Teacher (soukromé)
hrálo se Denně
od: 29. července 2014 18:38 do: 20. listopadu 2015 18:12
Dobrodružství vedl(a) popc0rn
| |
 | Studentka x Učitel |
| |
| Episode 1 - Pondělí, druhý týden školy Je to teprve druhý týden školy a žáci už teď chodí vzpruzení a s kruhy pod očima. Stále mají prázdninový režim a vůbec nic se jim nechce dělat. Však to znáte a jako učitel se na to musíte dostatečně připravit, jelikož prvních pár dnů je vždycky nejhorších.. to si minulý týden na vlastní kůži vyzkoušel Daniel Cooper, když ho třída absolutně ignorovala a dělala si co chtěla. Možná to je i tím, že je nový.. Ale mezi těmito rebely se najdou i tací, kteří sedí v lavici, plní svoje povinnosti a dávají na hodinách pozor. Mezi nimi je jedna obzvlášť bystrá dívka, Claire Richardson. Je jedna z nejlepších ve třídě, kde Daniel vyučuje literaturu, ale v kolektivu zřejmě nezapadá. To si mohl o přestávkách všimnout. I když nevypadala, že by ji to vadilo. _________________________________________________________________________________ Zazvonila první hodina a Daniel vstoupil do třídy a chystal se zapsat docházku, všiml si, že Claire dnes chybí, což je divné.. |
| |
 | Druhý týden školy Je těžké si vytvořit nějaký vztah s dětmi obzvláště když jsou v pubertě a vy jste navíc naprosto nový učitel, kterého přece neznají a proto ho nebudou poslouchat. Užil jsem si to s nimi na této bázi tento týden. Ředitel mi dal na zkoušku mé schopnosti tuto třídu nezvladatelných jedinců a počítá tak nějak s tím, že se za ním připlazím s prosbou o jinou třídu. To však nezná mně. Nic takového nemám v úmyslu udělat. Já si je nějakým způsobem získám. S touto myšlenkou jsem také ráno vyrazil do práce na své motorce, starším Harleyi Davidson. Dostal jsem ho od otce darem za absolvování školy. *** "No tááák, děti. Tak se ztišíme." Povzdechnu si. Opět dělají nepořádek a naprosto mně ignorují. I přestože už dávno zvonilo na hodinu. Je to zhruba asi deset minut. Můj pohled se stočí na místo kde sedí... by měla už těch deset minut sedět velmi poctivá a pracovitá studentka, která mně svým způsobem svým posloucháním a vnímáním podporuje v tom, abych nadále fungoval a nevzdal to s nimi. Teď tu však není. Což je velmi divné. Vždy chodí velmi brzo. Má všechno připravené, když vejdu do třídy. Snad se jí nic nestalo. Zamračím se. Ty děcka mně už začínají rozčilovat. "Ticho!" Zakřičím. Třísknu ukazovátkem o tabuli, abych tím na sebe upozornil. Pokud to nezabere na poprvé tak to udělám znova a znova, klidně do zlomení ukazovátka. Bude to prostě do té doby, než si mně začnou všímat. "Skvěle. Neví někdo z vás, co je se slečnou Richardson?" Položil jsem tuto otázku ve chvíli, co na mně hleděli a já upoutal na sebe pozornost. |
| |
 | Druhý týden školy - pondělí Je teprve druhý týden školy a mě se povede zaspat, super! O skoro celou půl hodinu později jsem se probrala a nasadila tempo stíhačky. Pokořila jsem svůj rekord v ranní hygieně, přípravě do školy a snídaně. Naštěstí pro mě už dávno nebyla mamka ani taťka doma, takže mě nemohli okřiknout za to, že jdu pozdě a rychlým jídlem si pěstuji žaludeční vředy. Mamka totiž byla lékařka a taky byla posedlá zdravím životním stylem a táta? Táta byl automechanik, který miluje rychlá auta a rychlou jízdu. Taky skoro celý den sedí ve své garáži.. Ale teď zpátky k mému tempu stíhačky.. Naštěstí jsem stihla autobus a tak nepříjdu o tolik pozdě.. *** Když jsem doběhla ke třídě, až mě zamrazilo v zádech, jaké z ní šlo ticho. Chvíli jsem si myslela, že jsme se museli přesunout a vyměnit jinou třídou a já tak zmeškám celou jednu hodinu, ale pak jsem zaslechla své spolužáky, kteří se začali hlasitě smát a křičet nadávky. Ta šprtka Claire? Co my víme, asi si někde v kniháči vybírá další tunu knížek. - Beztak sem nezapadá, vůbec tu nemusí být.. Když jsem to zaslechla, ihned mě mé obavy přešli. Hned jsem věděla, že to je má třída a že budu mít další, zkažený den. S hlubokým nádechem jsem zaklepala na dveře třídy (která ztichla a všichni čekají, kdo ze dveří vyleze) a následně vešla dovnitř. Promiňte pane učiteli, já zaspala. Na sobě jsem měla svůj černý, trochu vytahaný svetr, k tomu modré džínsi. Měla jsem rozpuštěné, upravené vlasy a v rukou jsem držela pár sešitů, přes rameno jsem měla svou černo-šedivou (kostkatou) tašku. Hned jakmile jsem se omluvila jsem se rozešla ke svému místu v druhé lavici před katedrou. *** Třída na mě chvíli čučela a pak se začali smát. Jakmile jsi však znovu zabouchal pravítkem, na 5 minut ztichli.. ale i to je úspěch. |
| |
| Nemohl jsem uvěřit tomu, jak se ostatní studenti chovali ke Claire. Chudák holka. Bylo mi jí vážně v této chvíli upřímně líto. Jediná ve stádě zabedněných tupých ovcí. Chtějí být uznání a považování za dospělí. Neumí se však podle toho chovat. Dělají naprosto nepochopitelné hlouposti a věci o které se zajímají.. nad nimi povětšinou i rozum sám stojí. "Dost!" Opět se ozval můj zvýšený hlas. Jenže oni se ztišili kvůli tomu, že někdo klepal na dveře. Pochopitelně, kdyby to byl ředitel tak mají všichni průšvih. Vlastně možná svým způsobem i já. Ředitel to naštěstí nebyl. Byla to totiž Claire, která vysvětlila svou nepřítomnost tím, že prostě a jednoduše zaspala. To se může stát. I mně se to párkrát stalo. "Dobrá tedy, posaďte se." Pobídl jsem jí, ať se usadí. Děcka využila mého vyrušení a plného zaměření na Claire, začala zase dělat nepořádek a hluk. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zabušit ukazovátkem o tabuli. "Vzhledem k tomu, že se bavíte. Považuji to za to následek toho, že jistě všechno víte. Například látku, kterou jsme probírali minulý týden... a proto si vezměte všichni papír a tužky. Budeme psát prosím test." Pronesl jsem velmi vážně. Myslel jsem to vážně. Budou mně muset začít respektovat a brát vážně, nebo budu jeden z těch, co se budou podílet na tom, aby tito holomci nevyšli školu. V tomto případě ani třeťák. |
| |
| Třídou se ozvalo bručení a šustění papírů. Pár lidí ze zadních lavic něco brblalo, ale znatelně se všichni ztišili a vyčkávali, až dostanou otázky. Jakmile jsi zadal otázky, všiml sis, že třídou poletují papírky, nejspíš si někdo radí a taky sis všiml, jak se někdo nenápadně snaží koukat do sešitu a učebnice. Ze zadní lavice se taky ozvalo: To není fér, testy bychom měli mít nahlášené dopředu! Ach ta stupidita studentů.. |
| |
| Druhý týden školy - pondělí Jakmile jsem se usadila, už bylo zle. Že se píše test. To mě trochu vyděsilo. Látku z minulého týdne jsem včera neotevřela, jelikož jsem měla hodně práce a nevím, jestli si něco pamatuji.. Jakmile nám ale profesor nadiktoval otázky, zjistila jsem, že to není tak hrozné. Pár mých spolužáků však takové štěstí se znalostmi nemělo. Až jsem se musela tiše smát. Má kamarádka Julliet, která seděla vedle mě, měla také všechno vyplněné. Ještě, že mám ve třídě alespoň jednu spřízněnou duši.. i když je občas s těma ze zadních lavic. Drkla do mě ramenem a nahodila něco o tom učiteli, pořádně jsem jí nerozumněla, protože se zrovna se zadních lavic ozývali nějaké narážky, ale jistě to bylo něco o tom, že je sexy.. Nechtěla jsem si to připouštět, ale je to tak. vážně ten učitel by pohledný.. ale to nám mohla být jedno, je to zakázané ovoce. Když jsem zaslechla něco o tom, že to není fér, začali jsme se s Julliet hlasitě smát, ale nic jsme neřekli, jenom jsme vstali a došli odevzdat test. |
| |
| Bylo naprosto pochopitelné, že se jim to nebude líbit. Tak nějak jsem s tím počítal. Však jim to ukáže, jak se má správně v hodinách chovat. Pokud nebudou dávat pozor, je to jejich mínus. Moje zbytečná starost. Já nepotřebuji vyjít školu. Já jí vyšel.. Oni to potřebují, tak ať se snaží. Zadal jsem jim otázky, které mi přišli lehké i pro naprostého hlupáka, ne však pro ty co neotevřeli učebnici a nedávali aspoň malinký pozor při hodinách. Jednalo se o prokleté básníky. Vyprávěl jsem o nich i něco navíc. Vlastně naprosto vše, co jsem se o nich dozvěděl. Nejvíce bodů by mohly získat na Oscaru Wildovi a Obrazu Doriana Greye, pouštěl jsem jim dokonce jeden den i film. "Možná... není také fér, že nedáváte pozor v mých hodinách? Není to fér, že? Stejně to děláte. Takže tak." Pokrčil jsem rameny. Myslím, že jsem řekl k tomu své. Je pouze na nich jak si to převezmou a zda-li změní názor. Budou se chovat jinak. Došel jsem ladným krokem k těm co si házeli či přijímali papírky, jak jsem zaregistroval. Vzal jim testy, i když to neměli zapsané. "Ještě jednou si tady někdo bude házet v momentě, když se píše test, psaníčka.. ač vůbec nesouvisí s testem... bude mít za pět. Stejně jako vy, kterým jsem vzal nedopsaný test. Nemá cenu, tam už nic psát. Máte za pět." Bože jsem strašný učitel... mohou si za to ale samy. Ještě nemám na svou učitelku literatury, ta ráda tahala za uši a dávala pravítkem přes prsty. "Děkuji slečno Richardson. Mohla byste se prosím stavit v mém kabinetě po škole? Potřeboval bych s vámi probrat pár věcí." Nemyslel jsem to vůbec špatně. Ani tak jak to vyznělo pro ostatní její spolužáky. Chtěl jsem s ní probrat to zda-li už ví kam by šla po této škole. Přemýšlel jsem o tom, že bych jí dal nějaké typy a také si s ní pohovořil o stipendiu. "Ticho zatraceně... nebo budete všichni po škole." Zavrčel jsem a usadil se opět ke stolu. "Máte všichni hotovo? Já myslím, že ano... šup sem s těmi testy." |
| |
| Třídou se ozývalo chichotání a následně hlasitý protest, když Daniel sebral testy těm, co nějak podváděli. Dokonce bylo po panu Cooperovi hozeno několik zmačkaných papírů a letělo dokonce pár střel z flusátka. Bylo jasné, kdo to udělal. Těch pět pánů v zadních lavicích. Po tom, co Claire odevzdala svůj test a byla doslova pozvána Danielem do kabinetu se třídou ozvalo pískání a hlasité povzbuzování. Fíha, učitel válí. Jen běž Clairy, třeba se ti to bude líbit.. Odevzdala jsem test a chtěla si jít sednout, když mě pan Cooper oslovil. Zastavila jsem se a pohlédla na něj. To že bude chtít, abych za ním šla do kabinetu mě překvapilo, což se odrazilo i v mém výrazu ve tváři, ale během chvilku to přešlo a já se usmála. Samozřejmě. Díky narážkám svých spolužáků jsem se začala červenat a nepřestalo to ani těch pár minut co zbývalo do zvonění. Ihned, co začala přestávka jsem čapla svoji tašku a Julliet a dokonce jsme byli ze třídy venku dřív, než učitel. Musela jsem na záchod, potřebovala jsem proud studené vody, abych se zchladila. For Daniel: Bez jediného slova jsi vycházel ze třídy, když tě ve dveřích předběhla slečna Richardson se slečnou Winter. Na chodbě sis všiml, že míří na záchod. Když jsi šel směrem do svého kabinetu, doběhla tě tvá kolegyně, paní Dowson. Jak to šlo? Vypadáš vyřízeně. Zamrkala na tebe. Paní Dowson je vdaná žena, kolem 40cítky a má dvě děti. Stále ale ráda flirtuje a dovádí :D // Hele kdyžtak taky můžeš hrát tak trochu za PJ, někoho mi tam hodit nebo tak :) Napiš to pod čaru pod tvůj příspěvek :) |
| |
| Pokaždé si to musí ty děti převzít po svém a udělat z toho naprostou kachnu. Mělo mně to napadnout. Mohl jsem si jí odchytit někde na chodbě. Jenže nevyvolalo by zrovna i toto to stejné? To už je v celku spekulativní. "Dobře.. panstvo a dámy, uklidněte se... přestávka ještě není. Jasný?" Už mně to přestávalo bavit. Cítil jsem se z toho unavený, více než se budou cítit oni až pojedou domů. Zase budou dělat to svoje a na učivo se ani nepodívají. Zvonilo. Naprostá záchrana. Nejen pro ně, ale hlavně pro mně a ostatní učitele. Všichni si myslí, že žáci očekávají přestávku ze všeho nejvíc. Blbost. Po přestávce touží učitelé. Aby mohli na chvíli zalézt do svých kabinetů, vzít si na bolest hlavy aspirin či prášky na uklidnění. Můj případ není ani jedno. Jen si asi udělám kafe. Co to? Jsem vážně překvapený z toho, že do mně vrazí právě slečna Richardson a Winter. Toto bych ani do jedné neřekl. Nestačím ani nic říct o bezpečnosti a už jsou na toaletách. Muselo to asi být něco vážného. Ani chvíle klidu a samoty. Povzdech. Můj pohled se stočil na slečnu, která se mně už delší dobu snaží nabalovat. Nevypadá špatně. Jen prostě není můj typ, co se týče mamin a vdaných žen. "Ty děcka jsou na zabití." Na chvíli se zarazím. Mohlo to vyznít dvojsmyslně. Ten druhý smysl, by mi poté mohl způsobit neskutečné problémy. "Dělal jsem si vtip. Jsou naprostá zlatíčka... i to je vtip. Vlastně chápeš mně. Byla si v té třídě." Povzdechl jsem si zničeně. Pokrčil rameny a odemkl si kabinet. To zda-li mně následovala bylo pouze na ní. Odložil jsem potřebné věci. Zapnul rychlovarnou konvici a nechal dělat vodu na kávu. ***** For Claire: Dámské záchodky místo odpočinku a klidu. Možnost si zchladit obličej a zároveň i vykonat potřebu. Což samozřejmě nebyl tvůj případ v této chvíli. Julie se na tebe nechápavě dívala, jako kdyby toužila po vysvětlení proč si jí sem zatáhla. "No tak Claire. Co se děje? Proč tu jsme? Myslela jsem, že z té přestávky budu něco mít. Chtěla jsem si zapálit." Pronesla mírně nakrkle Julie. Opravdu to s tím kouřením myslela vážně? Julie a kouří. Musela jít s partou. Jak jinak. Ta parta, která všechny stáhne jednou ke dnu. Kouří se tam, pije se tam alkohol a také se tam hulí, občas jsou tam i horší věci. Všichni si myslí, co všechno můžou a pak to končí nemocnicí. Nebo ještě hůř vězením. To naštěstí zatím není tvůj případ. Bohužel do tohoto světa začíná spadat Julie. "Co je? Co tak na mně koukáš? Jo kouřím a nedělám si prdel. No tááák... půjdeš už?" |
| |
| Zaběhla jsem na záchod a první co jsem udělalo bylo to, že jsem si namočila ruce a následně zátylek. To je příjemné. Řekla jsem tiše s úsměvem na rtech, ale pak jsme se smát přestala. Řekla opravdu kouřit? Napřímila jsem se a trochu zamračeně jsem na Julliet koukala. Děláš si ze mě srandu? Myslela jsem, že Zackovu skupinu nesnášíš a ne že s nimi chodíš za školu kouřit. Nahodila jsem trochu uraženě. Znali jsme se od první třídy a nikdy mě nepodrazila, až teď. Ach ta puberta a mládí. Všichni si chtějí jen užívat, ale zapomínají na to, že mají nějaké povinnosti. A jestli si myslí, že já se nedokážu bavit, tak jsou na omylu. Jen k tomu nepotřebuju trávu a alkohol jako oni. Chvíli jsem na ní zamračeně hleděla a pak jsem mávla rukou, víš co, tak jdi. Ale pak mi nechoď brečet na ramínko, že tě odkopli. Protože tě možná tak využijou a nazdar. Řekla jsem ji, čapla batoh a vyšla ze záchodů. Namířila jsem si to rovnou do třídy, kde máme další hodinu. Měli bychom mít nějakou ukázku první pomoci, vzhledem k tomu, že tu minulý den spadl jeden kluk docela ošklivě ze schodů. Tedy pokud spadl. Pan Cooper si alespoň odpočine od vykládání.. ale chudáci ti záchranáři, co nám budou přednášet. Paní Dowson šla s tebou až do kabinetu. Pro tvoji smůlu jste ho spolu sdíleli, ale zase na druhou stranu tu s vámi byl ještě jeden učitel, pan Hamish, takže jsi v tom nebyl sám. Ach ano, znám je. Málem mě kvůli nim odvezli do blázince. Dej si na ně bacha. Odmlčela se a napila se vody. Uf, doufám že svých chováním nestáhnou tu mladou, chytrou a půvabnou Claire. Ta holka má budoucnost! Začala se rozplývat a poté začala v kopě papírů hledat něco na svém stole. Po dalších pár minutách ticha zaslechnete z chodby křik pana Hamishe. No to si snad děláte srandu?! Jak si tohle můžete dovolit. Pojďte se mnou do kabinetu, okamžitě! A pak slyšíte dupot. Pan Hamish je totiž vysoký, svalnatý už.. alespoň z něho má pár studentů respekt. |
| |
| "Až tak to s nimi bylo vážně." Podívám se na ní nevěřícně. Zalívám si přitom vařící vodou kávu, z malé ledničky vytahuji mléko. Půl na půl a dvě lžičky cukru. Tak si to rád dělám. Nejsi jediná kdo v to doufá. Chudák holka co si toho musí ještě s nimi vytrpět. Povzdech. Opatrně usrknu, abych zkontroloval jak moc je to kafe teplé. Při zjištění, že je vlažné se hned napiji. Není to sice nic moc extra, ale lepší než toho automatu, kde to řeklo kávě ahoj a to z rychlíku. "O tom nepochybuji. Dneska si s ní o tom všem chci promluvit. Zajímalo by mně, zda-li jí nějak neubližují.... víš co myslím.. počátek šikany. Mám takový pocit, že už se to k tomu blíží." Pronesl jsem tiše. Bylo to podezření, na které jsem neměl žádný důkaz. Nechci proto aby se to rozkřiklo po celé škole. Přeci jen ve třídě jsou samé děcka, kteří mají aspoň jednoho bohatého rodiče. Super.. vážně si ze mně děláte srandu, že nemůžu být na malou chvíli sám. Sklopil jsem svůj pohled. Kopl do sebe kafe. Vzal si potřebné věci a raději rychlostí střeli z pistole, vyšel z kabinetu, který začínal být menší a menší. Mám klaustrofobií. V tom kabinetě aspoň z mého pohledu nemohou být tři lidé zároveň. Nemám nic proti Hamishovi nebo proti Dowsonové. Jen prostě jsem klaustrofobik nic víc. Stejně se z toho musí dělat příšerná věda. Vydal jsem se opět do třídy, kde se konala volnější hodina. Avšak byla tam potřebná má přítomnost. Pohledem jsem vyhledával Claire... měl jsem o ní strach. Líbila se mi, byla to pohledná dívka. Ale nešlo to. Bylo to zakázané... přeci jen. *** Nechala tě domluvit. Zbývalo jí něco jiného. Viděla si, jak rudne v tváři. Jak jí přemáhá vztek. "Raději to, než být šikanována jako ty. Skončit na ocet stejně jak ty. Vždyť když přijdeš o mně, už nemáš nikoho. Jsi sama.... " Pronesla naštvaně. Nekřičela však. Vzala si svoje věci a vyšla ven, tedy u dveří se ještě zastavila. "Claire, dávej na sebe pozor. Něco proti tobě chystají. Jen nevím co." Zněla už klidněji a v jejím hlase se objevila starost. S tímto za sebou zabouchla dveře a zmizela ti z očí. Zanechala přitom v tvé hlavě hlodajícího červa. Co přesně tím myslela? Kdo to udělá? A kdy? A co? Tyto otázky, bez žádných odpovědí. |
| |
| Chvíli jsem tam jen tak stála a dívala se na dveře, kterými Jullieth odešla. Trochu jsem se mračila, nechtěla jsem ji naštvat, ale to teď bylo vedlejší. Jak to myslela? Zack a jeho parta z naší třídy? To mi zase rozsypou tašku nebo tak něco, určitě to nebude nic vážnějšího, na to by se nezmohli. Jsou to jen srábotkové.. i když, co když se na něco většího odváží? Kousala jsem si spodní ret a koukala do země, během toho, co jsem nad tím přemýšlela. Z mého přemýšlení mě vytrhlo až zvonění na hodinu a já si uvědomila, že nejsem ve třídě. Rychlostí blesku jsem vystřelila ze záchodů a běžela do třídy. Naštěstí si tam záchranáři ještě něco drobného připravovali, takže jsem o nic nepřišla. S omluvou jsem se posadila na židli a vyčkávala na přednášku. Když jsi šel po chodbě, mohl sis všimnout posprejované zdi vedle vašeho kabinetu. Kvůli tomu asi Hamish vyváděl. Ani se tomu nedivíš, protože zničili celou zeď a ta malba je navíc příšerná. Když jsi došel do třídy, již tam bylo pár studentů, kteří měli hlavu položenou na lavici a spali nebo naopak jedli svou svačinu. Naštěstí pro tebe ale byli v klidu a tak sis i ty mohl v klidu sednout za katedru a chvíli relaxovat. Claire si ve třídě nenašel a z tvého přemýšlení tě vytrhla až skupina čtyř záchranářů, kteří přišli přednášet. Ty se ti představili a pak si tam začali připravovat nějaké věci, během toho tě ignorovali. Začal jsi být značně nervózní z toho, že Claire ještě není ve třídě, ale do konce přestávky bývali ještě tři minuty.. jenže ani po zvonění ve třídě ještě nebyla.. Naštěstí ale přišla a byla v pořádku.. tedy vypadala zamyšleně, ale jinak v pořádku. A zbytek třídy? Ty kuřáci myslící jen na jedno, ta nejhorší sebranka? Uráčili se přijít až 10 minut po zvonění, táhl z nich cigaretový kouř a dokonce i alkohol. |
| |
| Skvělé.. kdyby se to alespoň tvářilo jako umění, neřeknu ani půl slova... ale tohle opravdu vypadá otřesně. Ošiji se při pohledu na tu šílenost na chodbě. To jsem si opravdu mohl myslet. Napadne mně při pohledu na ty spící děcka, nemají ani kapku respektu. Musí se pochopitelně válet na lavici a tvářit se, že je absolutně nic nezajímá. Tedy pokud není řeč o cigaretách, alkoholu a sexu. Je to jako nějaká obcesní svatá trojice. "Dobrý den." Slušně jsem pozdravil ti, co k nám přišli na naše přání, tedy přesněji přání ředitelovi. Už předtím jsem zaregistroval nepřítomnost slečny Richardson. Bylo to více než-li znepokojivé. Ještě nikdy se mi nestalo, že by přišla tak pozdě. Nepamatuji si, že by si nějak řádně užívala blbnutí venku, či kouření na dvoře. Nebyla ten typ dívky. Aspoň to jsem se si myslel. Zvonění... zatraceně, měl bych se jít po ní podívat. Zvedal jsem se odhodlaný to nechat na pánech, kteří vypadali na to, že jsou schopní si poradit s těmito hloupými puberťáky. A to nemluvím o těch, kteří tu ještě nejsou přítomní. Nejspíše se zasekali na dvoře a nevnímají čas. Nebudu to už přecházet a nechám to na ředitelovi. Ten si s tím jistě poradí. "Uklidněte se. Začala hodina, jak je vám jistě známo." Byl jsem téměř u dveří, když se otevřeli a vešla s omluvným výrazem ve tváři slečna Richardson. Tvářila se přitom zamyšleně, ale v pořádku vypadala... což bylo to nejhlavnější. Mohl jsem si oddechnout. Klidu mi však nebylo dlouho dopřáno, vzhledem k příchodu kuřáckých studentů a taky těch, co s jistotou i popíjeli. Prošel jsem se kolem třídy. "Ty, ty a ty.... a ty. Půjdete k řediteli a řeknete mu, kde jste sehnali alkohol. A pokud hodláte tvrdit, že jste nepili... tak mu dokonce dovolíte, aby vás vyzkoušel alkohol testerem." Myslím to naprosto vážně. Je mi také jasné, že ani nebudu muset vysvětlovat ředitelovi proč jsou tam, protože to z nich vycítí. "A dělejte... myslím to vážně." *** Juliett přišla samozřejmě s těma opozdilci. Alkohol z ní na štěstí netáhl, jenom kouř. Nevypadala vůbec nadšeně a celou dobu se na tebe dívala štěnicím pohledem, když si k tobě přisedala. "Omlouvám se." Dodala šeptem. Více se k tobě naklonila, ve chvíli co učitel posílal zbylé opozdilce k ředitelovi. "Bohužel jsem nezjistila něco víc." Dodala smutně a starostlivě. Bylo na ní vidět, že má o tebe strach. |
| |
| Usadila jsem se na místo a chvíli pozorovala pana Coopra, jenže si toho po chvilce asi všiml a tak jsme zaplula pod lavici a začala si všímat záchranářů. Během toho, co si to tam připravili a chtěli začít vykládat se do třídy přiřítila skupinka, z které to teda pořádně táhlo. Zamračila jsem se, ale nijak to nekomentovala, i když to si někteří nemohli odpustit. Smích a komentáře typu "hej dobrý" nebo "vy jste hovada" se třídou také mihli. Jullieth si ke mně přisedla a já se na ní lehce, mile usmála. To nevadí. Dá se to čekat, že si budou před tebou dávat pozor na jazyk. Vždyť by jsi mi to všechno řekla. A to oni moc dobře vědí. Šeptali jsme, ale i tak nás napomenul jeden ze záchranářů. Od té doby jsem celou přednášku mlčela a pozorně se dívala. Těch pár vyvolených se neochotně zvedlo s plnou pusou řečí se vydalo směrem ze třídy. Věděl jsi, že budeš muset jít s nimi, jelikož by ti hned za dveřmi někam pláchli. Jen co jste vyšli a udělali pár kroků, slečna z oné skupinky se ti přímo na chodbě poblila a nahodila kus zdi. Strašně se tomu smáli a ty jsi raději přidal do kroku, protože se ti z toho také zvedal žaludek. U ředitele jsi je nechal o samotě. Jen co jsi za nimi zavřel dveře jsi mohl slyšet křik ředitele a následně sekretářku, jak vytáčí rodiče těch dětí. To zase jednou bude bordel ve škole. Cestou pátky jsi šel raději jinudy a vyřídil uklízečce, ať to do konce hodiny uklidí. Naštěstí pro tebe jsi se ve třídě zbavil těch největších otravů a tak přednáška probíhala bez nějakého většího vyrušení a ty sis mohl na chvíli odpočinout. Když zazvonilo, všichni pomalu opustili třídu a Claire s Jullieth tentokrát také nikam nespěchali. Na chodbě tě zastavil ředitel, který ti oznámil, že se na další hodině zastaví ve třídě kvůli kázání. |
| |
| Pochopitelně jsem počítal s jejími řečmi a také touhou utéct, následoval jsem je. I přestože jsem si přál být naprosto někde jinde a to ve třídě, směle pozorovat slečnu Richardson, která se jim nepodobala a tím byla tolik výjimečná. Fascinovala mně. "Děkuji a omlouvám se, pane řediteli." Neměl jsem v úmyslu se zdržovat delší dobu v ředitelně poté, co jsem ty parchanty tam zavedl, vydal jsem se zpátky do třídy rychlou chůzi. Tedy hlavně poté, co jsem upozornil na ten nepořádek uklízečku. Nebylo by vhodné, kdyby nějaký žák uklouzl na zvratcích druhého spolužáka. Ve třídě mi naštěstí byl oddech přán. Posadil jsem se těžce na učitelskou židli. Byl naprosto vděčný za to, že jsem nemusel k děckám mluvit a dělal to někdo jiný za mně. Můj pohled byl kradmý, poletoval však jako pohled dravce po třídě. Do chvíle než se zastavil nad jednou studentkou a to právě nad Claire. Proč? Proč musí být mou žačkou? Byl jsem zaražen tím, co mně to popadalo za otázky a lehce ošil. Na toto přeci nemohu myslet. Nemohu si dovolit tyto hloupé a prosté myšlenky. Byl jsem opětovně vděčný za to, že existují přestávky a místo děcek jsem se vyřídil ze třídy já. Málem se přitom srazil doslovně s ředitelem. "Ano, ano... doufám, že to bude ku prospěchu. To si nemohou dovolit, souhlasím s vámi." Vydal jsem se společnou cestou s ředitelem, opět do svého kabinetu, tentokrát abych se pořádně napil. *** "Jenže já mám o tebe strach, Claire. Vypadají tentokrát hodně přesvědčivě.... prý potom všem nakonec utečeš ze školy." Hlas se jí chvěl a to ti snad nahánělo strach. Když hodina skončila jeden ze spolužáků, který patřil k té bandě se střetl s tvým chvilkovým pohledem a naznačil prstem přejetí podél krku. Moc dobře si věděla, k čemu to bylo znamení. Pokud se něco stane, tak se to asi stane dnes. |
| |
| Ředitrel šel s tebou až ke kabinetu a stále hovořil o těch dětech. Že neví co s nimi, že jim hrozí vyloučené ze školy, ale prosí ho jejich rodiče, ať to nedělá a tak. Někdy mluví tak chraplavým a třesavým hlasem, jakoby se snad chtěl rozbrečet. Ty děti nám přerostli přes hlavu. Potřebovali by tvrdý režim jenže to si jako škola nemůžeme dovolit. Ihned by nás zavřeli. Ach jak by se teď někdy hodili fyzické tresty, že pane kolego? Jenže to už jste stáli před vaším kabinetem a in se na tebe jen usmál. Tak na další hodině. Lekce kývl hlavou a pak s rukama spojenýma za zády šel dál chodbou. Některé děti z jeho přítomnosti skoro salutovali a některé si ředitele ani nevšimli. Opravdu by pár jedinců potřebovalo lekce slušného chování. V kabinetě protentokrát nikdo nebyl, ale toho ticha a klidu užívej rychle. Za chvíli tam totiž bude Hamish i paní Dowson.. Seděla jsem na místě a sledovala Jullieth. Z jejích slov mi přejem mráz po zádech stejně jako po náznaku přejetí prstem po hrdle toho kluka z jejich party. Jediné, čím jsem se uklidňovala bylo to, že pár lidí z jejich party je teď opilých doma.. i když to jim zřejmě nebrání v tom, aby se po vyučování vrátili. Hlavně se do toho případně nepleť nebo to schytáš taky.. Špitla jsem s povzdechem a začala jsem si tužkou kreslit do sešitu. Jen nějaké čárance - kolečka, čtverce, pak jsem to šrafovala a tak. |
| |
| Věděl jsem moc dobře, že klid nikdy v tomto kabinetě nebudu mít a tak jsem si vzal jenom láhev vody, věci potřebné na další hodinu. I když se celou dobu bude debatovat jenom s ředitelem. Jenže co kdyby náhodou skončila ta debata dřív. Vyšel jsem rychle z kabinetu právě včas, div se mi nepodařilo vrazit do paní Dowson. Na její řeči jsem opravdu neměl náladu, tak jsem se jí pouze omluvil a vydal se rychle do třídy. Děcka si jako obvykle dělala co chtěla a mně si nevšímala, to jsem momentálně uvítal. Napil jsem se plnými doušky vody. Vychutnával si ten prapodivný klid, který mi vlastně pro tuto chvíli nevadil. Nebyl tu pořádně nikdo z té hlučné bandy. Všichni byly poslání domů, aby se vyspali z kocovin. Ještě štěstí, že toto je poslední hodina. Uklidňoval jsem se touto frází, poté co zazvonilo na hodinu a do třídy vešel samotný pan ředitel a hodina kázání začala. Poslouchal jsem ho pozorně. Co jiného mi také zbývalo. Navíc to byla autorita a také někdo, kdo by mně snadno mohl vyhodit. To jsem přeci jen nechtěl. *** "Budu se do toho plést, jsme přeci kamarádky. Nemůžu tě v tom nechat." Jull to myslela stejně vážně, jak si to před chvíli myslela ty. Ten kluk a ještě jeden si celou následující hodinu o něčem mezi s sebou bavili. Sem tam po tobě vrhli nenávistný pohled. Něco na tebe chystali. Tím sis mohla být jistá... ale co, to byla otázka. Vypadalo to, ale hodně velice. |
| |
| Ředitel nám dal pěkné kázání a bylo vidět, že to opravdu myslí vážně. Prý, pokud se znovu stane něco takového, tak ty dotyčné už vyhodí ze školy. Brr, až mi jde mráz po zádech, když si vzpomenu, jakým tónem k nám mluvil. Jenže to vypadalo, že ty dva z té party to nijak nezajímalo a stále plánovali. A už se to přestávalo líbit i mě.. Když ředitel odešel, zbývalo 10 minut do konce hodiny a také dnešního vyučování. Podívala jsem se na Jullieth, která byla stejně nervózní jako já. Věděla jsem, že to prožívá možná hůř jak já. Já už jsem si na jejich popichování zvykla, ale ona ne.. a teď vypadala, že má opravdu strach. Neboj se, můžu zkusit zavolat tátovi, aby mě tu vyzvedl. Špitla jsem k ní abych jí uklidnila. ******************** Ředitel mě opravdu přesvědčivý projev. Skoro to vyděsilo tebe, natož ty studenty. Když odcházel, poděkoval ti za čas, který jsi mu věnoval a pak prostě odešel. Třídou se místo obvyklého řevu teď ozývalo šumění, jak si všichni povídali a strašně to řešili. Ještě pár minut a tři, dva, jedna.. CRRRRR! |
| |
| "Slečno Richardson, můžete jít prosím se mnou do kabinetu?" Zaskočil jsem je, pochopitelně. Nemohl jsem však jinak. Ještě by mi slečna Claire, zmizela z dohledu a já bych jí nebyl schopen sdělit ty snad pro ní velmi užitečné informace. Viděl jsem v ní ten potenciál a byla by velká škoda, aby jej zahodila. Bylo by nesmyslné, aby se nakonec stala součástí té šílené party, tak jako její kamarádka, která si vzala své věci a vydala se k tomu jednomu z těch z bandy. "Chtěl jsem s vámi mluvit... doufám, že jste na to nezapomněla?" Snažil jsem se upoutat její pozornost. Zdála se, jako kdyby o něčem přemýšlela. "Děje se něco, slečno Claire?" Otázal jsem se a s veškerým zaujetím v očích se na ní podíval. Vypadá velmi nervózní. Snad jí nikdo z nich neublížil. Zůstali jsme ve třídě nakonec sami. Nikdo tu nebude mít žádnou hodinu teď, tak mně tak začíná napadat, že bude možná i více fajn si pohovořit o tom všem tady. V kabinetě touto dobou bychom neměli žádné soukromí. "Zůstaneme tady. Bude to příhodnější místo k debatě." Navrhl jsem nakonec po chvíli mlčení. Sedl jsem si na stůl naproti ní. "Víte, máte naprosto úžasné známky a ten nejlepší prospěch ze všech... říkal jsme si zda-li už přemýšlíte nad nějakou školou potom... myslím tím výšku. A pokud ano.. tak jakou? Rád bych vám s tím.. ehm pomohl." Vyklopil jsem ze sebe důvod proč jsme tu oba dva vlastně po škole a doufal přitom v to, že se dočkám nějaké spolupráce. |
| |
| Během pár dalších minut skončila hodina a já už jsem si pomalu balila věc a tahala telefon, že zavolám tátovi. Pak mne ale zastavil učitelův hlas. "Ouch vidíte, málem bych zapomněla." Odpověděla jsem mu a proložila odpověď mírným, nervózním úsměvem. Po očku jsme zahlížela na svoje spolužáky, kteří se cpali do dveří a pár z nich na mě nenávistně koukalo. Během chvilky jsme se ale ve třídě ocitli sami. Díky tomu se mi na tváři objevil náznak růžové barvy a začalo mi být poněkud teplo. Um, nic se neděje. Všechno je jako vždy. A usadila jsem se zpět do své lavice. On se usadil naproti mě a já si ho takhle mohla pozorněji prohlédnout. Proč to musí být učitel? Je tak.. vypadá kouzelně. Přesně tenhle typ mužů se mi líbí.. i když nikdy nemám odvahu je oslovit. Projelo mi hlavou a pak jsem sebou trochu škubla. "Um promiňte, moc jsem vás neposlouchala, ale zmiňoval jste vysokou, pokud se nepletu. Řekla jsem a konečně se moje růžová barva ve tvářích začala vytrácet. Přemýšlela jsem, že bych šla v matčiných šlépějích a šla na medicínu avšak více mne táhla fyzioterapeut.. u koní. A mile jsem se usmála. |
| |
| Z ničeho nic se ve třídě začal zvedat vítr. Venku však svítilo slunce a listy na stromech se sotva větrem pohnuli. Bylo to dost divné a vám oběma naskočila husí kůže. V očích Claire se objevila nejistota a náznak strachu, jelikož vítr stále zesiloval. Kroužil třídou a dokonce již posouval lavice a židle. Po chvíli se vítr přestal prohánět celou třídou a začal dokola kroužit asi metr od vás. Stále se to zrychlovalo a zrychlovalo a vy jste si mohli všimnout namodralé spirály, která se díky větru začala tvořit.  Vítr byl po dalších pár sekundách tak silný, že jste se neudrželi na nohách a spirála vás oba dva vcucla. Dopadli jste na tvrdou zem. Tedy Daniel dopadl na tvrdou zem a Claire přímo na něj. Když jste zvedli oči, mohli jste si všimnout, že jste úplně někde jinde. Třída, jakoby se úplně vytratila..  |
| |
| Chtěl jsem jí něco říct. Měl jsem to v úmyslu. Jenže mé plány překazilo cosi, co by mne ani ve snu nenapadlo. Zatraceně. Našlo si mně to. Moc dobře jsem věděl o co se jedná, stejně tak dobře jsem věděl i to, že nás to pohltí a není možné se tomu bránit. "Klid. Bude to v pořádku." Snažil jsem se uklidnit Claire a zároveň přitom sebe chlácholil. Zhluboka jsem se nadechl, chytil Claire za ruku, zavřel oči a nechal se vtáhnout. Au.... au... proč nemůžeme dopadnout do měkkého? Ptal jsem se sám sebe, mezitím co jsem rozdýchával mírně vyražený dech. Na druhou stranu jsem slečně posloužil dobře. I když mně díky její tvrdé hlavě, která narazila na můj obličej, bolí nos. Krom těchto dvou věcí jsem byl více méně v pořádku. Pomalu jsem se postavil na nohy, podal ruku slečně. Oprášil se. Se zamračením ve tváři se rozhlédl kolem. "Super.. tak tady jsem nechtěl být." Povzdechl jsem si. Můj pohled se přesunul na Claire. "Jsi v pořádku?" S veškerou slušností jsem se jí zeptal a vyčkával na odpověď. Zalitoval jsem toho, že jsem se nikdy pořádně nepřipravoval na to, že by se kdy mohla naskytnout tato chvíli. Tak nějak jsem čekal, že jsem navěky zapomenut a ono najednou ne. Jen mně celkem překvapuje, že to vcuclo i tuto dívku. "Musíme jít. Sehnat potřebné věci. Takto si nás budou všímat a to nechceme. Potřebujeme být nenápadní. Splynout z davem." Jen co jsem řekl, vydal jsem se směrem, který jsem tušil že bude ten správný. Po pár krocích jsem se podíval na Claire s jasnou otázkou v očích ptající se na: Jdeš se mnou? |
| |
| Seděla jsem ve třídě a pevně se držela skříně, která byla přišroubovaná k zemi. Učitel, jakoby byl naprosto v klidu, jako kdyby se snad nic nedělo, ale ono se dělo! A k tomu všemu nás ta spirála vcucla! Aaagrm! Křikla jsem a dopadla do poměrně měkkého. Po chvilce mi došlo, že to, na čem ležím není zem, ale pan učitel. Okamžitě jsem se odvalila stranou a podívala se kolem sebe. Byla jsem zmatená až jsem z toho pomalu nemohla mluvit, zatímco pan Cooper, jak se ukázalo, byl opět zcela v klidu. Jako kdyby to snad bylo něco normálního, jako kdyby sem snad patřil. Pomalu se ale rozešel pryč ode mě. Um e..počkejte! Řekla jsem a už se stavěla na nohy. Jak jsem ale rychle vyskočila, ukázalo se, že budu mít asi pěkně namožené lýtko, jen doufám, že ne zlomené. Au,au au au.. zaskučela jsem tiše a lýtko si cestou k panu Cooprovi prohmátla. Jak to, že jste úplně v klidu?! Copak vám to příjde normální?! Kde to jsme a proč? A hlavně jak? Jak se dostaneme zpátky? Vyjekla jsem na něj několik otázek, když jsem k němu konečně došla. Bylo vidět, že jsem zmatená a dezorientovaná a to mě štvalo.. |
| |
| "Ehmm..." Zastavil jsem. Podíval se zkoumavým pohledem na Claire. Došlo mi, že jsem nezkontroloval zda-li není zraněná. Došel k ní pár kroků, abych jí podepřel. S tou nohou mohla mít cokoliv vzhledem k tomu pádu, který jsme utrpěli. I já mám takový neblahý pocit, že jsem neměl pouze vyražený dech, ale že to mohla okusit i žebra. S menším zamračeným výrazem jsem se podíval kolem. Toto místo jsem moc dobře znal. Vyrůstal v něm, delší dobu žil než se cosi stalo a já se octl v lidském světě, učil tam. Pomalu zapomněl. "Jistěže přijde. Toto je můj domov." Odpověděl jsem jí. Povzdechl si. "Kde to jsme.. každý tomuto místo říká jinak. Někdo Říše divů.... někdo... no nevím. Co je po jméně?" Prohrábl jsem si rukou vlasy. Nelíbilo se mi to načasování. Nelíbilo se mi to, že jsem sem nepřišel sám a vcuclo to i jí. Tím pádem musí být potomkem někoho, kdo se zde narodil. K tomu proč tu jste... sám to nevím. Neměla byste tu podle správnosti být.... co myslíte jak.. jak se odsud dostaneme... no to nevím.. nejdříve musíme vypátrat kdo. Kdo stvořil tu díru, aby nás tu vcucla a kvůli tomu se odsud potřebujeme dostat. Převléci se a zapadnout. Začínalo to pro mně být únavné. Velmi únavné. Nemohl jsem fungovat čistě a jen za sebe, jak tomu bylo vždycky. Nyní jsem měl na krku i jí. I když i přesto přese všechno jsem byl vlastně rád, že jsem tu nebyl sám. "Nejdříve to chce zachovat klid... možná se mi to dobře říká a těžko se to dělá, ale i já jsem měl stejný problém když jsem se octl tam u vás." Opět jsem se rozešel cestou, která se mi zdála být správnou. Za těmi kopci by se mělo nacházet menší město. |
| |
| Domov? Cože? Řekla jsme vyjeveně a když mě podepřel, okamžitě jsem se začala červenat. Eum, v jakékoliv jiné situaci bych umírala nadšením, ale teď.. pffm! Jak to jako myslíte, že jsme v zemi nezemi?! To mi chcete jako říct, že pohádky existujou? Mlela jsem páté přes déváté. Byla jsem opravdu zmatená a měla jsem chuť omdlít. Naštěstí se mi to ale nepodařilo a já stále pevně stála na nohách, tedy spíše na té jedné. Jak kdo stvořil tu díru?! Jakože nás, pardon vás sem někdo přivolal? Zeptala jsem se ještě více hystericky než předtím. Ohledně představy, že se budu muset bavit s lidmi odsud, tedy pokud tu žijí lidi, mi bylo zle.. ne více než zle! Tohle přeci není možné! Je to jen sen.. jen sen! Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Věděla jsem, že se teď musím uklidnit a zachovat chladnou mysl, tak se přeci lépe přemýšlí.. i když teda v tuhle chvíli by měl přemýšlet spíše pan Cooper. Já totiž vůbec netušim, co se tady v té zemi děje, v jakém jsme roku a podobné věci. Postupně jsme ušli asi kilometr a půl, přešli jsme malý kopeček a dostali se na kamennou cestu. V dálce jsme už mohli vidět malé městečko s hradem.. no spíše větším sídlem uprostřed. Co tam budeme dělat? Zeptala jsem se ho už v klidu, s vyrovnaným hlasem. A jak chceš.. tedy chcete najít toho někoho, kdo vyvolal tu díru.. a samozřejmě ho musíme najít co nejdříve aby mne poslal zpátky! |
| |
| "Domov.. jakože jsem se tady narodil... neřešme to teď raději. Až bude čas, tak ti to vysvětlím." Přešel jsem do tykání. Bylo by hloupé, kdybych jí tady vykal. Bylo bylo by to podezřelé a ještě by si mysleli, že je nějaké modré krve. Strhlo by to na nás pozornost. "Pohádky... vy tomu tak říkáte. Všechno existuje. Knížky co čtete nejsou jenom smyšlené příběhy, ale kroniky našich zemí.. aby se na ně nezapomnělo. Ty příběhy jsou skutečné. I o vašem světě se píše, mělo by tu být spoustu knih o nich... jako malý jsem je četl.. tedy četla je má matka." Má drahá, pravá a skutečná matka.. Vzpomínka na ní mně zabolela, stejně jako bolí čerstvá jizva. Nezapomíná se na ní. "Nás... nás sem přivolal. A ano, někdo stvořil tu díru, která nás sem vtáhla.... je hloupé, že ani netušíš, že někdo z tvé rodiny sem také patří... ty jež nepocházejí odsud díra nepřijme. A tebe přijala.. jsi tu.. a to je jediné vysvětlení." Buďto její rodiče utekli nebo prostě byli vyhnání... muselo to být něco z toho a muselo to být ve chvíli, kdy byla ještě malé dítě... velmi malé dítě. Možná se jí o tomto místu zdávali sny, vzpomínala. A možná to brala jen jako sny. Unavovalo mně jí cokoliv vysvětlovat. I přesto jsem musel. Potřebovala to a já to věděl. "Pokud si myslíš, že to je sen.. tak to není.. kdyby to byl sen, tak už jsi dávno vzhůru.. ta noha by tě probudila." Šel jsem dál podepíraje jí. Mlčky. Užíval si ten chvilkový klid, kdy mi nekladla otázky. Mohl jsem tím pádem v klidu přemýšlet. Proč vlastně teď se otevřela díra? Co se stalo tak důležitého, že někoho jako jsem já přivolali... A nebo.. přivolali zpátky jí. Kdo je vlastně? "V prvé řadě.. najdeme pořádné odění. V té druhé ti najdeme někoho, kdo se ti na nohu podívá a ošetří ji. Nooo... a mimochodem tykej mi. Bude to tak lepší, nebudeme budit pozornost." S tímto jsem opět vyrazil. K našemu štěstí ještě před městečkem jsme potkali vykračujícího muže s ženou. Nevšímali si nás a toho jsem využil. Na chvíli opustil Claire, abych ty dva omráčil a svlékl je z oblečení. Následně jim oblékl to naše. Podal jsem Claire dívčino šatstvo. Sám se oblékl do toho chlapcova. "Přesně na míru... a zadarmo." Lehce jsem se zasmál. Byl jsem také vděčný za to, že ten muž měl u svého pasu meč.. Blbec.. kdyby si nevšímal ženy, tak by mně jedním bodnutím skolil. |
| |
| Poklidně jsem šla vedle Daneila, mírně se o něj opírajíc kvůli své poraněné noze. Počkej, já sem nepatřím. Od narození žiju s rodiči v New Yorku. Řekla jsem mu na vysvětlenou, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na mé podivné sny, v kterých jsem se procházela po ohromných zahradách, vídávala jsem v nich jednu ženu a ohromný zámek. Vždy jsem to přiřazovala k mé fantasii a k mým snům, ale co když to bylo skutečné? Dalších pár minut cesty jsme oba mlčeli. Prohlížela jsem si krajinu, v které jsem se ocitla a snažila jsem si na něco z toho vzpomenout, ale nešlo to. Nic z toho mi nepřipadalo povědomé.. možná proto, že kamenná cesta lemovaná stromy je i v našem světě normální. Pokud jsem tady žila, musela jsem se do světa lidí dostat jako mimino. Povzdechla jsem a když jsem si všimla páru, který šel naproti nám, zmateně jsem se podívala na Daniela. Věděla jsem, že to znamená velký problém, protože jsme stále na sobě měli šaty z mého světa hodné 21.století. Jenže jak se zdálo, oni si nás nevšímali. Muž měl zabořený obličej v poměrně velkém výstřihu té ženy a ta žena? Jistě to musela být nějaká coura. Daniel, mě zničeho nic pustil a rozešel se proti páru. Ani jsem nepostřehla, co udělal, ale žena i muž z ničeho nic leželi na zemi. Vyděšeně jsem od něj zacouvala a mihla pohledem mezi ním a omráčenými. C..Cos to udělal?! Zeptala jsem se ho vyděšeně. V našem světě by dostal podmínku za ublížení na zdraví. Jenže jak se zdálo, zde to tak nefungovalo.. a to, že právě omráčil dva lidi mu bylo jedno. Ještě ke všemu je začal svlékat! A šaty té ženy hodil po mě. Do toho se mám jako obléct jo? Vždyť budu vypadat jako coura! Řekla jsem nasupeně, ale jak se zdálo, neměla jsem na výběr. Zalezla jsem za nejbližší strom a ještě se ujistila, že nikdo nejde a Daniel je otočený zády. Teprve poté jsem si oblékla venkovské šaty se šněrováním vpředu na hrudníku, které jsem co nejvíce stáhla, abych zmenšila výstřih (představ si ještě u toho obrázku, že ta halena má také výstřih plus šaty mají na boku rozparek). Šaty mi byli o něco větší, ale i alespoň jsem mohla v klidu dýchat a pohybovat se v bocích. Vylezla jsem z poza stromu rudá v obličeji. Dokulhala jsem k němu, abych se o něj znovu opřela a doufala jsem, že jsme výstřih dostatečně zašněrovala, protože jak jdu vedle něj, měl by tam naprosto dokonalý výhled. Jal se tenhle svět vůbec jmenuje? Nebo spíš místo jména mi řekni jak to tady funguje. Je tu král a šlechta? A dále jsme pokračovali k městečku. |
| |
| "Jsi si tím stoprocentně jistá? Kdyby si sem nepatřila a díra by tě vcucla, tak bys byla mrtvá... neměla bys poraněnou pouze nohu. Nepodpíral bych tě, ale místo toho ti kopal hrob." I přesto že byla odsud se podobala více pouhému člověku. Měla poměrně velké štěstí, že jsem jí společnost dělal já. Někdo kdo se v tomto místě vyznal a byl schopen boje. "Co by.. jen jsem nám získal oblečení." Pronesl jsem jako kdyby to byla naprostá samozřejmost. Klečel jsem nad tím párem v bezvědomím a pomalinku je převlékal do svého oblečení. Nebyl u mně problém se rychle převléci. Cítil jsem se v tom novém opravdu dobře, lépe než v tom v čem jsem chodíval jako učitel. I ty boty mi připadaly více pohodlné. "Nevyšiluj... jenom zkrášlíš své pěkné tělo." Nadhodil jsem s úsměvem na rtech. Měla to být poklona, pokud si to převzala jinak, je to už jen její problém. Tady jsou věci jiné než v tom světě ve kterém vyrůstala a vlastně do něho nepatřila. Můj úsměv se ještě více rozšířil, když jsem si jí poté prohlédl v tom novém. Rychle od ní převzal to její a převlékl tu spící dívku. "Sluší ti to." "Vládne tu královna. Zmije jedovatá. Toužící vidět lidi umírat v bolestivé agonií. Proto není dobré na sebe ze začátku upozorňovat. Mohla by si nás všimnout a nechtěj vědět, co by ti byla schopná udělat." Potlačoval jsem nutkání si odplivnout. Místo toho jsem pomalým krokem nejen kvůli její noze, ale také nedůvěře vůči tomu městečku, jsem se společně s ní vydal jemu vstříc. "Nech mluvit mně. Nech mně všechno vyřídit. A raději mlč. Snaž se na sebe neupozorňovat. Královniny poskoci jsou všude a číhají, stejně jako hladové kočky číhají na myši." Začínal jsem uvažovat nad tím zda-li je vůbec dobrý nápad jít do toho městečka společně s ní. Nechat jí však tady někde by pro ní jistě znamenalo smrt. "Vesnice Myth. No jasně... vím kde jsme." Došlo mi ve chvíli, co jsme stáli blízko a já si mohl přečíst cedulku oznamující název vesnice. Za tu dobu co jsem tady nebyl se hodně změnila, tak trochu zchátrala. Neběhali tu děti, jak kdysi. Měla nádech činských vesniček. "O to víc se teď mějme na pozoru." |
| |
| Díky jeho poznámkám ohledně mého těla jsem se ještě více červenala, než normálně. Nikdy jsem komplimenty tohoto typu neslýchávala a tak jsem na to nebyla zvyklá. A už vůbec jsem nebyla zvyklá na společnost muže. Poznámky ohledně mého těla si prosím nech pro sebe. Přeci jenom jsi můj učitel. Odfrkla jsem si. Kdyby mi tohle řekl ve škole, nedržela bych se stranou a vpálila mu jednu rovnou do tváře a ještě šla za ředitelem. I když teda on je taky fešák.. je to přímo jak z nějakého filmu. A ještě by mi mohl říct, že tady v tom světe je nějakej nájemnej vrah nebo tak něco.. rovná třešnička na dortu.. avrrh, ale měla bych být ráda, že jsem tu uvízla zrovna s ním. Otázka ohledně zdejší vlády ho nikterak nepřekvapila a já alespoň věděla jak na tom jsem. Prostě držet jazyk za zuby a raději se na tyto věci nikoho nevyptávat. Takže tyranie.. heh, super. To sis nemohl vybrat lepší svět? A jemně jsem do něj drcla loktem (pod žebra). Je mi jasné, že on nemohl ovlivnit to, kde se narodil nebo snad co se stalo, že je královna zlá.. bylo to myšleno jako vtip. Postupně jsme se dostali až před městečko. Vypadalo hrůzostrašně a normálně bych se mu vyhla, ale on vypadal plně rozhodnutě, že tam prostě půjdeme. Mile ráda. Odpověděla jsem na jeho poučení o tom, ať nechám vše na něm a nemluvím. Stejně nevím co bych si s kým měla povídat a vyptávat se hned někoho zdali zná člověka co dokáže vyvolat červí díru? Rychle bych skončila s nožem na krku.. zřejmě. A doufám, že nepůjdeme do nějaké hospody! Vlezli jsme do městečka a hned na začátku jsme potkali skupinku mužů, kteří mířili zřejmně do nějaké hospody.. a nebo spíše šli z hospody. Postupovali jsme hlouběji mezi domky. Prošli jsme kolem několika stánků, ale zdejší lidí se k nám točili zády, vyhýbali se očnímu kontaktu a vypadalo to, jako kdyby s námi nechtěli nic mít. Zřejmě zde nemají rádi cizince. Jak dlouho tu asi Daniel nebyl? Pamatují si ho vůbec ještě? Je to tu bezpečné? Špitla jsem Danielovi do ucha, ale plně jsem ho následovala. Je ti jasné, že mi momentálně nezbývá nic jiného, než ti věřit. Doufám tedy, že toho nevyužiješ a neprodáš mě prvnímu chlapovi, co se na nás podívá. Řekla jsem mu tiše tak, aby to slyšel jen on a mračila jsem se u toho. |
| |
| "Ach jo... musel jsem se nějak živit v tom vašem světě a nic jiného než-li se stát učitelem mi nešlo.... mimochodem tady už nejsem učitel." Zavrčel jsem spíše sám pro sebe. Kdyby věděla jak mně ta práce štvala. Kdyby jen tušila kolikrát jsem toužil s ní komunikovat jinak než jako učitel. Přitahovala mně už od samotného začátku. Až nyní vím proč. Je stejná jako já. Ze stejného světa. "Rodinu si nevybereš.... au.. au.." Sýknul jsem bolestí ve chvíli, kdy drcla loktem do zraněných žeber a promnul jsem si to místo. Musíme jít do hospody... kde jinde bychom získali potřebné informace a ubytování než tam. Málokdy jsem zavítal do této vesnice a proto nejsem vůbec schopen si vybavit to, zda-li tu mám nějaké známé. A pokud bych měl, stejně by na mně již zapomněli. I přesto jsem se rozhodl vyhnout první hospodě a to vzhledem k těm chlápkům, co k ní měli zřejmě namířeno. Smutně jsem se na ní usmál. "Není." Odpověděl jsem jí a kráčel dál, hledajíc další lokál. Hrábl jsem do kapsy u oblečení. Bylo utěšující tam najít měšec a v něm pár zlaťáků. To by nám mohlo zařídit jak ubytování, tak dobré jídlo a hlavně to všechno v nějakém tom lepším podniku. Zastavil jsem se. Pohlédl jsem upřeně do jejich očí. Držel jí přitom za zápěstí. Zhluboka jsem se nadechl a následně vydechl ve snaze se uklidnit. Rozezlilo mně to. "Je ti jasné, že kdybych tě měl v úmyslu podrazit, tak bych tě nechal už tam kde jsme se spadli. Možná bych měl klid." Vycenil jsem zuby, jako zuřivý vlk a raději jí pustil ruku. Popošel pár kroků od ní dál. Kdyby to nebyl ona, ale nějaká jiná na jejím místě, vrazil bych jí. Díval jsem se pozorně po domech, zda-li tam někde nespatřím ceduli s nápisem hostinec. "Pojď." Nakonec se mi poštěstilo. Ten dům se zdál lépe vybaven a upraven než ten kam mířili ti muži. Zřejmě toto bude hostinec pro ty movitější. Pousmál jsem se. Podepřel opět s naštvaným výrazem Claire a vydal se společně s ní dovnitř toho hostince. Spokojeně jsem se usmál, když jsem vešel dovnitř a pocítil teplo krbu. Do nosu mně udeřila nádherná vůně masa, díky čemuž mi zakručelo v břiše. Hodlal jsem ignorovat zlé pohledy, mužských u nejbližšího stolu a společně s Claire jsem se rozhodl jít k hostinskému. "Dobrej... přál bych si pokoj, koupel a pořádný dlabanec pro mně a slečnu." Než stačil cokoliv říct o penězích, dal jsem mu zlaťák. "... jo a dal bych si korbel piva." S tímto jsem pomohl Claire si sednout k nejbližšímu volnému stolu. |
| |
| Už jenom jeho odpověď ohledně této vesnice mě vystrašila. Není to tu bezpečné?! Tak proč sem lezem! Ah, jo jasně.. protože široko daleko nic není. Super. Jsem odkázaná jen na něj.. avrr. Pevně jsem se Daniela držela, skoro jako klíště, které se čerstvě přisálo. Rozhodně jsem tady nechtěla zůstat nikde sama.. Když mne zastavil a chytil za ruku, trochu jsem se lekla. Nevěděla jsem, co chce dělat, ale naštěstí pro mne to bylo jen kázání. I když i u něj vypadal dost děsivě a já se rozhodla, že už ho nikdy nechci naštvat.. Asi má pravdu.. kdyby se mě chtěl zbavit, bylo by pro něj nejlepší mě tam nechat.. ale zase si třeba chtěl vydělat. Pak mne pustil a kousek poodešel. Díval se kolem, jako kdyby tu byl poprvé. Kdo ví, třeba tu je poprvé a nebo se tu to nějak výrazně změnilo. Následně mě pobídl a tak jsem k němu dokulhala jak nejrychleji jsem mohla. Noha už bolela jen při došlápnutí. Nakonec mne znovu podepřel a pak jsme vešli. Hostinec zde vypadal poměrně přijatelně a hlavně se to tu tolik nehemžilo opilcemi, což se mi zamlouvalo. I když teda se za námi pár mužů otočilo a když se jejich pohled střetnul s mým, rychle jsem stočila pohled k zemi a více se k Danielovi přitiskla. Ten naštěstí všechno vyřídil za mně. Měla bych mu pak poděkovat. Přeci jenom jsem pro něj teď jenom přítěž a chovám se jak malé děcko. Achjo. A pohodlně jsem se usadila na židli. Hostinský si pískal a už roztáčel pivo pro Daniela, mile se usmíval. Zřejmně byl opravdu rád, že tu má někoho se zlaťáky v kapce. Žena, která stála opodál od něj se na Daniela mile usmála a poté zmizela ve dveřích hned vedle baru. Zřejmě la připravit pokoj nebo tak něco. Během pár minut, kdy jsem mlčky seděla u stolu, se před námi objevil talíř masa. Zde to je milostivý pane. Je to naše nejlepší maso a chléb je zrovna vyndaný z pekárny. Nechte si chutnat. A rozesmátý hospodský zase zmizel za bar a dal se do leštění korbelů a sklenic. Neměla jsem zrovna na maso chuť, ale hlad byl silnější než já a tak jsem se s tichým přáním dobré chuti (pomalu mi ani nebylo rozumět), dala do jídla. Netrvalo dlouho a vše, co jsem měla na talíři již hřálo můj žaludek. Donutilo mne to se zeširoka usmát, poprvé od té doby, co jsme sem spadli. Uf, nevím jak ty, ale já se teda nadlábla. I když doufám, že mi zítra po tom masu nebude špatně. |
| |
| Ty jejich přívětivé úsměvy jsem jim nevěřil. Co mi zaručí, že nás nebudou chtít okrást když půjdeme spát. Zatraceně... budu muset držet stráž, ještě aby jí unesli. Povzdechl jsem si. Neměli jsme na vybranou. Navíc potřebovala chvíli odpočívat. Kdo ví co měla s tou nohou. Možná to bude přeci jen zlomené. I když naraženina taky může bolet. Skousl jsem si ret. Byl jsem poněkud nervózní. Kdybych jen jednal za sebe a za to nesl nějaké následky, jenže teď když budu jednat špatně.. schytá to i ona. "Děkuji." Lehce jsem se pousmál. Převzal si od hostinského talíř s jídlem a pustil se do něj. Zapíjel to přitom pivem. "Dobrou i tobě." Lehce jsem se pousmál. Přeci jen teplé jídlo v žaludku dokáže zvednout náladu. K tomu studený korbel piva, který chutná lépe než ten na zemi, je naprosto lahodná kombinace. "Abych pravdu řekl.. taky jsem se dobře najedl." Mávl jsem na hostinského a objednal si další pivo. Podíval se na slečnu a pro ní objednal mošt. Kdybych jí objednal taky pivo, asi by se jí to vůbec nelíbilo. "Co noha?" Zeptal jsem se po chvíli mlčení, potom co jsem přijal od hostinského korbel s pivem a Claire dostala velký pohár s moštem. V mém hlase byla znatelná starost. Dotkl jsem se její ruky ne však stejným způsobem jako když jsme stáli před hostince, byla v tom doteku něha a jistý druh pohlazení. "Víš... abych pravdu řekl, jsem rád že tu jsem s tebou.... nedokázal bych si představit lepší společnost." Mile jsem se usmál a napil se piva. |
| |
| Oba jsme dojedli a Daniel si objednal další pivo. Ani mě to moc nepřekvapovalo, když si vzpomenu na to, kolik jich je otec schopný vypít. Jen aby se neopil.. ale na to je snad dost inteligentní. Jak jsem seděla na židli, neustále jsem si hlídala ten rozparek u šatů, aby se mi neodhalovali mé nohy, ne-li něco víc. Jo um.. úplně jsme na ni zapomněla. Odpověděla jsem na otázku ohledně mé nohy a trochu nervózně jsem se zasmála. Prohmátla jsem si lýtko a zakroutila s nohou v kotníku. Nic se nezdálo být bolestivé. Momentálně nebolí, takže by mohla být jen naražená. Odpověděla jsem a poté jsem ucítila ten dotek. Okamžitě se mi do tváří nahrnula růžová barva a s rukou jsem lehce ucukla. Nebylo to však myšlené zle, prostě se tak stalo. Ještě chvíli mi lichoť a omdlím ti tady z překrvení hlavy. A vlasy v obličeji jsem se snažila zamaskovat to, jak se červenám. |
| |
| Ach… tak v tom případě to s její nohou není nic vážné. Pousmál jsem se. Byl jsem rád, protože je těžké tady shánět nějakého dobrého felčara. Po pravdě nemám ani zdání zda-li vůbec v této vesnici se nějaký ten felčar nachází. "To je dobře. Podívám se ti potom na pokoji na tu nohu a obvážu ti jí snad něčím…“ Pobavilo mně to. Zasmál jsem se tomu. "Tobě asi žádný muž pořádně nelichotil… vážně to je škoda." Mrkl jsem na ní. Mezitím jsem po očku sledoval dění v hostinci a ti chlápci u dveří, co se na nás dívali předtím, se mi přestávali líbit. Stále na nás čuměli a v tom pohledu nevěstilo nic dobrého. Naklonil jsem se k ní blíže, abych jí mohl sdělit ne zrovna příjemnou informaci. Dýchal jsem jí na krk. Mělo to pro okolí prostě vypadat jinak, než to skutečně bylo. “Tamti co sedí u vchodu, se mi nelíbí. Nebude to dlouho trvat a něco se tu semele. Buď připravená k tomu, že půjdeš hned do pokoje.“ Šeptal jsem tiše a přitom se přibližoval svou tváří, kterou jsem se otíral o tu její k jejím rtům. "Teď je důležité, abys se mnou hrála toto divadlo... protože jsou tři a já jsem sám." Dodal jsem tiše. Jednou rukou jí obmotal kolem boku, přitiskl jí k sobě blíže a vtiskl jí polibek na rty. |
| |
| Usmála jsem se na něj, bylo to od něj velice milé, i když pochybuji, že zde seženeme elastické obinadlo. Mám vážně štěstí, že jsem tu zrovna s ním. A mj úsměv se na mé tváři stále držel. Následně jsme opět došli až k lichotkám. I když mi teď nelichotil, mé tváře měli stále nádech růžové barvy. No když nebudu počítat otce a strýčky, tak mi opravdu žádný muž ještě nelichotil. Taky kdo by toho byl schopný, když jsem byla ve třídě terčem posměchu a nikdo jiný na škole o mě ani nezakopl, že? Pak jsem si všimla, že je ze zdejšího osazenctva trochu nervózní. Stále se díval okolo sebe a hlídal zejména ty muže u stolu hned vedle dveří. Ti, co na nás civěli. Chtěla jsem se ho zeptat, zdali se něco neděje, protože já jsem hostinec nesledovala, jenže on udělal něco, co mě velice překvapilo.. ale bylo to nutné. Když mi dýchal na krk, po celém těle se mi rozlila husí kůže. Snažila jsem se neucuknout, jak nejvíc to šlo, ale mé tělo se stejně chvělo. Divadlo? Co tím m.. mmm! Chtěla jsem vykřiknout a odstrčit ho od sebe, taky už jsem k tomu byla připravená, ale zahlédla jsem ty tři chlápky a rychle jsem si to rozmyslela, takže jsem Danielovi polibek oplatila, abych nevypadala tak strnule a překvapeně. Chlápci se všichni tři do jednoho začali mračit a něco si tam šuškat. Bohužel pro nás nebylo slyšet co, ale zřejmě to nebude nic dobrého. Co chtějí dělat? Okrást nás? Stejně skoro nic nemáme.. (možnosti spojené se mnou mě ani nenapadli). Jeden z chlapíků z ničeho nic bouchl pěstí do stolu a další dva se začali smát. Jejich výrazy však byli stále děsivé.. |
| |
| I když ten polibek byl hraný, pořád jsem cítil dotek jejich rtů na těch svých a to už jsme se dávno od sebe odtáhli. Skousl jsem si ret. Zlozvyk, který jsem se v té zemi naučil. Dopil pivo a po očku se podíval na onu skupinku. Viděl bych to na to, že tu přespíme jednu noc. Víc ne. Nevím komu tady mám věřit. "Pomalu dopij, zvedni se, tvař jako kdyby se nic nedělo a jdi klidně směr do pokoje po těch schodech. Je to číslo 23." Šeptal jsem jí svůj plán. Vstal jako první. Došel k hostinskému, abych mu poděkoval a zaplatil tu poslední rundu. V ten stejný moment se zvedli ti chlápci, bohužel se neměli k odchodu a místo toho směřovali ke mně. Jeden z nich přitom zatarasil cestu Claire. "Náš plán stále platí." Naznačil jsem jí pohybem rtů a svou pozornost upřel na toho, co byl ke mně nejblíže. "Dobrého dne přeji pánové... děje se něco? Jsme na odchodu do pokoje po náročné cestě.... a vy nám jaksi překážíte? Dovolíte prosím." Mluvil jsem jako nějaký obchodník, poctivý muž. Potřeboval jsem to, aby mi to věřili. S menší nervozitou jsem hleděl na toho chlápka u Claire a doufal, že nepatří zrovna k těm, co otevřeli tu díru. Mám jisté pochybnosti, že by se Claire byla schopna proti němu ubránit. Muži se na sebe podívali a ten jeden se místo normální obyčejné mluvili, rozhodl mně napadnout. Jeho úderu jsem se bravurně vyhl a zaútočil. "Utíkej..." Křikl jsem na Claire ve stejné chvíli, co jsem se vrhl po tom chlápkovi, který ji bránil v cestě. |
| |
| Na dvakrát jsem dopila svůj mošt a chvilku po Danielovi se zvedla a namířila si to ke schodům, které vedli k pokojům. Bohužel jsem ke schodům nedošla, jelikož se přede mne postavil jeden z těch tří mužů. Ou, co budu dělat? Nechtěla sem se otáčet za Danielem, protože jsem nechtěla muže před sebou nechat chvíli bez dozoru, bůh ví, co by udělal. Jenže pak jsem zaslechla pokyn, který jsem rozhodně chtěla splnit. Utíkej.. tak jo! Muž mě chytl za zápěstí a vypadalo to, že nechce pustit. Jeho stisk byl velice pevný.. jenže já se tak lehce nedám. Přiblížila jsem se k němu a svým kolenem ho silně kopla rovnou do jeho rozkroku, což mi umožnilo utíkat do pokoje. Muž totiž povolil sevření a pak nebyl problém se mu vykroutit a díky tomu, jak tam chudák brečel a držel si pindíka jsem získala čas na útěk. Ještě že tam u mě stál jen jeden.. uf. Vyběhla jsem chody, rychle vyhledala pokoj číslo 23 a zabouchla za sebou dveře, které jsem zaterasila skříňkou, která byla v pokoji. Uf a co Dan? Zvládne to dole sám? No hostinský by je mohl srovnat, nemusel by jim dovolit se rvát, ne? Přece nebude chtít aby mu to dole rozmlátili. Nervózně jsem přešlapovala po pokoji sem a tam a poslouchala zvuky, které šli ze zdola. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Muž, který tě napadl byl již značně opilý, takže jsi neměl problém se jeho útoku vyhnout. Díky tomu, že jsi včas uhnul se muž rozplácl o bar, na která narazil břichem. Shodil z něj pár sklenic a to, jak se zdálo, se hostinskému moc nelíbilo, jelikož muže začal sám tlouknout. Druhý muž už byl o něco horší, jelikož vytáhl nůž. Protočil s ním mezi prsty a stejně bezhlavě s ním na tebe zaútočil. Přesto, že byl opilý a nepřemýšlel se mu podařilo tě říznout do ruky (kousek pod ramenem). A ten třetí muž? Vyrazil jsi na něj, ale Claire byla pohotová a tak jsi k němu ani nedorazil. Momentálně seděl u jednoho stolu se slzičkami v očích a držel si rozkrok. |
| |
| Sakra... to je trošku nefér. Zavrčel jsem sám pro sebe poté, co jsem cítil nepříjemnou palčivou bolest na paži. Můj pohled se na malou chvíli stočil k zranění, které nebylo zas tak vážné. Nechtěl jsem s ním bojovat na meče a tak jsem místo toho vzal nejbližší židli. S ní jej praštil. "Zaplatím vám to." S tímto jsem rychle vyšel schody na horu a hledal náš pokoj s příhodným číslem 23. Super... tady to je. Těžce jsem se opřel o bolavé rameno. Procedil skrze zuby nesmyslnou nadávku a zaklepal na dveře. "Claire... to jsem já Daniel." Došlo mi, že jsem jí k tomu našemu plánu zapomněl dát nějaké heslo kvůli kterému by mně mohla pustit dovnitř. Trošku jsem se spoléhal na to, že by podle hlasu mohla poznat kdo stojí před dveřmi. Jsem to ale... blbec. Povzdechl jsem si. Odtrhl kus košile, kterou jsem měl na sobě a snažil se přitom stáhnout si krvácející ránu. I přestože to nebylo nic hlubokého a vážného, krvácelo to jak ďas. Zatraceně... asi bych to potřeboval vypálit.. tady se na hygienu nehraje. Povzdechl jsem si. |
| |
| Nervózně jsem přecházela po pokoji sem a tam. Ze zdola se ozýval randál v podobě různých ran, ale také smích a pískání, jako kdyby je snad povzbuzovali. Poté jsem zaslechla kroky, jak se blížili k pokoji, kde jsem. Zastavila jsem se na místě a zděšeně koukala na kliku u dveří. Nikdo za nic však nezatáhl. Naopak, zaslechla jsem Danielův hlas. Okamžitě jsem přiskočila k té skříňce, kterou jsem postavila před dveře a odtáhla jsem ji zpátky, kde předtím byla. I když byla jen ze dřeva, byla docela těžká. Možná v ní něco je.. Jakmile byla skříňka na místě, kde byla předtím, dveře jsem otevřela. Všimla jsem si Daniela, jak si obvazuje ruku, z které mu odkapává krev. Naštěstí jsem byla na krev zvyklá díky mámě, která je lékařka, jinak bych asi okamžitě omdlela. Když vešel dovnitř, stále s tím zápasil. Přeci jenom jednou rukou se dělá uzlík špatně. Ukaž, obvážu ti to. Řekla jsem a pak jsem za námi zavřela dveře. Pokusila jsem se je zamknout, ale nepovedlo se mi to, tak jsem to nechala být. Potom jsme přešla k Danielovi a pomohla mu s rukou. Obtočila jsem to na dvakrát a pak jsem to zauzlovala. Všechno jsem dělala tak jemně a precizně. Přeci jenom to mám trochu nacvičené. Stála jsem teď kousek od něj a když jsem zvedla hlavu, náš pohled se střetl.. až se mi z toho rozbušilo srdce tak, že to mohl slyšet. |
| |
| "Už jsem začínal mít strach, že budu spát venku." Pronesl jsem ve chvíli, co otevřela dveře a já vstoupil dovnitř. Celou tu dobu jsem zápasil s obvazováním si ruky. "Dobrá tedy." Rezignoval jsem. Přestával jsem na to mít nervy. A byl jsem rád za to, že mi nabídla Claire pomocnou ruku. Posadil jsem se na postel. Dveře nejdou zamknout, to je vážně skvělé. Takže budu muset být dnes vzhůru. Povzdechl jsem si. Měl jsem to v plánu, ale možná trochu naivně jsem si myslel, že to nakonec nebude zas takový děs. V zemi lidí jsem zřejmě zlenivěl. Začínám být nepozorný. Kdybych nebyl, tak z toho boje vyjdu bez zranění. "Ehmmm... díky.." Zarazil jsem se. Podíval se do jejich očí. Upřeně, dlouze. Vpíjel jsem se do těch jejich, nechal se jimi unášet. Naše bušící srdce se pro tu chvíli stali prostou malebnou melodií. Dotkl jsem se její tváře zdravou rukou, pohladil jí po ní a poté přistoupil o ten krok k ní blíže. Cítil teplo z jejího těla, stejně tak jak ona mohla cítit z mého. Přitáhl jsem si jí, natiskl jí k sobě a políbil jí. Naprosto jinak než dole v hostinci. Bylo v tom něco jiného, nevyřčené a dlouho potlačované city. |
| |
| Když se naše pohledy spojili, cítila jsem takový zvláštní pocit. Pevně, bez jediného zaváhání nebo snad cuknutí jsem se dívala do jeho očí. Neucukla jsem ani tehdy, když zvedl ruku k tomu, aby mne pohladil po tváři. Srdce, jako kdyby mi chtělo vyskočit z těla. To samé bylo cítit od něj, slyšela jsem ten rychlí tlukot našich srdcí a následně jsem cítila teplo, které sálalo z jeho těla, když se přiblížil. Zdálo se, jako by se to všechno odehrálo ve zlomu vteřiny. Jako kdyby to všechno vůbec nebylo skutečné, bylo to jako v pohádce. Polibek, který prozrazoval vše, byl tak jemný, ale zároveň plný vášně a citů, že se mi z toho rozklepali kolena. Pomalu jsem nebyla schopna udržet se na nohou, ale přesto jsem se od něj nechtěla odtáhnout. Moje ruce jsem mu omotala kolem krku a jednou rukou mu vjela do vlasů. Odtáhli jsme se od sebe až když nám došel dech.. Chvíli jsem se na něj červenajíc se koukala, nevěděla jsem, co mu na to mám říct nebo co se ode mě teď očekává. Myslím, že jsme během toho polibku oba cítili to samé. Bylo to, jako kdybychom k sobě byli souzeni, bylo to plné citů, vášně a lásky.. Je tohle správné? Můžeme tohle dělat? Projelo mi hlavou. Jenže tady už Daniel nebyl můj učitel, tady jsem se nemusela držet zpátky. Um.. Zabrblala jsem a skousla si spodní ret. Půjdu se omýt. Řekla jsem rychle, protože už jsem vážně nevěděla, co dělat a chtěla jsem z téhle situace, kdy jsme na sebe oba dva koukali a čekali, co ten druhý řekne, rychle vybruslit. |
| |
| Nevěřil jsem, že někdy ve svém ubohém prostoduchém životě budu něco takto cítit k někomu. Byl jsem poznamenám životem tady. Poslali mně zpátky abych chránil právě ji. Teď jsem si tím jistý. Teď jsem si jistý jedinou věci a to, že ona je dcerou naší mrtvé královny a budoucí dědičkou. Mně bylo dopřán ten největší dar na světě. Milovat jí. Polibek byl naprosto dokonalý. Měl jsem už spoustu dam ke kterým jsem nic takhle pozoruhodného necítil a nebyl schopen do toho byť jediného polibku vložit to, co jsem vložil právě do tohoto. Nechtěl jsem se od ní odtáhnout, ale byl jsem přinucen a to jinou potřebou - dýchat. Hleděl jsem na ní. Zmámen touto chvíli. Neschopen žádného slova, který by vyjádřil mé nynější pocity. I přesto když jako první promluvila sdělujíc mi co má v úmyslu dělat, musel jsem jí chytit za ruku a zadržet jí v tom. Musím jí říct informaci, kterou jsem se dozvěděl. Pokud bych to neudělal, brala by to snad jako lež. "Už vím proč nás ta díra vtáhla. Měla v úmyslu vtáhnout hlavně tebe... jsi dcerou mrtvé královny, dědičkou. Zřejmě jen ty můžeš zvrátit osud této říše." Nevím co, ale něco mi říkalo že jsem tak úžasnou chvíli pokazil právě tímto vyslovením jisté skutečnosti. Skutečnosti která nám oběma tak nějak byla jasná, ale nechtěli jsme o ní ani jeden pořádně mluvit. A ti mužští tam, něco mi říká že jich bude víc a víc. Pošle je zlá královna, bude usilovat Claiřin život. |
| |
| Nechtěla jsem kazit tuhle chvíli, i když se ukázalo, že je to nezbytné. Sama jsem ji zničila tím, že jsem se chtěla z místnosti prostě vypařit a zavřít do koupelny. Jenže to se mi stejně nepovedlo. Daniel mě znovu chytl za ruku, aby mne zastavil. Což se mu povedlo. To přece nemůže být pravda.. Projela mi hlavou první myšlenka po tom, co řekl.. I když jsem věděla, že to pravda je. Ten polibek jako by spustil vlnu vzpomínek, kterou jsem měla v mozku z nějakého důvodu potlačenou. Teď jsem si byla jistá, že žena v mých snech byla má matka. Tak překrásná a dokonalá a samozřejmě s korunou na hlavě. Byla jsem si jistá v tom, že jsem dědička trůnu a že mám velké poslání.. Jak můžu být dědička, když jsem o téhle zemi doposud nevěděla? Jak bych jim mohla vůbec někdy vládnout? Neznají mě a já neznám je, neznám tuhle zemi a nic a nikoho v ní.. Vířilo ve mně nespočet emocí. Nejraději bych plakala, ale zároveň se smála. Utíkala bych až na konec světa, ale zároveň zůstala tady.. Zmohla jsem se jen na to, abych Daniela pevně objala a zabořila mu svůj obličej do hrudi. Potlačovala jsem nával slz a zakroutila hlavou. To přece nemůže být pravda.. Špitla jsme do ticha.. |
| |
| "Je to pravda... a to znamená, že mi máme naději. Že tato země má naději." Hladil jsem jí po zádech v chlácholivým gestu. Snažil se jí nějakým způsobem utěšit. I přesto jsem jí nadzvedl bradu, tak aby se mi dívala do očí. "Společně to všechno zvládneme. Budu stát po tvém boku, všemu tady tě učit a pomůžu ti svrhnout tu bestií z trůnu." Myslel jsem to naprosto vážně. Sršelo to z mého pohledu, proto jsem chtěl aby se mi dívala do očí. Na malou chvíli jsem od ní ustoupil, abych mohl pokleknout tak jak je to správností. "Má paní." "Hned zítra ráno se musíme vypravit z tohoto města na sever. Je tam větší město, Adelaine, mám tam nějaké známé... doufám, že ještě živé. Ale mohli by nám pomoct." Sdělil jsem jí svůj plán po chvíli. --- Pokud si byla v koupelně. Tak to nebylo nic luxusního. Jenom nějaká obyčejná dřevěná vana a latrína, kde se pořádně nesplachovalo. Takže to ani nestálo vůbec za to. |
| |
| Stála jsem tam u něj a prvně ho objímala. Slyšela jsme jeho chlácholivý hlas, který emoce ve mně pomalu usměrňoval. Nakonec mi zvedl obličej tak, abych na něj pohlédla. Měla jsem opravdu velké štěstí, že jsme tu zrovna s ním. Kdokoliv jiný, kdo by se tohle dozvěděl, by mne mohl zabít na místě. Však se ani prát neumím, tak jak mám svrhnout královnu? Následně ode mne kousek ustoupil a poklonil se. Překvapeně a následně trochu nervózně a vyděšeně jsem mávla rukou. Vstaň prosím tě! Řekla jsem mu okamžitě a když vstal, trochu jsem se na něj zamračila. Teď mi slib, že už to nikdy neuděláš. Nejsem žádná princezna a už vůbec ne paní! A trochu jsem ho bouchla do ramene. A děti a vdávání mám snad ještě čas, ne? Řekla jsem žertovně a přestala se mračit. Na chvíli jsem zmizela v koupelně, ale vypadalo to tam hrozně, takže jsem z koupelny vyšla ne zrovna spokojená. Přesto jsem všechny své potřeby splnila. Co teď? Kolik je vůbec hodin? Projelo mi hlavou a zadívala jsem se k oknu, které zde v místnosti byla. Venku už se stmívalo. Je fakt, že jsme sem spadli odpoledne a pak jsme dlouho šli, než jsme vůbec dorazili do tohohle města. Povzdechla jsem a posadila se na postel. Nevím, jestli dnes vůbec usnu.. Mmmh A lehla jsem si na posteli na bok. Mmmh, co asi dělá máma? Tedy chci říct adoptivní máma? |
| |
| Teď nemělo cenu se o tom více bavit. Přeci jen to musí být pro ní velký šok. Pochopitelně. Dozvědět se, že to co donedávna žila byla jen naprostá lež. A skutečnost je o tolik horší. Moc dobře však vím, že jí budu muset učit. Připravovat jí pomaličku na tu chvíli, kdy svrhne královnu a chránit jí tělem i duší. Máme jediné štěstí, že nemá nikdo ani ponětí, jak vypadá. Usadil jsem se na židli. Nechal jí, ať spí na posteli. Neměl jsem v úmyslu spát. Musel jsem tu hlídat. Kdo ví zda-li ti chlápkové nemají v úmyslu se vrátit. Kdo ví jestli je neposlala právě ona. Jenže něco mi říká, že kdyby ona někoho poslala, tak by to nebyli takový packalové jako tito. Nicméně vzhledem k tomu, že dveře nejdou pořádně zavřít, bude lepší zůstat vzhůru. Skříní jsem pochopitelně zatarasil dveře, ale pochybuji, že by to tak úplně zabralo. Sundal jsem si kabát, kterým jsem přikryl Claire. Přeci jen k ránu se mi podařilo usnout na malou chvíli. Takže jsem byl probuzen tím, že jsem z té nepohodlné židli spadl a tím jsem nechtíc vzbudil i Claire. "Omlouvám se. Dobré ráno." Pousmál jsem se na ní. Cítil jsem se strašně polámaný a zranění na ruce nepříjemně pálilo. Zatraceně. Mírně jsem se protáhl, mé tělo o to snad žádalo. Následně šel se pořádně opláchnout do koupelny. Netrvalo to ani dlouhou dobu, když jsem z ní vyšel s košilí a vestičkou přehozenou přes nezraněnou ruku. Tím pádem jsem odhalil svůj vypracovaný hrudník, tetování na obou ramenech připomínající pro někoho jakési nesmyslné pěkné klikyháky, ale pro mně to byla stará řeč této zemi kterou se kdysi psávalo (něco jako hebrejština), na břiše se mi táhla menší jizvy a stejně tak i na levém rameni. Co týkalo zad bylo tam spousty tenkých táhlých jizev po zbičování. To vše připomínalo skutečnost toho kam jsem patřil a kde budu vždy patřit. "Ehm... ehm... promiň. Hned se obleču." S tímto jsem přes své ještě mokré tělo hodil košili, která na levé straně byla od krve. Děkoval jsem všem Bohům, že zraněnou rukou byla levá. Se zraněnou pravou by se blbě bojovalo. "Budeme muset sehnat nějaké vhodné koně na cestování a jídlo a pití na cestu. Nejdřív se asi ale půjdeme nasnídat. Hmmm?" Otázal jsem se. Tak trošku i čekal na svolení. |
| |
| Ležela jsme jen tak na posteli, měla jsem zavřené oči a přemýšlela. Pro Daniela to mohlo vypadat tak, že už dávno spím, ale nespala jsem. Prostě ne a ne usnout. V hlavě toho bylo tolik na přemýšlení, že snad nebudu spát ani další noc. Neměla bych mu říct, ať si taky lehne na postel? Ale pak jsem to nechala být a k rán u jsem konečně zabrala. Vzbudila mě tupá rána. Lekla jsem se, že hned takhle po ránu už budeme muset utíkat a bojovat, ale jak se ukázalo, byl to jen Daniel, který spadl ze židle. Tiše jsem se pro sebe zasmála. Dobré, ale ještě chvíli jsem zůstala v posteli. Konec konců on byl stejně rychlejší a zalezl do koupelny první. Navíc mě se tam po tom co jsme včera viděla ani nechtělo.. Fuj.. Když vylezl, neměl na sobě košili ani vestu. Byl tedy polonahý a odhaloval mi tak jeho vypracované tělo poseté jizvami a tetováním. Hmm.. Projelo mi hlavou a měla jsem nutkání zapískat na něj jako na nějakou sličnou děvu. Ale jak se zdálo, pro něj to bylo víc trapné než pro mne a tak jsem to raději neudělala. Naopak jen jsem se trochu červenala a usmívala. Um, jo to by šlo. Koně?! Panebože kdy já naposledy seděla na koni? Vždyť už si to ani nemůžu pamatovat! Poté jsme vstala z postele a proplula kolem něj do koupelny já. Jen jsem si opláchla obličej, vypláchla ústa a vodou trochu omyla partie, které se potí (podpaží, záhyby na břiše, třísla a tak). Rozhodla jsem se, že koupat se tady teda rozhodně nebudu a počkám do nějakého vhodnějšího prostředí.. jestli teda bude. Vylezla jsem proto asi po patnácti minutách, kdy jsem si upravovala vlasy, které byli rozcuchané. Koneckonců nemám tady hřebec a tak muselo stačit to, že jsem si vlasy párkrát pročísla prsty. Můžeme tedy na snídani. Dodala jsem s úsměvem. Rozhodla jsem se neztrácet dobrou náladu ať se děje co se děje. Nenechám se svým původem nebo snad posláním či jak tomu mám říkat, ovlivnit! Hostinec byl po ránu skoro prázdný, byl tam jen jeden muž, který si taktéž hodoval na chlebu a sýru. Vypadal honosněji. Vlasy měl zčesané dozadu, na sobě měl bílou košili, přes tu vestičku prošívanou zlatými nitěmi a k tomu měl kožené hnědé kalhoty a vysoké boty. Rozhodně musel mít dost peněz. Jo a abych nezapomněla, ten jeho pupek se mu přes opasek pěkně převaloval. (Muž nevypadal, že by měl nějakou zbraň) |
| |
| "Dobrá, tedy." Otřepal jsem se. Během její ranní hygieny jsem začal poklimbávat na nepohodlné židli. Neměl jsem co na práci a prostě to na mne přišlo. Vyhopsnul jsem na nohy. Překontroloval zbraň zda-li je na svém místě a připravena k tasení. Přehodil přes sebe kabát. Vydal se pomalými kroky dolů do hostince pro snídani. Snad bude tak dobrá jako to předchozí jídlo. Muže jsem přešel nezaujatým pohledem. Nepřipadal mi vůbec nebezpečně a tak jsem neměl potřebu být zas tak úplně ve střehu. Uvolnil jsem se. "Dobré ráno. Požádal bych nějakou snídani pro slečnu a pro mne. Pokud se mohu zeptat, tak kde by se dali sehnat nějaké zásoby na cestu a po případě koně?" Hostinský mi milerád odpověděl, že nedaleko od krčmy se nachází stáje kde se dá za kolik sehnat kůň. Co se týče jídla na cestu, tak to jsem nakoupil hned u něj. Byl jsem také varován tím, že by bylo vhodné pro slečnu sehnat něco teplejšího na sebe, vzhledem k tomu, že venku údajně začalo sněžit. Usmál jsem se, poděkoval mu a s jídlem jsem se posadil ke Claire. Popřál jsem jí dobrou chuť a pustil se do jídla. Abych pravdu přiznal tak trošku mi k této snídani chyběla jedna věc a to káva. Ten lahodný voňavý černý mok. "Nevím co jsi z toho rozhovoru slyšela, ale budu ti muset sehnat něco teplejšího. Začalo sněžit... což je tady naprosto možné. V této říši si počasí z nás rádo utahuje." Tento fakt mi prostě nikdy nechyběl. Jednou tu máte strašný pařák až hrůza, který druhé den se změní na naprostou kosu a sníh. Něco mi říká, že v tom má jisto jistě prsty ona. |
| |
| Sešli jsme společně dolů do hostince. Hned na začátku jsem si oddychla. Nebylo tam tolik lidí.. vlastně tu seděl jen jeden muž a ten opravdu nevypadal nebezpečně. Bůh ví, jestli by se s tim pupkem vůbec dokázal prát. Nad tou myšlenkou jsem se zasmála a usadila jsem se k jednomu volnému stolu. Povzdechla jsem a podívala se oknem ven. Všimla jsem si, jak tam poletuje něco bílého.. Hmf, asi se mi to jen zdá. Zřejmě jsem málo spala. Potom už si ke mně přisedl Daniel. Oba dva jsme se pustili do jídla. Uloupla jsem si kousek chleba a sýru a začala žvýkat. Když však z Daniela vypadlo to o tom sněhu, pěkně jsem se zakuckala. Cože tam?! Řekla jsem zoufale. V tomhle oblečení vážně umrznu.. aaach, moje teplá zimní bunda doma ve skříni, beehee.. Nesnáším zimu. Zavrčela jsem a napila se čaje, který nám byl také připraven. Takže chápu to dobře, půjdeme na nějaký.. uh, trh? A máme na to vůbec ještě dostatek peněz? Projelo mi hlavou a prohlédla jsem si Daniela, až mu to muselo připadat divné. Zvláštní, teprve teď si všímám detailů v jeho obličeji. A v tu chvíli jsem siuvědomila, že na něj civím, rychle jsem tedy sklopila pohled dolů ke stolu. Uch, promiň. Vypadlo ze mě a pak jsem se na něj znovu podívala. Po pár minutách jsme byli oba po jídle a já dopíjela čaj. Bylo mi jasné, že nahoru do toho pokoje už nepůjdeme, jelikož Daniel jistě nechce ztrácet čas.. a já taky bude ráda co nejdřív pryč z téhle vesnice. Nyní jsem tam seděla jak pecka a čekala na nějakého jeho pokyny. Uch, jsem fakt nemožná! |
| |
| "Sněží." Zopakoval jsem jí, protože jsem měl takový pocit, že mi snad nerozuměla nebo mne jen neposlouchala. Proč by se taky jinak ptala? "Zvykneš si na ní." Pokrčil jsem rameny. Každý si na ní zvykl. Každý si zvykl na toto naprosto šílené počasí. A proč? protože nikomu nic jiného nezbývá. Tady nejsme páni my, ale pouze a jen příroda. "Jo, nejspíš." Co víc k tomu říct? Peněz máme tak akorát dost na jednoho koně. Tím pádem budu muset zase použít svou násilnou schopnost, jako tehdy když jsme sem přicházeli. S tím rozdílem, že to nebude na trhu, ale někde jinde a vzdáleně od vesnice. Doufám, že někoho v tomto počasí potkáme. Nechtěl jsem jí však zbytečně zatěžovat svým plánem a nahánět jí tím pádem strach. Holt jí dám kabát. Jsem schopen to nějakou dobu vydržet. Přeci jen jsem tu žil dlouhou dobu. "V pořádku... neomlouvej se." Usmál jsem se na ní. Chytil jí přitom za ruku, lehce jí pohladil po hřbetu dlaně. "Mám plán, ale zatím si vezmi můj kabát." S tímto jsem vyšel z krčmy a směřoval si to k místu, kde by pravděpodobně bylo možné zakoupit koně. Jak jsem prve předpokládal vyšlo nám na koně a nezůstalo nám nic navíc. Zima začínala být poněkud nepříjemná, ale já se jí snažil i přesto ignorovat. Nejdříve jsem pomohl Claire do sedla a poté nasedl za ní. Popohnal koně ke klusu. "Jen co budeme kousek od vesnice, doufám že tam zase někoho najdeme... " Zavrčel jsem sám pro sebe. |
| |
| Když jsme vylezli před hostinec, zima se do mě opřela vší silou. V našem světe bych jeho kabát normálně odmítla, jelikož takhle tuhá zima tam nebývá a mám to ze školy kousek, ale tady jsem ho s radostí přijala. Děkuju. Řekla jsem a ihned od něj vklouzla, byl ještě teplý, co bylo příjemné. Budeme si ho střídat nebo ještě chytne zápal plic. Poté jsme vyrazili směrem ke stájím. Co ta tvoje ruka vůbec? Nehnisá to? Zeptala jsem se, ale je mi jasné, že ten kus hadru nacucaný krví z ruky ještě nesundal, typyckej chlap no. Když koupil koně, ukázalo se, že již nemáme další finance. Jak jsem si myslela. Alespoň, že na koni jsme sedli oba a tak se o mě při jízdě Daniel mohl alespoň trochu hřát. A tím, že řídí on a jedem na konci společně se já nemusim bát, že by se se mnou někde splašil a pláchnul. I když jsem toho koně teď litovala, dva dospělí na zádech. Alespoň, že nám dal chladnokrevníka, ten něco vydrží. Co jsi říkal? Nahodila jsem nesouhlasným tónem na jeho poznámku, když jsme vyjeli. I když mi je jasné, že jiným způsobem peníze nezískáme, bylo mi přepadávání lidí značně proti srsti. Jak asi skončili ty dva, které jsme oblékli do našeho starého oblečení? Hm.. Po nějaké době jízdy jsem se rozhodla, že teda nebudu celé hodiny mlčet. Začínala jsem se nudit. Um, čím jsi byl v tomhle světe? A je Daniel vůbec tvoje jméno nebo jsi zde používal jiné? Na jazyku jsem měla ještě několik takových otázek, ale rozhodla jsem se mu je položit postupně a ne je všechny vychrlit najednou. |
| |
| "Nevím... zvládnu to." Zalhal jsem. Přišlo mi zbytečné se pozastavovat nad mým zraněním. Abych však pravdu přiznal, jen co jsem pomyslel na ruku tak ta rána bolela a štípala. Nejspíše to přeci jen bude zahnisané. O to se ale budu starat, až se budeme nacházet v Adelaine. Tady to je to nevhodné místo, kde nikoho neznám. Zima mi už nebyla tak nepříjemná. Nejspíše jsem si na ní zvykl. "Nic důležitého. Přemýšlel jsem nahlas. Nedělej si s tím starosti." Chlácholil jsem jí. Dál se snažil vést koně směrem k našemu cíli. Trhl jsem se sebou. Její otázka mne překvapila. "Synem piráta, zlodějíčkem a nakonec počestným mužem, který byl poslán do země hledat tebe. Podle nich to byl veledůležitý úkol a zároveň trest..." Co k tomu víc říct. Můj život tady nestál za to. Byl jsem považován za toho špatného, protože můj otec byl špatný. I přesto všechno mne díky mé minulosti vyslali právě za ní, hledat jí a hlídat jí. Její věk se přeci jen blížil a blížilo se i nebezpečí, že by královna na ní mohla poslat vrahy. "Mé pravé jméno bylo Daven, ale Daniel se mi líbí mnohem víc." Lehce jsem se pousmál a ještě více pobídl koně. |
| |
| Tiše jsem se zahihňala nad tím, co mi řekl o své minulosti. Dle jeho schopností a těla bylo jasné, že nebyl zrovna dobrákem, ale nevím proč, pobavilo mne to. Ono taky spojit si zlodějíčka a piráta s čestným, sympatickým učitelem.. to nejde dohromady. To mi jako chceš říct, že já se tady paktuju s pirátem a zlodějem jo? Pfm, to není teda moc vhodné pro budoucí královnu. Bylo to myšleno jako vtip, hlavně ta poslední část s královnou. Opravdu si nedovedu představit sebe, jak bych tu vládla. Vždyť nevím co to obnáší a nevím nic o téhle zemi. Jak jsme seděli na koni za sebou, trochu víc jsem se o něj opřela. Alespoň ho moje tělo mohlo trochu hřát a pro mne to bylo pohodlnější. Přesto, že jsme neměli peníze, já nesnášela zimu a mačkali jsme se na jednom koni, já se musela usmívat. Nevím proč, ale něco mě nutilo mít stále dobrou náladu a tak jsem to tak nechala. Hm, a ty jsi tedy zpočátku věděl, že mne máš najít a pak jsi to zapomněl? Spíše mi příjde, jako kdyby někdo naše vzpomínky a myšlenky na tuto zemi potlačil a ten.. však víš ten polibek, jako kdyby byl spouštěčem. Kdyby to tak ale bylo udělané, ten kdo potlačoval naše myšlenky si musel být jistý, že se potkáme a .. zamilujeme se do sebe. To poslední jsem skoro neslyšně špitla, spíše zahuňala sama pro sebe. |
| |
| "To možná není. Ale jsem ten nejlepší bodyguard pod sluncem." Musela uznat, že to je pravda pravdoucí. Byl jsem schopen vykonávat špinavou práci a zároveň byla u mne jistota toho, že bych jí jen tak pro peníze nepodrazil a to díky jedné prosté věci, dostala se mi pod kůži jako žádná jiná žena. Jeli jsme dál. Cestou necestou. Kolíbavá chůze koně mne pomaloučku začínala uspávat, což nebyl vůbec dobrý nápad v mém případě. Vzhledem k tomu, že jsem mrzl. Oba dva jsme měli vlasy bílé od sněhu. Musel jsem uznat, že Claire ten sníh na vlasech opravdu sluší. Její otázka mne překvapila. Zarazil jsem se a chvíli přemýšlel, jak to vlastně pořádně bylo. "Po pravdě ani sám nevím. Byl jsem jednoduše vyhnán do tvého světa s tím, že mám hledat." Co k tomu více říct. Nic. Přemýšlet nad tím, že to tak někdo chtěl by jenom zvětšilo obavy. Možná je to jen prostá paranoia a prostě tomu všem tak chtěl osud, dejme tomu. "Nevím možná... a možná to byl jenom osud." Chvěji se. Ignorovaná zima, se znova připomněla. Oblečení mám promočené sněhem. Čím dál tím více bojuji se spánkem. Dal bych si čaj a jedno posezení u krbu... Přivřu oči. Pomalinku usínám. |
| |
| Nemluvila jsem, jen jsem se usmívala. Věděla jsem, že má pravdu, ostatně jako vždy. Osud, ty věříš na osud? Zeptala jsem se ho a když jsem na něj pohlédla, všimla jsem si, že mrzne a že taky skoro spí. Sundala jsem ze sebe kabát a tak nějak ho do něj oblékla. A bez keců! Řekla jsem naprosto vážně s vážným výrazem, takovým který na mne snad ve škole ještě ani neviděl. Muselo mu být jasné, že i když bude protestovat, bude to k ničemu. A taky bychom měli někde zastavit, aby ses prospal. Za bílého dne to bude bezpečnější, když budeme někde schovaní. Jenže když jsem se podívala kolem nás, nikde nic nebylo. Hups, problém.. Jak daleko je ještě to město? Byla jsem bez kabátu sotva pět minut a už jsem se začínala třást. Odmítala jsem si to však připustit a odmítala jsem si kabát vzít zpět. Já se prostě opřela o Danielovu hruď a nechala jsem si tak od jeho těla hřát alespoň záda. Mrzutě jsem také shodila všechen ten sníh z mé hlavy. Nesnáším.. sníh! Řekla jsem jedovatě a naštvaně a pak jsem pohled věnovala zpět cestě. |
| |
| "Ano, věřím na něj... je to mnohem lepší než věřit na to, že za to všechno mohl někdo..." Věřit na osud jsem se naučil právě tam, kde jsem poslán. Ani ve snu by mne nenapadalo, že Claire bude právě to zakřiknuté děvče ke kterému jsou všichni nepřátelští. Možná ovšem vycítili, že je jiná a že tam vůbec nepatří. To že na ní byli oškliví byla jen jejich hloupá obrana. Víčka těžkla. Hlava mi padala dolů a pomaličku jsem se propadal do říše snů. K mému štěstí mne z toho dostala Claire a její hlas. Sundávala si kabát, což nebylo správné. Měl jsem v úmyslu protestovat. Nicméně jsem byl umlčen, svým překvapením. Říše jí pomalu měnila. Začínal jsem v ní vidět naši budoucí královnu. Rozkašlal jsem se. Začínal jsem mít pocit, že hořím. Nejspíše to byla jenom horečka. Sníh z ničeho nic přestal. Slunce se pomalu vyjasňovalo a začínalo se oteplovat. "Potřebovali bychom se utábořit, máš pravdu.... a možná bych věděl." Došlo mi, kde se zhruba nacházíme a také že nedaleko by se měla nacházet menší jeskyně. Tam jsem se kdysi dávno schovával před přesně takovou sněhovou vánicí. Popohnal jsem koně k větší rychlosti a vydal se tam. Jeskyně tam opravdu stále stála, uprostřed malinkého lesa. Kašlal jsem ještě víc a delší dobu než-li předtím. I přesto jsem však dojel k jeskyni, sesedl z koně jako první, pomohl Claire dolů a koně přivázal ke vchodu. Posbíral po zemi přitom pár klacíků a vešel do jeskyně. "Rozdělám oheň, utáboříme se tady." Vzal jsem ještě zásoby a rozdělil je tak, abychom nesnědli všechno teď a nechali si dál na cestu. Oheň se rozdělával snadno, když jsem si nechal zapalovač z lidské země. |
| |
| Na téma osud jsem se už nehodlala dál rozprávat, a tak jsem to nechala být. Překvapilo mne, že Daniel ani trochu neprotestoval, když jsem mu dávala kabát. Zřejmě můj krutopřísný pohled zabral, což mi trochu pozvedlo sebevědomí. A ještě víc mi stouplo sebevědomí, když mi dal za pravdu v tom, že bychom se měli utábořit. Hahá, stává se ze mě profík v kurzu přežití.. heh Naštěstí pro mne Daniel zdejší krajinu znal a věděl o jednom místě, kde bychom se mohli schovat. Ulevilo se mi, když to řekl a znovu jsem se zeširoka usmála. I když už nesněžilo a vysoko na obloze se ukázalo slunce, stále jsme byli oba dva dost promrzlí a jak se ukázalo, Daniel díky tomu nejspíše onemocněl. Jen doufám, že to bude jen obyčejný kašel a ne něco horšího. S jeho pomocí jsem seskočila z koně a pomohla jsem mu sebrat pár klacíků. Poté jsem zalezla do jeskyně a pohodlně se usadila. Daniel mezitím rozdělal oheň, takže netrvalo dlouho a v jeskyni bylo příjemné teplo. Z mých vlasů začala ukapávat voda, jak se rozpustil sníh, který se v nich usadil a cítila jsem, jak mi pomalu schne oblečení. Když jsme blízko lesa, mohla bych se jít podívat, zdali tu někde neteče nějaký potůček a dojít pro trochu vody. Ten kůň bude mít po té cestě jistě žízeň.. i když, raději ne, známe můj orientační smysl. Poté jsem se otočila na Daniela. Měl by ses trochu prospat. Řekla jsem mu a dál se hřála u ohně. |
| |
| V jeskyni bylo příjemně, i přesto jsem si nemohl dovolit spánek. Kdyby se náhodou objevil někdo z královniných poskoků a měl v úmyslu ublížit Claire, kdo by jí bránil když ne já. Sundal jsem si kabát, který nebyl kupodivu promočený a přikryl s ním jak sebe, tak i Claire, více se k ní přitiskl. "Nemůžu, pořád nejsme v bezpečí... navíc kdyby se tu objevil nepřítel a já tvrdě spal, jak by ses mu ubránila." Odporoval jsem jí. Znova se rozkašlal. "Nechci tě podceňovat, to ne.. jen to prostě teď nejde." Dodal jsem neb mi došlo, že to nemuselo být zrovna příjemné. "Na malou chvíli tě opustím, jen co mi trošku proschne oblečení... půjdu pro vodu pro koně a pro nás." Svěřil jsem se s plánem. Více jsem se k ní přitiskl, přesněji jí objal. I přes nachlazení a mokré oblečení, jež rychle schlo, jsem se cítil naprosto spokojený. Být v její blízkosti mne hřálo na duši. Chytil jsem jí za ruku, lehce jí po ní hladil svou rukou. |
| |
| Byla jsme ráda, když si sedl vedle mě, i když jsem si na to stále nemohla zvyknout a musela jsem se znovu začít červenat. Cítila jsem, jak z něj jde ještě chlad. Musel být opravdu hodně prochladlý a to mi dělalo starosti. Vážně doufám, že nebude nějak víc nemocen, než jen obyčejným kašlem a rýmou. Pohlédla jsem na Daniela s trochou obav v obličeji. Pokud se neprospíš, tak do toho města nedojedem. Nahodila jsem, ale pak jsem tenhle rozhovor raději nechala být, protože jsem věděla, že ho jen tak nedonutím si zdřímnout. Místo toho on nahodil přesně to, na co jsem myslela. Dojde pro vodu. Hele, přestaň mi číst myšlenky. Řekla jsem se smíchem a podívala se na něj. Přesně to jsem chtěla udělat. I když mě trochu děsí ta představa, jak ta voda bude ledová, brr. Nad touto myšlenkou jsem se zamračila a poté si opřela hlavu o jeho rameno. |
| |
| Sněhová bouře venku konečně ustála a na obloze se objevilo sluníčko, které se svými teplými paprsky dalo do práce. Sníh, pomalu začal tát a vzduch venku se začínal oteplovat jako za letního dne. To počasí si opravdu dělá co chce. Seděli jste v jeskyni a hřáli se u ohně, který vám pomalu sušil oblečení. Bylo to příjemné a uspávající, takže Daniel neustále klimbal a skoro spal. Co ho ale vyrušilo a rozhodně probudilo byl zvuk, který se blížil.. Znělo to, jako kroky, pod kterými praská nános sněhu. A nezdálo se, že by to byli jen jedny kroky. |
| |
| "Nečtu ti... vážně ne... na to jsou tu jiní. Jen nás napadlo to stejné." Ohradil jsem se, i když to myslela v legraci, vlastně jsem jí i varoval na možné potíže. "Taky tě tam vůbec nenutím." Dodal jsem. Kýchl jsem si, nešlo to zastavit. Zatraceně já málem usnul? Okřikl jsem se ve chvíli, co jsem uslyšel onen zvuk přicházejících nepříjemností. "Máme problém." Oznámil jsem jí prostý fakt. Postavil se prudce na nohy, tasil zbraň a nadával si za to, že jsem vůbec ten oheň rozdělal. Na to jej uhasit už bylo pozdě. Jistě si nás už museli všimnout. "Schovej se prosím hlouběji do jeskyně. Já se o ně postarám." Navrhl jsem jí. Za každou cenu jí musím ochránit i za cenu svého života. S jistým napětím, sem tam zakašláním jsem čekal na to, kdo se to k nám vůbec blíží. Utíkat před nepřítelem by bylo taktéž zbytečné. |
| |
| Po pár vteřinách, co jsi se postavil na nohy a Claire se stihla schovat v temnotě jeskyně, se objevil zdroj těch kroků. Byl to muž, vysoký přibližně jako ty, svalnatý, s bradkou a hnědými vlay po ramena, které měl stažené v úhledném culíku. Na sobě měl bílou prostou košili a před to koženou, hnědou bundu. Kalhoty měl taktíž kožené a k tomu vysoké černé boty. Lekl se tě, když tě viděl se zbraní v ruce. Hej hej, nechci ti ublížit. Viděl jsem zde a oheň a koně tak jsem se šel podívat, jestli jste v pořádku. Říkal to opravdu důvěřivě a měl u toho ruce nahoře, takže ti dával najevo, že se nechce bít. Když jsi se na toho muže zadíval pořádně, poznával jsi v něm někoho, koho jsi kdysi dávno znal. Snad bratrance? Nebo jen dobrého přítele? Sám sis teď nemohl přesně vzpomenout. Přeci jenom už je to let.. |
| |
| "Fajn, budu ti věřit." Sklonil jsem zbraň, vrátil jí na své místo. Stále si jej s nedůvěřivým pohledem prohlížím. Možná mi je nějakým způsobem povědomí. Jenže to je minulost. Zatím prostě nevím komu mám věřit. Nechci totiž za žádnou cenu ohrozit bezpečí Claire. "Známe se? Zdáš se mi povědomý?" Optal jsem se. Tuto informaci jsem potřeboval vědět dřív než zavolám pro Claire. I přestože mi bylo sděleno, to co bylo.. stále jsem byl opatrný. Houkl jsem na Claire ať se vrátí zpátky. "Máme namířeno do Adelaine, nicméně vzhledem k tomu, že před chvíli hustě sněžilo, jsme byli přinuceni se sem schovat. Jaksi jsme se dělili o jeden kabát." Vysvětlil jsem našemu zřejmě novému společníkovi důvod toho, proč jsme ještě stále tady. |
| |
| ZA CHLAPÍKA: Chlapík na tebe nedůvěřivě a možná se strachem v očích koukal do té doby, než jsi sklopil zbraň. Potom si značně a hlasitě oddechl. Bůh mě chraň, nezabil mně. Bylo to vtipné, dívat se na chlapa jako horu, který měl strach z toho, že ho zabiješ.. Vždyť sám vypadal jako nadaný bojovník. Když jsi se ho zeptal, zdali se neznáte, trochu zbystřil a prohlédl si tě. Hm, taky mi pár vašich křivek v obličeji připadá povědomých, ale nejsem si vědom, že bych vás znal.. Odpověděl ti poměrně zdvořile a pak se usmál, když si všiml, že Claire přišla. Oo, jaká to půvabná mladá dáma. Moc mne těší paní. A lehce sklonil hlavu, jako kdyby snad Claire byla nějaká hraběnka. Mimochodem, jsem Nathaniel. A podal Danielovi ruku. Právě do Adelaine jedu. Vezu tam zásilku se zbožím. Na valníku mám ještě místo.. tedy pokud se znovu nechcete mačkat na jednom koni. A zazubil se na vás oba mile. ZA CLAIRE: Jakmile jsme slyšela kroky, zbystřila jsme úplně stejně jako Daniel. Jen s tím rozdílem, že on okamžitě tasil a já se šla schovat. Ani by mne to nemělo překvapovat. Těhlech chvílí bude víc. Jestli měl Daniel pravdu, nájemných vrahů potkáme hned několik. Možná je budu počítat.. uf. Ale pak se ozvalo zavolání. S překvapeným výrazem jsem vylezla ze tmy, v které jsem se schovávala a postavila se vedle Daniela. Když se nade mnou ten muž začal rozplývat, trochu jsem se zamračila a byla jsem připravená couvnout, jenže jak se ukázalo, myslel to jen jako kompliment. Díky bohu. Raději jsem nic neříkala, nechala jsem jednat jen Daniela, hlavně po tom, co nám nabídl místo na valníku. Já osobně bych ho přijala, muž vypadal celkem sluně, ale nevím, co v hlavě šrotuje právě Danielovi. |
| |
| To je teda paradox... chlap jak hora a neumí se prát. Protočil jsme oči v sloup. Po pravdě musím uznat, že se tady ani nic moc nezměnilo. V této zemi není dobrý dávat na vzhled. Snadno se vám může stát, že vás přepadne strašně roztomilý skřítek, do kterého byste ani ve snu neřekli. "Fajn." Tím pádem neví kdo jsem, což je pro mně výhodou. Kdyby totiž věděl, možná by si snadno mohl dát dvě a dvě dohromady. To by mohlo ohrozit Claire. I přestože věděli jen vybraní představení o tom, že jsem poslán do Země abych chránil princeznu. Je možné že se o tom dozvědělo i více uší. Půvabná mladá dáma.. já mu dám půvabnou mladou dámu... Stiskl jsem ruku v pěst. Držel se, abych mu jednu nevrazil. Žárlil jsem. "Daniel." Představil jsem se jménem, které jsem si vybral na zemi. Nechtěl jsem se představit jménem, které tady všichni s jistotou znají. Daven Jones, pochopitelně příjmení se vybaví každému. Můj otec se jmenoval Killian Jones, pro všechny lépe znalí kapitán Hook. "Fajn, bylo by to od vás štědré a milé." Jet s někým dalším nikdy nebylo od škody, obzvláště v této zemi. |
| |
| Čekala jsem, co Daniel udělá a když mužovu nabídku příjmul, jen jsem se usmála. Celou dobu jsem se dívala na Daniela, až když muži odpověděl, tak jsem se na Natnaniela podívala. Mě říkají Claudie vymyslela jsem si narychlo, protože ani Daniel se nepředstavil svým rodným jménem. Poté jsem šla uhasit oheň, jelikož to vypadalo, že odcházíme hned. Venku se udělalo krásně.. řekl s úsměvem na rtech Nathaniel a pak nám pokynul, abychom šli za ním a pokud jsme nešli, naše smůla, protože on nečekal. Vyčkala jsem tedy na pokyn Daniela a poté se za tím mužem vydala. Myslíš, že mu můžeme věřit? Špitla jsem tiše k Danielovi. - - - - - - - - - - - - - - - - - - Nathaniel vás dovedl na cestu, kde stál jeho povoz. Nic moc na něm neměl. Jen pár sklenic zavařených surovin a pár sklenic medu, takže tam měl opravdu dost místa. Adelaine už není daleko. Řekl s úsměvem, vyskočil si na povoz a vzal do ruky opratě. Čekal, kdo z nás nasedne a pak se pomalu rozjel. |
| |
| Claudie. Zvolila si zajímavé jméno. Jméno které pochopitelně nesmím zapomenout. Musím uznat, že to je dobrý nápad. Mlčel jsem chvíli. Neměl jsem co říct. Vzal jsem veškeré naše potřebné věci, které jsme vlastnili. Bylo jich málo, ale pro začátek aspoň něco. Netrvalo to dlouho. Jenom chvilku a vyrazil jsem společně s Claire za ním. "Netuším. Možná." Odpověděl jsem jí na její otázku. Sám jsem pořádně netušil, zda-li mu mám věřit. Nicméně mám v úmyslu být ve střehu. Nejdříve jsem pomohl Claire na povoz jako první, poté jsem na něj sám vysoukal. Zranění na ruce se ozvala, vzhledem k tomu, že jsem onu ruku namáhal. Síknul jsem tiše bolestí. "Děkujeme mnohokrát." Pronesl jsem s úsměvem na rtech, uvolněnějším hlasem. I když jsem si na něj dával pozor, snažil jsem se přitom aspoň vypadat normálně uvolněně. Nesmí padnout podezření na to, že mu tak trochu nevěřím. Přitáhl jsem k sobě blíže Claire, s jistou potřebou jí chránit a také cítit ve své blízkosti. Chytil jsem jí za ruku svou zdravou a hladil jí po hřbetu ruky tou svou. "Adelaine se ti bude líbit." Šeptl jsem jí do ucha. |
| |
| Pomohla jsem Danielovi pobrat naše věci, kterých naštěstí moc nebylo. Koně jsme chytla za ohlávku a pak jsem společně s ním šla za Nathanielem. Jeho povoz stál na cestě, koně znuděně přešlapovali na místě a jak řekl na valníku měl spoustu místa. S Danielovou pomocí jsem se vyškrábala na valník a k jedné straně jsem přivázala otěže našeho zakoupeného koně, aby se i on líně táhl za povozem. Potom už jsem se spokojeně usadila a vyčkala, až se i Daniel usadí. Nešlo si nevšimnout jeho výrazu, v kterém byla vidět bolest. Přeci jenom jsem dcera lékařky.. tedy v tom druhém světe, a tak jsem se naučila číst v lidských tvářích a nějakou tu první pomoc. Jenže k čemu mi zde je první pomoc? Nemám ani žádné prostředky k tomu, abych mu tu ruku řádně ošetřila a zabezpečila proti infekci.. kterou tam již jistě má zanesenou. Danieů se usadil blízko vedle mě a ještě si mě kousek k sobě přitáhl. Mírně znepokojeně a ustaraně jsem se na něj podívala. Chtěla jsem se ho na tu ruku zeptat, ale jistě by mne zase jen odbil. A navíc mi slíbil, že v Adelaine si najde felčara, který mu to ošetří a tak mu budu věřit. Když mi zašeptal do ucha, usmála jsem se a pohlédla do jeho skvostných očí. Už se nemůžu dočkat, špitla jsem mu tiše zpátky a pak se z předu, kde seděl Nathaniel ozvalo.. "Vy jste jistě cizinci, nemám pravdu? I když teda tady pán mi je povědomý, ale.." na chvíli se zasekl a pak pokračoval, "příjde mi, že sem vás tu nikdy neviděl. Pročpak vůbec cestujete do Adelaine? Ah, že se vůbec ptám co, momentálně je to jedno z mála měst, kde je ještě bezpečno, co?" Řekl a pak se zasmál a podrbal se zezadu na hlavě. "Uh, omlouvám se, asi moc mluvím a vyptávám se. Nejsem zvyklí na společnost a nechce se mi celou cestu jen mlčet." Nathaniel přejel přes nějakej hrbolek a tak jsme ve valníku mírně poskočili a jeho koně se trochu polekali, ale během chvilky je dokázal zklidnit a my jeli opět tím pomalým, kolíbavým tempem. |
| |
| V přítomnosti Claire jsem se cítil nesmírně dobře. Zapomínal jsem pomalu na to, že jedeme společně s někým koho ani vůbec neznámé, i když je mi povědomý. A ten někdo se začal na můj vkus moc vyptávat. "Přesně tak. V naší zemi se válčilo a tak jsme se rozhodli vydat do bezpečí a začít od znova. Adelaine je tím proslulá." Zmohl jsme se pouze na toto a doufal, že mi tato lež vyšla. Ano, sice odsud pocházím, ale za tu dobu se toho tolik změnilo. Mám pocit, že jen k horšímu. Chtěl jsem mu k tomu dalšímu něco říct, ale nestihl jsem. Následné dění bylo neskutečné rychlé. Rychlé jako přepadení, které donutilo Nathaniela zastavit. Teď jsem pochopil, že to nejsou obyčejní lupiči, ale že tito jsou sloužící královně. K čertu tak přeci jen o nás ví. Napadlo mne. Nestihl jsem Claire před nimi varovat. Jim se vždy těžce lhalo. Nikdo totiž pořádně nevěděl, co už královna ví. "Ale... ale Jones." Promluvil jeden z mužů, kteří se dostali na valník a vlastně pořádně tím donutili Nathaniela zastavit. Je to pochopitelné, měl nůž u krku. Abych pravdu řekl, občas si říkám, proč vybrali zrovna mne jako strážce a ochránce budoucí královny, mé jméno a tvář všude znají... je přeci jen tolik podobná té otcově. "Ano, přesně já." Neváhal jsem ani vteřinu a vytasil svůj meč. Snažil se přitom zaměstnat oba dva. Úspěšně i s tou skutečností, že zbývali ještě další dva sedící v sedle na koni. Náš souboj na valníku, malém prostoru měl za následek mnohé. Jako například prvé vyděšení koně, jež se rozhodl společně s valníkem hnát neřízeně, což zapříčinilo že náš boj nebyl zrovna koordinovaný a to zapříčinilo to, že se nám podařilo vystrnadit z jedoucího valníku ven Claire. Neváhal jsem dlouho a rozhodl jsem se vyskočit ven. Párkrát se kutálel. Vyskočil prudce na nohy a upaloval na místo kam dopadla Claire. Ležela na zemi, vzhledem k tomu že ten pád nebyl předvídaný, tak to mělo i jisté následky. Klekl jsem si na kolena. Při vědomí naštěstí byla. "Zvládneš jít?" Zeptal jsem se jí, mezitím co jsem rukou zašátral po kapsách, abych vytáhl kousek čisté látky. Opatrně jsem jím setřel krvácející ránu na její hlavě, abych se podíval lépe na zranění. Co se týkalo těch dvou zbylých na koní. Rozhodli se že pomohou svým kolegům na valníku rychle jedoucím. |
| |
| Pohodlně jsem seděla na valníku a užívala si toho klidu, co kolem nás je. Nathaniel ho tedy poměrně rušil jeho řečmi, protože jak se zdálo, si dlouho s nikým nepovídal. Nějak jsem to ignorovala a nevyjadřovala se k tomu, ostatně, zase to za mně obstaral Daniel. Byla jsem mu za to všechno neskutečně vděčná. Jenže pak jsme zprudka zastavili, až jsem se musela chytnout, abych nespadla. Náš kůň málem narazil do valníku, protože to taky nečekal. Um co se.., ale nedořekla jsem to, protože nějaký muž oděný skoro v brnění se začal smát a mluvit na Daniela. Ztuhla jsem a rychle schovala obličej za svoje dlouhé vlasy. Průser, průser! Události, které se na valníku událi, byli snad v setině vteřiny. Nestihla jsem ani postřehnout to, že Daniel tasil, natož to, kdy se ten valník rozjel. Pevně jsem se chytla, abych nespadla, ale ani to nestačilo. Navíc se dvířka na valníku otevřeli a já vypadla. Udělala jsem dva kotrmelce a pak se konečně zastavila na místě. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a dokázala se posadit. Měla jsem tržnou ránu na hlavě a navíc mě hlava pěkně třeštila. Sssss.. au! Sykla jsem a otřela si z čela trochu krve. Pak už se ke mně ale přihnal Daniel. Pomohl mi pomalu vstát a otřel mi ještě krev z hlavy. Jo, měla bych to zvládnout. A pak jsem se podívala na cestu před sebe. Nebylo tam ani živáčka, ale rachot kolem nás byl pěkný. Museli být stále blízko, i když koně, kteří táhli valník utíkali jak kdyby je na nohy brali. Tak zastav už! - Snažím se! Prrrr! - Tak dělej! Dělej slez z toho! Ber tady toho koně a rychle zpátky za nima! Ozvalo se a já se rozhlédla kolem sebe, museli jsme se někam schovat! |
| |
| Pomohl jsem jí tedy vstát. Chvíli jsem se přitom rozhlížel kolem, abych se zorientoval. Fajn, fajn... pokud si dobře vzpomínám, tak tady by někde měla být řeka, která poté teče městem. Podepřel jsem Claire. Nemohli jsme si dovolit teď zahálet. Museli jsme být rychlí. Vydal jsem se směrem, který mi připadal jako vhodný. Nicméně tak trochu jsem se zmýlil. Došlo mi to ve chvíli, co jsme se nacházeli na útesu. Pohled dolů nebylo nic pro ty, kteří měli strach z výšek. Utéct odsud. Na to už bylo pozdě. Lidé od královny nám v tom zabránili, dohnali nás. Tím pádem bylo teď na místě se rozhodnout. Buďto skočit a sice riskovat život, nicméně mít menší naději k útěku a nebo se nechat chytnout. "Věř mi.. teď musíme skočit. Není jiná cesta." Myslel jsem to naprosto vážně. Chytl jí pevně za ruku a skočil. I přestože by nechtěla skočit a raději by se nechala zatknout královnou, bych jí stejně stáhl společně s sebou. Dění poté jsem ani pořádně nevnímal. Tvrdý pád do vody. Následné mrsknutí mého těla o nějaký tvrdý šutr, který se postaral o zbavení celkového vědomí. Vůbec netuším, jak na tom byla Claire. Musela se pustit mé ruky. Odpusť mi, Claire zklamal jsem. |
| |
| Nechala jsem se podepřít od Daniela, ještě trochu se mi totiž z té rány motala hlava. Nicméně teď nebyl čas na to, abych si mohla někde sednout a chvíli to rozdýchávat, královská garda nám byla v patách a my museli zmizet. Nechala jsem se vést Danielem, už jen proto, že mi pomáhal běžet. Jenže jsme vlítli do pasti. Před námi byl hluboký útes a na to, abychom se vrátili už bylo moc pozdě. Před námi stáli tři muži královské gardy a všichni tři tasili své meče. Posměšně se smáli.. Jenže v tu chvíli, kdy se ti tři rozhlodli jednat, jednal i Daniel.. Cože? Skočit?! Řekla jsem mu odmítavě a myslela si, že si snad ze mě dělá srandu, jenže on to myslel vážně. Chytil mě za ruku a skočil a já padala s ním. Uprostřed letu mě Daniel pustil a my se tak od sebe oddělili. I když jsme spadli do vody, náraz byl tvrdý jako kdyby tam snad žádná voda nebyla. Dopadla jsem a na chvíli ztratila vědomí. Díky tomu jsem se potápěla hlouběji a hlouběji. Od úst mi šli bublinky mého posledního kyslíku, který jsem měla v plicích a teprve po tom, kdy mi kyslík došel, jsem se probrala. Nevěděla jsem, jak hluboko jsem klesla, ale musela jsem co nejdřív na hladinu se nadechnout, jinak je po mě. Kopala jsem a škubala sebou, ale na hladinu se mi povedlo dostat. Okamžitě jsem se nadechla a následně rozkašlala, abych dostala vodu plic, která mi tam natekla. Když jsem se konečně trochu uklidnila, rozhlédla jsem se kolem sebe. Vodní plocha naštěstí nebyla moc velká a tak jsem během chvilky byla na břehu. Vydrásala jsem se napůl ven. Nohy jsem měla ještě ve vodě, ale již jsem ležela tak bezpečně, aby mne proud vody nikam neodnesl. Zrychleně jsem dýchala a sledovala oblohu nade mnou. Neměla jsem sílu na to se pohnout, prostě jsem tam ležela.. Po pár minutách se mi ale zvedl žaludek. Z ničeho nic. Zvedla jsme se a odběhla k nejbližšímu stromu, kde jsem otočila svůj žaludek naruby. Zřejmě to musel být následek té tvrdé rány do hlavy a toho pádu. Když jsem se znovu uklidnila, teprve teď mi došlo, že jsem tu sama.. |
| |
| DANIEL: Dopad do vody byl tvrdší než jsi očekával. Díky tomu, že jsi spadl do ne moc hluboké části jezírka, jsi se pod vodou udeřil hlavou a části zad o kámen, což tě přivedlo do bezvědomí... Když jsi se probral, mohl jsi postřehnout, že ležíš v něčem měkkém a teplém. Chvíli ti trvalo, než si vůbec mohl otevřít oči. Byl jsi slabý jako kdyby jsi snad celý den jen utíkal. Když se ti povedlo otevřít oči, udeřilo tě do nich prudké světlo vycházející ze svíčky, která stála na stolku vedle postele, v které jsi ležel. Teprve teď jsi mohl postřehnout, že jsi u někoho v domě. Pohled na místnost, v které jsi: odkaz + vlevo je ještě tahle kamenná plotna (či jak to nazvat).. Když jsi se podíval z okna, bylo tam již šero, takže musel být večer. Na sobě jsi měl čistou bílou košili a hnědí plátěné kraťasy (někdo tě musel převléknout). Ránu na hlavě jsi měl ošetřenou stejně jako ránu na ruce. Jinak v celé chalupě se zdálo, jakoby tu nikdo nebyl, bylo tam ticho, avšak oheň v kamínkách hořel. |
| |
| "Auuuu... zatraceně, co se to stalo?" Hlesnu tiše, chvíli poté co se mi podaří otevřít oči. Následně se rozhlédnu po místnosti. Tak nějak pomalu pomaloučku mi začíná docházet předešlé dění s Claire. Claire?! Tato myšlenka zapříčiní mé rychlé prudké zvednutí, které sice není zrovna ten nejlepší nápad, ale nakonec přeci jen jsem chlap a byl jsem v horších situacích než je tato. V tu stejnou chvíli se můj pohled přetočí na odění, které mám na sobě. Skvělé... vážně skvělé... Za jiných okolnostech bych za to byl jisto jistě vděčný. Jenže tyto okolnosti znamenají, že Claire je v nebezpečí a já s tím nemůžu nic dělat. Opřel jsem se o zeď protože stát, stejně tak jako chodit, bylo naprosto náročné. "K čertu.." Je mi na nic. Je mi na nic z toho, že mi je na nic. Ještě nikdy jsem necítil tak bezmocný. Ještě nikdy mně nikdo nepotřeboval, jako ona. Teď je tam venku sama. Krom toho je vůbec otázka jestli žije. Jak já tyto situace nesnáším. Bože, jak dlouho jsem to byl mimo? Můj pohled padl z okna ven. CLAIRE: "Ale, ale... co to tu máme?" Uslyšela si kousek od sebe. Nedávala si chvíli pozor a objevili se tu dva těžce ozbrojení krysáci. Byli sice o hlavu menší než ty, ale vypadali hodně naštvaně a věrohodně. Zkusit před nimi utéct by byl velmi marný pokus vzhledem k tomu, že si ani nepostřehla, jak po tobě hodil provaz se smyčkou. Důležité bylo pro tebe v této chvíli dýchat, vzhledem k tomu že ten provaz stahoval tvůj krk a jejich prudké zatažení způsobilo to, že jsi se octla na zemi. Následné dění šlo tak nějak kolem tebe. Chytala tě opět už po několikáté náruč bezvědomí. Probuzení ledovou vodou? Proč ne? Nepříjemné, stejně tak jak bylo nepříjemné zjištění kde ses momentálně nacházela. V nějaké cele. Ruce a nohy jsi měla připoutané těžkými okovy, které drásaly kůži. Přičemž ruce byly k tomu všemu ještě připoutány nahoře. "Kdo jsi? A co tu pohledáváš?" Mluvil k tobě právě jeden z těch krysáků. Zřejmě ten co na tebe vylil tu studenou vodu. |
| |
| Nestihla jsem ani vykřiknout leknutím, natož dát se na útěk. Navíc by mi byl nejspíš stejně k ničemu, vzhledem k tomu, že to tu vůbec neznám a oni byli jistě mnohem mrštnější a rychlejší než já a hlavně.. měli zbraně. Kolem krku se mi omotala smyčka, která se začala stahovat. Chytila jsem jí a snažila se jí od svého krku odtáhnout, abych se mohla nadechnout, jenže oni za ní škubli a já skončila na zemi. Tahali za ní čím dál více a to docílilo toho, že jsem byla opět v bezvědomí. Probudila mě ledová voda. S leknutím a kašlem jsem se okamžitě probrala. V jedné milisekundě se moje tepová frekvence vyšplhala k trojcifernému číslu. C..co to.. Nedořekla jsem , jelikož mě přerušil hlas jednoho krysáka. Zornice se mi stáhli strachem a můj dech se zrychlil. Já.. já jsem Claire... Claire Richardson odpověděla jsem mu udýchaně a snažila jsem se dát ruce nějak tak, aby se mi kůže na zápěstí neotírala a nedřela o ty kovové pouta. FOR DANIEL: Postavil jsi se na nohy a zamotala se ti hlava. Přeci jenom ten náraz nebyl zrovna jemný a zas tak dlouho to není. Nicméně na nohách jsi se udržel a během chvilky jsi si byl ve stém postoji i chůzi jistější. Zůstal jsi tam tak stát opřený o stěnu když ti v tom zakručelo v břiše. Nijak jsi to nevnímal, protože přednější pro tebe teď bylo to, zjistit kde jsi a jaký člověk se o tebe momentálně stará. Po chvilce se otevřeli dveře a v nich se ukázala prostě oděná stařena. V ruce držela tvé oblečení, čisté a suché. Ale ale, už jsi vzhůru? Zeptala se stařeckým hlasem. O chvíli později vešel hned za ní jakýsi mladík. Vypadal tak na patnáct, ale svaly měl jako nějaký třicetiletý dělník. Asi hodně pracuje aby zabezpečil babičky. Ah, jdi vzhůru. Řekl ti s úsměvem a pobídl ti, aby jsi se posadil. Jistě máte hlad, mládenci. Řekla babička a již nalévala polévku do misek. Vypadalo to, jako kdyby tě snad znali, jako kdyby tě brali za sobě rovného, jako kdyby jsi tam snad patřil.. jako kdyby nebylo vůbec divné to, že mají v baráku cizince. |
| |
| Celá ta situace se mi zdála být divnější a divnější. Neměl jsem pořádně ani zdání, co se tu děje. Kde to vlastně jsem. A proč se vůbec tak ke mně chovají. I přestože jsem se cítil tak mizerně, tak bych nejraději vyrazil na cestu a prohledával celý kraj, jen abych Claire našel. Snad už není po smrti. Snad je v pořádku. "Ehmmm.. děkuji za záchranu života. Jsem vám vážně zavázán... i přesto by mne zajímalo kde se to vlastně nacházím a jestli jste neviděli někde poblíž krásnou dívku. Byla se mnou, ale pád nás zřejmě rozdělil... a já ji musím najít." I přesto jsem se usadil, stát a chodit mne stálo mnoho sil, které jsem momentálně v této chvíli postrádal. Kdybych se vydal hned za Claire, nejspíše kdyby byla v nebezpečí, bych jí vůbec nepomohl. Byl jsem hlupák, že jsme museli skočit. Kdybych vymyslel jinou cestu, tak by to bylo jiné. Možná. Snad. "Kdo vlastně jste?" Přimhouřil jsem oči. Teď mi to došlo. Zrovna tady je pohostinnost nezvyklá, vzhledem k tomu že pro ně jsem s jistotou cizinec. Možná to je jenom trik královny. CLAIRE: Krysák si tě chvíli prohlížel s velmi zvědavým výrazem. Po tom, co jsi se mu představila se na tebe zlostně podíval. Zamračil se. Vyšel ven k dalšímu strážnému, aby mu něco pošeptal do ucha. Ten strážný vzápětí zmizel a osiřela si opět s tímto krysákem. "Ty my chceš říct, že jsi TA Claire?" Byl ve tvé blízkosti. Až nepříjemně blízko. Páchl tak jak obvykle páchnou krysy. "Lžeš... jistěže lžeš. TA Claire se nachází v Lidské říši, kde neexistují žádná magie a na nic takového se nevěří." S tímto se měl k odchodu. Kdyby se nestalo něco dalšího. Do tvé cely jako doslova vichr vtrhl tentokrát obyčejný pohledný muž. "To je nehoráznost tuto mladou ženu tady držet. Hlupáku. Okamžitě ji zbav pout." Poručil krysákovi, který se jen uklonil a zbavil tě pout. Mladík bez žádného váhání k tobě přistoupil a vzal tě do náruče. Nechtěl riskovat, že bys spadla. Nesl tě pryč z této cely, tak aby sis mohla vzápětí uvědomit, kde že se to vlastně nacházíš. Ten dům, či spíše maličký zámek byl naprosto skvostný. "Omlouvám se vám slečno za nevhodné přivítání a veškerou ujmu na zdraví, která se vám stala. Ošetřím vás, ubytuji a můžete tu být jak dlouho jen budete chtít. Mé jméno je Garett Jones. Za jiných okolností bych se vám uklonil. I když za jiných okolností, by se nic z toho jistě nestalo.... vážně mně to mrzí" I přestože ti bylo způsobeno, to co ti bylo. On tě z toho vysvobodil, zachránil a vůbec nevypadá na to, že by ti měl v úmyslu ublížit. Spíše naopak. Má takovou stejnou jiskru v oku jako Daniel. |
| |
| Koukala jsem na ně poměrně zvláštně a překvapeně, když jsem je pozorovala, jak reagují na moje jméno. Tne jeden někam odběhl a ten druhý přistoupil na můj vkus moc blízko ke mně. Až jsem se musela odtáhnout co nejdál jsem mohla, abych nemusela ten jeho pach cítit. Koukám, že moje jméno je nějak známé.. Řekla jsem nervózně a tiše. To jak se zdálo ten krysák úspěšně ignoroval a chtěl odejít, chtěl mě tam nechat prostě vyset bez zájmu. Jenže pak se přidral ten chlapík. Překvapeně jsem na něj zůstala koukat, ale jakmile dal povel k tomu, aby mě odpoutali, tak jsem se na něj děkovně usmála. Konečně jsem byla volná a pevně stála na nohách. Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem potřebovala roztáhnout plíce, které v poslední době trpěli nedostatkem kyslíku. Chtěla jsem vykročit a vyjít ven z cely, jenže ten muž byl aktivnější. Vzal mě do náruče a pelášil se mnou někam pryč. Vuaa hej co to děláte? Řekla jsem na svoji obranu, jenže to vypadalo, že ten muž si z toho nic nedělá. Pevně jsem mu omotala ruce kolem krku, abych nespadla a dívala se kolem sebe, kam mne nese. Nevěděla jsem, co mu na jeho omluvy říct. Vychrlil to na mne rychle, že to můj mozek ani nestihl zpracovat. V hlavě jsem si jen opakovala jeho jméno, hlavně příjmení. Přišlo mi, že jsem ho už někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Fajn fajn, mohla bych jít prosím po svých? Řekla jsme nakonec na protest, protože nemám moc ráda, když mne někdo nosí. Poté jsem si toho muže začala prohlížet. Přišel mi povědomí, hlavně jeho oči, do kterých jsem se dívala stále pozorněji a hlouběji. A pak jsem si vzpomněla, Daniel! Vyjekla jsem a začala tak trochu panikařit. Musim odsud pryč, musím ho najít! FOR DANIEL: Babička před tebe a toho mladíka postavila misku s polévkou a podala ti lžíci, poté ti na postel, kde jsi ležel položila tvé oblečení a nakonec se posadila vedle toho mladíka, co tam s ní nejspíš žije. Ten kluk se právě cpal tou polívkou, když ti odpovídal, takže moc vychování neměl, když kolem sebe ještě ke všemu prskal. Holku? Ně žádná holka tam nebyla. Řekla tě vyplavila kousek odsud, tak jsme tě tam prostě nechtěl nechat ležet. Pokrčil rameny a pak pokračoval v jídle. Pak se do toho vložila ta stařena. Omlouvám se, tady Johnatan je trochu nezdvořák. Jsem Bell a vy jste u nás doma. Jak již Johnatan řekl, našel vás vyplaveného z řeky kousek odsud. Momentálně se nacházíte asi kilometr od města Adelaine. Odpověděla ty a trochu zakašlala. A opět se do toho vložit Johnatan, jo, dneska tu můžeš zůstat ale zejtra vypadneš, koukal jsem, že tě hledá královská garda a to si teda na triko nevezmu. |
| |
 | Zastavil jsem se na schodišti. Jak si slečna přála, položil jsem jí opatrně na zem. Ustoupil o jeden schod nahoru. Rozpačitě se na ní podíval. Vykřikla totiž velmi neobvyklé jméno. Málo se s ním tady setkáváme. Navíc pokud krysák nelhal, tak je to právě TA Claire, dcera královny a právoplatná dědička trůnu. Po celá staletí se snažíme soupeřit se zlou královnou a teď máme dokonce i možnost na její místo dosadit právě Claire. Dceru té nejdokonalejší královny, která kdy vládla této Říši. "Zvládnete jít? Pojďte prosím se mnou. Obstarám vám lepší oblečení, koupel a také se na vás musí podívat doktor. Jste zraněná..." Mluvil jsem k ní vážným tónem hlasu. Snažil se jí být na blízku, kdyby náhodou měla v úmyslu zkolabovat. Přeci jen kdyby spadla ze schodů, nebylo by to nic příjemného. "Víte... podobáte se své matce. Byla to skvělá královna. Naše rodina tu vaši chrání už přes mnoho let... a mně se to podařilo tak děsně pokazit. Kdo ví co si teď myslíte?" Byl jsem nervózní z celého tohoto setkání. Tolikrát jsem si to představoval, ale ani ve snu by mne nenapadlo, že to bude takto na houby. |
| |
| Postavila jsem se na nohy a raději jsem se chytila zábradlí, abych nespadla. I když tedy bylo jasné, že ten muž je stejně bystrý jako Daniel a jistě by mne zachytil. Jojo jo samozřejmě, že zvládnu jít. Odpověděla jsem ne zrovna dle etikety, která by se ode mne očekávala. Stále jsem koukala kolem sebe, jako kdybych snad hledala únikovou cestu.. cestu ven. Jít ho hledat samotná by byla sebevražda. S povzdechem jsem se podívala na Garetta. Vypadla ta nervózně, až mne to donutilo se zasmát. Já bych tady měla být ta nervózní a plná obav, ne on. Nevykej mi prosim tě, je to divný. Řekla jsem mu s mávnutím ruky a pak se mu podívala do očí. Takže kudy? Pobídla jsme ho, jinak bychom tu asi zůstali stát další půlku dne. Mimochodem, kde přesně to jsem? Zeptala jsem se ho, když mne někam vedl. Pozorně jsem u toho pozorovala chodby, kdybych se snad rozhodla utéct, ať alespoň trochu vím kudy kam.. |
| |
| Nešlo si nevšimnout toho jejího zkoumajícího pohledu, hledající co nejrychlejší cestu ven. Chápu jí. Potom jak jsme se ukázali to je pochopitelné. Máme ji chránit a místo toho jí zmrzačíme. K čertu.. Cítil jsem se jako hlupák. Celou dobu mi bylo něco do hlavy vtloukáváno a já se nakonec uvedl vážně skvěle. Zaměstnávat skaveny byla chyba, sice jsou to ti nejlepší bojovníci, ovšem co se týče moudrosti tak té moc nepobrali. "Divný? Ehmmm.. tak tedy dobře.." Překvapeně jsem se na ní podíval. Vždy se takto hovořilo z princeznou, s nadřízenou. Na druhou stranu neuposlechnout její přání, znamenalo smrt. Vzhledem k tomu předchozímu, už jsem byl odsouzen dvakrát k trestu smrti. Tedy kdyby jen chtěla. Šel jsem pomalu, stejně tak jako ona. Hlídajíc každičký její krok. Jsem plně ve střehu, připraven na cokoliv. "Nacházíš se v Adelaine, má paní." Poklonil jsem se mírně, když jsme stáli před jejím pokojem. Byl během naši cesty sem, připraven k použití. Voda tam byla nanesena, stejně jako nové šaty, které byly pověšené na paravanu. "Nechám vás tedy o samotě. Doktor přijde každou chvíli." Uklonil jsem se. Vyčkával přitom, zda-li mi nesdělí nějaké své přání. |
| |
| Šla jsem pomalu, aby se mi nezamotala hlava. Ještě stále jsem si nebyla jistá, jestli jsem po tom všem vůbec v pořádku. V našem světě už by mi dávno udělali hned několik vyšetření a možná i hospitalizovali, ale tady? Budu muset věřit někomu, kdo mě prostě prohlédne, ale moje orgány ani neuvidí. Doufám, že mají dobrého doktora.. A jestli čeká, že se budu svlékat, tak na to může rovnou zapomenout! Jak jsem tak přemýšlela, přestala jsem se soustředit na chůzi a povedlo se mi zakopnout o vlastní nohy. Tedy přesně jsem si přišlápla šaty, které jsem měla na sobě. jee-ee Vyjekla jsem při pádu. A jak se ukázalo Garett byl opravdu připraven na vše a stihl mě zachytit. Em, děkuju. Řekla jsem mu a hned se narovnala a tak trochu upravila, i když na těch špinavých, potrhaných šatech už nebylo nic hezkého. Společně s ním jsem došla ke svému pokoji. Půlku cesty si už stejně nepamatuju a tak jsme pokus o útěk prostě vzdala. Um, děkuju. A nakoukla jsem do pokoje. Měla bych se ho zeptat? Skousla jsem si u toho přemýšlení spodní ret. Um.. nadechla jsem se, že něco řeknu, ale pak jsem to spolkla. Nejdřív bych měla ověřit to, jestli jim mohu stoprocentně věřit.. i když to tak zatím vypadá. Nakonec jsem se ke Garettovi ještě otočila s prosbou o džbán vody a sklenici a pak jsem vešla do pokoje, který jsem si začala prohlížet. Dveře jsem nechala za sebou rozcapené dokořán. Pokoj jsem rychle přelétla pohledem. Byl takový, jaká jsem očekávala, když to tu vypadá jako na zámku. Můj pohled proto upoutali šaty, které zde pro mne byli připravené. Bože, jak se do toho vůbec leze? Došla jsem k nim a začala si je prohlížet. Pak jsme si jen sedla na židli a čekala na toho doktora. |
| |
| Nevím, jestli jsi to nepřehlídl :D Babička před tebe a toho mladíka postavila misku s polévkou a podala ti lžíci, poté ti na postel, kde jsi ležel položila tvé oblečení a nakonec se posadila vedle toho mladíka, co tam s ní nejspíš žije. Ten kluk se právě cpal tou polívkou, když ti odpovídal, takže moc vychování neměl, když kolem sebe ještě ke všemu prskal. Holku? Ně žádná holka tam nebyla. Řekla tě vyplavila kousek odsud, tak jsme tě tam prostě nechtěl nechat ležet. Pokrčil rameny a pak pokračoval v jídle. Pak se do toho vložila ta stařena. Omlouvám se, tady Johnatan je trochu nezdvořák. Jsem Bell a vy jste u nás doma. Jak již Johnatan řekl, našel vás vyplaveného z řeky kousek odsud. Momentálně se nacházíte asi kilometr od města Adelaine. Odpověděla ty a trochu zakašlala. A opět se do toho vložit Johnatan, jo, dneska tu můžeš zůstat ale zejtra vypadneš, koukal jsem, že tě hledá královská garda a to si teda na triko nevezmu. |
| |
| Zachytil jsem jí, vzhledem k tomu, že jsem s tím tak trošku počítal. "To je v naprostém pořádku." Usmál jsem se. Můj úsměv jí mohl tam u nich na zemi, připadat jako nějaký ten úsměv z reklam na zubní pasty Colgate, zářivě bílé zuby. "Neděkujte, to je pochopitelné. Jste naše budoucí královna." Vůbec jsem nechápal, proč za všechno pořád děkuje. Byla to samozřejmost. I když to ze začátku nevypadalo. Jsem na sebe za to hodně naštvaný. Nejen na sebe. Ti hlupáci bez mozku se mohli o to trošku pokusit. Jak teď před ní vypadám... jako někdo, kdo není schopen zachraňovat krásky v nesnázích... sakra práce... a právě mě by teď po tom všem měla věřit. Povzdechl jsem si. Opravdu prekérní situace. "Ehm.. jistě... hned se vrátím." S tímto jsem jí tedy skočil pro onen džbán s vodou, jak si přála. Co se týče vybavení pokoje, byl vybaven obyčejně. Stylově tak trochu připomínal steampunk a viktoriánskou dobu dohromady, o kterém si na zemi slyšela. Sem tam někoho i viděla oblečeného v té módě. I pár filmů či hudba byl na ten podobný styl. Na dveře tvého pokoje po chvíli, co jsi zjišťovala jak se ony šaty oblékají, zaklepal postarší muž. Vypadal poněkud zvláštně. Prohlédl si tě pozorně. "Hm, dobrý den. Říkali mi, že se mám na vás podívat... Jsem Doctor Jeremiáš Kronvel. Ale to je v této chvíli jedno. Mohu vás poprosit, abyste si vyhrnula šaty, ať vám mohu zrentgenovat tady brýlema, zda-li nemáte nějaké vážnější zranění." Při tom tady, si poklepal na své prazvláštní brýle, které si během chvíle nasadil na oči. Poté následovala náročná procedura vyšetření, které by obvykle dělalo spousta počítačů.. tak tady v tomto případě to zvládl jeden muž a ten jeho podivný stroj s brýlemi. "Nic vážného to není, krom toho že jste celkově potlučena... nom možná bych si na ten slabší otřes mozku dával pozor. Jo a na ten krk..." Na chvíli se odmlčel a začal prohledávat dřevěnou krabici ve které zřejmě měl lékařské věci. Vytáhl z ní jakousi nádobku a podal ti jí. "Mažte si ho tímto a po dvou dnech vám bude líp. Uvidíte.. " Mrkl na tebe. "Ještě něco madame, vás trápí." |
| |
| Otočila jsem se za mužským hlasem, který mě vyrušil zrovinka u toho, když jsem si prohlížela ty šaty. Jak se ukázalo, byl to ten doktor, o kterém před chvíli mluvil Garett. Popravdě představovala jsem si ho trochu staršího.. no prostě jinak. Ale tenhle vzhled mě lehce potěšil. Usmála jsem se na něj, moc mě těší. Jenže úsměv mi během chvilky zmizel. Měla jsem si vyhrnout oblečení a to se mi tedy moc nelíbilo. Nejdříve jsem došla zavřít dveře a pak jsem se zeptala, zdali si nejdříve brýle mohu vypůjčit a vyzkoušet. Teprve poté jsem nechala doktora, aby on prohlédl mne. Nebylo to pro mne nic příjemného, nemám ráda, když se musím někde vysvlékat (a to ani u své obvodní lékařky v lidském světě) a když na mne někdo sahá. Nakonec jsme však prohlídku přežila bez psychické újmy na zdraví a s úsměvem lékaři poděkovala. Nene, to je všechno, nic mi není. A s radostí jsem ho poslala pryč, tedy samozřejmě že jsem mu slušně řekla, že již může odejít. Zavřela jsem za ním dveře a začala se zase věnovat odpočinku. Nejdříve jsem vyzkoumala ty šaty. Díky tomu, že byli na stojanu (nevím jak se tomu nadává) jsem to mohla vypozorovat poměrně přesně. Poté už jsem zalezla za oponu, kterou jsem si nastavila dle svého a naložila se do vany, která zde pro mne byla připravená. Ten pocit toho, že se konečně mohu vykoupat byl senzační. Aaaah, úleva. Okamžitě jsem si ale začala v hlavě nadávat. Tak já si tady užívám pohostinství a všech výhod a Daniel je někde pryč. Co když je zranění, co když ho chytila královská garda? Ne, nesmím to takhle nechat.. ale co bych měla dělat? Bude to v pořádku, když poprosím Garetta? Přeci jenom.. hmm jak říkal Daniel že se jmenoval tady v tom světě? Daven? No zeptám se ho, jen co budu mít další příležitost.. Poté jsem se rychle umyla a oblékla do těch čistých, připravených šatů. Ne že by to bylo něco pro mě, necítila jsem se v nich moc dobře, už jen proto, že to byli šaty. Ale alespoň neměli tak hluboký výstřih a rozparek, to mě mohlo tak trochu uklidnit. Celá umytá, upravená a v čistém jsem vylezla před pokoj a čekala, co se bude dít, jestli si mne někdo všimne nebo ne.. |
| |
| Neskočil jsem jí jenom pro vodu, ale také jsem zamířil do kuchyně pro něco k jídlu. Měl jsem takový pocit, že by to snad mohla uvítat. Kdo ví kdy naposledy jedla? Přišel jsem právě ve chvílích, co stála převlečená v šatech jež pro ní byly připraveny před pokojem. Držel jsem tác s rozmanitým jídlem - byly tam kousky sýrů, klobás, zeleniny a nějakého toho čerstvého pečiva k tomu. Pochopitelně i ta voda. "Říkal jsem si, že byste.. teda bys, mohla mít hlad." Opět jsem se lehce usmál a poukázal na své lesknoucí zuby. Naznačil jsem jí posunkem, zda-li by byla tak hodná a otevřela mi dveře. Tác s jídlem jsem jí uložil na stůl v pokoji. "Co říkal doktor? Je to velmi vážné?" Vzhledem k tomu, že jsem nebyl přítomen jejího vyšetření a také nezastihl doktora, abych se jej zeptal, bylo pochopitelné, že se ptám právě pacienta. Nevypadala však jako někdo na smrtelné posteli. Tím pádem mohu hádat, že to zas tak vážné nebylo. "Ehmmm.. nějaké další přání, má paní." Mírně jsem poklekl. Byl jsem k ctění své budoucí královny vychován, stejně tak k jejímu chránění a veškerému splnění jejich přání. |
| |
| Usmála jsem se, když přišel Garett. Ani nevím proč, ale bylo mi v jeho společnosti dobře. Rozhodně to bylo příjemnější než když jsem někde sama. Otevřela jsem mu dveře a pustila ho tedy dovnitř, do mého pokoje, kam jsem vlezla hned za ním a zase jsem za námi zavřela. Nevím, jak to dělají tady, ale já jsem prostě zvyklá zavírat. Um prý to není nic vážného, jsem jen potlučená. A za to jídlo děkuju. Znovu jsem se na něj mile usmála. Já u toho ale nevystrkovala svoje zuby. Vynalezl snad v tomhle světe zubné pastu a kartáček, že je jak z reklamy na Colgate? Už jsem mu chtěla říct, že to bude všechno, nejsem nijak náročná, ale mé svědomí mi nedalo. Nevím, jestli tim Daniela ohrozím nebo ne, nevím totiž co vůbec od tohohle muže čekat, ale kdybych to nezkusila, do smrti bych si to vyčítala. Jo jedna věc tu je. Do toho jezera, kde mě ti krysáci našli se mnou spadl ještě jeden muž. Ráda bych ho co nejdříve našla. Může být zraněný a v nebezpečí. Jeho jméno bylo Daven, v mé zemi Daniel. Přišel sem semnou. Zamrkala jsem, protože jsem vůbec nevěděla, jak bude reagovat. Byla jsme proto přopravená na všechno. |
| |
| "Jsem skutečně rád, že to není nic vážného... nemát..nemáš tušení jak." Potlačoval jsem nutkání si kleknout a přísahat jí věrnost. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy jsem takto nemluvil s nikým královské krve. Kdybych si to dovolil, tak by mne stihl trest. Nezapomínám však, že se celou tu dobu nacházela v jiném světě a tam byly zase jiné zvyklosti než jsou zde.... Možná to je tak i dobře. Byl jsem na odchodu. Její prosba mne však mírně zaskočila. Nikoho dalšího tam krysáci neviděli. Pokud by ho viděli, tak by byl vyloven stejným způsobem jako ona. "Ehmm.. jistě... a jste si tím jistá? Chci tím říct, že jste si jistá, že ten pád přežil?" Už bylo několik případů, kdy tento pád nikdo nepřežil. Pro někoho je lepší smrt než setkání s královnou. V tom případě je pro vás smrt vykoupením, které vám nemá v úmyslu dopřát. Co se týče jména Daven. To zde bylo velmi obvyklé, i můj zesnulý bratr se tak jmenoval. Jenže byl mrtev. Mohla za to jeho lehkovážnost a fakt, že se vydal po šlépějích našeho otce lotra. Svého bratra jsem už dávno oplakal. "Ale pokud chcete, tak mohu vyslat pár mužů, aby jej vypátralo." Pokusil jsem se o úsměv. V mých očích se však zračila bolest z dávné ztráty. Myslel jsem si, že jsem na to už dávno zapomněl.. jenže opak byl pravdou. "Omlouvám se. Královna ublížila všem tím, že někomu někoho blízkého vzala... Bude skvělé mít zase u moci někoho, kdo má srdce na správném místě." Nemohl jsem odolat a uklonil jsem se. Tak jak se to sluší a patří, když stojíte před někým urozené krve. "Jsem vám k službám paní." |
| |
| Zamračila jsem se, když mi Garett položil tu otázku. "Samozřejmě, že žije!" Řekla jsem velmi přísným hlasem a mračila se u toho. Pak jsme ale povzdechla, omlouvám se. Řekla jsem po tom, co jsem se uklidnila a mohla jsme zase mluvit normálním tónem. Byla bych ti velice vděčná, kdyby se po něm mohli podívat. Nejlépe i ve městě Adelaine, měli jsme tam namířeno. Jistě mě taky hledá, takže bude pravděpodobně tam. Jo a můžu vám dát jeho popis, bude se tak lépe hledat. Dodala jsem a pak se mírně pousmála. Hlavně ať je v pořádku! Byla jsem ale odhodlaná, že pokud ti krysáci příjdou s prázdnou, prostě se ho vydám hledat sama. Nesejde mi na tom, že je to nebezpečné.. on za mě také nasadil život, a to hned několikrát. Když Garett lehce zesmutněl, uznala jsem, že úsměv právě není na správném místě a tak jsem se začala tvářit neutrálně. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Stále si totiž nedovedu představit, jak bych já mohla být královnou. Bylo to nepředstavitelné a to, že budu dobrá královna bylo velice nepravděpodobné. Když se mi ale uklonil, zamračila jsem se a mávla rukou. Prosim tě nedělej to. Byla jsem z toho v rozpacích a lehce jsem se červenala. Nevěděla jsem, jak na tohle mám reagovat a hlavně si na ty poklony budu hodně dlouho zvykat. Avšak nechci je vidět od lidí, kteří mi zachránili život nebo jej za mě nějakým způsobem nasadili. |
| |
| Zatímco krysáci pročesávali okolní krajiny, ve městě Adelaine probíhala kontrola. Královští vojáci pročesávali celé město, světnice prostých lidí obraceli vzhůru nohama. Kdo se snažil odporovat, buď skončil ve věznici a nebo v bezvědomí s těžkých úrazem hlavy. Vojáci to pojali nejen jako poslání od své královny, ale i jako zábavu. Mladé ženy se před nimi museli schovávat, jinak by byli znásilněné a stařeny jím museli připravit něco k snědku a pití. Venku se stále čím dál více stmívalo, až byla téměř úplná tma a jediné světlo venku byli zapálené louče vojáků. Lidé se děsili, když šli zrovna k jejich domu. Nevěděli proč to dělali či koho hledali. A takhle to došlo až k domu, kde se momentálně nachází Daniel. Johnatan: "Vidíš babi, říkal jsem ti, že si pro něj příjdou! Teď budeme popraveni." Rozkřikl se na celou světnici, ale stařena neváhala. Rozeběhla se k posteli, na které Daniel předtím spal a snažila se jí odsunout pryč. "Pod tou postelí je tajná místnost a chodba ven, můžeme se tam tam schovat a případně prchnout, nebo alespoň ten mladík." Hlas se jí třepal stejně jako její tělo pod náporem té tíhy, jak se snažila tu postel odtlačit. Louče se blížili a stejně tak hlasy vojáků, kteří se smáli a přemítali o tom, co asi dostanou k snědku a pití v téhle chalupě a zdali zde bude nějaká ta dívenka. Bylo to odporné, neobrněným lidem by z nich chlupy na rukách vstávali hrůzou.. Tak nějak pro všechny, ale hlavně pro Daniela |
| |
| Zda-li jsem počítal s touto situací. Ano, tak trochu. O to více mne trápilo svědomí, že jsem nebyl schopen se dostat odsud dřív. Tak nějak mne bolelo celé tělo. Kdyby bylo po něm, zřejmě by se rozhodlo stávkovat a zůstat, nechat se chytit. Nicméně schovával jsem se delší dobu pod onou postelí. Vztek ve mně vřel, že nejsem schopen boje. Ochránit je. Jenže Claire mne potřebovala. Budoucí královna, která zachrání spousty životů. Musím jí za každou cenu najít a zachránit další díky ní. K čertu. Skousl jsem si ret. Otočil se raději se rozhodl zbaběle prchnout. Aby mne tu našli by nebylo vůbec dobré vzhledem k obětem. Nemám ani nejmenší tušení, jak dlouho jsem šel. Jak dlouho jsme byl ve střehu a litoval toho, že nejsem ozbrojen. Děsil mne každý zvuk. S myšlenkou že to jsou oni jsem se pořád otáčel a s jasným napětím. Nyní jsem došel až ke konci chodby a neměl ani nejmenší tušení, co mne venku čeká. FOR CLAIRE: Z ničeho nic vidíš Garetta, trošku z jiného soudku. Nahého. Jeho vypracovanou postavu. Natisknutý na tobě. V té stejné chvíli si uvědomíš, že je ti poněkud chladněji. Možná díky tomu ti dojde, že si vlastně nahá. Jeho tělo však příjemně hřeje. Jeho polibky, nenechavé a dráždící ruce. Poté pohyby těl. Čirá slast, při které pomalu a jistě ztrácíš zájem o Daniela. Zapomínáš s každým pohybem těla. Elektrizující, vášnivě nečekané a dokonalé. Klepání na dveře do toho snad patří? V té stejné chvíli z ničeho nic otevřeš oči a uvědomíš si, že to všechno byl jen sen a tobě se nějakým záhadným způsobem podařilo usnout. Někdo klepe na dveře. Po otevření v nich jasně vidíš stojícího Garetta. "Ehmm... emm... neruším?" |
| |
| Rozlepila jsem oči, když jsem slyšela ťukání a následné otevírání dveří. Takhle mě vždycky budila máma.. teda adoptivní máma. Um ne, vůbec ne. Řekla jsem a posadila se na posteli. Musela jsem začít koukat do země, protože při pohledu na Garetta se moje líce začali vášnivě červenat. To kvůli tomu snu.. A je to divné, nikdy se mi nic takového nezdálo.. ani o Danielovi a to se mi líbil celé ty roky na škole.. vážně divné. Jakmile jsem se přestala červenat, zvedla jsem s úsměvem hlavu. Našli jste Daniela? Zeptala jsem se hned zvědavě. Nenapadlo mě totiž nic jiného, proč by za mnou Garett chodil. I když pokud přišel jen tak, zlobit se taky nebudu, alespoň se tu neukoušu nudou. |
| |
| PRO DANIELA: Pomohl jsi stařence a tomu mladíkovi odtáhnout postel a zmizel jsi v tom tunelu, Johnatan ti ještě hodil sirky a pak tunel zase zavřeli a ty jsi slyšel jak šoupali postel zpět. Než jsi stihl zapálit pomocí sirek louči, která byla připravená na stěně (protože tam byla opravdu tma), mohl jsi nahoře ve světnici slyšet hlasy vojáků. Dožadovali se jídla a zdá se, že si zatím ničeho moc nevšimli, ale je jen otázkou času, kdy jim to dojde. Tu postel nemohli stihnout šoupnout zpátky včas a s Johnatanova povaha tomu taky moc nepomůže. Rozešel jsi se tunelem jediným směrem, který ti byl. Doufal jsi, že východ bude někde v lese kousek za městem a každý zvuk který jsi slyšel tě děsil. Mimo tu louč jsi neměl žádnou zbraň a krom toho pokud tou loučí někoho praštíš, rozpadne se ti v ruce, vypadá dost schátrale. Když jsi byl skoro na konci, zaslechl jsi, jak se do tunelu někdo proboural. "Dělejte vy líný prasata! Ozval se hlas jednoho muže a následně dupot hned několika nohou a tvrdých bot jak se rozeběhli tvým směrem. |
| |
| "Ehm... abych se přiznal, tak nemám ani nejmenší ponětí, co mne sem táhlo. Nemám v úmyslu vás...tedy tebe rušit...ale.." Zarazil jsem se. Podíval se na ní. Na tu její okouzlující krásu. Vzbudil mne velmi zvláštní sen, který mne sem nakonec vtáhl a já nemám ani nejmenší tušení proč. Pomalým ladným krokem, jsem došel těch pár kroků k ní. Zmámen z její přítomnosti a z toho všeho, jako kdyby toto byl pouhý sen, jsem překročil těch pár vzdalujících kroků. Srdce mi bušilo až v uších. Bylo mi poněkud zvláštní teplo. Mé ruce jí objaly bok a přitáhly jí ke mně, takže se na mně nalepila a ač bych za normální okolností se choval jinak a nedovoloval bych si něco takového, tak jsem si jí k sobě přitáhl pro dlouhý polibek. Proti něčemu takovému šlo těžce bojovat, jako kdyby v tom bylo něco víc než jen můj rozmar. Jako kdyby to byl osud a toto se mělo stát. "Omlouvám se. Nechal jsem se unést snem a to doslova." Pronesl jsem, když jsem své rty na malou chvíli od těch jejich oddálil. Avšak držel jsem jí v náručí. Cítil jsem zvláštní pocit, že to tak má být a v ní vyvolával pocit naprostého bezpečí. "Ale jistě chápu, že to byl pouhý sen a vzhledem k tomu, že jsem ohleduplný muž, tak počkám na to až se vám bude chtít." Bylo tím myšleno, že nemám v úmyslu s ní jít okamžitě do postele, protože se mi o tom zdálo. Nicméně snad ona vypadala na to, že by po tom toužila. |
| |
| Přísahám vám, že se vám za to odvděčím a to tím, že dostanu Claire na trůn. Bude naše skvělá královna, po které jsme tak dlouho všichni prahnili. Ohlédl jsem se ještě zpátky. S veškerou potupou jsem se snažil, co nejrychleji odsud dostat. I přesto, že bych tam měl bojovat. K čertu. Srdce mi tlouklo někde v hrudi. Bylo mi jasné, že si nemůžu dovolit selhat. Zemřít tady. Kdo ví co by se následně stalo s Claire? Všechno by bylo k ničemu. Nikdo by jí nedosadil na její právoplatné místo. Zůstalo by to stejné. Přidal jsem díky této myšlence ještě více do kroku, div se nerozběhl, to však mé tělo nemělo v úmyslu dovolit. Byl jsem slabý snad jako nemluvně. To nezvládnu. Zklamu jí. Na sucho jsem polkl. Neměl jsem ani nejmenší tušení, jak blízko jsou. Jistě jsem věděl, že jsou tady a směřují za mnou. A také, že jsou ozbrojeni a já pro nim nemám ani nejmenší šanci. A z tohoto tunelu to vypadalo, že snad není ani úniku. |
| |
| Seděla jsem na posteli a sledovala ho. Byla jsem z jeho přítomnosti značně nervózní, ale proč? Cítila jsem tady napětí, které se vystupňovalo, když se Garett rozešel mým směrem. Koukala jsem se a něj trochu překvapeně, vůbec jsem netušila, co chce dělat.. avšak moje srdce se rozbušilo náhlou rychlostí a mé líce nabrali růžové barvy. Když ke mně došel, cítila jsem, jak se jeho ruce omotali kolem mého pasu a jemně mne přitáhli k němu. Okamžitě jsem se na něj díky tomu natiskla. Letmý pohled do očí a poté se naše rty setkali. Zpočátku jsem tam zůstala sedět jak přimražená, ale pak jsem se uvolnila a mé tělo mě doslova přestalo ovládat. Oplatila jsem Garettovi jeho polibek, do kterého jsem vložila veškerou vášeň, kterou prožívala v tom snu. Oba dva jsme se od sebe odtáhli až když nám začal docházet dech. Moje líce byli stále růžové a srdce mi bušilo ohromnou rychlostí. Nevěděla jsem, co mám v tuhle chvíli dělat. Uh, snem? Zeptala jsem se trochu zmateně, že by se nám zdálo to samé? A v té chvíli jsem se začala červenat ještě víc. A Garettova slova tomu moc nepomohla. Až budu chtít? Ou.. Moje srdce stále bušilo ohromnou rychlostí a moje mysl jakoby úplně Daniela vytlačovala. Jako kdybych snad Daniela nikdy neznala. Popadla mě touha po Garettovi skočit, povalit ho na postel a užívat si jako nikdy předtím. A také jsem to udělala. Chytla jsem jeho límec košile a tvrdě di ho k sobě ptiřáhla. Vtiskla jsem mu dlouhý polibek na rty a ruce mu omotala kolem krku. Bylo to jako v pohádce, jako kdybych se snad rozplývala či se měla podruhé narodit.. Ta chvíle se zdála nekonečná.. Jenže pak jsem ho od sebe z čista jasna odstrčila, rychle se postavila na nohy a couvla od něj hned několik kroků. "Já tohle nemůžu." Šeptla jsem Garettovi na vysvětlenou. Mé tělo se však chvělo vzrušením a říkalo něco jiného. Já však viděla Daniela, jako kdyby vedle Garetta stál.. nemohla jsem. Nemohla jsem mu to udělat. Ublížit mu.. stejně tak jako bych to nezvládla udělat Garettovi. Budu se muset od nich držet dál.. jestli to však zvládnu? |
| |
| Přidal si do kroku a tvoje tělo začalo protestovat. Nicméně věděl jsi, že musíš jít. Nevěděl jsi, co se stalo s Claire a musel jsi jí pomoci získat zpět její trůn. Pokud však ještě žije.. Šel jsi ještě dobrých 300metrů, než se chodba začala stáčet doprava a cesta začala stoupat. Pak jsi to konečně uviděl, světlo. Slabé, ale bylo tam.. že by konečně východ? A taky to tak bylo. Vylezl jsi ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Konečně, konečně se ti plíce celé roztáhli a nemusel jsi dýchat ten zatuchlý vzduch, který byl tam dole v tunelu. Nicméně první z vojáků už také vylézal ven a zamířil na tebe svou puškou. "Stůj nebo vystřelím! Vydej se nám a královna ti slíbí rychlou a bezbolestnou smrt." Jenže co by jsi nečekal, z ničeho nic ho někdo popadl zezadu a během jednoho pohybu mu zlomil vaz. Poté zavřel starý poklop tunelu a zabezpečil ho.. ale dalo mu to zabrat. Když jsi se na toho muže podíval pozorněji, mohl sis všimnout, že to je ten otrava, který vás vezl do Adelaine (Nathan).. a to vypadal, že by ani mouše neublížil. Hoď sebou, musíme jít! Řekl a případně ti pomohl s chůzí. Když jsi se pořádně podíval kolem sebe, zjistil jsi, že jsi nedaleko toho jezera, do kterého jste s Claire spadli. Mířili jste dokonce tím směrem. Co se to děje a kdo je ten chlap? Má snad Claire? A proč je na tomhle místě? Proč ti pomáhá? |
| |
| Byl jsem zmámen stejně jako ona. I přesto se zvládla ode mně odtáhnout, vyskočit na nohy do dostatečné vzdálenosti. Nechápavě jsem na ní hleděl a snažil se vzpamatovat. To co se stalo bylo zvláštní a neprofesionální. "Omlouvám se. nemám ani nejmenší tušení, co mne to popadlo." Postavil jsem se taktéž na nohy. Zatřepal několikrát hlavou. Po pravdě bych potřeboval pořádně zchladit. I přestože to tak nějak vyprchalo, tak mi bylo horko. "Prosím o odpuštění, má paní." Klekl jsem si na jedno koleno. Nebylo vhodné, aby někdo mého postavení by měl něco dočinění s budoucí královnou. Na to jsou šlechtici a významní obyvatelé. Ne někdo s mou pověstí, ač jsem se snažil jí po té dobré straně. "Ale nemohu popřít, že ten polibek byl naprosto dokonalý. Nikdy v životě jsem nic takového nezažil." Přiznal jsem nahlas. Měl pocit, že vlastně my dva jsme si souzeni. Tak trochu jsem přitom vytěsnil z hlavy, že pátráme po nějakém Danielovi a vůbec nemyslel na to, že by on mohl být jejím milým. |
| |
| Východ? Já ho konečně našel. Už jsem se chystal, že si oddechnu. Jenže osud mi zrovna ani nepřál, aspoň tak mi to připadalo. Dal jsem ruce nahoru, jak si strážník od té proradné čarodějnice přál. Uvažoval poměrně notnou chvíli, že bych se raději od něj nechal zastřelit, než abych se dostal do spárů té proradné mrchy. Co to? Byl jsem překvapený celým tímto příhodným a nečekaným zvratem. "Vy?" Vyhrkl jsem ze sebe překvapeně. A byl natolik překvapený, že jsem si od něho nechal pomoci a také se celkově vést. "Můžete mi říct, co to má znamenat? Kam míříme? Máte snad v úmyslu si vybrat odměnu za mou hlavu? Ujišťuji vás, že to nebude moc." Hovořil jsem k němu během té chvíle, co jsme někam směřovali a já neměl nejmenší tušení, jestli to je z bláta do louže či to je něco horšího než to bláto. Claire? Co s ní je? Má ji snad v zajetí on? "Co jste provedl s moji společnicí?" Byl jsem neinformován a potřeboval jsem se dozvědět více. Musím najít Claire a zachránit jí. Tedy pokud je ještě vůbec naživu. Konečně jsem si tuto možnost i hodlal připustit. |
| |
| Ještě stále jsem zrychleně dýchala a snažila se přemoci touhy mého těla. Nejraději bych mu skočila do náručí a dělala přesně to, co jsem viděla ve svém snu. Jenže moje mysl věděla, že to není možné a tak jsem se snažila držet od něj co nejdál. "T..to je v pořádku." Odpověděla jsem mu lehce zadýchaně, když přede mnou poklekl. Alespoň, že už jsem se přestala červenat. Mávla jsem rukou, aby se postavil, stále jsem to neměla ráda. Bude chvíli trvat, než si na to zvyknu. Na kompliment ohledně polibku, jsem mu neměla co říct, Nýbrž jsem si jen nervózně a v rozpacích skousla svůj spodní ret. "Um.." Během chvilky jsem se však uklidnila. Snažila jsem se najít nějaké jiné téma k rozhovoru, které by tohle všechno zametlo pod práh. "Uh, a co krysáci? Jak postoupili s hledáním?" Věděla jsem, že to teď asi není nejvhodnější téma, ale mě jiná otázka nenapadla. |
| |
| Pomáhal ti s chůzí v nerovném terénu v lese, kterým jste šli. Zatnul zuby, když jsi se ho začal ptát na všechny ty otázky. Jako kdyby mu to bylo nepříjemné. Měli bychom být zticha, nebo nás najdou. A když jsi se zaposlouchal, zjistil jsi, že vojáci už jsou jistě v lese a pátrají. Pak povzdechl, fajn, když jinak nedáš. Řekl a na chvíli se odmlčel. Stále jste však pokračovali rychlou chůzí v cestě směrem k tomu jezeru. Chvíli po tom, co nás napadli ti vojáci, jsem si uvědomil, kdo vlastně jste. Ty jsi Daven Jones a ona je jistě budoucí královna že? No to je jedno, momentálně míříme k základně odboje proti královně, kde se postarají o tvé zranění a budeš si moci odpočinout. Řekl ti velice rychle na vysvětlenou a pak se na tebe podíval, kde je ta dívka nemám absolutní tušení. Myslel jsem, že bude s tebou! Vyhrkl a pak jste se schovali do křoví. Ukázal ti, ať jsi zticha. Kolem vás proběhli dva vojáci a brblali si: až ho najdu, tak ho na místě zabiju. Mohl jsem si v klidu sedět v hospodě, pít pivo a jíst pečený kuře. Nehledně na to, že by tam byla určitě nějaká pěkná baba. Hehee, šmejd jeden. |
| |
| "Jsem rád, že to berete takto. Za jiných okolností bych mohl přijít i o hlavu." Pronesl jsem se značnou úlevou v hlase. Povstal tedy, jelikož jí bylo zřejmě proti srsti, aby si před ní někdo klekal a to ještě nevěděla, že to bude dělat úplně každý ve chvíli po její korunovaci. Snažil jsem uklidnit své toužebné nutkání jí k sobě přitáhnout a vtisknout jí dlouho nekonečné polibky na rty, aníž bych přitom sám věděl proč tomu tak je. "Krysáci?" Byl jsem lehce zmatený. Jako kdybych snad byl náměsíčný. Otřepal jsem se, neb mi došlo o čem vlastně je řeč. "Bohužel. Od krysáků jsem se nedozvěděl nic kloudného. Nepokročili s ničím pořádným. Jen pouze našli vyrabovanou chýši, kde je spekulativní zda-li se tam nacházel právě on. Budou jej, ale hledat dál." Sklopil jsem svůj pohled. Cítil jsem se v její blízkosti poněkud nesvůj. Bylo těžké bojovat s tou trýznivou touhou a vůbec se jí přitom nedotknout, držet si odstup. Horší však znamenalo pomyšlení, že bych od ní musel odejít. "Jak... jak se vlastně cítíte? Už je to lepší." Tak nějak mi ani pořádně nedošlo, že po celou dobu co s ní hovořím, jí vlastně vykám. Nemohu si tak nějak zvyknout na to jednoduché tykání. Přeci jen je to princezna a budoucí královna. |
| |
| Stála jsem na druhém konci místnosti, protože i já jsem sama se sebou neustále bojovala. Věděla jsem však, že to musím vydržet. Ublížila bych tím Danielovi a to já nechci, nemůžu to udělat.. pokud stále žije. Chtěla bych nějak pomoci s tim hledáním. Řekla jsem najednou. Už jsem totiž odmítala jen tak sedět na zadku a čekat, co se kde vyvrbí, kde se Daniel objeví. Ničilo mě to, nevím proč. Prostě jsem měla tu potřebu něco udělat a pokud mi to zakáže, je to jasné, budu muset vylézt oknem Teprve teď mi došlo, že už mi zase vyká. Achjo, on se prostě neponaučí. No alespoň, že je starší a beru to tak nějak s nadhledem. V mojí zemi, tedy tamté zemi, bychom si také vykali. Tedy asi ne po tom co by mi zachránil život. Tak nějak jsem se zamyslela a z mého přemýšlení mě vytrhl až Garettův hlas. "Jo um, je mi lépe. Konečně sem se trochu vyspala. Usmála jsem se na něj mile a začala jsem si nervozitou žmoulat rukáv šatů a mačkat prsty a prostě si tak nějak hrát s rukama. Chci se nějak zapojit do toho hledání, odmítám tu sedět na zadku, nic nedělat a tloustnout. Zavedla jsme řeč opět na toto téma a tentokrát jsem zněla dost přesvědčivě. Mohl z mého tónu tušit, že pokud mi to zakáže, prostě se o něco pokusím.. o útěk, nejpíš. A to by pak se mnou Garett nebyl kamarád. |
| |
| Zarazil jsem se. Došlo mi, že jsem jí celou tu dobu vykal. Hodlal jsem svou chybu napravit. "To jsem rád, že tomu tak je... a jsi v pořádku." Usmál jsem se na ní očima. Byl jsem vážně rád, že i přes mou chybu a hloupost krysáků, jí nebylo nic vážného. Neodpustil bych si to. Skousl jsem si ret. Málem bych zapomněl na to, že vlastně do této země došla s dalším mužem, který tu sice není, ale ona jej hledá. A zřejmě jej miluje. I když to co se odehrálo před chvíli mi, tak nějak nehraje a nedává smysl. "Oh, jistě. Chápu... ten chlap má ale štěstí." Myslel jsem to vážně. Mírně zklamaný tón hlasu, sklopený pohled. Zabolelo to. Na malou chvíli jsem snad zatoužil být na jeho místě. Byl to šťastný muž. Musel být. "Pochopitelně se přidej. Ale možná, ti najdu vhodnější oblečení." S tímto jsem se otočil na podpatku a vyšel z jejího pokoje. Skutečnost být delší dobu v její blízkosti mne ničila. Raději jsem jí zařídili vhodné oblečení. Nechal jej poslat do jejího pokoje. Šaty jsou krásná věc na ještě krásnější ženě. Ale Claire potřebovala něco jiného. Něco v čem by se při hledání cítila pohodlně a bylo by to vhodné i při případném boji, či potřebě utéct. Pro to jsem pro ní vybral něco takového. Nechal jsem mladou služku, aby jí ty věci odnesla. Potřeboval jsem se z toho vzpamatovat. To co se odehrálo. Ten polibek. To bylo něco neskutečného a skutečného zároveň. Nevím co s tím mám dělat, když vím že tu je ještě někdo další. Usazen na schodech skoro dole, jsem schoval hlavu do dlaní a čekal... až se převleče a vyrazíme. |
| |
| "Budu zticha, ale až v té chvíli, když mi řekneš své." Trval jsem na to a tvářil se přitom hodně odhodlaně. Bylo mi v této chvíli jedno, zda nás najdou. Prostě jsem potřeboval vědět, jestli mu můžu věřit. Nerad bych ohrozil Claire, ať byla kdekoliv. "Fajn. Dejme tomu, že ti věřím." Věřil jsem mu částečně. Měl jsem v úmyslu si ještě v jeho případě dávat pozor. Nejsem paranoidní, ale to neznamená, že občas není na škodu být opatrný. Vzhledem k tomu, že má královna lidi rozmístěny všude po této zemi, tak je těžké zjistit kdo je na vaší straně a kdo si na to jen hraje. Zarazil jsem se, ve chvíli co jsem měl v úmyslu říct k tomu své. Byly to vojáci. Pročesávali okolí. Snažili se mně najít, což bylo pochopitelné. Královna je potrestá, když k ní přijdou s prázdnou. To raději najednou potom nějakého chudáka a dovedou ho za ní, aby se vyřádila na něm. Mlčel jsem do té doby, než nakonec nešli někam jinam. "Ztratil jsem jí ve chvíli, co jsem s ní skočil z útesu. Nemohl jsem dovolit, aby jí odvedli a věděl jsem, že to prostě bude nevyhnutelné..." Cítil jsem se hůř a hůř. Měl jsem jí hlídat. Po celou tu dobu jsem jí v tom městě hlídal. Měl jsem dokonce dům naproti domu jejich "rodičů", abych na ní viděl a snažil se jí vyhýbat, aby jí to nepřišlo zlé. Dělal jsem učitele, protože ve škole jsem jí mohl být nejblíže a ta práce mne bavila. No a teď, zrovna tady.. jí zklamu. Selžu. Ztratím naši největší naději, protože jsem si myslel, že to bude tak nejlepší. K čertu se vším... |
| |
| Stála jsem tam naproti němu pevně rozhodnutá, že půjdu Daniela hledat. Hodně mu dlužím a taky mi na něj neskutečně záleží. Nechci ho ztratit, nechci být bez něj už ani minutu. Nemohla jsem si však nevšimnout Garettova zklamání, když jsem se o Danielovi zmínila. Au, to muselo bolet. Projelo mi hlavou a chtěla jsem se mu omluvit. Že to není tak, jak si myslí, chtěla jsme mu říct, že bych hledala i jeho, kdyby teď zmizel, ale nenašla jsme k tomu odvahu. Musela bych mu jistě lhát. Musela bych lhát jemu i sobě, musela bych tajit pocity, které se ve mě odehrávají. Jako kdybyhc Daniela milovala, ale nemilovala zároveň. Stejně tak Garetta. K oběma jsem cítila spalující touhu, city, které se nedali popsat. Jak si asi mám vybrat? Pak se zabouchli dveře a má tvář zesmutněla. Ten pocit, mě ničil. Věděla jsem, že je to špatně, věděla jsem, že mu ubližuju a že budu stejně ubližovat i Danielovi a to jsme nechtěla. Nechtěla jsem je vidět smutné, vidět je trpět mou rukou. Co mám dělat? Hlavu jsme měla zamotanou v myšlenkách a srdce, jako kdyby se obalilo řetězy, když někdo zaklepal. Doufala jsem, že to bude Garett nebo snad Daniel, ale dovnitř vešla poměrně mladá dívka, nejspíš služebná. Donesla mi jiné šaty, díky bohu za kalhoty! Pronesla jsem a zasmála se. Snažila jsem se před ní vše schovat, utajit. Nechtěla jsem, abych svůj smutek, nerozhodnost a obavy přenesla ještě na někoho jiného. Vzala jsme si od ní šaty a schovala se za plentu. Dvakrát jsem jí musela vyhodit, protože sem i chystala s oblékáním pomoci a nemohla pochopit to, že to zvládnu sama. Na potřetí to ale pochopila a odešla z pokoje. Já se tak v klidu mohla převléknout. Jakmile jsem byla převlečená, chvíli jsem postávala v pokoji a hleděla na sebe do zrcadla. Co to dělám? Proč to dělám? Kdo..kdo vlastně jsem? Byla jsem zmatená a vyděšená. Jako kdybych právě zapomněla na všechno o tom, kdo vlastně jsem. Ale já ani nemusela zapomínat, já to nevěděla. Celý můj život až do teď byla jedna velká lež. Lež, která mne měla chránit, ale teď mě hodila do reality, kterou nemůžu pochopit. Do toho ještě ta věc s Garettem a Danielem. Myslela jsem, že na místě odmdlím, jak se mu udělalo nevolno a stáhl se mi žaludek. Nakonec jsem se však na nohách udržela. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Pomohlo mi to tak nasadit masku bezstarostného pohledu plného odhodlání. Bez žádných emocí a pocitů. Myslela jsem si, že pro mne Garett příjde, ale když stále nepřicházel, a že to byla doba od toho, co jsme dostala ty šaty, rozhodla jsem se vyjít z pokoje sama. Nevěděla jsem, jak dlouho si ten umělý výraz ve tváři udržím. Nehledně na to, že moje srdce také dlouho ošálené nebude a nevím, co se stane, až to všechno zmizne. Vyšla jsem z pokoje a zamířila si to doleva. Byla to cesta, odkud mne se Garett přinesl, když mě vytáhl z kopky, kam mne zavřeli krysáci. Tedy alespoň myslím, že to bylo tudy, avšak na můj orientační smysl se nemůžu spoléhat. Nakonec se však ukázalo, že cestu jsem zvolila správnou. Došla jsem až ke schodům, kde seděl Garett. Jakmile jsme ho spatřila, srdce se mi opět rozbušilo ohromnou rychlostí a já si vzpomněla na ten sen. Znovu jsem se začala červenat. Musela jsem udělat pár kroků vzad a znovu se vydýchat, abych opět nabrala ten falešný výraz "všechno ok", hned potom jsem se ke Garettovi rozešla s úsměvem na rtech. Já jsem připravená k odchodu, veliteli. Snažila jsem se zavtipkovat, abych trochu uvolnila napjatou atmosféru, kterou jsme mezi námi opět cítila. A to jsme na sebe jen koukali.. |
| |
| Když vojáci konečně odešli a kolem vás byl opět čistý vzduch, Nathaniel vstal a oprášil se. Sundal ze sebe pár listů a pak se znovu rozešel poměrně rychlým krokem pryč. Poznal jsi, že směr, kterým jste mířili před tím (k jezeru) se lehce změnil. Stočil se a vy jste mířili do neznáma. Tušil jsi, co by tím směrem měli být - nic. Prostě zeď, skála, kameny. Nic, ani úrodná půda, natož nějaký dům. Tedy alespoň tak si to pamatuješ a že to už je pár let, co jsi tu nebyl. Neboj se, pošlu Thoma, je to nejlepší stopař v institutu. Najde jí. Zastavil se, aby jsi ho mohl dojít a vážně se na tebe podíval. Zřejmě to myslel opravdu vážně. Ty si ale nejdřív musíš odpočinout. Musíme ti taky ošetřit rány, některé z nich se otevřeli. A poukázal na tvoji krvácející paži. Skoro až jsi zapomněl, je to ještě ta rána z toho baru, ta která ti začala hnisat, ta bolestivá. A aby toho nebylo málo, pěkně tě bolela hlava, ještě aby ne, když jsi se do ní tak praštil. Ani by ses nedivil tomu, kdyby ti začalo být šoufl od žaludku. Otřes mozku by po takové ráně nebylo nic překvapujícího. Nešli jste nijak dlouho, když se Nathan zastavil. Před ním se objevila skála, přesně, jak jsi říkal. Natha to však nijak nepřekvapilo. Místo toho si začal něco mumlat. Když sis ho prohlédl a snažil ses mu odezírat ze rtů, všiml sis, že si něco propočítává. Jakmile přestal udělal pět dlouhých kroků vpravo a pak se sehnul k zemi. K tvému překvapení zvedl padací dveře, které byli schované po hromadou listí, mechu a kapradí. Až po tobě.. nebo no půjdu první. Zřejmě pochopil, že mu až tak nevěříš. Slezl pár schodů a pak tě znovu pobídl, aby ses vydal s ním dolů. Zavřel za vámi ty dveře a kolem vás se rozprostila černočerná tma. Dej pozor ať nespadneš. A Nath se rozešel do té tmy ještě hlouběji. |
| |
| Veliteli? Co to říká? Nechápavě jsem na ní hleděl. Trvalo mi notnou chvíli, než jsem pochopil, že to myslí jako žert. Vyloudil jsem na své tváři křiví a spíše rošťácký úsměv. Jako první důležitý bod jsme zamířili do stáje. Mít koně při hledání je vážně fajn. Stihne se to poměrně rychleji. "Umíš na něm?" Zeptal jsem se jí. Došlo mi asi trochu pozdě, že by bylo možné, že tam odkud pochází se na koních nepřepravují. Pokud by mi odpověděla negativně, tak jsem byl ochoten s ní sdílet jednoho koně a toho druhého mít pro toho jejího přítele. Pokud odpověděla kladně, tak jsem jí aspoň pomohl do sedla. Tak či tak jsme vyjeli ze stájích směrem k tomu místu, kde jí našli krysáci. Bude fajn se kolem porozhlédnout. Vím moc dobře jací bývají krysáci detailisté. Jinými slovy na velkou většinu detailů zapomenou nebo si jí nevšimnou. Válečníci jsou úžasní, ale nic víc. "A jaké to bylo v té zemi, kde ses nacházela?" Cesta nebyla nejdelší, ale nějakou dobu trvala a bylo fajn ten čas zabít, lépe než mlčením. Na nic lepšího mne nenapadlo se zeptat. Navíc mne zajímalo, jaké to tam vůbec je. Nevytáhl jsem pořádně paty z tohoto města. A pokud ano, tak vzdálené cestování sférami nebylo zrovna na pořadu dne. Vždycky mne zajímalo, jaké to cestování je. Jací jsou tam lidé, zvyky a tak vůbec. "Ehmmm... doufám, že to není příliš tajné nebo příliš osobní." Pronesl jsem rozpačitě a doufal, že jsem jí svou předchozí otázkou nějakým způsobem neublížil. To bych opravdu nerad. Zatraceně... jak se mluví s budoucí královnou, kterou jsem díky zvláštnímu snu políbil a málem i ten sen zrealizoval? Opravdu to bylo čím dál tím více náročnější. A ten zvláštní pocit u srdce, jakoby do něj někdo zarýval dýku, byl šílený. |
| |
| "Dobře..." Zatraceně. Nezbývá mi nic jiného než mu věřit. Začínalo mi být čím dál tím hůř. Cítil jsem se unaveněji a unaveněji, rozlámaně a tak nějak vůbec rozbitě. Už přestával vnímat co všechno mne bolí, tak nějak se to slilo do jednoho a já se divil, že ještě vůbec jsem tak nějak schopen fungovat. A to nemluvím o žaludku. Obrátil se a já se držel taktak, abych se nepozvracel. Skála? Opravdu skála? To je teda zatraceně skvělý. A co teď? Řekneme: Sezame otevři se! A skála se otevře? To jako vážně? Začínal jsem v duchu zoufat. Bylo mi na nic. Fajn.. padací dveře, tak toto by mne nenapadlo. Věnoval jsem mu jeden z pohledů při jeho slovech, že mu vzápětí došlo, že bude lepší když půjde první on a poté já. Věřil jsem mu tak nějak z čtvrtiny. Naučil jsem se z druhého světa nikomu nevěřit, maximálně sobě samotnému. Paranoia je fajn věc. Díky ní se mi tam podařilo přežít. "Pokusím se." Zaskřípal jsem zuby. Snažil jsem se z posledních sil ještě přinutit nohy ke spolupráci, aspoň dojít na místo určení. Šlo to těžce. Dvakrát se mi podařilo škobrtnout, ale tak nějak jsem to ustál. Sice stěží, ale ustál. Doufal přitom, že to bude někde končit. Ta tma všude kolem začínala být deprimující až hrůzu nahánějící. |
| |
| Netuším, kam mě to Garett táhnul, ale důvěřovala jsem mu a tak jsem ho následovala. Konec konců nemám důvod mu nevěřit. Nakonec se ukázalo, že mě bral do stájí. Na tváři se mi rozzářil úsměv. Na základní škole jsem koňmi žila, jezdila jsem a docházela pravidelně do jízdárny, od střední se to však změnilo. Na koni jsem dobrých pár let neseděla. No dobrých pár let jsem na koni nejela, ale pokud mi nedáš nějakýho divocha, měla bych to zvládnout. Znovu jsem se na něj usmála. Vyhoupla jsem se do sedla a koně jemně pobídla. Chvíli mi trvalo, než se mi povedlo ho rozjet, opravdu mi Garett nedal zrovna divocha, spíše opačně, pěknýho lenocha, ale alespoň mám jistotu, že se mnou nikam neuteče. Koně jsem musela každou chvíli pobízet, jelikož měl tendenci zastavovat a usínal mi dokonce i za chůze. Bylo vtipné pozorovat ho, jak se mu zavírají oči. Um nene, vůbec to není divná otázka. Stále jsem se usmívala. No tak asi jako první mne napadá, že tam už dávno nepoužíváme koně k přepravě. U nás jezdí auta. Podívala jsem se na něj a pak teprve jsem si uvědomila, že netuší, o čem mluvím. To jsou takový plechový věci, do kterých se vejde až 5 lidí, je to na 4 kolech a jezdí pomocí pohonné hmoty, které říkáme benzín jezdí. Nikdy jsem ve vysvětlování nebylo zrovna dobrá. Bože, co si asi tak pod pojmem plechová věc mohl představit? No jinak to tam funguje témě každodenní rutinou. Ráno člověk vstane, umyje se, nasnídá a děti jsou do školy a dospělí do práce. Odpoledne člověk příjde domů a věnuje se domácím pracem. Jinak do práce v našem světe chodí i ženy. Potom jsem se zabrzdila, nevěděla jsem totiž, co dalšího mu povědět. Pro mě to bylo úplně normální, nijak mě nenapadlo, co bych mu mohla povědět, co by ho asi tak zajímalo. Pokračovali jsme dál v cestě. Já se řídila Garettovými pokyny, jelikož jsem to tu vůbec neznala a snadno bych se ztratila. Držela jsem se ho tedy zuby nehty, protože kdyby se mi ztratil z dohledu, byla bych i já ztracená. |
| |
| Schody jako kdyby nekončili, když jsi konečně uviděl světlo. Bylo od hořící louče, která vysela na stěně. Konečně se před vámi objevila osvícená místnost a ty jsi si viděl pod nohy. Vydrž, už to je jen kousek. Pobídl tě Nathan a vydal se chodbou. Opravdu to bylo jen kousek, dveře jsi viděl už odsud. Mohlo to být 100m - 200m. Nathan na dveře třikrát zabouchal, pak nechal pauzu a bouchl ještě dvakrát. Dveře se okamžitě rozletěli. Stála v nich žena oděná v prostých šatech. Jakmile spatřila Nathaniela, na tváři se jí rozzářil úsměv a ihned ho obejmula. Kde jsi byl tak dlouho? Zeptala se ho a pak si všimla tebe. Odtáhla se od Nathaniela a na tebe se trochu zamračila. Nic neříkala, jen se na Natha podívala. Ten nic neříkal a pohled jí opětoval. Fajn, tak pojďte rychle dovnitř. Řekla a pak vás oba dva strčila za dveře. Když jsi vešel, objevila se před tebou klasická středověká krčma. Byl tam jeden bar, kde byli sudy piva a vína, několik jídelních stolů a schody nahoru, kde byli ještě asi 3 stoly a následně asi patery dveře někam pryč. Momentálně tam moc lidí nebylo - jen žena, kterou jsi už viděl, Nathan, jeden starší muž (kolem 40tky), dva opilci, kteří seděli v rohu a jedna postava, která na sobě měla kápi a seděla úplně odděleně. Nikdy si tě nevšímal, jen ten starší muž. Ten z tebe nespouštěl oči, ale nic neříkal. |
| |
| Pířu hlavně proto, aby na nás nepřišel admin :D A taky chci popřát krásné prožití vánočních svátků, plné pohody :) Hlavně si odpočiň.  |
| |
| Kousek... ten kousek mi připadal jako naprostá věčnost. Bylo mi čím dál tím hůř. Prohlašovat v této chvíli, že jsem byl v horších situacích nebylo vhodné. Býval jsem. To ano. Ale před hodně dávnou dobu. Zpohodlněl jsem. Pohlédl jsem na ženu. Nikoho mi nepřipomínala. A já jí taky asi nebyl povědomí, podle toho jejího nevraživého výrazu. Neměl jsem jí to za zlé. Tady si mě nikdo nebude pamatovat. Je to už let. Olízl jsem vyprahlé rty. Co bych dal za trochu vody. Dal bych cokoliv za to, abych si mohl v klidu odpočinout. Nabrat sil a potom se vydat hledat Claire. "Nemám v úmyslu působit problémy. Jsem tu ve jméně královny. Ne té zlé co vládne.. ale té, která si ten trůn zaslouží. A potřeboval bych vaší pomoc..." Nedořekl jsem to, protože se mi podlomili nohy. Před očima se mi udělalo černo. Neměl jsem si to za zlé. Za ten čas, co si nehlídáte krk pokaždé, prostě zapomenete. Bylo mi jedno, zda-li to jsou lumpové nebo dobráci. Bylo mi na nic a spánek byl ten nejlepší nápad pro mé tělo. |
| |
| "Auta? Jaká to ohavnost? A plechová..." Nechtělo se mi tomu věřit. Připadalo mi to hloupé. Koně jsou přeci jen úžasné stvoření. Kdo by byl schopen je vyměnit za plechové věci? Jenom hlupák. "Zvláštní ta vaše země. Nenudíte se tam občas?" Pohlédl jsem na ní zvědavě. Zadíval se na ní delší dobu než bylo zdrávo. U srdce to tak trošku zabolelo. Přeci jen stále hledáme toho jejího. Vedl jsem jí. Po očku jí sledoval. Představoval jsem si, jaké by to bylo být na jeho místě. Nebo jinak, kdybych se taky ztratil, hledala by mě? Musel jsem být chvíli mimo, že jsem pořádně nepostřehl moment, toho čeho se její kůň lekl a splašil se jí. Naštěstí se Claire koně držela. Jenže i přesto jsem viděl problém v podobě blížícího se stromu a větve, která byla nebezpečně nízko. Popohnal jsem proto svého koně. Doufal, že to stihnu včas. Včas jí zachránit. // MH: Nechám na tobě, jestli zachrání nebo ne... a tak... |
| |
| Probuzení Opět napřed od druhého dění - ráno 9:37 Poslední co jsi viděl bylo to, jak se tě Nathan a ta žena snažili zachytit dřív, než dopadneš na zem. Přesto jsi hned potom ucítil ránu (zřejmě jsi dopadl) a pak už si nic nepamatuješ. Jen tmu. Buď jsi omdlel zraněními, která se otevřela či vyčerpaností, kdo ví? Každopádně teď jsi konečně rozlepil oči. Tvoje tělo už tě nebolelo tolik jako předtím, takže jsi tam musel ležet nějakou dobu. Cítil jsi se totiž odpočatě, skoro až tě to vyděsilo. Když jsi se podíval kolem, viděl jsi prostě vybavený pokoj s pěti postelemi. V jedné z nich jsi ležel ty a ty zbylé čtyři byli pečlivě ustlané. Na stolku vedle tvé postele ležel džbán s čistou vodou, třetí miska s paličkou v které byli nějaké rozdrcené bylinky v podobě masti a taky obvazy. Nechápal jsi, co se to děje, ale z toho posledního co jsi pamatuješ jsi mihl soudit, že ta žena a Nathan jsou nejspíš tvými spojenci. Když jsi se zaměřil na svá zranění, zjistil jsi, že je máš téměř dokonale ošetřené a tu ruku, v které jsi měl zánět, máš zavázanou a z pod obvazu kouká nějaký list. Zřejmě ta mast byla určená právě na to. I když jsi byl vzhůru už pár minut, do pokoje stále nikdo nevstupoval. Za dveřmi, na které ses díval se zdálo být taky ticho, jako kdyby jsi tam snad v celém podzemním krytu byl sám. A nebo to maj jen dobře odzvučněné. |
| |
| Poklidná jízda se nám trochu zvrtla Večer (den před Danielem) - okolo 20:00 Ani jsem se nedivila, že Garett těmi auty opovrhoval, avšak byla jsem přesvědčená, že by se mu to líbilo. Neházej hned flintu do žita. Kdyby jsi to viděl, jistě by se ti to líbilo. Zasmála jsem se a věnovala se cestě před sebou. Nuda? To bych neřekla, v některých částech země se pořád něco dělo. Já měla to štěstí, že se mi smůla a neštěstí vyhýbalo. Tedy když nepočítám školu.. Dále jsem pokračovala po cestě, i když jsem nevěděla, kam jedu. Koukala jsem okolo sebe a hledala jsem něco, co by mi mohlo naznačit že touto lesní cestou procházel člověk. Nebyla jsem moc dobrý stopař, ale chtěla jsem něco najít. Zoufale jsem po tom toužila. A pak se můj kůň něčeho lekl. A já se lekla toho, jak se lekl můj kůň. Instinktivně jsem zatáhla za otěže a pevně se držela, vážně jsme nechtěla spadnout, ale ten kůň si dělal co chtěl. Nedávala jsem moc pozor, prostě jsem se snažila udržet.. A to se mi stejně nepovedlo. Spadla jsem z koně přímo na záda. Naštěstí do měkkého mechu, ale i tak to bolelo. A jak se ukázalo, tak jsem měla ještě ke všemu štěstí, ta větev byla nebezpečně blízko. A kůň? Ten byl někde daleko před námi. Ach, jak super. Postěžovala jsem si, když jsem se pomalu zvedala ze země. Naštěstí jsem se do hlavy moc neudeřila a dech se mi taky nevyrazil. Jsem v pořádku. Naštěstí nic zlomenýho. Ale i tak si připadám jako hromádka kostí, au.. |
| |
| Nestihl jsem jí jako hrdina pomoci. Zachránit jí a stejně tak nenechat utéct koně. Sesedl jsem rychle z koně, když jsem byl u ní a pomohl jí vstát. Prohlížel jsem si jí s jistou obavou. To, že utekl kůň bylo naprosto jedno. "Není to v pořádku. Jste.. jsi zraněná." Prohlásil jsem naprosto vážně a s vážností ve tváři na ni pohlédl. Ten pád z koně se mi nelíbil. Rozhlédl jsem se kolem. Vybral docela příhodné místo. Pěkné. Sálající přírodu v celé své kráse. A ty paprsky slunce. Došel jsem společně s koněm, podpírajíc Claire k nejbližšímu stromu, kde jsem jí nechal ať se usadí. Byla totiž vhodná chvíle na přestávku. Vytáhl ze sedla měch s vodou a podal jí ho. "Opravdu.. bych se nejraději s tebou vrátil zpátky a zavolal felčara. Byl to pád z koně." Pronesl jsem s veškerou obavou v hlase a stejně tak zračící v očích. Jenže byla to žena a navíc má královna. Dalo se jí odporovat? Nikoliv. Posadil jsem se vedle ní. Má ruka se střetla s tou její, když jsem od ní přebíral láhev. Ten dotek byl tak příjemný, že jsem chvíli držel tu svou ruku na její. Až poté mi došlo, že je to naprostá blbost. "Vážně se cítíš dobře?" |
| |
| Garett Jones - ráno 1.dne Nechala jsem si od něj pomoci vstát a i přes mé protesty mě musel prohlédnout. Vážně mi nic není. Nikde nekrvácím, se vším hýbat můžu a bolest taky ustupuje. Zaprotestovala jsem znovu, ale stejně jsem si musela udělat přestávku. Jak nařídil. Posadila jsem se k tomu stromu a pohodlně se o něj zády opřela. Bylo fajn si na chvíli odpočinout. S chutí jsem od něj vzala vodu a napila se. Víš kolik lidí v naší zemi padalo z koně? Kolikrát za den a za jakých příležitostí? To jsou kolikrát horší pády. Uklidňovala jsem ho, opravdu mi nic není. Felčar není potřeba. Zářivě jsem se na něj usmála a podala mu láhev zpět. V tom okamžiku se naše ruce střetli a my ta chvíli zůstali. Zadívala jsem se mu u toho do očí a nechala se tím úplně pohltit. Tím hřejivým pocitem, sálající jistotou bezpečí a touhou po jeho polibcích, po jeho tělu. Jakmile jsem si ale uvědomila, co dělám, okamžitě jsem sklopila pohled a Garett se taky odtáhl. Nevěděla jsem, si co s timhle poutem mezi námi počít. Nemohla jsem to udělat, protože jsem se před pár dny dala dohromady s Danielem, na kterém mi opravdu záleží, kterého nechci ztratit a nechci mu ublížit. Ale úplně stejně mi záleží na Garettovi a nejraději bych v tuto chvíli na Daniela úplně zapomněla a vrhla se Garettovi kolem krku, protože je tu on. Je to skoro až k pláči, milovat takhle oba dva a nesmět mít nikoho. Bát se každého dne, každé minuty co s nimi budu, abych neudělala chybu. Um, myslím, že bychom klidně mohli jet dál. Řekla jsem po chvíli ticha, když jsem se přestala lehce červenat. Podívala jsem se na něj a znovu jsem se usmála. Ale teprve potom mi došlo, že máme jen jednoho koně. Ups, promiň za toho koně. Je nějaký způsob, jak ti to.. vynahradit? Ale peníze teda fakt nemám abych ti toho koně zaplatila. Řekla jsem vážně, ale konec věty jsem řekla spíše už se smíchem v hlase. Postavila jsem se na nohy a hleděla na něj. |
| |
| "Opatrnosti a obezřetnosti není nikdy dost. Navíc, je mým úkolem se postarat o tvou bezpečnost a to díky tomu splašenému koni, zas tak úplně nevyšlo." Povzdechl jsem si. Jako osobní stráž jejího budoucího veličenstva, jsem se tak nějak v posledních dnech nevyznamenal. Ten dotek. Byl tak příjemný. Na malou chvíli jsem snad zatoužil i potom jí k sobě přivinout. Držet v náručí, ochránit jí tím za každou cenu, před tím ošklivým světem. "Opravdu.. jsi si jistá, že jsi v naprostém pořádku...?" Zeptal jsem se s jasnou otázkou a starostí v hlase. Myšlenka na to, po čem bych toužil, byla odsunuta do pozadí. Hluboko do pozadí. Byl jsem překvapen ohledně její touhy mi vynahradit ztrátu koně. Chvíli jsem na ní nechápavě hleděl. Nevěděl co jí vlastně na to říct. Nejdůležitější přeci je, že je v pořádku. Kůň ne kůň. "Claire, ty to asi nechápeš... ale je mi naprosto jedno, že utekl kůň.. důležité je, že jsi v pořádku. Nedej bože, aby se něco stalo následnici trůnu. Naší jediné záchraně... a mám pocit, že za poslední dobou, nejsem zrovna tak dobrý strážce, jakým bych měl být." Byl jsem na sebe velmi naštvaný. Není se přitom čemu divit. Kdyby byla Claire uznána jako královna, byl bych za tyto neúspěchy popraven a nebo nařknut z velezrady. "Pokud ti je nepříjemné se dělit o jednoho koně, klidně budu kráčet vedle něj." |
| |
| Zvedla jsem se ze země a vážně se na Garetta podívala. Opravdu mi nic není. Řekla jsem to už trochu otráveně, protože se nerada opakuji a zrovna jemu jsem toto tvrzení řekla již po třetí. Je jak moje máma. Moje otrávená nálada se však hned změnila a já se zase usmívala. Ne em, to nemusíš. Odpověděla jsem mu ohledně sdílení jednoho koně a s lehce zarudlými tvářemi a v rozpacích jsem ho sledovala. Přeci jenom s Danielem to bylo jiné, toho znám roky i když jen jako učitele, ale Garetta znám den? Možná ještě ani to ne. Přešla jsem ke koni, protože jsem chtěla tuhle dlouhou a trapnou chvíli, kdy na sebe oba dva jen civíme přerušit. Ale prosim tě. Lepší než kdybych se tu poflakovala sama, ne? Nahodila jsem na jeho téma osobního bodyguarda a vyhoupla jsem se do sedla. Tak nějak jsem doufala, že on zvládne nasednout i když už v sedle někdo je, protože já to neumím. Pojedeme dál? Zeptala jsem se ho z hřbetu koně a mile se usmála. |
| |
| "To bych ti ani nedovolil. Jsem rád, že se naše cesty osudu setkaly. Představit si, že tu v neznámém světě bloudíš, je děsivé." Možná za mé přítomnosti se jí stávají drobnější úrazy, ale kdyby byla sama, tak by se mohlo stát i něco děsivějšího. Královniny lidé jsou schopni ledasčeho a nikdy to není nic příjemného, někdy vám smrt přijde jako nejlepší možnost. Potřásl jsem hlavou ve snaze zahnat špatné myšlenky. "Jistě, půjdeme, pokud si to bude přát, vaše veličenstvo." Nemohl jsem si pomoct. Na toto oslovení si bude muset zvyknout. Bude to sice za nějakou dobu, ale bude vládnout této zemi. Lidé za ní budou pokládat své životy a plnit její rozkazy. Nakonec si bude muset najít nějaké muže, aby mohli následně společně kralovat a mít kupu dětí. Opět jsem zatřepal hlavou. Nakonec se raději vyhoupl do sedla za ní. Popohnal trošku koně. Byl to zvláštní pocit, být v její blízkosti. Bylo to takové uklidňující. "Claire, bylo ti vlastně řečeno, co se a jak stalo? Jak tvoje matka, veličenstvo, zemřela a na trůn se dostala zlá královna?" Něco mi říkalo, že by potřebovala vědět víc. Aby si nemyslela o své pravé rodině to nejhorší, protože její rodina toho udělala hodně, aby ona vyvázla v pořádku. |
| |
| Nechala jsem ho, aby se vyhoupl na koně a usadil se za mě. K tomu, aby mohl koně vést musel ruce proplést kolem mě, takže jsem tam seděla skoro jako v jeho objetí. Byla jsem ráda, že ho mám za zády a tak jsem se mohla červenat aniž by to vidět. Každopádně pocit to byl velice zvláštní. Být mu takto blízko, dotýkat se ho. Jako by mě spaloval ten žár jeho těla, jako kdybych po něm opět začínala toužit. Z toho transu, kdy jsem nedokázala myslet na nic jiného kromě jeho nahého dokonalého těla a vášnivých polibků mě ale vytrhl jeho hlas. Teprve teď jsem si uvědomila, že mi vlastně Daniel celý ten příběh neřekl a že bych ho nejspíš měla znát. Jo um, ne. Ten.. příběh či jak to nazvat, neznám. Mírně jsem se ušklíbla a přestala jsem se červenat. Během toho, co jsem ho poslouchala jsem se pozorně dívala kolem, zdali nezahlédnu známky toho, že tam nedávno někdo šel. Přeci jenom už jsme se k tomu jezeru kam jsme spadli blížili. Jenže moje stopovací schopnosti nejsou zrovna dobré. Musim se spoléhat na Garetta. |
| |
| "Víš tato říše za vlády tvé matky a tvého otce nebyla tak nebezpečná, jak je nyní. Kdysi dávno ani tvá teta neměla temné srdce, jenže zjištění toho, že vládnout této říši bude její starší sestra, tvá matka, v ní probudilo závist a chamtivost. Rozhodla se trůn získat za všech okolností. Tvého otce svedla, pak když jí byl k ničemu zabila. Dokonce je prý schopná nějaké temné magie. A poté co tvá matka porodila tebe, jakožto následnici, tak tvá teta měla v úmyslu se i zbavit tebe. Pár vybraných jedinců z celého království, ochránci a válečníci, vymýšleli plán, jak tě ochránit a nakonec řešení problému byla lidská říše. Místo bez kouzel." Na chvíli jsem se odmlčel. Blížil jsem se totiž k části tomu, jak její matka, ač jí neznala a nikdy nebude znát, zemřela. Porozhlédl jsem se kolem se zvláštním špatným tušením. Nakonec jsem uznal, že za to bude moct pouze to vyprávění. "Ve chvíli, kdy se vytvořil teleport. A bylo připraveno vše potřebné k tomu, aby se královna přemístila s tebou do bezpečí, tak se tam z ničeho nic objevila zlá královna. Tvá matka tě bránila, zdržovala mezitím co ty ses dostala do bezpečí. Obětovala se pro tebe." Skončil jsem vyprávění právě v té chvíli, kdy jsem spatřil vzdáleně kouř. Kouř, kde se před jistou dobou nacházela jedna z vesnic. Bylo mi jasné bez zdlouhavého přemýšlení, co se tak asi stalo. Nebyl čas na přemýšlení. Lidi od královny tu mohou pořád být, možná tu je i samotná královna a to riskovat prostě nemůžeme. "Má paní, nemohu si dovolit riskovat. Musíme se vrátit zpátky. Dřív než bude pozdě. Je to mou povinností." Myslel jsem to vážně. Zastavil jsem koně. I přesto jsem čekal, jakožto její poddaný, na její rozkazy. Na to, zda-li se rozhodne riskovat svůj život, aniž by věděla zda-li je on pořád naživu. |
| |
| Snažila jsem se nějak pohodlně sedět na tom koni, ale jak jsme tam byli dva, nepříjemně to tlačilo. Nedávala jsem však na sobě nic znát a po chvíli sem toho házení v sedle nechala. Pozorně jsem poslouchala ten příběh. Obětovala se pro mě? To by snad udělala každá matka.. no, v lidském světě to tak není. Ach, škoda, že nemůžu své pravé rodiče poznat. I když otec se zdál být pěkný cassanova. Zpozorněla jsem, jakmile jsem si všimla kouře i já. Už mě chtěl odvádět pryč ale já se zamračila a rázně ho odmítla. Cože? Ne! Co když tam bude Daniel? Jsme jen kousek od místa, kde jsme společně spadli do toho jezera, třeba tu ještě je. Nebo to je bylo jeho tábořiště. Nijak jsem neuvažovala nad tím, že by tam snad mohli být vojáci a mohlo by to být nebezpečné. Vlastně proč taky, do teď jsem žila ve světě, kde nebylo tolik nebezpečí a nikdo mi nešel po krku. Nejspíš si ještě neuvědomuji, že tady jsem nejhledanější osoba. Měli bychom se tam jet podívat a pokusila jsem se nějak v sedle otočit, abych se na Garetta podívala. Tedy em.. no to je fuk. Budu jen doufat, že ho zbytečně nevystavím nebezpečí a neohrozím ho. Nechci, aby se mi kvůli mě něco stalo. Možná bych se tam měla jít podívat sama! Možná bych se tam nenápadně mohla jít podívat sama. Jednoho přikrčeného človíčka v křoví si všimnou méně než dvou a koně. Navíc můžu kdyžtak křičet. Navrhla jsem mu, ale v duchu si nadívala, co to vymýšlím za debilní plány a strachy se mi začal svírat žaludek. |
| |
| Byla tvrdohlavá a možná i hloupá. Ano, blázen a naprostý sebevrah. Nebo to jen bylo kvůli tomu, že tady je tak krátce a nechápe jisté věci a nebezpečí. Nechápe, že když se něco takového objeví tak je potřeba utéct a zachránit si svůj vlastní život. Kdybych nebyl s ní, tak bych vzhledem k mému rytířskému kodexu, jal bych se zachraňování toho, co se ještě dá a zjišťovaní přeživších. Ale nemohu si dovolit riskovat. A pak nahodí tak šílený nápad. "Blbost! Pokud by se tam měl jít někdo podívat, tak bych to byl já. Vy byste, ale měla udělat tu nejlepší věc. Utéct!" Sesedl jsem z koně. Myslel jsem to naprosto vážně a neměl jsem v úmyslu se o tom dohadovat. "Jeden z hlavních důvodů proč hoří, je že hledají vás... teda tebe.. Pokud tě dostanou, tak tato vesnice padla zbytečně... chápeš?" Doufal jsem, že to pochopí. Že tomu bude rozumět. Stejně tak jak jsem doufal, že když jí na malou chvíli opustím, tak se jí nic nestane. Kdo zatraceně jsi Danieli, že je ochotna kvůli tobě toho tolik riskovat? |
| |
| Sledovala jsem ho, když seskočil z koně. Jo jak se zdálo, můj nápad byl tak hloupý, jak jsem si myslela. Jestli tam je vypálená vesnice, tak bychom jim měli pomoct. Jakmile jsem ale viděla Gsrettův zamračený výraz, kterému se to, že stále stojím na místě vůbec nelíbí, zmlkla jsem. Byla jsem jak malá holka, kterou právě matka rázně odmítla. A kam mám asi tak jít? Sama zpátky netrefím. Řekla jsem na rovinu a podívala jsem se kolem sebe. Můj orientační smysl nebyl zrovna kdo ví jaký a navíc když mě poprvé vedli do toho sídla, kde mě Garett drží, byla jsem mimo. Z dálky se ozývali hlasy zoufalství, jak vojáci podřezávali hrdla posledním lidem, kteří ve vesnici ještě žili. Až se mi z toho zježili chlupy na rukou a uznala jsem, že bych opravdu měla zmizet. Jenže jsem nechtěla zahodit tu možnost najití stopy po Danielovi. Mohl tam být, právě teď odtamtaď může utíkat a nebo naopak může jeho tělo být mezi mrtvými. Zoufale jsem se podívala z koně dolů na Garetta, pamatuješ si jeho popis že? Kdyby jsi ho našel mezi mrtvými.. Raději jsem do nedořekla nahlas a jen se na něj dívala. Potom jsem vzala za otěže a pobídla koně. Vydala jsem se zpět cestou odkud jsme přišli.. nebo jsem si to alespoň myslela. |
| |
| "Já vím, že bychom měli.... ale nemůžu riskovat. Nesmí se ti nic stát!" Můj hlas zněl zoufale. Byl jsem zoufalý z celé té situace. Celý život jsem jednal podle určitého kodexu a teď najednou jsem neměl ani nejmenší tušení, co vlastně dělám. "Ten kůň cestu zná. Nech se jim vést." Co víc k tomu říct? I kdyby to nebyla pravda, nebylo na vybranou. Každou chvíli, co jsme se tu zdrželi mluvením, tak umírali další a další lidé. Jenže Claire byla moje královna, nezbývalo nic jiného než jí poslouchat. "Snad ano." Pronesl jsem, když jsem se otočil a vyrazil směrem do oné bývalé vesnice. Neměl jsem ani nejmenší tušení, jak ten její přítel vypadá. A připadalo mi to zbytečné. Stejně už musel být po smrti. Potichu jsem se proplížil, právě ve chvíli, kdy jeden z vojáků měl v úmyslu zabít malého chlapce kolem tak osmého roku a ten druhý uvedl do bezvědomí děvečku s úmyslem z ní udělat pořádnou ženskou. "To by stačilo, pánové!" Povedlo se mi na sebe upozornit. Teď bylo důležité se spolehnout na můj bojový um, který se nakonec zdál být lepším než jsem si myslel. Nezdržel jsem se dlouho u vesničanů a nepomáhal jim s hašením ohně, na to nebyl čas. Místo toho jsem se rozeběhl směrem ke Claire. CLAIRE: Kůň tě na malou chvíli poslouchal. Ale pak z ničeho nic se zastavil. Jeho tělo se proměňovalo v kámen. A vzápětí poté si viděla před sebou, velmi zvláštní ženu. Nestačila sis jí však dlouho prohlížet, vlastně si nestačilo cokoliv dalšího, neb se ti najednou do plic nedostával vzduch. V uších ti podivně hučelo a před očima objevovali černé skvrny. "Vítej, v Říši divů, neteřinko. Škoda jen, že budeš muset tak rychle umřít." Cítila si jak ti buší srdce, jako kdyby bylo někde uvnitř v tvé hlavě a ne tam, kde by správně mělo být. Něco si zašeptala, aniž bys věděla význam. Něco, co donutilo čarodějku zmizet a neprobodnout ti srdce, dýkou jež se zaleskla v její ruce. Z kamenného koně si spadla a všude kolem se rozprostírala černočerná tma. Je vážně otázkou jak dlouho jsi byla mimo. V té temnotě, kde jsi viděla tváře tobě tak povědomé, tisíckrát mučené touhou osobou, jež si viděla. Možná tě probudilo, praskání ohně. Čísi dotek na tvé tváři, tak teplý a vlídný dotek. Po otevření očí, jsi mohla zjistit, že to je Garett. Hlavu máš položenou v jeho klíně. A on se na tebe s jakými úšklebkem ve tváři dívá. Pokud se podíváš lépe, tak můžeš spatřit na jeho levém boku ošklivý krvavý šrám. |
| |
| soukromá zpráva od Garett Jones pro Chvíli potrvá než budeš moc skotačit. Ano, ano. Momentálně narážím na pravidlo: Magie má svou cenu. Čím víc silná magie, tím je cena silnější. Oukej? |
| |
| Prchala jsem na koni co nejdál od té vesnice a doufala jsem, že si mě Garett zase najde. Jenže kůň začal zpomalovat a postupně zastavil úplně. Zkameněl a teprve poté jsem si všimla ženy, která se objevila přede mnou. Oslovila mě neteří, takže jsem okamžitě věděla, kdo to je. Až mě leknutím a strachem píchlo u srdce. Všimla jsem si té dýky a pustila jsem otěže, chtěla jsem z koně seskočit a začít utíkat a křičet. Místo toho jsem jen něco zašeptala. Něco, čemu jsem nerozuměla a ani jsem nevěděla, že něco takového mohu vymyslet. Žena přede mnou, aneb zlá královna této říše však najednou zmizela. Mé tělo bezvládně padalo z koně a mě se setmělo před očima. Koruny stromů bylo to poslední co jsem viděla. Probudil mě něčí dotek na tváři. Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala a pochopila, kde jsem. Znovu jsem zamrzala a protřela si oči. Em, co se na mě tak díváš? A znovu jsem oči otevřela, abych si ho lépe prohlédla. Teprve teď jsem si všimla té krve na jeho boku. Chtěla jsem vyšilovat, jako moje máma v lidské zemi, jenže jsem neměla dost sil na to, abych vyskočila na nohy. Byla jsem ráda, že jsem se vysoukala do sedu. Potřebuješ ošetřit! Řekla jsem mu vážně a pohlédla na něj. Pro tentokrát jsem děkovala, že mám matku sestru. |
| |
| "Ále nic." Mávl jsem rukou. Skousl ret. Bolest na boku byla chvílemi snesitelnější a chvílemi bych nejraději bolestí omdlel. Na druhou stranu, vesnice zachráněna byla a to bylo to důležité. "To potřebuju. Ale ty bys prvně měla odpočívat, abys mi pomohla se pak dostat zpátky do bezpečí. Nemůžeme se tady zdržovat a koně už nemáme." Situace ve které jsme se nacházeli nebyla vůbec příznivá. Kdyby se tu náhodou objevil nepřítel, tak bych nebyl schopen ochránit Claire. Už tak bude pro mne problém dojít do sídla. Zarazil jsem se. Vzhledem k tomu, že tu bylo něco na co jsem se jí musel zeptat. Na to co se vlastně stalo. Našel jsem jí ležet na zemi v bezvědomí. Vedle zkamenělého koně. Malou chvíli jsem si myslel, že jsem jí ztratil. Než mi došlo, že dýchá. "Co se stalo?" Zachraptěl jsem. Byl jsem čím dál tím víc unavený. Ale nemohl jsem si dopřát ten luxus spánku a bezvědomí... kdo by se potom postaral o Claire? |
| |
| Olízla jsem si suché rty a polkla, abych alespoň trochu zvlhčila vyschlé hrdlo. Objevila se tu má teda. Ušklíbla jsem se a zadívala se do lesa před sebou. Bože, nemůžu se pomalu hnout. Jak se dostaneme zpátky? Navíc potřebuje ošetřit. Zadívala jsem se na jeho ránu na boku. Měli bychom ti zastavit krvácení. Jinak cestou vykrvácíš. A pomalu jsem si klekla, abych měla lepší přístup k jeho tělu a mohla ho ošetřit. Ošetřím ti to. Mám kurz první pomoci. Pak mi došlo, že asi neví, co to je. Mávla jsem nad tím rukou a pak jsem si všimla jeho výrazu. Byl plný otázek. No jo, taky jsem mu to nedořekla. Nějakým způsobem nechala toho koně zkamenět, chtěla jsem utíkat, ale něco jsem řekla, ona zmizela a já ztratila vědomí. Víc jsem toho sama nevěděla, takže pokud se bude vyptávat, má bohužel smůlu. Lehni si na záda. Podívala jsem se kolem sebe a pak na sebe. Sejmula jsem ze sebe vestu, kterou jsem měla přes košili a u přitiskla na Garettovi ránu a silně na ni zatlačila. Uh, promiň. Chvíli jsem ještě tlačila a poté jsem vzala jeho vestu a udělala z ní tak nějak obvaz (natrhala jí a svázala) abych mu to obvázala. Pak jsem to ještě na chvíli stlačila. |
| |
| Objevila se tu královna? A Claire kupodivu žije... Překvapeně jsem na ní hleděl, oči rozšířené. "Asi ano." Můj pokus o úsměv je zmařen bolestným úšklebkem. Zahleděl jsem se jí do tváře. Měla jí tak krásnou. Nikdy jsem v životě jsem neviděl nikoho tak krásného. Vypadala snad jako anděl. "Nemáš ani nejmenší ponětí, co jsi jí řekla... že?" Pozvedl jsem tázavě obočí. Mohlo mě to napadnout. V její rodině, v jejich žilách koluje magie. Možná to bylo hlavním důvodem, proč se dostali na trůn. A teď i budoucí královna snad je schopna něco takového ovládat. To že odehnala mocnou královnu něco znamená. Sic jí to muselo stát hodně sil. Lehl jsem si na záda, jak se po mě požadovalo. V očích i přes bolest měl menší pobavení, nemyšleno nějak v zlém slova smyslu. Bylo to takové divné. Nezvyklé, když se o mě starala žena. Skousl jsem si ret. Tiše zaúpěl. To vážně zabolelo. "Ehmmm.. dobrý.. vím, že jsi chtěla víc." Usmál jsem se. Dál jí hleděl do očí. Byl to asi jeden z těch zvláštních momentů, prostě jsem jí chytil za ruku a přitáhl si jí k sobě blíž. Blíž ke svým rtům. Chtěl jsem jí poděkovat a nic lepšího než toto mne nenapadlo. |
| |
| Jeho připomínek, když jsem mu zastavovala krvácení jsem si nevšímala. Moc dobře jsem věděla, že mi pak poděkuje, přeci jenom mi zachraňuju život. Když krvácení konečně přestávalo, přestala jsem na ránu tolik tlačit a způsobovat mu tím ne zrovna malé bolesti. Bohužel jsem nevěděla co jiného dělat. Jenže než jsem se od něj stihla stáhnout do bezpečné vzdálenosti, byla jsem mu najednou moc blízko. Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Naše rty se opět setkali. Chvíli jsem z toho byla v šoku a celá ztuhlá jsem mu polibek vůbec neopětovala. Ba naopak spíše jako kdybych se od něj chtěla stáhnout. Přeci jsem si tohle zakázala! Nemůžu to udělat, ublížila bych tím Danielovi. A navíc Daniel je ten, do kterého jsem již pár let zakoukaná. Jenže jako v mžiku sekundy se moje mysl rozhodla jinak. Do polibku jsem vložila všechno, co jsem uměla. Vášeň, něhu, touhu a spalující žár. Oplatila jsem mu ho snad tisíckrát a odtáhli jsme se, až když oběma začal docházet dech.. nebo alespoň mě. Okamžitě jsem se znovu začala červenat a rychle jsem se od něj odsunula co nejdál jsem mohla. Kdybych jistě věděla, že mě moje nohy unesou, už na nich stojím a utíkám někam pryč, tohle všechno rozdýchat. Místo toho jsem tam seděla dva metry od něj, bedlivě sledovala každý jeho pohyb, s mírně vyděšeným výrazem a zadýchaná, jako kdybych běžela maraton. Co jsem to zase udělala?! Tohle nesmím! Ne dokud nenajdu Daniela a všechno mu vysvětlím! Tělo se mi začalo lehce třást. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se několikrát nadechla a vydechla. Počítala jsem si u toho do desíti několikrát za sebou. Alespoň to mě dokázalo uklidnit. Jakmile jsem zase nabrala správnou dechovou frekvenci, přestala se červenat a třást, teprve potom jsem se odhodlala něco říct. Promiň, neměla jsem to dělat. Řekla jsem stroze, i když jsem se o tom polibku nechtěla vůbec dál bavit. Když se nadechoval, že něco řekne, gesty rukou jsem se ho snažila umlčet. Nechtěla jsem o tom nic slyšet a hodlala jsem na ten žážitek co nejdřív zapomenout. Zpátky k našemu tématu - to že je má tetička nejspíš čarodějnice jste mi nikdo neřekl. A co jsem jí zamlumlala na oplátku nemám ani zdání. Prostě jsem to řekla, jakobych ty slova znala staletí. Rychle jsem se ten polibek snažila zamluvit něcím jiným. |
| |
| JEN MALÁ PAUZA, ALE POKRAČUJEME! :) Tedy doufám :D |
| |
| V podvečer v lese s Garettem Garret mi vysvětlil, že i má matka ovládala magii. Jen má tetička má tu černou a moje matka měla přírodní. Bylo to nepravděpodobné, že se u mě něco takového po tak dlouhé době rozvine, ale nejspíš to tam někde je. Nechtěla jsem dál otálet a protože se již hodně setmělo a skoro jsme neviděli na krok, rozhodla jsem pátrání po Danielovi pro dnešek odložit. Takhle by se mi ho stejně nepodařilo najít, ani kdybych chtěla sebevíc. Tedy pokud se mi to vůbec někdy podaří. Na jednom koni, kdy já držela Garetta kolem pasu, jsme se pomalu vraceli. Bylo mezi námi cítit to napětí, které vyvrcholilo, když mě Garett políbil, ale snažila jsem se dělat jakoby nic. Pro vlastní dobro a dobro těch dvou jsem si je zakázala. Když to znamená, že jim ublížím, nebudu raději ani s jedním.. jenže to napětí se leckdy nedá vydržet. Jakmile jsme se vrátili do sídla, slečna, která mi byla přidělena snad jako služebná (i když já to tak nebrala) mě odvedla do svého pokoje, připravila mi koupel, čisté věci na spaní a pak už hurá na kutě. Ráno mě probudil dusot kopyt koní a jejich řehtání. Jakmile jsem otevřela oči, netrvalo dlouho, aby si přivykly slunci, které do pokoje pronikalo. Vešla jsem na balkon, kde byli již otevření dveře a do pokoje tak díky tomu mohl proudit čerství vzduch. Teprve teď, z výšky, jsem si všimla, jak je celé sídlo obrovské, tedy na moje poměry. Ty zahrady, stáje.. Skoro až mi to vyrazilo dech. Garett je nejspíše nějaký šlechtic, když má takový majetek. Tedy jestli to patří jemu. Když jsem pohlédla dolů, uviděla jsem tři muže na koních a jedno koně stále volného, který čekal na svého jezdce. Avšak netrvalo dlouho a Garett se objevil. Netušila jsem, že odjede a tak jsem zmateně sledovala, jak se vyhoupl do sedla. Naštěstí pro mě si mne všiml a celou situaci mi osvětlil. Společně s družinou se vydal hledat Daniela. Že prý to je pro mne moc nebezpečné. A taky by nebylo dobré, kdyby mě tu někdo viděl. Žádal mě tedy o to, abych zůstala v sídle a nijak se nevzdalovala. Ale co když příjdou vojáci? Včera prohledávali města a tuhle část vynechali, co když příjdou dnes? Jenže to už byli na cestě pryč... |
| |
| Úkryt Po dlouhém spánku jsem otevřel oči. Chvíli jsem si nemohl vybavit, kde jsem, co se stalo...A hlavně jsem nevěděl, kde je Claire. A Garett. O toho mi moc nešlo, možná by bylo lepší, kdyby byl ode mě a Claire co nejdál. Ale stejně jsem neměl ani tušení, kde je. Pohledem jsem sjel na mou obvázanou ruku, už tolik nebolela. Bylo to zvláštní. Než jsem upadl a usnul, bolela mě jako čert a teď vpodstatě nic. V hlavě mi uvízla nepěkná otázka, jak dlouho tu vůbec jsem? Prudce jsem se zvedl a porozhédl se po místnosti. Čtyři další postele, všude uklizeno. Džbán s vodou a miska, v níž byla jakási mast. A pak taky ty obvazy. Nebyl jsem si jistý, jestli se z toho džbánu můžu napít, tak jsem do něj alespoň namočil ruce a umyl si obličej. S tichým povzdechnutím jsem vstal z postele a protáhnul se. Musím co nejdřív najít Claire. Doufám, že je v bezpečí, opakoval jsem si neustále v hlavě, přičemž jsem si pokaždé při zmínění jejího jména vzpomněl na její nádhernou tvář. Ačkoliv jsem měl všechna zranění perfektně ošetřena, tělo mě pořád trochu bolelo. Nejradši bych si ještě odpočinul, někde ve stínu stromu, třeba u řeky. S Claire. Ale teď není čas na další odpočinek, stačí už to, že jsem tu bůhvíjak dlouho spal. Zamířil jsem ke dveřím a natáhl ruku ke klice. Snad tu ještě někde je Nathan a ta žena. Kliku jsem stisknul a zatlačil do dveří. |
| |
| Pro Daniela: Jakmile jsi otevřel dveře, vypadalo to, že je v místnosti, která vypadalo jako nějaký malý hostinec, sám. Když jsi se však pořádně rozhlédl kolem, všiml sis opět toho muže v kápi, který seděl u stolu v rohu místnosti. Před sebou měl korbel nějaké tekutiny a pár kousků chleba a sýr. Mohl sis všimnou, jak lehce pozvedl hlavu, hned co jsi vylezl ze dveří. Jako by jsi ho zaujal. |
| |
| Dovětek Celé jsem to zpackal. A kvůli čemu? Kvůli ženské. Jenže to byla Claire, právoplatná dědička trůnu, budoucí královna, má paní. Naše jediná naděje. Claire… Ztrácel jsem kvůli ní rozum i zdravý nadhled, který mi nikdy dřív nechyběl, a tak není divu, že jsem si od chvíle, kdy jsme se vrátili, připadal jako pěkný hlupák. Jako kluk s nevybouřeným já, který běhá za děvčaty a snaží se proniknout do tajů lásky. Styděl jsem se však hlavně za to, jak jsem selhal. Mám a měl jsem zajistit její bezpečí, ale místo toho ji vezmu koňmo hledat jejího ztraceného přítele, který může být už dávno mrtvý. Nemluvě o tom, jak se k ní chovali krysáci. Jediné dobré na tom všem byly pouhopouhé dvě věci: její blízkost spolu s polibky, a pak to, že dokázala zastavit svou tetu. Neví sice jak, ale vládne přírodní magií stejně, jako její matka, a to je dobré znamení. Spát jsem šel s těžkou hlavou. Připadal jsem si zcela vyšťavený tím, jak rychle a intenzivně jsem se do ní zamiloval, a přitom jsem se mohl hýbat – až tehdy, vždy, když jsem s těmito myšlenkami zrychlil krok, mi došlo, že jsem zraněný. Doktor ránu prohlédl, zašil a potřel hojivou mastí. Jeho mlčenlivost mluvila za vše. Další den – Ráno - Hledání Daniela Daniel. Daven. Ta jména mi zněla v uších od samotného probuzení. Kvůli včerejšku jsem se cítil opravdu mizerně, horší to bylo jen tehdy, připouštěl-li jsem si, že jsem Claire líbal i přesto, že miluje jiného. Na druhou stranu, cítil jsem tu vášeň, když mne líbala naposledy. Byla zde snad naděje? Tak či tak, přála si jej najít a její přání mi bylo rozkazem. Ani v nejmenším se nedalo uvažovat o tom, že by ho jela znovu hledat na vlastní pěst. Vybral jsem proto skupinu schopných mužů a spolu s nimi se vydal Daniela hledat. Claire jsem nechal v sídle, samotnou.. ale snad jsem svůj příděl smůly vyčerpal a nic zlého se už nestane. Taky se musím víc pochlapit. Dřív, než se z toho úplně zblázním. Cesta koňmo utíkala a brzy už byl cítit kouř ze včera vypálené vesnice. Královnini vojáci tady zanechali jen prach a mrtvá těla, na kterých si teď pochutnávali mrchožrouti. Musíme ho najít, prohledejte, co půjde.., rozkázal jsem a muži neochotně přikývli. Nikomu se nechtělo hledat mezi troskami muže, o kterém jsme nic nevěděli. Jenže rozkaz budoucí královny je nediskutovatelný. Sám jsem seskočil ze svého koně a vydal se nejdřív směrem, kde stál kamenný kůň. Byla ho škoda. V okolí jsem nenašel nic, co by mi jakkoliv a hlavně v čemkoliv pomohlo. K uzoufání. Vrátil jsem se k ostatním a pustil se do prohledávání trosek domů. Lidé měli občas tendence své domy vylepšovat nějakou tou skrýší, ale jen málokdo měl prostředky na to, aby takové skrýše opravdu k něčemu byly. Bok mne stále bolel. Rána už nekrvácela, ovšem cítil jsem každé škubnutí nervů kolem stehů a to nebylo nic příjemného. Po půl druhé hodině hledání bylo jasné, že tudy cesta nevede. Rozdělíme se. Zlá královna hledá Claire, nevíme, jestli už ví i o něm.., odmlčel jsem se, nicméně si musíme dávat pozor. Nepouštějte se do jakékoliv potyčky, jen pokud to bude nevyhnutelné. Prohledáme okolí, hm, a sejdeme se na tomto místě za čtyři hodiny. Dost času pro to někoho najít, pokud ovšem už sám nebloudí po kraji. Pak může být takové hledání zcela bezúčelné a budeme muset přistoupit k jinému řešení. Pobídl jsem koně a v doprovodu jednoho z mužů vyrazil na západ. |
| |
| Pro GARETTA: Tvoji muži nebyli moc nadšení z toho, že by měli ohledávat ostatky, kteří ve vesnici zbyli, navíc ti tvrdili, že pokud tam ten muž byl, jistě ho ty vojáci sebrali. Ty jsi je však ignoroval a jakmile jsi se na ně zle pohlédl, dali ti pokoj a plnili všechny tvé rozkazy, tak jako ty jsi plnil rozkaz tvé budoucí královny. Ukázalo se, že mezi mrtvými z vesnice muž popisu, který ti Clair dala žádný takový nebyl. S tvými muži jste se sešli na náměstí a rozdělili si směry, kudy se kdo vydá. Na tebe zbyla cesta stejná, jako ta včera. Půjdeš se ještě jednou podívat k tomu jezeru, kde našli krysáci Clair. Včera jste jeli v noci a mohl jsi tak něco přehlédnout, navíc ses ještě chtěl podívat na místo, kde Clair přemohla svou tetu. Jakmile jsi se vydal na cestu, tvůj kůň začal být nervózní. Čím víc jste se blížili tomu místu, kde se včera objevila královna, tím víc se kůň vzpíral, až jsi nakonec musel jít kus pěšky. Zem se zdála být vyprahlá, květiny byli zvadlé a stromy opadané. Jen na jednom kousku bylo všechno zelené. To bylo místo, kde Clair ležela. Nic víc se zde nezdálo být. Šel jsi kousek dál a všiml sis cestičky, která byla v ostružinách vyšlapaná a zdálo se, že se jí někdo snažil zamaskovat. |
| |
| NERUŠIT! |
| |
| Už jen při přecházení pokoje směrem ke dveřím jsem si uvědomoval, že moje nohy mi připadají tak o polovinu těžší, než normálně. Jako kdybych měl tělo ztuhlé. Přisuzoval jsem to takové té zmatené náladě po probuzení se, kdy byste nejraději nějakou dobu leželi a nehýbali se. Mě ale hnaly myšlenky na Claire. Je-li v pořádku, kde je? To byla otázka, která se mi v hlavě omývala neustále dokola, až jsem musel chvíli poslouchat, jestli ji neříkám i nahlas. Naštěstí tomu tak nebylo. Dveře pokoje jsem otevřel v naprosté tichosti, ani panty nezavrzaly, jak bych byl schopný s mým štěstím čekat. Dříve, než jsem vyšel z pokoje, jsem se musel porozhlédnout po místnosti za prahem dveří. Podlaha i vybavení vypadaly jako hospodské. Co ale neodpovídalo popisu hostince, bylo ticho. Vykročil jsem rozvážným krokem z pokoje a rozhlédl se po místech k sezení, nikoho jsem neviděl. Tedy až na muže s kápí a jídlem před sebou. Neuniklo mi ani pozvednutí hlavy mým směrem. Už když jsem ho zahlédl předtím, jsem měl pocit, že mě sleduje. Ale umořen únavou jsem si nemohl být jistý. Tentokrát jsem věděl, že se nepletu. Nechtěl jsem ale vědět, proč se na mě tak dívá, chtěl jsem ho využít jako zdroj informací. "Zdravím. Nevíte, kde jsou všichni? Majitel hostince, či někdo takový?" ,zeptal jsem se ho celkem odměřeným tónem, ale ne chladným. Jen bylo už z hlasu znát, že si držím určitý distanc. --- Claire Vyslyšení prosby Garetta, ať zůstaneš v sídle nebylo natolik složité. Sídlo bylo prostorné, plné místností a zákoutí. Po chodbách jsi sem tam měla šanci potkat někoho ze služebnictva. Prohlídka sídla zabrala poměrně dost času. Rozhodně jsi měla dost času na přemýšlení. Až když jsi procházela okolo dveří knihovny, vyšel z nich jeden ze zdejších sluhů. Nejspíše by sis ho nevšímala, kdyby si nezačal všímat on tebe. "Tak mladá královna, jo?" ,zeptal se celkem drzým tónem. Dalo by se říct, že zněl i nedůvěřivě a podezřívavě. Jako kdyby si z tebe utahoval. Jako kdyby tě podezříval ze lži o tom, kdo jsi. |
| |
| PRO DANIELA Muž v kápi zvedl hlavu, takže jsi mohl vidět jeho šedivý plnovous a ústa, která se pousmála. "Aaale, nechceš si přisednout chlapče?" Řekl ti stařeckým rozklepaným hlasem a pokynul ti rukou k židli naproti němu. Jakmile jsi se usadil, přistrčil k tobě talíř s jídlem. "Jen si dej, musíš být hladový" a sám si nechává jen korbel plný tekutiny, nejspíš piva. "Včera jsi vypadal, že se snad neprobudíš!" Pokusil se zavtipkovat, ale poznal, že mu to moc nejde a tak přešel rychle k věci. "Zde se nacházíš v tajném útočišti nepřátel nynější královny. Nathan má podezření, že i ty jím jsi. A prý když tě potkal, tak jsi byl s nějakou slečnou. Kdepak je?" Zeptal se v klidu se napil ze svého korbelu. Po chvilce jsi zaslechl tekoucí vodu a následný ženský hlas jak nadává. Pootočil jsi hlavu napravo, kde byl bar a z dveří, které vedli do místnosti za barem vylezla dívka s utěrkou na ruce. Okamžitě se na tebe usmála, "jee, tak už jsi vzhůru? Neměl bys ale ještě chodit, některé tvé rány se mohou otevřít." A hned k tobě přiskočila, asi tě chtěla zkontrolovat, ale pak si pevně chytla utěrku, která se pomalu nacucávala krví. "Um omluvte mě" a pak zmizela po schodech nahoru a zavřela se v jedné místnosti tam. |
| |
| Několikrát jsem se ztratila, než jsem konečně našla cestu do knihovny, kam jsem měla namířeno. To sídlo je pro mě hotovým bludištěm! Ještě, že tu je pár služebných, kteří mi dokáží poradit. Když už jsem zjistila cestu do knihovny a byla u ní, prošel kolem mně služebný, kterého bych normálně minula bez povšimnutí, ale jeho drzý tón a slova mě doslova uráželi. "Co prosím?" Zastavila jsem se a dívala se na něj, mračila jsem se, protože se mi to nelíbilo. Tahle situace tu něčím smrdí. "Nikdo tě nenutí mě uznávat jako královnu. Ještě jí nejsem" odsekla jsem mu. Pravda, vůbec jsem se tak necítila, tedy zatím ne. Ono se to asi časem změní. Ale jak si sakra Garett a Daniel mohou být tak jistí? Možná se není čemu divit, že mi ten služebný nevěří. Nechtěla jsem tam dál stát a řešit tuhle stupidní situaci a tak jsem nad tím bez povšimnutí mávla rukou, "pokud mne omluvíš, budu pokračovat" řekla jsme mu už napůl zády k němu a zabrala za kliku knihovny, kde jsem měla v plánu se ponořit do knih o dějinách této země. |
| |
| Nejprve trochu nedůvěřivým pohledem jsem sledoval muže, který promluvil překvapivě rozklepaným hlasem. Trochu jsem ho neodhadl. Nakonec jsem jen přikývl a posadil se na židli naproti němu. Ruce jsem si lokty opřel o stůl, ale překvapeně jsem se na něj podíval, když ke mně přistrčil talíř s jídlem. Musel jsem si přiznat, že hlad jsem měl, ale nechápal jsem, proč by se se mnou dělil o jídlo. "A co vy?" ,zeptal jsem se pro jistotu. Při jeho pokusu o vtip jsem jenom nadzdvihl koutky. žádnou větší reakci ze mě nedostal. Popravdě, sám jsem měl tehdy pocit, že usnu a neprobudím se do příštího jara. Ale aspoň jsem z toho dostal informaci, že tu nejsem tak dlouho. Jen jednu noc. Byl jsem rád, že se raději přesunul hned k věci a zaujatě jsem ho poslouchal. Nemohl jsem si být jistý, ale znělo to poměrně přesvědčivě. Nevypadal, že by lhal. Po otázce, kde je Claire, jsem na moment sklopil pohled ke stolu. "To nevím." ,přiznal jsem po chvíli s takovým tím tónem, který jasně prozrazuje, že se kvůli něčemu cítíte provinile. Jak bych se také mohl necítit provinile? Přerušil nás ale zvuk tekoucí vody a ženský hlas. Zvědavě jsem tím směrem zahleděl, dokud se v místnosti neobjevila dívka. Zvědavě jsem se na ni zadíval, když na mě začala mluvit. Chtěl jsem se jí zeptat na pár věcí, ale nestihl jsem to. Když ke mně přišla a chtěla mě nejspíše prohlédnout, všiml jsem si utěrky, která se barvila krví. Omluvila si a zmizela z místnosti. "Omluvte mě na moment." , omluvil jsem se muži a vydal jsem se svižným krokem za onou slečnou. Zastavil jsem se až přede dveřmi, na které jsem zaklepal. "Omlouvám se, že ruším, ale jsi v pořádku?" ,zeptal jsem se zvučným hlasem. --- Claire Lokaj vypadal, že vyloženě vyčkává tvou odpověď. Také se hned při ní usmál. Neodpověděl ti, na tvou první otázku, ale druhá část odpovědi ho zaujala. "A co že ses najednou ukázala?" ,zeptal se o něco méně drzým tónem, spíše trochu podezíravým. Když ses ale chtěla vydat do knihovny, následoval tě. Očividně ti ještě chvíli nechtěl nechat klid. Šel za tebou jako stín. Tentokrát mluvil klidněji, ne tak útočně. "Je trochu podezřelé, že ses tak najednou objevila a že bys teď měla převzít vládu. Pokud se to podaří." ,prohodil jakoby mimochodem a změřil si tě pohledem. Takovým... Hodnotícím. |
| |
| Muž jen pokynul rukou, že on jíst nebude a tak celý talíř připadl tobě. Chvíli tě jen tiše sledoval, bůh ví, co za myšlenku mu běhali v hlavě. To jsi však odhadnout nedokázal. Pak si všiml té ženy, nijak extra si toho nevšímal a věnoval se dál toho korbelu. Zřejmě nad něčím přemýšlel. Nebo alespoň to tak vypadalo. Najednou totiž vůbec nemluvil a měl sklopenou hlavu k zemi. Ty jsi však šel za tou ženou. Zaklepal jsi na dveře a omluvil jsi se. Za chvíli se ozval znovu její hlas, "ah ne, jsem v pořádku, jen jsem se řízla o sklenici." Bylo ti odpovězeno líbezným hlasem. "Ale mohl byste mi pomoci?" Vyzve tě dovnitř a když otevřeš, všimneš si, jak zápasí s obvazem. Jde jí to obvázat velice špatně jednou rukou. "Děkuji", odpověděla, když jsi jí pomohl zavázat ruku a pak se na tebe podívala krapet přísně. "Ale vaše rány také musíme převázat a zkontrolovat. Neměl byste se ještě tolik hýbat, můžete si zpřetrhat stehy. A že mi dali práci." Tak trochu tě sjela, ale i tak ti to od ní nepřišlo moc varovné. Vypadal tak mírumilovně, že si troufneš tvrdit, že tato žena nezabije ani mouchu. "Ah pardon, jistě si musíte říkat, kde to jste a kdo jsme. Já jsem Emilly, mladší sestra Nathana, toho muže co vás sem přivedl a Nathan je zástupce vedoucího Jaretta. Momentálně se nacházíte v institutu, který je veden proti zlé královně, jak jste již slyšel. Každý, kdo zde přebývá díky ní o něco přišel.." Poslední větu dodala trochu posmutněl a pak tě vzala za rameno a obrátila ke východu. "Ale zbytek vám povím až v pokoji a zkontroluji vám u toho ty rány." Znovu se na tebe mile usmála a pobídla tě k chůzi. |
| |
| Vlezla jsme do knihovny a nad jeho otázkou jsem pokrčila rameny. "Vím já. Prožívala jsem normální den, když mě to s Danielem vcuclo a ocitla jsem se tady. Jen díky němu stále žiju a zjistila jsem, jakou úlohu v téhle zemi vlastně mám. Tedy pokud je to pravda, ale nejspíš jo." Procházela jsem mezi regály s knihami a očima je projížděla. Některých jsem se dotkla protože mě zaujal materiál vazby. Docela mě až děsilo, jak málo jsem toho vlastně věděla. Možná proto jsem se rozhodla jít sem, najít odpovědi. Třeba můj návrat sem byl podmíněn nějakou legendou? Co já vím. Každopádně se pořád nemůžu zbavit myšlenek na Daniela i Garetta. Vlezli mi pod kůži tak moc, že bez přítomnosti alespoň jednoho z nich se cítím tak zranitelná, že skoro dýchat nemůžu. Nehledně na to, jak moc mě děsí ten muž vedle mě. Co když se umí prát? Všechno mi to začalo docházet až teď. Přešla jsem raději na otevřený prostor, ke stolků, v knihovně. Na jednom byl položen džbán s vodou a pár sklenic, tak jsem neváhala a občerstvila jsem se. |
| |
| Sice mě zajímalo, co má na mysli muž, který nad korbelem vypadal tak zamyšleně, ale toto nebylo něco, coby mi dalo v klidu spát, pokud bych se nepokusil pomoci. Po zaklepání a výzvě slečny jsem vešel do pokoje. Musel jsem se pousmál, když jsem si všiml, jak zápasí s obvazem v jedné ruce, proto jsem k ní přistoupil a ruku jí zavázal. "Nemáte zač." ,odpověděl jsem s úsměvem, než jsem si všiml jejího přísného výrazu. "To bych nerad." ,uchechtl jsem se ale po chvíli omluvně, i když jsem musel uznat, že smát se nebylo nejpříjemnější. Nevypadala ale jako nějaká fúrie, spíše působila mile starostlivě. Po jejích dalaších slovech jsem ale přikývl. Zajímalo mě, kde přesně se to nacházím a kro tu se mnou vlastně je. Zvědavě jsem poslouchal a snažil se, aby mi neukniklo nic, co by mohlo být důležité. Ještě než jsem se ale rozhodl ji následovat do pokoje, aby mi mohla zkontrolovat rány, jsem se chtěl představit. "Děkuji vám za vaši laskavost a ochotu. Jmenuji se Daniel Cooper." ,představil jsem se a teprve potom jsem se vydal do pokoje. --- "Co vás vcuclo?" ,zeptal se muž trochu nechápavě, když ses pokusila mu vysvětlit, jak ses zde objevila. Přestával vypadat tak nakvšeně a nabručeně, spíše se tvářil celkem zvědavě. Kdyby si pořád neudržoval odstup, možná by vypadal i přátelsky. Sledoval tě, jak vybíráš knihy, které si přečteš a až když jsi došla ke stolkům s občerstvením a napila se, pousmál se na tebe. "Co přesně za informace hledáš? Mohl bych ti pomoci najít knihy, které obsahují právě to co chceš najít." ,nabídl se až klidně. Znělo to skoro až ochotně. |
| |
| "Taková černá díra, která se objevila zničeho nic uprostřed třídy." Odpověděla jsem mu s klidem a ještě jednou se trochu napila. Další jeho otázka mě však překvapila. Vypadal velice zvláštně, když mě před chvílí chtěl pomalu roztrhat pohledem a teď vypadá ochotně. Měla jsem z toho divný pocit. "Em, asi něco o historii téhle země." Dodala jsem a odložila hrnek na stůl. Trochu jsem se mračila a nespouštěla jsem z kluka oči. |
| |
| Pousmála se a vydala se do pokoje, kde měla připravené všechny věci. Ani ti nemusela říkat, co máš dělat, tvrdým pohledem tě posadila na postel a ty sis vyhrnul tričko. Opatrně a s jakousi zručností začala sundávat obvazy, omývat rány a následně je znovu zavazovat. "No co jsem říkala, tu ránu na břiše jste si znovu otevřel." Dodala, když pečlivě utáhla obvaz. "A krom toho, tady všichni už ví, kdo jste." Pousmála se na tebe znovu. Vypadala tak mladě, ale zněla jako dospělá, rozumná žena. Ono co se tady v tom institutu taky musela všechno naučit, že? Po chvilce se ze zdola ozvala rána a mužské hlasy. Byli asi 3 a jeden ženský. Emilly najednou radostně vyskočila na nohy a už se hnala dolů. "No konečně, co vám tak dlouho trvalo?" Křičela na ně už z balkonku. |
| |
| Koně přiváži ke stromu a sám se vydám na obhlídku. Když dojdu doprostřed zpustošené oblasti rozhlédnu se kolem. Není zase tak velká a nebude problém jí objet a neztrácet přitom čas. Nejdřív se ale zaměřím na palouček na kterém jsem našel Claire. Opatrně chodím po jeho obvodu a chvíli to trvá než seberu odvahu, skloním se a přejedu dlaní po hebkých stvolech trávy. Pak se sám pro sebe usměji. Má moc. Je to jisté. Sice je mladá, nevyzrálá, vystrašená, nevychovaná, ale má moc a to je hlavní. To je jediné na čem doopravdy záleží. Všechno ostatní se může naučit, ale pradávnou sílu jejího rodu by nedokázalo nic nahradit a ta nepoškozená tráva dokazuje, že v ní proudí opravdu silně. Rozhodně se dokáže postavit současné královně, i když jí čeká dlouhá cesta než svůj dar dokáže naplno rozvinout. Jenom doufám, že budeme mít dostatek času na to její talent probudit. Narovnám se a přejdu ke stopě v ostružiní a pečlivě si jí prohlédnu. Nevypadá staře, ale přesnější dobu odhadnout nedokáži. Možná bych měl poslat pro některého z krysáků, oproti mně mají citlivější čich a nemělo by jim dělat problém stopu sledovat, ale než by sem dorazili trvalo by to příliš dlouho a já si chci pospíšit a vrátit se co nejdříve do zámku za Claire. Kdo ví co tam provádí když je tam tak sama. Vrátím se zpátky pro koně, obejdu zničené místo po souboji dvou královen a pěšky sleduji pěšinku v lesním podrostu a zvíře vedu vedu za sebou. |
| |
| Pro GARETTA: Jdeš po vyšlapané pěšince a s jistotou můžeš říct, že tamtudy šli dva muži. Kam ale měli namířeno ti známo není. Sám by ses na to vykašlal a nechal toho muže na pospas lesu, ale přeci jenom tě něco táhlo v před. Možná to, že to je přání tvé královny? Sem tam se ti cestička ztratí, protože na některých místech je zem tvrdší a stopy jednoduše zmizí. Či pokud to někdo maskoval, tak byl sakra dobrý a nechce být odhalen. Po tom, co ji ztratil stopu jsi však ještě kousek šel dál. Před tebou se objevila jen skála a kolem tebe byl les. Nic víc. Skoro by se dalo říct, že pokud taky někdy někdo byl, jistě je ztracen a možná již mrtev. Les je zrádné místo a pokud ho dobře neznáte, nemáte skoro šanci. Už jen proto, co všechno tu žije. Pomalu ses tedy vracel zpět. Stejně jako cestou jsem, tak i cestou zpět kůň odmítal jít kolem toho místa. Musel jsi ho proto obejít, jinak bys byl bez koně. Zvláštní, jak zvířata dokáží vycítit temnou auru a jsou tvrdohlavá. Nakonec jsi však vyšel ven z lesa a dojel zpět do vypálené vesničky, kde už se tvý muži shromažďovali. Někdo byl dokonce veselejší, než by měl být a nos se mu trochu červenal. Muž pověřený prozatimním velením k tobě přešel, aby ti podal hlášení. Pane, prohledali jsme celou vesničku, jak jste si přál, ale mezi ostatky ani přeživšími jsme muže daného popisu nenašli. Na chvíli se odmlčel a poté pkračoval. Dostali jsme však zprávu od jednoho mladíka, že u nich v chatě měli raněného, který okamžitě po vojenském zákroku zmizel směrem k lesu. Postarší muž se strništěm na tváři se jen zasmál. Takže bude pravděpodobně mrtví. Zrovna v této oblasti není les zrovna bezpečným místem a už vůbec ne, když máte královnu v patách. Ty její psiska, no fuj.. |
| |
| Přebírám získané informace a zvažuji co udělat dál. Nejlepší by bylo celé pátrání odvolat a vrátit se zpátky. Není tu bezpečno a kdo ví do jakých problémů nás tohle vměšování může zavést, ale zase se mi nechce vrátit ke Claire tak docela s prázdnou. Těžká volba. "Moc se nenalejvete, ještě není konec," sjedu přísným pohledem po svých mužích. Nemám nic proti když si tu a tam dopřejí trochu pálenky na kuráž, ale musí zůstat bojeschopní. "Zavedete mě k tomu mladíkovi. Zkusím z něj vytáhnout co nejvíc," rozhodnu se. Možná se mi podaří objevit něco užitečného. "Potom potřebuji několik dobrovolníků, kteří se vydají do lesa", oslovím vojáky. "Potřebuji zkušené stopaře. Necelou míli odtud je místo se zničenými stromy. Tam je stopa dvou mužů která míří do srdce lesa. Chci abyste se po ní vydali a zjistili kam vede. Možná je to ten koho hledá královna. Kdo má tolik odvahy, že se tam vydá? Kdo si chce vydobýt čest, slávu a uznání?" Skončím se svým proslovem a pomalu přejíždím očima po tvářích chlapů kteří tu jsou se mnou a čekám kolik z nich se jich přihlásí. Nejsou to všechno zbabělci i když tahle těžká doba doléhá na každého. |
| |
| Tvůj vrchní velitel se napřímil a okamžitě reagoval. Můj pane, mohu vřede doporučit Eruvea. Je to nejlepší stopař, kterého znám a samozřejmě bych ho doprovodil. Domluvil a pak vystoupil další z řady, a já vás mohu doprovodit k tomu mladíkovi, ale nevím, jestli bude moci mluvit. Je v dost velkém šoku, zemřela mu opatrovnice. Dál tam jen postávali a čekali na tvé další instrukce a povely. A ti dva ožralové se akorát tak svalili k zemi a nebyli schopni dalšího postupování. Asi je to nebavilo. |
| |
| Claire "Historické knihy jsou zde," odvede tě blíže k oknu a ukáže na několik vysokých polic. Poté vytáhne několik foliantů a zamíří s nimi ke stolku u kterého stojíš. "Tady je historie pánů z Adelaide," otevře první knihu a ukáže ti barveně ilustrovaný rodokmen. Je tam spousta jmen, ale tebe zaujmou až ta poslední. Daven a Garett Jonesovi. Sourozenci. David je několik let mrtvý a u Garetta rodokmen končí neb nemá žádné děti ani manželku. "Je zde vše od založení hradu sirem Edynem Jonesem až po současnost," vytrhne tě ze zadumání mladíkův hlas. Pak před tebe položí druhou knihu. "Tady je stručná historie našeho království. Jistě tam dokážeš najít informace i o svém otci, matce, tetě, současné královně, a i sobě," ušklíbne se. Trošku pohrdavě. Snad tím vyjadřuje svoje znechucení nad tím, že bys o těchto věcech měla být dávno poučena. Možná se mu prostě jenom nelíbíš. |
| |
| "Dobrá," přikývnu na srozuměnou a vyšvihnu se do sedla. "Dávejte na sebe pozor a snažte se vyhnout potyčkám s královninými vojáky pokud na ně narazíte," dám ještě poslední rozkazy svému veliteli a pak jenom sleduji jak mizí v lese. "Vy ostatní se postarejte o mrtvé," mávnu rukou k vypálené vesnici a tělům tam ležícím. "A dohlédněte na ty dva ať se přestanou ulejvat," trhnu hlavou k té opilecké ostudě. Doufám, že jim přenášení spálených těl a kopání hrobů dá pořádně za vyučenou. "Vyrážíme," popoženu koně a nechám se vést vojákem který zná cestu. Doufám, že se mi z toho kluka podaří vymámit alespoň popis toho muže který se u nich skrýval, když už nic jiného. |
| |
| Pomalu jsem šla za ním, když mi ukazoval, kde jsou knihy o historii. Popravdě, zůstala jsem stát a čumět. Knihovna, která stála přede mnou čítala tak 3x takovou knihovnu, než jsme měli školní a že jsem si říkala, že ta je dost velká. Chlapec však zkušeně šáhl mezi regál a vyndal dvě knihy, Společně jsem zase přešli ke stolku s menším občerstvením, jak jsme stáli předtím. Mladík, který stál přede mnou zručně nalistoval ilustrovaný rodokmen a předložil mi druhou knihu, v které bych měla najít opravdu vše, co jsem hledala. Tak trochu jsem ho obdivovala, vyznat se v tak velké knihovně je pro mě umění. Kdyby si ten dojem však nezkazil tím tónem. Mluvit se mnou takhle v naší zemi, tak mu snad jednu ubalim a vychrlim na něj spousty nadávek, ale tady to nejspíš není vhodné. Navíc by spoustě nadávek nerozuměl.. ale to by mohlo být vtipné. "Um, děkuju.." A ihned jsem se ujmula knihy s rodokmenem. "Daven Jones.." přečetla jsem to jméno tiše pro sebe a čekala, že ten mladík už je dávno pryč, ale on tam pořád stál. Otočila jsem se na něj a trochu se mračila. "Um můžeš jít. Cestu zpátky do pokoje si najdu sama. Ale díky." Je pravda, že můj tón byl trochu ostřejší, než jsem chtěla, ale ten kluk už mi vážně začal připadat zvláštní. Knihu s rodokmenem jsem zavřela, vzala i druhou knihu a s nimi v rukách jsem rychlo-chůzí odešla směrem do svého pokoje. Nebo alespoň směrem, kterým jsem si myslela, že je. |
| |
| Pro GARETTA: Cesta netrvala dlouho, i když jste již dávno vyjeli z hranic malé vesničky a ocitli jste se na cestě do neznáma. Tedy přesně do jiné, vzdálené vesnice. A ještě aby ne. Ti ubožáci teď nemají kam jít. Klučinu jste našli o berli a obvazy všude různě po těle. Asi si toho opravdu hodně zažil a skoro ti bylo trapné a blbé vyptávat se. Ale přeci jenom jsi musel. Když tě mladík spatřil, ani se nezastavil. Jen si otráveně povzdychl a chraplavým hlasem promluvil, "copak jsem vám toho neřek dost?!" Z jeho hlasu bylo slyšet utrpení, vyčerpanost, ale také to, jak moc ho obtěžujete. Přestože to byl mladík okolo 20-25 let, teď to nebylo poznat. Jednu stranu obličeje měl obvázanou, zřejmě se mu tam rýsovala pěkná popálenina, což ho poznamená do konce života. A za to všechno můžou královniny vojáci. Tvá nenávist vůči ní se začne pomalu prohlubovat. "Řekl jsem vám, že ten muž utekl do lesa. Dokonce jsem vám řekl i směr! Víc nevím! Má rodina už kvůli němu utrpěla dost! Ještě na mě kvůli vám přijede královnina stráž!" Při hovoru se zdálo, že zadržuje slzy. |
| |
| Claire V zádech pořád cítíš mladíkův pohled který tě doprovázel od dveří knihovny, ale teď už jsi v bezpečí možná. Sídlo je opravdu rozlehlé. Jedna chodba se podobá druhé. Tolik dveří a pokojů a ty to to vůbec neznáš! Někde jsi musela špatně zahnout. Netrvá to dlouho a dostaneš se do opuštěné části zámku. Nikde žádný ze sluhů a vojáků, kterého by ses mohla zeptat na cestu, ticho je skoro až nepříjemné a stíny se ti zdají delší než před chvilkou. Navíc tě z obrazů pozorují oči dávno mrtvých obyvatel tohoto místa. Jako kdyby tě sledovali. Každý tvůj krok. Snad si o jenom představuješ, ale jak kolem těch namalovaných obličejů procházíš, přijde ti, že se jejich rty pohybují. Jako kdyby si mezi sebou povídali. O tobě a o tom co přinášíš. Pak ale narazíš na obraz, který se vymyká. Je to portrét Garetta a jeho bratra Davena. Sice byl pořízen před mnoha lety, ale ty rysy si nelze splést. Daven je tvůj Daniel. |
| |
| "Mluvíš se sirem Jonesem z panství Adelaide," spustím na něj zostra ze hřbetu koně. Nějaký vesničan nemá se mnou takto co mluvit. Ale pak sesednu, postavím se před něj a zadívám se mu do očí. "Potřebuji tolik informací na kolik si jenom dokážeš vzpomenout," řeknu mírně. "Vím, že je to teď pro tebe těžké, ale tohle by ti mělo pomoci," vtisknu mu do dlaně několik těžkých zlatých mincí. "Na lékaře a jídlo," dodám jako kdyby to nebylo i tak jasné. "Jak ten muž vypadal? Co říkal? Nezmínil se kam se chce dostat? Máš pocit, že vojáci hledali přímo jej?" vychrlím na něj otázky. "Soustřeď se. Je to opravdu důležité." |
| |
| Mladík s vřelým díkem přijal mince a rychle si je schoval hluboko do kapsy. "Moc se omlouvám sire a zároveň děkuji. Moc toho ale nevím. Téměř vše jsem řekl vašim vojákům, kromě popisu." Poté se olízl seschlé rty a podal ti podobný popis jako Clair. Už teď bylo jasné, že je to on. "A dívku? Jednu zmínil, ale bezejména. Řekl jen, že je královsky krásná." Dodal a poté se těžce opřel o svou hůl. "Bohužel, víc nám toho neřekl. Většinu času, co u nás strávil jen spal. Byl velice raněný.. a tu druhou se akorát najedl a pak utíkal. Chudák chlap. A to vypadal sympaticky." A pak už se neudržel a dřepnul si na zadek. I přesto, v jakém stavu se ten muž nacházel, stihl litovat druhé. Bylo vidět, že má otevřené srdce a je nesobecký. Někdo takový se v království už moc nenajde, od dob, kdy na trůn nastoupila zlá královna. Nakonec se mladík zvedl a suše dodal, "pokud teď dovolíte sire, rád bych pokračoval v cestě. Mám jí ještě kus před sebou." A s těmito slovy se rozešel dál a nechával tě za svými zády. |
| |
| Knihy jsem si tiskla k hrudi, jako kdybych si snad nesla štít. A ne že bych za něj teď nebyla ráda. Chlapcův pohled mě doprovázel ještě dlouho poté, co jsem opustila knihovnu. Úplně mě mrazilo v zádech a to je přesně to, co nesnáším. Jenže když jsem se ztratila, což jsem poznala podle velmi zaprášených chodeb a špinavých chodeb, kde navíc nikdo nebyl, se ten pocit mrazení v zádech ještě zhoršil. Nyní na mě vyselo víc očí. I když to byli obyčejné obrazy, nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě sledují a hýbou se. Prostě to nešlo. Připadali mi, jako obrazy z Harryho Pottera a to už mi naskočila i husí kůže. Navíc tu byla docela zima a rozbitými okny prostupoval studený vítr. Jak jsme tak procházela, tak jsem si ty obrazy moc neprohlížela. Vážně jsem z nich měla strach a tak jsem chodbou rychle proběhla. Jenže pak mne v mém zorném poli zaujal obraz větší než všechny ostatní, na kterém byli osoby dvě, místo jedné jak to bylo doposud. Na obraze byli dva malý kluci. I přesto jsem však rozeznala tvář Garetta. Druhá tvář byla zanesena prachem a pavučinami, ale když jsem si stoupla na tlusté knihy, dosáhla jsem tak, abych mohla obraz očistit. Šokem jsem jsem se zapotácela, zakopla o vlastní nohy a spadla na zadek. Okamžitě jsem nalistovala rodokmen Jonesů a dvakrát, ne třikrát si přečetla tu pasáž, kde je napsáno, že je Daven roky mrtev. Pohledem jsem lítala z rodokmenu na obraz a zase zpátky. Najednou mě pocit nejistoty a nebezpečí úplně přešel. "To přece není možné!" Podotkla jsem nahlas pro sebe, až se prázdnou chodbou ozvala ozvěna. Šokem jsem rychle vyskočila na nohy, sebrala jsem knihy a ještě celá špinavá od prachu, jak jsem spadla a sahala na ten obraz, jsem utíkala chodbou zpět, kudy jsem přišla. Tak nějak jsem si přála, aby už byl Garett zpět a já mu mohla všechno říct. Ale co mám dělat?! Vzpomněla jsem si okamžitě na ty živé sny a na to, jak mé srdce touží po obouch. Vždyť to jsou bratři!! Utíkala jsem i již obydlenou částí zámku, dokud jsem nezakopla a znovu nespadla. Po dnešku budu asi pěkně otlučená, až si bude Garett myslet bůh ví co. Knihy jsem odložila na jednu lavici a vyběhla jsem hlavními dveřmi ven před zámek, abych se podívala, jestli už Garett není na příjezdové cestě. Potlačovala jsem nutkání mu vyjet naproti. |
| |
| Konečně nějaké dobré zprávy. Claire bude jistě potěšená až jí sdělím, že ten muž je naživu. Tedy byl, protože v lese se může přihodit spousta ošklivých věcí, ale to jí zatím nebudu říkat. Je zbytečné aby si dělal víc starostí než již má a jestli je mrtvý tak s tím stejně nic neuděláme. Nasednu a vydám se zpátky do zámku. Cestou rozdám ještě několik rozkazů o rozdělení hlídek na kraji hvozdu ve kterém zmizeli moji zvědi. Zbytek vojáků má volno až dodělají pohřbívání vesničanů. Pak už mě nic nezdržuje, tak pobídnu koně k rychlejšímu tempu a netrvá dlouho věže Adelaide se tyčí přede mnou. Projedu branou a chci zamířit rovnou do stájí když si všimnu Claire na nádvoří. Vypadá rozrušeně, ale když se rozhlédnu kolem vše jde jako obvykle a ničeho zvláštního si nevšímám. Pokrčím rameny, sednu, koně předám štolbovi a zamířím ke Claire. "Něco jsem se o Danielovi dozvěděl," zavolám když jsem od ní ještě několik kroků vzdálený. Asi byla tak nedočkavá zpráv, že nedokázala vydržet uvnitř. |
| |
| Akorát jsem stihla vyběhnout před sídlo, když jsem viděla Garetta přijet. "Zaplať pánbůh!" Špitla jsem pro sebe a už jsem se k němu hnala. Knihy jsem cestou odložila stranou. Pak jsem se ale zasekla a dál k němu nesměřovala. Stála jsem na místě a chvíli jsem přemýšlela, co mu vlastně řeknu! Bude mě brát za blázna! Podle rodokmenu je Daven několik let mrtvý tak proč by mi měl věřit. Zvlášť, jestli ho viděl zemřít. Ale ten obraz! Ten obraz nelže! Já nejsem blázen.. ale.. A to už byl Garett u mě. "Um no já.. taky mám jednu zprávu." Vykoktala jsem ze sebe a snažila si z kalhot smést prach, který jsem na své oblečení v opuštěné části nanesla. "Ale nejdřív ty.. co jste zjistili." Snažila jsem se získat čas, abych se rozmyslela, jak a co všechno mu řeknu, ale stejně mi to bude k ničemu, protože mě absolutně nic nenapadá. Zřejmě to na něj prostě vychrlim. A můžeš si všimnout,m jak nervózně postávám a přešlapuji. |
| |
| "Zprávu pro mne?" překvapením pozvednu obočí a myslí mi prolétnou vidiny nějakých ženských malicherností jako špatný střih šatů, myši ve skříni, nebo nespokojenost s jídlem. Zavrtím hlavou abych myšlenky zaplašil a pobídnu Claire dovnitř zámku. "Já mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu," pronesu když procházíme brankou a stoupáme po schodech. "Ale navrhuji to probrat u jídla. Je již čas oběda, navíc bych se rád upravil a převlékl. Jsem zaprášený a cítit potem." Odvedu mladou královnu do jejich komnat a podržím jí dveře aby mohla vstoupit. "Dej mi půl hodiny a sejdeme se v jídelně. Služebná tě tam odvede. Pokud se ti nelíbí šaty které jsou pro tebe nachystané neostýchej se poručit si jiné. Je jich tu dostatek a pevně věřím, že se najde něco co se trefí do tvého vkusu," usměji se a lehce se ukloním. |
| |
| Nedivila jsem se, že byl překvapený. O čem bych s nim asi já tak mohla mluvit. Však jsem ho až do teď jen bombardovala o hledání Daniela. No bude dost překvapený.. Společně s ním jsem šla zpátky do sídla a alespoň mi ukázal můj pokoj. Nemohla jsem se tedy nikde ztratit, což je pro mě dost podstatné. Bůh ví co bych ještě našla. Cestou jsem si tedy vzala odložené knihy. "D..dobře." Koukala jsem na něj trochu zmateně. Asi mi vůbec nedošlo, že hrdinové taky jedí, koupou se a odpočívají. "Tak tedy za půl hodiny" To je dostatek času i pro mě. Stejně zase nebudu vědět, jak se do těch šatů leze. Projelo mi hlavou a vlezla jsem do pokoje. Ty dveře, které stále držel museli být těžké. Poté jsem za sebou zavřela a přešla k toaletnímu stolku, kde byla připravená voda na omytí. Je pravda, že jsem byla poměrně zašpiněná. Hlavně tedy ruce a ve vlasech jsem měla prach, ale ten mi služebná vyčesala, když mi dělala složitý, polo-rozpuštěný drdol. Absolutně jsem nepochopila, jak ho mohla mít tak rychle zapletený a jak to vůbec udělala. Teď ale přišla na řadu horší část a to převlečení se do šatů, což jsem chtěla udělat sama, kromě šněrování samozřejmě. Prostě nechci aby mě tu někdo středověký pomáhal do šatů a okoukával. Brr.. Nakonec se mi to však povedlo a ukázalo se, že půl hodina je už dávno pryč. Zabralo mi to trochu víc času než jsem předpokládala. Rychle jsem se nechala odvést do jídelny, kde bylo již všechno pečlivě připraveno. Jídlo, poháry s vínem i vodou, naleštěné příbory. Dokonalost sama o sobě. O tom jsem si mohla v našem světě nechávat jen zdát. "Um promiň, že jsi musel čekat." Řekla jsem do ticha a pohledem projela místnost. |
| |
| "Ale stálo to za to," neodpustím si trochu drzou poznámku a vyseknu jí poklonu. Potom jí pomohu usadit ke stolu kde to již nádherně voní. Sám jsem převlečený do něčeho spíše pohodlného než okázalého, nemělo to být nic oficiálního, ale teď toho trochu lituji. Asi jsem si na sobě měl dát víc záležet. Sednu si na své místo naproti Claire v čele delšího stolu, počkám až nám nalijí víno a pak pozvednu broušenou číši s rudou tekutinou uvnitř a pronesu přípitek. "Na tvou výsost, nechť je dlouho živa, vládne moudře a spravedlivě," dopřeji si dlouhý doušek a pustím se do bažanta kterého lovci donesli dnes ráno. Jakmile zaženu největší hlad začnu vyprávět co jsem se dozvěděl. "Daniela jsem sice nenašel, ale podařilo se mi objevit někoho kdo na něj narazil. Podle všeho byl v té vypálené vesnici a neboj, podařilo se mu utéci," hned zaženu její nejhorší obavy. "Skrýval se tam protože byl zraněný. Jak moc netuším, ale vzhledem k tomu, že se vydal na cestu to nebude nic život ohrožujícího. Teď ale přijde trocha těch nepříjemných zpráv," povzdechnu si a zakroužím vínem ve skleničce. Přemýšlím jak to co nejšetrněji říci. "Daniel uprchl do lesa, což je velmi nebezpečné. Sice se mu podařilo zbavit pronásledovatelů, ale bojím se, že se možná dostal ještě do větší patálie. Les je staré a divoké místo, plné hrůz, které si ani nedokážeš představit. Měl prý sebou průvodce, ale nevím nevím. Chce to notnou dávku štěstí a odvahy aby se člověk z takového místa vrátil celý a se zdravým rozumem. Nicméně jsem za ním poslal několik svých mužů. Teď nám nezbývá nic jiného než čekat až se vrátí," zadívám se Claire do očí. |
| |
| Usmála jsem se na Garetta, když mi složil kompliment. "Vlastně za to můžeš ty," a zasměju se, "tyhle šaty tam na mě čekali." Dodala jsem a usadila se. Úsměvem jsem Garettovi poděkovala a s jídlem čekala na něj. Tak nějak jsem ale netušila, že pronese takový přípitek. "Um..." Vůbec jsem nevěděla jak na to reagovat a začala jsem se trochu červenat. "Na takové přípitky je ještě trochu brzy, ne?" A stejně jako on i já se napila vína. Věděla jsem, že musím pomalu. Vždy jsem v mém světe byla hned opilá a tady mají víno přeci jenom trochu silnější než u nás a nemuselo by to dopadnout dobře. Na druhou stranu by se ale Garett pobavil.. Oba dva jsme se mlčky pustili do jídla. Ticho mezi námi panovalo pár minut, jako kdybychom ani jeden nechtěli začít s hovorem. Nakonec však Garett začal a já na tu chvíli odložila příbor úplně, abych se na jeho slova mohla soustředit. "Takže žije!" Ulevila jsem si, ale zároveň se nepřestala strachovat, když se zmínil o lese. Věděla jsem, že Daven zdejší lesy zná, ale bylo již několik let, co tu byl naposledy. I když se ukázalo, že je boje schopný i zdatný, pořád jsem si nebyla úplně jistá. "Důležité je, že víme, že žije.." Hlasitě jsem si oddechla a zeširoka se usmála. Poté jsem se pustila opět do jídla. Tak nějak jsem svoji zprávu pro něj oddalovala. Nevěděla jsem vůbec jak začít, ale vůbec. Téma mrtvého bratra pro něj bude jistě bolestivé. Nakonec jsem talíř s nedojedeným masem posunula na kraj stolu. S jídlem jsem pro teď skončila, zato víno jsem si na tohle nechala dolít a dvakrát jsem se napila, než jsem vůbec spustila. "Asi ti vrtá hlavou, co že ti potřebuju říct já." A protože jsem nevydržela sedět, postavila jsem se a přešla k oknu. Koukala jsem z něj a pomalu spustila. "Em.. viděla jsem tvůj rodokmen. Našla jsem ho v knihovně." Zkusila jsem to touto cestou, tak se uvidí, jak to zabere. "A viděla jsem, že jsi měl bratra." To už jsem se chviličku odmlčela, abych viděla jeho reakci. Pokud to bude nějaká špatná reakce, rozhodně si další informace nechám pro sebe a zahraju to nějak do outu. |
| |
| Dojím a zvědavě sleduji jak si počíná. Dělá takové tajnosti jako kdyby pod postelí našla mrtvolu. Když nakonec řekne, že se probírala starými knihami mám chuť začít se nahlas smát, ale když vidím jak se tváří raději se rychle napiji abych svůj úšklebek skryl. "Ano, měl jsem bratra," olíznu si rty. "Také jsem měl matku a otce, ale všichni jsou již pryč." Již dávno to není tak bolestivé jako kdysi. Čas všechno otupil, navíc všichni to tu znají, tak proč by neměla ona. "Bratr zemřel rukou královny. Vzepřel se jejím rozkazům a touhám, tak na něj poslala svoje vrahy. Tenkrát se takové věci děly často a i teď je třeba se bát s kým a o čem mluvíš. Tady ale bys měla být v bezpečí. Alespoň doufám," přelétnu očima po svém služebnictvu. Hodně z nich ztratilo kvůli královně a mají velký důvod jí nenávidět, ale jeden si nikdy nemůže být jistý. Ta zlá čarodějnice dokáže do lidských srdcí vnést zlobu a nenávist. Vezmu láhev a dojdu Claire dolít. "Proč tě to vůbec zajímá? Nejsem zbabělec zda si myslíš tohle, protože jsem se nepokusil bratra pomstít," řeknu trochu ostře a zamračím se. "Prostě to nešlo." |
| |
| Stála jsme u okna a sledovala jeho reakci. Představovala jsem si jí trochu jinak, ale to je již po několikáté, co se mi potvrdilo, že můj svět a lidi z něj nemůžu srovnávat s tímto. Nechala jsem mu trochu prostoru, aby promluvil a jen jsem se mile letmo usmála. Když mi dolil víno, trochu se mi zamotala hlava nad tou myšlenkou, jak se za chvíli budu motat doopravdy, pokud to vypiju. Teď stál Garett kousek ode mě. Znovu se mě zmocnila ta touha po jeho těle a té vášni, co nabízí jeho polibky. Opět jsem si vzpomněla na ten sen a moje líce se začali červenat. Dokonce i dech se mi zrychlil a j se začala trochu potit. Během chvilky to však přešlo, nicméně mě to donutilo smočit mé suché rty a dostat tak do sebe další dávku alkoholu. Po tomto doušku jsem sklenici odložila na parapet. "Um to ne, nemyslím si nic takového jen... ocitla jsem se v opuštěné části sídla a narazila jsem na tvou podobiznu, kde jsi byl se svým bratrem." Dívala jsem se mu hluboce do očí a snažila jsem se být přesvědčivá. "No a ta podobizna.." a je to tu zase, nevěděla jsem jak to říct, jak se vymáčknout. "No prostě jsem nanejvýš přesvědčena, že tvůj bratr je můj Daniel." Vyřkla jsme to rychle a najednou. Jemu se to teĎ může zdát jako obyčejný vtip, ale opravdu jsem to myslela vážně. "Dokonce i jméno v rodokmeně se shoduje s tím jeho, které používal zde. Říkal mi to jméno Daven, vím to jistě." Vypadala jsem asi jako největší blázen, ale bylo to tak. "Tvůj bratr žije.." Stála jsem asi metr od tebe a dívala se ti do očí. |
| |
| "Co?" vypadne ze mě. Naprosto mě tím zaskočila. Pak se podívám na sklenici kterou odložila, na láhev v mé ruce a uvažuji zda toho skutečně vypila tolik aby řekla to co řekla. Teď skutečně nevím co říci a myšlenky v hlavě letí jako splašené. Několika doušky dopiji víno které jsem měl v číši a trochu se od Claire odtáhnu. "Asi toho na tebe bylo příliš mnoho," pronesu opatrně. "Trochu se divím, že se ti podařilo dostat do té staré části, ale v pořádku. Poslední dny byly jistě dost šílené a pro tebe jistě velmi náročné. Pád do našeho světa, útěk před vojáky, střet s královnou," zavrtím hlavou. I mě by to zdolalo a co teprve tuhle křehkou dívku. "Jistě si se musela splést. Jméno Daven není nijak neobvyklé a podoba..." pokrčím rameny, "takové věci se prostě stávají. Někteří lidé jsou si podobnější a..." ztichnu uprostřed věty a promnu si oči. Nejraději bych jí řekl ať si jde lehnout a vyspí se z toho, ale to přeci nemohu. Nemo o budoucí královně prohlásit, že je ztřeštěný blázen. I kdyby to skutečně byla pravda. |
| |
| Stála jsem před ním a sledovala ho. Bylo mi jasné, že jsem se trefila do bolestivého, ale pro mě bylo podstatné, aby to věděl. I když jsem věděla, že tomu stejně nebude chtít věřit. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Já bych takové věci zřejmě také nevěřila, přesto se mě to trochu dotklo. Zkusila jsem to však nedát nijak najevo. Jen jsem mírně nakrčila čelo. "No.. když myslíš." Ale já jsem na tisíc procent věděla, že mě mé smysly neklamou. Že jeho bratr Daven je opravdu můj Daniel... Tedy jestli stále ještě mohu říkat můj, moje srdce si totiž přivlastňuje oba dva. Co budu dělat, až tu budou oba? Projelo mi letmo hlavou, ale snažila jsem se spíše soustředit na situaci, v které jsem byla teď, než v které se možná vůbec neocitnu. "Ale pamatuj, že sem tě varovala.. až se s ní setkáš tváří v tvář." Špitla jsem tiše a pak se otočila k odchodu. Nicméně, přede-dveře se postavili dva vojáci a zaterasili mi cestu. Mírně sem se zamračila a otočila na Garetta a podívala se k druhým dveřím. I ty byli zaterasené a vypadalo to, že ani Garett neví, co se děje. Raději jsem rychlejším, neohrabaným krokem přešla zpět ke Garettovi. |
| |
| Pomalu ani nevnímám co Claire říká. Otočím se k oknu a zadívám se na koruny stromů líně se pohybující v teplém vánku. Daven je mrtvý to vím jistě, ale není možnost, že se někdo za něj vydává? Může to být spiknutí s cílem vyprovokovat mě k neuváženému činu? Kdo by se k tomu hodil víc než mladá královna, která to tu vůbec nezná a je bezbranná a důvěřivá jako čerstvě vylíhnuté kuře. Ta snadno naletí podvodníkovi a bude působit věrně když mě začne přesvědčovat o své pravdě. Nit myšlenek mi přetrhne pohyb u mého boku. Ohlédnu se po Claire a sleduji její znepokojený pohled ke dveřím. "Co to má znamenat?" zamračím se na stráže. |
| |
| Vojáci stojící u dveří se nijak nevyjadřovali, jen se potupně zasmáli. Jako kdyby jste oba dva byli jen malí červy, kteří si nic neznamenají. Stále barikádujíc svými zbraněmi dveře. Clair se na Garetta zmateně a se strachem v očích dívala, sama nechápajíc tuto situaci a vůbec nevěděla, jak si to má vyložit. Zorganizoval snad vzpouru Garett? Nebo je v tom opravdu nevinně? Kdo ví. Po chvilce však vstoupil do místnosti muž. O něco málo starší než sám Garett, s jizvou přes obličej. Na sobě měl lehké brnění, které bylo od krve a u pasu se mu houpal obouruční meč, z kterého krev taktéž odkapávala. Je tedy pravděpodobné, že sídlo bylo jím dobyto. Zastavil se pár metrů před vámi. Bylo to skoro až děsivé, už jen proto, že byl o hlavu a půl větší než Garett a jeho tělo bylo plné svalů. Do šířky taky nebyl zrovna malý. Zahleděl se na vás a jeho hrubým mužským hlasem se jen zasmál. "Naservíroval jste nám ji až pod nos. Pane Jonesi" Jakmile promluvil, Garett mohl poznat hned o koho jde. Byl to jeho bývalí velitel a přítel. K jizvě přišel v požáru, kde mu uhořela rodina. Od té doby je posedlý mocí a silou. "Teď mám vaše sídlo, peníze, vojáky a.. malou princezničku." S těmito slovy si zapálil doutník a na vás vydechl oblak kouře. |
| |
| Oplácím Owenovi pohled a snažím se nedat najevo překvapení a vztek. Opravdu čeká, že mu to jen tak projde? Naliji si znovu víno a pomalu upíjím. Prodlužuji ticho dokud to je únosné, jenom jemu pro zlost. Na Claire po svém boku se ani nepodívám. Teprve když netrpělivě odklepne popel na podlahu začnu hovořit. "Skutečně jsi se překonal. Naplánovat něco tak složitého mně za zády, to muselo dát opravdu práci. Skláním se před tvou brilantní taktikou," a skutečně lehce skloním hlavu, podobně jako bych vyjadřoval respekt protivníkovi v duelu. "Jenom mě zajímá jak jsi se dozvěděl, že je tu ukrytá. Že by to ty jsi byl zatím útokem na vesnici? A co plánuješ se mnou, když jsi nás tu takhle obklíčil?" |
| |
| Owen odklepl popel a dále si poklidně kouřil, zatímco bedlivě sledoval Garetta. Každý jeho krok, každé jeho nadechnutí. Přeci jenom s ním několik let bojoval a ví, čeho je Garett schopný a co umí. Nad otázkami se však jen zasmál. "To se na to vážně musíš ptát?" A odhodil svůj nedokouřený doutník do nedaleké číše s vínem. "Nevšiml sis, že máš mezi sebou zrádce? Špeha? Muže co pracují pro mě?" Zasmál se, "překvapuješ mě, Jonesi." A přešel k oknu, kousek od vás. "Co s tebou udělám?" Koutek se mu při této myšlence pozvedl a on za zády spletl ruce dohromady a díval se z okna. Chvíli mlčel a jen zhluboka oddechoval. "Toť otázka.. mám tě zabít sám? Nechat tě zabít vojáky, kteří tě nemají v lásce.. nebo snad odvést královně? Hm?.. Možná, že tě nechám si vybrat." A zazubil se na tebe. Poté přešel ke Clair. Ta se ani nehla. Mohl jsi jen vidět, jak zrychleně oddechovala a mračila se. Vypadala takhle velice statečně, ale moc dobře si věděl, že jí ten muž nahání až hrůzu. Jemně mezi své zakrvácené prsty vzal její pramen vlasů do rukou a chvíli si s ním pohrával, tedy do té doby, než sebou Clair škubla, aby mu vlasy z ruky vytrhla a ustoupila od něj. Nic neříkala.. Možná, že se soustředila na svou moc? Že se snažila něco udělat? Do hlavy si jí bohužel neviděl, ale s tolika muži v této místnosti a Owenem proti tobě by se její magie vážně šikla. Díval se na Clair a propaloval ji pohledem. Mírně se usmíval. Bůh ví, co si představoval a nad čím asi tak přemýšlí. Clair mu však pohled obětovala. Do jeho zjizvené tváře se dívala tak dlouho, jako on do její. Bez jediného slova, avšak dalo se moc dobře vyčíst to, na co myslí. Její pohled byl skoro až nenávistný, chtěla se ho zbavit, pomoci v boji Garettovi. To bylo jasné. Jenže je zřejmě protentokrát úplně bezbranná. |
| |
| Pokrčím rameny. Zase tak moc mě to nepřekvapuje. Sám špehy využívám, jen mě mrzí, že jsem ho nedokázal včas odhalit a přetáhnout ho na svou stranu. No, teď je pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Zatím co si hraje s Claire dojdu ke stolu a vezmu čistou číši do které naliji víno. Očima sklouznu po nožích co tam jsou, ale nechám to být. Bojovat příborem proti meči není zrovna výhodné, zatím. Ještě zkontroluji vojáky u dveří. Tváří se pohrdavě, ale svou pozici zatím nemění což je jenom dobře. Vezmu víno a jdu ho nabídnout Owenovi. "Jaké úmysly máš s princeznou?" zeptám se tónem jako kdybychom se bavili o počasí a to co se tu děje byla ta nejvšednější věc na světě. |
| |
| Owen přešel zpět k oknu, usmívá se. Je to skoro až děsivé vidět na jeho pokroucené tváři úsměv, ale je to tak. Pořád Garetta střežil jako oko v hlavě a nabídnuté víno nepřijal. Jen se pozastavil nad otázkou, co má v plánu s princeznou. Jako kdyby tuhle otázku snad nečekal nebo si promýšlel, zda ti odpoví nebo ne. Nakonec se jen ušklíbl a hrdě narovnal. "Co nejdřív proběhne náš společný, krví zpečetěný sňatek. A až svrhne královnu z trůnu a usedne, budu vládnout já celé zemi. No a takové ty banálnosti jako dědic a tak." Stejně jako Garett s ním mluvil úplně v klidu, tak ani Owen se nenechal rozhodit. zato Clair sebou trhla a nahlas, naštvaně se vložila do hovoru, "Cože?! To snad nemyslíte vážně! Nepočítejte, že to snad někdy udělám z vlastní vůle!" Owen však pokynul hlavou ke stráži, která barikádovala dveře. Dva muži přešli ke Clair, pevně ji chytli za obě ruce a vláčeli z místnosti pryč. Clair se bránila zuby nehty. Trhala sebou, kopala, kousala.. ale bylo jí to prd platné. Nicméně, jakmile Clair odvedli, měl jsi volné, nestřežené dveře. |
| |
| Claire a jejích výkřiků si nevšímám, stejně jako Owen. Prostě jí ignorujeme jako kdyby byla vzduch a její vůle nic neznamenala. "Máš to skutečně dobře vymyšlené jen co je pravda," pokývám hlavou a když se napít nechce tak to udělám za něj. "Jen mám pocit, že zanedbáváš pár droboučkých detailů, jako je třeba královna, která se rozhodně nenechá jen tak sesadit. A pak samozřejmě mě," jen co to dořeknu chrstnu mu víno i se sklenicí do očí. Ani nečekám jak to dopadne, udělám dva rychlé kroky, prudce narazím do Owena abychom vypadli z okna. |
| |
| Owen se zrovna nadechoval, že ti odpoví, když jsi mu chrstl víno do obličeje. To ho rozhodilo natolik, že se ti povedlo do něj strčit, avšak ne vystrčit ho z okna. Udělal dva kroky vzad, to ano, ale na jeho postavu jsi použil málo síly. Jakmile se vzpamatoval, naštvaně zařval a okamžitě tasil svůj meč. Dva dlouhé kroky a vzdálenost mezi vámi byla překonána. Naštěstí pro tebe jste spolu bok po boku několik let bojovali, takže jsi přesně věděl, co udělá a mohl jsi tak snadno uskočit. Owen tě však zasypával útoky pořád a pořád a jen uskakovat ti za chvíli stačit nebude. Žene si tě totiž do rohu. Clair zatím vojáci odvedli do jejího pokoje, kde ji zaterasili okno, aby nemohla vyskočit a zamkli jí tam. Cesta ven nebo dovnitř šla jedině přes ne. |
| |
| Vrhnu se do strany a čepel meče mě jenom těsně mine. Tohle dlouho nevydržím. Takže naznačím krok ke doleva, pak doprava a nakonec skutečně skočím doleva. Popadnu židli, která je jenom chabou obranou před těžkým mečem. Za chvilku by z ní byly třísky, takže jí prostě vrhnu Owenovi pod nohy aby zavrávoral. Ta chvilka nepozornosti mi stačí abych se dostal ke zdi, strhl z ní sametový závěs a přehodil mu ho přes hlavu. Je to ještě horší než kdyby byl v síti. Látka je pevná, roztrhnout se dá těžko a než se z ní vymotá již probíhám dveřmi do chodby. Ještě za sebou dveře přirazím, ale ztrácím čas jejich zamykáním. Běžím rovnou k pokoji princezny. Kdybych byl sám, dokázal bych se tu nějakou dobu skrývat. Málokdo zná hrad a všechna jeho zákoutí tak dobře jako já, ani Owen ne, ale to by mi nic nepřineslo. Stejně by mu stačilo počkat u Claire dokud nevylezu. Na to, že bych jí opustil jsme ani na okamžik nepomyslel. Ze zdi strhnu jeden z pověšených kordů a dýku. Přál bych si něco lepšího, ale běžet do zbrojnice nebo svých pokojů je příliš velká oklika. Na konci chodby se zastavím. Opatrně nakouknu za roh, kde jsou stráže. Zhluboka se nadechnu a s výkřikem se na ně vyřítím. Po jednom z mužů hodím nůž a dalšího se pokusím bodnout kordem. |
| |
| Povedlo se ti zabalit Owena do závěsu, ale víš, že ho to na dlouho nezdrží. Má tam svoje dva strážce, kteří mu z toho jistě pomohou.. tedy jednoho, protože ten druhý se za tebou rozeběhl. Jak se ukázalo, neznal hrad tak dobře jako ty, takže bylo jednoduché se mu jednou krátkou obklikou ztratit. Po cestě sis sebral kord a dýku, které byli používány jako dekorace, takže toho zřejmě moc nevydrží, ale nezbylo ti nic jiného, byl bys totiž úplně bezbranný. Došel jsi tiše až za roh Clair pokoje. Stráže si tě nevšiml až do té doby, než jsi hodil dýku. Jednoho jsi boje hodem vyřadil, trefil jsi ho přímo do krku a ten se svalil. Ten druhý však se zdál být bytelnější. Okamžitě se postavil do bojového postoje a zkušeně odrážel tvé útoky. Sám udělal několik výpadů a ošklivě tě mečem škrábl do boku. Jenže se stalo, něco, co jsi absolutně nečekal. Najednou se ozvala tupá rána a voják se skácel k zemi. Za ním jsi uviděl stát Clair s kusem dřeva (zřejmě noha od židle v ruce) a vojáka praštila po hlavě tak, že upadl do bezvědomí. To byla ta rána. Clair teď na sobě neměla šaty, ale kalhoty. Tedy ze šatů jí na sobě zbyl jen korzet, ale sukni odepnula. Je pravda, že utíkat i bojovat se jí v kalhotech bude líp. "Neměli bychom vypadnout?" Dodala, a odhodila dřevo stranou. Dívala se na tebe důvěřivě, protože sama sídlo neznala a jistě by se z něj nedostala. Za vámi jste již slyšeli kroky, které se rychle blížili. |
| |
| Popadnu meč vojáka, kterého Claire skolila, je lepší než ta hračka, kterou jsem měl do teď, pak jí popadnu za ruku a vedu jí pryč. Otevřu nenápadné dveře za kterými se skrývají schody dolů do sklepení. Ještě pro jistotu zamknu. Není to nic co by někoho dokázalo zadržet, ale několik vteřin k dobru se může hodit. Pak rozsvítím lampu a sestupuji do podzemí. "Tohle bude ještě těžké," pronesu k princezně. "Tudy se sice dokážeme dostat do zahrad, ale vůbec netuším co tam na nás čeká. Chybí nám zbraně, jídlo, koně, veškeré vybavení," zavrčím. "Prokletý Owen, až se mi dostane do rukou..." mumlám si sám pro sebe. Rychle seběhnu několik posledních schodů a zvednu lucernu abych osvětlil průchody na křižovatce kde stojíme. Je tu vlhko a všechno tu páchne plísní. "Možná bude lepší vejít do kanálu a projít jím až k řece do které ústí, ale obávám se, že tam Owen nechal někoho na stráži. Umíš plavat?" Otočím se ke Claire. |
| |
| Když mě Garett chytil za ruku a táhl sídlem pryč, také jsem se ho pevně chytla. Přeci jenom jsem poměrně nemehlo, co se týká běhání a nechtěla bych, aby mi někam utekl. Seběhli jsme schody, kdy jsem párkrát zavrávolala, ale měla jsem štěstí, že byla Garett přede mnou a tak jsem si nerozbila čumák. Za námi byli stále slyšet kroky vojáků, i když jakmile jsme sestoupili úplně dolů, všechno zde utichlo. Jediný zvuk, který zde byl slyšet byla odkapávající voda a Garettův hlas. Kývla jsem, že plavat umím a na rozdíl od běhání, jsem v tom lepší. "Jasně že umím." A pak se zase ozvali hlasy. Ty jsou ale vytrvalí.. "Je mi jedno kam půjde a kudy, ale hlavně už pojďme." Vyřkla jsem ve spěchu a znovu se Garettem nechala vést. Seběhli jsme do kanálu, kde to smrdělo o trochu víc a musela jsem si přikrýt nos a ústa, nicméně, vypadalo to, že se nám vojáky podařilo setřást. Stejně jsme dál pokračovali rychlou chůzí nebo jsme běželi, než jsme narazili na konec. Ten byl ve výšce asi 3 metrů, takže malý vodopád a pod námi bylo menší jezírko a následná řeka. "O skákání řeč nebyla." Zarazila jsem se, ale jak mě Garett držel a já jeho, skočili jsme spolu. Naštěstí jsem ke břehu stihla doplavat i po tom pádu a šoku. |
| |
| Vylezeme z řeky mokré jako krysy. Jediná dobrá věc na tom je, že se smyla špína a sliz z kanálu. Naštěstí nás to zaneslo dál po proudu a jsme na druhé straně, takže snad v bezpečí. Opatrně rozhrnu rákosí a zadívám se na druhý břeh. Nikde nikdo, zdá se, že nám štěstí přeje. Aspoň prozatím. "Musíme se usušit," mokré šaty jsou příliš nápadné a jenom by nás zpomalovaly. Naštěstí to tady znám a vím, že kousek dál po proudu je opuštěná rybářská chatrč. Tam snad budeme na chvilku v bezpečí. Znovu vezmu Claire za ruku a vedu jí sotva znatelnou pěšinkou křovím. Netrvá to dlouho a před sebou uvidíme pobořenou střechu. Dveře už dávno odnesla jedna z povodní, ale zbytek tak nějak pořád ještě odolává času a přírodě. Uvnitř to není žádný luxus, zaschlé bahno, naváté listí a chomáče trávy. Přesto je to to nejlepší co nyní můžeme mít a tak se hned začnu svlékat. Kabátec i kalhoty rozprostřu na jeden ze zlomených trámů, košili přehodím vedle a z bot vyliji zbytky vody. Za chvilku tam stojím jenom v krátkých spodkách. Podívám se na princeznu, pokrčím rameny, vezmu meč a jdu ven aby měla soukromí. Sednu si na bobek a opřu se o zeď vedle vchodu. Odtud mám docela dobrý výhled na široké okolí a sám nejsem tak nápadný. |
| |
| Klečela jsem na všech čtyřech a vykašlávala trochu vody. Z toho šoku, že mám skočit 3 metry dolů jsem se totiž zapomněla nadechnout. Nicméně, ještě jsem skoro ani nepopadla dech a už mě Garett znovu drží za ruku a táhne někam pryč. Jestli něco říkal, tak jsem ho protentokrát nevnímala. Jen jsem ho následovala. Rozhodně jsem tady nechtěla zůstat sama někde trčet. Cestou jsem konečně nabrala dech. Šla jsem po vyšlapané cestičce, ale i přesto se mi kalhoty sem tam zatrhli o nějaké ostružiny nebo bodlák, takže se u kotníků a lýtek trochu potrhali. Jen doufám, že se nebudou párat a nebudu z nich mít za chvíli mini šortky. Nešli jsme ani nijak dlouho a před námi se objevila polorozpadlá chatrč. Garett do ní hnedka vlezl, ale já chvíli uvažovala nad tím, jestli mi to náhodou nespadne na hlavu. "No, pořád lepší než zůstat venku." Špitla jsem si s letmým povzdechnutím a vlezla za tebou dovnitř. Ty už jsi se tam začal svlékat. Nejdřív kalhoty, košili, pak boty.. Popravdě, zůstala jsem jenom stát a koukat. Obočí mi mírně cukalo a tváře jsem měla barvy rajčete. Jen jsem na Garetta koukala, ani jsem nemrkla a skoro jsem nedýchala. Teprve až po chvilce jsem zprudka otočila k němu zády a snažila se to rozdýchat. Je to jakobych ho viděla v plavkách, nic neobvyklého.. Nádech, výdech.. aaaah A jak jsem měla zavřené oči, abych se soustředila, nemohla jsem se pohledu na jeho svalnaté a symetrické tělo zbavit. Vždyť to byla dokonalost sama! I když odešel, tak jsme tam ještě chvíli stála jako socha. Jediný rozdíl byl v tom, že se mi zvedal hrudník, jak jsem dýchala. Když byl pryč, pochopila jsem, že je řada na mě. No já tady rozhodně nebudu sedět jen ve spodním prádle! Rozhlédla jsem se tedy po místnosti, kde byla polorozpadlá postel, nakloněná na stranu, protože jí chyběla jedna nožka, malý stoleček a jedna židle. Na druhé straně byla velká almara, kterou když jsem otevřela, tak jsem našla staré rybářské sítě a plachty a nějaký starý, moly prožraný plášť. "No, alespoň něco." Vytáhla jsme tedy ten plášť a několikrát jsem ho od prachu a toho všeho vyklepala. Pak teprve jsem se začala svléklat. I když byl Garett venku, stejně jsem si stoupla ke dveřím zády. Přeci jenom žádné dveře tu nebyli a to pro mě moc soukromí neznamenalo. Alespoň, že jsem se mohla zbavit toho těsného korzetu. Svoje věci (korzet, dámskou košili, a kalhoty) jsem rozložila vedle Garettovým, pak jsem se zabalila do toho pláště. Sem tam mi něco vykukovalo, ale nejdůležitější části těla byli zakryté a že uvidí část mého břicha a nohy? Z toho už se nezbláznim. Poté jsem přešla ke Garettovi, "máš nějaký plán, co budeme dělat dál?" A u celého rozhovoru jsem se na něj snažila nedívat. |
| |
| Její rozpaky mi opravdu neujdou. Takhle rudá určitě není jen z běhu a plavání. Trochu se nad tím usměji. Pobaví mě to a při hlídání venku naslouchám šustění látky uvnitř. Mysl mi zaplní představy nahé Claire a nutkání se otočit je velmi silné, ale odolám. Mám teď trochu jiné starosti. Když přijde a zeptá se co bude dál, chvíli přemýšlím. "O několik mil dál je malá osada. Znám se starostou a doufám, že mi zůstal věrný. Pokud ano, můžeme tam sehnat jídlo a další výbavu. Pokud mě zradil nebo byl odstraněn tak..." větu nechám nedokončenou. Nechce mi na to ani pomyslet. "Co bude dál záleží na tom jaké informace se mi podaří získat. Možná seberu těch několik vojáků, kteří zůstali pod mým vedením a půjdu si vzít zpátky co je mé. Nebo," tentokrát se trochu natočím abych mluvil přímo na Claire. "Nebo se budeme soustředit na to jak v tobě probudit moc a porazit královnu." |
| |
| Stála jsem ve dveřích a koukala do přírody před sebe, než na Garetta. Jistě bych se začala opět červenat a kdo ví co by se mohlo stát. Přeci jenom ty sny... "Dobrá." Odpověděla jsem u jen prostě ohledně té osady. Prostě jsem chtěla vědět, kam mě potáhne dál, až mě znovu čapne za ruku a budeme utíkat. Doufám, že to nenastane, když na sobě budu mít jen tenhle otrhaný plášť, který jsem si přidržovala.. Když se zmínil o mé moci, také jsem na něj pohlédla. Naše oči se střetli a to stačilo k tomu, abych se zase začala lehce červenat. Chvíli mi trvalo, než jsem pohled odvrátila zase k přírodě před námi. "No tak to hodně štěstí. Absolutně totiž nevim jak a co pro to dělat. Copak ty jo?" Proto aby to věděl by snad musel také být kouzelníkem ne? No uvidíme, rozhodně to bude ještě dost zajímavé. |
| |
| Rozhodím ruce, protože si opravdu nejsem jistý. Snad nějaké pověsti a drby bych věděl, ale zda je na tom něco pravdy je ve hvězdách. "Zkusíme najít někoho kdo by mohl něco vědět," odpovím, "mezitím můžeme postupovat přes pokus a omyl. A budeme muset pospíchat, protože čas není na naší straně." Narovnám se, rozhlednu po kraji zda nám nehrozí akutní nebezpečí a otočím se ke Claire. Pohled mám náhle chladný a tvrdý. Není v něm ani stopa po vlídnosti nebo úctě k princezně. Prudce do ní strčím, div že nespadne na zadek. Vstoupím do chatrče, meč v ruce. Znovu do ní strčím aby odstoupila ještě dál, napřáhnu se a seknu jí do obličeje. Spousta lidí se dokáže vybičovat k neuvěřitelným výkonům když je v ohrožení života. Tohle by mohlo pracovat stejně a když ne. Jsem si jistý, že svou ránu stihnu včas zadržet ještě předtím, než bych Claire nějak ublížil. |
| |
| Nehnutě jsem stála, když jsi se postavil a rozhlédl se kolem. Zrovna jsem ti chtěla odpovědět, když jsi do mě akorát strčil a já udělala krok vzad a zavrávorala. Naštěstí jsem udržela balanc a ustála to, což se mi dost často nestává. Jenže pro mou smůlu do mě bylo strčeno znovu. "Co to.. děláš?" Vykřikla jsem docela naštvaně. Vůbec mi nedošlo, že se mě snaží dohnat na hranici sil, do nebezpečí jako předtím. Nechápala jsem, o co mu jde. Dokonce mě napadlo, jestli jeho mysl neovládla zlá královna a nenaprogramovala ho tak, aby mě zabil, protože to máchnutí meče, proti mému obličeji bylo dost přesvědčivé. Jen tak tak jsem stihla uskočit stranou a stejně jsem na tváři měla úzkou a krátkou ranku, z které steklo pár kapek krve. Šaty, nebo spíš ten kus hadru, co jsem měla na sobě stále držel, ale uzel začal pomalu povolovat a tak je možné, že se tam před tebou za chvíli ocitnu jen ve spodním prádle, které v této době není zrovna objemné tak, aby úplně dokonale skrylo vše. Třeba takové podprsenky, ty budou muset ještě dost upravit. Tepová frekvence se mi zrychlila, na čele mi vyrašil pot a já se mračila. Absolutně jsem nevěděla, co dělat případně čím se bránit, protože tu nic nebylo a jedinou zbraň, kterou jsme měli vlastnil právě Garett. Do pytle! Co to dělá?! Sám moc dobře ví že ta slova neznám a že si kouzlo minule vybralo docela velkou daň! Navíc to neumím ovládat, mohla bych ho zabít! Bože! Sebrala jsem ze země nějaký klacek, kterým jsem alespoň mohla kolem sebe máchat tak, že jsem mu jednu chvíli zabraňovala v tom, aby se ke mně přiblížil. Nesmí mě zahnat ke stěně, musíme se nějak otočit. A znovu jako předtím jsem uskočila do strany. |
| |
| Claire nemá ani tu nejmenší šanci. Chvíli jí nechám poskakovat sem tam, ale pak to rázně ukončím. Když znovu proti mně napřáhne klacek volnou rukou ho chytím a mečem přerazím na dva kusy. Teď jí na obranu zůstane sotva víc než dlaň dlouhé dřívko. Pak provedu dlouhý výpad, čepel jí jen těsně mine z levé strany, chytnu jí za cíp pláště a trhnu k sobě. Uzel povolí hadr se snese k zemi. Stojí tam uprostřed ruiny odhalená a bezbranná, ale tohle není konec, teprve začátek. Levačkou Claire popadnu za rameno aby nemohla nikam uhnout a napřáhnu se k bodu. Hrot kordu jí míří přímo na srdce. |
| |
| Když mi přerazí klacek a zbyde mi jen dřívko, alespoň se oženu, jako kdyby to byla dýka a podaří se mi tě škrábnout do ruky (kousek pod rameno) a zarazit do rány pár třísek. Poté dřevo odletí na druhou stranu místnosti. Následně proti mě znovu letí meč, který mě tak tak mine na levém boku. Než jsem se však z toho stihla vzpamatovat, už mě držel za provizorní šaty a přitáhl k sobě. Naneštěstí pro mě uzel povolil a plášť se ještě ke všemu roztrhl na půl, takže jsem tam stála kompletně odhalená ve spodním prádle, čemuž jsem se chtěla vyhnout. Místo toho ale, abych se nějak bránila je mým prvním instinktem se zakrýt, asi jako každí ženy. Pak už ale cítím pevný stisk na svém rameni a vidím, jak se k mému srdci blíží hrot. Jen zavřu oči a jsem skoro smířená s tím, že to je můj konec. Rameno mi však zajiskří a mé tělo vydá obrovský výboj, který tě odhodí na druhou stranu a zastavíš se až o rozpadlou postel v místnosti. Ruku, kterou jsi mě držel máš popálenou. Já využiju šance, že se asi jen tak nezvedneš a popadnu košili, kterou jsi bleskurychle oblíknu. Pak ale jakobych já sama dostala výboj, který byl mířen přímo do hlavy. Ta ostrá a bodavá bolest mi podlomila kolena a já si hlavu jednou rukou chytla. Chvíli jsem tam jen klečela a zatínala zuby bolestí, ale naštěstí to po chvíli přestalo. Nejspíš odezva na to, co se stalo.. i když absolutně nevím jak se to stalo. Skoro jako by se moje tělo bránilo samo. |
| |
| "Ahh," zasténám a začnu se hrabat s trosek postele. Ruka mě pekelně pálí, v ústech cítím krev a rána na boku se znovu otevřela. Dostal jsem co proto, ale stálo to za to. Na mně zase tak moc nezáleží. Když se to vezme kolem a kolem můj život nijak významný není v porovnání s ženou vedle mě. Zatřepu hlavou abych z ní vyhnal mžitky když se postavím a dojdu ke klečící Claire. Také to pro ní nebylo nic snadného, ale učinila první krok a to se počítá. Meč, který jsem jako zázrakem udržel, zaryté instinkty, odložím vedle sebe když k ní pokleknu a zlehka, opatrně, se jí dotknu zdravou rukou. "Jsi v pořádku?" pokusím se usmát, ale pravděpodobně to Claire připadá spíš jako škleb. Docela jí chápu "Zvládla jsi to, Povedlo se!" pokusím se jí povzbudit. |
| |
| Klečela jsem tam, jednou rukou si držela hlavu a druhou jsem měla zatnutou v pěst. Když jsi si ke mně klekl a dotkl se mě, moje tělo sebou cuklo a ty jsi ucítil ještě slabé zajiskření, ale jen to mírně štíplo. Jakmile mě přestala bolet hlava, zamračeně jsem se na tebe podívala a přistála ti na tváři facka, která dokonale sedla a ještě pěkně mlaskla. Nevěděla jsem, za co tě dřív seřvat, a tak jsem prostě začala, "příště až budeš chtít udělat nějakou další ptákovinu, tak mě alespoň varuj." Zavrčela jsem na tebe zle. Byla jsem naštvaná, ale to mi stejně nikdy dlouho nevydrží. Sice jsem na sobě měla svoji košili, ale jak byla mokrá, stále byla trochu průhledná, takže jsem si zakrývala tělo. "A mimochodem.." rudla jsem, když jsem si vzpomněla, jak jsem před tebou stála odhalená, "jsi pěknej úchylák!" Mračila jsem se a dívala se na tebe. Byl jsi v podřepu jen kousek ode mě a já se držela, aby ti nepřistála ještě jedna facka z druhé strany. "Čím se asi tak mám zakrýt teď." Naštvaně a pořád tam dřepím a ruce mám omotané kolem svého těla. |
| |
| "Varovat tě nemohu,"Na protest zavrtím hlavou. Ne, to není tu facku. Tu jsem si samozřejmě zasloužil, ale jde o celý postup. "Pokud bys věděla co tě čeká nefungovalo by to. Asi." Pak se zarazím a znovu si jí pořádně prohlédnu. Oči se zastaví na místech, kde se jí vlhká látka lepí na holé tělo. Nemohu si pomoci, ale začnu se usmívat. Je to toho k vidění víc než dost. "Prostě si tu košili sundej a čekej až uschne. Nic dalšího na sebe nepotřebuješ. Taková zima zase není," jen co to dořeknu vstanu, zvednu meč a jdu pryč. Zdá se, že princezna je v pořádku když se strachuje o to co si vezme na sobě a vyvádí kvůli tomu, že jí je vidět kousek bělostné kůže. Na prahu se však zastavím a jen tak prohodím do chatrče za mnou" "Hlavně si zkus zapamatovat pocity, které jsi prožívala když se tvá moc projevila," pak již zmizím v rákosí na břehu, kde si jdu do řeky alespoň trochu ochladit popálenou ruku. |
| |
| Sedím tam, stále se mračím, i když moje naštvanost pomalu odplouvá. Asi má pravdu.. ale vyděsil mě skoro až k smrti! Pacholek. Chtěla jsem vstát a najít si na sebe nějaký kus hadru, ale on tam pořád seděl. Následně pronesl slova o tom, že se mám prostě svléknout. Ruka mi cukla a už jsem mu chtěla dát další facku. "To by se ti líbilo, mít přes sebou polonahou ženu, co?" Řekla jsem s úsklebkem a pak jsem prostě vstala, otočila se k němu zády a tu košili si sundala. Udělala jsem to schválně, chtěla jsem ho pozlobit. Však víme, jací muži jsou. Takže jsem tam teď stála jen ve spoďárech a nečem, co mělo připomínat novodobější podprsenku. Naštěstí k němu zády. I když jsem to udělala zcela dobrovolně a schválně, nemohla jsem se nečervenat a potlačovat nutkání si tu košili zase honem obléci. Mohla bych mu spálit trenýrky, aby věděl, jaký to pro mě je, tady před ním takhle stát. Ale to bych nejdřív musela vědět, jak na to. Projelo mi hlavou a otočila jsem se na tebe přes rameno a pak jsem šla košili rozložit, aby uschnula. Tak co, pořád chceš odejít? :D |
| |
| Voda je chladivá a bolest konečně trochu ustoupí. Prohlédnu si dlaň na které se již začínají dělat velké puchýře. Nějakou dobu to bude skutečně nepříjemné, ale co se dá dělat. Když potřebuješ velkou výhru musíš riskovat třeba i svou ruku. Ještě si vypláchnu ústa, chrstnu trochu vody na obličej a nastavím tvář slunci. Jen tak tam stojím, oči zavřené a vychutnávám si sluneční paprsky na holé kůži. Je to příjemné být tu takhle, na nic nemyslet. Všechny starosti se zdají být tak vzdálené. Owen, královna, Claire a její síla, dokonce i bolest je na chvilku zcela pryč. Pak ale slunce zakryje mrak. Jenom na chviličku, ale ten prchavý okamžik radosti a klidu je najednou pryč a všechny myšlenky se vrátí s ještě větší silou. Povzdechnu si a vrátím se k chajdě. Zaťukám na staré dřevo jako kdybych žádal o svolení vstoupit. "Omlouvám se," pronesu tiše. |
| |
| Mezitím, co byl Garett pryč jsem si rozložila na zem jedno staré rybářské plátno. Pohodlně jsem se na něj posadila a zády se opřela o zchátralou zeď. Následně jsem se dalším plátnem alespoň trochu zakryla. Byla jsem tak alespoň klidnější. Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči. Povzdechla jsem a snažila se na nic nemyslet. Potřebovala jsem vypnout, na chvíli na nic nemyslet... a to se mi podařilo. Pak mě však vyrušil tvůj hlas. Zvědavě jsem se otočila ke dveřím, kde jsi nervózně stál ty, jen ve spodkách a vypadalo to docela vtipně. Chlap jako hora a on vypadá nervózní. Znovu jsem si opřela hlavu o zeď, jako kdyby mě to absolutně nezajímalo a dívala jsem se ke stropu. "Mohla jsem tě zabít a ani bych o tom nevěděla... uvědomuješ si to?" Mluvila jsem tiše, ale mohl mě slyšet. To byl asi ten největší a nejpodstatnější důvod, proč sem na něj byla naštvaná. I když už mě to přešlo. Nehnutě jsem tam seděla a dívala se ke stropu, pak můj pohled ale znovu spadl na něj. Můžeš si všimnout obav. |
| |
| Přikývnu. "Ano, tušil jsem do čeho jdu, ale bylo to potřeba," vkročím dovnitř a opřu se o sloup abych viděl jak na Claire tak i ven dveřmi a pobořenou zdí. "Musíš si konečně uvědomit kdo jsi a co máš v sobě," zadívám se princezně do očí. "Jsi právoplatná dědička trůnu této země. Já jsem tvůj vazal. Na mém životu nezáleží, pouze na tvém," vyřknu trpkou pravdu. Možná jí to přijde zvláštní, kruté a barbarské, ale takhle to tady chodí. Jestli tam kde vyrůstala to mají jinak bude na to muset zapomenout a naučit se jak to tady chodí. "Je nanejvýš důležité naučit se svou moc ovládat. Tvá teta nebude čekat ani váhat aby ti prohnala dýku srdcem nebo předhodila psům. a jak jsi si mohla všimnout je tu víc lidí, kteří po tobě jdou. Nejenom ona. Pokud to rychle nepochopíš, tak bude vše ztraceno." Vytáhnu kousek čistého plátna ze svého kabátce, nahnu se a setřu trochu krve, které jí ulpělo na tváři při našem boji. |
| |
| Dívala jsem se na něj zamračeně. Tyhle slova mě dokázala namíchnout neskutečným způsobem. Ne ty o mojí tetě a nebezpečí, které mě tu čeká, ale o tom, jak mluvil o svém životě. "To snad nemyslíš vážně?!" Vyjela jsem na něj tónem, jako kdyby byl malý kluk, co právě něco provedl. "Dokážeš si snad představit, kde bych asi tak teď byla, kdyby tě ta rána zabila a já tu zůstala sama." Mračím se, "moc dobře si uvědomuju, jak je moje existence tady důležitá a co všechno mi tu hrozí, ale ty si taky uvědom, že bez tebe, bych byla už dávno mrtvá a všechna vaše naděje by se v jednom okamžiku rozplynula." Strhnu ze sebe plachtu a vstanu, protože mě to opravdu naštvalo. Dojdu asi tak metr od tebe a koukám na tebe ze zhora. "A krom toho, pro mě je tvůj život důležitý. Takže pokud tohle budeš chtít absolvovat znovu, tak se snad radši nechám zabít." Na chvíli se odmlčím a koukám na tebe zcela vážně. "Existuje snad i jiný způsob, jak se můžu naučit svou moc ovládat." Dodám a ruce založím na hrudi. |
| |
| Nechávám si spílat od své budoucí královny a na všechny její námitky pouze pokrčím rameny. Jak je vidět nerozumí tomu. Není si vědoma věcí kolem sebe, co znamenají a k čemu vedou. "Vždy se najde někdo kdo tě bude chránit. Dřív nebo později. Tak to prostě je a ani ty, ani já s tím nic neuděláme," řeknu trochu smutně. Nechce se mi to moc vysvětlovat, ale asi budu muset. "Ty jsi víc než jenom dívka, nebo královna. Jsi symbol, jsi tahle zem. Ty jsi spojená se vším co kolem sebe můžeš vidět. Oblaka na nebi, tráva na zemi, ryby v řece, i lidé jako já. To, my, jsme prostě tvoji ať se ti to líbí nebo ne. Máš moc, ale máš taky zodpovědnost za tohle všechno a k té se nemůžeš jen tak otočit zády. A kdybych zemřel tak se nic neděje. Za další zatáčkou bys narazila na někoho jiného kdo je k tobě přitahován aniž by věděl proč. Kdo tě má chránit a pomáhat ti na tvé cestě. Stejně tak by za tebe ochotně položil život kdyby bylo třeba." Povzdechnu si. "Proto po tobě všichni šílí. Královna takovou moc nemá. Ona je cizí a nikdy jí nezíská dokud budeš naživu. A možná ani potom ne," rozhodím rukama protože tady se dostávám na dost tenký led. Vím jen co říkají legendy. O rodu, hvězdách v zrcadle a srdci které bije pod zemí. "Proto na mém životě pranic nezáleží a kdybych snad byl v nebezpečí a tys měla cestu volnou utečeš a ani se ohlédneš," tahle slova pronesu ostře jako příkaz a vstanu abych se tyčil nad ní dodal tak svým slovům ještě větší důraz. |
| |
| Stáli jsme u sebe tak blízko, že jsme mohli na své kůži cítit dech toho druhého. Já jsem však musela koukat vzhůru, přeci jenom jsi byl o dost vyšší než já. Pořád se mračím, vykouzlit na mých rtech po takovýchto rozhovorech bude asi těžké. "Pokud bych to měla brát tak, jak ty říkáš, nebudu o nic lepší než má tetička sedící na trůnu." Ušklíbla jsem se. "Copak mám brát životy jako samozřejmost? Nooo dobrý, tak umřel, najdu si jiného pěšáka, kterého pak budu moci zabít." Odmlčím se, "jestli to chceš takhle, tak tě tady mohu rovnou uzemnit a jít to udělat s celou vesnicí, kterou první potkám a odůvodním si to tak, že se učím ovládat své schopnosti. Bude to pak v pořádku?" Mluvím uraženě a naštvaně a rozhodím ruce. "Uvědomuješ si, co mi tady říkáš? Přikazuješ? Pro mě absolutně něco nesmyslného a nemožného. Nikdy se k tobě ani nikomu jinému neotočím zády, jen proto, abych mohla utéct. Ať se stane co stát se má." Odpovídám vážným hlasem a ruce spustím podél těla. Koukám na tebe stále zamračeně. "Nesnaž se mě tady přesvědčit o tom, že životy jsou bezvýznamné." Šeptnu, "co by ze mě pak asi bylo.." |
| |
| Zavřu oči a přemáhám hroznou chuť popadnout jí a začíst s ní třást dokud nedostane rozum, ale ovládám se. Tohle bude ještě těžké. Zdá se, že propast je mezi námi příliš velká. "Netvrdil jsem, že na životech nezáleží ani, že je máš jen tak zahazovat. To nemůžeš, nesmíš," rozhodně zavrtím hlavou. "Ale některé životy jsou důležitější než jiné a ten tvůj nejvýš. Je to stejné jako když moji vojáci umírají pro mě, tak my ostatní umíráme pro tebe, protože ani já, ani nikdo jiný nedokáže to co umíš ty. Tvoje povinnost je zajistiti aby životy položené ti k nohám nepřišli nazmar. Víš, pokud zemřeš bude všechno ztraceno. Naprosto všechno. Celá tahle zem bude zničena. Rozervána na kusy silami většími než si dokážeš přesvědčit. Pokud umřeš ty, zahynou všichni. Jak já, tak i Daniel, tak i všichni které jsi tady potkala. Proto nemůžeš riskovat svůj život pro záchranu jednoho. Musíš dbát o blaho všech. Pokud zmizíš všechno se propadne do chaosu a nezůstane tu nic zničená pustina. Už to jak jsi byla pryč bylo něco úděsného a nedokážeš si představit jak těžký tu byl život, ale jenom tím, že jsi tady se věci začínají dávat do pořádku. mou povinností je tě chránit a to také udělám bez ohledu na následky." |
| |
| Dívala jsem se na tebe jako na někoho cizího. Copak před chvílí si neviděl, že se o sebe v rámci možností dokážu postarat? Že sice nevím jak to ovládat, ale mé tělo reaguje automaticky? Dívala jsem se na tebe a mračila se. Mlčela jsem, i když jsem s tebou nesouhlasila. Nedokážu se k někomu otočit zády a utéct, když ho uvidím umírat, i kdyby to znamenalo, že se v nebezpečí ocitnu já sama. Ještě chvíli jsem tam stála a s odporem v očích se na tebe dívala. Poté jsem sebou cukla a šla zkontrolovat oblečení, jestli už je suché. Samozřejmě nebylo. Škoda, nejraději bych se už vydala na cestu, protože je tady nějak dusno. Místo toho jsem se posadila zpátky na místo, kde jsem seděla předtím, opřela si hlavu o zeď a opět zavřela oči. Co by asi tak říkal Daniel? Měl by stejný názor? Uvažovala jsem a klidně dýchala. Navíc mě ještě trošku bolela hlava, ale nebylo to nic hrozného. |
| |
| Vypadá to, že jsem mladé princezny opravdu dotkl. Možná má slova byla příliš příkrá, ale jsou pravdivá. Já jsem zákonitosti podle kterých se náš svět řídí nevymyslel. Chvilku ještě postává uvnitř a koutkem oka sleduji Claire, ale ta vypadá, že již nic dalšího říci nechce. Bude lepší jí nechat na pokoji a čekat až to co jsem jí řekl stráví, takže se seberu a jdu čekat ven než nám šaty alespoň trochu proschnou. Uběhne hodina aniž bychom něco pronesli. Celou tu dobu ale myslím na Claire. Pořád jí vidím před sebou, polonahou a s ohněm v očích když jsem jí rozzlobil. Vypadá ještě lépe než v mých snech. Jaká škoda, že to není obyčejná dívka. Kdyby ano už dávno bych jí sevřel v náručí a zasypal polibky. Takhle o tom skutečně mohu pouze snít. Klid kolem nás náhle přeruší šplouchání vesel. Na nic nečekám, vklouznu do chatky, dotek proberu Claire a naznačím jí ať je potichu. Pak opatrně vyhlížím dírou po prkně kdo to sem pluje. |
| |
| Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale celou tu dobu se mi honilo hlavou nesčetné množství myšlenek. Od toho, co Garett řekl, přes jeho dokonalé tělo, Daniela a to, jak by to tu asi vypadalo, kdybych byla úplně obyčejné děvče. Taky jsem chvíli myslela na svůj starý svět, na domov. Pak jsem ale ucítila na svém rameni dotek hrubých rukou. Dotek to byl však jemný, takže jsem se nevyděsila natolik. I když je pravda, že jsem se trochu lekla, vůbec jsem totiž neslyšela nikoho přicházet. Otevřela jsem oči a spatřila Garetta, který mi gestem naznačuje, ať jsem potichu. Chvíli jsem nechápala, o se děje, ale po chviličce jsem i já slyšela to šplouchání. Okamžitě jsem si přitáhla rybářskou plachtu k tělu a sledovala dveře chatky a Garetta, který zase sledoval okolí. To nemůžeme mít chvíli klid? Jistě, hodina nebo jak dlouho to bylo teď nám asi stačí. Povzdechnu tiše, už aby bylo po všem... Poté jsem tichými kroky přelezla po čtyřech ke Garettovi abych se taky podívala. Přikrčovala jsem se, abych nebyla vidět. |
| |
| Krátce se ohlédnu po Claire abych zkontroloval zda není vidět a pak se znovu věnuji řece. Ještě chvilku a z rákosí vyjede malá veslice. Úlevou vydechnu protože tam jsou tři muži z vesnice o které jsem hovořil. Žádné nebezpečí nehrozí. Naši pronásledovatelé to nejsou. Asi pročesávají břehy proti proudu. Bylo by to logické. Je tam lepší cesta a město ve kterém se dá ukrýt. Kdyby jenom tušili. "Počkej tady," zašeptám princezně a rychle na sebe hodím ještě vlhké oblečení. Vyjdu z chatrče, najdu trochu volnější místo na břehu a zamávám na rybáře ve člunu. "Hej!" křiknu na ně. "Potřebuji vaší pomoc," vysvětlím a gesty naznačuji, že mají přirazit ke břehu. |
| |
| Sledovala jsem, kdo se to blíží, i když jsem toho moc neviděla. Zdá se však, že Garret jo. Oblékl se, řekl mi, ať tu počkám a šel ke břehu. V tu chvíli jsme se postavila na nohy a stejně jako on, i já se oblékla do ještě vlhkých šatů. Nervózně jsem přešlapovala z jedné strany na druhou a pak jsem to nevydržela a stoupla jsem si mezi vchodové dveře, takže na mě bylo od jezera nepatrně vidět. Já viděla loďku s třemi muži a Garetta, který na ně ukázal, aby připluli. O čem se baví však neslyším. Jen se ramenem opřu o futra, založím ruce na hrudi a sleduji to. "Zaplať pánbůh, že to není nikdo s vražednými úmysly. Vypadá to, že je zná.." Povídala jsem si tiše pro sebe a celou situaci sledovala, případně jsem byla připravená dát se na útěk nebo tasit nějakou zbraň. Mezitím, co jsem tam čekala na svého věrného společníky, tak jsem si ještě upravila vlasy. Stejně jako mé oblečení byli ještě vlhké. Rozpustila jsem, teď již zničený účes, pročísla vlasy prsty a pak je svázala do jednoho culíku. Z místa jsem se však nevzdalovala. |
| |
| Muži chvílí překvapeně zírají když na ně začnu hulákat. Pak dojde ke krátké výměně názorů, ale nakonec, možná zvědavost, nebo úcta zvítězí a muži dorazí s lodí na mělčinu. Nějakou dobu si s nimi povídám a z výrazu mé tváře může princezna vyčíst, že jsem spokojený. Skutečně to jsou rybáři z osady poblíž. O tom co se děje příliš nevědí. Viděli sice několik vojáků na koních, ale nerozeznali komu patří. Byli však podezřívaví a tak je starosta vyslal na průzkum. Teď se vracejí domů. Dohodnu se s nimi, že nás svezou. Ušetří nám to síly z náročného pochodu. Hlavně tedy Calire. S tím na ní zvolal ať přijde. Pramice je připravená a čeká se jenom na ní. Jakmile bude uvnitř vyrazíme. Šaty nám doschnou cestou. |
| |
| Stála jsem ve dveřích chatrče dokud mě Garett nezavolal. Následně jsem poslušně přiklusala, ale tak, abych si nikde cestou nevyvrkla nohu. Když jsem k nim sešla, nervózně jsem se na ty tři muže podívala. Tak nějak jsem doufala, že mě nepoznají. I když by neměli. Garett mi pomohl do lodi, protože jsem nastupovala jako poslední. Chytla jsem s ho za ruku, kterou jsem pevně stiskla a posadila se na úzkou lavičku vedle něj. Naše těla se o sebe dost třela, až sem se zase začala mírně červenat. Už jen proto, když si vzpomenu na to, že jsem před ním před chvílí stála skoro nahá. Bůh ví, co si představoval a co vidí, když se na mě teď podívá. Ach ty chlapy, povzdechla jsem a položila si obličej do dlaně ruky. Ruku jsem měla loktem opřenou o koleno. Cesta netrvala nijak extra dlouho, ale dost na to, abych sem tam po Garettovi mohla pokukovat. Když si představím, jak vypadal jen v těch spoďárech, rozbuší se mi srdce, což díky naší velké blízkosti snad může i cítit. Vždy jsem však dělala jakoby nic a snažila se nečervenat ani se na něj nedívat. Prokličkovali jsme řekou a před námi se po chvilce objevila rozlehlá vodní plocha. V dálce bylo vidět malé městečko, nejspíše tam jsme měli namířeno. Dojeli jsme ke břehu, kde muži zakotvili a vyskákali obratně z losi. Garett hned za nimi a já se ho znovu chytla za ruku. Z toho jak se ta loď houpala mi bylo špatně. "Díky," šeptla jsem k němu a mírně se pousmála. |
| |
| I když se na lodi snažím udělat Claire co nejvíce místo, každé zhoupnutí, každý záběr vesel nás srazí dohromady. Ne, že bych se tomu zase tak bránil. Jsem rád, že se jí mohu právě teď a tady občas, letmo, beztrestně dotknout a vychutnávat si její blízkost. Škoda, že cesta trvala tak krátce. Při vystupování jí pomohu z lodi a i když jsme na molu, stále jí svírám štíhlou dlaň. Déle než by bylo nutné a patřičné. Pak si ale uvědomím co dělal a rychle jí pustím. Měl bych začít se sebou něco dělat. Tohle není dobré. "Jsme v městečku Howe," ukáži na přilehlé baráčky a ruch kolem nás, který si stále běží svým poklidným životem. Nezdá se, že by se tu prohnaly zničující vlny posledních dní. Což je dobře. Bylo by mi opravdu líto kdyby se s tímhle místem něco stalo. "Musíme se dostat do starostova domu," kývnu hlavou směrem k nízkému kopečku, který je hustě zastavěný. Jak jdeme občas se lidi kolem nás zastaví a něco si zašeptají. Možná je to kvůli tomu jak vypadáme, možná se řeči dostaly až sem, ale bez potíží se dostaneme k našemu cíli. Zaklepu na dveře a ty se po chvíli otevřou. Stojí v nich mladá dívka, ne starší než Claire s hustými vlasy barvy zlata. "Zdravím tě, Mabel. Je tvůj otec doma?" mile se na ní usměji, je to již let co jsem tu byl naposledy, snad si mě ještě bude pamatovat. |
| |
| Dívka, která stála ve dveřích si nás velice zvědavě prohlížela. Zdá se, že jí nedošlo, o koho se jedná. Pohledem kmitala mezi mnou a Garettem. Pak ale, jakoby si zničeho nic vzpomněla. "Bohužel sire, otec právě odešel na radnici vyřizovat městské záležitosti. Obvykle mu to trvá poměrně dlouho. Pokud byste chtěl, mohla bych pro něj zajít." Při celém monologu se na tebe dívala, skoro až hypnotizujícím pohledem. Já jsem stála spíše za tebou, ale vidět na mě bylo dostatečně. Stá takhle zády k otevřené ulici, kde se na něj lidé divně koukají, mi bylo nepříjemné. Úplně jsem cítila každičký pohled, který se mi zabodával do zad. Jen nás prosím pusť dovnitř. Dívala jsem se na ni toužebně, poté však, jako kdyby vyčetla mé myšlenky uhnula ze dveří a udělala nám místo, abychom mohli dovnitř. "Mohu vám nabídnout čaj?" Optala se a ani nečekala na odpověď a zmizela ve dveřích. Nejspíše vedli do kuchyně. My jsme se ocitli v něčem jako obývák. Byl tu velký kulatý stůl a kousek opodál sedací souprava s konferenčním stolkem. Prohlížela jsem si to tam a nic neříkala. Nevěděla jsem vůbec co a jak se mám chovat. Třeba si myslí, že jsme za ním přišli, aby nás oddal.. Projelo mi hlavou a znovu se mi nahrnula krev do tváří. Rychle jsem se otočila k otevřenému oknu, kudy dovnitř proudil chladný vítr a Garett tak alespoň nemohl vidět na mou tvář. Pokud pár kroků nepopojde.. |
| |
| "Doufal jsem, že tu bude," povzdechnu si a rozhlédnu se místnosti. Nijak se to tu nezměnilo. Velké dřevěné hodiny, obraz na kterém je výjev z lovu, sedačka, která je jenom trochu víc ošoupaná. Vrací mi to všechno vzpomínky. Přistoupím k oknu u kterého stoji Claire a vyhlédnu ven. Zatím všude klid, ale obávám se, že dlouho nevydrží. Owen již jistě poslal lidi na všechny strany a je jisté, že brzy se objeví i tady. Nedělá mi to příliš dobře, ale budeme si muset pospíšit. Jenom by mě zajímalo proč je princezna znovu rudá jako rak. Možná to bude těmi mokrými šaty. "Mabel," zavolám na dívku, které se za chvilku objeví s tácem na kterém jsou šálky s konvičkou plnou voňavého čaje. Úsměvem jí poděkuji, ale pak zvážním. "Budu potřebovat aby jsi zašla pro svého otce. Je to skutečně naléhavé," oznámím a sundám si z prostředníčku masivní stříbrný prsten a podám jí ho. "Až ho najdeš, dej mu tohle. On už bude vědět. A ještě jedna věc. Než odejdeš budu potřebovat suché dívčí oblečení," pohledem naznačím, že to je pro Claire, která je k nám ještě stále otočená zády. |
| |
| S úsměvem odložila tácek s čaji na stůl a pak se na tebe podívala. To jak jsi zvážnil jí značně vyvedlo z míry, což bylo na první pohled vidět. Bedlivě tě sledovala a poslouchala, dokonce ani nemrkla a jen se ti dívala do očí. Asi v nich našla nějaké zalíbení. "Um, dobře." A pak se otočila na Clair, "pojď za mnou. Něco se tam najde." A dala se na odchod. Stála jsme u okna a otočila jsem se k vám až když přišla Mabel. Stála jsem nic neříkala a nechala jsem Garetta, ať to vyřídí. Jen když se zmínil o tom suchém oblečení, tak se mi povedlo vydat mírně chraplavým hlase, "to je v pořádku, už to skoro uschlo." Možná jsem někde přistydla nebo mi jen něco uvízlo v krku. Když se ale Mabel nedala odbít, rozešla jsem se za ní a Garetta jsme nechali na malou chvíli samotného v místnosti. Tam kam jsme došli to vypadalo jako její pokoj. Postel, stolek, ohromná almara. Tu otevřela a nabídla mi, ať si vyberu, co je mi libo. Já jí jen slušně poprosila o nějaké kalhoty a košili. Během chvilky jsem to všechno držela v ruce. S vděčným pohledem a díky na rtech jsem jí naznačila, že se chci převléknout, aby odešla. Ocitla jsme se tedy v pokoji sama. Poprravdě rozšněrovat ten korzet bylo složitější, než jsem si myslela, zašmodrchala se mi totiž šňůrka a udělal se na ní pořádný uzel. Mabel prošla kolem Garetta, hlavou naznačila mírnou poklonu, v ruce převalila prsten a poté prostě odešla. |
| |
| Zaslechla jsem, jak se zabouchli vchodové dveře a já jsem se stále snažila rozmotat ten uzel. Bohužel mi to a zády moc dobře nešlo. Proč musela odejít tak brzy! Bohužel nebo možná naštěstí, jsem sebrala odvahu, abych došla do místnosti za Garettem. "Um, já mám malý problém." Řekla jsem již normálním hlasem a ne chraplavým. "Mohl bys.. mi..um" Nedopověděla jsem to a na chvíli se zasekla. !Potřebovala bych pomoct s korzetem, udělal se tam uzel." Vymáčkla jsem ze sebe, ale že mi to dalo práci. Teď jsem tam stála asi metr před tebou, úplně se mi klepali kolena v rozpacích a čekala na tvou reakci. |
| |
| Naliji si trochu čaje a pomalu upíjím. Je pravda, že po tom všem bych si raději dal něco ostřejšího, ale to bude muset počkat až dorazí pán domu. Pro teď se spokojím s vyvařeným listím. Když přijde Claire vyskočím od stolu. Její žádost je trochu neobvyklá, ale je mou povinností pomoci dámě z nesnází. "Jistě, hned to bude," přitakám a snažím se ten zapeklitý uzel rozmotat. Nejde to snadno. Je pevný a ještě se tam pletou její vlasy. Nakonec to nevydržím , uchopím je a přehodím Claire přes rameno. Takhle na to aspoň pořádně vidím. Jenže moje prsty jsou na to poněkud velké a šňůrky stále vzdorují. "Ehm, nelekni se," oznámím a skloním se níž abych na ten uzlík dosáhl zuby. Takhle to snad půjde lépe. |
| |
| Koutky se mi zvedli v úsměv, když si se tak ochotně rozešel mi jít pomoci. Otočila jsem se k tobě zády a nechala tě pracovat. Stála jsem tam jako přimražená a motala jsem si prsty do sebe a zase zpět, kroužila palci a podobně, stejně jako to dělávají nervózní lidé. Pak mi na rameni přistáli vlasy. Zašimrali mě pod nosem, jak se rozletěli do všech stran až jsem si kýchla. Vlasy jsem si uhladila a urovnala, aby se to nestalo znovu. Zdálo se však, že Garett má stejný problém. Je pravda, že muži pro tohle asi nemají cit.. no ikdyž. Nad tím jsem ale přemýšlet nechtěla. Když jsem se nadechla, že se ho zeptám, jak to jde, protože to ticho bylo strašně deprimující, sám se ozval, ať se nelekám. Už jen to mě vyděsilo a já ztuhla. "Co chceš.." nedořekla jsem to, protože jsem se otočila přes rameno a zahlídla tě, jak se skláníš. "Ou, aha." A zase jsem se rychle začala dívat před sebe. "Jestli to nejde, tak ty šňůrky přeřízni." Ozvala jsem se zase po chvíli. "Ale dávej bacha!" dodala jsem, když jsem si uvědomila, že jediný ostrý předmět, co tu máme je obouruční meč. |
| |
| "To je v pořádku, už to bude," zamumlám a dál se věnuji rozvazování, které pokračuje sice pomalu, ale přeci jen. Jenže když jsem takhle skloněný a cítím teplo princeznina těla a její vůni není snadné se soustředit na to co mám dělat. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, trochu jí to zašimrá na kůži, ale mě to pomohlo a konečně ten zpropadený korzet povolí. Ještě jednou zatáhnu aby se víc povolily a pak, najednou, mi ruce samy zajedou po tuhou látku a obejmu Claire v pase. Má ho štíhlý, že skoro dokáži spojit prsty a kůži hebkou jako hedvábí. |
| |
| Stála jsem tam nehnutě, i když jsem na své kůži mohla cítit jeho teplý dech. Stála jsem si nervózně hrála s prsty a čekala, až se korzet povolí, k čemuž během chvilky došlo a já se mohla zhluboka nadechnout. Svoboda! Pak sem ale ucítila, jak mě Garettovi ruce objali kolem pasu a já se na něj lehce natiskla. Nemohla jsem říct, že jsem zkameněla - což bych v normální chvíli asi udělala - ale mé tělo se pod jeho dotyky zdálo tak vláčné, uvolněné, až se mi rozbušilo srdce. Bojovala jsem s tou touhou otočit se k němu čelem a začít ho líbat. Mé tělo se pod tím tlakem míně chvělo a já zhluboka dýchala. Dokud jsem před sebou opět neuviděla jeho postavu jen v trenýrkách a bylo vymalováno. Otočila jsem se ke Garettovi čelem a vtiskla mu dlouhý polibek. Mé ruce se omotali kolem jeho krku a jednou jsem mu vjela do vlasů. Srdce mi bušilo jako nikdy předtím a mé tělo toužilo po té rozkoši. |
| |
| Pevně jí k sobě přitisknu. Tolik jsem po tom toužil a teď je to tady. Oplácím její horké a vášnivé polibky svými. Přes látku cítím její ňadra a vnímám splašený tlukot jejího srdce. Je to tak opojné. Mé ruce pomalu kloužou po jejím těle níž a niž. Jenže než udělají něco čeho bych mohl litovat uvědomím si kdo jsem já, kdo je ona a to na mě zapůsobí jako ledová sprcha. To co děláme není správné. Takhle to nemá být. Ne teď. Ne tady. Jemně, ale nekompromisně se vymaním z jejího obětí. Očima raději bloudím všude možně a na Claire se ani nepodívám, protože nevím zda bych se podruhé dokázal ovládnout. Hrudník se mi zdvíhá jako kdybych celou dobu zuřivě bojoval a prsty si přejedu po rtech na kterých stále ještě cítím ty její. "Je to rozvázané," pronesu zbytečně a vlastně i hloupě, ale v hlavě mám prázdno a musel jsem nějak prolomit to ticho mezi námi. |
| |
| Pocity, které jsem během toho polibku cítila, se nedají popsat žádným slovem. Dokonce se vytratila i myšlenka na Daniela, na to kdo jsem a proč jsem tady. Prostě jsem tam stála, v jeho objetí a na nic nemyslela. Pak mě ale Garett jemně odtáhl a mě všechno došlo. Bože co sem to udělala?! Chvíli jsem se na něj dívala a snažila se potlačit tu lítost v očích. Možná bylo dobře, že se vyhýbal pohledu na mě. !Um, jo.. děkuju." Poté se otočím na patě a odkráčím do pokoje Mabel, kde jsem se mohla převléknout. Špinavé a mokré oblečení jsem složila na kupičku a nechala ho na jejím stole. Mezitím se již vrátila Mabel s otcem. Starosta byl starší muž, rozhodně starší než Garett. Se širokým úsměvem na rtech ho pozdravil a já to všechno sledovala z dálky. Garette, můj příteli!" došel k tobě aby ti potřásl rukou a následně vrátil prsten. "Dlouho jsme se neviděli." Poté přešel k jedné skříňce, odkud vytáhl dvě sklenky a láhev s tekutinou barvy medu. Do obou nalil stejně a jednu ti podal. "Tak povídej," řekl najednou vážně a posadil se na židli. Sám ti pokynul, ať se také posadíš. Já jsem stála ve dveřích, do kterých vkráčela Mabel. Zastavila jsem se a zeptala se jí, zdali něčím nepotřebuje pomoci. Třeba s přípravou občerstvení. Tak nějak jsem se snažila vyhnout Garettovi, alespoň na chvíli. Přeci jsem si zakázala, projevovat city jak k němu tak k Danielovi... přeci.. nemůžu ublížit ani jednomu |
| |
| Pořád jsem trochu zmámený tím co se před chvilkou stalo. První skleničku vypiji na jeden zátah, abych se trochu vzchopil, a nechám si hned dolít. Posadím se naproti starostovi a začnu vyprávět. O Owenovi a jak bylo Adelaide obsazeno, o tom, že právoplatná dědička trůnu se vrátila. O zlé královně, vypálené vesnici a nadějích, že se všechno v lepší obrátí až jí sesadíme a Claire se chopí toho co jí po právu náleží. "Jak vidíš, stal jsem se vyhnance," shrnu to na konec. "Proto potřebuji tvojí pomoc. Samozřejmě neočekávám, že pošleš své obyvatele dobývat hrad, to po tobě nežádám, ale nutně se mi nedostává prostředků," oběma nám doliji již skoro prázdné skleničky. "Budu potřebovat šaty, jídlo, vybavení a samozřejmě peníze. Princezna se toho musí ještě hodně naučit, než se bude moci postavit královně. Samozřejmě také musíme rozšířit správu, že je zpátky," usměji se. Jakmile se to dostane mezi lidi nastanou ještě větší nepokoje. I ti kteří váhali konečně snad pozvednou hlas a ruce ke svrhnutí uzurpátora. "Ještě o poslední věc tě žádám. Zda můžeme využít tvůj dům a přečkat noc." |
| |
| Starosta jen seděl, upíjel ze své sklenky a kýval. Ani jednou z tebe nespustil oči. Pozorně poslouchal, což jsi mohl vidět v odraze jeho očí. Mabel, která všechno slyšela se mnou byla v kuchyni. Jakmile si uvědomila, kdo jsem, okamžitě se začala omlouvat a uklánět. "Eeee" nevěděla jsem co říct a jen jsem na ní šokovaně koukala, "to je dobrý stoupni si prosím tě." A já tam pak dál stála opřená o kuchyňskou linku a v ruce jsem držela hrnek s horkým čajem. Starosta se postavil a přešel k oknu, se skleničkou v ruce pohupoval a tekutina se v ní přelévala ze strany na stranu. "Víš přece, že u mě jsi vždycky vítaný. Mabel vám jistě ráda připraví pokoj" a stále stál u okna a díval se na tebe. "Co se týče vybavení, můžeš se zítra jít podívat do zdejší zbrojnice, ale nevím, jestli tam najdeš vše, co potřebuješ.Peníze ti obstarat také nebude problém." Poté k tobě přešel a položil ti ruku na rameno, "můžete tu zůstat jak dlouho chcete." |
| |
| "To ne!" zamítnu jeho přátelskou nabídku. "Již tak vás ohrožujeme víc než dost. Jedna noc bude stačit a budu muset doufat, že nepřinese nic zlého. Popravdě kdyby to bylo jen na mně pokračoval bych hned dál, ale princezna si potřebuje odpočinout. Podle všeho vyrůstala ve světě hodně odlišném od toho našeho a na tohle není vůbec zvyklá." Rozhodně to nemyslím jako výtku. Jenom se snažím věci brát tak jak jsou, protože naše cesta bude ještě těžká a kdo ví kdy skončí. Jistě dalo by se říci zde vůbec přežijeme, ale tyto myšlenky si vůbec nechci připouštět. Děkovně poklepu starostovi na rameno. Vždycky se na něj dalo spolehnout a jsem rád, že tomu není jinak. S mým otcem byli dobří přátelé a vždy byl naší rodině loajální ať se dělo co se dělo. Pak již nemám co říci a když Mabel donese jídlo zasedneme ke stolu. |
| |
| Starosta se na tebe trochu udiveně zadíval, když jsi vyjekl, že to neexistuje. Pak z tvých slov však pochopil, proč. "No, stejně." A došel ke skříňce, odkud vytáhl doutník, který si zapálil. "Pamatuj, že tady jsi vždycky vítaný. A ta dívka také" a mírně natočil hlavu ke kuchyni, kde jsem byla já s Mabel. My už jsme měli hotové jídlo a to jsme společně odnesli do obývacího pokoje, kde byl Mabelin otec a Garett. Záměrně jsem se vyhnula pohledu na něj a rovnou jsem přešla ke konvičce s čajem, která tam stále stála. Tobě starosta nabídl doutník a dolil ti alkoholu, který jste celou dobu popíjeli. "Tak, dobrou chuť, jistě máte hlad." Usmál se, ale sám se k jídelnímu stolu nehrnul. Bylo mi trochu trapné prostě si tam sednou a sníst jim jídlo, ale můj žaludek hlasitě zaprotestoval. "Umm, díky", posadila jsem se a zakousla se do pečiva společně s kusem sýru. |
| |
| Jídlo je prosté, ale dobré a co hlavně zasytí, to je to nejdůležitější. Večeře proběhne v tichu až na pár zdvořilostí. Já se snažím vymyslet co dělat dál, Claire se pravděpodobně cítí nesvá a Mabel s otcem nejspíš uvažují jaké změny brzy přijdou. Pravděpodobně to není žádné příjemné přemítání. Po jídle se začneme zabývat praktickými záležitostmi. Mabel princezně přenechá svůj pokoj, protože nic lepšího tu není. Já osobně nechci být příliš na obtíž a spokojím se s místem u krbu. Kolikrát jsem spal i na horších místech než je toto. Třeba v blátě když jsme bojovali proti nočním bestiím. Balo to tenkrát opravdu ošklivé. Kožešiny pod střechou jsou proti tomu postel s nebesy. Než se naději setmí se. Co jsem mohl udělat jsem udělal a zbytek se musí vyřešit zítra. Jenom ještě pro jistotu projdu nejbližší okolí. Sám, Calire nechám v bezpečí u starosty. Všude je klid a trochu mě to uklidní. Přesto budu spát s jedním okem otevřeným, nechci se nechat nachytat v pasti. Když se vrátím princezna je již nahoře. Což je asi dobře. Stejně nevím co bych jí řekl, stále musím myslet na její tělo ve svém náručí a tak jsem rád, že nás dělí několik pevných stěn a dveří. Konečně tedy ze sebe shodím zašpiněné oblečení a dojdu se opláchnout. Potřebuji se hlavně zbavit zaschlé krve z ran které jsem utržil. Jakmile je nejhorší špína pryč, navléknu se jenom do toho nejnutnější a jdu za Mabel poprosit jí o čisté obvazy a pomoc s ošetřením. |
| |
| Seděla jsem mlčky u stolu a jedla. Vůbec mě nenapadlo, o čem bych se s Mabel a starostou měla bavit. Mabel na mě teď koukala jako na královnu a ne na normální děvče, což bylo svým způsobem otravné. Konverzaci jsem tedy nechala na Garettovi, protože já bych se mohla jen na: jsme vám vděční, moc děkujeme. Než jsme se nadáli, byl večer. Obklopila nás tma a záře svíček. Celou dobu jsem Mabel tvrdila, že se klidně vyspím i někde jinde, ale ona mi prostě musela přenechat její pokoj a postel. S povzdechem jsem to tedy přijala a rovnou se tam zavřela. Chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela, co se tam dole asi děje. Nakonec jsem uznala za vhodné, že to nemá smysl a vydala jsem se hledat sprchu, nebo alespoň něco obdobného. Kde je jsem poznala hned podle tekoucí vody, kterou jsem slyšela. Postavila jsme se vedle dveří a opřela se zády o stěnu. Čekala jsem, kdo vyleze a doufala, že tam nebude dlouho. Ale on to byl Garett a opět jen ve spodkách. Trochu jsem zbledla místo toho, abych se zase červenala a před očima jsem měla ten vášnivý polibek, která se mezi námi před pár hodinami odehrál. Poté jsme bez jediného slova vlezla do koupelny a rychle za sebou zavřela dveře. Fjuu, oddechla jsem si. Rychle jsem se opláchla a vylezla ven. Místnost byla zapařená od horké vody. Chtěla jsem teď najít hlavně Garetta, abych mu vysvětlila tu reakci před chvíli. V hlavě mi projíždělo mnoho možností, ale vždycky jsem ji raději spolkla. A pak jsem tě uviděla sedět na pohovce a Mabel vedle tebe. Vypadalo to, jakoby s něčím zápasila a já si teprve po chvilce uvědomila, že to jsou obvazy. Se smíchem jsem k vám přešla, vzala Mabel obvaz z ruky a otočila se k tobě. "Ukaž, pomůžu vám." |
| |
| Sedím polonahý na pohovce a nechávám Mabel aby svými šikovnými prsty namazala odřeniny hojivou mastí a pomohla mi s obvazy. Je příjemné nechat se zase jednou někým opečovávat a když mi začne třít ztuhlá ramena slastně přivřu oči. Jenže najednou zaslechnu Claiřin hlas. Prudce sebou trhnu a trochu se začervenám. Ne, že by se tu dělo něco nepřístojného, ale stejně mi je nepříjemné když mě vidí takhle a s Mabel. "To snad ani nebude potřeba," namítnu. "Měla by sis jít odpočinout, zítra vyrazíme brzy a cesta bude dlouhá. Mabel to zvládne," otočím se na dívku aby mě podpořila. Rozhodně tu teď princeznu nepotřebuji. |
| |
| Už jsem v ruce držela obvaz, když mě Garett odehnal pryč. Vím, že to myslel dobře, položil i vhodná slova, ale stejně mě to někde v hloubi duše štvalo. On pro mě riskuje život, utrží takových ran a já mám jen sedět a odpočívat, místo toho, abych dělala to co umím - alespoň ho sama ošetřila. Mj pohled se mísí s hněvem a lítostí a chvíli tam jen stojím a dívám se na tebe. Potom podám Mabel obvaz aniž by stihla něco říct. "Oukey" otočila jsem se zády a odkráčela jsem si to rovnou do jejího pokoje, kde jsem za sebou práskla s dveřmi. Přešla jsem k oknu a zpod závěsu jsem sledovala noční ulici pod domem. Mabel si převzala obvaz a chvíli za mnou koukala. Mlčky se na tebe otočila a rány, které jsi již měl namazané začala obvazovat. Nezapomněla samozřejmě na rány přidat jitrocelové lístky, než dotáhla obvazy. "Víš, možná jsi jí to měl nechat udělat" Začala opatrně, protože si vůbec nebyla jistá, jak zareaguješ. |
| |
| Nesouhlasně zavrtím hlavou, protože nevím jak odpovědět. Co bych jí asi tak měl říci? Že nemohu nechat Claire aby se mě dotkla protože nevím co udělám? Už tak bude těžké naše putování až budeme někde sami a proto potřebuji přijít na jiné myšlenky k čemuž mi princezna vůbec nepomůže když se teď bude pořád motat kolem. "Ono na to ošetřování stejně dřív nebo později dojde. Honí nás teď hodně lidí a pochybuji, že se jim všem vyhneme. K boji dojde tak jako tak," řeknu hořce. I když bude většina lidu stát za princeznou královna se moci jen tak nevzdá. Dojde k válce. Promnu si prsty tvář a pak dojdu k náhlému rozhodnutí. Otočím se Mabel, vytrhnu jí z rukou zbytek obvazů a stáhnu k sobě na pohovku kde jí začnu líbat. Na ústa, krk i tvář. |
| |
| Mabel ti pečlivě omotala každou ránu a již zbývala jen poslední. Nadechla se, aby ti odpověděla, zřejmě se spíše vciťovala do Clair, jakožto žena a žena, ale ty jsi jí přerušil. Přitáhl sis ji k sobě na pohovku a ona ležela nad tebou. Její tělo se na to tvé tisklo a příjemně hřálo. Chvilku byla ztuhlá jak prkno a nevěděla, co si má myslet nebo snad co udělat. Pod tvými zahlcujícími polibky však roztála a i ona ti začala polibky opětovat. Jedna její ruka ti vjela do vlasů a druhou rukou ti sjížděla po hrudi a břiše. Zdálo se, že si to vážně užívala a nehodlala se jen tak stáhnout. |
| |
| Netrvá dlouho a všechny vzpomínky na Claire vyblednou ve slastném opojení. Zůstaneme jenom sami dva. Já a Mabel. Nic jiného neexistuje. Nakonec tam ležíme na pohovce. Těla propletená, její dech mě lechtá na krku a já pozoruji tančící plamínky svic na stole. Oba mlčíme, co taky říkat v takové chvíli? Jen si užíváme blízkost toho druhého a příjemnou únavu která se rozlévá našimi těly. Plnými doušky vychutnáváme čas který nám zbývá. Otočím se k Mabel a přitom se přistihnu, že se usmívám. Je to dlouho co jsem se naposledy cítil tak dobře. Všechny ty starosti, intriky, přípravy a plány. Teď nic z toho není potřeba. Jemně jí vezmu pod bradou a zlehka políbím na rty. Ještě se mi nechce z toho teplého obětí, ale asi by nebylo dobré kdyby nás tu takhle našel její otec, nebo princezna. "Asi by bylo nejlepší se obléci," navrhnu, ale ve skrytu duše doufám, že odmítne a ještě chvíli tu se mnou takhle zůstane. |
| |
| Když jste skončili, bylo už poměrně pozdě. Mabel se k tobě tiskla nahým tělem a prsty ti přejížděla po hrudi. Když jsi nahlas vyřkl poznámku o oblékání se, jen se zamračila a víc s k tobě natiskla. "Ještě ne.." Zašeptala tiše a prostě u tebe ležela a na nic nemyslela. Clair sice byla ve svém pokoji, ale zrovna když chtěla jít do kuchyně a tiše otevřela dveře v domnění, že se všude spí, vás na pohovce, v aktu vášně spatřila. Chvíli na vás zůstala jen šokovaně koukat a pak zase tiše zabouchla dveře, opřela se o ně zády a sjela až dolů do sedu. Do očí se jí drali slzy, ale plakat nechtěla. Chtěla křičet, ale nemohla. Chtěla utéct, ale zemřela by. Chvíli takhle zůstala jen sedět a nemyslela si vůbec nic. Po tváři jí seklo pár slz, které si hrdinsky utřela. Když jste tam leželi již po všem a nazí, tak Clair vší silou bouchla pěstí do zdi vedle ní, až jí křuplo v prstech a ránu jste mohli slyšet až v obýváku. |
| |
| SKIP: Společně v náručí s Mabel jste oba dva ještě nazí usnuli. Clair nakonec po dlouhém převalování se v posteli usnula také. Vzbudil jsi se velice brzy, Mabel vedle tebe už nebyla a vypadalo to, že v domě nikdo není. A nebo všichni ještě spí. Kuchyň byla prázdná, byl tam jen připravený horký čaj. U starosty v pokoji ani v pracovně také nikdo nebyl na na zkontrolování ti zbýval už jen pokoj Mabel, kde přebývala Claire. Jít tam, nejít tam? Ví o té noci, neví o ní? Co budeš cítit, až se na ní po tom incidentu podíváš?.. |
| |
| Clair nechám ještě spát potřebuje to. Raději jdu znovu překontrolovat zásoby na cestu. Svoje staré šaty tady nechám. Jsou sice špinavé, zakrvácené a občas nějaká ta díra, ale pořád je to kvalitní látka kterou šikovná švadlena dokáže zužitkovat a obléknu se do obyčejných kalhot a haleny. Takhle budeme s princeznou budit méně pozornosti. Meč zabalím do kusu hadru aby nebyl tak nápadný a starou pistoli, kterou tu starosta měl vyčistím a připravím ke střelbě. Jenom těch nábojů je velmi málo, ale jsem rád i za ně. Pak už nezbývá než jít něco pojíst. Sednu si ke stolu, rozložím před sebou mapu a k jejímu studování si vezmu chleba se studenou paštikou. Studuji kudy bude nejlepší se dát a pomalu jím. Teď již jenom čekám až se Claire probere a budeme moci vyrazit. |
| |
| Byla jsem vzhůru již několik minut. Dům se zdál být velice tichý, jako kdyby sám ještě spal. Oknem mi však do pokoje prostupovali sluneční paprsky, což mi dávalo najevo, že je ráno a možná i po osmé hodině. Převalovala jsem se v posteli a tiskla se na deku, jako kdyby to byl nějaký plyšák. Pořád jsem vzpomínala na včerejší noc. Na Mabel a Garetta, až se mi z toho zvedl žaludek. Naštěstí jsem ho měla prázdný, ale kdybych byla po jídle, jistě by šlo všechno ven. Když jsem se převalila na druhý bok, ucítili jsem v pravé ruce značnou bolest, která mi od konečků prstů vystřelila až k rameni. Podívala jsem se a všimla jsem si, že klouby mám sedřené a je na nich zaschlá krev. Ruku mám mírně oteklou, asi tam opravdu něco prasklo. Ale stejně bych do té zdi praštila znovu. Vstala jsem z postele a cítila jsem značnou nevolnost. Na sebe jsem si natáhla kalhoty a košili, co jsem měla od Mabel, i když se mi do toho vůbec nechtělo. Chvíli jsem stála přede dveřmi, než jsem se odhodlala a vylezla. Nesmím na sobě nic nechat zdát. Vše je v pořádku.. ale jak se na něj mám podívat? S povzdechem jsem zalezla ihned do místnosti, která sloužila jako koupelna, abych si pročísla vlasy, stáhla je do ohonu a hlavně si omyla tu ruku. Bolelo to už jenom při dotyku. To sem vážně tak blbá? Co mu asi řeknu? Znovu jsem se několikrát přemlouvala, abych tam prostě šla, nasadila výraz od ucha k uchu a dělala, jakoby nic. Po páté jsem se zhluboka nadechla a vyrazila pravou nohou. Uviděla jsem tě sedět u stolu a hned jsem kmitla pohledem jinam, "bré ráno." Zabrblala jsem a aniž bych se na tebe podívala nebo se u tebe zastavila, zalezla jsem do kuchyně. Vzala jsem si do ruky hrnek s čajem. Tohle bude těžší než jsem si myslela. |
| |
| Když za sebou zaslechnu kroky otočím se a kývnu na Claire. "Dobré jitro," pozdravím a dojím poslední kousek snídaně. V duchu ještě chvíli probírám cestu kterou jsem vybral, pak sbalím mapu a jdu za princeznou do kuchyně. Pozoruji jí a všimnu si, jak se mi pohledem vyhýbá. Ten včerejší polibek jí asi zasáhl víc než se zdálo a ještě se z toho nevzpamatovala. Nebyl jsme si jistý jak budu reagovat po noci s trávené s Mabel, ale žádné divoké sny nebyly a ta palčivá touha je také pryč. Teď konečně mohu plnit své povinnosti strážce jak se patří. "Tohle se vezmi k sobě. Pro všechny přípravy," položím před ní váček plný mincí. Rozdělil jsem peníze, které jsme dostali na dva díly. Může se stát, že se rozdělíme a nechci jí nechat bez prostředků. "Už vím kudy se vydáme," zamávám mapou. "Až se najíš vyrazíme, teď bych ti rád vysvětlil cestu. Pro případ, že budeš muset nějakou dobu putovat sama." |
| |
| Upíjela jsem z hrnku horkou tekutinu a stále se ti vyhýbala pohledem. Když už jsem se na tebe dívala, tak jsem se ti zabodávala do jednoho bodu na tričku, nikdy jsem se ti nepodívala do očí. "Um.. nevim jestli to je dobrej nápad. Já to akorát někde ztratím." A dívala jsem se na sáček s mincemi. "Už jsi se byl podívat ve zdejší zbrojírně?" Srdce mi tlouklo tak rychle, že mi div nevyskočilo z hrudi. Chtěla jsem tě seřvat na všechny doby, zeptat se tě proč, ale neměla jsem k tomu odvahu. Poté jsem se podívala na mapu. Stále jsem od tebe docela velký kus, takže jsem se nad mapu spíše nakláněla. "To taky nevim, jestli mi k něčemu bude. Nemám moc dobrej orientační smysl a jestli se rozdělíme, urči půjdu jinam, i když mi to vysvětlíš." Pokrčila jsem rameny a nad představou, že bych měla něco sníst se mi zhoupl žaludek. |
| |
| "Jen si ty peníze vezmi. Nikdy nevíš co se může stát," řeknu nesmlouvavě. "Lepší být připraven než pak litovat. Takhle budeš míst aspoň na jídlo." Pak přenesu pozornost k mapě a zabodnu prst do modré skvrny na východě. "Jsme tady a potřebujeme se dostat do hlavního města," poklepu na tečku zhruba uprostřed. "Je to riskantní, ale tam máme největší šanci se dozvědět jak probudit tvou sílu," znovu sjedu prstem na značku městečka ve kterém právě jsme. "Nejdřív ale si trochu zajdeme potřebuji si něco vyzvednout," oznámím. "Je to zhruba den odsud, ale obávám se, že poněkud nebezpečné, proto ti tohle všechno říkám," otočím se ke Claire zda dává pozor. Nechci aby se zatoulala někam do lesů. "Pokud všechno půjde dobře, dostaneme se k hlavní silnici, která vede do Holmgardu. Je to velké město a nebudeme tak nápadní. Také si můžeme vybrat jak se dostaneme dál. Zda vlakem, lodí nebo dál po silnici," skončím se svou přednáškou a čekám co ona na to. Zda má nějaké dotazy nebo připomínky. |
| |
| Sledovala jsem mapu a jeho prsty, které po ní putovali. Popravdě, už teď jsem si toho moc nepamatovala, ale kývala jsem, jakože chápu. "Jasně. No.. tak dobře" a uvázala jsem si pytlík k opasku. Pořád jsem se ti vyhýbala pohledem. Přešla jsem ke kuchyňské lince a vzala jsem si tam chléb a sýr. Jakmile jsem snědla jeden krajíc, tak jsem s jídlem skončila. Chtěla jsem si jít sbalit, ale bohužel jsem neměla co, takže jsem byla nucena se na tebe podívat, abych ti mohla dát signál, že můžeme vyrazit. "Takže, můžeš mi jenom zopakovat, kam půjdeme jako první?" Připadala jsem si naprosto neschopně, ale bohužel, cesty nebyli moje silná stránka a orientace v mapách už vůbec. Kdo je v tuto dobu v našem světě používal? Téměř nikdo. Kdyby tady tak fungovala GPS! Společně jsme vyrazili na cestu. Netrvalo dlouho a byli jsme obklopení lesem. Vše se zdálo být v normálu. Prostě jsme šli, já kousek za tebou abys mě mohl vést. Šla jsem mlčky a nedívala se na tebe, ale pod nohy. Možná už to bylo trochu divný. Pak se křoví vedle nás pohnulo a zašustilo. Šli jsme kousek dál, protože jsme si říkali, že to je jen nějaké zvíře, které se vyplaší a odběhne, ale takhle se to pohnulo ještě dvakrát a po třetí jsme slyšeli i zavrčení. Kolem nás byl cítit pach sýry a spáleniny. |
| |
| Opustíme dům a vydáme se na cestu. Trochu mě mrzí, že jsem se starostou a jeho dcerou nemohl rozloučit, ale čas nás tlačí. Jakmile budu moci všechno jím vynahradím. Nebo bídně zhynu. Cesta probíhá poněkud zvláštně. Claire se drží za mnou, což by ještě šlo, ale vždycky když se snažím zapříst rozhovor narážím jen na ticho, nebo jednoslovné odpovědi. Zajímalo by co jí je. Navíc si všimnu poraněné ruky. Včera večer to neměla. Že by zkoušela sama vyvolat své síly a takhle to dopadlo? Možná, že to byla ta rána, kterou jsem v noci zaslechl. Jsem rád, že to není nic vážnějšího než opuchlá ruka. Pomalu si na to ticho zvykám když je náhle přerušeno. Vrčení rozhodně nevěstí nic dobrého. "Zpátky!" křiknu na princeznu a skočím před ní, abych jí bránil před útokem. Ještě rychle vybalím meč a postavím se do střehu s hrotem namířeným na křoví ze kterého se ozvaly zvuky. |
| |
| Stojím kus za tebou a dívám se do toho křoví. Vrčelo to, šlo to za námi, bůh ví, co to je za zvíře. Nechtěla jsem a rozhodně jsem neměla v plánu nějak vybíhat před tebe a hrát si tady na hrdinu. Zvíře najednou vyskočilo ven a letělo vzduchem přímo na Garetta. Ten si mohl všimnout, že se jedná o jednoho z královniných psů. Jistě jsou blízko i ostatní, nikdy neloví sami. Což nevěští nic dobrého. Ubránit se těmhle potvorám je mnohdy nadlidský úkol. Pohyb, kdy pes vyletěl a dopadl na Garetta, kterému upadl meč z ruky a drápy psa se mu zaryli do zad byl tak rychlý, že jsem ho ani nepostřehla. Stála jsem tam jako tvrdé Y, než jsem popadla meč a přetáhla jím psa po zátylku. Bohužel se již stihl Garettovi hluboko zakousnout do ramene. Po ráně stále nechtěl pustit, tedy dokud jsem jeho pozornost neupoutala já. |
| |
| Ostrá bolest mě na chvilku ohromí a váha psa mě srazí na kolena. Proti těmhle potvorám mi obyčejný meč moc nepomůže. Jsou příliš silné, rychlé a divoké. Jediné štěstí, že se mi podařilo na poslední chvíli uhnout a zuby se mi zakousnou do ramene místo do krku a z jeho zkaženého dechu se mi zvedne žaludek. V okamžiku kdy stisk povolí, hodím sebou na stranu, překulím se a zdravou rukou vytáhnu pistoli. V okamžiku pochopím, že se chystá vrhnout na princeznu, která mu čelí jenom s tím kusem oceli v ruce. Využiji toho, že si mě nevšímá a vrhnu se po něm. Za chvilku se zmítáme ve štěrku cesty. Snažím se ho udržet dál od hrdla, ale zraněnou rukou to jde hodně špatně. Pak se mi konečně podaří přitisknout mu hlaveň k měkkému břichu a stisknout spoušť. |
| |
| Pes, který se zrovna odrážel, aby po mě skočil, měl zaterasenou cestu Garettem. Nějak jsem mu chtěla pomoci a tak jsem po psovi sem tam sekla mečem, ale proti jeho tvrdé kůži to nic nebylo. Meč vždycky jen sklouzl dolů bez efektu. Možná tak ucítil pes jen nějakou ránu. Garettovi se povedlo dostat se pod psa, kde se ukázalo, že má slabé místo. Kulka jeho břichem proletěla jedna báseň a na tebe, jak jsi ležel pod ním, vychrstla černá, teplá démonní krev a celého tě zacákala. Svalil jsi ze sebe těžké tělo psa a já už u tebe klečela a prohlížela si ránu na rameni. Překvapivě pro tebe to ani moc nebolelo, když jsi ruku nepřetěžoval. Pečlivě jsem ránu vyčistila a dala ti na ni jitrocel. Poté jsem ji celou obvázala. Během celého procesu ošetřování jsem se ti nepodívala jinam, než na zraněné rameno. Ani jsem se tě neptala, jestli to bolí nebo ne. Chvíli jsem si říkala, že ti to patří a jsem potrestán za Mabel, ale na druhou stranu jsem o tebe měla strach a byla jsem ti vděčná. "Tak, hotovo. Mělo by to být v pořádku."Ale potřebovalo by to zašít a to si já netroufnu. e někde poblíž ještě nějaká vesnice?" A poprvé od rána jsem se ti podívala do očí. Nemohl jsi rozeznat, co si myslím nebo co to se mnou je. Výraz v mých očích byl prázdný. Nemícili se v něm žádné emoce. |
| |
| "Není," zavrtím hlavou. "Leda se vrátit zpátky odkud jsme vyšli a to je příliš nebezpečné. Musíme odsud zmizet dřív než přijdou další," kopnu do zdechliny, rychle posbírám rozházené věci a vyrazím dál. Celou dobu nemluvím. Pospíchám. Soustředím se na to abych dával jednu nohu před druhou a snažím se dávat pozor na další útoky ze zálohy, ale tady v kopcích je až příliš mnoho různých skrýší. Přesto tudy potřebuji jít. Nakonec ale jsem nucený zastavit. Sednu si na kámen u cesty a otřu si pot z čela. Snažím se zraněnou ruku šetřit, ale stejně to při každém kroku v potrhaných svalech zaškubá. Vezmu měch s vodou a vypláchnu si ústa, pak se zhluboka napiji a nabídnu Claire. "Bude to těžší než jsem si myslel," nevesele se usměji. |
| |
| Šli jsme dál asi dvě hodiny. Poměrně jsme pospíchali, takže jsem byli i docela zadýchaná a ulítaná. Peci jenom máš delší nohy než já a trénovanější tělo. Žasla jsem, jak ti to šlo i s tou rukou a drápancemi v zádech. Pak jsi si však sedl. Bylo vidět, jak jsi zpocený a celý uřícený. Nejspíš se ti nejde tak dobře, jak sem si myslela. No já toho taky z pohledu na záda moc nepoznám. Rána na rameni ti začala prosakovat. Stále to krvácelo. Vodu jsem odmítla, ale už jsem u tebe zase klečela a ránu ti zkontrolovala. Obvaz jsem sundala, abych vyměnila lístky jitrocelu. Poté jsem ze své vesty, kterou jsem dostala od Mabel a pásku, udělala kompresní obvaz. Pevně jsem tu ránu stáhla, aby to tolik nekrvácelo, ale tebe to dost zabolelo. "Promiň. Ale to krvácení se musí zastavit." Pohlédla jsem na své zakrvácené ruce a rozhlédla se kolem, zdali někde není potůček, abych si ruce omyla. Ty jsi na sobě však začal pociťovat to, čeho sis myslel, že jsi se zbavil díky Mabel. Vzpomněl jsi si, co jsi cítil během toho polibku, jak moc jsi po tom toužil.. A tobě přišlo skoro nemožné udržet tvé ruce v klidu. Srdce ti bušilo ohromnou rychlostí a nemohl jsi ode mě odtrhnout oči a potom ani ruce. |
| |
| Pomalu ani nevnímám co princezna dělá. Jsem naprosto ztracený ve svých myšlenkách. Nebo spíš vzpomínkách. Je to skoro jako kdybych snil. Znovu vidím Claire. Je skoro nahá, naklání se ke mně, hladí po tváři a něco mi šeptá. Usmívá se a já se ztrácím v jejích očích. Nedokáži sledovat nic jiného než její hnědé oči a hvězdy za nimi. Jsou tak krásné, tak zářivé, ale chladné. Problikávají z nesmírné dálky. Chci se jich dotknout. Chci jít k nim, ale nemohu. Něco mě drží, poutá. Chci vykřiknout, ale ústa mám slepená. Srdce hrozí vyskočit z hrudi a ta tíha je k nevydržení. Pak mrkne. Jedno mrknutí a ty nádherné oči zakryjí dlouhé řasy. Náhle jsem volný. Cítím lehkost jakou jsou dřív nepoznal. Rukama jí sevřu kolem pasu, i když její kůže pálí jako rozžhavené železo a maso z mých prstů se začíná odlupovat z kostí. Přesto jí chci mít. Musím jí mít a její zuby proniknou kůží na mém krku. Pot mě začne pálit v očích a já konečně začnu vnímat realitu. Claire stojí přede mnou. Já jí skutečně držím kolem pasu, ale až příliš jí tisknu. Když si uvědomím co dělám, okamžitě princeznu pustím. "Promiň, já... není mi dobře," zachraptím a snažím se zaplašit podivné představy které mě před chvilkou ovládly. Chrstnu si trochu vody do obličeje a konečně se mi podaří postavit se na nohy. |
| |
| Akorát jsem dotahovala provizorní obvaz, když mě tvoje ruce přitáhli k tobě a pevně stiskli kolem pasu. Díval ses mi hluboko do očí, stejně jako já tobě. Chvíli jsem se ti chtěla poddat, omotat i své ruce kolem tvého těla a prostě si užívat to teplo sálající z tvého těla a ten pocit bezpečí, který v tvém náručí cítím. Najednou mě ale píchne v hrudi a já si tě představuji stát s Mabel v náručí a zhoupne se mi žaludek. Okamžitě uhnu pohledem někam jinam a chci se ti vysmeknout. "Pusť mě, nesahej na mě." Řeknu ostřeji, než jsem čekala a vůbec chtěla. Ale to už se tvoje sevření povolilo a já se od tebe stáhla. Mračila jsem se a dívala se na tebe. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. "To vidím, že ti není dobře." Odsekla jsem zostra a založila si ruce na hrudi. Byla jsem v dostatečné vzdálenosti od tebe. Zdálo se, jakoby jsi snad udělal i něco víc, když jsem byla tak odtažená a naštvaná, ale sám nevíš.. Tobě se na chvíli podařilo zahnat ty myšlenky na mé tělo po tom, co sis chrstl vodu do tváře. Ještě chvíli si tam posedával a pak jsme vyrazili na cestu. Šli jsme znovu asi hodinu a tebe polil pot, změnila se ti chuť v ústech a tělo se ti třáslo. Snažil ses potlačit to nutkání otočit se a vrazit mi polibek. Trochu drsnější polibek, rozhodně ne takový vášnivý a jemný jako Mabel. V rameni ti ošklivě pulsovalo a krev znovu prosakovala. Měl jsi snad i teplotu. Musel si rozhodně na chvíli zastavit, jinak by jsi omdlel.. A já se znovu s obavami v očích avšak se zamračeným výrazem přibližovala. Už v dálce jsem se ptala, zdali jsi v pořádku. A pak znovu ten záblesk. Tentokrát scéna na posteli, v aktu lásky, kdy se ti zarývám nehty do zad a své nahé tělo k tobě tisknu, stejně jako ty to svoje. A jsme spojeni.. Ta chuť, ta touha.. téměř nepřekonatelná. |
| |
| Musím se zastavit. Již nemohu dál. Ty představy jsou čím dál tím živější a skutečnější. Úplně cítím její tělo pod tím svým. Jak se chvěje vzrušením a oddává se mi. Pokožka lesklá potem a milostné sténání mi zní v uších. Čelem se opřu o strom. Jeho drsná kůra mě trochu poškrábe a přivede k vědomí, ale pořád to tu je. Na okraji mysli, připravené zaútočit. Zhluboka se nadechnu a pootočím se na Claire, která stojí kousek za mnou. Netuší. Nechápe. Může si ale všimnout šíleného lesku v mých očích a vyceněných zubů. Znovu se ve mně zvedne vlna vášně. Chci na ní skočit. Povalit jí za zem, strhat z ní šaty a zmocnit se jí. Než to však stihnu udělat, zaryji prsty do zraněného ramene. Rozškubu obvazy a vyvalí se krev jak si začnu drásat rány. Bolest mě na chvilku ochromí, ale bolest je dobrá. Udržuje mě při smyslech. |
| |
| Zastavila jsem se kus od tebe, když jsem tě viděla se opírat o strom a byl jsi úplně mimo. Absolutně jsem netušila, co se tady děje. Co se tobě děje a na jednu stranu mi tě bylo opravdu líto a strachovala jsem se. Chtěla jsem k tobě udělat pár kroků, položit ti ruku na zdravé rameno a zahledět se ti do očí, abych tě uklidnila, ale když jsem viděla tvůj výraz, tvoje oči.. se strachem a ucuknutím jsem rychle couvla zpět. Divím se, že jsem potlačila ten výkřik. Pak si ale začal zarývat nehty do rány na rameni. To už jsem nevydržela stát opodál a sledovat tě. Na zemi pod tebou se tvořila kaluž krve. "Pane bože co blázníš!" Přiskočila jsem k tobě a když sem se dotkla tvé ruky, opět to mezi námi lehce zajiskřilo, jako kdyby mě moje vlastní tělo od tebe odhánělo. Nicméně stála jsem se snažila tvou ruku dostat z tvého ramene, abych ho mohla zadělat. "To se raději úplně zblázni než abys mi tu vykrvácel." A konečně se mi podařilo ti rameno zase zadělat. Dala jsem ti ještě pohlavek. "Pitomče." Pak už jsem zase vstala a opřela se o strom kus od tebe. Čekala jsem, až budeš schopný chůze. Seděl jsi tam a tvé svaly se napínali. Ať jsi měl oči otevřené nebo zavřené, pořád jsi to viděl, to nutkání nešlo potlačit. Proto jsi si zaryl nehty do své rány, která tě opravdu na pár minut vrátila do reality. Jenže když jsi se chtěl znovu rozejít dál, přišlo to znovu. Pomalu sis začal dávat 2 a 2 dohromady. Jistě to musí být jed. Jenže teď už to tvoje já začínalo potlačovat do pozadí a na vrch se dral jen sexuchtivý, drsný ale vášnivý Garett. |
| |
| Jed těch pekelných stvoření. Ano. Slyšel jsem o něm a o tom jak lidi přivede k šílenství, ale nějak jsem doufal, že snad... nebo, že to nebude takové. Už ani nevím co je sen a co skutečnost. Miluji se s princeznou nebo tu sedím v louži vlastní krve? Nevím a začnu se mlátit pěstí do hlavy abych vyhnal ty ztřeštěné myšlenky, jenže to vůbec nepomáhá. "Uteč," zachrčím když problikne trocha zdravého rozumu, který je vzápětí spláchnut vlnou chtíče a znovu mám před očima představy nahé Claire jak mě nestydatě svádí. Kousnu se do jazyka. "Běž pryč. Ztrať se!" začnu na princeznu křičet a z úst mi vylétnou krvavé sliny. "Nech mě být, nebo ti ublížím!" vytáhnu nůž, který jsem dostal od starosty a jsem připravený zabodnout si ho do nohy kdyby mě tělo a mysl znovu přestalo poslouchat. |
| |
| Klečela jsem u tebe, když jsi na mě vyštěkl. Cuklo se mnou překvapení a strach očích., Ne však o sebe, ale o tebe. Z té rány ti neustále teče krev a teď díky tvému pokusu vyrvat si maso z těla mnohem více. Udělala jsem od tebe pár kroků vzad a pak jsem s všimla toho nože. "Blázníš?! Chceš se zabít?!" A já si vzpomněla na protišokovou léčbu. Prostě jsem k tobě přišla a ubalila ti takovou facku, jakou jsem mohla. Tvoje ruka však chytla tu mojí za zápěstí a já už ti skoro seděla na klíně. Stisk byl tak pevný, že jsem potlačila bolestný výkřik a smažila jsem se od tebe odtáhnout. "Pusť! To bolí, pusť mě!" Jenže to nepolevovalo. V duchu jsem si zanadávala, že jsem se neučila ovládat tu mou sílu. Mohla jsem se tě teď elegantně zbavit, ale já jaksi nevěděla, jak své schopnosti použít a mé tělo protentokrát nereagovalo, jak jsem chtěla. Šok, dělej, elekro šok teď.. teď.. TEEĎ! Ale stále se nic nedělo. Teprve až potom, co jsi mi druhou volnou rukou vjel pod tričko. Strachem jsem vykřikla a zavřela oči, a v tu chvíli jsi ucítil tupou ránu, jako by tě někdo praštil do hlavy a to pořádně. Probouzíš se z bezvědomí až pozdě odpoledne. Jsi ošetřený, já mm tvůj nůž vedle sebe a sedím od tebe v dostatečné vzdálenosti. A chtíč a vidiny jsou pryč.. Tedy prozatím- |
| |
| Hlava mi třeští jako kdyby do ní někdo bušil kamen. Opakovaně. Na moc si toho nevzpomínám. Vím, že jsem bojoval s pekelným psem a pak už nevím. Všechno je jako v mlze. Někam jsem šel, byla tam Claire a krev. Spousta krve. Pomalu se posadím a sevřu hlavu do dlaní. Bolest naštěstí ustupuje, ale díky tomu se o slovo začnou hlásit další zranění. Rozdrásané rameno a jazyk. Proč mě u všech ďáblů bolí jazyk? Co se jenom dělo? "Co se stalo? Kde to jsme?" zeptám se Claire a rozhlížím se kolem sebe zda to tu aspoň trochu nepoznám. "Jsi v pořádku?" otočím se nakonec na princeznu. Žádná zranění nevidím, ale z výrazu jejího obličeje to vypadá jako kdyby jí také nebylo dobře. |
| |
| Seděla jsem asi metr a kousek od tebe v tureckém sedu a ruce jsem měla založené na prsou. Oděv jsem měla od krve, ale od té tvojí, ne od mé. Mračila jsem se a dívala se na tebe. Než jsi se probral, bylo už odpoledne, takže jsem tam seděla poměrně dlouhou dobu. No dobře, prošla jsem se i na vlastní pěst k potoku pro vodu. "Jsme jen kousek od cesty, kudy jsme šli. Nechtěla jsem tě nechat ležet tam." Odpověděla jsem prostě bez nijakých známek citů v hlase. Jsme na malém paloučku uprostřed lesa, kolem nás jsou hustě naskládané stromy a keře. Na otázku, zdali jsem já v pořádku jen kývnu. "Já jo, ale jestli začneš zase blbnout, tak už tě tu asi nechám a uteču." Trochu naštvaně, i když jsem věděla, že to je přehnané. Přeci jenom nevím, proč jsi to udělal a jen se chovám hystericky. |
| |
| "Blbnout?" řeknu poněkud zmateně. Pořád si nedokáži vzpomenout co se přesně přihodilo, ale nejspíš to je kvůli tomu kousnutí. "Já se omlouvám," zkusím to. "Nevím co jsem prováděl, ale asi to nebylo nic hezkého. Ten pes, který na nás zaútočil byl jedovatý a jeho jed rozežírá mozek. Tak jsem to slyšel." Chytnu se za rameno ve kterém to stále nepříjemně tahá. Divím se, že jsem ještě naživu a při smyslech. Možná se toho jedu do rány dostalo málo, možná za to může blízkost princezny. Nevím, ale jsem rád, že tu jsem. "Musel jsem být dlouhou dobu mimo sebe. Pokud jsem se choval nevhodně velmi se za to omlouvám vaše výsosti," pokleknu před Claire a hluboce se jí pokloním. |
| |
| Seděla jsem tam a jen se na tebe koukala. Moje naštvání lze přisuzovat ještě k tomu, co se stalo mezi ním a Mabel. Jinak bych tak nejančila. Tentokrát jsem tě nechala se poklonit. Nezvedala jsem tě ani mi to nepřišlo divné. "Jenže to je to!" Vyjeknu najednou sama od sebe, aniž bych si to uvědomila. "Kdyby.. kdyby jsi." A skousla jsem si ret tak silně, že jsem na jazyku mohla cítit železitou pachuť krve. Poté jen povzdechnu a mávnu rukou. "Nech to být." Zvedla jsem se a oprášila se. "Měli bychom také pokračovat, je již pozdní odpoledne." A čekala jsem, až se zvedneš ze země. Jestli to budeš chtít dál rešit nebo půjdeme, to mi je vcelku fuk. Jen se bojím, abych ti ještě víc neublížila. |
| |
| Ano. Zasloužím si to. Měl jsme být opatrnější. Až příliš jsem se nechal ukolébat bezpečím. Pochybil jsem a všechny výtky jsou oprávněné. Musím si konečně uvědomit, že tu jde o osud celého království a že se nemohu chovat tak lehkovážně jako doteď. Musím se vzchopit. Princezna na mě spoléhá, že jí ochráním a pomohu jí pochopit její situaci. "Jak poroučíte," vstanu, počkám až se mi přestane točit hlava a vezmu tlumok s našimi věcmi. Rameno sice bolí a nejraději bych se natáhl a odpočíval, ale nehodlám dát najevo slabost. Čeká nás ještě dlouhá cesta, takže rozhrnu křoví, rozhlédnu se a když vidím, že je cesta bezpečná pokračuji dál. Jediná krátká zastávka je když narazím na jabloň obsypanou plody. Několik jablek utrhnu a nabídnu je Claire. |
| |
| Sledovala jsem tě, jak jsi se postavil n nohy a zavrávoral. Ještě aby ne, ztratil jsi spousty krve a já se modlila, aby někde před námi byla nějaká vesnice a ty sis tam mohl odpočinout. Sice tě jedno mé já nesnášelo, ale druhému mému já na tobě záleželo víc než na sobě. "Opatrně" a mírně jsem tě podepřela. Poté jsem si od tebe vzala tlumok a vážným a přísným pohledem tě sjela od hlavy až k patě, že ho nesu já. Alespoň chvíli. Vezmu si od tebe jablko a chutí se do něj zakousnu. Šli jsme dál asi tak hodinu, dvě.. nevím, každopádně stále jsme byli v lese a začínalo se pomalu stmívat. Což pro nás nebylo dobré. Rozhodně se mi nechtělo přečkávat noc uprostřed lesa, když jsem před chvílí viděla toho psa. Navíc Garett potřeboval nutně ošetřit. "Půjdeme dál nebo se budeš chtít utábořit?" Zeptala jsem se najednou do ticha, protože za celou dobu cesty ho ani jeden z nás nechtěl přerušit. |
| |
| Možná je dobře, že jsme se takhle zdrželi protože dojít na místo kam chci v noci by nebyl ten nejlepší nápad. I za dne je to tam více než nebezpečné a v noci... v noci by se tam odvážil jenom blázen nebo zoufalec. Co nevím je, který z nich jsem já. Ani jedna představa se mi příliš nezamlouvá, takže již nějakou dobu se snažím najít vhodné tábořiště. "Támhle pod těmi duby," ukáži prstem na malou čistinku a jsem rád, že den již končí. Poslední hodinu je každý krok těžší a těžší a musím se hodně přemáhat abych nedal nic najevo. Rty mám úplně rozkousané od toho jak do nich zatínám zuby. Na paloučku ze sebe shodím co mohu a ze všeho nejdřív si dopřeji pořádný doušek vody. Pak začnu stavět přístřešek pro princeznu. Napnu plátno mezi dva kmeny, vyčistím pod ním zem od všech klacků a kamenů a položím tam houně. Provizorní lůžko je tak připraveno. Mně samotnému stačí jenom se opřít zády o strom a odpočinu si i tak. Nakonec ještě rozdělám malý ohníček a rozdám každému z nás kus chleba se špekem. Zatím co žvýkám večeři měsíc stoupá nad obzor a tvoří na zemi stříbrné skvrny jak jeho paprsky proníkají příkrovem listí. |
| |
| Tiše jsme tě následovala. Tak nějak jsem vstřebávala, co se tady stalo. Nejvíc mě žralo to, že kdyby jsi den předtím nespal s Mabel, klidně bych se ti oddala. Jenže s představou té události před očima to prostě nešlo. Navíc jsi ani nevěděl, co jsi dělal. Když jsi ukázal na místo, kde bychom se mohli utábořit, jen jsem se usmála. I když jsem nebyla zraněná, měla jsem toho po celém dni také docela dost a těšila jsem se, až si zdřímnu. I když asi nebudu moci spát, stejně jako dnes v noci. Sledovala jsem tě, jak připravuješ lůžko a já jsem zatím v okolí sbírala klacíky a dřevo na podpal malého ohýnku a připravila jsem ohniště. Bohužel už jsem neměla jak oheň rozdělat, tak jsem to tak nechala. Překvapilo mě, že není žádné druhé lůžko. "Tam se máme vejít oba dva?" Zeptala jsem se a dívala na místo, kde máme spát. Čekala jsem nějakou odpověď tipu, já tam nebudu, mě stačí holá zem, ale na to už jsem byla připravena. "Tak to teda ne. Nechci aby se mnou bylo zacházeno jako s nějakou porcelánovou panenkou. Chci stejné podmínky jako ty a taky můžu trvat na tom, že ty si musí odpočinout, jsi zraněný a já tě potřebuju pro přežití, takže si tam lehneš ty." Mluvila jsem vážně a odhodlaně a dívala se ti hluboce do očí, snad poprvé od dnešního rána. Mračila jsem se a myslela to opravdu vážně. |
| |
| Pomalu žvýkám jídlo a chvíli opětuji pohled, pak ho ale stočím k zemi a zadívám se do plamenů. "Nikam si lehat nepotřebuji a je to jenom dočasné. Až se dostaneme z lesa budeme spát v hostinci. Jedna noc mě nezabije. Navíc je tu nebezpečno. Vy hlídat nemůžete a já spát nesmím," domluvím a strčím si do úst další sousto. Považuji celou věc za uzavřenou. Nechci se nechat zaskočit jako dopoledne. A jsou tu i jiná nebezpečí než honící psi královny. Některá obyčejná jako třeba kanec, ale i jiná mnohem děsivější. Navíc i když jsem unavený mě pomyšlení na spánek děsí. Pořád mi v žilách koluje ďábelský jed a kdo ví co to provede když usnu. Měsíc dorůstá a zlé síly jsou na vzestupu. |
| |
| Seděla jsem u ohně naproti tobě a bez jediného uhnutí pohledem jsem na tebe zírala. "Fajn, tak já tam spát taky nebudu, když ne ty." Má tvrdohlavost je strašná věc, ale vážně. Už jen proto, že v minulém světě jsem dělala zdravotní školu, tak si tam nemohu lehnout. Je to pro mě nepřípustné, lehnout si do měkkého a raněného nechat na tvrdé a studené zemi. Myslela jsem to vážně. I když jsi naléhal, nešla jsem tam a nenechala jsem si to vymluvit. Na tebe už jsem se ale opět skoro nepodívala, spíše jsem sledovala oheň a hřála jsem se o jeho plameny. V hlavě jsem měla opět myšlenku tebe a Mabel - proč? |
| |
| Hádat se nehodlám, takže nechám princeznu dělat co uzná za vhodné. Zda bude zítra rozlámaná a unavená zpomalí nás to, ale s tím si budu muset poradit. Stejně jako s každou jinou překážkou a komplikací. Když dojím opřu se o strom, natáhnu nohy a meč si postavím k sobě abych ho měl hned po ruce. Čas od času se podívám na Claire. Rozhodně vypadá, že jí něco trápí. "Stýská se vám po vašem světě?" zkusím to. Kdo ví jaké to je když vás vytrhnou z vašeho domova a vy nemáte možnost se vrátit a máte pocit, že se všechno kolem vás zbláznilo. Pochybuji, že dokáži pochopit její pocity, ale třeba když se rozhovoří uleví se jí. |
| |
| Po chvilce jsem si o ohně lehla a dívala se na nebe. Tedy na ten kousek nebe, co jsem mohla mezi korunami stromů vidět. "Um.. to taky." Nechtěla jsem ti hned vyprdelit, že jsem vás viděla a dát tak najevo, že mě to ranilo. Prostě.. taková nejsem. A když si myslí, že se mi jen stýská po domovu, tím líp pro mě. "Je to zvláštní tam všechno a všechny nechat a ocitnout se úplně někde.. jinde. Bez lidí co jsem znala a měla ráda.. a" zastavila jsem se, protože jsem se přistihla, jak jsem mu málem řekla, že tady ty lidi taky ztrácím. Nemůžu mu přeci mít za zlé, že jeho srdce se táhne jiným směrem.. i když mi to tak vůbec nepřipadalo. Chvíli jsem nic neříkala, jen jsem se tak dívala vzhůru. Kdyby jsi tak věděl, jak moc to zabolelo.. Už aby tady byl Daniel.. ale.. co když i ten.. co vůbec dělá? Ale nemůžu Garetta odepsat jen kvůli Mabel, je to dobrý průvodce, voják a stráž. Myšlenkami jsem byla úplně někde jinde, takže jestli ses ještě na něco ptal, musel jsi mi to zopakovat. |
| |
| Taky? Takže jí trápí něco jiného? Ztracený Daniel? Je to možné, ale na to se ptát nehodlám. Navíc doufám, že se moji muži dostali v pořádku z lesa a nepadli Owenovi do rukou. Budu je ještě potřebovat. "Jak se tam vlastně žilo? Musí to tam být o dost jiné než tady, že? Také vám tam vládne královna?" snažím se vyptávat dál i když to vypadá, že Claire je duchem někde jinde. Možná bych měl zmlknout a nechat jí vyspat. Já sám začnu žvýkat směs bylin která uleví bolesti a pomůže mi být déle vzhůru. Rameno již je naštěstí lepší a ostatní rány se také docela dobře hojí, ale bude to chtít ještě hodně odpočinku než budu zcela v pořádku. |
| |
| Ruce jsem měla složené pod hlavou a nohy natažené a hozené přes sebe. "Co.. um promiň." Podívala jsem se na tebe, ale pak zase rychle do ohně. "Jo je to tam jiné. Však o autech jsem ti už říkala a ne.. nevládne nám královna. Tedy v jak které zemi. V anglii ano, jinak je to většinou president a vláda. To je složitý a sama tomu prd rozumím, politika mě nikdy moc nebrala." Povzdechla jsem a pak se posadila, jelikož mě začínali bolet záda. Spát jen tak takhle na zemi asi bude těžší než jsem si myslela. A taky bude trochu zima. Možná přeci jen.. letmo jsem pohlédla k předpřipravené provizorní loži. Vzala jsem si klacek a dloubala se tiše v ohni. Takhle zamlklou a se skleněnýma očima jsi mě ještě neviděl. |
| |
| Přežvykuji bylinky a mlčím. Můj pokus o konverzaci se nezdařil a nějak nevím jak pokračovat dál. Když už začne být ticho neúnosné vstanu, vezmu jednu z dek a opatrně jí přehodím Claire přes ramena. Možná si chce hrát hrdinu, ale i hrdinové si rádi odpočinou v teple a pohodlí pokud mohou. Naštěstí to nevypadá, že by mělo pršet, takže může klidně zůstat takhle pod otevřenou oblohou. "Měla byste si odpočinout. Zítra nás čeká další náročný den. Nebojte budu hlídat," řeknu a jdu přihodit trochu dříví na oheň aby nevyhasl. Sice může přitáhnout nežádoucí pozornost, ale já se s ním cítím lépe. "Nebo pokud vás něco trápí klidně se mi s tím svěřte. Nikomu to nepovím," pokusím se o vtip. Ne moc podařený, ale co taky čekat po celém dni na nohou a zatemnělou myslí. |
| |
| Seděla jsem tam a i když přede mnou plápolal oheň, prostupoval mi chlad až do morku kostí. To, že jsi přes mě přehodil deku mě potěšilo, ale nemohla jsem se ubránit tomu, se od tebe z prvu nejdřív trochu odtáhnout a cuknout sebou. Zamračeně a ublíženě jsem se na tebe dívala, pak jsem tě nechala mi přes ramena tu deku přehodit. Tak, teď jistě ví, že to je jím.. super. Snad si bude myslet, že to je tím, co udělal s jedem v těle. Zachumlala jsem se do deky a nedívala se na tebe. Ještě včera bych tě za to vykání hnala, ale dnes, po tom co jsem viděla, mi to naopak přijde vhodné. Možná, že se mi díky tomu vzdálíš a já se uzavřu.. i když se mi ti moc nedaří a pokud přijde nějaký další sen... "A nechtěl bys mi náhodou něco říct ty?" Vyjelo ze mě najednou zčista jasna, aniž bych o tom přemýšlela a hned jsem toho začala litovat. "Ne.. to je fuk, neřeš to." A hned jsem se dívala jinam. |
| |
| Trhnu sebou když na mě takhle zničeho nic vyjekne. V první chvíli jsem opravdu zmatený. O čem bych měl povídat? Vadí jí, že snad nevěřím, že Daniel je Daven? Nebo jde o to co se stalo dnes? Něco jiného? Vážně. Kdo se má v těch ženských vyznat. "Já..."začnu opatrně. "Já si nejsem jistý co se dnes přesně stalo. Ještě jednou se omlouvám zda jsem vám nějak ublížil, ale ten jed mi zatemnil mysl a moc si toho nevybavuji. Ani nevím zda se mi to jenom nezdálo," na chvíli se odmlčím a snažím se vzpomenout si co jsem to vlastně viděl. "Vím, že jste tam byla vy. Nahá. Také tam byl nůž a krev a hvězdy a oheň," zatřepu hlavou když se mi před očima začne objevovat napůl nahá Claire a napůl psí bestie. Bylo to ono? Tohle dělá ten jed? "A to je asi všechno," raději toho nechám a pevně stisknu víčka abych neviděl nic než tmu. |
| |
| Znovu jsem si lehla na záda a zavřela oči. Chvíli jsem tě nechala mluvit, ale pak jsem se i se zavřenýma očima začala mračit. "Stop.. neříkej to. Já to nechci vědět" Zastavila jsem tě hned po tom, co jsi řekl, že jsi mě viděl nahou. Naskočila mi z toho husí kůže. Chvíli jsem byla zticha a jen zrychleně oddechovala. Poté jsem otevřela oči a koukala nahoru před sebe. "Nic jsi mi neudělal." Uvedla jsem na pravou míru a zachumlala se do deky. Ruce jsem si strčila pod hlavu. Když stiskneš víčka, potopíš se do tmy a hlava se ti zamotá. Skoro jako kdyby jsi měl omdlít. Pak uvidíš sebe a Mabel na gauči v milostném aktu. |
| |
| Co to? Proč teď? Může za to jed? Ale ne. Tohle je jiné. Vidím sám sebe. Milujeme se s Mabel, ale ten pohled je zkreslený. Nejsem to já kdo se dívá, ale kdo tedy? Pak zvednu ruku. Ne já. Ale ten druhý. A udeří do zdi. V ten okamžik všechno zmizí a já otevřu oči. I když to bylo krátké poznal jsem ty ruce. Byla ta Claire kdo se koukal. Kdo viděl mě a Mabel když... Pak mi to všechno dojde. Ta odtažitost, odsekávání, vyhýbavé pohledy. Tohle jí celou dobu žralo. Ale proč? Nebylo to poprvé. S dcerou starosty jsem se scházel i dřív, i když to nemůže vědět. Že by snad ke mně cítila něco víc než vděčnost za ochranu? Vím, že jsme se několikrát políbili, ale to bylo vždy ve slabé chvilce. Z omámení snem, její blízkostí a mocí. To přeci nic neznamenalo, nebo spíš nemělo znamenat. A právě proto jsem skončil v obětí s Mabel aby se to již neopakovalo. Jenže princeznu to ranilo. "Omlouvám se," pronesu do ticha. "Mrzí mě, že jste nás viděla, ale nešlo to jinak. Pronásledoval mě sen, měl jsem vás plnou hlavu a nechtěl jsem vás ohrozit. Proto jsem byl s ní." Pokouším se své jednání trochu vysvětlit. Pochybuji, že to pochopí, ale snažím se. Proč by mi jinak dala najevo, že o tom ví. |
| |
| Ležela jsem tam na zemi, měla jsem zavřené oči a nevnímala okolí. Snažila jsem se splynou s okolím, zahodit všechny starosti a trápení. Tiše jsme oddechovala a skoro jsem i usínala. Pak ale Garett to ticho mezi námi, které do této doby rušilo jen praskání ohně, prolomil. Zprudka jsem otevřela oči, ale nepodívala jsem se na tebe, nějak jsem k tomu nesebrala odvahu. Nechala jsem tě domluvit. Párkrát jsem se nadechla a vydechla, že ti něco řeknu, ale nějak mě nenapadlo co. Měla jsem totální okno. Jediné, co mi projíždělo hlavou byli nadávky, které byli určené mě samotné a to, jak jsi se to najednou zčista jasna dozvěděl. Pak jsem se prostě zvedla, rozhlídla se kolem a vyrazila pryč. Chtěla jsem být chvíli sama, na tebe jsem nijak nereagovala. Ty jsi mezitím udržoval oheň a nečinně tam seděl. Hlídal jsi okolí a taky směr, kterým jsem se vydala já. Pozorně jsi poslouchal, jestli něco neuslyšíš - plížení apod., ale byl klid. Zatím.. |
| |
| Sleduji princeznu dokud nezmizí v temnotě a pečlivě si zapamatuji směr kudy šla. Dám jí chvilku aby si mohla utřídit myšlenky. Být to na mém panství klidně jí nechám toulat oborou třeba do rána. Tam by si mohla leda tak zvrtnout kotník nebo natlouci nos když by po tmě vrazila do stromu, ale tady si to nedovolím, takže když se nějakou dobu nevrací vstanu, přiložím na oheň aby byl vidět, vezmu si zbraně a vyrazím za ní. Snažím se našlapovat tiše, ale spadané listí tomu nepomáhá a každý můj krok je doprovázen hlasitým zašustěním. Několikrát se otočím a kontroluji zda je vidět oheň. Rozhodně bych se nerad ztratil a až do rána bloudil kolem tábořiště. Když zahlédnu světlejší obrys její pokožky zastavím se. Chci jí dát trochu soukromí, ale také chci mít princeznu na dohled. |
| |
| Nebyla jsem moc daleko, ale i tak jsme věděla, že jsi mě nemohl vidět. Což mě uklidňovalo. Potřebovala jsem být sama a vyprázdnit si hlavu. Jenže jak se zdálo, tys tam moc dlouho sedět sám nevydržel. Slyšela jsem kroky, které jsem hned zařadila k tobě. Nijak jsem se neotáčela ani se nestrachovala. Vůbec mě nenapadlo, že by tu mohl být nepřítel. Stála jsem tam zády opřená o jeden strom, ruce jsem měla založené na hrudi a pokrčenou jednu nohu. Dívala jsem se do země. "Jsem v pohodě, jestli ses přišel zeptat na tohle." Řeknu dostatečně nahlas, aby jsi mě mohl slyšet. Jak se zdálo, s tim, jak jsem nevrlá, smutná a naštvaná zároveň se moje schopnosti zlepšili. Normálně bych nevěděla, kde se momentálně nacházíš, ale teď jsem to věděla jasně. Ještě jsem se tvým směrem dívala. |
| |
| "Dobře," odpovím prostě i když tomu tak docela nevěřím. Tělo možná nestrádá, ale duše. To již bude horší. "Jenom hlídám," oznámím aby si to snad Claire nějak špatně nevyložila. Pak si sednu na bobek a čekám. Je to má povinnost dávat pozor. Až se bude chtít vrátit, vrátí se. Když bude chtít společnost, promluví. Do té doby se držím stranou kdyby mě snad bylo potřeba a odpočívám. |
| |
| Ještě chvíli jsem tam stála a pak se na tebe dívala. Tiše, jen jsem se ti vpíjela do očí, které ti ta tma okolo nás zvýrazňovala. "Je v tvém plánu i nějak zakomponováno hledání Daniela? Nevím, jestli jsem to ráno nepřeslechla." Stále jsem si však držela odstup a dívala se na tebe. Normálně bych s tebou nemluvila a jen tam stála, ale něco mi tu nehrálo. Najednou mi byla ještě větší zima než předtím, jako kdyby kolem nás padla mlha a na kůži se mi srážela studená voda. |
| |
| "Ne, není. Leda náhodou," řeknu a přistoupím o něco blíž ať na sebe nemluvíme z takové dálky. "Poslal jsem své vojáky, ale za tu dobu se toho hodně změnilo. Nyní nemám prostředky jak ho hledat. Ani netuším kde," opatrně pokrčím rameny, pak ale ucítím chlad, který se se mi zakousne do kostí. Od úst nám jdou náhle obláčky páry a listí stromů začne šustit i když je bezvětří. Tohle není dobré. Zasahuje to dál než jsem tušil. Muselo se to za ty roky pořádně rozrůst. Celou dobu jsem žil v přesvědčení, že jsme ještě daleko a ono ne. "Rychle, musíme k ohni," popadnu Claire za ruku a vedu jí zpátky k našemu ležení, protože to co je nám v patách je smrtelně nebezpečné. |
| |
| Povzdechnu, stokrát raději bych teď po boku měla Daniela. Přítomnost Garetta už mi leze na mozek. Musela jsem se až oklepat zimou, jaký chlad nás najednou obklopil. Pak jsi měla ale chytil za ruku a táhl zpět k ohni. Jednu chvíli jsem se ti chtěla vytrhnout, ale pak jsem se nechala prostě odstáhnout. Stejně jsem se chtěla vrátit, ten chlad byl už skoro nesnesitelný. "Ty víš co to bylo?" Zeptám se tě s pozvedlým obočím a hned se zabalím do deky a přisednu k ohni. Je pravda, že když už o tom víš, že jsem vás viděla, hned se mi s tebou mluví líp. "Já myslela, že to je.. no i když pravda, bylo to divný, že se najednou tak ochladilo." |
| |
| Když jsme zpátky rychle přiložím na oheň zbývající dřevo a udělám pořádnou vatru. "Hm," souhlasně přikývnu a sleduji tmu mezi stromy. Občas je vidět jazýček bílé mlhy jak se pomalu připlazí blíž, až do okruhu osvětleného ohněm a pak se zase rychle stáhne zpátky do temnoty. Ke světlu a teplu se zatím nepřiblíží. Uklidněný přinesu další deky a položím je vedle princezny kdyby jí byla ještě zima. "Několik mil odsud je stará svatyně," začnu vyprávět. "Tam máme namířeno. Je tam ukrytý poklad rodu Jonesů, který budu potřebovat. Potíž je v tom, že v té svatyně žijí přízraky a duchové z dávných dob. Kdysi dávno tam byla pohřbená jedna z královen, tedy její tělo. Její duše se tam stále zjevovala tomu kdo chtěl a kdo žádal o radu. Chodilo tam hodně lidí, ale pak se něco stalo. Jedni tvrdí, že se královna zamilovala do mladíka který tam jednou přišel, ale byla vázaná zákony světa mrtvých. Chtěla se jim vzepřít a stala se zlou a zkaženou." Prohrábnu uhlíky a dívám se jak plameny tančí na čerstvém dřevu. "Jiná verze zase vypráví, že jedna z královen žárlila na její moudrost a slávu. Proklela ji, povolala démony a ti ducha mrtvé panovnice pozřeli a usídlili se na místě její odpočinku. Netuším co z toho je pravda. Možná, že ani jedno, ale důležité je, že tam straší. To kolem nás je jejich zloba a nenávist. Projevu je se chladem a mlhou, ale dokud hoří oheň měli bychom být v bezpečí." |
| |
| Jsem zabalená v dece a hřeju se o plameny ohně. Sedím naproti tobě a sleduju tě, jak neustále koukáš za má záda do lesa a kolem nás, až mi to nahání hrůzu. A po tom tvém vyprávění ještě větší, takže se bez jediného slova k tobě přisunu trochu blíž. "Tů zní strašidelně." A já jsem si naprosto jistá, že mám pro dnešní noc zaděláno na noční můry. Ještě chvíli jsem tam seděla, než se mi začali zavírat oči a já konečně usnula. Ne na provizorní posteli, ale na zemi, zabalená v dece a u ohně, kde bylo dostatek tepla. A přesně, jak jsem mohla čekat. Zdál se mi sen o té královně, jak se zamilovala a stala se zlou. Až mě to donutilo se po dvou hodinách probudit s výkřikem na rtech a celá udýchaná. |
| |
| Jakmile princezna usne, složím jí pod hlavu jednu z kožešin a další přehodím přes ní aby byla opravdu teple. Není to nic moc, ale víc nemohu udělat. Potom se už jenom starám o oheň a bojuji se spánkem. Občas pohledná na spící princeznu. Převaluje se. Nejspíš jí se jí zdají zlé sny. Ani se jí nedivím. Po tom dnešku a s tím co je okolo nás. Urovnám jí pokrývku když se jí sveze stranou a jdu na stráž. Když se Claire zděšeně probudí může mě vidět jak stojím zády k ní na okraji palouku. Meč v ruce. Ale po jejím výkřiku se vrhnu k ní. Obejmu jí kolem chvějících se ramen a snažím se jí uchlácholit. "Tiše, je to v pořádku. Nic nehrozí. Je to pryč. Byl to jenom sen. Jen sen," opakuji stále dokola dokud se alespoň trochu neuklidní. Podám jí měch se slabým vínem aby se mohla napít a osvěžit se. |
| |
| Seděla jsem a mnula si oči, protože jsem je měla ještě z části slepené a hlavně jsem se snažila dostat ten sen z hlavy. Trochu jsem sebou cukla, když jsi se mě dotkl. Ne však kvůli tobě, ale kvůli tomu, že jsi měl ruce studené a já byla z pod kožešiny pěkně vyhřátá. Po chvíli jsem se konečně uklidnila a rozlepila ospalé oči. S děkovným úsměvem jsem si od tebe vzala měl a plným douškem se napila. "Tohle teda bodlo." Podívala jsem se kolem a zjistila, že je ještě hodně pozdě v noci, soudně dle tmy kolem nás. Když jsem se podívala na tebe, měl jsi modré kruhy pod očima. "Tak fajn, schrupni si, vezmu hlídku na chvíli já. Kdyby něco vzbudím tě. Takhle to stejně do rána nevydržíš." A já si na chvíli zdřímla a je mi fajn. Navíc se stejně bojím znovu usnout. |
| |
| Váhám, ale únava je silnější než já a souhlasím. "Tady je pistole," podám princezně zbraň, je to s ní jednoduší než s mečem. Jenom doufám, že s ní umí zacházet a nezraní se. "Kdyby se něco dělo. Cokoli. Neváhejte mě probudit. Je jedno jestli to bude jenom váš pocit nebo něco zaslechnete. Prostě pokud se vám nebude něco zdát a budete mít pocit ohrožení. Vzbuďte mě," dám jí poslední instrukce a zabalím se do deky přesně tam kde jsem. Neusnu hned, chvíli ještě pečlivě naslouchám zvukům okolo, ale pak již začnu dřímat. Snažím se sice neusnout příliš hluboce a zůstat v tom mezistavu mezi spánkem a bděním, kdy stále ještě vnímám okolí, ale tělo odpočívá, jenže rány jsou bolavé a vyčerpání velké a nakonec se propadnu do hlubin snění. |
| |
| Vezmu si od tebe pistoli, ani se na ní nepodívám. Už teď vím, že jí stejně nebudu umět použít. Přeci jenom naše střelné zbraně jsou snad tisíc let vepředu. Tady se ještě používá střelný prach a tak. Kývla jsem a zachumlala se do deky. "Dobře." Odpověděla jsem tiše. Když jsi usnul, šla jsem na okraj mítinky pro nějaké spadané dřevo. Dávala jsem si pozor, abych nevylezla ze světla. Přiložila jsem na oheň a pak tam jen zůstala sedět a koukat do plamenů. Tobě se v prvních chvílích nezdálo vůbec nic. Ale vůbec, viděl jsi prostě jen tmu. Potom jsi však uviděl sebe. Na hradě, ve zbroji vrchního velitele královské armády. Byl jsi v královské ložnici. Sám.. tedy dokud jsem tam nepřišla já. S úsměvem na rtech jsem k tobě přišla a obejmula tě. "To byl skvělý výkon. Jsem ráda, že ti nic není" Pak jsem tě zase pustila a přešla k toaletnímu stolku. Vypadalo to, jako vize z budoucnosti, až na to, že jsi tam stál a bylo to všechno tak.. reálné. |
| |
| Spím a sním. "To nic nebylo," mávnu nad pochvalou rukou a dojdu si ke stolu nalít víno. "Byla to jenom malá skupina rebelů. Neměli nejmenší šanci." Sednu si na stůl, pomalu popíjím a sleduji Claire jak se před zrcadlem upravuje. Nemá tu služebnou což je nezvyk, ale ona už je taková. Pořád chce všechno dělat sama i když nemusí. Odložím prázdnou číši a postavím se za ní. Prsty jí přejedu po odhalených ramenech, krku a sjedu níž, až mezi lopatky kde začíná lem jejich šatů. "A jak jsi se měla ty? Nenudí tě povinnosti které máš?" řeknu s pobavením v hlase. Vím jak s tím občas válčí a jak jí formality často rozčilují, ale jak je jí pořád dokola tvrzeno, že to musí být. |
| |
| SEN: Seděla jsem před zrcadlem a pročesávala si zacuchané vlasy. Venku pomalu začalo zapadat slunce. V zrcadle jsem se dívala na sebe a pak i na tvůj odraz. Doteku jsem nijak neucukávala, jen jsem se usmála. "Nudí?" Odložím hřeben a otočím se na židli čelem k tobě. "Však víš jak to papírování a všechno okolo nesnáším." Zasměju se nahlas. "Pomalu ani nemám čas na nic jiného. Už týden si říkám, že se půjde projet na koni.. ještě sem nebyla." Povzdechnu a otočím se zpět k zrcadlu. Sundala jsem si náušnice a řetízek. Vlasy už sem měla kompletně rozpuštěné, takže mi zakrývali holá ramena. "Kolikrát si říkám, že bych nejraději vyjela někam s tebou, než tady sedět." HLÍDKA: Sledovala jsem tě, jak si klidně ležel na zádech a sem tam se převalil na zdravé rameno. Vypadal jsi tak.. nevině a že tě nic netrápí. Mezitím jsem zkoumala zbraň. Bylo to přesně jak jsem si myslela, nikdy bych jí neuměla použít a tak jsem jí odložila stranou. Popravdě můžu tim útočníka případně i udeřit. Klacíkem jsem si začala kreslit do země nějaké obrazce. Když se jeden z nich rozzářil, zůstala jsem jen čučet. "Vou", absolutně jsem netušila, jak je to možné. |
| |
| Ve víru snění. "To ti věřím," přikývnu a začnu si hrát s tvými vlasy. Probírám se jimi, natáčím na prsty a nechávám je zase volně padat na tvá záda. "Jenže máš svou úlohu a té se zbavit nedá. Navíc některé ministry je potřeba držet zkrátka jinak to tu rozloží," povzdechnu si a zadívám se na tvůj odraz do zrcadla. "Ale abych se ti přiznal také mě to trochu zmáhá. Všechny ty přehlídky, cvičení, klanění a administrativa. Občas se přistihnu jak vzpomínám na naše předchozí dobrodružství, kdy jsme bojovali o holé přežití, a zastesknu si po tom. Bylo to všechno tak jednoduché." Začnu se usmívat. |
| |
| SEN: Zasměju se, "no nevím, jestli to bylo tak.. jednoduché. Několikrát jsme málem umřeli." Připomenu ti a pak se zvednu ze židle. "Ale jo.. rozhodně to bylo lepší než vysedávání v sále a poslouchání těch troubů tam. A taky jsem nemusela nosit ty strašný korzety. Pořádně v tom nejde dýchat." Otočila jsem se k tobě a opřela se o stolek, dívala jsem se ti do očí. "Navíc, ty denně vyjíždíš za nějakým.. dobrodružstvím, či tak něco, U toho si musíš odpočinout ne?" Pak si ale vzpomenu, kolik nových a neohrabaných lidí máš na starost. "Jo vlastně.. ti noví co?" Nakrčím trochu obočí. Oba jsme to zrovna nevyhráli. HLÍDKA: Obrázek, neboli runa stále zářila, pak ale vyhasla a po jejím okraji byla voda. Jen pramínek. Což nechápu, jak se může takhle blízko ohně nějaká voda vytvořit. Asi jen rozšiřuji své schopnosti. Oheň začal pomalu vyhasínat, tak jsem opět šla pro nějaké dřevo, tentokrát jsem musela i do šera, jelikož po okrajích už moc dřeva není. |
| |
| V hlubinách spánku. "Tak korzety nenos. Můžeš si to dovolit. Dělej si co chceš, klidně bys mohla chodit i nahá," začnu se nahlas smát. Ovšem není to zase tak špatná představa, ale nevím jak moc by jí šla jednání. Pochybuji, že by se někdo vůbec soustředil na to co říká. Sám jí teď hodnotícím pohledem přejedu od hlavy až k nohám. Rozhodně by to za to stálo. "Kontrola pevností není žádné dobrodružství," vrátím se zase trochu k důležitějším věcem. "Je to všechno v děsném nepořádku. Navíc pořád musím s někým bojovat o svou pozici. Generálové mají tendenci si rozkazy vykládat velmi volně a dělat si co chtějí." Ta tam je předchozí veselost. Teď jsem zachmuřený a vážný. "Mám pocit, že to povstání nebyla žádná náhoda. Někdo určitě tahá za nitky. Někdo dostatečně mocný. Mám jisté tušení, ale chybí mi důkazy," vrátím se ke stolu a naliji si další sklenici vína. Tohle mi chybělo. Poslední dobou jsem pil jenom samé podřadné patoky. |
| |
| SEN: Něco jsem ti tam říkala, ale už jsi to nevnímal. Jako kdyby jsi se probouzel. Všechno se začalo rozplývat. Tedy do té doby, než do pokoje vstoupila Mabel jako služebná. Ten pocit byl jako kdyby jsi dopadl na tvrdou podlahu a dal si pořádně do zubů.. a pak ses probudil. HLÍDKA: Seděla jsem pořád na stejném místě a malovala nějaké další obrázky, snažila jsem se, jestli se mi nepovede ještě nějaký další, který by byl magický. Pak si všimnu, že jsi vzhůru. "To jsi nespal moc dlouho." Mluvila jsem k tobě s úsměvem. |
| |
| Probudím se trochu zmatený. Ještě před chvílí jsem byl v královském paláci, ale teď... Byl to sen? Nebo vize? Promnu si oči abych se pořádně probral a oplatím úsměv. Jsem rád, že má princezna zase dobrou náladu. "Možná ne dlouho, ale osvěžilo mě to," odpovím a mluvím pravdu. Byl to skutečně posilující spánek. Možná díky tomu co se mi zdálo. I když se trochu stydím za to, že jsem spal tak hluboce když jsem nechtěl. "Všechno v pořádku? Nic zvláštního se nestalo?" vstanu a protáhnu se. "Klidně si běžte ještě lehnout. Do svítání ještě něco hodin zbývá a předtím stejně nemá cenu vyrážet na cestu." |
| |
| Zamažu obrázky v hlíně, respektive je jakoby přeškrtám. "Um, nic se nedělo. Naštěstí." Pak jsem si tě ale měřila pohledem. "Vážně? Zvládneš to do rána?" Ptala jsem se tě dost nevěřícným tónem a potlačila jsem zívnutí. Já jak jsem byla zabraná do těch obrázků jsem ani nepostřehla, jak jsem unavená. Zachumlala jsem se tedy pořádně do deky a lehla si. Ještě chvíli jsem se na tebe dívala a pak jsem upadala do říše snů. |
| |
| Projdu se po okraji mýtinky. Není to ani tak kvůli hlídání jako abych se pohybem udržel vzhůru a trochu rozproudil krev. Přiložím na oheň a všimnu si podivných obrazců. Vypadají zvláštně, ale něco mi připomínají. Jenom si nedokáži vybavit co. A zatím Claire v říši snů. Cítíš jak padáš tmou. Netušíš jak dlouho nebo daleko, ale není to nijak nepříjemné. Připomíná ti to chvíli jak si se dostala do tohoto světa, jenom jinak. Než ale stačíš přijít na to co to je všechno se změní. Vidíš váš dům, tvůj pokoj, celý váš byt. V něm sedí utrápená tvá matka. Naproti ní policista. Něco říká, nerozumíš, ale když domluví matka propukne v pláč. Policista vypadá, že by snad chtěl něco chlácholivého říci, ale zřejmě ho nenapadá co, tak se jenom zvedne a odejde. Žena u jíného světa ani nezaregistruje, že je pryč. Jenom ssi složí hlavu na stůl a stále vzlyká. |
| |
| Jeden obrázek nepatrně zářil, ale pak to přestalo. Byl to ten, co měl okraj naplněný vodou. SEN: Viděla jsme svoji matku ve světe, z kterého jsem přišla. To jak tam plakala mi lámalo srdce. Okamžitě jsem se k ní rozeběhla, abych jí objala. "Mami, mami co se děje?" Šeptla jsem jí do ucha a nepouštěla ji. Proč zrovna tenhle sen? Proč.. trápení už bylo dost? Povzdechla jsem a trochu se odtáhla, abych se matce mohla podívat do obličeje. A proč nikdo nezařídil moje zmizení tak, aby se moji rodiče netrápili? Sama jsem měla slzy nakrajíčku, když jsem se na ní dívala. Jak je zničená.. |
| |
| Zadívám se na zářící linie v hlíně. Nějakou dobu je studuii, ale stejně si nevzpomenu kde jsem to viděl. Nakonec obrazce zahrabu listím a zeminou. Pro jistotu, aby nepřitáhly nežádoucí pozornost. Uvnitř snu Když jí obejmeš mamka se jenom zachvěje jako kdyby jí po zádech přeběhl mráz. Nezdá se, že by tě slyšela nebo jakkoli vnímala. Nakonec stejně se ti to zdá. Nebo ne? Náhle jsi před školou. Vidíš hloučky studentů jak míří na hodinu. Jsou tam i tvoji spolužáci. Zack a jeho banda, Julliet a i další. Zaslechneš smích. Všichni vypadají šťastně a uvolněně a baví se spolu. O tobě. "Já nevím, podle mě Claire prostě zdrhla z domu. Jo s Cooperem. Jsem docela rád, že už tu neotravuje," a všichni se hlasitě rozesmějí. "Nejspíš jí znásilnil a zabil. Vždycky mi přišel podezřelý." V tom zazvoní, poslední opozdilci zahodí cigarety a vydají se do budovy. |
| |
| Když jsem mamku obejmula a moje ruce jí jen tak proletěli a nic se nestalo, zůstala jsem jen překvapeně zírat. Nějak mi nedošlo, že to je vlastně jen sen. Pak už jsem klečela před školou a dívala se na tu partu, která mi každý den dělala problémy. Zaslechla jsem, o čem se baví a zježili se mi chloupky na rukou. Proč? Nechápala jsem to. Proč s nějak ten kouzelný svět, v kterém teď jsem nepostaral o druhou realitu, v které jsem vyrůstala. Rozeběhla jsem se za svými bývalými spolužáky do školy společně s nimi. I když nebyla jsem si úplně jistá, zdali chci vědět další věci. Jestli mě to nezlomí a já se prostě nerozpláču.. Ty jsi si mohl všimnout, že to se mnou znovu dost hází. Nemám klidné spaní, to bylo jasné. Dokonce mi stekla slza po tváři. |
| |
| Sedím u ohně a prohrabuji žhavé uhlíky. Občas se trochu starostlivě ohlédnu po Claire. Na čele se jí perlí drobné kapičky potu a pořád se převaluje. Doufám, že naše dobrodružství na ní nezanechalo nějaké vážnější následky. Po té nedobrovolné koupeli se mohla nastydnou. K tomu vyčerpání. Rozhodně to není nic zdravého. Naštěstí se již začíná rozednívat a mlha není nikde v dohledu. Nejspíš se stáhla zpátky na své území. Zpátky ve snění Doběhneš do školy. Právě zvoní a na chodbě ve které stojíš se s třísknutím zabouchnou všechny dveře do tříd. Není tam nikdo kromě tebe. Pusto a prázdno, jenom hlasitý tikot hodin ruší tíživé ticho. A chodba se prodlouží do nekonečna. Před tebou i za tebou. Nápisy na dveřích nedokážeš přečíst. Hodláš některé z nich otevřít? Co se za nimi asi skrývá. |
| |
| I když už se rozednívá, moc jsi toho nenapsal a únava je na tobě znát. Už abyste byli v nějakém dalším městě, kde si budete moci odpočinout. A doufáš, že v brzké době nebudete s nikým bojovat. To rameno se musí zahojit a energie taky nemáš nazbyt. Doběhla jsem do školy a všechny dveře se zabouchli. Chodba se prodloužila a já byla v pasti. Projel mnou chlad a pocit beznaděje. V žaludku jsem měla tíživý pocit.Pak jsem přeci jen se rozhodla dojít k prvním dveřím, které jsem měla nejblíž sobě. Stiskla jsem kliku, zhluboka se nadechla a vydechla a pak jsem je zprudka otevřela a vešla dovnitř. |
| |
| Dívám se na blednoucí oblohu a čekám až se objeví první paprsky slunce. Dojdu pro další dřevo, rozdělám pořádný oheň a dám vařit vodu na čaj. Věřím, že až se princezna probudí přijde jí něco teplého k chuti. Já ho rozhodně potřebuji a také něco k jídlu. Naše zásoby jsou skromné, ale trochu jáhlové kaše ještě zvládnu. Za dveřmi spánku Otevřela jsi dveře. Vidíš vaší třídu. Je plná a všichni se dívají na tebe. Nemluví, jenom zírají a v jejich očích můžeš vidět pohrdání, zlost, závist, odsouzení, znechucení. Pak všichni najednou vstanou. Židle zaskřípou po podlaze a otočí se k tobě zády. |
| |
| Hledala jsem mezi těmi lidmi svojí kamarádku Jull, ke které jsem přišla a položila ji ruku na rameno. Oslovila jsem ji jemně jejím jménem a natočila na sebe. Pořád jsem tak nějak nevnímala, že to všechno je jen sen. "O co tady jde?" Třásla jsem s ní a vyžadovala odpověď.. Pro dřevo jsi musel už trochu hlouběji do lesa, ale vzhledem k tomu, že duchové už byli pryč nebyl to problém. Já se začnu pomalu probouzet, když přiložíš na oheň. Jull se mi rozplyne mezi prsty, třída se začne vlnit a já se pomalu probouzím. Tentokrát ne s leknutím jako předtím, ale se slzami na krajíčku, které jsem rychle potlačila. |
| |
| Jakmile si všimnu, že Calire otevřela oči, místo pozdravu se na ní jenom usměji. Přežili jsme další noc. Můžeme si gratulovat. "Tady je čaj," položím vedle na kámen plechový hrníček s horkou tekutinou. "Kaše je v hrnci. Snězte kolik můžete." Zvednu se od ohně a začnu sklízet naše věci. Deky, plachtu a všechno ostatní co budeme ještě potřebovat. Světla je čím dál více a brzy budeme moci vyrazit na cestu. Náš cíl není nijak daleko a jistě tam dorazíme před polednem pokud se nastane zase nějaká nečekaná událost, ale snad ne, protože sil nemám na rozdávání. Budu rád, když zvládnu to co máme před sebou. S duchy jistě nebude snadné pořízení a snad mi vydají co stráží. Také nevím jak to udělat s princeznou. Zda je menší riziko vzít jí sebou nebo jí nechat někde ukrytou. Těžká volba. Ani jedna se mi totiž nelíbí. Zamyšleně se po Claire ohlédnu a zavrtím hlavou. Nač stahovat kalhoty když brod je ještě daleko. Možná to nakonec nebude tak hrozné. Nebo se možná jenom snažím sám sebe uchlácholit. |
| |
| Pomalu jsem se posadila a protáhla se. Ten sen jsem raději neřešila, i když jsem z něj neměla dobrý pocit. "Děkuju", vzala jsem si hrnek s čajem a chvíli si o něj hřála dlaně. Napila jsem se a trochu si spálila jazyk, ale nic, co by za chvíli nebylo v pořádku. Kaši jsem zatím nechala být, nějak jsem neměla hlad. Nebyla jsem zvyklá snídat, ale přeci jenom neodmítnu, když už to připravil. "Jaká byla noc?" Bylo asi blbé se ptát, ale nechtěla jsem, aby tady bylo takové ticho. Bylo to.. zvláštní. Pak jsem se ještě jednou protáhla, upravila si zacuchané vlasy, které jsem nakonec stáhla do culíku a přesunula se k připravené kaši. Nebyla nijak hnusná, ale ani dobrá, nicméně jíst se to dalo. Trochu jsem snědla, ne moc, ale do doby oběda by mě to mělo zasytit. "Takže, dojdeme k té.. svatyni či co to je a pak půjdeme kam?" Sice jsem tušila, kam, když jsi mi ukazoval mapu, ale stejně mi to nedalo a raději jsem se zeptala. Musela jsem se ujistit. |
| |
| "Noc nebyla nejhorší jakou jsem zažil, ale ani nejlepší," při vzpomínce na tu minulou, kterou jsem strávil v náručí Mabel se mi na tváři objeví slabý úsměv. Ten ovšem rychle vyprchá jak pára nad hrncem když si uvědomím kde a s kým tu jsem. "Od svatyně zamíříme nejkratší cestou do Holmgardu. Když to vezmeme přes kopce brzy dorazíme k hlavní silnici. Tam už by cesta měla být snadná. Jsou tam hostince a třeba nás někdo sveze." Vysvětluji svůj plán a hloubím při tom díru do které naházím zbytky jídla a další odpadky. Stejně tak zaházím ohniště a snažím se aby po nás zůstalo co nejméně stop. Královniny psy to nezmate, ale méně zkušené stopaře by mohlo. "Můžeme?" natáhnu k princezně ruku abych jí pomohl vstát. |
| |
| Chytila jsem se tě za ruky a vyskočila na nohy. Takže si to pamatuju dobře, uklidňující. Alespoň trochu. Podívala jsem se ještě, zdali tam po mě nejsou někde ty obrázky, ale nebyli, zřejmě ses postaral i o to, tak jsem to neřešila. "Takže.. vyrazíme" Prolomila jsem znovu ticho a nechala jsem se tebou vést. Je pravda, že jsem sice věděla, kam mám jít, ale můj orientační smysl už tak dobrý v tomhle hustém lese nebyl. Alespoň, že se slunce vyhouplo vysoko na oblohu. Rameno, které jsi měl obvázané už jak se zdálo nekrvácelo, krev na obvazech byla zaschlá, takže to jen mírně tahalo. "Co rameno?" Nedalo mi to a musela jsem se během cesty zeptat. Tak a to, že s ním nebudu mluvit mi vydrželo vážně dlouho.. jeden den. Pff. Proč se nedokážu zlobit.. ale proč bych se na něj měla zlobit? Přemýšlela jsem nad kravinami a pomalu jsem rozhýbávala svou oteklou ruku. Klouby trochu zmodrali, i když to nevypadalo tak strašně jako včera, pořád to bolelo. |
| |
| "Lepší," zkusmo s ním zahýbu. "Zatuhlo, ale to není nic z čeho bych si musel dělat hlavu. Hlavně doufám, že ten jed, který mi to psisko vpravilo do žil je pryč." Vrátíme se zpátky na pěšinu a pokračujeme dál. Netrvá to dlouho a vyjdeme z lesa. Slunce se do nás opře plnou silou. Dnes pálí opravdu hodně, možná až moc. Na chvilku se zastavíme a osvěžíme se. Cesta před námi se vine na nízký pahorek, který je celý holý. Jenom trsy suché trávy jej zdobí, jinak je tam pouze kameni, lišejník a listí naváté větrem. "Tam to je," mávnu rukou ke kopci. "Za ním je malé údolí a v něm stojí opuštěný chrám. Dnes jsou z něj už jenom ruiny," na chvíli zmlknu a přemýšlím. "Možná... možná bude lepší když počkáte tady. Je to tam velmi nebezpečné." |
| |
| Když vyjdeme z lesa, slunce se do mě pěkně opře, Připomíná mi to, jako kdybych byla někde u moře.. až na t, že tady žádné moře není. Za chvíli mi je takové teplo, že si vyhrnu tričko a odhalím břicho. Klidně ak chodím, nepříjde mi to nějak.. zvláštní. I když v této zemi se ženy jen tak asi neodhalují. Prostě zvyk. Zastavím se s tebou a napiju se vody. Jen trochu, protože v tomhle teplu s ní budeme muset šetřit. Když mi ukážeš ke kopci, zadívám se na něj. No cestou nahoru bych asi chcípla, takže možnost počkat tady rozhodně uvítám. Kývnu jen a podívám se po nějakém místě, kde je stín, jenže nikde. Tak to neřeším a otočím se k tobě. "Oukej. Počkám tady." V hlavě jsem se snažila odhadnout, jak dlouho mu to asi bude trvat a já tu budu čekat. Dívala jsem se na ten kopec, "no, snad nebudeš pryč dlouho." A pak jsem přešla kousek stranou od cesty a sedla si do trávy. |
| |
| "Dobrá," přikývnu na souhlas. "Nechám vám tady výbavu. Mě tam stejně k ničemu nebude." Shodím ze zad tlumok s našimi věcmi. Odepnu si od pasu meč a nechám tady i pistoli. Obyčejné zbraně mi proti duchům nepomohou. Na ně platí jenom odvaha a čisté srdce. "Kdyby se tu někdo objevil schovejte se. Pokud by vám hrozilo nebezpečí křičte jak nejvíc můžete a já se vrátím tak rychle jak budu moci," zadívám se jí do očí, usměji se na rozloučenou a vyrazím. Cesta do kopce není tak náročná, ale i tak jsem celý zborcený potem když se na vrcholku zastavím a pohlédnu do údolí pod sebou. Celé se topí v mlze, ze které vystupují zbytky sloupů, soch, pokroucených holých stromů a náhrobků. Náhle zavane studený vítr a já se zachvěji. Kotouče mlhy se převalují a žijí vlastním životem. Na okraji vědomí zaslechnu tichý šepot. Zhluboka se nadechnu jako kdybych se měl potopit do jezera a vykročím vstříc svému osudu. |
| |
| Schovat se? No ono moc není kam. Stáhla jsem si triko zpět a seděla kus od cesty. Prohlížela jsem si meč, který si tam nechal a překvapilo mě, jak je těžký. Já s ním máchnout tak asi letím za ním. Lehla jsem si na záda a složila ruce pod hlavu. V puse jsem žmoulala stéblo trávy a dívala se na mraky. Hlasy a šepot, který slyšíš se brzy zformuje do tvé řeči a můžeš jasně slyšet, co říká. Opakovala to Mabel a Clair jméno, pak i Danielovo. Když jdeš mlhou, musíš si dávat hodně velký pozor, kam šlapeš, jelikož nevidíš ani na krok. Jen mlhu. A pak to zaslechneš. Mabel křik z jedné strany a Clair křik z druhé strany.. co uděláš? |
| |
| Každý krok rozvíří obláčky mlhy na zemi. Moje kroky, můj dech, všechno je mnohem hlasitější než by mělo být. Byl jsem tu jenom jednou, s otcem, od té doby to tu zpustlo a zešedlo ještě víc. Když zaslechnu křik vím, že je to jenom iluze. Že mě to tu zkouší, ale nemohu si pomoci. Nezaváhám ani na chvilku a rozeběhnu se směrem, ze kterého slyším Claire. Ona je budoucí královna. Je důležitější než kdokoli jiný. Jí musím chránit. Přeskočím zbytky spadlého sloupu. Na okamžik se zastavím a zaposlouchám se, abych v té změti šlahounů, trosek a ozvěn, zjistil směr a rozeběhnu se dál. |
| |
| Rozeběhl jsi se za křikem, který na chvíli ustal a pak se ozval znovu, tentokrát z jiného směru. Nepřemýšlel jsi a běžel dál za ním. Co kdyby.. co kdyby tam přeci jen Clair někde seděla? Začínal jsi tomu i věřit. Ona je tak šílená aby se na vlastní pěst vydala za tebou. Jenže jak jsi běžel, najednou si zprudka zastavil, jelikož před tebou se objevila dost hluboká propast. Přesto-že jsi brzdil dost daleko od okraje, noha se ti svezla a ty jsi spadl. Stihl jsi se zachytit, ale vyhoupnout se nahoru s tím ramenem rozhodně nebude žádná brnkačka. |
| |
| Na poslední chvíli se chytnu rozpraskaného okraje a jenom zděšeně pozoruji kameny jak se s rachocením valí dolů. Stačila chvilka a mohla jsem skončit na dně rozbitý na kusy. Ale pořád ještě nejsem v bezpečí. Vytáhnu od pasu dýku a zarazím jí do průrvy ve skále. Opatrně vyzkouším zda drží a pak na ní položím nohu a přenesu váhu. Jsem teď ve stabilnější pozici, ale to nejhorší mně pořád čeká. Zatnu zuby a připravím se na nápor bolesti. Vymrštím zraněnou ruku nahoru a vztekle u toho zavrčím jak to zabolí, ale musím to vydržet. Ještě cítím jak znovu začíná krev prosakovat přes obvaz. Odrazím se od střenky nože, dostanu trup přes okraj a začnu se vytahovat do bezpečí. |
| |
| Podařilo se ti vylézt nahoru, ale rána na rameni se výrazně ozvala. Chvíli jsi tam musel ležet a vydýchat to, Bolesti se záchvatovitě ozývali a neustávali. Ležel jsi tam takhle několik minut, než jsi se mohl dál vydat na cestu. Tentokrát na druhou stranu a tentokrát, si na něco takového už dáš pozor. Chvíli si pustupoval bez zjevných obtíží, pak jsi zaslechl, jako kdyby kolem tebe někdo chodil. Otočil jsi se, aby jsi se podíval a zkontroloval si záda a když jsi pohled vrátil před sebe, stála tam Mabel v celé své kráse. Vypadala tak skutečná a padla ti do náruče. "Chyběl jsi mi" |
| |
| "Je to jenom přelud. Jenom iluze," mumlám si pod vousy když mi Mabel padne kolem krku. Já jí dám ruce kolem pasu a odtáhnu jí od sebe. "Nejsi skutečná. Jsi stvoření z mlhy. Přišla jsi mě zmást," zasyčím na ní, odtrhnu její paže abych se osvobodil a otočím se k ní zády. Nepodám se tomu. Mabel je doma u svého otce, ne tady. Jenom mě šálí smysly, ale já tu mám poslání a to musím dokončit. Vykročím k hlavní budově která se rýsuje v dálce. |
| |
| Když od sebe Mabel odtáhneš, zmizí a ty můžeš jít kousek dál. Ze stínu se však teď vynořila postava Clair. Byla zraněná a stejně jako Mabel ti padla do rukou. Clair však vyčerpáním a ztrátou krve. "Garette?" Šeptla tiše, "zachraň mě.." Ležela ti v náručí a po rukách ti stékala její krev. Všude kolem tebe se vlnili stíny a duchové. Clair se zachvěla a pak tě chytla za lem trička a přitáhla k sobě, dlouze tě políbila a najednou, jakoby nabrala druhý dech. Pevně tě k sobě tiskla a dlouze líbala.a Vyvolávala to v tobě takovou touhu.. Pravá Clair však stále ležela v trávě a sledovala mraky :D |
| |
| Ne! Musím se ovládnout. Nemohu se tomu poddat jinak to bude horší než kdybych spadl do rokle. Snažím se jí od sebe odstrčit, ale je silná. Překvapivě pevně mě svírá. Ruce obtočené kolem krku a líbá mě tak, že sotva popadám dech. Vlastně se začínám dusit. Bere mi veškerý vzduch z plic a ještě něco víc. Na okamžik mě zachvátí panika a já zašátrám u pasu po zbrani, ale pak si uvědomím, že meč jsem nechal skutečné Claire a dýku ztratil. Pak mě její prsty začnou škrábat a drásat. Nemohu jí od sebe dostat, tak udělám to jediné co v takové situaci jde. Zvednu jí do náruče, vyskočím a dopadnu na ni plnou silou. Kosti zapraští a její sevření konečně povolí a já se odkulím stranou a lapám po dechu. |
| |
| Docházel ti dech, skoro ses nemohl hýbat, ale nedal jsi se. Jakmile jsi tvrdě dopadl na Clair, kosti zapraskali a ona se rozplynula v obláček kouře. Už ti chyběl jen kousek. Ruiny jsi měl přímo před sebou. Skoro na dotek.. jen ta magie okolo a duchové byli moc děsivý a silní a tobě docházeli síly. Přesto jsi však došel na místo. Všechna mlha najednou zmizela a před tebou byli jen staré ruiny. Byl tu až podezřelý klid. Ani vítr nefoukal.. A já si tam ležim a něco pobrukuju xD |
| |
| Padnu a kolena prsty zabořím do prachu. Chvíli jenom tak odpočívám a na nic nemyslím. Potom zvednu hlavu a nastavím obličej slunci. Je tak příjemné cítit zase jeho paprsky po té studené dusivé mlze. Konečně se vyhrabu zpátky na nohy. Promnu si zraněné rameno, které nepříjemně bolí. Na prstech mi ulpí krev a já se tomu začnu smát. Co by to bylo za oběť bez prolité trochy té krve. Tahle myšlenka mě skutečně rozveselí. Pomalu kráčím doprostřed spadlého chrámu, musím se vyhýbat kusům zdí a sloupů, ale konečně dorazím k mramorovému sarkofágu. Opřu se do těžké desky a odsunu jí stranou. Prach zatančí v odlescích slunce a já spatřím to proč jsem tady. Nádherný meč. Celý se stříbrně třpytí a není na něm jediná známka rzi nebo prachu i když tu leží desetiletí. S posvátnou bázní ho zvednu. Ruka sama sevře jílec potažený modrým sametem a zkusmo s ním několikrát švihnu. Je jako stvořený pro mou ruku. Umně zpracovaný koš, který vypadá jako labutí křídlo, obepíná hřbet ruky a čepel při každém výpadu zazpívá. Cítím jak mnou proudí síla. To je on. Poklad rodiny Jonesů. Meč hvězdy. |
| |
| Uchopil jsi meč a párkrát s ním mávl. Zdálo se, že je vše v pořádku, dokud se nezvedl vítr a nezačal se formovat do třech malých vírů z kterých se nakonec vytvořili tři kostlivci se šavlemi. Zdá se, že je ten váš poklad pěkně chráněný teda.. Pokud jen nechtějí tvou krev. Stáli naproti tobě a jeden z nich udělal výpad vpřed. Jak se zdálo, chtěl tě jen zaměstnat, protože druhý už na tebe útočil z boku z druhé strany a třetí tě obešel zezadu. Společně najednou neustále útočili. Clair - usnula v trávě :D Neměla v noci moc dobré spaní |
| |
| Uskakuji před jejich útoky a jen tak tak se mi daří odrážet jejich šavle. Mít obyčejný meč již bych byl rozsekaný na kousky. Ale s rodinným pokladem je radost bojovat. Jako kdyby sám vedl mou ruku a vždy jsem o kousek dřív na pozici. O chviličku rychlejší než kostlivci. Jenže jenom se bránit nestačí a dřív nebo později mi síly dojdou. Již teď těžce dýchám a nohy mi umdlévají. Kryji sek toho nalevo, otočím se rychle kolem něj a odrazím meč dalšího kostlivce. Využiji chvilkového zaváhání a zaútočím. Čepel hladce projede kostmi předloktí a šavle s rachocením spadne na zem i s useknutým pařátem, který jí stále svírá. Když je jeden z nich neozbrojený na nic nečekám a proběhnu kolem něj. Kostlivé prosty se sice sevřou na košili, ale ta se roztrhne a já prchám pryč, abych tohle hrozné místo nechal co nejrychleji za sebou. |
| |
| Když usekneš jednomu kostlivci ruku, zdaleka to nestačí k tomu, aby se rozplynul a tys měl o jednoho protivníka méně. Nicméně to, že začneš utíkat nikdo z nich nečekal. Ten neozbrojený se tě pokusil zachytit, ale výsledkem byla jen roztržená košile. Dva s šavlí se za tebou hnali, ten třetí ne. Když jsi však vyběhl z mýtinky kolem ruin a zaběhl do lesa, jakoby se po nich slehla zem. A ty teď musíš čelit jen těm duchům a mlze... zase. Naštěstí pro tebe jsi měl ale ten meč. Když jsi ho pevně stiskl a vkročil do mlhy, začal zářit. Jeho ostří a modrá záře, která z něj vyzařovala, ti ukazovala cestu a mlha se před tebou rozestupovala. |
| |
| Cesta začíná šplhat nahoru do kopce a já nechávám ruiny za zády a opouštím mlhu. Je to skvělý pocit mít to za sebou. Přehoupnu se přes vrcholek a zamířím k místu kde jsem nechal Claire. Když jí tam najdu spící jenom se tomu usměji a sednu si vedle ní. Meč schovám do jeho lakované pochvy a položím vedle sebe. Z batohu vytáhnu zbytky placek a do jedné se zakousnu. Chutná nemastně neslaně, ale hlad zažene a to je hlavní. Pak se natáhnu do trávy, složím ruce za hlavou a čekám až se princezna probudí. |
| |
| Ještě chvíli jsem tam spala. Převalovala se a když jsem se otočila na pravý bok, byla jsme tam blízko u tebe, že se by se stačilo jen nepatrně natáhnout.. Mohl jsi cítit můj dech, moji vůni a to teplo které sálalo z mé pokožky. Skoro tě to znovu omámilo, jen tak tak jsi se udržel.. a pak jsem se probudila. Zamžourala jsem očima a když jsem postřehla, jak blízko u mě jsi, začervenala jsem se a hned se stáhla zpátky. "Umm, jak dlouho jsem spala?" Posadila jsem se a urovnala si tričko. Tvých zranění a roztržené košile si zatím nevšimnu. |
| |
| "Eh, asi dvě hodiny?" řeknu trochu rozpačitě protože jsem byl zrovna nakloněný nad tebou a prohlížel si tě. "Možná tři," posadím se a začnu se přehrabovat v našich věcech. "Máš hlad?" vyndám kousek sýra zabaleného v plátnu. Schválně jsem jí ho nechal. Je to ta nejchutnější věc z našich zásob. "Klidně si ještě odpočiň jestli potřebuješ. Až budeš připravená budeme moci vyrazit dál. Tentokrát do civilizovanějších končin." A také možná nebezpečnějších. Budou tam špehové královny. Zvědavé oči a nezavřená ústa. Budeme muset být hodně opatrní abychom se neprozradili. "Mám pro co jsem přišel," poplácám jílec stříbrného kordu. |
| |
| Seděla jsem a se zakroucením hlavy jsem odmítla jídlo. "Ne ani ne, děkuju." Pak se protáhnu až mi křupn v zádech, trochu syknu bolestně. "Tos byl pryč tak dlouho?" Rozhodně mi to tady dole nepřišlo jako dvě ani tři hodiny.. No tak já jsem spala že. Nakonec si prohlédnu i meč. Trochu povytáhnu obočí. Čekala jsem.. vlastně ani nevím, co jsem čekala, že tam je. "Tys tam šel.. pro meč?" Trochu nevěřícně a přemýšlím, jestli nemá ještě někde něco schovanýho, co ještě vzal. Nakonec jsem se postavila na nohy, oprášila oblečení a pomohla ti sesbírat věci. "Já mužu vyrazit klidně hned." Trochu mě tedy děsí, že jdeme opět mezi lidi. Přeci jenom, zatím jsem ve společnosti tady v téhle zemi neměla moc dobré zkušenosti se seznamováním a tak. |
| |
| "Ano, pro meč," také vstanu, protáhnu se poškrábu v rašícím strništi na bradě. "Je to meč hvězdy a je v něm zakována moc. Je to mé dědictví. Byl tu schován po mnoho desetiletí. Není to jen tak obyčejná zbraň," pokouším se to vysvětlit, ale asi se mi to nedaří. Možná až tu bude delší dobu a pozná toho víc uvidí co mám na mysli. "Tak tedy půjdeme. Chci se odsud dostat tak nejdál jak to jenom jde než znovu padne noc," zvednu bagáž a zkřivím ústa jak mě zabolí rameno, ale na odpočinek ještě čas není. Snad později. Otočím se na severozápad a začnu šlapat do nízkého kopečku. |
| |
| Pomohla jsem ti s věcmi a pak jsme se vydali na cestu. "Hmm" řekla jsem jen a uvažovala nad tím mečem, jakou má asi moc. Nakonec to ale moje myšlenky a obavy z města a civilizace nezastínili natolik, abych si z toho nedělala obavy. "Jak je to daleko?" Řekla jsem, abych znovu roztrhla to ticho, které se mi zabodávala do uší. Chvíli jsme šli, ale pak obavy narůstali a já potřebovala nějak.. uklidnit, bavit se o něčem jiném. "Řekni mi něco.." Zamyslím se a povzdechnu, "rozptyl mě nějak.." Trochu se začervenám, ale dál jdu. |
| |
| Ohlédnu se přes rameno. Rozptýlit? To se z ní stává rozmazlená slečinka nebo o co jí jde? Měla by šetřit dechem protože cesta bude ještě náročná. Navíc netuším o čem bych měl hovořit. Vůbec nevím co by mladou princeznu mohlo zajímat. "K večeru se dostaneme k cestě pokud si pospíšíme. Ale ještě jednu noc budeme muset vydržet venku." Nedá se nic dělat. Ten zatracený pes mi dost narušil plány. Touhle dobou už jsme měli být dávno jinde. Přelezu několik velkých kamenů, které se utrhly z blízkého svahu a otočím se abych Claire pomohl se přes ně bezpečně dostat. "A o čem bych vám měl vyprávět?" zeptám se když jí chytnu za ruku aby mohla vyšplhat nahoru. |
| |
| Šla jsem poslušně za tebou. Částečně mě uklidnila věta, že budeme muset nocovat ještě jednou venku. Alespoň se vyhneme hostincům s ožralci.. Poté jsme narazili na ty kameny. Popravdě, spíš bych je raději přelezla sama nějakým způsobem. než se tebe chytat, příjde mi totiž, že když se držím tebe, mám menší stabilitu. Nakonec jsi mě však chytl za zápěstí a kameny jsem s tvou pomocí přelezla tak i tak. Jen jsem si mírně odřela koleno, ale to nic není. "Já.. nevím. Potřebuju se jen zbavit myšlenky, že se bojím zdejší civilizace." Polkla jsme nasucho a raději se na tebe ani nepodívala. Zrovna jsem si očistila kalhoty a pak jsme šli dál. Vůbec jsem nevěděla, jak na tuhle větu zareaguješ.. Královna.. s mocí ještě ke všemu.. a bojí se obyčejných lidí? Hahaha |
| |
| "Bojíte se?" na chvilku se zastavím abych se vydýchal. Ten kopec je prudší než vypadal a cesta také nic moc. "Vlastně vám rozumím. Z toho mála co jsem se dozvěděl váš svět vypadá klidný a mírumilovný. Ne jako tady. Ale časem si zvyknete. Navíc, pokud nám nebesa dopřejí, až se stanete královnou všechno bude lepší," začnu znovu stoupat na vrcholek a mlčím, protože poslední úsek cesty je docela náročný. Když konečně staneme na vrcholku otevře se nám pohled na pahorkatinu před námi. Vysoká tráva se vlní ve větru a v dálce je vidět malá vesnička. Za námi se rozprostírá hluboký les, který se táhne kaž až oko dohlédne. Všechno vypadá tak malebně a ospale v odpoledním slunci. "Nakonec to tu ale není tak špatné, ne?" usměji se na princeznu. |
| |
| Nic jsem neříkala, protože jsem docela funěla z toho kopce. A to jsem si myslela, že jsem na takovéhle kopce zvyká a ono prd. Nicméně, konečně jsme byli na vrcholu a já se mohla rozhlédnout po krajině před námi. Byla to nádhera. Ten výhled byl okouzlující, až se mi na chvíli zamotala hlava a já zavrávorala. Naštěstí jsem to ustála a zhluboka jsem dýchala. "Když opominu, že jsem tu několikrát málem umřela a co za potvory se loudá v tom lese." Podívám se na tebe. "Tak je to tu nádherné." A taky musim vynechat ožralce a nadržence. Ale tak ty jsme měli v mém světe taky. Jakmile jsme vydýchaní, dáme se znovu na cestu. Jak se ukázalo, je pro mě těžší jít dolů z kopce než nahoru. Několikrát mi ujede noha, skončim na zadku a nebo rovnou udělám pár sudů. Takže jsem si sedřela kolena, dlaně a různě se po těle poškrábala. "Nesnáším kopce." Zabrblám pro sebe, ale pokračuju. |
| |
| Několikrát Claire zachytím než se jí něco vážnějšího stane, ale když se natáhne potřetí dám jí náš starý meč. "Použijte ho jako hůl," poradím ji. "Hlavně si ale dejte pozor ať se o něj neříznete pokud spadnete." Já sám až takové problémy nemám. Občas mi ujede kámen pod podrážkou, ale není to nic co bych nezvládl. Už jsem byl i na prudších kopcích. Pak ale Claire spustí malou lavinu. Valouny mi zabubnují do lýtek, Trochu zakolísám, ale to není nic oproti tomu jak se kácí Claire. Dupnu nohou, abych získal větší oporu a chytím jí do náručí. Váha nás obou nás ještě kousek odsune, ale na nohou se udržíme. "V pořádku?" zeptám se zatím co držím princeznu v náručí. |
| |
| Meč jsem odmítla. Rozhodně bych se o něj s mým uměním řízla, takže jsem šla raději bez něj. "To raději ne, já bych se o něj jistojistě řízla A dál jsem pomalu postupovala dolů. Tentokrát mi noha ujela tak, že jsem opět málem spadla, ale zastavila jsem se o tebe, když se moje tělo namáčklo na tvoje záda. Hned jsem se stáhla kus od tebe. "Uh, promiň." Pak už jsem byla v tvém náručí. Ani jsem nepostřehla, kdy se to stalo, jaké rychlé to bylo. Tiše jsme vyjekla leknutím a pak jsem si všimla valících se kamenů. Otočila jsem se na tebe, abych ti poděkovala, ale když se náš pohled střetnul, jen jsem se začervenala a rychle uhla pohledem. Pomalu a opatrně jsem z tvé náruče seskočila. "Tak, pokračujeme?" |
| |
| "Ehm, jistě. Pokračujeme," rychle sundám ruce z jejího pasu jako kdyby to byla rozpálená kamna a otočím se k ní zády. Naštěstí už nás čeká jenom kousek a jsme dole. Tam vyhlásím přestávku. Sednu si na balvan a natáhnu nohy abych jim trochu ulevil. Vypláchnu si ústa vodou a pak se zhluboka napiji. "Je mi to trochu hloupé, ale až se dostaneme k silnici a mezi lidi budu se k vám muset začít chovat jako obyčejné holce," raději se na princeznu nedívám, protože jsem z toho trochu v rozpacích, ale je to nutné. "Musíme se chránit a maskovat. Takže vám nemohu prokazovat patřičnou úctu. Ne, pokud se nechceme prozradit a mít tak více problémů. Souhlasíte?" |
| |
| Konečně jsme se dostali dolů. Ty sis sedl na balvan, já rovnou na zem. Neřešila jsem to. Natáhla jsem nohy a podívala se mna své odřené dlaně a pak nohy. Jen jsem trochu povzdechla. Vzhlédla jsem k tobě až když jsi se dal do hovoru. "Em jo jasně. Bude mi to rozhodně příjemnější." Usmála jsem se na tebe. Pořád si jako královna nepřipadám.. ani jako princezna a ani jako.. aavrm Vzala jsem si od tebe vodu a taky se napila. Ještě chvíli jsme tam seděli, než jsme se vydali dál. "Takže, kde dnes přenocujeme?" Zeptala jsem se automaticky, když jsem viděla, jak se slunce snáší pomalu dolů, i když světlo bude ještě dlouho. |
| |
| Pokrčil bych rameny, ale na to mě moc bolí. Takže jenom rozhodím ruce na znamení, že opravdu netuším. "Nejspíš někde tady v kopcích. Možná se nám podaří dostat až k silnici. Mraky nejsou a měsíc vychází brzy, takže můžeme pokračovat i po setmění pokud bude dost sil. I když vlastně ani nevím jak je to ještě daleko. Není tu moc orientačních bodů kterých se chytit. Nebo si již chcete odpočinout?" Otočím se k princezně. "Je pravda, že jsme už dost daleko, takže by to nemělo být nebezpečné a zase tolik nepospícháme." |
| |
| Šli jsme a šli jsme a cesta nám krásně ubíhala. Nic se nedělo, vše vypadalo tak.. klidné a bezstarostné, až mi to nahnalo husí kůži. "Ne, ještě nepotřebuju odpočívat." Řekla jsme jen a mile se usmála. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdybychom i šli dlouho do noci. Ze starého světa jsem byla zvyklá ponocovat. Nicméně cesta ubíhala, slunce zapadalo, takže oblohu teď zalili červánky. Jen jsem se usmívala a dívala se na oblohu. Byla to nádhera. Možná trochu.. vzrušeně jsem vydechla, až jsem se musela začervenat, ale rychle jsem dělala jakoby nic a sklopila pohled k zemi. |
| |
| Červená přejde do nachové, pak tmavě modré až nakonec zůstane je černá. Hvězdy začnou svítit a my se na chvíli zastavíme než se měsíc vyhoupne nad kopce a stříbrným svitem nám osvětlí cestu. Trochu fouká a lehce se ochladilo, ale není to nepříjemné a společnost nám dělají pouze cvrčci, kteří vždy na okamžik ztichnou když kolem nich přecházíme aby pak nanovo začali se svým koncertem jakmile jsem pryč. Cesta příjemně ubývá. Dokonce ani nejsem tak unavený jak jsem čekal. Měsíc má na mě blahodárný účinek. Nebo to je možná mečem, který teď nesu. Zdoláme další kopec. Není tak prudký a vysoký, ale rozhled je z něj slušný a na jeho vrcholku si v dálce všimneme ohně. Je docela velký. Mlčky se zadívám na Claire a čekám jak rozhodne. Zda bude chtít jít k němu nebo se mu vyhnout. |
| |
| I když jsme šli mlčky, vůbec nám to nevadilo. Ba naopak, mělo to takovou.. kouzelnou atmosféru. Šla jsem kousek za tebou. Moje oči si sice na tmu zvykly a viděla jsem docela dobře, ale stejně jsem svým nohám nevěřila. Zdolat kopec pro mě už nebylo tak obtížné jako prvně, ale stejně jsem se zadýchala. Stejně jako ty, dívala jsem se do dálky na oheň. Byl k nepřehlédnutí v téhle tmě. Pak jsme zaregistrovala tvůj pohled. Chvíli mi trvalo, že asi čekáš na to, jak se já rozhodnu a pak jsem jen pokrčila rameny. "Proč se tam nejít na chvilku k ohni ohřát" byla tma a docela zima. Tedy alespoň do mě se už pomalu začínala zažírat. "Zdrhnout můžeme vždycky." |
| |
| FOR DANIEL Takže, jeden celý den jsi strávil v institutu, kde se o tebe pečovalo jako o vysoce postaveného muže. Všechny rány se stihl zatáhnout a hojivá mast zabrala také velice dobře. Další den jsi se společně s Nathanielem vydal podívat se po okolí po Clair. Všichni z institutu věděli, kdo Clair je, stejně tak kdo je Daniel. Nebo se to alespoň tušilo. Našli jste stopu, ale vůbec jste nevěděli, jestli patří Clair nebo ne, nicméně vedl do sídla Jonesů a to Daniela bodlo u srdce. Žije tam ještě jeho bratr? Nežije? Nezbývalo však nic než se na sídlo podívat z dálky. Dovnitř jsi se neodvážil. Ten den se k vám donesla zpráva, že sídlo bylo dobyto. Okamžitě jsi zbystřil a vydal se po stopě, která se ti však ztratila. Nicméně něco ti říkalo, kam asi Clair bude mířit. Kam by mířil tvůj bratr a tak jsi se rovnou vydal do dalšího dalekého městečka. Starosta na tebe koukal jako na ducha. Myslel si, že jsi mrtví a řekl ti, že u něj na jednu noc byl tvůj bratr a Clair ubytovaní. Také ti sdělil kam jdou dál, takže jsi konečně věděl, že je Clair živá a dokonce i v dobrých rukách. Mohl ti spadnout kámen ze srdce. Pokračoval jsi po cestě dál, do dalšího města, kam měli společně Garett a Clair namířeno. Nyní je hluboká noc a ty ležíš u rozdělaného ohně dole pod kopcem, na kterém teď Clair s Garetem stojí a dívají se rovnou dolů na tebe. Jen o tom netušíš. Společníka ti dělá jen tvůj věrný oř a momentálně pár lidí z indiánského kmene, který ve zdejším okolí žije. |
| |
| Pomalu se blížíme k ohni. Na holé travnaté pláni se není kde schovat, tak se o to ani nesnažíme. Je mi to trochu nepříjemné a každou chvíli čekám, že se ozve zahřmění pušky a kule se mi zaboří do těla. Ale již jsme na dohled a rozeznáme temné siluety kolem ohně. Uslyšíme hovor, zafrkání koně. Zatím to nevypadá nebezpečně, ale opatrnosti není nikdy dost. Naznačím Claire ať zůstane schovaná za mnou a sám vstoupím do kruhu osvětleného plameny. "Zdravím vás," pronesu nahlas a dávám si záležet aby se moje ruce nepřiblížily ke zbraním. Bylo by hloupé vyvolat nějaký konflikt omylem. |
| |
| Dny ubíhaly jako voda. rány se mi zacelily a hledání Claire znovu zaujalo první místo. S Nathanielem jsme nalezli stopu, která vedla do sídla Jonesů. Úvahy, zda zde stále žije bratr, na několik momentů přehlušily potřebu hledat Claire. Neodvážil jsem se vstoupit, namísto toho jsme se vrátili. Dalšího dne jsme se dozvěděli o dobití sídla. Nedokázal jsme se udržet uvnitř a musel jsem se znovu vydat hledat stopu. I když se mi ztratila, měl jsem pocit, že vím, kam mířili. Kam mohla zamířit Claire, kam mohl zamířit bratr. Vydal jsem se tedy do města, kde mi po nepříliš květnatém rozhovoru se starostou mohl spadnout kámen ze srdce. Naděje a potřeba nalézt Claire vzrostla, zatímco jsem se se slovy díků rozloučil se starostou a vydal se do dalšího města. Byl jsem moc rád, že je Claire v dobrých rukou. Věděl jsem kam míří, ale nemohl jsem přeci uštvat koně, abych je dohnal. Cesta byla dlouhá a plná přemýšlení, až jsem si skoro neuvědomil, že už se stmívá. Bylo potřeba se utábořit. Koně jsem uvázal opodál na dlouhém laně, aby měl dost prostoru se napást a nemusel stát na místě nehybný jako socha. Několik lidí z indiánského kmene žijícího v okolí zde trávilo čas se mnou. Chtěl jsem spát, ale nešlo to. Myšlenky se nechtěly zastavit a já byl stále v plném vědomí, namísto únavy a usínání. Ležel jsem tedy a hleděl do praskajícího okně. Za mnou se ozvaly kroky. Otočil jsem se zády k ohni, abych viděl osobu, která se blížila. Postavil jsem se, proto mi nebylo vidět do tváře. Muž, kterého jsem podle siluety ve hře světel a stínů rozeznal, se zastavil kus ode mě, ruce podél těla. Narovnal jsem se a hleděl na mě. "Zdravím, přejete si?", zeptal jsem se ho, čímž jsme odpověděl na jeho dotaz. Nezněl jsem agresivně, či jak by se to dalo nazvat, ale určitá obezřetnost tu byla, i když jsem si rozhodně nepřipadal, jako bych měl být v ohrožení. |
| |
| Stála jsem ve tmě za Garettem, když jsme se přiblížili dolů k tomu ohni. Bylo tam asi pět nějakých indiánů, kteří nás propalovali pohledem a pak jsem zaslechla ten hlas. Okamžitě jsem ztuhla na místě, srdce se mi rozbušilo a v krku jsem měla knedlík. Co to.. je to? Je to opravdu on? Nebyla jsem si jistá a pomalým krokem jsem se vyloupla na světle vedle Garetta. Prostě jsem se musela přesvědčit. Muži, který stál před námi nebylo vidět do tváře, takže jsem malinko zamžourala. Přesto mi něco hluboko v hlavě říkalo, že je to on. Nohy se ale nechtěli pohnout, abych se k němu rozeběhla a pevně ho stiskla v náručí. "Dan.. Danieli?" Šeptla jsem tiše směrem k muži a dál zůstávala stát po boku Garetta. No jo, on si myslí, že je jeho bratr mrtví.. a teď tu stojí před ní, i když to ani jeden jak se zdá neví. Chudáci.. |
| |
| Blýsknu okem po Claire. To, že jde blíž a nezůstala ve tmě se mi moc nelíbí. Zbytečně se vystavuje riziku. Zatím se nijak nepřátelsky netváří, ale mladá žena... To může vyvolat problémy. Udělám krok dopředu a zaštítím tak trochu princeznu. "Viděli jsme váš oheň," oznámím, "a chceme se zeptat zda by tu nebylo místo pro dva unavené poutníky. Já a má manželka jsme krapet zabloudili. Nemáme toho moc nabídnout, ale i o tu trochu se s vámi rádi rozdělíme." Přátelsky se usměji a snažím se rozptýlit veškeré pochybnosti. I když já si dnes zase příliš neodpočinu. Možná nejsou hrozbou, ale i tak musím dávat pozor. Jeden nikdy neví na koho tu může narazit. |
| |
| V uvolněném postoji a jednou rukou v bok jsem sledoval muže, vedle kterého se ze stínů vynořila ženská postava. Připadala mi povědomá, ale trochu jsem se bál, aby mě nezačaly obírat bludy. I když jsem byl blízko místu, kde by dle mého odhadu měla Claire být. Zaslechl jsem ale, co žena říkala. To mě jen utvrdilo v tom, že to snad opravdu bude ta, kterou hledám. Muž před ni udělal takovým ochranářským způsobem krok, aby ji zaštítil před mým pohledem a začal vyprávět cosi o tom, že je to jeho žena, že putují a že by se tu s námi na večer rádi usadili. Po dobu jeho mluvy jsem mlčel, než jsem se ušklíbl. "Hádám, že jste asi velice krátce novomanželi, že?" ,pronesl jsem s nadsázkou v hlase a na tváři se mi rozlil úsměv značící úlevu a určitou dávku štěstí. "Ahoj, Claire." ,usmál jsem se na ni, než jsem se k muži přiblížil zhruba na metr. Claire jsem věnoval úsměv, než jsem se zahleděl znovu na muže přímo přede mnou. "Jsem Daniel." |
| |
| Tak teď jsem si už byla jistá, že to je určitě on. Jak jsem vystřelila jako šíp, zavadila jsem Garettovi o rameno, naštěstí o to zdravé, takže to pro něj nebylo nijak bolestivé. "Danieli" vyřkla jsem šťastně a už jsem se k němu v objetí tiskla. "Už jsem si myslela, že tě snad nikdy nenajdeme." Teď byla poznámka o svatbě opravdu na místě, když to tak absolutně nevypadalo. Tiskla jsem se k jinému muži a manžela nechávala za sebou.. Haha, ještě, že to není pravda. Potlačovala jsem nutkání Daniela políbit a tak jsem se k němu prostě jen dál tiskla, až mohl cítit mé zběsile bušící srdce. Indiáni na nás jen nevěřícně koukali a pak se věnovali sami sobě. Zřejmě jim je ukradené, kdo bude s nimi u ohně, když si jich nebudeme všímat. "Už jsem se bála, že jsem tě ztratila úplně." Pak jsem se odtáhla a podívala se zpět na Garetta. Divila jsem se, že ani jeden nepoznal v tom druhém svého bratra. Tedy Garett by to vědět měl. Říkala jsem mu to.. že je Daniel jeho bratr.. Jak teď bude asi reagovat. |
| |
| Claire se bleskurychle dostala ke mně a prudce mě objala. Nejprve trochu překvapeně, po chvíli s lehkým nadzdvihnutím koutků jsem rukama opatrně objal i já ji. Jednou rukou jsem jí zajel pod vlasy a palcem jsem ji lehce hladil mezi lopatkami. Druhou ruku jsem položil na temeno hlavy, jako kdybych utěšoval nějaké malé dítě. "To bych měl říkat já, ne ty." ,promluvil jsem tiše, aby to nebylo moc slyšel a sladce jsem se usmál. I když ten úsměv nikdo v okolí neviděl. Stál jsem záda k ohni, tudíž mi do obličeje muž přede mnou nemohl přes stíny vidět a Claire měla hlavu sklopenou. Napadlo mě několik poznámek, jak bych ji mohl trochu poškádlit kvůli předchozí lži o manželství, ale neudělal jsem to. Nehodilo se to. Lehce jsem sklopil hlavu a jemně ji políbil do vlasů. Jen krátce. "Jako by to šlo." ,odpověděl jsem na její poslední slova s veselostí v hlase. Ještě chvíli jsem takto setrval a vychutnával si atmosféru okamžiku, dokud se Claire trochu neuklidnila. "Co se stalo za dobu, co jsem byl pryč?" ,zeptal jsem se. |
| |
| Tohle je ten dlouho hledaný Daniel? Pokud je tady, tak moji muži... Škoda, byli to dobří chlapi, sice tu je pořád jiskřička naděje, že se dostali z lesa a nepadli do Owenovi pasti, ale plápolá velmi slabě. S největší pravděpodobností jejich kosti někde okusují mrchožrouti. Jdu pomalu blíž. Claire se mu vrhla kolem krku a ve mě zatrne. Je tak neopatrná. Co kdyby to byla past? Pořád se musí ještě hodně učit. Nebo ten svíravý pocit pramení z něčeho jiného? Že bych snad žárlil? Zavrtím hlavou. Nesmysl. Je to princezna. Nic mezi námi není a nesmí být. Povzdychnu si. Naštěstí se žádné dýku v rukávu nekonají a já se chystám usadit u ohně, když světlo dopadne na Danielovu tvář a já strnu. Znovu se mi vybaví princeznina slova o tom, že Daniel je Daven a skutečně. V té hře světla a stínu to tak vypadá. Ale Daven je mrtvý. Jeho tělo je pochováno pod zemí, tohle nemůže být on. Leda že... Skočím k nim. Popadnu Claire za ruku a strhnu jí stranou. Pryč od něj. Vytasím meč a namířím mu hrot na krk. Jeho muži se chápou zbraní a vyskakují na nohy, ale nic nepodnikají. Zatím. "Co jsi zač?" zavrčím na něj. "Přelud nebo snad špeh královny co nosí Davenu podobu?" |
| |
| Stála jsem kousek od Daniela, mezi oběma muži. Teď jsem se dívala na Garetta, věděla jsem, že musí poznat svého bratra, prostě jsem si tím byla jistá. Avšak to, že mě čapne za ruku a stáhne pryč jsem nečekala. Ztratila jsem rovnováhu a skončila na zadku. Mezitím už mu ale mířil mečem na krk. Chvíli jsem tam seděla se zaraženým dechem, než jsem v sobě sebrala odvahu. S naštvaným a vážným výrazem jsem se vyšplhala zpět na nohy a přešla vedle Daniela. Stála jsem krok před ním. "Odlož ten meč." Pořád jsem se mračila a pevně se dívala Garettovi do očí. Tohle jsem myslela smrtelně vážně a kdybych chtěla, asi bych v tuhle chvíli dokázala použít magii. Strachy se mi orosilo čelo potem, ale věděla jsem, že neustoupím ani o píď a dokud tam budu stát, nic neudělá. Teda doufám.. "Nemyslíš, že kdyby to byl královnin zvěd a poskok, že by mně hned nezabil? Už když nás sem ta červí díra vcucla?" Můj tón byl trochu ostřejší než jsem čekala ale stála jsem si za svým. |
| |
| Z ničeho nic se muž přede mnou pohnul směrem ke mně a strhl Claire stranou. Nezareagoval jsem nijak, jen jsem ho propichoval pohledem. Poslouchal jsem ho bez nějaké valné změny výrazu a nechal jsem si mířit hrotem meče na krk. Jeho podezíravé řeči byly opodstatněné, i když jsem na ně tak úplně neměl náladu. "Vrčíš hezky, ale nejsi lev." ,odpověděl jsem s klidem, zatímco se Claire přesunula vedle mě. Vyslechl jsem si i to, co říkala ona a ´musel jsem se pousmát. "Myslím, že má pravdu." ,podotkl jsem, jakoby mimochodem, ale stále jsem ho nechal mi mířit mečem na krk. Nepopírám, že jsem tím trochu riskoval. "Jmenuji se Daniel Jones, nejsem špeh, ani přelud." ,představil jsem se znovu a ostře se zahleděl na muže. "Zato ty ses ještě nepředstavil, příteli." |
| |
| "Ty mlč!" obořím se na muže před sebou. "Nejsi žádný Jones." Stále sleduji Daniela i když teď hovořím ke Claire. "Nikdy nemůžete vědět zda ten který přišel s vámi je ten co stojí vedle vás. Je to podvodník. Napodobitel. Běžte stranou." Posunu se tak abych měl volný výhled. Kdyby jsme tu byli sami už dávno bych zaútočil, ale teď, když jsme obklíčení by to byla sebevražda. Musím dostat princeznu do bezpečí, ale ta si umíněně stojí za svým a přitom netuší v jak velkém nebezpečí může být. |
| |
| Zamračila jsem se a jen dál sledovala Garetta. "Polož ten meč." Zopakovala jsem znovu tvrdě. Ne že bych nevěřila, že by se Daniel neubránil, ale rozhodně jsem nechtěla, aby se tu dva muži, na kterých mi záleží do sebe pustili na život a na smrt. "Znám ho x let! Kdyby nebylo něj, sem mrtvá hned a ani bychom neměli šanci se potkat. Přemýšlej!" Pevně jsem zatla ruce v pěst. Prostě bylo nemožné aby Daniel byl na straně královny. Kdyby ano, jsem už dávno někde zakopaná. Nebo možná napíchlá na kůlu v ložnici královny. Kdo ví.. "Proč se nejdřív nezeptáš, jak to bylo?! Jak je možný, že tvůj bratr žije místo toho, aby jsi mu mířil na krk!" I když Daniel svého bratra nejspíš nepoznal, teď už to ví. "Všechno se dá vyřešit s chladnou hlavou, ne?" Pořád jsem stála mezi nimi a teď se na oba vážně podívala. |
| |
| Nepříjemným pohledem jsem sjel muže přede mnou. Opravdu, přestávalo mě to bavit. Tohle byla ta poslední věc, co bych chtěl řešit. V duchu jsem si povzdychl a protáhl si ruce krouživým pohledem dozadu. "Jako bys mi ty mohl říct, kdo jsem, a kdo ne. Já, jsem ten, co by si měl být mou identitou nejjistější." ,odpověděl jsem sice stále klidným hlasem, ale opravdu, bylo by mnohem jednodušší sebrat Claire a vypadnout. I když, trochu mi nehrálo, že mu tolik záleží na tom, zda jsem Jones, nebo ne. Co se týkalo odlesků, které mi do očí vrhalo ostří jeho meče, bylo mi jasné, že se ještě o nic víc nepokusil, jen protože tu nejsme sami. Claire se sice pokoušela ho.. jak to říci.. srovnat, či jak ho přesvědčit, aby přestal, ale stejně to nevypadalo, že by se o to snažil. Po jejích dalších slovech jsem ale poněkud ztuhl. Nic jsem neřekl a dovolím si tvrdit, že navenek nebylo nic znát, ale nehodlal jsme dělat nějaká větší dramata. Co by teď změnilo, že bych na něj vyhrkl nějaká dojemná bratrská oslovení? Namísto toho jsem se odmlčel. "Máš pravdu." ,přikývl jsem směrem ke Claire, i když ke mně stála zády a nemohla to vidět. Dovolil jsem si další pauzu, "Přesvědčím tě, že jsem Jones. Ptej se." ,pronesl jsem pevným, odhodlaným hlasem a čekal na příval buď protestů, nebo naopak otázek, které měly již každou chvíli přijít. |
| |
| "Vsázíte na to nejenom svůj život, ale osud všech lidí!" vykřiknu a ruka s hrot kordu se začne chvět. Možná je to únavou, zraněním nebo taky vztekem nad zabedněností princezny. "Co když skutečný Daniel leží někde mrtvý v lese a tady ten je jenom někdo oblečený do jeho kůže. Napadlo vás to vůbec?" "A ty," zadívám se na domnělého Davena. "Je jenom jeden způsob jak se přesvědčit." Než se však k čemukoli dostanu, mého zaváhání využijí indiáni. Jeden po mě skočí. Sice si ho koutkem oka všimnu a stihnu se otočit. Dokonce ho i seknu přes hruď, ale jsem příliš pomalý. Víc nestačím a kyj dalšího z nich dopadne na mou hlavu a mě se podlomí kolena a zatmí před očima. |
| |
| Když na mě křikl, cukla jsme sebou a udělala krok dozadu, takže jsem zády narazila do Daniela. Nicméně nespouštěla jsem z Garetta oči a nechala se od něj dál poučovat, až jsem musela zadržet slzy. Nevím, proč se mi zrovna teď chtělo plakat, ale bylo to tak. Mlčky jsem sledovala Garettovo počínání, než se po něm ohnal jeden Indián. Než jsem stihla ale cokoliv udělat, jakože jsem chtěla, už se Garett kácel k zemi. Stihla jsem ho sice zachytit, ale jak byl těžký, pád se mi podařilo jen nepatrně zmírnit. Několikrát jsem ho poplácala po tváři, aby se probral, nicméně marně. Byl úplně mimo. "Garette? Garette prober se." Třásla jsem s ním a snažila se ho probrat. Po tomhle však stejně bude mít nejspíš otřes mozku nebo tak. A co, beztak si Garett potřeboval odpočinout a do rána času dost. S tázavým pohledem jsem se otočila na Daniela, aby mi s ním pomohl do bezpečné vzdálenosti a já ho mohla uložit ku spánku. |
| |
| FOR GARETT: Upadl jsi do říše snů. Jestli jsi čekal, že se ti bude zdát něco o skákajících ponících na louce a budeš mít klidné spaní, tak jsi na omylu. Ba naopak, tvoje sny budou nejhorší noční můry, které jsi kdy zažil a tvé prokletí pro dnešní noc je to, že se nemůžeš probudit. Proč? Protože se před tebou zjeví královna této říše a odmítá tě pustit.. Ležel jsi na studené zemi, zřejmě uprostřed cely. Ruce ani nohy jsi neměl spoutané a hlava tě bolela jako střep. Královna stála asi metr, dva od tebe a jen se na tebe z vrchu dívala. "Ale ale ale.." Neříkala nic jiného a v ruce si pohrávala s amuletem. |
| |
| "Co to?" vyhrknu a snažím se postavit, jenomže to nejde. Ruce i nohy mám jako z olovo a sotva dokáži pohnout prstem. I jenom otočit hlavu vyžaduje neskonalé úsilí, Očima bloudím po kamenném stropě, stěnách i královně. Nerozumím tomu. Kde jsem se tu vzal? Jak to, že si nemohu vzpomenout na to jak mě sem vlekli? Kdyby ta hlava aspoň nebolela a já se dokázal soustředit, pak bych si možná něco vybavil, ale takhle... "Kde to jsem?" zeptám se nakonec. "Co se mnou chcete udělat?" Přejedu si jazykem rozpraskané rty. Mám hroznou žízeň, ale nehodlám se snížit k tomu, že bych žadonil o vodu. |
| |
| FOR GARETT Královna se jen zasměje a přejde k tobě. Dřepne si hned u tebe a zvedne ti lehce hlavu. "Ach ty hlupáčku." Prohlédne si tě. "Jsem přece v tvé hlavě." Dodá jakoby to bylo úplně normální a zle se zasměje. "Jsem tu už delší dobu, ale teprve teď mě tvé emoce vyvolali." Pustila tvou hlavu která tvrdě dopadla na studenou zem a poodešla. "Objevil se tvůj bratr, zajímavé." Špitá si tam sama něco pro sebe a pak k tobě natáhne ruku a pokyne, vytáhne tě nějaká síla na nohy a ty stojíš, nicméně žádný jiný pohyb udělat nemůžeš. "Co by jsi řekl na takovou férovou nabídku, hmm?" |
| |
| V hlavě? Je snad nějaký zlý sen ze kterého se nemohu probudit? Nebo je moc královny taková, že dokáže ovládat myšlení ostatních? Vědět tak co dělat. "O žádnou z vašich nabídek nestojím. Vím jak dopadají," řeknu vzdorovitě. Na tohle se nachytat nenechám. Nepadnu do jejích osidel a nebudu jí sloužit. Zničila by mě. "Dělejte si co chcete, ale teď je tu pravá následnice trůnu a vaše dny se krátí." |
| |
| FOR GARETT Královna se jen zasměje a chodí kolem tebe jako kolem nějaké zvěři, kterou chce ulovit. "Máš v sobě temnotu a ta mě přitahuje." Řekne zničeho nic aniž by reagovala na tvé předchozí slova. Nejspíš jí to nějak nerozhodilo. "Jednou ta temná stránka bude patřit mě. Budeš po mě toužit a vyhledáš mě sám." Je si tím tak jistá, že tě to skoro až vykolejí. Pak se před tebou zastaví a podívá se ti hluboce do očí. "Ano, je potlačena tou slečinkou Clair.. ale ona vyjde na povrch.. za pár, už jen za pár." Teď si mluví spíše pro sebe než k tobě. Zvedne ruku kterou se tě na tváři nepatrně dotkne. Prstem sjede od spánku až k bradě a jen se letmo usměje a stále ti mezi dvěma prsty drží bradu. |
| |
| "Nikdy!" vykřiknu. Nejraději bych hlavou ucukl. Je to jako když se mě dotkne zmije, ale její čáry mě pevně svírají a musím to vydržet. "Mě nedostaneš. Jestli chceš zabij mě jako bratra, ale k tobě se nepřidám." procedím mezi zuby a opětuji její pohled. Kdyby to šlo, kdybych tu moc měl už je na místě mrtvá, takhle mohu jenom vzdorovitě zírat do jejích očí a čekat zda se mi jí podaří vyprovokovat k nějaké chybě, abych se dokázal vymanit z jejího zajetí. |
| |
| FOR GARETT Královna se jen zasměje, dost pobaveně zasměje. "Zabít tě? Ale prosím tě, to by mi bylo jen a jen na škodu. I když bych se daleko lépe dostala k té holce." Ušklíbne se a znovu si tě obejde jako svou kořist. "Jsi docela pohledný, víš to?" A znovu zastaví přímo před tebou a dívá se ti do očí. Mírně se usměje a pak ti položí ruku na levou stranu hrudníku, kde máš srdce. Ucítíš chlad, pachuť krve v ústech a nezkrotnou touhu zabíjet. Vidíš sebe, jak držíš meč a zrovna ho vytahuješ z mrtvého těla Clair. Královna se zasměje a tobě se všechna ta vidina a rozmlží a vidíš zase jen ji. "Vidíš, je to v tobě.." |
| |
| Co říct někomu, kdo je zatvrzeně přesvědčený o tom, že krátka nejste ten, kdo jste? Jistě, neviděli jsme se opravdu dlouho, vlastně celé věky a je logické, že si asi musel myslet, že jsem mrtvý. Neměl ani tušení, co jsem celé ty roky dělal, ani kde jsem byl. Měl bych se nějak bránit, ale popravdě, neměl jsem teď sílu a chuť se s ním hádat. Raději bych se s ním přátelsky pozdravil. To ovšem nepřipadalo v úvahu. V momentu, co na Claire křikl a ona do mě narazila, jsem jí lehce přejel prsty po hřbetu ruky. Byla rozrušená, kdo by nebyl? Tohle bylo asi to největší gesto jakési útěchy, které jsem jí mohl poskytnout, aniž by si toho Garett všiml. Situaci ovšem vyřešil indiáni. Trochu nečekaně, ale aspoň se vyřešila. Jen jsem sebou cukl,když Garetta jeden z nich udeřil do hlavy a ten se skácel k zemi. Věnovali mi jenom krátké pohledy, než se otočili, sebrali svého zraněného druha a odebrali se znovu pryč. Takový vstup mi trochu připomněl antická dramata, kdy se situace natolik zamotala, že ji musel vyřešit někdo z venčí, obvyklé bůh. Ale, na co to myslím. Poklekl jsem vedle Calaire a sledoval, jak ho poplácala po tváři. Musel jsem se pousmát. "Myslím, že toho by teď neprobral ani kyblík studené vody." ,prohodil jsem a natáhl ruku ke Claire, abych ji mohl lehce pohladit po vlasech. "Vezmeme ho k ohni." ,odpověděl jsem na její němou otázku a opatrně zvedl Garetta ze země do náručí. Jako princeznu. Poněkud mužnou princeznu. Spolu s ním jsem se vydal směrem ke svému místu u ohně, kde jsem ho jemně položil na zem, aby se do hlavy nepraštil znovu, když to nebylo nutné. "Pokud chceš, v tašce je voda." ,nabídl jsem Claire a zvedl se od bezvládného Garetta. |
| |
| Než jsem se nadála, Daniel už nesl Garetta na jeho místo, kde ho položil. Strčila jsem mu pod hlavu batoh, co jsme sebou nesli a přehodila přes něj slabou přikrývku, kterou jsme noc předtím měla já. "Ne díky, nemám žízeň." Odpověděla jsem na Danielovu nabídku a stejně jako on, vstala od Garetta a popošla jsem kousek dál. Bylo mi nepříjemné stát hned u těch indiánů, kteří si mě prohlíželi, jako kdyby poprvé viděli ženu. Koukla jsem, jestli jdeš za mnou a přešla ještě kousek dál od ohně, ke stromům, které už byli schované ve tmě, tedy spíše v šeru a kde nás ti indiáni, případně ani Garett pokud by se probudil, nebudou pozorovat. Jakmile jsme byli v dostatečné vzdálenosti, jen jsem se na tebe trochu nervozně zadívala. Nevěděla jsem, co jsi za těch několik dnů prožil ty, ale rozhodně to asi nebylo nic příjemného. Prohlédla jsem si tě od hlavy až k patě a pak se k tobě opatrně přiblížila, abych ti vklouzla do náruče a pevně tě stiskla. Tohle bude.. těžké. Měla bych mu říct, co se stalo mezi mnou a Garettem? Jak mu to ale mám říct? A ani jeden z nás za to nemůžeme, byla to magie.. ach bože. Přemýšlela jsem a moje tělo se začalo lehce třást. "Chyběl jsi mi," špitla jsme do ticha a vzhlédla k jeho očím. |
| |
| "Budeš potřebovat víc než jenom dětinské triky a falešné vize," řeknu když jsem zase sám sebou. Tohle na mě dojem neudělá. Prostě musím vydržet a vzdorovat dokud jí to nepřestane bavit. "Určitě již musíš cítit konec, který se k tobě nezadržitelně blíží. Bude to co nevidět a možná, že to dokonce budu já kdo zarazí meč do tvého černého srdce," vycením zuby ve vlčím úsměvu. "Musí to být k zbláznění jenom sedět a čekat kdy si pro tebe přijdou," zachechtám se. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR