Terra Nova - Vlastní cesta
hrálo se Denně
od: 31. března 2013 22:29 do: 14. května 2021 16:37
Dobrodružství vedl(a) asasin
| |
 |
Napadlo vás někdy, čeho jsou lidé schopni? Řeknu vám to. Všeho, lidé byli takoví ničitelé a tak zaslepení, že války a jejich nedbalost k přírodě zničila téměř vše na zemi. Ta je z velké části, což je asi 90% mrtvá nebo umírá. Města vypadají tak, jak vidíte a je jen málo míst, kde se dá alespoň trošku úspěšně žít. Mimo tato místa je to v podstatě nemožné. Ti, kteří tak přece jen žijí jsou rádi, když se dožijí 25 let, protože radiace, chemikálie a jiné hnusy je zahubí, nehledě na nedostatek jídla a vody a další různá nebezpečí. Nicméně existuje několik centrálních měst a míst, kde přece jen je ještě možné trošku žít normálněji, i když těžce.
Jak vidíte tyto města jsou chráněna jistou kopulí, nebo štítem chcete-li, který je tvořen z energetických zdrojů, které lidé ještě užívají z tepla samotné planety. Otázkou je, kdy tyhle štíty nakonec vysadí a poslední "ráje" na zemi taky budou zničeny. Mezi jednotlivými těmito místy, jako například Svobodný New York, Bílá Paříž, nebo Nedotknutý Londýn a pár dalších, se cestuje jen velmi špatně speciálními chráněnými transporty, na které je třeba všemožné povolení a hlavně vlivu. Nicméně ač je zde život velmi těžký a v některých věcech dost striktně řízený lidstvo takto žije již od roku 2372. V roce 2420 udělal Nedotknutelný Londýn, tedy přesněji řečeno vědci z něj obrovský průlom ve vědě, protože se jim podařilo úspěšně vytvořit mezidimenzionální most, nebo někteří říkají portál, který jak se ukázalo vedl do jiné dimenze přesněji řečeno do doby prehistorické.
Díky tomuto vynálezu, který bylo možné pomocí geotermální energie stejně jako štít udržovat (i když v době nepoužívání byl vždy portál vypnutý z důvodů úspory energie) svitla lidstvu naděje. Po velmi pečlivém výběru ze všech zbylých lidí poslali vědci skupinu tvořenou vědci a vojáky s dalším vybavením a potřebnými věcmi mezidimenzionálním mostem na druhou stranu, kde měli za úkol zbudovat osadu. Skupina úspěšně prošla a po 6 měsících se znovu nahlásila. Od té doby udržuje kontakt snaží se to tam lépe zmapovat a připravit pro další skupiny, které příjdou. Od toho, co tam odešla tato skupina už uběhl rok a připravuje se vyslání druhé výpravy, která bude složena už různoroději. A zde pokračuje nás příběh , ve kterém můžete být i vy! |
| |
| Nový začátek - Program Terra Nova -> Osudový den (Sally, Gregorian, Jill, Claire a Eleanor) Právě dnes má být vyslána druhá expedice na mezidimenzionálním portálem do pravěku, kde byla před rokem zřízena základna. Nyní máte být ti "šťastní", tedy ono to vlastně štěstí je, když si vezmete výběr mezi živořením zde a možností být sežrán tam. Většinou není co řešit větší naděje bývá tam, ale o to menší se tam dostat. Tak či tak jste byli společně s dalšími vybráni, abyste rozšířili řady lidí na planetě, kam vede portál, zvané Terra Nova. Společně s vámi, což čítá takových asi 40 lidí je posíláno také nové vybavení, léky a další důležité věci, které jsou třeba na tomto místě. Jste směsice různých lidí, jak vojáků, vědců, tak i úplně jiných lidí. Každý máte svůj důvod, jak jste se sem dostali, ale hlavní je, že jste zde. Všichni máte v hlavě mnoho otázek, co čekat, ale to nejspíše brzo zjistíte. Nicméně nyní víte, že se spojení už zapíná a nabíjí a pak ti, kdož mají možnost být vepředu, což jsou většinou vojáci vidí, že je spojení navázáno. Pak se celá skupina i vybavení dávají do pohybu skrz. Jakmile příjde řada na vás svírá vás pocit neznáma a strachu, ale taky zvláštní pocit, když procházíte. Je to nepopsatelné, a takové divné. Příjde vám to dlouho, ale asi to netrvalo takový čas, jak se zdá a jste na druhé straně. Některým z vás je špatně, jiní se cítí dobře, ale zmatení. Každopádně to máte za sebou a jakmile je tu vše postál se opět zavře. Vidíte, že vás tam očekává posedaná skupina vojáků, kteří čekají, až se dáte dohromady. Je jich asi 10 a pak jedna žena, která vstane a postaví se před vaši skupinu.  "Jsem major Leona Voldowski. Já a mí lidé vás doprovodíme na základnu First Shine, která bude odteď vaším novým domovem. Držte se pohromadě a nebuďte moc hluční." Oznámí vám autoritativním hlasem, který má ruský přízvuk. Samozřejmě centrální jazyk je nyní všude angličtina, ale geny se nezapřou. Mnoho z vás krom angličtiny ovládá ještě svůj rodný jazyk, dle země odkud pocházíte. Vojáci utvoří okolo vás útvar a žena jde vepředu. Čekáš až se dáte do pohybu a pak vyrazí. |
| |
 | Den D I tak by se to dalo nazvat. Z toho rozhodnutí jsem měla smíšené pocity, ale když si dá člověk tu práci a popřemýšlí nad tím, zjistí, že o nic nejde. Před nějakými dvěma stovkami let možná, ale teď? Je úplně jedno v jakém čase umřete a zahrabat vás vždycky zahrabou na Zemi. Horší bylo loučení s přáteli, kolegy, rodinou i životním stylem. Na to jsem se těšila ze všechno nejméně, protože být na věky svázána pravidly, aby mě nechňapl nějaký raptor, to byl pěkný hnus. Není divu, že mě všechny ty zcela zbytečné, ale opodstatněné úvahy přivedly k rozumu v podstatě až ve chvíli, kdy se cívky zahřívají, generátory hučí a – vžum, hun, puk – portál je otevřen. Teprve teď mi zabude opravdu zle z představy kam jdu, na jak dlouho, s jakým cílem, ale zároveň propadám touze to všechno zkusit, vidět, slyšet.. no zkrátka adrenalin. Krok-sun-krok, pohlcuje mě to, procházím – a zřejmě tak nějak jsem a nejsem, znáte to, rozpad na části a podobně a najednou mě do nosu uhodí úplně jiný odér, než na jaký jsem zvyklá. Nosem mi projede pár bublinek z perlivé vody, co jsem si dopřála krátce před „odcestem“ a s nimi se jícnem derou výš a váš taky rozbouřené vody žaludečních šťáv, které stačím jen tak tak zastavit, lidově upolykat. Čeká na nás ozbrojená výprava – nedá mi to se zaposlouchat, jestli uslyším nějaký šílený ryk pradávných zvířat, které nelze chovat v terárku, ale nic moc neslyším. Tak se zaměřím na ty vojáky a na to, co nám říkají. Teda ona. Co to dopr.. to má fakt umělý řasy?! Její přízvuk je mi putna, hlavně, že jí rozumím a vlastně vůbec, že si tu rozumíme. Ok, říká pohromadě a tiše, s tím nemám problém. Do toho se stačím poměrně zuřivě rozhlížet po ostatních a sledovat jejich reakce na průchod portálem, na zdejší prostředí a tak vůbec. A jde se. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Už je to celý dlouhý týden, cos vyšla z tábora bez ohlášení na vlastní malý průzkum. Naneštěstí se ti to samozřejmě vymstilo, protože ses ztratila. Už týden bloudíš po okolí a přežíváš jak se dá většinou jen s lesními plody, které zrovna víš, že jsou jedlé. Cestu na základnu jsi však zatím nenašla, ani nevíš, zdali tě hledají, nebo už mají za mrtvou. Nicméně zatím se ti daří vyhýbat se dravcům, otázka je ale na jak dlouho. Dnes ráno jsi se vypotácela ze svého úkrytu, abys znovu zkoušela najít základnu. Už ani nevíš kudy jsi šla a kudy ne. Možná jdeš úplně špatným směrem, kdo ví. Hustý les tě dost zmátl. Nohy tě nakonec zavedly až na okraj lesa, kde se rozhléhá velká louka a na ní pochodují majestátně dinosauři. Je to stádo. Diplodokové. Stádo má asi 20 členů a pochoduje dá se předpokládat za zdrojem pitné vody nebo zelené obživy. Budou se však asi okolo ochomýtat také masožravci, takže je třeba nějak jednat. Aby ses nestala svačinou. |
| |
 | soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Dnes ráno, když jsem se vypotácela ze svého úkrytu, tak jsem se vydala dál hledat základnu. Jen se modlím ať nenarázím na raptory...T-rexe nebo něco podobného. I když T-rexe se člověk zbaví líp než raptorů. Tyranosaurus je trochu tupěší... Základno, kde si.... pomyslím si. Konečně se vypotácím mimo les, i když je to pro mě dobře? Uvidím stádo diplodoků, nedá se přehlédnout. Heh kamrádi, vy mě nesníte co? Ale ti co žerou vás by mohli. Ale hoši kampak to putujete? Za vodičkou? přemýšlím. No kdybych se k nim připojila a povedlo se mi vyléz na hřbet jednoho z nich tak bych si i odpočala a byla v relativním bezpečí. přemýšlím, ale není moc co dělat. Nemám moc na výběr. Mohli by najít vodu, která je poblíž základny. Vydám se tedy k jejich stádu během. Běžím abych tam byla co nedříve. Budu muset chvíli cestovat s nimi. Nejsou zas takoví rychlíci... Dávám si sakra bacha aby na mě nešlápli, naštěstí je mezi jejich nohama dost prostoru. Dokonce mi i poskytnou ochranu před sluncem. |
| |
 | Portál - nastupovat "Tak tohle je moje šance č. 2." Přeměřím si pohledem portál. Už jsem tu měl být před rokem. Nevyšlo to. Teď se konečně po několikaměsíční dodatečný přípravě dostávám k portálu a už ne jako ostraha, ale jako člen výsadku. Pro každého tady to musí být štěstí. Tedy pro každého... Asi většinu. Pro našince je to v zásadě jen práce. Pro mne je to spíše další šance. Šance dostat se někam, kde to bude odpovídat mím schopnostem a potenciálu. Popravdě... Někam, kde to nebude taková nuda. Postupuju s nákladem k portálu. Cítím se připraveně. Četl jsem toho dost, aby jsem věděl, co mne čeká. O pět minut později odesílám obsah mého žaludku do jedné z kapradin. Rozhodně jsem nečekal až takový šrumec. Hlava se mi točí a mozek mi zaplavujou informace, co mám dělat. Odmítnu mávnutím ruky ošetření. Je to jen narušení statokinetického orgánu. Přechodná záležitost, která odezní po několika vteřinách. Do pěti minut jsem v pořádku a na lehce roztřesených nohou. V zásadě se nemám aktuálně potřebu hlásit. O mé přítomnosti je věděno. Proto se pouze zařadím na předem určené místo konvoje a čekám na rozkazy k odchodu. |
| |
 | Začíná to Opakované žáosti o granty a přihlášky k projektu se pro mne stly rutinou a téměř jsem jim už nevěnovala pozornost. Stejně byly vždy zamítnuty. Proto, když jsem opět otevřela novou zprávu s výsledky konkurzu, málem jsem ji ihned smazala. Na posledn chvíli jsem ji přelétla očima ještě jednou a ty my málem vypadly z důlků. "Přijata", psalo se tam. Nahlas jsem nadšeně vykřikla a běžela jsem obejmout svou spoludlící, která nechápala. Sorry, Mandy. Budeš si muset najít nový spolubydly nebo se někam odstěhvat, já totiž odsud padám. řeknu jí omluvně. Měla bych zavolat rodičům ale nechce se mi do toho. Budou se mi to snažit rozmlouvat, budou nešťastní, budou se bát. Jako vždycky. Nedá se nic dělat. Seberu všechnu odvahu a jdu na to. Když o pár týdnů později stojím před portálem s roztodivnou směsicí lidí, je to zvláštní pocit. Splnění snů holt asi vždycky musíbýt něčím kompenzováno, v tomo případě bandou tupých vojáků, slovy na rozloučenou od rodičů a starostí o mého leguána Barnabáše, o něhož se teď bude starat sestra. Dále obavy, že jsem určitě na něco zapomněla. Univerzita mi odmítla dát s sebou nové přístroje, musela jsem si tedy vzít ty staré, na odpis, u nicž baterie vydrží sotva tři dny a už se musí znovu nabíjet. Počítač mám pochopitelně vlastní, v terénní počítač od katedry jsem ani doufat nemohla. Mám na něm nahranou veškerou literaturu, kterou bych mohla potřebovat, veškerý software pro práci... Snad to bude OK. Vzala jsem si také svoje horoezecké vybavení. Těším se, že si konečně zalezu na opravdové skále, jako na starýcobrázcích z 21. století. Plná těchto myšlenek, vstoupím do portálu a když vyjdu, motá se mi hlava, hučí mi v uších, žaludek je na vodě jako po propité noci. A mluví na nás nějaká trašně důležitá vojanda, navíc s ruským přízvukem. No to to pěkně začíná. Nicméně pokyny, které nám dává, jsou zcela pochpitelné a ač by mě to napadlo i samotnou, zařídím se dle nich. |
| |
 | Časoprostor - Kdo ho potřebuje? Obvyklá korespondence. Účty...účty...přáníčka...reklama....reklama Má slova doprovází zvuk listin dopadajících do koše. Papír to sice zrovna nebyl, spíše levná náhražka, ale nemohl jsem se spokojit s elektronickou poštou.Upomínka....Projekt Terra Nova... Další padnutí listin do koše. Cože? Vykřiknutí a rychlé zašátrání v koši. Díky Bohu, že to rovnou neházím do kamen. Oddechnu si, když rozbaluji obálku. O pár dní později Kufřík...mám, občanku...mám. Uf, snad mám všechno. Usměji se spokojeně. Můj úsměv však ztvrdne, když se ho ochranka zeptá na povolení. Jasně...kde jen to mám? Začnu se prohrabávat po kapsách. Gorila se začíná tvářit čím dál tím podezřívavěji. Konečně se mi obálku podařilo nalézt v náprsní kapse. Tady. Rychlý transfer obálky. Nakonec mě gorila přece jen nechá projít. Tak mě napadá...snad jsem Johnovi poslal svojí výpověď. Poškrábu se zmateně na hlavě. Ale co, ono se to nějak vyřeší. Mávnu nakonec rukou a zařadím se do proudu lidí před portálem. Vepředu vidím i pár zelených mozků. Že by to na druhé straně přeci jen nebylo tak bezpečné? Pomyslím si s úšklebkem a trpělivě čekám, až na mě přijde řada. Tak Rhysi...Nový život přichází. Vstoupím pravou nohou do portálu. Na druhé straně mě přivítá pohotový tým zdravotníků a žaludeční potíže. Předám, i když nedobrovolně, obsah svého žaludku nejbližší rostlině. S vděkem se usměji na zdravotníka a nechám se ošetřit. Poté pohlédnu na vojandu. Rozkazy už teď? Chjo. Zašklebím se, ale zařadím se do řady. |
| |
 | Je čas Pípání mně probudí a já otevřu oči.Skvělé další den na umírající planetě kdybych věděla že to není možné podezírala bych budík z toho že si ze mně dělá legraci. Dobrý den,co ... no to je jedno. Ano bylo mnoho varování,ale dalo se čekat že se to i přes to všechno nakonec stane protože lidé jsou nepoučitelní.Následek dal nový význam pojmu Pyrrhovo vítězství neboť nebyli žádní vítězové.Země je neobyvatelná a lidé se museli uchytit pod ochranné kopule jako Asimovově knize Ocelové jeskyně.Žít v dnešní v dnešní době Dante měl by docela přesnou předlohu jak vypadá peklo. Ale dost filozofování dnes je ten den.Jsem ráda že mně vybrali jen kdyby to nebylo opět kvůli mým technickým znalostem.Zvláštní dřív bych si bez vysokoškolského titulu ani neškrtla,ale teď to je jiné.Mám sice dva doktoráty,ale ty jsou z jiného oboru. Vstanu,protáhnu se,poškrábu na hrudi a pak se vydám se koupelny. „Dobře Jill dnes je ten den,ale neboj se uvidíš že to zvládneš.“ Obléknu se a pak se rozhlédnu po svém pokoji věci už mám sbalené a tak si zamířím k ostatním kteří se už shromažďují u portálu.Dnes vyráží druhá skupina na tu Terra Novu a i když tahle nová Země není bez nebezpečí je nedotčena člověkem protože by trvalo ještě miliony let než by se na ní objevil. Nerecyklovaný vzduch,voda neotrávená všemi těmi chemikáliemi a to nemluvím o stromech neboť co jsem slyšela stromy zde kvůli zaprášenému ovzduší odmítají růst.V současném prostředí by nepřežil ani mravenec. Nadechnu se a když vstupuji za dalšími do portálu a po zvláštním pocitu přichází jiný už méně příjemný.Žaludek se mi vzbouří hlava se mi zatočí z přemíry čerstvého vzduchu a já dopadnu poněkud tvrdě na zem a rozkašlu se.Naštěstí se po povede žaludek uklidnit protože nejde současně kašlat a zvracet.Slova která jsem pak slyšela by mně pobavila kdyby mi nebylo tak špatně. Vojáci,někteří mají zřejmě dar nám říkat naprosto zřejmé věci. Posbírám se na nohy,zařadím mezi ostatními a čekám na odchod. |
| |
 | Nový život, nebo cesta ku smrti? Je to jen pár dní, co se jsem se dozvěděl tu úžasnou novinu....No abych začal tak nějak od začátku. Žiju v menším skromném bytě se svou trošku mladší sestrou ve Svobodném New Yorku. Zde působím jako policejní důstojník. Dostal jsem to místo po otci. Rodiče jsou už mrtví otec zahynul v terénu a matka pak žalem. Zůstali jsme na to se sestrou sami. Ta je čerstvě dostudovaná ve zdravotnictví a stará se hlavně o domácnost. Není to nic moc život, ale zvládáme to spolu v celku dobře, už jsme si na to zvykli. Ale i tak může být lépe. Právě proto nás tak dostal onen email, který jsem před pár dny obdržel. Stálo v něm, že jsem já i sestra přijat do programu Nova Terra. Slyšel jsem o něm, ale byl spíše pro vlivnější lidi. Dle podpisu a některé části textu bylo vidět, že za to může nějaký otcův starý přítel, který se nám rozhodl pomoci a splatit tak otci nějaký dluh, což by nemohl když je mrtev. Samozřejmě nás to oba natchlo, i když se jednalo o velmi nebezpečnou výpravu ani jeden z nás nechtěl zůstávat a riskovat tady. Tam bude alespoň šance na nový život. Sbalili jsme se tedy se sestrou vše potřebné a byt prodali jednomu páru, který jsme znali a přátelili se s ním. Pak jsme se pomocí transportu dostali až do Nedotknutelného Londýna, kde onen projekt funguje. O den později už jsme byli na přijímání a prověrce. Nechtělo se mi ani věřit kolik lidí je na tuhle expedici vysíláno. Krom našich věcí jsem stále hlídal sestru, kterou jsem držel za ruku, aby nás od sebe neoddělili. Někde uprostřed řady jsme postupovali. Nakonec jsme prošli byl to zvláštní pocit hodně divný. Na druhé straně jsem jen stěží potlačil zvracení, sestra bohužel tolik štěstí neměla a pohnojila kytičky. Počkal jsem než se jí udělalo lépe. Mezitím jsme si vyslechli instrukce nějaké vojandy, která tu tomu asi velí. Potichu jsme se zařadili. "Tak tohle je něco ta fauna je úžasná." Vše si prohlížím a čekám, až se dáme do pohybu. |
| |
 | Nabídka, která se neodmítá – tedy neměla by… Terra nova. Nejnovější projekt připravovaný s naprostou pečlivostí a moje matka dostala nabídku odjet s nimi. S další skupinou. Aby taky přeci ne, byla jednou z nejlepších doktorek ve Svobodném New Yorku. Jenže to by se nesměla stát ta nehoda při operaci. Nedokážete si představit, jak jedno malé říznutí do prstu může zkazit úplně všechno… A jí to zkazilo cestu odsud… Nevím jestli to máma udělala schválně a nebo ne, to nevím, ale dostala jsem její doporučení pro tuhle expedici. To bylo poprvé a asi i naposled co mě někam postrčila. Kupodivu mě ale přijali. Asi na její doporučení, což se mi ne úplně líbilo ale přijali mě. A jsem jí za to vděčná, i když mě velice mrzí, že ji musím opustit. Moje jediná rodina. Je pravda, že můj osobní život musel jít stranou, kvůli práci. Věčně jsem byla v práci přes čas nebo jsem si s někým vyměnila služby. Někteří doktoři prostě měli i rodiny a chtěli být s nimi. Ale já na tom byla jinak. Měla jsem jen matku, kterou jsem v práci potkávala dost často… nikoho jiného. Je pravda, že přípravy na odcestování do Terra Novy mi zabrali dost času. V první chvíli jsem nevěděla vůbec co si sebou vzít. Nakonec jen pár podstatných věcí. Nějaké vybavení a oblečení. Nic jiného asi ani nebude potřeba, že? Co jiného by člověk chtěl v pravěku. ** Den D Nemohla jsem celou noc skoro spát. Nervosní z nadcházejícího dne, z toho co mě dnes čeká. Nemám naprosté tušení co mě čeká. Nakonec se ozvalo pípání budíku, které značilo, že bych se měla vyhrabat z postele. Nebylo nač čekat. Pustila jsem se do posledních příprav, oblékla jsem se posbírala své věci a vyrazila na cestu. Bylo poněkud skličující pozorovat ostatní jak se shromažďují k tomu portálu, který nás měl odnést na někam hodně daleko. A aniž bychom se mohli vrátit. Byl to nezvratný krok. Jakmile se velká skupina dala do pohybu, vydala jsem se s nimi. Tak nějak vprostřed nemá člověk žádnou jinou šanci. A pak přišla řada na mě. Nejistě jsem se ohlédla, nakonec jsem ale udělala ten osudný krok do neznáma. Je pravda, že se mi žaludek dost zahoupal. Tohle nebylo nic příjemného. Na druhou stranu zájem o můj žaludek a jeho obsah mě zaměstnal na tolik, že jsem ani nepostřehla přechod do nového světa. Naštěstí se ale umím aspoň dobře ovládat, jako doktorce mi stejně nic jiného nesbívá, takže žaludek udržím na uzdě a neodporoučím se k nejbližšímu křovisku. Jakmile se ozve žena, která má ruský přízvuk, zadívám se na ní a Přitáhnu si k sobě svoje věci. Vyslechnu si jí. Je jasné, proč nebýt hluční, Přeci jen nechceme být sežráni nějakým dinosaurem nebo čím si jiným. Povšimla jsem si páru, který se u sebe pevně držel. Nic mi do toho nebylo, ale byla jsem ráda, že aspoň měli tolik citu aby je nerozdělovali, když je vybírali nadřízení tohohle programu. Podívám se zpět k uzavřenému portálu a tiše si povzdechnu. Jakmile se ale dá skupina do pohybu, vydám se s nimi, teď už se vrátit nedá… |
| |
| Počátky na Terra Nova -> Cesta na základnu (Sally, Jack, Jill, Claire, Gregorian, Eleanor a Rhys) Nakonec jste se všichni po průchodu vzpamatovali a dali dohromady. Skupinka vojáků, kteří přišli portálem s vámi se stará o pohyb menšího vozítka a nějakým vybavením. Pravděpodobně zásoby a další důležité věci pro základnu, které tady scházejí. V jakémsi podlouhlém útvaru jste se tedy vydali kupředu. V čele skupiny byla ona majorka, která se představila, jako Leona Voldowski. Vedle ní jde jeden muž a pak žena, která má batoh s anténkou takže nejspíše radista. Vzadu jsou taky dva vojáci a pak zbytek rozmístěný po stranách. Takto pomalu vyrážíte kupředu krásnou faunou. Zdá se, že tudy občas lidé nebo zvěř chodí, protože je tu vyšlapaná úzká pěšinka. Zatím postupujete otevřenějším kopcovitým prostranstvím, ale není to až tak namáhavé, jak by se dalo čekat. Většina cesty probíhá v celku v tichosti, nebo za tichého šeptání skupiny. Váš doprovod povětšinou mlčí. Až po půl hodině se dostanete na vršek jednoho menšího kopce a uvidíte přes louky a planiny, jak se rýsuje několik kilometrů daleko základna First Shine.  Vypadá v celku příjemně zařízená a celou její zadní část obklopuje hustý les, takže je okolí strategicky vyváženo. Pomalu začnete sestupovat dolů z kopce.  Z levé strany asi kilometr před vámi se objeví klidnými dlouhými kroky jdou Brachiosauři. Jsou celkem tři. Vypadá to, že jen přecházejí přes planinu, která vás děli od základny. "Na chvíli si odpočineme než přejdou. Nebudeme je zbytečně plašit." Zazní pevný hlas majorky, která svěsí zbraň a opře nohu o jeden blízký kámen a pozoruje kolosy, kteří procházejí. Už z té dálky je vidět, jak jsou obrovští. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro (Samantha) Rozhodla ses připojit ke stádu Diplodoků. Schovávajic se mezi nižšími keři se ti podařilo proplížit až ke stádu a následně se dostat pod jednoho z nich. Máš štěstí, že je neděsí menší pohybující se objekty, protože jsou zvyklí, že někteří menší dinosauři se pohybují okolo nich, když někam putují. Nicméně jejich nohy mocně dupou a nejednou tě málem zašlápnou jako hmyz, což by moc příjemné opravdu nebylo. Putuješ skrytá pod jedním z nich asi půl hodiny, než Diplodok vepředu, nejspíše vůdce, vydá vítězný ryk a rozběhne se. Nyní ti nastává chvíle pekla. Diplodokové se rozbíhají rychlejšími a dunivými kroky, takže bude o dost těžší udržet se poblíž a hlavně se nenechat rozmáznout. (Pak hod procenty.) |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Chvíli jednoho z nich používám jako slunečník, dokud se ovšem nerozhodnou, že poběží. ÁÁÁ ste normální? pomyslím si a rozběhnu se taky. Je dost možné, že utíkají před dravci a ta myšlenka, že bych ztartila úkryt semi nelíbí...nemám ráda dravce...obzvláště ty co se mě snaží sežrat za každou cenu. Snažím se s Diploušema držet krok a doufám, že mě znich nerozšlápne. Základno k noze! zakřičím v myšlenkách. Hm proč sem se jen nepokusila si na jednohch vlézt, pochybuji, že by mě tohle 100 tunové zvíře cejtilo...chjooo a proč já idiot si nevzala vysílačku? Plukovníku ani nevíte jak ráda bych teď slyšela, že na mě křičíte... napadá mě. Přemýšlím, že rychlejší smrt, kdyby to bylo nutné by byla, kdyby měrozšlápl diplodok, než aby mě trhali raptoři. přemýšlím nad tím, jaké možnosti mám...(94%) |
| |
| První setkání Po chvíli vyrážíme. Pohodím svým batohem a přidám se mezi ostatní doktory. Svůj k svému, jak praví staré přísloví. Okouknu naší formaci. Hehe, zajímalo by mě, jestli by to ustálo Tyrannosaura. Ušklíbnu se a pokračuji v monotóní chůzi. Levá noha...pravá noha.... Sem tam se plácnu přes krk kvůli komárům. Ta obloha a ten vzduch...to je úžasný. Vydechnu, když pohlédnu vzhůru. Mraky jsem neviděl ani nepamatuji. Pomyslím si a znova se pustím do chůze. Po asi půl hodině dorážíme na jakýsi vršek. Možná ten krok nebyl zas tak špatný. Zamumlám, když se rozhlédnu. Rukávem si otřu pot z čela. Nejsem zvyklý na takovou námahu. Povzdechnu si, když nás majorka znova žene z kopce. Zajímalo by mě, jak je dobře zařízená nemocnice. Neumím zázraky, když nemám čím léčit. Zapřemýšlím a málem zakopnu o kořen. Hergot. Syknu. Pocit silné nenávisti ke všem kořenům vyprší, když spatřím tu scénu. Na povel majorky si shodím batoh na zem a sednu si na blízký kámen. Velký. Pronesu, když přijdou Brachiosauři blíž. Po chvíli mě něco zarazí. Majore? Jsem si jist, že tomu rozumíte lépe než já, ale nemělo by jich být víc? Co jsem četl než jsem sem vyrazil, tak se Brachiosauři pohybovali ve stádech. Zeptám se majora a usrknu pití ze svých zásob. Všimnu si i pár malých dětí, jak v úžasu zvedají hlavy. Nedá mi to a usměji se. Co bychom bez mladé generace dělali. |
| |
| cestou na záladnu Zdá se, že jsem průchod portálem zvládla neobvykle dobře. Žaludek mnohých dalších to neustál a vegetace v okolí portálu připomíná chodníky okolo mých oblíbených londýnských barů. Uchechtnu se. Konečně se trochu rozhlédnu okolo sebe a zalapám po dechu úžasem. Slunce na blankytně modré obloze zalévá krajinu porostlou pozdně jurskou flórou, na listech kapraďorostů se sluní bizarní hmyzové. V mírném vánku ševelí listy nahosemenných rostlin, které tu tvoří bujný porost. Na vlastní oči najednou vidím obrazy, které jsem dříve vídala jen jako rekonstrukce v učebnicích paleontologie a rozpoznávám části rostlinných i živočišných těl, jejichž fosilie jsme se učili rozpoznávat a správně určit umístění v těle toho daného organismu. Už po několika krocích vidím, jak jsem se děsivě zmýlila někdy v prváku, když jsem tento list a tuhle kůru přiřadila jediné rostlině. Když ty rostliny teď vidím živé, plácnu se do čela nechápajíc, jak jsem mohla být tak hloupá a tolik postrádající imaginaci. A tohle, to je brouk! Ty náno pitomá, vždyť to je brouk a žádný listí! a za chůze se tiše chichotám. Nevím, zda euforie, jež se na mě projevuje, souvisí pouze se silnými emocmi vyplývajícími z nových vjemů nebo zda je to zčásti i otrava kyslíkem. Pravý čerstvý vzduch plný kyslíku, který vyprodukovaly rostliny fotosyntézou a ne jen generátor v naší kopuli, ne recyklovaný z našeho vydechovaného oxidu uhličitého. A ten vzduch se hýbe a je v něm minimum prachových částic, zato je horký a enormě vlhký, takže jsem po chvíli chůze zcela zpocená. Ale přesto si to užívám. A to ještě není to nejlepší... Brachiosauři! vykříknu nahlas než nás vojanda upozorní, že je nemáme vyplašit. Z fascinace vypustím z úst ještě řadu nepublikovatelných slov nehodných dámy, avšak běžných mezi lidmi z mé branže. Ale vůbec to nevnímám a jestli budou někteří mí noví kolegové pohoršeni, budou se s tím muset smířit. Nedbajíc na pokyny naší ruské průvodkyně, vydám se po špičkách kupředu s připraveným foťákem. Zastavím teprve v takové vzdálenosti, odkud giganti půjdou dostatečně přizoomovat. Případným výpadům vojáků, kteří by mě nechtěli pustit tam kam chci já, se mi párkrát podaří mrštně uhnout. Sama ale zvířata nechci vyplašit, takže s blízkostí to nepřeháním (jen tak, abych naštvala přítomné vojáky, kteří už mne stejně dál nepustí). Když se konečně vynadívám a udělám asi padesát snímků a tři videa, přinutím se vrátit zpět do chumlu. Tam skončím se zasněným, poněkud přihlouplým výrazem. To jsou ještěrky. Barnabáši, tihle tvoji prastrejdové... I kdybys jim vlezl do tlamy, skoro by si tě ani nevšimli! mluvím si pro sebe ke svému nepřítomnému leguánovi. |
| |
| Počátky na Terra Nova -> Cesta na základnu Sally, Jack, Jill, Claire, Gregorian, Eleanor a Rhys Jsem jeden z těch, kdo jde v tichosti. Já svoji instruktáž dostal ještě před portálem. Teď jen sleduji příkazy. Příkaz je nevybočovat z formace. K hrudníku tisknu svoji pušku. Aktuálně je to jedna z jistot, které mám. Druhá jistota je země, po které jdu. Není to na co jsem zvyklí. Nejvýraznější změnou jsou mraky. Jsem celkem dost mladý a tak si je pamatuji celkem mlhavě. Teď se mi táhnou jak moře nad hlavou. "Moře nad hlavou, země pode mnou a obři přede mnou." Zarecituju si v hlavě nápěv jedné staré irské písně. Připadá mi tak nějak vhodná. Pohledem sleduji tři kráčející kolosy a mozek mi přidává další informace. Rozhodně vím, že to z daleka není největší zdejší zvířátko. Pohledem pátrám po nepopiratelných společnících takových tvorů: Predátoři a dekompositoři. Menší dravci a jim podobná zvířátka, které bych v tomhle světě očekával na každém kroku. Možná jsem jen moc paranoický. Velitelka se tváří klidně. Skoro instinktivně zjistím směr větru. Nebylo by dobré, aby jsme páchli k případným predátorům jako hostina. Přimáčknu pušku k sobě trochu těsněji. Paradoxně bych raději věřil spíš jednomu z nožů ze sady na vestě a za pasem. Moje netrpělivost je na konci odpočinku celkem znatelná. Možná jsem jen paranoický, ale moje paranoia mi už několik let sloužila jako šestý smysl. Rozhodně nemám v plánu se k ní obracet zády v tomto ´mírumilovném´ prostředí. |
| |
| Pochod k First Shine A tak jsme vyrazili na pochod. Stále jsem se držel s Janet uprostřed skupiny. Přece jen jistým způsobem to bylo bezpečnější. Zdejší fauna a flora byla opravdu úžasná pro nás všechny. Plynulým tempem jsme se pohybovali kupředu a vypadalo to, že je to klidná cesta. Taky, že byla. Jo ty komáry bych oželel, ale nebylo jich až tolik, nebo jsem jim nechutnal. "Taková krása vidět zase živou přírodu." Usmívám se pro sebe a občas chytnu sestru za ruku, abych se ujistil, že je v pořádku. Po nějaké době chůze se skupina pod kopcem zastavila na povel majorky. Všichni jsme ustrnuli nad pohledem na majestátné Brachiosaury. "Páni tak to je něco." "Jsou nádherní." Zašeptá ke mě v odpověď sestra. Pak zahlédnu vepředu nějakou ženu, jak se snaží přiblížit. "To se asi nebude líbit doprovodu." Usoudím, ale zůstávám u sestry. "Jsou větší než jsem myslel, a podívej ty krky." Ukážu prstem na vzdálené kolosy a úchvatně to se sestrou pozorujeme. |
| |
| Cesta na základnu Vydáváme se na cestu a je úžasné vidět opět přírodu nedotčenou člověkem.Je úžasné vidět vůbec nějakou přírodu a taky mraky myslím skutečné mraky a skutečnou oblohu a sluneční svit.A taky počasí mimo města jsou už jen kyselé deště,radiační pásma,bouře rozptylující se kdoví v co a slunce které mžourá skrz šedivé mraky toho co jsme předpokládali už moc dávno. Nečekali jsme že se to stane a ono se to stalo všechno,nebo aspoň skoro všechno. Rozhodnu se nefilozofovat a věnovat se současným problémům.Většinu cesty prokýchám a prosmrkám za to asi můžou zdejší rostliny.Má vyrážka má vyrážku a ta má vyrážku a já se začínám škrábat.A nejen to mám pocit že si každou chvíli utírám pot aby tam byl brzy opět.A to nemluvím o tom že tu je ještě jedna věc neděsí mně kořeny,asi stromy či liány nebo všichni ti dinosauři,ale spíš všechen ten volný prostor. Mám pocit že trpím agorafobií.Ne,teď když se rozhlížím tak jsem si jistá že trpím agorafobií.Tolik volného prostoru.Nejsme na to zvyklí stejně jako na tolik kyslíku a to nemluvím o tom nepříjemném pocitu že se okolní prostor vzdaluje. Doufám že tam brzo budeme protože i když tahle cesta není tak obtížná tak nikdo už dlouhou dobu neopustil město a chození tam se to ani nedá popsat,ale zřejmě si na to budu muset zvyknout stejně jako na další věci. „Skvělé kopce to je opravdu skvělé.Jupí.“ Ovšem brzy se dostaneme k cíli a já si konečně všimnu známky civilizace.A taky brachiosaurů kteří se objevují před ní.S dalšími slovy souhlasím odpočinek se bude hodit navíc nechci vidět co dokáže splašené stádo zvlášť u těchto kolosů. „Copak tři vám nestačí?“zeptám se když se někdo diví proč tu není celé stádo.Nějaká žena je překvapena pak nadává a pak se je chystá vyfotit. „Tady nejsme v zábavném parku nechce po nich ještě zapózovat?“ Rozhodnu se že si je natočím radši zde v bezpečné vzdálenosti. „No tak pracuj.“poklepu na svůj záznamník a pak se mi povede ho zprovoznit. |
| |
| Pochod k First Shine (Sally, Jack, Jill, Claire, Gregorian, Eleanor a Rhys) Majorka na chvíli upoutá pozornost na Rhyse a kývne. "Ano máte pravdu žijí ve stádech a mělo by jich být za normálních okolností více. Ale tihle se zdá stádo nemají. Už jsme je tu párkrát viděli je to jakási rodina nejspíše ač genetické testy jsme opravdu nedělali..." Pak ale přechází pozornost na Claire, která se vydala k Brachiosaurům blíže. "Sakra říkala jsem nevzdalovat!" Udělá pohyb rukou majorka dva lidé s označením poručík a seržant vyběhnou za ženou a co nejdříve jí odtáhnou zpátky ke skupině. "Tohle není sranda madam. Brachiosauři snadno zpanikaří a navíc tu můžou být dravci, kteří jsou mnohem horší. Ručíme za bezpečnost skupiny. Nevzdalujte se prosím." Řekne trošku ostřeji. Jill se mezitím podaří udělat nějaké záznamy, i když jich není mnoho. Brachiosauři pomalu přecházejí dál a po deseti minutách máte cestu volnou a oni pokračují někam dál svým směrem. "Tak jo jdeme dál." Houkne majorka a po chvíli vyráží celá skupina dál a pomalu se blíží k First Shine. Zbývající vzdálenost už urazíte v celku v pohodě. Konečně jste u brány a pomalu vcházíte dovnitř. Hned za vámi vojáci bránu zase zavřou. "Tak vítejte ve First Shine prvním domově na Terra Nova. Nyní vás odvedeme k našemu veliteli, který vás uvítá." Dojdete k hlavní budově, která je jako hodně věcí zde dřevěná, složitá ale taky velká. Bezpečnostní tým se už drží v povzdálí jen proto, abyste se někam nerozutekli. Z domu vyjde muž.  "Tak vás vítám ve Fisrt Shine nováčci. Doufám, že se vám cesta líbila." Ušklíbnu se a přejdu před skupinu. "Jsem plukovník Trevor Green a velím tady tomu za pomocí pár dalších lidí. Takže než vám tu o tom něco povím má někdo nějaký zásadní otázky, který by chtěl položit?" Rozhlédnu se a vyčkám na dotazy. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro (Samantha) Rozhodla ses běžet taky. Naštěstí díky dobré kondici a štěstí tě žádný diplodok nepodupal běžela jsi jako o život. Vlastně o život i šlo. Být lívanec pod nohou jednoho z těchhle kolosů by asi nepotěšilo. Naštěstí tě nohy míjely. Jakmile dorazíte k napajedlu, které činí v celku široká řeka začne stádo dychtivě pít. Je zde taky zvýšená možnost dravců, protože přece jen je to zdroj pitné vody. Nicméně vyšší tráva a křoviska tě opět skrývají. Nebo snad skrývají nebezpečí? Mohlo by to však být i spásné, protože víš, že nedaleko vašeho tábora taky protéká řeka. Otázka je jestli je po proudu nebo proti proudu a jak daleko. A taky to jak se vypořádat s případnou návštěvou menších či větších zubatých, kteří se mohou každou chvílí objevit. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Tak fajn, pitná voda. pomyslím si. A dokonce řeka, teď jen otázka, je to ta řeka co teče poblíž First shine? Nebo ne... přemýšlím. Taky mslím na hrozící nebezpečí od dravců...jestli je tohle jediná pitná voda v okolí, tak to potěš prdel. Trochu se napiju vody, opláchnu si obličej a namočím si vlasy...potřebuji se trochu ochladit. Asi není moc dobrý nápad, zkoušet vyšplhat na jednoho z nich... pomyslím si a podívám se kolem sebe. Po nebo proti proudu? Jak to poznám? Není tu něco čeho bych se mohla "chytit"? přemýšlím a koukám jestli neuvidím něco co by naznačovalo perimetr(Nevím jestli se to tak píše) a nebo něco co by mi pomohlo zjistit alespoň trochu kudy jít. |
| |
| Pochod k First Shine (Sally, Jack, Jill, Claire, Gregorian, Eleanor a Rhys) Pozoruji pochodující stádo obrů a musím si povzdechnout. Někteří lidé si myslí jsme tady jen na výletě a tak se tak chovají. Na chvilku si dovolím popustit uzdy mojí potměšilé představivosti a vykouzlím si v hlavě obraz posledního fota... Fota ze žaludku nějakého dravce, který je spolkne jako malinu. Napadne mne allosaurus nebo jeho milejší kolega ceratosaurus. Oklepu se a opět se vrátím myšlenkami zpět do reality. Naštěstí majorka vydá patřičné rozkazy a rozprchlíci jsou vráceni zpět. Po deseti minutách jsme zase na cestě. Uvědomuji si, že můj žaludek je opravdu mnohem klidnější. Mám možnost tedy se soustředit na okolní vzduch. Je v něm mnohem víc kyslíku. Divil bych se, kdyby tu nebyly časté požáry. Tohle nebezpečí asi vyváží větší vlhkost. Můj informacemi natlouklý mozek mi dává během cesty různé alternativy, které by se tu mohli stát. Nakonec usoudím, že nejhorší, co by se tu dalo potkat, je požár masového charakteru nebo nějaká inteligence, kterou naše doba prostě nezaznamenala. Ostatní je možno nějak řešit. Většinou silou. Projdeme nakonec bránama First Shine, kde nás uvítá velitel. Jeho proslov je krátký, výstižný a jasný. Měl bych otázek tisíc a jednu na vrh, ale dokud nedostanu rozchod, jsem v práci a věřím, že tyhle otázky mohou počkat. |
| |
| First Shine Reakce na můj odchod jsou nakonec méně důrazné, než jsem očekávala, takže se zas tak výrazně nebráním. Pár pěkných obrázků jsem pořídila a moc se těším, až je srovnám s rekonstrukcemi v našich skriptech. Budu je moct opravit! A už se blížíme k záladně. Vypadá docela romanticky. Až to, že nás tu opět uvítá nějaký lampasák. Nu což, budu si muset zvyknout. Koneckonců, nebýt armády, dvě třetiny veškerých vědeckých projektů by nikdy nebyly financovány. Jeho proslov naštěstí není dlouhý. Vyčerpal sis slovní zásobu? pomyslím si a potlačím škodolibý úsměv. Otázky? Zvednu ruku. Ano, měla bych otázku. Kde najdu Doktorku Greyovou? |
| |
| First Shine Otázku ohledně brachiosaurů nechám být protože nejsem biolog ani paleontolog a tohle bylo jenom zajímavé.Rozhodně to nebylo tak zajímavé abych vyváděla jako jistá žena kterou teď táhnou zpátky. Jo tady je někdo vážně natěšený. I když snímky jdou udělat i odsud tyhle jsou však spíše pro mou osobní potřebu.Majorka je poněkud naštvaná a ta žena kterou odtáhli taky,ale majorka má pravdu.Ti brachiosauři se mohli splašit a už normální splašené stádo stojí za to.Teda aspoň jsem to slyšela protože osobně jsem žádné nepotkala.Ovšem při jejích slovech o predátorech se poněkud znepokojeně rozhlédnu kolem. Jo nejsme tu na výletě a bylo by smutné kdyby se něco stalo na dohled od First Shine. Brachiosauři se dávají na cestu a brzy je cesta před námi volná.Brzy už procházíme branou a za ní se nám dostane dalšího proslovu. Jasně a další proslov bude následovat i když ... Zavrtím hlavou abych se do toho dále nezamotala a rozhlédnu se kolem.Všechny budovy jsou ze dřeva co mně přijde zvláštní. Dřevo,stromy,les.Jasně vzhledem k tomu že v zaprášeném a zamořeném prostředí stromy nechtějí růst stalo se dřevo stejným zapomenutým slovem jako třeba ropa nebo uhlí. Plukovník si nás prohlédne a když nás pak osloví vstoupí u mně jistý vtíravý pocit že vítá skupinu nováčků do kasáren.Otázku nakonec položí ta žena co chtěla předtím fotit brachoisaury protože je celá natěšená až se vrhne do práce. Říká jí něco pojem workoholik? „Jděte doleva ob dva stany a hledejte shrbeného starce.“poznamenám na její otázku ovšem až příliš pozdě mi dojde že jsem to řekla nahlas. Skvělé Jill to tě bude stát dvacet kliků.I když ... Potlačím poslední myšlenku skloním hlavu ke svým botám a a nasadím výraz já nic já muzikant. |
| |
| Základna Mlčím. Celou dobu jsem zticha a jen se rozhlížím kolem, po nové Fauně a Floře. Je to až neuvěřitelné jak to tu nádherně vypadá. Jakmile se dostaneme na kopec a otevře se nám pohled do krajiny a na základnu, potichu vydechnu a pousměju se. Je to ještě sice dost velký kus, ale už jsme skoro doma. Na rtech se mi usadí zvláštní úsměv. Doma. To sice ano, ale budu tam v podstatě sama. Potichu si povzdechnu a vyrazím se skupinou zase dál, když se najednou zastavíme, kvůli přecházejícím Brachiosaurům. Na tyhle krásné obrovské tvory je radost pohledět. S úsměvem si sednu na zem na kraji skupinky a podívám se kolem. I na nebe se chvíli koukám, než dám dají opět rozkaz vyrazit. Držím se skupinky a opět sem potichu. Nejsem moc společenský člověk, přesto věřím, že si aspoň v práci najdu nějaké přátele. Teď je to takové trochu zvláštní… Když projdeme bránami základny, kde nás uvítá velitel Green, rozhlížím se už dávno kolem kde co je. Je dobré se tu rychle zorientovat. „ Snad jen, kterým směrem je nemocnice?“ Zeptám se ho a poposunu si batoh na rameni. Rozhlédnu se kolem, po všech přítomných. No co? Chci najít místo kde budu trávit drtivou většinu svého času… |
| |
| First Shine Brachiosauři nám konečně uvolnili cestu a my mohli pokračovat dál. Šel jsem tiše a klidně jen za občasného hovoru se sestrou jsme si vyměňovali poznatky a dojmy, které byly opravdu překrásné. Pořád jsem doufal, že se nedostaví mdloby, nebo podobné efekty díky jinému klimatu. Nicméně základna se blížila a s ní i náš cíl cesty, což bylo povzbudivé. "Je to tu větší než jsem čekal a maj to dobře zařízené." Velitel základny nějaký plukovník Green nás pak uvede do světa. Nijak se nevyjadřuji jen mlčím a poslouchám, nemám moc co říci. Takže proč taky. Je vzneseno pár dotazů a vše pokračuje. "No kam asi zapadnu já." Napadá mne vzhledem k mé kariéře. |
| |
| Nováčci (Sally, Jack, Jill, Claire, Gregorian, Eleanor, Rhys) Přelétnu pohledem všechny přítomné a poslouchám, co mi chtějí. "Stupidní dotazy jako vždy." "Nemějte obavu při rozdělování vám nyní vše důležité ukáži." Zahledím se na ně a založím ruce v bok. "A nyní k věci ve večerních hodinách je brána zavřená a nikdo neopouští základnu. Máme tu přísná pra...." Zarazím se v půlce věty, protože jedna dívka, která je tu nová (Sally) vyjde sebevědomě před všechny dívajic se na mě. ¨ "Je na čase začít plně využívat vše co nám Terra Nova nabízí a posílat to na Zem a vy tomu už nebudete překážet!" Rozezní se její hlas a pak vytáhne z pod bundy pistoli, kterou na mě namíří. Vše se odehrává ve zlomku chvilky ozve se ohlušující výstřel před kterým uskočím do strany a škrábne mě do ramena. Při tom se mi podaří vytáhnout svou zbraň a při dopadu vystřelit. Další rána a pak stříkne trocha krve a zaduní tělo dívky o zem, když jí kulka prošla hlavou. "Kurva!" Zavrčím a pomalu se zvedám. "Majore odkliďte ji.....ygrrrch....Kde jsem přestal ano pravidla si přečtete na svých ubikacích. Nyní vás odvedeme a po cestě rozdělíme." Pokračuji jakoby nic a ramena, které lehce krvácí si nevšímám. Sejdu mezi ostatní a společně s ozbrojeným doprovodem a ostatními nováčky se vydávám napříč mezi domy. "Takže támhle jsou kasárna všichni vojáci odchod tam." (Týká se Jacka) Pokračujeme o kus dál a já ukážu na budovu po pravici. "Tahle je ošetřovna spojená s výzkumným centrem takže další se hlaste tam." (Týká se Eleanor, Rhys, Claire a Jill) Pokračujeme o kus dál, kde jsou obyčejné domy. "Tady se nahlásí všichni civilisté správci, který vám přiřadí domovy." (Týká se Gregorian) A pak pokračuji se zbytkem pokud nějaký je dál. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro (Samantha) U řeky ses rozhodla, že zkusíš najít nějaký orientační bod. Mezitím stádo hltavě pije vodu a užívá si občerstvení. Bohužel pro tebe žádné povědomé objekty v okolí nevidíš. Pak však uslyšíš něco nepříjemně povědomého. V dálce směrem odkud jste přišli, v tvém případě přiběhli, uslyšíš nepříjemný hladový křik nějakého predátora. A dle hlasitosti a hloubky nebude zrovna malý. Někteří členové stáda obracejí zvědavě hlavy a jsou trochu nervozní, ale zatím se nevydávájí nikam dál. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Hledám něco co by mi napovědělo kudy dál....ale nějak nic nemohu najít...povzdechnu. Ještě se napiju vody, málem se utopím když zaslechnu řev...hladový řev, který jde od toho místa kudy jsme přišli. Tak bych se asi měla začít vzdalovat né? pomyslím si a zvednu se na nohy. Pomalu abych nerozrušila diplodoky se vydávám pryč...na opačnou stranu než ze, které jde řev, když se dostanu kousek od stáda tak začnu utíkat s nabitou zbraní, kterou jsem si nabila při pomalé chůzi od stáda, v ruce. Přinejmenším by mi to mohlo pomoci je alespoň zahnat. Střelba a hluk zbraně by jim mohl vadit a mohli by se toho bát... |
| |
| First Shine Následující sled událostí byl hrozně rychlý a moc jsem se v něm neorientovala, nicméně během pár sekund se ozvaly dva výstřely a najednou tam ležela mrtvá ženská. Zírám jak puk, neschopna slova, mozek odmítá přijmout tento vjem. Cítím nutkání něco dělat, ale jsem příliš zmatená, tak nevím co. Různé části těla zasílají vlastní návrhy, třeba utíkat! nebokřičet! nebo zvracet! nebo velmi pošetilé jít poskytnout první pomoc!, ale všechny tyto návrhy jsou centrálou zamítnuty a tak jen dál stojím hloupě, možná trochu vyděšeně, koukám. Nějak si uvědomuju, že generál už zase něco říká, ale nerozumím jedinému slovu. Doléhají ke mě z příliš velké dálky. Po několika nekonečných vteřinách nebo možná minutách, nevím, se mi podaří odtrhnout zrak od mrtvé ženy a zjistit co se děje. Podaří s mi nakone i promluvit. Řeknu: "Co?" |
| |
| Základna Poslouchám našeho strašně milého velitele, když se najednou ozve nějaká ženská. Na krátko na ní upřu pohled a užuž nad ní chci zakroutit hlavou, když se najednou ozve jeden a pak druhý výstřel. Okamžitě se podívám co to bylo, a následně na tělo na zemi. Nemá cenu jí ani pomáhat, je mrtvá. Přesto se ozvali přeci dva, výstřely ne? Někde tu je ještě jeden raněný a mě je jasné přesně kdo. Okamžitě se rozejdu k veliteli, který se zvedá ze země a nadává, načež se snaží hrdě pokračovat ve své řeči. Jistě, jen zelený mozek… Pomyslím si s povzdechem a vydám se rovnou za ním. „ Měl by jste se nechat ošetřit než se vám do toho dostane něco dost nepříjemného….“ Dojdu k němu. Je pravda, že mě žena dost vyvedla z míry, ale musím si udržet klid. I takové psychopatické případy se přeci stávají a jí už zřejmě odstranili, tak nač jí dále rozebírat v tuhle chvíli. Jakmile nás ale rozdělí do skupin, zamračeně potřesu hlavou a podívám se na svoje věci. Pak se rozejdu rovnou na ošetřovnu zjistit, jak to tam vůbec vypadá a co a jak… |
| |
| Základna...a proč tu velí voják? Po nějaké chvíli toho pochodu přicházíme do základny. Dostává se nám vřelého přijetí, v podobě plukovníka. Poslouchám jen na půl ucha a zívám. Tedy do té doby, než se objeví rádoby teroristka a je hned popravena. Takže soud neexistuje. Povzdechnu si. Jsem doktorem už nějaký ten pátek, mrtvých jsem viděl až moc. Plukovník se zachová jako správný Rambo a zranění si nevšímá. Pokrčím rameny, pokud chce umřít na krevní infekci, jeho věc. Po rozdělení na skupiny a následném pochodu k ošetřovně jen s jistým zájmem pozoruji své kolegy. Vždy se hodí vědět, s kým budete pracovat. U ošetřovny se spolu s ostatními doktory/výzkumníky pustím k ošetřovně si vybalit a třeba se i ohlásit. |
| |
| Je zřejmé, kdo tu velí Seřazeni čekáme na to, až skončí úvodní breefing. Stane se při něm drobná epizodka. Než stihne většina z nás nováčků pořádně zareagovat, tak útočník leží na zemi a jeho hlavu zdobí další lehce nepřirozený otvor. "Tak tady to jde hodně rychle." Dovolím si v hlavě poznámku. Velitel u mne získal celkem milé a nevýrazné plus. Bez potíží následně pokračuje v breefingu. Informace, pro mne důležité příjdou záhy. Jedná se o umístění kasáren. Počkám na rozdělení skupin a jsem připraven s ostatníma vojákama odejít do kasáren. |
| |
 | Minuty před portálem Tak... Je to konečně tady. Kdysi člen speciální, obranné divize. A teď jeden z těch, co poletěj zkoumat druhej svět. To se mi líbí. Trochu opožděněji se táhnu podlouhlou chodbou. Hlasité, těžkopádné kroky jasně prozrazují jak spěchám. Má těžká, bojová zbroj vydává pořádný hluk, jak do sebe některé části při pohybu narážejí. To je právě to, co mě zdrželo. Musel jsem ji trochu vymazlit po posledních incidentech. A že těch bylo víc než dost. Tady v týhle žumpě bylo vždycky co bránit. Proto jsem tak rád, že mě přeřadili do armádní složky, která bude poslaná na pomoc tý základně. Budu ale upřímný. Mý rodiče... To nějak nebere. Nejednou jsem jim volal ale pro ně jsem prakticky mrtvej už od doby, co jsem šel k odvodu. S tím se holt nedá nic dělat. Možná si na mě přece jen někdy ještě vzpomenou. Až mě bude žvejkat něco velkýho a vražedně přítulnýho. Rychle se ohlásím u vedení a identifikuju se, abych si mohl v posledních vteřinách razit cestu davem k bráně. Do první řady k ostatním vojákům. A pak... Hurá do novýho světa! S přidušeným zakuckáním, jak se přes filtry mé helmy dostalo nečekaně pořádné množství čerstvého vzduchu, se rozhlédnu kam jsem to vůbec dopadnul. Vidím akorát ale hovno. Místo jasného obrazu mi má optika hází spleti barev, nejasných tvarů a šumu. Jsem totálně slepý. Co to doprdele je?! Zanadávám v duchu a párkrát se silněji do helmy uhodím otevřenou dlaní. Nakonec se to ale začne zase dávat dohromady. Ten přenos mi musel rozházet elektroniku v helmě. Jakmile obraz konečně naskočí můžu si aspoň prohlédnout tu vojandu, tu z mála které se budu zodpovídat. Instrukce máme jasné. Není na co čekat. Jen se ujistím že mám v pořádku i zbraně. Svýho mazlíka prohlédnu v rychlosti a ujistím se znovu, že má plně nabito. Rychlou kontrolou projde i revolver u pasu. Trhnutím ruky zasadím bubínek zpátky na místo a vrátím zbraň do pouzdra. "Tak tohle bude ještě zajímavý." Prohodím tlumeně zpod helmy a tiše se zachechtám. Poté jen hodím svůj kulomet na pravé rameno. Pochod terénem naštěstí nevypadal tak strašně. Byla to taková příjemná procházka. Pro mnohé by byl pochod v těchhle kilogramech železa a pancíře asi smrtící ale já vím že dobrá fyzička jistí hodně věcí. I když nejsem sice ten nejrychlejší tady. Občas mám jen ale problémy pokud je třeba vystoupat na strmější část. Zbroj je vážně dost těžká takže není divu že občas jsem mohl letět k zemi jak kus balvanu. Díky bohu za všechny ty zkušenosti z bojů. Připomíná mi to zrovna TU veselou operaci kde byl počátkem všeho ten šílenej výsadek. Mihne se mi pobaveně hlavou. Nejlíp jsem se ale prostě cítil, když jsme dorazili do základny. Předešlá přestávka přišla sice vhod ale přišla mi také moc... Divoká. Radost ostatních při setkání s krkatejma bestiema jsem sice nesdílel, stejně jako jsem se nezapojoval zbytečně do konverzace. Já se jen držel u ostatních zelenáčů a držel kvér v pohotovosti. Ale teď, tady ve First Shine, jsem se konečně cítil uvolněněji. A jen jsem naslouchal rozkazům místního pána. Který si velmi dobře zjednal pořádek i po incidentu s tou, praštěnou ženskou. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. "Máš v těle další, technicky zbytečnou díru." Prohodím si sám pro sebe se smíchem ale víc se o to nestarám. Zato se dívám na velitele s větším respektem. A ještě raději ho následuji protože už si chci dát konečně pohov abych se tu mohl lépe zorientovat. Obhlédnout si co tu je a není. A taky namazat klouby týhle krásky. Je nějaká zatuhlá. Bez dalších řečí se poté odděluji a mířím do kasáren. Až tam si konečně začnu sundávat nejnutnější části zbroje. |
| |
| Drama hned po příchodu Je tu další otázka která je sice na místě,ale to nechtějí vědět kde budou bydlet?Já tedy jo a taky si chci konečně sundat boty protože uzavřené boty nosím jen když je to nutné. Ale dobře vzhledem k současné situaci bude asi dobré vědět kde je tu nemocnice když ... no tak Jill mysli poněkud pozitivněji. Ovšem hlas jedné dívky mně poněkud udiví a dalo by se říct že by mně to i pobavilo být situace jiná. Posílat na Zem?No jasně aspoň dočasně než ... než ... jo v takových chvílích je těžké být filozofem. A pak zazní vystřel a další a samozvaná spasitelka leží na zemi.A major opět mluví,počkat ubikace? Snad nemyslí prefabrikované budky velikosti záchodu? Jasně že ne no dobře,dobře.Takže si vyberu domek a po cestě si odpočinu a pak se uvidí.Začínám se uklidňovat a jak jdeme dál major nasadil postoj my rány nezašíváme.Hrdina krvácí na zem. Ošetřovna spojená s výzkumným centrem.Hm,takže rovnou zapojení do pracovního procesu a co tak nám dát čas aspoň vydechnout.Ach proč se vůbec starám. Vrhnu vyčítavý pohled na tu co se ptala kde je tu nemocnice protože tohle je její vina.Nemám ráda příliš aktivní lidi.Pak se rozhodnu podívat kde budu bydlet protože to ostatní si prohlídnu potom. |
| |
| Příjemné začátky Když posloucháme velitelův proslov něco se semele. Nějaká dívka vypadá jako šílená a začne střílet. Odplatou jí je taky výstřel, který ji zabije. Sestra se ke mě přitiskne ve strachu a odvrátí tvář. Vše šlo dost rychle. Velitel je lehce zraněn a chce pokračovat v uvítání. Nakonec nás vede základnou. Sestra se drží u mě je stále totiž trochu rozklepaná, ale velitel je v pohodě, zdá se. Ukazuje nám, kde kdo bude bydlet. Když příjde řada na lékaře kývnu na sestru a rozloučím se s ní. Společně s pár dalšími pak jde do lékařského centra, kde bude pracovat. Já mezitím postupuji se zbytkem za správcem civilistů, který nám má říci co a jak. Je mi jasné, že bydlet asi spolu nebudeme, nebo nám to ještě neřekli. Samozřejmě mne zajímá jestli vědci a podobné složky budou normálně bydlet mezi civily nebo mají nějaké speciální ubikace ve svém centru, ale to se stejně nyní nedozvím, takže to zatím moc neřeším. Jsem však rozhodnutý později sestru vyhledat. |
| |
| Rozchod Když se celá nová skupina rozpustí jedna z nových lékařek, mi řekne, že bych se měl nechat ošetřit. Přelétnu jí pohledem. "Neměj obavy děvče zajdu na ošetřovnu." Kývnu ale vyrazím oklikou okolo zdravotního centra někam dozadu. Kasárna - Jack a Dan Společně se skupinou dalších vojáků jste vyrazili do budovy, která je označená jako kasárna. Vevnitř je to v celku rozlehlé je to tu dělané pro dostatek mužů. Dokonce co si povšimnete nejspíše každý má svůj menší pokoj. I když opravdu skromně menší, ale dostačující. Když dojdete do kanceláře šéfa bezpečnosti vidíte, že tam sedí Majorka Leona Voldowski, se kterou jste se setkali už při příchodu na Terra Novu, právě ona velela týmu, který vás eskotroval. "Jak vidím tak tu máme dost nových zelenáčů. Tak jo řeknu to jednoduše, pravidla jsou tu podobná jako v armádě. Jsme tu od toho, abychom chránili základnu, zjednali pořádek a účastnili se nebezpečných misí. Od nikoho neočekávám více než sama od sebe. Zkuste dezertovat a zastřelím vás, stejně zde nemáte moc šanci přežít sami. Nyní máte rozchod běžte na své ubikace, na dveřích máte rozvěšeny jmenovky, tam se vybalte a na chvíli si odpočiňte zabydlete se než začne tvrdý život zde." Ďábelsky se na vás nováčky usměje a nechá vás jít. Jinak je to jak říkala když projdete některou chodbou jsou tam jména takže stačí najít to své. (PS: Dane prosím dodej si před jméno hodnost Cpl.) Zdravotnické a výzkumné středisko - Jill, Rhys, Eleanor a Claire Společně s dalšími, kteří zde měli plnit fůnkci doktorů, vědců, techniků, inženýrů a kdo ví čeho všeho možného spojeného s vědou jste se vydali do vám určené budovy. Je též poměrně velká a přítulná, vidíte zde množství květin, které jsou rozmístěny po prostorách možná na pozorování, pak také nějaká akvárka či jiné příbytky pro drobnější živočichy, které zde vědci studují. Nakonec vstoupíte do větší místnosti, která vypadá jako kancelář místních šéfů. Sedí tam za stolem několik lidí. První je v celku mladá žena.  "Vítám vás na základně, jsem doktorka Susan Grey hlavní vědecký pracovník zde. Takže všichni ti, kteří mají vědecké a výzkumné zaměření spadají pode mne. Po mé levici je doktor Denny Sky to je zdejší šéf lékař, který bude mít na starosti nové doktory a tyhle lidi." Ukáže mírně na muže vedle ní nalevo.  "A po mé pravici pak šéf inženýr doktor Adam Dlouhý, který má na starost vše spojené s technikou, chodem základny a podobnými věcmi." Ukáže na muže po její pravici.  Oba muži vás všechny pozdraví a vypadají přívětivě. "Nyní se nám prosím nahlaste ke komu z nás patříte." Dodá doktorka a čeká. Postupně někteří ze skupiny začínají chodit a hlásit se k některému z přítomných doktorů. Civilní oblast - Gregorian Zbytek těch, kteří jsou vedení, jako civilisti se přesunul k menšímu domku před kterým seděl a zápraží a muž, který má být správcem civilních věcí.  Zvesela se usmívá a čeká než se příchozí utiší. Je to mladý asiat, který však vzrůstem může konkurovat některým normálním bílým mužům. "Zdravím vás. Mě říkají Yuk Ho-ia a jsem správce všeho co se týká vás civilistů. Nicméně rád bych vám přidělil domy, ale ještě počkáme až se sem dostanou zpátky, i ti, kteří patří pod vědecko-zdravotnické centrum, protože i oni jsou částečně civilové a budou ubytováni zde." S úsměvem vás pak sleduje a čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Opustila jsi přítomnost diplodoků a rozhodla si se vypařit. Po chvíli jsi už běžela vyšší trávou, která ti byla nad kolena a doufala, že se dostaneš dost daleko od hladového žaludku. V dálce pak když se ohlédneš vidíš Diplodoky jak prchají podél řeky na opačnou stranu než ty a nějakou poměrně velkou siluetu tvora, který je následuje. Nicméně běžíš ještě pár minut než zakopneš o něco v trávě a najednou se kutálíš z menšího srázu. Naštěstí není obohacen ostrými kameny nebo jinými objekty, které by ti to příliš ztížily. Přišla jsi jen k pár modřinám a oděrkám jinak jsi v pořádku. Když se rozkoukáš vidíš že jsi blízko řeky, jak jinak, a malá plošina na které se nacházíš pod oním mírným srázem, který má asi 4 metry se sbíráš z navlhlé země obohacené o bláto. Pak si však všimneš něčeho více zajímavého pro tebe.  Vidíš tam vejce, ale čí jsou a kde je majitel to je otázka. Možná je to však otázka chvilky rozhodnout se, jak se zachovat. |
| |
| konečně ve výzkumáku Stále ještě dost otřesená, jdu za ostatními. Na generála koukám úkosem a snažím se mezi ním a sebou udržovat maximální možou vzdálenost. Je to vraždící magor a přitom to tu má pod palcem. Děsivá představa. Přesunu se s ostatními k nemocnici spojené s výzkumným centrem. Trochu místní pacienty lituju, že mají výzkumák hned vedle a musí tedy neustále poslouchat hluk z různých zkoušek, vrtacích prací a dalších mechanických procedur, a zároveň z nich dýchat prach a mdlit se, aby se něco nepokazilo a nevznikla exploze... Snad se ten areál časem rozšíří a každý dostane svoji budovu. Konečně nás představí naší šéfové, Dr. Grey. Pokusím se na své pobledlé tváři vykouzlit vřelý úsměv potřesu si s ní rukou a představím se. Těší mě že vás poznávám, na Zemi jste vskutku legendou. Já jsem Claire Pike, geotermální pracoviště Imperial College London. Tady mám doporučující dopis od Profesora Harrise. Prý jste s ním krátce spolupracovala během vašeho doktorátu? Mám Vás od něho pozdravovat a zároveň vyřídit, že si mě tu máte nechat, protože prý na domácím pracovišti dělám ostudu, i když v práci jsem vážně dobrá: dodám se smíchem. Konečně jsem zase na půdě, kde se cítím bezpečně. Kolem mě jsou lidi, kteří používají mozky a mnozí se znají s mými známými. Přestávají se mi třást ruce a do obličeje se mi trochu vrátí barva. Kde mám, prosím v, kancelář? Chtěla bych tam hodit tyhle krámy - ukážu na přístroje - než se půjdu ubytovat. Pěkně jsme sispolu pocestovali a myslím, že je teď chvíli nebudu chtít ani vidět. Jo a doktorko Greyová, mám pro vás tady ještě sborník z minulého Terra Nova International Congress, abyste věděla jak zatím postupuje výzkum doma. dodám s úsměvem. Á, doktor Dlouhý, s vámi myslím budu spolupracovat ve věci tepelných výměníků, čerpadel a řídících jednotek, nem pravdu? Ráda vás poznávám. otočím se na sympatického inženýra. |
| |
| Zdravotní středisko Jakmile mi velitel v podstatě slíbí, že na ošetřovnu přijde, nechám ho jít. Zmizel tak rychle, že bych mu už stejně ani nestihla ani nic říct. Nakonec se vydám ke své skupince, rozhlížím se kolem jak procházíme objektem, a když se nás ujme žena, prohlédnu si i ji. Vyslechnu si ji a když představí doktora, který nás bude mít na starosti, zadívám se s úsměvem na něj. Denny Sky, kapacita u nás všude známá. Vyrazím hned jak nám řekne, abychom se nahlásili k němu a podám doktorovi s úsměvem ruku. „Dobrý den, jsem Eleanor Antherwoodová. Zřejmě jste očekával mojí matku, ovšem kvůli jedné nehodě, jí odjezd byl odepřen a já byla doporučena.“ Vysvětlím mu náhlou změnu. Opravdu měla přijet máma, ne já. Ovšem to co se stalo, to se změnit jen tak nedá. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Jau, kurva, doprdele, sakra.....já se na to můžu....vysrat! zanadávám si když sbírám ze země, na které je dosti bahna. To by mě ani tak neštvalo, spíš mě štve, že jsem sem vůbec spadla... Podívám se na svah a pak se rozhlédnu kolem sebe, uvidím řeku a kousek ode mě dinosauří vejce. Hm...kdo je majitel a kde ten majitel je? Mám riskovat, že to bude někdo kdo by mě chtěl k obědu nebo ne? ptám se sama sebe. Nakonec se rozhodnu, že je radši nechám tam kde jsou...vydám se k řece a pomalu se vydám podél řeky. Jdu po proudu.(Protože voda neteče do kopce:D) |
| |
| Konečně! Po příchodu do budovy zahlédnu akvárko. Mrknu dovnitř na živočicha, ale po zralé úvaze dovnitř nestrkám ruku. Velcí šéfové jdou na nás. Ušklíbnu se po příchodu do místnosti. Prohlídnu si všechny tři jedince. Výzkumnice, doktor a technik. Z nějakého důvodu se tyhle tři profese házejí dohromady. Když se nám představí, s lehkým úsměvem se představím doktoru Skyovi. Zdravím. Rhys Hardy jméno mé. Potěžkám batoh na ramenou a zamumlám rychlou modlitbu ateistickému bohu, jestli se nic mému počítači nestalo. Tu databázi jsem sestavoval hrozně dlouho. |
| |
| Šup do kukuřice ... tedy do pracovního procesu Takže nakonec dorazíme k budově která je výzkumný ustav i nemocnice zároveň.No to může být zajímavé,ale asi ne pro ty pacienty.Snad jsou aspoň stěny izolované nebo nehrozí že by pacient utekl a vyzkoušel si novou verzi obleku. Jill mluvíš nesmysly. Vstupujeme dovnitř a Claire je opět ve svém živlu.Já oceňuji její nadšení,ale asi spolu nebudeme vycházet.Je až moc nadšená a to mně poněkud rozčiluje.Nejspíš to bude nějaká frigidní,praštěná vědkyně.No jasně možná přeháním.Já jsem taky vědkyně,ale tak nesnesitelná zase nejsem. Ale to budeme zařazeni hned do pracovního cyklu?Ráda bych dodala že nejsem workoholik jako někdo zde. Podívám se na Claire která nemůže být nadšenější.Kdybychom nešli sem sama by je jistě vyhledala.Tohle není normální,já doufala že se ubytujeme já se tu porozhlédnu a pak se uvidí.Nebo mně aspoň nechají vydechnout,ale dobře. Počkám až se Claire přestane předvádět a přitom si vybavuji vzpomínku jak jí odtahují od těch diplodoků a usměji se.U té představy se však zdržím poněkud déle a pak mi dojde že bych se měla přihlásit taky.Dojdu tedy k doktorce Grey a řeknu: „Dobrý den já jsem Jill O´Briennová.“ |
| |
| Nový hnízdečko Tak to bylo ono. Kasárna jako ulitá pro hromadu nový, palebný síly. Bylo to tu rozhodně dokonalejší než v těch sračkách v Londýně. A taky to tu nesmrdělo. Což bylo co říct. Rozhodně mě ale zaujal styl, jakým byli prostory pro mužstvo dělané. Taková, malá cimra pro každého bylo něco moc hezkýho. Aspoň budu mít kam skládat tu svou hromadu železa a pancíře. "Tak to by bylo kuře. Čeká nás asi spousta zábavy." Prohodím k druhému kadetovi který sem dorazil se mnou, a těžkopádným krokem zamířím do kanceláře. Ani mě moc nepřekvapí, že tam sedí zase "Hrdlička". Jaká hezká přezdívka pro ní. Jsem zvědavej jak moc mi za to dá přes hubu. Hodím si kulomet do levé ruky a rázně zasalutuji. Pak už si jen vyslechnu příkazy. Vědomí, že máme chvilku volna je víc než příjemný. Rád bych si to tady trošku prošel a obeznámil se. Chci vědět kde co je a jak moc velký tu jsou mezery. Jestli tu teda vůbec nějaký jsou. To si ale radši nechám pro sebe. Místo toho jí oplatím pobaveně ušklíbnutí. "Tak já zdrhám. Půjdu si zaboxovat s nějakou tou ještěrkou. Možná vyhraju i titul." Pobaveně se zachechtám a znovu zasalutuji. "Majore..." Poté se na patě otočím a odejdu na svou ubikaci. Tam ze sebe nejdřív pomalu sundám ty kilogramy zátěže. Věci které nepotřebuju narvu do skříněk. Zbroj rozložím na postel a kulomet o ní opřu. Potom se vrhnu na důkladnou údržbu. Zbroj potřebuje namazat klouby a vyčistit spoje. Aby se dobře pohybovala a spoje se pod nánosem špíny nezasekávali. Nebyla by moc sranda, kdyby se vám najednou zasekla ruka uprostřed mávání. Taková věc silně pokazí den. Potom přišel na řadu kulomet. I ten jsem musel rozebrat a vyčistit každou skulinku. Naolejovat jsem musel potom hlavně podavač a kohoutek. Když jsem se pak po dvou hodinách zvedl, celý zasraný od oleje, už jsem jen uklízel spokojeně zbroj na své místo. Momentálně jí na sebe zase ládovat nebudu. Ne. Teď jsem se šel hlavně osprchovat a vzal jsem si na sebe svou "druhou uniformu". Což byli jen vojenský hadry, kevlarová vesta, chrániče kolen a čtyři pláty pancíře. Ty dva největší a nejsilnější, spíše takový krunýř než plný kus železa, chránili prsa a plíce. Dva o dost menší a tenčí měli za úkol chránit oblast břicha. Jako poslední úkol jsem sebral ze země vymazlený kulomet. Přehodil si pás přes rameno, aby mi visel na zádech, a vydal jsem se na malou pochůzku po areálu. |
| |
| OMLOUVÁM SE VŠEM HRÁČŮM ALE POSLEDNÍ DOBOU NEMÁM DOSTATEK INSPIRACE A TAKÉ ČASU MÁLO. NĚJAK PLNÝ PROGRAM VŠAK ZNÁTE. PROTO JSEM SE ROZHODL, ŽE POSUN HRY BUDE NEJPOZDĚJI ZAČÁTKEM PRÁZDNIN, KDYŽ BUDU MÍT UŽ VÍCE ČASU. POKUD TO STIHNU DŘÍVE PAK NAPÍŠU. V TU CHVÍLI PAK I ZAČNE OŽIVOVÁNÍ VŠECH PŘÍTOMNÝCH A PŘÍPADNÁ LIKVIDACE TĚCH, KTEŘÍ UŽ POKRAČOVAT NEBUDOU. DĚKUJI ZA POCHOPENÍ VÁŠ PJ |
| |
| Zdravotnické a výzkumné středisko - Jill, Rhys, Eleanor a Claire Tři přítomné osoby, které si vás mají rozebrat jen pokyvují hlavami na pozdravy těch z vás, kteří tu jste. Když jste všichni nahlášeni upne na vás pohled opět doktorka Greyová. "Doktorko Pike vaše kancelář je označená a hned za rohem. Bohužel není k z důvodů množství lidí nikterak velké ale musí vám stačit. S doktorem Dlouhým budete spolupracovat dle potřeby to je pravda." Na chvíli se odmlčí. "I ostatní, kteří mají věděcké zameření zde mají své menší kanceláře ale jsou opravdu malé. Levá polovina komplexu spadá hlavně nám vědcům." Pak se předkloní doktor Sky. "Zatímco na té pravé naleznou své oddělení všichni z medicíny a také tam máte přiměřeně velké označené skříňky, kde si dáte věci, které potřebujete k práci. Jinak si prosím vše ostatní vezměte stejně jako ti z inženýrského a vědeckého oddělení až do civilní oblasti, kde vám bude přidělen domov. To je zatím od nás vše můžete jít odložit to co necháte zde a pak se přesunout k domům, kde vám už přiřadí, kde vás ubytují." S tím vám dají doktoři rozchod a vy si můžete narychlo prohlédnout komplex, který je plný neznámého. Nicméně vědecké kancly jsou opravdu dost malé a je tu tak akorát stůl židle, pár skříní a takových věcí jinak nic zvláštního. Ti co šli na lékařské oddělení naopak zase zjistili kolik věcí z medicíny tu je, které ani neznají a objeví nakonec i skříně s jmenovkami, kde si můžou nechat nějaké důležité věci pro práci. Následně byste se měli již dostavit za ostatními civilisty, abyste mohli dostat svůj domov. Kasárna - Jack a Dan + Darios Dan se rozhodl, že po tom co se zabydlel se projde. Chodby kasáren byly jednoduché, aby v případě potřeby se všichni dostali ven a mohli bránit stanoviště. Naleznul jsi oddělené sprchy, společnou jídelnu a posilovnu. Ostatní zelenáči asi užívají chvilkového volna před svým zařazením. V jídelně je pak pár vojáků, kteří jsou tu už asi od první výpravy, někteří si povídají, jiní hrají karty nebo podobně. Ti ve službě nejspíše budou venku. Podaří se ti dostat až k nějakému zadnímu východu, kterým když vykoukneš uvidíš hliněný plac, kde trénují další vojáci. Jack se mezitím dokázal dostat jen do svého pokoje a jelikož je to lenoch tak snad ani nevybalil. Ono asi to má čas a nějakou chvíli bude mít volno, ale kdo ví kdy bude třeba být připravený. Lajdácky nechal otevřené i dveře do pokoje ale má klid. Tedy až do chvíle, kdy nějaký voják prochází kolem a ušklíbne se. "Bejt tebou dám si bacha tenhle pokoj je prokletej poslední tři majitele, kteří jej postupně měli z první výpravy jsou všichni už mrtví." Zasměje se a pokračuje zase dál. Darios je naopak nyní v jídelně a jen tak něco žmoulá a přemýšlí. Měl noční službu, takže teď má klid, ale klidný rozhodně není. Hlavou mu vrtá jedna důležitá věc a to je to, kde je Samantha. Už je dost dlouho pryč dokonce se ti slilo, jestli jsou to hodiny nebo už nějaký den. Každopádně vedení o tom ví, ale bohužel co nikdo neví je to kde ta bláznivka je. Samozřejmě to, žes jí nechal odejít a nezabránil v tom, když ti o tom řekla byla tvá chyba na kterou naštěstí zatím nikdo nepřišel, avšak už ted může být dávno mrtvá, kdo ví jestli se ještě někdy vrátí. Také sis mohl povšimnout pár nových tváří což znamená, že přišla konečně ta druhá várka nových lidí pro základnu. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Rozhodla ses pokračovat po proudu řeky a nechat vejce nedotčená. Možná to byla škoda a byla by z nich dobrá svačina a nebo to bylo štěstí a jejich majitel by tě slupnul, jako malinu. To je však nyní vedlejší. Co je horší je v celku hluboké bláto, které se lepí na vojenské boty a ztěžuje ti pohyb. Bláto je mokré a lepkavé a k tomu je tu všude ještě i krapet vody, takže se můžeš jen modlit, aby ti nepřemokly boty. Nicméně tráva tu není tak vysoká, jen asi pod kolena. Avšak proud řeky je stále dostatečně silný. Ujdeš asi kilometr po proudu a pak si všimneš nějakého pohybu ve vodě. Mohla to být klidně ryba, ale taky něco většího. O chvilku později zahlédneš mihnout se něco pokrytého silnou kůží směrem k tobě. Sice to zmizelo, ale může to být blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Pokračuji podél řeky, šlapu v té hnusné břečce. Doprdele, fuj....hnusný bláto. Snažím si oklepat boty, když zahlédnu pohyb ve vodě. Pak se to mihne poti mě a zmizí to. Ale ne, kámo chlapa na sex už mám to mi stačí jeden. A zubatou líbačku taky nepotřebuju. pomyslím si otráveně a připravím si zbraň, kdyby se na mě vrhl. Ale jinak pokračuji pomalu v chůzi. Rozhlížím se a jsem přiravená střílet. |
| |
 | kasárna - jídelna Zrovna sedím v jídelně a žvýkám svou porci žvance. Zamračený chlápek s tmavě hnědými vlasy podstatně delšími než je u armády zvykem a oblečený v černé látce. To přesně jsem v tuhle chvíli já. Vedle sebe mám o stůl opřenou svojí odstřelovací pušku, bez které mě téměř není možné potkat. Nevěřím tomuhle světu o nic víc než tomu minulému. Nikdy nevím kdy se mi muj miláček může hodit. Nemám na něj v tuto chvíli připevněnou optiku, která mi kouká z jedné kapsy mého černého kabátu. ............Zvednu pohled od jídla a rozhlédnu se po okolí. Parta vojáků tu hraje karty. Pravděpodobně měli stejně jako já noční šichtu a teď si užívají zaslouženého volna. Nebo jsou to "pochůzkáři", což je jeden z těch hezčích názvů jak je nazývám, vojáci, kteří mají úkoly mimo zdi tábora. Zahlédnu i několik tváří které neznám, což mě zaujme mnohem víc. Jako odstřelovač je zde jen velmi málo lidí které jsem během svých hlídek neviděl. Tak se na to podívejme. Zdá se že dorazili posily. Jak dlouho zde asi přežijí? Nejspíš dokud nedostanou misi venku. Tam to není hezký, proletí mi hlavou. Vím o čem mluvím sám jsem se párkrát dostal ven a vůbec se mi to nelíbilo. Je tam příliš mnoho tvorů a rostlin co chtějí člověka zabít. ... Kde se sakra fláká ta Samantha. Říkala že se jde jen kousek projít a už je pryč dlouho... Jak dlouho vlastně? Trochu mi to splývá, vrátím se v myšlenkách k problému, který jsem řešil před tím než mě vyrušili nové tváře. Opět se skloním k zbytku jídla a ke svým myšlenkám. Zatraceně. Měl jsem ji zastřelit ve chvíli kdy mi o tom řekla. Nebo alespoň postřelit aby nikam nemohla, zanadávám si v duchu a napiji se z hrníčku. ............Povzdechnu si a vstanu od stolu. Popruh pušky si dám přes rameno a do ruky vezmu prázdný talíř a hrnek. Odnesu je k oknu výdejny, kde je vrátím. Potřebuji se na chvíli odreagovat ať nemyslím na nesmysli. Pokud žije tak ji najdou a pokud ne, tak nemá cenu nad tím přemýšlet, zamířím ke dveřím. Projdu kolem jednoho z nováčků a zamířím přímo k posilovně. Potřebuji se trochu probrat a na to není nic lepšího než pořádná rozcvička. |
| |
| Rozdělení a kanceláře Jakmile se do řeči opět vloží doktorka Greyová, podívám se na ní a nakonec se k ní i otočím. Poslouchám jí ,co vypráví až se nakonec dostane k nám lékařům. Je škoda, že nás berou až mezi poslední, ale nedá se nic dělat. Čekám dokud nedokončí svou řeč a nebudeme se moci vydat dál na průzkum. Tedy ono toho není moc co zkoumat, protože zase tolik prostoru nemáme. Podívám se na svou skříňku a potichu si povzdechnu. Asi s tím nic nezmůžu, ale jako psycholog budu potřebovat někde nějakou místnost k tomu, abych se svými pacienty mohla mluvit v soukromí. To přeci nemůžu rozebírat tady. Nějak ale nemám zrovna čas se na tohle vyptávat, přesto se budu muset zeptat, snad se k tomu najde možnost později. A kdyby náhodou mi nedali místnost, utřídím si věci ve svém domově a snad se mi tam povede nějaká komůrka vytvořit pro tyhle účely. Nechám si ve skříňce pár svých věcí, které používám v práci a vydám se mezi ostatní civilisty. Jsem zvědavá, kde budu bydlet. |
| |
| Kanceláře Pobalím své saky paky a vydám se do kamrlíku, který mi přidělili. Opravdu je to mrňavé, ale můj pokoj na koleji v prváku bakalářského studia nebyl větší, tak si nestěžuji. Přístroje tam nějak naskládám, abych zvládla přeskákat ode dveří ke stolu, do skříňky si dám nějaké to vybavení do terénu a vydám se do civilní části, která se stane mým domovem. |
| |
| Kasárna Po převelení do kasáren postupuju s davem. Snažím si mysl udržet aktivní, ale je toho a mne trošku moc. Nový velitel je na můj vkus celkem rozumný. Rozhodně nejde daleko k akci. V zásadě se aspoň projevil jako schopný velitel. Po několika doptání se mi podaří najít i můj malý pokoj. Projdu dveřma. Nemusím zavírat. PRoč taky. To co mám u sebe je standartní výbavou, takže by to nikoho nemuselo lákat. Osobní věci, jsou hodně na dně. Sice nepatřím do skupiny, kterou by někdo prohledával, ale musel jsem se pojistit, aby jsem prošel. Ne, samozřejmě to není nic nepovoleného, ale také nic plně schváleného. Hodím sebou na postel. Základní šedivá barva pokoje svědčí o armádních zvycích. No jestli bude zdejší pokoj opravdu delší dobu můj, rozhodně to bude chtít něco lepšího. Sehnu se k batohu a otevřu spodní pouzdro, kde patří správně pláštěnka na batoh. Ta tam somozřejmě je, ale je tam i malý čtverec látky. Ten začnu rozkládat, objeví se postupně irská vlajka. "Dotek domova." Postupně roztáhnu celý obdélník. Zrovna, když přemýšlím kam s ní, dostane se mi upozornění nad osudy předchozích majitelů. "Hale, tak to tu aspoň moc nezasmradili, ne?" Je zjevné, že pohnutý osud pokoje mne opravdu nevzal. Popravdě by takovouhle historii mohl tady vyprávět každý druhý pokoj. Začnu postupně otevírat batoh a vyklízet ho. Není asi překvapení, že během mého vyklízení se pokoj zaplňuje různýma drobnostma z mého předchozího života. Na konci vybalování je na jedné stěně přilepená vlajka a na dveřích fotka party, která měla odcestovat už v první vlně. K přilepení obojího posloužila celkem dobře zubní pasta. Univerzální lepidlo čehokoliv. Když jsem hotov, je na čase jít na malý průzkum. Neberu si žádnou zbraň. Popravdě ani nepotřebuji. Raději chodím takto na lehko. |
| |
| Domove,sladký domove K mé nesmírné úlevě a jistě k nesmírnému zklamání Claire žádné okamžité zapojení do pracovního procesu nebude.Nepochybuji že ona v té kanceláři bude i spát.Nebo nebude spát vůbec protože spánek je pro nuly. Chce to přes den iontové nápoje a přes noc Red Bully.Tak mohli všichni ti hrdinové celé dny cvičit a noci strávit pilným učením. Vyslechnu si oboje řeči a pak se rozhodnu prozkoumat tu část výzkumného ústavu která je vyhrazená vědcům.Svoji kancelář si nechám až nakonec i když než kancelář by patřil výraz spižírna. I hygienický koutek v mojí ubikaci na Zemi byl větší.Mám malý stan mně na nohy táhne.Už vím proč se tu nezamyká.Když strčím klíč do zámku rozbiji si okno.Což se mi stejně stane stejně pokud si natáhnu nohy. Nakonec se rozhodnu dát nějaké své vybavení do skříně a na stůl dám tři věci.Kouli kde sněží na kojota,bílý hrnek s nápisem Frajer Ed a smajlíkem obojí nakreslené světle zelenou svítící fixou (výhra) a tužky abych se měla čím štourat v uchu.Pak se rozhodnu vydat do druhé části,ale potom co uchopím něco čím se možná měří čípek se rozhodnu radši podívat společně s ostatními kde budu bydlet. |
| |
| Prohlídka hnízda, posilovna Nestačil jsem se divit jak útulně to tu nakonec vypadalo. Dokonce tu byli i čistější hajzlíky než na zemi. Což bylo fakt co říct. Z podlahy by se možná nakonec dalo i žrát. A zřejmě tu nebyla jen banda nudnejch chlapů. Tohle místo se mi okamžitě zalíbilo. Ať už jsem se musel dívat na jídelnu, nebo na buzerplac coby cvičiště. Vypadalo to na dny hodně zajímavý služby. Což bylo jen k plusu. Já a muj velkorážní kamarád jsme byli rozhodně připravení. Jak jen to šlo. No... Tak co teď? Pudem pokecat nebo jak? Zeptám se sám sebe v duchu a protáhnu si ramena. Když jsem viděl jak chlapi cvičej bylo mi jasný, že mě to potáhne k něčemu takovýmu taky. Bylo by to rozhodně užitečnější než dřepět nad kartama. Zahřát si svaly, protáhnout se... Ať jsme ještě víc ready. Pokývnul jsem uznale hlavou. To zní jako solidní plán. Založím ruce na prsou a vrátím se zpátky na ubikace. Vyměním si akorát vršek soupravy za černé tílko jinak to nechávám ladem. A vyrážím rovnou do posilovny kde si najdu nejdřív něco na rozběhání. Až potom se chopím činek a strojů na zbytky těla. A jelikož mám čas nespěchám. Užívám si každý zátah. A že jich není málo. |
| |
| Dan a Darios - Posilovna Oba jste měli stejný nápad zapadnout do posilovny. Draios aby vychladl a Dan, aby využil své svaly a neležel jen tak ladem. Oba posilují docela zdatně ač Dan je v místnosti jeden z těch nejnabouchanějších chlapů tedy je to alespoň očividné. Pak k němu přistoupí jeden vojín, taky v celku pěkný řízek. "Hej desátníku dáte si páku?" Optá se zájmem a nabídkou. V podstatě celá posilovna sleduje se zájmem jeho vyjádření asi tyhle "hry" jsou zde velmi zajímavá činnost. Jack - Posilovna Po objevení koupelen, jídelny i venkovního dvorku ses i ty dostal do posilovny, kde je Dan a další chlapi, a ženy, kteří zde posilují a právě nějaký v celku pořádný vojín rozmlouvá s posilujícím Danem a všichni je sledují, tkaže se asi k něčemu schyluje. Jill, Eleanor, Gregorian a Claire - Ubytování Když se všichni konečně sejdete před oním domem, kde je ten asiat čekající na vás, aby všechny najednou ubytoval. Je tu klid a pohoda a všichni se těšíte do svých nových domovů. To by ale nesměl zkazit doktor Rhys, který je mezi vámi a rozepne si košili s šíleným úsměvem. "Hahaha! A teď přátelé! Uděláte co chci já. Než jsem sem přišel voperoval jsem do sebe bombu a ta tíká! Hahaha! Zkuste mi odporovat a všichni skončíme na sračky!" Křičí a směje se jako šílený. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Pokračuješ podél řeky dál, ale pak něco opět zhalédneš ve vodě a najednou se rozčeří hladina a k břehu vyrazí s otevřeným zubatým úsměvem něco pěkného k tobě.  A asi nechce pusu. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Podívám se na tu zubatou potvoru co se ke mě blíží. Co to do pytle je? Nepatuji se, že by nám o tomhle něco říkali... pomyslím si. Vytáhnu zbraň a namířím na něj. Promiň hochu, ale já už přítele mám, stačí že mě zabije on až se někdy vrátím... napadne mě. S trochou štěstí mě ve First Shinu zaslechnou... přemýšlím dál a ve vhodnou chvíli začnu po té potvoře střílet, doufajíce, že jsem blízko First Shine, a že uslyší střelbu. Taky doufám, že tu potvoru minimálně zaženu zpět a nechá mě být. Ale kdy já naposledy měla štěstí? optám se sama sebe. |
| |
| Posilovna Přesunu se do posilovny a shodím ze sebe svuj dlouhý černý plášť díky kterému jsem získal svojí přezdívku. Pověsím ho na jeden z háků a pověsím tam i svou odstřelovačku, abych ji měl celou dobu hezky na očích. Pak se pustím do cvičení. Sám neznávám boj na blízkou vzdálenost, kterému dává přednost velké množství vojáků já uznávám fylozofii, že jedna dobře mířená kulka vydá za sto naslepo vystřelených, alespoň pokud se jedná o většinu dinasourů tak se mi to zatím osvědčilo. Na ty největší to ovšem nestačí jedou kulkou, ale když mi některý z těch vědátorů, řekne kam střílet tak není problém rychle skolit jakékoukoliv obludu co se tu objeví. Přesto všechno se udržuji v dobré fyzické kondici ať už jenom ze zvyku nebo proto, abych byl připravený na vše. Nemám zde nejmohutnější svalstvo, ale nijak mě to nezajímá. Já jsem si prošel základním výcvikem stejně jako všichni zde jen jsem pak pokračoval v cestě dál po odstřelovačské dráze. Ne že by byla lehčí nebo méně namáhavější. I zde nám dávali pořádně do těla včetně toho jak zabít holýma rukama člověka. Práce v tělocvičně mi vyžene z hlavy všechny přebytečné informace a zaměří mou mysl pouze na svaly. Krátce po začátku už pracuji jako dobře promazaný stroj bez nějakých rušivých myšlenek. Z mého rytmu mě vytrhne až když se jeden z těch co tu už trénují dlouho obrátí na nováčka s návrhem, aby si dali páku. Odložím činky na zem a narovnám se. Už jsem nějakou dobu jen do půli těla, abych si nepromáčel triko. Teď se otočím k té dvojici a čekám co na to odpoví. Tohle je zdejší oblíbená zábava tihle chlápci si rádi měří sílu mezi sebou. |
| |
| Z ROZHODNUTÍ VYŠŠÍ MOCI NA ZÁKLADĚ NÁTLAKU HRÁČŮ SE BUDE TEDY BRZY POKRAČOVAT S HRÁČI, KTEŘÍ MAJÍ ZÁJEM TI ZBÝVAJÍCÍ BUDOU MÍT ZUBATÉ ČASY. VÁŠ PJ |
| |
| Základna First Shine - Černý den (Všichni) Je jedno, kde se momentálně nacházíte ale všichni uslyšíte nepříjemný zvuk, rozeznívající se sirény. Která nepřetržitě a hlasitě varovně hučí. Je to dost zlé a neobvyklé znamení, protože se obyvatele začnou pohybovat všude kolem jako mravenci a zmateně pobíhat. O chvíli později na to na chvíli přehluší sirénu něco jiného mnohem nepříjemnějšího to je zuřivý ryk.  Je to řev opravdu nepříjemně velkého predátora a není jen jeden je jich hned několik, těžko říci kolik. "T-rexové!" Slyšíte jen jak někteří lidé volají a řvou a vojáci běží na své pozice a pak nastane boží dopuštění a vše se začne sbíhat příliš rychle. Sekce ubikací - Jill, Claire, Gregorian a Eleanor Na Rhysův výstup s tím, že má v sobě bombu všichni zapomenou ve chvíli, kdy začne zvučet siréna a pak se ozve několikanásobný řev nějakého dinosaura. Slyšíte jak lidé řvou T-rexové. O chvíli později slyšíte střelbu z hradeb a dřevěné brány. Taky jsou slyšet nárazy a praskání dřeva a křik obyvatel. Rhys zůstal někde zapomenut, protože jste se všichni rozprchli. Ti chytřejší následovali Ho-iaa, který se rozběhl někam s mávnutím na vás. Pak si jen všichni vybavujete nesmírný zmatek padající domy, tříštící se vše na kusy, umírající lidi, když mohutné bestie v podobě T-rexu vnikly do města a začaly vše ničit. Postupně všechny z vás zahalila tma. Ať už díky spadnutému domu na vás, nebo jiné nešťastné události... Kasárna - Bourák,Jack a Darios Bourák se už zvedal, aby přijmul výzvu svého soka, když se ozvala varovná siréna, všichni ví co to znamená kopu sraček a problémů. "Tak pohyb máme tu potíže!" Křikne někdo a někteří vojáci začnou proudit pryč. Pak se ozve nepříjemný řev T-rexů.. Darios je bezpečně pozná měl s nimi už párkrát tu čest od vidění ale nikdy tak blízko základny ani v několikanásobném počtu. O chvíli později už začaly jít výkřiky zvenku a hluk bořících se budov, ještě než se vám podaří dostat ven. O chvíli později vidí už jen jak se rozletí jedna zeď na kusy a kasárna se začnou hroutit. Vojáci křičí v bolestech a vás zahalí neprostupná tma.... Trosky Firt Shine - Všichni Postupně se všichni budíte tedy ti z vás, kteří přežili ten masakr. Někteří určitě utekli a schovali se. Mnoho lidí zahynulo při obarně města, které je nyní v troskách po útoku T-rexů není tu už moc co zachraňovat. Možná nějaké nepoškozené vybavení a pak přeživší. Většina z těch kdo tu ještě jsou jsou mrtví, jen někteří zázrakem přežili a to jste právě vy a možná ještě nějací zranění v okolí. Každopádně spoušť a trosky vás obklopují všude okolo. |
| |
| Pomalu konec světa Situace se začne vyvíjet zajímavěji. Ten svalnatý nováček chvíli vypadá, že bude souhlasit s pákou. Najednou nás ovšem všechny zasáhne zvuk, který zde všichni známe. Rozeznějí se sirény, které značí jedinou věc - Nebezpečí. Já jako už veterán vím, že tenhle zvuk může znamenat opravdu velký problémy. Moje reakce jsou naprosto bez přemýšlení. Odhodím to co právě mám v ruce, dvacetikilogramové činky, na zem až to zaduní a pár skoky se dostanu k věšáku. Hodím na sebe kabát a sáhnu po pušce, když se ozve zvuk, který mi postaví všechny vlasy na hlavě. Ten zvuk rozhodně není nic pěkného. Už jsem ho párkrát slyšel, ale nikdy ne u tábora. Je to jeden z tvorů, které se snažíme skoro za každou cenu udržet mimo tábor a případně zabít tak rychle jak je to možný. Je to Tyranosaurus Rex. Zatraceně co tam ty stráže sakra dělají o těch jsme měli vědět hodiny předem. A není jen jeden podle zvuku jich je celá skupina. Nechodí ve skupinách, alespoň co vím, pomyslím si. Dokáži si představit, že vědátoři na to mají nějaké mazané vysvětlení, ale mě stačí vědět, že je dobré střílet do očí. Hodím si pásku pušky přes rameno a urychleně se vydám směrem ven. Já se potřebuji dostat na nějaké přehledné místo, abych mohl začít odstřelovat. Než však stihnu vyjít věcí tak se uděje několik věcí v rychlém sledu. Protější stěna posilovny se doslova rozletí na kusy a vojáci co jsou nejblíž umírají. Otočím se a podívám se na nohu jedné z těch bestií. Sáhnu k opasku po pistoli, ale nemám čas budova se hroutí a mě zasáhne do hlavy kámen. Dál o ničem nevím. Probouzím se uprostřed sutin. Měl jsem štěstí, že mě padající střecha nerozmačkala, ale zaklínila se nade mnou, takže jsem z toho vyvázl celkem bez zranění. Opatrně se dotknu hlavy, která mě šíleně třeští, jako by se mi chtěla rozletět na kusy. Vedle sebe nahmatám svoji milovanou pušku. Odhodím z ní laťku a zvednu ji ze sutin, pak se sám začnu prodírat ven. Pohled, který se mi naskytne se mi příliš nelíbí. Když se mi přestane trochu točit hlava, tak se rozhlédnu po zbořeném táboře a spoustu mrtvých. Kde jsou ty bestie? A jak dlouho jsem byl sakra mimo? Pomyslím si a ztěžka se vydám mimo zbytky kasáren. Minu pár mrtvých a pár přeživších co stejně jak já vylézá z trosek. S puškou v ruce se vydám přes tábor k velitelskému stanovišti jestli někdo přežil tam. Právě teď bude potřeba vedení dřív než jindy. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Zamíříš na prehistorického krokodýla a začneš do něj střílet. Kulky se však bohužel odrážejí od jeho pevného krunýře, zdá se, že máš průser. Tak když se vlní u břehu tak bylo horší ho trefit. Pokusil se po tobě chňapnout čelistmi ale byl moc daleko. Pak si slyšela z dálky děsivý ryk několika T-rexu zdá se, že nejsou dobře naladěni a krokodýl to vycítil a rychle zmizel zase pod hladinou. Příjde ti, že kromě hlasu těch obřích dinosaurů slyšíš ještě něco ale nedokážeš určit co je to však v dálce směrem, kterým ses původně chtěla vydat. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Když si všimnu, že se kulky odrážejí a on si z mé střelby nic nedělá, tak začnu mít strach. Pak se, ale zastaví a mě zatuhne krev v žilách, když zaselchnu ten řev tyranosaurů, ale do toho je slyšet ještě něco. Co to kurva je? Počkat...tyranosaurus + řev + divný zvuk = First shine? Možná, ale spíš ne...je to jen dedukce z naděje. pomyslím si. Využiji toho, že krokodýlek zalezl a rozběhnu se směrem, kterým jsem slyšela ten zvuk, nehelědě na to jestli mě zubatec pronásleduje a chce si dát rande s mým zadkem. |
| |
| V troskách Doktor nás dost asi všechny překvapil s tou bombou v těle už jsem sahal po pistoli, kterou mám za pasem ač jsem zde mimo službu, ale v tom se ozvala ona siréna a následné zařvání dinosaurů. Nastal zmatek lidé utíkali a náš průvodce zmizel kdo ví kde. Rhyse jsem si přestal všimat a dal jsem se na útěk mezi domy. O chvíli později už byla slyšet střelba a křik bolesti. Pak se ozval výbuch nedaleko odemě. Nejspíše Rhysům konec tlaková vlna mě odhodila stranou prohodila oknem jednoho domu. Přistál jsem na dřevěném stolku, který pod mou váhou praskl a já se svezl na zem. "Auch!" Heknu při dopadu a snažím se dostat na nohy. Záda bolí, ale co naplat, v domě na mě vytřeštěně hledí žena středního věku, která zde asi bydlí. Pak se začíná i samotný dům bortit pod nějakým náporem. Možná kolem prošel dinosaurus, neměl jsem čas to zjišťovat rychle jsem chytl ženu za ruku a strhl jí k zemi a zakryl svým tělem a naše obličeje kryl co nejvíce rukama. Vša zarachotilo a pak byla tma... Když jsem se probudil bylo všude šero a já se rozkašlal ze všeho prachu z dřeva. "Uch...ehh ehh." Zamžourám a pokusím se zvednout. Naštěstí dům nás nezavalil úplně a nosné trámy alespoň trošku vydržely a nechaly nám tak půl metru vysoký průchod až ven. Žena se s děkovnými slovy zvedla až na modřiny a pár škrábanců jí nic nebylo. Ven jsem za ní však musel už vykulhat, protože asi mě nějaký kus dřeva nebo něčeho trefil do kotníku a ten teď bolí jako čert. Venku jsem se opřel o suť domu a začal se rozhlížet kolem. Všude je spoušť First Shine, která měla být naším domovem a záchranou vypadá, že je spíše naší zkázou a smrtí. Rozhlížím se a vidím tolik mrtvých. Snažím se zaregistrovat další přeživší. Žena naříká a žalostně pláče. "Ehh....halooo je někdo naživu?!" Zavolám do okolí a hledám někoho očima, ač ne moc nahlas, abych nepřilákal dravce zpátky. |
| |
| First shine – zmatek a trosky Už už chci tomu pošukovi, co nás tady ohrožuje promlouvat do duše, přeci jen jsem přeci psycholožka a měla bych aspoň trochu umět s takovými cvoky zacházet, jenže to by nesměla začít vřískat ta siréna. Ještě pořád se dívám na muže, který tady vyhrožuje tím, že se odpálí, když najednou zaslechnu řev stejně jako ostatní. Trochu zblednu, pravda, tohle jsem vážně nečekala a zaskočeně ucouvnu, to už ale kolem zmateně běhají lidé. Tohle absolutně vůbec nikdo nezvládl. Popravdě i já mám co dělat, abych udržela chladnou hlavu a nezačla trojčit. Přeci jen tohle je opravdový T-rex a s tím se zase tak normálně nesetkáte, ačkoliv… přeci jen tohle je jiný svět, pravěk… tady to bude možná dokonce na denním pořádku taková setkání. Jen doufám, že ne zase tak častá. Okamžitě se vydám za Ho-iaem, on to tady zná, snad nás nedovede hned to tlamy dinoše. Jenže najednou všechno začne zmateně ubíhat. Ještě zmateněji než předtím. Najednou nevím co se děje a zastavím se. Jen zaslechnu v tom všem zmatku skřípění stromů a následuje jenom velká tma. Trosky Nevím co se stalo, ale ti pištění v uších je vážně ze začátku nesnesitelné. Prázdno, duto a šílený pískot, který pomaličku ustává. Když otevřu oči, uvidím všude kolem splývající zelenou barvu. Není to zrovna dvakrát příjemné, ale pořád lepší než kdybych viděla tlamu dinoše ze vnitř. Nadechnu se a vydechnu, lépe řečeno zasýpám bolestí a chytím se za žebra a za hlavu. Pomalu mi dochází co se vlastně stalo a jak velké jsem měla vůbec štěstí. Se vší opatrností vyzkouším pohyblivost rukou a nohou, než se pokusím proplazit se pod spadlou větví. I když to popravdě bolí jak čert, musím se tam odtud dostat. Svá zranění odhaduji na nějaké to zlomené žebírko a rozbitou hlavu, vyšla jsem z toho tedy ještě vážně moc dobře. Když se mi konečně povede postavit se na nohy, rozhlédnu se po naprosté spoušti, která je kolem. Musím se trošku přiopírat o všechno co jde, protože se mi točí všechno kolem ale aspoň se snažím dát trochu do kupy a všechno si utřídit. Podívám se po své brašně, kterou sebou pořád nosím, jsou v ní základní věci pro ošetřování, tady to teď bude vážně hodně potřeba a bude toho málo. Pořád ještě mi visí na rameni, i když trochu po cuchaná a mám pocit, že se mi dezinfekce asi trochu rozlila, ale teď je to stejně jedno. Všimnu si že o podál stojí muž, který s námi přišel a nevypadá zrovna dvakrát dobře, tak jako já, i když stojí a snaží se hýbat. Dojdu k němu chytím ho opatrně za rameno a prohlédnu si co má s hlavou a následně jeho další zranění. Jakmile dojdu ke kotníku, podívám se nahoru. „ Sedni si a počkej, tohle není smrtelné zranění, takže to chvíli přežiješ. Hned jak budu moct, tak se k tobě vrátím nebo za tebou někoho pošlu. Hlavně na to moc nestoupej.“ Povím mu ve zkratce a začnu se rozhlížet kolem, kde je někdo zraněný a potřebuje nějakou větší pomoc. Většina je ale mrtvá a nebo k tomu nemá vůbec daleko. Ani jim některým není pomoci. Je to opravdu hodně silné kafe a i když vím, že se takové věci stávají, má to na mě docela velký vliv. Jsem tady první den a hned přijdu o tolik pacientů. Je to strašné. Když najdu nějakého raněného, který má aspoň pramalinkou šanci přežít, pokusím se ho opatrně stabilizovat a pomoct mu. Víc toho teď moc nezmůžu, na operace bude potřeba sál a to tady asi těžko bude. A to jsme si všichni nejspíše mysleli, že to tady bude aspoň trochu bezpečné. Ne nebude. A teď , když už nemáme vůbec žádnou ochranu sem určitě brzy přijdou další dravci a mrchožrouti, kteří se tady na všem pořádně zdlábnou… |
| |
| Jurský park živě A po vystoupení hned po příchodu přijde další asi se jedná o ponorkovou nemoc když se v uzavřeném prostoru setkáváte pořád s těmi samými lidmi tak vám z toho nakonec dřív nebo později přeskočí. Takže vím co udělám nejdřív ho kopnu do rozkroku a pak ho srazím na zem.A pak si ho poslechnu,ale i to neznamená že má v sobě bombu.Třeba bude rodit budík nebo spolknul hodinky. Ovšem Rhysův výtup pokazí zvuk sirény a další mnohem silnější řev způsobí že Rhysův výstup je zmařen a naprosto ztracen.Našli nás totiž Tyranosauři a není jich málo.Tyranosauři kteří jsou na lovecké výpravě znamenají víc než jeden praštěný vědec,ale i tak by to mohl zabrat. V jednom filmu se dotyčná osoba nechala spolknout a pak spustila zbraň vevnitř. Všimnu si že Rhys je poněkud naštvaný,ale i jemu dojde závažnost situace.Nejspíš ho ušlapou v tomto zmatku a pak se s ním nakrmí nějaký Tyranosaurus. Ale co tady dělají?A jak se sem dostali někoho velikosti Godzily nepřehlédnete.Navíc takoví velcí predátoři neloví ve skupinách dávno by zaútočili sami na sebe než by dorazili sem. Ale je čas myslet na tyhle věci a je čas utéct před tím aby jste sami na sobě zažili Jurský park.A teď je čas utéct a tak Vvěhnu do domu který není zrovna přímo na ráně lehnu si a snažím se předstírat že do First Shine vtrhlo tornádo.Předstírání skončí když se dům ve kterém jsem sesype jako by byl z karet a já se tak dostanu stavu nevědomí.Proberu se o něco později mezi dřevěnými troskami které mi dokážou že ten sen o perníkové chaloupce a zlé ježibabě byl skutečně jen snem.Ovšem přítomnost není o nic lepší pokusím se vyhrabat z trosek a postavit se za silného protestu celého těla.To sepsalo petici a já se jí brzo budu muset zabývat protože skupina zapálených zvoníků se v mé hlavě předhání s jinou skupinou naštvaných trpaslíků kteří freneticky vyklepávají svůj zvuk do nějaké kolejnice.A do toho všeho nějaká tlustá dáma zpívá svým příšerně chraplavým sopránem takže se mi nakonec podaří akorát vyhrabat ze všeho toho dřeva a pak se dostat opět posadit na paty. Stejně vím jak to zde vypadá.Požár je teď a pak povodeň.A tady to teď vypadá jako by se tu prohnalo obojí. Jako potvrzení mých slov se ozve křupnutí a pak rána.Nosné trámy asi s konečnou platností hodily ručník do ringu a ten zbytek co ještě držel se sesypal na zem.Někdo křičí jen kdyby mohl být poněkud měně hlasitý.Mám pocit že mi to rezonuje přímo v jeho hlavě.Vstanu a rozhodnu se zamávat že jsem tady protože křičet se mi moc nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Eleanor, Jill a Gregorian Všichni tři jste se nakonec dostali k sobě ať chtě nechtě nyní pospolu, máte alespoň nějakou šanci na přežití. Pohled na okolí je to hrozný. Eleanor má bohužel pramálo práce, moc přeživších nenalezla, ale po hodině kdy se dáváte dohromady vaše skupina čítá vás tři, ženu, kterou Gregorian zachránil ve zříceném domě, 2 lehce raněné muže civilisty (jen zlomené žebro, oděrky nebo modřiny) a jednoho vojáka, který má pořezané stehno, ale je schopen pohybu. Je vás tedy nyní 7. Když se díváte po okolí všude jsou trosky. Jen některé budovy jako zázrakem nejsou zřícené úplně. Avšak kolik dalších přežilo? Toď otázka, avšak zůstat zde může být nebezpečné. "Lidi měli bychom se přesunout někam do bezpečí. Vzít užitečné věci, co najdeme a vypadnout. Nechci tu být až příjdou dravci." Ozve se ten voják a je vidět, že bolest nohy potlačuje a snaží se myslet jako mu práce velí. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Darios Rozhodl ses zachovat jako voják a prve jít zkontrolovat velení. Všude okolo tebe je množství trosek, často nalézáš i mrtvé lidi, mnozí jsou obyčejní civilisté nebo vědci. Někdy nejsou ani v celku vojáky nevyjímaje. Nedaleko zbořených kasáren najdeš tělo jednoho z nováčků (Jack) chudáka asi zasáhl kus trámu nebo zdiva je vidět, že má podrcená žebra a pak na něj asi spadl kus kasáren, protože kousek nad srdcem mu čouhá zabodnutý kus břidlice ze střechy pravděpodobně. Je mrtev ale takových tu bude ještě hodně. Posunul ses směrem blíže k velitelství jeho budovu jsi viděl už z dálky stála...tedy pokud se tomu dá tak říkat. Budova je napůl zbořená zdá se, že odolávala útoku dokud to šlo. Když se dostaneš až k budově nezdá se, že by tu někdo ještě byl tedy až do chvíle, než uslyšíš nějaký hlas z nitra budovy. "Pomoooc tady jsme!" Ozývá se vytrvale, ale už mírně ochraptěle. Kdo ví jak je na tom vnitřní konstrukce budovy. Jedno je ale jisté někdo tam přežil. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Samantha Vidina toho, že uvidíš opět známé tváře a budeš v relativním bezpečí tě popohnala kupředu. Běžela jsi a nebo šla alespoň rychle. Trvalo ti to hodinu cesty podél řeky, než ses dostala na úpatí mírného kopce a řeka se stočila trochu jiným směrem. Když jsi vystoupala na kopec dech se ti v plicích téměr zarazil. To co vidíš je hrůza a nepopsatelný pocit zoufalosti se do tebe vpíjí. Dřív krásné město First Shine je nyní v troskách. Je od kopce kde stojíš vzdálenosti asi půl hodiny cesty. Vidíš jen trosky a sutiny. Většina domů i opevnění je zničeno a jen ojedinělé stavby se drží ještě jakš takš pohromadě ač né celé. Dinosauři nejspíše napáchali dost škody. A přežil vůbec někdo? To jsou otázky, na které budeš muset nalézt odpověď sama pokud se odvážíš tam dolů do toho velkého hřbitova, který býval tvým domovem. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Jako první krom ženy co jsem zachránil příjde dívka, která přicestovala s námi. Zdá se, že je doktorka, ale na její slova jen nesouhlsně zavrtím. To už se však věnuje dalším okolo. Mezitím dojde nějaká další žena, kterou jsem tuším viděl při příchodu (Jill) ale to už Eleanor postupně zachrání po okolí dva přeživší, kteří byli v bezvědomí a pak se k nám dostane i ten voják. Vše ubíhá rychle ale až teď mi dojde důležitá věc, když mluví voják o odchodu. Vytřeštím oči a zavrtím hlavou. "Ne, ne ne! Nemůžeme odejít! Někde je tu moje sestra musíme jí najít!" Křiknu a zatnu zuby, abych nevnímal bolest v kotníku a udělám pár kroků vpřed a rozhlížím se okolo. "Janet! Kde jsi?! Janet!" Křičím a těkám zběsile očima po okolí, ale nepřichází odezva nevím co si počít. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Hřbitov z First Shine Přijdu si úplně k ničemu, když vidím tolik mrtvých, protože mi přijde, že jsem přišla pozdě. Strašně pozdě. Jsem ráda, když najdu každého přeživšího, ovšem není jich moc. Vlastně je jich zoufale málo. Ošetřím všechny co jde a následně se vrátím k muži, který přišel s námi a prohlédnu následně i ženu, která se k němu přidala. Celou dobu mlčím, pevně všem všechno svazuji, ovšem když se ozve voják, přikývnu. „ Ano to je pravda, měli bychom jít. Nechci aby sem přilezli ještě nějací další … žrouti mrtvých…“ Podívám se na vojáka, ovšem najednou se ozve Gregorian a začne volat nějakou Janet. Dojde mi, že hledá tu dívku, která s ním přišla a opatrně ho chytím za rameno. To že je to jeho sestra ke mně dojde ještě trochu později. Nejistě zblednu a zadívám se na něj. Ovšem chápu, že se o ní bojí. „ Nikde jsem jí neviděla, možná ještě žije, máš ještě pořád naději.“ Podívám se na něj a stisknu mu rameno. Měl by kotník šetřit, zvlášť teď. A on stejně jako voják mají hodně velké potíže. „ Podíváme se po ní.. hlavně se uklidni a nevyřvávej. Mohl bys přilákat dravce a to by nebylo dobré…“ Podívám se na vojáka a na ženu, která zůstala na živu. Nakonec si povzdechnu. „ Zůstanete i s vojákem tady, já a ostatní, kteří mohou rychle chodit, se půjdeme podívat po zásobách, a po vaší sestře. Kde jste jí viděl naposledy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro Pohled zde není zrovna příjemný právě to dřevo bylo příčinou naší tragedie. Myslím si že tohle znamená asi udělat z něčeho kůlničku na dříví.Ano je zvláštní že to způsobilo právě dřevo byli jsme jim tak unešeni že jsme zapomněli že není zrovna nejpevnější.I když to vypadá lépe než ty prefabrikované buňky.Tedy vypadalo. Nakonec nás zde přežilo sedm.Já,Gregorian a Eleanor a ještě jedna žena,dva muži a jeden voják.Navíc některé budovy přežily řádění Tyranosaurů a vypadají nepoškozené.Slova toho vojáka zní rozumně a já tu nechci být až tu přijdou velociraptoři kteří hodují když velký ještěři odejdou nebo loví ve větším počtu.Ovšem mluvit o tom teď nebudu abych zbytečně nevzbuzovala paniku. „No spíš mrchožrouti jako velociraptoři.Ti loví ve smečkách nebo když přijdou až se nakrmí větší dravci.“nakonec neodolám a dodám na slova Eleanor.Pak Gregorian začne hledat svou sestru a i když si nemyslím že takto uspěje tak to chápu.V současné situaci bych se nejspíš chovala stejně.Přesto takto ji nenajde spíš přiláká nežádoucí pozornost.Eleanor se ho možná snaží uklidnit a možná má i pravdu. „Jo Velociraptorové jsou jako vlci loví ve smečkách.Myslím si že později bychom si měli promluvit o pořádné ochraně.Asi jako měli v Jurském parku.“dodám a nakonec se rozhodnu že se vydám s Eleanor hledat ostatní protože čekat tady se mi moc nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Všude je mnoho mrtvích. Já pomalu mířím k hlavní budově pokud se tomu teda dá vůbec říkat. Sice se mi už hlava nemotá tak strašně jako když jsem vylezl, ale půlku cesty jdu jako bych měl pořádnou opici. Vždy když najdu nějaké tělo tak se zastavím a sáhnu mu na krk jestli nenahmatám tep. Nemám příliš velké štěstí. Ty co jsou roztrhaní ani nekontroluji ty nemají šanci že by žili. Vypadá to tak, že hlavní budova byla nejbytelněji postavená ze všech, alespoň jak to vypadá jelikož z ní ještě pořádný kus stojí. Když se domotám k ní tak už jdu celkem rovně jako bych měl menší opici. Zatracená hlava. Takhle jsem se necítil ani po oslavě mého přijetí na akademii, pomyslím si a opatrně se dotknu hlavy jak to dělají opilci ta bolest je ovšem většinou vevnitř. U mě to není tak docela pravda, rána do hlavy mi na hlavě zanechala bouli, která bolí jako čert. Nikdo. Museli už odejít nebo zemřít. Musíme se rychle pohnout ty hajzlové si nedají moc načas. Za chvíli se tu objeví, aby se najedly, pomyslím se a rozhlédnu se po okolí. Pak zaslechnu hlas, který volá o pomoc z budovy. Halo? Kdo tam je? A hlavně jak to tam vypadá? Zavolám jim v odpověď. Odložím svoji pušku mimo dosah budovy a pomalu se k ní vydám. Moc se mi tam nechce bez toho, abych věděl jak to tam vypadá ta budova se může kdykoliv zhroutit a nedej bože kdybych tam s něčím posunul což budu nejspíš muset. Sehnu se nakouknu dovnitř. Hledám místa, kam bych se mohl dostat bez problémů, aniž bych se ohrozil. Zatracená práce. Ještě že nejsem tak nařachaný jako jiní jinak bych se tam neprotáhl, pomyslím si a pustím se směrem odkud zněl hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Po vyběhnutí kopce se mi skoro zastaví srdce...Nechápu to...nevím pořádně na co se to koukám. Je někdo v pořádku? Žije někdo? Prosím...ať někdo žije...ať jsou v pořádku... pomyslím si, ale moc nedoufám v přeívší. Jdu jak nejryhleji to jde, občas i popobíhám. Doběhnu do trosek FS... Mám trochu strach promluvit, nebo spíš zavolat aby se nevrátili ty potvory co to způsobili... Nakonec se rozhodnu, že na to prdím, protože pokud nikdo nepřežil tak jak asi já tu sama přežiju? "Háló?! Plukovníku? Vráno!" začnu volat a rocházet a prohledávat trosky. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Chvíli se nic neozývá, ale pak uslyšíš zase ten hlas. "Tady zástupce velitele podplukovník Raynolds! Situace zde není moc dobrá. Podpěrné trámy toho asi už moc dlouho nic nevydrží, je nás tady 5 z toho dva mají těžší zranění. Nemůžeme pryč, jsme v jednací místnosti, ale vchod je zablokovaný trámem, který by mohl jít odsunout z druhé strany." Podaří se ti do domu dostat původním vchodem, který je sice poškozený ale dá se použít. Už po pár metrech plných nepříjemně vypadajících částí budovy, která působí dojmem ala buch ti na hlavu spatříš dřevěný trám, který blokuje cestu do místnosti. Skrz škvíry zahlédneš postavy na druhé straně. Taky mírně zavržou trámy, které drží budovu, takže asi bude třeba jednat rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Voják se zadívá na Eleanor mírně pochybovačně zdá se, že se mu moc riskovat čekání nechce. Žena ta je dost vystrašená už tak, takže nic ani neříká. Dva zachránění mužové, jsou naštěstí v dost dobrém stavu aby mohli Eleanor pomoci hledat. "Neměli bychom však příliš otálet madam. Dravci se mohou přiblížit brzo a pokud zde někdo přežil a byl schopen pohybu určitě opustil toto místo." Podotkne voják věcně. Mezitím Jill, Eleanor a dva mladí mužové s menší rojnici prohledávají okolí. Bohužel však nacházejí jen další mrtvá těla. Zdá se, že většina přeživších už je pryč, nebo žádní nejsou. Je to smutné hodně smutné, ale musíte myslet i na sebe. Mezitím žena kouká na Gregoriana. "Je mi líto tvé ztráty, ale děkuji, žes mne zachránil..." Šeptá roztřeseně, zatímco se druhá část skupiny vrací. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Dívka se mne snaží uklidnit, že je naděje. I tak mne v srdci moc nezbývá. "Nevím šla s ostatními lékaři podívat se do budovy a pak měla přijít za námi, ale už nepřišla..." Pak střelím pohledem po druhé dívce, která začne mluvit o Velociraptorech. "Je vidět, že se moc nevyznáš. Velociraptoři loví sice ve smečkách ale nejsou to jen mrchožrouti loví si převážně sami a práve proto se združují ve skupinkách." Zavrtím hlavou mírně podrážděně a sleduji, jak prohledávají okolí. Slova vojáka ani té ženy co jsem zachránil mne moc neuklidňují, ale snažím se být trpělivý. Vracejí se sami. "Snad je s jinými přeživšími....měli bychom jít." Vzdychnu tiše a mírně zlomeně. Stisknu čelist a snažím se tvářit nějak bezvýrazně. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Seběhla jsi rychle dolů a začala se rozhlížeš a prohledávat trosky. Na to jak bylo město ne zas tak velké nyní je to rozlehlý odpaďák. Najít ut někoho bude jako hledat jehlu v kupce sena. Vidíš mrtvé vojáky a trosky u pozůstatků brány. Zdá se, že snad nikdo nebyl ušetřen. "Haloo tady!" Zahlédneš jak mává nějaká ruka nedaleko mezi troskama. Když doběhneš blíže vidíš správce pro civilisty Yuka Ho-iaa. "Díky bohu." Vydechne. Vidíš, že na něm leží nějaký trám takže nemůže hýbat nohama, pokud jsou zlomené bude to skutečně zlé. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Nevím jak dlouho hledám, ani pořádně nevím v jáké části FS jsem. Najednou zahlédnu mávat něčí ruku a slyším někoho volat. Roběhnu se k němu. Je to správce pro civilisty. "Co se stalo?" zeptám se mezitím co se pokouším z něj dostat trám, nějak bezpečně abych mu neublížila. Žijou i ostatní? Žije Darios? ptám se sama sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Trosky Spražím bláznivou ženskou pohledem. Zrovna dvakrát není vhodné řešit tady ještě víc ty potvory a ona to tu rozvrací… A ještě ke všemu v takové situaci. Podívám se na tu druhou, tu vyděšenou a jemně jí položím ruku na rameno. „ Chvíli potrvá než se objeví, ale musíme si pospíšit. Bude to dobré, nebojte.“ Řeknu jí snad trochu uklidňujícím hlasem a vydám se hledat dívku, kterou hledá ten muž, ale nikde nikdo živí. Nakonec to tak jako tak vzdám, jen posbírám všechno co by se mohlo hodit a vrátím se zase zpátky. „ Je mi to líto, ale nikde tu není. Ale ještě může být v jiné skupině. Snad na ně narazíme, ale teď už musíme jít.“ Zadívám se mu do očí. Vidím jak je zničený a podrážděný. Potřesu hlavou a dojdu k větvi, která na mě předtím spadla a pokusím se jednu delší pevnou z ní oddělit. Oškubu přebytečné větve a listí a podám mu jí. „ Bude ti to teď muset stačit. Snad ten kotník nebude nic tak strašného a brzo se to dáš dohromady.“ Podívám se po ostatních. Vojákovi i muži, kterému jsem teď dala hůl ještě překontroluju nohy a dobře to stáhnu. „ Mimochodem jsem Eleanor.“ Představím se a trochu se narovnám. Nakonec posbírám všechno co jsem našla a povzdechnu si. „ Musíme jít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Zatracená práce s nimi, pomyslím si rozmrzele zatímco se protahuji pod jedním z trámů. Skoro vždy když o něco zavadím tak něco upadne a pár z padajících předmětů jen těsně mine mou hlavu. Vždy když se tak stane tak si pro sebe zanadávám. Nenadávám nijak na hlas, ale zase ani ne příliš potichu. Po chvíli hledání najdu konečně tu místnost. Bohužel se zřejmě začíná budově nedařit a trámy nad námi se tváří jako by to už chtěli vzdát. Kam jsem to zase vlezl, proletí mi hlavou a urychleně se přesunu k trámu. Nemáme čas, pane. Ty z vás co mohou se připravte odtáhnout zraněné. Jakmile odsunu trám tak vyražte a co nejrychleji pryč jinak nám to spadne na hlavu, pronesu k členům vedení na takové nesmysli jako jsou pozdravy tu není čas. Přejdu v poklonu k trámu a chytím ho za volné místa. Najdu si pevný úchop a zapřu se nohama. Jdem na to, upozorním je a napnu svaly. Vší silou táhnu za trám, abych ho odtáhl od zabarikádovaných dveří, alespoň natolik, aby se mohly protáhnout. Jakmile je mezera dostatečně velká tak přestanu, aby ten trám, alespoň ještě trochu podržel strop. Chytnu prvního zraněného, který se v otvoru objeví a chytím ho v podpaždí. Okamžitě se vydám cestou kudy jsem přišel a zraněného táhnu za sebou. Nechci se tu příliš zdržovat a tak ani nemohu moc dbát na jeho zranění. Pokud bych se o něj příliš staral velmi lehce bychom mohli zůstat pod sutinami všichni. |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro Ten voják říká že bychom měli odejít protože v okolí jsou další dravci a tak bychom měli opustit tohle místo.S tím souhlasím čím dřív odsud zmizíme tím lépe.Vydám se i s ostatními pátrat po někom kdo přežil bohužel nacházíme pouze samé mrtvé.Rozhodnu se najít to co by se nám mohlo hodit a sebrat něco z toho co unesu. Ano nečekala jsem že to takto dopadne vypadá to že to půjde od špatného k horšímu i když Rhyse bychom ještě nějak zvládli,ale tohle?Nájezd Tyranosaurů,ale proč?Tahle velcí dravci neloví ve skupinách. „Já neříkala že se v tom vyznám jenom co nás asi čeká.Velociraptoři jsou jako vlci,ale dobře mám jinou otázku.Určitě to budeš vědět když víš všechno.Myslíš si že je možné zpívat sopránem potom co tě kopnou do rozkroku?“zeptám se pak a usměji se na něj. „Nebo proč sem přišli ti Tyranosauři takhle velcí dravci neloví spolu,ale jsou to samotáři.Správně se měli porvat po cestě říká ti něco slovo kompetice?“dodám potom.Ta žena která se jmenuje Eleanor se snaží všechny uklidnit.Dobře mohla bych to udělat taky nebo jim spíš říct pravdu.Samozřejmě poněkud jemně nemůžu jim rovnou říct že je po nás.Můžu třeba říct že jsme v ringu s dvěma boxery se zavázanýma očima to zní rozhodně lépe. „Dobře pojďme ke zbytku budov.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Kývnu a kouknu na Eleanor. "Zvládnu to a ano musíme jít. Snad někoho ještě potkáme." Snažím se zahnat myšlenku na to, že by byla má sestra mrtvá. Pak se však ozve ta druhá dívka s dost namyšlenými poznámkami. Výraz v obličeji mi ztvrdne a probodnu jí přísným pohledem. "A právě proto je vidět že o zdejší fauně ani o té co byla na Zemi nevíš vůbec nic." Ruka mi bezděky slétne ke koltu, který mám stále u pasu, jako svou policejní zbraň. "Ohrož nás a nebudu váhat střelit tě do nohy, aby dravci sežrali tebe a ne nás." Ano tohle bylo dost chladné a taky to tak vyznělo pak už se na Jill ani nepodívám a kulhavě popojdu vpřed a rozhlédnu se kudy nejlépe odsud. "Zdá se, že zdejší Tyranosauři mají nějaký důvod proč spolupracovat, možná už nejsou největšími dravci zde, a nebo mají kritickou dobu." Tento poznatek byl řečen spíše Eleanor s Jill nehodlám dál debatovat. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Hra o čas Nechápu jak ta ženská teď ještě může myslet na to, že by někomu ubližovala. Ona není normální a potřebovala by mě párkrát navštívit v poradně. Ovšem i já jsem teď rozhozená a ne úplně v klidu. Tohle je ale špatná situace a když už se rozhdnou se hádat nevím nevím jestli je dobré mezi ně lést. Hrát si na hrdinku a pak skončit zkopaná a nebo zastřelená? Asi pořád lepší než skončit sežraná. „ A dost!“ Jediný krok mezi ty dva berany. Gregorianovi sundám ruku z pistole a zadívám se na tu druhou ženu. „ Uklidněte se oba dva. Na tohle nemáme čas… Ty už konečně mlč… mluv jenom ve chvíli, když už to bude potřeba a bude to věcné… a ty…“ Otočím se na Gregoriana. „ Když jí střelíš, akorát je přilákáš rychleji.“ Povzdechnu si a stáhnu ruku z té jeho. Ještě jednou se na oba dva podívám a posbírám věci. Ta žena se mi nelíbí, vážně nemá rozum. Jak někoho agresivního sem mohli pustit? Nechápu. Ovšem, když se jim sem povedlo pustit tolik teroristů, tak proč ne taky někoho nevyrovnaného. Jakmile Gregorian začne mluvit, kouknu na něj a zamyslím se. Ohledně dinosaurů toho zase tolik nevím, ale alespoň něco jsem o tom četla než jsem se vydala sem. „ Četla jsem jednu studii o tom, že je možné že žili v rodinných smečkách a dospělci pomáhali mláďatům s lovem a přežitím. Prostě se o ně starali.“ Pokrčím rameny. Mě tolik zvířata nezajímají, spíše mě fascinují lidé a jejich pochody. „ Bylo to podloženo nálezem nějakého příbuzného Rexe.“ Dodám nakonec a upravím si batoh s věcmi na zádech. „ Myslím, že by jsem měli vyrazit. Ale kam, vyzná se tu někdo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Podaří se ti uvolnit správce pro civilisty ze zajetí sutin a on úlevně vydechne. "Tyranosauři...napadli nás celá skupina, vše tu zničli, probral jsem se až před chvíli." Hekne a zadívá se na nohy. "Asi mám jednu zlomenou." Podotkne věcně a rozhlédne se. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro "Rozumím chlapče!" Křikne zpátky a tobě se podaří dostat trám pryč natoli, aby mohli ostatní projít. První vidíš jak vychází dva muži v bílých pláštích, Pak se objeví hlava velitele, který ti podává třetího a sám se vrací pro čtvrtého, kterým je voják. Všichni se vypotácíte ven s kašlem, jelikož se rozvířil usazený prach v budově. O chvíli později co jste venku s praskáním povolí další trámy a vchod se uzavře, jestli tma ještě někdo byl tak už má asi smůlu. Nicméně nyní jsi tu ty, dva muži v pláštích, podplukovník, který drží nějakého vojáka a pak muž v plášti, kterého držíš ty. "Díky za záchranu chlapče tobylo o fous." Děkovně kývne a rozhlédne se jaká je tu spouť. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro "Doktorka má pravdu jdeme než nás něco sežere, jestli nás někdo ze skupiny bude ohrožovat hloupostma necháme ho tady já umřít kvůli někomu z vás nehodlám." Ozve se ten voják a rozhlédne se. "Pár kiláků támhle lesem by měla být menší výzkumná stanice třeba se někteří přeživší přesunuli tam." Navrhne a sleduje jak se vy ostatní rozhodnete, ač on už rozhodnutý a je a 3 civilisté, které sebou máte už asi taky. Chtějí řpežít a to chcete asi všichni. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro "Cože?!" vykřiknu když řekne, že zaútočili tyranosauři a ještě ke všemu ve skupině. "Co se to kurcinál děje, však tyranosauři by na sebe zaútočili, protože by viděli v tom druhém konkurenci, navíc...tyranosaurus je spíše samotář. Děje se něco divného." prohodím. Kouknu mu na nohy. Jestli je jedna z nich opravdu zlomená tak si najdu nějaká dostatečně dlouhá prkna a pomocí nože, který nosím v botě si ořežu nohavice u kalhot a udělám z nich jaký obvaz a zavážu onu zlomenou nohhu mezi dvě prkna tak aby byla co nejrovněji, aby ho to bolelo co nejmíň a hlavně aby s ní nemohl oc pohybovat. Pak schovám nožík a podepřu ho. "Odvedu Vás někam kde si budete moci sednout a pudu hledat další živé, jestlu ještě nějací jsou..." řeknu mu. Pomohu mu vstát. Podepírám ho tak aby nemusel došlapovat na tu zlomenou haksnu. Vydáme se směrem kde bývala budova "velitelsví". Třeba přežila relativně v pořádku. Cestou se rovnou rozhlížím jestli ještě někoho neuvidím a volám. "DARIOSI, PLUKOVNÍKU, NĚKDO, KDOKOLIV!" křičím conejvíc dokážu. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Podaří se nám vytáhnout zraněné ven z budovy. Během postupu se rozvířil prach a donutil nás kašlat. Venku uložím zraněného na zem, aby se pak na něj mohl někdo podívat a vezmu si svoji pušku, kterou jsem tu nechal. Pane, odpovím mu na jeho poděkování a taky se rozhldednu po okolí. Sem tam se pohybují nějací doktoři nebo lidé a snaží se zachránit zraněné nebo něco z vybavení. Dlouho jsme se zdrželi. Mrchožrouti tu budou co nevidět nejlepší by asi bylo opustit tuto oblast a prozatím se stáhnout jinam. Pro vybavení se můžeme vrátit i později to dinosauři nesnědí. Případně bych si měl najít nějaké vyvýšené místo, abych mohl udržet pár mrchožroutů v bezpečné vzdálenosti, i když to by je nezdrželo na dlouho, pomyslím si a sáhnu si do kapsy, kde mám svoje náboje. Vždy si sebou nosím dostatek, kdybych neměl čas doplňovat náboje v boji, ovšem na delší dobu je to směšné množství. Jaké jsou rozkazy Pane podplukovníku? Zeptám se ho. Předpokládám, že už přišel s nějakým plánem, který je buď podobný tomu co bych udělal já, nebo něco úplně jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Nedá se říci, že by mne Eleanor uklidnila, ale mlčky pustím hlavici koltu a podívám se na ní. "Nejsem idiot, kdybych jí chtěl střelit bylo by to skrz něco, aby to bylo tiché a nelákalo pozornost." Podotknu neutrálním tónem a pak kulhavě následuju vojáka, který nás hodlá vést. "Bezva zelený mozek vepředu. Ještě, že ne ta doktorka s vypadlaným mozkem co ví o prehistorii hovno." Pomyslím si ohledne Jill a našeho vojáka a jdu raději dál. "Jo to je možný. Každopádně k tomu důvod měli a teď nám vědět jaký moc stejně nepomůže." Pokrčím rameny a raději se rozhlížím kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro „Jistě,ale já neříkala že o tomto tématu něco vím není to můj obor.Ale já mám dva doktoráty a ty jen spoustu keců.“odpovím pak tomu muži o kterém vím že vědec není a voják taky nebude.Takže je jenom obyčejný civil.a zřejmě někdo jehož inteligence je napojena na jeho pistoli. Budu hádat policista když to šlo se ze Zemí do háje bylo až dojemné jak se snažili zachovat způsoby starých časů na které byli zvyklí.To bylo jako když mluvili o posílání věcí na Zemi.Země je vyřízená my se o to postarali. „Já neříkala že to udělám.Jen jsem položila otázku což by jsi věděl kdyby jsi neměl IQ tykve s násadou na tvou pistoli.“dodám pak. Teď jsi tomu dala a on tě střelí mezi oči.Tihle lidi jsou cvoci narušíš jejich ego a pic.Ale bude si muset pospíšit než ho pozvracím.Šok odeznívá a tak myslím že bud zvracet.Oprava vím že budu zvracet. Pak se do toho vloží ta žena a já odpovím jí. „Já mluvím věcně nemůžu za to že když je pán idiot tak se aspoň tváří že ví všechno.Pardon ...“ Pak začnou mluvit,ale já to nevnímám a spíš se snažím vyřešit pochod svých střev.Bohužel neúspěšně a tak to jde ven.Eleanor má štěstí že je mimo,ale Gregorian nejspíš schytá plnou dávku.Utřu si ústa hřbetem ruky a pak řeknu: „Omlouvám se šok odezněla a tak musím ...“nedořeknu odběhnu a začnu zvracet jako bych ze sebe vymýtala ďábla.Potom se rozhodnu přidat k ostatním a jít tam kde by mohly být nějaké budovy které ještě stojí. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Čím dál méně času… Jsem ráda, že se ozve voják, aby mě podpořil s tím, že mám pravdu. Už abychom konečně vyrazili. Ještě lepší je, když řekne, že je tu někde výzkumná stanice a že by mohla být možnost, že se tam přesunuli další z přeživších. Třeba tam bude někdo rozumný, kdo by mě mohl ošetřit, svěřit se totiž do rukou té bláznivky vážně nehodlám. I když mě žebra opravdu hodně moc bolí. Možná je nějaké zlomené, ale kdo ví… naraženiny většinou bolí víc než zlomeniny. „ Já neřekla, že si idiot přece…“ Zadívám se Gregorianovi do očí a potichu si povzdechnu. Vydám se mu po boku, nedávajíc najevo, že semnou něco je. Oni teď nepotřebují další starosti se mnou. Mají svých dost. Hlavně Greg.Jakmile se do toho ale zase pustí ta blondýna, otočím se na ní a zamračím se. „ Prosím už mlč. Na chvíli buď zticha a mluv jenom když to bude potřeba. Všichni tu máme jen jedny nervy a….“ Najednou ale začne zvracet. Mě se to díky bohu vyhne, ale chudák Gregorian to schytá úplně celé. Zadívám se na ní jestli tohle myslí smrtelně vážně a poněkud znechuceně sleduju jak se jí dělá zle znovu. Sama k tomuhle nemám daleko, ale popravdě já si to radši nechám až budeme někde daleko odsud. Nadechnu a vydechnu než se podívám znovu na tu holku. „ Až přestaneš zvracet, neotvírej už pusu…“ Poradím jí a podívám se na Grega. Vážně nevím co mu na tohle mám říct, hlavně doufám, že jí teď vážně nezastřelí. Oba dva by potřebovali ledovou sprchu. „ Budeš to muset přežít než se dostaneme do bezpečí… hlavně… hlavně jí nezastřel..“ Nahnu se k němu a radši stojím trochu tak aby na ní hned nemohl. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Samantha a Darios "To nemám tušení, ale byl to masakr." Zatne zuby a s tvou pomocí se dostane na nohy. Na jednou nemůže došlapovat, nejspíše je opravdu zlomená. Vydala ses k velitelské budově a k tvému štěstí tam byly vidět už z dálky mezi troskami nějaké postavy. Podplukovník si přeměří Dariuse pohledem a rozhlédne se po svých lidech. "Musíme se dostat odtud na nejbližší záložní stanoviště a..." Zamračí se a podívá se směrem mezi trosky. "Támhle jsou další dvě postavy!" Pousměje se a postupně jde rozeznat ženská postava a muž, který se o ní kulhavě opírá. "Až se tu sejdeme tak se nějak snad dáme do kupy." Kývne na Dariuse, že může pro dívku dojít a pomoci jí. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Gregorian, Jill a Eleanor "Nekecejte furt a spíše šlapejte je to docela daleko, a můžem mít cestou potíže." Pokračuje voják v cestě a dívka i dva zachránění muži jej následují. Jdete dál mezi troskami, zdá se, že už tu asi nikdo není. Brzy postoupíte až k ledu, mezi zbořenými palisádami. Zdá se, že tohle bude nebezpečná cesta. Taky vám z toho není nijak dobře. Někteří z vás tu jsou noví a tohle bude určitě zážitek. "Držte se blízko tyhle lesy, jsou docela nebezpečné." Podotkne voják věcně za chůze a rozhlíží se obezřetně kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Jill a Eleanor Voják se ujmul vedení a s ostatními civilisty nás vedou k nějaké výzkumné stanici. "Výborně, alespoň něco pozitivního." Pak ale otráveně zatnu zuby, když opět uslyším tu otravnou ženskou s jejími hloupými kecy. Pak ucítím nepříjemné šplouchnutí o mojí bundu. Sevřu ruku v pěst, Eleanor je blízko a snaží se mě uklidnit zatímco Jill dál zvrací. Mám od toho celé záda bundy. "Sakra já tu děvku zabiju!" Rychlým pohybem ze sebe stáhnu bundu a natočím se jejím směrem. "Možná nemám tituly, ale nemám nasráno v kalhotách strachem jako ty tak už sklapni protože já se kvůli takový hubatý pitce sežrat nenechám." Než stihne reagovat při svém narovnávání mrsknu bundu vpřed a ta se poblitou stranou nakrásno připleskne na hlavu Jill. "Fuj ty vlasy, bych od toho nechtěl mýt." Pak přidám do kroku a snažím se nevnímat namožený kotník a slétnu pohledem k Eleanor. "Jestli budeme mít ovinadlo tak ti ty žebra trochu stáhnu ať je to lepší." Podotknu věcně, protože to není už těžké odhadnout sestra mě naučila v jistých věcech hodně navíc u El je vidět, jak namáhavěji dýchá i bez větší fyzické zátěže a že jí hlubší nádechy nedělají zrovna dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Cesta je vážně nic moc... Voják po nás už ovšem začíná vyjíždět. Chápu, že je nervosní. Chápu to. Ale není moje vinna, že ta koza ještě pořád dělá problémy. Vážně mě ale překvapí Gregorian se svou reakcí, když na ní hodí svojí bundu a ta se jí připleskne na vlasy. Kousnu se do rtu, abych se nezačala smát a raději odvrátím pohled. Ono totiž kdybych se smála, akorát bych si přidělala bolesti. A to nemám zapotřebí. „ Ovinadla budou potřeba jinde. Já to zvládnu, nic tak strašného to není. Opravdu.“ Pokusím se usmát a pak raději odvrátím pohled stranou. Nemusí vidět, že mě něco bolí. Špatně se mi dýchá. Opravdu špatně, ale odpočinu si až budu moct a bude to dobré. Ostatně teď by se mi mohli stát i další a horší věci. Třeba by mě mohlo něco sežrat. „ Nedělej si starosti. Nic to není, jenom jsem se trochu pobouchala.“ |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Pokračujeme k velitelství. Na můj křik se nikdo neozval tak jsem se utlumila. Pomáhám správci seč to jde. Postupujeme docela pomalu. Po nějaké době vidím velitelství a nějaké postavy. Zatím je nerozeznávám. Díky bohu nejsme jediní kdo přežili. No, ale já nepřežiju pokud je to Darios či plukovník a nebo ještě lépe oba dva...Jeje jestli to jsou oni tak je to moje smrt... pomyslím si. "Vím, že se to nehodí, ale druhá výprava už dorazila?" zeptám se po cestě k velitelství. Ani nevím jak dlouho jsem byla pryč. napadne mě. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Na mou otázku co teď bude dál mi začne odpovídat. Pak se zarazí a podívá se na nově přicházející postavy, které se najednou objevili a blíží se k nám. Takže se přemístit a doufat že tam ostatní dorazí? Budeme muset zachránit hlavně nějaké množství nábojů to bude nejcenější surovina. Jídlo se dá sehnat vždy, ale nebylo by na škodu ho zde najít co nejvíc, pomyslím si. Svoji pušku si pověsím na rameno a otočím se směrem k nově příchozím. Takže další dorážejí.... počkej tu postavu znám, uvědomím si najednou a strhnu. Mám dobré oko i bez přibližovací čočky, kterou mám v tuhle chvíli v kapse svého plášťě a tak jí poznám. Ona to dokázala vrátila se...... Já ji zastřelím, pomyslím si. Chvíli bojuji s chutí sundat si z ramena odstřelovačku a rovnou ji poslat tam kde slunce nesvítí. Takovou chuť mívám docela často a zatím jsem to nikdy neudělal. Ani tentokrát to není vyjímkou a na pokývnutí podplukovníka jim vyrazím naproti. To je dost že jsi se konečně vrátila. Jak vidíš tak na to zrovna není čas vynadám ti až to bude bezpečný, oznámím ji když dorazím k ní. Mám chuť přidat něco o nakopnutí do zadku nebo zastřelení, ale na to ji mám příliš rád a ona to ví a pořád toho zneužívá. Podepřu zraněného z druhé strany a pomohu jim k podplukovníkovy. Pane, kývnu na plukovníka, když tam dorazíme a zraněnému pomohu se posadit. Prohlédnu si Samathu jak je na tom jestli nění někde zraněná když se takovou dobu toulala v divočině. Jak jsem dopadl já oproti tomu co jsi mě viděla naposledy nejsem tak čistý moje černé oblečení nachytalo poměrně velké množství prachu z bortících se budov. Až na pár škrábanců (trochu víc) jsem víceméně v pořádku až na hlavu kde mám ze strany trochu zaschlé krve v místě kam mě trefil ten kámen. |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro Eleanor se tu snaží dokázat jak je chytrá navíc ona neřekla že je ten dotyčný idiot to jsem řekla já.A Gregorian je idiot protože je jen civil a já mám dva tituly.Navíc já se tu nesnažím vytvořit zdání jak mi je. Já jsem skvělá my rány nezašíváme my krvácíme na zem.Jak to jen popsat? Navíc jsem se potom co jsem se pozvracela omluvila,ale pochopí to někdo?Ne.Navíc mám pocit jako by mně někdo sledoval ovšem když se otočím tak zjistím že za mnou nikdo není.A co pak uslyším jen další poučování.Mám chuť jí říct jaká to je kráva ovšem to by možná mohlo začít rvačkou kdy bychom se váleli po zemi a tahali se za vlasy. A ostatní muži budou mít zábavu jak se tady na zemi pereme. Tedy kromě Gregoriana který nebude mít klid dokud tady někoho nezastřelí.No a co pak čekám když ostatní zareagují?Vždyť jsem se omluvila,ale pochopí to někdo?Ne navíc jsem ho jenom pozvracela,ale tady všichni mají spoustu řečí.A hlavně pan Idiot a tak nakonec se rozhodnu stáhnout a utřít si vlasy.Myslím si že mně nikdo postrádat nebude a taky se mi i povede najít nějaký hadr.Když si po vyčištění postříkám vlasy dezinfekcí zatočí se mi náhle hlava.Pak si sáhnu na místo kde jsem předtím utírala a nahmatám bouli.Naštěstí to je jen boule,ale i tak to není dobře.A pak si všimnu že mně opět někdo sleduje.Otočím se a všimnu si muže v modro černém oblečení s krátkými černými a H na čele.Sice nevím kde se tu vzal,ale vím že by tu neměl být.A když pak zmizí jdu za ním a snažím se ho najít,ale nikde není. No tak Jill přece sis ho nevymyslela. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Když Darios pomůže Samanthe a správci pro civilisty až na vaše malé shromaždiště u hlavní budovy, nebo spíše u toho co z ní zbylo. Podplukovník Raynolds si jí přísným pohledem prohlédne. "Desátníku Dreamfull, nebýt vyjímečná situace vyvodil bych okamžitě závažné důsledky za nepovolené opuštění základny. Nicméně to bude muset nyní počkat." Pohlédne na Daria a pak na zraněného vědce a vojáka o které se starají už zbylí dva muži v pláštích. "Nejsme ve stavu, kdy bychom mohli cestovat pěsky. Seržante Skyere vezměte si sebou desátníka Dreamfull a prohlédněte okolí. Zkuste najít něco pojizdného popřípadě zbraně nebo něco jiného k užitku, přeživší nevyjímaje. Máte půl hodiny já mezitím dohlédnu na zbytek naší skupiny." Oznámí vám podplukovník a zkontroluje svou příruční zbraň na stehni, že je nabitá. Není to nic moc, ale asi lepší než nic. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Voják jde stále vepředu v závěsu s oněma dvěma civilisty a civilistkou, které jste zachránili. Gregorian a Eleanor jsou za nimi a povídají si a Jill na konci trošku mimo. "Ty žebra si ošetřete doktorko, nemůžeme si dovolit ztratit jediného medika skupiny." Oznámí věcně ale v celku přívětivě za chůze voják a pak se za chvilku zastaví a ohlédne. I vy se ohlédnete a slyšíte kroky Jill a vidíte ji jak se vrací kamsi zpátky totálně mimo. "Bože to je praštěná ženská už má i halucinace." Přejde rázným krokem voják za ní a pak Jill praští pažbou do zátylku. Té se jen zatmi před očima a ona se složí jako skládačka k zemi. "Vezmi ji doktorka se na ní pak podívá, teď alespoň nebude překážet a blbnout." Kývne voják na jednoho z civilů, který nebyl zraněn a ten si jí vezme mírně neochotně na záda a pak opět můžete pokračovat. "Hned je tu větší klid." Ušklíbne se voják spokojeně. Nicméně chování Jill pro Eleanor nasvědčuje na otřes mozku ač třeba slabý, ale bude chtít se na to podívat, teda pokud to ta šílená ženská přežije. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Já jen mlčky kývnu a pak kajícně sklopím hlavu. Pro tohle výmluva neexistuje, neměa jsem základnu opouštět, Darios to sice věděl, ale nic neřeknu nechci uvést do malér i jeho. A co teprve plukovník... pomyslím si. "Já vím pane, pro to není žádná omluva, nevím co říct, snad jen...omlouvám se." řeknu a v mém hlase je znát, že opravdu lituji toho co jsem provedla. Pak začne mluvit na Daria. Já mlčím a čekám co Darios řekne a pak se s ním vydám hledat všechno co by mohlo být alespoň trochu užitečné. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Podplukovníkova poznámka mě moc nepotěší, ale s tím se nedá nic dělat. Asi mohu být rád, že ji hned na místě nezastřelil což bych nejraději udělal já. Postavím se do pozoru a zasalutuji na jeho rozkaz, pak se s Sam okamžitě vydáme do okolí. Už to nedělej. Jinak tě asi vážně už zastřelím, poznamenám k Sam. Je to vlastně muj vlastní způsob jak říct, že jsem se o ní bál. Což ovšem neznamená, že se zlobím. Srovnám si pušku na rameně a sehnu se k troskám. To co mě v tuhle chvíli zajímá kromě vozidla nejvíc je munice. U sebe nějakou mám, ale její zásoby jsou omezené. Jak si na tom s náboji do pistolí? Zeptám se Sam zatímco se narovnám a pokračujeme dál. Rozhlížím se po nějakém nerozšlápnutém vozidle případně nějaké vybavení. Míříme směrem k muničnímu skladu i když pochybuji, že by něco z něj přežilo. Zvlášť pokud se tam vznítil jediný plamínek tak to mohl být pěkný ohýnek. Navíc kousek od toho by mělo být to co zbylo z parkoviště vozů hlídky. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Uspaná Jill a má žebra Pohlédnu na vojáka, když přívětivě oznámí, abych si nechala ošetřit svoje žebra. Já vím, že bych měla, ale zbytečně plácat na naražená žebra věci, které budou potřeba jinde se mi moc nechce. „ Ošetřím se, hlavně ale potřebujeme všechny tyhle věci jinde.“ Povím mu s povzdechem a ohlédnu se, když zaslechnu kroky, které jdou pryč. Zamračím se, ovšem než stihnu cokoliv říct, už dostane pažbou do hlavy. „ No její chování naznačovalo, že by mohla mít otřes mozku, ale teď už to bude asi stoprocentní.“ Uchechtnu se a potřesu hlavou. Zadívám se na její bezvládné tělo a zkontroluju tep i oči. „ No je tu aspoň klid… až se probere, bude to asi horší.“ Podotknu směrem k tomu co jí praštil do hlavy. Nakonec se vydám znovu po boku Gregorianovi, ale tentokrát mlčím. Pokud nezačne mluvit on. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Všude je spoušť a maras. Raději některá těla ani neprohlížíte, jelikož jejich stav je na opravdu pěkné zvednutí žaludku. U některých už člověk ani nepozná, kdo to vlastně byl. Nicméně většinu z toho zakrývají trosky, me kterýma se pohybujete. Při vašem urputném hledání nakonec po cestě objevíte dvě nepoškozené pušky.  Nejspíše patřily vojákům, kteří se snažili bránit základnu. K nim pak na cestě k muničáku, se kterého jak poznamenal Darios opravdu moc víc než hromádka trosek a popela nezbylo, sesbíráte ještě 4 zásobníky do těchto pušek. A taky se vám podaří vyprotit 3 pistole z těl některých mrtvých a 5 zásobníků do nich.  Pak už konečně dojdete na parkoviště vozidel. I to je v příšerném stavu většina vozidel je na sračku, buď rozšlápnutá neopatrným tyranosaurem, který prostě neumí chodit opatrně, nebo zničená výbuchem muničáku. Nicméně zaujme vás jedno, které vypadá ještě použitelně.  |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Všichni postupujete kupředu. Onen civil, který nese omráčenou Jill, se už docela potí, ale snaží se její váhu ustát. Druhý Ciliv kulhá za ním a vedle něj jde žena, kterou zachránil Gregorian. Vepředu jde vestředu stále váš nyní vedoucí člen skupiny onen voják. Na konci jde nyní Eleanor a Gregorin. Po chvíli chůze voják najednou zvedne výstražně ruku a zaklekne. Všichni se zastaví přikleknou do vysoké trávy. Uslyšíte kus před vámi nepříjemný klapavý zvuk a kroky.  Asi o 10 metrů před vámi jde tento tvor. Ti zběhlejší poznávají Velociraptora. Dost nepříjemný druh Raptora, který většinou bývá ve smečkách a umí být docela nepříjemně nebezpečný a smrtící. Je to přirozený a rychlý lovec. Je vidět, jak někteří ze skupiny zatuhli. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro S Dariem prohledáváme trosky a mrtvoly, ale některé mrtvoly jsou vážě na sračky...a nejen lidi, ale i budovy. Na cestě k muničáku najdeme dvě nepoškozené pušky k tomu 4 zásobníky, jinak nic moc. No z muničáku toho moc nezbylo. "Hezkou spoušť tu nadělali..." prohodím a rozhlížím se kolem. Ještě se nám zadaří nají tři pistole z mrtvol a pět zásobníků do nich. "Takže čtyři pistole a skoro šest zásobníků, dvě pušky a 4 zásobníky, alespoň něco." poznamenám. Tou čtvrtou a skoro šestým zásobníke myslím svojí pistol a v ní skoro plný zásobník. Na parkovišti najdeme jedno v celku normálně vypadající vozidlo. "Kde je plukovník? Toho se vám nepodařilo najít?" zeptám se Daria, zatímco míříme k autu. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Procházíme zničenou krajinou, kterou nám tu zanechali dinosauři. Pořád slyším jejich řev, když na to vzpomínám nebylo to moc příjemný. Nejhorší na tom bylo, že jich bylo hodně. Ještě nikdy na nás nezaútočili přímo a už vůbec ne v takovémhle množství. Kdybych byl na stanovišti tak by to mohlo být lepší, poznamenám. Sám si uvědomuji, že v budově jsem téměř k ničemu vzhledem k tomu, že jsem sniper. Během cesty najdeme dvě pušky a tři pistole spolu s nějakými zásobníky. Já mám svojí odstřelovací pušku s přibližně patnácti náboji a pistoli v které mám plný zásobník, poznamenám k jejím počtům. Konečně se dostaneme na místo, kde stále parkoviště. Opravdu je tu velká spoušť. O to víc mě překvapí, když je jeden z vozů v pořádku. zamířím k němu. Vytáhl jsem z velitelství podplukovníka a ty co jsi viděli než se to zhroutilo. Nikoho jiného jsem si tam nevšiml, asi byl zrovna mimo budovu, poznamenám. Nezbývá nám než doufat, že o přežil, ale osobně si myslím, že se bez jednoho člověka obejdeme i když každá ruka se bude teď hodit. Pušku a pistole co jsme nalezli po cestě hodím do zavazadlového prostoru auta a nasednu na místo řidiče. Z přihrádky vezmu klíče, necháváme je u vozidel, kdyby bylo potřeba rychle vyrazit, aby se někde nehledali. Otočím klíčkem a zkontroluji nádrž, kolik nám zbývá paliva. Pak nastartuji a po nastoupení Sam vyrazím opatrně k velitelství. Musím hodně kličkovat, abych se vyhnul zhrouceným budovám. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro "Otázka je jestli se probere a jestli vůbec chceme aby se probrala." Podotku věcně k El a obač se ohlédnu jestli je prostor za námi v pořádku. "Je jen na obtíž a dostane nás do průseru." Pomyslím si směrem k nesoucí se Jill. Při jednom takovém ohlédnutí se zpět pak zatrnu a jako všichni rychle zakleknu, protože kus před námi je vidět nemile vypadající potvůrka. Rukou sjedu ke svému revolveru a tázavě se podívám na ostatní. Jakože co s tou potvorou budeme dělat, když si to namíří k nám. "Přesná rána by ho složila, ale zase to přílikádá dravce z okolí bo budeme slyšet." Skousnu si ret a snažím se najít nějaký vhodný plán, jak z toho ven. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Dariosovi se podařilo nastartovat ono vozidlo v celku úspěšně. S tichým zavrčením naskočilo a vy jste se mohli svézt zpátky k ostatním. Nádrž je bohužel plná jen z půlky, takže to by mohl být taky menší problém. Nicméně kličkatě, jako starý opilec se vrátíte zpátky ke přeživším, se kterými jste se setkali. Tam čeká podplukovník sezbytkem a jakmile zastavíte přeměří si vás spokojeným pohledem a kývne. "No to je dobrá práce a začátek. Takže Seržante podejte mi hlášení. Výčet nalezeného vybavení a zhodnocení složení stávajícího týmu, který tu jsme." Promluví klidně podplukovník a založí si ruce za záda. Je to najednou, jako bys měl úplně normální službu, ale je to jen chvilkové zdání pro vás všechny. Podplukovník je jeden z těch, kteří zachovávají chladnou hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Všichni jste tiše zaklekli. Studený pot vám stékal po zádecha všemožně jinde, i na nepříhodných partiích. Tedy jediný, kdo se zaručeně nepotil strachem byla Jill, která je stále mimo sebe. Možná je to dobře možná špatně. Voják sleduje napjatě velociraptora a zdá se, že ani on si není jistý tím, co dělat. Dinosaurus pak zavětří a zadívá se vaším směrem. Voják polkne. "Ví o nás! Prýč na strom rychle!" Bleskově vstává ze země a rozbíhá se opačným směrem, než je velociraptor, který se zapištěním vyrazí proti vám. Vy všichni ostatní se zvedáte taky a běžíte za svým dočasným velitelem. Asi poslední běží jeden z civilů, který tahá na zádech Jill a vypadá to, že jí snad ze zoufalství každou chvíli odhodí někam na zem. Dravec se mezitím rychle blíží. Tou dobou je už voják, který pomohl dívce, kterou zachránil Gregorian společně s ní na stromě. "Tak honem příjdou další!" Křičí voják a natahuje se po zbylých z vás, aby vás tahal do bezpečí větví. Dalšího tahá jednoho z civilů. Nyní už zbývá jen El, Greg a civil nesoucí Jill. Velociraptor nepříjemně dotahuje a brzo vás bude asi dloubat ze zubů. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Vážně zubatá honička Okamžitě, jakmile to náš voják řekne, se zvednu stejně jako on a pomůžu Gregovi. Já nijak nemyslím na sebe, ale spíš na ostatní. Prostá profesní deformace. Rozběhnu se až mezi posledními. Pomáhám civilovi s Jill, bylo by jednoduší, kdyby jí zahodila nechal jako pochoutku, jo, ale ona je ještě pořád živá. I když mimo, ale žije. Přesto, že se ocitneme u stromu, pořád ještě nemáme vyhráno. Voják se nám snaží pomoct, ale úplně to nejde, když jsme na zemi s Jill. Stáhnu jí civilovi ze zad a požádám ho aby mi jí pomohl vyžduchat nahoru, aby jí voják vytáhl. Pak pomůžu civilovi. Teď necítím bolest. Necítím bolest, ale ta brzy přijde. Teď na ní ani nemyslím. „ Lez nahoru, Gregu.“ Obrátím se na něj a pak se otočím zpátky abych se podívala po dravci, který po nás jde. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Příliš mě nepotěšil ani stav cesty, kterou musíme zvládnout, ani to, že v nádrži je pouze nějaká polovina paliva. Vyrazíme opatrně zpět k velitelskému stanovišti. Cesta trvá docela dlouho jelikož se musíme neustále vyhýbat zříceným budovám a rozdrceným stožárům a podobně. Po dlouhé cestě se konečně dostaneme k přeživším a k podplukovníkovy, kterému to, že jsme našli nějaké vozidlo viditelně zvedlo náladu. Pane, odpovím Podplukovníkovy, když se na mě obrátí a vystoupím z vozu. Nalezli jsme vozidlo, bohužel má pouze polovinu nádrže, ale možná by šlo nějaké palivo zachránit z vraků. Z výzbroje jsme našli tři pistole s pěti nábojníky a dvě pušky s čtyřmi zásobníky. Z členů jednotky jsem tu já Skyer z odstřelovací jednotky. V současné době mám patnáct nábojů do odstřelovačky a pistoli s plným zásobníkem. Dále je tu Dreamfull s pistolí a téměř plným zásobníkem. Z velitelství máme vás pane, dva muže předpokládám bez vojenského výcviku (v bílém) a dva raněné(které jsme vytáhli já a podplukovník), přeletím pohledem naši malou skupinku. Mám důvod se domnívat, že kromě nás přežili i další. Tyranosauři nejsou příliš precizní a jsou příliš velký na to, aby systematicky zničili každého. Pokud mohu vyjádřit svuj soukromí názor tak potřebujeme zachránit co nejvíc zásob a nábojů a co nejrychleji se přesunout na náhradní stanoviště. Tohle místo bude brzy plné mrchožroutů. O stavu náhradního stanoviště a jeho zásobách nemám žádné informace pane, dokončím svoje hlášení. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Ta zubatá potvora se nebezpečně blíží a Eleanor se rozhodla ještě pomoci chlápkovi, který nese Jill. Nejlepší by bylo, kdyby jí tam vyklopili. Určitě by to dravce zdrželo. Nicméně hold jiní mají asi svůj názor. Všichni lezou nahoru. Mezi posledními pomáhám vyvěsit nahoru Jill. Pak už zbývám jen já a Eleanor. Velociraptor je už proklatě blízko. "Sorry doktorko důležitější maj přednost." Ozvu se za jejími zády, když jí už zvedám za pás nahoru do větví. "Berte jí." Houknu, jakmile jí ti nahoře vytáhnou ohlédnu se. Už nemám čas, Velociraptor je blízko a skáče. Sáhnu k pasu a vytáhnu svůj kolt. "Teď mě nezklam holka." Zacílím a vystřelím, nevím jestli jsem trefil, nicméně tělo dinosaura mě určitě strhne někam k zemi tak, či tak. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Samantha a Darios Podplukovník při výčtu pokybuje hlavou, a nejspíše se zamýšlí nad plánem další činnosti. Promne si bradu a kývne. "Výborně tak to bychom tedy měli. Nyní budeme muset jednat rychle, nevíme kdy si tu někdo další příjde pro sváču. Takže....desátníku Dreamfull vemte sebou ty dva vědátory co jsou nezraněný a zkuste najít nějaké další zásoby, nebo podobně. Sice není záložní stanovisko daleko a je vybaveno, nicméne nevíme, jak dlouho nám to tam potrvá." Pokývne plukovník hlavou a sletne pohledem na ostatní. "Seržante Skyere vy mi pomůžete dostat všechny raněné a vybavení do toho vozidla a pak případně seženete další benzín." Jsou rozdány jednoduché rozkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Jill, Gregorian a Eleanor Všichni, tedy až na Grega, jste se dostali v čas do bezpečí vysokých větví onoho stromu, kde na vás snad nebudou Velociraptorři moci. Nicméně všichni jste viděli, co se stalo dole. Greg to už nestíhal a tak se postavil dinosaurovi čelem a tasil svůj kolt. Ozval se dunivý výstřel někteří znatelně viděli, jak to zasáhlo zvíře do krku, ale ono i tak skočilo a srazilo Grega o kus dál mezi křoviny. Žádný další zvuk se už neozval. Dinoš zůstal ležet na Gregovit mrtev, ale jak je na tom on? Toď otázka nicméně brzo se tu mohou začít slízat další potvoráci. Mimo to se ještě probouzí Jill konečně ze svého omráčení a bolí jí hlava, jako po pořádné kocovině. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Velociraptor Nechtěla jsem jít první, Greg je zraněný a mě toho zase tolik nebolí. Jenže on prohlásí, že jsem důležitější a mám přednost. Najednou ucítím ruce kolem pasu, neubráním se bolestnému výkřiku a kvůli bolesti si nejsem schopná bránit se. Vojáci mě vytáhnout za ruce nahoru a posadí mne na větev. Mám orosené čelo od bolesti. Přesto se nahnu dolů abych viděla co se děje. „ Ne!“ Vyhrknu poplašeně, když vidím jak Grega raptor srazil, kdo ví kam. Seskočím dolů, hrozně to bolí, ale přesto se dokážu zvednout a vydám se rovnou za Gregorianem. Velociraptor leží na něm. Obávám se, že bude polámanej, od otho jak na něj spadl. Jestli vůbec Ještě žije. Rychle k němu přikleknu a změřím mu pulz. Pak se podívám na raptora pokusím se ho z Grega stáhnout. Asi nemám moc šancí, ale Greg to taky zrovna dlouho nevydrží. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Postavím se do pozoru a zasalutuji. "Ano pane." řeknu hlasitě, ale v mém halsde je znát smutek. Ach jo, a já se těšila až se vrátím do first shine a osprchuji se horkou vodou a plácnusebou do měkké postele...a teď zase pryč./i> pomyslím si, ale nedám na sobě nic znát. Pak kývnu na vědátory a vydám se s nimi hledat nějaké zbytky zásob. Jídlo, pitnou vodu, léky a další důležité věci. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Dopad onoho zvířátka na mě nebyl vůbec přijemný. Věděl jsem, že nebude moc těžký, ale docela to i tak udělalo své. Při dopadu mi to vyrazilo dech a docela bych byl přesvědčen, že mám zlomené i nějaké žebro. V hlavě mi duní, jako po výbuchu a před očima mžitky. Slyším hlasy, ale blbě se v tomhle stavu rozeznávaj. Zahlédnu i rozmazanou postavu, která něco dělá u mě, co to je mi záhadou. Tohle je horší jak kocovina. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Postavím se do pozoru. Ano Pane, řeknu na jeho rozkazy. Hned potom co se Sam odebere splnit její část úkolu se přesunu k prvnímu zraněnému. Zběžně zkontroluji zranění. Počkejte chvíli pane udělám ve vozu místo pro zraněné, řeknu mu a přesunu se zpět k vozidlu. Na korbě není příliš místa, ale i tak je tam normálně schopna se vejít celá průzkumná jednotka, takže tři zranění by se měli vejít i když to možná nebude moc pohodlný. Ten koho přitáhla Sam navíc nevypadá tak hodně zraněný, aby musel ležet což hodně usnadní. Rychle vezmu všechny zbraně co jsme našli a umístím je ke střeše vozidla kde je zabezpěčím, aby někomu nespadli na hlavu. Jednu pistoli vrazím do ruky správci pro civilisty, který je nejmíň zraněný. Doufám, že s tím umíte, poznamenám k němu. Pak se přesunu k nejvíce zraněnému, toho tam musíme umístit jako prvního. Pomocí podplukovníka ho naložíme. Pak opatrně naložíme i tomu druhému a jako poslednímu pomohu správci nasednout taky. Dobrá pane. Vyrazíme. Pokusíme se získat palivo z převrácených aut. Čerpací stanice byla naprosto zničena, poznamenám a nasednu. nastartuji a počkám na podplukovníka a pomalu vyrazíme. Zastavím vždy, když narazíme na nějaké vozidlo co nevypadá, že každou chvíli vybouchne a pomocí kanistru a hadice, které jsou výbavou každého auta se snažím zachránit co nejvíc paliva mohu. Vždy ho naliji do nádrže, dokud není plná a pak ho nechám v kanistru. Pokud by jsme toho našli tolik, že by jeden kanistr nestačil, tak si vezmu kanistr od zničených vozidel. |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro Nemůžu toho muže najít navíc mám pochybnosti nevím že by někdo vypadal takto toho bych si všimla,ale samozřejmě nemůžu znát všechny.A pak na mně opět spadne dům což vysvětluje všechno možná to byl jenom sen a já se právě probouzím.Ovšem probouzení je horší cítím se jako ten chlapík co se opil tak že chtěl sníst třešně s automatu.Mám pocit že na mně spadl dům což bude asi důvod té velké bolesti. Ale jinak jsem asi v pořádku a co ostatní?A co děláme na stromě?Asi mně někdo vytáhl z toho domu a nesl celou cestu.Možná bych mu měla poděkovat kdybych věděla kdo to je. „Páni jste všichni v pořádku?Nebo aspoň ... v takovém pořádku jak to situace dovolí.“zarazím se protože pokus poskládat myšlenky je vyvolán další vlnou bolesti.Od toho pádu domu je to všechno takové zmatené splývá to jako sen,ale co když to nebyl sen.Sáhnu si na hlavu a nahmatám bouli a krev. Aha takže otřes mozku to by hodně vysvětlovalo „Co se vlastně stalo?Od toho pádu domu to je zmatené.Omlouvám se pokud to nebyl sen a já poněkud vyváděla.A pokud to byl sen a někdo mně vytáhl z toho domu a donesl až sem chtěla bych mu poděkovat.“ Tak tím jsem pokryla obě možnosti a teď bych měla odpočívat protože pomáhat někomu když jsem v tomto stavu by bylo nezodpovědné. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Eleanor, Jill a Gregorian Eleanor se snaží dostat Gregoriana zpod mrtvého velociraptora, kupodivu není tak těžký, jak by mohl být a nakonec se jí ho s vyloženou námahou podaří odvalit bokem. Greg ztěžka dýchá, už od pohledu je jasné, že je docela otřesený a dezorientovaný, v levačce však stále svírá svůj kolt, jehož kulka složila tohle nebezpečné zvíře. Jill se mezitím probouzí a jak se začne kýmácet na větvi jeden z civilů jí raději přidrží, aby nehodila držku dolů, to by totiž asi docela dost bolelo. "Ššššt." Ohlédne se na ní voják, který je přikrčený na jedné z větví a kouká na Grega a Eleanor o kus dál. Pak se ale ozve něco dost nepříjemného. Klokotavé zvuky. odkaz Voják zatuhne a pohledem slétne dolů. "Rychle vy dva! Doktorko dělejte! Velicosiraptoři svolávají posily brzo tu budou!" Křikne a s neskrývaným strachem v očích sleduje okolí a míří zbraní, kde to vypadá podezřele. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Samantha a Darios Darios s pomocí podplukovníka úspěšně přesunul všechny zraněné do vozu. Bude tam sice docela těsno a plno zvláště, když člověk připočte ještě Samanthu a její doprovod + to co přinesou. Ale hold to budete muset zvládnout. Nyní nastala chvíle, kdy je třeba doplnit benzín. Díky rychlému zachraňování zbytků do kanytsru se podařilo Draiovi doplnit nádrž vozidla doplna.... Mezitím Samantha a její společníci začali hledat. Poblíž budov, které byly ještě nedávno třeba zdravotním střediskem, nebo jídelnou bude asi nejlepší hledat a taky se tak stalo. Oba vědci se činí a v okolí hledají, co se dá. Krom toho, že se jim podaří najít pár litrů nádob z vodou a trochu trvanlivých zásob, jako je sušené maso, nebo podobně při svém hledání taky narazí na známého člověka. Raději by ale nenarazili. Je to šéf lékař Denny Sky. Bohužel už nemá na tváři onen klidný výraz ale přímo zděšený, protože je celý od krve, leží v troskách a dokonce to vypadá, že si do něj někdo i pěkně kousnul. Kusy vnitřností a jiných částí těla jsou na atypických místech. Jeden z vědců se z toho dokonce pozvrací. Pak ale obě části skupiny zaslechnou něco z čeho ztuhne krev v žilách. odkaz Pak vidíte kulhavým během běžet směrem k oboum částem skupiny. Blíže k Sam dívku ve vojenském kroji bezpečáka základny. Je určitě raněná. Při bližším pohledu Sam pozná Yinu Yu-Oh japonku, která patřila k bezpečnostnímu týmu základny. Vypadá, že je raněná a neozbrojená. Jednou rukou na vás zoufale mává. "Pomozte prosím! Pomoc!" Křičí a za ní se ozývají dunivé kroky když se o pár desítek metrů zpoza vyšších sutin začne vynořovat po kouskách mohutný Alosaurus.  "A do prdele! Seržante rozhejbejte tu věc všichni nastupujem pohyb!" Křičí podplukovník a na všechny okolo. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Konečně se mi začíná vracet zrak, ač bolest zase tolik neustoupila. Každopádně mtvola už neleží na mě a já rozeznávám Eleanor, která je u mě. Taky slyším nepříjemný klokotavý zvuk a následný křik někoho z vyšších poloh. Pomalu se soukám do sedu a v ruce stále tisknu zbraň. "Ahh....sakra..." Zavrčím pro sebe a zatnu zuby, abych se mohl malátně postavit. Dýchám trošku přerývaně ale mohlo by to být horší. "Dík..." Hlesnu na doktorku a mám v plánu se s ní vrátit ke stromu, co nejdříve, abychom mohli do bezpečí větví, jako ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro V klidu a vesele si prohledáváme truhly. Narazíme na rozthaného lékaře. Zvednu oči v sloup, když jeden z vědců hodí šavli. Našli jsme dokonce něco málo ze zásob, které budou použitelné, ale není toho moc. Strnu, když zaslechnu dunivý běh. Ale, tenhle ne... pomyslím si a zaúpím. Proti nám běží jedna z těch co měli na starost bezpečnost základny. Rychle ji podepřu. "POPADNĚTE CO UNESETE A ZDRHÁME ZPĚT!" zařvu an vědce a do volné ruky čapnu co dokážu unést a mažeme zpět k autu. Naložím to co se podařilo zachránit a já pomáhám té ženě nasednout do auta. Já naskakuji jako poslední, abych byla popřípadě návnada a zybtek stihl ujet, ale zřejmě to není třeba. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Akce ohledně získání paliva se docela vydaří, takže po chvíli máme plnou nádrž paliva a jsme připravení se přemístit. Rozhodně to považuji za dobrou zprávu. Zkontroluji svoji odstřelovačku a přidělám na ní optiku, abych se s tím nemusel zdržovat pokud bude potřeba. Zrovna když skončím(což mi zabralo sotva pár desítek sekund) zaslechnu dunění. Rychle se narovnám a rozhlédnu se po okolí odkud to jde. Pak ho uvidím. Směrem k Sam a její skupince běží Allosaurus. Zatraceně. Čekal jsem prcky ne tohohle, pomyslím si, ale to už podplukovník vykřikne ať rozpohybuji tuhle mašinu. Rychle skočím za volant a nastartuji ji. Nechám motor běžet na neutrál a otevřu dveře naplno. Skrčím se za ně a odstřelovací pušku si opřu do okýnka. Zavřu jedno oko a zaměřím. Mířím na oko dinosaura. Pár zabušejí srdce koriguji vítr, vzdálenost a pohyb netvora než zmáčknu spoušť. Plynulým pohybem vyhodím vystřelenou nábojnici z komory a zase rychle nasednu. Hodím tam zpátečku a pokud u nás ještě nejsou tak kousek couvnu k nim. Ve zpětném zrcátku sleduji dinosaura, kterého jsem doufám oslepil a zařadím si rychlost. Jakmile Sam naskočí jako poslední prudce šlápnu na plyn a uvolním spojku. Vystřelím rychle kupředu. Mnohem rychleji než bych si normálně v tomhle terénu dovolil, ale raději se pokusím ujet tomu velkému vzadu než skončit jako jeho večeře. Nezbývá mi než se spolehnout na mé dobré oko pokud pujde o vybírání nejlepší cesty a na rychlé reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Samantha si všimla přibližující se ženy stejně jako onoho hladového Alosaura. Rozhodla se, že jí pomůže. To už vědci upalovali rychle k auto protože tolik odvahy zase nepobrali. Bohužel žena je příliš daleko a na její záchranu není čas. Samantha se musí pokusit zachránit si alespoň vlastní krk. Mezitím za běhu Alosaurus slupnul křičící ženu, jako malinu a řítí se kupředu. Darios vystřelil ale kulka minula dinosaurovu hlavu v plném rozsahu. Tak alespoň couvá k ostatním. Vědci už naskakují a Samantha zakopne a upadne. Alosaurus je už zatraceně blízko a skoro jí čuchá k botám. Pak ucítí jak jí něco pevného sevře za rameno a během chvilky už se její tělo zvedá. Naštěstí směrem do auta, protože jí podplukovník vytáhl za flígr dovnitř zatímco Darios se rozjel na plné kule pryč. Alosaurus vás sleduje i přes snahu Daria ho setřást. Bohužel to se mu moc nedaří a tak dinosaurus vytrvale kluše za vámi i když opustíte základnu. V dálce se však rýsuje možná naděje. Vidíte jak se skupina Dyplodoců prochází o kus dále stačí vydržet jen pár kilometrů, třeba vám jejich přítomnost poskytne ochranu. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro I když to už jsem dneka málem byla, sice ne Alouše, ale to je fuk. pomyslím si a běžím co mi nohy stačí, Alosaurus je těsně za mým zadkem, skoro bych mohla cejtit jeho smrdutý dech, ale to už k nám couvá Darios, avšak...nekoukám na cestu zakopnu. Letím rovnou na pusu. No do prdele zakleju. Hodnej Alosaurus pomyslím si. Otačím se k němu obličeje a couvám k autu, jsem připravená se pokusit bránit, kdyby si chtěl kousnout., zkusila bych ho nakopnout, ale to díky bohu není potřeba. Zprvu jsem se lekla, když mě něco chytlo a vytáhlo, ale pak mi došlo, že to je směr vnitřek auta a že je to podplukovník. "Děkuji..." vydechnu úlevně. Srdce mi ještě teď bije na poplach, no bodeť by ne, tady šlo o vteřiny. To se divím, že mě nenechal skončit v jeho žaludku. Otázka je jestli zachraňoval zbraně a nebo mě... přmýšlím, ale je mi to jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Velociraptoři Zatrne mi, když zaslechnu ten hnusný zvuk. Podívám se na Grega a pak na vojáka v koruně. „ Teď mi ještě neděkuj. Až budem v bezpečí. Tak můžeš.“ Povím mu a podepřu ho. Žádná slast pro ty moje žebra. Snažím se schovat bolest, ale nedá se to moc dobře. Jenže moje lékařská povinnost a slib, který jsem jako doktorka dala, nehodlám porušit. Přivleču Grega ke stromu a podívám se na Vojáky tam nahoře. „ Musíte mi pomoct. Já ho tam nedosatnu. A… asi tam nedostanu ani sebe…“ Polknu železitou chuť v puse a podívám se na Grega. „ Vylezeš teď nahoru. Jasné? To je rozkaz.“ Povím mu a podívám se kolem. Vezmu mu zbraň. Je to divný pocit držet v ruce něco co dokáže zabít, aniž by jste mrkli okem. „ Pomožte mu. Prosím.“ Podívám se na vojáka tam nahoře. Snad mě vytáhnou taky. A dřív než mi stihne nějaký dinoš tady něco ukousnout. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Moje střela mine cíl docela o dost. Zanadávám a pokračuji v plánu. Zajel jsem až skoro k Sam a těm zbylým dvěma. Chvíli to vypadá, že se Sam do auta nedostane, ale pomůže ji podplukovník. Dobrá práce. Je to magor, ale byla by jí škoda, pomyslím si zatímco vyrážím. Snažím se co auto dovolí, ale nedaří se mi dinosaura setřást. Částečně to má na svědomí trosky, které máme v cestě jakmile dorazíme mimo rozbouraný tábor tak mohu přidat a vydat se po stezce, kde to sice skáče víc, ale nejsou tu takové překážky. Po chvíli ujíždění bez úspěchu se před námi objeví skupinka Dyplodoců. Tohle jsou býložravci. co teď? Pokud se k nim přiblížíme, tak by mohli udržet Alosaura a zpomalit ho. Nebo by se mohli poplašit a rozdupat nás, pomyslím si. Přece jen k ním zamířím největší rychlostí jakou si troufnu. Zatracený pitomec, že ho to ještě baví nás nahánět, adresuji vzdušnou nadávku dinovy za námi. Rozhodně nesmíme vjet mezi ně. Musíme je objet okolo skupinky. To by mělo Alosaurovy stačit, aby spomalil, pomyslím si a taky tak učiním. Namířím si to, abychom projeli vedle okrajového člena dostat se mezi skupinu rozzuřených obřích ještěrek opravdu nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro Začnu se kymácet a někdo mně musí chytit abych nespadla protože dolů je poněkud daleko.Dole se odehrává drama a do toho si velociraptoři začnou přivolávat posily.A k tomu se ještě přidá ten muž ve skotském kroji který do toho hraje na dudy.To že to je iluze poznám podle toho že na něj velociraptoři vůbec nezareagují.Takže ten muž s H na čele zmizel protože tam ani nikdy nebyl.Byla to halucinace stejně jako je ten muž který dole hraje na dudy. Pokud se vůbec něco z toho stalo:A děje se vůbec tohle?Ano tohle se děje protože ve snu bolest člověk necítí.Což znamená že to co se dělo předtím byl jen sen.Možná. Takže to je otřes mozku což by vysvětlovalo hodně věcí i tu halucinaci dole.Ovšem oba jsou už u stromu a já bych ráda pomohla,ale myslím si že by nebylo dobré se naklánět a tak to nechám na schopnějších.Já případně pomůžu zvednout Eleanor pokud to bude potřeba. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Se zavrčením se podívám nahoru na strom. Tohle je situace na houby.Navíc když mi El vezme kolt, který ani pořádně neumí držet. "Sakra!" Se zavrčením se chytnu ruky vojáka a nechám se vytáhnout nahoru a pak mu pomůžu nahoru vytáhnout El. "Zastracený kousavý potvory." Rozhlížím se kolik a odkud jich vyjde a doufám, že s náma nerupne nějaká větev, nebo, že se nenaučí lézt pro stromech to by bylo v hájí. Taky se snažím jakmile to bude možný převzít si zpátky svůj kolt. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Rozhodli jste se pro riskantní plán a to vjet alespoň okrajově mezi Diplodoky, abyste setřásli Alosaura, který si na vás chtěl pošmáknout. Nicméně plán to byl naštěstí dobrý a v celku úspěšný. Poplašení Diplodoci a se začali stahovat k sobě a prchat před dravcem, což mu zpomalilo možnost vás sledovat a mezi mohutnými obry, na které musel dávat pozor jste mu ujeli. Nyní jedete už chvilku mezi vysokou trávou a oddechujete úlevou, že vás nedohnal. "To bylo teda těsný, snad se dokážeme zorientovat." Rozhlíží se podplukovník, nicméně moc otho není vidět vzhledem k tomu, že tráva zde má více než metr minimálně. Kdo ví co vše se zde skrývá. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Voják pomohl Gregorianovi a pak i El nahoru na strom. Jen co se konečně usadili ve větvích vyběhla z křovin skupina asi 5 velociraptorů, kteří začali chodit kolem a vše zkoumavě prohlížet, někteří se zabývají mrtvým členem ale většina spíše vámi. "tak to je pěkně v prdeli." Zabručí voják a sleduje dinosaury, kteří se snaží doskočit k vám a ukousnout si alespoň nohu. No kdyby otřesená Jill nebo někdo jiný spadli určitě by byli docela rádi. Tohle může být ale taky dost dlouhý čekání. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Konečně. Páchlo mu z huby, pomyslím si a pokračuji v cestě. Teď míříme vysokou trávou, ale příliš se mi to nelíbí. Bude dobré když si vezmete k ruce nějakou zbraň slečinky. Nevíme co nás tu chce sežrat a v této trávě to neuvidíme dokud to na nás neskočí, poznamenám směrem k doktorům. Sice pochybuji, že by se do nějakého menšího zvládli trefit, ale třeba ano. Jen ať neplýtvají náboji. Snad si je podplukovník pohlídá, pomyslím si. Začnu mířit trochu stranou tam kde předpokládám, že je nejrychlejší konec trávy nebo spíš nejbližší naše používaná stezka. Samozřejmě mi cestu ztěžuje podrost. Snažím se vybírat co nejsjízdnější cestu. V tuhle chvíli moc nezavidím těm zraněným nemají moc pohodlí. Volnou rukou si odjistím pouzdro pistole, abych mohl případně rychle tasit. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro „ G-gregu…“ Natáhnu po něm ruku. Snad asi jediný člověk, kterému tady alespoň trochu věřím. On určitě poslechne. Já si sice nemůžu být stoprocentně jistá, že je to to co si myslím, ale je to pravděpodobné. Jestli ne, bude to moje lékařské pochybení a budu si za to moct sama, že si ublížím, ale teď už nemám moc čas. „ Potřebuju… pomoc. V brašně … mám všechno potřebný na dren. Vezmi si rukavice a…“ Bolestně zasýpám a zavřu oči. „ Je tam skalpel a průhledná trubička ve svazku… Je jich tam několik, ale jednu .. si prostě vytáhni. Vybal jí. Stejně jako ten skalpel. Rozepni mi… košili a na pravé straně napočítej šesté mezižebří. Řízni mě tam a tu trubičku tam strč.“ Polknu a podívám se na něj. Doufám, že to pochopí. Jinak mě budou moct za chvíli hodit dolů jak sváču pro dinoše… |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Jen jsme se dostali konečně na strom. Už tu byly ty nenažrané potvory, aby na nás zkusily nějak dosáhnout. Opravdu málo povzbudivé. Pohled mi však spadne k doktorce Eleanor, která na mě mluví. Zatřesu hlavou a udiveně se na ní podívám. "No to si děláš prdel." Vydechnu nevěřícně, protože já a medicína? Ano moje sestra v tom byla super, ale já? Ani náhodou v tomhle jsem nikdy nebyl dobrej. "Nejsme doktor sakra, tohle neumím ani nevím o čem to mluvíš." Podotoknu a přichytím se větve, abych nezhučel dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Zasýpám bolestně a začnu tahat svojí brašnu. Na čele se mi objeví krůpěje potu a v očích vážně docela velká bolest. Nemůžu moc dobře dýchat a horší se to. Sotva vytáhnu dren. Na to abych našla ještě skalpel už moc sil nemám. „ N-najdi.. skalpel a rozepni mi… tu košili.“ Zakloním hlavu, snad abych se mohla líp nadechnout, ale že to pomůže to se říct nedá. Najednou se trochu rozkašlu. Rukou si zakreju pusu, a když jí oddělám, nejen že mám kapičky krve na ruce, ale i na rtech. Začíná to být vážně moc zlé. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Při ruce mám svou zbraň a jsem připravená se bránit. Tady může číhat cokoliv, no snad jsme rychlejší. pomyslím si a nepochybuji o tom, že už nás něco sleduje jako jeho potencionální baštu. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro "Do háje nejsem doktor, co když přefiknu něco blbě." Zatnu zuby a přejdu po větvi za El zatímco přemáhám svůj žaludek. Tohle fakt není moje parketa. Podívám se do její brašny a vytáhnu rukavice, které si nasadím a pak skalpel. Představa, že jí budu muset řezat tímhle není moc příjemná. S polknutím jí rozepnu košili a začnu počítat žebra. "Blbej, fakt blbej nápad, segra kde jsi když tě potřebuju!" Zaburácím si v duchu a potlačuju žluč v krku, když přikládám skalpel a provádím řez, nevím jak bude pěkný. Ještě s horšími pocity tam stčím trubičku. Jakmile je po všem zabodnu skakpel do větve a rukou se jí přidržím a obsah svého žaludku vyhodím dolů na ty potvory. Rukávem si otřu ústa a rozechvěle, jako v tranzu hledím dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Všichni ostatní členové skupiny jen nevěřícně sledují, co se odehrává mezi jejich společníky. Když je po všem duchapřítomná mladá žena, kterou zachránil Greg v táboře se přesune na jinou větev a podepře nohama záda El, aby nezhučela dolů, kdyby neudržela rovnováhu. "Sakra tak tohle nejsou příjemný zážitky." Zabručí voják a pak sleduje situaci dole. "No panstvo tyhle mrchy to tak rychle zase nepřejde, budete si tu muset udělat pohodlí a nějak to tu asi přečkáme do dalšího dne stejně se bude brzo smrákat." Podotkne voják a zády se opře o kmen stromu. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Jedete dál vysokou trávou ve které je vážně na hovno viditelnost. Všichni přítomní se snaží mít u ruky nějakou zbraň, kterou jste ukořistili, ale že by je to uklidnilo? No moc ne to si musíte přiznat. Ani podpolukovník zdá se nemá moc dobré pocity. To se zhorší, když si začínáte všímat, že se bude brzo asi setmívat a k tomu uslyšíte ještě nepříjemný klokotavý zvuk a zahlédnete něco ve vysoké trávě.  Ano přesně tak jsou to Velociraptoři, kteří si vyrazili na menší svačinku, kterou máte být. Tráva šustí za jízdy ve větších odstupech okolo vás. Odhadem to může být tak 5-6 kontaktů v různých místech. "Sakra seržante šlápněte na to ty mrchy jsou všude!" Zavrčí podplukovník, který si už připravil zbraň. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro „ D-děkuju.“ Polknu a zavřu na chvíli oči. Vděčně jsem se usmála na ženu, která mě ze zadu podpírala nohama, abych nespadla, nebýt ní, už bych asi byla dole a na hromadu cucků. „ Potřebuju, aby… abys ten dren přichytil, stačí, když mi ho přilepíš k tělu, aby nezavazel. Lepenka je tam… taky.“ Podívám se na Grega, když dozvrací a tupě kouká dolů. Muselo ho to docela dostat. Ale přece jen je na tom zatím líp než já no ne? „ Děkuju ti, Gregu… šlo ti to dobře.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Pokračujeme v cestě. Teď už má většina připravenou zbraň, ale nálada tu moc dobrá není. Ani podplukovník si sebou není až zas tolik jistý. Ani se nikomu nedivím. Souhlasím s jejich pochmurnou náladu zvlášť když nevíme co na nás z křoví vyskočí. Pomalu se blíží večer a my zjistíme co to v tom křoví vlastně je. Tyhle potvory jsou otravné, pomyslím si a na příkaz podplukovníka zrychlím. Nesřílejte dokud nebudete mýt volný pohled na cíl. Nemáme tolik nábojů, houknu za sebe hlavně pro věděcké pracovníky, protože vojáci vědí co dělat se zbraní. Vytáhnu svoji pistoli z pouzdra a držím ji za řízení v ruce připraven vystřelit, kdyby bylo potřeba. Až vypadneme z týhle trávy tak nebude problém se zorientovat. Snad nezaútočí když jse hluční s autem, poznamenám i když tomu moc nevěřím. To záleží na tom jaký budou mýt hlad. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Ty odporné potvory na sebe nenechali dlouho čekat. No výborně...ahojky...hoši. pomyslím si. Jsem připravená vystřelit jakmile bych si byla jistá, že se trefím to znamená, že na nás vyskočí. "V divočině sem potkala všelicos, ale naěstí ne tyhle potvory, no...myslím, že to bylo moje štěstí, že jsem je nepotkala." podotknu spíš tak jako sama pro sebe než pro ostatní. "Ani nevím co mě to napadlo, že jsem odešla..." řeknu provinile a hlídám ty potvory. "Hm...myslíe, že by jim chutnali moje boty?" zeptám se. Tuhle otázku nemyslím vážně a snad nejsou tak dementní aby to nepochopili. Chtěla jsem odlehčit atmosféru. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro Když se trochu vzpamatuju opět vnímám El, ještě jí mám ten dren přilepit. Tiše si vzdychnu a doufám, že se mi zase neudělá špatně. Vyhledám izolepu a přichytím jí to tam. Pak svléknu rukavice a někam je prostě položím a zhluboka dýchám. "Ani moc ne." Zamumlám spíše pro sebe a doufám, že tohle už nikdy nebudu muset dělat. Přece jen tohle byl fakt špatnej zážitek. Hodně špatnej, myšlenky se mi na chvíli začínají upínat směrem za mou sestrou. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro „ Vážně.. si to udělal dobře. Kdyby ne, už jste mě mohli hodit dolů, jako svačinku.“ Uchechtnu se a podívám se opatrně přes větev k zemi. Hodně opatrně. Trochu se mi zamotá hlava. „ Fuj to je vejška.“ Polknu potichu a zavřu oči. Chytím se opatrně větve, ale víc už se nehýbám. Jsem značně unavená a musím se tady nahoře udržet. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Samantha a Darios Darios to stále uhání co se dá a šustění a pohyb v okolí ho dost znervozňuje, kohoby taky ne že. Z auta už ani víc vymáčknout nejde a ta zasraná vysoká tráva né a ne skončit. A pak to přídje to čeho jste se obávali. Na levo vyskočí z tváry rozjívený raptor s charakteristickým zapištěním. Ozve se výstřel z pistole a pak výkřik. Vědec, který měl zlomenou ruku a seděl namáčknutý na za boku zadního sedadla byl prostě okýnkem vygrajfnut ven, některé ze sedících v autě obchlustla trocha krve. Ozvaly se další výstřely, když pohotový správce pro civilisty ze střechy několikrát vystřelil po raptorovi z pušky a ten opustil i s vědcem váš vůz. "Teď máme šanci bohužel se nažerou snad nás nebudou pronásledovat nebo jich nebude tolik. Támhle je les!" Křikne podplukovník a přes zadní sedadlo ukáže na blížící se les. Dostáváte náskok a vjíždíte mezi stromy, zdá se, že vás dál vaši kamarádi nepronásledují. Bohužel cena za to byla zaplacena a nyní se pojede o to hůře, protože jsou tu všude stromy a kořeny a křoviny. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Jill, Gregorian a Eleanor Problém s El byl naštěstí zažehnán, když Greg dosattečně dobře zasáhnul. Všichni nyní sedíte na větvích ve stromu, začíná vám škrundat v břiše a padá tma. Zdá se, že to ty potvory vzdaly, ale přece jen jít někam teď? "Udělejte si pohodlí musíme se tu prospat, jeden vždy bude hlídat vezmu si první hlídku." Oznámí voják a s povzdychem se opře zády o kmen stromu. Žena stále podpírá nohama El a ostatní se roztřešeně sanží uvelebit tak, aby nehrozilo, že brzo zhučí dolů. Tohle bude opravdu dlouhá noc. |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro Velociraptoři krouží kolem stromu a čekají až někdo z nás spadne.Jednou je to omrzí,ale kdy?Budou to hodiny nebo dny? Doufám že to první.Hodila bych po nich botou kdyby to pomohlo.Já vím mluvím nesmysly,ale vážně si už potřebuji sundat boty.Nerada nosím uzavřené boty tak dlouho.Mohla jsme to udělat už dřív,ale v mé kanceláři jsem si nemohla ani natáhnout nohy aniž bych riskovala že rozbiji okno. Já vím měla bych se starat spíš o ten otřeš mozku.Bezděčně si sáhnu na hlavu a syknu.Pak se podívám na krev na svých prstech a vím že to není dobré.Nesmím usnout jinak bych mohla usnout navždy.Mezitím se na stromě odehrává další drama a já se radši dívám vedle nebo se asi znovu pozvracím.Tedy určitě se pozvracím teď mi mé problémy s mužem ve skotském kroji který dole hraje na dudy připadají opravdu malicherné.Ale Gregorian se toho ujme opravdu dobře na to že to nikdy nedělal. „To mi povídejte,“odpovím pak tomu vojákovi.Budu potřebovat psychiatra abych se z toho dostala asi zajdu sama za sebou. Já vím mluvím nesmysly.Tady má někdo závrať,neboj se pád tě nezabije jen ten dopad.Ach bože já opravdu mluvím nesmysly. Pak zaslechnu toho vojáka jak říká abychom si udělali pohodlí.Fajn sundám si boty už je mám pěkně dlouho bohužel se mi při rozvazování zasukuje tkanička a tak toho nakonec nechám.A pokusím se najít pohodlnou pozici a protože spánek bych teď nedoporučovala tak jen zírám dolů a pak před sebe.Tohle bude dlouhá noc.Mohla bych se něčím zaměstnat a já už vím čím.Spojím tím dvě věci najednou a tak trpělivě začnu rozvazovat tkaničku na své botě. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Pak se objeví náš nepřítel. Bohužel pro nás přece jenom zvítězí a vytáhne si ven vědce. Předpokládám, že si nedával pozor a vůbec si svého okolí nevšímal, ale s jistotou to říct nemohu pokud se tedy nechci vybourat. Souhlasím s podplukovníkem, který prohlásí, že teď když mají jídlo tak nás nechají na pokoji. Snad nebudeme muset dát kousnout každému koho potkáme pane, odpovím mu a vyjedeme z trávy do lesa. Tady znatelně zpomalím. Ono to mezi stromy ani nejde moc rychle. Poznává to tu někdo? Zeptám se lidí ve voze. Teď se musíme rychle zorientovat a dostat se na náhradní stanoviště co nejdříve. Sám se během řízení snažím poznat okolní orientační body. V hlavě mám puze přibližný směr. Zapamatoval jsem si kterým směrem jsme ujížděli a tak znám přibližně, kterým směrem bychom se dostali zpět na základnu. Z toho předběžně odhadnu směr a vyrazím směrem, kde předpokládám, že by mělo být náhradní stanoviště. |
| |
| soukromá zpráva od Cpl. Samantha Dreamfull pro Darios to rozpálil jak nejvíc to šlo, ale ani to nepomohlo. Ty šmejdi se nás drželi jako klíšťata a bohužel to schytal jeden vědec. "No, otázka je jak dlouho jim vydrží..." zamumlám si sama pro sebe. Darios najednou zpomalí a zajede do lesa, což je dobře, ale zase nadruhou stranu tady se taky nachází dost nebezpečných potvor. Koukám se kolem a snažím se to tu podle něčeho poznat, přeci jen jsem se toulala bůhví jak dlouho po divočině. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Jen jsem na ní vrhla poněkud znechucený pohled. Vážně už nedokážu udržet profesionalitu. Ne teď. Když mě samotné je zle. „ Gregu… Už je to dobré. Udělal si to dobře.“ Povím mu tiše a zadívám se raději na něj. Raději. Protože bych musela Jill asi nakopnout a to by v tuhle chvíli nebylo zrovna jednoduché. |
| |
| soukromá zpráva od Gregorian Nordward pro S mírným povzdychem jen přikývnu na El, tohle rozhodně nebude nejlepší z mých zážitků. Tohle vždy dělala moje sestra. "Doufám, že ještě žiješ, najdu tě." Vyšlu v duchu myšlenku a vzhlédnu k noční obloze začíná se stmívat. rozhodnu se uvelebit na větvi a opřít zády částečně o kmen a částečně zaháknout rukou o další hrubou větev a poklimbávat. Usnout si asi nyní nedovolím. |
| |
| soukromá zpráva od Plk. Trevor Green pro Jill, Draios, Gregorian, Samantha a Eleanor Skupina v autě jela sice pomaleji ale přece dál lesem. Padla už tma a tedy ani les nebude příliš bezpečný. "V téhle tmě je to tu těžko k poznání, ale řekl bych, že budeme blízko záložního stanoviště, stočili jsme se zase na správný kurz." Zabručí podplukovník odhadem, ale moc jistě to nezní. Z dálky pak slyšíte před sebou nějaký pohyb. Pak reflektory z auta ozáří další velociraptory, které to oslnilo a nejspíše i vyděsilo a tak se dali na útěk. Nejspíše vás měli za jiného většího dinosaura. Skupina na stromě odpočívá a podřimuje za neustálého dozoru svých šupinatých přátel tam dole. Tma už vše víceméně pohltila a je to tu dost nahouby, snad bude ráno lépe. Pak však uslyšíte hrčení a uvidíte blížící se světlo. Velociraptoři vezmou fofrem vyděšeně roha a mizí v křovinách. K vám se přibližuje auto vaše transportní auto! "Vstávejte lidi! To jsou naši! Tady!" Křikne a zamává ze stromu voják na právě přijíždějící skupinu. "Dariosi zastav zdá se, že jsme našli místo k přenocování." Zašklebí se podplukovník, když všichni vidíte další lidi na stromě. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt. Darios Skyer pro Pokračujeme dál v mnou vybraným směrem, protože nikdo s lepším nápadem nepřišel. Pokračujeme po cestě, která se rychle propadá do tmy. V téhle tmě toho moc nenajdeme. Měli bychom někde počkat do rána. A taky jedeme už dlouho, pomyslím si a zkontroluji zásobu benzínu v nádrži. Ono když se auto nešetří, tak má docela velkou spotřebu. Musí mýt, aby zvládlo složitý terén. Najednou se před námi ubjeví další velociraptoři. Tihle od nás utečou. Na stromě se ozvou hlasy a my zastavíme. Zvednu pohled k lidem na stromech. Někdo se nám tady přecvičil na veverky, poznamenám s úsměvem a vylezu z auta. Protáhnu si ztuhlé tělo a podívám se na podplukovníka. Vystrašili se, ale brzy se vrátí se podívat jestli jim tu nezbylo něco k jídlu. Budeme se muset taky dostat nahoru a to s těmi zraněnými nebude nejlehčí pane, poznamenám k němu. Jediné co si teď dokáži představit je je dopravit nahoru pomocí provazu. Ovšem mě bude strom naprosto vyhovovat. Pro mojí specializaci se hodí vysoké místo. Čekám jak podplukovník rozhodne. |
| |
| soukromá zpráva od Eleanor Antherwoodová Ph. D pro Návštěva Nemohla jsem moc dobře spát. Nešlo to. Na stromě to nebylo nic jednoduchého. Trápili mě bolesti z rány, rozbitá žebra taky nebyla zrovna žádný med. A navíc naši šupinatí kamarádi tam dole… Musím přiznat, že mě překvapili světla, která se znenadání objevila a zahnala zubatce pryč. Nic jsem neříkala, ale byla jsem ráda, že přijeli. Mohli nás dostat odsud no ne ? Rozhodli se dostat se k nám. Uvažuju sice nad tím jak se dostaneme zase dolů, pokud se sem ty zmetci vrátí, ale co už. Já jsem jenom doktorka. Oni se mají postarat o to, aby nás nic nesežralo a já se mám postarat o ty, kteří se k dingům přiblíží moc blízko. A jak to tak vypadá, tak jsou ranění i dole. No bude to ještě docela dost náročné, když je tma je ošetřit. Upravím si košili a podívám se po všech přítomných. Nevypadá to moc dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Jill O´Briennová,Ph. D. pro Rozvazuji si botu a to že padla tma a já na to skoro nevidím,ale co budu dělat jinak.Jistě to brzo dokážu a pak ... pak si chvíli odpočinu.Jen bych měla dát pozor aby mi boty nespadly dolů.I když co na tom záleží?Když uslyším hrčení mám pocit že se mi to zdá,ale pak si všimnu světla. Vypadá to s tebou mnohem hůř. Ovšem tohle halucinace není protože to ti velociraproři vidí taky a dají se společně na útok.To vypadá dobře ráno můžeme slézt dolů a vydat se dál.Ale co Eleanor?Ironii je že právě doktor by potřeboval pomoct sám sobě.Ty světla se přiblíží a já zjistím že patří autu a to auto zase patří nám. Zřejmě další kdo přežil já jsem taky ráda,ale musí tak křičet?Říká mu něco pojem kocovina?I když tohle je horší. Vypadá to že i u nich jsou zranění a náš doktor je současně taky pacient.Ale co já se můžu pokusit je aspoň vytáhnout nahoru.Hlava se mi už netočí aspoň ne tak moc. Páni my jsme,ale vysoko. |
| |
| AŽ BUDE SAMANTHA ZDRAVÁ PROSÍM JÍ O VYJÁDŘENÍ NAD SITUACÍ PAK VÁS TAKY POSUNU ;) |
| |
| Cesta Nevím jadlouho jedeme, ale někdy ve tmě se dostaneme k dalším lidem. Pomůžeme zraněným na strom a samy si tam vylezeme. Zkusím se tam nějak uvelebit. "Horší bude, jestli se vrátí a budou tam dole až do rána..." pohodím a sleduji zem, jestli je náhodou neuvidím se vracet. |
| |
| Opět pohromadě - Děsuplná noc Darios, Gregorian, Jill, Samantha a Eleanor Opět jste všichni....no dobře všichni ne hrstka z vás pohromadě a přítomnost podplukovníka jistě zvedla stromové skupině morálku. "Tak jo bando pohyb pohyb. Raněný vytáhněte na strom, zbraně a nějaký zásoby sebou nahoru. Auto lehce zamaskovat aby nám ho potvory nezničily víc než je nutné." Začne rozdávat rozkazy podplukovník a vše se dává do pohybu. Za pomocí druhé skupiny se jeden po druhém zranění dostávají do bezpečí koruny stromů, pak následují zbraně a zdraví členové, kteří maskovali auto. Mezi posledními leze i podplukovník. Nad nadchází docela chladná a děsivě temná noc plná obav, co vás ještě potká. Někteří z vás někdy po půlnoci mohli slyšet nebo ve tmě vidět, že raptoři se vrátili, aby čekali na svou sváču. Vydrželi to docela dlouho asi 5 hodin čekali a obcházeli okolo stromu, než to konečně zdá se vzdali. Ráno mezi větvemi prosvítá světlo, které vás hřeje do tváře a skoro by se nezdálo, že ležíte právě na stromě, který vám zachránil život. Všichni jsou rozlámaní, ale živí. Zdá se, že predátoři jsou už pryč. "Výborně musíme pokračovat dál k záložní základně. Tedy vstávat bando a připravit se na cestu. Dariosi zkontroluj okolí nechceme žádná nekalá překvapení, až tak uděláš pár lidí půjde dolů připravit auto bohužel všichni se na něj nevejdeme, takže přesun bude značně zpomalen." Promlouvá k vám podplukovník, zdá se, že nyní máte konečně pevné vedení. |
| |
| Nový den Podplukovník rozhodne, ať dostaneme zraněné nahoru. To je rozumné rozhodnutí nechtěl bych na zemi celou noc odhánět tyhle malé otravné hajzly. Z vozu vytáhnu provaz zatímco ostatní pomáhají méně zraněným lidem nahoru. Přehoďte to přes nějakou vyšší a pevnou větev, zavolám na ně nahoru a hodím jim jeden konec lana. Poté co mi ho hodí zpět začnu upevňovat těžce zraněné. Ty pak dopravíme nahoru vytažením na provazu, kde se o ně postarají ti co už jsou nahoře. Když jsem hotov, tak zatímco ostatní dopravují zbraně a sebe nahoru tak pomohu s zamaskováním vozu. Vylezu nahoru jako předpodlesní a hned za mnou vyleze podplukovník. Najdu si na stromě pěkné vysoké místo s výhledem a s možností se opřít o kmen. Pušku si položím přes stehna a odpočívám. Tuto noc moc lidí neusnulo. Pokud nevezmu v potaz, že spát na stromě jen tak nebývá zrovna nejbezpečnější. Ráno když vykouknou paprsky slunce jsou už dinosauříci pryč. Podplukovník se do toho pustí a vydá rozkazy. Ano měli jsme tam být už včera. Zatracení dinosauři jak já je nemám rád, pomyslím si. Stále mě ještě bolí dost svalů od toho jak na mě téměř spadla budova a sedění na stromě tomu moc nepomohlo. Útěchou mi je když si představím jak se teď asi cítí civilové, kteří neprošli drtivým tréninkem pro zvýšení odolnosti. Ano pane, odpovím podplukovníkovy a zvednu svoji odstřelovačku. V této výšce mi stále ještě překážejí stromy, ale dolu vidím a na některá další místa taky. Když prohlídnu co mám v dohledu ze stromu, tak si pušku pověsím na rameno a začnu pomalu lézt dolu. Zůstaňte než vám dám znamení, řeknu ostatním. Asi tři metry nad zemí se zachytím větve a vytáhnu pistoli. Zbytek seskočím a pokrčením kolen zmírním dopad. Prohledám okolí stromu, kde už je teď naštěstí bezpečno. Dobrá můžete dolu. A pomozte raněným. První bych poprosil jeden nebo dva se zbraní pro zajištění okolí a pak může následovat zbytek, zavolám na ně na strom a s připravenou pistolí čekám na další. |
| |
| Noc-ráno Pomohu Dariovi a ostaním, s raněnými nahoru a sama si pak najdu nějakou větev. Tenhle strom mi přijde, tak nějak výjmečně pohodlný, ale spát se mi nechce. Byla jsem venku dost dllouho na to abych věděla, že to není moc dobrý nápad. Člověk může při spaní spadnout no a akorát by dělal sváču dinoušům. Ach jo, už abychom byli v základně, i když tam mě čeká seřev od podplukovníka, a co plukovník? Je naživu? No jestli jo tak nepochybuji o tom, že on se do základny dokáže dostat sám a až mě uvidí tak mě zastřelí na místě. pomyslím si. Smutně se podívám na Daa, který mě...ignoruje, ale to je teď jedno. V noci jsem skoro nespala. Ráno začne podplukovník rozdávat rozkazy. Darios zkontroluje okolí a hned jak je o bezpečné tak s pár dobrovollníky jdu připravit auto. Do auta naložíme samozřejmě raněné a jeden z nás bude řídit, což předpokládám, bude Darios. Dojdu k němu. Dlouho jsme byli odloučeni. Zavřu oči a dám mu krátký polibek na rty...potřebovala jsem to udělat, po tak dlouhé době, když on se k tomu neměl. |
| |
| Ráno Byla to velmi náročná noc. Mám pocit, že jsem prákrát ztratila vědomí, ovšem přijde mi, že jsem se nevyspala. Ono se ani spát moc nedalo, v bolestech a s divnými zvuky tam dole. Vážně to bylo dost nepříjemné. Přesto to vypadá, že jsme to všichni přežili. Tedy nikdo nezhučel dolů a nebyl sežrán ani neumřel na následky zranění, to je přece dobře. Ovšem slézání dolů, bylo něco vážně záživného. Já vlastně ani nevím jak jsem se pořádně dostala nahoru, natožpak se dostat zase dolů a nezabít se u toho. Vážně bezva... Nakonec mi museli pomoct. Ono se asi ani nic jiného dělat nedalo, protože jsem půlku těla měla skoro nepohyblivou. Lépe řečeno měla jsem při pohybu dost velké bolesti. Na nohou jsem se naštěstí udržela. |
| |
| Krásné dobré ráno To, že je nás zase trošku více, je povzbudivé, alespoň mohu říci, že máme nyní větší šanci na přežití. No i když kdo ví....větší skupina více problémů. Každopádně noc byla krušná, moc jsem se nevyspal a vše mě bolelo, takže ráno jsem docela rozlámaný. Podplukovník hned brzo ráno rozdal rozkazy, jak budeme postupovat, což se zdá rozumné. Se zatnutými zuby slezu mezi prvními a pak pomáhám dolu raněným, jako je třeba El. "Zdá se, že bychom mohli mít chvilku klidu." Odfouknu si úlevně a jdu pomoci s přípravou vozu a naložením našich raněných. "Jestli nás něco napadne za týhle cesty tak jsme dobře v prdeli, protože vůz plný raněných a my jak kachny pěšmo." Docela jsem z toho nervozní. "Co to zranění dobrý?" Ohlédnu se na El se starostí v očích, ztratit jediného doktora zde pravděpodobně, to by nebylo moc pozitivní, ani dobré pro naší skupinu. |
| |
| Ráno Obrátila jsem se pohledem ke Gregovi. Pokusila jsem se o úsměv a nevypadat tak zničeně, jak sem se cítila. „ Ošetřil si to dobře...“ Povím mu potichu a podívám se na stranu. Raději mu neříkám, že je možnost, že chytím nějakou infekci a že můžu umřít i když to ošetřil dobře. Vědět to nepotřebuje. Nebudu mu podrývat morálku zbytečně. Nechci mu ale ani lhát. Nikdy nemůžu tušit, co se stane, pokud nejsem na sterilní ošetřovně. „ Jenom to bolí, já to nějak zvládnu neboj se.“ Pokusím se ho alespoň trochu povzbudit. Moc to nejde. Ujdu sotva pár kroků a zadýchvám se. Je to na nic. |
| |
| Nepropadejte panice Nakonec se tu ukázal i podplukovník a začíná to vypadat že to nakonec dopadne přece jenom docela dobře.Pomůžu s vytahováním na strom tak jak je to možné abych nespadla dolů nebo se mi nezatočila hlava.Nastává chladná a děsivá noc,ale nakonec přece jen usnu.Raptoři se pak sice vrátí,ale ráno to naštěstí vzdají.Jsem zmrzlá a všechno mně bolí včetně hlavy.Podplukovníka vyslechnu,ale rozhodnu se nehýbat dokud to nebude nezbytně nutné.Nakonec přece jen slezu a jelikož v autě se vezou zranění my jdeme pěšky, Jsem Speedy Gonzales,ale radši bych zalez tam kde je nejbližší kojotí nora. Nechce tu někdo zazpívat?Tedy ne že bych měla v úmyslu nebo že bych k tomu měla chuť.Navíc nechci přilákat raptory pokud to ovšem neudělá všechna tak krev která z nás odkapává. Je to jako nechat za sebou cestičku z drobečků.Ale neřeknu to nechci vyvolávat paniku. Takže jenom jdu ani nepískám a sleduji okolí.Moc do řeči mi není a ostatním taky ne. |
| |
| Skupina 1 - Projížďka lesem Gregorian, Darios, Eleanor, Jill a Samantha Postupně jste se všichni dostali dolů pod strom a začali připravovat auto a zajistili prostor. "Takže do auta ty s polámanými žebry společně s Yukem dozadu. Doktorka Antherwoodová na místo spolujezdce, já budu řídit a Darios bude dělat naši hlídku na střeše, jedeme stejně pomalu." Vyloží úkoly pro část jednotek. Yuk i onen voják se začnou přesouvat do auta. Civilisti a vědci o metr za autem. A zbytek po stranách jako palebná síla." Nastupuje do auta taky. Druhý přeživší voják se postaví na levou stranu, takže Sam zbývá ta pravá. Pak se ozve startování auta a celá skupina vyráží pomalu kupředu. "Mějte se napozoru jsou tu horší věci, než Raptoři. K základně snad brzo dorazíme, je vědecká takže postavená podobně jako malý bunkr tam budeme v bezpečí." Promlouvá podplukovník na pomalé jízdy mezi stromy. Cesta vám ubíhá pomalu a někteří z vás mají zvláštní pocit už po půlhodině na ní. Je to pocit, jako by bylo velmi blízko nějaké nebezpečí. Skupina 2 - Utečenci z trosek Marcus a Jack Napadení First Shine Tyranosaury bylo velice drtivé. Přepadli vás nepřipravené a srovnali základnu se zemi. Kdo ví kolik vás přežilo. Mnoho asi ne, už když jste utíkali pryč, vaše malá skupina, která jste se nalehko zachránila jen s nějakou puškou, nebo něčím podobným, tak jste viděli cestou mnoho mrtvých. Byli jste rádi, že nejste mezi nimi. Nyní vaší skupinu tvoříte vy dva, pak nějaká mladá doktorka, co přijela s poslední várkou nováčků, jedna bezpečačka, váš šéf inženýr a hlavní vědecká pracovnice. Není vás moc, ale alespoň pár. Doufáte, že přežil i někdo další, ale otázkou je kam nyní jít, přesnou polohu vědecké základny, která se zdá největší nadějí neznáte, nebo jí zná někdo ve vaší skupině? Nicméně nyní jste všichni schovaní o pěkný kus dál od bývalé základny u břehu řeky, schováváte se za jejím vysokým břehem. Ale i zde může číhat nebezpečí v podobě obřích aligátorů a podobných příšerek, bude na čase se rozhodnout a brzo pohnout, než si vás dá něco k svačině. |
| |
| Prokleté auto... Zadívala jsem se na velitele, který mi přikázal zabrat jedno volné místo hned vedle něj. Na místě spolujezdce. Nechtělo se mi do té konzervy sedat, ale neměla jsem na výběr. Bylo by to neuposlechnutí rozkazu. Bohužel. Tiše jsem se podívala na Gregoriana, pak sklonila hlavu. Musela jsem si jít sednout, nechtěli se přece zdržovat, než se vrátí ti raptoři a nebo přijde něco daleko horšího. „ Dávej na sebe pozor prosím.“ Promluvím k němu naposled, než se usadím v autě. Nepřipásávám se. Bylo by to moc nebezpečné. Jestli budem mít nehodu, tak je jedno jestli jsem přivázaná nebo ne. Buď mi díky pásu prorazí žebra plíce ještě víc a nebo se rozplesknu o přední sklo. Smrtelné bude obojí v tuhle chvíli. Popravdě doufala jsem, že cesta autem bude alespoň o něco méně bolestivá než když bych šla pěšky. A opravdu hodně jsem se spletla. Auto se strašně třese a mým žebrům to nedělá vůbec, ale vůbec dobře. Jsem snad ještě bledší než před tím, navíc se mi začíná dělat špatně. Jedla jsem naposled ještě na zemi, což znamená, že je to déle jak čtyři a dvacet hodin. Můj žaludek protestuje a rozhodně odmýtá spolupracovat. Nechce se mi ani tak zvracet jako se schoulit v křečích. Ne, to si dovolit nemůžu. Průšvih je ale ten, že s pitím je to hodně podobné. Ráno jsem ještě přisuzovala bolest hlavy tomu, že jsem ztratila dost krve, teď si ale uvědomuji, že jsem ani nepila. Začínám vážně docela hodně trpět. Navíc do toho ten zvláštní pocit. Moje ostražitost polevuje s nastupujícími problémy a hlavně s bolestmi, které mám. Dehydratace mi motá hlavu a brzy mi zamotá i můj úsudek. Nevím jak brzy to bude, ale zase tak dlouho to nepotrvá. A to prokleté auto se pořád třese. Pomalu jede pralesem a stále se třepe, jako by toho nemělo nikdy dost. Zatíná ochablé ruce do sedačky pod sebou, jenom abych neskučela bolestí a snažím se dívat se pouze před sebe. Ani na našeho velitele, ani na nikoho jiného. Teď nemůžu. Kdyby se někomu tam vzadu přitížilo, obávám se že bych mu nebyla schopná pomoct. A to je pro mě strašná myšlenka. Opravdu strašná. Je mou povinností nasadit vlastní život, za život pacienta, jenže moje podvědomí odmýtá něco takového tolerovat... A to není moc dobré. |
| |
| První část cesty Dole se ke mě postupně připojí ostatní. Když zajistíme okolí, tak se dolu začnou přibližovat zranění. Máme dost zraněných mnohem víc než těch co mohou něco dělat. Vypadá to jako, že ani doktorka neunikla bez zranění. Ještě dobře (pro mě) že jsem z toho odešel jen s ránou do hlavy. Možná jsem měl lehký otřes mozku, ale to je víceméně vše. Je tu dost krve. To může přitáhnout horší nepřítele než tyhle malí ještěrky. Snad se to stádo tyranosaurů nažralo v táboře a dá pokoj, pomyslím si. Sam přejde ke mě a krátce mě políbí. Pohladím ji po vlasech, ale pak se vrátím k hlídání okolí. Teď zrovna není čas na to nedávat pozor. Podplukovník rozdá rozkazy a sám se ujme řízení vozidla. Já dostanu za úkol být na střeše. To mi naprosto vyhovuje. Střecha je dost velká, abych si tam mohl rozložit pušku. Vylezu na ní a ještě než vyrazíme si připravím odstřelovačku. Pak vyrazíme. Ti co nemají to štěstí, aby se vezli pokračují pěšky za autem a zbylí vojáci se rozprostřeli na ochranu zraněných. Já pomocí dalekohledu nahlížím co nejdál mi les dovolí a hledám známky nějakého stvoření, které bych mohl zastřelit dřív než se přiblíží. Vždy jednou za otočení kolem dokola spustím dalekohled z oka a rozhlížím se chvíli bez něj, abych si neomezoval rozhled. I bez měřidla mám dobré oči. Pravděpodobně lepší než většina ostatních zde. Asi po půlhodině začnu být neklidný. Jako by bylo poblíž něco co nechci potkat. Odjistím spoušť pušky a rozhlížím se připraven zacílit a střílet jakmile bych si všiml něčeho podezřelého. |
| |
 | Přeživší Moje práce na základně nebyla tak napínavá jak jsem doufal. Čekal jsem, že budu jezdit do terénu a pozorovat dinosaury, jak se chovají a tak. Ale to ne! Prostě mě jen šoupli do základny a dali mi pár vzorků. Já se paleontolog a tohle zkrátka není moje práce! Křičelo něco ve mě, ale poslušně jsem dělal to, co se mi řeklo. Můj první střet s živými masožravci nyla tedy tehdy, když nás napadli ty tyranosauři. Povedlo se mi zachránit asi jen kvůli šťastné náhodě. Nezahlídli mě, protože jsem seděl celkem daleko od místa, kde nás napadli a proto si raději všímali těch, kteří měli u sebe. Přestože to byl můj nejkrvavější a nejnebezpečnější zážitek, který jsem zatím prožil, nemohl jsem se přestat radovat z toho, že jsem viděl živýho dinosaura! ,,Oáni! Viděli jste ho! o byl živý dinosaurus! Byli dospělí, čímž se dá soudit, že jim bylo víc než osmnáct a zase nebyli zas tak staří takže třicet můžeme také vyloučit. Řekl bych tak dvacet tři! Věděli jste, že Tyronasauři jsou teplokrevní? Tyranosourus spadá do řádu plazopánvích a do čeledě Tyrannosauridaeových! Jeho kmen se řadí pod strunatce. Samozřejmě existuje mnoho podčeledí a nadčeledí, stejně tak jak existuje jejich podkmen. Páni, vždyť mi jsme ho viděli dříve než Henry Fairfield Osborn!" Září mu oči. Jeho nadšení však trochu opadne, když vidí okolní mrtvoly. ,,Nejspíš je pravda, že Tyranosaurus je největší dravec pravěku." Nevšímám si kam jdeme. Jsem nadšeně zahloubán do svých myšlenek a zřejmě mi pořád nedošlo, že i moje hlava by se tady mohla válet. A moje torzo o něco dále. |
| |
 | Skupina 2 - Utečenci z trosek Marcus a Jack Vždycky když něco navenek vypadá dobře, tak to má tendence se posrat, jako dneska když základnu napadli T-Rexové. Takovým způsobem jak nás dnes chytli s kalhotama, to už asi nebude nikdy opakovatelné. Když prorazili ohradník, tak jsem věděl že už jsme všichni v háji. Takovouhle bestii nezadržíte jen tak něčím. Spolu s mojí skupinou jsem se sdružili kolem jednoho z obrněných aut a snažili se je zadržet, ale to nemělo valného efektu. Jedna obzvlášt velká bestie převrátila auto a já měl co dělat, abych neskončil pod ním. Skupina byla rozprášená a podle situace už zbýval jediný možný krok. Sehnat co nejvíce lidí a zmizet. Shromáždil jsem skupinu lidí, kterou jsem potkal při své nejbližší cestě směrem z tábora a vydal se kamkoliv hlavně pryč. Po cestě ze základny jsem viděl tolik lidských částí a ostatků až mi volno nebylo. Už jsem jich něco viděl, ale tady to byli z většiny moji známí a přátelé a ten pocit ,když někoho vidíte s napůl ukousnutou hlavou nebyl dobrý. Po nějakém čase jsme zastavili a já měl čas prohlídnout pořádně kdo jde s námi a co vlastně máme. Nebylo toho moc a jak jsme zjistil kdo tu je schopen držet zbraň je jen bezpečačka. Jeden z doktorů měl nějaký svůj osobní proslov, ale já se naučil tyhle blbé keci neposlouchat. Tak jo. Jsou všichni celí? Nikdo není zraněný? Zeptám se ostatních přeživších, abych se ujistil, že jsou v pohodě. Máme tu celkem problém. Z toho co víme, když jsme opouštěli základnu, tak je kompletně zdevastovaná a jsme možná jediní přeživší. Musíme se rychle pohnout a pravděpodobně nejlepší pro nás bude jít na vědeckou základnu, ale problém je že nevím kde je. Ví někdo z přítomných kde se nachází? Tázavě se zahledím na doktorku Greyovou, protože jako hlavní vědecký pracovník by měla tuto polohu asi znát. Samozřejmě tím nevyškrtávám nikoho dalšího. |
| |
| Cesta Podplukovník vydá rozkazy a všichni se ihned zařadí na svá místa. No já si ani stranu vybrat nemohla, prostě na mě zbyla ta pravá, ale ono je to v celku jedno, protože hlídat se musí obě strany. Doufám, že to proběhne, alespoň trochu v klidu, dinoušů mám teď po zbytek života dost, teda těch co se nás snaží sežrat. Kdyby se tu objevili nějací býložravci a udělali návnadu těm masožroutům, vůbec bych se nezlobila.. přemýšlím po cestě a hlídám svoje okolí. Ruku mám připravenou na své jediné zbrani. Cesta chvilku probíhá v klidu, ale po nějaké té chvilce, začínám mít nepříjemný pocit, že nás něco sleduje. Rozhodně jsem zahlédla pohyby v křoví, ale možná, že jsem jen paranoidní. Každopádně ruku ze zbran nesundaám, vždy je dobré být připravená. |
| |
| Jsem Speedy Gonzales,ale radši bych zalez tam kde je nejbližší kojotí nora Plukovník začne rozdávat rozkazy a já se podívám nahoru. To je asi trest nebo spíš opatření abychom i tuhle Zemi nezničili.Ale my jsme se poučili navíc tady bude tvrdý vojenský režim jaký byl kdysi v Rusku.Ale pořád je to lepší než na Zemi.Země je mrtvá tak co tam chtějí posílat?Je mrtvá jako velmi staré víno se kterým se už jen obchoduje.Nebo spíš obchodovalo. A protože auto je pro zraněné kterých máme víc než dost my ostatní jdeme za autem.Nevím jak plukovník myslí to metr za autem,ale dobře odhadnu to. Ovšem nekřičte na mně pokud se netrefím na milimetr přesně. Ten voják který klečí na autě vypadá skutečně legračně,ale radši si své poznatky nechám pro sebe.Když potom pomalu vyrazíme na cestu a já si prohlížím okolí a trnu co může být za každým stromem všimnu si opět toho muže ve skotském kroji.Začne hrát na dudy a přidá se k nám.Kráčí vedle nás a mně se najednou chce smát.I když nejspíš by to vypadalo jako hysterický smích navíc na současné situaci není nic směšného.Pak ten muž zmizí a já mám pocit že blízko je něco co rozhodně není iluze nebo halucinace. |
| |
| Procházka lesem Zatím běží vše hladce. Vyrazili jsme kupředu v naší krásné skupince, ti zranění se vezou. My civilové jdeme za utem a zbytek hlídá okolí. Ač nejsem úplně spokojen protože sám mám přece taky, nějakou zbraň a mohl bych pomoci, tak nic neříkám, protože přece jen po včerejším setkání s Raptorem ještě nejsem úplně fit. "Doufám, že budeme brzo na té základně." Vzdychnu si v duchu za chůze a ostražitě se rozhlížím kolem. Pro El je nyní sporné zdali je lepší aby šla nebo jela autem. Tak či tak bude mít bolesti, nicméně mé myšlenky se nakonec odvinou k mé sestře, která nevím zdali ještě žije. Má pozornost se přesměruje, až když začínám mít ten divný pocit, jako všichni ostatní, že nás něco sleduje. "Hraje si to s námi." Pohledem těkám po okolí a levačku mám na rukojeti svého koltu. |
| |
| Zapomenuti a ponecháni napospat Jack a Marcus Všichni přítomní koukají docela vyjeveně na Jacka, který se nad celou katastrofou spíše rozplývá, protože viděl živého dinosaura a dokonce hodně z blízka. Jeho nadšení ostatní očividně nesdílejí. Mezitím Marcus přichází s více konstruktivní poznámkou a tou je jak se z těchhle sraček dostat. Ano vědecká základna dobrá otázka. Všichni přítomní chvíli mlčí. "Vím kde je." Kývne doktorka Geyová a rozhlédne se kolem a pak ukáže úplně na opačnou stranu směrem odkud jste přišli. "Vědecká základna by měla být den cesty od základny tamtím směrem skrz lesy." Podotkne ne zrovna pěkné fakty. Nicméně vy nemáte moc čas se dál vybavovat. Ozve se za vámi nepříjemné šplouchnutí a plazí zasyčení. S vyjeknutím se musíte všichni drápat nahoru na břeh, protože po vás jde pěkne nepříjemně velký a hladový prehistorický krokouš. První jsou nahoře samozřejmě děvčata. A poslední se škrábe nahoru doktor Dlouhý hlavní šéf inženýr, kterému to klouže a snaží se vydrápat na převis okraje vymletého břehu. "Pomozte mi pomoc!" Křičí a krokouš se po něm lačne natahuje. Na cestě v zeleném Eleanor, Darios, Samantha, Jill a Gregorian Jdete stále dál s tím divným pocitem. Opravdu vás někdo asi sleduje, ale kdo? Nikdo nic nezaznamenal, dokonce ani Darios nevidí žádného dravce nikde v okolí. Je to divné a hrozně nepříjemné. Někteří se nervozně potí a celé nepříjemné ticho provází pouze tiché hučení motoru. Pomalu si říkáte, že se vám to jen zdá, ale pak..... "Yááááááhhhhh!" Ozve se výkřik někoho ze zadního voje a všichni se poplašeně otáčíte. Právě v té chvíli vidíte jednoho z vědců, který leží na zemi a okolo kotníků má omotanou tlustou zelenou liánu, která ho někam stahuje. A to není vše, každý z vás vidí někde něco. Liány se pohybují v okolí a to snad všude až po chvíli si někteří z vás všimnete, že to nejsou jen liány.  Nějaké masožravé kytky vás doslova nalákaly do pasti a chtějí vás posvačit. Tohle je něco s čím jste se zde ještě nikdo nesetkali. "Doprdele! Střílejte a dostaňte nás odsud!" Křikne podplukovník za jízdy a trošku přidá v jízdě a volnou levačkou párkrát vystřelí z ruční zbraně po jedné z rostlin. |
| |
| Masožravky Bolesti otupovaly mé smysly. Neměla jsem moc možností jak se pohodlně usadit, to opravdu ne, ale nedalo se nic dělat. Musela jsem to nějak přežít. Najednou se ozval výkřik. Chvíli mi trvalo než mi došlo co se děje. Dá se říct, že mi to došlo mezi prudkým cuknutím auta, jak zrychlilo, a tím když velitel poprvně vystřelil. Nečekaně jsem sebou škubla a udeřila se do hlavy, nebylo to sice nic smrtelného, ale na chvíli se mi před očima rozsvítil velký vír hvězdiček a rozezvonila se hlučná zvonkohra, která pohltila střelbu i řev motoru. A na chvíli i řev lidí. |
| |
| Přepadení Pokračujeme v cestě. Pomalu jedeme kupředu s tím nepříjemným pocitem. Ani moje cvičené oči však nezahlédnou žádného nepřítele, nebo dravce. Je to divný tenhle pocit podobný šestýmu smyslu tvorů obvykle nelže. Pomalu se lidé začínají uklidňovat jelikož se už delší dobu nic neděje. Najednou nás vytrhne křik. Otočím se dozadu právě v čas, abych zahlédl jak liány táhnou jednoho z vědců pryč. Teď když už vím co hledat, tak je vidím. Les okolo nás se pohybuje a nejenom liány, ale i rostliny. Masožravky. S těmi jsme se ještě nesetkali. Nebo nepřežil nikdo kdo by nám o tom řekl, uvědomím si. Podplukovník šlápne na plyn a přikáže střílet. Já se zachytím okraje, aby mě zrychlení neshodilo ze střechy. Přetočím se a lehnu si na břicho. Chytím se zadního okraje střechy a zamířím. Moje puška má vyšší kalibr než většina ostatních zbraní zde. Proto by mohla být účinější. Začnu střílet po kytkách, které obtěžují ty co nejsou v autě, abych jim poskytl podporu k ústupu. Mířím na stonky masožravek, které by moje střely měli zvládnout prorazit celé. Pokud někoho zachytí liána, tak se jí pokusím sestřelit. Jsem zde asi nejpřesnější střelec a tak toho musím využít. |
| |
| Roztomilé kytičky, tedy spíše ne.. Nevím jak dlouho pokračujeme v cestě. Já se neustáe ohlížím kolem. Jsem nervózní a nevím proč. Darios taky nic nehlásí, tomu většinou neunikne ani sebemenší pohyb. Skupina se pomalu uklidní, ale v když už jsou všichni zae klidní tak se ozve křik nějakého vědátora. Otočím se po směru toho zvuku, všimnu si, že ho vláčí jakási liána. K sakru... napadne mě jen. Rozhlédnu se okolo a všude kolem jsou ty přiblblé liány a také jejich majitelé. Do hajzlu,střílet po nich? Obyčejnou pistolí? To bude blbě... pomyslím si, ale vytáhnu svou zbraň a střílím těm masožravkám přímo do chřtánu, nebo se o to alespoň snažím. |
| |
| Roste rychle zleva,zprava je to tráva masožravá Jdu pořád s divným pocitem že mně někdo asi sleduje,ale kdo?Nikdo tu není a dokonce tu není ani žádná halucinace.Žádný Rimmer ani muž v skotském kroji který hraje na dudy.Prostě nic je tu jenom ten pocit. Je to vážně skutečný pocit nebo se mi to jenom zdá? Nejspíš ano protože jsem nic nezaznamenala a celé tohle nepříjemné ticho provází pouze hučení motoru.Nikdo nic nevidí dokonce ani ten voják na autě který v tom jeho posedu vypadá opravdu legračně. Vypadá jako by se mu chtělo na záchod.Což mi připomíná jak to vyřeším až se mi bude chtít?A to nemluvím o tom jak se potím kdybych měla podprsenku už dávno bych si to tílko sundala.Ale kašlu na ostatní ... Z mého úmyslu mně vyruší výkřik až nadskočím.Jde to zezadu a já se otočím,ale přitom ztratím rovnováhu.Svalím na zem,ale když si všimnu co se tam vlastně děje tak rychle vyskočím. Zřejmě jsme na území masožravých rostlin. Zrychlím a snažím se držet za autem a je mi teď upřímně jedno že to je blíž než metr.Taky se snažím vyhnout liánám a zachovat si zdravým rozum přičemž to druhé se mi daří poněkud hůře.První věc kterou lidé začnou dělat je že začnou panikařit.A já se ubírám tím správným směrem.Začíná hysterický záchvat a já začnu ječet.Nejsem jediná a tak se to v křiku ostatních snad ztratí. |
| |
| Zapomenuti na výletě... Marcus a Jack Byl jsem rád, že nejenom já jsem si všiml že doktor O'Fay je trošku mimo co se týče naší situace. My ostatní jsme si naopak uvědomovali, že situace je zlá a každou chvíli můžeme vidět dinosaury z ještě větší blízkosti než nám je libo. Dřív nebo později mu to někdo bude muset vysvětlit. Byl jsem velmi rád, že doktorka Geyová ví kde ta základna je. Konečně něco co se v tenhle posranej den povedlo, ale jak vidět, tak se jenom tak nezlepší. Dobře doktorko, tak se vydáme na cestu. Než jsem stihl říct něco dalšího, ozvaly se čvachtavé zvuky a já se otočil. Při jen periferním zjištění, že se jedná o krokouše jsem se začal drápat pryč z vody. Kurva práce! Vztekám se, když se hrabu do vršku. Přede mnou jsou ženské, které nevím jak se stihly dostat tak rychle nahoru. Slyším Dlouhého jak křičí. Dvořáková, počechrej ho trochou kulek. Natáhl jsme ruku, abych doktora chytil a pomohl mu nahoru, kam už krokodýl asi jen tak nevyleze a když, tak si s ním poradíme lépe. Chytněte se doktore! |
| |
| Krokodýl není dinosaurus. Aspoň z pohledu paleontologa. Ztracen někde v pralese Jdu z skupinku a pořád si v hlavě přehrávám to co se stalo. Celý život jsem zasvětil dinosaurům a teď jsem je konečně viděl na živo. Každopádně jsou tu i situace, které nejsou zrovna polehčující. Pořád nám ty dinosauři zničili základnu a zabili hodně lidí. Dokonce ten dinosaurus šel po krku i jemu. Začínáme se brodit v nějaké břečce a mě bláto smísené s vodou nateklo do bot. Boty nasáklé vodou a obalené bahnem jen těžko zvedám a pomalu se posouvám dál. Pak ještě ti krokodýlí. I krokodýl je svým způsobem dinosaurus, akorát tenhle nemá s paleontologií nic společného. Protože není vyhynulí. Snažím se rozeběhnout, ale tento pokus dopadne až smutně. Hodím přímo ukázkového placáka do vody a notnou dobu mi zdřevění nohy, tak že se nemohu ani pohnout. Za pár vteřin, tento pocit ale odezní a já se opět zvedám na nohy a škrábu se na břeh. Oddechnu si úlevou, ale necítím se nijak moc příjemně, jelikož mám celé oblečení mokré. Sednu si na blízký pařez a čekám, až se nahoru vyškrábou všichni. Pak, ale slyším výkřiky doktora Dlouhého a pokyny Steela. Zvednu se a jdu se pomalu podívat na to, co s tam práv děje. |
| |
| Kritické chvíle hodina botaniky! Eleanor, Darios, Samantha a Jill Cesta pomalu až nepříjemně pomalu ubíhá a já se musím stále rozhlížet kolem. Stále mám ten špatný pocit, a zdá se, že nejsem jediný. Těkám očima ze strany na stranu a jdu za vozem, ale není nikde nic vidět. Levačku mám stále na koltu a cítím, jak mi po zádech stéká mezi lopatkama studený pot. Taky se mi ještě pořád těžce dýchá. "Pitomý Velociraptor." Zavrčím si v duchu, chci se oddat dalším myšlenkám, když uslyším výkřik a následné žuchnutí. Když se poplašeně otočím vidím jednoho z větců, jak ho táhne někam nějaká tlustá liána. Vytřeštím udiveně oči a ještě více, když se k nám začínají stahovat ty masožravky. "Do prdele!" Očima těknu k autu, které se rozjíždí rychleji kupředu. "To nás tu nechaj?!" Bleskne mi mírně vyděšeně hlavou a tasím svůj kolt a jsem připravený střílet. Vykročím, že pomůžu vědci, ale ten už bude asi moc daleko, na to, abych ho zachránil a tak jen zatnu zuby a kouknu po ostatních. "Padáme odsud! Jestli nám pláchnou s tím vozem jsme v prdeli!" Křiknu a v případě nutnosti vystřelím nejbližší kytce kulku do chřtánu a nejdříve couvám a pak se rozbíhám s ostatními za autem, když slyším ohlušující střelbu. Není čas si hrát na hrdinu, ale zachránit si naše životy musíme vypadnout, ale svedeme to? |
| |
| Skupina 2. - Čelisti prehistorického krokouše Jack a Marcus Všichni kromě doktora Dlouhého už jste nahoře a Marcus se rychle natahuje přes okraj zpátky dolů a podává ruku doktorovi, který se vděčně chytá a snaží se dostat nahoru. Lena zacílí svou puškou a několikrát vystřelí. Krokouš zařve a vrhne se kupředu s větší vervou zdá se, že ho těch pár škrábanců při jeho velikosti jen rozzuřilo. Marcus už vytahuje doktora nahoru, když najednou přibyde na váze a doktor bolestně vykřikne. "Áaaaa moje noha!" Zasténá bolestně a i Marcus si všimne, že krokouš táhne doktora za nohu zpátky dolů a že je to tah, jako blázen. Stahuje to i Marcuse. "Neudržím se! Kloužou mi ruce!" Vydechne doktor a Marcus cítí, jak mu ruka doktora pomalu uniká z jeho sevření a k tomu i on sám je pomalu tažen přes okraj břehu zpátky dolů. Pak ucítí, jak ho někdo chytne za nohy. Dvoje ruce, za každou nohu jedny. Ozývají se další výstřely ze strany vojandy. Přes doktorův bolestný výraz se mu ve tváři zableskne jakési smíření. "Sbohem." Vydechne a ruka mu vyklouzne ze sevření Marcuse úplně a doktor upadne na stěnu břehu a krokouš ho stáhne do vody a pak se ozve poslední výkřik když se potopí a už je vidět jen čáchání. Ti, kteří někdy viděli dokument o krokodýlech to poznají, smrtelné válení. Doktor Dlouhý je už nyní posmrti. Marcus nyní vidí, že Greyová a Janet jej drží za nohy, aby nespadl dolů a pomůžou mu zpátky na břeh. A tak je vás o jednoho méně. Někteří z vás jsou bledí, jako stěna, ale vaše cesta ani zdaleka nekončí. Skupina 1. - Hodina botaniky - Masožravky Darios, Eleanor, Samantha, Gregorian, Jill V obkličení masožravek vám začalo peklo. Všichni, kdož jste měli zbraně a mohli jste začali střílet. Palba se ozývala ze všech stran. Darios již už pár přesnýma ranama skolil. I Samantha a ostatní střelci něco už sestřelili. Ale mnoho ran jde do vzduchu díky stavbě těl, těch rostlinek. "Doprdele musíme vypadnout!" Zavrčí podplukovník a zabouchá o vrchní rám dveří zvenku rukou na střechu, aby upozornil Daria. "Drž se pevně musíme šlápnout do pedálů." Křikne na něj a pak se ozve zabručení motoru, který nabere obrátky a Auto vyrazí vpřed. Cestou srazí pár rostlinek a Transportní vůz s podplukovníkem, doktorkou Antherwoodovou, Yukem, Vojákem s polámanými žebry a Dariosem na střeše se docela kvapem vzdaluje od zbytku skupiny, nejspíše aby se zachránili alespoň oni. "Ten zkurvysyn nás tu nechá chcípnout!" Křikne druhý přeživší voják, který střílí, jako o život...o který mu vlastně jde. Pohmožděná civilistka, zbylý vědec a Jill jsou nyní v trojuhelníku, který tvoří Gregorian, Sam a zbylý voják. Další civilisista dobíhá zatímco do druhého se zaboří široká tlama jedné z rostlin a za rameno si ho kopajícího a křičícího vtahuje liánami do chřtánu. "Desátníku musíme vypadnout a to hned, když se na nás vysrali nezvládneme to sami!" Křikne voják, Samantha tu má nyní nejvyšší hodnot ze zbylých dvou vojáků, takže se asi očekává její vedení. Každopádně transportní vůz je už prakticky v nedohlednu a vám zbývajícím jde stále o život. |
| |
| No výborně.... Střílíme do kytek a některé naštěstí chcípnou, ale je jich stále příliš mnoho, tohle je šílenost, z tohodle nemůžeme vyyváznout. Najednou zaslechnlas podplukovníka, který promluví na Daria. "NEEE!!!" zařvu za nimi, ale je pozdě...trasportní vůz mizí v dáli. To si dělá prdel ne? Plukovník by nás tu nenechal...ale třeba se pro nás vrátí. pomyslím si. Sleduji osoby, které tu zbyli, no nemáme jídlo, nemáme vodu vlastně, nemáme skoro nic. Skvělý, fakt skvělý a teď na mě všichni budou spoléhat, potože jsem nejvyšší hodnost. napadne mě. Jeden z vojáků se ozve. "Ano, vypadnout musíme, alzase nadruhou stranu nám udělali cestičku, musíme rychle pryč." odpovím k nim. "Chraňte ty co nejsou vojáci a ustupujeme směrem, kterým odjel zbytek, třeba jen chtějí odvést zraněné a možná se vrátí." řeknu k nim a snažím se mít eozhodný, nevyděšený tón, i když strach mám. |
| |
| Ústup Spustí se palba. Měl jsem pravdu, že s mojí zbraní je poměrně jednoduché je odstranit pokud je ovšem dokáži dobře trefit což není zase až tak jednoduché. Po chvíli střelby mě podplukovník upozorní ať se držím. Pušku si dám na pruh na záda, aby mi nepřekážela a pevně se chytím ve chvíli kdy na to šlápne. Necháme pěší skupinu za námi a proletíme kytkami. Sleduji pohledem bez výrazu vzdalující se skupinu a čekám. Jakmile prorazíme mimo oblast květin tak zaklepu na střechu. Zpomalte, zavolám na něj a počkám až trochu ubere. Pak seskočím. Dopadnu a skulím se do klubíčka jako se to dělá při seskoku s padákem, abych zmírnil dopad. Překulím se a opět se postavím na nohy. Z ramena shodím pušku a opřu ji o vhodný kmen stromu nebo kámen pokud tu zrovna žádný není. Tak požeňte, pomyslím si a vyšlu kulky zpět do kytek, které uzavírají cestu po vozidlu. Hodlám poskytnout podporu ostatním jednotkám. Tohle se pro mě hodí mnohem líp než přímí boj nebo střelba z jedoucího vozu. |
| |
| Ztracení a opuštění Gregorian přeruší můj hysterický výstup a zvládne to i bez facky.A tak se proberu a rozeběhnu se za autem.Dnešek je opravdu skvělý a je čím dál lepší.Ale ať si nemyslí že mi utečou přece jsem jenom tohle všechno neabsolvovala aby mně pak obětovali jako nějaké krmivo pro tyhle masožravé kytky. Stačí že jsem musela šlapat za tím autem a ono si teď ujede a nechá mně tu. Ovšem pak se nakonec zastavím když mně začne píchat v boku.Už nemůžu navíc to auto je v nedohlednu.Nejspíš by na mně šel další hysterický záchvat kdybych k němu ještě byla schopná sebrat sílu a tak se jenom sesunu na zem a promyslím jakým způsobem je budu strašit.Ovšem pak když tu někdo zavelí že pokračujeme a tak se rozhodnu že vstanu a vydám se za ostatnímí cestičkou kterou nám předtím to auto tak "laskavě" udělalo. |
| |
| Skupina 2. - Čelisti prehistorického krokouše Jack a Marcus Rychle skáču na břicho a chytám doktora. Chvíli to trvá než se zachytím, ale to je jen okamžik. Držím ho za ruku a přitahuji ho k sobě. Rád bych použil i druhou, ale tu potřebuji, abych se udržel nahoře. Slyším výstřely, ale soustředím se hlavně na to, abych dostal doktora nahoru. Periferně jsem viděl pohyb toho zmetka, který se vrhnul vpřed a chytil doktora za nohu. Ani jsme nevěděl jak, ale už jsem po břiše klouzal dolů za doktorem. Snažil jsme se ho pevně držet, ale klouzal mi více a více. Nečekaný impuls mi dodaly ruce, které mě chytily za nohy. Okamžitě jsem přidal druhou ruku a držel doktora jak jen to šlo. Držím Vás, dostaneme Vás nahoru! Říkám rychle a snažím se vytáhnou doktora ze spárů té velké svině. Slyším další a další výstřely, ale ten krokouš ne a ne povolit. Tyhle potvory jsou strašně odolné. Ať jsme se snažil jak jsem chtěl, tak ta doktorova ruka stále klouzala. Podíval jsem se mu do očí a viděl ten pohled. Bylo mi jasné co se stane, ale chtěl jsem tomu zabránit. Najednou jsem držel jenom vzduch. Neee! Zařvu vztekle, když vidím smrtící válení ve vodě. S pomocí Janet a Greyové vylezu na břeh a stále koukám na místo kde zemřel doktor. Do hajzlu práce! Vztekám se a konečně se odtrhnu od toho místa posledního boje. Doktor přežil útok T-rexů na základnu a pak ho zabije krokodýl, to je prostě k vzteku. Zatřepu hlavou, abych se z toho probral. Musíme jít dál.Ten rámus přiláká všechno v okolí. Děkuji za tu pomoc. Já jdu první a Lena poslední. Dávejte pozor kam šlapete a sledujte okolí. Když budeme opatrní tak se nám nic už nestane. Zkonstatuju a vyrazím směrem, který určila doktorka. Dávám si pozor na okolí a podezřelé kytky. Cesta s nejasným koncem tak začala. |
| |
| Skupina 1 - Boj s kytkami Vše se hroutí skupina se dle všeho rozpadá. Auto vyrazilo kupředu a probilo si cestu. Vidím zděšené pohledy všech přítomných. "Do hajzlu no to si dělají....!" Zavrčím a rozhlédnu se po přibližujících se kytkách. Konečně alespoň vojáci se vzpamatovali a koordinují stahovaní se. "Tak pohněte zadky začíná tu bejt horko!" Křách, další rána z mého koltu, která míří na nejbližší kytku. Stahuju se společně se zbytkem skupiny. Cítím, jak mi adrenalin pumpuje žilami a uvažuju, jak kytkám unikneme. Když nám auto ujelo. "Tahle expedice měla být lepší než pobyt na Zemi!" Zaburácím si v duchu a snažím se šetřit trošku střelivo, protože přece jen nábojnice do koltu tady asi jen tak neseženu. |
| |
| Skupina 2 - Nekončící utrpení Marcus Všichni pokývnou hlavou a Lena zůstane, jako poslední v řadě. Vy ostatní vyrazíte kupředu. Míříte přesně opačným směrem, než doposud, protože právě tím směrem by měla být věděcká základna. Musíte projít loukou. V dálce vidíte procházející se Brachiosaury, kteří zde bývají docela často. Naštěstí jdete dost mimo ně a vaše malá skupina je nijak nezajímá. Zato je to úplně jiný pocit jít touhle přírodou pěšky, než jezdit autem. No rozhodně je to více nebezpečné, tedy alespoň to tak vypadá. Postupujete stále dál. Střídá se vyšší tráva s tou nižší a louka vám hezky ubíhá. Když se ohlédnete tak v dálce za sebou uvidíte u řeky pohyb. Nejspíše se tam sešli již první dravci. Nicméně to nyní naštěstí není vás problém. Po hodině dorazíte až k lesu. Museli jste defakto velkým obloukem obejít celou bývalou základnu, než jste se tam dostali. Tam jste se rozhodli chvíli si odpočinout. Bylo horko a hold chvilkový odpočinek je už třeba. Taky rozmyslet, jak budete postupovat dál. Lena sledovala krajinu z vámi. Doktorky se bavily spolu a zatímco Marcus hlídal svou část perimetru tak Jack....teď vám to došlo, kde je vlastně Jack? Jack se někam vypařil, když jste si dávali pauzu a pak ho uvidíte o kus dále, jak u něčeho dřepí. "Auvajs! Sakra potvoro!" Uslyšíte ho jak vyjekne. Když se podíváte, co se děje vidíte jak od něj vzlétá podivná obří vážka.
Jack má zarudlý hřbet ruky. "Ta potvůrka kouše." Zašklebí se a vrací se k vám. To už ale něco nehraje prve si toho všimne doktorka, která se zhrozí. Jackova ruka zarudne a pak modrá až fialoví stejný nádech nabírají i žíly, které se mu nyní v obličeji rýsují mnohem lépe. "Je mi....divně..." Vydechne a upadne na zem. "Panebože to je jed.....a.....nemáme žádný protijed ne na tohle. A působí hrozně rychle. Už ho má v celém oběhu a..." Polkne doktorka zděšeně. Jack už neví vůbec která bije a jen nepřítomně leží na zemi a pomalu z něj vyprchává život. Neopatrnost, za kterou paleontolog zaplatil životem. Skupina 1 - Proradné kytky Darios, Eleanor, Samantha, Gregorian, Jill Darios seskočil za jízdy ze střechy auta. "Sakra co to děláš zbláznil ses?!" Křikne podplukovník a smykem zabrzdí auto a hledí za Dariosem, který už střílí ze své sniperky a snaží se udržet koridor, pro druhou skupinu, která si už myslela, že je zde zbytek nechá. Potvor je však hodně a samotný Darios na střelbu nestačí. Střelbou jej však podpoří Yuk z auta, který dodává na úspěšnosti. A za pomocí střelby, kterou působí Sam, voják a Gregorian se druhé skupině postupně daří dostat ze sevření smrtících masožravek. Když pěší skupina uběhne s krycí střelbou tak 100 metrů masožravky to nakonec vzdají a stáhnou se. A tak se skupiny opět spojí. "Sakra tak tohle bylo fakt vo držku." Zabručí podplukovník a chystá se auto rozjet opět pomaleji kupředu. Opravdu to však vypadalo, že by zbytek skupiny nechal za sebou, aby zachránil alespoň část, kdyby Darios neseskočil. Je to nemilé zjištění, ale lidé v krizových situacích jednají různě. Naštěstí vědecká základna by neměla být už tak daleko. |
| |
| Akce masožravky Seskočím z auta a za zády zaslechnu podplukovníka jak nadává. Je mi to celkem jedno. Sice bych to nikomu neřekl do očí, ale vedoucí mám rád tak dlouho dokud nezačnou vymýšlet nesmysli. Dopadnu do kotoulu a hned jsem na nohou. Vyberu si vhodnou pozici a začnu s podporou prchajícího zbytku. Tohle je ta část, na kterou jsem cvičený. Nejsem expert na střílení z rozjetého auta nebo na boje na blízkou vzdálenost. Moje zaměření je naopak vzdálenost co největší a buď podpora nebo odstranění jednoho cíle. Pohněte kostrou, pomyslím si. Doufám že Sam je jedna z těch co to zvládne, ale nemám čas ji teď v křoví masožravek hledat. Jak už jsem si potvrdil předtím, tak mé střeli mají dobrou účinost proti těmhle tvorům. Bohužel nemohu střílet tak rychle jak by se mi líbilo a tak se i přes mou snahu cesta uzavírá. Teprve když mě podpoří i ostatní střelci dokážeme udržet mezeru dost velkou, na to by lidi prošli. Po asi 100 metrech to masožravky vzdají a vrátí se do svého lesa. Asi loví překvapením, pomyslím si. Za sebou zaslechnu podplukovníka. Setřu si pot z čela a nabiji si pušku. Je pravda že tohle bylo mnohem těsnější než by mi bylo milé. Podplukovník už teď nekomentuje moje seskočení a já se k tomu taky nevyjadřuji. Stejně by to dopadlo jen tak, že bych mu všechno odkýval a myslel si něco o zadní části těla. Hádat se s nadřízenými nemá cenu a to ani v případě, že neměli pravdu. Sáhnu do kapsy kde mám posledních pár nábojů. Tak deset výstřelů mi ještě zbývá. Doufejme že na záložní základně je munice, pomyslím si a rozhlédnu se po skupině. Zahlédnu Sam. Kývnu na ní a vylezu opět na střechu vozu. Pořád jsem tu více k užitku než bych byl na zemi. 10 nábojů do pušky a jeden zásobník do pistole. To je vše co mám a pak jsem na suchu. Střelivo do pistole by ještě mohlo být nějaké v autě, ale do odstřelovačky tu náboje nemáme, zhodnotím zásobu střeliva. I když po téhle akci možná nebude ani to do pistole. Musíme dorazit do základny rychle a nesmíme narazit na další potvory. Pěší jsou unavení. Možná by bylo lepší si chvíli odpočinout, ale to se nikomu nebude chtít zůstat takhle blízko kytkám, pomyslím si. |
| |
| Skupina 2 - Nekončící utrpení Nebylo to nejpříjemnější prostě nechat někoho za sebou, ale tohle byla ne zrovna přátelská příroda. Prodírali jsme se porostem než jsme došli na velkou louku. Pro mě velkou, ale pro stádo velkých brachiosaurů byla určitě malinká nebo spíše normální. Záviděl jsem jedno a to byly velké nohy a tělo na které si nikdo nedovolil. Přesně proto jsme je nezajímali ani my. Pár malých teček u nohou, které je nemůžou ani poškrábat. Když jsme kolem nich projížděli v autech bylo to něco jiného. To se nás i báli, ale takhle jsme jim byli jedno a teď i když vím že jsou neškodní jsem se jich bál já. Za pancířem auta je prostě svět okolo úplně jiný. Chvíli je tráva po pás a chvíli jen ke kotníkům, ono je to jedno. Stejně musím být ve střehu, protože jen na mě záleží jestli se dostaneme v jednom kuse na vědeckou základnu nebo ne. Ohlédl jsem se a viděl ohyb u řeky. Jen jsem zakroutil hlavou a postupoval jsem stále dál vpřed. Hodina utekla jako voda a já jsem na kraji lesa zavelel k pauze. Sám jsem toho už měl dost a potřeboval jsem si odpočinout. Přelétám očima všechny členy mé skupiny a zjistím, že jeden je někde pryč. Jack se zase někde fláká a pak ho vidím, jak si naříká a vidím tu vážku co od něj odlétá. Co tam ten mamlas zase dělá? Než jsem to stihl domyslet už se skoro kácel k zemi. Doběhnu k němu a vidím jenom jeho poslední vydechnutí. Sakra! Další člen, kterého jsem nedokázal zachránit. Tak jo, je načase pokračovat. Musíme pryč. Je mi líto, ale zakopávat ho nelze. Vezměte co jde a půjdeme dál. |
| |
| Záchrana v poslední chvíli Auto vyrazilo kupředu a probilo si cestu.Když uvidím zděšené pohledy všech přítomných tak se jim vůbec nedivím. Myslím si že situace by se dala popsat dvěma slovy.Jsme vyřízeni.Nebo i jedním Sbohem. „Pověz nám něco co nevím.“odpovím Gregorianovi spíš pro sebe.Ovšem nakonec to dopadne že heslo nikdy nikoho nenecháme (které je dobře vidět už ve filmu Zachraňte vojína Ryana) platí i zde a společnou palbou se vojákům podaří vyčistit okolí od masožravých kytek abychom mohli jejich území opustit. A ony to nakonec přece jen vzdají.Mám chuť skákat nadšením nebo se dát do hysterického smíchu,ale nemám sílu ani na jedno. Když se opět spojíme docela se mi uleví a já se opřu o auto.Potom se opět vydáme na cestu a já doufám že už bylo překvapení dost,ale stejně tak můžu doufat že se naučím létat. Mám se zeptat jak je to daleko?Ne radši ne.Všechnu sílu budu potřebovat na cestu a až tam budeme svalím se na zem a nic se mnou nehne. |
| |
| Útěk od kytiček Začali jsme se stahovat k mezeře, kterou udělali s autem, ale bohužel kytičky by nás jen tak nepustili. Naštěstí seskočil Darios a začal po kytkách pálit, podplukovník by nás tu nejradši nechal chcípnout, ale ostatní vojáci se přidávají k Dariovi a díky nim se nám podaří těm hnusnejm rostlinám zdrhnout. Moc bych si přála aby nás už nic nepotkalo, ale to je jen zbožné přání. Tady jsem v divočině, tohle území nepatří nám, ale těm co tu žijí, a že jich tu žije dost... Usměji se na Daria když na mě kývne. Nebýt tebe tak jsme potravou pro ty kytky. napadne mě. Vím proč to podplukovník udělal, chtěl zachránit alespoň někoho, ale myslím si, že plukovník by to neudělal, on se vždycky...snažil zachránit všechny, ale zachránil se i on sám?. Plukovníku, doufám, že žijete, i když to asi znamená, že jakmile mě uvidíte tak schytám kulku do hlavy. napadne mě. |
| |
| Zachráněni? Konečně jsme mimo nebezpečí, tedy alespon snad. Udýchaně se připojíme opět ke skupině. Zdá se, že pokračujeme opět pohromadě dál. Setřu pot z čela a zastrčím kolt do pochvy. "To bylo opravdu těsné, ještě pár takových zážitků a vystačí to na celý život." Odfouknu si a zařadím se opět k vozu. Děkovně kývnu na Daria, který nás očividně zachránil. Nebýt jeho nejspíše by podplukovník se zbytkem ujel a nechal nás vlastnímu osudu a že ten nebyl opravdu moc dobrý. Cestou si koušu ret a přemáhám svou ruku, abych nevpálil kulku do hlavy tomu hajzlovi, který mě málem nechal chcípnout. Vroucně doufám, že už bude brzo před námi ona vědecká základna, jinak to může být ještě opravdu hodně krušné a mylsím si, že jsme si zažili až až. Tak nějak se snažím zahnat špatnou náladu, takže si začnu pobrukovat nějakou písničku, co mi zrovna vytane na mysli. |
| |
| Skupina 1 - Eleanor, Darios, Jill, Gregorian a Samantha - Laboratoř! Vaše skupina postupovala stále dál. Eleanor ztratila cestou vědomí, což nevěstí nic dobrého. Pomalou jízdou při které rafička na benzín pomalu ale jistě klesá jste mohli konečně slavit úspěch. Nejenže vaše skupina přežila dalších pár kilometrů. Nedostali jste se ani do potíží v důsledku napadení dinosaury, ale co hlavně vyjeli jste na menší mýtinku, kde začínal malý kopec porostlý stromy a vjeho úpatí byly dveře.
Jsou zavřené, ale na jejich pravé vrchní straně je uprostřed velkými písmeny napsáno L-1. Musí to být vchod do laboratoře, také je vedle dveří malý terminál, který funguje na otisk dlaně a nějaký kód. "Konečně jsme tady!" Vykřikne někdo nadšeně. Podplukovník zaparkuje vedle dveří a ostražitě se rozhlédne kolem. "Seržante Skyere zadejte přístupový kód a otisk ruky mělo by vás to pusti na váš autorizační kód, jakmile se dveře otevřou, zajistěte vnitřní perimetr a přesuňte lidi. Desátníku Dreamfull jdete se mnou pro větve, abychom skryli naše vozidlo a prozkoumali okolí." Rozdá podplukovník rozkazy. Mluví ne moc přátelsky nejspíše stále uvnitř vře kvůli porušení disciplíny. Skupina 2 - Marcus - Úmorná cesta Morálka ve skupině rapidně klesla. Poslední dvě úmrtí nejsou nic pozitivního zvláště vzhledem k faktu, že k oné základně to máte mít ještě docela pěkný štrek a nejspíše tam dříve, jak zítra ráno nedorazíte. A kdo ví, co se tu může dít v noci. "Vůbec se mi nelíbí, jak jsme celou cestu na ráně, měli bychom nějak zmírnit riziko desátníku." Podotkne starostlivě doktorka Grey, která je po posledních incidentech mnohem více nervozní, než byla. Druhá doktorka je naproti tomu docela zamyšlená a zdá se, že brouzdá duší úplně někde jinde. A Lena? Ta si kouše nervozně ret. "To nemůžeme stihnout do setmění, co budeme dělat?" Kouká po Marcusovi, zdá se, že zdejšího vojáčka berou všichni, jako pomyslného velitele jednotky, který by se tu snad měl vyznat a vědět, jak zachránit jejich životy, ač je tu vlastně také nováčkem. |
| |
| Stanoviště 2. Cesta trvá ještě slušnou chvíli hlavně kvůli pomalému pohybu vozidla a lidí co jsou za ním. Někdo ve voze omdlel během jízdy, ale zrovna není nic co bychom mohli v tuhle chvíli s tím udělat. Nemám to rád venku. Člověk nikdy neví co ho sežere, pomyslím si a podívám se dozadu kde pohledem najdu Sam. Jen ji zkontroluji jestli je v pořádku a vrátím se zase k hlídání perimetru. Tentokrát se na nás už usměje štěstí a bez problémů se dostaneme k vratům do laboratoře. Podplukovník vydá rozkazy. Rozkaz pane, odpovím mu a slezu z střechy vozidla. Počkám až se ostatní trochu víc rozprostřou a přistoupím k dveřím. Na zadávací konzoli zadám svůj autorizační kód. Pušku si hodím přes rameno a připravím si pistoli, která se v tomhle prostoru bude víc hodit. Hoď mi baterku z vozu, obrátím se na někoho kdo u něj zrovna je. Teprve pak položím pravou ruku na plochu zařízení pro snímání otisků. Počkám než zařízení přijme muj otisk a odstoupím od vrat. Namířím na ně pistolí a počkám než se otevřou. Dobrá dva se zbraněmi se mnou. Ostatní nás budou následovat s odstupem deseti kroků, promluvím ke skupině nahlas. Vojáci se brzy naučí používat svuj hlas, tak aby ho bylo slyšet i ve střelbě pokud je to potřeba. Jako první vstoupím s připravenou z braní a baterkou do komplexu a začnu ho pomalu prostupovat a kontrolovat každé dveře jestli se tam neschovává něco co by tam nemělo být. Nevíme co vše se stalo tady, když byl hlavní tábor zničen. |
| |
| Stanoviště 2 Nevím po jak dlouhé době dorazíme k laboratoři, protože cesta byla pomalá a čas se za tu dobu co jsem byla mimo, slil v jeden. Po cestě se na mě Darios podíval, pohled jsem mu oplatila. Jakmile dorazíme k laboratoři tak podplukovník začne štěkat rozkazy. Je pěkně v ráži, asi je naštvaný na Daria. "Ano pane!" řeknu a začnu plnit jeho příkaz. Nejprve skryjeme auto a pak jdeme prozkoumat okolí. Já jdu na opačnou stranu než podplukovník. Kokám se kolem a naslouhcám přírodě, abych zjistila, jestli tu v okolí není něco co by nás s radostí chtělo zbaštit. |
| |
| Stanoviště 2 Když konečně dorazíme ke dveřím komplexu je to úleva. Oddechnu si a otřu pot z čela a vydám se k transportu. "Rozumím." Kývnu a ohlédnu se na Dariose, který chce baterku a tak po něm jednu z auta obloukem hodím. "Na já vezmu doktorku." Oznámím mu, aby o tom věděl a pak zvednu Eleanor opatrně ze sedadla do náruče a vydám se za zbytkem skupiny. "Doufám, že ty potvory nejsou i vevnitř, byla by to nepříjemná zkušenost." Zašklebím se za chůze a pevně doktorku držím, aby mi nevypadla. |
| |
| Skupina 1 - V bezpečí? Samantha Pomocí armádního nože nebyl až takový problém nařezat větve a ty následně naskládat na auto, aby jej skrylo. Sice to vypadalo docela nápadně, nicméně přece jen schováváte jej před dinosaury nikoli před zloději, takže by to až takový problém být neměl. Následně ses oddělila od podpolukovníka, abyste prozkoumali okolní perimetr a zjistili jeho bezpečnost. Postupovala jsi v pravidelném půlkruhu a snažila kontrolovat očima vše podstatné nicméně tentokrát byly užitečné spíše tvé uši dříve, než oči. Uslyšela jsi totiž klokotavé zvuky ne tobě neznámé (odkaz). A o chvilku později na to jsi mezi stromy zahlédla na jedné ze vzdálenějších mýtin stát vašeho starého kamaráda Velociraprotra, který svolává své druhy. Vypadá to skoro, jako by vás stopovali a zaručeně míří směrem k vašemu úkrytu. Tebe si zatím nevšiml. Darios, Eleanor, Jill a Gregorian Darios vstupuje první do tmy otevřených dveří a svítí si před sebe baterkou. Za ním ho následují přeživší voják s puškou a vědec s pistolí, což sice není zrovna ideální střelec, ale zatím asi jeden z nejkvalifikovanšjích, který zde s vámi je. Dále za vámi postupují vhloučku Gregorian nesoucí Eleanor, pak trošku mimo Jill a pak dva civilové, kteří pomáhají zraněnému Yukovi a vojákovi uzavírají skupinu. Postupujete pomalu dál chodbou a přivykáte tmě. Aby zde bylo světlo chtělo by to najít rozvod elektřiny a nahodit pojistky, jistě jsou z úsporných důvodů vypnuté. Uvnitř chodby je zatuchlo a dusno. Dlouho se tu asi nic nedělalo. Samozřejmě ventilace je taky v tuhle chvíli vypnutá, jako asi všechno zde. Jen dveře jedou nejspíše na záložní úsporný okruh, aby byla základná použitelná. Po dalších asi dvaceti metrech chodby se najednou chodba dělí na všechny strany to jest do stran a dopředu. Bohužel zatím jste nenarazili na žádné schéma komplexu, které by vám výrazně pomohlo. |
| |
| Probuzení... Bolest… velká bolest. Vzpomínám si na hrozný třas, ze kterého mi bylo strašně zle, pak najednou na ránu do rozbitých žeber, která měla za následek vypnutí mého mozku. Slyšela jsem z povzdálí hlasy, svět se přestal třást, vlastně se zastavil. Kolem mě byla hluboká temná noc. Noc, bez bolesti, ovšem o samotě uprostřed pralesů. Šum větru se rozléhal kolem, slyšela jsem jen cvrkání drobných tvorů v trávě a pak kroky. Kroky, které se blížily. Otáčela jsem se kolem dokola, dokud jsem nezahlédla postavu blížící se ke mně… Zvuk kroků zrychloval, až dosáhl běhu… A z postavičky se najednou vynořila obrovská zubatá tlama… Se škubnutím jsem se probrala. Někdo mě nesl, ucítila jsem zatuchlí pach místnosti, kde už se dlouho nevětralo. Otevřela jsem malátně oči a zachraptěla sem. Tělem mi projížděla soustavná bolest, kterou zatím nebylo možní ignorovat. Šmouhy se pohybovali, ale ne už moc rychle. Nejeli jsme autem, ale někdo mě musel nést. „ Zatraceně… moje hlava.“ Vydechnu tiše. Strašně se mi motá, až mám mžitky před očima. Člověk by řekl, že jsem si do teď bezvadně schrupla, ale opak je pravdou. Neschrupla jsem si vůbec. „ C-co … co se stalo?“ |
| |
| Průzkum základny Vstoupím do základny a mě následuje jeden voják a vědec. Kousek za námi postupuje zbytek skupinky. Postupujeme zatuchlým komplexem, odpojeným od zdroje energie. Čekal bych, že hlavní rozvaděč bude někde poblíž vchodu. Po několika metrech se dostaneme na rozcestí. Tady se chodba rozděluje na tři další. Tady se mezitím usídlete a položte zraněné, řeknu skupince a pečlivě si prohlédnu vstupy do chodeb. Vojenské základny mají velmi často v každé chodbě značené kam vedou, hlavně to platí pro základny v podzemí, kde se nikdo nevyzná. Otázka je jestli na to mysleli, když to tu stavěli, nebo to vynechali záměrně. Pokud nic nenajdu, tak se obrátím na zbytek skupinky. Zaslechnu jak se tam někdo ze zraněných probudil, ale teď jim nevěnuji pozornost. Dokud mluví, tak bude v pořádku. Je tu někdo kdo v této základně někdy byl? Zeptám se jich. Já osobně jsem tu nikdy nebyl, ani jsem se neúčasnil její výstavby. Pokud se nikdo nenajde, tak se rozdělíme. Skupina zůstane tady s tím vědcem a já s druhým vojákem prohledáme odbočky. Rovná cesta povede pravděpodobně do hlavního komplexu. Tam zamíříme, až nahodíme energii, rozhodnu se. |
| |
| Vědecká základna Eleanor během cesty omdlí což není dobře a to nejen protože ona je doktor.A pak je tu ještě otázka benzínu snad tam dorazíme dřív než nám dojde,jediná dobrá zpráva je že tahle cesta není obydlená ničím co by nás chtělo napadnout.Nebo se aspoň všichni schovávají a pošklebují. No to zrovna ne,ale i tak jsme zvědavá kdy tahle cesta skonči.Tedy pokud někdy skonči přijde mi to jako bychom šli celé věky a možná ještě celé věky půjdeme. Ale protože tu nepotřebují hysterický záchvat a taky protože jsem unavená všechnu energii soustředím na chůzi zatímco já si prohlížím okolí a trnu co může být za každým stromem,keřem,kořenem nebo liánou.Gregorian začne pískat,ale on a hlavně vojáci podobné věci zvládají s kamenným výrazem sfingy.Zato já kýchám,smrkám a škrábu se protože má vyrážka má vyrážku a ta má vyrážku.A to nemluvím o tom jak se potím,už dávno bych si sundala tílko kdyby pot nezapůsobil jako lepidlo.A když už mám pocit že budeme putovat na věky věků,dokud peklo nezamrzne a všechna láska nevyvane dorazíme na mýtinu kde v kopci uvidím něco mně potěší tak že v sobě najdu nové síly a rozběhnu se.Jsou to dveře což znamená že jsme na místě. „My to dokázali!My to vážně dokázali!“ I někdo další je podobného názoru a podplukovník mezitím rozdá rozkazy.Potom na jeho místo nastoupí Darios zatímco Gregorian vezme z auta Eleanor. Ovšem jemu na jeho řeči nikdo nic neřekne protože je policista a policisté nedělají chyby.Jisté věci se nemění ani teď. Vstupujeme dovnitř a jdeme tmou,jdeme tmou jdeme nocí bezednou. Dobře a co takto něco optimističtějšího?Přes hory půlnoční přejel jsem nelekal jsem se stínů. Lepší hlavně proto že díky tmě tu není moc stínů kterých bych se mohla leknout.Ovšem i zde je dusno a je tu i zatuchlý vzduch protože tu nic nefunguje. Už toho mám dost.Je mi jedno že tílko aspirovalo na mou druhou kůži a přirostlo mi k tělu ... Ovšem z téhle myšlenky mně vyruší něco nečekaného křižovatka. „Jistě tady je plán.“odpovím Dariovi a rozejdu se ke zdi přede mnou kde si ho podrobněji prohlédnu.Kdyby mně jen tak nebolela hlava. Hlava ... Hlava?No tak Jil soustřeď se ... Zamžourám a zdá se mi že tu mapu poznávám.Teď bychom měli být přímo uprostřed ... Berlína. „Berlína?To je mapa Berlína.“nadechnu se a zavřu oči protože je mi jasné co to je.Jen další halucinace.Vydechnu,sáhnu do kapsy a otevřu oči.Z kapsy vytáhnu zelený svítící značkovač a nakreslím na zeď dvě oči a úsměv.Pak značkovač opět schovám a dám se do hysterického smíchu přičemž pořád ukazuji na namalovaného smajlíka. |
| |
| Šáhlá histerka Nesu Eleanor v náruči a snažím se s ní moc netřást a očima přivyknout tmě. Našlapuju opatrně a udržuju si odstup mezi ostatními, abych do někoho nevrazil, ač to není až tak jednoduché. Hold baterku bych neměl ani jak nést a proto musím spoléhat na světla ostatních. "V klidu odpočívej." Šeptnu k probouzející se Eleanor. Zastavíme se, až na křižovatce, kde nám Darios rozdá rozkazy. Jen letmo přelétnu pohledem přítomné a pokleknu s Eleanor na jedno koleno a opatrně jí položím na zem a zády jí pomůžu se opřít o zeď za ní. "Jsme relativně v bezpečí došli jsme na základnu." Šeptnu k ní opět, ale pak mou pozornost upoutá naše histerka. Jill zase začne vyvádět. Narovnám se a sleduju, jak ukazuje na prázdnou stěnu s tím, že je tam mapa a pak začne mlít něco o berlínu. "Proboha ona fakt nemá všech pět pohromadě, co to s ní dohajzlu je?" Zatnu čelist, když maluje toho divnýho smaila a pak se tomu začně chechtat, je jako šílená a hlavně to tu bude všude krásně slyšet. To by musel slyšet i hluchý. Zatnu ruku v pěst a udělám pár rychlých kroků k ní. A pak....švih....moje pěst se mihne v levém háku, kterým jí mížím na obličej, nejlépe na líco, abych jí složil v momentu překvapení k zemi. Samozřejmě, kdyby sebou cukla špatně může mít při této ráně přeražený nos, nebo možná čelist, ale to druhé je nepravděpodobné, protože jsem do toho nevložil zase tolik síly. Po úderu si vzekle protřepnu a promnu ruku. "Drž už zobak! Zavři doprdele držku pokaždý, když jí otevřeš taháš na nás jen průsery. Jestli tu je nějaká potvora v komplexu, tak už o nás ví, i kdyby byla mrtvá. Jestli se nás pokoušíš zabít usnadním ti to a vymaluju tvým mozkem stěnu za tebou." Bublá ve mě vztek, protože takhle ženská je lehkomyslná, natvrdlá a totálně mimo. Ne nekřičel jsem na ní, i nyní když jsem vytočený se ovládám a omezuji na pouhý tvrdý polohlas. Propaluju jí naštvaným pohledem a čekám zdali bude mít zase nějaké kecy. V tuhle chvíli mě nezajímá, že je to holka a že jsem jí praštil. V tuhle chvíli jde o to, že pokud by vyběhla z chodby před náma nějaká mrcha s radostí bych jí tu krávu předhodil, abych nás zachránil, protože by to byla stejně jen a jen její vina. |
| |
| Hřmící stáda tedy Greg Nevím přesně co se stalo potom co jsem zírala na tu mapu Berlína jen vím že se pak zamlžila a zmizela a já měla pocit že jsem propadla stěnou.Připadá mi že někam letím a letím a padám a padám a pak dopadnu na zem.Aspoň myslím že to je zem. Jo je to zem sedím u té zdi. A nade mnou křičí Greg a jeho hlas mi rezonuje v celé hlavě. On je policista a tak rád křičí.My jsme policisté a kdo je víc my ti prokazujeme laskavost že s tebou mluvíme a vlastně i ztrácíme čas.A pokud se nám nebude líbit tvá odpověď vypucujeme si s tebou boty. „Mohl by jsi trochu ubrat?Je sice hezké že se snažíš vrátit staré časy,ale ty jsou pryč.Policejní sbor žádného města už neexistuje.Pokud se ti stýská po starých časech ráda si s tebou o tom promluvím až mi bude lépe.“mluvím klidně,tiše a snažím se ho uklidnit.Pak si zajedu rukama do vlasů abych nahmatala bouli a přitom syknu.Když pak ruku vytáhnu je na konečcích prstu krev.Vstanu a když se otočím všimnu si smajlíka nakresleného na zdi svítící světle zelenou barvou.Fixa je ještě čerstvá musel ho tu nakreslit někdo teď. „Podobný značkovač mám.Tohle divný.“přejedu prsty přes něj abych se ujistila že je skutečný a přitom ho zamažu od krve. |
| |
| Kamarádi se vrací Po chvíli průzkumu jsme se od sebe s plukovníkem oddělili a zkoumali okolí každý sám. Pročesávám křoviny očima a mám nastražené uši. Zbraň mám v ruce, připravenou k použití. Ovšem nyní mě zklame zrak, nikoliv sluch. Zaslechnu ty hnusné zvuky a tak nějak tuším o koho se jedná. Původce zvuku zahlédnu, o chvíli později an jedné vzdálenější mýtině. Pravděpodobně svolává své druhy. Tohle není moc dobré, jdou si pro nás.. Měla bych pomalu a potichu vycouvat a varovat plukovníka, ale jestli si mě všimnou dřív než stihnu někoho varovat tak se stanu asi jejich večeří...tedy snídaní nebo obědem... uvažuji a pomaličku začnu ustupovat, hlídám si očima velociraptora na mýtině a snažím se zároveň dávat pozor, abych nestoupla na větvičku... Snad by zaslechli výstřely, pokud si mě všimnou, budu muset běžet a střílet.... připravuji si pomalu plán B. |
| |
| Problémy Na moji otázku jestli to tu někdo nezná se kupodivu i někdo ozve. Ukáže někam ke zdi, že tu je mapa. Přijde mi trochu divný, že bych si ji nevšiml, ale udělám pár kroků blíž, abych viděl že ukazuje na prázdnou zeď. Pak začne říkat nesmysli a řechtat se. Někomu tu přeskočilo. Měl bych ji zneškodnit než si ublíží a nebo někomu jinému, pomyslím si a vyrazím k ní. Předběhne mě někdo jiný. Udeří ji a naštvaně ji nadává. Rána nebyla dostatečná, aby ji omráčila nebo spíš byla špatně mířená. Sice jsem chtěl udělat něco podobného, ale problém je že oni jsou oba civilisti. Nemohu dovolit aby se mezi sebou rvali. Přistoupím k nim a pevně stisknu rozzuřenému chlapovy rameno. Držím ho blízko klíční kosti kdyby se o mě ohnal tak mu ji zlomím a praštím s ním o zem. Uklidni se. Máme větší problémy, tak nepřidělávej další, řeknu chlapovy chladně a odstrčím ho dál od ženy. Postavím se mezi ně. Koutkem oka sleduji ženu jak se zvedá a vypadá to, že ji rána probrala. Nějaký doktor, podívejte se na ni. Všichni zůstanete tady a počkáte než se já nebo podplukovník vrátíme, řeknu nahlas, aby mě všichni slyšeli. Kývnu na druhého vojáka co se mnou šel v čele. Vem si levou chodbu a já pujdu pravou. Hledej hlavní rozvod elektřiny. Pokud ho najdeš tak nahoď světla. Prostřední chodba pravděpodobně povede do středu objektu, tak zamíříme až se vrátíme. Pokud bys našel něco co sem nepatří tak se stáhni a vystřel, řeknu mu. Obrátím se na vědce se zbraní. Zůstaň tu s nimi a hlídej. Hlavně prostimtě nezastřel nikoho z našich, až se budeme vracet, nebo podplukovníka. A zabraň aby se mezi sebou ostatní prali. Pokud tenhle chlap bude zase někoho mlátit tak ho klidně zastřel, vydám mu rozkazy a podívám na Nordwarda. Doufám že si rozumíme, poznamenám k němu. Pokud se nemá k tomu na mě zaútočit tak zamířím k chodbě kterou jsem si zvolil na průzkum. |
| |
| Skupina 1 - Opět ve sračkách Eleanor, Darios, Gregorian a Jill Všichni přítomní jen tak nějak zaraženě sledují menší šarvátku, která zde vznikla mezi civilisty. Někteří to asi v duchu schvalují, protože jim Jill už lezla na nervy, jiní mají myšlenky úplně jinde. Každopádně nevypadá to, že by se měl Gregorian k nějaké další agresi po zásahu seržanda Skyera. Všichni mlčí, než Darios domluví, pak si trošku odkašle jediný další přítomný voják. "Pane nerad to říkám, ale z toho co jsem si tak nějak povšimnul za dobu cestování se skupinou ve které byli i tihle dva, než jsme se připojili k vám, tak jediný doktor v naší skupině je tamhle ta raněná holka, kterou nesl ten chlapík." Poukáže na Eleanor opřenou o zeď a pak pokývne hlavou směrem na Gregoriana. "Taky bych rád řekl, že ta civilistka, která dostala na čumák dostala oprávněně není to poprvé, co svou psychickou labilitou ohrožuje celou skupinu, posledně to na nás pravděpodobně přilákalo Velociraptory. Je problémová a nevyzpitatelná, za to jemu asi někteří už dlužíme za život, a taky ví jak držet zbraň se svým koltem složil jednu tu mrchu jediným výstřelem." Podá Dariovi echo voják, aniž by si více všímal ostatních přítomných. "Rozumím pane prozkoumám tu chodbu a pokud najdu, co potřebujeme zprovozním to. Hodně štěstí." Kývne voják na Daria a pokud jej nezastaví, tak se vydá levou chodbou kupředu. Vědec mezitím trošku na sucho polkne a zakývá hlavou. "Vynasnažím se pane." Je vidět, že základní výcvik asi prodělal, ale že by měl zbraň v ruce, nějak jistou? To rozhodně nikoliv. Samantha Přítomnost Velociraptora tě jasně odradila od dalšího průzkumu a ty ses rozhodla, že je čas na tichý taktický ústup. Krůček po krůčku jsi postupovala vzad a nespouštěla oči z Velociraptora na mýtině, který si volá posily. Je jasné, že je to jen otázkou času, kdy celá jejich skupina vyrazí vpřed. Naštěstí si tě zatím nevšiml a ty můžeš postupovat dál a dál. Každý krůček je cítit na potu, který ti stéká po čele a také mezi lopatkami po zádech, až někam na zadek. Další krok a....(odkaz)....ozve se nepříjemný zvuk, když jsi omylem šlápla na větévku, která ani nebyla vidět. Hrklo v tobě a krve by se nedořezal. Oči ti tkvěly na Velociraptorovi na mýtině, který byl už docela daleko, ale vypadá to, že si tě nevšiml. Pak ucítíš však vzápětí nepříjemný pocit v boku těsně mimo své zorné pole. Očima slétneš opatrně tam, kde cítíš cizí pohled, bojíš se byť jen pohnout, ale koutkem oka zahlédneš to čeho ses obávala.
Otevřenou tlamu Velociraptora, který se už už připravuje k tomu, že tě schramstne.....(odkaz) .......ozve se ohlušující rána nedaleko a tebe pocáká krev ještěra, který schytal zásah přímo do oka a zkácel se k zemi. "Hni tou prdelí desátníku! Jestli se nedostaneme do komplexu dříve, než nás doženou ostatní ty mrchy jsme mrtví! Tak pohyb!"
Zařve z plných plic podplukovník Raynolds, který stojí jen pár metrů od tebe a sklání zbraň. Jeho oči těkají po celém okolí ale stejně, jako ty nesmíš, ani on nemešká a dlouhými skoky vybíhá kupředu k místu, kde byl vstup do základny. Skupina 2 a 3 - Náhodná setkání Olivia (zakončení pro Marcuse) Útok na First Shine byl nečekaný a bleskový a přišel jen chvíli po příchodu poslední vlny osadníků na základnu. Ještě se nestihli ani usadit do svých domovů a už jste se všichni stali bezdomovci. Pamatuješ si to peklo, které nastalo, když skupina Tyranosaurů doslova srovnala základnu se zemí. Všude se ozývala střelba a výkřiky umírajících. Hroucení se domů a padání trosek. Stejně náhle, jako Tyranosauři přišli, tak i odešli a zanechali po sobě totální spoušť. To se stalo během dopoledne, probrala ses něco po poledni a naštěstí pro tebe jsi nebyla jediná. Utvořili jste skupinu o pár lidech, kteří přežili útok díky včasné organizovanosti. Máš plno modřin, jsi unavená a zmožená a nyní se blíží už skoro soumrak, ale vy ťapete dál. Vaším cílem, jako asi všech přeživších je vědecká základna, která by měla být ve zdejších lesích od základy cca den až dva cesty. Vaši sestavu nyní tvoří 2 civilisté, 1 vědec, bezpečák Rally Adams a střelec Vojín Tygo Red. Vaši skupinu pak vede Šéfka Bezpečnosti Major Leona Voldowski.
To právě ona vám řekla o základně a vede vás tam. Zbraní máte nemnoho amunice také, zásobami vydržíte možná tak ještě další půlden (k dispozici máte 1 pistoli +2 zásobníky a 2 pušky + 3 zásobníky). Skupina si začíná stěžovat na únavu a major jistě dobře ví, že bude třeba zastavít, ale chce ujít co nejdále, ale....po chvíli se zarazí, protože zaslechne křik a to docela blízký. "Zastavit. Odjistit zbraně a připravit. Pomalu vpřed za mnou držet se pohromadě." Vydá rozkazy a sama odjistí svou pušku a postupuje opatrně vpřed. Red a Adams, kteří mají pistoli a zbývající pušku udělají to samé a postupují s ní v trošku roztáhlém trojúhleníku. Ostatní jdou opatrně za nimi a snaží se moc nezdržovat. Pak zašustí listí a křovinami vybíhá první postava.
Hlavní vědecká pracovnice základny Doktorka Susan Grey. "Jdou po nás obří kytky!" Vykřikne když se běží schovat za ozbrojené.O pár sekund později vybíhají z křoví nějaká neznámá žena s brašničkou (nejspíše z nové vlny) a členka bezpečnosti Lena Dvořáková. "Za námi je ještě jeden!" Křikne Lena, když se zbraní v ruce zaujímá pozici s ostatními střelci. Naposledy se objevuje mezi křovinami Desátník Marcus Steel, který už na základně nějakou dobu působil, ale.....vykřikne bolestí a přiškrcením, protože se okolo něj omotají zelené šlahoun a stáhnou jej do křoví. "Palte!" Křikne major ještě, než vyjdou první rostliny z křoví.
Opravdu nepěkné rostlinky. "Sakra je jich moc stáhněte se rychle pryč najdeme si vhodné útočiště." Rozkazuje dál a při krycí palbě ustupuje. |
| |
| Nikdy jsem ho neviděla raději Ustupovala jsem před tím zmetkem, a stále jsem si ho očima hlídala. Měla jsem strach, ale tak, kdo by neměl, že? Ono stát skoro tváří v tvář něčemu, o čem jste si dříve mysleli, že už je to vyhynulé, není zrovna sranda...couvám, když se najednou ozve ten zvuk...zvuk křupnutí větvičky. Do prdele zakleju v duchu, naštěstí to vypadá, že ten šmejd na mýtině si mě nevšiml, ovšem...radovala bych se předčasně...ztuhnu, ten nepříjmený pocit, že mě něco sleduje, nebo spíše, že mě chce něco sežrat a stojí to blízko mě...nezmýlila jsem se, bohužel...velde mě stojí velociraptor a chystá se mě zakousnout, avšak následně se ozve něco...co strašně ráda slyším a to je výstřel...který složí mého nepřítele. Když se podívám kdo to byl, tak uvidím podplukovníka. Opravdu jsem ho nikdy neviděla raději. Okamžitě se s ním rozbíhám k základně, opravdu nechci být sežrána těmihle šmejdy, když už tak něčím co mě spolkne na jeden zátah...třeba takovej tyranosaurus, že? ... |
| |
| Rozcestí Chlápek nevypadá na to, že by se se mnou chtěl dál prát a to rozhodně ocením. Nerad bych ho zneškodnil, když je tu jeden z mála zdravých (nebo alespoň relativně). Potom co rozdám rozkazy se na mě obrátí voják s tím, že tu jaksi máme jen jednoho doktora a ten není v tuhle chvíli schopen ničeho. Čekal jsem jich víc. No co se dá dělat, pomyslím si a prohlédnu si zbytek skupiny. Obrátím se na nezraněného civilistu. Ty se o to postaráš. Základním výcvikem jsi předpokládám prošel a odřeniny jsi už někdy určitě taky měl. Rozbitý obličej ošetřit zvládneš, kývnu na něj. Je tu asi jediný kdo to může udělat i když zranění některých ze skupiny nejsou nijak vážné. Voják taky bránil toho chlapa že si to žena zasloužila. Já vím s tím není problém. Problém je že to byl on a že to neudělal pořádně, pomyslím. Kdyby nezasáhl on tak bych ženu poslal do bezvědomí a až tu budem usídlení tak bych nechal nějakého cvokaře, aby ji prohlídl. Žádné rvačky. Pokud máte něco proti sobě vyřiďte si to potom. Doufám, že si uvědomujete, že ještě nejsme v bezpečí, odpovím, aby mě všichni slyšeli. Nemohu nechat nějakého civilistu, aby jen tak mlátil ostatní. Možná je v právu, ale to nic nemění na situaci v jaké jsme. Pokud se neumí ovládat tak bude lepší když nebude dělat nic, pomyslím si. Zkontroluji si náboje v pistoli a vyrazím k vchodu. Pokud by vznikli nějaké problémy, tak se stáhněte ven, nebo do jedné z chodeb za námi. Jinak nikam nechoďte dokud se nevrátíme, připomenu civilistům a s rozsvícenou baterkou vyrazím do pravé chodby. V pravé ruce mám připravenou pistoli, kdyby tu něco bylo. |
| |
 | Průser v ráji Mé jméno je Olivia Milton, doktorka paleontologie, botaniky a zoologie, zaměřená na prehistorii a pravěk. Byla jsem, jak specialistka ve svém oboru, vybrána do projektu zvaný Terra Nova. Měla jsem odcestovat do nového světa spolu s dalšími vědci a vojáky, abychom zajistili pokračování lidského rodu. Upřímně, bylo mi jedno, co se stane s lidmi a je mi to pořád jedno. Já to přijala hlavně za vyhlídkou, že to, co jsem zkoumala jako fosilie a kosti uvidím na vlastní oči živé a při plné síle. Už od prvního dne v novém světě jsem byla u vytržení. Málo jsem jedla, skoro jsem nespala, jen jsem se zabývala výzkumem. Viděla jsem spoustu druhů zvěře a rostlin, které jsem znala jen z knížek, nebo z pozůstatků, které nalezli předchozí generace na Zemi. Kdyby tohle viděl můj profesor, asi by zešílel. V tom dobrém slova smyslu. Já šílela také. Prvních pár týdnů jsem se nezastavila. Skoro jsem nekomunikovala, jen jsem zkoumala. Podařilo se mi přijít na pár věcí, které pomohli kolonii, ale i to mi bylo jedno. Nebyl to můj hlavní cíl. Byl to jen vedlejší produkt mé činnosti. Ta událost, která přišla, byla nečekaná, neuchopitelná a nepochopitelná. Nikdy jsem neslyšela, že by tyrannosauři pracovali ve skupině. Ano, možná byli pospolu dva, ale nikdy ne skupina, pokud to tedy nebyla rodinná smečka. Tyrannosaurus Rex je samotářský dinosaurus, který loví především jen pro vlastní obživu, maximálně pak pro obživu svých mladých, které opouští po dovršení osmnáctého věku života. Ovšem tohle nevypadalo na rodinou smečku, ve které se tito plazi většinou pohybovali. Tohle vypadalo na skupinu dospělých samců, které muselo něco velmi silně rozrušit, nebo popudit. To s jakou vervou se prohnali kolonií, jak ničili vše, na co přišli, to nebylo normální chování. Zatímco ostatní utíkali, snažili se zachránit své věci, nebo jiné lidi, já jsem stála na místě, sledovala ty dinosaury a zapisovala si jejich chování. Teprve až po tom, co odešli, začala jsem dávat dohromady své věci. Moc toho nebylo, ale to nejdůležitější jsem měla vždy u sebe. Můj, nyní již poměrně tlustý blok a pořádnou zásobu tužek. To mi stačilo. Dobře, ještě jsem měla svou archeologickou a botanickou výbavu, ale to bylo vedlejší a tady téměř zbytečné. Opustili jsme osadu a vyrazili do blízké vědecké základny. Putovali jsme lesem, všichni unaveni, jen já si cestu užívala a jako vždy se za všemi opožďovala. Studovala jsem flóru, zakreslovala si rostliny, které jsem ještě neviděla a brala si i vzorky. Když se poštěstilo a viděli jsme nějakou zvěř, zastavila jsem se, abych je mohla pozorovat a zakreslit si je. A tak jsme postupovali dál. Když se najednou ozval křik, zvedla jsem tím směrem hlavu. Naše, průvodkyně asi ne, zavelela odjistit zbraně a ti dva vojáci spolu s ní utvořili něco jako trojúhelník, zatímco ostatní se stáhli mezi ně. Opět jsem byla mimo. Zdržela jsem se totiž u jedné houby, kterou jsem ve chvíli před křikem zrovna kreslila. Mohla by být dle všeho jedlá. Vzorek jsem už měla ukrytý v brašně. V tu chvíli z křovin před námi vyběhla hlavní vedoucí vědecká pracovnice, jejíž jméno, stejně tak jména ostatních, mi unikalo. Krátce po ní vyběhla další žena, podle oblečení asi voják, nebo bezpečnostní pracovník a obě řvali něco o kytce. Zvědavě jsem na ně koukala, když se z křoví vynořil chlápek. Ovšem ten se k nám nedostal, protože ho zachytili šlahouny. "Dionaea Maxima," vydechla jsem tiše, když se vynořila i samotná rostlina. Kdo by řekl, že ji uvidím v akci a pohybující se. Sledovala jsem ji jak stáhla vojáka zpět do křoví, zatímco z něj vyšly, či spíše se vypotácely další rostliny. Evidentně mířily na nás. Všichni ustupovali, ale já stála na místě jak přikovaná a obdivně jsem si prohlížela rostliny. Teprve až když mi nedaleko levého ucha zaštěkala zbraň jednoho ze střelců jsem se probrala. "Střílejte pod lodyhu, mezi šlahouny, tam mají citlivé místo," poradím vojákům, zatímco pomalu ustupuju, stále zírajíc na rostliny. |
| |
| V podzemí se skupinou cvoků Vojáci mají opravdu zvláštní schopnost sdělovat naprosto zřejmé věci.Ovšem oni za to nemůžou vojáci pod hodnost seržanta jsou tupí a od hodnosti seržanta zase arogantní. „Vážně?A není to na vás poněkud složitá úvaha?Tak co kdyby jste radši uvažování přenechal na svých nadřízených?Taky bych ráda poznamenala že většinu času cesty ke stromu jsem prospala.“poznamenám k tomu vojákovi který promluvil. Ty jsi tupý a pitomý,ale poukazuji na to ne? „No on není voják je to policista.Tedy byl to policista když to začalo jít se Zemí do háje toto povolání zaniklo.“pokračuji pak k tomu vojákovi. Naštěstí,celý tento systém byl totiž stabilní jako domeček z karet. Ale to mně začne bolet hlava,zatočí se mi a skončím na zemi pod stěnou a rozhlížím se a snažím si vzpomenout na to o čem jsme to mluvila. Jo už vím. „Pokud by si někdo nutně potřeboval promluvit tak to můžeme udělat i zde,ale chtěla bych se omluvit že v současném stavu zřejmě nepodám optimální výkon.Taky bych chtěla upozornit na to že jsem psycholog ne psychiatr.“poznamenám ke všem. A pak je jmenovaný nový ... no nová osoba na ošetřování ostatních protože nazvat ho doktorem by bylo jako nazvat mně cvokařem. „Andělé a sluhové boží ochraňujte nás.“ Budeme to rozhodně potřebovat. |
| |
| Nemocná Jill na entou Greg mě uložil na zemi, pěkně mě opřel a i přes bolesti to bylo více než úlevné. Natáhla jsem rozbolavělé nohy, uvolnila jsem tělo a zavřela jsem moči, snažíc se ignorovat tu šílenou ženskou. Jenže to, co se pak událo, to se prostě ignorovat nedalo. Greg se od mě zvedl a vydal se rovnou k ní načet jí jednu vrazil a začal řvát. Tiše jsem polkla a otevřela jsem oči. „ Tohle jsou příznaky těžkého otřesu mozku. Je na tom dost zle. Je i možné, že do mozku krvácí… Nemůže za to, co jí mozek ukazuje a říká. Nech ji být a už jí neubližuj. Vím, že vás štve, ale pochopte, že to až tak moc není ona. I když je šílená…“ Promluvila jsem k nim. Všechny nás její chování štvalo. Mě neméně a to jsem byla ještě dost raněná. Je ale potřeba jí pomoct. „ Jill. Jmenuješ se tak, že? Pojď sem a sedni si ke mně. Ty nemusíš nic hledat ani dělat. Nic složitého. Musíš si odpočinout.“ Pokusila jsem se usmát. Moc to nešlo, bylo mi vážně zle. Ale raději jsem už o další pomoc nežádala. A už vůbec ne od ní. Nějak nevěřím, jejímu soudnému úsudku. „ Musí zůstat sedět. Čím víc toho na ní naložíme, tím více bude blbnout. Nemám moc možností, jak zjistit, co jí všechno je. Může to být o hodně horší než jen otřes.“ Vysvětlila jsem unaveně. Sama víc nic teď nezmůžu, když potřebuju pomoc lékaře. |
| |
| S nervy na pochodu "Jen doufám, že nás nebude stát krk ona." Zamumlám k seržantovi a postávám trošku bokem opřený o zeď. Raději nějak, ať se nemusím koukat na Jill, protože jestě stále bych z ní nejraději vytřískal duši. "Jak mohli na tuhle misi vybrat někoho takového....kvůli takovým jako je ona se takoví, jako jsou mí rodiče nedostali sem." Zavřu na chvíli oči a poklidně zhluboka oddechuju, aby ze mě odešly negativní emoce. Zaslechnu vyjádření Eleanor a také to, co říká Jill. Zatnu čelist a otevřu oči. Stočím k nim pohled a trošku se zamračím, nicméně brzy ho odvrátím zase jinam. "Hlavně ji umlč, protože pokud bude dál vyšilovat a dělat kraviny bude nás to všechny stát pravděpodobně krk, ač si myslím, že po jejím výstupu o nás musí vědět už i ta nejmenší štěnice na týhle základně." Snažím se mluvit klidně a nevěnovat Jill pozornost. "Ta rozmazlená kráva vůbec nemá ponětí jaký byl můj život a dovoluje si mě soudit? Ne....pokud tohle přežijeme nechci jí pokud možno nikdy vidět mám více a více chutí jí zmlátit do bezvědomí, nebo rovnou zastřelit....kvůli někomu takovýmu riskovat život....paráda." Hledím do tmy jedné z chodeb. |
| |
| Skupina 2 - Run for the life! Olivia Výstřely se rozléhají okolím, když se všichni ozbrojení snaží udržet vám kytičky od těla. Je to opravdu dost nepěkný pohled do těch jejich rozevřených zubatých tlamiček a představa, že by vás chňapla vyvolává husí kůži. Díky tvé radě byla obranná palba mnohem účinnější protože po skolení několika kytek jste si udělali dostatečný odstup od nich a mohli rychleji ustoupit. Tebe trošku popohnala trhnutím za rameno major, která už taky v poklusu následovala skupinu. "Do setmění to už pravděpodobně nestihneme, musíme si najít bezpečný úkryt asi nejlepší bude jeden z místních obřích stromů." Mluví majorka dostatečně nahlas, abyste jí všichni slyšeli. Většina spoluběžců souhlasně přikyvuje a už se poohlíží po nějakém vhodném úkrytu. Museli jste se trošku stočit ze svého směru, protože bylo třeba vyhnout se kytkám. K vašemu stěstí jste však spatřili jeden statný strom, který tu musel být už hodně dlouho a měl docela silnou korunu dostatečně nad zemí. Tedy tak aby na vás menší dinoši nedosáhli ze země a ti větší vás ze své perspektivy neviděli. "Tady. Honem nahoru. Hop hop hop hop. Kdo ví, co máme v patách neflákejte se." Mává rukou, aby vás popohnala a první přítomní už šplhají do koruny zatímco jiní třímají zbraně a drží obraný perimetr, kdyby vás přepadla nějaká potvůrka. "Udělejte si nahoře pohodlí a nezhučte dolů budete tam spát." Houkne na vás ještě nahoru. Pravda zase nějak ultra tiší nejste. Skupina 1 - Rozštěpení Samantha Rozběhla ses s podplukovníkem směrem ke dveřím komplexu, co ti jen nohy stačily, jen aby vás nedostaly do zubu ty mrchy za vámi, které ano už povykují a šustění o kus za vašimi zády jasně naznačuje, že vás dotahují. Zaškobrtneš a trošku zpomalíš, ale udržíš naštěstí rovnováhu. Srdce cítíš při tom až v krku. Podplukovník trošku zaostává, ale běží zdatně za tebou dál. Už vidíš průchod do základny. "Zavři to zevnitř hned!" Křičí za tvými zády, když probíháš jako první dovnitř chodby.Podaří se ti instinktivně stisknout tlačítko pro nouzové zavření dveří. Až nyní ti padne pohled na dveře, které se uzavírají a kterými prolítně jen tak tak natěsno podplukovník, který s těžkými oddechy přistane na zemi vedle tebe. "Kurva zasrané mrchy." Sípe a oba slyšíte, jak ty potvory zabrzdily na druhé straně dveří a uvažuji pravděpodobně, jak se dostat k vám.... Darios S baterkou a pistolí v ruce jsi se vydal svou chodbou a voják odešel tou svou. Brzo jsi zmizel své skupině v temnotě, abys prozkoumal chodbu. Míří stále dál a dál a s každým dalším krokem tě sžírá nejistota a špatný pocit z toho, že pořádně nemáš dostatečné zorné pole, protože baterka opravdu dostačující není, aby zabrala celou chodbu. Postupuješ metr po metru a chodba se ti zdá nekonečná, ale asi to bude pouze tím, že sis nějakých dveří po cestě třeba nevšiml a tvé vnímání prostoru je v téhle tmě jiné. Nakonec však dojdeš ke dveřím, které ti zahradí cestu pokračovat dál v chodbě. Když posvítíš na ně vidíš tam velkými písmy bílý nápis "Obytná Část". Tedy touhle cestou pravděpodobně rozvodna nebude, pravděpodobně jí najde ten voják.... Jill, Eleanor a Gregorian Všichni jste na rozcestí a čekáte na návrat svých lidí. Je to znervozňující jen tu čekat, jako kachny, až se něco semele, ale co vám zbývá. Vědec a bouchačkou nejistě hledí do chodeb. Je očividné, že kdyby přišlo na boj spíše postřelí sebe, než nějakého nepřítele ač má asi základní výcvik střelby proti potvoře je to jiné. Civilista se mezitím začala starat o raněné alespoň provizorně, což opravdu není moc, ale bohužel zatím žádného doktora, který by mohl pomáhat nemáte.... Skupina 1 pro komplex Všichni, kteří jste v základně jste zaznamenali současně následně několik věcí: 1. Rozsvítilo se všude nouzové osvětlení, což znamená, že někdo zapnul záložní zdroj. 2. Ozval se bolesný křik komplexem (skupina na rozcestí poznala že šel z chodby kam šel jejich voják). |
| |
| Proč utíkáme? Chci je studovat Vojáci vzali v potaz mou radu a hned se začalo dařit lépe. Ustupovala jsem, to ano, ale pomalu, pozadu a spíše jsem sledovala Dionaei, než cestu za mnou. Teprve až když mne chytila ta vojanda a zatáhla, podvolila jsem se. Dohnali nás ke stromu, který jsem si prohlédla až ve chvíli, kdy první začali šplhat. "Gnetaceae Gigantea. Mnozí Sauropodomorphiové se živí jejich semeny pro jejich vysokou nutriční hodnotu a listy pro jejich léčivé účinky. I někteří z Theropodů požírají listy tohoto phinopsidu, mají-li nějaké problémy, většinou co se trávení týče," opět zazní můj silně zaujatý hlas, zatímco se dávám do šplhu. Jakmile se dostanu do koruny, kde se ostatní už uvelebují, zamířím hned k listům a začnu je velmi podrobně zkoumat. "Je velmi zajímavé, jak dlouhou cestu stromy třídy phinopsida urazily až do podoby, ve které je známe z naší domoviny. Kdyby se mi podařilo," trochu jsem u toho svého mumlání hekala, jak jsem se plazila čím dál tím výše, abych se dostala k listům, "získat mladší listy, mohla bych prozkoumat jejich léčivé účinky." |
| |
| Pořád v podzemí se skupinou cvoků S tím co Eleanor řekne souhlasím na ostatní věci tu jsou jiní. Třeba Greg ten ví všechno a vždy má pravdu. Ovšem to už neřeknu nemám chuť ani sílu se dohadovat.Jsem unavená,chce se mi spát ... spát ... nemám dokonce ani sílu se rozesmát když pak Greg řekne další moudro. Ty své nesmrtelné glosy by měl tesat do kamene.Jistě nečekám že tu jsme v bezpečí,ale bát se vlastního stínu je poněkud přehnané. Ale přesto se musím podívat na současnou situaci která není dobrá.O zraněné se stará někdo kdo nepozná nemoc pokud není pohlavní a v celém okolí není čistý prst a hlídá nás někdo kdo pokud by nás skutečně někdo napadl tak zastřelí sám sebe aby protivníkovi ušetřil práci.Dobrá zpráva je že seržant našel a zapojil nouzový zdroj,špatnou zprávu však uslyšíme hned na to. Fajn měl jsi pravdu.Jsi spokojený?Je tvá duše dojata? I když tohle mohlo znamenat cokoliv a já doufám že to je něco jiného.Proč bychom se jinak táhli až přes území masožravých kytek až sem?Mělo to tu být bezpečné a tak to i vypadalo jistě nešel proud,ale to se dá vysvětlit i jinak.Jak by se sem jinak dostali? A co ti Tyranosauři?jsou to samotáři proč se nepobili po cestě?No to je otázka na kterou teď nepřijdu. |
| |
| Mí drazí přítelé... budeme večeře? Zůstala jsem tiše sedět opřená o zeď. Neměla jsem zrovna dvakrát moc sil na to, uvažovat o to co bude dál a jestli se vůbec nějak dám dohromady. Zatím jsem tu nejspíše jediná, kdo je schopný někoho ošetřit, ale ošetřit sama sebe? Super… Možná by mi mohl pomoct Greg, ale ten je teď v takovém rozpoložení, že by ě nejspíše pravděpodobně zabil než aby i pomohl. Když se civilista rozhodl ošetřovat zraněné, s vypětím všech sil, jsem se k němu doplazila. Ne, na to abych je ošetřila sama, na to se mi moc třesou ruce, ale radit mu, aby to udělal správně, to ještě snad nějak zvládnu. Navíc, já mám u sebe brašnu alespoň se základními potřebami, které můžeme použít. Na sobě už nic moc neošetřím, bez odbornějšího dohledu. Rozsvítí se. Světlo blikne a i když svítí jenom záložní světla, rozhodně je to lepší než vůbec nic. Jenže pak?? Strnula jsem a podívala jsem se zpátky chodbou. Tohle znělo moc špatně. Pohledem jsem sklouzla ke Gregovi a ostatním. Skousla jsem si ret. Nemám sílu na to, abych utíkala. A jestli se rozhodnou jít pryč… budu tady asi muset zůstat jako svačinka… |
| |
| Problémy v základně Zamířím chodbou, kterou jsem si vybral. Baterka mi umožňuje pouze omezený pohled co mě čeká o kus dál. To způsobuje nepříjemné pocity a cokoliv na mě může vyskočit. Postupuji opatrně a baterkou vždy krouživým pohybem prohlédnu celou chodbu včetně stropu. Nepostopuji nijak rychle a zdá se to jako věčnost než se dostanu k dveřím s nápisem obytná zóna. Dvěře jsou pevné, bezpečnostní. Je možné je v případě nutnosti zablokovat, ale měli by být odemčené. Tak tady rozvodna nebude. Snad měl větší štěstí, pomyslím si. Druhý voják by měl každou chvíli rozsvítit. Jak já nesnáším úzké chodby. Na kilometr se trefím do cíle o velikosti tečky, ale tady je vidět velký kulový, zanadávám si. Zrovna se chystám otočit na cestu zpět, když se rozsvítí nouzové osvětlení. Dobrá práce, konečně je tu trochu... nedokončím myšlenku. Komplexem se ozve bolestivý výkřik. Doprdele. Tohle mělo být zapečetěný, zanadávám a rozběhnu se chodbou zpět. Teď se ani už moc nerozhlížím, po cestě sem jsem si chodbu dost prohlédl, abych ti teď ve světle mohl běžet. Když se začnu blížit k rozcestí, kde je skupina, tak zakřičím. Nestřílej! To jsem já, pro jistotu jsem se ohlásil. Ten vědec vypadal, že by po mě střelil kdybych se jen tak objevil v chodbě. A pak bych zabil já jeho, pokud bych toho byl ještě schopen. Vyběhnu s chodby a na okamžik se zatavím. Rozhlédnu se po skupině, ale nevypadá to, že by výkřik přišel odsud. Co je hlavní voják tu není. Kdyby slyšel výkřik, tak by se taky okamžitě vrátil. Zůstaňte zde a připravte se k ústupu. Kdo může stát, pomožte těm kdo nemohou. Pokud se místo mě vrátí něco jiného běžte ven, přikáži jim a vyrazím k druhé boční chodbě. Pozvednu pistoli a vyrazím chodbou. Teď mohu postupovat rychleji. Nemám moc času, ale nechci se nechat sám sežrat. Jen jsem zvyklý, že nikoho nenechávám pozadu. Dělal jsem podporu už několika akcí a vždy jsem udržel ztráty na minimu. |
| |
| Parchanti Začneme utíkat, co nám nohy stačí. Podplukovníkovi to jde pomaleji než mě. Nakonec se však oba dostaneme dovnitř ale teda, jen tak tak. Zabouchneme jim dveře před nosem. "Je tu ještě jiná cesta, kudy by se sem mohli dostat?" zeptám se podplukovníka. Nikdy, jsem na takovéhle základně nebyla, takže nevím jak je to tu stavěné, jestli je tu více východů nebo ne. A já jen doufám, že mi řekne, že tu jiná cesta není... |
| |
| Budiž světlo Postávám s rukou u koltu, protože mám fakt v téhle tmě špatné tušení a nerad bych se nechal sežrat. Ti dva vojáčci zmizeli už před nějakou dobou v chodbách a tak můžu jen koukat do tmy a čekat jestli se vrátí, nebo zdali nahodí proud. "Sakra sedíme tu jako kachny." Stisknu čelist. Jill si už vůbec nevšímám, nemělo by to cenu spíše ostražitě koukám do té tmy. Vědec s pistolí v ruce mě moc neuklidňuje spíše naopak. Najednou se rozsvítí. "A helemese..." Vzhlédnu ke stropu, kde zablikaly světla. Alespoň něco pozitivního, bohužel vzápětí přichází něco negativního z chodby kam šel voják, se kterým jsme putovali už od základny. "Do hajzlu to vypadá blbě." Dívám se do té chodby a očekávám hrozbu, která zatím nepřichází. Pak je slyšet dupání nohou, to když se někdo nebo něco vrací druhou chodbou. Kdybych už z dálky neslyšel Daria asi bych tahal kolt a byl připravený střílet, protože si nejsem moc jist muškou toho vědce. Vyslechnu jen co nám rychlosti řekne. "A co když...." Pozdě už je pryč. "Sakra, a co když venku nebude bezpečno." Doplním si v duchu a dívám se za jeho mizícími zády v naději, že se ještě vrátí alespoň on. |
| |
| Skupina 2 - Útočiště na stromech Olivia Slečno Milton jestli toho stromu zhučíte dolů při sběru listí a něco si polámete osobně vás umlátím tupým klackem z tohoto stromu." Odpoví majorka, která se vydrápala do koruny stromu, jako poslední. Všichni jste se tam tak nějak uvelebili, jak to jen podmínky dovolovaly. Pohled dolů byl uctivý, spadnout by znamenalo přiejmenším si zlomit pár kostí. Možná více, než pár pokud by to člověk přežil. "Spěte vždy po dvoujících jeden z dvojce spí druhý hlídá, aby spící neslítl. Nestojíme tu o žádné noční placky a krmení dravé zvěře." Podotkne majorka a opře se zády o kmen. "Zítra vyrazíme brzo za rozbřesku pokud to půjde. Zkuste se taky skromně najíst a napit, ať nepomřete na dehydrataci. Když vše půjde dobře budeme zítra před polednem v té vědecké základně." Vyloží instrukce. Pomalu se šeří. Skupina 1 - Opět pohromadě Samantha, Gregorian, Jill, Eleanor a Darios Po tom co se rozsvítilo a byl slyšet onen výkřik podplukovník nemeškal ani minutu a vyběhl se zbraní v ruce kupředu nejspíše předpokládal, že ho Samantha bude následovat. "Co tam doprdele dělají.....jiná cesta? Jo jeden nebo dva boční vchody na druhé straně komplexu." Vrčí už po cestě. Nedlouho na to doběhnou oba až ke skupině kde je Gregorian a všichni ostatní, kteří zůstali na rozcestí v chodbě. "Co to bylo za hluk, co se děje?" Táže se podplukovník napřímo zatímco vědec se zbraní v ruce jen něco nesrozumitelně koktá. Dairos mezitím běží rozsvícenou chodbou až ke zdroji celého hluku. Situace je horší, než by mohla být. Vidí vojáka, který leží v chodbě před otevřenýi dveřmi do rozvodné místnosti a šije sebou, protože všude okolo něj a na něm hopsají malí dinosaurci, kteří ho štípou a koušou zoubky, které jsou jako jehličky. Je těžké napočítat kolik jich ve skutečnosti je, ale více než tucet dozajista. Voják řve a svíjí se v bolestech protože zbavit se takových malých potvůrek, které vám nejsou ani po kolena je docela problém. Nicméně tyhle potvůrky spatřily i Dariose a část z nich se žene k němu.
Bude tedy třeba rychle jednat a navíc jediná cesta vede zpět k ostatním, avšak otázkou je zdali budou i oni dost rychlí na útěk. |
| |
| Zde pořád zde Zavřu oči a aspoň na chvíli nechci s nikým mluvit.Chci aby mi všichni dali pokoj,toužím jen po klidu a i když si uvědomuji jak je v mé situaci nebezpečné usnout tak,tak ...Představte si že máte úplnou volnost,žádný prostor,žádný čas a celý vesmír jen pro sebe. Simulace skončila prosím vhoďte další minci.To je ono! „No jasně už si vzpomínám jak jsem jen mohla zapomenout asi jsem se moc položila do své postavy.“ Vstanu a vykřiknu: „Existence je ukončena!“ Tato slova spustí koncový program a odpojení od systému hry.Okolí se rozmaže,barvy se rozpojí a ozve se směs všemožných digitálních zvuků překrývajících se navzájem.Probírám se opět v křesle zvednu si brýle a ty se posunou nahoru zatímco ucítím mravenčení když se mým tělem šíří stimulanty.Počkám až se odepnou úchyty a připojení,vstanu,protáhnu se a pak se rozhlédnu po dalších osobách kteří ještě hrají tuhle hru.Než odejdu rozhodnu se že se ještě podívám na ty co hrají postavy se kterýma jsem ve hře strávila dost času.Procházím kolem jejich křesel jejich těla jsou nehybná a pozornost plně zaměřena na současnou situaci ve hře. „Eleanor.Hodně štěstí.“ „Greg.Detektiv no to jsem si mohla myslet.Představivost asi nebude tvá doména.“ U každé osoby jsou základní údaje jako jméno,povolání a případný titul. „Á Darios.No to je mi překvapení.“ A pohled na Inda v modrém obleku mně vážně překvapí protože pokud to je možné většinou si hráči nechávají aspoň svůj vzhled a jméno. Opět se probouzím a chvíli mám problém poznat co je realita a co sen.Ale tohle je realita protože ve snu bolest necítíš.Eleanor se plazí k tomu kdo byl jmenován aby se staral o zraněné a rozhodne se mu pomoct.To je dobře protože teď mají ti zranění aspoň nějakou šanci.Pak uslyším že přichází Darios a kvůli svému bezpečí se ohlásí aby ho ten vědec netrefil.I když pochybuji že by ten vědec byl schopný kohokoliv trefit z jakékoliv vzdálenosti nepochybuji že by si Darios taky přišel na své když by pak do toho chudáka vyprázdnil celý zásobník pak znovu nabil a zopakoval to. Ovšem to co říká se mi nelíbí,cože ven?To jsme se táhli celou dobu přes území masožravých kytek až sem abychom šli zase ven?A pak přijde podplukovník a já toho začínám mít dost.Zvlášť když ten vědec jenom mektá. „Vypadá to že se nějací dinosauři dostali dovnitř.“odpovím pak a doufám že se o to postarají.Nevím jak se sem dostali,ale bude to jen další záhada Je plno věcí mezi nebem a zemí o kterých nemáš ani tušení. |
| |
| Překvápko? Sotva co se rozsvítí světla a my zavřeme dveře, tak se ozve hluk. Co to kruci bylo? To už ti parchanti našli cestu dovnitř? zeptám se sama sebe a skoro během míříme ke zdroji hluku. "Ptala jsem se, protože by asi bylo dobré ty vchody buď hlídat nebo nějak zabarikádovat, aˇby se sem nedostali..." řeknu po cestě, ale jakmile doběhneme k ostatním tak vidíme vědce, který má zbraň v ruce. Snažím se najít zdroj hluku, ale ten očividně není tady a taky tu není Darios. Hrkne ve mě. Klid, on se o sebe dokáže postarat... snažím se uklidnit sama sebe. Pak nám nějaká žena řekne, o co jde. "Kde jsou?" zeptám se a koukám se po místnosti, mezitím co čekám na odpověď. |
| |
| Setkání s potvorami Postupuji temnou chodbou jak nejrychleji si troufnu bez toho, abych někomu naběhl přímo do huby. Dorazím k místu kde leží a řve voják. Útočí na něj několik malých potvůrek, proti tomuhle množství se těžko ubrání pokud je na zemi. Zatraceně, zanadávám, ale nemám čas. Všimnou si mě a část vyrazí ke mě. Nemám čas nad tím přemýšelt. Pistoli jsem měl celou dobu připravenou v pozici pro střelbu. Zamířím a vystřelím několik kulek směrem k prckům. Rány a smrt některých z nich by je měla znejistit. Nadechnu se a ze všech sil zařvu. Rozběhnu se s řevem proti potvorám. Nikdy jsem netvrdil že se vyznám v těhle potvorách, ale ve výsledku se všichni chovají stejně ať se jedná o lidi nebo zvířata. Lovci si nemohou dovolit se zranit. Mým cílem je vystrašit je a zahnat je. I kdyby se stáhli jen aby se přeskupili a pak se opatrně vrátili, tak víc nepotřebuji, ale nehodlám se nechat sníst. Mým plánem B, pokud by se nelekly je nakopnout ty co jsou nejblíže. Tím si pročistit cestu a utíkat dále do podzemního komplexu. Tam je někde mohu setřást nebo je postupně odstřelit dokud si to nerozmyslí. Pokud je nezastraším, tak víc udělat nemohu a musím se spolehnout na přepadení ze zálohy. K zraněným je zatáhnout nemohu tyhle prcky by nikdy netrénovaný střelec netrefil. |
| |
| Problémy Darios je pryč a zatím nevíme, co se děje dál, nicméně za chvíli se tu přiřítí ze strany odkud jsme všichni přišli podplukovník a ta mladá důstojnice, která se nás hned ptá oč tu vlastně běží. Raději přehlédnu a přeslechnu řeči Jill a upnu pohled na Samanthu. "Šli tomu přijít na kloub támhle tou chodbou, vojáci. Jeden šel pro druhýho zatím se ani jeden nevrátil. Ale pokud jsou tam dinoši měli bychom se stáhnout tou druhou chodbou mohla by být bezhpečná. A vůbec co se stalo tam vzadu?" Trhnu hlavou směrem kterým přišli ti dva. Mám totiž neblahé tušení. Mezitím se přesunu k Eleanor a slétnu očima ostatní. "Budeme se muset přemístit, tady není dobré dlouho zůstat pokud se něco stane dinoši na nás vpadnou. Jak jste na tom doktorko? A co vy ostatní?" Kouknu na Eleanor a pak na zbytek, Jill jen přeletím netečně pohledem. Musíme se nějak rozhýbat, abychom mohli vypadnout pokud bude půlka nemobilní budeme v pěkným kýblu. |
| |
| Problémy? Ale vůbec ne... jen rozhodování o přežití. Starala jsem se o raněné, nedbajíc toho, co se kolem mě děje. A že to byl pořádný rachot. Všichni hrůzou bez sebe, aniž by dokázali dobře reagovat. Hlavně ten, co mi měl pomáhat s ošetřováním onoho raněného. „ Poslouchej sakra!“ Rozčílila jsem se už, když opět upřel pohled do někam, odkud měl přijít některý z vojáků a stále se neobjevil. Když ke mně přišel Greg, podívala jsem se na něj. Pak jsem jen zavrtěla hlavou. Já jít nemůžu. Sotva se držím v sedě, natožpak abych kráčela dál. „ Jsem jenom zátěž. A tenhle taky.“ Pověděla jsem mu. Chtě nechtě, musím rozhodnout o životě minimálně dvou raněných, kteří se bez pomoci nezvednou a neodejdou a o tom, jestli tu zůstaneme všichni a všichni zařvem. Pořád to vypadá nadějněji, když to přežijí alespoň oni, nezranění a pohybliví. |
| |
| Skupina 1 - Potíže na základně Darios se rozhodl jednat a vyběhl kupředu. Vyslal několik střel a zabil pár malých dinošů a pak zařval z plných plic. Malé potvůrky se zarazily a pak s vypísknutím se rozutekly pryč směrem někam směr odkud přišly. Zdá se, že se je podařilo na chvilku zastrašit a zahnat. Voják leží nyní chvějící se na zemi. Jeho oděv je potrhaný a zakrvácený. Je vidět, že bude mít tělo poseto mnoha ranami ať už kousanců, trhanců, škrábanců, nebo cokoli dalšího, co dokázaly ty malé potvůrky způsobit. Kromě bolestného sténání není voják moc ničeho schopen. Nastalo docela nepříjemné ticho, které je vzápětí však nahrazeno vzdáleným jemným duněním. Je tedy pravděpodobné, že to nebude trvat dlouho a ty potvůrky se vrátí s novým odhodláním. Zbytek skupiny mezitím na rozcestí se zatím tak nějak dával dohromady a seznamoval nově příchozí s nastalou situací. Podplukovník se rozhlédne po přítomných a pak slétne pohledem na Samanthu. "Jak vidíte desátníku není čas zajišťovat ostatní vchody nejprve musíme zajistit naše lidi." Podotkne a pak se nadechuje, že něco řekne, když v tom uslyšíte z chodby kam šel voják a následně i Darios střelbu a hrozivý výkřik. "Sakra! To nezní dobře. Tak jo vy hovniválové zvedejte se ti co nemůžou tak ti co můžou jim pomůžou. Jdeme se zajistit do ubikací potřebujeme někde bezpečně uložit raněný tak pohyb pohyb! Ti co šli támhle to musí zvládnout zatím sami." Houkne podplukovník a pobízí vás. |
| |
| šance Střelbou jsem zabil několik potvor. Ty nečekali, že bych se na ně obrátil a rozutečou se. Dává to smysl. Lovci v této době neloví svou kořist pokud je zdravá a bojuje. Přijít k zranění je totiž to samý jako stát se sám potravou. Ovšem nemyslím si, že se jich zbavím na dlouho. I když asi nepřijdou pro mě, tak přijdou pro zraněného vojáka, ten je pro ně snadnou kořistí. Doběhnu k němu a rychle ho skontroluji. Spousta ranek. Musí to bolet jako čert, ale neměli čas způsobit smrtelné zranění. Musím si pohnout, pomyslím si. Zatni zuby, přikáži vojákovy a vezmu ho za ruku. Nemám čas se teď o jeho zranění postarat to bude muset počkat. Tahle základna není tak bezpečná jak se mohlo zdát. S vojáky bych byl schopen to tu vičistit, ale s těmi vědci rozhodně ne. Jeho ruku si dám přes rameno a nadhodím si ho, tak že celou jeho váhu nesu na zádech. Dobře, že jsem tu já a nějaký neschopný civilista. Ten by ho neunesl, pomyslím si a vyrazím co nejrychleji zpět ke skupině. Spěchám i když nemohu postupovat během, když sebou tahám váhu dalšího člověka. I tak postupuji poměrně rychle naspět. Zapotím se u toho dost, ale když se blížím k rozcestí tak na ně zavolám. To jsem já, pro případ, že by tu ještě byli, ale pokud poslechli muj rozkaz tak už budou venku. Zalitý potem vstoupím k rozcestí. Pokud tu nikdo není, tak okamžitě pokračuji chodbou k východu. |
| |
| Přesun Rozkazy, co přicházejí od příchozího podplukovníka jsou jasné. Pomoci raněným pryč. "Dovolím si nesouhlasit doktorko. Jste zde jediný přítomný lékař, takže jste velmi důležitá." Odvětím nesmlouvavě a opatrně jí vezmu pod koleny a okolo zad, přičemž jediným pohybem schovám svůj kolt do pouzdra a zvednu doktorku opatrně ze země. "Držte se Eleanor ponesu vás." Dám jí na vědomí a jakmile se skupina pohne ponesu Eleanor směrem za nimi. Nehodlám jí tu nechat. O ostatní se hold budou muset postarat jiní přítomní, kteří mohou, nebo to budou muset nějak zvládnout. "Máme moc raněných už se musíme někde zabydlet." Vzdychnu si ponuře v duchu, protože tahle skutečnost je docela děsivá, hodně nás to zpomaluje a oslabuje a přitom potřebujeme každou volnou ruku a nemůžeme si dovolit nikoho ztratit, což je v dané situaci skoro nemožné. |
| |
| Popojedem Ukáži na dotaz té ženy že ty zvuky se vydali tím směrem kterým šel Darios,nejspíš by měla vydat za ním aby mohla pomoct. Jo ať se o to postarají a my pak nebudeme muset jít ven. Pak se k tomu začne vyjadřovat Greg i když má pravdu naše situace je už tak dost těžká a to nepočítám že náš doktor je i pacient. A ona tu chce zůstat.Kdepak,pokud tu zůstane převezme její místo ten nedouk který nepozná nemoc pokud není pohlavní a v celém okolí není čistý prst.Nevím jak ostatní,ale mně tahle vyhlídka moc neuklidňuje. Nakonec se toho ujme podplukovník a já jsem ráda že netrvá na tom abychom šli ven.Je vidět že se tu aspoň někdo vyzná a tak vstávám i když radši ne moc rychle.A pak se blíží Darios,jsme zvědavá co udělá až zjistí že tu jsme. Smůla tvůj rozkaz byl zrušen někým kdo toho ví poněkud víc. Greg se mezitím rozhodne postarat o Eleanor což mně poněkud uklidní a tak jenom čekám až vyrazíme. Čím dřív se někde zastavíme tím lepe. |
| |
| Základna Chtěla jsem namítnou něco ve stylu, že jestli se sem dostanou, tak už nebude pro koho zajišťovat bezpečí, ale podplukovník by mě stejně neposlechl a namítl by něco dalšího. Ach jo, když se konečně dostanu do hlavní základny, tak zjistím, že to jsou ruiny, které způsobilo stádo Rexů a teď se pro změnu ukrýváme tady, kam se chtěj dostat raptoři, bezva, fakt bezva. Teď už jen uzavírat sázky, jak dlouho jim bude trvat než se sem dostanou. přemýšlím a poslouchám podlplukovníka, který mluví poněkud hrubě. Kde se to v něm kurva vzalo? To byl vždy takový? zeptám se sama sebe. Pak zaslechnu Daria. “Výborně, je dobré vědět, že si přežil.“ poznamenám. Pomohu na nohy nějakému zraněnému a vydávám se za ostatními. |
| |
| Zbytek skupiny Donesu zraněného vojáka zpět k místnosti, kde jsem nechal ostatní i když nepředpokládám, že tu ještě někdo bude. Pokud ano, tak nezbyde než doufat že se zdrží žraním svých vlastních mrtvých, který jsem tam nechal. Přece jen je to kořist bez námahy. Upozorním na sebe a dojdu na rozcestí, převaoěně se zastavím, jelikož tu ještě všichni jsou, dokonce i Sam. Všichni se zvedají a míří hlouběji do budovy prostřední chodbou. To není dobrý nápad, pomyslím si. Venku je může být ošklivý, ale pořád je tam větší šanci než uprostřed hníízda lovců. Všimnu si podplukovníka. S zraněným vojákem na zádech, jako pytel brambor vyrazím k němu. Pane tohle místo je hnízdo malých masožravců. Nemyslím si, že máme dostatek přesné palebné síly, abychom to tu vyčistili, nahlásím mu. Podle mě, bychom měli vypadnout ven, kde je nebezpečí menší než že na nás vyskočí z nějaké díry, ale to neříkám, vojáci mají jasně uvedené vedení z dobrých důvodů, bez disciplýny by byl zmatek. Je na podplukovníkovy, aby rozhodl. Podle jeho rozhodnutí ho následuji. |
| |
| Skupina 1. - O život v novém komplexu Darios to nakonec stihl a i s raněným vojákem na zádech se připojil ke své skupině, která se právě sbírala na odchod. Podplukovník ho slétl pohledem a kývl mu na pozdrav. "Vypadá to tak seržante nicméně lépe se zde vypořádat z nějakého bezpečného místa s malými mrchožrouty, než jít ven obejmout se s těmi raptory, co nám zahradili cestu museli jsme vchod uzavřít." Vysvětlí v rychlosti a naznačí tím, že moc jiných cest v tuhle chvíli nemáte. Pomalejším tempem naštěstí zatím bez pronásledovatelů se dostanete až k oněm dveřím, které Darios předtím nalezl. Podplukovník mířeje na ně zbraní je nechal toho, kdo byl nejblíže otevřít. Naštěstí tam na vás nic nebaflo. "Držte se pohromadě vyčistíme první pokoj na téhle chodbě a zakempíme tam, abychom se dali trošku do kupy." Trhne hlavou a postoupí kousek v před a zastaví se u elektronického otevírání jedněch dveří označných číslem 01 tedy asi první pokoj. "Připravte se....teď!" Otevře dveře a když čekáte že budete muset pálit, jediné, co zde najdete je jen mrtvola někoho z původního osazenstva této základny, vypadá docela...hmm vysušeně. Podplukovník kývne ať se nasoukáte dovnitř a zároveň posléze pomůže Dariovi, kterého si vzal k ruce s vynesením té zdechliny na chodbu. |
| |
| prozativní základna Zatraceně. Museli sledovat pach krve, zareaguji na podplukovníkovo prohlášení. Situace nevypadá zrovna nejlépe. Nahodím si trochu vojáka, který mi lehce sklouzl a pokračujeme chodbou, kterou jsem původně postupoval já. Na jejím konci na nás čekají obytné prostory. Pomalým tempem, aby nám stačili i slabí větci pomáhajícím těžce raněným dojdeme ke dveřím do obytných prostorů. Podplukovník je zajistí a nechá někoho aby je otevřel. Naštěstí za nimi nikdo ani nic nečeká a prozatím nás taky nikdo nepronásleduje. Chvíli jim potrvá než snědí to co jsem nechal za sebou. Poplukovník nám oznámí, že se usídlíme v prvním pokoji, na který narazíme. Zastavíme se u dveří. Já položím zraněného vojáka u stěny a zvednu pistoli, zatímco poplukovník odemkne dveře. Jsem připravený vystřelit Naštěstí tu nic kromě mrtvého bývalého obyvatele základny není. Smolař. Doufejme že neskončíme podobně, pomyslím si. Sám začínám pociťovat únavu, jak ze mě vyprchal adrenalin z potkání dalších potvor. Vezmu opět zraněného vojáka a dotáhnu ho dovnitř s ostatními. Spolu s plukovníkem pak vyhodíme ven mrtvolu nešťastníka. Až budem mýt čas, tak bychom ho měli odnést někam pryč bude přitahovat nechtěnou pozornost, poznamenám, ale prozatím si potřebujeme oddechnout a postarat se o zraněné. Taky potřebujeme přehodnotit situaci. Vstoupíme zpět do místnosti a elektricky uzavřeme dveře. To že nebyl snědený je dobrá věc. To znamená, že se sem ty potvory nedostali, pomyslím si. Pomohu s ošetřováním zraněných pane, řeknu podplikovníkovy a pokud nic nenamítá tak se do toho pustím taky kývnu na Sam. Pomož mi taky. S doktorkou zraněnou jsme tu mi nejvíce znalý základní pomoci, řeknu jí. Začnu u zraněného vojáka. Skontroluji mu rány a pak se je pokusím trochu vyčistit i dyž si prozatím nemůžeme dovolit plýtvat vodou a obvázat ho čím to jde. Měli bychom dát dohromady všechny věci co máme. Spousta zraněných budou potřebovat léky. Doufejme, že skladiště v základně je stále v pořádku, poznamenám i když jsem si jistý, že to bude njepravděpodobnější místo sídla těch malých potvor. |
| |
| Na strom za poznáním Velitelku, nebo co to bylo za hodnost, jsem už dávno nevnímala, jak jsem se natahovala pro listy. Pár se mi jich nakonec i podařilo utrhnout a pečlivě uschovat do vaku. Poté jsem vytáhla blok a za šera si začala zakreslovat a zapisovat vše, co jsem pouhým pozorováním rozpoznala. To šero mi nedělalo problém, byla jsem na to zvyklá z domova, kdy jsem po nocích psala a kreslila skoro ve tmě, abych nebudila spolubydlící. Když pak vojanda domluvila, trochu jsem přemýšlela o tom, co vlastně říkala. Pak jsem jen pokrčila rameny, našla si pořádnou liánu a tou se pevně přivázala k větvi. Je snad jasné, že tohle je jediný způsob, jak bezpečně spát na stromě, no ne? |
| |
| V bezpečí pokoje? Přesun proběhl docela ve vší rychlosti. Ničím jsme se nezdržovali. Ani nevím jestli se nám podařilo transportovat všechny raněné, každopádně tohle byla již starost ostatních, protože já nesl Eleanor a tedy měl práce dostatek. "Jak se zdá v téhle době není nikde bezpečno." Povzdechnu si v duchu a následuji podplukovníka někde uprostřed našeho hloučku. Když se dostaneme až do obytné části a naši vojáčci zkontrolují první pokoj v dosahu a vyvlečou z něj mrtvolu, což není zrovna příjemný pohled, tak postupně s ostatními se vtáhnu dovnitř s doktorkou také. Pak jí pokud možno uložím na jedno z přítomných lůžek a zůstanu u ní. "Budeme tu docela namačkaní." Odtuším, když si spočtu náš počet a prostor zde. "Jak se cítíte doktorko?" Optám se vlídně Eleanor v podřepu vedle ní, abych měl přehled o jejích zraněních. Samozřejmě nejsem lékař, jako ona, ale alespoň něco málo sem se od sestry naučil, a budu se snažit to maximálně využít. Nemůžeme si dovolit jí teď ztratit když....myšlenku na sestru spolknu a kousnu se zevnitř do tváře. Myšlenka, že je pravděpodobně mrtvá mne uvnitř sžírá. |
| |
| Konečně chvíle bez Dinošů „ Ano Gregu, jediný lékař, který by teď neošetřil ani postřelenou kozu, natožpak někoho pokousaného dinošem.“ Vydechla jsem. Zvedl mě ze země a mnou projela ostrá bolest, ale zatnula jsem zuby a vydala jsem jenom tichý bolestný výdech. Chytla jsem se kolem jeho krku a přitiskla jsem se k němu, abych mu bránila v cestě co nejméně to šlo. Byla to poněkud vystresovaná cesta na nejbližší ubikaci, kterou jsme potkali. Nikde nic, a přesto jsme věděli, že za rohem může číhat ještěrka, která se nás pokusí při nejmenším sežrat. Nakonec tam ale nebylo nic víc než jedna vyschlá mrtvola. Byl to nepříjemný pohled, ale na druhou stranu, raději tohle, než dvacet malých zmetků s ostrými zuby. Nechala jsem se od Grega položit a bolestně jsem vydechla. Znovu, tentokrát ale hlasitěji. Bolelo to jak čert. „ Budu v pořádku. Časem… Jestli to přežijeme tady.“ Odpověděla jsem poněkud vyhýbavě na jeho otázku a položila jsem hlavu na lůžko. Potřebuju si odpočinout, ale bude potřeba ošetřit raněné. A že jich není málo. „ Trápíte se… je vám to vidět na očích… Kdo…?“ Zadívala jsem se mu do očí. Bylo to na něm vidět. Až moc. Zatnuté zuby. Napjetí a strach. Ale ne o sebe… o někoho jiného. A taky bolest. Položila jsem mu dlaň na jeho ruku a povzbudivě jsem se na něj podívala. „ Nejsme poslední přeživší… Pořád máte naději.“ Šeptla jsem k němu. |
| |
| Konečně chvíle oddychu Darios trvá na tom abychom šli ven ovšem já jsem se sem netrmácela abych pak trčela venku a vyhlížela dinosaura který se rozhodne na nás posvačit.Proto jsem opravdu ráda když mu to podplukovník s konečnou platností zatrhne a my vyrazíme ke zdejším pokojům. A zdejší pokoje budou typické vojenské pokoje ovšem to je to nejmenší co by mi zrovna teď vadilo. Navíc jako by zde dávalo něco smysl,ale já nemám dost znalostí abych to vysvětlila.Jednalo by se o pouhé spekulace a viděla jsem už předtím jak to vypadá když se někdo pouští do spekulací aniž by o daném problému něco věděl.Podplukovník pak řekne že se sem ti raptoři nedostanou což mně v současné situaci poněkud uklidňuje. Není možné že by zdejší dinosauři byli obdaření jistou inteligencí? Jistě tahle teorie je poněkud šílená,ale svým způsobem to dává smysl.Vysvětlilo by to jejich nezvyklé chování a tento případ jsem viděla už dvakrát.Jistě obojí byla fikce,ale aspoň v tom druhém případu to vycházelo z jistých teorií.Když dorazíme k prvnímu pokoji vojáci ho prohlédnou a zjistí že jediný obyvatel je už nějakou dobu mrtvý.Radši nechci přemýšlet jak ten chudák zemřel,ale podle stupně jeho vysušení uplynula docela dlouhá doba.Darios vynese toho mrtvého ven a pak zavře.To dobrý pokud by tu někdo přišel vrhne se na toho mlčenlivého vysušeného strážce,ale dovnitř se nedostane.Ovšem Darios nabídne že pomůže s ošetřování tak pochybuji že by tihle dva dokázali ošetřit někoho jiného než sebe.Sesunu se na zem opřu o zeď a rozhodnu se pokračovat v odpočinku. Jistě mohla bych se nabídnout že někomu pomůžu,ale bylo by to nezodpovědné protože se necítím na to abych podala odpovídající výkon. |
| |
| Klid? Nebo ne? Darios prohodí pár slov s podplukovníkem a mezitím pokračujeme do útrob této základny. Ti co mohou tak pomáhají zraněným, kteří nejsou schopni se sami pohybovat. Dojdeme ke dveřím, je to jeden z prvních pokojů tady. Ti co nikomu nepomáhají jsou připraveni pálit na jakékoliv potvory, které by se za dveřmi skrývali, ale naštěstí jediný kdo je nalezen, je...neidentifikovatelná seschlá mrtvola. Po vstupu dovnitř uložíme zraněné. Já pomohu Dariovi s jejich ošetřováním. Je na mě docela poznat, že jsem nervózní. Ani mě tak netrápí ti malí šmejdi zde, jako spíše raptoři co se snaží najít cestu sem. Jestli se sem dostanou tak to nevím co budeme dělat. No to je jedno, teď se můžeme postarat o raněné a doufat, že se sem nedostanou, nebo že neskončíme jako ten chlapík, co jsme ho tu našli. přemýšlím. |
| |
| Skupina 2 - Stromový spánek Podařilo se vám nějak pousínat na stromě. Ty ses mezitím docela dobře ukotvila a strávila docela příjemnou noc tedy příjemnou až do chvíle, než se ozvaly šramotivé zvuky, které mimo jiné i tebe vzbudily a přinutily zatajovat dech. Něco tu uprostřed noci obcházelo. Něco velkého a nejspíše na lovu. Něco, co šustilo nedalekými větvemi a křovinami. Jako by na vás něco číhalo a čekalo jen až uděláte špatný pohyb, aby vás to mohlo sežrat. Většina jen strnule kouká do tmy ti, co jsou na tom nejlépe spí. Skupina 1 - Pokojový hotel Podplukovník mírně přikývl na Dariose a nechal jej s Sam, aby se postarali o raněné. Sám vykoukl na chodbu a po chvíli raději zavřel a bezpečil dveře. Tak či ona sedl si u nich a úlevně oddechl. Vojáci, ač to nejsou žádní doktoři zvládli ošetřit provizorně všechny přítomné, což vaše stavy až tolik nevylepšilo. Máte většinu skupiny imobilní, nebo nějak handicapovanou, takže žádná pěkná vyhlídka. Navíc všichni jste již pekelně unavení. "Přespíme tady, dejte si pohov. My vojáci se budeme střídat uhlídání dveří. Já si vezmu první hlídku. Darios druhou a Samantha třetí, ráno jakmile budeme trochu více odpočati zkusíme sehnat další vybavení a zabezpečit alespoň část komplexu." Promlouvá velitel a uvelebí se u dveří a opře nohy o nejbližší valendu. Není to nic moc plán, ale moc víc se toho stejně nyní dělat ani nedá. |
| |
| Když spím, tak jak zabitá Uvelebila jsem se na stromě s pocitem, že se pořádně prospím, byť podmínky byly více než silně nevyhovující. Spala jsem i na horších místech. Jakmile jsem zabrala, nic mě nevzbudilo. Nebo jsem si to říkala. Jenže když se ozval šramotivý zvuk, stejně jako velká část osazenstva stromu jsem se probudila a rozhlédla se kolem sebe. Jenže na rozdíl od nich jsem se jen v rámci možností převrátila na bok a spokojeně zařezávala dál. |
| |
| Přespání V rámci našich možností a schopností jsme poskytli první pomoc zraněným. Sice to není nic moc, ale alespoň nám nikdo přes noc nevykrvácí pokud nemá vnitřní zranění. Potřebujeme léky, vodu a jídlo. Pokud se jim ty rány zanítí, tak to bude oškliví a přijdeme o některé z nich. Taky budem muset zjistit kdo tu vlastně umí používat zbraň a těm dát těch pár zbraní co máme, pomyslím si. Podplukovník se ujme první hlídky. Mě určí druhou a jako poslední bude mýt hlídku Sam. Rozkaz pane, odpovím mu a přesunu se k Sam. Usadíme se u jedné ze stěn. Ještě stále jsem ji neodpustil, že opustila tábor sama, ale možná to bylo i lepší jinak by už mohla být mrtvá jako mnozí ostatní. Jsem rád, že jsi v pořádku, řeknu jí. Sáhnu si na hlavu. Přijde mi to jako století kdy mě do ní uhodil kus kasáren a přitom se to vše stalo při jednom dni. Dobrou noc, popřeji hlavně k sam a natáhnu se na podlahu. Tahle situace je tvrdá, ale díky našemu tréninku ji nějak zvládáme. Cítím se unavený a mojí zásadou je spát když mohu. Někdy se stane, že musím zůstat i několik dní v kuse vzhůru když čekám na svuj cíl. Zavřu oči a usnu. Nechám na podplukovníka, aby mě vzbudil, až bude čas na mou hlídku. |
| |
| Odpočinek Zůstala jsem ležet na lůžku. Uvolnila jsem tělo, ale po zjištění, že rána bolí ještě víc, když je natažená a uvolněná, jsem se rozhodla převalit na bok na druhou stranu od zranění a mírně se skrčit. Ne zrovna vhodná poloha pro hojení zranění, ale tady se mi to bez pomoci stejně asi nezahojí, takže tohle je asi nejlepší nápad… Když ke mně přidřepl Gregorian, zvedla jsem k němu unavený pohled. „ Tohle jsou jen malé věci. Jistě se to brzy zase zlepší.“ Pousmála jsem se jemně a podívala jsem se na všechny tady. Měla bych pomáhat raněným a ne tu ležet jako jeden z nich. * Nemám na to už sílu…. Moje tělo odmítá cokoli…* Zavřela jsem unaveně oči. Pak jsem se nadechla a znovu jsem otevřela oči. Viděla jsem jak se kousl do tváře. „ Bude to dobré… ať jde o kohokoliv.“ Natáhla jsem k němu ruku a položila jsem mu ji chlácholivě na rameno. „ Pořád je naděje. A dokud jsme na živu, je ještě větší…“ |
| |
| Spánek Vypadá to že dnešní nos strávíme zde což je dobře.Je to poněkud lepší než větev na stromě navíc sem se žádný dinosaurus nedostane,což je dobře protože teď všichni potřebujeme odpočinek.Hlavně já nemůžu poskytovat adekvátní služby když jsem takhle unavená. I když jsou někteří kteří jsou na tom ještě hůř.Třeba Eleanor je doktor a pacient. Podplukovník řekne že zítra se pokusíme prozkoumat okolí a sehnat co je potřeba.Doufám že se počítá i s vyčistěním potřebného místa.Máme tu zraněné kteří potřebují skutečné ošetření a vzhledem k tomu že máme jen jednoho doktora to všechno poněkud ztěžuje. Otázky týkající se toho co se tu stalo nebo jak se to mohlo stát přijdou na řadu později. Stočím se do klubíčka a brzy usnu.Kdo ví co přinese zítřek ovšem události předchozího dne dokázali jak hloupé jsou názory Rhyse a ostatních.A kde jsou?V troskách základny,zapomenuti. |
| |
| Čas spát Lehce se na doktorku pousměju a kývnu hlavou na souhlas. "Snad máte pravdu, ale iluze si nedělám. Přece jen, svět tam venku je nepředvídatelný." Potřesu hlavou a lépe se uvelebím Eleanořiny postele a zády se opřu o stěnu pokoje, takže u boku mám její postel a za zády zeď. "Je třeba si odpočinout, prospěte se doktorko, budeme potřebovat všechny dostupné síly." Unaveně vydechnu a zavřu oči. Raději ani nepřemýšlím, jak jsme na tom s jídlem, natož s pitnou vodou a čímkoli dalším, co budeme v dalších dnech akutně potřebovat. "A komplex je plný těch hajzlů co se sem nastěhovali, máme to ale štěstí." Vzdychnu si v duchu a pokusím se usnout a co nejvíce si odpočinout. |
| |
| Malý pokoj, pro hodně zoufalých lidí... „ A právě pro to, že je nepředvídatelný, nemůžeme ztrácet naději. Ať je jakákoliv. Musíme bojovat a nevzdávat se.“ Promlouvala jsem ke Gregovi, zatím co se uveleboval vedle mojí postele. „ Vždy je spousta možností, co můžeme udělat. Záleží jen na tom, co vlastně doopravdy chceme.“ Zůstala jsem ležet v posteli a dívala jsem se přímo nad sebe. „ Nebýt špatných událostí, nedostala bych nikdy šanci se sem dostat. Takže… všechno zlé je pro něco dobré…“ Pousmála jsem se. I když mě vzpomínky na mou matku bolí, i když vím, že je ještě stále živá, tam v budoucnu, kdo ví jak na tom vlastně je. Ale dala mi šanci. Šanci uskutečnit její přání. I za cenu toho, že už ji asi nikdy neuvidím. „ To, že jsem zraněná, Vás naučilo něco nového. A my se máme pořád, co učit. Vždy to tak bude. Protože, jakmile nebudou otázky, nebude už důvod pátrat. A život začne ztrácet svůj smysl. Člověk nesmí zakrnit na jednom místě. Musí jít stále ku předu.“ Možná jsem mluvila tak, aby mě slyšeli ostatní. A možná jim to mohlo dodat odvahu, nebo alespoň trochu povzbudit a dál se držet. Nevzdát se. |
| |
| Základnička Sleduji podplukovníka a poslouchám jeho slova. Tohle bude dlouhé...hlavně aby se sem nedostali ti z venku... pomyslím si. "Rozkaz, pane." odpovím a lehnu si poblíž Daria. Budou na mě naštvaní ještě dlouho...divím se, že jeden z nich mě rovnou nezastřelil. uvažuji. Jen mlčky kývnu na Dariova slova. "Dobrou." šeptnu. Zavřu oči a pomalu usínám. |
| |
| Skupina 1. - Ráno na základně Všichni jste se vzbudili celí zatuhlí a rozlámaní, protože spát v tolika lidech v tak malém prostoru prostě nebylo moc pohodlné. Vzbudily vás zvuky zvenčí. Zdálo se, jako by někdo klapal podpatky na chodbě venku před vaším pokojem. Podplukovník natočil hlavu mírně ke dveřím o které se pro jistotu celou noc zády opíral a všem vám naznačil rukou ať jste zticha. Chvíli se klapání vzdalovalo, než úplně odeznělo. Podplukovník si úlevně vydechl. "Zdá se, že je to pryč.....sakra....vypadá to, že ty mrchy nějak našly cestu na základnu." Zavrčí a možná taky Sam může dojít to, že patrně mluvil o raptorech, kteří rádi klapou svými drápy o zem a s nimiž se setkali, než se uzavřeli v komplexu. "Bude to chtít mnohem více, než to, co tu máme a navíc nemůžeme čistit ani prohledávat komplex, když sebou potáhneme raněné." Na chvíli uvažuje a pak slétne pohledem na Daria. "Seržante zkontrolujte všechny přítomné, jak jsou na tom zdravotně pak označte všechny, kteří nebudou zdržovat při přesunech a mohou nám pomoci při operaci. Z nich pak vytyčte všechny, kteří jsou schopni nějak inteligentně používat zbraně." Kývne na něj, aby si mohl udělat přehled o vašem přesnějším stavu. Sám na chvíli ještě zavře oči a zdá se, že přemýšlí o vašem dalším postupu. Skupina 2. - Krásné ráno Ráno je mnohem příjemnější, než včerejší večer natož pak noc, která byla neklidná. Zdá se, že ty dravé potvory konečně odtáhly a to je pouze dobře. Znamená to, že budete moci slézt dolů a třeba se dostat konečně k tomu zařízení, kam míříte, abyste se zachránili. Majorka je už chvíli taky vzhůru a zatímco se ostatní probírají, sama absolvuje slez na nižší větve a očima bedlivě prozkoumává okolí. Když si je po chvíli jistá pokývne směrem k ostatním hlavou. "Vypadá to, že je vzduch čistý. Takže lezeme pomalu, potichu a opatrně dolů. Ti, co nemají zbraně držte se těch, co je mají. A celkově se všichni držte pohromadě, nechceme, aby se to tu zvrhlo v masakr." Podotkne vážně a docela zostra. Zdá se, že se snaží mít věci pevně v rukou. Pak sesleze až na zem odkud vás kryje připravená ke střelbě. |
| |
| Znova na pochod Slunko zasvítí, ptáci zapějí a pár pterodaktylů zařve, když spatří kořist. Kolem ucha mi bzučí vážka, někde nedaleko slyším nějaké hrabání a pod sebou vrzání větví, cinkání výstroje a nějaké hlasy. Rozespale otevřu oči, zamžourám pod sebe a tam spatřím probouzející se lidi. Těch pár vojáků je už na nohou a pomáhá ranním ptáčatům na zem, zatímco major je už dole a kryje sestup. Trochu mi uniklo, co říkala, ale určitě to nebylo nic moc důležité. Odvážu se od větve, posbírám své věci a také začnu slézat. Je to těžší, než když jsem lezla nahoru a párkrát i málem lupnu přímo na zem. Naštěstí se ale dostanu v pořádku a zatímco se všichni choulí u ozbrojenců, já postávám opodál a prohlížím si flóru. "Welwitschia mirabilis," překvapeně vydechnu, když spatřím rozložitou rostlinku, jež v našem domově vymřela před nějakými sto, sto padesáti lety. Sehnu se k rostlině, která je o něco vyšší, než jaká rostla, či spíše poroste za pár milionů let, ale ve své podstatě stejná. "Tuhé, stálezelené listy, plné vody. Dobrá, pokud má člověk žízeň," mumlám si pro sebe, zatímco v prstech jedné ruky mnu list a druhou rukou štrachám ve svém batohu, hledajíc bloček a tužku, abych si rostlinu zakreslila. To, že se ostatní shromažďují pod velením majora bůh ví jak se jmenuje, mi úplně vyklouzlo z hlavy. |
| |
| Ráno na základně Probudím se rozlámaný z ležení na zemi, venku by to nebylo tak hrozný, ale tady jsou tvrdě podlahy, navíc je tu trochu vydýchaný vzduch vzhledem k velkému množství lidí, kteří tu jsou. Zrovna se chystám se zvednout, abych se protáhl, když mě zarazí klapaví zvuk. Pozvednu svoji pušku a zaračím se na dveře. Tohle není zvuk těch malých potvor. O co tu jde? Něco dalšího tu žije? Pomyslím si. Podplukovník nám naznačí, ať zůstaneme potichu a nehybný. Neplánuji se pohnout jinak než prstem na spoušti, takže to bylo mířeno spíš na ostatní. Zvuk za chvíli umlkne a podplukovník pronese poznámku které nerozumím. Dostalo se něco dovnitř? To znamená, že tu je někde díra, nepříjemná myšlenka, musíme ji zapečetit jinak to tu rozhodně nebude bezpečné, pomyslím si, pak nám podplukovník oznámí, že musíme získat další věci s čímž naprosto souhlasím, celkem nutně potřebujeme léky a další náboje. S tím co tu máme nevydržíme dlouho a jakmile nám dojdou náboje, tak můžeme bojovat maximálně klacky. Podplukovník se na mě otočí a přikáže mi abych vybral lidi co jsou schopni prohledávat komplex bez zdržování. Druhá část úkolu je nesmyslně jednoduchá, jedině vojáci z těch co tu jsou umějí střílet už jsem si to ověřil při útěku, kromě nás ještě Gregorian je pravděpodobně nějak schopný střílet i když jsem ještě neměl šanci vyzkoušet jak moc. Budeme mýt štěstí když dostaneme pět lidí co umí střílet, pomyslím si, ale jen přikývnu. Rozkaz, pane, řeknu a vydám se plnit svůj úkol. Ke každému přistoupím a zkontrolu jeho zranění, pak rozhodnu jestli je schopný se pohybovat dostatečně rychle aby nezdržoval. Lidem, u kterých zhodnotím že jsou schopni pohybu, oznámím, že s námi půjdou a pokud to nejsou vojáci, tak se zeptám jestli někdy drželi v ruce zbraň, případně něco trefili. Takto postupuji až dojdu k Gregorianovy a doktorce. Doktorku ani nemusím nijak pečlivě kontrolovat ta nám ještě nějakou dobu k ničemu nebude. Pokud to přežije, tak bude nenahraditelná, ale do té doby nezbývá než ji nechat odpočívat. Obrátím se na Gregoriana. Nepromluvil jsem s ním od chvíle kdy jsem ho zastavil, aby nezabil tu poblázněnou ženskou. Připojíš se k nám na průzkumu. Předpokládám, že se zbraní to umíš? Zeptám se ho. I kdyby to nezvládal, tak vypadá silně. Sice to nerad přiznávám, ale pokud si musím vybrat někoho mimo vojáků aby mi kryl záda, tak to bude on. |
| |
| Zůstaneme tu sami Probrala jsem se z podivného deliria podivných snů a nesmyslných představ a přeludů. Mírně dezorientovaná a zmatená. Chvíli mi trvalo než mi došlo, kde vlastně jsem a že tohle není jenom opravdu špatný sen. Venku před pokojem se ozývalo podivné klapání, jakoby dámských podpatků, ale všichni jsme věděli, co to je. Tady žádná žena nenosí podpatky. Zachvěla jsem se a co nejvíce jsem se přitiskla ke stěně. Kdyby sem ta mrcha vtrhla, stejně nemáme kam utéct. Byl by to nehorázný masakr. Poslouchala jsem co nám velitel říká a chtělo se mi říct: * A neměl by tu někdo ozbrojený zůstat s námi, kdyby nás to napadlo, zatím co budete pryč?* Jenže pak jsem si na to odpověděla sama s chladnou logikou. * Ne neměl. Jestli to sem vtrhne, stejně nebudeme mít šanci přežít a to by znamenalo ztrátu někoho dalšího zdravého, bojeschopného. *Zachvěla jsem se a kousla jsem se do rtu. „ Drž se, Gregoriane.“ Promluvila jsem k němu, když k nám přistoupil jeden z velitelových mužů a oznámil mu, že půjde s nimi. Já jsem zůstala ležet, nemohu teď ani víc dělat. Mám hrozný hlad a žízeň, ale tady stejně nejsou žádné zdroje vody ani ničeho jiného. Všechno, co nám teď může pomoct je tam venku... |
| |
| Víra ve štěstí,zázrak a Higgsův boson Stane se zázrak a Greg přizná že něco neví,možná bychom měli odpálit ohňostroj nebo mu aspoň zatleskat.Eleanor se snaží povzbudit ostatní což je poněkud trapné protože to je moje práce. Ale já jsme psycholog ne psychiatr ke mně se nechodí lidé vybrečet na gauč.No jaké je situace?Mohlo by být lépe protože teď jsme tvorové tohoto světa.Země je mrtvá o to jsme se postarali a ... máme jen jednoho doktora který má sotva dost sil aby pomohl sám sobě ... I když je tu možnost vzývat všechny bohy co existují a doufat v zázrak.A ten budeme potřebovat protože ráno se opět objeví jedna myšlenka která mně napadla už na základně. Zoologie sice není můj obor,ale je možné že jsme na to šli od začátku špatně?Že tihle ... tvorové jsou schopní logicky myslet?Nebo spíš mají inteligenci?Vyšší vědomí dané vrcholu evoluce na každé planetě? Jistě to už se pouštím na dráhu spekulací a současná doba není vhodná k tomu abych zde své názory přednesla.Už tak je situace napjatá a pokud by se ostatní dozvěděli že ti velociraptoři jsou schopní byť zanedbatelné inteligence vznikla by panika. Ale na to tu máme vojáky a někde uvnitř by měli být i zbraně a munice tak jděte.Dělejte co umíte nejlépe a vyčistěte to tu. Darios se pak ptá Grega zda umí zacházet s pistolí,jasně že umí policista a jeho zbraň jedno jsou.Vzpomínám si na jeden starý vtip:Jaký je rozdíl mezi policistou a pistolníkem z Divokého západu?Vůbec žádný.No a jelikož nečekám že by po mně někdo chtěl abych šla s nimi nejspíš zůstanu zde. |
| |
| Průzkum? Když mi seržant oznámí, že půjdu s nimi na průzkum základny lehce pokývnu hlavou a zvednu se a napřímím, abychom mohli vyrazit, jak to půjde. "Pokud se jedná o můj kolt pak ano. Pokud by to byla třeba 9mm pistole, nebo něco na ten způsob, taky by snad neměl být problém. Co se týče větších útočných pušek a tak podobně, raději bych se jim vyhl mé zkušenosti s nimi jsou nevelké." Vysvětlím mu, aby byl v obraze. Ještě se usměju na Eleanor a kývnu k ní na souhlas. "Raději nevědět, co nás tam čeká." Zhluboka se nadechnu. "Můžeme vyrazit, jakmile budete chtít." Oznámím, že jsem připraven a na znamení toho si odepnu zajištění zbraně v pouzdře, abych jí mohl rychle vytáhnout od pasu, kdyby něco. Zdržovat se s tím potom by mohlo být osudné. |
| |
| Skupina 1. - Čas čistky Darios prošel a zkontroloval všechny přítomné. Podplukovník jej pozoroval a hlídal dveře. Ve výsledku to vypadá, že nikdo z přítomných není v přímém ohrožení života, ale těch, kteří mohou pomoci při čištění komplexu je málo. Mezi ně může započítat Darios sebe, Samanthu, Gregoriana, potom vojáka, který je zde s vámi a pak věděc, který střílel jen z devítky a to na střelnici s ne moc valným úspěchem. A to prý střílel na terč o velikost diplodoka. A pak je zde samozřejmě podplukovník. Takže suma sumárum je vás 5 schopných přesunů plus podplukovník. "Hotov seržante? Dobře. Takže plán bude následující ozbrojte ty, kteří mohou tedy jít s vámi a vyražte. Jakým způsobem to začnete zabezpečovat nechám na Vás Seržante. Já zůstanu hlídat před dveřmi náš zbytek. Přece jen nemůžeme je tu nechat jen tak bez jakékoli ochrany. Hodně štěstí." Kývne na Dariose podplukovník. "Doktorko, jaký je váš stav?" Optá se podplukovník Eleanor, aby měl přehled, jak na tom je. Nyní je docela podstatným členem týmu, když není v dosahu jiný lékař. Skupina 2 - Směr záchrana "Tak pojďte bando už jsme skoro tam, tak se držte pohromadě a nevzdalujte se moc od skupiny." Ohlédne se po všech Majorka a mávne zbraní na to, že je čas jít. Celá skupina se pomalu dá do pohybu a zamíří opět směrem, kterým jste měli včera namířeno, než vás tak hezky prohnaly ty bestie. Trvalo vám to dalších pár hodin cesty kupředu, než vám Majorka zasignalizovala, že máte zastavit . Když jste se všichni shromáždili poblíž majorky a skrz stromy a křoviny vyhlédli spatřili jste, že ve skále nějakých pár desítek metrů od vás jsou zavřené dveře. "To je ono." Zašeptá majorka a posunkem umlčí jakýkoli projev radosti. "Máme menší problém ty potvory ze včerejška jsou poblíž dveří zahlédla jsem jí támhle. Sakra." Zavrčí pro sebe. "Nějaké nápady?" Podívá se majorka po ostatních. |
| |
| Začátek čistky Projdu celou místnost a dostane spolu se mnou pět bojeschopných lidí a podplukovníka. Kromě vědce, který sice střílel, ale s ne moc velkým úspěchem jsme tu všichni schopný zasáhnout cíl. Budeme si na něj muset dát pozor. Trochu se bojím, že nás střelí do zad, pomyslím si. Když vyberu všechny schopné přesunu, tak mi podplukovník předá vedení skupinky a sám tu zůstane se zraněnými. Rozkaz, pane, , odpovím mu a obrátím se k skupince. Ozbrojme se tedy, poznamenám spíš k sobě. Přejdu k místu kde jsem spal a pověsím si svoji odstřelovací pušku na rameno. K ničemu mi tu nebude, ale dodává mi jistotu. Vojáci mají svoji vlastní výbavu. Vezmu si náhradní náboje do pistole. Z přebytečných zbraní vyberu pistoli pro vědce a Gregoriana (pokud nemá svoji). Když předávám zbraň vědci, tak ho varuji. Nestřílej pokud je někdo z nás před tebou. Vystřel jen když budeš mít jistotu že nás nezasáhneš, nebo když půjde o život, když je skupina vyzbrojena a připravena kývnu na Sam. Vyčistíme chodbu. Kry mě, řeknu jí a postavím se k jedné straně dveří. Počkám na Sam než si stoupne k druhému rámu. Dejte nám dvacet sekund a pak nás následujte ven, řeknu zbytku skupiny. Beru si pravou stranu. Pohlídej levou, kývnu na Sam a otevřu dveře. S namířenou pistolí vyklouznu ven z místnosti a nechám zbytek skupiny na podplukovníkovy. Zaměřím se na pravou stranu. Přeletím pohledem chodbu jestli je čistá a jsem připraven střílet. Levou stranu nechávám na Sam. Pak počkáme než se shromáždí zbytek skupiny. Nejprve vyčistíme obytnou oblast. Buďte opatrní a držte se pohromadě. Ty malé potvory budou asi v té druhé chodbě, ale může tu být s námi i něco většího. Cílem je vyčistit oblast a zajistit jakékoliv zásoby na které narazíme, oznámím skupině. Teď už mluvím potichu aby mě slyšeli jen oni. Vy dva jdete první, pak civilisté a já budu uzavírat skupinu. Pokud nenarazíme na další rozdělení tak zůstaneme pohromadě, kývnu na Sam a vojáka. Nechám je vyrazit dopředu hlouběji do obytné zóny. Vědce s Gregoorem nechám jít za nimi a sám skupinu uzavírám kdyby nás chtělo něco přepadnout zezadu, nebo jsem dostal šanci na použití pušky. |
| |
| Čistící akce Kývnu nad instrukcemi od seržanta a vytáhnu od pasu z pouzdra svůj kolt a překontroluju náboje v něm i ty které mám ještě v zásobě v kapse. "Moc toho není sakra." Povzdechnu si v duchu ale nahlas nic neříkám. "Rozumím." Počkám, než venku vše překontroluji a pak, jako poslední vyjdu ven na chodbu, kde se zařadím na určené místo ve formaci. "Takže zajistit vše užitečné a zajistit bezpečnost, která tu nebyla valná už při příchodu." Přemýšlím za chůze a dívám se před sebe. Sice přes vojáky není zase toho tolik vidět, ale alespoň něco. Dozadu nekoukám dokud slyším seržantovy kroky jsme v bezpečí. Tedy doufám, vypadal docela schopně. "Měli bychom primárně zkusit sehnat i nějaké léky, máme hodně raněných, léky a voda budou pro ně rozhodující stejně, jako pro nás dostatek munice." Navrhnu a napůl kouknu po seržantovi, jak bude na můj návrh reagovat. |
| |
| Naše přeplněná ubikace Polovina místnosti se zvedla. Greg, vojáci a nějaký z civilistů. Když přišel podplukovník až ke mně po té co rozdal rozkazy, pohlédla jsem na něj. Usmála jsem se, jak jen to šlo, i když unaveně. „ Ošetřit základní zranění zvládnu. Ale operace po mě nechtějte. Nevím, kdo by to vydržel déle, jestli pacient, nebo já.“ Odpovím mu. Popravdě se necítím ani na to ošetřování, ale každopádně to bych zvládla. |
| |
| Čas ... na co vlastně? Čas je nekonečný relativní.Čas je bezvýznamný,ale přesto je to jediné co dává smysl.Čas ... nás do toho právě dostal.Jistě neměli jsme zrovna na vybranou buď tohle nebo hledat svou záchranu ve hvězdách. Vyvedu se z mých myšlenek abych věděla jak daleko jsou přípravy k vyčistění téhle základny.I když jsme na tom lépe než v té chodbě dlouho tu zůstat nemůžeme.Překvapí mně že Grag přizná že něco neumí,ale neomylnost se předpokládá až u těch kteří jsou poněkud výš než byla policie.Ovšem jeho další proslov mně nezarazí protože policista je vždy připravený neboť na ulicích pořád zuří zločin a je nutné je vyčistit. Tedy aspoň to platilo než se počasí změnilo tak že tam už nebyl schopný přežít ani mravenec. Podplukovník vydá rozkazy a Darios vyrazí.Pak se podplukovník zeptá jak je na tom Eleanor.Moc dobře ne když náš jediný doktor je zároveň i pacient.Musíme se dostat na ošetřovnu a tam by jí někdo kdo má aspoň základy medicíny mohl pomoct.Ale i když se jim jejich očistná akce podaří je tu je jiná otázka.Je tu někdo takový? |
| |
| Zaseklá u kytiček Zkoumala jsem u welwitschia mirabilis, kterou jsem zkoumala ze všech stran a směrů, zakreslovala jsem si do diáře celou květinu do posledního detailu. Velmi podrobně jsem zkoumala její listy, naplněné blahodárnou tekutinou a to až tak, že jsem si ani nevšimla, že se skupina hnula. Takže se za chvilku stalo, aniž bych si to uvědomila, že jsem zůstala v lese sama, daleko za skupinou. Nevadilo mi to, už jen proto, že jsem si to ani neuvědomila. Ovšem neflákala jsem se. Utrhla jsem opatrně jeden list, tedy, spíše než utrhal jsem jej uřízla, pozorně prozkoumala, zakreslila a zapsala si veškeré poznatky, které jsem získala. Pak jsem list rozřízla a ochutnala tekutinu, která z něj vytékala. "Osvěžující, s lehkou příchutí eukalyptu, zajímavé," otřela jsem si rty, poznatky si zapsala a zakreslila, jak list vypadá rozpůlený. Tohle se jistě bude hodit. Rostlina pravděpodobně získává vláhu z podzemních vod, uchovává ji v listech pro horší časy. Ráda bych ji vykopala, abych viděla, jak hluboko její kořeny sahají, ale k tomu momentálně nemám potřebné nástroje. |
| |
| Čistka Já jsem jedna z těch, kterou Darios určil jako schopnou na pomoc při čistce. Jen mlčky přikývnu. Nemá cenu teď cokoliv říkat. Vydáme se chodbou, připraveni čistit komplex od nevítaných hostů. Kryji Daria a on hlídá pravou stranu a já levou. Jen přikývnu. Snažím se naslouchat okolním zvukům a rozeznat případné dinoší kroky od našich..nebo jakékoliv jiné zvuky, které by nám naznačili, že se k nám ty potvory blíží. |
| |
| Skupina 1. - Opět rozděleni Zformovali jste se dle rozkazů Dariose. Nikdo nic nenamítal a nikdo neměl zbytečné otázky ani řeči na toto téma. Voják i Sam vykročili kupředu a Gregorian s vědcem je následovali asi s krokovou mezerou no a na konci šel Darios. Postupovali jste zprvu docela rychle. Z chodby jste prohlédli asi dalších 6 pokojů, které byly odemčené, ale uvnitř nic zvláště užitečného nebylo, možná tak nějaké oblečení. Ale jídlo ani zbraně nikoliv. Také těla zde nebyla žádná, ale na druhou stranu ani žádný nepřítel na obzoru, takže své pozitiva to mělo. Asi po dvaceti minutách, kdy se chodba stočila od prvních ubikací někam doleva, nejspíše kvůli architektonické stabilitě se najednou voják zarazil a i Sam se nestačila divit. "No do prdele....jak se to sem....a co to sakra je?" Začne nadávat voják a vědec zvědavě nakukuje přes jeho rameno. "Seržante pojďte se podívat tohle musíte prostě vidět." Sám puškou nasměruje vědce ze středu chodby, aby mohl Darios projít. Všichni nyní hledíte na pokračování chodby, ale ne jen tak ledajaké. Průchodnost se snížila minimálně o 30% možná i více. Chodba je nyní užší a mnohem hůře použitelná. Proč? Protože nějaká popínavá rostlina se sáhne po stěnách, stropu i podlaze chodby. "Co teď? Pokračujeme dál?" Koukne na seržu voják a zadívá se do zelené chodby, která vede dál obytnou zónou. Jill a Eleanor "Rád slyším, že jste na tom lépe, než včera doktorko." Kývne podplukovník směrem k Eleanor. Pak se rozhostí ticho, které ve vás nepříjemně hlodá. Je to takový ten druh ticha, kdy nikdo neví, co říci a je to trapné a navíc hrozně nudné. "Co si ukrátit čekání nějakou hrou?" Protne ticho najednou Yuk, který i přes bolesti, které mu působí zranění která utrpěl se snaží udržet povzbudivý tón a úsměv na tváři. "A nebo ne mám lepší nápad, co kdybyste nám o sobě něco vy nováčci řekli. Nebo vyprávějte, jaké to je teď na zemi, už je to nějaký pátek, co jsme jí opustili." Obrátí list úplně někam jinam a jeho pozornost směřuje na Jill a Eleanor. Skupina 2 - Hra na schovávanou "Doktorko nezdržujte se není bezpečné zůstávat pozadu sama." Popožene tě vojín Red, který se pro tebe vrátil. Nejspíše už dopočítali hlavy a zjistili, že ta tvoje jim jaksi chybí. "Navíc majorka říká, že máme společnost." Dodá a ujistí se, že se s ním vrátíš ke skupině. "Kde jste se zase toulala? Mě z vás trefí. Očividně rozkazy vám nic neříkají...." Zavrčí majorka nespokojeně a protočí oči v sloup a pak pohlédne zpět dopředu. Po chvilce ti podá dalekohled. "Koukněte se támhle dopředu mezi stromy. Jo je tam vchod do té laboratoře, ale jsou tam hlídači. Vidíte? Velociraptoři pokud se nepletu, nebo nějaký takový druh, pěkně nepříjemné potvory. A mám dojem, že tohle je vaše parketa. Nějaký nápad, jak je odlákat, nebo se dostat do komplexu aniž bychom si s nimi museli hrát?" Optá se majorka se zájmem. Je docela pravděpodobné, že případný střet byste nemuseli přežít, nebo by vás zůstalo...no moc asi ne. Všechny pohledy nyní zvědavě padly na tebe. |
| |
| Odvlečena od kytiček Zrovna jsem dopsala jednu větu, když mne vytáhl jakýsi voják na nohy a částečně proti mé vůli mne odtáhl od kytek pryč. Ne, že bych ho nějak poslouchala, ale což. Na majorku jsem hodila jen lehce nechápavý a snad i trochu ignorantský pohled. Místo toho jsem se protlačila dopředu, abych viděla, co to máme za návštěvu. Dostala jsem do ruky dalekohled a hledala. A za chvilku jsem je viděla. "Za prvé, toto nejsou velociraptoři, ti by nedělali takový problém, velikostně vám jsou sotva pod kolena a hlavně jsou lehce opeření. Tohle je jejich vzdálený příbuzný deinonychus. Vidíte ten dráp na druhém prstu na noze? Při běhu jej má zvednutý, aby nepřekážel a neztupil si ho. Útočí jen ve smečkách, ale že by byli nějak vysoce inteligentní se říci nedá. Spíše umí spolupracovat s ostatními ze smečky. Nejradši loví menší, lehčí cíle, ale je schopný zaútočit i na cíle větší než on. Jedinec útočí skokem, tak, že skočí na svou oběť, zabodne do něj svůj dráp, aby se zachytil a čelistmi jej pak zabije. Utíkat před ním nemá smysl, dokáže vyvinout až čtyřicet kilometrů v hodině," poučím tu ignorantskou majorku o tom, co před námi stojí za druh a pátrám po okolí, kde se dravci pohybují, abych zjistila, proč tu vlastně jsou. Kdyby šli po nás, tak už tu nestojíme, takže musí jít po něčem jiném. |
| |
| Další překážka Seřadili jsme se a vyrazili jsme na cestu. Postupovali jsme rychle i když bez většího úspěchu. Nenašli jsme ani ošetřovnu ani jídelnu s kuchyní. Po cestě jsme prohlédly několik dalších pokojů. Všechny byli odemčené a nebylo v nich kromě nějakého toho oblečení nic užitečného. I když i to se bude hodit i kdyby jenom na obvazy. Postupujeme asi dvacet minut bez nepříjemnosti. To mě nijak neuklidnilo moc dobře vím, že tu těch nepříjemností je víc než dost. Chodba se nám stočila doleva hlouběji do kopce. Najednou se předek zastaví a vyžádají si moji přítomnost. Protáhnu se kolem civilistů, abych se sám podíval co je tam tak zarazilo. Celá chodba je obrostlá nějakou popínavou rostlinou, která znepříjemňuje další cestu. Mám chuť zanadávat. Spolknu sprostá slova a prohlížím si tu kytku. Co teď pustit se do ještě nepříjemnějšího prostoru, nebo se vydat zpět a do oblasti kde je jisté že narazíme na další potvory? Zauvažuji. Nebudeme pokračovat. Prodírat se neznámou rostlinou nebude nejlepší nápad. Doufám, že někdo z přeživších se vyzná v kytkách, poznamenám. Nemluvě o tom, že v zarostlé chodbě na nás snadněji něco vyskočí. Nemyslel jsem si že mi bude chybět starý tábor na rozlehlé louce. Tady by mi moje puška byla k ničemu, pomyslím si. Máš nějakou představu jestli je ta kytka nebezpečná? Obrátím se na vědce i když pochybuji že se v tom nějak extra vyzná. Prozatím to tu necháme neprozkoumaný. Do skladu musí být přístup i z technické části bloku. Třeba se nám tu kytku podaří obejít a zjistit jak daleko sahá, rozhodnu po chvíli. Jen pozor na naše malé kamarády. Mají tam někde hnízdo. Pravděpodobně v elektrické rozvodně, poznamenám a kývnu abychom se vrátili a zamíříli do chodby kde jsem se setkal s prcky. |
| |
| Čekání na Godota Ano i já jsem ráda že je Eleanor lépe.Není dobré že náš jediný doktor je zároveň i pacient.Jistě je tu ještě někdo se zdravotním kurzem,ale to je asi to samé jako technický kurs.Potom se opět ponoříme do ticha je to takové to trapné ticho kdy nikdo neví co má říct.Ale mně to nevadí byla bych ráda kdyby jediným problémem byla nuda. „Co si ukrátit čekání nějakou hrou?“zašklebím se,ale pak se zastydím když se Yuk snaží dělat moji práci.Jistě není mi nejlépe,ale on je na tom hůř a na co myslí?Ale to chce hrát šarády?To je trapná hra i za normálních okolností.Ovšem pak přijde s ještě lepším nápadem protože já si nemyslím že je vhodné mluvit o Zemi.Smyslem tohoto rozhovoru je odvést naši pozornost od současné situace.A rozhovor o mrtvé planetě (i když to je náš domov) zřejmě nebude to pravé.Navíc neměla by první mluvit Eleanor?Ne v jejím stavu jí každé slovo musí vyčerpávat,dobře takže začnu. „No já jsme Jill mám z psychologie a sociologie.Pokud by si někdo potřeboval promluvit tak to můžeme udělat zde,ale chtěla bych se omluvit že v současném stavu asi nepodám optimální výkon.Taky bych chtěla upozornit že jsem psycholog a ne psychiatr.“ No tak to by bylo,jsem ráda že tu není Greg protože ten by si jistě začal stěžovat že mu chybí staré časy kdy dělal důležitou a záslužnou práci a lidé se ho báli sotva ho potkali. |
| |
| Skupina 2 - Hra na kočku a myš "To je pěkný výčet doktorko, nicméně nikterak nám nepomáhá v tom, jak se jim vyhnout, nebo jak je odlákat." Odpoví majorka mírně nespokojeně a zamračí se směrem na dinoše, kteří se dle všeho pohybují okolo vchodu, jako by snad hledali způsob, jak se dostat dovnitř, ale nejspíše se jim to zatím moc nedaří. "Pokud nemáte žádný nápad, nejspíše to budeme muset obejít a zkusit najít jinou cestu dovnitř." Zvedne se z podřepu a ještě pohlédne na tebe. Pokud nebudeš chtít nic navrhnout, pak trhne hlavou na povel, že stáčíte svůj směr a jdete dál. Nejspíše se moc do křížku s těmi potvorami opravdu dostat nechce. "Opravdu jsou tak rychlí?" Optá se tě se zájmem jeden člen vaší skupiny. Možná v tom figuruje spíše i strach, než cokoli jiného. Skupina 1 - Kritický okamžik Yuk mírně nespokojeně mlaskne a stočí svůj pohled na Jill. Pak si unaveně povzdechne. "Tak fajn a teď přepni z toho automatického papouška a řekni něco normálního." Vybídne tě a lépe se uvelebí, aby na vás i lépe viděl. "Co jsi dělala na zemi? Jak jsi tam žila? Jak ses dostala sem? Jaké to tam teď je? Povídej je toho spousta." Rozvede to, aby to Jill lépe pochopila. Ostatní odpovídají souhlasným mručením. Gregorian, Darios a Samantha "No řekl bych, že v těchhle džunglích je nebezpečný úplně všechno, ale bohužel s touhle popínavou rostlinou jsem se ještě nesetkal. Z toho, co víme může být dost možná jedovatá, nebo masožravá." Pokrčí rameny vědec a nervózně se podívá do oné zarostlé chodby. Pak už velí Darios k odchodu abyste tuhle zatracenou věc obešli. Vyrazí kupředu a postupujete v opačné formaci, než předtím, takže Samantha s vojákem jdou poslední..... Najednou se ozve zasvištění a vyděšený výkřik. Byla to Samantha, které vypadla zbraň z rukou a jakési šlahouny té liány jí docela pevně omotaly a stahují do útrob chodby. "Darie!" Zavolá zoufale a pak s pištěním mizí v chodbě. Voják instinktivně uskočil ke stěně, když se to celé stalo a Gregorian se pokusil Sam zachytit, ale proklouzla mu a zmizela v temnotě. Ještě chvíli se ozývá její vzdálený křik, než utichne. Možná díky vzdálenosti. Minimálně jste si potvrdili, že je to fakt nebezpečné. "Seržante. Co teď? Jdeme pro ní?" Střelí po Dariovi pohledem voják, který vycouval raději od chodby dál a míří tam puškou. Nestojí o to, aby dopadl stejně, jako Sam. |
| |
| Problémy před bunkrem Zaujatě jsem sledovala deinonychuse, jak šmejdí kolem vchodu, kam jsme mířili. Automaticky už hledám v brašně notýsek a tužku, abych si je zakreslila a popsala. Tudíž moc nevnímám, co mi major povídá, byť ji slyším. "Najděte jim hodnotnou kořist, něco, co umí rychle běhat a při tom to vypadá jako snadný cíl," odpovím jí zadumaně, zatímco si kreslím skupinku predátorů. Pak se zarazím, olíznu si prst a zvednu ho do vzduchu. Byl by průser, kdyby se potvrdili mé obavy. "Nejsme po větru. Zjistěte odkud fouká. Vydejte se proti větru a v dostatečné vzdálenosti nastražte krvavou nástrahu. Jakmile ucítí krev, měli by se vydat po stopě. Ještě lepší by bylo, kdyby slyšeli i nářek raněného zvířete," řeknu pak, jako bych popisovala recept na špagety s domácí omáčkou. Stále si nepřestávám kreslit, takže jako obvykle, přeslechnu dotaz, který po nějaké době následuje. "Hm? Co? Jo, jasně. Někteří jedinci dokáží vyvinout i vyšší rychlosti, ale jen na krátkou chvíli. Čtyřicítkou dokážou běžet až hodinu, možná i déle, ale to nikdo neví jistě, je to jen spekulace," odpovím po nějaké době, byť zbytek odpovědi je spíše pro mě, "ráda bych je sledovala, studovala. Zjistila, co vše je pravda, z toho, co se o nich povídá." |
| |
| Dobře povím vám příběh na dobrou noc Ano vím že Yuka tím nepotěším a ani já nejsem nespokojená se svou situací.Kdyby mi to lépe myslelo.Od té doby co na mně spadl ten dům mám problém poznat co se skutečně stalo.Vím že jsem hledala v troskách First Shine muže s hnědým H na čele a pak jsem se probudila mezi nimi.Vzpomínám si na může ve skotském kroji který hrál na dudy i na to že jsem zde viděla na zdi mapu Berlína. A pak jsem se probrala pod smajlíkem kterého někdo nakreslil na zeď.Asi se snažil být vtipný. Sice pořád trvám na svém názoru,ale nechci se hádat.Jistě je toho spousta,ale pochybuji že bych mohla říct něco pozitivního.To mám říct že Země je úžasná zahrada zvěře a ptáku plná,medem oplývající?Tomu přece sám nevěří,Asimovovy předpovědi se splnily i když v jeho knihách byl okolní prostor obyvatelný jen lidi si mysleli že pokud se nadechnou čerstvého vzduchu zabije je to.Protřu si rukama obličej a na Yuka se omluvně podívám.Kdy se ze mně stal cynik?Co se stalo s tou malou holčičkou nadšenou jako Claire?Unaveně si protřu oči a zjistím že tílko už vyschlo a na jistých místech se odlepilo.Další pohled na mou botu mně poněkud překvapí. Takže ta tkanička se rozvázala.Můžu si sundat boty,ale to počká. Slíbila jsem příběh,posadím se tedy poněkud pohodlněji a začnu: „Já to už říkala?Promiň od toho co na mně spadl ten dům si ne úplně všechno ... no,ale to jsem už asi taky říkala.Dobře vzpomínám si na malou holčičku která se dívala ven a snila že tam jednou půjde opět žít.Jistě jen na obrazovce tátova přístroje.Jednou jsem se ho zeptala co to je les a on hledal nějakou dobu než našel stromy.Byly dva a řekl mi že když jich bylo víc byl to les.I když mi připomínaly zlé duchy kteří hlídají svět chodila jsem se na ně dívat.Když jeden strom zmizel byla jsem smutná tehdy jsem ještě nevěděla že neustál poslední kyselý déšť.Dívala jsem se taky jak se venku prohání vítr a pokusila se uhodnout jakou bude mít dnes obloha barvu.Nevěřila jsem že byla doba kdy měla obloha modrou barvu.Snila jsem že jednou uvidím hvězdy ...“ Docela se rozpovídám a přes své dětství se dostanu k dospívání.Ke klukovi u kterého jsem zjistila že mně podvádí a o dalším u kterého jsem si to jen myslela a ztropila mu žárlivou a poněkud hysterickou scénu.O mé práci v diplomata u které hrozilo že se stanu svým vlastním pacientem.O mé práci psychologa a pacientech s úzkostí,ponorkovou nemocí,strachu z prázdnoty nebo depresí z toho že venku není schopný přežít ani mravenec.O mém technickém týmu potom co jsem byla uznaná že dokážu řešit i jiné věci než zaseknuté dveře.O mých zvycích jako že nerada spím oblečená,nemám ráda uzavřené boty a i když nejsem zrovna nudistka řešit věci ohledně nahoty mi přijde irelevantní. Odkdy?Od jisté doby zde. Potom se odmlčím a nechám všechny ať to vstřebají.Ale protože si přesně nepamatuji co jsem (zvlášť nakonec) řekla doufám že to nebylo nic trapného.Ale Yuk chtěl slyšet historku a myslím že nejen Yuk. |
| |
| Je to lidožravé! Vědec nám, řekne, že se s touhle rostlinou ještě nesetkal, takže zůstává pořád stejně neužitečný jako doteď. Má stejnou domněnku jako já o tom, že asi nebude úplně neškodná. Povzdechnu si a vydám rozkaz, že to obejdeme. Zrovna se chystáme vyrazit na cestu zpět, když se ozve zasvištění a výkřik. Otočím se právě v čas, abych ještě zahlédl Sam, jak ji drží nějaká liána a táhne ji do zarostlé části chodby. Gregorian se ji pokusí zachytit, ale sáhne do vzduchu. Vyrazím bez přemýšlení kupředu, srazím stranou vědce i Gregoriana, kteří jsou mi v cestě a zastavím se na místě kde před chvílí byla Sam. Pistol mám v ruce, ale už nevidím nic na co bych mohl střílet. Její křik utichne ať už dálkou nebo něčím jiným na co nehodlám myslet. Z soustředěné strnulosti ve které hledám něco co bych mohl zastřelit mě vytrhne voják s jeho otázkou. Ano, pomyslím si. Je mi mizerně. Pevně se chytnu za ruku se zbraní a pevně ji stisknu, dost pevně abych si způsobil modřinu. Vím co je potřeba udělat i když bych raději udělal něco úplně jiného. Nejraději bych se neřídil hlavou v tuhle chvíli. Odstupte od chodby, přikážu vědci a Gregovy. Sám taky ustoupím do větší vzdálenosti. Nezním moc dobře a pravděpodobně ani nevypadám, jsem bledý a mám pevně stisklé rty. Pomalu se otočím od chodby k skupině. Nemohu ohrozit celou skupinu. Pronásledovat ji by bylo jako jít tomu dobrovolně do žaludku, uvědomím si. Ne je to příliš nebezpečné, odpovím na vojákovu otázku. Kdybych tu byl jen sám s Sam, tak už jsem tam asi skočil za ní, ale mám na starost i bezpečnost ostatních. Stále má nůž. Pokud se jí podaří se osvobodit, tak se vrátí. Více pravděpodobné bude, že se dostane na druhou stranu. Pokusíme se to obejít a uvidíme, rozhodnu. Opatrně se přiblížím k chodbě a vezmu Saminu zbraň, která ji vypadla z ruky. Pokývnu na skupinu a vyrazíme rychlím tempem zpět až na rozcestí a druhou chodbou dál. Dávejte pozor na ty malé bestie, varuji je ještě než vstoupíme do druhé chodby. Mám je v plánu zabouchnout a zamknout v rozvodně. |
| |
| Skupina 2. - Náhoda? Rozpovídala ses ohledně sledovaných tvorů. Trošku ses zapovídala s několika zainteresovanými a zodpovídala zvědavé otázky, které padly zatímco v tobě hlodala brutálně velká zvědavost, co z toho, co vykládáš může být opravdu pravda a co vše ještě o tomto záhadném tvorovi nevíš. Už už jsi se připravovala, že majorku nějakým způsobem zlomíš k tomu, aby tě pustila na sledovačku, nebo se prostě odplížíš a budeš doufat, že si tě někdo nevšiml, když se ozve odkašlání. "Ehm...a nebo bychom prostě mohli přestat mluvit a otevřít ten bezpečnostní poklop, který je pár kroků odsud, tak nějak jsem na něj náhodou šlápl." Ozve se vojín Red, který na sebe upoutá pozornost. "Bezp.....no jistě! Pracovní cesta ven z komplexu pro případ, že by bylo třeba opravit něco na povrchu, třeba anténu, nebo tak....takže vede přímo do rozvodny energie!" Zajásá najednou majorka, která vyrazí kupředu, tak jako zbytek skupiny. Jsi jimi tak nějak skoro doslova unášena až k místu mezi křovinami, které je porostlé mechem, ale při troše očištění vidíte poklop otevírající se pomocí otisku ruky. Ten lze udělat tak, že se odklopí menší panel na poklopu. "Máme cestu dovnitř." Přitiskne Majorka ruku a poklop se s lehkým syknutím odemkne a ona jej otevře. Dole je tma, ale zdá se, že to opravdu vede do komplexu. "Tak všichni dovnitř. Jdu první pokud zahlásím čisto jdete vy ostatní." Rozkáže a sleze dolů. Vidíte její baterku. Chvilku ticha pár kroků a pak její hlas. "Čisto pojďte." Houkne na vás. Postupně se vám všem podaří dostat dolů a vojín Red za vámi zavírá poklop a jde vlastně poslední. Museli jste slézt po žebříku. Jak se zdá, je to tu relativně bez energie.... A pak uvidíte světla..... Skupina 1. - Světlo v tunelu Nikdo nijak neprotestoval proti Dariovým rozkazům. Všichni asi trošku dokázali odhadnout, co je to sebevražda a jaké šance Sam ještě měla. Nikdo to však nedokázal, nebo nechtěl říci nahlas. Pod Dariovým vedením jste prošli zpátky známou chodbou a pokračovali kupředu do míst, kde minulého dne Darios šel do rozvodny a viděl ty malé potvůrky. Jdete pomalu a obezřetně. Vše, co se dá prohlížíte baterkou, aby vás něco nepřekvapilo. Nálada panuje tichá a ponurá. Celkově je tu vlastně skoro, jako v hrobě. Dokonce ani chodbou do rozvodny nenarazíte na ty malé hajzlíky, jako by se po nich zem slehla. Pak zajdete do otevřené místnosti a.....oslní vás světla....jsou to svítilny skoro určitě. Jste v rozvodně a někdo na vás svítí baterkami a vy na ně..... Eleanor a Jill Všichni pozorně poslouchají, co Jill vypráví. Dokonce i podplukovník poslouchá ač se nedívá jejím směrem. Konečně se trošku uvolnila atmosféra. Konečně si připadáte zase na okamžik, jako normální lidé bavící se o normálních věcech, které jsou prostě normální. Možná by padla i nějaká otázka, možná by se hovor posunul dál, ale něco tomu chtělo trošku jinak.... Světýlka ve tmě "Identifikujte se okamžitě, nebo budeme střílet!" Štěkne ženský hlas, ostře, jako břitva směrem ke skupině Dariose a Gregoriana. Dariovi chvíli trvá, než si uvědomí odkud ten hlas zná. Majorka Voldowski. Znáš ji. Však část výcviku do tebe dostala i ona. "Hou hou hou.....pomalu s těma bouchačkama......seržo co vy na to?" Reaguje první voják po boku Daria, který má pozvednutou zbraň, nejspíše Majorku nepoznal. "Máme početní i palebnou převahu žádné hlouposti. Chci jména a co tu děláte." Opakuje žena zostra a pak..... Překvapení jsou ta nečekaná Najednou jste všichni uslyšeli bzučení a cvakání a pak se začaly rozsvěcet světla. Sice jen některá, ale i tak vás zavalilo světlo. Zdá se, že někdo zapnul elektriku. A pak se rozezněla celým komplexem hudba. Krásná a uklidňující hudba, která hladila na duši i na mysli, když ustala uslyšeli jste zapraskání v rozhlasu komplexu. "Halooooo? Slyší mě někdo? Věřím, že jo. Zatraceně vám to trvalo, právě jsem nahodil záložní generátor, abychom dostali trochu šťávy do tohohle zlatíčka, ale nevydrží to věčně, takže použijte vysílačky na frekvenci 2,83 ať vím, kde jste. Mí hoši vás najdou. A zapneme ten zatracený proud." Šumí okolo vás hlas, povědomý hlas, ve kterém někteří po chvíli rozeznají Plukovníka Greena. Je to, jako rajská hudba, je to dar z nebes. Máte zatím energii pro komplex a navíc patrně další přeživší včetně vašeho velícího. Konečně se na vás usmálo štěstí. |
| |
| Setkání na druhou Vrátíme se na rozcestí a pokračujeme druhou chodbou. Postupujeme potichu a pochmurně a já rozhodně nemám náladu to nějak měnit. Příliš jasně si uvědomuji, jakou šanci má Sam, že ji ještě někdy uvidím živou. V duchu se zapřisáhnu, že tu rostlinu dostanu i kdybych měl zapálit polovinu základny. Tentokrát na ty malé potvory nenarazíme. Což je dobře a špatně současně. Dobře, protože nemusíme střílet a snažit se je znovu zastrašit, s vědcem bych se do toho pouštěl nerad. A špatně protože nevím kam se ty bestie zatoulali. Předpokládal jsem že mají hnízdo tady, zamručím spíš pro sebe než pro někoho dalšího. Pokračujeme opatrně dál a když vstoupíme do rozvodny tak nás oslní světla baterek a začne bordel. Schovám se za nejbližší rozvodnou skříň s zbraní připravenou k střelbě. Štěkne na nás nějaká ženská, její hlas mi přijde známí, ale chvíli mi trvá než ho někomu přiřadím. Voják ji nepoznal a má zbraň připravenou ke střelbě. Chystám se vydat rozkaz když se rosvítí světla a ozve se hudba. Po ní následuje prohlášení od známého hlasu. Plukovníka poznám hned a oddechnu si. Takže žije, konečně nějaká dobrá zpráva, pomyslím si. Skloň zbraň, řeknu vojákovy vedle mě a udělám to samý. Vyjdu z krytu, aby mě bylo vidět. Seržant Darios Skyer s skupinou na průzkumu tohoto komplexu paní, odpovím nahlas a zřetelně k majorce a její skupině. Dorazili jsme do objektu pod vedením podplukovníka Raynoldse. Podplukovník zůstal s zraněnými, dořeknu ještě, aby věděla, že se z toho dostal i podplukovník. Tohle najednou vypadá lépe než před chvílí, čim víc nás přežilo tím lépe. S vaším dovolením kontaktuji plukovníka o naší pozici, dokončím hlášení a pokud nemá nic proti, tak nastavím vysílačku na frekvenci, kterou nám plukovník oznámil a ohlásím naši současnou pozici. |
| |
| Velká záchrana malé skupinky Jill povídá a povídá. Vnímám jí, ale přesto nevěnuji až tak extra velkou pozornost. Většinu sil mě stejně stojí to, abych se udržela vzhůru. Nemůžu moc spát, nemusela bych se už probrat. A to radši ani nechci riskovat. Najednou se ale ozvalo nezvyklé cvakání a zničehonic se rozsvítilo pár světel. Ostré nezvyklé světlo, které zaplavilo naší místnost mě donutilo k tomu, abych zamrkala a pomalu se posadila. A pak ještě zapraskal rozhlas! Zatraceně někomu se podařilo zprovoznit generátor! Konečně něco dobrého v tom všem špatném, co se nám v posledních dnech přihodilo. Ten hlas je mi známí, ale je pro mě moc zkreslený, abych byla schopná poznat kdo to je. Asi jsem ho slyšela jen málo. „ Máte někdo vysílačku?“ Otázala jsem se s radostným úsměvem. Konečně jsme se dočkali! A třeba tam bude i nějaký jiný doktor, který mě bude schopný dát dohromady!!! |
| |
| Skupina se rozrůstá Cesta až do rozvodny uběhla až moc rychle a příliš bezpečně. Byl jsem z toho celý nesvůj a uvažoval kdy na nás odněkud něco hupsne. Věděl jsem, že v takovém případě by mi ani můj kolt nestačil. Navíc vše bylo nyní tak nějak smutné už jen proto, že jsme přišli o členku naší skupiny a nemohli jsme s tím vůbec nic dělat. "Zasraný kytky." Zamračím se pro sebe a slétnu očima k našemu seržantovi. Předpokládám, že jí z nás znal nejlépe, takže ho to asi bude nejvíce trápit, ale vyptávat se ho na to rozhodně nebudu. Nejsem na to ten pravý a není ani vhodný čas. To se ukáže i za chvilku, když narazíme v rozvodně na druhou skupinu též plně ozbrojenou. Cítím, jak se mi zarazil dech v hrdle a jsem připraven vystřelit z koltu po nejbližším z nich, kdyby začali střílet, ale kdo by to nakonec přežil? Jestli někdo. Na to raději nemyslet. Naštěstí Darios se rozhodne sklonit zbraň a tak udělám totéž a jak se zdá hodlá s tou ženou jednat. "To je dobře. Čím více nás tu bude, tím větší bezpečí." Zhodnotím naší stávající situaci. A aby toho nebylo málo, tak tu někdo rozjel proud a zazpíval nám v reprácích. "Takže velící taky žije. Začíná se to obracet k lepšímu." Úlevně vypustím vzduch z plic a rozhlédnu se kolem. Stále mám pocit, že nás ty malé potvůrky musí sledovat. |
| |
| Úderná skupina "Podpolukovník je s vámi? Uh....to je dobře. Už jsme si mysleli, že ho dostali taky....skloňte zbraně." Kývne majorka na své lidi a sama svou zbraň skloní a jde blíže k vám. "Zajistíme perimetr a....." Zarazí se, když se vše na chvíli rozběhne a ozve se plukovník Green. "Samé dobré zprávy, tak se mi to líbí....určitě tak učiňte seržante. A pak mi nahlaste, jaký máte stav." Kývne na Daria a pak přelétne pohledem vaší spojenou skupinu. "Všichni kdo mají zbraň prohledat perimetr. Opatrně a informujte mě o každém východu nebo čemkoli nezvyklém zde. Zůstaňte na dohled a nikdo se nesnažte sejmout nějakou potvoru sám, když to nebude nutný." Rozdá rozkazy a sama jde jiným směrem, než kterým přišla kterákoli vaše skupina, aby prozkoumala další úsek. Jistota bezpečné rozvodny je dost zásadní. Pochroumaná skupina Vaše nadšení sdílí většina přítomných v pokoji, která může. Plukovníkova přítomnost značí blýskání se na lepší zítřky. Ač jste sebou dosud měli v podstatě jeho zástupce. "Tady." Hodí někdo vysílačku Eleanor obloukem. Dost možná to byl podplukovník, který si nechce zabírat ruce vysílačkou, kdyby někdo přece jen chtěl klepat na dveře. "Zkuste i zjistit, jak je na tom Dariova skupina." Dodá plukovník k Eleanor, která se asi právě stala mluvčím skupiny, pro vysílačku. |
| |
| Světlo v temnotě Myslela jsem si že moje práce diplomata bude těžká,ale pak se mi po ní stýskalo.Aspoň jsem nemusela uklidňovat lidi kteří hystericky křičeli:Země je mrtvá!Mrtvá slyšíte?Nedivím se že nás tahle Země odmítla,jsem si jistá že by mně odmítla i naše původní Země kdyby toho byla schopna nebo kdyby na to měla sílu.Kdybych věřila na osud tak bych řekla že to je trest za naše hříchy,často se mluví o nevděčném přístupu dětí i když možná jsme měli počkat až jsme měli na vybranou. To byl v některých filmech důvod toho že lidé letěli ke hvězdám.Oni museli byl to jediný způsob jak opustit umírající planetu. Jasně já vím myslím na nesmysly,ale možná se teď konečně rozproudí rozhovor.Skloním se abych si konečně sundala boty protože nemám ráda boty s uzavřenou špičkou a tyhle boty mám na sobě už mnohem déle než bych byla ochotná snést.Potom se však zarazím když začnou blikat světla a hrát hudba nejdřív si myslím že se mi to jenom zdá,ale pak si všimnu že to slyší i ostatní. Dobrá takže jsme cestu zvládli a ostatní otázky počkají. Eleanor se ptá kdo má vysílačku ... no možná tam bude i doktor pro doktora.Nevadilo by že náš jediný doktor je i pacient kdyby neměl ani dost sil na to pomoct sám sobě.A rozhodně není dobré když se o tuto pozici hlásí někdo kdo nepozná nemoc pokud není pohlavní a v celém okolí není čistý prst. |
| |
| Nová naděje na přežití Zachytila jsem vysílačku jen tak tak a bolestně jsem se zašklebila. Přesto jsem poděkovala a zadívala jsem se na zapínání. Sepnula jsem vysílač. „ Halo? Slyší mě někdo? Tady doktorka Antherwoodová. Jsme se skupinou vojáků a civilistů v ubikacích. Vede nás podplukovník Raynolds.“ Vypla jsem vysílač a poslouchala jsem praskání vysílačky. „ Máme tu čtyři raněné…“ Pohlédla jsem na plukovníka. „ V komplexu se pohybuje skupina seržanta Skyera. Nemáte o nich nějaké zprávy?“ Mluvila jsem. Pak jsem vysílání na chvíli zase vypla. Kousla jsem se do rtu. Když se nikdo neozval, znovu jsem to zkusila. „ Slyšíte mě někdo? Tady doktorka Antherwoodová…..“ |
| |
| Zabezpečení rozvodny Majorka přikáže skupině sklonit zbraně a připojí se k nám. Potom co se ozve plukovník, mi povolí ho kontaktovat. Naladám vysílačku na udanou frekvenci. Tady seržant Skyer, spolu s majorkou Voldowski a skupinou dalších se nacházíme v elektrické rozvodně základny, nahlásím naši pozici do vysílačky a pak se připojím k majorce. Kývnu na civilisty v mojí skupiny, když jdu okolo. Pomozte s zajištěním okolí, řeknu jim. Vojínovy nemusím nic říkat vojenská doktrína předpokládá automaticky velení nejvyšší hodnosti. V naší skupině je velké množství zraněných a mezi nimi i doktorka Antherwoodová. Většina naší skupiny jsou civilisti, všichni bojeschopní s vyjímkou podplukovníka se nachází tady, začnu majorku seznamovat s naší situací, zatímco jistím její slepé úhly při průzkumu. Při naší první cestě do této místnosti jsme tu narazili na skupinu malých masožravců. Domníval jsem se, že tu mají hnízdo, ale vypadá to že jsem se zmýlil. Při průzkumu obytných částí základny jsme přišli o kapitánku Dreamfull. Dostala ji nějaká masožravá kytka, která zarostla celou chodbu, dokončím shrnutí a odmlčím se. Ještě jsem se nepřenesl přes zmizení Sam a jen se rozptyluji prací. Dožene mě to později. |
| |
| Zajišťování řídící místnosti Civilisti se připojili na Dariův rozkaz k ostatním v prohledávání okolí. Mezitím se Darios ozval vysílačkou na stanovené frekvenci plukovníkovi. Na stejné frekvenci je také slyšet hlas Eleanor. Když se pak opět věnuje majorce ta lehce pokývne hlavou. "Dobře....těžká ztráta zvláště v téhle době....každopádně myslela jsem, že byla pouhým desátníkem. Byla snad povýšena?" Zavrtí majorka Voldowski hlavou trošku zmateně, ale nechá to být. Jsou to nyní jen detaily, které není zapotřebí tolik řešit. "Všude čisto!" Ozve se jeden z vojáků, kteří byli přiděleni na kontrolu perimetru. Jak se zdá hnízdo tady ty potvory opravdu nemají. Což je přinejmenším zvláštní. "Majore, seržante pojďte se podívat na tohle. Určitě to budete chtít vidět!" Ozve se vojín Red, který stojí opodál nedaleko rozvodných skříní. Majorka se zamračeným výrazem přistoupí blíže. "Co to sakra je?" Dívá se na to před vámi. Když dojde i Darios vidí, že u země pod rozvodnou skříní tkví kruhová díra o průměru asi metr. "To nevím majore, ale máme jiný problém." Zvedne ze země sešit a ukáže ho vám oběma. "Tohle je té paleontoložky. Slečna Milton není k nalezení. Nikdo jí ani neslyšel od doby, co jsme začali zajišťovat perimetr. Musela se dostat sem a pak....buď jít dobrovolně, nebo nedobrovolně dovnitř." Podotkne vojín Red svou diagnozu. "Zatracená ženská, celou cestu jen dělá problémy." Zavrčí podrážděně majorka. Mezitím mimo jiné Gregorian zahlédne mezi lidmi od majorky i svou sestru Janett. Útulný pokoj "Jdeme pro vás." Ozve se neznámý hlas po chvíli ve vysílačce. Eleanor zaslechla také hlášení Daria. Pak nastalo opět dlouhé ticho. To bylo ukončeno, až když jste slyšeli kroky po chodbě. Podplukovník se začal zvedat od dveří, že je otevře. Už už sahal po klice, když tu najednou se venku ozval křik. Bolestný lidský křik, střelba a zvířecí pištění, vrčení a ryčení. Podplukovník se rychle opět opřel o dveře a zadíval se na vás všechny. "Záchranný tým měl asi potíže, které nečekal. Se současnou výzbrojí a zdravotním stavem jim nemůžeme pomoci. Náš úkol je tu vydržet." Zhodnotí situaci, sice chladně ale pravdivě. Když křik po chvíli utichl slyšeli jste jen rytmické vrnění za dveřmi a opakované nepříjemné klapnutí něčeho o podlahu. Tedy usuzujete, že je to o podlahu. "Doktorko podejte hlášení podplukovníkovi. Je tu asi o dost horší problém, než jsme mysleli.....uh...." Přeruší podplukovníka náraz do dveří, které se zachvějí, ale vydrží a podplukovník se o ně více zapře. "Sakra....opravdu o dost horší problém!" Nárazy se opakují a podplukovník je nyní jeden z mála, kdo může držet dveře. |
| |
| Věřte bude hůř líp Už když slyším co se stalo za dveřmi tak mi to přijde divné.Jakoby byli vždy o krok napřed,ale to není možné.Jistě nechci se podělit o své teorie protože k tomu nebyla dosud vhodná doba navíc jsem si pořád nebyla jistá. Celé to zní dost přitažené za vlasy a taky zoologie,exobiologie či paleontologie nejsou mé obory. Přesto už ten první útok na First Shine byl podivný,Tyranosauři jsou samotáři přežít ve smečce a dokonce spolupracovat aniž by si konkurovali je velmi nezvyklé.Ovšem tehdy jsme měla dost problému s tím že na mně spadl dům navíc si toho z té doby pořád moc nepamatuji.Na to co potom řekne podplukovník se toho moc říct nedá zvláště když se ti ještěři začínají dobývat sem.O spojení se zřejmě postará Eleanor a já doufám že pomoc dorazí včas,takže tu sedím a rozvíjím svou teorii která se teď zdá čím dál tím pravděpodobnější.Doufám že se nakonec naším spasitelem nestane něco co nás spase,ale otázkou je jak ostatní přijmou to k čemu jsem došla. Mysleli jsme si že tohle je minulost protože tu byli dinosauři,ale co když to je přítomnost?Co když jsou zde dinosauři pořád na vrcholu evoluce?Co když se zde neobjevil meteorit který přežil cestu atmosférou tak že po dopadu způsobil výrazné klimatické změny a doba která potom nastala znamenala konec tropických rostlin i dinosaurů. |
| |
| Bude z nás svačinka? Už už jsem zavýskla radostí, když nám řekli, že už pro nás jdou. Nejlepší zpráva dnešního dne. Netrvalo dlouho a ozvaly se kroky na chodbě. Na rtech se mi usadil úsměv. Konečně nás odsud někdo dostane! Možná jsem se ale radovala předčasně. Ozval se křik, ze kterého mrazilo v žilách. Pohlédla jsem na plukovníka, jak rychle zase zaplul na své místo držeče dveří a polkla jsem. Křik brzy utichnul a o to horší to bylo, zbyl totiž jen klapot a vrnění za dveřmi. Za dveřmi do kterých něco velmi silně narazilo. Otřásla jsem se a sklouzla pohledem k těm, kteří tady byli s námi. Jediný kdo byl schopný se hýbat víc byla Jill… ten cvok. „ Jill, pomož podplukovníkovi!“ Rozkázala jsem jí a nadechla jsem se. Přitáhla jsem si vysílačku ke rtům a znovu do ní promluvila. „ Máme tady problém. A dost možná ne jenom jeden. Něco přepadlo záchranný tým a teď se to chystá vtrhnout i sem. Nemáme se jak bránit.“ Přiznala jsem velmi smutnou pravdu a podívala jsem se na podplukovníka. „ Nevydržíme moc dlouho…“ |
| |
| Perimetr Při hlášení plukovníkovy jsem zaslechl i hlášení zbytku skupiny. Je dobré slyšet, že je zatím nic nepřepadlo, ale věřím že by nám dali vědět vysílačkou kdyby tomu bylo jinak. Zarazím se když mi majorka připomene hodnost Sam. Zřejmě jsem více unavený než si připouštím když jsem takovou chybu udělal, ale naštěstí to majorka více neřeší. Ono by to vlastně nemuselo být zase tak mimo, pokud bych předpokládal, že už je mrtvá. Posmrtně by podle vojenské tradice dostala povýšení o dva ranky. Perimetr je čistý, to co jsem považoval za hnízdo těch malých potvor je ve skutečnosti mnohem bezpečnější místo, ani zbytky hnízd tu není, takže se ty potvory neodstěhovali kvůli zvuku generátoru, který jsme tu nahodili. Vojín Red na nás zavolá od jedné z rozvodných skříní. Když k němu dojdu, tak se mi vyskytne pohled na kruhovou díru, která vede někam do země. Co to je? A kam to vede? Nějaké prostory údržby? Pomyslím si nejsem úplně technik, abych se v tom vyznal, ale vojín nás upozorní na sešit patřící jednomu z civilistů. Podle majorova výjevu to musí být docela kvítko. Podle mého odhadu to bylo dobrovolně. Kdyby to bylo nedobrovolné, tak si dovolím tvrdit, že by jsme o tom všichni věděli, poznamenám a podívám se na díru. Mám chuť zanadávat. Tohle je ještě užší místo než doteď, tam už by mi moje odstřelovačka byla úplně na nic. Nemůžou jednou utéct někam do prostoru? Zatracení civilisti. Navíc není bezpečné ji následovat potom co víme, co za hnusnou kytku tu roste, kdyby byla tam dole, tak ji nikdo neunikne, pomyslím si. Zrovna se chystám navrhnou možnost záchrany, i když se mi do toho vůbec nechce, když se ozve z vysílačky doktorka s tím, že se k nim něco snaží dobít. Paní žádám o povolení provést záchranou operaci, obrátím se na majorku. Priorita je pro mě jasná, než se honit za jedním pomatencem je lepší zachránit skupinu pomatenců a pár vojáků, navíc v dlouhé chodbě se může využít i moje odstřevačka, pokud ostatní udrží potvory v dostatečné vzdálenosti, tak je mohu sestřelit. Mám dost velkou ráž na to abych prostřelil i obrněného ještěra, když se dobře trefím. |
| |
| Zajišťování řídící místnosti "Možná máte pravdu seržante, ať tak či onak je to problém velký problém." Povzdechne si majorka ne moc nadšeně. Když se ozve ve vysílačce opět Eleanor majorka zpozorní a zamračí se. "Tak to vypadá, že máme více problémů.....povolení uděleno seržante vezměte si sebou někoho, kdo vám bude krýt zadek a zajistěte to tam. Jakmile budete moci ozvěte se vysílačkou. A nenechte se zabít. Schopných střelců tu máme už tak žalostně málo." Upozorní tě majorka. Jestli to byla lichotka, nebo cokoli jiného je otázkou, každopádně povolení jsi dostal. Ať už si vybereš kohokoli bude třeba pohybovat se rychle. Rychle a opatrně. "Hlásí se nějaký dobrovolník, který půjde tam dovnitř hledat doktorku Miltonovou?" Rozhlédne se majorka po přítomných ale očividně nečeká moc velký zájem. "Pokud se nikdo nepřihlásí, pak tu díru zacpěte čímkoli, co tu najdete nechci žádné další průniky, nebo úniky." Řekne majorka a pak jde dál zkoumat rozvody, aby obnovila primární obvod energie. Útulný pokoj, klepy klep O dveře se ozvou další otřesy, když do nich nedo narazí. A podplukovník se k nim přisune zpátky, když ho síla nárazu odsune. "Zatraceně doufám, že někdo to vysílání slyšel Antherwoodová jinak máme vážný problém." Procedí skrze zuby a stáhne si z kolen svou pušku, kterou pak kopne směrem k Eleanor. "Vezměte to jste tu asi nejschopnější střelec, kterého máme, pokud to projde skrz střílejte a na mě se neohlížejte to je rozkaz." Řekne podplukovních rozhodně a při dalším nárazu kov dveří zavrže a prohne se. "Nevím, jak dlouho ten zámek ještě vydrží lidi. Všichni co nejdál od dveří a pokud máte čím se bránit vemte si to." Podplukovník však dál drží dveře celou vahou svého těla v naději, že vám získá trochu více času. |
| |
| Problémy a ztracená sestra Ve chvíli, kdy jí spatřím mne přestane zajímat celý průzkum téhle části komplexu a rychle se rozejdu k ní a pevně jí obejmu. "Janett! Žiješ! Oh....díky.....myslel jsem, že jsem tě ztratil sestřičko." Vydechnu úlevně a starostlivě si jí prohlédnu jestli v pořádku. "Přece jen nemámet akovou smůlu." Usměju se protože tohle je fakt důležitá událost. Nalezení mé sestry, kterou jsem od zkázy základny neviděl je to, co bych považoval za nejlepší za celou výpravu až......zazněla vysílačka a Darios se okamžitě přihlásil, že půjde zbytku naší skupiny na pomoc. "Dej na sebe pozor Janett, vrátím se, ale teď musím jít." Zašeptám k ní a pak vyrazím za Dariosem. "Seržante žádám o povolení jít s vámi." Vytáhnu z pouzdra svůj kolt a překontroluju, že je nabitý. Nevypadám, že bych tu chtěl zůstat, i kdyby mi to rozkázal. Přece jen oba jsme si prožili se skupinou něco, co stojí za to bránit. Navíc oni se tam moc bránit teď nemohou. Jen musíme doufat, že přijdeme včas. |
| |
| V pokoji, kde za dveřmi jsou stvůry... Hlavně nepanikařit. Nadechla jsem se a vydechla jsem. Když podplukovník promluví s tím, že máme vážný problém, jestli to někdo neslyšel, hlášení znovu pečlivě zopakuji. A pak ke mně přiletí zbraň. Pohlédla jsme první na podplukovníka a pak na zbraň, kterou ke mně kopl. Zamrkala jsem, ale pak jsem po ní sáhla. Jemu bude na nic, pokud se to dostane dovnitř a on bude za dveřmi. A ostatní? Ti nejsou moc ve stavu bojovém. Zvedla jsem se na posteli a zapřela jsem se, tak abych byla schopná zamířit na dveře. „ Nezklamu vás, pane.“ Podívala jsem se mu do očí. Jasně, tvářila jsem se odhodlaně, ale moje dušička momentálně byla scvrklá do velikosti ořechu. Zatraceně, jestli to sem vtrhne, stejně je po nás ať už mám zbraň nebo ne. |
| |
| Akce záchrana - začíná Majorka se mnou souhlasí a když požádám o povolení pro záchranou akci, tak mi ji udělí. Přikývnu a stáhnu si ze zad odstřelovací pušku, připevním na ni optiku a vyladím ji na krátkou vzdálenost, zatímco se rozhlížím koho vezmu sebou. Nejraději bych si sebou vzal vojína Reda, ale to už ke mě přistoupí Nordward s tím, že se hlásí. Raději bych sebou vzal někoho s větším kalibrem než co má on, ale nevypadá, že by tu zůstal i kdybych ho nevybral. Proto nemám rád civilisty. Neposlouchají a to vede k nebezpečným situacím, pomyslím si a přikývnu. Připravenou pušku si pověsím na rameno. Dobře, ale poslouchej rozkazy, řeknu a obrátím se na majorku. Vyrážíme paní, s těmito slovy se dám do běhu a vběhnu do chodby. Zamířím směrem k rozcestí. Cokoliv tam je neplýtvej střelivo, pokud budeš muset střílej abych odpoutal pozornost ode mě. S touhle krasavicí mohu dostat jakoukoliv potvoru, pokud ji trefím, řeknu za běhu. Během řeči pohladím pušku o které mluvím. V ideálním případě dostanu jednu nebo dvě střely bez toho aby si mě ty potvory všimli, ovšem to je ideál. Pokud si mě všimnou, tak budu na zemi v blbě bránitelné pozicí s jedinou možností sáhnout po pistoli. Taky je tu možnost, že jsou to malé potvory, ale ty by se neprobourali k ostatním. Snad jich není moc. Nerad bych skončil jako jejich jídlo dřív než najdu Sam, nebo alespoň něco z ní, pomyslím si mrzutě. Když doběhneme na rozcestí a vběhneme do chodby k ubikacím, tak si strhnu ze zad pušku a vsunu do zásobníku první náboj. Za běhu ho plynulým pohybem vsunu do hlavně. Jakmile uvidím cíl, půjdu do lehu. Pušku si zapřu o rameno, dostanu tím nejlepší dosažitelnou střeleckou polohu. Dovolím si jeden nádech pro uklidnění mušky a po zamíření vystřelím, projdu si svůj plán. |
| |
| Jak dinosauři tlučem na dveře! Eleanor a Jill Podplukovník na Eleanor pouze kývne a dál se zapírá o dveře do kterých se ozývají rány a následně i vrzání pantů. "Zatracené levné šmejdy!" Zaskřípe podplukovník zuby a snaží se zůstat na místě i přes to, že se začínají dveře pod ránami z druhé strany prohýbat a panty pomalu ale jistě povolovat. Údery jsou střídavé a připomínají bušení kladiva. "Je to zatraceně nahouby být tu takhle zavřený." Podotkne Yuk, který se snaží vypadat alespoň trošku bojeschopně i přes svou zlomenou nohu. Darios a Gregorian Po rychlé a krátké domluvě a shodě, že půjdete spolu, protože patrně ani jinak by to nešlo vyrazíte chodbou zpátky za hlavní částí vaší skupiny, tedy tou nebojeschopnou. Už cestou si oba uvědomujete, že odvádění pozornosti jeden od druhého bude složité kvůli tomu že chodba není moc široká a nebude patrně jak nepřítele sevřít do kleští, ale tyto úvahy musely jít stranou. Protože času není nazbyt a tak spěcháte. Běžíte již známou trasu pouze kontrolujete své okolí, aby na vás něco nového nevybaflo. "Po-mozte mi...." Zasténá chraplavě muž před vámi, který leží v kaluži krve celý potrhaný a sotva naživu. Vypadá to na jednoho z vojáků plukovníka, kteří měli jít zajistit vaše lidi. "Je...to past..." Zachraptí ještě zakrvácenou rukou ukáže za vás. Tam spatříte vycházet z chodby, která by měla být zapečetěná od vašeho příchodu velociraptora, který si pro sebe hezky vrká a pak se zapištěním vyběhne kupředu s úmyslem sejmout svou nalákanou kořist. Je pravděpodobné, že je to buď útočník, který se dobýval k vaší skupině a nebo.....jich je více...klokotání, které přichází z míst vašeho záchytného bodu, kde jste nechali podplukovníka vám však napoví, že jich je více. |
| |
| Je z nás švédský stůl Sledovala jsem Plukovníka a zbraň jsem měla připravenou. Neměla jsem ji však zvednutou. Vím, že by se mi začali za chvíli třást ruce a pak už bych netrefila vůbec nic. Takhle můžu jen pozorovat dveře a vyčkávat než sem vkoukne první hlava. Kdo ví kolik jich vlastně je. S tím, že nemám zrovna dobrý střelecký základ nemůžu počítat, že každý dostane jen jednu kulku. Vždyť s tím neumím zacházet… Nesmím ale začít panikařit. Nesmím. |
| |
| Už z hor zní zvon,už tmí se kraj No jak popsat naši situaci teprve to nějakou dobu potrvá než to bude jenom špatné.To že je naše situace špatná dokazuje když jí dá svou pušku. Jistě vážně zraněným vojákům se dávají zbraně aby sloužily jako poslední záchranný bod dokud mohou ... Ovšem já nepochybuji že náš někdo slyšel přece jen tak velká tahle základna není. „Promiň,Eleanor ale tvůj rozkaz byl právě zrušen.“odpovím potom a vyberu si místo pokud možno z dostřelu. I když pokud se sem někdo dostane ... Rozhodnu se tuhle myšlenku dále nerozvíjet zvláště když je má teorie pravdivá.A podle zvuků které se ozývají nejspíš je. |
| |
| Past S již nabitou zbraní běžíme chodbou k ubytovně, kde jsme nechali zbytek cesty. Chodba je dost úzká, takže odvracení pozornosti nebude tak lehké, ale jediné co potřebuji je jedna nebo dvě střely bez rušení. Stačí aby odvedl pozornost střelbou od ležícího mě k sobě. Zarazí nás zraněný voják v cestě. Není na tom příliš dobře, na první pohled mohu usoudit, že nemám dostatečnou výbavu, abych ho zachránil. Voják ukáže za nás, prudce se otočím, jen abych zahlédl velkou ještěrku, která vylézá z chodby, kterou jsme považovali za uzavřenou. Od kdy tyhle věci používají pasti? Prolítne mi hlavou zatímco zvedám pušku k ramenu. Mám jen minimum času jelikož se potvora rozběhne k nám. Jakmile zapřu pažbu o rameno a nasměruji hlavni směrem k ještěrce, tak bez dalšího míření zmáčknu spoušť. Bez stabilizace a míření je moje muška na nic, ale na trefení cíle několik metrů ode mě stejně mířit nepotřebuji. Síla zpětného rázu mi trhne ramenem dozadu a puška vyletí nahoru a za mě. V rameni cítím tupou bolest. Nejednalo se zrovna o nejlepší střeleckou pozici s odstřelovačkou. Skočím ke stěně a na zem. Takovýhle úhyb těsně před potvorou, spolu se střelou, by ji mohlo vyvést z rovnováhy a přeletět nás dozadu, přece jen takovouhle letící hmotu jen tak nezastavíš. Po dopadu vytáhnu pistoli a rychle hledám cíl, aby se na mě nedostal dřív než ho dostanu na mušku já. |
| |
| Dinosauří pastičky Proběhli jsme chodbou docela mlčky. Nebylo co říkat. Oba jsme věděli, co je třeba udělat. Ostražitě jsem se cestou rozhlížel kolem sebe a propichoval očima chodbu před námi, až do bodu, kdy jsme spatřili zakrváceného muže, který vypadal, že snad ani už nemůže být naživu. "No sakra!" Vydechnu nevěřícně, když se ukáže, že ten chlap je ještě naživu. Už už jsem se skláněl, že mu pomůžu, když ukázal kamsi za nás. "Do prdele!" Darios měl o dost pohotovější reflexy a už byl ve střelecké pozici. Já stihl reagovat pouze tím, že jsem se v podřepu přirazil zády k nejbližší stěně. "To jsou ale chytré mrchy!" Z toho ohlušujícího výstřelu mi málem prasknou ušní bubínky, ale lépe to, než abychom byli v břiše té potvory. Nicméně nové klokotavé hlasy prozrazují, že máme více, než jeden problém. Okamžitě namířím svou zbraň do míst, kam jsme měli namířeno. "Doufám, že tamtoho zabil tím výstřelem, jinak máme o problém navíc." Bleskne mi hlavou. Musím však nyní věřit jeho schopnostem, abychom se mohli navzájem krýt. "Tak kde jste?!" Dívám se dál do chodby připravený vystřelit, jakmile se objeví další dinoší hlava. |
| |
| Vítejte mezi chytrými dinosaury Gregorian a Darios Ten potvorák se na vás vrhl tak rychle, že to bylo skoro k posrání, ale Darios reagoval stejně rychle. Výstřel, který zarachotil chodbou byl ohlušující, ale zasáhl svůj cíl. Zvíře bolestně zapištělo a přeletělo vzduchem chodbu. Cákance krve, které za sebou zanechalo napovídaly, že Darios se trefil dobře. Raptor však začal klokotavě naříkat a házet sebou. A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Z míst, kam mířil v tuto chvíli Gregorian se vynořila nejprve jedna hlava pak vzápětí i druhá. Další dvě tyhle potvory se se zapištěním, které ježilo chloupky na zátylku rozběhly plnou rychlostí přímo proti vám nevšímajíc si svého raněného druha. Raněný voják se mezitím se sténáním snaží odplazit od nově vzniklého bojiště, co nejdále, ale jeho pokusy o pohyb jsou defacto marné. Celá scenérie vypadá spíše, jako vystřižená z nějakého hororu. Jill a Eleanor Narážení do dveří na chvíli ustane. Někde z chodby slyšíte zadunět výstřel a pak klokotavé zvuky. "Venku se bojuje." Sykne podplukovník ostražitě a mračí se směrem za svá záda na dveře. "Doufejme, že jsou lepší, než ti co pro nás šli předtím." Zamumlá podplukovník spíše pro sebe. Ale další výstřel zatím nepřišel, ale ani další náraz o dveře. Jak se zdá, něco nebo spíše někdo venku ty potvory zaměstnává. |
| |
| Dvojhra dva na dva Měl jsem fakt štěstí, že mě ta potvora minula a nepotáhla sebou. Nerad bych skončil, jako flák masa. Jen co jsem se trošku vzpamatoval a sesbíral zase na nohy, už sebou ta potvora házela ve smrtelné křeči a naříkala. "Kurva tohle není dobrý." Rychle jsem pozvedl svůj kolt a namířil ho před sebe a pak už to bylo tady, další dvě hlavy, které ladně přeskočily svého zraněného druha. Neváhal jsem a rychle zacílil na bližší hlavu a vystřelil. Pokud by nepadla pálím znovu, ale jakmile by se přibližovaly příliš kryju se za rohem křižovatky, abych měl, alespoň okamžik bezpečí. "Hnusný chytrý potvory." Zatnu zuby a očima zkontroluju, jak je na tom Darios. |
| |
| První dole Moje střela je úspěšná a ta potvora je vyřízená. Jakmile ověřím, že jsem ji opravdu dostal, tak se rychle začnu zvedat na nohy. Odezva na střelbu na sebe nenechala dlouho čekat a objeví se další dvě potvory od místnosti, kde jsme nechali ostatní. Alespoň je ještě nesnědli, proletí mi hlavou. Kdyby se už najedli, tak by byli mnohem více zakrvácené. Obě potvory vyrazí k nám. Periferním viděním zahlédnu, že si Greg vybral jeden cíl a začal střílet. Zvednu svoji pistoli a zamířím na druhý zvíře. První střelu mířím na krk potvory. Šance že bych trefil oko je příliš malá a já to zvíře potřebuji dostat. Po prvním výstřelu následují další, střílím v rychlé posloupnosti a vystřelím tolikrát kolikrát to stihnu. Když jsou potvory dost blízko, tak skočím do strany, stejně jako před první potvorou a opět se svalím do válce na zem, abych se vyhnul prolétající mase. Doufám, že jsme je zranili dost na to aby nestihli reagovat. Otočím se jakmile proletí a začnu vyprazdňovat zbytek zásobníku. |
| |
| Aneb, když se všichni rádi válí po zemi Obě ty krásné zubaté potvůrky se rozběhly na vás. Přeskočily ladně svého umírajícího druha a nehodlaly si s vámi moc hrát. Gregorian reagoval první a začal střílet po jedné z potvor. Nejprve zasáhl hrudník, pak krk a nakonec to štrejchlo i někde hlavu. Darios už mezitím taky střílel, dvě rány do krku, přesné a čisté. Jeho potvora se zkácela k zemi kousek před Vámi, když jí to podklouzlo a její tělo zavalilo nohy vojáka, který se snažil odplazit, ten jen bolestně zasténal. Druhá potvora měla ještě dost síly běžet. Darios uhnul tak, jako předtím Gregorian se snažil schovat za záhyb rozcestí, ale nebyl dost rychlý a ocas poletující za běhu ze strany na stranu ho zasáhl do hrudníku a odrazil na protější stěnu chodby. Vyrazil mu určitě dech a pohmoždil žebra, snad žádné nebude zlomené. Po pár dalších krocích Velociraptor klesá k malátně k zemi a stačí jedna dvě rány, aby ho Darios dorazil. Pak se rozhostí chvíle hrobového ticha. Zdá se, že střet máte za sebou. |
| |
| Čekání na švédském stole Tiše jsem vyčkávala a sledovala jsem dveře. S každým nárazem bylo jasné, že ten další už může být klidně ten poslední, a pak se sem dostanou. Jenže najednou už žádný další nenastal. Ozval se místo toho výstřel a pak zvuk, který ti dinoši vydávají. Zachvěla jsem se, když mi přeběhl mráz po zádech. Jenže se neozvalo nic dalšího. Bylo naivní myslet si, že je jediným výstřelem zahnali. Ba dokonce, že je povraždili. To nebylo providitelné. Zadívala jsem se na podplukovníka. On tu vydává rozkazy. Ovšem myslím, že žádný nepřijde. Prostě musíme čekat. Čekat a být ostražití, abychom to zvládli. |
| |
| Ocasová masáž "Moc pomalu!" Bleskne mi hlavou, když vidím, jak rychle se blíží ten dinoš a jak rychle se pohybuju já. Pohupující se ocas ze strany na stranu mě zasáhl, jako basebolová pálka odpalovače. "Uhhhh....." Odletím z heknutím vzduchem a se zaduněním narazím zády a hlavou do stěny chodby. V hlavě mi zvonilo, na hrudníku mi seděl hroch a sám sem si přišel, jako sípající stařec. Yyyyhhhhh.....yyyyyhhhh...." Snažím se nabrat dech, abych to rozdýchal a zároveň párkrát zamrkám, abych si trošku urovnal hvězdičky, které lítají všude kolem. Jediné čím jsem si jistý, že instinktivně pevně svírám svou zbraň, i když bych jí v tuhle chvíli nedokázal ani zvednout, natož z ni vystřelit. "Sa......sakra..." Zachrčím, když se mi dostane konečně trochu vzduchu do plic, na to postavit se, se však ještě moc zatím necítím. |
| |
| Pozdvižení v celé základně Po chvíli nastalo opět hrobové ticho, když všechna akce odezněla. Bylo to zvláštní ale i úlevné. Jediné, co jste mohli slyšet byl dech toho druhého, kdo byl zrovna nejblíže. A pak to luplo ve vysílačce. "Halooo? Slyší mě někdo?.....Tady Vojín Arlen Grosow, podařilo se mi proniknout do tunelů, které zde vyhloubila ta proklatá kytka a podařilo se mi objevit něco neuvěřitelného....mimo několika mrtvých jsem objevil i jednoho živého člena naší výpravy. Mám tady desátníka Dreamfull. Je otřesená, ale v pořádku. Budeme se snažit dostat do bezpečné oblast......" V ten okamžik se spojení přerušilo, jestli úmyslně, násilně, nebo jen došla Grosowi baterka ve vysílačce je otázka, ale jedno je jisté. Dle těchto zpráv je Samantha, kterou jste již považovali za mrtvou stále naživu a není sama. A budou se snažit dostat pryč! Hlavně Dariovi duněly slova z vysílačky, jako ozvěnou v hlavě. Živá odsouzená k smrti Vše bylo rozmlžené, poslední, co si vybavuješ, je jak jsi šla tunelem s Dariem a ostatními a prozkoumávali jste chodbu pokrytou nějakou kytkou a pak už jen šlahouny té kytky a následně tmu a sladkou vůni. Nyní, když jsi přišla k sobě zjišťuješ, že ležíš celá potlučená na zemi nad tebou vizí rozzřezaný zelený kokon a vedle tebe dřepí muž ve vojenské uniformě. "Díky bohu, jsi vzhůru. Hýbej se pomalu a opatrně, ta kytka tě nestihla ještě dostat, jako některý jiný. Měla jsi štěstí. Pomůžu ti odstus jsem Arlen. Arlen Grosow." Představí se ti a pomůže ti na nohy a pak sáhne k pasu pro vysílačku a následně jí sepne. "Halooo? Slyší mě někdo?.....Tady Vojín Arlen Grosow, podařilo se mi proniknout do tunelů, které zde vyhloubila ta proklatá kytka a podařilo se mi objevit něco neuvěřitelného....mimo několika mrtvých jsem objevil i jednoho živého člena naší výpravy. Mám tady desátníka Dreamfull. Je otřesená, ale v pořádku. Budeme se snažit dostat do bezpečné oblast......" Zamračí se Growos na vysílačku a schová ji opět. "Došla baterie, musíme si zatím poradit sami. Můžeš chodit?" Optá se tě tázavě a sám se rozhlédne ostražitě kolem. |
| |
| Potvory a zpráva Moje střely zasáhli přesně svůj cíl a první potvora se zhroutí k zemi před námi. Druhá potvora je zraněná od Gregora, i když ne natolik aby ji zastavil. Skulím se a nechám potvoru proletět za nás. Za letu zasáhl Gregora, ale naštěstí jen ocasem. Rychle se zvednu a rychlou střelou dorazím potvoru. Jsem zticha a naslouchám svému okolí, jestli kromě sípání Gregora a zvuků zraněného vojáka neuslyším zvuky dalších potvor. Chvíli je ticho a když lupne ve vysílačce, tak skoro vyskočím z kůže leknutím. Zatracený chlap, pomyslím si mrzutě, ale hodně brzy si to rozmyslím jakmile nám oznámí, že našel Sam. Sam žije? Pomyslím si zaraženě. Musím se několikrát zhluboka nadechnout, abych se zbavil šoku a radosti. Jedná se o nejlepší zprávu dnešního dne, ale teď nemohu dovolit si oddechnout. Zvednu ze země svoji odstřelovačku a obrátím se na Grega. Dobrý? Zeptám se ho. Při prvním pohledu mohu říct, že nedostal drápem a vypadá jen na vyražený dech. Zvednu vysílačku a zmáčknu tlačítko. Tady Stg. Skyer. Jsme kousek od vás pane podplukovníku. Vyřídili jsme tři potvory a další neslyšíme, ale raději s otvíráním dveří počkejte než ověříme čistý vzduch. Ty potvory jsou moc chytré. Plukovníku našli jsme záchranou skupinu. Je tu jeden přeživší, ale je těžce zraněný. Pošlete sem prosím někoho s lékárničkou, nahlásím na kanál, kam jsou připojené všechny skupiny. Oddechni si a zkus pomoct tomu vojákovy. Zůstaň u něj než dorazí posila. Já se pujdu podívat za roh jestli je to vše, obrátím se na Gregora a přebiji pistoli. Následně zkontroluji odstřelovačku a nabiji ji. S připravenou puškou pokračuji pomalu k rohu. U něj se zastavím a nahnu se přes něj s zbraní připravenou ke střelbě. |
| |
 | Nebudu svačina Moc si toho nepamatuji...jen to, že jsem skončila v "žaludku"? té hnusné kytky...Pak najednou...cítím vzduch...normální vzduch. Začnu kašlat a lapat po dechu...Po chvilce se torchu uklidním a zkusím se posadit. Rozhlížím se kolem sebe. Vidím tu kytku, která mě chtěla sežrat a skoro se jí to povedlo, také je tu vojín...Grosow. Mluví na mě, ale moc se mi zatím nedaří vnímat, ale to se není co divit, když mě ožužlala kytka.... Jeho hlas mě probere, když začne halekat do vysílačky. Mezitím se pokusím postavit na nohy a udělám pár kroků, abych zjisitla jestli...to nějak zvládnu. "Víte, kterým směrem vojíne? A mimochodem...děkuju, nerada bych se stala svačinou...kytky" promluvím na něj tichým a unaveným hlasem. |
| |
| Rajská hudba? Ještě chvíli odkašlávám a popadám dech, než kývnu na Daria. "Jo v pohodě." Posbírám se na nohy a zkontroluju očima, kde skončil můj kolt, abych jej mohl umístit zpět na místo do pouzdra u pasu. "Ten fakt ztratit nechci." Zkřivím ústa bolestí, když se opět rozhýbávám a cítím, jak hezky mám pomasírovaný hrudník. "Kouknu na něj, ale moc nadějí mu nedávám, už tak byl v blbým stavu.....ty potvory jsou až moc chytrý." Poslední větu zabručím znepokojeně spíše pro sebe, než k Dariovi. "Nenech se sežrat." Ušklíbnu se, když dřepnu k zdecimovanému vojákovi a začnu kontrolovat životní funkce. "Jestli je ještě naživu, tak to bude fakt div. Chudák tohle ródeo ho stálo hodně." Přemítám, když prohledávám muže před sebou. Snažím se nemyslet na to, kolik vnitřních zranění kromě těch vnějších může ještě mít. |
| |
| Znovu štěpeni Darios odvysílal zprávu, kterou zachytila skupina uvězněná v pokoji. Mohli si konečně trošku oddechnout. "Rozumíme seržante dobrá práce." Odpoví podplukovník a jeho pohled padne na Eleanor. "Zvládnete to doktorko?" Otáže se jí podplukovník ohledně ošetření raněných. Ze skupiny v rozvodně nepřichází odpověď možná nemají signál. Každopádně Darios se mezitím vydal zajistit zbytek cesty. K jeho úlevě za rohem žádné další bestie už nebyly. Jen kusy mrtvol, které asi bývaly ještě nedávno týmem umírajícího vojáka, o kterého se nyní staral Gregorian. Snad tu těch ještěrek už více není, ale v to můžete jen doufat. Gregorian mezitím zjistil na vojákovi několik hlubokých řezných ran, množství kousanců a škrábanců...určitě ztratil dost krve, moc nadějí na přežití mít asi nebude, pár žeber je asi taky prasklých možná nějaká neviděná zlomenina, nebo vnitřní zranění by taky odpovídaly stavu. Dobrou zprávou je, že Darios zajistil cestu až k uvězněnému týmu. Samantha "Přibližně, nejsem na tom o moc líp, jak vy desátníku ale lépe, než ti co tam zůstali moc dlouho." Přejde vojín na tvůj mírný popud do více formálního kontextu. "Tak bychom se neměli moc zdržovat." Podotkne, když jdete zarostlou chodbou, kde naštěstí nejsou volné šlahouny, nebo květy, které by vám ublížily. Dokonce je chodba kupodivu průchozí ač špatně. "Snažte se toho moc nedotýkat." Upozorní tě ještě, když procházíte. Stále máš dost zvláštní pocit. Raději si nepředstavovat, co se s tebou dělo, když jsi tam byla mimo a kdo ví, co Vás tady ještě může potkat. Chodby, kterými tě vede vojín jsou dost podobné, všechny zelené a zarostlé, někdy neprůchozí. Takže to obcházíte a bloudíte, nebo snad jdete jistě, kdo ví. Ale hlavně postupujete, kam to je už druhá věc. |
| |
| Zajištění dveří Gregorovy chvíli trvá než chytí zase dech. Mezitím jsem odvysílal zprávu. Uvidíme co se pro něj dá udělat, kývnu k zraněnému. Nápodobně, odpovím Gregorovy na jeho poznámku o sežrání a dokončím přípravu zbraní. S puškou připravenou k střelbě se vydám kupředu. Na tohle opravdu nejsem. Dejte i cíl třista metrů vzdálený. Tyhle souboje na nože není můj styl, pomyslím si zatímco se opatrně přiblížím k rohu. Opřu se zády o zeď než vykouknu za roh s puškou u ramene. Naskytne se mi ne zrovna pěkný pohled. Takhle nějak to vypadá, když někoho roztrhá smečka potvor a nebo kdy ho zasáhne granát. Krev a kusy těl všude možně. Na podobný pohled jsem zvyklí, ale dokáži si představit co to udělá s civilisty, až to uvidí. Naštěstí tu už další potvory nevidím, i přesto jsem stále ve střehu s připravenou zbraní. Moc dobře si pamatuji jak dopadla poslední skupina, tohle by mohla být stejná past. Opatrně se přesunu ke dveřím do ubikací a stoupnu si vedle dveří, zády ke zdi. Chvíli se jen tak rozhlížím jestli z poza rohu nevyleze další cíl. Druhá skupina neodpověděla. Jsou mimo dosah? Ale světla pořád fungují, plukovník by měl mít pořád funkční vysílačku. Zatracená práce a jak máme najít kde se nachází? Pomyslím si a když se nic neděje za zaklepu jednou rukou na dveře. Jsem před dveřmi, tady je čisto, můžete ven podplukovníku, nahlásím do vysílačky. Kdybych jen mluvil tak by mě nemuseli přes dveře dobře slyšet. Pustím vysílačku a zase zvednu pušku. |
| |
| Chtělo by to nějakou aktivitu přátelé ;) vstávat a cvičit ;) |
| |
| Rozsekaný voják "Sakra ten je na tom hůře, než naporcované kuře." Zabručím pro sebe, když jsem zběžně prohlédl jeho zranění, alespoň z vizuálního hlediska a lehkého podhmatu. "Jestli s ním brzo něco neuděláme nemá šanci opravdu žádnou." Zamračeně začnu kusy látky zastavovat krvácení a utahovat rány, ve snaze mu více neublížit. "Chtělo by to nosítka a doktora." Zabručím pro sebe. Představa, že ho v tomhle stavu táhnu chodbou zní, jako učiněná sebevražda pro jeho osobu. Pokud má prasklá žebra hrozí, že bych mu touhle manipulací praskl plíci, nebo poškodil orgány. Raději tedy zafixuji zlomeniny na končetinách, pokud nějaké jsou a ostražitě se rozhlédnu. "Jsem tu moc na ráně, nemám z toho vůbec dobrý pocit." Otřesu se, když mi přejete po zádech husina, ač nevím jestli je to obavami nebo nechutí k tomu, co vlastně vidím před sebou, že z něj ty potvory udělaly. Ten voják bude mít štěstí, když to přežije a neskončí na doživotí na vozíku, nebo s hlubokým traumatem. "A to to mělo být lepší, než na zemi." Povzdechnu si v duchu. |
| |
| Cesta někam Vydáme se tedy jednou z chodeb. Já si do ruky připravím nůž, který jsem měla v pouzdře, připevněném kolem stehna. "No snad už si nás nic nebude chtít dát k svačině..." poznamenám a otřesu se. Raději si ani nepředstavuji co se dělo s mým tělem, když jsem byla v té rostlině a co by se dělo, pokud bych tam zůstala. Pozorně koukám kolem sebe a pod nohy...nechci zase skončit kdo ví kde.. "Snad se dostaneme někam...do známějších míst..." poznamenám potichu. |
| |
| Zde,zatím pořád zde Podplukovník oznámí naprosto zjevnou věc a když výstřely a klokotavé zvuky utichnou nastane to nejhorší ... ticho.Taky doufám že byli úspěšnejší,ale protože se obě strany rozhodnou zdržet svých plánů tak by snad mohl být klid. takže jsem měla pravdu a my může odsud.Jupí,ale kam? No není na mně podobně jako předtím,ale jsem ráda že se mé (a nejspíš nejen mé) ne zrovna optimisté předpoklady. Jistě ještě pořád tu je to k čemu jsem došla,ale na to ještě pořád není vhodná doba. V současné situaci počkám až se otevřou dveře či případně zda bude potřeba něco (nebo někoho) nést. |
| |
| A teď budu zachraňovat životy já... Možná... Poslouchala jsem o čem se podplukovník baví s vysílačkou a s těmi, co mu přes ní předávali informace. Na chodbě je někdo hodně zrasovaný. A já jsem tu zjevně jediný lékař. Nu což, udělám všechno co půjde, abych mu zachránila život a ulevila od bolestí. „ Zvládnu to. Jen budu potřebovat někoho, kdo mi pomůže dostat se k němu, aniž bych někde upadla.“ Opatrně se zvednu na nohy, tak abych neupadla zase zpátky. Probodnutí vlastním žebrem bolí jak čert, člověk má pocit na udušení, nebýt toho drenu, asi bych se za chvíli utopila. Ale zatím žiju a dokud žiju, můžu pomáhat. Vzala jsem svou brašnu, kde jsem měla poslední zbytky věcí, které mi zůstali z lékařského vybavení. „ Udělám, co půjde, podplukovníku, ale s tímhle vybavením to nebude žádná sláva.“ Podívala jsem se na osloveného a vyrazila dost pomalu ke dveřím, u kterých ležel a opíral se o ně. |
| |
| Minuty ticha Gregorian se stará o těžce raněného vojáka a tiše odpočítává sekundy, které tomu ubožákovi mohou tak ještě zbývat, než vydechne naposledy, zatímco Darios bez potíží zajistil chodbu a dveře do pokoje, ve kterém je zabarikádovaný zbytek skupiny. Po chvilce ticha se dveře pomalu a s námahou otevřely a napůl v nich stál podpolukovník. V pozadí byl rozeset zbytek skupiny, opravdu pouze to něco málo co z ní zbylo. "Fajn, doktorko Šáhlá hlavo běžte pomoci Antherwoodové s tím raněným budete jít dělat asistenci a podpěru, třeba se něco přiučíte." Podotkne podplukovník stroze k Jill a pak se vrátí pohledem k Dariovi. "Slyšel jsem tu zprávu ohledně desátníka Dreamfull také. Vím, co se vám honí hlavou Skyere." Zabodne do Daria přísný pohled. "Povolení se uděluje seržante." Vyřkne ta zvláštní slova k Dariovu údivu. "No na co koukáte, jak postižený Brachiosaurus, běžte jí najít, nebo to snad chcete rozkazem?" Pobídne tě a lehce zavrtí nad celou věcí hlavou. "A podávejte pravidelné hlášení. O tu bandu tady se zatím postarám." Ubezpečí jej. Jakmile se Eleanor s Jill dostanou k raněnému vojákovi mohou spatřit, že Gregorian udělal co mohl pro provizorní ošetření, ale ten muž je na tom hodně špatně potřeboval by nejlépe operační sál, morfium, bandu dobrých doktoru, kapačku a dlouhou rekonvalescenci a ne zakvrácenou chodbu. Samantha Arlen k tobě slétne očima a lehce se ušklíbne. "To asi doufáme oba ale vykládejte to těm masožravých potvorám." Pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. Dál se prodíráte zarostlými chodbami a občasně i místnostmi. Je až děsivé, kam až ta zatracená kytka sahá. Je to asi, jako když zasadíte lesní jahodu a za chvíli z nich máte trávníček po celé zahradě. Kéž by to byly lesní jahody. "Se známějšími místy to bude těžké, nevím, jak vy, ale já v tomhle komplexu nikdy nebyl a takhle zarostlé je to tu poznatelné ještě méně." Bručí a snaží se ničeho moc nedotýkat. Až po nějaké době uvidíte užší tunel a na jeho konci světlo......ano děsivý popis, ale je tomu opravdu tak. |
| |
| Světlo na konci tunelu! Cesta, kterou jdeme je dost nebezpečná, stačilo by se někde něčeho špatně dotknout, nebo na něco šlápnout a kdo ví, kde bychom skončili. "Taky si nevzpomínám, že bych tu někdy byla." poznamenám. Nevím jak dlouho jdeme, ale uvidíme světlo na konci tunelu. "To umírám, že vidím světlo na konci tunelu? Já jen, že mi vždy říkali, když uvidíš světlo na konci tunelu, nechoď za ním..." pokusila jsem se zavtipkovat, abychom se trochu uvolnili oba dva. "No, teď nám asi nic jiného nezbude, jen doufám, že tam na nás nečíhá tlama něčeho masožravého..." postupujeme dál. |
| |
| Zbytek skupiny Vypadá to, že se nám podařilo dostat všechny, nebo alespoň všechny co se snažili dobít dovnitř. Ještě tu jsou ty malé potvory někde, pomyslím si. Když se jim podaří otevřít dveře a nic se neděje tak sklopím zbraň a podívám se na podplukovníka, který vyleze jako první a pošle doktorky na záchranu vojáka. Pak se obrátí ke mě ohledně Sam. O tom dost pochybuji. Sám nevím jestli bych ji raději přizabil, že nebyla opatrná nebo políbil, pomyslím si. Každopádně alespoň žije a není sama. Když mi udělí podplukovník povolení, tak na něj chvíli jen koukám. Nedojde mi hnedka čeho se to povolení týká nebo spíš váhám jestli to nemyslí na něco jiného. Ano pane, odpovím po jeho druhé poznámce. S puškou připravenou ke střelbě vyrazím k chodbě s kytkou. Chci si ji prohlídnout jestli tamtudy budu moci projít a nebo jestli to celý budu muset obcházet a doufat, že najdu jinou cestu a nenaběhnu do těch malých potvor. Našel ji plukovníkův muž, takže tam povede i jiná cesta, ale není jasné jestli i plukovníkova skupina od nás není odřízlá nějakou zábranou nebo hnízdem, pomyslím si. |
| |
| Raněný voják Sebrala jsem své věci a zvedla jsem se z lůžka, na kterém jsem byla usazená. Nebyla jsem sice nadšená z mého nového doprovodu, ale aspoň někdo mi může pomoct se tam dostat. Šáhlá hlava, jak ji podplukovník trefně nazval, mě teď bude muset odvléct až k raněnému. Tedy já se budu snažit jít sama, nechci, aby na mě zrovna ona sahala, protože pokud sáhne blbě, probodne mi plíce a místo jednoho umírajícího vojáka, hromady raněných, tak tu bude hromada mrtvých plus jeden mrtvý doktor… Možná dva… Vyrazila jsem vrávoravě ke dveřím, a hned jak podplukovník uhnul, vypotácela jsem se ven. Opřela jsem se o stěnu, a když jsem si byla jistá, že můžu jít, vyrazila jsem. Co by bylo tomu vojákovi platné, kdybych sebou tady švihla a ani k němu nedošla. „ Gregoriane…“ Vydechla jsem tiše a svezla se k vojákovi. Zběžně jsem prohlédla funkce, abych věděla, jestli vůbec ještě žije. „ Na tohle budu potřebovat vybavení a operační sál.“ Prohlásila jsem po zběžném ohledání jeho zranění. A taky budu potřebovat zkušenou pomoc, která není na hlavu… „ Zajistím všechna zranění a pokusím se zjistit, co dalšího ještě toho muže trápí. Budeme ho muset dostat na nějaké lůžko a budu potřebovat mnohem víc, než mám tady v brašně…“ Zadívala jsem se na Grega. Jenom krátce. Jinak jsem se celou dobu věnovala tomu, abych ošetřila ty nejhorší zranění, která ten voják utrpěl. A že jich nebylo zrovna málo. „ Jill…“ Promluvila jsem k ní, ovšem o tom, jestli poslouchala, to jsem si jistá tedy nebyla. „ Jdi za podplukovníkem a řekni mu, že potřebuji najít ošetřovnu.“ Ani jsem se na ní nepodívala. Je mi teď tady zbytečná, když nemá ani páru o tom co se kolem ní děje. To už mi víc pomůže Gregorian. „ Ty si v pořádku, Gregu?“ Otázala jsem se ho. Přeci jen byl tady v bezprostředním nebezpečí. Mohlo se mu cokoliv stát. Zatím jsem zastavila krvácení, která se zastavit dala, tedy ty vnější. Pokud má vnitřní, bez operace se to neobejde a pokud nebudu mít někoho dobrého k ruce, pravděpodobně to nezvládne. Navíc… já sama budu potřebovat ošetření od dobrého chirurga. A kdo ví, jestli tu vůbec někdo takový je… Jestli jsem tu na to jenom já a Jill, tak to bude fakt na dlouhý lokte. „ Musíme ho odnést někam jinam.“ |
| |
| Rozprava nad raněným "Ahoj Eleanor." Pokusím se slabě pousmát, když se konečně objeví někdo, kdo vypadá, že by mi mohl s tím ubožákem pomoci. "No obávám se, jestli tady takové podmínky budou k dispozici. Sama vidíš, jak jsme na tom...." Vzdychnu si ne moc nadšeně a koutkem oka zahlédnu i přítomnou Jill. "Neměj obavu jen trošku potlučený, ale jinak v pořádku. Schytat to schytal akorát pořádně on." Kývnu směrem k vojákovi. "Jak ho chceš odnést? Můžeme ho zabít tím, že s ním špatně pohneme. Možná by bylo nejlepší táhnout ho na nějaké dece, nebo tak. Ať se co nejméně hýbe." Přemítám nahlas. Pro jistotu se rozhlédnu kolem, jestli náhodou nepřibyla žádná další zubatá potvora. "Sama nevypadáš moc dobře." Zamračím se na ní starostlivě, |
| |
| Raněný voják Ošetřovala jsem vojáka, zatím co jsme s Gregem řešili jeho stav a Jill jen stála a dívala se. Absolutně žádná reakce. Je totálně mimo, ta mi tady vůbec nepomůže, když ani neposlouchá, oč ji kdo žádá. „ Jill, zatraceně přestaň čumět a běž už za velitelem, slyšíš?!“ Zařvala jsem na ní podrážděně. Mám na to právo, jsem raněná a ještě mám povinnosti, které nepočkají, protože kdyby čekaly, lidé by začali umírat. Odvrátila jsem od ní pohled a vrátila jsem se k ošetřování vojáka. „ Pokud tu neseženu, to co potřebuji, budu si muset poradit, ale … o to menší šanci na přežití má. Už teď je ta šance mizivá…“ Promluvím ke Gregovi upřímně a rozhlédnu se. „ Musíme sehnat nosítka. Jakékoliv. Na rukou ho neuneseme a navíc by mu to ještě víc přitížilo… a vláčet ho po zemi taky není dobrý nápad… Možná nosítka z dek a nějakých tyčí by mohli stačit… takové ty polní.“ |
| |
| Pořád zde s hysterickými lidmi Nejdřív si nejsem si jistý koho tím podplukovník myslí i když šáhlá?Kdyby mi to řekl někdo jiný tak se urazím,ale vojáci nejsou schopní vyjadřovat se jako normální lidi. A takový je rozdíl mezi vojáky a civilisty. Jasně na co studovat medicínu když se všechno můžeme naučit za několik minut,jsem zvědavá jak by tato premisa fungovala když by dal svou pistoli opičákovi a řekl mu střílej.Ovšem bude to lepší než svěřit péči Gregovi a ne teď nenarážím na obecně známý předsudek o jeho bývalém povolání který vychází z otázky kterou jim každý položil jako první.Rozhodnu se otočit a říct jaká je situace snad jí podplukovník pochopí a nezačne na mně řvát proč jsem opustila místo když jsem tu stejně užitečná jako fíkus.Ovšem to na mně začne řvát Eleanor,možná kdyby uvažovala aspoň nanosekundu došlo by jí že pokud ho nechceme na ošetřovnu teleportovat tak budeme muset najít něco aby tu cestu vůbec přežil.Otočím se a dojdu za podplukovníkem.Potom si odkašlu a začnu: "Eleanor říká že potřebuje na ošetřovnu,v současném stavu toho moc nenadělá.Já se teď pokusím najít nějaká nosítka abychom ho tam mohli odnést." Tak zpráva je vyřízena tak aby jí pochopil i on a zároveň se teď si nemyslel že s ním mluvím podle premisy která považuje všechny vojáky automaticky za tupé a rozhlédnu po něčem z čeho by se dala vyrobit nosítka. |
| |
| Rozštěpené skupinky Jdete s Arlenem opatrně kupředu. Kráčeli jste ke světlu a Arlen se lehce pousmál. "No asi budeme muset zjistit, co je na tom pravdy." Pokračovali jste, proplétali se mezi šlahouny rostliny a nedotýkali se květů. Arlen sem tam kýchl. "Zatracené kytky." Postěžoval si. Konečně jste vyšli z toho bludiště kytek a koukali rovnou do hlavně pušky. Darios mezitím šel po chodbě, obezřetně se rozhlížel a dával si pozor, aby nešlápl na něco, co nemá. Došel až na okraj toho zarostlého místa, kde ztratil Sam. Když napřímil pušku proti přibližujícím se objektům ve stínu zalilo je najednou zbytkové světlo a on uviděl Sam a nějakého vojáka. "Hou hou hou....šéfe....hhepči.......nemiř tím na nás....hepčí." Zvedl bezbranně ruce Arlen. Eleanor, Gregorian a Jil Eleanor dala dokupy raněného, jak jen se to dalo. I tak vypadal strašně, byl bledý a patrně měl horečku. Určitě došlo i k nějakému vnitřnímu zranění. Je to více, než pravděpodobné. Musíte jen doufat, že nepřišel v tomto místě do kontaktu s něčím jedovatým. Gregorian se snažil pomáhat a být El k ruce, jak se dalo a průběžně hlídat vaše okolí. Jill nakonec ač ne úplně ochotně šla zpět do pokoje za podplukovníkem s žádostmi, které dostala. "Ošetřovna je odtud dost daleko, to máme větší šanci, že najdeme nějaké stanice s první pomocí cestou....každopádně když sundáme matraci z nějaké postele a rozeberem kousek postele, mohli bychom mít madla, které prorazíme skrze matračku a budeme mít sice nepratická ale nosítka. Pojď pomůžu ti s tím." Podotkne podplukovník a jme se sundávání matrace a následně Jill podává klíč. "Rozeber tu matraci a dvě kratší tyče z čel použijeme." Vysvětlí znovu trošku detailněji. |
| |
| Chodbička S Arlenem postupujeme chodbou a dáváme si pozor kam šlapeme a čeho se dotýkáme, protože by nebylo fajn znovu skončit v útrobách kytky. "Alergie?" zeptám se, zatímco postupujeme dál. Když se nám konečně podaří dostat se z toho bludiště, tak pro změnu koukáme do hlavně pušky, no každopádně je to lepší než, kdyby to byli zuby třeba nějakou raptora nebo tak...ovšem jen v případě, že tu pušku nedrží dinosaurus... Podívám se na majitele a s úlevou zjistím, že je to zrovna Darios. Rukou mu skloním zbraň a dojdu k němu. Pevně ho obejmu, tak nějak se i ujišťuji, že nemám nějaké divné halucinace. "Díky, že jste nás tu nenechali..." šeptnu mu do ucha a ještě chvilku ho objímám, nechce se mi ho pouštět, ale nakonec to stejně udělám. "Asi bychom odsud měli vypadnout..." poznamenám. |
| |
| Raněný voják „ Víc už toho teď neudělám. Potřebuji najít ošetřovnu a vybavení k operaci. Jinak už mu moc času nezbývá.“ Povzdechla jsem si tiše a opřela jsem se vyčerpaně o stěnu. Sama bych potřebovala ošetření, ale na tom teď nesejde. Nakonec se zvednu a postavím se ke zdi. „ Počkej tu s ním, vrátím se k podplukovníkovi a řeknu mu co se děje… Nejsem si jistá, jestli je Jill schopná rozumně komunikovat.“ Opřela jsem se o stěnu a vyrazila jsem zpátky k ubikaci, kde jsme byli zavření. „ Podplukovníku?“ Nakoukla jsem opatrně dovnitř. Nerada bych aby mi někdo ustřelil hlavu. „ Ten voják na tom není dobře. Bez operace se to neobejde.“ |
| |
| Setkání Opatrně s puškou připravenou k výstřelu se přemístím k začátku zarostlého úseku. Tady by byla mnohem užitečnější mačeta než puška, pomyslím si, když se koukám na zeleninu co tu roste po stěnách. Molotov by taky nebyl špatný, dodám ještě v myšlenkách. Vůbec by mi nevadilo to tu zapálit a bunkr je odvětrávaný, teda pokud se tam nedostala nějaká potvora a neumřela. Než se rozhodnu co s tím, tak mě upoutá pohyb v chodbě. Namířím na něj pohyb. Naštěstí se ukáže že to není žádná hladová potvora, ale dva lidé. Když poznám Sam, tak na chvíli ztuhnu. Nevím jestli ji mám dát ránu, nebo ji políbit a nebo obojí současně. Sam se pohne první, odkloní hlaveň pušky a obejme mě. Pomalu ji obejmu zpátky. Tohle už nedělej, šeptnu jen. Víc zrovna teď vymyslet nedokáži. Když mě pustí tak se teprve trochu vzpamatuji. Snažím se udržet ten trošek profesionality co mi zbyl. Ostatní jsou kousek odtud. Dojdeme za nimi a pak se pokusíme spojit s plukovníkem, přikývnu. Ujmu se vedení a vedu je stejnou cestou zpět do chodby kde nás přepadli ty zubatý potvory. |
| |
| Zanechán na pospas "El! A co tu s ním mám jako dělat?" Mávl jsem rukou směrem k v podstatě mrtvému vojákovi, kterému jsem teď stejně nemohl nijak pomoci. S povzdechem jsem sledoval, jak Eleanor zašla do pokoje. Pak mi těkly oči k zafáčovanému muži. Vypadal opravdu hodně zle, divím se, že ještě žije. S dlouhým výdechem jsem se svezl podél zdi do sedu a opřel si předloktí o pokrčená kolena. V ruce jsem zase svíral kolt a koukal na vojáka. "Děláš nám starosti, fakt že jo. Eleanor se dost snažila, abys tu neumřel, tak se koukej držet. Dostaneme tě odsud pryč. Poneseš se ty šťastlivče....." Povídám si s někým, kdo mi nemůže odpovědět. Spíše ale jen uklidňuji a udržuji při rozumu sám sebe, než že bych chtěl vojákovi něco říci. "Pořádně se ta výprava zvrtla jen, co je pravda. A to se musí stát zrovna, když jsme dorazili do tábora a nechali zničenou Zemi za sebou." Myšlenky se mi stočily zpátky k mé sestře, která je kdo ví kde. Stále si uchovávám naději, že je v pořádku a najde nás. Možná je s plukovníkem a dalšími. Třeba už na nás všichni čekají a jen my jsme se tu trošku zamotali. |
| |
| Na cestě s alergikem Arien znovu kýchl a mírně kývl hlavou. "Jo patrně jo. Ztracený kytky, člověk je x milionů let v minulosti a stejně tu rostou mrchy, který ho dráždí." Další kývnutí na potvrzení. "Je vás víc? Echhh......to je super, myslel jsem, že jsem tu v pytli echhh...." Kýchal Arien za chůze a protíral si nos. "Doufám, že jste na tom líp, než my seržante....echhhmmm....ty zatracený kytky byly fakt nepříjemný echhhm.....asi nemáte sebou náhodou nějakou srágoru, co by je zahubila co?" Snažil se znít Arien povzbudivě. Netrvalo to dlouho a v chodbě před vámi jste uviděli sedět Gregoriana vedle zafačovaného vojáka. Zbytek osazenstva byl v pokoji. Za záchranou života Gregorian se samozřejmě odpovědi od raněného vojáka, který ani nebyl při vědomí, nedočkal. Bylo to deprimující jen tak sedět a vědět, že nemůžeš nic udělat, ale nebylo zbytí. Mezitím podplukovník podal instrukce Jill, jak udělat funkční nosítka, ale nezdálo se, že by se nějak měla k dílu, opět vypadala ponořena do vlastních myšlenek a kdo ví jakých úvah. Přišla však i Eleanor a začalo vše zase trošku zabíhat do správného směru. Podplukovník vstal a s povzdechem kývl. "Chápu doktorko, uděláme, co půjde, ale obávám se, že pro toho muže moc udělat nemůžeme. Buď tu cestu zvládne, nebo ne.......a ty uhni, nebo tu budeme ještě až vybuchne sopka a zahubí dinosaury." Zavrčel podplukovník nespokojeně na Jill a jal se výroby nosítek sám. Dle všeho si uměl v mnoha situacích poradit, buď měl zkušenosti, nebo byl prostě jen zručný, nebo dokonce obojí. "Bude potřeba ještě zkontrolovat nohu našeho Yuka jestli se to nezhoršilo neměl by jí zatěžovat." Ohlédl se podplukovník na správce pro civilisty, který si nijak nestěžoval a něco si povídal s dalšími členy skupiny. Patrně to byl on, kdo je udržoval v pohodě. Taky jste zaslechli kroky, když se chodbou vrátil Darios s doprovodem. |
| |
| „ Hlídej ho… kdyby se cokoliv dělo, zařvi…“ Houknu na něj a snažím se jít co nejrychleji za podplukovníkem. „ Budu dělat všechno pro to, aby to přežil. Ale potřebuju k tomu aspoň… bojové podmínky. To, co mám teď je…. Horší jak řezničina… To nemá moc velkou šanci přežít.“ Promluvím k našemu veliteli. Pak se vydám k Yukovi. „ Mohu?“ Zeptám se ho a poukážu na tu jeho nohu. Bylo by zlé, kdyby teď chytil infekci, když má šanci zahojit se úplně bez větších následků. |
| |
| Pořád zde s hysterickými lidmi Pustím se do vyrábění provizorních nosítek z postele když matrace a tyče s podplukovníkovou pomocí který se začíná chovat rozumně a docela normálně,ale zatím to nezakřiknout.Potom sem nakoukne Eleanor a já bych na ní mohla začít taky bezdůvodně řvát,ale situace je vážná a ona má právo chovat se ... no tak jak se chová. "Už pracujeme na nosítkách až je budeme mít doneseme ho na první stanici první pomoci na kterou narazíme." Ovšem podplukovníkovi se pořád něco nelíbí.Co je vždyť já se snažím,ale zřejmě jsem to poněkud přecenila.Jsou lidi kterým vadí když nedokážete něco rozebrat nebo složit za třicet vteřin.Ano chápu že zde jde o čas a je vážně milé že se snaží o něco jiného než co se ... učili. Ano vím slabý. |
| |
| Cesta zpět Zase tak dobře na tom nejsme. Po cestě nás trochu proháněli a nějaké potvory se dostali i sem. Velké jsme zabili, ale pořád je tu někde hnízdo malých šmejdů, poznamenám k Arlenovy zatímco si puškou hlídám prostor před sebou kdybych musel vystřelit. TNT by bylo nejvhodnější, poznamenám na jeho poznámku jestli máme něco jak si poradit s tou kytkou. Molotov by taky nebyl špatný a při troše štěstí by šel udělat z vojenských zásob na základně, ale pak bychom spolu s kytkou vyčoudili celý bunkr a kdo ví jestli jsou ventilační šachty všechny v pořádku a nezasypané, pomyslím si. Netrvá dlouho a dorazíme k Gregorianovy, který klečí vedle vojáka, která je v rozhodně lepším stavu než když jsem ho viděl naposled. Dobrá práce, vypadá lépe než posledně. Co říkala doktorka a objevili se tu nějaké další potvory zatímco jsem byl pryč? Zeptám se ho. |
| |
| Sjednocení Kývl jsem na odcházející El, přece jen moc tady více nenadělám, než že toho ubožáka budu hlídat. I když ani to se mi nijak extra nelíbilo. "Jestli to přežije bude asi ten největší šťastlivec z nás." Vím, že na tom není moc dobře, ze zamyšlení mne vytrhnou až kroky. Prve jsem automaticky namířil zbraní tím směrem, ale když jsem spatřil tvář Daria, oddechl jsem si a zbraň sklonil. "Uh.....to doktorka, dala ho do kupy, jak to šlo....já jen....trochu pomohl nic víc.....A co se potvor týče, tak pokud nepočítáš Jill, tak ne žádné se tu neobjevily naštěstí." Pokusil jsem se o úšklebek. Ale bylo těžké v téhle situaci dělat si z něčeho srandu, nebo nějak pozvednout pochmurnou atmosféru, kterou jsem tu cítil. "Jak vidím, taky jsi měl úspěch a ne jeden." Naklonil jsem hlavu, abych přes něj viděl na přicházející Sam a její doprovod. "Alespoň něco dobrého." Posbírám se opět na nohy, i když se mi do toho moc nechce. |
| |
| Zmatení mravenečkové "Poslužte si doktorko." Kývl se snahou o úsměv Yuko a opřel se zády co nejpohodlněji o stěnu. Nosítka již byly připraveny, což se nadalo říci o vaší nesourodé roztřískané skupině. "Jo ty malý jsou hrozný prudiči, ale jinak až tak nebezpeční nejsou." Podotkl Arlen k Dariovi, když se zmínil o tom, co už zde potkali. "Ale ty kytky jsou stejně nej.....hepčí.....horší." Popotáhl nosem, který mu dle všeho hojně okupovala senná rýma. Jakmile se i Dariova skupina připojila k ostatním začalo to zase proudit. Ošetřený voják je na tom špatně ale nyní má alespoň minimální šanci na přežití oproti tomu, jak na tom byl předtím. "Jestli teď vypadá dobře, nechci vědět, jak vypadal předtím." Ušklíbl se Arlen a znovu kýchl. "Jak to vypadá s naší mobilitou doktorko? A co Váš zdravotní stav?" Optal se podplukovník, když opřel nosítka venku před dveře a vyhlédl na Dariona a spol venku. "Jsem rád, že jste splnil rozkaz seržante." Pokývl s lehkým úsměvem a pak slétl očima k raněnému u kterého byl stále Greg. "Budeme se muset rozhýbat tady už zůstat nemůžeme minimálně k ošetřovně se to chce dostat." Oznámil, problém byl že asi nikdo z vás nevěděl, kde by ošetřovna mohla být a dost možná tam cesta vedla přes kytky. |
| |
| Vzhůru vpřed Nakonec dojde k tomu k čemu nakonec muselo dojít a to že se budeme muset přesunout,tady věčně zůstat nemůžeme i kdybychom neměli dvě vážně zraněné osoby.Ovšem nosítka jsou připraveny a my můžeme vyrazit na ošetřovnu skrz ty malé tvorečky a masožravé kytky.Někdo by mohl říct že tohle je náš trest za to jak jsme se k Zemi zachovali nebo zachováme,ovšem pravda je nejspíš mnohem horší. Sice ještě nemám všechny informace a tohle není zrovna můj obor,ale jisté věci by tomu odpovídali.Třeba útok na First Shine od tvorů kteří jsou samotáři a spolupráce je u něco nezvyklého. Já vím je to poněkud přitažené za vlasy,ale jako by zde byli vždy o několik kroků napřed ... možná tohle není minulost,ale přítomnost.Pokud dominantním druhem není člověk mohlo to dopadnout nebo vypadat jakkoliv.Ovšem teď není vhodná doba ani místo na šíření nedomyšlených teorií už tak je s těmi tvory víc potíží pokud bych nadnesla že to nejsou běžná zvířata,ale že tu možnost že mají vlastní vědomí nemuseli by to všichni přijmout dobře.A tak se před cestou podívám jestli bych nemohla někde pomoct případně se zeptám a doufám že na mně nebude křičet jak zde mají ve zvyku. |
| |
| Alespoň kapičku štěstí Ošetřila jsem Yukovi nohu, jak jen to šlo. Pokud bude mít štěstí, bude potřebovat jenom krátkou operaci. Pokud tady bude vybavení. Otázka plukovníka mě moc nepřekvapila. „ Ten venku bude mít štěstí, pokud to přežije. Pokud budu mít operační sál a někoho k ruce, bude mít trochu víc šancí. V tomhle stavu… nemá šanci, můžu se to snažit jen oddalovat a to nejde do nekonečna.“ A můj stav? „ Bolí to. Špatně se mi dýchá. Ale zatím chodit můžu.“ To, že ten drén je taky jenom dočasné řešení, to už jsem raději ani nezmiňovala. „ Každopádně, pokud nebude někdo schopný mi pomoct… začne se tkáň v plicích kazit. Odumírat.“ Dodala jsem. Těžké si to přiznat, ale takhle otevřená rána může být pro člověka nebezpečná, možná i smrtelná. |
| |
| Příprava k odchodu Poklapu Gregovy na rameno. Dobrá práce. Brzy budeme muset vyrazit, pochválím ho. Pořád má teď větší šanci na přežití než předtím. Už aby to bylo. Opravdu nemusím práci v tunelech. Já i moje partnerka jsme lepší v prostoru, pomyslím si. Pušku si pověsím na rameno. Kupodivu měl, ulovil jsem hned dva, odpovím Gregovy. Na Arlenovu poznámku se jen pousměji. Nebylo o co stát, řeknu jen. Chvíli na to vykoukne z dveří podplukovník. Děkuji pane, odpovím mu. Čirou náhodou nevíte, kde se v tomhle komplexu nachází ošetřovna? Optám se ho. Možná dostal šanci se podívat do plánů, jako jeden z vedoucích důstojníků. Další možností pak je, že by o cestě věděl Arlen, nebo by nás alespoň mohl zavést k plukovníkovy. |
| |
| Na cestě k odchodu "To vše doktorka, já jen byl po ruce." Usmál jsem se na Dariose i příchozí. Bylo to zvláštní vidět opět někoho, koho jsi měl už za mrtvého. "Dva lepší, než jeden...hmmm alergie na pyl?" Kouknu po Arlenovi, který stále kýchá. "Kdo ví, jak dlouho tam byl chudák." Opět mi slétl pohled na vojáka, který ležel ve stabilizovaném stavu. "Zůstalo nás žalostně málo, a od té doby, co jsme přijeli to jde stále z kopce. Zajímalo by mě jestli to má s naší skupinou nějakou spojitost." Lehce jsem se pro sebe zamračil a začal jsem přecházet po okolí chodby, abych se zabavil a abych případně ohlídal okolí, kdyby se k nám chtělo něco přiblížit. Občasně mi padl pohled na mrtvolu Raptora, jako by se snad měl každou chvílí zvednout a znovu zaútočit. "Asi začínám být trošku paranoidní." Zavrtěl jsem hlavou a zadoufal, že se, co nejdříve přesuneme zase někam dál. Sedět na místě začínalo být nepříjemné. |
| |
| Čas vyrazit "Chápu doktorko, je na čase to zlepšit." Kývl podplukovník a pak slétl očima na Dariose. "Vím, kde je tady ošetřovna. Pokud je tam cesta průchozí. Měla by tu být nedaleko odbočka rovnou k ní. Je to vlastně jen pár bloků odtud tedy dle nákresů, které jsem viděl." Odtušil a rozhlédl se po vaší skupině. "Posbírejte se tu a připravte na odchod. Zkusím se podívat, jestli je cesta průchozí a vrátím se. Pokud se nevrátím, nechoďte za mnou a najděte jiný způsob." Oznámil podplukovník a zkontroloval odjištěnost své zbraně, pak zamířil směrem ven z pokoje a na chodbu. "Dejte mi deset minut." Dodal a pak se vydal do potemnělé chodby. |
| |
| Snad nebudeme čekat na ošetřovnu moc dlouho „ Zvládnu se postarat o toho vojáka, ale vážně budu potřebovat aspoň jedny, možná dvoje ruce, co mi pomůžou.“ Promluvila jsem k podplukovníkovi a vyrazila sem za tím raněným vojákem. Začala jsem se starat o jeho stav. Hlavně o to, jak mu je a aby to vůbec přežil na tu ošetřovnu. „ Doufám, že to půjde bez problémů… zachránit mu život ještě pár dní potrvá.“ Podívala jsem se na Grega. Nevím, jestli zvládne mi asistovat. Jenže kdo tady to zvládne? Jill? Je to magor, těžko to zvládne. Greg? Měl problém mi dát dren a to není zrovna ta z těch nejsložitějších věcí. A ostatní? Nic o nich nevím. Co když se mi kantnou na sále? |
| |
| Příprava na cestu Podplukovník odpoví s tím, že by tu měla být ošetřovna nedaleko. Docela by se nám hodili nějaké lekařské zásoby a nástroje, rozhodně by to pomohlo zraněným. Doktorka mezitím vyrazí k vojákovy s Gregorianem, aby se pokusila vojáka připravit k přenosu. Pane neměl by vás někdo doprovodit? Zeptám se podplukovníka, který se chystá vyrazit na prohlídku trasy k ošetřovně. Podplukovník odejde napřed sám. Povzdechnu si a nakouknu do místnosti. Do deseti minut buďte připravení na cestu. Ti co mohou chodit pomocte vážněji zraněným, řeknu jim a obrátím se k Sam. Pomoc doktorce s zraněným, požádám ji a na chvíli ji položím ruku na rameno. Pak se obrátím k Arlenovy. Dokázal by ses odtud dostat k plukovníkovy? Ideálně nějakou cestou, která nevede přes kytky? Zeptám se ho. |
| |
| Přípravy Začali jste se všichni, jak to šlo chystat na odchod. Pravda bylo to ve spěchu, ale kromě raněných jste asi neměli moc, co brát sebou. Arlen slétl pohledem na Dariose a lehce pokývl. "Jo doufám, že je to tam ještě průchozí." Odtušil a pak se nadechl, zarazil se a otočil se stranou a pšikl. A v následujícím okamžiku tak poprskal Jill. "Emm....pardon." Utřel si nos a otočil se zpátky. Yuk se opírajíc se o nejbližší zárubeň postele zvedl na zdravou nohu a druhou nechal viset ve vzduchu. "Už abychom to tu měli pod kontrolou." Odtušil přání všech a vzal si za opěru tyčku z postele. Provizorně dobrý. Podpolukovník se zatím nevracel ale měl by mít ještě cca pět minut. Eleanor venku s Gregem kontrolovala raněného, kterému byla každá minuta drahá, ale zatím se, jak takš držel. Pak začaly být z dálky slyšet kroky. A ne jedny.... |
| |
| Přípravy Dobře povedeš nás, potřebujeme tyhle lidi dostat někam kde se mohou ošetřit zraněné a odpočinout si, řeknu Arlenovy. Zatímco se ostatní dávají do kupy a připravují na cestu, tak si vezmu pušku a postavím se do dveří, abych měl přehled co se venku děje. Všichni už jsou připravení a podplukovníkovy zbývá asi dalších pět minut, když zaslechneme z chodby do které šel podplukovník kroky a hned několika lidí. Několik lidí. Připravte se, řeknu ostatním, tedy alespoň těm z nich, kteří jsou schopni něco dělat kdyby došlo k nepříjemnostem. Nabiji odstřelovací pušku a zamířím s ní na konec chodby odkud musí vyjít a čekám připravený vystřelit, kdyby to bylo nutné. Nikdo netvrdil, že bychom byli jediný obyvatelé tohoto bunkru. |
| |
| Opřela jsem se o stěnu, hned jak jsem zajistila dalších pár minut pro toho muže, co tu ležel na pokraji smrti. Zůstala jsem u něj sedět, tak nějak unavená, vyčerpaná, doufající, že mu ještě stihnu pomoct, než budu potřebovat pomoct já. A že už to nebude dlouho trvat. Kroky, které se ozvaly o chvíli později, moji pozornost moc neupoutali, jsou to lidské kroky, tak snad nebude hned tak zle no ne? Přesto to, jak zareagoval Darios, to už bylo trochu podezřelé. Jen už to pro mě ale bylo další plýtvání energií, kterou jsem neměla nazbyt. |
| |
| Chodba Darios nás dovede zpět, za což jsem ráda, protože to nebylo moc příjemné jít mezi těma kytkama. Začneme se připravovat na cestu pryč, takže přiložím ruku k dílu a pomůže, kde je potřeba, když však zaslechneme kroky, tak vytáhnu svůj nůž, který jsem neztratila jako jediný...a postavím se vedle Daria, přeci jen nevím kdo, nebo co se sem blíží. Doufám, že jsou od nás a nejsou to nějaké další potvory... napadne mě. |
| |
| Neviděné problémy Opět jsme se začali chystat na přesun. Podplukovník vyrazil napřed, aby vše prozkoumal a Darios začal organizovat nás ostatní. Přešel jsem k Eleanor a lehce se dotkl jejího ramene. "Napij se, je tu dusno." Podal jsem jí svou plní láhev. "Jak ti je? Nevypadáš moc dobře. Tvá zranění nejsou zrovna v pohodě." Přelétl jsem jí starostlivým pohledem. Nemohli jsme si dovolit jí ztratit. "Zvládneš to?" Bylo mi jasné, co odpoví, ale i tak byla v tom jakási planá jistota. |
| |
| Popojedem Eleanor opět oznámí že není dobré když náš jediný doktor je zároveň i pacient.Navíc otázka je tu doktor pro doktora může znít vtipně pokud jde o sitkom ovšem rozhodně ne v této situaci.Nakonec je zavelen odchod a zatímco my máme posbírat vše co jsme tu nechali a samozřejmě vzít sebou i naše raněné podplukovník se vydá zjistit jestli je cesta na ošetřovnu průchozí. "To je dobrý." Kytky které tu jsou asi u někoho vypěstovaly alergii na pyl zatím čekáme než se podplukovník vrátí nebo až uplyne těch deset minut a doufám že se stane ta první možnost.Když se ozvou kroky tak se nejdřív se leknu než mi dojde že to jsou lidské kroky a my jsme jediní lidé zde. |
| |
| Sbaleni k odchodu Netrvalo to dlouho a všichni přeživší jste byli připraveni k odchodu. Kroky se dál blížily a Darios reagoval rychle, stejně tak Sam, oba se postavili do obranného postoje. Kroky se dál blížily a prsty na spouštích se chvěly a pak...... Hepčíííí!" Kýchl Arlen tak nahlas, že to bylo, jakoby někdo vystřelil z děla a k tomu stihl oprsknout celý obličej Jill. "Pardon." Popotáhl. Mezitím z uličky vyšel opět podplukovních s rukama v nenásilném gestu. "Tamtudy to půjde, dokonce se zdá, že tam protéká proud, takže se tam půjde dostat, ale asi to bude ještě do bezpečné části komplexu daleko." Oznámil a slétl očima na skupinu. "Připraveni?" Otázal se spíše Daria, než kohokoli jiného. |
| |
| Návrat podlukovníka Čekáme s připravenými zbraněmi na to co se vynoří zpoza rohu. Těsně předtím než se kroky přiblíží za roh Arlen kýchne dost nahlas, aby upozornil celý bunkr a ne jen ty kdo se přibližují. Mám v tu chvíli chuť zanadávat a přidat k tomu pár ne zrovna pěkných poznámek. Naštěstí to byl podplukovník co se blížil. Našel jste ošetřovnu pane? Zeptám se ho a skloním zbraň. Bez zásob první pomoci, tak nás moc nepřežije. Jsme připraveni jak to jenom jde. Jen nevím jestli on přežije cestu, poznamenám a otočím se dál chodbou, kde je Greg s doktorkou a zraněným vojínem. Dojdu jim s ním pomoct a můžeme vyrazit pane, řeknu mu a počkám jestli mě propustí jít pomoct Gregovy s zraněným nebo jestli mi bude něco chtít. |
| |
| Čekání na odchod Zůstala jsem sedět na zemi vedle vojáka, dokud jsem mohla. Když za mnou Greg přišel, vydechla jsem a nasadila jsem úsměv, jak jen to šlo. Nemůžu je teď přece demoralizovat no ne? „ Děkuju, Gregu.“ Vydechla jsem s úsměvem a vzala jsem si od něj láhev, abych se mohla napít. Napila jsem se jen trošku. Mám trochu obavu, že by to žaludek nemusel vydržet a jít v těhle bolestech ještě zvracet, to mi fakt nepomůže. Vrátila jsem mu láhev zpátky a zadívala jsem se na raněného. „ Jsem na tom lépe než on.“ Odpověděla jsem. Byla to pravda, já mám ještě trochu větší šanci to přežít, ale pokud on nepodstoupí několik operací, dost náročných a nebude mít aspoň trošku štěstí, nepřežije. Když se zeptal, jestli to zvládnu, podívala jsem se mu do očí. Znal odpověď velmi dobře. „ Ty už jsi se s nějakou doktorkou nebo sestrou setkal, že?“ Promluvila jsem s mírným úsměvem na rtech. „ Zvládnu to.“ Vydechla jsem a začala se pomalu zvedat, protože to už se vrátil podplukovník s dalšími pokyny. Cesta dál byla otevřená. Aspoň za další roh. Rozešla jsem se a snažila jsem se udržet s nimi krok, jak jen to šlo. |
| |
| Rozprava s doktorkou Slétl jsem očima k Eleanor a mírně jsem pokývl hlavou. "Pravda setkal. Moje sestra je také lékař." Odpověděl jsem jí naprosto upřímně a na chvíli jsem se opět zamyslel, kde jí může být konec. Měl jsem o ní starost ale snažil jsem se věřit tomu, že je v pořádku. Vždy byla z těch, kteří se o sebe uměli postarat. "Ukaž pomůžu ti." Nabídl jsem Eleanor, že jí podepřu, aby se jí šlo lépe a nenamáhala si tolik žebrat. Snížil jsem se do její výšky, abych jí zbytečně nenatahovat trup. "Teď by ses nám tu hodila Janet." Povzdechl jsem si v duchu. Možná nepřežila ten útok, kdo ví. Nezbývalo, než jen doufat. |
| |
| Pochod komplexem Podplukovník slétl očima na vojáka v kritickém stavu a pak opět na Daria. "Budeme to muset risknout, pokud by zůstal tady je mrtvý určitě. Takhle....má naději, malou ale přece.....ošetřovnu přímo jsem nenašel je to trošku vzdálenější sekce komplexu, ale našel jsem cestu k ní. Měla by být osvětlená a průchozí snad." Vysvětlil a když jste se všichni vysbírali a pomalým tempem zamířili do chodby, provázelo vás jen pravidelné kýchání Arlena, kterému se senná rýma rozhodně nezlepšovala. "Ještě kousek, o dva bloky dál by měl být průchod do lékařské sekce." Oznámil podplukovník, když už jste se dobrou půlhodinu šourali chodbami a míjeli nejrůznější odbočky a dveře. Alespoň tlumené světlo vám bylo útěchou na cestě. Nicméně voják, kterého jste táhli sebou občas kromě tichého slabého bolestného zasténání nejevil žádné známky zlepšení zdravotního stavu. Není asi moc čemu se divit. Eleanor cítila, jak se jí díky námaze těžce dýchá. Greg a Darios si mohli potvrdit, jak se bezvládná váha i na nosítkách pronese a aby toho nebylo málo, tak i Jill začínala kýchat a mít ucpaný nos. Nejspíše je také alergická na něco s čím tady přišla, nebo přichází do kontaktu. |
| |
| Pochod Jakmile zjistím, že ty kroky nepatřili nepříteli, tak se uklidním a schovám nůž. Jelikož jsem nedostala žádný přímí rozkaz, tak pomáhám tam kde je to potřeba. Při cestě chodbou mám nastražené oči a koukám kolem sebe, nerada bych zase skončila jako svačina nějaké kytky nebo něčeho takového. Jestli se z tohodle dostaneme v jednom kuse a nastartujeme zase nějaký "normální" život a někdo mi bude chtít dát kytku, tak ho asi zastřelím... napadne mě jen. Já jdu jako poslední a hlídám nám záda, kdyby se náhodou něčemu, nás napadnout nebo sníst. Ruku mám u pouzdra, kde mám i nůž abych byla připravená se bránit... tady jeden nikdy neví co a odkud na něj vyskočí. |
| |
| Cesta na ošetřovnu Přikývnu podplukovníkovy. Ohlédnu se dozadu a vidím, že Greg pomáhá doktorce stát. Otočím se na zbytek skupiny a zavolám si někoho z nezraněných, nebo jen lehce zraněných, aby mi pomohl s nosítky s vojákem. Pušku si pověsím na rameno a zvednu s svojí posilou nosítka. Následujeme podplukovníka a ostatní na cestě na ošetřovnu. Zhruba půlhodinu jsme se vlekly chodbami než se ozve podlukovník s tím, že už jsme skoro na místě. Už je na čase, tohle se docela pronese, pomyslím si. Naštěstí jsme nepotkali žádnou další katastrofu. Taky pokud budeme mít štěstí tak najdeme i plukovníka, očekával bych, že ošetřovna bude jeden z prvních míst, které budou zabezpečený. Do tohohle bugru by se vešli všichni s tábora a ještě by tu bylo místo, pomyslím si. Po cestě nás doprovází sténání zraněných a prskání Arlena, k tomu se zepředu přidalo kýchání někoho dalšího, asi alergická reakce na spóry nějaké kytky co se sem dostala. |
| |
| Chodba za chodbou Cesta chodbami je ponurá ne jen díky osvětlení, ale hlavně díky náladě nás přeživších. Byli tady ranění a nemocní a vystresovaní lidé. Už bychom si potřebovali pořádně odpočinout a dát se do kupy. A ta alergie, která postihla Arlena a teď už i Jill nebyla taky nic dobrého. Očima jsem bloudil po stěnách chodeb a snažil se dohlédnout na jejich konec v naději, že už budeme na ošetřovně, nebo potkáme někoho dalšího. "Sestřičko, kde ti jen je konec." Vzdychl jsem v duchu a doufal, že je v pořádku, že nezůstala někde mrtvá ležet v troskách města, ale je někde s nějakou další skupinou. Pohled na vojáka v bezvědomí taky nebyl zrovna přívětivý. Tak nějak jsem si říkal, že ten to máš už v těchhle podmínkách sečtené bohužel. Představa, že by se tady dokázal zotavit, byla dost utopická. Už teď sotva dýchal a v tuhle chvíli jsme neměli ani zdroje ani lidi, kteří by se o něj pořádně postarali. |
| |
| Lékařská sekce Tak jste šli dál, prošli jste jedním blokem a pak druhým. Arlen nepřestával kýchat. A Jill, ta dostávala už spíše záchvaty kašle, který jí dusil, než že by jen kýchala. Nos měla ucpaný a na plicích jí bylo těžko. "Už tam budeme." Ozval se podplukovník, který stále šel v čele. Útěchou bylo alespoň to mírné osvětlení tady a nepřítomnost kytek. Došli jste až k hermeticky uzavřeným dveřím do lékařské sekce. Podplukovník přistoupil, zadal bezpečnostní kód a přiložil ruku. Zablikalo to a dveře se pootevřely zbytky šťávy tak, že jste se mohli protáhnout. Za vámi až s docela nepříjemým zaskřípěním zase zapadly na místo. Ošetřovna působila prázdně a tiše. Ticho však přerušovaly stále intenzivnější záchvaty kašle Jill, která už se kvůli tomu musela opírat o zeď. Když se podívala na svou dlaň, byly tam kapičky krve. "Ta mladá dáma na tom není dobře." Odtušil Yuk, který postával o své provizorní berli opodál. Kašel Jill nepřestával. Do toho stále Arlen kýchal. Jill začínala mít pocit, že se jí chtějí plíce rozkočit. Pálilo jí v nich a řezalo. Nedařilo se jí pořádně nadechnout. A žádné zlepšení nepřicházelo. "Sakra! Jestli máme zjistit, co sní je, tak musíme na sál, ten nejbližší je támhle." Ukázal na dveře na konci krátké chodby. |
| |
| Lékařská sekce Opírala jsem se o Grega, nechtěla jsem ho zatěžovat, ale tahle cesta začínala být opravdu náročná. Slyšela jsem Jill jak kašle, vojáka, jak kýchá. Byl v tom značný rozdíl. Jill se začínala dusit, dávit, začínala na tom být podezřele zle, zničehonic. Zadívala jsem se jejím směrem, ale moc dobře jsem na ní neviděla. Když se ozval Yuk, zamračila jsem se ještě víc. „ Gregu… nevídíš, jestli jí nemodrají rty a prsty na rukou?“ Promluvila jsem k němu a pokusila jsem se přes něj zahlédnout Jill a její ruce. Začínám mít obavu, jestli to není embolie. Pustila jsem se Grega. „ Baterku. Špatně tu vidím…“ Došla jsem k Jill, trochu skrčená, sama jsem měla velké bolesti, ale nestěžovala jsem si. „ Bolí tě na plicích? Zhluboka se nadechni.“ Zadívala jsem se jí do očí a položila jsem jí ruku na čelo. Prohlédla jsem ji, jestli se potí, má horečku… Pak jsem ji chytla za dlaň, a podívala se jestli tam má krev. Sáhla jsem jí k žebrům. „ Tady to bolí?“ Sklouzla jsem pohledem k jejím očím a nakonec jsem se zaměřila na barvu rtů a prstů. Obrátila jsem se na velitele. „ Odneste toho vojáka na sál, sundejte z něj oblečení, rozstříhat, moc s ním zbytečně nehýbejte…“ Obrátila jsem pozornost k Jill. „ Nachystejte mi Heparin… kolik vážíš?“ Podívala jsem se na Grega. „ Vezmi ji.. za chvíli se složí, musíme se dostat k léčivům, jestli tu nějaká vůbec jsou. Doufám, že ano..“ |
| |
| Hepčík! Pokračujeme a já jsem poprskaná jak se alergie zřejmě šíří z neznámé rostliny která je velmi agresivní,botanika nebyla nikdy můj obor a náš jediný doktor je v současné době i pacient.A jak jdu tak je kýchání čím dál pravidelnější,být to jiná situace ... no tuhle myšlenku odložím protože začínám kýchat taky.Ta alergie se zřejmě šíří podobně jako spóry které to vyvolávají.Dobrá zpráva je že se blížíme k cíli,světlo aspoň trochu svítí a žádné masožravé kytky ani jiné bestie tu nejsou. Teď bychom se jim asi sotva ubránily. Dobrá zpráva je že ošetřovna je neprodyšně uzavřená aby se ven nebo dovnitř nedostal žádný mikrob špatná zpráva je že můj kašel se nelepší,ale spíš horší.Brzy se dostanu do stavu že se budu chtít omluvit každém koho jsem potkala a zeptat se zda je tu někdo kdy by mi byl schopný dát rozhřešení.Nepřeháním kašel se čím dál zhoršuje nemám sice medicínské schopnosti,ale vím že to nevypadá dobře. Nejsem sama kdo to ví ... poražena kašlem ... Potom se mně ujme Eleanor přikývnu a zhluboka se nadechnu i když to není vůbec příjemné.Potom opět přikývnu,jsem ve stavu že bych se ráda omluvila za něco co jsem provedla ovšem jsem ráda že dýchám aniž by to vyvolávalo příliš velkou bolest. „Pa ... de ... sát ... šest ...“pokusím se odpovědět. „Dě ... kuji a pro ... miň ...“odpovím když jsem předaná Gregovi a dál se už k tomu vyjadřovat nebudu protože mluvení je najednou velmi náročné. |
| |
| Ošetřovna Neseme zraněného vojáka za podplukovníkem za neustálého kašle a kýchání Arlana a Jill. Jestli o nás zdejší potvory nevěděli, tak teď už vědí, pomyslím si. Sice nejsme zrovna nejtišší skupina, ale kýchání se rozléhá mnohem dále. Po chvíli cesty nás podplukovník upozorní, že už jsme skoro na místě a další chvíli na to narazíme na hermeticky uzavřené dveře do ošetřovny. Podplukovník zadá heslo a dveře mají ještě dost šťávy na to aby se trochu pootevřeli. Všichni se protáhnou dovnitř i když mi máme se zraněným vojákem trochu větší problém a musíme pronést vojáka a nosítka zvlášť. Vypadá to že tu ještě trochu energie zbylo, jinak nevím jak bychom se dostávali dovnitř, pomyslím si. Nemáme žádné nástroje, kterými bychom je mohli vypáčit i kdyby jejich zámek už nefungoval. Položíme zraněného zpět na nosítko a rozhlédnu se po ošetřovně. Doktorka, sama ne v nejleším stavu se vydá k Jill, aby ji pomohla s jejím neustále se zhoršujícím kašlem, během toho se obrátí k nám ať zraněného přeneseme na sál a zbavíme ho oblečení. Sam, vezmi za mě nosítka. Půjdu první nechtěl bych vlézt do nějakého hnízda, obrátím se na Sam a sundám pušku z ramene. Odjistím ji a jako první zamířím do sálu na který ukázal podplukovník, abych se ujistil, že tam skutečně nic není než tam pustím zraněné. První bychom se asi měli postarat o doktorku, pokud přijdeme o ni, tak zemře mnohem víc lidí, pomyslím si. Ale zase nevíme kdo všechno je s plukovníkem, třeba je v jeho skupině i nějaký ten doktor, proběhne mi hlavou ještě i když to může počkat než se přesvědčím, že je ošetřovna bezpečná. |
| |
| Zhoršující se situace "Nevypadá to, že by modrala." Odtušil jsem, když jsem se podíval na Jill, ale pro jistotu jsem si od ní udržoval bezpečný odstup. Přece jen kdo ví, jaké svinstvo tady mohla chytit. Slovo heparin znám, vím, že je to lék, ale to je tak všechno. Jak vypadá, nebo něco bližšího k němu.....na tyhle věci byla vždycky ségra. Rozhlédl jsem se po našem osazenstvu. "To budou teda pěkně bitevní podmínky, jeslti chce někoho hned operovat. Určitě tu nebude nic sterilního a hlavně ten chlápek je na tom fakt špatně." Slétl jsem očima na vojáka, který spíše dodýchával, než že by žil. Bylo hezké, že mu dávali naději, ale jeho procentuální šance na přežití byla hodně blízká nule, alespoň dle mého neodborného odhadu. Snažil jsem se ostatním moc nepřekážet. Neustálé kašlání našich dvou členů mě však docela dost znervózňovalo. |
| |
| Když jde vše do kopru Podplukovník se rozhlédl po všech přítomných. Darios vyrazil kupředu prozkoumat sál ošetřovny, aby nedošli ostatní k úhoně. Sam za něj přebrala nosítka. Jill se dále dusila a nedařilo se jí rozdýchat, ale nemodrala, když zakašlala utkvěly jí na dlani kapičky krve. Tohle bylo zlé hodně zlé. "Lidi?.....Hepčí......Nějak mi není úplně.....ychhhh..." Kýchal Arlen a přichytil se zdi, protože se začal motat a pčikání přecházelo pomalu také v dušení. Jak se zdálo, tak měl ten samý problém, jako Jill. O okamžik později si Sam všimla dalšího problému. Hruď raněného vojáka se přestala zvedat. "Musíme s nimi něco udělat a hned!" Přelétl očima situaci Juk a nevěděl jestli raněným pomáhat na nohy, nebo ne. "Co když chytli něco, co je nakažlivé." Usoudil po jednou a držel se od kašlající dvojce dál. "O důvod víc dostat je na sál a pak případně do izolace." Odtušil podplukovník. Mezitím Darios obezřetně odsunul dveře do sálu a vstoupil pomalu dovnitř. Bylo tu příšeří a ticho, jen bezpečnostní nouzovky svítily a ozařovaly operační sál. Byl prázdný, nikdo nikde, žádní dinoši. Ani plukovníkovi lidé, prostě prázdno. Až po chvíli si všiml na zemi ležící mrtvoly, která mohla být předtím nějakou ženou, dost možná místní vědkyně, nebo lékařka, která si však dle všeho sama prostřelila hlavu. |
| |
| Nemodrala, ale kašlala a bolelo ji na plicích.. Infekce? „ Dobrá úvaha, Juki.“ Podívala jsem se na něj a pak na Jill a toho kašlajícícho vojáka. Dobře… dobře… nepanikařit. „ Musíme předpokládat, že to máme všichni. Každý přes ústa aspoň kus hadru. Pokud začnete kašlat, držte se od sebe.“ Začala jsem se hrabat v brašně. „ Na ten heparin se vykašlete… Najděte dezinfekci. Vyčistěte stůl, musíme se postarat o toho vojáka.“ Podívala jsem se na toho, kterému se přestala zvedat hruď. Do hajzlu… Zatla jsem zuby a rozešla jsem se prudším krokem rovnou za Dariem, nehledě na podplukovníka, na kohokoliv. Jestli nebudeme jednat dostatečně rychle, umře a možná ne jen on. „ Tady kýchající duo musí zůstat mimo místo, kde otevřu toho vojáka. Nejlíp aspoň tři metry od dveří. Nachystejte jim židle a pokuste se najít jakékoliv ochranné prostředky. Bude to nutné pro všechny.“ Vešla jsem za Dariem, vzhledem k tomu, že se neozývala žádná střelba ani nic jiného. Snad mě tam nic nesežere. Pohled na mrtvolu mě malinko vykolejil. Překvapeně jsem stoupla stranou od dveří. „ Co se jí stalo?“ Zeptala jsem se. Rozhlédla jsem se kolem, jestli nejsou popsané šuplíky nebo skříňky. Určitě tu bude něco z toho, co se nám bude hodit. |
| |
| Operační sál Za mnou začíná kašlání a panika, ale nevěnuji tomu teď pozornost. Plně se soustředím na to, abych zastřelil to co by na mě případně skočilo. Opatrně otevřu dveře a přelítnu pohledem místnost zatímco pušku mám v pohotovostní pozici. Po prvotní kontrole vstoupím na sál a provedu podrobnější prohlídku místnosti. Žádné dinosaury nenajdu místo toho narazím na mrtvolu ženy, možná vědkyně nebo ošetřovatelky, která se tu zastřelila. Pokleknu k tělu a zkontroluji ho. Důležité by pro mě bylo jestli bych našel stopy zubů. Odpočívej v pokoji, pomyslím si a znovu vstanu. Přejdu ke dveřím. Sál je v pořádku můžeme ho použít, prohlásím a podívám se na situaci ve vedlejší místnosti, která se mezitím zhoršila jak začal kašlat i Arlen. Nebo alespoň víc než předtím. Podívám se na podplukovníka a pak přeběhnu místnost k doktorce a Gregorovy. Mohu nějak pomoct? Sál je bezpečný. Mám se podívat po nějaký lékách? Zeptám se a podívám se na kašlající. Něco proti alergii? Nebo něco silnějšího? Odtuším. |
| |
| Průser za průserem Situace se vyhrocovala o to více. Už byl předpoklad, že to čím trpí naši dva kýchalové máme taky.Vzal jsem si přes ústa alespoň šátek, který jsem měl u pasu pro štěstí. Nebylo to nejlepší, ale alespoň něco. Draios a Eleanor vyrazili obhlédnout ošetřovnu. My zůstali se zbytkem. Pohled mi mihotal mezi jednotlivými našimi raněnými. "Sakra, šance, že to zvládnout všichni je fakt malá." Oči mi doputovaly na vojáka, který na tom byl nejhůře. Hruď se nezvedala. "Do hajzlu! Odchází nám! Rychle na zem s ním. Třeba se nám ho podaří ještě nahodit!" O okamžik později jsem už rozepínal košili tomu domarasenému vojákovi, možná mu ještě více ublížím, ale co, víc jak mrtvej stejně nebude, takže jsem začal s masáží srdce. "Eleanor! Máme tady problém!" Křikl jsem z chodby, ale neustával jsem v práci. Základní výcvik v první pomoci jsem měl, něco mi vysvětlila i sestra, ale naživo je to vždy něco jiného. Čekal jsem jen okamžik, kdy rupne nějaké žebro. Ten chlap byl praticky mrtvej, šance, které jsem mu tímhle dával byly možná, snad v řádů procent. |
| |
| Nastal shon. Až moc velký shon. Voják přestal dýchat, já to vidím. A ostatní taky. Greg se k němu vrhl, to křupnutí žeber bylo slyšet až sem. Často se zlomí... " Pokračuj v masáži. Vzhledem k tomu, že tu nemáme nikoho, kdo by nachystal sál, musíš se postarat, aby mu to srdce jelo aspoň nějak, Gregu. Já nachystám všechno ostatní." " Jill a tady voják nesmí vlézt na ošetřovnu. Všichni si dejte cokoliv před pusu, rukáv, kapesník, je to jedno. Nevím, co těm dvěma je, ale v tuhle chvíli je priorita zachránit život tomu vojákovi. Darie, najdi dezinfekci, umej a vyčisti si ruce, vyčisti ten stůl, co tam je. Pak vydezinfikuj nástroje." Nadechla jsem se a vyrazila jsem hledat všechno, co bude potřeba k tomu, abych tomu chudákovi zachránila život. " Máte tady někdo nulu negativní?" Hlavně ať to není Jill... " Podplukovníku náhodou nevíte, jakou krevní skupinu má, že? Není to napsané náhodou na známce?" Zavolala jsem z našeho provizorního sálu. Přitáhla jsem si stolek a začala hledat defibrilátor, jestli tu vůbec je. Tohle místo nevypadá připravené na to, že by se tu mělo operovat, ale snad... snad... Jak ho udržím na živu, když nemám ani nic, co by mu kontrolovalo tep a životní funkce? Tohle je fakt něco jinýho než když mám sál přichystaný a jen si přijdu odoperovat. Nic o tom člověku nevím, nevím jestli není nějak nemocný, i když by neměl být... " Přineste ho sem!" Přitáhla jsem vozík ke stolu a pohled mi padl na mrtvou doktorku. Proč jenom si vzala život... Sáhla jsem po intubaci, ale ruce jsem stáhla, aspoň trochu jsem si je, než přišli, očistila a vydezinfikovala. Jakmile chlapa položili na stůl, pustila jsem se do intubace a následného připojení vaku, abychom mu byli schopní vehnat vzduch do plic. " Pokračuj v masáži... Pokuste se najít defibrilátor. Juki... budeš se starat o vak. Vyčisti si ruce." Rozkázala jsem mu a předala jsem mu vak, napojený na intubaci ve vojákových plicích. Ze své brašny jsem vytáhla stříkačku a několik ampulí. Většina léků a věcí, která s námi přišla je zničená, tohle bylo minimum z toho, co jsem potřebovala, abych zachránila tomu muži život. Všechno moje vybavení... všechno bylo pryč. Přes ten všechen adrenalin jsem úplně zapomněla na sebe. Bolest jsem cítila to jo, ale mozek mi nějak přepl. Bojovala jsem o život toho muže a svůj nechala napospas osudu. Ale složila jsem přísahu... Namíchala jsem ve stříkačce driák, který by snad mohl srdci toho muže pomoct a podala mu lék do žil. Jestli se nám ho nepovede nahodit do pár minut je po něm. Ale já bojovat nepřestanu do poslední chvíle... |
| |
| Operační sál Sotva se dostanu k doktorce a zeptám se jestli nechce pomoct, tak si všimnu, že zraněný voják je mimo a Greg se mu snaží dát umělou masáž. Spolknu nadávku, jako bychom na tohle měli čas. To jsi to nemohl vydržet ještě chvíli? Prohodím v duchu a obrátím se zpět k doktorce, která na mě promluvila, ať najdu dezinfekci a připravím sál. To zvládnu, přikývnu a rozběhnu se zpět na operační sál, abych vše připravil. S dezinfekcí jsme se všichni už setkali a i když mají doktoři popsány svoje léky nesmyslnými názvy, tak bych neměl mít problém ji najít. Pokud ne přímo dezinfekci, tak alespoň čistý alkohol, ani jedno si po čichu nemohu splést. Jakmile něco najdu, tak začnu podle příkazů doktorky připravovat náčiní co tu najdu. Nemám nejmenší ponětí co za nástroje bude potřebovat tak prostě očistím vše co najdu a stůl, aby na něj mohli položit vojáka. Ještě nejsem hotový když už sem dorazí doktorka a volá na ně ať přinesou vojáka sem. Pomohu jim s jeho tělem na stůl a jsem doktorce dál k ruce. S krevní skupinou ji nepomohu, mám jinou. |
| |
| Všechno jde do kopru Pomáhám všude, kde mohu a kde se dá. Nijak nic nekomentuji, protože k tomu není co říct, prostě se všechno začíná kazit. Jedna žena začala dost šíleně chrchlat a Arlen se k ní přidal. Trochu se zamračím. Pokud je to nějaká infekce... tak já s Arlenem chvíli cestovala... napadne mě a trochu se oklepu. Ano mám strach, že tu věc jsem chytla taky. Podívám se na hrudník vojáka na nostíkách... nedýchá. "Přestal dýchat!" křikla jsem na doktroku aby si toho všimla, protože měla plné ruce práce s těm chrhlajícmi. Pomohla jsem Dariovi s vojákem na stůl, ať jsem k něčemu užitečná. "Já mám..." odpovím k doktorce. "Nulu negativní..." doplním. |
| |
| Když jde vše do kytek Následující sled událostí byl rychlý a nekompromisní. Greg se snažil nahodit mrtvého vojáka, zatímco Eleanor a Darios chystali sál. Podplukovník s dalším vojákem zajišťovali prostor. Yuk instruoval civilisty k dalším přípravám sálu a sterilizaci některých nástrojů, sám šel po vak, který po něm chtěla El. S oporou hůlky se pohyboval, alespoň nějak. Když Darios a Greg začali přenášet exujícího vojáka do sálu, Jill se rozkašlala mnohem více a začala se dávit. Musela se opřít rukou o stěnu a po dalším zakašlání ulpěl na stěně odpudivý slizký zelený....houbovitý?....hlen, ze kterého začínalo něco růst. Jill dál kašlala a šla do kolen. Pak jste si všimli, že Arlen se dusí kašlem také a a celý se třese zády opřený o protější stěnu. "Je to....uhh....uh....yyyuuu....ta kytka.....k čertu....uh uh uhu." Kašlal a složil se k zemi. "Všichni dovnitř!" Zařval podplukovník nekompromisně a sám drapl za rameno vojáka, který ho kryl a strčil ho na ošetřovnu. "Uh...uh....grryyyrrrch pomo-zte...." Snažila se k vám natáhnout Jill ruku, ona divná plíseň se začala šířit docela rychle po zdech. Arlen už jen ležel a třásl se na místě, jako by ho něco trhalo zevnitř. "Je mi líto." Zachmuřil se podplukovník a ustoupil na ošetřovnu a bouchl do nouzového ovládání dveří a ty se se zasyčením bezpečně zavřely. Jelikož však byly prosklené, stejně, jako jiné průzory na ošetřovnu, mohli jste vidět, jak se plíseň šíří chodbou a Jill i Arlen zůstávají v posledních záškubech ležet s vytřeštěnýma očima na zemi. "K čertu." Zavrčel podplukovník a odvrátil se od toho všeho. Mezitím Greg a Yuk se snažili stále oživit toho chlápka. Sam se připravovala na transfuzi krve. El zjistila z jeho známek, než má krevní skupinu AB. "Asi chytám pulz ale strašně slabý. Nevím jestli to zvládne." Prořízl ticho Yuk, který dál stlačoval měch. |
| |
| Umírání v poslední naději Vše se zvrtlo. Arlen a Jill. Oběma se prudce zhoršil stav, strašně rychle je to složilo k zemi. Všichni jsme s nimi byli, kašlali na nás. Je jen otázka času až kýchne kdokoliv tady. Zaměřila jsem se na ženu, která se přihlásila s nulou negativní. „ Skvěle… pokud se složím, možná mi zachráníte život taky… jsem nula negativní, ale v tuhle chvíli ne moc vhodný dárce.“ Vydechla jsem k ženě. Jill i Arlen zůstali uzavření za dveřmi. Neviděla jsem tam a popravdě v tuhle chvíli jsem na to neměla ani nervy. Kam jsme to proboha vlezli… Slyšela jsem Jill jak prosí o pomoc, ale nedalo se nic dělat. „ Dobrá zpráva Yuki, pomáhej mu dál. Gregu nech ho teď jet samotného, ale buď připravený pokračovat… Prozatím… rozstříhejte to triko co má… bylo by to jednodušší, kdybych nepřišla o vybavení… Putoval se mnou celý operační sál a přístroje typu rentgen, sono a další… Všechny nástroje… “ Zaúpěla jsem potichu. „ Podplukovníku, vydezinfikovat ruce… Pomůžete mi s transfuzí…“ Ženě jsem ukázala, aby se usadila na skříňku podél zdi a dotáhla z vozíčku jsem vzala dost nechutně velkou jehlu, hadičku s pár udělátky a transfuzní sáček, položila jsem to vedle ní. „ Zacvičte. Bude to nepříjemné… někdy u toho trnou ruce, motání hlavy, malátnost… Vzhledem k tomu, že nemáme čas a pravděpodobně tu ani testování není, budeme doufat, že je všechno v pořádku…“ Podívala jsem se na ní, když jsem jí nad loktem ruku přišrktila, rozcvičila jí a zalovila v brašně. Vytáhla jsem pěnový masážní míček a dala jsem jí ho do dlaně. „ Nic lepšího teď nemám… Mačkat.“ Spojila jsem celý obvod hadiček, vydezinfikovala místo, odkud jí krev začnu odebírat a rozbalila tu širokou jehlu. „ Supermoderní medicína, co…“ Uchechtla jsem se. Zkontrolovala jsme žílu, kam jí hodlám jehlu zavést a se vší opatrností mě vlastní jsem jehlu zkušeně zavedla do žíly. Po mě modřiny nezůstávají, i když ono zavedení nic moc. A vzhledem k tomu, že jí tam zůstane zavedená samotná jehla, bude muset chvíli vydržet. Přilepila jsem jí hadičku i s jehlou k ruce, nechci, aby se jí to vyrvalo a všechno tu bylo od krve. „ Držte ruku nataženou, ať se zbytečně nezraníte...A mačkat ten balonek trošku to zrychlí proudění.“ Povolila jsem na hadičkách několik spon a sáček podala podplukovníkovi. „ Držte to pod úrovní srdce a jehly… Občas pohoupat. Kdyby ztrácela vědomí, položte ji na skříňku.“ Ukázala jsem mu, jak a s tím jsem se vrátila k vojákovi. Snad už stihli to jeho oblečení rozstříhat. Znovu jsem si vyčistila ruce dezinfekcí. Začala jsem shora, žebra, jestli jsou polámaná, pak břišní dutinu, jestli je tam nějaké ztvrdlé místo, mohlo by to být vnitřní krvácení, poškození orgánů. Musím najít to, co ho ohrožuje přímo na životě…Tohle není vhodné místo na to, ho tu otevřít, ale už jsme přišli o dva v celkem dobré kondici, teď mám přijít i o toho, co je ve špatném stavu? Rozhodně ne… |
| |
| Nebezpečí je všude.. Tak si začínám říkat, jestli by to nebylo bezpečnější venku s těmi raptory, než tady uvnitř...s kytkami a divnou nemocí... nebo co to sakra je... každopádně se to rychle šíří a podplukovník udělá to co se dalo čekat... zavře dveře a Arlena s tou ženou nechá venku zemřít...nešlo je zachránit. Já posmutním, když sleduji Arlena, protože on mi zachránil život... kdyby se tam neobjevil, skončila bych jako svačina jedné z těch kytek. To už se mi, ale věnuje doktorka. Dělám, vše co mi řekne, procvičím si ruku a mačkám míček... sedím na skříňce. Mírně zkřivím tvář bolestí když mi "napíchne" žílu, ale bolest jsem už zažila horší... Už se nekoukám směrem ke dveřím, nemohu... Sleduji vojáka, který sotva dýchá.. Alespoň ty přežij... napadne mě jen, ale nemohu dělat víc než jen dávat krev. Nikdo z nás nemůže nic moc udělat. Podívám se na Daria a pak na podplukovníka. Co plukovník, je v pořádku? přemýšlím, ale nezeptám se nahlas... Je v celku pravděpodobné, že to se mnou sekne, vzhledem k nedostatku jídla, vody a odpočinku, ale za záchranu toho vojáka to stojí... |
| |
| Tvrdé zásahy Jakmile přistál zraněný voják na stole, snažil jsem se udělat vše proto, abych mu vrátil životní funkce. Yukova pomoc byla také více, než vítaná, protože už tak to byla zabíračka. Zahlédl jsem periferně, co se děje na chodbě a jak podplukovník zavřel dveře ošetřovny a odsoudil dva z nás k jisté smrti, abychom my ostatní mohli žít. Zatnul jsem na okamžik čelist a odvrátil jsem se, abych mohl pokračovat v masáží. Až když se voják chytl a já zaslechl slova El, trošku jsem se v odtáhl. Z kapsy jsem vytáhl malý zavírací nožík a rozpáral jsem postupně vojákovo tričko a pak jsem odstoupil více, abych udělal místo Eleanor. "Je na tom fakt bídně, jestli to přežije bude to zázrak......jednou doufám, že se ty spóry z té kytky nedostanou i sem, jsme tu jak o myši v akvárku." Zadíval jsem se na skleněnou tabuli dveří, kterou bylo vidět ven na těla našich mrtvých společníků. "Asi by měli přidat pár průvodních věcí do brožury, aby si to lidé lépe rozmýšleli, jestli sem opravdu chtějí za "lepším"." Odtušil jsem a zůstal jsem poblíž při ruce, kdyby mě bylo potřeba. Sestra mě něco málo naučila, takže úplně levej jsem nebyl, na druhou stranu,, ani jsem si v těchhle věcech moc nevěřil, takže jsem byl trošku rád, když si Eleanor vybrala za asistenta prozatím podplukovníka. |
| |
| Omlouvám se za prodlevu posun dodám, jak to půjde. |
| |
| Peklo v akvárku Následující okamžiky byly těžké plné stresu a napětí. Plné obav o své životy, nebo o život operovaného. Nejistoty, jestli místnost udrží tu nenasytnou podivnou kytku venku, nebo si najde skulinku a všechny vás zde zahubí. Přes onen tíživý pocit, že jste tady v podstatě uvězněni se prakticky nešlo dostat. Někteří z přítomných potřebovali větší, či menší důkladné a odborné lékařské ošetření, které v tuto chvíli Eleanor nebyl schopna vzhledem k prostředkům a vlastnímu stavu poskytnout. Navíc kdokoli z vás mohl být také nakažený a tedy by bylo jen otázkou času, kdy se to projeví a rozšíří dál. Transfůze krve byl první krok, který jste mohli učinit k tomu,a byste umírajícímu vojákovi alespoň trošku pomohli. Eleanor si byla však více, než ostatní jistá, že pokud nebude mít přístup k lepšímu vybavení, antibiotikům a podmínkám, tak ten voják určitě nepřežije. Minuty se vlekly a atmosféra těžkla. Rostlina se rozšířila do blízkého okolí a zamořila chodbu, kde jste ještě před chvílí byli. Pak jste najednou uslyšeli, jakoby tlumené hučení, které se blížilo. Pak zpoza rohu chodby vyšlehly na všechny strany plameny, které olízly stěnu, ti, kteří byli blízko k ní možná poděšeně uskočili. Až v následující chvilce jste uviděli několik osob v dýchacích maskách, přičemž dva z nich měli v rukou plamenomet a na zádech s bombou, doslova vypalovali do základů celou chodbu. Soudě dle uniforem šlo o vojáky, ale přes masky jste v nich nepoznali nikoho známého. Jeden z nich zdálo se, že jde o ženu, přistoupil ke dveřím od zaklepal na sklo a pak ukázal na prstech, že vše bude OK. Jeho společníci pokračovali ve vypalování oblasti. Zbytečky kytek a těl vašich mrtvých přátel za nimi zůstaly, jako jediný důkaz jejich přítomnosti. Žár jste cítili i přes sklo. "Panečku! Kalavérie s plamenomentem! Tak to má bejt!" Zaradoval se podplukovník, který slétl pohledem k chodbě. "Snad mají zdravotnický materiál a pár dalších doktorů a zbraní." Odtušil, hukot postupně ustával a další zaklepání bylo prosbou, abyste otevřeli dveře. |
| |
| Operace a chaos Zatímco máme plné ruce práce s přípravou operačeního sálu do alespoň trochu použitelné formy a přenosu zraněného vojáka na stůl, tak se to ve vedlejší místnosti dost zvrtne. Pustíme se s Gregem k přenosu vojáka když se oba ukašlaní pacienti začnou prudce zhoršovat a podplukovník rozhodl, že je zamkne venku a nechá je zemřít. Ne že by se jim nějak dalo pomoct a obětovat pár členů je lepší než ohrozit celou skupinu. Sklopím oči k zraněnému vojákovy a pokračuji s jeho přepravou na sál. Alespoň ty bys to mohl přežít. Drž se chlape, pomyslím si a přemístíme ho na stůl. Zatímco doktorka připravuje transfer krve od Sam, tak nám řekne ať vojáka zbavíme trika. Greg vytáhne nůž a začne ji rozřezávat. Pomůžu mu s sundáváním rozřízlých kusů. Na jeho poznámku o brožůře se ušklíbnu. Třeba exotické rostliny? Poznamenám. Jsem doktorce k ruce a když zrovna nic nepotřebuje tak nakouknu ven do vedlejší místnosti, kde je značně mizerná nálada. Doufejme, že to není přenosný vzduchem, jinak je jedno co uděláme, pomyslím si. Dobrá zpráva je že zatím nikdo jiný neprská nebo nelapá po dechu. Po chvíli mou pozornost přiláká světlo venku a netrvá dlouho kdy se první plameny dostanou k prosklené části dveří. To je dost, že se taky ukázali, poznamenám i když nevíme kdo přesně to je, tak nás plukovník už kontaktoval a setkali jsme se s jeho lidmi. Kdo jiný by tu byl zalezlí. Když je vše hotovo, tak skupinka zaklepáním požádají o otevření dveří. Je to moudrý pane? Obrátím se na podlukovníka. Nevíme jak se to přenáší a kdo všechno se stihl nakazit. Mohli bychom ohrozit plukovníkovu skupinu, pronesu nepopulární návrh plně si vědom, že jejich pomoc potřebujeme. |
| |
| Odpočinková vlaječka vyvěšena, budeme pokračovat, jen je to teď nějaké náročné. |
| |
| Peklo v akvárku Podplukovník slétl pohledem na Dariose a pak zpátky na dveře, na které klepali vaši zachránci. "Mám stejné obavy ohledně možného šíření, ale pokud zůstaneme zavření tady, nebudeme mít dostatečné prostředky k tomu, abychom odhalili zdali nakažení jsme. A ten muž na tom stole pravděpodobně zemře. Péče, kterou mu jsme schopni poskytnout je jen provizorní. Bude potřebovat antibiotika, kapačky a další péči. Nic z toho mu nejsme schopni poskytnout tady." Odtušil podplukovník a jeho čelo se svraštilo, když se ustaraně zamračil a přemýšlel, co je menší zlo. Zdálo se však, že ženě v obleku, která se na vás dívala skrze dveře snad došlo o čem se bavíte a ukázala vám v ruce nějaký malý přístroj, který vypadal, jako čtečka. "Biochemický skener? To by mohlo fungovat a mají ochranné obleky, takže je bychom neměli ohrozit." Ozval se zezadu místnosti Yuk, který také pozoroval dění u dveří. "Dobře v tom případě je asi rozhodnuto. Otevřeme a necháme se vyšetřit." Vyťukal do ovládání dveří podplukovník kód a ty se odemkly. Následně když se otevřely, udeřil vás do nosu puch spálených rostlin a masa. Žena v obleku zapnula skener a projela jím podplukovníka a pak počkala až to pípne a přikývla. "V pořádku. Další." Slyšeli jste její zkreslený hlas přes neprůhledný oblek. Podplukovník poodstoupil a kývl na vás, že jste na řadě. |
| |
| Ošetřovna Na moji poznámku mi to podplukovník odsouhlasí s tím, že potřebujeme zraněného vojáka dostat někam kde se o něj mohou opravdu postarat. Taky doufám, že to přežije. Jen nevím jestli ohrozit celou další skupinu je dobrý nápad, pomyslím si i když nahlas už nic neřeknu a místo toho jsem dál k ruce doktorce a dělám co mi řekne, abych ji ulehčil práci zatímco se snaží zachránit co se dá. Teprve až když Yuk prohlásí nahlas že mají biometrický skener, tak si trochu oddechnu. S tím mohou jednoznačně určit kdo všechno je nakažený. Slyším že podplukovník je pustí dovnitř a pípne odtamtud přístroj. Po chvíli napětí se ozve že je v pořádku. To je dobře. Pokud podplukovník je v pořádku, tak asi budeme taky. Pokud by to bylo prudce nakažlivý, tak jsme všichni nemocní, pomyslím si. Jelikož pomáhám doktorce, tak se nehrnu se otestovat a nechám zbytek skupiny jít první, než vojáka nějak stabilizujeme, aby se dal přenést. |
| |
| Terarium Dělala jsem všechno pro to, abych zachránila život vojákovi, když už jsme se s ním dostali tak daleko. Přeci ho teď nenechám skápnout, když jsme udělali tolik. A přesto tak málo. Potřeboval by pořádné ošetření a tomu se mu tady… nedostane. Ne když brzy nejspíš skončím vedle něj. Cítila jsem nepříjemnou bolest na plicích. Ten zvuk, který se ozval, to tlumené hučení jsem tak nějak přešla, víceméně všechnu mojí pozornost udržoval voják, moje plíce a pravidelné kontrolování dechu a tepu toho nebožáka. Překvapil mne podplukovník, když oznámil, že nově příchozí je „kavalerie“ s plamenometem. Takže se mi spojilo i to, co bylo ono ignorované hučení. Přišlo další maso do mlínku… ehm… snad naše záchrana. Třeba nějaký další lékař? V aspoň trošku lepším stavu, než jsem já? Prosím prosím… Nechtěla jsem za žádnou cenu začít blouznit tak jako Jill, jejíž tělo bylo před malou chvílí zpopelněno, ale vážně byl problém soustředit se na vlastní dech, když mi přinášel tolik bolesti. Podplukovník se rozhodl, že otevře, vzhledem k tomu, že byl informován o vybavení oněch vojáků. Ten neuvěřitelný smrad, který se vyvalil do našeho malého vydezinfikovaného obludária, mě přetáhla po obličeji nedlouho po té. Vážně jsem měla co dělat, abych nenazvracela na svého pacienta, takže jsem se pro jistotu otočila a zakryla jsem si pusu i nos. Rozhodně jsem se nevrhala nikam od svého pacienta jako první, vzhledem k tomu, že jsem to potřebovala trochu vydýchat a udržet se i na nohou a udržet muže na živu. Dokud nebylo potřeba kontrolovat mě, nebo případně vojáka, nehnula jsem se z místa. |
| |
| Akvárko Jak se zdá kavalérie v ochranných oblecích nás přišla zachránit. Ne že bych tedy chtěl dopadnout, jako ti tam venku usmažený na škvarek. Puch, který se linul do místnosti po tom, co podplukovník otevřel byl strašný. Sevřel se mi žaludek, musel jsem potlačit pachuť žluči na jazyku. Snažil jsem se soustředit na pomoc Eleanor a alespoň trošku tak odpoutat myšlenky od toho strašlivého výjevu. Započala kontrola toho, jestli jsme se stihli nakazit. Měl jsem jisté obavy, že ano ale snažil jsem se stále doufat, že to bude v pořádku. Bylo mi však líto Eleanor, jako lékař se neskonale i přes svůj špatný zdravotní stav snažila dát toho vojáka dohromady, ale všichni jsme viděli, jak kritický je jeho stav. Jak malou, pokud nějakou, šanci na přežití má v těchto podmínkách. Vzhlédl jsem od vojáka a Eleanor a pohlédl na ty v oblecích. "Až to tady doděláte potřebovali bychom docela dost lepší medicínské vybavení a pokud možno někoho, kdo se v tomhle trošku vyzná. Naše doktorka je na tom sama docela špatně." Upnul jsem vážný pohled s prosbou v očích na příchozí. Takhle to nemůže dál pokračovat. "Kdy jsme to naposledy spali? Přijde mi to teď strašně dávno." Zamrkal jsem. Počkal jsem až na mě přišla řada a nechal jsem se také oskenovat, abych mohl s napětím očekávat výsledek. |
| |
| "Úkryt" Já seděla na skříňce s napíchnutou rukou a jen sledovala co se děje. Pytlík, který se pomalu plnil krví, ležel vedle mě. Ve chvíli kdy se otevřeli dveře tak se mi udělalo dost mdlo. Byla jsem bílá jako stěna a měla jsem co dělat, abych nezačala zvracet. V tuhle chvíli jsem se nemohla hnout, takže poslušně počkám na oskenování tady, mezitím však sleduji toho vojáka. Dostaň se z toho chlape, neumírej nám tu... pomyslím si a pak dál sleduji dění v místnosti. Je pravda, že tady nemůžeme zůstat... není tu jídlo ani voda... a o lékařském vybavení ani nemluvě. "Pane, máte tušení co se stalo? Proč ti masožravci zaútočili? Já měla vždy dojem, že tyranosauři a podobné potvory jsou samotáři..." zeptám se. |
| |
| Peklo v akvárku Dívka v obleku vás postupně všechny oskenovala, ale jak se zdálo naštěstí všichni jste byli na testy přítomnosti kytek negativní. Zraněný voják na tom byl dost bídně, ale zatím se držel. Jestli to přežije bude to zázrak, ale nebyl žádný předpoklad, že by se po tomhle všem ještě měl možnost vrátit se do aktivní služby. "Všimla jsem si a uděláme, co bude v našich silách. Když je to tu zajištěné můžeme sem pustit transportní tým, aby vám s tím pomohl." Ohlédla se na svého kolegu v obleku, který mírně přikývl. "Jen ještě musíte chvilku počkat, přesuny mezi částmi základny jsou obtížnější, jak jste si mohli všimnout. V mezičase se pokusím vám být k ruce, tak jak to půjde." Pak se lehce dotkla ramene Gregoriana. "Jsem ráda, že jsi v pořádku Gregu." Vzápětí však toto utonulo v reakci podplukovníka, který věnoval pozornost Sam a mírně si povzdechl. "Dobrý postřed Dreamfull. Je pravda, že je to nezvyklé. Tyranosauři bývají zpravidla samotáři. Jediná období, kdy je jich více pohromadě je, když mají malé a to se o vylíhnutá mláďata stará stejně jen matka. Koordinovaný útok Tyranosauřího stáda je něco.....nevídaného. Buď se všechny naše studie na zemi mýlily, nebo došlo k něčemu, co je evolučně přinutilo změnit způsoby chování. Obě možnosti mne zneklidňují." Vysvětlil své obavy podplukovník. "Za jak dlouho se sem dostane ten váš tým?" Ohlédl se na osoby v oblecích. "Do pěti minut jsou tady pane." Odvětil onen muž a pak šel projít ještě ven chodbu. "Slyšeli jste máme pět minut na oddech a posbírání se." Houkl podplukovník na vás. |
| |
| Držela jsem se na nohou silou vůle. Byla jsem unavená, zničená a zrnění, které jsem měla mi, nepomáhalo. S propíchnutou plící se dlouhodobě fungovat nedá a už vůbec ne v takovém presu jako je teď. Když se k nám dostala žena v obleku, aby nás oskenovala, trochu mne překvapilo, jak se dotkla Grega, ale věnovala jsem tomu jenom pramalou pozornost. Všechny pohyby navíc stály až moc sil. „ Je tu někde, nějaký další zdravotník? Máme dost zraněných a tento muž není zrovna moc přesunu schopný. A-asi mám moc otázek, ale povedlo se vám dostat k nějakému lékařskému vybavení, nebo jsme odkázaní na to, co je tady a co mám sebou?“ Trochu jsem při každém nádech sípala. Těch jejich pět minut mi přišlo jako něco, co bude trvat neuvěřitelně dlouho. Střídavě jsem kontrolovala stav vojáka, opírala jsem se o stůl na kterém ležel a snažila jsem se dodržet aspoň částečně hygienické předpisy, abych mu do ran nezanesla nějakou další infekci. Sama jsem se snažila přejít své zranění, ještě chvíli musím vydržet, snad bude nějaká lékařská pomoc, se kterou budu schopná pomoct vojákovi a snad po té i sobě. |
| |
| Janet! Sledoval jsem, jak probíhá prohlídka. Koutkem oka jsem taky pozoroval, jak je na tom Eleanor, protože vím, jak nepřívětivá zranění si nese a že její zdravotní stav je docela nahnutý. Docela jsem se těšil až dorazí nějaké posily, které nám pomohou dát tohle všechno dohromady, ale pak se mě ta zamaskovaná žena v protichemickém obleku dotkla a oslovila mě. Projelo mnou mrazení, až jsem sebou škubl. S rozšířenýma zorničkama jsem na ní chvíli hleděl. "Janet?! Oh bohové Jen žiješ!" Vydechl jsem úlevně a konvence nekonvence, nákaza nenákaza jsem jí pevně a vroucně objal. Byl jsem tak rád, že se dostala až sem. Tolik jsem se bál, že to její skupina nezvládla. Když jsem jí konečně pustil a poodstoupil musel jsem si hřbetem špinavé ruky otřít několik neposedných slz, které mi kanuly po tváři. "Jen tady Eleanor potřebuješ pomoc. Ne jen s raněnými, které tady máme, ale i s ní samotnou. Není na tom moc dobře. Podívaš se na ní? Máte tam více doktorů a vybavení? Měli jsme docela pernou cestu....věřím, že vy asi taky." Zkusil jsem se na ní pousmát. Každý jsme si zažili to svoje. Konečně ze mě opadlo trochu toho všeho napětí. Vědomí, že má sestra je v pořádku bylo to, co jsem teď potřeboval opravdu nejvíce slyšet po všech těch problémech, které jsme si zažili. |
| |
| Pokračujeme ;) |
| |
| Zdravím všechny odvážné dušičky, které v této jeskyni setrvaly tak dlouhou dobu. Jsem rád, že jsem si s vámi mohl tento příběh zahrát leč jsme jej nedotáhli tak daleko, jak jsem původně plánoval, ani k alespoň trošku uspokojivému konci, v který jsem původně doufal. Nicméně věřím, že nejsem sám, kdo cítí, že v tomto příběhu to všichni táhneme trošku na sílu a nedaří se nám kloudně pohnout dál a rozhýbat se. Váš PJ Asasin :) |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR