Štreka
hrálo se Jednou týdně
od: 06. dubna 2012 19:59 do: 08. září 2014 10:13
Dobrodružství vedl(a) Xero
| |
3328.jpg) | Byl teplý den na konci léta. Nebe bylo zalité do zlatavé záře zacházejícího slunce. A jeden z paprsků proletěl dlouhou cestu, aby dopadl na překrásnou líc. Čarodějka Yersinia zamrkala a pomalu se probrala do svěžího večera. Nadechla se svěžího vzduchu, který se dostal až do její magicky skryté věže. Pak se pokusila vstát. Nepovedlo se jí to, neboť na sobě poznala nějakou neznámou tíhu. Podívala se na jen peřinou pokryté tělo a spatřila ruku. Velice chlupatou ruku s tmavším odstínem pleti. Lehce ji uchopila svou jemnou ručkou a opatrně ji přesunula doleva. Tam se, na téže posteli rozvaloval mladík. Nebylo mu víc jak pětadvacet. Tmavé vlasy a chlupy mu jen dodávaly na mužnosti. Vousy měl velice dobře oholené. Klidně si oddechoval, neboť spal hlubokým síly nabírajícím spánkem. Nebylo divu, že tak pěkně spal. Každý si rád odpočine od pětinásobného odpoledního dovádění s nejpůvabnější čarodějkou, jakou kdy kdo viděl. Čarodějce přišel velice roztomilý, a tak se rozhodla, že ho nechá ještě spát. Když si ale připomněla, co se dělo před jejím probuzením, povzdechla si. „Byla to nuda.“ Takto jednoduchá věta okamžitě vehnala smutek do růžovoučké tváře. „Pfffffmmmmm.“ Ozvalo se od mladíka spíše nesouhlasně a docela nepřítomně. Čarodějka ale trvala na svém. Odhrnula peřinu, vstala a oblékla na sebe župan z nějaké i jí neznámě látky, která byla na dotek měkká a hřála přesně podle potřeby. Chvilku se s županem objala, pak si rozhodila dlouhé rovné hnědé vlasy a nechala je spadnout na župan, jak se jim chtělo. Tohle dělávala ráda a vehnalo jí to trochu štěstí do srdce, ale nestačilo to na tu nudu, kterou cítila čím dál víc. „Snad se alespoň ve vesnici něco děje. Udělám to magicky nebo ručně? Asi ručně.“ Prohlásila spíše sobě než někomu jinému a přistoupila k oknu. Nadechla se čerstvého večerního vzduchu a podala si jeden z dvouokulárů (aneb předchůdce dalekohledu). Potom zavřela jedno oko a ke druhému přiložila jednu stranu dvouokuláru. Druhý konec namířila kamsi dolů do vesnice. Z hostince U soudku se vyvalil trpaslík. Neměl ani ponětí, že je sledován pobavení chtivým okem čarodějky. Popravdě, ani nevěděl, že by v okolí nějaká věž s čarodějkou byla. Byla zamaskovaná a obyčejným okem vidět nebyla. Trpaslík, docela nalitý už teď, zamířil od hospody do svého krámu. Jak už Yeresinia věděla, byl to kovář. Dům s krámem měl několik metrů od hospody, ale dojít mu tam trvalo vždy dlouho. A tak se trpaslík vydal na cestu. Hned na prvním kroku šlápl vedle. Místo došlapu na schod jej minul skoro o půl metru a setrvačností nohu následoval. Do cesty se mi ale připletlo něco, co ho ani ve snu nenapadlo. Elf Ulmenel, známý to básník, zpěvák a skladatel měl namířeno do hospody obveselit lid. Nějaký trpaslík, očividně nalitý už časně z večera mu spadl přímo na rameno a povalil ho na zem, čímž mu ušpinil zcela novou žlutě vyšívanou hedvábnou tuniku. Elf ze sebe shodil trpaslíka a zvedl loutnu, která mu vypadla z rukou. Už chtěl pokračovat v cestě a tento incident nechat plavat, ale v tu chvíli se mu před obličejem objevil masitý prst trpaslíka, který, byť se trochu kymácel, mířil na něho. „Ty si myslíš, še š tocho vylíšeš tak šnadno?“ Rozpovídal se trpaslík a s každým slovem měl očividně problémy. Pak se ozvalo ještě hlasité „Škyt!“ a trpaslík pokračoval. „Nešer še trpašlíkům do sesty, šlyšíš ty nafouněná kebule?! Aš budu chtít špadnout, tak špadnu radši na sem neš na takovýchle nedochůdše.“ Dopověděl kovář s námahou a dal si ruce v bok na zdůraznění situace. „Upřímně, pane trpaslíku, toto jste způsobil vy. Ano vy, slyšíte dobře. Já se do této situace dostal jen čirou náhodou.“ Odpověděl elfí básník jednoznačně. „Coše to? Šem še náchoda! To sotfa! Prostě nastafte kšicht špišatouchej!“ Rozohnil se trpaslík napřahujíc ruku co nejpřesněji. Špičatouchej byla pro pana Ulmenela největší urážka ze všech. Loutnu hodil jednomu z přihlížejících spolu s měďákem a slovy: „Pohlídej mi to na chvíli a ne že s tím zdrhneš.“ Jakmile otočil hlavu zpět na trpaslíka, uviděl jen pěst, která mířila kupodivu přesně. Než se elf nadál, úder dopadl na jinak dokonalou čelist. Básník se však nenechal mlátit a kopl trpaslíka do hrudi a odstrčil ho. Trpaslík, nezvyklý na alkohol v krvi spolu s ústupy ztratil pojem o místě a zhroutil se na zem. Ale jelikož nebyl z cukru, osypal se a už se zase zvedal a pěst měl napřáhnutou na úder. Čarodějka Yersinia to pozorovala se zájmem a docela se přitom i bavila. Ach ta nesnášenlivost ras. Kdyby tak spolu radši vycházeli. Pomyslela si, ale hned jí došla zásadní věc. Nesnášenlivost ras. Vycházet spolu. To je ono! To teprve bude ta pravá zábava! Čarodějce došla jedna zásadní věc. Jak moc se určité rasy nesnášejí? Na to nikdo nepřišel. A tak se to rozhodla zjistit. Samozřejmě svým zvláštním osobitým stylem. |
| |
| Byl teplý letní den... ...venku samci motýli, řekl jsem si po chvíli, jsem... no to nechme na jindy. Ale teplý letní den byl. A vy jste se ho rozhodli užívat naplno. Všichni jste ráno vstali pravou nohou. Udělali jste si čajíček, kávičku nebo trochu pivečka. Pak jste popadli harfu, luk, sekeru nebo meč. A vyšli jste do světlem nádherně ozářeného světa - ať už města, vesnice nebo jen někam na palouček mezi zvířátky. A začali jste obveselovat lid písničkami a zpříjemňovat život zvěři v lesích, která se už nemohla dočkat, až jí proletí šíp okolo ucha. Nebo jste pokáceli strom a rozštípali ho na malé kousíčky. A nebo jste dokonce na kousíčky rozsekali majitele podomního obchodníka, že prodával až moc vehementně. No prostě dělali jste to, co jste měli rádi. A život se zdál tak kráááásnýýýý. A pak najednou *PUF* Zrovna uprostřed rozdělané práce, ať už zpívání, farmaření, stínání hlav a tak dále... Prostě při tamtom se vám jaksi zamotala hlava. To se normálně neděje, nebo jo? Pak se před vašima očima rozbliká silné světlo a jste na moment oslepeni. Dáte si ruku před oči, abyste zabránili záři. Pak se všechno setmí. Prudce otevřete oči. Vidíte modro. Nebe. Modř protkaná jen pár obláčky. Co se to stalo? Ležíte na trávě. Posadíte se. A co to nevidíte! Jste v kruhu s někým dalším. Jiná rasa. Tedy jiné rasy. A vy se nemáte moc rádi. Vaše reakce jsou různé, ale u všech převládá jedna - překvapení. Mnozí sáhnou po zbrani, ale cosi jim v tom zabrání. Najednou se mezi vámi, uprostřed kruhu, zjeví velké zelené, avšak průhledné... řekněme vajíčko. Pomalu roste. Až do velikosti člověka. A uvnitř se méně průhledně, ale více barevně začala zobrazovat dívka nebo možná i žena. Dlouhé hnědé rovné vlasy jí visely... rovně a spadaly až na lopatky. Na sobě měla jen župan, růžový župan, podle nejnovější módy od elfa Vir-sáčiho. Zadívala se současně na všechny z vás (každý ji viděl do tváře, zajímavé co?) svýma fialovýma očima. Začali jste uvažovat, jestli jste náhodou nevstali levou nohou z postele. Pak promluvila: "Jsem ráda, že jste se dostavili v hojném počtu." Tomu se rovnou zasměje, protože ví, že tu nejste dobrovolně. "Hned v úvodu vám řeknu důležitou skutečnost. Bude to zábava, nebojte. Ale hlavně se nesmíte zabít. Odteď jste všichni propojení zvláštním poutem. Umře jeden a umřete všichni." Opět se zazubí a je vidět, že se tím už teď baví. "A teď k vaší svobodě. Chci, abyste mi přinesli pár věcí. Není toho moc, ale než mi to přinesete, ujistěte se, že víte kam jdete. A teď vám to přečtu." Začala číst ne moc obsáhlý seznam, jehož položky, ale nezní zrovna moc... bezpečně. Upíří zub - pokud možno celý, a myšleno dýka, nehledejte upíra - jděte do zlodějského cechu v Arkanu "Radši vám ho tu nechám ať na to nezapomenete." A vyhodí pergamen, který vylétne jen jedním směrem - k malému, strakamakatému stvořeníčku. Pak žena i s vajíčkem začne mizet. Ještě vás upozorní: "A ještě pro informaci, budu vás sledovat tímhle zeleným magickým všudevidem. Vážně vidí všude, tak pozor." Pak vás zanechá svému osudu. Vy jen vidíte, jak se zelené vajíčko zmenšilo na velikost vajíčka vyletělo nad vás, kde se asi zneviditelnilo. Co se stane teď? Ujme se někdo velení? Nebo vyzkoušíte to pouto úmrtnosti? Ale jedno víte jistě, někdo se bude bavit - ale vy to nebudete. |
| |
 | Nový začátek... Chaosu? Zhluboka jsem se nadechl a vydechl jsem žhavý vzduch. Slunce už vylézalo na nebe a já se díval na vzdálenou vesnici zpoza kraje lesa. Se založenýma rukama na prsou, a kladivem u pravé nohy, jsem se díval jak lidé živoří. Pozoroval jsem jejich stáda. Jejich chatrné domy. Pozoroval jsem, jak se k vesnici blíží skupina asi deseti jezdců. Začal jsem trochu váhat a přemýšlet. Ale o mém tažení již nebylo pochyb. Alak No'kadash. Se stíny noci zaútočím. Jejich kosti budou praskat pod mým kladivem! Rozdrtím tu lidskou chásku v prach! Tiše, hluboce jsem zavrčel. Měl jsem už lidí plné zuby! Zaútočí a stáhnou se, pak zas zaútočí a zas se stáhnou. Ti srabi nemají smysl pro pořádný boj! Ale jejich útoky na svůj tábor už trpět nebudu! Dnes uvidí jak se správně útočí. Zamračil jsem se a svěsil ruce podél těla. Popadl jsem své kladivo a hodil si jej na pravé rameno. Pak jsem se otočil a začal jsem odcházet do hlubin lesů. Měl jsem hlavu plnou taktických plánů. Ale všechny se rozehnali s podivnou malátností která se do mě zakousla jako zuby vlka. A pak následovalo to zatracené světlo. "Aaarrgh!" Vyhekl jsem ne zrovna radostně a zakryl si rukou oči. Když jsem je zas otevřel, pohled na modrou oblohu byl víc než... Zvláštní. Natož potom ten fakt, že ležím někde na trávě. Tohle se mi nelíbí! S tichým zamumláním jsem vyskočil na nohy a sebral ze země i své kladivo. Pohled na své okolí byl nicméně tím největším překvapením. Téměř až šokujícím. Nebyl jsem tady sám! Byla tu špína ostatních ras! Pevně jsem chytl kladivo do obou rukou ale to bylo asi tak to jediné, co jsem mohl dělat. Moji pozornost si rychle získalo zelené cosi kde se mimo jiné objevila i zvláštní dívka. To by ještě nebylo ani tak hrozné jako její vysvětlení. Které mi doslova rozvařilo krev v žilách. Čím více jsem ji poslouchal tím více jsem měl chuť jí urvat hlavu. Člověčí hnus a bude mi poroučet?! Za tohle ještě krutě zaplatí! Pronesl jsem si tiše v duchu ale pak jsem to už nevydržel. Byl jsem hodně rozzuřený. Mé srdce volalo po krvi a boji. "CO TO MÁ SAKRA ZNAMENAT?! Ty lidská špíno... Já nejsem NIČÍ otrok! Za tohle ti vlastnoručně vyrvu střeva! Ááááááh!" Vydám z hrdla nelidský, hluboký řev. Prohnu se v zádech a bojovně zvednu kladivo do vzduchu. Můj hlas byl, stejně jako řev, burácivý a hluboký. Přímo přetékal nenávistí a pohrdáním nad špínou tohoto světa. "Nebudu spolupracovat s těmihle ubožáky! SLYŠÍŠ MĚ?! Ty lidská mrcho! Za tohle zaplatíš!" Zařval jsem hlasitě čirým vztekem ale bylo to marné. Ženština už byla pryč a zbyl po ní jen svitek s těmi pitomými úkoly. Mé ohnivé oči, podlité černými stíny, se zadívali na okolní stvoření. Propaloval jsem je skrz naskrz. Pozvedl jsem horní ret v rozzuřeném, tichém vrčení a snažil se trochu zklidnit mou, vroucí krev. Tohle bylo totální šílenství! Přesto jsem se hrdě narovnal. Aby si tak všichni mohli prohlédnout mou podobu.To vše podtrhoval ten fakt, že jsem dosahoval do výšky přes dva metry. Pevně jsem svíral kladivo v obou rukách a dával si na každého dobrý pozor. Byl jsem silně cítit kouřem a sírou. Z mého těla se do okolí linul nepříjemný žár. |
| |
 | Někde v lese Au moje hlava. Co jsem to vyváděl? Nejprve jsem otevřel pomalu jedno očko a pak to druhé. Sluneční paprsky mě okamžitě oslepily, které vycházely z okna u mé postele. Kde to sakra vlastně jsem? To muselo vypadat. S velikou námahou jsem vstal, protáhl se a rozhlédl po pokoji. V tom okamžiku mě docvaklo, že moje spodní část těla je kompletně nahá. U všeho zlata! Sakra! Kdybych si aspoň vzpomněl a nebolela mě tak palice. Kde mám kalhoty?! Rychle jsem hledal svoje věci a doufal jsem, že mi někdo nic neukradl. A hle! Kalhoty! ... Ha! Támhle moje sekera! Bota! Jedna? Sakra! To musela být šílená noc! Všechno je to tu rozházené. Postupně jsem našel všechny mé věci. Aspoň jsem si to myslel. Nestihl jsem si to ani zkontrolovat a uslyšel jsem kroky, které se blížily ke mně. Zpanikařil jsem! V hlavě se mi honily různé představy, co se všechno mohlo stát. Okamžitě jsem se vydal k oknu a zvažoval útěk. Super! Tráva a ani vysoko to moc není! Rozhodl jsem se tedy skočit.
Rychle jsem se otočil a s hrůzou se vydal na útěk. Bylo mi jedno kam, ale zase se mi zatočila hlava. Uf, ale tohle není z chlastu! Obklopila mě nějaká záře, že jsem si musel zakrýt a zavřít oči. Když jsem je zase otevřel, už jsem neviděl les, ale oblohu. Už nechlastám! Myslel jsem si, že je mi pouze špatně, ale když jsem se posadil nevěřil jsem svým očím. Kolem mě byli různí tvorové. Někteří vypadají jako pěkný obludy. Asi mi někdo musel něco nacpat do piva a teď mám haluze! Jakmile se mezi námi objevila velice pěkná dívka, tak mi došlo, že sen nebo cokoliv jiného to není. Tak tahle se mi nezdá! Hmm, to je kus! Ale dělat ji poskoka nebudu! „Hele obludy! Mě bolí hlava! Já jdu pryč a dělejte si, co chcete! Já nejsem nějaký poslíček! A absolutně mě to nezajímá!“ Sakra, ale kam jít. No prostě půjdu tudy. A snažím se odejít od místa, na kterém jsme se všichni objevili. |
| |
| Odchod? Trpaslík se rozhodne odejít, ale najednou se nemůže ani hnout. Ne dopředu. Zpátky to jde. Před ním se najednou objeví zase to zelené vajíčko, aneb magický všudevid v celé své kráse. A pronese všem: "Pardon, paní čarodějka je někdy zapomnětlivá, zvlášť když jde o zábavu. To pouto úmrtnosti je zároveň i o rozdělení. Prostě to není možné. Kdyby jste se rozdělili, umřete. Já jsem ale hodný všudevid a prostě vám to nedovolím." Kdyby měl ústa, určitě by se usmál. Ale nemá je, tak zase zmizí někam do jiné, okem neviditelné sféry. |
| |
 | Úplně mimo Vstanu z postele a protáhnu se. Neměl jsem včera soutěžit v tý soutěži-o-pití. Tolik piva jsem snad ještě nevypil. Á moje hlava. Porozhlédnu se po pokoji. Pomalu se vypotácím do výčepu a objednám si snídani. Pár hlupáků se mi začne smát a tak se je chystám seznámit se svojí sekerou, když se mi strašně zatočí hlava. Tolik jsem toho snad neměl. Oslnivá záře a už procitám na nějaké mýtině. *Škyt* Škytnu. Uvědomím si že nejsem sám a rychle se napřímím. Je tu spousta příšer-jiných ras. A k mému zděšení žádný další minotaur. Zjeví se čarodějka a řekne něco o nějakém poutu a seznamu a bůhví o čem ještě. Nějaký naštvaný bůhví kdo. Vypadá jako kdyby ho někdo snědl vyplivl a potom hodil do ovesný kaše. A trpaslík to mi zlepší náladu protože ti alespoň umí pít. Je vcelku rozzuřený a snaží se odejít. Něco co vypadá jako Vajíčko-zelené-příšery mu řekne že se nerozdělíme. Vstanu úplně zatřesu hlavou a řeknu. ,,Nejsem ničí poskok ani žádnej otrok abych něco scháněl. A nehodlám zůstat moc dlouho propojený s rasami-co-nejsou-minotauří. Tak vstaňte a zkusme najít to co ta střeštěná-čarodějka řikala ať můžem každej jít zpátky svojí cestou." Podívám se na místo kam zmizel Vajíčko-Všudevid a zařvu. ,,A jak máme k sakru vědět kde jsme?! Haló ty zelený-vajíčko-všudevide!". |
| |
 | Hu Uku-ta moc rozlobená! Uku-ta vás varuje! nechte jít! nechte jít! zahřmím, ale ti malý jsou moc hloupý a moc hluší. Dokonce i něco tak velkého jako je Uku-ta neslyší. Uku-ta byla varována. Uku-ta znala železné provazy z vyprávění. Uku-ta znala slovo 'otrok' a stejně jako všichni jejího druhu to slovo nenáviděla a nechtěla vědět co obnáší. Ale Uku-ta měla smůlu. osud se jí neptal. Zabili přítele, svázali a odvlekli a ona otrok. Ona! Ráda je sledovala, ráda by se k nim zapojila, ale takhle ne! Zlý! Zlý! Malí a zlý! Ale Uku-ta je trol! Uku-ta jim ukáže! Rozzuřeně začnu mlátit rukama do země a dupat! Ale oni se zvednou a opět útočí. Ani řev. Nic. pak po ní začnou střílet a to jí rozohní. Rozmáchnu se Ululupou a tu vyletí do vzduchu lidské tělo v trochu zdeformovaném stavu. A když v dálce dopadne, je to už jen neidentifikovatelná rudá kaše. Souboj o život, mnoho bolesti, mnoho zranění, ale taky mnoho mrtvých. Uku-ta nechtěla, to oni to chtěli. A pak. přesun zjevím se kdesi kde a pomalé vnímání mi nedovoluje pořádně se zorientovat. Objeví se žena a pak zase zmizí a Uku-ta to nestihla vůbec zaregistrovat, či si z toho něco zapamatovat. V očích mi ještě lítají nepřátelské blesky, ale když si uvědomuji že není s kým bojovat zadupu a zlostně zařvu- ve snaze uvolnit své napětí a tohle divné blouznění. Ale nic. Nechápu to. A tak jen stojím na místě a ještě trochu zrychleně dýchám. Vím že ti kolem mě mi nezpůsobili bolest. Tak zbraň spustím v míru k zemi, ale jejich rozhovory a činy jsou na mě moc rychlé. Nemám tu co dělat a tak docházím někam mimo kruh (dávám si pozor abych někoho nezašlápla) kde si dřeppnu na zem a proměním se v kámen. Doslovně ani nedýchám. (odpočívám) vzhled -Podle mého zuboženého vzhledu je zřejmé že jsem byla vytrhnuta při nějakém úprku z otroctví. O tom napovídají šípy a meče zapíchané v mém těle, stejně jako řetěz kolem krku a rukou. trolové mají od 3 do 10 metrů. Tato trolice má metry 4. Na hlavě jí roste zeleň a bydlí na ní rudá ještěrka(která nyní není k vidění), která je zároveň její kamarádkou (v trolici je hodně dírek kde může spokojeně odpočívat). Všechny věci co má trolice na sobě se časem ošoupali a zkameněli. Její zbraní (nyní zkrvavenou) je nepřehlídnutelný obrovský zub v obřím topůrku. Zobrazit SPOILER  |
| |
 | Rozhovor "Táákže, jak já bych vám to tento... no prostě když máte takhle ty bavlnky tak je musíte odšmodrchat provléct sem a pak je dát tajhle jo.... Nooo a pak už to je jen hladce hladce převratse a zas práce...." odpovědí mu bylo uznalé pokyvování. " Ale to není duležití duležitý je tamto... no jo H už je hooodně tento starej takže musíte vědět, že H tu nebude pořád." další uznalé zakývání. H Vstal a začal obcházet jednotlivé posluchače. " SE musíte starat o sebe H bás nemůže všechyn vzít sebou...navíc někteří z vás mají tento parazitníky...nebo symbiotníky?" další uznalé poývání hlavou, i to bylo ale na 5 upletených loutek celkem výkon, pravda jediná kývající byla ta ve které žila veverka, která momentálně napůl poslouchala H monolog a napůl cupovala bavlnu. " Ale vy to zvádnete, H ví že H porazíte...takže budete moc jít na velkou výpravu." H vzpomněl na den kdy se zapletl do balvnek jedné loutky a skončil na měsíc zapletený mezi nimi, to byla jeho porážka a jak mu kdysi vysvětloval ser mámsvitícíkladivoavypadamjak konzerva. Přemožnením H se dá začít výprava...H chtěl na výpravu taky, znělo to totiž jako něco báječného, plného bavlnek a spousty lidí. Navíc a v to ani nedoufal, by ho někdo mohl naučit Háčkovat. H se s posvátnou úctou zahleděl k nebesům. "kámen, šutr jíl." ani neveděl, proč řekl ta slova, ale někde je slyšel říkat, když lidi koukali do nebe. A pak prostě udělal *puf* a byl úplně jinde. H je tu Byl někde mezi spoustou tvorů, o kterých rozhodně nevěděl co jsou zač. "Jůůůůůů..... Amuletka." vydal první zvuk a jeho kostnaté tělo udělalo lehké *vžuch* a rázem tu stál někdo jiný, pro každého to vypadalo jinak, pro někoho démon, pro jiného kamený mužík, minotaur, nebo trpaslík. Prostě každý v H vyděl normálního člena vlastní rasy, jen to chování bylo divné. " Tady je ale * " za * nechť si každý doplní svou rasu. " To je bezva.....Jéé mi dostaneme úkol." zapleskal nadšeně a zrovna pro démona tohle mohlo vypadat opravdu zvláštně. Kostnatými pohyby se dostal k paní a snažil se čaptnout vajíčko... To mohl být šok pro vajíčko, když se ho stejné snažilo chytit. " Nejde." prohlásil zklamaně, když mu vajíčko zmizelo. "Ale když ten seznam je dlouhej H je hlava děravá ...H potřebuje papír." zadeklamoval H a neb už byl orpavdu hodně nadšený změnil se v něco co připomínalo srnku stojící na zadních se zelenou vojenskou vestou a dýkou mezi pysky. "Vytahování střev?" otočil se se zájmem na démona a změnil se na obří fialový rosol s plovoucími švestkami. "*****" zabublal rosol a změnil se na židli pak ještě na velký žlutý strom, když se z něj konečně stala opět lidská kostra s písmenem H na čele. " AJAJ. No ale H nemá střeva....jestli chceš tak H si je uplete... Ale t y by si spíš měl to jít na sluníčko taková bledá barva....to není zdravý podívej na H je taky bledý a pohublí vubec né zdraví...." kostra se energeticky otočila dokola. "Ale no tak nebuďte morousové, tohle bude bezva věc... já se naučím Háčkovat tady bledulka dostane barvu a ostatní taky něco dostanou určo.....prostě to bude výprava a bude to lege.....počkejte si dární....legendární cesta...teda myslím ,že tahle to má být říkaný...H neví H je hlava děravá." H si to nasměroval k trpaslíkovi. " Jak pryč.... to ne poslíček je fajn co by za to dal třeba Filípek Volný chudák pořád jen nosil jídlo z masových koláčků a stěžoval si že ho to nebaví......Navíc poslíčkové dostávají ty dyštrybuce....teda ty pení.....lesklí kolečka.... Že jo?" to už patřilo zelenému vejci. " No jo ale H už mrtví je teda... H si myslí že je pan Novatrik říkal, že H byl mrtví vždy ...ale že mu dal před to mrtví ne takže H muže chodit mluvit a plést." slovo plést ,bylo řečeno s opravdovým nadšením pro věc. " Nechceš udělat čepičku bude ti zima... takový holí zelený....věc." H si všiml minotaura. " Jakej otrok ty jsi ten Hrdina.... přece ...to je jasný...mužeš pomoc paní.... a pak třeba to ... nebudeš muset tahat vozejky...tedy to dělali takový s rohama jako ty... Ale ty seš lepší to je jasnačka....ale třeba nebudou muset ani oni....a to je príma...navíc všichni pak budou říkat hale víte o tom ,že tenhle .... Velkejbýkskladivem ... dokázal dostat všechny ty věci a to ještě s ne minotaurama... no víš jak si všichni budou hned minotaurů vážit." Nakonec H zjistil ,že ten kámen co tu je se hýbe. Polekaně uskočil stranou, ale nakonec se radostně rozhovořil. " Hezkýýý chodící kámen , ty znáš taky pana Novatrika? A ty šípy jsou ozdoba....Haloooo" Jak se zdálo kámen ho Ignoroval tak do něj začal H štouchat. " H chtí vědět....kolečka a šípy ozdoba?.....A znát Novatrik?" otravoval kámen tka dlouho dokud se nehnul ,nebo neodpověděl. Nebo se nenašel někdo další s kým by si H mohl popovídat. Vzhled: H je lidská kostra pro znalce anatomie nutno dodal, že je to kostra mužská lidská. Je celkem vysoký. Jeho zvláštním znamením je ozdobně vyryté písmeno H na jeho čele. Mimo svých kostí ma H upletený batůžek z něhož kouká spousta barevných bavlnek a nějaké jeho produkty. |
| |
 | Altamir měl skutečně velmi povznášející náladu. Už dvě hodiny se připravoval v koupelně a vedle v ložnici na něj čekal krásný, urostlý elfík... Pro uvedení do obrazu, elfík ležel na posteli. A Altamir se těšil, ach ano, jak moc se těšil... Ale to nebudeme rozebírat, protože by to nebylo moc slušné počtení. Nicméně, poté, co si dokonale připravil vlasy a ozdobil je obvyklými třpytivými doplňky, vzal si na sebe sváteční obřadní oblečení (protože 1. K sexu by se nemělo přistupovat jako k všední záležitosti a za 2. Ty šaty mu prostě sekly) a vešel do ložnice. Elf na posteli zrudnul. Altamir se usmál a rozvázal si ozdobný pás, takže se šaty rozhalily. Elf se vyděšeně zadíval do jeho klína a pokusil se utéct oknem. Altamir se usmál ještě víc, vzal ze stolu naditý váček a významně ho potěžkal. Elf zaváhal. A potom.. PUF! Altamir se objevil rozhalený s váčkem v ruce na trávě, byl nucen vyslechnout všechno, co ta zvláštní dívka řekla, věnoval jeden překvapený pohled svým spolusedícím, spoluspícím a spoluodcházejícím, pak překvapeně zamrkal a decentně se zahalil. Váček strčil do kapsy. "Víte, vážení," prohlásil pak zpěvným hlasem. "Nejde o to, že bych vás neměl rád. Vaše rasy jsou ale poněkud jinak koncipované než ta moje, abych tak řekl, jinak naladěné, zkrátka a dobře, není to pro nás to pravé, cestovat společně. Ale jinak souhlasím s tím, co zmínil támhle pan minotaur. Zařídíme to a hurá domů, čeká mě tam jistá... Neodkladná záležitost." Rozhlédne se kolem a věnuje zálibný pohled minotaurovu klínu. "I když, možná, že by se daly odložit." |
| |
| kámen a H Nevyluzuji žádný zvuk a žádný pohyb. Až by si jeden řekl že koukal špatně, že to byla iluze a že jsem opravdu jen velký šutr porostlý mechem. Obličej a rysy těla jako by se ztratily. I mistrovský atlet by byl překvapen jak si trol může sednout, aby vypadal jako přirozená ozdoba země. Co se děje kolem vnímám jen vzdáleně. Je to na mě moc rychlé a tady, když sedím v kontaktu se zemí a nic mě neohrožuje je mi fajn. Většinu těch bytostí jsem neviděla, jen o nich slyšela, ale nechápu co tady dělám. Pokouším se tomu porozumět svým pomalým způsobem. Když do mě začne H šťouchat, kousek mechu na mojí hlavě se nadzvedne, asi jako vrátka a vykoukne odtud malá rudá ješterka. Zvědavě se rozhlédne, aby zkontrolovala situaci a pak si z výšky a bezpečí prohlíží H a další osazenstvo. Nakonec přiběhne k jednomu z blízkých šípů a tlamičkou do něj začne hlodat, ale pak to vzdá a zaleze do nějaké mé skulinky. Obyčejný společním, ale dokáže mi přložit co se tu děje. Během mého krátkého dumání ze mě stihl vztek odejít a tak jsem přirpavena poznávat nové věci. Otevřu jedno oko. A pak i druhé. Zelené a hnědé. Chvíli sleduji to kostnaté stvoření pod sebou a pak do něj zkoumavě šťouchnu prstem. Vědoma toho že větší šťouch by mu mohl ublížit. Uku-ta nevěděla že lidská kostra umět chodit. zabručím velmi pomalu a obtížně. Přesto se při zvuku mého hlasu chvěje vzduch. A zní to hrůzostrašně. Ale můj milý obličej naznačuje že jsme poněkud mírumilovný tvor. Což je k mému druhu přinejmenším zvláštní. Pak se natáhnu po blízkém mladém stromku a vyrvu ho ze země i s kořeny a začnu na něm hodovat. |
| |
| Další oběti H Nejdřív se zdálo ,že na něj kamená žena nebude reagovat a že snad umí kouzla ,která jí promění v kámen, když se pak objevila červená ještěrka tak H ucukl. "Haaaaaaa......to je jako motýl to kamený byla kukla?" vzal šíp co okusovala ještěrka a pokusil se ho vytahnout. Jak se ukazlo bylo to přesně to co bylo třeba aby se kámen pohl, naneštěstí tak že do H štouchl. H po onom štouchnutí udělal několik kroků dozadu a sedl si na kostrč, zhruba v tu chvíli se kolem něj zvířilo zbytkové kouzlo a na H se objevili jeho otrhané hadry stejně jako amulet v podobě dvou spiralovitě sevřených kamených provázků. " Jůůů kukla se hejbá....To je príma to hci do sbírky....H bude ten ento.... brouko sbírač..." zatleskal nadšeně a konečně si všiml spoře oděného elfa a jeho pohledů na minotaura. " Jééé ono to někoho dostalo z vany... a to je kachnička co máte v kapse? zkoumavě se přiblížil elfovy. " No jo s chutí do toho a honem od toho....." Jeho lebka se začala otačet kolem vlastní osy na krku. " Tolik tvorů príma já jsem v Zoo že jo? No kamínku lidská kostra se hýbá.....stejně jako kostra trpaslíka ,elfa kohokoliv to není nezvyklé.....a H se hýbá taky protože může" koukal po ostatních. " Nobo ,že byhcom byli cirkus....H ještě nebyl v cirkuse....H chce do cirkusu pudeme do cirkusu jooooo?" |
| |
| Odchod? Ne! Zase se přede mnou objevilo zelené vajíčko, které oznámilo menší novinku. „Všudevid? A to být jako co? Hej ty jeden! Kam si zdrhnul?!" Ale všudevid zase zmizel a mé volání už bylo zbytečné. Při tom jsem zaslechl slova od rohatého (Nar-Ladvar) a námitky od ostatních. Když jsem se otočil zpět, tak jsem si všiml kamene, který tam předtím nebyl a u něho nějaká kostra (H). A to je zase co? Co to?! Oni si snad povídají. Plácnu se přes obličej, jestli opravdu ještě nespím, ale nespím. Pak se přidávám k volání rohatého: „Hej hou! Hola! Vajco! Všudevide!“ Doprčic, kdybych aspoň neměl takovou žízeň…. |
| |
 | Já velká Ork zrovna válčit s lidi a pít. Nic lepší není. Lidi padat jako trává. Nikdo nemůže odoloat velká Ork jako Já. Až na ty lidi v ve velkejch plechovkách. V jedna ruka držet já velká pálcát obrouručák. V druhá ruka velký měch. Plný orksá pálenka( 1 deci zabije člověka( Rusa taky;). Nic lepšího nebýt. Hlubuce se napít a praštit člověk po hlava. Náhle se přede mnou objevit velká člověk. Vetší než normální člověk. Ve velká zbroj s velká kladiva a zaním jemu podobná lidi. Obrátit já měch do sebe(za pasem jich visí ještě spusta) a rozmáchnout se po člověk, ale netrefyt. „ Waaaaaagh!!!“ zakřičet já a máchnou znova, ale zase vedle. Já viděť už hodně rozmazaně. Já máchnout znova a trefit se!!! Ale lidi, taky se trefovat. Áááááááá to být dobrá nepřítel, když se takhle dlouho bránit. Já už zabít 3 lidi ve velký plechovka, ale oni taky mě uštědřit rána. Jestli já padnou oni být dobrá bojovník ve věčná boj. Náhle se objeví záře, která mě pohltit. Otevřít já oči a vidět tráva a elf!!!! Co tu dělat elf?! A trpaslík?! A kentaur?! A Minotaur?! A kostra?! A skřet ?!A ta mála věc být u Gorka a Morka co?! Ale já všimnou docela pohledná trolka Náhle se objevit šutr. Létající šutr. Co to ale říkat u Gorka a Morka. On nemluvit Orksy, ale být zelená a zelená dobrý. Já radši napít./ Napil, ale bylo toho pro dnešek na něj moc( vypil 30% zásob klanu sám) a spadl na čumák do trávy a chrápe HODNĚ hlasitě/ |
| |
| Odpočinek Elf se mnou souhlasí a nevím proč se na mě tak divně podívá. V duchu pokrčím rameny. Elfové a jejich zvyklosti. Zatím se nic neozývá od Zeleného-vajíčka-Všudevida. Sednu si k ostatním a podívám se na spícího orka a naštvaného trpaslíka. ,,Nevím jak vy ale na mě je to tady moc složité a já jsem unavený. Vzbuďte mě jen pokud se bude dít něco zajímavýho nebo někdo z vás na to najde odvahu." S těmi slovy se od ploužím k nejbližšímu slovu a opřu se o něj. Zatím nespím ale moc k tomu nechybí. Pořád po očku sleduji Zvláštně-se-chovajícího-elfa a čekám co udělá. To by mě zajímalo co hodlá teď dělat. |
| |
| Vesele se zvednu a ladně přicupitám k Nar-Ladvarovi. "Zdravím. Máš přenádherné rohy," pronesu rozněžněle a nadšeně si ho prohlížím. "Můžeme být přátelé?" vydechnu pak okouzleně stylem třináctileté poblouzněné dívky. Ostatní zatím okázale ignoruji a mám oči jen pro svého vyvoleného, ale hodlám se s nimi brzy seznámit. |
| |
| Mnohem-zvláštnější-ef-než-čekám Sotva začnu trochu usínat hned je tu ten Zvláštní-elf. Pochválí mi rohy. Trochu se usměju. Velmi-zvláštně-se-chovající-elf si mě nadšeně prohlíží a pak se zeptá na naše společné přátelství. ,,Ehm, proč ne?" Řeknu trochu rozpačitě. Takhle se chovají všichni elfové? ,,Já jsem Nar-Ladvar." A jsem na jistější půdě. Mé jméno. Hrdě dodám. ,,To znamená Velké kladivo! Dostal jsem ho když jsem jen kladivem zabil pouštního červa!" Minotauři se rádi chlubí svými úspěchy. ,,A jak říkají tobě?" Jména říkají mnoho alespoň u nás. |
| |
| "Pouštního červa? Wooooow," odpovím uznale. "Tak to jsi vážně silný! Já jsem Altamir. Ani nevím proč," povzdechnu si dramaticky a prohrábnu si vlasy. "Líbíš se mi, Nar-Ladvare," řeknu pak uznale. |
| |
| co mé oči nevidí Při chroupání stromu nevydávám jiný zvuk než právě ono chroupání. Sleduji kostru a moc to nechápu. Dokud mi to ještěrka nepřeloží. Odloupnu si kus ze svého těla kde je náhodou něco co připomíná zlatou žílu ( i když je to spíš něco co na mě časem zkamenělo) a je to velikostně asi jako dvě hlavy H a začnu ti to podávat se slovy Dárek do sbírka. pak však mé oko uchvátí svalnatý zelený krasavec, co se před chvílí natáhl na zem. Kamenné tváře mi lehce rudě zaplanou a zvednu se. Šípy a mečíky co mi čučí z těla začínám naprosto ignorovat, neboť po pár dnech se ulámou a budou mojí součástí. Odcupitám kousek do lesa a pak se ozve několik ran a něco jako 'chroupání skály'. Nakonec se z lesa vyvalí obří šutr tvaru srdce (vzpomeňte si na Obelixe- asi dva metry na dva metry) a za ním já. Dřív než někoho rozšmelcuje jej zastavím. Vezmu srdce nad hlavu a zamířím k Ghazghkullovi, abych srdce láskyplně zapíchla poblíž jeho hlavy do země. Není snad nutné dodávat že země při tom trochu poskočí. Uku-ta dárek pro velká ork. vymáčknu ze sebe a začnu se trochu stydlivě nakrucovat. To že jsem tím asi orka (a nejen jeho) vzbudila jsem si asi nevšimla. |
| |
| Je opravdu tak zvláštní? Zasměju se když uzná mou sílu. Pak řekne že se mu líbím. Proč se zvláštní-elf-muž chová jako zvláštní-elf-žena? Tady se mi něco nelíbí. Trochu znejistím. Otočím se na Altamira a řeknu trochu více nejistě. ,,To je od elfa trochu blbý. A to se takhle chovají všichni elfové?" Odfrknu si a začnu se trochu mračit. ,,Nedivím se vašim nepřátelům." Vytáhnu jablko co jsem si odnesl z hostince a začnu ho s nevyzpytatelným výrazem zadumaně kousat. |
| |
| "Oh ano, jistě," odpovím zamyšleně. "Je to výraz uznání a přátelství. Líbí se mi tvá síla a osobnost. Chováme se tak, ano." Chvíli se mlčky dívám na nebe a pak trochu překvapeně sleduju Uku-tin kamenný dárek pro orka. Rozněžněle si prohlížím na obrovský kus šutru a brouknu si pro sebe:" To je krásné..." "Odkud jsi, Nar-Ladvare?" otočím se pak na minotaura. |
| |
| Že by né tak divný elf? Elf se začne chovat troch více podle mých zkušeností s ostatními rasami. Ukousnu si jablka a odpovím. ,,Jsem z Ur-Na'wash. Malá vesnička na jihu. Prokletí kentauři!" S posledními slovy praští do stromu o který se opírám až se zatřese. ,,Byl jsem na lovu když ti kentauři přišli a zaútočili na vesnici. Naši válečníci byli právě na výpravě kvůli lidem. Árgh!" Zařvu a v očích se mi objeví rudé jiskřičky. ,,Ti hnusí Konští muži tam vrthli a pobyli všechny. Když jsem přijel zrovna nabodli mou matku na kůl! Pobyl jsem jich šest a šest smrtelně zranil! A ti zbabělci utekli. Jednoho z nich jsem zahnal do svého rodného domu. Lámal jsem mu kosti dokud mi neřekl proč to udělali!" Další rána do stromu. Pak se uklidním. ,,Nenávidím Kentaury! Tisíce kleteb na celé jejich plemeno! Oni zabíjeli mé bratry pro potěšení! Jako lovnou soutěž! Jako zábavu! Jestli najdu kmen kentaurů co to udělal zabiju je do posledního a spálím jejich těla!" Pak se znovu opřu a ukousnu další kus jablka. |
| |
| "To je mi líto," řeknu upřímně zasmušile. "Nikdy jsem moc nechápal tuhle rasovou nenávist. Tedy, samozřejmě, vy všichni kolem jste z úplně jiného sociálního a geografického prostředí, ale pokud se mi někdo nelíbí, taktně se ovládám a nedávám to najevo... My elfové taky vůbec nikoho nelovíme pro zábavu. Ani zvířata, jsou to naši přátelé," řeknu spokojeně a pohladím srnku, která se ke mě zase vrátila poté, co jí trochu vyděsilo přistání kamenného dárku. |
| |
| Dárek a jiné lapýlie H "Dárek?" H spozorněl a nastavil ruce v ten samí okamžik kdy do nich dostal onen velký balvan se jeho ruce odebrali směrem dolů, naštěstí měl H tolik ducha přítomnosti a vydal se celí za nimi. To ,že jeho lebka narazila do darovaného kamínku bylo znát, hlavně dutou ozvěnou všude okolo. Inu H musel být v minulém životě zvon, tak hezky zněl onen náraz krajinou. Jenže h měl problém jeho prsty zůstali pod kamenem a on je ne a ne vytáhnout. A tka v předklonu koukal na kámen. " Hezký....ale H chtít sbírka kterou ponese, ne aby sbírka nesla H to bych rovnou mohl sbírat hlemíždě....ano budu sbírat hlemýždě....pane Elf když máte rád ty zvířátka nemáte hlemíždě někde v kapse?" během těchto proseb se snažil vyprostit své prsty z pod kamene a všelijak divně se u toho kroutil. " Sakra Babička říkala že mít prsty v hlíně je fajn....ale takhle to asi nebylo...." H zněl trochu smutně. " Nhéééé podťe H vytahnout." podařilo se mu vyprostit dva prsty, ale třesoucí se zem přemístila kamen zpátky. "Béééééééé já chci vééén" zapřel se silou svých kostí a táhl. Po dlouhé chvíli se ozvalo jen *plop* "Hýýýýýý!" H dostal své prsty z pod kamene , jen jeho zapření bylo natolik silné že vyletěl jako špunt ze šampaňského a napálil to přímo mezi srnku a Elfa. Takže teď směle ležel mezi oběma a pokoušel se vyplazit pryč. |
| |
| Na mýtině Zhluboka jsem se nadechl a zase jsem vydechl žhavý vzduch. Pozoroval jsem tu snůšku pozemského trusu opodál a nevěřil jsem vlastním očím. S těmihle chcípáky že mám cestovat? No to mě podrž sám pekelný kníže. Budu rád abych si vůbec udržel nervy na uzdě. Tohle bude ještě sakra těžké. Pevněji jsem sevřel kladivo v pravé ruce a zavrčel jsem. "Co kdyby jste se, vy bando ubožáků, sebrali a šli něco laskavě dělat? Jak vidíte máme práci! A čím dřív to bude hotový tím líp pro mě! Budu vám moct konečně svobodně rozmlátit lebky!" Zaburácel jsem nahlas na celou mýtinu a pobaveně, dunivě jsem se rozesmál. Tohle mě nakonec bude ještě bavit. Stačí když zůstanou všichni prostě jen na živu. O tom, že je nemůžu mučit nebo zraňovat nepadla ani řeč. A to je to, co se mi na tom docela i líbí. Z hrdla jsem vydal další, krátké zařvání a kolem mě se udělal malý, ohnivý vír. S tím jsem se přemístil asi o tři metry dále. Rovnou k našemu seznamu který jsem sebral ze země a uložil jej do malé brašny na boku. Lidské lebky, které mi viseli na opasku, zlověstně zarachotili o sebe a já očima probodl pár bližších... Ubožáků. Vycenil jsem mírně zuby a odfrknul jsem si. Pod mýma nohama se pomalu udělal v průměru jednoho metru kruh černé, spálené půdy. Od mého přemístění a jednak také jak mé tělo vydávalo neuhasínající žár. "Na tohle nemám čas! Je mi jedno co s vámi bude! Nebudu tady spát na vavřínech!" Zakřičel jsem netrpělivě a přemístil jsem se stejným způsobem o další tři metry dál. Směrem od skupiny. Slova čarodějky jsem nebral moc vážně. Byla to lidská mrcha která určitě jen přeháněla. |
| |
| Mě zdát o domov, když v tom velká rána. Já probudit a bolet MOC hlava od kocovina, ale hned přejít, když uvidět Trolka. MOC krásná Trolka. Velká, urostlá, svalnatá a hlavně krásné tesák. Já vyskočit, narovnat a ( „nenápadně“) předvádět svaly. Já se asi zamilovat. Trolká mi dát dárek. Velké kamené srdce. „ Já Ghazghkull syn Rehgara zvaného stahovače( nadme se pýchou). Já moc děkovat za dar. Já taky tobě dát dar“. Ja vytáhnou dva velká sekáček, co být za pasem a dát je Trolka.( od orka to je největší dar, když dá jako dar svojí zbraň) „ Ty říct co chtít. Já zařídit“ Já říct a koukat na její krasnou postavu a nemyslet na nic jineho než na Trolka. |
| |
| Co se bude dít? Ale mé myšlenky se rázem zarazili a pohlédl jsem na ostatní, co provádějí. Podívám se na rohatého. Stál u něj elf, který se zrovna nechoval normálně a snažil se co nejvíc k němu přiblížit. Ale fuj… Pak mě přeruší dunivý zvuk, když trollka před sebou válí obrovský kámen ve tvaru srdce k orkovi? Ne tohle už opravdu není možné. Začal jsem se tomu napůl smát a napůl jsem se tvářil, že jsem se asi zbláznil. *Brb* Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. JÁ CHCI PRRRRRYČ! Tohle je snad nějaký seznamovací večírek nebo co?! Šla ze mě trochu i závist, že si mě nikdo nevšímá. I když v jejich případě mi to moc nevadilo. Ale pak ucítím žár a uslyším křik (od Sharoka), který zrovna nezněl vesele. Když jsem se na něj ohlídl(na Sharoka) zase se stalo něco čemu jsem nemohl jen tak uvěřit. Jenom chvilku jsem mrknul očima a on byl o tři metry dále a stál jako by se ani nehnul.
|
| |
| Líto?! Podívám se na elfa který je už nějak blízko. Po odsednu si dál a řeknu. ,,Líto?! Ne ty nevíš co zakouším, vy Elfové jste sličný rod! Vy ti civilizovaní. Nás krotili jako divoká zvířata, lovili jako kořist a zesměšňovali jako oběti v kleci. Nikdy ti to nebude líto! Elfové jsou ti dobří! Ti ušlechtilí! Ale většina z vás není tak šlechetná jako my Minotauři. Trpaslík má pravdu!" Vstanu a dojdu k trpaslíkovi. ,,A démon taky. Máme práci. Jdeme! Na odpočinek bude dost času až najdeme ty zatracené věci a budem se moct vrátit domů" Trochu naštvaně začnu všechny popohánět a pokoušet se dostat na cestu. |
| |
 | Nejdřív to vypadalo na docela krásné ráno... Ach.. padající listí v podzimní aleji, příjemný vlahá vánek, který mi pročesává koňský ohon i vlasy... jak krásný sen. Protáhnu se a vstanu z trvdé země. Řeknu vám.. chodit světem, aby kentaur něco dokázal, je docela dřina. Spaní na tvrdé zemi, věčně nevraživé pohledy obyvatelů vesnic, kterými procházím... Co jim naše rasa udělala? Pár vypálených vesnic... to přece nic není! A vůbec... zasloužili si to. Krást a kácet naše lesy. To se dělá? Nu ale tím si takhle po ránu nebudu kazit náladu... Co mám dneska k snídani? Jo aha... sýr a chleba... jako včera, předevčíram atd... chjo... Znechuceně vytáhnu z brašny na koškém hřbetě kus sýru s chlebem a cestou k potoku se snažím něco sníst. Voda... jak já mám ráda vodu! Spokojeně vklušu do potoka trochu se zachvěju. Je studenější, než jsem čekala. Naberu vodu do dlaní a... *PUF* Když se proberu, ležím na zemi podivně poskládaná a kolem mě s válí další rasy. Cože? Rasy? To jako Trollové... atd... minotaur... to jistě... všechno hrozně přátelské... Proti své vůli se rozklepu jako osika a co nejnenápadněji se zvednu a začnu couvat. Nejenže narazím na cosi, co řve jak pominuté a je to očividně hodně naštvané. Ale ještě se předemnou objeví jakási lidská nána přikáže nám najít nějaké kraviny. Společně... Tak nevím, jestli zajistila smrt nám, nebo sobě. Každopádně se od sebenesmíme hnout ani jeden druhého zabít... a to pod pohrůžkou smrti. No zkoušet to raději nebudu... Vychouvám na kraj společnosti a bázlivě koukám na ostatní účastníky tohoto "dýchánku" Když začne minotaur nadávat na kentaury, mám co dělat, abych se neozvala. Ale Přeci jen... zničila bych si o jeho hromotlucké tělo kopyta... V něčem s ním přeci jen souhlasím... měli bychom jít. Čím dřív to budeme mít za sebou, tím líp. Pomalu se šourám v zádu na konci naší malé delegace a pozorně si prohlížím ostatní... |
| |
| Nevypadám ani zklamaně, ani naštvaně, ani smutně, prostě se zvednu, podívám se postupně na všechny ostatní a pak na Sharoka. Rozvážně se za ním vydám a pak houknu: "Já bych to nedělal. Nechci tě ani poučovat, ani otravovat, ani komandovat, ale když si s námi ta lidská dáma chce hrát, soudím, že minimálně pravidla nám řekla dobře. Je jasné, že tu s námi nechceš trávit čas, ale pokud do toho půjdeš sám, nakonec si to akorát jen prodloužíš," řeknu klidně. Pak se zastavím čekám, až se zbytek nějak sebere a my budeme konečně moct vyrazit. Vypadá to, že tuhle klidnou, přemýšlivou stránku mé osobnosti moc často nevyužívám. Dá se říci, že je to moje vyjádření vzteku nad něčím, co nejde, jak bych si představoval. |
| |
 | PUF! Svět je prostě krááásné místo. A plné dobrodružství! S Romulanem Jau'Brrstudí jsme byli zrovna v cukrárně a pochutnávali si na ooobrovské zmrzlině, když v tu chvíli vtrhli do lokálu strážníci. Vůbec jsem nechápala, proč zamířili zrovna k nám - no řekněte mi, co je divného na páru šotků, kteří jen tak pokojně sedí v cukrárně a lízají kopečky zmrzliny... a při tom bombardují ostatní spolustolovníky koblihami? A pak už to šlo všechno strašně rychle. Jeden z nich, ten s divnou červenou přilbicí na hlavě, skočil po Jauovi, ale ten se mu vysmekl, rozplácl mu zmrzlinu na obličeji, a zmizel v davu. Jenomže ten druhý strážník si to namířil ke mně, ke ctihodné kněžce-paladince Všebůho z chrámu Tisíce žertovných okamžiků všedního dne, zkráceně Ch.TŽOkaDne, která jen a pouze plnila své kněžské povinnosti! Jistě, Jau neměl slušivé strakamakaté roucho s milióny kapsiček a ty nejúžasnější proužko-kostičko-kytičko-srdíčko...puntíkované ponožky, které kdy svět viděl, ale přece každý pozná kněze-paladina z Ch.TŽOkaDne na výpravě za osvětou obyčejného obyvatelstva! No... Očividně ne každý. Strážník s modrou přilbicí i ten strážník s červenou přilbicí a zmrzlinou na obličeji mě chňapli a začali táhnout pryč. Nepomohlo vysvětlování, prošení, ani volání o pomoc. Dokonce ani vykroutit se mi jim nepodařilo - jak jsem se asi po deseti minutách dozvěděla, měli speciální protišotčí výcvik! Skončila jsem v blátě za městem a výslovným příkazem tam zůstat až do konce světa... A tak jsem se otřepala, posbírala moje věci a vrátila skrz děsně-neuvěřitelně-a-nesmírně-tajnou-šotčí cestu do města. Tedy, prošla jsem hlavní bránou a byla zase ve městě. Jenomže v tomhle městě jsou lidi strašně nepořádní - pořád někde něco zapomínají! Posbírala jsem pár zapomenutých váčků s penězi, několik lesklých prstýnků, mojí kouzelnou stříbrnou lžíci, která se nějakým nedopatřením ocitla na stole v jednom paláci, který střežila desetihlavá saň... Už jsem vám vyprávěla, jak slepý strýček Bezvokasetakyobejdu přemohl stohlavou saň? Celý život ale všem vykládal, že to byl růžový chlupatý mamut... ale my všichni víme,že to byla tisícihlavá saň! No... nebudu to natahovat, asi po půlhodince mě opět chytili ti neuvěřitelně bezbožní strážníci a svázali mi od hlavy až k patě a nacpali mi do pusy roubík, který tak úúúžasně sladce chutnal a bylo mi po něm jako motýlkovi, když lítá nad rozkvetlou pšeničnou moukou... nebo jsem byla krokodýl? Prostě když jsem se probrala, byla jsem přivázaná - a to velice důkladně - ke špalku na vyvýšeném pódiu a jakýsi chlápek v dlouhatananananánském hábitu, bílou parukou na hlavě a křiklavě zrzavým knírem četl rozsudek. "...a tudíž se odsuzuje k utnutí obou rukou..." A jéje... tyhle lidi ale opravdu nemají smysl pro humor... "Pane! Dámy a pánové! To je určitě omyl! Já bych vám svoje ruce klidně ráda dala, ale já je ještě budu potřebovat!" zakřičela jsem na chlápka i přihlížející obecenstvo, ale chlápek pokračoval dál. "... ostříhání dohola a obarvení veškerého oblečení na šedou." ukončil očividně sáhodlouhý monolog, otřel si pot z čela a odešel pryč. Místo něj přišel jiný chlápek obrovskou sekyrou a s úúchvatně červenou čepicí na obličeji, ale nandal si ji tak nějak obráceně, vůbec nemohl vidět, a začal mi pevně obvazovat ruce u ramen. V tu chvíli mi došlo, že se někde asi stala opravdu obrovská chyba a začala jsem se modlit: "Ó veliké Všebůho, kéž ten šílený pán s červenou čepičkou obráceně dostane rozum..." A svou modlitbu jsem opakovala pořád dokola. A Všebůho, nebo-li všichni žijící, umírající i mrtví Bozi a Bohyně, co je svět zná i nezná, mě nakonec vyslyšeli! Pán v červené čepičce si čepičku sundal, začal se smát a při tom si cpal palec u nohy do pusy, prostředníček levé ruky do nosu a co dělal s pravou rukou raději nebudu rozvádět... Usmála jsem se na něj a povídám: "Pust mi a půjdeme domů, jo?" A než se pán, již bez červené čepičky, na mě podíval a zatvářil se velice překvapeně... Najednou se všude rozsvítilo, jako když koukáte na hvězdičky a někdo vám před nosem zapálí pochodeň a já seděla na palouku někde úúúplně jinde. Ale pán bez červené čepičky tam nebyl! Zato tam bylo hromada zajímavého lidu – polo nahatý elf, trpaslík, upovídaná kostra, kentaurka, minotaurus, ork, obrovský mluvící kámen a ošklivý pán! A objeví se zelené vajíčko a v něm krásná paní a dostaneme seznam věcí, co jí máme přinýst! A seznam svěří MNĚ!!! Vlastně skoro mně... Seznam dopadl na zem, ale všude se začaly dít úplně úchvatně zábavné věci a já jsem na něj tak trošku pozapomněla... Takže ho ten ošklivý pán mohl v nestřeženém okamžiku zvednout a uložit do taštičky. Když ale sledovat zamilovaného orka a trolku... pana H, nebo-li mluvící, chodící a pod kamenem občas uvízávající kostru... a dvoření elfa minotaurovi... a opilého trpaslíka, který díky zbylému osazenstvu značně trpí... a vlastně nejen on – například i kentaurka se tváří, jako by jí někdo ublížil. Zhluboka si povzdychnu a vytáhnu moje magické brýle. Způsobují dobrou náladu! Zvednu se, přeťapkám k minotaurovi s nepěknou náladou. “Ahoj, jsem Sim-Ari. Jsem kěžka paladinka Ch.TŽOkaDne.“ prohlásím s úsměvem od ucha k uchu. “Tyhle brýle...“ ukážu na neskutečně obroučky, které drží pohromadě silou vůle, s neskutečně zapatlanými růžovými skly, které mám nasazené na nose a děsně mi sluší – vypadám jako moucha tze-tze! “...jsou kouzelné. Dal mi je strýček Růženka, který je dostal od jeho dědečka Pidlovočka Brázdnitného, který je dostal od... je to prostě rodinné dědictví, víš. Původně patřily prastrýčkovi Karboxylu z Bahňovňovňo, který díky nim dokázal rozesmát šíleně smutnou princeznu a dostat ji za ženu! S bezelstným úsměvem je minotaurovi nacpu do ruky a na několik milisekund se zamyslím nad možností vyrazit do obrovského dobroudružství. “Nemslím si, že by to s náma paní od vajíčka myslela špatně. Naopak. Určitě je to vyznavačka Všebůho a dělá pro nás naprosto úchvatnou věc! Poslala nás do obrovského dobrodružství! Cožpak je něco, co by mohlo být lepší?“ podle jejího zapáleného výrazu rozhodně nic lepšího být nebude. “ Všebůho určitě zařídí, aby naše cesta proběhla rychle a bezpečně a nikomu se nic nestalo. Vlastně se za to hned pomodlím!“ Maličká šotka (cca 100cm) oblečená v neuvěřitelně strakamakaté variaci na roucho ušité ze samých kapsiček začne poskakovat dokolečka až vám ze všech těch barviček začne přecházet zrak (hlavně z ponožek. Kdyby je viděl nějaký umělec v pohybu, mohl by získat námět na své životní dílo... a začne šíleně vysokým hláskem prozpěvovat: “Ó Veliké Všebůho, Šotka se zastaví, několikrát se otočí dokolečka a se smrtelně vážným výrazem začne mávat ručičkama, jako by chtěla vzlétnout. “Všebůho, nechť je naše cesta klidná a bezpečná.“ S tím si dřepne do trávy, rozplácne se jak dlouhá tak široká a kouká do sluníčka. |
| |
| Už jsme tu všichni Ledva se H zase zvednul ,začali se dít věci, kterého jen a jen přesvědčili o tom ,že tenhle výlet bude obrovská legrace. V první řadě to jak se ork protahoval před trolící ho zaujalo chvilku se věnoval tomu ,že stál vedle něj a napodoboval jeho pohyby, bylo to prostě proto ,že chtěl pochopit ,čeho se tím snaží dosáhnout. Pak se ale neopálený démon pořemístil o pár metrů až lebky u jeho pasu zachrastili. " Lebky?!" vykřikl H a obrovskou rychlostí se rozběhl k démonovi mírně se předklonil a začal si je prohlížet. " Jééé ty taky hraješ jako pan Novatrik....páni tolik žok...žol....prázdných...se máš že jich máš tolik." zaklepal na jednu z lebek. "Klucí jak mu to de?" dlouho se nic neozývalo a tak jen H chytnul nejbližší lebku a začal jí hýbat s čelistí. " Nejde furt nás jen sbírá a nehraje." odpověděl H jakoby za lebku , hned potom se rychle přemístil pryč, málo který hráč měl rád když se mu sahá na hrací kameny. "Jééé ihahá...paní iháhá ." nadšeně se rozběhl ke kentaurce. " Ahoj koníčku holko....já jsem H a ty se nás nemusíš bát všici sem udělali puf... tak se neboj ...H ti sežene cukřík jo?" nebo radši mrkvičku?" snažil se kentaurku pohladit po koňské části, přeci jen H neměl tolik příležitosti setkat se s koňmi,kteří by se neplašili jen co ho vidí a napůl člověk na půl kůň to pro něj bylo něco moc zajimavého. Jediné kentaurčino štěstí bylo to ,že se ozvalo slovo hrát po kterém se H otočil a hned stál u elfa co ho řekl. " Jůůů bude zábava a jaká bude hra ...chci modrofialovozelený figurky...že je můžu mít, že jo že jo?" ani nečekal na odpověď neb něco malého a barevného se právě objevilo. "Figurkaaaaaa." zakřičel a rozběhl se ke skřitce. "PALADIN!" zazněl druhý ustrašený výkřik a H trochu ucouvl. "Sim-Ari....a ví ten všebůho ,že mě nemáš zabíjet ,jinak to bude špatný.....A nebudeš po H chtít aby se obrátil na víru,že ne? H to zkoušel furt se obracel a obracel ale víra nikde...možná výr ,ale H myslí že výr není víra...možná se H jen neumí koukat ,ale už se nechce obracet, pak se mu mooooc motá hlava...kde sem to jo, kdopak ti dělal to oblečení je super. nechceš k tomu uplést čepičku?" H jak vidno překonával strach po svém. "Hezkej taneček....H se taky umí točit dokola, ale H se pak motá hlava.....Ale H neví kam pudeme když ta paní pro nás má zábavu s figurkama...H chce ty modrofialovozelený." opravdu mu přišlo důležité, aby všichni věděli jaké chce figurky. |
| |
| Kentaurka! Nikdo se moc k odchodu nemá a ten H začne poskakovat kolem a škádlit démona. Být tebou toho nechám nebo budeš další lebka na pasku. Pak se rozběhne někam kousek za nás. Když uslyším co říká prudce se otočím. ,,Kentaur?! Kentaur!" Okažitě přiběhnu ke kentaurce a vytáhnu svou sekeru. Už už se chci napřáhnout a začít do kenataurky sekat ale pak si něco uvědomí. Máš štěstí že tě nemůžu zabít ty zrůdo hnusná. A opovržlivě se otočím a dojdu zpátky ke stromu a čekám až konečně odejdeme. |
| |
| H Je co se domodlím, přikvačí si to ke mě upovídaná kostra a začne povídat a ... mě se líbí! Kdyby nebyl tak veliký, hádala bych, že původně byl šotek! "To je roucho paladinky-kněžky z Ch.TŽOkaDne. Dostala sjem ho, když jsem přišla do řádu, víš. Je přesně šotkovské!" vypískne nadšeně a několikrát se velice rychle otočí dokolečka, aby si ji H mohl prohlédnout. Slabším povahám se při takovém obrázku může udělat lehce nevolno... "Má přesně tři sta osmdesát šest a půl kapsičky! No vážně, koukej! A nebo raději ne, to by trvalo moc dlouho, no uznej, počítat do čtyř set devadesáti sedmi a půl trvá strááášlivě dlouho. Věř mi, já už to několikrát počítala." prohlásím s neotřesitelným úsměvem. "Ale nevím, jestli by se mi k němu hodila čepička... spíš klobouček. Ale musel by být HODNĚ STRAKATÝ!! zdůrazním poslední dvě slova. " Jsem přece kněžka-paladinka z Ch.TŽOkaDne, my musíme být co nejvíc strakatí. A víš ty co, já tě na víru na Všebůho obrátím." prohlásím po asi dvoumilisekundovém zamyšlení. "A né, člověče, netoč se! Takhle se na víru neobrací, děláš to úúúplně špatně." zavrtí hlavičkou, až se jí všechny mašličky, pírečka, nitečky, provázky... a pentličky roztočí v pestrobarevném roji. "To se musíš na chvilku posadit, zamyslet se... a jsi obrácený! Je to jednoduché. A teď pro stvrzení toho, že jsi uctívač Všebůho udělej kotrmelec." prohlásí šotka vážně. Je to poprvé (a s nejvyšší pravděpodobností i naposled) co ji vidíte doopravdy vážnou! Žádný cukající se koutek, žádná rozjařená očička. Tohle je její práce. A tu bere smrtelně vážně. Je to práce s bohy, stačí každá hloupá maličkost a někdo se může urazit! A to by mohlo dopadnout opravdu hodně špatně! |
| |
| Obracení na víru " Paladinové mají takové hezké oblečky? H viděl málo paladinu ,ale všichni byli spíš jako velká konzerva né takhle pěkně barevní....no žádný neměl to šotkovské co máš ty.." rychlé změny barev otáčejícího se šotka H připomněli dobu kdy panu Novatrikovi čistě ze zvědavosti nahlédl do zvláštního dalekohledu ta spousta barevných kamínků co se tam měnila ,byla stejně hezká jako tohle. "Kolik kapsiček...to číslo co říkáš H nezná ,ale H by řekl že jich je prostě moc...A to každá kapsička v sobě něco má, nebo to jsou kapsičky pro kapsičky? Nebo se v nich skovává ten Všebůho? H nemá moc kapsiček a celkově je děravý jestli bůh potřebuje kapsičky tak H už ví proč je nevidí když se obrátí." reagoval na informace o kapsičkách. " Klobouček jo? Páni tak to je výzva udělat klobouček aby stál to bude chtít dobré pletení, možná kdyby se udělala nějaká kostra kloboučku a klobouček se oplet okolo, stejně jako se dělá člověk.... to by šlo.....strakatý....jo bude hodně barviček i když nevím co to divné slovo na ch co říkáš znamená." a najednou to bylo tady už ho zase chtěli obracet na víru. " A proč musí být H obrácený H se líbí tkahle jak je hezky koukající se dopředu. Navíc H neví nic o Všebůho, nemužu se přece obrátit na někoho koho neznám. Však mi říkali nebav se z cizími lidmi...jediná výhoda je že tu nikdo není lidmi a navíc H je ten exo...exi...exemplář." řekl vítězoslavně a pak se na chvilku zamyslel. " Ne to taky není ono...počkat sednout si to by šlo ale zamyslet se H nemá mozek H neumí zamyslet se...Ani ten kotrmelec to vypadá hezky ,ale H je moc kostnatý na kotrmelec...asi... A neví jestli Všebůho bude chtít aby ho H uctíval a H neví jak se něco uctívá." |
| |
| Obracení Sim-Ari si pečlivě vyslechne všechny argumenty a dojde k názoru, že i když H možná mozek opravdu nemá, úplně pitomý nebude. Tohle nebude jednoduché obracení na víru... a třeba už obrácený je a Všebůho mi ho posílá, aby mě prověřilo... pomyslí si šotka a kecne si na zadek. "Začala jsem asi ze špatné strany," prohlásí a opět se zářivě usměje, jako by H viděla poprvé. "Ahoj, jsem Simsalabim Arireka, kněžka-paladinka, z chrámu Tisíce žertovných okamžiků všedního dne, zkráceně Ch.TŽOkaDne," odříká poctivě naučenou formulku a asi desetkrát zrychlí: "Naším úkolem je se starat, aby byli všichni spokojení, dobře se bavili a užívali si velká Dobrodružství. A v tom nám pomáhá Všebůho - to je, teda vlastně spíš jsou všichni žijící, umírající i mrtví bohové a bohyně. Já mám třeba ráda Boha ateistů... on je takový opuštěný, víš, a tak si s ním ráda povídám, aby nebyl smutný a nenudil se. Oni se k němu jeho věřící moc nemodlí, pořád mají plnou papulu povídání, že jsou Ateisté,a le že by se ke svému bohu pomodlili... Ale on je moc hodný a nikdy jim za to nic neprovede. No a lidi by se měli obrátit ke Všebůhu, protože je to moc príma banda. A jsou hodní a moc rádi pomůžou. A taky, je s nima legrace a jeden se nenudí. Nuda, to je to nejhorší, co tě může potkat, to si pamatuj! A proto jsme tady my, kněží Ch.TŽOkaDne, kteří se staráme o ostatní." zakončí a vstane. "Každý, kdo se rád baví a má rád, když se ostatní smějou a taky pro to něco dělá, je podle mého obrácený. A uctívat Všebůho je úplně jednoduché, ani k tomu nepotřebuješ kapsičky. Stačí být milý na všechny okolo a hodně se smát. To, co jsem ti popisovala, před tím, byl rituál zasvěcení šotka, nenapadlo mi, že ti nepůjde udělat kotrmelec..." zatváří se na okamžik velice smutně a zkroušeně.¨ "A jestli chceš, můžeme vymyslet něco jiného. Všebůho je trolerantní, a tak si myslím, že bude i Hrelantní. Ale jestli nechceš obrátit na víru ve Všebůho, tak si dej aspoň lízátko." zakončí šotka spokojeně a z nějaké z nesčetně kapsiček vytáhne velké červené lízátko a se vřelým úsměvem od ucha k uchu ho nabídne H-ovi. |
| |
| Tak snadné to opravdu nebude " Počkej počkej počkej hezky pomalinku a popořádku H není skřítek na H se musí pomalu." snažil se leč marně brzdit šotčin projev. " H je H to už víš a H je kostra ,která kdysi sloužila ke komplikovaný hře se slovíčkama....Ale to ještě byl pan Novatrik, jenže pan Novatrik už není a tak je H bez pana Novatrika... A H se přizná že tomu nerozumí. KDyž je všebůho každý bůh co byl a bude jakto ,že je i bůh ateistů a paladinských konzerv? Nebo Všebůho je klub pletení? No ejstli jo tak to funguje H už je popletenej dost." snažil se přijít na to jak ta víra vlastně funguje. " Hih H si taky povídá s věcma s kterýma se nikdo nebaví ,třeba veverky H měl jednou v hlavě veverku jmenovala se Bertička a strašně ráda brala oříšky. No a pak se k ní připojil i ostrozoubek a až byl H moc malí pro jejich rodinu tak bydleli v H hrudníku a nakonec taky byli pryč jako pan Novatrik. Ale to tak je H zůstává a všechno ostatní je pryč..." řekl docela vesele evidentně mu některé věci prostě nedocházeli. " No H už vidí další problémi s obrácením...první je ten že H se nemůže smát nebo usmívat chybý mu na to maso H je muž jedné tváře. Dokonce vyhrál soutěž o nejpevnější oblyčej a to soutěžili 4 sochy..jenže těm pak rostlo na oblyčeji to zelný co má trolka a nakonec se taky změnili H ne....a H se rád baví H rád plete to jo, ale těžko dělá radost ostatním, lidi mají tendenci křičet když H vidí. Ne se smát a to ani když si H sežene klaunský kostým " lehkým zatřesením lebkou se vrátil k původnímu tématu. " A navíc pan Novatrik říkal, že si H musí dávat na bohy pozor, protože je H technicky mrtví a mnoho bohů se k mrtví chová jinak než k živím. A že neradi když mrtví jsou jako H a chodí a povídají." nakonec se před H objevilo lízátko, ne že by ho snad měl jak ochutnat, ale dárky nidky neopovohrl. " Jůůůů." strčil si lízatko do pusy a držel ho mezi zuby. " A co se s lízátkem dělá?" jak otevřel pusu lízatko spadlo propadlo skrze H a ocitlo se na zemi. " Ajaj " sehnul se pro lízátko a oprášil ho. " Jůů ono to lepí... H už ví co bude dělat" vzal lízatko za nelepivou část otevře ústa a strčí si tu lepivou část do pusy tak, aby se mu přilepilo na vnitřní stranu lebky, když se ujistí, že to drží párkár cvičně poposkočí a pak spokojeně klapne čelistí. " Tak a teď nikdo nemůže říkat ,že má H prázdnou hlavu. Teda muže ,ale už to není pravda." řekl o něco víc sladčeji než u něj bylo běžné. |
| |
| Ehm?!
***
Když jsem se probral, viděl jsem pouze modrou oblohu a pár mráčků. Natahoval jsem uši a neslyšel jsem vůbec nic. To bylo nádherný ticho. Já věděl, že to byl jen sen. Ulevilo se mi. Přece nebudu věřit na nějakou kostru, která si jen tak mluví nebo na nějakou krávu s rohy, která mluví a chodí po dvou…Nebo ten pošuk co se dokázal přesunout o několik metrů jen tak….hehehe. A v duchu jsem se tomu smál.
Znovu jsem si sedl a zase jsem je spatřil. Obličej jsem si dal zklamaně do dlaní. Mě prostě hráblo! Najednou jsem je zase všechny slyšel, jak si někteří povídají a někteří jen tiše zuří. A dost!
„Hele! Stále sice nevěřím, že tu fakt ste! Ale mám toho dost! DEM! Kdo má ten seznam?! Nezná te to tu někdo?“ Zařval jsem na všechny, co nejvíc jsem mohl, abych alespoň upoutal jejich pozornost. Asi si hodím kostkou a prostě co padne, tam půjdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Ghânin pro Hlava mě už nebolela přestala avšak prsty mě začali svědit. Takové obludy budou mít u sebe určitě něco zajímavého. A v mysli se mě rodil šílený nápad o tom, že bych na této cestě mohl přijít ještě k nečemu zajímavému. Potom co jsem zařval na všechny jsem si nenápadně každého prohlídl a pokusil se najít nějakou tu cennost...Ten seznam z ní vcelku o ničem, ale třeba budou mít něco oni... |
| |
| Jelikož se nikdo z vás neměl zrovna moc k odchodu, tak se opět zjevil magický Všudevid ve své zelené kráse. Ale místo příjemného vystupování jen zařve: "Marš holoto líná!!!" A zase zmizí. Jen co to ale dořekne, tak všichni, ať už sedí, leží nebo stojí na nose, tak všechny vás vyhodí nějaká síla do vzduchu. Svět se míhá okolo vás jako na hrůzném kolotoči. A pak vše skončí stejně rychle, jak to začalo. A vy zjišťujete, že jste se skutáleli ze svahu až k cestě a tam na vás nevěřícně civí starý muž, zřejmě kupec, který se původně snažil dostat svůj vozík tažený oslem nebo něčím podobným z díry, do které jedno z jeho kol zapadlo. Jen tak vás přejede pohledem, otočí se od osla a přišourá se i vám s nějakým váčkem, co vzal ze svého vozu. "Nechcete práskací kuličky?" zeptá se vás mile a nabídne vám hrst asi dvoucentimetrových koulí různých barev. "Každá za jen jeden zlatý." Vy jen letmo sjedete ostatní pohledem, ale vidíte, že se démon nehýbá. Vyděsíte se, ale hlas v hlavě vás uklidní, že on umřel vinou Všudevida a že ostatní neumřou. Ale i tak, co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Magický Všudevid pro |
| |
| Obchodník Znovu se objeví Všudevid. Než stihnu něco říct svět se roztočí a já ležím na svahu kopce. Démon vypadá mrtvý. Ale sakra! No žiju a to je jedna z těch věcí které rozhodně potřebuju. Uvidí nás kupec a začne nabíze nějaké Bouchací-kuličky. Uvidím že mu kolo zapadlo do díry. ,,Děkuji pane ale ne." Dojdu k vozu. ,,Kdybych vám dostal vůz z té díry dovezl byste nás do nejbližšího města?" Zeptám se kupce. |
| |
| ork, a obchodník zbraň z rukou orka přijmu s hořícími tvářemi a s velkou láskou jeho zbraň schovám za svou náprsenku. Moc se mi líbí. Je velký a stíhám ho. Né jako ty malé štěbetající tvorečky co lítají všude kolem. Pak zamrkám a chci něco říct, ale slova jsou mi vzatá z úst když se přemístíme. A jeden z nás je mrtev. to ne dobré Jako bonus hle- obchodník co má potíže. Na rozdíl od minotaura vůz chvilku sleduju a pak ho vytáhnu a chvilku ho držím ve vzduchu i s oslíkem a pak obojí opatrně položím zpět na bezpečnou cestu. Pak se široce usměju. Jestli Taur líná noha, Uku-ta ho vzít. Ale Uku-ta asi nemoct vozit na vozík. čímž chci upozornit že jeho chytrý nápad jaksi není tak chytrý například při mé veliksoti a navíc, je nás na vozík docela dost. Já můžu jít pěšky, to není problém, ale jedne oslík nás neuveze. leda že by jsme vedle něco zapřáhli i minotaura. Nad touhle myšlenkou se usměji. I když v mé hrubé kamenné tváři se ten úsměv lehce ztratí. |
| |
| Já na to přijdu Trolka už vytáhne vůz z díry a řekne něco k mému plánu. Ten TROL je schopnej myslet. A sakra. ,,Kostra,trpaslík,člověk,skřítek a elf jedou na voze my ostatní jdem pěšky. Pokud je Elf nebo Trpaslík dost silný měl by jít taky. Tak nás nebude nic zdržovat." Pak dojdu ke kentaurce. ,,Ještě jsme spolu neskončili. Jsem Nar-Ladvar. Každý by měl znát jméno své smrti." Vrátím se zpátky k člověku a řeknu. ,,Vůz je venku a jestli nás nechcete vzít tak myslete na to že bychom vás mohli bez problémů přeprat,svázat, hodit do příkopu a odjet ale já nechci ničit malé obchodníky. Takže nás svezete?" |
| |
| Obchodník Něco je přeneslo, teda to velké zelené vajíčko je přeneslo a zabilo démona, to byla škoda měl přece jeho kamarády. Nicméně před nimi byl obchodník nevěděl proč , bym ěl snad jet na voze nebo proč by jim to obchodník měl umožnit. " Kostra se neunaví nikdy nemá svaly ,které by se unavili a kostra je Hpamatuj si to je to jméno tvého štěstí." řekl sladce. " A nikdo nebude obchodníkovi ubližovat vždyt je hodnej a má kuličky že jo... Ale H nemá zlatý penízky ale chce bum kuličky, s nima bude sranda muže H nějaké dostat aby je hodil na rohatá hlava?" s těmito slovy se začal motat kolem obchodníka. " A nemáte ještě něcohezkého? třeba nějaké balvnky." |
| |
| minotaur Když taur začne vyhrožovat obchodníkovi, zahřmí a země se zatřese. tedy přesněji řečeno jsem dupla. Očka se mi nebezpečně zúží, že téměř nejsou k rozpoznání od kamene. A upírají se na taura. Nehrozit, nebo ti Uku-ta taky pohrozí. Pokud muž bude chtít, vzít nás. Pokud ne, já vzít ty co nemoct chodit. přitom kolem sebe promáchnu Ululupou (což je má zbraň, zub z draka umístěný na topůrku z poměrně většího stromu) jako bych chtěla naznačit, že kdokoliv nechce chodit, udělám mu něco že nebude moct chodit. takže ve výsledku by snad mohli jít všichni dobrovolně. Přesto velká trolka to dneska pálí, skloní se k obchodníkovi (už mírná jako beránek) a zeptá se. Malý obchomuž. Kudy město? pro případ že by nás nechtěl vzít, by tahle informace bodla. |
| |
| Už zas? A kupec? Netrvalo to dlouho po mém…ehm, menším výbuchu a objevil se Všudevid. Ale moc toho nepronesl. Avšak i tak byla jeho řeč vcelku výstižná a vzal to velmi vážně. Jamile, zmizel tak se mě chopila nějaká zvláštní síla a vysoko mě vyhodila do vzduchu! „Do pr…,“ Ale nestihl jsem to ani doříct a už jsem padal k zemi a nekontrolovaně jsem se válel po svahu. Zastavil jsem se o nějaký balvan u cesty. Ale nebylo to nic zvláštního. Za to moje bolest hlava byla příšerná. Jediný kdo nevstal, byl ten démon. Už z něho nešel spalující žár. Vypadal mrtvý a bylo mi to úplně jedno. Ale jako ža žijem? No to musá bát práce všudevida…Lišák jeďen… Ale byl mezi námi jeden nový. Byl to nějaký kupec? Hmmm… Obludy kolem mě rozhodně nelelkovali a okamžitě se snažili s kupcem domluvit. Chodící býk byl až moc akční a rozhodně mu pád nijak neuškodil. Během chvíle pomohl tomu údajnému kupci vůz vytáhnout. To mi dalo jasný signál. Bez toho aniž bych někomu něco řekl nebo tak jsem si prostě automaticky sedl na vůz. Uvnitř jsem si to velice hojně prohlížel a čekal než vyjedeme. Prostě pojedeme! |
| |
| A pak že je svět kulatý... Zrovna se chci vydat popovídat si s ošklivým pánem, kterýmá onen seznam, který darovalo magické všudevajíčko mně, když se vajíčko asi tak trošku rozzlobí... a skutálí nás z kopce! Svět, který by měl být sice kulatý a placatý, postavený na lotosovém květu, který nese obrovská želva... nebo žeby na hřbetě čtyř slonů, kteří balancují ve tlamě krokodýla? A jak to vlastně bylo s tím hovniválem... No prostě se zbláznil! Ale pěkně! Všehno se roztočí, protočí, zestrakatí a proletí. A najednou sedíme pod kopcem. Nahoře je dole, dole je nahoře a určitě jsem si jistá, že mi někdo prohodil levou nohu a pravou ruku... Na druhou stranu ale: "To bylo supéééér! Já jdu znova!" vykřiknu nadšeně, aby mě slyšel všechen a celý svět, ať už je jakýkoliv, a začnu se škrábat nahoru do kopce. PO nějaké chvilce mě ale zastaví magická bariéra, ale mně to nevadí! Otočím se nosem z kopce, sednu si na bobek a udělám první kotrmelec, a pak už to letí všecno samo jako na kolotoči! Když se konečně dokutálím dolů, konečně si všimnu, že ošklivý pán leží na zemi bez jakýchkoliv známek života... A pořád má u sebe seznam! probleskne mi hlavou a než stačí myšlenka doznít, nožičky už se kmitají a už sedím u mrtvého démona. Několikrát do něj zkusmo šťouchnu a když nereaguje, začnu ho šacovat. Hledám seznam, cle pravda je, že v mých kapssaách skončí všechno. |
| |
| Trable u cesty? „No co to k čertu je? Už jsi zase vjel do nějaký blátivý kaše u cesty? Co ty s tim pořád máš?“ rozčiloval se, ovšem ještě mírně obchodník, starý muž s šedými vousy dlouhými po břicho a na hlavě s jarmulkou růžovofialové barvy (značící vyznavače Boha drobných hracích kuliček a gumových medvídků). Otočí se na osla a pokračuje ve změti ještě příjemných nadávek. „No jo, porád. Snad se tolik nestalo. To nemůže mít člověk trochu uznání, že celý dny táhne tenhle zpropadeně těžkej vozejk a když už vidí místo, kde si může odpočinout, nevšimne si džuzny?“ začne se rozpalovat oslík, ale hned zas otočí hlavu k zemi a snaží se dosáhnout na šťavnatou travičku, která roste u cesty. Už je skoro tam. Kupcových urážek, které se přitvrzují, si vůbec nevšímá, když tu najednou "BUCH!" ozve se z druhé strany silnice. Oslík se pomaloučku otočí, ale když tam vidí roztodivné kreatury, tak mu oči vylezou z důlků a on začne co největší silou táhnout vozík, který je ale beznadějně uvězněn v blátivé škarpě. „Uklidni se, osle líná. Třeba nám pomůžou.“ „To určitě.“ odfrkne si osel, ale to už kupec vezme pytlík dlouho nemožno prodejných kuliček a zamíří ke skupince. Po několika minutách je vozík venku díky síle trolky a výmluvnosti minotaura. „Díky. Děkuji vám mnohokrát, cizinci. Nate. Vemte si to jako důkaz díků.“ Plus už se toho chci zbavit. poví vám nadšeně kupec a předá kostře, kterou si teda dvakrát přeměří, ale jejíž vystupování jej zcela dotvrdí o bláznovství této komediantské skupinky, váček s práskacími kuličkami se slovy: „Nějak si to rozdělte.“ Pak se otočí na trpaslíka, který už se usadil do jeho vozu. „Vezmu vás do města, je to kousek. Kousíček. Ale věřte mi, že mám zboží pečlivě spočítáno a když se cokoli rozbije nebo nedej bože ztratí, tak to okamžitě nahlásím strážným. A to platí pro všechny.“ Poslední větu s výhružně nastaveným ukazováčkem řekne dvakrát a přejede všechny káravým pohledem. Pak se ale otočí s milým úsměvem zpět k oslíkovi a vyskočí na místo řidiče. Pak jen slovy popožene oslíka a rozjedete se směrem k městu. Zastavili jste na kopci nad městem. To bylo obrovské! A ohromující! A fascinující! A… A… A… Prostě báječné! Plné barev, světla a tmy na těch správných místech. Obrovské kopule chrámů obklopené věžemi alchymistů, mágů a velkolepého… vězení? „No prostě tam všechno vypadá naprosto bezva!“ řekne malíř, který se náhle zjevil vedle vás s prázdným plátnem vyměřujíc pomocí štětce město porovnávajíc skutečnost s papírem. Kupec se na vás otočí z kozlíku. „Odteď budete muset jít sami. Je to už jenom kousíček, ale nechci být vidět s takovými… no jako vy. Tak pá pá. Kdybyste něco potřebovali, najdete mě v obchodní čtvrti. Ptejte se po obchodníkovi jménem Všechnocom ‘a‘ Cenuprodam. Ale říkejte mi Vše.“ Pak se na vás usměje, počká, až vylezete z vozu (ti co tam byli) a odjede dál. Snad byste i přísahali, že jeho osel řekl „Konečně táhnu zas jenom vozejk!“ Ale ať už řekl nebo ne, tak chvilku počkáte a pak se vydáte z kopce směrem k městu. Když dojdete k městu, přivítá vás velká tabule: Město Marsfelt Vás očekává!Hned po ní, je další cedule: Kejklíři zadarmo – když něco umí!Pak další: Hledá se Zaklínač, zaběhl se!Další odkazuje na místní víru: Kaple žhnoucí svíce a voskového ohně jen sto padesát sedm a tři čtvrtě poloviny čtvrtkroku od cedule!Další vývěsní štít: Krčma u Bílé kosatky hned za branou – nábor do armády u tajných agentů v koutě!A vše je zakončeno nápisem… Mě sto!… na budce strážného, který k vám natahuje ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Magický Všudevid pro Jedna lebka, další lebka, a ještě jedna lebka - to už jsou celkem tři plus deset na tom řetězu to máme třináct. Oj jak nešťastné číslo. Nebo naopak? Jeho zbraň je dost velká a těžká, takže ani nemá cenu se s ní zahazovat. Pak se najde ještě někde malý (asi čtvrt metru velký) nožík, brusný kámen a jo, v poslední řadě malý váček asi s deseti zlatkami, které asi sebral nějakému zuboženému tělu jen proto, že je na něm nakreslená rudá lebka (znak zabijáků Cokolisehne'se'hnulonaposled, ale to je vedlejší, i když se v ději možná, opakuji MOŽNÁ!, vyskytnou). Celkově vzato nic strakamakatého se u démona nenašlo. |
| |
| soukromá zpráva od Magický Všudevid pro |
| |
| Cesta do města Cože?! Jakej pytlík! PENÍZE! Rozdávala se tam nějaká odměna a já seděl už na voze. Když jsem se ohlédl, všiml jsem si, že to předává té kostře. Čo v tam sakra jéééé! Pojď už šem! Nedočkavě jsem vyčkával, než kostra byla v blízkosti mě. „Heej heeej heej, a rozhazuju rukama na kostru, abych na ni upoutal pozornost. „Čo v tom pytlíku jeee! Ukaž ťooo!“ Začal jsem být až šíleně zvědavý, ale když jsem zjistil, že to jsou obyčejné nějaké práskací kuličky, přestal jsem mít zájem. Blablablablablabla…blablabla… To řejkáte všici! Na jeho řeči jsem nahodil oči v sloup a pozorně si cestou prohlížel obsah jeho vozu. Tu je prd! A opravdu. Očima jsem prošel celý vůz, ale nebylo tam nic, co by mě nějak zaujalo. Znechucený jsem se pak jenom koukal ven a přemýšlel, jak celá má smůla bude neustále pokračovat. Ale pak jsme najednou zastavili a tak jsem vykoukl co se děje. Véééélký město! Velká hospoda! A taky… Na obličeji mně vyraší náznak úsměvu. Pak se ale leknu osla, který snad něco řekl. Ale mávnu nad tím rukou, po dnešku je možný všechno a už si na to začínám zvykat. „Ha! Tož ďeme! Čo ťu buďeme štat jak slupy!“ A vydali jsme se společně k městu. To jsem zvědavej čo sa stane s těmi obludami! Mooooment! Dyť já tu jsem s nimi taky! Zatraceně… A svůj krok jsem zpomalil. Ale nakonec dojdeme k městu u kterého nás vítají cedule. Město Marsfelt Vás očekává! Nemůžu se dočkat!!! Kejklíři zadarmo – když něco umí! Nezááááájem! Tabuli o kapli jsem ani nečetl. Zlámal bych si jazyk! Krčmaaa…to je ono! Ale to že jsem nedočetl její konec, mě ani moc nezajímalo. Mě sto? A jenom jsem viděl natahující ruku… „Já sú švorc. Nic nemám,“ důrazně řeknu naší skupince. Sakra všiml si vůbec, čo to ťu se mnou je? |
| |
| Cesta Nakonec se vše dořeší a my už jsme na cestě do města. Když ho uvidím nijak mě nepřekvapí. Hory jsou větší a hezčí. Pokrčím rameny a dojdu k branám. Před ní stojí stráž a cedule. Ceduli si pomalu přečtu. Pak uvidím tabuli Mě sto. ,,Fíha. Ještě jsem nepotkal nikoho kdo by chtěl abych ho stokrát praštil. Ale zvyk je zvyk." Napřáhnu se. ,,Drž pevně vojáčku!" Zastaví mě někdo? |
| |
| trolka nemůže psát dlouhé posty Než by se má kamenná pěst dopustila toho aby se obtiskla do obličeje minotaura, obchodník sám situaci usnadnil a celá výprava se dala do pohybu. Někdo po svých někdo v dřevěné bedýnce, táhnuté mluvící oslem. Každopádně, když osle táhne tolik bytostí co nejsou schopny chodit sami, nemám problém jim stačit a jdu svou pomalou a tipickou valivou chůzí. Na mě je to všechno moc zbrklé a neklidné takže se s nikým nijak extrémně nebavím, dokud se někdo nebude bavit semnou. Né že bych si nevystačila sama, ale na druhou stranu jsem i poměrně společenská, takže čas od času strčím do vozíku hlavu abych zkontrolovala situaci a čas od času jí zase nemůžu vyndat takže vozík občas poposkočí či vyletí do vzduchu. Když dorazíme k velkolepému městu chvilku se na něj dívám a pak ze mě vyleze Veeeelká hora. nic méně číst po lidsku umím, ale nemám dost času spustit čtecí část mozkovny, neb ostatní už švitoří, domáhají se akce a bůh ví čeho. Dlouhé putování a ty neustále brebentící bytosti kolem způsobili mou chvilkovou únavu,takže se země otřese- neb si sedám a měním se v kámen co se z ničeho nic objevil uprostřed cesty a zaclání lidem procházet částí brány a cestou. (ten otřes mohl způsobit že se minotaur netrefil) |
| |
| Kuličky a další legrace se strážnými " Super díky já to rozdělím to se nebojte." poděkoval obchodníkovi a už si chtěl váček přivázat k žebru když se k němu přitočil trpaslík zkoumající co je ve váčku. " Já bych řek ,že ve váčku budou bouchací kuličky....jdeme je vyzkošuet ? Jo jo?" sladké nadšení z H takřka kape stejně jako lehce se roztékající se lízátko v jeho lebce. To samo o sobě už začalo lákat první hmyzí návštěvníky. Jenže trpaslík když zjistil, že to jsou jen bouchací kuličky nějak přestal mít zájem si hrát to H trochu zklamalo, ale co se dalo dělat. To město bylo mnohem zajímavější. V porovnání se stodolou kde ,žil nebo s městy které vyděl to bylo opravdu něco, přesně jak říkal ten objevyvší se malíř. Bylo to boží. " Jééé vy jste to město vykouzlil z toho papíru , nebo jak víte že je tak hezký...jako jestli to je vaše práce tak H chce ,aby jste mu namaloval někoho kdo umí háčkovat. H někoho takového potřebuje poznat...neznáte,někoho takového? Ne ne?" další lehce zklamané zaklapnutí čelisti přeruší cedulky H vzal jednu ze svých jehlic a začal si pro sebe slabikovat nápisi. " Jak stokrát praštit já ten nápis prostě nechápu." oznámil minotaurovi, je pravda, že H moc tomu nápisu nerozuměl, i když ho část jeho prázdné lízátkové hlavy donutila reprodukovat nápis ,který vyděl na stěnách jednoho opravdu levného veřejného domu. Neudělal nic tak složitého jen doplnil za poslední nápis písmeno J a Í, čímž trochu obsah zdělení. " Někdo z vás to chápe?Třeba ty oslíku... mě říkali že se to má nechat koňovi kvůli tomu že má větší hlavu...no a ty máš taky větší hlavu .... co myslíš co tím chce říct?" |
| |
| "Copak má v kapsiškách?" a jiná neštěstí Démonek je opravdu mrtvý. Chvilku ( cca 2 ms) šotce vrtá hlavou, pročpak nejsou mrtví všichni, ale po chvilce dojde k tomu, že to nebude řešit. Navíc! Démonek už svoje věci přeci nebude potřebovat, hlavně ten seznam a mapu!!! A jak tak Sim-Ari hledá mapu, skončí jí u opasku úúúplnou náhodou démonkův nůž, váček se zlaťaky a na hlavě mezi vším tím strakamakatým šílenstvím lebka. Mapa zmizí v nedozírných hlubinách šotčiných kapsiček. V tu chvíli je vůz vyproštěn, prskací kuličky předány a trpaslík naložen. Sim-Ari, pokud jí v tom H nezabrání, si vypůjčí kuličky a vyleze vedle toho hodného pána na kozlík. "Ahoj, jsem Sim-Ari.... Jééé!" vypískne šotka, "Strýček Napřesro'ktobude Vyčítal měl taky, ale ten neuměl mluvit. Teda ten oslík, abyste tomu rozuměl, strýčku. Strýček uměl mluvit. A moc rád zpíval trpasličí písničky. Nejraději měl "Zlato, zlato zlato ach to zlato!" a nebo "Zlato óóó zlááátó!", ale mně se nejvíc vždycky líbila, když píval baladu o zlatě, on byl totiž trpaslík, víte? Nosil kovovou helmici a pil moc piva... a pak vdycky zíval," spustí s neuvěřitelnou kadencí maličké starkamakaté stvoření. "Víte co, já vám ji zazpívám!!!" usměje se od ucha k uchu a spustí velice falešně starodávnný a melodicky notně pozměněný trpasličí popěvek: //neherně, viděli jste Lotranda a Zubejdu, že ano. No, tak ten popěvek je variace na písničku "Bez legrace bez legráácéé, jde k vám cizí delegáácéé..." . A Sim-Ari to zpívá neuvěřitelně vysoko a neuvěřitelně falešně. "Zlato zlato zlato zlááátóóóóó, (velice smutný obličejíček) "Leží zlato zakopáánééé, //V tomto duchu pokračuje balada dál, pravidelně přerušovaná prazvláštnímy výkřiky, které možná kdysi opravdu něco znamenaly, ale píseň byla moc dlouho zpívaná šotky... a zároveň doprovázena občasnými výbuchy kuliček// Nakonec ale píseň skončí. Z nějakého záhadného důvodu všichni neohluchli, neexplodovaly jim hlavy ani očička. A skonščí i cesta. Místo ní se ale objeví město. Obrovské, plné lidí a hlavně, zapomenutých předmětů, které by měl někdo vrátit! NAdšeně vypísknu, vyskočím a přistanu na zemi maličký kousíček vedle minotaura. "V tomhle městě bydlí strýček, určitě nás rád pozve na večeři," prohlásín s obrovským nadšením. V KAŽDÉM městě žijé šotci. Strýčkové a tetičky, bratránci a sestřenice... Ať to obyvatelé města chtějí, nebo ne. Mohou s tín nesohlasit, mohou se proti tomu bouřit, psát petice, vyhazovat šotky z města, jenom aby o několik minut zjistili, že dotyčný šotek běhá už zase po městě a navíc s jejich peněženkou, mohou šotky zavírat do vězení, mohou se je dokonce pokoušet uvěznit, ale to je tak všechno, co s tím mohou dělat. NIKDY se jim nepodaří město ODŠOTČIT. Prostě to nelze, není jak. Selhala magie, selhaly vězení, selhalo všechno. Nastal okamžik loučení. Vozkovi nadšeně zamávám a oslíka podrbu. (pokud se mi pokusí něco ukousnout, uskočím a vyhubuji mu) Pak už se soustředím na cedule u cesty do města. Žádná z nich mi nepřijde výstřední ani šílená. Pročby? Reakce minotaura mě ale opravdu velice překvapí. "Ne ne nenenenené!" zakřičím, co mi síly stačí. Ozve se zadnění, zem se zatřese a já dopadnu na zadek. Při tom mi vypadne z ruky váček s práskacími kuličkami. Váček dopadne na zem. A udělá PRÁÁÁSK! |
| |
| Náhle já ucítit velká síla. Chytit mě to a hodit. Já se kutálet z kopce. Dole narazit do kámen. Rychle vyskočit a zařvat: „ Velká zelená šutr!!! Ty jít sem a postavit se mě!!! WAAAAGH!!!“( u toho mláti do země palcátem). Já sáhnou pro měch a napít se. WAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAGH!!!!!!!! Pití dojít. Nic není tak strašné. Já všimnout člověk to slabá bojovník, ale jak která. Tenhle vypadat na slabá. Ten osel mluvit? Já moc střízlivá a mit halucinace!. Celou cestu jít pěšky a myslet na 2 věci. Trolka a pivo.Trolka, pivo, trolka, pivo..... Náhle mé myšlenky přerušit člověk. Já rozhlídnout a uvidět velká člověčí město. Tohle by byla velká bitva. Já spatřit minotaur, jak chtít zabít člověka. Já se nenechat zahanbit od minotaur. Já vlitnou do brány a zařvat: „ Já být velká ork!! Waaaaagh!!! Já velká bojovník!!! Být tu ňáká bojovnik, která se mi postavit ?!“( přitom mlátí opět palcátem do země) |
| |
| Jednou druhou ve městě a druhou s obrátkou na krku Zlato zlato zlato zlátóóó…Začal jsem si v hlavě broukat. Písnička toho prcka mě předtím potěšila. Kdybych měl dobrou náladu nejlépe tak deseti-pivovou, hned bych se přidal. To by pak mělo teprve ty správné grády. To by bylo duo! Ale nastaly jiné starosti. No ťo si snaď dělá prdel! Ten Všudevid se asi teď velice dobře baví. On mě snad tady touhle partou chtěl zabít. „Doprčic u všech vousu nech ho! Zatraceně,“ a snažím se pomoct šotce s rohatým. Ale vypadalo, že je to marný a já opravdu nestačil zastavit tak velký kolos…Šotka sebou švihla na zem a bouchly snad všechny kuličky. Arghh ťo byla šupa…já su snad na ednu stranu hluchej! Ten randál snad musel přivolat celé město, a co více ozval se dunivý zvuk…Zem se pode mnou třásla a můj pohled zamířil k orkovi, kterého ho to snad rozparádilo ještě více než toho chodícího bejka. Sakra co mě tu ještě čeká…No přece tu nebudu jen tak stát bez toho abych něco udělal… Okamžitě jsem se rozhlédl a zamířil k nějakému místu, kde bych se mohl schovat. Ha! Ňaké bedniska! Tak a teď ať si dělají čo chcu…chjo…já cu prachy, ženský a chlast…ať už je ťo za mnu… |
| |
| krkolomná situace malé otravné bytosti. Trápit Uku-ta. tolik hluku a Uku-ta nemoct odpočívat. a tak sedím dobrou minutu, neb můj zadek ani nedopadne na zem a otevřu oko abych viděla že se chystá nějaké zlé chystání. copak Uku-ta jediná rozum má? zakaboním se jako kabanos a hněvivě praštím rukama do země, silou která v zemi vyvolá menší trhlinu a stejně tak v hradbách a všechny co nedávaly pozor pošle na pár chvil balancovat (v dosahu 10 i více metrů). Blázni! Uku-ta a ostatní úkol! Né se rvát! nebo se rvát semnou zaduní můj pohoršený hlas a všechny přejedu kritickým okem. Kdokoliv kdo by hodlal pokračovat v cestě násilí, bude odeslán mou ctěnou pěstí k horizontu. Tato kamenná žena rozhodně nebude s nikým smlouvat. A k velikostní mrozdílům by možná bylo dobré jí respektovat. |
| |
| Sladký H Na jednu kostru se toho dělo až moc . Skřítčin popěvek byl skvělí. H se pokoušel také zpívat ale nějak se do toho zlata netrefil místo v rytmu sladkým hlasem notoval. " Vlna vlna vlna vlna vlna Vlna vlna vlna vlna vlna Všude vlna samá vlna juchuchů a tralala" pak se odmlčel. " Malí človíček je zábavný umíš víc písniček H chce zpívat ale prý zní dutě. I když H by řekl že zní sladce." Ano zní sladce dokonce z něj kapalo lízátko a do jeho hlavy už šplhali mravenci dokonce kolem H létali včely. " Jo Uku-ta má pravdu. Prát se nebudeme nechceme problémy, nebo bude H čarovat." |
| |
| Marsfelt Byl to malebný pohled na tak zubožené město. Nikdy dřív jsem neviděl nic tak odpudivějšího. Doufám, že jej někdo nechá co nejdříve opravit, protože to tu dost zapáchá a mě se z toho dělá zleeee.... . Ale přejděme k věci. Město Marsfelt i přes své mouchy má co nabídnout. Nejen, že se odtud vyváží nejvíce muších křidélek pro všechny alchymisty na celém kontinentě ne-li ještě dál, ale místní městský ruch až prazvláštní. Všichni jdou po ulicích a potřesou si rukou s kýmkoli. I já jsem byl takto asi stopětatřicetkrát pozdraven. Je to velmi přátelské město, i když od příchodu do něj nemohu najít svůj kapesní nožík a značkovou placatici s likérem, co jsem vezl svému vnukovi na beďary. Ale i přes to všechno si mé srdce získaly malebné obchůdky v centru města. Doufám, že ty vydrží věčnost, protože koupit zlaté hodinky s iniciály, jaké mám i já se nepořídí všude a ve stejném obchode najdete i dřevěnou mluvící nohu a zlaté štěně, které pořád opakuje, že je hlodavec a jmenuje se Quido. Pak samozřejmě narazíte na městský trh, kde se prodává jakákoli zelenina, na kterou pomyslíte. Znovu si všichni potřesou s vámi rukou a jak se dozvídám, tak je to nějaký církevní zvyk jménem... Přivítání Zablešeného Hrdiny, kdy jde o to, co nejhumálnější cestou přeposlat co nejvíce - počkat, musím se podrbat, celé tělo mě svědí - blech ze člověka na člověka. Cože?! No ale největší výhodu tu mají tuláci a žebráci, protože jich už tak na sobě mají spoustu a pár si klidně nechají vzít. To je tedy celkový dojem z tohoto malebného městečka. Průvodce staletými městy od Robina Nablechyalergického "Hmm, to se to tu od dob Průvodce docela změnilo, že jo, Kleji?" "To si teda piš. Sice je tu stále spousta much a blechy se taky furt předávaj, ale ten puch už je součástí života. A kriminalita je potlačena, Vylijeme." odpověděl mladému mýtnému hlídač brány a začal se přehrabovat v kapsách v marné snaze najít svoje kapesní hodinky s iniciály. Po pár minutách to raději vzdal a optal se mladého mýtného. "Je ještě brzo, Kleji. A bude to pořád dlouhý, když tu není žádná jiná činnost než sedět nebo stát a vítat občany, co přichází do města." "No právě, asi jsem měl jít... Přeji příjemný den, vítejte ve městě... měl jít na toho draka. Tam by se bylo aspoň něco dělo." pak si Klej oddechne a pozdraví další pár občanů. Pak se se skleslým pohledem opře o halapartnu a představuje si, jak zabíjí draka. Když tu se najednou objeví velké zpestření dne. Oba muži zákona se podívají do dáli, kde se na kopečku objeví silueta velké skály, která se ovšem pohybuje za malým vozíkem. "Ten vozík je mi povědomý, ale to za ním? Běž radši informovat patrolu, Vylijeme." Mezitím přijede vozík tažený oslíkem. "Co to tam bylo, obchodníku?" "Ale nic, to jen malí milí opraváři kol a vozů." odpoví malý šedý oslík, který se následně usměje, což není zrovna úsměv k zulíbání. "Tak tak." ozve se z kozlíku a pak už jen vůz projede branou. "Hmm, tak pěkný den." odpoví ještě Klej a zakroutí hlavou. Asi v té době se vrátí Vylijem. "Tak jsou připravený, pro jistotu." Pak si sedne zpátky na svoje místo. A po pár chvílích na něj dopadne stín. Vylijem jen natáhne ruku, ale očividně je zmaten. Nikdo do ruky nic nedává naopak jakoby chtěl něco mýtnému vzít. Život! "Uááááááááááááááá!!!!!" zařve Vylijem, když nad sebou uvidí napřažené bitevní kladivo v rukách velké krávy, která ne něj shlíží jako na takovou tu malou pískací hračku, která neumře, když se do ní bouchne. V tu chvíli ale Vylijem padá na zem ze židličky, protože se pohne země! Ano, i velký mínotaurus dopadá na zadek (doslova do písmene), kladivo mu vyskočí z rukou a byť jen násadou jej praští mezi rohy a pak dopadne někam za něj. Kostra se velmi roztřese, šotka dopadne na zem a ozve se velký PRÁSK!!! V tu chvíli se na druhé straně brány objeví hromada (taktéž doslova) popadaných strážců, kteří přišli na nástup, po sice nepovedeném výstřelu nějakého velitele. Na orka účinek dupnutí neměl valný účinek, zastihl jej uprostřed kroku a byť s obtíží a zavrávorání se s tím vyrovnal a tak vběhl mezi zvedající se muže s halapartnami a začal mlátit do země, div že někoho nerozplácl. Trpaslík se běžel schovat za blízká bedniska, která se očividně objevila z nějaké divné anomálie nebo jiné reality, protože PJ o nich dosud nevěděl. Ale to by to nebyl PJ, kdyby si s tím neporadil a proto se v bedniskách nalézal opravdu velký poklad!!!... Hmm, tak to radši ne. To bybylo příliš snadné. Zkusíme to znova a jinak... A tak se v bedniskách nalézal... virbl prosím... opravdu bláznivý blázen! Vyskočil odkudsi uprostřed čímž vylekal trpaslíka možná i někoho dalšího svým hlasitým "BAF!" Byl to mladý muž, oblečený jenom v sudu na kšandách a papírové čapky stejné, jakou nosívá večerníček. Dal překvapenému a vylekanému trpaslíkovi hudlana na frňák, vzal jej pevně za ruku a běžel přímo do brány i s chudákem trpaslíkem, který se ale naštěstí stačil pustit včas, než byl chudák blázen s pláčem odvlečen nějakým pánem za ucho do domu se slovy: "Ještě jednou se budeš schovávat a máma tě ztříská do hranatý bedny ty sude!" Zpět ke skupince, která stojí plus mínus spolu v okolí brány. Za bránou je asi dvacet halapartníků, na hradbách asi třicet lukostřelců a za halapartníky jsou asi čtyři muži s nabitými kušemi. Kapitán toho všeho má jen tasený meč a sopránem vám zazpívá (melodie koledy: Já malý přicházím): "Jdě-te-do-vě-ze-ní-ne-bo-tu-um-ře-te-ten-vý-běr-je-na-vás-tak-se-roz-hod-ně-te." A co teď? |
| |
| Marsfelt Najednou upadnu a ještě mě praští moje vlastní kladivo! Vstanu a začnu ho hledat. Jen co ho najdu uvědomím si že jsem nikdy kladiva nepoužíval a že i v deníku mám zapsáno že používám jednostranou obourční sekeru. Pokrčím nad hříčkou rameny a pozvednu sekeru. Poslechnu si zpěváka a podívám se na vojáky. Ještě trochu zmatený se řeknu. ,,Mám jen tři otázky. Tohle je pouliční divadlo nebo jak tomu říkáte? A co je sakra Vě...ze-ní? A kde je nějaký náčelník nebo kapitán lodi který by mě mohl najmout nebo kterého bych měl zabít?" Dívám se na všechny jako tele a pak si vzpomenu na tabulku a dvakrát si jí přečtu. Pak pár minut přemýšlím. ,,Že by? Že by to byl poplatek? Já žádný poplatky neplatím! Ty platí kapitán!" Pak se podívám na připravené vojáky a potěžkám sekeru. ,,Když z vašich mrtvol stáhnu zbroje v hodnotě poplatku neplatím?" Už se pomalu napřahuji. |
| |
| Altamir vypadal hodnou dobu tak hrozně zamyšleně, že ani nekomentoval Všudevidovo násilné zahájení výpravy. Oni elfi nejsou hloupí, vůbec ne, ale zrovna Altamir vynaložil veškeré své úsilí a talent do toho, aby byl krásný. Takže sice dokázal logicky uvažovat, ale potřeboval se na to úporně soustředit. Z myšlenkového procesu ho vytrhne až Nar-Ladvar. „Jít? Jistěže mohu jít, u nás doma jsem v tělocviku vždycky vynikal!“ Prohlásí hrdě a postaví se vedle minotaura. „Co mě ale tak napadá, budete se muset všichni otočit, abych se mohl převléknout do cvičebního úboru,“ řekne zamyšleně. „Ty ovšem nemusíš,“ šeptne minotaurovi a koketně na něj zamrká. „Můžeš mi dokonce pomoct do trenek, ocenil bych to.“ Posléze sáhne do kapsy a zmateně se zarazí. „Tak mi dochází... Nemám ten úbor. No co, tak vzájemné převlékání necháme na jindy,“ pokrčí rameny a zbytek cesty až k městu si povídá s roztomilými ptáčky a jinou zvířenou, za kterou by se nemusel stydět ani sám Walt Disney. Zrovna s ptactvem nacvičoval složitou symfonii, kterou sám složil a pojmenoval ji Ten krásný slunný okamžik, kdy provoněné léto svým něžným paprskem ozáří tvář mého druha, když došli k Mě stu. Když H projeví svůj nezměrný talent a připíše k názvu pár písmenek, starostlivě poodejde stranou od skupinky, nahlédne si do kalhot a posléze se uklidněně vrátí k ostatním. Následující události byly na elfíka poněkud bouřlivé, agresivní a málo estetické, takže pouze s vykulenýma očima přihlížel. Jakmile se brána poněkud zalidnila, a nemusíme dodávat, že ti vojáčci nevypadali příliš přátelsky, odvážil se vyjít. Nejprve se lehce dotkl minotaurovy paže, a nutno poznamenati, že to výjimečně nebylo jen pouhé využití situace, ale skutečně tím myslel něco ve smyslu počkej kámo, zkusíme to jinak. Jestli to nevyjde, vrátíme se k tvému řešení. Postavil se tak, aby na něj všichni dobře viděli, upravil si plášť, pohodil zlatými vlasy a zářivě se usmál na kapitána. „Vážený kapitáne. Vůbec jsme nechtěli způsobit takový rozruch, a už vůbec ne donutit vás v těchto hodinách k tak náhlé a jistě nepříjemné mobilizaci. Pravdou je, že naše skupina je poněkud nesourodá a velmi zvláštní, ale vězte, že to není za účelem napadnout, pobuřovat, či jinak obtěžovat vaše krásné město. A když říkám krásné, myslím tím skutečně krásné, je to skvost architektury, vrcholného umění lidské rasy a jen naprostý barbar by se odvážil ho byť jen lehce pošramotit.“ V této chvíli už se Altamir poněkud nechával unést, neboť se město dalo označit prakticky za cokoliv, jen ne za skvost architektury. „Ale zpět k věci. Naše skupina cestuje se vznešeným cílem, dokázat svému okolí a celému světu, že rozdílné rasy, které se obvykle nemají příliš rády spolu dokážou bez problémů vyjít, cestovat, přátelit se a v některých speciálních případech... Uhm.. Naleznout lásku,“ dodá zjihle a věnuje Nar-Ladvarovi letmý něžný pohled. „Proto vás prosím, nechte nás vejít do tohoto města cti, krásy a spravedlnosti jako počestné pocestné...“ Klesne na kolena a v ruce rozevře v teatrálním gestu, nespouštěje z kapitána naléhavý pohled. „Přísahám, že máme jen v úmyslu navštívit příbuzné zde přítomné slečny Arireky, osvěžit se a pokračovat v naší pouti. Dávám vám čestné slovo, že s námi nebudou žádné nepříjemnosti,“ zakončil pokorně svůj proslov. Kdyby jsme byli právě na divadle, sklidil by bouřlivý potlesk, spoustu kytic hozených na jeviště a nespočet zjihlých očí osušovaných krajkovými kapesníčky. Otázkou je, jestli to zabralo na posádku města? |
| |
| Vítá vás Marsflt! PRÁÁÁÁÁSK! Párkrát zamrkám a nestačím se divit. Už jste někdy poslouchali pod vodou? Všechno to hůůůůčí a důůůní a v tůůůni jsou tuléééni... no tak přesně takhle se cejtím. Všechny zvuky jsou jakoby z dálky a broukají si pro sebe, že takhle sice nezní,a le děsně jim to sluší, a tak v tom budou chvilku pokračovat. Párkrát zamrkám a překvapeně se koukám okolo na neuvěřitelný mumraj ozbrojených chlapíků. "Jééé! Oni nám na přivítsanou udělali přehlídku! A ten pán tak krááásně zpívá!" Sluch se mi už pomaličku vrací, a tak vyslechnu skoro celou přivítací pískací písničku. "Hmmm..." zamyslím se. Tohle mi nejde do hlavy, v tomhle se nějak nevyznám... "Prosímvás, velký kápo, co znamená, to: 'Jděte vdově Zemínek botu řetetenový džber jen a vástak se rozohněte?'" přejde strakamakaté stvořeníčko ke zpěvákovi a zatahá ho za nejbližší kus oděvu, který uvidí. "Ono hoří?" šotka nakrabatí čílko a vykulí oči, že jí málem vypadnou z důlků. "To byste ale tady neměli jen tak stát, ne? My bysme strašně rádi pomohli, ale opravdu netuším, kde máme hledat vdovu Zemínka... nevíc si myslím, že vdova Zemínek boty určitě nenosí a nikdy nosit nechtěl, on je totiž kašna, víte? Proto má ten řetetenový džber, aby mohl nabírat vodu... ale když o tom tak přemýšlím, voda se dá nabírat i do bot, takže se Vdově Zemínkovi ztratil řetetenový džber a on chce botu, aby mohl nabírat vodu, kdyby se rozohnil požár?" zakončí s vítězoslavným úsměvem na tvářičce. Jo, jednat s pitomci je někdy opravdu těžké... A tak potřese Zpěvákovi rukou (a kdyby se snažil uhnout, nepodaří se mu... ono, prát se se šotkem je občas horší, než se rvát s pavoukem. Samá ruka, samá noha... a kolik to má u všech na světě hlav?!), mile se na něj usměje a prohlásí: "Kéž vám veliké Všebůho zůstane nakloněné a ochráí vás před kašlem a rýmou tekoucí z nosu." POkloní se a přejde k elfovi. A jak má otevřenou náruč, obejme ho a pořádně se přitulí. "Myslím, že jsme to zvládli," |
| |
| Marsfelt vás... vítá? Po divných otázkách od minotaura se kapitán i posádka na sebe nejistě podívá. "J-j-j-j-já... nejsem informovaný o neplacení poplatku. M-m-m-musel bych se po-po-po-poptat." Vykoktá ze sebe kapitán posádky a to již nikoliv svým božským zpěvem. Ale poněkud se uklidní, když před minotaura přijde elfík, který mluví tak nějak divně, ale velmi rozumně. Fňuk. Fňuk. ozve se najednou. Kapitán posádky vytáhl svůj růžový kapesníček s výšivkami s růžemi a velmi silně a hlučně se do něj vysmrká. "To je tak... dojemné. Aplaus panstvo." řekne kapitán a on i všichni vojáci, ač oni trochu zmateně, začnou tleskat brilantnímu výstupu. Pak se přitočí ke kapitánovi cosi malého a strakatého. "A ty jsi copak? Hlodavec? Pes? Nebo... to snad ne?! Šotek!!! Mobilizace!!!!! Zkontrolovat kapsy!!!!!!!! " rozkřikne se kapitán a utře poslední slzičky. Pak se začne vehementně prohmatávat. Když nakonec nic nezjistí a jeho družstvo také ne, tak se nakloní k šotkovi. "Jedna stížnost a jdu po tobě. Když se něco ztratí, jdu po tobě. Ale když ukradneš biskupovi chlebník, tak po tobě nepůjdu, jasný? Chci, tedy chtěl bych ho do sbírky!" řekne mile a mrkne na tebe. To vypadá na další úkol. A dobrodružství. "Po-cho-dem-v-chod! Cvi-če-ní-u-ko-n-ce!" zazpívá opět kapitán posádky. Orka ani minotaura si nevšímá a doufá, že si je ti ostatní pohlídají. "Pře-ji-pří-jem-ný-po-byt-v-Mars-fel-tu." odzpívá vám a ještě se zastaví u elfa. "Ještě maličkost. Tento týden je tu cirkus i divadlo. Zapište tamty k cirkusu a zkuste ten... cas... ces ... cesting. Jo to je ono. Třeba vám dají nějakou tu roli." Pak se slzičkami v očích odchází za vojáky. |
| |
| Město Marsfelt
Schovám se a hezky to tu pěkně přečkám, dokud se vše neuklidní. Dosti naivní představa! Den přece začal tak šíleně, tak proč by to tak nemělo pokračovat? Sotva co jsem si oddychl a přikrčil se za bednami, tak najednou: "BAF!"
No na to jak jsem malý, tak jsem vyskočil do vzduchu tak vysoko, že bych zvládl udělat tři přemety a ještě se otočit dvakrát do kola. Hned jsem se podíval za sebe, ale ani jsem nepostřehl, co mě vyděsilo a už jsem dostal hudlana na frňák. Nevěděl jsem co dřív. Buď mi první vypadnou oči z důlku co je to za blázna anebo ho dřív zabiju. Ale ani to jsem nestihl a už mě vláčel někam k bráně. „Hej, HEJ- NE-ne,“ na poslední chvíli se od něj odtrhnu. Všudevide…tytyy…tyyy! ÁÁÁáá…
Běžel dál jak pominutý dokud ho nějaký pán nepopadl za ucho. Auuuvajs… Pomyslel jsem si, jak jsem to uviděl. Ale horší bylo, co jsem viděl pak. Támhle halapartníci, támhle na hradbách lukostřelci co by ze mě udělali velmi jemný cedník a nakonec jako taková třešnička na dortu zpívající kapitán. Okamžitě jsem ztuhnul a udělal jen pár kroků bokem, abych se skryl za orkem a chodícím rohatcem.
"Po-cho-dem-v-chod! Cvi-če-ní-u-ko-n-ce!" Poslouchal jsem to všechno a už jsem na to přišel! Tohle musí být pohádka! Všudevid bude protivnej rejža a já v té pohádce hraji! Ano, čtete správně. Trpaslík si tak moc připadal normální, že mu nakonec šplouchlo na maják. „Heh…hehehe.hehehahhaha,“ začal jsem se prostě jen tak smát. A jak jsem náhle začal, tak jsem i přestal a začal mít velmi zvláštní, ale známý pocit. Začali mě svědit prsty… Hmm, jak bych enem něco… Ak to en kecal na toho škatule…šotole..šotka: „Jedna stížnost a jdu po tobě.“ Muhehehe…na mě to ala nebylo… Na obličeji mi vyrašil velmi zlomyslný obličej… |
| |
| Marsfelt Chvíli s vymytým výrazem poslouchám zpěv kapitána a potom s ještě víc vymytým pohledem poslouchám Alatamira. ,,Nerozumím půlce z toho cos řek ale vypadá to dobře." Kapitán vypadá velmi spokojeně a štastně a dojatě. Všichni z vojáků jsou zdraví a nezranění což je asi jediná věc která mě trochu trápí. Jsem rád že se vše více méně uklidní. Když kapitán odchází nečekám na ostatní a rázuji do města. Za mnou se vytváří cestička nadávajících a zraněných lidí. Většina však stihla uskočit. Zastavím se před jednou z budov. ,,Hospodá!!" A vrazím dovnitř. |
| |
| Po výstupu se Altamir spokojeně nechá obejmout od Arireky a vznešeně se postaví na zpátky na nohy. Kapitánovi ještě se zářivým úsměvem poděkuje a hodlá epicky překročit brány Marsfeltu, protože jak všichni dobře víme, první dojem je nejdůležitější. Jeho velkolepé plány mu ovšem překazí Nar-Ladvar, který se absolutně neesteticky nahrne do města a v tu chvíli už elfík jen zapiští: „Počkeeeeeeeeej!“ a žene se za ním. Před hospodou se ovšem zarazí a nakrčí nosík. „Hospoda? On ale vůbec nemá smysl pro romantiku... V hospodě to zapáchá a všichni jsou špinaví a vůbec, nemá to žádnou úroveň...“ Pak mu ovšem proběhne hlavou, že všechno vylepší třeba i svíčka na stole a koneckonců, moc nezáleží na tom kde jste, ale s kým tam jste. Povzbuzen touto myšlenkou vstoupí do lokálu. |
| |
| Město Marsfelt
Taková příležitost! Mít šotku u sebe není špatný nápad. Cokoliv co provedu, jistě padne na něj a já si budu moct spokojeně počítat dukátky. Začal jsem se kolem sebe ohlížet a hledal nějakého toho velmi honosného občana s nějakým pěkným měšcem u pasu. Ale bylo tam prd! Snad mezi domy, jsem akorát zahlédl toho blbce s večerníčkovou čapkou, jak se na mě zase usměvavě ksichtil a pak zmizel kdoví kde. Proč já…
,,Hospodá!!" TOŽ TAK TO JO! „KDE?“ Zařvu a povyskočím radostí, která mi nevydržela moc dlouho. Vzpomněl jsem si, že nemám ani floka! Doprdele, co teď! Alee, mám tu šotku! Pokaždé mi hostinský říkával: „Bez peněz do hospody nelez“, ale nejsem přece hlupy trpaslík! Já si to upravil! „Bez peněz do hospody nelez, a když tak si je čmajzni!“ Zvlášť když to mám na koho svést.
Okamžitě jsem si to dral za úchylným elfem a rohatcem. Nemohl jsem se dočkat na tu prču až to ten šotka schytá za mě! |
| |
| Hospodá! Marsfeltské hospody nejsou zrovna vyhlášené, ale přesto to jsou hospody jak má být. Plno hostů, dobrá pohoda. Příjemná obsluha roznášející korbely lahodných moků i míchaných nápojů. A toto není nic jiného. Vklouzli jste (pevně doufám, že všichni, a to hezky po jednom a v klidu) poměrně rozmočenými dveřmi se skoro slezlou barvou do milé, útulné předsíňky, kam se čtveřice vejde jen tak tak. Očistili jste si boty/nohy nebo cokoli jiného, čím podupáváte tento svět a prošli jste závěsem na druhé straně, kde vás hned zastavil vlevo u pultíků stojící vysoký a ramenatý muž tmavé barvy pleti v brýlích s černými skly a černém smokingu. Před vámi se rozprostřel pohled na velmi mile upravenou restauraci. Svíčky vrhající světlo zpoza tmavě fialových závěsů rozvěšených po zdech dodávali do éteru fialovou záři, která restauraci naplňovala příjemnou atmosférou pohody a klidu. Svíčky byly také umístěny na prostřených stolech, přesně uprostřed. Vedle nich byly vždy nějaké ty kytičky a každý stůl byl opatřen bílým ubrusem a na každém místě byly připraveny vidličky a nože a ubrousek světle fialové barvy. Pokud jste viděli přes muže, tak vzádu byl bar, který byl tvořen mramorovým pultem, dvěma pípami a za pultem byl ze skla a zlata tvořen stojan na mnohé láhve vína a kořalek všeho druhu. Ti, co neviděli za muže nebo dávali přednost umění, se dívali napravo, kde byla vytesána z ledu socha. Nahý muž držící disk a připraven k vrhu, který měl tak živý obličej, že ty velké pysky byly jako skutečné. Učiněný Pyskobolos! A kdo neměl rád umění, obrátil se za Pyskobola, kde partička mužů v honosnějších šatech hrála pexeso. Pokud jste si to tedy dostatečně prohlédli, pak jste pohlédli na muže, který nasadil úsměv a odhalil tak velice bílé zdravé zuby. "Gantlemanové jistě zabloudili. Toto není zájezdní hostinec. Sem chodí smetánka a podobní zazoban..." utne větu uprostřed a otočí se na pár odcházejících. "Doufám, že vše bylo v pořádku a přijdete zas." mírně se ukloní a pak se otočí na vás. Sundá brýle, které jsou očividně neprůhledné a opálené ohněm a upře na vás zelené oči. "Takže pokud si přejete pohostit se zde, doufám, že se budete chovat slušně." přitom se kouká na minotaura. "Mám připravit stůl pro čtyři nebo čekáte ještě někoho?" |
| |
| ,,Restaurace" Když vstoupím je mi podezřelé jak čistě to tu vypadá. Pak se mé obavy vyplnily. Je to restaurace! Není to hospoda! Tiše zamumlám. ,,Do prdele...špatný dveře." Otočím se a chystám se pomalu vytratit a najít lepší hostinec když uslyším toho pitomýho namyšlenýho floutka ,,Myslim že za to že tu budem bys nám měl platit ty pane arogantní." Už se chystám mu rozmáznou hlavu o zeď ale napadne mě že to by nebylo nejchytřejší. Otočím se ke třem společníkům. ,,Vypadnem. Z tohohle místa se mi dělá blbě. A z personálu dvojnásob." Mluvím tak aby mě nikdo moc neslyšel ale dám si pozor aby poslední poznámku slyšel ten pyšňák před námi. |
| |
| Město Marsfelt – Hospóódááá! (všichni krom Lauris, zatím, muhehe!) Hezky jsem si počkal a nechal všechny vejít do hospody. Potom skoro jako bych se ani nehýbal jsem se pomocí svých prstů u nohou pomalu a tiše přiblížil ke dveřím k té budově plného potěšení. Ano, stále myslím TU hospodu! Zpoza dveří jsem jak blázen natěšeně nakoukl a měl jsem co dělat abych ustál to, co jsem uviděl. Dopr…kde to zatraceně su… Brada mi málem spadla až na zem, ale okamžitě jsem ji pomocí ruky zastavil. Bylo tu tak čisto, že jak bych tu dýchnul, tak by to snad šlo i vidět…
Chvíli jsem si myslel, jestli se mi konečně nepoštěstilo a nebyl to třeba nějaký bordel, ale… NEBYL! Hostinský, nebo jak tu velkou lidskou obludu nazvat, nám vysvětlil, kde to vlastně jsme, a malou chvíli jsem byl pěkně nabručený! Ale pak mi najednou došlo! Smetanka? Zazobanci? PENÍZE! SME TO SPRÁVNO!
„Vypadnem. Z tohohle místa se mi dělá blbě. A z personálu dvojnásob.“ Bylo přece potřeba na to další pití nějak vydělat! Po mém! Teda samozřejmě jenom pro mě! Nikomu nic nedám! Ale Nar-Ladvar začal protestovat, což mi teda moc do karet nepřinášelo. „Tož, ja by som tu zostal! Přece hned neodendeme,“ protestuju proti odchodu! A pexeso bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat! Ideální hra plného napětí! „Poď zahraješ s někým pexeso! Bude ťa to bavit!“ A hlavně by ses moh naštvat! Muhaha! A udělat menší vyrvál! Muhehe! |
| |
| Pokud elfa na tomto strastiplném dobrodružství něco opravdu nadchlo, pak to byla tato restaurace. Oči se mu rozzáří nadpozemským světlem a kolemstojící by mohli přísahat, že zahlédli i několik třpytek. "Svíčky! Svíčky! A ten báječný interiér!" šeptá nábožně a hltá prostor očima. Zesmutní až po Nar-Ladvarově remcání. "Ale drahý, vždyť je to tu báječné! Nic méně honosného by nás nebylo hodno!" Pak se zářivě usměje na trpaslíka. "Bratře, teď jste to vyjádřil nádherně! Logické hry vycvičí náš intelekt, vyjasní naši mysl a vytříbí náš vkus! A hlavně, je to hra klidu a míru," zatváří se jako sluníčko. "Připravte nám prosím i víno k degustaci," otočím se poté na toho milého pána, co nás zastavil ve dveřích. |
| |
| Restaurace Sim-Ari vcupitá do hospody-restaurace jako poslední, a tím bezpečně skryta za svými společníky, a pozorně se rozhlédne (akce trvající tak tři vteřiny). Zjistí, že by to tu potřebovalo vymalovat v mnohem zajímavějších barvách, třeba růžové, žluté, oranžové, fialovo puntíkaté, modré proužkaté, zlaté hvězdičkaté, stříbrné, oktarínové a zelené....; milý Pyskobolos by potřeboval obklad na papulu a velice slušně oblečení pánové hrají pexeso úplně špatně! Navíc se jí vůbec nelíbí, že jí a jejím kamarádům říká ten chlápek v černých kalhotách, černém saku a černých brýlích 'pentlemániové'. Když si ale všimne dalšího chybného tahu jednoho pána hrajícího pexeso, všechno černooděnci odpustí a s šotčí samozřejmostí přeběhne k pexesistům. Vyskočí na volnou židli a chvilku muže zabrané do hry pozoruje s nesouhlasným vrtěním hlavičkou. Neuběhne ani půl kola, když už to nevydrží."Ó veliké Všebůho! Co to vyvádíte? Copak takhle se hraje pexeso? To se musí dělat úúúplně jinak, to ví přece každé malé dítě!" prohlásí a než se pánové zmůžou na jakýkoliv odpor, poctivě zamíchá všechny zbylé kartičky a znovu je vyskládá na stůl. Při té příležitosti jí zmizí v rukávu asi tři náhodné kartičky. "Takhle se to hraje. Mimochodem, Sim-Ari, jméno mé." prohlásí nakonec velice spokojeně. //Jakpak SimAri vypadá: Cca metr a půl vysoká šotka v pestrobarevném oblečení, ověšená váčky a několika vaky, která má ve světlých vlasech zapleteno snad všechno možné barevné... S neustálým úsměvem na rtech a pusinkou neustále něco breptající...// |
| |
| V restauraci Otázka pyšňáka nezůstala nezodpovězena, byť to nevyslovil ani jeden z vás. To hlas Všudevida se ozval a pronesl: "Stůl pro šest." To bylo vše. Možná i proto se mohl šotek prořítit až ke stolu s pexesem, kde dva páni ve slušných šatech zrovna odešli od tří pánů zbylých. Když tu se přiřítil šotek a začal míchat pexeso. Pánové se jen usmějí a hodí pár zlatek - sázky - na stůl dál od šotka. Pak se pánové zaberou do hry, i když šotka stále sledují. Pán od vchodu mezitím, navzdory minotaurova požadavku, uvede skupinku ke stolu, který je ve vzdálenější části restaurace nedaleko baru. Je zde 5 míst k sezení a jedno místo pro... ustájení koně? Hned pak se pán opět odebere na své místo. Jiný pán, v bílém, přinese na malém a příšerně těžkém vozíku deset lahví vín a mnoho a mnoho skleniček. Hned pak pronese velmi jemným hláskem: "Ochutnávka vín." Počká až se usadí všichni, kdo se usadit chtějí a vytáhne první lahev. Postupně při své řeči nalévá do skleniček, které postupně posílá k vám. "Toto je Šak-to-né ty paf! Sbíráno na nádherných vinicích u Smrdutého vrchu. Jedno z nejlepších vín, které ocení jen fajnšmekři. Ostatní jej odsuzují, ale já opravdu nevím proč. Jemně si přičichne a blaženě vzdychne." Vy ale i z té dálky pociťujete sílu Smrdutého vrchu. Ať už si ale necháte chutnat nebo nikoli, už nalévá druhé víno, tentokráte Pórkské! K němu ovšem již nic neříká, neb se na dvou místech - jedno u stolu, jedno v... maštali (?) začne mihotat vzduch. Postupně se přes modrou, zelenou a zlatočernobéžovou barvu zjeví dvě postavy. Na místě pro koně, které vypadá jako jediná část v místnosti velmi... chudě, se zjevil kentaur pějící nějakou svou oblíbenou nebo neoblíbenou písničku. Na židli vedle se objeví něco, co připomíná mladou dámu v korzetu z vyšší společnosti, která ovšem drží v rukách něco, co je životu nebezpečné!!! Drží v ruce... VAŘEČKU!!! V hlavách těchto dvou se ozve příjemný hlas: "Vítejte v Marsfeltu. Jste tu z rozmaru Miss Yersinie. Na všechny podrobnosti se zeptejte ostatních. Přeji hezký den. Váš drahý zelený vajcovitý všudevid." Původní skupinka, stejně jako asi všichni ostatní, jsou tak trochu zaskočeni a s vytřeštěnýma očima a zacpanýma ušima těkají očima z mladé slečny na kentaura. // Všudevidoucí poznámka pod čarou: Pro kentaura a slečnu bych navrhl, že si mohou vymyslet cokoli, jak se dostali do postoje, v jakém se nachází nyní / než se udělalo *PUF*. A prosím, aby se obě zmíněné postavy popsaly nebo je čeká dle §5 ze Všudevidského zákoníku zlochtání :) Pro úplnost dodávám, že Nar-Ladvar a Nambin al-Ghrim sedí /stojí, skáčou nebo cokoli jiného/ přes celý stůl (říkám stůl, ne stoleček) :) |
| |
| Pyšňácká hospoda Obezřetně pozuruju okolí. Nikdy nevíte co pyšňáci udělaj. Potom si sednu a nedůvěřivě se podívá na vína. ,,Něco tvrdšího by nebylo? A kdo je Šakton? A já nejsem žádný Paf!" Když k mě doputuje sklenička seberu jí a na posilnění celou vypiju. Moc se nestarám o co jde. Když se objeví kentaur a žena vzteky zabučím. ,,Kentaur? Další tupej štyrnožec?" Nakloním se přes stůl. Hej čtyřnožče! Kvůli tý pitomí kouzelnici tě nemůžu zabít! Až najdem to co hledáme z tebe udělám půlku člověka a půlku koně do salámu! Pak si sednu. Nervózně se podívám po všech osobách u stolu nakonec stočím oči k čišnickému pyšňákovi. ,,Jídlo bude?" Teď oslovím všechny u stolu. ,,Ehm...pamatuje si někdo co že to máme sehnat? Nechci nikoho urazit ale už se těším až se zbavím toho prokletí." Vrhnu nervózní pohled na Altamira a rozzuřený pohled na kentaura. |
| |
 | Puf Rozhlédnu se po kuchyni, v jedné ruce vařečku a v druhé plášť a na zádech dva meče. Nikoho nespatřím, tak si dopřeji pořádný kousek marmelády z vařečky. Znova ji zabořím do skleničky a spůsobem "vhodným" k úspěšnému stolování bez zvracení ji kidnu na chleba. Zaslechnu spěšné kroky, přehodím přes sebe plášť, chleba si strčím mezi zuby a... *PUF* Zmateně se rozhlédnu a nevěřícně zamrkám, kde to jsem?! V tom má prsty Satanáš! Ano, ano, tak to musí být... Z přemýšlení mne přeruší jakýsi hlas, ale hned si všinmu, že nikdo ani hubu neotevřel. Rozhlédnu se po původu toho hlasu a pohledem přejedu po skupince u stolu. Co má tohle jako znamenat?! Zeptám se hned co promluví další nedefinovatelná potvora - minotaur. Svůj dotaz neadresuji nikomu konkrétnímu, spíš všem... Jak krásně vypadám... :D: Jsem bledá osůbka nízkého vzrůstu (160cm), bílých vlasů pod zadek a bezbarvé kůže. Zkrátka vypadám jako tři dny mrtvá bludička. Po tváři i těle mám plno menších i větších jizviček a šrámů. Rysy v obličeji mám jemné, oči tmavé a rty tmavší barvy než kůže. Křivky mám rozhodně ženské, ale pevné a svalnaté. Jsem oděna v korzetových šatech po kotníky barvy zaschlé a vybledlé krve (ikonka), na nohou mám černé střevíčky na klínku a ve vlasech mám vpletené mašle stejné barvy jako šaty. Přes šaty mám temně rudý plášť, pod kterým jde tušit rukojeti dvou mečů. |
| |
 | Odchod z klanu |
| |
| Když nám pán patřící k personálu přinese víno, už jsem pohodlně usazen a usmívám se na všechny kolem. "Ach ano, vína ze Smrdutého vrchu jsou skutečně znamenitá! Naše rodina je objednávala ve velkém na podzimní slavnosti, pamatuji si tu jedinečnou vůni!" S povděkem a pokývnutím hlavy přijmu nabízenou číši, přičichnu, uskrnu a poválím tekutinu na jazyku. "Jedinečné aroma!" zvolám pak nadšeně a otočím se na minotaura. "Co tomu říkáš, milý příteli?" Vzápětí se nakloním k sommeliérovi a zašeptám: "Promiňte, vím, že to není vaše práce, ale mohl by jste někoho poprosit, aby nám sem přinesl několik okvětních plátků růží? Chci, aby to mělo tu správnou atmosféru, však víte," zamrkám na něj. Z pěkného naladění mě ovšem vyruší objevení dvou nových členů skupiny. Chvíli si je rozpačitě prohlížím, pak se vzpamatuji a nabídnu bledé dámě sklenku vína. "Tady, slečno," prohlásím úslužně. Poté se otočím na kentaura a postrčím k němu celou lahev. "Vítejte oba! Víme, že toto není poněkud nejpříjemnější vstup do skupiny, ale vězte, že my jsme na tom byli stejně. Doufám že si všichni budeme rozumět!" Při poslední větě nervózně přejedu pohledem z Nar-Ladvara na příchozího kentaura. "Mé jméno jest Altamir Meldon a umím.. Hm... Umím.. Celkem slušně zpívat, hrát divadlo, malovat, veselit se a ošetřovat zraněná lesní zvířátka!" prohlásím nadšeně. "Taky si rád češu vlasy a... No, to už asi stačí, že?" usměju se zářivě a pozvednu svoji sklenku. "Na nové příchozí!" |
| |
| Hostinec teda ,,restaurace" Žena která se objeví vypadá skutečně vyděšeně. Jen tak máchnu rukou a odpovím jí. ,,Ále nějaká šílená kráva si řekla že hodí do hromady několik ras, spoutá je k sobě a bude čekat co se bude dít. Vás si asi vybrala jako další obět." Když se mi Nambin omluví jen znovu trochu tišeji zabučím. Něco jako ,,To určitě." Pak Altamir řekne že si budem všichni pěkně rozumět. ,,Jo a trpaslíci budou lítat a elfové se zakopaj pod zem." Otočím se na pyšňáka co u nás furt stojí. ,,Promiňte pane ale nemáte nějaký silnější víno? Nebo pivo? Víte já na vína moc nejsem." Snažím se mluvit slušně i když už mi začíná celý tohle místo lézt na nervy. Takže můj přívětivý tón se změní spíš na hrozivý. |
| |
| V maštali... teda v hospodě Po mém *PUF* se jako první vzpamatuje sličný elfík, který mě i dívce po mém boku vysvětlí co se tak asi mohlo stát. Přibližně. Asi. Snad. A po vysvětlování mi pošle celou flašku jakéhosi vína ze Smrdutého vrchu. Já samozřejmě na sobě nemůžu dát znát, že jsem absolutní neznalec v oboru vín a destilátů. Proto odšpuntuju flašku zubama, znalecky přičichnu, jako když jde ohař po stopě "čmuch čmuch", zkontroluji jiskru proti světlu (broučky a další jinou havěť v lahvi samozřejmě považuji za něco naprosto normálního a přirozeného) a po první loku znalecky pronesu "Á! Znamenité! Bouquéte zmoklého psa! Prostě vynikající! Jen by to možná chtělo otýpku sena jako malý zákuseček. Pastýři? Ehm... teda... Pane hostinský! Nebylo by něco suššího k zakousnutí?" Doufám, že jsem úspěšně zasimuloval znalce v oboru krása a dokonalost a že mě nikdo kolem nepovažuje za prachsprostého koně. Pche, kůň... Pak zaslechnu toho podivného býka, totiž pardon, minotaura, jak mluví o nějaké šílené krávě. "Smím se zeptat, o kom to vlastně mluvíte? Nějaká vaše známá? A o co přesněji tady jde? Nějaký pokus na nevinných obětech?" |
| |
| Další dění U stole s pexesem, u kterého zatím Sim-Ari koukala na hráče a kde Ghânin číhal na svou oběť se vzedmuly dvě rudé tváře. "Ten růžovoučkej králíček tu nemá dvojici! A ostatně ani ten velkej Tlusťoch tu nemá dvojici! Ty podvádíš, Ramirezi!!!" obořil se jeden z pánů - ten s knírkem - na pána v cylindru. Prudce vstal od stolu a vztáhl na svého soka ukazováček! Pán v cylindru vykulil oči a taky vstal. Opřel se rukama o stůl a ostře se ohradil: "Tna mě ukazuješ ukazováčkem?! Jen počkej! Já jsem myslel že jsi férovej, ale takovejhle podvod s pexesem jsem ještě neviděl!!!" oba pánové se ale v okamžiku otočí, celí brunátní, na dalšího přísedícího. "Egmontone? Víš o tom něco? Nehrál jsi kdysi u orků? A nevyhrával jsi tam podvody?" "Nu ano, Sigvile, ale opravdu nevím, co to má s tím spo... . Snad si nemyslíš, že já? Takový posledníchdvacetletpoctivý hráč pexesa a podvádět? Proti takovým... chuligánům z předměstí? To si líbit nenechám!" a také vstal a na oba ukázal... ukazováček! Zbylí pánové sebou trhli a možná ještě více zbrunátněli. "Kdo rozdával, hm? Já to nebyl a Sigvil taky ne. Takže ty!" "No já taky ne, to ten šotek támhle!" řekl nahlas Edmonton obhajobu a ukázal ukazováčkem (!) na malou střapatou hlavičku. Mezitím se Ghânin rohlédl po své oběti. Ale když už ji našel a chtěl ji okrást, vznesl se! Bylo to asi ve chvíli, kdy Nar začal s větou""Jo a trpaslíci budou lítat..." Hostinec vzhlédl na levitujícího trpaslíka, který záhy zmizel. Mnozí nad zakroutili hlavou, jiní dokonce zatleskali. A aby toho nebylo málo, u stolu s pexesemobjevil hubený mužíček. Jeho ostříží oči právě sledovali skrze lupu neobyčejnou avelmi vzácnou... šotčí pentličku? Jo, tak to jest a dokonce se na něj otočili i zbylí hráči. |
| |
 | Má alchymistická laboratoř Tomu nemůžu uvěřit, JÁ JI MÁM!! Konečně ji mám v ruce morsus-roboris-stolidus-et-non-interficiat-me //překlad do čj: ta-pitomá-kytka-nejde-zabít-a-kouše-mě// o té kytce se povídá mnoho zvěstí, například že když ji člověk najde, bude mít smůlu, a že mít ji v herbáři, je veliká vzácnost, protože (a to je bohužel pravda) je větší šance, že ta kytka si dá do vlastního "herbáře" vás!! Ale já ji mám mám ji na stole a už se suší (odnesl jsem to jen 20 kousanci na rukou, ale kdo by to počítal MÁM JI!!) dokázal jsem z ní vypreparovat i semínka !! To ale musí počkat, musím se sbalit a ject na sjezd alchymistů! Ti budou koukat!!! Ale teď se na ní ještě jednou kouknu než odejdu. Naložený Dorian (na zádech batoh, přes obě ramena plné brašny plné kapsy různých věcí o jejichž původu se nikdo kromě Doriana nechce nic dozvědět) se přesune k lupě a ke kytce. Vezme do ruky sáček se semínky, dá je do jedné z kapes svého cestovního pláště a vezme lupu ze stolu. Kytku položí na sušící držák (jeho vlastní výrobek) nahne se nad ní a najednou se ozve *PUF* a kytka se změnila! To mi nikdo nebude věřit ono se to změnilo! Je to takové červené a ta kytka byla modro černá!! Úžasný!! A je na tmavohnědém pozdí?!? Že by transmutovala i okolí?? No to mi nikdo neuvěří ale už musím vyrazit. Vezmu kytku (nebo to, co se domnívám, že je kytka) do ruky a chci ji odnést. ale ono se to hýbe a je to větší Že by zase ožila??? Ne to ale není kytka. To je ŠOTEK!!! V tu chvíli se rozhlédnu a zjistím, že už nejsem v laboratoři, ale v hospodě. A přede mnou stojí šotek. A moje vzácná kytka je pryč místo ní tam jsou jen šotčiny vlasy a pentle!! "Kams mi schovala mojí kytku!" rozkřiknu se "Ihned mi jí vrať!! Je moje!! Kams ji schovala?" při těchto slovech vezmu šotku do ruky a zvednu jí deset čísel do výšky a tvářím se velmi ale opravdu VELMI ZLE. //popis: cca 195 cm, štíhlý, tmavé vlasy, tmavý kabát podle pohledu cestovní, cestovní boty a je ověnčen různými vesměs obrovskými zavazadly// |
| |
| Jejda! Já jsem nevinná!!! Spokojeně pozoruji pány, co hrají pexeso... a abych řekla pravdu, docela se mi dotklo, že ode mě odsunuli váčky se sázkami... Jako kdybych byla nějaký zloděj!. [/b]Ale tím se nehodlám dneska nechat nijak... Cože? Druhý růžovoučký králíček zmizel? A kde má dvojici Velký tlusťoch??? Á jejda... Pánové si absence několika kartiček taky všimli a ukazují na sebe ukazováčkama!!! A pak jim dojde, že sjem rozdávala já. A ukazují na mě ukazováčkama!!! "Ale pánové, já rozdala jen ty kartičky, co byly na stole! Já nepodvádím, podvádět je moc špatné a ošklivé, to se přece... A nemohly náhodou spadnout?" rychle nakouknu pod stůl. Na dokonale vysmýčenou a vypiglovanou podlahu. "Jejda..." A v ten okamžik se Ghânin vznese... "Jů! Páni! Mohl bys mi to naučit?" ... a zmizí. "Jejda...áááÁÁÁÁÁÁ!!! " vypísknu vyděšeně. Něco mi popadlo za krkem za moje úžasné kapsičkové šatečky a vyzvedlo do vzduchu. "Tak takhle jsem si ale lítání nepředstavovala." zahrozím neviditelné síle pěstičkou. Pak mě ta neviditelná síla otočí a já zjistím, že je to velice vysoký a hubený pán ve tmavém plášti a ověnčený zavazadly velikosti menšího domu. Křičí mi přímo z nosu do nosu a plácá něco o nějaké kytce. Na milisekundu se zamyslím a pak sáhnu do změti pentliček, píreček, provázků, šňůreček... co mám ve vlasech a vytáhnu usušenou žlutou slaměnku. "Není to tahle? Určitě jste ji někde ztratil. Nate, vemte si ji," nacpu alchymistovi torzo rostlinky do ruky a přísně se na něj zatvářím. "A teď mě hezky opatrně postav na zem, nebo tě Všebůho ztrestá, že tě ani vlastní ponožky nepoznají." |
| |
| Pexeso, puf a tak dále… |
| |
| Hostinec v CHAOSU Neuvěřitelně zmateně se kolem rozhlížím. Pak si uvědomím že na mě to konidlo mluví. ,,Nějaká podělaná čarodějka nás svázala dohromady abychom my, rasy co se nesnášíme, museli spolupracovat a najít nějaký věci. A taky když zemře jeden je po nás po všech." Pak zmlknu když Ghanin zmizí a nějaký mužíček se objeví. Zrovna když jsem mluvil o létajících trpaslících jeden vystartuje k nebi! Pak se rozpoutá hádka. Nebo ještě před tím? Tohle je moc šílené na to abych byl střízlivý! Zmateně se rozhlédnu po číšníkovi a když ho najdu, řeknu mu. ,,Člověče! Sežeň mi nejvýraznější a nejtvrdší pití co tu máte. Tahle restaurace je moc na jednoho střízlivýho minotaura." Pak se s povzdechem svalím na židli nebo co to je a počkám až seženu něco k pití. Pak posilněný čímkoliv co to bylo se zvednu a hlasitě zabučím na všechny kdo jsou blízko a snažím se přerušit jak hádku, tak ukazování těmi ukazováčky. taky se snažím zarazit toho človíčka co chce něco udělat Ari. ,,Takže! Teď všichni sklapnete a hezky to tu uspořádáme, dřív než z toho scvoknu!" Dojdu k tomu člověku co se objevil. ,,Ty! Odkud jsi, co jsi a co po Ari kterou bys měl položit chceš?" A pak se otočím na ty dva hadající se. ,,Vy dva, co se to vlastně stalo a proč tak hrubě ukazujete ukazováčkama, uklidněte se ať můžem tenhle bordel vyčistit!" |
| |
| Co s načatým odpolednem? Naše náštěva se vyvíjela prostě znamenitě. "Něco suššího k zakousnutí?" zopakoval Altamir zasněně a zářivě se na kentaura usmál. "Ale pochopitelně!" Vytáhne z kapsy překrásně uvázanou sušenou voničku z fialek a luční trávy převázanou mašlí v ladící barvě. "Zde, pane," řekne a s malou úklonkou hlavy ji podá kentaurovi, který... Který k elfově zděšení právě pozřel dvě kartičky z pexesa, které se hrálo u vedlejšího stolu. "Tumáte, zajezte to," prohlásí nervózně a strká kentaurovi kytici k ústům. Bohužel, po každé akci následuje reakce a tak byl nevinný... No... Dobře, ne přímo nevinný, ale rozhodně nevinně vypadající mladík z dobré rodiny vybraných mravů nucen sledovat velmi nepříjemnou hádku o zmizelé kartičky, ve které se několikrát (!) objevil (!!) ukazováček (!!!). "Vážení, vážení," zvolá nešťastně. "Prosím," pokračuje zvučně, aby na sebe přilákal pozornost ostatních. "Pexeso je hra vybrané společnosti, tříbící náš intelekt již po několik staletí. Je to hra klidu, známá v dalekých zemích vycházejích sluncí pod starobylým názvem Kd-jek-urva-druhejob-rázek. Je to hra aristokratů, králů, vznešených a jemných lidí. Ve Starých a krvavých dějinách národa Hráčů je Největší a neukrutnější utkání v pexesu popsáno na téměř pětseti hustě popsaných stranách a dodnes koluje báchorka, že to byl nejslovutnější počin v dějinách lidstva. Ve velkém finále této bitvy totiž přišel ten největší zvrat, jaký kdy Hráči viděli. Král Sakratukočkuvkvětináčijsemužtamjednouněkdeviděl byl jen krůček, malý krůček od vítězství, když tu... Zmizela Karta růžového Králíka a Karta růžového tlusťocha!" zaburácí Altamir dramaticky. "Přišla panika, armády se bouřily a dokonce se odvážily obviňujícím způsobem zdvihat ukazováčky! Legenda však praví, že se v pravý čas objevil Velký Fešák," zazubí se a prohrábne si vlasy. "Velký Fešák pocházel z národa elfů a myl si vlasy minimálně čtyřikrát denně. Jeho příchod ohlašovala malá šotka a provázela ho vůně růží. Velký Fešák sestoupil ke králům, rozhořčeným dosud nepoznaným zádrhelem ve hře a zvolal: Přináším vám vykoupení, dobří lidé! Zde jsou vaše karty! Vezměte je a hrajte! Hrajte ke spáse svojí a spáse lidstva!" zakončí svůj příběh velkolepým zvoláním, položí na stůl chybějící karty, které během svého monologu stihnul namalovat na ubrousek a spokojeně se vrátí ke svému stolu právě včas, aby spatřil roztomilého štíhlého mladíka, který by byl skutečně zajímavým objektem jeho příštích romantických vznětů, kdyby nedržel v ruce jeho přítelkyni šotku. "Mladý pane, musím vás požádat, aby jste slečnu Arireku položil na zem," řekne s ledovým klidem a jakoby mimochodem se mu v rukou objeví velmi nebezpečně vyhlížející sada příborů. "Toto je velmi vybraná restaurace, takže nepochybujte o tom, že tu mají nože skutečně dobře nabroušené," dodá výhružně a pro efekt jimi párkrát křísne o sebe. |
| |
| Co se to sakra děje?? Hned potom, co jsem zvedl tu zlodějku se na mě obořili dva lidé ... počkat jeden má čtyři nohy a ocas???? A ten druhý má má ROHY?? Oni na mě mluví kůň a kráva?? Asi jsem to přehnal s kouřením... "a ty dej to kvítí pryč, já chci zpátky mojí morsus-roboris-stolidus-et-non-interficiat-me a chc jí HNED!!!!" řeknu šotčici " A tvoje domácí zvířata, i když mluví, mě nevyděsí!!" aspoň já si to myslim, ale ta kráva má zajímavou zbraň a sakra já jsem vyděšenej, nesmí to poznat "Ne NEVYDĚSÍ!!" "Copak by MĚ velikého alchymistu-vynálezce-"no tak, řekni něco čím je vyděsíš, aby na tebe nezaútočili "-kouzelníka-bojovníka" jo a já vím že říkat pomlčky je trochu otřepané , ale mohlo by to fungovat "a člověka který se NEBOJÍ mohla domácí zvířata vyděsit! A ty domácí zvířata odvolej HNED ! " Bože proč jsem se jen zkouřil, mám halucinace a v nich na mě mluví domácí zvířata ... Mám chuť na mléko... Počkat pokud je to halucinace tak určitě domácím mazlům nebude vadit když si trochu kravsého mléka nadojím! Jo to je dobrej nápad . Dorian pustí šotka a jde k Nar-Ladvarovi (což je podle něj obří mluvící kráva). "No tak kravičko neboj se já si vezmu mlíčko a hned se odeberu domů!" Při těchto slovech se přibližuju k Nar-Ladvarovi a hledám cecíky (, nebo něco velmi podobného), ale zatím nic nevidím To je fakt divný... No tak Doriane vzpomeň si kde má kráva cecky... Hm... možná je má mezi nohama! No za zkoušku nic nedám... |
| |
| Podivín Ten podivín se začne představovat a mluvit. Potom k mé úlevě pustí Ari. Uslyším něco o domácích zvířatech a moudře se rozhodnu to ignorovat. Když se ke mě vydá jsem trochu zaamtený a když začne cestu jak mě podojit jsem chvíli znepokojený ale pak ho chytnu a vyzvednu tak abychu mu viděl do očí. ,,Ty, Podivín, co si myslíš že děláš? Nejsem žádná kráva ani domácí mazlíček ale minotaur. Minotauři jsou známí jako válečníci. Jestli se nezačneš chovat hezky a klidně použiju to co jsem se naučil a budeš potřebovat hodně trpělivosti abys našel všechny svoje kousky!" Už ho mám plné zuby a taky už se mi do mysli zahlodává pití. |
| |
| Restaurace Visím za šatečky a začínám se nudit. A to JE nebezpečné. Nejdřív mě šel zachránit obrovitý kentaur, který se tu objevil místo Ghânina pak Nar-Ladvar a nakonec elfík. To moji malou dušičku potěší a příjemně zahřeje, jenomže ten panáček nechce moji kytičku. Asi to nebyla ta jeho, a tak ji opět umělecky zapletu do přesně určené místo mojí šotčí hřívy. Pak ale pánovi s domem na zádech šibne. Pustí mě z výšky a vydá se miotaurovi. Dopadnu na všechny čtyři, zaprskám pár nadávek a běžím zachránit minotaura, kterého se šílený pán zřejmě chystá podojit. Doběhnu šílence, popadnu jeho nohu a vší silou zatáhnu, abych ho zastavila. Šílenec je ale silnější, a tak mě za sebou táhne. "Všichni dobří, zlí, neutrální a ty, kterým je to všechno fuk, bohové! Ty ses zbláznil, dyť tě rozmáčkne! A budeš placatý! Úplně natuty totálně a neodvolatelně placatý! To se ti pak budou ty kytky dost mizerně sbírat... i když jako placka by ses mohl docela dobře schovávat. Třeba do mezery mezi skříní a podlahou. Tam moc kytiček ale není... Aj ajéje!" vypísknu, když se najednou octnu pěkný kus nad zemí. Pevně se chytím a začnu se škrábat po šílencově oblečení k němu za krk (upřímně doufám, že mě nepokouše), abych viděla na Nar-Ladvara. Při tom se některé (zcela náhodné věci) z alchymisty uvolní a kdyby nebylo mě, spadly by na zem a už by je nikdy nenašel. Vrátím mu je, až znovu přijde k rozumu... Když se dostanu k alchymistovu uchu, zašeptám mu do něj: "Koukej se vzpamatovat, blázne jeden šílená! Chovej se jako rozumný člověk!" Pak provedu šotčí léčení proti šílenství. Cvrnknu ho do nosu, zatahám ho za levé ucho a zaťukám mu na čelo, aby se mu to v hlavě správně poskládalo.Pak přeběhnu po Nar-Ladvarově ruce a uvelebím se obrovitému minotaurovi na rameni. "Nech ho, je to blázen." prohlásím velice vážně a doufám, že se chlapi nepoperou. |
| |
| Restaurace Vídím jak se kolem prožene Ari a během chvíle mi sedí na rameni. Trochu sebou trhnu, nejsem na takhle rychlá stvořeníčka zvyklý. Poslechnu si co řekne. Pak pohrdlivě strčím jedním prstem do podivína. ,,Máš štěstí že se za tebe Ari přimluvila blázne!" Otočím se k ostatním a řeknu. ,,Tak co? Co teď? Já nevím jak vy ale docela bych chtěl najít ty věcičky pokud si je ještě někdo pamatujete. Čím dřív budu zpátky v realitě tíme líp. Tak honem!" Obcházím kolem nich a snažím se získat onen dávno ztracený seznam věcí pro které nás čarodějka poslala. |
| |
| Trable v hospodě Všichni pánové u pexesového stolu jsou na určitou chvíli zcela ohromeni létajícím trapslíkem, pří...letem divného chlapíka snažícího se vymámit květinu z šotky a celého následného divadla. Až Altamirova řeč je nechá se zamyslet a pak jeden z nich popadne na ubrousku načáranou kartičku, hodí jí před sebe, přesune ruku nad zbylé kartičky a obratně jednu z nich otočí. "Cha chá! Mám to! Vyhrál jsem!" zařve a ukáže druhou (podstatně umělečtěji nakreslenou) kartičkus Růžovoučkým králíčkem. Přidá si je na hromádku a znovu šmátne a vytáhne zbylé kartičky. "A máte to! Vyhrál jsem!" řekne a ostatní dva pánové se otočí, jako by trucovali a pán v cylindru dokonce bouchne do stolu. Ale mezitím číšník donese k místu kentaura něco trochu suššího, dle jeho přání. A minotaurovi donese skleničku něčeho silnějšího, kterou on hned obrátí do sebe. Ovšem ode dveří se ozve pořádné *ŽUCH*. Přiláká to pozornost většiny a tak ona větší polovina přihlížejících vidí, jak se ze země zvedá onen pán v černém s černými brýlemi, které za doprovodu nadávek strhává z obličeje a pak, již s jistotou, jde k vám. "Já to říkal hned. Okamžitě veéééééééén!!!!!" nezašel tak daleko, že by na vás ukázal ukazováčkem, ale vytáhl jakousi divnou věc co vypadala jako žezlo nebo menší palcát a tou na vás ukázal! A najednou se ozvalo Půůůůůůůf a všichni jste viděli před očima divný fialový vír. Další, co jste viděli bylo náměstíčko u brány, kterou jste (ne všichni) nedávno prošli sem. Všichni (do jednoho) sedíte na zadku a koukáte na bránu. Za vámi se ozve: "A nevracejte se!"*BUCH* očividně a uchoslyšně vás vyhazovač vyhodil a zabouchl za vámi tento lokál. Ti, co něco alespoň upili mohou být rádi, protože Šak-to-né ty paf se zadarmo nikde nenalévá! |
| |
| Tak dlouho se chodí pro trávu na louku, až někdo vybílí zahradnictví... |
| |
| Pryč z ,,restaurace" Všechno se točí, někdo vyhrál a všechno je úplně mimo. Dříve než se naděju vypadneme z toho podivného baru. Vrchní nás vyhodil na ulici. Alespoň jsem něco vypil zadarmo. Zasměju se na všechny, protože to pro mě byla vcelku zábavná i když chaotická zkušenost. Pak hbitě vztanu a řeknu. ,,Tak! A teď už žádný rozptylování, jsem napitej a tak můžem vyrazit po stopách těch..e.. věcí...jejichž seznam...určitě máme. Že jo?" Nejistě se podívám po ostatních. Kentaur se mnou souhlasí. To je vskutku nezvyklé... Doufám že jsme neztratili ten seznam. To bych byl navždy spečetěný s kentaurem, znervózňujícím elfem, hodně mluvcí šotkou a bůhví kdo je ten podivný člověk. Co že se to vlastně stalo? Snad se do toho konečně pustíme. |
| |
| A další PUF! Najednou se stane hromada věcí. Jeden pexesový hazardní hráč vyhrál, a tak se k němu natáhnu a oběma rukama ho pořádně bafnu za ruku, ve které držel ony kartičky, a pogratuluju mu... což způsobí lehké kartičkobití, ale to mi nikterak nevadí. Hned se totiž děje další úžasná událost. Ode dveří to udělá "ŽUCH" a ten černočerný pán s černočernými brýlemi, za kterými má jisto jistě černočerné oči a křičí v černočerné tmě, že až nás pochytá, tak nás všechny sní, ale je to vlastně doopravdy mrňavoučký písklavý trpaslíček... Vy to neznáte? Ale vždyť je to úžasná pohádka... dobře, dobře... no prostě se zvedne ze země a začne se strašlivě vztekat. zamává kouzelným palcátkem a najednou to udělá "PŮŮŮŮŮŮF" a "BVŽŮŮŮŮ" a "BÁC!" Jenomže to bác nebyl on, ale my. Proletěli jsme fialovým tornádem, které nás vyprsklo přímo před hlavní bránou do města. Nejdřív se rozpovídá minotaurus s kentaurem, chtějí nějaký pitomý seznam. A tak hrábnu do kapsy a dva jim dám. První je prokazatelně recept na knedlo-zélo-vepřo; na druhém stojí: kilo mouky Pak se jim přestanu věnovat. Proč taky, vždyť to tornádo by,o dokonalý! "POjďte se svízt ještě jendou! vypísknu a ženu se ke dveřím do "hospody", na které, pokud mě nikdo nezastaví, zabuším a otevřu je. |
| |
| Ari Naše šotka se hned vydá zpátky k hostinci aby si dál užívala. Nejistě se podívám na seznamy které mám v rukou. Pak vidím že se Ari chystá zabušit na dveře. ,,To není dobrý nápad! Už nás odtamtaď jednou vyrazili.A tohle vůbec nejsou ten seznam o kterym jsem mluvi! Já chci ten seznam věcí co se musí najít abychom se už nemuseli držet pohromadě!" Zamračím se. ,,Neztratili jsme ho, že ne..." |
| |
| Nar Ještě jsem ani nestačila zabušit na dveře, když mě Nar-Ladvar zastaví s tím, že to není ten správný seznam. "To není on? Jseš si jistý?" To opravdu není on? A ni ten druhý se mu nelíbí... "To není dobrý... Jsem opravdu znepokojená. Poctivě vytáhnu všechny papírky z kapsiček (mimo toho posledního a samozřejmě nejdůležitějšího) a podám je minotaurovi. "Jeden z nich to musí být... a když nezjistíme, který to je, můžeme sehnat všechno z nich!" přijdu s geniálním řešením. Jsem z něj opravdu nadšená. //Jestli se ptáte, co na nich je, tak se neptejte a něco si vymyslete. Papírků je tak dvě stě a jsou povětšině hustě popsané... a kupodivu ani jeden z nich není ten, co hledáte// |
| |
| Seznam sem, seznam tam… |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Seznam Všichni zuřivě hledají seznam a doufají že ho najdou. Pak se odevšad a odnikud zjeví Všudevid. Rozčíleným hlasem zhodnotí své svěřence. ,,Vy jste mi ale banda! No co se dá dělat, i však já vám ten seznam dám nový." Ze záhybů svých kouzel vytáhne papírek. Seznam Věcí Nutných Nemáte tušení kde jste ale to je součástí kletby ne? Možná je čas sednout si do kroužku a zamyslet se kam jít teď. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Tak kudy a kam? |
| |
| Dva nové přírůstky PUF! V dýmu kouře se objeví jakási nezřetelná postava. Na její straně je vidět Všudevid, který popolétne k vám a říká. ,,Výborná zpráva svěřenci! Posílám vám další tři osoby. Zatím jsem našel jen toho fousatého, ten je vcelku v pohodě ale ten druhý, ten druhý to je raritka! Ten třetí se mi ale někde zatoulal!" Z kouře vyklopýtá trpaslík (Jestli chceš Morgu, klidně napiš cos dělal před PUF). Zadívá se na všechny kolem. PUF! Všudevid se zasměje. Z dalšího kouřového oblaku vypadne malý chlapec, bílé pleti. Smích ustane. ,,Eee. Máme tu čest s někým jménem Colten? Doufám že jo. Představoval jsem si tě jinak člověče." Všudevid se podívá po nových pokusných králících. ,,Takže! Pravidla ve stručnosti. Zemře jeden, zemřou všichni. Nesmíte se moc vzdálit od sebe jinak konec, zamáváte kytičkám zespoda. Kletba mizí až najdete všechny ty hlouposti. Tak nashle!" S magickým zvukem se Všudevid ztratí v nicotě. Seznamování tedy nechává na vás. |
| |
 | Kde mám zatraceně ještěrku?! Procházel jsem se pouští, usmíval jsem se a cítil jsem horké slunce v zádech a na hlavě. Pak jsem viděl ještěrku! Olízl jsem se a ihned jsem vystartoval za ještěrkou, než jsem ji chytil, tak to nějakou chvíli trvalo. Kousala a bránila se. "A mám tě!" vzal jsem ji za ocas a dával si pozor na její ostny. Vytáhl jsem ji nad hlavu a prohlížel jsem si ji. "Divoké koření na tebe!" olízl jsem si a začal jsem si hledat ostrý kamínek v kapsách, chtěl jsem ji podříznout, jelikož zakroutit krkem jsem nemohl, měla tam největší ostny a tak to nejde. "Nebraň se, máš smůlu, jsi moje a já mám hlad." Našel jsem ostrý kámen a vytáhl jsem si ho z kapsy. Už jsem se chystal ji podříznout a okořenit a nechat ji upéct na sluníčku. Hádal jsem, že je tak - 50 stupňů. Už se mi zbíhaly sliny na budoucí mňamku a pak, najednou - zaslechl jsem něco za sebou. Rychle jsem se otočil, ale něco mě pohltilo a já pustil ještěrku. |
| |
 | OPICE A JEŠTĚRKA |
| |
| Nováčci Sedím hledím a přemýšlím o seznamu který jsme dostali. Dřív než se můžem usnést na tom co budeme dělat se nám znovu zjeví Všudevid. Jak to vypadá sehnal nám dva nové společníky. Vypadají v pohodě ale ten chlapec je trochu zvláštní, celý bílý. A taky křičí něco o ještěrce. A ten druhý vypadá na klasického trpaslíka typu Velký vous/velká opice. Přijdu k nim a řeknu. ,,Tak vás tady vítám. Jestli chcete můžete se podívat na ten seznam ale i ta se musíme dohodnout kam dál a co teď. Nějaké dotazy?" Možná je může trochu znepokojit to že mluví s dvoumetrovým býkem a zadních ale na to já teď zrovna nemyslím... |
| |
| Odkud se ti nováčci berou? Ozve se malé tiché puf a pak daleko vydatnější PUF Z obláčku kouře vyklopýtá člověk následovaný Všudevidem. Ten se na něj přísně podívá (obdivuhodný úkol pro tvora bez očí) a řekne. ,,A žádné další blbosti s věčným zatracením! Jsi tu ať chceš nebo ne!" S dalším puf, charakteristickým pro Všudevida zas zmizí. Vypadá to že se poslední dobou tomu Všudevidovi v hledání nějak daří. Samí unikátní členové populace! |
| |
Puf Byl krásný den. Takový ten hřejivý, kdy každý kousek duše touží jen po dvou věcech. Po jídle a spánku. Jídlo přišlo téměř samo od sebe. Ležel jsem pokojně na prosluněném paloučku obklopen zpěvavým voňavým lesem. A dřímal. Tu se země rozechvěla hopkáním mého oběda. Nos se mi divoce rozechvěl a bylo nutné se připravit. Malý nebohý zajíček. Ani nevěděl odkud to přišlo. Neuškodil by ani větší, ale tenhle se nabídl tak sám………. Musel na mě být opravdu krásný pohled. Pochopitelně, něco co vypadá jako člověk a boří se to po zápěstí do mrtvého zvířátka. Žádná tepelná úprava, všechno hezky za sirova. Ke konci mých hodů nezbyly ze zajíčka ani kosti a ani kožíšek. To by totiž bylo plýtvání. A pak nastala oblíbená fáze číslo 2. Spánek. Uložil jsem se k spravedlivému spánku přesně po kočičím(šelmím). Velké PUF díky bohu (ku všem přítomným) přišlo až po poledním spánku. Tenhle den byl dobrý. Líbil se mi z celé půli. (Aby se mi líbil celý, muselo by se celý den taky jen spát!) Nu, ale i šelma mé velikosti se potřebuje trochu protáhnout. A zrovna v tomhle okamžiku jsem byl přemístěn. Hlasité UÁÁÁÁÁÁ- tedy mé zívání bylo úspěšně prodlouženo, stejně jako protahovací proces i během toho co jsem byl přemístěn. Takže pro ostatní je tu k vidění dvoumetrová, robustní a svalnatá ….člověčí. No něco co člověka i trochu připomíná, ale při bližším průzkumu to tak moc nevypadá. Možná kdyby lidi byli chlupatí, měli lví ocas a obličej podobný šelmě. Nehledě na bujnou hřívu a zvířecí uši. Jako bonus toto stvoření není příliš oblečené. Jen jakousi rouškou přikrývající přirození. A dalším bonusem je zkrvavená tlama z řadou ostrých zubů a kouskem šlachy visící z koutku úst a podobně zkrvavené ruce s drápy. Prostě a jednoduše, tohle samčí stvoření je rozhodně šelma i člověk v jednom. Otázkou zůstává, co je víc. Je to takový ten tip tvora, co už dle pohledu budí hodně respektu a úcty. A co teprve když promluví svým hřmotným šelmím hlasem. Inu, král zvířat jak se patří. Přestanu se protahovat a zamžourám kolem dokola. Trpaslík ukážu prstem na dotyčného šotek ukážu prstem minotaur prst kdo ví co obecně na ten zbytek co nedokážu pojmenovat Pak se mi koutky úst rozšíří v nebezpečném úsměvu Tak to je k popukání. Já jsem Král Leonithar. Ale stačí i Leo. Pak se přichomítnu k taurovi co teda máme na seznamu? Neodolám a oblíznu mu zátylek. Přece jen – dobytčí maso je také velmi chutné. |
| |
 | VESELÉ PUF!(Opraveno od začátečnických chyb :D) Procházel jsem se pokojně po své zahradě a pozor mučení nešťastníků kteří nebyli démony, ale nějakým způsobem se jim upsali. Hmmm...ale stále nerozumím proč se upsali tihle červi zrovna k mé největší konkurenci. Sice rozumím že je nejlepší v nabídce plnění přání s erotickou tématikou ale že by to ty červi až tolik přitahovalo... Zrovna jsem pozoroval jednoho z nich jak upaluje za nižším démonem který měl podobu ,,krásné" červky a za chvíli shořel. Ten plamen jsem mohl vypustit já.. Zrovna když jsem pozoroval další vývoj v podnikání tak jsem zcela zmizel. Na chvíli jsem ztratil vědomí ale pak se probral v lidském těle toho ufňukaného blonďáka což byl můj hostitel v tomto světě. Pěkně ubohý červ. Málo krmený. Cosi co se ani nepředstavilo mi začalo rozkazovat! ,,A žádné další blbosti s tím věčným zatracením! Jsi tu ať chceš nebo ne!" Najednou se mi rozsvítilo. Strhl jsem boj stou magickou esencí ale byla mnohem mocnější a to se mi nelíbilo. Násilně mě sem přitáhla a jen tak nechala. ,,Co to má být? Nějaký trik? O co tu jde? Proč.."řekl jsem hlasem blonďáka který byl kupodivu plný síly. Esence ale zmizela a mě při otočení došlo že jsem ve skupině červů, much, a poněkud větších červů... ,,Na co čumíte?" pronesl jsem velmi amatérsky. |
| |
| Nováčci Nějak jsme nebyli schopní najít správný seznam. Jo, dala jsem jim všechny seznamy, co jsem u sebe našla, ale ani jeden se jim nelíbil. Kentaur mi dokonce několik snědl! Hrůůza... Pak se ale objeví k mé velké radosti Všudevid a s prskáním nám dá nejen seznam, ale i další kamarády! Úplně zapomenu, že mi připadalo jako nejlepší nápad na světě najít všechny položky z mnoha a mnoha seznamů, co jsem u sebe našla, a nejraději bych té lesklé věci dala pořádnýho hudlana na... čumáček nemá... ale přines nám kamarády! Vyskočím radostí do vzduchu a nadšeně vypísknu: "Bude dobrodrůžo! Jupííí! S úsměvem od ucha Nar-Ladvarovi vezmu moje seznamy, nastrkám si je do kapsiček - každý seznam, kam zrovna patří (což vlastně znamená dokonale random rozložení po celých šatečkách), na seznam od Všudevidu jsem úplně zapomněla. V mžiku jsem u našeho prvního nováčka, kterým je bělovlasý chlapec s mramorovou plětí, držím ho oběma rukama za ruku a zuřivě s ní mávám nahoru a dolu. Strýček Heledrak Připálené-kalhoty vždycky říkal, že ať už potkám kohokoliv, je důležité mu potřást rukou, protože to je zdvořilé. "Ahoj-ahoj-ahoj, velice-mě těší, jmenuji-se-Simsalabim-Arireka, ale-všichni-mi-říkají-Sim-Ari, protože-je-to-kratší." vychrlím ze sebe neuvěřitelnou rychlostí. Pak mi dojde, že chlapec hledá ještěrku, vypadá chudinka docela nešťastně, ale já mám ŘEŠENÍ! "Ty-jsi-ztratil-ještěrku? Na, vem-si-mojí, nebo-je-tvoje? Určitě-ti-musela-někde-vypadnout..." Prohlásím, a sáhnu do jednoho ze svých zavazadel. Za okamžik už chlapci nabízím dokonale vysušenou křiklavě zelenou ještěrku s oranžovými proužky na zádech a fialovými puntíčky na bříšku. Vrazím ji do ruky chlapci, aby nebyl tak smutný a spustím další povídání. "Jsme-v-Marsfeltu, to-je-takové-město, kde-všichni-rádi-zpívají-a-hrají-pexeso, ale-rozhodně-se-tady-na-nikoho-nesmí-za-žádných-okolností ukazovat ukazováčkama...." Poslední svě slova řeknu hezky pomalu a zřetelně, aby si to chlapec zapamtoval, protože to je asi to nejdůležitější, co tady potřebuje vědět. Pak se ale objeví trpaslík. Zpíval... a teď rýmuje. Je to velmi zvláštní trpaslík, sice je chlupatý a strašně smrdí, dokonce si na zádech táhne vlastní železářství... ale rýmující trpaslík... JUPÍÍÍ! To se bude líbit Altamirovi, ten taky rád rýmuje... A shání opici... Pustím chlapce a přecupitám k trpaslíkovi. Hodně se soustředím, abych mluvila pomalu, protože jakmile se někdo opije, špatně se mu poslouchá. sice vypadá, jako kdyby se mu poslouchalo dobře, ale většinou si toho oc nepamatuje." Jsem Sim-Ari. A opičku nemám. Ale jestli chceš, můžu ti sedět na rameni a drbat tě za uchem. Jenom blešky ti vybírat z valsů nebudu, protože blešky nejím, ale mohl by ti..." Už se nedovíte, co jsem chtěla říct, protože se ozvou dvě další "PUF" a objeví se člověko-lev a člověk. Všudevid říkal něco o věčném zatracení, ale moc ho nevnímám... Ten člověko-lev mi tak uchvátí, že zapomenu na opičky, blešky i ještěrky. Na chviličku uchváceně zmlknu a velice pozorně si ho prohlížím od hlavy k patě. Jenomže pak kočičák začne ukazovat ukazováčkama! A nakonec olízne Nar-Ladvara. To by mohlo dopadnout moc ošklivě! probleskne mi hlavou a už se cpu mezi kočičáka a minotaura. (prskající člověk mi aktuálně připadá zbytečně nezajímavý) " Ahoj, jsem sim-Ari, jak se máš?" zeptám se veselým hláskem kočičáka a natáhnu se po jeho pracce, abych mu s ní pořádně potřásla, protože strýček Heledrak Připálené-kalhoty vždycky říkal, že pořádně potřesení rukou udělá kamaráda i z velkého draka, co je červený jako byly trpasličí nosy po velké bitvě v Pivním sudu. //Cca metr kousek vysoká šotka v pestrobarevném oblečení ušitého ze všeho možného, ale hlavně z kapsiček a kapes, ověšená váčky a několika vaky, která má v tmavých vlasech zapleteno snad všechno možné barevné a usušené... S neustálým úsměvem na rtech a pusinkou neustále něco breptající... Šotci jsou milí, dobrosrdeční, lehce kleptomaničtí, přátelští a věrní tvorečkové, kteří jsou pevně přesvědčeni, že svět je plný dobrodružství, které čeká jen a jen na ně. Nikdy se ničeho nebojí, ani dračí strach nad nimi nemá moc. Nutno říci, že bývají naivní a nehorázně praštění. A svým způsobem velice nebezpeční, když se začnu nudit...// |
| |
| Lev Všechno jde docela dobře, objeví se člověk a..no další ale asi stejně člověk jako já. Možná trochu míň. A ke všemu se ke mě ta lví šelma přichomýtne a olízne mě. Prastaré instikty velí, dej se na útěk. Civilazace velí, vytáhni sekeru. Chytnu jednou rukou sekeru ale je tu další problém. Zjišťuji že seznam z mých rukou zmizel už před hodnou chvilkou. A zas do Sim Ariiných kapes! ,,Ari! Vrať ten seznam!" Pak si vzpomenu na lva. ,,A ty...Leo, co si sakra myslíš že děláš?" Možná by mu chuť mohlo zkazit to že mám na sobě ocelovou zbroj. |
| |
veselé dění Zrovna když chci chuťovými pohárky zařadit minotaura do určité jídelní oblasti Sakra co mi ta chuť připomíná. Bizoní? ne....na to je dost hutná a pikantní. Jak? To taky ne, možná nějaký pižmoň. Ňam Ňam Ňam představí se nám slovy Na co čumíte asi tak starý přírůstek u této skupiny jako jsem já sám. Tázavě pozvednu obočí A mě říkají že jsem hloupý. To možná jsem, ale tady můžu být klidně král moudrosti. Když šotka vítá nové přírůstky, mé domněnky z čerstvostí několika z nich zde, se potvrzují a zapamatuji si to. Mohla by to být do budoucna cenná informace. Když se šotka začne vrtošit i ke mě, horečnatě přemýšlím co se o těhlech tvorech povídá Kradou! prve sebou trhnu a odtáhnu ruku, ale pak když si uvědomím, že mi vlastně má co sebrat jí zvednu ze země a dám si jí na svá mohutná, hřívou a srstí pokrytá záda. Děti mám rád. zabroukám a zazubím se. Při tom si přičichnu k ruce na které mi utkvěl šotčí pach. Hm, trochu moc živé a hubené. Co se ochutnávky minotaura týká, nejsem zaskočen jeho reakcí a upřímně dobře se bavím. (jestli je to to brnění co máš na ikonce, vidím spoustu možností a míst na ochutnávku. A věz že na takové věci mi opravdu stačí škvírka) Bavím při představě, že je to vlastně velký byčí stejk v plechovce. bylo by docela praktické takové jídlo vyrábět. Na cesty doslova ideální a hned tak se nezkazí. Nahlas neřeknu nic a jen se nevině olíznu. Pardon. |
| |
| Pidi stvoření, šotka či co? Koukám se po skupině, pak sem dorazí ostatní, nějaký pidižvík a pak - kočka? Zamrkám a povzdychnu si a přitom zavrtím hlavou. "To snad ne..." |
| |
| PARTA HIC |
| |
| Samá lepčejší společnost |
| |
| Puf Morg se jen tak dívá a když se mu za zády objeví všudevid, ani si ho nevšimne. Pak už je PUF a Morg zmizí! Všudevid se podívá po všech ostatních. ,,Co je? Administrativní chyba, nepatřil sem. A být vámi tak už se vydám do Carvenské jeskyně, je to blízko. Prý se tam potuluje nějaký drak." Pohlédne na Lea a řekne. ,,Nezapomeňte prosím že pokud kohokoliv zabijete, zabiju vás, tedy jako všechny. Musím jít! Snad už je to všechno správně." |
| |
hnutí k hnutí Když začnou mluvit ostatní jsem doslova mimo. Představuji si chutné plátky hovězího, i mladého masa lidského. A k obohacení toho všeho se vzduchem line vůně koňské kotletky. Jsem v rauši. Sedím v tureckém sedu, přiblble se usmívám a po straně úst mi teče slina. Chvíli mám naprosto nepřítomný pohled, jak se snažím všechny zařadit na to správné místo v jídelníčku. Koňské. Čerstvé dobré a lahodné. Neustále semnou a na cestách! To se doslova nabízí samo! Nenápadně (po kočičsku) se přikradu za kentaura s úmyslem ochutnat jestli chutná tak dobře jak vypadá. Když bádám nad tím, do kterého místa se zakousnout (mlsný pohled mluví za vše) zjeví se ten co nás sem dostal. A tím je vše zkaženo. Ááááá, tohle je očistec nebo co? Tolik lahodného občerstvení a já nemůžu ani ochutnat? protáhnu zoufale a zcela vážně. i když když minotaur přijde jen o kousek...bůčku, a kentaur o jednu nožku. Nemusí u toho nutně zemřít a budeme spokojení všichni. Olala Pak se široce usměji. Nebo si dám až to všechno skončí. ňam. ňam. Ňam. Musím si je dobře hlídat Sprásknu ruce, abych ostatní probral z hašteření. Tak alou! Máme úkol, ať už to máme za sebou mé lahodné bifteč....ehm. Pojďme. otočím se k šotce- jestli mi ještě stále sedí na ramenou. Ty máš mapy že maličká? Kudy kudy? |
| |
| Cesta Pokrčím rameny. Tak se najím hold zase později. Podívám se po všechny a pokrčím rameny. "Takže drak, výborně, tak jdeme na něho." podívám se na tu kočku a na tu skřítku či co to je. "Tak nás veď a doufám, že to budeme mít za chvíli za sebou." založím ruce na hrudníku a přenesu váhu na jednu nohu a druhou uvolním a natáhnu. Čekám co se bude dít. |
| |
| Kočičí mlsoun Všudevid nám trpaslíka sebere a ještě jednou nám připomene že se nemáme zabíjet. Pohlédnu na Lea. Ten už básní o tom jak nás všechny sežere. A prý jen kousek bůčku! Přijdu k Leovi a hrubě ho strčím prstem do hrudi. ,,Drž tlamu, kočičáku a hned na to zapomeň. Nebo, a to sem vegetarián, si dáme k večeři kočku!" Doufám že to tomu mozku na jídlo dojde. Vzpomenu si na to že na seznamu (než mi ho Ari zase sebrala) jsem si přečetl o nějaké dračím spáru. ,,Tak jdem! Však mi toho draka najdem. Ari, ty máš všechno možný, v tomhle má kočičák pravdu, máš nějakou mapu okolí? Nebo tak něco?" |
| |
| Mapy Než se stačím rozkoukat, sedím kočičákovi za krkem. Je odtud nááádherný výhled... přímo na Nar-Ladvarovy zuby. "Jejda... ty máš ale velké zuby! Jo seznam? Seznam..." sáhnu do jakési kapsičky, vytáhnu kousek pečlivě složeného papíru a dám ho minotarovi. "Musels ho někde upustit. Vůbec si na své věci nedáváš pozor. Měl bys být rád, že mě máš, jinak bys někde zapomněl vlastní hlavu!" Jestli se ptáte, co za seznam to je, tak ten původní, co jsme dostali od Všudevida... A pak se objeví Všudevid, odpufne trpaslíka a řekne nám, že se kousek odsud pohybuje nějaký drak. Mám z toho obrovskou radost,. ale málem mi ji kočičák zkazí, dkyž začne vymýšlet, jak nás všechny sežere, a tak sklouznu z jeho zad dolů a schovám se čistě pro jistotu za minotaura. Být sežraná obrovským kočko-člověkem by bylo neuvěřitelně super dobrodružství,a le výprava na draka je lepšejší. Nar se zrovna shání po mapě, a tak sáhnu do vaku a vytáhnu velice umolousanou mapu. Není to nic ideálního a abych řekla pravdu, velice se za ní stydím. Mívala sjem nááádherné mapy, ale když jsem byla naposledy v Aárvinu, strážník mi je vzal s tím, že patří do muzea... ale já je vážně našla povalovat se jen tak na ulici! No na moutěkutě! Vážně! Kupodivu tenhle umolousaný kousek pergamenu je mapa, která popisuje ten kousek světa, ve kterém se zrovna nacházíme. "Těším se na draka. Určitě to bude moc príma dobrodružství," prohlásím s úsměvem od ucha k uchu a předám mapu minotaurovi. "Jen si nejsem moc jistá, jak se mu bude líbit, že mu chceme vzít spár..." |
| |
| Administrátorské chyby a další osudy |
| |
| Cesta? Prohlížím si je všechny a pak pokrčím rameny. "Jestli kočka nepřestane žvatlat kraviny, tak si kousnu zase já, ale do něho. Já jsem nejedl několik dní." zavrčím si potichu a vzpomenu si na tu ještěrku, kvůli tomu blbovi mi utekla. Přejdu k nim a nahlédnu do mapy a pokrčím rameny. "Draci - záleží jaký druh, pokud vodní - voda, ohnivý - jeskyně, hory, ale pokus ledový - tak vršky hor a něco ledového, může být i u vody." podrbu se na hlavě a povzdychnu si. "Máte tu horko." Sundám si kabát a přehodím si ho přes rameno. Protáhnu se. Jsem malý a dosti hubený. |
| |
| Hladová kočka, EMO panna, Drak, a vyhozený opilec. Během srovnávání se z danou skutečností že jsem v těle podřadného červa se mnoho událo. Podřadná rohožka kterou jsem už od pohledu vybral za svoji nastávající rohožku před dům se začala chovat hladově. Rohožka se záměrem všechny sežrat si ale své počínání blesku-rychle rozmyslela. Zřejmě jí došel její osud rohožky a tak se smířila se spoluprací. Poté se skupina začala bavit o našem dalším pohybu. Během toho mě ti červové začali dokonale ignorovat. Jakožto Lordu z Hrabství Pekelného, třetího tohoto titulu se mě jejich chování hrubě dotklo. Copak jsem nějaký červ abych tu jen stál a byl přehlížen? Když jsem zvážil situaci tak jsem se rozhodl to tak pro zatím nechat a jen tak tahat v pozadí za nitky. Bohužel jsem u sebe žádné nitky neměl a tak jsem si musel nějaké zaopatřit. Jakmile začali řešit tvora tak podřadného jako je drak, tak jsem využil příležitosti a přikradl se za rohožku. Velmi jemný skoro SATANSKÝM pohybem jsem mu vytrhl postupně několik vlasů tak, aby ho to vůbec nebolelo. Z doslechu z domova jsem se dozvěděl že to takto dělají vyšší třídy když se nudí a chybí jím nitky. Ti ubožáci se začali dohadovat o jakýchsi EMO pannách které ponechají drakovi, aby je mohl znásilnit. Jaká geniální idea. Proč je nepředhodíte rovnou mě? Myslím že pak bych si s tím drakem mohl nějak poradit...třeba bych ho mohl poslat do věčného zatracení. Rozhodl jsem se nahodit profesionální vizáž a vejít do branže jakožto pravý démon. ,,Pánové mám pro vás návrh. Zastupuji zde jednu velice mocnou mocnost*která je samozřejmě ta nejmocnější ve vesmíru* a myslím že by mohl být pro vás velmi výhodný. Já pro vás seženu nějakou tu pannu, a nebude vás to skoro nic stát.... jenom duši. Ale to vás přeci neodradí od té možnosti obalamutit draka že? A pokud vám to nestačí tak vám dám jedinečnou 25%! JE TO TAK!2% SLEVU! Sleva spočívá v tom že budete uvrženi do věčné zkázy o neuvěřitelnou HODINU! ANO! MINUTU! později! Tak co říkáte? Plácneme si?" během této nabídky jsem byl velmi neodbytný a měl jsem zjev teleshoppingového prodejce. |
| |
| Na draka Poslouchám, jak pánové vymýšlejí, že drakovi hodí pannu... a pak se ozve ten panáček, že nám za duši se slevou, co se neustále zmenšuje, vyřeší veškeré problémy. Blázen... A tak raději přispěji svou troškou do mlýna. "Já nevím, jestli by drakovi panna k něčemu byla... dneska bejvaj děsně mladý a mrňavý, těch se drak moc nenají. Chudinka drak by pak měl ještě po ní hlad a mohl by to vyřešit tím, že zblajzne nás... Myslím, že to není dobrý nápad. A i kdybysme mu dali dostatečně velku pannu aby ji jedl dýl jak na jedno chramst, určitě si všimne, že mu někdo řeže spár... Nejlepší by bylo vyrazit a dořešit to cestou... A nebo.." Sim-Ari se celá rozzáří. "Nestačil by nějaký vyrobený?" |
| |
| Návrh Ari Vypadá to že už půjdem na draka když uslyším jak Ari rozebírá nějaké taktiky. Nenzní to nijak chytře ale pak řekne něco o vyrábění dračích spárů? ,,No asi, jo. Není napsané co za dračí spár to má být. Ty víš o někom kdo by uměl vyrobit dračí spár?" To by nám mohlo ušetřit tolik potíží až se mi tomu nechce věřit. |
| |
| Kecání od démona Poslouchám návrhy a pak přijde démon a nabízí výhodný obchod. Zhnusí se mi a to doopravdy. "Fajn, tak si to ujasníme, tady všichni táhneme za jeden provaz, natož když sebereš duši, tak skončíš tuhej jako my všichni. Navíc nesnáším takový obchody co navrhuješ a navíc nesnáším takové idioty co jsi ty. Pokud chceš nějaký férový obchod, tak tě sním, budu nasycenej a budu mít pár dní na to abych udělal úkoly, než se rozložíš. Takže přemýšlej hlavou a ne kolenem." odfrknu si a prohlídnu si je. Falešný dráp? "Zní to dobře, ale stejně, v tom bude háček - pokud ten magor ví, že znáš takové lidi, proč by nám říkal o drakovi?" prohlídnu si je všechny. |
| |
| Nevydařený obchod. Jak zapůsobit na lidi? Můj návrh se nesetkal s větším úspěchem protože jsem použil nejlacinější metodu ze všech. Zřejmě jsem podcenil inteligenci všech. Jakýsi červ mě vyhrožoval zabitím ale to jsem ignoroval. Ten by mě ani neškrábl. Pche. I když...asi je pravda co říká. Mám zde zakázáno svobodně zabíjet lidi. Tak to potom bude nuda... Abych se z téhle nudy vyhrabal tak jsem začal poslouchat o čem si červové šeptají. Zřejmě si chtějí pořídit dračí spár a na to potřebují tu pannu aby mu ten spár sebrala! Nakonec se přikloní k návrhu mouchy aby ten spár prostě koupili. Při pomyšlení na nakupování se mi nahnala husí kůže. Představte si nakupování v démonickém světě. NEJNUDNĚJŠÍ věc na světě. Tedy pokud ono zboží SAMI NEPRODÁVÁTE. ,,Fajn fajn....žádný kšefty. Malá *ehm* věci tvůj návrh je zdaleka to nejnudnější co jsem slyšel.... ale myslím že asi taky nejbezpečnější. Pokud tedy nevím kde se dá ta věc koupit tak bych mohl..." Vytáhl jsem cosi co vypadalo jako mapa. A vysmrkal jsem se do toho. ,,..navrhnout že bychom měli prozkoumat nejbližší město kde mají trh rozměrů takových abych tomu mohl říkat trh" Mezitím jsem vytáhl cosi co vypadalo jako svitek a začal jsem tam něco připisovat malinkým písmem. |
| |
| Ještě to nevyrazilo a už se to pere |
| |
| Vzhůru na draka! Bez otálení vyrazíte kamsi do pryč. Většina z vás je přesvědčena že zrovna tam leží nějaké pořádné město. Po nějaké chvíli při které se Aatrox stále snaží vás donutit zaprodat duši nebo jí alespoň přislíbit dorazíte k vysokým hradbám. Jsou větší než cokoliv jste kdy viděli. Před dveřmi stojí jeden velmi nerudný strážný. Když k němu přijdete, odfrkne si a řekne. ,,Třistá zlatých, jinak nikam! A vyvalte prašule holoto!" Vzhledem k tomu že nikdo z vás sebou tolik hotovosti nenosí rozhodnete se poradit co dál. Ten strážný je relativně klidný na to jakou sebranku potkal. Z vyprávění víte že by to mohli být hradby města Muhakulha, jediného města jehož hradby jsou větší než celé město. Určitě se tam dá sehnat všechno. |
| |
| Před branami pekel... teda spíš města Muhakulha |
| |
| Cesta a 300 zlatých Jdeme cestou, nějak si jich nevšímám a moc se nezapojuji do rozhovoru, ale když stavíme před bránou a ten blb nám řekne 300 zlatých, jen mi unikne z úst urážka, ale naštěstí v cizím jazyce, takže ji nikdo nepochopí. Začnu si prohrabávat věci u sebe a mračím se. "300 zlatých? Kde si je mám jako vycucat?!" popojdu pak dál a zamyslím se. |
| |
| Licitování |
| |
| Smlouvání Konečně vyrážíme a po nějaké době také dorážíme k městu. Velké hradby. Takové u nás doma nemáme. Ale nějaký pablb tvrdí že musíme zaplatit astronomickou sumu peněz. Všichni zvolíme jiný postup. Strážný vypadá moc hloupě na to aby ustoupil. Před nosem mu mává Nambin mává knížkou a toho asi moc nepřesvědčí. U Coltena se bojím že ten dement nepozná zlato ani když mu jím někdo zamává před očima. Pomalu jdu dopředu. ,,Hele ty, tupo- stráž. Jediné co ti můžu dát je sekeru do obličeje. To je fér ne?" Dramatická pomlka. Otočím se na ostatní. ,,No řekněte že to není fér. Dostat takovou pěknou sekerou do ksichtu." Hledím na stráž. Takovou nabídku dostane člověk jen jednou v životě. A když jí přijme, nehrozí že by mu jí někdo nabídl znova. A když ne, tak to vyjde na stejno. |
| |
odchod Kdo by tomu věřil? Přece jen byl uskutečněn posun. Celá naše družina se přesunula k městu. Nepochybuji o tom že nás pustí bez placení a tak jsem docela šokován, když po nás platit chtějí. Podívám se po celé naší skupině a pak na sebe a strážného a přemýšlím jestli stráž nemá problém se zrakem. Samozřejmě peníze nemám a v mé vyjednávání se sráží je totožné s minotaurovo. Zamlaskám. Jak vidíš, putuji se smečkou velmi chutné potravy, ale protože ještě fungují v celku a nic jim nechybí, lze z toho usoudit, že touhle dobou už budu mít hlad. A jestlipak víš co jedí velké kočky? cvaknu ostrými čelistmi a olíznu se. pak se zakaboním. Výborně, tady pan telecí mi tě ještě naporcuje ale lidské je tuhé, tužší než hovězí. ...... z důvodů jen mě známých začnu převelice žvýkat- to abych si připravil čelisti. |
| |
| Dušička zaměřena! Obchod možný? Jelikož se obchod s moc nedařil, a oni neměli náladu...vydali jsme se na cestu. Samozřejmě jsem se pokoušel dál, ale marně. Narazili jsme na nějaké červí město. Nazval jsem ho velice pekelně: ,,Červov" Zatímco co ten hmyz taky okolo řešil jak se dostat dovnitř přes statného červíka, já jsem si vedl osobní rozpočet. A došlo mi že bych měl těch duší najít opravdu co nejdříve co nejvíc. Pekelný exekutor nikdy nespí! Rázem ale moji pozornost získal červ s koňskou zadnicí. Navrhl mi nabídku toho červíka usmlouvat a jeho duši si vzít. Zaujal mě ten nápad. Červ ale ne, takže jsem mu dále svůj drahocenný čas nedaroval. Přišel jsem k červíkovi a řekl jsem: ,,Třista zlatých? Příteli, to je na tebe vskutku málo. Místo šuntování nějakých pobudů tady u dveří bys mohl vládnou celému městu! Věř mi příteli, já to dokáži zařídit. A věř mi že nejen to. Já a mí přátelé jsme cestovatelé z dalekého kraje, opravdu tak dalekého že není ve zdejších zemích ani známí. Jsme první zástupci na této půdě. A přinášíme dary! Spoustu darů..." Na chvilinku jsem se odmlčel. Na hlavě mi vyrostli malé růžky a velice pronikavě jsem se na toho strážného zadíval. ,,Takže co chceš?" řekl jsem a vytáhl jsem husí brk(Nejlevnější psací potřeba v pekle) a papír s nadepsanou smlouvou. Velice nevýhodnou pro dlužníka. Ovšem napsanou Satanovým škrabopisem takže ji ani nepřečte. |
| |
| Před branami Celou dobu pozorně sleduji, jak se moji společníci snaží přemluvit strážného. A velmi mně urazilo, že se nezeptali na cestu mně. na celém světě neexistuje jediná živá duše, která by se zvládla dostat do města lépe, jak šotci. Máme v tom cvik. A dlouholetou praxi. A v hromadě měst nám dělají geniální dobrodružné výlety na téma: Zkus se dostat zpátky a ustřihám ti uši (pokud tě teda chytím....) Ale jak tak na ně koukám, vzpomenu si, že mám v batohu Artefakt. Ale fakt kouzelnej geniální Artefakt... jen jeho slovník by potřeboval kapánek vylepšit... Ponořím se do hlubin batohu a vytáhnu Měšec. Nikdy mi neřekl, jak se doopravdy jmenuje, ale zato toho umí říct o hodně víc a o hodně zajímavějšího. "Nazdárek!" pozdravím ho s úsměvem od ucha k uchu a co nejrychleji a hlavně nejopatrněji, co to jde, rozvážu tkaničky. Objeví se bílé jehličkovité zoubky, několikrát vztekle zacvakají a Měšec promluví podivně pisklavým pohřebním a hodně pronikavým hláskem: "Co to Kaz'nükg'vrrzta chceš?!" "Pán támhle, ten s tou legrační halapartnou, by moc rád dostal 300 zlatých, uděláš to pro nás, prosíííím!" "Jděte všichni do azg'nrëš!" odpoví na to Měšec a začne cvakat zubama. |
| |
| Strážný Je to hloupý muž. Jenže dobře chápe výhružky. Nabídky odměn Coltena ho nechávají chadným. Takže když ho Nar-Ladvar začne přesvědčovat, zbledne. Když se na něj začne žvýkat Leo zbledne ještě víc a upustí halapartnu. Sim mu poté nabídne měšec. Strážný do něj natáhne ruku. Cvak! ,,Aáááaa!" Strážný zařve z plýnch plic když mu měšec ukousne prst. Několik málo kapek krve spadne na smlouvu kterou mu nabízí Aatrox. Vyděšený strážný vykřikne něco jako. ,,Podepíšu! Podepíšu cokoliv!" Brk se smočí v několika kapkách krve a podpis je naškrábán. Jsou to sice jen tři křížky ale to stačí. S temný zahučením zmizí ubohá stráž v lůně pekelném. Všechny vás zaplaví pocit dobře vykonané práce. Ale teď vzhůru do Muhakulhy! Vcházíte do města opuštěnou bránou ale jakmile vejdete dovnitř uvidíte čilý ruch velkoměsta. Stánkaři stánkaří, trhovci trží, podloudnící podloudějí, lupiči loupí, zkrátka správné město. V městě tak velikém a různém se nikdo nepozastaví nad poněkud zvláštní vzhledem družiny a tak vcelku rychle dospějete do malé útulné taverny. Aatrox má vyjímečně dobrou náladu protože přinutil dva obchodníky a jednoho měšťana aby se upsali ďáblu. Podobně dobrou náladu má Sim, koneckonců v hustém davu si přišla na slušné přilepšení ze kterého velkoryse zaplatila jednu malou rundu. Altamir je zdá se duchem nepřítomný, jen tak sedí a nic nedělá. Možná že když už tu tak sedíte (v Nambinově případě stojíte nebo koníte, záleží na tom na co má právě chuť) možná by nebylo špatné prodiskutovat kam se vydáte hledat věci ze seznamu, zda tu má někdo kontakty, nebo jestli je eticky špatné jíst kolemjdoucí (Leo olízl několik nyní poněkud vyděšených měšťanů.) |
| |
| Tak aspoň si něco vybral Sleduju jak každý pojal úplatky po svém a tentokrát vyhrál pan dušička a já se jen pousmál. "Tentokrát..." řeknu si spíš pro sebe a schovám si svou kůži zpátky do hábitu a vejdu dovnitř. Jsou tu dost lidí a dost věcí, trochu se zamračím a hlídám si svoje věci, leč jich nemám mnoho, tak bych nechtěl abych je měl ještě méně. Procházím se svou skupinkou dál a nějak mi není jasné, že více méně si nás nikdo nevšímá, tak velká skupina, tak velké množství potvor. A nakonec si najdeme nějakou krčmu, nebo pokud se to tomu dá tak nazvat. Sedneme si tam - skoro všichni a něco si objednáme. Já si objednám hlavně vodu a další sklenici vody a další a další. Voda do mně padá jako do studny a nezdá se, že mám dost. Až když jsem snad vypil celý kbelík vody, tak si objednám něco ostřejšího. "Mají tu dobrou vodu, jako na poušti..." řeknu jenom. Voda je výborná destilovaná, jako u nás doma, též je destilovaná přes hromadu písku - pokud ovšem se dřív nevypaří. Podívám se po ostatních a uvažuju nad naší věcí. "Jsme ve městě, ale nezdá se, že by tu měli něco co chceme - možná tak mapu?" podívám se na šotku a pousměje se. "Kdo ví - ale asi víc nepomůžu. Draka bychom mohli srovnat - aspoň tady pan Dušička." pokynu k němu. "Ale jinak - neviděl jsem zde co by nám mohlo pomoc. Ale i já se mohu mýlit." |
| |
| Ve městě Konečně se dostaneme do správné hospody. Trvá to dlouho a brání to mu velmi otravný strážný ale teď jsme tady a já si konečně vychutnávám pivo. Když se všichni usadíme, promluví první Colten. Je pravda že na draka jsme krátcí. Tak se ozvu. ,,Co to tu koupit? Vsadím se že tu maj všechno." A hned se začnu rozhlížet po okolních hostech, zda snad sebou jeden z nich nenese dračí spár. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR