Andor.cz - online Dračí doupě

Destiny - 23. května 2013 17:38
	Zajímá vás tajemno? I když to zavání nebezpečím, na které občas obyčejné zbraně nezabírají? Nechte se pozvat do světa Sama a Deana Winchesterových - dvou bratrů, kterým je svět nadpřirozena a tajemna blíže, než komukoliv z nás. Opustili "obyčejný" život, aby se pustili do křížku se vším, co většina z nás jen okázale ignoruje. Pojďme se tedy ponořit do světa "Supernatural".

Destiny - 23. května 2013 17:41

Píše se rok 2012, je 31. říjen, předvečer svátku všech svatých – Halloween. Pro někoho obyčejný den, tak jako každý jiný, pro jiného možnost vyrazit někam ven, trochu se pobavit, i když většina z vás je příliš stará na to, aby se někde poflakovali a křičeli "Sladkost nebo vám něco provedem!". Každý z váš žije svůj vlastní život v odlišných koutech Spojených států či jiné země, spokojeni a nebo alespoň tak, jak si myslíte, že ho nejlíp žijete. Se svou rodinou, sami, s přáteli či bez nich. A zde začíná Váš příběh, společný příběh. Vaše cesty se zatím ještě nesetkali, ale jen osud ví, kam vás chce zavést....

Destiny - 27. května 2013 17:38

soukromá zpráva od Destiny pro Standford, pozdní odpoledne Dnešek nemohl začít o moc lépe. Vyspal jsi se docela příjemně, Jess tě mile překvapila připravenou snídaní a i když byl říjen, venku panovalo hezké počasí. Pravda – byl jsi trochu nervózní, protože dnes jsi se měl dovědět výsledky LSAT zkoušek, od kterých se mělo dále odvíjet tvé další působení tady na Stanfordu. Stipendium, studium právnické fakulty, společný život s Jessicou. Snad se dávání pozor v přípravce a pilné šrocení po nocích vyplatil. “Same, tady!“ volala na tebe Jess od vývěsní nástěnky, mávala oběma rukama a na tváři měla úsměv od ucha k uchu. Tenhle pohled ti malinko zvedl sebevědomí, ale jistý si budeš, až když uvidíš všechno černé na bílém. “174, seš pašák, Same,“ přivítá tě blondýnka a lípne ti dlouhou pusu. Má pravdu, tvé jméno se skromně krčí na předních místech výsledkové listiny. Tohle může být brána k životu, který by se ti rozhodně líbil. “Tohle se rozhodně musí dneska pořádně oslavit. Dnes je v baru halloweenská párty a my dva určitě jdeme,“ prohlásila nekompromisně Jess.

Destiny - 27. května 2013 17:50

soukromá zpráva od Destiny pro Kdesi neznámo, pozdní odpoledne Dovolali jste se Johnovi Wincesterovi. Momentálně nejsem k zastižení, ani jsi nenechal doznít nahranou tátovu zprávu, vypnul jsi telefon a mrzutě si jej odhodil na sedadlo spolujezdce. Tohle...tohle nebylo obvyklé. Před dvěma týdny tě nechal uprostřed noci v laciném motelu, ty ses probudil a našel vzkaz, že má práci....to bylo normální. Občas jen tak z ničeho nic zmizel, vyřešil nějaký případ sám, nebo se starým kamarádem, a pak se vrátil zase k tobě a lovili jste zase spolu. Tentokráte nic. Nevrátil se, neozval se, mobilní telefon neustále vypnutý, pouze hlasová schránka dávala najevo, že je momentálně k nezastižení a má důležité věci na práci. Ač sis to nechtěl přiznat – v tuhle chvíli jsi nevěděl, co máš dělat, jezdils bezcílně ze státu do státu, se zastávkami na pár her pokeru, biliáru, piv v baru spojených s balením krásných holek, ale to spíš znělo jako dovolená než dlouhodobější záležitosti. Něco se muselo udělat a to hned....co ale jen?

Destiny - 27. května 2013 18:07

soukromá zpráva od Destiny pro Pozdní odpoledne Pohotovostní služba na Halloweena byla za trest. Neznala jsi jediného doktora, který by tuhle směnu miloval. Ostatní odpoledne a večery byly relativně klidné, Halloween byl doslova a do písmene noční můrou. Sladkosti otrávené jedem na krysy, žiletky v cukrových jablkách a spousta dalších příšerností, které se můžou vyplodit jen v mysli chorého jedince, ale obětmi byly ve většině případů děti. Místo koledy posedávaly ve svých kostýmech na sedačkách, se slzami v očích, bledými tvářemi (nejenom od make-upu), držíc se za bolavé bříško a nebo jim ze sevřených úst odkapávaly kapky krve. “Zatracený svině,“ ulevil si hlasitě tvůj kolega Patrick, když zvonivě upustil do připravené misky zakrvácenou žiletku a prohlédl si vnitřek úst dítěte, aby k úlevě všech zjistil, že na šití to naštěstí nebude, jenom vložil dítěti do úst tampóny a poslal jej i se znepokojenou matkou domů. Opřel se do velkého křesla a povzdychl si. “Ten svět je čím dál divnější. Tohle snad ani nejsou lidé,“ pronesl směrem k tobě, pohled upřený do tvojí tváře.

Destiny - 27. května 2013 18:30

soukromá zpráva od Destiny pro Londýn, pozdní odpoledne Seděl jsi v parku poblíž Westminster Bridge a sledoval jsi procházející lidi, pobíhající psi i děti namaškařené v kostýmech. Ano, i tady na britských ostrovech děti a mládež propadla amerikanizovanému šílenství zvaný Halloween a původně kelský zvyk, který měl ochraňovat lidi, přetvořit v lacinou frašku. Lehce pršelo, ale to ti ani v nejmenším nevadilo. Čas pro tebe nic neznamenal, ale přesto jsi ho ještě trochu měl, než bude třeba dostavit se na domluvenou schůzku. Ne, že by sis tuhle schůzku domlouval sám. Samozřejmě ti ji domluvili oni – tví nadřízení. A jako obvykle jsi příliš informací nedostal. “Kdo se moc ptá, moc se dozví, Castieli,“ slýchával jsi pravidelně, nekompromisně a nikdy jsi z nich nic dodatečného nedostal. “Jmenuje se Alan McGorney a je to kněz v kostele Our Lady of Hal. Přijdeš k němu jako zástupce arcibiskupství. Vyslechneš jej a vrátíš se zpět k nám. Setkáš se s ním po bohoslužbě v sedm hodin večer.“ Jak hluboko tě ještě nechají klesnout, když už tě posílají promluvit s prachobyčejnými faráři?

Destiny - 27. května 2013 18:48

soukromá zpráva od Destiny pro Celina, Texas, pozdní odpoledne Bylo pozdní odpoledne, Halloween. Na to, že byl konec října, bylo ještě příjemně teplo, lidé vysedávali na verandách, povídali se přes plot se sousedy, zkoumavě si prohlíželi děti v kostýmech procházejících se po ulicích. I když to bylo do Dallasu, co by kamenem dohodil (dobrá, musel by to být nějaký hodně dobrý střelec), Celina si zachovávala status malého města. Přílišně velké vzrušení tady nebylo na denním pořádku, lidé se navzájem znali pomalu jako své vlastní boty a proto byly ponuré události posledních dní pořádně velkým mrakem na poklidném životě maloměsta. Policejní oddělení dostalo dokonce od hlavního štábu nařízení, že mají kdykoliv možnost vyhlásit stanné právo, když by usoudilo, že situace může být více než neúnosná. Celinské matky trnuly hrůzou a raději spávaly se svým dítětem pevně sevřeným v náručí, aby nebylo nalezeno dalšího rána někde pohozené, s rozpáraným bříškem a střevy vyhřezlými ven. Inu, taková byla nyní situace v oblasti severně od hlavního města kovbojského státu. MH: Pro informace si klidně piště soukromě mě – abyste měli správně informovanou postavu.

Gregory Black - 27. května 2013 19:16

soukromá zpráva od Gregory Black pro 31. října 2012 - Pohotovost - Pozdní odpoledne Zastupující lékař - Dr. Gregory Black "Hajzlíci malí!" Vyprovodím prcky z ordinace. Takhle brzo bolest žaludků z cukrátek už dlouho nebyla. Je jasné, že děcka mlsala už ve škole a teď je jen otázkou času, kdy se tu objeví znova. To ale není už moje starost. Tahle pohotovost pro dnešek uzavírá a veškeré ošetřování bude mít už na starosti jenom samotná nemocnice. "Mějte se dobře Beth." Rozloučím se se sestřičkou, která mi pro dnešek pomáhala. I ona chce jít domů. Má doma malého školáka a tak se nemůže dočkat, až ho povede koledovat. I když dnes je to okořeněno lehkým zábleskem opravdového strachu. To je věc, která zaujala i mne. Jsem tu sice jen pár měsíců. Jeden by řekl na prázdninách. Ale nečekal jsem, že by město mělo být v rukou nějakého šíleného vraha. Co jiného by to ale mělo být? Jen šílenec by dokázal dělat paseku. Když se za Bethany zavřou dveře, usadím se do židle. Hodím nohy na stůl. Tohle je věc, kterou jsem toužil udělat už od oběda, ale přísný pohled Beth mě vždycky zastavil. Pro mne ještě práce na pohotovosti nekončí. Musím to tu poklidit. Ano, mohl jsem to nechat udělat sestřičku, ale zrovna dneska, když je tak vyjmečný den... Stačí jen deset minut a pak začnu. Instinktivně sáhnu po novinách. Místní plátek, který je spíš k smíchu. Nebo spíše byl. V poslední době jeho články pronikly až do Dallasu. Po půlhodině odkládám mop do malého skladu a s chrastěním klíčů uzamknu pohotovost. Mám toho dneska už docela dost. Na můj vkus moc popálenin a řezných ran z výzdoby a dekorace. Občas si myslím, že tenhle svátek musel vymyslet někdo hodně šílený, aby se pomstil američanům a celému světu. Ale do toho já nevidím. Nechci vidět. Zasunu klíče do kapsy. Ještě před hodinou jsem byl milý nový doktor na pohotovosti. Teď by mne spíš někdo přirovnal k motorkářovi. Což vlastně svým způsobem jsem. Většinu posledních let jsem strávil na dvou kolech a jezdil Státy od severu k jihu, abych nakonec zakotvil tady. Je odpoledne a moje kroky vedou do centra města. Mám tam malý byt nedaleko zdejšího baru. Jsem rád nadosah lidí a popravdě děsně nerad vařím a tak je mě možno vidět v tomto místě dvakrát denně. Za těch pár měsíců si už na mne lidé zvykli. Zpočátku byli podezřívavý, ale doktor na tak malém městě se hodí vždycky. Navíc doktor jako já, který se nebojí přiložit ruku k dílu i mimo ordinační dobu, i když to není úplně tak čisté. "Dobré odpoledne." Posadím se k baru. Je čas na můj oblíbený rituál: Kafe a noviny. "Jako obvykle bych prosil." Svojí extra extra silnou černou kávou jsem už pověstný. Stejně tak s tím, že jsem schopen číst místní plátek klidně i několik hodin.

Destiny - 27. května 2013 19:17

soukromá zpráva od Destiny pro New York, pozdní odpoledne – spíše podvečer Halloween byl právě v plném proudu – tedy jak pro koho. Otevřeným oknem do svého pronajatého bytu doléhal zvonivý a veselý hovor okostýmovaných dětí, které procházely ulicí a navzájem si záviděly masky i obsahy svých pytlíků. Některé odvážnější si dovolily zaklepat i u tvých dveří. Anonymita New Yorku způsobila, že spousta dětí chodila „otravovat“ i lidi, které vůbec neznaly. Inu, víc lidí, víc sladkostí pro ně. Jednoduchá matematika. Televizní stanice se držely stejného plánu jako každý rok...padla pátá odpoledne a televizní obrazovky se zaplnily všemožnými koukatelnými i nekoukatelnými horory, aby si halloweenskou atmosféru užili i dospělí, kteří nedoprovázejí nejmenší děti na koledu nebo nemají namířeno na některý z četných večírků. Rozevřená kniha leží na stolku u pohovky, vedle hrnku vychladlého zeleného čaje, který sis uvařila, ale nakonec jsi se jej ani nedotkla. Polosedíc pololežíc na pohovce, pohrávajíc si s ovladačem dálkového ovládání se rozmýšlíš, co budeš dneska večer dělat.

Mia Cavendish - 27. května 2013 19:35

soukromá zpráva od Mia Cavendish pro Veselí Halloween! Válela jsem se na pohovce a zírala na stěnu. V New Yorku byla nuda. Udělala jsem si tu jen mezizastávku s tím, že po čase zase vyrazím dál. Tohle město bylo moc rušné, moc osvětlené a moc zalidněné. Přetočím se na záda a hlava mi spadne přes kraj pohovky... Nah... zamručela jsem a chvíli zírala na tašku s věcmi v koutě. Jako vždy sbaleno, abych se popřípadě nemusela s ničím otravovat. Mohla bych se jít převléct za něco šíleného a jít rušit podvečerní pořádek... navrhla jsem sama sobě v duchu. Už mi začínalo hrabat a mluvím sama se sebou. Jak romantické... Zvedla jsem se a pomalu se začala ustrojovat, abych se mohla vydat do města. Do tašky vzadu u pasu jsem si pro jistotu schovala obušek. Nebála jsem se ani tak duchů jako spíš otravných zlodějů, zdrogovaných individuí a úchylů- jeden z dalších důvodů proč jsem tohle město nesnášela... Otevřela jsem dveře a hodila vražedný pohled na dva smrady, co mi chtěli zvonit na dveře. Zamkla jsem a pak se vydala na procházku. Neměla jsem cíl... jen mě to táhlo ven.

Dean Winchester - 27. května 2013 19:57

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Kdesi na cestách Během posledních dvou týdnů jsem tátovi volal už snad stopadesátkrát, ale pokaždé jen ta pitomá hlasová schránka. Ani teď to nebylo jiné. Po druhé větě jsem mobil típnul a hodil s ním na sedadlo spolujezdce. “Sakra!! A co teď?“, zakleju a naštvaně plácnu pravačkou po vrchní části volantu. Prohrábnu si vlasy a nastartuju svoje zlatíčko. Auto krásně zavrní a vyrazím na cestu. Nemám zatím pevně určený cíl. Jedu jen proto, abych nebyl pořád na jednom místě. A možná taky proto, že těm týpkům brzo dojde, že jsem je v pokeru podfouk. Už jen vzpomínka na to mi vykouzlí na tváři pobavený úsměv. No… jsem v koncích… Potřebuju zoufale pomoct. A to dokáže jen jediná osoba – Sammy. Že bych mu zavolal a dal mu vědět? Ne… stejně by to nezvedl…, pomyslím si po chvíli jízdy a odbočím na hlavní. “Co se dá dělat?? Vyrazíme do Kalifornie, podívat se jak se daří Samovi…“, řeknu nadšeně ke svému autu a natáhnu se do palubní přihrádky, odkud vytáhnu první kazetu, která mi přijde pod ruku. Metallica?? Jo, to je moje…, pomyslím si při letmém pohledu na obal kazety a spokojeně se usměju. Pravačkou obratně kazetu vyndám z obalu a strčím jí do rádia, zatímco levačku nechávám na volantu. Téměř ihned se ozvou libé tóny kytar a bubnů a tvrďácký hlas Jimmyho Hetfielda - odkaz . Po cestě se koukám po cedulích, kudy se dostat na dálnici, která mě přivede co nejblíže ke Kalifornii a pak teprve do Palo Alta, kde je ta zpropadená vejška, kam chodí Sammy.

Castiel - 27. května 2013 21:08

soukromá zpráva od Castiel pro Setkání s knězem Londýn, pozdní odpoledne Lidé jsou plní paradoxů.. Na jednu stranu zoufale toužící po pokoji, ale na tu druhou mnozí ignorující Otce. Nasazují život jeden za druhého bez váhání a beze strachu, ale taky jsou ochotni život zmařit pro štěstí pramenící z pomíjivého. A tenhle svátek ? Myslím si, že chápu motivy lidí daleko lépe, než mnozí z mých bratrů. Ale nedokážu si představit, proč se starší nechávají vydírat mladší generací a dostávají za to sladkosti. Proč se převlékají za netvory a slaví to s úsměvem ve tváři ?! .. Jen zakroutím hlavou, když kolem mě proběhne další hlouček dětí v maskách.. Zvolna se zvednu z lavičky a zamířím na domluvenou schůzku.. Mám stále ještě trochu času a tak můj krok není nijak svižný.. S nepatrně nechápavým výrazem sleduji lidi kolem, však lze v mém obličeji vidět zjevný zájem o ty zdánlivě prosté věci, které se ději kolem.. Alan McGorney.. Muž sloužící Bohu. Tedy zda to dělá opravdu od srdce s upřímnou vírou mohu jen doufat. Potkal jsem již kněží, u kterých to tak nebylo.. Ale tak či onak.. Co může mít na srdci tak klíčového, že jsem byl poslán zrovna já si toho muže vyslechnout. Mohl to být kdokoli z mé posádky. Ale byl jsem vybrán já. Je to snad pro mé neustálé otázky ? Abych se naučil pokoře ? Trochu zrychlím tempo chůze a dojdu až ke kostelu.. Z toho začínají již vycházet lidé. Jen mlčky stojím opodál a počkám až se alespoň dle mého soudu kostel vyprázdní. Poté opět již volným krokem vejdu dovnitř a zamířím středem až ke kazatelně a Alanovi. Zasvětit svůj život Službě je lékem pro naši duši... Jak se daří vaší farnosti ? Promluvím k faráři možná trochu netradičně a porozhlédnu se kolem sebe.

Dr. Victoria Tyree - 27. května 2013 22:34

soukromá zpráva od Dr. Victoria Tyree pro Pozdní odpoledne A po roce tu máme všemi oblíbený Halloween. Tedy ne všemi. Hlavně ne námi doktory, co mají službu. Letos to padlo na mě. Není to tak, že by se mi to příčilo nebo bych proti tomu nějak protestovala, ale vidět takhle zraněné děti, prostě o to nikdo nestojí. Jsou to většinou hrozně divná zranění a způsobená hloupostí ostatních. Jestli si někdo myslí, že je vtipné, kousnout si do jablka se žiletkou tak to doopravdy není. Zrovna asistuji svému kolegovy, kdy jednu takovou žiletku vytahuje nešťastnému dítěti. “Zatracený svině,“ zakleje Patrick a já sebou lehce trhnu a pohlédnu na něj. Překvapila mě jeho reakce. Hlavně když tak mluví před tím dítětem. Přesto souhlasně přikývnu. Děcko nerozloučenou konejšivě pohladím po tváři a mile se na něj usměji. Matka odvádí ošetřeného pacienta domů. “Ten svět je čím dál divnější. Tohle snad ani nejsou lidé,“ dále si ulevuje Patrick. Svými oči našel ty mé a upřeně mě sleduje. Je to lehce znepokojující. "Já bych takovým, co tohle udělají dítěti, zlámala ruce." Vypravím ze sebe velice tiše. Ale co mi s tím naděláme, jen to že napravíme něčí chyby. "Už se těším až tohle bude za námi." Sklouznu pohledem ke dveřím a pak se vrátím zase k Patrickovi v obličeji otázku, jestli mám přivést dalšího pacienta.

Destiny - 28. května 2013 18:19

soukromá zpráva od Destiny pro Jacksonville, pozdní odpoledne – spíše podvečer Halloween byl právě v plném proudu – tedy jak pro koho. Otevřeným oknem do svého pronajatého bytu doléhal zvonivý a veselý hovor okostýmovaných dětí, které procházely ulicí a navzájem si záviděly masky i obsahy svých pytlíků. Některé odvážnější si dovolily zaklepat i u tvých dveří. Anonymita Jacksonvillu způsobila, že spousta dětí chodila „otravovat“ i lidi, které vůbec neznaly. Inu, víc lidí, víc sladkostí pro ně. Jednoduchá matematika. Televizní stanice se držely stejného plánu jako každý rok...padla pátá odpoledne a televizní obrazovky se zaplnily všemožnými koukatelnými i nekoukatelnými horory, aby si halloweenskou atmosféru užili i dospělí, kteří nedoprovázejí nejmenší děti na koledu nebo nemají namířeno na některý z četných večírků. Rozevřená kniha leží na stolku u pohovky, vedle hrnku vychladlého zeleného čaje, který sis uvařila, ale nakonec jsi se jej ani nedotkla. Polosedíc pololežíc na pohovce, pohrávajíc si s ovladačem dálkového ovládání se rozmýšlíš, co budeš dneska večer dělat.

Brie Johnson - 28. května 2013 19:05

soukromá zpráva od Brie Johnson pro Odpolední směna v Rosie's Dnešní směnu jsem se smíchem vyměnila s Ednou. Chtěla doprovázet své dvě ratolesti na dnešní koledu, jak říkala – je jim jen pět a šest, ale já moc dobře cítila ochranitelský tón hlasu. Chápala jsem jí a halloweenská odpolední směna mi nikterak nevadila. Já osobně si ještě počkám, než můj malý syn se bude dožadovat ušití či koupení kostýmu, aby mohl jít koledovat. Zatím teď ležel doma v postýlce, hlídaný naší sousedkou, protože já byla tady a můj manžel někde...kdeže to vlastně vůbec byl? Někde ve vedlejším městě na schůzce, nebo na něčem podobném. Jak sám říká, dobrý obchod se uzavírá i ve svátek. Vlastně mi to ani nevadilo, my dva jsme byli už na slavení Halloweena tak trochu odrostlí. Na druhou stranu na denním cvrkotu v bistru se toho příliš nezměnilo. Lidé si sem chodili pro pravidelné kafe s kusem koláče – dnešním koláčem byl nepřekvapivě dýňový, porci všedního oběda i svačinu. A většina i na kus řeči. Muž, který však nyní vstoupil dovnitř, si pro popovídání nepřišel. Nebyl ve městě dlouho, ale co jsem zaslechla z řečí, které si sem do bistra přinášeli různí místní, dělal doktora na místní poliklinice. Každý den sem chodil, objednal si kávu a poté zanořil nos do novin, které dokázal neuvěřitelně dlouhou dobu číst. Obyčejnou překapávanou kávu, kterou jsme mívali pro ostatní zákazníky, odmítal a proto byl jediným, pro kterého jsme ji vařili zvlášť – hutnou a silnou. “Jedna káva, jako obvykle. Nedal byste si k ní dneska koláč? Dýňový, možná by vám chutnal,“ položila jsem před něj hrnek s tmavou tekutinou, úsměv ve tváři. Z titulku novin, které četl, mě jen mrazilo. Obvykle sama příliš zprávy nevyhledávám, ale pokud pracujete na místě jako tohle, často si najdou kličkovatou cestu až ke mně. Události palcovými písmy na hlavní straně se však nedokázala vyhnout nikomu z nás.

Sam Winchester - 28. května 2013 20:38

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Tak tohle mě jednou zabije-čekání na výsledky Od chvíle co jsem odevzdal papíry na zkoušce mám dost netrpělivou náladu, trochu nervózní a tím to občas přenáším na Jess, k tomu ještě hrozné sny co mě v noci doprovázejí nepomáhají mé náladě. Dnešní ráno bylo ale jiné, celkem klidné a venku bylo taky krásně. Nebo aspoň chvíli, uvidíme jak se ten den dneska vyvine. Oblékl jsem si svou modrou košili, jeany a pěkné botky, na oblečení jsem si vždy zakládal, jak jinak na této škole nemůžeme chodit oblékaní jako hastroši a to se mi na té škole líbí. Když jsem došel do kuchyně, Jess mě mile překvapila, protože mi přichystala krásnou, skoro královskou snídani, ona si vždy uměla vyhrát. Vykrajované věci v zelenině a podobně, prostě měla talent. Přišel jsem k ní a dlouze jí políbil, jako poděkování za snídani a pak jsem si k tomu sednu. Začnu uždibovat a něco do sebe nahážu, ale není to nic moc protože mám žaludek na vodě, pak se oba odebereme do auta a jedem do školy. Z auta hned vystřelí a jde k tabuli, aby zjistila, zda přišli výsledky. Slyším její vypíštění, až k sobě, zastavil jsem se a stál dokud ke mě nepřiběhne a už jsem mohl být klidný, protože její úsměv od ucha k uchu vypovídá, že se nemám čeho bát a pak to přišlo. "174? Tak tohle jsem nečekal doufal jsem že se tam dostanu a ne že budu mít plný počet bodů, mě opravdu nenapadlo. Ale tohle mě velice potěšilo a jí zjevně taky. " Děkuju, ale tohle je jen začátek, ale děkuju za tvou podporu lásko." Když Jess hned řekne, že to dneska musíme oslavit, moc dobře ví, jak já mám rád oslavy a podobné věci. Nejsem zrovna ten typ, ale nemá smysl dneska odporovat protože je ráda, jak to dopadlo a já vlastně taky. Ale raději, bych to strávil jen s ní. " A nechceš to oslavit, lásko jen semnou?"

Destiny - 29. května 2013 19:49

soukromá zpráva od Destiny pro Procházka New Yorkem – směr Central Park Pokud tahle procházka měla být uklidňující, pak je zatím pravým opakem. Měla jsi pravdu, tohle město je opravdu více než příšerné. Spousta lidí (i když není svátek), hluku, aut, klaksonů špinavých ulic i vzduchu – nic, co by se obyčejnému člověku mohlo líbit. Snad těm měšťákům, kteří jsou k tomu všemu více než slepí. Pokud si člověk chce aspoň něco užít, musí zamířit do místní oázy klidu – Central Parku. Na tomto místě lze aspoň na chvíli zapomenout na ruch velkoměsta, anonymitu a neurvalost. Tady, kde může být blíž „přírodě“. Cestou tě míjí několik joggerů, pejskařů, maminek s kočárky, které se rozhodly využít ještě posledních slunných minut, než budou muset zamířit domů. Míříš k Jezeru, když najednou tvou pozornost přitáhne skupina lidí...na první pohled to vypadá jako tlačenice na lísky na vyprodaný koncert, ale v několika okamžicích se v zorném poli objeví i několik policistů – pár z nich se snaží držet čumily v patřičné vzdálenosti, další nesou z auta několik kotoučů žluté pásky. Je stále ještě světlo...co se tedy mohlo stát na tak lidmi frekventovaném místě?

Destiny - 29. května 2013 20:32

soukromá zpráva od Destiny pro Směr Stanfordská univerzita – musíme najít Sammyho Samozřejmě, když není k zastižení táta, jako druhý se okamžitě nabízí mladší bratr. Sam byl možná z trochu jiného těsta než ty a otec, ale pořád to byl Winchester, pořád člen rodiny, stejná krev ve vašich žilách. Přesvědčit jej, aby ti pomohl, rozhodně nebude snadné, ale ne nemožné. Určitě to za zkoušku stojí. Za zvuků Metallicy vyrážíš do Kalifornie, kam se tvůj bratr rozhodl odejít na univerzitu. Cesta trvá celou noc a ještě i kus dne a hodinky ti ukazují asi 3 hodiny odpoledne, když sjíždíš z dálnice kousek za Palo Alto a čeká tě nadlidský úkol – najít, kdepak našel útočiště tvůj bratr. Není to zrovna ten typ, co píše každý týden domů, kde bydlí, kam chodí na jídlo, jaké má přednášky. Jediná věc, kterou o něm vlastně víš, je že studuje právnickou přípravku. Z lovení přímo do vyžehleného kvádra s puky. Kdo by o takový život stál? Ještě pár minut a před tebou se objeví campus Stanfordské univerzity. A někde tam bude i Sam.

Mia Cavendish - 29. května 2013 20:33

soukromá zpráva od Mia Cavendish pro Zábava začíná I když lidé v Americe mi někdy přijdou, že všichni podstoupili lobotomii tak jsou aspoň schopní si založit park... Smekám a vzdávám holt! Zatím co vedu duševní hádku sama se sebou a míjím kolemjdoucí uvědomuji si, že jsem od chvíle, kdy jsem dorazila neměla do čeho píchnout. Můj mozek byl nezaměstnán... to je nebezpečná věc. Potřebovala jsem cokoliv. Takže jsem si usmyslela, že si zajdu koupit do nějaké trafiky složité rébusy a co nejdřív z tohohle města vypadnu. Zamířila jsem k jezeru a povšimla si ruchu. To vypadalo zajímavě... Už se chovám jak městská drbna... Pokrčila jsem rameny a vydala se blíž. Došla jsem k místu, kde se zdál být dav nejužší a protlačila se dopředu.

Destiny - 29. května 2013 22:13

soukromá zpráva od Destiny pro Stanfordská univerzita Jess tě žertovně zatahala za límec od košile. “To si piš, že to bude pořádný začátek. To stipendium máš stoprocentně v kapse. Vsadím se, že za pár let z tebe tak dobrý právník, že budou lidi stát ve frontě na to, abys jim radil nebo je zastupoval,“ zvonivě se rozesměje, ale ty víš, že ačkoliv tak trochu žertuje, je na tebe náležitě pyšná. Někdy máš pocit, že si tuhle holku ani nezasloužíš. Stojí ti po boku, i když dny i noci často věnuješ jen studiu a škole, jen se přiznej, že si občas kvůli tomu i zanedbáváš, ale protože tě miluje a ví, že ty zase ji, je ti ochotná ledacos odpustit. Když jí začneš přemlouvat, aby se oslava tvého více než úspěšného umístění v testech, přesunula do soukromějších mezí, našpulí rty a zamrčí. “Same, víš že jsem s tebou strašně moc ráda, ale nezapomeň, dneska je přece Halloween, čas trochu si zablbnout, navléct se do kostýmů, vyrazit s pár lidmi na pivo. Co takhle kompromis...zajdeme na hodinku na dvě s bandou do baru, a pak budu jen celá tvoje. Žádní kamarádi, jen ty a já...souhlasíš?“ upře na tebe pár těch svých pomněnkově modrých očí v prosebném pohledu.

Destiny - 29. května 2013 22:35

soukromá zpráva od Destiny pro Londýn, pozdní odpoledne Je s podivem, kolik lidí se dnes, v tento čas i vlastně v současném rozpoložení světa, zúčastnilo bohoslužby na jejíž konec tak trpělivě čekáš. Možná hledají naději v lepší život, možná jsou to jen prachsprostí pokrytci. Možná je jejich víra jen o zvyku a nebo taky možná jsou opravu ve svém srdci věrní bohu. Jejich prázdné duše jsou děsivě nečitelné – v dnešním chaosu a honbě po mamonu, po kariéře a statcích...duchovní a citové vlastnosti odsunuty na vedlejší kolej. Veskrze negativní pocity, které ze sebe vysílají odcházející lidé, tě malinko vyvedou z rovnováhy. Ne však nadlouho, protože vstupuješ do stánku božího, který má na tebe uklidňující účinky, jako by ses vracel zpátky do nebe, ale ještě tam nebyl. Muž v sutaně pomalu sklízí propriety potřebné k odsloužení bohoslužby, proto přidáváš do kroku, abys k němu dorazil, co nejdříve. Když jej oslovíš, muž k tobě vzhlédne a překvapeně zamrká, jakoby teď už nikoho nečekal, obzvláště muže tvého vzhledu v dlouhém baloňáku. “Jediným a nejlepším lékem, pane. Není lepšího doktora než je Bůh a medicínou budiž víra. Farnosti se vede dobře. Předpokládám, že vás poslal arcibiskup, je tomu tak? Posílal jsem naléhavou žádost, protože jsem se stal svědkem jedné události, která zcela a nepokrytě uráží naši víru a přesvědčení, a je opravdu nutné tuto záležitost prošetřil,“ dodává zvýšeným hlasem, ale nikoliv že by byl rozzloben na tvou osobu, ale přeskakování jeho hlasu naznačuje, že zážitek o který se s tebou chce podělit s ním neskonale otřásl.

Destiny - 29. května 2013 23:00

soukromá zpráva od Destiny pro Halloweenská směna Je vidět, že s Patrickem máte v tuhle chvíli víc společných názorů než tomu bývá obvykle. Normálně každý žijete svůj život, na chodbách se míjíte, možná prohodíte pár slov při obědě v jídelně, ale odpor k lidské monstrozitě je pro vás totožný. “Pošli mi sem dalšího....a víš co? Co kdybys ses šla na chvíli projít na vzduch, zvládnu to tady na těch pár minut sám. K večeru ještě zmatku přibude, sama to znáš,“ rozhodne se nakonec dá ti pauzu, po které momentálně i trochu toužíš. Možná to bude sklenice vody, možná rychlá svačinka, nebo cigareta venku přede dveřmi, nicméně Patrick má pravdu. Trocha čerstvého vzduchu neuškodí nikdy a nikomu. Venku je trochu chladněji než by jsi očekávala, ale stále ještě příjemně na toto roční období. Klidu si však vůbec neužiješ, protože z bočnímu vchodu ambulance přijíždí houkající sanitka, přivážející vřískající ženu v laciném halloweenském kostýmu, doprovázenou jinou ženou – pro změnu v tak dokonalém převleku, že bys přísahala, že se musela vyloupnout z nějakého filmu s dokonalým maskérským štábem. “Já nechci! Nenechte, aby mě vzala, prosím, pomozte mi!“ křičí přerývavě žena a hází sebou na všechny strany. Sestra s jedním z mediků se jí snaží uklidnit, ale bezvýsledně. Možná trochu madam přebrala andělského prachu na některém z večírků pro rádoby dospělé. Všichni mizí ve dveřích. Netrvá však dlouho a z útrob nemocnice se vynoří doprovod hysterické ženy, tentokráte s úsměvem ve tváři. Všimne si tvé přítomnosti na chodníku kousek od vchodu a její úsměv se ještě více rozšíří. “Také úspěšný úlovek, sestro?“ pronese k tobě, obrátí se, až dlouhé tmavé vlasy zavlají a odchází pryč, aniž by čekala na tvou odpověd.

Jaren Banes - 30. května 2013 00:34

soukromá zpráva od Jaren Banes pro Už to pár dní bude Ráno jako každé druhé. Probudí mě zvuky, které vydává můj probuzený spolubydlící. Je zvláštní, ostatně jako všichni tady. Je to poměrně hubený běloch, jehož rodiče se věčně hádají a nejspíš to jsou alkoholici a nedokážou se o něj starat. Vždycky uteče z pokoje ještě dřív než se stačím vůbec probrat. Nezajímalo mě jeho jméno, nechtěl jsem se kamarádit. On se mi stejně představil jako George. Jsem tu už přes týden a on dva večery probrečel. Můžu být aspoň rád za to, že každý víkend jezdí někam pryč. Nechal jsem ho být a radši strčil hlavu pod polštář. Zrovna ten včerejší byl jeden z těch ubrečených. Cítím únavu a nejradši bych spal dál. Bohužel musím na devátou hodinu k doktorce Clarkové na pravidelné sezení. Převalím se na posteli a snažím se zabrat a všechno to zaspat. George bohužel nezavřel dveře a já slyším všechno co se venku děje. Je tam čirý ruch a mě to ruší. Svou snahu vzdám a převalím se zase na druhou stranu. Někdo by mi to jídlo mohl přinést. Toužebně se podívám na dveře a nakonec vstanu a převléknu se do normálního oblečení. Pak se vydám rovnou do jídelny, nechám si nandat ranní porci a posadím se k volnému stolu. Všímám si George, který už sedí u skupinky svých přátel. Občas má tendence si ke mě přisednout a povídat si. Většinou ho nechám mluvit a jenom kývám nebo říkám jo, ne. Jednou si k nám přisedla docela hezká hispánka. Nevěděl jsem proč tu je. Popravdě jsem se dost styděl a nevěděl jak s ní mluvit. Jmenovala se Alisha. Tohle ráno jsem měl měl "volno" v podobě prázdného stolu. Všechno by bylo vpořádku, kdyby mi nespadla sklenice a nerozbila se. Rychle se podívám kolem sebe a začnu sbírat střepy. Nechtěl jsem to rozbít, nechtěl. Doufám, že si toho nikdo nevšimne a nebude to komentovat. Slyším jak se někdo směje, někdo zatleská a dokonce mi jedna dívka přispěchá na pomoc. Při sbírání se mě omylem dotkne a já se leknu. Prudce stáhnu ruku a shodou blbých okolností se říznu. Se zasyčením pustím střep, který je celý od krve. Ruka mě pálí a bolí. Z kuchyně přispěchá dozor a dá mi čistou utěrku na ránu. Z lékárničky vytáhnou dokonce obvaz a snaží se mi to ošetřit. Prý to bude potřebovat zašít. Do místnosti vejde doktorka Clarková a začne vyšetřovat co se stalo. "Já to nechtěl rozbít." Ona mě začne uklidňovat a vyvede mě ven. Jdeme dál chodbou dokud nedojdeme k zamčeným dveřím, u kterých je vrátnice. Jsou to ty, které spojují centrum pro mladistvé s nemocnicí. Psycholožka mě ujistí, že se mi na to podívají a ošetří to. Vrátný mi dá na ruku žlutý látkový proužek, který secvakne kovovým jištěním a řekne doktorce, že mě tam odvede. Necítím se v jeho přítomnosti zrovna dvakrát dobře. Snažil se ho hovor, ale já to kompletně ignoroval. Odvedl mě na příjem, kde mi řekl, abych se tu posadil a počkal na sestru. Udělal jsem co chtěl a koukal kolem sebe. On zmizel v chodbě odkud jsme přišli. Prej jsem se měl pak vrátit až mě ošetří. Seděl jsem tam pět, deset minut až jsem si z kapsy vytáhl MP3 a dal sluchátka do uší. Začal jsem pokyvovat hlavou to rytmu a koukat do země... Jsem klasický afroameričan. Černé, krátce střižené vlasy, tamvé oči. Na sobě mám volnější oblečení, minimálně o velikost větší. Kalhoty jsou tmavě modré, mikina žlutá. Rukávy jsou vyhrnuté a na neporaněné ruce mám žlutý pásek, což všechny zaměstnance upozorňuje, že patřím do léčebného centra pro mladistvé. Boty vypadají jako pracovní, jazyk mám vystrčený a nohavice zasunuté pod něj. odkaz

Dr. Victoria Tyree - 30. května 2013 11:13

soukromá zpráva od Dr. Victoria Tyree pro Služba na Halloween Až s překvapením jsme se shodli s Patrickem na stejném názoru. Ono to vlastně takové překvapení není, když se člověk rozhlédne kolem sebe a vidí tu hrůzu dnešního dne. Patrick mi dává pauzu, že zatím vše zvládne sám. Dva doktoři jsou prozatím zbyteční. Takže přikývnu a vyjdu z přijímací ordinace. Ještě pošlu dalšího pacienta dovnitř a zamířím si to k automatu na kafe. Po zvolení capučína, vytáhnu kelímek s tekutinou, co by mělo být moje přání. Rozhodnu se jít si to vypít na čerství vzduch před nemocnici. Venku se mi naskytne zajímavá scéna. Nejdřív klasicky přijede sanitka, ale po otevření dveří vidím dvě ženy. Jedna hystericky něco křičí. Něco o tom aby jsme jí nenechali něco vzít. Hází sebou a podle oblečení přijíždí z nějakého halloweenského večírku. Ta druhá má na sobě taky kostým, ale preciznější jak od nějakého mistra. Celé to sleduji jak opařená, v jeden moment mám nutkání přiběhnout medikům na pomoc, ale oni to zvládají a mizí ve dveřích nemocnice. Za několik minut, vychází doprovod té hysterické ženy. To si říká kamarádka, moc dlouho s ní nepobyla. Probleskne mi hlavou. “Také úspěšný úlovek, sestro?“ Její slova mě vytrhnou z přemýšlení o ní a o tom, proč nechala známou samotnou. "Sestro?" Zmateně zopakuji. Pohlédnu na sebe, vždyť mám na sobě doktorský plášť jak by si mě mohl někdo splést se sestrou. A vůbec nechápu co to mlela o úlovku. Asi obě přebrali a proto jí vyhodili z nemocnice. Jinak si to vysvětlit nedokážu. Nechápavě a lehce rozhořčeně zavrtím hlavou a házím kelímek s nedotčenou kávou do koše. Vracím se zpátky do nemocnice. Na interně se toho moc nezměnilo za tu chvíli co jsem si dávala oraz. Všimnu si mladíka, co posedává sám na židlích. Zeptám se sestry, o co jde. Zjistím, že to je chlapec z centra, z vedlejší budovy. Zatím se ho nikdo neujal, takže si ho beru já. Nasadím přátelský úsměv, ani se nemusím moc přemáhat, jsem známá tím, že kolem sebe srším příjemnou atmosférou a že to není nikterak hrané. Stoupnu si před Jarena a naznačím mu, aby si vyndal sluchátka. "Ahoj já jsem doktorka Tyree." Klenku si a nadzvednu utěrku a prohlédnu si jeho zranění. "Pojď ošetřím ti to, ale někde jinde." Zvedám se na nohy a vedu mladíka do volné ošetřovny. Rukou ukážu na ošetřovatelské lehátko, kam se má posadit. Přichází sestra a nese mi chlapcovu kartu o zdravotním stavu z ústavu. Rychle si jí prohlédnu hlavně ohledně část ohledně alergií, abych věděla, co mohu použít. "Jak se ti to stalo, Jarene? Jsi Jaren, že?" Ptám se během studování jeho karty. Nikdo nenapsal zprávu o přijmu, nad tím jen zavrtím hlavou. "Jsi na něco alergický?" Ano je to napsáno v jeho kartě, ale prostě se na to musíme stejně zeptat, není ve stavu, kdy by mi to nemohl říct, takže tuhle formalitu si musíme odbít. Jsem oblečená do klasického doktorského mundúru a to tedy do modrých kalhot a trika s V výstřihem, všechno pěkně volné. Přes to bílí plášť s mojí jmenovkou na nohou pohodlné sportovní bílé boty. Na rukou mám stříbrné hodinky. Svoje blond vlasy mám stažená do drdolu. Jsem lehce nalíčená a je mi kolem 25 let. odkaz

Dean Winchester - 30. května 2013 12:59

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Stanfordská Univerzita - Campus Cesta do Palo Alta trvala celou noc a ještě kus dne navíc a tak jsem samozřejmě párkrát zastavil a koupil si burger (s cibulí navíc) a pár kelímků černé kávy, abych během cesty neusnul. O to se ovšem postarala taky moje sbírka kazet s rockovou a metalovou hudbou, která mě udržovala více než v bdělém stavu. Nakonec jsem se dočkal a dorazil jsem do Campusu té slavné univerzity. Při průjezdu na parkoviště jsem se rozhlížel a žasnul nad tím, jak je to tu velké a že jsou na každém rohu pěkný roštěnky. “Hmmm… to není špatný… Už chápu, co na té univerzitě vidíš, Sammy.“, řeknu si spíš pro sebe s potutelným úsměvem na tváři a navedu auto na parkovací místo. Vypnu rádio a vzápětí i motor. Tak jo, nejdřív zjistit, kde je nějaké studijní oddělení a tam se na Sama poptat. A vím přesně, kde se poptám, promyslím si první krok plánu a vytáhnu klíče ze zapalování, načež vystoupím a zamknu auto. Pro jistotu zkontroluju kapsu, jestli mám své pravé doklady a vyrazím – směr, kde je nejvíc holek. S úsměvem a s rukama v kapsách své hnědé kožené bundy přistoupím k prvnímu hloučku holek, který uvidím a oslovím je. “Nazdar dámy, prosím vás, poradíte mi??“, zeptám se mile a zazubím se. “Hledám svýho bráchu, Sama Winchestera, neznáte ho?? Studuje tu přípravku na práva. Před pár lety jsme se pohádali a od té doby jsme spolu nemluvili. Jedu přes celé státy, abych se s ním usmířil a řekl mu, že nám umřel náš milovaný děda.“, zalžu holkám, protože holky letí na hodný hochy, a počkám jak se to vyvine. Pokud Sama neznají, tak si prohrábnu vlasy a lehce se na ně usměju. “To je škoda… tak mi poraďte, kde je tady nějaké studijní oddělení, nebo nějaké jiné místo, kde budou vědět, kde Sam bydlí…“, dodám s neutuchajícím úsměvem a vyčkám odpovědi.

Jaren Banes - 30. května 2013 16:31

soukromá zpráva od Jaren Banes pro Nemocnice Kdyby se tam ta žena nezastavila, asi bych si jí nevšiml. Byly by to jenom další nohy co šly kolem. Zvednu hlavu a podívám se na ní. Pohybuje ústy a evidentně mi něco říká. Slyším jenom doktorka Tyrese. Je docela hezká a popravdě nedokážu odhadnout kolik jí je. "Dobrý den." Má na sobě plášť co vzbuzuje respekt, jinak bych jí asi řekl prostě ahoj. Čekal jsem tu na ní pěkně dlouho. Pomalu vstanu a vydám se za ní na ošetřovnu. Občas se podívám do otevřených dveřích a po ostatních lidech. Ani nevím proč to dělám, možná ze zvědavosti. Konečně dojdeme do místnosti a já se posadím na lůžko. Ještě se tam ukáže jiná žena, která předá doktorce mojí kartu. Docela by mě zajímalo co se v ní píše. Měla jí na stole i doktorka Clarková. Nejspíš je tam opravdu jenom to co už vím. Mojí pozornost upoutá znovu doktorka, která řekne moje jméno. Jenom na ní kývnu. To jestli jsem na něco alergický netuším. Zatim jsem na nic nepřišel. Tuhle otázku přejdu mlčením, stejně něco takového bude napsané v kartě. Pak si uvědomím, že se ještě ptala na to jak se to stalo. "Řízl jsem se." Podle rány to nejspíš mohla poznat. Nejsem si však jistý co jiného chtěla slyšet. Ve složce, která je společná i s tou z centra pro mladistvé by mohlo stát něco podobného: Zobrazit SPOILER Jaren nikdy neměl šťastné děství a vlastně ani život. Jeho matka byla drogově závislá a už v útlém věku ho odebrala sociálka. Rozhodně netušil, že má někde nějaké bratry. Otec byl kdo ví, kde. Na první odebrání sociálkou si nepamatuju. Vždyť mi byl ani né rok. Umístili mě do ústavu, kde si mě velice rychle osvojil strejda, jak jsem mu říkal. Žil se starší paní, která u něj pracovala jako chůva. Bylo to ideální soužití a byl jsem tam rád. Starali se o mě jako o vlastního a měl jsem skoro všechno co jsem chtěl. Bohužel nic netrvá věčně a v mých šesti letech se ozvala matka, že mě chce zpět. Uvědomil jsem si, že jsem si jí pamatoval, protože se u strejdy občas stavovala. Byl jsem celý nesvůj a docela jsem se bál. No moje soužití s matkou a dvěma bratry, stejně starými jako jsem já, nemělo dlouhého trvání. Jednoho dne se vypařila pryč a nechala nás doma o samotě. Z počátku to byla sranda. Dělali jsme si co jsme chtěli, skákali jsme po posteli, podnikaly výpravy do města a tak podobně. Jednoho dne u nás zazvonila policie a zase nás odvedla pryč. Skončili jsme v dětském domově, kde nás rozdělili. Od tí doby jsem ani jednoho z nich neviděl. Mě stršili k jedné pěstounské rodině, kde jsem nevydržel ani čtvrnáct dní. Prý jsem byl moc hyperaktivní nebo nevím co to bylo za důvody, skončil jsem zase v děcáku. Až tam jsem si vzpoměl na telefoní číslo, které mě strejda učil. Díky tomu jsem skončil zase u nich. Byl jsem rád, moc rád. Tohle bylo jediné místo, kde jsem to miloval a kde jsem se cítil bezpečně. Dům jeho opatrovníka shořel a Jarena našli přibližně po 14 dnech venku na ulici. Neměl jsem žádný doklad totožnosti a nic podobného. Odvezli mě rovnou na služebnu. Trvalo jim několik dní než zjistili, kdo jsem. Nevím jak je to možné, ale měl jsem více štěstí než rozumu. Chůva svědčila proti strejdovi a řekla policii, že byl vášnivý kuřák a že kouřil často i v posteli. Měl jsem noční můry z požáru. Jednoho dne jsem chtěl se vším skoncovat. Udělal si oprátku a pokusil se oběsit. Buď jsem tak špatný v dělání uzlů nebo mě našli brzo, ale nic víc než otlačený krk jsem neměl. Už předtím jsem chodil k psychologovi, po téhle události mě poslali rovnou do léčebného centra pro mladistvé.

Castiel - 30. května 2013 19:34

soukromá zpráva od Castiel pro Informace Londýn, pozdní odpoledne Muž na mě kouká poněkud překvapeně.. Ano, není zvykem přijít těsně po konci Bohoslužby. A pokud ve mně vidí služebníka Božího poslaného biskupem, pak asi očekával někoho staršího a taky "vhodněji" oblečeného.. Ach, kdyby viděl Petra svědčícího o Synových zázracích.. Měl snad on na sobě nějaké pozlacené roucho ?! Je pravdou, že sváteční oblečení značí úctu k celé ceremonii, ale dnešní lidé by se měli zaměřit více na své srdce.. Nepatrně se na muže zamračím, ovšem když pronese ta krásná slova o Otci, s menším pousmáním přikývnu. Zněla upřímně a ze srdce. Poté muž vypráví o své žádosti arcibiskupovi. Proč zrovna arcibiskupovi.. Tvá žádost je na správném místě až když je u Něj.. A věz, že arcibiskup není našemu Otci o nic blíže, než upřímně věřící dítě, které chodí na tvá kázání.. Co se mohlo stát tak nepatřičného, že to toho muže tolik znepokojilo ? Jsme zde právě proto, abych onu záležitost prošetřil. Svěřte se mi s těmi problémy a nebojte se.. Vaše duše dlouho nebude zmítaná strachem, nýbrž se jí dostane pokoje. Pronesu k muži uklidňujícím zrakem a popojdu k němu trochu blíže, abych slyšel všechno, co se mi chystá říci.

Nathaniel Sinclair - 31. května 2013 20:01

soukromá zpráva od Nathaniel Sinclair pro Stejný den jako už několik dni. Nevím jestli říct že takováhle změna je to co jsem si přál. O doby co jsem se sem nastěhoval mi na stole převážně skončili staří lidé kteří umřeli stářím. Je málo kdy mi tu skončil někdo mladší šedesáti let. Nemohl jsem si stěžovat. Měl jsem málo práce a přesto jsem peníze dostával pořád. Ale teď mi poslední dobou končí na stole malá tělíčka. Všechny zprávy končí stejně. Roztrhány neznámým zvířetem. S tímhle vybavením bych stejně nic nezjistil. Místní policie bude konat hon na všechny vlky a další šelmy co se tu pohybují. Jenom aby místní obyvatelé zůstali v klidu a nemohli říct že policie tu nic nedělá. Jen to zvíře musí být hodně inteligentní že i vybírá ty bezbranné stvoření. Udělám posledních pár stehů na malém bříšku. Tělo vrátím zpět do lednice a začnu sepisovat další zprávu. Napíšu zprávu a zadívám se po prázdné pitevně. Pro dnešek padla. Tedy pokud se něco nestane a nebudou mě zase volat. Nikam nespěchám, nemám taky proč. Zapnu počítač a sestře napíšu mail. Pak konečně odložím pláš, uklidí tady Charlie. Tak jako vždycky je to hodnej kluk. Sice trochu jednoduší ale na úklid stačí. Spokojeně si zapálím. Miluju tu chuť. Vlastně neznám nic co by se vyrovnalo dobré cigaretce po pracovním dni. Loudavím krokem se vydám po městě. Kroky mě zavedli ke školce. Nevím jestli dnešní párty je zrovna dobrej nápad. V tom blázinci se může někde ztratit a skončí pak u mě na stole. A Policisté nejspíš neudělila žádná další bezpečnostní opatření. Proč taky, vždyť žádné zvíře by se neodvážilo někam kde se pohybuje tolik lidí. Nakonec to vzdám. Není to moje starost. Nad tím se jenom lehce pousměju. Zamířím do místního baru. Není to žádná pětihvězdičková restaurace ale kafe tu dělaj docela dobrý. Dobrý den. Pozdravím když vejdu dovnitř a sednu si někam do rohu. "Prosil bych něco ostřejšího. Mám toho za dnešek dost." Usměju se na obsluhu. I když těžko říct jestli se spíš nelekla než že by jí to potěšilo.

Bethany Williams - 31. května 2013 22:12

soukromá zpráva od Bethany Williams pro Konec služby Na stanici, která ležela mezi stadionem celinských Rysů a starým hřbitovem, se dneska telefony mohli zbláznit. Volali novináři a chtěli vědět něco nového o mrtvolkách, které se našly po okolí. Jen jsem uslyšela: " Dobrý den zde reportér ...", telefonní sluchátko letělo směrem k vidlicím. " Hajzlové." Zakleju a podívám se z okna, kde pobíhají děti v kostýmech a připravují se na koledu. " Williamsová?" Osloví mne můj kolega Shea Scott. Nic neříkám, jen si sundám brýle a podívám se na něj, z úst mi vyjde jen "hm". Shea si mě přeměří pohledem. " Jak si se rozhodla, co to stanné právo." Zamyšleně se na mne podívá. Podepřu si hlavu a druhou rukou si promnu kořen nosu. " Když stanné právo nařídím dnes, budu podle rodičů ta co dětem pokazí halloween. Pokud ho nastolím až zítra a něco se stane, budou mě lynčovat za to, že jsem nenařídila stanné právo." Pohrávám si s amuletem, který jsem dostala od babičky. Shea se na mě ustaraně podívá. "Beth, počítej na večer se mnou." Povzbudivě se usmál. Chvilku nevím o čem to mluví, ale potom mi to dojde. " Jasně, bude to nejlepší, když bude víc hlídek na ulicích, alespoň neřeknou, že nic neděláme." Pokusím se o úsměv a oči mi sjedou na hodiny." No půjdu se před tím ještě najíst, Brie mi slíbila dýňový koláč a pořádný kafe." Odstrčím se od stolu. " Né, že ty bys vařil špatné kafe, ale víš jak." Trhnu rameny a zazubím se na něj. O několik minut později otevírám dveře a vcházím do restaurace, kde pracuje moje kamarádka. Mávám na ní už od dveří a rychlými kroky dojdu k barové židličce. Shodím ze sebe koženou bundu a pověsím ji přes opěradlo. Nemám ve zvyku chodit po práci v uniformě. "Ahoj Brie." Když ke mě přijde, postavím se a políbím ji na tvář. " Mám hlad, že bych snědla i vola." Snažím se působit, bezstarostně. " Potřebuju sehnat pár lidí na posílení hlídek na dnešní večer, děti nesmí chodit sami po ulici, vždycky u toho musí být někdo dospělý." Povím jí svůj plán. " Jak se ti vede?" Mile se na ní usměju. Známe se pomalu čtyři roky, bylo to dobrá kamarádka mého bývalého manžela, který m tu přenechal dům a sám odjel pracovat do LA jako tatér. Náš rozvod proběhl rychle, jelikož jsme neměli děti a ani jiné závazky. Popis: CCA 170 cm vysoká, atletické postavy, delší vlasy na ramena hnědé barvy a stejně hnědé oči. Je na ní patrno, že má předky indiány. Zobrazit SPOILER

Gregory Black - 31. května 2013 23:45

soukromá zpráva od Gregory Black pro Rosie's Poděkuji za kávu. Jsem rád, že už zde znají můj malý rituálek. Není to sice nic podivného, ale jeden je rád, když se nemusí snažit, aby dostal poctivou kávu. "Dýňový koláč by mohl být fajn. Zvlášť když je dneska takový večer." Usměji se. Konverzace za novinami začala. Přiznávám se, že si sám sobě celkem nalhávám, že tenhle večer je dobrý. Halloween nikdy nebyl dobrým svátkem a dnešní by se mohl změnit v krvavou řež, ale kde jinde člověk získá informace než v bistru nebo nálevně. Popravdě se ani nedostanu k novinkám ze světa, když se do mne opře odér dezinfekce a smrti. Většina lidí z pitevny se dá poznat už podle čichu. Dezinfekce a smrt se do nich zažrala moc hluboko. Dneska zní ovšem zdejší patolog nějak moc zničeně. Není se asi čemu divit, když vezmu, co musel ohledávat. Popravdě mohlo být možná hůř. Možná bych měl říct: Může být hůř. "Dejte na radu doktora a dneska se něčeho ostřejšího vzdejte." Zamumlám na jeho adresu, když zaslechnu jeho objednávku. Ano, moje smysly mi hodně lidí mohlo závidět, ale pro lovce je to nezbytné. Vždycky jsem chtěl vidět i v noci, ale jsem popravdě rád, že nemusím nosit brýle na čtení. Po chvilce a několika odchodech lidí přijde šerifka. Nemám nic proti ženám, ale... Dát takto zodpovědnou funkci ženě... No nic. Každý má svoji slabší chvilku a v jejím jmenování nedošlo k tak velké chybě. Rozhodně nemám v plánu nijak zasahovat do jejich ´small girl´s talks´. Každý má právo na svůj kousek soukromí.

Sam Winchester - 02. června 2013 12:50

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Soukromka Jess Usmál jsem se na ní nijak jsem nevěděla, co bych jí měl jako říct, ona by snad ukecala i smrt, místo toho jsem si jí blíže přitíhl a políbil jí dlouze a pak tiše dodal. " Ač nejsem zrovna na takové věci, ale s tebou bych šel na konec světa to opravdu ano lásko moje." Pohladím jí po vlasech. A chytne jí za ruku, aby mu nikam neutekla,ale musel na hodinu, aby se mohli teda dostavit na tu jejich párty. Políbil jí než došel do své třídy a pak musel do studovny pro nějaké knížky, které ještě potřebuje do školy, ale jinak by to mohl nechat na potom. Občas koukne na mobil, aby zjistil kolik je hodin a také zda nikdo nepsal, protože má takový divný pocit prázdnoty, se kterou má ale Jess hodně pomáhá.

Destiny - 02. června 2013 20:35

soukromá zpráva od Destiny pro Jacksonville, pozdní odpoledne – spíše podvečer Halloween byl právě v plném proudu – tedy jak pro koho. Otevřeným oknem do tvého pronajatého bytu doléhal zvonivý a veselý hovor okostýmovaných dětí, které procházely ulicí a navzájem si záviděly masky i obsahy svých pytlíků. Některé odvážnější si dovolily zaklepat i u tvých dveří. Anonymita Jacksonvillu způsobila, že spousta dětí chodila „otravovat“ i lidi, které vůbec neznaly. Inu, víc lidí, víc sladkostí pro ně. Jednoduchá matematika. Televizní stanice se držely stejného plánu jako každý rok...padla pátá odpoledne a televizní obrazovky se zaplnily všemožnými koukatelnými i nekoukatelnými horory, aby si halloweenskou atmosféru užili i dospělí, kteří nedoprovázejí nejmenší děti na koledu nebo nemají namířeno na některý z četných večírků. Rozevřená kniha leží na stolku u pohovky, vedle hrnku vychladlého zeleného čaje, který sis uvařil, ale nakonec jsi se jej ani nedotkl. Polosedíc pololežíc na pohovce, pohrávajíc si s ovladačem dálkového ovládání se rozmýšlíš, co budeš dneska večer dělat.

Destiny - 02. června 2013 20:36

soukromá zpráva od Destiny pro Chicago, pozdní odpoledne – spíše podvečer Halloween byl právě v plném proudu – tedy jak pro koho. Otevřeným oknem do tvého pronajatého bytu doléhal zvonivý a veselý hovor okostýmovaných dětí, které procházely ulicí a navzájem si záviděly masky i obsahy svých pytlíků. Některé odvážnější si dovolily zaklepat i u tvých dveří. Anonymita Chicaga způsobila, že spousta dětí chodila „otravovat“ i lidi, které vůbec neznaly. Inu, víc lidí, víc sladkostí pro ně. Jednoduchá matematika. Televizní stanice se držely stejného plánu jako každý rok...padla pátá odpoledne a televizní obrazovky se zaplnily všemožnými koukatelnými i nekoukatelnými horory, aby si halloweenskou atmosféru užili i dospělí, kteří nedoprovázejí nejmenší děti na koledu nebo nemají namířeno na některý z četných večírků. Rozevřená kniha leží na stolku u pohovky, vedle hrnku vychladlého zeleného čaje, který sis uvařila, ale nakonec jsi se jej ani nedotkla. Polosedíc pololežíc na pohovce, pohrávajíc si s ovladačem dálkového ovládání se rozmýšlíš, co budeš dneska večer dělat.

Joshua Nelson - 02. června 2013 21:31

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Halloweenský podvečer Nemám rád halloween. Všude je plno malejch parchantů, plno bordelu. Někdy, tedy během všech významějších svátků, si přeju zakopat se někde do země a nevylézt, dokud to všechno zase neodezní. Nikdy jsem to ale neudělal a bohužel ani nejspíš nikdy neudělám. Po celém bytě se rozdrnčí zvonek. Zase ty malý zku....ehm, děti. Ignoruju to. Žádné sladkosti nemám a ikdybych měl nedám jim je. Lehnu si na pohovku a zapnu televizi, protože se hrozně nudím a postupně přepínám stanice. Halloween, Halloween II, remake Halloweenu, remake Halloweenu II, to je zase úžasný výběr. Kdo se na to má dívat furt dokola, rok co rok. Zase televizi vypnu a zvednu se. Dojdu k oknu, ale okamžitě od něj znechuceně odejdu, protože všude pobíha to malé skřetstvo v maskách. Následně si sednu za stůl, vemu si hrnek s čajem do ruky, chvíli ho pozoruju a pak ho zase položím. Pak si vezmu do rukou i knihu (grimoár Goetie), ale tu také po chvíli položím. Zvednu se a dojdu do vedlejší místnosti a začnu bušit do svého boxovacího pytle. Mohlo by se tu něco objevit, začínám se už sakra nudit. I nějaký anděl by stačil.

Dr. Victoria Tyree - 03. června 2013 21:00

soukromá zpráva od Dr. Victoria Tyree pro Nemocnice Ve složce toho mladíka je spoustu zajímavých, ale i smutných událostí jeho života. Jen mě tedy zaráží, že tam chybí veškeré informace o jeho zdravotním stavu. Něco tam je, ale například krevní skupina ne, takže zpráva o přijmu není jediná věc co chybí. Odložím tedy jeho kartu na stůl a přesunu se k Jarenovi. Na můj dotaz, jak si to udělal, jsem se dozvěděla že se řízl, tak to jsem si mohla vydedukovat sama. "A o co si se řízl? Jestli o nějaký plech musela bych ti dát injekci proti tetanu." Vysvětluji Jarenovi a mezitím si nasazuji gumové rukavice. Odkrývám jeho ránu, je opravdu hluboká. Vezmu si čistící vodu, kterou nakapu do rány, abych jí vyčistila a zjistila, jestli v ní něco nezůstalo. Zjišťuji že je čistá. "Ránu ti umrtvím a zašiji." Informuji svého pacienta a už se natahuji pro injekci. Natáhnu do injekce průzračnou látku. "Měj dlaň takhle nataženou." Ukážu Jarenovi a píchnu mu injekci. Další krok je šití a vypadá to, že to budou tak pět šest stehů. "Bude to nepříjemné." Upozorňuji na přicházející šití. "Jsi nový v centru? Ještě jsem tě nikdy nepotkala a podle neúplné tvé karty to tak vypadá." Svůj zrak mám upřený na jeho ruku a na svojí práci.

Jaren Banes - 03. června 2013 21:17

soukromá zpráva od Jaren Banes pro Nemocnice To jí z tý rány mohlo dojít blbe. Na chvíli se podívám na doktorku, ale dlouho mi to nevydrží. Jakmile se mě dotkne, škubnu sebou a rukou ucuknu zpět. Docela mě to zabolí, což je poznat hlavně z mého zamračeného výrazu. Zavrtím hlavou a vrátím ruku na stejné míst, aby se na to mohla podívat. Nejsem zvyklý, aby na mě sahal někdo cizí. Vlastně bych byl asi radši, kdyby na mě nesahal vůbec nikdo. "O sklo v jídelně." Odpovím doktorce a podívám se na hnusně vypadající ránu. Dělám přesně to co po mě chce. Pokud se mě na nic neptá, tak jenom mlčím a koukám střídavě na ránu, na ní a po ordinaci. Jo, co takhle jednou budu dělat já? Za chvíli mě vylejou z centra a skončím na ulici. Na injekci se radši nekoukám. Nikdy jsem to neměl rád. Vrací se mi vzpomínky z dětství, kdy jsem probrečel hodiny v čekárně. Teď už jsem o něco větší a taky se tak musím chovat. Poznámka, že to bude nepříjemné mě moc nepotěší. "Nejsem tu moc dlouho to je pravda. Nejspíš tady asi ani dlouho nebudu." Kývnu ramenama a podívám se na složku, kterou předtím odložila. Trochu mě děsí, že tam toho o mě může být napsáno hodně. "Vy ste musela dostudovat školu nedávno?" Rozhodně musela. Je dost mladá na to, aby byla doktorkou.

Destiny - 03. června 2013 21:43

soukromá zpráva od Destiny pro Stanforská univerzita – campus Projdeš branou do prostor univerzity a rozhlížíš se kolem. Obvyklý odpolední cvrkot na zatravněných plochách, kolem fakult, knihovny, kolení. Hloučky studentů posedávající na teplém slunci, kterou si můžou díky umístění univerzity vychutnat ještě i teď na samém konci října. Někteří si povídají, svačí, někteří si čtou, snaží se navzájem učit...přesně tak vypadá kus studentského života. Rozhlížíš se kolem a instinktivně si vybíráš skupinu mladých, dobře vypadajích holek, které se spolu baví a smějí kousek od tebe. Není pro tebe důležité, zda studují sociologii, protože před budovou psychologie se jednoduše nedalo zaparkovat, nebo zda jim to opravdu pálí, hlavním kritériem výběru byl výhradně vzhled. Když je oslovíš, zvědavě k tobě vzhlédnou a když začneš hrát svoje divadlo, několik z nich se začne usmívat, takže to vypadá, že aspoň část se na návnadu chytila. Jedna z nich, s dlouhými havraními vlasy, které jí padaly přes levé odhalené rameno se na okamžik zamyslela. "Člověče, nevím jestli ti na studijním oddělení tyhle informace podají, a i kdyby – pokud bydlí někde na privátě a ne na kolejích, těžko zjistí kde ho najdeš. Ale pokud studuje právnickou přípravku – pak tě můžu odkázat na dnešní večer do baru Flaming Strike, mají tam mít halloweenský večírek. Buď tam bude on sám a nebo někdo, kdo ho určitě zná. Určitě bych spíše zkusila tuhle možnost než studijňák." poradí ti. Že bys konečně po dlouhé cestě do Kalifornie měl možnost mluvit s bráchou?

Destiny - 03. června 2013 21:44

soukromá zpráva od Destiny pro Jess se na tebe kouzelně pousměje, takovým tím svým milým úsměvem - vím, že se spolu dokážeme nějak domluvit. "Skvělé, věděla jsem, že s tím budeš souhlasit." Rychle se podívala na světle modré hodiny na svém levém zápěstí a zamračila se. "Sakra, přijdu pozdě na somatologii. Zlato, promiň, už musím letět. Uvidíme se v baru Flaming Strike v šest. Nezapomeň na kostým. Zatím ahoj a miluju tě," rozloučila se s tebou, políbila tě a byla zase v tahu. Každý jste studovali bohužel jiný obor a vaše společné chvíle na univerzitě se vždycky omezovalo jen na pár letmých setkání na chodbě, někdy i na společný oběd, když vám nekolidovaly přednášky, což bohužel nebyl dnešní případ. Dnes už Jess uvidíš znovu až večer v baru. Zbývala ti jedna poslední přednáška z úvodu do majetkového práva a potom malý kousek odpoledne času. Teď je na tobě, co vymyslíš do společného setkání se svou milovanou a několika dalšími spolužáky.

Dr. Victoria Tyree - 03. června 2013 22:10

soukromá zpráva od Dr. Victoria Tyree pro Nemocnice "O sklo v jídelně." Přikývnu a dál se k tomu nevracím. Jen aspoň vím, že injekce proti tetanu nebude třeba. Všímám si, že je mu moje ošetřování nepříjemné, bohužel s tím nemohu nic dělat, ale snažím se aby to bolelo co nejméně. Utáhla jsem první steh a vyteklo pár kapek krve které okamžitě utírám do připraveného tamponu. "Jak to že tu nebudeš moc dlouho?" Znělo to, jako kdyby se chystal utéct nebo tak něco. Snad o takové hlouposti neuvažuje. Další steh hotov. Kam se Jaren kouká si nevšímám. "Vy ste musela dostudovat školu nedávno?" Nad jeho dotazem se musím usmát. Pokračuji v šití. "Minulý rok jsem byla ještě stážistka, ale atestaci jsem udělala napoprvé. Takže se nemusíš obávat, budeš mít malinkou jizvu, jako kdyby ti jí dělal starý doktor." Nakrátko zvednu k němu oči a ušklíbnu se. Práce je hotová a já nástroje co jsem používala házím do nerezové misky, s cinknutím do ní padají. Poslední úprava je nastříkání desinfekce a zalepení jizvy. "Všimla jsem si, že v kartě nemáš, skoro žádné zdravotní údaje a ani krevní skupinu. Vezmu ti krev a pošlu jí na testy." Na nějaká souhlas se neptám a sundavám si rukavice a beru si nové. Jarenovi vyhrnu mikinu a prohlížím si jeho ruce, kde bude možné nejlépe vzít krev. Nakonec si vybírám tu ruku, kterou jsem zašívala. Použiji škrtidlo. "Takhle párkrát zapumpuj rukou." Ukážu, co má Jaren udělat a pak poklepu na jeho ruku, najdu vhodnou žílu a píchnu ho jehlou. Napustím jeho krví tři ampulky, uvolním škrtidlo a vytáhnu jehlu na kterou přikládám tamponek. "Pořádně si to drž, ať nemáš modřinu." Věnuji mu krátký úsměv a věnuji se dále své práci. Na ampulky napíšu jeho jméno a zkratky požadovaných testů. Ampulky dám na stojan a se slovy, že se hned vrátím odcházím z ošetřovny. Do té se po chvíli vracím s prázdnýma rukama. "Tak Jarene pro dnešek to bude všechno." Asi bych se měla s Jarenem rozloučit a nechat ho jít zpátky do centra, ale já ještě dodám. "Víš co, zítra bych se ti mohla na tu ruku podívat, jak se ti hojí. Aby si neřekl, že jsem tvoji péči nějak zanedbala." Nezní to nijak vtíravě, prostě jen mile.

Ellena Benedit - 04. června 2013 10:03

soukromá zpráva od Ellena Benedit pro Muj byteček Chodím celý den jako na trní, nevím do čeho mám píchnout nebo co prostě mám dělat. Tenhle život je jiný než jsem kdysi vedla, sice jsem tu nějakou dobu, ale pořád mám občas prostě zapadnout. Sice jsem tím čím jsem, ale nemám nejmenší chuť něco dělat pro ně. Schovávám se před něma, aby mě nenašli a neodvedli zpět, ale utíkat celý život nechci, byla jsem zatracená to ano ale z dobrého důvodu, nikdy jsem se neměla už tady vrátit, ale další mučení a zabíjení znova a znova jsem už nemohla vydržet. Tak proto jsem tady, né v moc hezkém bytě, ale mám tu vše co potřebuju, jídlo, pití, vodu a něco na čtení plus televize, která mě zrovna moc nebere. Ležím na posteli a někdo zazvonil u dveří, aspoň něco jsem pochytila, i za nás se něco podobného slavilo, ale bylo to spíše spirituální než tohle, ale aspoň si něco děti užijí. Prvně než otevřu vždy kouknu do kukátka, abych věděla komu otevírám dveře. Jakmile je otevřu první co uvidí, je velká dóza plná sladkostí. Hned jak to uvidí rozzáří se jim očka a hned po tom všem chňapají, jen se pro sebe usměji a pak hned zavřu. Jdu pomalu do postele, pustím si televizi a tam jsou různé horory no jo je halloween a to prostě musí něco tam dát, venku je ale hezky, takže bych se mohla jít podívat do klubu nějakého. Zamyslím se nad tím a jdu rovnou do sprchy tam nejraději trávím svůj čas, je to příjemné. Když jsem hotová, vylezu ven a jdu si pro věci tohle si beru na sebe jakmile jsem nalíčená a vlasy mám natočené vyrazím ven do ulic. Zamknu dveře od bytu a jdu po schodech dolů a kontroluju, zda mám všechno co potřebuju. Zavřu za sebou i domovní dveře a jdu. Ulice jsou plné a jen se usmívám. Koukám kde co je a čekám, až narazím na nějaký klub, který stojí za to.

Destiny - 04. června 2013 10:51

soukromá zpráva od Destiny pro New York, New York Ač byly tvoje myšlenky na opuštění tohoto velkoměsta jakkoliv silné, tak je v tomhle okamžiku aspoň na krátkou chvíli přemůže přirozená zvědavost, kterou v sobě má snad každý člověk. Sice se najde pár jedinců, kteří policejní scénu a dav lidí přecházejí bez mžiknutí oka, ale ty se k nim neřadíš. Opatrně se prodereš – s trochu tvého štěstí – až ke žluté policejní pásce, byť cestou dostaneš několik šťouchanců loktem od senzacechtivého davu. “Běžte zpátky, tady opravdu není nic k vidění,“ policista vyvádí z prostoru párek dvou puberťáků, kteří i přes všechny zákazy, příkazy, pásky a policajty stejně za hecování svých kamarádů vlezou dovnitř. Podle všeho čekají policajti na tým „mrchožroutů“, aby odvezli tělo, přikryté plachtou na zemi poblíž břehu Jezera, protože kromě obhlížení přilehlého prostoru nic moc plodného nedělají. Nemusí se však čekat příliš dlouho, k davu přijíždí tmavé auto a z něj vystupuje několik chlapů v rukavicích a s černými pytli. Docela nevybíravě se proderou davem lidí až místu činu a začnou s policajty vyjednávat odvoz těla. Neschopnost klasickým amerických policajtů se ukáže v následující chvíli, kdy nedokázali ani pořádně zajistit plachtu na mrtvém těle a ta se při příštím silném závanu větru zvedne a odhalí pohled na tělo bezdomovce, které vypadá rozsekaně...ne počkat, v tom dalším okamžiku si uvědomíš, že je rozervané a potrhané. Policajti okamžitě běží plachtu zajistit, ale dav už začíná šílet, ječet, někteří slabí jedinci i zvracet.

Destiny - 04. června 2013 11:30

soukromá zpráva od Destiny pro Za.raný Halloween Je jasné, že patříš do té kategorie lidí, kteří by nejraději tenhle svátek vymazali nejen z kalendáře, ale i z povrchu zemského. Na jednu stranu se nedá ani divit. Co dokázali lidé z anglo-amerických zemí provést z původně keltského svátku se snad ani nedá odpustit. Občasné neurvalé zazvonění necháváš být bez povšimnutí. Neotevřeš, oni zase odejdou – jednoduché. Mikea Meyerse v různých ztvárněních a podobách, maskách a hromadou mrtvou si také s největší radostí necháš ujít a raději si půjdeš dát pořádně do těla. Pár vzpomínek na minulých setkání s anděly způsobí, že bušíš do pytle hlava nehlava, až ti pot teče po tvářích, z čela do očí i z celého těla. Na chviličku si dáš pauzu, oči stále upřené na boxovací pytel, ztěžka oddychuješ, krev ti buší v uších. Najednou k tobě přes tenkou příčkovou stěnu (ach ti vynalézají američani) dolehne slabý zvuk televize od postraších sousedů, které pravidelně potkáváš na schodech tohoto domu. “Dnes večer...nalezeno v přístavišti St. John's River...tělo v pořadí již...tělo bylo notně potrháno....policie se tudíž domnívá...nějaké divoké zvíře...“

Joshua Nelson - 04. června 2013 12:51

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Tělo v přístavišti Když doboxuju svalím se do pohovky a odpočívám, přičemž furt sleduju pytel. Jako malý jsem snil, že bych mohl být někdy profesionálním boxerem, to mně ale, jako většina snů, po nějaké době opustilo. Začnu se soustředit víc na ještě se pohupující boxovací pytel a zkusím ho rozhoupat trochu víc. Nic. Zkusím to znovu a pytel se skutečně malinko rozhoupal. Furt mi to moc nejde. Pak zaslechnu něco z vedlejšího bytu, něco co mě dost zaujme. V přístavišti St. John's River bylo nalezeno rozsápané tělo. Prý od zvěřě, pfff, to určitě. Vyskočím na nohy a dojdu do koupelny, kde si opláchnu aspoň tvář. Pak si ze skříně, která je v ložnici vezmu dlouhý černý kabát, pod který si, díky úchytu, který jsem si jednou vyrobil, můžu dát svojí upilovanou brokovnici. "Vrahu, pojď sem, jdeme na procházku." zavolám na svého pitbulla. Ten okamžitě přiběhne a když mu dávám vodítko šťastně vrtí ocasem. Teď už můžu vyrazit, ne, vlastně nemůžu, ještě brokovnice, vezmu jí a výjdu ven. Všude jsou ty parchanti, já si jich ale nevšímám a jdu klidně dál. Postupně procházím kolem všemožných i nemožných obchodů, až se dostanu do nějaké čtvrti, s ne moc důvěryhodným obyvatelstvem. Všude na sebe pokřikují různé lidské entity, jak černoši, tak běloši a u zdí domů tu posedávají a polehávají bezdomovci. Nakonec dojdu až do přístaviště. Všude tu chodí policajti a lidi z televize. Vypadá to, že budu muset chvíli počkat. Když procházím kolem, zkusím se podívat, co se děje za páskou, ale tělo už je dávno zabalené a nic zajímavého vidět není. Sednu si na trochu vzálenější lavičku, abych nebyl moc vidět. Přeci jenom většina lidí, kdyby byly na místě vraždy, jen tak neseděla v klidu na lavičce. Po nějakém čase čekání, opravdu nevím kolik to bylo, protože nemám mobil ani hodinky, konečně většina lidí odešla a po další chvíli už tu nebyl nikdo krom mě. Zvedl jsem se, stejně tak Vrah, a došel jsem k pásce. Sklonil jsem se a podlezl jí. "Lehni vrahu." Pitbull si lehnul a já jsem položil vodítko na zem, aby mi nepřekáželo při hledání. Pak se začnu rozhlížet kolem. Policajti sice nejspíš všechny důkazy našli, ale já se zaobejdu bez nich. Snad se tu neobjeví žádný démon, teď na to opravdu nemám náladu.

Sam Winchester - 04. června 2013 13:19

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Škola Hodina ubíhala až nesmírně pomalu a seděl jsem v učebně 9 na rodinném právu, nic co bych dávno, už nevěděl. Koukám na hodinky abych věděl kolik zbývá času do konce hodiny, jsem ten typ co nemusí dávat moc pozor a věděl všechno. Konečně zazvonilo a on si vzal své věci i co měl z knihovny a šel rovnou domů, kde se připravoval na příjmačky co bude mít už za pár dní. Pořád kouká na mobil jako by čekal, že se někdo ozve, ale bez výsledku. Po pár hodinách učení jsem usnul a probudil jsem se na posteli a nijak jsem ani nevěděl jak jsem se tam dostal. Pokrčím jen rameny a podívám se na hodiny mám akorát čas se jít osprchovat. Byl jsem rád že mám chvíli klidu a trochu se opravdu rozptýlím a pak se zase se budu učit. Vylezl jsem jen v ručníku a koukl do skříně. "Doufám, že nemyslí, že dojdu opravdu v kostýmu, pokud nepůjdu za nějakou příšeru nebo lovce, to bych mohl zvládnout." Obléknu se svého běžného oblečení a vyrazím pomalu na cestu, jdu pěšky není to zrovna daleko, a pak bychom cestou z tama jít na procházku a na něco dobrého.

Jaren Banes - 04. června 2013 20:37

soukromá zpráva od Jaren Banes pro Nemocnice "Protože mi za chvíli bude osmnáct a vykopnou mě." Kývnu ramenama a podívám se na doktorku. To musela bejt asi drahá škola. Vlastně ani nemám představu kolik taková škola stojí. Už se chystám seskočit z postele a jít pomalu ke dveřím. Ona mě zarazí svojí poznámkou. Nechápu proč to tam nemám. No asi mi jí ještě nikdo neodebíral nebo nevím. "To píchání injekcí by už stačilo né?" Sice se bráním, ale doktorka mi už škrtí ruku rozhodnutá mi odebrat krev. Jestli to tak moc chceš? Zase se dívám jinam, hlavně abych ty ambule neviděl. Jako jedna je v pohodě, ale tři? Zmáčknu si místo, které mi ukáže a podívám se na ní. Asi je to dobře. Pomalu se postavím. "Tak jo, to beru." Usměju se na doktorku a pomalu se vydám ven z ordinace...

Brie Johnson - 04. června 2013 21:19

soukromá zpráva od Brie Johnson pro Rosie's Tajemný muž – byť pravidelný návštěvník, malinko roztaje. Po pravdě, ani jsem to moc nečekala – obvykle nic jiného než kafe nežádá, holky se jej ani na něco navíc neptají, ale třeba je dnešek nějak pro muže významným. "Jeden dýňový koláč, už se to nese, pane," úsměv jsem mu samozřejmě vrátila. Takové maličkosti by měl člověk oplácet. Vydala jsem se k pultu nachystat pořádný kus domácího koláče, když se znovu otevřou dveře a dovnitř vejde další "novější" člen města. Podle toho, co jsem slyšela, se jedná o jednoho z "mrchožroutů", jak se u nás hovorově říká. Přijel prý sice ještě před těmi nemilými událostmi, ale bohužel ho již neminulo, to co se v současné době dělo. Jeho sinalá tvář a přání něčeho ostřejšího to jen potvrzovalo. Normálně příliš alkohol nepodáváme, ale určitě se tady našla láhev Tullamore Dew, když – převážně pro dámskou část návštěvníků – připravujeme irskou kávu. Na tác jsem položila dva talíře s koláčem a jednoho panáka jantarové tekutiny. "Přeji vám dobrou chuť," položila jsem jeden talíř před prvního zákazníka, otočila jsem se a udělala několik kroků směrem k druhému muži. "Něco ostřejšího a tady máte koláč. Na účet podniku. Nerada to říkám, ale vypadáte že byste jej potřeboval," dodám na omluvu k "úpravě objednávky" s úsměvem. Dveře se rozletí do třetice a tentokrát spatřím známou tvář – místní šerifku, která zde sice nežila tak dlouho jako já, ale padly jsme si do oka v tom samém okamžiku, co nám navzájem představil její bývalý manžel. "Ahoj, Beth. Vola ti bohužel nenabídnu, ale čerstvě udělaný toast, teplé kafe a dýňový koláč tady mám v cuku letu připravený. Určitě neřekneš ne, že je to tak?" zeptám se jí sotva se přivítáme. "Věřím, že to dneska s těmi hlídkami je víc než nutné," zvážním, "ale myslím, že místní si dneska dají na své děti pozor. Ani nevíš jak moc se mi dneska chce domů – zvláště, když je Eric mimo město a o Kylea se mi stará paní Millerová," povzdychnu a nervózně si promnu loket, přičemž vyhlédnu ven na ulici. Popis: Asi 165 cm vysoká, normální postavy (cca 60 kg), dlouhé plavo-rezavé vlasy, zelené oči oblečena ve světle modrých pracovních šatů. odkaz

Mia Cavendish - 05. června 2013 08:44

soukromá zpráva od Mia Cavendish pro Jasněěěě, zpátky Proderu se s obtížemi davem a za chvíli stojím u pásky, která nás oddělovala od místa činu... Chvíli tam stojím s rukama v kapsách a čekám, co se bude dít dál. Vypadalo to zajímavě... Našpicovala jsem uši, jestli někdo v davu něco neříká k tématu. Masové vraždy, třeba. Po chvíli se dostaví další, neschopnější jednotka policie a tělo je po chvíli odhaleno světu. Oproti ostatním, ale nedávám najevo žádný odpor a využiji chvíli k tomu, abych si tělo pořádně prohlédla. Rozervané a potrhané... že by v New Yorku měli problém s divokými psy?? pomyslela jsem si ironicky. Pohledem jsem přejela okolí místa činu, hledala jsem krevní stopy. Co policajti totiž umí ze všeho nejlépe je zničit otisky bot. Není nad to šlápnout si do důkazů, že ano. Pokud něco objevím pokusím se k tomu přesunout blíže. Dokud to tu nevyčistí tak neodejdou... další šanci budu mít až v márnici... Možná se mi podaří toho týpka podplatit, aby mě s tělem nechal chvíli o samotě.

Destiny - 05. června 2013 10:01

soukromá zpráva od Destiny pro Výsledky testů Kluk sklouzne z postele, naposledy se rozhlédne a je zase pryč. O chvíli později se objeví ve dveřích sanitář, převezme od tebe ampule odebrané krve, aby je mohl odnést na testy do laborky. Na tvou žádost, aby byly provedeny co nejrychleji, jen něco zamručí a je pryč. Zjevně další, co opravdu miluje pohotovostní směnu o Halloweenu. Vyjdeš ze dveří ošetřovny, aby ses rozhlédla po čekárně, ale ta je pro tuhle chvíli aspoň na chvíli prázdná. Z lítaček vedoucí na jednotku intenzivní péče vychází Patrick, trochu bledý, ale všimne si tě, když prochází kolem tebe. “Půjdu si dát teď pauzu pro změnu já. Potřebuju si dát cigáro. Měli jsme teď exitus,“ pronese tiše a je venku. Uplynou necelé dvě hodiny, vyplněné šitím, ošetřováním, občasným čtením, když zrovna nikdo není, koho by si vyšetřila, když se ozve zaklepání na dveře a do vyšetřovny vstoupí Paula z laborky. “Mám pro tebe výsledky, jak jsi chtěla. Ale je tady něco, co jsem chtěla s tebou probrat, protože tohle jsem viděla poprvé v životě. Nikdy mi určení krevní skupiny netrvalo tak dlouho, jako teď. Určila jsem ji jako 0 negativní, ale stoprocentně jistá si rozhodně nejsem. Ta krev mi od začátku přišla nějaká divná, proto jsem k tomu zavolala Stephena,toho našeho magora, co má milion zájmů všude možně, ten na ní koukl a prohlásil, že se do lidské krve přimíchala krev psí. Kdyby tu krev měl jako první v ruce on, myslela bych si, že je to jeden z jeho nechutných vtípků, ale dělala jsem na ní jen já. Jsi si jistá, že jsi neměla nějak kontaminovanou stříkačku? Například, nebyl tady někdo dneska s pokousáním od psa? Jinak si to nedokážu vysvětlit, protože kdyby si někdo aplikoval psí krev do žíly, nedovedu si představit tu okamžitou bouřlivou reakci bílých krvinek.“

Dean Winchester - 05. června 2013 14:05

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Stanfordská Univerzita - Campus Najít nějaký hlouček pořádných koček nebylo vůbec těžké. Když jsem je oslovil a vybalil na ně starý trik, ala "hodnej chlapec", tak se jich pár chytilo. Snadný jako facka…, pomyslím si, když mi jedna pěkná černovláska ochotně začne radit. Sice Sama nezná, ale poradila mi, že celá právnická přípravka má večer v baru Flaming Strike nějaký Halloweenský večírek. Tam se Sam určitě neobjeví. Nikdy jsme Halloween neslavili, tak nevěřím, že by jen tak změnil názor. Ale určitě ho tam někdo bude znát, takže se tam musím vydat i já, pomyslím si a zářivě se na černovlásku usměju. “Díky… určitě tam večer zajdu a poptám se. Mimochodem, jsem Dean“, řeknu a podám jí ruku. Počkám, jestli se taky představí a pak vyřknu svou poslední otázku. “Ten bar… nevíš, na jaké ulici ho mám hledat?“ Jakmile mi odpoví, ať už jakkoliv, tak se naposledy vděčně usměju a udělám krok vzad. “Tak díky za pomoc. Třeba se večer v tom baru uvidíme. Mějte se“, rozloučím se s černovláskou i s jejím doprovodem, kterému jsem věnoval letmý pohled a otočil jsem se k odchodu. Jo, pořád jsem úžasnej. A to ikdyž jsem už víc než patnáct hodin nespal…, proletí mi hlavou a já se pro nic za nic zakřením. Zamířím si to zpátky k autu, do kterého nasednu, nastartuju a vyrazím zpět po hlavní cestě někde na kraj města, kde si najdu nějaký motel. Už jsem ospalý a do večerní párty času dost. Na recepci předložím doklady a kreditku na jméno Ronnie James Young a pronajmu si pokoj, do kterého vpadnu jako velká voda. Na mobilu si nastavím budík na 18:00 a padnu na postel, kde po chvíli usnu spánkem spravedlivých. Když mě večer probudí nastavený budík, tak se neochotně zvednu a zamířím do koupelny, kde si dám sprchu, pro všechny případy vyčistím zuby a oholím se. Nasoukám se do čistého oblečení a vyrazím najít bar Flaming Strike.

Ellaria Sand - 05. června 2013 20:48

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville, pozdní odpoledne Z dlouhé chvíle jsem vyměnila knihu za noviny a listovala jimi. Snad již po desáté, ale pořád mi něco nesedělo a já nevěděla co. Tlumené ženské výkřiky vycházející z televize jsem ignorovala. Stejně dívce nebylo pomoci, potvora z bažin jí dostane. Tenhle horor jsem viděla snad dvacetkrát. Nikdy mne neomrzí, jak pitomé a groteskní to je. Vrátila jsem se od civění do televize ke svým novinám. Nic… Zmuchlala jsem je a zahodila do rohu pokoje. Byl čas si trochu provětrat hlavu. Můj otec mne naučil, abych nikdy nikam nechodila sama. A když už musím, tak ať mám u sebe aspoň nějakou zbraň. Pistole se mi zdála v tenhle moment nevhodná, neměla bych jí pořádně kam schovat. V tuhle roční dobu je na Floridě prostě teplo a venku se dá chodit jen v tričku. Zvolila jsem proto nůž, který jsem schovala do boty. Do kapes kalhot jsem nasoukala peněženku a mobil (co kdyby náhodou) a vyrazila jsem ven. Zatuchlý pokoj motelu jsem nechala za sebou, a ráda.

Destiny - 05. června 2013 23:07

soukromá zpráva od Destiny pro Razíme do baru "Jsem Josie. Pochybuju, že se dneska večer uvidíme. Tohle je bar jen pro budoucí pány a dámy v úhledných kostýmech. Pro nás ostatní jsou tady jiné hospody. Možná to taky znáš," malinko se rozpovídá, ale ještě stále vypadá trochu ostražitě. "Ten bar najdeš docela jednoduše – na Indy Drive. Pojedeš zpátky kousek nahoru a na druhé se dáš doleva. Nedá se to minout. Měj se a hodně štěstí při hledání bratra," popřeje ti, a pak už se zase věnuje konverzaci s holkama. Škoda, mohlo to jít líp, ale na druhou stranu, máš aspoň nějakou stopu na Sama. Vydáváš se najít motel, cestu volíš částečně podle dívčina popisu, abys pak večer jel na jistotu – a měla pravdu. Bar Flaming Strike najdeš opravdu snadno. Pokračuješ do motelu, kde si konečně dopřeješ tolik toužebný spánek. Na recepci ani nemrknou na tvoji falešnou kreditku a máš vystaráno. Už jsi spal i na lepších postelích, ale pro tuhle chvíli by jsi byl vděčný i za tvrdý slamník, hlavně že se konečně aspoň trochu vyspíš. Z příjemného, ale krátkého snu tě probudí nemilosrdně budík – je čas vyrazit na Halloweenskou párty. K baru se to začíná pomalu zaplňovat, zatím nic velkého – můžeš si objednat pivo a počkat, až bude víc lidí nebo se začít vyptávat kolem.

Jaren Banes - 05. června 2013 23:21

soukromá zpráva od Jaren Banes pro Z nemocnice do centra ...vyjdu na chodbu a podívám se z jednoho konce na druhej. Chvíli mi trvá než se zorientuju kudy jsme sem přišli. Pak se vydám jedním směrem, který určím jako ten lepší. Měl jsem kliku, protože jsem po chvíli na příjmu. Podívám se na dvaře vedoucí ven z nemocnice. Kdyby u nich nestála ochranka asi bych šel ven. Žlutý pásek na ruce jasně naznačuje, kam mám jít. Tak jindy. Pomalu se vydám ke dveřím vedoucím do centra. Několikrát na ně zaťukám než mi přijde otevřít vrátný. Poděkuju mu a vstoupím zpět do centra. Jídelna je už prázdná a ostatní buď ve škole nebo někde jinde. Nechce se mi nic moc dělat. Pomalu se vydám k našemu pokoji, kde si lehnu na postel zádama ke dveřím.

Dr. Victoria Tyree - 05. června 2013 23:34

soukromá zpráva od Dr. Victoria Tyree pro Výsledky testů Rozloučila jsem se s Jarenem a po uklizení nástrojů, jsem předala krev a své požadavky sanitáři. Řekla jsem sestrám na příjmu, že čekám na výsledky krve od tohoto pacienta a nechala jsem složku u nich na stole, aby se nemusela hledat až se tam budou zakládat. Střetla jsem se s Patrickem, který nevypadal, zrovna v pohodě a tak když oznamuje svoji přestávku tak s pochopením přikývnu. Bohužel tohle patří k naší práci a setkáváme se s úmrtím více než bychom si přáli. Pak nachází hodiny klasické práce, naštěstí ne moc složité. Prostě jedná se o šití, pár rentgenů, dokonce i sádrování. Nakonec se u mě objeví Paula z laborky. To že si mě osobně našla mě překvapí. Myslela jsem, že dostanu jen výsledky, ale ne že se tu objeví ona sama. Je to divné a její slova ještě divnější. "Cože psí krev?" Nemůžu tomu uvěřit. Lehce mě uráží, že se ptá jestli jsem si sama nekontaminovala jehlu při odběru. "Paulo, to není možné. Jehla byla čistá. Otvírala jsem jí předtím klukem." Nevěřícně vrtím hlavou. "Je to vůbec možné, aby člověk v sobě měl zvířecí krev?" Vzpomenu si, že jsem se s ním domluvila, že se za ním stavím. Zítra mám totiž volno. "Já mu tu krev vezmu ještě jednou, zítra. Uvidíme jestli to byla chyba nebo něco jiného."

Destiny - 05. června 2013 23:45

soukromá zpráva od Destiny pro Flaming Strike a chvíle s Jess a spolužáky Poslední hodina dle očekávání proběhla v klidu, i když dosti pomalu. Ne, že by vám tedy učitel daroval něco zadarmo, když teď už jste měli po zkouškách, ale přeci jen se vyplatily tvé mimoškolní hodiny strávené nad učebnicemi, i když to nebylo zase tak zapotřebí. Ale všechno jednou skončit musí, takže i tahle hodina po dlouhých 45 minutách skončila a ty jsi mohl jít domů. Jenže co teď dělat s volným odpolednem, když už nebylo co se učit? Jess byla stále ve škole a podle všeho se asi na večírek bude chystat u nějaké své kamarádky. Přeci jen byla tvůj doprovod na jinak čistě právnický halloween a chtěla vypadat více než jen dobře. Nakonec jsi i přes všechno zasedl k učebnicím a znovu a znovu si pročítal právnické termíny, poučky a vysvětlení. Člověk neví, kdy se mu něco takového bude zase hodit. Rozhodně při pondělním pohovoru ohledně právnické fakulty a plného stipendia. Učení si na tebe vybralo mnohem větší daň, než jsi čekal, protože se ti podařilo usnout, ani nevíš jak. Rychle jsi se osprchovat a oblékl ses – byť ne do kostýmu, jak tě prosila Jess. Čas jsi měl docela dobrý, ale i tak sis ji nechtěl rozzlobit tím, že přijdeš pozdě. A navíc v civilu. Bar Flaming Strike na Indy Drive byl známý bar pro všechny, co na Stanfordu studovali práva a nebyl příliš daleko od vašeho klubu. I opilý byl člověk dříve doma po svých, než by jej tam zavezl taxík. Místnost ověšená různýma halloweenskýma serepetičkama, vyplněná hlasitou hudbou se již začínala naplňovat tvými spolužáky i studenty z vyšších ročníků. Očima jsi rychle našel Jess oblečenou v kostýmu zdravotní sestřičky (jak plně originální u studentky zdravovědy), jak si povídá s tvým kamarádem Jeffem, v ruce sklenici piva a usmívá se. “Teda, čekala jsem, že přijdeš v něčem lepším, kazíš nám tady prostředí,“ postěžuje si, ale jen naoko, políbí tě a přitáhne blíže ke stolu. “Zrovna jsem tady Jeffovi říkala o tvých výsledcích. Ty by ses s tím sám nepochlubil a přitom je to tak skvělá věc.“

Dean Winchester - 06. června 2013 15:24

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Návštěva baru Když jsem svěží vylezl z koupelny v čistém ohozu, tak jsem se chvíli zastavil a rozhlédl se po pokoji, přičemž jsem se zamýšlel, co všechno si mám do toho baru vzít. Bouchačku si pro jistotu nechám v autě… Ale pro případ, že by tam byl debil vyhazovač, si raději vezmu falešný průkaz FBI…, pomyslím si a vyjdu ven z pokoje, který za sebou zamknu a klíč si schovám do kapsy kalhot. Posléze nastoupím do svého zlatíčka a vyrazím na Indy Drive, kde je ten bar. U baru to ještě nebylo nejhorší. Místo k zaparkování tu bylo, ale raději jsem svoje bejby zaparkoval za nejbližší roh. Nechci, aby si Sam mého auta všiml dřív, než se uvidíme. Mohlo by ho to totiž odradit jít do toho baru, což si nemohu dovolit. Ikdyž si nejsem jistý, jestli se tu vůbec objeví. Po zaparkování jsem si z přihrádky vytáhl průkaz agenta FBI, Jimmyho McCartneyho a uschoval do náprsní kapsy své tmavomodré bundy. Poté jsem vystoupil a auto uzamkl. Jdeme na to…, pomyslím si a s rukama v kapsách vyrazím k baru. Pokud mě u vchodu zastaví nějaký vyhazovač, tak mu naučeným pohybem dám před nos průkaz a aniž bych zpomalil, vstoupím dovnitř. Nehodlám totiž za vstup do tohohle doupěte bláznů, platit ani dolar. Ať tak či onak, dovnitř jsem se nakonec dostal. Při rozhlédnutí se, jsem zjistil, že se to tu teprve začalo plnit. Hmm… nevadí. Alespoň si můžu zatím dát pivko, pomyslím si a vyrazím k baru, kde si objednám pivo a rovnou ho zacáluju. Pak se přesunu ke stolu někde, kde budu mít výhled jak na bar, tak na vchod, aby mi Sam neutekl. Pokud se do hodiny neobjevil, tak vyrazím k baru, kde si objednám ještě jedno pivo a zeptám první osoby, která mi přijde pod ruku: “Nazdar, neznáš Sama Winchestera?“

Destiny - 07. června 2013 09:49

soukromá zpráva od Destiny pro Neznámo kde – řekněme Bangor, Maine, míříme do klubu Halloween – jaká to pro tebe menší nuda. Dříve to bylo jiné. Rozhodně větší zábava, žádné polehávání v pronajatém bytě. Spád doby změnil podobu původního keltského svátku Samhainu na popularizovanou anglo-americkou podobu, na to už sis postupem času zvykla, a nejenom na tohle. Měnilo se všechno a to téměř doslova lusknutím prstů. Na druhou stranu – i když ty sis smysl Halloweena neužívala (pokud se nepočítá občasné uzmutí bonbónu v míse s cukrovím), rozhodně jsi ho neměla v plánu kazit ostatním. Naštěstí jich není tolik a po osmé hodině je již zvonek klidný, na rozdíl od tebe, která chodíš od ničeho k ničemu a nemůžeš se pořádně rozhodnout, co s časem. Vklouznout do postele, zachmulat se pod pokrývku – ne, to tě zatím neláká, protože noc je ještě mladá, tak proč toho nevyužít. Oblékneš se – pěkně, ležérně, nikoliv však příliš vyzývavě a vyrazíš ven. Počasí dnes tady, na severu Nové Anglie, je již trochu chladnější, proto byl dobrý nápad doplnit oblečení koženou bundou. Procházíš ulicemi, rozhlížíš se kolem, který z klubů na hlavní třídě tě upoutá vejít dovnitř a z celé té řádky si vybereš jeden, který na tebe působí nejlíp The Stand. Není zrovna příliš plný, lidé asi mají dnes trochu jinou zábavu, ale vypadá slušně. “Dobrý večer slečno. Nerad vám to říkám, ale vy se nebojíte dnes sama jít takhle večer ven?“ zeptá se tě barman, když zamíříš k jeho pultu. Kupodivu svá slova nedoprovodí úsměvem, takže je buď velmi dobrý herec, nebo svou otázku nemyslí jako vtip.

Destiny - 07. června 2013 09:59

soukromá zpráva od Destiny pro Zpátky v centru Všechno, co jsi dnes mohl v nemocnici vyřídit – je hotovo. Ta mladá, příjemná doktorka ti odebrala krev a slíbila, že výsledky testů pošle sem, aby bylo možné je zapsat do tvé karty, kde z nějakého důvodu chyběly. Ne, že by ti to nějak trhalo žíly, nebyly tam předtím, nemusí tam být teď, ale sám víš, jaké to je odporovat doktorům. Obzvláště teď, když potřebuješ těch pár posledních měsíců sekat latinu, aby tě potom pustili zpět do normálního světa. Vrátil ses zpět do svého pokoje, aby sis možná odpočinul, možná i nějak zabavil, ale ven už se ti nechce. Když tam jen tak ležíš a přemítáš, ozve se zaklepání na dveře tvého pokoje a dovnitř vejde psycholožka, která má dneska večer službu. “Ahoj, Jarene. Měla bych na tebe prosbu. Volali zrovna z nemocnice, že tě zítra hned ráno potřebují v nemocnici znovu na testech. Něco se prý nepovedlo. Vypíšu ti povolenku opustit ráno centrum.“

Destiny - 07. června 2013 10:22

soukromá zpráva od Destiny pro Jacksonville, motelový pokoj Nevíš, jestli je to tím že je Halloween, nebo že sedíš v šeru dalšího motelového pokoje, způsobuje to, že jsi nevrlá, podrážděná a nesoustředíš se. Film je jen zvuková kulisa, ale řádnou pozornost mu rozhodně nevěnuješ. Stejně tak novinám. Marně se snažíš pročítat články, titulky...vždyť si ani nedokážeš vzpomenout, o čem byl ten pitomý komics na straně s televizním programem! Takhle se opravdu nedá pracovat. Jak se máš od něčeho odpíchnout, když máš hlavu plnou nesmyslů? Rozhodneš se proto vykašlat se na televizi i na noviny a vyrazit ven, trochu pročistit hlavu. Což se zdá jako skvělý nápad, ale i přesto nezapomeneš na bezpečnost a po krátkém přemítání ti nůž přijde jako ta nejlepší volba. Vydáváš se ulicemi, napojíš se k řece St. John a míříš k přístavišti. Víš, že tam teď v noci nepotkáš živou duši, až na pár neškodných (díky bohu) bezdomovců, a to právě teď potřebuješ. Přístaviště je tiché a cestou nepotkáš ani jednoho ošuntělého pláště, ohřívajíc si ruce u ohně, prosíc tě o pár nikláků. Zvláštní. Najednou tě oproti tmavnoucímu okolí upoutá jedna barevně odlišná věc. Žlutá policejní páska oddělující část přístaviště. A další věcí je mladý muž, v závěsu s pitbullem, nadzvedávajíc pásku, aby mohl do ohraničeného prostoru. Rozhodně nevypadá jako jeden z těch puberťáků, kteří se navzájem hecují, aby něco provedli. MH: Pokud na něj nechceš promluvit, soukromý příspěvek mě. Pokud ano, potom soukromý Joshuovi.

Destiny - 07. června 2013 11:05

soukromá zpráva od Destiny pro Odvoz těla Když už jednou mělo „publikum“ nádherný pohled na znetvořené tělo, mrchožrouti už se s tím rozhodně neserou a jednoduše tělo nandají do černého pytle, zazipují a odnášejí pryč. Měšťáci tady ještě zůstávají a pravděpodobně zůstanou do té doby, než se sem uráčí dopravit někdo z detektivů a začne scénu zločinu pořádně prohlížet spolu s forenzními techniky. Toliko k americkým procedurálním dramatům, kdy se státní i kabelové televize nemístně chlubí úspěchy vyšetřovacích týmů. Ve skutečnosti to zase takové hrdinství nebude. Rozhlížíš se pořádně kolem místa činu, ale kromě několika obřích kaluží krve nenajdeš nic neobvyklého. Otisky v prachu jsou lidské...oběti? Vraha? Neopatrné policie? Ale nevidíš jedinou, která by byla zvířecí – psí, kočičí nebo i jiná. Všechno otisky bot. Kolegové bezdomovci se přeci netrhají na cáry nebo snad ano? Pokud budeš chtít zjistit něco víc...pak jedině za pár hodin v márnici – až bude hotová pitva a ten chlápek za stolem bude sdílnější po několika ukázkách prezidenta Granta.

Destiny - 07. června 2013 11:27

soukromá zpráva od Destiny pro Co to ksakru? Muž vypadá, že se po tvých slovech malinko uklidnil. Zatím ještě nemáš tušení, co se tady mohlo tak děsivého přihodit, ale zjevně to, že může tajemství předat dál, na místa, kde – tedy alespoň podle něj – budou záležitost dále prošetřovat – na něj působí pozitivně. “Pojďte tedy za mnou. Něco vám ukážu, ale dopředu vás musím upozornit, že to co uvidíte, není příliš hezký pohled. Nevím, jestli je to jen obyčejný vandalismus, nebo něco horšího, ale raději jsme se s kostelníkem dohodli, že ji přemístíme jinde. A možná vy budete mít po dohodě s arcibiskupstvím zcela jiné plány,“ hlas se mnu naposledy zachvěje, obrací se a kráčí k jedněm z bočních dveří v hlavní lodi božího svatostánku. Procházíte dveřmi a krátkou chodbou, která se vzápětí rozšiřuje do velké místnosti. Už cestou, kterou jdete, cítíš velmi nepříjemné vibrace. To, co ti kněz hodlá ukázat, rozhodně nemá s vandalismem, co společného. Vstoupíte dovnitř a ty náhle spatříš zcela nepokryté znetvoření sochy Panny Marie. Ne, že byste vy v nebi, nějak brali tyto lidské modly v potaz, tohle však byl krutý výsměch nejen do tváře lidstva, ale i do tváře andělské a boží. Nejen výsměch, ale i plivnutí do tváře. Není tedy čemu se divit, že tě vyslali právě sem. Kněz stojí kousek za tebou a ty slyšíš jeho zrychlený dech.

Ellaria Sand - 07. června 2013 19:06

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville S rukama vraženýma do kapes jsem se pomalu přibližovala ke žluté policejní pásce. Pohledem jsem si změřila kluka se psem, kterýžto podlejzal pásku a vypadal, jako by něco hledal. Za normálních okolností bych to asi nechala plavat, ale něco mi tu nesedělo. Čas od času se projevil můj šestý smysl, který mi napovídal, že bych se v něčem měla začít šťourat. Dneska se mu ale příliš nevedlo, takže bylo na čase tu chybu napravit. “Myslím, že ta páska je tam z dobrého důvodu.“ oslovím kluka a hlídám si reakci jeho psa. Jen pro jistotu. S rukama v kapse nepůsobím jako hrozba, ale těžko můžu v první chvíli vědět, jestli ten pes je sebevědomý a řádně vychovaný. Jsem vyšší, štíhlá blondýnka. Vlasy mám stažené do copu, ale několik pramínků neposedně povlává kolem hlavy. Oblečena jsem do tmavě modrého tílka, jeansů a vysokých bot na šněrování. Na krku mi visí delší řetízek s několika přívěšky.

Joshua Nelson - 09. června 2013 11:14

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Policejní páska, pes a dívka Chvíli hledám za policejní páskou něco, co by mi pomohlo, utvrdilo mne v mém přesvědčení, když tu Vrah trochu zavrčí. V tom už ke mně někdo promluví, zřejmě žena a začne mi vykládat o účelu policejní pásky. No neříkej, to jsem netušil. Už tak mám pokaženou náladu kvůli tomu halloweenu a teď ještě tohle. "Ovšem pro každého je dobrý důvod něco jiného a pro Vás by bylo dobré, kdybyste zase šla. Všimnu si, jak se podívá směrem k Vrahovi. "Vrah je dobře vicvičený a to my přijde jako dobrý důvod, abyste odešla. Poslouchá totiž víc než dobře a když mám špatnou náladu a někdo mně ruší při mé práci, do které Vám mimochodem nic není, mohl bych i nějaký nepěkný povel. Čekám jak na mojí poměrně výhružnou řeč zareaguje, snad odejde.

Ellaria Sand - 09. června 2013 11:22

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville Vrah? On toho psa opravdu pojmenoval Vrah? To mě poser… zase další blbeček, který si mastí ego tím, že si pořídí pitbula. Že já mám štěstí na taková individua. Dívám se na kluka, není na mne znát nic, co si v tu chvíli myslím. Jeho výhružky jdou mimo mě, nicméně on je pro mě jen podivín, který je ve špatnou chvíli na špatném místě. “V klidu,“ zvednu ruce ve smířlivém gestu a couvnu o krok. “Hezkej Halloween.“ otočím a odcházím. Půjdu se projít městem, podívat se na nějaké zprávy a když nic, tak zajdu někam na pivko.

Joshua Nelson - 09. června 2013 11:47

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Policejní páska, pes a dívka Jak domluvím, trochu se za svojí řeč zastydím. Ona mně evidentně buzerovat a dohadovat se se mnou nepřišla. Podlezu pásku a přijdu trochu blíž k ní. Vraha při tom vezmu sebou. "Omlouvám se, nechtěl jsem Vás nijak urazit, pohoršit, ani nic podobného, jenom mám prostě špatnou náladu a nesnáším Halloween, tak snad mi to prominete." Snad mou omluvu příjme, sice se do hovoru s cizímu lidmi běžně nepouštím, ale v ničích očích jsem nechtěl vypadat jako hrubián, ikdybych se s tím člověkem už v životě neměl vidět. Mám hladké tmavě hnědé skoro až černé vlasy, které mi padají do jednoho oka. Oči mám černé. Skoro všechny viditelné části těla mám potetované (tedy od trupu nahoru). Celkově jsem průměrně vysoký, stejně tak váhově se nacházím v průměru. Oblečený mám dlouhý kožený kabát, černé jeansy a z pod kabátu jde vidět část černého saka, bílého trika a červené kravaty. Boty mám kožené a trochu vyšší, skoro až gothického typu. Ale jen skoro.

Ellaria Sand - 09. června 2013 12:04

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville Už jsem vytahovala telefon, s největší pravděpodobností bych právě teď volala 911 a ohlašovala vniknutí na místo činu, ale omluvná slova mne v mém úmyslu zastavila. Otočím se a ještě jednou si prohlédnu toho kluka. Achjo Dívám se, jak jde ke mně i se psem. “Každý prožívá Halloween nějak.“ odpovím mu klidně. “Co tady vlastně děláte? Jestli mi na to teda odpovíte, aniž byste na mě vypustil psa.“ snažím se situaci odlehčit trochou sarkasmu.

Jaren Banes - 09. června 2013 12:06

soukromá zpráva od Jaren Banes pro Zpátky v centru Nejspíš jsem musel po nějaké chvíli zabrat. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudil mě hlas doktorky Clarkové. Sakra? Měl jsem mít sezení? Rychle se převalim a posadim až mě to v ruce zabolí. Musím vypadat docela zmateně. Většinou jsou lidé zmatení, když je někdo vytrhne ze spánku. Poslechnu si co mi říká a zamračím se. Jak nepovedlo? Je vidět, že ta doktorka vyšla ze školy. Nechápu to, ale co se dá dělat. Je to dobrá možnost jak se ulejt ze školy a rád to využiju. "Dobře, přijdu si pro ní." Kývnu na doktorku a zase si lehnu na postel. Tentokrát čelem ke dveřím. Nerad bych, aby mě zase někdo překvapil.

Joshua Nelson - 09. června 2013 12:17

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Na její slova se trochu pousměji. Je docela milá, vážně mně mrzí, jak jsem se na ní před chvílí obořil. "To bych si radši nechal pro sebe. Ale co tu děláte vy, za tmy, aniž byste byla dítě v masce a na každém žebrala bonbóny a podobné svi...ehm, věci. Pokud se můžu zeptat, aniž byste na mě zavolala policii." Oplatím jí sarkazmus a trochu se usměji, abych dal znát jen své dobré a počestné úmysly.

Ellaria Sand - 09. června 2013 12:36

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville Neuniklo mu, že svůj telefon stále držím v ruce a asi si i všiml toho, jak jsem chvíli rozmýšlela, zda volat policii nebo ne. Nakonec telefon schovám zpátky do pouzdra a do kapsy kalhot. “Jen se tu tak procházím. Věřte nebo ne, ale občas mám schopnost objevit se v nepravý čas na nepravém místě.“ očividně se v hovoru nikam neposuneme. “Víte, co se tu stalo?“ podívám se směrem k místu činu. “V novinách jsem o ničem nečetla, takže mne docela překvapilo, když jsem tu zahlédla policejní pásku.“ Chvíli stojím a pak vykročím k pásce. “Toho psa na mě pustíte, když pásku podlezu?“ ujistím se a snažím se tvářit v pohodě. Fakt je, že bych opravdu nechtěla zažít střet se psem.

Joshua Nelson - 09. června 2013 12:50

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Policejní páska, pes a dívka "Této schopnosti jsem si všiml." Trochu mně překvapí, že neví co se tu stalo. Ikdyž, proč mě to vlastně překvapuje nevím, protože nebýt mých sousedů, kteří mají neustále zapnutou televizi a americké vynalézavosti ohledně sadrokartonu, také bych to nevěděl. "Něco jsem zaslechl, prý tu nějaká divoká zvěř roztrhala člověka, ale bát se nemusíte, můj pes to nebyl. Každopádně já si nemyslím, že to udělalo zvíře." Ne, to jsem neměl říkat. Teď se určitě bude ptát, proč si něco takového myslím a určitě i koho podezřívám. "Pokud si budete vysloveně přát, abych na Vás pustil, proč ne?"

Sam Winchester - 09. června 2013 13:16

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Bar s mojim sluníčkem Každý by byl rád že má konečně pokoj od učení, ale já nakonec u něj zase skončil jak jinak, ale chtěl jsem se podívat na nějaké termíny ohledně právničiny, protože v pondělí ten pohovor je pro mě moc důležitý a nechtěl bych ho pokazit něčím co bych neznal a tak proto jsem se doma ještě učil, jinak zabít čas snad ani neumím. Procházím kolem baru, kde bude už Jess a jakmile tam vlezu jen pozvednu obočí, ví moc dobře jak mám rád tento svátek. Když mě Jess viděla, viděl jsem na ní trochu zamračení a snad i zklamání, že nemám žádný kostým a taky mi to hned řekne na rovinu. Prý kazím prostředí, jasně zlato Usmívám se jak sluníčko a stoupnu si k ní a políbím. " Ale notak Jess, víš jak mám rád tento svátek. Takže mě ber třeba jako .." Přemýšlí k čemu by se mohl přirovnat a přitáhl si Jess k sobě a libne tě na tvář. Jakmile se začne vychloubat před Jeffem je mi trochu trapně, nepotřebuju aby mě chválili nebo tak. Ale nic neříkám raději, nechám si objednat pivo a čekám co ti dva vymyslí. " Zas tak skvělá ne, nemám to ještě jistý uvidí se až v pondělí slunce moje." Jakmile mi přinesou pivo tak se napiju.

Ellena Benedit - 09. června 2013 14:24

soukromá zpráva od Ellena Benedit pro Nějaký bar The Stand jak hezký název, stojím před ním a koukám na něj zaplatím vstupné a pomalu tam vlezu. Jo tady to fakt žije, protože zábava je v plném proudu a to je opravdu hezké, konečně něco co by mě mohlo i bavit. Posadím se k baru a koukám na barmana, jsem celkem překvapená, že je na mě tak milej, usměji se mile a odpovím mu. " Dobrý večer i vám pane barmane. Ale nevím proč bych se měla bát vy snad ano? Protože děti chodí ven a kdo by jim přeci ubližoval? a ja jsem jen malý človíček v tom velkém davu?" Nakloním hlavu na stranu a nechám si objednat nějaké pití, ale nevím jaké takže to nechám na něj a čekám co z něj tedy vypadne, protože tohle bude ještě velmi zajimavé. Koukám na osazenstvo a případně zda tu někoho neznám, ale ne naštěstí jsou tu samí cizí.

Destiny - 10. června 2013 10:48

soukromá zpráva od Destiny pro Flaming Strike..doslova Barman si tě u pultu přeměří pohledem, ale pivo ti nakonec dá, aniž by cokoliv říkal. Buď podle něj nevypadáš jako student práv, nebo nemáš správný ohoz pro tuhle akci, ale nakonec díky bohu, za to že jsme v Americe, kde se lidé jednoduše neptají. Bar je trochu potemnělý, ale to je přesně to co ti vyhovuje. Pivo docela ujde, takže to nebude nakonec taková nuda, sedět a čekat a určitě se tady musí objevit nějaká pěkná holka, se kterou budeš moct prohodit pár slov. Musela nadejít hodina, na kterou se kravaťáci domluvili, protože bar se začíná slušně zaplňovat a začíná být trochu těžké sledovat všechny ty příchozí. Jeden kostým vedle druhého – začínáš mít pocit, že tady rozhodně Sama nenajdeš. Mohl sice odejít od rodiny na vysokou, ale Halloween nikdy nepatřil mezi jeho oblíbené svátky a byla mnohem větší pravděpodobnost, že si člověk potřese pravicí s Big Footem než by viděl Sama dobrovolně v nějaké masce. Obvykle dával přednost knížce, v posteli motelové pokoje. Dopil jsi poslední zbytek piva a uvažuješ, jestli s dalším chvíli počkat a nebo si objednat ještě jedno hned teď, když najednou spatříš Samovu vytáhlou postavu ve dveřích baru – samozřejmě v civilním oblečení, dle tvého očekávání. Dlouhá cesta se ti nakonec vyplatila. Trocha štěstí navrch a máš bráchu několik kroků od tebe. Rozhlédne se kolem, vypadá to, že si tebe nevšiml, protože se mu na obličeji objeví široký úsměv – téměř Glasgowský, takže pro tebe na 115% určen nebude. No a máš pravdu...Sam zamíří rychlým krokem ke stolku, u kterého sedí zakrvavený černoch a kupodivu docela kus blonďatý ženský, jejíž dlouhé vlasy dopadají do hlubokého výstřihu kostýmu zdravotní sestřičky, která nadšeně vyskočí a vrhne se Samovi do náruče, aby se s ním přivítala polibkem.

Dean Winchester - 10. června 2013 22:33

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Cíl nalezen Když jsem si objednával pivko, tak se na mě barman chvilku podezíravě díval, ale nakonec mi jedno natočil. Nevím, jestli jsem se mu nelíbil, nebo jen měl něco proti mému ohozu, ale bylo mi to upřímně jedno. S pivkem v ruce jsem si spokojeně sedl ke stolu, od kterého jsem měl výhled na všechny příchozí návštěvníky. Usadil jsem se a vyzkoušel kvalitu piva. Hmm… docela dobrý… Už jsem pil i horší splašky, pomyslím si a pohledem začnu zkoumat okolní lidi. Hlavně přítomné dámy pěkně pohledem, s potutelným úsměvem, prozkoumám. V klidu popíjím a zjišťuji, že se to tu opravdu začíná scházet. Plno bláznů v připitoměných kostýmech, kteří si hrají na různé zrůdy. Vždy, když vidím zombie, nebo vlkodlaka, tak nevěřícně zakroutím hlavou. Jediné dva kostýmy, které kdy uznám, jsou: Nadržená policistka a „zlobivá“ sestřička… No, když to vezmu kolem a kolem, tak i francouzská služčička..., řeknu si v duchu, a dopiju pivo. Po Samovi ale pořád ani stopa. Nikdo tu svým vzrůstem moc nevyčnívá z davu. Moc mě to ale nepřekvapuje, protože jsme nikdy nepochopili smysl převlíkání se za něco, co jsme už od mládí lovili. A už vůbec jsme nechodili mezi tyhle lidi. No… kašlu na to… Jdu to zkusit na nějakou kočku a při tý příležitosti se rovnou zeptám na Sama…, pomyslím si a už už se chci zvednout, když v tom se otevřou dveře a vstoupí známý obřík. No, ty vole!! On je snad ještě vyšší než před dvěma lety…, řeknu si užasle a raději zůstanu sedět. Sam se rozhlíží po lokále a najednou se rozzáří jak sluníčko na hnoji a div se nerozběhne ke stolu, kde je zombie černoch a nadržená sestřička, která jak Sama uvidí, tak mu skočí kolem krku a dá mu pusu. Ale, ale?? Sammy, ty se nezdáš… Přecejen jsi mi trochu podobnej…, pomyslím si samolibě a uznale přikyvuju. Chvilku je s úsměvem sleduju a pak si všimnu, že mi něco chybí. To chce pivo!!, řeknu si, zvednu se a s prázdným půllitrem jdu k baru, kde si objednám a posléze i zaplatím další kousek. Při čekání se občas podívám Samovým směrem, aby se mi neztratil, ale zároveň, abych nebyl moc nápadný. Vypadá to, že se dobře baví, tak ho teď nebudu rušit… Navíc si s ním musím promluvit o věcech, do kterých nikomu nic není a o kterých jen tak na veřejnosti mluvit nesmím…, řeknu si v duchu a hodím barmanovi bankovku, načež si pivo odnesu na své místo ke stolu, odkud budu pozorovat svýho „malýho“ bratříčka a budu vyčkávat na chvíli, kdy bude odcházet. Ač je mi to proti srsti, rozhodl jsem se dneska nechat svou vnitřní bestii uvázanou a nebudu se rozptylovat ženskýma. Přecejen nechci propásnout Sammyho, protože bych byl znovu na začátku a tady jde o tátu. Co bych neudělal pro rodinu??, řeknu si pro sebe mučednicky a trochu se napiju, vyčkávajíc na tu správnou chvíli.

Destiny - 11. června 2013 00:09

soukromá zpráva od Destiny pro Flaming Strike, milá chvilka s přáteli Jess ještě chvíli dělá obličeje kvůli nepřítomnosti tvého kostýmu, ale sám moc dobře víš, že jí to moc dlouho nevydrží. No navíc to ani podle tebe nebyla nijak vážná záležitost, kvůli které by na tebe musela být naštvaná. Následující hodina, hodina a půl proběhne docela příjemně. U vašeho stolu se zastaví několik přátel, poblahopřeje ti k úspěchu, pobavíte se, dáte si pár hltů piva. Ačkoliv se více méně snažíš vyhýbat tématu Halloweenu, musíš uznat, že nakonec Jess s návrhem dojít na chvíli sem, nakonec to docela trefila. Málem jsi zapomněl, že ti taky slíbila dvojitou oslavu tvého školního úspěchu, když se k tobě nahne a zašeptá ti do ucha. “Zlato, odskočím si na záchod, co kdybys zatím zaplatil a počkal na mě venku před vchodem? Za chvíli se tam objevím taky.“

Castiel - 15. června 2013 14:11

soukromá zpráva od Castiel pro Skandální pohrdání Muž se konečně trochu uklidní, avšak stále vyděšeným hlasem mi popisuje "nějaký" vandalismus. Opět se nepatrně zamračím. Nijak to však nekomentuji a muže následuji. Lidé pohrdající vírou a věřícími jsou paradoxně těmi největšími chudáky, protože jsou bez duše. Necítím k nim nenávist, spíš lítost. Ale jestli jsem byl poslán vyšetřovat nějakého drzého sprejera.. U své posádky jsem mohl být daleko užitečnější ! I když.. nepřísluší mi rozhodovat o důležitosti tohoto úkolu.. Jak jsem se ve svém prvním úsudku zmýlil mi začne docházet již cestou. Nepříjemné vibrace jsou jasnou známkou toho, že má přítomnost zde má svůj důvod. Hned co vejdu do místnosti se sochou, na okamžik se i já zarazím a promnu si oči. To.. to snad není možné ! Kdo to jen mohl udělat ?! Tohle není lidská práce.. Tato ohavnost ! Ale ten kdo to udělal musel vědět, jaké z toho plynnou následky.. Musel předpokládat, že bude poslán někdo jako já. A kdo by byl tak pošetilý, aby si zahrával s nebem ! Jen mlčky sochu obejdu a na okamžik zavřu oči, snad abych dál vnímal ty vibrace a možná si i vybavil něco, co by mě mohlo v tomto případu dovést kousek dál. Ať mi mé zkušenosti poradí či nikoliv, po chvilce se opět otočím na muže opodál. Již chápu vaše obavy.. Věc bude neodkladně vyřízena.. Vy se jen nesmíte nechat touto ohavností strhnout z vaší Cesty.. Pokud nemáte další postřehy či snad podezření ohledně dalších.. anomáliích.. Půjdu se poradit ohledně dalších kroků.. Vyslechnu si co muž řekne a poté - pokud mé poznatky zde nespěly k nějakým dalším indíciím - se vydám tentokrát ne vycházkovou ale velice svižnou chůzí pryč. Ovšem ne za biskupem, ale daleko výš.

Ellaria Sand - 16. června 2013 19:24

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville Takže to neudělalo zvíře? Že by tu řádili vlkodlaci? Pokud ano, tak není moc moudré se jim teď vydávat po stopě. Rozhodně nemám potřebné vybavení a zbraň, abych se jim mohla vyhnout. Ale prozkoumat to… to bych mohla Přemýšlím a nakláním hlavou zleva doprava, jak zvažuji, co řeknu tomu mladíkovi. Nakonec ze mě vypadne: “Půjdu se tam podívat. Vy byste měl zůstat tady. Může to být nebezpečné.“ Kdoví proč ale tuším, že jsem svou radu nezasela na úrodnou půdu.

Joshua Nelson - 16. června 2013 20:30

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Policejní páska, pes a dívka Ano, nebezpečné, to si myslím taky, proto jsem tady. Ale nebezpečné to bude spíš pro ní. Proč si myslí, že mně by se něco stalo a jí ne? To je absurdní, hlavně když neví, co to mohlo udělat. Nebo že by to věděla? To by byla ale hodně velká náhoda, že bych se setkal s někým dalším. "Nebezpečné to být může, ale spíše pro Vás, takže tu zůstaňte Vy." Konec pronesu trochu rozkazovacím způsobem, ale jen malinko. "Nechám vám tu Vraha, kdyby náhodou něco. Lehni Vrahu. Pitbull si poslušně lehne k noze ženy a já se otočím směrem k pásce a vydám se tam. Při tom se snažím zaregistrovat cokoliv nepřirozeného. Ikdyž, co je pro mně dnes už nepřirozené?

Sam Winchester - 18. června 2013 16:40

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Bar, odchod domů Koukám jak ostatní se krásně baví a já pořád myslím na to, jak to musím zvládnou v pondělí, abych se dostal kam já chci. Piju s ostatníma a držím s nimi krok, abych nedělal Jess ostudu a jde mi to velmi dobře, ale nemíchám tolik jako ostatní. Zábava je opravdu v plném proudu, kdy se ke mě Jess nahne a já se na ní otočím, málem jsem sám zapoměl, že naše zábava se má přesunout do soukromý, musím uznat, že vytáhnout mě ven nebyl tak špatný nápad. Jakmile odejde na záchod zvednu se a jdu zaplatit celý účet, aby to bylo přece jen za oslavence nebo jak mě to moje žena nazývá. Rozloučím se s ostatníma a jdu čekat na Jess. Jakmile se ke mě připojí, jdeme tedy domů.

Destiny - 19. června 2013 18:30

soukromá zpráva od Destiny pro Brácha na obzoru Sedíš stále u svého stolu, který sis vybral hned při příchodu a nespouštíš oči ze svého bratra. Ač nerad, přiznáváš, že vypadá jinak, než si ho pamatuješ po poslední velké hádce s otcem, po které se sbalil a odjel právě sem. Dokonce si k pití objednává pivo, sem tam nějakého panáka! Je tohle vůbec Sam Winchester? Zatímco čekáš, kdy se hodlá tvůj bratr zvednout a odejít, uběhne asi hodinka. Pár slečen v kostýmech se na chvíli zastaví u tvého stolu a pár minut s tebou flirtují...ale většina z nich jsou opravdu materiál na právničky největšího kalibru. Vypadaj pěkně, ale to jejich uvažování? IQ rozhodně vysoké, ale aby s ním dokázaly sbalit pořádného chlapa...to se jim asi stěží jen tak podaří. Po výše zmíněné hodině čekání vidíš, jak blonďatá bohyně, která se za celou tu dobu odmítala od Sama odtrhnout, odchází směrem dámské WC, Sam se rozloučil s kamarádem, který s ním seděl u stolu, odchází zaplatit na bar, a pak ven. Zatím sám, protože slečna je ještě na záchodě. Že by nastala ta správná chvíle na rozmluvu s mladším bratrem, kvůli které jsi sem jel?

Destiny - 19. června 2013 18:30

soukromá zpráva od Destiny pro Odchod z znesvěceného místa To, co prve považuješ za tvou naprosto zbytečnou přítomnost na tomto místě, je do nebe volající – a to doslova. Mráz ti přebíhá po zádech a nedokážeš si představit, kdo nebo co, mohlo něco takového provést. Navíc na posvátné půdě! Budeš se muset o tomto poradit s někým vyšším. Zda nedošlo k porušení vysvěcení, kdy se kostel mohl stát zranitelným, nebo zda mají ještě i jinou stopu, něco podobného na jiném místě, pak by možná viník byl snáze zjistitelný. Určitě budeš potřebovat pomoci. Tvá otázka směřující k muži způsobí, že se malinko uklidní – zjevně, to že se o záležitost opravdu někdo shora bude zajímat a nějak i řešit, je velká úleva. "Ne, nic v tuhle chvíli mě nenapadá – jen prosím zařiďte, aby tu ohavnost odstranili a to co nejdříve. Bohužel voda a mýdlo tohle nevyřeší. A budu rozhodně čekat na další zprávy," pokývne a nechá tě odejít. Procházíš Londýnskými ulicemi a stále přemítáš nad obrazem, který jsi bohužel před krátkou chvíli musel vidět, a čekáš na příhodný okamžik, až nebude v okolí někdo, kdo by tě viděl vracet se zpátky do nebe. Temná zadní ulička za zaplivaném baru v Soho všechno vyřeší. Jsi zpátky v nebi. Naproti tobě stojí jeden z vyšších andělů, oblečen do dokonale padnoucího obleku a doslova tě prostřeluje pohledem. "Castieli, jak proběhlo vyšetřování záležitosti v Londýně, které jsi měl za úkol provést?"

Dean Winchester - 20. června 2013 18:44

soukromá zpráva od Dean Winchester pro “Šťastné“ shledání Sledování mého bratra mi přineslo neradostnou vzpomínku na chvíli, kdy se s tátou téměř do krve pohádali a on nás pak opustil. Musím přiznat, že se za tu dobu, co jsem ho neviděl, hodně změnil. Vždycky odsuzoval halloweenské párty a teď tu na jedné je a popíjí skoro jako já, což mu rozhodně není podobné. Malej Sammy konečně dospěl…, pomyslím si a představím si ho zase jako toho malého oplácaného kluka, což mě přiměje se ušklíbnout. Napiju se piva a znovu se pustím do vyčkávání na tu správnou chvíli. Během další hodinky čekání, se u mě zastavilo pár slečen ve slušivých kostýmcích, které mne oslovily. Nebudu lhát, kdybych měl čas a nemusel si odchytit svého bratra, tak bych se snažil více a s největší pravděpodobností bych i zaskóroval. Ty holky možná byly chytré, ale styl jejich přemoudřelého vystupování naznačoval, že o pořádného chlapa – prostě dokonalého frajera jako jsem já – jen tak nezavadí. Nicméně po hodině se daly věci konečně do pohybu. Blonďatá nadržená sestřička se pustila mýho bratříčka a šla na dámy, zatímco brácha se rozloučil se zombie černochem a pomalým krokem vyšel z klubu. To je moje šance!!, bleskne mi hlavou a rychle do sebe obrátím poslední zbytky piva. Půllitr položím na stůl a nechám u něj pětidolarovku, načež se spěšně vydám za bráchou ven před klub. Projdu vchodovými dveřmi ven na chodník a rozhlédnu se. Najdu si ho pohledem a dojdu až k němu. Pokud možno tak, aby si mě všimnul až na poslední chvíli. “Hey, Sammy, jak to jde??“, oslovím bráchu a usměju se. Pro případ, že by si mě Sammy spletl s útočníkem, si ruce nedávám do kapes, ale nechávám je podél těla, abych mohl ihned zareagovat. “Musíme si promluvit….“, řeknu vážným hlasem a úsměv zmizí.

Castiel - 23. června 2013 12:40

soukromá zpráva od Castiel pro Záhada Když procházím Londýnem hledajíc nějakou zapadlou vedlejší uličku, stále mám v hlavě ten zrůdný akt nějakého monstra. Jsem neklidný a neustále přidávám na kroku. Jak někdo mohl udělat něco takového ? Když konečně nejsem pozorován žádným kolemjdoucím, vydám se rychle Domů. Tam mě čeká jeden z andělů, který se už vyptává na mé poznatky.. Již jsem relativně klidný, i přes všechno co jsem před pár okamžiky viděl.. Tady nacházím klid. Někdo.. Něco ohavně znetvořilo sochu Panny Marie.. Cítil jsem u toho divné vibrace, rozhodně se nejednalo o lidský vandalismus. Na okamžik od anděla odvrátím svůj pohled a zadívám se bokem do dálky, snad abych si ještě urovnal myšlenky.. Poté trhnu hlavou a opět se podívám na anděla v obleku, ke kterému urazím další dva kroky blíže. Je to zvláštní.. Většina démonů se nám snaží vyhýbat a své zrůdné akce držet mimo náš zrak.. Ale tenhle čin.. Je to jako vhozená rukavice.. Podělím se s andělem o své dojmy, které ho dost možná ani nezajímají. Je taky pravda, že nejsou podložené. Rozhodnu se tedy držet raději faktů. Chtěl bych to dál vyšetřovat, ale nemám se moc čeho chytit. Rozhodně se jedná o něco velkého.. Dělo se něco s tím kostelem v jeho dosavadní historii ? Něco, co by to způsobilo ? Máme podobné incidenty nahlášený v jiných městech či státech ? Zeptám se anděla a čekám na jeho informace doufajíc, že mě posunou dál.

Mia Cavendish - 24. června 2013 16:59

soukromá zpráva od Mia Cavendish pro Prohlídka okolí Ušklíbla jsem se a sedla si na lavičku. Co by to tak mohlo být... Sakra zas tak dobře ještě místní neznám... kdyby to bylo u nás tak by to mohl být možná Inugami... i když s tou vodou je taky možná Kappa... zajela jsem si rukou do vlasů a uvažovala dál ALE TOHLE NENÍ JAPONSKO! $ߣ÷/§.@#& vrčela jsem v duchu a šla se porozhlédnout po okolí. Nějaké odlehlejší lavičky nebo místa pod mostem... cokoliv, kde by se mohli scházet bezdomovci. Ti se tu vždycky drží pohromadě... a možná se znají mezi sebou. Popotáhla jsem lem svetru a začala se rozhlížet. Nespěchala jsem. Jestli nic nenajdu, prostě se vydám vycházkou dál a pak nastoupím na autobus nebo si zavolám taxi, aby mě odvezl do nejbližší márnice. Pokud ano tak by jim mohla prospět polívka nebo trocha peněz... nebo nebudu muset potřebovat nic...

Gregory Black - 24. června 2013 20:46

soukromá zpráva od Gregory Black pro Rosie's Na baru S vděčným úsměvem přeberu kousek dortu. Malou lžičkou ho začnu odkrajovat. Lehce nepřítomně ukrajuju a čtu si v novinách. Není tam moc věcí, o kterých bych už nevěděl. Každopádně se přez ně propracovávám opravdu poctivě. Stránku za stránkou. Odstavec po odstavci. Koláč mezitím pozvolna mizí. Pravdou je, že by mne zajímali zprávy z pořádného světa. Jsem ale na dovolené a tak si můžu dovolit několik měsíců vypustit. Ono i tady je to zajímavé. Jednoho dostihne práce i když nechce. Odložím přečtené noviny. Odsunu od sebe vyprázdněný talířek. "Byl opravdu dobrý. Děkuji." Pochválím koláč. Pak hrábnu do kapsy a vytáhnu vizitku. "Kdybych byl v průběhu noci zapotřebí, klidně zavolejte." Přesunu vizitku po baru k barmance.

Ellaria Sand - 25. června 2013 18:49

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro “Jsme v tom oba.“ odstoupím od psa a podlezu policejní pásku. “Přece vás v tom nenechám." Rychlým krokem dojdu na Joshuovu úroveň a jdu mu bok po boku. “Občas se prostě takové věci stanou, no ne.“ nadhodím konverzačně, ale nečekám na odpověď a mluvím dál. “Měli bychom si dát pozor, abychom jim místo činu příliš nezasvinili.“ upozorním ho. Očividně mám již nějaké zkušenosti.

Sam Winchester - 27. června 2013 12:40

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Bar - nečekané setkání s Deanem Dean Když jsem vyčkával na Jess měl jsem co dělat, abych nešel pro ní, ale z nenadání slyším otevřít dveře, podle kroků, jsem poznal, že to není Jess. Takže jsem to nebral v potaz. Ale vytrhne mě něčí hlas, a tan nešel nepoznat, trochu stuhnu. Otočím se, podívám se něj a nakloním hlavu zda to myslí vážně. " CO tady děláš Deane? neměl bys tu být." Koukám jak se změnil, protože když jsem odcházel, byl opravdu jiný, teď je u něj chlap a to pořádný. Čekám na něj co na mě vybalí a bylo to něco co jsem snad ani nečekal a myslel jsem že si dělá snad srandu, protože to znělo spíše jako vtip. " To si snad děláš srandu, jako ty čekáš že se k vám vrátí? ne na to rychle zapomeňte mám svůj život a jsem tady šťastný. Tak proč jsi tady, podívat se na mě to těžko." Dívám se na něj podezíravě, a při tom kouká na dveře, zda nevyjde Jess, ale ona pořád nikde.

Dean Winchester - 28. června 2013 11:13

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Před barem – osudové setkání Sam Od bráchy se mi vřelého přivítání opravdu nedostalo. Jediné, čím mne obdařil, byly výčitky. Trochu mě to naštvalo, ale navenek jsem to nedal znát. Možná snad trochu, ale jen tím, že jsem protočil oči vsloup. Žádné, ahoj Deane?? Jak se máš?? Ani rád tě vidím??, pomyslím si trpce a trochu si odfrknu. “Jo, taky tě rád vidím, Sammy“, pronesu dost ironicky a nuceně se usměju. Teď, když jsem si jistý, že na mě Sam nezaútočí, jsem si ruce strčil do kapes své bundy a utřídil myšlenky. “Mám opravdu důležitou prácičku, se kterou potřebuju tvou pomoc“, začnu zlehka, protože vím, že začne držkovat. Přesně to se taky stalo a tak jsem ho nechal se vyvztekat a počkal jsem si, až konečně zmlkne. “Ne, nejsem tu, abych se na tebe podíval. Jsem tu, protože se táta ztratil. Je to už víc než dva týdny, co se uprostřed noci sbalil a sám se potichu vytratil z motelu. Víš, že když jede lovit, tak občas zavolá, aby o sobě dal vědět, ale on o sobě nedal vědět vůbec. Nikdo z jeho kámošů o něm neví a já jsem taky v koncích. Proto jsem tady a proto potřebuju tvoji pomoc.“, vychrlím na Sama a počkám, jak na to zareaguje.

Joshua Nelson - 28. června 2013 19:48

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Policejní páska, pes a dívka "Dobrá tedy, přeci jen jste samostatná a já za vás zodpovědnost nemám." Podleze pásku a společně vyrazíme na místo činu. Podobné věci se opravdu dějí, kdyby ale věděla jaké jsou to věci. Ikdyž možná je lepší, že to neví. "Tady už není co zaprasit. Všechno důležité stejně nejspíš pozbírali." Začnu se soustředit na okolí a jsem kdykoliv připraven vytáhnout svou upilovanou brokovnici zpod kabátu.

Bethany Williams - 30. června 2013 16:08

soukromá zpráva od Bethany Williams pro Rozhovor s Brie "Tak začneme kávou a plynule přejdu na domácí dýňový koláč a následně na toast. A polévka by byla? Nějak jsem venku promrzla." Usměju se, každá sice žijeme jiný život, ale já jí mám ráda. Dala bych pro ní ruku do ohně. "Tak si vezmi volno myslím si, že máš na to nárok. Nebo mi zavolej šéfa a já to s ním vyřídím." Nakrčím čelo a poplácám se po zbrani na boku."Nejraději bych zavedla stanné právo a udělala hallowenskou besídku ve škole." Přemýšlím nahlas a čekám co mi na to odpoví má kamarádka. Nechci mít na krku další vraždu dítěte.." S našimi manželi počítat nemůžeme, ten můj bývalý někde tetuje a ten tvůj je bůh ví kde." Trhnu rameny a podívám se okolo sebe. Otočím hlavu a podívám se na muže, který přišoupl vizitku Brie. Pootočím se bokem na židli. "Ahoj, opravdu byste nám pomohl?" Udělám malou pauzu."Bethany Williams, místní šerifka, každá ruka i noha se nám hodí. Jsme malé město a nedostatek lidí je dost patrný." Natáhnu k němu ruku.

Gregory Black - 30. června 2013 17:14

soukromá zpráva od Gregory Black pro Rosie's Na baru Barmanka přebere mojí vizitku a na scénu se dostává ruka zákona v podobě zdejší šerifky. "Sice jsem po službě, ale pomocnou ruku občanům rád nabídnu." Povím celkem příjemně. Natáhnu se, abych potřásl rukou šerifce. Můj stisk je celkem pevný, jistý. Přesto je cítit, že jsem se v okamžiku podání ruky lehoulince zasekl. "Doktor Gregory Black. Nové maso na zdejší pohotovosti. Asi jsme na sebe ještě neměli štěstí." Můj hlas má stále lehce zabarvený odstín jižanského lidu. Pustím ruku šerifce. "Samozřejmě pokud by jste mne potřebovala jsem také k dispozici." Hrábnu do kapsy a vyndám další vizitku. Ta má v zásadě jen jméno, titul a telefoní číslo. Úplně tuctová vizitka. Vizitku šerifce podám.

Destiny - 01. července 2013 22:56

soukromá zpráva od Destiny pro The Stand – rozhovor s barmanem Bar je nasvícený v tlumených barvách, takže od pultu tvůj pohled nedolétne k zadním boxům, ale jinak toto místo vypadá více než příjemně. Nakonec byl tvůj tip, kam vkročit za zábavou, pravděpodobně ten správný. Lidi tady nějací byli, ale ne moc, takže bar nebyl přecpaný, vypadal čistě a při pohledu na nápojový lístek – ani ceny nešplhaly do nijak závratných výšin. Barmana nijak nevyvede z míry, že výběr nápoje necháváš na něm – buď je na to zvyklý a nebo natolik schopný profesionál, že to na sobě ani nenechává znát. Trvá jen pár okamžiků než před tebe postaví sklenici s namíchaným Cosmopolitanem. Uvidíme, zda se trefil do tvého vkusu. "Děti budou každou chvíli doma a myslím, že rodiče je teď už nikam nepustí. Copak jste v televizi neviděla zprávy o vraždách v přístavu?" zeptá se tě.

Destiny - 02. července 2013 23:30

soukromá zpráva od Destiny pro Přístaviště Místo, obehnané policejní páskou, pohupující se v nočním podzimním větru, je temné a tiché, jakoby se mu všichni – až na vás dva a psa – velkým obloukem vyhýbali. Na druhou stranu tato samota vám může jen pomoci v klidnějším prozkoumávání. Tělo je již samozřejmě pryč, ale na zemi zůstává jeho obrys bílou barvou. Jediné, co můžete vidět, je stopy po krvi. Po spoustě krve. Jeden by řekl, že by tolik krve v člověku nemohlo být. Veškeré skvrny jsou pouze zasypány vysušovací látkou, ale to bylo všechno, co místní "skvělí a báječní" policisté vymysleli. Kolem nevidíte žádné stopy velkého zápasu...spíše vůbec žádného, jako by buď oběť vraha znala a nebo útok byl tak nesmírně rychlý, že byla mrtvá dřív než mohl člověk lusknout prsty. Všechno nasvědčuje tomu, že ze stop toho moc nezjistíte.....(poprosím oba hodit si procentovkou).

Destiny - 02. července 2013 23:30

soukromá zpráva od Destiny pro Důležité informace Anděl chvíli naslouchá tvému vyprávění, popisu toho, co jsi měl možnost v londýnském kostele vidět. Ačkoliv nemohl vidět totéž co ty, jeho pevně stažené obočí naznačuje zjevné znepokojení nad tou událostí. Chvíli proto trvá, než poté co domluvíš, najde ta správná slova. Stalo se snad něco opravdu tak vážného, že to dokáže vyrazit dech i andělovi? "Vydrž okamžik, zkusím zjistit něco víc," pronese k tobě, ozve se obvyklé zatřepetání křídel a anděl je pryč. Jeho nepřítomnost však netrvá dlouho, možná jen mžiknutí oka, ale snad přináší kýžené ovoce. "Jacksonville, Florida, Spojené Státy. Podobné znaky a navíc došlo k přístavišti ke zvláštnímu napadení. Máš povolení celou záležitost řešit."

Brie Johnson - 02. července 2013 23:31

soukromá zpráva od Brie Johnson pro Rosie's Stihnu ještě obsloužit pár nově přicházejících zákazníků, ale pak se vracím ke stolkům předchozích tří návštěvníků. Převezmu od muže prázdný talířek a znovu se usměju. Nedělá mi problém být na zákazníky milá, když i oni se chovají slušně. Už to asi bude nějaký ten předpoklad k tomu, aby člověk mohl dělat tuhle práci. Trochu překvapeně převezmu vizitku, kterou mi podává a obrátím jí v prstech. "Tedy, je určitě skvělé mít v záloze doktora, ale na druhou stranu bych byla raději, kdyby jej nebyla potřeba. I tak děkuju," dodám a vizitku si zastrčím do náprsní kapsy světle modré uniformy, která nese mou jmenovku, takže asi není třeba nijak víc se oficiálně představovat. Větší část své pozornosti přenesu ale na Bethany. "Polívka...myslím, že ještě od oběda nám tam zbyl nějaký kuřecí vývar. Skočím ti pro kafe a cestou se mrknu v kuchyni, jestli by se něco našlo." Na krátkou chvíli zmizím na lítačkami, které oddělují část pro zákazníky a kuchyň, možná ani 5 minut neuběhne a já se vracím s tácem, na kterém stojí hrnek s kouřícím kafem, talířek s kouskem dýňového koláče, ozdobeného obláčkem šlehačky a jedna miska polévky. "Tady to máš, toast se bude připravovat za okamžik, zatím se můžeš pustit to toho, co máš tady." Všechno jsem vyskládala na stůl před ní a úsměvem poslouchám, kterak mi navrhuje, že domluví, abych mohla mít na dnešní večer volno. Neocenitelná věc, když se vaše vlastní šerifka dokáže takto postavit k zájmům svých obyvatel. "V pořádku. Zavíráme v devět, to už není zase tak daleko. Navíc jsem ráda, že na chvíli můžu vypadnout z toho stereotypu manželky a matky," odmítnu její nabídku. "Mám ještě zítra ranní, a pak mě čekají dva dny krásného volna. Snad budou ničím nerušené," povzdychnu si a přes obličej mi přelétne stín lehkých obav.

Ellaria Sand - 07. července 2013 10:32

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Přístaviště Obcházím místo činu dostatečným obloukem, abych se vyhnula rozsypané látce na zemi, která překrývá krev, ale zároveň si mohla udělat obrázek o tom, co se tu stalo. “Tohle bylo rychlé, brutální,“ prstem ukazuji kam, až sahá krev. “To stoprocentně nemohlo udělat zvíře a ani člověk.“ odtuším a asi vím, na čem jsem. Minimálně v té paranormální sféře. “Proč ty ses tu vůbec ochomýtal? Jsi snad nějaký lovec?“ otočím sen a Joshuu a nakonec jdu s pravdou ven. Mlžit by totiž znamenalo asi další problémy a navíc, by se mi další lovec mohl hodit. V tuto chvíli rozhodně.

Sam Winchester - 14. července 2013 18:08

soukromá zpráva od Sam Winchester pro před barem s Deanem Podívám se na něj trochu ne naštvaně ani ne lhostejně spíše můj podiv, že on přišel za mnou abych mu JÁ pomohl s prací, kterou už nějakou dobu nedělám. Koukám kolem zda neuvidím Jess, aby náhodou nezaslechla nic co by neměla. To co on mi tady povídá je sice hezké, ale otec mizel a objevoval se docela často, takže nevím proč jej to tak moc udivuje. " Oba víme, že mnohokrát se otec vzal a odjel a nedal o sobě vědět docela dlouhou dobu, a když se o něj tak bojíš tak proč si nejel s ním a měl ho pod dohledem?" Dobrá otázka tohle mě celkem zajimá, protože otec nikdy jen tak nikoho nenechal na pokoji, až jeho moc dobře si pamatuju jeho poslední slova, abych se nevracel pokud nemám v umyslu dělat tak jak on všechno řekne, mám svůj život rád takový jaký je a nemyslim si že bych chtěl měnit. Čekám co mi odpoví a jdu pomalu ke svému vozu, čekajíc na Jess.

Joshua Nelson - 14. července 2013 19:02

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Policejní páska, pes a dívka Sleduji jak žena obchází prášek na zemi. ,,Rychlé? To bez debat." Řeknu trochu podezřívavě. Když ještě navíc řekně, že to nemohlo udělat zvíře ani člověk, začíná mi být podezřelá pořád víc. Její přítomnost mně začínala opět z nějakého důvodu štvát. Následující otázkou mně definitivně překvapí a zaskočí. Že by byla taky lovec? No, běžný člověk, kterých potkávam denně stovky, to nebude určitě. Proč tedy lhát. Myslím, že už ti to stejně došlo, takže lhát ti nemá cenu. Ano, jsem. A tipuju, že ty asi taky.

Dean Winchester - 15. července 2013 21:29

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Před barem – krafání s bráchou Sam Sam zareagoval přesně jak jsem čekal. Byl odmítavý až běda a vůbec si nepřipouštěl, že by otci něco mohlo být. Kdyby si to připustil, tak by začal mít pochyby a tak bych ho lehce zviklal. Tón, kterým se mnou mluvil se mi ani za mák nelíbil, ale raději jsem mlčel, přece jen jsem chtěl jeho pomoc. “A ty sám dobře víš, že bych s ním klidně jel, kdybych mohl… Jenže tentokrát se vytratil jako pára nad hrncem… On nechtěl, abych s ním jel, ani abych věděl, kam odjíždí… Prostě se uprostřed noci, když jsem tvrdě spal, vyplížil z motelu a od té doby o něm není vidu ani slechu…“, řeknu trpce a podívám se ke dveřím, které Sam tak často kontroluje. Jde vidět, že se bojí, aby ta jeho nadržená sestřička nezaslechla nic, co tady probíráme. Koukám, žes jí o své práci nic neřekl, že, Sammy??, pomyslím si a kouknu bráchovi do očí. “Mysli, čahoune… Co může znamenat to, že otec nikomu nic neřekne a prostě se ztratí?? U čeho nikoho jiného nechtěl??“, vyřknu otázku, ale nedám Samovi šanci odpovědět. Místo toho párkrát přikývnu a odpovím sám. “Ano… Já myslím, že táta chytil stopu toho, co zabilo mámu…“, pronesu významně a zatvářím se trochu ztrápeně. “Ale i kdyby to byla pravda, tak by se za ty dva týdny alespoň ozval a dal o sobě vědět… Popřípadě mi zdůraznil, abych ho nehledal… Ale bohužel o něm teď nikdo neví… Jediné rozumné vysvětlení je, že se mu něco stalo… A proto potřebuju tvou pomoc, Sammy", dořeknu a zmlknu, protože už nevím, co víc bych dodal. A navíc jsem toho dneska už namluvil až příliš.

Sam Winchester - 22. července 2013 12:08

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Dean a jeho metoda šokování Podíván se na bratra a poslouchám jeho vykládání, při tom koukám na dveře, abych případně viděl Jess, jak přichází, ale ona pořád nikde. Mám z toho opravdu divný pocit z téhle situace, na jednu stranu, mám o tátu strach, ale na druhou stranu tohle dělal opravdu často. Podívám se na brachu, který vypadá, že by mi nejraději urval hlavu, a že bych měl být vděčný otci, za všechno co pro nás udělal, ale ja nebyl tím koho on chtěl a to jsme tu věděli všichni. Trochu hlasitě se nadechnu a zeptám se. " Víš aspoň kam odjel? nebo co měl zrovna v plánu dělat? Abychom nejeli někam na slepo? Pomůžu ti ho najít, ale do pondělka se musím vrátit, mám pohovor, a musím vymyslet, co řeknu Jess aby se nevyptávala moc." Zakroutím hlavou a jdu opřu se o auto a sleduju Deana co z něj vypadne.

Castiel - 23. července 2013 18:50

soukromá zpráva od Castiel pro Důležité informace Anděl si na chvilku "odletí", ale za okamžik je zase zpět a to s dalšími informacemi. Nutno podotknout, že mě ta další sdělení moc nepotěšila. Jen částečně nechápavě a částečně naštvaně nakrčím čelo. Tolik případů ? To bude něco velkého.. Ale ta poslední informace.. Zvláštní napadení ? Proletí mi hlavou, ale jen přikývnu na znamení, že chápu. Záležitost je mi povolena šetřit, což sice uvítám, ovšem na mé stále mírně zamračené tváři to není znát. U toho zvláštního napadení je nejspíš třeba začít ? Víme o tom incidentu něco bližšího ? Zeptám se anděla v obleku. Ovšem ať už jeho odpověď nějak pomůže či nikoli, je třeba tu událost prověřit osobně. A tak následně "odletím" přímo k přístavišti.

Nathaniel Sinclair - 25. července 2013 01:51

soukromá zpráva od Nathaniel Sinclair pro V baru Poděkuji za koláč a za panáka. Popravdě mohla tu nechat rovnou celou láhev místo toho koláče. Myslel jsem že jsem zviklej na všechno. Že mi na stole přistane chlápek s dírou v hlavě a mozkem kterej přivezou zvlášť. Ženskou která je zmlácená a ještě předtím než naposledy vydechla si s ní někdo užil. Ale že mi na stole přistávají děti to už je moc. Panáka převaluji v prstech a sleduji představování doktora a šerifky. Kopnu do sebe panáka. "Můžu poprosit ještě jednu?" Podívám se na barmanku a usměju se na ní. "Doktore že sem tak smělej. Kolik jste dneska ošetřil dětí?" Chci vědět co mě může zejtra čekat v práci. Co zejtra. Zavolat můžou každou chvíli. Šerifky se ptát nebudu stou se potkáváme většinou na místě činu. Tohle je vlastně poprvé kde se potkáváme jinde. Kouknu se ven. Nevím kdy to přijde. Ale vím že prostě budu muset jít. Snad proto se mi ani nechce do toho koláče. Ale bylo by to neslušné. Proto ho aspoň ochutnám.

Destiny - 25. července 2013 17:54

soukromá zpráva od Destiny pro Přesun do Jacksonville Anděl tě ještě před tvým přemístěním zaměří pohledem. “Podobné znetvoření kostele Svaté Trojice. Znesvěcení sochy samotného Ježíše...jako by mělo existovat spojení s tvou sochou Panny Marie. Bohužel co je na tom pravdy, je ještě v prozkoumávání. Nicméně Florida byla hlášená dříve než Londýn a navíc to přepadení. V přístavišti, poblíž mola č. 7 došlo k vraždě bezdomovce. Rozsápání doslova. Místní úřady a policie spekuluje nad útokem zvířete a navíc se jedná jen o někoho, kdo pro ně nemá žádnou úroveň, takže předpokládám, že se tímto dlouho nebudou zabývat. My však víme, že by zde mohla být určité souvislost a v největší pravděpodobností se nebude jednat o zvíře. Je třeba zjistit o tomto útoku více než je nám teď známo. Do té doby snad přijdeme na to, co spojuje obě sochy a kdo nebo co má celou záležitost na svědomí. Tělo mají uloženo v márnici v nemocnici Memorial a na vraždě spolupracuje 2. policejní okrsek. “ Víc ti ani říkat nemusí. Obecné informace máš k dispozici a zbytek je samozřejmě na tobě, abys je zjistil a předal svým nadřízeným, tak aby pomohly v řešení v problému s temnými silami. Přeneseš se – tentokrát to není větrný a deštivý Londýn, ale vlhká a slunečná Florida, která sice také slaví Halloween, ale naštěstí ne na místě, kam jsi se přenesl. Přístaviště řeky St. John, konkrétně molo 7, je prázdné a temné, obehnané žlutou policejní páskou, aby sem lidé nemohli vstupovat a narušovat místo činu. To zjevně neplatí pro dva mladé lidi – mladou ženu a kluka, držícího na vodítku psa, kteří stojí kousek od místa činu a rozhlížejí se kolem sebe.

Destiny - 25. července 2013 17:56
	soukromá zpráva od Destiny pro Noc je tmavá a tichá...přesto však na krátký okamžik zaslechneš zvuk...zatřepetání ptačích křídel, vítr v suchém listí a najednou je zase klid.

Ellaria Sand - 27. července 2013 11:20

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Přístaviště “Teď když jsme si nalili čistého mlíka, bude lepší pro nás pro oba, když budeme spolupracovat. Na nějakou dobu.“ navrhnu. “Jsem lovec. Jacksoneville jen projíždím, bydlím v nedalekém motelu.“ vyklopím mu ještě pár informací. Když už k sobě máme být upřímní… Na okamžik se zarazím, jako bych snad něco zaslechla. Tupě civím do prázdna, po chvilce zamrkám a zatřepu hlavou, jako by se nic nestalo. “Zkusíme zajít na místní policejní stanici, třeba budou něco vědět.“ navrhnu další postup. “Předpokládám, že oblek máš.“ usměji se. Narážím na klasický lovecký převlek – NSA či FBI, prostě autority, díky kterým dokážeme získat víc infa od „hloupých“ maloměšťáků. Netuším, kdo z lovců s tím tenkrát přišel, ale usnadňuje to dost práci.

Castiel - 30. července 2013 11:07

soukromá zpráva od Castiel pro Vyšetřování Jacksonville - Florida, Přístaviště řeky St. John, konkrétně molo 7 Asociace vedoucí od této vraždy k mému "případu" mi oproti mému bratru nejspíš uniká, ale na tom vlastně ani tak moc nezáleží. Na té vraždě je něco divného a i kdyby mě to v těch znepokojivých událostech neposunulo, je třeba i s tímto něco dělat. Další život na této zemi zmařen.. Snad byl věřícím a jeho duše dostane konečně pokoje.. Hlavně, že tu už nepobíhají žádné děti prosící o sladkosti.. To by bylo za těchto okolností nevhodné.. nejspíš Zasunu ruce do kapes svého už několik desítek let vkusného baloňáku a očima si prohlédnu celé místo činu. Zrakem na okamžik zastavím u slečny a kluka se psem. Nepatrně se zamračím. Někteří démoni se ve své proradnosti kochají místy, kde vzali život.. Ale tihle dva to na(ne)štěstí nejsou. Viděl bych jejich pravou tvář. Nejvíce toho asi usoudím v márnici. Snad jen, jestli tu nejsou nějaké stopy.. Nedbaje nějaké žluté pásky či snad policie volným krokem vejdu na místo činu a začnu se rozhlížet po známých ukazatelích přítomnosti démonů či něčem, co by se mohlo dosadit k případu v Anglii.

Dean Winchester - 31. července 2013 11:20

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Před barem – vítězství Sam Sam konečně přišel trochu k rozumu a svolil, že se mnou tátu pojede najít. Na začátku našeho rozhovoru to vypadalo, že mě se vším pošle k čertu, ale nakonec se mi ho podařilo zlomit, což považuji za takové malé osobní vítězství. “Naposledy, co jsme spolu mluvili o práci, tak se zmiňoval o nějakých nechutných aktivitách na severu Texasu… Co to bylo zač, mi neřekl a zamluvil to… Takže hádám, že tohle bude naše největší vodítko…“, odpovím Sammymu a nahodím vážnou tvář. “Měli bychom vyrazit co nejdřív a neztrácet čas… Musíme přejet dva státy, takže, čekáme na tu blondýnu, nebo jedem rovnou??“, zeptám se Sama a počkám, co z něj vypadne. Jsem si jistý, že tu bude ještě chtít na tu holku počkat a říct jí, že se vydá na víkend pryč. Vypadalo to, že se k sobě docela máte, takže to docela chápu… Ikdyž mi není tak úplně jasný, jak jsi kočku jako je ona, sbalil… To mi budeš muset povyprávět…, pomyslím si a s potutelným úsměvem se opřu o dům, plot, či cokoliv co zrovna je u chodníku, na kterém s bráchou stojím.

Ellaria Sand - 31. července 2013 19:06

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Přístaviště Ještě, než jsme se stihli domluvit na dalším postupu, periferním viděním jsem si všimla, že se na místě činu začala pohybovat další osoba. První, co mne na ní upoutalo, byl ten dlouhý nevkusný baloňák. Ale sám dotyčný byl překvapivě pohledný, což byl kontrast s tím, jak byl oblečený. Šťouchla jsem do Joshui nenápadně a pomalu, netušila jsem, jak by na to reagoval jeho pes, když bych jeho páníčka pošťuchovala intenzivněji. “Máme tu návštěvu,“ syknu k němu polohlasem a pak už mluvím na toho cizince. “Pane, tady byste neměl být,“ rozjedu se k němu a naznačuji mu cestu, kudy by se měl vydat.

Destiny - 07. srpna 2013 10:41

soukromá zpráva od Destiny pro Před barem Oba bratři stojí před klubem, ve kterém to žije halloweenskou párty studentů práv a jejich kamarádů. Možná je to pro oba tak trochu zvláštní pocit, koukat teď jeden na druhého, když od jejich posledního setkání uběhlo docela dost času a předchozí rozloučení rozhodně se nedá řadit do kategorie toho přátelského. Dveře do baru se otevřou, ozve se několik slov „Měj se hezky...užijte si to...skvěle se bavte.“ a ve dveřích Flaming Striku se objeví Samova plavovlasá společnice. Její krok je nejprve rázný a veselý, v obličeji široký úsměv, ale pak se zarazí, když spatří oba kluky, kterak stojí venku a házejí po sobě nepříliš pozitivní pohledy. Chvíli si trochu upřeně prohlíží Deana, jako by si jej snažila někam zařadit, ale nakonec se obrátí na Sama. „Myslela jsem, že půjdeme domů sami. Nějaký tvůj kamarád, kterého jsem zatím neměla tu čest potkat?“ zeptá se jej.

Joshua Nelson - 12. srpna 2013 12:29

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Tak se nám to shromažďuje Náš rozhovor s Maggie se již poměrně dobře rozvíjel, když tu nás někdo, nebo snad něco, vyruší. Byl to muž v dost starém a obnošeném balóňáku, střední postavy a řekl bych, že tu nemá co dělat. Teda ne, že my bychom na tom byly lépe. Zarazilo mne, že jsem ho vůbec neslyšel přicházet. Jakožto lovec mám poměrně vytrénované smysly, jinak by mne všechny ty obludy dávno zabily. Že by byl i on lovec? To už by bylo ale podezřelé, tři lovci u jednoho případu. No, třeba to ani není člověk. “Pane, tady byste neměl být,“ Neřekl bych, že to cizince nějak zastaví v jeho počínání, ale co už. Lepší než na něj hned vybafnout, 'pokud neodejdeš, zabiju tě'. Stoupnul jsem si po bok Maggie a byl jsem připravený pustit Vraha. Ovšem pokud by to skutečně nebyl běžný nevědomí občan tohoto města, byl by pes k ničemu. Nasadil jsem výraz, který mluvil jasně - 'jestli odtuď okamžitě nevypadneš, poznáš význam fráze hledat se všude. No dobře, zas tak drsný nebyl, ale nevrhal jsem se tomu cizinci do přátelského obětí a to je hlavní.

Castiel - 12. srpna 2013 14:00

soukromá zpráva od Castiel pro Vyšetřování - nezvaný host ? Jacksonville - Florida, Přístaviště řeky St. John, konkrétně molo 7 Mé hledání stop i přes všechny znalosti kterými ohledně této oblasti oplývám zatím nenese žádné kýžené ovoce. Přesto v hledání setrvávám a dále se volným krokem procházím po místě činu. Nejspíš budu muset asi opravdu do té márnice pro více informací.. Ale přece tady musí něco být. Opět se rozhlédnu kolem, ale to mě někdo osloví. Otočím se k ženě a muži, které si ještě jednou důkladně prohlédnu. Nevypadají jako lidé od policejních složek.. Takže co tu dělají oni ? .. No, na tom vlastně asi moc nesejde. Je třeba držet se úkolu. Nikoliv madam. Právě tady musím být. Snad se na slečnu i trochu pousměji. A poté se podívám na kluka se psem. Ta netečnost v tvých očích. Zbav se ji a miluj své bratry i sestry. Jinak budeš otrokem své nenávisti. Pronesu k němu skoro až kazatelským hlasem. Zjevně jsem si totiž neuvědomil, že ona netečnost je směřovaná výhradně ke mně a k nikomu jinému. Poté se opět rozhlédnu po svých stopách.

Ellaria Sand - 12. srpna 2013 14:11

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville – přístaviště Mužova poznámka k Joshuovi mne pobavila a dost dobře jsem to pobavení nedokázala skrýt ve svém výrazu. Asi to není příliš vhodné, ale jen pokrčím rameny a naznačím případnou omluvu. Dál to nijak nekomentuji ani neřeším a jdu rovnou k tomu chlápkovi v baloňáku. “Jak jako, že tady musíte být? Jste policista? Od FBI? Máte odznak?“ v klidu na něj vychrlím pár nepříjemných otázek. Ne-e, policaj ani FBI by se takhle neoblíkala Sjedu si ho ještě jednou od hlavy až k patě. “Soukromý detektiv?“ nadhodím ještě poslední možnost.

Joshua Nelson - 12. srpna 2013 14:33

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Fanatik? Bože, tyhle náboženský žvásty vážně miluju. Skutečně nám tu někdo jako on chyběl. “Jak jako, že tady musíte být? Jste policista? Od FBI? Máte odznak?“ Při této otázce se dost ironicky zašklebím. On a policajt? "Policajt? Nebo dokonce FBI? To sotva. Nemyslím si, že by je zvládl uplatit, aby ho přijali. Větu neřeknu útočně, ale spíše s posměchem. Docela mně tu začínal štvát a to řekl všeho všudy tři věty. “Soukromý detektiv?“ Pokud ano, zajímalo by mne, který pomatenec si ho najal. "Leda tak náboženský fanatik, podle těch jeho řečí. Vy tady máte sraz? Nějaká obdoba sabbatu? Nebo ten už proběhl a ten člověk byla vaše oběť a tebe to sem poslali uklidit?" To už jsem možná trochu přehnal, ale když se jedná o náboženství reaguji dost výbušně. Během řeči se k němu pomalu přibližuji. Když jsem dostatečně blízko, vytáhnu zpod kabátu svěcenou vodu v placatce a chrstnu mu trochu do tváře. Člověk nikdy neví. A určitě to je lepší, než být následně rozcupován na hadry.

Castiel - 13. srpna 2013 00:18

soukromá zpráva od Castiel pro Poslední kapka Mé další nerušené hledání stop záhy končí, když mi ona blond žena položí další otázky. Proč ji tak zajímá moje příslušnost ? Kdyby sama byla z jedné z těchto složek, nemusela by se takto ptát. Pokud není státními orgány pověřená pátráním, pak proč tu je ? Je v tom snad nějaký osobní záměr ? Že by to byla jedna z těch, co nahlédla za oponu toho všeho ? Když jsme byl přidělen k posádce operující na zemi, viděl jsem takové.. Než stačím v hlavě rozvést tuto myšlenku, či snad ženě odpovědět, muž s opravdu silnou záští vůči mé osobě začne chrlit různé narážky. A taky se začne pomalu přibližovat. Nejprve se na něj podívám poněkud zmateně, poté naštvaně a nakonec velice smutně. Tolik zla se projevilo v těchto dnech a on to všechno hází na věřící ? Znesvěcené sochy v kostel, vražda s tím možná související a on obviňuje víru v Otce ? Proč mají někteří lidé tak tvrdá srdce ?!.. Možná bych jako anděl měl mít více pochopení pro vrtkavou mysl lidí. Ale na mou obranu jsem toho viděl znesvěceného dnes již moc a třeba takový Uriel by reagoval daleko podrážděněji. Dost ! Skoro až vykřiknu rázným hlasem, když muž dokončí poslední větu ohledně srazu sabatu a oběti. Momentálně získané informace nejspíš budou muset stačit. Oči mi zazáří, když se Joshua přiblíží dost blízko, aby mě mohl polít svěcenou vodou. Ta mi samozřejmě nic neudělá. Ale on na ten těsný kontakt neměl tak sázet. V dalším okamžiku urazím tu malou vzdálenost mezi námi nadlidsky rychle - přemístěním - a strčím do něj. Ovšem andělskou silou, takže se nejspíš proletí vzduchem. Nechť se váš přítel nerouhá před andělem Páně. Pronesu k ženě a než stačí zareagovat, zmizím. Lze už jen slyšel zašustění křídel. Mé další stanoviště je márnice.

Ellaria Sand - 14. srpna 2013 20:39

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville – přístaviště Najednou se všechno událo tak hrozně rychle. Muž vykřikl hřmotným hlasem, v okamžiku byl u Joshui a ve druhém okamžiku jsem viděla, jak Joshua letí vzduchem. Než jsem dokázala zareagovat, vzpamatovat se z toho šoku, dotyčný v baloňáku byl pryč. A zase to šelestění křídel… Několikrát za sebou rychle zamrkám, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. “Joshuo,“ řeknu nejprve tiše a pak jeho jméno vykřiknu znovu. “Joshuo, sakra…“ rozeběhnu se k němu. Dávám si pozor, aby po mě neskočil jeho pes. “Jsi v pořádku? Joshuo… slyšíš mě?“ Pokud mne pes nechá, přikleknu k ležícímu chlapci a kontroluji jestli je při vědomí, zda má něco zlomeného nebo krvácí a tak.

Joshua Nelson - 14. srpna 2013 20:58

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Vyhlídkový let Tak tohle jsem opravdu nečekal. Démon to zřejmě nebyl, když tvrdil, že je anděl páně. No každopádně mně to něco v lidské podobě odhodilo hodně daleko. Jako na průběh si nemůžu stěžovat, já lítám docela ráad, ale ten dopad...No nic příjemného. Možná jsem i na chvíli omdlel, těžko říct. Slyším, jak se Vrah rozštěkal, ale momentálně už nemá na co. Trochu tlumeně ke mně dolehne hlas Maggie. Je to příjemný pocit, když má někdo starosti, či aspoň zájem o vaše zdraví. To se mi už dlouho nestalo. "Jo, myslím, že jsem v pohodě." Pak ucítím její dotek. Vážně je příjemné, když o vás má někdo starosti. "No, možná bych si ještě chvíli poležel," řeknu dosti zlenivělým hlasem. No nic, asi spíš někdy jindy. Vyskočím na nohy, ovšem zase skoro spadnu, protože se mi zamotá hlava. "To ode mně byla asi blbost, co?" Zkonstatuji své předešlé jednání.

Ellaria Sand - 14. srpna 2013 21:13

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville – přístaviště “Blbost? Nehéé…“ vydechnu překvapením a zároveň do toho vložím dost sarkasmu, aby mu došlo, že to opravdu byla blbost. Chytím ho, když zavrávorá a pomůžu mu zůstat na nohách. Nezdá se to, ale mám docela sílu. Na holku. “Diplomat z tebe nikdy nebude. Toho jsem si už všimla.“ pousměji se a shlédnu ho od hlavy až k patě. “Máš na čele menší škrábanec, budeš asi trochu potlučenej, ale jinak dobrý.“ přejedu mu palcem přes škrábanec a setřu z toho krev. “Jestli jsi lovec… s touhle náturou a výbušností se divím, že jsi přežil tak dlouho.“ nevyznívá to vyčítavě, spíš se snažím odlehčit naší situaci nějakým vtípkem. “Můžeš chodit?“ zjišťuji ještě.

Joshua Nelson - 14. srpna 2013 21:43

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Mějte se hezky, loučí se s vámi Airlines of God Ach ten sarkazmus, ten já miluji. "Tak jeden nikdy neví, mohl to být démon." Trochu ucuknu, když se dotkne mého škrábance na čele a malinko přitlačí, aby mi setřela krev. Asi to muselo vypadat, že nic nevydržím, ale ta hlava mně opravdu bolí. "Z tebe sestra taky ne," řeknu se slabým úsměvem. "Taky se docela divím. Ale vzhledem k tomu, že nejsem lovcem moc dlouho a případu jsem taky neměl přespříliš, neměl jsem zatím moc možností k umírání." Neznělo to od ní jako nějaká připomínka, ale myslím, že bych to tak brát měl. Někdy jsem hold asi moc horkokrevný a zrklý. Příště si dvakrát rozmyslím, koho budu polejvat svěcenou vodou. A taky si budu dávat bacha na nasraný anděly, protože o tenhle zážitek se se zbytkem ten jeden asi podělí. "Ne, asi jsem ochrnul. Zachráníš mně?" Řeknu hlasem skomírajícího nebožáka. Pár vteřin to i předstírám, ale pak se rozejdu směrem do města, na policejní stanici. Kývnu na Maggie. "Pojď, myslím, že bychom se konečně měli dát do řešení tý vraždy. Mimochodem jak dlouho už lovíš? A jak ses k tomu vůbec dostala? Nevypadáš zrovna na typ, který má za koníček, tedy vlastně práci, lovení těch bestií."

Ellaria Sand - 15. srpna 2013 19:03

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksonville – přístaviště “Hele,“ uzemním ho, když řekne, že by ze mne nemohla být zdravotní sestřička. Ale vlastně má pravdu, což mu po chvilce mračení s úsměvem potvrdím. “Základní výcvik, jak ošetřit ránu mám. Dokážu i píchnout injekce, ale všechno jsem zatím aplikovala tak trochu vždycky ve spěchu. Takže žádný zbytečný cavyky kolem toho nedělám.“ Ujistím se, že sám dokáže jít, ačkoliv chvíli předstíral, že ne – na což jsem mu neskočila – a zasloužil si za to ode mne krapet káravý pohled. Pak se rozhodneme opustit místo činu a zajdeme na policejní stanici. “Možná by bylo lepší se převléct do něčeho… formálnějšího.“ upozorním na naše outfity. “Vyrostla jsem v rodině lovců, takže od mala jsem slýchávala, jak jsou démoni nebezpeční. Jak správně zabít upíra a co platí na vlkodlaka. Že si mám dávat pozor na víly, zejména ty zoubkové, a tak. Lovit jsem začala poté, co mi umřel otec.“ pokrčím rameny a založím si ruce křížem na prsou. Pomalu se šourám po jeho boku. “Ale tohle… ten chlápek, nebo co byl zač… nikdy jsem se nesetkala s démony. Ne osobně. Ale on byl takový… nevím jak to říct. Prostě jiný.“ krapet se do toho zamotávám a při myšlence na něj se začervenám.

Joshua Nelson - 15. srpna 2013 21:26

soukromá zpráva od Joshua Nelson pro Opuštění přístaviště "Píchnout injekci? No bože chraň," řeknu rádoby vylekaně a s úsměvem ve tváři. Popravdě vlastně injekce opravdu nemám rád ať mi je píchá kdokoliv. Injekce jsou hold děs. A hlavně to, co vstřikují do žil. "No já bydlím nedaleko, takže s tím problém nemám. Ovšem nic pro tebe tam asi mít nebudu a nechci se teď moc rozdělovat." Ne že bych jí nevěřil, ale už jsem zažil pár podrazů od lidí, u kterých jsem se domníval, že jim můžu věřit a nechci si to zopakovat. Sice původně jsem na to stejně byl sám, ale když už jsme se teď dali dohromady... "Tvého táty mi je líto." Myslím to upřímně, ačkoliv o nikoho blízkého jsem nepřišel a jejího tátu jsem neznal. Musí to být pro člověka strašné, přijít o někoho s rodiny. Vypadá sklesle. Což se ovšem změní, jakmile začne mluvit o tom andělovi. "Neříkej, že ses do něj zabouchla. Víš jak to dopadne, když se dáte dohromady? Budete spolu mít malý buclatý andělíčky v plenkách. Řeknu to sice z nadsázkou, přesto se tím pokusím dát najevo, že svazek s andělem podle mně není úplně nejlepší nápad. Ty na něj snad žárlíš?!

Ellaria Sand - 15. srpna 2013 21:53

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksoneville - přístaviště “Můj motel je taky nedaleko,“ upřesním ještě situaci s převlíkáním u mě. A až po chvíli si uvědomím, jak to asi muselo znít. Být v jiné situaci na jiném místě, a kdyby to někdo říkal mě, asi bych to brala jako nevhodnou nabídku k jakýmsi aktivitám. “Zabouchla?“ zarazím se a podívám se na Joshuu pohledem – to myslíš vážně? “Není mi šestnáct, abych se „zabouchla“ do cizího chlápka.“ a dovolila jsem si i gesto s uvozovkami uvést ve skutečnost. “Byl divnej. Ale pohlednej. Tečka.“ ukončím tuhle konverzaci, která mi očividně není příjemná. Proto udělám to, co mi jde nejlíp. Změním téma na něco konstruktivního. “Měli bychom se soustředit na to, s čím přijdeme k policii a co tam budeme hledat. Máš nějaký plán?“

Destiny - 15. srpna 2013 22:26

soukromá zpráva od Destiny pro Denver, pozdní odpoledne – spíše podvečer Halloween byl právě v plném proudu – tedy jak pro koho. Otevřeným oknem do tvého domu doléhal zvonivý a veselý hovor okostýmovaných dětí, které procházely ulicí a navzájem si záviděly masky i obsahy svých pytlíků. Některé odvážnější si dovolily zaklepat i u tvých dveří. Anonymita Denveru způsobila, že spousta dětí chodila „otravovat“ i lidi, které vůbec neznaly. Inu, víc lidí, víc sladkostí pro ně. Jednoduchá matematika. Televizní stanice se držely stejného plánu jako každý rok...padla pátá odpoledne a televizní obrazovky se zaplnily všemožnými koukatelnými i nekoukatelnými horory, aby si halloweenskou atmosféru užili i dospělí, kteří nedoprovázejí nejmenší děti na koledu nebo nemají namířeno na některý z četných večírků. Rozevřená kniha leží na stolku u pohovky, vedle hrnku vychladlého zeleného čaje, který sis uvařila, ale nakonec jsi se jej ani nedotkla. Polosedíc pololežíc na pohovce, pohrávajíc si s ovladačem dálkového ovládání se rozmýšlíš, co budeš dneska večer dělat.

Chief Apothecary Bebíček - 15. srpna 2013 23:05

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro Denver - večer - u mě doma Haloween. Zvláštní čas. Nebýt všeho toho rádoby roztomile rádoby děsivého humbuku okolo, možná by mě doopravdy pohltila ta jeho pradávná atmosféra. Ten děs, skrývající se v sychravém podzimním dni, mlze a temné noci. V mihotavém světle svíčky a stínech, tvořících se na těžkých, sametových závěsech v mém okně. V tichu, které by rozezněly jen tiché tóny Nox Arcany z mého přehrávače. Člověk by měl pocit, jako by obrazy na stěnách ožívaly, jako by v každém stínu, v každém rohu domu číhalo... něco. Měl by. Kdyby Haloween nebyl to, co teď je. Haloween, Vánoce, Velikonoce. Všechny tyhle nepochopitelné, vtipné a komerční moderní svátky. Výsměch předkům, přírodě, tradicím. To vše mi probíhá hlavou, když se, oděná do krajkových černých šatů, s umělými křídly z černého peří na zádech a cylindrem na hlavě, skláním ke všem těm malým dětem, které přišly pro koledu, rozdávám jim bonbóny a lízátka a nutím se k dalším a dalším úsměvům. Protože já jsem přesně ten typ, za jakým děti na Haloween chodí. Ta zvláštní, drobná dáma, která vždycky nosí divné oblečení, v oknech má temně zelené závěsy a z jejíhož domu se ozývají tklivé tóny houslí. Já jsem ta "paní upírka z rohu desáté." Děti mají zatraceně bujnou fantazii. Nejsem upír, nikdy jsem žádného neviděla a nevěřím na ně. Mám jen svůj vlastní image - a vlastně nejsem ani gothic, pokud tedy zrovna nehostuji Voltairovi. Dalo by se říct, že mě to uráží - kdyby mi to nebylo jedno. Pohledem sleduji skupinku černých fracků, oděnou do oblečků jakýchsi superhrdinů, odcházející. Znám je z okolí - dělají tady akorát tak virvál. Virvál, binec a nic jiného. "Paní, vy jste anděl?" Ptá se mě malá holčička, v doprovodu jedné starší - asi sestry. "Hm, i tak by se to dalo říct..." odtuším neurčitě. Možná by se mohla ještě zeptat, proč teda straším, abych ji mohla odpovědět, že ze stejného důvodu, jako všechny ty princezny v růžových šatičkách, co tady dneska byly - ale ona jen přikývne a mlčí. Děti jsou strašidelné. Nejstrašidelnější věc na světě. Trošku překotně je podaruji cukrátky, načež zabouchnu dveře a zamknu. Ne, už to dneska nedám. Mám ráda vlastní klid. Jsem zvyklá být sama. Kdesi z rohu haly se ozve nespokojené mníknutí. "Já vím, Byakhee. Tohle byly poslední, slibuji." Má kočka má ráda návštěvy asi tak, jako já. A stejně tak má ráda děti. Křídla jsou pověšena na věšák na kabáty a cylindr taky. Dost té šaškárny. Šaty si nechám a jdu si do obýváku sednout k televizi. Po přepnutí asi deseti programů se střídavým koukáním na ně a konstatování, že v televizi jsou samé vymývárny mozků typu věřte/nevěřte a ty lepší horory už jsem stejně viděla, rozhodnu se dopít v tichu svůj čaj. "Mňááá..." S těmito "slovy" se Byakhee usadí u mě. Klidně pohladím její "srst," příliš krátkou a řídkou na to, aby byla za srst považována. Zrak mi padne na housle, odložené na poličce. Jedny z několika. Inu, proč ne - mohla bych si zahrát. Jen tak. Pro radost a uklidnění. Něco, co mám ráda. S jemným úsměvem na rtech do sebe kopnu zbytek čaje a vydám se pro ně. Má kočka je mi nejvděčnějším publikem.

Sam Winchester - 21. srpna 2013 18:59

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Před barem Poslouchám Deana, jak mi vykládá, že otec odjel a ani pořádně neřekl kam. Bylo to typické pro něj, byl jsem, ale už jsem si přeci jen odvykl. Stojím opřený o auto a poslouchám jej, když zaslechnu Jessyn hlas za dveřmi, nějak jsem pořád nevěděl, jak jí to zrovna vysvětlím. No víš lásko, musím na chvíli odjed pryč zachránit otce, od sebe sama. Mile jsem se na ní usmál a šel jsem jí, naproti. Ptala se okamžitě kdo to je, ale spíše tak hezky vyzvídala, jak to umí jen ona. Úsměv na tváři, jí poskytuji, aby byla klidná, ale nějak se k tomu nemá. " Jess, už si se rozloučila se všemi? A tohle je Dean, můj velký bratr. Přijel, aby mě informoval, že otec odjel a chtěl, abych jel za nimi a přivezl ho domů. Neboj do pondělí to stihneme a pak půjdu na ten pohovor. Bohužel to vypadá, odjíždíme hned. Chceš odvést domů, nebo půjdeš k nějaké kamarádce?" Pousmál se trochu omluvně a při tom ne zrovna nadšeně, se podíval na Deana. Který je asi trochu překvapen, že někdo jako já může mít tak báječnou holku jako je ona. To je moje slunce, můj život. Vytáhne ze zadní kapsy klíče a podám je Jess, aby měla jak jezdit do školy a na nákupy. Snad nebude moc naštvaná, že odjíždím, nemám na vybranou.

Destiny - 21. srpna 2013 21:47

soukromá zpráva od Destiny pro Pravděpodobně by ti ani nevadilo, kdyby tento den byl jen jedním z mnoha obyčejných dnů v kalendáři. Dávno pryč jsou ty staré dobré keltské časy Samhainu, možná i prvotních Halloweenů, dnes je to spíše samá komerce, amerikanismus, otrávených bonbónů, žiletek v jablkách a pedofilů, takže všechno již ztratilo to prapůvodní tajemné kouzlo. Chvíli hraješ stejnou hru jako spousta jiných lidí, zásobuješ již tak obézní děti a mládež všemi možnými sladkosti (na infarkt se stále ještě umírá), ale nakonec i tobě dochází trpělivost a dalším zvonícím a klepajícím harantům dveře prostě neotevřeš. Teď už chceš jen svoji večerní chvilku klidu. A snad se jí i dočkáš. Čaj už je možná malinko vychladlý, ale stále docela dobrý a kočičí společnost je ta nejlepší i pro ty největší samotáře. I přes jejich božský názor na svou podstatu zbožňují své lidské páníčky a občasné podrbání je k jejich životu nezbytné, a pak se i člověk cítí o mnoho líp, když má na klíně vrnící stvořeníčko, které neustále strká hlavu do lidské dlaně. Po chvilce mazlení s Byakhee se rozhodneš pro lehkou hru. Spousta lidí považuje hraní na housle za namáhané, těžké a úporné, ale pro tebe představuje jednu z nejlepších věcí, co tě mohla v životě potkat. Byť je i krátce spojená s nejvíce nepříjemnou událostí tvého života. Na to však teď nemůžeš a nechceš myslet, protože bys musela housle zamknout někam hluboko do sklepa a už nikdy na ně nesáhnout. To je jako, když někdo spadne z kola a už nikdy nechce jezdit. Prostě holý nesmysl. Několikrát cvičně projedeš smyčcem po strunách, a pak pokoj naplní hudba. Kočka se spokojeně uvelebí na jednom z polštářů a přivírá oči do tónů. V obývacím pokoji se docela citelně ochladí. Hraješ chvíli – možná čtvrt hodiny, když tě přeruší zabušení na dveře – docela silné. “Abby, Abby, otevři. Tady Paul!“ bušení na dveře doprovází mužský hlas jednoho z členů vaší kapely. Co ten tady dnes chce? Domluvili jste si přeci pár dní volna. Odkládáš housle a otevíráš pomalu dveře. Paul vpadne trochu udýchaně do tvého domu a chvíli nemůže popadnout dech. “Brr..ty teda tady máš zimu, jen co je pravda…Promiň, že tě otravuju ještě takhle pozdě, ale mám skvělou zprávu. Ráno odlétáme na Floridu. Volali mi organizátoři festivalu Flaming Strike, že potřebují zaplnit místo po jedné skupině. Vím, že jsme se dohodli na volnu, ale je to Flaming Strike – na tohle se prostě nedá říct ne.“

Chief Apothecary Bebíček - 21. srpna 2013 22:42

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro Změna plánů Zvonek. Už asi tak pátý, na který nemíním reagovat. Ne. Ignorace. Zabušení na dveře. “Abby, Abby, otevři. Tady Paul!“ "Paule?" Ptám se spíše sama pro sebe, samozřejmě, že mě přes celou místnost a halu nemůže slyšet - už proto, že jsem jeho jméno vyslovila poměrně tiše. Trošku rozpačitě odkládám housle a jdu ke dveřím. Letmý paranoidní pohled kukátkem prozradí, že hlas opravdu patří tomu, komu by měl. Nechápu to. Pokud přišel na noční kávu, mohl mi dát vědět. Třeba odpoledne. Nemám ráda tyhle... přepadovky. Když otevřu, Paul se dovnitř vřítí, jako velká voda. Jen zmateně ustoupím z cesty. “Brr..ty teda tady máš zimu, jen co je pravda…" "Zimu...?" Tato otázka je opětně mířená jen sobě samé. Nevšimla jsem si, že bych měla uvnitř chladno. Možná trošku, ale... to je jedno. "Promiň, že tě otravuju ještě takhle pozdě, ale mám skvělou zprávu. Ráno odlétáme na Floridu." "Ráno?" Ne, tentokrát se neptám sama sebe - otázka je mířená přímo na Paula... zatímco já přemýšlím nad tím, že bych mohla přestat s opakováním toho, co řekne on. "Volali mi organizátoři festivalu Flaming Strike, že potřebují zaplnit místo po jedné skupině. Vím, že jsme se dohodli na volnu, ale je to Flaming Strike – na tohle se prostě nedá říct ne.“ "Takže my pojedeme na Flaming Strike?" Úžasem se mi rozšíří oči. Vždycky jsem toužila, účastnit se něčeho většího. Záskok - o tom se nám mohlo nechat jen zdát - a teď je to tady! "Pojď dál, posaď se kde chceš-" mávnu rukou k sedací soupravě z hnědé kůže. "Hezká vesta, mimochodem-" Zacupitám do přístěnku pod schodištěm pro velký, starodávně vypadající kufr se "zlatým" ozdobným kováním, ve tvaru ozubených kol, který přitáhnu do obýváku a jedním prudkým pohybem otevřu. "Pokud chceš, udělej si čaj, konvice je támhle-" Uložím své housle zpět do futrálu a položím je vedle kufru "... v lednici mám nějaké červené. Pivo nemám. Mám si sebou vzít něco speciálního?"

Destiny - 24. srpna 2013 22:06

soukromá zpráva od Destiny pro Márnice Setkání s dvěma podivíny v přístavišti bylo více než nepříjemné. Namísto ničím nerušeného pátrání všechno skončilo téměř střetem, kdybys odtamtud nezmizel. A kdo ví, jak ten by dopadl. Možná by stálo za to, se na místo vrátit třeba o pár hodin později – třeba už budou pryč a ty budeš schopný sesbírat mnohem více stop. Ty, co máš, nejsou sice nijak významné, ale mám docela silné podezření na viníka a ty si hodláš teď potvrdit v márnici. Viník – na rozdíl od případu v Londýně – nevyvinul příliš úsilí, aby svou identitu skryl. Márnice v nemocnici je chladné místo, ozařované slabým svitem zářivek odrážející se od vykachlíčkovaných stěn. V tuto noční hodinu je jediným přítomným zaměstnancem člen ochranky, podřimující za stolem v první místnosti. Ani obyčejný smrtelník by neměl problém kolem něj projít do zadním místností k mrazákům. Uprostřed místnosti na stole leží jedno tělo, jehož majitel zemřel pravděpodobně někdy dnes večer, ale to není to tělo, které hledáš. Místností se vznáší lehký odér síry, ale kolem boxu C3 je nejsilnější. Tělo – tedy spíše jeho zbytky - nese velmi zřejmé rozsápání. A všudypřítomný parfém ukazuje na jeden jediný cíl. Přesně jak už jsi tušil v přístavu – tohle je s největší pravděpodobností práce démona. Co tě spíš zneklidňuje, je možné spojení s případem v Londýně. Určitě nebude na škodu vrátit se do nebe, přednést nashromáždění informace a zjistit, zda zatím jiný anděl neobjevil další indicie k rozluštění tohoto případu. Než se však stačíš přemístit, hlavou se ti rozezní zpráva. “Castieli, zanech veškerého pátrání. Tvým primárním úkolem je v tuto chvíli zajištění nebezpečné osoby. Je jí dívka, jejíž schopnosti by mohly přilákat obrovské zlo. Zítra ráno by se měla ubytovat v motelu Cypress Grove, pokoj 4. Všechno ostatní je nyní nedůležité.“

Destiny - 24. srpna 2013 22:06

soukromá zpráva od Destiny pro Přístaviště Setkání s neznámým, byť charismatickým, ale na druhou stranu velice podivným a možná i nebezpečným mužem bylo opravdu nepříjemnou změnou v plánu. I jeho náhlý odchod, či spíše zmizení, rozhodně nepatřil k těm normálním. Co to tedy ksakru mělo znamenat? No, to nejdůležitější bylo, že pro tuto chvíli byl pryč a momentálně neohrožoval vaše další vyšetřování. Možná bylo nejlepší rozhodnout se co dál. Na místě činu už se nic dalšího pořádně zjistit nedá. Policie kupodivu odvedla velmi dobrou práci. Až příliš moc dobrou na příslušníky americké policie. Obvykle nebývá taková, jak ji zobrazují ve všech možných i nemožných seriálech. Tady prostě něco smrdí. A něco vážného. Než se však rozhodnete cokoliv udělat, zvedne se náhle silný poryv větru. Tak silný, že vás oba strhne k zemi. Vrah se zuřivě rozštěká do kvílejícího větru, který připomíná čísi ďábelský smích, srst se mu naježí, oči zrudnou – jen netušíte, na co vůbec štěká. Vítr se vteřinu po vteřině uklidňuje, ale pes udělá cosi, co ani jeden z vás nečeká. Jeho štěkot nabývá na intenzitě, poskakuje na místě a najednou se otočí, vrhne se na Maggie a zahryzne se do její ruky. A dosti intenzivně. Vše však trvá jen několik chvil. Vrah najednou ruku pouští, svěsí uši a pokňíkává, jako by se snad omlouval, za to co se stalo, čumákem šťouchá střídavě Joshuovi i Maggie do nohy. Ruka opravdu vypadá ošklivě, pokrytá stékající krví i potrhanou kůží, místy prosvítá i maso. Rozhodně to spíše vypadá na šití než na obyčejné zavázání.

Destiny - 24. srpna 2013 22:07

soukromá zpráva od Destiny pro Druhý den ráno Jídlo je snězeno i zaplaceno, konverzace ukončeny, vizitky povyměňovány. Je na čase zvednout kotvy a přesunout se domů, chvíli se snad v klidu vyspat, než zazvoní telefon nebo se ozve vyděšený hlas z vysílačky. Noc zatím proběhla klidně….bez cizího vyrušení a Celina se probouzí do pátečního pohalloweenového pátečního rána. Lehká mlha a mírný větřík slibuje chladnější dopoledne, ale později i sluníčko. Snad to bude i příjemný den pro lidi. Kdyby se nevynořila žádná nešťastná zpráva. Zatím je to jenom spousta dětí s bolestmi břicha z přejezení sladkostmi, několik pouličních rvaček alkoholem posilněných dospěláků vracejících se z halloweenských večírků, mumlajících ospalých lidí v kavárně, lijíc do sebe hromady kafe, aby se dali dohromady na poslední pracovní den tohoto týdne, rýpající se ve své snídani. Přesně do tohoto rána, naplněného nervozitou, se probouzíte i vy.

Destiny - 24. srpna 2013 22:07

soukromá zpráva od Destiny pro Rozloučení Jess poslouchá Samovu vysvětlování s pootevřenou pusou a přebíhá očima z něj na Deana a zpátky. Dokonce můžete oba vidět, jak zcela neslyšně pronese “bratr?“ Ani jeden nemůžete být překvapeni. Je více než jasné, že Sam o své rodině příliš nenamluví. Najednou však pronese víc než jednu větu a zasype blondýnku záplavou informací. Chvíli jí trvá, než vůbec ze sebe dostane slovo. “Já...tedy..tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že chceš dneska oslavovat...ale jestli je to v tom rodina..,“ řekne trochu nepřesvědčivě, v hlase zazní zklamání. Povzdychne si, učiní několik kroků směrem k Samovi, postaví se na špičky a políbí ho. “Dávej na sebe pozor a zavolej mi. Já to tady těch pár dnů určitě zvládnu. Hlavně se mi do pondělí určitě vrať, ano? A teď už jeďte, dojdu domů pěšky, není to daleko.“ Pak se krátce otočí na Deana. “Po pravdě, nevím teď co říct. Možná – snad se příště setkáme za méně...hektických okolností. Mějte se.“ S těmito slovy odchází, s jedním otočením zpět, a nechává vás před vchodem do baru samotné.

Ellaria Sand - 25. srpna 2013 14:13

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Nechápala jsem, co se stalo. Když bylo po všem a Vrah se choval zase tak, jako předtím - tedy přítulně, šla mi z toho hlava kolem. Zmohla jsem se jen na polohlasné: "Co to..." zírala jsem na otevřenou ránu na předloktí. Nebýt toho, že jsem psovi instinktivně nastavila svou ruku, mohl mi v tom svém šílenství skočit třeba po krku. Roztřesenými prsty si obemknu zápěstí a přitisknu si ruku k hrudníku. Silně to krvácí a bolí a pálí to jako čert. "V motelu mám nějaké obvazy a dezinfekci." mluvím roztřeseným hlasem, jak se mé tělo dostává do šoku. "Umíš šít?" podívám se na Joshuu.

Dean Winchester - 26. srpna 2013 18:41

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Před barem – odjezd Sam Odpověď na mou otázku jsem dostal hned v zápětí, když blondýna vylezla z klubu a přišla k nám. Sam mě jí představil jako svého velkého bratra, což jí docela vyvedlo z míry. “Těší mě…“, pozdravím blondýnu, které Sam říká Jess a nasadím svůj „cool“ úsměv, který používám při balení holek. Musím uznat, že zblízka je to ještě větší kost, než z dálky… A ty její šatičky… Rrrrrr!!!, pomyslím si, ale hned se zase v duchu proplesknu, abych nezačal slintat, nebo zírat. Sam jí mezitím uvedl do obrazu, že se mnou musí jet za tátou, který odjel, a my ho musíme přivézt zpět. Jessicu to trochu vyvedlo z míry, ale vzala to dobře. Jiné holky by měly tunu keců a výčitek, ale ona ne. Sakra, Sammy, už chápu, proč se ti tu tak líbí…, pomyslím si a kouknu na Jessicu, která mě zrovna oslovila a rozloučila se i se mnou. “Jo… Rád jsem tě poznal…“, oplatil jsem jí zdvořilost a společně se Samem jsem jí sledoval, jak odchází. “Zdá se milá…“, řeknu, když se Jessica dostane z doslechu a vykročím k autu, které mám zaparkované za rohem. “Teď mi řekni, na co jsi jí sbalil, protože je totálně mimo tvou ligu…“, poškádlím bráchu a potutelně se usměju.

Sam Winchester - 27. srpna 2013 12:29

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Před barem- odjezd Stoupl sem si k Jess, která byla trochu překvapená z toho co se tady děje, o rodině nemluvím a měl jsem k tomu důvod. Chlubit se, tím co nás otec učil není zrovna ideální téma k večeři. Pohled Deana na Jess přesně vystihoval tomu, co se mu beztak honilo hlavou, na to ho moc dobře znám. Pozvedl sem obočí, aby viděla, že nějak vím na co myslí, ale mlčel, takže nebylo třeba něco říkat. Ten tvůj pohled stačí, ani nic nemusíš říkat. " Jess, za lepších okolností, ti bratra někde představím až nebude tak spěchat, ale musíme najít tátu, abychom ho dovedli domů. Pak se hned vrátím a půjdu na ten pohovor. Jestli chceš zavezu tě." Ti dva se seznámili, ale jak vidím Jess z toho není nadšená, ani se jí nedivím, bylo to velmi nečekané, nikdo to nemohl tušit a jí to příjemné nebylo, neměl jsem však na vybranou. Políbil jsem jí na ústa, jemně pohladil ve vlasech a s tím také odešla směrem domů, nebo kam tedy. Pohled zůstal na Deanovi a pak moje kroky směřovali k autu. " Jeď za mnou!" Otevřeli se dveře a já nastoupil do něj. Auto se rozjelo a my jeli ke mě domů, kde Jess ještě nebyla a tak byl čas, si vzít svoje zbraně, které byli dobře schované. V ložnici v šatní skříni byla tajná skříňka, kde byli schované pár zbraní, z dob, kdy lovení byl můj život. Taška se naplnila jak zbraněmi tak oblečení, byl jsem hotový během chvilky, vzal své doklady a vše a šel za bratrem. " Vyrazíme?"

Destiny - 28. srpna 2013 16:59

soukromá zpráva od Destiny pro Joshua vypadá docela otřeseně z toho co se stalo. Sice ho neznáš natolik dobře, abys jej odhadla, ale na druhou stranu trochu tušíš, že asi není zvyklý na takové zkratové jednání u svého psa. Je pravda, že se jedná o bojové plemeno, ale doteď poslouchal jako hodinky. Možná za všechno může ten podivně příšerný závan větru, ale to můžete oba jen spekulovat. Opatrně si prohlíží tvoji ruku, zbrocenou krví, s potrhanými cáry kůže. "Myslím, že jednodušší šití bych možná zvládl, ale na tohle si bohužel netroufám. Ale vím o jednom místě, kde nekladou moc otázek. Je to všeobecná nemocnice, takže jsou zvyklí i na bezdomovce a feťáky, kteří moc dokladů u sebe nenosí. Docela bych to i zkusil, co myslíš?"

Ellaria Sand - 31. srpna 2013 10:37

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Jacksoneville “Je to daleko?“ ptám se a hlas se mi zachvěje bolestí. Pulsování v ruce začíná být dost nepříjemné a myslím, že ze mne pomalu opadá šok, takže to bude jen horší. “Doufám, že tu máš auto.“ pokusím se o úsměv, abych naznačila, že to není tak zlé. Budu schopna jít, to ano. Ale radši bych do té nemocnice jela autem, bude to tak rychlejší a bezpečnější.

Destiny - 03. září 2013 19:20

soukromá zpráva od Destiny pro Joshua připne psa na vodítko a přitáhne si ho blíže k sobě. "Tady auto nemám, ale bydlím jen kousek od doků, zastavíme se tam. Nechám Vraha doma, jestli ti to nebude vadit, přesedneme do auta a pojedeme." Nabídne ti pomoc při odvádění z doků, podepře pokud je třeba a společně kráčíte směrem k jeho bytu, kde opravdu nechá psa a rychle se vrací s klíči od auta, aby ti pak následně pomohl do auta. "Ještě chvilku vydrž, nebude to dlouho trvat," ujistí tě, a opravdu netrvá ani deset minut a zastavuje kousek od vchodu malé nemocnice. Vede tě dovnitř a nechá posadit na jednu ze židlí a sám jde za sestrou na příjem, aby jí pověděl, co se stalo. Samozřejmě moc dobře víš, že bude malinko lhát, aby do toho nezapletl vlastního psa, který v celé situaci může být zcela nevinně. "Chvilku vydržte, než si vás vezme doktorka, která má službu," prohlásí sestra a dále se věnuje něčemu na monitoru počítače.

Destiny - 03. září 2013 19:27

soukromá zpráva od Destiny pro Sedíš v inspekčním pokoji a podivného mladíka jsi již pustila z hlavy. Asi tři čtvrtě hodiny se nestalo nic, kvůli čemu by tě volala sestra do ordinace. Pravděpodobně rodiče zkontrolovali obsahy vykoledovaných sladkostí a uložili své děti k dnešnímu spánku, takže jediné, co se může přihodit je nějaký infarkt nebo střelné zranění pod rouškou noci. V televizi běží ztlumená několikátá repríza "All Fools Day", který je sice zcela mimo dnešní den, ale přeci jen je to změna oproti dalším stanicím, které se předhánění ve vysílání všech dílů Halloweenské franšízy. Patrick se zatím vypařil na lůžkové oddělení, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku i jinde, nedokázal jen tak sedět a čekat, až se něco přihodí. Ozvalo se pípnutí tvého beeperu a na jeho monitoru vidíš, že se máš hlásit na vyšetřovně jedna – dívka dosti zle pokousaná psem sedící právě v čekárně, čekajíc až jí někdo vyšetří. (MH. Konverzace dále s Maggie)

Ellaria Sand - 06. září 2013 17:47

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Byla jsem Joshuovi vděčná, že mne odveze, takže jsem ani nenamítala, když chtěl udělat zastávku doma a nechat tam svého psa. Když jsme dorazili do nemocnice, byla jsem bledá jak stěna, ale ani to očividně se sestrou příliš nepohnulo. Což mne donutilo zamyslet se nad tím, jak moc se tady o lidi vlastně starají, když mám tržná poranění na ruce a ni mi řeknou, ať se posadím a počkám. Nedokázala jsem protestovat a co si budeme říkat, bylo mi líp, když jsem seděla. Takže jsem sebou hecla do první židle, která byla poblíž a čekala jsem, až se některý z doktorů benevolentně uráčí mi pomoci. “Co myslíš, že se tam stalo?“ zeptám se Joshui a když promluvím, uvědomím si, že šeptám. Nemocnice takhle působí. A pak ještě knihovny, ale tam jsem nebyla ani nepamatuji. “Myslím... udělal to už někdy? Že takhle z ničeho nic nezaútočil? Já... nejsem si vědoma, že bych něco provedla nebo tak...“ Doufám, že to nevyzní, že mu to snad vyčítám. Spíše se snažím dobrat odpovědí na své otázky.

Dean Winchester - 07. září 2013 11:23

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Před barem – odjezd Sam Mé popichování Sam přešel bez povšimnutí, ale já jsem moc dobře věděl, že jsem se trefil do citlivého. Místo, aby mi nějak kousavě odpověděl, mi řekl, že mám jet za ním. Přikývl jsem a spěšně jsem odkráčel na druhou stranu, abych si zašel pro své zlatíčko, které jsem zaparkoval za rohem. Odemkl jsem dveře a s povzdychem jsem nastoupil. Sakra, Sammy, z tebe se stal ale suchar… Doufám, že nebudeš takový po celou dobu naší výpravy…, řeknu si v duchu a nastartuju. Zvuk motoru mě naladí do dobré nálady a já vyrazím za Samem, kterého sleduju až k němu domů. Po zastavení před jeho bytem jsem sroloval okýnko a vystrčil hlavu. “Počkám tady, ty se zatím sbal…“, řeknu bratrovi a znovu okno zavřu. Co se to se mnou sakra děje?? Zapomněl jsem si dokonce zapnout i rádio…, podivím se v duchu a skloním se k palubní přihrádce, odkud vytáhnu první lepší kazetu, kterou rovnou vložím do rádia a zapnu ho. Téměř okamžitě se ozvou první tóny nejlepšího alba Black Sabbathu. odkaz “Jóóó, tohle můžu…“, usměju se a pohodlně se opřu do sedadla. Relaxuju jen krátký čas, protože po pár minutách se objeví Sam, který si věci hodí do auta a nastoupí si. “Ještě musím do motelu pro své věci a odhlásit se…“, odpověděl jsem bratrovi na otázku a nastartoval jsem. Společně jsme vyrazili na kraj města do onoho motelu. Když jsme dorazili na parkoviště motelu, tak jsem vypnul motor a otočil jsem se na Sama. “Dvě vteřiny… Hned jsem zpátky...“, řeknu Sammymu a vyrazím do svého pokoje, kde si zabalím všechny své věci. Chvíli to trvá, protože je mám rozházené různě po pokoji. Tak už to bývá, když se rozmýšlím, co si na sebe vezmu, abych byl šik. Jakmile mám vše v tašce, tak vylezu z pokoje a zamknu ho za sebou, načež si to zamířím k recepci, kde vyřídím veškeré zbývající formality, jako je platba a odhlášení. Po vypadnutí jsem si to namířil zpátky k autu, do kterého jsem si hodil svůj bágl a nastoupil jsem. “Vidíš, dvě vteřiny…“, prohodil jsem směrem k Samovi s úsměvem a nastartoval jsem motor. “A je to tady… Směr Texas…“, řeknu jen tak mimoděk a vyrazíme na cestu. Když v prvních pár minutách Sam nezačne s rozhovorem, tak se toho ujmu rád a prolomím to ticho, které ruší jen Black Sabbath (pokud už nehraje, tak ho znovu zapnu). “Tak co Sammy?? Jak se ti dařilo po dobu, co jsme se neviděli??“, zeptal jsem se Sama, abych ho trochu rozkecal a čekám co z něj vypadne.

Destiny - 12. září 2013 10:26

soukromá zpráva od Destiny pro Joshua si od sestry převezme desky s papíry pro vyplnění. Opravdu celá situace je dosti bizarní – nejdřív vyplňte číslo pojistky, pak vás ošetříme – ale pokud se opravdu nebudou na nic ptát, možná bude lepší následovat to, co po vás chtějí. Vyplníte papíry na falešné jméno i číslo pojistky a snad všechno teď půjde rychleji. Rozhodně by se to v tvém stavu hodilo. “Co se podle mě stalo? No, bohužel jsme tam nemohli být tak dlouho, abychom to blíže prozkoumali, ale možná možná tak něco zbylo, co by stálo na kouknutí…ale z Vrahovy reakce bych řekl, že to bylo něco, co zrovna nemůžu označit za normální. Je sice pravda, že je to bojové plemeno, ale aby jen tak bezdůvodně napadl někoho a dost ošklivě pokousal, to si nepamatuju, že by kdy udělal. Ani jako štěně. To můžu odpřisáhnout,“ čímž vlastně odpoví i na tvou druhou otázku. Po chvíli se ze svého místa za příjmovým pultem zvedne zdravotní sestra a nakráčí k vám. “Poprosím, abyste šla za mnou na vyšetřovnu, paní doktorka si vás hned vezme.“

Castiel - 13. září 2013 21:11

soukromá zpráva od Castiel pro Márnice Objevím se v márnici, což zaznamenám záhy po svém přemístění. Na okamžik se opřu jen o stěnu chodby a ztěžka oddechuji. Proč jsou jen někteří zde tak krutí ? Tento svět je tak různorodý.. Lidé ochotní bojovat za samotnou podstatu svého bytí, aniž by si uvědomovali všechny souvislosti na jedné straně a lidé páchající zvěrstva na straně druhé. Opravdu netuším, jak to dopadlo v přístavu a jsme za to zjevně rád. Ten muž byl opravdu krutý. Ale já se nesmím nechávat takto unést. Po chvilce nasávání toho relativního ticha a klidu se odhodlá pokračovat. Můj cíl se nezměnil. Projdu kolem spícího hlídače až k mrazákům. Je třeba si pospojovat všechny informace. Dle pachu síry je mi okamžitě jasné kde hledat. Vysunu hledané tělo a důkladně si ho prohlédnu. Ano, již to postupně všechno dává smysl. Na tváři se mi objeví nepatrný úsměv, není to však známka nadšení, spíš radosti s blízkého průlomu. Ten je však náhle zmařen zprávou. Už jsem tak blízko ! Co může být důležitějšího.. Ale kdo jsem já, abych rozhodoval o prioritách. Nakonec tedy jen přikývnu, jen zběžně vrátím tělo do původního stavu a přemístím se do motelu Cypress Grove, pokoje 4.

Destiny - 22. září 2013 16:03

soukromá zpráva od Destiny pro Florida, baby Paul vstoupí do tvého bytu a rozhlédne se kolem, jako by snad tady byl poprvé. Tvého lehce zmateného výrazu ve tváři, který značí jak jsi malinko vykolejená z jeho pozdní návštěvy, si příliš nevšimne, ale to už tak u mužských příslušníků, pokud mu do tváře nevmeteš, že prostě je taky tak trochu nevhod. “No, ráno…sehnal jsem lístky na let ve tři hodiny ráno, moc se vybírat nedalo, důležité je, že se tam nakonec dostaneme. Ubytování je taky zařízené, takže pro tebe i ostatní to znamená, že vlastně jenom zahrajeme. A doufám, že to bude pořádný úspěch,“ krátce se na tebe zakření, možná trochu nervózně, ale to je s největší pravděpodobností způsobeno nadcházejícím zítřkem. Tvojí nabídku na usazení se využije, natáhne ruku ke kočce a podrbe jí za ušima. "Díky za kompliment, vyřídím své drahé rodičce, že výběr mého oblečení zvládla na výbornou," usměje se na tebe a zatahá se na konce vesty. To, že Paulovi oblečení kupuje stále jeho vlastní matka, je neustálým terčem vtípků, ale samotný Paul si s tím hlavu vůbec nedělá. O jednu starost méně, abych zvládal spoustu jiných dalších nutností, jak tvrdí. "Rozhodně nějaký obleček na pódium – něco v čem se budeš cítit dobře a přitom přitáhne pohledy diváků – chtěl bych totiž zahrát aspoň jednu písničku, kde budeš mít samotné sólo vpředu na pódiu před publikem. A samozřejmě to nejdůležitější – nástroj tvého úspěchu," ukáže prstem k houslovému pouzdru, do kterého jsi odložila housle, na které jsi před jeho příchodem ještě hrála. "Zbytek už nechám na tobě, co všechno si budeš chtít vzít sebou." Ještě chvíli sedí a sleduje, jak si pomalu balíš věci na Floridu, nakonec lehce plácne dlaní do opěradla pohovky a hrabe se na nohy. "No, nic...uvidíme se ve tři na vnitrostátním letišti, terminál A, u informací. Letenky budu mít u sebe. Zatím se měj," krátce tě obejme a lípne pusu na tvář a je zase pryč. Ne však na dlouho. Přesně podle plánu se všichni sejdete na letišti, odkud míříte – pro vás pro tuto chvíli do státu zaslíbeného - Florida. Po osmé hodině ranní přistáváte v Jacksonville, soukáte se do taxíku a míříte do motelu, který pro vás Paul zamluvit – s lehce poetickým názvem Cypress Grove. Do ruky dostáváš klíč od pokoje č. 4, jako jediná dostaneš samostatný pokoj – což může být v určitých aspektech výhoda. Odemkneš dveře, vpadneš dovnitř a málem zaječíš. Uprostřed pokoje – který jsi musela odemknout – si našla člověka. Tedy muž v baloňáku jako vystřiženém z posledního dílu Colomba, s nakrátko střiženými tmavými vlasy, jednodenním strništěm, modrýma očima, zrovna nevypadá jako nějaká hispánská pokojská.

Chief Apothecary Bebíček - 22. září 2013 16:19

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro Blízká setkání třetího druhu... na Floridě Rozloučím se s Paulem a popřeji mu v rámci možností něco jako dobrou noc. Ono upřímně - o dobré noci se nedá moc mluvit, když ve tři ráno vyrážíme z letiště - spíše jsem měla říct "za čtyři hodiny ahoj," nebo něco podobného - ale co nadělám. V rychlosti napíšu textovku své kamarádce o tom, kde jsem nechala klíče a zda by byla schopná mi přijít nakrmit kočku a dala se do balení. Do kufříku, který není nikterak velký jsem si pak naházela nějaké ty svršky, vzala si svou chapadlatou sošku pro štěstí, náhradní boty a spoustu cetek, kterými se mám ve zvyku při svých vystoupeních zdobit. Převlékla jsem se ze své Haloweenské maškary do... no, řekla bych civilu, ale ona ta steampunková košile, převázaná korzetem a dlouhá, rozevlátá sukně se vzory ozubených kol na dolním lemu není zrovna něco, co by normální lidé považovali za civil. Jsem umělkyně. Mám na to právo. Navíc žiju ve svobodné zemi a tak vůbec. Můžu si nosit, co chci. To vše tedy doplním drobným kloboučkem s pírkem, vetknutým do drdolu a dlouhými bílými rukavičkami, na něž pak navleču pár prstýnků. Na krku se mi houpají cibulkové hodinky, zdobené floralovým motivem. Než vyrazím, udělám si ještě jeden čaj, znovu překontroluji vše od kosmetiky po boty, kufr se spokojeným výrazem zamknu, vezmu do druhé ruky housle a jedu na letiště. Zaparkuji auto a přivítám se se všemi. Navzdory rannímu letu a nedostatku spánku panuje velmi otevřená a přátelská atmosféra, plná napjatého očekávání. Je to přeci jen náš velký den. Nějaký let ve tři ráno nám náladu nemůže zkazit. Dostanu klíče od pokoje a popřeju všem dobrou noc. Paulovi už znovu v průběhu několika málo hodin. Bude třeba se trošku prospat a dát do kupy. Před tak velkým publikem jsem ještě nehrála. Když vcházím do pokoje, moc se nerozhlížím. Zavřu za sebou dveře, odložím vedle nich kufr i housle - a teprve pak sáhnu po vypínači a rozsvítím světlo. A zjistím, že v pokoji nejsem sama. V drobné dlani hubených rukou zadusím první výkřik hrůzy, než mi mozek začne pracovat racionálně a já si uvědomím, že to je člověk a ne nějaká... asi příšera, čekající v temnotě. "Já - promiňte... Moc se omlouvám, musí to být nějaký omyl. Dali mi váš pokoj, asi... Nechtěla jsem - tak já zase půjdu-"

Castiel - 22. září 2013 20:28

soukromá zpráva od Castiel pro (Ne)domluvené setkání Motel Cypress Grove, pokoj 4 Mé rozkazy zněly jasně. Takže ač velice nerad odcházím od rozdělané práce zrovna ve chvíli, kdy pátrání konečně přineslo nějaké ovoce, bez zaváhání se přemístím do určeného pokoje. S rukávu svého stále stylového baloňáku už mám vytažený nůž. Obezřetně se porozhlédnu kolem sebe. Nikde nikdo. Kde je ta dívka ! Mělo to být urgentní.. Snad tu nejsem moc pozdě ! Proletí mi hlavou a já postupně projdu všechny kouty místnosti, včetně oddělené koupelny. Ostatně ani žádnou přítomnost nadpřirozena necítím. Pokoj je netknutý, žádné známky boje. V ten okamžik však už někdo otevírá dveře. Dívka. To už je naštěstí můj nůž zase schován v baloňáku. Nevypadá zas tak nebezpečně. Vůbec ne. Ale něco na ní přeci jen musí být. Instrukce byly jasné a čas sedí. Musí to být ona ! Místo nějaké vysvětlení, co v pokoji dělám, nepromluvím ani slovo a jen si dívku pozorně prohlížím. Naštěstí to slečna zvládne za nás za oba a hned na mě vychrlí několik vět. "Ne ! Neodcházejte. To není vaše vina. Já jsem šel přímo za vámi ! Hrozí vám nebezpečí a já byl poslán, abych se o vás.. emh.. postaral." Fakt, že mé vysvětlení zní naprosto šíleně buďto jako z béčkového akčního filmu nebo porna, okázale ignoruji. Ovšem vše říkám s kamennou tváři bez náznaku nějakého vtipu.

Chief Apothecary Bebíček - 22. září 2013 20:48

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro No.. upřímně... Motel Cypress Grove, pokoj 4  Už mám vlastně ruku na klice a chystám se vyklidit pole, když... "Ne ! Neodcházejte. To není vaše vina. Já jsem šel přímo za vámi ! Hrozí vám nebezpečí a já byl poslán, abych se o vás.. emh.. postaral."  Zarazím se v půlce pohybu a opatrně, velmi pomalu se otočím zpátky na neznámého podivína. Během rozvláčného, neuspěchaného pohybu si přemílám v hlavě znovu to, co mi teď řekl. "Byl jsem poslán, abych se o vás... postaral?" Povytáhnu obočí a změřím si ho pohledem od hlavy až k patě. "Upřímně - já VÍM, že jsem dlouho nechodila s žádným mužem - a že si ze mě občas kapela tvoří žerty, že umřu jako stará panna - ale že by mi najali gigola?" On by tomu i nasvědčoval fakt, že jako jediná z nich mám samostatný pokoj. Jenže já nemám zájem, aby se o mě "někdo... ehm... postaral." Nene. Jako hra "na nebezpečí" je moc fajn, ale kdybych chtěla chlapa, najdu si ho sama a tečka. A navíc... "Představovala jsem si... takové jako vy trochu jinak." Jo. Mají to být přeci hezouncí svalovci v rajcovním oblečení. S dokonalým účesem. A tenhle vypadá, že si pomalu ani neumí zavázat kravatu.

Castiel - 22. září 2013 21:11

soukromá zpráva od Castiel pro Představa vs skutečnost Motel Cypress Grove, pokoj 4 Když si pro změnu slečna prohlíží mou osobu, podívám se nedůvěřivě z okna. Skoro, jako bych čekal ještě nějakou návštěvu. Konečná reakce dívky mě docela překvapí, ač nevím, co jsme vlastně očekával. Tohle místo je hrozně na ráně. Měl bych ji dostat někde více do bezpečí. Třeba v Londýně je pár míst, kde by to démoni neměli tak lehké. Počkat ! Ona už viděla anděla ! Jak to, že jsem o tom nebyl informován. "Ono, každý z nás vypadá trochu jinak. A co se týče pobytu na zemi, jde jen o vzhled schránky, kterou si zvolíme a která nás příjme." Odpovím bez ostychu stále s kamennou tváří a vážným hlasem. Poté dojdu o pár kroků k dívce blíže. A ukážu rukou na dveře. "Držel bych se od nich dál. Váš život musí být ve velkém ohrožení, když jsem byl poslán zrovna já uprostřed jiného úkolu. Pojďte raději sem, ať vás mohu dostat pryč." Mluvím s ní jako se zasvěcenou v problematice. Znovu se nejistě rozhlédnu kolem a potom k dívce natáhnu ruku.

Chief Apothecary Bebíček - 22. září 2013 21:27

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro Náraz do tvrdé reality všedního bytí? Ne, ani ne - zatím Motel Cypress Grove, pokoj 4 Pobyt na zemi? Vzhled schránky? Platí ho za to, aby mi tady vykládal nesmysly? Jistě - moc fajn, čtu fantastickou literaturu a horory, budu za to muset kluky pochválit, jak hezky mi to zařídili - tedy poté, co je přetáhnu všechny po zátylku náhradním smyčcem - ale tohle je fakt trošku přeháňka. Když ke mně popojde, automaticky lehce ztuhnu a uvažuji, kudy bych se mu vysmekla, kdyby bylo třeba. Kdo ví ZA CO VŠECHNO mu zaplatili s tím, že se mi to "beztak bude líbit." Z jedné strany, té která je od něj dál, mi blokuje únikovou cestu kufr. No výborně. Možná bych mu měla vysvětlit, že opravdu nemám zájem. "Držel bych se od nich dál. Váš život musí být ve velkém ohrožení, když jsem byl poslán zrovna já uprostřed jiného úkolu. Pojďte raději sem, ať vás mohu dostat pryč." Zhrozeně se odtáhnu co možná nejdál, což v praxi znamená, že nalepím záda na zavřené dveře. Nemůžu jenom tak utéct ven, to vím. Možná, že zbytek mé kapely čeká na to, že s hrůzou vyběhnu ven. Kdyby se holt nezadařilo mi udělat hezkou noc, byl by z toho alespoň moc fajn žertík - že. "Podívejte, já se moc omlouvám a nechci se vás dotknout-" naštěstí nevypadá na nějakého agresivního svalovce, takže by mi mohl dát pokoj poté, co mu vše slušně vysvětlím. "- ale myslím si, že vaše služby opravdu nepotřebuji. Nechci se - hm - " zahihňání se neubráním. Ta formulace je hrozně směšná. Nebýt to najatý striptér, řekla bych si, že ta hra na nebezpečí a útěk do země věčné vášně... nebo tak něco... zní i docela roztomile - byť uhozeně. A jak vážně se u toho tváří! Ten chlapík má talent. "- s vámi dostat pryč."

Sam Winchester - 23. září 2013 13:00

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Cesta s Deanem Poznámky Deana opravdu nemám chuť, teď nějak komentovat, snad mu stačí, že jedu s ním a nechávám tady svou holku jen tak, bez vysvětlení. Proč taky tenhle život nemusela znát, tohle je poslední věc co pro ty dva dělám, spíše pro otce, protože Deana opravdu i rád vidím, i když za jiných okolností by to bylo mnohem lepší, ale co nadělám. Oprávněně nechci, aby Jess je znala ne takto. Hudba v autě byla dost hlasitá a ještě zastaralá. Podíval se na něj a pozvednu obočí, tohle je snad vtip, protože jsou to ještě kazety a staré hity. " To mě snad mučíš? nebo to mám za to, že jedu s tebou? Nemáš tam něco normálního a víš o tom že to jsou ještě kazety?" Dodám rejpavě, aby si to sám taky uvědomil, mezitím už dojedeme k jeho motelu a on si jde pro své věci, jakmile vypl motor utichla i kazeta, to bylo fajn. Jakmile ale odešel, vytáhl jsem kazetu a hodil jí do přihrátky, jak jsem koukal ani tam se nic nezměnilo, pořád to samé co si pamatuju. Zavřu to a zavrtím hlavou, pohodlně se posadím a koukám kde je, za chvíli se však objeví 2 vteřiny? jasné " Texas? proč si vlastně nejel s otcem sám?" Zeptám se ho na rovinu a když chce zapnout kazetu tak to nepujde, ona už tam není. Jeho otázka je snad jasná, žil normální život a nehonil se za příšerama,ale to mu budu muset vysvětlit. Cesta bude jistě dlouhá, než tam dojedeme. " Já žil normální život,studoval a uspěšně a teď se hlasím na práva, našel užasnou holku se kterou jsem štastný, taky by ti neubylo, kdyby sis našel někoho ne? Třeba by si přestal blbnout jako otec a žil." Kouknu na něj s úsměvem.

Dean Winchester - 04. října 2013 14:46

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Road trip Sam “Nezapomínej na to nejdůležitější pravidlo, Sammy… Řidič vybírá hudbu a spolujezdec nekomentuje… “, odpovím Samovi, když začne kritizovat mou sbírku kazet. Potom co jsem odešel, abych si v pokoji posbíral své věci a následně se u recepce odhlásil, jsem se vrátil do auta. Zapl jsem rádio v domnění, že tam pořád bude moje kazeta, jenže Sam na mě v dobu mé nepřítomnosti spáchal atentát a kazetu vytáhl. “Kámo… Vážně??“, zeptám se ho lehce podrážděně a přepnu na rádiové vysílání. Když se v rádiu ozve tenhle žabař, tak protočím oči a rychle to ztlumím na úplné minimum. Než stačím bratrovi říct, aby tam dal zpátky nějakou kazetu, tak na mě udeří plnou dávkou svého kyselého šarmu. “Proč jsem nejel s otcem sám?? Ty sis seděl na uších, kámo?? Říkal jsem ti, že se vyplížil z pokoje, když jsem spal… Navíc jsem i já měl nějakou práci, kterou jsem musel dodělat, takže jsem se za ním nemohl vydat hned.. A proč jsem za ním nejel sám?? Protože se bojím, že ho sám najít nezvládnu… To chceš slyšet?? Že mám z něčeho strach?? Nikomu jinýmu nevěřím, Sammy… Ty jediný mi dokážeš pomoci tátu najít..“, odpovím mu notně podrážděně a úplně zapomenu na nějakou muziku. Pár minut je naše společná výprava provázena tichem. Tedy víceméně tichem. Z rádia se potichu ozývá další žabař za žabařem. Tohle rádio stojí za prd…, pomyslím si a nadechnu se, abych se Sama zeptal, jak se celou tu dobu měl. Jeho odpověď mě nijak neohromila. Říká, že našel úžasnou ženskou, se kterou je šťastný a že žije normální život. Co víc, čekal jsem, že mi mé rýpání oplatí a začne kritizovat můj životní styl. “Já vím, že náš rodinný byznys není lehký, ale zase tak špatná práce to není… Krom toho, někdo to dělat musí a mě by to po týdnu zase chybělo… Navíc, znáš někoho mimo rodiny, kdo by se mnou vydržel byť jen měsíc??“, pronesl jsem s nadhledem a úsměv mu oplatil.

Castiel - 20. října 2013 18:47

soukromá zpráva od Castiel pro Anděl to má v dnešním světě těžké Motel Cypress Grove, pokoj 4 Slečna se po mých slovech netváří moc nadšeně, ovšem to by se dalo ještě pochopit. Vždyť jsem jí právě řekl, že je její život v ohrožení. Ale co je horší. Slečna nevypadá, že by moc chápala možné důsledky toho všeho. Ale tady jste ve velkém ohrožení ! Zopakuji znova, kdyby mě náhodou přeslechla. Ovšem záhy mi dojde, že nejspíš to nebude ten opravdový problém, proč si nerozumíme. Nevím za koho mě ta osoba má, ale rozhodně ne za anděla. Nejspíš mě považuje za nějakou hrozbu, jinak by nebyla tak nalepená na ty dveře. Nemám čas si něco vymýšlet. Démoni by tu mohli být každou chvíli. A potřebuju, aby mi ta žena věřila.. Ach, proč tady na zemi narážím jenom na neporozumění. " Slečno.. Já vám nepřišel ublížit, nebojte se.. Ba naopak, přišel jsem vás ochránit. I´m angel of the Lord." Hned po těchto slovech roztáhnu svá křídla.

Chief Apothecary Bebíček - 21. října 2013 10:09

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro Anděl? U mě? "Ale tady jste ve velkém ohrožení!" Upřímně? Už by s tím měl přestat. Ještě jednou to zopakuje a začnu věřit, že to dokonce i myslí vážně. Už proto, že se u toho vážně tváří. A každý normální striptér by to už vzdal - řekl, že zaplaceno dostal, klientka nechtěla, dobrou noc a hezký další den. Takže se tady děje něco hodně, hodně divného. A potom se to stane. Musí to být sen. Jeden z těch mnoha špatných a divných snů, které mne v noci honí ode dne, kdy zemřeli za záhadných okolností mí rodiče. Musí se mi to zdát. Prudce zátylkem narazím na dveře, až to zaduní a otevřu ústa v němém výkřiku. Chtěla bych ječet nahlas, ale čirou hrůzou to prostě nedokáži. On je.... on je... Můj mozek se to o překot snaží zpracovat. Trhaně, přerývaně se nadechnu. Říkal, že mi nechce ublížit. Je to... je to anděl, že ano? Asi bych se pokřižovala, kdybych byla věříčí. Vlastně uvažuji, zda bych před ním i tak neměla padnout na kolena... jen - jen pro jistotu. Umí andělé číst myšlenky? Pokud ano, měla bych za ty své dost možná začít i plakat. Co si jen o mě bytost tak čistá, že jsem vlastně ani nevěřila v její existenci, musí myslet, pokud "slyšela," že jsem jej měla za striptéra? Ne! Neslyšel to. Jinak by to vyřešil dřív a nesnažil se mě přesvědčit. Křídla - ON MÁ KŘÍDLA. Jednu věc mají striptér a anděl společnou - tyhle jsem si taky představovala jinak. "Já.." znovu ten trhaný nádech, zrazuje mne hlas. Vzpamatuj se, před chvílí jsi s ním mluvila jakoby nic! "Já se vám moc omlouvám." Nevím, co říct dál. Přišel mě zachránit anděl - ale proč? Proč mě a před čím? A proč ke mně natahoval ruku? Mám za to, že bible se hemží rozličnými světci, jejichž největší životní úspěch byl, že se jich anděl dotknul. A on ke mně natahoval ruku, že ano? Možná bych si to měla taky zkusit. Než zmizí. Nebo než se probudím, což je pravděpodobnější. "Nechtěla jsem..." Nevím proč a nevím jak jsem se k tomu přinutila, ale o půlkrůček se odlepím od dveří a váhavě natáhnu ruku tentokráte já k němu.

Sam Winchester - 22. října 2013 18:33

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Cesta s Deanem Jeho vybuch že si sedím na uších nijak nekomentuju, protože by to jinak nedopadlo velmi špatně. Nechám ho aby se vypovídal případně vyřval. Radio je opravdu k nevydžení a proto ho vypnu jinak bychom byli nervní oba dva, nejsem zrovna nějak věřící. Kouknu na něj a jen se pousměji, trochu mě i těší, že se obrátil na mě že jinak by ho nenašel, po čem jen pohl otec jít že udělal tohle. Nikdo nic neví. " Chlapům si volal? zda se někomu z nich neozval. Víš že tohle udělal už hodněkrát. Tak zda ses jen ujistil že opravdu je to je vážné. Pomůžu ti, ale musím se v pondělí vrátit, jasné? A pokud jde o to, že s tebou nikdo nevydrží tak za to si můžeš sám, jsi kolikrát tak horkokrevný, že je to za trest. Takže raději s lidmi budu mluvit já ano? Máš aspo%n nějakou stopu, kam bychom prvně měli jet, abychom nejeli na prázdno?" Usadím se pohodlně, protože to jistě bude ještě dlouhá cesta, z batohu, který jsem si hodil dozadu, jsem vytáhl laptop a zapl, abych se podíval na podivné události. Ale zatím nic tam nevidím. P.S. omlouvám se že je to krátké a že píšu tak pozdě, ale práce mě zabijí promiňte

Destiny - 22. října 2013 21:16

soukromá zpráva od Destiny pro Získávání informací John Winchester je více než skoupý na informace, co se týče soukromých lovů, proto nezanechal jedinou zřetelnou stopu, kam se přesně vydává...a Texas je pánové opravdu docela rozlehlý a John mohl zamířit kamkoliv. Samova volba vytáhnout notebook se nakonec ukázala docela dobrá. V Texasu se toho momentálně nic nedělo – vyjma několika protestů týkajících se potratů, politické situace a sportovních událostí. Ovšem výsledek posledního zápasu Cowboys asi nebude to, co hledáte. Jedna ze zpráv však může upoutat vaši pozornost a také se tak stane. Texaské matky bijí na poplach Události několika posledních dní v Gainesvilleském okrese probíhají pod tmavým závojem. Před pár dny bylo nalezeno již třetí ztracené dítě, bohužel pro jejich rodiče mrtvé. Policejní záznamy o těchto úmrtích mlčí, šerifka města Celiny uvedla k těmto smutným okamžikům jediné: "Děláme vše proto, abychom uchránili další děti před tímto osudem." Více se od úřadů člověk nedoví, ale podle očitých svědků se těla dětí – ne starších jednoho roku – našla rozervaná a s chybějícími vnitřnostmi. O útok divokých zvířat se jednat nemůže, protože děti jsou nejprve uneseny z vlastních domovů......článek dále pokračuje

Sam Winchester - 28. října 2013 10:23

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Cesta s Deanem Otec umí dobře zamést stopy, ale snad se mohl aspoň tedy ozvat, že je v pořádku. Já sice nevěděl o co pořádně jde, ale je mi jasné, že to má co dočínění s tím co zabilo mámu, byl posedlý, už tehdy když jsem s nimi býval co se asi všechno stalo od doby co sem byl pryč? Počítači se moc nechtělo, byl nějak zbržděný a tak sem musel chvíli čekat a pak to tam naskakovalo samo, pozvedl jsem obočí a pak četl titulek. " Texaské matky bijí na poplach Události několika posledních dní v Gainesvilleském okrese probíhají pod tmavým závojem. Před pár dny bylo nalezeno již třetí ztracené dítě, bohužel pro jejich rodiče mrtvé. Je tady i mapa, kde je vyznačeno kde byli a podobně. To vypadá jako práce pro nás, ale nemyslím si že tam bude otec. Je tam toho málo, ale svým šarmem šerifku oblbneš." Koukne na něj a pak si to dále pročítá, o tom jak tam chybí vnitřnosti a podobně, napadá mě tedy vlkodlak či něco podobného. Takže pokud to tak bude směr bude dále na Texas, ale máme hledat otce, nestihnu se vrátit do pondělí nebo snad ano? " Takže co si myslíš o tom vlkodlak či mňěnavec? a rozhodně tak otec nebude." Zaklapne laptop.

Dean Winchester - 30. října 2013 12:18

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Road trip Sam Sam mi začne už snad po třetí klást ty samé otázky, jako například jestli jsem volal otcovým kamarádům a podobně. Uvnitř mě to začalo vřít, ale nakonec jsem nával hněvu potlačil a ještě jednou naposledy jsem Samovi odpověděl. “Ano, chlapům jsem volal, ale jak už jsem říkal, tak nikdo o tátovi dlouho nic neslyšel… A ještě déle ho nikdo neviděl… Vím, že to udělal už mnohokrát, ale nikdy na tak dlouho. A nikdy se nestalo, že by nám pár dnů po svém zmizení nezavolal… „, odpověděl jsem Samovi a zašklebil jsem se, aby nepoznal, že mě jeho ustavičné opakování vytáčí. “Jo, tohle jsi řekl dost jasně, než jsme vyrazili… Do pondělí budeš doma, umytý a učesaný a připravený na tu svoji slavnost, nebo na co…“, dodal jsem po jeho dalším naléhání, abych ho uklidnil. Po chvíli jsme se rozkecali tak, že mi to připadalo jako by se staré časy vrátily. Sam mi vytknul, že bych si měl najít taky nějakou holku, že by mi to jen prospělo. A když jsem se ho zeptal, jestli ví o někom, tak mi vytknul i to jaký jsem. Horkokrevný?? Jo, možná máš pravdu… Ale je to lepší než být tvrdohlavý jako mezek po otci…, řekl jsem si v duchu a musel jsem se pousmát. “Horkokrevný říkáš?? Já bych spíš řekl, že to je ta okouzlující jižanská nátura…“, odpověděl jsem mu a mrkl jsem na něj spiklenecky pravým okem. Posléze Sam vytáhl ze svého batohu laptop a zapnul ho. “Pěkný, alespoň nemusíme do knihovny… Asi bych si ho měl taky někdy pořídit…“, řeknu a uznale pokývu hlavou. Sam se připojí na internet a začne s pátráním. Netrvá to ani moc dlouho a našel nějaký článek, který mi rovnou přečetl nahlas. “A tohle je jediná podivná událost?? Podívej se třeba i měsíc nazpátek… Tátu něco upoutalo a bylo to před čtrnácti dny… Už tehdy se muselo něco stát… Kdy bylo uneseno první dítě?? Jestli nic nenajdeš, tak se potvrdí můj špatný dojem… A to, že ty únosy dětí nejsou jedinou věcí, která se tady děje.. A bojím se, že to bude ještě více zvrácené…“, řeknu Samovi a trpělivě vyčkám jestli najde něco jiného. Pokud ovšem brácha nic nenajde, tak nemám na výběr a musím se zeptat. “Dobře, tak kudy?? Vytáhni z palubovky mapu a zkus mě navést jak se tam dostaneme co nejdříve…“, řeknu a zamračeným pohledem sleduju cestu před sebou.

Sam Winchester - 05. listopadu 2013 12:32

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Směrem Texas Dean Nevnímal jsem již co mluví o našem otci, ale protože vím že jsem ho tím vytáčel, jsem si tím vědom, ale bavilo mě to. Když mě vytáhl, až sem můžu ho tím provokovat, aspoň cesta nebude tak nudná. Pro něj moje škola není důležitá, ale pro mě jo, on má svůj lov a já mam svou Jess a právničinu. " Jižanská nátura? tohle je dost mírně řečeno nemyslíš? pro tvou informaci bratře ty jsi jako bomba, tikáš a pak vybuchneš, ale to se zpraví neboj." Uculím se na něj a při tom dál pročítám sloupek, který jsem našel. Zkouším se dostat do složek, ale nejsou tak ještě k dispozici, myslím si, že budeme do pitevny jít osobně, ale v tomhle ohozu, to nepůjde. Když říká, že nebudeme muset do knihovny tak se na něj podívám jako " to myslíš vážně?" Nechci mu vzít iluze ale na internetu není zdaleka všechno. " S tvým zacházením bych řekl, že ti vydrží opravdu jen chvíli, ale neboj pořídíme ti ten pro děti, ten jen tak nerozbiješ. A bohužel knihovnu budeme zjevně potřebovat. Musíme kouknout do jaké doby sahají to zmizení, tady najdem jen možná pár let. Takže je to trochu problém a musíme do marnice, neboť lékařské záznamy tam nejsou." Když se ptá zda tam není něco nazpátek jen zavrtím hlavou protože jsem nic neobjevil, ale to neznamená, že nebylo, Pořád hledám a při tom se mě ptá kam má jet, kouknu kde a vytáhnu tedy mapu. Chvíli mi to trvá protože v mapě sem dlouho nehledal. " Sjeď na Celinu, tam pak koukneme kde to bude nejrychlejší."

Destiny - 11. listopadu 2013 11:57

soukromá zpráva od Destiny pro Dnešní noc byla pro tebe opět docela krušná. Každou chvíli jsi se probouzela a kontrolovala vysílačku a mobilní telefon, zda se neozval někdo z hlídek nebo z noční směny, nedej bože někdo z rodičů. Zažila jsi za dobu svého šerifování dost nepříjemných zážitků, ale tomuhle se vůbec nic nevyrovná. Vstala jsi z postele, rozlámaná a dost nevyspaná a říkáš si, že tohle bude opravdu zajímavý den. Na snídani nemáš v tuhle chvíli ani jediné pomyšlení, tvoje první kroky po ranní sprše a oblečení se do pracovního, míří právě k telefonu, abys vytočila číslo na stanici. Telefon ti po druhém zazvonění zvedne mladý Roberts, který do sluchátka zívá, jako by týden nespal. "Celou noc byl klid, šéfová. Pokud nepočítám tu rvačku u Vysklenýho okna, což bylo pár ožralů, kteří se počastovali několika neslušnými nadávkami a pár ran pěstí, a strávili příjemnou noc tady na služebně, se vůbec nic nestalo. Nikdo nevolal a hystericky neječel do telefonu..." Jeho slova tě kupodivu moc neuklidní, spíše naopak. Čekala jsi, že by možná něco na Halloweena mohlo být...a nakonec...vůbec nic. Zatím.

Destiny - 11. listopadu 2013 12:10

soukromá zpráva od Destiny pro Ráno ses probudil docela odpočinutý. Na to, že je dneska den po Halloweenu a několikrát ses v noci probudil zpocený a před očima jsi stále měl obrazy vyvržených vnitřností, to ušlo. Nemáš ani tušení, co nepěkného tě bude čekat na dnešní směně na poliklinice, ale možná bys dneska dal raději přednost prohlížení usoplených nosů vřískající děcek a jejich nervózních matinek, než by ses pouštěl do nějaké pitvy. O tom ale bohužel nerozhodneš ty, ale osud či spíše nějaký psychopat. Do novin ať si píšou, co jen chtějí o útocích dravých zvířat, ale ty obrázky a tělíčka hovoří zcela jinak. Zkontroluješ beeper, jestli tě v noci někdo nenaháněl, ale kupodivu je zcela prázdný. Asi bude spíše načase nějak si zmáknout snídani a vyrazit do práce pro informace.

Gregory Black - 11. listopadu 2013 12:23

soukromá zpráva od Gregory Black pro Ráno raníčko pana vstala... No to je ale blbost! Démoni sice nikdy nespí, ale já jsem se naučil dát tělu celkem slušnou možnost se zregenerovat přirozeně a tak jsem se naučil spát. Tedy spát. Jestli se dá považovat za spánek to, že jeden leží v posteli 7 hodin a má zavřené oči. Prvních pár let to byla pro mne nuda, ale pak jsem se vrhl do mojí přetvářky úplně. Zjistil jsem, že to není tak špatné. Aspoň má jeden čas přemýšlet, když nechá tělo odpočívat. Ale máme zde ráno. Jeden by asi řekl, že krásné. Pro mne ovšem pouze pracovní. Co jiného od doktora čekat? Jednu rychlou sprchu než se uvaří kafe a pak nasednout na motorku a uhánět do práce. Zde se musím už jen usmívat a ošetřovat bolavé žaludky. Aspoň v to pevně doufám, že to budou jen bolavé žaludky.

Dean Winchester - 18. listopadu 2013 15:58

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Road trip Sam Jen co se zmíním, že bych si měl taky pořídit nějaký laptop, tak si ze mě Sammy začne utahovat, že by mi s mým zacházením nevydržel dlouho, ale že se nemám bát, protože mi pořídí ten dětský. Že jsem ho nenechal tam, kde byl a nejel sám…, zalitoval jsem v duchu a polkl jsem urážlivou poznámku, načež jsem se zašklebil v odpověď. “Už začínám litovat, že jsem se tam nevypravil sám…“, řeknu s notnou dávkou sarkasmu v hlase a úsměvem na tváři a pokračuju: “No, jak vidím, tak internet přece jen není všemocný… Tu knihovnu zařídíš ty, zatímco já vezmu svůj průkaz agenta FBI a navštívím šerifku, abych zjistil co ví… “ Když jsem Samovi řekl, aby vytáhl mapu a navedl mě, kudy vyrazit, tak mu chvíli trvalo, než se zorientoval. Nakonec ale našel tu správnou dálnici a navedl mě na Celinu. “A když už jsme u toho, tak bychom měli zkontrolovat i okolní motely kvůli táty… Přece jen jsme vyrazili hledat jeho…“, dodám a pak už se zase soustředím na cestu.

Destiny - 18. listopadu 2013 22:53

soukromá zpráva od Destiny pro Kde to ksakru jsme?! Je zvláštní, že motelový pokoj ve floridském městě se může stát dějištěm takového zázraku, jako je zjevení anděla. Možná ze začátku spojené s malým nedorozuměním, protože – buďme upřímní, něco takového jako je přítomnost andělské bytosti se nestává každý den. A rozhodně ne této mladé dívce. Cassovy pádné a průkazné argumenty nakonec dokáží hodně. Sotva dívka poleví, natáhne k němu blíže ruku, je to právě ta chvíle na kterou čekal. Jeho ruka vystřelí směrem k ní, sevře své prsty kolem jejích a v záblesku setiny vteřiny zmizí pokoj a nahradí ho sterilně bíle podsvícené prostředí s minimálním množstvím nábytku. Vypadá to jako....jako...kombinace nemocnice a kancelářské budovy, ale přesnými slovy se prostor popsat jednoduše nedá. “Dobrá práce, Castieli,“ ozve se za vámi hlubokým hlasem. Oba spatříte – pro Casse známou tvář, Abby jej vidí poprvé v životě – vysokého, nakrátko ostříhaného hnědovlasého muže, kavkazského typu, s tmavýma očima, oblečeného v bezchybném světlém obleku s černou kravatou. “Zdravím vás, slečno. Doufám, že pro vás cesta sem nebyla příliš nepříjemná. Mé jméno je Noah a rád bych vás zde uvítal. Pokud dovolíte, za těmito dveřmi najdete menší občerstvení a pohovku na které si můžete chvíli odpočinout. Na okamžik si vypůjčím tady váš doprovod, jen pár nezbytných otázek a až budete připravena, můžeme pokračovat. Castieli...na slovíčko...,“ muž ukáže směrem ke dveřím z mléčného skla, jedněm z mnoha na předlouhé chodbě, pak již mlčí, pohled upřený na Castiela a vyčkává.

Destiny - 18. listopadu 2013 23:14

soukromá zpráva od Destiny pro Vítejte v Celině, pánové Domluveno. Vaše další kroky, či spíše jízda autem, vás vede do Texaského městečka, které možná na první pohled vypadá na pěkný zapadákov. Naštěstí sem není příliš složitá cesta – stačí se držet dálnice 289 do Dallasu, a pak už vás směrovky navedou téměř samy. K večeru a v noci se jede parádně – liduprázdné cesty a silnice, dokonce to vypadá, že si i samotná policie dala pořádný voraz, takže místy vaše rychlost koketuje s porušením zákona. Chvíli před osmou hodinou ranní se před vámi na cestě objeví cedule, která vám dává vědět, že jste sice v malém městě, ale s velkými vizemi, jak stojí dále doplněné zelenou tabulkou, která hrdě hlásí, že zde žije 6,028 Texasanů. To, že všude kolem se zatím táhne jen travnatý plocha, vás ujistí v tom, že tohle rozhodně nebude žádný New York. Na obzoru se vyloupne jeden dům, vzápětí druhý, pak chvíli zase nic, než přijde na řadu třetí. Ten po pravdě volá po pořádné rekonstrukci, protože se dírou v rozbitém plaňkovém plotě protáhne nějaký vořech a pobíhá si po silnici, jako by to bylo nějaké hřiště. Zjevně tady mají velké vize, ale pěkně pitomé psy. Tenhle se posadí na zadek přímo uprostřed silnice a kouká na přibližující se Impalu, aniž by s ním jakkoliv hnulo, že pokud se nezvedne a neodběhne, tak z něj zbyde mastný flek pod koly vozu. Ne, ani volání starého muže, který se za pomocí dvou francouzských holí, snaží dostat dolů ze schodů, nijak nereaguje.

Chief Apothecary Bebíček - 23. listopadu 2013 23:47

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro Na křídlech andělů Tohle jsem nečekala. Doopravdy ne. Kde to jsem? Co se stalo? Je tohle nebe? Umřela jsem? Proč a jak? A proč si nepřipadám, jako v nebi? Takže andělé doopravdy existují? A kde tedy jsem? Otázky mi víří v hlavě, některé se vrací... jiné... A kdo je on? “Zdravím vás, slečno. Doufám, že pro vás cesta sem nebyla příliš nepříjemná. Mé jméno je Noah a rád bych vás zde uvítal. Pokud dovolíte, za těmito dveřmi najdete menší občerstvení a pohovku na které si můžete chvíli odpočinout. Na okamžik si vypůjčím tady váš doprovod, jen pár nezbytných otázek a až budete připravena, můžeme pokračovat. Castieli...na slovíčko...,“ Noah? Uvítal? "Já... ano, asi ano." Ne! Chtělo se mi křičet. Křičet, že nevím, kde jsem, mám být na Floridě, že zítra mám důležitý koncert a že mě budou hledat. Chtělo se mi žádat po nich odpovědi na všechny ty otázky. V jakém nebezpečí jsem to měla být? Co dělám tady? Povzdech. Jsou to andělé. Asi. Nebo je to jen špatný sen. Ať už tak, či onak, přecházím ke dveřím. Naposledy se tázavě podívám na toho anděla, který mě sem "přinesl" toho, jemuž říkají Castiel - a vydám se tam, kde mě Noah posílá.

Destiny - 26. listopadu 2013 10:30

soukromá zpráva od Destiny pro Heaven, I'm in heaven... Pokud je on opravdu anděl a tohle je opravdu nebe, pak se najednou v hlavě vyrojí milion a jedna otázka. Už samotná představa, že by tohle místo existovalo a zrovna ty by ses do něj dostala – ještě živá – je šílená a k neuvěření. Ne, na tohle musí být něco špatně. Není to zrovna tam, kde máš být a kde tě všichni očekávají. Běží tady vůbec čas? Stojí a nebo naopak peláší kvapem. Asi bys nerada dopadla jako Rip Van Winkle, vrátila se na zem a ono bylo o sto let více. Jenže to nevypadá, že by tě měl někdo z nich momentálně vyprovodit ven nebo že bys sama otevřela dveře a po schodech sešla zpátky dolů na zemi. Pokud takové schody vůbec existují. Noah předtím zmiňoval, že se bude jednat jen o krátký okamžik, aby sis v místnosti vedle odpočinula, a ty si uvědomíš, že ti nezbude nic jiného než opravdu vyčkat, co se dále bude dít. Otevíráš dveře do stejně bílé, stejně sterilní místnosti, kde najdeš jediné dva kusy nábytku a to malý stůl a pohovku typu chez long, na kterou se můžeš posadit, abys jen tak nestála a nečekala. Dlouho však sama v místnosti nezůstaneš. Do místnosti vstoupí mladá žena, do pasu dlouhé hnědé vlasy má přichycené sponkami, tak aby jí nepřekážely v obličeji, na sobě dokonale padnoucí krátký kostýmek a usmívá se na tebe. “Tak vás tady vítám. Mé jméno je Elsbeth a jsem tady jen pro vás. Dáte si něco k jídlu, pití nebo spíše nějakou zábavu,“ představí se ti a s rukama sepnutýma za zády čeká na tvou odpověď.

Dean Winchester - 27. listopadu 2013 16:55

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Celina Sam Rozdělením úkolů naše rozmluva skončila. Sammy nic nenamítal a tak se mě zmocnil samolibý pocit. Sakra, já jsem frajer… Ještě pár takových akcí a budu lepší než otec…, řeknu si v duchu a samolibě se usměju. Cesta trvala dlouho a nebýt toho, že jsem se prodral ke své sbírce kazet, tak by byla i velice ubíjející. Nezáleželo mi na tom, jak moc bude Sam protestovat, prostě a jednoduše jsem nechtěl poslouchat ty odrhovačky, kterým někteří říkají „country“ a bláhově ho považují za hudební styl. Po pár hodinách jízdy, kdy jsme začali Metallicou, prošli přes Deep Purple a Black Sabbath a končili u Led Zeppelin, jsme projížděli okolo cedule, která nám říkala, že vjíždíme do největšího zadku světa, ve kterém žije neuvěřitelných šest tisíc lidí. Zakroutil jsem nad tím hlavou, protože si dokážu představit, jaká sorta lidí tu bude žít. Samý vidlák a buran, který nebude umět napočítat do tří. “Tak tohle bude úžasný...“, řeknu sarkasticky při pohledu na lány travnatých ploch. Chvíli to trvalo, ale na obzoru se vyloupnul první dům. Hned za ním byl druhý a já si myslel, že to už bude začátek města. Opak byl pravdou. Následovala zase chvíle, kdy jsme projížděli ničím, když v tom se objevil dům třetí, který by potřeboval pořádnou přestavbu. “Vypadá to, že ten barák zažil už i lepší časy…“, řeknu Samovi, když v tom z díry v plotu vyběhne nějaký podvraťák, který si sedne nám do cesty. Zatroubím, ale ten vořech se ani nehne a tak dupnu na brzdu, abych toho čokla nepřejel. “Do hajzlu!! Co to s tím čoklem je?!“, zakleju a zastavím těsně před ním. Věnuju naštvaný pohled dědkovi, co se za pomocí hůlek snaží sejít schody a který na psa volá, aby vypadnul z cesty. Pomalu sroluju okýnko řidiče až na doraz a vystrčím hlavu. “Hej, co to s tím psem sakra je?! Málem jsem ho přejel!!“, zvolám na dědulu. Raději trochu nahlas, co kdyby děda neslyšel. Nemám zrovna náladu na opakování se.

Destiny - 12. prosince 2013 09:57

soukromá zpráva od Destiny pro Posadil ses v inspekčním pokoji, aby sis na chvíli oddychl od posledního zákroku, který jsi před pár minutami prováděl. Halloweenská noční služba je sice navíc okořeněna docela slušnou řádkou jindy ne tak obvyklých případů, ale i přesto se objeví tytéž jako každý jiný den v roce. Rozhodně by bylo skvělé sebrat se a jít odpočívat domů, ale tebe ještě čekalo pár hodin pohotovosti. Nutno říct ještě dlouhých. Televiznímu programu kralovaly horory na každém kanálu, vyjma zpravodajských. Člověk už asi ani nemůže pořádně vybrat na co, se chce koukat, obzvláště když hrůza nebyla jeho šálkem čaje. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí sestra Marsdenová a jde přímo k tobě. “Omlouvám se, že ruším, ale mám tady případ na pohotovosti, který potřebuje rychle vyřešit a zrovna není k dispozici nikdo jiný. Je to mladá holka, podle papírů jí pokousal nějaký toulavý pes a vypadá to asi i na šití a tetanovku. Čeká na pohotovostní ordinaci. Víc už ti k tomu neřekne, vrazí do ruky desky s papírem, které musel někdo v čekárně vyplnit.

Gregory Black - 12. prosince 2013 19:36

soukromá zpráva od Gregory Black pro Nemocnice "Tákže slečno..." Místo očekávané doktorky tě přivítá moje maličkost oblečená v lékařský komplet. "... usaďte se a podíváme se na to." Odložím z rukou desky a začnu se věnovat svojí nové pacientce. Doufal jsem v klid po tom hloupém svátku, ale jeden holt nikdy nemůže čekat, že se odněkud někdo nevynoří... Třeba s kousancem od psa. Rozhodně je to lepší než se zařízlou motorovkou. Lehce s profesionálním pohledem začnu obhlížet ránu. "Tak tohle náplastí s kytičkami nepůjde spravit." První věcí, kterou samozřejmě zkoumám, je, zda nebyla narušena nějaká důležitější žíla. Pak přejdu na vazy, nervy. "Nechcete něco proti bolesti?" Nezvednu ani hlavu od postižené ruky. Ke škodě mé pacientky zrovna začínám s finálním ohledáním a čištěním. Skoro přemýšlím, že by to stálo za fotografii. Holčina má v zásadě štěstí, že padla do rukou mě. Jinak by už někdo volal policii. Já jsem naštěstí chytřejší a vím, že prioritou je ošetření pacienta a ne jeho číslo pojistky.

Ellaria Sand - 12. prosince 2013 19:43

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Nemocnice Na ošetřovně jsem se opřela o nemocniční lehátko a čekala jsem, než dorazí doktorka. Držela jsem si ruku v jakés takés nehybné poloze, protože každý pohyb bolel. Krev už začínala zasychat, rána pálila a kolem kousanců to pulsovalo. Byla jsem krapet bledá, ale když vešel doktor, namísto doktorky, překvapením nad tím, že je to docela fešák, jsem okamžitě zčervenala. Efekt sice nebyl takový, protože mé tělo se ještě vzpamatovávalo ze šoku, ale aspoň trochu barvy mi to do tváře vehnalo. “Dobrý den,“ zdvořile jsem pozdravila a pousmála jsem se. Vyhoupla jsem se zadkem na lehátko a spolupracovala jsem během ošetření. “Na kytičkách netrvám, stačí mi i tučňáci,“ odvětím a tiše se tomu zachechtám. Nicméně nabídku prášků proti bolesti neodmítnu. “Myslím, že by to bylo lepší, děkuji, pane doktore...“ hledám jmenovku na jeho plášti.

Gregory Black - 12. prosince 2013 19:58

soukromá zpráva od Gregory Black pro Nemocnice Je s překvapením, že na jmenovce je napsáno jedno z nejtuctovějších jmen US, Black. "No tučňáky taky nemáme, ale uvidíme, co můžeme udělat." Zavolám na sestru. Požádám o lokální anestezii. Injekce tohoto aneztetika vypadá jako trochu halloweenská dekorace. Má 10 ml a ta jehla! Rozhodně to není nic tenkého. "Takže tohle by mělo trochu polevit od bolesti." Začnu s postupným opichováním rány. Celkem pět vpichů do okolí a nakonec přímá aplikace do rány na nejhorší místa. "No tohle bude trvat tak pět minut." Natáhnu se pro složku. "Pokousání od psa?" Pozvednu obočí. Bolest v ráně by se v této chvíli měla dostávat lehce pod kontrolu a přecházet z ostré do tupé pulzující bolesti. "Doufám, že máte adresu na majitele. Tady by mohlo být nejen nebezpečí vztekliny." Zamračím se a odložím složku. V mém výraze je znát jisté pobavení ale i zájem. "Kdy jste byla naposledy na povinném očkování.

Ellaria Sand - 12. prosince 2013 20:06

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Nemocnice Když sestra donese injekční stříkačku a tou obrovskou jehlou, trochu se mi navalí. A opíchávání míst na paži není o nic lepší. Syčím bolestí a nakonec si dopřeji jedno procítěné a ublížené: “Auu.“ Na jeho otázku, jak se mi to stalo, jen přikývnu. Bylo to pokousání od psa. Další otázky už jsou krapet náročnější na odpovědi. “Mno... měl by tu na mě čekat, myslím.“ zamyslím se a uvědomím si, že je dost dobře možné, že Joshua vzal prostě kramle a já o něm nevím nic víc, než to, jak se jmenuje a že má psa, co se jmenuje Vrah. “No víte, já si s doktory příliš netykám, takže... těžko říct.“ pokrčím ramenem a čekám, dokud nezačne působit anestetikum.

Gregory Black - 12. prosince 2013 20:17

soukromá zpráva od Gregory Black pro Nemocnice "Áha." Je vidět, že nejsem moc nadšen z odpovědí. Pošlu sestru, aby zkusila vyzjistit od toho muže něco víc. Minimálně o tom, kdy byl jeho pesan vyšetřený na vzteklinu. Postupně si připravuju náčiní na šití. V zásadě se nedá říct, že by to byl hezký pohled. "No možná bych to měl nechat udělat sestru. Víte... Určitě umí lépe vyšívat." Pokusím se o vtip, ale v mém hlase začíná znít soustředění. "Možná by jste se na to neměla koukat. Některým se dělá blbě." Budu muset udělat pro jistotu pár vnitřních stehů. To běžným lidem nedělá moc dobře. "Možná by jste si chtěla lehnout." Přisunu operační stolek. "Nerad bych Vás tu zvedal ze země." Tím byla moje nabídka korunována na rozkaz. Počkám, až si lehne a začnu s šitím. "Měla by jste jen cítit tupý tlak." Upozorním a začnu šít. "Jste zdejší nebo na návštěvě?" Důkaz toho, že krom jména a předběžné diagnostiky jsem její složku opravdu nečetl.

Ellaria Sand - 12. prosince 2013 21:39

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Nemocnice Položím se na lehátko a dívám se do stropu. Poslední, oč bych měla v tuhle chvíli zájem je to, abych se dívala, jak mi sešívá svaly. Vnitřní šití? Netušila jsem, že to bude až tak zlý. Soustředím se na šedivé desky nade mnou a počítám odvětrávací dírky v nich. Snažím se tak zabavit počas šití. Občas otočím hlavou a zkontroluji doktorův výraz. Je plný soustředění a profesionality. “Na návštěvě“ odpovím doktorovi a pokračuji dál. “Původně jsem se tu ani neměla zastavit, ale špatně jsem si rozplánovala cestu. Občas se mi to prostě nevede. Nečekala jsem, že mě dneska pokouše pes. Na Halloween, absursdní, ale myslím, že bych nemohla být v lepších rukách.“ usměji se a otočím hlavu zase tak, abych koukala do stropu.

Chief Apothecary Bebíček - 14. prosince 2013 14:09

soukromá zpráva od Chief Apothecary Bebíček pro divné místo “Tak vás tady vítám. Mé jméno je Elsbeth a jsem tady jen pro vás. Dáte si něco k jídlu, pití nebo spíše nějakou zábavu,“ Ne, nechápu to. Vzal mě tady, protože "mi hrozilo nebezpečí" a... a kde to vůbec jsem? "Ne, děkuji," odpovím stroze. Bohužel nemám na jídlo ani pití ani pomyšlení. Vždyť... jak dlouho mě tady budou držet? Proč? Co zbytek mojí kapely? Koncert? Mám hrát první housle! Co si beze mě počnou? Když už jeli, jsou ubytovaní. Budou mít strach, že jsem někde zmizela. Všechny mé věci jsou v tom pokoji. I nástroj. "N-nechci zábavu, jídlo, ani pití." Normálně nekouřím, ale začínám si říkat, že by mi v tuhle chvíli cigareta dost možná i bodla... "Chtěla bych vědět, proč jsem tady - kdo jste.."

Bethany Williams - 14. prosince 2013 18:45

soukromá zpráva od Bethany Williams pro Noc plná nočních můr a převalování se z boku na bok se na mě podepsala ukrutnou bolestí hlavy a šíje. Večer jsem byla chvilku venku a dávala pozor na děti, které koledovaly dům od domu, ale díky tomu, že byly posílené hlídky nebylo mne potřeba. Po tomto zjištění jsem byla ještě víc na trní a modlila se o to víc, aby se nic nestalo, když nemám své lidi pod kontrolou. Ještě než si dám sprchu spolknu dva aspiriny, doufaje, že mne hlava přestane bolet a zabrání tím počínající migréně. Znám své tělo a tyto problémy pro mne nejsou novinkou, když migréna propukne v celé své "kráse" nezbude nic jiného než zatáhnout žaluzie, vypnout telefon a k posteli přistavit kýbl. Zašklebím se na sebe do zrcadla a zaženu myšlenky na migrénu, rychle se svléknu z volného, zeleného trička a zapluji na půl hodiny do sprchy. S nezbytnou čepicí na koupání, abych si nenamočila hnědé vlasy. Rychle se usuším, natáhnu na sebe prádlo a policejní stejnokroj, abych se posléze nezdržovala s oblékáním a mohla vyrazit do práce. " Robertsi, jeď domů a vyspi se." Protočím oči v sloup a nervozně přešlápnu z nohy na nohu a promnu si kořen nosu. " Vystřídám tě za pár minut." Podívám se na hodinky. Jeho slova mě moc neuklidnila, cítím napětí a naskakuje mi husí kůže. Před bouří je vždycky klid. S touto myšlenkou projdu kuchyní, abych si nalila trochu studené, filtrované kávy z minulého dne. Za několik úderů srdce později sedím v autě a mířím si to na stanici, v žaludku mi kručí jako bych nejedla týden. Pošlu si někoho k Brie pro snídani. Přemýšlím na co mám vlastně chuť.

Gregory Black - 14. prosince 2013 20:50

soukromá zpráva od Gregory Black pro Nemocnice "Áha." Odvětím krátce a věnuji se dál šití. "Každopádně bych Vám nedoporučil s tímto zraněním cestovat. Minimálně nějakých 14 dní." Upozorním pacientku na to, že by si opravdu měla dávat na to pozor. "Takže poslední steh..." Ucítí poslední škubnutí. "... a jsme hotovi." Zavoní pach dezinfekce. "Máte celkem 13 stehů. Dva resorbovatelné uvnitř tkáně." Slečna má šanci zaslechnout chrastění vydávající sprej na dezinfekci. "Teď vám to přejedu dezinfekcí, která by měla ránu lehce držet v klidu." Uslyší syčivý zvuk spreje. Dezinfekce sama o sobě je hutně zelená. "Pokud nenastanou nějaké komplikace, můžete si za 14 dní většinu stehů nechat vytáhnout." Začnu ránu obalovat gázou. "Převaz by jste měla zvládnout sama. Při převazu ránu omyjte dezinfekcí a než to obvážete, použijte tenhle sprej." Ukážu bradou na sprej, který jsem použil. "No a pokud nemáte kde bydlet, můžu vám dát typ na hotel, kde mají slušné ceny a máte jistotu, že večer budete mít věci tam kde jste je měla i ráno." Samozřejmě tím myslím hotel, ve kterém bydlím já.

Ellaria Sand - 15. prosince 2013 13:12

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Nemocnice Čtrnáct dní? Tak to asi nepůjde. Nehodlám se tu tak dlouho zdržovat. Mám jiný věci na práci, než sedět v motelu a čekat, než se mi zahojí ruka. Nemůžu říct, že bych se radami doktorů někdy řídila, ale tenhle doktor je hezkej a milej, takže ať už si o tom, co mi teď řekl, myslím cokoliv, nedávám to nijak najevo. Mile se na něj usměji a posadím se. Poslušně si vyslechnu, co má ještě na srdci, protože dokončuje ošetření a já se budu moci zdekovat pryč. “Proč myslíte, že nemám kde být?“ uchechtnu se nad tou myšlenkou. Asi si špatně vyložil to, když jsem mu řekla, že jsem tu původně ani neměla být. “Jsem ubytovaná v jednom motelu. A doufám, že tam svoje věci najdu i teď, když se vrátím. Zamkla jsem.“ upřesním a sklouznu z lehátka. Nachystám se k odchodu, ale ještě než odejdu, doktorovi poděkuji za ošetření. “Těšilo mne,“ ještě jednou pro jistotu nakouknu na jeho cedulku. “Doktore Blacku.“

Gregory Black - 15. prosince 2013 13:42

soukromá zpráva od Gregory Black pro Nemocnice "No uklízečky jsou všetečné." Ne, že bych s tím měl nějaké zkušenosti. Přeci jen, kde nic není ani smrt nebere a v mém hotelovém pokoji by se asi průměrná uklízečka unudila k smrti. "No takže to nenamáhejte." Hrábnu pod plášť a vytáhnu další vizitku. Na té je moje jméno a příjmení. Pod ní telefoní číslo na mobil. "Kdyby byly potíže, zavolejte." Na druhé straně vizitky je jen stručný nápis: První pomoc. Vizitka sama vypadá poměrně kvalitně. Je z tvrdého zalaminátovaného papíru. Vypadá tak trochu nerozbitně. Rozhodně není určena k zmuchlání a zahození. "No každopádně to opravdu nenamáhejte." Doporučím v rozloučení.

Ellaria Sand - 15. prosince 2013 17:02

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Nemocnice S trochu překvapeným výrazem přijmu nabízenou vizitku. Přejedu přes ní pohledem, pak jí otočím, jestli na druhé straně nic není, a nakonec jí zandám do zadní kapsy kalhot. “Myslíte potíže s tou rukou?“ neodpustím si menší rýpnutí, ale na druhou stranu mne nenapadá jiný důvod, proč bych od doktora měla dostat vizitku s tím, že se mu mám ozvat, kdyby byly potíže. Nebo... respektive napadá, že by mohl být lovec nebo něco o našem řemesle vědět, ale nechce se mi věřit, že bych měla takové štěstí a za jeden večer narazila na dva takové. Rozloučím se s doktorem, venku na chodbě se pokusím nenápadně projít kolem sestřiček, aby snad po mě nic nechtěly, a venku vyrazím zpět do motelu, ve kterém jsem ubytovaná. Pro jistotu si zkontroluji, že mám všechno, co jsem měla u sebe i předtím.

Sam Winchester - 19. prosince 2013 19:53

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Cesta, nečekaná překážka Jen přikyvuji, když říká vnímám ho, ale hledám něco na internetu, aby nám pomohlo v případě. Cesta vůbec neutíká, přijde mi to jako věčnost, a to ticho tady je divný. Nevím co bych mu měl říkat, mnohokrát jsem si podobnou situaci představoval, sice ne v autě, ale třeba u nás doma. Zajímá mě co dělal celou tu dobu, ale vím co asi tak bylo, jen lov a nic jiného. " Jak si vůbec celou žil, jen prací? nebo sis dal i pauzu a užil sis normální život? A co táta? ten jen pořád loví co? Nejste z toho už unavení?" Dodám tak trochu tiše a zaklapnu počítač. Hodím ho na zadní sedadlo auta a kouknu na něj. Pořádně se v jeho autě uvelebím. Natáhnu si nohy.Mám chuť tu jeho hudbu vypnout, ale asi by se mi snažil urvat ruce a i snad nohy. Nějak jsem usnul a probral mě jeho hlas. Poslední dobou mám divné sny, takže jsem se probral velmi rychle. Kouknu prvně na něj a pak na cestu, vidím nějakou ceduli. Sednu si pořádně a promnu si obličej, kouknu zda tu máme nějakou vodu, ale bez úspěchu. Jeden dům, druhý dům a dlouho nic. " Jak ještě dlouho?" Kouknu do strany, zda něco uvidím, ale je tu mrtvo najednou, prudce zastaví a já se musím zapřít nohama, kouknu na něj nevrle a mám něco chuť říct, ale když vidím proč. Pozvednu obočí, protože mě překvapil. Začne na něco hulákat a já otevřu dveře, abych se podíval co se děje a proč ten pes ani neutekl. " Ne že ujedeš, a neřvi na toho muže zjevně tě ani neslyší." Uculím se a vylezu ven, jdu pomalu k tomu psovi, abych se podíval co mu je.

Dean Winchester - 27. prosince 2013 12:07

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Celina Sam Sam hned po zastavení vypadá, že mi chce něco říct, ale jakmile zahlídne psa, tak ho to přejde a vystoupí. Při otvírání dveří mi ještě stačí říct, abych mu neujel a abych byl na toho dědu hodný. Heh… to je taková měkota!! , pomyslím si, vypnu motor a protočím oči vsloup. “Děláš, jako bych na něj rovnou bral zbraň…“, odpovím kysele a položím si ruku na kapsu bundy, kde mívám falešné doklady, abych se ujistil, že je mám po ruce. Když se ujistím, že je pro všechny případy mám, tak otevřu dveře a vystoupím. Nejdu ale po vzoru Sama k čoklovi, nýbrž si to zamířím k dědulovi. “Dobrej den přeju, nevíte jak daleko to je do města?? Ceduli jsme míjeli pěkný kus cesty zpátky a město pořád v nedohlednu… Mimochodem, ten pes je váš??“, oslovím dědka přátelským tónem a s nuceným texaským přízvukem. Doufám, že ten dědek není hluchý a že tu nedělám kašpara jen tak pro nic za nic..., řeknu si v duchu nahodím úsměv.

Destiny - 31. prosince 2013 18:49

soukromá zpráva od Destiny pro Celina, Texas Trvá ještě pár vteřin než starý muž konečně sejde schody, projde brankou a dojde k vám na silnici. Na mírně řídnoucí pleši se mu zrcadlí kapky potu. Na okamžik se zastaví, a pak přetáhne psa po zádech jednou holí. "Mazej domů!" houkne na něj a pes se pomalým plížením vydá zpět k domu. "Omlouvám se, pánové. Občas mi přijde trochu více natvrdlý než vypadá. Nestalo se vám doufám nic?" začne se vám okamžitě omlouvat za ignorantské chování svého psa. "Do Celiny to máte už jenom kousek...za tamhletou zatáčkou už uvidíte první domy. Návštěva u příbuzných? Ptám se jen proto, že tady moc návštěvníků nemáme, nic moc k vidění tady není kor v tuhle roční dobu...," optá se malinko zvědavě a ukáže holí na kansanskou poznávací značku Impaly. "Pokud nijak nespěcháte, doporučil bych vám dát si kafe a kus pořádného domácího koláče v bistru na náměstí," mluví dál, jako by se nechumelilo. "Jo jo, tohle je můj starej Butch...kdysi jsem ho našel sedět přede dveřmi, nikdo se k němu nehlásil, manželka mi umřela, děti se odstěhovaly do Dallasu, tak jsem si ho prostě nechal. Společnost se hodí vždycky." Starý dědek, který pravděpodobně žije na okraji města jen se svým psem a když se tady náhodou někdo objeví, tak se mu ta huba prostě nezastaví. Možná by nebylo na škodu nějak galantně se s rozhovoru s ním vyvléknout, zalézt do auta a pokračovat za roh, jak dědek tvrdil.

Destiny - 31. prosince 2013 19:01

soukromá zpráva od Destiny pro Zpátky do motelu Jaká je to úleva, odcházet z ordinace, s ošetřenou rukou a nikdo se tě už na nic neptá. Vyjdeš ven ze dveří, rozhlédneš se po čekárně, ale Joshuu nikde nevidíš. "Slečno, ten mladý muž vám tady nechal vzkaz," zavolá si tě k sobě sestra, sedící za recepčním pultem. Na zadní straně nemocničního formuláře najdeš narychlo naškrábaný vzkaz. "Omlouvám se za způsobené komplikace. Snad se ruka brzy uzdraví. Josh." Nic víc nic míň. O vašem večerním zážitku v docích asi slovo. Asi se snažil zmizet dříve než by mu začali klást zvídavé otázky a on se z toho chtěl co nejdříve dostat a hlavně z toho dostat svého psa. Možná jsi na něj malinko naštvaná, ale pro tuhle chvíli už se nedá nic dělat – snad jen následovat pokynů lékaře a jít si do motelu odpočinout. V ruce tě začíná poškubávat a možná by spánek nebyl tou nejhorší variantou jako zabít zbytek dnešního halloweenského večera. Chvíli můžeš přemýšlet o tom, co se stalo v přístavu, srovnat si myšlenky a zkusit se trochu vyspat. Do motelu ti cesta trvá necelých dvacet minut. Rozvalíš se na pohovku a na krátkou chvíli usneš. Ze šlofíku tě probudí žízeň. Rozhlédneš se kolem sebe, ale nikde nic k pití nevidíš. Jediná možnost je automat na nápoje vedle kanceláře manažera motelu.

Destiny - 31. prosince 2013 19:09

soukromá zpráva od Destiny pro Nečekaný konec směny Holčina s ošetřenou rukou opouští ordinaci a ty doťukáš posledních pár řádků do záznamu o tomto případu. Dobrá, to by byl jeden docela příjemný případ za tenhle večer. Možná by mohly být už jenom takové nebo ještě lépe vůbec žádné. Ale takové štěstí tě asi dneska nepotká. Bohužel za pár minut přivádí sestra do ordinace malého uřvaného, možná pětiletého klučinu, s rozcuchanými vlasy, v doprovodu rozrušené matky. Šikula si při hře nacpal do nosu malou hračku autíčka a teď se zoufale brání jakýmkoliv pokusům nechat si hračku vytáhnout. Následuje krátký, byť hlasitý souboj, který nakonec končí vítězstvím na straně dospělých a matka si odvádí usopleného kluka domů. Dalšího případu se naštěstí pro tebe už nedočkáš. Do dveří znovu strčí kudrnatou hlasu sestra z příjmu a zcela nečekala ti oznámí, že můžeš jít domů, protože se na noční směnu dostavil doktor Halloway. Trochu se podivíš, protože dneska směnu psanou nemá, ale sestra se rozhlédne kolem sebe a zašeptá směrem k tobě. "Vypadá to, že se zase pohádal s manželkou a potřeboval se někam zašít. Být vámi, tak toho využiju a jdu domů."

Destiny - 31. prosince 2013 19:21

soukromá zpráva od Destiny pro Odpočinek...v nebi? Elsbeth tiše vyčkává, co odpovíš, zjevně opravdu teď nemá nic jiného na práci než starost o tebe a nebo božskou trpělivost. Možná obojí. Tvoje myšlenky přebíhají nad přemítáním nad místem tvého současného pobytu, kapely, koncertu a spousty dalších spojení s tvým životem. Elsbeth vypadá malinko překvapeně, když místo coly a sendviče požádáš o odpovědi. Zhluboka se nadechne a sama se posadí na pohovku určenou pro tebe. "Nejsem sice ta správná osoba, ani nemám přesnou odpověď na tvé otázky, ale snad to co povím, bude stačit...prozatím. Jsi v nebi. Konkrétně na andělském velení. Vím, že to pro tebe je asi těžko stravitelná odpověď, ale ano – nebe existuje, stejně jako my andělé. A proč si tady...prý máš něco, co je pro tebe smrtelně nebezpečné. A nejen pro tebe. Proto jsi tady, v bezpečí, aby se našel způsob, jak všechny včetně tebe, dostat z dosahu tohoto nebezpečí. Možná se ti to nelíbí, ale pro tebe bude nejlepší teď s námi spolupracovat. Závisí na tom tvůj život i životy spousty lidí. Víc už bohužel nevím, další ti poví Noah, až vyslechne Castiela. Snad potom budou tvé otázky zcela zodpovězeny," malinko posmutněle se na tebe usměje, jako by jí snad bylo líto, že její informace je neúplná.

Sam Winchester - 25. ledna 2014 21:34

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Na silnici Dojdu ke psovi a pohladím ho, pokud by mě chtěl kousnout tak bych hned odsekl ruku. Kouknu na pána, který sem přišel, aby si odvedl psa, nevypadají oba moc dobře. Oba staří, ale to jim ale v něčem závidím. Žije normální život, což v našem případě nebude jen tak jednoduché. Pokynu hlavou, když se nám muž začne omlouvat. "To je v pořádku, občas se to může stát, jako každému z nás. Jste velice laskavý, že nás nasměrujete. Ale pokud jde o naší cestu jen projíždíme a hledáme místo na přespání a podobně. Když uvidíme něco z kultury nebudeme se zlobit." Ujistím muže, aby se neptal tak nějak víc. Odejdu od psa a jdu rovnou k autu. Chci ještě dnes dorazit do toho města. " Nezlobte se pane, ale jsme dlouho na cesta, tak my zase pojedeme. Velice nás těšilo. Deane?" Kouknu na něj a nasednu do auta.

Ellaria Sand - 26. ledna 2014 09:48

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Zpátky v motelu Když na mne po odchodu z nemocnice čekal namísto Joshui jen vzkaz od něj, byla jsem překvapená a krapet mne to i naštvalo. Co si budeme povídat. Myslela jsem si, že se k tomu postaví jinak. Jako chlap. Ale co bych chtěla od kluka, co pojmenoval svého psa Vrah. Zavolala jsem si taxíka a nechala jsem se dopravit do motelu. Řidiči jsem nechala přiměřené dýško tomu, jak šetrně se mnou jel a zalezla jsem do svého pokoje. V ruce mi cukalo a mne napadlo, že můžu bolest zahnat i jinak. Rozvalila jsem se do postele, pustila jsem televizi a našla tam jeden z těch černobílých hororových filmů z první poloviny dvacátého století. Je to děsivé a zábavné zároveň. Ani nevím, ale usnula jsem. Probrala jsem se a v puse jsem měla jak v polepšovně. Vzpomněla jsem si na automat na pití stojící venku. Z kapes kalhot jsem pohrabala nějaké drobné, vzala klíčky od pokoje a vyšla ven. Zamkla jsem za sebou a namířila si to rovnou k automatu. Porozhlédla jsem se po téměř prázdném parkovišti, na silnici čas od času projelo nějaké auto. Bylo tu ticho a klid.

Gregory Black - 12. února 2014 17:33

soukromá zpráva od Gregory Black pro Hurá na hotel Rozloučím se s pacientkou. Tyhle směny jsou peklem... Tedy svým způsobem. Je to věc, která mne aktuálně živí. Na svoji obživu zažehrám až v okamžiku, když se mám postarat o děcko s hračkou ve své citlivé anatomii. Nakonec i tenhle pacient odchází. "Chce to kafe. Děsně horké." Myšlenka mi prolétne, když sleduji záda malého klučiny. Naštěstí pro mne je tu spása snad ze samotných nebes v podobě sestry a příchodu doktora Hallowaye. "To je perfektní zpráva. Už se potřebuju trochu protáhnout." S povděkem předám službu. Rychlá dezinfekční sprcha a už v civilu nasedám v podzemní garáži na svůj stroj. Je sice pozdě, ale to naopak nahrává volnějšímu provozu. Nakonec si to zamířím k hotelu na jeho volnější parkoviště.

Dean Winchester - 12. února 2014 19:10

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Celina Sam Stařík se opravdu hodně rozpovídal. Plynule přešel od omluv za toho ignorantského vořecha k vysvětlení cesty do města a dokonce nám doporučil i koláč v tamním bistru. Při zvuku toho slova jsem se rozzářil jako sluníčko na hnoji a s úsměvem jsem mu kývnul v gestu díků. Děda se ale nechtěl nechat odbýt a začal se nás ptát na účel naší cesty. Sam ho ale pohotově odpálil s tím, že jen projíždíme. “Jo, jen projíždíme…“, přitakal jsem a souhlasně jsem přikývl. K mému štěstí ani Sam tu s dědou nechtěl zůstat ani o minutu déle, než bylo nezbytně nutné a tak se omluvil, že jsme dlouho na cestě a rozloučil se s dědou. “Těšilo mě“, řekl jsem na rozloučenou a taktéž jsem nasedl do auta. Nastartoval jsem a ještě před vyražením jsem dědovi jednou zdvořilostně mávl na pozdrav. “Ten pes byl opravdu debil…“, postěžoval jsem si naposled a zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Chvíli jsem se ještě mračil, ale po chvilce ze mě ta mrzutost opadla, protože jsem začal myslet na ten koláč v bistru, který nám děda doporučil. “Nevím jak se na to díváš ty, ale já bych se nezlobil, kdyby naše pátrání vedlo i přes to bistro s těmi koláči… Mám docela hlad...“, řekl jsem Samovi a začal jsem vyhlížet nějaký motel, v kterém bychom se mohli ubytovat.

Destiny - 23. února 2014 19:19

soukromá zpráva od Destiny pro Motelový automat Když otevřeš dveře svého motelového pokoje, ovane tě lehký, ještě stále teplý větřík. Kromě několika útržků z televize od vedlejších dveří, se nic jiného neozývá. Možná zaslechneš sem tam bzučivý zvuk neonu vysoko nad příjezdem k motelu, ale jinak je všude klid. Kromě tebe je zde možná pár obchoďáků a ztracených existencí, ale ti už jsou zamčení ve svých pokojích a věnují se zcela jiným záležitostem než je potulování se po venku. Před sebou vidíš světlý obrys rozsvícené recepce, za zabouchnutými moskytierovými dveřmi. Noční recepční bude pravděpodobně sedět v přilehlé místnosti, koukat na televizi něco podřimovat a čekat, jestli se objeví někdo, kdo by ještě teď v noci využil služeb tohoto motelu na okraji města. Na automatu sice svítí červené světlo s nápisem, že automat nevrací zpět drobné, vhazujte pouze přesnou hodnotu, ale vypadá, že pár plechovek se v jeho útrobách ještě skrývá. Ticho noci přeruší nejen hrkot uvnitř automatu, jak se snaží vyplnit tvé přání, ale také brumlání motoru a na parkoviště vjíždí tato kráska. O co podivnější je fakt, že muž, který ji zaparkuje a sundává si helmu, je doktor, který ti před pár hodinami šil ruku.

Destiny - 23. února 2014 19:51

soukromá zpráva od Destiny pro Směr bistro Sam podle všeho nemá nic proti Deanovu nápadu si před samotným vyšetřováním zaplnit žaludek. Cesta z Kalifornie byla dlouhá a únavná, spaní v autě přeci jenom není nejpohodlnějším stylem odpočinku. Navíc najezený Dean byl mnohem snesitelnější než hladový. Přesně jak sliboval ten zcela pomatený dědek se šíleným psem, první domy města Celiny se vynořily hned za rohem. Typicky satelitní městečko vzdálené několik mil od Dallasu, stále ještě úpravné a čisté. Příliš mnoho lidí takhle po ránu venku nevidíte – maximálně pár maminek s kočárky a několik lidí venčících psy. Není příliš těžké dojet do rádoby "středu města" a po několika minutách spatříte velký nápis Rosie's nad velkými prosklenými okny, za kterými vidíte u stolů posedávat skupinky lidí i jednotlivce a mezi nimi pobíhá několik děvčat ve světle modrých uniformách s tácy či konvicemi v rukou. Zaparkujete a vydáte se ke dveřích, které vám otevřou cestu provoněnou palačinkami, slaninou, kávou a pečivem doprovázený šustěním novin a bzučením hovorů ostatních jedlíků. Usadíte se k jednomu z volných stolů s červeno-bílým ubrusem a jídelním lístkem zataveným do folie. Trvá jen chvilku než k vám dojde jedna z modrých děvčat, usměvavá plavovláska se jmenovkou Brie na pravé kapse uniformy.

Ellaria Sand - 28. února 2014 17:50

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Motelový automat U automatu na pití jsem vybrala drobné a vyměnila je za džus. Když plechovka bouchla o dolní dvířka, vjela na parkoviště před motelem motorka. Otočila jsem se, protože jsem prostě jen byla zvědavá. Jakéžto překvapení, když se ukázalo, že motorkář je doktor, který mne ošetřoval. Eh, super. To je ale náhodička. Mávnu na něj, když parkuje. Podrbu se ve vlasech a rychle zhodnotím, jak asi vypadám. Oblečena ve stejných věcech, jako jsem měla v nemocnici, jen vlasy asi víc rozcuchané krátkým šlofíkem v mém pokoji. “Nemáte z práce jezdit až za světla?“ nadhodím vtip, kterým si nejsem jistá, zda pochopí nebo zda to ode mne vůbec vyznělo jako vtip.

Gregory Black - 02. března 2014 20:47

soukromá zpráva od Gregory Black pro Parkoviště u hotelu Cesta přes město a teď... V tuhle dobu bych na hotelovém parkovišti už moc lidí nečekal. Popravdě jedni už jsou v posteli a druzí jsou v jiných postelích. Zastavím svůj stroj na dosah od recepce. Raději bych měl možnost na něj vidět, ale i tohle bude stačit. Připlatit správci hotelu v zásadě nemá smysl. Stejně většina zlodějů by vzdala kradení mé motorky po pokusu o odemknutí. Každopádně dnes mne čeká u automatu překvapení. Pevně doufám, že je to jen překvapení a ne nějaká práce. Překvapení mám rád, práci... No jak kterou. Slezu z motorky. Snažím si vzpomenout, jak se moje pacientka jmenovala. "Á slečna... s rukou?!" Ne nevzpomenu si na jméno. Přeci jen byla jedna z mnoha, které jsem dnes ošetřoval. Pravda, jediná pokousaná. "No já raději jezdím ještě za tmy." Pohlédnu na hodiny na display. Zamračím se, viditelně hraně. "Nenařídil jsem Vám klid na lůžku?" Zeptám se z nadsázkou. Sesednu z motorky a začnu se zamykáním. Je zřejmě, že k zamykání je potřeba několik klíčů. Veškeré zamykání skončí v okamžiku, když odklopím sedadlo a zamknu poslední zámek. Prostor pod sedadlem je upraven opravdu prapodivně. Skoro to vypadá, že se tam helma, kterou mimochodem nemám, rozhodně nedává. Spíše by se tam dali dát věci trochu jiného kalibru. Jsou v ní vidět pouzdra na zbraně. Aktuálně je ovšem prázdná.

Ellaria Sand - 02. března 2014 21:17

soukromá zpráva od Ellaria Sand pro Parkoviště u hotelu Když mne doktor osloví, honem rychle se snažím vzpomenout si, jakým jménem jsem se podepisovala v nemocnici do papírů, když jsem vyplňovala údaje o pojišťovně. “Katherine,“ řeknu a mávnu ještě jednou rukou na pozdrav. Otevřu si plechovku coly a sleduji, jak si doktor pečlivě zamyká svou motorku. Wou, tomu říkám paranoia na entou Nakonec tu podivnou scénu dovrší tím, že zaklapne sedačku motorky, která by měla místo prostor pro helmu, ale nemá. Nešlo si nevšimnout, že to tam vypadá trochu jinak. “Mnó, víte,“ začnu krapet nervózně, když mi vytkne klid na lůžku. “Snažila jsem se, opravdu. Ale jsou věci, které neovlivníte. Jako třeba žízeň,“ zvednu do vzduchu plechovku. “Mno... tak asi dobrou noc, přeji.“ řeknu a s divným pocitem se otočím. Pomalu se vracím ke dveřím svého pokoje, ale nedá mi to se ještě po doktorovi ohlédnout.

Sam Winchester - 03. března 2014 11:25

soukromá zpráva od Sam Winchester pro Cesta s Deanem, on snad tu pusu nezavře Když jsem nastoupil do auta po chvíli se dostal i Dean. Měl ještě nějaké řeči ohledně psa a já jen zakroutím hlavou a pousmál se. On neměl moc rád psi a šlo to na něm vidět. Byl tak vychován, jako voják od otce, mě se snažil udělat to samé, ale nebyl jsem tak poslušný jako Dean. Já odešel, abych žil normálně a jsem tam zas, ale ne nadlouho. Určitě ho tam najdeme a vše bude jak má být a já se dostanu v pondělí na pohovor. Zase začne mluvit o jídle a já se musím zasmát. " Deane je chvíle kdy nemyslíš na jídlo? Myslím, že ti to běhá hlavou i když zabíjíš, jinak to fakt nevidím. Ale klidně, aspoň se protáhnu a dám si kávu a něco k snědku. Takže ano zastavíme tam." Cestou jsem zabral, ale ne na dlouho. Probudili mě mé sny. Nejsou moc příjemné a takže spím co nejméně. A konečně když vjíždíme do města trochu si poposednu, nejsem zvyklí tak dlouho cestovat a jakmile zastavíme, nemusí mě vybízet, abych vystoupil. Jakmile zastavíme otevřu dveře, vezmu si tašku s notebookem a jdu dovnitř. Kývnutím pozdravím obsluhu a jdeme ke stolu. Tam zapadnu za stůl a kouknu na jídelní lístek co bych si dal. Nějaký salát to by se mi šiklo. " Takže co si dáš? já si dám kavu a zeleninový salát s kuřecímu kousky." Objednám si jakmile přijde servírka a čekám až si objedná i Dean. Jakmile odejde vytáhnu notebook a hledám nějaké další záznamy, zda se něco v okolí neděje Zatím nic, nevím co mám pořádně hledat, divné případy těch je vždy dostatek. " Takže, co myslíš je to ještě daleko?

Destiny - 03. března 2014 19:57
	soukromá zpráva od Destiny pro " Takže co si dáš? já si dám kavu a zeleninový salát s kuřecímu kousky." Objednám si jakmile přijde servírka a čekám až si objedná i Dean. Jakmile odejde vytáhnu notebook a hledám nějaké další záznamy, zda se něco v okolí neděje Zatím nic, nevím co mám pořádně hledat, divné případy těch je vždy dostatek. " Takže, co myslíš je to ještě daleko?

Brie Johnson - 03. března 2014 20:29

soukromá zpráva od Brie Johnson pro Dnešní ráno se tak trochu táhlo. Měly jsme za sebou dávku ranních návštěvníků, pak už se začaly stoly vyprazdňovat a najednou byla půlka lidí fuč. Zkontrolovala jsem hladinu kafe v konvici, opřela jsem se o výdejní pult a na krátký okamžik jsem se zahleděla ven jedním z mnoha oken lemujících tento podnik. Snažila jsem se potlačit zívnutí, ale zjevně nepříliš úspěšně, protože se ke mně přitočila Joanne a zašeptala mi do ucha: Nechceš si hodit dvacet vedle v kuchyni na židli? Trochu překvapeně jsem se na ní podívala a zavrtěla hlavou. Jen jsem prostě špatně spala, ale to se snad stane každému z nás. Mrkla jsem jedním okem na uniformu, jestli ji nemám o něčeho špinavou, když se najednou otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva kluci. Dobrá – možná mladí muži, mám setsakramentsky mizerný odhad na věk. Rozhodně můžu říct, že nebyli místní...a na druhou stranu tohle nebyla žádná turisticky oblíbená destinace, takže rozhodně upoutali moji pozornost. Usadili se k jednomu z volných stolů. Nechala jsem jim chvíli, ať si můžou v klidu prostudovat náš jídelní lístek, teprve pak jsem se s blokem a tužkou k nim vydala. Pozdravila jsem je a trpělivě vyčkávala na objednávku. Jeden z mladíků si objednal kafe a kuřecí salát. A vám donesu co, pane? obrátím se na toho druhého.

Dean Winchester - 04. března 2014 16:28

soukromá zpráva od Dean Winchester pro Vytoužený cíl – Koláč Sam, Brie Tentokrát se můj geniální nápad s doplněním sil v místním bistru, kde čirou shodou náhod podávají ten nejlepší koláč široko daleko, setkal s pochopením. Ikdyž ani tentokrát se to neobešlo bez doprovodných keců, že pořád myslím na jídlo. “Že pořád?? To mi trochu křivdíš… Hned teď mě napadá jedna činnost, u které na jídlo nemyslím…“, řeknu naoko dotčeně a šibalsky se usměju. Jak starouš slíbil, tak se i stalo. První domy byly hned za rohem a pak se nám otevřel výhled na klasické satelitní městečko se vším všudy. Člověk se ani pořádně nenadál a už byl v centru. Po pár minutách jsem zahlédl ono vysněné bistro. Hned po prvním pohledu na něj jsem se rozzářil jako sluníčko na hnoji. “Výborně!! Mám hlad, že se mi zouvaj boty…“, prohlásil jsem s úsměvem na tváři a zaparkoval před bistrem. Vypnul jsem motor a věnoval jeden nedočkavý pohled Samovi. Počkal jsem až vystoupí, načež jsem sám vystoupil a zajistil svoje zlatíčko (zamkl auto). Teprve potom jsem se s bráchou vydal do bistra, kde jsme zapadli k prvnímu volnému stolu. Nechal jsem Sama, aby se chopil lístku, protože sám jsem už pár minut věděl, co si přesně dám. Jakmile přišla naše obsluha, tak jsem nechal Sammyho, aby si objednal jako první, zatímco já si tu plavovlásku s potutelným úsměvem změřil od hlavy k patě. “Já si dám černý kafe, omeletu a kousek toho vašeho proslulého koláče…“, odpověděl jsem na dotaz „co si dám“ a sledoval jak si to kráčí zpátky k pultu. “Jo, začíná se mi tu líbit, Sammy…“, řeknu s lišáckým úsměvem a lehce kývnu hlavou směrem k servírce se jmenovkou Brie, abych naznačil, o čem mluvím. Sammyho to ovšem nezajímá a místo toho vytáhne laptop a zeptá se, jestli je to ještě daleko. “Co jestli je daleko?? Já myslím, že jestli je otec někde v Texasu, tak je právě tady… Mrtvá batolata s chybějícími vnitřnostmi?! Definitivně bude někde tady! Až se posilníme a možná zjistíme číslo té servírky, tak bychom se měli poptat na tu tvou slavnou knihovnu a na kancelář šerifky…“, odpovím bratrovi polohlasem a nahodím nezúčasněný výraz, který je nad věcí, čekajíc na ten koláč.

Brie Johnson - 30. března 2014 13:20

soukromá zpráva od Brie Johnson pro Když se v bistru objeví Eric, tiše jej následuju do kuchyně. Zase odjíždí....jak typické, Kyla nechal na hlídání u sousedky, a jen mi to přišel oznámit. Svou řeč opět ukončí obvyklým "chovej se slušně," a zase zmizí jako pára nad hrncem. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju, to mi Pete, náš kuchař poklepe na rameno a podává mi objednávku těch dvou cizinců. Nasadím zase usměv a vycházím z kuchyně. Snad nejde příliš vidět, jak jsem bledá.

Destiny - 30. března 2014 13:24

soukromá zpráva od Destiny pro V bistru Ačkoliv je před vámi ještě dlouhý a možná trochu nepříjemný (pro někoho i více než trochu) pracovní den, jeho dobrý začátek jej dokáže minimálně zpříjemnit. Hrnek dobrého a čerstvého kafe, pořádná snídaně a navrch kus domácího koláče k tomu určitě dopomůže. Místnost lehce bzučí tlumeným hovorem ostatních zákazníků, doprovázeno nepříliš hlasitým zvukem z místního rádia, které informuje všechny přítomné, že dnešní počasí bude chladnější než dosud a následuje prastarý cajdák Trapped by a thing called love. Atmosféra maloměsta, která by ledaskoho ukolébala do lehké dřímoty. Otevřou se prosklené dveře do bistra a dovnitř vstoupí další návštěvník. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, tohle je přeci místo kde se lidé každou chvíli mění. Ne, že by to zrovna byl tenhle případ. Vzduch jako by se náhle naplnil ozonem. Muž, který se právě v tuhle chvíli dveře spíše rozrazil, než otevřel, je neobyčejně hezký muž, věkem odhadem kolem 30, vysoký, černovlasý, temné oči stejné havraní barvy jako vlasy, velmi slušně oblečený, se širokým úsměvem od ucha k uchu, neuvěřitelné vlny charismatu se od něj rozlévají na všechny strany. Všichni ostatní přítomní se otáčejí a úsměvy mu vracejí, druhá servírka – dáma ve středním věku se zrzavými vlasy staženými do kraťoučkého ohonu a s přespříliš velkým množstvím make-upu na obličeji – mu dokonce lehce pokývne bradou na pozdrav, když kolem ní prochází. "Jen si něco vyřídím a zase zmizím...však to víte, dneska je hlídání na mě...," pronese neskutečně hlubokým hlasem s jižanským přízvukem a sebevědomě míří k pultu. U něj se ovšem nezastaví, jak by asi člověk předpokládal, projde za něj a ve dveřích do kuchyně se střetne s Brie, která se v tom okamžiku otočí na patě a oba mizí v kuchyni. Netrvá příliš dlouho – neuběhnou snad ani dvě minuty - než se muž znovu objeví ve dveřích kuchyně, rozloučí se s druhou servírkou a opouští budovu.

Brie Johnson - 30. března 2014 17:33

soukromá zpráva od Brie Johnson pro Objednávka na cestě Vyšla jsem z kuchyně, vyhnula jsem se vracejícím lítačkám, odložila jsem jsem tác s talířem a mísou na pult, abych mohla přidat ještě dva hrnky, konvici s kouřící kávou a kusem koláče. Po chvíli jsem si uvědomila, že na mě kouká Joanne, opřená o dřevěnou desku pultu, červeno-bílou utěrku přehozenou o předloktí, levé obočí povytažené snad do půlky čela. Bože, jak ji mám ráda, tak bych ji nejraději někdy zabila za tu její přílišnou zvědavost. Nějaký obchod, nic víc, odpověděla jsem jejímu tázavému pohledu a položila talířek s koláčem na tác razantněji než jsem měla původně v úmyslu. Teď pokud mě omluvíš, mám pár zákazníků k obsloužení, decentně jsem se zbavila její přítomnosti. Prošla jsem kavárnou až ke stolu s oběma ,,cizinci". Začala jsem z tácu sundávat talíře a rozdělovat je na strany, podle jejich objednávky. Tady máme jeden kuřecí salát a kávu, opatrně jsem přistrčila hrnek k jednomu z nich a ještě opatrněji jsem do něj nalila kafe, aby mu omylem neskončila v klávesnici notebooku. A pro vás pane, káva, omeleta a koláč. Ten dnešní je pekanový. Přeji vám dobrou chuť a snad bude všechno v pořádku. Ještě něco si budete přát? zeptala jsem se a pár chvil vyčkávala, kdyby ještě měli nějaké přání.

Drag Oncave - 25. května 2014 12:24

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Destiny - 10. června 2014 18:29
	MH: Má ještě někdo zájem hrát a nebo to rovnou rozpustíme?

Chief Apothecary Bebíček - 10. června 2014 23:53
	pro mě je tempo příliš pomalé, bohužel. Vědomí, že se zápletka rozuzlí tak za čtyři roky mi moc nesvědčí a nemotivuje mě hrát :(

Gregory Black - 11. června 2014 16:56
	Můj názor znáš. Od Majáles se nezměnil. :o)

Ellaria Sand - 12. června 2014 20:10
	Sdílím názor Abigail.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR