Andor.cz - online Dračí doupě

TeenWolf: New Orleans

Takže tady jsme…
New Orleans, město pověr, magie a nadpřirozena. Město samo osobě si žije turistickým ruchem a do normálních lidí se většinou ani policie neopírá. Proto není nic divného, když se občas někdo ztratí nebo objeví.
Ale opusťme šeré předměstí a vstupme do centra tohoto skoro čtyřsettisícového města. Zanechme zbytek skoro milionové populace za zády a ponořme se do ulic návštěvnické Francouzské čtvrti.
Je jedenáctá hodina dopoledne, den po úplňku, a policie právě uzavírá páskou jednu z krajních uliček, kde před necelou půlhodinou nalezla paní venčící pejska rozsápaného člověka. Nebylo by na tom nic neobvyklého a divného. Takovéto věci se občas stanou. Toto je ovšem již druhé tělo, které bylo dnes nalezeno a to i ospalé policejní jednotky tohoto města donutilo se probrat.
Vrah v ulicích je nepříjemná záležitost. Dvě těla za noc je v tomto období asi nejhorší zpráva, která na město mohla padnout. Jelikož je začátek října, sezona mezi dovolenými, bojuje město o každého návštěvníka. Palcové titulky v novinách, které se určitě objeví ve večerním vydání novin, by mohli mít na město negativní vliv. Mnohem horší než by jeden čekal.

Každopádně tady jsme… Nikdo po nás nepátrá a ani nemusíte většinou řešit svoje malá černá tajemství. Tedy většinou. Po úplňku je to vždy o chlup horší, jeden musí likvidovat občasné výstřelky a nejhorší je jít bos z lesů kolem jezer Salvador a Cataouatche až do města.
Ano, New Orleans prostě žije, ať ostatní chtějí nebo ne.

Lokace: Bayou Sauvage National Wildlife Refuge
Amber Parker

Desátá hodina ranní si už odbila své a nad močálama až se krásně roztrhala mlha. To pro tebe znamená v zásadě, že už jsi hodinu na cestě v jednom z několika landroverů, kterými park disponuje. Ty máš na krku dneska dopoledne projet oblasti kolem silnice 11. Každý den v týdnu musí někdo jednou denně projet všechny veřejné cesty. Účel je celkem rozumný. Zjistit zda někdo nesjel z cesty nebo jestli někdo prostě neporušil jedno z mnoha pravidel tohoto parku.
Vlastně je to taková placená prohlídka autem. Tedy byla by, kdyby jste nemuseli už druhý měsíc řešit opakující se nálezy roztrhaných zvířat. Všeobecná myšlenka tvrdí, že se jedná o zatoulané psy. Problém je, že psí smečku tu nikdo nikdy neviděl už několik měsíců. Navíc i pouhý laik by pochopil, že stopy kolem mrtvol jsou lidské a ne vlčí.
Jsme ale v New Orleans a kulty woodoo jsou tu časté a tak by se jeden nemohl ani divit tomu, kdyby tu někdo pořádal nějaké zvrhlé rituály.
Tvým úkolem je tedy mapovat pouze škody a případné problémy hlásit na policii.
Dnešek se z počátku nezdá, že bude něčím jiným. Noční teplota kolem 15°C znamená, že žádná velká pařba v močálech se nekonala. Krásný úplněk sice asi nalákal některé romantiky k vycházce, ale většinou to nic neznamená.
Neznamená to nic, dokud nedojedeš k oblasti zátoky Stump. Zde vedle odpočívadla leží v dohledu jeden padlý strom. Oblíbené místo milenců. Za jeho kořeny je ideální místo pro nějaké to romantické dostavení. Dneska to vypadá, že bylo místo využito jinak. Už od lavičky je vidět krvavá stopa.
Na první pohled je jasné, že tady muselo padnout něco mnohem většího než obvyklá sbírka mrtvého vodního ptactva. První věc, která tě napadne je jeden z jelínků, kteří se tu občas vyskytnou. Tento nápad ti vydrží docela dlouho. Tedy tak dlouho, abys teréňáček zastavila a šla se podívat.
Už podle stop je jasné, že tohle jelínek nebyl. Stopy jsou tu lidské, žádné zvířecí a za padlým kmenem najdeš tratoliště krve. Nikde zbytky jen krev. Spousta krve a spousta stop.


Těžký život studenta
Tina Jane Leonhard

Jeden by si hned postěžoval na fakt, že musí jít do školy hned po takové náročné akci jako je úplněk. Tedy náročné akci… Před pár lety možná. Ne dnes. Dnes už není problém vyrazit o úplněk do ulic a užívat si.
Tedy kdyby nebylo město poslední dva měsíce zvláštní. Co začal semestr, dalo se ve městě narazit na podivné známky přítomnosti něčeho jiného, co nepatřilo tak úplně do běžného repertoáru temné strany tohoto města.
Minulý úplněk v tobě mohl celkem snadno vyvolat podezření, že je někde něco špatně. Jelikož nejsi ve městě nováček, víš o tom, že je tu sem tam nějaká ta beta sem tam nějaká ta omega. Dokonce občas dělají ´párty´ a stmelovací setkání v oblasti Skautského ostrova v Centrálním parku. Nic divokého, kam by se nedalo dostat městskou a pohodlně zpět.
Minulý úplněk jsi dostala obligátní pozvání na legální párty s ohněm. Prostě jako každý měsíc, cos narazila na jednoho z nich. Naštěstí tě zdržela doma rodina a tak jsi měla slušnou výmluvu proč nedorazit. Proč naštěstí?
Ještě než sis mohla vymyslet výmluvu pro rodiče, kam jdeš a kdy se vrátíš, tak ti přišla SMSka ve tvaru: Místo prozrazeno. Jasná známka toho, že na místo buď dorazil někdo dřív nebo se stalo něco špatného.
Už ráno na internetu si se mohla klidně dočíst zprávy o několikanásobné vraždě z Centrálního parku. Podle jmen si identifikovala, že mezi 4 obětmi jsou minimálně dvě omegy a jedna beta. Bylo zřejmé, že městem protáhla nějaká lovecká rodina.
Události minulého úplňku tě naštěstí přiměli zůstat doma.
Cestou do školy projedeš kolem jedné zastavěné uličky, kde vidíš policii a detektiva Sanderse. To pro tebe není neznámá postavička. Všeobecně se ví, že právě on ví toho o bytostech docela dost, aby ho nevyděsil ani vlkodlak za úplňku. Mnozí z nich díky němu taky přežívají svoje první úplňky, než se naučí ovládat. Většinou mají v papírech napsané výtržnictví a opilost. Svůj krutý stav tak můžou v klidu přečkat na speciální izolaci na záchytce.
Vidět ho takto dopoledne u případu znamená docela průšvih pro váš druh.
Naštěstí cesta do školy proběhne celkem snadno.
Na pořádku je hodina s krycím jménem Managment personalistiky malých firem. V zásadě jen taková nalévárna o tom jak jednat se zaměstnanci malých firem, team buildingu a jim podobné věci. Celkem nudná přednáška je zpestřena dnes díky pozvanému externistovi na team building.
Představí se vám jako Jason Gereth, personalista z pobočky vyšetřovatele z LA. Netrvá moc dlouho a lavičkové židličky jdou od sebe a začínáte s celkem fyzicky namáhavým cvičením, které má ukázat vaší schopnost interakce bez použití slov.
V zásadě celkem rychle objevíš, že cvičení je to opravdu jednoduché. Máte zavěsit na zářivku kýbl s vodou, nesmíte se polít, promluvit a můžete použít jen sami sebe. Jednoduchá činnost, která zatopí hlavě i tělu.
Tebe ale zaujme trošku jiná věc na samotném Geretovi. Zatím co každý člověk má nějaký zápach i přes používání deodorantu, on nic takového nemá. Ano, cítíš levnou kolínskou a deodorant, ale pach pod tím prostě chybí.


Kdo ví kde - Bayou Segnette State Park
Tessa Carstairs

První věc, co si uvědomíš po probuzení, je pachuť krve v puse. Mozek ti vyplivne opravdu dost možností, který v posledních několika měsících dostaly docela nový seznam. Ten doplnil klasické kousnutí do jazyka a do dásně o možnosti králičí krve, srnky a možná i člověka. Kdo to má vědět, když si to nepamatuje.
Druhá věc, kterou si uvědomíš, ještě než otevřeš oči, je, že je ti zima. Oblečení máš promáčené na kost. Můžeš jen být vděčná za svůj stav, který si s případným nachlazením celkem hravě poradí, včetně různých drobných ranek.
Poslední věcí, kterou si uvědomíš, je fakt, že musíš ležet děsně nepohodlně v té spleti větviček, pod kterou ses původně musela schovat.
To už ovšem otevíráš oči a zjišťuješ, že jsi uprostřed nějaké zarostlé plochy. Podklad tvoří močálovitě podmáčená hlína, která je na jednu stranu celkem dost pohodlně měkká. Na druhou stranu je ti jasné, že tvoje oblečení je od bahna a v zásadě musíš vypadat tak trochu jako nějaká divá žena.
Netušíš, jak si se sem dostala. Máš matné vzpomínky, že jsi asi něco musela ulovit. Tvůj žaludek úplně neprotestuje hlady. Otázka je co padlo jako kořist.
Vydrápat se na nohy, najít nějaký orientační bod, najít vodu na opláchnutí a pak civilizaci. Klasické po úplňkové téma, které musíš řešit, když se ti nepodaří zabarikádovat se někde, kde nejde odejít.
Spojení tvého stavu se vztekem a úplňkem ti už došlo před skoro před půl rokem, ale neznamená to, že bys nějak výrazně pokročila s jeho zvládáním.
Zvedáš se tak ze země a zjišťuješ další zajímavé věci. Třeba že v tom všem zmatku, který jsi měla včera, tak tvůj batoh visí na jedné z nižších větví, aby se do něj nedostala zvířata a voda. Navíc opravdu kousek od tebe. Když do něho nahlédneš, zjišťuješ, že ti tam někdo dokonce i přidal balík piškotů, malou lahev vody a mapu, na které je označena křížkem jaká si pozice.
Díky této mapě víš, že asi budeš v státním parku Bayou Segnette. Cca. kilometr od tvé pozice by mělo být odpočívadlo na turistické trase.
Takovýto komfort si rozhodně nečekala. Zvláště, když projdeš batoh a zjistíš, že ti opravdu nic nechybí.
Když se trochu zorientuješ, opravdu najdeš lesní cestu, která někam vede.
Vypadá to, že při té vší smůle, máš přeci jen trochu štěstí a to v podobě někoho, koho zjevně tvůj stav nevyděsil a možná ti chce dokonce i pomoci.

-------------------------
Kontaktní osoby:
Policie: detektiv Mike Sanders – řeší případy napadení zvěře, v zásadě biolog v policejních službách.
Nemocnice: Isabell Morgue, dis. – sestra mající na starosti příjem a organizaci na zdejší pohotovosti

Těžký život studenta

Ranní vstávání proběhlo jako vždy. Kolem šesté hodiny budík, po kterém následuje dlouhé rozkoukávání se po pokoji doufaje v dobrý den. Když se mi povede vyhrabat z postele, odporoučím se do sprchy, kde prakticky po celou dobu očisty přemýšlím nad rychlo zrušenou akcí, která se měla včera konat. Chvíli i uvažuji nad možností, že do města dorazil cizinec, co akorát chce dělat bordel. Po dlouhém sprchování nakonec vylezu a při přípravě na cestu do školy si zapnu počítač, protože je teprve půl sedmé, tak proč pospíchat. Než mi všechno naběhne, jsem již připravená, tak si v klidu sednu k přístroji a brouzdám chvíli po netu. Zaujme mě během prohlížení stránek zpráva z Centrálního parku. Do zprávy se hned zažeru, informace hladově hltám. Když to tak čtu, vlastně mě docela potěšilo, že mě naši nejprve zdrželi, takže jsem neopustila dům v dobu, kdy jsem plánovala a vlastně asi půl hodinky na to, kdy jsem měla v plánu vymyslet výmluvu, že se zas budu přes noc někde flákat, mi dorazila ta smska, kde se vše náhle zrušilo. Včerejší mrzutost ohledně zmeškané párty rázem přešla, byť ta zpráva moc potěšující není, protože ať už to byl úmysl nebo ne, mnozí byli vlkodlaci a to nikdy není potěšující, hlavně, pokud to byl úmysl, což by znamenalo problémy i pro mě, pokud to jen není osobní msta.

Se značně pokaženou náladou zaklapnu notebook, vezmu si svou brašničku, frknu do ní vedle peněženky mobil a vyhlédnu krátce z okna. Vezmu pak jen do ruky mikinu, brašnu za ucho a opustím pokoj, který za sebou zavřu a sejdu pomalu a tiše schody. Naši ještě spí, takže si v kuchyni vezmu jen jablko k snídani, napiji džusu a i když je sotva sedm, vezmu si v chodbě klíče, navleču mikinu a opustím dům. Zabírajíc se zprávou z parku v myšlenkách dojdu pomalu na zastávku městské dopravy, protože to sice daleko nemám, ale nechce se mi dneska jít pěšky. Autobus jede za chvíli a po nastoupení se hned usídlím na sedačku co nejblíže dveřím. Vyhlížím zamyšleně z okna a autobus pomalu projíždí ulicemi a mezitím nastupují a vystupují lidé. Když projíždím jednou ulicí, všimnu si detektiva s policií. Uchvácena zvědavostí, i když to pro vlkodlaky není dobrá zpráva, že už je Sanders na nohou, vystoupím poněkud dříve a pomalu se přiblížím. Jelikož tu ale už nic neuvidím, vypařím se zas dřív, než se mi tu kdokoliv všimne.

Na půl osmou se došinu ke škole. Kolem už je hodně lidí, mnozí ještě spíš připomínají zombie, než lidi. Mnozí asi měli pekelnou noc. Když vejdu do budovy, cestou ke své skříňce si ještě sepnu vlasy skřipcem, aby nepřekážely. Po dosažení svého cíle si akorát ze skříňky vezmu věci, co budu potřebovat a mizím zas do učebny. Tam usednu do jedné lavice a už jen čekám, až se konečně začne. Nemám moc chuť se s někým bavit, takže případným poznámkám ke mě, nebo pokud se mě někdo snaží jen kontaktovat, odbudu jen pokývnutím a mírným pousmáním. Jakmile hodina začne, do třídy vleze nejen profesor, ale i někdo cizí. S nudnou představou jen znamenáním si informací z dlouhého nudného přednášení si vezmu sešit na poznámky a propisku. Vlastně, celkem milá změna nastane ve chvíli, kdy se do toho vloží externista a vlastně nám naplánuje zbytek hodiny jakous činností. Moc se mi teď nic dělat nechce, ale nakonec to vlastně okoukám a prakticky něco dělám, i když o tom skoro nemám šajna, ale docela fajn hejbání se místo sezení v lavici.
Ten chlap je ale fakt divnej... Je cítit jinak, než ti ostatní.. Nějak nevím, čím to je, což mi trochu vadí, protože nějak nevím, na čem jsem, protože u většiny prostě poznám, co kdo je, ale u něj je to jiné....

Kdo ví kde - Bayou Segnette State Park

Úplněk, věc které se za poslední dobu bojím nejvíce. Celý život jsem se něčeho bála, nejprve svého bratra, poté když se Jordan změnil, tak jeho a teď je to zkurvený měsíc. Na útěku jsem už něco přes půl roku a tak jsem těchto stavů, co mě přemůžou v tento večer několik zažila. Nenávidím to, jak nad sebou ztratím kontrolu a druhý den se jen modlím, že jsem nikomu neublížila. Daniela jsem zachránit nedokázala, ale on mě sám vyprovokoval, jenže tohle bych nikdy matce nevysvětlila. Byla bych v jejích očích vrah, což vlastně jsem byla.
Tak či onak slet nečekaných a hlavně nechtěných událostí mě dostal sem. Do hnusné a mokré bažiny. Z neklidného spánku se probudím vcelku rychle. Otázka je i jak dlouho jsem spala, myslím že moc dlouho ne. Nejprve jsem si sedla a prohrábla jsem si své dlouhé vlasy. Samozřejmě z větší části zacuchaný, od bahna a i pár větviček jsem v nich našla. Vlasy jsem si stáhla pomocí gumičky do velmi nedbalého uzlu a zvedla se na nohy. V tu chvíli mi došlo, že mi chybí snad ta nejdůležitější věc, můj batoh. Zmateně se rozhlížím, párkrát se otočím na místě a pak ho uvidím. Spadne mi obrovský kámen ze srdce, když zjistím, že i můj počítač je uvnitř. Ano jsem asi cvok, že se promenáduji s takovýmhle dělem jen tak v batohu, ale co mám dělat, když jednou za měsíc ztratím pojem o čase i prostoru. Při přehrabování batohem zjistím, že jsou v něm věci, které tam předtím nebyli.

„Halo je tu někdo?“ Zakřičím a znovu se rozhlédnu. Jestli se mi nikdo neozývá, hodím si batoh na záda a vydám k blízkému odpočívadlu. Musím zkusit ze sebe udělat relativně člověka, abych mohla pokračovat dál. V tomhle stavu bych v civilizaci na sebe jen upozorňovala a i když mám nové docela povedené doklady, policajty bych s nimi neoblbla.

Meet the Monster - jedna z krypt starého St. Luiského hřbitova

Rian "Richi" Niel

Že bude New Orleans divné město, to jsi hned věděl, když jsi před začátkem nového semestru přijel. To, že to bude o něco horší, než jsi čekal, jsi zjistil o předminulý úplněk. Respektivě den po něm, když ses doslechl o hromadné vraždě ve zdejším Centrálním parku.
Zprvu ti mozek vyplivl, že by se mohlo jednat o vlkodlaky, kteří se prostě zbláznili z úplňku. Toto šetření ale nevydrželo moc dlouho. Celkem rychle vešlo ve známost, na temnější straně města, že tři oběti ze čtyř byli vlkodlaci.
Situace by se dala asi i celkem rychle zapomenout, kdyby jsi se na soumraku minulé noci nepotkal s něčím... Co to vlastně bylo?
Teď, když je světlo, si už jen matně uvědomuješ před čím si utíkal. Rozhodně ti v hlavě zůstaly vzpomínky na tu neuvěřitelnou temnotu a žravost, která z té věci čišila, ale samotná podstata bytosti ti dokonale unikla. Nezůstal ti v hlavě ani tvar.
Víš jen, žes na to narazil v ulicích New Orleans a že to původně mělo tvar člověka. Tedy asi. Ve tmě ulice jsi jen cítil čerstvou krev a tohoto stínu sis všiml až moc dodatečně. Moc pozdě, aby si on nevšiml tebe ale dost pozdě, aby jsi cítil jeho naprosto neuvěřitelnou zlobu a hlad.
Klasické vycouvání na ulici nepomohlo. Muže jsi sice nikde neviděl, ale jeho oči jsi cítil jakoby byl hned dva metry za tebou a jeho bělmo mělo zářit v každém druhém stínu.
Ne tohle nebylo dobré. New Orleans se opravdu ukázalo jako špatné místo a ty jsi měl teď možnost na vlastní kůži poznávat jeho mnohem temnější podobu než jen jsou vlkodlaci a jim podobné bytosti.
Temnota v podobě muže ve stínu se ti prostě přilepila na paty. Stačilo se na chvilku zastavit a cítil jsi jeho sladkokyselý dech rozkladu a krve na svém zátylku. Po několika minutách ti došlo, že muž zjevně s vražděním neskončil a že má v plánu pokračovat. Co hůře, začal jsi nabývat přesvědčení, že ty jsi jeho kořist.
Toto přesvědčení přerostlo v jistotu v okamžiku, kdy ses dostal do oblasti parku Luise Amstronga. Trocha zeleně mohla takovouto bytost zmást, ale to nebyl ten případ. Jako nějaký pes ti vysel na patách a v okamžiku, kdy jsi park opustil, byl tu zpět a jeho podoba byla stále hmotnější. Tedy kdyby mohl mít stín nějakou hmotnou podstatu.
Vrchol pronásledování pro tebe byl, když ses skoro ve tři ráno rozhodl opustit oblast parku. Po muži jsi neviděl ani stopu už skoro hodinu. Nejbližší možná cesta k nějakému rozumějšímu centru vedla kolem Starého St. Luiského hřbitova. Sám jsi věděl, že se jedná už jen o turistickou atrakci a jedno z nejnavštěvovanějších míst New Orleans. Takže to znamenalo celkem slušnou jistotu, že by to mohla být opravdu bezpečná cesta.
Crosatova ulice, St. Luiská ulice a pak tichá rána. Jakoby za tebou někdo otočil vypínačem. Ohlédneš se za sebe a vidíš temnou postavu, jak jde za tebou skoro minutu chůze. Tedy asi to byla ona. Nemohl jsi si jí moc dobře prohlédnout, sotva vešla do kruhu světla pouliční lampy, tak lampa s temným lupnutím zhasla. Poslední zoufalá šance byla pro tebe hřbitov. Přeskočit dvoumetrový plot není tak velký problém.
V okamžiku, kdy za tebou zapadly dveře turistické hrobky, cítil jsi, že temná bytost o tebe ztratila zájem. Vyčerpáním jsi usnul.
Takže jsi tady. Probralo tě světlo, chlad a mramor hrobky, která se ti stala pro dnešní noc záchranou. Rozhodně nejsi ve stavu vyspání do růžova. Rozhodně nejsi ve stavu dát dohromady podobu muže. Ale jsi ve stavu vypadnout z hrobky dřív než tě tu někdo najde a ty budeš mít problém se zákonem z důvodu neoprávněného vniknutí na soukromí pozemek.

Bayou Segnette State Park - odpočívadlo
Tessa Carstairs

Na volání, jestli je někdo v dosahu odpověděla bažina jen poplašeným odlétnutím ptáků, jinak i nadále mlčela.
Cesta k odpočívadlu, po nálezu cesty, nebyla až tak náročná.
Samotné odpočívadlo je vlastně jen pár laviček a dva stoly pod stříškou, kde je vyvedená voda z čistého vrtu. Nic, po čem by se jeden otrávil. Každopádně nevypadá až tak zdaleka opuštěné.
Na odpočívadle sedí muž, který i v tomto počasí, je něco kolem 14°C, sedí za jedním ze stolů v triku a před sebou má rozbalenou termosku. Z ní se do vzduchu line vůně teplého kafe.
K dalším věcem, které jsou vidět, patří poměrně pevně a kvalitně vypadající černá bunda, která by se spíš hodila na motorku. Dále je na lavičce vedle něj opřená lovecká puška. Pod stolem je vidět i kus malého otevřeného batohu.
Muž je aktuálně zaneprázdněný vytvářením cigarety, kterou motá z papírků a tabáku, který můžeš zahlédnout rozložený za konvicí.
Na tvojí přítomnost zareaguje poměrně pčekvapeně. Je z něj cítit, že tu rozhodně nikoho takhle dopoledne nečekal. Rychle tě sjede pohledem od krku dolů a zpět až k očím. Při tom překvapení přejde k celkem rozumnému výrazu, který by se při dostatečné dobré vůli dal nazvat pokus o přátelský.
"Přes močály v tuhle dobu?"
Jeho hlas má poměrně příjemný přátelský ton.
"To jste se buď hodně ztratila nebo jste jedna z těch šílených ekologů, co hledají kořeny s přírodou."
Odloží smotanou cigaretu a doleje do víčka od termosky kafe a posune ho před sebe.
"Rozhodně to vypadá, že by jste si dala kafe."
Stále přátelským tonem. Ton jeho hlasu zjevně doplňuje jeho zevnějšek, který na tebě působí v zásadě celkem vstřícně a přátelsky.

Noc je temná a plná hrůz

Moje první myšlenka?
Nenávidím New Orleans. Mají sice dlouhej most a obrovskou řeku, ale to složení obyvatel je hnusný. Dle mého tu připadá jeden normální občan na čtyři vlkodlaky. I když, nedávno těch potvor trochu ubylo. Po dnešní noci mám názor, že kdyby zmizeli všechny, nijak bych nelitoval. Samozřejmě nevím, jestli to byl přímo vlkodlak. Spíš nějaký démon, ale ono to je celkem stejné. Poznámka pro příště: O úplňku se zamknout doma a nevylejzat. Kdybych si to uvědomil trochu dřív, já blbec.

Když jsem se probudil na té podlaze, srdce se mi automaticky rozbušilo. Posadil jsem se a zacouval do kouta. Může tu pořád být... Kdekoli vyskočit a... Ne. Naštěstí tu už není. Snažím se uklidnit bušící srdce, ale to si stále vede svou.
Pokusím se stát, ale nohy mě neposlouchají. Cítím, že jsem zpocený a lepí se na mě drobné hnusoty z podlahy. Uf, jestli se dostanu domů, dám si hodně dlouhou sprchu. A zavolám psychiatra. No, ten by mě nejspíš poslal nejkratší cestou do blázince, takže to necháme bokem.

Na třetí pokus se mi konečně podaří postavit na neposlušné končetiny. Jdu podél zdi a hledám východ. Nahmatal jsem dřevo a zatlačil. Oslnilo mě raní světlo. jednu ruku jsem si přidržel před očima. Jak mám rád slunce. Vysvitne i po té nejtemnější noci. "Hele, nerozplývej se blbče a zdrhej."
Upozorní mě hlas uvnitř. A má pravdu. Opatrně a tiše se rozběhnu k plotu. Nedělá mi problém ho přeskočit. Bohužel mám hodně ztuhlé tělo a jsem unavený. Noha mi brnkla o špičku laťky a já se rozplácl na druhé straně. Překvapeně jsem vydechl a snažím se nevnímat bolest na hrudníku. Nic zlomeného nemám, ale pořádně jsem si natloukl. Naštěstí už jsem trénovaný, tak se mi po minutě daří vstát. Rychlým krokem se vzdaluji, i když levou nohu táhnu mírně za sebou.
Snažím se z košile a kalhot odstranit co nejvíce nečistot. Rozevlátou košili nechám tak, příjemně mi chladí břicho. Někde jsem vytrousil sluneční brýle. Škoda, byli to moje druhé nejoblíbenější. No, teď se vracet nebudu.

Celou cestu domů se ohlížím po tom psychopatovi, ale myslím že za dne už nevyleze. Nejedu busem, je tam moc lidí a mohli by se vyptávat. Nebo rovnou zavolat poldy. Jo, to by mi ještě chybělo.
Od hřbitova je to k mému domečku asi dvacet minut, ale trvá mi to čtyřicet. Podíval jsem se na hodinky. Bezva, brzo začne škola. Sakra, sakra, sakra!
Vyběhl jsem těch pár schodů, vytáhl klíč ze schovky a bez toho, aniž bych se přezul vyletím do patra. Rychlá sprcha, která rozpustí ztuhlost svalů a přidá mi pocit aspoň částečné bdělosti. Jak rád bych zůstal doma, ale bohužel to jaksi nejde. Musím pokračovat ve svém pozorování.
V ložnici jsem na sebe naházel co jsem našel, přičemž jsem rozházel doteď úhledně uspořádaný šatník. Bezva, to budu uklízet celej večer. Nespokojeně zamručím, popadnu batoh, skicák, mobil, sluchátka a všechny své oblíbené věci. Skočím do kuchyně, zakousnu se do jablka a vystřelím ke dveřím.
Zamknu barák a i přes to, že ve mě protestuje každý sval, vyběhnu směrem ke škole.

Najít svoji třídu už není problém, i když tu nejsem dlouho, dokážu se proplést hloučky studentů skoro nepozorovaně. Pohled zdánlivě přilepený k podlaze šmejdí po chodbě a hledá zajímavé podněty. Obě ruce schované v kapsách mají práci. Levá se třese a pravá si pohrává s pozůstatkem tužky, který se snaží rozlomit. Samozřejmě neúspěšně. Za dvě minuty začíná vyučování. Jsem dobrej, stihl jsem to. Vběhnu do třídy, prásknu s sebou na svoji židli a na chvíli zavřu oči. Fajn, tady mě žádnej psychopat nanejde, doufám. Půla třídy na mě hledí. Důležité zmínit se, že většinou příjdu mezi prvními. Upravím si rukávy košile a uhladím je.

Ze zadní lavice se ozval úklebek. Jistě, to je můj úděl. Všichni si tu myslí, že jsem gey a já je nechávám při tom. Někdy je lepší nevědět všechno. ALe co se týče mých spolužáků, mám dojem že neví nic. Vytáhnu skicák a začnu do něj čmárat tu postavu ze včerejška. Kromě očí a tvaru si ale na nic nemůžu vzpomenout. Jako by to byl nějaký ulítlý duch. Ošiju se a tužka mi při tom skoro vyskočí z ruky. Měl bych se klidnit. Takhle se většinou nechovám. Měl bych se kontrolovat, nebo to skončí špatně. Zafuním a pokračuju ve své činnosti. Druhá ruka se na lavici stále třese a já ji sleduju. Jakékoli upomínky a rozkazy aby přestala mozek odmítá poslechnout. Doufám, že už brzo začne hodina a přivede mě na jiné myšlenky. Tohle je totiž absolutně šílené. Olíznu si vyschlé rty. Ani jsem si nevyčistil zuby a na jazyku mám pachuť kyselého jablka. Připomíná mi - i když nevím proč - ten mrtvolný zápach toho přízraku včera. Znovu se mi rozbušilo srdce a já už ho nechávám. Chce se mi zvracet. Ugrr... Ať už se můj mozek sklidní, sakra! CHci prožít normální den. V čích se mi blískne. Naštěstí to nikdo nevidí. Je mi nějak horko... Povolím si lem košile. Podupávám nohou. Neměl jsem sem chodit. Neměl. Ale tedˇuž je pozdě.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo

Že se nikdo neozval na moje chabé zavolání, mě prakticky nepřekvapilo. Nejspíš by mě vykolejil opak. Musela bych čelit tváří v tvář někomu, kdo nejspíš viděl jak jsem vypadala v noci nebo se mu mě zželelo, jak spím v bažině. Doufám v tu druhou možnost.
Nedalo se nic dělat a já vyrazila na další cestu. Dorazila jsem k odpočívadlu, které nebylo opuštěné, jak jsem si přála. Muž si mě prohlédl a tak i já jeho. I když se snaží působit přátelsky, jeho puška mě děsí. Z úžasu a zamyšlení mě vytrhnou jeho slova, spíš až ta druhá věta.

„Naprosto jste mě odhalil. Šílený ekolog je moje druhé jméno. Přírodu naprosto miluji.“ Pokusím se o úsměv, přesto je lehce křečovitý. Při poslední větě vytáhnu jednu z větviček z mých vlasů a odhodím je stranou. „Nikdo mě neupozornil, že když mám ráda zvířátka a k tomu herce Iana Somerhaldera a že se přidám do jeho organizace, skončím zde a jeho jsem za tu dobu ani jednou neviděla.“ Vím, že plácám blbosti. Možná ani nebude tušit kdo je Somerhalder, ale odvede to pozornost od mé osoby.

Muž mezitím dolil kafe a přistrčil ho směrem ke mně. Ani kdybych o tom přemýšlela, sednu si na lavici naproti němu a položím si ruce kolem víčka, abych si je zahřála.
„Děkuji.“ Konsternovaně sleduji černý nápoj před sebou. „Vy jste místní? Kolik kilometrů je to do města?“

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge

Je sice pravda, že dávno není ráno a já už mám v sobě velké kafe, ale stejně mám pocit, že mám oční víčka jako z olova. Dnes byla na mě řada, abych spala v obýváku na gauči. Dostaneme se někdy k tomu, že si pořídíme druhou obyčejnou postel nebo konečně přikročíme k radikálnějšímu řešení? Z peřin jsem se vymotala jako slepá myš a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Dveře do ložnice byly sice zavřené, ale v chodbě už stály jen moje pracovní boty.

Do práce jsem samozřejmě dorazila později než bych měla. Chlapi už byli v živé konverzaci, nicméně na mě opět nepočkali s rozpisem prací.
Jediné volné okénko skvělo u projetí silnice 11. Super. Sotva jsem sem přišla, tak budu muset zase vyrážet ven. Skvělé. Kdybych byla ráno více produktivní, tak bych si mohla vybrat nějakou příjemnou prácičku hezky usazená uvnitř budovy.

S povzdechnutím jsem si nalila zbytek kávy z konvice a usadila jsem se k záznamům noční směny. Obvykle v nich nic nebylo, ale občas se objevila nějaká zajímavost. To ovšem nebyl případ dnešního rána. Zavřela jsem záznamovou knihu, odložila nyní již prázdný hrnek do dřezu v kuchyňce a z věšáku jsem ji vzala klíče od jednoho z Land Roverů. Na hlavu jsem si narazila basebalku a oblékla si bundu, obojí s logem parku.

Zabouchla jsem dveře auta, nastartovala, zařadila rychlost a vyjela.

Nebyla to nijak zajímavá práce. Téměř bezcílné projetí silnice, přesto jste museli věnovat dostatek pozornosti. Nikdy jste nemohli vědět, kdo nebo co se vám připlete do cesty a terén někdy dosti ztěžoval ovládání vozidla. Musela jsem proto dávat setsakramentský pozor, abych svou ne zcela bystrou mysl zaměřila jen na řízení a cestu před sebou. Naštěstí zmizela mlha, která od rána otravovala okolí, takže viditelnost byla více než dobrá.

Zatím všechno vypadalo v naprostém pořádku. Žádný nepořádek, roztrhané zvířecí těla, plechovky od piva a podobně.

Opatrně jsem zatočila k odpočívadlu u řeky Stump. Od zátoky se táhla vlhkost a cesta občas bývala promáčená a bahnitá. Zde moje nerušená jízda končí. Rudá stopa táhnoucí se od lavičky se hrdě hlásí k menším jatkám za stromem. Tedy aspoň co se krve týče. Žádná jiné části těl zde nevidím, dokonce ani zvýšenou přítomnost ptačích per, které by zaváněly masakrem ptactva. Ovšem krve jako z vola. Nejméně.

Vrátila jsem se do vozu pro fotoaparát a celou scénu jsem dosti podrobně zdokumentovala pro případné předání policii. Vydala jsem se prozkoumat nejbližší okolí, jestli ještě nenajdu další stopy, než budu pokračovat dál.

Těžký život studenta
Tina Jane Leonhard

Hodina pozvolna končí a lidem se podařilo udělat opravdu pyramidu z těl a pověsit kbelík s vodou na světla. Ne, že by byli všichni suší, ale podařilo se.
Jason Gereth si mezitím dělá poznámky do notesu. Je zjevné, že je celkem pečlivý.
"Takže lidi na závěr bych snad chtěl podotknout, že kdyby vám na tom záležel život, tak jste samozřejmě na tom hodně špatně."
Usmě je se. Zaklapne notes.
"Samozřejmě toto je školení pro začátečníky. Kdyby jste byli na školení pořádném, tak bych vás nechal odvézt do nějakého lesa bez potravin za úplňku, aby to mělo nějakou atmosféru."
Koukne na hodinky.
"Což kdyby jste měli zájem na toto téma o důkladnější školení, tak můj email je k dispozici."
Překvapivě několik lidí si nabízenou vizitku opravdu vezme.
Hodinu ukončí váš učitel s tím, že zadá přípravu na příští hodinu v podobě průzkumu dalších možností teambuildingu.
Všechno vypadá naprosto v pořádku. Studenti opouštějí učebnu a Geret mluví s vyučujícím.

Docela ti mate hlavu jeho stav, proč nemá žádný přirozený zápach... Je si toho vědom... Kdo nebo co sakra je?
Myšlenky zajímavé už jen z toho důvodu, že se ti tvoje druhá přirozenost vloudila do tvého normálního a spořádaného života.
Podivný externista ale není najednou jedinou podivnou věcí, na kterou v prostorách školy narazíš. Je zde další zajímavý vjem. Uvědomíš si ho, až když jdeš chvilku po chodbě. Je to divný zápach.
Identifikuješ ho celkem snadno. Zápach, který se táhne kolem nemocnic a nehod. Zápach dezinfekce, počínajícího hnisání a smrti. Nic příjemného a v nemocnici by tě to ani na chvilku nezastavilo, tady, kde nemáte ani ošetřovnu, je tento zápach divný. O to divnější že směřuje kolem skříněk k východu školy.


Škola - vyučování
Rian "Richi" Niel

Paranoia je věc, která zabila desítky a zachránila stovky.
Dnešní den se ještě nerozhodl, jestli budeš mezi stovkama nebo desítkama a je to vidět.
První hodina tě sice lehce uklidní a druhá hodina v tomto díle pokračuje. Dalo by se říct, že před obědem už jsi ve své plné psychické formě a stabilitě. Ta by ti zůstala asi i nadále nebýt toho, že ti prostě den asi nepřeje. Nevíš, jestli je to karma nebo osud. To se asi jen tak nedozvíš, ale faktem je, že obědem klid končí.
Dílem za to může poměrně úsměvná historka. Vypadá to, že nejsi jediným kdo zaspal a jeden ze studentů vyššího ročníku přišel až na obědovou pauzu. To chvilku vypadá, že bude dobrým námětem ke srandě. Jelikož jeho příchod neproběhl nepozorovaně, vzala si ho na povel přede všema učitelka vykonávající dozor.
Dvě minuty pérování a vypadá to, že bude po všem. Kluk začíná rudnout a v okamžiku, kdy má podat vysvětlení své nepřítomnosti, se prostě svalí na zem. Zpočátku to vypadá, že opravdu se jen svalil na zem. Celkem rychle ovšem dojde okolí k závěru, že to není tak dobré. Kluk se začne dusit. Když ho zvednou ze země, začne zvracet podivnou tmavě hnědozelenou hmotu. Ta krom odporné barvy naplňuje místnost nepříjemným puchem. Někteří ze studentů udělají automaticky krok dozadu. Někteří se slabším žaludkem se vypakujou z dosahu zápachu.
Sotva kluk dozvrací, padne vedle louže na záda. Není úplně zřejmé, že je na živu. Rozhodně učitelka je první u toho a sotva překoná první šok, skloní se a zjistí jestli kluk dýchá. Z toho, jak rychle vstane, je zřejmé, že něco není v pořádku.
Těm, co to rychleji zapaluje v hlavě, dojde, že kluk je mrtví. Postupně hukot přechází ve vřavu. Učitelka už mezitím telefonuje. Souběžně vstupují učitelé a snaží se zjistit co se děje a zjednat pořádek.

Těžkej den

Je to zajímavé, že mě škola uklidňuje.
U oběda jsem úplně v klidu, i když mám jenom toust od včerejška. Ale pořád lepší než nic. Jenže bohužel jsem předurčen k tomu, abych prostě na tenhle den nezapoměl. Toho kluka je mi líto, protože učitelé jsou vždycky na dozoru nabroušení.
Ale on to má očividně horší. Nevím, jestli to bylo nějaký kouzlo a nedivil bych se tomu. Bohužel se nikdo nemá k tomu mu pomcot. Holky ječí a kluci fotí. Bože.
Vystřelím ze židle a přistanu vedle něj. Napřed mu odstraním tu slizkou hmotu z pusy a pak ho začnu resuscitovat, i když vím, že je asi pozdě.
"Dělej hajzle, naskoč, naskoč..."
Zabručím a usměji se nad tou myšlenkou, že na něj mluvím jako na svůj počítač. I když ta situace není moc úsměvná.
Nevnímám okolí ani křik učitelů, kteří se snaží srovnat studenty. Zůstávám u masáže srdce, protože dýchání z úst do úst mu fakt dávat nebudu.

Těžký život studenta

Sleduji tiše ty blázny, co na sebe postupně lezou, aby vytvořili pyramidu. Nechci se moc zúčastňovat, takže zůstávám na zemi a nakonec pak jen podávám kyblík s vodou. Bylo vtipné je sledovat, hlavně, když se většina trochu polila, ale nejvíc mě těší, že jsem suchá já. Jeho suchou poznámku o tom, že kdyby na tom závisel náš život jsem raději jakože přeslechla. Při konstatování, že tohle byla jen "první úroveň" a po vyslechnutí jakémsi vyšším levelu procvičování se při zmínce úplňku a vypuštění do lesa bez jídla mírně ušklíbnu. Alespoň nějaká zábava.. Konstatuji si pro sebe.
Když vidím, že se skoro všichni hrnou pro vizitku, si dojdu ke své lavici a sednu si ještě na chvíli. Po ukončení hodiny vezmu své věci a opustím třídu. Ještě ve dveřích se ohlédnu ke Geretovi, protože mi neustále vrtá hlavou ten nepříjemný fakt, pak ale mizím kdesi v chodbě. Opravdu divný člověk... Zamumlám si pro sebe, když ale cosi ucítím, zarazím se v chůzi a ohlédnu se kolem. Prohlédnu si celou chodbu a přemýšlím, odkud to může jít. Co je zas tohle.. Mumlám si tiše. Už od začátku semestru to není nic moc.. Ale je to čím dál horší.. Zamračím se mírně a pokračuji v cestě hledaje vlastně původ toho zápachu, což mě zavede ke skříňkám, kde si jen tak mimochodem, v té své uložím věci a vezmu si zas brašnu, kterou pověsím přes rameno, pak pokračuji směrem ven, což mě dovede až k proskleným dveřím, které vedou před školu. U těch se zastavím, na chvíli vyhlédnu skrz dveře ven, pak zas kolem sebe. To to nikdo jiný necítí? Zeptám se tiše sama sebe a nespokojeně přešlápnu na místě.

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge
Amber Parker

Místo činu se zdá být útokem celkem narušeno. Je zde změť stop, který vedou v kruhu za pařezem. Z nich pak vede jedna sada z místa pryč k nedalekému břehu řeky Stump. Stopy jsou znatelně lidské. Podle velikosti a zaboření by jsi je odhadla na stopy dospělého muže.
Od řeky nevedou už stopy dál. Buď přeplaval nebo to vzal po břehu vodou dál.
Každopádně tato cesta není úplně vhodná. Proud směřuje k oblasti, která by se dala nazvat oblasti aligátorů. Na druhou stranu je to ideální místo, kde schovat případný nadměrný pozůstatek jakéhokoliv těla, ať už zvířete nebo člověka.
Na druhé straně vede řeka do opravdových mokřin, které po několika kilometrech přecházejí v bažiny a močály. Opravdu nepříjemné místo a to i bez případného zamoření moskyty.


Bayou Segnette State Park – odpočívadlo
Tessa Carstairs

Chlápek se neubrání úsměvu, když začneš popisovat, co se ti stalo.
"No raději příště s nějakým průvodcem. Tyhle bažiny jsou zamořený místy aligátory."
Po chvilce přemýšlení v hlavě zpracuje tvojí historku.
Když usedneš ke kafi, přisune k tobě i termosku.
"Do města je to skoro dvacet kiláků."
Vezme zabalenou cigaretu a z kapsy vytáhne zippák, kterým škrtne a cigaretu zapálí. Tabák má zvláštní ořechovou vůni. Mnohem víc tě zaujme ovšem zapalovač. Není to klasický stříbřitý zippák. Tenhle je matný a na jeho povrchu vystupuje podivný reliéf.
"K silnici je to po trase asi půl hoďky. Tam určitě něco stopnete."
Zaklapne zapalovač a schová ho do kapsy. Je zjevné, že ti na otázku, jestli je místní neodpověděl, ale aspoň tě zanavigoval, doufejme, správným směrem.

Těžký život studenta
Tina Jane Leonhard

Ostatní studenti zápach zjevně necítí.
Zjevně není natolik intenzivní, aby ho zaznamenali ostatní. Možná netypičnost zápachu je důvod, proč tě zaujal.
Pohled od dveří neznačí, že je někde něco špatně. Zápach ovšem lehce polevil. Na vině je samozřejmě vzduch, který stopu lehce rozmělňuje. Přesto jsi schopná určit směr. Pohledem zjistíš, že podle vzduchu je zdroj v nedalekém školním parku. Ten je teď samozřejmě prázdný, většina studentů je ve škole.


Škola - obědová pauza
Rian "Richi" Niel

Rozdýchávat kluka je celkem rozumný nápad. Jsi jediný, který se zachoval takto uvědoměle. Přesto velice rychle zjišťuješ, že je na masáž opravdu pozdě. Co hůře, tělo je chladné. V zásadě má pokojovou teplotu.
Tohle je věc, o které jsi jenom slyšel. Nikdy jsi neviděl, aby někdo pochodoval po světě, když už musel být rozhodně několik hodin po smrti.
Jeden z učitelů tě od těla odežene. Je na čase. Sliz z úst chlapce ti na ruce udělal slabý povlak lehkého mastného filtru. Rozhodně to není něco, co by překryla kolínská. Překvapivě i někteří uvědomilí spolužáci na tebe divně koukají. Jiní pro změnu pomáhají profesorům udělat trochu pořádek a zorganizovat odchod lidí z místnosti. Vesměs se jedná o spolužáky z nejvyššího ročníku.

Hroznej den

Je to hnus.
Jedině tak se to dá popsat. Když mě odtáhnou pryč, jen se dívám na toho kluka. Bylo to varování? Kletba? Dáreček od toho postrachu včera? Těžko říct. Možná to taky se mnou nemá nic společného a já jsem paranidní. Svraštím obličej a radději koukám zmizet na záchody, abych smyl ten hnus z rukou. Jenže smrdím pořád, i když plýtvám mýdlem jako stará ženská posedlá čistotou.
To jsem si fakt nezasloužil.

Když z rukou dostanu to nejhorší, rozhodnu se provětrat. Nevím sice kam půjdu, ale určitě pryč. Výuka na dnešní den asi stejně padá. Jdu po chodbě a musím snášet pohledy ostatních. Obvykle to není tak hrozné, ale teď jsou víc nepřátelské, odtažité...
Vyjdu požárním východem a slunce mě udeří do tváře. Protáhnu se a zhluboka nadechnu. Tady to smrdí o trochu míň. Opřu se o stěnu hned vedle dveří a vyháním stres a nepokoje ze svého těla.

Těžký život studenta

Stojím u dveří a rozhlížím se kolem. No, asi teď vypadám jako blázen, když se tak rozhlížím, hlavně, když kolem mě jsou vlastně jen dvě zdi, chodba za mnou a dveře ven. Po "chycení" stopy se nejdříve tím směrem zadívám. Přijdu si jak hlídací pes.. No, ale.. Pořád lepší, než tu čekat na další hodinu.. Ještě bych potkala toho chlápka znovu a to se mi teď nehodí.. Myšlenka mi prolétne hlavou rychle. Už pevně rozhodnuta vyrazím ze dveří školy ven a mířím k parku. Jdu pomalu, s pohledem zapíchnutým na park, který je fakt blízko. Kdybych tu byla nová, asi bych se hodně rychle zase odstěhovala.. Zamumlám si s úšklebkem pro sebe jdouc k parku.

Když k němu dojdu, ještě se rozhlédnu kolem, jestli se někdo okolo nevyskytuje. Hele, nech toho... Pokud vím, nic nezákonného tam teď dělat nebudeš... I když zas, čím míň lidí, tím líp. S onou myšlenou vcházím do parku, který začnu pomalu procházet a rozhlížet se kolem. Ještě, že je tak hezký počasí... Ve větru by to bylo o něco těžší.. Ušklíbnu se nad onou myšlenkou a na chvíli se zastavím, abych se ohlédla, jak daleko od vchodu do parku jsem. Jelikož kolem sebe stále nic divného nebo onačího nevidím, pokračuji v cestě.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo

„Pro příště jsem poučena.“ Pokrčím rameny, jakoby mi to bylo fuk. Občas prsty poklepu kalíšek, ale kávy jsem se nedotkla, jen si s ní ohřívám prsty.
Muž se mi nepřizná jestli je místní, ale vypadá jako nějaký lovec, takže ho na to odhaduji. Přestože mi neprozradí svůj původ, aspoň mi poradí jak do městě a kdybych chtěla jít pěšky, tak se pěkně projdu. Všimnu si jeho zapalovače, samozřejmě mi ona rytina nic neříká, ale samotný obrázek mě zaujme. Strýček Google to později jistí. Ušklíbnu se sama pro sebe.
„Děkuji za cenné rady, i když podle mapy co mám jsem si to mohla zjistit sama.“ Pustím víčko od termosky a vstanu. Přijdu k vodě, která je tu k dispozici a umyji si obličej a ruce, více toho zde nezvládnu.

„No nic. Opustím vás a půjdu zkusit štěstí na silnici.“ Posbírám své věci, což je stejně jen batoh, který jsem shodila kousek od sebe, když jsem se šla umýt. „Přeji krásný den.“ Poslední plachý úsměv na cizince a vyrazím směrem k silnici.

Těžký život studenta
Tina Jane Leonhard

Sledovat stopu není opravdu těžké. Je opravdu až nechutně výrazná.
Epicentrum se ve finále nachází celkem nedaleko. Jedná se o opuštěnou skupinu stromů. Na první pohled to nevypadá zle.
V jejím středu se nachází kmen a stromy jsou zřejmě jeho pozůstatky po něm. Sotva však přistoupíš ke stromům, opře se ti do nosu opravdu hrozný zápach. Koukneš se na trávu kolem pařezu a vidíš, že je zlehka zahnědlá. Půda je tam podmáčená. Když jí zkusíš špičkou, vidíš, že zdrojem podmáčení je hnědá voda, která se nachází kolem něj.
Plocha není spojitá. Jsou to spíš malé louže. Zjevně někdo tímhle místem prošel a našlápl si tu břečku na boty. Pařez sám o sobě má průměr necelého metru. Je na něm vidět stopy po opálení ohněm. Ty doplňují pozůstatky kresby křídou. Ta je ovšem rozplizlá. Je zřejmé, že dřív kresba dělala obrazec, ale pospojovat ho nedokážeš.

Těžký život studenta

Pachová stopa mě pomalu dovedla až k cíli. Dojdu až k opuštěné skupince stromů. Z dálky zhodnotím stav a přistoupím blíže. Když jsem už skoro u nich, musím si dát ruku na ústa a nos. Znechucena tím vším se stejně zdržím a rozhlédnu nejdřív kolem, po stromech, než shlédnu na zem. Chvíli si prohlížím trávu, pak jen zlehka přišlápnu špičkou zem, ze které se vymáčkne hnědá voda. Hnus... Kdo tudy chodí, že do toho mohl šlápnout.. Zamručím si nahlas pro sebe a pohlédnu na onen pařez, který je uprostřed. Víc než ohoření pařezu mě upoutají zbytky křídy, které na něm jsou. Trochu přimhouřím oči a mírně nakloním hlavu vpravo, byť to tomu nijak nepomohlo a stejně jsem nepoznala, co by to mohlo být.

Když už se mi z toho začne dělat opravdu nevolno, ustoupím od toho dál, aby koncentrace pachu byla menší a dám ruku dolů. Docela zajímavé.. Noviny by to sice nerozmázli, protože detektiv by to hned zastavil a vymluvil se na vandaly... Vytáhnu mobil a udělám si fotku místa, po čemž vlastně vyfotím ještě přiblížení toho ohořelého pařezu. Telefon následně uklidím, otočím se na patě a zamířím ke škole - kdyby si náhodou někdo z učitelů všiml, že tam nejsem, tak se asi vymluvím, že se mi udělalo špatně a musela jsem se jít projít.

Škola - obědová pauza
Rian "Richi" Niel

V použití požárního východu nejsi zdaleka první ale ani poslední, kdo je využije.
Aktuálně byl použit jednou dívkou, která patří ke staršímu ročníku. Ta aktuálně využívá plně jednu zídku, kde sedí a v rukou zapálenou cigaretu. Nevypadá na to, že by jí ta smrt nějak moc zasáhla. Tzn. není roztřesená smrtí, ale spíše zamyšlená. To poznáš během několika vteřin. S cigaretou si v zásadě jen hraje.
Nespozoruje tě okamžitě. Zjevně je opravdu utopená ve svých myšlenkách. Když si ovšem uvědomí tvoji přítomnost, pozdraví tě kývnutím cigarety.
Není úplně komunikativní. V zásadě tě několik minut úplně ignoruje. Nakonec přeci jen promluví. Její hlas má zamyšlený podton.
"To bylo dobré, jak ses k němu vrhl."
Ohodnotí tvůj výkon. Není v tom žádný výsměch ale spíš jen konstatování.
Cigareta už jí plně dohořela. Jestli z ní potáhla dvakrát za tu dobu, co jsi tu byl. Seskakuje ze zídky a vyrazí ke vchodu.
"Ale jestli chceš radu pro příště, tak bych do neznámé břečky tady nesahala."
Dveře se za ní zabouchnou a zůstane po ní ve vzduchu jen parfém, který voní po mandlích.

U východu

Ta dívka je zvláštní. Nemám dojem, že bych ji tu viděl, ale já si dívek moc nevšímám. "No... Díky. Ale zdravotník ze mě očividně nebude." Řeknu vesele, ovšem s trochu hořkým podtónem.
Bože, kdo ještě dnes používá "zdravotník?" Asi jsem jedinej na planetě. Nebo je nás víc?

Dívka dochází a nemůžu se rozhodnout, jestli je mi to líto, nebo jsem rád. "No... Jo, díky za radu." Nevím, jestli tím myslela všeobecnou radu, nebo něco... konkrétního. Jestli třeba nestála za tou smrtí... Rozhodně není tak vyděšená jako ostatní. ALe já taky nejsem. Je to zvláštní situace.
Chvíli se dívám na dveře, které se za ní zavřeli. Kýchnu. Nemám rád mandle. Nevím proč, prostě mi nikdy nechutnali.
Posadím se na zídku vedle místa, kde byla před chvílí ona a zahledím se do dáli se zvláštním pocitem a dufám, že zahlédnu něco co by mě odpoutalo od toho vysedávání. Nebo ať se něco stane. Protože sám nemám odvahu někam jít.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo
Tessa Carstairs

Lovec si stáhne k sobě kalíšek s kávou a během tvého očišťování ho v klidu upíjí. Nezdá se, že by si tě až tak moc prohlížel.
Když se loučíš, pozvedne na pozdrav šálek s kafem.
"Hodně štěstí."
Popřeje ti svým upřímným hlasem.

Za zády necháš odpočívadlo i s mužem a vyrazíš k silnici. Po pár kilometrech k ní dojdeš. Cesta na ní navazuje malým parkovišťátkem. Na něm stojí zaparkovaná motorka. Nikdo u ní není a samotná motorka je zamknutá celkem silným řetězem. Rozhodně ale není ve stavu, který by úplně lákal.
Na parkovišťátku nejsi ale překvapivě sama. U silnice stopuje nějaký kluk. V zásadě vidíš jeho záda s černým batohem. Kluk je přibližně stejně vysoký jako ty. Jen je tokový prostorově výraznější. Oblečený v šedivé mikině a s kapucí přes hlavu má zvednutý palec a zjevně zrovna mává na jedno auto. To projede a nezastaví. Uslyšíš, že kluk něco zamumlal v podivném akcentu.
Tebe si zjevně ještě nevšiml. Zrovna naštvaně nakopne kámen ve směru auta. Vypadá to, že mu mumlání chvilku vydrží.

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge

Následuju řadu stop kolem pařezu, jako by se snad někdo snažil zmást případné pronásledovatele či stopaře, ale pak jako by si to rozmyslel a zamířil od pařezu pryč. Daleko od místa činu, dá-li se tomu tak říkat. Chvíli se dá sledovat, ale pak najednou mizí u břehu řeky. Levá noha se mi zaboří do bláta. Tady už je půda dost mokrá, člověk ani nepozná předěl mezi vodní hladinou a pevnou zemí a než se naděje, může být nejméně po kolena ve studené vodě.

Možnost plavání okamžitě zavrhnu. Na procházku do mokřin bych potřebovala pogumované vysoké kalhoty a gumáky, které jsem si s sebou samozřejmě nevzala. Navíc by nebyl na škodu pes na stopování. Jenže toho nemáme ani na stanici a bylo by třeba zavolat policajty. To však bohužel nebylo moje rozhodnutí.

Obrátila jsem se a čvachtajícím bahnem jsem se vracela zpátky k land roveru. Natáhla jsem se přes sedadlo spolujezdce, abych vytáhla vysílačku. Kabel byl jako vždycky zamotaný, tak jsem pár vteřin strávila jeho rozmotáváním, než jsem zmáčkla přenosový knoflík.

"Gary, tady Amber. Mám tady nález, odpočívadlo u řeky. Dojedete to sem okouknout, abychom rozhodli co dál?"

Těžký život studenta
Tina Jane Leonhard

Tvojí nepřítomnosti ve škole se nikdo samozřejmě nevšiml.
Další hodina pojednávající o podnikové ekonomii se úspěšně rozeběhla. Tak jak se úspěšně rozeběhla, tak i o hodinu a půl skončila. Nic světoborného se samozřejmě nestalo. Maximálně to, že se ti v záplavě čísel a vzorců a teorie podařilo neusnout.
Škola tímto pro dnešek končí.
Vstup na chodbu prozradí, že zápach je už pryč. Dokonce i když vyjdeš před školu, není zdaleka tak silný. To znamená jednu věc, tekutina kolem pařezu opravdu musela být poměrně čerstvá v řádu několika hodin. Teď už není ani skoro cítit. Musela by ses hodně snažit pach zachytit.
Dokonce, když opouštíš školu, vidíš externistu Geretha, jak nasedá do postaršího bentley arnage. Nenastupuje ovšem sám. Nastupuje s ním i jedna studentka (od vidění jí znáš, ročník nad tebou, průměr prospěchu a oblíbenosti). Jsou spolu v živém rozhovoru.
Během chvilky je auto s oběma pasažery pryč.
Je půl druhé odpoledne a pro dnešek výuka definitivně skončila.
Od moře je cítit slaný vzduch, který sem zanesl vítr. Není to ovšem jediná věc, co sem nese. Nese sebou i slabí zápach močálů, který už většina starousedlíků pokládá za neodmyslitelnou součást pachového pozadí města.
Ve zvukovém pozadí města je dnes ticho. Většinou se ozývají na pozadí zvuky přírody. Dneska se ani neozývají pořádně racci. Je to trošku podivné, ale už jsi takovéto zvukové pozadí zažila před měsícem po masakru v centrálním parku. Město, nebo aspoň jeho přirozenější část, prostě cítí, že se stalo něco zlého.

Škola - obědová pauza
Rian "Richi" Niel

Z tvého rozjímání a přemýšlení tě vytrhne zvuk policejní sirény.
Konečně se něco začíná dít na oficiálním dějišti. Policie přijela a dle hluku poznáváš, že i záchranka. Už jen to, že nejela pod majáky, značí, že kluk byl opravdu mrtvý a potvrdil to ještě někdo další s oficiální odborností.
Je zjevné, že škola dneska už nebude. Ale taky je zjevné, že se z ní až tak snadno nevykroutíš. Důvod je prostý. Po nějaké čtvrthodině vykoukne ze dveří hlava učitele matematiky, mimo jiné i zástupce ředitele, Jamese Connora.
"Tak tady jsi. Policie by ti chtěla položit několik otázek a taky by tě chtěli vidět u sanitky."
Zástupce je celkově mezi lidma oblíbený a většinou dělá prostředníka mezi studenty a řiditelem.
Poslechneš tedy jeho rady.
Nejdřív si tě vezme k pohovoru jedna policistka. Výslech není až tak podivný. Jediná otázka, která tě asi zaujme je závěrečná, kdy se tě zeptá, proč jsi běžel tomu klukovi pomoct. Když jí odpovíš, tak odpověď bez dalších poznámek zapíše. Pak tě odešle ke zdravotníkům.
Ty jsou tu už jen s malým autem. Sanitka s tělem kluka už odjela. Zdravotníci jsou rozložený na jednom ze stolů v jídelně (flek, který vyzvracel kluk už zmizel). Jsou tři. Jeden medic a dvě sestry. Jedna z nich ošetřuje zrovna jednu z otřesených slečen. Druhá pořizuje zápis a tebe si vezme do péče zdravotník.
"Takže ty jsi ten, co na něj šahal?"
V hlase zní zvědavost. Věk mu můžeš odhadnout na něco slabě po 25 letech. Takže zjevně doktor na povinné praxi.
Moc tě neprohlíží, prohlédne si tvojí ruku a nechá tě vytáhnout rukáv, aby se ujistil, že všechno svinstvo z ruky máš pryč.
"Nějaké potíže? Zvracení, překyselenost, pálení kůže?"
Položí obligátní otázky.
Pravdou je, že ruka tě na začátku lehce pálila, ale přestalo to ještě dřív než jsi skončil s pokusy o oživení.
Pak tě poučí, že v případě potřeby máš dojet do nemocnice a propustí tě.
Pro tebe to znamená, že mimojiné, dostáváš propustku domů. Ne, že by to bylo k něčemu dobré. Škola stejně za půl hodiny končí.
Aktuálně je jedna hodina po polední. Od moře je cítit slaný vzduch, který sem zanesl vítr. Není to ovšem jediná věc, co sem nese. Nese sebou i slabí zápach močálů, který už většina starousedlíků pokládá za neodmyslitelnou součást pachového pozadí města.
Ve zvukovém pozadí města je dnes ticho. Většinou se ozývají na pozadí zvuky přírody. Dneska se ani neozývají pořádně racci. Je to trošku podivné, ale už jsi takovéto zvukové pozadí zažila před měsícem po masakru v centrálním parku. Město, nebo aspoň jeho přirozenější část, prostě cítí, že se stalo něco zlého.

Malé supernaturální okénko:

Vlkodlaci:
Vlkodlaci jsou v tomto městě celkem usazení. Podle velikosti města jsou zde dvě pseudosmečky.
Smečka, která se potlouká kolem Bayou Sauvage National Wildlife Refuge (východně od města), přišla o svého alfu před 5 lety. Je aktuálně složena převážně z nepřizpůsobivých omeg a bet. Kolektivní snahou se drží na uzdě.
Většina je nazývá Orphan, Sirotci. Větší jádro tvoří děcka vyhnaní na ulici nebo uprchlíci z domova. Věkově se pohybují od 17 do 23 let.
Počtové složení (odhadované): 4 bety a 3 omegy
Smečka, která se potlouká ve městě, má vesměs věkové složení 18 až 25 let. O svého Alfu přišli před rokem. Jeho úmrtí byla nešťasná náhoda, když se připletl do cesty jedné lovkyni. Ta ho podřízla v posteli. Děsná ostuda pro smečku. Někteří odešli.
Smečka má pojmenování: BlackSun, černé slunce. Jejich symbolem je opravdu černé slunce.
Počtové složení (odhadované): 5 bet a 1 omega (před měsícem přišli o jednu betu a dvě omegy).
Nepočítaní: Vlkodlaci, které nikdo nepočítají, městem většinou projíždějí nebo zůstávají krátkodobě.
Odhadovaný počet: 5 bet
3 tvoří smečku - sourozenci
Jedna je pravý vlkodlak - narozený, celkem se tim chlubí a jeho životnost moc lidí neodhaduje na vysokou
Poslední beta je nejtajemnější - ví se o ní, že je to kreolka, která přišla z jižní Ameriky


Kitsune:
Aktuálně je teorie, že se tu nachází celkem 3. Dvě ohnivé a jedna vzdušná. Nikdo ale neví jejich podobu a nikdo o nich neví nic zásadního.

Panteras:
Ví se, že je tady jedna kočka, tedy spíš kocour.
Vlkodlaci občas narazí na jeho stopu, ale jeho identita je poměrně utajená. Většina vlkodlaků se zmiňuje, že je to jeden z nejdéle zde žijících obyvatel temné strany.

Emisaři, druidi, šamanové:
Dlouhodobě se tady nikdo neohřeje a většina má tendence dělat ve městě jen výzkum a pak zase vypadnout. Déle než dva roky to tu žádný nikdy nedal.

Lovci:
Ano, jsou zde někteří.
Dva, otec a syn, z rodu Argentů.
Zdejší hlavní patolog by se dal nazvat lovcem.
Nakonec je zde Emmily Frost (nepravé jméno), jenž se může chlubit trofejí v podobě hlavy Alfy smečky Černých sluncí.
Všichni lovci dodržují kodex a v okamžiku, kdy někdo vybočí z řádu, je do týdne vyřazen.

Klub FourFire
- nachází se na jižním předměstí starého New Orleans
- neoficiálně je to neutrální vyjednávací půda pro supernaturálno
- jinak slouží jako normální Jazzový bar

Los otrapos

Kdyby do dveří nevejral i zástupce ředitele, dokonce bych se na matikáře i usmál. Matika mi jde narozdíl od zeměpisu a navíc je tenhle profesor vážně třída. A já to neříkám moc často. Teda, že je třída mu říkám spíš já, protože nevím jak mají nastavené parametry ostatní spolužáci.
To s poldama se mi nelíbí vůbec, je to vidět na výrazu mojí tváře. Nevím, mohli by na mě něco vyhrabat a to by se mi vůbec nelíbilo. Na New Orleans už si zvykám, i když je tu moc veliký výskyt... jiných jako já.
"Šahal je blbý slovo, nemyslíte?" Snažím se nasadit postoj tvrďáka, aby je nemohlo NĚCO napadnout. Jejich otázka mě ale zaskočí. "Jak proč? Protože sem mu chtěl pomoct, kruci."
Nadávky nepatří do mého obvyklého slovníku, tím si buďte jisti. DOufám, že moje chování matikáře ani zástupce ředitele nezaskočilo. No, v tom případě bych se mohl vymluvit na "pubertu." Ehm ehm.

Zakroutím hlavou. "Nic z toho." Jasně, poletím jako splašenej do nemocnice a tam ještě na něco příjdou. Tůdle.
Když dostanu propustku, moc nad tím nejásám, stejně tady ten blázinec za chvíli skončí. No, stěžovat si nebudu. Pokrčím rameny a dojdu si do třídy pro tašku. Snažím se víc než obvykle vyhýbat divným pohledům spolužáků a žmoulám cíp košile.
Jakmile se KONEČNĚ dostanu před školu, zhluboka se nadechnu. Nevím, co jsem čekal. Čerstvý vzduch? Ale no tak. Rozkašlu se a možná bych byl rád, kdybych umřel.
"Ble." Na tohle vážně nejsem zvyklý. Podívám se směrem k bažinám. Ještě jsem tam nebyl. Mohlo by to být fajn se tam podívat. Potřebuju se nějak odreagovat, tak zamířím za tím pachem.
Po pár minutách lituji, že jsem si nevzal kolíček nebo kyslíkovou masku.
jakmile mě obejmou koruny stromů, cítím zvláštní klid. Tady nejsou lesy jako na jihu. Je to trochu smutné, ale je hezké poznávat nové věci. Pokračuju dál, rukama se otírám o drsnou kůru. Protáhnu si tělo. Konečně trocha klidu.

Těžký život studenta

Pomalým krokem přijdu ke škole. Venku se potlouká sice pár lidí, ale zřejmě je přestávka, takže to budou jen kouřící studenti. Jakmile vlezu do školy, zastavím se ještě u skříňky, abych si tam vzala sešit s učebnicí a odeberu se do třídy. Sotva dorazím, už začne hodina. Rychle si sednu do poslední volné lavice a tvářím se, že samozřejmě v učebně jsem už asi půl hodiny, což je dostatečně brzy, abych si případně proběhla ještě minulou látku.
Hned v začátku nás začne zavalovat informacemi. Po 20 minutách sotva vnímám, protože se mi začínají rovnice a další nesmysly naprosto motat a 70% nich mi přijdou úplně stejné, jen psané jinou variací. Podepřu si bradu rukou a sleduji tabuli, na které se neustále objevují nové rovnice.
Zvonek ukončující hodinu mě zachránil. Ihned jsem zaklapla sešit s učebnicí, sebrala věci a vypadla. Po uložení věcí do skříňky jsem zas opustila školu. Zhluboka se nadechnu a pak zas vydechnu. Vlastně, nic nového, pachy jako každý měsíc, víceméně, a ten děsný zápach je skoro pryč. Všimnu si toho externisty, jak se ve zdlouhavém rozhovoru s jakous studentkou, kterou vlastně ani neznám, jen od vidění na chodbě, nastupují do, nejspíš, jeho auta a chvíli na to odjíždějí. Jelikož mi do toho ani nic není, jen pokrčím rameny a zamířím do své ulice.

Domu se linu pěšky. Beru to zkratkami, někdy je to zkratka typu přelézt zeď, když tam nikdo není. Proč bych měla obcházet celý blok... Jakmile dorazím domů, schody do pokoje vezmu po třech a když vpluji do místnosti, zavřu za sebou. Úkol žádný, takže jen přehodím rifle na černou teplákovou soupravu s tmavě fialovým tílkem, do půlky zapnu mikinu, nazuji tmavé botasky, seberu MP4, do zapínací kapsy hodím klíče od domu a znovu padám ven. Jdu si zaběhat! Oznámím ještě domácím na chodbě a pak mizím. Dnešní plán - jít si zaběhat po své obvyklé trase - nechci přerušit. Dám si sluchátka, zapnu si hudbu a během vyrazím přes naší ulici. Má obvyklá trasa mě zatáhne k malému parčíku a následně k bažinám. Nerada moc běhám po již vyšlapaných cestách, ale v místních močálech se fakt nedoporučuje opustit cestu. S prázdnou hlavou a za tichého zvuku hudby, abych měla přehled i o zvucích okolo, se "kochám" krajinou a vyhýbám loužím. Dneska ty bažiny táhnou o něco hůř než normálně.

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge
Amber Parker

Garry ti to zvedne.
"No do půlhodiny tam budou kluci se psem."
To pro tebe znamená, že máš půlhodinu pauzu. Na víc to vypadá, že pokud berou psa, že by to mohlo být opravdu na dýl.
Každopádně půlhodina než přijedou je celkem dlouhá. Jako ornitoložka víš, že by bažiny měly být plné života. Chvilku ti to trvá, než ti dojde jedna chyba. Nejsou tu ptáci. Většinou se aspoň rackové od moře ozývají. Teď je tady ticho. Opravdové ticho, kdy je ti společníkem jen zvuk větru. Je to opravdu takové mrazivé.
Nakonec přijedou dva tvoji kolegové, Sam a Tylor. Oba jsou to pracovně mladší kluci. Sam je 25 let starý běloch, irského původu, hnědých zakroucených vlasů a modrých očí. Tyler je pro změnu skoro třicátník, který má v sobě kreolskou krev. Oba jsou už sehranou dvojicí.
V jejich doprovodu přijede i kříženec rotvailera s dobrmanem. Tento masivní pes je v trvalé péči Tylera. Povaha přívětivá ale ostražitá. Vše zabalené v černé žíhané srsti nesoucí jméno Buck.
"Tak co tu máš?"
Zeptá se Sam, zatím co Tylor vede psa do okolí. Buck hledá stopy. Nakonec dojdete opět k břehu, kde Buck chvilku ztratí stopu. Tu najde o chvilku později. Nachází se kus proti proudu. Pro vás to znamená zabahněnou oblast, která vede od moře a je pro běžný lidi nepřístupná.

Vaše cesta vás vede k ostrůvkové oblasti. Přes brody se dostanete na jeden trvalý ostrůvek. Na něm stojí v podrostu utopený patrový dům.
"No to si děláte prdel?!"
Ozve se Sam. Zjevně tohle místo zná. Tyler se usměje.
"Tak tady už jsme nebyli možná tři roky."
Buck vás odvede až na ostrůvek. Dál už pokračujete sami.
Dům má rozpadlé dveře a tak je vstup volný. Vevnitř vidíte, že schodiště do patra je pobořené, ale při troše snahy se přes něj dá dostat. V přízemí jsou tři místnosti. Jedna je celkem uklizená a je v ní natažená matrace a starý spacák. Jsou zde taky zbytky potravin a co hůře... zbytky obvazů, jak byl asi někdo obvázán.
Tylor jde s Buckem do patra. Než skončíte s obhlídkou, je zpět.
"Na hoře je čisto."
Zjevně kdokoliv tu byl, je už pryč.

Bayou Segnette State Park - cca. 14:15 (severní část)

Nejbližším močálem, všeobecně v lepším počasí, tj. při teplotách 20°C a víc, nejčastěji navštěvovaný, je Bayou Segnette State Park. Park, který je velice blízko města, je v zásadě už volnou divočinou a když by jeden chtěl, mohl by to už nazývat močálem.
Močál má sám o sobě nepůsobí nijak moc divoce. Celkem udržované cesty, dva metry od nich už většinou začíná plný bahení zápoj s různým stupněm zamokření. Celý by se dal obejít za necelých 5 hodina slouží tak mnohým romantickým párům k zastavení. Cca. co dva kilometry jsou dle mapy odpočívadla. Takže v zásadě divočina pod přísným dohledem člověka.

Situace, která se stala, byla v zásadě prostá. Tina Jane běží už 5km po méně používané stezce, když ucítí pach člověka a střelného prachu. K jejímu překvapení to není až tak stará stopa. Odhadem tak hodina, hodina a půl. Když jde po stopě, narazí na jistého mladíka, který odpočívá v blízkosti jednoho stromového uspořádání. Stopa po střelném prachu vede kousek od něj. Pach střelného prachu není tady v bažinách častý.
Pro Richiho je situace ještě mírumilovnější. Seznamuje se s prostředím a krajinou, když ho vyruší kročeje jedné dívky (Tina Jane). Ta se zarazila na nedaleké cestě, ze které před několika minutama sešel. Její hlava namířila kousek od něj.

Bayou Segnette State Park

Užívám si klidu a míru lesa. Je to příjemné vytrhnout se z té rutiny, kterou žije většina obyvatel nejen New Orleans, ale světa.
Dívám se nahoru do korun stromů. K úplnému štěstí by mě dovedl zpěv ptáků, ale ten si dnes zapsal abscenci. Škoda. A taky je to divné. Rád si hraju na ornitologa. Nejradši mám dravce, i když nevím proč. Jsou to stíny létající po obloze, nepozorovaní. Se zrakem, kterým by jim záviděl každý...

Když jsme u toho zraku, ten můj mi pomohl zaregistrovat dívku, jež je nedaleko. Dám hlavu mírně na stranu. Co tu sakra dělá? No, ať cokoli, je zřejmě nejlepší čas se zdekovat.
Pomalu couvám dozadu, když narazím na větev. Ta se zlomila. DO háje, já jsem taky fakt šikovnej. Zanadávám a snažím se nabýt ztracenou rovnováhu. Couvám dál, snažím se dosáhnout hlubšího porostu, otočit se a zdrhat. Ale šance že si mě po mém výstupu nevšimne je mizivá stejně jako jednička ze zeměpisu na vysvědčení.

State Park

Zamířila jsem si po méně udržované cestě. Běžím už asi pátý kilásek, když cosi ucítím, což mě donutí se zastavit. Sundám si sluchátka a rozhlédnu se kolem sebe. Pomalu a tiše jdu po stopě, ale když si všimnu kohosi, zastavím se a chvíli tím směrem dívám. Od kdy sem chodí lidi? Myšlenku zapudím ve chvíli, když se ohlédnu nejdřív ještě na druhou stranu, než se vrátím zpět k mladíkovi, který má zřejmě pro strach uděláno, protože nejen, že se snaží "tiše" vypařit, ale i tak mu to moc nejde.
Děsit ho moc nechci, no ten pach střelby mě fakt zajímá. Zamířím proto rychlejším krokem a upřeným pohledem za pachem. Jelikož jdu za tím mladíkem, asi teď spíš připomínám šíleného vrahouna... Už jen chybí motorová pila. Cestou pak uhnu, zkrátím si cestu, no i tak mířím za vůní střelného prachu.

Park

"Íííí." Zapištím krátce a tiše naoko, když ke mě dívka jde. Musím vypadat jako typický vyplašený puberťák ala Justin Bieber a ne jako dobrácké monstrum, připomínám si.
Skrčím se a spadnu na záda. "Nejez mě." Vykviknu stále tiše. Dívka ale mezitím zmizí. Posadím se a opřu o strom. Strašně mě bolí záda.
Chytím se za postížené místo a snažím to promasírovat.
"Agrr... To by bylo." Zafuním. Vážně mě to přivádí na myšlenku, že bych si měl koupit psa.
"Nesnáším přetvářku." Odplivnu si i když vím že je to neslušné a vrávoravě vstanu. Blesknu pohledem tím směrem, kam zmizela dívka. Pak pokrčím rameny, sundám si boty a vydám se jejím směrem s absolutní tichostí.

Park

Když mě poprosí, abych ho nejedla, jsem už sice dál od něj, ale s chutí se tiše zasměji. Držím se pachu a mířím dál. Na cestě uhnu stranou, kde se na moment zastavím a rozhlédnu. Když si všimnu, že jde za mnou, prolezu tiše tím křovím zpět a vynořím se za ním. Co když se lekne a plácne tu sebou? Pomoc by se mu asi těžko hledala.. No ale... Snad něco vydrží a není tak lekavej.. Ne?Na místě ještě trochu dupnu, aby si mě všiml a nevypustil duši. Myslím, že by sis měl vzít boty.. Sice je to po cestě, ale přeci jen je o něco mokřejší.. Řeknu s úšklebkem, ale chvíli na to se usměji.

Park

"Íííí!" Vyrazím ze sebe znovu a zřítím do jehličí. Sakra. Moje oblíbená košile. Chvíli mám zavřené oči, ale pak je pootevřu a doufám, že na ni moje divadýlko zabralo. Dobře, dost jsem přehrával a první chvíli, kdy jsem se k ní otočil mi v očích šibalsky blesklo. Rozhodně to nebyl normální pohled... Nebyl lidský. Mohla mít dojem, že byl... Ne nebyl vlčí. Byl snad liščí?
Jistě že byl. A já jsem z toho teď naštvaný. Nemusí vědět co jsem zač, že? Odolám pokušení zakašlat, vstát a vrhnout se na ni s vědomím, že vyhraju.
Válím se na zemi a snažím si zvýšit tep, ale vůbec se mi to nedaří. Sakra.

Park

Mladík se zas válí na zemi.. Aha.. Ne, potěšilo mě, že ho nekleplo. Chvíli ho jen zamyšleně sleduji a nakonec jen natáhnu ruku směrem k němu za účelem pomoct vstát, když bude chtít. Neumíš moc hrát vystrašeného.. V soutěži a nejvystrašenější osobu bys projel na plné čáře.. Ušklíbnu se. Proč by se vůbec lekal mě, když momentálně strašidelně nevypadám..

Park

Otevřu oči a nechám si pomcot na nohy. "Trochu jsem doufal ve své herecké umění. Jak tak koukám, budu na tom muset zapracovat." Usměji se a urovnám si košili, pročísnu vlasy.
Můj výraz je pobavený, přátelský. "Takže, nejprve se asi představím. Richi Niel. A za to jméno nemůžu." Usměji se a potřesu jí rukou, kterou stále ještě držím.
Rychle ji pustím, jakmile si to uvědomím. Nemám rád osobní kontakt s lidmi, s ženami atd atd.
Nenápadně si otřu dlaň o kalhoty a odkašlu si. "Takže, co tu děláte?" Usměji se. Je mi to trochu divné, ale celý dnešní den je divný, tak proč ne, že?

Park

Herecké umění asi trochu zrezlo.. S chichotáním mu pomůžu vstát. Sice vidím, že mi pořád drží ruku a už se upravuje, ale je mi divné cukat, jako by snad byl jedovatý. Tina Jane Leonhard.. Těší mě.. Představím se chvíli po něm. Když mě pak pustí, dám si ruce do kapes a rozhlédnu se kolem. Po jeho dotazu se znovu podívám na Riana a chvíli přemýšlím nad odpovědí. Chodívám sem běhat, pokud mám zrovna náladu na cvičení.. Pousměji se. A honím se za pachy jak nějaký šílenec. Nad myšlenkou se tiše zasměji, což samozřejmě zastřu svým dotěrným dotazem. A co vy tu.. Sem jen tak někdo nechodí, pokud to není narkoman nebo něco podobného.. Konstatuji s ušklíbnutím.

Park

Usměji se spolu s ní. "Já jsem tu na procházce, jen tak. Mám dost šílenej den." Pokrčím rameny. Začínám doufat, že neví kdo jsem, nezatáhn mě někam za strom a nevyklube se z ní Lovec. To bych asi fakt nepřežil. Nerad ubižuju lidem, ani jiným formám života.
"Víte co je náhoda? Taky běhám. Děláte to závodně?" Řeknu se zájmem, ale je těžké rozpoznat, zda je fingovaný. Rozhlédnu se okolo. Nikde není žádný odstřelovač? To mě trochu uráží. Začenichám ve vzduchu. Pořád cítím ty močály a možná i něco jiného... divného. To ale nechávám stranou. Prozatím...

Park

Jo tak.. Pokývám hlavou a rozhlédnu se kolem sebe. Chvíli i přemýšlím, co je zač, ale tuhle úvahu si asi nechám na cestu zpátky.. Pokud to nezjistím v momentě, kdy mi bude provrtávat díru v těle kulka. A co víc, jestli tu má někde kolegy okolo, tak jsou docela dobře maskovaní.
Ne, závodně ne.. Zavrtím hlavou. Sotva stíhám učení, natož se ještě někde honit na závodě.. Pokrčím rameny.

Park

Povytáhnu obočí. "Vy studujete? Nikdy jsem vás na škole neviděl." Usměji se. Ale vzhledem k tomu, že bych si rovnou mohl vzít mikinu s nápisem "PODIVÍN" se tomu moc nedivím.
Spíš sleduji chování lidí, než jejich obličeje. I když bych asi měl dělat bojí. No, nechme úvahy na později.
"Musím uznat, že v herectví by jste válela. Vyděsil jsem se." COž není pravda, ale neškodná lichotka snad nic nezkazí. Doufám.
Přenesu váhu z nohy na nohu a ruce strčím po delším váhání do kapes. Je to ležérní gesto a já tomuto stylu moc nefandím. Ale nebudu tu přeci jen tak stát s rukama u těla. To vypadá vážně divně.
Je překvapivé, že i postoj znamená pro lidi rozsudek života a smrti, i když si to neuvědomují. Já ale ano a snažím se podle toho řídit.
Zakroutím krkem. "Jen mi vrtá hlavou, proč jste sestoupila z výšin cestičkových, když jste šla běhat?"

Park

Přecházím jako mrtvola z hodiny na hodinu a na chodbě se moc nezdržuji. Podle reakce hádám, že také studujete.. Pokrčím rameny a mírně se pousměji. A to jsem Vás vyděsit nechtěla.. Teda, myslím... Zasměji se. Tak jo, budeme si hrát.
Protože nikdo mě nemusí vidět běhat. Pokrčím rameny a mírně se ušklíbnu. A navíc tam přechází lovec a také další jiná havětina. Zlehka zatřesu hlavou, jako bych chtěla setřást cosi z hlavy - ale to chci jen vyklepat tu nepěknou myšlenku.
A navíc.. Samota mi více vyhovuje. Konstatuji ještě.

Bayou Segnette State Park - cca. 14:15 (severní část)
Rian "Richi" Niel, Tina Jane Leonhard

Pokec v divočině se pozvolna rozvíjí do klasické komunikace, krerá by se dala najít v jakémkoliv baru.
To, co ovšem v baru nepotkáte, je pach střeliva. Do toho se přimíchává náhle pro vlčí nos výrazný zápach krve.
Jelikož se zvedl vítr z patřičného úhlu, T.J. cítí krev střelný prach intenzivněji a krev je ovšem novým vjemem. Není čerstvá, ale rozhodně to je. Podle čichu pozná i že to nebude nic velkého.

Park

"Konečně jsem našel někoho, kdo má stejné zájmy." Zašklebím se.
Najednou ucítím zápach bažin. Skoro je to horší, než to se spolužákem. "Ble." Opřu se o nejbližší strom. "ALe ten vzduch tady není nejlepší."
Zašklebím se a v kapse si začnu pohrávat s hodinkami. Nevím proč, ale jsem nervózní. Možná proto, že tu může být i odstřelovač.

Park

Souhlasně zatím jen kývnu, než mě cosi ve vzduchu zas zaujme. V pachu prachu se přidala i krev. Sice to není nic čerstvého a velkého, ale pořád to stojí za prozkoumání. Už jsem myslela, že jsem jediná divná. Zasměji se a vyndám ruce z kapes.
No.. Jestli ti to nějak nevadí nebo tak, už půjdu... Tyhle místa nejsou zrovna nejnebezpečnější... Pokrčím rameny a mile se usměji.
Jednou rukou si dám vlasy za ucho a rozhlédnu se kolem. Trochu zvednu hlavu, aby to vypadalo, že se dívám kamsi ke korunám stromů, ale to jen kvůli lepšímu rozhledu, co se týče pachu.
Teda... Pokud se ti nechce jít také už pryč.. Dodám ještě. No.. Pokud by šel, budu muset doufat, že to tu tolik nezná, aby se nezajímal, proč jdeme tak obrovskou obklikou.

Park

Nevím proč mám dojem, že bude bezpečnější držet se u ní. Spíš jsem asi jen imbecil.
"No... Pokud by vám to nevadilo, držel bych se u vás. Tenhle les může být nebezpečný. Mohla by jste potřeobvat pomoc."
Spíš žertuji, ale to nemusí vědět. navíc se to dá celkem logicky odvodit.
A pro jistotu sem ani do dalších pochybných míst New Orleans už... nepáchnu. Hele, to bych si měl zapsat.
Pořád se mi vrací myšlenka, že si koupím psa, ale ten by nemusel přežít odér zdejšího všeho.

Park

Tak jo.. Přikývnu souhlasně, zapnu kapsy u mikiny a ještě jednou se rozhlédnu. Nu... Zatvářím se jako skaut, který zrovna před chvílí složil přísahu. Můžeme vyrazit? Je to spíš řečnická otázka, protože nečekám na reakci a zamířím za tím pachem.
Asi to bude divné, že to nabízím já, ale nebude snadnější tykání? Zeptám se ještě, než se začnu soustředit na cestu a na pach.

Park

Vydám se ve stejný okamžik jako ona. Vytáhnu z kapsy svoje náhradní sluneční brýle a nasadím si je. Nějak jsem je vytrousil při té resustitaci. Smutné.
Za chůze pokrčím rameny. "Nejsem na tykání a takové věci, ale pokud chcete nejsem proti." Usměji se. Netykám ženám, příjde mi to divné. Asi jsem staromilec, ale co nadělám?
"Takže, Richi. Moje přezdívka. Ne Rian." Usměji se a nasadím si brýle. Svět trochu potemněl, ale nevadí mi to. Zvykl jsem si a ten pohled mám dokonce rád.

Park

Přátelé mi říkají Tijo.. Takže, pokud chceš, můžeš to taky používat.. Pokrčím rameny a jdu pomalu cestou. Snažím se vybírat fakt cestu, abychom nemuseli přeplavat nějakou bažinu. Plavky jsem si stejně zapomněla doma.
Rozhlížím se zamyšleně kolem a stále mířím kupředu. Někdy se ohlédnu, jestli se třeba Richi někde nezapomněl, ale zdá se, že je víc než v pohodě.

Bayou Segnette State Park - cca. 14:45 (severní část)
Rian "Richi" Niel, Tina Jane Leonhard

Cesta, tedy pachová stopa, dovedl T.J. ještě hlouběji do podrostu.
Po nějakých 300 metrech nalezla zdroj jak střelného prachu tak i krve.
Zdroj pachu po střelném prachu jsou dvě nábojnice na zemi. Kousek dál, cca. 50 metrů, visí na stromě přitlouklé mrtvé tělo mývala. Hlavou je pověšený dolů. Na těle ještě ani nejsou mouchy. Což není to zajímavé. Zajímavé je, že nebylo zastřeleno. Jedinou ránu, kterou tělo má a je vidět, lze nalézt na zádech. V zásadě nejde přehlédnout, protože tam někdo do obrazce vyřezal zvířátku obrys černého slunce.
Pro normálního člověka je to celkem nepříjemný pohled plný vandalství. Pro vlkodlaka, který ví, že ve městě je zbytek smečky honosící se jménem BlackSun, je to celkem alarmující výhružka.
Když se podíváte detailně na patrony, zjistíte, že krom střelného prachu je zde i stopa po její výplni, jejíž součástí byl zjevně oměj.

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge

Gary do vysílačky nezní, že by byl celý žhavý zvednout se ze židle a vyrazit ven, jen protože jsem mu zavolal, že by MOHL být problém. Na druhou stranu se mu člověk nemohl divit. Blížil se konec měsíce a on jako hlavní strážce musel sepsat zprávu pro ty kretény na New Orleanské radnici. Ale slíbil pomoc v podobě posily a psa. To sice mohlo nějakou dobu trvat, ale aspoň se něco bude dít.

Znovu jsem se vrátila k odpočívadlu a spíš jen okukovala tu spoušť, abych příliš nezmátla psa hromadou dalších stop, jestli jsem něco při focení nepřehlédla.
Najednou si uvědomím, že jediný zvuk, který slyším jsou mé nohy bořící se do země, šustění bundy a cvakání foťáku. Nakloním hlavu a zaposlouchám se do dusivého ticha. Tenhle park je zaměřený na ptactvo – vodní ptactvo a já přesto neslyším ani jediné pípnutí. Lehce se mi naježí chloupky na zátylku a raději vycouvám zpátky k land roveru, kde se opřu do dveře a čekám, až dorazí někdo z kolegů.

Nevím jestli to byla půl hodina nebo více, ale u mého auta zastaví jiné a vyskočí z něj Tyler a Sam, následovaní Buckem.
"Ahoj, fešáku," podrbu krátce psa za uchem, a pak přenesu pozornost na kluky. Na jejich otázku odpovím stručně a zkratkovitě a raději je vedu k odpočívadlu. Někdy pohled je výmluvnější než tisíc slov a v tomhle případě to platí několikanásobně.

Buck se opět předvede jako skvělý stopař a byť v jednom okamžiku zmateně čmuchá okolo a my už myslíme, že je všechno ztraceno, najednou napne stopovací vodítko a táhne nás přes to nejhorší bahno a studenou vodu. Místo, na které se dostaneme působí jako z jiného světa, jako by sem vůbec nepatřilo. Ten dům tady musel být ještě předtím než se tahle oblast vyhlásila národním parkem. Možná by se dal pronajmout hollywoodským producentům, aby tady natočili nějaký horror a možná utopili pár příšerných céčkových herců.

Dům je v příšerném stavu, ale podle pozůstatků na zemi, bylo zřejmé, že špatný stav nebyl pro někoho překážkou, aby se tady ubytoval. Poklekla jsem, abych se zblízka podívala na obvazy na zemi. Pokud je někdo aktivně potřeboval, pak tohle vlhké a studené místo rozhodně nebylo nejlepším místem pro provizorní ošetřovnu. Pro jistotu se jich nedotýkám.

Tyler se vrací se psem z horního patra, ale ani tam nikoho nenajde. Jako první mě napadne, jestli krev u odpočívadla má přímou souvislost s obvazy na zemi, ale hned ji zavrhnu. To by spíš dotyčný potřeboval transfuzi než jen obyčejnou bandáž. Pokud ovšem nebyl útočníkem a pouze se nezranil. Momentálně však asi nic víc nevykoukáme.

"Pokud vás něco nenapadá, pak už asi nic moc nezmůžeme," obrátím se na kluky a ani nedokážu skrýt nechuť v hlase. Osobně bych ráda věděla, kdo mě celou tuhle situaci na svědomí.

Park

"Tija. Hezké." Potulně se usměji a rozhlédnu po okolí. Stále žádný odstřelovač na dohled.
Nevím, jestli mám být rád neb ne. Studená zem mě příjemně zebe do nohou. Konečně se cítím aspoň trochu přirozeněji.

Když dojdeme takříkajíc na místo činu, obrátil by se mi žaludek, kdybych toho neviděl už dost. "Drsný." Řeknu jen a snažím se, aby to vyznělo znechuceně.
Zvědavost ale zvítězila, takže se přibližuji k chudáku zvířeti. Sluníčko? Děláte si prd*l? Možná tu hráli skauti na "Značky" a neměli kartičky. Jo, to by na ně sedělo,. Skauti jsou divná pakáž. Přimhouřím oči. Vypadá to teda dost dobře. Ale jestli to má být výhružka, tak... proč Nejsem vyděšený?
+Jako stvoření co vás pronásleduje čtyři hodiny je děsivé, ale tohle... možná pro toho mývala. A toho resuscitovat nebudu.
"Nezavoláme někoho?" Otočím se na Tiju.

Park

Jakmile dojdu až k "majiteli" onoho pachu, zastavím se. Nejdřív se rozhlédnu kolem, po čemž se zaměřím na mývala na stromě, hlavně na tu značku na jeho zádech. No skvělý. Zamumlám si pro sebe potichu a rozhlédnu se po zemi. Když si všimnu patron, jen se k nim sehnu a jednu vezmu do ruky. Moc dlouho jí nezkoumám, protože po zjištění, co bylo součástí výplně jí upustím, jako by mi zrovna sežrala půlku dlaně.
No skvělé.. Takže nedávno se tu objevil lovec a došli jsme až k teritoriu vlkodlaků, kteří jsou bez alfy a jsou docela dost divocí.
Zvednu se zas ze země a znovu rozhlédnu kolem. Jo asi jo... Ale spíš bychom asi měli vypadnout a jít spíš okolo, protože.... Na chvíli se odmlčím a vymýšlím odpověď. Protože je tu smečka divokých vlkodlaků.... Protože jsem tudy šla před pár dny a nedaleko tímhle směrem... Ukážu směrem za mývala, tj. rovně. Je hodně velká bažina, která tam obejít nejde.. Tvářím se, že to myslím vážně. No.. Za jak dlouho to asi prokoukne?

Park

Pokývu hlavou. "Bažina? To je dobrý. Možná tam budou vážky. Mohl bych ne nafotit, máme úkol o bioly."
Vzpomenu si. Spíš než splnění domácího úkolu je to touha po tom, vědět co přede mnou ta holka skrývá. Možná má nedaleko doupě, kam schovává své oběti. To by byl dokonalý námět na knihu. Protáhnu se. Jsem dost tvrdohlavý, to by o mě věděl každý, kdo by se aspoň trochu zajímal.
"Navíc se tam může někdo topit. Třeba ten lovec, co tu nechal ty patrony. Neslyšíš ho křičet?"
Jen tak naoko se zaposlouchám.
Ještě se mi odtud nechce jít, začíná tu být legrace.

Park

Slyšet? Podívám se na Richiho překvapeně. Udělám krok dozadu a jen vytřeštím oči. Součástí svého divadýlka si trochu zrychlím tep. Co si zač? Očí jsem si před tím všimla, no docela mi to vrtá hlavou.
Úkol do bioly? Pf. Utečeš, jen co někoho potkáš..
Sice se zaposlouchám do okolí, ale stále zírám Richiho, jako by se měl zrovna v něco přeměnit a snad si i vyhrabat noru.

Park

Ona se bojí mě? Ale no tak. Počkat, co? Fakt? Ne. Ne. Mě se nebojí. Pro jistotu se otočím, jestli někdo nestojí za mnou. Nope. Teda, myslím.
Ušklíbnu se a otočím zpátky. Prohlédnu si ji. Je těžké uhodnout, jestli to hraje, nebo ne. Vytřeštěný oči máme, zrychelenj tep máme, ustupoání máme... AHA! Není tu žádné obranné gesto. Buď má mentální poruchu, nebo to hraje. Sázím na to druhé, na to první vypadá moc intelektuálně vyspěle.
No, musím sázet na své odhady.
"Upřímně bys taky nevyhrála v herecké soutěži."
Řeknu, i když si nejsem vůbec jist tím, co dělám. To nikdy. Ale lepší než vykecat, KDO jsem. To by bolelo a nejen mě.

Park

Herecká soutěž? Nevím, jestli postoj "blbce" nějak pomáhá, ale... Zkusíme to. Hm, jak jen to poznal... No, takže... Zkusme tento postoj držet ještě chvíli, třeba se to nakonec nějak dovím, když udělá nějakou chybu... No ale, abys neudělala nějakou chybu ty, Tijo.. Pohrávaje si s touto myšlenkou udělám další kroky dozadu a vlastně se skoro napůl schovám za nejbližší strom. Vykloním se doprava, abych na něj stále viděla a stále se, ehm, "bojím".
Víš, že mě docela dost děsíš? Zeptám se ho, byť si toho je zjevně vědom.

Park

Strčím si ruce do kapes a usměji se.
"Nevěřím. Děsivější je i ten připýchlej mýval." Hodím hlavou směrem ke zvířátku. "Taky bych se mohl ptát, co jsi zač ty."
Opřu se o strom. Taky je divná, nejen já. Možná kdybychom se začali rvát, tak by to vyšlo najevo... Ne. Přeci se nebudu rvát s holkou, ne?
Je to neslušné, nemravní a proti všem mým zásadám. Ale nikdy nesázejte na můj mravní kodex.
"Lišek se nikdy nikdo moc nebál."
Zabručím si pro sebe, i když mi hned dojde že to byla chyba. No, co už.

Park

Ten mýval tak děsivý není... Jelikož jsem v Orleans vyrůstala, málo co mě vyděsí.. Vzdám tu blbou hru a vylezu z poza stromu.
Když zaslechnu jeho mumlání si k sobě pozvednu levé obočí a složím ruce na hrudi a přenesu váhu jen na jednu nohu. Roztomilé. Nadhodím s pousmáním a zas si uklidním tep.
Nejen roztomilé, ale i dost zajímavé.. Takoví se tu ještě nevyskytovali.

Park

Zakaboním se. "Mladá dámo. Není to vůbec roztomilé." Zvlášť když nevím, na co naráží. Jestli na tu lišku. Ne, to fakt není roztomilý. Spíš pěkně smutný. Jak dlouho už jsem vlastně nebyl ve své kůži? Už to ani nedovedu spočítat.
Tep se jí rázem zklidní, což mě jen utvrdí v myšlence, že to hrála. HA! Díky instinkty!
"Inu, nemáte v plánu mi nyní něco říct?"
Typuji ji na lovce, což je znepokojivé. A už jsme zase u typování. Ach jo, jak já se nenávidím. To nemůžu někdy něco vědět jistě? Ne, já vždycky musím mít odhady. Vždyť už to ani není originální.

Park

Víte, mladý pane, málokomu jsem sdělila tu smutnou zprávu a nedopadlo to s dotyčným moc dobře.. Začnu mírně, třeba, když to nějak zaplácám bláboly, tak ho to pak zajímat nebude.
Ale jestli se obáváte, že jsem lovec a že mi chybí třeba vaše hlava nad krbem, tak to vás potěším, protože nic takového. Zavrtím hlavou a dokonce se i mile usměji.
Dobře, teoreticky.. Bych se s ním mohla i bavit o tom, co se tu děje, aniž by na mě koukal jako na někoho, kdo před chvílí utekl z psychiatrie. Myšlenka ale zas rychle z hlavy uteče a já se rozhlédnu kolem sebe.

Park

Přimhouřím jedno oko.
"Pocit jistot a bezpečí mi to vážně nedává." Zabručím. Nikdy se mě nikdo neptal, jestli jsme vlkodlak nebo ne. Prostě hendka stříleli. T je na Lovcích negativní. Nemají mozek.
"Můj druh nejste určitě. Takže typuju... vlkouše?"
Ano, TYPUJU! Samozřejmě, u mě to taky jinak nejde, že? Doufám, že jí to označení "vlkouš" neurazilo, pak by to mohlo mít nemilé následky.
Ale co, já za svá ústa nezodpovídám.

Park

Vlkouše? Nakrčím nos a upřeně se na něj zadívám. To nebylo moc hezké. Povzdychnu si. Nechci Vás nějak strašit nebo tak, ale být Vámi... Při tom upřeném pohledu se mi na krátkou dobu pozmění barva očí, jen jakoby výstraha. V oblasti, kde se to tu hemží divokou smečkou Blacksunů to není moc dobré označení..
Hlavně tedy pro tvé zdraví to není nic dobrého. Ušklíbnu se nad myšlenkou, ale pak zas volně svěsím ruce a rozhlédnu se kolem sebe.

Park

Usměji se.
Změna barvy očí na mě udělala hluboký dojem, ale ne takový aby to mnou hnulo. Minimálně se jí nebudu skládat k nohám.
"Podívejte se, nejhorší jsou dle mého lovci. Pokud mě někdo roztrhá... žádná škoda." Nevím, prostě mi nějak nezáleží na mém životě. Asi jsem blázen, ale žiju už dost dlouho. I když to Black sun zní trochu... děsivě.
Mayové, Egypťani a další věřili, že při zatmění slunce se na svět vrhnou démoni a zničí ho. Heh, tady to je asi každý úplněk, pokud se nemýlím.
"Ale za to oslovení se omlouvám. Nemyslel jsem to tak." Řeknu smířlivě.

Ale ta smečka... Vrtá mi to hlavou. Možná bych se s nimi měl setkat. Kdybych se ukázal v dobrém světle, dokonce by mě mohli nechávat na pokoji. Asi. Snad. No, za pokus by to stálo.
"Myslíte, že vítají návštěvy?"
Pousměji se. Odpověď je asi předem jasná. Teď se k nim přirozeně přibližovat nebudu, když je po úplňku. Ale tak... ve středu měsíce by to šlo, ne? Nemuseli by být pořád tak problémoví.
Mimoděk se podívám na mývala. Mám štěstí, že nejsem vlkodlak. My jsme poněkud... kultivovanější. Ehm...Polovina z nás.

Park

Na to smíření jen s úsměvem kývnu hlavou. Moc se mi nelíbí dál pobývat zde, hlavně když je to varování přichycené ke stromu.
Obávám se, že oni nebudou tak moc společenské typy... Momentálně je to spíš jen uzavřená neanonymní skupina.. Ani mě by nepřivítali. Pokrčím rameny.
No, myslím, že když už teď víceméně se s Vámi můžu bavit přímo a bez obklik, bylo by dobré zmizet.. Sice je ten pach už starší.. Ale lovec sem zřejmě chodí najisto.. Ukážu na nábojnice na zemi.
A docela dobře vybavený na vlkodlaky.. Dodám ještě. Nechci Vám nějak kazit možnost úkolu z biologie, ale dneska to není moc dobrý den na to jít fotit žáby nebo jinou havěť do bažin v této části..

Park

Zakašlu. Nějak mě svědí v krku.
"Dám na vaši radu..." Moment, jak jsme se dostali zpátky k vykání? No, to nechme stranou, nějak se to když tak pořeší později.

Odolám pokušení si odplivnout. "Já osobně nemám Lovce v lásce." Přejedu si prsty po jizvě táhnoucí se od oka ke spánku. Nemám na ně moc pozitvní vzpomínky. No, to asi nikdo z našich ras. Podle lidí jsou prý hrdinové. Ne. Jen odporní vrazi.
Jistě, mohl bycj se jim postavit, vybavený jsem na to dost, ale bohužel mi v tom brání taková malá, nepodstatná chybička. Můj původ. Grrr...
"Mohu si dovolit osobnější otázku? Vy... máte smečku?"
Lišky jsou samotářské, ale ne vždycky. Mě zajímalo jaké to je někam patřit. Mít rodinu... Neměl bych takhle myslet, ale je to lákavé.
Moje tvář posmutněla, rysy se stáhly. Nijak mě nenapadá, jak se z mého náhlého stavu vymotat.

Park

Já také ne.. Sice jsem je potkala jen párkrát, no vždycky mě hezky prohnali.. Většinou jsem měla ale štěstí, že se připletla do honičky jiná místní smečka, takže se pak hnali spíš po alfa jedinci.. Pokrčím rameny.
Všimnu náhlého výkyvu nálady. Chvíli přemýšlím nad otázkou. Víceméně je i ironické, že si ani nepamatuji, která alfa mě vlastně kousla.. Z toho času si pamatuji jen dvě červené oči a cosi co připomínalo hodně chlupatou dogu s hodně velkýma ušima.
Ne nemám.. Zavrtím hlavou. A momentálně o ni ani nijak nestojím... Vyhovuje mi být sama.. Ty společné lovy o úplňku nejsou nic moc.. Pokrčím rameny a mírně se pousměji.

No a... Odmlčím se na chvíli, abych vymyslela, co vlastně říkat dál, ale vzhledem k momentální náladě bude dobré úplně odbočit od tématu. Co tu vlastně studujete? Smím-li se ptát..

Park

Usměji se.
"Nikdy jsem se ničeho podobného neúčastnil, takže nemohu soudit." Stejně je zvláštní bavit se tu s vlkodlačicí. Přenesu váhu z nhy na nohu a krátce se rozhlédnu po okolí.
Už skoro přestávám vnímat, nechutný pach bažin všude okolo.

"Po pravdě? Lidské vztahy, jejich chování... Oficiálně ale všeobecnou střední." Moje "dokonalé" krytí zatím plně funguje, tak poč ne, že?
"Nepůjdeme dál?" Nechce se mi stát na jednom místě. Navíc jsem zvědavý. Hrozně. Moc. Zvědavý.

Park

Nad odpovědí jen pokývám hlavou a rozhlédnu se kolem. Budiž, jít dál můžeme, ale přes to teritorium se mi jít nechce... Takže.. Možná by nebylo od věci to prostě obejít a dostat se na cestu, která vede zpět do města..
Navrhnu a přešlápnu na místě. Jestli se bude chtít táhnout tou bažinou dál, za mývala, tak půjde sám. Sice nemám nahnáno, ale pořád je ta divoká smečka. Pohrávajíc si s myšlenkou udělám dva kroky směrem vlevo.

Park

Pokrčím rameny.
Já osobně bych šel, ale pro dnešek mám vlkodlaků až nad hlavu, takže díky nechci. Navíc budu věřit někomu, kdo tu dle dostupných informací žije od narození.
Tedy snad.
Možná se sem ještě někdy vrátím. "Takže... tudy?" Ukážu směrem, kde tuším východ z lesa.

Park

Em... Ohlédnu se směrem, kam ukázal. Chvíli tím směrem zírám, jako bych snad měla v plánu vidět až na konec cesty, což samozřejmě nelze..
Ano tudy.. Přikývnu na souhlas a vydám se první. Nějak jsem na vážkách, jestli být před ním v pozoru, jestli mi třeba cestou skočí na záda a utopí v bažinách. Ale prosím tě, až tak hororovou scénu snad ne.
Cestou se rozhlížím kolem a hlavně za sebe, jestli třeba nemáme nějakou návštěvu.

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge
Amber Parker

Kluci podobně zhodnotí situaci.
"No zavolal bych na to policii."
Okomentuje Sam. Tyler jde zavolat policii. Z druhého pokoje slyšíš několik rychlých slov a popis cesty.
"Tak tady jsme chodili s Tylerem chlastat, když jsme tu byli první dva roky."
Zjevně je to oblíbené místo plné vzpomínek.
"Pak nám to zatrhli, když tu našli před barákem roztrhaného bezďáka. To už bude pět let."
Povzdechne si. Tyler mezitím ukončí telefonát.
"Tak za půl hodiny tu budou."
Zamračí se na obvazy. Pak vylezete ven z domu. Přeci jen stopy jsou stopy. Tyler odejde pro policii. Ty zůstaneš se Samem. Ten se po chvilce začne mračit.
"Hale , není to divný?"
Chvilku přemýšlíš, co tím myslí. Pak tě napadne, že by si mohl všimnout taky absence ptáků.
Opravdu, tohle místo, bez zvířat... beze zvuků života.
Moc to nestihnete probrat, protože se Tyler vrací se dvěma policisty.
"Další dva jsou u odpočívadla."
Vysvětlí Tyler.

Než policie skončí, počkáte si ještě hodinu.
Jsou už skoro tři hodiny, když se dostanete na ústředí. Výsledek je jasný. Policie odebrala stopy a nařídila hlídání domu. To znamená, že jeden policista a jeden ze strážců parku bude muset strávit noc u baráku.
Naneštěstí to znamená, že se budete muset vystřídat minimálně ve třech sestavách. To znamená, že ty, Tyler a Sam máte o zábavu na noc postaráno.
Na tebe vyšla prostřední hlídka od 11 do 3 ráno. Do té doby máš volno. Policistu vyzvedneš tady na ústředí v deset v noci.
Výhoda tohoto je, že pak budeš mít volno. Náhradní hodiny se hodí vždycky.

Park

Jen se vydám lesem nyní už potvrzeným směrem.
Tina je z toho očividně nervózní a musím uznat, že já mám také nahnáno. Nesnažím se ale navést rozhovor, aby to "přešlo."
Stejně by to nepomohlo a v této chvíli je lepší mít ticho, aby se dali lépe identifikovat hlasy a zvuky v okolí.
I tak mi ale přídje škoda, že od sledování upustilo. No, možná někdy jindy. Vytáhnu z kapsy mobil a do poznámek zapíšu: "Promyslet koupi psa. Nebo vlkodlaka."
Ten malý vtípek mi v této situaci pomůže, i když musím dobře schovávat displej před Tinou, aby neviděla text. To by ji zaručeně naštvalo a to já v žádném případě nechci.

Je tu klid. Moc velký klid. Buď ta smečka vyvraždila celý les, nebo se jich bojí i zvěř. Možná byl ten mýval revolucionář, který nechtěl snášet jejich útlak. To by byla aspoň nějaká sranda.
Mýval s transparentem chodící okolo velikého dubu a skandující něco ve stylu "Míkrikirirvííí."

Bayou Segnette State Park - cca. 15:15 (severní část)
Rian "Richi" Niel, Tina Jane Leonhard

Cestu zpět k cestě, vám přehradí stopa. Tentokráte to cítí opět jen T.J. Jedná se o stopu člověka. Tedy asi člověka. Pach je trochu zemitější než je úplně běžný. Celkem výrazný. V zásadě směrem k cestě. Stáří tak čtvrt hodiny.
Cesta není až tak bahnitá. Zjevně to je i důvod, proč majitel stopy si terén vybral. Jelikož jste na něj nenarazili, tak to znamená, že by se mohl nacházet před vámi. Obrysově stopa značí muže ne moc hmotného. Možná ještě nedospělého.

Park

Zbytek cesty už jen mlčím a rozhlížím se kolem. Tiše si přeji, abych byla už z bažin pryč, byť mě brůžo vždycky přitahuje.
Při krátkém shlédnutí na zem si všimnu stopy. Zastavím se na moment a jen si ji prohlédnu, po čemž se rozhlédnu kolem.
Zajímavé.. Zamručím tiše a ohlédnu se na Richiho. Tak nejsme jediní, kdo chodí do těhle končin.. Mírně se ušklíbnu a podívám se zas před sebe.
Když nikoho nevidím a cítím maximálně tu stopu a bažiny, pokračuji v cestě.

Park

"Mýval?" Vyhrknu hned, jak Tina začne mluvit.
Cože? Co jsem to právě řek? Nenávidím svou prostoduchost. Zakroutím hlavou. "Nepůjdeme za ním?" Možná je to správně. Nebo taky blbost.
Každopádně by mohlo jít o něco nekalého a já to nechci jen tak přehlížet. Co když to je pytlák? Nebo Lovec?
I když ti Blacksuňáci asi nebudou zlatíčka, myslím že Lovce si nezasloužej. To nikdo z nás.

Park

Mýval je už daleko za námi Richi.. Prohodím se zasmáním a zas se zastavím. Otočím se zpět na Richiho a chvíli ho zamyšleně sleduji.
Můžeme.. Ale... Nemůžu ti zaručit nějakou bezpečnost, pokud to bude lovec.. Jako, ne že bys potřeboval ochranu, ale možnost zranění tu je.. Pokrčím rameny. Chovám se, jako kdyby mi nějak o jeho bezpečí šlo.. Víceméně - pokud mi půjde o život, zdrhám a doufám, že ostatní utíkají také.
Ale zas je tu velká šance, že by si třeba vyšel na procházku bez zbraně, ale o tom silně pochybuji. Usměji se, otočím zpět a následuji směr stopy.

Bayou Segnette State Park - cca. 15:25(severní část)
Rian "Richi" Niel, Tina Jane Leonhard

Najít majitele stopy není tak těžké. Jedná se o celkem snadný úkol.
Sám majitel není až tak velké sousto, jak by se dalo čekat. Je to v zásadě malý kluk, nebo spíše mladý puberťák.
Jeho aktuální činnost není ani tak moc podivná. S foťákem v ruce zabírá úplně pln soustředění jeden ze stromů olezlých lišejníkem. Pár kroků je od něj hozený zelený batoh. Otevřený. Z něj kouká jen lahev s vodou a kousek od něj je hozená černá bunda.
Není nic normálnějšího na tomhle obrazu. Jen prostý klučina s foťákem, který se zajímá o přírodu. Pachová stopa je 100% jeho. Na ní by nebylo skoro nic zvláštního jen ten zemitý pach. Buď musel projít srdcem močálů nebo tam musí bydlet. Prostě je prosycen aroma země a vody.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo

Neznámý muž mi popřeje štěstí a tak kývnu, že jsem slyšela a odcházím. Po nějaké době doopravdy docházím k silnici, přesněji k malému parkovišti, které je u silnice. Všimnu si odstavené motorky, která tu nějakou dobu už je. Stejně nejsem zloděj a tak pro mě není nijak zajímavá. Proto svůj pohled stočím k silnici, kde se už nějaký chudák snaží stopovat. Nemá, ale štěstí a projíždějící auto si ho nevšímá. Kluk něco zamumlá nejspíš nadávku a to se neubráním usmání.

Dneska sama jen tak nebudu.
Když mi usmání zmizelo z tváře, povzdechnu si a vydám se k okraji silnice. Je mi jasné, že si mě stopující kluk všimne a jak se tak stane, krátce na něj mávnu.

„Taky do města?“ Ticho je horší než se vybavovat s úplně cizími lidmi. No určitě když s ním tu nějaký čas budu. Nevím jestli mi kluk odpoví, ale já sleduji směr odkud potřebuji chytit auto a jestli nějaké uslyším natáhnu ruku se zdviženým prstem.

Park

Majitele stopy najdeme rychle. Zastavím se mezi stromy a jen zběžně přelétnu pohledem okolí, než se zastavím nad kýmsi, co si zrovna fotí mech. Mlčky jen pokrčím rameny. Nezdá se, že by to byl lovec nebo něco jiného.
Nač rušit ho během jeho činnosti, která není ani nezákonná. Jen pokrčím rameny a otočím se s tím, že už konečně opustím močály a třeba i buď dneska zůstanu doma, nebo půjdu na procházku městskými ulicemi s tím, že se vrátím MOŽNÁ kolem té deváté večer.
Uhnu Richimu z cesty, kdyby se třeba tady s mladým chtěl nějak moc kamarádit, u čehož být nemusím - stejně už dotyčného nikdy neuvidím a ani není o čem se bavit.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo - 11:00
Tessa Carstairs, AJ Leclair

Kluk se zastaví ve své vulgární činnosti, když přijdeš k silnici. Když vejdeš k jeho zornému poli, odpoví mávnutím ruky.
"Jo, už hodinu a kus."
Pronese hlubším hlasem s podivným přízvukem. Jeho obličej aktuálně nevidíš. Má na hlavě kapuci od mikiny a v zásadě vidíš jen kus brady se strništěm.
To už jede další auto tentokráte dodávka. Oba zvednete prsty, ale dodávka ani nezpomalí a jede dál.
"Damn!"
Spokojí se jen s jedním slovem v cizím jazyce. Nadechne se a vydechne. Pak ještě jednou.
"Jestli to půjde dál, tak tu budu stát ještě odpoledne."
Opět přízvuk. V hlase už naštvaně nezní. Jeho schopnost sebeuklidnění je zjevně celkem slušná.
"Možná jestli spěcháš, bych tě měl nechat mávat, aby ses dostala do města."
Automaticky ti tyká. To může být pro jednoho nepříjemné. Takto zblízka působí celkem rozložitě. Naštěstí pro tebe není ani o moc vyšší.

Park

Ten kluk nevypadá nijak děsivě.
Možná tu taky jenom dělá svůj úkol, jako jsem to předstíral já. Tina se vydá kamsi a já ji nechávám být. Bez rozloučení, slov díků. Není to potřeba.
Jen jí zamávám a zmizím mezi stromy. Jdu podobnou cestou pro své boty. Další plán? Jít domů, dát si horkou sprchu, najíst se a pokusit zapomenout.
Zní to jako dokonalý plán po šíleném dni. Doufám, že se mi ho podaří uskutečnit. Pomalu zapomínám na mývala revolucionáře rozplyzlého na stromě, kluka s foťákem... Ne, dělám si srandu.
Pořád mi to hrozně vrtá hlavou.
Obuji si boty a vydám k východu z lesa.

Park

Nějakého mávnutí si nevšimnu, páč jsem zády. Zaregistruji jen jakési kroky pryč, takže se pak sama také odeberu k cestě a po ní zpět do "civilizace". Cestu zpátky běžím, protože toho tam už mám plné zuby a těším se, až zas budu mezi lidmi, kde víceméně vím, na čem jsem.
Asi pojedu na dovolenou někam do tramtárie, dál od těch podivínů tady..
Cestou se moc nerozhlížím, zaměřila jsem se jen na cestu, která mě, doufám, dovede zas na silnici.. Doufám, že vylezu kilometry za městem.. Nevím, koho by to překvapilo víc, jestli mě, nebo možné civilisty, co bych potkala. Cestou přemýšlím nad všemi těmi událostmi za celý den, ale stejně mě spíš zajímá ten divnej smrad z parku u školy a ten zbytek kresby křídou na tom pařezu.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo - 11:00
AJ Leclair


Informace o tom, jak dlouho tu čeká, mě vážně nepotěší.
„Sakra.“ Ulevím si a kousnu se do rtů. Představa že tu budu tvrdnout přes hodinu v tom špinavým oblečení, se mi vůbec nelíbí.
Ale to už slyšíme další auto. Zdá se, že je to docela frekventovaná silnice. Já i chlapec, kterému jsem doteď neviděla do obličeje, zvedneme v doufajícím gestu ruku. Jenže auto projede a ani nepřibrzdí. Kluk zanadává a já souhlasně kývnu. „Moje řeč.“

Další slova mě moc neuklidní. Čekat tu do odpoledne nechci. Kluk se zdá být tak galantní, že by mě nechal stopovat a on by počkal až bych si něco chytla.
„Víš co, mám nápad.“ Usměji se. „Schovej se poblíž silnice. Třeba támhle.“ Kývnu hlavou k nějakému keři nebo stromu, kde by se mohl schovat a ze silnice by nebyl hned vidět. „A já zkusím stopovat ženským způsobem, až někdo zastaví. Prostě vylezeš a pojedeš taky.“ Nevím proč pomáhám tomuhle cizinci, možná proto že je ve stejné situaci jako já.
Shodím batoh a rozepnu si mikinu, kterou nacpu do batohu. Černé tílko s nemenším výstřihem by mohlo zabrat. Batoh si opět hodím na záda a jak se kluk schová nebo ne je to na něm, otočím tvář zpátky k silnici a při prvním zvuku auta natáhnu ruku.

Bayou Segnette State Park - cesta k městu - 16:00
Tina Jane Leonhard, Rian "Richi" Niel

Postupně dorazíte k silnici, zjistíte, že jste na odpočívadle sloužící za parkoviště u silnice. Jediný dopravní prostředek, který zde je, je motorka. Ta je pevně zamknutá zámkem.
Silnice sama o sobě nevypadá až tak frekventovaná, ale po půlhodině vás nabere auto a dokonce i správným směrem. Netrvá to dlouho a už jste zase v New Orleans.
Podle hodinek je zřejmé, že je po páté odpoledne. Město žije svým odpoledním rytmem a to něco návštěvníků přináší do města novou exotiku. Za tři hodiny začne zapadat slunce a začně klasická NewOrleánská noc.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo - 11:15
Tessa Carstairs, AJ Leclair

Kluk na to zakroutí hlavou, ale přesto ustoupí.
Je zjevné, že až tak mnohomluvnej nebude. Nebo, že mu došla slovní zásoba v angličtině.
Stoupneš si k silnici. Přesto, že ustoupil, stále nějak cítíš, že je stále v blízkosti. Jeden by neřekl, že by to bylo možné. Třebaže ho vidíš opřenýho zády za stromem, stále cítíš, jakoby ti koukal přes rameno.
Za chvilku jede další auto. I přes tvé pokusy nezastaví. Uslyšíš, jak se kluk kuckavě zasměje za stromem.
"Nechci radit, ale jen výstřih nepomůže."
Vyleze zpoza stromu. Shodí kapuci z hlavy a tak můžeš poprvé vidět jeho obličej. Nevypadá úplně jako klasický američan. Rozhodně nevypadá, že by měl nějaký fígl v kapse.
"Sice to není úplně vono, ale většinou to zabere."
Postupně sundá triko, že zůstane jen v triku. Můžeš usoudit, že jeho opravdu pořádný kus. Co mu příroda nenadělila na výšku, dostal návdavkem na šířku.
"V Mexiku prostě lidi zastavili velkým lidem."
To už do jeho hlasu pronikne jistá dávka netrpělivosti. Chvilku přešlapuje u kraje, než se otočí do směru jízdy. O chvilku později i ty zaslechneš jet po silnici auto. Po chvilce je i vidět, že se jedná o postarší dodávku.
Kluk se postaví k okraji silnice, že mu zase vidíš jen záda. Párkrát zamává rukama a pak dá jednu ruku před sebe. Vstoupí do první čtvrtiny silnice. Dodávka by ho musela objet, smést nebo zastavit. Naštěstí si vybere poslední možnost. Skutečně zastaví.
"Pardon mesie, moje kamarádka si podvrtla kotník, nemohl by jste nás hodit do města?"
V hlase kluka je podivný rozkazovačný tón. Ale přesto jeho pokus zabral a opravdu se vezete. Sice v zadu na korbě mezi krabicemi se zeleninou, ale jedete. Na korbu tě opravdu vyzvedl. Jeho svaly zjevně nejsou jen na parádu.
"AJ."
Představí se, když se konečně rozjedete.

Cesta z místa do města

Když se konečně domotám z bažin ven, zastavím se víceméně skoro až u silnice. Rozhlédnu se kolem a oběma směry silnice, až pak se rozhlédnu po odpočívadle. Motorky si sice všimnu, no jelikož to ani neumí řídit a jelikož je to zabezpečený zámkem, zbytečné tu vandalit. Silnice vypadá fakt děsně "používaně".
No výborně... Ani mě nenapadlo, že by ty bažiny měly i tenhle východ. Zabručím si pro sebe a chvíli uvažuji, že se přes tu bažinu vrátím a půjdu tudy, kudy jsem šla prvně do ní. Při vzpomínce na toho mývala na stromě ten nápad zavrhnu.
Začnu se tedy rozhlížet kolem silnice a tiše doufám, že tu moc dlouho stát nebudu.
Štěstí se na mě usmálo asi po půl hodině (hádaje podle slunce). Projížděl zrovna postarší pán. Stopnout se mi je povede. Nahodím milý úsměv a ptám se té postarší dámy, jestli mě mohou hodit do města. Po domluvě s řidičem souhlasila a já s díkem nastoupila. Kupodivu, domluvili jsme se dobře, protože jeli zrovna do toho města, do kterého jsem potřebovala. Nechala jsem se vyhodit na kraji města a vyrazila zkratkou domů.

Když dorazím k domu, rozhlédnu se prvně okolo, než vejdu dovnitř. Už jsem tady! Zavolám, i když to asi nemá smysl, protože je tu malá šance, že budou doma, když je víceméně ještě pracovní čas. Dojdu rovnou do koupelny, kde hodím sprchu a v pokoji později přehodím teplákovku ve své oblíbené rifle, tílko a připravím si čistou mikinu na postel. Sednu si na chvíli k počítači a vyřídím zprávy, co mi mezitím přišly. Po půl hodině počítač zase zaklapnu. Chvíli zamyšleně zírám po pokoji a jen tak vymýšlím, co dál. Vyhlédnu na moment i z okna, kde se poooomalinku stmívá. Vezmu proto mikinu na sebe, brašnu s peněženkou a klíčema, mobil frknu do kapsy a znovu opouštím barák mířije do víru velkoměsta.

Bayou Segnette State Park – odpočívadlo - 11:15
AJ Leclair

Kluk nic neřekne, ale přesto ustoupí a já mám možnost zkusit své štěstí a šarm. Bohužel další auto opět nezastaví a já slyším smích za svými zády. Sakra. Zanadávám v duchu.
„No jo dnes nemám svůj den.“

Pak přijde poznámka, že výstřih jen nestačí a klučina se vrací zpátky ke mě. Dokonce mi je dopřán pohled na jeho tvář a já mohu odhadovat, že jeho předci budou odjinud než z těchto končin. Ale to mi došlo i podle jeho přízvuku. Jenže u sundávání kapuce to neskončí a už je dole i triko, což se mi rozšíří oči a já po chvíli odvrátím zrak jinam.
„Tak do tohohle já nejdu.“ Stále s pohledem na zemi, se kluk zmíní něco o Mexiku. Aha takže odtud nejspíš pochází. To už ale přijíždí další auto, tedy dodávka. Podívám se směrem, kterým jede a kluka mám před sebou. Nejprve zkouší klasické stopování, ale pak vstoupí do silnice a prakticky zatarasí autu cestu. Dodávka nemá jinou možnost než zastavit. Klučina poprosí, aby nás svedl do města, že máme problém a to přesněji s mým kotníkem. Tak fajn budu kulhat.

Zhluboka se nadechnu a zatvářím se jak mě noha bolí a s kulhavou chůzí dojdu k dodávce. Protože musíme hrát, že jsem zraněná, kluk mě vysadí nahoru na korbu. Najdu si volné místo mezi bednami a vytáhnu si svojí mikinu a opět se do ní obléknu. Dodávka se rozjela a kluk se mi představil jako AJ.
„Suzanne.“ Přidám úsměv, ale víc neříkám. Nevyptávám se, protože sama nechci aby mi byly položeny otázky na které nechci odpovídat. Vlastně od té doby, co jsem byla napadena a procházím jistými změnami, stala jsem se velmi tichou osobou.

Park

Obyčejně nestopuji. Nemám to rád. Pokaždé mám pocit, že mě někde dotyčný vyklopí, sebere mi peníze a už nikdy nespatřím světlo světa. I když je to vysoce nepravděpodobné.
Ledaže by byl dotyčný Lovec. To už má pravděpodobnost vyšší.

Je s podivem, jak dlouho jsem byl mimo město. Možná je to dobře. Aspoň se trochu uklidnila situace. Nebo spíš ne. O co, že se bude ve školních novinách psát o "klukovi, který se vrhl na pomoc svojí veliké lásce?"
Bohové, ochraňujte mě. Já zítra nechci do školy! Možná bych se mohl vymluvit na střevní potíže nebo horečku, ale to by pro mě na 100% přijela sanitka, kvůli tomu slizu ráno.
Mezitím co já tak smysluplně uvažuji, řidič mne zavezl do města. Nic si neúčtoval, ale i tak jsem na zadním sedadle nechal dolarovku, jen tak nenápadně.
Ubírám se směrem k domovu, nerušen a nepozorován. Haleluja.
Trvá mi to trochu déle, přeci jen je můj dům na odlehlém místě, ale to nevadí. Chůze pročisťuje hlavu.
Když konečně spatřím střechu stavení, uleví se mi.
Převléknu se do domácího a posadím se na verandě s notebookem.

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:45
Tessa Carstairs, AJ Leclair

AJ ti po oznámení jména podá ruku.
"Tak na seznámení."
Po chvilce jízdy zaloví v batohu a vyloví flašku vody a po chvilce vytáhne pytlík piškotů.
"Chceš?"
Nabídne ti. Chvilku ti drvá, než ti dojde, že tenhle typ piškotů jsi už viděla. Úplně stejný jsi našla v batohu dnes ráno. Dokonce i ta pitomá voda je stejná.

New Orleans - vír velkoměsta - 17:00
Tina Jane Leonhard

Vír velkoměsta je dneska obvzláště příznivý.
Cizinců je zde opravdu pomálu. Takže New Orleans a Francouzská čtvrť patří většinou starousedlíkům.
Mezi těmito starousedlíky poznáš celkem snadno i jednoho člena smečky BlackSunů. Víš, že jeho jméno je Peter. Je to jejich beta. Jeden z těch hodnej, kteří se živí v tomhle městě jako jeden z poradců pro sociálně slabé. Přes jeho příslovečné pařáty prochází nejčastěji čerstvě pokousaná děcka, která se snaží skrýt před světem ve velkoměstě.
Bohužel máš celkem smůlu, tento přátelský sociální pracovník, tě zahlédne a není cesty zpět.
"Tina Jane! Gratuluju! Přežila jsi další noc!"
Chvilku tě zarazí jeho chování. Chová se jak lehce opilý, ale není z něj cítit jediná stopa alkoholu.
"Jdem to někam zapít. V takovejhle den by neměl být nikdo sám."
Bere tě kolem ramen. Cítíš, že je v něm jisté napětí.
"Musíme zapít Charleyho."
Jedna z bet smečky, ale proč zapít, netušíš. Postupně tě směřuje k jednomu jazzovému klubu.

New Orleans

Pomalu se dopracuji mezi místní. Při bloudění ve Francouzské ulici tak nějak přemýšlím už o běžných věcech, jako že kam půjdu, jestli se připojím k nějaké "partě známejch". Mezi lidmi si všimnu jednoho "vlčího dobrodince". Víceméně již jediný z BlackSunů, který se ještě chová přijatelně a tak normálně, jak to jen v jeho případě jde.
Prochází zrovna okolo mě menší dav, takže se pokouším skrýt, aby si mě nevšiml - no, měla jsem smůlu. Budu muset trochu na tom krytí zapracovat.
Jakmile začne mluvit a vlastně první věc, co řekne, je moje jméno, hned se zastavím a i se mechanicky usměji, jako by mě zrovna přichytil při něčem nekalém.
Ano, děkuji... Mě se tu jen tak nezbaví. Zavrtím hlavou s mírným ušklíbnutím.
Marja.. Co se děje? Je opilý? Ne není, netáhne z něj... Asi si něco šlehl a byl to hodně špatnej matroš..
Hm, zapít? No budiž, ale zrovna s ním? Asi mě víc děsí, co mě čeká, než že jeho smečka je zdivočelá a pustoší kde co.
Copak se děje? Když bere kolem ramen, zmateně se na něj podívám. Při zmínce Charleyho, se opravdu zamyslím. Kurnik, kdo je Charlie? To je ta beta? A proč zapíjet zrovna jeho? Aha... A co proč ho zapíjet? Zeptám se nakonec a konečně se podívám směrem, kam jsem směřována

New Orleans - klid domova - 18:00 a dále...
Rian "Richi" Niel

Klidný večer ve starém městě, když je Francouzská čtvrť tak daleko, začíná zpočátku velmi poklidně. Narozdíl od včerejší noci, kdy tě pronásledoval přízrak, tato noc vypadá vskutku mírumilovně.
Udeří tedy šestá a z vedlejší se ozve bubínek. Jeho melodie je taková dotěrná. Rozhodně jsi neslyšel nikdy takhle někoho bubnovat. Do nosu tě k tomu ještě udeří silný alkoholový odér.

Další věc, kterou si uvědomíš, že stojíš bos ve městě. Jsi v tmavé uličce a za zády máš policejní pásky.
Jsi dezorientovaný a v hlavě máš jak po flámu. Podle hodinek je něco po desáté hodině.
To nejhorší je, že jsi jen v domácím oblečení. Po krátkém ohledání, v doléhajícím světle, zjišťuješ, že tvoje ruce až k loktům jsou pokryté nějakou tmavou vrstvnou. Když uděláš pár kroků ke světlu, zjistíš, že je to zaschlá krev.
To je okamžik, který ti pročistí hlavu dokonale. Náhle zjišťuješ, že kolem tebe jsou křídové obrysy lidského těla. Jsi tedy dle vší pravděpodobnosti na místě nějakého kriminálního činu.

New Orleans - vír velkoměsta - 17:00
Tina Jane Leonhard

Peter tě sevře ještě pevněji kolem ramen a vejde s tebou do jazzového baru. Zasednete na stoličky a Peter objedná na jeho účet pití.
"No, už to má za sebou. Včera ho něco roztrhalo."
Před vás přistanou sklenky.
"O dvou dalších betách ještě ani nemáme zprávy."
Vezme sklenku a nabídne ti ťuknutí.
"Takže je dobré vidět, že jsi to i ty přežila."
Opravdu má důvod slavit. V zásadě je jasné, že tady na nejfrekventovanější části města dělá seznam a šíří informace.

New Orleans

Sice jsem zrovna do Jazzového klubu neměla v plánu jít, ale budiž. Když mě sevře ještě víc, trochu sebou zavrtím.
Po příchodu se nejdřív rozhlédnu kolem, než si sednu na stoličku. Možnost něco si objednat se již udála víceméně za mě.
Aha... Řeknu stručně a chvíli na něj zamyšleně hledím, než se podívám, co se vůbec objednalo.
Neuraž se, ale vzhledem k tomu, jak moc je tvá smečka divoká, mě to moc nepřekvapuje.. Nepotkal se s jiným vlkodlakem? Mluvím skoro až tiše, no jsem si jistá, že mě Peter slyší až moc dobře.
A ty dvě bety se mohly zatoulat kamkoliv. Zase se po době ukážou, jako to bývávalo.. Pokrčím rameny. Jak to můžu brát až tak v pohodě?
Nakonec vezmu skleničku a i si s ním přiťuknu. A jelikož já mezi lidi jdu minimálně a nikdo na mě nemá pifku si myslím, že mám velkou šanci vydržet ještě několik desítek let..
Asi si začnu dělat seznam divnejch věcí. K tomu dnešnímu ránu si připíšu ještě ty dvě zatoulané bety..

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:45
AJ Leclair

AJ mi podá ruku, abych si s ním potřásla, když jsme se tak hezky potkali. Je to slušnost přijmout nabízenou ruku a tak mu tu svojí podám. Je to docela vtipné jak moje malá ručka zmizí v té jeho velké. Nezaleknu se toho a krátce mu dlaň zmáčknu.
Chvíli jedeme mlčky a když AJ zapátrá ve svých věcech a vytáhne balík piškotů. Vytřeštím na ten pytlík oči, skoro stejně jak když si Aj sundal tričko. To snad není možný. Dvakrát za den, to není náhoda a v tom mě utvrdí i balená voda, která je naprosto stejná. Tohohle by si nevšiml jen blbec a řekněme si že teď žiji takzvaně ve střehu.

Bez jediného slova, otevřu svůj batoh, použiji docela prudký pohyb, jako kdybych byla rozčílená, což jsem. Najdu onen pytlík, co jsem měla v batohu jako překvapení a vytáhnu ho.
"Ne díky. Mám svoje." Prakticky pytlík strčím AJovi pod nos. "A netušíš jak se mi dostal do mých věcí?" Nevím, co AJ viděl, ale nejspíš mě našel jen spát v bažině. Kdyby spatřil mojí tvář, když se proměním určitě by mi nestrkal piškoty do batohu. Nebo ano? A bral by to jako dobrý vtip, ale to by pak věděl, co jsem.

New Orleans - vír velkoměsta - 17:00
Tina Jane Leonhard

Peter se málem při poznámce o divokosti zakucká.
"Divocí?"
Zakroutí hlavou.
"Já pracuju na úřadě. Máme kluka u hasičů, který nám tam hlídá jednu kitsune. Máme bankéře."
Odkašle si.
"Asi si nás trochu pleteš s těma Sirotkama z bažin."
Vyvede tě z omylu. Dvě smečky se prostě občas pletou. Zjevně se to nestává poprvé. Upije ze sklenky.
"No on Charley měl noční hlídku, kdyby nám tu začalo vyšilovat nějaké štěně."
Pootočí sklenku.
"Napadlo nás, že mohl na někoho narazit. Bohužel ani detektiv Sanders to nevyloučil."
Opět pootočí sklenku.
"No každopádně dokázal narazit na jednoho z nás v davu. Musel být hodně dobrý."
Shrne včerejší noc.

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:45
Tessa Carstairs, AJ Leclair

Uchechtnu se a vylovím z pytlíku jeden z piškotů a začnu ho chroupat. Je vidět, že dávám dohromady myšlenky.
"No asi by bylo dobré začít včerejším úplňkem."
Vezme další suchar a pokračuje v chroupání.
"Narazil jsem na tebe a dal pozor, aby ses neutopila."
Pokrčím rameny. Zjevně přemýšlím jak pokračovat.
"No a když jsi se dostala moc k území zdejší smečky, tak jsem tě stáhl zpět, aby tě nesejmuli."
Ukončím vysvětlení. Je zřejmé, že jsem toho celkem dost neřekl, ale celkovou kostru jsem aspoň z mého pohledu zachytil celkem dobře.

New Orleans

Když mě vyvede z omylu, až se skoro zastydím, že jsem tak mluvila o někom, kdo se snažil. Tak to se omlouvám... A nepletu se jen trochu.. Spíš trochu víc.. Dneska jsem procházela bažinou a narazila na strom s přibitým mývalem a znakem na zádech.. Chudák tvor. Napiji se ze skleničky a pak ji zas položím na bar.
Docela mě děsí myšlenka, že by se tu vyskytl hodně agresivní lovec.. Povzdychnu si a opřu ruce o bar. SLedujíc zamyšleně barovou desku si cosi mumlám pro sebe.
Hodně dobře cvičenej lovec.. Dodám ještě po chvíli.

What the...

Nemám rád alkohol všeobecně.
Ale po dnešku mám dojem, že rozbiju každou flašku, která se mi dostane do ruky. Když jsem to uviděl, opřel jsem se o stěnu nějakého domu. Jinak bych asi fakt omdlel. Těkám pohledem mezi místem činu, rukama, páskou, rukama, uličkou, páskou. A tak dále a tak dále.
Co se stalo? Mám okno, které je typické pro kocovinu. Scénářů je mnoho. Někdo mě naštval v baru, já se neudržel a zabil ho.
Někdo mě chtěl okrást a já ho... rozpáral? Nebo chtěl nějaký gauner okrást někoho jiného, já chtěl pomoct a přehnal jsem to.
Doufám, že se to nedozvím na stanici pro výslech. Co sakra teď? Prohrábl bych si vlasy, kdyby mi po nich nezůstali stopy.
Páska, křída, čáry, krev... Počkat, blbečku zastav na chvíli... Jediná možnost je, že mě tu ti poldové zapomněli.
To je při našem vládním systému dost možné.

Přestanu jančit a potlačím dávící reflex. Odlepím se od zdi a pokusím se konstruktivně myslet.
Jediná možnost, co mě ale napadá je hodně rychle a nenápadně zmizet. Před tím ale zalezu za jednu z popelnic a povolám oheň.
Nechce se mu, dlouhou dobu se skrýval někde uvnitř mne, čekající na příležitost. Proto vyšlehne trochu větší plamen, než bych čekal. Jsem ale dobře schovaný, takže se nic moc nestalo.
Začnu si z rukou opalovat krev. Takhle nikam nemůžu. Když je hotovo, uklidním svůj tep a nenááápadně jako normální puberťák zkusím splynout s New Orleanskými ulicemi. Pokud možno nejrychleji. Stejně mi to nesedí. Mám patřit k těm dobrým. Neměl bych se schýlit k takové hnusotě. Ani přesvědčit. Můžeme být v pubertě? Projevuje se to takhle? Budu se muset optat.

New Orleans - vír velkoměsta - 17:00
Tina Jane Leonhard

Peter vyprskne. Tuhle informaci opravdu neměl.
"Přibitý na stromě s naším znakem?"
Vytřeští oči. Vytáhne telefon a začne rychle vytáčet číslo.
"Máme tu Běžce, pošli to Sirotkům."
Zaklapne telefon.
"No myslím, že to bude ještě zajímavé."
Vypije celou sklenku a objedná další.
"Vypadá to na nějaké problémy s Alfou. Což bude problém. Tady žádná alfa není už nějaký ten čas."
Před ním skončí další sklenka.
"No doufejme, že jen prochází a oznamuje svoji přítomnost."
Vezme sklenku mezi prsty. Vypadá to, že jsi mu informací o mývalovi přihodila další tunu problémů.

New Orleans

Běžce? Pohlédnu na Petera zvědavě. Pak opět shlédnu na bar a trochu se napiji ze skleničky. Ještě zajímavější.. Já měla za to, že je to jen varování ostatním.. Hm,. Co se to nedovím všechno. No vypadá to, že asi budeš mít trochu víc práce..., No, pro příště aspoň vím, co si nechat pro sebe. Dopiji zbytek ze skleničky.
Při zmínce alfy se ohlédnu a chvíli jen zírám kamsi mezi lidi.
Nějaký čas? Poměrně už delší dobu.. Akorát nevím, jestli by nová alfa v tomhle městě byla průšvih nebo štěstí.. Otočím se zpátky. A hlavně, jak moc by to ovlivnilo nesmečkový vlkodlaky a nováčky v našem světě.. Opřu si ruku loktem o bar a začnu si zamyšleně natáčet pramen vlasů na prst.

New Orleans - vír velkoměsta - 17:00
Tina Jane Leonhard

"Trochu?! Udržet tohle město v klidu před lovci je úvazek na 100%."
Povzdechne si. Tohle je pro něj špatná situace.
"Příjde na to. Poslední alfu nám opíchala lovkyně a to nebyl ten nejhorší."
Upije ze sklenky.
"Nový Alfa by mohl jít systémem: Přidej se nebo umři."
Položí sklenku.
"Navíc by mohl chtít sjednotit obě smečky dohromady."
Sklenku dopije.
"No tohle asi od stolu nevyřeším."
Na pult položí peníze.
"Hale dík za informaci. Zkusíme udělat pořádek. Dávej bacha na lovce."
Poděkuje barmanovi a vyrazí z baru. Po cestě tahá telefon z kapsy.

New Orleans

No tak se nečerti ne? Až s moc velkým klidem všechno beru. Konečně vyprázdním skleničku. V jeho dalším proslovu ho neruším, jen poslouchám.
Když už pak děkuje za informaci, ještě cos ironicky dodám. Takže máme dobré vyhlídky... Super. To už pak mizí, takže jen mávnu za ním na pozdrav.
Upozornění před lovcem vypustím z hlavy, i když bych neměla.
S klidem se pak zvednu a odeberu z baru ven.

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:45
AJ Leclair

Jeho reakce mě zaskočí. Jsem naštvaná, cítím jak mi srdce divoce buší a on si v klidu otevře pytlík a mlsá si piškoty. Jenže jeho pečlivě volená slova mě dostanou. Pustím pytlík a překryji si rukama tvář.
„Cože? Ty jsi mě viděl v noci.“ Mluvím do dlaní, takže jsou má slova tlumená. Vypadá to, jak kdybych se proměnila v to co včera a snažila bych se to skrýt.
„A nebál ses mě…“ Zašeptám, spíš jako poznámku pro sebe. „Vždyť jsem tě mohla zabít.“
„Zdejší smečky?“ Svěsím ruce a nechápavě na AJe zírám. Jestli tohle hraji, jsem výborná herečka, ale doopravdy se zdá, že o něčem takovém nemám ani šajnu.

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:55
Tessa Carstairs, AJ Leclair

Usměju se. Viděl už jsem horší zjevy.
"No viděl. Chtělo by to trochu zakrátit drápy a bylo by to v pohodě."
Odpovím celkem žoviálním tónem. Zase do sebe hodím jeden piškot.
"Kdybych se měl bát každého štěněte, tak bych nevylezl o úplněk ani z baráku."
Je vidět, že Tessin stav úplně na mě neudělal tak velký dojem. Další piškot. Je vidět, že přemýšlím, co odpovědět.
"No smečka... Skupina takových jako jsme my."
Svraštím obočí v přemýšlení, jak to nejlíp vysvětlit.
"No a někteří nemají rádi cizince. V lepším případě by tě vyhnali, v Mexiku by se tě snažili asi eliminovat."
Pokusím se přiblížit hrůzy, které by jí mohli potkat.

New Orleans - klid domova - 18:00 a dále...
Rian "Richi" Niel

Očista proběhne a ty vyrazíš z uličky.
Vmísit do davu se ti ovšem moc nepodaří. Ono není do čeho se vměšovat. Ulice je prázdná. Co hůře než prázdná, opuštěná. Jestli tu někdo někde je, tak musí být hodně dobře schovaný. Když pohlédneš do oken, vidíš světla domácností, ale nikdo se na televize a do počítačů nekouká. Něco je opravdu divně a špatně.
Neexistuje moc možností, jak město vystěhovat a v tak krátkém čase. Maximálně, že by jsi byl mimo několik dní a to by byl teprve úlet.
Z myšlenek, na opuštěné město, tě vytrhne změna scenérie. V ulici se začne zvedat mlžný opar. Jakoby vyvzlínal z asfaltu a batonu. Městu tak propůjčuje poměrně zajímavý magický odstín.
Mlha během chvilky naplní ulice až po kolena. Že to nebude jen tak ti napoví i fakt, že sama mlha za tebou chybí a to jen ve tvaru tvé chůze. V zásadě by ses dokázal dostopovat až k uličce. Mnohem zajímavější je ale ovšem fakt, že se kus od tebe opět objeví jedna cestička, která vede směrem k starému městu a močálům.

New Orleans

Nakrčím obočí.
"Ne, na to vám neskočím." Nevím kdo to je, proč to dělá, ale tohle fakt není normální. A ta cesta... Abych zahnal myšlenky na to, že mě cche něco zabít začnu chodit v mlze a vytvářet si různé obrazce.
Kdybych měl čas, vytvořil bych něco ve styku "Táhněte do ***..." Bohužel se pořád cítím neklidný. Jako by mi na hlavu mířil odstřelovač.
Už vím jak se cítí James Bond. Na rozdíl od něj tu ale já nebudu pobíhat s GLOCKEM na snad tisíc nábojů a jen tak nezabiju padesát lidí. I když u jednoho se mi to možná povedlo.
Ta cesta mě nějak láká. Nedokážu to vysvětlit.
"Fajn, fajn. ALe pro příště zkuste třeba poslat esemesku co já vím. Obešlo by se to bez těch blbůstek okolo."
Zavrčím i když nevím komu. Jasně že to je sebevražda. Ale lepší já než někdo jiný. Můj život nikdy neměl moc cenu.
Vydám se tedy tím směrem.

New Orleans - klid domova - 18:00 a dále...
Rian "Richi" Niel

Sledovat stezku není problém. V zásadě by jí dokázal sledovat asi i slepí, obrazně řečeno.
Stezka k bažinám nevede přímo. Prochází městem. Zjišťuješ, že město má nějaké ty obyvatele. Vidíš je jen jako stíny a ne šedé, ale barevné. Je zde několik (3stíny), které jsou stříbřité. Jeden stříbřitý s rudou kresbou. Dokonce potkáš celkem sympatický stín, který má zlatavou barvu a dva ocasy.
Stezka tě nakonec zavede opravdu k močálům.
Močály v tomto podivném světě mají mlhu mnohem vyšší. Stezka vede mezi stromy. Tak nějak ti připadají známý.
Stezka nakonec končí v zádech velice temného stínu. Jeho tvary jsou podivné, rozostřené. Tenhle obraz znáš dobře, dopoledne jsi ho maloval do sešitu a byl ti věrným společníkem předchozí noc.
Přízrak se na tebe otočí. Oblast jeho očí je ještě temnější než jeho tělo. Zatím co ostatní stíny tě neviděli a mohl jsi jima projít. Tenhle stín si je zjevně tvé přítomnosti vědom.

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge

Kluci vyhodnotí situace podobně. Čas, který jsme tady strávili, byl tak trochu zbytečný. Těch pár vodítek, které jsme našli, nám osobně nic neprozradila. Možná policajtům, které jsme nakonec zavolali.

Sam se na okamžik vrátí do minulosti a vypráví mi, jak si s Tylerem z tohodle domu udělali chlastací schovávačku. Těžko tomu uvěřit, když člověk vidí, v jakém stavu se dům nachází. Ale vzhledem k tomu, že vím, jak tihle dva jsou šílení a navíc stále ještě stojí přede mnou živí a zdraví.
A roztrhaný bezdomovec? Rozhlédnu se po provizorní ložnici. Zjevně někdo o jeho nešťastném osudu nevěděl a nebo mu to bylo putna, takže se tady bez velkým řečí ubytoval.

Vylezli jsme ven z baráku a čekali jsme až konečně dorazí přivolaná policie. Sam si taky všimne absence zvuků, což na pozadí podmáčeného ostrova s tematickým domem, vypadá docela děsivě. Tedy pokud jeho zaražený výraz nezpůsobilo něco jiného. Pravdu se bohužel nedozvím, protože se vrací Tyler s policií. Začíná druhé kolo zkoumání, rozhovorů s muži v uniformách,. Odevzdání foťáku s nafoceným důkazním materiálem, sběr vzorků a spoustu jiného. A byť jsme nebyli jedni z nich, museli jsme za nimi běhat jako cvičení psi. Jediný, komu to zjevně nevadilo, byl Buck, který mohl trávit spoustu času venku.

Konečně je konec. Počkat, vlastně ani ne. Namísto noční směny na stanici, třeba i s krátkým nepovoleným šlofíkem budeme hlídkovat jako skautíci na táboře. Koukala jsem na rozpis a dneska mě asi někdo nemá rád, protože dostanu "skvělou" graveyard šichtu. Třešničkou na dortu by byl asi naprosto nemožný policista, ale to se uvidí, až se setkáme.

Do konce dne jsem se nepouštěla do ničeho velkého. Nakoupila jsem zásoby do lednice, udělala jsem večeři, a pak jsem se pustila do učení. Ani jsem si po pravdě nevšimla, že se vrátil domů Blake, ale protože pak vyrazil s klukama na pivo, zjistila jsem, že tam byl jen podle toho, že jeho část večeře byla snědená.

V půl desáté jsem odložila zápisky, oblékla jsem se a vyrazila na ústředí.

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:55
AJ Leclair

AJ se přizná, že mě viděl a dokonce i vtipkuje, že bych si měla zkrátit drápy. Natáhnu prsty a podívám se na nehty, jako kdyby se měly zrovna přeměnit.
„Já je, ale vůbec nechci. Nic není v pohodě.“
Utrhnu se na AJ, i když on za můj stav vůbec nemůže a zdá se, že se mi snažil i pomoc. AJova další slova ani moc nevnímám, stejně moc nechápu o čem mluví. Zbystřím, když vysloví slovo my.
„My?“ Zopakuji po něm jako v transu. „Ty jsi jako já?“ Skoro tomu nedokážu uvěřit, doteďka jsem si myslela že tohle prokletí je jen moje. Za půl roku jsem nikoho jiného, podobného jako já, neobjevila.

„Oni jsou i další?“ Je toho na mě doopravdy hodně. Moc informací, které jsem potřebovala ale nečekala. Opřela jsem se o korbu dodávky a koukám před sebe, jako kdybych byla mimo.

Močály

Grr..
Že já sem blbec chodil, kdybych si vzal aspoň baterku...
Na cestu si přesto nesvítím, vidím poměrně dobře, i když občas prostě zakopnu o nějaký ten kořen.
Aspoň ta mlha odáží světlo.
Když ale uvidím ty stíny, zamrazí mě. Nelíbí se mi to tu. "Eh... Nazdar. No, tak jsme se viděli a já už asi půjdu, ne?"
Ukážu rukou na cestu kudy jsem přišel a zacouvám pár kroků.
Je mi jasný že mě asi nepustí, ale zkusit to můžu. Taky už mi došlo, že se dneska pravděpodobně nevyspím. Škoda.

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:55
Tessa Carstairs, AJ Leclair

"Tak se musíš naučit ovládat."
Zase vezmu jeden piškot a začnu chroupat.
"Jistě, že jsou i ostatní jako ty..."
Odsouhlasím její dotaz. Pak o něco méně nadšeným tonem dodám.
"...Zmatení a vyděšení."
Věta zní spíš jako povzdech.
Natáhnu před ní ruku a nechám si narůst drápy a zase je nechat zmizet. Doufám, že jí to přesvědčí dostatečně, že si nedělám srandu.
"Ono je vás docela dost. Nás už moc není."
Použiji na vysvětlení podivný termín.
"V poslední době jdou ze Států informace o nezodpovědných alfách, který přeměňují lidi jak na běžícím pásu. Já si osobně myslím, že se prostě ve státech zbláznili."
Doplním pro upřesnění. To, co vlastně jsme, jsem očividně ve vysvětlení opoměl zmínit.

New Orleans - klid domova - 18:00 a dále...
Rian "Richi" Niel

Přízrak se proti tobě natáhne dlouhou rukou. Mlha se kolem tebe zavlní.
Vypadá to, že si dáš repete předchozí noci. Ale není to ani zdaleka tak příjemné. Když bylo normální noční osvit, tak to bylo hrůzné. Teď jak se přidala mlha, tak je to ještě horší. O mnoho horší. Navíc temný přízrak se zdá být ve svém prostředí. Stačí se ohlédnout a vidíš, že je neuvěřitelně blízko.
Honičku ovšem ukončí něco překvapivého. Ozve se podivný hluboký zvuk podobný vytí, celá mlha kolem tebe zrudne a obarví svět do ruda. Nepochybně je to barva krve, která propojila mlhu a okolní noc v jedno.
Asi by se dalo říct, že je to tvoje poslední minuta. Jsi tu jen ty a co jiného by dokázalo obarvit krví okolí?
Realita je až hrůzostrašná. Cítíš, že to nemůže být jinak. Vlhká země tě vítá, jak na ní padáš. Uvědomuješ si ovšem, že země není tvořená hlínou, ale klasickou podlahou. Dokonce děsně známou podlahou před tvým bydlištěm. Mlha se rozplétá a ty zjistíš, že nejděsivější na tom je, že to byl podivný stav ne-nepodobný snu.
Jsi před domem. Nikde nikdo. Nic ti fyzicky není, krom lehkého přeležení. Zůstala jen nejistota snu, který se vydával za realitu.
Čas ukazuje na hodinu po půlnoci. Musel jsi usnout opravdu hodně tvrdě.

What the... No víte co chci říct.

Bylo to strašidelný.
I když se člověk nebojí smrti, tohle mu dokáže dost rychle sebrat vítr z plachet. A než stačím vykřiknout nějaká poslední "hrdinská" slova třeba jako: "Do obličeje ne," ta noční můra skončí.
Ano, skutečně to byla JEN noční můra.
Opřu se na rukou a zhluboka nadechnu. CHce se mi zvracet. Sice se dávím, ale můj žaludek je očividně taky natolik vyděšený, že z něj nic nevyjde. Třesou se mi ruce.
Po pár minutách se odplazím na křeslo na verandě a sednu si na něj. Měl bych se přirozeně zabarikádovat v domě, ale na to vážně nemám energii.
Zírám do prázdna a snažím se zahnat pocit, že na mě odněkud míří odstřelovač.
Byl to jen sen, jen sen...
Opakuji si stále dokola, ale moc tomu nevěřím. TAKOVÉ sny se mi nikdy nezdají. Může za to New Orleans? Možná mě přiotrávily ty výpary z bažin.
Po chvíli pošoupnu křeslo, abych se díval směrem k nim. Přijdou mi děsivější než předtím.

Když jsem konečně psychicky jakžtakž v pohodě, okamžitě se vrhnu na notebook a začnu vyhledávat všechno o historii tohohle města. Měl bych asi něco vědět.

Bayou Sauvage National Wildlife Refuge - noční hlídka
Amber Parker

Na noční hlídku se dostaví strážník Moris. Jedná se o kluka, který se tváří, že je z toho nadšený stejně jako ty.
Vyrazíte na třídání předchozí skupiny. K cestě využijete vaše služební auto. Dle instrukcí zaparkujete na odpočívadle blíže k domu a jdete je vystřídat.
"Tohle mi byl čert dlužnej."
Mrmlá strážník, když už asi po páté zahučí až po kotníky do vody. Tobě se jde celkem dobře. Znáš tyhle bažiny a víš, jak se v nich pohybovat.
O pár minut později dorazíte k provizornímu táboru. Ten se nachází několik desítek metrů od domu, aby na něj bylo vidět. Sezení je v podobě přístřešku, malé modré lampičky a malého ohřívače.
"Ztracená noc. Tady se neukázala ani noha."
Přivítá tě Tyler a šťoucháním probere strážníka opřeného o strom.
"No užijte si to tu. Stejně tu budete sedět, až vás budou bolet zadky."
Vyškrábe se na nohy i strážník.
Během deseti minut dvojce mizí v podrostu.
"No tak hurá na to. Hrajete aspoň poker?"
Zeptá se Moris a vytahuje z příručního batůžku krom obligátní termosky s čajem i balíček karet a pytlík s žetony. Zjevně nebude na první takové hlídačce a i ty sama usuzuješ, že modré světlo lampy, dělá dostatečný osvit na pomalé hraní.
"Nebo jestli chcete chodit okolo. Co mám zkušenost, tak stejně se málokdo vrací na místo činu."
Praví lehce otráveným hlasem.
Každopádně se dohodnete na nějakém rozumném trávení hlídky a překvapivě čas utíká rychle.
Za chvilku je polovina vaší hlídky, tj. jedna hodina ranní, když lehký mlžný opar prořízne hluboce položené zavytí. Jsi si celkem jistá, že to není pes. Psi mají úplně jinou toninu. Tohle se navíc naprosto neuvěřitelně nese bez ohledu na porost, kterým jste obklopeni.
Moris se celkem rychle probere. Důvod má k tomu ale zdaleka jiný. Z domu se ozve tupá rána, jakoby někdo něčím propadl a zaleskne se světlo. Okamžitě je na nohou a i se zbraní jde směrem k domu.
"Raději nechoďte přímo za mnou, kdyby se něco stalo."
Požádá tě. Ta malá chvilka mezi domem a vaším sezení nestačila na to, aby případný obyvatel domu zhasnul světlo.
Moris vejde do domu a slyšíš jeho hlas.
"Policie, nesnažte se klást odpor a nepokoušejte se o útěk."
Pár cenných vteřin a slyšíš padnout výstřel.
"Říkám chlape, neutíkej."
Slyšíš hlas Morise, který jde hlouběji z domu a pak kovovou ránu. Za ní následuje zvuk zápasu. Je otázka, kdo vyhrává, ale faktem je, že světlo zhaslo. V domě se rozhostí ticho. Úplné, jakoby tam nebylo ani živáčka. Vypadá to, že se dům stal v zásadě opuštěným.
Po chvilce vstoupíš dovnitř. V předsíni uvidíš padlý stín lidského těla a lesklá pouta v opasku. Dům se zdá celkově klidný a tichý a krom strážníka opuštěný.

New Orleans - večer v plném proudu
Tina Jane Leonhard

Varování Petera jsi vypustila z hlavy a vrhla ses do víru města.
Celkem rychle jsi zjistila, že varování bylo opravdu zbytečné. Město žije vlastním rytmem a na nějaké lovce a vám podobné bestie kašle.
Kolem půlnoci jsi konečně usoudila, že je čas se odebrat k domovu. Ne, že by o tebe rodina měla strach, ale teplá postel je lepší lůžko než bar. Navíc raně-dopolední snídaně je lepší než probuzení se někde na lavičce.
Každopádně ses dopravila domů a vrhla se na chystání ke spánku. Sotva jsi ovšem ulehla, rozrezonoval vzduch zvuk, který matně znáš. Je to vytí vlka, nebo spíše vlkodlaka. Občas je slýcháš, ale tohle je jiný. Tohle v tobě rozechvělo ty nejprimitivnější struny a musela ses hodně napnout, aby ses neměla tendenci transformovat. Takto to odnesly jen oči.
Vytí utichlo a po něm se světu vrátily normální zvuky. Jelikož tvoji rodinu to neprobudilo, je zřejmé, že se jednalo o vytí určené jen některým uším.

New Orleans

Jakmile jsem opustila bar, vlastně všechna Peterova varování byla rázem fuč. Odebrala jsem se procházkou po městě a kochala příjemnou nocí. Vlkodlaci mají klid, takže i vlastně celé město má klid a může si tak dosyta užít noci.
Zrovna jsem procházela kolem prázdné výlohy, když se mi pohled upnul na velké hodiny na ulici. No.. Čas jít domů.. Vybrakovat ledničku a pak do pelechu. Vlastně, asi musím vypadat divně, že si povídám sama pro sebe.
Otočím se a opustím centrum města, do mé ulice. K domu přicházím asi po deseti minutách. Když si odemknu a vlastně tiše za sebou zavřu, odplížím se do kuchyně, kde přepadnu lednici. Jelikož na mě ale zeje prázdnota ledničky a jen pár pomerančů a jablek, lednici zase zavřu. Hm... Máti by měla nakoupit..
Tiše pak odejdu po schodech do pokoje, kde si vezmu jen tílko s kraťasy a přelezu do koupelny. Po rychlé sprše a převlečení se vrátím do pokoje a plácnu sebou na postel. Když se dostatečně zahrabu a mám v plánu jít spát, zaslechnu ono to vytí. Musela jsem se hodně napnout a ovládat, abych se nepřeměnila. Naštěstí se mi to povedlo a jen se mi na krátkou chvíli přeměnily oči.
No, to bude noc. Zahuhlám do polštáře a lehnu si na břicho, jak pravidelně spím a přikryji se až nad hlavu. Tma a jen lehká únava mě nakonec přiměje zaspat.

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:55
AJ Leclair

Od AJ dostávám takovou rychlou přednášku. Jsem snad zmatenější než dnes ráno.
„Jak se mám naučit ovládat…“ Povzdechnu si. „Já skoro ani nevěřím, čím jsem se stala. Jenže každý úplněk mi dokáže, že jsem to co jsem.“ Mluvím spíš sklesle a odevzdaně. AJovu přeměnu ruky pozoruji vcelku s úžasem. Kdybych se tohle naučila, nemusela bych žít na útěku, mohla bych se usadit. Třeba dokončit i vysokou školu.
„Nauč mě to.“ Vyhrknu náhle ze sebe.
Poprvé se odhodlám a natáhnu se k AJovi a vezmu si taky jeden piškot.
„Já vlastně nevím kdo mi to udělal. Asi před půl rokem, když jsem šla z večírku domů mě někdo napadl.“ To že to nevím není až taková pravda. „Poté se stalo několik událostí a já musela utéct a od té doby se na jednom místě moc nezdržím. Jsem ztracená.“

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:55
Tessa Carstairs, AJ Leclair

"První věc, která pomáhá, je přiznat si co jseš. Nebo spíš nejseš."
Začnu s mentorováním.
"Pak už to jde úplně snadno."
Kouknu na silnici a zkusím odhadnout jak daleko to je do města. Jestli jí chci něco naučit, bude lepší být mimo město.
"No pokud se chceš opravdu něco naučit, tak raději mimo město."
Zabouchám na okénko u dodávky.
"Tady to bude dobré. To už nějak dopajdáme."
Usměju se na řidiče a na dalším odpočívadle dodávka zastaví. Pomůžu Tesse dolů z korby a mávnu na řidiče.
"Takže tady to bude dobré."
Podle cedule, kterou jsme minuli, by to mohlo být do města tak půlhodiny pěšky. Když to vezmeme mimo cestu, tak možná o chlup déle.
"Takže první pravidlo, které ti pomůže, je, neignorovat, co cítíš."
Vyrazím od silnice.
"Já, když jsem se učil ovládat, jsem cítil frustraci, vztek a byl jsem nasranej na celý svět."
Zasměju se. Uteklo až moc vody, od tohohle telecího věku.
"Musel jsem se naučit tohle odfiltrovat a uklidnit se. Pak už to šlo samo."
Emoce jsou klíčem a držet je pod kontrolou je základ. Nejen pro vlkodlaka.
"Když už bylo hodně zle, začal jsem si připomínat, kdo vlastně jsem a v hlavě jmenoval důvody, proč se nesmím přeměnit."
Natáhl jsem dlaň a postupně zatínal natažené prsty v pěst.
"Ani by jsi nevěřila, kolikrát tam bylo, že by mě za to zmlátil brácha nebo mamka."
Opět se zasměju. Tyhle roky mi opravdu chybí.
"Jakmile jsem se naučil ovládat tuhle svojí agresivnější část mimo úplněk, tak pak už jsem neměl problém."
Ukončím základní instrukce. Většina lidí v jejím stavu stejně nepochopí o čem mluvím. Stejně tak jako já nejsem schopen pochopit plně pokousané.

Co den vzal a dal
Konec intra

Den po úplňku začal pro většinu celkem slibně. Přesto se velice rychle zvrhl v něco, co není úplně běžné.
Připomeňme si vraždu v uličkách New Orleans, kterou vyšetřoval detektiv Mike Sanders. Při práci ho pozorovala Tina Jane Leonard. Pro ní to nebyl ovšem poslední podivný zážitek tohoto dne.
Na výuce potkala externistu Jasona Geretha z LA. Na něm bylo divné snad pouze to, že neměl v zásadě pach. Tento celkem aktivní jedinec si jako trofej ze školy odvezl jednu z jejích spolužaček.
Pro Riana Niela začalo ráno už velice brzo. V noci ho pronásledoval podivný přízrak, který ho nakonec nahnal na místo, kde by se nikdo moc nechystal spát. Jeho ložem byla jedna z krypt starého St. Luiského hřbitova.
Jeho den neměl být klidný. V průběhu polední pauzy se setkal s patřičnou demonstrací zdejšího folkloru. Chlapec, který před jeho očima umřel, byl chlapec z vyššího ročníku. Byl jeden z prvních, který se mrtvoly dotkl a zjistil, že toto tělo prostě už dodejchalo mnohem dříve.
Společné kroky obou studentů je svedli k setkání v přilehlých bažinách. Zde potkali přitlučeného mývala se znakem černého slunce vyřezaného do těla. Tento lehce demonstrativní prvek agrese nějakého lovce nebo vlkodlaka opustili. Aspoň se seznámili a uvědomili si, že v tomto městě nejssou zdaleka sami.
Při opouštění bažin potkali nenápadného klučinu s foťákem, který smrděl jako srdce bažiny.
Jejich kroky se rozdělily a nakonec každý dosáhl svého domova.
Pro Tinu to byl skoro konec dne. Večer šla ještě do města, kde potkala jednoho z členů smečky Černých sluncí. Tam se dozvěděla, že v městě je opravdu bordel.
Rian měl sám se sebou dost problémů. Ocitl se ve stavu, který nebyl úplně přirozený a je otázka kdo za to mohl. Zda jeho přirozenost nebo vliv někoho dalšího. Každopádně mohl tak poznat jednu z nejtajnějších tváří města. Potkal ordazy těl několika bytostí (vlkodlaků a jednu kitsune). Nakonec ho zahnal temný přízrak z bažin, který ho v tomto světě zahlédl.
Pro Amber byl den asi jeden z nejdelších v práci. Začal nálezem krve u jednoho odpočívadla v západních bažinách. Jak šel den, zjišťovala, že její okolí je stále divnější a divnější. Vše vyvrcholilo noční hlídkou u starého ztraceného domu. Zde se strhl boj, kterého byla skoro svědkem. Rozhodně jí to nenechalo v klidu.
Samotná Tessa měla probuzení do reálného světa asi nejdrsnější. Probrala se uprostřed jižních bažin, kam jí zahnal úplněk a její neovládaná přeměna. Štěstí v neštěstí jí přálo a její batoh se obohatil o mapu a nějaké to jídlo s pitím.
Při vymotávání se z bažin, narazila na poměrně nápomocného chlápka se stříbrným zapalovačem a zajímavým symbolem na něm. Ten se s ní podělil o teplo kafe a zanavigoval jí na odpočívadlo, kde se jí mohlo podařit stopnout nějaké auto.
Místo auta stopla ovšem někoho, koho by ani nečekala. Jejího ochránce v noci a kluka, který jí zřejmě umožnil, aby se neztratila v těchto nepřehledných bažinách.
Slovo dalo slovo a AJ se ukázal jako o něco znalejší a začal jí zasvěcovat do tajů bytí vlkodlakem.
Ale to už se přiblížila noc a s ní podivné snění Riana, výlet Tiny do města a nudně nudná hlídka Amber.
Tuto část uzavřelo nelidsky nepříjemné zavytí, které zachránilo Riana od nehody, Tinu málem vytáhlo z postele a Amber ukázalo, že New Orleans přilehlé okolí není místem, kde by se dalo spoléhat jen na znalosti z knih a vědy.

Graveyard shift - Bayou Sauvage National Wildlife Refuge - noční hlídka

No aspoň máme oba výraz jako bychom kousli do něčeho hodně kyselého. Naštěstí, pokud si myslí, že musí trávit noc na mokrém ostrově kvůli strážcům parku, kteří našli....jednu kaluž krve a squaterské doupě, pak to nedává najevo ani nahlas.

Tyler už čeká, až ho vystřídáme a on bude moci odjet domů, do teplé postele a aspoň trochu se vyspat. To mě čeká lezavá zima a pár hodin s policejním důstojníkem. Dostaneme pár bezvýznamných informací od předchozí hlídky, ale nic důležitého. Oni měli docela klid, tak doufám, že v toto duchu budeme pokračovat.

Strážník Moris sice vypadá, že mu sotva uschnul inkoust na diplomu z policejní akademie, ale na tyhle hlídkovací směny je docela dobře vybaven, protože sotva Tyler s druhým policajtem zmizí v křoví, už vytahuje pokerovou sadu.
"Poker hrát umím, tak asi průměrně. Můžeme klidně dát pár her a pak nezávazně okouknout okolí. Nic velkého," pokrčila jsem rameny.

V jednu ráno už oba sedíme, oči stěží držíme otevřené, každou chvíli kontrolujeme čas, abychom zjistili, že je přesně o minutu více než jsme se dívali později a ještě nám do konce hlídky kus času zbývá.
Náhle se ozve táhlé zavytí. Dlouhé, držící stejně hlubokou tóninu. Takhle pes nevyje. Po pravdě pes v pravým slova smyslu ani nevyjde. Oba nás to donutí vrátit se do noční reality parku. Moris okamžitě převezme velící roli, ale já v tuhle chvíli nejsem jedna z těch, které by nějak protestovaly, nebo dělali pravý opak toho, co je jich řečeno.

Zvuky, které se ozývají z domu, se mi vůbec nelíbí. Ale náhlé zmizení světla a umlknutí veškerých zvuků, se mi nelíbí mnohem víc. Ač by nejraději zůstala venku, není to správné.
Vezmu do ruky druhou baterku, rozsvítím jí a s bušícím srdcem vstupuji do domu. Když narazím na zhrouceného strážníka, rychle projedu světelným kuželem okolí, kdybych viděla někoho poblíž a teprve pak k němu pokleknu. Obejmu mu rukou zápěstí a palce kontroluji tep. Snad je v pořádku a jen v bezvědomí.

Kapitola 2: Volání Alfy

Ráno druhého dne
Rian "Richi" Niel

Noční hledání na internetu přineslo několik závěrů.
New Orleans je opravdu divné město a město okultizmu jižní části US.
V posledních 10 letech zde bylo zlikvidováno 4 kultů, který měly sklony dělat satanistické rituály vč. obětí. (Dvě dokonce zvládly pokus udělat.)
V období deseti let se zde objevilo několik sekt z jihu a ze severu. Křesťané zde pozvolna ztrácejí vliv.
Z historických zvláštností je třeba zmínit hrob Marie Laveau (1801-1881), jedné z nejslavnějších voodoo královen. Po chvilce zjišťuješ, že její hrob už jsi viděl. Byl naproti hrobce, kde jsi předchozí noc našel útočiště.
Celkově voodoo zde má mnohem mocnější kořeny než křesťanství. V zásadě aktuálně podle internetu to vypadá, že jsou zde jen dva opravdu velké klany a několik menších. Jejich aktivita v zásadě není utajená. Dokonce se můžou lidi objednat na seance.
Zajímavostí ve velice obsáhlé sekci voodoo je ovšem to, že třebaže je město pověstné aktivitami Leveau, tak k jejímu odkazu se v těchto dnech nehlásí už nikdo. Poslední, kteří se k ní hlásili, byli před rokem a kousek nalezeni všichni otrávení. Mluvilo se o hromadné sebevraždě a nikdo to moc oficiálně nevyšetřoval.
Co se dalších podivností týká, je zde poměrně narůstající hladina neobjasněných úmrtích, které spojuje ve většině případů jen jedno jméno detektiva Mika Sanderse.
Když se podíváš na mapu a uděláš si hezky pár ťupek smrtí v posledních dvou letech, najdeš krásnou plochu, která se roztahuje od jižních močálů, ve kterých si dnes byl, až na sever do města.

Každopádně lehce kalné ráno tě přivítalo o sedmé hodině.
Čeká tě opět škola, kterou máš v zásadě dobrovolně povinou.
Když se do ní dostavíš, tak třebaže včerejší den byl takový rozpačitý, ve škole po této rozpačitosti není skoro ani stopa.
Jediné stopy jsou lehce prořídlejší řady studentů. Spousta se jich vymluvila na šok a nevolnost. Další stopou je černý prapor před vchodem do školy. Nic víc nenaznačuje, že by se ve škole něco podivnějšího stalo.


Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Třebaže včerejší večer nebyl úplně ono a navíc v noci tě trošku vyvedlo z rovnováhy to divné zavití, spalo se ti dobře.
Na škole tě čeká pouze jedna dvouhodinovka odpoledne a tak to vypadá na celkem příjemný den, který se dá nějak přežít.
Dá se přežít. Přežít se dá celkem dost. Do reality tě ovšem vrátí ten fakt, že když jsi konečně otevřela oči a pořádně ses rozkoukala, zjistila jsi, že je něco v nepořádku s tvým pokojem. Rozhodně jsi neměla naklizeno, ale tohle vypadá, jakoby ti prošlo pokojem tornádo malého kalibru.
Všechno je rozházeno, lehce natrháno a rozhodně to není nic, co by udělal normální člověk. Je jasné, že tornádo, které se tu prohnalo mělo drápy a to pěkně ostré. K pokračujícímu šoku zjišťuješ, že jsi v pokoji zamčená. Po chvilce děsu vidíš, že je klíč hozený na podlaze v nepořádku.


Východní močály - opuštěný dům - 01:10
Amber Parker + strážník Moris

Tiše se vkradeš do domu a opravdu to vypadá, že jsi tam sama jen s padlým Mirisem.
Kužel baterky osvětluje pozvolna spodní místnost, když zahlédneš na hraně světla zalesknout se oči. Je to v úrovni dospělého muže ale věc, která tě rozhodně zarazí, je barva očí a že se zaleskly ještě dříve, než na ně padlo světlo baterky. Pak vidíš jen velmi rychlou trajektorii utíkajícího těla, které tě bez zkrupulí odstraní z vchodu do místnosti.
Odstranění proběhne velice nepříjemně a to v podobě letu a následného přistání na zdi v předsíni. Praštíš se do hlavy, ale přesto ještě vidíš, že autorem hodu na zeď byl celkem zanedbaný muž. Pak se ti před očima udělají mžitky. Neomdlíš sice, ale trvá to nějakou chvilku, než se probereš k plné funkčnosti.
Dle sténání na podlaze je ti jasné, že se i Moris začíná probírat. Otřes, který zažil, ovšem musel být mnohem větší než jsi dostala ty.

Druhý den

New Orleans.
Měl jsem si rozmyslet, než jsem sem přijel. Napadne mě hned jak dočtu všechny ty články. Je to velmi znepokojující. Povedené rituály? A co ti blbci vzbudili, když si hráli? Nesnažte se mi mazat med kolem čenichu, jsem liška. Většinou dost rychle poznám když něco nesedí.
Tohle mi sice chvíli trvalo, ale nakonec... Rozhoduji se mezi tím sbalit kufry a zmizet a zůstat tu a rozřešit tu záhadu. Paradoxně se rozhodnu pro to druhé. Jestli se tu vážně něco schovává, chci vědět CO. Mohlo by to přece i ohrozit lidi a můj život je tak bezcenný, že by to nevadilo.
Jestli to ale vážně chci realizovat, budu muset dnes odložit školu, bohužel. Jistě, přijel jsem sem abych sledoval lidi, ale to prostě počká.
Vypiji dva hrnky kafe, osprchuji se a vydám ven. Nevím, kde vlastně začít a tak se vydám k lesu. Tam si vybavuji částečku ze svého sna, to vlčí vytí.
Možná to byl jen nějaký zbloudilý pes a možná v to i doufám, ale tohle bylo... jiné. Děsivé.
Vezmu si pro jistotu i svůj oblíbený vystřelovací nůž a schovám si ho. Nikdy nevím co se může stát, i když proti duchovi mi moc nepomůže.
Při té myšlence se mírně usměji, i když mi přejel mráz po zádech. Přeci nejsem takový posera, ne?
Abych si dodal odvahy, pustím si písničky do mobilu ovšem jen tak, abych mohl zároveň poslouchat okolí.
Jak už jsem řekl, směr venek - les. Ať už to mám za sebou a mohu se vrátit k tomu normálnímu, nudnému životu.

Těžký život vysokoškoláka

Dneska to bude fajn. Jen dvě hodiny odpoledne, takže můžu celé dopoledne lenošit, nebo se tvářit, že se učím. Anebo.. To všechno vypustím a budu si užívat hezký den.
Třebaže to včerejší vytí mi dalo trochu zabrat, spalo se mi dobře. Běžně se budím uprostřed noci, ale dneska ne. Vzbudí mě až ranní světlo. Ještě chvíli ležím a zírám do stropu, abych se probudila a byla připravená k použití. Nejdřív se protáhnu, až pak si sedám.
Rozhlédnutí po úplně zdevastovaném pokoji mě trochu vyděsí. Vylezu pomalu z postele a začnu se rozhlížet po celém pokoji ještě jednou, jako by to snad měl být sen.
No krása.. Úklid místa činu by mi trochu dal zabrat, protože třeba rozdrápanej koberec, tapety a úplně zdevastovaný stůl s židlí bych teď dohromady nedala. Probůh, co se to v noci stalo.. To byl úplněk nebo co?Když si vyhlédnu v dobité skříni nezničené oblečení, vezmu ho na sebe, smotám vlasy do drdolu, zajistím skřipcem a odeberu se ke dveřím. Když se rozhodnu otevřít, tak mám smůlu, protože dveře to odmítly. Úžasné.. Ještě jsem se tu zamkla.. Ale je tedy divné, že ty dveře přežili tu katastrofu. Rozhlédnu se po místnosti a všimnu si klíče na podlaze mezi bordelem. Zvednu ho ze země a odemknu pomalu dveře. Vyndám pak klíč, otevřu, projdu, dveře za sebou zase zavřu a zamknu. Klíč strčím do kapsy u kalhot a zamířím pomalu po schodech dolu. Matko? Vypustím při cestě a začnu šmejdit po všech místnostech. Tati? Pomalu prolézám pokoj za pokojem a dveře jen nenápadně otevírám. Jste doma? Kam by chodili? V práci mají oba volno, tak proč by neměli být doma...

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Dveře vedoucí na chodbu jsi odemkla. Otevření ale chtělo trochu síly. Vinou byl stolek umístěný pod klikou. To rozhodně není dobré znamení.
Mnohem horší znamení je ten fakt, že dveře mají v oblasti kliky velice hluboký škrábance. Jakoby něco s drápy se pokusilo otevřít dveře z chodby.
Dům dále působí celkově opuštěně. Po rodičích žádné stopy. Žádný vzkaz, že by někam šli. Když vlezeš k nim do ložnice, tak vidíš, že postel je rozestlaná. Oblečení, které měli včera, najdeš v koupelně. Skoro to vypadá, že tvoji rodiče ve velice velkém spěchu opustili domov.
Tuto myšlenku potvrdí i fakt, že vaše rodinné auto je pryč a dokonce i jejich boty jsou pryč.


Ráno druhého dne
[/u]Rian "Richi" Niel
Najít místo, kde si se setkal s duchem není zas tak velký problém. Koneckonců jsi tu byl už dvakrát.
Ano, dvakrát. Poprvé jsi v této oblasti potkal včera onu slečnu a v noci jsi si udělal procházku ve snu.
Aktuálně je toto místo ale trochu jiné.
Včera na stromě byl přibitý mýval. Dnes už na stromě není a místo toho je tam vypálený kruh. V popelu najdeš kosti nějakého zvířete. Celkem snadno usoudíš, že někdo prostě mývala sundal a spálil ho.
Od tohoto místa moc dalších stop nevede. Identifikuješ vaše včerejší stopy. Najdeš dokonce i patronu, kterou jste tu včera viděli. Jinak nic.
Ticho, klidno. Ani ptáček nezazpívá.

Těžký život vysokoškoláka

Při procházení domu a hledání rodičů mi nabíhají fakt nepříjemné scénáře. To se bude skvěle vyjímat.. Dcera, šílenec, pokusila se vybít vlastní rodinu.. Nebo.. Manželský pár jen tak tak stihl opustit dům, než je roztrhalo cosi podobné jejich dceři.. Momentálně se ukrývají a posílají psychiatry (nebo hůř - detektiva) na domovní adresu. Nebo je kdosi roztrhal, zbavil se těla, auto poslal na dovolenou a bot se taky zbavil..
Když jsem nenašla nic doma, otevřela jsem dveře ven. Auto je taky fuč. Takže scénář č.2. Tak trochu nevím, co mám dělat. A v tomhle případě, jestli se vůbec někomu o tom zmiňovat, nebo jen naznačovat.
Pomalu jsem vylezla zase k pokoji. Toho stolku jsem si všimla až teď, že byl odsunutý od dveří, jak jsem otevírala dveře. Škrábanců kolem kliky si všimnu při bližším zkoumáním. Hm, tady nebudeme identifikovat otisky prstů, ale otisky drápů.. A vlastně, jak moc se mezi jednotlivými vlkodlaky liší? Odemknu zas pokoj a vejdu dovnitř. Nechám už dveře otevřené a rovnou se hrnu k telefonu, jestli neposlali vzkaz.
No výborně.. Zahodím telefon na postel a začnu se procházet po místnosti. Tak jo.. Za tohle já přece nemůžu.. Už jsem to dostatečně ovládala na to, aby mi takhle přeskočilo.. Jop, mluvím si sama pro sebe. Tak jo, to budou psychiatři na správném místě. Přecházím pomalu sem a tam a chytím se za hlavu. Tohle ani nemůžu na někoho svalit, protože bych nijak nezamluvila, že jsem ten kravál neslyšela... Pro krista, co teď.. Mumlám si hystericky pro sebe a chodím po pokoji sem a tam. A pokud mají sousedi špatný spaní, určitě o tom už někomu řekli... A informovat detektiva, rovnou mě nechá zavřít, nebo odstřelit jako prašivého psa. Zastavím se, sednu si na postel a opřu ruce o kolena. Tak jo.. Teď se hlavně musím trochu uklidnit..

Bayou Segnette State Park –> New Orleans - 11:55
AJ Leclair

Trochu jsem se o sobě rozpovídala. Bylo to spíš nechtěné, ale na AJ to zapůsobilo nebo spíš přimělo, aby si semnou dal tu práci a pomohl mi. Jako správný mentor vykládal slova, kterým nerozumím.
"Jsem vlkodlak." Tiše hlesnu. Snad poprvé jsem tohle vyslovila nahlas. "A už nejsem to děvče z New Yorku, co chtělo jít na počítačovou vejšku." Když to říkám nahlas, je mi z toho skoro špatně. Kdo mi tohle mohl udělat?
AJ zabušil na řidiče a ten zastavil. Pomohl mi dolu z korby, já mu poděkovala krátkým úsměvem a pak společně jsme vyrazili do pustiny. Někam stranou od lidí.

AJ pokračoval dále se spousty slov, z kterých jsem si měla něco vzít. Tak fajn co cítím... Nakrátko zavřu oči. Mám strach, jako celou dobu od toho kousnutí. To je nejsilnější emoce, kterou mohu určit.
"Bojím se. Bojím se že někomu ublížím." Při svém přiznání otvírám oči a dívám se na AJ, nechci mu říkat, že jsem už někomu ublížila a hodně moc, Daniel je mrtví.
Chci se to moc naučit, mohla bych být zase normální.
"Co mám tedy dělat. Zaměřit se na svoje emoce? Jak?" I když je touha velmi silná, nevím si zatím vůbec rady.

Park

Nelíbí se mi tu.
Je tu ticho. V lese nikdy nemá být ticho. Buď tu proběhla genocida, nebo si všechno ptactvo udělalo výlet. Napadá mně ještě jedna možnost, ale té se snažím pokud možno vyvarovat.
Dost urputně.
Rozhlédnu se okolo, jestli se znovu nezjeví duch. Měl jsem si na něj vzít vysavač, to by určitě pomohlo.

Trochu ustoupím od spáleného místa. Vzpomenu si, že včera tam byl ten mýval. Zaujímavé. Možná se někdo bál ochránců přírody...
Počkat. Když jsem na půl liška, neměl bych být taky chráněný zákony o ochraně životního prostředí, flóry a fauny atd.?
Měl bych se toho na někoho zeptat... Nebo raději ne. Právě jste viděli jeden z mých typických úletů z reality.
Nervózně se znovu rozhlédnu po okolí a vydám raději dál. Nechce se mi moc zůstávat na jednom místě dlouho.

Východní močály - opuštěný dům - 01:10

Dům je potemnělý a tichý, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Navíc když je strážník knockoutovaný na zemi je pocit nejistoty a strachu ještě zvýšený. Baterka nejprve osvětluje stejné předměty, jaké už jsme s klukama viděli dopoledne. Zarazí mě odlesk očí pod schodišti. Je docela vysoko, ale vypadá jako když posvítíte do očí zvířeti. Že by snad nějaké velké plemeno, postavené na zadních, opírajíc se o schodiště? Psi mívají odlesk v očích do zelena, nikoliv do žluta.

Srdce se mi rozbuší o poznání rychleji než před krátkou chvílí, ale než stihnu pořádně vyhodnotit kdo nebo co se skrývá v temnotě pod schody, stín vyrazí směrem ke mně a srazí mě stejnou razancí, jako by mě někdo porazil Dodgem.
To, co se na ně vrhlo však nebyl ani pes ani auto. Nemůžu se ani bránit, protože úder zezadu do hlavy je bolestivý a navíc po něm upadnu do polovědomí.

Posadím se na zem, opřu se zádi o zdi, se kterou jsem se před neurčitou dobou srazila a snažím se zaostřit pohled a strážníka Morrise, který se stejně jako já pokouší vrátit do reálného světa.

"Co to kurva bylo?" vypadne ze mě.

New Orleans - předměstí - 12:30
Tessa Carstairs, AJ Leclair

"Každej, kdo to neumí ovládat, někomu ublíží."
Odkašlu si. Pravdou je, že většinu těch, které jsem krom rodiny potkal, bych nedal v prním roce do bezpečných.
"Nejlepší je se soustředit na něco, co v tobě přirozeně je."
Rozhlédne se kolem. Už jste celkem v podrostu a hlavně mimo dohled nahodilé veřejnosti.
"Ve všech z nás je přirozeně hodně hněvu a naštvanosti."
Shodím batoh a opřu ho o strom.
"Koncentrace se dá naučit. Každá emoce se dá zaostřit."
Otočím se k vedlejšímu stromu a dám do něj pěstí. Kůra jen zapraská.
"Tohle je moje běžná síla."
V rámci mé postavy to není až tak hrozný výkon. Pak se otočím k další ráně.
"Tohle je rána, kterou by jsi měla být schopna udělat ty."
Tentokráte se kůra po nárazu odloupne. Stromek má v průměru kolem dvaceti centimetrů a kůra se odloupe na dřevo.
"A takovouhle ránu udělám já."
Otočím se a jedinou ranou strom zlomím.
"Všechno je to o koncentraci. Vztek a zlost nás fyzicky posiluje ale psychicky nás může rozhodit."
Ukážu na další strom.
"Jako první lekce v sobě najdi veškerou zlost a naštvanost. Soustřeď se na ní a veškerou tuhle energii nasměruj do útoku."
Otočím Tessu ke stromu a postavím se za ní. Může cítit můj horký dech, protože jí mluvím hned vedle ucha.
"Vzpomeň si na to proč jsi na ulici. Vzpomeň si na to, jak se na tebe lidi dívají, když se snažíš získat nějaké prachy na jídlo nebo na přespání. Vzpomeň si na rodinu, od které jsi musela utéct. Vzpomeň si na toho, kdo ti to udělal a může za všechno."
Můj hlas má celkem sugestivní ton, který opravdu nejde ignorovat.

Východní močály - opuštěný dům - 01:10
Amber Parker

Moriss nevypadá, že by byl schopen odpovědět.
"No já jsem viděl nějakého bezďáka."
Vypadne z něj po několika minutách přehrabování se v hlavě.
S trochou bolestivého sípání zvedne telefon a přivolá posilu. Stejně to znamená, že přijedou nejdříve za půl hodiny.
"Měl v ruce nějakou zbraň."
Zní stále zmateně. Sebere baterku a začne prohledávat místnost. Ta se moc nezměnila. Ten kdo sem vlezl zjevně něco hledal. Najdete ale místo, jak sem pronikl. V kusu podlahy jsou vytažené prkna. Pod nima je postarší tunel.
"Tak tady byl zašitý."
Posvítí do díry. Do ní vede jednoduchý žebřík. Vypadá to jako vstup do zasypaného sklepa. Z něj jde opravdu zatuchlý pach.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Snahy o uklidnění rozhodně nezpůsobují, že by se rodina objevila.
Dokonce ještě hůř, ticho domu přeruší zvuk pneumatik na ulici. Nejedná se o projíždějící auto, ale o auto, které se zastavilo.
Po chvilce se rozezní zvonek ode dveří. Už z okna vidíš, že se jedná o policejní auto. Je celkem logické, že návštěvnící budou také příslušníci.
Když se trochu ovládneš a dojdeš ke dveřím, vidíš dva příslušníky policie.
"Dobrý dopoledne, můžem rušit?"
Promluví starší z dvojce. Oba vytáhnou odznaky, aby sis mohla prohlédnout čísla, že si nevymýšlí.
"V průběhu noci ve vaší ulici došlo k jistým výtržnostem."
Začne starší. Mladší naopak vytáhne notes a tužku.
"Mezi první a druhou hodinou ranní došlo k vypálení jednoho auta."
Začne mladší specifikovat problém.
"Naštěstí v něm nikdo nebyl, ale vyšetřovatelé zjistili, že před vypálením byli jedny z dveřích vyrvány. Muselo to nadělat hodně hluku a tak sháníme někoho, kdo by něco slyšel viděl."
Takže aby jsme si to sesumírovali... V noci na vaší ulici někdo zjevně vyrval dveře auta, zapálil, přijeli hasiči, policie a možná záchranka. Ty si samozřejmě vůbec nic nepamatuješ. Rozhodně víš, že v šeré zóně bytostí v New Orleans, se nacházejí bytosti, který by takovouto práci zvládli celkem snadno.

Jižní močály - místo padlého mývala a okolí
Richi

Nezůstávat na místě je celkem rozumný tah.
Vyrazil jsi na obhlídku dále. Celkem rychle se dostaneš na území, které ne úplně znáš. Ano, stále tu není žádné zvířátko, ale pach, který se zde nachází skoro vypadá, že tu něco muselo něco umřít.
Místo mrtvoly zde najdeš jen další popadané stromy. Co je na nich divného je způsob popadání. Všechny jsou hvězdicovitě položené. V jejich středu je starý polorozpadlý pařez. Tedy pařez. Tak velký strom, který by k němu patřil, si dokážeš představit jen stěží. Má v průměru skoro čtyři metry. Dřevo nepoznáváš.
Chvilku to obhlížíš, když uslyšíš cvaknutí. Je to mechanický zvuk, který identifikuješ jako zaklapnutí uzávěrky ve foťáku.
Rozhlédneš se kolem a vidíš, že o kus dál stojí u jednoho stromu kluk, který je ti nějak povědomí. Zjevně je plně zaujat focením nějakého plevele.
Mnohem zajímavější je, že jsi si jistý, že tu při tvém příchodu nebyl. Teď tady ale je. Co víc. Vypadá, jakoby tu byl prostě celou dobu.

Těžký život vysokoškoláka

Tak jo, Tino.. Seber se sakra.. I s tím kousnutím si se popasovala líp.. Ani by se nezdálo, že by to nějak pomáhalo a rodina se vracela.. Mručím si pro sebe. Do té nepříjemné situace se i objevilo auto, které přibrzdilo blízko domu. Za chvíli se i ozve zvonek. Zvednu se z postele a přejdu k oknu, ze kterého vyhlédnu. Vy jste mi tu chyběli, pánové.. Napadne mě jako první, když vidím policejní auto a dvojici mužů před dveřmi. Rychle si smotám vlasy do culíku a podívám se do těch rozbitých střepů, co byly ještě večer zrcadlem. Tohle bude v pohodě, tak nehysterči a konečně se uklidni... Jestli to není Sanders, prostě si něco vymyslíš, jasné? Mumlám si k sobě, snad jen jako povzbuzení a pokus uklidnit se. Když opustím pokoj, zavřu za sebou a zamknu dveře a ten stolek vrátím na místo, kde býval. Strčím klíček do kapsy vedle mobilu a zamířím po schodech dolů. Když dojdu konečně ke dveřím a otevřu je, z poza nich na mě vyhlédnou dva strážníci. Dobrý den... Děje se něco? Sice věřím, že jsou od místní policie, ale Sanders to není, tak jen pro kontrolu. Byť si odznaky prohlédnu a vidím nějaká čísla, stejně netuším, která komu patří, takže je za chvíli zase asi zapomenu. Při zmínce o výtržnosti mě ta jeho řeč zaujme. No skvěle.. Jen se nesesyp a nic jim neříkej! Dívám se na mluvícího policistu a mlčím. Vyrvané dveře? Obávám se, že na krutou pravdu asi nejste připravený.. No... Upřímně, nevím o tom vůbec nic... Měla jsem ve škole trochu těžší období a abych usnula, musela jsem si vzít něco na spaní a jelikož s tím už mám nějakou zkušenost, spíš to způsobí stav bezvědomí, než jen spánek, protože by mě pak nevzbudil ani výbuch atomové bomby.. Upřímnost nade vše... Že? Kecko... Doufaje, že se v tom nebudou hrabat a jen si udělají další čárku do sekce "neúspěch" se už těším, až konečně budu moct mluvit s detektivem a snad se ho i nenápadně zeptat, jestli něco o rodičích neví, i když není jejich chůva.

Huf?

To ticho mě děsí.
Vážně dost. Snažím si v hlavě domyslet ptačí zpěv a myši pobíhající v půdě, ale tak velikou představivost nemám.
Ví vůbec někdo, že zmizeli? Byl bych vděčný za jedno pípnutí, ale moje prosby jako vždy nejsou vyslyšeny.
Když dojdu k tomu stromu, fascinovaně zůstanu stát. Je krásný. Starý. Děsivý. Pařez. Dojdu k němu, přejedu prsty po kůře. Nedokážu ho identifikovat. Na dub nevypadá, ani na cedr nebo javor.
Záhada.
Někdy se sem budu muset vrátit a vzít si herbář.

Jakmile se ozve cvaknutí, s leknutím se otočím a rozhlédnu.
Zase ten chlap? Jak se tu vzal? Do háje. To už není normální. Ovládám pud rozběhnout se rychle pryč a klidním bušící srdce.
Co to sakra..? Nemůžu přijít na žádnou uspokojivou teorii a povídat se mi s ním nechce. Vydám se tedy tiše cestou kterou jsem sem přišel. Nechci žádný problémy, ne po včerejší noci. To mi bohatě stačilo.
Navíc jestli je to nějakej pošuk jako ti z mého sna, bude lepší sem ještě delší dobu nepáchnout.
Proč nemůžu prožít jeden blbej den klidně? Napřed mrtvej spolužák, pak ta dost divná holka, divoký sny a teď přemisťující se fotograf...
Voleje technickou podporu života. Tohle samo nepůjde.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Slova se ujme starší policista.
"Aha, to je nešťastné."
Mladý policista si dělá poznámky a pak se zeptá.
"A vaši rodiče jsou doma, jestli třeba oni neviděli něco."
Počká na tvoji odpověď a zapíše si jí.
"No každopádně, kdyby jste si na něco vzpoměla nebo rodiče, tak zavolejte na oddělení."
Zaklapne notes.
"Případ vyšetřuje detektiv Sanders."
Uzavře povídání starší policista.
Oba se rozloučí a vidíš, jak jdou k dalšímu domu.
Je jasné, že pokud to má na starosti detektiv Sanders, tak to nebude opravdu jen tak. Možá to bude opravdu problém.

Těžký život vysokoškoláka

Ne bohužel, rodiče nejsou doma.. Zavrtím hlavou na odpověď policistovi. Po zápisu konečně míří pryč. Ano, jistě... Nashle... Zavřu dveře a oddychnu si. Tak to by šlo.. Pokud to vyšetřuje Sanders, alespoň budu mít důvod ho dostihnout a nějak se vymotat těmi obstrukcemi, že mluvím s jeho zástupcem a bla bla bla.
Vyndám mobil z kapsy a pomalu zamířím nahoru, k pokoji. Cestou vyťukávám číslo na místní oddělení. U pokoje jen strčím klíč do zámku a odemknu, pak znovu zamířím dolů, do kuchyně.
Jen tedy, nějak netuším, jak začnu... Asi mu nějak nenápadně sdělím, že vím, co se v Orleánsu děje, takže může mluvit naplno, pokud by byl ochotný mi nějak pomoct... No, doufám, že nakonec za to auto nemůžu já... Cestou do kuchyně konečně to číslo vytočím. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych udržela vážný hlas. Opřu se v kuchyni o linku a přiložím telefon k uchu. Momentálně mi nezbývá než počkat, až to někdo zvedne. Ale asi to bude hodně trapné, protože strážníci tu byli ani né před pěti minutami.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Policie přejde k dalšímu domu a ty se začneš v domě činit.
Číslo, které ti policisté dali, tě navedlo rovnou na detektiva Sanderse.
"Sanders. Co pro vás mohu udělat?"
Jeho hlas je klidný, ale prosakuje do něj únava.

Jižní močály - místo padlého mývala a okolí
Richi

Linka života odpoví překvapeně rychle.
Během chvilky přijmeš její zavolání v podobě chlapíka, který si to kráčí stejnou cestou, pouze v protisměru. Jeho přítomnost zde není ani tak zdaleka divná.
Divný je on. Pomineme-li, že je to zjevně otužilec, když do močálů vlezl jen tak na lehko, je tu podivnost s jeho pohledem. Jeho oči naprosto nepokrytě na okamžik zazářili oranžovým světlem. Tenhle odstín znáš. Občas ho vídáš v zrcadle. Před tebou stojí další Kitsune.
Chvilku se zarazí a pak se na jeho obličeji rozleje úsměv.
"No koho sem démoni všech pekel dotáhli?"
Jeho chování je bezprostřední a vypadá, že je opravdu rád, že potkal někoho svého druhu.

Těžký život vysokoškoláka
(měla jsem tam napsáno vysokošokoláda a ani za boha jsem si nevšimla, proč to mám špatně xD)

Nečekala jsem moc dlouho, než to někdo zvedl. Bylo snad štěstí, že to zvedl detektiv a ne nějaký kašpar, co by chtěl vědět, proč má vyrušit detektiva od jeho odpočívající činnosti. Zdravím.. Tina Leonhard. Potřebovala bych s Vámi o něčem mluvit... Jdu hned k věci, nevidím důvod nějak přetěžovat linku moc dlouho. Akorát na stanici se mi fakt nechce. Pokud možno, nemohla bych se s vámi někde sejít, kde by se dalo mluvit úplně o všem? Bez vymlouvání se na vandaly? Mám docela velký problém a myslím, že když bych nějak zjistila já, co se stalo, vašemu případu s tím vyhořelým autem by to mohlo pomoct taky... Dovolala jsem se správně na linku bezpečí? Asi ne, co.. Po tom všem jsem už ticho.. Jen čekám, jestli se nějak detektiv vyjádří.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Detektiv tě vyslechne. Chvilku mlčí, než odpoví.
"No dobrá."
Další pauza.
"Co takhle za půl hodiny ve FourFire?"
Vysloví jméno baru, kde se supernaturálno běžně schází.

Když tam dorazíš, vidíš, že jazzový bar je celkem prázdný. Na baru pije jeden muž zázvorovou limonádu rovnou z lahve. Za barem je kreolská žena. Věk tak kolem třiceti let. Na první pohled vypadá jako profesionální barmanka.
Detektiv Sanders sedí v jednom z boxů a před ním stojí lahev s nealkoholickým pivem. Kývne na místo proti sobě.
Počká, až se obědnáš. Sám si objedná ještě jedno.
"Tak povidejte, co máte na srdci."
Jeho hlas v sobě opravdu nese ukrývané stopy únavy. Je zřejmé, že setkání zde bere velice neoficiálně. Nikde nemá žádné záznamové zařízení, notes, nic.

Setkání

Užívám si klidu, když tu se kolem mně prožene nějaký nýmand.
Příjde mi podezřelý, ale to už snad každý. Když mu zasvítí oči, zůstanu stát jako přmrazený. Zacouvám o dva kroky zpět. Nelíbí se mi to.
Otočím se, jestli za mnou nejde ten divnej kluk s foťákem. Pak se vrátím zpět k tomu přede mnou. Že by byl... Že by vážně...
"Mohl bych se ptát na to samé." Pravím se silným a typickým podezřením v hlase. Tady už nevěřím ničemu. A nikomu.
Zaryju si nehty do ruky, abych zjistil jestli jenom nespím. Jediná polehčující okolnost tohohle je, že to znamená že tu nejsem sám.
V tomhle... řádném blázinci. Prohlížím si ho od hlavy k patě a sleduji, jestli se mu opět nezmění oči. Nic se ale neděje, prozatím.
Nejraději bych zase utekl, ale něco mně drží na místě. Něco co identifikuji až po chvíli.
Je to neskutečně otravná zvědavost.

Těžký život vysokoškoláka

Fajn.. Tak za půl hodiny.. Vypnu telefon, položím ho v kuchyni. Dojdu si ještě pro brašnu do pokoje, pak se vrátím, seberu mobil z kuchyně a mizím do baru ve městě. Tak mě teď napadlo, mohla jsem se poptat ještě u sluncí, jestli o něčem neví, no ale... Teď už je to tak nějak jedno.. Po cestě přemýšlím a vlastně si srovnává, co vlastně mu tak nějak chci říct. Co mu vlastně chci říct? Nějak nevím.
Když dorazím do baru, rozhlédnu se po místnosti. Na baru je kdosi, za barem dáma a v jednom boxu detektiv. Přesunu se k němu a sednu si naproti.
Objednám si jen colu, na vyzvání pak začnu a tiše doufám, že to nebude až moc velké žvanění.
Děkuji, že jste si našel čas.. Začnu a jen tak si prohlédnu Sanderse od hlavy až tak nějak nad pas, kam lze přes stůl vidět. No, má se to asi tak... Vím, že máte dost práce, ale potřebuji pomoc... Jdu hned k věci, nechci ho nějak unavovat nesmysly kolem toho všeho. Má se to asi tak, že... Naši někam zmizeli a na to, jak to u mě vypadá se obávám, že se jim něco stalo... A co hůř, že za to můžu já, což mě z toho všeho děsí nejvíc... Napiji se donesené coly a byť se snažím vypadat úplně v klidu a ovládat emoce, někde uvnitř je malá Tina, která doslova fňuká a klepe se strachem.

Jižní močály - neobvyklé setkání
Richi

Chlápek se rozesměje. Bezprostřednost jeho smíchu je lehce znepokojivá. Není v něm ovšem ani stopa po negativním podtonu.
"No nebudeš tomu věřit, ale hledám tebe."
Chvilku počká, než to trochu přebereš. Tohohle kluka jsi nikdy rozhodně neviděl. On tebe ovšem asi ano. Otázka je kde.
"Jsem byl včera na zásahu, když se kolem mne prohnal duch lišky. Cinkl jsem bráchovi, aby se na to podíval a ten tě už nenašel."
Stále se usmívá. Rozhodně nemá nepřátelské úmysly.
"Ale on byl vždycky na hledání lidí levej. Tak jsem vyrazil po konci směny do bažin a koho nepotkám."
Ukáže na tebe.
Z jeho vystupování je jasné, že je to extrovert. Rozhodně to není člověk, který by svoje pocity skrýval. Z jeho postoje navíc je jasné, že nemá rozhodně ani potřebu je skrývat.

Jižní močály - neobvyklé setkání

"Mně?"
Vyjeknu, nadechnu se a vydechnu. "Mněěě?" Řeknu ještě jednou a mnohem pomaleji. Zacouvám ještě o krok dozadu.
Hlavou se mi začnou točit tisíce myšlenek a já nedokážu ani jednu zachytit. Nelíbí se mi to. "Duch lišky? Brácha? Hledal? COŽE?"
Mám sto chutí utéct, ale nohy jsou jako přikované.
Nevěřícně zírám na toho rozesmátého chlapíka a hádám, kde má schovanou zbraň.
Skoro mně ten jeho přátelský úsměv obalamutil, ale ne docela. Natočím hlavu na stranu. "A proč jste mně vlastně hledal?"
Debilní otázka, já vím. Ale můj zmatený mozek na ni nedokáže sám odpovědět. Navíc chci zabít čas. Možná dokážu za zády napsat na polici SOS.
Úplně jsem ale zapomněl, jestli mám vůbec mobil.
"Jen klid Richi, jen klid. Ten hodný pán ti určitě nechce ublížit. Je moc hodný, nic ti neudělá, hlavně neproveď žádnou kravinu."
Lehce se to řekne, ale hůř udělá. Stal jsem se za těch pár dní velmi paranoidním. "No tak.. To tak... No tak jsme se viděli a já abych.. už šel."
Nenapadá mně žádná dobrá výmluva. Ukážu palcem za sebe, ale pořád se nemůžu otočit a odejít. Je to všechno divné. Chci zjistit kdo je. Jestli je úplně stejný jako já.
Nejradši bych si za to jednu vrazil. Nebo rovnou dvě.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Sanders chvilku mlčí. Zjevně zvažuje, co jsi mu řekla.
"No nejsi první dneska, kdo má nějaký problém."
Termínu vlkodlak se vyhnul, ale z podtonu je jasný, o které skupině mluví. Prsty poklepe na sklenici lahve.
"Ale je pravda, že jim nezmizeli rodiče."
Opět poklepe na sklo lahve. Je zjevné, že přemýšlí.
"Předpokládám, že rodiče o tvém ´problému´ nic neví, že?"
Počká až mu jeho podezření potvrdíš.
"Oficiálně ti radím ohlaš to na policii. Ze zákona to vezmou v potaz až po 24 hodinách od zmizení."
Opět poklepe na sklo. Povzdechne si.
"Během té doby bych ti doporučil obrátit se na Argenta."
Vsune ruku do náprsní kapsy a vytáhne tužku.
"Pracovat s ním je na ostří nože. Je to lovec, ale byli jsme spolu v Zálivu a viděl jsem, že je schopen oddělovat práci a udržet si profesionální odstup."
Napíše na ubrousek od piva telefoní číslo.
"Zavolej mu a on se na to mrkne."
Přesune před tebe číslo.
"Na policii bych to oznámil až zítra, když nic nenajdete."
Vstane a vytáhne peněženku.
"Nebo se zkus obrátit na vaše, jestli o tom neví. Dva mi přes noc přivezli na stanici a jeden skončil v mrazáku."
Položí na stůl bankovky. Kývnutím hlavy pozdraví a má se k odchodu.

Jižní močály - neobvyklé setkání
Richi

Tvoje počínání chlapíka ještě víc rozesměje.
"Hale zkrátíme to, než utečeš ke Smraďochovi."
Rozhlédne se dokola a udělá k tobě krok. Natáhne ruku k tobě, zjevně za účelem seznámení. Ovšem kolem ruky mu vzplane sytě oranžový oheň a rozebehne se po těle. Vykreslí jisté tvary, které ti nejsou úplně neznámé. Kolem hlavy se mu udělá na okamžik tvar psovité šelmy. Nakonec oheň dokončí vykreslení v podobě dvou stočených liščích ocasů. Tento úkaz trvá dvě tři vteřiny a pak zmizí. Nebyla zde ani vlna tepla.
"Fox Morgan. Taky mi říkali v Druhé světové válce MadFox."
Napřáhne ruku, již bez ohně, na seznámení.

Těžký život vysokoškoláka

Jen sleduji detektiva při mluvě. Nejsem první? Fajn. Když se ptal, jestli to ví, zavrtím hlavou. Ne neví... Odpovím a napiji se coly. Když se zmíní o lovci, trochu mi zaskočí, takže si musím odkašlat. Za lovcem? To jako vážně? Opravdu mě poslal za ním?
Číslo od něj sice přijmu a sklidím do brašny, ale stejně si nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad.
Děkuji, detektive.. Řeknu ještě za ním, než odejde a znovu se napiji coly. Tak jo.. Myslím, že ten lovec bude až úplně poslední šance.. Možná by fakt nebylo od věci najít někoho od sluncí a informovat se u nich... Přeci jen, vzhledem k jejich sluchu určitě něco museli slyšet. Vypiji colu, hodím na stůl drobný za ní a zmizím z baru ven, do ulice.
No, většinou jsem mívala štěstí, že jsem někoho potkala, když jsem je nepotřebovala.. Obávám se, že když je te´d potřebuji, budou všichni někde na dovolený.
Přemýšlím, jak na to začnu a stopovat se mi je fakt nechce. Vlkodlačí stalker everywhere.. Zamířím ulicí pak k místu, kde jsem včera potkala Petera.

Jižní močály - neobvyklé setkání

"Smraďochovi??"
Řeknu nevěřícně. Nad tím slovním označením se ale přestanu zabývat jakmile začnou šlehat plameny. Uskočím na stranu a jsem připravený zdrhat jakmile něco provede.
Nic se ale neděje a ten muž kolem sebe vytvoří působivý obrazec.
To se taky naučím.
Koukám na něj až obdivně. Pořád mám ale obavy, že mně chce zabít.
Jakmile mi podá ruku, plný obav ji přijmu a měřím si ho pohledem jako posledních několik minut. Pak si vzpomenu, že jsem neřekl svoje jméno.
"R... Richi." Řeknu krátce. Na nic víc se nezmůžu. Jsem ztracený případ. "A kdo je ten tamten... Smraďoch?"
Proč nemůže ten chlap mluvit jako normální skoro-člověk? Nejvíc nesnáším mluvu v hádankách.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Sociální pracovník Peter, člen smečky Černého slunce, není zrovna k zastižení. Možná to bude tím, že je v práci.
Chvilku to trvá než nějakého BlackSuňáka najdeš. V tomto případě je to Elisabeth. Nenajdeš jí v baru, ale jak vede skupinu turistů po Francouzské čtvrti. Elizabeth je slečna znalá a s přehledem. Průvodkyni nedělá jen tak pro nic za nic. Celý den v pohybu jí propůjčuje dokonalý přehled o tom, kde se co šustne.
Chvilku musíš počkat, než ukončí prohlídku hlavní třídy a rozloučí se s návštěvníky. Slyšíš její krásný francouzský přízvuk. Ten tě na začátku taky zmátl, ale sotva návštěvníci odejdou, přejde do normálního přízvuku typického pro New Orleans.
"Jestli se nenapiju, tak asi brzo umřu žízní."
S těmito slovy zastaví u tebe a vytáhne z malého batohu lahev se zeleným čajem.
"Za tohle mě fakt málo platí."
Otevře lahev a napije se. Pohledem tě sleduje.
"Tak co tě sem přivádí?"
Zeptá se po napití.

Jižní močály - neobvyklé setkání
Richi

Fox má stisk pevný a jistý.
Každá průměrná příručka psychologie by ho označila na jeho základu za upřímného a srdečného člověka. Bohužel Fox není člověk. Takže ne všechny příručky na něj nebudou úplně platit. Fakt, že sloužil v WWII, taky úplně není uklidňující.
Když ti ruku chytí podívá se ti rovnou do očí. Jeho oči jsou přirozeně modrozelené a tentokráte se ti zdá, že ke vší bezprostřednosti bude Fox patřit do skupiny těch lidí, který automaticky zkoumají co má jeden v hlavě.
Sotva ruku pustí, naprosto instinktivně jí otře do kalhot.
"Smraďoch... No to je těžké vysvětlit. Brácha říkal, že je to nějaký divný duch, který si neuvědomil, že umřel."
Pokusí se vysvětlit. Poprvé je jasné, že jsi ho zahnal do úzkých. Zjevně je pro něj termín prostě termínem a nikdy ho nemusel dopodrobna vysvětlovat.
"Brácha by to asi dokázal vysvětlit líp. On je přes takové věci."
Pokrčí rameny.
"Většinou se poflakuje tady po močálech a fotí. Nikomu nic nedělá, jen je takovej intenzivní."
Rukou si otře nos, aby naznačil zápach.

Těžký život vysokoškoláka

Dá to práci sehnat někoho od nich, když jsou třeba. Petera jsem nenašla, takže jsem pokračovala cestou po Orleans a procházela všechny ulice. Sakra, proč musí být skoro všichni od slunce zaměstnaní, když je člověk zrovna potřebuje. Ani nevím, jak dlouho jsem hledala. Když už jsem měla v plánu to vzdát a nakonec zavolat tomu lovci, dorazila jsem k hlavní třídě, kde jsem konečně jednoho od sluncí našla. Zastavila jsem skoro ke konci ulice, nechtělo se mi chodit až za nimi, ale ten její francouzský přízvuk je naprosto úžasný.
Návštěvníci se rozpustili a ona zamířila mým směrem. Nad komentářem, se kterým se zastavila, jsem se jen pousmála. Nechala jsem ji, nechtělo se mi ji hned zavalit otázkami, aniž by nebyla nějak připravená. Jakmile se sama zeptala, jen jsem přešlápla na místě.
No.. Momentálně asi jen nedostatek informací a když jsi víceméně neustále v ulicích, sem tam jsi něco zaslechnout mohla.. Trochu to zaobalím, akorát kdyby něco za informace chtěla, asi bych byla hodně překvapená, protože nejsem ani trochu připravená.
Víceméně by mě zajímalo, co se v noci dělo.. Slyšela jsem něco i vyhořelém autě.. A od detektiva jsem se dověděla, že několik.... Odmlčím se na chvíli a přemýšlím, jak to nazvat jinak. Lidí... Skončilo na stanici... Dokončím svou myšlenku. Doufám, že mi pomůže, protože za lovcem se mi teď moc nechce. Může být profesionální sebevíc, jen nějak nevím, proč by měl pomoct někomu, kdo je mu lovnou.

Východní močály - opuštěný dům – 01:10

Na Morrisovu odpověď si musím notnou chvíli počkat. Pamatuje si vůbec co se stalo? Je možné, že by snad útočníka neviděl? V mém případě byl přímo přede mnou, ale já ho ve tmě, jen s kuželem světla z baterky zahlédla až na poslední chvíli.
Bezďáka? Možná bych s ním souhlasila nebýt těch jeho očí. Ty mi stále nejdou na rozum. Bohužel ta setina vteřiny, kterou se ve tmě zaleskly, mi nestačilo k tomu, abych zjistila více.

Morris volá vysílačkou posily. Což znamená další dobu strávenou na tomhle místě. Neměla nám už náhodou končit hlídka? Policista však nečeká až přijedou ostatní a vydává se na průzkum místnosti. Je to opravdu ten nejlepší nápad? Když jsme šli dovnitř poprvé, tak to dopadlo pěknou ranou do palice.

Díra, kterou najde v zemi, zrovna moc lákavě nevypadá. Nakrčím nos, když ucítím zápach. Nevím, co má policista v plánu, ale tentokrát již promluvím.

"Chcete jít dolů hned a nebo počkáte raději na ostatní?"

Jižní močály - neobvyklé setkání


Ten muž je... zvláštní.
Tedy, to je slabé slovo. A z nějakého nepochopitelného důvodu se mi zdá hodně podobný mně. Že bychom byli všichni stejní?
Jaká je pravděpodobnost? Malá. Ale i přesto, když ho vidím... Tedy já nejsem tak svérázný, neoslovím cizího člověka pokud nemusím, neotírám si ruce do kalhot jakmile se někoho dotknu ( i když desinfekce by se někdy hodila) a nejsem tak energický... Mohl bych vyprávět donekonečna. Vypadáme jinak, ale zdá se mi že něco je na nás stejné.
Jako v nějaké ulítlé románové knize. Chichichi.
"Je zticha a fotí? Někoho takovýho jsem tu viděl." Zabručím a podívám se směrem, odkud jsem přišel.
"Máte bratra?" Takže je nás tu víc. Můj hrozný den se najednou stal o něco snesitelnějším.

Jižní močály - neobvyklé setkání
Richi


"Jo! To bude on. Dokud od něj nedostaneš fotku tak je v pohodě."
Opět energeticky odpoví Fox.
"Jednou jí poslal bráchovi, neptej se jak, a ten z toho měl dva dny běhavku. Málem jsme se museli stěhovat."
Co bylo na fotce a jak duch pošle fotku nevysvětlí. Zřejmě je to opravdu člověk, který bere spoustu věcí v tomhle městě jako samozřejmost.
"No mám bráchu. Tedy on je mladší asi o třicet let a jediná společná věc, kterou máme je to, že jsem ho vytáhl z jedné laborky."
Vysvětlí existenci bratra.
"No jestli chceš, tak tě seznámím."
Otočí se zády.
"Když už víme, že jsi v pořádku, možná by nebylo trochu od věci vzít tě pod křídla, než tě tady něco sejme nebo se utopíš v bažinách."
Očividně 100% ochranářský typ, který to myslí upřímě.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Elisabeth se znovu napije. Je to gesto, které zjevně má na to, aby si urovnala myšlenky.
"No po půlnoci tu zařval nějaký Alfa na celé město."
Mluví celkem bez obalu, ale hlas znatelně ztišila.
"Většinu z nás to nechalo v klidu, ale těch pár z vás bez smečky začalo magořit."
Hlas ještě víc ztiší.
"Naši kluci měli ruce plné práce aby to uklidnili."
Zase se napije.
"Myslím, že dokonce jeden byl u tebe a pacifikoval tě. Ještě, žes neměla rodiče doma."
Pousměje se omluvně. Je zjevné, že ona o osudu tvých rodičů nic neví. Možná někdo z kluků co u tebe hlídali.
"Pak se ti tři sourozenci vydali tu Alfu najít a jeden to prej měl dost odnést."
Zamračí se. Zjevně to považuje za děsně špatný nápad.
"Ale jako říkám, že fakt klika, že jsi neměl doma rodiče. Než kluci dojeli, zvládlas prý vymalovat celý pokoj. Ještě, že ses sama zamkla vevnitř."
V jejím hlase zní trochu i hrdost, že jsi byla tak schopná.

Základní bratrské info:

Společná část životopisu:

Jméno: Andreas Jackob
Příjmení: Leclair
Přezdívka: AJ
Věk: 20 let (19.5.)
Národnost: Francouz
Doba napadení: od narození
Rasa: Vlkodlak

Životopis:
AJ se narodil v Lionu ve Francii. Zde se moc dlouho neohřál.
Jeho rodina byla složená z cirkusáků. Vlastnili malý cirkus, který se v zásadě jen protloukal. Nikdy sice nehladověli, ale museli se opravdu hodně ohánět, aby se uživili.
Cestovat po Evropě bylo fajn, ale… Ne vždy je dobře a tak se jeho rodiče, pro něj tehdy z nepochybných důvodů, rozhodli odjet do Států. Bylo mu tehdy jen 11 let a s Evropou se loučil opravdu nerad. O amících měl jistou představu, ale s rodiči se přít nehodlal.
V Americe byli rok, když ho dohnal začátek puberty a rodinného prokletí, kterému později začal říkat dar. Jeho první přeměna byla pod taktovkou jeho bratra a otce. Nebyla to žádná tragédie, ale bez dozoru by asi vznikl velký problém.
Pohyb rodiny po US se dal celkem dobře vystopovat. Ona smečka vlkodlaků na cestách nechává dost známek pohybu, ale než přišli lovci, dostavila se mnohem větší potíž: Imigrační úřad. Načapal je v New Orleans. Zdrželi se zde moc dlouho a cenou bylo jejich rozehnání. Jako rodina se rozprchli, ale byli všichni chycni. Tedy ne všichni. AJ se zatoulal. Zatoulal se trochu dál, do Mexika. Zde na něj nikdo nemohl a on se vyhnul deportaci do Evropy.

Společné zážitky z Ameriky:
- hlídal tě při první proměně současně s ještě jedním starším bráchou. Daroval jsi mu na památku jizvu v levém obočí, což je aktuálně celkem silný poznávací znak.
- útěk před deportací: Zůstal pozadu, protože se ztratil na předměstí. Rodič doufali, že za váma najde cestu... Bohužel AJ se tehdy dokázal ztratit i ve vlaku.

Charakterové rysy, které si pamatuješ:
AJ nesnášel, když mu někdo říkal jménem. Nějak si vzal do hlavy, že Andreas je v US holčičí jméno.
AJ byl celkem zmatkář, který začal panikařit, když se dostal mimo známá místa.
AJ nesnášel, když mu někdo říkal co má dělat. Vždycky si šel po své (mnohdy obtížnější) cestě.
AJ byl dříč a trénoval na akrobata. (Celkem talentovaný.)

Rodina:
Základní rodina je složena:
Elissa Leclair - věk 46 let, pravá alfa
Jackob Leclair - věk 48 let, bývalý alfa Lyonské smečky
Pietro Leclair - nejstarší bratr (24 let), beta
+ spousta dalších vlků, co pozbírali na toulkách po Evropě (většinou všechno narození vlkodlaci-sirotci)

Alfa smečky Poutníků (tak ji pojemnovala vaše matka) je žena rázná a rozhodná. Rozhodně není ženou, kterou by někdo odmítl poslechnout dvakrát. Být jejími potomky rozhodně není výhrou a jeden by to spíš považoval za trest.
Má aktuálně na starosti jednu z největších stálých smeček na Kanadsko-americkém (!) pomezí. Počet členů je 37 a krom 4 členů jsou to všechno narození vlkodlaci. V zásadě i celé rodiny s dětma, které na probuzení teprve čekají.
Má smlouvu snad se všema velkýma rodinama lovců v Kanadě a s několika i v US.
Její politika přijetí do smečky je jasná: Buď na to máš, nebo zemřeš.
Díky této politice dokáže udržet smečku v mezích zákona (ano semtam se krade nebo dělaj vloupačky - ale nic velkého). Navíc docílila toho, že si všichni členové vzájemně opravdu pomáhají a chrání. Problém jednotlivce je problémem celé skupiny.
Politika kontaktu si lidma je bezproblémová. Snaží se smečku vést k tomu, aby nikdy nezapoměli, že jsou hlavně lidmi.
Emisar vaší smečky je původem Ir. Jmenuje se Martin O´Braidy. Je mu aktuálně 37 let a před třemi lety vystřídal svého otce. Stejně jako on má v krvi něco co mu umožňuje zklidnit vlkodlaka už jen mluvením. Navíc dělá cirkusu účetnictví a hackerské služby. Takže velice oblíbený jedinec. Jeho dva synové a dcera putují s vámi. Jen dcera, Maria, podědila jeho talent.
Vaše matka má velmi zvláštní schopnost, umí uklidňovat ostatní vlkodlaky pomocí slov. Tedy většinu, nefunguje to na její vlastní krev, což jí nevýslovně ztrpčuje život.

Popis AJ, když jste ho viděli naposledy:
- upozornění: bylo mu 15 let a od té doby jste o něm neměli ani stopu
AJ byl ve svých 15 letech stále ještě prcek, který nebyl o moc vyšší než ty. Jako akrobat byl hubený, šlachovitý a v zásadě taková vlkodlačí houžvička. Přesto si pamatuješ, že měl celkem dobrou kosterní základnu. Byl v ramenou už tehdy celkem široký.
AJ měl světle hnědé vlasy. Ty mu ovšem asi ztmavly jako Pietrovi, který má vlasy skoro černé.
Jeho oči byly hnědé až do takového odstínu, že mu nebyli vidět zornice. Dokonce i v transformaci měly jeho oči skoro jantarový odstín žluté.
Víš, že se AJ holil už od 14 let. V tomto směru byl poměrně vybavený. Takže se dá předpokládat, že tento trend mu zůstal i nadále.
Díky tomu, že už jsi uměl ovládat svojí přeměnu, víš, jaký měl pach. Připomínal ti pach zpuchřelých provazů a písku. Byl to jeho charakteristický pach, kterého se nemohl zbavit ani po sprše.
Jako jediné výraznější znamení (pomineme-li, že je vlkodlak) lze považovat jizvu v levém obočí, kterou si mu udělal při první proměně. Rána se zahojila, ale jizva zůstala. (Což je ovšem všeobecně divné. Předchozí emisar tvrdil, že je to důkaz, že jste opravdu bráchové.)

Těžký život vysokoškoláka

Nechám Elisabeth mluvit bez přerušení. Když skončila, chvíli jen mlčky koukám kolem, než se znovu podívám na ni. Hledat Alfu? Fakt geniální nápad měli.. Ušklíbnu se ironicky a strčím si ruce do kapes mikiny. No, přiznávám, v pokoji to vypadá jako po výbuchu bomby... Což by teoreticky mohlo znamenat, že se naši zdejchli, když to slyšeli.. Jen je celkem zajímavé, že zmizeli v pyžamu... Řeknu trochu zamyšleně. Ježíš, ta amnésie je příšerná.. Zamračím se. Pokud vím, takové okno mám poprvé?.. Ne, podruhé v životě.. Povzdychnu si. No budiž.. Zkusím chvíli počkat, jestli se třeba nevrátí sami....Tak.. Díky za tvůj čas, nebudu tě víc zdržovat. Měj se.. Pousměji se a pomalu zamířím za roh.

Jižní močály - neobvyklé setkání

"Fakt?"
Zašklebím se. "Ze smečky? To moc... nevyhledávám. Nejsem ten smečkovej typ." Zašklebím se.
Nikdy jsem nebyl, hrál jsem spíš sólo.
A doteď mi to celkem vycházelo. "Laborky? Jauva." Věděl jsem, že existuje něco jako lovci vlkodlaků, co si nás s nimi pletou, ale nikdy jsem netušil, že to zachází... tak daleko.

"Ééé... zní to moc lákavě, ale... jak už jsem říkal, jsem spíš sólo hráč." Pokrčím rameny.
Nebuď blbej, potřebuješ ochranku.
Napadne mě, ale... prostě ne. "Je to všechno?" Pokusím se usmát.

Konec dne - cvičení, nasrání, ubytování, odpočinek

Trávit s AJ odpoledne se velice rychle mění v zážitek podobný koncentračnímu táboru. AJ tě hodně dlouho nechá bušit do stromu bez valného výsledku. Dokonce to vypadá, že se v tom začíná i vyžívat. V okamžiku, kdy ti začnou krvácet prsty, tě nenechá přestat. Jeho dobře mířené rady mají za následek jen jednu jedinou věc, začíná tě srát.
Na druhou stranu je zde ten fakt, že si před ním nemusíš na nic hrát a že i přes jeho chování cítíš, že ti chce nějak pomoct. To tě štve ještě více, protože nemáš hodně dlouho ani potuchu kam směřuje. Tedy pokud jeho cílem není tě naštvat, což se mu daří opravdu dobře.
Tři hodiny trvá než vybuchneš. AJ v tobě probudí tvé zlé já a moc se tomu nedokážeš bránit. Možná ani nechceš, je fajn na někom si vymlátit veškerou frustraci posledních měsíců.
AJ do sebe nechá klidně mlátit. Je to jako mlátit do boxovacího pytle. Jeho pobavený výraz je ještě více k naštvání. Najednou zjistíš, že už asi zašel hodně daleko, když si uvědomíš, že ses přeměnila a jdeš do něj drápy. To už je okamžik, kdy se AJ začne bránit.
Ne, neklidní tě. Dokonce několika zásahy do tvé anatomie tě hodně silně vybudí. Vztek roste, ale nedostavuje se okno, pořád víš kdo jsi, co děláš a hlavně proč.
Je to únavné držet se takhle naštvaná, ale zjišťuješ, že po několika nesnesitelně dlouhých minutách začínáš ovládat vztek a ne vztek tebe. Následují další dlouhé minuty a uvědomuješ si, že už jsi schopná přestat. AJ se u obrany dokonce zvládl zapotit, což přináší trochu zadostiučinění. Přesto se nenamáhal ani s transformací.
Když vypadneš z transformace ven, zjišťuješ, že tě to stálo snad všechnu energii.
"Tak to by pro dnešek stačilo."
Ozve se AJ a nasadí celkem spokojený výraz.
"Pořádně si v hlavě rozeber, co jsi prožila. Teď ti bude celkem dlouho trvat než se zase naštveš, ale aspoň budeš mít čas cvičit transformaci bez vzteku."
Ano, celé tohle skoro pět hodin do soumraku trvající cvičení bylo jen cvičení. To je ti ovšem jedno. Jsi tak unavená, že když dojdete k motelu na periferii města, musí tě AJ opravdu skoro nést.
AJ objedná dva pokoje vedle sebe a tím pro tebe začíná fáze odpočinku. Asi hodinu po ubytování u tebe zaklepe a přinese ti pizzu s kuřecím masem a lahev mléka, pak tě nechá v klidu dospat.

Noc a nový den
Ráno... Tedy odhaduješ, že tak kolem desáté dopolední, tě probere zaklepání na dveře. Je to AJ se snídaní. Vypadá mnohem víc upraveněji než předchozího dne.
Matně si vzpomínáš, že jsi ho snad musela vidět i v noci, ale nejseš si úplně jistá. Možná se ti to jen zdálo, že jsi zahlédla jeho roztomilou postavičku, ale tentokráte se zvláště rudýma očima, jak tě drží přimáčklou na zdi a čeká, až přestaneš s běsněním.
Ano, určitě se ti to zdálo, jinak by měl na rukou krvavé šrámy, které jsi mu ve snu udělala. AJ má ovšem ruce čisté, bez obvazů a šrámů.
K snídani není AJ až tak moc nápaditý. Nebo spíše by se dalo říct, že jím zvolené menu by se hodilo k obědu. Jídlo je složeno z těstovinového salátu s kuřecím masem a v druhé krabičce je dušená zelenina.
"Nevím jestli náhodou nejsi vegeterián, tak jsem přinesl oboje."
Uvědomuješ si, že máš neskutečný hlad. AJ tě nechá vybrat a sám se pustí do druhého jídla.
Po jídle máš hlad a cítíš se ospalá. AJ tě nechá s tím, že příjde podvečer a budete pokračovat v cvičení a že si máš odpočinout.
Máš tedy skoro 8 hodin pro sebe. Navíc ti nechal na stole i simku do telefonu. Pokud jí použiješ, zjistíš, že jsou tam celkem 4 čísla a u každého čísla je napsaný rozmezí času napříč 24 hodin. AJ je asi trochu paranoidní.

Jižní močály - neobvyklé setkání
Richi

"Fakt z laborky. Nějakej nácek zkoušel zjistit, co je zač."
Na tváři se mu mihne lehce znepokojivý úsměv nesouhlasu.
"Naštěstí jsem tehdy sloužil u britů a dostala se mi do rukou o něm složka."
Zase nasadí celkem milý výraz. Tato vzpomínka mu zjevně lehce pokazila náladu. Další slova od Rihiho ho donutí zrušit úsměv a nahradit ho lehce překvapeným výrazem.
"No dobrá. Nechceš, nechtěj."
Celkem rychle se vzpamatuje. Zjevně je na odmítnutí zvyklej.
"No asi ano. Bráchu potěší, žes to přežil a já si můžu aspoň odškrtnout dalšího supernaturála v tomhle městě."
Slovo odškrtnout zní z jeho úst divně. Lehce nepříjemně.
"Každopádně, až si to rozmyslíš, tak si mě najdi."
Otočí se na patě a má se k odchodu. Ne nedal ti číslo na mobil ani adresu. Zjevně počítá, že ho buď dokážeš najít jako on nebo že ho hledat nebudeš.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

"Ona se amnezie občas objevuje, ale většinou to má nějaký důvod."
Podívá se na tebe s lehce zkoumavým pohledem.
"No třeba rodiče zdrhali o život, to se moc lidí nepřevléká."
Smutně se pousměji.
"Jasně, kdyby jsme se něco dozvěděli, tak se ozveme."
Dodá povzbudivě. Rozloučíte se a Elisabeth se podívá na hodinky. Vidíš, jak spěchá k další skupince, kterou má provádět.
Jsi ještě v doslechu, když slyšíš, že se najednou zaškobrtla v řeči. Tohle se u ní nestalo moc často. Důvod však nevidíš, asi někdo v davu, kdo jí je nesympatický nebo jí překvapil.

Těžký život vysokoškoláka

Její vysvětlení obou věcí mě moc nepotěšilo. Ještě jsem se při odchodu ohlédla za ní. Zrovna šla za další skupinkou. Budu asi muset donutit mozek trochu spolupracovat a pokoušet si vzpomenout... Myslím, že by to osvětlilo dění v noci. Zastavím se, když ji zaslechnu se trochu zadrhnout v řeči. Ohlédnu se k davu, ale jelikož je tam až moc lidí, nějako nevidím nic. Bohužel. Ještě chvíli stojím u domu a dívám se ke skupině, jestli se mi nepovede třeba něco zahlídnout, pak ale zas zamířím z města ven směrem k domu. No, když už nic, tak aspoň přemýšlet a trochu to nahoře dát do pořádku... A rodinu asi buďto vyřeším během úklidu, nebo počkám ještě pár dní, jestli se nevrátí sami. Za tím lovcem půjdu tak maximálně v momentě, kdy už to bude neúnosné. A co hůř... Až je zas potkám, možná, a budou se zajímat.. To asi bude hodně těžké na vysvětlení.. Domů jdu spíš po paměti, než abych dávala pozor na cestu. S rukama v kapsách a pohledem hluboko zaraženým do chodníku se snažím myslet na momentálně slušně zapíchnutou školu. Sice mě dneska žádný testy nečekaly, ale nikoho ze školy potkat nepotřebuji.

Když se konečně doplácám domů a zavřu za sebou dveře, hodím klíče do košíku na stolku v chodbě a vyjdu schody nahoru. U dveří pokoje se na chvíli zarazím a sleduji kliku od dveří, než konečně otevřu a rozhlédnu se po té spoušti uvnitř. Vejdu do pokoje, přivřu dveře, vyndám z kapsy mobil, položím ho na stolek, svleču mikinu a mrsknu jí ledabyle na postel.
Vlasy zajistím skřipcem, aby se nepletly a dám se pomalu do úklidu.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Jediná osoba, na kterou Elisabeth háže neustále okem, je mladík nevysoké postavy, ale neuvěřitelně široké. Ten se sám osobně tváří zamyšleně a pozoruje spíš Elisabeth než její výklad. Rozhodně to ovšem nebude pohled, který by jí svlékal. Na to už musí být při své profesi zvyklá, tohle je pohled, který jednoduše hodnotí.
Chvilku jí pozoruješ, pak ti postupně zmizí i se skupinkou.

Doma tě nečeká žádné velké překvapení. Tedy do té doby dokud nezačneš uklízet.
Překvapením je fotka tvojí osoby. Vypadá, že je pořízena polaroidem staršího typu. Formát tě tak nezaujme jako její obsah.
Chvilku ti to nedává smysl, vypadá to, jakoby někdo vyfotil mlhu. Problém je v tom, že znáš místo, které je foceno. Je to vaše ulice, váš barák a co hůř tvoji rodiče, hořící auto a tvoje okno nepřirozeně zastíněné.
Tahle fotka, díky fotce hořícího auta, musela být pořízená o včerejší noci. Skoro to vypadá, že tvoji rodiče na ní se tváří jakoby spěchali někomu v autě pomoci. Fotka ovšem není až tak dokonalá, aby jsi poznala, jestli je někdo v autě nebo není.

Těžký život vysokoškoláka
aneb běžná domácí práce

Při úklidu jsem na moc zajímavých věcí nenarazila. Vlastně, ani jsem si na nic zajímavého nějak nevzpomněla, dokud mi nepřišla pod ruku fotka. Zvednu ji a chvíli na ní v podřepu koukám. Ani nevím, co mi přijde divnější.. jestli ten starodávný formát z doby kamenné, nebo to, že to vůbec někdo vyfotil. Tak jo.. Měla bych se někde zeptat, co je ještě v Orleans normální a co už nenormální... Zamručím si tiše pro sebe a dál zkoumám fotku. Mlha? Proč by někdo to fotil a pak to tu nechal? A jak se sem vlastně dostala? Maximálně, že by to přitáhnul někdo od Sluncí, když tu byl.... Místo na fotce mi přišlo až moc povědomé. Když si ji dostatečně prohlédnu, narovnám se a vyhlédnu z okna. Super.. Tak nejen, že famílie je v trapu bůhví kde a v jakém stavu, ale dokonce se tu i náhodou zjevil někdo s foťákem z doby kamenné.. A to jsem si myslela, že je to poměrně bezpečná ulice... Toho stínu v mém okně snad nebudu ani nijak teď přemýšlet, protože na tom stejně málo vykoukám. Položím fotku na postel a mírně se zamračím. S povzdychem se rozhlédnu po pokoji, který stále připomíná zákopy. Než tohle dám dohromady, tak tu umřu stářím... Zakňučím si tiše pro sebe.

Jižní močály - neobvyklé setkání

Zašklebím se na svého nynějšího společníka a vydám cestou pryč.
Chtělo by to chvíli klidu. Proto se vydávám k sobě domů,kde ho jak doufám naleznu. Aspoň chvíli klidu, je to sakra tak těžký?
V tomhle městě asi vážně jo.

Přemýšlím o svém nedávném seznámení. Rozhodilo mě to, lidi jako já nepotkávám. Pomalým krokem mířím k městu, ani si moc nevšímám kudy jdu, jen vím že po cestě.
Možná si ještě skočím do kavárny. Prohledám kapsy, jestli s sebou mám peníze. Snad ano. Nikdy jsem kafi moc neholdoval, ale teď bych si vážně jedno dal.

Jižní močály
Richi

Jít po cestě močály a nedávat pozor na cestu není zrovna nejlepším nápadem. Přeci jen močály jsou zrádné a tam kde byla před hodinou cesta teď může být bažina nebo past.
V tomto případě je situace celkem zajímavá tím, že voda zjevně vymlela dostatečně jakýsi vnitřní prostor, který byl pod stezkou.
V případě Richiho se jedná o neuvěřitelný fakt, který má za následek čvachtavý pád do tmy s následným několika minutovým bezvědomí.
Když se probere, je kolem něj skoro tma. Opravdu nepříjemný pocit je kolem. Jedná se o bláto a spoustu bláta. Toho má až po kolena. Cítíš, že na něm bláto místy začíná zasychat. V šeru tmy je jasné, že kolem je nějaká prostora, která vede hlouběji do tmy. Zdroj světla není ani z daleka nad hlavou, ale doléhá nejasnými obrysy tunelu před ním.
Když se jím vydá, zavede ho na místo, které není ani zdaleka tak milé a příjemné, jak by se zdálo.
Zjevně se jedná o prastarou studnu. Ta je z větší části zakrytá poklopem. Světla je zde sotva na to, aby bylo vidět, že studna pokračuje pod úroveň tunelu a je zakončena černotou vody. Stěny jsou na první omak kluzké a s vypětím sil slezitelné.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Skoro hodina uklízení než pokoj začne vypadat jen rozbordelařeně.
Další půlhodina a nepořádek je už i snesitelný. Z uklízení tě vyruší telefon. Tvůj mobilní telefon zazvoní a na druhé straně je Elisabeth.
"Hale tak mám info, že nejsi jediná komu odtáhli opatrovatele."
To není dobrá zpráva. Mnohem horší je, že Elisabeth pokračuje.
"Celkem jste tři. Bohužel jedny rodiče už našli na Starém hřbitově. Jsou bez sebe."
Po chvilce pokračuje dál.
"Vypadá to, že se do toho chtějí začít montovat lovci."
Zase chvilka pauzy. Pak pokračuje.
"Naši kluci na tom začali dělat, ale nemají moc stop."
To je snad jediná dobrá zpráva. Zjevně se někdo začíná o případ pořádně zajímat.

Těžký život vysokoškoláka

Asi se tu s tím morduju už hodinu. Začínají mě dost bolet záda, to asi bude trvat, než to rozchodím. Áách, uklízečkou by byl problém zažehnán a já měla pokoj. Po další půlhodině se to už dá snést, už to připomíná pokoj běžně o víkendu, kdy se mi chce houby dělat, takže co se týče úklidu, moc tomu nikdy nedávám. Pak náhle zazvoní telefon. Skočím po něm jako by to měla být kořist a zvednu to. Ano? Zamumlám do telefonu. Na druhém konci se ozve Elisabeth. Na Starém hřbitově? Nevíš náhodou kde přesně? Zeptám se jí během její pauzy. Pak se zmíní o lovcích. Super, to ti praví. Aha... Hm, fajn... Řeknu a sednu si na postel. No, nechce se mi už víc čekat na to, až je někdo milostivě objeví sám. Asi se dám také do hledání. Na tom hřbitově bych mohla začít, trochu to tam obhlídnout.

Jižní močály

A tohle se stane zrovna mě?
Fakt mám chuť někoho zabít, když se probudím někde ve tmě, špinavej a asi slepej. S mým štěstím ale v dohlédne době zabiji spíš sebe, takže jen zaječím jako malá hysterická puberťačka.
No co, to že jsem to co jsem neznamená, že se zachovám jako Schwarzeneger a hned si cestu ven probiju pěstmi. A logické myšlení u mne nepřipadá v úvahu, aspoň po noci jako byla ta dnešní.

Po chvíli se aspoň odhodlám vstát a prozkoumat, kde jsem.

Když vidím tu beznadějnou situaci, mám chuť křičet znova. Musím přemýšlet nad tím, co vlastně budu dělat. No, pro začátek bych si chtěl pořádně posvítit... Nechám tedy svou ruku vzplát. Doufám, že kolem sebe neuvidím stovky obřích stonožek, jak to občas je v hororových filmech. Teoreticky bych mohl vypálit tu stěnu od vlhkosti a vyšplhat nahoru, ale vážně bych se napřed pohlédl po nouzovém východu.
Když ho má pekárna, tak proč ne divná chodba a studna v podzemí?

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Chvilku ticha a šustění papíru.
"No u staré hrobky Marie Laveau. Byli v bezvědomí, když je našli. Teď jsou při vědomí, ale mimo sebe."
Uslyšíš hlas. Na pozadí slyšíš hlášení, které volá nějakého doktora. Zjevně je Elisabeth v nemocnici.
"Nemají žádné zranění, jen modřiny, jakoby je někdo spoutal."
Víc informací zjevně ani ona nemá sílu aktuálně zjistit.
Každopádně je telefonát u konce, neboť ani ona už víc informací nemá.

Když dorazíš na hřbitov, zjistíš, že není problém hrobku Laveau najít. Je celkem frekventovaným místem pro návštěvníky, přesto... Je tu pach, který překrývá všechny ostatní. Tedy dva pachy, které se celkem přebíjejí. Rozhodně to nepatří člověku. Určitě vlkodlakovi, ale nikdy jsi necítila takovouto intenzitu.
Oba pachy se dají celkem dobře stopovat. Jeden je čerstvější. Odhadem tak několik hodin (2-3) a druhý je odhadem z rána. Přesto oba jsou stále čitelné.

Dole v dole tedy ve studni
Rian "Richi" Niel

Tunel, kam ses propadl, v osvitu vypadá úplně stejně jako za tmy. Tedy asi spíš jak si ho představuješ.
Oslizlé stěny, místy porostlé mechem, které uzavírají průchod do prostoru studny. Její ústí je z větší části zakryto. Nebo to spíše vypadá, že samotné dřevěné víko se samo o sobě rozpadá. Dolů z prostoru vidíš nějaké dva metry, než začíná studna.
Díky osvitu vidíš, že naproti stěny studny je napojen další tunel.
Samotná šířka studny je skoro dva metry. Dá se to samozřejmě případně oblézt. I vylézt nahoru je při troše štěstí možno.

Těžký život vysokoškoláka

Tichou chvíli jen narušuje šustění papírku. Během toho spíš přemýšlím, co pak dál, když se zase ozve. Hrobka Marie Laveau.. Zopakuji si spíš pro sebe a natáhnu se pro propisku a kus papíru na stolku, kam si poznamenám jméno, protože bych ho určitě zapomněla. Hlášení shánějící se po jenom doktorovi mi trochu napoví, že je zrovna v nemocnici. Hmm... Fajn... Jelikož ale zjevně nebylo co dál říct, jen se rozloučím a vypnu telefon. Strčím si papírek do kapsy, vezmu mikinu, brašnu a zamířím ven, do ulic, směrem ke hřbitovu.

Kupodivu se mi povedlo nezapomenout jméno a hned po příchodu se dám do hledání hrobky. Jelikož je to ale poměrně navštěvované místo, za chvíli ji najdu a zastavím se před ní. Rozhlédnu se kolem sebe a kolem hrobky, ale kromě pachů tu nic není. Jeden starší a druhý novější. No.. Ten novější by mohl být někoho od sluncí.. Pokud se do toho taky dali, mohli sem také prvně jít.. Přemýšlím během rozhlížení se, i když to asi musí vypadat divně, když někdo postává u hrobky a jen tak čumí kolem. Nakonec se vydám ale po stopě staršího pachu, zřejmě z rána. A je celkem až udivující, že pokud to dotyčné ranní ptáče sem rodiče jiných dovedlo, si nedal až takový pozor. I když, asi netušil, že by se do toho pustilo víc vlkodlaků.

Těžký život vysokoškoláka
Tina Jane Leonhard

Mnoho pozornosti nepřitáhneš a tak je možno po stopě vyrazit dále.
Dobrá zpráva je, že pach se vyhýbá veřejným prostranstvím. Špatná je, že neodmyslitelně míří na Jih. Tedy na jižní močály.
Cesta přes jižní močál není moc dlouhá. Pachová stopa a i fyzické stopy vedou k jednomu zapomenutému domu, který je v hranicích močálů. Když by byla voda zvedlá, muselo by to tu být pod vodou.
Pach tě dovede dovnitř domu.
Ten je od základu opravdu malý. S trochou ochoty by se dalo říct, že jsou zde dvě místnosti. V jedné jsou na hromadě zbytky rozbitého nábytku a jedna silně použitá madrace. Druhá místnost je celkem vyklizená. Jen nějaké okovy v podlaze, spousta krve, škrábance a jim podobné věci.
Takové roztomilé hnízdečko na mučení nebo první přeměny.

Konec dne - cvičení, nasrání, ubytování, odpočinek

Trávit s AJ odpoledne se velice rychle mění v zážitek podobný koncentračnímu táboru. AJ tě hodně dlouho nechá bušit do stromu bez valného výsledku. Dokonce to vypadá, že se v tom začíná i vyžívat. V okamžiku, kdy ti začnou krvácet prsty, tě nenechá přestat. Jeho dobře mířené rady mají za následek jen jednu jedinou věc, začíná tě srát.
Na druhou stranu je zde ten fakt, že si před ním nemusíš na nic hrát a že i přes jeho chování cítíš, že ti chce nějak pomoct. To tě štve ještě více, protože nemáš hodně dlouho ani potuchu kam směřuje. Tedy pokud jeho cílem není tě naštvat, což se mu daří opravdu dobře.
Tři hodiny trvá než vybuchneš. AJ v tobě probudí tvé zlé já a moc se tomu nedokážeš bránit. Možná ani nechceš, je fajn na někom si vymlátit veškerou frustraci posledních měsíců.
AJ do sebe nechá klidně mlátit. Je to jako mlátit do boxovacího pytle. Jeho pobavený výraz je ještě více k naštvání. Najednou zjistíš, že už asi zašel hodně daleko, když si uvědomíš, že ses přeměnila a jdeš do něj drápy. To už je okamžik, kdy se AJ začne bránit.
Ne, neklidní tě. Dokonce několika zásahy do tvé anatomie tě hodně silně vybudí. Vztek roste, ale nedostavuje se okno, pořád víš kdo jsi, co děláš a hlavně proč.
Je to únavné držet se takhle naštvaná, ale zjišťuješ, že po několika nesnesitelně dlouhých minutách začínáš ovládat vztek a ne vztek tebe. Následují další dlouhé minuty a uvědomuješ si, že už jsi schopná přestat. AJ se u obrany dokonce zvládl zapotit, což přináší trochu zadostiučinění. Přesto se nenamáhal ani s transformací.
Když vypadneš z transformace ven, zjišťuješ, že tě to stálo snad všechnu energii.
"Tak to by pro dnešek stačilo."
Ozve se AJ a nasadí celkem spokojený výraz.
"Pořádně si v hlavě rozeber, co jsi prožila. Teď ti bude celkem dlouho trvat než se zase naštveš, ale aspoň budeš mít čas cvičit transformaci bez vzteku."
Ano, celé tohle skoro pět hodin do soumraku trvající cvičení bylo jen cvičení. To je ti ovšem jedno. Jsi tak unavená, že když dojdete k motelu na periferii města, musí tě AJ opravdu skoro nést.
AJ objedná dva pokoje vedle sebe a tím pro tebe začíná fáze odpočinku. Asi hodinu po ubytování u tebe zaklepe a přinese ti pizzu s kuřecím masem a lahev mléka, pak tě nechá v klidu dospat.

Noc a nový den
Ráno... Tedy odhaduješ, že tak kolem desáté dopolední, tě probere zaklepání na dveře. Je to AJ se snídaní. Vypadá mnohem víc upraveněji než předchozího dne.
Matně si vzpomínáš, že jsi ho snad musela vidět i v noci, ale nejseš si úplně jistá. Možná se ti to jen zdálo, že jsi zahlédla jeho roztomilou postavičku, ale tentokráte se zvláště rudýma očima, jak tě drží přimáčklou na zdi a čeká, až přestaneš s běsněním.
Ano, určitě se ti to zdálo, jinak by měl na rukou krvavé šrámy, které jsi mu ve snu udělala. AJ má ovšem ruce čisté, bez obvazů a šrámů.
K snídani není AJ až tak moc nápaditý. Nebo spíše by se dalo říct, že jím zvolené menu by se hodilo k obědu. Jídlo je složeno z těstovinového salátu s kuřecím masem a v druhé krabičce je dušená zelenina.
"Nevím jestli náhodou nejsi vegeterián, tak jsem přinesl oboje."
Uvědomuješ si, že máš neskutečný hlad. AJ tě nechá vybrat a sám se pustí do druhého jídla.
Po jídle máš hlad a cítíš se ospalá. AJ tě nechá s tím, že příjde podvečer a budete pokračovat v cvičení a že si máš odpočinout.
Máš tedy skoro 8 hodin pro sebe. Navíc ti nechal na stole i simku do telefonu. Pokud jí použiješ, zjistíš, že jsou tam celkem 4 čísla a u každého čísla je napsaný rozmezí času napříč 24 hodin. AJ je asi trochu paranoidní.

Těžký život vysokoškoláka

Je fajn, že si mě lidi nevšímají a já mohu nerušeně pokračovat dál. Následuji pach a je dobré, že se pohybuje místy, kde je vždy minimum lidí, při nejlepším nikdo. Nejhorší na tom je, že to vede do močálů na jihu. Super. Cesta přes močály je snadná. Kromě pachu jsou zde i stopy. Nechápu, jak jsem bez "toho" mohla předtím žít.. Možná to napadení kdysi má něco málo i kladného na tom všem, i když uznávám, když se zvládám trošku kontrolovat, je to i sranda. Navíc znám a potkala jsem víc lidí, než předtím. Dojdu až k hranicím močálu, kde je pomalu rozpadlý dům. Vody je tu opravdu minimum, což je fajn. Já se nenamočím a aspoň nemám ztěženou práci.
Vstoupím do domu. Je to tu opravdu malé, jen dvě místnůstky. Jedna je, zdá se, užívaná k bydlení. Tedy... Někdo ji užíval k bydlení. Druhá místnost je už něco jiného. Takové fajn místo pro první přeměnu nebo pro nepříjemné mučení lidí. Zastavím se uprostřed místnosti a rozhlédnu kolem. Dobře, začínám se děsit, co je s mou rodinou..

Cvičení - málem moje smrt, zasloužené volno
AJ

AJ jsem nenáviděla. Už jsem si ani neuvědomovala, že mi chce pomoci. Chtěla jsem z něj vymlátit duši. Bohužel se mi to nepovedlo. Za tři hodiny jsem necítila ani svoje ruce, svoje tělo nic. Byla jsem totálně na pokraji zhroucení. Což se vlastně i stalo a já se zhroutila AJ do náručí. Bylo mi totálně jedno, že na mě šahá naprosto cizí člověk a že mě někam táhne. Nemám už sílu odporovat a ani AJovi odpovídat. Něco nesrozumitelného jsem zamručela a nechala se odnést k Motelu.
Jak jsem se dostala na pokoj, zvládla jsem se omýt, hlavně z rukou krev a opatrně se přesunula k posteli. Všechno mě bolelo. Ani jsem nestačila usnout a přišel AJ s večeří. Poděkovala jsem mu a ani jsem nedojedla a usnula.


Takhle dlouho a hlavně takhle dobře jsem se dlouho neprospala. Neměla jsem noční můry, při kterých vidím mrtvé oči svého bratra. Nic se mi nezdálo nebo o tom tedy nevím. Zaklepání na dveře mě vrací do reality světa. Chvíli to trvá než otevřu.
"Dobré ráno." Pozdravím AJ a pustím ho dovnitř. Stále jsem jak v jiném světě, jak se o mě stará. Tohodle podsaditého mladého muže mi zaslalo samo nebe, když mě potrestalo a nechalo mě proměnit v to co jsem.
"Nejsem vegetarián." Prohlásím a natáhnu se po salátu s masem. "Vlastně jde to, když jsme napůl zvířata?" Pokrčím rameny a dám se do jídla.
Po jídle dostanu instrukce, že AJ přijde až večer a simku z které ho mám v případě nouze volat. Rozloučím se tedy s AJ a já se převléknu do džín a bílého trička nakonec si vezmu svoji koženou bundu. I když jsem unavená cítím stále hlad a tak se rozhodnu, trochu prozkoumat okolí a možná si dát ještě něco k jídlu.

Cesta

"Jo budu se snažit... neboj, není mi pět."
Chápu, že se o mě bojí, ale už to trochu přehání. Ještě mě ztrapní před všema v hale. Po dlouhé puse a otcově objetí se konečně vydám do uzavřeného termínálu a dál do letadla. Je pravda, že nejsem malej, ale ze setkání s bratrem mám strach. Neviděl jsem ho tak dlouho a nejsem si jistý, zda mě pozná. Pokud ne podobou tak aspoň pachem, předpokládám, že ten se nezměnil. Cestou na svoje místo si očichám okolí s tím, aby tam nebyl ještě někdo další jako já. Letadlo škubne a rozjede se směr New Orleans. Nevím proč, ale při této chvíli se mi pokaždé vybaví nezvratný osud. Mohl bych začít řvát a vyšilovat, docela by mě zajímala reakce lidí. Usměju se a podívám se z okýnka. Mizející světýlka signalizují nabírající výšku. Je to skoro přes celé státy, proto se zabořim do sedačky a snažím se usnout...

Let trvá dost dlouho a já se několikrát probudím. Není mi zrovna dvakrát dobře, ale s tím jsem počítal. Podívám se na papírovou mapu města a tipuju, kde by se mohl bratr pohybovat. Opravdu to jsou jenom náhodné tipy, protože absolutně netuším jak se bude teď chovat. Třeba si našel smečku a už nás nebude chtít vidět. Složím mapu a ještě si na chvíli zdřímnu. Probudím se, až když letadlu zaskřípou kola o letovou dráhu.
Já to fakt zaspal? No super!
Mozek to sice zaspal, ale blbě mi je i tak. Rozdejchávám přistání ještě několik minut potom, co jsem na pevné zemi. Hned v termínálu vytáhnu mobil a najdu si tam matku.
"Ahoj, právě jsme přistáli.... a já jdu hledat..."
Mezi oběma větama je dlouhá pomlka, protože opravdu netuším, kde. Čekám jestli mi přecejenom neporadí, ale to bych chtěl hodně.
"Tak se zatím měj, ozvu se až budu vědět víc."
Zaklapnu telefon a vydám se ven z terminálu. Až nyní si uvědomuju, jak je těžké být sám venku. Téměř celý život jsem byl ve společnosti rodiny a teď se musím postavit sám na nohy.

Nasednu do prvního volného taxi a nechám se zavést do hotelu, který jsem si vyhlídl už na netu. S místem by neměl být problém a cena je taky ucházející. Po ubytování sejdu do recepce a usměju se na recepční.
"Dobrý den, poradila byste mi nějaká zajímavá místa v New Orleans? Slyšel jsem, že má bohatou historii."
Je to čistě ze zoufalství, protože netuším vůbec nic. Minimálně by se tam mohl pohybovat někdo nadaný jako my a mohl by ho znám. Vždyť taková místa vždycky přitahovaly podivné existence nebo ne? Jsem asi fakt v koncích.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.