SuperWorld
hrálo se Denně
od: 14. dubna 2016 14:53 do: 01. května 2016 12:16
Dobrodružství vedl(a) Vision
| |
 |  |
| |
| Black Rose Slunce zapadá nad Brooklynem, když vcházíš dovnitř. V peněžence tě hřáli čerstvě vydělané peníze. Nějaký zbohatlík si tě najal na aby jsi zpátky dostala velmi tajné fotky(na kterých určitě nebyl chycen se svojí milenkou), kvůli kterým ho někdo blackmailoval. Nebyla to velmi morální práce, ale byla lehká a dobře placená. Jak bylo zvykem po každé velké výplatě, zašla sis do Black Rose na skleničku. Black Rose je irský bar, který možná není nejčistější, ani nemá nejlepší obsluhu, ale je to jeden z mála barů kam můžeš po práci přijít s lukem na zádech a nebýt ani zdaleka ta nejdivnější. Když jsi otevřela dveře okamžitě tě do obličeje praštil pach alkoholu a kouře s lehkými náznaky krve. Když jsi přišla k baru sedla sis na své obvyklé místo a objednala si svůj obvyklý drink. Ale jedna z nevýhod baru plného násilných lidí je, že občas se tady objeví někdo kdo měl trochu moc vypito a nepozná kdy si nemá začínat. "Hej, holčičko" uslyšíš za sebou hrubý hlas se silným texaským přízvukem."Víš kdo já jsem?" zeptá se tě muž, který teď přišel vedle tebe a dal ti šanci si ho prohlídnout v plné jeho "kráse". Podle šátku, kožené bundy a hustého plnovousu ti okamžitě dojde, že je to motorkář. Je velmi svalnatý a kožená bunda na pár místech vypadá, jakoby se měla každou chvíli roztrhnout. "Mě říkají Jimmy a jsem vůdce pekelných psů" Jimmy pohodí hlavou na stůl od kterého přišel kde sedí skupina podobně oblečených mužů "před pár týdny tě jeden z chlapů vyzval na souboj v pití a skončil pod stolem." Z té noci sis vybavovala jen to, že nějaký mladík se vytahoval před celým barem, že by všechny opil do bezvědomí a tak jsi se rozhodla, že ho vyzkoušíš. Potom si jen pamatuješ, že jsi byla doma s obrovskou kocovinou, ale podle všeho jsi vyhrála. "Když jsi vyhrála, tak to celkem pokazilo úctu pekelných psů. Úctu, kterou si musíme získat zpátky. Takže jak já to vidím jsou dvě možnosti." pokračuje Jimmy "Za prvé si můžeme dát odvetu, ty a já, kdo bude poslední stát vyhrát" přitom co to říká přisune sklenku tequilly "a nebo za druhé můžeme jít ven a získáme svojí úctu bolestivějším způsobem. Tak co říkáš?" |
| |
| Školní noviny Mike Zdálo se ti jakoby ti každou chvíli měla odpadnout ruka. Čekal jsi, že na filozofické fakultě to bude jednoduší, ale tenhle profesor vás nehodlal nechat oddechnout. Ostatní studenti sice klikali na svých noteboocích jako by jim někdo držel pistol u hlavy, ale aspoň to nemuseli psát ručně jako ty. Samozřejmě jsi také měl notebook připravený notebook do kterého jsi chtěl psát, ale ten teď ležel pohodlně na tvém stole, kde jsi ho dneska ráno ve spěchu zapomněl. A tak sis vzal sešit a tužku a psal po staru. Stihl jsi napsat všechno? Ne tak docela. Vypadalo to dobře, nebo aspoň čitelně? Ani náhodou, ale bylo to mnohem lepší, než jen tak sedět a nic nedělat. Naštěstí pro tvojí křečemi se svíjející ruku hodina už za chvilku skončila a ty jsi se i se svými ne zrovna přijatelnými poznámkami jsi se mohl posunout na další část dne. Avšak, než jsi stihl vyjít ven z učebny někdo tě chytil z rameno. Když jsi se otočil viděl jsi asi o hlavu menší dívku s brýlemi, potrhaným kalhoty, kostkovanou košilí a mobilem v ruce na kterém něco ťukala šílenou rychlostí. "Tracey Cole. Šéfredaktorka školního blogu a tvoje nejlepší možnost jak získat nějaké použitelné poznámky z této hodiny." Představí se bleskově Tracey zatímco její oči zůstávají přilepené na telefonu "Nemusíš se představovat, vím kdo jsi Matthew. Vždycky jsi předem proklepávám své budoucí zaměstnance." Za celou dobu tě Tracy, ještě nepustila ke slovu a zdá se, že se ještě ani nenadechla."Už jsem ti poslala poznámky z téhle i příští lekce, děkovat mi můžeš později." Konečně Tracy zvedne hlavu od obrazovky počítače a podívá se na tebe "Mimochodem jsem tady, abych ti nabídla místo fotografa do školního blogu. Bereš jí?" Všiml sis, že zatímco ti Tracy nabízela "práci" všichni už z učebny odešli, dokonce i učitel. |
| |
| Bouře před klidem Rick Kapky deště dopadají na okenní parapet, zatímco ti muzika ze sluchátek hrála do uší. Dost silně na to, aby jsi se do ní zaposlouchal, ale ne tak silně, aby jsi ohluchl. Asi třikrát už jsi rozebral a zase složil svojí motorku, vždycky ti to totiž pomáhalo při přemýšlení a jestli si někdy v životě potřeboval v klidu přemýšlet tak to rozhodně bylo teď. I přes sluchátka uslyšíš jak se déšť venku postupně změní v silný déšť a když se přidají i hromy stává se z něj docela silná bouřka. "Myslím, že ta motorka je v pohodě, ale klidně jí můžeš rozebrat po sto prvé, aby jsi se ujistil" slyšíš jak na tebe mluví Lili s jemným úsměvem na tváři. Váš otec zemřel teprve před pár dny a jediné díky Lili jste se ještě všichni navzájem nezabily. Ona byla ta, která zorganizovala pohřeb a všechnu administraci. Všichni jste jí samozřejmě pomohly co to šlo, ale i tak bylo jasné kdo to vedl. "Ale, neboj nepřišla jsem tě sem otravovat. Nebo to aspoň nebyl ten jediný důvod. Neviděl jsi náhodou Toma?" I když se to Lili snažila schovat, poznal jsi na ní, že je nervózní. Tom je Liliin přítel. Některým strýcům a tetám se moc nelíbilo, že nějaký floutek se tak moc účastnil pohřebních příprav, ale jako vždy Lili měla vlastní hlavu a taky to vypadalo, že jí pomáhá se vypořádat s otcovou smrtí stejně, jako ona pomáhala všem okolo. "Došla nám voda a Tom se nabídl, že pro nějakou dojede. Říkali, že má přijít bouřka a tak jsme radši chtěly být zásobováni, ale už to je celkem dlouhá doba a on se ještě nevrátil" Lili je čím dál tím rozrušenější. "Myslíš, že by jsme měli zavolat policii, nebo tak?" zeptá se tě nakonec s nadějí, že budeš vědět co dělat. Bylo ti jasné, že dvě očividné možnosti byly buď zavolat policii, ale zase možná se jenom zdržel v obchodě, jelikož nechtěl jet v bouřce, a nebo vzít nově sestavenou motorku a jet se po něm podívat osobně. Nebo možná i kombinace dvou stylů. |
| |
 | Scriptorium Ah... Můj... BOŽE! |
| |
 | Bar Dneska to bylo až příliš snadné. Tedy né, že bych si stěžovala, snadný prachy jsou snadný prachy a vždycky potěší, ale poslední dobou jakoby tomu všemu něco chybělo. Možná proto jsem si dneska objednala dvojtýho Jacka Danielse. Jack Daniels s medem bylo to pravé. Usadila jsem se, trochu stranou od všech, však přesto poněkud celý klub tak nějak před sebou a docela hezký přehled, nohy jsem si hodila na stůl a vychutnávala tu sladkou štiplavost. Tedy do doby, než mi to překazil nějaký ´pes´. Když se zmíní o tom, jestli jsem s někým vyhrála pitku, jenom ledabile pokrčím rameny, značíc mu tak, co já vůbec vím. Ten chlápek se mnou vůbec nic nedělal. Byl mi lhostejný, stejně jako jeho pofidérní jakoby drsňácký vzhled. "Proč bych měla nějakýmu ´psu´ projevovat úctu? Dostal co si zasloužil a šel se staženým ocasem domů, doslova." opáčím a dopiju svého Jacka. Jenže on to zřejmě nepochopil. Pložím tedy prázdnou skleničku od Jacka na stůl. "A co to udělat ještě třetí možnosti?" řeknu a sáhnu po oné skleničce, kterou sem on přinesl. "Díky za free drink a jelikož jsem dneska v dobré náladě, nechám tohle bez povšimnutí..." narážejíc na jeho výhružky. "...a navíc ti dovolím odejít, aniž by ten zbytek tvý podělaný cti a lidskoti, která ti vůbec ještě zbývá a taky dokud máš zdravou barvu obličeje a jiných nicotných partijí." řeknu a vyklopím jí do sebe. |
| |
| Dance club Evelyn Muzika proudí ze všech stran a světla blikají jakoby se snažila kdo jako první dostane epileptický záchvat. Na velkém tanečním parketu se v rytmu svíjí několik desítek těl a tvoje je jedno z nich. Na tomhle není nic moc zvláštního, prostě tvůj typický čtvrteční večer spojený s hudbou, alkoholem a potencionálními jednorázovkami. A když už je řeč o alkoholu vidíš jak se k tobě blíží Daisy s dvěma skleničkami nějakého koktejlu, který bylo trochu těžké poznat. Daisy vždycky měla úžasnou schopnost tancovat, nevylít cokoliv držela v ruce a přitom se ještě prodírat davem lidí. Nejspíš už měla hromadu tréninku. Když se nakonec dostala k tobě podala ti drink a rukou ukázala směrem k baru. A tak jste se prodřely přes dav a sedly jste na nejbližší barová židle. Podle toho jak se Daisy lehce kývala tam a zpátky ti bylo jasné, že tohle rozhodně nebyl první drink, který měla, ale popravdě to nebyl ani první, který jsi měla ty. "Víš ty co?" zeptá se tě tvoje nejlepší kámoška s úsměvem na tváři "Já ti řeknu co. Já miluju náš život. Paříme celou noc a odpočíváme celý den, teda kromě těch dnů kdy paříme i přes den, ale víš co myslím." Daisy poté velmi nestabilně vyzdvihne sklenici do vzduch a zařve "Na náš úžasný život" a poté to naráz vypije. Po chvíli ještě pár drincích uvidíš jak k tobě jde nějaký mladík. Je celkem vysoký, má hnědé vlasy a jak je zvykem pro většinu mladíků tady v L.A. je celkem svalnatý, nejspíš začínající herec, nebo model. Mladík k tobě přijde vrtkavým krokem a je na něm vidět, že se taky nedržel zpátky při oslavování."Čau krásko, nechceš si jít zatancovat?" zeptá se tě opilý muž. Daisy ti mezitím obličejem naznačuje aby jsi souhlasila. Je ti jasné, že jestli řekneš jo nakonec skončíte buď u něj, nebo u tebe doma v posteli. |
| |
| Noční můra Miky Tracey se na tebe tvrdě zahleděla, vypadalo to jakoby zkoumala jestli tě má zastřelit, nebo zapálit, ale nakonec povolila "Máš pravdu omlouvám se, vždycky když jsem uprostřed nějakého článku zapomenu, že ostatní lidi jsou také lidi." Tracey schová mobil do kapsy a pokračuje v mluvení "A ohledně toho jak vím, že fotíš. Tvůj otec je 29. v řadě na britský trůn, divil by jsi se kolik toho na internetu je o rodinně člověka, který by se mohl stát našim králem po jedné středně těžké epidemii. No a práce by víceméně znamenala, že by jsi jen fotil důkazy, kvalitní fotky jsou velmi důležité při žurnalistice." Tracey vytáhne mobil z kapsy rychle něco naťuká a zase ho schová "Poslala jsem ti svoje číslo, jestli se rozhodneš nabídku přijmout zavolej." Poté ti mávne na rozloučenou a jde ven ze třídy. Takže už jsi tam úplně sám. Trochu se pozastavíš nad svým dnem, ale poté se chystáš vyrazit. Najednou tě však příšerná bolest srazí na kolena, cítíš se jakoby tvůj žaludek a tvoje hlava měly soutěž o to kdo ti může způsobit více utrpení. A nejdivnější je, že to nepřišlo postupně jako většina bolestí, ale naráz a okamžitě z ničeho nic. Celý svět se kolem tebe točí a pak už je jen tma. Další věc co vidíš je obrovská síň, která se zdá jako katedrála. Všechno je matné a rozmazané. Poté si uvědomíš, že to je sen. Nemůžeš přesně ujistit jak ti to došlo, je to jen takový podvědomý instinkt, který ti pomáhá poznat realitu. Uvědomíš si také, že nejsi ve svém těle. Tohle tělo je velmi hubené, šedé a mnohem vyšší než ty. Tvoje tělo se otočí a uvidíš jak před nim stojí čtyři lidé, oblečení do něčeho co byla jak vystřižené z fantasy knížky. Všichni čtyři vypadali rozzuřeně a jakoby se jen tak drželi aby na tebe nezaútočili. Poté jsi začal mluvit, ale neznělo to jako tvůj hlas ani jako tvé slova "Takže vy si myslíte, že mě můžete zastavit. O tom si můžete nechat zdát" poté se tvá ruka sama zvedne, dlaň otevřená směrem ke čtyřem postavám a vyjde z ní proud prudkého mrazu. Když se všechen mráz rozestoupí, na místě kde stáli čtyři osoby, teď stojí čtyři ledové sloupy. Poté tvé tělo předstoupí před zrcadlo a podívá se jakoby přímo na tebe a zeptá se tě "Jsi připraven?" |
| |
| Bolest a mrázMůj odhodlaný pohled se s třetl s tím jejím. Má pasivní agresivita proti jejímu zápalu. Chlad proti teplu. Zima proti létu. A nakonec... zima vyhrává. Yeeeeey! Ne. To mi opravdu nesluší.  "MacAlley není legitimní, je to rod zakomlexovaných podvodníků." Asi jde vidět, že mezi naším rodem a tím jejich jsou a i byly pře. Je to pochopitelné, jsou pře námi. "Ale upřímně doufám, že žádná středně těžká epidemie nepříjde..." Zase se na ní usměji. Eh... To mám jako stalkovat lidi, jak se líbají, muchlují, šikanují, ponižují, hádají, přátelí a tak dále a tak dále...? To je zralé na to, aby mi někdo rozbil foťák. Ne, ten nedám. Miluju ho! Zamračím se. "Takže po mě chceš aby stalkoval lidi a fotil je v intimních a osobních chvílích? Paparazy? To už jsem zažil na základce. Kdyby mě profesoři neměli tolik rádi, tak skončím s hlavou v záchodě a s foťákem... bůh ví kde." Zašklebím se v ublížené grimase. Její telefon ale příjmu a ještě chvilku se dívám na její záda. Pak udělám první krok k východu ale v tu ránu se svezu na všechny čtyři. Zaskučím bolestí a vykulím oči. Žaludek se svíjel v agónii a já bojoval s nutkáním začít zvracet. Hlava hrozila, že se mi rozskočí na několik kusů. Pokoušel jsem se nadechnout, ale přes tu vší bolest to ani nešlo. Bolest byla tak náhlá, že mi ani nepřišlo divné, odkud přišla - neměl jsem čas se tím zaobírat. Radši jsem se v křeči svíjel na zemi. A pak přišla tma... ... Kde...? Kde to jsem...? Podíval jsem se na "své" tělo. Šedé jako kámen a podivně vysoké uprostřed kamené, chladné a monstrózní katedrály... Jistě to tedy bylo stavěno v gotickém stylu... Předemnou stály čtyři postavy, oděny jak z nějaké RPG fantasy. Natáhl jsem ruku a v tu dobu mi došlo, že je to jistě sen. Noční můra. Z mých úst vycházel hlas, ale nebyl můj. Jsem někdo jiný... Mráz neúprosně zahubil ve svém objetí oponenty té bytosti, kterou nyní jsem, ale pak se to otočilo k zrcadlu. Zadívalo se to přímo na mě a položilo otázku. Vyděsil jsem se. "N-na co? Počkej? Kdo jsi? Tohle je celé jen sen... Jenom sen!" |
| |
 | Zábava Jeden panák střídá druhý, chvíli na parketu mezi svíjejícími se těly, chvíli na baru pro další alkohol, chvíli v objetí s tím a posléze i tím. Žádné zábrany, žádné hranice, dnešní noc je určena svobodě. Odvázání se. Nestarat se o nic, nestarat se o názory druhých, nestarat se o vlastní problémy, zapomenout - tedy, ne že bych měla potřebu na něco zapomínat, naopak. Chci si pamatovat. Všechno. Tenhle život, tyhle dny. Jedna velká, nekonečná párty a nic, co by mě zastavilo. Maximálně kocovina. Ale i kocovina se dá přebít a především přežít. Za ty roky je má docela dobrá kamarádka. A když už mluvíme o kamarádkách, náhle v davu spatřím Daisy, svou nejlepší kamarádku. Drobná pěkná blondýnka se šklebí od ucha k uchu a vcelku bez potíží se prodírá davem - nebo spíše jí dav sám od sebe uhýbá, není nikdo, kdo by jí neznal a nepustil jí. Jsme královny této párty a všichni to ví. Buďme upřímní, naší přítomností se prestiž téhle akce zvedla o několik desítek procent. Možná přijdou i novináři, bulvár nás má velmi rád. Tak co dneska vyvedeme? Pokud mám ráda něco více než zábavu a alkohol, je to provokace bulvárních novinářů a fotografů. Není nic, co bych neudělala a miluji titulky druhých dnů, miluji jejich skandály a jejich názory. Miluji je šokovat -i když upřímně, šokovat publikum je tak strašně easy! Dneska by to ale chtělo něco velkého! To je ale Daisy na dosah a tahá mě k baru. Nijak se nebráním, naopak, jestli chceme chvíli pokecat, bar je to nejlepší místo. "Na náš neuvěřitelný život!" Připiji si s ní nadšeně, moc dobře si jsem vědoma pohledů okolí - někdy i závistivých pohledů. Na jednu stranu je chápu, jsme krásné, jsme bohaté, můžeme si dělat co chceme, můžeme mít koho chceme. Máme svobodu naprosto ve všem a využíváme toho. Je tu spousta těch, co nás nenávidí, zároveň ale i spousta těch, kteří nás milují. Milujte mě, vážení. Jinak mi nestojíte za druhý pohled. Chytnu Daisy za ruku a společně se prodíráme davem k baru, kde si objednáme další pití. Už jsem ztratila přehled o tom kolikáté, ale věřte mi, mám vysokou toleranci na návykové látky. Ne tak velkou jako Jackie... Když už mluvíme o Jackovi, ještě jsem ho tady neviděla. Že by radši dal přednost tiché, romantické noci? "Hey, viděla si tady někde bráchu?" zeptám se Daisy, protože pokud tu je, ona by si ho všimla. Pak si všimnu toho pěkného kluka. "Ten by rozhodně stál za hřích." zakřičím na Daisy a je mi úplně jedno, jestli mě ten dotyčný uslyší či ne. Jo, je pěkný. Svalnatý, dobře vypadající, upravený. Opilý - ale chápu, na to aby mě oslovil, musí mít trochu alkoholu v krvi. Počkám, co ze sebe vypraví a pak ho zhodnotím od hlavy k patě. Daisy na mě kývá, ať do toho jdu, nechci být ale tak jednoduchá kořist. I když... Na oko to chvíli zvažuji, váhám, i když mi je jasné, že řeknu ano. Přeci tu nebudu sama, ne? Pak ale mrknu na Daisy, hmmm, přeci jí tu nenechám samotnou, ne? Vyměním si s ní pohled, na tváři se mi objeví pobavený úsměv. "Jedině když mě bude moci doprovodit Daisy..." Nevěřím tomu, že by s tím měl chlapec problém - kdo by sakra odmítnul dvě pěkný holky? A pokud s tím problém bude mít, no, je to jeho problém, ne můj. "Víš co, musíme se dělit. Ve všem." Zubím se od ucha k uchu a je vcelku jasné, co naznačuji. To by šlo. To by možná mohlo bulvár zaujmout. I když to není nic nového, o to se tak nějak postaral už Jack. Je těžké být až ta druhá. Všechny zajímavé skandály si vybral už on. "Tak co, zvládneš nás obě?" |
| |
| V uličce za barem Lea Jimmyho úsměv během chvilky z tváře zmizí a vystřídá ho výraz těžce kontrolovatelné zuřivosti, vypadalo to, že není zvyklý na to, když mu někdo odporuje. Rukou pokyne mužům u jeho stolu, aby k němu přišli."Myslíš si, že je tohle sranda, co? Uvidíme jak se budeš smát potom co nebudeš mít zuby." Poté co skončí s výhrůžkami vezme skleničku a rozbije jí o barový pult. Několik lidí se otočí, aby se podívali co se rozbilo, ale když vidí, že to nebylo nic vážného pokračují ve svých věcech. Další věc, kterou slyšíš je nabíjení brokovnice. Rose, majitelka baru ve kterém teď jste, stojí za pultem a má brokovnici namířenou na Jimmyho hlavu "Znáte pravidla, jakékoliv neshody se řeší venku vzadu". Jimmy očividně není šťastný, že musí poslouchat pravidla, ale ani on není tak hloupá, aby odmlouval když mu někdo držel brokovnici u hlavy a tak šel ven. Rose poté namířila zbraň na tebe "Ty taky. Nechci, aby se mi tady poté vraceli s nevyřízenými účty, až se o ně postaráš můžeš se vrátit dovnitř". A tak ti nezbývá nic jiného, než se vypořádat z bandou motorkářů. Když dojdeš za bar, netrvá ti dlouho a v temné uličce za barem, která páchne po moči. Motorkáři se okamžitě postaví do kruhu kolem tebe, což ti dá šanci si je pořádně prohlédnout. Je jich šest včetně Jimmyho. Dva z nich mají nože, ostatní jsou buď beze zbraně, nebo mají "jen" boxery. Podle toho jak stojí si všimneš, že nemají žádný profesionální bojový trénink. Ulička kolem tebe je celkem úzká, takže na jednu stranu muselo všech šest motorkářů stát blízko sebe, na druhou stranu jsi neměla šanci na nějaké obrovské manévrování. "Já jsem tohle chtěl udělat po dobrém, ale ty mi nedáváš jinou možnost. Doufám, že máš rád bolest, protože teď jí zažiješ celkem dost." řekne Jimmy a pokyne svým mužům, aby začali. Jdou na tebe ze všech stran, ale jeden ze dvou mužů z nožem je ve předu a druhého máš přímo za zády. Jimmy se jen dívá z povzdálí. |
| |
| Za barem Lhostejně jsi povzdychnu. "Ale notak! To on za všechno může! Já jsem jenom oběť!!" ohradím se, neb jsem byla poněkud v právu ale v téhle oblasti poněkud něco jako právo neexistuje a pokud ano, tak pouze v jeho ranné, primitivní podobě. Nakonec si s povzdechem stoupnu. Né, že bych té brokovnici nestihla neuhnout, či vystřelit dřív než ona, ale nechtělo se mi prostě, toť vše. Takže jsem se odebrala nakonec ven. "Po dobrém? Děláš si srandu? Vždyť... kašlu na to..." povzdechnu si lhostejně. Tyhle idioti zřejmě nic nepochopí, ani kdyby je tím někdo přetáhl přímo do obličeje, což se možná za okamžik i stane. Neviděla jsem žádné střelné zbraně, ale to neznamená, že žádné u sebe neměli. Fajn, takže si urovnáme priority, nejdřív to chce odzbrojit ty s nožem, zbytek pravděpodobně bude vědět jenom jak do něčeho bušit, takže neočekávám, že by se někdo vyznal v bojových umění. Taky nejsem zrovna šaolinský mistr, ale rozhodně tyhle nebudou více než ty bažanti ve výcviku. Prve tedy půjdu po tom vepředu, kterého zkusím rychle odzbrojit a pokud to bude možné, využít jej a kopnout/mrštit/hodit jej za sebe na toho druhýho. |
| |
| Pohřben za živa? Miky Když vyřkneš svá slova, hlas nevychází z úst těla, které teď obýváš, ale spíš se ti zdá jakoby vycházel zevnitř tvojí vlastní hlavy. Všechno to je velmi matoucí. Když řekneš co jsi měl na mysli vidíš jak se bledý obličej v odraze usměje, odhalí přitom své žluté zuby a řekne jen "Ano, tohle je jenom sen, ale tamto už nebude." Prudce se probudíš a jako první věci, kterých si všimneš je naprostá tma, která tě naprosto obklopuje. Jako další tě praští do nosu pach zatuchlého dřeva. Snažíš se vstát, sednout si nebo se aspoň otočit, ale nejde ti to. Při každém pokusu se více unavíš a dýchá se ti stále hůř a hůř. Vždycky narazíš do nějakých stěn, které jsou kolem tebe. Poté ti to dojde, pach ztuchlého dřeva, úzký prostor a nedostatek vzduchu, nejspíš jsi v rakvi. Po pár vteřinách se však víko rakve otevřelo a tebe zasáhlo prudké světlo, viděl jsi že je nad tebou nějaká osoba, ale tvé oči si navykli na tmu a tak jsi nebyl schopný cokoliv vidět. Osoba, která stála nad tebou začal mluvit."Vítám tě mocný nekromante, zpátky mezi živými, mé jméno je Dawon a jsem..." dále už jsi nic neslyšel, jelikož jak jsi snažil vstát přepadla tě nevolnost a nakonec jsi se vyzvracel přes okraj rakve ve které jsi ležel. Dawon byl vypadal velmi překvapeně, ale za chvíli se vzpamatoval a pomohl ti vylézt z rakve a tak ti dal šanci jsi ho dobře prohlédnout. Dawon, byl asi stejně velký jako ty, bělovlasý, měl zelené oči a pod jedním z nich měl zvláštní tetování, všiml sis také že má velmi dlouhé uši, které jakoby z oka vypadli elfovy z nějaké fantasy knížky. Jste uprostřed hustého lesa, jehličnatého lesa a i když přes koruny stromů svítilo slunce a z dálky šlo slyšet zpívání ptáků ve vaší blízkosti jakoby všechno umřelo. Dokonce i jehličnaté stromy kolem vás byly suché a opadané. Také si všimneš, že hned vedle rakve je díra ze které tě nejspíš Dawon zrovna vykopal i s rakví. "Jsi v pořádku?" zeptá se Dawon sice už klidněji, ale pořád se značnou dávkou opatrnosti."Jestli chceš mám tady něco na uklidnění." jen co to řekne vytáhne z kapsy něco co vypadá jako tabulka čokolády. Dawon |
| |
| Noční můra pokračuje"Nenenene... NE! Nebudu se bavit s bludem! Zmiz z mé hlavy! Nebo... Chci zmizet z té tvé!" Pokusím se té ohavnosti protestovat, ale... pak už byla jen tma. Černočerná, odpudivá nicota. |
| |
| Pokračování party Evelyn Když jsi to navrhla Daisy se rozzářily jakoby jsi jí zrovna nabídla štěně "Ahhh, ty jsi ta nejlepší kamarádka" řekla a ještě jednou si prohlédla mladíka od hlavy až k patě. Ten byl očividně v šoku, připadalo ti, že se muž každou chvíli štípne, aby se ujistil, že není ve snu. Nejspíš nečekal že se mu podaří přemluvit tebe a tohle si představit ani ve snu. "J-jasně" vykoktal ze sebe jako náznak souhlasu a tak jste všichni tři vkročili na taneční hřiště. První jste tancovali jako ostatní. Sice živě a dobře, ale celkem monotóně, avša postupně se váš tanec se stával čím dál tím svůdnějším. Viděla jsi i několik záblesků, které velmi připomínaly blesky kamer a slyšela jsi jak čím dál tím víc lidí říkalo věci ve stylu "není to náhodou Evelynn Parker" a "Wow, to je Evelynn Parker". Po několika písničkách jste usoudili, že bude nejlepší když si dáte ještě pár drinků a pak půjdete "domů". A tak jste šli k baru dali si pár panáků, vzali si flašku sebou a vyšli jste ven, kde čekala obrovská horda paparazzi, kteří se tady stihli shromáždit. Věděla jsi, že dneska by tvojí rodiče neměli být u sebe doma a jejich dům, byl blíž než tvůj byt a tak jste se rozhodli, že party bude pokračovat tam. Cestou jste šli kolem jedné velmi luxusní francouzské restaurace, normálně by jste šli dál, ale Daisy s ničeho nic zapištěla. "Koukej, koukej, koukej" zařve a začne vehementně mávat směrem k hlavnímu oknu restaurace, ve kterém spolu sedí tvůj brách Jackie s Ianem a vypadá to, že se celkem baví. Daisy má v plánu je velmi hlasitě vyrušit, ale nakonec se dohodnete, že nejlepší bude když si to odpustíte a pokračujete přímo do domu vašich rodičů. Potichu ujistíte dveře a zavoláte, aby jste se ujistili že tam nikdo není. Nikdo neodpovídá. A tak jdete nahoru po schodech a Daisy už se začíná pomalu svlékat. Těsně, než vejdete do jedné z ložnic všimneš si, že se v pracovně tvého otce svítí. Je to zvláštní, jelikož on má celkem přísný režim a v tuhle hodinu vždycky spí. Přemýšlíš, jestli by jsi se tam měla jít podívat, jestli se něco neděje a nebo se na to vykašlat a rovnou jít do ložnice, ve které už Daisy a chlapec čekají jen na tebe. |
| |
| Bezstarostný život Chlapec, jehož jméno mě upřímně ani nezajímá, je vcelku roztomilý, očividně nečekal, že přijmu jeho nabídku, natož že jí ještě vylepším. Zážitek jeho života. A to jenom díky pěkné tvářičce, čehož si musí být vědom. Často slýchávám stížnosti jiných dívek na to, jak je kluci jenom využívají - vyspí se s nimi a pak je odhodí. Holky jsou pak z toho smutné, zoufalé, marně čekají na zavolání - a přitom si neuvědomují, že není tak těžké situaci obrátit. Stát se lovcem a ne kořistí. Ano, pak o mě tvrdí, že jsem děvka. Ať si říkají, co chtějí, stejně jenom závidí. Možná jsem děvka - ale užívám si to. A dokud jsem i dost opatrná... Náš tanec nabírá na obrátkách a já si jsem moc dobře vědoma záblesků fotoaparátů a šepotu, který se kolem nás šíří. Přesně tohohle jsem také chtěla dosáhnout, trocha pozornosti, trocha špíny - čím jiného by ti lidé měli žít? V jednu chvíli si našeho drahého společníka přitáhnu k sobě a věnuji mu polibek, na který dlouho nezapomene - tedy, dokud se nedostaneme domů, kde ho čeká ještě zajímavější část večera. Doufám, že bude aspoň dobrý. Nevím, kolik je hodin, rozhodně je ale nejlepší čas vyrazit domů. "Půjdeme k nám, to je nejblíž." Mluvím spíše k Daisy a toho kluka prostě jenom chytnu za ruku. Stejně si nemyslím, že by se vzpíral, naopak, zatím se mu všechno dost líbí, co tak mohu soudit dle jeho...fyziologických reakcí. Před vchodem se začnu šklebit od ucha k uchu, tmu ozařuje jeden záblesk za druhým. Nechám se chlapcem obejmout kolem pasu a koutkem oka si všimnu, že z druhé strany stejně objímá Daisy. To bude pěkná fotečka. A pěkný titulek. K našim domů to není nijak daleko a rozhodneme se tedy jít pěšky, možná abychom také trochu vystřízlivěli. Trocha vzduchu. Protože na pokračování musíme být dostatečně ready. "Co?" Daisy začala znenadání pištět, pohlédnu tedy směrem, kterým ukazuje a můj šklebící se úsměv se změní na úsměv upřímný, radostný. To je ale pohled... Vážně, ti dva jsou prostě sladcí! Nikdy bych nevěřila, že se Jack zklidní, tedy, že se najde někdo, kdo by ho zklidnil a koukejme, máme tu Iana, mého tichého, zodpovědného Iana, který je Jackovým naprostým opakem - a jak jim to funguje. "Hey, nebudeme je rušit! Jack by se k nám chtěl ještě přidat..." A vážně, nějaké hranice mám i já, se svým bratrem spát nebudu. Nikdy! "Tobě by to možná nevadilo, ale Ian by mohl mít problém. Víš co, Jack se dozvěděl význam slova monogamie." Pronesu to hraně opovržlivým tónem v náznaku, že je to něco naprosto nemožného, ve skutečnosti jsem ale jenom ráda. A pokud Ianovi ublíží, zabiju ho. Daisy naštěstí usoudí, že nás čeká zajímavější činnost a pokračujeme tedy v cestě, přesto si ale neodpustím drobné vyrušení - vytáhnu mobil a v rychlosti natukám sms,"Nedělejte nic, co bych neudělala já. XXX Eve." Kterou odešlu Ianovi. Samozřejmě. To už jsme ale u nás doma, už vidím brány našeho až zbytečně velkého domu. Snad není nikdo doma. Třeba Danny, i když - ten už by asi spal, když nad tím tak přemýšlím. Kdyby ne, třeba by se nechal přemluvit na trochu zábavy, taky by se potřeboval něčemu přiučit... "Jsem doma! Snad tu nikdo není, rodičovstvo by mělo být pryč, pokud se nemýlím - a upřímně, i kdyby ne, může jim to být jedno. Naopak, mají být rádi, že se taky ukážu doma. Natáhnu se pro Daisy, abych jí pomohla z její lehké bundičky, sama klopítám do schodů, vedu je do jedné z nejbližších ložnic určených právě pro tyhle radovánky. Tak to alespoň Jack pojmenoval. Pokoj pro návštěvy. Ehm. Když za chci zavřít dveře, všimnu si dvou věcí. Daisy je už pouze v podprsence a svou blůzku pohazuje na zem - a v pokoji o pár metrů dále na chodbě se svítí. Tátova pracovna? Překvapeně zamrkám a na chvíli zaváhám. Jeden pohled do místnosti - náš společník se právě věnuje jejímu krku, mohli by si vystačit sami - na chvíli. Může teď v noci otec pracovat? A zrovna ve své pracovně? Ne dole v dílně? Další pohled na ty dva, ano, vystačí si beze mě, nemusím se hrnout zase do všeho. Zavřu za nimi dveře a sama se potichu vydám do otcovy pracovny, cestou se snažím se trochu upravit, zakrýt ten cucflek na krku, zapnout si knoflík u jeansů, tak, to by docela šlo. "Otče?" Zaklepu zlehka na dveře, ale nečekám na vyzvání a vejdu dovnitř. |
| |
| Neznámý muž Lea Muže s nožem ve předu bez sebemenšího problému odzbrojíš a poté ho pomocí jeho vlastní váhy mrštíš na druhého muže s nožem, který stojí za tebou. Fakt, že jsi zbavila dvou mužů během mrknutí oka na chvíli pozastaví všechny ostatní útočníky. Ale nakonec se ze svého šoku dostanou a zaútočí na tebe zbytek. Netrvá však dlouho a všichni už leží na zemi, buď v bezvědomí, nebo v bolestech. Zatímco mlátila partu pekelných psů, jejich vůdce, Jimmy, stál o po dál a s nevěřícně se díval jak rychle sis s nimi poradila, ale došlo mu, že teď je řada na něm. "Za tohle zaplatíš ty..." dál už to nestihl doříct, místo toho sebou začal házet jako šílený a poté spadl na zem. Když spadl viděla jsi, že za ním stál muž v dlouhém kabátě a v ruce měl taser. "Leanora Collins?" zeptal se tě muž, ale bylo ti jasné že zná odpověď "Mám pro vás velmi zajímavou pracovní nabídku o které by jsme si měly promluvit." řekne muž a pobídne tě, aby jsi s ním šla dovnitř Black Rose. Tam tě Rose přivítá kývnutím hlavy a sednete si na nějaké odlehlé místo kde vás nikdo neslyší a muž začne vysvětlovat. "Mé jméno není důležité a hádám, že už jste pracovala se špionážními organizacemi, takže víte že vám ho ani říct nemůžu." Všimla sis, že v jeho hlase jde slyšet slabý Irský přízvuk. "Co vám mohu říct, je že pracuji pro organizaci s názvem Scorpio. Tato organizace se zabývá ochrannou a kontrolou čehokoliv co by mohlo výrazně narušit světovou stabilitu a máme práci ke které by jsme mohly použít někoho s vašimi schopnostmi a zkušenostmi. Tato práce by navíc, byla velmi dobře placená a více než hodna vašeho času. Bohužel vám nemůžu říct víc, až dokud nebudete souhlasit s mojí nabídkou." Poté co domluví muž jen čeká na tvojí odpověď. |
| |
| Rozhodnutí Miky Dawon se na tebe velmi zvláštně podíval poté co jsi položil svou otázku."Takže to znamená ne ohledně čokolády?" zeptá se Dawon, ale poté jen zatřese hlavou "Promiň priority. Ptal jsi se jestli jsi mrtvý, odpověď je už by jsi neměl být, ale něco mi říká že ty asi nejsi Acerrak Prydain pán mrtvých, uchvatitel duší a dobyvatel říší?" Po tvé odpovědi se Dawon zamyslí "Něco se muselo pokazit" říká si pro sebe, ale nakonec dojde k rozhodnutí."Nejspíš budeme muset jí k ochránci, vím že jsi zmatený a nemáš ponětí co se teď děje, ale budu tě muset požádat o trochu důvěry. Slibuji, že vše cestou vysvětlím." Dawon se tě očividně snaží přesvědčit, aby jsi šel s ním, ale jeho cesta vede do té mrtvější, chladnější části lesa. Takže vždycky se můžeš pokusit utéct zpátky do části lesa, která vypadá mnohem příjemněji a živěji. Předtím než odpovíš uslyšíš něco co zní jako lovecký roh, jenom mnohem mohutněji. Ptáci z celého lesa se zvedly a odletěly pryč. Dawon se rychle ohlédnul kolem sebe, jakoby čekal, že na vás každou chvíli někdo zaútočí."Nemáme moc času, pojď se mnou, prosím" řekne Dawon a automaticky k tobě natáhne ruku. Vypadá to, jakoby jsi ani neuvědomil, že to udělal. |
| |
| Loučení? Eve Na tvé klepání nikdo neodpověděl, i když to bylo spíš proto, že jsi jim nedala moc možnost. Když jsi vstoupila dovnitř viděla jsi něco velmi zvláštního. Tvůj otec byl v pracovně, měl na sobě košili a vesta jeho obleku se válela na židli poblíž. Věděla jsi, že rodiče dneska měly být na nějaké charitativní večeři, ale on musel přijít domů dřív. Ale ta věc co hlavně zaujme tvou pozornost je člověk s kterým tvůj otec mluví, i když člověk je velmi špatný výraz. Protože cokoliv to je, rozhodně to není člověk. Je sice asi stejně velký jako ty, ale má to dlouhé hubené kosti a místo kůže kostěné pláty. Nevidíš, že by to mělo ústa. Když vstoupíš dovnitř vidíš, že tvého otce popadne panický hrůza."Co tady děláš?" zařve na tebe a vypadá více naštvaný, než kdykoliv předtím "Okamžitě vypadni." Ale než se stihneš třeba jenom otočí uslyšíš za sebou Daisiyni hlas."Ale doktore. Proč by měla tady Eve, pykat za to že jste vy neuměl zamknout dveře." Její hlas zněl jinak. Ne jen, že z něj unikly jakékoliv známky opilosti, ale zdál se mnohem klidnější, než za celou dobu co jsi Daisy znala. Tvůj otec se mezitím jen prosebně díval z Daisy, na "osobu" za ním a na tebe."Prosím je to moje jediná dcera, prosím" naléhal tvůj otec. Vypadalo to, že tě všichni ignorovali, ale Daisy pořád stála tak, že jsi nemohla utéct. "Doktore" řekla Daisy s jemnou, ale jasnou dávkou přísnosti v hlase. Úplně ti z ní začal běžet mráz po zádech. Tvůj otec se nakonec jenom hluboce nadechnul, přišel k tobě a řekl."Je mi to moc líto, tak moc líto. Pamatuj si, že tě budu mít navždy rád." v jeho očích jsi viděla slzy přitom co to říkal. |
| |
| Shake It All! |
| |
| Kdo? Jak jsem předpokládala, než se ti dva stačily vůbec rozkoukat, byly na jedné hromadě a zbytek je velice rychle následoval, buďto rovnou s přímou místenkou do země Hajaja, či alespoň čekají ve frontě na expres. "Ani jsem se nezapotila..." pronesu, urovnávajíc si vlasy. "Omyl, ty si platil to pití... umm.... he?" podivím se, když se rádoby drsňák skácí k zemi. Paralizér? Milý Ježíšku, chci taky jeden takoví! "Jo...?" pronesu poněkud udiveně, nechytajíc se absolutně ničeho, k čemu nebo ke komu bych toho chlápka měla vůbec přirovnat, a to už jsem poznala těhlech ´organizací´dost. Mno, ale zdálo se, že si narozdíl od těhlech co se tu váleli, přišel opravdu jenom pokecat. Nu co, stejně už jsem prakticky volná. Nicméně dám tomu týpkovi šanci, aby to tak nějak vysvětlil a objednám si jednoho malého Jacka. Přitom tak nějak poslouchám co má na srdce vlastně. "Hmm..." zamručí a drobet si líznu přineseného Jacka. "Momentálně nemám pokud lepší nabídku.... taaaaakže, bych tomu asi mohla dát šanci..." |
| |
| To je vtip? Co to sakra...? S otevřenou pusou hledím na otce - tedy spíše na tu kreaturu za otcem. Co to sakra je? Kde se to tady vzalo? Mám už halucinace? V duchu si v rychlosti spočítám, kolik jsem toho vypila a zda jsem si nedala i něco silnějšího, to by docela odpovídalo, ale - ale prozatím bylo všechno v pořádku. Žádné halucinace, vidiny, slyšiny, byla jsem v pohodě a najednou tohle. "Tati?" Mám problém. Vidím vedle tebe stát něco, co určitě není člověk. Dal mi někdo něco do pití? Co to bylo? A kdy? Je tohle vůbec realita? Chci se zeptat, co se děje, otec ale zničehonic začne křičet. Nikdy jsem ho takového neviděla, vždycky byl spíše klidný, nezajímal se, nerozrušoval se a to i když měl spoustu důvodů ke křiku a nadávkám. S Jackem jsme nikdy nebyli hodné, poslušné děti a táta toho musel vždy spoustu snést. Nikdy na nás ale neřval. Ne takhle. Drogy. Musí to být drogy. Což by vysvětlovalo i Daisy a její podivné chování. "Daisy? Co se to děje?" Alespoň ona by mohla dávat smysl, ne? "Co to říkáš?" Cítím se zvláštně. Bezbranně. Nevím, co se děje a abych se přiznala, mám strach. Podobné halucinace jsem ještě nikdy neměla a děsí mě, co z toho může vzniknout. Táta si s Daisy stále povídají a já nechápu jediné slovo. Nejsou to ale slova, která mě děsí, je to jejich chování. Daisyn klid. Chlad. Přísnost. Tohle přeci není ona. Taková ona není. Daisy je samý smích, zábava, jeden průšvih za druhým. Nikdy by s mým otcem nemluvila takhle, nikdy by nad ním neměla takovou převahu. Ano. Mám strach. "Tati? Co se děje? Asi...asi jsem si něco dala." To je jediné přijatelné vysvětlení. "Proč se se mnou loučíš? Tati?" Nechápu, co se děje, ale cítím. Cítím otcovu bolest, cítím, že na téhle situaci je něco špatně. Cítím a nadmíra alkoholu v mé krvi mi nedovolí kontrolovat mé emoce. Po tváři mi steče slza, druhá, třetí, rozmaže se mi make-up. Na tom ale nezáleží, jen chci, aby to už skončilo. Aby tahle halucinace už skončila. Už nikdy si nic nevezmu. Vážně. "Daisy? Tati? Je to nějaký vtip?" Způsob, jak mě vytrestat? Nevím. Bojím se. Nechci to vědět. |
| |
| 1. úkol Lea Muž se lehce pousmál a vytáhl z jedné z vnitřních kapes svého kabátu obálku, kterou položil na stůl. Poté se podíval na své hodinky "Jsem velmi rád, že jste se rozhodla práci vzít. Mé krycí jméno je Cronos, takže to můžete používat jako moje pravé. V obálce jsou informace o vašem prvním úkolu, až ho splníte všechno vám bude prozrazeno." Poté Cronos vstal a chystal se odejít, ale předtím ještě dodal "Obálku otevřete, až poté co odejdu z místnosti". Poté jenom klidným krokem odešel ven. Když jsi obálku otevřela, byla uvnitř jedna vstupní karta, kterou většinou používali zaměstnanci ve velkých mrakodrapech. Poté tam ještě bylo malé zařízení připomínající tablet, jen menší a mnohem tenčí. Jen co jsi to vzala do ruky spustilo se to. "Vítám agentko Artemis" objevilo se na obrazovce "Váš cíl se jmenuje Takeshiro Yamada. Japonský byznysmen a dealer z informacemi pro světové kriminální podsvětí." Na obrazovce se ukázala fotka asi čtyřicetiletého asiata ve velmi luxusním obleku. "Cíl se bude vyskytovat dnes v jedenáct hodin, v obrněném autě na rohu 12 Avenue a Rutherfordovi ulice" podíval jsi se na hodinky, bylo za půl hodiny jedenáct." Jako nejlepší bod zásahu byl vyhodnocen blízký mrakodrap patřící firmě Johnson a Johnson. Dovnitř se dostanete pomocí karty a poté ze střechy můžete postupovat podle svého posouzení. Váš přesný úkol, je získat kufřík, který má cíl u sebe po celou dobu jízdy" ukázala se tam fotky mrakodrapu, auta i kufříku. U auta se ukážou neprůstřelné sklo a neprůstřelné gumy. Poté se jenom ukázala zpráva "Hodně štěstí, agentko Artemis" a poté se obrazovka potemní a z přístroje se začne kouřit. Podíváš se na hodinky a vidíš, že už uběhlo pět minut a tak se rozeběhneš ke svému cíly. Máš u sebe, svůj luk a šíp a běžíš co nejrychleji to jde. Když dorazíš na místo je už 45. Máš patnáct minut na to se připravit. Můžeš buď jít nahoru na mrakodrap a odtamtud se pokusit vůz. Tam sice budeš chráněnější, ale pokud se ti to nepovede bude těžké vůz chytit. A nebo můžeš zůstat na zemi, kde jsi sice méně chráněná, ale při nezdaru bude mnohem lehčí se opravit. A nebo můžeš zkusit nějakou třetí možnost. |
| |
| Divoký hon Miky "Technicky ne" řekne Dawon a s tebou ruku v ruce se rozeběhnete směrem k lesu. Přitom jak běžíte ti došlo, proč ti Dawon tu ruku nabízel. On se totiž lesem prodírá mnohem lépe a rychleji než ty, je to jakoby měl šestý smyl, který mu pomáhá se vyhnout každému stéblu, větvičce či klacíčku a kdyby jsi se ho nedržel už dávno by jsi ho ztratil. Už nějakou chvíli sprintujete na plné obrátky, ale ty nejsi ani trošku udýchaný, normálně by jsi se už skolil s neuvěřitelnou bolestí v bocích, ale teď jsi překvapivě v pohodě. Dawon už začíná trochu zpomalovat, nevíš jestli je to proto že už jste blízko nebo je jen unavený, ale za už se zastaví."Myslím, že už jsme jim utekly" říká Dawon, ale každé slovo následuje chvilkové pauza při které se snaží chytit dech, ale ty jsi úplně normální, jakoby to byla jen lehká procházka. Ale jde vidět, že tvůj bělovlasý společník je také v celkem dobré kondičce jelikož za chvíli už zase dýchá normálně."Je mi jasné, že máš dotazy, ale první se ti pokusím vysvětlit co se vlastně stalo" řekne Dawon zatímco pomalým krokem pokračujete lesem "Mé jméno je Dawon Horethielin a pracuji ve královských stájích, starám se o jednorožce, pegase a tak. Což nevím proč říkám, jelikož to nemá nic společného s příběhem" nevíš co tě zaujalo víc, fakt že právě zmínil jednorožce a pegase jako by to bylo úplně normální, nebo to že se červená když s tebou mluví. "Takže, Accerak byl nekromant a mág, který málem ovládl celý kontinent Agentinu. A je považován za největší zlo všech dob, no a já se ho snažil oživit jedním velmi starým elfským rituálem, ale něco se asi pokazilo. Vím na co se chceš zeptat. Proč jsem ho chtěl oživit? Mám k tomu velmi dobrý důvod" ten důvod ti však Dawon nestihl říct, jelikož v tu samou chvíli na tebe odnikud vyletěl šíp. Dawon zareagoval a odstrčil tě do blízkého křoví, ale šíp místo toho zasáhl jeho do ruky. Poté se všechno odehrávalo rychle. První zazněl lovecký roh, poté odnikud přijeli jezdci na černých koních, kterým rudě žhnula kopyta a ti Dawona obklíčili. Vypadalo to, že si tě v křoví nevšimli. A s tvojí novou výdrží by jsi jim nejspíš i utekl na druhou stranu vypadalo to, že chtějí Dawonovi celkem ublížit a ty jsi v posledních chvílích cítil extrémně velký chlad ve své pravé ruce. Možná byl čas zkusit něco, co jsi viděl ve snu... |
| |
| Rozlučka Eve Tvůj otec ti neodpovídá místo toho se jen otočí a kývne pokyne hlavou k "osobě" která stojí předním."Počkat já se chci taky rozloučit" řekne Daisy z velmi očividným falešným soucitem v hlase. Poté tvoje nejlepší kamarádka přijde k tobě a chytne ti tvář do obou svých rukou. V tomhle momentu si všimneš, že polovina její pravé ruky je celá od krve, ale ona se nezdá zraněná. Když chytne svojí krvavou rukou tvé tváře snažíš se uhnout, ale Daisyin stisk je moc pevný. "Jenom ti chci říct kámoško" slovo kámoška řekne se značným zhnusením ",že jsem neskutečně ráda, že jsi tady šla, protože kdybych musela poslouchat tvoje blbé kecy o tom jak jsi úžasná a skvělá ještě jeden den, asi bych tě zabila sama." Poté tě Daisy praští do žaludku neuvěřitelnou silou, až tě to o celkem velký kus zpátky posune a ještě k tomu se svalíš na zem. Rána do žaludku, plus všechen z alkohol z dnešního večera vedli k tomu, že jsi to všechno vyvrhla na podlahu. Nakonec k tobě přišla ta "osoba" sehnula se k tobě a jemně se dotkla tvého čela. Poté už byla jenom tma. Tvoje postel se zdála nějak moc chladná a tvrdá? Taky proč je tak zvláštně lepkavá? A proč bylo v tvém pokoji tak ostré světlo? A proč to tady tak divně zapáchalo? Tyhle všechny otázky ti prolétávaly hlavou, než jsi otevřela oči a uvědomila jsi, že kdekoliv se nacházíš rozhodně to není tvůj pokoj. Jako první věc, které sis všimla byl zvláštní obojek na tvém krku a další věc, byl fakt, že jsi měla jiné oblečení. Místo svého typického značkového oblečení jsi mělo něco co připomínalo vězeňské oblečení, jenom z nějakého materiálu, který jsi na sobě cítila poprvé. Nad tebou levitoval orb, který osvětloval místnost kolem tebe. Byla to obrovská hala, velká asi jako několik fotbalových stadiónů, a byla úplně naplněná. Potom sis vzpomněla co se ti stalo, a ještě pořád jsi měla modřinu na břiše jako důkaz, že to nebyl jen sen. "Hej, ty jsi tady nová že?" uslyšíš jak se někdo zeptá. Když se za hlasem otočíš je to další zvláštně vypadající osoba. Ale tahle má stejné oblečení a obojek jako ty, ale je celá zelená a má velké černé oči. Podle hlasu usuzuješ, že to asi bude kluk."Dovol mi, abych ti řekl základy na které se ptají všichni nováčci." pokračuje osoba "Za prvé mé jméno je Tyr. Tohle je otrokářská vesmírná loď a ne nevím kam jedeme a ne nejde utéct a jídlo je jednou denně, toalety jsou rozích. Vynechal jsem něco?" zeptá se Tyr a udělá něco co vypadá jako úsměv. Tyr |
| |
| It's ok |
| |
| Vážně silný matroš Nechápavě zírám na Daisy, její slova mi nedávají vůbec žádný smysl. Cože? Tohle není ona. Nemůže to být ona, nemůže to být má nejlepší kamarádka. Co s ní kdo udělal? Nebo to je moje představivost. Nějaká zvrácená představa, nějaký způsob, jak mi můj vlastní mozek říká, že jsem zase provedla nějakou pitomost a měla za to pykat. Jen kdybych věděla, co jsem udělala, co jsem si vzala. Chci něco říci, chci protestovat, místo toho ale ucítím krutou bolest. Dai - uhodila mě. Uhodila mě. Vidím krev na její ruce, vím ale, že není moje. Nemůže být moje. To už se ale hroutím bolestí k zemi, skrčená, vyděšená. Cítím pachuť ve svých ústech a nemohu se nijak bránit, žaludek se mi zvedá a já zvracím, bolí to, bolí to a nemohu to zastavit. Je mi zle, v očích cítím slzy a vůbec nic nechápu. Chci se zvednout na nohy, chci se bránit, chci se dožadovat vysvětlení. Chci zavolat Jackovi, chci zavolat o pomoc. Probudit Dannyho, dát vědět ostatním a - Místo toho se mě dotkne ta příšera a dříve než stihnu zakřičet, svět se změní. Tohle byl ale divný sen. Bolí mě hlava, bolí mě celé tělo. Sakra, to byla ale párty! Pomalu si začnu uvědomovat, že je něco špatně. Kde to spím? Tohle není má postel, tím jsem si jistá. Že bych si ustlala někde na zemi? No, nebylo by to poprvé. Lepkavé? Proboha, ne, nechci vědět, v čem to spím. Nebo s kým to spím. Rána po párty bývají krutá. Hlavně hygienicky. Začnu otvírat oči - a hned je zase zavřu. Příliš mnoho světla. Další pokus a - vyděšený výkřik. Kde to doprčic jsem? Srdce mi buší a ta možnost, že včerejší noc nebyla sen, mě začíná děsit více a více. Bolí mě břicho, mám podrážděný jícen o kyseliny a - Jsem špinavá. Oblečená...v čem vlastně? Proboha, asi chci umřít. Kde to jsem? Proč mám na sobě něco takového? Co to mám kolem krku? Vyděšeně se stočím do klubíčka, nemohu to nějak pochopit. Chce se mi plakat, dříve než se ale stihnu zhroutit, promluví na mě ten kluk. Šokovaně na něj pohlédnu, vždyť - vždyť on vypadá jako mimozemšťan. Jako skutečný mimozemšťan. Až na to, že mimozemšťani nejsou skuteční. Až na tohohle. Na tenhle svět. Zírám na něj, neschopna jediného slova. Něco mi říká, ale abych byla upřímná, ani jeho slova mi nedávají smysl. Otrokářská vesmírná loď? Kdo si tady ze mě dělá legraci? Už to přestává být vtipné! "Prosím?" Je slušné mu nějak odpovědět, ne? Určitě to je jenom maska, určitě se za tím skrývá nějaký můj kamarád! "Tohle už přestává být vtipné. Kde to jsem? Kdo to vymyslel?" Můj hlas zní podivně, chraplavě, vůbec ne tak silně a sebevědomě jak bych si přála. Chci tohle všechno považovat za vtip, za sen, za halucinaci, ale někde vzadu v mé hlavě si říkám - co když je to pravda? Co když se to skutečně děje? A právě tahle představa mě děsí k smrti. |
| |
| Úkol? Nějakou dobu, co se to přehrálo, jsem na to v ruce ještě čuměla, s pootevřou pusou a přemýšlela, jestli tohle není nějakej nevydařenej vtip, vůči mé osobě od nějaké organizace či společnost z minulost. Trochu jsem se nakonec probrala, zamrkala a kopla do sebe onoho Jacka. Asi bych si bývala objednala dalšího dvojtýho, ale viditelně na to nebyl nijak čas. Příště mi dej vědět aspoň nějak dřív dopředu!!! Začnu v hlavě nadávat, protože co nesnáším nejvíce, jsou ´práce´ na poslední chvíly, doslova! Však na další myšlenky nebyl čas, protože i když jsem se sem nakonec dorazila poměrně ještě zavčasu, musela jsem se soustředit. Pečlivě jsem proto prozkoumala okolí. Mrakodrap - sice by to problém nebyl, ale nevlastním bohužel křídla a jestli se něco pokazí, nebudu mít čas jej dostihnout a to ani když použiju zahákovací šípy. Ze země - minimální možnost rozhledu a dohledu, lidé budou bránit ve výhledu. Takže jsem musela najít nějakou budovu/místo, která by byla něco mezi tím. |
| |
3935.jpg) | Bouře před klidem Dozněl Amen&Attack a já dotáhl poslední šroubek na mašině.I když je v perfektním stavu, prostě ji někdy rozeberu, pročistím a zase složím. Vždy to mou neklidnou mysl zatíží dostatečně na to, abych nemyslel na ty špatné věci. „Jo, je fajn,“ pokusím se o úsměv, ale radši jen sklopím pohled a vypnu hudbu ve sluchátkách a přešel jsem k pracovnímu stolu, abych tam položil nářadí a utřel si ruce do hadry. Sam, který do teď dřímal na své dece, kterou si vždy dotáhne z mého pokoje jen zvedl hlavu a zívl. Podrbal jsem toho malého rošťáka na hlavě a poslouchal, co mi sestra říká. „Neviděl. Jsem myslel, že je s tebou a mámou,“ otočím se na ni a kouknu ji do očí. Jde vidět, že má o něj strach. Je to fajn kluk, ale nemehlo. A navíc šel sám do tý bouřky pro vodu do obchodu. „Radši informuj šerifa. Jen pro jistotu. Já si vezmu tátův pickup a pojedu se podívat do obchodu,“ řeknu ji svůj plán a obejmu ji. „Neboj Lil. Určitě je v pohodě a teď běž za mámou a vezmi Sama, ať není sám. Víš, že když je bouřka, tak se sám bojí a kňučí,“ pousměju se na ni a sundám z věšáku svou koženou bundu a z přihrádky vezmu klíče od auta. Sestra společně se Samem, který si opět vzal svou dečku, zmizeli ve dveřích. Nasedl jsem, nastartoval a vyjel ven z garáže. Prvně do obchodu a vezmu to po cestě, kudy by mohl jít on. |
| |
| Magie Matthew Coldwell Za začátku se zdálo, že tvé kouzlo nefungovalo. Spíš jsi na sebe jen všechny upozornil, když jsi vyskočil z křoví. A tak naproti tobě stálo pět po zuby ozbrojených lidí s meči, štíty a sekerami a seděly na velmi agresivně vypadajících koních.Poté však kouzlo začalo působit. S tvojí ruky se jako první začala valit bílá pára, která tě během okamžiku celého obklopovala. Ale překvapivě, když byla kolem tebe, bylo ti teplo, jakoby na tebe svítilo slunce. Bílý kouř se poté ve vzduchu zastavil a nabral podobu čepelí velkých asi jako tvá dlaň, ale očividně velmi ostrých. Byly naprosto všude a jen ve tvé blízkosti jich muselo být více jak dvě stě. Někomu kdo by se díval z dálky by to nejspíš vypadalo, jako by tě obklopilo útočných bílých brouků. pára ztvrdla a přeměnila ve velmi ostře vypadající led. Všechna ostří se poté neuvěřitelnou rychlostí vrhla skupinku jezdců. S každým zásahem vystříkla do okolí krev a to ve spojení s bílou parou, která teď obklopovala vaše okolí a stále tvořila nové dýky, dávalo vzniknout velmi zvláštně vypadající scéně. Jelikož se tohle všechno odehrálo během pár vteřin, žádný z jezdců moc nedostal šanci se nijak výrazně ubránit. Dvěma se podařilo zvednout štíty, ale z těch během chvilky zbyly jenom třísky. Ledové dýky neúprosně útočily na jezdce i jejich koně, ale všiml sis, že u jezdců nikdy netrefily žádné životně důležité orgány, místo toho se trefovaly do nejvíce bolestivých míst. To ovšem u koní neplatilo. Těm se ostří zabodávaly do krků, očí, hlav prostě všude. A když se pokusily o útěk, dýky jim jako naschvál prořízly nohy. Ostří se dostávala přes zbroj jezdců, jakoby to bylo máslo a jediné co jezdci mohly dělat bylo snažit se krčit a řvát bolestí a to také dělali. Ať jsi to chtěl, nebo ne pořád se tvořily nové dýky, která pomalu, ale jistě udolávaly jezdce, až k smrti. Dawonovi se všechny dýky, jakoby kouzlem vyhýbaly, ale když jsi se na něj podíval viděl jsi, že má v očích výraz strachu a zděšení. |
| |
| Evelyn Den 1. "Ještě jedna věc, kterou jsem zapomněl dodat. Oni tady vážně nemají rádi jakýkoliv hluk" dodá Tyr a jen co to řekne vejdou do dva muži se zvláštně vypadajícími zbraněmi. Jeden z nich má kůži podobnou ještěřím šupinám a má asi dva metry, druhý vypadá úplně jako obyčejný člověk, až na to že jeho oči byly složené z mnoha malých okének, jako oči mouchy. Oba dva muži k tobě přišly a ten s mušíma očima řekl jen "nepokoje nejsou tolerovány" poté tě praštil přes obličej obrovskou silou. Cítila jsi jak se ti do pusy nahrnula krev. Poté tě každý chytnul za jednu ruku a odtáhly tě pryč z obrovské haly a přišli jste k malým naprosto uzavřeným celám, které byly jen o něco větší, než skříně na oblečení. Do jedné těchto cel, tě hodily a zavřely dveře. Den 2. Nepoznala jsi, jestli byla noc, nebo jestli byl den. V cele sis neměla možnost pořádně protáhnout nohy a když sis chtěla lehnout musela jsi být stočená do klubíčka, cela byla naštěstí aspoň dost vysoká a tak jsi se mohla postavit když jsi chtěla. Nechtěla jsi věřit, že tohle se ti tohle vážně děje. Všechny věci, které si viděla ti připadaly nepravděpodobné při nejlepším a naprosto šílené při nejhorším. Za nějakou chvíli se otevřela malá skulinka ve dveřích a dovnitř ti přišlo jídlo a voda. Jídlo, byla nějaká kaše bez chuti a sklenka vody. Později toho dne tvoje popírání přešlo ve vztek. Měla jsi chuť všechno kolem sebe, rozmlátit, připadalo ti to hrozně nespravedlivé a příšerně kruté, že se tyhle věci musí stávat zrovna tobě. Den 3. Nejhorší na tom, být na téhle samotce nebyla tma, nebo chlad který se tady vyskytoval, ale ta příšerná, kosti drtící nuda. Nemohla jsi dělat nic jiného, než jen sedět a přemýšlet o všem možném. Naštěstí za pár hodin už ti otevřeli dveře. Chvilku trvalo, než si tvé oči zvykly na světlo, ale poté co si přivykly viděla jsi, že dveře otevřely stejní dva strážní, kteří tě tady zavedli. Zase tě vzaly každý do jedné ruky a zavedli tě zpátky do haly, která se však teď zdála méně plná. Zavedly tě zpátky na své místo, dokonce i Tyr, byl pořád na tom stejném místě. "Jak bylo na samotce?" zeptal se tě Tyr, poté co strážní odešli." Já jsem tam byl jednou a měl jsem chuť si rozmlátit hlavu o stěny" dodá ještě. |
| |
| Kouzla a děsZačal jsem se bát... Když to ale začalo kouzlo funguvat a já se začal bát ještě víc. Cítil jsem, jako by led přímo pulzoval zlomyslností. Ledové čepele posely těla válečníků a koní, až se z nich stali ježci, kteří se svíjeli a kvíleli. Všude kolem stříkala krev. Nikomu... Nikomu bych tohle nepřál. Ani nepříteli. Bylo to... strašné. |
| |
| Akce může začít Lea Nejbližší středně velká budova je sice o něco dál, ale není to dost daleko, aby to byl velký problém pro tvé lovecké schopnosti, a pomocí svých zahákovacích šípu by jsi se k němu mohla dostat během chvilky. Problém byl, že v budova sloužila k pronajímání na různé oslavy a zrovna se tam konala nějaká velmi uzavřená svatba a před vchodem byl hlídač, který vpouštěl jen lidi, kteří byli na listu pozvaných hostů. Poté co jsi vyřešila jak se zbavit hlídače jsi se dostala dovnitř, rychle vyšla schody na střechu budovy, připravila si své náčiní a čekala. Zbývalo pět minut. Rychle sis překontrolovala jestli všechno máš a v pořádku a nakonec auto přijelo. Přesně jak přijelo auto tak se na semaforu objevila červená a oni se zastavily přesně na tom místě, kde zpráva psala. Byla to černá obrněná limuzína. Vzpomněla sis na zprávu, která říkala o tom, že auto má neprůstřelné gumy a skla, ale neříkali nic o tom jestli jsou proti výbušné. Avšak musela sis dávat pozor, aby ti řidič náhodou neujel a poté co začneš nejspíš se objeví nějaká jeho ochranka. A tvoje pozice sice byla výhodná výškově, ale byla dál, takže ti bylo jasné, že se k autu budeš muset dostat pomocí zahákovacích šípů. A tak sis rychle zopakovala všechny své úkoly: 1. Zabránit autu v útěku, 2. Dostat se do auta, 3. Zbavit se ochranky, 4. Sebrat kufřík. 5. Dostat se pryč. Akce mohla začít. |
| |
| Samotka Když mě chtějí odtáhnout, začnu křičet. Bránit se. Kopat kolem sebe, škrábat, kousat, nadávat. Tu tam je jakákoliv důstojnost, tu tam jsou veškeré způsoby. Vím jediné - chci pryč. Chci odtud zmizet, chci utéci, chci křičet a prosit o pomoc. Nechci jít s nimi, nechci být odvedena pryč - ať je to kamkoliv. Má současná situace není dobrá, ale mám takový dojem, že v následujících dnech mě čeká ještě něco mnohem horšího. I přestože bojuji ze všech svých sil, nemám jedinou šanci a po několika bolestivých ranách to vzdávám. Nechám se vláčet touhle lodí, jsem loutka, jsem tělo bez života. Bolest a strach, zoufalství. Po tvářích mi stéká jedna slza za druhou a kdybych mohla, volila bych smrt. Nevím, jak dlouho tam sedím, schoulená v rohu, třesoucí se. V ústech stále cítím krev. Svou krev. Tupá bolest v místech dopadu jejich úderů. Pálicí oči od pláče. Nejprve jsem vzlykala nahlas, křičela jsem, volala o pomoc, hlas ale brzy ochraptěl a slzy vyschly. Už nemám ani je. Budou mě hledat. Musí mě hledat. Nevím, kolik času uběhlo od chvíle mého únosu, někdo si ale musí všimnout toho, že tam nejsem, ne? Daisy. Jenže ta osoba už nebyla Daisy. A otec. Můj vlastní otec. Věděl to. Věděl to. Stále mám ale bratry, ne? Ti si musí všimnout, že je něco špatně. Dobrá Danny možná ne, ale Jack, Jack se po mě bude shánět. Bude se ptát. Bude se zajímat. Stejně jako se budou zajímat média. Nejsem nikdo neviditelný, někdo neznámý, anonymní. Musí mě hledat. Každou chvílí sem vtrhne policie a zachrání mě. Odhalí celou tuhle maškarádu, odhalí ty psychopaty a zachrání mě - Hledím na dveře v očekávání záchrany. Každý krok je pro mne přívalem nové naděje - a následně další vlnou beznaděje. Strachu. Co když má Tyr pravdu? A já jsem ve vesmíru. To mě nikdo nenajde, to mě nikdo nezachrání. Jak si mohl, tati? Opět pláču, tentokrát mě to ovšem unaví tak, že usnu. Propadnu se do spánku plných nočních můr, žádná se ale nevyrovná realitě. Když se znovu probudím a ne, nemám ponětí, jak dlouho tu už jsem, přeji si zase spát. Na pláč již nemám sílu a začínám mít hlad. A žízeň. Pálí mě v ústech, mám popraskané rty, chci pít. Zároveň chci i čůrat i tuhle potřebu ale odmítám vykonat. Ne tady, ne v těchto prostorech. Měla bych vůbec dost prostoru na to se svléknout? A kam bych - ne, budu muset vydržet. V hlavě se mi zcela zbytečně vynoří nějaká poznámka ze školy. Pokud není nějaká obstrukce, močový měchýř nepraskne. Dříve totiž povolí svěrač. Mám se na co těšit. Přijde mi to jako týden od té doby, co mě sem zavřeli, když se objeví jídlo. Ani na chvíli neváhám a v minutě spořádám tu hnusnou kaši bez chuti. Následně vypiji sklenici vody - a hned poté začnu litovat svých činů. Hlupačko. Měla jsem si to šetřit na později. Jíst a pít po dávkách. Kdo ví, kdy dostanu další jídlo. Už je ale pozdě, na druhou stranu, co jiného dělat, než přemýšlet, co jsem mohla udělat lépe? Přestávám věřit tomu, že močový měchýř nemůže prasknout. Už dávno jsem za tím stavem, kdy to bylo pouze nepříjemné - tohle už jenom začíná bolet. Proč se pořád plní, když nepřijímám žádnou tekutinu? Nedává to smysl. To je tím alkoholem. Už nikdy nebudu pít. Vážně. Tohle mi udělal otec. Můj vlastní otec mě zaprodal ďáblu! Nenávidím ho! Nikdy se nestaral, nikdy jsem ho nezajímala a najednou, najednou mi udělá tohle. Co jsem komu udělala? Je to nespravedlivé, je to špatné, zvrácené. Nenávidím je všechny, nenávidím všechny ty, kteří jsou doma, v bezpečí, nenávidím je, protože se baví, protože mají dostatek jídla a pití, nenávidím je, protože se mohou protáhnout, postavit, spát ve své posteli a hlavně se vyčůrat. V jednom ze svém vzteklém tantru neudržím vládu nad svým svěračem a když cítím strůžky tekutiny tekoucí mi po stehnech, začnu zase plakat. Prosím. Udělám cokoliv. Jen mě pusťte domů. Musí to být týden, možná dva. Nemohu se pořádně hnout, nemohu se protáhnout. Všechno mě bolí, končetiny, záda, břicho, hlava. Pálí mě oči a nejraději bych spala, jen a jen spala. Mám hlad i žízeň a přeji si, aby to skončilo. Jakkoliv. Náhle ale uslyším kroky. Otevření dveří. Světlo. Bolí to. Kdo by řekl, že ty dva násilníky uvidím ještě ráda. Teď bych je nejraději políbila - jen na to mít dostatek síly. Nijak se nevzpírám a nechám se jimi odvést zpět na předchozí místo, k Tyrovi. Nejprve tam jen ležím, užívám si toho pocitu, že si mohu skutečně lehnout. Natáhnout nohy, ruce, pohnout se. Pak si užívám toho světla, lidí, hluku. Vzduchu. Nevím jak dlouho jen tak ležím a mlčím, nevím jak dlouho jsem tam byla ale - Ale už to skončilo. Prozatím. "Nechci o tom mluvit." zašeptám potichu, najednou nezvyklá na svůj hlas. "Co jsou zač? Co se tu děje?" Otázky, na které jsem hledala odpověď celé ty dny. |
| |
| Úkol Nakonec jsem takovou budovu našla a podle mých hodinek, to bylo skoro za minutu dvanáct, dalo by se říci, obrazně samozřejmě. Nasadila jsem si brýle, které jsem vždy nosila na hlavě a ve vlasech. Jsou pomůcka, která mi pomáhá lépe se orientovat, případně mi ještě dokáží cíl přblížit. Sakra... Pronesu když uvídím, že ´cíl´je tak nějak v dohledu. Mysli, sakra, mysli... co překoná neprůstřelné sklo? Šípy těžko... Ledaže... Sáhnu do toulce a vytáhnu z nich dva šípy, jejíž hlavy obsahovali látku, která při kontaktu se vzduchem začne expandovat do prostoru, tedy stane se z ní pěna, která po několika okamžicích zatvrdne jakmile dosáhne expandované velikosti. Rozlomit jí vyžaduje opravdu velkou dávku síly. Chtěla jsem je použít jako blokádu pro kola a jakmile by bylo auto nehybné, poslala bych tam šíp s elektrickým nábojem, který by případně ochromil posádku uvnitř, tedy aspoň na pár okamžiků než si stačím vzít ten kufřík, ať je v něm cokoliv. Hlavně nemíním nikoho přitom zabít... |
| |
| Hledání Rick Není to lehké jet v tomhle počasí. Déšť, který se prohání kolem ti nejenom zamezuje ve výhledu, ale také z dělá ze silnice hotové peklo. Ty jsi naštěstí měl s motorkou dost zkušeností na to, aby jsi jí dokázal ovládnout. Už jsi jel nějakou chvilku, ale pořád jsi ho neviděl. Celou cestu jsi se díval, jestli náhodou nespadl do nějakého příkopu, ale nikde nic. Mezitím kolem tebe zuřila bouře a nevypadalo to, že se někdy v blízké době zlepší. Když jsi dojel do obchodu a zeptal se jestli ho tam náhodou neviděli řekli ti, že tam byl, ale že uprostřed svého nákupu se potkal s nějakým mužem a poté s ním odešel a že vypadal celkem rozrušeně. Prý si ani nic nekoupil. To je všechno na co si prodavačka vzpomněla a tak jsi se rozloučil a nasedl zpátky na motorku. Napadlo tě, že jestli se chtěl dostat zpátky mohl to vzít ještě jednou cestou. Tahle cesta byla o něco nebezpečnější, byla více zarostlá a místo silnice tam byla víceméně jen upravená hlína, ale lidi je občas používaly jako zkratku, jelikož byla o něco kratší. Když jsi dojel na místo okamžitě jsi viděl Tomovo auto jak je převrácené ve výkopu. Tom se snažil vyplazit z okénka, ale vypadalo že mu to nešlo. Při bližším pohledu jsi viděl, že jeho noha se zasekla uvnitř teď skoro rozdrceného auta. Jen co tě Tom uvidí začne k tobě natahovat ruce a snaží se ti co nejvehementněji naznačit, aby jsi šel blíž. Když se k němu přiblížíš ze svých posledních sil ti řekne jenom "Lili je v nebezpečí..běž jí pomoct..všechno to je má chyba" poté ztratí vědomí. Avšak až poté co ztratí vědomí nastane to nejdivnější. Jen co se jeho oči zavřou, jeho tělo začne svítit modrou září a vyjde z něj tlaková vlna, která tě odhodí dozadu a způsobí, že auto vybuchne. Máš štěstí a dopadneš do měkké trávy, pořád to sice bolí, ale nemáš nic zlomeného. Vzpomeneš si co Tom říkal a okamžitě zavoláš Lili, nikdo to však nezvedá. A tak nasedneš na motorku a jedeš k vám domů. Jen co k domu dojedeš uslyšíš výkřik, který zní jako Lili. Vypadá to, že to jde z druhého patra. Máš několik možností jak se do domu dostat, buď můžeš vejít předním vchodem, který tě přivede před dveře, které vedou přímo do druhého patra. Nebo také můžeš jít garážovými dveřmi a pak jít přes garáž do kuchyně a potom ke schodům nahoru. Nebo to také můžeš zkusit oknem, ale než tam vylezeš ti zabere celkem dost času. |
| |
| Vysvětlení? Miky Potom co jsi řekl vypadal Dawon velmi zmateně a rozhodně ne o nic méně vystrašeně. Chvíli ti trvalo než sis to uvědomil, ale poté ti to došlo. Mluvil jsi totiž nějakým zastaralým jazykem, který jsi přesně nepoznával, ale podobal se latině. Pokusil jsi se svá slova zopakovat a soustředil jsi se, tentokrát už zněla normálně, ale Dawon jen stál na místě, popravdě všechno kolem tebe stálo na místě. Ledové čepele, kapky krve, umírající koně i trpící jezdci všichni stály jako by někdo zmáčkl STOP tlačítko na ovladači. Poté se z celého světa všude kolem tebe začala ztrácet barva. Stromy, kameny, rostliny, lidé dokonce,nebesa a slunce, dokonce i ty všichni pomalu ztrácely svojí barvu a nakonec jediné dvě barvy, které byli ve světě byla černá a červená. Když jsi se podíval na svojí ruku viděl jsi jen temno a jediný zdroj světla bylo červené slunce na obzoru. V tom jsi z ničeho nic viděl jak k tobě kráčí silueta dítěte. Přišla k tobě a ukázala do lesa a šla tam. Měl si nevysvětlitelné nutkání jít za dítětem tak jsi taky šel. Během mrknutí oka jste byli úplně někde jinde. Svět byl sice pořád černo-červený, ale už jste nebyly v lese. Spíš se ti zdálo, že stojíte na vodě, ale kvůli tmě jsi to moc dobře neviděl. "Očekávaly jsme tvůj příchod Nekromante." řeklo dítě, jehož hlas zněl jako sbor desítek dětí, všech různých pohlaví a věků. "My jsme Strážci a my jsme ti od nichž elf získal kouzlo ke tvému probuzení." Poté Stražci lusknou rukou a celý svět kolem vás se změní. Stále má černo-červený odstín, ale tentokrát se zdá být ještě celý roztřesený jako stará videokazeta, takže tvoje schopnost vidět tvé okolí byla ještě víc postižena. I tak si však rozeznal, že stojíte před nějakým hradem, který vypadá celý pokrytý v ledu."Tohle je sídlo Acceraka, původního Nekromanta. Nadaný a bezcitný mág, před kterým se celé říše třásly." Mluví Strážci a když skončí větu, všechno kolem vás se změní. Teď jste uvnitř hradu, vypadá to stejně jako když jsi tady byl ve svých snech, ale tentokrát Accerak leží na zemi a nad ním stojí z mečem nějaká osoba v brnění. "Accerak měl v plánu naprostou kontrolu všeho a jeho plány by možná i vyšli, kdyby se neobjevila další osoba s neuvěřitelnou silou, která se rozhodla ho zastavit. Tato osoba je v historii zapsána jako Hrdina." Vaše okolí se znovu změní a tentokrát se díváte na Accerakův hrad celý v troskách. "Jejich bitva byla velkolepá a oba při ní přišli o život". Další změna a tentokrát jste v nějakém městě a nad hlavami vám létá obrovský drak "To by byl konec tohoto příběhu, ale před třemi lety se rodina draků rozhodla tuto zemi zabrat a tak se její vládce rozhodl oživit hrdinu, aby draky porazila. To sice vyšlo, ale tím že jí oživily vypustily na svět temnotu větší, než Accerak kdykoliv mohl být." Tentokrát jste se znovu vrátily na vodu, na které jste začínaly. "Osoby tak mocné jako Accerak, nebo Hrdina neumírají. Jejich energie jenom cestuje do jiného světa, kde zaujímá novou formu. Proces podobný vaší reinkarnaci. A ty jako nová forma Acceraka se musíš spojit s Hrdinou a zahnat tohle nové zlo. Pamatuj si tohle, až se vrátíš zpátky běž s elfem do Fruroku, tam najdete bývalého Accerakova učitele, jež tě naučí jak svojí moc používat" jen co to dítě dořekne voda na, které jste zatím stály se zachová tak jak by se voda chovat měla a pustí tě. Cítíš jak se ti plíce naplňují vodou a ty se snažíš dýchat, ale nejde to. Poté už je jen tma. Když oči otevřeš jsi znovu na Univerzitě v učebně a všechno je jako dřív, svět má svojí barvu a za dveřmi slyšíš zvuk studentů a moderní doby. Jen jedna věc je zvláštní. Necítíš totiž svůj tep. Svět kolem tebe |
| |
| V obchodě nebyl. Akorát jsem zjistil, že šel pryč s nějakým chlápkem. A že nebyl zrovna šťastný. "Sakra Tome. Do čeho ses to namočil tentokrát?" zabrblám pro sebe, když opouštím obchod zase do toho lijáku. Když jsem ho nenašel po hlavní cestě, možná jel zpátky tou polňačkou, napadne mě, když přemýšlím, kam ještě mohl jet. Jenže po tý bahnitý cestě...měl jsem si vzít tátovo auto. Jel jsem sotva krokem, abych neskončil někde ve škarpě, když jsem to uviděl. Tomovo auto bylo pár metrů přede mnou. Převrácené ve škarpě. Zastavil jsem na cestě a sklouzl dolů. Tom byl ještě uvnitř a naštěstí živý. Odhodil jsem helmu a rychle k němu přiskočil. "Sakra Tome! Seš celej? Vydrž, dostanu tě odtud," začnu a snažím se mu uvolnit zaklíněnou nohu. U převráceného auta je větší riziko, že to bouchne, takže se snažím pospíchat. On mě ale i tak přerušil. A to, co mi řekl, mě rozhodně nijak nepotěšilo. "Jak v nebezpečí? Jestli se jí něco kvůli tobě stane, tak si mě nepřej. Tentokrát to nebude jen zlomený nos!" zařvu na něj a dál jej tahám z auta. Jenže... "Kurvadrát!" zařvu, když dopadnu po zádech zpět na polňačku, pár metrů od mašiny. Tomu, co se stalo...nechápu to. On prostě bouchl! On...člověk vybouchl! U toho auta bych to pochopil, ale Tom?! Pak mi došlo, co říkal a rychle jsem nasedl na mašinu a jel. A že jsem jel hodně nebezpečně a bezohledně. Když jsem dorazil k našemu domu. Bylo všude zhaslé světlo. To není dobrý. To není vůbec dobrý. A ke všemu ten výkřik. Sesedl jsem z mašiny a doběhl k hlavním dveřím, které jsem rozrazil. "Lili! Mami! Jste v pořádku?" zařvu a rozběhnu se do druhého patra. |
| |
| Život a útěk Eve "Jo, to chápu" řekne Tyr a poté pokračuje "No, jak jsem říkal. Tohle jsou otrokáři. Oni létají po galaxii a sbírají členy všemožných ras a poté je prodávají." Tyr se poté napije své vody a pokračuje ve vysvětlování "I když tahle loď je obrovská a má hromadu místností jako je tahle a v každé trénují lidi na jiné práce. Speciální zaměření zvyšuje cenu otroků." Když to Tyr dořekne pustí se do jídla a někdo na jeho levé straně, kdo taky vypadá jako nováček se ho zeptá na to k čemu budou trénovat vás. Tyr se jen zmateně podívá "To jsem neřekl, má chyba. Tady se vyučují bojový otroci. Potom co nás vytrénují nás prodají do armády nějakého tyrana a tyhle obojky kolem krku, slouží k tomu aby nás držely pod kontrolou a taky slouží k překladu, aby jsme si všichni navzájem rozuměly." Jen co to dořekne ozve se siréna a do místnosti vkročí několik strážných. "Přesně jako na zavolanou, začíná náš každodenní trénink." A tak začal tvůj život na otrokářské vesmírné lodi. Tvůj život se stal velmi opakující. Každé ráno jste vstaly ve stejný čas, začala vám ranní rozcvička, poté začal trénink ve boji beze zbraně, poté přišel na řadu "oběd". Stále vám dávali jen tu kaši, ale i když byla naprosto odporná a bez chutě, byla zvláštně energeticky nabuzující. Po obědě přišel na řadu trénink se zbraněmi a jejich údržba, samozřejmě vám dávaly jenom cvičné a také vám často připomínaly, že by vás během vteřiny mohli pomocí vašich obojků zabít. Ale v těchto hodinách jsi se dozvěděla hodně o těchto zbraních. Poté následoval večerní výdržový a silový trénink a poté jste šli spát. Za pár týdnů se ukázaly tvůj přirozený talent na techniku a tvojí držitelé tě dali mezi speciální "jednotku" inženýrů. A tak jsi měla přístup k ještě lepším technologiím a mohla sis rozšiřovat své znalosti o tom jak všechno kolem tebe funguje. Zjistila jsi také více o ostatních rasách a o tom, že prý v galaxii jsou tři hlavní vládnoucí "říše". Získaly jsi tolik zkušeností, že za pár měsíců jsi byla schopna si vypnout smrtící funkci na svém obojku a vypnula jsi ho Tyrovi, který se za tu dobu stal tvým jediným spojencem. Potom jste společně začaly plánovat útěk. Uběhlo přesně 458 dní od doby tvého probuzení (pečlivě sis to počítala) a zrovna bylo po večerce a ty jsi společně s Tyrem a ostatními otroky ležela ve vaší hale. Za pár nocí jste plánovali váš útěk. Bylo vám jasné jak nebezpečné to je, ale shodly jste se že to je lepší než umřít v boji za nějakého diktátora, který utlačuje lidi své planety. "Eve"začne Tyr šeptem "Pamatuješ jak jsem ti říkal, že jsem se do otroctví dostal, jelikož jsem se prodal aby moje rodina zaplatila své dluhy?" Tyr počká na odpověď a poté pokračuje "Myslíš, že až si dáme oběd" dát si oběd, byl váš kód pro útěk "tak půjdou po mé rodinně?" zeptal se Tyr. Chvilku jste si povídaly, když v tom celou lodí zatřásl obrovský výbuch. Všechna světla začala svítit červeně a všude zavládl chaos. Všimla sis, že v tom chaosu nikdo nehlídal dveře a tak jsi klidně mohla jít utéct, kdyby jsi chtěla. Jelikož jsi plánovala útěk věděla jsi přesně kde co je. A tak jsi mohla buď, zůstat uvnitř a čekat, až se všechno uklidní, utéct do zbrojovny a sehnat zbraně, utéct do kontrolovny a osvobodit všechny vězně a nebo utéct k záchranným modulům a odletět odtud co nejrychleji to šlo. |
| |
| Z bláta do louže"Dawone?" Zeptám se a stáhnu se zpět. Zmateně si jej prohlížím. "Slyšíš mě?" A až teď mi to dojde. Jazyk, kterým mluvím není angličtina... Není to žádný z jazyků, které znám, dokonce ani řečtina, nebo latina, i když ta řeč nosí její znaky. Zavřel jsem oči a důkladně jsem se koncentroval na to, abych je řekl správně, ve správné řeči. |
| |
| Cíl na běhu Lea Vystřelila jsi první šíp. Pomocí svých brýlí jsi sledovala jeho trajektorii a byl to přesný zásah. Během chvilky bylo auto bezmocně uvězněné v hromadě pěny, která teď byla tvrdá jako beton. Druhý šíp na sebe nenechal dlouho čekat. Elektrika sice nepronikla, až do auta (vypadalo to že auto bylo chráněné), ale zkratovala jsi elektrické zavření dveří, takže se všechny dveře najednou otevřeli. To ovšem znamenalo, že tvůj cíl se rozběhl pryč. A tak ti nezbývalo, než se za ním zhoupnout. Vystřelila jsi si šíp a sjela po něm dopředu, avšak jeden ze členů ochranky měl šťastnou trefu a povedlo se mu sestřelit tvůj provaz. A tak jsi nakonec skončila mezi pěti členy ochranky, zatímco tvůj cíl utíkal neznámo kam. Jeden z nich na tebe zaútočil pěstí, ale ty jsi jí vykryla svým lukem podkopla mu nohy a vrhla ho na dva další. Takže tři byly pryč a dva zbývali. Ti na tebe vytáhly zbraně, ale ty jsi jim střelila dva šokující šípy do ruky a oni a skončili hezky ve světe snů. A tak jsi mohla pokračovat za svým cílem. Jelikož cíl, byl velmi vyplašený nechával za sebou chaos a nepořádek, ještě k tomu to nebyl žádný atlet a tak ti netrvalo dlouho ho najít. Střetli jste se v uličce a on vypadal jakoby měl každou chvíli dostat infarkt. Jako poslední kousek naděje na tebe vytáhnul pistoly, ale bleskově jsi mu jí odstřelila pryč z ruky. "Tady máte to máte, jen mi prosím neubližujte" řekne ti cíl a otevře před tebou kufřík. Uvnitř jsou papíry s fotkami nějakých lidí, jejich informacemi. Jen co si kufřík vezmeš uslyšíš výstřel a cíl spadne na zem v kaluži krve a s kulkou v hlavě. "Dobrá práce, normálně bych se smála někomu kdo používá luk, ale tvým výsledkům se rozhodně smát nemůžu" uslyšíš za sebou ženský hlas, když se otočíš vidíš, že žena v ruce drží zbraň z které se ještě stále kouří. ."O něj se neboj" řekne žena "Scorpio se o všechno postará a věř mi, když ti řeknu že tenhle úchyl si to zasluhoval. Kromě toho, že sbíral informace, ve svém volném čase unášel velmi mladé dívky" žena si odplivne na mužovu mrtvolu. "Teď když jsi splnila úkol, jsi připravena jít do centrály Scorpia, mimochodem já jsem Nike. To je samozřejmě mé krycí jméno, ty jsi Artemis, že?" Zeptá se tě Nike, která je překvapivě klidná i když zrovna někoho zabila. Nike |
| |
| Splněno? Pronásledovat toho s kufříkem se ukázalo jako nějaký vtip, poté jakou práci mi dalo ho z toho auta a od jeho goril, dostat. Nadechovala jsem se, že řeknu něco velice peprného, míříc s nataženou tětivou na mužíčka, však nedal mi poněkud možnost vůbec něco říci, což mě poněkud zklamalo. Nesnáším ty.... moderní střílecí blbosti.... Skloním tedy založený šíp a nevěřícně hledíc na kufřík na zemi. Fajn... snadnější prachy... Pokrčím rameny na situací, ostatně co na tom, úkol splněn. Sotva však vzduch protne výstřel, rychlostí mrknutí oka jsem založila šíp zpátky a otočila se ve směru výstřelu. "Hmm...." zamručím, nevěřícně si prohlížejíc střelkyni. I přesto, že ten člověk MOžNÁ udělal co tvrdí, že udělal, přesto jsem proti tomu vzít komukoliv život. Proto možná jsem stále neskláněla svůj luk, stále namířený na střelkyni. "Není zrovna vrchol etikety, provrtat někomu kebuly na prvním rande..." poznamenám. "Ale dejme tomu, že jsem... jak si to říkala... Artemis....? Co chceš? Autogramy nerozdávám... možná jenom těm největším fanouškům..." |
| |
| Spánek a probuzení [/center]Rick Rozrazil jsi hlavní dveře a rozeběhl se do druhého patra, avšak moc daleko jsi se nedostal. Najednou si pocítil bodavou bolest v krku. Tvoje hlava se téměř okamžitě začala točit a tvoje vize se stával čím dál tím rozmazanější. Když jsi se neohrabaně otočil viděl jsi maskovanou postavu jak za tebou stojí s prázdnou injekční stříkačkou v ruce. Máš celkem dobré tušení, kam se obsah injekce poděl, jelikož si během chvíle spadl na zem. Slyšel jak Lili volá tvé jméno a viděl jsi na schodech dvě osoby, které vypadaly jako Lili a tvoje mamka. Někdo stál za nimi, ale cokoliv ti píchly už začalo plně působit a ty jsi ztratil vědomí. Poté jsi viděl jen záblesky. Nebyly to sny, spíš jako vzpomínky, ale vzpomínky které nikdy předtím neviděl. V záblescích jsi viděl hlavně krajiny. Byly tam zasněžené pláně s jedním párem lidských stop, viděl jsi zarostlé pralesy a šelmy, které tě obcházely jako by jsi byl jídlo. Prostě viděl jsi toho hodně, ale přitom jsi neviděl nic. "Vstávej" uslyšíš hlas a okamžitě otevřeš oči a snažíš se prudce zvednout. Avšak nejde ti to, jelikož k posteli jsi přivázaný několika železnými pásy, které ti skoro nedovolují se pohnout."Nemáme čas, vstávej" uslyšíš znovu ženský hlas, avšak když se ohlédneš nikoho nevidíš."Ok, já to udělám, ale nemůžu ti moc pomáhat, nebo nás objeví" řekne ženský hlas, který zní jako by byl přímo vedle tebe. Poté se kovové pásy uvolní a ty můžeš vstát a rozhlédnout se kolem sebe. Jsi v ve středně velké místnosti připomínající lékařský sál, ale s tím rozdílem, že je tam zařízení, jaké jsi ještě nikdy u doktora neviděl. Velmi vyspěle vypadající počítače, hromada kabelů, šroubků a kousku kovu, avšak byly tam i věci jako skalpely. Nebylo ti jasné, jestli tady pracují s lidmi, nebo se stroji. Když jsi vstal tvoje tělo ti připadalo zvláštní a cizí, jakoby ti někdo vyměnil každou část v těle, ale když jsi se na sebe podíval žádný rozdíl jsi neviděl. "Už jsi vstal, úžasné" řekne ženský hlas sarkasticky "Vyjdi ze dveří a běž pravou uličkou, poté se schovej za stěnu. Jeden ze členů ochranky, by tam měl za pár vteřin být, až bude dost blízko omrač ho a vezmi mu jeho kartu." rozdá ti ženský hlas přesně instrukce. |
| |
| Osud, nebo blbá náhoda? Miky Z další hodiny si toho pamatuješ velmi málo. I když jsi se snažil soustředit měl jsi na mysli jiné věci a také sis neustále kontroloval svůj tep, jestli ho vážně neucítíš, ale nezáleželo kolikrát jsi to zkusil stále jsi necítil nic. Další hodiny, nebyly o moc lepší. Stále jsi se pokoušel si zapsat aspoň kousek, ale spojením tvé absence počítače s tvojí absencí mysli jsi dokázal naprostou neproduktivitu. Po konci vyučování jsi stále v myšlenkách vyšel z učebny a chystal se jít na oběd, ale ve zmatení jsi několikrát špatně zabočil a nakonec jsi skončil v úplně neznámé části univerzity. Přece jenom tohle byl tvůj první týden. Kolem nikdo nebyl a tak jsi se zaklepat na jedny ze dveří a zeptat se někoho na cestu. Hned vedle tebe byly jedny tlusté dřevěné dveře. Když jsi zaklepal slyšel jsi jak někdo uvnitř zařval "Dveře" poté se chvilku nic nedělo a poté se hlas ozval znovu "Víš, že technicky jsem tvoje šéfová". Pak se dveře otevřeli a v nich stála Tracey. Rychle jste se na sebe překvapeně podívaly a Tracey tě poté zatáhla dovnitř "Jsem rád, že jsi se rozhodl se k nám přidat. Dovol, abych ti představila zbytek týmu" řekla Tracey a ukázala na jediného chlapce, který seděl u počítače "Tohle je Archie". Archie se nuceně otočil, ale když tě uviděl objevil se mu na tvář rozverný úsměv."Proč jsi neřekla, že je to naše nejnovější posila, určitě bych šel otevřít dveře." řekne Archie Tracey a poté se podíval na tebe "Jak už tady šéfblogerka řekla" "šéfredaktorka" opraví ho Tracey. "Když myslíš" podotkne rychle Archie a pokračuje "Já jsem Archie, moje práce je starat se o webové stránky a dělat ilustrace. Jinými slovy jsem člověk mnoha talentů" "Skromnost určitě není jedním z nich" řekne Tracey a než jí stačí Archie něco říct, Tracey zazvoní telefon a odejde z místnosti, aby si hovor vzala. "Takže, jak ti Tracey donutila, aby jsi přišel? Podplatila tě lízátky?" zeptal se Archie, potom co jste zůstaly sami dva. Archie |
| |
| Nic není náhodaVěci z přednášek mi létaly jedním uchem tam, druhým ven. Snažil jsem se, ale to samo o sobě ani zdaleka nestačilo. Kdybych měl alespoň notebook... Takhle bylo ale učení fiasko. Vzhledem k tomu, že bych měl spíš ve škole zabrat, jelikož jsem nový... bylo to ještě horší. |
| |
| Základna Scorpia Lea "Věř mi, až po tobě budu něco chtít rozhodně to nebude autogram" řekne Nike se spikleneckým úsměvem na tváři. Poté začne něco vyťukávat na svých hodinkách."Jelikož jsi splnila úkol, dovol mi abych tě vzala k naší centrále". Chvíli poté co to řekne se vedle vás objeví černé auto a Nike do něj nastoupí, poté pobídne i tebe, aby jsi udělala to samé. Jedete celkem dlouho a Auto je naprosto těsněné, takže nevidíš, neslyšíš ani necítíš svět kolem tebe. Zatímco jedete autem Nike si prohlíží papíry, které jste při misi získaly a vypadá velmi zaujatě. Po asi hodině a půl dorazíte na místo. Dveře auta se otevřou a ty stojíš před celkem obyčejně vypadající kancelářskou budovou. Poté co projdete skleněnými dveřmi se dostanete k výtahu před kterým sedí postarší muž v obleku a čte si noviny. Netrénované oko by jsi toho asi nevšimlo, ale tobě bylo podle rysů oblečení hned jasné, že měl u sebe zbraň. "Agentky Nike a Artemis" řekne Nike a poté podá muži ruku, ten jí příjme a na sekundu si všimneš slabého záblesku, který vznikl, když se dotkli. Poté vás muž pustí dál a vy vkročíte do výtahu. Nike přiloží prst na malou černou destičku, která je pod čísly a výtah začne jet dolů. Když nakonec z výtahu vystoupíte vypadá to jako úplně jiný svět. Obrovská základna plná lidí, kteří běhají tam a sem. Bílé světlo se odráží od mramorové podlahy a nejmodernější vybavení tady perfektně pasuje. Nahoře nad všemi je usazena jedna místnost s oknem, které umožňuje vidět na všechny dole. "To je Cronova kancelář" řekne Nike, když pod ní procházíte "trochu moc totalistická na můj vkus, ale možná přesně proto to neřídím já, ale on" dodá Nike a vede tě dál do přes spletité chodby. Až nakonec dojdeš na to správné místo, což vypadá jako pokoje. Když Nike uvidí tvůj zmatený obličej všechno ti začne vysvětlovat "Cronos ti to neřekl. Jelikož po dobu trvání téhle mise, je celkem nebezpečné kdyby jsi chodila jen tak, budeš bydlet v základně Scorpia a jen co skončíme můžeš klidně odejít pokud budeš chtít." Potom ti Nike otevře dveře do celkem moderně a pohodlně vybaveného pokoje. Rozhodně modernějšího, než je tvůj byt."Takže poté co se usadíš, běž do Cronovi kanceláře a on ti dá další info. Nějaké dotazy?" zeptá se ještě nakonec Nike. |
| |
| Základna?! Nelíbila se mi. Rozhodně se mi nelíbila. Přesto jsem tak nějak svůj luk nakonec sklonila. Podle toho všeho co říkala, mě zná, možná lépe než já sama sebe, ale přesto ví, že pokud bych chtěla byla by mrtvá dřív než by stihla ona vystřelit na mě. Přesto se na ní stále tak nějak podezřívavě dívám. Ani v autě se necítím příliš dobře. Pořád v ruce držím jeden šíp s jehož hrotem si pořád po celou dobu cesty, která byla dlouhá co si budeme povídat, stejně jako tenhle den, a já potřebovala nějak zaměstnat nějak svou mysl. Ani potom co auto zastaví jej tak nějak nepouštím a mlčky následuji svou průvodkyni. Doufám, že po mě nebude chtít dýžko... nemám u sebe žádnou hotovost... Bože, dala bych si pizzu!!! Snažím se nějak kolem sebe to všechno chápat, ale evidentně mi to zabere asi více času. "Ummm... jsi si jistá, že vážně nechceš ten podpis?" |
| |
| 458 dní v pekle Boj není špatný. Vážně, mohla jsem skončit o dost hůř. Teprve až s podobnou situací si člověk pořádně uvědomí, kde leží jeho priority. Pamatuji si na dobu, kdy bych byla velmi, velmi nepříjemná, že musím nosit podobné oblečení, být v podobné společnosti, jíst stále stejné jídlo. Pamatuji si doby, kdy jsem musela vždy dostat přesně to, co jsem chtěla - Pamatuji si je. A sakra, jak je chci zpátky. Stále bych na tom ale mohla být o dost hůře. Mohli mě považovat za jednoho z těch otroků pro práci, pro zemědělství, dokonce mě mohli zařadit jako sexuální otrokyni. Měla jsem vlastně štěstí, boj je z těch špatných věcí tou nejméně špatnou. V tomto prostředí, samozřejmě. Trvalo mi docela dlouho než jsem si zvykla a přijala vše, co mě tady čeká. Byla jsem protivná, nekomunikovala jsem s nikým, dokonce jsem i chtěla zemřít. Odmítala jsem jíst a pít a kdo ví, co by se stalo, nebýt Tyra, který i přes to všechno stál při mě. A to jsem bývala dosti protivná. Byly doby, kdy jsem neviděla smysl. Východisko. Doby, kdy jsem nesnášela svět, nesnášela samu sebe, doby, kdy jsem nemohla najít sílu se zvednou a pokračovat v náročném tréninku. Doby, kdy jsem prostě chtěla umřít. A pak přišla chvíle smíření. Ta trvala pouhých pár dní, ale byla tam. A hned poté - odhodlání. Pomsta. Vzpomněla jsem si na všechno, o co jsem přišla. Vzpomněla jsem si na své bratry a na své přátele, vzpomněla jsem si na svůj minulý život - a sakra, chtěla jsem to všechno zpátky. Jenže to nebude zadarmo. K tomu budeme muset utéci a pokud chci utéci, musím být sakra dobrá. Musím využít všeho, co mě tu mohou naučit, musím získat každou informaci, musím se chopit příležitosti, musím bojovat. Od té doby to dělám. Začala jsem se snažit na tréninku a můj svět se začal točit kolem jediného - jednou uteču. Jednou se odsud dostanu. Jednou je všechny zničím. Počítala jsem každý den. Zhruba v polovině mě přesunuli k technologiím a já mohla konečně přičuchnout tomu, co jsem dlouho odmítala a čemu se vyhýbala. Otec byl vždy výborným vynálezcem, stejně jako jeho děd - majetek naší rodiny pochází z jejich inventářských schopností. Od mých dvou bratrů se vždy očekávalo, že půjdou v rodinných stopách. Jack se na to vykašlal s první sklenicí alkoholu a nikdy ho to nechytlo a Danny, no, Danny je případ sám o sobě. V jednu chvíli tedy přišla řada na mě a víte, co jsem si řekla? Život je mnohem zajímavější než nějaké stroje. Nikdy mě to nelákalo, byla to zbytečná ztráta času - tak proč? Teď už chápu proč. Vážně, teď už chápu jejich vášeň a lásku. Svým způsobem je to i uklidňující, rozebírat a stavět, přemýšlet, analyzovat - Dobré antidepresivum. Možná bych to jednou mohla studovat. Až se vrátím domů. Počítám i další dny. Až do toho posledního. Zamyslím se nad Tyrovými slovy. Půjdou po naší rodině? Půjdou po mé rodině? Ať si klidně sežerou otce a Daisy, upřímně, na nich mi už nezáleží, oni jsou ti viníci, ale co ostatní? Máma? Bratři? Určitě mě celou dobu hledají, mají strach - možná to už vzdali, pohřbili mě, oplakali mě - ti už si nic dalšího nezaslouží. "Však my je ochráníme, ne?" Pokrčím rameny. A pak to začne. Mým prvním impulsem je dát se na útěk a nemyslet na nic jiného. Prostě využít příležitosti a zmizet dříve než si nás někdo všimne. Už to chci udělat, je to ale Tyrova předchozí otázka, která mě zastaví. Když utečeme všichni, nikdo nebude vědět, kdo to začal. Natož aby po nás hned šli. Bude mnohem větší zmatek. Mnohem větší spoušť. "Kontrolovna. Trochu si pohrajeme." Pošeptám směrem k Tyrovi a už mířím tím směrem. Získat vládu nad lodí. Proč ne. Všem zničit jejich obojky. Zachránit je. Nejsem žádný altruista. Jsem sobecká, namyšlená kráva - ano, nebudu si na nic hrát, nebudu si nic nalhávat. Nedělám to, protože jim chci pomoc z dobroty srdce, naopak, vidím v tom akorát svůj vlastní prospěch. A taky smysl pro pomstu. O kolik přijdou, když nebudou žádné zajatce? Nikoho, koho prodat? |
| |
| Obyčejný den v práci Amiel Létala jsi nad městem, jako nevnímatelná a nedotknutelná existence. Procházela jsi zdmi, levitovala jsi vedle lidí, kteří byly zaujati vlastními radostmi a problémy. Takovéhle sny o létání jsi měla snad odjakživa. Měla jsi je když jsi ještě mohla chodit, ale zatímco předtím byly hlavně zpestření tvého života, od té doby co jsi upoutána na svůj vozík, fungují jako jediné chvíle absolutní svobody. Pořád sis létala po svém snovém městě, užívající si momenty před probuzením, když v tom si zahlédla něco, co jsi ještě nikdy předtím neviděla. Uprostřed nebes levitovala ve vzduchu další osoba. Stejně jako ty v tomhle snu, neměla žádné konkrétní rysy, byla to jen stříbrná silueta, za kterou zářil překvapivě velký měsíc. Osoba se dívala dolů na město a nevypadalo to, že si tě všimla a tak jsi se pokusila přistoupit blíž, ale v tom tě ze snu vytrhl ostrý zvuk tvého budíku. Matně sis protřela oči a ostrým pohybem vypnula řinčící budík. Byl čas jít do práce. A tak jsi se vyhoupla ze své postele, provedla ranní hygienu, oblékla se, něco si rychle udělala k snídani a vyrazila jsi. Asi o půl hodiny později, už jsi byla v kanceláři u svého stolu a připravovala jsi papíry pro další případ. A to byl případ paní Parker, prozatímní manželky celkem slavného vynálezce a místoředitelky Parker Industries. Po náhlém zmizení její dcery se jejich manželství začalo hroutit a tak se paní Maria Parker rozhodla najmout Henryho jako jejího, aby jí při rozvodu zastupoval. Sama sis, ještě pamatovala na to, když dcera od Parkerů zmizela, ve zprávách o tom mluvili minimálně půl roku. "Zdravím" uslyšíš Henryho hlas, poté co přijde do dveří, všimla sis, že měl speciálně dobrou náladu a také že měl na sobě ten stejný oblek jako včera, takže nejspíš doma nespal."Jak se má moje nejoblíbenější sekretářka a co mi dneska skvělého přinesla?" zeptá se tě, zatímco si odloží kabát na věšák. Poté co mu podáš všechny spisy na případ Paní Parker, jeho úsměv se ještě rozšíří, protože nic nezvedlo Henrymu náladu jako dobrý rozvod."Tohle je velmi dobrá práce" pochválí tě."Stejně pořád nechápu, proč pracuješ jenom jako sekretářka. Právnickou školu, by jsi ty určitě zvládla. Přece jenom na střední jsem si já opisoval poznámky od tebe a tu školu jsem zvládl" řekne Henry s nostalgickým výrazem na tváři."Jo a včera v noci potom co jsi odešla, jsem tady zůstal, abych se ještě podíval na nějaké případy a hledal tě tady nějaký muž. Představil se jako..." Henry si rychle vytáhne papírek z kapsy a začne pomalu číst jméno přičemž si musí dávat pozor, aby se nespletl "Dorian Nankervis Bresslin Junior. Nějaký tvůj starý známý?". |
| |
| Novinařina Miky Archie se usmál jako dítě, které právě vkročilo do obchodu se sladkostmi "Na to mám tolik odpovědí, že ani nevím kde začít" řekne se spikleneckým úsměvem. Ale než to stihne doříct Tracey vtrhne do místnosti jako hurikán."Musíme jít, obrovská věc" říka bleskovou rychlostí, zatímco si sbírá všechny své věci "vezmi si foťák" zařve na tebe zatímco už běží ze dveří. Archie se na tebe zmateně podívá, pokrčí ramena a podá ti foťák, který leží na stole."Asi by jsi měl jít za ní. Takovou jsem jí ještě neviděl. Šel bych s vámi, ale mám tady ještě práci" řekne Archie a než se stihneš vyptávat na víc věcí uslyšíš jak tě Tracey volá. Běžíte přes celé univerzitní prostory a zastavujete se až u kolejí. Schválně děláš, že tě běh unavil, aby to někomu nepřipadalo zvláštní, že jsi běžel takovou dobu a ani jsi se nezadýchal. Ale Tracey vypadá tak zaujatě, že jsi toho ani nevšimla. Místo toho vešla do kolejí a okamžitě vyběhla schody do třetího patra. Všiml sis, že čím blíže jste se dostávaly ke třetímu patru tím více tam bylo lidí a když jste se tam nakonec dostaly viděl jsi, že všude byla policie, která dávala pozor, aby nikdo ani nenakoukl do pokoje, který hlídali. "Sakra" zaklela Tracey a přitom si kopla do zdi "jsme tady moc pozdě, už je tady všude hromada lidí a policie, už to hlídá." poté se jí však rozzářil obličej, jako by právě dostala nápad za milión liber."Právě jsem dostala nápad za milión liber" řekne Tracey a odvleče tě trochu dál od davu."Takže tady je plán. Já odlákám pozornost davu, ty se dostaneš dovnitř a uděláš fotky a zase odejdeš, jasné?" A jak Tracey řekla, tak také udělala. První jsi se postavil co nejblíže dveřím co to šlo. O chvilku později se spustil alarm. Někteří lidi sice odešli, ale ne všichni. A většina policistů, také zůstala na místě a jen pár se jich šlo podívat co se to děje. Už to skoro vypadalo, že plán nevyšel, když v tom se ozval výbuch. To už začali utíkat všichni, dokonce i policisté se šli podívat co se děje. Nebylo ti jasné, jestli to způsobila Tracey, nebo ne a ani si nikde neviděl, žádný kouř, nebo destrukci. Tak jako tak dveře do pokoje byly volné a ty jsi byl na chodbě sám. Jediný problém, byl že byly zamčené. Teď se ti nabízely dvě možnosti. Mohl jsi se buď pokusit nějak dveře otevřít, možná zkusit i své schopnosti a nebo jsi se mohl podívat odkud vyšel ten výbuch a jestli to bude vážné. |
| |
 | Další den Měla jsem svůj oblíbený sen. Sen o létání, kdy jsem mohla zapomenout na to, že nikdy nebudu moci chodit. Poletovala jsem si sem a tam, koukala lidem do bytů, dívala se lidem přes rameno a podobné hlouposti. Ani si už nepamatuji od kdy tyhle sny mám, prostě je mám odjakživa. Když jsem nad tím přemýšlela, asi je tohle prostě můj svět, který jsem si vytvořila, abych unikla před svou matkou. Ani bych se tomu moc nedivila. Zrovna jsem z legrace předstírala, že pluji na obláčku, když si všimnu něčeho nového. Nebo spíš někoho. Zůstala jsem zírat na tu postavu, nedokázala jsem rozpoznat jestli je to muž nebo žena, prostě to byla jen silueta. Zamrkám. Že bych si vysnila společnost? Chtěla jsem zjistit co je zač. Začala jsem plout blíž, když mě probudil budík. Zvuk mě vytrhl ze snu a já otevřela oči. Další den. Posadím se a promnu si oči. Zajímalo by mě co byla ta silueta zač. Že bych se cítila osaměle? To je možné. Pro holku na vozíku není moc snadné najít si známost. Začnu se soukat na kraj postele a přitáhnu si k sobě vozík. Měla jsem klasický model. Žádný ten moderní, který ovládáte páčkou. Tady u tohohle musím pěkně zabrat rukama. Ne, že bych nemohla mít nový model. Ale když už nemůžu posilovat dolní část těla, chci mít ve formě aspoň tu horní. Postavím se, ostrá bolest v nohách mě zcela probudí. Dokázala bych se přesunout aniž bys se postavila. Ale tohle byl dobrý způsob, jak zahnat dřímotu, ale taky to bylo proto, abych si ještě dokázala, že to pořád dokážu. Třeba někdy v budoucnosti přijdou lidé na způsob, jak moje nohy opravit. Posadím se do křesla a vyrazím do koupelny. Po půl hodině v koupelně jsem se oblékla do kostýmu. Další čtvrt hodina a pak do kuchyně, kde jsem si poslechla zprávy a dala si snídani v podobě cellozrného chleba, odtučněného tvarohu a zeleninou. Pak jsem vyrazila do práce. Jela jsem autobusem, byla to nejrychlejší cesta. Lidé se museli trochu zmáčknout, abych se tam s vozíkem vešla. Jedna výhoda z toho být na vozíku. Nikdo si nedovolí říct ani popel. V práci jsem byla jako první. Což bylo správně, protože jako sekretářka, by to tak být mělo. Začala jsem připravovat podklady pro další případ. Tohle byl docela smutný případ. Manželství se rozpadlo po tom co dcera zmizela. Ne nebyl neobvyklý, často manželství nevydrží když přijdou o dítě. Ale vždy je to takové smutné. Zajímalo by mě kde jejich dcera je. Unesli ji? Zabili? Utekla? Nikdo neví. Kde je jí konec ví asi jen bůh, pokud nějaký je. Vzhlédnu, když se objeví Henry. Usměji se na svého šéfa a kamaráda. „Dobré ráno.“ Pozdravím. „Oh mám se výborně. Spala jsem jako zabitá.“ Položím si na klín složku a přijedu k němu. Podám mu ji. „A v kávovaru je čerstvá káva.“ Dodám. Prohlédl si papíry co jsem mu připravila a pochválil mou práci. Samozřejmě mě to potěší. Koho by nepotěšilo, když někdo ocení jeho úsilí? A pak začne znovu s tou písničkou, abych šla studovat právničinu. „Tvoje víra ve mě mě opravdu těší, Henry. Ale asi bych nebyla moc dobrý právník. Příliš dám na své pocity. Pokud bych zjistila, že třeba zastupuji ne moc dobrého člověka.... no.... nevím.“ Pokrčím rameny. To byla moje výmluva. Samozřejmě největší problém byli peníze. Žít v moderním bezbariérovém domě není levné a spolkne to, velkou část mé výplaty. Ale to jsem říct nemohla, protože jak znám Henryho, chtěl by s tím něco udělat. A to jsem nechtěla. Už tak jsem mu dost zavázána, že mě zaměstnal. Asi jsem prostě příliš hrdá. „A stejně. Co by jsi si pak beze mě počal? Přišel by jsi o schopnou sekretářku.“ Usměji se. Pak si vzpomněl, že se tu po mě někdo sháněl. Pozvednu obočí a vyslechnu si jméno. Zavrtím hlavou. „Vůbec nevím kdo to je.“ Odpovím. „A řekla bych, že třímístné jméno bych si pamatovala.“ Odmlčím se a snažím si vzpomenout, ale prostě... nic. „No... říkal co chce? Nebo nechal tu na sebe kontakt?“ zeptám se a odjedu zpátky ke svému stolu |
| |
| Vysvětlení Lea "Teď ne, ale později se pro něj možná stavím" řekne Nike a opustí tě aby jsi se mohla uvelebit ve svém pokoji. Potom co sis vybalila věci jsi šla nahoru do Cronovy kanceláře, několik lidí se na tebe zvláštně podívalo, jelikož tvoje oblečení se od uniforem ostatních členů Scorpia velmi lišilo. Když jsi přišla do Cronovi kanceláře, on si zrovna prohlížel papíry, které si před pár hodinama získala. "Velmi dobrá práce, ale tipuji že vás více zajímá jaký je vlastně váš úkol a co je na těchto papírech, než moje pochvaly". Pak Cronos vstane ze židle, naťuká něco do svého počítače a jen co to udělá ze stolu vyjede hologramová obrazovka na kterém je obličej mladého smějící ho se muže v laboratorním obleku. "Před třemi lety" začne Cronos vysvětlovat "pracoval pro Scorpio mladý, ale nadějný akademik jménem Thomas Fraile. Najaly jsme Toma, aby pracoval na potencionálním využití kybernetiky ve špionáži, ale Thomas byl více nestabilní, než jsme čekaly. Asi po roce jsme zjistily co ve svém výzkumu opravdu dělá, ale bylo moc pozdě, než aby jsme s tím mohly něco udělat." Cronos přepnul obrazovku a teď tam byly obrázky různých náčrtů a matematických zápisů. "Thomas totiž, nedělal jenom teoretický výzkum, on doopravdy experimentoval na lidech. Když jsme vtrhly dovnitř, aby jsme ho zastavily Thomas i jeho experimenty, byly mrtvé, nebo to jsme si aspoň myslely. Nedávno se k nám však dostalo, že pět jeho experimentů přežilo." Cronos znovu přepne obrazovku a teď je na ní pět různých obličejů, z čehož jeden je přeškrtnutý červeným křížkem."Zjistily jsme to, jelikož jeden z těchto experimentů zešílel a začal zabíjet lidi a proto jsme najaly tebe, aby jsi nám pomohla chytit zbylé experimenty, aby Jsme z nich mohli kybernetiku dostat a postarat se, aby nikomu neublížili." Poté Cronos hologram vypne a znovu si sedne do židle."Nějaké dotazy?" zeptá se nakonec. |
| |
| Kontrolovna Eve Tyr přikývne a než se vydáte směrem ke kontrolně ještě ti zašeptá "Dobře, ale dávej si pozor, tenhle alarm není naše práce. Myslím si, že loď je nejspíš opravdu pod útokem" řekne Tyr a pak se vydáte do kontrolovny. Snažili jste se být co nejnenápadnější a tak jste se moc nevzdalovaly od stínů a přehnaně jste neriskovaly. Když jste procházely chodbou všimly jste si jak kolem vás ležela mrtvá těla stráží. Někteří byly normálně postřeleni, ale pár jich mělo podříznuté krky. "To vypadá jako práce pirátů" zašeptá ti Tyr "Ale nevím proč by piráti útočily na otrokářskou loď". Nakonec se váš opatrný postup vyplatil, protože jste si v tomhle chaosu nakonec dostaly na správné místo. Proklouzly jste přes dveře do kontrolovny a dokonce byla naprosto prázdná a tak jste se vydali k ovládacímu panelu, ale potřebovala jsi kontrolní příkaz pro obojky. Věděla jsi, že to bude nějaké kombinace kontrolního příkazu, který byl na tvém obojku, ale chvíli to zabralo a Tyr byl velmi nervózní. Každých pět vteřin se ptal jestli už to máš, ale každých pět vteřin si mu odpověděla, že ještě ne. Jak jsi to řekla už po desáté tak se zdálo, že už byl ticho a ty jsi to už skoro mělo, ještě jeden pokus a to muselo být ono. Bohužel k tomu poslednímu pokusu jsi se nedostala, jelikož si najednou pocítila jak hlaveň u hlavy."Pomalu se otoč" řekl nějaký hlas a když jsi se otočila viděla jsi dva strážce, kteří tě předtím hodily na samotku. Jeden z nich na tebe mířil zbraní a druhý držel Tyra jako rukojmí. "Za tohle zaplatíte" řekne strážný, který drží Tyra."Zabij jeho a já se postarám o tuhle děvku" rozkáže strážný, který na tebe míří zbraní. Potom ten strážný, který měl Tyra ho hodil na zem a namířil na něj zbraň. Všimla sis, že když Tyr spadl na zem, strážný který mířil zbraň na tebe na chvíli ztratil pozornost a byl dost blízko na to, aby jsi mu zbraň vytrhla z ruky, ale co by jsi udělala potom. A nebo jsi taky mohla zkusit nějak stráže zdržovat a čekat co se stane dál, ale co jsi jim mohla ty říct, aby je to zastavilo. Tak jako tak, bylo ti jasné, že pokud něco neuděláš hned Tyr zemře. |
| |
| Zavřené dveřeProč mi připadá že Archie bere lízátka jako metaforu? Plaše se usměji na jeho uličnicky zlomyslný obličej. Pak ale vletí do místnosti Tracey. Popadnu tedy foťák, který mi Archie podává, abych se mohl vydat za Archie. |
| |
| Dva podivíni Amiel "Prý s tebou potřeboval mluvit o tvém otci? Nevím, moc co tím myslel, nikdy jsi se o něm nezmiňovala. Ale měl na sobě velmi zvláštní oblečení, jako by se zrovna vrátil ze 40. let. Tak jako ta říkal, že se vrátí, takže se ho můžeš zeptat sama. " potom Henry vejde do své kanceláře a zavře za sebou dveře. Chvíli nad tím přemýšlíš, ale nemáš moc čas, jelikož než se naděješ začnou už zvonit telefony a tobě začíná typický pracovní den. Chvilku to trvá, ale během hodinky se už plně soustředíš na svojí práci. Většina rozhovorů, bylo buď domlouvání schůzek, nebo dojednávání platby, ale několikrát ti zavolala pořád ta stejná, žena a řvala ti do telefonu. Byla to jedna klientka, která za konec svého manželství vinila vaší firmu, místo toho, aby vinila fakt, že svého manžela podvedla se svým instruktorem na jógu. Bylo u ní celkem zvykem, že tady zavolala a nazývala tebe a firmu "nehezkými" výrazy. Ale kromě toho se nic zajímavého nestalo. O půl druhé Henry vyrazil na oběd s Marii Parker a byla doba i na tvojí obědovou pauzu. Obědy sis, vždycky nechala dovézt. Bylo to rychlejší, než kdyby jsi někam jela a mohla sis, když tak udělat nadbytečnou práci. A jako vždy přesně ve dvě hodiny jsi slyšela klepání na dveře kanceláře. Už jsi se chystala otevřít, když v tom osoba proletěla skleněnou částí dveří. Udělalo to obrovský hluk a všude byly střepy, ale muž, který proletěl dveřmi vypadal naprosto nezraněně. Na sobě měl bílou košili a oblek, ale nemohla sis nevšimnout, že měl oblek oblečen opačně. Potom co se muž bleskově postavil na nohy, dveřmi prošla žena v dlouhém kabátě, tmavém oblečení s hromadou pásků a s brokovnicí v ruce, její druhá ruka zářila, jakoby v ní měla hejno světlušek. Oba dva se na sebe chvíli naštvaně dívaly, ale poté se všimly tebe."Dostaňte se pryč" řekl muž v obráceném obleku a poté se rozběhl proti ženě, která stála na proti a oba znovu prošli dveřmi. Mohla jsi se zkusit dostat pryč hlavními dveřmi, ale před nimi se ti dva podivíni zrovna rvali, nebo si se mohla zamknout v Henryho kanceláři a pokusit se zavolat policii, ale jestli by tě tam chytli, neměla by jsi kam utéct a nebo si mohla prostě být na místě a vidět co se stane. Muž Žena |
| |
| Ne už tak běžný den Zamračím se. „Mém otci? Tak to ho zklamu. Otce neznám. Pamatuji si jen.... no to je jedno.“ Pokrčím rameny. „Díky za vyřízení vzkazu.“ Poděkuji mu nakonec a pak se pustíme do práce. Henry je v kanceláři a já se věnuji své práci. Většinou vyřizování telefonů a samozřejmě taky moje oblíbená paní Kráva. Aspoň tak jsem ji říkala v duchu já. Hodně naštvaná dáma, která je totálně tupá na to, aby si uvědomila, že její rozvod je její vina. Takže, když mi začala řvát do ucha, odložila jsem sluchátko na stůl a dál pracovala na počítači. Občas jsem se sklonila a zaposlouchala se jestli už skončila nebo ne. Zkoušela jsem to poslouchat asi třikrát, nakonec jsem shledala, že to nemá cenu. A zavěsit taky nepomáhalo, protože zavolala znovu. Takže jsem čekala prostě dokud se nevysílí a nezavěsila sama. Ve dvě hodiny vyrazí Henry na pracovní oběd a v tu chvíli přišel i čas na můj oběd. Bylo načase. Už mi kručelo v žaludku. Zavolala jsem si do své oblíbené restaurace a nechala si jídlo dovést. Jako vždycky. Tu a tam mě napadlo, že bych měla víc chodit ven. Jít na oběd ven, jenže to je mnohdy docela namáhavé, takže to vždycky vzdám. Není pak divu, že jsem si v tom snu někoho vytvořila. Když se ozve zaklepání, rozjedu se ke dveřím, ale ještě než k nim dorazím někdo proletí skrz. Zarazím se a zůstanu zírat s otevřenou pustou. Ten co proletěl skrz skleněnou část dveří vypadal v pořádku, až na to, že měl... oblek, ale naruby... Hned mě napadlo, že je to asi blázen. Jenže to se objevila podivná žena oblečená jako z nějaké kovbojky. Kabát, samý pásek... brokovnice! Zírala jsem na její ruku, která ji zářila. Co to sakra...! Ti dva na sebe zírali, já zírala na ně oba. Ale pak si všimli mě. V tu chvíli bych raději zůstala neviditelná. Chlap mi řekl ať se dostanu pryč a vyrazil k ženě. Oba znovu zmizeli za zbytkem dveří. Přijedu blíž a dívám se, jak se ti dva rvou. Tohle je sakra šílené! Co mám dělat? A kde je ochranka? To sakra nikdo neviděl, jak dovnitř vchází ženská s brokovnicí? Napadlo mě, že bych se mohla schovat v Henryho kanceláři, ale jestli ta ženská použije brokovnici ani pevné dřevo mi nepomůže. Otevřela jsem rozbité dveře a dívala se na ty dva, čekala jsem na to až se pohnou trochu víc stranou a já mohla projet kolem nich s vozíkem. Prej „Dostaňte se pryč.“ Tomu se to snadno řekne. |
| |
| Sladká pomsta? "Piráti? No, s těmi se vypořádáme potom, ne?" Ano, trochu mě znepokojuje, že to nebyl falešný alarm, ale stěžovat si nebudu. Dostala jsem příležitost? Dostala. Tak jí pořádně využiji a dostanu se odsud - a to i kdybych měla tuhle zatracenou loď odpálit. Spousta nevinných mrtvých. Většina z nich by smrt stejně ale uvítala raději než návrat ke starým pořádkům. Takže víme, co je poslední možnost, na tu ale nebudu pospíchat. Nejdřív všechno popořadě. V kontrolovně se hned pustím do práce, nejprve zkusím pár pokusů na kontrolní desce, pak mi dojde, že mnohem rychleji to půjde manuálně a pustím se do práce. Tyr mi čas od času připomene, že bych si měla pospíšit, ale povětšinou ho ignoruji, jsem zabraná do práce a v podstatě nevnímám okolí - právě od toho tu Tyra mám, ne? Aby mě upozornil, kdyby se někdo blížil. Asi tak jako teď. "Zatraceně." zanadávám potichu, jakmile ucítím chladný kov na mé hlavě. Pomalu začnu plnit vyřčený příkaz, ne že bych dvakrát chtěla, ale potřebuji vidět na situaci. Ještě 485 dní zpátky a začala bych křičet. Teď místo toho porovnávám jednu variantu řešení za druhou, pohledem nenápadně skenuji okolí a jejich zbraně, to kde stojí, to kam míří - To by možná šlo. Napadne mě jedna možnost, hned poté je ale Tyr shozen k zemi a já musím jednat mnohem rychleji, než jak bych si přála. Využiji chvilkové nepozornosti mého věznitele a rukou udeřím do jeho ruky se zbraní, pěkně kousek od lokte, aby to nebyl pohyb přirozený. Hned poté následuje kopnutí do slabin a následně další rána pěstí nebo pokus o získání jeho zbraně, tak abych mohla co nejrychleji zneškodnit toho druhého. Co se týče něj, počítám s tím, že jeho prioritou přestane být Tyr a začne útočit na mě - a že toho následně využije Tyr. Pokud ne, nevadí, zvládnu je oba. Ani na moment o tom nepochybuji, mám totiž tu nejlepší motivaci. Pomstu. Nenávidím je z celého svého srdce a opravdu nemám problém jim vážně ublížit. V tom lepším případě ne rovnou zabít. To by bylo moc mírné. |
| |
| Základna? "Fajn, budu s tebou počítat. Pořídím si speciální pero na to." opáčím než ta žena odejde. Pořád to tu na mě všechno vrhalo divný světlo. Špatně si zvykám na nový věci a ohledně lidí ani nemluvě. Přesto se snažím nějak přizpůsobit, prostě musím. Prohlédnu si tuhle... garzonku... nic extra, možná spíše až příliš věcí a tak nějak všeho okolo. Ale co hold nadělám, pan domácí je tu hold někdo s prachama. Nakonec pokrčím rameny a s mírným nezájmem o okolí se vydám k tomu, který po mě tak touží a který zřejmě tohle všechno spáchal a má nasvědomí. Okolí si příliš nijak nevšímám, ano registruji oni divné pohledy, ale neřeším je. Ostatně, proč bych taky vlastně měla. Nakonec se dostanu do kanceláře, či krysí díry, kde mírně zaraženě sedím, zatímco muž/chlap přede mnou u stolu má svůj sáhodlouhý monolog. Snažila jsem se pochopit, co se vlastně po mě chtělo, ale můj mozek už začínal maličko vynechávat. Jsem skoro dvacet hodin na nohouch!! "Ummm.... " pronesu trochu zaraženě. "Fakt tam musím teď hned?" pronesu tak nějak nakonec. "Víte... nějaká malá pauzička by se celkem šikla.... jídlo, sprcha, postel... víte, takové ty příjemné věci..." |
| |
| Všichni shoříte Matthew Pořádně jsi se soustředil. Cítil jsi jak ti chlad uniká z prstů a po tenkých pramíncích cestuje k zápatí a nahlodává kov, který drží dveře. Potom stačilo jedno pořádné trhnutí a ty jsi byl uvnitř, i když netrvalo dlouho a ty sis přál, aby jsi nebyl. První tě do nosu vrazí ten zápach, jako spálené maso, jen horší. Tvůj žaludek se začne sám od sebe zvedat, ale dokážeš ho udržet pod uzdou a naštěstí se nevyzvracíš na místo činu a teď už jsi si jistý, že to je místo činu. Zatímco zápach stále útočí na tvé čichové buňky popojdeš dál do místnosti. Vypadá to jako obyčejný studentský pokoj. Plakáty na stěnách, učebnice na stole, docela je i celkem uklizený, avšak když se podíváš za roh, vidíš proč tady policie byla K židli je tam přivázáno tělo mladé dívky. Její tělo je celé pořezané a zmlácené a v některých částech to vypadá jako by jí něco utrhlo kousky masa. Ale nejhorší je její obličej, který je spálený a navždy zachycený ve smrtelné grimase. Přemýšlíš jestli udělat, nebo neudělat fotky. Možná by bylo lepší fotky udělat a pak je když tak nedat na blog, ale mít je aby jsi se na ně mohl podrobněji podívat pozděj, na druhou stranu jestli se někdy dostane na veřejnost, že jsi dělal fotky na místě činu, takovéhle vraždy může to být špatné. V šoku si málem ani nevšimneš, že na dřevěné podlaze jsou vypáleny slova: Všichni shoříte. Cítíš jak se ti začíná točit hlava, připadáš si jakoby tě nějaká obrovská síla tlačila na zem. V hlavě se ti neustále promítají obrázky ohně a krve. Pokoušíš se dostat ven z budovy. Dostaneš se pryč z třetího patra, ale tvoje kondice se stále zhoršuje, začínáš vidět černé tečky před očima. Už jsi přešel druhé patro, ale to je vše poslední věc co vidíš, je květina která je v mezipatře mezi prvním a druhým patrem. Znovu jsi v těle Acceraka. Ale tentokrát nejste na jeho hradě, ale na něčem co vypadá jako turnaj. Accerak se zdá mladší a svižnější. Ty v jeho těle hrdě vstoupíš před svého soupeře a nějaký hlas za vámi ohlásí "Nechť nejlepší mág zvítězí". Nemůže být o moc starší, než osmnáct let. Přichází k tobě "Hodně štěstí" popřeje ti tvůj soupeř, ale ty v těle Acceraka se na něj hrdě podíváš "Jediný kdo potřebuje štěstí jsi ty" slyšíš jak ti tyto slova vycházejí z úst. Poté se oznívá gong a začínáte. Tvůj soupeř něco říká a v jeho rukách se začínají objevovat plameny, které v obrovském množství pošle na tebe, avšak ty jen zvedneš ruku a plameny ve vzduchu zmrznou. Všichni kolem jsou ohromeni, ale ty jenom ulomíš jeden ze zmrzlých plamenů, přejdeš ke svému třesoucímu se protivníkovi a bodneš mu ho do oka. Při svém probuzení se prudce zvedneš. Když se podíváš kolem sebe, vidíš že je noc a ty jsi znovu v lese a že vedle tebe je Dawon, který si opéká nějaké jídlo na ohni a dívá se do něj zamyšleně. Když vidí, že jsi vstal překvapením své jídlo málem překvapením upustí. "Jsi vzhůru, úžasné. Trochu jsem se bál, že už se neprobudíš." řekne Dawon s úlevou."Asi tě zajímá kde jsme. No potom co jsi z ničeho nic omdlel se objevily Strážci a řekl mi, že máme jít za Accerakovým bývalým učitelem a tak jsem tě vzal a jsme už skoro ve městě kde prý je." řekne Dawon a ty si uvědomíš, že les kolem tebe vypadá jinak, než předtím. Zdá se ti víc zelený. "Hej,..umm" začne Dawon nervózně "Chtěl jsem se za sebe omluvit. Jak jsme byly v lese, trochu jsem začal vyšilovat." vidíš jak se hluboce nadechne a vydechne."Když jsem byl ještě dítě Accerak přišel do naší vesnice a..a..prostě nebylo to moc milé a jak jsi se zachoval k těm vojákům, trochu mi to tu dobu připomnělo, což bych se neměl divit já vím, ale i tak mě to překvapilo, jelikož když jsem tě poprvé viděl byl jsi úplně jiný než co jsem čekal a trochu jsme doufal, že..." Dawon se zastaví a zatřese hlavou "Ah, už zase blábolím. Co jsem chtěl říct je promiň." |
| |
| (Ne)Vydařený útěk Amiel Když pomaličku vyjedeš ze dveří vidíš jak se ti dva rvou. Oba do sebe mlátí hlava nehlava, ten muž byl dokonce zasáhnout brokovnicí, ale poté se v klidu postavil a rval se dál. Házely po sobě stoly, lampy, židle, prostě postupně ničili celou budovu. Ale tomu muži se podařilo ženu zahnat o trochu dál a tím ti udělal uvolnění a ty jsi neváhala a okamžitě ho využila. A nejspíš by se ti to i podařilo, ale nemohla jsi počítat s tím co se stane dál. Už jsi se skoro dostala k výtahu, když v tom sis všimla, že se tvoje křeslo už dál nehýbe a nezáleželo na tom jak moc jsi se snažila. Pomalu se kolem světla začala tvořit světlo zelená záře a společně s tebou se křeslo začalo zvedat do vzduchu. Poté jsi se prudce otočila směrem ke dvou bojujícím cizincům a viděla jsi, že žena stojí na mužově krku a má svojí svítící ruku nataženou k tobě. Muž se snažil vyprostit, ale žena ho pevně držela na zemi."Kam pak princezno" řekne ti žena posměšným hlasem, zatímco ty levituješ několik metrů nad zemí."Snad by jsi nás nechtěla takhle brzo opustit, když zábava teprve začíná". Potom co to řekne prudce švihne rukou směrem ke zdi. A tvoje křeslo přesně následuje její ruku a ty sebou švihneš o zem a následně spadneš na zem v bolestech."Ups" řekne žena chladně a znovu natáhne ruku,nejspíš aby svůj čin zopakovala. Avšak nedostane k tomu šanci, jelikož muži se v té chvíli podaří dostat z pod její nohy a shodí ženu na zem. Poté vytáhne z kapsy zvláštně vypadající krystal a hodí ti ho. "Chytněte to" zařve. A jen co se ho dotkneš, cítíš se o mnoho lehčí, a poté ještě lehčí a poté ještě o něco lehčí. Tak lehká, až se ti zdá, že létáš. Jenomže potom si uvědomíš, že se ti to nezdá, ale ty opravdu létáš. Je to úplně jako ve tvých snech. Ve nehmotné formě se vznášíš nad svým vlastním tělem. Jediný rozdíl je, že tentokrát zas tak úplně nehmotná není. Sice se pořád nemůžeš dotýkat věcí, ale teď aspoň máš nějakou formu. Jsi to víceméně pořád ty ve svém oblečení a se svým obličejem, jenom si průhlednější. Žena vypadá velmi rozzuřeně, v záchvatu vzteku kopne do muže a poté jen řekne "Příště" a zmizí v záři světle zelené energie. Muž se zakucká, ale na tváři má úsměv."Vaše veličenstvo" vypadá to, že mluví k tobě "chápu, že jste teď rozrušená a nebojte se všechno vám vysvětlím, ale první se musím zeptat, jak se cítíte?" muž má na tváři výraz upřímné starosti. |
| |
| Vše je divnější a divnější Měla jsem co dělat, abych prostě jen nezírala. Ona ho přece i střelila! Brokovnicí! A on se jen oklepal a vstal? To je šílený! Vzpamatuji se a zaberu rukama, začnu se co nejrychleji přesouvat k výtahu až mě z toho boleli ruce. Dveře výtahu vypadali v tu chvíli jako má spása. Ale najednou jsem si uvědomila, že se nepohybuji. Bylo to jako v takovém tom hrozném snu, kde se snažíte někam dostat, ale při tom jste se ani o kousek nepřiblížili. „Co to...Aaaahhh!“ Moje slova se změní ve výkřik, když se najednou i s vozíkem začnu vznášet do vzduchu. Pevně se chytnu opěradel a bylo to dobře, protože jsem se najednou prudce otočila, až mi z toho vynechalo srdce. Zírala jsem na ženu, která stála tomu muži na krku a její svítící ruka mířila na mě. Jak to sakra dělá? Vyděšeně jsem se klepala, protože jsem neměla vůbec tušení co se to děje. Svět se pro mě zbláznil. „N-nech mě na pokoji ty bláznivá čubko!“ vyjeknu. Nevím jestli to udělala kvůli tomu co jsem řekla, nebo proto, že prostě chtěla, ale jak mávla rukou i s vozíkem jsem se rozletěla na zeď. Vykřikla jsem a pak zařvala, když jsem narazila do zdi a spadla na zem. Pro horní tělo to nebylo tak hrozné, ale nohy jsem měla v jednom ohni. Vytryskly mi slzy bolesti a hlasitě sténala bolestí. Bolelo to skoro stejně jako když mi nohy přejeli autem. Nevím jestli se mi znovu nějaká kost nezlomila. Po hromadě mi kosti drželi jen hodně šroubů. Jestli povolily zase budu muset na operace. „Uuuhhh....“ Zaúpím a podívám se s velkým úsilím na tu ženskou. „Mrcho...“ Procedím skrz zatnuté zuby. Pak se najednou ten muž osvobodil a něco po mě hodil. Nedivila bych se, kdyby to byl granát. Ale byl to nějaký krystal. Natáhnu se a vezmu ho do ruky. Jak jsem se ho dotkla, bolest polevila a pak zmizela. Vlastně všechno zmizelo. Jako kdyby moje tělo nic nevážilo. A možná opravu ne, protože po chvíli jsem si uvědomila, že opravdu létám. „Huh?“ Zamrkám a zírám. Na sebe a pak na své tělo na zemi. Co to má.... sakra znamenat?! Umřela jsem? Jsem duch? Nevypadala jsem úplně jako v mém snu, byla jsem hmotnější, ale ne o moc. Nevím co přesně tohle znamenalo. Ale žena vypadala naštvaně, kopla toho chlapa a zmizela. Přirovnala bych to asi tomu, jak v Harry Potterovi vlezou do komína a zmizí v zelených plamenech. Možná jsem usnula a tohle je taky sen? Muž začal mluvit, ale to oslovení mi nějak nesedělo ke mě i když asi to říkal mě. Podívám se na něj. Ptá se mě jak se cítím. Zamyslím se nad jeho otázkou. „A-asi dobře.“ Řeknu nakonec. Podívám se znovu na své tělo... původní tělo. „Jsem mrtvá?“ zeptám se vylekaně. Sice to byla hloupá otázka, ale připadala jsem si jako duch. A dívat se na své tělo a přitom tam nebýt. Nevím jak si to mám vysvětlit. |
| |
| PekloJakmile jsem do místnosti vstoupil, přál jsem si, abych to nikdy neudělal. Do nosu mě uhodil pach spáleného masa, kouře a krve. Okamžitě jsem si dal ruku před pusu a nos, abych zase nevrhnul obsah žaludku. I když už v něm nic není. Váhavými krůčky jsem se vypravil do místnosti, která vypadala, jako normání, kolejní pokoj. Pak jsem ale nahlédl za roh...
Sleduju zápas čarodějů. V dobách, kdy byl ještě Accerak mladý. Sebejistota z něj doslova dýchá a když zmrazí plameny, jsem ve stejném úžasu, jako všichni okolo. V tom momentě mi dojde, stejně jako všem, kdo je v tomto souboji vítěz. Jemu to ale nestačilo a jako jeho dědic vím, co zamýšlí. Tuším to. Acceraku, vyhrál jsi. Nech ho být. Podívej, je poražený! Shlížím na třesoucího se mladíka a cítím na jeho tváři pohrdavý úšklebem. Vztáhne ruku k zmrzlým plamenům, aby odlomil kus ledového ohněv s ostrým hrotem. Nedělej to! Prosím, nech ho být, nech toho! Naléhám na něj, jako jeho svědomí. Tento muž ale svědomí nemá. Ani srdce. A pokud ano, obojí je černé, jako noc. Jako nicota. Ne, ne... NE! Vykřiknu, když se Accerak napřáhne a vrazí soupeři led do oka s takovou silou, až mu musí projet až do lebky a zasáhnout mozek. Byl tak mladý... A byl milý. Neměl umřít. Neměl umřít! Zemřít jsi měl ty! Jsi zrůda! Zrůda! A teď... s tebou... I já...
Lapavě se nadechnu a posadím se. Dawon se lekne mě, asi stejně, jako já jeho... Mluví na mě, ale mě nyní jeho řeči jdou jedním uchem tam a druhým ven. Položím se do jehličí, nohy si přitáhnu k tělu a obejmu je rukama. Do očí se mi derou slzy. Otevřu ústa, abych se z tohoto šíleného chaosu mohl vyřvat, ale z mého hrdla se vydere jen ochraptělé sípání. Nemám teď energii na to Dawona politovat i kdyby si to zasloužil a on si to zaslouží... nemám sílu ani jeho, ani sebe ujistit, že já NEJSEM Accerak... nemám k tomu sílu... Vždyť to co jsem provedl těm vojákům... Já chci domů... Chci zpátky do rakve... Tohle... Já nic z toho nechtěl. Kamkoliv teď jdu, mám v patách bolest... utrpení. Skáču z jednoho světa do druhého, jako na houpačce a nemůžu s tím nic udělat... Brečel jsem sám pro sebe, než jsem se dostal do stavu, kdy jsem mohl promluvit. Olízl jsem si rty. "Promiň... Já... Já nemám sílu na to, tě přesvědčit že nejsem ta zrůda, jejíž vtělením jsem se stal... nemám sílu na to, přesvědčit ani sám sebe. Vždyť to co jsem udělal těm jezdcům... bylo... bylo..." Nenacházel jsem slov. Dost možně si ani nedokážu představit bolest, kterou jsem jim způsobil. "Nmeohl jem to prořádně ovládat... bylo to, jako by se na ně ta magie sama vrhla a s odpornou škodolibostí je umučila k smrti..." Odmlčel jsem se, než jsem se ze země zvedl do sedu a zadíval se na Dawona. "Proč...? Proč jsi mě oživil? Proč jsi mě přivedl k vám? O té doby, co jsem mě vykopal, jsi mě z poloviny vytrhl z mého domovského světa. Tam není magie. Ani draci. Ani elfové. Ani pegasové, nebo jednorožci. Nic z toho tam není... A teď jsem tady. Vždy, když přecházím, bolí to. A pak se na chvíli dostanu do Jeho těla. Je to, jako bych to byl já, ale nemůžu ovlivnit to co dělá. Dívám se na svět jeho očima a musím přihlížet tomu, co dělá... A nemůžu s tím nic udělat. Je to... je to, jako bych to dělal sám... " Do očí se mi zase derou slzy, když si na to vzpomenu. "V mém domoském světě... jsem právě viděl tělo jedné spolužačky. Někdo jí umučil k smrti a spálil obličej... a na zemi bylo napsané... Že... Všichni shoříme... Na té škole mám kamarády... přátele... A mé tělo leží na chodbě v mezi patře a já můžu jen čekat na to, kdy tady zase omdlím a doma se probudím když budu hořet zaživa... Já... Já..." Odmlčím se a obličej se mi zkřiví v grimase smutku a bolesti. "Měl jsi mě nechat pohřebeného v té rakvi..." |
| |
| Procitnutí Dneska je nějakej divnej den. Furt prší. Přítel mý sestry vybouchl. A teď mě někdo i omráčil. Jen jsem s sebou bouchl o zem a sledoval, jak kolem mě prošly sestra s matkou. No prošly...někdo je tlačil před sebou. Kdybych věděl, co všechno se stane, tak bych dnes ani nevylezl z postele. Pak jsem se ztratil úplně. Když jsem byl v limbu, viděl jsem podivné věci. Kde se vzaly, to nevím. Co mají společného se mnou už vůbec ne. Ale prostě tam byly. Že by obrázky z minulého života? Záblesky budoucnosti? Tužby srdce? Probudil mě nějaký hlas. Žena. Pomalu jsem otevřel oči a když jsem viděl, kde jsem, trhl jsem s sebou. Záhy jsem ale zjistil, že jsem nahý přikurtovaný ke stolu. Začala se mě zmocňovat panika. Hlavně, když jsem si všiml těch nástrojů, co jsou kolem mě. A navíc ta žena. „Kde to jsem?“ vhrknu ze sebe zmateně, ale ji prostě nikde nevidím. Najednou mi povolily pouta a já byl svobodný. Rychle jsem slezl z operačního stolu a málem se vyvrátil. Jako bych byl v jiném těle. Ale po zběžném prohlídnutí je vše stejné. Stejné jizvy, stejné znamínka...Vedlejší účinnék sedativ? „Kde jsi? Co se to sakra děje?“ vypadne ze mě, když se ujistím, že v místnosti jsem jen já a hromada nářadí. Nerad, ale poslech jsem ji. Vylezl jsem z místnosti ven a po pár metrech se schoval za zeď. Nevím kdo je, ani jestli ji můžu věřit, ale viděl jsem dost filmů, kde vždy byla nějaká taková podobná pomoc. Teď už jen počkat na strážného, chytit ho za hlavu a kolenem do obličeje. To ho snad složí. Mělo by. Musí! Jinak jsem v prdeli. |
| |
| Prohlídka základny Lea "Chvíli bude trvat, než i s těmito spisy tyto lidi lokalizujeme, do té doby je pohov. Na základně se můžete odreagovat dle libosti, i když některé části jsou vám k přístupu zakázány." řekne ti Cronos a vrátí se ke své práci, čímž ti dává očividně najevo, že už můžeš jít. A tak se rozloučíš a odejdeš z jeho kanceláře. Na cestě zpět se trochu ztratíš a nakonec skončíš tak, že bloudíš tímhle podzemním labyrintem. Procházíš chodbu za chodbou, jdeš kolem několika velmi úzce zavřených kovových dveří. Jedna z věcí však na chvíli zachytí tvojí pozornost. Zatímco se procházíš velmi vzdálenou částí základny, všimneš si trubky, která vychází ze stropu a poté se zase ztrácí do země. Co je na téhle trubce tak zajímavé je fakt, že je na ní napsané New Yorská vodní služba. Jinými slovy, kdekoliv je tahle základna je to pořád New York. Z toho ti vyjde, že aby tvá jízda sem trvalo tak dlouho jak trvala, auto nejspíš několikrát jelo v kruzích. Nejspíš se tě pokusily zmást, inteligenční agentury, byly vždycky strašně paranoidní. No, ale to je jenom lehká věc na zamyšlení, která ti přímo teď k ničemu není. A tak se po táhle nechtěné prohlídce pokusíš znovu najít svůj pokoj. Chvíli ti to trvá, ale nakonec trefíš do svého cíle. Ale když otevřeš dveře do svého pokoje vidíš, že tam je Nike. Má ruce založené za zády a prohlíží si pokoj."Říkala jsem se kde bloudíš" řekla Nike a pomalu se rozešla k tobě "doufám, že nevadí že tady jsem. Z postele v mém pokoji mě bolí záda a tak jsem se přišla podívat, jestli bych radši nemohla strávit noc v té tvojí." Nike se k tobě stála přibližuje, klidným a pomalým krokem. Už je u tebe tak blízko, že se skoro dotýkáte nosem. "Ale ukázalo se, že ta tvoje postel je ještě horší, takže budu muset jí zpět, škoda" potom co to Nike dořekne pomalu přejde ke tvým dveřím, poté se otočí a řekne "Ten autogram si budeme muset nechat na později"poté odejde ven. |
| |
| Bludiště!! Trochu si oddechnu, protože se nakonec ukázalo, že nějakou tu chvilku na odpočinek budu mít. Což mě poněkud potěšilo, protože sprchu a něco k jídlu bych si dala. "Díky, šéfiku." pronesu nakonec, když mi tak nějak zřejmě naznačí, že náš meeting poněkud zřejmě skončil, což jsem oceňovala. Přesto jsem evidentně neměla mít tak snadné. Chtěla jsem se vrátit ale můj orientační smysl stál poněkud za starou bačkoru. Na někoho s přesnou muškou, máš mizernou orientaci. Moje bloudění mi příliš na náladě nepřidalo a tak, když jsem nakonec našla dveře, které jsem tak nějak poznávala, skoro jsem začala věřit i ve vyšší moc někde nahoře nade mnou. Však poněkud mě tam čekalo trochu překvapení. První myšlenka, když jsem tam viděla tu holku byla, že jsem na tom fakt tak blbě, že jsem si spletla i můj vlastní prostor. Ale to trvalo jenom do chvíle než promluvila. "Ehmmm..." pronesu jako první reakci, protože jsem nějak nevěděla co říct. "Faa-jn.... jestli máš problémy se spánkem, tak bys měla vyhledat asi doktora či jinou pomoc, protože nevím jak ty, já dneska lehnu a usnu postel, nepostel..." opáčím nakonec. Téměř veškeré myšlenky se teď upírali k teplé sprše a poté nějaké sváče a postely. |
| |
| Agartha Amiel Muž se na tebe vystrašeně podívá "Mrtvá? Pro lásku Duší, samozřejmě, že nejste mrtvá to bych si nikdy neodpustil." Pak se nad tím na chvíli zamyslí "Ale chápu, proč vám to tak mohlo připadat. Myslím, že bude nejlepší, když začneme od začátku. Mé jméno je Dorian a můj úkol je vás chránit a přivést vás zpátky domů" představí se Dorian a poté přejde ke tvému bezvládnému tělu a vezme ti z ruky krystal. To způsobí, že se tvoje duše nebo duch nebo cokoliv právě teď si okamžitě katapultuje zpátky do tvého těla a ty se probereš jedním prudkým nádechem a okamžitě začneš kašlat. Dorian k tobě okamžitě přiskočí "jste v pořádku, co jsem slyšel tak první astrální projekce je prý velmi matoucí, ale má to hned přejít" snaží se tě ujistit Dorian. A taky má pravdu. Ze začátku se ti sice točí hlava, ale než se naděješ už jsi v pořádku. Jen co se ti přestane točit hlava, pokusíš se vyšplhat zpátky na vozík. Dorian ti okamžitě nabídne pomoc, ale ty odmítneš s tím, že to zvládneš sama. Za chvíli už jsi zpátky na vozíku a Dorian před tebou stojí snažící se přijít na to jak ti všechno vysvětlit. "Myslím, že bude jednoduší když vám to ukážu, vaše veličenstvo" potom položí ruku na tvé rameno, druhou rukou dá do pěsti a řekne "Agartha žije" poté vidíš jak se kolem tebe vytvoří podobná záře zelené energie, jaká se vytvořila kolem ženy, která se tě před chvílí pokusila zabít, ale ty které se vytvořily kolem tebe, byly ve tmavějším odstínů zelené. Ale byla to jen chvíle a během chvilky byly pryč, ale všechno kolem tebe vypadalo jinak než předtím, velmi, velmi jinak. Byla jsi namístě, které vypadalo jako obrovské náměstí. Za tebou byly kamenné schody, jež vedly na obrovský most, který byl tak dlouhý, že jsi ani neviděla jeho konec. Po stranách mostu se rozléhalo obrovské kamenné město. Ale vedle tebe byly dvě gigantické sochy, každá na jedné straně, dvou klečících mužů, jež měli kolem svých řetězy. Před tebou byly další sochy a i když byly stejně vysoké jako sochy dvou klečících mužů už nebyly tak mohutné. Byly to sochy dvou žen, které stály (doslova) jako dva sloupy a měly ruce spjaté jako by se modlily. Ale nejmenší a přitom nejúchvatnější socha byla za dvěma ženami. Nebyla ani z poloviny tak velká jako ostatní sochy. Byla to žena s křídly a zdálo se, že vážně létala, jelikož si neviděla, že by jí ve vzduchu cokoliv drželo. Stála taky pod jediným vrchním otvorem v celém tomto areálu, ze kterého šlo velmi silné bílé světlo. Všimla sis také, že ulice byly osvětlovány modrými plameny a že všichni lidi, kteří kolem tebe procházely, byly oblečeni jako by je někdo vystřihl z nějakého Viktoriánského filmu. "Vítejte veličenstvo" řekne Dorian "Tohle je Agartha, země vašeho otce a teď vaše země, prosím dovolt..." Dorian poté okamžitě ztichnul a bleskově pokleknul na jedno koleno. Z prvu netušíš proč to udělal, ale poté si všimneš muže, který k vám přichází. "Co to nosíš? Připadá ti nebeské náměstí jako místo pro kašparní bály?" zeptá se Doriana muž a tebe úplně ignoruje i když promluvíš. "Omlouvám se pane Gedgi, ale byl jsem na povrchu, aby jsem přinesl královnu" řekne Dorian, zatímco má stále hlavu dole. Muž se na něj udiveně podívá a poté se konečně podívá na tebe "Ah, takže vy musíte být naše budoucí královna, jak...ohromující. Dovolte, abych se představil Mé jméno je Percival Hyem Gedge, představitel vysoké šlechty v Radě." Gedge následuje představení jemným poklonem hlavy."Mohu vás zachránit z rukou tohohle prostého občana" prostý občan řekne s velkou dávkou odporu "a dovést vás k Radě, kde vám bude vše vysvětleno?" zeptá se tě Gedge. Agartha Percival H. Gedge |
| |
| Dole v dole Muž mě ujistí, že mrtvá nejsem. Tušila jsem to. Nakonec o podobném stavu se mi zdálo, ale... teď se to dělo skutečně. Potřebovala jsem nějaké ubezpečení. Dívám se na své ruce, když se mi muž, Dorian představí a řekne, že má za úkol mě chránit a dovést domů. Podívám se na něj s pochybovačně zvednutým obočím. „Domů?“ Jako aby mě vzal ke mě do bytu? Proč? Dorian pak vzal z mého těla krystal a v tu chvíli, jako kdyby mě moje tělo vcuclo zpátky. Ne... prostě jsem vystřelila zpátky a když jsem se ocitla ve svém těle, začala jsem hned kašlat. Bylo to, jako kdybych se vynořila z vody a lapala po dechu. To moje tělo celou dobu nedýchalo? Dorian ke mě hned sklonil a snažil se mi pomoci vysvětlením situace. Zdá se, že pokud jde o mě, je Dorian nějak moc úzkostlivý... proč? Jeho střelili brokovnicí. Mě jenom hodili na zeď a pak vytlačili duši z těla. Motala se mi hlava, ale po pár doušků vzduchu to bylo lepší. Potřesu hlavou a rozhlédnu se po svém vozíku. Ten nebyl naštěstí daleko. Postavila jsem ho a začala se soukat dovnitř. Dorian mi chtěl pomoci, ale já ho s díky, ale rázně odmítla. Tohle zvládnu. Pořád ještě dokážu pár věcí zvládnout. Sice mě to stálo trochu bolesti a námahy, ale nakonec jsem dosedla zpátky. Začnu si upravovat kostýmek co jsem měla na sobě, po tom co se stalo, jsem byla trochu pocuchaná. Pak jsem si zkontrolovala nohy. Zdá se, že náraz mi šrouby nijak nepoškodil. Bolest asi přešla, když bylo moje tělo mimo. Oddychnu si. Nechtěla jsem na další operace. Vzhlédnu. Dorian tam stál a tvářil se, jako kdyby nevěděl kde začít. Měl by na to pěkně rychle přijít. Vyžaduji odpovědi! Nakonec řekl, že bude lepší mi to ukázat. „Veličenstvo? Proč mi...“ Začnu, ale pak vyjeknu, když se objeví plameny. Jako u té Brokovnicové Krávy. Trvalo to jen chvíli, ale najednou jsme byli úplně někde jinde. Otevřu ohromeně ústa. Zírala jsem na sochy, ale ne jen na ně... prostě na všechno. Tohle byla... co? Místnost? Hala? Ne... kde to jsem? Ta s křídly se vážně vznáší? Jak?! Otáčím hlavu z jedné strany na druhou. Nevěděla jsem na co se dřív dívat. A ti lidi? Co to mají na sobě? Já s Dorianem jsme tu vypadali docela nepatřičně. A Dorian ještě víc, kdy má všechno obráceně. Ale to další co Dorian řekne přitáhne mou pozornost k němu. Agartha? Otec? Moje země?! Chtěla jsem se začít ptát, ale najednou byl Dorian dole na jednom koleni. Zmateně na něj koukám, než jsem si všimla dalšího muže, který k nám přicházel. Vypadal jako nějaký vysoký aristokrat. Nebeské náměstí? Muž mě ignoroval a já znovu koukla na sochy. No... jediné co to tu má co dělat s nebem je ta socha s křídly a světlo. Trhnu sebou, když to znovu uslyším. Královnu. To už muž věnoval pozornost i mě. Ohromující? To zaváhání mi říkalo, že by možná raději chtěl říct „Oh jak otravné!“. Ten chlap se mi vůbec nelíbil a jeho povrchní chování mi cuchalo nervy. „Amiel Monieet.“ Řeknu stroze. Zacukalo mi v tváři, když jsem slyšela, jak nazval Doriana. Není to tak, že bych Dorianovi důvěřovala o mnoho víc. Ale přinejmenším jsem neměla chuť mu rozbít nos. Nakonec tohle setkání bylo pro mě dobré. Naštvání, které jsem cítila mě vrátilo zpět do reality. „Díky, ale ne. Raději zůstanu v rukou tohoto „prostého občana“. Mám totiž jisté pochybnosti, že vaše „jemné ručičky“ jsou schopny kohokoliv zachránit, byť i jen z nepohody.“ Z mého tónu odkapával sarkasmus. Otočím se na Doriana a teď pro změnu ignoruji Gedgiho já. „Přestaň ohýbat hrb Doriane.“ Řeknu mu o poznání příjemnějším hlasem. „Teď mi, ale prozraď jak mě hodláš dostat do těch schodů.“ |
| |
| Pod noční oblohou Miky Potom co domluvíš následuje ticho. Cítíš jak se ti do očí hrnou slzy. Snažíš se je zahnat, ale nefunguje to, naopak to způsobí, že tvé oči jenom více pálí. Nakonec se ti v očích objeví několik slz. Hned si je rukou utřeš, ale zatímco máš ruku před očima cítíš jak se někdo striktně, ale ladně tiskne tvá ramena. Když své oči otevřeš vidíš jak před tebou sedí Dawon a má ruce na tvých ramenou. V jeho očích se zmítal známky odhodlanosti, vzteku a lítosti."Já nevím nic o magii, druhých světech, spolužácích nebo vzkazech. Já jsem jenom obyčejný podkoní, který ještě před pár dny překopával hnůj. Za to ty jsi ta nejmocnější osoba co kdy chodila po tomhle světě, ne Accerak ten je mrtvý, ale ty" Dawon se z každým slovem víc a víc rozohňuje "A vím, že cokoliv se před tebe postaví tak to zvládneš a jestli se tě někdo pokusí zapálit, ušlapat, nebo ti jen zkřivit vlásek na hlavě tak se nejenom bude muset přes nás oba." řekne Dawon už řvoucím hlasem. Poté tě obejme svýma rukama, tak silně a prudce, až se oba svalíte na zem. A tak tam ležíte. Ani nevíš jak dlouho se to děje. Oba v absolutní tichosti, zatímco tě Dawonovi ruce objímají kolem krku. Díváš se na noční oblohu a vidíš hvězdná skupenství o kterých se ve svém normálním světe ani nezaslechnul. Za chvíli se ti začnou zavírat oči. Nejsi vůbec unavený fyzicky spíš je to únavou psychickou. A než se nadáš už spíš bezesným spánkem. Když se ráno probudíš prudce vstaneš ve strachu, že jsi se zase přemístil, ale po rychlém zhlédnutí vidíš, že jsi pořád tady. Vás oheň už je uhašený a váš tábor zabalený. Dawon už jen dodělává poslední části. Když vidí, že jsi vzhůru znovu zčervená jako ředkvička."Jsi vzhůru, skvělé. M-měly by jsme co nejdříve vyrazit o kousek dál je potok kdy by sis chtěl umýt obličej. Snídani si můžeme dát, až dorazíme do vesnice, je to kousek." Potom co uděláš ranní hygienu se vydáte na cestu. Cestujete celkem v tichosti, až nakonec Dawon promluví "Chci se omluvit za včerejšek, bylo to ode mě velmi neetické jen tak tě z ničeho nic obejmout chápu, že jsi se asi cítil celkem nepříjemně." |
| |
| Pod hvězdným nebem
Nebreč. Notak... Nesmíš brečet! Káral jsem sám sebe, ale nepomohlo to. Utíral jsem si slzy do dlaní a potichu popotahoval. Pak jsem ale ucítil tisknutí na ramenou. Zamrkal jsem aby se zbavil mlhy z slz, abych se mohl na Dawona pořádně podívat. Na tvářích a bradě mě šimraly kapičky smutku. |
| |
| Pracovní nabídka Eve Po kopu do slabin se strážný svalil na zem a tobě se podařilo ho odzbrojit. Když druhý strážný viděl co se stalo , už se tě chystal střelit, ale Tyr se na něj vrhnul. Na to, že byl Tyr asi o hlavu menší, než ty mohl být velmi zuřivý, bohužel na ještěřího strážného to nestačilo, jelikož ten Tyra od sebe odkopnul, ale tím ti dal naprosto volnou střelu a tak když se chystal Tyra zastřelit, předběhal jsi ho a on tam teď ležel na zemi s dírou v hlavě. Chystala jsi se zkontrolovat druhého strážného, ale ten ještě pořád oplakával svoje teď asi rozdrcené slabiny. Z celé lodě se pořád ozýval poplach, ale tentokrát se k tomu přidaly zvuky výbuchů a střelby. "Díky za pomoc" poděkoval ti Tyr a pomalu vstal zpátky na nohy "Úplně mě zaskočily, hajzlové" řekl a kopnul si do strážného, který se svíjel v bolestech. Potom si vzal zbraň teď mrtvého strážníka." Já to pohlídám, neboj". Už jsi přišla ke kontrolnímu panelu a zadala jsi kontrolní příkaz na vypnutí smrtící funkce na všech obojcích. Chvíli se nic nedělo, ale jen co si i ostatní vězni uvědomily co se stalo chaos se začal šířit jako oheň a během chvíle vládla na lodi naprostá anarchie. Už jsi chtěla odejít od panelu, když v tom slyšíš Tyra jak říká "To si ze mě děláš srandu" a nabíjí si svojí zbraň. Když se otočíš vidí ženu jak se opírá o zeď a pomalu tleská, nebyla oblečená ani jako strážný, ani jako vězeň, takže musela být s návštěvníky, která způsobily poplach. "Co chceš?" zeptá se jí Tyr, ale žena jenom klidně dá ruce do kapsy "Jenom klid, nejsem tady aby jsem vám něco dělala, co bych z toho měla? Ne já jsem kapitánka pirátů, kteří vám právě pomohly utéct" kapitánka se dívá hlavně na tebe, když mluví "a asi tak za pět či deset minut už bude ta loď pod naší kontrolou, ale mám pro vás jedinečnou nabídku" jen co to řekne začne vytahovat ruku z kapsy. Ty i Tyr automaticky zaostříte zbraně. "Klid, jsou to jenom žvýkačky. Nejste jedna z těch ras, co nemají žvýkačky, že? Protože jestli ano, nevíte o co přicházíte". Kapitánka se zdá velmi klidná na to, že na ní právě míříte pistolemi."Nedávno nám umřel technik na lodi, velmi tragická smrt a jak jsem si všimla ty jsi velmi schopná s technologiemi. Takže co kdyby jsi s námi chvilku byla, dokud si nenajdeme někoho na trvalo a poté vás já a moje posádka osobně zavezeme na vaší domovskou planetu a dáme vám i pohled na rozloučenou, co vy na to?" navrhne vám kapitánka. Tyr se nakloní k tvému uchu a zašeptá "Tohle není jen nějaká pirátka, tohle je Supernova. To by vysvětlovalo proč zaútočila na otrokářskou loď. Supernova je známá tím, že nesnáší otrokáře a politiky." vysvětlí ti Tyr."Vidím, že jste o mě slyšely" řekne kapitánka "Supernova je přezdívka pro media, ale přátelé mi můžou říkat Shiara" řekne tobě kapitánka a ještě k tomu dodá mrknutí. Tyr potom přijde ještě blíž, aby ho Shiara určitě neslyšela "Na druhou stranu já nemám ani ponětí, jak se dostat na svojí, nebo tvojí planetu. Takže nechám rozhodnutí na tobě." řekne ti Tyr. Kapitánka Shiara "Supernova" |
| |
| Pokus, omyl Rick "Já jsem někdo kdo ti chce pomoct se odtud dostat." řekne žena těsně předtím, než vyrazíš zneškodnit strážného. Stoupl sis do úkrytu a čekal jsi, až strážný objeví a za chvíli už tam byl. Byl to velmi svalnatý muž, který měl něco kolem dvou metrů. Ale i tak když kolem tebe prošel a nevšiml si tě, pokusil si se chytit ho za hlavu a šlo ti to s překvapivou lehkostí. Když si ho kopnul kolenem do hlavy muž odletěl několik metrů zpátky. Zkontroloval jsi jeho tep a i když byl v bezvědomí stále ještě žil. "Skvělá práce, teď běž pořád rovně" navigovala tě dál žena. Chvilku jsi šel velmi sterilně vypadající chodbou, která neměla žádná okna, ani žádná dveře. Pak se z ničeho nic žena znovu ozvala "Pozor!" zařvala na tebe. Jen co to řekla z podlahy vyjela malá automatická střílna a připravovala se z tebe udělat cedník. Ale ty jsi se naprosto automaticky, jako by jsi to dělal už stokrát, vyhnul první salvě kulek tím, že jsi se odrazil od stěny a poté jsi se odrazil na druhou stranu a nakonec jsi skočil na střílnu, kterou jsi vlastníma rukama doslova roztrhnul na dvě části. "Možná že úplně ztracený případ nebudeš" uslyšíš jak řekne ženský hlas "Ale.." najednou cítíš jak ti tělem prochází několik set proudů elektrického napětí a znovu ztrácíš vědomí, poslední slova, která slyšíš je jak žena říká "To si země děláš..." Znovu se probudíš v místnosti připomínající operační stůl."Další střílna byla na stropě, tentokrát si na ní dávej pozor. Chápu, že chceš vysvětlení, ale není na to čas musíme to zkusit znovu dobře. Prostě mi věř." řekne žena a ty jelikož nevidíš moc jinou možnost se rozhodneš to zkusit znova. Strážný už tam tentokrát není, takže projdeš chodbou zneškodníš jednu střílnu, poté se vyhneš salvě z druhé a také jí zničíš projdeš dál, ale podlaha se najednou propadne a ty se probudíš zpátky ve svém pokoji. Takhle to funguje ještě několikrát, ale vždycky je něco nového co tě donutí začít od znova, až asi na tvé osmém pokusu uslyšíš naštváné "Aaaaaah jsem moc unavená na to, abych to zkusila znovu a to ani nejsem ta, která tam musí běhat" řekne ženin hlas. "Takže víš co pojďme si dát pauzu, něco mi říká, že v tady ještě chvíli budeme. No, ale ani jsem se nepředstavila. Já jsem Amy a jsem tady už nějakou chvíli, co jsem zatím zjistila je, že je tady více lidí a všichni jsme něčím speciální. A taky občas někdo z lidí zmizí a potom se sem zase vrátí, bez toho aby jsi pamatoval kde byl." řekne ti Amy a v jejím hlase cítíš značnou vyčerpanost."Snažím se odtud dostat už bůhví jak dlouho, ale ještě pořád se mi to nepovedlo, tak mě napadlo, že by jsi to mohl zkusit ty, ale nemáš o moc větší štěstí. Ale jak se vůbec jmenuješ?" zeptá se tě Amy. |
| |
| Připrava na Misi Lea Potom co Nike odešla jsi se rozhodla zajít si do sprchy. Koupelna byla překvapivě lépe vybavená než zbytek pokoje. Zatímco celý zbytek tvého dočasného obydlí by jako z oka vypadl vojenským kasárnám, koupelna by se hodila do jakéhokoliv moderního obydlí. Když jsi potom osprchovaná vyšla z koupelny všimla sis, že na tvé posteli byl nějaký lístek na kterém bylo napsáno: Nevěř Scorpiu. Nebylo ti jasné kdo a nebo kdy to tady dal. Je možné, že tady někdo přišel zatímco jsi se sprchovala, ale mohla to tady dát Nike, když se předtím procházela ve tvém pokoji. Nakonec jsi se rozhodla, že jsi moc unavená a hladová, než aby jsi to teď řešila nějak monumentálně. A tak sis vzala něco z malé lednice, která byla v pokoji a šla sis lehnout, do pár minut jsi spala. Ve tvých snech jsi byla zpátky v Íránu. Ty a tvůj tým jste byly na místě a čekali jste, až se objeví cíl. V rukou jsi měla zbraň a soustředila jsi se na misi. Cíl se objevil. Hluboce jsi se nadechla, pevněji sis chytla svojí zbraň a vystřelila jsi. Potom se však objevilo to dítě. Ze snů tě probudil muž, který stál u dveří. Měl na sobě typickou uniformu jako všichni ostatní u Scorpia."Madam mám vás informovat, že našli jeden z cílů a za dvacet minut se vyjíždí. Sraz je u výtahu." řekne muž a poté odejde. Připadalo ti to, jako by jsi byla zase zpátky u armády a jedna věc, která ti od armády rozhodně nechyběla bylo tohle brzké vstávání. Ale měla jsi práci a byl čas jí splnit. Tak jsi co nejrychleji provedla ranní hygienu, nasnídala jsi se a zkontrolovala svůj luk a šípy. Při kontrole jsi přišla na to, že máš o jeden šíp méně, než by jsi mít měla. Když jsi se podívala na hodinky už ti zbývala jenom chvilka a tak jsi šla na místo. U výtahů stál pětičlenný tým, ve kterém byla i Nike, která si zrovna hrála se svýma dvěma pistolemi. Připomínaly sice revolvery, ale byly na nich vidět značné úpravy. Byl tam i Cronos, ale rozhodně nebyl oblečený na to, aby jel s vámi, takže ti došlo, že vám nejspíš dá jen informace o misi. "Váš úkol je následující" přejde Cronos přímo k věci "Poletíte do Anglie, na venkově kousek od Londýna bydlí muž jménem Francis Bagley. Je to velmi vlivný britský politik, ale také jeden z experimentů doktora Fraila. Váš úkol je ho přivést na tuto základnu. Nejlépe živého, ale pokud to na to přijde udělejte co bude nutné." řekne Cronos a všichni kolem tebe kývnou hlavou, že rozuměli."Bagley je celkem paranoidní muž a má kolem sebe armádu soukromých bodyguardů. Tuto misi bude vést, agentka Nike, takže cokoliv řekne jako by jsem to řekl já. Nějaké dotazy?." zeptá se ještě nakonec. |
| |
| Královský palác Amiel Mohla jsi skoro cítit znechucení a vztek, které z Gedge plápolalo, avšak ten se nakonec ovládl a řekl jenom "V tom případě se uvidíme, až na radě, vaše veličenstvo" šlo slyšet, že se musel snažit, aby slova vaše veličenstvo prodřel přes ústa. Poté se velmi lehce uklonil a odešel. "Nashledanou" řekl za ním ještě Dorian, který se mezitím už zvednul. A i když se snažil být vážný, nemohl si pomoct a objevil se mu na obličeji samolibí úsměv. "Jeden z největších rozdílů mezi Agarthou a vrchním světem" začne vysvětlovat Dorian potom co se ho zeptáš jak tě dostane do schodů "je fakt, že tady dole fungujeme pomocí slučování magie a technologie". Potom co to řekne, si vytáhne z obleku kapesní hodinky a něco na nich zmáčkne. Když to udělá patrně kamenné schody se začnou hýbat, jakoby by byly jezdící. Tak se oba dostanete nahoru. Potom znovu Dorian naťuká něco do svých kapesních hodinek a schody se znovu přestanou hýbat. "Smím mluvit svobodně, madam?" zeptá se po chvilce Dorian. "Jak jste dneska utřela podlahu s Gedgem, byla ta nejlepší věc jakou jsme kdy viděl" řekne Dorian s obrovským úsměvem na tváři, potom co mu dovolíš mluvit. Procházíte kolem všemožných obchodů a uliček se vším od oblečení, přes automatické uklízecí drony, až po samopsací tužky. Obchod, který však začne konverzaci je sochařství. Ve výloze sochařství totiž vidíš jak postarší muž odlamuje kusy kamene jenom pomocí rukou, bez jakýchkoliv nástrojů. Netrvá dlouho a Dorian ti nabízí vysvětlení "Víte lidi z Agarthy jsou mnohem silnější a odolnější, než lidi na vrcholu. Naší vědci věří, že je to kvůli těžkým podmínkám ve, kterých žijeme a ještě k tomu pomohla všechna magická energie kterou jsme už po generace obklopeni." Na konci této obchodní čtvrti se tyčí mohutná budova, která vypadá jako by byla celá z křišťálů."Vítejte v Královském paláci, veličenstvo" řekne Dorian předtím, než vstoupíte dovnitř. Když se otevře obrovská brána, která jako by byla postavena ze světel modrého krystalu dostanete se do obrovského sálu. Sál je celý z bílého mramoru, všude kolem běhá služebnictvo tam a zpět. Všemožné druhy exotických květin se upínají na schody a veliký trojrozměrný globus levituje uprostřed místnosti. Ale největší rozdíl je že ze stropu na vás svítí slunce jako by byl normální den. Ze začátku si nikdo ani nevšimne že jste tady, ale čím dále pokračujete tím více je kolem vás šuškání a šepotání, a každou chvíli zaslechneš slova jako "královna nebo ta z vrchu". Za chvíli vstoupíte před veliké dřevěné dveře na kterých je zlatým písmem napsáno Rada. "Vaše veličenstvo dál už s vámi jít nemůžu, ale jestli bych vám mohl být ještě jakkoliv nápomocen, prosím řekněte." nabídne se ti ještě Dorian před tvým vchodem k Radě, kde ti má být vše vysvětleno. Královský palác (zevnitř) |
| |
| Královský plac Když jsem slyšela vztek a znechucení z hlasu Gedge, měla jsem jistý pocit zadostiučinění. Ale měl bod k dobru, že se ovládl a nevybuchl. „Jistě.“ Odpovím mu na rozloučení a nejraději bych si ještě něco přisadila, ale odpustila jsem si to. Zatím to stačilo. Dorian se zvedl a na tváři mu hrál úsměv. Já si říkala, že by ho tohle mohlo potěšit. Začal mi vysvětlovat, jak tenhle svět funguje. Magie a technologie. Dorian vytáhl hodinky... vypadali jako normální hodinky, ale něco s nimi udělal a schody se začali samy od sebe hýbat. „Huh? Šikovné.“ Řeknu překvapeně. Teď jsem si musela nechat od Doriana pomoci, aby udržel vozík ve vodorovné poloze, než jsme vyjeli nahoru. Pořád jsem se rozhlížela. Samozřejmě jsem byla pořád ohromená. To vše mi pořád připadalo neuvěřitelné. Jestli je to sen, tak byl velmi dobrý. Dorazili jsme nahoru a Dorian zase schody zastaví. Najednou promluví. „Jistě.“ Řeknu. Nejsem zvyklá na to, aby se mnou takto někdo mluvil. Dorian mi řekl, jak ho nadchlo, jak jsem Gedgema zpracovala. Pousměji se. „Bylo mi potěšením. Nesnáším lidi, jako je on. Povrchní, nafoukané, důležití jak hovno. Stírat takové lidi je jednou z mých radostí.“ Pokrčím rameny. „A prosím. Neříkej mi veličenstvo. To oslovení mi není moc příjemné. Jsem Amiel.“ Požádám ho. „Mluv se mnou, jako sobě rovnou.“ Pak dodám vysvětlení, protože mám pocit, že by to nemusel chápat. Zatím co jsem viděla, tak tu byli na úrovni Viktoriánské aristokracie? „Vyrůstala jsem v dětském domově.... v sirotčinci. Aby mi najednou někdo říkal veličenstvo mi nepřipadá přirozené.“ Pokračovali jsme, teď už jsem jela sama. Chytala jsem kola vozíku a posouvala je vpřed, kam mě Dorian vedl. Procházeli jsme kolem obchodů a já zase nevěděla kam s očima. Začínala jsem si připadat jak malá holka, kterou vzali do cirkusu. Neustále mě něco zaujalo a tak jsem poměrně zdržovala. Hlavně jsem zůstala zírat do výlohy sochařství, kde jsem nevěřila svým očím, když jsem viděla, jak sochař kámen opracovával holýma rukama. Dorian se pustil do vysvětlování. „Hm. To vysvětluje to, že tě rána z brokovnice nezabila.“ Řeknu zamyšleně. Podívám se na své nohy. Zajímalo by mě, kdybych se narodila tady, jestli bych teď mohla pořád chodit. Minuli jsme obchodní čtvrť a dorazili k paláci. Oči jsem měla na vrch hlavy. Palác z křišťálu. Čekala jsem sice palác ze zlata, ale myslím, že bych byla ohromená tak jako tak. Vedl mě dál dovnitř. Obrovská brána se sama otevřela. Modrý krystal? Jak to, že svítí? To má být ta magie? I uvnitř bylo vše nádherné, jak dlouho to asi stavěli? Pobíhalo tu služebnictvo, vypadalo to, jako kdyby se chytala nějaká velká hostina. To mívá služebnictvo nejvíc napilno, ne? První si nás nikdo nevšímal, ale to trvalo jen chvíli. Jak si nás začali všímat, začalo šuškání. Na chvíli se mi naježili chlupy na krku, než jsem si uvědomila, že si nešeptaní „Mrzák“ ale „Královna a ta z povrchu“. Zastavili jsme se před dveřmi s nápisem Rada. Stejně tak tam mohli mít napsáno „Velké Ego“ Dorian řekl, že se mnou dál nemůže. To mě znepokojilo, nechtělo se mi jít do neznámého místa bez nějakého doprovodu. A on byl jediný koho jsem tu tak trochu znala. Otočím se na něj. „Než tam půjdu chci vědět co mě čeká. Snažil jsi se mi vše osvětlit, ale neřekl jsi mi to nejdůležitější. Proč jsem tady a co se bude dít. A co je ta Rada zač? Co mají za úkol?“ spíš jsem čekala, že mě vezme k mému... otci. |
| |
| Práce? Vše se děje příliš rychle, než abych zvládla vnímat každý okamžik. Rána, kop, pohled na Tyra. Chvíli si myslím, že zazní výstřel, Tyr se ale vzmůže, zaútočí a bum, výstřel skutečně zazní, akorát z hlavně mé zbraně. Stává se. Docela přesná rána, mohu na sebe být pyšná. Pomohu Tyrovi zpátky na nohy a dám se znova do práce. Už předtím jsem to skoro měla a tak to netrvá ani pár desítek sekund - výsledek je okamžitě poznat, tedy, především slyšet. Chaos. Naprostý chaos. Každý si uvědomuje, co to znamená - a co s tím mohou dělat. Jsou volní a plní nenávisti. To bude ještě zajímavé. "Čím dřív se odsud dostaneme, tím lépe." Ať to ještě neschytáme. Pro dobrotu na žebrotu, že? Jenže náhle si uvědomím, že v podstatě nevíme, jak se dostat domů. Ano, nepochybuji, že bych na to časem přišla, ale ani nechci přemýšlet, jak dlouho by to mohlo trvat. Čas je dosti relativní a tento problém skýtá několik dimenzí. Doslova. Zatraceně. Možná jsem tak trochu nepočítala, že se nám vůbec podaří utéct. Náhle se ozve zakašlání a já sebou trhnu. Otočím se s namířenou zbraní v ruce, připravena střílet. Zabíjet. Pozorně a s nedůvěrou poslouchám její slova. Její trochu nečekanou nabídku. Technik na pirátské lodi? To je něco co mi trochu kazí plány. Počkat, já vlastně žádné další plány nemám. Hmmm. Pomsta dokonána, co dál? Chci domů, chci zpět do svého života a pokud to znamená chvíli čekat, proč ne. Pirátská vesmírná loď. Technologie, o kterých se mi ani nesnilo. Spousta nových nápadů. Toho by se dalo později, doma, využít. Přemítám nad klady a zápory, nechce se mi k něčemu upsat, máme ale vůbec na výber? Buď zůstaneme tady, v téhle lodi a nebo - Pokud mám být upřímná, docela mě to láká. Nebýt někde otrokem a dělat si co uznám za vhodné. Hrabat se v neznámých přístrojích a být součástí něčeho většího než je jedna malá planeta s dýchatelnou atmosférou. "Nemáme moc na výběr, řeknu Tyrovi potichu na znamení, že to budeme muset přijmout, pokud se chceme dostat domů. "Zajímavá nabídka." To už hledím na Kapitánku. "Mám ale pár otázek." Přeci hned něco nepřijmu, ne? "Jaké jsou záruky, že nás vážně necháte jít? A dopravíte nás domů?" To je první věc. "A kdy to tak bude? Jaká je šance, že seženete vhodného technika?" Nechci tam zase zestárnout. "A nakonec, co Tyr? Co on tam bude dělat?" Přeci ho tu nenechám, ne? |
| |
| Vesnice Frurok Miky Dawon stál jako zmrzlý na místě, zatímco po jeho tváři se jeho líce začaly červenat."N-nemáš zač" vyklepe ze sebe, ale poté se vzpamatuje."Ale měly by jsme zrychlit, čím dřív tam budeme tím lépe." řekne a poté se znovu vydáte na cestu. Za chvilku už jste venku z lesa a stojíte před vesnicí u velkého jezera, ale nikdo u něj neloví. Před vesnicí je taky úplně prázdno, a ve venkovních stájích není ani jeden kůň. Když vstoupíte do vesnice, nikoho nevidíte i když za okny jsou zapáleny svíčky. "To je zvláštní" podotkne Dawon "Už je celkem pozdě, čekal bych, že rybáři už budou na vodě a i kdyby to ne, ještě jsem neviděl místo kde by nebyl aspoň jeden kupec u dveří a nesnažil se někomu prodat nějakou falešnou mandragoru. Měly by jsme si dávat pozor." řekne Dawon a poté vkročíte do budovy na které je nápis Hospoda u Tří Kančat. Když otevřete dveře ozve se hlasité skřípání a všechny oči v místnosti se upřou na vás. Připadáš si jako ve westernu, ale místo revolveru máš u sebe magii. Přijdete k jednomu ze stolu a sednete si k němu. Všichni jsou stále potichu a atmosféra by se tady dala krájet. Netrvá dlouho a přijde k vám hospodský. Zeptá se vás co si dáte, ale po několika pokusech zjistíte, že mají jenom vodu a kousek koláče. Hospodský se na vás nevlídně podívá a potom jde vyřídit vaší objednávku. Dawon se poté rozhlédne kolem, ale udělá přitom nešikovný pohyb a praští se do místa, kde ho předtím trefil šíp. Trochu sykne bolestí, ale pobídne tě, aby jsi nevstával, že to je v pořádku."Zavázal jsem si to a dal na to nějaké bylinky, bude to v pořádku" zašeptá ti potom "větší strach mám z tohohle místa" dodá ještě. Hospodský přijde s vašimi objednávkami a poté jde beze slova zase zpět. Dawon se k tobě nahne, aby ti ještě něco řekl, ale jste přerušeni, když k vám přijdou dva holohlaví muži zahaleni v dlouhých róbách. "Doufám, že vás nerušíme" řekne jeden muž, jejich hlasy jsou tiché "Ale nemohly jsme si nevšimnout, že se zdáte k smrti utahaní" řekne druhý a první hned pokračuje "Třeba bychom vám mohly pomoct si pořádně odpočinout""Je to past" zařve jeden z lidí, kteří sedí v hospodě. Poté se všechno seběhne během chvilky. Kůži jednoho z mužů začnou pokrývat ještěří šupiny, jeho zuby se začnou zvětšovat a s prstů se mu začnou tvořit pařáty. Ten muž uchopí Dawona a hodí ho na druhý konec hospody. Druhý muž vypadá jako by měl obrovské bolesti zad, ale za chvilku mu z nich vyraší pár dračích křídel a jedním mohutným mávnutím způsobí že tě silný větrný vír vyhodí ven ze dveří a ven na ulici. Chvíli trvá, než se zorientuješ, ale nakonec si zpátky na nohách, avšak dva muži taky. Takže tvoje situace je ty, proti dvěma "lidem". Chlapovy s ještěřími šupinami a pařáty a dalšímu, který má křídla a umí způsobovat minivichřice. K tomu všemu ten s šupinami se na tebe zrovna rozeběhne. |
| |
| Vysvětlování, vysvětlování a ještě trochu... Amiel "K radě jdete..." Dorian si odkašle "jdeš, aby jste pomohla ze situací ve, které se Agartha vyskytuje. To je vše co o tom můžu říct." řekne omluvně Dorian "No a rada slouží jako rádci pro vládce. V radě jsou tři představitelé. Představitel vysoké šlechty, to je Gedge. Potom představitel nízké šlechty a bohatého měšťanstva a nakonec představitel obyčejných lidí. Když se řeší nějaké věci, tak na to všichni tři i s vládcem hlasují. Všichni mají jeden hlas, až na vládce, který má dva. Nebo aspoň tak nás to učily ve škole. Setkání Rady je vždy soukromé" dokončí Dorian vysvětlování. Chystá se ještě něco dodat, ale to už s dveře otevřou a v nich stojí postarší muž s bílým plnovousem a staromódním cylindrem. Dorian okamžitě poklekne, ale stařík na něj mávne rukou "Neměl by jsi tolik klekat, nebo až budeš v mém věku tvoje záda budou naprosto zničená." poté se stařík otočí na tebe "Doufám, že mě omluvíte, když nepokleknu vaše veličenstvo, ale můj věk mi už takové věci nedovoluje." řekne stařík a poté ti uvolní cestu, aby jsi mohla dovnitř. A tak to uděláš a dovnitř vjedeš. Vidíš, jeden velký stůl v jehož čele je zlato-stříbrný trůn, který měl na sobě vyobrazené všemožné bitvy a souboje. U stolu sedí dva lidi. Jeden z nich je Gedge, potom je tady nějaký silnější žena, která je asi ve svých třiceti let a nakonec je tam jedno místo do, kterého si dosedává stařík, který ti zrovna otevřel dveře. Když přijdeš dovnitř Gedge a ten druhá muž vstanou, místo toho stařík si sedá. Po těchto formálnostech si všichni sednou a stařík řekne "Měly by jsme začít představeními. Mé jméno je Lauris Haunr a jsem představitel pro obyčejný lid." Poté promluví žena a řekne "Já jsem Elizabeth Sarah Wheatley a jsem hrdá představitelka nižší šlechty a bohatého měšťanstva" řekne, žena jejíž hlas se zdá jakoby patřil spíš do opery. "No, ale určitě vás zajímá proč tady jste" začne stařík jménem Lauris "Před třemi dny, byl na našeho krále a vašeho otce spáchán atentát. Bohužel váš otec nepřežil a mi nevíme kdo, nebo proč útok spáchal. Po tomto útoku jsme hledaly kdo je jako další následník v trůnu a přišly jsme na to, že vy jste. Normálně, by už teď probíhaly korunovace, ale fakt, že vaše matka byla z povrchu působí menší problémy". Lauris je přerušen Gedgem, který celou dobu netrpělivě ťukal rukou do stolu."Co se tady snaží tři dny říct, je..." než to Gedge stihne doříct je zastaven, když dáma Elizabeth práskne pěstí do stolu a zařve "Pane Gedgi vaše chování je neslušné jako vždy, ale skákat do řeči v přítomnosti královny je vrchol i na vás". Gedge si jenom naštvaně odfrknul, ale už dále nemluvil. Dáma se poté obrátila k tobě "Jak vážený pan Haunr říkal, než byl přerušen je fakt, že někteří lidé neví jestli by nám mohla vládnout a proto bylo navrhnuto, aby jste uskutečnila duševní cestu. " hned následuje vysvětlení "jak jste si možná všimla, členové královské rodiny mají schopnost oddělit svojí duši od svého těla. Duševní cesta je úkol při kterém členové královské rodiny cestují do světa snů a snaží se odtamtud získat nějaký předmět. Ale, než přejdeme k tomuhle musíme se vás zeptat a chápeme, že to je velmi na rychlo, ale chtěla by jste následovat ve šlépějích vašeho zesnulého otce a být naše královna?" zeptá se dáma Elizabeth a všichni tři členové Rady se na tebe dívají s očekáváním. |
| |
| Vysvětlování a rozhodování To proč tu jsem mi vysvětlit nemůže. Ale aspoň mi vysvětluje systém téhle rady. Takže mají něco jako demokracii. Předpokládám, že představitele do rady asi volí lid. Vládce má dva hlasy, ale v Radě jsou tři lidi. Takže pokud vládce nepřemluví aspoň jednoho z nich, aby s ním souhlasil, tak ho můžou přehlasovat. Už teď pochybuji, že bychom se s Gedgem na čemkoliv dohodly. Najednou se dveře otevřou a Dorian jde znovu do kolen. Muž byl postarší a pěstoval si pěkné bílé vousy. Odmávl Doriana, a já si říkala, že s tímhle dědou bych mohla vycházet. Usměji se na něj, když se z pokleknutí omluví. „Nevyžadovala bych to po vás ani, kdyby jste byl stále junák, pane. Klekání zrovna neholduji.“ Pak se rozloučím s Dorianem a vyrazím do místnosti za staříkem. Na chvíli se zastavím a rozhlédnu se. Místnost obsahoval velký stůl v jehož čele dominoval trůn. Zlato stříbrný... jistě mělo to jistý majestát, ale sedělo se na tom pohodlně? A pak tu byla další tři místa. Pro ženu, Gedge a staříka. „Dobrý den.“ Pozdravím a jedu vpřed. Začali se představovat, tedy až na Gedga, který se mi představil už dřív a možná jim už naše malé setkání vylíčil. „Amiel Monieet. Těší mě.“ Představím se taky. Pak začnou vysvětlovat. Můj otec je mrtev. Zamračím se. Jsem poněkud zklamaná. Měla jsem na něj mnoho otázek. Ale to, že je mrtvý mě nijak moc nermoutilo. Byl to pro mě cizí člověk, šlo to mimo mě, stejně jako když slyšíte, že někdo zemřel z televize. Gedge Laurise přerušil a toho zase přerušila madam Elizabeth. Oh... možná, že si budu rozumět i s ní. Takže mi dál vysvětlovali, že ze mě chtějí udělat královnu, ale musím splnit zkoušku. Schopnost oddělit ducha od svého těla. Zamrkám. Takže ty sny... nebyli sny? Oh! A já koukala lidem do bytů! A některé věci co jsem viděla měli zůstat soukromé. Nakonec skončí s otázkou jestli chci být královna. Uh jasně... kdo by nechtěl? Ale nejsem úplně pitomá. V tomhle musí být háček. Nějaký. Možná víc. V první řadě, nejspíš možnost, že budu zavražděna. Ale když se nad tím člověk zamyslí, že to stejné se mi mohlo kdykoliv stát doma. Stačilo by jen jít v noci temnou uličkou. „Hm...“ Pohlédnu z jednoho na druhého. „Předpokládám, že to, že jste se obrátili zrovna na mě má svůj důvod. Kdybych měla hádat, tak nejspíš proto, že další možný následovník je ještě horší než já. To by mi pak dávalo smysl.“ Nedokážu si představit žádný jiný důvod, proč by jinak chtěli, aby jim vládl někdo jako já. Dle všeho jsem kříženec, k tomu mrzák, z povrchu a vím o tomhle světě houby. Přemýšlela jsem o svém životě nahoře. Konečně jsem se dostala do bodu, kdy jsem byla spokojená. Ne šťastná, ale spokojená. Dobré bydlení, dobrý plat, mohla jsem si dopřát i dobré jídlo. Ale jinak byl můj život docela osamělý. Jediný opravdový přítel byl Henry. Co si chudák asi teď musí myslet? Asi ho ten bordel v kanceláři vyděsil a hledá mě. Na druhou stranu, co tady? Nic nevím, nic neznám, nikoho neznám. Dorian vypadal jako dobrej chlap. „Dobře. Myslím, že bych to mohla zkusit.“ Řeknu. „Nevím, ale jak dobrá budu královna. V případě, že bych to nezvládala můžu vždycky odstoupit, že ano?“ Podívám se na ně. Chtěla jsem zadní vrátka. Ne proto, abych mohla utéct, když to bude moc těžké. Ale proto, abych mohla utéct, když se ukáže, že moje vláda nepřináší nic dobrého. |
| |
| Nový členové posádky Eve "Záruka?" kapitánka se zamyslí "No na mojí lodi nikdo nehlídá menší lodě, nebo únikové moduly, takže jestli se ti to nebude líbit můžete kdykoliv odejít, jinak jediná záruka, kterou mám je mé slovo." Shiara se zasměje "Což uznávám, vzhledem k mé profesi není moc. A neboj určitě to nebude trvat déle než rok." Poté se kapitánka otočí na Tyra "Co by jsi chtěl dělat?" zeptá se ho. Tyr se zamyslí "No, předtím než jsem se stal otrokem tak jsem vlastnil restauraci". Shiara nadšeně vyhodí ruce do vzduchu "Skvělé, kuchař se vždycky hodí". Ještě chvíli projednáváte detaily, ale nakonec si potřesete rukou. A taky jste si všimly, že chaos na lodi už utichnul. Shiara vám řekne, že jak je u nich typické prostě loď dají osvobozeným otrokům a oni s ní můžou dělat co chtějí. Mezitím vy míříte k na místo kde se nalodila Shiara a její posádka. Nakonec vstoupíte do osobní lodi, kde se jen tak tak vejdete vy tři."Tohle je vaše loď?" zeptá se zmateně Tyr. Shiara se jen zasměje "Tahle kráska je jenom jedna z mých lodí, ale hlavní hvězda je tamten krasavec" řekne Kapitánka a přitom ukazuje ven z oken na kterých jde vidět obrovská loď. Dokonce větší, než tahle otrokářská loď."Říkám mu Kvasar" podotkne Shiara, když se k lodi přiblížíte. Za chvíli už jste uvnitř. Loď nevypadá vůbec tak jak by jsi člověk představoval z venku. Z venku byl Kvasar, temný a chladný, ale zevnitř to bylo jako by někdo vzal tisíce jiných lodí a slepil je do sebe. Pláty různých barev, velikostí a materiálů překrývali zdi. Plakáty žen a mužů ze všemožných ras a druhů byly vylepené na zdech. Tipovala jsi, že to jsou nějaké lechtivé obrázky, ale v mnoha případech sis nebyla jistá. Shiara vás vedla přímo do hlavní části lodi. Ta sloužila jako jídelna, společenská místnost a pro pár členů jako místo na přespání. Shiara vystoupila na malé pódium, které tam bylo. Zrovna teď byla hlavní místnost přeplněná, členy všemožných ras. Všichni se spolu buď hádaly, pily, hrály nějaké hry, nebo se rvaly. "Hej!" zařvala velmi silným hlasem a všichni ztichly a otočily se na ní "Vidím, že všichni oslavujete náš dnešní úspěch" celá místnost jí odpoví bujarým zařváním "Ale než budeme pokračovat v pití máme tady dva nové členy posádky. Náš nový technik" řekne Shiara a ukáže na tebe. Několik lidí zajásá."A náš nový kuchař" to ukáže na Tyra a to se teprve strhne pravý hluk všichni začnou jásat."Tak to je vše můžete pokračovat" ještě než to Shiara stihne doříct místnost je znovu celá rozjetá. Poté k tobě ještě přijde a zašeptá "Mohla by jsi potom přijít do mé kajuty. Je něco co ti chci ukázat a neboj nemyslím sex, tedy aspoň zatím ne." řekne ti Shiara a poté odejde chodbou. Během chvilky je kolem vás dav divokých pirátů a nabízí ti něco co nejspíš bude alkohol. Mohla by jsi přijmout a trochu se odvázat, nebo můžeš odmítnout a jít se rovnou podívat co chtěla Shiara a nebo ještě nakonec můžeš jít rovnou do svých spacích prostorů a tohle všechno ignorovat. Tyra si mezitím už dávno ztratila. Kvasar |
| |
| Další úkol? Zavrtěla sjem nakonec nad tím vším hlavou. Proč se zabývat něčím, co se mě nějak netýká? Dokud přitom neumíral zbytečně lidi, je mi to celkem jedno, jo a dokud dostávám nějaké ty sumky na účet. Do té doby je mi to celkem ukradené. Takže lístek, nelístek, čistá, poněkud spokojená, jsem se dostala konečně do postele. Nebylo to jako doma, ale když je člověk unavený, vezme zavděkem čímkoliv, co je aspoň trochu pohodlné. Rána však nebylo tak už vstřícné. Ať už díky tomu, že moje sny nebyly příliš příjemné, ale spíše jsem byla probuzena. "Meeeehh...." zamručím, když na mě vysype ony informace. Měl jediné štěstí, že jsem neměla po ruce svůj luk, jinak by skončil s šípem v rozkroku, či jinde bolestivě. Nakonec jsem se z postele nějak vyhrabala a zrychleně zkontrolovala svou výstroj. Asi jsem se přepočítala nebo nedopočítala, ale to jsem přisuzovala ranní rozespalosti. S dlouhým zazíváním a značně znatelnou rozespalostí dorazím na smluvní místo. Však okolí přitom věnuji jenom minimální pozornost i když se nažím nějak vstřebat informace, co nám byly sdělovány. Ajax... "Ehmm... něco na probuzení by celkem bodlo..." pronesu nakonec, spíše poznamenám. |
| |
| Neverending stoooryyyy Na to, jaká to byla hora, šel k zemi celkem snadno. Až moc snadno. Nechal jsem ho ležet, jak spadl a pokračoval dál po chodbě. Vypadala obyčejně. Sterilní nemocniční chodba. Jen bez dveří a oken. Prostě jako by to měl být blbý sen. Zničehonic ale zařvala. Lekl jsem se jak prase, když přede mnou vyjela střílna. Jenže pak jsem udělal něco, co jsem nečekal. Pár skoky, i od stěny, jsem se dostal na střílnu a tu jsem rozerval holýma rukama. „Jak?“ třeštím oči a koukám na své ruce. To byla také poslední věc, co jsem viděl, než mě dostala dávka z druhé střílny. Znovu ten operační sál. Znovu s nahým zadkem. Znovu to samé. Útěk. Ninja pohyby, dvě střílny dole, ale po pár metrech se spustila další past. Díra v podlaze a já někam proletěl. Znovu v operačním sále. Znovu dvě střílny, díra, elektrická past. Znovu operační sál.... Tak to pokračovalo ještě několikrát. Začínal jsem z toho pomalu šílet. A nejen já. Amy, jak se mi představil ženský hlas v mé hlavě, toho už má taky dost. Sedl jsem si na zadek a zády se opřel o chladnou stěnu místnosti. „Rick. Rick Redgrave,“ odpovím do prázdna, zakloním hlavu a zavřu oči. „Řekni mi...ještě včera ráno jsem sotva udělal roznožku a tak tak dal mašinu na hlavní stojan. A dneska tady trhám armádní věžičky holýma rukama a díky rozštěpu se udržím dva metry nad zemí. (rozuměno, že jsem nohama zapřený o zdi). Jak je to možný?“ zeptám se stále zavřenýma očima. |
| |
| Nová loď První pohled na Kvasara je fascinující. Obrovská, téměř až dechberoucí loď - i když to bude hlavně tím, že ještě žádnou jinou vesmírnou loď jsem takhle neviděla. Nebo třeba tím že jsem se po roce dostala i někam jinam než byly naše "společné" prostory otrokářské lodi. Jak jsem to tam nenáviděla. Až tak, že mi je úplně jedno, co se tam bude dít teď. Ať je tam klidně všechny pozabíjí, mě na tom už nezáleží. Na nás čeká už zase trochu jiný život. Snad svobodnější. Shiara vypadá, že je dosti volnomyšlenkářská, díky bohu. Takže snad nebudou žádné rozkazy a salutování, to bych nesnesla. Pirátská loď, brouku. Nezapomeň. Pokud jsem byla fascinována vnějším vzhledem Kvasara, ze vnitř je to ještě mnohem zajímavější. Živější. Spousta barev, spousta součástek - a vážně to jsou akty všemožných ras? "Tady by to nemuselo být špatné." zašeptám Tyrovi. To už nás ale Kapitánka začne představovat své posádce. Divoké, hlasité a především oslavující posádce. Prostě piráti. Velmi různorodí piráti. Na tom nezáleží, důležitá je ta párty. "Stavím se." kývnu na Kapitánku a po jejím docela zřetelném flirtování si jí podruhé, tentokrát už pořádně, prohlédnu. Ano, člověk si musí odmyslet... Ale jinak je sexy. Vážně jo. A já už hodně moc dní neměla sex. S nikým. Nebo alkohol. Tyra nikde nevidím, kamkoliv se ale podívám, tam někdo pije. Nemusím váhat nijak douho a popadnu první lahev, co mi přijde pod ruku. Zhluboka se napiju, zakřením se a pak si řeknu, že to vlastně není špatné a napiji se znova. Dám si ještě jeden, dva loky a předám lahev dál. Nejsem zas až tak pitomá, abych to přehnala hned první den po mé nedobrovolné abstinenci. To by nedopadlo dobře, budu muset začít pěkně postupně a pomalu. Po nějaké době se vydám směrem do kapitánčiny kajuty, nejenom zvědavá, co mi chce, ale také s několika otázkami - například, kde se tady sakra můžu umýt a jestli tu má nějaké náhradní šaty. Ještě chvíli v těhlech hadrech a zabije mě to. |
| |
| Zasedání Rady ukončeno Amiel Když jsi se zmínila o jiném následníkovi Lady Elizabeth, byla ta, která ti nabídla odpověď "Potom co se váš otec odloučil od vaší matky, odmítal si vzít kohokoliv dalšího." Lauris poté ještě dodal " Je pravda, že měl ještě jednoho syna, který se narodil ještě předtím, než potkal vaší matku, ale ten se už před dlouhou dobou rozhodl se kralování vzdát a místo toho se stal mnichem". Konverzace pokračuje a vy poté přejdete na tvé rozhodnutí. Všichni tři představitelé na tebe dívají s očekáváním a poté co se jich zeptáš jestli můžeš odstoupit se na sebe podívají s velmi překvapenými výrazy, nakonec Lauris promluví jako první "Ještě se to nikdy nestalo, ale teoreticky můžete kdykoliv odejít na povrch.""Ale musíte rozumět, že na rozdíl od těch z povrchu v Agartha si nevybrala královskou rodinu naprostou náhodou" začne vysvětlovat Gedge "královská rodina nám vládne, jelikož mají schopnost nás ochránit. Nebo tomu tak aspoň bývalo, teď už jsou lidi, kteří ztrácí víru v nutnost takové ochrany." řekne Gedge a paní Elizabeth se s ním už chce začít hádat, ale Lauris je zastaví."Prosím milý představitelé, jsem si jistý že královna je unavená po tomto velmi vzrušujícím dni. Měly bychom jí dopřát, aspoň trochu odpočinku" navrhne Lauris a všichni se shodnou, že to tak bude nejlepší. A tak toto sezení Rady prohlásíte za ukončené a chystáte se odejít. Gedge je téměř okamžitě u dveří a už chce vyjít ven, ale nejde ať se snaží sebevíc nejde mu to."To má být nějaký vtip, okamžitě otevřete" zařve Gedge a zabouchá na dveře. "Já si tak užiju vás všechny zabíjet" ozve se najednou z rohu místnost, kde stojí stejná žena, která se tě pokusila zabít."Co to má znamenat?" zeptá se naštvaně Elizabeth, ale než stihne reagovat žena jí telekineticky odhodí dozadu. Potom vezme brokovnici a střelí do Laurise, který se svalí na zem. "Nikam nechoďte královno" řekne ti žena škodolibě "Jen se postarám o něj a poté se vám budu věnovat". Poté tě telekineticky drží na místě, zatímco se blíží ke Gedgovi. Ten je strachy naprosto bez sebe. V zoufalém pokusu utrhne nohu jedné ze kamenných soch, které lemují místnost a hodí jí po ženě ta se však v klidu vyhne. Ty se na to jen bezmocně díváš, ale poté si všimneš, že vedle tebe stojí osoba. Je stejně průhledná jako ty, když jsi ve snu a nevypadá to, že by jí ostatní viděli. Poznáš, že to je žena, ale do obličeje jí nevidíš, jelikož je zakrytý tmavě červenou maskou."Je čas, aby jsi začala bojovat sestro" řekne žena a poté doslova vytáhne tvojí duši z tvého těla. Takže teď zrovna levituješ ve svém duchovním stavu. Žena tě poté nějak chytne za ruku a hodí tě do jedné ze soch, které lemují místnost. Následuje sekunda tmy, ale poté zase vidíš. Připadáš si mnohem vyšší a hlavně stojíš na nohou. Když poté uvidíš tvé tělo jak leží ve vozíku uvědomíš si, že jsi teď uvnitř dvoumetrové sochy. Naštěstí nejsi v té, které Gedge utrhnul nohu. Nemáš však čas nad tím moc přemýšlet, jelikož vidíš jak žen (která je teď přímo před tebou a je k tobě otočená zády) zrovna drží Gedge u zdi a škrtí z něj život. |
| |
| Hlídací budova Lea "Let letadlem vám bude muset stačit agentko" řekne Cronos a pár lidí se pousměje. Poté Cronos uzavře vaše seznámení o misi a vy všichni vkročíte do výtahu. Ten vás vyveze, až na střechu kde čeká malé vojenské letadlo. Je sice malé, ale vypadá v celku moderně. Všichni si nastoupíte dovnitř a sednete si na lavičky, které jsou po stranách. Během chvilky je letadlo ve vzduchu a vy už letíte. Během chvilky je celkem ticho. Každý si dělá svoje, někteří si čtou, jiní probírají znovu misi, někteří se jen dívají do prázdna a Nike si mezitím čistí své pistole a má přitom na tváři pořád stejný samolibí úsměv. Letíte pár hodin a na to, že je to až za oceánem jste překvapivě rychle na místě. Letadlo vás vyhodí na paloučku kousek dál od Bagleyho domu."Tady jsme na pozemku cíle" řekne Nike "Vystoupily jsme dál od jeho domu, aby jsme si uchovaly krytí, takže zbytek musíme dojít" vysvětlí situaci Nike. Je vám jasné, že včera v noci tady pršelo, jelikož půda je velmi blátivá a musíte si dávat pozor, aby jste nespadli. Ještě k tomu je celkem brzy ráno, takže všude kolem vás je ranní mlha. Nakonec, ale i přes všechny nástrahy dojdete do ideální vzdálenosti od Bagleyho domu a schováte se v nedalekých keřích. Poté Nike začne rozdávat úkoly. Nike a dva další mají za úkol na sebe natáhnout pozornost, zatímco dva půjdou zadem a vezmou Bagleyho. Tvůj úkol je se dostat k do hlídací budovy, která stojí zvlášť od té hlavní a odkud se řídí veškerá elektronická bezpečnost a vypnout všechno co by je mohlo vážně ohrozit. Potom co byly úkoly rozdány, jste se každý šli ke svým úkolům. K hlídací budově jsi se dostala během chvilky. Je to malá dvou patrová stavba. Před hlavními dveřmi jsou dva hlídači oba mají pistole. Když použiješ své brýle, aby jsi viděla v infračerveném záření vidíš, že na každém patře jsou dva lidi. Na každém patře jsou také dvě okna a u každého z nich stojí jeden člověk. Ve druhém patře, je místnost, která je velmi silně obrněná a dokonce do ní nevidíš, ani s brýlemi. Tam asi bude server. Teď jak se k ní dostat... |
| |
| Zasedání Elizabeth začala vysvětlovat. Otec po tom co odešel si odmítal vzít kohokoliv dalšího. Zamračím se. Nechápala jsem to. Jestli až tak matku miloval, proč ji nevzal sebou? Začala matka pít, proto, že ji scházel? Tak či onak ji to pořád neomlouvá. Prozradili mi, že mám bratra, který se však stal mnichem. Zaškube mi koutek úst. Mnich? Asi si nebudeme moc podobní. Ale bylo docela... milé slyšet, že přece jen mám ještě nějakou rodinu. Takže v podstatě mi říkají, že jsem jejich poslední možnost. Ale stejně mě potřebují vyzkoušet. To chápu. Jestli vládnoucí rodina měla schopnosti chránit ostatní, musí vědět, že takovou schopnost opravdu mám. Kdyby ne, mohli by si na trůn dosadit kohokoliv. Gedge zmíní, že někteří si začínají myslet, že ochranu nepotřebují, což namíchlo Elizabet, ale Laurisu zastaví jejich hádku ještě v zárodku. Řekla bych, že Gedge asi patří k těm co si myslí, že ochrana není potřeba. Laurius chce, abych si odpočinula. No... na nějaký odpočinek se toho příliš děje. Ale rozhodně mi to připomnělo, že umírám hlady. „Řekla bych, že stejně nemá cenu nic dalšího řešit. Dokud nesplním tu zkoušku, tak pořád ještě není jisté, že budu vaše královna.“ Což byla pravda. Pokud nesplním zkoušku, není co řešit. Vrátím se domů a nic víc vědět nepotřebuji. Začali jsme se přesouvat k východu. Gedge byl u dveří první, asi se těšil až vypadne, ale dveře se ani nehnuli. Zastavím se. To nás někdo zamkl? Odpověď přišla záhy. Otočím se směrem po hlasu a ztuhnu. To je ta šílená čůza! Vyjeknu, když Elizabeth nějakou silou odhodí a chudáka Laurise střelí brokovnicí. „Co... nech toho!“ Chci něco udělat, ale ani se nemůžu hnout. Zase na mě použila tu svou magii a blíží se ke Gedgovi. Ale i kdybych se mohla hýbat co bych zmohla? Mohla bych ji leda tak zaparkovat kolečkové křeslo na noze a možná ji praštit. Srdce mi bušilo v hrudi. Přála bych si, aby tu byl Dorian. Gedged byl vyděšený a i když jsem ho neměla ráda, neznamená to, že ho chci vidět mrtvého. Utrhl jedné ze soch nohu, jako kdyby o nic nešlo. Ano... ta jejich větší síla. Ale proti té ženštině nic nezmůže. To jsem věděla jistě. Mohla jsem se jen dívat, když si všimnu, že vedle mě někdo stojí. Trhnutím k té osobě otočím hlavu. Vypadala stejně jako já, když jsem cestovala ve snu. Poznala jsem, že je to žena, ale to je vše. Obličej měla skrytý červenou maskou. Kdo je to? Komplic té ženské? Najednou promluví. Sestro? A za chvíli je moje duše mimo mé tělo. Přestávalo se mi líbit, jak si každý pohrává s mou duší. Duchem... nebo co tohle vlastně bylo. Chytla mě za ruku, než jsem stačila něco namítnout vrhla mě přes místnost rovnou na jednu ze soch. První byla tma. Ale pak procitnu a svět se se mnou zhoupne, když si zvykám na to, že jsem vyšší než bych měla být. Jako další si uvědomím, že stojím na nohou a necítím žádnou bolest. Rozhlédnu se a uvědomím si, že trčím v té soše. A ovládám ji. Já umím... posednout neživé věci? Odsunu tyhle myšlenky stranou, protože vidím, jak ta žena stojí přede mnou a drtí Gedgovi průdušnici. Teď.... teď můžu něco udělat! Natáhnu ruku sochy, byla vážně velká, a popadnu ženu za hlavu. „Táhni od něj, čubo.“ Řeknu. Bude to můj hlas? Nebo bude znít, jako když se o sebe třou kameny? Stiskla jsem její hlavu, zajímalo by mě jestli pukne, jako zralý meloun. Možná bych se měla pokusit ji zajmout živou a zjistit nějako odpovědi. Ale připadalo mi, že je ta žena moc nebezpečná. Dokáže se v mžiku přenést pryč. Dostala se takhle sem? Myslela bych si, že palác bude chráněný proti takovým věcem. A jestli je, tak ona to umí obejít. Nebezpečný. Trochu mě, ale znepokojovalo to, že jsem příliš neváhala nad tím, že bych ji měla zabít. |
| |
| Kajuta Kapitánky Eve Po svém prvním loku z láhve se rozkašleš. Nevíš jestli to je tím, že jsi už dlouho nepila a nebo je to, protože to co jsi právě vypila nebylo určené pro lidi. Tak jako tak s každým lokem to už bylo lepší. Ale rozhodla si se předat láhev dál a nejspíš to bylo chytré rozhodnutí, jelikož už se ti po pár locích začala lehce točit hlava. Ještě chvíli jsi potom zůstala a fascinovaně pozorovala oslavu, která kolem tebe probíhala. Ale potom jsi se rozhodla, že je na čase se podívat co chtěla Shiara. Procházíš lodí a jedna věc, které si všimneš, že i přesto že tohle je loď plná plundrujících pirátů, velmi dobře se v ní orientuje. Skoro na každém rohu, jsou cedulky kde co vede a dole na zemi jsou různobarevné diody, přičemž různé barvy vedou na různá místa. Díky tomu ti netrvá dlouho a jsi před pokojem Kapitánky. Zaklepeš na dveře a ty se za chvíli otevřou, čímž prozradí pokoj, který je za nimi. A jde vidět značný rozdíl, mezi pokojem kapitánky a zbytkem lodi. Jeden z hlavních rozdílu, byl ten že tenhle pokoj, byl celkem uklizený, což je něco co by se od někoho kdo šéfuje hordě vesmírných pirátů moc nečekalo. Ale to nebylo všechno. Pokoj byl velmi moderně vybavený s holografickými světly, které ho ozařovali z vrchu, několika místnostmi a dokonce i s akváriem plným všemožných ryb, nějaké z nich se zdály biologicky nemožné, například ryba, která měla těla ve tvaru preclíku. "Jsem ráda, že jsi přišla" slyšela jsi Shiařin hlas, který tě vytrhnul z tvého úžasu. Stála tam před tebou a k tělu jí přilínal jenom černý termální oblek, který se nosil pod bojovou zbroj. "Zatímco ostatní si většinou brali jídlo a alkohol z našich dobrodružství já si potrpím na hezké bydlení." vysvětlí ti Shiara a lehce se usměje "Typuju, že každý chceme to, co jsme nikdy neměli" dodá spíš pro sebe, trochu smutnějším tónem, ale je to tak krátký moment, že na to ani nemáš šanci reagovat."Asi ze sebe chceš shodit ty šaty, co?" zeptá se tě a poté ukáže na jedny dveře napravo od tebe "Můžeš se tam umýt a mám ty i nějaké náhradní šaty, jestli chceš. Další šanci se umýt, bude až na další planetě na které přistaneme a napadlo mě, že by jsi mohla použít sprchu." řekne ti Shiara a poté ještě s úsměvem dodá "A ať ti to netrvá moc dlouho, nebo se tam k tobě přidám" poté odejde do další místnosti. Potom co se umyješ a hodíš na sebe nějaké oblečení co tam měla. Přesněji nějaké tílko, mikinu a něco co se zdá jako černé vojenské kalhoty. Potom co jsi vyšla z koupelny, slyšela jsi nějaké zvuky. Ze začátku jsi to nemohla hned identifikovat, ale poté ti došlo, že to je piano. Následovala si zvuk a viděla jsi jak Shiara sedí u piana a ťuká na jednu klávesu za druhou. Nevypadalo to, že by uměla hrát. "Ty už jsi venku? Škoda, už jsem tam za tebou chtěla přijít" řekla Shiara, když si tě všimla "No, ale co jsem ti chtěla ukázat je tohle" když to řekne rozhodí ruce směrem k piánu "Ukradla jsem to na jedné aukci i s manuálem" Shiara zvedne malou knížku na které bylo napsáno "největší hity na piano a klavír" a na obalu byl obrázek usmívající se ženy jak sedí vedle někoho kdo byl převlečen za Mozarta "ale je to v nějakém jazyce, kterému ani zdaleka nerozumím a osoba na obalu manuálu vypadá trochu jako ty, takže nevíš náhodou jak se to používá? Byla bych ti velmi vděčná." zeptá se tě Shiara. |
| |
| Samota a ještěrkyDawon zase tak rozkšně začervenal, že i jahodová plantáž ve vrcholné sklizni by vedle něj zbledla závistí. Koutky úst se mi zvedly když jsem se na něj díval. Byl opravdu jako jahoda. A voněl jako les. Listí a míza.  |
| |
| Výbuch vzteku Rick Amy odpoví na tvojí otázku se značným vztekem v hlase. Z naprosto jsi takovou reakci nečekal a tak trochu leknutím povyskočíš."Právě teď s tebou mluvím pomocí své mysli a když zavřu oči můžu projít celým touhle budovou, bez toho abych se jen o krok pohnula. Jinými slovy jsem úplně stejně zmatená jako ty." řekne ti Amy v jednom rychlém sledu řvoucích slov. Už to vypadalo, že skončila, ale její slova nabírají na síle "A víš kde jsem, byla já než jsem se tady záhadně objevila? Na svatbě mého bratra a pak najednou puf a jsem v téhle miniaturní míst..." Amy ti v hlavě zněla hlasitěji s každým slovem, připadalo ti to jakoby se s tebou třásl celý dům. Snažil jsi se jí uklidnit, ale ona už tě ani nevnímala tě a když byla u slova miniaturní, její hlasitost překročila slyšitelnou hranici a už to znělo jenom jako jeden velmi vysoký tón, který ti trhal uši. Potom jsi se v tobě něco zlomilo a ty jsi cítil jak se ti zvuk samotný prolévá tělem, jak koluje ve tvých žílách a brní ve tvých kostech a nakonec se to všechno nahromadilo do tvých dlaní a pak byl jen obrovský výbuch. Podlaha se propadla a ty jsi společně s hromadou kamenní spadl do nižšího podlaží. A přesto že si právě spadl z celkem vysoké výšky a ještě byl zasažen relativně velkým množstvím padajících kamenů si se cítil v pořádku. Došlo ti, že nějak jsi všechnu tu energii přesměroval do dlaní, které v tu chvíli dotýkali podlahy a to ten tlak nejspíš nevydržela. Ale jedna věc se ti povedla, už je kolem tebe ticho. Když jsi se rozhlédl místnost ve, které jsi byl vypadala stejně jako ta ve které jsi byl předtím s tím rozdílem, že (kromě spadlého stropu) tady byla obrazovka na které byl časovač, který zrovna začal odpočítávat deset minut. "Pro boha, je mi to tak líto" ozve se Amy, tentokrát už v normální hlasitosti "nevím co mě to popadlo, za tu dobu co jsem tady jsem měla všechen ten nahromaděný vztek a teď jsem ho použila na tebe, je mi to tak moc líto." začne se ti omlouvat Amy. Asi po tisíci omluvách pokračuje."Ale vidím, že i ty jsi objevil něco nového o sobě, jak se cítíš?" zeptá se tě. |
| |
| 3000 let př. n. l. Alexander Šaman vám dává svá požehnání před bitvou a na každého z bojovníků maluje válečné symboly, aby měl onen bojovník štěstí v bitvě. Když se nakonec dostane k tobě, necháš aby ti pomaloval obličej, ale doopravdy víš své. Víš, že jediné v bitvě ti nepomohou malůvky, ale velká zbraň. Rituál je konečně u konce a všichni příslušníci tvého kmene zařvou vykřiknou jednotným hlasem čímž dávají najevo, že jsou připraveni k boji. Jednou rukou s lehkostí zvedneš svojí dvouruční sekyru a rozeběhneš se k nepřátelské armádě. Jedním mocný švihem oddělíš hlavy dvou útočníku od jejich těl a započneš bitvu. Všude kolem tebe krev stříká a hlavy padají, zatímco ty se svým válečným řevem postupuješ přes nepřátelské jednotky. Avšak nepřítel přivolá ještě více vojáků a tak řekneš svým mužům, aby ustoupily do lesů. Ty je budeš krýt. "Ani ty je nemůžeš všechny zabít sám." řekne ti Nakeen, jeden z tvých nejlepších bojovníků a nejlepších přátel. Ale ty se jen usměješ a řekneš "Jsem nesmrtelný vzpomínáš?" na což Nakeen odpoví "Nesmrtelný možná ano, ale ne neporazitelný. Viděl jsem tě krvácet." Uchopíš svojí sekyru oběma rukama a řekneš "Tak ať krvácím, oni budou krvácet hůř" a s těmito slovy se vrhneš na jednoho z útočných slonů, které tvůj nepřítel má. Zatímco podsekáváš kolena slonovy slyšíš jak na tebe Nakeen ještě řve poslední slova a ty jsou "Vlak ze stanice Crossroad odjíždí za pět minut." Poté se probudíš... Kuřák či Nekuřák? Alexander Když otevřeš oči vidíš, že jsi stále na vlakové stanici a v ruce nedržíš bojovou sekyru, ale batoh s pár věcmi, které vlastníš. Už to byly tři měsíce od tvého drobného pokusu. Snažil jsi se najít si práci a začít normální život, ale kdekoliv si jel vždycky ti to připadalo špatné. Ne nudné nebo rutinní, ale prostě z hlouby srdce špatné. A tak sis vzal své věci a rozhodl se cestovat dokud nenajdeš nějaké místo kde by ti to vyhovovalo. A tak jsi skončil v Novém Mexiku ve dvě ráno na vlakové zastávce a jediný člověk, který ti dělal společnost byl opilý, nebo zfetovaný bezdomovec, který ležel na podlaze. Občas kolem prošel nějaký člověk, ale jak bylo zvykem na všech vlakových stanicích (hlavně ve dvě ráno) nikdo s nikým nemluvil a všichni dělaly minimální oční kontakt. Promnul sis oči. Už týden jsi doslova nezamhouřil oko, takže si čekal, že dřív nebo později budeš muset usnout, ale zvláštní je, že i když si spal asi tak dvě hodiny na plastové lávce, cítil jsi se plný energie. Ještě chvíli si seděl na místě a čekal na tramvaj, když v tom vešla žena na které bylo něco zvláštního, ale nemohl jsi určit co. Hned ti bylo jasné, že má u sebe pistoly i když se to snažila zakrýt, avšak to nebyla ta věc, která tě udivovala. Žena se zbraní k tobě nonšalantně přišla, vytáhla krabičku cigaret a zeptala se "Nemáš oheň?". |
| |
| Tik tak Říká se, že hysterická ženská je horší než samo peklo. Něco na tom bude. A ještě, když vám ta ženská řve uvnitř vaší hlavy. A jako obvykle, muž ani neví, proč začala žena ječet. Ale jedno vím jistě. Pokud ta siréna ihned nezavře hubu, začnu krvácet z uší a bouchne mi hlava. Hned by tahle místnost dostala novou barevnou fresku na téma: Mozek v rudé. Držel jsem se za hlavu, v bolestech se svíjel na zemi a chtěl jsem umřít. Pak se to zhoršilo. Ten tlak v hlavě přešel do celého těla a na rukou se pak uvolnil. Výsledek byl obrovský kravál, plno prachu a sutin a má změna polohy asi o pět metrů dolů. Ale mělo to jeden bonus. Žesnká už drží hubu. Seděl jsem na hromadě sutin, culil jsem se jak sluníčko na hnoji a vychutnával ticho. Tak příjemné. Tak tiché. Pak to zase ta ženská musela podělat. „Jo, je mi fajn. Ale už si dávej pozor. Moc nechybělo a teď bych si slintal na břicho a mumlal nesmysly. A když už jsi u toho..je mi fajn. Na to, že jsem právě přežil explozi a pád, kterej by mi ještě včera dost pochroumal kostru, se cítím skvěle. Jen jsem si trochu odřel prdel. Au,“ postavím se ze sutin a z pravé půlky vytáhnu kousek rozbité obkladačky. Když se prach trochu usadil a já se rozkoukal po místnosti, můj pohled upoutal odpočet, který teď ukazoval necelých deset minut. „Co myslíš, že se stane, až nastane nula?“ zeptám se a přejdu blíž k monitorům ve snaze najít něco, co mi pomůže zjistit, co to odpočítává. |
| |
| Lekce piana Koupel. Čistá voda. Teplá čistá voda. Nikdy jsem si nemyslela, že mi to bude tak chybět - a že to přivítám s takovým nadšením a úlevou. Brala jsem to jako samozřejmost a teprve posllední rok mi ukázal, jaký luxus to může být. Luxus, který si teď dosyta užiju. A pokud mi to bude trvat příliš dlouho? Nevadí, ať se klidně Shiara přidá. S úlevou ze sebe začnu smývat veškerou špínu a není to jenom odporná vrstva dávno odumřelé kůže, co se ze mě odlupuje. Jsou to i zážitky předchozích měsíců, je to neustálý strach, neustálá paranoia a pozornost. Poprvé za dlouhou dobu mohu vydechnout, skutečně se ponořit do teplé vody, zavřít oči, zhluboka dýchat, být uvolněná. Ano, možná bych neměla, jsem na cizí lodi, mezi cizími tvory - ale nemohu jinak. Alespoň tahle malá chvilka, alespoň trocha pocitu bezpečí. Nic více nežádám. Jen zavřít oči a spát... Nemohu tu ale být celý den a i ty nejlepší pocity jednou končí - třeba se svraštělou kůží. Navíc mi začíná být zima, ta vrstva špíny přeci jenom fungovala jako docela dobrá izolace. Mé předchozí oblečení je určeno rovnou na výhoz, proto zvolím něco, co je očividně Shiarino, mě to ale přesto padne. Obyčejné oblečení, nad kterým bych ještě před měsíci ohrnovala nos. Teď ho přijímám s vděkem a radostí. Ještě si učesat vlasy, páni, už bylo na čase. Chtělo by to kadeřníka, jsou dost zničené. Nebo pořádnou péči, nějaký kondicionér, masku - Až se dostanu domů. Nakonec zamířím zpět do Shiarininy kajuty, která se mi z celé lodi zatím líbí nejvíce. Je to tu čisté, moderní, uklizené a - Je to piano? Vážně tady slyším hru na piano? Okey, tohle musí být sen. Dali mi nějaké halucinogeny. Je to nějaký test - jinak si to nedokážu vysvětlit. Udělám několik váhavých, podezřívavých kroků směrem k pokusu o hudbu a málem mi spadne brada překvapením. Pohled, který se mi naskytne před očima jsem nečekala, Shiara sedí před krásným, starým pianem a vyťukává jednotlivé tóny. "To jsou noty." Ukážu na to, čemu říká manuál. Nemohu si pomoci, do hlasu se mi vkrade podivná něha. "A tohle je piano. Lidský hudební nástroj." Nemohu odolat a to ani kdybych pořádně chtěla. Je to už tak dlouho, tak příliš dlouho - "Mohu?" ukáži na židli, na které sedí v náznaku, že jí ukážu, jak se s tím přístrojem zachází. Počkám, pokud mě pustí si sednout, poté položím prsty na klávesy a jen na moment přemýšlím, co bych mohla zahrát. Pak se však mé prsty rozeběhnout a já nemohu přestat. Je to opojující pocit, všechny vzpomínky se vrací, nemusím ani dvakrát přemýšlet, co vlastně hraji. V tu chvíli pro mě svět neexistuje a jako kdyby neexistoval poslední rok života. Jako kdyby se nestalo to, co se stalo, jako kdybych byla stále nevinná a bezstarostná - Náhle si uvědomím, že mám mokré tváře. Ani jsem si nevšimla, že jsem začala plakat, hned ale přestanu hrát a slzy otřu. Jak si mohu dovolit projevit slabost před cizincem?. Odkašlu se, abych opět získala zpět svou důstojnost. "Mohu vás něčemu naučit." |
| |
| Úder za úderem, kop za kopem Amiel Tvá slova sice byla znít, ale ne ve stylu v jakém jsi to čekala. Když si to řekla tvoje ústa, nebo spíš ústa sochy se nepohnula, bylo to spíš jako by jsi mluvila přímo z její myslí, jako jednosměrná telepatie. S lehkostí uchopíš ženu za hlavu a pevně zmáčkneš. Z ženy vyjde řev na půl z bolestí a na půl z překvapení, avšak poté co počáteční šok odezní, žena se začne bránit. První se snažila uvolnit tvé sevření, ale bylo moc silné i na ženiny ruce. Tvůj stisk se stále stupňoval a tak žena udělala něco velmi nečekaného. První dala svojí svítivou ruku v pěst a poté jí chytla druhou rukou. Svit se začal čím dál tím víc stupňovat, až nakonec přišla magická exploze, která tě odhodila až ke zdi. Naštěstí to vypadalo, že tahle socha je z kvalitního kamene, jelikož byla i po tomhle nezničená, i když se na ní začaly ukazovat praskliny. Jen co prach ustoupil viděla jsi ženu jak udýchaná klečí na jednom koleni. Rychle a zhluboka dýchala, zatímco se z čela utřela pot. Cokoliv udělala vypadala po tom velmi vyčerpaně. Všimla sis také, že její ruka nesvítí. "Princeznička se začala bránit?" řekne žena s úsměvem na tváři "A gratuluji, donutila jsi mě vypotřebovat všechnu magii, takže ti budu muset rozbít hubu postaru" ženin úsměv se ještě rozšíří a ona se na tebe rozeběhne. Následuje několik minut nepřetržitého souboje. Rána po ráně, kop po kopu. Žena má sice výhodu hbitosti a je jasné, že má více zkušeností. Na druhou stranu ty jsi dvoumetrová kamenná socha, která necítí bolest. Pak nakonec přišla na řadu finální část souboje. Žena se vyhnula jednomu z tvých úderů a to jí dalo šanci se ti dostat blízko k tělu, kde se tvé dlouhé ruce staly nevýhodou a ona tu šanci rozhodně využila. Jen co byla u tvého těla začala do tebe mlít neskutečnou rychlostí. Úder, úder, vykrytí, úder, kopnutí a další úder. Necítila jsi sice bolest, ale rychlost ženiných útoků ti nedávala moc šanci na ofenzívu. A tak jsi udělala jedinou věc, která ti napadla. Použila si své velmi dlouhé ruce a objala jsi ženu. I když objetí je špatné slovo, spíš jsi ženu zmáčkla tak silně, až se jí začaly lámat kosti. Následoval výkřik bolesti a žena z posledních sil napřáhla svojí hlavu a dala ti takovou hlavičku, až se hlava sochy ve které se byla rozbila na prach. To sice způsobilo, že jsi z šoku ženu pustila, avšak žena moc daleko neutekla. Viděla jsi, jak se po svém útoku chvíli motá, poté jí začala téct krev z čela. První jenom pramínky, ale za chvíli už měla celý obličej rudý. Poté se spadla na zem. Byla sice na zemi a nemohla se už pohnout, ale i tak pořád mluvila a hlavně se pořád smála."To byl, ale souboj, co královničko?" řekne žena, která vypadá že má problém dýchat."Takže co bude teď? Zajmeš mě, hodíš mě do cely a budeš se snažit ze mě vydolovat informace? Protože, až se za vaše peníze uzdravím, tak z té cely uteču a potom zabiju nejen vás, ale i všechny lidi co s vámi jen prohodily slovo." řekna žena s dušeným smíchem, avšak poté se zastaví jako by si něco uvědomila " A nebo mě taky můžeš zabít? Jaká by to byla zábava, kdyby královna naší skvělé země zabila někoho ještě předtím, než má na hlavě korunu. To by bylo teprve něco, nemyslíš? Tak do toho rozdrť mi hlavu tou svojí sochou, aspoň bude sranda." Ačkoliv žena očividně mele z posledního, má pravdu v tom, že tohle jsou tvé možnosti. Buď jí necháš žít a potom se z ní pokusíš získat informace, nebo jí zabiješ. Tak jako tak cítíš, že po tomhle souboji tvé kamenné tělo se začíná rozpadat, takže cokoliv uděláš měla by jsi to udělat rychle. |
| |
| Dva na jednoho Matthew Cítil jsi jak ti tělem začíná proudit chlad. Ale nebylo to jako předtím, tentokrát jsi ho měl více pod kontrolou. To však neznamenalo, že by byl slabší. Muž, který se na tebe rozeběhl, byl připravený ti svými nově vyrostlými drápy proříznout krk. Čekal, že se mu pokusíš vyhnout a nebo že na něj pošleš ledovou dýku. Co rozhodně nečekal, bylo že ze země z ničeho nic vyrazí ledové hroty, které se mu málem rozpárají břicho. Kvůli tomu neměl čas se jim vyhnout a nebo se i zastavit a tak narazil přímo do ledové hradby, jež jsi vytvořil. Naštěstí pro něj a naneštěstí pro tebe se mu podařilo otočit se tak, aby hroty dopadl na záda, kde byla jeho kůže silnější. Takže hroty sice nepronikly jeho kůží, avšak samotný náraz způsobil, že ztratil svojí rovnováhu a narazil do blízkého stromu. Jen co okřídlený ze dvou útočníků viděl co jsi udělal jeho druhovi začal kolem tebe kroužit a mávat křídly jako šílený. Vítr, který muž způsobil ohýbal domy a vytrhával stromy z kořenů. Ty jsi však přemýšlel dopředu a tak jsi byl už dávno pojištěný, proto to z tebou ani nehnulo. Zatímco létající kultista ti létal nad hlavou a ten druhý se ještě vzpamatovával ze své nehody, vypustil si své kouzlo. A stejně jako mlha zaplavila celé bojiště, a ani vítr, který teď vlál všude kolem vás jí neodehnal pryč, i když se ti zdálo že je kvůli němu o něco méně hustá. Ale i tak to začalo. Bílá mlha nabrala tvar dýk, které se proměnily v led a začaly útočit na dva muže. Okřídlený muž se první snažil dýky odhodit svými víry, ale jediné co tím dokázal, byl fakt, že z něj byl lehčí cíl a tak se rozhodl, že nejlepší bude uletět. A tak se s jedním mohutným mávnutím křídel snažil utéct dýkám tím, že uteče nad oblak. Jelikož už ho několik dýk trefilo, když letěl nechával za sebou krvavou čáru. Dýky ho však nechtěli nechat utéct a začaly se trefovat do jeho křídel, až z nich za chvíli byly jen cáry a muž už neletěl, ale jenom se snažil namířit svůj pád a mířil ho přímo na tebe. Normálně by jsi se mu mohl v pořádku vyhnout, ale ve dva fakty ti to velmi ztěžovaly. Za prvé, jelikož si přimrazil své nohy, aby jsi neuletěl tvoje hybnost značně utrpěla a za druhé, druhý kultista se vzpamatoval, využil chaosu, skočil na tebe zezadu a se slovy "Všichni shoříte" zabodl do tvé hrudi své drápy. Cítil jsi jak ti pomalu trhá kůži a jak se mu dýky snaží ublížit, ale nemohou proniknout přes jeho kůži. A tak jsi tam stál několik metrů nad zemí, se svýma nohama zmraženýma zatímco jeden kultista ti trhal hruď svými drápy, zatímco druhý polomrtvý kultista se na tebe řítil z nebes... |
| |
| První den v nové práci [/u][/center]Eve Když Shiara uvidí slzy na tvém obličeji, všimneš si že otočí obličej. Nevypadá to, že by vypadala znechuceně, nebo naštvaně, popravdě kdyby si měla určit emoci, kterou právě vidíš na její obličeji řekla by jsi, že vypadá nervózně. Ale proč by kapitánka vesmírné lodi plné pirátů, byla nervózní když vidí někoho plakat. Když se jí zeptáš jestli jí můžeš něco naučit, objeví se zpátky ta stará Shiara, kterou jsi dnes potkala."Do toho, ale musím tě varovat kromě střílení mi moc věcí nejde" řekne s úsměvem a poté ještě dodá "Od teď jsi pirát a ti si nevykají". Řekneš Shiaře co na pianu je co a ona poslouchá s překvapivým zájmem. Hltá do sebe nové informace a každý termín zopakuje, aby si ho jistě zapamatovala. Potom jí začneš učit onu skladbu. Hezky tón po tónu. Ze začátku to Shiaře vůbec nejde, popravdě ani po delší době jí to nejde, ale vždycky to chce zkusit ještě jednou. A konečně po nějaké chvíli už jí to začne jít. "Můj otec, byl muzikant" začne najednou mluvit Shiara zatímco zkouší skladbu " Samozřejmě ne na piano" potom se Shiara zarazí "Je to piano, že?" potom co jí to potvrdíš pokračuje "Byl člen skupiny kočovných muzikantů, takže jsme vždycky cestovali po celé galaxii. Vždycky jsme přespávaly v místech ve kterých hrál. Byla to zábava, ale člověk občas chce pevný domov. Místo kam se může kdykoliv vrátit." Pokračovaly jste v hraní a Shiaře už to začínalo jít velmi dobře a tak jste hrály společně. Při jednom z cvičení si viděla jak se Shiara chystá udělat chybu a tak si jí chytla ruku předtím, než měla šanci. Nebylo to nic zvláštního, ale tentokrát jsi její ruku držela o trochu déle, než předtím a cítila jsi jak Shiara ruku lehce sevřela, ale poté se omluvila a pokračovala dál ve hraní. Ještě chvíli jste hrály, ale poté jste zjistily jak dlouho už tady jste a rozhodli jste se, že bude lepší jít spát a tak jste se rozloučily a ty jsi šla do svého spacího prostoru. Byly to postele na styl poschoďových, ale jelikož to byla postel a měla jsi jí pro sebe, bylo to už automaticky lepší než u otrokářů. Když jsi se ráno probudila viděla jsi Tyra jak k tobě přišel a držel si hlavu. Vypadalo to, že to s tím alkoholem trochu přehnal. Bylo tady ještě pár takových, ale většina vypadala úplně v pohodě. Bylo nemožné vědět u kolika z nich to bylo kvůli jejich rasy a u kolika to bylo prostě protože byly zvyklý. Po snídani tě někdo zavedl do inženýrny. Tam jsi viděla motory, které poháněly Kvasar. Na otrokářské lodi jsi o těch motorech četla a teoreticky jsi věděla jak fungují, ale vidět je na vlastní oči, bylo něco úplně jiného. Motory fungující na antihmotu a temnou hmotu zároveň, přičemž jedno dával za vznik druhému. Připadala sis jako v technickém nebi, což jsou slova, která by tě ještě před rokem ani nenapadla. A tak jsi strávila celý den tím, že jsi se seznamovala s motorem a pořádně s tím jak funguje. Ke konci k tobě však zavítala návštěva v podobě Shiary, která měla v ruce dvě tyčky."Vidím, že už jsi se tady uvelebila" řekne ti Shiara při příchodu."Tohle jsou cvičné meče." začne vysvětlovat Shiara " A jelikož pracuje mezi motory kdyby jsme byly napadeni a ty by jsi použila pistoly, mohly by jsme všichni vybuchnout a tak mě napadlo, že zatímco ty by jsi mě učila na piano, já bych tě učila jak bojovat pomocí meče, aby jsi se mohla bránit i tady dole. Co ty na to?" zeptala se tě Shiara. |
| |
| Boj jaký jsem nezažila Čekala jsem, že můj hlas vyjde z úst sochy, ale místo toho, jako kdybych to vyslovila svou myslí. Držela jsem ženu za hlavu, zařvala, trochu to se mnou trhne, na tohle jsem nebyla zvyklá. Oddálila jsem ji od Gedga, snad ho nestačila uškrtit. Bránila se, ale můj stiskl byl ocelový, nebo lépe řečeno kamenný. Kroutila se mi v ruce, zatím co jsem stisk zesilovala. A pak udělala něco co jsem nečekala. Použila obě ruce k tomu, aby použila nějaké kouzlo. Bylo to, jako kdyby u mě vybuchl granát. I když jsem necítila bolest, odhodilo mě do dozadu a na mém sošném těle se objevili praskliny. Začnu se trochu neohrabaně zase stavět. Žena klečela na zemi a snažila se to vydýchat. Ať už udělala cokoliv. Vysmívala se. Vážně byla šílená. Co je vůbec zač? Proč se tak urputně mě snaží zabít? „Rozbít mi hubu? Jen to zkus ty šílenče.“ Odseknu. Vrhla se na mě, byla rychlá a v boji dost schopná. Já, která nikdy nebojovala jinak než rukama jsem s tím měla dost problémy a to, že socha nebyla moc mobilní taky nepomáhalo. Schytávala jsem jeden úder za druhým a sama jich moc nerozdala. Kdybych cítila bolest, asi by bylo už po mě. Nakonec proklouzla až ke mě a byla jsem vystavěna stále víc úderům, že jsem musela začít ustupovat, abych se nesvalila na zem. Nakonec jsem udělala jedinou věc, která mě napadla. Dala jsem ženě drtící objetí. Sevřela jsem ji ruce kolem těla, přitiskla ke kamennému tělu a začala mačkat. Slyšela jsem, jak ji křupou kosti a když vykřikla, málem jsem ji pustila. Nikdy jsem nikomu nezpůsobila takovou bolest. No jednou jsem jednoho chlapa praštila do koulí, ale to je něco jiného. Najednou jsem schytala hlavičku a hlava sochy se rozpadla. Překvapeně jsem ji pustila, myslela jsem si, že mě takhle oslepí, ale pořád jsem viděla. Váhavě sáhnu kamennou rukou do místa, kde bývala hlava a pak se podívám na ženu. Vypadala omámeně. Motala se a z čela ji tekla krev, až měla obličej celý červený. Nakonec se svalila. Postoupím směrem k ní. Vyhrála jsem? Ale ona se pořád smála. Ano. Šílená. „Ano. Nejsi špatná. A překvapila jsem i sama sebe.“ Odpovím. Že bych ji zlomila žebra? Žena mlela a dávala mi možnosti. Ano. Docela jsem si uvědomovala co jsem měla za možnosti. Nechat žít nebo zabít? Když ji nechám žít, může utéct a možná z ní ani žádné informace nedostanu. Zabiju ji? Určitě nezískám informace, zbavím se nebezpečného nepřítele, ale taky tím překročím jistou hranici. Zabít někoho není snadné z morálního důsledku. Lidi to mění. Další zabití by bylo snadnější. A nakonec bych možná byla prachsprostá vražedkyně. A to by se mohlo stát, protože ve mě dřímá spoustu vzteku. Tělo sochy se začalo rozpadat. Došla jsem k ní a poklekla na jedno kolono, zadívala jsem se ji do obličeje. Váhala jsem s tím ji zabít. Předtím, když představovala hrozbu, bych ji asi zabila. Ale teď, když je bezmocná jsem s tím váhala a moc se mi do toho nechtělo. „Proč mě tak strašně nenávidíš? Co jsem ti udělala, že mě chceš zabít?“ zeptám se. Chci to vědět. |
| |
| Ledová hrobkaMými žilami proudil chlad. Tentokrát ale byl kontrolovaný. O nic méně silný. |
| |
| Mise? "Hmmm...." zamručím trochu nesouhlasně. Žádné kafe, ani čaj... jak má potom člověk fungovat, aniž by přitom ohrozil ostatní? Trochu dopáleně s sebou plácnu na nejbližší místo/sedačku, ignorujíc toulec, který mě přitom tlačil do zad, vytáhnu z kapsy kabátu telefon, na kterým si začnu hrát Angry Birds. Jop, moje ´přesná muška´ funguje i při takovéto blbosti. Občas se sama sebe ptám, proč vůbec takové blbosti hraju, když pořád jenom překonávám svoje vlastní scóre... jeden se hold nějak zabavit musí. A aspoň to teď tedy fungovalo... Tedy do doby, než nás vyhnali ven, někam, kde.... "Fůůůůj...." pronesu dotčeně, když mi ujede trochu noha po vrstvě bláta. Princezna zrovna nejsem, ale je špatné, když prostě chci měkké polštářky a hedvábné povlečení? Rozhodně mi to na náladě nepřidalo, ani maličko. Natož s úkol, který mi přidělili.... Já vím, že jsem ´ostrostřelec´, ale sakra, jak je mám vyřídit všechny najednou?! Navíc, ještě k tomu bez kafe/čaje či aspoň blbího energeťáku. Byla jsem naštvaná, nakrknutá a chtěla jsem to vyřešit co nejdříve, takže nejprve vystřelím šíp k místu, které bylo mému vidění ´zastíněno´, v jeho hrotu je slabí EMP pulz, který by měl na, pro mě, dostatečně krátký okamžik okamžik vyřadit jejich elektroniku, aby nespustily připadný poplach a pak jsem se do nich chtěla pustit přímo, dokud jsem v zádech měla přítele šero. |
| |
| Odpočet dokončen Rick Když přijdeš k monitoru nevidíš na něm na první pohled nic zvláštního. Digitální minuty a vteřiny na něm poblikávají, ale kromě toho se jen nehybně visí na zdi. "Netuším, myslela jsem si, že už jsem pomocí mysli prošla celou budovu, ale to je poprvé co jsem v téhle místnosti" odpoví ti mezitím Amy na tvou otázku. Když se však podíváš blíž na monitor, všimneš si že není nikde zapojený. Sundal jsi monitor, aby jsi se podíval jestli tam nejsou nějaké baterky nebo něco v tom stylu, ale nikde nic. Nakonec jste ty i Amy usoudily, že nejlepší bude počkat. "Cokoliv se stane, hodně štěstí" řekne Amy těsně předtím, než se na monitoru ukáže nula. A potom odpočet skončí. A nic. Všechno zůstává stejné."Čekala jsem něco..." dál už nic neslyšíš, jelikož najednou je všude kolem tebe tma a ty ztratíš vědomí. Když se probudíš cítíš se slabý a skoro se ani nemůžeš pohnout. Jsi uvnitř nějaké nádrže, která je naplněná kapalinou. Od úst ti vedou trubky, díky kterým jsi schopen dýchat. Za chvíli někdo nádrž otevře a několik mužů tě zvedne nahoru. Moc dobře nevidíš, ale zdá se ti, že na sobě mají laboratorní obleky. Položí tě na stůl a i když se snažíš pohnout nejde ti to. "Pane, má v sobě dost sedativ, aby to zabilo slona, ale on se stále hýbe" řekne jeden z mužů, někomu kdo je asi jeho nadřízený. Obličej nadřízeného však nevidíš, jelikož stojí mimo tvůj úhel pohledu, avšak slyšíš jeho odpověď "Tak prostě zdvojnásobte dávku, stejně jsem chtěl zkusit jeho výdrž". Potom ucítíš několik jehel ve svém krku a pak znovu omdlíš. Když se probudíš jsi uvnitř klece, velké asi jako fotbalové hřiště. Jedno velmi ostré bílé světlo svítí z vrchu a jinak jsou ještě stejně ostrá světla na každém boku klece. Na sobě nemáš své staré oblečení, místo toho máš na sobě oblečení, které připomíná vězeňský oblek, ale místo oranžové je bílo žlutý. Taky si uvědomíš, že už si znova plný energie. "Experiment číslo 13, počet využití v akci 27, proti experimentu číslo 6, počet využití v akci 4" řekne najednou hlas z reproduktorů a ty slyšíš zvuk, který připomíná otevírání brány. O chvilku později před tebou stojí dvoumetrový člověko-ještěr s podobným oblečením jako máš ty. Ještěr se na tebe rozběhne s na svojí velikostí překvapivou rychlostí a pokusí se tě praštit. Ty se tomu téměř automaticky vyhneš, ale potom ti zasadí překvapivou ránu svým ocasem. Ta způsobí, že odletíš, až na druhou stranu klece. A i když cítíš bolest, kterou tato rána způsobila, zdá se ti, že si po ní ještě silnější. A hned máš možnost to vyzkoušet, jelikož se na tebe ještěr znovu rozeběhne. Ještěr |
| |
| Mortal Kombat (Cage vs Raptile) Cítil jsem, jak se mi potí dlaně, když se odpočet pomalu blížil k nule. Skoro jsem slyšel tlukot svého srdce. Dech jsem měl těžký a myslí mi létaly nápady, co se asi stane. Místnost bouchne. Někde někdo umře. Spustí se video o tom, co tady se mnou dělali. Vyskočí nápis: Seš idiot! A ono nic. Jen tam na mě blikala velká červená nula. Pak někdo zhasnul. Když se zase rožlo světlo, bylo všechno jako v mlze. Asi proto, že jsem byl v nádrži v nějaké kapalině. Mé tělo nereagovalo, tak mi nezbývalo nic jiného, než se tam vznášet a čekat, co bude dál. A netrvalo to dlouho a oni si pro mě přišli. Vylovili mě jako chromou želvu z akvária a položili na studený ocelový stůl. Ti šmoulové kolem mě se o něčem začali bavit. Po chvíli jsem si tipl, že se baví o mě. A očividně mě něčím nadopovali a stejně jsem pořád při vědomí. Jsem prostě pašák. Pak přidali další dávku. Zase tma. Měli by mě před tím aspoň varovat, jinak mi tím určitě způsobí nějaký spánkový deficit. Pořád vzhůru, spát, probudit a uspat. A furt to samé. Jenže teď jsem už i oblečený. Sice v podivné vězeňské uniformě, ale jsem. A jsem v kleci. A cítím se skvěle. Tak skvěle, jako nikdy předtím. „Ale že to je velká klec,“ hvízdnu, když uvidím tu rozlohu. Zajímalo by mě, k čemu ji mají. Výběh pro mě to určitě nebude. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. „Experiment 13 a 6? A zápas? Já umím jen trhat střílny!“ vyhrknu ze sebe, ale to už se na mě valí z protější strany velký ještěr. „No ty seš hnusnej!“ ujede mi, než to ke mně doběhlo. Pravému háku na můj obličej jsem se krásně vyhnul. I když byl velkej a rychlej, tak...nevím jak, prostě byl pomalejší. Ale s ocasem jsem nepočítal. „Haaaaaaaaaa...“ ječel jsem za letu přes fotbalovou klec. Ladné přistání na hubě. A brzdná dráha něco kolem pěti metrů. To není špatné na můj první bezmotorový let. Posbíral jsem se ze země, ale i přes tu šlupku do břicha jsem se cítil pořád skvěle. Ne li líp. Ještěr už na mě znovu nabíhá. A já mu tentokrát běžím vstříc. Pár metrů před ním jsem vyskočil a zaútočil pěstí na jeho obličej. |
| |
| Nový den na nové lodi Vysvětlovat někomu, jak hrát na piano bylo něco tak obyčejného, že to pro mě bylo až neuvěřitelné. Byla jsem ve vesmíru mezi mimozemšťany a kapitánku otrokářské lodi jsem učila na lidský hudební nástroj. Vážně, neuvěřitelné. A svým způsobem nezapomenutelné. Občas jsem byla trochu netrpělivá, obzvláště pokud to Shiaře dvakrát nešlo, ona to ale nezvládala a nenechala se odradit počátečním neúspěchem. Nakonec jsem musela uznat, že je svým způsobem šikovná a nadaná, netrvalo to ani tak dlouho a na to, že o tom vlastně vůbec nic neví - Třeba o notách nemá ani ponětí. Třeba někdy jindy, ať si může zahrát co chce, kdy chce. Když se dostanu do své nové postele, usínám s drobným úsměvem ve tváři. Není to jenom náhlou změnou prostředí, náhle získanou svobodou, koupelí či pohodlnějším lůžkem - je to i pocitem, že to peklo už skončilo. Mohla jsem se pomstít. Dostala jsem se pryč. A co bude dál? Uvidí se. V noci se mi zdá o kulce prorážející lebku jednoho z otrokářů. Je to krásný sen. "Mají kvalitní alkohol?" zašklebím se na Tyra posměšně, když vidím, v jakém stavu je. Dneska bych to třeba taky mohla zkusit, totálně se zřídit a zapomenout na okolní svět. Trochu mi to chybí, na druhou stranu už včera jsem poznala, že jejich alkohol je trochu odlišný od toho našeho a nechci se zabít. Ne dokud se nedostanu domů. Protože stále tu jsou lidi, kteří musí zaplatit. Pomstila jsem se otrokářům a potřebovala najít nový cíl. Daisy. Drahá Daisy. Má nejlepší kamarádka. Pche, děvka. A pak samozřejmě... Tatínek. Jak se ten bude tvářit, až se před ním jednou objevím? Copak mu asi tak řeknu? Copak řekne on mě? Od podobných myšlenek mě odvede až práce. Nebo spíše poznávání nového. Podobnou technologii jsem ještě nikdy neviděla a jsem naprosto fascinována tím, jak to funguje. Celý den zkoumám, učím se, přemýšlím. Ptám se. Jedna hypotéza nahrazuje druhou a nemám ani chvilku oddechu. Ne že bych se hned chtěla pustit do práce pro tuhle loď, chci prostě jenom pochopit, jak to funguje. Ne pro ně. Pro sebe. Jsem zrovna uprostřed jednoho velkého technického problému, když mě překvapí příchod Shiary. "Pěkný den." Přivítám ji již zcela familiérně. Na otrokářské lodi se prý formálnost nenosí a Shiara je navíc dosti přátelská. Navíc má očividně zájem, tak proč si toho trochu neužít? A možná to trochu nevyužít? Dobré styky s Kapitánkou se vždycky můžou hodit. "Oh, výborný nápad. Rozhodně se ráda něčemu přiučím." Pousměji se a myslím to vážně. "Navíc jsem si navykla na pravidelný pohyb a cvičení, takže to skutečně uvítám." Podívám se opět na součástku, ve které jsem se hrabala a pak zpět na Shiaru. "Začneme teď hned?" Ano, pohyb mi chybí více než jsem si myslela. |
| |
 | Čekání na vlak Ze snu mě probudí hlas z reproduktorů, který ohlašuje odjezd dalšího vlaku. Leknutím sebou cuknu a rozhlédnu se kolem sebe. Šok ale netrvá moc dlouho a po chvíli se přeci jen zorientuji. Vše je tak jak má být. Byl to jenom sen. Jen další noční můra. Poslední dobou mě podobné sny trápí stále častěji, takže se spaní vyhýbám, jak jen to jde. Dřív nebo později ale nakonec stejně přijde. Pokaždé je to stejné. Ocitnu se na neznámém místě, většinou jako válečník nebo účastník nějakého boje, a ve většině případů to skončí úplně stejně. Co na těch snech je, ale nejhorší je, jak skutečné se zdají. Protáhnu se a kouknu na hodinky. Dvě ráno. V tolik hodin by normální člověk měl spát, ne čekat na zastávce. Bohužel normální asi nebudu, když tu jsem. Kromě mě je tu ještě jeden bezdomovec, ale s tím si asi moc nepokecám. Celou tu dobu co tu jsem, leží na tom samém místě a ani se nehne. Nebýt toho, že dýchá, měl bych ho za mrtvolu. Jinak si na něj nemůžu stěžovat. Sedím dál na lavičce a pozoruji mravence, jak pochodují z jedné strany na druhou. Najednou mou pozornost upoutá nový kolemjdoucí, žena. Moc lidí tudy v tuhle dobu neprojde a tahle na mě působí zvláštně. Není to zrovna můj typ, ale tím to není. Něco je na ní divné, ale nemůžu přijít na to co. Pomalu dojde až ke mně, jestli bych jí nepřipálil. Rychle jí přejedu pohledem a odpovím. “Je mi líto, nekouřím.“ Dál už rozhovor nerozvádím a čekám. Zkontroluji znovu hodinky a tabuli s odjezdy. |
| |
| Interpol Lea Když se dneska ráno Bill probudil, umyl si zuby, políbil svojí ženu, která mu přichystala snídani a na cestě do práce se rozloučil se svými dětmi. Nasedl do svého aut, Ford Mustang z roku 1967, a jel do práce. Cestou si pustil svojí oblíbenou stanici na které zrovna hrály Carry On My Wayward od skupiny Kansas. Bill věděl, že tohle přesně udělá a že přesně tohle se stane. Ale nebylo to tím, že by uměl předpovídat budoucnost, ale tím, že každé ráno dělal přesně to samé. Bill měl rád rutinu a nebo lépe řečeno Bill nenáviděl změnu a nečekané věci. A proto si dokážete představit jak nešťastný byl Bill, když v domě, který hlídal najednou přestala fungovat elektřina a poté ho něco trefilo do hrudi a on upadl do bezvědomí. Šíp z EMP dopadl perfektně a všichni netrvalo dlouho a celý dům upadl do chaosu. Jedna ze nejdůležitějších věci v těchto situacích, byla komunikace a tu jsi jim odtrhla. Potom jsi je jenom hezky odstřelovala jednoho za druhým. Samozřejmě jenom paralyzujícími šípy. A tak za chvíli už byl celý dům prázdný. Opatrně jsi vešla dovnitř s lukem stále v ruce a dívala jsi se kolem sebe, ale vážně to vypadalo, že jsi všechny vyřídila bez toho, aby vůbec věděly že existuješ a to předtím než jsi měla svojí ranní kávu. Cítila jsi se na sebe pyšná. Jak jsi šla do druhého patra všimla sis, že uniforma jednoho z mužů má na sobě logo Interpolu. Ale proč by tady byl Interpol, udělala si menší kontrolu a viděla jsi, že všichni lidé tady byly od Interpolu. Nakonec si přešla k místnosti kde ve které je bezpečnostní systém. Vzala sis ID kartu od jednoho z omráčených policistů a velké kovové dveře, které místnost hlídaly se otevřely. Ale místo toho, aby jsi viděla hromadu počítačů jsi viděla jak váš cíl, Francis, leží uprostřed místnosti s šípem v hlavě a nebo přesněji z jedním s tvých upravených šípů v hlavě. Okamžitě ti došlo, že tohle byl past. Pokusila si se utéct, ale bylo pozdě. Přišly z oken, dveří i schodů. Byly oblečení jako SWAT, ale na svém oblečení měly logo Interpolu a okamžitě tě obklíčily ze všech stran. Byly tady velmi rychle, až moc rychle jako by čekaly, až se stane přesně co se stane. Bylo jich minimálně 20 a mířily na tebe automatickými puškami."Odhoďte svojí zbraň a dejte ruce za hlavu" zařve na tebe jeden muž. Můžeš prostě udělat co říkají a nebo se můžeš pokusit se z téhle situace dostat, ale na to by jsi musela mít nějaký hodně dobrý plán. |
| |
| Důvod k nenávisti Amiel Po téhle otázce se žena přestane smát a místo toho se jí na tváři ukáže grimasa, která je perfektním spojením vzteku a odporu."Co jsi mi udělala?" zopakuje žena tvojí otázku "To samé co nám vy všichni děláte už po stovky let. Zatímco mi žijeme ve špíně a ve hladu vy si hodujete ve svých zámcích." ženin hlas, byl tichý ale ostrý jako dýka "My jsme ti co vydláždily ulice a ti jež udržují oheň v pouličních lucernách, ale když vás na těch samých ulicí potkáme, musíme se před vámi klanět." Vztek pomalu vyprchá z ženiny tváře a pomalu se na ní vrací úsměv "Avšak to brzy skončí, jelikož zanedlouho se bude země třást hlasem lidu." Slova, kterými mluví a styl jakým to říká ti připadá jako by odříkávala nějakou mantru. Ale než se stihneš zeptat na víc socha se rozpadne a ty jsi přenesena zpátky do svého těla. Když se otevřeš oči zpátky ve svém vozíku vidíš jak tajemná žena s maskou stále stojí vedle tebe."Zítra přijď do domu duší, bratr Olen tě přijme a mi všichni tě budeme vyčkávat" řekne žena v rudé masce a poté začne vadnout až nakonec úplně zmizí. Mezitím Lauris se vzpamatoval a podařilo se mu otevřít dveře a ukázalo se, že za nimi čekala snad celá královská stráž. Ukázalo se, že je sem přilákal hluk, ale ani jim nešlo dveře otevřít. Paní Elizabeth se zdá být, kromě menšího šoku také v pořádku. Gedge je na tom asi fyzicky nejhůř. Na krku mu jdou vidět červené otisky, z míst kde ho žena škrtila, ale když mu jeden ze strážných nabídl pomoct odmítnul jí, omluvil se a kvapně odešel z místnosti. Stráže spoutaly ženu, která se před chvílí pokusila zabít (jak opravdově tak i magicky) a několik se s ní teleportovalo do nemocnice. Jen co se dveře otevřely Dorian přiběhl k tobě "Jsi v pořádku? Co se tady stalo?" zeptal se tě kvapně. Začneš mu všechno vysvětlovat, možná něco vynecháš možná ne, ale vidíš, že čím víc pokračuješ s příběhem o to víc se jeho obličej pochmuřuje. Když skončíš Dorian jen klesne na jedno koleno a řekne "Z hlouby své duše se vám omlouvám výsosti, měl jsem vás ochránit, ale když jste mě potřebovala nejvíc nebyl jsem tady" řekne Dorian pokorně. Ale je to Lauris kdo mu na to odpoví "Nechci nic říkat mladíku, ale mě se zdálo že naše královna se o sebe rozhodně umí postarat a nebýt jí jen duše ví co by s námi bylo". Stráže se poté ještě chvíli všech vyptávají co se stalo, ale potom co vidí, že nebyl nikdo vážně zraněn nechaly vás jít. "Celý palác je hlídaný proti tomu, aby se do něj kdokoliv takhle přenesl, ale zasedací místnost Rady je speciálně hlídaná tak, aby se do ní mohly přemístit jenom členové rady, jelikož mají speciální povolení" začne ti vysvětlovat věci Dorian potom co všichni odejdou "Aby se tady ta ženská mohla přemístit někdo z rady jí musel dát své povolení. To znamená, že jí nejspíš někdo z rady poslal? Vím, že tady jste krátce, ale máš nějaké nápady kdo by to mohl být?" zeptá se tě Dorian. |
| |
| West Side Story Slyšíš jak muž za tebou křičí bolestí, zatímco je jeho tělo rozdrceno ledem, který se kolem tebe vytvořil. Okřídlený kultista mezitím prudce do ledu narazil a jeho bezvládné tělo jen sjelo na zem kde bez hnutí leželo. Vypadalo to, že je klid. Připadal sis velmi zvláštně unavený. Sice tě nic nebolelo, ale musel jsi se snažit, aby jsi nezavřel oči a neusnul. Ještě k tomu jsi měl strašnou chuť si někde lehnout a prostě ležet. Už jsi se chystal povolat svůj led zpět, ale přesně v tu chvíli se kolem tebe začaly hnát plameny a během chvíle se všechen tvůj led naprosto vypařil a ty jsi vyčerpáním padl na kolena. Před sebou vidíš dalšího kultistu, ale tenhle nemá ani křídla ani drápy, místo toho celá jeho kůže vypadá jako by byla poskládaná ze žhavých uhlíků a z jeho ruky se šlehají plameny několik metrů do vzduchu a zbavují se všech dýk, které ještě zůstaly, až nakonec žádné nejsou. Když se pokusíš zvednout ruku k použití jiného kouzla, přepadne tě další vlna vyčerpání a ty padneš na zem. Muž se k tobě pomalu blíží, hezky krok po kroku a po sobě nechával spálenou zemi. Cítil jsi se naprosto vyčerpaný, tvé ruce se dotýkali země. Bylo ti jasné, že nějak musíš získat více síly a poté jsi na to přišel. Nebylo ti jasné jak, ale věděl jsi co dělat. A tak jsi zaryl své prsty do hlíny a začal si vysávat život z půdy. Viděl jsi jak tráva kolem tebe začíná umírat a všechno v několika metrech kolem tebe bylo mrtvé. Nebylo to moc síly, ale stačilo to na to, aby jsi se aspoň ubránil. A tak jsi se z druhým dechem připravoval na to se bránit, jelikož zatímco ty jsi sbíral sílu ohnivý muž se připravoval na svůj další útok. Muž měl k tobě zvednutou svojí pravou ruku, která žhnula neuvěřitelnou silou a byl připravený všechny plameny vypustit na tebe. Během chvilky se obloha nad vámi zamračila a nad mužem se shromáždily temné mraky. Nevypadalo to, že to způsobil kultista jelikož vypadal velmi zmateně.Potom jste si oba všimly jak nějaká osoba v brnění kráčí pomalu k vám, ale byla moc daleko, než aby jste jí viděly do obličeje. Poté jako by celá nebesa začala mluvit a řekla tři slova "West Side Story"poté záblesk. Na chvíle tě oslnila obrovská záře a ohlušil zvuk hromu. Když jsi znovu otevřel oči tam kde předtím stál ohnivý muž, byl teď jenom kráter. "Tomu říkám šokující vstup" řekne tajemný muž v brnění a když přijde blíž ty poznáš, že to je Archie."Jak to jde?" zeptá se tě s klidem. |
| |
| Důvod a způsob Mlčky jsem si vyslechla vztek ženy. Rozuměla jsem ji. Takový je vztek každé pracující třídy. Vztek na ty bohaté a mocné, kteří mnohdy nepřišli ke svému štěstí poctivě zatím my ostatní dřeme, abychom přežili. Poslední slova mě zaujala. To jakým způsobem to říkala... je členka nějakého odboje? Než stačím cokoliv říct, socha se rozpadne a mě to vystřelí zpět do mého těla. Napřímím se a potřesu hlavou. Ta žena tu pořád byla. Trochu sebou trhnu, tak nějak jsem na ní zapomněla. Podívám se za ní a ona mi řekne, abych zítra přišla do nějakého doma duší. Bratr Olen? Kdo my všichni? Měla jsem spoustu otázek, ale ona už mizela. Vážně... proč všichni odejdou předtím než mi odpoví na otázky? To je to tady nějaký trend být tajemný? Promnu si spánky. Všechno se nějak komplikuje. Jako kdyby už tenhle svět nebyl dost, teď ještě odboj, vrahové, tajemné ženštiny.... bolela mě z toho hlava. Vzhlédnu a jedu k Laurisovi, oddychnu si, že je naživu. No nakonec lidé zde jsou odolní. A se stářím o to asi nepřichází. „Jsem ráda, že jste v pořádku.“ Řeknu upřímně. Lauris otevřel dveře za kterými se těsnala horda stráží, vypadalo to skoro humorně, kdyby ještě před chvílí nešlo o život. Paní Elizabeth vypadala v šoku, ale nejhůř na tom byl nejspíš Gedge. Podle toho otisku na krku jsem měla obavy jestli neměl pohmožděninu. Polykání pro něj může být hodně bolestivé. Ale než někdo stačí něco udělat utekl z místnosti. No... mohl aspoň poděkovat za záchranu. Možná to neumí. Stráže spoutali ženu a odnesli ji. Sledovala jsem to a říkala si, že ji budu muset brzy navštívit. Zkusit s ní ještě promluvit. Mezi tou změtí lidí jsem brzy uviděla známější tvář. Dorian ke mě přiběhl a ptal se jestli jsem v pořádku. Začala jsem mu to vyprávět co se dělo, vynechala jsem zmínku o té maskované ženě, Dorian se tvářil stále víc zachmuřeně. Když skončím, klesne na koleno a začne se omlouvat a zase se vrátí k té „výsosti“. Ale ta jeho starost... byla vážně milá. Trochu mě to uvádělo do rozpaků. Ozve se Laurius. „Hm. Děkuji Lauriusi. Na mé poprvé to nebylo nejhorší.“ Pousměji se. „Měli by jste si jít všichni odpočinout. Tohle bylo poměrně stresující.“ Řeknu mu pak. Otočím se na Doriana, natáhnu se a poklepu ho chlácholivě po rameni. „Nic si z toho nedělej Doriane. Nemohl jsi nic dělat. Sám jsi říkal, že jsi sem nemohl jít. A vše dobře dopadlo, tak si nezoufej.“ Stráže ještě chvíli zůstali a vyptávali se, ale pak sešlost rozpustili. Dorian se mnou zůstal a začal mluvit až, když byli všichni pryč. Řekl mi, že palác je chráněn proti vetřelcům a jediná možnost, jak se mohla ta žena sem dostat bylo, že ji dal někdo z Rady přístup. To bylo horší než jsem se obávala. Chvíli mlčím a přemýšlím. „Řekla bych, že by to mohl být Laurius.“ Pronesu po chvíli. „Podle toho co ta žena říkala, tak bojuje za prostý lid, který si připadá méněcenně. Paní Elizabeth by to taky mohla být. Ale ta zastupuje vyšší třídu, asi by nechtěla dát moc do rukou lidu. A Gedge už vůbec ne i když může mít obavy ze mě a změn, které bych mohla přivést. Laurius je na druhou stranu zástupce normálních lidí. Na druhou stranu mi zase připadá, že je to příliš očividní možnost.“ Poškrábu se na hlavě. „No, ale kdybych právě teď měla na někoho ukázat, kdo mi připadá nejvíc možný, tak Laurius.“ Pokrčím rameny a otočím se na Doriana. „Máme příliš málo informací. Můžeme jen spekulovat. Až toho bude ta žena schopna chci si s ní zase promluvit. Ale prozatím... umírám hlady. Kde tu máte kuchyni? Pojďme se najíst. Ty taky musíš mít hlad.“ |
| |
| Berzerker Rick Rozeběhneš se na obřího ještěra. Tvé nohy se z lehkostí odrazí od země a zasadí ještěrovy vzdušný úder přímo mezi oči. To pošle tvého nepřítele několik metrů zpět, ale díky svému ocasu se udrží na nohou a je připraven k proti útoků. Ještěr se k tobě rozeběhne a skočí přímo na tebe. Svým tělem tě převalí a chvíli se kutálíte po kleci. Chvíli má navrch on a druhou chvíli zase ty. Nakonec však Ještěr využije své velikosti a dostane tě pod sebe, přičemž svůj ocas omotá okolo tvého krku, zvedne tě do vzduchu a začne s tebou házet jak s hadrovou panenkou ze strany na stranu a vždycky když už si myslíš, že přestal tě znovu zvedne do vzduchu a hodí s tebou znovu. V ústech cítíš kovovou chuť krve, pokoušíš se vstát, ale modřiny, které se vyskytují po celém tvém těle, ti to neumožňují. Ještěr tě znovu chytne za krk a začne tě dusit. Avšak i když začínáš ztrácet kyslík, při každém zmáčknutí si se zdál silnější, až nakonec se ti se z Ještěrova ocasu osvobodit a chytnout ho do ruky. Normálně by jsi teď vymyslel nějaký plán jak Ještěra zneškodnit rychle a efektivně, ale ty jsi se necítil moc normálně. Cítil jsi jak ti tělem proudí nekontrolovatelný vztek. Nikdy si nebyl moc nervák, ale tohle bylo něco jiného, nebyl obyčejný zdravý vztek, který člověk cítí když s ním někdo mlátí, připadal ti umělý, ale o to více devastující. Úplně jsi se přestal ovládat. Roztočil jsi Ještěra a hodil ho na mříže, potom si se pár dlouhým kroky dostal k němu a hodil ho zpátky do prostředku klece. Poté jsi k němu znovu přiběhl a skočil mu kolenem na břicho. Slyšel jsi jak se Ještěrovi zlomily žebra, ale nepřestával jsi, jelikož teď už jsi se neovládal. Začal jsi ho mlátit rána po ráně. Vracel jsi mu to jak si z tebou házel ještě z úroky. Cítil jsi v sobě nekontrolovatelnou potřebu ho ubít k smrti a vyrvat jeho srdce z těla. A poté jsi se začal pomalu uklidňovat. Připadal sis, jakoby z tvého mozku právě spadla mlha a ty sis uvědomil, že zrovna klečíš na polomrtvém a ruce máš pokryté jeho krví. Ještěr se na tebe podíval a řekl jenom "Dokonči to". |
| |
| Jedno překvapení vedle druhého...Tělo za mnou začne drtit led a tělo předemnou se se zapraskáním kosti sveze o ledovou stěnu dolů. A mnou projede vlna únavy. Kdybych nebyl v ledové hrobce, asi bych padl na kolena. Měl jsem chuť se zas položit a... usnout. |
| |
| Asteroid Blues Eve "Lepší začít hned, než čekat, ale nečekej že na tebe půjdu zlehka." varuje tě Shiara "Ani teď, ani nikde jinde" řekne si na půl pro sebe a hodí ti jeden z cvičných mečů. Potom tě pobídne, aby jsi na ní zaútočila. Když se na ní rozběhneš s lehkostí tvůj útok vykryje a ještě ti stihne útok vrátit. Potom ti řekne kde ve svém postoji si udělala chybu a takhle to jde stále dokola. Po asi třech hodinách už jsi celá otlučená, ale není to nic vážného. Rok zpátky, by jsi nejspíš kohokoliv kdo tě takhle "učil" zažalovala, ale teď ti to připadalo jako školka."Máš celkem talent na šerm" pochválí tě Shiara poté co ukončíte vaší první hodinu "Hlavně jsi celkem v ohebná a osobně doufám, že nejen v šermu" řekne Shiara přitom jak odchází ven. Další měsíc uběhne naprosto bez problémů. Tyr se zavelebí v kuchyni a za tu krátkou dobu se díky svému vaření stal jedním z nejoblíbenějších členů posádky. Ty jsi se taky seznámila s nějakýma novými osobami a bylo fascinující zjistit, že překvapivě mnoho ras má dva páry rukou. Kapitánku si učila hrát na klavír, zatímco ona tě učila šermovat. Obě jste se o něco zlepšily. Ale na jedné ze svých prohlídek motorů jsi zjistila, že jedna celkem důležitá součástka je velmi blízko rozbití a jestli nebude dvou dnů nahrazena celá loď by mohla být v nebezpečí. A tak jste o den později zastavily loď u nejbližšího obydleného asteroidu, který se (překvapivě) jmenoval Tijuana. Vypadá to, že dva lidi v galaxii měly stejný nápad na jméno. Jen co jste se tam dostaly ty a Shiara vyjdete z lodi sehnat tuhle součástku (napiš jestli sis vzala nějaké zbraně nebo ne), zatímco ostatní se snaží, aby se motor nepřehřál a nezpůsobil, že celá tahle loď vybuchne i s Tijuanou. Chvíli trvá než obchode se součástkou najdete, přece jenom Tijuana je dost velká a bylo tady dost lidí, i když obyvatelé Tijuany spíš připomínaly svým vzhledem chrobáky. Děti běhaly po ulicích, staříci seděly před svými domy a hrály karty, jenom dospělí muži a ženy nešli nikde vidět."Nejspíš jsou v dolech" řekne ti Shiara, když se jí na to zeptáš "Tijuana je jedno z mála míst kde se vyskytuje Gravitonium, což je kov který je velmi velmi chtěný, jelikož lidem umožňuje létat nebo co." nabídne ti Shiara svoje ne moc vědecky znějící vysvětlení."Jednou jsme odtud ukradly snad tunu Gravitonia, ale myslím že by si mě už neměly pamatovat" podotkne s úsměvem potom co najdete obchod ve kterém by se součástka mohla vyskytovat a poté s úsměvem vstoupí do dveří. Je to malý obchod s okny na každé straně a s pultem za, kterým nikdo nestál. Shiara přišla k stolu a zazvonila aby upozornila, že jste tady, ale nikde nikdo. Chvíli tam čekáte, než najednou slyšíte jak vozidlo zastavuje před obchodem a stíny osob se objeví kolem oken."Do hajzlu" řekne Shiara a potě tě vezme a obě skočíte za pult. Osoby za okny poté vytáhnou zbraně a začnou střílet. Potom co je celý obchod naprosto zničený dva muži přijdou dovnitř zatímco ostatní dva hlídají dveře z venku. Oba dva muži přistoupí přímo k pultu a opřou se o něj, jako by čekaly, až někdo vyjde. Nevypadá to však, že by si vás všimli a tak tě Shiara naznačí, ať vyřídíš toho, který je na tvé straně. |
| |
| Vše je jednou poprvé Rána dopadla ještěrovi přímo mezi oči. Až to krásně plesklo. A taky jsem jej poslal pryč. Nevím, co se to se mnou děje, ale začíná se mi to líbit. Podvědomě se ma na tváří rozlil úsměv. Kdybych teď sám sebe viděl, nepoznal bych se. Znovu rozběh, srážka dvou těl a přetahování se o to, kdo je nahoře. Cítil jsem, jak mi jeho pěst buší na bod. Cítil jsem svou pěst, jak bu tvaruje čelist. Cítil jsem tu bolest. Ten vztek. Tu čirou radost z bolesti. Ale žádný strach. Na chvíli jsem přestal dávat pozor a do hry se vrátil ocas. Omotal se mi kolem krku a pak začlo rodeo. Konečně už vím, jak si připadá hadrová panenka, nebo jak si připadal Loki, když jsi s ním hrál Hulk. Jenže něco je špatně. Bolí mě celé tělo, nemám snad kousek místa, kde by nebyla modřina a přesto se pořád cítím líp a líp. Jako bych byl po narkotikách v nemocnici. Všechno je tak zamlžené a nevím proč. Možná proto, že mě ten parchant škrtí. A mě už to nebaví. Chytl jsem ocas okolo mého krku a začal jej pomalu roztahovat. Šlo to. Pak jsem si vzpomněl, jak se mnou házel on. Nastal čas vrátit dluhy. A musím uznat, že na to, jak je velký, je celkem lehký. Párkrát s ním praštím na každou světovou stranu a někam jsem jej odhodil. Všechno bylo tak krásné, jako ve snu. Pak ale přišlo procitnutí. Až mu ten úsměv přimrzl na tváři, jak jsem se lekl. Ze spod na mě koukalo něco bezzubého a s jedním okem. Nejspíš to ještě před několika vteřinami byl obličej toho ještěra. Ruce jsem měl pokryté krví a klouby rozedřené od zlomených zubů. Jen jsem na něj vytřeštil oči. To jsem udělal já? Když pak mezi tou namodralou krví probublala jeho slova, začal jsem se třást. To jsem nemohl být já. Spadl jsem z něj a pozadu se odšoural dál od něj. Přitom jsem se na něj stále díval. „T-t-to jsem.... To jsem nemohl být já. Ne. Ne. To přeci...to není... nemůže... kurva.... jak?“ třese se mi hlas, chvílemi i přeskakuje. Co to se mnou udělali? |
| |
| U.P.V.O. Alex Potom co jí odpovíš žena se na tebe podívá prázdným pohledem a zatímco ty už se na ní nesoustředíš ona stále stojí na místě a dívá se na tebe."Nevadí" řekne nakonec žena a rychle se pokusí vytáhnout zbraň. Už jsi se chystal se bránit, ale někdo tě předběhl, jelikož žena se svalila na zem jako pytel brambor. Když žena spadla viděl jsi že za ní stál bezdomovec, který ještě před chvílí ležel nehybně na zemi a v ruce měl hlaveň pistole. Nejspíš ženu praštil rukojetí. Bezdomovec ze sebe shodil špinavý kabát a odhalil tak své potetované ruce. Z kapsy si vytáhl odznak a ukázal ti ho. Byla na něm vyobrazena ruka držící meč a kolem ní bylo napsáno Úřad pro Paranormální Výzkum a Obranu. Vybavilo se ti, že v tvém deníku byl "Mé jméno je Jack Gyllenhall a pracuji pro U.P.V.O." poté co to řekne rychle prošacuje ženu a vezme její zbraň, kterou ti hodí. Jen co jí chytneš do ruky okamžitě víš, že to Beretta 92FS. "Už jsi s námi pracoval v minulosti" řekne muž a vytáhne černobílou fotku na které jsi ty a stojíš vedle ještě několika dalších lidí a na sobě máš dobový oblek s našitými písmeny U.P.V.O. "V našich záznamech je napsáno, že jsi nám kdysi velmi pomohl a vypadá to že..." než to však stihne doříct vtrhnou dovnitř další dva lidé a oba dva se zastaví jen co uvidí ženu, která teď leží omráčená na zemi. "Sakra" řekne muž a okamžitě na dva nově příchozí na míří zbraň, ale je moc pozdě jelikož jednomu z mužů z ničeho nic narostly blánovitá křídla a ten se rozletěl a vzal potetovaného muže sebou na druhou stranu vlakové platformy. Neměl si však moc čas se zajímat se o ostatní, jelikož druhému muži se mezitím kůže změnila v šupiny a on se rozběhl proti tobě. Zkoušel jsi do něj střelit, ale kulky se od něj jen odrazily a muži se podařilo ti svými nové narostlými drápy poškrábat obličej. Avšak když muž viděl, že se ti zranění léčí přímo před jeho očima zarazilo ho to a tím si získal šanci na protiútok. Ještě k tomu jsi slyšel, že se blíží vlak. Ale byl pořád celkem daleko, takže by jsi musel muže nějak zdržet. |
| |
| Pon Pon Amiel Potom co řekneš co si myslíš Dorian se zamyslí, ale nakonec začne přikyvovat a dodá "Jo to dává smysl. Nechám Laurise sledovat a uvidíme co z toho bude." poté už se chystá odejít, ale zastaví se, když se zmíníš o jídle."Myslíš společně? Ne, to nemůžu příjmout" začne namítat Dorian, ale poté se ozve kručení z jeho žaludku a Dorian si odkašle "Pokud to nebude vadit rád se přidám k večeři" dodá potom. Když vyjdete ze zasedací místnosti rady chvíli procházíte chodbami zámku a je ti jasné, že bude chvíli trvat, než se tady začneš orientovat. Naštěstí je všude plno služebnictva, kterého se můžeš vždy zeptat na cestu. I když občas je těžké s nimi mluvit, jelikož okamžitě když tě vidí většina z nich padne na kolena. Procházíte dlouhými nádherně vyzdobenými chodbami, jež jsou plné dřevěných dekorací. Světlo dodávají zlaté svícny s diamantovými ozdobami, ze kterých plápolá modrý plamen. Jedna věc, které sis všimla je, že tady rozhodně není málo drahých kovů a kamenů. Nakonec se však dostanete před dveře u kterých je malá cedulka s nápisem jídelna. Když dveře otevřete objeví se před vámi jídelní stůl plný nejrůznějších pochutin. A i když tam většinou byly různě připravené ovoce a zeleniny, viděla jsi uprostřed i upečené zvíře s tvarem kuřete, ale velikostí prasete. U stolů sedí služebnictvo a kuchaři. Vypadá to, že to tady měly připravené už před nějakou dobou, ale kvůli vašemu opoždění se rozhodli si sednout. Když si však všimnou, že jsi uvnitř okamžitě vystřelí na nohy. Snaží se rychle uchopit tácy a skleničky, které si při čekání položily, ale některé jim v té rychlosti spadnou na zem a roztříští se."Z-zdravíme vás veličenstvo" řekne rozrušeně jeden muž, který se zdá být šéfkuchař, ale za chvíli znovu nalezne svůj klid."Vaše večeře je připravena" řekne a ukáže na místo v čele stolu, které je pro tebe. Poté se podívá na Doriana a zeptá se "Pan se k vám přidá?" potom co mu odpovíš nachystá ještě jeden talíř po tvojí pravici. A poté se pustíte do jídla. Většina pokrmů jsou sice různě upravené verze zeleniny a ovoce, ale jsou naprosto výborné a to maso, které vypadá jako velké kuře i chutná jako kuře, když se na to Doriana zeptáš usměje se a řekne "Tohle je Pon Pon, jsou to jediná chovná zvířata, které tady v Agarthě máme. Jsou to velmi líná zvířata, ale vydrží toho hodně a jejich maso je překvapivě měkké. Také žijí celkem dlouho, ale dorůstají rychle, takže perfektní na chovatelství. Také jsou celkem mírumilovní, ale pokud je víc jak dva mužští Pon Poni u sebe, pak se můžou i zabít" vypadá to, že Dorian chce pokračovat ve faktech o chování Pon Ponů, ale zarazí se "Moc se omlouvám. Vyrůstal jsem totiž na Pon Ponové farmě a vypadá to, že si ještě něco pamatuji. Ale co vy, tedy ty?" zeptá se tě Dorian "Kde jsi vyrůstala?" |
| |
| Pon Pon Kuře není Dodo pták Dorian se mnou souhlasí a řekl, že nechá Laurise sledovat. Co je vlastně Dorianova práce? Skoro to vypadá jako kdyby byl šéf bezpečnosti. Chystal se jít, ale moje otázka ho zastavila a už chtěl odmítnout. Začala jsem zvažovat, jak ho přemluvit. To mám na tomhle neznámém místě jíst sama? Ale Dorianovi zakručí v žaludku a to tak, že by nemohl odmítnout ani kdyby chtěl. Usměji se. „Jistě, že nebude.“ Přikývnu spokojeně. Vyrazili jsme a Dorian vedl, cestou jsem se rozhlížela po chodbách, kterými jsme procházeli. Zdá se, že tento svět je vážně bohatý na drahé kovy. No není divu, když jsme v podzemí. Jsme v podzemí, že? Divím se, že lidé na povrchu ještě na tohle místo nepřišli. Možná tohle místo schovává ta jejich magie? Dorazili jsme ke dveřím s nápisem jídelna. Dorian otevřel a vešli jsme. Zastihli jsme služebnictvo a kuchaře, jak odpočívají u stolu. Ale jak nás zpozorovali, vystřelili na nohy až panicky, že některým spadli na zem a rozbili se. „Dobrý den.“ Pozdravím taky muže, který začal hovořit. Zdá se, že to byl šéfkuchař. Zamrkám a znovu se podívám na stůl. Počkat. Moje večeře? To je jako všechno přichystané pro mě? Jak to mám sníst!? Vždyť to je hostina pro několik lidí! „Děkuji. Vypadá to skvěle.“ Usměji se a jedu k místu, které mi ukázal. Mám sedět v čele. Nikdy jsem v čele stolu neseděla. Šéf kuchař se zeptá jestli se ke mě Dorian přidá. „Ano.“ Odpovím prostě a tak mu připraví talíř. Pustili jsme se do jídla, ale musela jsem koukat na to stvoření co vypadalo jako kuře, ale velikosti prasete. Na chvíli jsem přemýšlela jestli to není pták Dodo. Nedivila bych se. Jídlo bylo výborné. Úplně něco jiného než co jím normálně. Sama moc vařit neumím, umím jen pár jídel a většinou jsem jedla donesené jídlo z restaurace. Převážně Čínu. Zeptala jsem se na toho ptáka a Dorian se rád pustil do vysvětlování. Pon Pon. Zvláštní název. Znělo to skoro Japonsky. Takže tu nemají jiná zvířata? Nějaká domácí zvířata taky ne? Oh zní to jako by mluvil o slepicích. Nakonec ne nadarmo se říká „Jako dva kohouti na jednom smetišti“. Zavrtím hlavou. „Mě to nevadí, když se rozmluvíš. Nakonec nic o tomhle světě nevím. Takže všechno co mi řekneš je pro mě moc zajímavé. Mám se ještě co učit.“ Uklidním ho, že mi to nevadí. Pon Ponové farmě? Jak takováhle farma tady asi vypadá? A funguje? Ale pak se mě Dorian zeptá na to, kde jsme vyrůstala já. To nebylo pro mě zrovna moc veselé téma, ale bylo jen fér mu o sobě říct, když od mě taky vyprávěl o svém životě. Napiji se. „Prvních pět let života jsme žila na předměstí se svou matkou.“ Začnu pomalu. „Ale po tom co se mě matka pokusila zabít jsem byla umístěna do dětského domova a matku zavřeli do vězení.“ Pokrčím rameny. „Vyrůstala jsem tam. Občas si mě zkusila vzít nějaká rodina, ale bylo pro ně příliš náročné a stresující mít dítě na vozíku. Navíc jsem musela absolvovat spoustu operací a rehabilitací. Bylo to složité, takže jsem nakonec vždycky skončila zpátky v dětském domově. A od té doby co jsem byla plnoletá jsem se starala sama o sebe.“ A to jsem se nezmiňovala, že jsem i chvíli žila v domově pro bezdomovce než se mi podařilo najít práci, abych si mohla zaplatit garsonku. „Hm. To je asi tak všechno. Hele. To je tahle večeře připravená jenom pro nás? Nikdo další nepřijde?“ zeptám se. |
| |
| Hrdina Archie "Já nejsem ten, kdo tady oživuje mrtvoly" řekne Archie potom co na něj zmateně promluvíš. Ale odpovědi se mu nedostane, jelikož se rozeběhneš za Dawonem. Když přijdeš do hospody atmosféra kolem se velmi změnila. Lidi se zdají zmatení a pár odvážlivců se podívá ven z okna, jestli bitva už skončila. Avšak ty se na ně nesoustředíš a běžíš přímo za Dawonem. Ten leží u stěny a nehýbe se. Z temena hlavy mu teče krev a kolem něj jsou rozprostřené střepy. Vypadá to, že když odletěl praštil se hlavou do zrcadla, které viselo na stěně. Zkontroloval jsi jeho tep a stále bil i když pomaleji. Mluvil jsi na něj, ale on nereagoval na tvůj hlas. Začal jsi cítit jak tě přepadá panika. Poté přišel dovnitř Archie, přišel k Dawonovi a zeptal se tě "Co se mu stalo?" když mu odpovíš na chvíli se zamyslí a poté začne třít své ruce o sebe a oni začnou svítit lehkým bílým světlem. Archie poté položí ruce na Dawonovu hlavu a na místo kde byl zasažen šípem. Záře se na chvíli zvětší. Když zmizí Archie si oddychne vyčerpáním a Dawon začne pomalu otevírat oči "Co se stalo?" zeptá se zmateně, ale než jsi mu stihl říct co se stalo Archie skočí do řeči "Než začneme oddychovat v pohodě musím vám něco ukázat" poté se zvedne celé hospodě řekne, že vše je v pořádku a už se nemusí bát, jelikož je zachránil chrabrý Nekromant, přičemž ukáže na tebe a během chvíle ti celá hospoda začne tleskat a pár lidí k tobě přijde, aby tě objalo. Ale za chvíli už vyjdete ven."Ale to nebyla to věc, kterou jsem vám chtěl ukázat" řekne Archie a začne vás vést pryč z vesnice. Mezitím začne vysvětlovat co tady dělá "Poprvé jsem se tady objevil, asi před měsícem a byl jsem celkem v šoku, naštěstí mi všechno vysvětlily a o potom jsem našel brnění mého bývalého já a vydal jsem se na cestu zjistit co tady draci chtějí a jak je zastavit" poté se Archie zasměje "Už jsem tady měsíc, ale stejně je zvláštní, že mluvím o dracích jako by to byla úplně normální věc. Ale to jsem odbočil od tématu, zjístil jsem sice co draci chtějí, ale ne jak je zastavit. Draci se z nějakého důvodu chtějí dostat do našeho světa, ale stěny mezi našimi světy byly moc pevné, tedy až do doby, než někdo" při slově někdo se podívá na Dawona "Přinesl dalšího člověka z našeho světa. Teď máme přesně pět dní na to, aby jsme zjistily jak je zastavit, takže sranda. Jo a ještě k tomu" dodá Archie a začne odkopávat hromadu listí, před kterou jste se zastavily a odhalí velmi spálené tělo "Ještě k tomu zabili tvého učitele, takže to vypadá, že tě budu muset učit já a taky budeme muset jít do starého Accerakova hradu a vyzvednout jeho oblečení." řekne Archie s úsměvem na tváři, ale Dawon se ohradí "A jak můžeme vůbec vědět, že říkáš pravdu. Co když pracuješ s nimi?" "Proč bych proboha pracoval s DRAKY. Co bych z toho měl, doživotní sadu spálených kostí?" odpoví mu v klidu Archie, ale Dawon se nezdá být přesvědčený. Poté se otočí na tebe a zeptá se tě "Ty mu věříš?" |
| |
| Zachránce Nekromant! |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR