22. února 2013 13:33

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Složila jsem hlavu do dlaní. Bylo mi těžko, strašně těžko, ta ztáta pálila na srdci a já už něviděla žádnou budoucnost. Moje srdce ylo orztrhané na kusy a jediným mým přáním, bylo zemřít, ale jak bych to byla schopná udělat svým bližním. Jistě by má ztráta tolik nebolela a dala se brzy přejít, ale zvoit jednoduché východisko nebyl můj styl. Děsila jsem se budoucích dnů, kdy jsem se měa potýkt s těmi lítostivým pohledy, které mi bude každý věnovat kvůli mé situaci. Ach, jakár. Je nám to tak líto, tak vám to spolu slušelo, prosč jste se vlastně nikdy nevzali? c se stane s majetkem, který tak pracně schraňoval? teď ae budete vyvrhel, madam Casiraghi, nechtěná, kvůli otmu, jak jste žili. JE nám tak líto vší situace... Už slyším všechny ty povrchní ´přátele´, co mi budou dokola vmítat do tváře, jak jsem na tom teď špatně. Měla jsem všeho dost a všechno to lámalo mé srdce ještě víc. A tď tu byl pan Harris, znovu objevený bratranec, co měl vyřešit a předejít neštěstí. Neučinil tak. "Já nevím, co mám po vás chtít, pane HArrisi. Všechno, c jste mi o sobě od začátku říkal, byla lež, cítím se poněkud podvedená a to nemluvím o tom neštěstí, které se stalo. Budu vás potřebovat, Já, nevím. Je docela dost dobře možné, že ne, ale bude vás potřebovat rodinný právník, jelikož jste jediným žijícím příbuzným Dorianovým," prnesla jsem tiše a pohladila hlaveŇ zbraně. Byla od Doriana a já měla chuť s s ní přostřelit hlavu.

Samuel Harris - 08. března 2013 23:50

soukromá zpráva od Samuel Harris pro "Sakra!" Procedil jsem skrze zaťaté zuby. Prostě se stane to, co jsem vůbec nechtěl aby se stalo. Nejsem vůbec rodinný typ a najednou co... měl bych se starat i o něčí prdel, než-li o tu svou. Ten parchant, ještě si dovolí umřít a mně tu nechá s ní. Ano, je to kus ženské o tom nepochybuji. Ale to její chování se mi vůbec nelíbí. Je to chvíli co zemřel a najednou si myslí o sobě kdo ví co. Na sobě jsem však nenechal nic znát. Byl jsem nasraný to ano, ale ne přesně na ní. Spíše na celkovou tu situaci. "Fajn. Ale věřte mi, dlouho si tu nezdržím. Nemám to vůbec v úmyslu. Nebudu vám překážet. Vyřídím proto veškeré ty věci, co nejrychleji a tak, abych tu nemusel následně být delší dobu. Upřímně... vy mně tu nechcete, a já tu taky nejsem zrovna nadšený." Podíval jsem se upřeně do jejich očí, abych si potvrdil má slova a poté jsem se nadechl k pokračování. "Asi by bylo vhodné, abych následně onen majetek nechal přepsát na vaše jméno. Souhlasíte s tím?" Dal jsem jí možnost se k celé této věci vyjádřit. Svým způsobem jsem řekl své a jednal jsem s ní narovinu. To, že jsem jí předtím lhal byla má chyba. Možná to šlo jinak. Ale takto se potvrzují má slova o tom, jaký jsem a také že i když si myslel Dorian opak, mýlil se. Bohužel mu v této chvíli nejsem to schopen ukázat, což mne mrzí.

Emma Casiraghi - 09. března 2013 14:14

soukromá zpráva od Emma Casiraghi pro Jeho tón se mi ani za mák nelíbil. Demonstrativně jsem se postavila a opřela jsem se o stůl oběma rukama. "Pane Harrisi, zůstanete tak dlouho, jak to bude situace vyžadovat. Váš rodinný právník je momentálně v Dánsku, byl tam s Dorianem. Přiveze jeho tělo. Do té doby si laskavě ušetřete ten otrávený tón, jste na místě, kde byl Dorian milován a vaše opovržení je naprosto nemístné!" štěkla jsem po něm. Měla jsem chuť jej uvrhnout do nějaké kobky a bůh ví, že bych na to měla právo. "Jste lhář a podvoník, ale stále jste jeho rodina. Netuším, co stojí v Dorianově závěti, ba ani kde je, to má na starosti pan Ferguson, váš právník, ale doporučuji vám, pokud se tedy nechcete starat o toto panství ani nic, co k tomu náleží a samozřejmě zachovat útočiště pro náš druh, tak vám doporučuji sepsat smlouvu, která vás tohoto břemene zbaví. I já se budu cítit jistěji, když budu chráněna smlouvou oproti podvodníkovi. Smlouvu následněošetří pan Ferguson." těžce jsem vydechla a zpět se posadila. Opřela jsem si dlaně o čelo a chvíli přemýšlela. Napila jsem se svého čaje a znovu promluvila. "Smíte se pohybovat volně, ale jsou místa, na která prostě nebudete mít přístup. Chci být vždy informována o tom, kde se nacházíte a půjdete-li do města, budete mít sebou eskortu. NEnechám vás, abyste vyprovokoval další incident jako se Cedrikem," Přeruší mne však Jorah s tím, že přišel inspektor Donowan, kvůli nedávným vraždám. "Omluvte mne," sykla jsem k Harrisovi poté, co jsem si vyslechla jeho námitky. Poté jsem odešla do přijmacího salonku. "Abrahame, co vás k nám přivádí?" "Myslím, že víš, Emmo, kde je Dorian?" "Dorian...v Dánsku přišel o život," "Emmo, to mne tak mrzí," "Děkuji, mně také," pokývala jsem a kynula mu, aby se posadil. "Přivádí mne však ten incident s obyvateli, co zemřeli, hádám Cedrikova vina." "Nejen jeho, ale viníci byli již řádně potrestáni," "Emmo... nemůžeš se pokaždé vypořádat s věcmi svým způsobem, musím Cedrika předvést k soudu," "Obávám se, že to není možné," Abraham o nás věděl a také věděl o našich způsobech a bylomu jasné, že někdo Cedrika roztrhal na kusy.

Drag Oncave - 22. dubna 2013 11:04

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR