Počátek zkázy?
Ostré vrcholky hor byly skryty v mracích. Nebyly to ovšem bělavé obláčky jako jindy. Dnes bylo cosi jinak... Mrak, jež se zde vznášel byl tmavě šedý, až černý. Blesky barvy krve z něj křižovaly oblohu křížem krážem. V údolí pod Horami Slávy zuřila velmi divoká bouře. Silný vítr se společně s krupobitím a děštěm proháněly po kraji. Lidé z vesnice s křikem zavírali okenice a zatloukávali je. Mnoha domům to le nebylo k ničemu platné. Trámy střech chudších domů bral vítr jak chtěl. Lidé, jejichž domy toto potkalo té noci promokli na kost. Kroupy, déšť a vítr. To se stále stupňovalo. Co bude dál?

To ráno se slabounké sluneční paprsky vyklubaly nad obzor později, než obvykle. Nehřály ani trochu, jak to mývají uprostřed léta ve zvyku, ale i tak je lidé uvítali...

Co se tehdy stalo?
Na dlouhé, placaté skále, téměř pod vrcholem nejvyšší hory Hor Slávy hořelo pět vysokých, kruhově uspořádaných ohňů. Mezi ohni byl práškem, jež byl umlet z lidských kostí, vysypány obrysy pentagramu. Pět ohňů, pět vrcholů pentagramu. Co oheň, to vrchol hvězdy pěticípé.
Plameny osvětlovaly třináct mužu v rudo černých hávech, jež stáli okolo a odříkávali magické slova. Jejich slova se rozléhaly do dáli.

,,Pane temnoty, vyslyš nás. Lidé ve zdejší oblasti neví, co znamenají Tv slova zkázy. Vyšli sem pomocníka Tvého, ať on víru v Tebe navrátí sem. Ať on vytvoří stíny temné, JEŽ SEM TEROR NAVRÁTÍ"

Hlasy jim v poslední větě stouply do hysterické výše. Muži zněli, jako by ani nebyli při sobě, jako v záchvatu šílenství, bludů.

Muži uctívali Pána Temnoty, Escheria. Escherius je velmi krutý a říká se o něm, že on je tím, kdo stvořil tuto oblast. Oblast Slunečního údolí. Kdysi to byl hodný, čestný Pán Zla, ale Temnota ho čím dál, tím více měnila a zlého. Až jednou se odtrhl od ostatních  bohů a dále si žil sám v Podsvětí. Praví se, že někdy v této oblasti je vchod do podsvětí, ale zatím ho nikdo nenašel.

Jak rituál pokračoval?
Pět plamenů vyšvihlo své jazyky do větší výše. Ohnivé sloupy nyní měřily okolo šesti, sedmi metrů. Žár to byl ohromný. Plameny se poté ve středu pentagramu, ve výši  pěti metrů, spojily. Muži odstoupili dále. Te´d bylo vše na tom, jak se Escherius rozhodne. Jestli jim nabídne pomoc nebo ne. Najednou sjel černý blesk z nebe a udeřil do spojeného plamene. Jiskry se rozlétly do okolí jako hejno oranžových kobylek. Několik jisker přistálo na kůži a hávech mužů, ale nic nespálily.

Mohutný hlas zahřměl jako hrom.
,, Ubozí smrtelníci, ti, jež ve mne nevěří se budou svíjet ve velikánských bolestech a poté lehnou popelem jejich domy. A to se Ro'zorok postará."

Plameny se spojily do jedné spirály. Světlo v ní ozářilo širé okolí, ale ve vesnici si toho lidé nevšimli. Skalní plošina byla z jiné strany hory, než vesnice. Plameny nyní sahaly do ohromné výše. vytvořily pěti hraný obelisk. jeho povrch se pokryl oranžovým sklem. Uvnitř dále zuřila ohnivá bouře. Najednou bouře uvnitř ustala. Někdo tam stál Cosi vykřikl a oheň úplně zmizel. Skleněnný povrch obelisku se sesypal. Nejdřív se tam objevila jedna uzounká prasklinka, poté více a potom se to za jemného cinkotu rozpadlo na střepy, jež se rozlétly i mimo plošinu.

Je to konec?
Nový člověk byl asi 230 cm vysoký muž. Křídově bílý obličej rámovaly krvavě rudé vlasy. Jeho oči byly celé černé. Bělmo, duhovka, čočka, prostě vše. Nebylo poznat, kam se kouká. Uši vykukovaly velký kus z vlasů, díky mírnému zakroucení byly jako nějaké rohy. Na sobě měl tentýž háv, jako muži, ale opačných barev. Černá byla hlavní a červená doplňková. Okolo krku měl přívěšek zakrouceného hematitového draka s rudýma očima. Tento přívěšek je znamením toho, že ten, kdo ho nosí je římý služebník Escheria, ten, jež ho zná osobně. V srdci mužů vzplála závist a touha se s Pánem Temnoty setkat osobně též.

,,Skloňte se před Ro'zorokem, služebníkem Temnoty, vy bídní červi." jeho hlas byl chladný, vysoký jako meluzína.

13 mužů pokleklo.

Ro'zorokův smích se rozléhal, ale ve vesnici už ho neslyšeli. Začala tam totiž ta bouře.

A co vesnička?
Když ráno vyšlo slabé slunce, lidé se začli radovat. večer ale bouře udeřila znova. Od té doby každý večer zuřila, ale již neměla takovou sílu. V lese se začala objevovat monstra. Stínové postavy. Zombie. Kostlivci. Šílené lišky a jiná zvířata. Stoření ohně a podobně...

Najdou selidé, jež tomuto udělají přítrž?

Pan X
Několik dní jsi potuval skrz velmi těžce průchodný hvozd, směrem od Hor Smrti. Najednou uvidíš světlé sluneční paprsky, co znamená, že se blížíš ke konci. Vyjdeš na krátké volné prostanství. Sluneční paprsky tě oslní. Kousek od tebe je řeka, naproti vidíš přístav a několik domů z vesnice.

Půjdeš do vesničky pro nějaké zásoby nebo ne?

Scarlett
Putuješ na lodičce směrem proti proudu. V noci tě tu zasáhla bouře, jež tě připravila o většinu zásob. Uvítáš, když uvidíš přístav, jež je nedaleko.

Popluješ tam?

Elien
Ani nevíš jak, ale jsi v jakési vesničce. Stojíš na dřevěném molu kousek od putyky. nevíš, co tu děláš a asi ani nezjistíš.

Kam půjdeš?

Saigi
Dorazil jsi do vesničky. První, čeho si všimneš je bohatý pán, jež jde po molu do jakési putyky. Zřejmě to byl nějaký šlechtic a určitě má dost cenných věcí.

Okradeš ho nebo ne? A co budeš dělat?

Chios
Slyšel jsi o vesničce, ve které se odehrává cosi divného, možná až temného. Proto do ní také dorazíš. Připlul jsi na jedné lodi a nyní stojíš na molu. Vidíš, že tu nejsi sám. uvidíš jakousi dívku (Elien).

Oslovíš jí nebo se o ní nebudeš starat?

Dreaksis Vord
Uslyšel jsi o velké zkáze, co se zde děje. Úplně tě to fascinovalo a tak jsi musel přijít. Jdeš podél řeky a uvidíš jakousi zakuklenou postavu (Pana X).

Co uděláš?

Molo, ale kde a kdy?

Fuj Viditělně zavrávorám, když se na mole poprvé nadechnu vzduchu, který jsem ani v nejmenším nečekala. Pomalu se rozhlížím, kde to vlastně jsem, ale nic mě nenapadá. Rychle si prohmatám kapsy a prohlídnu vak, jestli mi něco nenechali, ale zbytečně. Na tohle už asi nemám nárok.
Ta... Začnu volat, ale zarazím se. Zpod zavřených očí steče slza, když si uvědomím, co se stalo. Promiň...To jsem nechtěla. Je to moje chyba Zašeptám do ticha a s novou rozhodností ve tváři se otočím k putyce. Ještě se naposledy rozhlídnu, jestli by nebylo lepší oslovit někoho poblíž, než vejdu do budovy možná ukrývající někoho s tolik cennými informacemi.

Vidíš vysokou, mladou ženu s tmavými vlasy volně rozpuštěnými na zádech. Na sobě má tmavý plášť, košili a dlouhou sukni. U pasu zahlédneš meč v pochvě a na zádech luk a uzavřený toulec. Když se podíváš pozorněji, spatříš kolem celé její postavy lehké mihotání aury, jakou jsi ještě neviděl, ale nevypadá nebezpečně.

Vesnička

Procházím hustým lesem, z mého oblečení tečou proudy vody. Je tu celkem vlhko. Konečně jsem došel na konec a uvidím vesničku u pobřeží. Kouknu se kolik mám zásob. "No nic moc." Řeknu si s úšklebkem a vydám se pomalu k vesničce. Ve vesničce se porozhlédnu kde co je.

Uvidím putyku a zamířím přímo k ní. Vejdu dovnitř a shlédnu rychlým pohledem místnost. Je tu celkem plno. Skoro nikdo si nevšiml že jsem přišel je tu na to moc velký dav. Projdu putykou rovnou k baru. "Dobrý den mohl bych si tu dát nějaké jídlo při nejlepším nějaké kuře." Řeknu a opět se porozhlédnu.

Neznámý

Jdu podél řeky a pozoruji přírodu, koukám na své potetované ruce. Po chvíli se ale zastavím, vidím nějakého člověka. No zatim o sobě nedám vědět jen ho budu sledovat. Jdu za ním. Došli jsme do vesničky no je tu celkem mrtvo, chvíli tu bloudíme a on si mě podle všeho zatim vůbec nevšiml. Po chvilce bloudění vejde do putyky.

Po nějakém čase vejdu do putyky za ním. "Tady je ale lidí." Řeknu naštvaně, nemám rád lidi. Jdu si sednout k baru kousek od toho neznámého. No teď si mě snad už všimne jestli ne tak si najdu někoho jiného.

Tahle putyka se mi nelíbí, samej člověk, ruch, ožralci. začervenají se mi oči ale jejich barva se ihned vrátí do normálu. Když ke mě příjde hostinský co si dám jen mu řeknu. "Víno ale nějaké drahé a dobré žádnou splašku." Kouknu se po osazenstvu jstli tu není ještě někdo zajímavý.

Putyka ( Takže Dreaksis, Pan X, později možná Elien)
V putyce je celkem dost lidí, ale není tam moc přeplněno. Pro vás je celkem výhodou, že je tu slušná směska obyvatel, takže v pohodě zapadnete. Je zde více pater i sklep. Hostinský je mladý lesní elf, vzhledem mezi 20ti-30ti lety. jeho dlouhé bloňďaté vlasy sahají někam k pasu. Mile se na všechny usmívá. Přijde k Panu X.

,, Kuře? A jaké? Nad ohněm, na ostro, na sladko?" < - Pozn. PJ: Jestli ti vadí smíchaniny, to na si nedávej, nebo ze tu ještě zebleješ.

Poté přijde k Dreaksisovi. Nalívá ti nějaké víno, vidíš, že to je opravdu kvalitní a dobrý ročník.

Na molu (Speciální část pro Elien)
Po chvíli u sebe objevíš dopis se zajímavou pečetí, jež ti přijde povědomá, jenže si nevzpomeneš:

Je to nějaký dopis. Starým, zažloutlým písmem je zde napsáno:
Milá Elien, chceš-li dokázat, že máš opravdu svou cenu, zjisti, co se odehrává v této vesnici a učiň tomu přítrž. Dělá to velký nepořádek. Klíč je od trhly, kde bys mohla najít nějaké peníze. Najdeš ji kdesi v putyce, kousek od níž jsi se objevila...

Po chvíli hledáš ještě něco, najdeš klíč.

Z mola do putyky

Dobrá. Takže poslední šance.
Přejedu prstem po klíči a s ním v ruce vejdu dovnitř. Tam se krátce rozhlídnu, množství lidí mě sice vadí, ale lepší, než kdyby tu nebyl nikdo.
Zdravím. Usměju se na hostinského a přejdu k němu. Byl by tu pro mě volný pokoj a něco k jídlu?
Opřu se lokty o pult před ním, klíč nenápadně držím tak, aby měl šanci si ho všimnout.
Máte chvilku? Mám pár otázek ohledně vesnice.
Upřu na něj černé oči a čekám, co se bude dít.

Molo

Stojím na molu, na zádech batoh, helmici pod podpažím, mé černo-rudé brnění připomínající spíše temného elfa se lehce leskne v západu slunce. Poupravuji si nátepník "Pane, máte tu svůj meč." poví jeden sluha z lodi podávajíc mi můj meč (na obrázku), chytnu ho a vracím do pochvy. Ta jemně cinká.
Sluha v domnění, že jsem nějaký nepřátelský cizinec ani nepočká na odpověď a rychle zmizí v trupu lodi.
Jak tam tak stojím, rozhlížím se. V dály vidím vysokou tmavovlasou ženu. Kolem ní se mihotá slabounká aura. Všimnul jsem si ji, protože je osobou, která mi sem nezapadla, zde jsou lidé spíše chudého rázu a nemají u sebe meče.

Nadhodím si výzbroj a výstroj a vyjdu směrem za ní. Nejspíše směřuje do nějaké putyky, to se v tuto chvíli bude hodit. Po chvíli chůze, kdy už ona osoba zmizela v putyce. Zastavím se u dveří:Rději schodím tu helmici, aby se mne nebáli...... sundám helmici. Šáhnu po klice od putyky a vstoupím dovnitř. Jsem průměrně vysoký, černé vlasy s bílím pruhem vlasů na levé straně, zelené oči. Obličej připomíná elfa, mé rysy jsou ale také lidské. Doufám že nevzbudím pohoršení.....

HOSPODA

Sleduji toho elfa jak mi nalévá víno. Vypadá doopravdy dobře. Napiju se a jen potvrdím svůj úsudek. "Vzkutku dobré." Řeknu si pro sebe. Najednou dovnitř vchází nějaká žena. Všiml jsem si jí celkem rychle má okolo sebe nějakou malou auru. Příjde až k baru a objednává si pokoj. Pozoruji jí má v ruce nějaký klíč. Vypadá celkem cenně. Usměji se a napiji se znovu.

Chvíli po této dámě vchází nějaký půl-elf podle vzhledu. Má v ruce helmu. Vypadá jako nějaký temný rytíř. Nelíbí se mi.

Opět vrátím svůj pohled na tu dámu. No vlastně je večer a i já musím spát proč bych si taky jeden nevzal. Zvednu se a přijdu k té dámě a hostinskému. "Byl by tu pro mě nějaký volný pokoj??" Zeptám se a snažím se zakrývat svůj potetovaný obličej.

Ťapám ši po češtičče. Je klásné počaší, ale to še každý den mění - vždyčky k večelu se to počaší škaleďácky pokaží. Už še blížím takové vešniči a pčedemnou je takový pán - vypadá na nějakého šleštice. Unčitě bych mu mohnul něco ukladnout, ale to Saigo nefce. Saigo ukladuje věčičky jenom dyž má hladíček - a ten teď Saigo nemá.

Ne, ne, ne - Saigo cpapal jablíčko a hluštičku. Ale Saigo by se na něco mohnul žeptat, to by tedy mohnul. To žnamená, že Saigo muší pčijít až k tomu šlešticovi.

"Doblý deň pane. Plošímváš, de by tu Saigo mohnul najít hodné lidi? A pane, de by še mohnul Saigo tročilinku nabumbat? Saigo má móóóč velkou žížinku. Pane ploším polaďte. Ploším, ploším."

Saigo by še pak mohnul vydat, že těmi hodnými lidami, o ktelých mu ten šleštic poladí. A tčeba by dali Saigovi nějaké bumbání. To je klásňoučká čectava, ale no še uvidí až Saigovi ten šletic žekne, de je nande. Takdže Saigo žatím počekává na to čo mu ten pán pložladí...

Saigi
Šlechtic se pousměje a sáhne si k boku. Vytáhne malou lahvičku se zeleným, blýskavým obsahem.

Podá ti ji.
,,Je to výtečná šťáva z jablek života, dodává energii. Je vzácná, většinou jí nikomu pít nedávám, ale ty jsi tak rozkošný" řekne a dál čeká, co se bude dít.

Elien
Hospodský se dobrých několik minut bezeslova kouká na ten klíč. Jde vidět, že asi něco ví. Poté nakonec svůj zrak odtrhne.
,,Určitě by se něco našlo, mladá dámo. Smím-li se zeptat, odkud máte ten klíč?" poté na chvíli odejde obsluhovat jiné.

Dreaksis
,,Určitě by se něco našlo vzácný pane. Jak velká kvalita?" řekne elf, poté, co se vrátí od slečny. Jde vidět, že je nadšený z jakéhosi klíče, jež má u sebe.

Chios
Několik lidí se po tobě ohlédlo. Každopádně jsi ruzruch způsobil. Hostinský k tobě po chvíli přijde.
,,Dáte si něco, pane?"
Elf je z tebe značně nervózní.

Lachvička

Ten šleštic mi ďává klásnou lachvičku. Tovou želenou blýškavou. Vždyž já ale netušám ještli ši jí mám nešat nebo ne. Na táchnu lučičky a vežmu ši tu lachvičku.

"Děkkuji pane šleštiči."

Škouším tu lachvičku otevížnout. Úšpěch. Tlošičku še nabumbám a žaše jí žavírnu. Ledči mu jí vlátím, plotože jinaf by še mohnul žlobit a to by še Saigovi aši nelíbilo. Pokuď jí fce Saigovi věnovat tak mi jí vlátí.

"Pane šlštiči, můžete mi žeknout, de nandu nějaký hodný lidi? Nebo de je chodně lidí? Ploším."

Ušmívám še a čekám, ještli mi tu lachvičku vlátí a ještli mi žekne, de nandu ty lidi...

Hospoda

Chvíli se dívám na elfa něž odpovím s mírně nervózním úsměvem.
Dostala jsem ho když jsem ahm, no, dorazila.
Vy víte kam patří, že? Usměju se a schovám ho v dlani. Pomůžete mi?

Po příchodu potetovaného muže se od něj trochu odsunu a všímám si jiného muže v brnění. Leknu se, že se něco pokazilo a na okamžik zatajím dech, než si uvědomím, že nemůže být ten, za kterého jsem ho považovala. To by byl větší povyk a nejen tady.

Dilema

Zamyslím se. "No kuře asi nad ohněm." Usměji se. Všimnu i nějakého potetovaného chlápka a nějaké dívky, která má v ruce nějaký klíč. Čekám na své kuře ti dva si objednaly pokoj. No taky potřebuju spánek. "Mohl bych si vzít také pokojstačí normální žádnej luxus ale žádnej podprůměr děkuji." Kouknu po hospodě a poslouchám jestli se tu neříká něco zajímavého. Každou zajímavou zmínku si zapamatuji. Až mi hostinský přinese kuře dám se s chutí do jídla. Až kuře sním půjdu se trochu natáhnout do pokoje.

Pokoj a klíč

"No řekněme že jsem člověk co má moc peněz a neví co s nimi dejte mi nějaký středně drahý pokoj s krbem děkuji." Usměji se a dám mu peníze (řekněme že o 5 zlatých než chce) "To si nechte." Dám peníze na bar a čekám. "Mimochodem smím se zeptat co je to za klíč co máte od té slečny??" Zeptám se a připravím si pro jistotu další peníze abych ho trochu uplatil pokud to nepůjde po dobrém možná to půjde po zlém. Usměji se na tu dívku. Vypadá to že už si mě všiml i ten kterého jsem sledoval a objednává si taky pokoj. Vypiji zbytek vína a položím číši na bar. Prohlížím si potetovanou nohu (jsem bosý).

Hospoda

Opatrně za sebou zavřu dveře. Vidím jak se na mne celý okál ohlédl. "Dobrý večer přeji." pozdravím.

Procházím kolem baru, u něj stojí opřená dívka co jsem ji viděl venku. A tak říkajíc jsem šel v jejích stopách, ty mne zavedly sem. Své tmavě zelené oči se snažím příliš neukazovat.
Přijdu k nejbližšímu stolu, položím na něj helmici a sednu si. "Rád si dám nějakou večeři. A pokoj, zda by mohl být." optám se hostinského. Koukám po zdech, jaké ozdoby jim tu vysejí.
Nějak příjemně se mi nesedí a tak narovnám meč aby jsem se cítil uvolněněji. K mému stolu, jenž pojme nejvíce 4 osoby, si přisedne stařík. Nic neřekne, jen se na mne podívá a objedná si pivo. Nechci se s ním dávat do řeči. Rukou odstrčím pár drobků od chleba a prázdný talíř, jenž voní po guláši, podávám hostinskému.

Otec Michael
Tvá loď, jež jsi pronajal přirazila k molu. Zde se určitě budou tvé schopnosti paladina hodit. Prý je tu ještě jeden ale co. Už z dálky tě pohled na vesnici zarazí. Žádný kostel nadohled. Zdejší lidi uctívají pohanské bohy slunce, ale nečekal jsi, že úplně všichni. Cestou jsi viděl ještě jakýsi zarostlý oltář. Zdejší lidstvo teda vůbec boha neuctívá a monstra určitě taky ne. Však představa kostlivce, jež se modlí k bohu, i přesto, že už je mrtvý a že ho to neměl kdo naučit je směšná.

Loď se zakolébá silou nárazu a už dále nepluje. Jsi na místě. Kousek od místa, kde jsi přistál, je putyka, kde by se určitě daly zjistit dobré informace a začít roznášet víru.

Půjdeš tam?

Emialisa
Přicházíš sem zdaleka. Momentálně jsi kousek od přístavní části vesnice. Vycházíš z lesa na prostranství, ze kterého přístav vidíš. Právě tam dorazila nějaké loď. Na zemi uvidíš jakýsi papír. Zvedneš ho z mokré trávy. Místy je nečitelný, ale tu část si domyslíš. Je tam reklama na putyku Na Molu, kde je nějaké akce na levné pivo a špíz. Rozhlídneš se. Uvidíš putyku, které je k tobě z boku.

Půjdeš tam, nebo ne?

Saigi
Šlechtic se na tebe podívá.
,,Klidně si to nech, však pro mě není problém, sehnat si to znova." řekne a na chvíli se zamyslí.
,,Zkus tamtu putyku, hospodský tam je hodný, možná ji taky něco dá..." řekne a ukáže na putyku, kde před chvílí velo několik lidí.

Hospoda - Elien
Když k tobě opět přijde hospodský, nad tvou otázkou se tajemně usměje.
,,Myslím, že vím. Na půdě je stará truhla se zámkem, jež je podobného stylu jako tento klíč. Chtěla by jste tam jít?

Nechá ti chvíli na rozmyšlenou, protože šel obsluhovat jiné.

Hospoda - Pan X
Po chvíli k tobě hospodský přijde s jakýmsi dobře vypadajícím kuřetem.
,,Zde to máte... Ach ano, pokoj. Za několik stříbrných se tu dá sehnat docela dobrý pokoj. Pokud se vám to zdá drahé, jsou tu i horší za pár mědáků."

Poté zase na chvíli odejde.

Hospoda - Dreaksis
Hospodský s úklonou přijme peníze a po chvíli se vrátí s jakýmsi hezky vypadajícím klíčem

,,Jděte do druhého patra a až na konec chodby, vzácný pane."

Hospoda - Chios
,,A co přesněji k večeři? Maso? Salát? Něco dalšího? A k pokojům... jejich cena se odvíjí podle kvality..."

Trpělivě čeká, co si vybereš...

OTÁZKA

Převezmu si klíč a prohlédnu si ho. "Děkuji a mohl byste mi odpovědět na otázku co je ten klíč co jste měl vruce?" Řeknu trpělivě. Při těchto slovech se mi trochu rozsvítí oči. Chvíli čekám a poslouchám, jak říká něco té dívce o truhle na půdě.

No tak myslím že odpověď znám.

Vstanu a jdu do svého pokoje a prohlížím si jej, po krátké prohlídce se opět podívám ven, vím že je to trochu nečestné, ale půjdu se podívat na tu "půdu", jsem už prostě takový a odpovídá to tomu k čemu a kým jsem byl vychovaný.

Hledám dveře které by mohli vést na půdu, svůj pokoj jsem samozřejmě zamkl. Jestli nějaké dveře najdu pokusím se je otevřít, pokud budou zamčené tak jim trochu přitopím na západce aby se roztekla. Pokud žádné dveře nenajdu, odejdu opět k baru.

U mola


Takové bohapusté místo...mělo by se to tu celé vypálit! Ale možná, když ukážu těm zatoulaným ovečkám světlo Pána, tak uzří pravdu.
Nadechnu se a vítr si pohraje s mým inkvizitorským rouchem barvy rudé a černé. Sundám si klobouk a dlouhé černé vlasy mi spadnou na zády. Poté pokleknu.
Bože, jež nade mnou bdíš, přísahám že najdu zlo skrývající se v těchto pustinách, zničím jej a tak dovolím tvému majestátu vstup do těchto krajů hereze a kacířství. Amen.
Zvednu se a uvidím pelech hříchu - krčmu.
Tihle pohani tam nejspíš budou všichni. Opíjet se a smilnit s děvkami...dobrý začátek mého svatého poslání a také dobrý zdroj informací.
Dotknu se svého stříbrného křížku na krku, pokřižuji se a vyrazím k putyce.
Když tam dorazím tak otevřu dveře a podívám se po té spodině.
Bože, nelidé...
Stisknu kříž a začnu se rozohňovat nad zatraceností místních obyvatel.
Zanechte bídného pití moků omamných, kurvení se s děvkami a hanobení jména našeho pána, neb jinak vás stihne trest z nebes. Napravte se duše hříšné, přestaňte uctívat falešné modly a bohy, vždyť pravý Bůh je jenom jeden! Ještě máte čas se kát, uzřít světlo a pravdu boží lásky a kráčet po cestě správné. Pokud však setrváte ve špíně stane se vaším osudem pouze oheň pekelný, nekonečná muka a zatracení. Já, služebník boží, vám mohu ukázat cestu. Řekněte mi tedy, kdož je natolik silný a čistý, že se nechá mnou navést na správnou cestu, bude pokřtěn a žít nadále bude podle Bible svaté?
z mé řeči je patrné, že se slovy:"ne, díky" se nespokojím. V očích jakoby mi plál oheň fanatismu a všímavější si všimnou dvou čepelí schovaných v rouchu.

Hospoda

Na půdě? Stará? Jak moc asi? Se zamračením přemítám, jestli tohle vše věděli nebo je na světě několik takových míst, kam ukryli svoji pomocnou ruku. Ze zamyšlení mě vytrhne hlasitý příchod muže v černočerveném. Při jeho fanatickém projevu se přemáhám, abych držela jazyk za zuby. Naše učení není pro uši lidí a nezasvěcených. Dál už se jen smířlivě usmívám. Ráda bych mu pomohla, ale mezi vírou a věděním je propastný rozdíl a navíc, to, co říká se mi nelíbí. Když někdo v něco skutečně věří, tak to není falešné.
Ano, chtěla. Odpovím hostinskému s úsměvem, když se vrátí.

Dreaksis - horní patra
V horních partech je opravdu hodně prachu. Každý pohyb je následován oblakem prachu. Nevydržíš to a kýchneš.

Elien - cesta do horních pater
Hospodský je nežně vezme za ruku a vede do schodů. V druhém patrě jsou schody dále za mříží, jež je otevřená. Hospodský ztuhne a zamumlá, že tam mělo bejt zamčeno. Opatrně postupujete vzhůru. Najednou uslyšíte kýchnutí. Vyběhnete nahoru. Tam stojí jeden člověk, kterého jsi viděla v hospodě.

Dreaksis
Naproti tobě za tebou se otevřou dveře, přes které jsi sám přišel. V nich stojí dívka s hospodským.

Otec Michael - dole v hospodě
Po tvém prohlášení hospodou začnou otřásat salvy smíchu. Ti bezbožci zřejmě tvá slova neberou vůbec vážně. Po chvíli ti někdo strká do ruky korbel piva se slovy:

,,Jasněěěě panééé, napijte se takýýýý bude to dobréééé..."

Ten, kdo ti ho podává je na mol.

Mladý vesnický frajírek z chudé rodiny

Hospoda

Po proslovu o tom, v co máme věřit se spolu s téměř všemi z hospody rozesměji. Poté vstanu.

Ty nám tak budeš říkat, v co věřit.

Na sobě mám látkovou halenu pro cvičný trénink. Moje zbroj se skládá z dřevěného kulatého štítu a dřevěného meče.

Tak ty nám tu chceš rozkazovat, jo?

Věřím v sílu svých paží.

Nafoukanec jeden

Když se tak na něj koukám, napadne mě.

Není on blázen?

VÝMLUVA

No nejdřív předstírám jako bych něco hledal, poté se otočím na hostinského a hloupě se zatvářím. "Prosím vás asi jsem zabloudil." Usměji se a kouknu na truhlu. Jestli mi něco bude chtít udělat jak jsem řekl půjde to po zlém. "Mohl bych se zeptat co je to za truhlu?" A připravuji se že mě pošle někam. Poté odejdu z místnosti a dělám že nevím kam jít.

Chvíli bloudím a chodím jako bych vůbec nevěděl kde pokoj je a za 5 minut se vydám přímo k němu a zalezu. Sednu si na postel a sundám si svůj hábit a chytnu se za hlavu, mám potetované celé tělo, jsem celkem nervózní. Za chvíli opět hábit vemu a dám si ho na sebe a odkráčím opět do přízemí tam stojí nějaký blázen, s dřevěným mečem jen se usměji a kouknu se na toho na koho míří klackem.

Smrdí po bohovi z toho se mi chce zvracet. (pozn. Michael ze mě cítí démona)

Jdu si sednout k baru.

Putyka

Žaše ši vežmu lachvičku k sobě. Tadže já mám vžáčnou věčičku? To je dobže, že jšem toho hodného pána potkalnul.

Ještli je tak vžáčná tak ši jí budu ladši šetšit, plo nějatou důlešitou filí, nebo plo důlešitou ošobu.

Dám ši lu lachvičku do kapšišky - tam še jí šnad nič štát nemůše. Kapšišku si ladči žapnu na dva tnoflíčky, aby še š ní oplavdu nič neštalo.

"Dětuji pane, dětuji. Já še do té putyky dondu podívnout."

Ušměju še, lefce še utloním a lozejdu še k putyče. Dyž doťapám až k ní, tak ši šendu na nějatej tousek dževíčta a filinku ši tam pošedím než půjdu dovnitž...

Putyka


Ti bezbožníci se mi vysmívají!
začne mnou třást vztek a opovržení, když v tom mi ještě jeden z těch kacířů nabízí džbán s tím čím se tu opíjejí a tak se rouhají samotnému bohu!
Chytnu džbánek a prudce ho strčím muži do obličeje, že se mu o něj rozbije.
Tohle je rouhání!
Zhluboka dýchám a chystám se je řádně vyplísnit a možná něco víc, když jeden z nich, nějaký ďáblův spratek se mnou začne mluvit jako se sebou rovným!
Podívám se na něj a z očí mi sálá nepříčetnost.
Vy! Vy se máte chovat pokorně a tak jak se sluší na lidi. Bůh nám všem dal život a lidé, heretici a kacíři jako vy jenom očerňují celé lidstvo v jeho očích a kazí jiné dosud čisté duše!
plivnu mu před nohy.
Jsem zmocněný inkviziční soudce, svaté oficium ve mě vložilo svou důvěru a já vymítím ten plevel který roste v božské zahradě.
začínám mít tik v oku a nabíhá mi žíla na čele.
OHNĚM! ČEPELÍ! UVALÍM BOŽÍ TREST NA KAŽDÉHO, KDO SE POSTAVÍ JEHO VŮLI!
Už tak dost rozzuřený si všimnu nějakého démonického stvoření.
Vždyť vy tu mezi sebou máte i démony, posedlé, čarodějnice a bůhví co ještě!
Sklopím oči, dotknu se kříže a něco zašeptám, pak zvednu oči v podivném nepříčetném úsměvu.
Jestliže vás nemohu zachránit zaživa, zachráním alespoň vaše duše....oheň vás očistí, oheň bude vaším očistcem.
Přejdu pomalu dál od lidí.
Z moci mě svěřené svatým inkvizičním oficiem, z pozice inkvizičního soudce tímto vynáším rozsudek nad touto vesnicí. Každý kdo se nepostaví tomu zlu kolem, kdo nezabije jedinou z těch pekelných bestií a tím se nevykoupí ze svých hříchů bude očištěn upálením na hranici!
očividně je mi úplně jedno, že kdyby se na mě vrhla jenom část těch lidí kolem bude to moje smrt. Oheň víry, který ve mě sálá je téměř viditelný.

Půda

Říkal jste, že je ta truhla stará. Jak dlouho už tam je? Zeptám se se zájmem, zatímco se nechávám odvést nahoru.
Od otevřených dveří pokračuji před hostinským, s rukou na jílci meče. Nahoru pak vyběhnu s taseným mečem a zastavím se ve dveřích.
Hej, co tady chcete?
Zamračeně se dívám na muže, nevěřím mu ani slovo.
To není vaše věc. Váš pokoj je tímto směrem, pro začátek.
Naznačím hlavou ke dveřím a vyprovázím ho pohledem. Po jeho odchodu si oddechnu, mám z něj divný pocit.
Tohle je ono? Zastrčím zbraň kam patří a otočím se na hostinského. Pak přejdu k truhle a otevřu ji.

PŮDA

Chvíli tam stojím a ta žena začne říkat něco o tom že tu nemám co dělat. Když okolo ní procházím jen řeknu "Ichtuam florutn bem." (Ještě se uvidíme) Řeknu s úšklebkem a projdu dveřmi ven.

HOSPODA

Když tu vidím toho bláznivého kněze a zjistím že mě ucítil rychle se z místnosti vytratím. Jdu zpět k půdě a cestou zaklepu na dveře. "Nechci vás rušit pane hostinský, ale dole se vám někdo pere." Ukážu směrem k hospodě. Čekám že asi odejde ještě se otočím k té dívce a řeknu "Erzuman fder michtalio vet mebh bloe." (Věčně nebude ostražitá pak si to stejně vemu a možná tě zabiju) Řeknu a usměju se poté opět odejdu do pokoje. (Pokud hostinský neodejde tu poslední větu neřeknu a jen odejdu.)

Půda
Hostinský odejde jen na chvíli zjistit, kdo se pere a jestli hrozí větší rvačka. Dreaksis odešel. Po chvíli zase přijde.

,,Nevím přesně, jsou tu dvě truhly. jedna tu a jedna v mezi střeše. nevím přesně, do které patří klíč."
Poté smete prach. Elien zkusí použít klíč, ale do zámku nepadne. Hostinský tě teda odvede k druhé truhle, u které zámek i vzhledem odpovídá.

V truhle jsou peníze, jakýsi meč, prsten a podivná zazátkovaná láhev

Meč je kupodivu lehoučkej jako pírko, prsten bude určitě kouzelnej a láhev? Kdo, co v ní je. Raději ji nepij a uschovej.

Před putykou - Saigi
Slyšíš, že se hlasy v putyce zvyšují. Schyluje se k rvačce.

Hospoda - Michael
Ten, jemuž jsi v nepřítomnosti hostinského rozflákal korbel o obličej ke bolestivě kopne do nohy.

POKOJ

Vrátím se do pokoje a zavřu za sebou sednu si na postel a poslouchám dolní ruch. Čekám jestli neuslyším že by už šli dolů, chtěl bych to tam trochu "prozkoumat" a nechce se mi ptát jestli tam můžu protože by mě tam nepustili. Slyším tříštění korbelů, řev a ožralecké zpěvy. Sednu si ke krbu, nehoří. Dám tam pár polen a zažehnu je mým tzv. plamenometem (kouzlo). Plameny mě hřejí sednu si ke krbu a stále poslouchám jestli už nejdou. Jen tak z nudy si vyčarovávám v ruce firebally. (odkaz) Jsou zažehnuty zeleným démonským plamenem.

Půda

Co.... Nevěřícně se na něj dívám a ten divný pocit mi najednou začíná dávat smysl. Ještě že už odchází.
Dejte si na něj pozor. Může být hodně nebezpečnej.
Dobrá. Mám prvního na seznamu, ale že by byl jediným problémem, co by je trápil? To by nebylo dostatečný vykoupení a na něj bych mohla stačit i bez pomoci.... Ne, to bude něco jinýho. Ale démon, tady, mezi lidma.
Neboj, je jeden z nižších.
Tamten taky nebyl nic moc...
Ale nebyl sám.
Já taky nebyla sama.
Jeho tam bylo víc. A navíc, tenhle není až tak agresivní.
No jo furt. I tak mě dost vyhodil z míry.
Chce to klid. Ještě o tobě nic neví. Takže pohoda, ať si myslí, že je tady v bezpečí.
Hlavně ho nepodcenit...

Nerozuměla jsem, říkal ste něco? Zeptám se, když přijde znovu a nedávám najevo, že mu rozumím.

Děje se tu v poslední době něco divnýho?
Zeptám se, zatímco přecházíme ke druhé truhle.

Teda. Zkusmo máchnu mečem a položím ho vedle sebe. Chvíli otáčím v prstech prstenem a zkouším zjistit, co asi dělá, nakonec si ho na okamžik nasadím, jestli nebude mít nějaký viditelný účinek. Ale opravdu jen na chvíli. Největší záhadou je ale láhev. Bude lepší si ji prohlídnout na pořádným světle. Do váčku si strčím mince, meč dám za opasek, láhev schovám a vstanu.
Děkuji. Jak se vám můžu odvděčit? Usměju se na hostinského.
Ta rvačka nebylo nic vážnýho?

Hospoda

Kouknu se na hospodského. "Dal bych si, třeba guláš. A pokoj tak akorát pro pocestného. Žádný luxus. Děkuji." vrátím pohled hospodě.

Otec Michael, jenž vstoupil mi krásně zvedl náladu. Jen se ušklíbnu. Nemůže mi vidět do obličeje, jsem k němu zády. Na reakce těch opilců nejsem zvědavej a ani na Otce. Ať si má každej svou víru, víru jenž má v duši či srdci, ale ať mi ji necpe, to vážně nemám rád. Ale jsem paladin, jenž slíbil že nebude mít nic proti dobru nebo neutrálním světům.

Jen se nadzvednu a sleduji nenápadně opilce jak se klátějí ze strany na stranu. Čekám až mi přinesou jídlo.

Papír

Zvednu papír ze země. "Vy-jte se do naš- puty- je zde nyní a-e na pivo a špí-." Chvíli přemýšlím co to může být. Aha. Výdejte se do na ší putyky je zde nyní akce na pivo a špíz.
Hrdě se vztyčím jak bych teď dokázala co jiní ne.

Dojdu k putyce před ní sedí nějaký malý mužíček, skoro si ho nevšimnu. "Dobrý den." Hlesnu než vejdu.

Vcházím a první co tak se vyhnu letícímu korbelu. Trochu přidám do kroku abych se dostala do bezpečné vzdálenosti. Trošku se protáhnu a čekám na hostinského kterého tu ovšem nevidím. Pozoruji štamgasty jak se perou. Jen vrtím hlavou. Položím si vna bar luk a čekám.

Půda - Elien

Když si prsten nasadíš na prsten, oko (ten kámen) nabere sytě rudou barvu. Poté se zase změní zpět. U těhle artefaktů to většinou znamená, že nyní začaly fungovat. Jak fungovat? To zatím nevíš.

,,nemusíte se odvděčovat, ta truhla už je tu šíleně dlouho, povídá se, že několik staletí. Je to dlouhá legenda. Možná bych vám jí mohl vyprávět, ale až za chvíli..."

S těmito slovy na 5 minut zmizí dolů.

Pokoj - Dreaksis
Slyšíš, že jde někdo dolů, ale jen jeden člověk

Chios - hospoda

Hostinský přikývl a na chvíli kamsi odešel. Po chvíli se tu objevil, šel směrem, kde je asi kuchyně. Přinesl ti v kotlíku, který má normální dno a dá se postavit, guláš.

,,Klíč vám přinesu později, ano?"

Poté zase odešel, k jakési dívce.

Hospoda - Emialisa
Přišel k tobě jakýsi elf v zátěře.

,,Co si dáte, slečno?" a podá ti jakýsi papír, kde je menu. Poté zase na chvíli zmizí kamsi do schodů.

Pokoj - Dreaksis
Slyšíš, že někdo šel zase nahoru.

Půda - Elien
,,Tak co slečno? Chtěla by jste ji slyšet?"

Putyka

3edím pčed putykou a plojde tolem mě nějatá slešna. a plojde lovnou do putyky, de še meži tím štyluje k bitče.

"Doblý deň šlešno."

Opovím jí na poždlav. No aši půndu taky dovnitž. Tadže do vnitž endu hneddka po té šlešně. V hošpodě lítaj torbely a další věššišty o kletých nevím čo byly nebo čo jšou. Ladši doběfnu nu paní a chytnu še jí (buď ža šaty nebo ža kalchoty). Je to tu nebežpečné. Dyž dondeme až t balu tak še té člečny požád dlžím. Mám štlach čo še tu může šemlít.

"3lešno mohnul bych še u váš šchovat? Ploším - já mám šlatch."

Doufám že še o mě ta šlšena postalá, dyby tu něčo chlozilo...

//Saigi je malý skřítek. Je velmi nápadný svým vzhledem - má růžové vlasy, modré oči, špičaté uši a mírně namodralou pleť. Má milý obličej.

Je něco málo pod 50 cmvysoký a "skoro nic" neváží. Má na sobě zeleno-modrou tuniku a červené kalhoty. Na hlavě má takovou obdobu pilotních brýlí. Chodí ve žluto červených zahnutých botách.

Putyka


Když mě ten ničema kopne do nohy, tak se bolestivě předkloním, ale pak se narovnám a z úst mi teče pěna.
Ten ožralý hříšník mě kopl do nohy! Mě! Služebníka boží! Inkvizičního soudce!
Napadl jsi služebníka svatého oficia! Za to jsi propadl hrdlem!
Přítomní pomalu začínají chápat, že asi nejde jenom o kněze, jak by se dalo tušit podle róby. Někteří si již všimnou vypracované postavy a pochyby opadnou když zpod roucha vytáhne dvě čepele. Ti kteří to dokáží vycítit nebo poznat, pochopí že jsou to posvěcené čepele s vyrytými exorcistickými texty.
Meče dám před sebe tak že tvoří kříž a zavřu oči.
Otče náš jež si na nebesích, posvěť se jméno tvé, přiď v království tvé, buď vůle tvá jak v nebi tak i na zemi. Chléb náš ve zdejší dej nám dnes a odpust nám naše hříchy jakož i my odpouštíme naším hříšníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od všeho zlého. Amen
Poté otevřu oči.
"Dnes mi přiveď celé lidstvo, zvláště všechny hříšníky, a ponoř je do moře mého milosrdenství. Tím mě utěšíš v hořkém zármutku, do něhož mě vrhá ztráta duší. "
s tím připravím opilce o hlavu jednou čepelí a druhou mám připravenou ke krytí toho muže se štítem. A křičím na všechny své modlitby.
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země! I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé! Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný!

Hospoda

Sedím si vklidu na svém místě. Přistrčím kotlík s gulášem. Je dobrý, pěkně odleželý. Vychutnávám si každý sousto, jakobych už dlouho nejedl normální jídlo. Potyčky v hospodě s knězem mě stále nijak nedojímá. Když však uslyším jak vytahuje své dýky a jednou ranou usekne hlabu opilci tak vybuchnu smíchy. Pane Bože, jenž si na nebesích, smím někoho zabít, chci od tebe povolení někoho zabít. I když je to proti Bibli? prolétne mi hlavou a znovu se usměji. Hlava opilce se skutálí pod můj stůl a já se raději zvedám a sedám si ob jeden dál. Tentokráte čelem ke knězi. Důvod, proč tohle dělá mě nezajímá. Ale nechci čekat dýku v zádech jen proto, že mi cpe něco, co mne nezajímá. Kolem létají nějaké zbytky jídla a různé nádobí. Ignoruji co tu všechno lítá. I když mi do zad narazí talíř s jídlem, to se dá umýt.

Zvednu se od stolu, vezmu sebou kotlík, samozřejmě snědený. Projdu kolem opilců co si mlátí navzájem hlavama o stůl. Přijdu k baru a položím na něj ten kotlík. V tom vejde elfka (Emialisa) s malým skřítkem u nohou. Prohlížím si ji. Když přijde k baru povím: "Dobrý večer."

Ještě pořád půda

Dobrá, tohle funguje. Raději si sundám prsten z ruky, nebudu plýtvat jeho energií.
Eh Staletí?
Překvapeně se podívám na elfa. Něco málo desítek let bych očekávala, ale staletí... Zanechá mě tam s mými myšlenkami osamotě.
Takže staletí čekáte, že se tady něco semele? Nebo už semlelo a vy tu necháváte pouze pár nápověd, kdyby se to vrátilo? Ale že se vůbec ptám. Je toho tolik co nevím, že.
Mluvím si sama pro sebe, s pohledem upřeným směrem ke střeše. Ale oni vždycky vše sledují. Musí. Nic jiného jim totiž nezbylo.

Znovu si nasadím prsten a zkusím vzít do stejné ruky meč z truhly a zkusmo s ním několikrát máchnou do vzduchu.

Ano, kdybysle byl tak laskav. Usměju se a nedočkavě hltám každé jeho slovo.

Rozímání

Natáhnu se na postel a poslouchám oheň. Najednou slyším kroky, zvedám se a hned si zase lehnu. Byly jen jedny to je blbý. Pomyslím si a po chvíli stejně slyším ty kroky jak míří opět nahoru. Tak se natáhnu. Přemýšlím. Chvíli jen ležím. "Je tu nuda." Řeknu do "ticha". "Jdu do hospody." Řeknu a nahodím si plášť.

V hospodě je stále rušno a stříká i krev, jen se usměji a zavrtím hlavou. Sednu si k baru vedle toho chlápka ve zbroji. Vytáhnu si z torny nějaký svitek a začnu ho číst.

Putyka - Michael
Chvíli po té modlibě se lidé zase pochechtávají. Poté přestanou a začnou bučet. Nábodí začne ve velké míře létat vzduchem, většina proti tobě. Někteří opilci teda házejí věci po všech, což by pro tebe mohlo býti užitečné.

Putyka - Dreaksis
Snažíš se v klidu číst, ale jeden talíř se rozbije několik milimetrů od tvé hlavy. Začíná to tu být nebezpečné.

Putyka - Chios
Někteří z těch opilců, co neháží nádobí po tom šíleném knězi, ho začali házat po tobě. Tvá zbroj, která vypadá jak pro rytíře temnot, budí velké podezření, že ty bouře máš na starosti ty.

Putyka - Saigi
Vidíš, jak se tu rozpoutala jakási bitka opilých mužů. Ten hodný muž, hostinský, není momentálně k vidění.

Půda - Elien
Hostinský si sedne kamsi do prachu. Během poslední cesta nahoru a dolu si vzal dlouhý černý plášť s kápí. V ruce drží louč. Venku se už pomalu začíná stmívat. Hostinský najednou vypadá tajemně.

,,Kdysi dávno byli z chaosu stvořeni dva bozi. Tohle teda říká každej jinak, někdo mluví o stvořiteli, jež je stvořil, ale není v tom případě známý. Dva bozi. Ti dva bozi se uměli měnit na draky. Bílý drak, Aenarius, Pán Dobra a černý drak, Escherionus, Pán Zla. Dlouhou dobu žili v míru, Esch byl zpočátku hodný. Pán temnot byl jen oficiální titul. Ale temnota a zlo na něj velmi psychicky doléhalo a stával se šíleným. Ae se rozhodl, i přes to, že Esch byl v boji lepší, a vyzval Escha na soubor v jejich dračí podobě. Kdyby byli ve své časté podobě, kde vypadali jako lidi, Ae by padl okamžitě. Několik dnů proto zuřilo zemětřesení, láva se vylévala z puklin, hurikán řval a úpěl, z nebes padal oheň a kamení. Soubor to byl vyrovnaný, ale nikdo neví, kde vzal Ae tolik síly, aby vzdoroval Eschemu. Lidé to velmi ničilo jejich smrtelný soubor, ale nikdo si netroufl, jakkoli draky od sebe oddělit. Až na jednoho. Na Riunakiho, rytíře Hvězdy. Hvězdy je skupina elitních rytířů jen tak pro zajímavost. On byl nafoukaný, myslel si, že na draky má a proto šel na jejich bojiště, kousek od nejvyšší hory Hor slávy. Tam uviděl dva draky, kteří se prali na život a na smrt. Neví se, kde vzal křídla, ale vzlétnul a v přesné vzdálenosti od obou draků prudce sekl mečem, ze kterého vylétl temně zelený blesk. Ten blesk byl plamen jeho životní síly, zkažený, jako jeho nitro. Rozpadl se v pach. Esch se na to koukal a zaujalo ho to. Ae ho díky tomu smrtelně zranil a Esch musel odejít do nedalekého vchodu do podsvětí. Ostatky toho muže byly uloženy v truhle, klíč hlídali jeho nejbližší. Ale po válce s orky jim ho kdosi ukradl. Nyní už vymřeli. A klíč se nějakou záhadou dostal k nám..."

Hostinký si odkašle a přitiskne plášť pevněji k tělu. Začíná se prudce ochlazovat. Poté zase odběhne dolů. Až sem jde slyšet křik.

Hospoda
Najednou tam vtrhne hostinský v černým plášti a s pochodní v ruce.

,,Co se tu u všech všudy stalo?!"

VZTEK

Když mi se mi u hlavy rozbije talíř jen se otočím ke rvačce. "MOHLI BYSTE SE UKLIDNIT!!!" Zařvu a potom se zase posadím a čekám na reakci.

Když přiběhne hostinský, otočím se k němu a řeknu. "No nevím ale támhleten to tu vyvražďuje." Ukážu na Michaela a zamračím se.

Potom stále čekám na reakci. Pokud jejich reakce bude to že se zklidní tak se otočím a začnu si číst. Pokud se neuklidní budu na ně koukat a vyhýbat se lítajícím předmětům. Když by se na mě někdo pokusil zaútočit, použiju svůj démonský oheň.

Půda, ale už poslední

Posadím se nedaleko od něj a tiše poslouchám, co říká. Při prvních větách se pousměju, jak taky jinak by to mohlo být. Ke konci sedím delší dobu bez hnutí, když si uvědomím, co asi je v té lahvičce. Zmateně se dívám také na klíč.
Počkejte. Když mi dáte klíč, tak tady zamknu, jestli tady už nic nechcete.
Vstanu a otočím se na hostinskýho, když odchází. Pak si sednu na truhlu a vydechnu. Takže so tady máme. Vytáhnu věci z truhly a prohlížím si je před sebou. Prsten s nejasným účinkem, dost podivný meč a prach nějakýho člověka... Dívám se na věci přede mnou, až je nakonec sbalím a přemýšlím, jestli je vzít s sebou. Pak si vzpomenu na slova toho démona a zakroutím hlavou nad tím, jak jsem si vůbec mohla myslet, že to nechám tady. Pomalu přejdu ke dveřím, zamknu je a stejně zamyšleně se vydám dolů, kde mě probere hluk.
Zastavím se u paty schodiště a naštvaně se dívám na výjev přede mnou. Co se tady sakra stalo? Přejíždím pohledem místnost, se špatně skrývanou nenávistí si chvíli měřím muže z půdy, ale ten tady za to asi nemůže. Škoda. Raději tady jen tak stojím, připravena zatrhnout jim další nesmyslnou rvačku.

Všichni
Oblohou prolétne blesk. Potom další. Začne tedy ohromnej slejvák.

Všichni v hospodě
Většina lidí odejde, až na vás a tři další opilce. Hostinský dá louč na své místo, teda do držáku ve stěně. Stíny z plamenů tančí po celé hospodě. Celkově tu je šest loučí a deset svícnů, což vykouzluje nádhernou magickou amtosféru. Hostinské přitáhne několik tlustých dek, protože se hodně ochladilo. Položí je dostostřed místnosti, takže si můžete každý vzít, pokud vám je zima. Vylidnění i ustane rvačka. Ten, jež si začal (Michael) zde opět zůstal. Teď ho můžete v klidu vyslechnout (možná) a zjistit, co vlastně chtěl. Všimnete si, že se hostinskému okolo pasu houpe meč

Venku - Kae
Běžíš a bouře začíná zuřit. Raději jsi ve vlkodlačí podobě, líp se tak odolává zimě. Před sebou uvidíš jakéhosi člověka, jež taktéž běží. Po chvíli ho dohoníš a běžíš vedle něj.

Venku - Mucro
Běžíš po kraji řeky. Po chvíli se dostaneš na dřevěná prkna mola. Zjistíš, že vedle tebe běží vlkodlak.

Venku - Oba
Chvíli běžíte po kluzkých prknech. Zatím na nich ale nikdo neuklouzl. Uvidíte, že v jedné boduvě blikají světla ze svící. Přiběhnete blíž. Je to putyka. Vejdete dovnitř.

Putyka
Rozrazí se dveře. Hostinský rychle vytasí meč. Dovnitř vejde muž a poté vlkodlak. Hostinský sklopí meč dolů. Kdoví, co tím vytasením myslel, ale vy jste v téhle oblasti noví. Dveře se zase zavřou.

Venku v dešti

To je zase počasí.

povzdechnu si v duchu a k mé radosti se mi nedostane žádné odpovědi. Pravda, že se možná cestou urazil jelikož jsem se soutředil jen na běh. Nechtěl jsem zkončit rozplácnutý v nějaké kaluži.

Zabij ho!
Co?
Zabij ho!
Koho prosím tě?
Toho vlčouna.
Jakého?
Koukej zase vnímat okolí!

Zamrkám a jsem rád, že během mého krátkého rozhovoru nezakopl a nenatáhl se na mokrých prknech. Až teď si uvědomím zvuk bežících tlam vedle mě. Pohlédnu na vlkodlaka.

Proč bych ho měl zabíjet?
Proč musíš mít tak pitomé otázky? Prostě to udělej. Nebo on zabije tebe.
Myslíš, že se mu zrovna v tomhle počasí chce bojovat?
Je to vlkodlak. Zabij ho!
Ne. Zrezli by mi nože.

uzavřu svou debatu. K mému štěstí jsem se zatím pořád nenatáhl a tak štasten dorazím ke dveřím krčmy zárověň s vlkodlakem. Reakce hostinského je pro mě trochu překvapivá a mě ruce automaticky sklouznou za opasek k házecím dýkám. Díky bohům to on nekomentuje a když hostinský meč schová jen mu pokynu hlavou na pozdrav a zapadnu co nejblíže ke krbu.

Hospoda a Bouře

Povyku si nechci všímat. Nijak nechci do něčeho zasahovat. Ootčen ke všem kteří se snaží naházet na mé brnění co nejvíce bych docela uvedl jako zpestření a později to uvedl jako soutěž. Ale kd teď bude moje brnění mejt? No přeci já, a kdo se nasmál nejvíc? Ten co se trefil.
Když se hospoda z větší části vyprázdní, otočím hlavu na hostinského: "Mohl bych vás poprosit o kýbl s vodou a dva hadry? Jeden suchej a druhej na umytí. Děkuju"
Když mi hostinský vyhoví, začnu si omývat brnění u krbu, suchým hadrem hned suším, aby nezrezlo. "Jako nádobí." povím s lehkým úsměvem a kroucením hlavy.

Když vstoupí dovnitř Mucro a Kae, zvednu oči na hostinského. Proč takhle přehnaně reaguje? To není normální. celá hospoda se rozsvítí a opět zhasne, následně zahřmí. Bylo to hodně blýzko.

Zvednu se od krbu, protože si tam stoupnl Mucro, a přijdu blíž k hostinskému. "Proč vytahujete meč?" optám se nesměle.

Stojím na místě a rozhlížím se. Vzduch se mi dostává do nozder a nutí mě kýchat. Blíží se bouře.
Unavené tlapy lehce přešlápnou, jak se snažím odpočinout si, ale neublížit si při tom. Natažené svaly nejsou nic hezkého, jak jsem zjistila.
Ozve se ohlušující rána, co mě vyruší. Pohlédnu na nebe.
Hnusná bouřka nás čeká...
Ještě chvíli se protahuju a přemýšlím o tom, že se proměním do lidské podoby, když se rozprší. Nezbývá mi, než dát se opět do běhu.
Připomíná mi to ty noci u řeky. Když jsem se učila běhat s ocasem.
Vzpomínka mě rozesměje, ale rozesmutní zároveň.
Tlapy přejíždějí přes hladký povrch, po kterém běžím. Očima hledám nějaké suché místo, kde bych se schovala. Žlutá trochu světlélkuje, ale stejně vidím velké kulové. To ten déšť. Nevidím skrýš, ale postavu. Přidám, abych ji dohnala. Není to pro mě problém, taky jsem dvoumetrový vlk. Hnědorudé chlupy za mnou vlají.
Potěšeně musím konstatovat, že ten vedle mě je muž. Muži jsou lepší společníci než ženy, moc toho nenamluví.
Tenhle vypadá, že ani mluvit neumí.
Vidím, jak na mě kouká a přátelsky se zazubím, jak jen mi to ve vlčí podobě jde.
Vstoupím dovnitř hostince, kam jsme doběhli, kde mě přivítá hostinský se šavlí.
Milé přivítání. Fakt.
Oklepu se, čímž ohodím všechny okolo, a pořádně se protáhnu. Smrdím jako mokrý pes, to je pravda. Zavrčím.
Zatracená vlčí kůže.
Obrátím se k hostinskému.
"Mohu vás poprosit o volný pokoj, abych se mohla v klidu přeměnit a obléct? A teplou koupel, prosím?" na ta slova se položím, abych se trochu snížila. Žlutýma očima rentgenuju okolí.
"Proč jste na mě vyjel s mečem?" brouknu.

Putyka


Když se hospoda vylidní, tak si sednu na nejbližší židli a ukryju meče zpět pod roucho, ale mé rozhořčení kleslo jenom málo.
Alespoň tři prokurátory, soudce a nějaké stráže, Tohle se takhle nemůže nechat. Tahle vesnice je trnem v oku Boha a proto musí být buď obrácena na správnou víru nebo spíše v tomto případě vypálena do základů.
Rozhlížím se kolem, jestli neuvidím nějakou čistou duši, alespoň jednu.
Pomalu se blížím očima k tomu démonskému stvoření, ale než tam dojdu tak se otevřou dveře a dovnitř vejde vlkodak! Zvířecí démon jenž musel posednout nějakou dívku, neřku-li čarodějnici. Jistě obcovala s ďáblem ve vlčí podobě a tohle je její "odměna".
Okamžitě se zvednu a spolu s hostinským vytáhnu meče.
Otočím se do lokálu a zakřičím.
Rychle to znehybněte, musím z toho dívčího těla vymítit démona! Snad ještě není pozdě!
Chytnu se za kříž, a druhou rukou chytnu nejbližší lahev s vodou. Udělám před ní křížem kříž a požehnám jí.
Načež tím poliju vlkodlaka, kterému to očividně nic nedělá, ale já jako bych to neviděl.
To ti ukáže bestie! Opusť toto tělo!
vytvořím meči kříž a začnu odříkat
Exorcizo te, omnis spiritus immunde, in nomine Dei Patris omnipotentis, et in noimine Jesu Christi Filii ejus, Domini et Judicis nostri, et in virtute Spiritus Sancti, ut descedas ab hoc plasmate Dei, quod Dominus noster ad templum sanctum suum vocare dignatus est, ut fiat templum Dei vivi, et Spiritus Sanctus habitet in eo. Per eumdem Christum Dominum nostrum, qui venturus est judicare vivos et mortuos, et saeculum per ignem.
Tento krátký exorcismus, která je jistě pro démony, nemrtvé a všechno podobné docela zhoubný, by neměl na stvoření přírody - vlkodlaka fungovat, ale já mám za to, že jde o démona a o vlkodlacích a podobných ani jinak neuvažuji a tak odříkávám s vervou a tomu vlkodlakovi musím připadat ohromně směšně. Když skončím tak s uspokojeným výrazem poodestoupím jakoby se mělo něco stát. Když se ani chvíli nic neděje začnu lehce zmatkovat.
Jak můžeš odolat mému exorcismu?! Jsi silnější démone, než jsem myslel, ale služebníka boží lehce nedostaneš, budu sebe i tyto lidi bránit svým životem! A když bude třeba klidně ho v boji s tebou ztratím! Neb šťastní jsou ti jež umírají ve jménu Pána!
a čekám, že se na mne vlkodlak vrhne.

Před svatým otcem

Zničeho nic se přede mnou objeví muž v kápi a začne pokřikovat. Rozeznávám slova, chápu jejich význam, ale nerozumím důvodu proč s tím začal. Provedla jsem snad něco?
O co se to do háje snaží?
S co největším sebezapřením na sebe nechám vylít svěcenou vodu. Oni se neoklepu. Zarývám své oči do jeho a ani nevrčím. Moje mysl je právě v tomto okmažiku naprotsto uklidněná, jinak by mě dozajista zabil. Když skončí se svým "rituálem", odvážím se promluvit.
Mluvím klidně a s rozmyslem.
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho Jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. povzdechnu si Amen.
Už chápu proč mě tohle Darmelien naučil. Škoda jeho konce v plamenech. Posmutním.
"Svatý otče, já nejsem ta zrůda, kterou hledáte. Chci se jen v klidu vyspat."
Ležím rozložená na zemi a koukám na něj očima žlutýma jako topaz. Vlastně vypadám jako obyčejný, hodně přerostlý, vlk. Nevím, co mu na mě tak vadí.

Zbožný vlkodlak???


Zaraženě otevřu ústa a meče mi trochu poklesnou, pak se ale narovnám a novým elánem.
Ano, slyšel jsem o tom! To by vysvětlovalo proč ti boží slova nijak neubližují. Neboť ty nejsi již více služebníkem Satana!
procházím se kolem ní jako nějaký detektiv co právě přišel na to, kdo je vrah.
Nevěděl jsem, že experimenty tak pokročili...a co děláš zde? Přišla jsi bojovat "ohněm proti ohni"?
obcházím ji a prohlížím si ji.
Otec Frederick mi říkal, že se Svaté Oficium snaží vychovat vlkodlaky, upíry a podobné dosud pekelné bestie, tak aby se obrátili na tu správnou cestu a stín na své duši smyli krví svého druhu, který je prokletý....jsem rád, že to mělo úspěch!
s úsměvem se před vlkodlakem zastavím, jistý si tím, že mám pravdu. Pokud by tomu tak bylo, tak tato....dívka sdílí mou víru a navíc má povinnost mne jako inkvizitora poslouchat...pokud ovšem...
A nebo je to jinak? Nebyla jsi snad takto vychována jak jsem řekl? Nesloužíš snad Svatému Oficiu a jenom se tu rouháš do obličeje služebníku Božímu?!
do mého hlasu se opět vkrade jakési podezření a agrese.
Rci mi co je pravda a proč zde jsi?! A opovaž se lhát, vyslýchal jsem již jinačí "ptáčky". Nejen vlkodlak a lidi...i jiné okřídlené potvory a věř mi, že právo útrpné je velmi úspěšnou metodou, jak zjistit pravdu a tak lehce poznám lež a ani nemusíš být na mučidlech!
alespoň jsem o svém dokonalém odhadu přesvědčen...pravda je, že jsem vždy všechny mučil tak dlouho dokud se nepřiznali i k tomu co nebyla pravda.

Vzdychnutí

Unaveně na něj koukám a bystře poslouchám jeho slova v naději, že mě přestane obviňovat a dá mi konečně pokoj.
Už od narození jako člověk jsem byla vychovávána podle Svatého Oficia, zakořenilo to ve mě. Vše dodělal můj mistr. On sám byl kněžím, než se stal vlkodlakem. Kupodivu nesoptil, jak to u vlkodlaků bývá, ale snažil se, skoncovat se svým životem. zhluboka vzdychnu. Sám mi vyprávěl, jak mu bůh ukázal správnou cestu. Věřím tomu. Co se má stát, se stane. Jestli méte pocit, že jsem pro vás nebezpečná, tak mě zabijte, i když já vážně nevidím důvod... zívnu. ..proč byste to udělala. Jsem jen čl- vlkodlak. Nic jsem neprovedla....a....promiňte. Neumím si zakrýt tlaokou pusu aniž bych to tu zdemolovala.
Osobně jsem nikdy proti svatým otcům nic neměla, dokonce ani když mi v jednom nedorozumění zabili učitele.
Proč tu jsem? Sama pořádně nevím. Prostě jsem se rozběhla a skončila tady. Náš pán mi zjevně ukázal cestu, poukážu.
Co mu mám sakra říct, když nevím? Ach..
Jestli je tu proti čemu bojovat, to pravda nevím. A myslím, promiňte mou drzost, že to nezjistím dokud si pořádně neschrupnu. Bolí mě nohy, víte? S bolavýma nohama se mi dost blbě přemýšlí
Pak odvrátím oči od otce a koukám na hostinského.

Hospoda, vyprávění hostinského
Hostinský chvíli mlčí, jen kouká do země.
,,Někdy, když přijde bouře se objeví i lykanové. Lykantropové většinou útočí na tuto hospodu. Když jsem tě viděl ve dveřích, myslel jsem, že jsi oni... Však je možné, že tu budou za chvíli ti vlčí ďáblové..." řekne hostinský a přejde ke dveřím. Zavře je na těžkou petlici a něco mumlá. Nevíte, jestli to je modlidba, zaříkavadlo nebo jen nadávky. Poté už je ticho. Venku kvílí bouře. Teď, dokud tu nic neútočí máte trochu čas vzájemně se poznat.

Odpověď a krčma

Svou odpověď jsem dostal hned. Otočil jsem se ke krbu a vrátil se na své místo kde jsem sušil zbroj. "Dovolíš?" řeknu Mucrovi, chytnu své brnění a začnu ho leštit. Jeho odleskyrudé barvy jsou viditelné díky ohni, černá tolik nevrhá světlo. To kvůli případnému skrývání, abych nebudil pozornost.

"Kolikrát týdně se tu objevují?" optám se hostinského na jeho poslední větu.

Když jsem hotov s čištěním, zvednu se a představím se všem kteří tu jsou: "Těší mne, jmenuji se Chios Sheshaia. Můžete mi říkat Chios, nebo rátce Chi. To je jen na vás. Nemusíte mít ze mne strach, jsem paladin, jenž stojí na straně dobra." sjíždím pohledem každého v místnosti s lehkou poklonou, tak jak to dělají elfové.

Vevnitř

Zatracená bouřka. Zamrkám a vejdu do místnosti. Ale aspoň se to tu vylidňuje. Řeknu si hostinskýmu o něco k jídlu a sednu si někam dozadu tak, abych seděla zády ke stěně. Věci si položím do klína a pohodlně se usadím. Poblikávání světel, mihotající se stíny, nepřetržitý hluk a přítomnost něčeho, co patří zašlápnout mi na náladě rozhodně nepřidávají.
To je ale velkej.... aha, tak to asi nebude pes.
Sama pro sebe se usměju, ale jen do chvíle, než ten kněz zase začne vyvádět. Užuž vstávám, když se s podobnou litanií ozve i vlkodlačice. Překvapeně na ni zírám, nevěřím svým uším. No, aspoň by tady měl být klid.

Anebo ne? zamračím se, když si vyslechnu historku o vlkodlacích.
A jak to je dlouho. Odkdy se objevují?

Na oplátku se směrem k Chiovi ukloním a taky se představím. Krátce a bez litanií.

V hostinci

Rozpravu kněze a vlkodlačky si moc nevšímám. Jen nepřítomně vytáhnu pravačkou jednu z házecích dýk a začnu si s ní v ruce nepřítomně pohazovat. Jako vždy když propadnu do svého nitra.

Proč mám pocit, že během toho běhu sem se na mě usmála?
Protožžže to udělala, utpče! Chápeššš, žžže si nás měřila jako večeři?!
Kdyby jsi trošku vnímal jejich rozhovor tak to udělat nechtěla.
A ty jí snad věříššš? Jsi větššší naiva nežžž na kterého vypadáššš.

Bez toho abych změnil frekvenci se kterou si pohazuji dýkou začnu vědomně vnímat i své okolí. Poznámka hostinského mě zaujme a tak začnu naslouchat začínajícímu rozhovoru.

Já říkal, žžže vlčouni nás chtějí sežžžrat.
Nemůžes už konečně zmlknout?
Proč?
Je o otravné. A pokud se k nám přiblíží tak je zabijem.
Zuřivě a bestiálně.
Rychle a čiště.

Povzdechnu si. Jediné kdy se my dva schodnem je, když dojde na naše vlastní přežití, ale pokud jde o boj tak si opět nerozumíme. A to nesmyslným bojům snažím vyhýbat.

HOSTINEC

Chvíli jen poslouchám co si tu ostatní říkájí a pozoruji je, no překvapil mě tu ten vlk a nějací další, ale rozhodně mě nezajímají tak jako můj pergamen s neznámým písmem, proto si ho začnu číst, ale stále poslouchám ostatní, přece jen je neznám a tak jim nevěřím, potřeboval bych někoho kdo by i kryl záda, aby se mě nějaký z těchto "nelidí" nepodíval na vnitřnosti a krev. Jen upínám oči ke svitku a také poslouchám co se děje, aby mi nic neuiklo. Po chvíli svitek opět vrátím do vaku a otočím se do místnosti, prohlížím si ostatní a čekám jestli na mě nějaký nebude reagovat.

Hoštineč

Dlžím še té paní a toutám na to čo še děje okolo. Po nejatém čáštu še putyka vypláždní. Paní hoštinšká pčineše nějaté deky. Nedka ši plo jedňu dondu a vlátím še špět k paní še ktelou šem pšišl. Šedím a četám. Najednou še ložlaží dveže a f nich štojí nějatý pán a ... vltodlat.

"Áááá, bojím, bojím, bojím."

Štovám še pot detou - tčena ši mě nevčimne. Otamžitě še otolo vltodlačiče žačne motat nějatý ... blážen a žašne jí tlopit vodou a pláčat nějaté bláboly.

Saigi, Saigy - tam ty šeš to doštal - šamí žlváštní lidé ... šnad še š toho nějat doštanu.

Ta vltodlačiče žačne povídat úplně nolmálně - možná bych še š ní mochnul štamaládit.
Pomaličtu k ní dondu a šendu ši pčed ní na žem. Češtou vežmu plo vltodlačiči taty jednu detku.

"Aloj paní vltodlačiče. Tady máte detu."

Ušměju še na ní ... šnad mě nešpapá ...

Před... co to sakra je?!

Ležím na zemi s polozevřenýma očima a téměř usínám. Poznámka hostinského mě zaujme. "Bratři krve, že se chystají zaútočit? Nu, jestli to vážně udělají, bude to zajímavá podívaná a snad i ten souboj, protože bez stříbra je nejzvládnu a to by mě zranilo samotnou. Kam se ti hodní poděli, vždyť dřáv útočili jen pro potravu a teď, nechápu..."
Odfrknu, což nadzvedne nejbližší ubrus. Trochu zčervenám.
"Eh, promiňte..." zatvářím se nevinně, div se mi nad hlavou nezjeví svatozář.
Kae, Kae...
V tom uvidím.. co to jen je? Skřítek? Roztomilé stvoření na mě promluví a něco mi podává. Pousměju se, abych ukázala, že mu nechci ublížit. Nebo jí?
To je ale loškošnej dlobešek..
"Děkuji moc. Neříkej mi, prosím, vlkodlačice, jmenuji se Kaellienthr.. víš co? Kae. Jsem Kae. A ty? Neboj se, neublížím ti." posunu ruku, aby se na ní mohl posadit a vděčně přijmu dar. Stáhnu si ho na záda, i když mi je nepokrývá ani zdaleka celé, je to příjemné.
"Tam je ale hnusně, co?" oslovím lokál, hlavně toho muže, co se mnou běžel. Hodím na něj vesel přátelský úsměv.
Kéž bych už mohla do lidské podoby..

Rozhovor s vlčí slečnou?

Jmenuje se Kaellienthia, že?
Kdo vi?
Nu raději zůstanu u Kae. Na tom si alespoň nezauzluji jazyk.
Mě spíššše zaujala ta zmínka o stříbru. Bez něj proti tem vlčounům moc šancí mít nebudem.
I s jejich uzdravovacími schopnostmi se dají zabít. Bez hlavy toho ani vlkodlak moc neudělá.
A ty si vážžžně myslíššš, žžže se k němu dostaneššš tak aby jsi mu usekl hlavu a přežžžil to?
Uvidíme jak to dopadne.

Z mého vnitřního rozhovoru mě vyruší hlas či spíše pohled vlčí slečny. Automaticky ji pohlédnu do očí.

"Jak pro koho slečno."

pousměji se a až teď mi dojde, že si po celou dobu co zde sedím si pohazuji s nožem. Zachytím jeho čepel a začnu ho protáčet mezi prsty. Zvyk je zvyk.

"Vždy záleží na úhlu pohledu. Pro zločince a pocestné je toto počasí nežádoucí. Na druhou stranu pro hostince a střážné je příjemne. Hostinští mají třžby jelikož všichni dřepí v putykách. Nu a strážní mají klid, protože v tomhle počasí jsou raději všichni zalezlý v brlozích a nálevnách."

osvětlím ji svůj myšlenkový pochod a opět si začnu pohazovat dýkou.

Moc kecáššš.
Vadí ti to snad.
Možžžná. Uvědom si, žžže je vlčák. Sežžžere nás.
Težko.
Aby jsi se nepletl. Nerad bych někomu posloužžžil jako svačina.

Putyka

Ještě chvíli se vlkodlačici dívám do očí a zasyčím:
Budu si na tebe dávat pozor démone.
pak se otočím do lokálu ještě s ohněm v očím.
Teď mne všichni poslouchejte. Svaté Oficium mě sem poslalo, v této oblasti jsem dočasným kurijním inkvizitorem do té doby, dokud sem nebude poslán trvalý.
Přecházím a ukazuji přitom mečem na všechny, nikoho nevyjímaje, ani Saigi.
Tenhle kraj je plný nelidí, heretiků, odpadlíků a pohanů, ale je zde i větší zlo. Nemtví, démoni a zatracené duše se houfují v okolí a je třeba to zastavit. Než se tak stane, jsem ochoten ignorovat vaše předešlé hříchy a i vaši špinavou krev, která vrhá stín na Boží slávu.
Zastavím se postupně u každého a přitom pokračuji.
Ale než to skončí, tak budete bojovat proti v této svaté válce, jinak vás bude soudit světské právo, dle kterého je hereze a odpor Svatému Oficiu zločin. A jako nejvyšší představený práva Božího, které je nad světským, budu já vaším soudcem i katem. Na každém z vás vidím hřích za který by jste měli pykat.
Ukáži na Kae a Dreaksise
Démon - upálení.
Poté na všechny nelidi
Odmítání Boha jako jediného pána - doživotní žalář nebo upálení
A nakonec na lidi
Renegátství, hereze - od nošení křížů doživotně, přes žalář až po upálení.
Naprosto vylučuji možnost, že by někdo z nich mohl být nevinný...nikdo není.
Nenechám se zastavit ani zarazit žádnými vašimi kouzly, vaší silou....nebo vašim nevinným zjevem.
pohlédne na Seigi, kleknu si k ní a podívám se jí zblízka, tak že se skoro dotýkáme nosy.
Nepřináším mír, ale plamenný meč trestu Božího.
zasyčím a zase se narovnám.
Pak přejdu opět do popředí a schovám zbraně.
Jmenuji se Otec Michael, zapamatujte si to jméno, protože to budu já kdo vám dá poslední pomazání a zatlačí vám oči.

Hospoda
Hostinský asi pět minut mlčí, což vám v té atmosféře připadá jako hodně dlouhá doba. Jeho oči se zahledí kamsi. Jde vidět, že téma ,zlí vlkodlaci' mu vadí.

,,Poprvé zaútočili několik nocí po první bouři... Je možné, že to jsou nějací lidé z vesnice, že přes den sekají dobrotu a v noci takhle. Je možný, že to je někdo z těch, co mne ošidili a já je nahlásil sirovi... Možná se mstí..." řekne nakonec vyčerpavým hlasem.

Přejde ke dveřím a zkusí jejich pevnost.

,,A ocenil bych, kdyby tu pán inkvizitor přestal vyvolávat hádky... Nechte si to na ven..." řekne a jeho oči se zabodnou do Michaela.

Slyšíte šumění deště, rány hromů, dopady kapek na okap. Zde je krásně sucho a útulno. Hostinský přijde k velkému krbu, vyndá z něj rožně a rozžehne ho. Po chvíli je tu i krásné teplo. Ale najednou uslyšíte ve velké dáli štěkot a vytí.

Uražená

"Vy se řadíte ke které z těch skupin?" hodím šibalský úsměv na mužíka s nožem. On se mi líbí. Ten nůž ne.
naštěstí není ze stříbra.. snad..
Úzkostlivě vrhnu pohled na zijvu na ruce, kterou mám od podobného nožíku.
Prý čestní lidé... vrazi.. všichni jsou to vrazi..
Ze rtů mi uteče krástké zavrčení, ale pohled mám stále klidný. Pevný.
Pak začne otec Mchael láteřit, což mě rozzuří.
"Kolikrát vám mám proboha říkat, že já nejsem démon?! Říkáte snad o lidech, kteří mají chřipku, že jsou démoni?! Tohle je podobné - je to nemoc. Co sem měla asi udělat? Kdybyste věděl, co jsem prožila, neodvážíte se na mě vůbec otevřít pusu!" odsekávám jednotlivá slova se zlobným pohledem, ale jinak se na mě naprosto nic nemění. Pak se podívám na démona. "Jestli mám být úpálena, tak jen za předpokladu, že půjdete se mnou." vrknu na svatého otce, shrábnu klíče od pokoje a uraženě odpochoduju do patra.

Rozmluva

Po své úkloně se vrátim ke krbu, kde si sednu na židli jako na koně. Přu ruce o opěradlo a dívám se po okolí, ohni a bouři. Poslouchám rozhovor Mucra a Kae-i. POhlédnu na Mucra a k jeho větě dodám. "S tím právě zloději a jiná chamrať počítá, kdo by v dešti někde chodil. Strážci se budou nudit a budou si myslet že nikdo nevytáhne paty. V té chvíli je to dobrá chvíle pro cokoliv.", zvednu svůj těžkej zadek, dojdu k pípě a zažádám si o jednu pintu. "Hostinský, mohl bych dostat?" prohodím, podrbu se na své hlavě, čekajíc na pivko.

Utíkající uražená vlčí slečna (kde jen seženu lepidlo?)

Inkvizitora nevnímám. Je mi ukradený, ale bohůžel jemu ne.

Žžžabijem ho. Krutě a bolestivě.
A proč by jsme to dělali?
Protožžže moc kecá. Copak jsme snad spáchali nějaký hřích?
Ty jich máš na svědomí mnoho a já jen o něco méně.
Kecy. Vžžždy jsem se jen bránil.
Ale obrana u tebe znaméná preventivní útok.
Detailisto.

Odvaze hospodského se jen tiše pousměji. Tenhle inkvizitor vypadá, že za každé slovo proti němu bude zabíjet. Nu ale s čepelí skrz oko v hlavě se zabíjí špatně.

To užžž máme ověřené, žžže?

A za zapálení ohně má hospodský můj tichý dík. Teplo je po té bouři, ve které jsem musel běžet velmi příjemné a vítané. Otázka vlčí slečny mě mírně zaskočí. Či spíše nevím co odpovědět.

Ja jaké straně jen můžu být?
Samozřejmně žžže zlé. Proč si nevzít to co chci, kdyžžž k tomu mám prostředky?
Protože to se ve společnosi, ve které se pohybujem nedělá.
Jsme vrah a zabíječ tak proč ne?
Jsme šermíř a žoldák. Proto ne.

"Momentálně jsem jen obyčejný pocestný."

usměji se nan i vlídně. Jejímu mírně nervóznímu pohledu k mému noži se kterým si opět mimoděk pohazuji se jen v duchu nevesele pousměji. Asi s chladnými zbraněmi nemá nejlepší zkušenosti. Při její rozlobené odpovědi směrem k inkvizitorovi jen lehce chytnu čepel mezi prsty připraven zasáhnout kdyby se rozhodl udělat nějakou pitomost. Levačkou pomalu zabloudím ke stehěnímu pouzdru a uvolním pojistku zajišťující dlouho dýku v ní. Přeci jen jít do boje jen s házecími noži je blbost.

Boj! Boj! Boj!
Mlč. K tomuhle boji tě neputsím.
Sobče.

"Nemá te moc optimistický náhled na věc pane."

odpovím Chiosovi, ale pořád dávám pozor na inkvizitora. Naštěstí vlčí slečna vyklidila pole a tak se žádný boj snad konet nebude.

Slyšššíššš? Vlkouni. Boj bude!
Ach jo.

povzdechnu si při zaslechnutí zavytí a začnu žolglovat s házecím nožem. Postupně k němu přidám další dva. Hold taková nenápadná rozcvička.

Lokál

Do hovoru se nezapojuju, jen poslouchám, zejména slova toho kněze mě zaujmou. Konečně někdo, kdo ví alespoň něco. Ale ten zbytek jsou pěkný žvásty.
Spíš realistický.
Odpovím na poznámku muže házejícího si s nožem, s jehož názorem nesouhlasím stejně jako paladin. Občas se nedůvěřivě podívám na démona čtoucího svitek, ale nikdy ne nadlouho. Při slyšitelném zavití se zamračím a otevřu kryt toulce, kdyby bylo potřeba střílet.
Fajn, první úkol se zdárně rozrůstá, teď ještě se jich zbavit.
Vstávám a sednu si na stůl, v očích mám odhodlání.
Brání tady někdo vesnici nebo je každý sám za sebe?
Zeptám se hostinského a opět si pohledem změřím démona. Však na něj taky přijde...

Cesta do pokoje - Kae
Prostě popadneš nějaký klíče a zkoušíš, kam patří.

Tam, kde jsou pokoje vyzkoušíš všechny zámky, ale klíč nepasuje do žádnýho. Nakonec ale najdeš dveře, kam to patří. Za nima jsou schody vedoucí dolů, jejichž konec se ztrácí v temnotě. Sejdeš dolů a ucítíš pach koňského potu a slámy. Zřejmě je tohle horní vchod do stájí. Vrátíš je teda zpět na pult hostinskému. Ten ti dá něco, co už protentokrát mohlo být od pokoje

Pokoj - Kae
Dojdeš tedy zase k pokojům a brzo zjistíš, do kterého patří klíč. Otevřeš tedy dveře. V pokoji je jakási polorozpadlá postel, skříň s nějakým kabátem a malý noční stolek. Když se pokusíš vzít kabát, velmi tím zvíříš vzduch. Vyletí hromada molů a prachu. Na stolku je jakýsi přívěšek, snad omluva za tak hrozný pokoj...

Hospoda - ostatní
Hostinský dá Chiovi pivo a pak chvíli kouká do prázdna.
,,Myslíš, že v bouři vesnici stráže nehlídají..."

Hospoda

Nesouhlasně zavrtím hlavou.
Nemyslím, že nehlídají. Jen se v tomhle nečase prostě hlídá hůř a vydržet v bouři venku chce opravdu hodně vytrvalosti.
Jestli to je někdo z vesnice, tak se sem stejně musel dostat někdo ještě dřív. Pak mi svitne.
Říkal ste, že útočí jen na tuhle hospodu? Podívám se na hostinského a vytáhnu klíč. Nemá s tím něco společnýho tohle?
Dívám se na něj s kamenným výrazem a přemýšlím, proč by to pro ně mohlo být tak důležitý.
Ty. Ukážu klíčem na démona. Nějak moc ses snažil se k té bedně dostat. Takže víš co tam je? Nebo proč tady je někdo jako ty?
Při pohledu na něj zatínám zuby, abych alespoň trochu zahnala nutkání poslat ho na věčné časy kam patří.

Pokoj

Pan "Jsem boží posel a vím všechno nejlíp" mě natolik otrávil, že jsem popadla první věc, co mi došla pod zuby a zmizela mezi pokojema.
Copak to nikdo nemůže pochopit? Všichni si myslí, jak je to hrozné, jaká jsem zrůda, ale já s tím žiju naprosto v pohodě. Copak upíři nejsou větší zrůda než já? Já k přežití lidskou krev nepotřebuju, mě stačí i úplně normální pečené maso. Ale já sem zrůda a upíři né, že jo?!
Pomalu zkouším jednotlivé zámky a k mému vzteku není žádný z nich ten praví. Když se konečně povede něco otevřít, zjistím, že je to Konírna.
To už si ze mě ale dělaj srandu, ne?
Vztekle se obrátím a vydám zpátky pro správný klíč. Taška s věcmi se mi houpe na zádech.
Usměju se na hostinského a vysolím ze sebe omluvu: "Hups, špatný klíč. Omlouvám se za nepříjemnosti.."
Když mi dá správný klíč usměju se, jak se sluší a patří a rychle odejdu. To celé trvá pár minut. Co se mezitím děje je mi ukradené.
To jsem zvědavá..
Klíček držím mezi zuby co nejopatrněji. Rychle najdu dveře a otevřu je. Rty se otevřou do O a tak také zůstanou.
Sice jsem dost dlouho bydlela v lese a neměla bych si tudíž stěžovat, ale tohle je hrůza. Očividně mě tu někdo nemá rád.
Změním se na člověka.
Jsem maličká, rozhodně nemám ty dva metry jako vlk. Kudrnaté vlasy, připomínající koňskou hřívu – jsou stejně husté a nepoddajné, mi spadají na záda, která jsou plná jizev od biče. Na každou z nich si pamatuju.
Nenamáhám se oblékáním, nejdřív si to tu chci prohlédnout. Zaujme mě kabát, ale když se ho pokusím vyndat, vypadne na mě všechen bordel co se tam za X let naschromáždil. Zavrčím.
Nenávidím staré kabáty plné molů.
Pohled mi přepadne na přívěsek na stolku. Vezmu si ho a nasadím na krk. Pak se konečně začnu oblékat. Oblečená chodím jako kluk – hnědé kožené kalhoty, vysoké cestovní boty, bavlněná košile a kožený plášť bahnité barvy. Na krku mám zavěšených pár přívěsků, za pasem váček s penězi.
Odložím tašku na postel, kde rozhodně nemíním spát a vydám se dolu. Teď už mluvím jemně, žensky a podstatně hlasitě, aby si mě hostinský všiml.
"Jednu rundu piva, prosím!" načež si přisednu k tomu, co se mnou běžel. Nahodím úsměv, ale oči zarývám do jeho.
Kdykoliv mě může napadnout...

Stále v hostinci

"Jak myslíte slečno."

Odpovím slečně s lukem a šípy.

Proč jsou takový pesimisti. Takový fanatici?
Protožžže taková je doba. Zabij je a budeššš mít klid.
Jejich zabití nic neřeší. Zbytečné násilí je hloupé.

během mého vnitřního rozhovoru se v lokále rozhoří diskuze o bezpečí vesnice. Moc si jí nevšímám. Podle mě by vesnice měla mít bránitelné hradby či alespoň palisádu. Takle se dá akorát zabarykádovat všechny vstupy do domu a doufat. Mezitím se opět ukáže vlčí slečna a vymění si klíč. Pravda je, že ona mě narozdíl od diskuze, zaujmula.

To si chceššš začít s vlčicí?
Přijde mi tady z těch nejnormálnější.
Jsi se zbláznil. Je vlčoun. Sežžžere tě.

její návrat do mé blízkosti mě poteší. Její pohled jí s klidem oplácím a mírně se pousměji. Asi tuším co jí běží hlavou.

Vath, dračí jezdec a temný elf

Bouře, útěk, vytí vlkodlaků
Letěl jsem na drakovi nad Slunečním údolím, když začala bouře, jež mne přinutila přistát.
Tche! Tomuhle se říká Sluneční údolí?!
Můj fialovočerný drak sdílel mou mrzutost. Je to drak, jenž ovládá temnotu a stíny a zásah bleskem by mu mohl docela slušně ublížit.
,,Počkáš tady, že? Kdyby něco..."
Nedořeknu, zvednu maličkou píšťalku z jednorožčího rohu.

,, Kdyby něco, zavoláš mne, jasný..." Odvětil drak. Vydal jsem se směrem k vesničce, jež zde byla. Kus za mnou začali výt vlkodlaci.
A jé...
Vytasil jsem meč a pokračoval v chůzi. Jeden z nich se dostal moc blízko.

Na čepeli mého meče se objevilo několik černofialových blesků, jež se následně zaryly do vlkodlaka. Zasténal, proměnil se zpět do lidské podoby. Sípavě se dožadoval pomoci.
Pomoct? Tche, to tak... I když... pokud ho dorazím, pomoc to je taky, ne?
Světle fialovou, až růžovou čepel jsem vrazil muži do hrudi. Muž, vlkodlak, zemřel.

Pokračoval jsem v chůzi k vesnici, až jsem uviděl hospodu (tu, kde jste vy). Zaklepal jsem...

(Zatím mi neotevřel, takže na mne reagujte až po PJ)

Vešel jsem dovnitř. Hospodský za mnou okamžitě zavřel. I zde jsem slyšel vytí vlkodlaků, jež zřejmě vyjí na mého draka. Po chvíli mé citlivé drowské uši zaregistrovaly dopad tlapek.
Blíží se sem?

Rozhlídnu se to zdejším obsazenstvu. Můj pohled se zastaví na skřítkovi.
Co to je?
Meč zastrčím do pochvy a přijdu blíž ke skřítkovi.
..Co to je?"

Elien - Hospoda
Hostinský chvíli přemýšlí.
,,Tak je to možné, ale spíše proto, že se sem dá z lesa nejlépe dostat. Vždy přichází od lesa. Myslím, že tam mají skrýš..."

Kae - Hospoda
,, Dobře paní...." řekne hostinský s unaveným pohledem a na chvíli zmizí ve výčepu. Po chvíli ti přinese velký korbel.

Vath - Před hospodou
po chvíli až musíš přímo bouchat, aby tě v hospodě slyšeli.
,,Hned to bude..." ozve se vevnitř. Všimneš si, že se k tobě v dešti přibližuje jakási postava.

Nara - Přibližující se k hospodě
Utíkáš před hroznou bouří, jež tě zastihla. V dáli uvidíš budou, ve které je rosvíceno. Přijdeš blíže a vidíš temného elfa ťukajícího na dveře. Stoupneš si vedle něj, taky chvíli čekáš. Nakonec se dveře otevřou.

Vath, Nara - Vchod do hospody
Vath okamžitě vtrhne dovnitř a všechny upoutá, Nara potichu vklouzne dovnitř. Vidíte zajímavou směsku. Skřítka, holku, která smrdí jako mokrej pes, chlapa pohazujícího si s nožem, další dívku, ze který jde protentokrát trochu cítit démon, zahalený chlap ze kterýho jde hodně cítit démon, další chlap drhnoucí brnění, černovlasýho chlapa v inkvizitorském rouchu, mladou dívku s lukem a cosi ve žlutém oblečení.

Ostatní - hospoda
Hostinský chvíli otvírá dveře. Sotva je otevře, dovnitř vlítne zmáčený temný elf a vklouzne stejně zmáčená rudovlasá dívka. Poté hostinský dveře zase zabarikáduje.

Úplě všichni
Vytí vlkodlaka už je velmi blízko...

Hostinec

Sedíc na svém pozadí, chvilkami se nazvednu, abych odlehčil svým drahým polovičkám. Snažím se skrýt strach, abych nevypadal jako blázen. Paladin jenž má strach. To se jen tak nevidí.

Jediná chvíle, která mne postaví na nohy je, když hostinský otevře dveře, do místností vstoupí temný elf a za ním rudovlasá dívka. To mne uklidní a opět si sednu a opřu se o svůj meč.

Bouře
Slyšela jsem o hrozných bouřích v této krajině, ale tohle se ještě dá přežít.
Zatím... Za jak dlouho se rozprší?
Běžím ke světlu, k hospodě. Tam ťuká nějaký temný elf na dveře.
Hm... temnej elf...
Zdravím tě řeknu mu telepatií, protože normálně mluvit nemůžu.
Čekám, až se dveře otevřou.
Tak se i stane.

Zatímco drow se okamžitě dere dovnitř, já si dávám načas. Potichu vejdu.
Jsem asi 18-ti letá žena, s nasazovacími drápy na rukou. Drápy mi ale dovolují uchopovat věci, jsou připevněny k předloktí. Dlaň s prsty můžu normálně používat, ale palce nemám, byly mi useknuty při mučení. Po celém těle mám menší spáleniny, který vytváří cejch čarodějnice, i když neprávem. Nemám jazyk, vyřízli mi ho. Moje elfí uši jsou s useknutými špičkami, ale můj sluch to nesnižuje.

A to vše kvůli tomu, že se nějakému šlechticovi nelíbily moje rudé vlasy.

Chvíli koukám na směsku přede mnou, poté si bezeslov někam sednu.

Hospoda

Nesouhlasně se dívám za vlkodlačicí, ale jinak již nereaguji.
Pomalu se opět posadím a poslouchám co se děje. Na poznámku hostinského jenom zasyčím
Narušování průběhu vyšetřování je také hrdelní zločin...dej si pozor krčmáři.
Po nějaké chvíli vejde nějaký další prokletý parchant.
Tohle místo musí být prokleté...schází se tu ta nejproklatější stvoření celého světa...a teď se tu objevilo i vtělení všech hříšných vlastností a hříchů...drow...
Podívám se na něj, ale pak mou pozornost upoutá dívka, která vejde...a hlavně její cejch.
Cejch?! Proč jí rovnou neupálili! Vyšetřující soudce asi nebyl při smyslech!
Když se dívám na její "drápy" je mi jasné, že to bude asi pohan...jako všichni kolem.
Zvednu se a přijdu k ní.
Kdo tě soudil?! Co jsi provedla, že ti vypálili pouze cejch. Vždyť i za uřknutí krávy se upálení udílí!
nakloním se k ní.
Rozhodnutí vyšetřujícího budu respektovat, ale pamatuj, že při jediném podezření skončíš na hranici...bez milosti!

Krčma

Poslouchám rozhovor v krčmě. Příchod Temného mě mírně překvapí, narozdíl od výzbroje dívky, ktera proklouzla do místnosti s ním. Jejícm drápům věnuji skutečně bedlivý pohled.

Jak myslíššš, žžže je s nimi dobrá?
Odhaduji, že dost. Když si troufne proběhnout vesnici na kolem které vyjí vlčouni.
Pravda. Žžže, ale musela být kus nežžž jí tohle provedli cožžž?

věnuji dívce krtký zkomavý pohled a v duchu přikývnu.

Byla, ale i když se očividně snažili, je její krása stále dosti patrná.
Jsou to parchanti. Měliby jsme je zabít.
Už zase začínáš?
Nikdy jsem nepřestal.

Povzdechnu si a zaposlouchýám se do komentování jejího příchodu inkvizitorem. Chytnu dýku za špičku a protočím ji mezi prsty.

"Co kdyby jste si raději zametl před vlastním dvorkem místo navážení se do všech zde?"

optám se ho ledovým hlasem a můj pohled není o nic příjemnejší.

S korbelem

Opatrně se rozhlížím, v ruce pivo, které bych mohla případně mrsknout po útočníkovi. Vytí mě zneklidní.
Tohle není dobré. Kolik jich jen může být? Zdají se naštvaní.. zničení... jestli v tomhle stavu napadnou hostinec, bude to těžký boj.
Povzdechnu si, napiju se a zavrtím hlavou. Nohy skřížím pod stolem a upřeně koukám do zdi. Pořád je to rodina, ač zlá. Mám proti nim bojovat? Nevím jak jsou staří, mohou být lepší než já... doplatila bych životem...
Znova ucunu, to ale už do dvěří vejde Drow a ta dívka. Oba je sleduju, ona mě zaujme.
Musela mít těžký život.
Vzpomenu si na své dětsví s bičem a zasyčím. Docela nahlas, přihmouřím oči a stisknu ruce. Znova sjedu pohledem na Drowa - vidím tu krev. Přivřu oči a snažím se potlačit zasténání, avšak blednu.
"V-v-v-vy jste....? Kolik jich je? Jak jsou staří?!" dožaduju se odpovědi a vyskočím tak rychle, že téměr zakopnu o své propletené nohy. To je jedno, zajímá mě jen a jen odpověď.
"Svatý otče, držte chvilku hubu," vyzvu záchvěvu vzteku Michala a chytnu chudáčka drowa pod krkem. "Tak mluv." ucedím skrz zuby.

Znova Vath, drow - dračí jezdec


Po dlouhé době, za kterou promoknu se konečně otevřou dveře. Vlítnu okamžitě dovnitř, ignorujíce cosi rudovlasého po mém boku (Nara). Namířím si to teda ke skřítkovi, ale to už mne přeruší urážlivá řeč jakéhosi bláznivého inkvizitora.

,, Hele, nech tu holku na pokoji, nech nás všechny na pokoji..." řeknu mu poté, co se vydá k rudovlasé.

Rozhlídnu se po místnosti. V tom na mne nějaká ženská začne něco ječet.
Co se jí zas nezdá?
Pak se mne pokusí chytnout pod krkem, což je u 2,5 m vysokého drowa vcelku problém.
,, Nechápu, co ti je... "

// Jo a logicky tvůj příspěvek nedává smysl, protože...
1. Ve vlkodlakovi jsem snáčet jen špičku čepele, kterou mám skrtyou, takže ji nevidíš
2. Je bouře, která i to na špičce čepele smyla.

Hospoda (Skoro všichni krom Araga)
,, Hele, nevyvolávejte zde hádky. Furt je to moje hospoda a furt vás můžu vyhodit do bouře. A tam by se vám asi nelíbilo..." Pronese hospodský, vypadá už mírně namíchnutě.
,,Možná, by jste se měli prát mezi sebou, vždyť za chvíli tu jsou ti hnusní vlkodlaci." s těmihle slovy probodne Kae pevný pohledem.
,,Doufám, že ty nám tu škodit nebudeš. Jestli jsi s nimi, zhyneš rukou mou. To ti zaručuji."

Po chvíli se ozve další klepání na dveře, ale pořád ne vlkodlak.

Arago
Unaven jdeš po kraji řeky, až se začne blýskat. Chvíli na to začne hnusná bouře, jakou jsi ještě neviděl. Prý to zde je noc co noc. Studené cáry vody padající z nebes tě osvěží, přinutí zrychlit a dostat se rychle do nějakého ukrytu. Zrychlíš tedy a poodejdeš dál od břehu řeky, jejíž břeh se dosti rozbahnil. V dáli uvidíš světlo vycházející z okna. Přijdeš blíže a uvidíš stáje patřící hospodě, dveře jsou zamčené. Obejdeš to, až se dostaneš ke hlavním dveřím. Zaťukáš. Slyšíš přibližující se vytí vlkodlaků.

Ti v hospodě
Hospodský si připraví šavli, aby byl schopný ji rychle použít. Poté otevře a vtáhne jakéhosi červenohlavého člověka, promáčeného na kost, dovnitř. Poté opět rychle zabouchle a zajistí závorou.

Arago
Dveře se otevřou, někdo tě vtáhne dovnitř a okamžitě zase dveře zavře. Jsi v hospodě, osvětlené loučemi visící po stěnách. V hospodě je velmi zajímavá směsice lidí.

Všichni
Jakoby vytí vlkodlaků bylo stále blíž, až téměř za rohem...

Hospoda

Jak dlouho jsem na cestě? Nevím. Možná den a možná týden. Neměl jsem náladu na lov a začal jsem slábnout kvůli nedostatku jídla. Putoval jse dál směrem kde jsme měli provést další experiment. Prý "studie bytostí nadpřirozených". Bohužel už žádné "MY" není. Rozpoutala se ohavná bouře na jakou jsem rozhodně nebyl připraven. Oblečení mi velice rychle promoklo a začaly se okolo mě ozývat podivné zvuky. Pobídnul jsem koně a vyjel jsem směrem, kde jsem viděl světlo. Byla to maá hospůdka ve které to očividně žilo. Chtěl jsem ustájit koně ale stáje byly zamčené.

Do plesnivého dřeva, musím za hospodským pro klíč a kde si asi mám do té doby uvázat koně?

Podivné zvuky se přibližují a já jsem čím dál nervoznější.
Co to tu mají za psy? Nebo vlky? Žeby měl mistr pravdu a jsou tu vážně nějaká podivná stvoření?

Začnu si tiše mumlat stále dokola naučená slova a jdu k hlavím dveřím... když zaklepu a zkusím kliku jsou zamčené.... Po chvilce mě muž s šavlí vtáhne dovnitř ani nevím jak jsem se tam dostal.

Co? proč??? Já nic neukradl, vážně!

Zareaguju zbrkle na vtáhnutí do hospody.

Ehm.... Venku mám koně a no... Něco tam venku je. To počasí by asi přežil ale je tam ještě něco jiného z čeho mi běhá mráz po zádech. Mohu si pujčit klíč od Stájí?

Normálně by mě ven nikdo nedostal, Ale ten starý kůň a brašna přecpadá knihami a poznámkami kterou jsem upustil na zem u dveří jsou to jediné co mi po mistrovi zbylo.

A co jsou vůbec ty stvoření venku? mám tu z toho blbý pocit!!!

Rozčilená

Můj pokus ho chytnout a vyzdvyhnout do výšky, aby si uvědomil, s kým má tu čest, zdá se nevyšel. Nepřestávám přesto na něj vrčet.
KOLIK jich je?! bouchnu. Je to teď důležité. Jak pro mě, tak pro ostatní. "jak sou staří - no tak?!
Teď na mě pro změnu začne štěkat hostinský. Ne, že bych mu nechtěla urvat hlavu.
"Právě se pokouším zjistit, jakou mám šanci, kdybych tu chtěla zůstat a pomoc. Moc mi to neulechčujete" zavrčím.

(Ok, tak PPJ asi teď nenapíše, takže Kae bude muset počkat)

Hospoda - Arago
Hostinský cosi zamručí a hodí ti jeden velký klíč, který je trochu vlhký od vlčí slin (trochu).
,, A dělej. Pak se vrať stájemi, neobcházej to znova. To venku jsou vlkodlaci a chystají se zaútočit. Proto bejt tebou mizím rychle do stájí." Vyjdeš ven.

Venku - Orb, Arago, Kerry
Když Arago vyjde ven, spatří dvě vcelku lidské postavy, každou z jiného směru, jak běží k hospodě. Nechal jsi je proběhnout dovnitř a zavřel.

Z venku dovnitř - Orb, Kerry
Běžíte po břehu rozbouřené řeky, každý z jiného směru, k světýlku, hospodě. Když jste kus od hospody, navzájem se spatříte. Hned na to z hospody někdo vyjde a pustí vás dovnitř.

Hospoda - Orb, Kerry
Spatříte roztodivnou skupinu
Vlkodlačici křičící na drowa, jakéhosi inkvizitora křičícího na rudovlasou holku a podobně...
Hospodský v ruce třímá šavli.
,, A kdo jste zase vy?!"

Venku - Arago
Popadneš brašnu, koně za uzdu a po kluzkém povrchu, naprostou tmou, pokračuješ dále ke stájím. V dáli možná spatříš pár přibližujících se bodů, snad asi velkých psů. Dojdeš do stájí, ustájíš koně (zamkneš stáje) a vrátíš se po úzkém schodišti do hospody. Momentálně jsi v druhém patře, tam, kde jsou pokoje. Od zdola slyšíš hádku jakési holky a drowa..

Hospoda

Běh.
Není to má oblíbená kratochvíle a už vůbec ne v takovémhle počasí.
Nohy se mi boří do rozmočené půdy, kapky mi stékají mo mé holé hlavě přímo za krk a do obličeje.
Zasranej déšť.
Ale zdá se že déšť na mé myšlenky nereagoval ... a ani jsem to nečekal.
Zmrdaný kapku... zkurvený počasí.
Běžet už se mi ani nechce ale popohání mě hrůzné vytí.

Po chvíli běhu vidím hospodu.
Zkoncentruji všechny síly a vbíhám celí promáčený do hřejivé náruče hospody společně ještě s nějakým chlapíkem. Sdílím jeho pocity a vsadil bych boty že ho ten déšť už taky pěkně štval.
Ale když jsem uviděl hospodského jak nám cpe šavli skoro až do ksichtu, můj pocit úlevy a chvilkového štěstí ustal.

Kdo bych měl jako bejt? Sem obyčejnej prostej člověk co hledá přístřeší a dobré pivo.
Po chvilkové odmlce dodám.
Přeci by jsi nebyl tak špatnej hostinskej aby si vyhodil zákazníka do deště.

Letmo prohlédnu přítomné "lidi".
Inkvizitor ? Už od pohledu patetický.
Pomyslím si když ho spatřím jak se hádá s rudovlasou dívkou.
Tu vlkodlačici si také radši hlídám.
Člověk ani neví kdy něco takovýh může někomu něco udělat.

Do hádky se tedy ani raději nevměšuji. Jenom si dávám pozor aby mi někdo nepodřízl hrdlo nebo aby mi někdo nesebral věci.
V klidu si najdu nějaký stůl, pohodlně se usadím, sekyru opřu hlavicí dolů o stůl tak, abych jí mohl v případě potřeby rychle využít.
Vyčkávám.

Stejně by mě i krapet zajímalo proč tady vůbec tahle sebranka je, to že se hádaj a maj mezi sebou i docela divnou bytost je zatím na vedlejší cestě.

Jakmile hospodský donese pivo, opatrně se ho zeptám co jsou zač.

hopoda

Hostinský mi hodí klíč... Okamžitě chci zamířit ven když mě ještě hostinský upozorní co se venku děje.
u bohů... co to má být? vlkodlaci? to jak ty bájné půl lidi půl vlci potvory?
Zděšeně vyběhnu ven kde je tma jak v pytli a vyhledám pohledem svého koně. V tom vidím jak naproti mě běží dvě postavy... Začnu tiše odříkávat formuli pro ohnivou kouli, z pravé ruky mi začne stoupat dým, ale rozpoznám že postavy jsou lidi. Přestanu s mumláním vše co možná v mé ruce jen doutnalo hned pohaslo a já jim uvolnil cestu do hospody a zavřel jsem za nima.

Hned na to jsem popadl svého koně za uzdu a pospíchal ke stáji.... nohy mi na blátě klouzaly ale opíral jsem se o koně... když jsem odemykal stáje zmocnil se m pocit že se kemě přibližují silulety psů. Skoro nic jsem neviděl... bál jsem se posvítit i abych na sebe neupozornil, tak jsem chtěl vyřknout zaklínadlo pro vidění ve tmě. řekl jsem první verš, ale strach a nervozita mi všechna ostatní slova schovala v jiném koutku paměti a já si nemohl vzpomenout. konečně jsem se trefil do klíčové dirky, vešel do stájí i s koněm a hned jsem za sebou zamkul. Ustájil jsem koně, pohladil ho a vydal jsem se temnou chodbou po schodech nahoru. Vzpoměl jsem si na kouzlo a asi po 15 vteřinách recytování se mi rozjasnil zrak. Mé normálně modré oči získaly žlutou brvu ale nijak výraznou které by si člověk všiml na první pohled.

Prošel jsem po schodech až do patra s pokojema kde jsem zahlédl schodiště dolů do hospody a zaslechl jsem hádku.

Vydal jsem se tedy po schodech dolů.

Zamk někdo za těma dvouma co přišli po mě?

Zeptám se jako první... poté sejdu poslední schody, dojdu k pultu a směrem k hostinskému zamumlám.

Prosil bych horký čaj a krajíc chleba s čímkoli co máte.

V hlavě si začnu rychle vybavovat verše pro kouzlo na vyvolání meče, magickou zbroj a kouzlo na telekinezu kdybych od sebe nějakou bestii musel odhodit.
Kdyby tu tak byl můj mistr... okolo celé hospody by utvořil mocnou bariéru přes kterou by s nedostaly ani bestie ani ten protivný d隍... a nejspíš by to zvládl seslat s čajem v levé ruce přičemž by v pravé ruce držel brk a psal pro mě další kouzlo na naučení.

Uvědomím si že mé rameno tíží navlhlá brašna tak jisundám a položím ji vedle sebe na pult.

že jsem kouzelnický učeň si raděj nechám pro sebe jinak by mě taky mohli upálit... věřím že by to zvládli i v tomhle počasí.

Otočím se... prohlédnu si postavy v hospodě... mírně se usměju a spíš bojácně prohlásím Zdravím vespolek.

Hospoda

Cesta nebyla nijak úžasná, ale tohle už začíná být moc. Pevněji si jednou rukou přitáhnu dlouhý kabátec blížeji k tělu, zatímco druhou rukou hlídám brašnu, aby se v běhu nevysypala. Hostinec na dohled a pomyšlení na střechu nad hlavou mě donutí ještě trochu přidat do kroku. Dokonce se tu vlci odvažují tak blízko k lidským obydlím. Ostře syknu když mi po náhlém zyvytí podklouzne noha a jen s největším vypětím sil se nekoupu v bahně cesty.
Jak se zdá nejsem jediný. Opatrně začnu u hostince zpomalovat, abych v blátě znovu neuklouzl a nesrazil se s přibíhajícím hromotlukem. Hned jak se protáhne dovnitř, následuju ho do místnosti. Při pohledu na vnitřek ale zase začnu zvažovat, jestli venku nebylo bezpečněji. Zběžně přehlédnu osazenstvo hostince a pozastavím se na hostinského tasené šavli. "Jsem mokrý, až na kost. Něco ostřejšího na zahřátí si raději dávat nebudu." Načež si začnu ždímat vodu z nasáklých vlasů. "Kdyby byla ještě k dostání nějaká polévka, byl bych Vám velmi vděčný..... Na zaplacení mám." Zatvářím se tak nejbezbraněji, jak jen člověk beze zbraně může. Na pozdrav dalšího příchozího jen kývnu hlavou.

Arago
Hostinský na chvíli zmizí a poté ti přinese chleba s nějakou teplou polévkou.
,, Polévku máš zadarmo, protože se potřebuješ posilnit."

Kerry
,, Taky sem těmi dveřmi mohl vlézt vlkodlak. Jen pojď dál, klidně si sedněte oba."
Přinese ti pivo.

Orb/u]
Hostinský kývne a po chvíli to přinese talíř kouřící polévky a chléb.

Hospoda

Svléknu si kabátec, který i v této bouři docela dobře obstál. I přes jeho ochranu se však dostalo dost vody na promáčení veškerého mého oblečení. Budu ho muset v nejbližší době promazat. Po troše rozhlížení konečně najdu vhodné místo k sezení, přesněji tam kam mi hostinský položí talíř s polévkou.
Soustředěně si naberu první lžíci a přivoním. Kdokoliv by na mne v tu chvíli pohlédl viděl by výraz, tak dokonalého soustředění, že spadnout mi na hlavu strop ani bych si toho nevšiml. Pomalu vložím lžíci do úst a opatrně polknu první teplé sousto za celý týden. Život je krásný.
Pak na mne opět zaútočí realita. Přátelsky se usměju na hromotluka který se zabývá svým pivem, chvilku zvažuji jestli není štamgastem, ale pak tu myšlenku raději pustím z hlavy. Poslední příchozí sešel po schodech dolů. Při jeho žádosti o "čaj" na chvilku ustrnu a s napětím sleduji hospodského co mu přinese, sotva na jeho pozdrav kývnu hlavou. Když hostinský přinese stejnou polévku, jakou mám já a krajíc chleba, podezřívavě si prohlédnu svůj chleba. Nic jiného mu nedonesl, tak že by tady chlebu říkali "čaj"? Chvilku dumám nad neznámým slovem, ale pak ho raději odsunu na poději.
Tehdy si uvědomím další zvláštní slovo. "Vlkodlak? To tam venku jsou vlkodlaci?"

Hostinec

Vřelé dík šlechetný muži.

Pronese můj sabý hlásek a přivoním si k polévce. Teplé jídlo jsem neměl věky a jsem řádně promrzlý z té bouře. Teplo polévky zahřálo celý můj obličej a já ochutnal prvních několik soust a krajíc chleba, když jsem si uvědomil otázku vedle sedícího muže.

Vlkodlaci jsou mýtus, legenda. Vlkodlak je jedinec jehož za svitu úplňku pokouše vlk, a tento muž se pak každý úplněk má měnit z půlky ve vlka. Zůstanou mu dvě nohy a dvě ruce, ale na těle naroste srst, na prstech nebezpečné drápy a čelist se prodlouží a narostou v ní nebezpečné tesáky, ale to je vše jen legenda, kterou jsem přečetl z knihy. Mám li odhadnout co je tam venku tak to jsou buď přerostlí vlci kterým fantazie vesničanů přičarovala nohy a ruce. Nebo čeho se obávám víc....

Polknu větší sousto polévky a ukousnu krajíc chleba... chvíli žvýkám a pokračuju

Magie! Je mnoho typů magie a takzvaná vitální magie je schopná podobných věcí jako je "vytvořt" vlkodlaka. Pro mistra vitální magie by nejspíš nebyl problém vyjmout jstou část vlka... jeho podstatu zvířete... a vložit jí do člověka a po sérii experimentů by zajisté bez probléu dosáhl vytvoření vlkodlaka. Tento jedinec by nejspíš nepodléhal svitu měsíce a svou podobu napůl vlka napůl člověka by měl pravděpodobně navěky. Ještě je ohledně vlkodlaků plno legend, jako třeba: "lidé obdaření mocí dávných vlčích duchů jenž se mohou měnit ve zvíře kdykoli chcou a mají vždy i svou mysl" ale věř mi... to jsou babké povídačky... v tom co je venku má prsty buď magie, nebo nehostinost přírody která sem vlky vyhnala a fantazie vesničanů.

Dojím poslední sousto a skoprním.

Polévku máš zadarmo, protože se potřebuješ posilnit.

Vzpomenu si na slova hostinského.

Moment! Posilnit na co? Snad nečekáte že s těma zvířatama budu bojovat? Mám postavu kuchtíka a né nějakého hrdiny, roztrhaj mě jak hadr!

Vyjeknu na hostinského... zblednu v tváři a nasucho polknu... skoro to vypadá že se začínám propadat do židle jak se mě zmocňuje úzkost.

Hostinec

Se zaujetím poslouchám mladého muže v jeho přednášce a vychutnávám si polévku. Lehce se ušklíbnu do talíře při zmínce o nebezpečných drápech a tesácích. Ale to ví každý, jen pochybuju, že tu hostinský bude mít někde schované stříbrné nádobí. Naberu si další lžíci polévky.
A ta vitální magie asi dovede kdeco, jak ho poslouchám. Je mě zajímá kde bere tu jistotu, že to venku má na svědomí spíš nějaký čaroděj a ne opravdoví vlkodlaci.
"Určitě pro tebe nebude pár rozzlobených vlků problém. Při tom jak samozřejmě mluvíš o magii a co přesně dovede hádám, že budeš mocný mág nebo čaroděj. Určitě bys je dokázal spálit jediným kouzlem na prach." Vrhnu na mladíka pohled plný důvěry a očekávání.

Problém
Když na mne ten "inkvizitor-či-co-to-je" začne křičet, pevným výrazem, ale plným ublížení, se mu podívám do očí. Nemám mu jak vysvětlit, že jenom kvůli barvě vlasů jsem takto skončila. Znakovkou se bez palce a s drápy blbě naznačuje. A telepatii vůči němu použít nehodlám, kdoví, jak by si to vyložil.
Tohle je prostě kretén největší.
Stále mu hledí do očí, doufám, že mou nevinu pochopí.

Hospoda - Arago
Hostinský se uchechtně.
,, Je lepší být připraven na vše, tady už mne jich pár kdysi napadlo."

Hospoda - Orb
,, Ano, opravdoví vlkodlaci, žádná kouzelná fikce."

Hospoda - Nimue
Kdysi před polednem vejdeš do hospůdky na nábřeží městečka. Po jídle na tebe přijde spánek z cestování a usneš. když se vzbudíš, je tma, venku vyjí vlkodlaci, zuří ohromná bouře a je tu hrstka lidí.

Hospoda - všichni
Všimnete si, že jeden z hostů, který dosud spal se probudil...

Hostinec

Po tom, čo som pomer dorazila do malej dediny, trištvrte dňa cesty od tej, kde som trávila včerajšok, som si trocha odpočinula. Už po ceste som sa dozvedela zvesti o akýchsi katastrofách a obludách v tomto kraji. Je to už dáky ten čas, čo som odišla z domu. Všade sa niečo deje. Otvorilo mi to oči. Nie len u nás sú časy zlé.
Vyšla som z izby a zamierila do hlavnej miestnosti hostinca, kde sa dá objednávať. Keď som vošla dnu, rozhliadla som sa. Hlavou som kývla ostatným na pozdrav. Po tom som si šla objednať a usadila sa bokom.

Hostinec.

Hostinskému má bojácnost nejspíš přišla vtipá ale mi spadl kámen ze srdce že po mě nikdo nebude chtít abych bojoval.
Ah tááák... Připraven jsem... utíkat umím komukoli velice rychle. Můj mistr po mě rád házel nejrůznější nádobí když jsem něco udělal špatně.

Načež znovu znervózním ze slov Orba
Heh... já a kouzelník? to soudíte podle mých rudých vlasů? hehe...
Přihlouple se směju a jde na mě vidět že jsem velice znervozněl.
Já žádná kouzla ani zaklínadla neznám. To jen můj mistr.. spíš pán... byl kouzelník. Proto toho vím dost o magii, Ale nikdy mě nic z toho neučil. Jediné co jsem odkoukal jsou cirkusová kouzla jako vytáhnout králíka z klobouku nebo růži z rukávu, ale vesměs jde jen o rychlé prsty... žádná magie v tom není..... Kdybych byl tak mocný čaroděj tak bych tu přiletěl a nepřiběhl... kdo by chtěl mít zablácené boty? a déšť bych od sebe odklonil... dyť jsem promočený jak kuře. Krom toho ani kouzelník být nemohu protože by mě s mým štěstím do týdne upálil nějaký Inkvizitor.

A kývnu hlavou směem k inkvizitorovi. Přičemž se zahledím do očí dívky, jejíž vlasy mají stejnou barvu jako moje. Vypadá tajemně...
Zajimavá dívka. Vypadá... vlastně nevím co si mám o ní myslt. Vypadá smutně, ale přitom velice odhodlaně.
Odtrhnu od ní pohled a pokračuju. Přičemž velice uberu na hlasytosti aby mě neslyšel někdo jiný než Orb
Kde jsem to zkončil. jooo... žádná kouzla neumím... Možná s dlouhou přípravou a pevným soustředěním bych zvládl ohřát vodu v hrnci, ale to ji dřív ohřeješ na ohni. A to o čem mluvím asi ani není kouzlo... s těma správnýma bylinama by to asi zvládl kdokoli... je to jak recept na polívku jen nevaříš v hrnci ale děláš z bylin obrazce.
Nově příchozí si ani nevšimnu... narovnám se a rozhlédnu se po hospodě přičemž stále po očku sleduji se zájmem rudovlásku.

Nimue
Hostinský se tě zeptá, co si chceš objednat.

Arago
,, On takovej vlkodlak taky umí dělat dost rychle..." uchechtne se hostinský.

Orb
Hostinský si vašeho šeptání nevšiml, nervózně umývá talíře od polévky.

Hostinec

"Slanina, chlieb a žinčica." Požiadam hostinského o domáce jedlo.ak som sa na cestách niečo naučila, tak, že si nemám pýtať nič, čo by sa podávalo v kráľovských kuchyniach. Nemajú, nechcú mať a nik by im to nejedol.
Zašla som sa teda posadiť a počkám si na jedlo.

Hospoda

Zatvářím se krapet nervózně poté co uslyším od hostinského... pak se obrátím zpět na Orba.
Jo, ukecvat lidi by mi asi šlo... otázkou je jestli bych ukecal i vlkodlaka... "Ahoj maličký... pojď... já nejsem nepřítel... očichej si mojí ruku... au.... kruci... a já si myslel že jsem měl vždycky dvě ruce a né jednu..."
Nastíním jak by asi vyjednávání probíhalo a uchechtnu se.
Už někoho z vás napadlo okolo vesnice nalíčit pasti? Od pastí na medvědy přes obyčejné kůly v zemi až po zápalné příkopy. S tím jak tu prší a jak je všude bláto se mi nechce věřit že by ty potvory vyčenichaly past a vyhly se ji... a Ikdyž jsem tu přišel já a pár dalších... stejně bych to udělal... na toto místo mnoho cizinců přicházet nebude... přinejhorším by je na pasti mohla varovat cedule.
Nahodím myšlenku aby se nad tím mohl každý zapřemýšlet.

Hostinec

Oplatím Aragův veselý úšklebek. "Já spíš trochu doufal v nějaký ten kouzelnický kousek. Velká rána nějaký kouř a tak. A pasti....." Podívám se ke dveřím. "Podám ti lucernu a pršiplášť, ale kopat pasti v bouři, mezi vklodlaky.... než ti co přijdou do vesnice mě trápí spíš ti co už v ní jsou."
"A co budeme dělat jestli se nějaká ta potvora dostane teď dovnitř k nám? Mohli bysme je třeba polít o...." Olej je na nic. Hořící vlkodlak uvnitř hostince... Před očima mi na chvilku probleskne obrázek hostince v plamenech. Raději ne.
"Ale přece něco... mám takový návrh jak využít rychlé prsty. Jak jsi na tom s hodem na cíl, když bys házel něco malého, jako malý balíček s pepřem. Jestli mají stejně dobré nosy jako vlci..." Hostinský by tu mohl nějaký mít. Nechám větu viset ve vzduchu a obrátím se na nově příchozí, která si právě objednala.
"Smím Vás slečno pozvat k našemu stolu?"

Útok

Hospoda
Hostinský přinese objednané jídlo. Po chvíli přinese i několik váčků z pepřem + vařící zbytky polévky a guláše. Vytí se ozve přímo u dveří a následně do nich něco vrazí. A upřímně, nevypadá, že to dveře dlouho přežijí. Ještě dvakrát se ozve rána, poté už zvuk praskajícího dřeva. Vítr a voda se vrhne dovnitř dříve, než cokoliv jiného. Dovnitř se narve asi 10 stvoření připomínající vlka na dvou nohách, ale mnohem mohutnější. Zle vyjí a okamžitě útočí...

Ochiri
Běžíš mezi baráčky města, bahno a déšť zapříčiňuje, že dost padáš. Po chvíli jsi celá od bláta. Ani nevíš jak, ale dostaneš se na nábřeží. Zde se na tebe dost rychle vrhne několik párů žlutých očí (vlkodlaci).

Aranet
S trochou štěstí jsi se úřed hroznou bouří schovala v jednom domku na nábřeží, z okna sleduješ nebe, kdy se bude uklidňovat. Bouře se ale neuklidňuje, spíše zuří ještě víc. Vidíš, jak na jeden barák (hospoda) zaútočí několik obrysů. Poté si všimneš ještě jedné postavy, která je dost blízko domu. Rozeznáš i, co útočí. Vlkodlaci. Jsou asi tři, postava na tom nevypadá nejlíp.

Hostinec

Orb pokračuje v teoriích které mi toho moc neříkají, tak jen zakroutím hlavou a zmíním.
Ne, malé vrhací předměty nejsou moje silná stránka, ale trošku se dokážu ohánět s mečem.
Když spozoruju že Orb zve jednu mladou slečnu tak ji pozdravím jen tím že se na ni podívám a mírě se ukloním, když v tom, rána!!!
Kruci!!!
Z rukou mi vytryskne neprůhledně černý dým, skoro jako by to byla nějaká podivná tekutina, je to velice husté a táhne se to k zemi přičemž mumlám nesrozumitelná slova. Ruku ze které se dým line setnu v pěst a z dýmu vytáhnu obyčejý železný meč z čímž se dým začne rychle rozplývat.
Druhá rána, třetí rána... Kouř co mi stoupal z rukou změnil barvu, získal vůni spáleniny a rozhořel se na mém meči i na obou mých rukách.
Praskání dřeva oznámilo, že dveřím už se nechce držet pohromadě a vlkodlaci vběhli do hospody. Zařvu jediné slovo, konec verše, švihnu mečem ze kterého se oddělí plamen ze kterého se utvoří nebezpečně vypadající ohnivá koule která letí na jedno ze zvířat.
Supr... jestli bouchne přímo u nich možná chytnou kožichy rovnou dvoum bestiím. Magie ohně je moje silná stránka!!
Ovšem ohnivá koule udělá jen neškodné puffff a bez jakéhokoli výbuchu zmizí v mokrém kožichu vlkodlaka jako by ho jen olízly plameny tborového ohně.
Vadné kouzlo? kruci!!!!! Rychle zbroj... teď jsem si ji opakoval... jak to bylo? hovno zbroj... soustřeď se na boj... krý se... nevzpomínej na kouzla!!!

Útok

Když hostinský přinese hrnce s polévkama a pepř, jen s povděkem přikývnu a trochu smutně jeden hrnec pohladím. Omlouvám se, kdyby to bylo jen trochu možné, jako zbraň bych tě nepoužil.
První náraz do dveří skoro přehluší Aragova slova a donutí mě postavit se na třesoucí se nohy. Rychle z brašny vylovím lovecký tesák a naříznu po stranách dva váčky s pepřem. Hlavně ať to zabere. Stihnu to sotva ve chvíli, kdy dveře povolí. Pohled na Araga, jak z trochy kouře vytasí meč a vrhne jím ohnivou kouli, mě donutí zalitovat, že nebojujeme proti obyčejným lidem. Na ty by to určitě účinek mělo. Když si uvědomím, že jsem jím zaujat víc než skupinkou nestvůr ve vstupu, rychle popadnu připravené váčky a hodím jimi vší silou. Ale místo toho, aby mířily přímo na vlkodlaky oba před chlupatou skupinku a chopím se prvního hrnce připraven jej hodit po prvnímu vklodlakovi nadosah.

Na nábřeží

Slejvák a blesky, úžasná kombinace. říkám si v duchu ironicky všechno je mokrý a studený, blesky ničí všechno oklo a voda vyplavuje lesy a rozvodňujetoky potoků řek. Pohledem kloužu po obloze a potom i k dění na zmi. Hospodu cosi napadlo., ale to mě nezaujme natolik, jako postava napadená vlkodlaky. Co tam sakra dělá v tomhle nečase a když se tu kolem potuluje něco takového? S holí v ruce vyběhnu z domu a zamířím k vlkodlakům. Nesnažím se skrýt, stejně zářím jak čerstvě napadanej sníh. Rozevláté vlasy mi smáčí voda, zbroj která v okamžiku nasákne deštěm je těžká a spíš mi překáží, ale já o tom neuvažuji a vrhnu se na prvního vlkodlaka, který je postavě nejblíže Padej odsud a schovej se! zařvu na toho, ať už je to kdokoliv, koho vlkodlaci ohrožovali. Znám své hranice možností, tři vlkodlaky snad chvíli sdržím, ale jaká šance že je zabiju? Asi taková jako že přestane pršet. řekne ironicky něco ve mně a já couvám zpět ke zdi a přemýšlím kam utéct. Do hospodu nemůžu, tam sice lidi jsou, ale tyhle potvory nejspíš taky, v domě se zabarikádovat nestihnu, takže jak? Jediná možnost která mě napadá, je se nějak vlkodlaků zbavit Jak dobří jsou asi v plavání? Odlepím se od zdi a pokusím se obejít vlkodlaky tak, abych měla za zády vodu. Teď jen čekám, který skočí první.

Vlci v hospodě
Jednomu chytl kožich, takže těď jako šílená pochodeň lítá sem a tam. Další vlk se rozeběhne ve chvíli, když vyletí pepř a schytá to přímo do čumáku a do očí. Začne žalostně kňučet. Součaaně proti němu vyrazí několik lidí v hostinci (vyhození hráči)

Smůla na entou
To, že běžím v tomhle lijáku je už tak dost blbý, natož, že se na mě vrhnou. Kostěný meč mi vyskočí do ruky už automaticky. Není zrovna na boj, ale rozhodně je lepší, než prázdné ruce, nebo než "temná hůl", kterou mám na zádech. Tak si všimnu něčeho bílého. Je mi to ukradený, jen doufám, že to nepůjde proti mě. Zvažuji šanci, když se jeden vlkodlak nachystá lsti s řekou, ale moc v to nevěřím.
Jo, kdyby byli mrtví, bylo by to lehčí... Teda, kdyby tu byla nějaká mrtvola obecně, šlo by to lépe...
Nakonec se jeden vlk rozhodně do pasti skočit, zahučí do řeky, až to čvachtne. Voda mu ale moc nevadí, jen mu nánosy bahna zpomalují výstup ven. Já se mezitím soustředím na jednoho z těch zbývajících dvou. Vlkodlaci jdou stále po mě. Zpříma koukám vlkodlakovi do očí, snažím se zahrát si na druida. Nejde mi to, ale stále se snažím.
Přece není takový rozdíl ovládat mrtvý a živý... Nesmí. Musím to-
Jauuuuuuuuu
Jeden vlkodlak - resp. ten druhej - mě kousne do nohy. Mezitím se na mě vrhne ten druhý. Skočí po mě a srazím mě k zemi. Pádem se bouchnu do hlavy a omdlím.

Vlci v hospodě

Zásah pepřovým váčkem mě povzbudí. My to přežijeme. Chopím se hrnce, chtě jej vylít na stvůry. Bohužel se mi do rány vrhne skupinka lidí, zasypávající vlkodlaka ranami. Na poslední chvíli se mi podaří sice hrnec udržet, ale během chvilky mi vypadne z rukou když konečně ucítím žár držadel. Hrnec dopadne na zemdnem aniž by se převrátil a horká polévka vystříkne nahoru. Jediné na co se zmůžu je skopnout jej na dalšího vlkodlaka, který obešel bojující skupinku.
To jsem se radoval trochu brzo. Aniž bych odpoutal pohled od boje, vrazím ruku do brašny, kde spěšně nahmatám jílec tesáku. Jediným pohybem ho vytrhnu ven čepel namířenou proti vlkodlakům, krok po kroku ustupujíce ke schodům.