Sudetenland 1945
hrálo se Denně
od: 26. června 2020 09:29 do: 28. srpna 2020 20:18
Dobrodružství vedl(a) Holeczek
| |
 | Děj bude začínat ve Slezsku na přelomu května a června 1945. Volbu postavy nechám na vás, ať to bude Němec, kterého čeká vysídlení, Čech, co se vrátil, někdo, kdo si tam jede nahrabat... Fantazii se meze nekladou a případné dotazy rád zodpovím. |
| |
| Cesta na nové působiště Jindřich Obdržel jsi novou umístěnku do Javorníku někde na severním výběžku okresu Šumperk. Před samotným nástupem na místo jsi se měl ještě hlásit na oblastním velitelství RG ve Frývaldově, který ležel jen o něco málo jižněji, ale už to mu zaručovalo o něco lepší dopravní dostupnost. Tedy, to jsi si alespoň myslel když jsi vyrážel na cestu... Válka je sice pryč, ale republika se k životu probouzí jen pomalu a na cestování to jde obzvlášť vidět. Na cestách nejsou prakticky žádná vozidla - tedy pojízdná, vraků víc než dost - a co se týče vlaků, těmi se svezeš jen občas, protože podstatnou část tratí, které potřebuješ blokují buď trosky po náletech kotlářů nebo zničené mosty, přes které se samozřejmě projet také nedá. Cesta, která dřív trvala pár hodin ti tak zabere skoro celý den. Když pak večer vlak s trhnutím zastaví na frývaldovském nádraží, vystoupíš spolu s ostatními a všimneš si, že každého z cestujících zastavují dva muži ve stejné směsce uniforem jako máš ty a kontrolují jejich doklady. I v tomhle přítmí jdou na jejich páskách jasně rozeznat velká červená písmena RG a německé MP 40 zavěšené na prsou a jakoby náhodou mířící na kontrolované osoby. „Kampak kolego? Taky jsi vyfasoval tuhle bohem zapomenutou vartu?“ prohodí směrem k tobě mladší z nich
|
| |
 | Cesta na nové působiště Jindřich Frývaldov Vlastně jsem trochu rád, že jsem z rodné jižní Moravy teď odešel, že jsem dostal umístěnku na sever do hlubokých jesenických lesů. Původně se mi moc nechtělo po více jak roku a půl strávených v lesích skrývání se před gestapem a SS, jsem byl rád za lidi a i ta radostná nálada mě naplňovala a nabíjela. Viděl jsem po dlouhé době zase sousedy a lidi co jsem měl rád. Byl jsem za hrdinu opravdový partyzán tím se každá dědina chlubila. Po chvílích svobodného života, mi ale na jazyku "sláva" zhořkla. Začal jsem vidět i tu odvrácenou tvář vítězství a osvobození. Zúčtování s Němci. Každý byl najednou odbojář a každý "takypartyzán" měl potřebu ukazovat svoje zásluhy v boji proti Německým civilistům, starým lidem a holkám. Slušní Němci, nebo ti co byly ze smíšených rodin a měli říšské občanství a pomáhali celou válku našim lidem se stávaly cílem lynčování. Nejvíc mě nasral osud Židlochovického četníka Karela Hoffstätera, výborného chlapa, který s nasazením vlastního života, pomáhal lidem jak mohl, "topil" udání pro gestapo a kryl lidi které nacisti hledali po celém okrese včetně mě. Já ho potkal s bílou páskou a velkým N v internačním táboře. Prý ho dokonce i lynčovali. Kdo ptal jsem se. Ti kteří z našich lidí psali ty anonymní udání na gestapo a dnes se vrhli ke komunistům a tváří se jako odbojáři. Naprostý hnus. Naštěstí si ho vymínil místní tesařský mistr Hlaváček, který se také skrýval prvně na vysočině a pak doma a Hoffstäter ho kryl a upozorňoval ho na šťáry gestapa. Takže aspoň v práci měl klid. Napsal jsem rozhořčené dobrozdání, o jeho národní spolehlivosti, kterých už měl několik tak snad se to vyřeší. Poslední kapkou byl zážitek s Brněnským pochodem, strýc mě vezl na voze do Brna na nádraží abych odcestoval na sever když jsme ho potkali. Staří lidé, ženské a děti a kolem nich zbrojováci a lidi se stejnou rukávovou páskou jako já, mlátili je hadicema a kradli jim zavazadla. Bylo mi z toho zle, z nás - z našich lidí. Ale co čekat, když prezident Beneš řekne v Brně plném Němců, že Německý problém je třeba "vylikvidovat". Jen mé postavení skutečného odbojáře navíc ve slavné Partyzánské brigádě Mistr Jan Hus pod velitelem Fominem mi zajištovalo, že jsem se nedostal do průseru. A to ani po zmlácení jednoho příliš horlivého gardisty. Cesta na sever se zdála být nekonečná a byl jsem ale rád, že je se mnou moje parťačka Berta fenka českého fouska, z doby kdy jsem vykonával svoji lesnickou práci. Pak na mě rok a půl musela chuděra čekat na hájence kamaráda lesmistra Urbánka. Nezapomněla a teď jiskrným moudrým pohledem sleduje okolí.
Cesta vlakem přes Hannsdorf a Goldenstein byla nemožná tak jsem se vydal přes Šumperk. V Šumperku jsem se stavil do evangelického kostela, kde byl ještě německý farář. Byl ze mne prvně trochu vyděšený, ale nakonec jsme si příjemně promluvili hlavně tedy o hudbě. Pomalu jsem začal chápat, že teď už v Sudetech nevládne fanatický nacismus ani werwolfové ale prostý lidský strach. V Šumperku jsem si naštěstí stopl nákladní německý Opel předělaný na dřevoplyn a ten mě dovezl až do Spornhau a od tam už zase jen vlak. Ve Frývaldově vystoupím a zastaví mě stráž RG. Po posledních zkušenostech jsem k mladíkům s RG páskami trochu skeptický, ale stále věřím, že je mezi nimi většina těch slušných. Kývnu tedy na pozdrav a odpovím. "Mířím na tu nejzapomenutější nahoru do výběžku do Jauernig. Kdyby jste měli tušení jak se tam dostat budu rád za každou radu. Nějak jsem si zapomněl zrekvírovat aspoň motorku, tak se sem trmácím z Brna jak na Sibiř. Co vy je to zatím klid? Žádné problémy?" Berta si způsobně sedne a já si zatím nabiji dýmku a zapálím si... |
| |
| Frývaldov Jindřich
I přes přítmí nad vámi ve stráni stále probleskuje bílá budova frývaldovských lázní, které tohle městečko aspoň trochu proslavily, ale i ty při ústupových bojích dostaly na frak. Z nádraží to sice není nijak daleko, ale bez autokarů, které už nějakou dobu nahoru nejezdí je to celkem vyčerpávající výšlap do prudkého kopce. Ale přesně tím směrem mladší z gardistů ukáže. „Tak to tě tady vítám. Zrovna Jauernig... Tady je to celkem v klidu, jsme od hranic dál, ale tam se pořád ještě občas střílí a Němci se vrací přes čáru zpátky.“ odpoví trochu lítostivě. Podle výrazu můžeš snadnou uhodnout, že jemu by se na sever nechtělo a je rád za své klidné místečko tady. Na tvou otázku ohledně dopravy ale odpoví starší z dvojice. Trochu podsaditý chlapík s šedivým, na krátko ostříhaným plnovousem a celkem živýma očima prozrazující, že se asi občas i rád zasměje. „Hele, co se dopravy týče... Jednou za den tam z Lindewiese jezdí lokomotiva s pár vagóny, ale rychlejší by bylo jít tam pěšky.“ usměje se. Trať nebyla nikdy v excelentním stavu a prudké stoupání dávalo vlakům zabrat, ale teď po bojích na provizorně opravených mostech musí jezdit prakticky krokem. „A stejně se máš hlásit u našeho starého nahoře, ne?“ zeptá se tě a ukáže taky nahoru k lázním. „Teď ho najdeš v restauraci v hlavní budově, udělali jsme z toho něco jako kasárna.“ vysvětlí „Ptej se po kapitánu Vitáskovi. A nebo si najdi nocleh někde v městě a ráno se s ním určitě potkáš na radnici.“ navrhne i druhé řešení. „Něco s tou tvou dopravou určitě udělá, slyšel jsem, že tu má jednu DKW sb 200 co v dílně rozchodili a je třeba ho dostat do Jauernigu.“ vysvětlí ještě, co konkrétně má na mysli. „Ve městě nocleh určitě taky seženeš. A když budeš šikovný, u nějaké Němky i pohodlnější než v kasárnách.“ ozve se s úsměvem zase ten mladší. „Jak vidí pásku, jsou hned ochotnější...“ podle jeho výrazu toho asi využívá často... |
| |
| Frývaldov Jindřich Jeho lítostivá odpověď na téma Jauernig, mě trochu zarazí, ale nečekal jsem nic jiného. Když nás někam posílají není to do Karlových varů válet si šunky a v bytech po Němcích pít zdravou vodu a zapíjet koňakem, ale pěkně tam kde je to potřeba. Jsem za to vlastně rád, že jsem nedostal nějaké takové teplé místo kdy se člověk muže pelešit s němkama a tvářit se, že dělá národní osvětu. Poslouchám dál a usměji se když mluví o Vitáskovi a německé motorce. Líbil by se mě spíš Bavorák R 71, ale budu vděčný za cokoliv. "Díky moc chlapy za rady, moc mi to pomohlo, to DKWčko zkusím na vašem "starým" zkusím vydyndat. Tak ještě jednou díky a majte sa." Priessnitzovi lázně nechám jako další štaci a zkusím vyhledat kapitána Vitáska v restauraci. Ostatně trochu jídla a nějaké pivo by se mi po cestě taky hodilo. Pokud se mi podaří kapitána najít. Nahlásím se a vysvětlím situaci i s tím, že bych se potřeboval dostat do Jauernig a ideálně by se mi hodil i nějaký dopravní prostředek, zvlášť jestli tam mám nějak fungovat. |
| |
| Frývaldov Jindřich „Hele, není za co.“ odpoví srdečně opět ten starší. „Jinak já jsem Franta a tohle Honza. Kdyby jsi sem měl někdy cestu, klidně se stav.“ dodá ještě než se rozloučíte. Cesta do „kasáren“ by ve dne byla asi celkem otravná, ale takhle, při večerní snesitelnější teplotě to byla spíše příjemná procházka s výhledem do širokého údolí, v němž Frývaldov ležel. Zhruba v půli kopce jsi někdy z jihu zaslechl vzdálený výstřel z kulovnice, ale dál to nijak nepokračovalo a tvar údolí způsobil, že se hluk nesl dost daleko, takže pravděpodobně nešlo o nic, co by se vás, vojáků ve městě, nějak týkalo. Nahoře, když jsi přišel před hotel a nahlédl do restaurace v přízemí, spatřil jsi uvnitř u stolu sedět muže v uniformě četnictva s hodnostním označením vrchního strážmistra. Kromě něj v místnosti byl ještě jeden muž se stejnou páskou, jako máš ty a jinak nikdo. Po stolech byly rozprostřené nějaké mapy, sem tam se válela nějaká zbraň, zásobník nebo krabička od nábojů. Jakmile si tě strážmistr přes okno všiml, pokývnutím ruky tě pozval dovnitř.
„Dobrý večer přeju.“ pozdraví, jakmile se zvedne od stolu s nějakými papíry „Vrchní strážmistr Vitásek.“ představí se „Vy budete Sedlo, co? Čekali jsme vás až ráno, ale to nevadí. Jestli máte hlad, tamhle na stole jsou topinky.“ nabídne ti a sjede pohledem k fence u tvých nohou. „Ta se vám tam na severu bude hodit. Tady už je celkem klid, skoro se nestřílí, ale tam nahoře je to občas dost ostré. Najezte se a pak si přisedněte sem ke mě, povím vám, co bude vaším úkolem.“ rozhodne nakonec a sám se vrátí ke stolu s mapami. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Weißwasser Liesa Už jsou to víc než dva týdny ode dne, kdy válka v Evropě skončila porážkou Německa, ale vás se to ve Weißwasser (Bílé Vodě) zatím prakticky nedotklo. Jídla je stále málo, stále na lístky a o benzínu do otcovy malé nákladní Tatry 57 platí to samé takže už měsíc nevyjela ze stodoly. Doufala jsi, že se aspoň konečně dozvíš něco o bratrech, ale poslední dopis jsi od nich dostala odněkud z hranic Francie a Německa před skoro půl rokem. Pak už nic o nich ani jiných mužích z vesnice - kromě úmrtních lístků, ty OKW posílalo... V Jauernigu o pár kilometrů dál už prý převzaly vládu nad městem revoluční gardy a lidem, jako jsi ty - Němcům - se tam nikdo slušně nechová. Zabavuje se majetek, ztrácí se dívky, občas shoří nějaký dům... A pokud se někdo odváží protestovat, je to zameteno pod odplatu za rok 38, kdy zde tví známí z vesnice a všichni ostatní ze vsi povraždily spoustu členů finanční stráže, která měla na starosti obranu hranic... Sem k vám zatím nikdo z nové správy nezavítal, ale do vedlejší vsi, Ober Gostitz (Horních Hoštic), už byl také dosazen voják RG, který má dohlížet na pořádek a na to, že nikdo z Němců se nebude chovat nepředloženě. Tedy oficiálně. Mezi lidmi se samozřejmě šušká, že zastřelil bankéře Steinera, který tam měl menší vilu, nastěhoval se do ní a z jeho dcery Heide, tvé kamarádky z dětství, si udělal služku... „Lieso...“ přeruší tě z přemýšlení u kamen otec „Vnímáš mě vůbec?“ ujišťuje se „Zajdi prosím s vajíčky ke Kleinerům, jsem domluvený s Franzem, že nám za ně dá králíka.“ požádá tě pak, když si je jistý tvou pozorností. Jídla je pořád ještě málo i když už se neodvádí armádě, takže tento výměnný obchod je prakticky nutností. Ještě než odejdeš vidíš, že otec přešel k obrazu Hitlera na zdi, sundal jej a uložil do truhly pod schody. |
| |
 | Mraky na obzoru Weißwasser Válka možná skončila, ale naše vyhlídky snad nikdy nebyly černější. Viděla jsem, jak se otec trápí. Nahlas nic neřekl, ale bylo tom jako by se mu nad hlavou vznášel bouřkový mrak. Dělal si starosti, a z toho, co se k nám zatím doneslo, tak právem. Stále jsem doufala, že se alespoň některý z bratrů objeví ve dveřích. Hned by bylo doma veseleji, hned by se útrapy snášely lépe. Ale po pěšině pusto prázdno. Možná je to tak dobře. Zatím nedorazil žádný úmrtní list a já si tak mohla chovat alespoň nějakou naději. *** S lehkým škubnutím zvednu hlavu, na tváři provinilý výraz. "Omlouvám se. Samozřejmě jsem poslouchala." Je to prachsprostá lež, ztratila jsem se v myšlenkách. Zvednu se a přiložím do kamen několik polen. Po očko pozoruji otcovo počínání. Raději se v domě víc nezdržuji. Do košíku sesbírám vejce, a vyrazím ke Kleinerům domů. Králík bude dobrý, jídla je málo a já jsem ráda, že alespoň sousedé si pomáhají. Snažím se myslet pozitivně, ale jak procházím vesnicí, jak vídám tváře sousedů a známých, všude vidím to samé. Strach. Obavy. Kdo ví, co s námi bude. |
| |
| Frývaldov Jindřich Cesta na horu k lázním je krásná, vůně jesenického vzduchu mě lechtá v nose. Berta je spokojená a já jí dám od nohy volno. V půli kopce třeskne výstřel z kulovnice. Sleduji reakci Bertičky nijak ji to nelekne a naopak sleduje po výstřelu co je třeba přinést a nebo sledovat. Jen ji spokojeně poplácám po hřebetu. "Však neboj tady si taky užijeme lovu. Pernaté tu asi moc nebude, ale nějaká drobná určitě a kdyžtak tě přeškolíme na barváře, ty holka moje milá." Vejdu do restaurace a i přes nepořádek na mě dýchne lázeňská atmosféra. Před válkou, tu bylo dobře jezdilo sem početné osazenstvo z celého československa a nikoho nezajímalo, jestli jste Čech, Němec a nebo Slovák, minimálně do roku 38. Pak se všechno posralo. Pak si mě všimne vrchní strážmistr a přivítá mě. Zasalutuji i když vlastně nevím jak to tady chodí. "Ano, jsem Jindřich Sedlo, těší mě." Když začne mluvit o Bertě usměji se. "... a abych to představování neodbyl tak tohle je Berta, fousice z jihomoravského revíru, chuděrka na mě čekala rok a půl co jsem byl v zeleném kádru tak teď doufám, že spolu užijeme něco času v těch vašich lesích. Jinak najím se v klidu až po poradě a po tom jak mě zaúkolujete. Ať mám jasnou hlavu k topinkám se hodí pivo tak bych ji nerad měl unavenou." Usměji se a počkám až co mě sdělí.... |
| |
| Frývaldov Jindřich „Těší mě.“ odpoví s úsměvem velitel okresu při představení Berty. „Času v lesích si užijete určitě do sytosti a jestli to Němci všechno nevystříleli, i nějaká ta zvěř se najde. Bylo jí tu vždy dost a kdybyste viděl ty hony před válkou...“ zasní se na chvíli a zavzpomíná na dobu, kdy výstřely v okolí patřily jen zbraním lovců v zeleném. „Dobře, jak chcete. Váš přístup je mi sympatický, ale toho piva se tu moc nedočkáte... Po válce se to rozbíhá pomalu a pivovary vesměs patří Němcům, kterým se samozřejmě našim moc prodávat nechce....“ vysvětlí „Ale nebojte, pár lahví se tu najde.“ dodá ještě a ukáže přes rameno k malé dřevěné bedýnce v rohu. Pak ti tedy pokyne ať přejdeš ke stolu a podíváš se do mapy. „Jsme tady, ve Frývaldově. Tudy vede železnice přes Frýdberk, kde se vlaky mohou křížit - tady nebo ještě ve Kobylé, ale tam dostalo nádraží zabrat a bude trvat, než jej opraví.“ vysvětluje a poklepává na zmíněná místa prstem. „Odtamtud vede odbočka na Weidenau a do Říše. Hlavní trať ale pokračuje do Jauernigu - tam se budete hlásit u štábního strážmistra Vocílky. Ten má to město na starost a ukáže vám pak vaše nové působiště. To bude tady.“ poklepe na název vesničky úplně na severu u hranic „Weißwasser, Bílá Voda... Neplést s Weißbachem, Bílým Potokem, o kousek vedle. Vím, je to odlehlá a osamělá varta, ale slyšel jsem, že byste si s tím měl poradit.“ nadhodí a čeká, jak na to budeš reagovat. Pak vytáhne z brašny obálku a podá ti ji. „Tady je vaše jmenování do hodnosti praporčíka.“ vysvětlí ti, co najdeš uvnitř. „Jinak v tom městečku nic moc zajímavého není. Ale bylo celkem bohaté a Němci se nechtějí smířit s tím, že ho opustí a snaží se převést přes hranice všechno... A navíc rozkrádají místní klášter - ale o tom vám víc řekne Vocílka.“ dokončí ještě a pak tě - pokud nemáš otázky - propustí k jídlu....
Weißwasser Liesa Vyšla jsi s košíkem vajec od vašeho domu a pak dál podél potoka a kláštera ve středu obce. Zrovna předevčírem v noci vás vzbudila střelba z vnitřní části a když se pak ráno tvůj otec s pár chlapi odvážil dovnitř, našli tam jednu mrtvou jeptišku s rozbitou hlavou a jednoho - pravděpodobně - zloděje s dírou od pistole v hlavě. Tolik k tomu, že ani místní už nedrží spolu... Tyhle myšlenky jsi ale relativně rychle zaplašila jakmile jsi nechala klášter za zády a stála před stavením Kleinerů. Proti vašemu sice bylo očividně méně zdobené, ale i tak se jednalo o dříve nepochybně slušně prosperující hospodářství. Vešla jsi vraty dovnitř a přes okno spatřila, že ve světnici nikdo není - jen tě jako pokaždé překvapila stále hořící svíčka u fotografie mladé dívky a černou stuhou přes roh. Sice jste se nikdy moc nebavily, ale i tak jsi si Lore pamatovala - byla o pár let starší a všechny překvapilo, když před dvěma roky dobrovolně odešla k červenému kříži... O to větší šok pak byl, když přišla stručná zpráva, že padla někde na Ukrajině... „Pozdrav pán bůh Lieso!“ pozdraví tě ale starý pán Kleiner když vyjde ze stájí a všimne si tě. „Posílá tě otec s vajíčky, co?“ ujišťuje se a ukazuje, že máš jít s ním dozadu. „Tak si vyber, který se ti zamlouvá.“ ukazuje do králíkárny, kde je zavřeno asi 6 králíků. Vybraného pak chytí a vloží jej do většího košíku místo tvého s vajíčky. „Tohle mu dej, prosil mě o to...“ podá ti ještě malý, ale těžký balíček zabalený v plátně. // Pokud bys ho rozbalila, našla bys uvnitř pistoli - P38 |
| |
| Tajemný balíček Weißwasser Jak procházím vesnicí, padají na mě chmury. Obzvláště, když procházím kolem kláštera. To mi po zádech přeběhne mráz, jako kdyby ledově fouklo. Raději zrychlím krok, ať jsem z toho místa co nejrychleji pryč. Zlý věci se tady staly...a dost možná ještě stanou. Zabít jeptišku, uprostřed chrámu Božího, to nemůže přinést nic dobrého. Dorazím ke stavení Kleinerů a v první chvíli nikoho nevidím. Jen v okně zahlédnu třepotat se plamen svíčky. Chudák Lore, co jí to jen tehdy napadlo. Na okamžik se ztratím v myšlenkách, a tak trochu nadskočím, když zaslechnu hlas starého pána. "Pan otec se nechává pozdravovat." Usměju se, nepříliš vesele, a následuji muže ke králíkárně. Vyberu si pěkného, černobílého králíka. Není z největších, ale masa bude mít dost. Když mi však muž dá do ruky povážlivě těžký balíček, zaváhám. Nemám z toho dobrý pocit. Nakonec se ale na nic nevyptávám, balíček strčím do podpaží, rozloučím se, a rychlým krokem se vydám k domovu. Nerada, v těchto dnech, trávím čas mimo dům. |
| |
| Weißwasser Liesa „Ano, ano... Že děkuji.“ odpoví klidně, jakoby smutně. No co, nikomu není poslední dobou do zpěvu a těm, kterým už žádné děti nezbyly, tím spíš. Taková je smutná realita v Sudetech všude v republice. Někde je to prý trochu lepší, ale to jsou jen takové legendy, které prakticky nikdy nemůže potvrdit. „Už jsi zpátky. To je dobře.“ slyšíš od otce, když vejdeš do domu a vypadá to, že se mu opravdu ulevilo. Očividně se mu nechce pouštět svou dceru - možná to jediné, co mu zůstalo - kamkoliv samotnou. Možná i proto chtěl po Kleinerovi ten balíček, na který se teď dívá a čeká, až mu jej předáš. Když vidí tvůj pohled, dojde mu, že asi tušíš, co je pod těmi vrstvami látky... „Neboj se. Je to jen pro jistotu.“ snaží se tě uklidnit. Je mu jasné, že jeho pověst nacisty mu teď asi hodně zavaří, ale bohužel nevidí možnost, jak by od toho uchránil tebe. „Neříkal náhodou Kleiner kdy má přijít ten nový Čech?“ ptá se poté, co pistoli vybalí a uloží do zásuvky v kredenci. Původně chtěl říct Bémák, jak jim s ostatními říkali ve 38, ale došlo mu, že by se to měl co nejrychleji odnaučit. V Jauernigu zastřelili učitele za menší urážku... A kdyby začali 38 vyšetřovat, postavili by ke zdi půlku chlapů z vesnice... vidíš na něm, že přemýšlí nad něčím důležitým a očima dlí na místě, kde dřív visela fotka ze září 38, dne, kdy přijel přes hranici Wehrmacht... Tehdy slavili všichni a když pak museli rukovat, do zpěvu jim už nebylo. Dobře si tu dobu pamatuješ...  |
| |
| "Staré, dobré časy" Weißwasser V otcově hlase slyším úlevu. Vždycky na mně lpěl, a nyní, když máme už jen jeden druhého, by mě nejraději z domu vůbec nepouštěl. Jenže se nemůžeme po zbytek života skrývat za zdmi. Musíme pracovat, život musí jít dál. Odložím koš na zem a váhavě podám otci balíček. Vyčkávám, ale nahlas nic neřeknu. Oba víme, co je uvnitř. Jen tiše, frustrovaně, odfrknu. Nechci, aby to takhle bylo. Mám o otce strach. Možná to nebyl vždycky dobrý člověk, ale o rodinu se staral, pomáhal sousedům, dal práci mnoha lidem. Proč nás nemohou nechat na pokoji? Už se skláním, abych vzala králíka pryč, když se otec zeptá na "toho Čecha". Ustrnu v pohybu a cítím, jak se mi vnitřnosti stahují strachem. Samozřejmě jsem věděla, že nakonec sem někoho pošlou. Bylo to nevyhnutelné...ale mohlo to ještě pár dní počkat. Zavrtím hlavou, tvář náhle pobledlou. "Víme...víme, kdo to je?" |
| |
| Frývaldov - Bílá voda Jindřich Vyslechnu co mi říká pokývnu, když zmiňuje o nedostatku piva. To je věc co slyším nerad, ale i to se dá přežít. Pak se dostane k těm důležitým věcem. Pečlivě sleduji mapu abych se neztratil a přesně jak říká prvně mi padne oko na Bílý potok a ne na Bílou vodu. Když ji prstem ukáže podívám se pořádně do mapy a vidím i piaristický klášter. Na jeho nevyřčenou otázku co já na tuhle vystrčenou vartu jen zakroutím hlavou. "Nevadí mi to, místo jako každé jiné, všude je třeba udělat pořádek po náccích." Řeknu to poměrně nezabarveně, ne nijak nadšeně ani nijak zklamaně nad nedostatkem možnosti rabovat. Když mi předá frčky usměji se. "Děkuji." Pak zmíní rozkrádání kláštera, ne že by se mě to jako evangelíka moc dotýkalo, ale přeci jen mi to přijde jako zhovadilost. "Na ten klášter se určitě zaměřím, byla by škoda ho nechat rozkrást. Mám na Vás, ale jednu prosbu. Kolegové ve městě dole, říkali, že je to tady ve výběžku s dopravou hodně špatné, chtěl jsem se zeptat jestli by jste nemohl postrádat nějaké vozidlo nebo i motorku abych byl poněkud víc mobilnější? Určitě by se mi i lépe plnila povinnost na takové "odlehlé vartě"." S úsměvem zopakuji jeho frázi. Pak, ať už se rozhodne jakkoliv jestli mi motorku dá nebo ne, najím se topinek dám si pivko a uvelebím se někde v pokoji kde najdu místo s Bertou pod nohama. Druhý den ráno vyrazím do Javorníku a pak do Bílé vody ať již na motorce a nebo pěšky. |
| |
| Nové, mizerné časy Weißwasser Liesa Otec se po tvé otázce na chvíli zamyslí a snaží se z paměti vydolovat co o něm vlastně slyšel. Samozřejmě, že má z nového četníka - nebo co to vlastně bude - obavy. Ví, jak to dopadlo hned po válce, kdy se první příchozí chovali prakticky stejně jako oni ve 38 a stříleli Němce na potkání... Ale tuhle vzpomínku se snaží zaplašit. „Bývalý partyzán někde z jihu.“ odpoví pak, když si něco vybaví „Ale prý se k našim chová slušně.“ dodá pak ještě. Otázkou je, jak se chová ke komu. Už i tady viděl až příliš těch, kterým nově nabytá, prakticky neomezená moc, pokřivila charakter. „No, to je ale jedno... Uvidíme, až dorazí.“ utne to nakonec. Je potřeba zabývat se aktuálními věcmi. „Zajdu do mlýna, máme ještě nějaké obilí navíc, tak ho nechám pomlít.“ oznámí jí svůj plán. „Připravíš zatím toho králíka?“ zeptá se ještě ve dveřích |
| |
| Frývaldov > Javorník Jindřich „Ano, v tom s vámi souhlasím...“ odpoví trochu sklesle. Sám si moc dobře uvědomuje, že je to běh na dlouho trať a spousta lidí sem přišla spíš krást než dělat pořádek... „Máte jen tu ruskou pušku?“ zajímá se pak když mrkne co ti visí na rameni „Pro jistotu si v Javorníku požádejte o samopal. Těch pár ran v zásobníku navíc by se vám mohlo zatraceně hodit.“ naznačí. Tady přestřelky většinou probíhají na kratší vzdálenosti a opak je spíš velmi, velmi řídkou výjimkou potvrzující pravidlo. „No, co se týče dopravy... Mám tu jedno DKW co je třeba do Javorníku dopravit...“ uvažuje a podívá se oknem na druhou stranu budovy, kde u cesty stojí pár vozidel - kubelwagen, stará osobní tatřička a nějaké motorky - , jako by se chtěl ujistit, že tam motorka pořád je. „Takže cestu tam máte zajištěnou. Ale co dostanete v Javorníku ovlivnit nemohu. Ale bez dopravy určitě nezůstanete, to si můžete být jistý. Potřebujeme, aby všichni byli pokud možno mobilní.“ vysvětlí ještě. Už se nezmíní o tom, že když se někde střílí, většinou se tam musí sjet všichni z okolí aby si zajistili výhru... Ráno se ti po chvilkovém přemlouvání a zápasu s nakopávačkou podařilo staré DKW po spojce wehrmachtu nastartovat a vyrazil jsi podle ukazatelů - už opět štětkou přepsaných do češtiny - směrem na Javorník. Cesta ubíhala celkem bez problémů, ale dobře jsi viděl proč je doprava tak pomalá - mosty vypadaly, že drží spíše silou vůle nebo díky chatrným podpěrám, v cestě sem tam díry od min... Prostě něco, z čeho se kraj bude vzpamatovávat ještě nějakou dobu... Po dvou hodinách jsi projel kolem prostřílené cedule Jauernig a zničeného německého polopásu o pár metrů dál. Pokračoval jsi ještě pár set metrů k odbočce, která vedla k náměstí, kde jsi očekával velitelství gardy. U budovy pošty na tebe ale mávl muž oblečený v uniformě finanční stráže a zastavil tě „Vy jste ten nový, co?“ ptá se tě „Tomáš Hejtman, mám na starosti Vilémovice...“ vysvětlí ti „Jestli hledáte velitele, jeďte ještě kus rovně, pak doprava, doleva a dojedete k budově soudu. Tam by teď měli být skoro všichni.“ popíše ti cestu |
| |
| Nové, mizerné časy Weißwasser Liesa Tahle informace mě neuklidní ani zdaleka tolik, jak by si otec asi přál. Ráda bych věřila tomu, že existují i nějací slušní partyzáni, ale zprávy, které k nám doputovaly odjinud, mě činí dost skeptickou. K nám se nikdo slušně chovat nebude. Avšak nahlas nic neřeknu, i výraz tváře zůstane neutrální. Nemá cenu otci přidělávat starosti s tím, že já si dělám starosti. Jen souhlasně přikývnu a vezmu králíka na dvůr, abych ho zabila, stáhla a vykuchala. Možná mi pomůže, když na chvíli zaměstnám svoje ruce, nebude pak čas přemýšlet nad hloupostmi. Otec má pravdu: "Uvidíme, až dorazí." Proč se zbytečně trápit něčím, co stejně nejde změnit. Kolem domu je stále spousta práce. Čas plyne rychle, když vařím, uklízím kolem domu a krmím zvířata. |
| |
| Frývaldov > Javorník Jindřich Jsem rád, že mě velitel Vitásek nakonec nechal jet na DKWčku a nemusím šlapat pěšky. Berta byla nadšená o něco méně, ale nakonec se na nádrži usídlila celkem pohodl ně a tak mě nijak zvláště nezavazela a snad se jí ke konci i cesta při které jí plály uši i líbila. Rozstřílená cedule i rozbitá cesta byla jasné obrazy toho jak to tu vypadá. Inu není divu, tu válka skončila teprve nedávno zatím co u nás na jihu bylo "po válce" už na konci března. Zase tu člověka čekají podobné sračky co tam na jihu. Němci nosící pásky s velkým N, pracovní povinnost a nakládačky. Ne že bych nacisty litoval to v žádném případě, ale ne všichni byli náckové. Zlo které po nich zbylo se nedá jen tak odestát. V Javorníku přijedu na náměstí a hned u pošty mě zastaví chlapík od financů. "Ahoj, jo já jsem ten nový, Jindřich Sedlo těší mě." Podám mu ruku jakmile zhasnu motorku. Dodá ještě informaci, že všichni ostatní jsou v budově soudu. Poděkuju mu a znovu našlápnu motorku, která za tepla chytá o dost líp jak za studena a vypravím se k soudu. Zaparkuji a Bertu nechám u motorky ať hlídá. Pak vyrazím do budovy, kde se zeptám na velitele. Jakmile ho najdu nahlásím se mu abych věděl co a jak. |
| |
| Nové, mizerné časy Weißwasser Liesa Při stahování králíka tě vyruší zavrzání vrat a když se otočíš, vidíš v nich dva muže v obyčejných, jednoduchých oblecích. Oba mají na rukávech stejné bílé pásky jako ty a většina ostatních lidí z vesnice. „Slečna Wolfová?“ zeptá se jeden z nich. Přes levou líc se mu táhne celkem ošklivá, křivá jizva, která jeho tváři propůjčuje už od pohledu nepříjemný výraz. „Kde je váš otec, potřebujeme s ním mluvit.“ oznámí ti ještě a druhý z dvojice už automaticky jde do domu. Zevnitř se nějakou dobu nic neozývá,druhý muž stále stojí venku dokud ze světnice netřeskne výstřel. V tu chvíli se i muži, který stojí s tebou venku objeví v rukou pistole a míří na tebe „Co to má jako být?“ ptá se naštvaně a s namířenou pistolí jde k tobě |
| |
| Jauernig Jindřich „Zdravím tě! Sedlo, co?“ pozdraví tě hned žoviálně velitel místního oddělení revolučních gard „Vocílka, Josef. Mám tu na starost tenhle šílený bordel.“ uvede tě do obrazu. „Co všechno ti ve Frývaldově řekli? Asi nic moc, co?“ ptá se pak. „Přivezl jsi to DKW?“ ujišťuje se ještě „Jestli chceš, nech si ho. Buď to nebo dostaneš tamtu černou (Tatru) 57b co stojí venku. Jezdil tu s tím doktor, ale už zdrhl do Německa, tak nám tu zůstala.“ dá ti na výběr. Venku jsi sice viděl stát i nějaké BMW všech možných typů, ale ty asi moc rozdávat nechce. „No, nejsem moc na kecy, vezmu tě rovnou na výlet jestli nemáš nic proti.“ navrhne a vezme z věšáku u zdi dvě ruské PPSH. „Tady máš, bude se ti hodit. Tamhle si pak nabereš dalších pár zásobníků.“ oznámí ti ještě. Teď, na výlet to asi nebude úplně nutné, takže si ani on nebere další náboje. Ale jinak sis všiml, že v bedýnkách pod věšákem jsou i náboje do tvého SKS. U nikoho dalšího jsi tady stejnou pušku neviděl, ale pár mosinů ano, takže nábojů je dostatek. „Kdyby jsi měl dotazy, klidně se ptej.“ vybídne tě a našlápne BMW R71 v barvách luftwaffe „Z letiště kus odsud. Došel jim benzín tak to tu nechali.“ vysvětlí, když vidí tvůj výraz. Počká, až se s Bertou usadíš v sajdě a vydáte se na cestu do Bílé vody.  |
| |
| Nové, mizerné časy Weißwasser Liesa Narovnám se, ruce zamazané, před sebou mrtvého králíka. Chvilku na muže zmateně hledím. Nikdy jsem je tu neviděla, ale pochybuji, že tohle jsou "ti noví". Muž s jizvou navíc vypadá nanejvýš nepříjemně. "Liesa Wolfová...to jsem já." Přisvědčím a bradou naznačím směr k domu. Muž ani na mé vyzvání nečekal, a už vstupuje do dveří. Zaváhám a udělám chvatný pohyb, jako kdybych chtěla také zamířit k domu. Něco v pohledu druhého muže mě však zarazí. Zůstanu stát a napjatě sleduji dům. Trvá to několik minut, než uvnitř domu třeskne výstřel. Leknutím skoro nadskočím, tep se mi zrychlí a zorničky rozšíří děsem. Vyděšeně pohlédnu na druhého muže, ale nyní má i on v ruce pistoli. Upustím nůž, který jsem do té chvíle stále držela, a zvednu ruce. "Já nevím...vážně nevím." Nemohu v tu chvíli přestat myslet na balíček, který otec dnes dostal, a na jeho obsah. Couvám před mužem, nechci, aby se ke mě přiblížil...aby se mě dotknul. |
| |
| Epizoda na Wolfově statku Weißwasser Liesa „Jo, to sedí.“ odvětí zjizvenec poté, co vytáhne z kapsy fotografii a zvedne ji do výše očí, aby ji porovnal s tím, co - nebo spíš kdo - stojí před ním. Pak už se to ale všechno seběhne dost rychle a při svém ústupu narazíš zády na sud s vodou, takže už není kam dál utíkat. Na zjizvené tváři se usadí spokojený úsměv a tobě se o břicho opře studená, tvrdá hlaveň pistole „Půjdeme se podívat dovnitř, co?“ navrhne, pokyne volnou rukou a hlaveň ti dost bolestivě vtlačí do pravého boku těsně pod spodní žebra. Ujdete sotva pár metrů když zvenčí zazní další výstřel. Ucítíš, že tlak do boku trochu poleví, ale v tu chvíli před otevřenými vraty projede motocykl a tobě dojde, že to nebyl výstřel, ale jen rána z výfuku. Když ale Zjizvený přesunul svou pozornost ven, třeskl další výstřel směrem od světnice. Tentokrát už opravdový. Chvíli se nic nedělo, ale pak tlak na tvůj bok polevil a chlap se svalil na zem. Ze dveří pak vystoupil tvůj otec s lehce krvácející rukou a pistolí v ruce „Jsi v pořádku?“ ujišťuje se hned jak tě vidí a pomalu jde k ležícímu muži. Lehce do něj šťouchne špičkou boty, ale skelný pohled je víc než výmluvný... |
| |
| Na mušce Weißwasser Liesa Cítím, jak do mě strach zatíná své ledové prsty. O hlavni, která mě tlačí do boku, ani nemluvě. Na roztřesených nohou udělám několik váhavých kroků směrem k domu. V tu chvíli třeskne další rána. Moje naděje, že by otec mohl být ještě naživu, se ještě zmenší. Úkosem pohlédnu na muže vedle sebe, kromě zjizvené tváře ale spatřím ještě něco. Hned za vraty projede motocykl a mě dojde, že to nebyl výstřel. Srdce mi opět poskočí nadějí, jen aby v dalším okamžiku opět padlo k zemi. V otevřeném okně se mihne stín, ozve se výstřel, tentokrát skutečný, a tlak na mém boku povolí. Zůstanu strnule stát a jen sleduji, jak se muž pomalu sesune k zemi. Oči má stále otevřené, ale jaksi zamlžené a neživé. Zvednu hlavu a když spatřím otce, vrhnu se mu do náruče. Jsem tak ráda, že je naživu. "Co se stalo? Kdo to byl? Proč...?" Mám spoustu otázek, ale tu nejpalčivější nahlas neřeknu. Co teď se dvěma mrtvolami? Každou chvíli může do vesnice dorazit nový četník a my máme doma dvě mrtvoly. Za to by mohl otce na místě zastřelit. |
| |
| Jauernig Jindřich Je vidět, že čím dál, nebo dejme tomu hlouběji se člověk zanořuje do pohraničí tím uvolněnější mravy tu jsou. Ne že by v Frývaldově nebyly přátelští, žoviálnost tu mi přímo vyrazí dech. Ne, že by se mi to nelíbilo jen mě to překvapí. Stisknu Jožkovi Vocílkovi ruku. "Taky zdravím, Jindra Sedlo. Ve Frývaldově mi jen řekli, že je to tu osamělá odlehlá varta a prý mi tu povíte víc. Jo to DKW vám vezu. " Když mi nabídne, že si DKW můžu nechat a nebo dokonce Tatrovku jen se usměji. Podívám se na dvůr a na auťák a zakroutím hlavou. "Díky to DKW se rád nechám Tatrovky je pro mě škoda, stejně se na motorce asi propletu tady snáz než v autě. Časem si zkusím sehnat terénější Kubewagen" Pak už to žene větší rychlostí a já jsem rád, že "není moc na kecy" to je přístup který se mi líbí tak. Si vezmu "Špagáta" a 4 zásobníky a dve krabičky nábojů do SVTčka a sedneme do BMW. Poskládáme se s Bertou do sajdy a vyrazíme. Když zmíní letiště a že tam narazil na tenhle stroj je mi jasné kam co nejdříve pojedu na "nákup". Pak už jen sleduju cestu do Bílé vody. |
| |
| Weißwasser Liesa Otec byl asi trochu zaskočen tím, jak prudce ses o něj opřela, ale objal tě a chvíli jen hladil po zádech. Pak, po pár minutách, tě od sebe jemně odstrčil a kapesníkem, který vytáhl z kapsy, si ovázal šrám na ruce, podíval se na pistoli ve své ruce a pak na mrtvolu u vašich nohou. „Nějací blázni... Prý že Říše je věčná, nesmrtelná a musíme se k nim všichni připojit a pomoci jim znovu nastolit vládu pravé rasy...“ odpoví ti pak. V duchu už ale přemýšlí nad tím, jak se těch dvou zbavit. Pak mu pohled padne na pootevřené dveře stodoly a uvnitř zaparkovaný náklaďáček. „Zavezu je k rybníku.“ oznámí ti pak. „Pojď, půjdeme na chvíli pryč.“ rozhodne ještě a vezme tě ke schodům na půdu, kde z malé skříňky nad trámem vytáhne pár malých skleniček a do obou nalije schnaps ze staré, zaprášené lahve „Napij se, dnes si to zasloužíš.“ podá ti skleničku a svou do sebe rovnou obrátí. „Běž na chvíli na zahradu, já je zatím odvezu.“ požádá tě ještě. Nechce, aby jsi se na ně musela dívat déle než je třeba. Zanechá tě pak na chodbě, klikou natočí motor auta a vyjede s ním na dvůr. Oba mrtvé ještě rychle prohledá, přidá ke „své“ pistoli i dvě jejich a mrtvoly naloží na korbu. Přidá dva kusy žulového sloupu, kus lana, navrch pár pytlů a s autíčkem zmizí ze dvora |
| |
| Úklid Weißwasser Liesa Nepiju mnoho, ale dnes si dám s otcem velmi ráda. Alespoň trochu se mi tak přestanou třást kolena. Odejít do zahrady však odmítnu. Dívám se, jak otec prohledává mrtvoly, a jak je nakládá na korbu. Nezpochybňuji to, co mi otec řekl, ale jsem znepokojena. Ti muži věděli, kdo jsme. Dokonce měli mou fotografii! Nejsem však své znepokojení schopná vložit do slov, a tak zůstanu zticha. Ještě chvíli se dívám za odjíždějícím náklaďáčkem, než se přiměju k nějaké činnosti. Do vědra napumpuju vodu a spláchnu krev, která ulpěla na udusané hlíně na dvoře. Potom se chopím rejžáku a jdu vydrbat světnici. Zuřivě drhnu podlahu a snažím se přitom nemyslet na ty mrtvé, skelné oči. Připadám si trochu jako ve snu...nebo možná zlé noční můře. Vrátit se k tomu, co jsem dělala předtím, než sem ti dva muži přišli, je pro mě nemyslitelné. Ale musím. Po celou dobu, co čistím králíka, však pokukuji po vratech, jako kdybych čekala, že se v nich objeví další nepříjemnosti. |
| |
| Javorník > Bílá Voda Jindřich „Tak vidíš no, nakonec ne nám, ale sobě.“ usměje se po tvém rozhodnutí „Divil by ses, co ta malá potvora projede.“ komentuje ještě malou tatřičku „Hele, jestli nějaký kubel seženeš, budu ti ho upřímně závidět. Moc jich tu nezůstalo a ty co jo, tak jsou vraky. Proto tu všichni máme motorky nebo civilní auta. Pak ještě jeden náklaďák. Starou eReNu ještě po naší armádě...“ vysvětlí ti. Cesta do Bílé Vody uběhne celkem rychle, není vlastně ani kde se ztratit. Když je něco, co ti chce ukázat, zpomalí na volnoběh a komentuje okolí „Tudma bys dojel do Horních Hoštic. Nic zajímavého, ale pár bohatších lidí z Javorníka si tam udělalo hezčí domy. Má to tam na starost Jenda Kopáč.“ ukáže na malou odbočku doprava a okomentuje to. „No, tak jsme tu.“ oznámí ti, když minete ceduli Bílá Voda. „Tady je stará celnice. Tam bys měl teoreticky být...“ ukáže ti na budovu, která má komplet omítku oklepanou výstřely ještě od toho, jak ji v 38 obléhali chlapi z Freikorpsu „Ale jestli si nějaký jiný barák zabavíš nebo zařídíš jinak, nikdo to asi řešit nebude.“ vysvětlí ti. Celnice vypadá fakt mizerně. Vytlučená okna, vyvrácené dveře... „Jinak tady bydlí Kleinerovi. Němci, ale celkem slušní... Dcera jim padla rok poté, co se dala k červenému kříži... A tady Wolfovi, tatík je náramnej nácek...“ ukazuje ti domy podél cesty „No a tohle je ten klášter.“ ukáže ti ještě velký dům. „Jestli tě něco zajímá, ptej se. Pokud ne, jedem zpátky do Javora.“ navrhne další plán.  |
| |
| Taxislužba Wolf Weißwasser Liesa Trvá skoro hodinu než opět zaslechneš vrčení malého, vzduchem chlazeného dvouválce otcovy Tatry. Tedy, myslela jsi si, že je to otcova Tatra. Před vraty ale zpomalil motocykl se sajdkárou a na něm seděli dva muži v uniformě revolučních gard. Jeden z nich ukazoval na váš dům a druhému něco vysvětloval. Chvíli dům pozorovali, ale pak přidali plyn a motocykl se opět rozjel. Celou dobu ti připadalo, že se dívají přímo na tebe a tvé ruky od krve - teď už spíš jen růžové vody... Ale přítmí v průjezdu jim asi nedovolilo nic zahlédnout, takže za chvíli rachot motoru odezněl směrem k Javorníku. Pár minut nato před vraty opravdu zastavil otcův hnědý náklaďák, otevřel si vrata a zajel s ním až do stodoly. „Všechno v pořádku?“ zeptá se tě otec, jakmile zavře vrata a zajistí je řetězem „Vypadáš, jako bys viděla ducha...“ diví se. Předtím by to pochopil, ale teď mu není jasné, co to způsobilo... |
| |
| Jsou tady! Weißwasser Liesa Při úklidu mě vyruší zvuk přijíždějícího auta. Alespoň zprvu jsem si myslela, že to se otec vrací domů. Když však zahlédnu muže na motocyklu, strnu uprostřed pohybu. Pravděpodobně mě neviděli, protože se nezastaví. Prohlíželi si však náš dům a já moc dobře vím, kdo to byl. "Je tady! Už přijel." Oznámím otci, tvář stále bledou. Neměla jsem moc času si muže prohlédnout, a i kdyby, těžko bych z toho jednoho pohledu mohla soudit, jaký bude. Nyní mě však zcela ovládá strach. Je toho nějak příliš mnoho, co se děje. Otcova zbraň, potom ti dva muži a teď ještě nový četník. "Zastavil se tady, nešel dovnitř, ale díval se. Stane se něco hrozného. Vyženou nás, nebo rovnou zabijí." Schovám tvář do dlaní a na okamžik dám průchod svému strachu. Kdo jiný, než otec, by měl chápat, jak moc se bojím. Přála bych si, aby tu byli bratři, vždycky mě chránili. Ale kde jsou teď, když je jich třeba? |
| |
| Nové pořádky Poblíž Weißwasser Heinz Válka skončila, wehrmacht utíká na západ v naději, že se dostanou k američanům a rudá armáda si upevňuje dosažené pozice. Nic z toho ale nevíte. Poslední zpráva, která se k vám dostala před přerušením spojení byla „Otevřít obálky.“. Váš velitel jednal podle rozkazu, rozpečetil složky a zamířili jste k jedné z mnoha nouzových skrýší zbraní. Každý z vaší jednotky dostal nový schmeisser a parabelu s krabičkou nábojů. „Víte, co máte dělat. Naším cílem je likvidovat představitele nové moci, trestat nepřátele říše a kolaboranty... Však to všechno znáte z výcviku. Jen tak můžeme pomoct našim jednotkám k znovuobsazení toho, o co jsme přišli kvůli spolčení těch zatracených Židů v Americe a sovětském Rusku!“ oznámí vám a ukáže na mapce několik bodů. „Tady jsou železniční mosty přes řeky. To je váš hlavní cíl. Ideálně kdyby se vám podařilo vyhodit do povětří i lokomotivu.“ ukáže a na okraj mapy napíše časy, kdy by měly vlaky přes mosty projíždět. „A když zlikvidujete i tenhle silniční most, naprosto je tady odřízneme a můžeme zničit všechny ty vojáčky co se tu prohání na našich motorkách a myslí si, že jim to tu patří!“ povzbudí vás nakonec. „Nějaké dotazy?“ ptá se ještě |
| |
| Weißwasser Liesa „Kdo?“ ptá se otec překvapeně. Pak mu ale dojde, koho asi myslíš „Aha, tenhle... No, co se dá dělat. Nějak se s tím srovnáme.“ odpoví ti nakonec. Zatím podle něj není důvod se tím nějak zvlášť trápit když se u vás ani nezastavil. „No tak Lis... Neboj se. Určitě nic neviděli. Kdyby ano, už bychom tu nestáli.“ snaží se tě uklidnit a vede tě zpět do kuchyně. „Posaď se, udělám topinky a ty toho králíka připravíš až na večeři.“ požádá tě a aniž by čekal na tvé vyjádření, usadí tě na dubovou lavici a přejde k věšáku u dveří. Sundá svou lankasterku, zkontroluje obě hlavně a opět ji zavře. Přece jen, tuhle zbraň má oficiálně, takže ji může mít takhle veřejně... „Všechno to bude v pořádku. Vždycky jsme se se vším poprali a zvládneme i tohle.“ usměje se na tebe od kamen kde už smaží topinky a potírá je česnekem. Sice je to jednoduché, ale zase se toho dá sníst dost, neboť chleba si děláte vlastní a česnek ze zahrady se taky kupovat nemusí... „Třeba to ani nebyl on ale jen nějaká hlídka... Kdyby to byl on, neodjížděl by pryč.“ snaží se tě ještě dál uklidnit. |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa Usadím se v kuchyni na lavici, a cípem rukávu si otřu oči. Otcův klid se na mě pozvolna přenáší. Jsem doma, jsem s otcem, kuchyní voní jídlo...tady se nám nic zlého stát nemůže. Myšlenky na ty dva muže vytěsním z hlavy. Je to vyřešené, jsou pryč a už nám dají pokoj. Náhle si připadám hloupě, že jsem se tak sesypala. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. "Nějak se s tím srovnáme." Přesunu se ke stolu a s chutí se zakousnu do topinky s česnekem. I když žaludek v první chvíli protestuje, nakonec mi jídlo opravdu udělá dobře. Většinu času s otcem mlčíme, zabraní do vlastních myšlenek. Nakonec ale stejně musím vstát. Králík je pořád ještě venku a já nechci, aby se ho zmocnila nějaká drzá kočka, nebo zatoulaný pes. Nejlepší bude prostě pokračovat v našem životě a doufat, že se to nějak přežene. |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa „Zvládla jsi to dnes dobře.“ ocení otec tvůj dnešní výkon. Nečekal, že by k něčemu takovému mohlo dojít, ale když už se to stalo. „Chutná ti?“ zajímá se. Je to sice jednoduché jídlo, ale tvůj otec dokáže zlikvidovat i něco tak jednoduchého, jako jsou topinky... Králík samozřejmě leží tam, kde jsi jej nechala, ale váš mourovatý kocour už kolem něj mlsně obchází a máš silný pocit, že kdyby jsi přišla jen o pár minut později, už by ho táhl někam stranou. Sice ho musíš ještě jednou očistit, ale na to, co se událo jen kousek od něj, vypadá ještě dost slušně. I když v sudu na vodu jen kousek od něj je zarytá střela z pistole. „Víš Lis... Potřeboval bych, aby jsi... No, spíš chtěl...“ opraví se pak „Aby jsi na sebe dávala pozor. Dnes jim to sice nevyšlo, ale to neznamená, že příště se jim to taky nepovede.“ vrátí se ještě k původnímu tématu když z tebou přijde ven na dvůr. Jednak se o tebe bojí kvůli těm bláznům z Werwolfu, ale k tomu taky neví, co čekat od nového policajta a zároveň čeká, že sem do pohraničí přijedou i všemožné existence s touhou zneužít aktuální situace |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa Odeženu kocoura a znovu opláchnu králíka. Všimnu si přitom, že do sudu je zaražená kulka. Chvíli mi trvá, než se mi podaří jí špičkou nože vyšťourat. Schovám jí do kapsy se obrátím se k otci. Nejsem si jistá, jestli to, co po mě chce, dokážu ovlivnit, bez meškání však přikývnu. "Budu opatrná. Ale ty mi slib to samé. Mám už jenom tebe a nevím, co bych si počala, kdyby se ti něco stalo." Když to nahlas vyslovím, bodne mě u srdce. Možná, že by mi někdo ze sousedů, nebo známých, pomohl. Stejně dobře by mě ale také mohli nechat napospas vlkům. Nechci myslet na to, že bychom odsud snad museli odejít. Ale pokud by se tak stalo, chtěla bych zůstat s otcem. Myšlenka na odchod do Německa mě děsí, nevím, kam bych šla, ani co bych si tam počala. Ale jsem si jistá, že společně bychom to nějak zvládli. "Půjdu dát upéct toho králíka. Ty si, otče, odpočiň." Jemně ho políbím na tvář, a zamířím do kuchyně. Otec už není nejmladší a dnes toho, i na něj, bylo hodně. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Viktorie Cesta zpět na váš statek byla zdlouhavá. Jednak kvůli tomu, co všechno jste táhli s sebou, ale hlavně kvůli naprosto mizerné kvalitě cest. Do toho se samozřejmě projevoval ještě trvalý nedostatek benzínu do vašeho náklaďáku, který měl skoro pořád prázdnou nádrž i když všichni, kteří mohli jít, šli pěšky vedle vozu nebo jeli na zapřaženém valníku. Nakonec, po dvoudenní cestě, jste ale konečně zastavili před velkými vraty vaší usedlosti. Vypadala o dost sešleji než jste si pamatovali, ale nebylo to nic tragického. Když jste ale vrata zkusili otevřít, ani se nehla. Nakonec jsi přelezla zeď a vytáhla zajišťovací závoru, jež byla z druhé strany masivních dveří. Váš konvoj tak mohl vjet dovnitř, ale došlo k - pravděpodobně nečekané - situaci. Z hlavní budovy vyšel starší, vysoký a štíhlý muž. V rukou klasickou dvouhlavňovou lankasterku, jejíž oba kohouty právě výhružně zacvakl „Co tu chcete?“ zakřičí na vás přes dvůr německy a vidíte, že brokovnice postupně přejíždí po všech viditelných členech tvé rodiny. |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa „Dobře. A co se týče toho slibu - budu se snažit.“ mírně se na tebe usměje. „Netrap se tím, zvládneme to všechno. Jen si musíme dát pozor, aby na nás nic nenašli.“ pronese pak ještě. Je mu ale jasné, že zvlášť jeho minulost jim může nadělat dost problémů. K tomu ještě služba všech synů v armádě - sice to byla povinnost, ale to už dneska nikoho nezajímá. „Půjdu ještě do sadu.“ odpoví ti. Práce stejně nepočká a je to asi tak nejblíž odpočinku jak může být. Dobře, že nemáte žádné zvířata, o které by bylo třeba se každý den postarat. Když se pak navečer vrátí domů, najde tě ještě u plotny „Hele, co říkáš na to, že bychom zkusili toho nového pozvat... Mohlo by to pro nás být výhodné...“ navrhne a čeká, jak se k tomu vyjádříš |
| |
 | Návrat domů Ober-Gostitz Na cestovaní je celá naše rodina zvyklá. V náklaďáku se vezou jen ty nejtěžší věci. Koně jsou pod sedli a nebo v zápřahu. Protáhnou se a my se aspoň tolik nevyčerpáme. Jedu na konci celého průvodu. Je to zvyk, nikdy nevíte co kdo ztratí. Vedle koně poklusává Narsil. Jeden z vlků kterého ještě vlastníme. Sehnat lvi nebo tygry není tak snadné. Navíc v takovou dobu je nesmysl aby jsme je ještě pořád vlastnili. Prodali jsme je. Němečtí pohlaváři za ně dobře zaplatili. Kdo se může pyšnit že jeho domácí mazlíček je lev. Peníze nám pomohli nechat si aspoň nějaká zvířata. "To je barabizna." Povzdechnu si a sesednu z koně. Uzdu podám jednomu z bratránků aby ho podržel. Přelezu zeď a otevřu vrata. Divné že je to zavřené zevnitř. Když jsme odjížděli pamatuji si jak to dědeček zamykal z venčí. Díky cestování a vystupování po světe jeden pochytí ty slova. Instinktivně stáhnu ruku k pasku kde mám dýku. "My tu bydlíme. Zato vy jste tu tak trochu omylem." Promluvím klidným hlasem. Vím že nejen já mám zbraň. Nemá smysl abych se otáčela. Vím že stačí náznak toho že bude střílet a nepoletí na něj nejen dýka. Netrápím se tím že by zemřel. Válka vás naučí hodně. I to že je lepší mrtvolu překročit a jít dál. Než plakat nad její smrtí a nechat se při tom zabít. |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa Kuchyní voní pečené maso a čerstvý chléb. Já sedím za stolem, a vyspravuji svoji sukni. Zvednu oči, když se otec vrátí. Po tváři mi přelétne slabý úsměv. Skutečně jsme otec a dcera. "Myslela jsem na něco podobného." I když já si nechtěla toho muže zvát do domu, spíš jsem uvažovala nad tím, že bych mu přinesla nějaké jídlo, "na uvítanou". I otcův nápad má ale něco do sebe. "Hned zítra?" Zeptám se, a je těžké neznít znepokojeně. Kromě těch pár kusých informací o něm nic nevíme. Jestli si však máme toho muže naklonit, přesvědčit ho, že nejsme špatní lidé, měli bychom si pospíšit. Otcova pověst nám nyní spíš uškodí, pevně ale věřím, že když ho pozná, udělá si obrázek sám. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Viktorie „By-dlí-te?“ ptá se dlouho nepoužívanou češtinou nevěřícně. Pak pokračuje zase německy „Já tu bydlím od roku 39, koupil jsem to od státu a mám všechny potřebné doklady.“ oznámí vám a brokovnice stále putuje po všech z vás. Je to mrzuté, ale vaše doklady - pokud je najdete - aktuálně nemají vůbec žádnou cenu, neboť stále nebyl vydán žádný zákon o tom, že by byly zrušeny tyto prodeje a tak nemovitosti zabavené Čechům stále patří jejich novým, německým majitelům. Muž se na vás dívá dost nedůvěřivě a jeho výraz naznačuje, že se k něčemu odhodlává. Ale jako by nemohl sebrat odvahu. To je ale jen tvář. Brokovnici drží pořád stejně pevně a žádný z kohoutů nepovolil |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa Voní to hezky.“ocení tvého králíka a posadí se ke stolu v očekávání večeře. „V jakém smyslu podobného?“ zajímá se pak otec mezi sousty. Slyšel, jak to vypadá v Hošticích a nechce, aby jsi něco podobného musela dělat i ty... „No, čím dřív, tím lépe... Navíc, jestli bude slušný a bude chtít spát v té staré celnici, tak mu trocha pohodlí určitě vadit nebude.“ podělí se s tebou o část svých úvah. |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa Nandám na stůl večeři a nakrájím chléb. Tohle je opravdu dobrá večeře, kdo ví, jestli není tím posledním dobrým, co zde zažijeme. "Myslela jsem nějaký dárek na uvítanou. Vejce, chléb, možná láhev pálenky. Jestli je to partyzán, tak dobré jídlo jistě ocení." Usadím se naproti otci a vyděšeně na něj vytřeštím oči, nejsem si jistá, že jsem ho správně pochopila. "Ty ho chceš pozvat pod naší střechu, aby tu s námi žil?" I já jsem slyšela o Hošticích a tohle mě nesmírně znepokojí. Chtěla bych si myslet, že tím, že toho muže pozveme ke svému stolu, mu zabráníme v tom, aby nám sebral náš majetek. Jenže tak snadné to pravděpodobně nebude. |
| |
| Teplo domova Liesa „Ano, ano... To by nemuselo být špatné...“ uvažuje tvůj otec během večeře nahlas. Opravdu by to mohlo trochu pomoci a zároveň to nepůsobit až příliš podbízivě. „Samozřejmě že ne!“ odpoví překvapeně. Není mu prve jasné, jak jsi na to přišla, ale když se pořádně zamyslí nad tím, jak se vyjádřil, dojde mu, že to tak vlastně mohlo být pochopeno. „Ty by sis sem snad chtěla nastěhovat někoho cizího? A ještě k tomu Čecha?“ ptá se. Uvnitř je mu ale jasné, že by potom taková návštěva jako dnes mohla přijít častěji a nemusela by dopadnout takhle dobře. Pár stavení v okolí už lehlo popelem jen za to, že vyvěsili z okna bílou vlajku. Samozřejmě by se rád všemu špatnému v budoucnu vyhnul, ale ta šance prakticky neexistuje - když by domů nastěhoval Čecha, hrozí mu odplata od Němců a když by se bránil spolu s Němci, přijeli by všichni gardisté a četníci z Jauerniga a vypálili stavení do základů - těžká doba na rozhodování a jako na potvrzení jeho úvah se někde z kraje vsi ozve zarachocení samopalu... |
| |
5590.jpg) | Poblíž Weißwasser Heinz Je to tu. Projev ministra Goebbelse mi ještě zní v uších a při vzpomínce na něj jen stěží potlačuju vzrušení. Konečně! Konečně dostanu možnost se vykoupit v očích Führera, zasloužit se o Deutschland a splnit svou povinnost německého občana a bojovníka, a taky zabít ten podřadný dobytek, který se tu rozpíná, jako by na to měl právo a patřilo mu to tu. Otrocká rasa se tu volně pohybuje ruku v ruce s těma východníma mongoloidama a krade německý majetek, místo aby byla zavřená v ohradách a čekala na porážku! Tohle je *náš* Heim! Reich! A z toho, co se tu děje, se mi zvedá žaludek. Český prasata na volno, ozbrojení a naprosto všude jako nějaká hnusná nemoc. Mor! Španělská chřipka! Až na to, že tohle není chřipka španělská, ale bémácká a ruská. Ale naštěstí jsme tu my. Lék. Až je naše vojska odrazí a vítězně se vrátí, bude je tu čekat čistá země, bez špíny, a z nás budou hrdinové. A že snad válka skončila a Führer se zabil? Pitomci! Vážně si myslí, že jim na takovou blbost pravý nacista skočí? Führer přece nemůže umřít! Možná nejsem v SS, ale říct to můžu stejně: Meine Ehre heisst Treue. A Němec bojuje až do konce. Velitel domluví a dá prostor nám, a tak vystoupím a zvednu ruku, že dotaz mám. „Herr Kommandant, dovolte mi promluvit,“ počkám na povolení a pak pokračuju, „víme, jak dobře budou cíle chráněný? A máme nějaký bližší informace – časový rozpisy vlaků, trasy hlídek nebo třeba kolik těch sviní je?“ Už je to pár dní, co jsme v lese a připravujeme se na příležitost zaútočit, takže popravdě… moc netuším, jak to venku vypadá. |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa Přes stůl hledím na otce a vracím mu pohled. Oba myslíme na to samé. Pokud budeme sami sebou, dopadneme špatně, pokus zradíme rasu, dopadneme ještě hůř. Není šance, jak z toho vybruslit bez poskvrny. Ať uděláme cokoliv, vždy se najde někdo, kdo nám to bude vyčítat. Chce se mi křičet. Připadám si zahnaná do slepé uličky. "Když ho pohostíme jídlem, tak nám snad nikdo hlavu neutrhne." Pronesu nakonec, opatrně. Avšak má slova přehluší zvuk štěkajícího samopalu. Pohled mám stále upřený na otce, ale uši nastražené. přemýšlím, odkud tohle mohlo být. Moje první myšlenka samozřejmě patří tomu Čechovi. Že by už začal využívat své nově získané pravomoci? |
| |
| Poblíž Weißwasser Heinz „Ano Heinzi?“zajímá se velitel o tvůj dotaz. „Jen mluv.“ vyzve tě na konec „Víme. Naprosto mizerně. V Jauernigu jich je 5, jinak po jednom v okolních vesnicích. Věří si a nevěří v nás, takže mosty, železnice... To všechno je naprosto bez ochrany.“ odpoví ti pobaveně. Teď to ještě bude všechno jednoduché. Samozřejmě, že po nějakém vašem útoku se to změní a hlídky budou nějak upraveny, ale teď máte šanci uškodit Československu prakticky bez jakéhokoliv rizika. „A co se vlaků týče - víme, v kolik vyráží z Ober Lindweisse, ale vzhledem k poškození trati nemůžeme předvídat, v kolik dorazí do jednotlivých částí.“ odpoví na druhou část tvé otázky „Proto, jestli chcete aspirovat na vyhození do povětří mostu i s lokomotivou, máme jedinou šanci v ručním ovládání detonátoru. Naštěstí jsme předvídali a i těch tu máme víc než dost.“ ukáže na malou bedničku, kde je uskladněná zápalnice a magnetoeelektrické detonátory s roznětkami. „Ještě nějaké dotazy?“ ptá se „Pamatujte, kde nemáme výbušnin, použijeme místních zdrojů jako například benzinu. Je ho sice třeba víc, ale ránu udělá i tak pěknou a zvlášť na budovy je více než dostačující.“ upozorní vás ještě nakonec. „Tak, vyzbrojte se.“ vybídne vás ještě a otevře velkou bednu plnou konzerv s jídlem. Jen vy víte, že v těchto je ve skutečnosti průmyslová trhavina složená z TNT a ekrazitu...  |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa „Ano, snad ne... Ale víš, co říkali když ustupovali... O těch bláznech z SS co pro ně válka neskončila...“ připomene ti to otec ještě jednou. „Kdo myslíš, že tu střílí? Jasně, něco jsou naši co se snaží utéct pryč... Ale jinak? Přesně ti, kvůli kterým nás Češi chtějí vyhnat.“ dodá ještě. Sice z toho není nadšený, ale nenávist Čechů chápe. Oni se k nim před šesti lety chovali ještě hůř a teď konečně dostali možnost odplaty. Nejraději by tě poslal pryč, ale není kam. Příbuzní nejsou a i kdyby byli, tak Německo je tak zničené, že by to bylo ještě horší než tady. Leda se dostat k Američanům, ale to by znamenalo projít celou zemi prakticky bez ničeho... „No, schováš pro něj kus toho králíka?“ navrhne potom. On k tomu přidá lahev schnapsu z půdy a snad by to mohlo pomoci navázat trochu přátelské vztahy... |
| |
| Javorník > Bílá Voda Jindřich Sleduji cestu a pak i samotnou Bílou vodu, klášter mě docela i zaujme, pak Vocílka přidá komentář ještě k nějakým Barákům. Vesnice je docela velká odhadem tu mohlo žít tak 1000 lidí dnes je jich tu možná trochu méně, ale i tak je to na jednoho člověka docela velký úkol. Když jedeme kolem rozbité služebny, zmocní se mě vztek jen když si vzpomenu na rok 1938. Náckové zasraní vylikvidovat je všechny. Musím se uklidnit a tak zapředu hovor na téma prvních úkolů v rámci pracovních povinností německého obyvatelstva. "Budu bydlet na služebně, v rámci pracovní povinnosti Němců ji opraví. Co zničili to opraví." Řeknu podrážděně. Je mi jasné, že tech povinností je mnoho a taky mnoho co bude před tím člověk muset udělat. "Řešil tu někdo už, odzbrojení Němců? Nebo je to zatím úplně nepolíbená vesnice vládními nařízeními?" Pak už cestujeme zpět, v hlavně mám pohled na tu rozstřílenou celnici. Není v tom strach jen vztek. Naprostý a čistý vztek spojený s zprávami z roku 1938 Habartov a mnohé další. V myšlenkách mi vytane i zabitý velitel Saša Fomin a krásná Miška Poljakovová. Teď by bylo snadné se pomstít na Němcích. Vyženu zlo z hlavy vím, že mnoho jich prostě s nácky nesouhlasilo. Když přijedeme do Javorníku vyfasuji, nějaké konzervy a hlavně další munici a naskládám si to do batohu. Nechám Vocíklu aby mi ještě přesně zadal úkoly co mám v Bílé vodě s Němci zařídit v rámci pracovní povinnosti a dalších vládních opatřeních. A Pak Sednu na DKW a rozjedu se už na vlastní pěst do svého nového stanoviště v Bílé vodě. |
| |
| Expres Javorník > Bílá Voda a zpět Jindřich „Tenhle přístup ti schvaluju, ale nevím, jak s ním pochodíš. Přece jenom, fakt tady na to budeš sám, lidi nejsou...“ odpoví trochu zklamaně Vocílka. Ale je na něm vidět, že zastává dost podobný postoj. Mohl jsi to vidět i v Javorníku kde skupiny Němců s bílými páskami opravovali cesty, vybité skla výloh... Prostě dávali město trochu dohromady když dostalo na frak při sice krátkých, ale relativně prudkých ústupových bojích. „O nařízení ví, ale zatím jej nikdo neprosazoval. Pár jich má povolení na lovecké pušky - zrovna tady Wolf na brokovnici, ale ty bys spočítal na prstech jedné ruky. Ještě teda hajný, ale ten mi připadá jako celkem slušný chlap...“ vysvětlí ti ještě a ukáže na úzkou cestu vedoucí do lesů kousek od vesnice kde se nachází hájovna. „No, budeš tu mít co dělat... Něco z Javorníka ti dovezeme náklaďákem. Nějakou postel, skříň... A taky kanystr benzínu do té tvé potvory ať nás nemusíš furt otravovat.“ usměje se na tebe. „No, to by bylo asi všechno... Co dělat tak nějak víš, hlavně se nenech zabít... A drž je trochu na uzdě. Někteří jsou v klidu, ale dost z nich se ve 38 angažovalo slušně proti republice... dodá ještě a vytáhne ze šuplíku fotku v rozbitém rámečku. „Tohle vyselo v kanceláři soudního rady... Vidíš, jo? Tohle je starý Wolf...“ poklepe prstem na muže ve světlejším obleku stojící před lokomotivou s mannlicherem „Tady jeho bratr - ten padl někde v Rusku...“ ukáže na muže, co drží vlajku „A tenhle, s tou páskou vpravo - to je bývalý starosta... Ale už stihl zdrhnout. Toho kdyby jsi náhodou dostal, bylo by to fajn. Máme důkazy že ve 38 zastřelil finance...“ vysvětlí ti ještě. Pak se sehne pod stůl a podá ti malý plechový kufřík „Telefon často nefunguje a ty svině by ho mohli snadno přestřihnout. Máš v tom raketovou pistoli a nějaké světlice. Když budeš potřebovat pomoc, vystřel a dorazíme jak nejdřív to půjde.“ řekne ti ještě a předá ti kufřík. Venku už vidíš, že Praga RN vyrazila směrem k Bílé Vodě s nákladem nějakého nábytku a potravin... |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz "Tohle je náš dům. My za něj zaplatili. Vaše smlouva je pro nás jen cár papíru. Stěžujte si státu." Pokrčím rameny. Muž je sice nervní ale jen to hraje. Zbraň drží pevně. A to napovídá tomu že je schopen střílet. "Dáme vám čas to vstřebat." Ukážu ostatním aby ze dvora vyjeli. Nemá to smysl se s ním dohadovat. Nasednu na koně. Popojedeme kousek od stavení. Máme maringotky aby jsme přespali. Navíc jsme zvyklí. Zajdu za otcem. "Po dobrém to neopustí. Takže si to budeme muset vzít násilím." Otec ví že pro nás není problém tam vlést a rodině pomoct se zmizením. Zapálím si a zadívám se k domu. "Potřebujeme nakrmit zvířata. Nic po nich nezůstane. Večer by jsme to mohli dořešit." Nepodívám se na něj. Odejdu ke svému koni abych ho odsedlala. Ví e mám pravdu. Zvířata maso potřebují. Tahle válka vás naučila hodně. Žádné slitovaní. Už jsme kuli tomu všemu přišli o hodně. |
| |
| Teplo domova Weißwasser Liesa Zachmuřeně hledím na kosti na svém talíři. Nelíbí se mi myšlenka, že takových bláznů je tady mnohem víc. Jsem ráda, když se můžu soustředit na něco obyčejného, a všedního. "Ano, zítra ráno mu ho odnesu." Odpovím stroze, i když v duchu už plánuji, co všechno bych ještě mohla vzít. Zase to nemohu přehánět, aby si nemyslel, kdoví jak dobře se tu nemáme. Poklidím po večeři, ale dlouho neponocuji. Jsem zvyklá vstávat brzy. I když dnes se obávám, že budu mít problém usnout. Incident se dvěma muži se mi stále vrací a já přemýšlím, jestli jsem mohla nějak ovlivnit, co se stane. Opak je však pravdou, jen krátce poté, co ulehnu na lůžku, tak se propadnu do snů. |
| |
| Expres Javorník > Bílá Voda a zpět Jindřich Pečlivě poslouchám Vocílku, jak slyším tak práce tu bude opravdu dost. Nejvíc se asi podivím, že nějaký nácek Wolf má brokovnici, když tu panuje takové bezvládí. Toho snad měli odzbrojit jako první. No Všechno si pořeším, až tam budu, asi tu prostě nebyla síla to prozatím vymoci. To že to bude na mě je jen další krok k nějaké stabilizaci situace. Když mi ukáže fotku, tak se zachmuřím, ale zároveň mě něco napadne. "Dal by jsi mi prosím tu fotku? Docela by se mi hodila do mého nového působiště." Poprosím o malý trumf, který budu mít v záloze. Pak už jen sleduji přípravy a nasaji veškeré informace. Je toho opravdu kupa a dost nerad bych byl brzo bradou vzhůru. Vybaven vyrazím na motorce za Pragovkou a zastavím u bývalé celnice. Klukům pomůžu s vyložením auta a naskládám si to do jedné místnosti, která je nejméně zničena. Motorku si nachystám u vchodu a vydám se na obhlídku mého nového působiště. Bertu mám u nohy a na zádech SVT přehozenou na levém rameni hlavní dolů tak nějak po myslivecké způsobu. Prostě tradici z člověka nedostane ani válka. Na návsi mi Vocílka ukázal jen dva baráky a klášter. Kruci, kterej říkal, že je ten co nebyl nácek, že je slušnej? Na dvůr k náckům Wolfům se mi fakt nechce, s takovým šmejdem se vůbec nechci špinit. Vykročím k jednomu z tech baráků a doufám, že jsem se trefil (Netrefil samozřejmě, jsem u Wolfů) zabuším na vrata a vstoupím. "Pozdrav Bůh. Je někdo doma? Praporčík Sedlo Revoluční Gardy. Rád bych s vámi mluvil." Zavolám do prostoru německy z němčiny je vidět, že to není ani místní němčina a ani ta co se učí ve školách. Je to němčina z jihu od Rakouska, s hrozným přízvukem a tvary slov, se kterou by měl asi říšský Němec problémy ji porozumnět. Němčina Thaynerů - jihomoravských Němců. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Viktorie Sice bylo vidět, že nerozumí úplně přesně tomu, co jsi říkala, na to jsi byla dost daleko a mluvila rychle, ale z gest a intonace očividně pochopil, co jsi mu říkala. „Naopak slečno. Já mám smlouvu se stále platnou vládou, takže stěžovat si na to, co bylo před lety můžete akorát tak vy.“ odpoví pohrdavě. Pak se ale zatváří překvapeně když se začnete otáčet a vyjíždět ze dvora. Než zahnete za roh, můžete ještě vidět, že z otevřených vrat stodoly vyšel muž s německým samopalem MP38 na hrudi a šel směrem k vratům. Očividně proto, aby je opět pevně zavřel. „To ano, máš pravdu. Ale všimla sis těch dalších zbraní?“ zeptá se tě otec. Zatímco ty jsi mluvila s mužem s brokovnicí, on se rozhlížel kolem a všiml si několika hlavní různě vykukujících z pootevřených oken hlavní budovy. „Nevypadali jako normální obyvatelé. Možná bychom prve měli zkusit něco zjistit...“ nadhodí. „Určitě už i tady je nějaký četník nebo gardista co to tu má na starost.“ navrhne, kdo by vám s tím mohl pomoct. |
| |
| Bílá Voda, konečná stanice Jindřich „Samozřejmě, mě je k ničemu. Já ty chlapy odtud z Javorníka znám, takže si ji klidně vem.“ vyndá papír z rámu a podá ti jej. Podle úsměvu je mu jasné, k čemu máš v plánu tu fotku asi použít. Očividně je rád, že sem přišel někdo, kdo si nechce jen nakrást ale i pracovat. Budova vypadá prakticky stejně jako v září 38. V oknech stále pytle s pískem, jen chlapi už stihli nějak provizorně před tvým příjezdem usadit dveře zpět do závěsů. „Zamknout to sice nejde, ale lepší než nic...“ usměje se na tebe financ co ses s ním potkal v Javorníku u pošty. Je sice tak o 15 let starší než ty, ale pořád z něj ještě vyzařuje celkem dost nějaké vnitřní síly napovídající že to tady také nechce vzdát...  Tak nějak zběžně uložíš své věci nejlépe, jak to v nezařízené budově (aktuálně) bez elektřiny jde a vydáš se podél kláštera k domům, co ti včera Vocílka ukazoval. Nakonec zastavíš před celkem honosně vypadajícím domem s velkými, pevnými vraty a zabušíš na ně.
Liese Ráno se překvapivě probudíš celkem odpočatá a najdeš otce sedět u stolu a popíjet čaj. Rychle se nasnídáte a pak tě opustí kvůli práci v sadu, kterou chce stihnout dříve, než začne péct slunce. Sama se tedy věnuješ drobným pracem doma, nakrmíš slepice a zrovna, když odcházíš od kurníku s košíkem, v němž je pár vajec, zaslechneš rázné zabušení na vrata a mužský hlas. "Pozdrav Bůh. Je někdo doma? Praporčík Sedlo Revoluční Gardy. Rád bych s vámi mluvil." nezní sice nijak naštvaně nebo hrubě, ale i tak tě vzhledem ke včerejším událostem prakticky zmrazí na místě. |
| |
| Praporčík Sedlo Weißwasser Jindřich, Liesa Ráno je, jako každé jiné. Jsem překvapivě dobře odpočatá a do dalšího dne hledím s trochu větší nadějí, než předchozího večera. Otec po snídani odejde a já se začnu věnovat své práci. Plánovala jsem zajít za novým četníkem, ale nyní zjišťuji, že se mi do toho ani trochu nechce. Dělám tedy co můžu, abych se zaměstnala, a měla se tak, sama před sebou, na co vymlouvat. Málem však omdlím, když se muž, kterému se od brzkého rána chci vyhnout, objeví přímo na našem dvoře. "Pozdrav Bůh." Zopakuji konečně, trochu roztřeseně. Div, že vejde neupustím na zem. "Jsem tu jen já, Liese Wolfová. Otec odešel za prací. Klidně můžete hovořit česky." Dodám ještě, když slyším, jaký podivný přízvuk tenhle muž má. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Nejspíš neco takového čekali. A stejně jako mi mají zbraně které hodlají použít. Gardista? Četník? Vážně Od kdy se držíš zákonů když chceš dosáhnout svého. Statek nám sebrali i přes to že jsme vystupovali i v Německu. Kolik pohlavařů má nebo mělo naše zvířata. I přes to jsme o náš dům přišli. A proč? Protože je to banda hlářu a vrahů." Zavrčím na otce naštvaně. "Dobře pro tvůj klid zkusím někoho najít. Pokud ale nikoho nesežene. Budeme je pár dní a hlavně noci sledovat. Zjistíme jejich zvyky a pak děj se vůle boží. Už jsme přišli o dost. A já nehodlám přijít o ten zbytek co máme." Dojdu zpátky osedlat koně. Narsila zavřu ke smečce. Není bezpečné aby tady běhal Vlk. Nasednu na koně na dojedu k otci. "Najdi papíry nos domu. Ať máme aspoň něco v ruce." S tím otočím koně a vyrazím k vesnici hledat nějakého gardistu. Statek je bokem už kuli polnostem a výběhům. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Viktorie „Přesně od té doby, co dokážu poznat zbytečný boj.“ odpoví ti klidně otec „Kdyby vystřelil a tou brokovnicí z tebe udělal hromadu krvavého masa, tady by to nikoho nepobouřilo, nikdo by ho nepotrestal a narozdíl od nás, oni měli spoustu zbraní namířených na nás.“ vysvětlí ti svůj pohled na situaci „Zatímco když bychom na své straně měli zákon - nebo to, co se za něj tady vydává - můžeme zpět náš majetek dostat snáz nebo dokonce i bez toho, abychom o něj museli bojovat my osobně.“ dodá ještě. Tohle už zní víc jako on. Ne, že by se boji vyhýbal, ale nechce bojovat a případně riskovat zranění když místo sebe může poslat někoho jiného. „S tím souhlasím, náš majetek musíme dostat zpět a taky dostaneme. Jen ne zbytečně za každou cenu“ dodá ještě než odjedeš do vsi. Chlapa nebo spíš kluka v uniformě revoluční gardy najdeš před celkem honosně vyhlížející vilou. Sedí v proutěném křesle, o které má opřený samopal a pokuřuje viržinko. Právě vidíš, že před něj položila mladá dívka talíř s jídlem. Byla by celkem hezká, štíhlá, pohledná, oblečená v dirndlu... Jen nebýt toho, že má ostříhané prakticky všechny vlasy a na čele nakreslen hákový kříž. Gasrdista k tobě zvedne hlavu a čeká, co po něm budeš chtít... |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Otec má pravdu i když to nerada přiznávám. Doufala jsem že když jsem za války zvládli udržet dobré vztahy s Německem budou si to pamatovat. Omyl je ale pravdou. Nedá se jím věřit. Tak jak se oni zachovali k nám. Zachováme se mi k nim. Zastavím kousek od kluka. Jsem překvapená jeho věkem. Uklidní mne však když vidím že Němka mu dělá posluhovačku. Dojdu za ním. "Dobrý den," začnu pozdravem. "Potřebovala bych pomoct. Vrátili jsme se a rodinou zpátky domů. Bohužel jsme zjistili že ten dům start prodal Němcům. A ti nechtějí dáš dům opustit. I když máme smlouvu o koupi." Povzdechnu si smutně a na kluka se lehce usměji. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Viktorie „A co za dům že to je?“ ptá se a rozloží před sebou nějaké papíry. Vypadá to jako mapa, ale taková nějaká podivná, ne moc přesná „A kdo vlastně jste?“ zajímá se. Samozřejmě si tě v jezdeckém prohlíží, ale nijak tvůj vzhled nekomentuje ani na něj nereaguje. Němka mu asi zatím stačí. „Máte ty dokumenty s sebou? Sice se mají postupně majetky vracet, ale ještě to není platné a mohl by z toho být problém... Co po mě vlastně chcete?“ dožaduje se odpovědi, když mu povíš, co za dům to je „No, s těmi bude těžké pořízení. Jeden z nich byl celkem velké zvíře na gestapu ve Frývaldově a bez armády si tam RG netroufá - je nás málo...“ naznačí ti možné komplikace |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz "Je to ten velký statek hned tady za vesnicí." Ukážu mu místo na mapě. "Vitorie Kludská, ten dům jsou koupili aby jsme se měli na zimu kam vracet ze štace." Pokusím se ještě o jeden úsměv. "Ne nemám je tady. Má je u sebe otec. Pokud je ale chcete vidět můžu pro ně dojet." Chlapec očividně nemá o niče páru. Vytřeštím oči. "Co po vás chci?" Zeptám se poněkud nevěřícně. Musím se hodně držet aby mi nevystřelila ruka a jednu mu neubalila. Nevím jestli je vážně tak blbej a nebo si ze mne dělá srandu. "No třeba nějakou radu co teď máme dělat? Čekat se založenýma rukama a doufat že statek nepodpálí?" Zhluboka se nadechnu. promnu si oči a zadívám se na chlapce. "Dobře byl by jste tak laskav kde najdu nejbližší armádu? Třeba mi pomohou tam. A jméno té osoby co teď žije v našem domě." Snad budu mít štěstí a podaří se mi sehnat nějaký starý kontakt na někoho kdo si od nás koupil zvíře. Aspoň nějaká malá přátelská pomoc. Když díky nám byli ve společenských kruzích uznávaní za boháče. Od mladíka se očividně pomoci nedočkám. Sedí si tu pohodlně v křesílku nechává se obskakovat tak proč by něco dělal. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz // Když soukromě, tak soukromě... Včera mi bylo vyčteno, že soukromě se bude řešit jen Werwolf, ale nevadí mi to :D „Ten?“ ptá se trochu překvapeně. Hned jak sem přišel tam byl pozván na celkem slušný večírek a stále si to dobře pamatuje. Tím spíš se mu nechce ti pomáhat když mu bylo víc než jen naznačeno co by se mu mohlo stát kdyby se jim pletl do cesty. „Ano. Co po mě chcete?“ ujišťuje tě „Zbraně? To by nějak šlo. Lidi? To moc ne, jsem tu jen já, nikoho jiného tu nemám...“ odpoví. Ale zbraní by se uvnitř našlo dost na vybavení menší armády. „A ne, to bych nedoporučoval. Jen si dejte pozor při tom, co budete podnikat. Střílení se nijak neštítí.“ upozorní tě. Dobře si pamatuje, jak přímo při tom večírku ten starší, štíhlý chlapík odbouchl vojáka sedící jen o dvě židle vedle a nikomu to nepřišlo divné. „Armáda??“ ptá se už opravdu nevěřícně „My nemáme armádu.“ rozloží na stolku mapy „Vidíte to?“ zeptá se a přisune ji k tobě „Tohle je mapa Československa. My jsme tady.“ poklepe prstem na Javornický výběžek. „Rusáci jsou tady a tady.“ ukáže na Prahu a Brno „Američani tady.“ ukáže na Plzeň a Čechy obecně „No a Wehrmacht je tak nějak všude a snaží se zdrhnout na západ.“ vysvětlí, jak to s tou armádou je a upřímně by asi byl hodně zvědavý, jakou pomoc od armády očekáváš... „Jméno, samozřejmě. Klaus Georg von Heidemann.“ oznámí ti. Vybavuješ si, že jsi to jméno kdysi slyšela, prý byl něco jako místní vládce během války a dělal si tu co chtěl... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz // Když soukromě, tak soukromě... Včera mi bylo vyčteno, že soukromě se bude řešit jen Werwolf, ale nevadí mi to :D „Ten?“ ptá se trochu překvapeně. Hned jak sem přišel tam byl pozván na celkem slušný večírek a stále si to dobře pamatuje. Tím spíš se mu nechce ti pomáhat když mu bylo víc než jen naznačeno co by se mu mohlo stát kdyby se jim pletl do cesty. „Ano. Co po mě chcete?“ ujišťuje tě „Zbraně? To by nějak šlo. Lidi? To moc ne, jsem tu jen já, nikoho jiného tu nemám...“ odpoví. Ale zbraní by se uvnitř našlo dost na vybavení menší armády. „A ne, to bych nedoporučoval. Jen si dejte pozor při tom, co budete podnikat. Střílení se nijak neštítí.“ upozorní tě. Dobře si pamatuje, jak přímo při tom večírku ten starší, štíhlý chlapík odbouchl vojáka sedící jen o dvě židle vedle a nikomu to nepřišlo divné. „Armáda??“ ptá se už opravdu nevěřícně „My nemáme armádu.“ rozloží na stolku mapy „Vidíte to?“ zeptá se a přisune ji k tobě „Tohle je mapa Československa. My jsme tady.“ poklepe prstem na Javornický výběžek. „Rusáci jsou tady a tady.“ ukáže na Prahu a Brno „Američani tady.“ ukáže na Plzeň a Čechy obecně „No a Wehrmacht je tak nějak všude v Německu a snaží se zdrhnout na západ.“ vysvětlí, jak to s tou armádou je a upřímně by asi byl hodně zvědavý, jakou pomoc od armády očekáváš... „Jméno, samozřejmě. Klaus Georg von Heidemann.“ oznámí ti. Vybavuješ si, že jsi to jméno kdysi slyšela, prý byl něco jako místní vládce během války a dělal si tu co chtěl... soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Vypravěč Návrat domů Ober-Gostitz "Je to ten velký statek hned tady za vesnicí." Ukážu mu místo na mapě. "Vitorie Kludská, ten dům jsou koupili aby jsme se měli na zimu kam vracet ze štace." Pokusím se ještě o jeden úsměv. "Ne nemám je tady. Má je u sebe otec. Pokud je ale chcete vidět můžu pro ně dojet." Chlapec očividně nemá o niče páru. Vytřeštím oči. "Co po vás chci?" Zeptám se poněkud nevěřícně. Musím se hodně držet aby mi nevystřelila ruka a jednu mu neubalila. Nevím jestli je vážně tak blbej a nebo si ze mne dělá srandu. "No třeba nějakou radu co teď máme dělat? Čekat se založenýma rukama a doufat že statek nepodpálí?" Zhluboka se nadechnu. promnu si oči a zadívám se na chlapce. "Dobře byl by jste tak laskav kde najdu nejbližší armádu? Třeba mi pomohou tam. A jméno té osoby co teď žije v našem domě." Snad budu mít štěstí a podaří se mi sehnat nějaký starý kontakt na někoho kdo si od nás koupil zvíře. Aspoň nějaká malá přátelská pomoc. Když díky nám byli ve společenských kruzích uznávaní za boháče. Od mladíka se očividně pomoci nedočkám. Sedí si tu pohodlně v křesílku nechává se obskakovat tak proč by něco dělal. |
| |
| Bílá Voda, konečná stanice Jindřich, Liesa Chvíli se rozhlížím po velikosti stavení a v jakém to mají stavu, ale v vzápětí se ze dvora přeci jen ozve. Mladý ženský hlas. Už to mě zarazí neříkal, Vocílka, že jim dcera padla u červeného kříže? Možná má ještě jednu nebo návštěva. Když se však objeví mladá Němka a představí se jako Wolfová je mi jasné, že jsem prostě praporčík Štístko. Dlouze se nadechnu jako bych chtěl nadávat, samosebou spíš sobě, protože jsem ty baráky prostě netrevil, no ale co už. Tak odpovím "Aha... Wolfová... hmmm. No dobře. To je dobře, že umíte..., že jste nezapomněla česky." Dodám malinko ironicky, ale dál ji v tom nekoupám dere se mi na jazyk něco o zbytečnosti češtiny pro nadřazenou rasu, ale zaplaším tyhle jedovaté kecy, to sem nepatří. "Budete se mi hodit, potřeboval bych sezvat veškeré německé obyvatelstvo. Stačí asi zástupce z každé rodiny. Musíme vyřešit poměrně dost věcí. Mám povinnost tu zavést vládní neřízení k germánskému obyvatelstvu. Pracovní povinnost, odevzdání všech zbraní a mnohé další nařízení." Chvíli se zamyslím a rozhlédnu sena náves. "Je tu někde větší sál, hospoda, turnerhal, nebo něco podobného? Tam to svoláme dejme tomu dnes na 7 hodinu až budou mít lidi po práci. Ať přijdou úplně všichni, ale pošťák, majitelé obchodů a dílen, farář i zástupci z kláštera, jestli tu někdo zůstal. Máte tu evangelického pastora? Antifašisté ať si přinesou potvrzení o národní spolehlivosti. Všichni ostatní potvrzení o zbraních atd... Oběhněte to ... prosím. Přineste mi zprávu do celnice, no do té budovy co ji vaši "vlastenečtí" národní druzi tak vylepšili. Co nejdříve prosím. Je to důležité hlavně pro vás." Popis: Statný, ale spíše šlachovitý chlap. Vysoký kolem 190 cm, husté černé vlasy a na tváři strniště. Oblečen do lehkého maskovacího převlečníků s páskou RG, světlých vojenských kalhot a vojenských bot se spinkami. Kolem pasu má vojenský opasek na kterém má připevněné pouzdro s pistolí a brašnu na doklady. Na zádech na levém rameni mu visí ruská puška. Vedle něj postává Český fousek. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz "Ano ten, je s tím snad nějaký problém?" zadívam se na mladíka. Tady se pomoci nedočkáme. Překvapí mne že je tady na to sám. "Dobře tak když ne vy a ani žádná armáda tak kdo nám pomůže? Sebrali nám dům a my se teď nemáme kam vrátit." Jeho slova mne ani trochu nepotěšili. "Je fajn že mi nabízíte zbraně. To tak máme s rodinou vtrhnout a všechny je postřílet? " Ne že by mi to snad nějak vadilo. "Je tu nějaká alternativa kde by jsme prozatím mohli zůstat než se tohle vyřeší? Aspoň nějaká louka. Nějakou dobu můžeme zůstat v maringotkách . " Snažím se vymyslet aspoň nějaké řešení. Když mladík neví co má dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro |
| |
| Praporčík Štístko Jindřich, Liesa Ráznost toho muže mě v prvním okamžiku málem zažene zpátky do domu. Zavalí mě množstvím požadavků a já si jen stěží stíhám zapamatovat, co všechno po mně vlastně chce. Na tváři mám stále trochu vyplašený výraz, ale ochotně na vše přikyvuji. Nakonec, možná, že opravdu není tak špatný. Sice měl jednu kousavou poznámku, ale zatím nezačal mluvit o tom, jak nás odsud vyženě, ani že nás postřílí, takže bych měla být ráda. Už to však začíná, vládní nařízení, pracovní povinnost, odevzdání zbraní...raději nemyslím na to, co přijde na řadu další. Raději se soustředím na to, co můžu udělat v téhle chvíli. "Je tady pension, tam mají velký sál. Řeknu všem, aby tam na sedmou dorazili." Přislíbím, a už si v hlavě rovnám, komu všemu o tom musím říct. Budu mít dost práce, ale není to nic, co bych nezvládla. "Až budu hotová, přijdu za vámi...na celnici." Ne, že by se mi chtělo. Vzpomenu si, že jsem mu vlastně také něco chtěla. "Počkejte prosím chvíli, něco pro Vás mám." Na odpověď nečekám a rychle zmizím v domě. Během chvilky se však vracím s košíkem ve kterém je láhev schnapsu, kus pečeného králíka, čtvrtka chleba a několik čerstvých vajec. Na dvoře ještě utrhnu hrozen vína, které se pne po fasádě. "Ta celnice je v opravdu špatném stavu, tak ať máte alespoň něco pořádného do žaludku." Podám košík praporčíkovi, dokonce se mi přitom povede na rtech vykouzlit plachý výraz. Liesa je drobná, štíhlá žena. Rozhodně ale nevypadá křehce a je patrné, že je zvyklá pracovat rukama. Odhadem 19-20 let. Má dlouhé tmavé vlasy, volně spadající na ramena, a tmavě hnědé oči. Má ostře řezané rysy. Oblečená je do dlouhé modré sukně, která jí sahá až po kotníky, a obyčejné bílé haleny. |
| |
| Bílá Voda, konečná stanice Jindřich, Liesa Bílá Voda Děvče vypadá dost vyplašeně a já nechci ještě přidávat další strach, nebo prostě další zlo do tohoto velkého mlýnu co, je tu semlel a ještě pomele, když budou muset odejít. Všechno slíbí splnit a já jen pokývnu hlavou. Měl bych ji říci, ať se mě nebojí, ale nějak nemůžu a vlastně ani nechci, stále mám před sebou mrtvé kamarády nejen partyzány, ale i civilisty, ženské i děti umláceny a pověšeny. Či upáleny jejím národem. Nácky jako byl její otec. jen si na to vzpomenu vzbouří se ve mne krev, ale ovládnu se. Pokývnu tedy jen hlavou. "Děkuji, tedy vše zařiďte." Pak mě požádá abych počkal a na chvíli odběhne. Přemýšlím co pro mě dcera nácka může mít. Kulku do zad? Pozve si na mě kamarády z HJ co s nimi šikanovali čechy, když byla v BDM ? Nakonec mě opravdu překvapí. Přinese jídlo a kořalku. Pro mě? Vážně? Ne že bych na pečeného králika neměl chuť, vždycky ho dělal babička po šumavsku to byla dobrota. Ale co od téhle není to okořeněné spíš arsenem? Dost udiveně se zeptám. "Co? To má být pro mě? Proč? Nečekal bych, že mě tu budete vítat chlebem a solí." Chvíli přemýšlím, jestli mám být potěšen, dojat, jestli je to akt čisté vypočítavosti, jestli mě to má urazit a nasrat, či je prostě jen slušně vychovaná a chce mi pomoci jen tak. Skutečně neví, prvně trochu zaskočeně ale i naštvaně odpovím. "V roce 38 by jste mi spíš do žaludku nabízeli olověné kulky co? Ale teď..." Zarazím se, nechtěl jsem to tak říct a tak úplně zjemním mluvu. "Ne omlouvám se, je to od vás velmi milé gesto a vážím si toho, pokud je to myšleno upřímně. Opravdu. Ale skutečně se to asi nehodí, vzhledem k tomu, co tu dělal váš otec. Určitě to není vhodné, kdyby jste byla dcera antifašisty... možná, ale spíš ani tak bych si nevzal máte toho samy málo a já mám na "služebně" konzervy. Ještě jednou děkuji." Pak se zdekuji ze statku. Chvíli ještě obejdu můj nový revír po návsi. Nakouknu do kláštera a pak si začnu trochu zvelebovat celnici. Prvně vchodové dveře, a pokoj ve kterém dnes přespím. Počkám, až mi mladá Wolfová přijde nahlásit, že oběhla sousedy a pak se nechám zavést do toho sálu kde to má být. |
| |
| Odmítnutí Jindřich, Liesa Bílá Voda Vlastně nevím, co jsem očekávala. Vděk? To sotva. Radost? V žádném případě. Když na mě ale vyrukuje s 38, o krok ustoupím, oči široce rozevřené, jako kdyby se po mě snad ohnal. Nahlas už neřeknu ani popel, jen si košík přitisknu k hrudi, a čekám, dokud muž neodejde. Do kuchyně se vracím stále trochu rozklepaná. Nemám však čas tady okounět a litovat se. Koš nechám stát na stole a na kousek papíru naškrábu krátký vzkaz pro otce, aby věděl, kam jsem šla. Poté se však rychle rozeběhnu zařídit vše potřebné. Oběhnout a informovat sousedy mi chvíli zabere. Stavím se i v pensionu, abych majitele varovala, že se mu tam k večeru shromáždí lidé. Jsem unavená a otrávená. Je těžké nevnímat některé pohledy odsouzení, kterých se mi dostává za to, že "pomáhám tomu Čechovi". |
| |
| Poblíž Weißwasser Heinz 5?! Jenom 5?! Ty bychom zvládli jenom my, naše skupina! Všechny ty svině bémácký bychom postříleli a jejich mrtvoly vyvěsili z okna jako varování pro ostatní, že Německo se nevzdává a rozhodně se nepodřizuje! Ne těmhle otroclejm Untermenschen. A jestli chceme vyhodit do povětří lokomotivu? Co je to za otázku! „Chceme, Herr Kommandant,“ zvednu hrdě bradu a ještě víc se narovnám, „to je naučí, že si s náma nemaj zahrávat.“ Otočím se na kluky a ušklíbnu se. Pokud se nám povede tenhle kousek, budeme hrdinové a Führer nás odmění! Žádný dotazy nemám, nemá je ani nikdo jiný, a proto jen co nás vyzve, vrhnu se k bedně, že si naláduju kapsy – chystáme se na velkou akci, potřebujeme hodně prskavek. „Kamarádi,“ spustím pak vzrušeně, když se připravujeme jen my sami, dozbrojujeme, bereme zásoby, čistíme zbraně a doplňujeme náboje do zásobníků, „verdammt, já se těším jak žalud do díry! Nejradši bych všechny ty český prasata podříznul a vystavil!“ Uchechtnu se a podívám se na mapu kraje. „Musíme naplánovat útok. Most odpálíme ručně, takže potřebujeme vyvýšeniny, odkud budeme odpalovače krýt, připravit únikovou cestu… a víte, co by bylo nejlepší? Kdyby to byl vlak s palivem – představte si ten požár! *To* by bylo varování, že jsou vlci pořádně při chuti a nebojí se kousat! Navíc,“ ušklíbnu se, „Tschechische Schweine budou moct jen sotva drandit na našich strojích, když do nich nebudou mít šťávu, že?“ Ale jak zjistit, kdy pojede právě palivový vlak, aniž bychom se prozradili nebo moc ohrozili? |
| |
| Pošťačka Liesa Liesa Bílá Voda Nečekala jsi asi takovou reakci na své vstřícné gesto, ale pořád to dopadlo podstatně lépe, než ve tvých představách. A taky ses mu nemohla úplně divit. Sice je to už několik let a přímo v Bílé vodě se toho tolik nedělo, ale přesto jsi slyšela jak se u vás chlapi scházeli a chlubili se tím, co dokázali... Financ zastřelený zezadu při nedělní procházce, hlídka SOS ubodána bajonety ve spánku... A doteď se od toho nikdo z Němců nedistancoval. Jen všichni tvrdí, že ONI nejsou nacisti. V celém Německu a Sudetech najednou není ani jediný... Ale co, ty jsi žila, otec asi taky i když jsi jej od rána neviděla... Celkově, celkem idylický den. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a ty jsi běhala po vesnici a vyřizovala svým sousedům vzkaz od praporčíka Sedla... Prakticky u všech sousedů ses setkala prve s překvapením a pak vesměs s - sice váhavým - souhlasným kýváním hlavou na znamení toho, že večer přijdou. „To jsi ty Lieso?“ ptá se trochu překvapeně starý pan Kleiner když tě vidí... Když mu ale vysvětlíš, proč přicházíš, pokývá hlavou a mírně se pousměje -No, nevypadá to zase tak špatně. Kdyby se chtěl chovat brutálně, už by to tu vypadalo jako v Ober Gostitz. Třeba nakonec dopadneme dobře.“ snaží se ti trochu dodat důvěru. Majitel penzionu jen odevzdaně pokrčí rameny... Stejně s tím nic dělat nemůže, takže se ještě zastavíš doma, kde najdeš otce nad stolem s brokovnicí a třemi pistolemi - očividně netuší, co z toho má přiznat a co pro jistotu schovat... „Říkala jsi mu o včerejšku? Věděl něco?“ zajímá se. |
| |
| Procházka po vsi Jindřich Bílá Voda No jo, když se daří, tak se daří. Ale co, šance, že se trefíš byla 50 na 50 a na zapamatování jsi toho přece jen dnes měl celkem dost. Na druhou stranu mohlo být výhodné takto postrašit zrovna rodinu Wolfových. Sice si říkáš, že sis možná mohl odpustit připomínku roku 38 a rychlý soud, ale vzpomínky na to, co jsi v 38 viděl a za války u Fomina zažil nezmizí tak rychle, aby se vždy znovu nevynořily... Zbytek procházky ale proběhl bez nějakých incidentů a při procházení kolem kláštera na tebe dokonce mávla jedna ze sester. Aspoň někdo tě tu snad vidí rád... Když jsi si pak ale pořádně prohlédl celnici, došel jsi k závěru, že to bude chtít víc než jen drobné úpravy. Ani jedna okenní tabulka nebyla vcelku, většina nábytku rozsekána, na zemi všude papíry, místy ještě zaschlé cákance krve... Prostě pomník tomu, co se tu událo před skoro sedmi lety. Aspoň, že místnost, kterou jsi zvolil za svou ložnici vypadala trochu slušně. Zbytek času do Liesina příchodu ses zabýval stěhováním, úklidem a procházení věcí, co tu zůstaly i když to byly vesměs nedůležité dokumenty a zprávy. |
| |
| Na celnici Liesa Bílá Voda Všechny sousedy jsem oběhla, vzkazy vyřídila, místo srazu zajistila. Domů dorazím znavená a stále trochu rozpačitá. Starý pan Kleiner se mě pokoušel povzbudit. Ráda bych mu věřila, ale zatím to tak docela nejde. Otec už sedí u stolu, a hloubá nad svými zbraněmi. Nejraději bych mu řekla, aby je odevzdal všechny, ale je to jeho majetek...a jak se ukázalo, mít po ruce zbraň zase není tak naškodu. "Neví o nich nic, a já mu taky nic neřekla." Uklidním otce, a zhluboka se napiju vody. Nemám však čas se doma zdržovat delší dobu. Rychle zase na nohy a spěchám na celnici. Při odchodu z domu mi pohled padne na netknutý košík, který jsem praporčíkovi chtěla dát. Po kratičkém zaváhání ho popadnu a vyrazím. Před celnicí několik chvil váhám, nakonec však hlasitě zaklepu na rozpadající se dveře, a vstoupím do budovy. "Haló? To jsem já, Liesa. Všechno už je připravené." Košík položím na zem, kousek od dveří, a nechám ho být. |
| |
| Návrat domů Ober-Gostitz Viktorie „No, vlastně ano, ale ne neřešitelný.“ odpoví, jako kdyby jej právě napadlo něco náramně skvělého. „Neříkám, že vám nepomohu. Jen to nemohu udělat oficiálně. Válka skončila před necelými dvěma týdny, stále se místy bojuje a oficiálně ještě nikdo Německý majetek zabavovat nemůže. Přišli jste brzy.“ dodá, jako by jej to opravdu mrzelo. „Ano, toto je též jedno z možných řešení, ale jestli bude úspěšné a jak moc vám pomohu záleží pouze na vás.“ naznačí poté, co si opět nějakou dobu prohlíží tvou postavu v jezdeckých kalhotách. „Ale pokud byste raději tu louku, nějakou si snad kolem vsi najdete, ale netuším, jak máte v plánu si sehnat jídlo. Přídělové lístky nedostanete, nejste zde hlášení, a pytláctví je stále trestáno dost tvrdě.“ seznámí ti s novými pořádky. |
| |
| Menší prácička Poblíž Weißwasser Heinz „Výborně vojáci!“ chválí vás všechny velitel „Jsem rád, že máte správného německého bojového ducha a nevěříte ničemu ze lživé propagandy našich nepřátel.“ pokračuje pak. „Heinzi, vezmeš si tady Klause a Johanna. Půjdou s tebou zničit ten most. Osobně bych navrhoval tento, v Kobylé. Je kousek od nádraží, relativně ve středu vesnice, tak by je to mohlo náležitě vyděsit. Navíc voda je celkem hluboko pod ním, takže dostat z řeky lokomotivu bude celkem problém.“ ukáže na mapě most vzdálený od vaší současné pozice asi 10 kilometrů. „Heinzi, palivo asi nevozí.“ odpoví ti Klaus „Dotáhli cisternu z té opravárenské stanice Luftwaffe a mají ji v Jauernigu vedle soudu, takže k té se asi nedostaneme. “´odpoví trochu lítostivě. „Ale možná bych měl lepší nápad k tomu vlaku...“ nadhodí pro změnu Johann. „Až odpálíme ten most, mohli bychom to při stahování zpět sem vzít přes Ober Gostitz. Nějaký Čecháček se tam prý náramně roztahuje a przní německou krev...“ podělí se s tebou o to, co slyšel nedávno ve vesnici. |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz "Brzy?" Vytřeštím oči. "Není to tak dávno co jsme měli tři šapitó, pět třista koní, lední medvědy. Během války jsme se snažili rozptýlit lidí. Před válkou nás nezajímal svět okolo. Nezasahoval do našich životů. V manéži jsme se snažili aspoň na chvíli nechat lidi zapomenout na hrůzy co se dějí venku." Nejsem úplně nadšená jak si mne neustále prohlíží. To snad nikdo předtím neviděl ženu v kalhotech? "Jistě že bych raději ten dům. Louka byla nouzové řešení." Povzdechnu si. "Takže jaká je to možnost?" Jídlo pár dní problém nebude. Máme nějaká krávy a ovce. Dost jsme toho prodali. Peníze byli ale jen železné rezervy. Jídlo pro zvířata bylo důležitější než benzín. Proto se stávalo že auto táhl slon. "Dobře, kde se mám přihlásit aby jsme dostali ty lístky?" Jen jsme chtěli zpátky domů. Oklepat se a zkusit znovu dělat lidem radost. V nejhorším se domluvíme s nějakým myslivcem nebo správcem lesa. Klidně s ním dohodneme nějaký obchod a možná nám dovolí si něco málo ulovit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz „Brzy pro oficiální kroky.“ dodá na vysvětlenou. Je fakt, že vláda pořádně ani nebyla jmenována a spousta z jejích představitelů je ještě na cestě z Anglie nebo jiných míst, kde trávili válku. „Bohužel, každý jsme dřív žili jinak.“ odvětí stručně. Co k tomu taky říct. Nebude se přece chlubit tím, kolik si za války vydělal udáváním gestapu na jihu Čech... „No, tady Helga mě celkem nudí...“ odpoví a plácne po zadku mladou Němku co mu přinesla sklenici studené vody „Takže se mnou strávíte noc a já potom udělám vše, co bude v mé moci abyste ten dům dostala zpět.“ řekne napřímo svůj požadavek. „Pokud chcete lístky, budete muset doložit svůj nárok na to zde být, doložit přesný počet lidí, kteří se o lístky uchází a také její nárok na potravinové lískty.“ vypočítává nutné podmínky „A zažádat si o ně můžete na poště v Javorníku. Tam sídlí Finanční stráž, která to dostala na starost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz Pobaveně se usměji a nahnu se k chlapci. "Mám lepší nápad. Budu dělat že jsem tohle neslyšela. Jinak místo mne sem přijde jednat někdo z mích bratranců. A ti ti jistě vysvětli že tady Helga je pro tebe víc než dobrá." Prozradím mu milé. Zatím jsem naprosto klidná. "Nejsem žádná štětka abych s tebou šla jen aby získala zpátky svůj majetek." Zamyslim se. "Myslím že se zeptám Finanční stráže. Jistě budou ochotnější než ty. No škoda myslela jsem že se aspoň jednou zachováš správně. Tvojí velkorysost si budu pamatovat." Otočím se od něj a zamířim ke koni. Jistě tady budou někde četníci kteří mi aspoň rozumně pořadí. Tomhle jde jen o jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz Zasměje se opravdu od srdce „Neslyšet to můžeš, ale nic to na tom nemění.“ odvětí pak, když se přestane smát a jak jsi k němu nahnutá, plácne tě taky. Sice stihneš uhnout, takže tě neplácne dlaní, ale jen konečky prstů, přece jen mu to ale vyjde „Klidně je sem pošli, rád se seznámím. Bratříčci tady Helgy říkali něco podobného a nakonec je sama pohřbívala na zahradě, viď ty německá couro...“ stočí pohled k Němce stojící opodál. „Všechny jste štětky, je to jen otázkou ceny.“ odpoví s upřeným pohledem do tvých očí. Ruku má ale pro jistotu na pouzdru s Tokarevem. „Zeptej se jich na co chceš, jediné, co řeší jsou ty lístky, takže přeji hodně štěstí.“ zamává ti volnou rukou. Bohužel, je to opravdu tak, že tuhle vesnici má na starosti jen on a nikdo se v tom rýpat nebude... |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz "Za prvé nejsem Německa coura a za druhé moje cena je dost vysoká. Na to nedosáhneš ani za rok svého platu." Nasednu na koně. Horší jednání jsem ještě nezažila. Sebestředný ignorant. Naše rodina drží pohromadě. Kuli domu nezaprodame svoje lidi aby se s někým vyslali. Nemluvě o tom že je to muž. Díky své moci si tu hraje na boha. To může i místních. Helga ho najdeme tím také plné zuby a jistě by mu ráda něco promíchala do jídla. Nehody se stávají obzvlášť pak v této době. Snad se najde někdo kdo bude vědět jak pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů „Německá coura, česká coura... Jako kdyby v tom byl rozdíl.“ usměje se na tebe zářivě „Ty myslíš, že tu jsem kvůli platu?“ ptá se a stěží zadržuje smích. Kdo by šel na takové místo kvůli platu když je tu možnost nakrást si tolik věcí, co Němci nestihli schovat... „Na Javorník nejrychleji tamtudy.“ ukáže ti ještě nejrychlejší směr. Po tvém odjezdu se zvedne a zamíří k vašemu starému statku... Tobě cesta do Javorníku na koni zabere skoro hodinu, ale když dorazíš k poště, najdeš u stolu před ní opravdu sedět staršího muže v uniformě finanční stráže. Sice se dívá trochu překvapeně když tě vidí, ale do pohledu mladého gardisty to má daleko. „Co si přejete slečno?“ zeptá se, když sesedneš z koně |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz Muže už ignoruji. Chci se dostat za otcem. Nejraději bych mladíka nechala sežrat medvědy. Koně nechám pomalu vyklusat a zastavím před otcem. V rychlosti mu sdělíme co jsem se dozvěděla o jaký návrh jsem dostala. Taky to že chlápek se sem jde nejspíš podívat. Další informace jsou o přídělových listkach. A budeme tam muset jet na dvakrát aby tu někdo pohlídal zvířata a zbytek našeho majetku. Jsem z toho všeho skleslá a naštvaná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz Otec se na tebe trochu unaveně usměje „Zvládneme ho i ty uvnitř. Přece jsme věděli, že to tady nebude jednoduché a poprali jsme se už s horšíma věcma.“ připomene ti minulost během války „Jak to chceš rozdělit? Nechal bych tu nějaké bratrance, dáme jim obě pistole a snad to tady tu chvíli vydrží. V Javorníku jsme za chvíli...“ navrhne otec a čeká, jak se k tomu vyjádříš |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz "Ano máš pravdu. Zvládli jsme horší věci." Přikývnu smutně. "No asi ano. Snad to tu dokážou ohlídat. Spíš mám strach aby něco nezačali ty v tom baráku. Nebudou se chtít vzdát. A počkala bych jestli nepřijde ten mamlas pak vyrazime. Co ty na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz „Nevidím důvod proč by neměli.“ odpoví otec sebejistě. „Vzdát se sice nechtějí, ale kdyby se nám nějak podařilo sehnat víc zbraní, dost by nám to pomohlo. Lidí máme dost, ale co se týče střelných zbraní, jen ty dvě pistole.“ konstatuje mizernou úroveň vaší výzbroje. Jasně, nějaké nože a tak by se našly, ale proti puškám a samopalům je to k ničemu. Gardista se ale neobjevuje. Pravděpodobně šel ke statku menší zadní bránou, která je od vesnice přes pole snáz přístupná... |
| |
| Poblíž Weißwasser Heinz „Jawohl, Herr Kommandant!“ křiknu komisně, jak se na správnýho německýho vojáka sluší a patří. „Fakt?“ Nasadím zklamaný výraz, který rozhodně nehraju – dostat palivovej vlak, to by byl majstrštyk. Nebo vyhodit do vzduchu cisternu… sakra, to by bylo dokonalý! Ale Klaus má pravdu, tuhle akci asi nezvládneme. Možná by se nám to povedlo, ale byla by to jasná sebevražda – což by vlastně tak moc nevadilo, německej voják se nebojí ani smrti, ale bylo by to zbytečný. Můžeme napáchat mnohem víc škody tím, že budeme naživu. Propadnu se do představ, jaký by bylo udělat něco tak vynikajícího a hodnýho Werwolfa, když mě ze snění probudí něčím, co mě dokonale nasere. Takže Bémák se sápe na Němku a chce ředit německou krev?! Tak to teda rozhodně ne – z toho se mi zvedá žaludek! „To teda vezmeme!“ odpovím rozhořčeně a znechuceně, „ukážeme těm podřadným sviním, kde je jejich místo.“ Zvednu se, naposledy zkontroluju závěr a zarazím do samopalu zásobník. „Spakujte si věci, vyrážíme. Ten posranej most vyletí do luftu… a pak vykleštíme pár otroků.“ Zasměju se. „Budou si moct zazpívat pohřební píseň fistulkou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz "Zbraně by byli ten gardista mi je nabízel jako jednu variantu. Jenže se obávám že poté co jsem mu dále košem půjde toho zmetka že statku varovat." Letmo se podívám na Francisku. Nejraději bych s ní teď byla někde sama. Teď to ale nejde. Nechci na nás zbytečně ukazovat. Rodina to ví. Jenže ostatním to přijde pořád nepochopitelné a pro církev už vůbec. "Koch ani Goebbles už nám naše služby neoplatil. A Anglie za mojí službu taky ne. Měli jsme zůstat tam. Jenže doma je doma." Usměji se na něj Kochovi jsme dali do jeho zoo pár medvědů a opice. Mrmil je pak vězni aby jsi jim dopřál pobyrazeni. Goebbles od nás měl mladé lvi a vlky. Jak Němci vlky uctívali. Ztělesňoval všechno, co chtěli být. Čistokrevného predátora, který má nárok na své teritorium. Vždyť jejich Vůdci se říkalo Adolf Vlk Hitler. |
| |
| Na celnici Liesa, Jindřich Bílá Voda Něco málo se mi za tu dobu podaří uklidit a opravit. Moc toho, ale není celnice je roztřískaná na mraky. Jak to tu tak mohli dlouho nechat v takovým bordelu div ne uprostřed dědiny. Holt nadřazený národ a takovej bordel. Bordel doma bordel v řepě. No i když je ten hnědej bordel přišel hodně draho a ještě přijde. Aspoň jednu cimru si ale na dnešek nachystám. Spát někde u Nemců to by se mi nelíbilo. Sice někomu vyhovuje si z těch mladejch Němek udělat děvku, ale myslím, že by jsme měli být lepší než ta náckovská špína. Z práce a přemýšlení mě vytrhne sousedka, přes náves, která mi dnes pomohla se sezváním lidí. Vylezu z místnosti až před celnici. Vidím, že mi ten košík s jídlem stejně přinesla. "Děkuji slečno Wolfová, omlouvám se, že jsem byl na vás odpoledne příkrý. Nemůžete se divit, každý z nás nese v sobě zlost a neodčiněná příkoří, způsobené vaším národem. Národem co vyhladil Lidice a Ležáky jehož příslušnici se stali nejhoršími vrahy za 100 let. Ale nebojte se vím také, že je to národ Heinricha Heineho, Martina Lutera, Bacha a mnohých dalších. A proto se snažím na to prvé moc nemyslet, nemělo by to v úředním styku co pohledávat." Pohlédnu na stojící košík. "Ještě jednou děkuji za to jídlo, ale opravdu si myslím, že by jste to jídlo využili více. Na oplátku vám tedy dám svoji večeři." Vytáhnu z tlumoku dvě konzervy a kousek UNRA čokolády a podám jí je. "Teď si budeme kvit. Co vy na to?" Zeptám se a zároveň přejdu k jinému tématu. "Řekněte mi, jak moc špatná je tu situace? Jsou tu nějací antifašisté o které by se dalo opřít, abychom tu vaši dědinu dali trochu do pořádku?" Pomalu se pobalím abych vyrazil na tu schůzi s místními Němci a poslouchám co mi řekne. "Bylo by pro Vás hodně nepříjemné mi být k ruce? Občas někoho oběhnout, překládat, když někdo "nebude" rozumět, zapisovat na schůzi, než mi přijde někdo další na výpomoc. Udělat mi vhled do místních poměrů. Nemůžu vám toho slíbit mnoho, ale myslím, nějaké potravinové přilepšení by asi šlo. Doprovodíte mě na tu schůzi? Stejně ještě nevím kde je tu ten penzion." Pak vyrazím do penzionu. Nechám si nachystat jeden stůl do čela a počkám až se Nemci shromáždí. Schválně jako první si necham poslat bokem všechny co mají potvrzení jako antifašité, a pořádně si prohlédnu co tu mám za sestavu lidí, ještě než začnu schůzi. |
| |
| Pomocná ruka Liesa, Jindřich Bílá Voda Měla jsem trochu obavy, ale praporčík Sedlo se mi dokonce omluví, že na mě odpoledne tak vyjel. Těžko mu to můžu mít za zlé. Tady se sice nic moc nedělo, ale slyšela jsem spoustu zvěstí. Dokážu tedy pochopit, proč nás tolik nenávidí. "Není třeba se omlouvat." Jsem trochu rozpačitá, když mi muž dá něco ze svých vlastních zásob. Takhle jsem si to nepředstavovala, když však vytáhne čokoládu, celá se rozzářím a s díky si vše vezmu. "Ano, jsme si kvit." Usměju se a rychle si kousek čokolády nacpu do úst. "Zatím je tady klid, i když lidé jsou nervózní.V Hošticích je to ale podle všeho mnohem horší. Jestli budete potřebovat pomoc antifašistů, tak se obraťte na starého pana Kleiner, nebo na pana Finkela, to je místní hajný." Na chvíli se zamyslím nad praporčíkovou nabídkou. Po několika okamžicích přikývnu. "Myslím, že vám můžu pomoci." Možná, že když budu ochotná spolupracovat, bude trochu shovívavěji hledět na mého otce. Na něj jsem zatím neměla odvahu zavést řeč. Ráda bych četníkovi řekla, že to není tak špatný muž...ale nemůžu. Pokynu praporčíkovi hlavou a vedu ho směrem k penzionu. |
| |
| 1. schůze Bílá Voda Liesa, Jindřich Domluva s dcerou Georga Wolfa nakonec proběhla podstatně lépe než Jindřich čekal. Určitě na tom měla zásluhu jeho omluva, ale čokoláda, to bylo tím, co nakonec převážilo ručičky vah na jeho stranu. Zvlášť v téhle době, kdy čokolády běžní lidí neviděli roky, se vyvažovala prakticky zlatem a měla ještě stále mnohem větší cenu než holandské kakao nebo dovozová káva. Navíc to byla čokoláda opravdu kvalitní, z USA a ne ta náhražka co stále občas fasovali němečtí vojáci ke konci války... Během cesty od celnice k penzionu jste spolu prakticky nemluvili, nebylo vlastně ani velice o čem, neboť každý z vás byl myšlenkami někde jinde. Jakmile jste se ale zastavili před vchodem do penzionu, došlo zvláště Jindřichovi, že teď je to vlastně všechno opravdu na něm. Dokud byl u Fomina a partyzánů, měl vždy aspoň možnost nějaké podpory za zády, ale tady nemohl doufat v nikoho. Ano, mohl teoreticky vystřelit světlici - ale bylo by to k něčemu? Stihli by mu přijet na pomoc? Asi těžko... Otevřel tedy dveře a s Liesou po boku vešel do hlavního sálu. Dřív, když ještě bylo co slavit se asi často používal jako taneční. Teď byl ale plný lidí sedících na židlích a pozorující dva nově příchozí. Prakticky každý muž měl v rukou nějakou zbraň jak si Jindřich okamžitě všiml, ale nikdo na něj nemířil ani se nedíval nijak výhružně. Spíše tak nějak přijali svůj osud a čekali, co jim chceš povědět. Liesa si vzadu u zdi všimla svého otce, který seděl vedle pana Kleinera a prakticky před vámi seděl i hajný Finkel v předválečné uniformě nadlesního. „Dáte si pivo?“ vyrušil Jindřicha z přemýšlení hostinský s korbelem v ruce. „Pojďte si sednout sem, všichni na vás uvidí a také vás dobře uslyší.“ směřuje vás oba dva ke stolu lehce stranou od dveří, ale opravdu tak, aby na něj bylo všude vidět a je i vedle malého pódia kdyby chtěl Jindřich náhodou něco vysvětlovat. Položí před vás pak talíř s několika topinkami a džbánek vody. Sice chudá strava, ale zatím nic moc lepšího stále není... Pak se vrátí za pult a stejně jako ostatní čeká, co jim vlastně chceš (nebo chcete) povědět. Zvláště oči těch několika žen a dívek v místnosti se soustředí na Liese a očividně přemýšlejí, proč vedle nového gardisty stojí zrovna ona... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz „No, co se dá dělat. Stejně i nás ti na statku ví, takže nějaké jeho varování nám už neuškodí. Myslíš, že se i postaví proti nám?“ zajímá se otec. A co se Francisky týče - maringotek máte přece dost... A i kdyby ne, zdejší krajina je prakticky bez lidí i normálně, natož teď, kdy nikdo neví jak to bude dál a raději jsou všichni zalezlí doma aby na sebe zbytečně neupozorňovali... „Ti ne, s Němci už počítat nemůžeme a Zoo v Berlíně to prý pěkně schytala při bojích o město. A Anglie? Víš, že vyhnali všechny, co za ně bojovali... A i kdyby nám chtěli sebevíc pomoct, nebude to dost rychlé. Prostě jsme v tom sami proti nim.“ zhodnotí nakonec otec vaše šance na nadcházející střet. „Chceš čekat nebo na to jít dnes v noci? Zbytečně bychom jim podle mě dali čas na přípravu...“ podělí se s tebou ještě o svůj názor. Už se smířil s tím, že pro tohle máš prostě větší cit než on a bratranci sice mají sílu, ale ne hlavu na vymýšlení nějakých složitých plánů... |
| |
| 1. schůze Bílá Voda Liesa, Jindřich Liesa mě nakonec doprovodí do toho penzionu. Lidi už jsou v sále a že jich je. Kruci sám na celou dědinu to je teda úkol. Žádné nařízeni zatím nebylo uplatněno, ti lidi stále mají ještě zbraně, neplní pracovní povinnost a já tu nemám ani žádného narodního správce se kterým by se to dalo konzultovat a nějak spolupracovat. Skutečně osamělá varta. Vytáčky však nikdy ničemu nepomohli a co musí být uděláno to se udělá. V prvé řadě si vezmu Kleinera a hajného Finkela stranou a poprosím je aby mi byly k ruce a případně přizvali i další o něchž ví, že jsou to antifašisté, či případně jim byl nacismus úplně ukradený a jsou to slušní lidé. Pak je poprosím, aby mi dnes pomohli s vybíráním zbraní. Hospodský mi nabídne pivo. Poděkuji mu a přijmu ho a usadím se ke stolu. Podám Liese sešitek a inkoustovou tužku. "Prosím slečno Wolfová mohla by jste udělat stručný zápis ze schůze. Stačí hlavní body a pak vVás poprosím o pomoc s vybíráním zbraní, uděláte každému potvrzení o odevzdání zbraně. Typ, číslo zbraně, majitel. Podpis. Děkuji." Pak se napiji piva a postavím se u stolu. Počkám až hluk utichne a já začnu svojí jihomoravskou Thaynerskou němčinou. "Dobrý den, jsem praporčík Jindřich Sedlo a byl jsem k vám přidělen v rámci nastolení zákonů a pořádku. Válka díky Bohu skončila a porážka nacistů je úplná a definitní. Vzhledem k chování části německé menšiny v roce 1938 a během války vláda vidí německé obyvatelstvo jako nespolehlivý živel a jak víte bylo určeno mnoho nařízení, které je pro vás třeba dodržovat. Vidím, že velká část přinesla odevzdat zbraně a munici. To je dobře a jeto první věc se kterou tady v Bílé Vodě začneme. Vzhledem k některým vašim soukmenovcům fanatickým nacistům, kteří stále nesložili zbraně, jsou tresty za nezákonné držení zbraně velmi tvrdé. U kohokoliv z Němců se najde jakákoliv střelná zbraň bude zastřelen. Takové je nařízení. Vyjímky jsou samozřejmě, antifašisté a ti jenž potřebují zbraň k výkonu povolání. Těm bude mnou vystaveno povolení. Všichni ostatní zbraně odevzdají nejpozději do zítra večer a pak proběhnou namátkové kontroly. Stejně tak absolutní tresty jsou i za pomoc ozbrojeným bandám nacistů a wehrwolfům. Buďme rádi, že je válka pryč, Německo prohrálo, Berlin je v troskách a vůdcové jsou buď mrtví a nebo ve vězení. Není nic co by to změnilo, je to definitivní konec nacismu a bylo by škoda, ještě teď po válce zemřít kvůli chiméře co napáchala tolik zla a to nejen na ostatních národech, ale i na samotných Němcích. To v jaké situaci jste je právě výsledek nacistického ohlupování. Pokud chceme, aby se to tu vrátilo do aspoň nějakých normálních kolejí, je nutno spolupracovat a právě proti těm co se pokouší situaci ještě více rozvrátit. Předpokládám, že i vám jde o vaši vlastní bezpečnost a bezpečnost vašich dětí a rodinných příslušníků tu vám nějaké bandy nácků rozhodně nezaručí. Jednou z povinností pro německé obyvatelstvo je pracovní povinnost a odvode potravin do vnitrozemí. Pracovní povinnost vám prozatím určím já, musíme to skloubit s tím, aby vám na statcích zůstalo dostatek lidí na práci. V pracovních povinnostech budeme točit lidi a bude třeba to tu v první řadě dát do pořádku. Odstranit pozůstatky války, tj. vraky, opravit cesty, telefoní spojení, chod pošty a základních obchodů. První věc a to hned zítra, se opraví celnice, která je dočasnou četnickou stanicí nebo sídlem Revolučních Gard. A budu chtít na tom,hle úkolu vidět všechny chlapy z vesnice aby se prostřídali. Takové memento je ostudné i pro vás a muže vám jen uškodit, když to zůstane v takovém stavu. Zároveň s tím se dá do pořádku pošta. Předválečná poštmistr, se zítra ráno ujme opět funkce a dá se do práce s lidmi, které mu předělím. Zprovoznit telegram, telefon a opět rozběhnout. Další věcí je nošení bílých pásek na rukávu, je to Bohužel věc vládního nařízení, jako memento toho jak vaši soukmenovci nutili chodit židy viditelně označeny. S tím se váže i potravinová politika, potravinové lístky pro vás jsou naprosto nedostatečné a opět udělány tak, aby odkazovali na trápení židů hlady. Naštěstí tady jsme na dědině, a věřím, že si s tím poradíme tak aby jste hlady netrpěli a ještě zvládli plnit dodávky. Tak jak tak to bude chtít spolupráci mezi vámi i mezi mnou. Podle vládních nařízení by jste měli být částečně i internováni v táboře, ale tady pro to nemáme prostor, takže tohle necháme nenaplnění. Další věcí je úřední jazyk. Němčina jako úřední jazyk už není, doby před rokem 38 a naší republiky se díky vašemu vystoupení ve válce a proti republice, se jen tak nevrátí a proto cokoliv úředního musí být psáno jen česky. Kdo neumí nebo neumí dobře, si najde někoho kdo to umí a vyplní to spolu. Přinejhorším přijďte přímo za mnou. Další věci je nová moc tu. Revoluční Gardy jsou zástupci vlády. Hodně z těchto lidí, má k němcům hodně špatný vztah, neboť si mnoté museli od vás... ... vašich soukmenovců vytrpět. Nezavdávejte jim příčiny k rozčilení, pokud se dostanete do konfliktu s členy RG na území Bílé Vody neprodleně mě informujte a vyřešíme to. Dodržujete veškerá nařízení. Nařízení dám vylepit na návsi a pak ještě ns služebně celnice až ji opravíme. To je z mé strany asi vše nějaké dotazy? Pokud ne můžete odevzdávat zbraně pánům Kliener a Finkel a slečna Wolf vám vystaví potvrzení o odevzdání." Čekám na reakce a případné dotazy i sleduji to jak lidé reagují.... |
| |
| Schůze Bílá Voda Liesa, Jindřich Jak se blížíme k pensionu, začnu být trochu nervózní. Mám strach, aby se tahle schůze nezvrhla v něco hodně ošklivého. Pak bych mohla rychle začít litovat svého slibu, že budu praporčíkovi k ruce. Ten nepříjemný pocit ještě zesílí, když vejdeme do sálu, a já uvidím všechny své sousedy. Skoro každý drží v ruce zbraň. V jejich očích však nevidím touhu po boji, jsou odevzdaní...a vystrašení. Doufala jsem, že se budu moci ztratit za otcem. Možnost rychle po příchodu zmizet, je mi však odepřena, a já se tak nejistě posadím ke stolu, jen kousek od muže, který přišel obrátit naše životy vzhůru nohama. Pečlivě se vyhýbám pohledům všech známých. Dokážu si představit, co si asi myslí. Děláš to kvůli otci. Sama sebe musím několikrát napomenout, než se mi konečně podaří nasadit neutrální výraz a zvednout hlavu tak, abych nevypadala jako spráskaný pes. Vezmu si od Jindřicha sešitek, a krátce přikývnu. Udělám si krátkou poznámku o začátku schůze a poté se zaposlouchám do mužových slov. Na okamžik mě polije horko, když mluví o tom, že tresty za nedodržení nově nastolených pořádků budou přísné. Očima najdu v davu otce. Doufám, že si dobře rozmyslel, co udělá. On bude totiž první na seznamu těch, kterým se dostane domovní prohlídky. Četníkova slova jsou vše, jen ne optimistická. Je to spousta změn a mnoha lidem se to nebude líbit. Napjatě čekám, zdali někdo bude takový hlupák, aby vystoupil, a protestoval. Nemám však pocit, že by nás náš nový strážce pořádku chtěl dřít z kůže. Bála jsem se, že by si mohl hledat záminky k tomu, aby lidé ještě víc trpěli. On s námi však jedná...jako s lidmi. |
| |
| Schůze Bílá Voda Liesa, Jindřich Ještě před samotným projevem k Jindřichovi přijde Kleiner s hajným Finkelem. Oba si s ním potřesou rukama, vymění si pár zdvořilostních frází... Ale nic důležitého. Nakonec si ještě jednou potřesou rukou a Jindřich zamíří zpět ke stolu. Na začátku Jindřichova projevu Liesa cítila, jak ji její sousedé a lidé, které znala prakticky celý život propalují pohledy. Samozřejmě, všichni se báli toho, co přijde s příchodem tohoto muže, který má ztělesňovat novou státní moc snažící se udržet v republice něco aspoň připomínající mír a občany řídící se zákony. Ale slyšeli a někteří i viděli, jak to proběhlo ve vedlejší vsi nebo na začátku i v samotném Javorníku. Proto pro ně bylo nepochopitelné, že se k tomu propůjčila i dcera statkáře Wolfa. Zrovna jeho, který ve 38 vystupoval jak vystupoval. Ale jak Jindřich pokračoval, výrazy lidí se měnily. Začalo se ozývat mumlání, sem tam někdo váhavě přikývnul tomu, co praporčík Sedlo vykládal... Celkově se zdálo, že atmosféru v obci to trochu uklidnilo a všichni mají opravdu války plné zuby... Samozřejmě se v sále najde i pár těch, kteří by byli raději, kdyby tady nebyl, ale byla by naprostá sebevražda teď nějak veřejně vystupovat... „Takže co přesně od nás budete chtít kromě těch zbraní?“ zvedne pak ruku jeden starší muž a zeptá se Jindřicha „Budete nás posílat na práci někam daleko jako jsme chodili za války?“ upřesní konkrétněji svůj dotaz. Po odpovědi se pak začnou postupně zvedat a přecházet za Liesou ke stolku aby jí nahlásili údaje o zbraních a nechali je položené na židlích vedle. Za pár okamžiků se shromáždí celkem působivá sbírka především loveckých zbraní a několika starých revolverů. Ale samozřejmě se objeví i pár vojenských kulovnic, pistolí a dokonce jeden lehký kulomet VZ. 26... Náboje odkládají na zem vedle a i těch je za chvíli dost slušná hromádka. Jen jaksi není kam je odvézt nebo zamknout... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A u Wolfa jsi zahlédl malý náklaďáček, který by se ti hodil na odvoz zbraní pryč z vesnice (pokud si je nechceš nechat) |
| |
| Bude ohněstroj? Poblíž Weißwasser Heinz Sbalíte veškeré zásoby na cestu do batohů a vydáte se na cestu. Není už žádný důvod otálet a cesta k mostu přece jen i při rychlé chůzi zabere nějaký čas. Navíc pro jistotu jdete mimo vesnice i cesty - sice tu opravdu gardistů moc není, ale stačí hloupá náhoda nebo udání a přece jen by jste se mohli naprosto zbytečně prozradit a ohrozit tak vaši misi. Zbytek tvého týmu se na další povyražení na zpáteční cestě očividně těší a nemohou se jej dočkat. Dokud jste ještě daleko od vesnice, dokonce si i začnou zpívat Im Wald im grünen Walde (odkaz ) i když po tvém upozornění na prozrazení toho nechají a zbytek cesty tak probíhá relativně v tichosti nebo spíše šeptané konverzaci. Nakonec jste odpoledne dorazili poblíž nádraží v Kobylé a zastavili se na menším kopečku zarostlém křoví nad ním. Pod vámi bylo hezky vidět nádraží a asi metrů od něj masivní most z ocelových nosníků. Vypadal dost pevně, ale z instruktáže jste všichni dobře věděli, že stačí umístit i malé množství trhavin na středový nosník s pilířem a celý most se sesype jako domeček z karet. Stáli jste tam, dívali se na most a po pár okamžicích vás z uvažování vyrušilo zapískání parní píšťaly. Sice ještě dost daleko, ale z vašich znalostí okolí jste si domysleli, že lokomotiva právě supí do prudkého stoupání k Frýdberku... |
| |
| Schůze Bílá Voda Liesa, Jindřich V klidu se zase posadím na židli a očekávám dotazy. Netrvá dlouho a jeden se ozve. Ani už nevstáváma a odpovím ze, židle. "Chci po vás dodržování všech nařízení která byla zmíněna a které jsou napsaný na vyhlášce. Co se týče toho kam vás budeme posílat na práci upřímně, nevím jak to bude v budoucnu, ale zatím to tak nevypadá. Já vás budu prozatím posílat na práci v obci a okolí obce. První štace, je zničená celnice, pak pošta a oprava telefonního a telegrafického spojení se světem. Pak zprovoznění obchodů a úprava cest a odklizení vraků a celkové zajištění dopravy. To v kombinací s plněním dodávek. Myslím, že to je dost úkolů na to, aby jste byli ještě někam posíláni." Odmlčím se, ale pak ještě na hlas dodám, "Zítra ráno v 8 hodin ať se mi na celnici hlásí prvních deset chlapů co umí zednickou i s vercajkem a materiálem. Taky stolař, sklenář a zámečník. A taky se domluvíte s poštmistrem co je všechno třeba udělat. Snad je to jasné." Pak už se nic neozve a já nechám odevzdávat zbraně. Domluvím se s majitelem pensionu, že je zamknu u něj do nějakého dobře zabezpečeného kumbálu a zítra je nechám odvést do Javorníku Nebo Frývaldova podle domluvy s Vocílkou. Pak schůzi rozpustím. Všimnu si také i vyčítavých pohledů na slečnu Wolf. Počkám až budeme bokem a samy a převezmu od ní deníček se zápisem. "Děkuji slečno Wolfová, ale pokud by jste měla mít problémy s vašimi lidmi kvůli tomu, že mi pomáháte, řeknu někomu jinému. Taky nevím jestli jste sdílela nebo nesdílela víru vašeho otce v nadřazenost ras a i to by mohlo být pro vás nepříjemné být k ruce Bomisch ... i když v mém případě je to spíš Mahrisch." Usměji se u národnostního vtípku a pokračuji. "Každopádně to nemusíte dělat, nechci aby jste to nějak odnesla. Byla to náhoda, že jsem přišel k vám na dvorek a narazil jsem na vás jako prvního z dědiny. Chápete nějak se začít musí. Je to ale na vás jaj se rozhodnete. Pokud budete dál ochotna mi pomoci, mohla by jste mi ráno pomoci se sepsáním lidí na tu brigádu kolem celnice?" |
| |
| Schůze Bílá Voda Liesa, Jindřich Atmosféra v místnosti se zdá rázem o trochu víc uvolněná. Když se nejistota z toho, co nás čeká, rozplynula, dá se zde mnohem lépe dýchat. Snad už ani ty pohledy mým směrem nejsou tak nepřátelské. Vrhnu se do práce a jak sousedé přinášejí svoje zbraně, já vypisuji potvrzení o jejich odevzdání. Jsem docela zvědavá, s čím za mnou přijde otec. Zbraně jsou odevzdané a schůze je u konce. Lidé, kteří z pensionu odcházejí, vypadají uklidnění, nikdo po nikom nestřílel, nedošlo ke rvačce, ani se nahlas nenadávalo. Na okamžik si můžu úlevně vydechnout. Opět však zvážním, když mě praporčík Sedlo odvede kousek stranou. Když však zjistím, že mu jde o mé blaho...dá li se to tak říct...objeví se na mé tváři úsměv. "Ne, to je v pořádku. Ráda Vám pomůžu. Teď se možná dívají nevraživě, ale ono je to přejde." Trochu se ošiju, když dojde na otcovu víru v nadřazenost Německé rasy. "Nikdy jsem se s tím neztotožňovala. Ale je mi jasné, že pro vás to, v tuhle chvíli budou jen prázdná slova. Budu tedy vděčná za příležitost dokázat, že to myslím vážně. Takže zítra v osm mě můžete čekat na celnici." |
| |
| Schůze Bílá Voda Liesa Schůze ubíhala celkem rychle a největší část z ní zabrala překvapivě soupiska odevzdaných zbraní. Jednou za čas se objevil Jindřich, nějaké zbraně vzal a odnesl je pryč, takže hromada se nezvětšovala tak rychle. Až mezi posledními se objevil i tvůj otec a položil na stůl brokovnici a dvě pistole s kopkou nábojů... Asi lepší, než jsi čekala, ale věděla jsi stejně jak to je... Ale s tím teď už asi nic neuděláš. Nikdo už pak další připomínky nemá, takže lidé se postupně rozchází do svých domovů a brzy zůstaneš v pensionu jen s Jindřichem. Po rozhovoru jste se rozloučili a každý zamířili svou cestou pryč od penzionu. Občas jsi spatřila, že se po tobě někdo z oken dívá, ale byly to vesměs spíš rozpačité pohledy než plné nenávisti jaké jsi možná mohla očekávat... Po příchodu domů jsi opět našla otce sedět v kuchyni u stolu. „Tak co? Co si o něm myslíš?“ zajímá se a podle výrazu ti dojde, že chce slyšet i tvůj názor na to, jak se zachoval on... Procházka Bílá voda Jindřich Tvá odpověď očividně stačí a další dotazy už nepřichází. Zbytek schůze jen všichni nosí zbraně k Liese a baví se mezi sebou. Majitel penzionu proti uschování zbraní i munice nic nemá, takže když se stolek povážlivě plní, vždy nějaké odebereš a odneseš do jednoho z pokojů. Jasně, sice by se tam asi někdo dostat dokázal, ale je to asi nejbezpečnější z toho, co jsi měl zatím na výběr. Když jste zůstali sami, schoval sis klíč od pokoje a chvíli si ještě povídal s Liesou. Očividně není ze své role nějak extra nadšená, ale aspoň z ní necítíš nenávist jako ze spousty jiných Němců, se kterými ses v poslední době potkal. Nakonec jsi se ale rozloučil i s ní a pak, spolu s Bertou, ses vydal k hájovně za vsí. ![Obrázek](<a title="Hájovna ještě se starou cestou" href="https://www.turistika.cz/mista/kladske-sedlo-przelecz-plosczyna/foto?id=449335"><img src="//foto.turistika.cz/foto/31471/52733/full_3d558d_kladske-7.jpg" alt="Hájovna ještě se starou cestou"/></a>) Nebylo to sice nijak extra daleko, ale i tak jsi přišel do místa, které vypadalo - na rozdíl od vesnice - jako že se ho válka vůbec nedotkla... Na dřevěné lavici před domem sedí hajný, kouří dlouhou dýmku a mávne na tebe, když tě vidí na cestě „Zdravím vás, pane praporčíku. Jsem rád, že jste přišel. Pojďme dovnitř...“ pozve tě, jakmile projdeš brankou na malou zahradu obklopující dům. „Mám toto.“ ukáže na kulovnici a brokovnici pověšené vedle dveří na chodbě a čeká na tvou reakci. „Pak mám ještě tohle, nechali mi to tu financi v 38...“ dodá a podá ti malou ČZ 24. Vypadá, že se o ni dost slušně staral na to, čím si asi podle různých šrámů prošla. |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz Může sice do maringotky. Taky večer půjdeme. Teď máme ale jiné starosti. Nemůžu se odsunout stranou a jít si užívat. "Myslím si že ano. Nejednala jsem s ním jako s bohem. " Povzdechnu si. Gardista ne nespíš zvyklí že všichni udělají co on chce. Není o nic lepší než ty Němci co zabrali náš dům. "Němci i Angličanů jsou páse. To jsme vlastně věděli hned na začátku. Jen jsme si namlouvali že by pomohli." Podívám se ke statku. "Když získáme zbraně šla bych tam večer. Zdi a okna nejspíš neoredelali. Takže máme odhad kde co je. Jen nevíme kolik. Až na ně půjdeme musí tu někdo zůstat a chránit zvířata. Jistě se budou snažit zabít co nejvíc zvířat a lidí." podívám se ke strávení. "Někdo bude muset pro zbraně. Budeme doufat že nam je dá." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz Podívá se na tebe trochu zklamaně... „No, mohla jsi to zkusit... Slibem nezarmoutíš... I když, o jednoho víc nebo méně, to už takový rozdíl nebude.“ zhodnotí to otec. Horší je spíš to, že jste takto přišli o zdroj větší palebné síly. Ale s tím se asi už nic udělat nedá. „Ano, večer to bude dobré.“ souhlasí s tvým plánem „Už víš, koho tu necháš?“ zajímá se. Zbraně? „Koho chceš poslat pro zbraně a kam?“ diví se. On o žádném zdroji v okolí neví, ale pokud ty ano, bude to skvělé. |
| |
| Procházka Bílá voda Jindřich Pečlivě uzamknu "sklad zbraní" v penzionu, to nejbezpečnější co zatím máme. Brzo se to snad zpelčí opravou celnice. Ale i když máme zbraně pod střechou, je mi jasné, že je to naprosto nedostatečné opatření. Venku se válí příliš mnoho zbraní a ten kdo nechce tak je neodevzdá, je to bohužel obušek na ty kteří zbraně odevzdají a my je tím odzbrojíme, ale nějak se začít musí a pak budeme moci uplatňovat tresty, na toho u koho zbraň najdeme. Jen doufám, že v mém "revíru" nikdo nebude tak blbej abych ho pak musel nechat postavit ke zdi. Cesta z vesnice je příjemná, chladný noční vzduch je příjemně osvěžující a procházka k hájovně je příjemná. Berta běhá na volno a nasává pachy našeho nového působiště. Lesy tu voní přeci jen úplně jinak než u nás. Před hájovnou vidím hajného Finkla jak pěkně kouří dýmku, prostě jako za starých dobrých časů. Pozdravím ho a sám taky vytáhnu dýmečku a nacpu si ji. Vezme mě dovnitř a ukáže mi svoje zbraně. Pokývnu, že rozumím, i když úplně mi není jasné co po mě chce. "Pěkné zbraně, samosebou si je můžete nechat, vypíšu vám povolení potřebujete je k výkonu povolání. Jen mi nadiktujete čísla a já vám to vystavím." Vytáhnu bloček s povolenkami a inkoustovku. Podívám se na něj. "Ale to asi není jediný důvod proč jste mě sem pozval a už vůbec ne takovým způsobem. Co máte na srdci? Prý se tu potulují bandy zběhů a werwolfů, víte o tom něco? Podporuje je někdo z Bílé Vody?" Zeptám se a zapálím si dýmku zatím co vypíšu povolenky na zbraně... |
| |
| Otec Bílá Voda Liesa Vím, že otec neodevzdal všechno. Mohlo to však být mnohem horší a já ani nemrknu, když mi odevzdává zbraně. S Jindřichem se po konci schůze už dlouho nezdržuji a z pensionu zamířím rovnou domů. Cestou se rozhlížím kolem a párkrát zahlédnu, jak se v okně pohnula záclona. Nikdo na mě však, ani slově, nezaútočí. Snad se tedy lidé dostatečně uklidnili. V kuchyni najdu otce a usednu naproti němu ke stolu. "Myslím, že je to čestný muž.Nesnaží se náš život udělat ještě obtížnějším. Myslím, že když ho budeme respektovat, a nebudeme mu házet klacky pod nohy, bude s námi zacházet dobře." Vím, že jsem zatím neměla moc možnost praporčíka poznat, ale zatím na mě působil velice dobře. "Řekneš mi, kam jsi ukryl tu poslední zbraň?" Zeptám se opatrně. |
| |
| Otec Bílá Voda Liesa Trochu smutně pokýve hlavou jako kdyby tomu co říkáš úplně nevěřil. Ale nijak neprotestuje, takže by asi rád věřil, že máš pravdu... „No, snad to tak opravdu je. Taky mi přišel jako celkem slušný člověk co jen plní úkol.“ odvětí pak po chvíli. „Já mu klacky pod nohy házet nebudu, ale za ostatní z vesnice mluvit nemůžu.“ dodá pak ještě. Sám ví, kolik zbraní tady ještě SS na konci války navezlo a je mu jasné, že i když se někteří s koncem války smířili, určitě se najde i někdo, kdo bude chtít škodit dál i kdyby jen proto, aby si zajistil vlastní prospěch. Chvíli se na tebe jen dívá než odpoví „Nahoře na kredenci. Nabitá, natažená.“ sdělí ti nakonec. Takže v případě potřeby ji stačí jen vzít a je připravená ke střelbě |
| |
| Otec Bílá Voda Liesa Krátce přikývnu. Kdo ví, třeba budu jednou ráda, že vím, kde zbraň je. "Budu od teď praporčíkovi pomáhat." Oznámím otci tiše. "Třeba na nás díky tomu bude hledět shovívavěji." Vysvětlím mu svůj záměr. Co už nahlas neřeknu, že bych se třeba mohla dostat i k nějakým důležitým informacím. Takovým, které by třeba mohly otci zachránit život. Nemám strach o sebe, ale o něj. Natáhnu se přes stůl a chytím otce na chvíli za ruku. Tolik bych si přála, aby tu byli bratři, i když je možné, že by způsobili víc problémů, než užitku. I tak bych si ale přála, aby tu byli s námi, protože v rodinném kruhu by se všechny útrapy jistě zvládaly lépe. "Půjdu si lehnout. Zítra ráno se musím hlásit na celnici." S těmi slovy se s otcem rozloučím a vyrazím spát. |
| |
| Procházka Bílá voda Jindřich „Díky, díky... Jsou sice staré, ale svoji práci ještě odvedou...“ odvětí a ještě se dlouze podívá na zbraně ve stojanu „No, jsem zvědavý, jak tam pro mé povolání zaevidujete tu pistoli, ale děkuji.“ usměje se a vede tě dovnitř ke stolu „Čaj?“ navrhne a případně ti i nalije. Kdybys nechtěl, nalije jen sobě do velkého hrnku. Pak vytáhne z brašny několik složených papírů a postupně je vedle sebe rozloží po stole tak, že nakonec pokryjí skoro celou desku. „Tohle jsou různé místa kolem Bílé Vody. Když se Němci stahovali, po lesích tu jezdila spousta náklaďáků a schovávali tu nějaké bedny. Nedíval jsem se, co v nich je, ale místa, které jsem pak našel jsem vám tu vyznačil.“ oznámí ti a ukáže ti místo asi jen půl kilometru dál u hájovny. Podle nákresu se jedná o nějaký starý lom... „Navíc, někam se prý uklidili chlapi z Vlčic od gestapa... Ty byste měli najít jako první.“ připomene ti ještě to, o čem se zatím nikdo nezmiňoval |
| |
| Otec Bílá Voda Liesa „Aha... No, dobře. Asi to tak bude lepší.“ odpoví „No, možné to je, ale radši bych na to moc nespoléhal.“ dodá ještě. Sice by bylo dobré, kdyby to opravdu nějakou výhodu přineslo, ale Jindřich mu úplně nepřipomínal člověka, který by fungoval na takových principech. Jemně tvou ruku stiskne a usměje se na tebe. Očividně už je o trochu klidnější než ráno, ale i tak pořád ještě dost nervózní z toho, co vás teď čeká. „Dobrá, dobrou noc.“ popřeje ti ještě „Já také za chvíli půjdu.“ dodá ještě, dopije svůj čaj a pak též jde do ložnice. Spíš ale sotva hodinu když tě probudí velká rána a následně druhá, menší, po které tvůj pokoj skrz okno zalije rudé světlo |
| |
| Rudý svit Bílá Voda Liesa Usnula jsem skoro okamžitě poté, co jsem ulehla do postele. Dlouho si ale odpočinout nestihnu. Vyděšeně vyskočím, když se odkudsi zvenčí ozve hlasitá rána, následovaná druhou. Vytřeštěnýma očima hledím na strašidelné, rudé světlo, které nyní osvětluje můj pokoj. Vysoukám se z lůžka a dojdu k oknu, ze kterého vyhlédnu ven. Chci zjistit, co se to venku děje. |
| |
| Procházka Bílá voda Jindřich Když se hajný zeptá na zaevidování pistole pro výkon povolání jen se pousměji. "To, že mi pomáháte je dostatečné zdůvodnění k držení. Jen doufám, že ji nebudete muset použít na nic jiného než na případné doražení černé zvěře." V duchu si dodám, že náckové jsou vlastně také taková černá zvěř s malým ocáskem, jen z nich nebudou klobásky. Pak pečlive prohlížím "mapy" co mi předloží a nechám si vysvětlit jak se na místa dostat. Pak se zmíní o nějakých chlapech z Vlčic. "Vlčice to je dědina přes kterou jsem jel do Javorníku, že? Nic o těch chlapech nevím, mohl by jste mi ten problém přiblížit?" Vyslechnu co mi řekne a zapíšu si poznámky do deníčku. Dnešní den je vskutku náročný a já jsem rád, že už je konec a těším se až se uložím ve svém provizoriu na slamník ve stanici. Poděkuji tedy za informace a poprosím ho o další spolupráci a pak se vypravím s Bertou zpátky domů ulehnout. |
| |
| Procházka a noční šichta Bílá voda Jindřich „Dobrá, dobrá. To zní jako adekvátní zdůvodnění.“ usměje se a pistoli schová zpět do kapsy. Je rád, když vidí, že s tím hodláš něco dělat. „Ano, to jsou Vlčice.“ potvrdí tvůj odhad „No, byla tam služebna gestapa. Nějakých 6-7 chlapů. Ale pak se ztratili. Jen mám takový pocit, že do Německa neutekli. Naposled tu jejich kolonu viděli v Hošticích u toho statku za vsí.“ sdělí ti, co ví a dům ti ukáže na mapě. Víc ti bohužel říct nemůže, budeš se asi muset poptat tam nebo někoho jiného... Na celnici překvapivě vytuhneš celkem rychle. Sice je to jen slamník, ale pořád lepší než to, na čem jsi za války musel spávat v lese. Ale chvíli před půlnocí zaslechneš směrem od Javorníka vzdálený výbuch, následně menší ránu a celnici zalije rudá záře světlice pomalu se snášející z nebe směrem od lesa mezi Bílou Vodou a Hošticemi. |
| |
| Procházka a noční šichta Bílá voda Jindřich Dorazím na celnici a jsem tak unavený, že shodím jen boty a sundám si blůzu. Uvelebím se v "ruském pyžamu" ve slamníku, který voní čerstvým senem. Kluci z Javorníku ho museli nacpat teprve nedávno. Vůně louky mi proniká do nosu a pak i do snu. Z pěkného snu mě však vytrhne rána a štěkot Berty. "Kurva co to ... herdek co to je? Nazuju boty přehodím si blůzu a vykouknu ven. Vidím, že se ve vedlejší dědině snáší rudá světlice. "A sakra tak to je mi přivítání." Upnu si pásek se sumkami a vezmu si Špagáta. Na SVT v noci určitě nebude prostor a je zbytečné ho tahat. Poberu ještě další věci jako jsou osvětlovací světlice, baterka a prkotiny z výbavy shnu do tlumoku. Hodím to ne záda a vyběhnu k motorce. Pustím benzín a ani se nenamáhám s nakopáváním a mašinu rovnou roztlačím. Zvažuji jestli vzít Bertu, ale muže se hodit. Vyzvednu ji na nádrž a jedu směrem k Ober-Gostitz.... |
| |
| Rudá záře nad...dobře, nad Kladnem ne Bílá Voda Liesa Když přejdeš k oknu obrácenému směrem od středu vesnice k Hošticím, spatříš nad lesem mezi oběma vesnicemi oranžovou záři a z nebe se snášející červenou světlici. Z druhé strany stavení - z návsi zaslechneš pár prásknutí, ale pak se to změní v sice celkem hlasitý, ale celkem pravidelný chod motoru Jindřichova motocyklu a spatříš i jeho světlo vzdalující se směrem k Hošticím. V tu chvíli se otevřou dveře do tvého pokoje a vidíš v nich stát otce s pistolí. „Jsi v pořádku Lieso? V lese něco odpálili...“ pronese pak do hučení vzdáleného požáru. Dřív, než stihneš odpovědět, přeruší vás ještě vzdálená dávka ze samopalu. Bílá Voda Jindřich Motor DKW sice chvíli protestuje, ale nakonec po několika výstřelech naskočí. Jakmile posuneš táhlo předstihu, chod se srovná a ty můžeš vyrazit. Světlo sice osvětluje i normálně jen celkem blízkou část cesty přímo před motocyklem, ale teď, když je na něm stále ještě namontována zatemňovací clona, nevidíš prakticky vůbec nic, takže jedeš dost pomalu. Zhruba 100 metrů od lesa ale proti tobě zarachotí samopal a následně i krátká dávka z německého MG. Sice ani jedna z nich nešla moc blízko, ale úplně daleko také ne. Podle záře je ti jasné, že někde dál v lese hoří a od Javorníka slyšíš vzdálený jekot hasičské sirény... |
| |
| Rudá záře Bílá Voda Liesa Pohled z okna je snad ještě děsivější, než když jsem jen viděla rudé světlo. Zahlédnu venku Jindřicha, ale poté se rozrazí dveře a já se obrátím na otce. "Mě nic není...zatím." Znovu nadskočím, když se ozve střelba. "Kdo? Co? A proč?" Nerozumím tomu, co se děje. Po dnešní schůzi jsem nabyla dojmu, že by tu mohl být klid, tohle jsem rozhodně nečekala. |
| |
| Rudá záře Bílá Voda Liesa „Dobře, to je dobře...“ pokračuje pak otec „Zapálili něco v lese, asi tu opravnu techniky co tam měl wehrmacht...“ odpoví i na druhou část tvé otázky. Střelba z lesa ale během vašeho rozhovoru nabývá na intenzitě a do toho se přidá i vzdálené kvílení hasičské sirény. Když přes vaše náves projede stříkačka obsypaná muži se zbraněmi a zmizí směrem k lesu, ozve se pár výstřelů i směrem z vaší návsi. Z kuchyně zaslechneš tříštění skla, ale další střelba už nenásleduje. |
| |
| Rudá záře Bílá Voda Liesa Sleduji hasičský vůz, který projel přes náves. Ozve se další střelba a dole v kuchyni se rozbije sklo. Strnu uprostřed pohybu a zírám na otce, zdali to také slyšel. "Možná bychom se měli schovat." V žádném případě nechci, aby se šel otec podívat, co se děje. Raději se někde zamkneme a počkáme, dokud se to nepřežene. To, že se další střelba neozvala ještě neznamená, že už je konec. |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Ve Slezsku už jste byli nějakou dobu, ale zatím tu byl celkem klid. Služba v samotném Javorníku byla pro Tomáše celkem nenáročná a měl tudíž dost času na tebe i Pavlínku. Ani pro tebe to nebylo tak hrozné jak jsi slyšela od ostatních když se dověděli, kam se máte stěhovat. Střílelo se jen občas a když náhodou mrtví byli, tak jen na straně Němců což tu nikoho příliš netrápilo. „Dobrý večer, jaký jsi měla den?“ zeptá se Tomáš když večer přijde domů, pověsí pušku na věšák u dveří a posadí se proti tobě ke stolu. Ani tě ale nestihne políbit když se ozve výbuch a vám se rozdrnčí okenní tabulky. „Do prdele!“ ujede mu Takový to byl pěkný a klidný den...“ prohodí jde zpět ke dveřím pro pušku. „Promiň, práce...“ dodá, když tě políbí na tvář |
| |
| Rudá záře Bílá Voda Liesa „No... To asi měli...“ potvrdí otec tvůj nápad „Nahoru, na půdu.“ rozhodne nakonec. Tam by vás snad hledat nemuseli a navíc se tam dá dostat jen vikýřem z chodby, takže i teoretické obranné možnosti nejsou úplně špatné. Odklopí poklop a vybídne tě, aby jsi lezla jako první. Ze dvora se ozve ještě pár výstřelů do oken, ale ani jednoho z vás nezasáhnou, takže se můžete schovat nahoře mezi uschovanými věcmi |
| |
 | Tichá noc Javorník, Eva Připravila jsem večeři. Nic úžasného, jenom pár vařených brambor s hoblinkou másla a kousek pečeného masa. Snažím se to zpříjemnit jak to jenom jde i když sama se stále cítím nesvá. Ten první pocit radosti, že válka skončila je pryč. Místo toho přišly další starosti co s námi bude a jak vlastně zvládneme žít. Jsem ráda když Tomáš konečně přijde. Usměji se na něj, ale než stihnu cokoli říci zaslechnu ten výbuch. Přikrčím se vedle stolu u kterého jsem stála v očích strach. Myslela jsem, že tohle je již za mnou. Naštěstí to však nepokračuje, tak se trochu uklidním. Hlavně kvůli tomu abych mohla utěšit Pavlínku, která vykoukla zpoza dveří celá vyděšená. "Jistě, běž," zavolám za Tomášem i když bych na něj mnohem raději křikla ať nikam nechodí a zůstane doma. Jenže to si nemohu dovolit. Dojdu pro Pavlínku a vezmu jí do náručí aby se uklidnila. Chlácholivě jí pohladím po vlasech. "Neboj, to nic není," konejším jí a ráda bych tomu také věřila. I s dítětem na ruce přejdu ke dveřím a vykouknu z nich ven. |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich Vyrazím po trochu přemlouvání motorky a je mi jasné, že potřebuji stroj co nebudu muset přemlouvat, abych mohl vyrazit na výjezd. Chce to něco co prostě našlápnu a ono to jede. Zítra to proberu s těma svýma němcama. Je zvláštní o nich uvažovat jako o svých němcích, kždyž tu nejsem ani 24 hodin a už jedu střílet po jejich krajanech. Díky zatmění na světle vidím větší prd než normálně. Jedu skloněný protože kdybych jsme takovou akci dělali my asi by jsme i natáhli drát přes cestu, jen doufám, že nejsou tak důslední. Do Ober-Gostitz je to 4 km, ale ještě než se tam dostanu začnou po mě střílet na cestě. Okamžitě zhasnu světlo i motor a sjedu ke krajnici seskočím do příkopu a sleduji odkud vidím zášlehy. MGčko to je docela slušný kalibr co na mě vytáhli. Zkusím se zorientovat v prostoru odkud pálí a taky vystřelím, ale ne ze špagina, ale červenou světlici. Je třeba aby o mě věděli i ostatní, že se tu něco děje. Stejně asi budeme muset povolat pohotovostní pluk a to se místním nebude moc líbit. Teď ale není čas přemýšlet co bude zítra, teď je třeba se postarat o problém co mám teď. Plazením a přískoky se snažím dostat bokem k místu odkud na mě kropil ten kulomet. "Berta u nohy! Šouláme!" Potichu zavelím chlupaté kamarádce, sice nečekám, že by mi kulometčíka vystavila jak pernatou, ale snad dají její smysly vědět dřív než moje. V duchu si ale říkám, že jsem vážně idiot, z jednoho plazení pod kulkama se dobrovolně přihlásím do dalšího. Zkusím se k střelcům dostat z boku a jestli se mi je podaří překvapit nasypu to do nich. |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Manžel se na tebe ještě ze dveří usměje, jako kdyby ti chtěl dodat trochu důvěry, ale stejně se mu to moc nezadaří. Přece jen, jeho práce nepatří zrovna mezi ty bezpečné a tady, v pohraničí, kde si Němci pořád ještě občas vyskakují, už vůbec ne. Ze dveří ještě spatříš jak naskakuje na sedadlo hasičské stříkačky a za kvílení sirény odjíždí do tmy směrem k Bílé Vodě a Hošticím. Pavlínku držíš v náručí a díváš se směrem, kde zmizela světla rudého vozu. V dálce vidíš nad obzorem rudou záři a občas zaslechneš výstřely. Buď pár ojedinělých nebo dlouhou dávku. Očividně se tam rozpoutal celkem tvrdý boj a kolem sebe vidíš na ulici nebo v oknech další lidi, kteří se snaží zjistit, co se to tam děje. Na druhém konci ulice vidíš dalšího muže v uniformě gardy, ale asi je tu teprve chvíli, neboť si nemůžeš vybavit jeho jméno... Ale i tak se na tebe usměje a mávne ti. Sice jde vidět, že ho trochu trápí být tady, zatímco ostatní jeli bojovat, ale také na něm spatřuješ svým způsobem úlevu že se nachází v bezpečí... |
| |
| Střelba Bílá Voda Liesa Na nic nečekám a rychle otce následuji. Mezitím slyším, jak se rozbíjí další okenní tabule. Oba dva vyšplháme po žebříku na temnou půdu a otce zajistí výlez. Najdu si místo v nejtemnějším koutě podkroví a usadím se na zemi. Teprve nyní si uvědomím, že se třesu. Mlčím, pro případ, že by se někdo odvážil vlézt do domu. Ale hlavou mi víří spousta otázek. Kdo je to? A co chce? Jsou to Češi, nebo Němci? Zabijí nás, když nás tu najdou? Ne, nad tím posledním nechci přemýšlet. Je tady otec a ten má zbraň, on nás ochrání. |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich V příkopu několik metrů od motocyklu vypálíš světlici a v této chvilkové přestávce ve střelbě zaslechneš vzdálené vytí sirény. Plížíš se dál a po chvíli spatříš i dvě zatím vzdálená světla, která se ale celkem rychle přibližují. Dávka z MG je též pokropí, jedno ze světel zhasne, ale vůz vypadá, že se přibližuje stále stejnou rychlostí zatímco ty se připlížíš z boku asi na 30 metrů k pozici kulometčíka. Vidíš, že u mašinkvéru leží od a ještě nabíječ co mu přidržuje nábojový pás. Vystřelíš jejich směrem tři dávky a kulomet ztichne. Plížíš se dál a zjistíš, že oba jsou mrtví - nebo spíš brzy budou. Očividně jsi mířil dobře. Hasičský vůz zastavil pár metrů od tebe na silnici a ozve se z něj pár výstřelů z pušek. Pak ale zaregistruješ hlas velitele „Blbci! Nenapadlo vás, že toho chlapa sundal někdo z našich? Hej, kdo je tam!“ donese se k tobě i přes hukot požáru za tebou... |
| |
| soukromá zpráva od Viktorie Kludská pro Návrat domů Ober-Gostitz Vytřeštím na otce oči. "Slíbit? Tam nešlo o slib. Tam šlo o to že se s ním vyspím hned." Nevěřím tomu že to otec řekl. Nejpíš i on je ve stresu z toho jak to bude dál. Proto to raději přejdu bez dalších komentářů. "Pro zbraně k tomu gardistovi. Řekl že buď zbraně a nebo se s ním vyspím a půjde to vyřešit jinak než násilím." Zopakuji znovu otci. Já už tam za ním nejdu. Bratranci budou mít v tomhle směru pádnější argumenty. "Myslím že jeden strýc a dva bratranci by to mohli zvládnout. Pro jistotu bych tu nechala ještě našeho vrhače nožů co kdyby náhodou." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat domů Ober-Gostitz „No, tom případě dobře, že jsi to neudělala. I když jsi tam mohla zkusit poslat někoho jiného místo sebe. Třeba by si dal říct...“ nadhodí ještě otec, ale dál v tom nepokračuje. „No, tak snad tam ti dva něco seženou...“ prohodí ještě otec, nechá tě popsat jim cestu a bratranci zmizí na nákupy. „No, to na škodu určitě nebude.“ schválí otec tvůj návrh co se ochrany týče. Po zhruba hodině se bratranci vrátí, ale nesou jen jednu pistoli a klasickou kulovnici Mauser 98. „Všechno ostatní mělo vymontované úderníky. Ten hajzl si to pojistil.“ oznámí ti naštvaně „Ale aspoň jsme si pohráli s tou jeho kurvou.“ dodají ještě a už aspoň víš, proč jim to trvalo tak dlouho |
| |
| Střelba Bílá Voda Liesa Otec k tobě přijde, posadí se vedle a přitáhne tě k sobě. Cítíš, že v ruce, kterou tě objímá, svírá pistoli, neboť je dost těžká. „Neboj se, bude to dobré.“ šeptá ti, ale vzápětí slyšíte oba dva jak dole s prásknutím vyletí ze závěsů vchodové dveře. „Kde je ta česká kurva?!“ slyšíte zezdola němčinu a pak zvuky rozbíjeného nábytku. Do toho všeho k vám zdálky doléhá střelba od Hoštic... |
| |
| Vetřelci Bílá Voda Liesa S otcem po boku se cítím o trochu lépe. Tedy jen do okamžiku, než zaslechnu, že do domu někdo vpadnul. Žaludek se mi zhoupne nevolností. Představa, že kdosi je v našem domě. Navíc jsem zmatená. Slyším Němčinu, ale slova mi nedávají smysl. Každý ví, že v tomto domě žije rodina Wolfů. Krátce pohlédnu na otce, ale v té tmě nedokážu rozpoznat výraz jeho tváře. Snad nás tu nenajdou. |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich Zrychleně dýchám a plazím se ke střelcům, tohle naštěstí nejsou nějací zkušení SS-mani Dostanu se k nim až na třicet metrů. Zacílím rozezvučí se charakteristický zvuk špagina do noci. Třemi dávkami pokropím prostor kde je kulometná pozici. Werwolfové stichnou opatrně se rozhlédnu ještě po okolí, jestli tu nemají nějakou zálohu. Pak vlezu k nim a seberu MP a bokem odstřčím MG aby na něj nemohli kdyby ještě žili. Zkusím tep a jakém jsou stavu. Vypadá, že dodýchávají. Takoví mladí kluci to je k nasrání. Zkusím z nich ještě dostat kde jsou ostatní a tak se jich německy zeptám. "Kde jsou ostatní? Kolik vás je? Když mi to řeknete zachráním vás, ošetřím. Není zbytečný takhle umřít na konci války?" Je mi jasné, že asi lžu, že zachránit je nebude jen tak jednoduché, ale zkusit dostat ty informace prostě musím. Pak se z dálky ozve střelba, hasičský vůz a hlasy. Zahulákám do tmy. "Zdravím chlapci, nemusíte mě zastřelit hned první den ve službě. Praporčík Sedlo Revoluční Gardy. Pojďte mi pomoct mám tu nějaké bandity. A kdyby na vás něco štěklo, ne že po tom budete střílet to je muj pes." Vyjádřím obavu o osud Bertičky, ktyž se ti rychlostřelci do mě tak pustily. Počkám až se ke mě dostanou a pokud se rozhodnou němci mluvit opravdu je aspoń zafašuju. Pokud ne nechám je osudu. "Co se děje chlapci? Zaslachl jsem výbuch a uviděl světlici z Ober-Gostitz. Utok Werwolfů? Jsou všichni v pořádku? Co to ksakru vybuchlo?" Zahltím je trochu otázkami. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa „Najděte tu štětku!“ ozývá se zezdola stále povzbuzování pravděpodobného velitele „Chrápe s četníkem a ještě se před námi schovává!“ pokračuje pak stejný hlas, ale ničení se zatím omezuje stále jen na přízemí. Sice se poklop od půdy lehce nadzvedne, ale pak se zase zavře. Očividně se rozhodli prověřit jiné skrýše „Nejsou tu, zdrhli...“ zaregistrujete pak a slyšíte i jak se jejich hlasy vzdalují. Snad čtvrt hodiny ještě sedíte nahoře když se otec zvedne aby to šel zkontrolovat a přesvědčit se, že už jsou pryč. „Počkej tu, za chvíli jsem zpět.“ pošeptá ti ještě a políbí tě na čelo |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Dlaněmi si zakryju ústa. Opravdu hledají mě. Jen jsem se objevila vedle Jindřicha, nabídla jsem mu pomoc, a už jsem veřejný nepřítel číslo jedna. Je mi z toho do breku. Chtěla jsem otce chránit a místo toho jsem nás oba ihned dostala do nebezpečí. Nikdo nás na půdě nenajde a v domě se opět rozhostí ticho. "Prosím, nechoď. Počkej tady. Můžeme tady zůstat až do rána." Škemrám a odmítám se pustit otcovy paže. Nechci ve tmě zůstat sama. Bojím se, že jsou stále ještě někde poblíž, že mu ublíží, nebo ho zabijí. |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich Jeden dodýchá sotva položíš poslední otázku. Druhý na tebe upře oči, které jako by se ještě projasnily posledním zábleskem vědomí „Nemáte šanci! Německo přežije vše a pod Fuhrerem přetrvá!“ snaží se říct pevně, ale během toho vykašlává krev - pravděpodobně jsi trefil plíce, takže stejně není šance, že byste mu mohli opravdu nějak pomoct. „Nestřílet!“ zazní od auta „Jak jsi na tom? Koupil jsi to?“ zaslechneš ještě a vidíš, že z auta muži seskakují a jdou k tobě se zbraněmi v rukou. Dojdou až k Němcům a prohlížejí si je „Pěkné, kurva pěkné... Další jsi tu neviděl?“ ptá se financ, co jsi se s ním setkal u pošty. „Nikoho dalšího jsi tu neviděl?“ zajímá se gardista, který se ti představí jako Tomáš Tichý. „No, tady v lese stála nějaká technika co tu nechali když jim došlo palivo... Asi podpálily to...“ nadhodí svou hypotézu. A pak odpálili rakety aby vás přilákali v naději, že některé z vás dostanou... „Vypadá to, že v Ober Gostitz je zatím klid.“ nadhodí Vocílka a pustí se s tebou do prohledávání mrtvých. Nenajdete u nich ale nic jiného než náboje, dva granáty a několik časovaných rozbušek. Takže nic, co by vás přivedlo na stopu téhle organizace. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Stiskne ti rameno a znovu se k tobě skloní „Musím se tam jít podívat... Co kdybychom usnuli a oni se vrátili?“ odpoví ti otec rozumně. Ještě jednou tě obejme a pomalu jde směrem k poklopu. Pomalu slézá dolů a jeho hlava mizí v poklopu. Chvíli se nic neděje a ty se nahoře klepeš strachy, ale pak dole stejně třeskne výstřel následovaný nevěřícným zvoláním „Tem šmejd mě střelil!“ stále všechno německy. Hlas ti přijde tentokrát vzdáleně povědomý, ale neidentifikuješ ho. Pak zaslechneš zvuk jako by někdo pustil na zem pytel mouky a nějakou dobu se zase neděje nic. „Na půdě! Musí být tam!“ slyšíš ten hlas znovu, i když teď trochu zkreslený bolestí „Vemte ho do stodoly a ty běž najít tu jeho dcerušku, trochu se pobavíme.“ zaslechneš i to, čeho ses bála nejvíc a pak vrzání schodů jak někdo stoupá k tobě nahoru |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Otec zmizí a já zůstanu ve tmě sama. Chvíli se nic neděje, ale poté do ticha třeskne výstřel. Slyším klení a další hlasy. Celá se rozklepu. Na půdě! Ano, Liesa je na půdě. Rychle zalezu ještě dál do tmy, ukryju se mezi haraburdí a ani nedutám. Mám ale pocit, že mě musí prozradit už jen zběsilý tlukot mého vyplašeného srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Zalezeš za hromadu proutěných košů a dalšího haraburdí v nejvzdálenější části půdy. Ale když slyšíš ránu způsobenou přepadnutím poklopu na druhou stranu a půdu zalije pátravé světlo baterky, dojde ti, že je spíš otázkou času kdy tě objeví než jestli... Sice je to jen taková bludička, něco podobného jako světlo co máš na kole, ale do tohoto malého prostoru to stačí. Pomalu přejíždí po věcech na půdě dokud nenarazí na tmavší místa prozrazující, že jsi tama šla a setřela tak prach. Pak už jde skoro na jistotu. Světlo baterky dopadne na tebe a na chvíli tě zmrazí „Mám jit!“ zavolá na ty dole, drsně tě chytí za paži a zvedne do stoje |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich Chlapci si myslí jak jsou hrozně tvrdí jako Ocel! Jako Krupova Ocel! Či jak to říkal ten retard s knírkem pod nosem co vypadal jak špatně oholená číča štětky z Krpole. Bohužel z mého pohledu jsou kluci jen a jen hloupí. "Chlapče jak seš mladej tak seš blbej." Řeknu jim a nechám je jejich snu zemřít za Furera a Vaterland. Pak už se bavím jen s chlapy z auta a kupodivu to nejsou jen hasiči, ale i gardisté a financ. "Bohužel nebo možná Bohudík jsem žádný další neviděl. Tihle jelimánci to na mě spustili když jsem byl na cestě. No pěkné přivítání v kraji, jak se říká "Host do domu bič do ruky"" Zasměju se dám se s Vocílkou co prohledávání mrtvých a poslouchám co říkají ostatní. "Ty dvě šťouchačky na erteple si z dovolením vezmu, kdyby se mi podařilo narazit na další takové překvapení. Takže říkáte, že v Ober Gostitz je klid to je fajn aspoň tak. Jinak zítra se stavte s náklaďákem do Bílé Vody pro zbraně. Dnes jsem velkou část vybral a zítra to dorazím. Tak se stavte někdy k večeru. Jestli chcete můžeme to prohlídnout ještě u "nás" ve Vodě pro jistotu, ale když jsem odjížděl byl klid. Každopádně jestli už mě jinde nepotřebujete, já tam rovnou pojedu zkontrolovat revír." Počkám jak se kluci rozhodnou a pak nakopnu DKW a vydám se zpět ke služebně. |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa "Ne!" Kopu a mlátím kolem sebe, ve snaze zasáhnout muže, který mě tak neurvale táhne z mého úkrytu ven. Srdce mi buší tak, že mám strach, že mi vyskočí z hrudi. "Neudělala jsem nic špatného. Putte mě. Prosím." |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Nejsem jediná koho to vyhnalo ven a ani se nedivím. Všichni jsou zvědaví a ostražití. Počkám dokud není vůz s manželem pryč. Celou dobu se za ním dívám než zmizí za zatáčkou. Bude to další noc plná čekaní. Ne první a rozhodně ne ani poslední. Možná bych se, ale něco malého mohla dozvědět. Nechci tu jen tak nečině přihlížet. "Haló," zavolám na muže z gardy, "víte něco o tom co se děje? Co to bylo za výbuch?" vyzvídám. Věřím, že nejsem jediná koho to zajímá. I ostatní jistě natahují uši aby jim nic neuteklo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa „Hubu drž!“ utne tě rázně a táhne tě za sebou k průlezu přičemž ti tiskne pistoli dost bolestivě pod žebra že tě s ní skoro až nadzvedává. Když ale protestuješ dál, dojde mu trpělivost a hřbetem ruky tě udeří, takže na chvíli zvláčníš. Toho využije k tomu, aby roztrhl tvou noční košili a ve světle baterky se pokochal pohledem na tvé tělo. Když tě pak vede před sebou, neodpustí si, aby ti co pár kroků dost drsně promnul prsa „Tak co česká kurvičko? Tohle se ti líbí? Teď budeš mít Němce, pravého Němce co ví jak to má být!“ pokračuje když tě shodí poklopem do náručí dole čekajícího kumpána |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Zrak se mi na několik okamžiků zamlží. Když opět procitnu, cítím noční chlad. Muž mi rozerval noční košili a nyní si nešetrně pohrává s mými přednostmi. Zoufale zaskučím a pokusím se, dost marně, zakrýt svou nahotu. Vyděšeně vykřiknu, částečně kvůli jeho slovům, částečně proto, že mě čeká nepříjemný pád, který, naštěstí, nebo možná spíš bohužel, zbrzdí muž, který mě pod schody chytí do náruče. "Já nechci. Ještě jsem...já...ještě nikdy." Slova nedávají mnoho smyslu, ale význam je jasný. Ještě nikdy jsem s mužem neulehla. V tom okamžiku mi svitne naděje. To je přeci důkaz. Oni si myslí, že jsem spala s Jindřichem, ale já jsem panna. "Jsem panna!" Vyhrknu hlasitě. |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich „Divíš se té káře, co?“ zajímá se Vocílka „Vlezem se sem všichni a navíc je to rychlejší než ERena.“ dodá na vysvětlenou. „No, dobře že s tím neuměli. Tohle bys asi hned tak nerozdýchal kdyby tě trefili.“ komentuje MG ležící na zemi vedle vás. „Jasně, klidně si je vem. U nás jich máme bednu, tak ti klidně ještě pár pošleme.“ navrhne. Asi ti je předtím dát zapomněl. „Klidně se tam pro to stavíme. Nevadilo by ti to tu s náma ještě prohledat a pomoct chlapům s hašením?“ požádá tě. Když se otočíš k ohni, vidíš, že se sice nijak nešíří, ale nikdo neví, jak by to mohlo dopadnout dál... Hasiči už s autem přejeli blíž a spustili pumpu. Vody sice nemají moc, ale poblíž naštěstí teče potok a hodili do něj hadice... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Dopadneš dolů a dřív než se zorientuješ, citíš, že i druhý muž dost nešetrně prohmatává co se mu nabízí a na rozdíl od toho na půdě se neomezuje jen na hrudník. „Co to kecáš?“ odpoví nechápavě, ale to už vedle vás stojí i ten druhý a táhnou tě mezi sebou do stodoly, kde vidíš svítit petrolejky a otce uvázaného k zadním vratům „Panna?“ ptá se nevěřícně, ale ke tvé smůle bohužel šťastně a natěšeně „Pannu jsem dlouho neměl!“ odpoví a tvá naděje rychle mizí. Až teď, když tě ve světle petrolejek povalí na pytle s obilím a další tě přidržuje za zápěstí spatříš jeho obličej a dojde ti, že nad tebou stojí Johann, syn bývalého starosty a tvůj spolužák ze školy. Jednou rukou na tebe ledabyle míří pistolí a druhou si rozepíná kalhoty. „Tak co tatíku, líbí se ti to?“ otočí se na tvého otce zatímco ti mezi prsty drtí chladem naběhlé bradavky... |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva „Cigaretu?“ nabídne ti muž z gardy když k tobě přijde „Vy jste manželka Tomáše, že?“ ujišťuje se „Vůbec nevíme. Vyletěla raketa, takže snad někdo z našich v nesnázích... Ale co ten výbuch? Bůhví.“ odpoví ti a vzápětí se nocí ozve dlouhá dávka z kulometu. „Snad budou v pořádku...“ ujede mu to, co se hlavou honí i tobě. Nic jiného než doufat se teď nedá. I když v očích ostatních můžeš spatřit i to, že straní spíš druhé straně a nedívají se na tebe moc přívětivě. |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Doufala jsem, že to muže zastaví, ale je to ještě víc nabudilo. Odtáhnou mě do stodoly, kde je k mé hrůze i otec. Je spoutaný, ale vypadá to, že je při vědomí. Konečně mám možnost muže, který se na mě sápe, poznat. Johann. Ve škole ke mě byl zdvořilý a přátelský, ale vždy měl v očích takový divný pohled. Nyní už vím, co to bylo. "Říkali jste, že jsem spala s tím novým četníkem. Ale to není pravda. Nikoho jsem nezradila. Pomáhám mu jen proto, aby nechal otce na pokoji." Skučím nešťastně a vzpínám se. Stále doufám, že jim dokážu celou tu věc rozumně vysvětlit. Neudělala jsem nic špatného. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Vidíš jak si tě Johann i ostatní prohlíží. I ten, který ti drží ruce nad hlavou neodolá aby se naklonil. Při zmínce o něm se na tebe otec otočí a s hrůzou si všimneš, že ani on od tebe nemůže odtrhnout pohled. A samozřejmě si toho všimnou... „Pěkná, co?“ nadhodí Johann „Neboj, jako první pozná pravého Němce a ne něco podřadného.“ usměje se na něj pobaveně, zastrčí pistoli za opasek a skloní se k tvému obličeji s penisem v ruce. „No tak! Otevři pusu děvko!“ vyzve tě a přiloží ti ho ke rtům. Když vidí, že se ti do toho nechce, udeří tě dlaní přes prsa |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Tohle je tak strašlivě špatně. Tihle muži, můj otec...prostě všechno. A moje slova s nimi vůbec nehnula. Nejsem děvka...ani nemůžu být. Chce se mi křičet, ale místo toho pevně sevřu rty. Znovu se mi udělá nevolno, když mi Johann přistrčí ke rtům svůj penis. Je divně cítit a já nemám nejmenší chuť se na něj dívat, natož ho vzít do úst. Když mě však bolestivě praští, dostanu strach. Co všechno jsou ochotni udělat, aby dostali co chtějí? Nakonec tedy, velmi neochotně, otevřu ústa. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa „Možná panna, ale jde jí to otče!“ zavolá Johann na tvého otce, který se v provazech jen bezmocně zazmítá. Nic víc stejně udělat nemůže. „Výborně, jen pokračuj...“ chválí tě Johann a když není spokojen s tempem nebo hloubkou, dost nevybíravě si to začne určovat sám. Trvá to sice jen chvíli než ti začne pusu plnit, ale tobě to připadá jako věčnost. Pak se konečně zvedne a podívá se na ostatní „Tak prosím pánové, další!“ vybídne toho, co jej tvůj otec střelil. Ten jen přijde k tobě, vyndá pytel co máš pod hlavou a dřív než se vzpamatuješ, chce po tobě to stejné co Johann ale hlavu už nemáš ničím podepřenou. Zároveň koutkem oka cítíš, jak ti někdo roztahuje nohy a vidíš opět Johanna jak si ho honí a kleká si mezi tvá stehna „Já první, pak můžete vy!“ slyšíš ještě |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Johann je poměrně rychle hotový a moje ústa zalije teplá, lepkavá hmota. V prvním okamžiku chci semeno vyplivnout, ale neodvážím se. To už se ale ke mě nacpe další. Ten však zřejmě očekává, že se iniciativy ujmu sama. Já s nimi ale spolupracovat nechci, ne, když jde o znesvěcení mého těla. Johann se mezitím přesunul a roztáhnul mi stehna. Znovu sebou začnu cukat. Mám strach, měla bych obavy, i kdyby tohle bylo svatební lůžko. Je mi jasné, že tihle muži na mě nebudou brát ohledy. "Prosím." Zkusím to ještě jednou, ale to už mám v puse další penis. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa „Fakt jí to jde, nechcete to zkusit?“ provokuje aktuálně kouřený pořád tvého otce. Ten už se ani nesnaží osvobodit, ví, že nemá nejmenší šanci a už se asi i smířil s tím, že vás oba poté zabijí. Tenhle má ale bohužel větší výdrž než Johann, ale tuhle rychlou úvahu rychle vytěsní bolest z klína. Johann na nic nečekal a jakmile mu aspoň trochu stál, roztáhl ti nohy a prudce přirazil. Žádné chvíli počkat až odezní bolest a přirážet pomalu - bral ohled jen na sebe, začal hned prudce přirážet, takže tě víc a víc narážel na penis toho, kterého jsi zrovna kouřila a díky zakloněné hlavě ani neměla možnost určovat jak hluboko jej pustíš. Do toho střídavě oba dost nešetrně mnuli tvá ňadra a užívali si, že mají pod sebou mladou dívku se kterou si mohou dělat co chtějí |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Chce se mi křičet, bolestí a vzteky. Johann se mnou zachází..no, jako s děvkou. A ten druhý, jako kdyby toho nebylo dost, ještě provokuje mého otce. Je mi zle z toho, že mě takhle vidí. Oba muži si mě dost surově berou a já nemám sílu, ani odvahu, se jim postavit. Mohla bych kousnout, ale věřím, že by se mi dostalo dvakrát tolik bolesti. Tohle je mé poprvé? Znásilněná ve stodole...svými sousedy. Myslela jsem, si, že jestli nám někdo ublíží, budou to Češi...jak ošklivě jsem se mýlila. Myšlenky mi přeruší muž, kterého kouřím, narve mi svůj úd hluboko do krku a já mám náhle problém se neudusit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Kéž bys křičet mohla... Bohužel jsi ráda, když máš občas šanci se aspoň trochu nadechnout. Sice má tenhle větší výdrž než Johann, ale i na něj má tahle situace dost stimulující vliv, takže ti ho z pusy vyndá a na rozdíl od Johanna ti slušně pokropí obličej a část prsou. Pak tě uchopí za ruce a nechá tě tak volnou pro dalšího ze čtveřice mužů. „Vidíte? Krásná, co?“ provokuje ještě tvého otce než budeš zase plně vytížena a otočí tvou hlavu k němu, takže můžeš vidět odevzdaný výraz v jeho očích. Jako kdyby už vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Prakticky ve stejnou chvíli kdy máš v ústech další, tentokrát dost malý penis, z tebe vyklouzne i Johann a pustí mezi tvé nohy posledního z partičky Werwolfů. Ucítíš ale místo penisu chlad a ostré hrany „Co říkáš? Myslíš, že by proletěla až k hlavě?“ ptá se se zvráceným zájmem trochu kulatější muž s brejličkama na nose... Po chvíli ale pistoli vyndá a také do tebe zasune svůj nástroj |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Nechápu, kde se bere ta zvrácená radost, kterou vidím v očích mužů, když mi nyní mohou ubližovat. Uhnu pohledem, když obrátí moji hlavu směrem k otci. Jako kdyby snad mé ponížení nebylo už tak dost velké. Na krátký okamžik ucítím úlevu, když ze mě Johann vyklouzne ven. Klín mám celý bolavý. Avšak dlouho se mi odpočinku nedostane. Vyděšeně vytřeštím oči, když mezi stehny ucítím chlad. V tom samém okamžiku mi však do úst vnikne další z mužů. Zoufale zakňučím, vím moc dobře, co tam dole mám. Strach mi projede po páteři, bolest v tom okamžiku ani nevnímám. Naštěstí však ten zmetek dlouho neotálí, zbraň vyndá a sám do mě začne bušit. Jsem mu za to skoro vděčná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa „Johann?“ zeptá se ten, co tě postříkal „Co ji přehnout támhle přes tu kozu?“ ukáže na jednoduchou dřevěnou kozu k řezání dříví. Tomu se nápad očividně líbí a přitáhne konstrukci doprostřed stodoly přímo před tvého otce. „Tak co? Vidíš, jak to dopadá když zradíš? Taky sis tak užíval s její matinkou?“ provokuje Johann svázaného muže a dloube ho dýkou do břicha. „Tak tu štětku zvedněte!“ přikáže nakonec „Konečně pozná, jaké to je, když se úplně odevzdá Říši a Německu!“ parafrázuje slogan, který se dřív objevoval na plakátech a vyzýval dívky k tomu, aby byly milé na vojáky o dovolených a poskytly jim trochu útěchy před návratem na frontu. V tu dobu už tě ale smýkají ke koze, kotníky přivážou ke spodnímu trámku a ruce z druhé strany taktéž... Než se vzpamatuješ, začne si tě další brát zezadu. Ani nevíš, který to je tentokrát, ale aspoň máš na chvíli volnou pusu. „Cítíš to? My jsme ti správní Němci, vezmeme si co nám patří a v tobě poroste malý Árijec!“ šeptá ti do ucha Johann zatímco ti vší silou mne bradavku mezi prsty |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Vetřelci Bílá Voda Liesa Symbolicky se pokusím o odpor, když mě mladí muži táhnou k dřevěné koze. Rychle se ale zase ocitnu zcela bezmocná, tentokrát úplně. Provazy se mi zařezávají do kotníků a zápěstí a hned cítím, jak si mě zezadu bere někdo další. Ani se na Johanna nepodívám. Bradavky mám tvrdé zimou a každý dotyk je pro mě velmi bolestivá. Toho on navíc dost zneužívá a schválně mi působí ještě víc bolesti. Při jeho dalších slovech se však zachvěju odporem. "...správní Němci? Nenech se vysmát. Jste jen zvířata!" Plivnu po něm nenávistná slova. Všechno se ve mě svírá strachem. Tohle mi tak ještě scházelo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vetřelci Bílá Voda Liesa „Správní Němci! Praví Němci!“ zasyčí ti do ucha „Však to za 9 měsíců poznáš!“ dodá ještě a cítíš, jak tě plní ten, co si tě bral zezadu a sotva vyklouzne, nastoupí místo něj další. Do toho tě Johann chytí za vlasy, zvedne ti hlavu a zarazí ti penis do krku až po kořen. Chvíli tak drží tvou hlavu naraženou než začne sice pomalu, ale hluboko přirážet. Tvou hlavu stále drží na místě, takže mu nemůžeš nijak uhnout a ulevit si. Takto pokračuje několik minut když cítíš, jak se do tebe vyprazdňuje další a podle hlasu nastupuje opět ten s brejličkami „Počkej, pusť mě. Mám nápad!“ oznámí ostatním a ty cítíš, jak ti přiloží penis k druhé dírce. Než se zmůžeš na nějaký odpor, už je vevnitř a opět se nijak nestará o tebe, jen o sebe a svůj chtíč. Výdrž Johanna je tentokrát lepší a ty se nemůžeš rozhodnout co je horší - jestli on v ústech nebo obrejlený v zadečku... V tom ale zazní krátce po sobě dvě hromové rány. Cítíš, jak ti na záda vystříklo něco tekutého, teplého a lepkavého, načež se na tebe svalil ten, co si tě doteď bral zezadu. Johann se zapotácí též, ale i když vidíš, jak mu k penisu stéká spousta krve, nevyklouzl z tvých úst a stále strnule stojí. Pak následují dvě cvaknutí a chvíli poté další dvě rány... Sice ti píská v uších a vůbec netušíš, co se děje, ale přece jen zaslechneš blížící se kroky... |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Zachráněna Bílá Voda Liesa Je mi zle, je mi tak strašně zle, jako ještě nikdy. Muži se mnou zacházejí surově a bezohledně, jako bych ani nebyla lidská bytost. V útrobách cítím horké semeno, a ani nechci myslet na to, že bych snad skutečně mohla otěhotnět. Johann se mě snaží zadávit a když mi ho tlouštík nacpe do zadku, celá se rozsypu. Po tvářích mi tečou slzy a celá se klepu. Náhle se však ozvou dva výstřely. Moje záda potřísní něco teplého a muž se na mě zhroutí. Johann se nepohne, když však otevřu oči, vidím, jak mu po těle stéká krev. Ozvou se další výstřely, v uších mi píská ale myslím, že jsem zaslechla blížící se kroky. Srdce mi buší jako splašené..a rty mi smáčí Johannova teplá krev. Co se stalo? |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich Pokývnutím hlavy konstatuji, že s tím MG má pravdu kdyby si mě lépe zaměřili jsem na sračku o tom nepochybuju. Seberu dva granáty, MG a zbytek pomůžu naložit na tu jejich parádní stroj. Vocílkovi od povím. "Jo jo máš recht. Co se týče těch granátů, zatím si nechám toto a pak se stavím pro další až budu potřebovat. A já doufám, že nebudu potřebovat." Pak mě ještě požádá o pomoc, samozřejmě přikývnu, nejsem určitě z těch co by kolegy nechal v tom se pachtit samotné. "Jasně, že pomůžu prohledáme to tu, už jsem to tu na hrubo okoukl, ale je možné, že tu ještě mají kumpány." S Bertou a kolegy prohledáme okolí a pokud nic nenajdeme a ani Bertička nic nezavětří, pomůžu chlapům hasit. |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Zavrtím hlavou. Kouření jsem nikdy nepřišla na chuť. Když už jsem se k nějakým cigaretám dostala, tak jsem je raději vyměnila za něco potřebnějšího. Bez dalších slov stojím ve dveřích a dívám se směrem odkud se ozvala střelba. Vůbec se mi to nelíbí. Co se jenom mohlo přihodit, že je takové divoké? Myslí mi táhnou divoké obrazy německých vojáků, kteří se potulují po okolí. Zatím je to docela daleko, ale klidně by se mohl boj dostat až sem k nám a kdo ví jak by to dopadlo. "Nechce zajít na trochu melty?" nakonec nabídnu pozvání dovnitř. "Kávu nemáme," omluvně pokrčím rameny A ustoupím ze dveří aby mohl projít kdyby snad nabídku přijal. Teď když tu zůstal sám působí trochu zranitelně a já také budu raději když tu se mnou chvilku někdo zůstane. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachráněna Bílá Voda Liesa Cítíš za sebou dalšího člověka, ale zatím na tebe nemluví ani nijak nereaguje na to, co vidí. Když se blížil, čekal sice všechno možné, ale tohle očividně ne, takže pár minut jen stojí v šoku za tebou a pozoruje tu hroznou scénu. Pak teprve se skloní a přeřízne provaz, jež ti poutá kotníky i zápěstí ke koze. Stáhne ti mrtvolu ze zad a i tu Johannovu shodí na zem, aby tě úplně uvolnil. Pak cítíš nějakou jemnou látku jak ti přejíždí po zádech a snaží se setřít co nejvíc z nich půjde. Následuje krátký povzdech a na záda se ti snáší chladivá, jemná látka a podle doteku ti dojde, že přes tebe neznámý položil sako. Chvíli se opět nic neděje když ti k ústům přiloží plechový hrnek se studenou vodou ze sudu. „No tak, už je dobře...“ snaží se tě uklidnit, ale je mu jasné, že jeho snaha je žalostně marná. Konečně poznáš, že tím, kdo tě zachránil je hajný Finkel... |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich „Snad nebudeš, ale viděl jsi to dneska sám. Ty kurvy si pokoj nedají...“ komentuje to Vocílka během toho, co procházíte mezi vraky techniky. Některá sem očividně byla přitažena už dříve kvůli velkým poškozením, ale to, co shořelo vypadalo kompletně... Identifikuješ pár krátkých polopásů, dva náklaďáky, jednu PZ II... Teď už všechno ale jen nepoužitelné vraky. Další Němce jste ale nikde neobjevili a ani stopy svědčící o tom, že by jich bylo víc. Každopádně hašení a dohled nad tím, aby se oheň nerozšířil do lesa, vám zabere skoro hodinu a pro jistotu tam ještě nějakou dobu zůstanete aby jste měli jistotu, že se plameny znovu neproberou k životu. „Díky za pomoc.“ usměje se ještě Vocílka a potřese ti rukou. Pak s ostatními naskáčou zase na stříkačku a zmizí směrem k Javorníku. Jakmile ale dojdeš k DKW ležícímu na zemi a zvedneš jej, zjistíš, že se ti cesta trochu protáhne - netrefili sice nic důležitého, ale přední guma je úplně vyfouklá... |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Cigaretu ti nenutí, ale sám si připálí a chvíli jen mlčky stojí vedle tebe a kouří. Aspoň je tak galantní, že popojde bokem aby kouř nešel na tebe a malou když vidí, že ti to není úplně po chuti... Když zazní střelba, ruka mu sice instinktivně sjede k pouzdru s pistolí, ale zase ji stáhne, když mu dojde, že je to naprosto zbytečné a střílí se někde daleko. Trochu překvapeně se na tebe otočí. Očividně takovou nabídku nečekal, ale usměje se „Rád, děkuji za pozvání.“ odpoví a následuje tě dovnitř. Sice by měl být venku na ulici, ale co na tom vlastně záleží... „Nic se neděje, vím, jak je to těžké a je mi jasné, že si ji nechávají v Praze... Co vůbec malá? Jak to tady s ní zvládáte?“ zajímá se, když k němu Pavlínka přijde a dívá se na něj |
| |
| Noční šichta Bílá voda Jindřich Pomáhám Vocílkovy a chlapům hašení se trochu protáhne a já jsem zpocený, umouněný a fakt už unavený. Na Vocílkovo nedávání jen pokývnu hlavou. A trochu smutně řeknu. "Jo nechápu, že těch sraček už nemají dost. Vždyť s nima ten jejich pitomec jen vydrbal. Těšili se jak budou mít tu v sudetech všechny uřady a teplý místa až odejdou naši a přišli skopčáci z říše, a sudeťáci utřeli nos. Pak je naverboval do armády a nechal je chcípat v u Stalingradu. Můj kamarád z mládí Wenzl Lechner byl naverbovaný do Vídeňské 44. pěší divize a zařval tam jako další kluci z Vojkovic nad Svratkou, z Ledců, Břeclavy no prostě tam od nás. A to byl jeho tata sociální demokrat. A tihle pitomci toho furt nemají dost." Z mého povzdechu je slyšet hořkost i jistá rezignovanost. Nakonec to dohasíme a tak se s klukama rozloučím. "Není zač rád jsem pomohl, jen doufám, že tyhle rozcvičky tu nebudeme mít každou noc. Majte sa borci." Když zjistím, že je přední guma u DKW prostřelená, už ani nemám sílu kurvovat. Prostě jen motorku zvednu a tiše tlačím nocí až ke stanici. Berta jde vedle mě a já už ani nic neříkám, jak se dostanu do vesnice zběžně se rozhlédnu jestli je všude klid a pokoj a pokud usoudím, že je jdu konečně spát... |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Naliji mu tmavý nápoj do kameninového hrnku. Kousek okraje je odštípnutý, však také ledasco zažil, ale pít se z něj pohodlně dá a dobře drží teplo. "Mimochodem, jsem Eva," představím se když mu ho podávám. Nejsem si jistá zda mě zná podle jména a tak bude lepší když mu ho řeknu ať se vyhneme trapným okamžikům, které by tak mohly nastat. "Pavlínka je šikovná," usměji se na dívku, "ale co si budeme povídat. Není to jednoduché," povzdechnu si a to už je Pavlínka větší. S ještě menším dítětem vůbec netuším jak bych to zvládala. Snad se situace skutečně uklidní než budu mít vlastní. Zatím je příliš brzy na to říkat hop. "Naštěstí většinu času je spíše nadšená. Cestu sem si užila a tady si může hrát se zvířaty což také pomáhá." Sednu si ke stolu a vezmu do ruky sukni, kterou si přešívám a pomalu pokračuji v práci. "Co vy? Nevadí vám, že jste zde?" zeptám se. |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva „Děkuju.“ odvětí tvůj spolustolovník když si od tebe převezme hrnek s kouřící meltou. Sice to není nic moc, ale teď, po letech války je i tohle brané stále jako drobný luxus, který si nemůže dovolit každý. Občas se k vám sice dostanou i nějaké bedny potravin z UNRRA, ale zatím jsi je viděla jen jednou a další zásilka je v nedohlednu. Prostě pohraničí je brané až jako druhořadé a dodávky proudí hlavně do vnitrozemí. „Promiňte, omlouvám se... Měl jsem se představit.“ omlouvá se lehce v rozpacích „Roman, Roman Kresta.“ sdělí ti nakonec své jméno. „No, hlavně, že to nějak zvládáte... Je něco, co bychom pro vás a pro ni mohli udělat?“ zeptá se „To víte, Tomáš nic neřekne...“ nadhodí ohledně tvého manžela. Ví, že toho mají v práci dost a nechce se přidávat s nějakými svými žádostmi... „No, zvířat si tady užije dost a dost...“ usměje se na Pavlínku. Přece jen, tady je zvířat opravdu všude dost. Jak v lesích tak i v samotném Javorníku, kde si skoro každý chová aspoň králíky nebo slepice... „Zde u vás?“ zeptá se pobaveně „Vůbec ne, je tu milejší společnost než venku.“ dodá „A zde jako v Sudetech... Nevím, asi ani ne. Je to teď skoro všude stejné. Každý se snaží urvat co může, najednou je spousta partyzánů... Tady aspoň vím, co můžu čekat a nemyslím si, že bych se od Vocílky dočkal nějakého podrazu jako chlapi, co zůstali v Praze...“ dodá trochu zklamaně když si vzpomene na to, co probíhalo v hlavním městě hned po povstání |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Zachránce Bílá Voda Liesa Už jsem se začínala obávat, že se na mě i tento muž vrhne. Přijde mi, že trvá celou věčnost, než ze mě muže shodí a zbaví mě pout. Nemám však sílu, abych se sama zvedla. Muž mě, alespoň částečně otře, a nabídne mi vodu, kterou vděčně přijmu. Teprve když mi pomůže se zvednout, zjistím, že je to hajný Finkel. Netuším, co tu dělá, ale jsem nesmírně šťastná, že sem přišel. Zahalím se do mužova saka, stále se celá chvěju, div, že neupustím hrneček s vodou. "Děkuji...otec...asi potřebuje pomoci." Dát slova dohromady je pro mě nesmírně obtížné. Strašně ráda bych muži pořádně poděkovala, ale jsem otřesená a jsem ráda, že dám do kupy alespoň něco. Svezu se na podlahu a dám se do pláče. Cítím se hrozně, jsem špinavá a mám pocit, že téhle špíny se už nikdy nezbavím. Jak mi to mohl Johann udělat? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachránce Bílá Voda Liesa „Bude v pořádku, jen omdlel.“ odvětí na tvou starostlivou poznámku o otci. „Musíme dát do pořádku tebe.“ oznámí ti sice jemně, ale tónem, který nepřipouští, že by to mělo být jinak. Skloní se k tobě a jemně tě uchopí pod pažemi a pomůže ti na nohy. „Vstávej, půjdeme odsud pryč, do tepla...“ slibuje ti a pokouší se tě odvést do hlavní světnice. Sice je tam strašný nepořádek, ale kachlová kamna stále ještě hřejí... Chce tě zvednout, ale na to, aby takhle zvedal někoho, kdo se nechce nechat odvést je přece jen už starý, takže tě rovnou vezme do náruče a odnese až na lavici před kamny. Chvíli chodí po kuchyni než před tebe postaví hrnek s sice ještě slabým, ale za to šíleně sladkým čajem. Kdybys mohla uvažovat normálně, došlo by ti, že na to obětoval skoro všechen cukr co sis schovávala, ale to ti teď na mysl stejně nepřijde. Chvíli tě nechá sedět s hrnkem v rukou a sám se věnuje přiložení pár polínek do kamen a aspoň provizorní opravě petrolejky aby získal aspoň nějaké světlo. Pak se posadí vedle tebe a jemně ti stiskne ruku. Vidíš, že by ti chtěl něco říct, ale vyslovit to stejně nemůže |
| |
| Cesta domů Bílá voda Jindřich Jsi unavený, špinavý a po tlačení motocyklu až k celnici ještě k tomu vyloženě nasraný. Ale co, přežili jste, nikomu z vás se nic nestalo a dostal jsi dva šílené Werwolfy - vlastně to byl celkem úspěšný večer. Nakonec ale přece jen dorazíš na celnici, provizorně opravené dveře zapřeš zevnitř židlí - ne, že by to pomohlo, ale aspoň nějakou překážku jsi vytvořil - a dopotácel se nahoru ke slamníku. Berta se uvelebila na podlaze vedle slamníku, o zeď jsi opřel špagáta a během pár minut jsi už klidně spal. Ale někdo byl proti tomu, aby jsi se dnes dobře vyspal. Vesnicí zahřměly hned po sobě dvě rány z brokovnice což tě okamžitě probralo. Zatímco jsi se zvedal, zaduněly další dvě rány a pak už bylo opět ticho... |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Zachránce Bílá Voda Liesa Nechám se uchlácholit informací, že otec jen omdlel. Stejně nemám sílu se teď o něj postarat. Ani se nebráním, když mě hajný vezme do náruče a odnese do světnice. Místnost je vzhůru nohama , po zemi se válí sklo z rozbitého okna, a snad i nějaký porcelán. Na to, abych se kvůli tomu rozčilovala, jsem však příliš unavená. Zůstanu sedět u kamen a když mi muž do ruky vtiskne hrnek se sladkým čajem, vděčně ho přijmu. "Já..ani nevím, jak vám dostatečně poděkovat." Vypravím ze sebe konečně, když mi muž stiskne ruku. Nedívám se na něj, ale zírám na tekutinu v hrnku. Mám pocit, že by mi Finkel chtěl něco říct, ale sama mám problém mluvit. Potřebovala bych se vykoupat, potřebovala bych drhnout kůži rejžákem, dokud by nebyla celá zarudlá, abych ze sebe smyla ten hnus. "Nevím, co by se stalo, kdybyste se tu neukázal." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachránce Bílá Voda Liesa „Nech toho, nemáš mi za co děkovat.“ umlčí tě poté. Ve finále toho zase tolik neudělal a navíc přišel stejně pozdě. „No tak, nemysli na to. Raději se napij...“ dodá ještě pak. „Kde tu máte vanu?“ zajímá se. Ale když vidí, že ze sebe stejně nic nedostaneš, ještě ti stiskne ruku a ztratí se v domě. Po pár minutách se vrátí „Zatopil jsem v lázeňských. Za chvíli budeš mít teplou vodu. Já tu zatím trochu uklidím...“ navrhne a snaží se k tobě chovat spíš jako dědeček než cizí člověk. Když se teď ale vrátil, přinesl s sebou i svou těžkou brokovnici a opřel ji do rohu místnosti vedle lavice. Sice se asi nikdo nevrátí, ale pro jistotu chce být připravený... |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Zachránce Bílá Voda Liesa Znovu mám v očích slzy. Tentokrát se mi ale chce plakat dojetím. Finkel by mi vůbec nemusel pomáhat, ale nyní o mě pečuje, jako kdyby byl příbuzný a ne jen hajný a soused. Jsem mu neskonale vděčná, a tak se ani nebráním, když se nabídne, že tu poklidí. Horká koupel je teď to nejlepší, co bych si mohla přát, a sladký čaj mi dodá alespoň trochu sil. Při pohledu na brokovnici ucítím, alespoň částečnou, úlevu. Teď už bude dobře. |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Zavrtím hlavou. "Ne děkuji, zatím máme všechno co potřebujeme. Jediné co bych si opravdu přála je aby tohle všechno skončilo a bylo to konečně za námi a s tím moc nenaděláte," smutně se usměji. Kéž by to bylo tak snadné. "Víte, asi jsem se příliš upnula na osvobození Prahy. Vím, že to byla hloupost, ale nedokázala jsem si pomoci. Prostě jsem předpokládala, že se to všechno hned vyřeší. Samozřejmě jsem velmi rychle vystřízlivěla a došlo mi, že tak hned to nebude. Země je rozervaná a bude trvat dát jí znovu do pořádku. Tohle je prostě jenom další část, přes kterou se musí přejít abych tak řekla." Zvednu hlavu od šití a zadívám se z okna. Nic nevidím, kromě svého odrazu, ale to mi nevadí. Nedívám se abych viděla. To jenom moje mysl bloudí tam někde venku "Omlouvám se, nechtěla jsem takhle tlachat." Je mi teď trochu stydno za to co jsem řekla, ale za tu dobu co tu jsem kromě Tomáše a Pavlínky s nikým pořádně nehovořila tak to ze mě najednou celé vypadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachránce Bílá Voda Liesa Počká jestli se nezvedneš sama, ale když vidí, že se k tomu nemáš, nabídne ti opět ruku a vede tě ke dveřím. Po cestě se ti opět pohled zastaví na pušce, ale s úlevným pocitem se mísí vzpomínka na ty dva mrtvé a to, co s nimi provedly hrubé srnčí broky z bezprostřední blízkosti... Finkel ale jako by to vycítil a jemně tě směřuje dál ke dveřím vaší malé koupelny. Tam uvidíš už roztopená lázeňská kamna, která místnost příjemně vyhřála a podle toho, kolik tepla vydávají je ti jasné, že i voda v nich má víc než slušnou teplotu na pořádnou koupel. „Kdyby jsi něco potřebovala, zavolej, ano?“ požádá tě ještě, nechá tě v koupelně samotnou a vrátí se aspoň ke hrubému úklidu kuchyně. V mezičase ještě odvleče tvého otce do jeho postele a po cestě do něj kopne panáka ze stejné lahve, z jaké jste popíjeli včera. Sice ho to na chvíli probralo, ale pak hned zase uzemnilo a v posteli vytuhl. Následně se vrátil na chodbu před koupelnou a s brokovnicí na klíně se před ni posadil. |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Zachránce Bílá Voda Liesa Myslím, že sama bych do koupelny dojít nedokázala. Když se však ponořím do vany plné horké vody, okamžitě se cítím lépe. Voda odplavuje špínu, ale i bolest. Bohužel, ošklivé vzpomínky zůstávají. Všechno je to ještě příliš živé. Uklidním se, když slyším, že se Finkel usadil před koupelnou. V tuhle chvíli nechci být sama. Muži jsou mrtví, ale to neznamená, že nemohou přijít další. Ani nevím, kolik času jsem ve vodě strávila. Možná jsem dokonce na chvíli usnula, nebo spíš upadla do bezvědomí. Vysoukám se z vany a zabalím se do ručníku. Bosa, a s mokrou hlavou, vyjdu na chodbu. Hajnému věnuji plachý úsměv. Alespoň už se mi však do tváří vrátila barva. "Mohla bych vás požádat, abyste tu zůstal do rána?" |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva „Dobře, ale kdyby vás něco napadlo, nenechte se manželem přesvědčit a přijďte klidně za námi.“ požádá tě ještě „A ano, s tím bohužel máte pravdu... Můžeme všichni jen doufat že se to brzy srovná a nebude tu tak živo.“ dodá potom. „Proč hloupost? Všichni věřili, že když bude Praha naše, všechno se spraví. Němci se vzdají a bude konec války... Jenže nikoho nenapadlo jak se budou všichni chovat k Němcům a Němci zase k nám... Je to prostě zapeklitá situace.“ zakončí svou teorii Roman. „No, je nás na to sice málo, ale věřím tomu, že ji dohromady dáme. Sice to bude trvat, ale dokážeme to.“ usměje se na tebe povzbudivě. „Není za co se omlouvat. Opravdu.“ dodá ještě a zvedne se. „Měl bych se jít podívat ven jak to tam vypadá.“ řekne na vysvětlenou a vydá se ke dveřím. Upraví si na rameni řemen pušky, ale jakmile dveře otevře, zvenčí třeskně rána, Roman se zapotácí a zády narazí do futer. „Do prdele...! Já to dostal.“ pronese nevěřícně a sveze se na zem. Sice ho trefili jen do ramene, ale i tak je pár vteřin paralyzovaný. Až pak se odkulí na zem a snaží se krýt za druhou stranou dveří zatímco nezraněnou rukou se pokouší rozepnout pouzdro s Tokarevem na opasku. „Běž od toho okna!“ křikne směrem k tobě a Pavlínce chvíli předtím, než horní okenní tabulku roztříští další výstřel |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachránce Bílá Voda Liesa Finkel vypadá trochu překvapeně když tě takhle vidí, ale vidíš na něm, že vidí rád, jak jsi se trochu vzpamatovala. Po tvé prosbě se ale zatváří ještě udiveněji. Bral to asi jako samozřejmost - kdyby tě chtěl nechat samotnou, už by tu nebyl. Také se na tebe mírně usměje a s oporou brokovnice se zvedne z podlahy chodby. „Samozřejmě, zůstanu. Chceš jít už k sobě?“ zajímá se, kam tě má doprovodit. Pokud ano, následuje tě do pokoje a usadí se do malého křesla v koutě místnosti s brokovnicí na kolenou. Dovnitř je to zbytečně dlouhá a neohrabaná zbraň, nýbrž ničivou sílu má slušnou... Ale pro jistotu ještě na opěrku položí malou pistoli. „Nechám ti ji tady...“ oznámí když vidí, jak se na ni díváš „Neboj, s praporčíkem to nějak vyřídím.“ uklidňuje tě ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Liesa Wolf pro Zachránce Bílá Voda Liesa Cítím, jak mi z ramenou spadla nesmírná tíha. Jsem tak strašlivě unavená, ale neusla bych, kdybych se musela bát, že by ještě někdo mohl v noci přijít. Ale když tu Finkel zůstane, tak jsem v bezpečí. Naviguji ho ke svému pokoji. Ani by mi nevadilo, kdyby zůstal přímo v mé ložnici, ale je mi jasné, že muž je na to příliš zdvořilý. Krátce přikývnu, když vidím, kam pokládá zbraň. Oči se mi však rychle klíží, myslet na praporčíka mě ani nenapadlo. Ráno si asi bude muset poradit bez mé pomoci, pochybuji, že budu schopná zítra vstát, nebo možná vůbec chodit. Zahrabu se pod peřinu a usnu v okamžiku, kdy položím hlavu na polštář. |
| |
| Poblíž Weißwasser Heinz Samozřejmě jdeme tím nejhustějším lesem, vyhýbáme se cestám… až se přiblížíme, mám v plánu jít sektorově, to znamená se chodit jen v krátkých úsecích a neustále kontrolovat, jestli se někde nevyplaší ptáci nebo neuslyšíme hlasy nebo motor, ale to neznamená, že do té doby půjdeme jak na výlet, do hajzlu! „Ruhe! Tady nejsme na výletě s Hitlerjugend vy idioti!“ okřiknu je, ale neřvu, já na rozdíl od nich ticho dodržuju, „nikdo o nás nesmí vědět! A že tu obvykle nikdo nechodí? Že nejsme na cestě? Na to nemůžeme spolíhat, verstehen Sie? A teď zavřete huby nebo přes ně dostanete, kreténi!“ Copak nečetli příručku? Neposlouchali? Tohle je vážný, žádná dětská hra, ale pravá válka! Naštěstí už drží hubu a nemusím je přetáhnout přezkou pásku po stehnech, aby jim modřiny pomohly si to zapamatovat, jako to dělali některý Scharführeři v HJ. První pětiminutovou přestávku vyhlásím po dvou kilometrech, jen abychom zkontrolovali, že nikde nic netlačí a nedojdeme s puchejřema o velikosti třetí nohy. V křoví na kraji lesa vytvoříme skrýš a schováme do ní všechny přebytečný věci, který si s sebou musíme tahat, ale při akci by jenom překážely, a pěkně nalehko, jen s výbušninama, detonátorem, drátama, zbraněma, lékárničkama, maskovacíma sítěma a pár kouskama výbavy, který nepřekážej, vyrazíme na poslední úsek. Dorazíme na vyvýšeninu, odkud je pěkný výhled na most i okolí, zalehneme a ještě jednou si projdeme plán – položíme nálože, propojíme roznětovou sítí a natáhneme drát do odpalovacího zařízení, Hans nás zatím bude krýt, Klaus se pak stáhne nahoru na kopec a zalehne o pár metrů dál od Johanna, aby pokryli co nejdelší část vlaku. U detonátoru zůstanu jen já. Most odpálíme tehdy, až projede přední vůz, aby se zničilo co nejvíc nákladu. A pokud to náhodou bude vlak s cestujícíma? Nevadí, alespoň to vyšle zprávu – bojte se nás, jsme tu a neřekli jsme poslední slovo. Němce by to pak mohlo přesvědčit, aby nekolaborovali s nepřítelem, Bémáci si přestanou být jistý v kramflecích. Jasně, lepší by byl nákladní vlak nebo vojenskej, ale tak i tak to bude výhra. Kluci pak začnou střílet a budou krýt můj ústup – a zkusí jich co nejvíc postřílet, aby nás nikdo nemohl pronásledovat. Aspoň v ideálním případě teda. Hanse nechám s dalekohledem schovanýho tam, aby nás kdyžtak upozornil, kdyby se někdo blížil, s Klausem pak vyrazíme rychle a dolů k řece a mostu, a pak, pokud Hans máváním paží zasignalizuje bezpečí, vyrazíme nahoru. |
| |
| Cesta domů Bílá voda Jindřich Po dotlačení motorky ke služebně, byl už ve vesnici klid. Díky Bohu za to. Konečně jsem se dostal na slamník a padl na něj jak široký tak dlouhý. Tentokrát jsem si ani ty boty nesundal prostě jsem chtěl vytuhnout. Berta toho taky měla dost a uvelebila s vedle. Ještě jsem ji pohladil a vytuhl. Ze sna mě probudila rána prvně jedna a pak druhá. "Kurva to nebyla kulovnice, to byl brok, v noci se brokem na nic nestřílí. Do hajzlu!" Zanadávám na hlas do prázdné celnice. "Tak to kurva ne šmejdi jedni." Seberu signálku, Špagáta i zásobníky a granáty. Přemýšlím, jestli to nebylo jen vyřizování sousedských účtů a nebo jestli to má něco společného s tím útokem a výbuchem u vedlejší dědiny. Tak jak tak to musím jít řešit. Nechce se mi budit kolegy, ale jestli jsou to ti werwolfové z noci nic jiného mi nezbude. Proto mám signálku raděni nabitou a připravenou. Vzpomenu si jak špatně se dívali na tu mladou Wolfovou, že mi zapisovala. Jestli jim nechtěl někdo ukázat, jakej je vlastenec. Trochu zalituji, že jsem ji do toho zatáhl. Kruci co jsem měl, ale dělat, když tu není žádnej další čech co by znal poměry, každý na koho bych se obrátil by byl na tom stejně. Zítra jí řeknu ať se do toho už raději neplete. S těmito myšlenkami s Bertou před sebou a natáhnutým Špaginem opatrně zajdu k Wolfům a naslouchám co se kde šustne. Nerad bych, aby mě nějakej kretén odpráskl hned první ... no už je asi po půlnoci tak druhej den. |
| |
| Tichá noc Javorník, Eva Ztuhnu když se ozve výstřel a Roman začne křičet. Jsem úplně paralyzovaná a jenom nevěřícně zírám na to co se stalo. Teprve když se roztříští okno začnu se hýbat. Sklouznu ze židle na zem, popadnu Pavlínku a zaštítím jí vlastním tělem. "Jak jste na tom?" vyhrknu a rozhlížím se kolem. Šok již trochu ustupuje a je mi jasné, že musím něco dělat ne tady klečet na podlaze a čekat až to tu kulky celé provrtají. Určitě bych měla pomoci Romanovi a podívat se jak moc je zraněný, ale to bych musela pustit holčičku a to nemohu. Kousnu se do tváře a opatrně se rozhlédnu kolem. Oči mi spočinou na lampě na stole. Světlo! No jistě! Jednou rukou zašátrám na stole až se mi nakonec podaří zhasnout. Pokoj se ponoří do přítmí. To by jim měla ztížit míření. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachránce Bílá Voda, úterý velmi brzo ráno Liesa Ve tvé ložnici se na chvíli zastavil. Přemýšlel, že by zůstal přímo u tebe, ale nakonec přece jen zvítězila jeho výchova, takže jen položil na stolek pistoli, klidně se na tebe usmál a šel si sednout na chodbu. „Dobrou noc. Kdyby něco, budu za dveřmi.“ řekne ještě tiše když jimi prochází. V noci máš sice pocit, že ještě něco slyšíš a vzbudíš se. Když se ale nic neděje, rychle zase usneš a probudíš se až ráno |
| |
| Ohněstroj Poblíž nádraží v Kobylé, pondělí - pozdní odpoledne Heinz „Rozkaz veliteli!“ odpoví sborově se sraženými patami. Zbytek cesty už tedy raději mlčí nebo se spolu baví jen potichu. Riziko odhalení je sice dost malé, ale náhoda je blbec a přece jen je malá šance, že můžete na nějakou hlídku narazit. Z kopečka máte dobrý výhled na trať pod sebou a zároveň jste dobře krytí před případnými pozorovateli nízkými křovinami a mladými buky nahoře. Pod vámi se krásně vyjímají železniční most spolu se silničním hned vedle.  Položit nálože a natáhnou odpalovací šňůry vám nezabere ani 10 minut. Přece jen, byl to klasický most prakticky totožný s tím, jaký jste měli na cvičišti. Jen pár minut poté, co se vydrápete zpět do úkrytu spatříte vyjíždět s hlasitým supěním vlak zpoza mírné zatáčky. Sice není vojenský, ale i tak to nevypadá jako špatný úlovek - menší lokomotiva, malý cisternový vůz, plošinový s něčím velkým zakrytým plachtou, malý osobní a nakonec služební vůz. Prostě normální kombinovaný vlak - vypravovat jen osobní nebo jen nákladní by zatím asi nemělo do těchto končin smysl... Víš, že zápalnice reagují se zpožděním, takže pro jistotu stiskneš detonátor když je lokomotiva jen pár metrů od mostu. Něco se ale šeredně podělalo. Rozbuška byla asi výjimečně kvalitní nebo co... Možná nový typ zápalnic... To nemáš šanci zjistit. Ale každopádně most vyletěl do povětří prakticky ve stejný okamžik kdy jsi detonátor stiskl. Ozvala se ohlušující rána, ale chvíli to vypadalo, že nic jiného se nestalo. Pak sebou ale most škubnul, zlomil se a lokomotiva vjela do prázdna následována vagóny takže to vše skončilo ve změti zohýbaného kovu a popraskaného dřeva. Možná byla nálož příliš velká, možná tomu pomohl náraz lokomotivy... Každopádně se sesypal i silniční most hned vedle, takže se vám podařilo dost účinně paralyzovat dopravu touhle cestou a zbývá už jen pár bočních lesních cest nebo oklikou přes Weidenau... |
| |
| Cesta domů Bílá voda, úterý - velmi brzy ráno Jindřich Když se blížíš k jejich domu, vidíš, že jedno křídlo vrat je otevřené dokořán a už to se ti zdá podezřelé. Když jsi šel nebo jel kolem předtím, byla brána ještě zavřená a v noci přece není důvod ji otevírat. Jakmile jsi prošel dovnitř, viděl jsi i v přítmí na dvoře dost slušnou spoušť. Rozřezané pytle, zpřevracené sudy, rozházené nářadí a do toho vysklené okenní tabule. Bylo ti celkem jasné jak to asi vypadá uvnitř. Vydal jsi se ke dveřím, ale podařilo se ti šlápnout na jeden z menších střepů a hned vzápětí tě zarazilo jasně slyšitelné natáhnutí dvou kohoutů a cvaknutí jak pera zapadla do ozubů „Stůj! Kdo je tam?“ ozvalo se zevnitř německy a poznal jsi hlas hajného Finkela. On tě asi pod stříškou průjezdu zatím neviděl nebo viděl jen nejasnou siluetu... |
| |
| Tichá noc Javorník, noc z pondělí na úterý - kolem půlnoci Eva Roman se očividně už trochu vzpamatoval a jako by mu těžká pistole v ruce dodala trochu sil. Podívá se na tebe jakmile se ho zeptáš „To bude dobrý.“ odpoví stručně, ale přesto slyšíš, jak má zuby stisknuté bolestí. Ale podle toho, že rukou i přes bolest může hýbat, ti dojde, že to asi opravdu dostal jen do svalu a kloub je celý. Zůstaňte na zemi!“ přikáže, ale bohužel už pozdě. V tu chvíli už se natahuješ na stůl, zhasínáš lampu a pokoj se noří do tmy. „Běžte pod okno, vypadá to, že mají jen pistole.“ vypraví ze sebe namáhavě a modlí se, aby je nenapadlo dovnitř hodit granát. V tak malé místnosti by to pro vás tři byl prakticky jistý rozsudek smrti. Sám Roman sedí opřený o dveřní rám, vystrčí ruku a ven naslepo vypálí dvě rány. V odpověď třeskne několik výstřelů, ale když je uvnitř tma, mají těžší míření a všechny končí někde v protější zdi. Zdálky zaslechnete houkání sirény a zvenčí vzdalující se dusot několika lidí. Pak už je - až na přibližující se kvílící sirénu - ticho... |
| |
| Tichá noc Javorník, noc z pondělí na úterý - kolem půlnoci Eva Udělám jak mi radí. Po kolenou se odsunu ke zdi a Pavlínku táhnu za sebou. Přitisknu se pod oknem. Srdce mi divoce buší. Holčička tiše vzlyká a já se jí snažím hlazením ukonejšit. Nevím jak dlouho to trvalo. Nejspíš jenom krátce, ale mě to přišlo jako hodina když se konečně ozve siréna a útočníci vezmou nohy na ramena, aspoň doufám. Rozhodně se neodvážím se zvednout a vykouknout ven. "Víte kdo to byl?" zašeptám směrem, kde tuším Romana. Možná to má něco společného s tím střílením jinde, možná ne. Hlavně doufám, že se již nevrátí. |
| |
| U sousedů návštěva Jdu k domu Wolfů a už když se blížím vidím, že něco není hodně v pořádku. Otevřená vrata nevěstí nic dobrého. Připravím si špagina a v duchu si nadávám, že jestli za tohle můžu já tak jsem fakt kretén. Na Bertu jen tiše houknu. "Za paty!" Aby se mi nepletla pod nohy a kdyby byla divočina, aby to neschytala. Pak se potichu kradu dvorkem na kterém to vypadá jak po bitvě. Co tady kdo dělal sakra? Když zaslechnu natažení kohoutů přitisknu se ke zdi s připraveným samopalem prostor pořádně pokropil. Ozve se hlas, vteřinu přemýšlím jestli to tam nenasypat, pušku v baráku by neměl mít žádnej Němec a natož se se s ní takhle ohánět. Pak mi dojde, že jsem ten hlas už dnes slyšel a docela dlouho. "Pan Finkel? Praporčík Sedlo. Co tu kurva děláte?" Řeknu tak, aby mě slyšel, ale ne moc nahlas, aby se to neneslo. Stále se kryju zdí, protože i když Finkl vypadal přátelsky člověk nikdy neví.... |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich Díky nočnímu tichu všude kolem dost zřetelně slyšíš jak jsou oba kohouty uvolněny a spuštěny. Následuje něco, co by asi bylo úlevným povzdechem. „Počkejte pane praporčíku, jdu za vámi.“ upozorní tě a za chvíli vyjde ze dveří. Stále ještě je jen v kalhotech, košili a vestě. V ruce svou osmičku brokovnici a míří k tobě. „Bylo to tu dost ošklivé... Došlo mi, že jste asi jel k tomu ohni když jste se tu neobjevoval...“ začne a pomalu tě vede ke stodole, v níž slabě září malá petrolejová lampa na trámu. Zatím vidíš jen předek schovaného náklaďáku když tě Finkel zastaví. „Měl bych vám to vysvětlit... Špatně spím a v noci jsem slyšel pár výstřelů z pistole. Myslel jsem, že je to v lese, ale šlo to z vesnice. Viděl jsem vás,jak odjíždíte pryč, ale pak se střílelo dál... Šel jsem se podívat, ale přišel jsem sem až pozdě... Očividně se těm šmejdům z Werwolfu nelíbilo, že se vám slečna Wolfová rozhodla pomáhat...“ začne vykládat a pomaličku s tebou jde ke stodole. Jste sice ještě daleko, ale i tak už cítíš krev. Dost krve... „Starého Wolfa zmlátili a ji... No, nebylo to pěkné... Přišel jsem pozdě.“ dokončí a strčí do vrat. Spatříš pytle srovnané do provizorní postele, pak kozu na řezání dřeva s přeříznutými provazy a na druhých vratech místo, kde byl ukřižován Wolf - podle zbytků smyček pro ruce. A uprostřed toho všeho 4 polonahé mrtvoly mladých mužů, všichni s dost ošklivou dírou v hrudníku - hrubé broky z pár metrů... |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich Trochu nedůvěřivě skloním zbraň a přemýšlím co mi vlastně říká. Nějak se mi to nezdá celej ten brajgl a mrtví. Počkám až vyleze ven a poslouchám jeho vysvětlení. Nesedí to. "Cože? Vy jste nemohl spát a slyšel jste výstřely a pak jste mě viděl odjíždět k tomu ohni? Jestli jste mě viděl odjíždět, jak to, že já jsem žádné výstřely neslyšel. Kdyby jste mě viděl odjíždět musel jsem být ještě v dědině a ty výstřely slyšet. Ale já nic neslyšel. Pak jsem se vrátil od ohně a s běžně jsem prohlédl náves jestli je všude klid a teprve potom jsem šel spát. Navíc jsem nebyl moc daleko od vesnice to bych ty výstřely zaslechl. Probudily mě až tyhle vaše výstřely z broku. Jestli jste si přišel za Wolfem vyřizovat účty z války, tak to vám nedaruji, s náckama zúčtuje prokuratura a soudy, žádný noční mstitelé." Pak se podívám po prostoru a znovu na něj namířím špagin. "Odložte tu zbraň. Ruce nahoru! Kde je Wolf a mladá Wolfová? Chci je hned vidět." Nevím co se mnou hraje, ale nikdo se mě nebude snažit obalamutit celý ten jeho příběh nesedí ani časově ani logicky. Sleduji jestli se neobjeví ještě někdo se zbraní, zavolám do prostoru. "Pane Wolf, slečno Wolfová..." |
| |
| Tichá noc Javorník, noc z pondělí na úterý - brzy ráno Eva Jen zavrtí hlavou a na ránu si přitiskne kapesník pracně vydolovaný z kapsy blůzy. „Zůstaňte radši ležet.“ obrátí se pak k tobě. To už ale kousek od domu zastavuje hasičské auto a seskakují z něj vojáci. Mezi prvními právě tvůj manžel a běží rovnou k otevřeným dveřím, kde zakopne o Romana. „Zatraceně...! Co to sakra je?“ nechápe, protože tebe s Pavlínkou vidí pod oknem. „Sakra! Promiň, jsi v pohodě?“ ptá se hned když mu dojde co se asi stalo „Dobrý, jen mě to škráblo...“ odpovídá Roman a Tomáš konečně zamíří k tobě. Obě vás ještě na zemi obejme a políbí tě na čelo „Nestalo se vám nic? Jste obě v pořádku?“ ujišťuje se a ty jen periferně vidíš, že do místnosti se nahrnuli další muži. Dva pomáhají na nohy Romanovi a zbytek v čele s velitelem Vocílkou prohlíží místnost a snaží se zjistit, co se vlastně seběhlo. „To těm kurvám nedaruju! Zítra začne peklo!“ drtí mezi zuby naštvaný Vocílka a pochoduje po místnosti ze strany na stranu přičemž si klepe na pouzdro s pistolí... |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich // Všichni ti mrtví mají u sebe zbraně. Sice buď za opaskem nebo v pouzdrech, ale mají... Jen tak bokem ;-) Očividně je trochu vyveden z míry tím, co jsi mu řekl a chvíli stojí jako zmrazený. Probere jej až tvá věta ohledně odložení zbraně. Pušku drží za hlavně, ale vidíš, jak se mu kolem nich prsty sevřely a ve tváři se usadil dotčený až naštvaný výraz. Pak ale prsty rozevře a brokovnice dopadne na zem vedle něj. „Uvnitř. Každý - ve - své - ložnici.“ odsekává slova německy. Předtím s tebou mluvil normálně česky, ale tvé jednání ho zjevně dost urazilo. Chvíli přemýšlí, ale nakonec ještě dodá „Liese - jsem - nechal - tu - pistoli - co - jste - viděl.“ Na tvé volání ale nikdo neodpovídá a dvůr je stále tichý. Finkel se k tobě otočí zády a zamíří směrem k Wolfovu sadu, nejkratší cestě k hájovně |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich Sleduji jak je zaražený, ale i to muže být celé, nějaké hra. Jsem tu první den je mi jasné, že nikomu nemůžu věřit a i jemu by to mělo být jasné. Chce odejít, ale to ho rozhodně nenechám odejít. "Stůjte! Musíme to dořešit. Jestli jste nelhal, jistě chápete, že se museím přesvědčit. Pojďte předemnou do toho domu." Ukážu na dům Wolfů. Musíme zjistit co se stalo a byl bych vůl kdybych se nechal opít každou historkou. "Neříkám, že vám nevěřím, jen mi to nesedí a rád si to ověřím. Chápejte neznám vás." Pak vstoupíme do domu a Finkel bude přede mnou, abych ho viděl a v případě, že by byl za to zodpovědný aby nemohl zdrhnout. "Slečno Wolfová? Pane Wolf Praporčík Sedlo, jste tu?" |
| |
| Noční návštěvník Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liesa Něco mě probudilo, ale v prvním okamžiku si sama nejsem jistá, co to bylo. Poté zaslechnu volání. Nemohla jsem spát moc dlouho, všechno mě bolí a tělo nechce poslouchat. Slyším kroky? Někdo jde k mému pokoji? Překotně hrabu kolem sebe, dokud pod prsty neucítím chladný kov, pistole, kterou mi dal Finkel. Přitisknu si jí k hrudi a vytřeštěně zírám na dvoře. Nevím, jestli mám zůstat zticha, nebo Zavolat zpátky. Říkal Sedlo? Praporčík Sedlo! I tak ale váhám. "Jsem tady nahoře." Zavolám konečně, ale zbraň namířím na dveře. Z postele vstát nyní nedokážu, pokud mě chce vidět, bude muset přijít za mnou. Ale kde je Finkel? Slíbil, že tady počká do rána. |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese „Nasrat! Pane praporčíku...“ odpoví jen stručně - stále německy - a pomalu jde dál. // Pokračování pokud ho neodbouchneš Po Jindřichově další větě se zastaví a otočí zpět k němu. Přikývne a vydá se před ním do domu a k Liesině ložnici. Během cesty zaslechne její hlas a jde tedy blíž. Zaklepe na dveře a zeptá se „To jsem já, je tu se mnou praporčík...“ hodnost vysloví pořád ještě s nádechem vzteku i když jinak už směrem k Liese mluví klidně „... Můžeme dál?“ ptá se a čeká na odpověď |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese Ještě několik okamžiků napjatě čekám, ale když zaslechnu Finkelův hlas, uvolním se. Ruka se zbraní mi spadne do klína. "Ano, pojďte dál." Hlas mám roztřesený. Na jednu noc je toho na mě nějak moc. Chtěla bych spát a na všechno, alespoň na chvíli, zapomenout. |
| |
| Tichá noc Javorník, noc z pondělí na úterý - brzy ráno Eva "Jsme v pořádku," ubezpečí Tomáše a spadne mi kámen ze srdce. Přitisknu se k němu, tak ráda, že mě drží v náručí. Nechce se mi, ale nakonec se od něj odtáhnu a kývnu hlavou ke dveřím. "To Roman, toho postřelili. Někdo by se na něj měl podívat. Víš co se stalo? Kdo to byl? Slyšela jsem je utíkat pryč ale nevím kam," trochu brebentím přestálým napětím. Já jsem v pořádku, Pavlínka je v pořádku a Tomáš je také v pořádku. Všechno by mělo být v pořádku, tak proč se tak necítím? S manželovou pomocí se vyškrábu na nohy a pod podrážkami mi zakřupe sklo. Takové škody. Pavlínku raději vezmu do náručí. Budu jí muset prohlédnout zda náhodou není pořezaná, ale to až později až tu nebude tolik lidí. Nyní jenom těkám pohledem z jednoho muže na druhého a čekám co se bude dít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pro Heidi ;-) O týden dříve než ostatní... Doneslo se k tobě že válka je u konce. To ostatně prakticky ke všem. Vám se naštěstí rusové vyhnuli, ale slyšela jsi od otce jak se chovali když postupovali Frývaldovem a úplně ti to stačilo. Pak už jen rozhlas hlásil, že Praha padla a republika je opět svobodná. Od té doby jste viděli jen prchat zbytky kdysi pyšného Wehrmachtu a následně příchod revolučních gard a s nimi i nových pořádků. K vám, do Ober Gostitz byl přidělen mladý bývalý četník, nějaká Tomáš Jandera. Sousedka ti přišla říct, že se prý nastěhuje k vám, neboť stará celnice lehla popelem. Sice se ti to nelíbilo, ale otec tě přesvědčil, že to bude lepší a když se k němu budete chovat slušně, třeba z toho i něco bude... Nic ale nebylo dál od pravdy. Sotva vešel do dveří, mrkl Jandera na tebe, vytáhl z pouzdra pistoli a tvého otce přímo před tebou střelil z necelých dvou metrů do čela. Krev se rozprskla na zdi a několik kapek dopadlo i na tvou tvář. „Ukliď to!“ přikázal a šel do domu |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese Finkl jde dál a to mě začíná znervozňovat. Je to celé habaďůra? Chová se fakt divně, kurva přece mu musí být jasné, že když odpráskne čtyři lidi i kdyby to byly útočníci, musí se to vyšetřit a sepsat. Tady nejsme na divokém západě. Do zad ho, ale nestřelím, tedy ne dokud nevím na které straně stojí. Jen znovu natáhnu špagin, aby to bylo slyšet pak jestli půjde dál spustím střelbu do vzduchu. Naštěstí se po mé druhé větě zastaví a já do vzduchu střílet nemusím a jdeme spolu do domu. Asi má to ho chudák taky dost. V baráku je tma a Liesa se nakonec přeci jen ozve. Jdeme za hlasem. Dívám se jak je na tom ona i její otec. Otázku, co se jí stalo, jak se jí to stalo a jestli to bylo kvůli tomu, že byla ochotná mi pomoci nechám nevyslovenou. Jen se zeptám. "Dobrý den. Napadli vás ti čtyři venku? Pan Finkel vám pomohl? Jste ... v pořádku? Nechcete, abych sehnal nějakého doktora?" Je vidět, že mě to štve, mám tu držet pořádek a nácci se tu prohání jak v 39. a mladá holka co mi byla ochotna pomoc dostala evidentně pěknou nakládačku. Kurva svět. Jenže je mi jasné, že tohle je práce pro pohotovostní pluk, a ti až jsem dojedou, tak tyhle holky dostanou nakládačku znovu akorat od našich. Počkám co mi Liese odpoví a pak buď pujdu shánět doktora nebo řešit další veci, dnes už se evidentně nevyspím. |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese Povytáhnu si peřinu trochu výš a na všechny Jindřichovy otázky odpovím kýváním hlavy. Tedy na všechny, kromě té poslední. "Pan Finkel nás s otcem zachránil. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby se neukázal." I jen vzpomínka na prožité utrpení mě bolí. "Ale doktora není třeba. Možná ráno...nevím, jak je na tom otec." Představa, že by na mě dnes sáhnul ještě nějaký muž, i třebas doktor, je mi silně proti srsti. Kdyby tu nebyl Finkel, byla bych ale vystresovaná mnohem víc. Po dnešním dni však vím, že hajnému můžu důvěřovat. Neptám se, co bude teď, co ty mrtvoly v naší stodole, co mám dělat. Jediné co chci, je spát. |
| |
 | soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Nové pořádky Válka skončila, ale co bude dál, to nikdo nevěděl. Jak jsem se však dozvěděla, měl přijít někdo, kdo tady "udělá pořádek". Byla jsem z toho nervózní, ale otec byl přesvědčený, že vše bude v pořádku, pokud s tím mužem budeme zacházet slušně. Jak moc se mýlil. Jen vkročil do našeho domu a bylo jasné, že to s námi myslí jakkoliv, jen ne dobře. Ani jsem nestihla vykřiknout a otec mi ležel mrtvý u nohou. Moji tvář potřísnila horká krev a mě se obracel žaludek. Ten muž ani nemrknul. Chladnokrevně zastřelil muže, který ho nijak neohrožoval. "Otče." Padla jsem na zem vedle chladnoucího těla, slzy smáčely moje tváře. Co teď? Co teď? Nebyla jsem schopná se pohnout. Tělo ochrnulo strachem. |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese Na tváři hajného jde vidět úleva že Liesa není v šoku a poví Jindřichovi co se vlastně stalo. Pořád mu ale na záda míří samopal což mu není nijak zvlášť příjemné, takže jen stojí a nehýbe se. „Nechme ji spát a pojďme ven.“ navrhne pak Jindřichovi a ještě se na ležící Liese usměje. Vypadá to, že je i potěšen tím, že drží jeho pistoli a snad by se s ní i bránila... Venku na chodbě se pak otočí k praporčíkovi „Teď v noci tu stejně nic moc neuděláme. Slíbil jsem jí, že tu zůstanu...“ ukáže na židli na chodbě „Jestli chcete, klidně běžte. Ale pokud mě nechcete zastřelit, neodejdu. I z toho sadu bych se vrátil.“ dodá pak na vysvětlenou a čeká co mu odpovíš. Snaží se sice mluvit tiše, ale přes tenké dveře jde stejně vše slyšet i dovnitř do pokoje... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nové pořádky Slyšela jsi jak v hale bouchl na zem jeho cestovní vak, pak se chvíli nedělo nic, asi si prohlížel dům... Ale po pár minutách jsi opět zaslechla blížící se klapot podpatků jezdeckých holínek. „Neslyšela jsi německá špíno?“ zeptá se tě nevinně a na tvář ti přitiskne chladnou hlaveň pistole jako by tě hladil. Přejíždí s ní od koutku úst až k lícní kosti a zpět... „Co jsem říkal? Ukliď ten bordel!“ zařve ti do ucha když vidí, že se stále nic neděje. Začneš se sice pomalu hýbat, ale to mu nezabrání v tom, aby se k tobě nesklonil, nechytil ti košili a neserval ji až pod prsa. „No, hned se na tebe líp dívá...“ okomentuje naskytnuvší se pohled „A pokud by ti to ještě nedošlo, teď mi patříš. Stejně jako celá tahle zasraná vesnice.“ oznámí ti ještě a posadí se v hale do křesla tak, aby na tebe viděl... |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Nové pořádky Jsem natolik v šoku, že se v prvním okamžiku ani nepokusím skrýt svou nahotu. Možná dobře, něco mi říká, že to by se mu nelíbilo. Na to, že je to mladý, celkem pohledný muž, z něj čiší chlad a zloba. Konečně v sobě najdu sílu se zvednout. Nevím, co si počít, nevím co s mrtvým tělem svého otce. Odvážím se tedy k četníkovi zvednout oči. "Mám...mohu...mohu ho pohřbít vzadu na zahradě?" Hlas mám přiškrcený strachy. Bála jsem se, že to pro nás bude špatné, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by se z toho okamžitě mohla stát taková noční můra. |
| |
| Poblíž nádraží v Kobylé, pondělí - pozdní odpoledne Heinz Je to na knop, Klaus je ještě na nohou, když se ze zatáčky vyřítí vlak. Zapadne na místo na poslední chvíli. Ale to se mě netýká, já mám úkol jasný – a naštěstí dobře vypočítaný. Vzhledem k vzdálenosti lokomotivy, mě a rychlosti hoření… je nejvyšší čas. Nebo ne? S očima dokořán jak sůva čučím na ten most – alespoň tak, jak mi dovolí ruce, kterýma si kryju hlavu, protože to je mnohem větší řacha a mnohem větší bordel, než jsem čekal. Země se zatřese a dokonce mi na hlavu spadne nějakej prach, i když jsem byl dost daleko! Ale to, co následuje, je sakra šílený! Šíleně skvělý! Sleduju padající vlak, jako by to byl vánoční stromek s plno cukrovinkama, a když mi dojde, že jsme položili i silniční most, málem se zvednu a začnu radostí poskakovat. „Scheissekatze! No to mě poser na nohu!“ začnu se alespoň smát jako malej kluk, když ten vlak celej sletí dolů. Tohle je dokonalý! Tohle je dokonce mnohem lepší, než jsem si to představoval! Paráda! Jsme mistři! Nejlepší z nejlepších! Za tohle nás čeká Kriegsverdienstkreuz! Ale – sakra – ještě není konec. Ten pád sotva někdo přežil, ale jsme blízko nádraží a ta rána musela bejt slyšet pomalu až v Jauernigu. Za chvilku tu budou pobíhat četníci i nádražáci, kteří jsou občas taky ozbrojení… musíme vypadnout. A tak se zvednu a rychle vyrazím nahoru, a doufám, že – kdyby náhodou – mi Johann a Klaus budou krýt záda. „Pánové, viděli jste to?! To byla paráda!“ hlasitě se rozřehtám, ale nezastavuju se, „ale teď padáme! Sbalte prdele a rychle k batohům! Tam zkontrolujeme, jestli nás náhodou nepronásledujou!“ Tam na kraji lesa, kde jsme schovali batohy, pak rozbalíme maskovací sítě a zalehneme v rozestupech, ať máme přehled o situaci, ale ne moc daleko, ať můžeme mluvit. „Hoši, právě jsme se zapsali do historie! O tomhle se budou další generace Hitlerjugend učit! Ha! Chtěl bych vidět, jak se budou ty bémácký a komoušský Huren tvářit, až to uvidí. Řeknu vám, ještě je odsud vyženeme.“ A pak se otočím na Hanse. „Co žes to říkal? Tohle musíme oslavit – a jak to oslavit líp než tím, že nakopeme prdel nějakýmu Čecháčkovi, že?“ zašklebím se. |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese Když mi Liesa vše potvrdí. Viditelně si oddechnu, ne za ni, pro ni to nic nemění, to co se stalo nedá se odestát, ale spíš za Finkla, který podle všeho nelhal i když jeho výpověď zněla dost zmatečně. Pokývnu na znamení, že rozumím. "Když budete něco potřebovat a nebo až vám bude lépe stavte se zamnou na služebnu." Pak ji nechám odpočívat. Finklovi pokynu ať jde se mnou. Na jeho odpověď teď už s úsměvem a k odlehčení odpovím. "To se eště uvidí, jestli vás nezastřelím. Pojďme ještě ven musíme prohlédnout ty nezvané hosty." Ukážu mu na dvůr. Nechám ho ať mi svítí a já je prohlédnu a kompletně prošacuji jestli mají i sebe něco podle čeho by se dali identifikovat. Pak posvítím na obličeje. "Jste místní poznáváte někoho z nich? Jste mi schopen o nich něco říct?" nechám ho mluvit jestli mi má co říct. "Ještě vás jednou porosím o to, aby jsme mi přesně řekl co se tu stalo, kdy jste přišel, kdy jste slyšel střelbu atd... jestli jste někoho viděl odjíždět kdy to bylo. Po výbuchu jsem skutečně odejel k ohni, ale v době kdy jsem slyšel výstřely z brokovnice jsem byl už dávno zpět. U ohně a v boji s werwolfy v pulce cesty do Ober Gostitz jsem mohl být tak něco přes hodinu možná dvě. Pak jsem přišel zpět v dědině byl klid. Usnul jsem a až pak mě probudily vystřely z vaší brokovnice. Jestli tedy někdo odsud odejel, nejel k ohni protože ten byl už uhašený, ale prchal. Zkuste si na všechno vzpomentout. Sepíšeme to a musíme udělat opatření aby se nic podobného už neopakovalo. A příště se neciťte tak dotčený, chápete, že když najdu chlapa s kouřící brokovnicí nad 4 těly co ho znám den nemužu mu hned věřit. To snad chápete. Tady nejsme na divokém západě, zahrnout pod hlínu a hotovo. Stejně to tu musíme ráno nafotit a napsat nějakou zprávu na velení." Nechám ho aby si v hlavě všechno sesumíroval a mezi tím skočím pro trochu kořalky co jsem dostal jako dárek od neštastné Liesy. Do plecháče naliji Finklovi a sám si přihnu z flašky. Pak si zapálím dýmku a vyslechnu ho a pokusím si při matném světle udělat aspoň pár základních poznámek. "Nemáte doma foťák, že by jsme to ráno nafotili. A další věc první co musíme udělat je sehnat pomocníky, vzhledem k tomu co se tu děje je jasné, že jen já sám nestačím ohlídat celou obec. Napadá vás někdo kdo by byl ochoten, nebo byl vhodný k oslovení, tedy samosebou včetně vás. Kdyby jste mi pomáhal bylo by to hned jistější a určitě nám jde o stejnou věc bezpečnost dědiny." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nové pořádky „Máš mé svolení.“ odpoví blahosklonně a z křesla se na tebe usměje. „Pak se vrátíš a obsloužíš mě.“ rozkáže ještě. Když vidí, že si znovu natahuješ košili před odchode, oboří se na tebe „Co si myslíš že děláš? Dovolil jsem ti to?“ křikne „O všechno budeš prosit!“ přikáže ještě než tě posunkem propustí |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Hrob v zahradě Ten muž mě děsí. Už se neodvážím snažit se nějak upravit. Chytím otce za ruce a táhnu ho dozadu do zahrady. Po tvářích mi přitom tečou slzy. Byl to dobrý člověk a tohle si nezasloužil. Měl by mít pořádný pohřeb s řádným rozloučením. Jenže jsem tu jen já, lopata a naše zahrada. Vyberu místo pod třešní, měl rád třešňový koláč a rád zde sedával. Navíc je tu záhon květin, takže půda je měkčí. Dám se do kopání, ale vykopat hrob pro dospělého muže je nesmírně vysilující. I se vší mou snahou se mi podaří vykopat jen mělký hrob a musím nad jeho tělo navršit mohylu. Do míst, kde je pod tenkou vrstvou zeminy jeho srdce, zasadím květinu. Když skončím, jsem od hlavy až po paty zamazaná. Od krve, hlíny, na tvářích mám špinavé stružky, jak se prach usadil na slzami smáčené kůži. Celá rozklepaná se vracím k domu. Nechci. Zdržuji se. Zastavím se na dvoře a v sudu se, alespoň trochu, omyju. Teprve poté vstoupím do domu, s hrůzou očekávám, co po mě bude nový četník chtít. |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese Finkel jen přikývne a jde s tebou zpět na dvůr. Začal foukat mírný větřík, takže pach krve vane spíš ze stodoly do sadu než vaším směrem... „Tady ten...“ ukáže na jednoho z mrtvých „Johann... Syn starosty co to tu vedl od 37... Tady ten..“ ukáže na tlouštíka s brýlemi „Jeho bratranec, nějaký Wolfgang nebo tak... Ale ty další dva neznám ani od vidění.“ sdělí co ví. Chvíli poslouchá co mu říkáš, pak zvedne ze země bič a začne si něco čmárat do hlíny... Očividně si to snaží nějak sesumírovat... Po chvíli začne vyprávět a vypadá, že se opravdu snaží vzpomenout si. „No, vzbudilo mě těch pár výstřelů... Nevěnoval jsem tomu prve pozornost a pak jsem viděl odjíždět nějaký motocykl od celnice... Ale když to tak říkáte, bylo to spíš něco většího. Znělo to skoro jako ty BMW co teď mají v Jauernigu... Odjížděl podle světel směrem na Gostitz, ale za domy se mi ztratil...“ vypráví „Šel jsem se pomalu podívat co se dělo, ale než jsem se oblékl a dostal k Wolfovým, drželi je už ve stodole. Musel jsem to obejít až támhle za ty sudy abych netrefil Liese nebo Wolfa... No, výsledek vidíte před sebou.“ dokončí a čeká, jestli se nebudeš ještě na něco ptát. „Nedám si, ale děkuji.“ okomentuje tvou nabídku kořalky... „Vy jste tu ve 38 nebyl... Ale tehdy to bylo podobné. Vždycky útočili na víc cílů najednou. Vsadil bych se, že něco zkoušeli i v Jauernigu a okolí... Foťák bohužel nemám, ale velitel určitě mít bude. Stejně pojedou nafotit co se dělo v tom lese, ne? A sem pro zbraně...“ dodá s lehkou otázkou v hlase |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrob v zahradě „Hotovo? Výborně.“ ozve se z haly hned jak za tebou zaklapnou dveře. „K noze!“ poručí ti a když nakonec dojdeš, celou tě sjede pohledem. „Jsi sice německé prase, ale nemusíš tak vypadat. Umyj se trochu!“ pošle tě pryč. „Pak se vrátíš a ukážeš se mi CELÁ.“ zavolá za tebou ještě když odcházíš |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Nový pán Neřeknu ani popel a zamířím do koupelny. Špinavé oblečení ze sebe shodím a nechám ho ležet na zemi. Rychle se osprchuji studenou vodou. Mám takový pocit, že bych neměla nového pána domu nechat čekat. Zpátky se vracím bosa a zabalená do ručníku. Zastavím se před ním, tváře rudé a pohled zabodnutý do země. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nový pán „Výborně, výborně prasátko Helgo.“ usmívá se, když vidí, že před ním stojíš jen v ručníku. „Tak dolů s tím a snaž se, ať si to trochu užiju.“ usměje s škodolibě a na koleno si položí ruku s pistolí ledabyle namířenou tvým směrem. „A dívej se na mě když s tebou mluvím.“ přikáže ještě a pak čeká jak budeš začínat představení. „Počkej ještě.“ zastaví tě a přejde ke gramofonu. Chvíli něco hledá a pak se přístroj s lehkým škrábáním rozběhne... odkaz „Tohle je pro vás vhodné, ne? Tak hezky pomaličku ať z toho něco mám...“ uvelebí se zpět do křesla |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Nový pán Na sucho polknu. Helga? Prasátko Helga? Ucítím bodnutí vzteku, ale zbraň, ledabyle namířená mým směrem, mě rychle zchladí. Už chci ručník shodit, když mě muž zastaví a zapne gramofon. Čeká, že pro něj udělám představení? Že před ním budu tančit? Srdce mi buší jako splašené. Zabodnu svůj pohled do jeho očí a začnu "tančit". Je to spíš takové přešlapování zelí, ale na víc prostě víc tuhle chvíli nemám. Trochu popustím ručník a také odhalím stehno, skoro až po kyčel. Takhle ještě chvíli pokračuji, až nakonec nechám ručník sklouznout na zem. Je těžké nechtít okamžitě zakrýt svou nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nový pán Líbí se mu, jak se vztekneš po oslovení, takže se mu na tváři usadí pobavený výraz... Pozoruje tě při představení. „Co to mělo být? Takhle si představuješ že někoho potěšíš?“ zeptá se a znovu přejde ke gramofonu a zvolí tentokrát rychlejší skladbu odkaz „Znovu a lépe prasátko.“ vybídne tě a tentokrát se jen ledabyle opře o gramofon. Nechce se mu už sedět když stejně nenabízíš nijak zajímavé představení |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Taneček Úplně se mi nepodařilo pána potěšit, když tedy vymění desku a pustí svižnější hudbu, skutečně se dám do tance. Vždy jsem ráda tančila, i když tanec na zábavě se s tímhle nedá ani v nejmenším srovnávat. I tak ale hrdě zvednu hlavu, vykopávám nohy a točím se a ještě se při tom všem snažím udržovat oční kontakt. Ve tváři se mi ale nepohne jediný sval. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro "Ano...pane." Vysoukám ze sebe tiše, ručník nechám ležet, kde je. Zamířím do kuchyně a začnu chystat jídlo. Surovin je málo a tak je to nakonec guláš, co dům dal, s čerstvým chlebem. Naservíruji jídlo na stůl, a, snad abych se trochu zalíbila, vytáhnu i láhev pálenky. Po celou dobu se snažím nemyslet na to, co po mě bude chtít večer. |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich, Liese Pečlivě si informace zapisuji inkoustovou tužkou do deníčku. Všechno se muže hodit každý detail a hlava není kronika aby se tam všechno uchovalo. Prohlédneme je pořádně a pohlédnu trochu i okolí kdybych na něco narazil. Nakonec mi Finkl všechno povykládá. Už to celkem dává smysl. Sice kdo byl záhadný jezdec na BMW, nevíme, mohl to být někdo z nich ale taky třeba někdo kdo s tím neměl vůbec nic společného. Pak se ještě rozpovídá o 38 roku. "Nebyl jsem tu máte pravdu, u nás na jihu to bylo jiné, tam místo toho, aby němci dělali pátou kolonu někteří zakládali Rote whery a Republikanische Wehr a spolupracovali s armádou a SOS jednotkami jako v Mikulově. Věrnost za věrnost jak se tehdy říkalo. Ne všichni jasně víc jich velmi rychle podlehlo hnědému moru. Někteří doslova přes víkend. Ale i tak to co tu nebo to co v krušných horách se u nás Díky bohu nedělo. Pokuřuju dýmku a sleduji jak se noc ukrajuje a začíná svítat. "Jo asi přijedou, snad foťák vezmou. Mám nepojízdnou i to DKWčko trefili mi přední kolo, ale je to stejně potvora moc to nestartuje. Musím si sehnat něco jinýho co bude spolehlivé. Za chvíli přijdou soukmenovci ani nemá cenu jít spát. Jestli si chcete chvíli schrupnou klidně běžte počkám tu na ráno. Ale pak se za mnou stavte na celnici. Zkusíme přijít na někoho kdo by nám tu pomohl udržet pořádek." Opřu se o dřevním a s přivřenýma očima bafám z dýmky a počkám až přijdou lidi na práci aby daly do kupy rozbitou celnici. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tichá noc Javorník, noc z pondělí na úterý - brzy ráno Eva „Opravdu? Nic vám není?“ ujišťuje se Tomáš a tiskne tě v náručí. „Vím, vím... Chlapi už se o něj určitě starají. Pro mě jste ale důležitější vy dvě.“ odpoví ti i když je rád, že se u vás Roman zrovna ukázal a podle pistole v rukou byl připraven vás bránit. „Nikdo nic neví... Nějací Němci zapálili sklad u Hoštic a málem sundali toho Sedla z Bílé Vody... A očividně to zkusili i tady na vás. Bůhví co se dělo jinde...“ odpoví ti, neboť sám také nemá prakticky žádné informace o dění v okolí a i do Hoštic se vypraví teprve ráno za světla aby vše prohlédli. „Díky chlapi, už to tu nějak zvládneme.“ vyprovodí ještě ostatní členy gardy a pak se obrátí zpět k tobě „Pojď, půjdeme do ložnice. Tady to okno zítra spravím...“ ukáže na několik rozbitých tabulek v jednom z oken kuchyně. „Nějaké sklo tady určitě seženu. Vem Pavlínku vedle a já tady zatím trochu zametu.“ navrhne a rovnou jde do kouta pro metlu s malou plechovou lopatkou. |
| |
| Tichá noc Javorník, noc z pondělí na úterý - brzy ráno Eva Povzdechnu si a skloním pohled k zemi. Takového nepořádku. Jsem Tomášovi vděčná, že se chopil úklidu. Já bych to momentálně asi těžko zvládla. Opatrně překročím tu největší změť abych to zbytečně neroznesla i jinde. Vyhnu se těm největším kouskům až se konečně dostanu před kamna kde skoro nic není. Opráším jak sebe tak i Pavlínku a vydáme se konečně do ložnice. Stále mám obavy rozsvítit, ale světlo potřebuji a čekat až bude Slunce dostatečně vysoko nemohu. Nakonec sama sebe přesvědčím, že když je tu Tomáš a ostatní tak nám nic nehrozí a zapnu lampu. Prohlédnu děvčátku ruce i nohy, kouknu i do vlasů aby tam náhodou neměla kousky střepů a pak jí uložím do postele. Já zjistila, že jsem si roztrhla punčocháče. Což mě mrzí, ale pokud je tohle to nejhorší co se mi stalo tak je to malá cena. Nakonec si také lehnu do postele, pevně Pavlínku obejmu a zavřu oči. |
| |
| Cesta z Kobylé do Hoštic Poblíž nádraží v Kobylé, pondělí - večer Heinz Ostatní ze skupinky začnou oslavovat ještě dřív než se rozptýlí prach po výbuchu a když vidí, že padá i druhý most, jejich radost už prakticky nezná mezí. Můžeš se vztekat jak chceš, ale pak ti dojde, že i kdybyste řvali na celé kolo, přes ten randál dole v údolí a skřípání sedající konstrukce vás stejně nikdo dole nemá šanci zaslechnout. Nějakou dobu se dole nic neděje, ale když už se chystáte k odchodu, začínají se k místu vašeho úspěšného atentátu sbíhat lidé a prohledávat trosky jestli nenajdou nějaké přeživší. Vás si pravděpodobně nikdo nevšiml, a tak se vám podaří dost rychle zmizet směrem na Weidenau a případné pronásledovatele tak nechat za sebou. Když pak zastavíte, vidíš, že se stále ještě všichni ostatní tlemí jak se vám první akce podařila. Očividně jsi nebyl sám kdo až takový úspěch nečekal. „Jo, přesně to jsem říkal. V Gostitz si udělal ze Steinerovy dcery služku a jejího otce prý zastřelil.“ podělí se s tebou o to, co o tom ví. Dnes už tam dojít nestihnete - pokud neplánujete jít celou noc a dojít za tmy, ale není to nijak extra daleko |
| |
| U sousedů návštěva Bílá Voda, úterý - brzo ráno Jindřich Jen trochu smutně pokýve hlavou když vyprávíš jak to bylo u vás. „No, to jste měli o trochu lepší... Marné, tady byla Říše dlouho jen přes kopec, takže i ta ovlivněnost lidí byla podstatně vyšší a věřit se tu nedalo skoro nikomu.“ odpoví „Ale jinak bych být vámi moc nikomu ve vsi nedůvěřoval. Žádný vyložený antinacista tu není, nebyl a i když tomu moc nevěřím, nespoléhal bych na to, že všichni po válce převlékli kabáty opravdu s úmyslem přestat škodit.“ dodá ještě. „No, minimálně to kolo vám určitě někdo spraví. Co vím, tak v Hošticích je celkem šikovný kovář... Nebo možná seženete náhradní z nějakého vraku.“ nadhodí „Já už toho moc nenaspím, vrátím se k Liese a ráno se za vámi zastavím.“ odpoví, chvíli počká, jestli ještě něco nebudeš chtít, sehne se pro pušku a nechá tě na dvoře samotného. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ráno Bílá Voda, úterý - ráno Liese Ráno se vzbudíš celkem odpočatá - tedy tak, jak to na současnou situaci jde... Sice tě stále bolí celé tělo, ale přece jen se cítíš o trochu lépe než když jsi do postele usínala nebo když přišel v noci Finkel s praporčíkem Sedlem. Ani si to prve neuvědomíš, ale tvé prsty pořád křečovitě svírají pažbu pistole jak jsi usnula okamžitě po jejich odchodu. V pokoji jsi sice sama, ale mírně pootevřenými dveřmi vidíš vysoké boty hajného Finkela a dojde ti, že opravdu sedí venku jak ti slíbil. Jinak je ale dům úplně tichý a po pohledu oknem ven spatříš, že jsi se vzbudila jen chvíli po svítání a ostatní tudíž asi ještě spí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Po jídle připravíš koupel.“ přikáže ještě. Už si stihl projít dům a velká vana se mu dost zalíbila, takže si chce dopřát trochu toho pohodlí... |
| |
| Tichá noc, rušné ráno Javorník, úterý - ráno Eva Při prohlídce Pavlínky naštěstí opravdu nenajdeš žádné zranění, ale ani střepy či cokoliv jiného. Roztržené punčocháče jsou sice smutné, pořád je problém je sehnat, ale pořád je to i s rozbitými okny dost malá cena proti tomu, jak špatně to vlastně celé mohlo dopadnout a možná by i dopadlo kdyby se autokar z Hoštic nevrátil tak rychle spolu se všemi ozbrojenými gardisty. Z vedlejší místnosti slyšíš manžela zametat, ale celkem rychle si na to zvykneš a i s Pavlínkou usnete. Po nějaké době ještě cítíš, že si k tobě lehl i Tomáš a lehce tě políbil na tvář. Ráno vás ale oba vzbudí bušení na dveře a hlas, co si pamatuješ ze včerejška „Vstávej Tomáši, máme problém! Musíme zajet do Bílé Vody.“ slyšíte ode dveří a Tom rychle vstává a začne se oblékat do uniformy aby příchozí nemusel dlouho čekat |
| |
| Rušné ráno Nevím jak dlouho jsme spala, ale přijde mi to sotva jako chvilka co jsem zavřela a oči a už mě někdo budí. Nejraději bych je okřikla ať přestanou dělat rámus, přetáhla si peřinu přes hlavu a spala dál, ale je mi jasné, že takhle jednoduché to nebude. A když se proberu natolik aby mě dohnali vzpomínky z noci, tak také vyskočím z postele společně s Tomášem. Na rozdíl od něj se s nějakým velkým oblékáním neobtěžuji, jenom si přes noční košili přehodím kabát a vyrazím ke dveřím. "Hned tu bude, jenom se nachystá," ubezpečím jeho kamarády když otevřu dveře a vykouknu ven do nového rána. "Co se přihodilo?" |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro "Smím se najíst?" Zeptám se, protože si dobře pamatuji, že se mám na všechno ptát. Pokud mi to dovolí, sama si vezmu talíř s jídlem a posadím se ke stolu. "Jistě, pane. Připravím koupel. Jen bude chvíli trvat, než ohřeju vodu." Upozorním ho, pro jistotu, aby na mě pak nekřičel, že jsem pomalá. |
| |
| Rušné ráno Javorník Eva, úterý - ráno „Aha... Dobře...“ odpoví voják očividně překvapený tím, že jsi přišla otevřít ty a ještě takhle lehce oblečená „No, to v Hošticích, možná se střílelo i v Bílé Vodě, útok na vás... A k tomu odpálili most v Kobylé přímo pod vlakem... Byli i nějací mrtví...“ odpoví ti upřímně ohledně nočních událostí. To už se ale kolem tebe mihne Tomáš, políbí tě na tvář a za chůze si zapíná opasek s pistolí. „Ať se ti daří drahá, vrátím se co nejdříve, ale raději se mnou nepočítej na oběd.“ odpoví ti trochu smutně a vydá se ulicí směrem k budově soudu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Ranní vystřízlivění Bílá Voda, úterý - ráno Jindřich Nakonec přece jen zamíříš zpět na celnici. Přece jen, co bys dělal sám na dvoře. Ještě jednou nakoukneš do stodoly, ale opravdu to není příjemný pohled, takže to jen rychle přeletíš a s Bertou v závěsu vyjdeš ze vrat ven. Sice jsi hajnému řekl, že toho už asi moc nenaspíš, ale jakmile jsi sebou praštil na postel, v tu chvíli jsi i v botách a prakticky i špagátem v ruce usnul a probudil se až ráno. Když jsi vykoukl z okna, spatřil jsi venku postávat už pár místních i s hajným Finkelem... Ale kousek stranou stála ta černá Tatra co ti ji nabízeli v Javorník, o blatník byl opřený financ co ses s ním potkal u pošty a kouřil cigaretu. Když viděl, že se na něj díváš, volnou rukou na tebe mávl. |
| |
| Ranní opruz Bílá Voda, úterý - ráno Jindřich Chvíli ještě počkám na dvoře a pak se vypravím zpět na celnici. Nakonec se mi přeci jen podaří usnout. Je to však krátký spánek, který mě moc neposílí, ale lepší jak nic. Ráno se probudím jako zbitej pes, polámaný a unavený. Vykouknu z okna a "moji Němci" jsou už před celnicí. Dal bych si nejraději, alespoň legionářskou snídani tj. černou kávu a černý tabák, ale není na to čas. Trochu se opláchnu vodou z feldy aspoň obličej a upravím se. Pak to vylepším někde u pumpy. Špagáta si hodím přes rameno a vyjdu ven. Pokývnu na postávající Němce, že se jim budu hned věnovat, pozdravím i Finkla, ale prvně vyřeším finance. "Nazdar copak mi vezeš a nebo chceš odvést?" Stisknu mu ruku na přivítanou. "Kruci potřebuju kafe a cigaretu, v noci tu byla slušná divočina uvítání i s ohňostrojem jak se patří. Co u vás?" Nadhodím rovnou téma a čekám, co z něj vypadne. |
| |
| Nový den Bílá Voda, úterý - ráno Liesa Probouzím se celá rozlámaná. Rozhodně je mi ale lépe, než když jsem do postele uléhala. K mému vlastnímu překvapení zjišťuji, že jsem po celou dobu křečovitě svírala v ruce pistoli, kterou mi půjčil Finkel. Po odchodu praporčíka jsem musela okamžitě znovu usnout. Dveře mého pokoje jsou na škvíru pootevřené a já tou mezerou spatřím Finkelovy boty. Hajný splnil, co slíbil, po celou noc hlídal můj spánek. Ani nevím, jestli mu někdy dokážu dostatečně poděkovat. Za jiných okolností bych mu teď šla připravit pořádnou snídani, ale teď budu ráda, když se odkážu sama obléknout. Ještě jednou hajnému poděkuji, poté ho však propustím a pomalu se vydám k otcovu pokoji. Potřebuji se ujistit, že je v pořádku. |
| |
| Cesta z Kobylé do Hoštic Pondělí - večer Heinz „Svině!“ zvýším hlas rozhořčeně. Ty svině si dovolujou, sakra! S tím uděláme přítrž! Ale ne teď, teď už je pozdě a my máme za sebou velkou akci. „Půl hodina volno, nažerte se, odpočiňte, ale neztrácejte pozornost! Pak vyrazíme dál odsud, víc do lesů a mimo stavení, po tom parádním výbuchu budou nasraný a čekám, že budou prohledávat okolí, tak ať nás nenajdou. Utáboříme se a se svítáním vyrazíme ke Steinerovým.“ Což taky uděláme. Pár kilometrů do tábořiště zdoláme rychle, ať jsme co nejdřív pryč. Utáboříme se hluboko v lesích, zamaskujeme se a stanovíme hlídky. Jsme daleko od lidských osad a tudy nikdo moc nechodí, natožpak v noci, tak si nakonec dovolíme zapálit i oheň – dáme si teplou večeři, na oslavu. A brzo ráno vyjdeme na misi za záchranou panský rasy. |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Raději se rychle najím a jdu nachystat koupel. Nakonec to ani netrvá tak dlouho, jak jsem se obávala. Vana je plná horké vody, mám připravené mýdlo i čisté ručníky. "Pane? Lázeň je připravená." Modlím se, aby nechtěl při koupání mou asistenci. |
| |
| Rušné ráno Javorník Eva, úterý - ráno "Nechceš si vzít něco sebou?" zavolám ještě za manželem, ale to již je pryč. Stejně jako večer se opřu o futra a přitáhnu si cípy kabátu k tělu. Dívám se dokud nezmizí v domě. Začínám se opravdu bát. Ani nevím co jsem si od toho, že se přestěhujeme sem slibovala, ale tohle tak docela ne. Chtěla jsem dům a klidné místo k životu, ale místo toho mám další střílení jako kdyby nic vlastně neskončilo. Otočím se pohled mi padne na zaschlou krev na podlaze. Ta je Romanova. Chudák. Měla ho jít navštívit a poptat se jak mu je, ale ještě je brzy a předpokládám, že bude spát. Odpočinek teď potřebuje ze všeho nejvíc. Já naproti tomu nemám na spánek ani pomyšlení. Zavřu za sebou a ve světnici se převléknu do zástěry a starého kabátku. Napustím vodu, vezmu kartáč a začnu tu skvrnu drhnout. Práce a ty pravidelné tahy rejžákem mě trochu uklidňují a to potřebuji ze všeho nejvíc. |
| |
| Ranní opruz Bílá Voda, úterý - ráno Jindřich Finkel na tebe pokývne když kolem něj procházíš, ale nijak se nevyjadřuje. Podle výrazů ostatních usuzuješ, že o nočních událostech se asi nikde nešířil a ani teď o tom nemluví. „Nazdar.“ odpoví ti financ, když si potřesete rukou „Vlastně mě Vocílka poslal pro tebe.“ vysvětlí a ukáže k autu. Ještě počká než s Němci vyřešíš co potřebuješ a pak už pokračuje v řeči až během jízdy k Javorníku. „Hele, dost drsné... Skoro všechny nás odlákali k tomu ohni, během toho se střílelo v Javorníku, Kresta to koupil...“ začne vypočítávat „Nad ránem k nám ještě dorazila zpráva z Kobylé - ti šmejdi vyhodili do vzduchu most těsně před vlakem... Sice byl skoro prázdný, ale i tak je tam 11 mrtvých a zničená železnice i cesta.“ oznámí ti celkové škody za noc a čeká, jestli se budeš ještě na něco doptávat „Jak přesně to probíhalo u tebe?“ zeptá se, když už se pomalu blížíte k budově soudu |
| |
| Nový den Bílá Voda, úterý - ráno Liesa Podle zvuků z tvého pokoje asi zjistil, že už jsi se probudila, takže na tebe zaklepal a přes dveře ti popřál dobré ráno „Jak ti je?“ zajímá se „Musím za praporčíkem k celnici...“ omlouvá se, že už tě musí opustit „Ale neboj, určitě pochopí, když se s otcem neukážete a já se ještě během dne zastavím...“ rozloučí se a nechá tě v domě samotnou s otcem. Toho pak najdeš v ložnici i když stále ještě spícího. Celkově vypadá jako trenažér nějakého boxera v lehké váze - alespoň podle toho, kolik různě vybarvených modřin teď na těle má... Ty na tom vlastně nejsi o moc lépe, ale aspoň jsi se už probudila a můžeš nějak fungovat... |
| |
| Rušné ráno Javorník Eva, úterý - ráno „Ne, děkuji!“ zavolá za tebou ještě, ale kdyby jsi jej náhodou neslyšela, doprovodí to ještě kroucením hlavy. Přece jen, nějaké jídlo na stanici mají a kdyby to nějakým záhadným způsobem vyšlo, rád by se doma na to jídlo stavil... Chvíli se ještě díváš ven a kupodivu nevidíš nikoho v uniformě jako jiné dny. Asi se všichni shromáždili na soudě. Když už vcházíš dovnitř, vidíš kolem projet malou černou Tatru 57 a v něm muže v uniformě finanční stráže za volantem s gardistou, o kterém víš, že má na starosti Bílou Vodu, na sedadle spolujezdce. Také míří směrem k náměstí... Pustíš se alespoň do drhnutí krve když Pavlínka ještě spí. V duchu nadáváš, že se to mělo udělat už v noci, neboť zaschlá krev nechce z prken podlahy dolů... Ale přece jen, po odmočení několika vědry vody a důkladném drhnutí začíná povolovat a sloupávat se její horní vrstva.. |
| |
| A co teď? Bílá Voda, úterý - ráno Liesa Otec ještě spí, i tak je mi ale jasné, že je jako omalovánka. Na chvíli si sednu na okraj jeho postele a sleduji, jak klidně oddychuje. Chtěla bych tu být, až se probudí, aby se o mě nemusel bát. Překvapivě mě tahle noční příhoda neodradila od mého úmyslu, pomáhat praporčíku Sedlovi. Spíš jsem se jen utvrdila. Pokud se k nám Němci budou chovat takhle, tak ráda pomůže Čechovi. Nakonec je to hlad, co mě přiměje opustit místo po otcově boku. Ještě předtím se však musím, ještě jednou, pořádně umýt. Kartáčem a studenou vodou drhnu svojí kůži, ani tak se ale pocitu špíny nezbavím. Raději tedy zamířím do kuchyně, abych uvařila čaj a nachystala snídani. Snad se otec během toho probudí, a přijde za mnou. Vzhledem k tomu, jak pomalá jsem dnes ve všem, co dělám, ani by mě to nepřekvapilo. |
| |
| Rušné ráno Javorník Eva, úterý - ráno Prsty už mám celé zkrabatělé, kolena otlačená a záda mě bolí z toho drhnutí, ale stále pokračuji dokud se větší části skvrny nezbavím a není poznat co to je. Teprve tehdy přestanu. Bylo to únavné, ale cítím se díky tomu lépe. Okno zatím počká. Tomu se budu věnovat odpoledne. Pavlínka již také vstala tak se společně nasnídáme a upravíme se, protože mám v plánu vyrazit z chaloupky ven. "Půjdeme se podívat za Tomášem, ano?" řeknu neteřince, když jí dočešu vlásky a zapnu květované šatičky. "Doneseme mu nějaké jídlo. Kdo ví co tam ti chlapi vlastně mají. Nejspíš se hlavně nalévají pivem." Jakmile jsme obě oblečené připravím do košíku trochu jídla. Nic velkého. 4tvrtku chleba, několik jablek, sýr. Žádná hostina to není, ale já mám aspoň důvod jít ven. Vezmu Pavlínku za ruku a vyrazíme ke stanici. |
| |
| Ranní opruz Bílá Voda, úterý - ráno Jindřich Když zjistím, že financ přijel pro mě, tak ho pořádám ať počká. Skočím si ještě pro svt ať tona celnici nenechávám nezamčené a Němce to neláká. Pak je zaukoluju co mají dělat. Pěkně postupně cimru po cimře, vyčistit, oškrábat, zasádrovat praskliny, vylíčit. Dveře a okna opravit a dát do takového stavu aby se daly zavírat a zamykat. Obejdu ještě okapy, okouknu střechu, vodu, elektriku. Závady jim napíšu na papír a postupně to budou opravovat. To samé ať udělají na poště a poštmistr si to ošéfuje. Finkla poprosím, ať sežene někoho kdo mi opraví to přední kolo a dohlédne na práci, že se co nejdřív vrátím a taky zapíše kdo nastoupil pracovní povinnost a kdo ne. Přeci jen je všechny zná. Pak už sednu do tatrovky a jedeme směr Javorník. Poslouchám co mi financ vykládá. Jen smutně pokývnu hlavou. "Jo tady mě včera taky čekalo překvapení, 4 mrtví henlajnovci, starej Wolf dostal nakládačku a ta jeho mladá taky, asi za to, že mě pomáhala. Tohle je setsakra větší akce. To chce povolat armádu a nebo minimálně pohotovostní pluk. To nemůžeme tolerovat, jinak jsme tu k ničemu." S trpkým usměvem si vzpomenu, že ještě nedávno jsem byl na opačné straně, akorát my jsme nešikanovali obyvatelstvo jako guerrilla a teď budeme organizovat zátah na ně. |
| |
| Cesta z Kobylé do Hoštic Noc z pondělí na úterý Heinz Sice jsou stále nadšení po úspěšné akci, ale i tak mají ještě v živé paměti, jak jsi vyletěl když předtím byli moc hluční. Jen tedy pokývali hlavami, rozesadili se na trávě a pustili se do jídla z vašich konzerv. „Dobrý, ne?“ nadhodí směrem k tobě pak Klaus a čeká, jestli náhodou nebudeš mít k akci nějaké výtky - přece jen, sice je ta šance malá, ale mohla se podařit ještě lépe... Oslavu si všichni užijí v rámci omezených možností lesa místo hostince, ale jde vidět, jak všem září oči v očekávání další úspěšné akce. Přesně takové vítězství potřebovali pro načerpání sebedůvěry a ty jsi jim ho dnes - i když omylem - dopřál. Ráno se vzbudíš když všichni ostatní ještě spí. Oheň už sice vyhasl, ale lehce se z něj ještě kouří, takže by se dal opět rozdělat. Po rychlém průzkumu mapy odhaduješ, že do Hoštic to je tak hodina nebo dvě rychlejšího pochodu. |
| |
| A co teď? Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa V koupelně strávíš podstatně víc času než jsi původně chtěla, ale když pak kolem deváté vyjdeš ven, cítíš se konečně čistá. No, spíš čistší, ale i tak je to slušný pokrok. Během přípravy snídaně se otec ještě neprobudí, ale když za ním pak zamíříš zpět do ložnice, trhne sebou při zvuku kroků. Jakmile ale spatří tebe, zase se trochu uklidní i když na jeho tváři můžeš dost zřetelně vidět jak jej každý pohyb bolí. „Jak je ti Lis? Jsi v pořádku?“ ptá se trochu hloupě... |
| |
| Cesta do Javorníka Bílá Voda, úterý - dopoledne Jindřich „V pohodě. Počkám.“ odpoví jen a pozoruje tě při jednání s Němci. „Dohlédnu na to, pane praporčíku.“ potvrdí ti Finkel „Ale určitě nepočítejte s tím, že toho dnes stihnou nějak moc. Přece jen je toho třeba udělat dost. Ale o ten motocykl se vám postarám.“ dodá ještě než zamíříš k autu. „Hmm... Taky slušný.“ odpoví ti financ když projíždíte v Javorníku kolem domu s rozstřílenými okny „Tady dostali Krestu.“ vysvětlí ti, když si všimne směru tvého pohledu. Pak si ale smutně povzdechne „Jo, armádu... Ale jakou? Jediná co u nás ještě je je ta německá a pohotovostní pluk je v Šumperku - nebo něco na ten způsob... A ten nám sem nepošlou, jsme v tom zase sami.“ odpoví na tvou zmínku o posilách. Ne, že by se to zvládnout nedalo, ale bude to slušná výzva. „Zdravím tě, Jindro!“ zamává na tebe Vocílka hned jak vejdete do místnosti plné chlapů v uniformách „Co na tu noc říkáš? Musíme jim to pěkně vytmavit! Odteď už žádné promíjení!“ dodá pak tvrdě. U zdi vidíš postávat muže s obvázaným ramenem a dojde ti, že to bude asi postřelený Kresta... |
| |
| Rušné ráno Eva, úterý - ráno Vzhledem k tomu, že víš co a kde hledat, stále tam vidíš světlejší, jakoby narůžovělý, flek. Ale nikdo jiný by si toho asi nevšiml, takže se svou prací můžeš být vlastně více než spokojená. Když Pavlínka vstane, trochu se asi diví, proč jsi už po ránu takhle unavená, ale ničeho jiného si asi nevšimne, takže jde ke stolu, kde už na ni čeká snídaně. „Dobře teto.“ odpoví ti vesele a vypadá to, že se na procházku těší „Půjdeme i k rybníku?“ zajímá se jestli si výlet opět prodloužíte i ke dvěma rybníkům nacházejícím se za javornickým nádražím. „Jak nalévají pivem?“ zajímá se ještě a čeká, co jí na to odpovíš. Na ulicích je celkově málo lidí a i tak vidíš prakticky jen Němce s bílými páskami na rukávech. V uniformách jaké znáš od Tomáše a jeho kolegů nevidíš vůbec nikoho. Sice je ti to trochu divné, zatím vždy byl v ulicích aspoň někdo, ale pak ti dojde, že asi opravdu všichni řeší co budou dělat s aktuální situací... Před budovou soudu vidíš několik aut i motocyklů a přes otevřené dveře slyšíš zevnitř dohadující se hlasy |
| |
| Rušné ráno Javorník Eva, úterý - ráno "To víš, že půjdeme," slíbím procházku k rybníku. "Třeba tam budou i labutě. To by bylo skvělé, viď." Jak jdeme tak sousedy zdravím krátkým kývnutím. Ráda bych přidala i úsměv, ale nějak se k tomu nedokáži přinutit. Ne po včerejší noci a tom střílení. Většina jich stejně neodpoví a spíše se odvrátí, ale chci prostě dát najevo trochu té základní slušnosti. "To s tím pivem ti vysvětlím později. Teď je potřeba být potichu a nevyrušovat je, ano?" poučím ještě Pavlínku když se blížíme k vozům a celému centru dění. Je tady víc lidí než jsem si myslela. Kde kdo z celého širokého okolí. Skutečná pohotovost. Začínám si říkat, že možná nebyl nejlepší nápad jsem dnes jít, ale nakonec to hodím za hlavu. Nic špatného nedělám a zkontrolovat jak je na tom Tomáš už vůbec ne, takže pokračuji dál. |
| |
| Snídaně Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Donesu otci snídani, hořký čaj a pár topinek. Jsem ráda, že nyní už je vzhůru, začínala jsem si dělat starosti. "Nic mi není." Zalžu rychle a svá slova doprovodím nepřesvědčivým úsměvem. Raději rychle odvedu jeho pozornost jinam. "Jak se cítíš ty? Nemám jít sehnat doktora?" Podám otci hrnek s čajem, s starostlivě si ho prohlížím. |
| |
| Noc z pondělí na úterý Heinz „Dobrý?“ zasměju se – vážně se ptá? Co víc by po naší první akci chtěl? „Měli jsme odpálit most, lokomotiva měla bejt bonus. A my? My k tomu odpálili i silniční most! Dokonale jsme zničili místní infrastrukturu a ochromili tuhle oblast! Tohle, pánové, bylo kurevsky dobrý! Sice selhalo vybavení, ale mezi náma - kdyby se všechno posíralo takhle, tak budu v sedmým nebi!“ Samozřejmě v noci držíme hlídky, teď to v okolí může bejt horký, když jsme tak pěkně zatopili, takže nechci, aby nás překvapili. Poslední si vezmu já. Ale oheň hořet celou noc nenecháme, je to jak světelnej maják. Úterý – ráno Jelikož byla noc klidná, ráno si ten oheň zapálíme, ať si dáme alespoň čaj nebo cikorku. Ale dlouho se nezdržujeme, máme před sebou dlouhou cestu, protože nechci nic ponechat náhodě, žádný výletování, ale opatrný pochod se zkoumáním okolí. Nikdo nás nesmí najít, nikdo nás nesmí vidět… kdyby jo, museli bysme ho zabít. Jsme jako stín, ocelová pěst Reichu, která udeří, ale pak zmizí jako pára! Jsme kurva Werwolf! Cesta nám proto trvá dýl než normálním pochodem, dokonce o víc než hodinu, ale to mě netrápí. Nemusíme bejt nikde načas a že jdeme vlastně zachraňovat… no co, jsou to Němci! Tuhý a odolný národ, nadlidi! Chvilku ještě vydrží, vlastně můžou bejt rádi, že jsme se rozhodli jim pomoct, když to děláme dobrovolně. Rozkaz z velení to není. Klaus ví, kde mají Steinerovi chalupu, takže naštěstí nemusíme nic hledat a zbytečně na sebe upozorňovat, můžeme hezky bezpečně obejít vesnici a skončit dostat se rovnou k nim. Schováme se v poli za domem, ať můžeme zkontrolovat situaci a zmapovat pohyb lidí. Stačil by jeden zasranej Čecháček a za chvilku tu máme gardu, tomu se musíme vyhnout. „Hoši, nabijte a natáhněte zbraně, ať se nenecháme překvapit. Půjdu tam jenom já, jinak by to bylo podezřelý, ale kryjte mě. Kdyby to bylo nutný, tak ty český prasata postřílíme.“ Sám natáhnu samopal a rychle jako blesk přeběhnu k zadním dveřím a zabuším. Nic neřeknu, nechci se předčasně prozradit, kdyby vyšel ten bémáckej otrok, kterej si Árijku zotročil. Místo toho poodstoupím trochu dál ode dveří, pokleknu u stromu, ať trochu splynu s okolím, a zbraní zamířím na dveře. Uvidíme, jestli tam budu muset vtrhnout. Pokud otevře chlap, tak vyrazím a sundám ho pažbou. |
| |
| Cesta do Javorníka Bílá Voda, úterý - dopoledne Jindřich Poslouchám ho a sleduji kolik škod za včerejší noc Werwolfové udělali. To je opravdu velká akce, buď jsou tak odvážní a drzí a je jich vážně moc a nebo prostě hloupí. Tedy hloupí jsou určitě, protože pokračovat ve válce dnes za nacistické ideály to už je samo o sobě hodně zvrácené. Poslouchám ho a přikývnu na jeho povzdech o nedostatku vojáků. "Jsou tu ještě sověti ti tu mají jednotek docela dost na to aby udělali pořádný zátah a protipartyzánskou operaci. I když nazývat tuhle smečku partyzány je dost plivnutí do ksichtu. " Sám si uvědomím výrazivo i to, že my jsme pro Němce taky byly "bandité", ale situace se obrátila. Pak už mě vidí Vocílka, srdečně mu podám ruku a už jsme v místnosti a kam směřuje hovor se mi moc nelíbí. Prvně se mě ptá co říkám na noc. Pokrčím rameny. "Vřelé přivítání bych tak řekl, mám ještě incident pak u sebe obsahuje 4 mrtvý nácky, a jednu dost poničenou německou rodinu asi proto, že mi pomáhali. Pak ti to hodím jako hlášení ještě to nemám sepsaný" Když promluví o "vytmavení" a žádném "promíjení" trochu se zarazím. Nerad bych se účastnil represí proti neviným civilům, dokud nebudeme mít rozklíčováno kdo je kdo, ale doufám, že Vocílka má v plánu něco jinýho. |
| |
| V Javorníku na brífinku Javorník, úterý dopoledne Jindřich, Eva Eva s Pavlínkou přichází do soudní budovy jen pár minut po Jindřichovi, zastaví se na chodbě za dveřmi a zaslechne ještě i jeho vylíčení nočního incidentu v Bílé Vodě. Pak následuje Vocílkovo vysvětlení následujícího postupu všem vojákům a gardistům v místnosti. „Rusy zvát nemůžeme. Ti by stříleli po každém Němci stejně jako na Moravě nebo v Ostravě.“ odpoví trochu zklamaně „Tohle budeme muset vyřešit sami. Jindřichu, vyřeš v Bílé vodě co máš rozjednané a pak se svezeš tady s Tomášem do Kobylé k tomu mostu. Byl jsi s partyzány, tak třeba odhalíš něco, co mi ne...“ nadhodí a čeká jestli se k tomu někdo vyjádří „A co se zbytku týče - zákaz držení zbraní i munice byl vyhlášen a oznámen. Udělejte to ještě jednou a kdo bude odteď chycen se zbraní bez povolení nebo u něho nalezena, bude zatčen a v případě prokázání účasti na akcích proti republice, ve zrychleném procesu odsouzen.“ oznámí vám všem „Pokud někdo napadne vás, střílejte, stojím za vámi a nenecháme se beztrestně zabíjet těmi parchanty z werwolfu.“ dokončí ještě myšlenku |
| |
| Návštěva úterý ráno Heidy, Heinz Málem nadskočím leknutím, když se ozve zaklepání. Opráším si ruce od mouky, a nervózně se rozhlédnu kolem, jako kdybych čekala, že někdo přispěchá, a dveře za mě otevře. Nebo na mě bude ječet, ať zvednu tu svojí prdel, a mažu otevřít. To druhé zní pravděpodobněji. Ještě si urovnám šátek, který zakrývá to, co zbylo z mých vlasů, a konečně otevřu. "Ano?" Nejistě vyhlédnu ven. Přemýšlím, kdo by sem mohl přijít, a ještě ke všemu zadním vchodem. Několik okamžiků mám za to, že si ze mě jen někdo vystřelil. A nebo už začínám bláznit? Potom si ale všimnu muže přikrčeného pod stromem. Pohled mi padne na jeho zbraň, namířenou na mě. Ruce mi okamžitě, v obláčku moučného prachu, vystřelí do vzduchu. "Prosím. Nestřílejte!" Vykřiknu zoufale. |
| |
| soukromá zpráva od Heidy Steiner pro Na čele má šmouhu, už dost rozmazanou a vybledlou, ale i tak je patrné, že jí na čelo někdo namaloval hákový kříž. |
| |
| V Javorníku na brífinku Javorník, úterý dopoledne Jindřich, Eva Když padne i můj poslední návrh na zapojení Rudé armády na větší protipartyzánskou akci jen pokrčím rameny. Často mi přišlo, že naši lidé jsou k našim Němcům daleko brutálnější než sověti, ale samosebou záleží vždy na člověku i samotné jednotce. Tak pak už jen poslouchám Vocílku a jsem zvědav s čím přijde abychom to vyřešili vlastními silami. Během vysvětlování toho co se stalo v Bílé vodě, zmíním i jména těch co poznal hajný Finkel už to by nás mohlo malinko nasměrovat. Na jeho návrh jet k mostu znovu jen přikývnu a počkám až skončí porada. Pak si vyprosím fotoaparát abych mohl nafotit to u nás a řeknu Tomášovi, ať prvně sjedeme k tomu mostu abych to obhlídl a pak mě hodí do Bílé vody a já můžu dokončit co tam mám rozděláno. Když přijedeme k mostu pořádně prostor prozkoumám i dál od něj abych se pokusil najít jakékoliv informace o útočnících, ale také o výbušninách a materiálech co používali. Nějaké bedny nebo obaly podle toho by se dalo postupovat odkud to mají a odvodit co jsou zač. |
| |
| V Javorníku na brífinku Zaslechnu plány, které má pan Vocílka a vůbec se mi nelíbí, že to musí dělat zrovna Tomáš. Jako kdyby tu nebylo víc lidí, kteří se mohou k rozbitému mostu vydat místo něj. Když se dveře otevřou a já je uvidím jak jdou ven, nejraději bych ho hned zastavila, ale nenapadne mě jak to udělat tak abych nevypadala, že škemrám, nebo že ho uháním. Proto mu jenom strčím košík s jídlem. "Tady máš něco na cestu," řeknu prostě a dělám, že si nevšímám pobavených pohledů ostatních chlapů. Poté ho jenom s Pavlínkou doprovodíme ven, kde se znovu rozloučíme. Stává se z toho již zvyk. Za poslední dny jsem ho skoro neviděla, ale asi jsem to měla čekat. Pořád je to lepší než kdyby se dal k armádě. Takhle se drží aspoň v okolí. Poté nás již čeká jenom slíbená procházka k rybníku. |
| |
| V Javorníku na brífinku Javorník, úterý dopoledne Jindřich, Eva Vocílka si sdělená jména zapíše do malé knížečky a pokývne. Pak přejde k malému sekretáři u zdi a podá ti pouzdro s fotoaparátem. „Dávej na něj pozor. Jiný nemáme. Sice to není nic extra, ale je to lepší než to muset kreslit.“ upozorní tě. Když vycházíte z místnosti, přijde k šoférovi, který je ti přidělen mladá žena s malou dívkou. Očividně manželka s dcerou a přinesly mu oběd.... „Děkuji.“ odpoví jen tiše, políbí svou ženu na tvář a lehce jí po ní přejede prsty. Pak políbí na čelo i dcerku a vydá se s tebou ven, kde nasednete do Tatry a vydáte se do Kobylé. Jindřich Kobylá, úterý kolem oběda Cesta až do Kobylé probíhá naprosto v klidu, ale pokud se na nic nebudeš ptát ty, Tomáš sám o ničem nezačne. Asi přemýšlí nad tím, co vás čeká v cíli cesty... Když auto s mírným trhnutím zastaví u nádraží, vidíte už zdálky mosty zřícené v řece a trosky vlaku, které to vše pod sebou pohřbily... Eva Javorník, úterý kolem oběda Město vypadalo úplně jinak než když jste šli k budově soudu. Na ulicích nebyli vůbec žádní Němci, ale naopak mužů v uniformách a se zbraněmi jste potkávaly dost. Očividně se Vocílka rozhodl pro zastrašovací taktiku, ale na posouzení její efektivity je ještě brzo... Cesta k rybníku vám ale příjemně uteče a nějakou dobu se zdržíte za nádražím u ohrady s koňmi, které chce Pavlínka pozorovat. K vodě tedy dojdete až kolem jedné hodiny. Hladina je klidná, jen občas rozčeřená drobnými vlnkami a podél břehu pluje hejno kachen |
| |
| V Javorníku u rybníka Procházka mi dá trochu zapomenout na starosti, které před námi leží. Koně vypadají spokojeně. Nic je netrápí, jenom se klidně pasou. Taková krásná idylka. U rybníka se také na chvíli zastavíme. Vyndám skrojek starého chleba, který nalámu a nechám Pavlínku aby ho kachnám naházela. Ať si také dopřejí. Za to mě kručící břicho připomene, že je již čs oběda a tedy vhodná doba na návrat. "Mám hlad, ty také?" otáži se dívenky. "Pojď vrátíme se domů a něco dobrého uvařím, ano?" Chce to ještě trochu přemlouvání, ale nakonec tedy zamíříme cestou zpátky k domovu. Se všemi těmi gardisty kolem se cítím trochu nesvá, připomíná mi to věci z minulosti, kdy to byli zcela jiní vojáci, pořád si musím opakovat, že není potřeba klopit oči k zemi, že tihle jsou naši a nic nehrozí, ale není to tak jednoduché jak se zdá. |
| |
| úterý ráno Heidy, Heinz Už to vypadá, že nikdo neotevře – pak bychom tam museli vlítnout a děj se vůle osudu. Jenže nakonec někdo otevře. Mladá žena, krásná… nebo by byla krásná, kdyby si ji nevzali do parády a šeredně ji zřídil. Ale je taky blbá – co sakra řve?! Jelikož promluvila německy, hodím samopal na záda a rychle vyrazím kupředu. Jednou rukou jí zakreju pusu a druhou ji odtáhnu ze dveří a opřu vedle o stěnu domu. „Pššt! Fräulein Steiner?“ promluvím tiše německy a počkám, až mi to potvrdí. I když vlastně nemusí - je mladá a ten špatně smytý Hakenkreuz mluví sám za sebe. „Přišli jsme vám pomoct, nenecháme Němce zotročovat zasranými Bémáky. Kde jsou? Kolik jich je?“ |
| |
| Návštěva úterý ráno Heidy, Heinz Nohy mě neposlouchají a muž tak nemá nejmenší problém mě zpacifikovat. Vlastně bych se asi nebránila, ani kdybych na to našla sílu. Jen tlumeně vykřiknu, když mi dlaní zakryje ústa. Už se smiřuji s tím, že je definitivně po mně, když muž promluví. Je to Němec! Co víc, je to Němec, který by mi mohl pomoci. Náhle mám pocit, že nikoho hezčího, než tohoto muže, jsem v životě neviděla. Kámen, který mi v tu chvíli spadne ze srdce, je skoro slyšitelný. Rychle přikyvuji a když ruku odtáhne, abych mohla promluvit, úlevně vydechnu. "Jsem Heidy, pane. A je tady jen jeden, velitel Novotný. Teď je ale pryč. Nevím kam šel, ani kdy se vrátím. Prosím, nenechávejte mě tady!" Šeptám úpěnlivě, a při posledních slovech se na muže pověsím. Do očí se mi hrnou slzy. Nesnesu ani pomyšlení, že by se mě ta zrůda měla třebas jen dotknout. |
| |
| U rybníka Eva, úterý kolem oběda Pavlínka pobíhá kolem vody a je očividně ráda, že může házet kachnám chleba. Vzhledem k tomu, jak málo lidí sem chodí, připlují kachny až úplně ke břehu, takže se jich může skoro dotknout. Jednou to i zkusí, ale ptáci se opět vzdálí a musí pak chvíli čekat než je kousky chleba plovoucí na hladině nalákají zpět. „Trochu teto...“ odpoví Pavlínka když k tobě přijde a vezme tě za ruku. „A co budeme vařit?“ zajímá se a chce se vnutit do pomáhání. Ale nijak neprotestuje, drží tě za ruku a vrací se s tebou zpět podél ohrad s koňmi do Javorníka |
| |
| Dopoledne v chalupě Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Trochu unaveně se na tebe usměje, ale vidíš, že tvé malé lži neuvěřil. „Nezapomeň, že tě znám... Mrzí mě, že jsem ti nepomohl.“ odpoví a sklopí hlavu. „Děkuji.“ odpoví a vezme si od tebe hrnek s čajem „Budu v pořádku... Párkrát už mě zmlátili.“ snaží se nasadit statečný úsměv, ale vidíš, že je to jen maska. |
| |
| Vyšetřování Javorník, úterý dopoledne Jindřich Po cestě si zapálím dýmku a koukám po okolí. Autem přijedeme k nádraží a pak jdeme pěšky k mostu. Jako vyšetřovatel si připadám trochu nepatřičně, ale co když to nemůže udělat nikdo jiný tak proč ne já. Vyfotím pr fotek mostu a rozhlédnu se odkud bych ho odpálil já. Pořádně prolezu trosky a zkusím najít zbytky po výbušninách případně po mechanismu kterým to odpálili. Pak projdu místa, kde by mohli být pohozeny obaly a bedny od výbušnin a kde by mohlo být místo odkud to odpálili pokud tedy neměli výbušniny s časovačem. Pořádně prohlédnu celý prostor a nafotím co bude stát za to. Jestli něco. |
| |
| Gostitz úterý ráno Heinz, Heidy Jen jeden? Ha! Jenom jeden! Tak to bude hračka! „Klid, ruhe Fräulein, nikam nejdeme…“ Aby se utišila, přejedu jí dlaní po tváři, než ustoupím. „V chalupě nikdo není? Pojďme dovnitř, ať nás nikdo nevidí.“ Popoženu ji a pak hvízdnu na kluky, ať naklušou, mávnu na ně a vstoupím za ní. Brzy se přidají i další dva. Heidy může vidět, že jsme všichni mladí, spíš ještě kluci – nejmladšímu nebude víc než čtrnáct let. I já vypadám na sotva osmnáctiletého, i když urostlého blonďáka. Oblečení jsme do civilu, ale všichni máme samopaly, batohy a torny, jako bychom byli připravení žít delší dobu mimo civilizaci. „Tohle je Johann,“ ukážu na toho nejmladšího, kluka se zarputilým výrazem. A potom na možná šestnáctiletého mladíka v bekovce, „a tohle Klaus.“ Oba pozdraví a začnou se rozhlížet kolem. „Hans, Klausi, padejte k oknům a hlídat, jestli se ten prasák nevrací. A nevystrkujte čumák, ať si vás nikdo nevšimne!“ zavelím a hoši okamžitě poslechnou. Já se zatím posadím ke stolu. „Žádný strachy, Heidy, my se vyznáme,“ zazubím se a Klaus vesele přisvědčí – ta akce s mostem z nás udělala mazáky, „ten bémáckej sráč bude litovat, že si dovolil šáhnout na německou holku. Ale potřebujeme informace – jakej velitel, to je gardista? Ten tu asi ve vesnici nebude sám, co? To by neměl komu velet. A co zbytek vesnice? Kolik je tu Čechů, kolik Němců… a nějaký kolaboranti?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Češi žádní, kolaboranti též ne. Celá vesnice německá Velitel je opravdu sám, stejně jako Jindřich v Bílé Vodě. Nemají dost lidí na to, aby v každé vsi vytvořili posádku... |
| |
| Návštěva úterý ráno Heidy, Heinz Ani se nenaděju a jsem zpátky v kuchyni, nyní však v doprovodu tří Němců. Je to úleva, i když nohy se mi klepou stále. Raději se také posadím ke stolu. Krátce si prohlédnu Johanna a Klause a obdaruji je slabým úsměvem. Nejvíc pozornosti si ale bere mladík, který se ještě nepředstavil. Je nejstarší a podle toho, jak se chová, tak rozený velitel. "Jsem tak ráda, že jste tady. Velitel je opravdu sám. Nemají dost lidí na to, aby v každé vsi vytvořili posádku." Pohrdavě si odfrknu. "Tady jsou jenom Němci, na Čecha, natož kolaboranta, tady v okolí nenarazíte." Konečně se přestanu klepat, zvednu se a z kredence vytáhnu láhev šnapsu, dám si pořádný lok a poté láhev podám tomu pohlednému blonďákovi. "Odpravte ho jako psa! Nic jiného si nezaslouží." Krev se ve mě vaří, když si vzpomenu na to, jak se Novotný vypořádal s mým otcem. To není člověk, ale zvíře. |
| |
| Zpátky domů Eva, úterý kolem oběda "Přemýšlela jsem o krupicové kaši. Máme ještě cukr, tak bude hezky sladká, co ty na to?" usměji se na Pavlínku zatím co ruku v ruce jdeme zpátky k domovu. Samozřejmě tak jednoduché to nebude. Znovu se musíme zastavit u ohrady a sledovat koně, naštěstí to netrvá tak dlouho jako cestou k rybníku a necháme ta zvířata se v klidu pást. Však zase zítra si to můžeme zopakovat. Jak se blížíme k domu tak dobrá nálada, kterou jsem měla zase zmizí. Hlavně když vidím díry po kulkách, které tam zůstaly. To bude také potřeba opravit, ale není to tak důležité jako to okno, ale ani z jednoho nemám radost. Pořád je to připomínka té děsivé noci. Potrvá dlouho než vybledne. |
| |
| Vyšetřování Javorník, úterý kolem poledne Jindřich V samotné rokli se zříceným mostem a vlakem nenajdeš nic zvláštního. Jasně, poznáš, kde asi byla umístěna trhavina, ale to by dokázal skoro každý, kdo někdy podobný výbuch viděl. Když pak zvětšuješ okruh pátrání, najdeš postupně několik drátů vedoucích k mostu a po nich dojdeš až k malé vyvýšenině kryté keři, ze které je slušný výhled na trať a oba dva mosty. Tam se všechny dráty setkávají a dojde ti, že tam pravděpodobně byl muž s elektrickým detonátorem a tudíž nepoužívali žádnou formu časovače, ale byli na místě až do času výbuchu, aby jej mohli spustit v nejpříhodnější okamžik. „Tak co si o tom myslíš?“ zajímá se tvůj doprovod když vidí, jak místo zkoumáš. Najdeš pak i stopy malého tábořiště s konzervami, trochou studeného popela a několika krabicemi od plastické trhaviny. |
| |
| Zpátky domů Eva, úterý kolem oběda Pavlínka na tvou otázku ohledně volby oběda sice neodpoví, ale její výraz mluví dostatečně jasně na to, aby jsi věděla, že tvé rozhodnutí je podle ní skvělé. Koňmi tě naštěstí netrápí dlouho, takže cesta zpět domů netrvá zdaleka tak dlouho. Město ale stále vypadá jako po vymření a nebýt dvoučlenných hlídek gardistů, bylo by snad úplně prázdné. V jednu chvíli vás mine autokar s několika gardisty, ale míří někam směrem k Heřmanicím... Nejsi ale doma ani deset minut, když tě vyruší zaklepání na dveře. Za nimi vidíš staršího muže, tak kolem 60 let, s krátkým vousem oblečeného v obyčejný vycházkový oblek. Přes rameno koženou brašnu a pod paží sklo. „Dobrý den, paní. Poslal mě manžel kvůli tomu oknu...“ vysvětluje češtinou s německým přízvukem |
| |
| Doma Akorát jsme se umyli a já se chystám namočit krupici do mléka, když mě od práce vyruší. No lepší teď než později. Pak se to snadněji připálí. Musím se přiznat, že sklenáře jsem tak rychle nečekala. Na chvilku se zarazím, ale pak ustoupím ze dveří a pozvu ho dál. "Jistě, omlouvám se. Prosím, rozbité okno je támhle," ukáži rukou na vedlejší zeď, kde v rámu zeje díra. Chvilku muže pozoruji, ale pak se vrátím k přípravě kaše. Nevím jak dlouho mu to bude trvat a minimálně Pavlínka se potřebuje najíst a to i přesto, že je mi trochu nepříjemné to takhle dělat. Musím to však vydržet. |
| |
| Snídaně Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Chytím otce za ruku. Nechci, aby si vyčítal, co se mi stalo. "Je to moje vina. Ani by si nás nevšimli, kdybych Sedlovi nenabídla svou pomoc." Teď už na tom nic nezměním, a otec se lépe asi také cítit nebude. Stejně mám ale pocit, že bych to měla říct nahlas. "Raději zajdu pro doktora. Ty odpočívej." Rozhodnu se, krátce otce políbím na tvář, a zvednu se. Nechci mu dát šanci začít protestovat. Přeci jen, už není nejmladší, a já chci mít jistotu, že je v pořádku. Nikoho jiného nemám. Bez dalšího meškání se ustrojím a vyrazím pro doktora. Trochu znejistím, když otevřu dveře domu, na okamžik mě zachvátí panika, rychle ale zase odezní. a já vyrazím ven. |
| |
| Doma Eva, Javorník - úterý odpoledne „Není za co se omlouvat, mladá paní.“ odpoví ti a přejde k oknu. Chvíli rozbité tabulky pozoruje než začne vyškrabávat těsnicí tmel a postupně vylamovat i zbývající střepy z okenního rámu. „Bylo to už starší sklo, možná by vám prasklo i při prudším zavření okna.“ prohodí, když už sis myslela, že ti vůbec nevěnuje pozornost a položí si novou tabuli na jídelní stůl, aby ji mohl nařezat na potřebné tabulky. |
| |
| Snídaně Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Otec tvou ruku jemně stiskne a chvíli ji jen svírá. „Na tom nezáleží... Kdyby jsi to neudělala, potrestali by nás zase Češi, takže si ve výsledku nevybereme.“ odpoví trochu sklesle, ale upřímně „Navíc, možná to ještě neskončilo... Češi se i tak můžou přijít mstít.“ zhodnotí vaše šance realisticky. „Opravdu to není třeba!“ ozve se ještě za tebou, ale to už jsi venku na chodbě. Venku na návsi nevidíš skoro nikoho. Jen nahoře směrem k Německu vidíš několik mužů jak se motají kolem celnice a vypadá to, že snad něco opravují... |
| |
| Doma "Takže všechno zlé je k něčemu dobré," řeknu pobaveně. Je tedy pravda, že bych se bez střelby obešla, ale nakonec se kromě toho rozbitého okna zase tam moc nestalo. Ještě je tu pár děr, ale ty mě nijak netrápí. A pak samozřejmě zraněný Roman. Je to smutné, ale přežije, což je hlavní. Nandám hotovou kaši na talíř a dám jí Pavlínce ke stolu. Dostatečně daleko od skla a nástrojů aby náhodou něco nevyvedla. Zvednu jí do židle a vtisknu do ruky lžíci. Sama si přisunu židli blíž k dívence a sednu si na ní abych si trochu odpočinula zatím co sleduji řemeslník jak opravuje okno. |
| |
| Doma Eva, Javorník „Ano, i tak by se to dalo říct.“ odvětí starý řemeslník, lehce se usměje a pokýve hlavou.Zatímco vaříš, láme skleněné tabulky a zkouší, jestli opravdu budou sedět místo těch starých. Když krmíš Pavlínku, vidíte, že už jen spáry zamazává tmelem. „Tak je to, mladá paní, tak hodinu s tím nehýbejte a mělo by to být v pořádku.“ oznámí ti a jde ke dveřím. „Kdyby náhodou ne, váš muž ví, kde mě najde. Přeji pěkný den.“ rozloučí se ještě a nechá vás s Pavlínkou o samotě |
| |
| Vyšetřování Javorník, úterý kolem poledne Jindřich Pořádně prohlížím most i okolí přeci jen něco najdu. Nafotím obrázky uložení náloží i místa odpalu stejně jako malého tábořiště. Trochu nespokojeně si odfrknu a zakroutím hlavou. "Kruci to se mělo prošetřit hned za svítání. Má někdo z našich tady vycvičenýho služebního psa? Kdyby jsme ho nasadili na stopu někam nás ještě dovede. Zajeď pro něj a vem pro jistotu ještě aspoń dva chlapy zkusíme co vystopují." Kdyby se pes nasadil hned za rozbřesku měl by to snazší, ale dobrej pes stopu najde i za několik dnů teď je tedy furt slušná šance na vystopování tech parchantů. Počkám tedy než/jestli se vrátí se psem na stopu, do té doby ještě bloumám po okolí jestli nenajdu něco víc. |
| |
| Gostitz úterý ráno Heinz, Heidy Jenom jeden a německá vesnice? To bude hračka! Bude jako prase na jatkách! I když… on na jatkách nebude, měl by to moc snadný. A když nás nikdo nebude stopovat… můžeme vyslat zprávu dalším gardistům – zprávu, aby si s náma nezahrávali. Skvěle! Kořalku přijmu s povděkem a taky si s ní připiju. „A já nic?“ zaprotestuje Klaus. „Ne, ty nic, radši čum ven, ať ti neprojde před čumákem a nepřekvapí on nás,“ zchladím jeho chutě, ale pak se obrátím na Heidy. „Ale je pravda, že bysme ocenili něco na zub. Mohla byste něco postrádat? Pokud se teda nemá teď někdy vrátit. Kde se vracívá domů? Jestli je velitel, budou ho zaměstnávat až do večera, ne? Nebo chodí na obědy? Pracoval v noci?“ Znovu se napiju a naznačím i jí, jestli chce. Chvilku ji jenom sleduju… a tak trochu obdivuju její pěknou tvářičku a tělo, ale pak mě něco napadne. „Heidy, je vám jasný, že až s ním skončíme, tak budete muset odejít? Tady nebudete moct zůstat, všichni vědí, že u vás ten Bémák bydlel. Máte kam jít? Mohla byste s náma do lesů… není jich moc, ale pár BDM do lesa odešlo, když se tu objevili Rusáci, nebyla byste jediná…“ |
| |
| Návštěva úterý ráno Heidy, Heinz Znovu se zaraduji, i jen to, že můžu těmhle mladým mužům pomoci tím, že je nakrmím, mi udělá nesmírnou radost. Chléb ještě nemám hotový a tak alespoň položím na stůl zbytek pečeného králíka. "Jak jsem říkala, velitel je na všechno sám, a tak se většinou vrací až pozdě večer. Přes den sem na jídlo nechodí a divila bych se, kdyby tomu dnes bylo jinak." Znovu se napiju a užívám si ten pocit tepla, který se mi rozlije v břiše. Blonďák ale přijde s něčím, na co jsem ani nepomyslela. Nebudu tu moci zůstat. Teď, když se nad tím zamýšlím, dochází mi, že má pravdu. Tím, že Novotný zemře, se nic nevyřeší, prostě by sem poslali někoho dalšího a pak by všechno mohlo být ještě mnohem horší. Představa, že bych měla odejít do lesů, mě děsí...ale mám já jinou možnost? Musím si dát ještě dva řádné loky kořalky, než jsem schopná mluvit. Raději s pravými Němci někde v lese, než posluhovat dalšímu českému praseti. "Půjdu s vámi!" Řeknu odhodlaně, náhle posilněná tím rozhodnutím. Na krátký okamžik se cítím silná a neporazitelná. Od chvíle, kdy sem přišel ten Bémák, jsem tu seděla a litovala se. Ale teď můžu jít a můžu něco dělat, další takovou příležitost už nedostanu. |
| |
| Ranní vycházka Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Ve vesnici je v tuhle hodinu ještě klid. Venku sice zahlédnu pár lidí, ale mě samotné si nikdo nevšímá. Moji pozornost přitáhne hluk od celnice. Vypadá to, že opravy už jsou v plném proudu. Udělám několik váhavých kroků tím směrem...mohla bych zajít za praporčíkem a říct mu, že dnes bych raději zůstala doma s otcem. Nakonec se na to ale vykašlu. Ví, co se v noci stalo, a jistě bude mít pochopení. Přidám do kroku a rozeběhnu se k domu doktora Haasem. Bydlí až na samém okraji vsi, ale ani tak mi cesta netrvá déle, než nějakých deset minut. I to mi ale úplně stačí. Ke dveřím dorazím vyčerpaná, sotva stojím na nohou. Možná jsem se trochu přecenila, myslela jsem, že jsem v pořádku, ale teď mě bolí snad každý sval v těle a mám pocit, že jestli neomdlím, tak se minimálně pozvracím. Zaklepu na dveře a dlaní se opřu o stěnu vedle dveří, snažím se nevolnost rozdýchat. |
| |
| Vyšetřování Kobylá, úterý kolem poledne Jindřich Tvůj doprovod se na chvíli zarazí. Ale pak mu dojde, že máš asi pravdu... Ovšem ráno bylo dost jiných věcí k řešení a do toho zpráva přišla též až později, neboť přerušili i telefonní dráty. „Ne, o žádném psu s výcvikem nevím. Ale ty chlapy seženu, Vocílka je určitě nebude postrádat když mu řeknu, na co jsou třeba.“ odpoví pak a chvíli se mlčky dívá na zkroucené trosky, které ještě včera byly vlakem s lokomotivou supící od Lipové na Javorník... „Potřebujete zařídit ještě něco?“ zeptá se, počká na odpověď a pak už s tatrou opět zmizí směrem k Javorníku a ty tudíž zůstaneš sám |
| |
| Ranní vycházka Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Praporčíka stejně nikde nevidíš a podle toho, jak tví spoluobčané pracují odvodíš, že tu asi opravdu není. Ne, že by se vyloženě flákali, ale také nepracují naprosto na plno. Vypadá to, že si tě ani nikdo nevšiml, snad jen Finkel ti zamával - odhaduješ podle postavy a oděvu. Takhle z dálky si nejsi jistá tím, zda je to opravdu on. Dveře se otevřou jen pár úderů srdce po tom, co jsi na ně zaklepala. „Liese?“ ptá se překvapeně. Vypadá to, že jsi snad ta poslední, koho by čekal. „Grüs Gott... Pojď dál. Co se ti stalo?“ ptá se hned, když tě vidí a přidrží ti otevřené dveře. „Posaď se.“ vybídne tě v ordinaci - větším obývacím pokoji - a přisune k tobě sklenici a džbánek s vodou |
| |
| Doktor Haas Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Vděčně se posadím na židli, skoro okamžitě se cítím o něco lépe. Alespoň už nemám pocit, že v dalším okamžiku omdlím. "Děkuji." Usměju se mdle a naliju si ze džbánku trochu vody. Až po nějaké chvíli jsem ale schopná začít mluvit. "Nebudete mi to věřit, ale já jsem nepřišla kvůli sobě. Jde o mého otce." Napiju se vody, abych spláchla hořkost, která se mi nahrnula do úst. "V noci jsme měli...nezvané hosty, a otce dost ošklivě potloukli. Nechtěl, abych pro Vás chodila, ale já myslím, že by bylo lepší, kdybyste se na něj podíval." Prosebně pohlédnu na doktora. |
| |
| Doktor Haas Bílá Voda, úterý - dopoledne Liesa Haas se jen mírně pousměje když se napiješ. Nijak na tebe ale nenaléhá a čeká, než budeš mluvit dál. „Ach tak... Dobrá, povídej.“ vybídne tě přece jen, když se zmíníš alespoň o tom, že jsi přišla kvůli otci. Když pak ale skončíš, vypadá jeho tvář stále stejně. Jen oči vypadají najednou mnohem starší. „Podívám se na něj, jen si vezmu brašnu a půjdeme, ano?“ navrhne. „Ale co ty? Tobě neublížili?“ zeptá se ještě pak, když se vrátí s koženým kufříkem a položí jej vedle stolu |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR