Poklad v centru Prahy

S rozespalým zívnutím pootevřu oči, které hned musím zavřít a schovat je pod příkrov z dlaní a zcuchaných vlasů. "Světlo, moc světla... Ošklivé světlo... Tohle se nedělá..." zadrmolím hlasem ochraptělým žízní. Bože, mám takovou žízeň. Poslepu zašátrám rukou po nízkém stolku. Břink. S trhnutím přeci jen zašvidrám kolem sebe, jenže to už můžu tak akorát s tichým zaúpěním sledovat, jak rozlitá voda kličkuje mezi střepy sklenice a razí si cestu spárami starých parket.
Až v tu chvíli si uvědomím, že jsem usnula zkroucená v křesle namísto na sedačce, jak bývá zvykem. U otevřeného okna, ze kterého na mě muselo posledních pár hodin dobře táhnout. Klepeš se jak drahej psík. 

Vstát z křesla se mi podaří až na čtvrtý pokus, vlastní ruce neposlouchají, ani nemluvě o zbytku rozlámaného těla. Hlava se trochu točí a toho, že jsem na pár z těch střepů šlápla si uvědomím, až když zahlédnu rozmazané kapky krve na podlaze. "Zatraceně..." zasyknu, ale nezbývá už nic jiného, než sebrat z podlahy vytahaný zelený svetr, který si přetáhnu přes tílko, a který mi sahá až někam ke kolenům. Ani nevím, kde jsem ho sebrala. Pohledem zavadím o černou krabičku na ohořelém stolku a... Kde se tady vzalo tohle? A kdy... "Soustřeď se," umlčím chaos vlastních myšlenek. 

"Koupelna. Kafe."

Jednoduché úkoly. Nejdřív se dopajdám do koupelny, abych si aspoň nějak zalepila nohu a opláchla si obličej studenou vodou. Ostatně, teplá tu už neteče dobrého půl roku díky dvoum dírám velkým jak pěst čnících zevnitř bojleru nad vanou. Celou dobu se pečlivě vyhýbám pohledu do ušmudlaného zrcadla, i když se stejně stane nevyhnutelné. 
Chvíli na svém zrcadlovém já visím očima. Z rozpadajícícho se copu už dezertovalo několik zcuchaných pramenů rezavých vlasů, co mi povlávají kolem tváře a lezou do tmavých očí. Kam se hrabou oční linky na kruhy pod očima. Studená voda vdechla tvářím aspoň trochu barvy života, ačkoliv rty sušší než písek na Sahaře vypovídají o něčem jiném.

Voda. Kafe. Kafe, kafe, kafe...

Do kuchyně spojené s obývákem dojdu skoro poslepu, zimohřivě schoulená ve svetru. Mám pocit, jako by se v bytě ochlazovalo víc a víc s každým krokem a rozhodně ne díky lednici v rohu místnosti, která mrazí podlahu dobrý metr od sebe. Svůj boj s elektronikou jsem prohrála už před delší dobou, kdy jsem málem vyhořela díky mikrovlnce. Už ze zvyku napustím vodu do konvice a tu postavím na sporák. Plamínek vyšlehne z hořáku téměř na myšlenku a konvice začne spokojeně funět.

Oproti tomu nasypat si do hrnku tři lžičky rozpustné kávy a čtyři lžičky cukru je téměř nadlidský výkon díky třesoucím se rukám. Sotva se zadaří, už zbývá jen poslední věc. Otevřít i druhé okno u kuchyňského koutku a vylovit jednu z posledních cigaret ukrývajících se v krabičce na parapetu. 
Jenže. 
Cvak. Zamrkám. Ten pocit. Ten...
Ve stejnou chvíli začne konvice najednou zběsile pískat, plamen pod ní se barví do sytě zelené.
"Ne, ne, ne... Krucinál!" zavřísknu, když pokus o sundání konvice skončí popálenou rukou. Hadr. Ručník. Cokoliv. Vrhám se do obývací části pro tričko přehozené přes křeslo. "AU!" Blbý střepy, sakra, sakra...

Byt:
Je znát, že se jedná o starší zástavbu díky vysokým stropům a průchozím pokojům typickým pro pražské byty. Široká vstupní chodba, ve které je ovšem jen botník, několik bot rozkopaných po celé chodbě a věšák s dlouhým zimním kabátem. Podlaha neviděla vodu... No, dlouho. Z chodby vedou dveře do koupelny a do kuchyně spojené s obývákem. Ta je nadále průchozí do malé ložnice. 
V bytě je vše staré, starý nábytek, podlahy, tapety, působí to zde zanedbaně.

Setkání

Chaos, zmatek, dobrý den...


S klením poskakuji po jedné noze, když ke mně skrze zvuk vlastního hlasu a hysterického jekotu konvice pronikne něco, co sem rozhodně nepatří. Další hlas. Mužský hlas. "... den... dveře... potřebuji... promluvit..." slyším jen snad každé druhé slovo přes hluk a vlastní zběsile bušící srdce.

Správce budovy? Určitě to slyšel a zase si na mě stěžovali a... Počkat! Já snad zamykala, ne? Vždycky zamykám! Vždycky, protože... Někdo od Citróna? Přišel si pro peníze? Není to přece zase tak...

Plameny olizující konvici začínají měnit barvy a jiskřit. Jednou rukou se musím opřít o křeslo, abych na nohu nedošlápla a v té chvíli mi už zbývá jen zoufale těkat očima mezi spouští v kuchyni a mužem, co se mi najednou bez varování objevil v bytě.

Nevypadá jako někdo, koho by poslal Citron a rozhodně to není správce budovy, ale těžko mě to uklidní, když se mi s tou sebevědomou samozřejmostí nakráčí do obýváku.

"Kdo..."

Nedořeknu. Muž ke mně mávne a mě slova uvíznou v krku. Celý svět se na pár úderů srdce zamlží jako by to byl nějaký nepovedený kouzelnický trik a mě v tu chvíli málem exploduje hlava bolestí. Plameny na sporáku pohasnou, ovšem konvice ječí dál jak smyslů zbavená.

Když znovu otevírám oči, zatímco snad jen silou vůle rozháním tu vlčí mlhu, co se mi před nimi usídlila, je něco... Jinak. Barvy jsou ostřejší. Výraznější. Hrany rozmazanější jako by vše přecházelo ve všechno. Podlaha směrem od ložnice černá, protkaná červenými nitkami a zdi, na jejichž opačné straně je byt sousedů, se jen hemží rychle měnícími se slovy, zatímco od středu prosakuje modrá skvrna. A uprostřed toho všeho je... On. S aurou, co z něj vyzařuje a co z něj dělá ten nejjasnější bod v celé téhle díře.

Stojí kousek ode mě a dělá jako by se ho nic z toho netýkalo krom černé papírové krabičky, kterou jsem musela dostat včera večer od někoho od mého... Sponzora. Shýbá se k ní a mluví. Ale ne ke mně. Výbuchy magie?

"Hej!"

Nic pitomějšího, než hodit po neznámém pomačkaný polštář, který v křesle spal se mnou, udělat asi nemůžu, ale...

"Vypadni odsud, magore."

Vyhrknu první, co mě napadne. První, co zvládnu říct hlasem pevnějším než sedmileté holčičky. Když seberu odvahu, zním už jako desetiletá.

Mhouřím oči. Bolí mě. Stejně jako hlava. A ta zatracená konvice... Buď ticho, buď ticho...  KŘÁP. Nakonec to není moje hlava, co exploduje, ale konvice na plotně.

Polštář a konvice

Blah

Strnule bez hnutí stojím. Zírám na něj. Levá noha začíná mravenčit v předzvěsti křeči, ale jako bych si snad mohla sednout. Tohle celé je zlý sen. Ano! Třeba spím. Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se... Nechám té bezhlesné mantry v okamžiku, kdy se v bytě pod námi rozpláče dítě a nerozvyjí se snad všichni psi v ulici.

Potřesu hlavou. To napětí je téměř nesnesitelné. Když na mě namíří tou věcí a udělá krok vpřed, s vypísknutím odskočím dozadu a křeslo použiji jako štít mezi námi. To, že přitom nedopatřením došlápnu na zraněnou nohu a málem si překousnu jazyk vejpůl je už jen bonus. Rudá bolest mírní bolest hlavy, stejně tak se byt v mých očích začíná vracet do původní podoby. V okamžiku, kdy ta podivná věc praskne a zmizí, div se za křeslo neschovám jako když mi bylo pět.

Jako by to snad k něčemu bylo. Krouží kolem mě jak japonský turista a já si připadám podobně jako to nebohé zvíře v kleci, které si fotí ze všech stran. Oplácím mu pohled se směsicí strachu a.. Zlosti. Tohle je přeci můj byt. Tady jsem měla být v bezpečí. Tady... Jsem vždy byla v bezpečí. Většinu dne jsem prospala vlivem léků a opiátů a bylo mi dobře. Lépe než teď. Znovu div nenadskočím, když se začne smát.

Je to blázen! Vloupal se sem a...

"Jistě... Určitě víte, o čem mluvíte..." pomalu přikyvuji, dokonce přejdu na ono úslužné vykání, zatímco urputně přemýšlím, co dál. Očima těkám po bytě. Vnímám jen napůl, co mi říká.  Co jsem zač? Tvor? Tvor?! Tenhle tok myšlenek přeruší to, když neznámý udělá nemyslitelné. Konvice je zase jako nová, tedy, nová, rozhodně je ovšem v jednom kuse. To přeci...

"Jak jste to... Ah," ani nedopovím. Promnula bych si oči, ale bojím se jej byť jen na pár vteřin ztratit z dohledu. Jsi něco, co je opravdu vzácné...  Ta slova znám. Je to už delší doba. Ale pamatuji si je. I ten výraz, ano výraz, úplně stejný, stejně... Fascinovaný, jako když malý kluk zahlédne novou hračku, jakou nikdo v okolí nemá. "Máš vůbec tušení, drahoušku, jak moc jsi jedinečná? Jak moc jsi cenná?" polknu. Zase mám sucho v ústech.

 Když pokračuje dál, podvědomě přikyvuji. "Občas..." přitakám tiše a ve stejnou chvíli si za to vynadám. Tohle začíná znít opravdu ošklivě. A pak to neznámý zakončí otázkou. Věcnou krutou otázkou. V první chvíli mi tváří problikne ten přistižený výraz, než se z ní vytratí i poslední zbytky barvy.

 On to ví?

Křeslo, kterého se stále držím, se začne třást. Čeho si nevšimnu je to, že už vlastně posledních pár minut levituje pár centimetrů nad zemí. "Měl... Měl byste jít pryč. Nevím, o čem to mluvíte." Sklo v oknech tichounce drnčí na podporu mých slov. "A měl byste jít... Hned."

Blah?

Profesionální vyjednavač

Zdá se, že pro jednou i vím, o čem mluvím. Muž nevypadá dobře, bledne, div jeho tvář nenabere zelenou barvu. A já o to více znejistím. To mu dělám já? Z představy, že tohle opravdu působím já na někoho... Někoho jako on, mi není o moc lépe. A pak ten jeho pohled. Nevydržím mu ho opětovat kdovíjak dlouho než zbaběle uhnu. Křeslo se pod mým dotekem zhoupne a po jedné z okenních tabulek se rozběhne pavučina prasklin.

Mé varování ovšem jako by neslyšel, stejně tak tu naléhavou prosbu, aby odešel, než se něco stane. V okamžiku, kdy přejde k oknu, mihne se mi před očima ten... Obraz. Jak se tříští sklo pod vahou těla, co jím prolétne. Žaludek se mi stáhne pod náporem moci, co se sbírá v mých útrobách a plní každou skulinu, každý pór. Přestává to až v okamžiku, kdy schválně došlápnu na střep v noze. Křeslo se žuchnutím dopadne na zem.

Zašátrám v kapsách, které nemám, než si uvědomím, že kalhoty leží pod stolkem. Zase se mi třesou ruce, když se nejistě škrábu na zakrytých předloktích. Vím, jak ten problém vyřešit, ale před cizím mužem si netroufnu.

Pootočím hlavu. Dělá mi problém vnímat každé slovo, co muži vyjde z úst, ale snažím se. Opravdu ano. A stejnou měrou z toho začínám být unavená, strašně, strašně moc.

"Ale já přeci nejsem ten... Mág," namítnu nejistě. Říkal něco takového, určitě ano. Bohové, to zní tak ujetě... I když co je doopravdy ujeté při pohledu na stolek, který kdysi z ničehož nic začal sám od sebe hořet, když mě ze spaní probudila noční můra.

"Vždy ne. Snažím se. Opravdu se snažím. Většinu času... To mám pod kontrolou. Opravdu ano," zadrmolím v námitce. A pak ten podivný muž učiní neméně podivnou nabídku. Couvla bych před ním, ale nemám kam, aniž bych se znovu neprošla ve střepech nebo nezakopla o nábytek.

Zní to dobře. Lákavě. Ovšem za vším hledej ale. Oplátkou. Vždy něco chtějí na oplátku.

Ostře se nadechnu.

"Taky dokážeš, aby to... Zmizelo?"

Přimhouřím oči.

"Nemám nic na oplátku. Mám sotva... Co mám."

Nabídka

Těžké dilema

Znělo to tak podobně a přitom jinak. Znělo to dokonce tak lákavě, jenže o to více na mě doléhal ten tlak té nabídky. Zatímco muž mluvil, došlo mi, že se na rukách škrábu téměř bez přestání, tak, že i přes rukávy svetru to začalo bolet. Svědit. Čím dál více. Prsty zatnu v pěsti, byť jen po krátkou dobu.

„Proto jsem… Vzácná.“

Jako ohrožený druh papouška. To byla bezútěšná představa.

„Počkat…“ zarazím se, v duchu si musím přeříkat, co mi právě řekl, „když mi to někdo… Bude brát… Může mi to ublížit?“ hrdlo se mi stáhne úzkostí. Vzduch opět začne vibrovat energií. Lhal mi snad? Nebo mi lže tento?

Jeho další slova mi vykouzlí na tváři zahořklý úsměv. Nebo spíše úšklebek? Vyjde to na stejno. Pod moji i tvoji úroveň. Jako by snad ještě nějaká byla. Tyhle světlé chvilky, kdy jsem přesně věděla, jak moc je všechno v hajzlu jsem nesnášela.

„Trávila hodně času… Každý den?“ zeptám se opatrně, skousnu si spodní ret. Mám pocit, že jakmile přivřu oči, zatočí se mi hlava. Vizitku přijmu váhavě, jako by mne snad měla uštknout. Rudolf Beránek. Přelétnu jej pohledem.

„A když nepřijdu?“

To je ta otázka, co mi svírá žaludek. To je to palčivé, co zrychluje dech a žene na jazyk chuť žluči.

Vyjednávání

Vyjednávání

Div mi nepoklesne čelist. Elfové? Víly? Dokonce i ve světle událostí, co se mi pravidelně stávaly, to znělo absurdně. Jenže pokud by byl tenhle muž šílenec a vše si vymýšlel, co bych potom byla já? Jeho další slova mne rozhodně nepotěší, spíše naopak. Zblednout už více ani nemůžu, ale krve by se ve mne nedořezal.

Tak proto? Stát nehybně na místě je čím dál těžší. K čemu... To nevím, odpovím si v duchu, zatímco na venek jen mlčky přikývnu.

Nechtěl toho málo, i když toho nabízel mnoho. Svým způsobem. A já už v tom teď viděla několik problémů, ale nemohla jsem nahlas vyřknout ani jeden.

"... jsem nebezpečná. Měl bys mě chtít zabít, když odmítnu."

A i přesto, o čem se mě snaží přesvědčit, něčemu ve mně se nechce věřit, že by byl tím typem, co by to nechal být. Hledal... Ne mě. Něco. A musel to hledat z nějakých důvodů. Občas chvíle, kdy mi to myslí, opravdu nesnáším.

Dobře... Nesmíš brečet. Nesmíš brečet.

Tohle ráno začíná být opravdu náročné.

Dlouze se nadechnu a zase vydechnu. "Budete zklamaný," konstatuji. "Ale... Můžeme to... Zkusit."

Úspěch

Cesta

Cestou necestou

Opravdu tam čeká. Neodešel. Nerozmyslel si to. Nevím, jestli mám být ráda nebo naopak vyděšená, ovšem to už je jen a jen ve hvězdách. Odmávnu to rukou, jako že se nic tak hrozného nestalo. „Jsem zvyklá, za chvíli o tom ani nebudu vědět.“ Ani nelžu, když se vám stávají nehody téměř na denní bázi, tak si tělo rychle zvykne.

S čím bojuji je zima, která mi div neohlodává kosti i přes mikinu a já v tu chvíli lituju toho, že jsem na popud myšlenky ať nevypadám zase tak divně si nechala pod mikinou svetr. Rudolf se naštěstí rozhodne netrápit ani mě ani sebe – sám nevypadá nejlépe – a k mé úlevě zajistí taxík. Naštěstí to není asi ten typ, co si potřebuje pořád povídat a vyptávat se a já si tak můžu v teple auta nerušeně zdřímnout, sotva začne nastupovat ta příjemná otupělost.

Vzbudí mě až taxikářův hlas promlouvající k Rudolfovi, když taxík zastaví. Jsme na místě. Nadechnu se, abych si dodala sil a odvahy vystoupit. „Hezká čtvrť…“ brouknu. Sem se příliš často nedostanu. Za poslední měsíce, kdy pendluji akorát tak mezi Žižkovem a Karlínem vůbec.

Cupitám za velkým mágem do jeho bytu a čím dál tím více mám pocit, že sem nepatřím. Jak bych mohla. Byt je přesně takový, jaký jsem si během dřímání ve svých snech představovala. Občas se to stávalo.

Kocoura se nebojím, automaticky k němu natáhnu ruu a projedu prsty srst na hřbetě, když se o mně otře. „Ahoj, Arture…“ jen stěží potlačím zívnutí. Kouzelné pilulky začínají zabírat. Poznám to. Barvy jako by lehce vybledly a všudypřítomný šum a hukot energie kroužící kolem mě, sápající se po rukou, nohou, pomalu utichají, volně plynou. „Nejsem normální člověk,“ zhodnotím. Říct to nahlas přináší snad i úlevu.

Teplá voda. To znělo božsky. Naložit se do horké vody snad ještě lépe. „Kdo jsem, abych tohle odmítla…“ odpovím snad i s náznakem úsměvu a vykročím pomalu ke koupelně. Cestou se raději jistím jednou rukou na dosah ke zdi.

Amulet

Pravda nebo fant?

„Jasná páka,“ odpovím lakonicky. I když usnout ve vaně zní taky jako dobrý plán. V koupelně příliš neotálím ani se neostýchám, horká voda je horká voda a já za ty měsíce sprchování se ledovou se těším jak malá holka. Horkou rozhodně nešetřím a na chvíli se mi podaří i odpadnout. O to těžší je probrat se a zmátořit dostatečně natolik, abych dokázala fungovat i po vodních radovánkách, ovšem podaří se mi vylézt, osušit se a obléci zpátky do svého oblečení, i když protentokrát si mikinu jen uvážu kolem pasu.

Z vlasů mi ještě kape voda, když se objevuji zase ve světě suchých. Mága najdu hned, není to těžké, a ač chvíli váhám, vydám se k němu. Opřená o futra dveří jej chvíli pozoruji, no, oči se mi klíží, ale zvědavosti a všudypřítomná magie mě nutí k bdělosti.

„Huhm,“ nesrozumitelně zamručím a jdu se poslušně posadit na pohovku za doprovodu Artura, co se mi plete pod nohama, div nezakopnu ve snaze na něj nešlápnout. Vyhrnu si nohavici kalhot a nastavím bosou nohu. „Nic jiného nezbývá,“ pokrčím rameny.

Více než se samotným štípnutím mám problém s dotykem. Není mi to příjemné, v klidu sedím jen díky útlumu, který dopadl na mé vědomí. Možná bych i nakonec usnula, kdyby pořád nemluvil. Nakonec i na to mě přejdou myšlenky, když bez varování nakousne téma, které mi je přibližně stejně příjemné. Jak přistižená školačka uhnu pohledem, v tvářích cítím horkost.

Nádech. Výdech.

„Občas… Když se ke mně… Něco dostane,“ zamumlám tak neurčitě, jak to jen jde.

Drogové oddělení Praha

Drogová poradna hadr

Říci, že maličko znejistím, by bylo značně přehnané. I přes to kýžené uvolnění se na chvíli celá napnu a ač se na mága nedívám přímo, tak na něj v tu chvíli visím pohledem jak králík krčící se před vypjatou kobrou.

Ostatně celý rozhovor se vyvíjím způsobem, že mít jistotu, že sebou cestou z jeho bytu někde neškrábnu a nepotrvá mi pár hodin, než se dám dohromady, tak tu už možná nejsem. V tu chvíli zatínám zuby i já a snažím se dívat se kamkoliv, jen na něj, i když mě jeho pohled propaluje čím dál více.

„Prášky na spaní, lehká antidepresiva, tráva, kdysi. Kouřím už jen ze zvyku, nepomáhá to,“ koutek rtů mi cukne do úšklebku. Ale jen na chviličku. „Všechno brzy přestalo pomáhat, jen jsem zvracela a bolela mě hlava.“ Bohové, proč mu to říkám? Doufám, že mi pak dá pokoj? Že možná pochopí, že tohle nemá smysl? Nebo prostě jen chci, aby mlčel a nedával mi přednášku, jak je to špatné a jak se tím ničím. Těžko lze rozbít něco, co je už dávno rozbité, ne? „Antipsychotika, sedativa, opiáty. Pak se i vyspím a můžu fungovat. Nějak.“ Odmlčím se.

Nejraději bych zaspala i tohle. Chvílemi mám pocit, jako bych nemluvila snad ani já, jako by můj vlastní hlas doléhal z ještě větší dálky než ten jeho. Do reality mě vtáhne dotek dlaně na rameni, který zaznamenám s lehkým opožděním. O to prudčeji trhnu hlavu a upřu pohled na jeho ruku. Na mém rameno. Skrze to nejsem pro ten okamžik pořádně vnímat, co vlastně říká, jaké sliby to ze mě tahá.

„Prosím,“  spíše vydechnu, když potlačím prvotní impuls.

Pac a pusu

Sladký spánek
 

„Jedině skalpelem,“ zamumlám. Bez ranní dávky kafe a nějaké té snídaně na mě účinky prášků dolehnou jak těžká deka. Ani se nedá říci, že bych deku a polštář chytila, na to je můj postřeh a reflexy na úrovni ospalého lenochoda, ale vděčně je přijmu. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se z toho chtěla vyspat, ale natáhnout se bylo každopádně mnohem lepší než tenhle vážný rozhovor jak vystřižený z brožurky dropinu.

Usínám prakticky hned, co se celá stočím pod dekou a přetáhnu si ji částečně přes obličej. Zvyk je železná košile, není to poprvé a pravděpodobně ani naposledy, co se vyspávám na cizím gauči z nejhoršího. Vítejte v životě zatracenců. Je to těžký hluboký spánek, při kterém se mi nezdá nic, jen za víčka pableskují barevné šmouhy míhající se ze všech stran jak klubko nití, se kterým si hraje kotě.

Ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo, když po čase pomalu otevírám oči a mžourám z pod deky, pod kterou jsem se v průběhu spánku schovala úplně celá. Hlava bolí jako střep a oči pálí, o žízni, na kterou bych už měla být zvyklá, ale nejsem, ani nemluvě. Vím, že ještě chvíli bude trvat, než se proberu natolik, abych mohla hlavou pohnout, abych se dokázala pohnout, aniž bych se sesypala jak hadrová panenka. Avšak mysl už vnímá, lačně se natahuje po všem, co je kolem.

Hořké probuzení

Mr. Mrzutý

Krotký jako beránek u tohohle Beránka zřejmě neplatí, jak zjišťuji chvíli po probrání z deliria. Zní asi tak mile jako sekačka na trávu v šest ráno, ale kdo jsem, abych soudila. Varovala jsem ho, pomyslím si kysele, sotva odkráčí z místnosti. Ještě chvíli ležím, no, vstávat se mi opravdu nechce, ale když se k bolavé hlavě přidá i žaludek na vodě, nezbývá mi nic jiného než se začít pomalu soukat do sedu.

„Hlavně nesmíš zvracet,“ uskřípnu tiše sama k sobě, když se mi řádně zhoupne nejen svět kolem. I tak to nejdříve beru přes koupelnu, kde si chvíli pobudu, než se ujistím, že v žaludku opravdu nezbývá už… Nic. Opláchnu si obličej i řádně vykloktám ústa vodou s trochou pasty, které mu trochu drze uberu.

Do kuchyně se došourám podobna odsouzenci na popravu, což možná není daleko od pravdy, protože při pohledu na porci tak pro tři Johany mám pocit, že mě chce zabít. „Díky,“ zamumlám do ticha rušeného jen převracením stránek knihy, do které je mág začtený. Jím pomalu, ačkoliv po pár soustech – ach, kdy jsem naposledy měla slaninu? - mě přepadá nutkání to celé zhltat. Díky tomu to ani nedojím a jsem nucena odložit vidličku, když si žaludek v polovině talíře řekne dost.

To stejné si zřejmě i řekl i můj hostitel, protože tohle je tedy řádná změna od původního chápu tě a nesoudím. Koukám se spíše skrze něj než na něj s prázdným výrazem. To ti to dlouho nevydrželo, co?

„Jo, vnímám tě,“ přitakám podobně rozmrzelým hlasem, jakým ke mně promlouvá on. „Dělej, co uznáš za vhodné, nikdo ti přeci nedržel pistoli u hlavy, když jsi se mi vloupal do bytu a vzal mě s sebou sem,“ shrbím se na židli o něco více s pocitem spráskaného psa.

Syčivě se nadechnu a zase vydechnu. Pohled mi pro tu chvíli utkví na knížce, kterou si do teď četl.

„Je to jediný důvod, proč mi z toho zatím definitivně nehráblo. Zkoušela jsem nebrat. Naposledy to dopadlo tak, že mi nad hlavou vybouchl bojler a já skončila na pohotovosti potom, co přišel naštvaný vytopený soused a našel mě.“

Promnu si spánky.

Mr. and Ms. Mrzutí

Naštvaní a smrtící?

Tohle není fér. To mě právě opravdu nepřímo přirovnal ke zkáze celé Prahy? Zamračím se, až mi vystoupne rýha mezi obočím. „Ty sis s tím začal.“ Drnk. Drnk. Nádobí na stole krátce zařinčí. „Nechce se mi ani věřit, že jsi byl taky někdy mladý,“ podotknu kousavě, ruce defenzivně založené na hrudi. Aniž bych si to uvědomila, prsty přejíždím po předloktích v pomalém škrábání.

„Ani slůvkem jsem nenaznačila, že můj stav je tvoje vina. Jak by tak mohla, když se krucinál známe…“ na chvíli zazmatkuji, div nerozhodím rukama, „… ani nevím, jak dlouho se známe, tak krátko to je!“ Hmpfch. „Nenapadlo. Jsem očividně hloupá holka s granátem v ruce a hraju si s pojistkou.“

Au.

V jedné chvíli mám pocit, jako bych strčila prsty do elektriky. Jemně sebou škubnu, spíše se na židli zavrtím. A zdá se mi to, nebo je tu tepleji než před chvílí? Pak už raději mlčím, rty pevně semknuté, dokud neskončí. Jistě. Malá. Ufňukaná. Znám toho muže pár hodin a začínám mít pocit, že nevyhodit ho z okna byl možná špatný nápad.

Loupnu po něm očima. Prosím? Nemám tušení, o čem to mluví, ale na druhou stranu, před tím, než jsem usnula, to mám trochu zamlžené.

„Oba asi tušíme, co by se stalo, kdybys na mě ten sekáček doopravdy vytáhl,“ odtuším. „Oukej,“ použiji stejný výraz jako on, „zkusím to. Nebudu ti tady slibovat, že skončím. Nemůžu. Není nic horšího a zbytečnějšího, než slib od závisláka. Poslední roky je to jediný, co mě drží nad vodou, protože držet si nějakou příčetnost je těžší a těžší,“ zaskřípu mezi zuby. „Nefňukám. Jen ti to oznamuji.“ Ano, dotkl se mě.

Hladoví

Čaroděj na zabití

Co se právě odehrálo, jde trochu mimo mě, dobře, možná trochu více, ale ovzduší v místnosti se změnilo. Dá se tu lépe dýchat. A… On mě provokuje?! Obočí mi vyletí téměř navrch čela. „Zkus to a uvidíš, nechci tě připravit o překvapení,“ odpovím zarputile a znovu si poposednu. Vzápětí už jen potřesu hlavou. „… psychopate.“

O tom, kdo je psychopat by se možná dalo vzápětí debatovat. Jednak málem sletím ze židle, jak se pokusím uhnout ruce, co má přistát na mém rameni v jeho oblíbeném poplácáním – co s tím lidi zatraceně pořád mají, sahat na cizí?! - a zároveň s tím praskne talíř se zbytkem jídla přede mnou.

„Hm, lekci, jo.“

Nechápavě zírám na jeho záda.

„Hráblo mu. Fakt že jo,“ zamručím.

No, vlastně tam jen rozpačitě sedím a rozhlížím se kolem sebe, zatímco on štrachá po bytě. Nedá se říct, že by mi bylo nějak hej, ačkoliv jemu očividně značně otrnulo. Ať jede na čemkoliv, chci to taky.  Kacířská myšlenka. Hlavně když mi s hrůzou dochází, k čemu jsem se to dobrovolně uvolila. Do pár dní budu nepoužitelná, bude mi zle a nebudu schopná si ani uvařit kafe, aniž bych nerozflákala polovinu kuchyně. Z té představy je mi tak úzko, že se mi to podaří jen stěží zamaskovat, když se klející mág jak velká voda vrátí zpátky ke mně.

„Nechceš slyšet odpověď, věř mi,“ rýpnu si, i přes ono důrazné mlč. „Chm.“ přelétnu očima z mastičky na něj a z něj na mastičku. „Jako by mě snad něco tak přízemního jako aids mohlo zabít,“ utrousím. Na směs na čaj se dívám už s neskrývanou nedůvěrou. „Čaj. Dostane mě z toho čaj.“ Hm. „Neexistuje nějaké kouzlo? Jako abrakadabra, šlus, jsi čistá?“ nechce se mi tomu věřit. „Umíš čarovat a dáš mi čaj?“ Jo, skeptismus byl vždycky můj životní styl.

Mít jistotu, že se s dalším prudkým pohybem nepozvracím, něco bych po něm hodila.

„Santin. Johano mi nikdo neřekl  už… Dlouho.“

Ale jestli mě zase oslovíš Jóžo, přísahám, že po tobě hodím ten stůl.

Zřídlo na popravu

Neslibuj, co nemůžeš splnit

Ah. Říct mu to, či ne? Nakonec se rozhodnu, že děvče by mělo mít svá tajemství, sama nevím, co se to tehdy stalo. Ale stále jsem žila. To něco muselo znamenat. A tak jen přikývnu, bez řečí a hloupých poznámek.

„Víš, co jsem ti říkala. Sliby závisláků nemají žádnou váhu. Můžu ti jen dát slovo, že pokud tě v následujících pár minutách zabiju, bude mi to líto, protože to nebude schválně.“ Pravděpodobně. S černým humorem protkaným nitkami sarkasmu se tahle podělaná situace snáší o chlup až dva lépe. Zatím.

„To není kverulování, to je logická otázka,“ pokrčím rameny. Pak už zase jen poslouchám, i když je pravdou, že se zvykem po dvou větách rozvitých začít vypínat, bojuji ztěžka a vyčerpává mě to. Vlastně snad ani nejde o zvyk, ale o to, že udržet pozornost delší chvíli je pro mě opravdu, opravdu těžké.

V duchu si zkouším přeříkávat jeho slova ve snaze vše udržet v hlavě, i když to zabírá jen napůl. Přesto si z toho celého odnesu jednu věc, která mě zaujme. Ví to? Zvědavě se předkloním dopředu a prohlédnu si jej, za celou dobu, co jsem tady, snad poprvé.

„Znamená to, že když budu s tebou, můžeš použít místo ohniska mě?“

Uznejte, co je proti tomu rakovina plic.

„Chm.“ Stejně se na čajovou směsku dívám s jistým despektem. Čaj jsem nikdy neměla ráda. Ano, nemá se krčit nos nad darovanou kouzelnou směskou, ale… „Kouzelné kafe bys asi neměl, co?“ zeptám se s povzdechem smutně.

Zvedám se ztěžka, začínám si uvědomovat, jak mě všechno bolí a že hlavu mám stále těžkou. Jak stařenka nad hrobem. Posadím se… Tedy, spíše se poskládám do křesla. Nerada sedím na zemi.

„Hm… No, tyhle budhistický blbosti mě nikdy moc nezajímali…“

Budhistický blbosti

Ohm

„Hm.“

To je dobrá úvaha k zamyšlení. Prsty si prohrábnu zamyšleně vlasy a chvíli mága nevnímám. Ani trochu. Byla jsem radši, když jsem tyhle pitomosti nemusela řešit. Nebo spíše… Byla jsem raději, když mi to bylo jedno. Všechno. Povzdechnu si.

„Co? Ty máš brownies?“ chytím se až konce věty udiveně. Zamrkám. No, hádám, že o tom nemluvil. Shrnu si pramen vlasů za ucho a zavrtím se, zatímco jej tentokrát už doopravdy poslouchám. Meditace zní stejně nudně a příšerně jak jsem si myslela, že znít bude. Jako malá jsem bývala hyperaktivní. Teď to nebylo o mnoho lepší, odpočívat bez léků a opiátů jsem prakticky nedokázala.

„To je až moc požadavků na to, abych seděla pohodlně. Je to pak vlastně dost nepohodlné…“ zahučím tiše. V křesle se nakonec prostě rozvalím jak doma, s nohama přehozenýma přes opěrku, spíše napůl zhroucená než sedící. Dýchám. Když se soustředím, připadá mi, že funím. Proboha. Mám pocit, že slyším i kosti vrzat. Fuj.

Ošiju se.

Za vrzajícími kostmi je ovšem další zvuk. Šum? Jako voda. Vypnula jsem vodu, když jsem odcházela z koupelny? Krátce našpulím rty, oči poctivě zavřené. Šum přechází pomalu v hukot a já se v jednu chvíli i pousměji. Představa oceánu vlastně není vůbec špatná. Hučícího temného oceánu, kde kdesi v dáli zuří bouře… Jen natáhnout ruce. Nadechnout se. Nechat se prostoupit slaným vzduchem.

Jenže tenhle je divný. Štípe v nose. Šimrá. Svědí. Pálí. Vůbec to není vzduch. A už vůbec ne oceán. A už vůbec to není příjemné. Počkat, kde to jsem? Na pár úderů srdce zpanikařím, než mi to dojde.

Otevřít oči. Stačí otevřít oči…

V tu chvíli si uvědomím, že stojím před křeslem. Rovně jak pravítko. Uhm. „Jak říkám… Budhistický blbosti…“ zamračím se.

Rovnítko

Čistá hlava

Druhý den

Dobré ráno…

Vlastně se ani nedivím, i když mě lehce znepokojuje, že mi nejde otevřít a volá na mě jak na psa. Vzápětí pochopím proč, když otevírám dveře od bytu. On tu není sám? No vlastně by mě to nemělo překvapit, mnich tedy rozhodně není, ač jako stařík by asi prošel. Doploužím se do obýváku ve stavu značné rozmrzelosti a plácnu sebou do křesla.

Moje křeslo, jak jsem se právě rozhodla.

rozmrzelost příliš neustoupí, ani když dle rozhovoru, co probíhá vedle, zjistím, že žena není žádná jeho přítelkyně ani společnice, ale zákaznice. Tak tímhle se živí. Když zaslechnu slova jako elixír lásky, jen povytáhnu obočí. Stejně tak to dorazí rada, že si má dotyčná jít třikrát denně zaběhat.

Takže obyčejné šarlatánství.

Ušklíbnu se.

„Je to zelený blivajz… Jiný elixír bys na skladě neměl?“ rýpnu si. Ano. Slyšela jsem něco, co jsem neměla. Tolik k mé odpovědi, když se shrbená choulím v křesle a chuť někoho nakopnout má tak akorát vzrůstající tendenci. Hlavně, když je po ruce někdo, kdo mě do tohohle martyria uvrtal.

Na meditaci mám tak náladu jako na všechno ostatní, jediné, co se mi tak leda podaří na těch pár minut je vypnout do stavu, kdy jen civím před sebe a přemýšlím, jak moc by Rudolf křičel, kdybych si tu zapálila.

„Tak jo… Co budeme dneska dělat?“ zeptám se skoro až útrpně, sotva se zase objeví, zatímco z kapsy vytáhnu karamelku, kterou začnu vděčně žvýkat. Cukr. Kofein. Nikotin a hnusnej čaj. Svět už nikdy nebude takový, jaký býval.

Nevděčná zrzka

Fantastická zvířata a kde je najít

Když budeš hodně prosit

Malá čarodějka

„Ha ha ha,“ ušklíbnu se na něj, „to je hrozně vtipný dělat si srandu z někoho, kdo má mámu mrtvou,“ vrátím mu to i s úroky a přidám k tomu patřičný výraz. Já si z toho utahovat můžu, obhájím si v duchu.

Trhnu s sebou, když se ozve zvuk tříštícího se skla. Zamračím se. Tak, jak to stařík podává, to zní jednoduše jak facka. Prostě jen střepům povolit vrátit se zpátky do původního stavu. „To zní jako by i střepy měly své city,“ brouknu a zhluboka se nadechnu. Dobře. Takže, hm, cože to mám dělat?

Dlouho se neděje nic, protože ač se soustředím, až se mi z toho dělají vrásky v obličeji a permoníci v hlavě si pouští čím dál víc nahlas techno, neděje se nic.

Pošťouchnou magii, jo, to se fakt snadno řekne…

A pak mě to napadne. Hm. Hm. Vzpomenu si na šumění oceánu, na tu obrovskou masu líně plynoucí energie kdesi v dáli… Aniž bych si to uvědomila, zavřu oči. Nesmíš se ho bát, jinak tě pohltí. Nesmíš se ho bát, jinak tě spálí. A z myšlenky, která mi probleskne hlavou, mi přejede mráz po zádech. To tebe by se měl bát.

Nádech. Výdech.

Natáhnout se rukou do toho proudu. Usměrnit ho. Budeš poslouchat.

Střepy se začnou líně sunout k sobě. Spojovat se, nejdříve pomalu až váhavě jako by se jim nechtělo. Ale s každým dalším to jde rychleji a rychleji, prasklinky a spoje se zacelují téměř před očima. A zároveň s tím začne sklo sklenice rudnout. Žhnout. Sálá z ní horkost, pálí vše, čeho se dotýká, než se v další chvíli doslova rozprskne v písek všude kolem… Ve velmi horký písek.

Pískoviště

Hups

Vypísknu. Co vypísknu, vyjeknu a to pěkně nahlas, jak moc se leknu, když sklenka exploduje. Nejde o písek, ani nevnímám, jestli mne nějaký zasáhl či ne, ale… Třepu ublíženě rukou, kterou jsem pomyslně použila k směrování magie a určila ji tak jako její… Nástroj. Pálí to. Mám pocit jako by hořela, i když bledá kůže působí stejně jako vždy.

A i když horkost ustupuje, nechává za sebou nepříjemné mravenčení, a tak si ruku stále dokola mnu a škrábu.

„To jsem fakt udělala… Já?“ Hloupá otázka. Věci se kolem mě vždycky chovali divně, ale tohle bylo poprvé, co jsem chtěla, aby to dělaly. Byl to zvláštní pocit.

Zamrkám, pozornost přesunu k Rudolfovi. Mluví na mě. Vnímej. „Uhm… Ono to tak nějak… Samo,“ od Rudolfa můj pohled putuje po pokoji a hodnotí spoušť, jaká se mi tu povedla vyrobit.

„Chm…“ zatvářím se překvapeně. „Nemám už takový pocit, jako bych měla hlavu ve svěráku.“

Hop

Nadšený čáryfuk

„Ah, dobře, takže o mých plánech na ovládnutí světa si promluvíme někdy jindy…“

Jeho radost je vlastně nakažlivá. Po takové době tápání byl tohle pokrok tak obrovský, že nebýt tak unavená, snad bych se i usmála taky. Takhle ten přemýšlivý výraz z mé tváře ne a ne odejít.

Pobaveně si měřím staříka pohledem. Vypadá zvláštně, když se směje. Jinak. „A úžasně skromný, jsi zapomněl dodat.“

Hm.

Zvážním, jako bych byla já učitel a on můj student. Upustila jsi docela dost… Při vzpomínce na tu hučící obrovskou masu to nebylo nic. A já přestala jen proto, že to začalo bolet. Že mě to vyděsilo. Skousnu si spodní ret a poslouchám dál.

„Počkat, to se mám připravit na vlastní smrt?“ zdá se mi, že snad špatně slyším, „jak probohy? Hádám, že sepsat závěť a omluvný dopis to asi nebude.“

Při pohledu na to, jak zase sahá po peněžence, se zatvářím skoro až nešťastně, přeci jen… „To není nutný, včera jsi mi dal dost…“ zavrtím hlavou, až mi vlasy sklouznou zpět před oči. A hlavně mi to připomene jednu nepříjemnou věc, o které se mi opravdu nechce začít mluvit, ale budu muset.

„Říkal jsi, že sem za tebou krom neděle mám jezdit každý den,“ začnu hezky zvolna a zavrtím se, „ale pozítří budu potřebovat na,“ odmlčím se, v hlavě počítám a snažím si vzpomenout, jak dlouho to obvykle trvá, „dva, tři dny odjet mimo Prahu.“

Sám, samotinký

Sedí ve své jamce sám?

„To nezní zrovna…“ marně hledám to slovo, nakonec se místo toho jen ošiju. Ať to obnáší cokoliv, tak to zní hrozně. Samozřejmě si nedá opět říct a já strkám peníze do kapsy a stejně jako včera ani dnes z toho nemám dobrý pocit i přes jeho argumenty, které kupodivu dávají smysl. „To není o hrdosti… Tak moc…“ snažím se i oponovat, ale nakonec to stejně vzdám.

Ten muž má až nepříjemný talent vzbudit ve mně výčitky svědomí. Nelíbí se mi to, pochybovat o vlastní rozhodnutích znamená přemýšlet nad nimi a dojít k závěrům, které jsou prostě příšerné. Na chvíli sklopím hlavu skoro jako dcera, která dostává kázání za něco, co moc dobře ví, že provedla, ačkoliv tvrdí opak.

„Mám své závazky, stejně jako ty,“ zvolím tu nejvíc diplomatickou odpověď. Jsem spokojená sama se sebou, dokonce mu ani nemusím lhát. Uleví se mi.

Artefakt převracím v dlaních, zvědavě si jej prohlížím. „Myslíš, že mi někdo bude chtít ublížit magií?“ nakloním hlavu ke straně. Nejblíže k tomu, kdy mi chtěl opravdu někdo ublížit, jsem měla, když mě Citron zfackoval za to, že jsem mu pokazila jeden kšeft. Od té doby se mě bál. Ostatně, já sebe taky.

„Zítra dojdu… A pak hned, jak to bude možné…“ ujistím ho. Vypadá… Já nevím, uraženě? Postavím se a přešlápnu z nohy na nohu.

„Ty se na mě zlobíš?“ prohodím k jeho zádům a zhoupnu se na patách.

Hop hop a vyskoč

Zrzka opouští scénu

Povzdechnu si. „Je to prostě jen složité,“ odpovím a až se sama divím, že s ním tuhle konverzaci vůbec vedu. „Nemusíš, budu v pořádku.“ Jen nechci, aby mě tak viděl a já musela vysvětlovat. Možná, možná mu to pak řeknu, ale… Až to skončí. Dohoda se bude muset změnit, pokud nedostanu odpovědi na svoje otázky.

„Takže to teď jsme? Ty mrzutý děda a já čarodějův učeň?“ pokusím se situaci trochu odlehčit, tohle mě znervózňuje, ale příliš se nepodaří.

Místo rozloučení jen potřesu hlavou a mávnu rukou směrem k jeho zádům. Už na chodbě tahám z kapsy cigarety, taxíka oproti ránu nevolám. Procházka mi pomůže provětrat si hlavu, doplnit dávku nikotinu proudící v žilách a dost možná mě i unaví natolik, že doma prostě jen padnu a budu spát.

A na scéně je spánek

Ugh.

Kdo je hodná cholera? No?

Hm, Pan Tyfus?

Pan Tyfus a slečna Cholera

Nejhorší superhrdinové všech dob

Aspoň mají slušnej kill list

Jde se na to

Zvláštní představa. „Ale jo, debilní přezdívky jsou téměř nutnou podmínkou.“ Výraz, který mu věnuji vzápětí, napovídá, že až naprší a uschne. Naštěstí pochopí, že náladu na tenhle druh vtipkování úplně nemám. Dopiji tak i zbytek kafe a bez řečí vyrazím za ním.

„Hm, hm,“ poslouchám jej, přemýšlím. Nakonec se poušklíbnu. „Zklamu tě, to není sebekontrola, ale nutnost,“ brouknu a povytáhnu obočí, „takže dřív jsi byl jen namyšlený a teď jsi dokonalý?“

No, viditelně zaváhám, když mě vybídne, abych na něm něco vyzkoušela. „Uhm, jsi si jistý, že to je dobrý nápad?“ ujišťuji se s lehkou nedůvěrou, „co když to přeženu jak včera? Nezůstane z tebe, co já vím, slintající hňup, co si myslí, že je moucha nebo něco takovýho?“ Ne, že by představa toho, jak tu po všech čtyřech honí Artura a štěká u toho, nebyla vtipná.

„Asi bych, chm, zkusila to bezvědomí?“ I když vyjde to na stejno, přemýšlím, co udělat jinak než včera. „Možná by sis měl sednout. Kdyby náhodou.“

Tak se ukaž

Nádech, výdech

„Dobře, já se jen chtěla ujistit, že víš, co děláš…“

Zamračím se. Jasně, utahuj si z toho. Bez varování s tlesknutím spojím ruce před sebou a promnu si dlaně. Vzpomínám si na bolest v pravačce, když jsem se pokoušela čarovat posledně. Hlavně se toho nebát.

Zavírám oči a opět se snažím soustředit na ten jediný zvuk, co je tu se mnou pořád, tam kdesi na pozadí. Ten zvuk je mou kotvou a zároveň tažným lanem, když si představuji vodu všude kolem. Líně kolem mě plyne jako poprvé, cítím její dotyk na holé kůži. Rozpojím ruce, dlaní zlehka projedu proudem. Ve tváři se mi mimoděk objeví úsměv, když energie okamžitě zareaguje jako lísající se kočka.

Nechat se jí zalít a prostoupit je najednou… Přirozené. A pocit tak důvěrně známý jako bych to dělala léta. Až po chvíli si vzpomenu, proč to vlastně dělám. Rudolf. Kdepak jsi… Když otevírám oči, mám pocit, že je něco jinak. Jen nevím co. Pohlédnu na něj, snažím se soustředit na jeho mysl. Natáhnout přízračné ruce a dotknout se jí. Dostat se do ní… Rozlousknout ji jako ořech, abych se podvolil té šeptající síle opakující jediné. Podvol se. Poslouchej. Spi.

V jedné chvíli si vzpomenu na svoji noční návštěvu, na důvod, proč to dělám a myslí mi projede ta rudá zlost pramenící z bezmoci, kterou jsem předtím cítila. Na to, jak se Citron občas bavil mým zoufalstvím, považoval to za zábavu mít takovou moc nad lidskou bytostí. Měl by mu někdo ukázat, jaký to je pocit… Být na druhé straně.

Až příliš pozdě si uvědomím, že to není on, kdo tu přede mnou sedí. A uvolněnou magii už nestíhám zastavit. Nevím jak. Je příliš divoká. Dravá. A chce se mstít.

Proč to nikdy nemůže dopadnout dobře

That sweet sweet taste of withdrawal

Ne vždy se zadaří

Odpoví, to mi stačí v tu chvíli ke štěstí, mám co dělat sama se sebou. Snažím se zhluboka dýchat a ne jako bych právě doběhla maraton. Na chvíli se obejmu rukama a opřu se čelem o podlahu. Lehce přitom praštím o parkety čelem. Asi třikrát za sebou.

„Už mi bylo i hůř,“ odpovím polohlasně ochraptělým hlasem.

Rudolf se zvedá a já pomalu s ním, abych se nakonec i pohledem ujistila, že je v pořádku. Není. V duchu i nahlas si vynadám, tohle jsem podělala. Nezvládla. Nakonec se jen odtáhnu ke křeslu, o které se opřu zády a hlavu zvrátím dozadu, aniž bych se zvedla ze země. Dnešní den byl opravdu lepší a lepší. Mlčím, dokud se Rudolf nevrátí a sám nepromluví. Snažím se mu vyhýbat pohledem, ale stejně k němu očima nakonec co chvíli zalétnu, abych jej zkontrolovala.

„Nevím, co chceš slyšet,“ zavřu oči, ovšem za víčky mi tančí hejno žlutých a červených teček. Točí se mi z toho hlava. „Je mi to líto, tohle jsem nechtěla. Jen… Mi v jednu chvíli myšlenky odlétly jinam a já najednou… Ztratila kontrolu. Bohové,“ nehty vklouznu pod rukáv trika a na chvíli je zatnu do kůže, „málem jsem tě zabila.“

Ať si říká, co chce. Já to cítila. Tu moc.

„Dobře, takže tudy cesta nevede,“ uhnu očima.

Znova a lépe

Hm hm hm

Humr

Jáma lvová

Čáry, kouzla

Urvaný ze řetězů

Hra

 Jako kočka a kanárci

Není to příjemné, a to nestojím proti Rudolfovi. Ani bych v tuto chvíli nechtěla, síla, co z něj vyzařuje, budí strach. Výrazy výrostků, co si vybrali špatnou oběť, přímo děsí. A přesto jsem to já, kdo ho dnes mohl zabít. Ta myšlenka ve mně budí ještě více znepokojení než celá tato situace. Vzduch doslova vibruje magií a já v okamžiku, kdy se dokážu zhluboka nadechnout a aspoň chvíli se soustředit, vidím ty stovky přízračných nitek kroutících se kolem Rudolfa a výrostků.

Trhnu s sebou, když Rudolf promluví, mrazí z toho v zádech. V duchu prosím čtveřici, aby utekla, aby to nechali být, protože sám mág nepůsobí, že by toho chtěl nechat. Nenechají se naštěstí přemlouvat. Moc. Dlouze vydechnu, opřená o zeď. Unaveně si promnu oči.

„Myslím, že bys asi nechtěl slyšet, že o mě takoví ani nezavadí pohledem, protože buď u sebe nemám ani floka nebo jsem příliš sjetá nato, abych vůbec poznala, že mi něco dělají, co?“ podotknu tichým hlasem napnutým jako struna.

Na jednu mi to přijde… Hrozné. Ale na druhou? Ta moc je lákavá…

Bez dalších slov se za ním poslušně rozejdu. Nikoho dalšího snad už nepotkáme, tedy aspoň doufám… Než si uvědomím, že je v bytě šílený nepořádek, protože od mého posledního uklízecího záchvatu jsem se na kuchyňský kout ani nepodívala a oblečení jsem obvykle nechávala tam, kam dopadlo.

(Něco je jinak. Můžeš si všimnout, že na dveře bytu někdo hodil něco jako „hlídáček“ oznamující, když někdo přichází a odchází.)

... Mňau?

Věci se trochu komplikují

„Dobře, dobře,“ potřesu hlavou, „chápu, i Yoda může mít blbou náladu,“ dodám vzápětí. No po dalších slovech si už jen povzdechnu. „Jen říkám, jak se věci maj,“ dodám na svoji obhajobu. A to, i když vím, že je špatně, s jakým klidem používám slovo sjetá ve spojitosti s mojí maličkostí. Možná bych vážně neměla.

Trhnu sebou, když mi poklepe na rameno, ale poslušně zastavím a nechápavě se na ně podívám přes rameno s otázkou vepsanou ve tváři. Co je špatně? Když mi to osvětlí, zamrkám a rty na chvíli pootevřu v tom překvapeném „o“. Ale jen na chvíli. Když se divíte, Kelišová, tak aspoň u toho zavřete hubu…

„Ještě před pár dny jsem si myslela, že mág je jen nějaká pošahaná věc z dračího doupěte…?“ vybretnu a ustoupím ode dveří. Kurva, kurva, kurva. Co to má znamenat? ptám se zaraženě v duchu sebe sama, ale odpovědi nenacházím. „Je to tam dlouho?“ polknu. Když sem Rudolf zavítal poprvé, nic takového nezmiňoval…

„Ah.“

Mám pocit, že je něco šeredně špatně.

„Nemohl by si myslet, že jsem to udělala nějak omylem… Já?“

Prohrábnu si rukou vlasy a drdol si tím definitivně zničím. Prameny vlasů neposlušně vyklouznou a zakryjí mi částečně tvář. Ani to nevnímám, kolik mi bere ta sebekontrola ze sebe v panice nevysypat první i poslední, energie. Nemůžu. Slíbila jsem to… Přísahala jsem.

„Tak bys to měl vědět ty, kdo to byl… Ne?“

Šmarjá, co budu dělat?

„Nikdo mě neučí krom tebe těch posledních pár dní, přísahám,“ s těmi slovy mu snad poprvé sama od sebe i pohlédnu do očí. Nelžu.

"Trochu"

Další lekce magie

Takže co chodím pryč.

Promnu si kořen nosu a nevesele se poušklíbnu. „Skvělé, prostě skvělé,“ zabručím. Ani svými dalšími slovy mě nepotěší. Vlastně by mi to mohlo být jedno, ale není, z tohohle zásahu do soukromí se mi dělá zle.

„To jde použít magii i místo kamery?“ dobrá, teď už možná zním podrážděně. Tak trochu.

Uhnu pohledem, když vidím, co to s ním dělá. A když je on nervózní, já jsem taky, což žaludku na vodě opravdu nepomáhá. „Aspoň víš, jaký to je,“ stejně si neodpustím to drobné rýpnutí na pozvednutí morálky. Jestli mé nebo jeho, těžko říci.

„Uhm,“ po tom, co se stalo před sotva pár hodinami, si příliš nevěřím. Vlastně si nevěřím ani trochu a je to na mě znát. „Vážně se ptáš, jestli mě poslední dobou něco rozrušilo?“ V tomhle by problém nebyl. „… bojím se, že to ty dveře nedají… Vlastně si tím jsem celkem jistá, že to ty dveře nedají…“

Mno a co dál?

Magie sem, magie tam

Moc magie

„Jo, božího, to sedí,“ utrousím polohlasně. Pak už nezbývá, než se připravit na to, co se bude dít. Asi bych měla být nervóznější, neklidnější, ale nejsem. Z nás dvou jsem to poprvé já, kdo je ten jistější.

„Dobře,“ přikývnu. Zavřu oči, ovšem i když vím, že se mě dotkne, tak stejně nejdříve ztuhnu. S nádechem a výdechem se zase uvolním. Klid. Dýchej.

Tentokrát to nejsem já, kdo musí jít k oceánu. Hučící voda obklopí mě, bez varování mě zalije od pat až po hlavu. Stejný pocit obestře moji mysl, jako… Jako bych byla pod vodou, vznášela se v prázdnu, volná a přitom držená na místě tlakem masy všude kolem mě. Z počátku je to i celkem příjemné, nemusím na nic myslet, jako bych byla součástí toho všeho, jako bych… Byla doma. Na místě, kam patřím… Pak se to ovšem začne měnit. Tlak začíná být nepříjemný jako bych klesala více a více do hlubin, nemůžu dýchat…  Topím se? Topím se! Utopím se tu…

A i přesto stojím na místě, podobna marionettě, jejíž vodič si vzal pauzu a nemůžu se ani hnout.

Návrat do reality je krutý. Příliš rychlý, drastický. Zalapám sípavě po dechu a zima, která se do mě pustí, mě rozklepe.

„Jo, jsem, dej mi chvíli,“ pokusím se ta slova doprovodit i krátkým úsměvem. „Nešlo to jinak…“ odmítnu omluvu. S tím i odemknu byt a vejdu dovnitř. Otočím se na něj až v chodbě. „Co se stalo, nešlo to snad dobře?“

V hlavě mi tepe, ale dá se s tím žít.

Droga

Pravda vítězí

Chvíli mlčím, zatímco se vyzouvám. „Přirovnání k trávě by možná bylo lepší,“ pronesu nakonec s vážným výrazem v tváři. Dlaněmi si přejedu zimomřivě po pažích. „Ale chápu, co tím myslíš,“ dodám nakonec.

„Přestal jsi, to stačí, ne?“ stejně nechápu, za co se omlouvá. „Moc to hrotíš, staříku,“ odmávnu to nakonec rukou a odťapu směrem ke kuchyni, abych si mohla vzít deku přehozenou přes židli a zabalit se do ní jako každá správná mumie.

„Ty obrany musíš nakreslit na dveře?“ odvedu téma jinam. Vidět Rudolfa takhle je… Podivné.

I když na čas poražena bývá

Ochrany

„Co jsi to říkal?“ houknu z kuchyně, když se vracím a slyším, jak si tam něco mumlá sám pro sebe. Povytáhnu obočí. „Fakt tě to pořád žere?“ potřesu hlavou. Pod dekou ji mi lépe, už nemám pocit, jako by mě někdo právě vyndal z mrazáku. „Měl jsi mé svolení a přestal jsi,“ zakoulím očima, „a pokud máš strach, že budeš mít chuť na další čistý herák, tak se klepni přes prsty, zapal si a dej si panáka… Ale je hezké vidět, že i ty jsi jen člověk, pane božský,“ zakončím svůj asi první motivační proslov v životě. Že to mohlo být lepší? Nah, nějak se začít musí.

Pak se samozřejmě celá situace zvrtne v další přednášku, ale za to si můžu sama, a tak poslouchám a přikyvuji trochu jako takový ten kývací pejsek do auta.

„Chm, no, tak uvidíme…“

Pokud sem přijde.

Pozoruji Rudolfa, jak zaujatě kreslí symboly, hlavu lehce nakloněnou k rameni. Nakonec povytáhnu obočí. „Jako vážně? Tohle zadrží, kdyby po mně někdo střílel?“ Na tohle si pořád nemůžu zvyknout. „To je skoro až… Děsivé.“ A po tom, co jsem viděla Rudolfa udělat kousek od mého domu by mě to vlastně ani nemělo překvapit, ale stejně se stalo.

Vlastně mě až překvapí, že opravdu odchází, i když při pohledu do jeho tváře působí, že se potřebuje buď opít, nebo vyspat. Nebo obojí. Za pouhý den s tebou. Slušný výkon, Johano.

„Jakmile to bude možné, zastavím se,“ přikývnu. „A, hm…“ v loučení jsem nikdy nebyla dobrá, „v pořádku doraž.“

Nezapomeňte na ochranu, děti

Temno
o čtyři dny později

Ležím. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem na to přišla. Než jsem ze stavu, kdy jsem věděla, že nějak existuji, přešla k tomuto uvědomění, trvalo to snad celá milénia. Ležím. Dýchám. Žiju. Ani nevím, jestli z toho mám mít radost. Měla bych mít, ale nemám. Cítím se prázdně. Jsem prázdná. Neúplná. Ten pocit je příšerný, sžírá mou mysl, kousek po kousku ji pohlcuje. Zešílela bych z toho, ale na to už je pozdě.

Nějaký čas jsem cítila, uvědomovala jsem si i tu nejniternější část sebe, co křičela, zmítala se a řvala ze všech sil, než… Postupně utichly. Všechny. Všechno. Jen v dálce se ozýval šum oceánu, ale ať jsem se snažila sebevíce, čím více jsem se snažila k němu přiblížit, tím více se vzdaloval.

Ležím na zádech. Jak mrtvola. Dojde mi to, když si uvědomím, že to, na co se už tak dlouho dívám, je strop. Obklad stropu. Obklad stropu tvoře přesně 38 čtvercových dlaždic. Počítám je, když je světlo. Po nějakém čase přijde vždy tma. Těším se na světlo. Mám ho raději. Můžu počítat.

Když už mysli nestačí počítání, začne se natahovat dál. Ležím na zádech na posteli v ložnici. Je to zvláštně uklidňující. Mám svoji ložnici ráda. Je lepší než… Ta místnost. Ta druhá. Kde se světlo nestřídá se tmou, kde jsem jen já a… Nic. S první jasnou vzpomínkou se mi stáhne žaludek. Budu zvracet?

Ne, ne, ne…

Nemůžu dýchat, v krku cítím žaludeční šťávy. Dusím se, než se mi podaří pootočit hlavu na bok. Po hlavě pak následuje i zbytek těla. Už neležím. Padám. Na zem. Nemá ani cenu popisovat, do všeho čeho mě o pár úderů srdce poté z toho dlouhého ležení chytá křeč. Myslím, že křičím. A bolest vyhrává.

Probírám se stočená mezi záchodem a vanou. Kde se ve mně vzedmula síla se sem dostat, vědí jen bohové. Všude je voda. Studí to. Přetekla vana? Ah. Sousedi budou naštvaní… Ne… Co je za den? S hrůzou si uvědomuji, že nevím. Že ať se snažím sebevíce, tak se místo toho vždy objeví jen další útržek z předchozích dnů, co mě pěstí srazí zpátky do temnoty.

Tma a světlo

Ke světlu

(Nejblíže k výživnému jídlu tu má čínská polívka, sušenky a čokoláda. A napůl shnilá jablka s mrkví.)

Je to jako by mi někdo udělal filmový střih. Koupelna. Voda. Cvak. Postel. Teplo. Zamrkám, tentokrát mi dochází rychleji, kde jsem. Něco je jinak. Něco, něco… S námahou vytahuji ruku z pod peřiny, připadá mi jako by obojí vážilo o dobrých několik kilo více, než je zvykem. Třese se mi. Trochu. Jak ve snách si ji držím kousek před očima, prohlížím si ji. Zkusmo pohnu prsty a nevím proč, udělá mi to radost.

Ta až nemístná rozjařenost nad něčím tak malicherným, že dokážu sevřít prsty v pěst a zase povolit, rychle zmizí, když pozornost očí přitáhne popálenina ovíjející zápěstí. Tentokrát nezvracím. Není co, a tak jen zalapám po dechu, než se tělo se uklidní. Všechno mě bolí… Ale jinak. Zvenčí. Ne zevnitř.

Instinktivně se natáhnu k modré hlubině, a když mi slabě odpoví, málem mi vhrknou slzy do očí. Bude to dobré, maličká… A já jí v tu chvíli věřím. Bude. Pohnu se, zkusmo se pokusím opřít na loktech a zvednout hlavu, ale příliš mi to nejde. Ovšem stačí to, abych zahlédla pohyb. Obrys postavy, na kterou mi nejde příliš dobře zaostřit. Velké postavy.

Na světlo

Osobní osina v zadku

Uhhh

Uhhh-uhum

„Nebuď zlej, jsem nemocná,“ napomenu jej. Ah. Na chvíli přivírám oči, slova se spojila s obrazem a já opravdu nechci znovu zvracet. Nádech. Výdech. „… jo, to já taky,“ zamumlám tentokrát už souhlasně.

Uhm.

„Ah, no, tak to byl ten pocit…“

Po jeho vzoru si povzdechnu, ani nemusím být vědma, abych věděla, co bude asi následovat. A že se na to těším asi jako na vytahování třísky z pod nehtu. Bude to bolet, ale musí to ven.

V tu chvíli se dívám kamkoliv, jen ne na něj. „Možná… Přeci jen znám ještě jednoho… Mága, nebo aspoň… Si myslím, že je to mág.“ Momentálně více než mág, tak zkurvenej psychopat, ale to zmiňovat nemusím. „Nechtěla jsem lhát, ale… Něco jsem slíbila a… Víš jak.“

Brum brum

Medvěd Rudolf, to zní dobře

Plán schovat se pod peřinu jak malá holka zní fajn, ale bohužel docházím k závěru, že by dlouhodobě nefungoval. Pravda, mohla bych říct pár dalších věcí a pak už jen pozorovat, jak stařík naštvaně odchází, čímž bych já pak měla pokoj od výslechu, ale nebylo by to vůči němu fér. A já momentálně někoho na své straně potřebuji, tahle osamělá cesta se klikatí tako akorát do průseru o rozměru asteroidu mířícího k Zemi.

„Asi mám štěstí, že nejsem někdo jinej…“ hlesnu nejistě. Celkem troufalá odpověď, ale nevím, co jiného bych k tomu dodala. Jsem nezodpovědná nášlapná mina s rozbitým spínačem, která leží přímo uprostřed hlavní cesty. A vím to.

Věděla jsem, že bude naštvaný… Právem.

„Tohle bude znít hloupě, ale… Já toho o něm moc… Nevím. Ani jméno, jen jak přibližně vypadá… Asi přibližně… Ruku do ohně bych za to nedala. Musel mě najít po jednom svém výbuchu, měla jsem absťák a neměla ani vindru, vypnuli mi vodu i elektřinu a prostě… Bylo to fakt zlý, jinak bych na to nekývla, víš?“ Ruce schovám zpátky do tepla pod peřinu. Polknu. „Nabídl mi peníze výměnou za to, když se párkrát do měsíce objevím na adrese, co mi dá… Jasně, že mi to přišlo divný, ale vlastně jsem ani nevěděla, co dělá… Když je ti blbě skoro pokaždý, když střízlivíš, tak to prostě…“ odmlčím se.

Trochu vylepšenej Medvídek Pů

Nákup

Ať tě blechy koušou

Taková malá osina

Když se ozve bez varování staříkův hlas, leknu se, až se z toho rozkašlu, jak omylem dým cigarety nasaji i nosem a vlítne mi i do očí. V první chvíli chci cigaretu típnout a spláchnout do záchoda, když ovšem tiráda výčitek zpoza dveří pokračuje, tak si to rozmyslím.

„Právě proto, oslavuji,“ vyhrknu první argument, co mě napadne. A vlastně to je i pravda. Mít kontrolu nad tělem zpátky je fajn pocit, co si zaslouží doplnit něco z toho, po čem tělo tak zoufale touží.

„… a navíc, moje tělo dokázalo, že mě jde zabít asi tak jako švába…“

Nicméně tohle už nahlas nekřičím.

„Budeš v pořádku. Nakonec vždycky budeš v pořádku.“

Oklepu se a tentokrát si opravdu seberu kafe a cigaretu típnu o vnitřek záchodové mísy a spláchnu.

Vylézám ven, zrovna když staříkovi zvoní telefon. Zvládla jsem se i přiobléct do trika, dlouhé tmavé sukně a tlustých ponožek, kolem krku jsem si omotala palestinu. Nebyl to model roku, ale cítila jsem se o něco lépe.

Zastavím se hned u dveří koupelny a zvědavě poslouchám. V jednu chvíli se kousnu do rtu.

„Takže pan D. se jmenuje Dan Drábek?“ promluvím do ticha, které nastane. „To nezní zrovna jako jméno pro padoucha…“ pohledem se zastavím na Rudolfově náprsní kapse. „Co budeš dělat?“ zeptám se sice obecně, ale… On jistě ví, nač se ptám.

Takovej malej stařík

Temný rytíř?

Ten nejlepší Batman

Batman v oxfordkách a Robin v palestině

A čaroděj pelikánem

Doufejme, že ne

Neopatrná slova

Zřídla kam se podívám

Cesta tam a zase zpátky

Pac a pusu

Sama samotinká

„Zase bych to nepřeháněla,“ zašklebím se, ale jsem ráda, že se tu zítra objeví. Je to uklidňující. „Ne,“ zavrtím hlavou, „jídla jsi sem donesl tolik, že to není v lidských silách sníst,“ odpovím mu. Místo rozloučení pak už jen mlčky přikývnu.  Dveře zaklapnou a je pryč… Ačkoliv obranám, co mi sem dal, věřím, stejně mi to nedá. Krom zamknutí na dva západy se mi ještě podaří dostrkat před dveře botník, na který naskládám prázdné láhve od vína. Chvíli se na své dílo spokojeně dívám, než se přesunu zpátky do kuchyně.

Zbytek dne už pak ani nestojí za řeč, něco málo sním, dám si studenou sprchu a přestěhuji si ležení na gauč za doprovodu stále se zhoršující nálady. Poté, co se i prospím, se nudím tak, že mám pocit, že vyskočím z okna. Všechno na mě v bytě padá, s každým zvukem z ulice nebo na chodbě okamžitě bystřím.

Když tak uprostřed noci slyším šramocení v kuchyni, málem ten gauč podpálím sama pod sebou. A možná opravdu blázním, jinak si nedovedu vysvětlit, jak jsem dokázala být následující dvě hodiny vzhůru a lovit myš, která se sem musela dostat jako trénovaný ninja nebo nevím.

Na druhou stranu, když v pět ráno sedím u jídelního stolu, kouřím a popíjím kafe s pohledem upřeným do velké 5l zavařovačky, ve které si spokojeně dřepí myš a chroupe kousek ze zásob, co mi Rudolf nakoupil, cítím to skoro až opojné zadostiučinění.

„No, maličká,“ nehty poklepu na sklo zavařovačky, čímž si vysloužím naprdnutý myší pohled, „teď jsme na tom úplně stejně…“

Spát se mi nechce, cítím, jak moje pouto se silou ukrývající se všude kolem sílí a jak se ve pomalu, ale jistě hromadí. Nemůžu kvůli tomu spát a začínám si trpce uvědomovat, proč jsem si vždy nakonec vzala další a další dávku, léky, cokoliv.

Jenže tentokrát se moje myšlenky upínají ke staříkovi. Jak to říkal. Procvičovat? Meditovat? Meditace mě nebaví a nejde mi, nedokážu se příliš dlouho soustředit jen sama na sebe a tak nakonec štrachám na bytě a nosím na stůl různě velké předměty, co se jen tak nerozbijí.

Protože nakonec… Nic vám nezvedne náladu více, než vidličky, co se podobny šipkám snaží trefit a zabodnout do zárubně dveří.

Chudinka malá

Přesně… Tedy spíše naštěstí nepřesně

Sled událostí poté, co Rudolf odemkne a vejde, je skoro až moc rychlý. Dveře praští do botníku, co se před nimi záhadně objevil, a lahve od vína postavené na kraji s hlasitým řinčením popadají na zem. Do toho z otevřených dveří kuchyně do chodby vylétne bojovně naladěná vidlička, co se s hlasitým drrrnk zabodne do zdi skoro až po rukojeť.

A to vše za doprovodu vzteklého myšího pištění.

No není ten svět krásný?

Vycupitám za vidličkou s výrazem „nic se tady nestalo“, a zatímco se ji marně snažím vypáčit ze zdi, vzpomenu si, že se Rudolf asi i na něco při svém příchodu ptal.

„Do města?“ odpovím místo pozdravu. Ostatně – on taky nepozdravil. „Proč se ptáš? Něco nového?“ skoro na něj vychrlím.

Vřelé přijetí

Lepší už to být nemohlo

Povytáhnu obočí. „Ani se neopovažuj hanit můj nový bezpečností systém,“ nedám se. Vidličku nakonec musím nechat ve zdi, protože se nechce ani hnout, potvora. Aspoň využiju jeho rozptýlení pro to, abych mohla rychle vytahat další vidličky z futer. A kuchyňský nůž.

„Sama za mnou přišla!“ houknu na svoji obranu. „Přeci jsem tu chuděru nemohla vyhodit zpátky ven na ulici…“ A taky jsem si potřebovala s někým promluvit. To ticho mě tady zabíjelo. Pomalu. Ale jistě. „Hej,“ oženu se po té drzé ruce. Nevědomky svazkem vidliček, a to může mluvit o štěstí, protože v druhé ruce mám nůž.

„Co?“ zarazím se. „Když mě neuvidí, tak ti nepomůže?“ zamračím se, protože se mi to nelíbí. Působí to přinejmenším podivně. Pak už jen převrátím oči v sloup a raději nic nedodávám. Snad jen… „Když svá, tak svá…“ Vůbec se tak nerozpakuji si k tmavým kapsáčům a zelenému tílku vzít vytahaný svetr. Aspoň schovám předloktí a hojící se zápěstí.

Nicméně Rudolf stejně musí počkat, než si aspoň opláchnu obličej vodou a prohrábnu před zrcadlem prsty vlasy. Pořád stejně hrozný. Ale co. Ještě cigarety, zapalovač, klíče…

„Vypadá celkem spokojeně,“ pokrčím rameny, když se obouvám tenisek. Už ze zvyku na boso. „Kdo to vlastně je?“ zeptám se, když vycházíme z bytu.

Sama jsi nemehlo

Bez dechu

Soustředím se na staříka, je to tak lepší. Snažit se hlídat všechno v okolí, jak velí paranoik ve mně, co si šlehl čistý kofein smíchaný s adrenalinem, je nemožné. Chytá mě z toho akorát hlava. „Dobře, alchymista…“ Už mě to vlastně ani nepřekvapuje. A jde to snáze, když si při hovoru s Rudolfem můžu svobodně zapálit a dělit emoce mezi něj a příděl nikotinu.

Zastaví se a já se na něj tázavě podívám. Vlastně ani nestačím položit onu otázku, co se přímo nabízí a začne mluvit sám. Nechápavost se rychle změní v zmatek a – To mě právě označil za kompulsivního lháře? Než se ale stačím urazit a řádně to okomentovat, vybalí na mě tu další informaci a já… Se v tu chvíli málem udusím kouřem, protože jsem v tu chvíli potahovala ze žvára.

No chvilku se tam dusím, dlaň přitisknutou k ústům a v očích drobné slzy, než popadnu dech.

„Jo, známost, jasný,“ zasípu, zatímco se snažím dýchat, zatímco si v hlavě skládám, co že mi to vlastně právě řekl. Jo, nepomáhám mu. Ale tohle prostě budu muset chvíli vstřebávat. „Jo, to rozhodně. Nebudete muset sbírat moje plíce u něj na koberci,“ spíše zachrčím. A zapálím si raději ještě jednu cigaretu.

„A odepřít mi tu radost ze seznámím se s tvým ex? Ani náhodou, staříku, když už mě kvůli tomu táhneš takovej kus po čerstvým vzduchu…“

Vyřeším to za nás za oba a prostě zazvoním sama.

Návštěva

Moc moc moc

Po jeho vzoru pokrčím rameny. „Mého ex už znáš, to ti musí stačit,“ odbydu ho. Mohla bych ho seznámit i se svým současným, panem Xanaxem, ale to je ještě moc brzy. Navíc ho poslední dobou až příliš podvádím s Ipobrufenem a Ibáčem. Více už ale do Rudolfa nerýpám, vypadá, že se tu každou chvílí složí, jen aby nemusel nahoru.

Schody mě vyšťaví víc, než by měli, pár poschodí a já dýchám jako bych uběhla maraton. Nejsem ještě úplně v pořádku, a kolem a kolem, má fyzička je stejně naprosto otřesná. Prozíravě se postavím dobré dva kroky od Rudolfa a instinkt mi dobře radí. Ještě ukročím o krok do strany, když vzduchem zavlaje duhové háro a rozhodně toho nelituji. Můžu si tak tuhle scénu vychutnávat z bezpečné vzdálenosti. Vlastně mě to mimoděk donutí se pobaveně ušklíbnout. Je to tak zvláštní takhle vidět pana Dokonalého.

Uhuh. Není to ode mě příliš přátelské ani vychované, ale před objetím couvnu a rychle nastavím ruce, abych jej odstrčila. Pobaveně se už netvářím ani za mák a vzduch kolem mě jemně zavibruje jako by mi odpovídal na strach, který se ve mně pudově vzedme.

„Koukat se, ale nesahat,“ vymáčknu ze sebe omluvně. Do rozpaků mě ta průhledná lež naštěstí ani neuvede, tohle by nikdo při smyslech říct nemohl. Starosti o to, jestli vypadám hezky či ne, jsem přestala mít už v pasťáku. Nezáleželo na tom.

„Jako bych tu nebyla, pánové, jako bych tu nebyla…“ prohodím polohlasně, dostat se k řeči s těma dvěma bude asi skoro nemožné.

Vcházím do bytu za Rudolfem, zvědavě se rozhlížím kolem a ani se to nesnažím maskovat. Vlastně se mi to tu líbí. Ten chaos. Pomáhá mi cítit se tu… Ne tak napjatě. Chvíli váhám, kam si vlastně můžu nebo nemůžu sednout a s tou nejistou rozpačitostí beru druhé křeslo. „Uhm, díky,“ beru si i čaj, ale po přičichnutí si nakonec šálek prozatím jen držím v dlaních na klíně.

A je to jedině dobře, protože jakmile kolem mě začne Lukáš šašit s tou ampulkou, prostě strnu a jen ho pozoruji ostřížím zrakem. Šálek v mých rukách se chvěje.

„… takže jsem prošla?“ nakloním hlavu ke straně. „To se mi ulevilo, dozvědět se teď, že jsem falešný zřídlo, byla bych asi fakt naštvaná,“ spíše zabručím, zatímco přelétnu pohledem z Lukáše na Rudolfa a nazpět.

Vystrnaděný

T a l k  s h o w

Dobře, teď se toho čaje napiju jen, abych zamaskovala, jak se mi do bledých tváří vlívá horkost. Stařík to odhadl velmi dobře, ale stejně bylo dílo zkázy už vykonáno. Ale no tak, Johano, nechovej se jak malá holka. Dříve si s takovými zametala i poslepu a teď se tu vrtíš jak panna na prvním rande.

„Myslí to dobře, posledních pár dní bylo náročných,“ brouknu od čaje, „odpuštěno,“ odmávnu to, zrovna já té nedůvěře rozumím velmi dobře.

Počkat, co?

Zatvářím se skoro až vyděšeně, ale Rudolf byt poslušně opouští a mě je jasné, že tohle prostě budu muset zvládnout sama. Tak jo, tak jo…

„Je ze mě na prášky, a jestli se někdo někoho pokusil zabít, tak mám první zářez na pažbě já,“ poopravím ho, když podoben velké vodě odchází. Vlastně i chápu, proč upjatému mágovi tenhle chodící chaos učaroval. Bohové, to zní tak divně. Sedím tu v bytě jeho ex-přítele a uvažuji nad tím, jaký byli asi pár. A dost.

„Počkej, co pro mě chceš míchat?“ zarazím se, když jsem vtažena zpět do reality. „No, dobře,“ vezmu na vědomí, že se ho nemám pokusit opařit čajem, když se mě dotkne.

„No, dostává dost zabrat, ale snaží se,“ přiznám po pravdě, „a já taky nejsem zrovna ideální student. Možná bys měl něco na uklidnění namíchat spíše jemu, občas vyvádí jak prvorodička,“ slabě se pousměji, zatímco pozorně sleduji, co Lukáš dělá. Je to svým způsobem fascinující.

„Tak to mě sem měl někdo dovést před pár lety,“ ušklíbnu se, když padne ta lákavá nabídka. Až moc lákavá. „Nemyslím si,“ potřesu hlavou a poškrábu se na předloktích, jen zápěstí z toho tentokrát vynechám, „pořád to zní lépe, než kdyby mě našel se stříkačkou v ruce.“ Normálně bych se téhle poznámky zdržela, ale nepředpokládám, že tenhle detail Rudolf vynechal.

„Co to dělá?“ opatrně si lahvičku převezmu a zkoumavě si ji prohlédnu. Hezká barva.

Výslech

Nový kriminální seriál z temného podsvětí Prahy

Jóža z drogového podsvětí

Vtipálku

Nic si z toho pohledu nedělám, jen se pobaveně křením dál. „Dalšího? I ty tajnůstkáři.“ Vlastně by mě mělo zarazit, že tím naznačuje, že mě vlastně někdo mrtvou vidět chce, ale odmítám si už dneska kazit náladu. Spokojeně potahuji z cigarety a nenechám se vyvést z míry ani tou nemístnou poznámkou, za kterou bych mohla Rudolfa usadit, že by ani nemrkl.

„Asi, že nemám ex-přítele, co by na mě šišlal a říkal mi méďo,“ snad se to nezdá, ale odpovím tím lepším, co bych mohla říci. Vzápětí převrátím oči v sloup. „Vzdej to, tuhle válku nevyhraješ, Rudy,“ zašklebím se.

Rozhovor sama nezačínám, jen více vnímám okolí. Jakkoliv se můžu tvářit povzneseně nad celou tou situací, tak nejsem. Vlastně se mi i uleví, když se zase blížíme k mému bytu.

„Není čas ztrácet čas, chci.“

S odpovědí ani nezaváhám. Navíc… Nechci být sama. Ještě chvíli ne.

A nezapomínejte na ochranu... tenhle vtip už jsem udělal

Prostě zrzka

Bum. Křách.

Zlý učitel

Zaškaredím se na něj. „Jasně, že je mi to jasný… Hej!“ Netvářím se ani trochu mile a už vůbec ne, že bych byla nějak nad věcí, když do mě rýpe a popichuje mě. Vlastně velice rychle začínám mít chuť všechno, co se mi podaří ve štítu zadržet po něm mrsknout nazpátek. Rychlostí 60 kilometrů v hodině.

Jasně, to se ti to mluví, chytráku…

„Já nemám žádnou techniku, dělám to poprvé, tak je jasný, že mi to nejde,“ zabručím podrážděně a na chvíli pevně semknu rty.

„… v tom případě asi spíš na gauči,“ utrousím a asi bych prskala dál, kdyby se nedaly věci do pohybu. Doslova.

Je to těžké. Opravdu těžké. Daří se mi držet bariéru za pomocí rukou, a tak pokud si všimnu letící věci, šance, že ji vykryju, je vysoká, jinak se mi to příliš nedaří. Soustředit se na více věcí najednou mi jde ztuha, a čím déle na mě útočí všechno v dosahu, tím více jsem unavená. A naštvaná, že mě Rudolf nenechá odpočinout, o nějaké pauze ani nemluvě.

Až v jednu chvíli, kdy už hlava začíná bolet jako střep, s tichým zavrčením přivřu oči. Prsty drnknou o neviditelné předivo, kterým se pokouším obalit. Jako bublinková folie. Lžička se zastaví. Vidlička se zastaví. Hrnek se zastaví.

A já je se vší tou škodolibostí ve stejnou chvíli s otevřením očí a lusknutím pošlu zpátky na Rudolfa.

Neposlušná žákyně

I need cookies

Štěně

Tam a zase zpátky

Překážka

Procházka

„Myslel jsem si to, poté, co se ke mně dostaly zvěsti, že se po mně sháníte, říkal jsem si, že ušetřím čas nám oběma,“ přitakal, zdvořilost sama. Jakkoliv ovšem mohl být ukázněný na povrchu, tak z něj vyzařovalo něco zlého, něco křičícího, že je něco špatně.

Podíval se směrem do uličky, pak pohledem přelétl zase k tobě, než pokrčil rameny. „Je tu poněkud rušno, že?“ prohodil konverzačně a vykročil společně s tebou do uličky.

Chvíli mlčel, než si povzdechl. Jeden by mu to i věřil. A kdo ví, možná to ani nehrál.

„Uznávám, byla to chyba,“ pokynul krátce hlavou, nicméně místo lítostivého výrazu se nakonec jen ušklíbl, „ovšem opravdu mě naštvala, to ona umí, určitě sis už mohl všimnout,“ podíval se po tobě, ale jen na chvíli. „Přišla a najednou si po měsících začala drze diktovat nové podmínky. Méně schůzek, více peněz… Tihle feťáci, jakmile dostanou pocit vlastní důležitosti, hned chtějí víc a víc,“ i teď zněl rozmrzele.

V reakci na tvá další slova se málem rozesmál. „Po pravdě? Ano, myslel. Na druhou stranu, proč být lakomec? Našel jsem ji sice první, ale má v sobě potenciál pro všechny pražské mágy… Umíte si to představit? Nikdo z nás už by nemusel živořit s tím málem, co nám Praha dá.“

Déčko v akci

Názor jako názor

Chvíli mlčel, snad doopravdy přemýšlel nad tím, co si právě vyslechl.

„To je dost úzkoprsý názor,“ odpověděl nakonec odmítavě. „Většina pražských mágů je ráda, když si uvaří hrnek čaje bez použití konvice nebo dokáže ovlivnit nadřízeného, aby v práci dostali přidáno a považují to za vrchol magie,“ cítil jsi, jak hodinky v jeho kapse téměř rozezněly veškerou sílu protékající uličkou, když mimoděk drnkl o sílu, co se v nich ukrývala.

„S ní je to jiné, skrze magii zřídla jsem se za několik měsíců naučil více než za celé roky,“ do hlasu mu pronikalo až nezdravé nadšení. Vzrušení.„Zkoušel jsi to už? Použít ji?“ podíval se po tobě s výrazem jako by snad znal tu odpovědět, jako by u toho byl.

„Ale no tak, Rudolfe. Sám jsi řekl, že pokud tu nebudeš ty, bude tu někdo jiný. Ovšem tahle rovnice má více veličin, stejně jako pokud tu nebudu já, objeví se někdo jiný. Oba přece známe odpověď, ne? Jak asi bude vypadat její život, a že to pravděpodobně nakonec nebudu já, koho to zabije,“ demonstrativně se odmlčel, než pokračoval dál, „nebylo by rozumnější se dohodnout a mít ji doopravdy pod kontrolou?“

Existují i špatné názory

Začarovaný kruh

„Budiž, netvrdím, že je to vhodné pro každého mága,“ pokrčil rameny, „jen, že ta možnost tu je, a že mi není proti vůli se podělit, když pro jednoho mága je to velký zdroj,“ dodal. Snad to tím chtěl vylepšit. Nebo mu to bylo prostě jedno. Přeci jen, teď nešlo o ledajaké pražské mágy, ale o tebe, se kterým kráčel uličkami města.

Pobaveně se uchechtl a podíval se po tobě jako bys tu ty byl ten blázen. „Kolego, kolego,“ potřásl hlavou, „kdyby každý přemýšlel takhle, tak náš druh není jen na vymření, ale už není vůbec. Víš, jak se to říká? Když se kácí les, tak lítají třísky,“ prohodil skoro až přátelsky. Ale jen skoro. „Příliš o ní smýšlíš jako o lidské bytosti. Děvka pro každého pražského mága? Ale no tak,“ káravě zamlaskal. „Ano, je rizikem a je nebezpečná. Hledal jsi v její minulosti? Zabíjela. A zcela úmyslně, kolego. Bylo by jen v našem nejlepším zájmu ji držet pod dohledem. Oba jsme sice lidé, ale máme za ni odpovědnost, protože víme, čeho je schopna,“ pokračoval dál. „Myslím, že by tu bylo pár možností…“ nechal větu vyznít do prázdna. „Učit ji s magií ovšem není šťastné. Pokud se obrátí proti svým, neuděláme s tím nic. V tu chvíli ani všichni mágové prahy dohromady.“

Volba

Střepy, krev a krásná blondýnka

Krásné blondýnky nebyly na skladě

Asi jsem si měla nastavit budík, ovšem mělo to jednu drobnou komplikaci – neměla jsem budík. Mobil se stále válel někde v útrobách pohovky a já jeho výlov vzdala ve chvíli, kdy jsem zjistila, že k mobilu pohřešuji i nabíječku. Je pravda, že jsem mohla hledat více, ale… Po odchodu Rudolfa jsem zvládla tak akorát tak povečeřet s myší na stole a na chvíli do hrnce, abych jí mohla vyčistit zavařovačku – ani se nebránila jako by věděla, že lepší ubytování na ulici už jen těžko sežene a pak jsem odpadla.

Skoro doslova a do písmene, protože si neuvědomuji, kdy jsem se zvládla přesunout z křesla na gač.

Když mě ráno vzbudí bušení na dveře, ospalé mysli chvíli trvá, než jí dojdou souvislosti. To už se ozývá i zvuk otevíraných dveří a mě dochází, že touhle dobou jsem už vzhůru. „Do hajzlu,“ zavyju procíteně a do sedu se vytáhnu tak rychle, až se mi z toho udělá zle. Než se Rudolf dostane za mnou do obýváku, zvládnu se tak akorát postavit a udělat dva kroky od pohovky, ovšem pokud mě neusvědčí ještě vyhřáté místo a zmuchlaná deka s polštářem, tak můj vzhled rozhodně. Vlasy mám více rozcuchané než obvykle, oči ještě slepené ospalkami a ani nemluvě o tom, že tam stojím v sepraném a zajisté kdysi černém volném triku, co mi dosahuje skoro ke kolenům a v tlustých šedých ponožkách.

Jenže pak Rudolfa spatřím. Krev? Vlastně jen naprázdno otevřu ústa, když mě začne úkolovat. Rty zase způsobně semknu a rychle přikývnu, než vzápětí začnu hledat mast a láhev vodky. Díky rozespalosti a stresu ze zakrváceného staříka na gauči chvíli jen zmateně štrachám po bytě neschopná si vzpomenout, kde co je.

Až v okamžiku, kdy před něj na stůl položím požadované, si jej lépe prohlédnu.

„Něco mi říká, že ses nepořezal v koupelně při holení…“ pohled mi ulpí na tváři od krve. Polknu. Vypadá to děsivě.

Tak bude muset stačit mrňavá zrzka

Prej mrňavá...

Asi bych se normálně zhroutila do křesla a pozorovala jej, zda nepotřebuji s něčím pomoc nebo jestli je doopravdy v pořádku, ale když na mě místo odpovědi jen zavrčí, stáhnu se a zdržím se i dalšího vyptávání. Místo toho si raději postavím na kafe a po krátkém zhodnocení nabručeného staříka od krve, udělám kafe i jemu. Sice nevypadá jako typ, co by holdoval levné instantní kávě s cukrem a bez mlíka, ale nejhorší, co se stane je, že ji později vypiji já.

„Začínáš brzo,“ zhodnotím jeho loknutí vodky.

Hrnek s kávou tak položím mlčky před něj vedle vodky, zatímco s foukáním do svého hrnku usedám záhy do křesla.

Lepší to tedy rozhodně není, a to ani trochu. „… aha?“ Ani o něj nestihnu mít strach, natož abych se zeptala, co se probohy přihodilo, protože mě ani nepustí ke slovu. Konsternovaně mu pohled oplácím, než nakonec uhnu pohledem. Hrnek už pálí do dlaní, ale sotva to vnímám. I poté, co domluví, notnou chvíli mlčím, tvář odvrácenou bokem. Hrnek pálí už dost a hladina poskakuje, jak se mi třesou ruce.

„Aha, takže jsi přišel na výslech?“ odpovím zatrpkle. „Nechybí ti něco? Já nevím, třeba lampička, pouta a telefonní seznam? Jo, a uniforma, rozhodně by ti nějaká sedla,“ dokončím už vyloženě zle. 

Maličká?

Nádech a výdech

„Tak to řeknu rovnou, ne?“ vyjedu. „Že se něco podělalo, a proto seš nasranej jak mraky místo toho, abys bez pozdravu přišel, bez vysvětlení a od krve a nehoukl ani podělaný díky a už začal tady chrlit obvinění na někoho, kdo se poprvé za celý týden vyspal. To je fakt hrdinský, staříku, fakt že jo, mám chuť ze se všemi těmi právy a monology o důvěře poslat do hajzlu, víš to?“ štěkám na něj drze, zatímco kafe v mém hrnku začíná bublat a znovu se vařit.

„Doprdeleprácejau!“ zavřísknu a mrsknu s hrnkem o zem, zatímco na dlaních raší první puchýře. O to naštvaněji, a aniž bych si to nějak zvláště uvědomovala, mávnu rukou a hrnek se nejenže poskládá zpátky, ale vrátí se do něj poslušně i rozcáklé kafe. A to jen proto, aby hrnek mohl naštvaně s břinknutím dosednout na stůl a znovu se tak vylít.

„Nechtěla jsem pokračovat, chtěla jsem prostě od něj jen čas na rozmyšlenou, pauzu od toho všeho, a to hned. Došla jsem tam jen proto, abych se s ním domluvila, ale když mě začal přemlouvat, ano, chtěla jsem po něm víc za to, že ještě protentokrát zůstanu, stačí? Chceš rovnou podrobně vylíčit, i co se dělo potom, co na mě začal ječet, že jsem malá nenasytná coura? Abys na mě třeba v budoucnu zase nevlítl, až se zase něco dovíš.“

Slova podrážděně osekávám, jak jsem v ráži.

Jak vzteklí kocouři

Jeden vzteklý kocour

„Jako vážně?“ málem vyletím, když mi to vmete zpátky do tváře, „a co chceš, abych ti na tohle řekla? Tak když tě to nebaví, tak se seber a běž si žít zpátky svůj skvělý život, nebo co? Jestli ses přišel pohádat, aby ses mohl vyvázat ze své odpovědnosti, tak prosím, slyšela jsem, že v Londýně je touhle dobou hezky!“ A zatímco vrčím, nápad hodit mu prostě na hlavu strop zní lákavěji a lákavěji, jak ve mně roste chuť se na všechno vykašlat a něco u toho rozbít. Síla ve zdech domu mi odpoví a rozezní se.

„Třeba jsem o tom prostě jen nechtěla mluvit, protože mi to nebylo příjemné!“ odseknu. Vychladnout se mi příliš nedaří, mám pocit, jako by s každé slovo, každá věta byla naostřený klacík, kterým mě šťouchá skrze mříže.

„Já tebe? Vždyť to je jako by ses prostě snažil najít záminku se na mě naštvat.“

Bum!

Hm, tak přestavba bytu proběhne někdy jindy

„Není, jen se v tom zbytečně šťouráš. I kdybych ti to řekla, přilítl bys sem s tím, jestli to tak doopravdy bylo,“ trvám si zarytě na svém. Nechci ustoupit. Ani o krok. „Chm!“ odfrknu, když to vlastně otočí i proti mně. Vytočená o to víc, že má nejspíše pravdu. No nejsme to úžasná dvojka?

Ovšem jestli mi něco vezme nakonec vítr z plachet, jsou to ta následující slova. Strnule na něj hledím, v tu chvíli nejsem schopná pohybu, ani kdybych chtěla. Co mi to říká? Ráda bych řekla, že to nechápu, ale rozumím tomu až příliš dobře. Takže kdyby přikývl, dělo by se co? Vzal by mě zase na procházku ven? Zrušil by ochrany na bytě? Nebo mě jen přestal kontrolovat a nechal ho, ať dělá, co uzná za vhodné? Z tváří mi vyprchá skoro veškerá pravda a výraz se změní. Ach, bože… Co když to zkoušel i na další?

Na mysl mi vyvstane vzpomínka na Lukáše a lektvar, co mi dal, a který seděl na lince mezi nádobím. Co když…? napadne mě paranoidně.

„Kurva!“ ulevím si.

Ze stropu odpadne kus omítky.

„Nejdřív si dopij to zatracený kafe.“

Nezním tak namíchnutě. Ale ani klidně. Jen… Jinak.

Ale že už to potřebuje

hm hm hm

Chvíli jen sedím, mlčím, než se beze slov seberu a zmizím v ložnici, abych se převlékla do kalhot a nějakého normálního trika. Objevím se tedy až chvíli poté, ale zkrátka potřebuji být po tomhle aspoň chvíli sama, a tak ještě demonstrativně strávím dalších deset minut v koupelně. Nedá se říct, že by to příliš pomohlo nebo změnilo, jak strašlivě se cítím pod psa.

Potají doufám, že se Rudolf prostě sebere a odejde, na druhou stranu nechci, aby odešel. Protože kdyby odešel, byla bych na něho namíchnutá ještě více než zato, že zůstal.

Krucinál, z toho by si jeden šlehnul.

Blbý humor, i tak si ovšem zobnu z piksly v jedné z kuchyňských skříněk růžovou pilulku na problémy. Za ty roky už to na mě skoro vůbec nezabírá, ale dobrý pocit se počítá. A co na tom, že to stařík vidí.

„Ne, to je dobrý, chvíli si je ještě nechám,“ odmítnu ošetření puchýřů. „Jo, můžem, potřebuji něco dělat, jinak tu zase něco vybouchne,“ zamručím.

mh mh mh

Sonda do mysli zřídla

„Takže by mi to mělo jít samo,“ zkonstatuji, i když jako obvykle mám své pochybnosti. „Hm, no, pamatuji… I když na tohle si zrovna úplně… No, nechme to být,“ odmávnu to nakonec rukou a soustředím se raději na zbytek výkladu.  Vlastně ho poslouchám pozorněji více než kdy jindy, jak se snažím nemyslet na nic kolem.

Ignoruji dovětek o tom, co kdo podělal, i když při označení s tvým bejvalým mu věnuji výraz určení jen pedofilům a lidem, co mluví v kině.

Syčivě se nadechnu, když mě vyzve a pustí se do mé mysli. Neklidně poklepávám prsty o opěrku křesla. Počkat? Jak to mám udělat? Myslet… Na zeď? Nemyslet na nic? Nebo naopak na všechno, abych… Krucinál, co s tím mám… „…číst myšlenky a vzpomínky…“ COŽE?!

Ve stejnou chvíli se ho pokusím okamžitě vykopnout nejen ze své mysli, ale aniž bych si to při tom všem soustředění uvědomila, mrsknu po něm i hrnky, lžičky, vidličky a pár talířů, co do teď byly neškodně naskládané na konferenčním stolku.

Proč nemůžu mít normální kamarády?

Málo jsi poslouchal rodiče

Uhm.

Až příliš pozdě mi dojde, co jsem způsobila. Když to Rudolf vyjma zasyknutí nijak nekomentuje, raději dělám, že se nic nestalo. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, tedy aspoň se o to pokusím, než zazní to panovačné „znova“. Pevně semknu rty, na čele se mi objeví pár mělkých vrásek, jak se zamračím. Dobře, mysli na něco, mysli na něco… Chvíli těkám od myšlenky k myšlence, nedokážu se ustálit na něčem, chytit obraz a držet ho a síla tlačící na mysl se stupňuje, víc a víc a víc…

„Bude to bolet?“ ptám se úzkostně. Mám strach z jehel. Jsou ostré. Vrátí se pod kůži. Hnusí se mi.

Zasměje se. „Nebuď jak malá, Santin, nastav ruku a zavři oči, ano?“

Polknu. Zavírám oči. Poslušně nastavuji ruku, snažím se nevnímat, když prsty obemknou zápěstí a hrubě ji pootočí dlaní nahoru a natáhnou…

Syknu. Štípe to. Bolí.

„No vidíš, hodná holka,“ cítím poplácání po tváří, polekaně otvírám oči.

A pak… Pak už je mi to jedno. Všechno.

Vracím se k tomu. Stále a znovu. Předkládám mu ten strach, obavy i ten opojný pocit, kdy se svět kolem ztlumí, krev v žilách zhoustne a najednou je vše… V pořádku. Najednou na světě neexistuje nic, jen já, ta příjemná únava a pocit klidu. Upínám se k tomu čím dál více, zatímco mluví. Napadlo to. A jediný důvod, proč jsem ti nehodila ten zatracenej byt nad náma na hlavu je ten, že nevěřím, že bys byl tak hloupý a řekl mi o té nabídce. Řekl mi, že jsi to málem přijal. A čím více mluví, čím více tlačí, čím více mě bolí hlava, tím více přecházím do ofenzivy. Nechci ho jen zastavit. Dávám mu zažít, co jsem zažila já jako varování, že pokud zatlačí ještě víc a ještě dál, prožije si to peklo se mnou.

Já jsem tu doma. On je tu vetřelec. JÁ určuji pravidla hry. A pokud chce vidět celé představení…

Vypadni.

Nikdy jsem nebyl poslušný synek, pravda

Tak vidíš

Stačí mi letmý dotyk jeho mysli, ve které jsem se bez varování ocitla a já se stahuji. Stahuji se, i když vím, že bych prošla. Prošla bych a nechala za sebou jen spálenou zem. „Jistě, donesu vám něco na uklidnění, počkejte.“ Strach, bolest, nic. Shrbím se v křesle, do teď jsem seděla narovnaná, ve tváři soustředěný výraz. I ten mizí, nahrazuje ho ta prázdná neutrální maska. Cítím se tak. Rudolfův smutek mi rezonuje v duši a živí můj vlastní soukromý žal.

Rudolf.

Zalétnu k němu pohledem, mlčky sleduji, jak se rozsypává na kousky a zase dává dohromady. A já? Nedělám nic. Sedím tam jak němý pozorovatel, i když moc dobře vím, že bych se nezvládla napít ani vody, na kolik by se mi třásly ruce.

„Řekl. Byl bys špatný záporák. Musíš víc cvičit,“ pronesu tiše a odvrátím od něj tvář. „Rudolfe?“ odmlčím se. „Už nikdy mi nedávej záminku tě zabít, když jsem naštvaná.“

Dlouze vydechnu. Přistihnu se, že zírám na své předloktí. Už ani nepoznám, která jizva byla ta první. Který vpich. Ale vím, že už nikdy nezapomenu. Že už mi to nikdy nepřestane chybět. Zamrkám.

„Dobře. A jestli si jdeš dělat kafe, také bych jedno brala,“ brouknu a bez další slov se natáhnu po láhvi s vodkou. „Myslím, že mentální obrany na nějaký čas vynecháme.“

Hovno vidím

I ty romantiku

„Aspoň nelži, jsi jediný mág, co za mnou za celý můj život přišel a chtěl mi pomoc,“ potřesu odmítavě hlavou a opatrně se natáhnu pro hrnek s kávou. Konečně snídaně. Ano. S prázdným žaludkem a bez kafe bývám mrzutá. Hlavně po ránu. Do kávy si nasypu snad polovinu cukřenky, až poté jsem spokojená. „Ah, Lukáš.“ Chci pokračovat, ale nejde to, a tak jen na prázdno pootevřu ústa a zase je zavřu.

K mentálním obranám se již nevyjadřuji. Nechci, aby se mi už znovu pokoušel lézt do hlavy, spouštělo to ve mně podobné reakce, jako kdyby se mne pokusil přes můj nesouhlas dotknout.

„Měl bys mu zavolat,“ brouknu z ničehož nic. „Aby tě doprovodil domů,“ dodám na vysvětlenou, „pokud se objeví pa-… Dan, mohl by to na tebe zase zkoušet, když jsi oslabený,“ podívám se po něm. „Nebo klidně někomu jinému, ale někomu.“

Jo, taky mám raději, když na sebe neštěkáme.

„A ne, není to prosba.“

No nejsem já sladkej?

Jak kaktus

„Hrdost pakoně, co?“ utrousím jen lehounko jízlivě. Jistě, protože by bylo šílené na tebe zaútočit znovu, když jsi rozhozený. Dobře, dobře… Zamračím se. Začínám v tom být fakt dobrá za poslední dobu.

„Od doby, co se všechno začíná srát ve velkém.“ A já mám čistou hlavu, ovšem to už nahlas nedodám. Popíjím kafe a prsty stále neklidně bubnuji o stehno, aniž by mou tvář opustil ten napůl zamračený a zpola přemýšlivý výraz. Celé mě to zasáhlo více, než si připouštím a jakkoliv jsem o tom dokázala předtím vtipkovat, veselí mi dneska nejde na jazyk. Unavuje mě to.

Ušklíbnu se.

„Není zač,“ odpovím.

Když ovšem vidím, že dopíjí kafe a zvedá se, narovnám se a posléze i předkloním, lokty se opírám o stehna. „Počkej,“ zvednu k němu pohled a chvíli váhám, než to, co mi leží v hlavě jak příliš těžký balvan na tenké lávce vedoucí přes propast, vyslovím nahlas. „Co kdyby si myslel, že tě dostal na svoji stranu?“ mluvím pomalu, pečlivě volím každé slovo. „V podstatě jsi udělal to, co aspoň částečně zamýšlel… Přišel jsi, rozhozený a naštvaný a ošklivě jsme se pohádali, natolik, že jsem ujela,“ poprvé přiznám vlastní chybu, ten tíživý fakt, že já mu chtěla ublížit. Strašně moc. „Připadá mi jako ten typ, co se… Vyžívá v příznivcích. V tom, aby někdo viděl, jak je dobrej. Jinak by za tebou nešel, ne? Nechtěl by tě poštvat proti mně, prostě by to zkusil přímo na mě…“

I ten občas rozkvete

Pletichaření mágů

Překvapí mne, když to rovnou neodmávne, ale naopak. Poprvé za dnešek se mi objeví ve tváři místo ustaraného mračení – ustaraný poloúsměv, se kterým přikývnu. „Ano, i proto… Nechci useknout hydře hlavu jen proto, aby mi za zády narostly tři další…“ brouknu. Zdá se mi to nebo mě doopravdy pochválil? Pochválil jako pochválil? Zamrkám.

Souhlasí. A mně, ač vím, že nemáme příliš na výběr, se sevře srdce úzkostí. Ale jak jsem řekla, já to podělala, já si to budu muset odtrpět až do konce.

„Dobře, zkus,“ odpovím. „Dalo by to výhodu na naši stranu, získal bys informace a poté to s ním mohl vyřídit za vlastních podmínek…“

Povzdechnu si. Tohle jsem slyšet nechtěla. „Pak hádám, že bys neměl přejít,“ uhnu pohledem a postavím se. Držet ho tady nebudu, i když nemám dobrý pocit, že už odchází… I když vím, že by měl. Aby to bylo věrohodnější.

„Pohádali jsme se, pamatuješ? Asi bych se u tebe neměla ukazovat, nebylo by to bezpečné.“

Cesta domů

Velká holka

Ah. Případný úder, vyřčené nahlas to zní příšerně. Přikývnu. „Jo, tak to bude asi nejlepší. Dám, neboj, za Lukášem kdyžtak dojdu, kdyby něco,“ zadrmolím v odpověď. O tom, že už si nejsem jistá, že bych k Lukášovi trefila, je věc jiná. Přibližně tuším, ale nejsem schopná si vybavit přesnou adresu, dokonce ani jak ten dům vypadal. Čas panikařit přijde až potom.

„Dobře. Budu čekat. A pokud to nebude nutné, nebudu vycházet z bytu, raději…“ dodám. „Zatím. A… Dávej na sebe pozor, ano?“ rozloučím se s ním nesměle. Pak už jen pozoruji, jak odchází. Opět.

Dosednu zpátky do křesla a tvář na chvíli schovám v dlaních. Až myší píštění mě donutí se zvednout a postarat se o svoji novou společnici.

No, aspoň si mám s kým povídat…

Zamyšleně se na myš zahledím.

A na kom cvičit.

Plány v plánech plánů

Někteří padouši jsou průhlední. Naštěstí. Dan Drábek očividně patřil k tomuto druhu, nepřekvapilo tak, když se ledabyle opíral o jedno z aut zaparkovaných v ulici, kde jsi bydlel a četl si noviny. Někomu by to mohlo přijít výstřední, ovšem to by si jej musel nejdříve všimnout, a to bylo mimo možnosti normálních lidí. Všichni procházející se mu uctivě vyhýbali a nezavadili o něj ani pohledem, na kolik je bublina magie, kterou kolem sebe vytvořil, ovlivňovala.

Pro tebe to ovšem neplatilo. Vlastně by to neplatilo na žádného mága. Sotva tě spatřil, mávnutím složil noviny jako by to dělal denně a napřímil se, ve tváři drobný úsměv.

„Tak jak se nám daří, kolego?“

Strach zabíjí myšlení

Talent

Mág se v první chvíli zatvářil potěšeně, ovšem se stupňující se tirádou na učednici se v jeho tváři objevil stín nedůvěry. Trochu jsi to přehnal a on na tebe teď hleděl a přemýšlel, na kolik ti to věřit. A ani se nesnažil to příliš skrývat. Nakonec novinky chytil pod paží a vytáhl z kapsy cigarety. Stejnou značku, co kouřila Johana. Jednu si vzal a nabídl ti.

„To jsou silná slova, kolego,“ zapálil si, potáhl a vydechl obláček bílého dýmu, „kam se poděla ta dramatická póza, dotkni se jí a zemřeš?“ prohodil s náznakem posměchu. „Zeptal ses jí a ona tě vyhodila?“

Herecký talent?

Spíše herecký netalent

„Varoval jsem, že je nebezpečná,“ podotkl s jistým zadostiučiněním a známky napětí z jeho tváře zmizeli. Možná měl ještě své pochyby, ale aspoň už nepřemýšlel, na kolik by bylo rozumné tě zabít hned na místě. „Avšak každá síla jde nakonec zkrotit, no ne? My jsme toho živoucím důkazem,“dodal se sebejistotu, kterou by mu mohl leckdo závidět, zatímco spokojeně potahoval z cigarety.

„Ačkoliv nebudu lhát, tvá iniciativa to trochu komplikuje, bývalo lepší, když si nebyla vědoma toho, co doopravdy dokáže,“ dobrá, tohle už tolik nadšeně nevyznělo. Spíše káravě.

„Ale chyby se stávají i těm nejlepším. Nicméně za těchto okolností by bylo vhodné znovu projednat můj návrh, v klidu a bez zbytečných emocí,“ protočil cigaretu v ruce, pohled upřel kamsi před sebe a pousmál se, „ze všeho nejdříve ji musíme dostat opět pod kontrolu, dříve než se stane něco zlého. Poté  bude už dost času na to se rozhodnout, co dál.“

Shh... nevyrušuj génia!

Past

Andělé a ďábli

Vystrašené zřídlo

Nádech, výdech a přestat dýchat

Jen pár minut, jen pár minut, jen pár minut… Opakuji si vytrvale v duchu. A dýchat. Zní to jednoduše, ale je to skoro nemožné. „Chci,“ vydechnu tiše a polknu. Uklidni se. Dýchej. Tohle jsi chtěla, ne? Vše jde podle plánu... Snad. Asi. Zatraceně…

A zatímco se plácám ve vlastním chaosu myšlenek, teplo se skrze ramena rozlije celým tělem, pomůže uvolnit napnuté svaly. Ah, to děláš ty… Říká, že mi věří a mě nezbývá nic jiného než věřit jemu. Frustrující.

Nechám se znovu chytit za ruku, tentokrát se už nebráním. Dělám krátké kroky, nechávám se psíše táhnout nebo pošťuchovat vpřed, hlavu sklopenou. A celou dobu nemyslím na nic jiného, než že nesmím zvracet, nesmím zvracet… Ani nemusím hrát, že jsem mimo. Protože jsem.

Jako mrtvá

Dům hrůzy

Čím déle jedeme, tím je horší to… Hrát. Taxikář se pohoršeně dívá, cítím ten nepříjemný pohled ve zpětném zrcátku, když začnu pokašlávat, jak se mi několikrát za sebou navalí. Doslova zalapám po dechu, když vystoupíme, chladný čerstvý vzduch mi trochu uklidní žaludek, ovšem sotva po pár minutách se rozklepu zimou.

Zvedám hlavu, pohledem sklouznu po ulici, která mi přijde tak povědomá. Očima se nakonec zastavím na jednom jediném domě v zástavbě s číslem popisným 732/39 a starýma okopanýma dveřma. Úzký, 3 patra, starý. Polknu.

„N-nechci tam jít,“ téměř neslyšitelně zakňučím, skousnu si spodní ret. Poslední adresa, na které jsem byla a kam jsem chodila nejčastěji. Až k domu se nechám doslova dovléct, ať už se Rudolf snaží mírnit můj strach či ne. Dobré divadlo pro Drábka, dalo by se říci, ale dobrovolně bych se tam nevrátila ani za nic.

…

Vedle dveří je zvonek, jeden jediný, oznamující, že v domě není vícero bytů.

Pokud Rudolf zazvoní, chvíli se nic neděje, než dveře otevře drobná usměvavá žena s prošedivělými vlasy.

Překročení Rubikonu

Daniel v jámě lvové?

Come and make me a martyr
Come and break my feeling
With your violence 
With the gun to my head

Ready to take out 
Anyone, anywhere [/b]

A dál

Moje

Křik. Smrad spáleniny. Další řev. Snažím se pootočit hlavu, abych viděla, ale nejde to. Nedokážu se pohnout ani o píď. Bolí to.

„A dost, to by stačilo,“ slyším Drábkův ostrý hlas přerušující Rudolfa. Johano. Tvá magie. Patří ti. Zakvílím jak raněné zvíře, když se znovu pokusím vzepřít síle, co mě vězní. Kdybych se dokázala dostat z toho ven… Nedokážu přemýšlet, nedokážu se na nic soustředit.

Po těle přeběhne mráz, když ucítím tu sbíhající se sílu, moc, kterou Drábek tahá z hodinek. V místnosti je téměř nedýchatelno, když se oheň jako živý rozeběhne od Lukáše i k Rudolfovi, aby jej obklopil. Uvěznil. Plameny sycené magií se kroutí jako živé, chňapají podobny tlamám, mění svoji barvu od zelené po černou. Spálit. Zničit. Plameny šeptají, výhružně vrčí, protkané nekončícím přívalem moci.

Lukáš křičí. Drásá mi to mysl stejně jako Drábkova touha po krvi a utrpení, po tom, aby i Rudolf křičel a trpěl. Ať přestanou, bohové, prosím… Dost… Dost… Řekla jsem… DOST. Jako by mi v hlavě něco prasklo. Celá místnost se ponoří do ticha, do toho groteskního němého divadla. Smrad spáleniny zmizí, nahradí je slanost, co sebou přináší vítr čechrající vlny moře. Ani si neuvědomuji, že najednou stojím. Netřesu se, bolest, ten přízemní vjem, je pryč.

„Máš něco, co je moje.“ Moje, moje, moje… Přizvukuje tichý ozvěna desítek hlasů.

Rty se roztáhnou do úsměvu, oči zakalí mléčná slepota.

„A já si to beru zpět.“

Vyštěkne ten přízračný hlas. Můj hlas. A síla jak poslušný pes opustí plameny, lísá se, proudí a víří. Do mě. Skrze mě.

Drábek couvne. Něco říká. Neslyším ho. Není to důležité.

„… protože beze mě nejsi nic…“

Změna

S a n t i n

Na krátkou chvíli pootočím k Rudolfovi hlavu v tom němém posunku – nevyrušuj mě. Prsty kloužou po energii zhmotňující se v dlaních, hnětou ji a tvarují jako modelářskou hlínu, ve tváři se drží nepřítomný úsměv. Podlaha vibruje, stejně tak zdi domu otřásajícího se v základech pod náporem síly proudící všude kolem.

Nepřestávám, dokud ji nemám všechnu. Místnost najednou působí tak podivně prázdně, podobna vakuu. Cítím na sobě Drábkův vyděšený pohled, cítím jeho strach i úžas. Nepohne se ani, když kolem něj proběhne Lukáš, ovšem ani já mu nevěnuji žádnou pozornost. Není důležitý. Ne, to muž přede mnou má veškerou moji pozornost, když si ho prohlížím a na jazyku mi ulpívá pachuť popela a tlejících růží.

„Zahrajeme si takovou malou hru, poklade,“ vystrčím bradu a úsměv se přelívá v úšklebek. Bledne. Jsou to jeho slova, působící teď tak nepatřičně. Přestávám hýbat prsty, modrá pulsující koule začíná tmavnout, neklidně vířit, zatímco se zhoupnu na patách a mírně se k němu nakloním.

„… utíkej.“

Drábek s sebou trhne. Udělá jeden krok. Pomalý. Opatrný. Tolik připomíná myš couvající před kočkou. Pak další. Další. A ještě jeden, než se najednou rychle otočí a rozeběhne se na schodiště. Tíživé ticho vzápětí protne už jen výkřik. Rachot propadajícího se stropu chodby dusící v sobě ženské zaječení. Vážně sis myslel, že odsud jen tak odejdeš?

Napětí z mé tváře mizí, ovšem jen do chvíle než si uvědomím, že tu stále nejsem sama. Ne, ne… Pomalu, s rozvážností někoho, kdo má všechen čas světa, se pootočím k Rudolfovi. Přelétnu jej slepým pohledem, hlavu nakloním k levému rameni.

„Chutnáš jako… Vzduch chvíli poté, co uhodí blesk,“ promluvím po chvíli tiše, zamyšleně. Povzdechnu si, má pozornost spočine na síle, co se mi motá v dlaních jak rozespalé kotě. Je jí dost, abych jí očistila celý Karlín. Mohla bych. Měla bych? Chvíli s tou myšlenkou koketuji, je to tak… Lákavé.

„Měl bys odejít.“

Z dálky se ozývá jekot sirén. Hasiči. Policie. Záchranka. Celá legie princů na bílém koni. Možná…. Někdy jindy. Praská i strop nad námi, pavoučí síť prasklin roste, drolí omítku.

„Tohle bude bolet, maličká. Promiň,“ zašeptá přízračný hlas s ozvěnou. A ač vyšel z mých úst, nejistě přikývnu.

Chvíli na to ruce bez varování zatlačí stlačenou magenergii skrze břicho. Do břicho, kde zmizí. Zakřičím. Zlomím se v pase. Cítím, jak síla uniká ze všech póru ven, zpátky kam patří, volná, svobodná…

A dům se začíná bortit.

Z mága záchranářem

Ze záchranáře princeznou

Jaké jsou platové podmínky?

S p o k o j e n é  š t ě n ě

Regulérně zrudnu a nebýt toho, že bych tím na sebe ještě více upozornila, přetáhla bych si přes hlavu nejraději polštář a schovala se. Nahou. Akorát si odkašlu a pevně semknu rty ve snaze přinutit své tváře, aby zase nabraly barvu čerstvě omítnuté stěny.

„Hm, jo, něco u mě našli,“ spíše zamumlám, příliš se mi tohle téma nechce rozebírat, hlavně ne s Rudolfem. Stačí, že působí, že má momentálně svých starostí dost, což i mí. Neptám se ho, ale neunikne mi ta drobná estráda s mobilem. Někdy jindy. Někde jinde…

„Chceš pravdu?“ nemluví se o tom snadno, ale komu jinému to říct? Nikdo není. A já nevím, jestli s tím chci zůstat sama. „Uvědomila jsem si, že to můžu udělat… Kdykoliv budu chtít. Tak proč zrovna teď…“ Větu nechám vyznít do prázdna, ať si to přebere sám, jak chce.

Přeci jen se po něm podívám se směsicí nepochopení a zmatku. Hádám, že teď už mé služby nepotřebuješ. Co? Zamračím se na něj. „Chce, ale víc, než požádání ze mě nedostaneš ani na mučidlech,“ brouknu zcela vážně.

Stydlivá zrzka

Velká kocovina

N e v y c h o v a n ý  č a r o d ě j

Beru Artura do náručí a část tváře na chvíli schovám za jeho huňatý kožich, zatímco jej drbu za ušima a na krku. Je to z čistě preventivních důvodů, protože jinak mám pocit, že bych musela po Rudolfovi skočit a zabít ho. Vlastně bych ho mohla zabít i bez toho, ale kde by pak byl ten pocit zadostiučinění. A jediné důvody, proč to neudělám, jsou, že bych musela pustit Artura a pak ten důležitější, stařík vypadá jak použitá fusekle. Jestli je tak i cítit nevím, blíže k němu raději nechodím, stačí, jak smrdí byt.

Znám to, žila jsem dlouho v něčem podobném a ještě horším, ale nevím proč, teď se mi to hnusí. Možná za to může to, že se stařík chová jak prvotřídní osina v zadku. Možná. Moudře mlčím, ale sotva se ke mně otočí zády, syčivě vtáhnu vzduch skrze zuby do plic.

„Myslíš si, že je to vtipné, ale není,“ odpovím suše bez náznaku úsměvu či pochopení, zatímco si sedám ke stolu v kuchyni a propouštím Artura z jeho služby bezpečnosti svého majitele.

Když konečně řekne i něco normálního, při čem nemám chuť ho něčím přetáhnout po hlavě, trochu se uvolním a ušklíbnu. „Když nepočítám, že při špatném pohybu bolestí málem lezu po zdi, tak jo, cítím se dobře.“ Ani příliš nepřeháním. Už mě sice napadlo zkusit to pomocí magie, ale nakonec jsem zůstala u prášků na bolest a cigaret.

„Ukáži ti kouzlo, chceš?“ poprvé se pousměji a s lusknutím před sebe natáhnu ruku. Vůně a zvuk mořského příboje se objeví téměř okamžitě a v mé ruce, navlečené v bezprsté rukavici, se začne doslova zhmotňovat veškerá energie, kterou jsem schopná vytáhnout z blízkého okolí. Jako poslušný pes, který přiběhne na zavolání. Fascinovaně koukám na modrou jiskřičku levitující mi nad dlaní, stejně jako před dvěma dny, kdy jsem to zkusila poprvé. Je to… Podivně návykové. Ten… Pocit.

Santin 2.0