Temné stíny nad Vranovem
hrálo se Denně
od: 16. září 2014 12:42 do: 01. června 2015 13:13
Dobrodružství vedl(a) Clayman
| |
 | Slunce již pomalu zachází za vršky vysokých jedlí a vrhá žlutavé světlo na štíty vzdálených velehor, když se z čela obchodní karavany ozve veselé zvolání jednoho z jezdců, jedoucích v čele skupiny na koni: "Vranov! Už jsme tady!" Mladík, oděný do ošuntělého oděvu stopaře a s lukem na zádech pobídne svého grošáka do klusu a vyrazí kupředu. Mezi lidmi, doprovázejícími karavanu, to vzrušeně zašumí. Konečně jste tady! Mnoho úlevných vzdechů a radostného smíchu zašumí mezi všemi, když zpoza zákruty zahlédnete první z dřevěných stavení města, ležícího na úpatí štítových hor. Mnozí nedočkavci vyrazí kupředu, plni nové energie, kterou jim onen radostný pohled poskytl a snad i koně vesele zaržáli, když zaslechli čilý hlahol, nesoucí se přes palisádovou hradbu až k vám. Stráže u otevřené brány si zachmuřeně prohlédli celé tři tucty lidí, kteří putovali s karavanou, ale bez problémů všechny pustili dovnitř. Karavana se náhle smrskla jen na obchodníka a jeho najatou stráž, nepočítaje volky a povozy. Náhle je jasně vidět, jak málo ozbrojenců ve skutečnosti celou výpravu doprovázelo. Vlastně jen pětice vojáků a vy. Ostatní se již rozplynuli v davu, který hned se zájmem obklopil vozy. Obchodnický mistr měl hned co dělat, aby odehnal od naložených kár všechny nenechavce a zvědavé ruce, které by se snad rády podívaly na to, s čím cestující přijeli. "Ruce pryč, říkám!" okřikuje zvědavce obchodník a oháněje se krátkým koženým obuškem, zahání hejno smějících se děcek pryč od svého zboží. Jakmile se celá situace zklidní a lidé se počnou opět rozcházet, otočí se otylý mužík k vám a pěti najatým knechtům, promne si ruce a promluví jasným a zvučným hlasem: "Takže domluva zněla jasně. Za doprovod mých povozů a další vyžádanou pomoc, kterou mimochodem budu ještě potřebovat, až budeme překládat tovar do tamtoho skladiště," pokynul odulou tváří k vedle stojící dřevěné budově, "vám všem náleží odměna čtyřiceti stříbrných denárů, nebo dvaceti pěti korun. Žold vám bude vyplacen druhý den trhů, jak je psáno ve smlouvě. No nečertěte se, měli jste si nechat i pár peněz stranou!" oboří se obchodník s rukama opřenýma v bok na jednoho z ozbrojenců, který se už nadechoval, aby mu od plic řekl, co si o jeho návrhu myslí. Paradoxně to byl ten, který každý večer pil jak neznaboh a tudíž mu nejspíš nezbylo ani na nocleh v místním hostinci. "Snad si nemyslíte, že budu s sebou tahat takovýhle obnosy jen tak po kapsách. Vyplatím vás všechny hned jako první z mých zítřejších výnosů na trhu. Máte moje čestný slovo!" "S tim bych byl vopatrnej, ctěnej pane vobchodník." To promluvil podsaditý horal za jeho zády. Obchodník se překvapeně otočil a i vy jste se zaměřili na chlapíka, který vás takto oslovil. "Mý méno je Pernel, zdejší starosta. Nikdo vám to nemoh vzkázat, ale trhy se rušej až do vodvolání, jo." Teď se pro změnu nadechoval k plamenné námitce sám obchodník, ale zarazila ho starostova natažená dlaň. "Nejni to náš vejmysl, vašnosto. Vobchodníky tu vidíme tuze rádi, ale dějou se tady teď zlý a divný věci a to šecko mění. Keby ste si mňa vyslech, hnedkonc bych to ujasnil. Radši tadydlenc před vašima lidma, ať v tom maj jasnějc i voni." A starosta se dá opatrným hlasem do řeči, zatímco ho všichni pozorně posloucháte. "Stala se vošklivá věc. Jó, vošklivá a podivná k temu. Totiž naši kumpáni, trpasličí páni z horskýho sídla v Dol Kergeru," píchne prstem kamsi ke skalám a temným lesům vysoko nad vámi, "no... oni maj takový lapálie. Jsou prostě ve srabu. Takže nebudou obchody. Už pár obchodníků sbalilo fidlátka a zas vodjeli vo dům dál, pač tady teď vobchodům pšenka nekvete." "Co se stalo tak hroznýho, že trpaslíci neobchodujou? To snad všichni pochcípali? Nebo zavřeli brány toho svýho zasranýho města v horách a odmítaj vylízt?" rozkřičel se vztekle obchodník na starostu. Ten odpověděl stále ještě mírným hlasem: "Jářku... voboje je tak trochu pravda." To poněkud vzalo obchodníkovi vítr z plachet, jelikož ten nejspíš svůj výrok bral s jistou nadsázkou a nečekal, že ho starosta vezme za slovo. Se zkříženýma rukama na prsou se však nehodlal vzdát své arogance a dál pouštěl blesky zloby na od pohledu skleslého starostu, byť on sám je přinejmenším o hlavu nižší. "Tak to mi teda, kurva, koukejte vysvětlit, co se děje. Pač já se sem táhnu víc jak jeden alden, káry naditý věcma, co maj větší hodnotu, než můj barák v Záporoží a tady mi řeknete, že... že... že ať se pakuju. Tak co se, u Kyhena, děje?" "Klid, klid," odpoví defenzivně obchodník. Čtyři horalové, kteří ho doprovázejí, už nervózně hladí rukojeti svých kyjů. Očekávají potíže? Kdo by neočekával, obzvlášť v takt vyhrocené situaci. Starosta věděl, proč je s sebou vzít, nebýt jich, mistr obchodník by mu už nejspíš touto dobou drásal hrdlo vlastními zuby. "Stalo se to před třema dnama," vysvětluje starosta. "Od města trpajzliků, nebo spíš z jejich dolu, kde kutaj v mocnejch žílách, se ozývaly strašný rány... a to světlo, kerý ztama vycházelo! Probudilo to všecky lidi ve Vranově. Trpaslíci křičeli, oheň plápolal... všecko to bylo daleko. Mohli jsme jenom sledovat z dálky tu pohromu, kerá se nahoře udála. Hnedka za ranního kuropění jsme se vydali hore, abysme zjistili, co se stalo. Byli tam..." odmlčel se na moment a upřel na vás své vystrašené oči, "našli jsme enem mrtvý. Mužský, ženský... i děti. Jak jsme procházeli samotnej Dol Kerger, naráželi jsme furt jen na těla. Spálený od požáru, ušlapaný... A když jsme došli až k dolu, tam to bylo jiný. Mužský tam bojovali. Měli zbraně a štíty... všeci mrtví. Pobodaný, posekaný... prošpikovaný šípama jak hovězí pečeň. Dva ještě dejchali, stačili ještě říct, že je temnota vzala a že to byli démoni. A že je stáhli do hlubiny. Nevíme, co mohli myslet. Nevodvážili jsme se moc hluboko do outrob tej jejich jeskyně, pač z ní dejchal divej smrad a čišela smrt." Po svém dlouhém líčení se starosta konečně odmlčí a smutně pokýve hlavou. "Stala se pohroma a nikdo neví, jak z tého ven. Jak to vyřešit. Poďte, mám vyschlo. Možem to probrat dál, třeba něco vykoumáme. Máte co jest, piť? Kde hlavu složit? Nemáte," promluvil na vás, kteří jste zatím stáli opodál a naslouchali oné zvěsti o zkáze trpasličího města, jež dlí nedaleko Vranova ve skalách. "No pote, vyspíte se v hostinci a ráno vymyslíme, co bude dál. Ráno moudřejšího večera!" vztyčí starosta ukazovák a poté na vás na všechny kývne, abyste ho následovali. Nač protestovat, když očividně zve, nejspíš z dobré vůle, aby si nerozházel partu ozbrojených cizinců. Vaše cesta vede do místní krčmy, jež svou velikostí vypadá spíše jako další velkosklad. Záhy vám však dojde, že vzhledem k poloze této osady je hostinec dost možná tou nejnavštěvovanější budovou, jejíchž pohostinských služeb využívá v časech trhů každý pocestný, obchodník, či tovaryš. Jakmile vejdete dovnitř, starosta dojedná u čepu pohoštění a nocleh pro vás všechny a vás nechá vybrat stůl. Jen co se však k němu rozejdete, popadne jeden z vysokých najatých žoldnéřů obchodníkovo rameno, otočí ho k sobě a výhružným hlasem mu zavrčí do tváře: "Další kecy o mrtvejch trpajzlíkách mě už nezajímaj a mý chlapy taky ne. Chcem naše prachy a chcem je zejtra ráno. A jestli ne..." sklouzne pohledem k jílci svého nože, jež má za pasem, "tak budem mluvit hlavně po našem způsobu. Jestli mi rozumíš, starouši. Pak už se nebudeš mět s čím přehrabovat ve svým zlatě." Poté drapnou od kolemjdoucí děvečky korbele s pivem, uzmou talíře s pečínkou a oboří se na ni, že 'platí tamten olezlej dědek!' Nato se posadí ke vzdálenému stolu ve stinném rohu a dál si vás nevšímají. Vaše skupinka si sedne do opačného rohu lokálu, spolu se starostou a obchodníkem. "Máte potíže s vlastníma lidma?" otáže se starosta, ale mírně otřesený obchodník jen mávne rukou a zavrtí hlavou, brebentíc cosi o tom, že si to s nimi vyříká někdy později. Nervózní slečna vám donese vaše porce jídla a před každého postaví číši jeho vyvoleného moku. Na odchodu od vašeho stolu se málem srazí s mohutným chlapíkem, který dovnitř doslova vpadne jako velká voda. Od pohledu je to trpaslík, což se pozná podle mocného vousu a nižšího vzrůstu, než je u lidí z nížin obvyklé. Oděn je vskutku honosně, celý je zakutý v překrásně zdobené ocelové zbroji. Neméně skvostná sekyra se mu houpe u pasu. Jakmile vás zmerčí, hned si to přikolébá k vám a hřmotně si udělá místo u vašeho stolu. Díky svým rozložitým ramenům a také absolutní nevoli přizpůsobit se ostatním okolosedícím, je u malého stolku ještě méně místa, takže všichni sedíte doslova "rameno na rameni". "Jormun Hrombijec, syn Thrána Ocelové pěsti, pán Dol Kergeru, k vašim službám!" zahřmí trpaslík, načež se mu hned rozzáří oči při pohledu na pečeni na stole před vámi, popadne kus vepřového a s plnými ústy zahuláká na celý lokál: "Tři ty vaše malý bečky! A rychle, mám sucho!" Poté si vás všechny prohlédne svýma jasně modrýma očima barvy ledovce, nepřestávaje se krmit, až se nakonec uchechtne. "Tyhle maj bejt náhrada? No potěš. To už tam rovnou možu jít sám!" "Jen klid, mistře trpaslíku," snaží se ho utišit starosta, zatímco se obchodník podezřívavě otáže, co to má jako znamenat. "Co má bét? Eště vám to neřekli? Fajná chasa tyhlety... to maj bét tři škopky?" oboří se na dívku, která před něj s unaveným vzdechnutím položí cosi, co se snad více podobá džberu, nežli korbelu, s pěnou přetékající přes okraj. "Já tři naráz neunesu," špitne tiše dívka. He! Také máslo tydlety holky z lesů! To ty naše roby zvednou kliďánko pět v každej ruce a eště ti zatancujou čardáš na stole! Zmiz holka a koukej nosit dál!" odežene ji trpaslík a dívka nikterak neotálí a běží zpět k čepu pro další vědro černého piva. "Nejsou žádná náhrada a ještě jsem s nima o tom ani nemluvil. Vždyť, u Kyhena, ani nevím, jestli by do toho vůbec šli!" praví poněkud lítostivě starosta a promne si čelo. "Hovnajs!" kontruje trpaslík, dopije vědro a vděčně přijme další z rukou upocené a růžolící děvečky, která se nyní nejspíš věnuje jen a jen jemu. "Stačí zamávat měšcem a hnedkonc se jim rozzářej vočička. Tak hele," nakloní se přes stůl trpaslík přímo vaším směrem. "V dolech se stal nějakej průser, hodně vážnej průser. Město je poničený a esli se zachránila kopa duší, tak sem Rorkha." (pták, žijící ve vyšších polohách, který údajně neoplývá přílišnou inteligencí) "Poslali tam skupinu na průzkum, zjistit, co se tam stalo. Kdo tam byl... Ten! Ulrik Loeffson, Bodhrik Kamenná hradba, Ruena Rudovlasá a ta čtvrtá... ta tvoje cérka, jak se honem menuje," pobídnul starostu. "Godfrika Pernelsdottir. Ano, moje vlastní dcera," dodá chmurně starosta. "Sami se nabídli, že se vypraví zjistit, co se událo a kdo má to hrozný neštěstí na svědomí. Ještě se nevrátili." "Sou to už skoro dvě noci," praví pochmurně trpaslík a mocně si přihne z vědra, až mu čůrky piva stečou po jeho zapletených vousech. "Jo, dvě noci, co se neukázali. Máme v Dol Kergeru posádku, ale tamty se furt nehlásej. Prostě o nich nevíme. Snad jsou furt v díře, nebo možná..." odmlčí se náhle a je vidět, že se mu stáhlo hrdlo při představě toho, co nahlas nevyslovil. Všem je ale jasné, o co jde. "No tak, pochlap se! Ruena je zas moje snacha a vyju snad já jak ňáka čubka? Uměj se vo sebe postarat, jen jim to prostě trvá, no..." Těžko odhadnout, zda tomu trpaslík opravdu věří, či se jen snaží rozehnat chmury. Každopádně opět ponoří nos do napěněného korbelu a vaše část lokálu na moment ztichne. "Ta situace se musí honem vyřešit! Co já mám dělat s tím, že se stala takováhle věc? Já musím vykazovat tržby, nemůžu si dovolit takovýhle... takovýhle... situace!" ozve se obchodník, jež byl až doposud celkem zticha, i když na něm bylo vidět, jako moc je mu nepříjemné tlačit se na ostatní spolustolovníky. "Jo, ty tvý nicotný vobchody můžou jít z fleku do řitě," zahlásí trpaslík a osuší si knír. "Já jako hejtman Dol Kergeru mám horší průser! Mý město vyhořelo, lidi jsou mrtví a co je horší, v dole se nemaká! Ty se tady bavíš mizerným povozu zboží!"('o třech!', ozve se tichá námitka), "ale mě utíkaj takový tržby, že by ses posral jen z pohledu na to účetnictví!" odpálkuje trpaslík obchodníka. Ten jen nasucho polkne a poněkud se zavrtá do lavice, na které sedí. "Takže tuhle debatu pomalu skončíme mým návrhem," zhostí se opět iniciativy trpaslík, sáhne ke svému pasu a položí na stůl slušně naditý měšec. Významně se na vás podívá a poté váček rozšněruje. Když jeho obsah vysype před vás na desku stolu, po stěnách a stropě se roztančí barevné odlesky mnoha barev. "Drahokamy. Zlato. Stříbro. Je teho mrtě. To može být vaše, když se rozhópete a pojdete dolů do dolu. Je třeba zjistit, co se stalo. Naši lidi byli zabití sekerama a šípama, to nemoh bejt žádné démon, ani bazilišek. Pojdete dolu do hlubiny a zjistíte, co se stalo. A až to zjistíte, tak počítejte s touhle odměnou." "Mezi mrtvýma chybělo hodně lidí, co jsme znali," pravil starosta. "Naši muži se často nechali najímat na hrubší práci v horních patrech dolu. Chci vědět, co se s nima stalo. Nemůžu vám slíbit tak velkou odměnu, ale hodně ženskejch tady čeká na zprávy o svejch mužích. Snad dám od nich dohromady nějaký to stříbro, ale určitě to nebude moc," dodá starosta. "Jo, popřemejšlejte vo tom," praví trpaslík, uchopí jeden z krásně zelených smaragdů a otáčí s ním ve světle svíčky. Vše se seběhlo velice rychle. Sotva přijedete do Vranova, hned je vše naruby. Váš žold vám sice nebyl a nejspíš ani nebude vyplacen, zato jste dostali jinou, čerstvou nabídku, která by zlákala nejednoho pěnězchtivého dobrodruha. A co teprve všechno to bohatství, které se dá v hlubině najít! Vždyť je to přeci důl, kde se dá narazit na drahé kovy, i drahokamy. Stačí si jen nabrat. Na jiné zase zapůsobila zmínka o ztracených hornících, na které stále čekají jejich ženy. Možná jsou mrtví, možná je ale šance, že stále žijí. Jejich záchrana by z vás dozajista udělala hrdiny celého města. Či jen bažíte po konání dobra, kde je to jen možné? Možná, že vás však nezajímají ani peníze, ani sláva, či dobré skutky. Ti, v jejichž žilách koluje krev opravdových dobrodruhů, by se vydali do Dol Kergeru z čiré zvědavosti a aby vyřešili záhadu, co se vlastně přihodilo oné noci, kdy byli obyvatelé města pobiti a tamnější důl opuštěn ve velkém spěchu. Kdo, nebo co stojí za krvavou nocí, jež se udála tři dny nazpátek? Či se jen chcete podívat na místo, kde ještě žádný člověk nikdy nebyl a o jehož slávě kolují tucty pověstí? Spatřit na vlastní oči mithrilovou žílu, či rubín, vykukující ze surové skály, to je přeci nevšední zážitek, na který se bude ještě dlouho vzpomínat. Tak jako tak, osloveni jste byli právě vy a nikdo jiný. Zatím se neznáte, byť jste spolu cestovali jeden a půl aldenu z nížin. Každý z vás je léty protřelý dobrodruh, který již má určitou zkušenost. A pokud zaváháte teď, druhou nabídku již nejspíš nedostanete. |
| |
 | Krčma, Vranov, večer Když jsme se na kraji Vranova od starosty Pernela dozvěděli, že se naše výplata odkládá, byl jsem asi ještě ponořený do představ o tom, co u všech rohatých mohlo z toho dolu vylézt, že jsem se ani nezmohl na klení, nebo podobné vyhrožování, ke kterému se uchýlili ti knechti v čele s Jerkvou o chvíli později. Koukal jsem po ostatních a pořádně jsem asi nevěděl, co si o tom všem mám myslet. Kollmanova chyba to nebyla, rychtář zněl jako rozumnej chlap a, snad i Jerkvu jsem chápal. Taky jsem se na ty peníze těšil. Cesta byla dlouhá. Vypadá to ale, že jsme zvaní samotným Pernelem a tak zatím neprotestuju. To, kam se ale onen rozhovor začne stáčet, když se objeví ten trpasličí hejtman v nablyštěné zbroji, mě donutí zaujmout váhavý postoj. Nevím, jestli se chci namočit do něčeho takového. Ruku na srdce, nejsem hrdina z pohádek, což je přesně někdo, koho by v Dol Kergeru potřebovali. Sedíme tou dobou všichni u stolu. Já konkrétně kdesi naproti Kollmanovi a vedle sebe hostím dva další z naší kompanie. V tuhle chvíli asi přemýšlím, že rozšířím kroužek kolem stolu a čapnu nějakou židli, stoličku, nebo aspoň bednu a posadím se na ní. To učiním někdy ve chvíli, kdy se při snaze zakousnout se do pečeně loktem srazím se svým sousedem po pravici. Chci se v klidu najíst. Sedím tak nakonec trochu vzadějc, čímž mohu působit, že se mě to vlastně až tolik netýká. To mi s přihlédnutím na další řečené docela vyhovuje. Přesto neodcházím a vyprávění trpasličího pána z Dol Kergeru si vyposlechnu celé, i jeho nabídku, která, ruku na srdce, zaujme každého svou protihodnotou. Přesto nezvedám hned ruku. Pořád nevíme, co v tom dole je. Představa, že by to byl nějaký bazilišek by možná byla pořád lepší. Aspoň bychom věděli, proti čemu stojíme. Sedím tiše trochu stranou, občas se natáhnu po krobelu, který jsem nechal na stole. U nohou hromada mých věcí - brašna, přilba, složený plášť a kuše na popruhu. Mé mlčení snad omlouvá snaha rychle sníst svou porci jídla. Přijde vhod, už je to doba, co jsme zastavovali před Vranovem na oběd. No nebudu první z nás, kdo promluví, což není žádné překvapení (viz níže). Leda že by ostatním nějak zaskočilo, to bych se asi nakonec začal ptát. Čekám a zvědavě se dívám po ostatních. ------------------------------------------------------------------------------ Většina z nás se známe od Záporoží, odkud cestuje náš zaměstnavatel. Alespoň já jsem se tam k jeho výpravě přidal jako námezdná síla, nováček z jedné z menších žoldnéřských kompanií, která tou dobou pobývala poblíž. Na první pohled jsem byl dobře vybavený, kuše, meč, kroužkovka, prošívanice, přilba, hrubší plášť, pro případy, kdyby u hor přituhlo. Zprvu jsem toho moc nenamluvil. Nejsem asi úplný zelenáč a to neodhadujete jen kvůli věku kolem třicítky, ale taky kvůli rozumnému chování při cestě. Dokázal jsem se postarat o oheň, pomoct s nákladem, opravit kolo, cokoliv bylo potřeba. Práce jsem se neštítil. Spíše jsem byl tím posluchačem, než tím, na koho by byla upřena pozornost a kdo by vytáhl vtip z rukávu u blikajícího ohně, když by vázl rozhovor. Více jak deset dní je ale dost dlouhá doba na to, abych přeci jen něco o sobě řekl a zároveň se i na něco optal. Víte tedy, že jsem svobodník, že jsem dost cestoval a bral různou práci. Díky tomu znám dost věcí, jsem šikovný. Dělal jsem i v loděnici, nějakej ten měsíc jsem strávil i na moři. Barvíř, tovaryš na panským statku. Konkrétním jmémům jsem se vyhýbal a jestli se někdo vyptával dál, neměl jsem problém mu vysvětlit, že ne s každým jsem vyšel a ne každý vyšel se mnou a že bych to raději nechal být. Když šlo ale o to pokecat si o koních, nových nápravách na voze, politický situaci tam a onde, klidně jsem si zanadával s ostatními a ukázalo se, že mám docela rozhled. I v tabáku nebo alkoholu se docela vyznám, ale kvůli funkci, kterou jsme při cestě měli vykonávat, jsem se zodpovědně krotil. Asi byste o mě řekli, že působím vyrovnaně a že mám všech pět pohromadě. Vás jsem se vyptával na to, jestli takovouhle ochranku děláte často, jestli případně něco ve Vranově, nebo v Dol Kergeru hledáte, nějaké příbuzenstvo, ženské a tak. To o mě víte, že údajně nic trvalého a snad ani že děti nemám, co vím. Ale znáte to. Hodně jsem cestoval a jsem pořád jen chlap, takže... Co se týče fyzičky, vypadá to, že jsem nějakým základním výcvikem asi prošel, že tam nějaký základ je. Dříve možná i vyrýsované svaly ale lehce opuchly, pohodlí zláká skoro každého. Postavy jsem tak středního vzrůstu, ani velký, ani malý. Pod přilbou mám krátké tmavě hnědé vlasy, o které se asi moc nestarám. Meč jsem z pouzdra u pasu za celou dobu nemusel vytáhnout a když jsme projížděli nějakým nebezpečnějším krajem, spíše jsem měl v pohotovosti kuši položenou na klíně. S pravidelností jsem kontroloval stav svého vybavení po cestě, abych měl jistotu, že mě nic nezradí, když půjde do tuhého. Nevypadám ale na chlapa, který by vyhledával konflikty, nebo nebezpečí a cesta popravdě proběhla podle mých představ a přání. Jen ten konec to trochu pokazil. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Takže mě i trochu rozladí fakt, že s penězma spíše nepočítat. A že mé snahy se zde pohybovat trochu nenápadně jsou už předem zhaceny smutným vývojem událostí v místním dole. O to více mě zaskočí, že jméno mého cíle figuruje ve výčtu pohřešovaných "dobrodruhů". Chtě nechtě tak musím poslouchat zbytek vyprávění hejtmana a zvažovat, jestli se vyplatí tolik riskovat a nebo raději počkat, jestli se ztracení neobjeví sami. Jsou to zatím jen dvě noci. Varianta, že bych se do těch dolů vypravil, je v tuhle chvíli podmíněna slušným počtem dalších dobrovolníků a dalšími podrobnějšími informacemi, které bude potřeba shromáždit, než se tam rozhodnu vstoupit. Popis toho masakru ve mě vyvolává nejistotu. Není profesionální si přát, aby se žádný výše zmíněný odvážný pošetilec nenašel, ale přesně takové myšlence se v současné chvíli neumím ubránit. Třeba by se situace sama vyřešila i bez našeho přispění za měsíc, dva. Byl bych ochoten si na tu chvíli počkat, až se sesbírá početná průzkumná četa, všechno se lépe naplánuje a někde tam dole se jen najdou ohlodané kostry těch dobrodruhů. Jenže... musel bych mít jistotu, že se skutečně najdou. Pravdila jsou jasná. Nesmí existovat ani zrnko pochyb o tom, že je dotyčný po smrti. To Solusovižel znamená, že musím být přesně takovým pošelticem, o jakém byla před chvílí řeč. Nečimím ale předčasné závěry o pravděpodobnosti úspěchu plánovaného průzkumu dolu. Pro to nemám ještě dostatek informací. I když mně hned ze začátku pár skutečností zkomplikovalo splnění mého úkolu, není třeba se tím znepokojovat teď. Namísto toho bedlivě pozoruji ostatní a ověřuji si, že jsem nekontrolou svého vystupování nevzbudil v někom z přísedících podezření o mé osobě. Dostávám se zpět do role Adama a dělám si dál názor na schopnosti, motivace a úmysly těch, kteří budou možná mými společníky i tam dole. Potřebuji je poznat lépe, pokud se pro tu cestu do dolu rozhodnou. |
| |
 | Jedu takhle tábořit Uff! Zadýchaně doběhnu karavanu mířící do jakési tramtárie. Hlavně rychle pryč odsud. Tohle už se mi nesmí nikdy stát, to bylo naprosto nezodpovědné. Zakroutím sama nad sebou hlavou. Budu si muset začít psát poznámky. Jistě poznámky vyřeší mou roztržitost. Počkat! Já už jsem si přece pořídila potřeby na psaní. Prohledám svoje kapsičky, ale ani v jedné z nich nenajdu nic, co by mohlo sloužit k psaní. Zamyslím se, kousnu se do spodního rtu. Plácnu se do čela. Jasně, nechala jsem je v krčmě. Poškrábu se ve vlasech, pozdraví mě obchodník. Nechápavě se na něj podívám, ale rovněž ho pozdravím. Sakra, co po mě může chtít. Mysli! Znovu se plácnu do čela. Jasně, vždyť já jsem si do poznámek psala jeho jméno, ale proč? No, jo pak přišel John. Ty jeho silné paže. Zasněně vzdychnu, všimnu si, že na mě obchodník mává, abych si k němu přisedla. Pak si vyslechnu něco o tom, že je rád, že jej doprovázím. Á už vím, doprovod. Cestou klábosím se všema, sem tam s někým koketuji, ale jinak se raději držím při zdi (jeden celý den), přece jen si nejsem jistá. Proč, že jsem se k nim přidala? Chtěly mě zase lynčovat nějaké ženy? Kolem proletí nádherný motýl. Kde jsem to skončila. Motýli nádherná křehká stvoření, naprosto neškodná. Kolem projde Korma a moje oči sjedou na jeho zadek. Usměju se. Zbytek cesty už probíhal přesně podle mého gusta. Spousta nočního soukromého veselý. ;-) Vranov? Už jsme tady? Jasně to já přece vím, že je Vranov město, do kterého míříme. Pochybovali jste snad. Jen jsem nečekala, že tady budeme tak rychle. Jé a ona bude i odměna. No, tak nebude, nevadí. Vranov, Vranov, co mi to jen říká? Prameny? Jako vlasy? Blbost. Prameny – voda – kouzlo. Byl to vůbec Vranov. Vyžaduje to pekelné soustředění, ale nakonec se mi podaří najít ty správné informace, které o tomto místě znám. Na stopro to je Vranov. Netuším proč, ale všichni zamíří do hostince, tak se vydám s nimi. Možná by mi místo toho žoldu, mohl dát nějaké zboží. Když přijde trpaslík, zaujme plně mou pozornost, jednak svým neotesaným chováním, ještě víc svou mluvou a v neposlední řadě i tím, že mě skoro vytlačí z lavice. Neřád. Dřív než stačím využít situace a sednout si někomu na klín, jeden z doprovodu karavany – pracovně mu říkám přilbáč – nikdo po mě nemůže chtít, abych si pamatovala všechny ty jména – si sedne na nějakou bednu. Pustím se do jídla. „Pokud seženete dostatek mužů, tak tam klidně půjdu.“ Usměju se. U stolu se rozhostí ticho. Jejda, že by se na to neptal? Popis  |
| |
 | Narozdíl od většiny ostatních ozbrojenců, které si Kollman (ne)platí, já jsem se ke karavaně přidal v jedné z nespočtu malých vesniček ležících po cestě. Obchodníkovi jsem se s tím sice nesvěřil, ale máme společnou cestu. Jen blbec by takový přivýdělek odmítl. Během cesty se společnosti ostatních sice nevyhýbám, ale všem je brzy jasné, že si radši dělám věci sám a podle sebe. Příkladem mohou být mé občasné výpravy do okolí, které mi sem tam dovolí obohatit si jídelníček plody lesa. Obecně spíše preferuji pohyb pěšmo, než abych si vezl zadek na voze. Na druhou stranu se rád schovám pod jeho plachtu při nepřízni počasí. Ve cíli naší cesty je mým plánem nechat Kollmana, aby si vyjednal, co potřebuje, a já se mohl co nejdříve vyvázat z jeho služeb. Emoce, které však doprovází jeho rozhovor s vranovský starostou brzy přilákají i mou pozornost. A dál neslyším nic, co by se mi líbilo. Brzy je jasné, že se zde děje něco vážného, ale to už se stěhujeme do přívětivějšího prostředí místního hostince. U stolu se chopím korbele a neštítím se ani jídla. Když se dává, hloupý kdo nebere. Většinu své pozornosti však věnuji Pernelovi a hned na to i trpaslíkovi. Při výčtu členů první výpravy ještě viditelně zpozorním a na nějakou dobu na jídlo úplně zapomenu. "Du do teho." Prohlásím bez dlouhého přemýšlení, špinavé světlé vlasy mi sjedou do obličeje, jak energicky kývu hlavou. Ačkoli se svou mohutnou postavou a oděvem skládajícím se převážně z kůží dobře zapadám mezi zdejší horaly, mé nářečí se tak úplně neshoduje s tím jejich. Asi patřím k těm pošukům, co většinu času tráví mimo lidská osídlení, kde si užívají neomezené svobody a volnosti. Vybaven jsem lukem, tesákem a sekerkou, co ukrývá moje brašna je jen moje záležitost. "Hnedka zítra z rána." Dodám ještě pevným hlasem. |
| |
 | A tak má mise začíná, proběhlo mi hlavou, když jsem usazen na jednom z vozů konečně spatřil Vranov, první zastávku na mé cestě za šířením jediné pravé víry. V klíně mi ležela Zlatá kniha a já vrátil kožený proužek sloužící jako záložka zpátky na své místo. Má řeč byla připravena a mé odhodlání pevnější, než očarovaná čepel mého meče. Úsměv plný očekávání mi z tváře brzy zmizí a nahradí jej otrávený škleb, když mi do zorného pole vpadne Daen. Žena, která se bezpochyby zaslíbila peklu a nyní se snažila do něj stáhnout i další nebohé muže za pomoci svých krutých praktik svádění. Mé pokusy zabránit jí v tom se samozřejmě projevily jako neúspěšné a málem mi získaly i botu jednoho z mužů v rozkroku. Má víra (a pevná ocel pásu cudnosti) mne však ochránily. Po zbytek cesty jsme se s Kormou vyhýbali sami sobě navzájem, ačkoliv jsem nepřestal vrhat nenávistné pohledy na jeho záda. Jak se ukázalo, místní měli problémy a dle detailů vylíčených trpaslíkem to vypadalo na pořádné trable. Zamyšleně ukusuji ze svého pokrmu, zapíjeného (bezpochyby k rychtářovu překvapení) prostou vodou. Když se zbylí členové karavany začnou hlásit k výpravě (k mé zjevné nelibosti se připojí i Hříšnice), sám kývnu. „Půjdu s vámi.“ Pohled mi padne na vranovského rychtáře a nasadím ten nejzúčastněnější pohled, jakého jsem v tu chvíli schopen. „Rychtáři Pernele, mé jméno je Kaylen, paladin ve službách Sola, našeho jediného pravého pána. Prosím vyřiďte rodinám, že se při zítřejší ranní modlitbě budu modlit za bezpečný návrat zmizelých a že budu jen rád, pokud se ke mě jejich příbuzní přidají.“ __________________________________________________ Jsem muž něco málo přes dvacet s hřívou zlatých vlasů a obvykle oděn do modlitebního šatu, ačkoliv v nebezpečnějších krajích jste mě mohli vidět i v plátové zbroji. Ta byla v závislosti na denní době doplněna o bílý nebo černý plášť. U pasu se mi vždy houpe jedenapůlruční meč, který prakticky nedám z ruky (bystřejší z vás si mohli všimnout, že jej laskám s takřka otcovskou láskou a i když spím, nikdy není dál než na dosah ruky). Nemám problém se zapojením se do konverzace, ačkoliv většina lidí brzy zjistí, že okruh mých témat se omezuje na teologické debaty a znechucené komentování přehnané konzumace alkoholu či Daeniných výstřelků. Pokud se jeden z členů karavany projeví jako nábožensky založený člověk, bezpochyby s ním začnu trávit co nejvíce času a naopak budu ohrnovat nos nad všemi, u nichž se projeví slabá víra nebo dokonce ateismus či vyznávání jiných bohů, než Sola. V takovém případně by se dotyčná osoba měla připravit na mé zuřivé napadání všeho "špatného" na jeho přístupu a snahu jej donutit vrátit se na správnou cestu. Hold jsem společník k nezaplacení. Celá podoba |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Podívím se své vlastní myšlence, že bych ji to rozmlouval a ptal se jí, jestli vůbec tuší, do čeho se to hlásí, ale pravdou je, že by mi mohla pohotově odpovědět stejnou otázkou. Ne, bude se hodit, i kdyby jen jako štít, nebo rozptýlení pro ostatní, až to budu potřebovat. Snad ne tehdy, když to bude na obtíž. Jde s ní ruku v ruce velká nevyzpytatelnost a to může být problém. Co učarovalo toho chlapa z divočiny, těžko říct. Peníze to asi nebudou. Nebo že by změnil způsob svého života - smířenost s rozmary počasí, jíst jen to, co mu příroda poskytne, a řekl si, že je čas vydělat si na pořádnej dům? Dobrodružství? Pochybuji. Proč se vůbec přidal ke karavaně? Zdálo se mi to, nebo ho jméno někoho z pohřešovaných zaujalo? Kývl na to až moc rychle, rozhodně. Takové potřebuji, ale zároveň musím být u nich obezřetný. Oštěp a primitivní sekerka, za kterými se ukrývá přesvědčení a odhodlání, může být větší oříšek, než kvalitní meč v rukou zkušeného šermíře, kterého lze podplatit. A pak tu máme upovídaného paladina. Fakt, že se přihlásil, ještě nemusí znamenat, že do toho nakonec půjde. Je to jeho povinnost, ale jestli pak mu jeho víra dodá síly a odvahu před skutečnou výzvou? Mám ale rád lidi, kteří více mluví a méně poslouchají. Jsou nepozorní, mnohé o sobě prozradí. Jeho výbava působí kvalitně. Jestli do toho skutečně půjde, jsem za to také rád. Někdo, kdo se vrhá jako první do nebezpečenství, nebo koho lze k něčemu takovému přesvědčit prostým zopakováním toho, co dříve namluvil o hrdinskosti a víře, která mu zajišťuje život i po smrti, mi může dopomoci k úspěchu. |
| |
| Krčma, Vranov, večer Pravděpodobně se na mne nikdo nedívá, když ostatní vyslovují své ohodlání jít do tak nebezpečné, takřka sebevražedné, práce. Kdyby ale přeci jen, nad odvahou Daen, i když v jejím případě možná nejde ani tak o odvahu, jako o nevědomost, pozvednu překvapeně obočí. Možná hlavně z toho důvodu, že byla první. Od koho jiného to ale čekat, než od zmatené, věčně si užívající, poběhlice. Na mé tváři se možná chvilku usadí jistá rozmrzelost a špatné svědomí z toho, že jí to zatím nikdo nerozmlouvá. Kaylen se přidává, zní rozhodně a paladin Latham přeci nemůže zůstat zahanben. Nakonec se pohledy minimálně Jormuna upřou mým směrem. Váhám. Nelíbí se mi to. Nechám chvilku jídlo jídlem a v sedě se narovnám. Než promluvím, pro jistotu si odkašlu. A následuje ještě jeden nádech a nespokojený výdech. "A vy?" Myslím tím trpasličího hejtmana, který nám před očima mává s drahokamy - jeho drahokamy. "Půjdete, nebo nějací vaši chlapi? Podle všeho je ve vašem dole něco početného... Obávám se, že čtyři jsou málo. Ostatně... To už víte," narážím na čtvěřici pohřešovaných. Nechci znít jako zbabělec, jen nejsem tak odvážný, jako ostatní. Při své otázce mi chtě nechtě sklouzává pohled k zelenkavému smaragdu, kterým nás učarovává Jormun. Podobných dotazů, poznámek a podmínek, mám možná v záloze ještě několik, ale nechci skákat komukoliv dál do řeči. Dnes večer už nevyrazíme, tak si o tom můžem vklidu pokecat, dřív než si s někým plácnu. Proč na to spěchat jako ostatní? To co popisoval hejtman, zní opravdu ... nebezpečně i pro někoho zkušenějšího, než jsem já. |
| |
| Trpaslík se vesele zařehtá, když vidí, jak rychle sehnal novou várku ochotníků. "To je hlína todleto! A já myslel, že vás budu muset ještějc dál ukecávat a vy ste po tej prácičce skočili jak slípka po flusu." "Je dobře, že jste tu práci vzali," ozve se starosta a i je ho tváří proběhl náznak úlevy a radosti. "Ona by sr totiž dala poskládat skupina chlapů, co se tam dolů vydá, jenže jim chybí to, co vy už máte. A to jsou zkušenosti. Tož oni se tak kosou ohánět uměj, nebo po rysech z luku střílet, ale všelijakejm nástrahám temnoty voni čelit nedokážou. Voni nejsou zbabělí, ale jít tam dolů do hlubiny... to chce dočista jinej druh kuráže." "Voni to chňápou, starosto," přeruší jeho řeč trpaslík. "Jak viděj, že dostanou dobře zaplacíno, hned jim zasvítěj vočička, že jo?" Popravdě oči svítí zatím jen jemu samotnému. Aby ne, druhé vědro zmizelo tak rychle, skoro jako by ho do sebe nalil a ne ho vypil. Některé z vás napadlo, kolik takových džberů do sebe dokáže starý trpaslík nalámat, než vyleze na stůl a začne ostatní lidi vyzývat na souboj, nebo si s nimi nezačne přeměřovat délku kníru. Když si Adam odkašle a taktně si vezme slovo, oči trpaslíka, starosty i obchodníka se upřou na něj, už i proto, že zatím on jediný nedal žádnou určitou odpověď. Místo ní však položil otázku. Trpaslík se rozpačitě podrbal na zátylku a poněkud váhavě se dal do odpovídání: "Tož, mladej... já bych šel rád, však jsem taky bejval dobrodruh, ale při jedný výpravě v Mlžnejch vrškách nás překvapilo koboldí komando a já dostal šípem do kolena. Od tý doby jsem svý potulný řemeslo pověsil na hřebík a usadil jsem se tudlenc. No a nevedu si teda kurva špatně! Hejtmanování sype slušný prachy, v dolech se kutá... nebo spíš kutalo. Eh... Hospodo! Je tady jak u Suchánků! Kde seš s tím, cácoro nezvedená?!" Rudolící dívka s havraními vlasy po pás donese trpaslíkovi další mohutný korbel a obratně se vyhne jeho dlani, která se stačila dotknout jen cípu její sukně. Trpaslíci asi nejsou její typ. "To sem ale vodbočil," dodá hejtman, když osuší vous do rukávu poté, co vypil skoro polovinu obsahu číše. "Můžu s váma klidně poslat pár chlapů, tak čtyři, pět, víc ale těžko. Z těch, co to přežili, je hodně zraněnejch a než se vykurýrujou, to dřív padne zima. Ale jo, tydle se vám budou hodit, v chodbách se vyznaj a kdyby jste narazili na nějaký nesnáze, tak se uměj i slušně vohánět v boji. Ráno je budu mít v plný polní nachystaný." "Ještě počkejte, pane Jormune," ujme se slova obchodník Kollman. "Ten mladík má správnou připomínku! Proč si myslíte, že proti těm, co napadli vaše město a váš důl, obstojí tahle hrstka žoldáků? I kdyby je doprovodili vaši muži, jejichž síla a délka vousu se nedá s nikým měřit" (oblíbený trpasličí kompliment) "jakou šanci mají? Co zmůžou jejich zbraně a..." "Zmůžou víc než dost," utne Kollmanův proslov Jormun, dopije vědro a hodí ho za sebe na zem. Lomoz poskakující nádoby na moment upoutá pozornost těch několika málo mlčenlivých štamgastů, kteří tu s vámi právě jsou. "Vo tom to právě celý je, nechápeš? Nechápeš, že se vůbec ptám," mávne trpaslík rukou obchodníkovým směrem a vilně se ohlédne přes rameno k výčepu, kde se ho mladičká servírka marně pokouší ignorovat. Trpaslík se tedy zklamaně otočí zpátky k vám. Netrpělivost roste. Než se tenhle chlápek vymáčkne, to by jeden zestárnul. "De vo to, že celá armáda by zzbudila pozornost, kapíruješ?" poklepe si na spánek. "Pár dobzodruhů je cajk, ty se procpou a nikdo si jich nešimne. Nejde vo to šecky tam pobít, ať už je tam cokoliv. Teda jako můžou, esli na to stačej! A hlavní je zjistit, co se stalo, proč se stalo, prostě kde je kurva to pivo?!" odbočí elegantně trpaslík z načaté řeči a když se otočí, Daen mále shodí po zádech z lavice. "Propána, se vomlouvám, slečinko!" popadne dívku pod zády, aby nesklozla na zem úplně, pošoupne ji dopředu zpět na lavici a jen jakoby mimochodem, coby z ní pucujíc neviditelný prach, ji poté pomačká ňadra a dlaň poté nechá ležérně spočinout na jejím stehně. Zpoznáváte, že s trpaslíkem už moc řeči nebude, pokud tedy nechcete slyšet další plejádu nesouvislých řečí a nikam nevedoucích odboček. Obchodník Kollman a starosta Pernel po sobě hodí starostlivý pohled a z řeči jejich těla je jasně vidět, že by rádi převzali iniciativu namísto Jormuna, který se hurónsky rozchechtal, když ho servírka, pobouřená tím, že jí trpaslík zajel druhou volnou dlaní pod sukni co nejvýš to šlo, dost nevybíravě okřikla a plná zlosti odkráčela zpět za výčep, zanechávajíc oplzlíka s jeho čtvrtým korbelem silného stoutu. "Můžeme tedy počítat i s vámi, pane?" osloví starosta Pernel Adama v tiché pauze, vyplněné jen trpaslíkovým srkavým lemtáním. |
| |
| Krčma, Vranov, večer Už při cestě do Vranova bylo vidět, že jsem se dřívě asi setkal s různýma lidma a moc mě toho na vás nepřekvapilo. Nebo možná překvapilo, ale asi jsem naučený to nedávat najevo, abych náhodou někoho neurazil. Každý je nějakej. To samé se teď snažím praktikovat v případě Jormuna. Jeho vyjádření, že tam někoho s námi pošle, mě očividně pohne směrem k tomu, abych se k vám přidal. Možná ještě více pro mě znamená to, že by se ti dotyční vyznali v dolech. Argument, že kdyby nás bylo moc, vzbudili bychom pozornost, má možná něco do sebe. Ale z nějakého důvodu to není to, co by mě mělo přesvědčit. Asi se nepovažuju za nenápadného zvěda. Ve tmě, v neznámém dole, se světlem v ruce. Ne. I jeden by podle mého byl nápadný před ... kdo ví čím, co tam "bydlí". Chápavě se podívám za trpaslíkem obtěžovanou děvečkou, ale jakýkoliv názor na jeho chování a jím řečené, si snažím nechávat pro sebe, abych ho případně neurazil. Hlavně v momentech, kdy se na mě dívá. V jeho nadcházející opilosti by to mohlo být docela snadné ho něčím pohoršit. Mou pozornost si nakonec více získá starosta Pernel. Netvářím se dvakrát rozhodnutě na jeho otázku. "Rád bych s tím pomoh, ale ... pevné slovo bych vám řek až zítra, jestli to nevadí. Asi jako ostatní bych si chtěl prohlédnout ty mrtvé, stopy po těch útočnících." Vysvětlím neútočně starostovi a kouknu při tom na ostatních dobrovolníky, jako že jestli to tak skutečně je. Pak se ještě váhavě podívám k trpasličímu hejtmanovi. Ať už se na mě teď dívá a nebo ne, zkusím si ukrást ještě trochu jeho příčetnosti. "Nechápejte mě špatně, pane Jormune. Nabízíte nám velmi pěknou odměnu. Ale těch otázek se nabízí hodně... To nemáte ani malé podezření, co z toho dolu mohlo vyběhnout? Dříve tady Starosta povídal něco o šípech... Podle nich, třeba... Nechci říkát, že ti vaši krajani před smrtí lhali, ale démoni a šípy? Mě se to moc nezdá. "... Co to mohlo bejt zač? Co tam dole může žít a používat zbraně?" Trochu se rozpovídám. Abych to mohl dokončit a předešel jeho případné chuti mě přerušit v půlce řeči, jak to má, evidentně, ve zvyku, klidně vstanu v případě, že se nadechuje, nebo divoce zagestikuluje. Jsem v tuhle chvíli přesvědčený, že na tom, co říkám, něco je a že je třeba se na to zeptat hned teď na začátku. Příjde mi to dost divné, že nemají ani podezření. Jejich město tu stojí Solus ví jak dlouho a na nic podobnýho oni, nebo jejich sousedi jinde, nenarazili? Skoro mi to příjde, že nám Jormun neříká úplně všechno. Tohle podezření se ale samozřejmě snažím nedat vůbec najevo, i když to z kontextu řečeného může vyplynout. |
| |
| Děje se toho kolem mně tolik, že nevím čemu mám věnovat pozornost dřív. Pří dá se ten barbar, celkem v klidu chlapík o nikoho se nestará. Skoro se zadusím jídlem, když uslyším jak se k nám hlásí i mravokárce. Potěš koště. Párkrát si odkašlu a spláchnu sousto douškem piva. Přilbáč poněkud váhá, ani se mu nedivím, proč jsem se vlastně tak rychle přidávala i já. No, nic. Zkusím na to přijít cestou.
Málem spadnu z lavice, kvůli tomu. Jak, že se jmenuje? Pak mi začne šahat na prsa, což mi jako omluva stačí. "Nic se nestalo." Jeho dlaň mi spočine na stehně, což by bylo za normálních okolností příjemně, jenže kousek od nás sedí Korma. Stejně na mě kašle, jinak by se ke mě hlásil. Nebo by aspoň za mnou přišel. Nebylo by od věci si užít před dlouhou cestou. Jenže co by mi mohl takovej opilej trpaslík nabídnout? Zcela jistě dojde do pokoje, tam se svalí na postel a s hlasitým chrápáním usne. Kdepak to chce někoho, kdo vydrží déle. Rozhlédnu se po lokále. |
| |
| Jormun s jedním okem přimhouřeným poslouchá Adamovy věcné dotazy a dokonce se i na moment zazdá, že se vrátil zpět do střízlivé polohy, kdy se debatuje o nadcházející nebezpečné výpravě. Poté se poškrábe ve fousech, vztyčí prst a velmi rozvážně odpoví: "Se du vychcat, zatim si to promyslim. Čekejte... tady," plácne dlaní do stolu, škytne a vysouká se zpoza lavice s grácií otelené dojnice. Starosta si s obchodníkem vymění ustarané pohledy a jakmile se Jormun dostatečně vzdálí (kalhoty si začal rozšněrovávat již ve dveřích lokálu), opře se Pernell význanmě lokty o stůl a praví: "Teď, když je chvilu klid, pokusím se vodpovědět na ty vaše votázky. Prve děkuju tady mladýmu rytířu za tu modlitbu, lidi z Vranova jsou zbožný a jejich srdce patřej jen Solunovi. Uvidíte, že přídó šecky ženský, co v díře maj svý muže, vždyť modlit se je třeba, když se děje ňáké takové průser. Za druhý," obrátí se nyní na Adama, "nikdo vás nebude nikam tlačit. Esli zejtra řeknete, že do teho nejdete, budem to brát, jak je a žádná zlá krev mezi náma nebude." Zvenku se ozve falešně halekaná pijácká písnička z hrdla nemuzikálního trpaslíka, hlučné močení a co chvíli prd. Jormun se evidentně neobtěžoval poodejít ani na deset kroků od hospody a tak musí nyní Pernell mírně zvýšit hlas, aby jeho slova tolik nezanikala v trpaslíkově bejkání. "Mrtví už jsou pod zemí," vysvětlí Adamovi Pernell omluvně, "ale ta těla jsme prohlídli a máme jasno, co je zabilo. A co se týká těch... ostatních..." Nemělo smysl pokračovat, jelikož Jormun opět rozrazil dveře, mírně v nich zavrávoral, loupnul po vás všech pohledem a s gestem 'dejte mi ještě chvilinku' odkráčel směrem k výčepu. Starosta se nenechal pobízet a rychle začal odpovídat na Adamovy dotazy, než se trpaslík vrátí. "Jeden nemusí bejt trpajzlík, aby věděl, že pod zemí nežijou jen netopejři a šlemáci. Nejen démoni se roděj ze stínů a temnejch krypt, z tama se roděj i jiný hnusáci. Goblini a stínoví šotci. A taky jejich zvířata. Ovládaj prastarý kouzla, jaký uměli enem elfové." "Na ty gobliny bych ještě věřil, četl jsem v jednom traktátu, že prý s nimi naše armády bojovaly ani ne před šedesáti lety na jižním cípu země," přidá se do rozhovoru obchodník Kollman. "Jestli je to jedna z prastarejch ras, jako byli elfiska a tadyhle trpaslíci," kývne bradou k výčepu, kde se zrovna Jormun opět pokouší dostat děvečce pod sukně, "tak bych se nedivil, kdyby žili všude. V horách je spousta děr. Nedivil bych se, kdyby na sebe tyhle dva národy narazily a navzájem se napadly." "Ech, takhle to asi nebylo," zareagoval hejtman a znovu se ujal slova: "Trpajzlíci měli skvělou obranu, ty nikdo napadnout nemohl. To jejich město je pevnost a ten důl je ještě nedobytnější. Armáda by si na nich zuby vylámala, to vám povídám!" "A s pomocí temný magie? To by se těm potvorám z hlubin už povedlo, co?" popíchne jej obchodník a ušklíbne se i na vás, co vy na jeho poznámku. Hejtman se trochu zajíkne, ale neříká nic. Mezitím se stihne vrátit Jormun, ale působí nějak krotčeji. "Prej mi nebude dál nalejvat, když se nezklidním!" postěžuje si trpce a smutně se chopí chladnoucího kuřecího stehna. "Vám povim, tyhlety vaše severský holky sou celý jak z ledu. Žádná sranda s nima." Tím, že má trpaslík evidentně po náladě, ho k potěšení vás všech hodilo do jakž takž normálu a tudíž by s ním mohla být opět rozumná řeč, i když mírné kymácení u něj zcela neustalo. "Tady pán Brin se ptal na ty útoky a na démony," připomene trpaslíkovi přetrženou nit rozhovoru obchodník a ukáže na Adama. Trpaslík na něj zaostří a hned mu svitne. "Jó, jasný! Tak hele, mrtví byli pobití sekerama, i mlatama a dost z nich umřelo s šípem v těle. To žádnej tenhle démon nemoh bejt, to spíš nějaký pazgřivci, co žijou v ďourách, šotci, kerbelové, nosáči, nebo ty zasraný houflovníci. Zasraná pakáž. Vystřelit a zdrhnout, takoví voni sou! A když jich je hodně a našich málo, to voni si troufnou i dál do našich chodeb. Ale když ty naši mluvěj vo démonech... to je jak když vo nich kušníte vy!" ukáže okousaným stehnem na Kaylena. "Temný duchové, co prolítávaj stěnama, shazujou na zem hrnce a počestný panny za zamčenejma dveřma vo panenství připravujou! Ale esli chcete vidět ty zbraně, tak mám blbou zprávu, pač jsme žádný nenašli. Ani těla nikoho, krom našich. Ty pancharti je museli vzít s sebou, když se stáhli hlouběji do tmy. A co ty se furt vohlížíš, cácoro?" houkne na Daen, která mu co chvíli pohlédne přes rameno ke stolu, kde sedí druhá skupina žoldáků, co se s vámi nechce bratříčkovat. "Hej, Daen, co kdyby sis šla sednout k nám?" ozve se přes celý lokál Kormův hlas. Ti z vás, co se po něm ohlédnou, vidí žoldáka, jež si se samolibým úšklebkem prohlíží vaši společnici. Jeho kumpáni jej svým smíchem podporují a hlasitě se dožadují dalších plných korbelů. |
| |
| Držkatej trpaslík „Cácoro? Víte, ode mě nechcete dostat za vyučenou. Pro tentokrát vám to prominu.“ Ohradím se zostara.
Když uslyším Kormův hlas. Usměju se a oči se mi rozzáří. Ano, tak ten něco vydrží. Přece jen se mu má společnost zamlouvá. „Nuže, z mé strany už je to vše, takže se uvidíme zítra. V kolik chcete vyrazit?“ Stoupnu si, počkám na odpověď. Teprve potom dojdu ke Kormovi a posadím se mu na klín a pořádně si přihnu z jeho rozpitého piva. Nebylo by od věci dopřát si před další cestou koupel. Zeptám se obsluhy jestli by to nešlo nějak zařídit.
Pokud by se čistě náhodou pokusil trpaslík i přes mé upozornění mě dál urážet, nebo snad ohmatávat jako tu děvečku, tak dle situace, ho buď klepnu holí po hlavě, dám pohlavek, nebo ho pomocí kouzla odmrštím stranou. Pokud by i tak byl v bojovné náladě, sešlu na něj kouzlo pod názvem koulokop. |
| |
| Hostinec, večer Srdce mi zaplesá, když hejtman vypráví o zbožnosti zdejších lidí. Lidé zdá se přesvědčovat nepotřebují, pokud jsou však trpaslíci všichni stejní jako tenhle hnusák, bude jejich přivedení ke světlu náročnější, než jsem si myslel. Příslušníka té prazvláštní rasy jsem si už napoprvé pořádně prohlédl a jsem zklamán. Je to první svého druhu, kterého jsem kdy viděl, a nijak zvlášť mne neoslnil. Příběhy o tom, že vypadají jako kámen ze kterého rostou vousy, o které potom zakopávají se ukázaly jako nepravdivé. Stejně tak nikde nevidím krumpáč, který měli všichni vždycky nosívat na ramenou. Zato historky o jejich neomalenosti, alkoholismu a kritickém nedostatku osobní hygieny byly jen slabým odvarem toho, co nám tady ten prcek předváděl. Když promluví na mě, spatří ve hnědých očích ledový chlad a opovržení. „Možná kdyby jste ustoupili od svých pohanských zvyků a přešli ke Světlu, nevraždili by vám démoni obyvatelstvo mistře trpaslíku,“ odvětím a poslední slovo z úst doslova vyplivnu. |
| |
| Jsem pevně rozhodnut do Dol Kergeru vstoupit a podle všeho nám starosta ani trpaslík stejně neřeknou nic užitečnějšího, než že obránci byli pobiti zbraněmi. Většinu své pozornosti proto věnuji svému jídlu a pití. Přesto rozhovor kolem sebe alespoň okrajově vnímám. Na tváři se mi objeví posměšný úsměv, když se Daen opře do trpaslíka. On by sice proplesknou zasloužil, ale je to poprvé, co vidím Daen odmítnout chlapa. To je snad ještě větší událost než, kdyby se ti dva do sebe opravdu pustili. "Po prvním světlu možeme dat scuka tu v hospodě." Pokrčím rameny v odpověď na její otázku. Flákáním se ve vesnici si nepomůžeme, tak proč odkládat okamžik, kdy vyrazíme do Dol Kegeru. "Pánbíčkář nás može dohnať až si tu podělá svoje." Kývnu hlavou ke Kaylenovi. "Enem je teda blbé, že nás tam dole nečekajú ti démoni, když by nás před nima Soluň tak dobře uchránil." Pronesu ještě po Kaylenově poznámce k trpaslíkovi. Vložím si do úst další kus masa a už jen sleduji jak se Daen vzdaluje od našeho stolu. |
| |
| Krčma, Vranov, večer Koukal jsem se trochu nespokojeně za odcházejícím Jormunem, který si s odpovědí hodlal dát na čas, ale pak se rozpovídal Kollman se starostou a v případě toho druhého jsem byl navíc rád, že mě ujistil, že mi nebudou mít za zlé, když se toho dobrodružství v místních dolech případně nezúčastním. Je to rozumný chlap a jsem za to rád. Informace o golbinech a jiných stvořeních, které by za tím mohly být, mi přijdou jako pravděpodobnější než zmínky o démonech. Je ale možné, že v tom figuruje i mé přání, aby to tak skutečně bylo. Neskákal jsem do řeči ani Pernellovi, ani obchodníkovi a později ani trpasličímu hejtmanovi. Nad připomínkou Kaylena, věčně kritického paladina, se věnuji spíše zbytku svého jídla. Nepřijde mi asi jeho mravokárnost směřovaná vůči Jormunovi úplně nejtaktnější. Na Lathamův návrh brzkého rána kývnu souhlasně hlavou, že by to jako že šlo a že v tom nevidím problém. Tím dám trochu najevo, že alespoň ráno se mnou ještě máte počítat. Chvilku počkám, jak se to vyřeší mezi hejtmanem a Kaylenem a koukám se za odcházející Daen. Je to zatraceně pěkná ženská, i když to asi v hlavě nemá úplně srovnané. To si navzájem naštěstí nepřekáží. Ze své bedny se nezvedám, i když jsem svou porci pečeného zrovna dojedl a ve vzduchu je možná více napětí, než by bylo zdrávo. Asi doufám, že se to přežene a já se ještě budu moci na něčem s přítomnými domluvit. |
| |
| Daen vstane od stolu a ještě než odejde k vedlejšímu stolu, položí dotaz na čas zítřejšího odchodu. "To je opravdu jen na vás," usměje se na ni starosta Pernell. "Dobře se po tý dlouhý výpravě vyspěte, samozřejmě tu máte každej z vás k mání vlastní pokoj. Hostinec je vcelku prázdnej, když všichni obchodníci zas vodjeli o dům dál. Ráno pro vás najdem něco pořádnýho do žaludku a pak se možem sejít třebas tady. Zavedu vás pak do Dol Kergeru." Takže na vás netlačí ani v tomto ohledu. Prostě až vstanete, tak vstanete. Vlastně to dává smysl, vzhledem k tomu, že budete sestupovat do podzemí, kde není den a noc, je rozhodující, aby jste byli hlavně dobře odpočatí. Jestli vyjdete do Dol Kergeru brzy ráno, či až kolem jedenácté, je vcelku jedno. I když ženám, jejichž manželé jsou stále pohřešovaní, to asi moc jedno nebude. S Daeniným odchodem od vašeho stolu Jormunova nálada ještě o trochu poklesla. Trpaslík evidentně čekal větší zábavu a mezitím mu jediné dvě přítomné dívky nevyšly skoro v ničem vstříc. První mu pohrozila, že mu přestane nalévat a ta druhá mu dokonce slíbila nějaký koulokop, když nedá ruce pryč. A jako třešinka na dortu je pro něj Kaylenova náboženská poznámka. "Nechtěj mňa nasrat, ty jeden rytířu naleštěnej!" zavrčí Jormun na Kaylena. "Až budeš dole v díře, tak sa ukáže, esli ten váš světelnej bůh vidí i pod zem a do šeckejch stínů." "Klid, no tak! Přece se nebudem dohadovat o bohách!" začne starosta krotit vášně. "No, vidím, že je nejvyšší čas zvednout zadek a jít si lehnout," praví Kollman a jde příkladem svým slovům. "Tak... zítra. Dobrou, panstvo!" rozloučí se a zamíří k výčepu, aby si vyžádal klíč od své komnaty. "Taky povalím," přidá se starosta a plácne Jormuna do ramene. "Zvedaj sa, slopale! Musíme ještě hodit řeč, tak vstávat a jdem!" Máte neurčitý pocit, že starosta ani tak nepotřebuje trpaslíkovu společnost, jako spíš že ho chce odvést od vašeho stolu a dopřát vám tak klid po zbytek večera, než se rozhodnete jít na kutě. "No fajn," zabručí trpaslík mrzutě, ale přeci jen se zvedá ze svého místa. Ještě na odchodu vezme z talíře na vašem stolu předposlední pečené stehno (na cestu) a ještě než vyjdou se starostou ven z lokálu, otočí se na vás a zahaleká: "Tak zejtra, chaso! Mám šecko?" dodá ještě a začne se nemotorně poplácávat po kapsách. "Jo. Tak možem jít," slyšíte ho ještě říci ke starostovi a pak už jen zaslechnete rytmické a vzdalující se chroupání jejich kroků pryč od vás. Daen má vlastní (dosti hlučnou) zábavu u ostatních knechtů, kteří se stále smějí a prakticky bez ustání připíjejí na cokoliv, na co si zrovna vzpomenou, či o co se ve svých vojenských, či košilatých historkách otřou (právě teď si přiťukli "na všechny přitroublý paničky a jejich kun*ičky"). Daen sedí na klíně svému vyvolenému Kormovi a svým smíchem a přítomností zpříjemňuje i ostatním chlapíkům večer u jednoho stolu. Zato vy tři až tak veselo nemáte. Snad je to tím, že jste každý úplně jiný. Jeden divoký horal, co možná ani nikdy nebyl v nížinách a opravdové civilizaci, druhý je zase velmi zbožný rytíř. A ten třetí je klidný, racionální a tak trochu tajemný, asi jako spodnička řádové sestry. Každému z vás aspoň na okamžik bleskla hlavou myšlenka, jak se spolu v jedné skupině popasujete, máte-li spolupracovat při nadcházející výpravě. Každý, včetně dívky u druhého stolu, je z jiného těsta, s jinou životní zkušeností a nejspíš i se zcela odlišným přístupem k řešení problémů. Dokud jste pouze putovali podél povozů a dávali jen pozor na pohyb na horizontu, ale jinak si vlastně hleděli každý svého, šlo vše bez problémů. Jak to však bude vypadat, až budete muset spoléhat jeden na druhého? Můžete si vlbec věřit? Tyto a ještě mnoho dalších otázek visí ve vzduchu mezi vámi poté, co jste osaměli a váš stůl na moment ztichnul. Tedy až do chvíle, než se k vám přitočí růžolící mladá dívka, která dnes večer obsluhuje. "Dáte si ještě něco k jídlu? Nebo vám mám nabídnout spíš něco k pití, pánové?" Je to opravdu krásná dívka a nyní, když se po Jormunově odchodu opět usmívá, jí to sluší ještě více. "Oh, abych nezapomněla! Tady máte klíče od svejch pokojů, jen je pak ráno doneste zasejc sem." A položí před vás trojici železných klíčů, každý s vyraženou runou, jež nejspíš představuje číselné označení dveří. |
| |
| Krčma, Vranov, večer Dopíjím zrovna své pivo, když se trpaslík obořuje na Kaylena a po takovém rozhovoru, ke kterému to směřuje, neprahnu. Pernel se sice snaží, ale kdoví, jak to dopadne. Proto využiji odchodu našeho "zaměstnavatele" a kývnu na něj, že jdu taky. "Přátelé, dobře se vyspěte. Zítra se potkáme." Oslovení nemá působit nějak moc osobně, ale asi jsem na něco takového zvyklý. Máme za sebou několikadenní společnou cestu a alespoň z mojí strany s vámi nemám žádný problém a těmi "přáteli" to asi chci nějak zdůraznit v kotrastu s vyostřenými slovy, co tu před chvílí zazněly. Ohledně vašeho spánku jde spíše o přání, než doporučení. Poslední věta je pak řečena s vážným pohledem, že se mnou zatím můžete počítat, i když z celé té výpravy mám pořádný vítr. Směřuju své rozloučení spíše k Lathamovi, protože on není do trpaslíkem dříve řečeného tolik zainteresovaný. Vstanu, přehodím popruh kuše přes jedno rameno, tornu přes druhé a pak už chybí jen plášť a přilba. Doženu Kollmana u výčepu, převezmu si taky klíč od děvečky a zapředu s obchodníkem ještě tichý hovor. I z dálky působím uvolněně a pokud ve mě dřívější rozhovor s hejtmanem probudil pochyby a starosti, zřejmě to chci nechat být a spíše zapříst trochu méně vážnější slovo s Kollmanem. Máme společnou cestu, potřebuju si někam uložit věci a při té příležitosti se ho chci na něco zeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Obávám se, že jindy k tomu nemusí být už příležitost, tak chci této chvíle využít a ještě vytáhnout v soukromí něco z Kollmana o těch lidech, se kterými se do dolů pravděpodobně vypravím. "Tadeáši, počkej, prosím tě." Doženu ho u výčepu a ověšen svými věcmi si volnou rukou přebírám klíč od mého pokoje. Na děvečku se děkovně usměji, podobně i na odcházejícího starostu, kterému vděčím za nocleh. "Chtěl jsem s tebou ještě hodit řeč, protože k tomu nemusí být zítra už příležitost." Zvolím tykání, ne snad proto, že bych si ho nevážil, ale proto, že už nejsem nejmladší a v soukromí to nemůže podrývat jeho autoritu. Autoritu toho, kdo nás platí. Nebo spíše měl platit. Navíc tím, doufám, působím více neformálně, že nechci řešit obchodní věci. Vykročím směrem k pokojům, úsměv na tváři, který se tak trochu odkazuje na to, co bylo řečeno u toho stolu. Trochu si u toho úsměvu povzdychnu, jako že Jormun nebyl úplně v dobré formě. Všiml jsem si, že s tím měl Kollman taky problémy - další věc, co nás spojuje. "Co si o tom myslíš? Nestrkáme jen hlavu na špalek?" Optám se ho s neskrývaným pobavením i obavami z toho, před čím stojím já a ti zbylí u stolu. Je to jen taková otázka na rozehřátí, abych nešel přímo k tomu, co mě zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Jak to vidím já, tak je to dost riskantní podnik. Možná, že některý z vás nepřežijete, ale zas na druhou stranu, proč by vás starosta a ten trpaslík najímali, kdyby nevěřili v možný úspěch vaší skupiny?" V podstatě to jen shrnul a neřišel s ničím novým, co by nebylo zcela zjevné. Asi jako kdyby řekl, že zítra bude hezké počasí, pokud se tedy nezatáhne a nebude pršet. Když vidí ve tvé tváři, že budeš mít asi další připomínky, rozhodí rukama v gestu marnosti a pokračuje dál: "Hele, mě se to taky zdá přitažený za vlasy. Bejt po mým, což není, poslal bych pro armádu, aby to tam festovně vyčistili od všeho neřádstva. Anebo bych doly rovnou zatopil. Nebo ještě líp, vykouřil. Hele, asi se spolíhaj na to, že se setkáte s první výpravou. Nejspíš jenom zabloudili, takže až se sčuchnete, bude vás už osum. A s vašima svalama... ej? A zkušenostma z boje... ej? Zmáknete to a peníze se zase pohrnou. Teda... chci říct... vám se peníze pohrnou a taky z vás budou asi místní hrdinové. No... tak jdem nahoru, potřebuju se zout a opláchnout si nohy. Jestli chceš ještě klábosit, mladej, tak u mě na cimře, až si udělám pohodlí." Obchodník poté zavolá na děvečku, objedná si na pokoj lahev vína a malou vaničku s horkou vodou. Když už to platí starosta, tak ať to má nějakou výšku. Chvíli volného času jsi zatím využil k odložení svých věcí na pokoj. Je to skromná jizba, jen postel, malý stolek s několika svíčkami, v rohu stará šatní truhla a měděné umyvadlo. Nevelkým oknem vidíš jen jehličnaté větve nejbližších stromů, osvětlovaných mihotavým světlem z výčepu. Prkenná podlaha je stará a vrzavá, ale zase hezky voní dřevem. Je tu sucho a i celkem teplo, takže si můžeš dát sušit několik svých svršků, které ti po cestě zmokly a dosud nebyla příležitost je dosušit. Jakmile máš své zařízeno, odebral ses do vedlejšího pokoje, který obývá obchodník. Jeho místnost je navlas stejná jako ta tvá, jen on tu má o něco tepleji. Jakmile vejdeš dovnitř, pokyne ti, ať uhneš ze dveří. Kolem tebe procupitá ono něžné děvče s mísou s horkou vodou, postaví ji na zem a poté se kolem tebe protáhne opět ven. A přstože jsi jí nechal hodně místa, otře se lehce o tebe. "Pěkná holka, co?" promluví obchodník. "Ale bacha, tady v horách není zvykem si je kupovat na noc, jako v nížinách. To já jen abych ti ušetřil facku, kdyby tě napadlo utrácet zbytek svýho žoldu," uchechtne se a se slastným vzdechnutím ponoří obě chodidla do kouřící vody. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Vždycky mě fascinovalo, jakou moc má dobře položená otázka na myšlení lidí. Stačilo by se zeptat jinak a stále by byl důvod, i když úplně jiný, k pokývání hlavou. Můžou starosta a ten trpaslík něco ztratit, když nás tam pošlou? Docela dobře pro ně mohu být já i ti ostatní jen bezejmení žoldáci, jen maso do mlýnku. Mohou bláhově doufat, že se ten mlýnek námi zadáví, ucpe, ale mají vůbec na výběr? Čekat? Potřebují vědět, co se v těch dolech děje, protože peníze netečou, měšce se samy nenaplní. A my jsem zkrátka postradatelní. Tady nikomu chybět nebudeme. Jsem s tím smířený. Proto ani nemám potřebu Kollmanovi oponovat. Souhlasně pokývu nad jeho slovy a tím mu dám za pravdu. "Jo, něco na tom bude." Je úsměvné ho sledovat, jak se mě snaží uklidnit, že mě tam dole nečeká zase nic tak hrozného a že když se pro to rozhodnu, zbohatnu. To se mu hodí, když nám dluží. Přesouvá mou pozornost k jiné, mnohem větší, hromádce peněz, kterou ale získáme daleko méně pravděpodobně, než ty peníze, co nám sám slíbil. Nic jiného mu ale moc nezbývá. Hraje pouze svou roli, pro kterou se ani nerozhodl. Byl k ní dotlačen. "Jasně. Taky si odložím a hodím se do klidu. Mám ale plnou hlavu těch hemzů, co tam hejtman říkal a jen tak neusnu, takže by se mi pokec docela hodil. Víš co, vyčistit si hlavu. Stavím se!" Svěřím se mu a jdu si zatím po svých. Pokoj mi vyhovuje. Jen další v pořadí. Jako kůň, nebo zbraň, kterou měním s železnou pravidelností. Nemám vyloženě nic svého, něco, na co bych byl zvyklý, co bych potřeboval. Jídlo je jen jídlo, víno je víno a postel je místo, kde budu spát. Když dojdu dovnitř a zavřu za sebou dveře, chvíli jen tiše stojím po tmě a naslouchám tomu místu. Poznávám ho, zvuky, které k mě doléhají. Vnímám jeho rozměry, temné stíny. Rozsvítím svíčku a odložím si své věci vedle postele. Odložím meč, svléknu ze sebe kroužkovku i prošívanici. Plášť rozložím, aby uschl. Posadím se na postel a chvíli hledím na světlo z chodby vycházející zpod dveří. Přemýšlím nad Kollmanem a jeho situací. Ještě více než jeho chování je úsměvnější, že jsem na tom stejně jako on. Taky nemám na výběr. Co bych byl bez kontraktu, bez profesního přístupu? Nebyl bych zde. Ale já tu jsem. Už jen z pouhé setrvačnosti nemohu o své participaci na této výpravě pochybovat. Znamenalo by to, že pochybuji o samotné cestě sem, o sobě. Veškerá jistota by se rozplynula a co by zbylo, když ne já? Jen myšlenka poletující světem. Jako plamínech téhle svíčky. Pomíjivý. Nijak osamnělý, ani ne jedinečný. Podobných se jich světem mihotá tisíce. Zbytečně. Plamen svíčky počase pohasne a zbyde po něm jen groteskní hromádka ztuhlého vosku, který někdo nožem seškrábne ze stolu a vymete z místnosti. Prohlížím si své ruce. Jsou funkční. Na nic se neptají, nepochybují. Jen plní příkazy. Někde hluboko uvnitř mne dochází ke srovnání mne a mé funkce v Cechu. Není to příjemné srovnání. Tento večer ne. Jako by má mysl překážela, byla něčím nadbytečným. To mrňavé bezvýznamné Já někde unvitř volá po pozornosti. Sevřu ruce v pěst a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Mé myšlenky mi nejsou příjemné. Přestávám jim věnovat pozornost. Nakonec vstanu a vylovím z brašny dýmku a tabák. Zapálím si a vykouknu z okna ven. Opřený předloktíma o rám pozoruju místo před sebou a pomalu potahuju. Nejde ani tak o to, co dělám. Jen tím dávám potřebný čas Kollmanovi a sobě zároveň buduju osobnost, kterou chci, aby ostatní viděli. V tomto případě postřehli svým čichem. Když uběhne dobrých patnáct minut a chlad začne být nepříjemný, vyklepu tabák a dýmku položím na stolek. Okno zavřu. vyvětral jsem už dost. Sfouknu svíčku a opustím pokoj. Za sebou zamknu. Zamířím k pokoji Tadeáše a po zaklepání a pozvání vstoupím. Na tváři se mi usazuje střízlivý úsměv. Vranov, večer, v Kollmanově pokoji V jeho pokoji se pak ohlédnu za tou děvečkou, za jejím pozadím, abych splnil svou úlohu v této společenské interakci. Se ženou byl Virutas již několikrát, ale výcvik, který podstoupil, mu bránil v tom najít potěšení. Jediné, na co při tom myslel, je udělat to co nejlépe, nebo nejhůře, jenom aby mu z toho plynuly výhody pro aktuální kontrakt, na kterém pracoval. Nevzpomíná na takové situace rád. Přeci jen jsou příliš imtimní, příliš obnažené, příliš důvěrné. Je potřeba se u nich uvolnit, což moc nedokáže. Stále musí mít věci pod kontrolou. Uznalecky pokývu hlavou a pohlédnu zpět na Kollmana. "Až tak?" Podivím se jeho slovům. "Že děkuju za varování. A to jsem ji už chtěl ukázat, že každej není takový prase jako Jormun." Zasměji se vlastním slovům a pak jen k mé smůle pokrčím rameny, že holt nebudu mít dnešní noc dámskou společnost. "Jak je to vůbec s tebou a závazky, hm? Čeká tam na tebe někde v Záporoží ženuška? NedejSolus malí caparti?" Nemyslím svou otázku nějak zle. Pokud závazky má, asi pro nic za nic netráví čas tím, že je mimo domo. Možná to takové poklady zase nebudou. |
| |
| Noční veselí
„Pánové teď jsem si vzpomněla na výborný vtip. Musím ho rychle říct, než ho zapomenu.“ Řeknu nadšeně, najednou se zarazím, poškrábu se na hlavě. Korma mi do ucha zašeptá: Ten vtip, kotě? No není bezvadnej. Takže ten vtip.
„Ben a Egon se chtějí pořádně ožrat, jenže zjistí, že mají posledních pár měďáků. Ben je vezme a koupí za ně kus kabanosu. Egon je na něj nasr*ný. To se ti povedlo, za co teď půjdeme chlastat? Řekne mu. Ben na to: Mám úžasný nápad, uvidíš. Půjdeme do hospody, objednáme 2 panáky pálenky, já si strčím ten kabanos do poklopce, ty si klekneš na kolena a stčíš ho do huby.. Šli tedy do nejbližší hospody, objednali 2 panáky, Ben si strčil kabanos do poklopce, Egon klekl a začl mu ho kouřit. Hospodský se vytočil, že takové prasárny ve své hospodě nestrpí vyrazil je bez placení. Takhle to pokračovalo od jedné hospody k druhé. Před desátou hospodou běduje úplně ožralej Egon, že ho bolí kolena i huba a že už toho má dost. Na to mu Ben říká: A co mám jako říkat já? U třetí hospody, jsem ztratil ten blbej kabanos!“ Rozřehtám se.
Nějakou dobu si ještě užívám společnosti, ale sama už cítím, že toho piva bylo dost, chci si přece ještě užít společnost Korma. Nakloním se k němu. „Nechceš mi umýt záda?“ řeknu a svůdně pohodím obočím. Přece nenechám tu vodu ve svém pokoji vychladnout. „Dobrou noc, pánové. Ráda jsem vás poznala.“ Rozloučím se pro případ, že bych je ráno již neviděla.
Poté se vydám přímo do svého pokoje, ještě se otočím, abych zahlédla Kormu, jak rychle dopíjí pivo a spěchá za mnou. Musím si ho pořádně užít, přece jen kdo ví, kdy si znovu štrejchnu, obzvláště když je tam ten otravnej svatoušek.
Jakmile mě dožene Korma, zavedu ho do svého pokoje, zamknu za námi dveře (zevnitř). Nejprve je za dveřmi celkem ticho doprovázené občasným šploucháním vody. Koupel si dopřeju rovněž, kdo ví kdy, tak proč nevyužít zdejšího pohostinství. O něco později se začnou ozývat steny a výkřiky slasti. Rozhodně nepatřím mezi tiché ženy. |
| |
| Hostinec, večer „Omluvíš mne? Zítra budu muset brzy vstávat,“ řeknu Lathamovi, když se hříšnice odebere k žoldákům a ten další si jde o něčem pokecat s obchodníkem. Vstanu od stolu a s klíčem v ruce vyrazím do druhého patra, kde by se měly nacházet pokoje. Vstoupím dovnitř a odložím meč na kavalec. Poté pokleknu směrem, kterým by měl být měsíc a ruce sepnu k modlitbě. Solune, náš jediný ochránče a spasiteli, prosím ochraňuj nás před temnotou číhající na nás v dobách, kdy tvá sluneční zář zajde za obzor... Takto setrvám dobrých pár minut, odříkávajíc prosebným hlasem tradiční modlitbu, kterou každý správný věřící pronáší před spánkem. K tomu se vzápětí uložím i já. V říši snů nezůstanu moc dlouho, jen dokud mě neprobudí hlasité steny. Šokovaně otevřu oči a hledím do stropu ve snaze zvuk zařadit. Poté zvuk poznám. Daen. Před očima mi téměř začnou tančit rozzuřené hvězdičky a já dupavým krokem vyrazím po chodbě k pokoji, ze kterého se ty hříšné vzdechy ozývají. „Daen den Eager, ať už tam děláš cokoliv, ve jménu Božím toho okamžitě nech!“ zařvu na dveře a pěstí do nich několikrát zabuším tak silně, že si poté ruku musím několikrát protřepat. |
| |
| Otrava za dveřmi
Zrovna jsem nahoře a takřka se mi podaří dosáhnout orgasmu, kdyby nepřišel nějaký hlupák, který začne za dveřmi vyřvávat. „Do pr*ele.“ Zakřičím nahlas. Slezu z Korma i on vypadá docela naštvaně. Ledabyle se přikryju dekou a otevřu. „Ty! Pokud se nechceš přidat, tak táhni a opovaž se mě ještě jednou vyrušit.“ V očích mi blízká zloba, během mého rozohnění se sesune deka, pod kterou jsem zcela nahá, takže svatému Kaylenovi ukážu nádherně tvarované prso s trčící bradavkou. |
| |
| Hostinec, večer Vzhled té poběhlice na mé tváři zanechá čiré rozhořčení, ještě znásobené tím, že se ani neobtěžuje skrývat to, co se svým poskokem prováděla. „Zanech svých nekalých praktik, smilnice!“ zvolám a káravě zvednu prst Kormovým směrem. Tomu všemu se jen těžko věří. Vyrazil jsem do Vranova šířit slovo boží, temnota však dorazila v mém závěsu. Může to snad být Solunova zkouška mých schopností a víry? |
| |
| Svatoušek
„Jaké máš oprávnění mi něco takového zakazovat. Měl bys to sám zkusit, ani nevíš, o co všechno přicházíš.“ Popojdu krůček k němu. Pokud to vyjde, tak jak předpokládám, couvne, načež udělám další dva kroky, aby se při couvání přerazil o nedalekou stoličku. Pokud nebude couvat už jen kvůli tomu, že k němu přistupuji, tak mu olíznu prst, lehce se k němu přitulím a horkým dechem ho pošimrám na krku. |
| |
| Hostinec, v noci Když ke mě to ztělesnění zla udělá krok, šokovaně přihlížím jak hmatá po mojí ruce a snaží se jí přiblížit ke svým rtům. Tak to už je na mě moc. Se zařváním si ruku vytrhnu a zvrácenou ženu od sebe vší silou odstrčím, což s největší pravděpodobností vyústí v probuzení všech obyvatel hostince a odstranění Daeniny deky k tomu. „Nepřibližuj se ke mě ďáblice! Tvé zvrácené našeptávání se nedostane přes mou ocelovou víru!“ zvolám pln náboženského zapálení. Pokud si se mnou zlo chce hrát, tak ať. Ukáži mu sílu a čistotu Soluna! |
| |
| Daen a Kaylen Do celé roztržky se nyní vloží i doposud ležící Korma. Přestože byl však vyrušen od divokého sexu s Daen, nejeví známky rozlícení. Jiný mužský by na jeho místě nejspíš už tasil a s řevem by vetřelce vyprovodil nejkratší cestou ven z okna, Korma se však jen zasměje a stoupne si vedle Daen. On se s oblékáním nikterak nenamáhal a stojí před tebou nahý jako prst. Jeho zpola ztopořený úd provokativně staví na odiv, když vesele praví: "Ty mě fakt překvapuješ, pánbíčkáři. Vlítneš sem, oháníš se skoro svatým plamenem a rušíš nás dva od mrdu. Že ti to za to stojí chlape. Ale víš co… Daen by nás zvládla oba, ta dračice má v sobě síly, že je k neumrdání." Na ta slova zajede dlaní Daen zezadu do rozkroku a zkušeně stiskne prsty její ženství. "Jestli se nepřidáš, tak se klidně dívej, problém s tím nemám," dodá Korma drze a kousne Daen do ramene, přičemž ji stále zpracovává prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Obchodník na tebe prudce obrátí svůj pohled, jako bys ho snad svou otázkou vylekal. I když soudě podle jeho odpovědi možná i trochu ano. "Nestraš, ještě toho trochu. Ještě abych prachy strkal ženský, záletnici, co je celá žhavá na ty svý amanty. Stojej za rohem a jen čekaj, až naložím káru a vydám se za cestama. Ne ne, kdepak. S ženskejma a děckama na mě nechoď. Když to na mě přijde, tak to mi nevadí nějaký Manče pár tolarů do dlaně vysypat, aby mě podržela, ale na rodinnej život mě neužije." Chvilku si ještě pobrukuje pod fousy a ráchá si nohy. Ticho ho zjevně znervózňuje a tak hbitě obrátí řeč na tebe prostou otázkou: "No a co ty? Proč cestuješ, opásanej mečem? Život dobrodruha je pro tebe to pravý ořechový? Usadit se nehodláš? Podej mi ten hadr, buď tak hodnej… dík." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dopíjíš tedy své pivo a pokoušíš se z už dosti okousaného kuřecího stehna vykousnout alespoň malý kousek masa, když vtom se otevřou dveře hostince a dovnitř vejde pomenší postava, celá zahalená do černého pytlovitého pláště s velkou kapucí. Neznámý člověk se na tebe nepodívá, takže nevíš, zda jde o muže, či ženu, každopádně jeho malý vzrůst dává tušit, že se jedná o trpaslíka. Zakuklenec dlouho ve dveřích nepostává a hned zamíří ke skupině žoldáků, kde nyní již chybí Daen a Korma. Chvíli s nimi o čemsi hovoří ve stoje, ale po chvíli mu rozjívené osazenstvo nabídne židli. Neznámý se posadí, avšak plášť nesundá, ani kápi nesejmul. Žoldáci se již celkem zklidnili, zdá se, že jim onen záhadný muž povídá něco natolik zajímavého, že chvíli ti chlapi zapomněli i pít. O čem se však spolu baví netušíš, jsou příliš daleko a muži u stolu spolu mluví o dost tišeji, než doposud. |
| |
| Hostinec, v noci Šokovaně přihlížím, jak první z mužů, kteří ďábličině kouzlu podlehli, přišel a... a... Ne, nemůžu na to ani pomyslet, natož to vyslovit. Dobrou chvilku jen s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán pozoruji, jaké to hříchy to strážný na hříšnici provádí. Zavrávorám a mám co dělat, abych ze samého šoku neupadl do bezvědomí. Znovu vzhlédnu a vidím, že jí dokonce i kouše rameno! To už je na mě příliš, pln děsu ze zla vycházejícího z této zvrácené ženy a jejího poskoka vyběhnu chodbou pryč, směrem ke schodišti z hostince. „Dnes přespávám ve stáji, prosím pošlete někoho, ať mě vzbudí hodinu před úsvitem,“ vyhrknu na hostinského v šenku. Ve stájích se svalím na seník a dlouho se jen snažím vzpamatovat z toho šoku. Nevěřím, že už se mi dnes podaří usnout, přesto se o to ale pokusím. A mezi zuby i nadále drtím jméno ženy, kterou nyní považuji za ztělesnění všeho zlého, co kdy na tomto světě bylo: Daen den Eager. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Když se zkroušeně choulím na seně a drtím mezi zuby ženino jméno, dospěji konečně k prozření: Solun mě sem poslal právě proto, abych zabránil zničení celého kraje tou čarodějnicí. Bezpochyby mne kvůli tomu čekalo nebezpečné a zdlouhavé tažení, já se však ďáblici nepodvolím! Pln nového odhodlání a ještě stále neschopen vyhnat pohled na Kormovy prsty pracující na Daen začnu v hlavě skládat plán odplaty a na tváři se mi zjeví úsměv plný škodolibosti a nenávisti. Jen počkej, hříšnice. Pokud vůbec usnu, pevně doufám, že mě doopravdy někdo přijde vzbudit. V hlavě už mám podrobný plán, jak začít válku. A na svou stranu se rozhodnu jako první přiklonit ty, kteří jsou vůči zlu nejodolnější a jejichž povahy jsou nejčistší: Děti. Hodinu před úsvitem bych tak měl být vzhůru a požádám vlastníka podniku, jestli by mi nemohli dopravit do pokoje vodu do kádě. Vím, že Zvrácená si něco takového vyžádala, takže by ji tady měli mít. Důkladně se omyji a připravím na ranní modlitbu. Poté, oděn do denního roucha, sejdu opět dolů a vyrazím na náves ještě pár chvil před úsvitem. S trochou štěstí by se tam měly shromáždit rodiny pohřešovaných připravené na slíbenou modlitbu. Očima přejíždím dav a snažím se najít hlavně děti, které mám v úmyslu ke svému plánu využít. |
| |
| Hostinec
„Ďáblice.“ Pobaveně se zahihňám a lascivně si olíznu rty. To už se k nám přidal Korma. Jeho řeč se mi příliš nelíbí. „Nemusíš být tak sprostý.“ Vytknu mu. Jenže veškeré mé výtky ustanou, jakmile ucítím jeho ruku mezi svýma nohama. Slastně přivřu oči a vzdychnu. Užívám si jeho šikovné prsty a jen po očku sleduji reakci Kaylena. Ten uteče pryč, musím se zasmát, jakmile se vzdálí, oddělám Kormovu ruku ze svého rozkroku. Ruce položím kolem jeho krku, políbím jej, vyskočím a nohama jej obejmu kolem pasu. „Kde jsme to skončili, než jsme byli, tak hrubě vyrušeni.“ Zeptám se pobaveně. |
| |
| soukromá zpráva od Latham Markusson pro Zatímco v rukou bezmyšlenkovitě obracím kuřecí stehno a okusuji z něj poslední zbytky masa, soustředím na zvuky, které se nesou krčmou, a pokusím se z nich izolovat právě rozhovor nesoucí se nad stolem žoldáků. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Pochopil jsi to správně," odpovídá cizinec šišlavou a mírně syčivou řečí. Že by nějaký tobě neznámý horský dialekt? Jeden z oslovených žoldáků, jeho jméno si nevybavuješ, se opře o stěnu a zle se ušklíbne. "Postaráme se o to. Ale chceme víc." "Víc?" protáhne muž ono slovo a mírně se na štokrleti nahrbí. "Je vám snad málo, kolik jsem vám nabídl?" V jeho hlase je slyšet podráždění. "Vím, že nás potřebujete. A taky vím, že těch pár lesklejch kamínků, co jste tady vysypal na dřevo je pro vás pakatel. Můžete dát víc a taky dáte. Jestli tu prácičku chcete mít zmáknutou dobře a tiše." Chvíli se mlčelo, ale podle pobavených úšklebků té žoldácké chasy je jasné, že mají převahu. Po chvíli ticha se zakuklenec zvedne a praví: "Tak dobrá. Toto berte jako zálohu. Až to vykonáte, přihlásíte se o další drahokamy." Žoldáci se zasmáli, evidentně mají radost, jaký skvělý kšeft se jim podařilo usmlouvat. "Na hůl nás neberte. Vždyť ty vaše doly jsou prej smaragdama doslova prožraný. Tak zejtra!" "Ano. Zítra. A nezapomeňte, musíte to udělat až budou za Vranovem, beze svědků! Jejich těla pak zasypte v suťovém poli za březovým hájkem. A o mě a naší dohodě ani slovo." S těmito slovy se zahalený otočí a rychlým krokem vyjde z hostince. Jediné, co z něj vidíš, je dlouhý šedý plnovous, trčící zpod kukly. Jeho postava již po pár sázích splyne s okolní temnotou. Mezitím se kumpanie žoldnéřů u vzdáleného stolu rozchechtá, někteří hledí pobaveně na tebe, jiní shrabují cosi ze stolu. Nejspíš onu zálohu, o které byla řeč. |
| |
| soukromá zpráva od Latham Markusson pro Rozhlédnu se po vyklizeném stole, kde už není o co stát, shrábnu svůj klíč a zvednu se ze židle. Většinu svých věcí nechám u stolu a vyjdu ven z hospody. Jdu se vychcat před spaním. Venku se ale kromě toho porozhlídnu po zakuklenci. Pokud ve světle vycházejícím z oken hospody budu schopen v ušlapané zemině rozeznat jeho stopy, neváhám se po nich vydat. V opačném případě jen vykonám svou potřebu a vrátím se zpátky dovnitř. Sice jsem to přímo neslyšel, ale nepochybuji o tom, že cílem žoldáků je právě naše malá výprava do Dol Kergeru. Při vstupu do hostince proto kývnu žoldákům, pohled ale věnuji spíše jejich výzbroji. Zejména mě zajímá jak jsou vybaveni střelnými zbraněmi. Nijak zvlášť to ale neprotahuji, seberu svoje věci od vlastního stolu a odeberu se na kutě. |
| |
| Pro někoho byla noc rušná a divoká, pro jiného klidná a tichá. Záleželo na naturelu každého z obyvatel a návštěvníků Vranova, mezi které se nyní počítá i vaše nesourodá skupinka. Po obchodníkovi a Adamovi jako by se zem slehla. Zalezli si na pokoj a strávili večer společným hovorem za zavřenými dveřmi. I Daen strávila večer a kus noci ve své jizbě a ani ona nebyla sama. O tom se koneckonců záhy přesvědčil i čestný rytíř Kaylen, jež nenechal své hluboké rozhořčení nad volností mravů oné ženštiny nechat bez odezvy. Jeho zásah však přinesl jen krátké přerušení v mileneckém zápolení čarodějky a jednoho z žoldáků a tak se brzy po rytířově odchodu ozývalo z horního patra hlasité sténání, vzdychání a rytmické vrzání postele. U výčepu zůstal sám Latham, málomluvný horal, a také zbytek vašeho bývalého doprovodu. Dohoda zněla, že ráno po bohoslužbě se vy čtyři a starosta sejdete před zájezdním hostincem a on vás poté doprovodí do trpasličího města Dol Kerger. A a't už jste trávili noc spánkem, hovorem, modlitbami, či sexem, nakonec jste všichni dočkali ranního kuropění a s ním i začátku nadcházející výpravy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Obyvatelé Vranova nezapomněli. Jak by také mohli? Vždy't pro zdejší lid nejsi jen srdnatý hlasatel Solův, ale navíc i ten, kdo se nabídnul, že se vydá do hlubiny trpasličího dolu zachránit pohřešované horníky. Když tedy vyjdeš ven na rynek, čeká zde již shromážděný dav. Převážně jde o ženy, ale vidíš zde i několik ošlehaných vousáčů a dětí. Právě ty si hrají spolu v jednom nevelkém kroužku kousek od svých matek a krátí si čas jakousi tobě neznámou hrou s klacíky a kamínky. V duchu přepočítáš lidi. Žen přišlo kolem šedesáti, dále asi dvacítka mužů a dětí je tu tak dobrých čtyřicet, bráno hrubým odhadem. Dostavil se i zdejší velebníček, starý muž s rozježenými vousy, sahající mu skoro až k pasu. Oděn je do bílé lněné tuniky, převázané třemi provazy. Trochu ti vadí, že narozdíl od zvyků knězů z nížin, tento nemá tradiční tonzuru, ale nechává své dlouhé šedé vlasy volně rozpuštěné na záda a ramena. Přistoupí k tobě, lehce se pokloní a příjemným hlasem se představí: "Sol buď pochválen. Je to veliká čest, když k nám zavítá mladý rytíř, hlásající slovo našeho milosrdného Boha. Mé jméno je Reowan a jsem zdejší duchovní. Dnes bych však rád, abyste se slova ujal vy. Víte..." odmlčí se na moment, když si v duchu formuluje slova, "ti lidé ve vás velmi věří. Oni doufají, že vás Sol povede k záchraně jejich mužů. Posilte v nich tu víru a jistě se vám dostane velikého požehnání." S další poklonou se přesune stranou a přenechá ti prostor ke kázání. Děti byly tiše okřiknuty svými matkami, které mají vesměs už teď slzami podlité oči, jen se na tebe podívají. |
| |
| Celou noc jsem si užívala Kormovi blízkosti. Nakonec jsme se oba oddali spánku, s prvními ranními paprsky, které dopadli na moji tvář jsem otevřela oči, sbalila si věci, oblékla se a aniž bych Kormu budila, odešla jsem z pokoje, najít si nějaké klidné místo, abych mohla zaostřit svou mysl. Spokojeně plná energie jsem čekala před hostincem na ostatní. Na rtech úsměv, který prozrazoval, že jsem si večer skutečně užila. Jakmile se ukázal poblíž ten svatoušek. S pobaveným úsměvem jsem jej pozdravila. "Dobré ráno. Jak pak jste se vyspal? Já výtečně. I když jsem tomu spánku příliš nedala." |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Odpověď obchodníka s chápavým pokyvováním vyslechnu a na jeho otázku se zatvářím, že to s tím "usadit se" asi nebude můj případ. Podám mu hadr k utření a přátelsky odpovím. "Něco málo dlužím, něco málo si chci dovolit, a ... asi jsem chtěl poznat zas nějaký nový kus světa. Nechci se ale do tebe nějak navážet, " zastavím ho, dříve než by se omlouval, nebo obhajoval, že nám ten slíbený žold zaplatit nemůže. "To, co se tady stalo, nikdo z nás nečekal a věřím, že bys zaplatil, kdybys moh. Nedá se svíti no," uklidním ho, že mezi námi není zlá krev. "No asi se budu muset vypravit do těch jejich dolů, pokud se chci odsud dostat o něco bohatší," pokrčím smířeně rameny. Dál rozhovor už pomalu začnu stáčet k tomu, že budu muset více poznat ty, kteří se na to už přihlásili. Že je něco jiného s někým takovým hlídat zboží na cestě a jít s nima někam do tmy, do neznáma, kde si musíme každý navzájem věřit a spolehnout se na sebe navzájem. Zeptám se na všechny tři, co od nich slyšel, jak je zaměstnával. A nejvíce mě asi zajímá ta Daen a to, proč ji vůbec byl ochoten platit, že působí dost nevyzpytatelně a na první pohled že netuším, co může umět. A podle všeho si Kollamn asi pamatuje více o ní, než ona sama. Pokud by se cukal v tom, že o ní nechce říkat něco špatného, nebo tak něco, vyjádřím obavy a naléhavě ho poprosím, aby mi to přesto řekl, že tam dole mi to mžoná zachrání krk. Zkusím z něcho dostat co nejvíce. Jakmile budu přesvědčen o tom, že víc neví, přátelským tlacháním s ním ukončím tenhle večer a popřeju dobrou noc. Kdyby si naopak myslel, že něco zatajil, ale prostě ho k tomu teď jen slovem nepřesvědčím, aby to prozradil, pak chci alespoň vědět, proč to tajit chce, jaké povahy to tajemství je a pak následuje to samé, jako již výše zmíněné. Sám jsem se pak vydal ještě dolů k výčepu, požádal jsem obsluhu, aby mě vzbudili za svítání a zkouknul lokál, jestli tam je někdo, s kým budu mít co dočinění a v jakém stavu a náladě je, abych si o něm udělal lepší obrázek. Pak jsem šel spát. Spal jsem klidně. Jsem naučený, že spánek je důležitý a pokud k tomu mám příležitost, dopřeju si řádný odpočinek. Kdo ví, kdy ho budu moct zopakovat, jestli zítra půjdu do Kergerských dolů. Dveře jsem zamkl, okno jsem nechal zavřené. |
| |
| Krčma, Vranov, noc a ráno Někdy kolem půlnoci jsem se ještě objevil dole u výčepu, takže pokud tam z vás někdo byl, mohl mě tam zahlédnout. Jen jsem se ujistil, že mě někdo vzbudí za svítání a pak jsem se už odebral do svého pokoje. Ráno jsem brzy vstal, ve tváři malinko pomačkaný, trochu otupělý. Asi bych si dáchl klidně o ty tři hodinky déle, kdyby to šlo. Ale chtěl jsem být účasten na té ranní mši vedené Kaylenem a tam jsem se taky vypravil. Daen a připadně i další, které jsem ráno mohl potkat, jsem počastoval pokývnutím a přáním dobrého rána, ale delší hovor jsem sám neinicioval. Ranní hygiena, rychlá snídaně a jakmile se objevil Kaylen, držel jsem se ho, aby mě to kázání neušlo. Vyjádřil jsem zvědavost a snad i naději, že mě třeba pobožná slova trochu vyčistí hlavu a pomůžou mi se rozhodunout, jestli do toho nebezpečného byznysu s vámi jít. S Kaylenem jsem se pak vrátil zpět ke krčmě, jak zněla dohoda a minimálně se tedy chci s vámi vydat do Dol Kergeru, abych se o tom, co se tam stalo, dozvěděl více. Čekám na příchod starosty, ke kterému mám hned nějakou tu otázku. Do té doby spíše poslouchám ostatní, například to popichování Daen a nejspíše si spojuju ta hlasitá slova uprostřed noci, které jsem nemohl přeslechnout. Zajímá mě, jak moc je to mezi ní a Kylenem vyostřené. Jestli se z toho alespoň jeden z nich trochu nevyspal. |
| |
| Vranov Ráno Ach, jak já jen tu čarodějnici nesnáším. Vytrhla mne ze sladkého objetí spánku a ještě k tomu s sebou přitáhla do této nebohé vesnice zlo. Nedivil bych se, kdyby celé zmizení bylo její práce. Po ranní koupeli jsem chvíli zíral na svůj majetek a nakonec se rozhodl místo bílé róby uchopit plátovou zbroj, doplněnou o bílý plášť s bledým znakem slunce poblíž dolního lemu. Nechť mne vidí jako zachránce, jenž hrdinně vybojuje jejich ztracené. Ocelové rukavice prozatím zanechám v torně a jdu se připravit na plac. Prakticky ihned mě do očí praští jeden důležitý fakt – není tady žádné pódium. „Adame, prosím pomoz mi,“ požádám družiníka, a ukážu na dvě bedny stojící poblíž. Mezitím dorazí místní velebníček, představený Reowan. „Děkuji vám dobrý muži, nechť nám všem Sol dopřeje dobrého kázání,“ odvětím a položím muži ruku na rameno. Jeho účes mi nevadí, já sám jsem na cestách uvykl delším vlasům. Čas kázání nadejde a já se vyšvihnu nahoru. Knihu prozatím nechám na straně bedny, teď ji stejně nebudu potřebovat. „OBYVATELÉ VRANOVA!“ zvolám zvučným hlasem rozmáchnu rukama, abych na sebe upoutal pozornost vesničanů, „slyšte slova Kaylena, paladina zrozeného ze samotného světla, nalezeného u mrtvých bestií temnot a ochránce spravedlivých!“ Očima přejedu publikum. Jak se zdá, Vranov není tak malá vesnice. „Do vašich domovů dorazilo zlo! Plíživá špína, pokoušející se nakazit vše, co vám kdy bylo milé! Temnota, zvolna se kradmoucí hlubokými tunely a temnými zákoutími! Ďábelští poskokové se rozhodli napadnout také Dol Kerger, avšak nebojte se, váš pán nad vámi bdí! Seslal vám pomoc, která sežehne démony a navrátí ztracené zpět ke světlu!“ Teď přišla má chvíle. Mocně vytasím svou čepel a nechám ji vzplát jasným zlatým plamenem. Stejným plamenem, který bude vraždit splozence v hlubinnách hor. „Pohleďte! Oheň sežehne veškeré zlo a očistí vás, vaše domovy i vaše děti! Váš bůh vás miluje a seslal vám pomoc! Pomodleme se tedy k němu s čistou myslí a otevřeným srdcem, ať záchranné výpravě dopřeje zdaru! Ó Solune, ty, jenž nad námi bdíš vysoko na obloze! Jasné světlo v dobách nejtemnějších, slyš naši modlitbu! Tví pokorní věřící, oddaní a pevní ve své víře, tě prosí o pomoc. Požehnej tomuto místu, jeho obyvatelům a přiveď jim zpět jejich milované! Ó Solune! Nabízíme ti svou nehynoucí lásku a otevřená srdce, z nichž vyženeme veškeré zlo a spálíme vše, co bude šířit nákazu! Smiluj se nad námi Sluneční pane! KRÁČÍME VE SVĚTLE!“ Při uzavírací frázi mocně zamávám mečem a nechám jej zhasnout těsně předtím, než jej vrazím zpět do pochvy a klesnu na jedno koleno. Ruka mi obtočí kruh směrem k naslouchajícím a poté kolem něj udělá několik čar, znázorňující paprsky. „Žehnám vám dobří lidé, pokračujte na své cestě za Světlem! Salem!“ |
| |
| soukromá zpráva od Latham Markusson pro Vstanu hned za brzkého rána a ani se nesnažím na ostatní počkat. V krčmě do sebe v rychlosti hodím vydatnou snídani a u jedné s děveček nechám svým družiníkům vzkaz, aby na mě nečekali, že se potkáme až v Dol Kergeru. Mimo řeč se ještě zeptám, zda už se dnes do Kergeru někdo vypravil, aby mě žoldáci náhodou nepřekvapili přede mnou. Něco takového bych od nich ale nečekal. Dobře vědí, že ostatní vyrazí až po bohoslužbě, tak si spíš přispí. Pak už se sám vydám směrem k trpasličímu městu. Nemám však v úmyslu vypravit se daleko. Jen co se vzdálím od Vranova, rozhlížím se po místě, které by si skupina žoldáků mohla vybrat pro přepad naší družinky. Předpokládám, že sami by šli po úseku cesty, který by jim poskytl dostatečný úkryt blízko cesty. V případě více vhodných lokalit raději vyberu tu blíže k Vranovu. Když kolem žoldáci projdou a budou pokračovat dál, vždy je mohu sledovat. Pak už jen vyberu stanoviště sám pro sebe, abych mohl ze zálohy přepadnout útočníky. Přímá viditelnost na cestu v dostřelu mého luku je tedy zásadním požadavkem. Raději však vyberu vzdálenější místo a teprve potom se propracuji blíže, než aby mě žoldáci odhalili předčasně. Celou dobu si přitom dávám pozor na to, aby mě neprozradily ani mé stopy. Pak už nezbývá než čekat na ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "A já myslel, že na to půjdeš přímo a seznámíš se s nima sám, během cesty. No... co bych ti povídal. Ta malá hadimrška, ta Daen, to je pěkný kvítko. Jsou města, kde ji znají už jen podle jména a řeknu ti, že se ta holka opravdu činí. Žádná dáma to teda není, spíš rajda, jak už napovídá její jméno. Víš, co znamená její příjmení? Nezalechls to náhodou někde?" Popravdě zavrtíš hlavou, že ne, a necháš Tadeáše pokračovat. Zjevně ho povídání o tvé spoludružinici baví. "Znamená 'Chtivá'. Jestli ta ženská šoustala častěji než kolikrát já uzavřel za posledních pět let obchodů. A to myslím i těch malejch," zachechtá se příměru, který vymyslel. "Proč se přidala? Čert ví. Prachy v tom asi nebudou, tyhle čarodějky mají málokdy prázdnou kapsu. Bylo jí vlastně jedno, za kolik je kontrakt, jak se dověděla, že jedu na sever do hor a že vyrážím hned druhej den, bez váhání se upsala. A vědma se hodí na cestě vždycky, prej dovedou i léčit a tak..." Svou řeč na chvíli přerušil lovením čehosi ze svého tlumoku a když se opět narovnal, spatřil jsi v jeho ruce malý flakónek z tmavého skla. Nakapal si z něj pár kapek do kalíšku s vodou a naráz jeho obsah do sebe obrátil. S křivým úšklebkem vysvětlí, že to má na játra. "A že tě zajímaj ještě ti další dva? Kaylen a ten... Latham. Člověče, řeknu ti, že se ptáš skoro jako nějakej informátor," hekne, když se svalí na postel, ale hned skoro až omluvně dodá: "Teda já tě chápu, prostě chceš vědět nějaký detaily o lidech, se kterejma lezeš zítra do díry a já jsem ten, kdo ti je může dát. V pohodě. No ten horal se přidal někde v půlce cesty a hned mi řekl, že máme vlastně stejnou cestu a že s náma nejde pro peníze. Ale že držel hlídky a taky prošlapával cestu a navíc si i sháněl vlastní jídlo, tak jsem mu stejnak nabídnul nějaký peníze. No jo, jsem zkrátka dobrák a na každým tratím. Prej tady má příbuznýho, ale jak ten se jmenuje fakt netuším. Jen je mi divný, že se sem kvůli němu hrnul a ani ho nešel za celej večer navštívit. To by byla fakt blbá náhoda, kdyby to byl jeden z těch lidí z první skupiny, že jo?" podrbe se na hlavě při tom nápadu. "No a Kaylen, ten má určitě jen božskou motivaci, proč s náma jít. A řeknu ti, je to věru boží žert, že dal dohromady Daen a tohohle rytíře světla do jedný družiny. Fakt k popukání. Tenhle mladík se nezalekne ani skalního obra, nebo tlupy goblinů, ale ta malá ještěrka s rudejma vlasama mu určitě bude zvládat cukat mandlema, to jsem si jistej. Nedivil bych se, kdyby byl ten blonďák furt nepolíbenej. Anebo na kluky." Dál už obchodník Kollman obšírně povídal jen o pro tebe nezajímavých věcech, jako je jeho dávný kontrakt s jistým loďařem, kterému měl před lety dodat padesát sudů nakládaných herinků a tak jsi se rozloučil a ještě před spaním si vyřídil v šenku svůj požadavek. Žoldáci tu stále ještě jsou, i když Daen a její vyvolený již nikoliv. Váš stůl už je prázdný, jen obsluhující dívčina z něj shrabuje kosti do vědra a halabala otírá jeho desku mastným hadrem. Zdá se, že všichni z vaší skupiny se již odebrali na kutě a tak je také následuješ. |
| |
| 'A mezi lidmi Vranovskými, zbožným to lidem, i když ve zvyklostech svých stále ještě pomálu civilizovaným, to vřelo mocným vzrušením, a mnoho vzechů obdivu z procítěného kázání bylo slyšet a zbožné kajícnosti pomnohu viděti bylo. Mladík ve zbroji a s planoucím mečem stál nad skrčenými vesničany a dštil svaté plameny na všeliké démony a jiné rozličné zkurvysyny, jež by se odvážili stanout proti tomuto svatému vyslanci Světla. Ve své zbožnosti přislíbil pomoc nebohým ženám, své muže postrádající a i zhoubu veškerého neřádstva z dolů vymýtit zaručil. Takový byl účinek slov mladého paladina, Kaylena zvaného, že nemnohá z žen ve mdloby upadla a musela být křísena, ačkoliv jen výraz posvátné blaženosti se jim ve tváři zračil. A i nejrozjívenější caparti se zklidnili a zaposlouchali se do mladíkova zvučného hlasu, jímž slovy chvály našeho Boha častoval a o požehnání prosil. A tehdy se rozestoupila mračna, doposud ranní nebe halící a skrze ně prosvítil jasný paprsek světla, jenž rozžehnul svatý plamen na Kaylenově nahé čepeli. A tehdy všichni lidé uvěřili, že tento chrabrý rytíř jim byl seslán jako posel boží a nijaké pochybnosti o úspěchu jeho přesvaté mise vyřčeny nebyly, ba ani šeptem v ústraní.' Kronika Vranovská, svazek třetí. "Jasný, že jsem to celý viděl. Byl jsem na enem kázání. Mlaďoch se naparoval a kecal samý boží pindy a celý to postavil na palici když si zapálil meč. Nevím jak, musel bejt natřenej nějakou smolou, nebo čim. Malej Belthan se z toho dočista zesral na místě, jak se lek, chudák. A pár ženskejch, co sedělo blízko, si taky určitě cvrnklo do gatí. Todle má bejt jako slovo boží? No potěš koště! Až bude mít zase nějakej pánbíčkář proslov, ať se radši drží dál od stohu!" Vyslechnuto ve Vranovské hospodě pár dní po kázání |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na chvíli se usadíš na vrcholku jednoho ze skalisek a rozhlížíš se po krajině. Vidíš, že na náměstí Vranova se sešla slušná řádka lidí, to bude nejspíš Kaylenova bohoslužba, které se rozhodl ujmout. Moc času tedy nemáš, měl bys pohnout a najít místo, ze kterého bys měl dobrý přehled o situaci. Náhle zaslechneš nezvyklý šramot, který rozhodně nepatří žádnému zvířeti. Bleskurychle zalehneš a otočíš se směrem, odkud jsi zvuk zaslechnul. A pak spatříš jeho původce. Na skále na protější straně cesty, od tebe asi třicet sáhů, se pomalu zvedne něčí hlava a polovina těla. Ihned poznáváš o koho se jedná, je to mladík, patřící k doprovodu vaší karavany. V paměti ti utkvěl především proto, že se zdál, jako by mezi ostatní hulvátské žoldnéře a rabijáty ani nepatřil. Mohlo mu být nanejvýš patnáct a celou dobu působil značně vyjukaným dojmem. Přesto se kdoví proč držel hlavně s nimi, jako by si snad chtěl něco dokázat. Mladík se vyhoupne na vrchol skály a stejně jako ty před chvílí shlíží dolů do Vranova. Všimneš si, že má u sebe lehkou kuši, zatím nenapjatou. Neví o tobě. Nemá ani tušení, že vyslaný zvěd se sám stává sledovaným. Jeho přítomnost zde znamená jediné. Ostatní budou nedaleko a nejspíš už na vás někde poblíž čekají. Zjevně si nehodlali nechat pláchnout vaši skupinu mezi prsty a tak ani nespali v hostinci. Jejich tábor tedy musí ležet někde velmi blízko ve skalách a u cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po ranní toaletě se odebereš do šenku, kde očekáváš svého milence v tradiční společnosti svých kumpánů. Vyhubuješ mu pěkně před všemi, anebo si ho vychutnáš mnohem rafinovaněji? V hlavě máš hned několik připravených scénářů, které všechny končí jeho pokořením, omluvami, lítostí a nakonec samozřejmě sexem na usmířenou. Co si on má co dovolovat odcházet z lože, navíc od tebe, a připravit tě tak o ranní milování, neboli "Snídani šampiónů"? Opět však dojdeš zklamání, neboť zjišťuješ, že ani Korma, ani jeden z jeho kamarádíčků zde nejsou. Záhada. Namísto nich najdeš na vašem stole položený lístek s uhlem naškrábanými runami: "SEJDEME SE V DOL KERGERU. NEČEKEJTE NA MĚ. LATHAM." To je ten horal, tichý typ, co se také účastní vaší výpravy do hlubin dolů. Inu, když se mu chce se distancovat, ať si poslouží. V šenku ses ještě potkala s ostatními dvěma chasníky, s Adamem a tím pobožným Kaylenem, který se tě dokonce rozhodl okázale ignorovat. Zdá se, že ho tvé včerejší postelové romance vyvedly z míry natolik, že se evidentně rozhodl tě ignorovat. Anebo je už v náboženském transu před svou chystanou bohoslužbou? |
| |
| soukromá zpráva od Latham Markusson pro V dočasném bezpečí si pořádně vypeskuju. Žoldáci ve mně za dobu naší společné cesty příliš sympatií nevzbudili, přesto jsem je takhle podceňovat neměl. Dostat se jim do rukou, mám to spočítané raz dva. Je na čase, abych se začal chovat jako na nepřátelském území. Vyhlédnu si cestu před sebou a skryt před kýmkoli na cestě se pomalu a opatrně plížím dál od Vranova. Na cestu nevyhlédnu dříve než dvacet metrů od místa, kde jsem ze skály sestoupil. Podobným způsobem prozkoumám terén před sebou, ne však dál než asi sto metrů od pozice mladíka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nyní se nacházíš o mnoho metrů nad svou někdejší úrovní. Chlapce stále vidíš, leží na skále na břiše a kuši má položenou vedle sebe, nic netušící o tom, že je sledován. Člověk musí mít holt jinak zbystřené smysly, aby zachytil jiného stopaře, jež ho má doslova a do písmene "na mušce". Z nové pozice jsi však zaznamenal i cosi jiného a o nic méně znepokojivého. Hlasy. Nepříliš vzdálené. Máš okamžitě podezření, že jsi narazil na tábor žoldáků, kteří tu na vás už čekají. Pravděpodobně o tobě neví, neboť se baví vcelku klidně a občas zaslechneš i pobavený smích. Nemohou být dále než dvacet kroků, skryti za balvany, prorostlými klečí. Nyní máš na výběr, zda si půjdeš jejich ležení skrytě prohlédnout, nebo ho obejít, či zda se vrátíš a pokusíš se najít místo, odkud budeš mít jak dobrý výhled na cestu, tak i na možné místo setkání. Je jisté, že obhlédnutí situace by mohlo přinést jistou strategickou výhodu, ale je zde riziko, že budeš dopaden, pokud se něco pokazí. A pak zcela určitě tví spoludružiníci padnou do pasti. |
| |
| Ráno, raníčko panna Daen vstala
Otevřela jsem oči a líně se protáhla, bylo sice už ráno, ale s postele se mi nechtělo. S úsměvem typu zopakujeme si to a s hříchem v očích jsem se otočila, abych zjistila, že jsem v pokoji sama. Na tváři se mi usadil, kyselí úšklebek. Tss. Jeho chyba. Něčím takovým si přece nenechám zkazit ráno. Vylezu z postele, protáhnu se, oblékáním se zatím nezalamuji. Zamknu dveře, podívám se z okna, abych se zhluboka nadechla toho příjemného ranního vzduchu. Posadím se na postel do tureckého sedu, ruce dám na kolena, pravidelně se nadechuji. Oddám se meditaci, abych získala dostatek sil na dnešní cestu.
Po meditaci, plná sil se obléknu, sbalím si věci a vydám se do hostince, abych zjistila, že ani tady Korma není. Na druhou stranu můžu být ráda, že se nevytratil i s mými penězi například. To už se proud mých myšlenek stočí úplně jiným směrem. S tím svatouškem to bude náročná cesta a myslím, že moje speciální kouzlo se mi bude opravdu hodit, když bude příliš prudit, nebo bych mu mohla ukázat prso a on strachy skočí do nejbližší propasti. Zacukají mi koutky.
Objednám si čaj. Vyslechnu si, jaké pozdvižení vyvolalo Kaylenovo kázání. Neubráním se koulení očima. Vážně jim stačí takový pouťový triky. No, to je toho. Se předvádí. Takový já znám, většinou zdrhnou jako první, nechají ostatní ve štychu, shrábnou prachy, prohlásí se za ty, co všechno oddřeli atd. Tak aspoň vím, že dokáže rozdělat oheň, i když nechápu, jak to dělá, když v sobě nemá ani špetičku žáru. Třeba má radši hošany. Teď jsem na to jistě kápla. Proto je takový zdrženlivý a moje nahota v něm vyvolává odpor.
Ladným krokem si to namířím ke svým budoucím společníkům. „Zdravím pánové, přeji krásné ráno.“ Řeknu sladkým hláskem a přisednu si. Nejradši bych si sedla Kaylenovi na klín, ale to by ho asi šlak trefil. Chvilku zvažuji, jestli by to přece jen nestálo za to, ale nakonec se spokojím s tím, že si sednu velice blízko něho. „Jak se ti spinkalo, neviňátko?“ Rukou mu přejedu po stehně, jako bych chtěla z něj smést nějaké smítko. Uvidíme, co to s tebou udělá. (Pokud stojí, tak mu přejedu rukou přes hrudník a upravím mu jeho zbroj popřípadě halenu)
Mám na sobě cestovní oblečení, samozřejmě pěkně obepínající moji postavu. „Slyšela jsem, že tvé kázání bylo doslova …. Ohnivé. To je k podivu od takového studeného čumáku.“ Zazubím se na něj jako neviňátko.
„Jestli jste si zařídili všechno, co takhle dopít a vyrazit? Neměla jsem vám něco vzkázat? Asi ne, pamatovala bych si to.“ O čem já jsem to chtěla mluvit. Asi to nebylo tak důležité. |
| |
| soukromá zpráva od Latham Markusson pro Ideálně mít kluka na dostřel, ale být spíš za ním a nemít za sebou žádnou příliš zřetelnou stezku, která by některého z žoldáku přivedla do mých zad. Pak už nezbývá než čekat. Zaujmu co nejpohodlnější polohu, zasadím šíp do luku a počkám až to všechno začne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Daen se k vám mezitím stačila připojit, ale její přítomnost již nebyla tak vroucně přijímána, jako u ostatních dvou spoludružiníků. Hodně chlapů se za ní otočilo a nejeden i zakopnul při zírání na její ladnou postavu, za což byli vzápětí častování pohlavky od svých žárlivých žen. Mnohdy padnul i kopanec. Děti od ní byly pro jistotu odváděny pryč. Nyní sedíte všichni tři na rynku a krátíte si chvíle čekání na starostu každý po svém. Daen navázala s Kaylenem tam, kde minulou noc skončili - lascivním škádlením a chlípným ponoukáním. Přestože čekáte už celkem dlouho a lidé se dávno rozešli pracovat, starosta Pernell se ne a ne objevit. Dohoda přeci zněla, že vás po Kaylenově kázání vyzvedne a půjde s vámi do Dol Kergeru, kde vás předá trpaslíkům. Neviděli jste ho však ani na bohoslužbě a ani nyní se nezdá, že by po něm byly stopy. A krom toho, ani váš čtvrtý společník, zálesák a stopař Latham se také zdá být k nenalezení. Hezký začátek výpravy, jen co je pravda. Co uděláte? |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Kaylenovi jsem se po jeho kázání svěřil s tím, že to bylo působivé a že pokud se rozhodnu jít do těch dolů, jsem rád, že můžu počítat s někým, jako je on. Pokud se zeptá na to, proč stále váhám, řeknu, že mám nejspíše ze smrti větší vítr, případně slabší víru, než on a ze dne na den se to u mě hned tak nezmění. Pokrčím přitom rameny, že holt jsem ta bloudící ovce, která neví, co chce. Je to v tom samozřejmě z mé strany slušná porce nadsázky a humoru, což nevím, jestli Kaylen ocení. Ano, jsem vlažný ve víře v Sola. A slova, která jsem o Kaylenovi a bohoslužbě řekl, byla spíše míněná jako ocenění jeho kvalit, než přiznání, že jsem našel zalíbení v učení Sola. Šlo prostě o zdvořilost. Děti pobíhající okolo mne jsem se snažil ignorovat a když bylo potřeba, kldině jsem dotyčnému odvážlivci řekl, aby mazal domů, nebo si své nenechavé ruce nechal pro někoho jiného. Neznělo to ani tak přísně, jako spíše neochotně. Rozhodně jsem tedy nepůsobil jako ten bodrý dobrodruh, který se na děti usmívá a vypráví jim zajímavé historky. Právě naopak jsem byl spíše takový mrzout. Když někdo nabízel třeba pálenku, nebo něco jiného, užitečného, nebránil jsem se dar přijmout a pokud se na mě třeba i Kaylen zle podíval, že přijímám dary a přitom jsem ještě jasně neřekl, že do toho jdu, tvářil jsem se, jako že takhle zjištný zase nejsem. Snad jako bych to jen schraňoval pro něj, nebo pro jiné členy té výpravy, kteří na bohoslužbě nebyli. A kdo ví. Možná do toho nakonec i půjdu. Před krčmou Daen její pozdrav oplatím pousmáním se, pokývnutím a prostým "Dobré, dobré..." Výrazem pak ve své tváři naznačuji, že nevím, proč toho Kaylena Daen tak trápí, že ji to snad za to ani nestojí, ne? Ale není to nic, co by mi trhalo mandle. Že bych se za něj chtěl postavit, nebo tak něco. To vůbec. Je to jeho problém, tak ať se s tím chlapík popere. Doufám jen, že zná ty hranice, kam až může zajít. Působím tak, že jsem ochotný na Pernella klidně ještě nějaký čas počkat i v době, kdy si říkáme, že už by se mohl i ukázat. Sedím někde pod stříškou, opřený o trám, žvýkám nějaké křížaly, co jsem dostal od jedné z místních paňmám a vypadám zamyšleně. Než se ostatních zeptám, jestli neviděli Lathama, zvednu se a nakouknu do krčmy, jestli tam někde neposedává. Když ne, optám se děvečky, nebo krčmáře, jestli Latham odcházel, případně i se svými věcmi. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro A tak dopadlo mé první vranovské kázání. Spokojeně hledím na zbožný lid, jenž se snaží přiblížit k vyvolenému samotného slunečního boha. Občas požehnám tomu, kdo si o to řekne, jindy zase se vznešeným kývnutím přijmu hojivou mast. Nenápadně se přitom vzdaluji od Adama, který má dost vlastní práce. Toho využiji a nakloním se skupině dětí, které zklamaně od mého kolegy odcházely. „Kluci a holky,“ pozdravím s vřelým úsměvem, „koukám, že k vám Adam moc hodný nebyl. Víte co? Když pro mě uděláte jednu maličkost, nechám vás sáhnout si na můj kouzelný plamenný meč, co vy na to?“ Poté začnu podrobně popisovat Daen a vysvětlím špuntům, že se jedná o zlou čarodějnici, které bychom měli všichni ukázat, že zde není vítaná. Například několika dobře hozenými kusy bláta. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Adamům dojem z kázání mě potěšil. Možná, že ještě neobrátil svou zář ke slunci úplně, jeho paprsky však již alespoň část z nich osvětlují. Vše je jen otázkou času. Několik dlouhých chvil se poté věnuji ostatním – žehnám těm, kteří si to žádají, přijímám dary od jiných a jednou dokonce i pronesu několik povzbudivých slov k pár dětem, které od sebe Adam raději odehnal. Když se dav konečně začne rozcházet, vrátím se k němu a zlehka kývnu: „Myslím, že jsem hotov.“ Žel, právě tehdy se musela projevit ta proradná čarodějnice, která měla dokonce tu drzost, aby mi sáhla na hrudní plát zbroje. Drsně ji přitom odstrčím. „Dej ty hříšné pracky ode mě pryč!“ zahřmím a očima propálím ženu pohledem tak znechuceným, že i Lordaeronský slimák by si zasloužil lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Jestli tady spal a teď tu není, tak musel odejít hodně brzo, nejspíš ještě před svítáním," praví trochu nesměle dívka a poupraví si sukně. Adam se tedy vrací za ostatními společníky na plácek před hospodou. Ani starosta Pernell se stále neukázal. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Pravděpodobnější mi přijde, že se spíše něco stalo a kvůli tomu teď nemůže přijít Latham, ani Pernell. Ten nevypadal, že by pohrdl takovými, jako jsou ti dva venku, odhodlaní někam jít a zemřít. Nehledě na svou dceru, udělal by si tím oko u Jormuna. Ledaže by si nepřál, aby jeho dcera byla zachráněna. Proč ji tam vůbec pouštěl? Byl to hazard, podle toho, co říkal ten trpasličí hejtman. Že by ji v tom nemohl zabránit? To se mi nechce věřit. Možná shání další jen proto, že se to od něj očekává. Proč by to ale takhle komplikoval? Třeba se jen zdržel... Mohl bych za ním hned poslat nějakého čeledína od krčmáře a ty venku přesvědčit, abychom vyrazili s tím, že se potkáme s hejtmanem, nebo s informací o něm, na kraji Vranova u cesty vedoucí do Dol Kergeru. Já ale vlastně tak moc nepospíchám. A možná bude lepší, když budu před nima vypadat nerozhodně, ne tak schopně. Čeho se ale obávám, je to, že ti dva spolu nevydrží. Skoro mi přijde bezpečnější, abych tam šel sám, než s nimi, doutnající bombou, která může kdykoliv vybuchnout. Je to skoro nevyhnutelné, jak je tak pozoruji. Trochu jsem spoléhal na to, že s Lathamem to přeci jenom bude snažšší, než na vlastní pěst, ale zdá se, že si to rozmyslel, naplánoval to jinak a nebo si našel nějaký problém, nebo si problém našel jeho. Nechám tomu volný průběh. Počkám, co z těch dvou vyleze. Třeba se díky tomu utvrdím v tom, že jít s nima do dolů, je sebevražda. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Vzal jsem si s sebou své věci, odevzdal klíč od pokoje s informací, že možná jejich služeb ještě využiji. Krčmáři i jeho děvečce jsem poděkoval a se zachmuřeným výrazem vycházím ven za ostatníma. Vracím se tedy až po pár minutách. Fakt, že jsem oblečen do zbroje a mám s sebou i svou tornu, naznačuje, že připouštím, že do toho nebezpečného podniku přeci jen půjdu. Kouknu na vás dva, co čekáte před krčmou a pokrčím neúspěšně rameny. "Není tam. A jeho pokoje je prázdný." Konstatuju s tím, že ještě nedělám žádné závěry a jsem tak trochu zvědavý na ty vaše. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Když jsem navštívil svůj pokoj a hodlal si vzít všechny své věci, dal jsem si práci s tím, abych si ověřil, že v mém pokoji poté, co jsem odešel na mši, nikdo cizí nebyl. Cokoliv, co bylo jinak, stopy, věci jinak uložené v mém batohu, jinak srovnaná deka na posteli, cokoliv. Také jsem se ujistil, že mi nic nechybí. Napadá mne totiž, že pokud Latham třeba byl příliš zvědavý a objevil v mém batohu něco, co ho mohlo znejistit o mé počestnosti, mohl se rozhodnout raději jednat na vlastní pěst, protože se zdálo, a Kollman mi to potvrdil, že mezi těmi nezvěstnými je někdo jemu blízký. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Podezření, že by se Latham mohl dovědět o tvém záměru, je samozřejmě na místě. On však byl pryč již před bohoslužbou (anebo jste si ho během ní nevšimli, což je málo pravděpodobné, musel by... kdo ví? Vylézt zezadu oknem? Na celý hostinec byl z místa bohoslužby přímý výhled, kdyby odtamtud vyšel dveřmi, viděli byste ho. Nakonec tě napadne i další myšlenka a to ta, že Latham je prostě ranní ptáče, co se pohodlně vyspí klidně na kusu holé skály, ale na slamníku nedokáže oka zamhouřit. Divil by se mu pak někdo, že se rozhodl odejít časně pryč? Možná, že se někde zdržel se starostou. Třeba se šel okoupat do potoka, nebo se poohlédnout po nějakých bylinách. Kdo dokáže vidět do hlavy těmhle horalům, co mají v hlavě jen lesy, jeleny a mech. A pak navíc, kdyby se dověděl o tvém "kontraktu", spíš by tě bez meškání přetáhnul nožem pod krkem, nebo tě ze zálohy zastřelil, než aby se sám pouštěl do dolů. Ale to opravdu jen polemizuješ. Pravda bude nejspíš někde úplně jinde, jako vždycky koneckonců. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Před krčmou
Když mě tak neurvale od sebe Kaylen odstrčí, zatvářím se uraženě, ublíženě, ale nakonec mi zůstane výraz naštvání „Pche. S tebou není dokonce ani žádná legrace. To bude tím, že ti semeno tlačí na mozek.“
Složím ruce pod prsa a probodávám Kaylena pohledem, moc dlouho mi to nevydrží, jelikož po chvíli mi úplně vypadne z hlavy, proč, že se to na něj ksichtím.
Navíc mě zaujme to, co říká Adam. „Jo, vidíš to.“ Lusknu prsty, jenže ten zvuk odvede moje myšlenky opět jiným směrem. Poškrábu se ve vlasech, jak se snažím urputně vzpomenout na to, co jsem jim chtěla říct. „O čem jsme se to bavili?“ zatvářím se nanejvýš omluvně. „Počkej, vím. O tom obrovským chlápkovi.“
Zašátrám v kapse a podám mu lístek. Je na něm napsáno: VYZVEDNOUT KRYSTAL KONCENTRACE = ZLEPŠENÍ PAMĚTI, 100, 15, L8. Bohužel je na něm i dnešní datum a místo ze kterého jsme před několika dny vyjeli.
„To by mělo vše objasnit.“ Řeknu spokojeně a malinko chvástavě. No, jo kde vy byste beze mě byli. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Čarodějnici se rozhodnu ignorovat a místo toho se rozhlédnu po okolí. S trochou štěstí by se tady ještě mohl potulovat Reowan, místní velebníček. Je přeci slušností vyprovodit řádového bratra na výpravu. Pokud tomu tak skutečně je, otáži se jej, zda starostu nebo Lathama neviděl. Pokud ne, požádám, aby nám ukázal směr k hejtmanovu domu a nejspíše nám nezbude nic jiného, než pěkně zaklepat na dveře a otázat se, jestli dnes vážený pán domu náhodou nezapomněl vstát z postele. Je docela klidně možné, že nepochodíme ani tam. V takovém případě se otočím na Adama a zvednu obočí: „Nějaké návrhy co dál?“ |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro List s podivným textem jsem od Daen přijal a zatvářil jsem se, že to asi nebude ten správný. "To asi nebude ono," vracím jí ho a obrátím se ke Kaylenovi, se kterým je přeci jen o něco snažší domluva. "Navštívíme starostův dům a uvidíme. V nejhorším můžeme nahoru šlapat bez něj a tam se odkážeme na Jormuna, kterej nás včera vlastně tak nějak zaměstnal." Řeknu nenuceně a přitom pokrčím rameny, že nic jiného nám asi nezbývá. "Skočím pro někoho do krčmy, ať nás za starostou dovede. Hned jsem tu," dodám a nakouknu do hostince a houknu na krčmáře. "Promiň, že ještě ruším. Potřebujem dovést ke starostově domu. Měl se tu ukázat ale, ..." nespokojeně se ušklíbnu. Krčmář nás včera se starostou viděl mluvit a tak předpokládám, že s ním chce mít dobré vztahy a tak ani nebude zbytečně protestovat, nebo očekávat, že mu za tuhle drobnou službičku dám nějaký denár stranou. Čekám pak už jen na prahu hostince, než budem moct vyrazit najisto a zbytečně tu nebloudit a nedoprávat se místních. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Vzkaz, který jsem si mohl od ní přečíst, leccos vysvětluje. O něčem jako o krytsalu koncentrace, jsem neslyšel. A jestli něco takového vůbec existuje a nejedná se jen o další zmatený výplod její fantasie, ona by něco takového určitě potřebovala. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Vzkaz
Nechápavě svraštím čelo, když mi plecháček oznámí, že to asi nebude ono. Převezmu si zpátky lísteček a přečtu si jej. „Kruci písek, ta má hlava. Budu se bez toho muset obejít.“ Nějakou dobu trvá než se mi podaří najít ten správný lísteček, člověk by neřekl, že toho do těch svých kapsiček dokážu tolik narvat.
„Tady to je.“ Zakřičím vítězně.
„SEJDEME SE V DOL KERGERU. NEČEKEJTE NA MĚ. LATHAM." Přečtu nahlas vzkaz, který nám nechal vlasatec.
„Ke starostovi, to zní rozumně, já mám všechno, co budu potřebovat u sebe. Alespoň doufám.“ Poslední větu spíš zašeptám.
Jakmile se vrátí plecháček, rýpnu si do svatouška. „Jdeme, mistře oslnivý?“ Prostě si nemůžu pomoct. Pronesu to takovým tónem, že to vyzní jako urážka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Ten dům s terasou a jeleníma parohama na štítu," zahuhlá, otočí se a ještě jednou důkladně profoukne svůj nos. Radši ho necháš být a budeš doufat, že takových domů tu ve Vranově není hodně. Přeci jen to není žádné velkoměsto. Poberete si tedy svou bagáž a vydáte se širokou ulicí směrem, který vám hospodský naznačil. Kaylen jde vepředu, za ním Adam a na chvostu cupitá Daen. Její útlé nožky klopýtají přes hroudy a bahno, musí se chuděra vyhýbat všem loužím, zatímco chlapi je projdou prostě přímo. Rozhlížíte se nejen po domech okolo, ale částečně i po lidech, kteří se po ulici pohybují s vámi. Kayen je samozřejmě středem pozornosti, dokonce byl obdařen i několika lehkými poklonami od okolostojících. Mladé dívky při pohledu na něj rudnou ve tváři a nakrucují si své vlasy na prsty, zatímco Adam zůstává dokonale přehlížen. To se ovšem nadá říci o Daen, na kterou většina lidí hledí s despektem. Občas si některý Vranovan dokonce i odplivnul a pevněji stisknul své vidle, ženy hbitě odvádějí své děti stranou a mnohý pes zahalenou dívku počastoval štěkotem. Asi to bude jen aura tajemna a nespoutané divokosti, která dotyčné provokuje. Ano, to bude jistě tím. Právě Daen si jako první všimne dřevěného domu, který odpovídá popisu. Dřevěná terasa a štít nade dveřmi zdobený monumentálním vyřezávaným parožím. Omyl je vyloučen, zde nemůže bydlet nikdo jiný než starosta Pernell. Než stačí Daen opět svěsit ruku, kterou na rozlehlý dům ukázala, cosi jí plesklo z boku do brašny. A hned vzápětí jí přistálo něco měkkého na rameni. Daen se otáčí, aby zjistila, co se děje, když se na ni v okamžení snese doslova déšť blátových koulí a... no to snad ne, i hoven! "Fůůj! Vědma hnusná!" "Nechcem tady vědmu! Fůj!" "Běž plyč, čalodějko vošklivácká! Bléé!" Místní děti, stojící doposud ukryté vedle valníku se dřevěm se shýbaly k zemi a nabíraly bláto, které metaly po Daen s obdivuhodnou přesností a stíhaly ji při tom častovat těmi nejnevybíravějšími přízvisky a přídomky, jaké jen jejich dětské fantazie dokázaly vynajít. Dětí je šest, věkově se pohybujíc od čtyř do desíti let, dvě holky, čtyři kluci. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Sprška
S elegancí sobě vlastní, obíhám jako gazela louže, abych si nepotřísnila své roucho. Ve větším městě, by tu cestu měli zasypanou, alespoň kamennou drtí, obzvláště, když bydlí tak blízko horám. Bóže, udělá jen pouťový trik a místní se z něj můžou pos... To kdybych něco vyčarovala já, tak mě odmění sprškou shnilé zeleniny. Jen ve větších městech dokážou ocenit můj intelekt a talent. Někdy i tam se najdou zabedněnci, kteří mě pokládají za dítě temnoty. Já na rozdíl od nich nejsem tak bláhová, abych se spoléhala na krásný posmrtný život, proto si hodlám užít dokud jsem živá. Každý svého štěstí strůjcem.
Na místní se culím a sem tam na někoho mrknu. Když už mě teda chtějí pomlouvat a odsuzovat, tak ať mají proč, kdyby radši opravili ty cesty, budiž k ničemové. "Hele, támhle to je." Oznámím a ukážu na budovu. Co to? Pohlédnu na flek, který mám nyní na brašničce. Dřív než stačím zareagovat, ucítím, že mi něco dopadlo i na rameno. Když můj jemný nosánek ucítí ten zápach, na tváři se mi objeví nelibí výraz a nakrčím nos.
"Fůj. Jste vy! Čuňata! Okamžitě toho nechte!" křiknu a hbitě se schovám za svatouška. Aspoň k něčemu se hodí. Doufám, že schytá pár bobků i to jeho nablýskané brnění. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nyní tedy Daen stojí vprostřed ulice a není na ní kousku oděvu, který by nebyl aspoň částečně zablácen, nebo ohovněn. Naštěstí se jí díky kapuci nic nedostalo na vlasy, to by její zuřivost nejspíš nabrala ještě vyšší úroveň. Adam a Kaylen jsou zcela čistí, jich se nedotklo ani smítko. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Když vranovské dělostřelectvo spustí palbu, hbitě od čarodějky uskočím a na tváři se mi zjeví vítězný výraz. Naše hlavní ďáblice dostane přímý zásah a poté hned několik dalších. Brzy je již celá pokrytá blátem a nejspíše i několika odpadními látkami místních domácích zvířat. „Aspoň teď máš pořádný důvod si ze sebe ty šaty pořád strhávat!“ prohlásím a sám se svému vtipu začnu smát na celé kolo. Přeci jen, takový krásný pohled si člověk musí náležitě užít. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Vranov
„Jen si utíkejte vy hovnošťouři.“ Zakřičím za utíkajícími výtržníky. Štítivě vezmu plášť mezi dva prsty a ještě opatrněji se z něj vysvléknu, tak abych si neušpinila zbytek oblečení.
„No, věřili byste tomu.“ Komentuji jejich počínání během toho, co držím plášť mezi dvěma prsty na délku paže od sebe.
Pak se do toho vloží Kaylen. „Říká ten, kdo se bojí byť jen podívat na prso. Čím si myslíš, že tě kojila matka. Nebo si snad vyrostl z paprsků slovutného Soluse? Pokrytče.“ Procedím skrz zuby a abych se mu za jeho slova odvděčila, tak po něm hodím svůj pokálený plášť. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Z čarodějničiných slov si nic nedělám, to se jen její uražená pýcha snaží srazit ostatní na svou úroveň. A že ta s tímhle odérem není moc vysoko. Situace se změní, když se po mě ďáblice rozhodne plášť hodit. Jak je známo, látka není příliš dobrý projektil, přesto se však rozhodnu prudce uskočit kamkoliv je místo nebo aspoň jej zachytit za čistou (tedy vnitřní) stranu. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Jelikož nesu spoustu věcí, většinu času jsem spíše popobíhal za Kaylenem, který udával tempo a pohledem jsem vyhledával starostův dům. Děti, které se rozhodly Daen vyjádřit své opovržení, jsem taktéž podpořil v jejich útěku slovy: "Mazejte pryč, spratci jedni!" Kroutím nad jejich chováním hlavou a něco mi v tu chvíli asi dochází. Svůj dotaz Daen ale věnuji o chvíli později, protože ta dříve začne předvádět ještě divadlo s našim slovutným paladinem. Stojím opodál, když se pokusím jejich handrkování přerušit. "Vy dva jste se opravdu hledali, " pobaveně se ušklíbnu a než mi stačí nějak odpovědět, oslovím přímo Daen. "Daen... poslouchej. Jsme tu jednu noc a děcka odsud na tebe pokřikují vědmo a čarodějko hnusná... Nechceš nám něco říct?" Žádného čarování, ani věštění jsem si u ní nevšiml a tak jsou jen dvě možnosti. Buď tuhle noc byla Daen pilná včelička a nebo tu už dříve někdy pobývala, jen si na to třeba nepamatuje. Každopádně mě to zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Vranov
Vzhledem k tomu, že držím plášť jen mezi dvěma prsty, nepodaří se mi jej hodit na blonďáčka dle mých představ. Zděšeně sleduji jak můj už tak dost špinavý plášť se pomaloučku, polehoučku snáší do obrovské blátivé louže (blátivé, to je jen mé zbožné přání – močůvka to je, abyste věděli)
V mých představách to vypadalo následovně: já díky své dokonalé koordinaci a přesné mušce hodím plášť po tom puritánovi, ten se mu hezky tou špinavou nejvíce smrdutou stranou obtiskne do obličeje, a jak si bude ten plášť sundávat, tak si to všechno po sobě hezky rozmaže.
Bohužel člověk nedostane vždy to, po čem touží. Místo toho stojím nad louží, dívám se na svůj plášť a přemýšlím co s ním. „Tohle není spravedlivé. Proč vždycky lidé nesnášejí krásné ženy. To nechápu.“ Pronesu plačtivě.
To už se ozve plecháč, vděčně se na něj usměji. Jen co se na něj podívám, ihned zapomenu na předchozí lapálie a mé myšlenky se odeberou úplně jiným směrem. „Bylo od tebe hezké, že ses mě zastal. Na rozdíl tady od toho. Ten by mě zcela jistě nechal neprávem upálit.“
Naštvaně se podívám na Kaylena. „Jak tomu říkáte? Očištění ohněm? Hovno. Vražda to je.“ Zavřeštím na něj hystericky.
Pohledem sjedu opět k Adamovi na tváři opět ten milý jemný úsměv. „Ano, jsem čarodějka. Víš, někdy mě strašně vytáčí, jak nás všechny hází do jednoho pytle. Omezenci ani netuší, že já jsem ta hodná. To kdyby potkali čarodějnici, tak by si z jejich prstíčků udělala vývar. Ale podle vesničanů, každý kdo umí čarovat je automaticky zlý. Oprava, každá ženská, která umí čarovat. Kdybych během bohoslužby udělala stejný trik jako tady on, tak mě by neoslavovali a nedívali se na mě obdivně. Po mě by házeli kameny.“
Smutně se podívám na svůj plášť, vzdychnu, pohodím rameny a odejdu. „Ještěže všechny věci mám u sebe a nenosím je po kapsách. Teda až na vzkazy, snad tam nebylo nic důležitého.“ Pronesu spíš pro sebe a vydám se k starostovu domu.
Zabuším silně na dveře. Takové rány byste od tak křehké ženy nečekaly, asi to bude tím, že jsem vážně naštvaná. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Na Daen jsem se zatvářil, jako že se nic nestalo, když mi poděkuje za okřiknutí těch dětí. Její následný proslov pochopím tak, že neprovedla nic špatného, kvůli čemu se na ni ta děcka vrhla a kvůli čemu bychom mohli mít později problémy. Když zmíní ten "trik" Kaylena, který předvedl na ranní bohoslužbě, zvědavě se na něj podívám, co on na to. Úplně tak mimo mísu mi to, co právě Daen řekla, nepřijde. Než se naděju, čarodějka vykročí ke dveřím domu starosty a já se jen rozhlédnu okolo, jestli nemáme nějaké obecenstvo. Trochu počítám s tím, že starosta Pernell v domě nebude a pokud nám nikdo neotevře, budem se muset obrátit na někoho z místních. Přesto pamalu Daen dojdu, vyhnu se kaluži, i jejímu plášti, aby mi případně u dveří nic neušlo. Držím se za popruhy od torny, od kuše a skoro to vypadá, že jsem jen nosič Daen. Už tím, že stojím spíše za ní. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Když nás čarodějka obejde a zamíří ke dveřím starosty, naše pohledy se potkají. Tvářím se tak nějak unaveně tím, co tu Daen předvádí a asi se tě snažím morálně podpořit, že pokud jde o rozum, jsem na tvé straně. A možná taky není nejlepší nápad nechat mluvit s místními zrovna ji. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Na tváři se mi zjeví vítězný úsměv a pohrdlivě si odfrknu, když ďábličin plášť neškodně proletí kolem a spadne do bláta, čímž je zkáza dokonána. Když se čarodějka rozhodne k teatrálnímu proslovu, nasadím povýšený výraz plný nezájmu. Přesto mne však bodne osten lítosti, který se vynasnažím ignorovat. Vybrala si svou životní cestu a v noci mi to dala jasně najevo. A přece, snad by v ní někde hluboko mohl zbýt kousek dobra, díky němuž by opět mohla obrátit svou tvář. Snad poprvé se mi hlavou mihne myšlenka, jak se Daen obrátila k temnotě. Byla to vůbec její volba? Pokud budeme muset spolupracovat, možná bych ji vážně mohl napravit. Naplněn podobnými úvahami se rozhodnu ji od dveří neodstrčit, přesto je mi však jasné, že nechat ji mluvit se starostou není dobrý nápad. Postavím se proto naproti ní a opřu o rám dveří, takže budu schopen na sebe upoutat pozornost a promluvit první až se dveře otevřou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nahlížíte dovnitř a posléze i vstupujete. Celý dům je vlastně tvořen jednou velkou místností, která je zároveň kuchyní, spálnou i sednicí. Nachází se tu veškeré vybavení, tedy postel, pár truhlic, vyřezávaná almara, pec, stůl a tři židle. U stropu visí lustr spletený z jeleních parohů (nejspíš Pernellův oblíbený motiv, neboť jedno paroží má i na štítu domu), podlaha je z ochozených a ohlazených dřevěných fošen. Není tu nic, co by nějak stálo za zvláštní pozornost. Trochu jídla na hácích a policích v rohu, vyskládaná polínka, v rohu verpánek a kolem rozházeno několik párů bot z jelenice. Postel je rozházená, rouno, sloužící nejspíš jako přehoz, leží na zemi u pelesti postele. V kamenné peci žhne posledních pár uhlíků v šedé kopě popela. A starosta nikde. Na stole vprostřed místnosti si všimnete lístku, na kterém je kostrbatým písmem načmáraný vzkaz: ŠEL SEM DO DOL KERGERU DŘÍV NĚCO VYŘÍDIT, SEJDEME SE AŽ TAM. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Vranov
„Tak tímhle se nám to vyřešilo.“ Všimnu si, že na věšáku je kápy, sice mi bude trochu velká, ale lepší než nic. Vezmu si jej.
„Nekradu, jen si jej půjčuji a hned jak uvidím starosty tak mu jej zaplatím, myslím, že by nebylo rozumné, tady nechat na stole peníze.“ Dodám rychle, aby si náhodou nemyslel, že jsem lapka.
„Připadne mi zvláštní, že vyrazili dopředu. Něco nám tají, jen nechápu co to je, že nezasvětil tady našeho zaháněče temnoty, ale raději sebou vzal toho barbara. Nezní vám to jako past?“ Dál už se tou otázkou nezalamuji a vydám se pryč z domu, doufám, že následovaná těma dvěma. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Nemám asi úplně dobrý pocit, že vstupuju do starostova domu za bílého dne, aniž by mě někdo pozval dovnitř a tak nejen, že se ohlížím přes rameno ještě ven, jestli se na nás někdo z místních nedívá zle, ale i volám před sebe jméno starosty, aby naše slídení mělo opodstatnění. "Pane Pernell?! Jste tu?! Bylo otevřeno..." poslední větu už zavolám, když jsem uvnitř... Dívám se především po něm a ne po tom, co se v jeho domě válí, nebo visí na stěnách. Když narazíme na vzkaz, zavrtím nespokojeně hlavou a ušklíbnu se. "Taky to mohl předat hostinskému a ne to nechávat tady," možná je jen roztržitý. Ostatně ztratila se mu tam dcera, tak jsem mu to ochotný odpustit. Při poslechu Daeniných myšlenkových pochodů se na ní divám se zájmem, jako bych čekal, co z ní ještě vyleze. To, že si tam vzala nějaké věci, mě moc nevadí. Sice jsem nazačátku nadzvedl obočí v údivu, proč to jako dělá, ale při jejich slovech mi došlo, že jestli to bude nějaký problém, tak to padne na její hlavu, a že mě do toho vlastně nic není. Nejsem zdejší ani nějak se starostou zpřízněný. Na poslední Daenina slova hned nic neřeknu a nechám ji vykročit ven z domu. Otočím se k Kaylenovi a tiše k němu v humoru pronesu: "Tak to vypadá, že ke špatné paměti si můžem připsat paranoiu," načež zavrtím pobaveně hlavou a vykročím se vzkazem v ruce za čarodějkou. "Spíše bych řekl, že ten Latham je jen netrpělivej," volám ji dozad, abych okomentoval její předchozí slova. "Přišlo mi, že někoho z těch zmíněnejch pohřešovaných možná zná." Zkusím do starostova chování vnést trochu světlo. Je to jen odhad, můžu se plést, což jde vidět na mé tváří, že to připouštím. Spíše čekám, jestli si Lathamova zvláštního chování tehdy večer všiml ještě někdo jiný. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Proto se uvnitř dívám po nějakých známkách toho, že by tam měl starosta návštěvu. Kalíšek navíc, otevřená láhev vína, talíř nebo příbor navíc, nebo zmánka po tom, že by tam krátce přespával někdo z návštěv, ať už na peci, na zemi. To, že si tam Daen bere, co chce, mi je ve skutečnosti úplně jedno, ale chci na ně působit tak, že jsem realtivně čestný a že mám nějaké morální zábrany, aby mi více věřili. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro S našpulenými rty přejíždím pohledem celou místnost. Daenina vypůjčení si až tak nevšímám, můj zrak se soustředí spíše na jiné věci. Otisky botou, díry ve stole po čepelích, cokoliv naznačujícího, že by starostu někdo mohl zastrašit k tomu, aby zmizel tak brzy. Pokud si ničeho nevšimnu, otočím se ke dveřím, z nichž již vychází čarodějka. Adam okomentuje její paranoidní stránku osobnosti, za což si vyslouží nevěřícné odfrknutí. „Bude to s ní ještě těžké. Nedivil bych se, kdyby zkusila s těmi nestvůrami obcovat a úplně na nás zapomněla,“ odvětím a nasadím kyselý výraz, „nebo se nás v horším případě pokusila zbavit ze strachu, že bychom ji udali.“ Vyjdeme ze dveří a já si sundám rukavici, abych se mohl poškrábat pod nátepníkem. Prosím, jen ať jsem v hostinci nechytil blechy. „Stejně tam musíme a jestli spolu Dol Kerger s Vranovem obchodují, tak by tam mohla vést slušná cesta. Pokud nás někdo nasměruje správným směrem tak bychom tam měli zvládnout trefit... A nemuset chránit nějakého nebohého civilistu, pokud se věci zvrtnou.“ Snad to byla jen shoda náhod, že v tu chvíli mi pohled padl na Daen. Snad. Pokud tedy zbytek družiny nepřijde s něčím lepším, poptám se prvního vesničana na směr a poté vzhůru na zplozence temnoty! Nebo cokoliv jiného co tam na nás číhá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zatímco Latham sběžně obhlíží světnici a Adam si ji dokonce prochází, tobě padne zrak na truhlici a vysokou vyřezávanou skříň. Tak bude určitě nějaký lepší kousek oděvu, než tahle větrem a sněhem ošlehaná kapuce s plandavým hadrem ke kolenům. Pokud chceš, můžeš obětovat pár chvil na "provětrání" Pernellova šatníku, anebo se jen spokojit s pláštěm, který, až se se starostou opět setkáte, bude on chtít nejspíš hned nazpátek. A ty sestoupíš do podzemí bez něj. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Vranov „Kdepak jen jsem opatrná.“ Pronesu tiše a mezitím se snažím na sobě nějak vhodně upravit ten velký plášť. No, že by se mi kdoví jak dařilo, to se říct nedá, což se projevuje brbláním funěním a tichým klením.
Nakonec svůj boj s nepadnoucím pláštěm vzdám. Strhnu si jej ze sebe a rázným krokem zamířím ke skříni, kam ten hadr uložím a pokud budu mít štěstí, tak třeba i najdu něco vhodnějšího. Memu jemnému sluchu neuniknou svatouškova slova směřující na mou osobu. „Já s nestvůrami neobcuji, pokud tedy nepočítáš mezi nestvůry některé z lidí. Mimochodem spala jsem i s knězi. Ne všichni se bojí dotknout ženy natož se dotknout svého klacku. A věř mi ty povídačky starých ženských, že ti upadne, když si s ním budeš hrát, nejsou pravdivé, ač ty se jich držíš. A pokud vím, tak Solus nevyžaduje celibát, to si tak jen vyložili ti, kteří mají sklony milovat spíše muže. Patříš snad k nim? Leccos by to vysvětlovalo.“ zeptám se
Lathama otočená zády k němu, během mého proslovu mi cukají koutky, což on nemůže vidět. „A pro tvou informaci já nejsem žádný nebohý civilista. Pche. Ještě budeš Solusovi děkovat za to, že mě vybral jako tvůj doprovod.“ Otevřu skříň, počítám s tím, že by tam mohla být past, tak se raději natočím bokem. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Po svém zavolání na Daen jsem se nakonec ještě zvědavě otočil na paladina. Jeho obavy z toho, že by nás Daen mohla ohrozit, se mi zdají přehnané. Dám to na sobě znát výrazem ve tváři, za kterým se skrývá myšlenka: "Až tak žhavé to snad nebude...", ale neřeknu mu na to už nic. Protože... My o koze, totiž o čarodějce, a čarodějka zpátky v domě, nespokojená se svým novým pláštěm. Fakt, že slyšela pár vět, které jsem si vyměnil s Kaylenem, mě dost překvapí. Tvářím se, že s ní vlastně souhlasím a že jsem ji nechtěl hodnotit jako osobu. Že proti ní vlastně nic moc nemám. Prostě ať to přejdem. To se ale nekoná. Více mě zajímá to, co se bude dít dál, než následné opětovné handrkování těch dvou. Snažím se vypadat nezúčastněně a tak nějak trpělivě čekám, až si to vyříkají a budem se moc hnout z místa. Spíše tak do prostoru, než konkrétně jim, pronesu: "Počkám venku." A tam se taky vydám. U tohodle nechci být, ještě by mě do toho nějak vtáhli. Ne ne, já mám rád svůj klid a pokud mám s nimi jít dolů, nechci být s někým z nich na nože. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Po přejetí celé místnosti pohledem jsem došel k závěru, že si se starostou budu muset promluvit o způsobu, jakým domácnost udržuje. Opravdu tomu tady chybí spořádaná ruka. Jak se zdá, Daen slyší to co nemá a řítí se zpátky dovnitř v marné snaze mě urazit. Ale teď jsme na ni dva. Adam vyklizuje pole a dřív, než čarodějka stihne pokračovat, srovnám svůj krok s jeho. „Přidám se k tobě, počet lidí tady, které její kecy zajímají, se tím stejně nijak nezmění,“ poznamenám škodolibě a z místnosti vyrazím zrychleným tempem ještě před Adamem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvá trpělivost za nějakou dobu přinesla růže, neboť v momentě, kdy tebou očekávaná past sklapla, ty jsi zůstal nadále neodhalen. Ze stezky, vinoucí se mezi skalami pod vámi dvěma jsi zaslechl hlas jednoho z žoldáků, který chraplavě oslovil ty, kdož nemohou být nikým jiným, než tvými kumpány. "Nazdárek hrdinové. Překvápko." Jistě, velké překvápko možná tak pro ně, ty jsi však s přepadem počítal. Mladík, kterého jsi měl celou dobu v merku se postavil a s nataženou kuší namířil dolů ze skály. Díky tomu máš i představu, kde se tví společníci nacházejí. Během okamžiku se k žoldákovi připojil i zbytek jeho kumpanie, čítající další tři muže, dohromady je tedy pět nepřátel. Ze své pozice však vidíš jen kušníka, dolů ze skály na stezku odsud výhled nemáš. Tvou výhodou je, že mladík s kuší je k tobě obrácen napůl bokem, napůl zády, takže tě jistě nezmerčí, pokud na sebe neupozorníš nějakým hlukem. Žoldnéř, který prve oslovil tvé spoludružiníky, pokračuje svým nehezkým hlasem: "Nemáte kam ustoupit. Jestli chcete vzít kramle, tak tady vašnosta zařve. Takže... položte zbraně. Jste jen tři a nás je pět chlapů. Máme výhodu. No tak, bude to?" Vašnosta? Nevíš, koho tím myslí, ale zdá se, že si žoldáci sehnali nějaké rukojmí, díky kterému chtějí mít tvé spoludružiníky v šachu. Co se týče tvé pozice, tak máš přímý výhled na nic netušícího střelce. Minout ho na tuto vzdálenost je pro tebe prakticky nemožné, to by musela být ohromná náhoda. Z místa, kde se nyní skrýváš, se můžeš o několik sáhů přesounout, krytý za klečovým porostem a poté budeš moci shlédnout dolů ze skaliska na scénu pod sebou. Je však otázka, zda tvůj přesun zůstane i nadále utajený, přeci jen se nedá zcela vyloučit, že tě kušník nějak nezmerčí. A pokud se budeš plížit, zabere ti přesun pár chvil, které možná mít nebudeš. Možná. Nuže, co uděláš? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro První jde Kaylen, ale i přes svou mladickou vitalitu a vytrénovanost svalů, začne své tempo hrdého výstupu zpomalovat, až jej nakonec dojde i Adam s Daen, kteří se drželi za ním. Inu, velký meč a plátová zbroj, plus veškeré jeho vybavení v torně, to je příliš velké břemeno pro rychlý pochod do kopce. Nakonec se v půli cesty zastavíte, abyste nabrali dech a případně se i trochu osvěžili. Posedáte tedy na velké kameny, lemující pěšinu a rozhlížíte se z výšky do krajiny pod sebou. Vranov se nyní podobá nevelkému mraveništi, které by se celé vešlo do dlaně. Je vskutku s podivem, jak je vůbec možné, že Jormun včera ve svém stavu došel zpátky do Dol Kergeru. I když... možná, že nedošel. Podle jeho naturelu, který včera v putyce stačil předvést, by nebylo nic zvláštního, kdybyste ho dnes našli chrápat v některém ze suchých křovisek, prorážejících si cestu za sluncem mezi trsy vysoké ostřice. Za chvíli se opět zvedáte na nohy a pokračujete ve výstupu. Stezka, která se doposud klikatila jen mezi balvany porostlými lišejníky, se po chvíli zařízne do skal. Soudě podle neklamných stop po opracování kamene je jisté, že tuto část stezky vytvořily ruce a nástroje horníků. Skaliska se postupně zvedají vysoko nad vás a zastiňují i poslední paprsky slunce, které si našly skuliny v nadýchaných mracích nad vašimi hlavami. Spolu s nedostatkem slunečních paprsků a studeným vlhkem, sálajícím ze skal okolo vás, se rázem ochladí natolik, že se radši zachumláte do svých plášťů a snažíte se nedrkotat zuby. Přicházíte na křižovatku, kde se setkávají tři cesty. Po jedné z nich jste přišli, druhá vede dál nahoru do příkrých kopců. Třetí stezka nejde ani nahoru, ani dolů ze svahu, nýbrž kopíruje vrstevnici a po pár sázích mizí za zatáčkou, taktéž vytesanou do skal. Soudě podle do skály vyježděných kolejí slouží právě tato cesta jako hlavní dopravní tepna mezi městem trpaslíků a osadou lidí. Prve jste si této cesty nevšimli a vydali se tak po strmější, avšak nejspíš jste si tím značně zkrátili cestu. Povozy by se jen těžko mohly plahočit do strmých kopců, které pěším takové potíže nedělají. Takže když už nic, aspoň čas jste ušetřili. Jít po mírnější dopravní cestě, byli byste nejspíš přinejlepším dvě míle od Vranova a ne téměř u Dol Kergeru. Není nutné špekulovat kudy se vydat nyní, je jen jedna cesta, která vede tam, kam potřebujete. Pocity tísně se aspoň na krátký okamžik objevily v hlavách vás všech, přeci jen toto místo nevypadá příliš utěšeně. Navíc ticho, chlad a stíny dodávají tomuto místu, této křižovatce cest, jakýsi přízračný nádech tajemna. Náhle zaslechnete zvuk kutálejících se kamenů. Na stezku, několik sáhů před vámi, dopadne několik kamínků a trochu jehličí. Když se podíváte na vršek skály, ze které ony kousky znělce s trochou lesní půdy spadly, nevidíte nic. Že by nějaký daněk, či snad kamzík? V odpověď na vaši nevyřčenou otázku zaslechnete kroky, jdoucí k vám zezhora po cestě. Přichází starosta Pernell v podivně zaklonené pozici. Aby taky ne, když ho v těsné blízkosti doprovází Jerkva, jeden z žoldáků z vaší výpravy, a zezadu mu tlačí do ledvin čepel krátkého tesáku, druhou rukou ho pevně držíc za límec pomačkaného kabátu a zároveň košile. Obchodník, bledý jako sníh a mocně se potící, klopýtá směrem k vám, Jerkva se k němu tiskne a ošklivě se na vás usmívá. "Nazdárek hrdinové," zasyčí Jerkva na uvítanou a zastaví se na deset kroků od vás. "Překvápko." Zpoza jejich zad vystoupí na scénu i další knechti z celé té vykutálené bandy - Korma, Tadjen a Maelin. Ale vzpomínáte si, že s nimi byl ještě jeden. Ten na sebe nenechá dlouho čekat, když se postaví na nohy a vy ho spatříte na vršku skály, kterak na vás zezhora míří svou kuší. Trojice žoldáků před vámi je ozbrojena hrubými čakany a každý z nich má za pasem i ošklivě vypadající tesák. Oděni jsou ve svých zbrojích, ve kterých cestovali až do Vranova, tedy v prošívanicích, přes který mají oblečený obyčejný kožený kyrys. Chudá výstroj chudých pobudů, kteří všechny své peníze radši prolijí hrdlem, či utratí za nějakou rajdu. Jejich špinavé a neholené tváře, spolu s odhodlaným pohledem v jejich divokých očích dávají tušit, že pro tyhle chasníky je mord pro pár tolarů tak běžnou věcí, jako chcaní. Doposud je držel na uzdě příslib peněz za doprovod karavany, který se nesl ruku v ruce s příslibem určité úrovně chování, ale nyní se tito rabijáti vybarvili ve své pravé podobě. "Nemáte kam ustoupit," promluví svým chraplavým hlasem Jerkva, zpola krytý za starostovými zády. "Jestli chcete vzít kramle, tak tady vašnosta zařve. Takže... položte zbraně. Jste jen tři a nás je pět chlapů. Máme výhodu. No tak, bude to?" zavrčí a Pernell v jeho sevření žalostně zaskučí, to když špička tesáku probodla i poslední vrstvu jeho oděvu a dotkla se jeho kůže. Popis výchozí situace |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro
Výstup je skutečně náročný, naštěstí jsem zocelená putováním, takže to zvládám mnohem lépe, než by tomu bylo například před měsícem. To by mě museli asi vynést. Takhle jsem mohla hrdě kráčet vedle mých spolubojovníků, aniž bych je zdržovala. A možná jsem měla i malinko škodolibou radost, že je to i tím, kolik toho Kaylen tahá. Za to já jsme sebou měla velice praktickou pomůcku. Totiž mou hůl.
K čemu jsou vám meče, cožpak se můžete z jeho pomoci vyšplhat do kopce, odehnat stádo ovcí, aniž byste způsobil masakr. Navíc tato neuvěřitelně praktická pomůcka slouží i jako obranný prostředek, kde jaký lapka si třikrát rozmyslí, zda se pokusí vás oloupit. Mnoho z nich má bolestné vzpomínky na rány holí přes záda. A jako bonus máte světlo (svítivosti jeden a půl chcíplé světlušky). Navíc dámám může sloužit i jako dobrá pomůcka…..….. (je vhodné pořídit si opracovanou hůl – třísky pod nehtem samozřejmě na co myslíte vy prasáci nejsou zrovna příjemné)……. do nepřízně počasí samozřejmě, hodíte přes ní plášť a máte provizorní přístřešek. Když začne vlezlé vlhko prostupovat mým nádherným tělem, jsem skutečně ráda, že jsem si u starosty vypůjčila plášť a rozhodně mu ho nehodlám při nejbližší příležitosti vracet. Zachumlám se do něj a tak nějak se snažím jít co nejblíž těm dvěma.
Popojdu dopředu, tak aby na mě ti cápci viděli. „To myslíš vážně?“ Upřu pohled na Kormu. „Proč si mě neokradl rovnou v hostinci? Bylo by to snad pod tvou úroveň.“ pronesu zhnuseně. Narovnám se, pevně chytnu svou hůl a druhou ruku dám v bok. „Já to vidím následovně, okamžitě toho necháte, pustíte Pernella a zapomeneme na to.“ Řeknu hlasem, jenž poučuje matka své malé zlobivé caparty.
„Vážně vám nedoporučuji mě srát. Okamžitě odsud vypadněte, nebo se neznám.“ Pronesu mocným hlasem, který se nádherně odráží od skal a vytváří tím ještě zajímavější temné tóny. Jako by snad sama hora dávala mým slovům větší váhu. Dost možná to přijde jen mé poblouzněné mysli.
Zatím se snažím situaci vyřešit diplomatickou cestou, ale jsem připravená kdykoliv použít svou magii či hůl. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Cestou nahoru mám co dělat. Často se zastavuju a popadám dech. Má kroužkovka, meč, kuše, přilba a torna zkrátka něco váží a já nemíním vypustit duši dříve, než v těch dolech a i tam bych raději přežil. Když by paladin, nebo čarodějka moc hnali, klidně je slušně požádám, aby na mě počkali. Ztěžka dýchajíc se nakonec zastavím společně s ostatními, když před námi uslyšíme kroky. To už jen proto, abych měl možnost dotyčné poutníky slušně pozdravit, jak je na cestách zvykem. Tím, koho vidím, jsem dost překvapený. Prohlížím si starostu a vůbec všechny jeho únosce. Na skále stojící střelec mě trochu znervózňuje a tak se pro jistotu rychle zařadím ke svým kolegům po své pravici. Vůbec neskrývám svou snahu se dostat z jeho výhledu. Naopak, dost bolestivě se dívám nahoru v očekávání, že ten žoldák vystřelí, což bych rozdhoně nechtěl. Skoro by se dalo říci, že jde o instinktivní chování, rychle se před ním schovat a mít šanci si doposlechnout toho před náma a nebát se o svůj život předčasně. Pokud by vystřelil, prostě s sebou hodím ke stěně skály. Z toho můžete tušit, že jsem už něčemu podobnému čelil. Často má člověk tendenci spíše zamrznout na místě. Hned se nevzdávám zbraní, za což může hlavně iniciativa Daen. Dojde mi, že Daen nepatří mezi ty, kteří by se někomu takovému vzdávali, možná i nehledě na život starosty. O Kaylenovi v tomto nepochybuji. V jeho očích jsou to zřejmě hnusní zlořádi, kteří si zaslouží trest nejvyšší. Já bych Pernela ale nerad viděl mrtvého. Proto se rozhodnu Daen podpořit. Meč nechávám v pochvě, tornu s připnutou přilbou, i kuši na popruhu shodím na zem k pravému okraji cesty a dál si těchto věcí nevšímám. Meč nevytahuji z pouzdra proto, abych nepůsobil jako agresor, ale spíše jen jako rozumný mluvčí, který vnese do situace trochu více klidu a rozvahy. "Vy chcete zabít starostu Vranova?" Prohlásím dost zaskočeně hned poté, co Daen domluví. Tvářím se, jako bych si přál, že si dělají jenom legraci. Jít o nějakého obchodníčka, horníka... beru, ale starostu? To smrdí pořádným průserem, ze kterého se už takhle viditelná skupinka, jako jsou oni, moc nevylíže. Snažím se mluvit tak, že jim chci pomoct, že mi jde o jejich dobro. Jako by ani o nás nešlo. Tady jde o ně a o velkou chybu, kterou se teď snad nechystají provést. Během první věty jsem udělal dva kroky dopředu, abych se dostal blíže ke Kaylenovi a pokračuju dál k němu. "Nehledě na to, jaká je to blbost, podepsali byste si tím rozsudek smrti. Kylene, počkej! Dej jim šanci!" Zavolám na Kaylen stojícího s jeho obřím, dříve plamenným mečem, aby je ještě nestrestal hněvem svého boha. Doufám, že mi paladin na to divadlo skočí a dá mi ještě prostor. Rád bych řekl něco dalšího. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Stále to můžu nakonec uhrát na to, že mi je Pernel sympatický a že nejsem někdo, komu by byl život neviného úplně volný. |
| |
| soukromá zpráva od Latham Markusson pro Vytáhnu z toulce šíp a založím ho do luku. Zbraň ale nenatahuji. Vyměřím si vzdálenost ke kušníkovi, abych nad tím nemusel přemýšlet později a pomalu se začnu přesunovat do pozice, odkud uvidím i na zbytek té kompanie dole pode mnou. Mnohem víc pozornosti teď ale věnuji tomu, kam šlapu, než nepřátelům. Pokud mě oni spatří, určitě mi o tom dají sami vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Kaylen pro Jak se zdá, cesta horským terénem ve všem tom kovu je náročnější, než jsem čekal. Můj náskok několika sáhů se zvolna začíná zmenšovat, zatímco já rudnu v obličeji a zadýchávám se. To určitě ta proklatá čarodějka! pomyslím si zachmuřeně a na chvíli si shodím tornu, abych se mohl dostat k čutoře. Přitom nenápadně zkontroluji, jestli mi do batohu náhodou nenaházela nějaké kamení. To by jí bylo podobné. I přes všechny útrapy se konečně zvolna blížíme k trpasličí osadě a můj bystrý zrak brzy zaznamená starostu Pernella, jak se podivně nakloněný holedbá naším směrem. „Starosto Pernelle!“ zamávám na něj a až o chvíli později vezmu v potaz i jeho společníka s kudlou v ruce. Jaká to drzost! Rozhořčeně hledím na bandu pobudů, kteří se opovažují vydírat muže Písma. A k tomu tito vandráci napadli chudáka starostu, muže zbožného a skromného, byť notně nepořádného. Daen se snaží nahnat svým milencům (už se pomalu ztrácím v tom s kým spala a s kým ne) strach a Adam se zatím ptá na otázku, která si snad ani nezaslouží odpověď. Jistě že by zabili starostu. Ale já je nenechám! Udělám krok k mužům a vycením zuby. Starosta zaskučí jak čepel pronikne až na kůži. „Vy pohané!“ vyplivnu z úst to odporné slovo a udělám další krok. Kolem mého těla zvolna začíná vznikat rudá záře, vycházející jakoby ze mě samotného. „Tak vy si myslíte, že můžete uniknout Hněvu božímu? Odhoďte své zbraně a kajte se hříšníci, nebo vás Sluneční pán ztrestá a nechá hořet věčným ohněm!“ Vzduch kolem mne náhle jasně a rudě zajiskří a já se už už natahuju po meči, když mne vyruší Adamova prosba. Zvolna a vznešeně na něj pohlédnu, jako popravčí vyčkávající na poslední slova všech zúčastněných. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Poté promluvil Adam hlasem rozumu a klidné racionality a postoupil dopředu. Knechti se přestali smát a několik znich dokonce úkosem pohlédlo jeden na druhého. Zdá se, že Adam položil otázku, kterou nikdo nečekal. A tu se odpovědi ujal vzadu stojící Jerkva. Evidentně chtěl, aby ho bylo nejen slyšet, ale i vidět, proto popošel o několik kroků, vědom si toho, že je obklopen kumpány a tudíž nehrozí, že by byl první na ráně. Nyní stojí mezi Kormou a Tadjenem nějakých pět, šest kroků od vás a ošklivě se na vás šklebí. "Nějaký tvý rozsudky smrti jsou nám u prdele," odplivne si přes starostovo rameno a dodá: "Nic neriskujem, teď už ne. A vy tři na nás nestačíte. Se ženskou a jedním vymydleným svatouškem si poradíme jako nic. Ledaže ty sám bys snad taky chtěl dělat problémy? Nechceš si hrát na hrdinu, že ne?" dodá hnusně úlisným tónem a nejspíš opět zatlačí čepelí nože do starostova boku, poněvadž ten poskočí a vykvikne a po tváři se mu skutálí velká slza. Poté se však připojí do rozhovoru Kaylen, ve kterém hněv bublá již od samého začátku tohoto setkání. Kolem jeho těla se začne pomalu objevovat rudě pableskující záře, vzdáleně připomínající oheň a dodávající jeho rozhořčených slovům mnohem větší důraz. Jeho výrok o věčném ohni zdá se zapůsobilo na Tadjena, který se pokusil o krok ucouvnout, ale Jerkva jeje zezadu naplocho bacil svým tesákem přes záda, což stačilo, aby se žoldák aspoň zastavil. Žoldáci nyní stojí před vámi víceméně v řadě, nějakých pět, šest kroků od vás tří. Vaše další akce? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Setkání na křižovatce několik sáhů pod tebou se účastní tví tři kumpáni, tedy Daen, Kaylen a Adam, proti nim stanuli žoldáci z vaší karavany, kteří se evidentně rozhodli naplno zhostit nové profese, kterou je lopežnictví a dost možná i mordýřství. Nyní vidíš všechny jako na dlani. Tvá trojice stojí čelem k tobě a vyjednává se čtveřicí knechtů, vzdálených od nich na pět, či šest kroků. Žoldáci třímají v rukou čakany a jeden z nich se dokonce kryje za rukojmí. I když je k tobě onen nebožák, kterému je u ledvin držen hrot tesáku, k tobě otočen zády, starostu Vranova poznáváš zcela bezpečně. Vyjednávání, dá-li se to tak nazvat, zatím neprobíhají kdovíjak dobře. Tví lidé dostali v podstatě jen jednu možnost - odhodit zbraně. Daen počastovala knechty pár větami ve svém vlastním stylu: "Já to vidím následovně, okamžitě toho necháte, pustíte Pernella a zapomeneme na to. Vážně vám nedoporučuji mě srát. Okamžitě odsud vypadněte, nebo se neznám," za což byla počastována jen pobaveným smíchem a odpovědí jednoho z nich, že s ní si to ještě všichni vyřídí, jen co tahle záležitost skončí. Je ti samozřejmě jasné, co konkrétně tím myslel. Adam se pokouší být klidný a racionálně vyjednávat, apelujíc na jejich soudnost. "Vy chcete zabít starostu Vranova? Nehledě na to, jaká je to blbost, podepsali byste si tím rozsudek smrti." Tato slova už vzbudila rozličné reakce, přesto se mu dostalo jen odpovědi, že "nějaký tvý rozsudky smrti jsou nám u prdele. Nic neriskujem, teď už ne. A vy tři na nás nestačíte. Se ženskou a jedním vymydleným svatouškem si poradíme jako nic. Ledaže ty sám bys snad taky chtěl dělat problémy? Nechceš si hrát na hrdinu, že ne?" Po této větě se už sám Kaylen neudržel v klidu, i když sám Kaylen, vědom si jeho svaté horkorevnosti se ho pokusil gestem uklidnit, aby vyjednávání trvalo déle, než paladinovi bouchnou saze. K tomu však přesto včil došlo, neboť Kayůena obestoupila rudá aura, když se dal do hromující řeči: "Vy pohané! Tak vy si myslíte, že můžete uniknout Hněvu božímu? Odhoďte své zbraně a kajte se hříšníci, nebo vás Sluneční pán ztrestá a nechá hořet věčným ohněm!" Jeden z žoldáků by snad i ustoupil, ale ten, co drží rukojmí ho plácnul svým tesákem přes záda a tím mu dal jasně najevo, že zpátky ni krok. Žoldáci jsou od tebe nějakých pětadvacet sáhů, kušník asi deset. Když na sebe nějak upozorníš, třeba zamáváním, tví lidé by si tě mohli všimnout. Totéž se ale dá říci i o kušníkovi, který se začíná na svém postu nějak ošívat a dokonce se i naklání přes okraj skály. Zdá se, že si nevybral moc dobrý flek, protože všichni tři tví společníci nyní stojí tak, že jsou kryti masivem skály a kušník na ně nemá volný výhled. |
| |
| soukromá zpráva od Latham Markusson pro Zkontroluji polohu slunce a pokud nebudu vrhat prozrazující stín, vztyčím se v plné své výšce a levačkou s lukem se založeným šípem dvakrát mávnu nad hlavou. Bude dobré, aby našinci nebyli momentem překvapení natolik omráčeni, jako žoldáci. Přesto jim nebudu věnovat víc, než toliko času. V následujícím okamžiku už uchopím tětivu se šípem pravačkou a zacílím na banditu ohrožujícího starostu tesákem. S touto ránou si dám na čas. Ideálně zasáhnout místo, kde se krk napojuje na tělo. Z tohoto úhlu pak šíp může proniknout až do plic nebo možná i do srdce nebo skrz tepnu. Jakmile vyhodnotím situaci jako příhodnou, vypustím šíp, a ihned sahám do toulce pro další. Ten v rychlém sledu vypustím na druhého banditu dole. S touto střelou už si nedávám tolik záležet, přesto i ona má zabíjet. Teprve se svým třetím šípem pozvednu svá mířidla nahoru na kušníka nad cestou. Nyní je na něm, jestli ušetřím jeho život, nebo ne. Pokud se bude chovat jako hrozba, nebudu váhat. V opačném případě ho nechám naživu, ne však pokud by začal prchat. To bude znamenat zpomalující zranění. "Potřebujeme jedneho živého!" Vykřiknu ze své vyvýšené pozice, když už teď nemohu nijak bezprostředně zasáhnout do dění dole. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Musí být pořádně zoufalí, když si myslí, že Kaylen je rovnocený soupeř. Ale o to ani tak nejde. Jde o to, že on je ochotný riskovat nejen život starosty, ale i ten svůj. Nemyslím si, že jsou stejně ochotní i oni. Jsem rád, že se ke mě Kaylen otočil a dal mi šanci to šílenství ještě zvrátit. "Jerkvo a vy ostatní. Těmhle dvoum vůbec nesejde na jeho životě," ukáži při tom na Pernela a dám si záležet, abych zněl tak, že říkám samozřejmost, která je očividná. A ona je. "A mě je taky u prdele. Rozhodně si ho cením míň, než svých věcí," ozřejmím jim, že i na mě cílí s tímto morálním dilematem zbytečně. "Ale těm dole to jedno není. Dyť jě to kurva královskej úředník. Místní zeman po vás bude muset jít, i kdyby nechtěl," zmíním dost jasnou věc. Je to vpodstatě "útok na majestát vrchnosti" a ten se nikdy neodpouští. "Nechápete to? Tidle dva jsou klidně ochotní chcípnout, " říkám to tak, že ani já sám tomu pořádně nerozumím a že mě to udivuje. "Pusťte ho a necháme vás jít. Můžete zdrhnout z Vranova, Pernel tady slíbí, že to nenahlásí, že jo, Pernel!" Zakončím svoje slova výhružným pohledem ke starostovi. Ten nemá na výběr a doufám, že si svou úlohu plně uvědomuje. Nechat je zahnané do kouta může být horší, než to, jak vnímali situaci před tím, než jsem promluvil. Jen doufám, že je Kaylen nechá jít, když starostu pustí. Držím se stále kousek za Kaylenem a jsem připravený vytasit tesák k obraně. Snažím se ale mít podobné hodnoty, jaké, jak doufám, mají i oni. Prostě neudělat hovadinu, která by mohla být tou poslední. |
| |
| soukromá zpráva od Daen den Eager pro Vyjednávání |
| |
| Nyní překvapivě promluví sám starosta, ač mu mluva dělá dosti potíže - hlas se mu třese a sýpe jako někdo, kdo je držen násilím pod krkem a s tesákem v zádech. "Neblázněte a nevěřte jim, oni vás chtějí jen zabít, o nic jiného jim nejde. Jestli odhodíte..." "Zavři hubu, zasranče!" vykřikne Jerkva a udeří Pernela zezadu do hlavy hlavicí tesáku. Úder nebyl tak silný, aby muže omráčil, ale na utnutí jeho slov a způsobení bolesti stačil. Starosta ztichnul a jakmile ucítil, že se žoldákův tesák opět vrátil na původní místo za jeho játry, poslušně se prohnul v zádech. "Tyhle lidi jsou mi u prdele, i všichni ty tví zemani a ouřadové!" prskne Jerkva zlostně na Adama. "My teď děláme pro jinýho kunšofta. Pro takovýho, co nemá hluboko do kapsy a co platí za naši práci. A když řekne 'zabíjet', taky my jdem a zabíjíme." "Radši už taky drž zobák, pitomče," ozve se Korma a pomalu se otočí ke svému druhovi. Ten, kupodivu, sklapne a dál nic neříká. "Takže vy myslíte, že blafujem, co?" otáže se s klidnou hrozbou v hlase Korma a zadívá se nevzrušeně na každého z vás. "Myslíte, že to neuděláme, že nás vystrašíte? No tak to jste se zmýlili. Jerkvo, kuchni ho." Oslovený žoldák se křivě usmál, starosta zakvílel, čas se na okamžik zastavil. A náhle se dalo vše do pohybu. Ozval se tichý svist, Jerkva vytřeštil oči a s výrazem bezpřebého překvapení se svezl za Parnelovými zády k zemi. Mezi jeho lopatkami trčí do třetiny zabodnutý dlouhý šíp. Než se ostatní žoldáci stihli zorientovat a zjistit, co se vlastně děje, druhý šíp, vylétnuvší odkudsi z kleče na vršku skal lemujících cestu, proklál hrdlo druhého z žoldnéřů. Zasažený Tadjen se zhroutil k zemi, kde s chrčením rozrývá svými botami vlhkou ususanou půdu a marně se snaží zastavit krev, prýštící mezi jeho prsty ze skrz naskrz proklátého hrdla. "Zrada!" vykřikne Korma. "Bij! Zabij!" zavřeští Maelin a s čakanem se rozeběhne proti nejbližšímu Kaylenovi. Korma ho následuje jen o krok za ním, avšak postupujíce po druhé straně stezky. "Zab je, Henlane!" křikne ještě Korma a vám je jasné, že ač se díval na vás, oslovil za sebou na skále se nacházejícího kušníka, který je měl krýt ze zálohy. V odpověď jim přišlo jen duté bouchnutí za jejimi zády, jako když se z valníku svalí pytel řepy. A hned po onom nárazu se úžlabinou cesty rozline hysterický falzet mladého hrdla. Totižto onen střelec, který doposud číhal na skále, nyní leží vedle chvějícího se starosty, drží si šíp, zabodnutý ve slabinách a obě jeho nohy jsou ohnuty do úhlů, ve kterých by rozhodně být neměly. Mladík vytřeštěně zírá na svá zranění a drásá své hrdlo bolestným křikem, když vtom se jeho hlava zvrátí dozadu a ryk ustane. Buď střelec umřel, anebo upadl do mdlob. "Potřebujeme jedneho živého!" ozve se z kleče na vršku skály za jejich zády, nějakých pětadvacet kroků od vás. Latham. Takže nakonec se ukázal. Jako by jeho slova znamenala pokyn k útoku, vyrhli se na vás oba zbývající žoldáci, každý z jedné strany, prudce se rozmachující svými čakany na Kaylena. Je to snad jejich poslední vůle, padnout v boji, obklíčeni nepřáteli? Anebo vědí, že cesta zpět už neexistuje, ne pro ně? Anebo v nich stále ještě doutná jiskra naděje, že si s vámi poradí i ve dvou? |
| |
| Cesta k Dol Kergeru Jak se zdá, Adam se zbláznil. Z nějakého mě neznámého důvodu se rozhodl nabídnout lotrům, že namísto spravedlivého trestu je nechá jít. Šokovaně na něj pohlédnu a záře kolem mě zmizí stejně jako mé soustředění. Starostovo zaúpění přenese mou pozornost zpátky k němu a já se nespokojeně kousnu do rtu. Promarnil jsem šanci. Korma však pokračuje dál a k mému zděšení poroučí starostu zabít. „Né!“ zavolám a vrhnu se vpřed, když náhle jeden z padouchů padne k zemi. Dokonce i já se zarazím a pohlédnu k nebi s tichým slovem díků. Můj pán nad svými věrnými bdí. Střelec ze skály brzy padá a já slyším povědomý drsný hlas našich záloh. A jako by to byl povel k útoku, vidím dva nemyté pobudy, jak se vrhají mým směrem. Ruce mi vzlétnou k jílci když se s hrdinským zvoláním vrhám nebezpečí vstříc. Tito zločinci ohrozili nevinného a dovolili si zaútočit na služebníka božího. Spravedlivý trest je nemine! Rychlou piruetou se přesunu doprava tak, abychom byli všichni tři v jedné linii. Stejně jako při tréninku na paladina i tentokrát mečem zavířím tak, abych byl schopen odrazit případné útoky a pohled rozpustím do nepřítomna. Soustředit se na jeden bod není nikdy dobrý nápad. V závislosti na vzdálenosti buď rovnou z piruety pokračuji bočním sekem, nebo nejprve vyčkám na úder soupeře a poté kontruji vhodným protiútokem. Neustále se však snažím o to, aby si zlotřilci navzájem překáželi a nemohli na mě útočit zároveň. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Určitě bych byl taky raději, kdyby jeden z nich přežil, ale riskovat úplně nehodlám. Tvářím se defenzivně a že se boje vlastně ani nechci účastnit, což dám najevo případným couváním. V plánu mám buď využít délky své zbraně a bodnout někoho z těch dvou, kdo by se pokoušel přede mnou obejít Kaylena a dostat se mu do zad. Nechci takového útočníka zabít, budu spíše bodat do stehna stojné nohy. Pokud se někdo z nich obrátí přmo proti mne, budu pokračovat v couvání. Už dříve jsem se stačil podívat rychlým pohledem za sebe, abych věděl, co budu mít případně pod nohami. Budu vsázet opět na délku svého meče a držet si útočníka od sebe a spíše neudělat žádnou chybu v obraně, než v útoku, na který se opět vzmůžu jen v případě, že by se dotyčný raději začal věnovat Daen a nebo se opět otočil po Kaylenovi. V tom momentě jsem připravený rychle přiskočit a opět bodnout. / klidně mé počínání v příštím vyhodnocování popiš už i s akcí, kterou jsem nastínil. |
| |
| Takže oni pro někoho dělají a ten někdo chce naší smrt. Ale proč? Pokud jde o mě tak by několik mužů mělo důvod dychtit po mé smrti, ale co ostatní. Musí to mít něco společného s tím dolem. Třeba tam někdo našel něco vzácného, něco co se dá dost dobře zpeněžit a nemá zájem o to, aby kolem někdo čmuchal.
Když dá Korma příkaz k tomu, aby zabili starosti, tak se situace vyřeší, teď už nemusím brát ohledy na rukojmí a můžu dělat to, co umím.
„To nebude problém, Korma je můj.“ Postavím se, tak abych na něj měla dobrý výhled a abych byla dostatečně blízko, nehodlám riskovat, že se mi kvůli vzdálenosti nepodaří kouzlo seslat.
*Koulae kickae* pronesu magické zaklínadlo mířené na Korma. |
| |
| Cesta k Dol Kergeru Evidentně jsem se netrefil do jejich motivací. Než se ale stačím překvapeně dívat, už vzduchem lítají šípy a Kormovi spolubojovníci. V prvním momentě jsem asi stejně zaskočený, jako vůdce těch žoldáků, jen na rozdíl od něho, jsem rád. Snad se Pernel probere co nejdříve a hodí s sebou někam na stranu, aby si ho ti zbylí dva nevšímali. Nepřátelé se dávají do pohybu a s Kaylenem před sebou a Daen kdesi po straně, si uvědomuju, že pokud Kaylenovi vyjde jeho manévr, budu brzy na ráně. V pravé ruce už třímám meč a natáčím se spíše zády ke stěně skály, abych ho mohl případně bez obav použít. Nepůsobím ale kdovíjak jistě. Rozhodně se nehrnu dopředu, spíše zaujímám defenzivní postoj a spoléhám na své společníky. |
| |
| Korma a Maelin se ihned vydají v úst rety nejbližšímu Kaylenovi a zbraně v jejich rukou nyní vypadají mnohem nebezpečněji, než před chvílí. Tihle dva nebudou nikoho z vás šetřit, i když je záhadou, čím jste si vysloužili jejich nenávist. Na to však bude čas po bitvě. Kaylen ustoupil do strany, čímž sice pomohl sobě, ale zato odkryl své dva společníky. Adam je sice ozbrojen mečem, ale je na něm vidět, že se bude chovat spíše defenzivně, nežli aby se vrhal do otevřeného střetu. Korma si všimnul jeho váhání a vybral si ho za cíl svého útoku, zatímco Maelin postupuje sám proti Kaylenovi, evidentně se spoléhajíc na svou obratnost, se kterou dokáže obstát i proti do ocele zakutému mladíkovi s ohněm v očích. Adam couvá a nedává Kormovi moc kloudných příležitostí, jak se mu dostat na kobylku, když vtom se ozve Daenin hlas, promlouvající podivnou, vám oběma neznámou řečí. Dívka napřáhne ruce Kormovým směrem a z konečků jejích prstů vyšlehne kratičký záblesk, který vzápětí udeří do Kormova rozkroku. Žoldák hekne a zlomí se v pase jako vrbová větvička. Oběma rukama se uchopí za rozkrok, poté padne na kolena a svalí se na bok. A ano, dá se do plačtivého naříkání, stále se držíce za své moudí, které bylo zjevně zasaženo nějakým energetickým výbojem. Než Maelin postřehnul, co se stalo jeho druhovi za jeho zády, zkusmo zaútočil na Kaylena, aby otestoval jeho obranu. A hned mu dojde, že sám se svým krátkým čakanem nemá proti delšímu meči moc šancí. Kayůen je sice méně mrštný, ale svým mečem dokáže bez potíží parírovat žoldákovy předvídatelné seky, ať už přicházely z kteréhokoliv směru. Jakmile se za jeho zády ozvalo heknutí a žuchnutí těla na zem, Maelin se na zlomek vteřiny otočí, aby se přes rameno ohlédnul - a v této osudové chvilce ho Kaylen ťal do krku prostředkem svého meče. Stačil jen jeden úder a muž se svalil k zemi jako podťatý. Ještě si trochu zakřepčil v předsmrtelné křeči a poté jeho pohyby ustaly. Korma upadnul do bezvědomí. Kolem jeho rozkroku se rozlinula mokrá skvrna, kolem krku jeho parťáka taktéž, jen rudé barvy. Starosta Pernell vstává ze země a chvěje se jako osika v bouři. Zmateně se kolem sebe rozhlíží a zjevně nemůže uvěřit, jakou řež to přežil. Ohromen je i tím, jak rychle je po všem. |
| |
| Bojiště Ach, jaká to naivita myslet si, že jeden jediný zlosyn dokáže zranit služebníka božího! První útok odrazím v podstatě s opovržením a nechám padoucha, aby zkusil ještě několik dalších seků. Když se mi do oka dostane jeho rychlost a všimnu si, že posune nohu v podstatě před každým úderem, není souboj příliš náročný. Jedno odvedení pozornosti a já hříšníka ztrestám trestem nejvyšším. Příjemný náraz mi potvrdí, že můj soud byl schválen těmi nahoře. Od raněného co nejrychleji odskočím, ne protože bych se jej snad bál, ale nechci si zamazat svůj bílý plášť. „Světlo prozař temnotu tvé duše,“ oznámím zvučně, když se Maelin stáčí v poslední smrtelné křeči. S ještě stále zkrvaveným mečem se rozejdu ke starostovi. „Mistře Pernelle, Solus se dnes rozhodl ozářit vás svým milosrdenstvím. Pevně věřím, že na tento den nezapomenete a jen vás utvrdí ve víře v jediného pravého boha.“ |
| |
| Bojiště
Kouzlo se mi vyvede dle mého očekávání. S úšklebkem si promnu zkřehlé ruce a fouknu do nich, abych si je lehce zahřála. „To ti patří. Já jsem tě varovala. Komu není rady, tomu není pomoci. Nebo jinak chytrého trkni, do hloupého kopni.“ Měla bych na jazyku mnohem víc jedovatých poznámek, ale je pod mou úroveň kopat do již poraženého.
Korma omdlí, neradostně mlasknu. „Nejspíš jsem to přehnala.“ Zanadávám.
„Dobrá práce Lathame. Adame.“ Protočím oči, ale nakonec pochválím i Kaylena. „Kaylene“
„Jste v pořádku starosto? Odepnu svůj, tedy spíš jeho, plášť a hodím mu jej přes ramena. „Jistě proč nevyužít neštěstí jiných k prohloubení víry.“ Poznamenám ke Kaylenovi. |
| |
| Cesta k Dol Kergeru Stojím s mečem nad vyřazeným Kormou. Kývnu na Daen, že ho hlídám, zatímco se ona i Kaylen zajímá o stav Pernela. I když se s ním zkouší dávat do řeči, přesto jim do toho zkusím ještě vstoupit z krátkým dotazem. "Máte kus lana, provaz? Bylo by lepší, kdyby nemoh utíkat." Když nic takového mít nebudou, hold si budem muset vystačit s obvazy, nebo mu nohy svážu svou náhradní košilí. Od Kormy se nehnu, stojím tak dva metry od něj níže po cestě. Tím mu bráním v pokusu o útěk dolů do Vranova. Mám tak dobrý výhled na to, co se děje u Pernela a snad zahlédnu i přicházejího Lathama, který nám významně pomohl. |
| |
| Se svým čtvrtým šípem založeným v luku sleduji dění dole na cestě. Jsem připraven zasáhnout, pokud by to bylo potřeba. Ukazuje se však, že moji společníci se o sebe umějí postarat sami víc než dobře. Šíp schovám zpátky do toulce a ještě jednou obhlédnu tu spoušť dole pod sebou. Ještě ani nejsme v Kergeru a už se za námi začínají vršit mrtvoly. "Za chvilu su dole!" Houknu dolů na ostatní a vzdálím se od cesty, abych sebral své věci uložené ve skalách. "Lano nemám, ale možná budó mať něco ti pacholci." Kývnu k tělům rozesetým po cestě, když se konečně objevím dole mezi ostatními. "Majó tady kósek tábor." Mávnu rukou někam za skály směrem k Dol Kergeru. Adamova výzva mě nutí dívat se po něčem, co by mohl použít. Většině těl však nevěnuji více, než zkoumavý pohled. Pokleknu teprve až k mladíkovi, co jsem ho sestřelil ze skály, abych zkontroloval, jestli ještě žije. Pokud ano, uděláme mu jen službu, když zajistíme, že se už neprobudí. |
| |
| Starosta pohlédne na Kaylena a jako by jej spatřil teprve až nyní, pookřeje a vydá se hned k němu, překračujíc popadaná těla jeho únosců. "Chvála vám, hrdinové!" pronese radostně. Hlas se mu sice stále třese, ale ve tváři už má dobrou barvu. "Ti proradní lumpové mě chtěli použít jako páku na vás, naštěstí vás hodně podcenili. Jestli měl někdo i ty nejmenší pochyby o vás, hned po návratu do Vranova všechny lidi zpravím o tom, jak jste si tu nyní vedli. Úžasné! Děkuji!" Když jeho óda na vaši udatnost a pohotovost skončila, letmo ohmatal svou záď a po pohledu na dlaň, kde nebylo ani stopy po krvi odpověděl dívce: "Ne, já nejsem zraněn. A doufám, že nikdo z vás také ne, jinak by nebyl problém požádat trpaslíky o nějaké hojivé masti a byliny, jestli s nimi umíte zacházet." Korma je stále v bezvědomí. Daenino kouzlo na něj mělo ohromující účinky, otázkou však je, co mu z jeho nářadí v kalhotách zůstalo a zda pro své zranění bude schopen chůze. Pokud byste ho chtěli vyslechnout jinde než zde na skalnaté křižovatce a on by nemohl chodit, bude další postup o něco zkomplikovaný. Latham se k vám po krátké chvíli připojil, když seběhnul o kus cesty dál po ukryté stezičce, vedoucí mezi klečí. V podstatě dolů spíše sjel, než sešel, každopádně mu to netrvalo déle, než se starosta dosyta vypovídal. Jeho zmínka o táboře žoldáků v Pernelovi vyvovala další proud vysvětlování: "To je pravda, není to odsud moc daleko. Ti prevíti se tam vypravili hodně brzo nad ránem, kdy nad obzorem ještě nevyšly ani první paprsky slunce. Před kuropěním tam už měli ležení a čekali na vás, se mnou v provazech. Tfuj!" odplivne si k mrtvole nejbližšího muže a zle se na něj zašklebí. |
| |
| Cesta k Dol Kergeru "Dobrá práce s tím lukem," utrousím upřímně směrem k Lathamovi, když se objeví dole na cestě. Popravdě mu možná všichni vděčíme za život. Nakonec schovám meč, když vidím, že se Korma nezvedá a přistoupím k němu, ať ho prohledám a zbavím všech nebezpečných věcí - nožů v botech a tak podobně. Nechci, aby nás překvapil, až se probere. Mohl by být zoufalý. Nečekají ho moc pěkné vyhlídky. Přistupuji k němu tak, abych nebránil ostatním ho kdyžtak usměrnit, kdyby jen předstíral bezvědomí a o něco se chtěl pokusit. "Pěkně jsi ho zřídila," ještě pochválím uznale Daen a pak už ho pečlivě obírám. Když bych našel nějaký ten měšec, šperk, vezmu ho taky. Při prohledávání se začnu vyptávat starosty a Lathama. Vypadá to, že to ví víc než my. "Pane Pernel, jestli to chápu dobře, tak tihle šmejdi vás vytáhli z vašeho domu před ránem a dovlekli sem?" Pořádně to ještě nechápu. Pokud by na nás chtěli mít páku, tak proč nevzali nějaký děcko? Vzít pod krkem starostu, to mi příjde jako hodně hloupý nápad. Nehledě na to, že se jim to nemuselo podařit. Leda že by ho chtěl ten někdo, kdo toužil po nás, nakonec taky. Nepochopením v mém hlase je patrné. Prostě mi na tom něco nesedí. Jako podle všeho to Kormovi a jeho chlapům moc nepálilo, ale i tak, jeden se prostě neubrání pochybám. Ta otázka je směřovaná i na Lathama, na kterého se krátce kouknu. Tuším, že důvod jeho brzkého odchodu z Vranova byl ten, že si toho únosu všiml. |
| |
| "Není zač. Jsem ráda, že se Vám nic nestalo." Vlídně se na starosty usměji. Od teď si budu vybírat své milence mnohem obezřetněji. "Až moc. Nejspíš to ovlivnil i můj vztek vůči němu." dodám na Adamovu pochvalu. "Po vyslechnutí byste ho mohli hodit do jednoho z těch vozů a vy starosto, byste mohl zařídit, aby tam na něj někdo čekal. Co s ním uděláte potom je jen na vás." "Nezaslechl jste náhodou, kdo je najal? Zdá se mi, že jste se nám zapomněl o něčem zmínit pane starosto?" Proč by si je někdo najal mírnix týrnix aby jsme se nedostali ani dovnitř, když tam mají být démoni a kdoví co ještě, co by přece zařídilo, abychom se nevrátili. |
| |
| Bojiště „Souhlas, dobrá práce,“ připojím se k Adamovým gratulacím a ukážu Lathamovi zvednutý palec a zářivý úsměv. Ostatní se rozhodnou starostu nadále vyslýchat, já jsem však s jeho výpovědí spokojen. Únos důležitého představeného měl nepochybně své odůvodnění, vždyť kolik se světem traduje příběhů o unesených princeznách? Otřu tedy čepel o jednoho z padouchů a zasunu meč zpět do pochvy u pasu. Jen ať se všichni vypovídají dosyta, já aspoň opět naberu síly na další boje. |
| |
| "Díky." Odtuším na slova chvály od ostatních, zatímco o mladíkovy šaty čistím svůj zakrvácený tesák. Chlapec už mi nepoděkuje, ale i kdyby se dokázal dát dohromady, byl by z něj nadosmrti mrzák sotva schopný chůze. My navíc nemáme čas nést ho někam, kde by se o něj postarali. Takže teď máme o starost méně. Na starostu už se valí smršť otázek ze všech stran a i já mám svoji. "A nějakého šišlavého trpaslíka z Kergeru náhodó neznáte? Ten jim včera večír zaplatil, aby nás odkrouhli už před Kergerem." Hodím pohled na ostatní a věnuji se dobývání svých šípů z těl mrtvých. Když půjdou vytáhnout, bude jen dobře. Když ne, co se dá dělat. |
| |
| Starosta nemá chvíli oddechu. Sotva se jakž takž vzpamatoval z otřesné zkušenosti, jakou mu byl jeho únos a vyhrožování smrtí, které byl skutečně blízko, hned se na něj sype lavina dotazů ze všech stran. Snad jen Kaylen je klidný a pouze poslouchá, co se dozví. Pernel vám v defenzivním gestu ukáže dlaně a naznačí, že odpoví všem. "Tož je to jak říkáte vy, ctěnej vyšnosto. Sotva jsem zachrupal, vešlo mi pár chasníků do jizby a hnedkonc mi to tam začali přerovnávat. Prej: 'koukej vylízt a ani nemuknout, lebo tě kuchnem jak žabu!' No tak jsem držel zoban a enem v noční robě jsem s nima blátem šlapal pryč z Vranova a do kopců. Pacholci museli někde čmajznout i pár koňů, pač hnedka za dědinou mě na jednoho vyhoupli a všeci jsme dojeli až do jejich tábora, co si tady hnedkonc potom urobili. Je to támhlenc, za skalama a tím houštím," mávne kamsi neurčitě za skálu, kam nikdo z vás nemůže vidět, ale dá se předpokládat, že tam někde budou mít loupežníci provizorní nocležiště. "Držáli mě spoutanýho a s kusem onuce v hubě. Porád nade mnou aspoň jeden bděl, abych prej kramle nevzal a jim plán nepřekazil. To si říkali, jakou dobrou prácičku odvedou, když vezmou samotnýho starostu. Byl bych s nima promluvil a pořádně si i zakurvoval, kdybych neměl v tlamě nacpanej ten jejich smradlavej kus hadru!" Poté co se Daen a následně i Latham otřou slovem o jejich nájemce, starosta malinko zneklidní. Přešlápne z nohy na nohu, poškrábe se na zátylku a v rozkroku a trochu nejistým hlasem promluví: "Mluvili o někom, koho neznám. Jak se to jmenoval? Teď si nevzpomenu, ale třeba mě to dojde. Začínalo to na 'š', nebo na 'č', takový šišlavý jméno měl ten jejich ogar. No mluvili sice potichu, ale stejnak jsem je slyšel povídat něco o smaragdech a rubínech, že prej dostali dobrej vejvar za práci, co štimuje jejich naturelu. Takhle nějak voni mluvili. Ale esli byl tamten nějakej trpaslík... Jako z Dol Kergeru? Že vy myslíte, že von je jako někdo z trpaslíků najal, aby vás odrovnal? To se mi nezdá, ne. To by voni neudělali, jsou možná chabrus na nervy, ke rvačce nemaj daleko, ale páteř mají rovnou. To se mejlíte. Jo, to jméno, jak jsem zaslech, bylo Aštak Šheran, najednou mi to tam naskočilo! Ale takhle se nebude jmenovat žádnej trpaslík od nás z hor, to spíš zní na nějakýho goblina." |
| |
| Zní to všechno hodně zajímavě. Na Lathama bych měl nějaké ty otázky, ale to počká. Když prohledávám Kormu, informace o tom, že už dostali zaplaceno a snad ve smaragdech, či co, mě přiměje to vzít více důkladně. Kormovi zuju i boty, kdyby si ten prevít něco schovával právě tam. Navíc, pokud se probudí, bez bot toho tady moc nenabojuje, ani nenaběhá, což se může hodit, kdyby se něco pokazilo. "Pane starosto, jestli vám nic není, možná bude nejlepší, když zaběhnete dolů do Vranova, zbantujete pár chlapů a snějakým vozem sem dorazíte. My je zatím dotáhneme do toho jejich tábora a tady Kormu zkusíme vyslechnout." Navrhnu Pernelovi a kouknu se po ostatních, jestli proti tomu něco nemají. V plánu mám důkladně prohledat všechny z Kormových mužů. Mrtvé můžeme nechat u kraji silnice a živé vyslechnout v jejich táboře, o kterém se Pernel zmiňoval. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Velazquez pro Pokud najdu něco jiného, něco zajímavého, co bude do celé záležitosti vrhat jiné světlo, podle možností si to zatím zkusím nechat pro sebe a u sebe. |
| |
| Stezka „Lotři jedni!“ pronesu nevěřícně na starostovo líčení. Jak jsem jsem mohl cestovat ve společnosti takových neznabohů? Můj pohled padne na Adama, právě sundávajícího Kormovy boty. Znechuceně nakrčím nos, mi by se ty jeho fajfky zblízka čichat nechtělo. To co navrhuje však dává smysl, až na jeden drobný detail. Pochybovačně kouknu na Pernelův pupek a na slunce. Docela rád bych se do Dol Kergeru podíval ještě dneska a tenhle chlapík nevypadá, že by to do Vranova stihl nějak extra rychle. „Možná by bylo lepší, kdybyste si vzal jednoho z těch kradených koní. Čím dřív budou vesničané vědět, že jste v pořádku, tím líp,“ navrhnu nevinně. |
| |
| "Ne tak rychlo. Ne tak rychlo." Zvednu obě dlaně v chlácholivém gestu, když slyším, že se ostatní chystají starostu poslat co nejrychleji zpátky do Vranova. "Nemusíme hneď všeckym vytróbit, že sme ten přepad přežili a deme dál do Kergeru." Navrhnu ostatním. Vesničani možná zažijí chvíle nejistoty a strachu, ale oni to nějak přežijí. "Ti pacholci měli od goblina dostat druhó půlku výplaty. Je možné, že se na ně ten goblin stejně vyprdne a neukáže se, ale je také možné, že se nám dostane na ránu. Jenom mosíme zistiť kde se majó sejít." Pohlédnu na ostatní kolem, co si o tom myslí. Ta nejhorší zpráva totiž přijde až teď. "Tenhleten," ukážu na posledního přeživšího útočníka omráčeného uprostřed stezky, "s nim ale nemluvil. Tak je dost možné, že nám hovno poví. Akorát vim, že nás měli zahrabat někde za březovym hájkem." Pokrčím rameny. Holt jsme nechali naživu toho nesprávného. Asi ho teď taky budeme muset odpravit. |
| |
| Starosta těká pohledem z jednoho na druhého a očividně čeká, jak se domluvíte. Nakonec jen trochu nesměle nadhodí, že vás všechny může nejprve zavést do tábora loupežníků, který je nedaleko odsud. "Leží prakticky hned za touhle skálou," pokyne bradou kamsi stranou. "Koně mají beztak až tam, takže bychom se tam museli vydat. Klidně se tam i porozhlídněte, třebas narazíte na něco užitečnýho." Není důvod se déle zdržovat na křižovatce cest. Slunce sem přes skály nezasvítí a vy se radši trochu vystavíte slunci, než abyste dál snášeli zimu zde mezi mertvolami. Adam se je jal sběžně prošacovat, ale krom svým nepříliš kvalitních zbraní a zbrojí u sebe nemají žádnou zpeněžitelnou výbavu. Dokonce si nevzali ani své mince a jiné cennosti, takže se dá předpokládat, že ty najdete až v jejich ležení. Dva z vás tedy přehodí přes svá ramena zemdlelého Kormu a vydáváte se za Pernelem stezkou, kterou ho sem dovlekli jeho únosci. Ani ne za pět minut přicházíte na nevelkou mýtinku, kde stojí trojice chabě postavených stanů; spíše přístřešků na dvou klaccích, nežli nějakých pořádných plátěných příbytků. Loupežníci evidentně nepočítali s dlouhým pobytem na tomto místě. Kam však měli namířeno je pro vás zatím velkou neznámou. "Tak tady mě drželi. Támhle k tomu kameni mě přikurtovali jako nějakou kozu," mávne Pernel paží k balvanu opodál, "tam za tou klečí maj uvázaný koně." Dvou vraníků a dvou hnědek si všimnete snadno, dřív je zaslechnete frkat a hrabat kopyty, než spatříte jejich hlavy, zvědavě na vás pokukující z nízkého jehličnatého porostu. Svázaného Kormu svalíte na zem a opravdu se při tom nesnažíte ho nějak šetřit. Z jeho úst se vydere bolestné zasténání, ale stále nejeví vůli se probrat k plnému vědomí. Mimoděk každého mužského ve vaší skupině napadne, aspoň na zlomek okamžiku, jak asi momentálně vypadá jeho nádobíčko, schované v jeho promočených kalhotách. Ještě před pár hodinami si s ním dosyta zařádil a teď to vypadá, že se už do konce života možná ani pořádně nevymočí. A vzhledem k tomu, jak rychle dokázala Daen seslat onu tajemnou formuli, je třeba její umění brát s ještě větší vážností. Nuže, jakých úkolů se kdo z vás zhostí? Zajatce by bylo dobré vyslechnout, jejich tábor a blízké okolí prohlédnout a pokud už nebude na starostu mířen žádný dotaz, či úkol, bylo by dobré mu svěřit koně pro cestu nazpátek. Pernel zatím nechává veškerá rozhodnutí ve vaší kompetenci, neboť vy jste nyní ti, kdo má vše pevně v rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stačí ti jeden pohled na vašeho zajatce a hned je ti jasné, že ač je Korma ve velkých bolestech, dokázal je již překonat a svou nemohoucnost z velké části jen filmuje. Rozhodně už tedy není napůl zemdlelý a i když by mu pohyb zcela určitě činil potíže, dokázal by ve vaší nestřežené chvíli popadnout jeden nejbližší krk a udělat s dotyčným krátký proces. Pochopitelně za předpokladu, že by se dokázal zbavit provazu, jež mu momentálně poutá ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Tábor S našpulenými rty pozoruji Lathama, jak doporučuje nerozhlásit naše velké vítězství. Možná na tom něco bude. Hodnotící výraz se změní ve sklíčený, když schovám obličej do dlaně. Opravdu jsme zabili nesprávného? To si ze mě jako děláte legraci? Vydám tichý povzdech, když se po boku starosty vydám k táboru. O Kormu se mohou postarat Latham s Adamem. Kritickým okem přejedu tábor, široce se rozkročím a dám ruce v bok. Všichni velcí hrdinové jsou zobrazení v téhle pozici, měl bych si na ni už konečně začít také zvykat. „Lathame, porozhlédni se prosím po okolí a případně se z nějakého vyššího místa podívej, jestli neuvidíš ten březový hájek. Tolik jich tady přece být nemůže. Adame, Daen, vy se jim zatím můžete prohrabat věcma. Já ho pohlídám,“ trhnu hlavou ke Kormovi. Oči mi sjedou ke skvrně v mužově rozkroku a mou hlavou probleskne myšlenka, zda by můj chránič rozkroku byl schopen zastavit kouzlo. Zvláštní, jak muži při podobných myšlenkách vstávají chlupy na krku. Skloním se k raněnému a opřu se o koleno, zatímco mu důvěrně pošeptám: „Kdyby ses byl neobrátil na cestu temnoty, mohl jsi mít vše ještě pořád na svém místě.“ |
| |
| Tábor
Když zmíní starosta to jméno, něco mi to připomene, bohužel si nedokážu vzpomenout co. Hold, mám děravou hlavu. Co tady vlastně ještě děláme? Rozhlédnu se po mrtvolách a můj zrak chvíli spočine i na Kormovi. Jo, neměl si mi vyhrožovat bídáku, teď už si asi v životě nevrzneš. Rty se mi zvlní v zákeřném a zároveň spokojeném úsměvu. Tohle kouzlo je skutečně velice užitečné. Ještěže jsem dala na radu té staré panny, která nenáviděla muže. Skutečně uměla poradit.
„Kdo mohl tušit, že zrovna on nic neví. Třeba si na něco vzpomene, pokud mu dáme vhodný impuls.“
„Souhlasím. Měli bychom se porozhlédnout v jejich táboře, než se tenhle probere.“ Drbnu do Kormi špičkou boty. Rozhlédnu se po jejich tábořišti, ale tak nějak netuším, co mám vůbec hledat, pravděpodobně proto se mi nedaří najít nic užitečného.
„Ále pán už přišel i na moje jméno.“ Rýpnu si do svatouška. Když zaslechnu, co mu říká, kývnu. „Výjmečně s tebou musím souhlasit.“ |
| |
| Tábor U padlých zbojníků jsem ještě skontroloval, jestli jsou skutečně mrtví a jen jsem je, snad s něčím pomocí, odtáhl na kraj cesty, jak bylo v plánu. Vzhledem k tomu, v jakém byli stavu a kolik krve z nich stačlo vytéct, tušíte, že mrtvého člověka nevidím poprvé. Asi jsem si už zažil své, že se mi ani nezvedal žaludek. Ne že bych si to nějak užíval - většinu času jsem se nepříjemně mračil na ten bordel, co se za nima táhne. Ale co už. Nemůžu přece chtít, aby je uklízel starosta, Daen, nebo "jasný" paladin. Kormu jsem pak pomáhal dotáhnout do tábora a po chvilce vydechnutí dám ruce v bok a přikyvuju Kaylenovým instrukcím. Rozhlížím se okolo, všimnu si i těch koní a přemýšlím, kde začít. Ještě jednou se protáhnu a vyrazím prvně blíže k těm přístřeškům. Koukám se i okolo, jestli se tu něco zajímavého neválí. Prohledávám pečlivě. Jakmile skončím u těch stanů, přejdu ke koním. Jestli se tu nemínili moc dlouho zdržovat, asi budou i osedlaní a tak se v jejich brašnách může leccos zajímavého ukrývat. Na jedno ucho poslouchám Kaylena a Kormu, jestli od nich nezazní něco, co by mě zajímalo. |
| |
| Pomůžu Adamovi přenést Kormu do tábora. Je to těžký chlap, smýkat se s ním sám bych taky nechtěl. Kaylen si celou skupinu bere na povel, mno někdo to dělat musí. Já ale nehodlám brázdit okolí, dokud náhodou nenajdu co hledám, když hned vedle mě stojí starosta. "Máme tu domorodca!" Rozhodím v odpověď na Kaylenova slova ruce a ukážu na Pernela. Pak se otočím k němu a přenesu Kaylenovu otázku na něj. "Starosto, nevite kde je tady březové hájek se suťovym polem? Nebo neřikali ti ogaři kde jinde si majú vyzvednót odměnu?" Než ale dostanu odpověď, otočím se zase na Kaylena, když vidím, jak bezstarostně se sklání k zajatci. "Opatrně s tym pazúrem!" Křiknu na rytíře. "Ať taky nedostaneš po kulách. Už je dávno při smyslách, enem to na nás hraje." Ruka mi sjede k toporu sekerky u pasu, v předtuše nejhoršího. |
| |
| Rozhodl jsem se, že už dál nechci vést tuto jeskyni. Vede mě k tomu prostý fakt, že svou náročností přerostla mé kapacity a tím se pro mne stala více prací, než volnočasovou zábavou. Můj původní záměr s Vranovem byl vytvořit fantasy sitcom na pozadí tajemného dungeonu. Víc než o příběh a prostředí by šlo o interakce mezi postavami a do toho by bylo trochu tochu obligátního bitkaření, otevírání truhel a hledání pastí. Nicméně jsem podcenil své hráče. Zcela popravdě jsem nedomyslel to, že mí spoluhráči a jejich postavy budou klást logické otázky, že se budou pídit po detailech, zkrátka že budou opravdu aktivně přemýšlet, skoro jako parta detektivů. To mě jako PJe v brzku postavilo do pozice, kdy jsem musel mít opravdu vše předem do detailu promyšleno, aby mělo vše návaznost a ve hře nebyly logické kyksy a zjevné nedomyšlenosti. Na tom samozřejmě není nic špatného, tak by to mělo být. Konstruktivní kritika mi nikdy na Andoru nevadila, ale v této jeskyni mi ukázala, jak málo mám vlastně tuto jeskyni promyšlenou aspoň pár kroků dopředu. Vranov mi přerostl přes hlavu a já přiznávám, že na jeho vedení dál nemám. Doufám, že chápete, že nikoho neviním, ani vás, ani sebe. Líbilo se mi číst všechny vaše texty, protože co příspěvek, to perla a hodně jsem se u nich nasmál. Když však přišla řada na mé psaní, musel jsem o tom, co napíšu, déle usilovně přemýšlet, než kolik času mi pak zabralo to sepsat. Ze začátku to tolik nevadilo, ale po čase to pro mě bylo velmi vyčerpávající. A tak bych to měl i kdybych tu neměl jiné jeskyně k pídžejování. Hezky se mi s vámi hrálo a jen doufám, že pochopíte můj postoj a nezanevřete na mě kvůli tomuto rozhodnutí. |
| |
| Končím s tebou! Žehlit ti bude muset někdo jiný! :-D |
| |
| Škoda, tohle vůbec nebylo špatné... Jako správná sketa toužící po šanci využít každou situaci se ale pokusím něco vytěžit i z tohoto. Zdá se mi, že se zde sešla dobrá skupina hráčů, se kterými je radost hrát. Clayman tedy snad promine, když vás pozvu do své vlastní jeskyně. Pokud se vám zalíbí, určitě vás tam rád všechny uvidím :) P.S. Daen za ten útok blátem jsem mohl já! Ha! A máš to ty ženská jedná proradná! :D |
| |
| Nenutím, chápu. Ráda jsem si s váma zahrála. P.S: Jaká škoda, že jsem to kouzlo nepoužila na tebe místo na Kormu. :P |
| |
| Seifi: na mě je to moc epik a fantasy. Hledám něco civilnějšího, ale to je docela problém tady na andoru. Nedávno jsem něco civilního a obyčejnějšího založil a přihlásila se mi jedna hráčka za patnáct dní. Tak jsem to zaříz. Kdybys někdy v budoucnu zakládal něco takového, dej vědět, to bych měl zájem, psát umíš. :-) |
| |
| Jo, ozvi se na nick Delruth. :-D |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR