Vampire Knight - Noc bez úplňku (Soukromé)
hrálo se Denně
od: 23. června 2013 21:03 do: 04. července 2013 08:05
Dobrodružství vedl(a) Raene-san
| |
 | Soukromá jeskyně na téma anime Vampire Knight. |
| |
 | soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Aby jste pochopily situaci, tak vám to shrnu takhle. Já a Sora jsme lovkyně upírů. Jenže nespadáme tak úplně pod Asociaci lovců upírů. To ve zkratce znamená, že občas děláme něco co.. Se jim nelíbí. Jako například teď. Protože vloupat se do podzemního sídla Hanabusů, kde je zrovna banket a je na něm i Kaname a já nevím kdo všechno.. Prostě opravdu dokonalost. Jo a lovci z Asociace, kteří tu dělají upírům ochranku.. Jodlijúodlijódl, vůbec z toho není průser, ale o tom až trochu později. Prostě tu máme ukradnout nějaký prsten, co má v sobě krev čistokrevného.. Šéf je asi blb, že nás hodlá tady nechat povraždit. Samozřejmě my, lidské holky, ve tmě nic nevidící, jsme se tiše vloupali do toho pokoje, kde měl být prsten. Tam samozřejmě ve tmě upíří ochranka, která nás chytila pod krkem a obě poslala skrz zdí.. Několika zdmi, abych byla přesná.. Přímo doprostřed toho úžasného banketu. S vyraženým dechem a kašláním jsem se Sorou leželi na mramorové podlaze. Cítila jsem jak mám ve vlasech zbytek zdi. ,,Kurva, seru na to, Elito je kokot!" Řekla jsem poměrně hlasitě mezi lapáním po dechu, kašláním a snažením se zvednutí ze země. Elito, je náš šéf.. Debilní šéf.. |
| |
 | soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Nemusela jsem ani připomínat, že ohledně toho, jak jsem se dostala doprostřed téhle tragédie, jsem neměla tak úplně jasno. Zato jedno jsem věděla určitě, že na takové věci mám jednoduše talent. Když jde žít jednoduše, proč to nevzít do Londýna přes severní pól, že? Otázkou je, proč mi moje hloupost pokaždé dojde až ve chvíli, kdy ležím na zemi v té nejvíc inkriminující situaci. Upíří ochranka. No jistě, co jsme čekaly? Že nás nechají napochodovat si do domu vznešených upírů, sebrat jeden z klenotů a zase si odejít? Kočky na lupu neuspěly. Důkazem mi mohly být kromě palčivé bolesti a lapání po dechu i mírně zcuchané vlasy plné kousků omítky a zdiva, nepočítáme-li od lýtek až do půli stehen natržené legíny černé barvy. Alespoň jsme nekrvácely; zatím. Nejspíš né na moc dlouho. A k plusu jsem si také mohla připsat to, že do barvy slazený top zůstal na svém místě a neodhaloval o nic víc z broskvové pleti, než bylo prve zamýšleno. A i přese všechnu smůlu, co se na nás dnes očividně jen lepila, nemohla jsem ze sebe nevydat kuckavý smích, když jsem zaslechla ne právě vhodná slova od své společnice. Co mu takhle narvat ten prsten do ... uhm, zatraceně, skoro bych se nakazila..., spolkla jsem i v myšlenkách sprostá, ačkoli tím trefnější slova a než abych se zabývala naším šéfem, podepřela jsem se lokty a následně dlaněmi, snažíc se co nejpohotověji vytáhnout do stoje, oříškovýma očima váhavě bloumajíc po prostoru a zjišťujíc škody. "Jejda," vyklouzlo mi hlasem hodícím se spíš pro nedomrlou studentku, která si umazala sukni od borůvkového koláče. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Ani jsem se z té země nemusela zvedat. Jakmile řekla Sora to svoje Jejda jsem na ní chvilku nechápavě mrkala, ale po pár sekundách trapného ticha jsem propukla v srdečný a upřímný smích. Tohle se nedalo. Tyhle momenty jsou prostě.. K nezaplacení. V podstatě jsme na svojí veřejné popravě a ona řekne Jejda. Mezitím, co jsem se pomalu dosmála, jsem se postavila na nohy. ,,To se ti povedlo.." Pronesla jsem s úsměvem na kamarádku a následně pohledem sjela všechny přítomné upíry. Všem rudě zářily oči a vypadaly.. Nasraně. Alespoň tu není Kaname.. Pomyslela jsem si a sáhla po dvou protiupířích pistolích, které byli v pouzdrech u mých boků. ,,Tohle po dobrém nepůjde." Řekla jsem Soře a pobaveně se ušklíbla. Miluju tyhle krvavé masakry. Mohla bych tyhle zrůdičky vraždit pořád. Tím nechci říct, že by byli všechny stejné.. Jen většina. Všichni v okolí se na nás vrhly s úmyslem nás rozpárat.. Umazané od krve, jak naší tak upíří jsme se nějakým zázrakem dostali z toho sídla ven bez toho, aby si oni toho všimli. Díky bohu je sídlo tak velké, že ho budou prohledávat do zítřka. A vzhledem k té krvi nemají páru, kde nás hledat. Je po celém sídle. To nevyčmuchají. Zastavila jsem se v lese, asi tak kilometr od sídla. Celou dobu jsme běželi. ,,Už nemůžu.." Řekla jsem opřená zády o strom s funěním jak lokomotiva. V té tmě jsem si neviděla ani na špičku nosu. ,,Soro?" Trochu zmateně jsem se rozhlédla, když jsem kolem sebe nic neslyšela. Nebyla tu.. Sakra! Pomyslela jsem si. Museli jsme se někde během v lese nechtěně oddělit. V té tmě jí nenajdu.. Ani sama nevím, kde jsem.. Pomyslela jsem si. Sora je velká holka, umí se o sebe postarat, ale ani tak z toho nemám dobrý pocit. Rukávem od mikiny jsem si utřela krev, co mi tekla z pusy, díky jedné ráně, co jsem schytala od jednoho upíra. Musím se z toho zatraceného lesa nějak dostat.. Jenže kam? |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Jako obvykle bylo zvláštní bojovat po boku Kim. Naše priority se zdály být zcela obrácené. Ona zabíjení milovala. Já se v tom ale vyžívat nedokázala. Moje práce byla udržet upíry v dostatečné vzdálenosti. Oni chtěli zabít nás, Kim chtěla zabít je,... proč nechci někoho zabít já? Kdo ví, nejspíš bych to udělala, kdyby skutečně nebylo zbytí. Ah, co to plácám? Nám tu šlo o život a já se stejně snažila většinu z nich jen zmrzačit natolik, aby se z toho pár hodin nevzpamatovali a nám to dalo čas utéct. Jsem divná. Za to můžeš ty, Rene, zase jenom ty. Neměl by se starší sourozenec starat o mladšího? To je mi pěkně rozdělené. Ty si zmizíš bůhví kam a já tě přitom vidím v každé té podělané pijavici. A to přitom ani není jasné, jestli vůbec ještě žiješ. Bože. Pěkně patetický, jen co je pravda. Po očku jsem kontrolovala Kiminu pozici, zatímco jsem v každé ruce držela své rozvinuté náramky. Každý z nich čítal dva metry a trvalo mi věčnost, než jsem se naučila s nimi pracovat tak, jako dnes. V téměř nepostřehnutelném sledu šlehaly v sotva viditelných kruzích kolem našich postav, aniž by si zkřížily cestu a zastavily se. Začínala mě z toho bolet zápěstí, ale bylo to snazší, než bojovat zblízka. Omotejte upírovi kolem krku tenhle vlascovitý bičík a nekousne vás; bod přidělen. "Už bylo na čase," povzdechla jsem si úlevně, když jsem zahlédla mezi upíry vhodnou únikovou cestu a pokývla jejím směrem. Pak už jsme jen běžely a kromě pravidelného rytmu kroků jsem si toho ani moc nepamatovala... ...až do chvíle, kdy zmizel. Jistě, mělo mi dojít, že jsem ji měla alespoň chytnout za ruku. Možná by nám to kapku bránilo v pohybu, ale zatraceně... Měla jsem srdce až v krku. Sama. V lese. Poblíž upírského sídla. Báječný scénář pro každý podzimní večer, zlato. Jsi prostě jednička. Nemohla jsem se neušklíbnout a nervózně jsem namotávala soustředěnými pohyby náramky, aby se daly bleskurychle použít, ale přitom se nezasekávaly o větvičky kolem. Běžet už jsem nemohla. Moje nohy těžkly a vypovídaly službu, navíc jsem cítila, jak mi čísi obrovská ruka opravdu nehorázně mačká plíce. Málem jsem je vyplivla na zem. Holou část nohou jsem si ještě k tomu šikovně poškrábala. Moje štěstí opět hrálo prim. Proč těm upírům rovnou nedat mapu nebo nezačít vystřelovat světlice a vyřvávat "haló, tady jsem, pojďte si někdo smlsnout"? Za to mi zaplatíš, Rene. Tohle všechno dělám jenom proto, abych tě konečně našla, ty idiote... Rozmrzeleji jsem se opětovně rozhlédla. "Kim? Kim! Jsi tu někde?" volala jsem polohlasně, skřípnutým sopránem, jelikož mě jímala hrůza z dokonalosti upířího sluchu, ale snad ještě víc jsem se děsila toho zůstat tu sama. Nebo s bandou pijavic dýchajících mi na krk. Zatraceně. Raději jsem se opět začala ubírat skrze les, tentokrát obezřetněji a v úplné tichosti. Zběsilý úprk se změnil na rozvážné plížení. Zvládnu ji zaslechnout a najít dřív než oni? |
| |
 | soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Byla to.. Poměrně vtipná situace.. Teda, vtipná ani ne, spíše to bylo příjemné zpestření večera. Ostatně, kdo by čekal, že se nějaké dvě malé žáby, pokusí ukradnout prsten s krví čistokrevného, který mají Hanabusové v ochraně. Bylo to.. Nanejvýš zvláštní. Všem okamžitě došlo, že to jsou lovkyně, jenže několik lovců tady hlídalo pořádek. Ostatně Asociace se začínala v posledních dnech pěkně vybarvovat.. Ale co.. Já nejsem tvor stavený do boje. Teda, mohl bych být, kdyby se mi chtělo. Proto jsem jen stál na balkóně nad tím hemžením dole, které ve chvíli, kdy obě lovkyně prorazily teď, utichlo. Následně jsem sledoval i ten masakr, který se tam děl. Jedna zabíjela, druhá se jen bránila. Obě varianty byli.. Zajímavé. Jedna by byla dokonalý masový vrah a ta druhá dokonalá sladká zdravotní sestřička. Ale, abych byl upřímný.. Doufal jsem, že utečou. Což se jim taky podařilo. A díky zmatku a krvi je nikdo nehledal. Nikdo, kromě mě. Běželi poměrně rychle a daleko na to, že to byli pořád jen lidí. Jenže chvilku poté, co zmizeli v tmavém lese, se od sebe oddělily. A neřekl bych, že schválně. Pro mě, jako upíra, jako stvoření noci, není nic jednoduššího, než sledovat v noci člověka bez toho, aby si mě všiml. Taky jsem k tomu přizpůsobený. Fialovovlasá dívka se tiše plížila lesem a doufala, že jí takhle nikdo neobjeví. Postavila jsem se přímo před ní a počkal, až do mě narazí. Pokud zvedla hlavu, jediné, co mohla vidět, byli dvě rudé oči. ,,Myslíš, že ti plížení pomůže, když ses cítit tou svou krví až na několik kilometrů?" Optal jsem se jí chladně a tiše. Nechtěla jsem jí přímo vyděsit, ale i kdyby.. Neuteče. A ta její krev byla až moc dráždivá. Ono žít na krevních tabletách není zrovna ono. |
| |
 | soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Ačkoliv zvěsti byly lecjaké, nikdy jsem netušil, kolik na nich bylo pravdy. Že se tu upíři můžou vážně dobře bavit? Očividně. Jen ne tak, jak to otec nejspíš zamýšlel. Jeho upjatý, příliš střízlivý pohled na svět by nejspíš nespatřil nic působivého na tom, jak si dva pytlíky krve najdou cestu do sídla vznešené upíří rodiny a absolutně zpackají všechno, na co jen sáhnou. Neměl jsem ponětí, co tam vlastně dělaly, ale bylo mi to jedno. Nikdy jsem nebyl násilnický typ; ne co se něžného pohlaví týče. Přesto mě na nich nezaujala ani jejich hloupost ani záhadné štěstí probojovat se skrze naše řady pryč do temnoty lesa. Vůně. Krevní tabletky pro mě byla novinka. V Evropě, ze které jsem se vrátil teprve před týdnem, nic takového nevyžadovali. Vlastně nám svačinky vodili v elegantním balení až na pokoj. A on nebyl zase takový problém projít se po ulici a ulovit si vlastní. Současné ženy byly snad pošetilejší, než kdy dřív; a to jsem měl přehled mnohých desetiletí, ba i několika staletí. A ty dnešní... ty měly navrch nejen v tom. Opřený o roh, kde jsem strávil posledních pár hodin, poté, co jsem si odbyl zbytečné zdvořilosti, jen trpějíc čas, dokud se dům trochu nevyklidí, abych se mohl vrátit k původnímu odpočinkovému plánu, jsem pozoroval dvojici postav míhajících se mezi prvními stromy. Pečlivě jsem si olízl rty. Touha. Plamenná touha, která hořela mocným plamenem, zasáhla moje útroby s absolutní přesností. Mohl jsem je zastavit. Někde v prostřed lesa. Nakrmit se a ukojit bestii kdesi uvnitř, nicméně to nebyl můj styl. Krev jsem získával ze zásady od povolných dárců, jinak ne. A nemínil jsem svou dvou set letou tradici porušit zrovna tenhle večer. Před všemi těmi upíry. Ovšem lekci by jim někdo uštědřit měl. To ano. A pořádnou. Aby si z toho přinejmenším sedly na zadek... A tak jsem skončil tady. Ledabyle se opírajíc bokem o tentýž strom, k němuž byla jedna ze dvou rozdělených dívek přitisknutá zády. Přes vlastní zběsilé bušení srdce a lapání po dechu neměla nejmenší šanci zaslechnout mé bezchybné pohyby, dokud se jí chladný dech neotřel o ucho v mém mírném naklonění. "Ta tu ale není," zapředl jsem podobně jako mrouskající se kocour, jazykem v blesku slíznouc kousek krve v jejích ústech, jen na ochutnávku. S tou trochou sladkého nektaru jsem se pomalu stáhnul zpět, připraven bleskově uhnout před sprškou nadávek, mlátících paží nebo snad výstřelů. Tam dole zasáhla jen hrstku méně zkušených upírů. Na někoho mého stáří a mých schopností její technika pořád ještě nestačila. Né, že bych jí to musel usnadňovat. Její krev mě rozptylovala opravdu báječným způsobem... |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Snažila jsem se konečně popadnout dech a nějak doplnit kyslík, mezitím co mi to v hlavě šrotovalo, jak mám najít Soru a nějak bezpečně se odtud dostat. Najednou jsem uslyšela u svého ucha nějaký klučičí hlas. Ztuhla jsem a okamžitě jsem zatajila dech. Srdce mi divoce začalo bušit. Ne během, ale tím leknutím, které mi onen upír způsobil. Jeho horký dech se mi otřel o krk. Dostala jsem husinu a zachvěla se. Jako by mi na ramena sáhla smrt. Odporný pocit. Nakonec mi přejel i jazykem po rtech, odkud mi slízl trochu krve. Žaludek měl velikost asi hráčku a srdce jsem měla někde v krku. Jakmile se dotyčný zase odtáhl, mozek mi začal konečně pracovat. Rychle jsem se k dotyčnému otočila čelme, vytáhla pistoli, namířila zhruba do prostoru, kde by měl mít hlavu a stiskla spoušť.. A nic. Ááááá, kurva, já jsem bez nábojů!! Došlo mi poté, co jsem ještě několikrát zmateně zmáčkla spoušť. Kurva, kurva, kurva!! Jsem ztracená v lese, vidím velký kulový a jsem bez nábojů!! Bože, za co?! Došlo mi, že utíkat bude asi kravina.. Ale nic lepšího mě hold nenapadlo. Rychlostí blesku jsem se otočila na patě, schovala pistoli a rozběhla se někam.. Někam. Obrysy stromů jsem naštěstí viděla, což ovšem nezabránil sem tam nějaké větvičce, aby mě škrábla do nohy, ruky nebo tváře. Ne, že bych ti při tomhle sebevražedném sprintu nějak vnímala. Neuběhla jsem moc daleko, než mi najednou sklouzla noha po mokrém listí a já zahučela do nějaké řeky. Sakra! Pomyslela jsem si, když jsem totálně celá skončila v poměrně studené vodě. Rychle jsem se z ní, s lehkými obtížemi vyhrabala zpátky na břeh, ze kterého jsem sklouzla. Nakonec jsem mokrá, udýchaná, unavená a i celkem promrzlá ležela na břehu v listí a snažila se vymyslet, co v tomhle stavu můžu dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro "Oh, sakra práce!" bylo to jediné, na co jsem se zmohla, když jsem nepředpokládaně narazila do ledové stěny. Co? Že tu byla nějaká socha, kterou jsem měla porazit? Porpavdě nebylo moc času se nad tím zamýšlet, protože už jsem se s parádní grácií odporoučela k zemi a rovnou tvrdě na zadek. Jako tele. Doslova. No vážně, může být něco trapnějšího? Ještě na mě ty cihly ani nezkoušely svůj nejlepší kabaretní kousek a už jsem si z toho kecla na zadek. Moje hrdost právě utrpěla vážně těžkou ránu. Možná se z ní už nikdy nevzpamatuje... Tím víc, že stěny obvykle nemluví. A už vůbec na vás nezáří rudě jako nějaký podivný maják. To zní spíš jako vlastnosti, které bych hledala u... Do prdele, upír! Byla to čelní srážka? Praštila jsem se do hlavy, že jsem byla tak zpomalená? A odkdy je zatraceně moje první instinktivní reakce při setkání s pijavicí jen vykulený, nevěřícný pohled na temné, prázdné místo mezi stromy, v němž se jako krvavé rubíny třpytí dvojice očí? Asi jsem klesla fakt hluboko. Tak fajn, fajn, vzpamatuj se, zlato. Nejsi zas úplný nováček, aby ses bránila tím, že se mu pozvracíš na boty a budeš doufat, že mu to tvou krev alespoň trochu znechutí, ne? Tak se konečně prober, poručila jsem si v duchu kdesi mezi zvažováním toho, zda je lepší zůstat zhroucená jako pařez a doufat, že se slituje a nechá mě jít, nebo začít pěkně rychle utíkat. Až na to, že moje rychlost a jeho rychlost se jistě nedaly srovnávat. Doprkýnka. Prsty jsem uvolnila oba náramky na čtvrtmetrovou vzdálenost. Jestli se přiblíží jen o dva kroky, přísahám, že mu ten krk proříznu, slibovala jsem si, abych nemohla couvnout, ale nahlas jsem raději polohlasně vykníkla něco ještě praštěnějšího; jen pro pořádek: "A to říká džentlmen dámě?" postěžovala jsem si ukřivděně, uhrávajíc všechno na své dětské ideály o princích z pohádek, co vám pomůžou z nesnází. Kdo vypadá hloupě, nevypadá nebezpečně. A já věděla, že princové tesáky nenosí. Takže čím dřív se dostanu od tohohle individua pryč; ať tak či tak, tím lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Neubránil jsem se hrdelnímu smíchu, když na mě vytáhla zbraň. To bylo samo o sobě opravdu nešťastné gesto. Tím mě prakticky napadla. Ne sídlo známých, ale konkrétně mě, upíra Smrtku, chladnokrevného upíra proslulého i mezi jeho vlastní rasou. I když mé chování se částečně změnilo, má pověst nikdy. A to, co se stalo před pár sty lety nenechalo nikoho na pochybách o tom, že zahrávat si se mnou není radno, pokud si někdo nechce udělat vážně pěkný výlet na druhou stranu řeky Styx a to dokonce zadarmo. "Ale notak, andílku, na nic víc se nezmůžeš?" zavolal jsem za ní do stínů, v nichž se rozhodla mi zmizet. Jako by jí to pomohlo. Byl jsem silnější, rychlejší a navíc lépe viděl. V tomhle lese jsem strávil celý poslední týden a ona si myslí, že mi tu uteče? Pošetilost na entou, fakticky. Ale co, povolná kořist byla sice morálně schůdnější, ale nesla s sebou daleko menší potěšení z lovu, není-liž pravda? A já měl stále ještě pár lekcí, které bych ji měl naučit. Stopa její krve byla stále stejně lákavá, čerstvá a přístupná, ale já si chtěl dát na čas. Kdybych po tom toužil, nedostala by se dál než pár metrů, pokud vůbec. Ale já si liboval v neslyšné cestě lese a přičichávání ke každé omamné kapce krve, která ulpěla na leckterém trnu toho či onoho keře. Najít ji ležet na břehu řeky bylo jak vzrušující, tak zklamávající. Smyla ze sebe většinu pachové stopy. Mrzuté. Přešel jsem po hladině vody suchou nohou, jako by to byla jen kamenná deska a se zářivě rudýma očima upřenýma v pevné fixaci na její jsem se sklonil nad zhroucenou postavu. "Chceš snad celou noc utíkat? Na to nemáš dost sil," zněla posměšná poznámka, když jsem proti vlastnímu očekávání jejím směrem natáhl ruku, dlaní vzhůru, jen jako pozvání. Dáma v nesnázích si vyžaduje zvláštní zacházení. I když nešlo o žádnou dámu, pomoct na nohy jsem jí ještě mohl. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Narazila do mě. Osobně si nepřipadám jak kus betonové stěny, ale ona se tak tvářila. Dobře, uznávám, že když se podívám na její poměrně křehké tělíčko, musím uznat, že by dopadla takhle na zadek, i kdyby narazila do normálního lidského kluka. Koukala se na mě a vypadala.. Vyděšeně? Ano, tak nějak bych popsal její výraz. Miluju ten výraz. Ten strach a nejistotu v očích oběti. Nehodlal jsem jí tu vysát, to rozhodně ne, ale.. Zatím to byla taková hra na kočku a myš. Která se mi zatím poměrně líbila. Tvářil jsem se poměrně flegmaticky, ostatně jako vždy. Do doby, než mi ukázala svoje zbraně. Pousmál jsem se. Ona to stejně nemohla vidět. Až teď jsem ten mechanizmus viděl zblízka. Celkem by mě zajímalo, jak to ovládá. Ale to teď nebylo to nejdůležitější. Pomalu jsem se k ní začal přibližovat. Jakmile jsem měl, ale u sebe ty její náramky, každého z nich jsem se dotkl prstem. Začali se pomalu rozpadat ve stříbrný prášek. Pomalu jsem šel směrem k ní a ukazováčkem po nich přejížděl. Pořád to bylo protiupírské zbraně, pořád to bolelo, když jsem se jich dotýkal, ale nebyli tak silné, aby mi nějak více ublížily. ,,Od kdy dámy kradou a zabíjejí?" Optal jsem se jí medovým a klidným hlasem zabijáka. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Vykuckala jsem tu trochu vody, které jsem se nalokala při pádu. Přes mokré vlasy jsem se udýchaně zahleděla na rudé oči, které ke mě mířily. Netušila jsem kdo to je, ale neměla jsem z něj ani v nejmenším dobrý pocit. Spíš mě děsil. Cítila jsem, jak na mě smrt šahá každým jeho krokem, který ke mě udělal. Od pusy mi šla pára, díky tomu, jak jsem sama byla díky vodě poměrně zmrzlá a okolní vzduch taky nebyl nejteplejší. Došel až ke mě. Snažila jsem se tvářit nebezpečně, ale moc mi to nešlo. Na to jsem se až moc bála, i když jsem se snažila to zakrýt. Byl to poměrně starý a hlavně silný upír. Vždycky jsme se takovým snažila vyhýbat. Abych vám vysvětlila proč: Můj otec je upír. Starý a vážený upír. A moje matka byla člověk. Já jsem.. Něco mezi tím. Otec o mě nikomu neříká, ale mě se snaží přesvědčit, ať ze sebe nechám udělat upíra.. Netrpěla bych tak jak teď. Jsem tělem člověk, ale k životu potřebuji krev.. Ne moc, ne často.. Ale potřebuji. A v přítomnosti silnějších upírů má moje malinká upírská část chuť se.. Projevit. Bolesti hlavy, žaludku, lehce rudé oči, křeče v těle, agresivní chování.. Takhle se to projevuje. Jako level E. Tenhle nebyl naštěstí zase tak moc silný a starý, ale.. Cítila jsem, jak mám sucho v krku, jak mám v žaludku křeče. Uvědomovala jsem si, že já sama jsem neměla kapku krve dobré dva měsíce. A v téhle situaci, kdy jsem už tak sotva stála na nohou.. To nebylo něco, co bych potřebovala. Natáhl ke mě ruku v přátelském gestu. Viděla jsem její obrys. Podívala jsem se na ní, ale nepřijala jsem jí. Nebyla jsem hloupá, blbá ani naivní. A hlavně jsem neměla moc sílu na to, se postavit. ,,Co po mě chceš?" Zeptala jsem se poměrně unaveně a udýchaně. Chvěla jsem se zimou a křečemi v žaludku. Čistokrevní upíři by mě mohli úplně v klidu ovládat vědět o tom. Jako loutku. Proto jsem se jim a silnějším upírům vždycky snažila vyhnout. Nebo je minimálně zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Vytřeštila jsem na něj zmatené oči, když se začal i navzdory mému nenápadnému tasení přibližovat. Jedna věc je nad ubližováním přemýšlet, druhá věc je převést ho do skutečnosti. Asi tak po milionté jsem proklínala vlastní mírumilovnou povahu a jen se připravovala, až ho švihnu. Předběhl mě. Uloupila jsem si poslední zalapání po dechu, než mi ho docela vyrazil tím, že se po mých náramcích sám natáhnul. A světe div se, stál dál na nohou. Jakto, že sakra stojí? Zamrkala jsem a pohotově se zbavila knedlíku v krku polknutím nasucho. "Stříbrný sníh v září? Snažíš se mi snad těmi předčasnými Vánoci nenápadně naznačit, že mi ještě zbývá jedno prání, ohňoočko?" vyžbleptla jsem první myšlenku, co mi přišla na mozek, a přikrcenost vlastního hlasu ignorovala, předstírajíc, že vůbec nezní tak zakřiknutě, jako tlumeně. Na zběsilý úprk jsem se možná dát nemohla, ale i když se mi nohy snažily vrůst do země a tělo ztuhlo do podoby ledové sochy, se kterou bych nehnula o krok, silou vůle jsem se přiměla alespoň po zemi v sedě pošoupnout od blížícího se netvora dál; do bezpečí. Alespoň falešného, když jiné nebylo k mání. Na jeho otázku jsem nasadila svůj nejlepší ukřivděný výraz. "Náhodou jsme nic nevzaly. A copak my můžeme za to, že nás na ten mejdan nikdo nepozval? Pak vznikají taková... nepěkná nedorozumnění," namítala jsem s každou kapkou drzosti, kterou se mi podařilo vydolovat až z konečků prstů. Pokud se nemůžu vzpírat fyzicky, psychicky se poddat opravdu nemůžu. Nikdy nepodlehnout panu Tesákovi. Pravidlo číslo jedna. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Došel jsem až k ní. Ten její paralizující strach, který se snažila zakrýt byl.. Roztomilý. Hodilo se to k její roztomilé postavičce. Klekl jsem si před ní a usmál se na ní. Nebyl to ale vůbec milý úsměv. Byl to úsměv stvůry, která se chytá s radostí rozkousat své oběti hrdlo. Ne, že bych to měl v plánu, ale hlavou se mi honily podobní myšlenky. ,,Pro koho děláš, maličká? Pro Asociaci pravděpodobně ne.." Zapředl jsem medově děsivým halasem. Byl tak ladný a dokonalý, až to bylo děsivé. Můj pohled padl na její krček. Natáhl jsem k němu pomalu ruku. Bříšky prstů jsem se dotkl sametové kůže, která byla lehce od potu a přejížděl ukazováčkem a prostředníčkem po její krční tepně. Cítil jsem každý tep. ,,Co bys řekla na obchod, maličká?" zeptal jsem se jí a zadíval se jí pořád rudýma očima do těch jejich nevinných a vyplašených. Mohla být drzá jak chtěla, ale oči jí prozradily. Nebyli to oči zabijáka. Možná měla talent, ale to bylo všechno. Nezabila by mě, ani kdyby měla ty svoje náramky. ,,Dej mi trochu své krve a já tě vyvedu z lesa k městu.. Co ty na to?" Zeptal jsem se jí tím medově dokonalým hlasem a prsty dále přejížděl po její krční tepně. Bavilo mě sledovat její strach, její nejistotu. Mohl jsem jí tu teď zakousnout, ale.. Co bych z toho měl? |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Jejímu výrazu bych se s potěšením vysmál, kdybych někde poblíž necítil přítomnost dalších upírů. Nu, poblíž. Prohledávali les. S jejím současným přesunem jsem odhadoval, že nám koupila tak dalších pět minut k dobru. Pokud je něco nevyruší a oni nepřidají do kroku. Hledali tu holku nebo mě? Čekali, že při první příležitosti se z téhle nucené návštěvy zdýchnu? Ne, že bych na to posledních pár dní nemyslel. Smluvené svazky nejsou nic pro mě. Od čeho jsme nesmrtelní, když nás ani nenechají žít vlastní život? Díky, otče. Místo odpovědi na její otázku jsem se prostě sehnul a popadnul ji pevně za zápěstí, mohlo to i trochu zabolet, ale nic, co by se nedalo vydržet. Na zdržování jsem neměl ani náladu ani potřebný čas. Zatáhl jsem a jediným pohybem pravé ruky vytáhnul celou její vahu do stoje a promočené tělo přitiskl ke svému. "Později mi za to poděkuješ," zamručel jsem vědoucně, možná o něco chraplavěji. Zatraceně, o ženské jsem neměl nouzi, neměl bych se nechat rozházet někým ve zcela diskriminující situaci jen proto, že přes promočené vrstvy byla její měkká ňadra v kontrastu s mou pevnou hrudí tak rozptylující. S odfrknutím jsem jí jemně hřbetem ruky plesknul ze strany do hlavy. Možná jí tam zůstane drobná modřina, ale alespoň se přinejmenším dvě hodiny neprobere k vědomí. Bude snazší ji odtud dostat, aniž by ji při odchodu zakousl někdo jiný. Ochutnal jsem její krev. Byla moje. Moje. A já nemíním sledovat, jak si té pohostinosti užívá někdo jiný. Přehodil jsem si bezvládné tělo přes rameno a s jediným ohlédnutím k sídlu Hanabusů se nepozorovaně, rychleji než vítr vytratil směrem k městu, přímo skrz les. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Všimla jsem si, jak jeho krvavé oči těkli na moment doleva a doprava. Už mě hledají.. Pomyslela jsem si. Tiše jsem se začínala loučit se životem. Tohle nedopadne dobře. Pokud mě první nezabije on, tak ti, co mě najedou po něm určitě. Jen doufám, že je Sora v pořádku.. Jenže ten upír mě najednou chytl za zápěstí a vytáhl do výšky. Co...? Pomyslela jsem si s absolutně nechápavým pohledem, který jsem na něj upírala. Natiskl si mé tělo na svoje. Nebudu popírat, že to bylo poměrně příjemné, ale u kterého upíra by nebylo? Všichni jsou ve své podstatě krásní a dokonalý. On mi chce pomoct..? Nechápala jsem tuhle situaci víc a víc. Byla jsem v ní úplně ztracená. Tenhle upír mi z nějakého důvodu právě zachraňoval krk, doslovně, a já netušila proč. ,,Počkej, snad nechceš..!" Ani jsem to nestihla doříct, než se moje předtucha naplnila. Tupá rána do hlavy a mě se poměrně rychle zatmělo před očima a já najednou měla nulové vnímaní o světě kolem mě. Nechci vědět, jak mi bude třeštit hlava, až se probudím.. Pokud se teda vůbec probudím. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Automatiky jsem nespokojeně nakrčila nos a mírně svraštila obočí nad nastálou situací. Z mých náramků byly báječné třpytky do vlasů; bohužel nepoužitelné. Byla jsem zraněná a vyčerpaná, ztracená vprostřed absolutně temného lesa. Co hůř, s upírem po boku. Tedy spíš před sebou. Osud mě musí doopravdicky milovat. Díky, já tebe taky, pomyslela jsem si ironicky. Na napnutých pažích jsem se od jeho neodbytných prstů odtáhla jak daleko to jen šlo, ale pořád jsem byla příliš zkoprnělá, než abych mu zcela zabránila v doteku. Snažila jsem se zklidnit; alespoň trošičku. Ale odevzdanou jsem hrát neodkázala; mně nebylo jedno, co se se mnou stane. Nebylo. Přiměla jsem se váhavě začít opět dýchat. Bylo na čase, nejspíš jsem si ani neuvědomovala, jak dlouho už zadržuju dech. Pár chvil navíc a mohla jsem mu tu omdlít. Nikdy neříkejte, že něco nemůže být horší. Ačkoliv co na tom zase tak sejde. Bezmocná s upírem nebo bezvládná s upírem? Vážně si chci tenhle zážitek pamatovat? A jestli mám umřít, není lepší o tom nevědět? Očima se mi mihlo poznání. Ne, není. Budu se dívat. Do poslední vteřiny. Můj pohled o něco zjistěl, když jsem ho upřela přímo proti rudému detektoru, který se zřejmě až příliš fixoval na krev pod mou kůží. Kůží, která pálila. Mohla jsem hořet? Bože, to snad ne... Nevěděla jsem, jestli mě má uklidnit, že můj krk místo plamenů olizuje jen ledový dotek, ačkoliv efekt je naprosto totožný. Co prosím? sykla jsem napůl znechuceně a napůl zděšeně na jeho obchodní nabídku a přecijen ze sebe vyždímala zřetelné opovržení, dlaní jsem vystartovala nahoru a odstrčila jeho ruku od svého krku. Proč jsem to neudělala už dávno? Moje mysl očividně nefunguje, jak má. Vzepřela jsem se dlaněmi proti zemi a pokusila se vyškrábat na nohy, abych tak unikla z jeho blízkosti alespoň o kousek. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro aneb o dvě hodiny později Znovu a znovu jsem si procházel pro a proti a nemohl přijít na to, co tu vlastně dělám. Do svítání scházely sice ještě dobré čtyři hodiny, nicméně to pořád nevysvětlovalo, proč jsem se poflakoval v tomhle nijak nóbl hotýlku ve východní části města, posedával na už obsazené posteli a k tomu - u všech všudy ještě k tomu! - oblečený. Vlastně jsem si ani neužil. I když jdem původně plánoval alespoň slízat veškerou dostupnou krev, z představy, že podobně zneužívám tělo v bezvědomí se mi zvedl můj stagnující žaludek. A tak veškerá opojná chuť přišla nazmar, když jsem na ni vzal houbičku a vlažnou vodu a vydrhnul z ran kromě prachu a krve i veškeré další nečistoty, které by mohly tělo dívky infikovat. No, abych byl upřímný, to se stalo už před hodinou. Tuhle hodinu jsem strávil především bezmyšlenkovitým přecházením po místnosti sem a tam a rozmýšlením dalšího kroku, zatímco mi veškeré mé pokusy o zapojení zbytku mozkových buněk kazil roztok její krve a vody ležící v nádobě na stole spolu s nedopranou houbičkou. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Začala dýchat. Bylo už na čase. Ale můj nápad se jí očividně moc.. Nezamlouval. Dobře, dob pro ní. Nepatří mezi ty naivní nanynky koukající na Stmívání. Je lovkyně, jak by mohla, ale potkal jsem i pár takových, které se mi vrhaly do náruče při prvním náznaku úsměvu. Ona taková nebyla. A byla to snad první, kterou jsem viděl. Dala mi dost najevo své opovržení a nechutenství, odstrčila mou ruku. Samolibě jsem se usmál a postavil se. Ruce jsem dal do kapes od kalhot a pobaveně jí sledoval, jak se s námahou zvedla na nohy. Tiše jsem se zasmál. ,,A co hodláš dělat dál? Ostatní tě už hledají. Jseš sama, ztracená, v lese, unavená a bezbranná.. Můžu vědět, jak hodláš tuto poněkud.. Nepříjemnou situaci vyřešit?" Pobaveně jsem se na ní ušklíbl. Dobře, tohle už hraničí s jistou psychickou šikanou, ale.. Mě to opravdu zajímalo. To, že jsem jí tu nehodlal nechat na pospas těm ostatním, jsem jí říkat nemusel. Ani jí to dívat najevo. Ale na to až moc dobře voněla. Až moc.. Až moc provokativně a lákavě. Cítil jsem v krku jisté sucho. Nebylo tak velké, abych se tu neovládl, ale měl jsem na ní chuť. ,,Nedělej hloupou.. Si moc sladká na to, aby si tu umřela roztrhaná na kousky bandou divokých upírů, které jsi naštvala." Ani, bavilo mě jí děsit. Byla roztomilá sama o sobě. Když se bála, ale prostě.. K sežrání. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Co to sakra..? Projela mi hlavou myšlenka, když jsem pomalu začala přicházet k sobě. Vědomí jsem měla zahalené jakousi odcházející tmou a hlavně strašným bolehlavem. Byla jsem zmatená a dezorientovaná. Čas byl pro mě zpomalený jako nikdy. Zdálo se mi, že to trvalo snad celou věčnost, než jsem si uvědomila, co se stalo. Byla jsem v tom lese.. A.. Spadla jsem do vody.. Kruci, au.. Bolest hlavy mě nenechala jasně uvažovat a vzpomínat. Najednou se mi vybavil ten upír a dvě krvavě rudé oči. Dobře, první dobrá zpráva: Nejsem mrtvá. Druhá dobrá zpráva: Není mi zima. Jinak je mi mizerně. Jsem unavená, s křečí v žaludku, bolehlavem a nevím čím vším. ,,Hmm.." Zasténala jsem bolestivě, když jsem s vypětím sil převalila svoje skoro nehybné tělo, ze zad na bok. Pokusila jsem se otevřít oči. Trvalo mi to. Nejdřív jsem viděla hodně rozmazaně. Po hodně dlouhé chvíli jsem nepatrně začala zaostřovat. Zadívala jsem se na osobu před sebou. Nejdřív to byl jen bílí flek. To je on..? Pomyslela jsem si, než jsem pořádně zaostřila. Moje zděšení nebylo vůbec patrné, ale já ho cítila. Smrťák?! Upír, kterého se bojí upíří?! Co tu dělám a proč žiju?! Možná bych měla řešit to, kde jsem, ale cítila jsem, že jsem v posteli a to mi teď absolutně vyhovovalo. S vypětím jistých sil jsem se posadila na posteli a unaveným pohledem se na něj zadívala. Byla jsem moc unavená a ''hladová'' na to, abych se tvářila nějak.. Výrazněji. Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě jen spodní prádlo. Ne, že bych se měla za co stydět, neměla, ale.. Byla to věc, co mě donutila k rychlé reakci: Zakrytí svého hrudníku a břicha přikrývkou v poloze sedu na posteli. Byla jsem umytá.. nebyli na mě zbytky bahna, listů ani krve. Trochu nevěřícně jsem se na něj zamračila. ,,Děkuji, ale.. Proč si mi pomohl?" zeptala jsem se ho poměrně tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Trvalo to snad věčnost, než jsem přiměla mírně se třesoucí, svalovou únavou postižené nohy zesílit natolik, aby unesly mou plnou váhu. Ne, že by to bylo zase tak moc. Při mé jen tak tak dostačující výšce se i druhý základní rys mojí postavy zdál poněkud zanedbatelný. Ale bylo k vzteku, když jste i po letech tréninku vypadali pořád stejně křehce a bezbranně jako náctileté děcko. A ještě horší to byl pocit, když vám to dal někdo pořádně sežrat. A v tom si on očividně dokonale liboval. Vrhla jsem po něm nepříjemný, frustrovaný pohled a prsty si uhrábla vlasy tak, aby mi nepadaly do očí, o něco nešťastněji shlédnout na stříbřité zbytky mojí jediné řádné ochrany. Ztracená, unavená, bezbranná, k ničemu, opakovala jsem si po něm v duchu nepříliš nadšeně. To se ještě dalo snést. Jeho další poznámka o sladkosti už ale opravdu zkřivila mé rty v drobný úšklebek. To povídej těm, které jsem už kopla ty víš kam... bručela jsem si na obranu, i když nahlas jsem nepípla ani slovo. Až do té chvíle... Něco se změnilo. Nemohla jsem přesně říct co. Něco v jeho výrazu bylo tak... popuzující, nebezpečné,... lákavé... že si to vynutilo instinktivní reakci. Ještě než jsem si vůbec stačila uvědomit, co dělám, opakovala jsem naučený pohyb, vydrillovaný mnohaletou dřinou na cvičišti a plnou silou - která byla co do mé postavy zarážející, i když proti mladému muži by stačila, upírovi nejspíš neprovedla víc než štiplavé varování - mu věnovala rotované rozloučení pěstí zespoda do čelisti. Ještě s neskrčenou rukou jsem zamrkala a poplašeně zírala na vlastní klouby, když jsem v panice začala couvat o něco rychleji. "Oh, panenko skákavá! Já... já se omlouvám, opravdu. Vážně mě to mrzí, já jen, že... nechtěla jsem ti ublížit, to jen..." Pevně jsem k sobě stiskla rty a umlčela vlastní nerozvážnost. Omlouvat se upírovi. To je mi úroveň, vždyť za to nemůžeš, jen jsi bránila sama sebe. Vypadal, jako by se chystal vrhnout se po tobě každou vteřinu. Měl by alespoň vědět, že svačinku nedostane zadarmo... Ale... co to do mě sakra vjelo? |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Stále jsem váhal, jestli si sednout; mému obleku by to už nemělo jak uškodit. Svůj úžasný, značkový a pekelně drahý, na míru šitý oblek jsem přecijen stačil zamáchat i ušpinit bahnem i krví z jejího těla. Sako jsem sice shodil a pověsil přes opěradlo křesla v rohu místnosti, ale věděl jsem, že bych beztak nedokázal zůstat v klidu. Ne, dokud se nedopídím toho, co jsem si sakra myslel. Měl jsem trochu uvažovat, než jsem vzal do zaječích. Nepřestanou mě hledat. Ten jejich sňatek a vysněné vyšší dobro a kdesi cosi, to je pro ně příliš důležité. Daleko důležitější než můj názor. Z ponurých myšlenek a přecházení sem a tam mě vytrhlo až její tiché zamručení. Obrátil jsem se čelem k posteli a povytáhl světlé obočí, naklánějíc hlavu ke straně. I když jí přikrývka zakrývala, věrně jsem si dokázal představit, co se skrývá pod ní. Svlékal jsem ji možná v šeru, ale to pro moje upíří oči nebyla ani sebemenší zábrana. A že bylo na co se dívat. Nutno jí přičíst k dobru, že nezčervenala. Zabránil jsem si ve zklamaném povzdechu, když i zbylou odhalenou kůži zakryla pokrývkou a pak převelel zamračenou pozornost k její poznámce. "Zadarmo jistě ne," ujistil jsem ji tvrdě, ledově, v plném rozporu s vlastními činy. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Nečekal jsem to. Musím uznat, že jsem ji.. Podcenil není to správné slovo, ale neřekl bych do ní, že se pokusí, poměrně sebevražedně, zaútočit na upíra holýma rukama. Každopádně na to, jak vypadala unaveně, měla celkem sílu. Dala mi pěstí zespodu do čelisti. Hlava mi šla o necelý centimetr nahoru. Když jsem jí dal zase o ten centimetr dolů, nevěřícně jsem se na ní zadíval. Čekal jsem nějakou další ránu, ale místo toho jsem před sebou vyděl poměrně vyděšené kuře, které se mi začalo omlouvat. Chvilku jsem nevěděl, jestli to na mě hraje a já jí mám prostě odtrhnout hlavu od těla nebo se začít smát. Nakonec jsem se začal smát. Tiše, jen krátce, ale opravdu mě to pobavilo. Ani nevím co mě pobavilo. Její odvaha, zmatenost, moje nepozornost a nebo celkově celá tahle situace. ,,Líbíš se mi. Pro tentokrát ti.. Pomůžu. Ale budeš mi to dlužná." Řekl jsem jí, když jsem se přestal smát. Místo toho jsem se na ní krvelačně usmál a vytasil na ní svoje bílé tesáky. Udělal jsem k ní dva kroky, čapl jí za zápěstí, kdyby náhodou chtěla couvnout a hodil si jí do náruče. Bylo to zvláštní, držet té malé, na pohled křehké tělíčko, které hřálo v náručí. Rychlým krokem jsem se rozešel směrem k městu. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Ááááá, shit! Ten jeho ledový pohled se mi vůbec nelíbí! Nemůže se tvářit jakkoliv jinak?! Děsí mě!!.. Dobře, to mu říkat nebudu, ale prostě mě děsí. když řekl, že zadarmo to určitě neudělal, víc jsem se na něj zamračila. Nalepila jsem se zády ke stěně za postelí a víc si k tělu přitiskla přikrývku. ,,Co chceš? Abych ti dělala chodící jídelníček?" Pronesla jsem. Bylo to sice řečeno poměrně kousavě, ale zároveň bez špetky humoru v hlase, protože.. Co jiného by mohl chtít? Sex asi těžko, pochybuji, že by na mě vyděl něco tak zajímavého, aby ho tohle vůbec nějak napadlo. Mohl chtít něco úplně jiného, třeba nějaké informace o někom.. O něčem.. Ne, on nebyl ten typ. Minimálně nevypadal jako ten typ. A já sama potřebovala nějakou krev, neměla jsem jí zrovna nějaké tuny na rozdávání! Ale on si to očividně myslel. A já mu tu nemůžu říct, že potřebuji krev, koukal by na mě jak na cvoka. Au, kurva, žaludek.. Pomyslela jsem si poměrně nepříjemně, když jsem v něm ucítila další křeč. Potřebuji hodně rychle něco vymyslet, jinak mám za chvilku jeho tesáky bůh ví kde. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Čím dál lepší, fakt. Ta rána mu přece měla ukázat, že nejsem bezmocný, vyděšený králík, kterého už očima zhypnotizoval hladový vlk. A podívejme se, jak to dopadlo. Místo toho, aby se pořádně lekl a vzal do zaječích, i když to by byla hodně naivní představa,... no, mohl alespoň řádně zaklít a odtáhnout se o pár metrů, aby neschytal druhou. Né, že bych každého mlátila na potkání, to jen... To jen, že vážně nechceš být pro někoho s jeho choutkami sladká, co? Přesto se mi nedařilo udržet rozpačitý výraz, zatímco jsem inkriminovanou ruku nenápadně skrývala za zády, jako bych tím předchozí scénu mohla smazat z povědomí všech přítomných a z vlastního svědomí. "Uhm..," zkusila jsem začít něco namítat na jeho zvláštní dohodu, ale než jsem si pořádně rozmyslela, jaký protest bych použila a proč neuhýbám před ledovým dotekem na zápěstí, ležela jsem mu v náručí. Upírovi. V náručí. Achjo. Osude, osude. Jednou ti to všechno vrátím, těš se! Díky tmě jsem navíc pořád z upíra viděla tak akorát zářící oči a zblízka i matně se lesknoucí bledost pokožky totožnou všem jedincům toho druhu. "Ale já nechci, abys ze mě pil," podařilo se mi v netradiční situace zvláštním způsobem zakňourat, jako by samo to prohlášení bylo nejvyšším zákazem zhůry a nikdo se ho neodvážil porušit. Jako bych to brala za hotovou věc. S tichým, zničeným povzdechem - no měla jsem na něj právo; zbitá, poškrábaná, rozlámaná, unavená všemi těmi hloupostmi, neklidná,... - jsem nechala hlavu klimbnout k jeho rameni. O kolik horší by to ostatně mohlo být? O dost. Né, že bys tomu v tomhle stavu zvládla zabránit. Ale měla bys o to bojovat až do posledního dechu, tedy spíš poslední kapky krve, dobře? Někde na půl mezi vnímáním a sněním jsem tvář přitiskla ze strany k upírově krku, malátně zkoumajíc jedinou otázku. Voní vůbec upíři? |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Její otázka, ovšem i pach jejího strachu - ano a to doslova, kdo by neslyšel zrychlený dech, to malé, bušící srdíčko a necítil tu vůni, jednu z nejlákavějších vůbec, vůni strachu, kterou jsem šířil už dobrých šest set let. Nu dobrá, možná bez prvních sedmnácti, kdy jsem žil ještě pod dohledem rodiny. Ale to byl zase příběh na někdy jindy... "To by bylo rozhodně zajímavé," připustil jsem bez okolků, se zkoumavým pohledem už utichajících upířích očí, které se navzdory hladu krocenému uvnitř mě, postupně vracely do ledově bledě modré s přídechem šedé, mé původní lidské barvy. Nicméně jsem nemínil její obavy ani vyvrátit ani potvrdit, jen jsem povytáhl rty do tajemného, trochu nebezpečného úsměvu a popošel ke straně postele, natahujíc se přes ni. Ani tak jsem se jí nedotkl, jen zvedl sluchátko od hotelového telefonu a bez rozmyslu vytočil recepci. "Ale o tom si můžeme pohovořit nad přehnaně brzkou snídaní, co myslíš?" zamumlal jsem jen tak pro informaci, aby strachy nevyletěla z kůže z očekávání, co se bude dít, zatímco pak už jsem tichým, soustředěným hlasem vyjednával s recepční a objednal téměř veškerý dostupný jídelníček. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Na její protest, který se podobal spíše protestnému zakňourání, jsem nic neřekl. Stejně po pár krocích usnula. Ani jsem se nemusel dívat, cítil jsem to. Její tep se zpomalil, stejně jako dech. Sám pro sebe jsem se poněkud nebezpečně pousmál. Dobře, můžu si zavolat limuzínu a tak.. Dvě hodiny jízdy autem se dostaneme k mému.. Chci říci rodinnému domu, který teď zeje prázdnotou. A nebo můžu ve městě najít nějaký hotel. Jasně, upír z tak vysoké rodiny, až by se z toho jeden posral, s miliony na kontě a bude spát v nějakým hotelu.. Dobře, tak do toho hotelu. I kdyby prohledávali celé město, tak to je nenapadne. Většina upírů moc toho IQ nepobrala, to nemůžu popřít. V hotelu jsem jí položil do postele a přikryl. Jistě, mohl jsem jí teď a tady úplně v klidu vysát, ale.. To by nebylo ono. Sedl jsem si do křesla kousek od postele a do skleničky, co tam stála, jsem dal několik krevních tablet a zalil je vodou. Musel jsem se nějak krotit.. Nějak. A co je pár hodin oproti tem desítkám, co jsem prožil? |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Můj zamračený výraz pomalu mizel a měnil se v.. Zvědavý. Byl to výraz malého dítěte, které sleduje něco zajímavého a něco, čemu nerozumí. Pozorovala jsem jeho oči, které se pomalu vraceli do normálu. Byla jsem zvědavá, jakou mají barvu. A byli.. No.. Překrásné. Vzpamatuj se, každý upír má překrásné oči! Křikla jsem sama na sebe, ale nijak mi to nepomohlo. Byli úžasně světle modré s nádechem do stříbrna. Měla jsem pocit, že se chvilku v těch očích i topím, než jsem si uvědomila, jak mi odpověděl. To bylo teda konkrétní.. Dál jsem ho zvědavě sledovala, jak se přes mě a postel nahnul pro telefon. Zase jsem se podezíravě zamračila a sjížděla ho pohledem. O co mu kruci jde? Kdyby mě tam nechal, měl by.. No, prostě klid. Ale ne, on mi zachránil krk, pokud vím, nikde mě nekousl a.. Ne, vážně, o co mu jde?! Když jsem slyšela, co všechno si objednává, tak.. Jsem se zatvářila poněkud skepticky. Já zapomněla, že všichni upíři jsou zazobanci.. Počkala jsem, až dotalefonuje a stejně skeptickým pohledem jsem se na něj zadívala. Buď hodná, milá.. ,,Baví tě to mě takhle napínat..?" Bylo to řečeno mírně kousavě, ale.. Já vážně chtěla vědět, co ode mě bude chtít!! |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro ...aneb o dvě hodiny později... Mhmm. Zdál se mi podivný sen. Upíří bál, hloupý Elitův návrh, nějaký prsten a pitomá stráž, né až tak epický boj a ještě méně důstojný úprk, upír, náruč... Jo, pěkná blbost. Zvlášť když už jsem byla při vědomí. Ta postel je tak měkká... S téměř neslyšným zamručením jsem si přitáhla polštář blíž do náručí a stočila se kolem něho do klubíčka jako zatoulané kotě. Byla jsem ráda, že už jsem z toho venku. Zpátky doma. Pokud se to dá nazvat domovem. Neměla bych se zbytečně hýbat, abych nevzbudila Kim. Výjimečně mi ani neukradla deku, takže si takové rozmrzelé ráno nezaslouží. Mhmm... Podivný sen. Máme my vůbec tak měkké postele? Nebo jsem z tréninku tak ztřískaná, že mi i ty tvrdé podušky přijdou jako nejnaducanější peří? Ale to světlo bylo hloupé. Nechala Kim rozsvícenou lampičku u postele? "Kim? Kim, zhasni," brumlala jsem v polospánku a loktem se pokusila šťouchnout vedle sebe. Prázdný prostor? Asi se posunula. Přetočila jsem se na bok a ... žuch. "Auvajs," kňučela jsem dotčeně, když jsem přistála na zemi místo na druhé posteli. Se zamžikáním jsem upřela mžouravý pohled do pološera místnosti a protřela si klouby oči, než jsem dlaní prohmatala rameno, které můj pád odneslo nejvíce. Ještěže ne hlava, i když ta už je očividně dubová. Co dělám v hotelu? Ani si nepamatuju, že jsme měnili pozici základny... byly jsme prozrazené? Ale jak? Kapku dezorientovaně, aniž bych se namáhala zvedat ze země a tím pádem zahlédnout upíra sedícího v křesle v opačném rohu místnosti, jsem se rozhlížela po polovině pokoje, na kterou jsem dohlédla. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Sledoval jsem jí jak spí. Vlastně to byl celkem.. Sladký pohled. Kdyby mě její vůně tolik nedráždila, bylo by to ještě lepší. Vypadala jak domlácené zatoulané kotě.. Není divu, že se mi to líbí, s mými sadistickými sklony. Kim..? To bude možná ta zrzavá agresorka, která tam byla s ní. Bůh ví, co se s ní stalo, třeba je už mrtvá.. Ale to jí říkat raději nebudu. Najednou se obrátila a spadla bokem na zem. Začal jsem se tiše smát. A místo toho, abych jí z té země pomohl, jsem pobaveně pozoroval, jak se z ní zvedá sama a je zmatená jak lesní včela. Přestal jsem se smát a spokojeně a pobaveně jí pozoroval. Pohodlněji jsem se opřel do křesla. ,,Dobré ráno, maličká." Pronesl jsem směrem k ní medovým hlasem. ,,Jak se cítíš?" zeptal jsem se jí v rámci možností i mile. Nebylo to ze zdvořilosti, nepotřeboval jsem, aby tu měla zlomená žebra a podobně. To by nebylo milé. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Její zvědavý, zkoumavý pohled se mi dařilo okázalo ignorovat, zatímco jsem s nuceným díky, za které mohli vděčit leda tak slušné výchově mnohých staletí nazpět, zavěsil a posadil se na kraj lůžka, nijak se zvlášť nepřibližujíc k dívce na něm. "Nakonec vždycky dostanu, co chci," připustil jsem s elegantním natažením ruky, jediným prstem sklouznouc po jemné pokožce její tváře, obtáhnuvše lícní kost a následně navrátíc paži zase zpět, jen s o něco spiklenečtějším výrazem. "...tak kam spěchat?" Zamrkal jsem, než jsem se vyhoupl na nohy a zamířil ke dveřím. Vozík se snídaní jsem slyšel už ve chvíli, kdy dorazil výtahem, takže jsem se jen postavil ke vchodu s rukama založenýma na prsou a nechal ubíhat úmorné minuty čekání, než jsem otevřel, ještě než stačil poslíček zaklepat. Má tvář zůstávala absolutně klidná, nevyjadřujíc a neprozrazujíc vůbec nic. Ustoupil jsem stranou a vpustil ho i s vozíkem dovnitř, očima zamyšleně pozorujíc jeho krční žílu, když jsem dveře zase zavíral, navzdory jeho zmatenému ohlédnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Sedl si na kraj postele a natáhl ke mě ruku. Na sucho jsem polkla. Srdce mi začalo bušit jako splašené a tělo mi ztuhlo. Už jsem chápala tu jeho přezdívku.. Zaskočeně jsem se mu dívala do očí, mezitím co jeho prst jel po mojí kůži. Nepatrně jsem se zachvěla. Znova jsem cítila, jak mi smrt sahá na ramena a dýchá na krk. Pak se prostě zvedl a založil ruce na prsou. Brrr.. Pomyslela jsem si, když jsem se zase uklidnila. Zahlédla jsem svoje oblečení, které se sušilo na radiátoru. Vstala jsem, došla k němu a rychle si oblékla kraťasy a tílko. Mikina byla ještě trochu vlhká, tak jsem jí tam nechala schnout dále. Z kapsy jsem vytáhla gumičku, kterou jsem si svázala vlasy do drdolu, aby mi nepřekáželi, přece jen mi sahaly až po zadek. Věděla jsem, že jsem tím odhalila svůj krk, ale.. Já prostě musím provokovat všechny a vždycky.. taky jsem díky tomu pořád v takových debilních situacích. Do pokoje přišel poslíček se snídani na vozíku a poněkud vyděšeně zase odešel. ,,Chudák, nemusíš ho takhle děsit." Řekla jsem mu s pobaveným úšklebkem, došla k vozíku a vzala si něco na jídlo. S talířem naloženým jídlem jsem si sedla zpátky na postel do tureckého sedu a talíř si položila mezi nohy. ,,Jinak, jmenuji se Kim, kdyby tě to náhodou zajímalo." |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Trhla jsem sebou, když skrz mlžný opar snění pronikl k mému vědomí známě neznámý hlas. A jejda. Tak to nebyl sen. No páni. To je fakt boží. Díky za varování, realito, no vážně, kdo by si takové probuzení z celého srdce nepřál? Krucipísek. Vyškrábala jsem se na nohy s o něco menší náladě než tehdy v tom snu v lese... tedy vlastně nesnu. Svalová únava o něco opadla, kyselina mléčná se nejspíš stihla trochu rozpracovat, mhmm... To znamená... Jak dlouho tu vůbec jsem? A ... Kim? Kde je Kim? "Kde je Kim?" rozhodla jsem se poslední otázku zopakovat nahlas, když jsem očima obezřetně zabrousila k postavě v křesle. Jako kopanec do žaludku. Uhm, jasné. Když se nechat unést upírem od bandy dalších krvelačných upírů, tak alespoň stylově. Nezabránila jsem matnému zčervenání, když jsem si rozpomněla na to, že mě nejspíš musel nést v náručí až... sem. Kde je vlastně to sem? Hotelový pokoj? Oči jsem bleskově sklopila a zkontrolovala svůj stav oblečení, vědomá si toho, že se mi všechno promítá v tváři, ve které se dá momentálně číst jako v otevřené knize. Né, že by mi to zas tak vadilo; na téhle situaci bylo spousta horších faktorů, se kterými bych se měla vypořádat. Pozvedla jsem oči zpátky k němu a po očku, nápadně nenápadně jsem si začala svého únosce-zachránce-pana Tesáka pátravě prohlížet. "Nejsem maličká," namítla jsem, vyrovnávajíce se v zádech a vypnouce ramena a hruď, přesně stejný tón i pózu; s bradou mírně, vzdorovitě povystrčenou a nespokojeně nakrčeným nosem, jakou jsem použila tehdy, když mě odmítli zapsat do seznamů Agentury. Než mě našla Kim. Kde je ta Kim? Jeho poslední otázku jsem nejspíš neshledala hodnou odpovědi a tak jsem na něj jen dál mlčky zírala v očekávání nějaké reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Ještě pořád jsem stál lopatkami opřený o stěnu u dveří, když jsem pokývnul poslíčkovi na rozloučenou a do ruky mu vtisknul jedinou bankovku, snad aby mě ještě nepomluvil, jaký jsem to nebyl zlý hostitel. Však jsem ho ani nekousnul a to jsem na to měl opravdu chuť. V místnosti se přecijen pořád znášel dráždivý pach její krve. S teatrálním povzdechem jsem vystartoval o něco vyšší než lidskou rychlostí ke stolu, popadnul misku s houbičkou a růžovou vodou a zmizel v koupelně, kde jsem její obsah vylil do umyvadla a opláchl si ruce. Krevní parfém to ze vzduchu nejspíš nesmyje, ale možná mi to pomůže přijít trochu na jiné myšlenky. Když jsem se vrátil zpátky, seděla na posteli. Sám jsem zamířil k vozíku a do jedné ze sklenic vhodil z vytaženého balíčku dvě tabletky, které jsem následně zalil vodou. "Nezajímá," podotkl jsem prostě a popravdě, ačkoliv nepříliš zdvořile, když jsem svůj ledový pohled jen podpořený barvou očí upřel přímo vstříc jejímu pobavenému výrazu. Opětovně jsem si pečlivě olízl rty, špičkou jazyka obtáhnouc jejich obrys, aniž bych očima jen na vteřinu uhnul, než jsem pozdvihl sklenici a téměř posměšně jí připil na zdraví, obrátíc do sebe celý její obsah na jediný zátah. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Zmateně se kolem sebe rozhlížela, než se mě zeptala, kde je Kim. Trochu jsem zvážněl. ,,Myslíš tu zrzku? Kdo ví.. Možná jí někdo zachránil, možná jí tam rozsápali na kousky.. Kdo ví.." Při představě jejího rozsápaného těla jsem se musel trochu zasněně a nebezpečně pousmát. Každopádně, vypadala v pořádku. Možná až moc. Jak nadopovaný a hrdá veverka. ,,Máš nějak moc energie." Ušklíbl jsem se na ní pobaveně a tím i odhalil svoje bílé tesáky. Hm, když byla vyděšená, byl to mnohem sladší pohled. Tohle mě spíše baví. Stejně je úplně bezbranná. A jenom moje. Takže je to stejně jedno. ,,Takže jak ti mám říkat, maličká?" Zeptal jsem se jí se stále pobaveným úsměvem. Mezitím jsem pohledem sjel na její krásný krček a s nebezpečným úsměvem a přemýšlel, jak jí té energie trochu zbavit. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro S úsměvem jsem protočila oči v sloup, když řekl, že ho to nezajímá. Čekala jsem, že to řekne. Pobavení mě přešlo ve chvíli, kdy s tím svým ledovým pohlede připil, poměrně ironicky a posměšně, mě na zdraví. Zvážněla jsem a poměrně hypnotizovaným pohledem, dokud nezmizela v jeho krku. Sakra, sakra, sakra!! Pomyslela jsem si, rychle se zadívala na svůj talíř a začala raději jíst, jenže žaludku to tak nějak.. Nestačilo. Potřebuju krev.. Kurva, jak já tohle nenávidím! Kdyby matka nebyla kurva a otec prostě kokot, mohla jsem být normální člověk.. Lovec.. A ne.. pff..! Pomyslela jsem si, mezitím, co jsem se snažila nějak zasytit žaludek. A potřebuji najít Soru.. Pomyslela jsem si. Lépe řečeno potřebuji odtud rychle vypadnout. Sice mi zachránil krk a pozval mě na snídani, moc děkuji, ale vážně odtud potřebuji vypadnout! Polkla jsem sousto a zadívala se na něj. ,,Teď vážně, co ode mě chceš?" Zamrkala jsem na něj zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Kim by nikdo na kousky jen tak nerozsápal... em, že ne? Bože, prosím, že ne? To bys mi přece neudělal. Kromě Rena je to asi poslední člen rodiny, na kterého by se dalo spolehnout. Uhm, pokud se vůbec dají počítat tihle dva, když po jednom se slehla zem před pár lety a po druhém teď. Ach. Přejela jsem si dlaní po tváři v touze setřít z ní náznaky smutku i melancholie, když jsem přinutila sama sebe zvážit i tu nejhorší možnost; že by byli oba mrtví. A já sama. Skoro sama. Rodiče se nepočítají. Spíš naopak. Jak mě tu můžou klidně nechat s mojí největší noční můrou? Vždyť i upíři jsou proti mým předkům naprosto schůdná varianta bytí. Pff. Zamrkala jsem vstříc jeho odhaleným tesákům a přemýšlela, jestli může mít nějaký upír předkus. Jistěže nemůže, jsou dokonalí... ale bylo by to vtipné, no vážně. Sakra, prahla jsem po něčem na odlehčení situace. Není hladový upír přímo dokonalá příležitost k zoufalému vtipkování? Aspoň bych umřela s grácií. "Co třeba "má paní"? navrhla jsem nesměle, i když jsem se opravdu snažila, aby to vyznělo trochu světácky, zatímco jsem nepříliš elegantně žuchla zpátky na postel, usazujíc se na její kraj a skládajíc nohy bez bot, které už byly skopnuté na podlaze, pod sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Odložil jsem skleničku zpátky na vozík a uždíbl kousek vajíčkové omelety, který jsem s hodnotícím zamručením okoštoval, než jsem zamířil zpátky ke křeslu, kde jsem nechal svůj poničený oblek a jediným ladným pohybem se usadil tak majestátně, jako kdyby křeslo bylo vlastně trůnem. Jednu nohu jsem volně přehodil přes druhou, zády se opřel do opěradla a ruce složil na opěrky. Nebyla tak hloupá, aby se snažila utíkat. Už jí jistě došlo, že ode mě nikdo neuteče. "Vlastně," nahodil jsem, váhavě válejíc to slovo na jazyku, jako by šlo ochutnat jeho příchuť, zatímco jsem pořád zaujatě pozoroval změny v její tváři. Opravdu mě zajímala její reakce. Copak na to asi poví, mhmm? "...bych pro tebe nejspíš měl práci," oznámil jsem jí vyrovnaným hlasem neuspěchaně, naklánějíc u toho hlavu mírně ke straně. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Sledoval jsem pečlivě její výraz. Nekonal se žádný hysterický výlev, vztekání ani pláč. Jen jistý výraz plný zmatení a trochu smutku. Ne, že by jí to bylo jedno, ale spíš si to nedokázala představit. Je neuvěřitelné, kolik se toho dá vyčíst jen z pouhého výrazu a z očí člověka. Když navrhla, abych jí říkal ''Má paní'', zvážněl jsem. Probodl jsem jí chladným pohledem a upil ze sklenky, kde byli rozpuštěné tablety. ,,Nějaká přidrzlá, ne?" Optal jsem se jí chladným hlasem. Jako bych se z ní snažil udělat ledovec. Nesnažil, jen jsem jí chtěl ukázat, že i když se umím chovat, ve své podstatě, mile, tak jsem pořád upír. Nebezpečný, aristokratický, se svou hrdostí a velkým egem. Postavil jsem skleničku na stolek vedle křesla, postavil se a pomalu k ní došel, před postel. Sklonil jsem se k ní, tak, že naše oči byli skoro ve stejné výšce. Ty moje byli o trochu výš. Jemně jsem jí chytl pod krkem. Opravdu hodně jemně, nijak jsem její krček nestiskl. Jen jsem cítil na prstech její tep. ,,A co takhle, kdybys mi ty říkala můj pane?" Usmál jsem se na ní nebezpečně a tajemně. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Neutrálně, možná lehce zvědavě, jsem ho pozorovala, jak si sedl majestátně do křesla. Na sucho jsem polkla. Působilo to.. Děsivě. Ani Kaname by si takhle nesedl do toho křesla, jako na trůn a to to byl čistokrevný. Tady ze Smrťáka šel mnohem větší strach. Což bylo samo o sobě děsivé. Když řekl to svoje Vlastně, zbystřila jsem. Vážně jsem chtěla vědět, co řekne. S napětím v očích jsem ho sledovala a čekala, co řekne. Když řekl, že by pro mě měl práci, nechápavě jsem na něj zamrkala. Dokonce mi i nepatrně spadla brada. Naštěstí jsem si to téměř okamžitě uvědomila a dala jí zase zpátky nahoru. Nakonec jsem se, poměrně hraně, zatvářila poněkud.. Důležitě. ,,No, záleží na tom, jak mi jí zaplatíš. Je pravda, že té naše lovecké grupě moc neplatí.." Řekla jsem. Ale pak jsem, ale zatvářila vážně. ,,Dělám si srandu. Jakou práci?" zeptala jsem se ho a odložila talíř s jídlem na noční stolek u postele a sledovala ho vážným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Čím víc se blížil, tím jsem se snažila co nejnenápadněji odsunout po posteli víc do čela; tudíž dál od nohou postele, ke kterým kráčel. Přesto jsem nebyla dost rychlá na to, abych unikla, což se i nepříjemně potvrdilo ve chvíli, kdy mě lapil do svého pohledu. Ty oči mě dokázaly přimrazit na místě daleko snáz než jeho ruka svírající můj krk. Nebolelo to, ale i tak se mi srdce okamžitě rozeběhlo dvojnásobnou rychlostí a dech se mírně zadrhl na rtech. Cítí to? Ty pravidelné údery? Představuje si, jaké by to bylo, kdyby... Opětovně jsem sebou trhla a zdvihla dlaně, abych jimi měkce sevřela tu jeho a pevným tlakem, nikoliv neuváženým gestem, ji odtáhla od svého krku, než mi paže ochably zpět podél těla. "Jsem Nyoko Sora, i když je pár lidí, kteří mě znají jako Nyo," vyloudila jsem ze sebe kromě představení i jakýsi opatrný druh zdvořilostního úsměvu, když jsem se zase posunula na posteli kousek dál od něj. "A jak říkají tobě?" převedla jsem centrum zájmu raději jeho směrem, snad doufaje, že nějakým zázrakem zapomene, že v pokoji není sám a já se propadnu bůhví kam, jen do bezpečí. Bylo znervózňující být tak blízko něj. Možná proto, že byl upír. Možná proto, že byl hezký upír. Zatraceně hezký. Ah! Na co to zase myslíš, zlato? Měla by sis omlátit hlavu přinejmenším o zeď, aby se ti rozsvítilo. Najdi si raději únikovou strategii, trdlo. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Koutek mi pobaveně cuknul ke straně, když jí spadla brada a odhalila tak působivý výhled na ... eh. Zpět k práci. Ovládnul jsem vlastní výraz do obvyklé verze absolutní netečnosti, jako by se mě nic nemohlo dotknout a dál na ní upíral prázdný, vážný pohled, který nemohl prozradit vůbec nic z toho, co si myslím nebo cítím. Osobně jsem si totiž myslel, že ty její kraťásky toho nezakrývají o moc víc, než je nezbytně nutné a odhalují rozhodně dostatek po doteku volající pokožky, pod níž tepala teplá, čerstvá krev. Stisknul jsem rty pevněji k sobě. "Chtěl bych, abys mi našla jednoho upíra," přešel jsem její žertovné poznámky absolutně bez reakce. "Našla, ne zabila. V jeho případě to možná bude ještě těžší než ta první varianta. Chci aby se sem vrátil. Tak zdravý, jak se ti jen povede." Prsty jsem zlehka přejel po koženém potahu křesla. "Nemysli si, udělal bych to sám, kdybych mohl. Ale teď se na mě upírá příliš mnoho očí a já si z politických důvodů nemůžu dovolit sabotovat všechny jejich snahy dostat mě tam, kde je jim to pohodlné. Proto se mi docela hodíš... a nic víc za svou záchranou nehledej," dodal jsem poslední větu tvrdě, snad abych si ji sám vštípil. Určitě jsem to měl v plánu od začátku. Moje podvědomí. Proč jinak bych tu holku tahal ze šlamastyky ven i kdyby na mě měla padnout podezření? Kvůli chutné krvi? Nenechte se vysmát. To není můj styl; nebo alespoň nebýval. Hmm. Dnešní doba je příliš komplikovaná, jen co je pravda. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Slyšel jsem každý úder jejího srdíčka. Zase na mě koukala těma vyděšenýma dětskýma očima. Bavilo mě to. Líbilo se mi to. A nevím, proč zrovna u ní. Snad protože byla lovec. Ale spíš mi přišla něčím.. Zvláštní. Něčím jiným, než vůni. Narovnal jsem se a dal ruce do kapes. S tím lehce pohrdavým úsměvem jsme jí pozoroval a poslouchal. ,,Takže Nyo.." Pronesl jsem tiše spíše pro sebe. Jako bych si to její jméno převaloval na jazyku a vychutnával si ho. ,,Já jsem Tasuku Kurosaki." představil jsem se jí. Nemusel jsem jí svoje jméno říkat, ale řekl. Snad jako základ slušného vychování. Znova jsem se k ní sklonil s tím nebezpečným úsměvem a zadíval se jí do očí. ,,Původně jsem se z tebe chtěl napít a nechat tě jít, ale.. Myslím, že jako moje nová hračka by si byla dokonalá. Co ty na to?" Přejel jsem jí ukazováčkem po tváři přes tepnu na krku. Pořád zběsile tepala. ,,To se mě tak bojíš?" Zeptal jsem se jí pobaveně, spíše skoro posměšně. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Kurosaki. Tasuku Kurosaki. Nezní to moc jako jméno pro upíra, že? Mhmm... i když co na tom záleží. Tasuku znamená zachránit, že? A Kurosaki... temnota. Temné místo. Zajímavé jméno. Upírala jsem na něj zkoumavé oči, jak jsem bloumala po jeho nedbale upravených blonďatých vlasech a kdoví proč mi přišlo na mysl, jestli si upíři musí stříhat vlasy. Rostou jim vůbec? Tolik otázek, tak málo odpovědí... Ty bys měl zodpovídat ty, Rene, tak se koukej ukázat, zachránit mě ze spárů tohohle majetnického barbara a postarat se o mě, jako jsi měl už dávno, sakra. "Jsi zlý; líbí se ti představa bezmocné holky, posmíváš se mi a bavíš se tím. Co si asi myslíš? Že budu nadšená myšlenkou strávit v tvojí společnosti víc času, než je nezbytně nutné k útěku?" skoro jsem to nazpátek zavrčela, absolutně opomínajíc fakt, že bych možná nemusela být až tak moc upřímná. Ale v lhaní jsem beztak moc zkušeností neměla. Nejspíš by mě prokoukl v prvních deseti vteřinách a byl ještě nepříjemnější. Odtáhla jsem se od jeho hladícího prstu, abych přerušila elektrizující dotek, který vůbec nebyl nepříjemný a v tom byla ta potíž. Upíři mají přitahovat svou kořist. Tohle všechno je jenom součást pitomého vyššího a předem vypočítaného plánu těch nahoře; stvořit nám dokonalého predátora. Všechno na nich nás láká. Vzhled, vůně,... Bože, neměla bych ze všech zrovna já být proti něčemu takovému imunní? Zamračeně jsem se na něj zadívala tak soustředěně, abych byla schopná prohlédnout za přitažlivou masku a připomínala si, že tenhle pán neujíždí na čokoládě, nicméně na krvi a že za těmi rty se neskrývá rozkoš, ale tesáky a smrt. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Zamračila jsem se. Fajn.. Tady přestává všechny sranda. Všechna. Tušila jsem, koho chce, abych našla. I kdybych se mýlila, musel to být někdo vysoce postavený, kdo se rozhodně dobrovolně vrátit nechce. Tohle byla učiněná sebevražda. Větší, než ukradnout ten prsten. Sice nemám pistole ani náboje, ale pořád jsem na půl upír. Vyšší upír. Jistě, že mám jisté schopnosti. Jen.. Je nemůžu moc používat, pokud se při tom nechci zcvoknou hlady, ale tady nemám moc na výběr. Najednou jsem ztuhla. Ten pocit.. Cítila jsem tu Soru. Tady, v tomhle hotelu. Chvilku jsem vypadala, jako bych byla v tranzu, než jsem se znova podívala na Smrťáka a probodla ho vražedným pohledem. ,,Trhni si, nejsem sebevrah." A nejsem ani člověk.. Pomyslela jsem si. V ruce se mi objevilo něco, co se podobalo kouli z černého ohně a tu jsem po něm hodila. Cítila jsem, jak mi rudě svítí oči. Občas svoje upíří já miluju.. Upíří rychlostí jsem se podle vůně dostala do pokoje, kde byla Sora. Další takovou kouli jsem hodila po upírovi, co nad ní stál. Ten byl poměrně opařený, ale stihl uhnout. Doběhla jsem k Soře, popadla jí za ruku a vyskočila s ní z okna. Dopadla jsem na nohy a Soru zachytila, aby si ty svoje nezlomila. Po tomhle malém upířím výkonu jsem se cítila jak po dokonalém maratonu. Byli jsme ve městě a kousek odtud jsme měli základnu, tam nepůjdou. ,,Rychle.." Popadla jsem už s normálníma očima Soru za ruku a rozběhla se s ní směrem k základně. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Věnoval jsem jí na její domítnutí jediný chladný úsměv. "Nemyslím, že máš dvakrát na výběr. Leda mezi smrtí a -" zarazil jsem se, když nad její dlaní začalo vzrůstat cosi zvláštního. Kdybych to čekal; byť i jen trošičku, možná bych se vyhnul nebo ji jednoduše zablokoval vlastní schopností, nicméně mě osobně paralyzovala zvědavost. Šest set let jsem nezemřel a ani jsem to neměl v plánu, ale zdá se, že v téhle dívence se toho skrývalo víc, než bylo na první pohled vidět. Že by další protiupíří zbraň? Lovci museli o úroveň pokročit. Bude to vůbec bolet? Přesto jsem se na poslední chvíli uhnul, ale zůstal přimražený ke křeslu. Takhle rychle lidé neběhají... a ty její rudé oči... Tohle není tak docela člověk, že ne? Obyčejný lovec by něco takového nesvedl. Měl bych jí nechat jít? Jen ji sledovat v přirozeném prostředí? Však víte, jak uvařit cokoliv živého, nemůžete jí rovnou hodit do vařící vody... Stačí postupně ohřívat, aby myslela, že je v bezpečí. Pak vám z hrnce nevyskočí... "Zajímavé," nepronásledoval jsem ji po hotelu, jen se z okenní římsy vyšplhal na střechu a pěkně seshora hlídkoval, kam se asi vydá. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Jen jsem ztuhle a šokovaně zírala na dveře, moje oči nebyly schopné přizpůsobit se maximální formě upíří rychlosti, takže pro mě se celá situace odehrávala s notným zpožděním. Takový typický zpomalený film. Jako opařená jsem sledovala černou kouli mrsknutou po Kurosakim, Kiminy prsty kolem mého zápěstí a její nadlidskou sílu stavějící mě na nohy. Nezmohla jsem se na slovo odporu, když mě prostě prohodila oknem a ještě za letu nás přetočila, abych přistála v jejím objetí. I když myšlenky nestíhaly dorazit z mozku do končetin, kterým měly udělit příkaz, instinktivní pudy se postaraly o křečovitý stisk prstů na Kimině paži během pádu i přistání. "Kim, ty žiješ," vydechla jsem, když jsme konečně stály zase na pevné zemi a v mém tónu se mísilo obvinění - jako by za všechny ty špatné události dnešní noci mohla ona - a nefalšovaná úleva. Jakmile mě propustila z objetí a já se kapku zorientovala v našem nejnovějším plánu - nemusela jsem jí číst myšlenky, aby mi došlo, že jediný rozumný úkryt je základna, kam si netroufnou a že čirou náhodou je jedna jako dar shůry právě poblíž -, nasadila jsem její tempo a prsty obmotajíc kolem její ruky držící mou běžela, seč mi síly stačily. Naštěstí to netrvalo zase tak dlouho. Však to byly jen dva bloky, než se budova, zvenku se maskující jako čínská restaurace s donáškou, tyčila přímo nad námi. S Kim jsme narozdíl od obyvatel městečka dobře věděly, že přední část budovy je jen maskování a ve skutečnosti se uvnitř nachází tajný průchod na základnu. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Cítila jsem, jak nás sledují dva páry upířích očí. Nešli po nás. Jen nás sledovaly. Zvláštní bylo, že byli právě dva páry. Doběhli jsme do čínské restaurace, a vydali se do podzemních chodeb, které od ní vedly do naší základny. Jakmile jsme byli v chodbách, zpomalila jsem do normálního kroku. Ale pořád jsem držela Soru za ruku. Nechtěla jsem jí znova ztratit.. Byla pro mě jako rodina a já umírala strachy celou tu dobu, bůh ví, co s ní je. Byla jsem tak šťastná, když se ukázalo, že je živá. ,,Si v pořádku?" Zeptala jsem se jí po chvilce, když jsem popadla dech. ,,Omlouvám se, že jsem tě v tom lese ztratila.. Už takovou chybu znova neudělám.. Slibuji." zadívala jsem se na ní omluvně a provinile. Opravdu jsem si to vyčítala a hrozně mě mrzelo, že jsem jí vystavila mnohem většímu nebezpečí, než bylo nutné. Po chvilce chůze jsme konečně došli na základnu. Byla to vlastně taková větší vila, kde celá naše skupinka žila. Bylo nás celkem asi 12 + Eliot. zelo to tu prázdnotou, díky bohu. Došla jsem se Sorou do společenské místnosti, kde jsem v rychlosti vyhrabal z ledničky pytlík s krví, nabodla do něj slámku a unaveně se svalila do křesla a začala cucat ze slámky. ,,Kruci, tohle bylo o hubu.." |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Normální obyčejné děvče by před pevným stiskem mých prstů nejspíš ucuklo, ale my nebyly nějaké křehké krasotinky, které rozmočí i trocha studené vody, a Kim jakožto poloupírka si nejspíš ani křečovitost mého sevření příliš neuvědomovala. Ale popravdě jsem byla k smrti vyděšená, že by nás něco mohlo znovu rozdělit. S ní po boku bylo všechno jistější. Když mě došly síly, vždycky zvládla ještě bojovat. Oproti ní jsem se cítila slabá a nepoužitelná, navíc ještě nemotorná a k ničemu, nicméně pořád bylo lepší cítit se tak než nebýt. Zachraňovaly jsme si krk vzájemně, ale ona hrála prim daleko častěji než já. "Ah, kupodivu ano... ani se mě hrubě nedotknul," zabrumlala jsem, jak jsem chytila po zběsilém běhu trochu toho vzduchu do plic a vmáčkla si dostatek kyslíku do každé buňky, která po něm už tak zoufale volala. Nejspíš jsem zněla jen o něco málo překvapeněji, než jsem ve skutečnosti byla. Míra úlevy ovšem zazněla v pravých rozměrech. "Nedělej si s tím starosti, nezlobím se, byla to chyba obou," zkusila jsem jí pak trochu uchlácholit, uklidňujícím gestem jí sjedouc dlaní po paži a zase vzhůru, když jsme konečně dorazily do společenské místnosti. I když v žaludku mi začínalo tlumeně kručet, k ledničce jsem nezamířila, jen se svalila do křesla naproti a uvelebila se do kočičího klubíčka, nechávajíc zamyšlený výraz převládnout nad vším ostatním, jak jsem se začala probírat vzpomínkami. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Byla jsem ráda, že je úplně v pořádku. Dopila jsem pytlík krve, který jsem následně na to hodila do koše a znova se rozešla k lednici. Vytáhla jsem z ní velký obložený talíř, na kterém byla šunka, sýr, ovoce a zelenina a nevím co všechno a položila to na stůl před Soru. Sama jsem si vzala kolečko šunky a snědla ho. Přisunula jsem si druhé křeslo vedle ní, sedla si do něj, dala pod sebe nohy, ze kterých jsme zula boty a z boku jí jemně objala. Bože, ani nevíte, jak se mi ulevilo. Zavřela jsem oči a spokojeně si oddechla. Po chvilce jsem se odtáhla a zvědavě se na ní zadívala. ,,Řekl ti ten upír, proč ti pomohl?" Zeptala jsem se jí. Sotva mi stačila odpovědět, přišel za námi Katsuro, náš.. Spolubydlící? Prostě další lovec z domu. Zvědavě jsem na něj zamrkala. Pobaveně se šklebil. ,,Slyšel jsem, jak jste to posraly. Elito pro vás má novou práci, zítra večer nastupujete." Řekl a podal nám dopis. Vzala jsem ho do ruky, otevřela a dala ho tak, ať na něj vidíme obě. ,,To si děláš prdel.." Řekla jsem nevěřícně po přečtení dopisu. Prefekti noční třídy?! Jasně, slyšela jsem něco o tom, že tam je teď pár čistokrevných navíc a je tam.. Dusno. Jenže o to nešlo. Šlo o to, že tam chodí Smrťák. A to se ani nemusím koukat na ten seznam studentů, který je u dopisu. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Sama bych si k ledničce nikdy nedošla, na to jsem byla ještě moc paralyzovaná nedávnými událostmi, ale s Kim už jsme se znaly příliš dlouho. Jistě mi četla myšlenky; i když sama tvrdí, že to její upírské superschopnosti nepatří. S oblibou jsem jí to ovšem Jen jsem se mírně předklonila, abych uloupila kousek sýra, načež jsem se už nesbalila do klubíčka, protože jsem se naklonila ke straně a omotala jednu ruku kolem objímající Kim, s úlevou a postupně se zklidňujícím tlukotem srdce složíc hlavu na její rameno, jako bych takhle plánovala zůstat navěky. A tak jsem jí i zabránila v prvotním odtažení. "Povídal něco o tom, že se nechtěl nechat rušit u svačení mé krve, načež si to rozmyslel, že bych mohla být dokonalou hračkou; nejspíš pro jeho zvrácené choutky," vyklopila jsem to bez obalu, prostě tak, jak mi to přišlo na mysl. Před Kim nebylo třeba něco skrývat nebo zlehčovat, mnohdy bylo snazší prostě přiznat barvu. "Večer?!" vyklouzlo mi kapku přiskříple, když jsem si uvědomila, že nám Elito nedal ani dvacet čtyři hodin na vzpamatování se. Co je to práci, že to tak spěchá? Shlédla jsem spolu s Kim na jemné písmo obsahující kýžené informace. Oh. "To přece nemyslí vážně,..." mručela jsem souhlasně se svou kolegyní a vrhla na Katsura vyčítavý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro ,,Ten ''můj'' chtěl, abych mu našla a přivedla nějakýho jinýho upíra.." vysvětlila jsem stručně. Ale do teď jsem mu tenhle chabý důvod nevěřila. Mohl si na to sehnat kohokoliv jiného mnohem jednodušeji. Podle mě lhal, jen to dobře zakrýval. Ale to teď bylo jedno. Katsuro se pobaveně šklebil. ,,Jako by vás Eliot neměl rád." Prohlásil a odešel. Protočila jsem oči v sloup a položila dopis na stůl. ,,To je v hajzlu.. Ti parchanti nás tam povraždí, jakmile nás uvidí.." Ale co jsme s tím mohli nadělat? Nic. Eliot tu stejně nebyl. Někam odjel. A tohle byla naše práce. Díky tomu jsme měli jídlo, peníze a kde bydlet. Mohli jsme se akorát dát dohromady a druhý den večer se doplazit na školu. ,,Tak jo. Klid. Nádech výdech.." Mluvila jsem spíše k sobě, i když to mělo vypadat, že mluvím k Soře. Stály jsme spolu před dveřmi noční třídy, která měla už pár minut vyučování. Nechtělo se mi tam. Sakra hodně se mi tam nechtělo. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Na sobě jsem měla džínovou krátkou sukni, tenisky, černé tričko s výstřihem a šedou mikinu s kapucí. Kurva, jak mě se tam nechce! Ale musím jít první. Ne, že bych Soru podceňovala, ale kdyby náhodou někomu jeblo v bedně, tak ať schytám první ránu. Otevřela jsem dveře a vešla. Zastavila jsem se dvě kroky za dveřma a rozhlédla se po třídě. Zamračila jsem se. Tuna rudých očí a jediné, co třídu osvětlovalo, byli svícny na stěnách. Lepší, než nic.. Ani nevíte, kolik jsem do sebe narvala krve, abych tu nekolabovala v blízkosti tolika silných upírů. Ale ani tak mi nebylo nejlíp. Pohledem jsem přejela po Smrťákovi. Kurva, padám..! Pomyslela jsem si. Nemohla jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro "Víš ty co? Trhni si," odfrkla jsem si směrem Katsura s důmyslným dvojitým protočením panenek. To, že má zrovna štěstí, mu nedává absolutně žádné právo se nám takhle vysmívat. Až mu bude hořet zadek a po krku půjde šestero upírů, taky se nad jeho mrtvolkou pěkně zasměju. No, dobře, pravděpodobněji ho nejprve vytáhneme ze šlamastyky a pak mu v tom vyrácháme nos, ale... to taky nebyl špatný plán. Díky takovým představám dokonce napětí v mém těle o něco povolilo. Mezi tolika upíry je vyšší pravděpodobnost, že najdu někoho, kdo bude něco vědět o Renovi, nu ne? Možná to nebude až tak k ničemu. Všeho se dá využít... "Nějak už to zvládneme," pokoušela jsem se o něco odlehčeněji ukonejšit Kim, jeden koutek mírně pozdvižený v potutelném úsměvu. Snad ti budu o krok blíž, Rene. Alespoň o krok. "Já jsem docela klidná," namítla jsem nevzrušeně. Pro Kim to nejspíš bylo o dost těžší, zdálo se, že upíry vážně nenávidí. To já se vlastně tak trochu těšila. Nikdy jsem se toho o nich moc nedozvěděla; jen to nejnutnější minimum, kterého se mi dostalo od mé parťačky a ona o svých schopnostech a rodičích příliš nemluvila; pokud, rozhodně ne dobrovolně a jen tak od sebe. Pro mě byla tohle nová příležitost, jak se naučit něco nového. Něco, co mi možná pomůže v hledání. Ale příliš jsem se na to nevyfikla; smutný fakt. Muselo jim stačit mé obvyklé pohodové já; černé kalhoty až k zemi z elastického materiálu, aby mě neomezovaly v pohybu a už poněkud sepraný top s vázáním za krk, jehož barva už dávno přešla z fialové do pobledlé levandulové, přes což jsem si navíc navlékla příliš velkou bílou košili, jejíž rukávy jsem vyhrnula až po lokty. Dokonalý módní anticíťa. Celkový dojem? Nejspíš nulový. Ke kladným bodům mi jistě někdo musí přičíst, že když mé oči sklouzly po příliš známém upírovi - Proklínám tě, Kurosaki! A myslím to pekelně vážně... -, dokázala jsem s odkašláním udržet ledově klidný výraz, jako bych si sem přišla prostě na výlet. Nebo tu byla doma. Ten dojem kazilo možná tak starostlivé mračení, s nímž jsem přetěkávala očima mezi upíry a Kim. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Neměl jsem v úmyslu tu maličkou nějak hledat. Ne hned. Tušil jsem, že se objeví sama. Dříve nebo později. A kdyby ne, našel bych si jí. Téma večera v noční třídě bylo jednoduché, ale zajímavé. Nový noční prefekti. Nějací lovci. Ale nikdo nevěděli jací, kdo nebo cokoliv podrobnějšího. Většina třídy ale typovala nějaké starší kluky. I když 90% třídy byli kluci, tak nikdo moc nevěřil v to, že sem pošlou nějaké dvě alespoň trochu pěkné holky. Takže byl pro všechny poněkud šok, když do třídy vážně přišli dvě holky. A já jednu z nich znal až moc dobře. Pobaveně jsem se ušklíbl. Tak tohle bude zajímavé. Někdo se jich chce očividně zbavit, když sem pošlou v podstatě moc chutnou večeři. Vtipné bylo, jak ta zrzavá poslala jednoho z našich čistokrevných nevybíravě do.. Háje zeleného. Pak šli obě až na konec třídy a tam se posadily na parapet okna. Celá třída měla rudé oči. Byla to skoro vyložená provokace, protože ta jejich vůně položila skoro celou třídu na záda. A já se jen tiše bavil. Nemohl jsem za ní jít. Ne pokud u ní byla ta zrzavá agresorka. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Záviděla jsem Soře ten její absolutní klid. Byla prostě.. V klidu. Za to já byla napjatá a poměrně.. Nesvá. To se na mě vůbec nepodobá, kruci.. Pomyslela jsem si překvapená sama sebou. Nikdy mě nic nerozhodilo a teď, když jsem ve třídě s bandou upíru a.. Jedna, dvě, tři, čtyřma čistokrevnýma.. Je to opruz. Moment, 4? Pomyslela jsem si a znova je přejela pohledem. Zastavila jsem očima na jednom z nich. Co ten tu kurva dělá? Pomyslela jsem si otráveně a sledovala ho skeptickým pohledem. On tam seděl, culil se a koukal na mě těma rudýma očima. ,,Ahoj Kimí.." Promluvil a už se nadechoval k dalšímu proslovu. Nestihl to. Byla jsem rychlejší. ,,Chcípni Simone." odpověděla jsem mu velmi stručně, popadla Soru za roku a šla s ní až dozadu do třídy, kde jsem si sedla na parapet okna. Tohle je za trest.. Simon je můj snoubenec. Spíše má být.. Nebo něco v tom smyslu. Otec to domluvil s tím, že on ze mě udělá upírku a za odměnu mě.. Prostě.. Chápete. Nevím, co na mě vidí, ale tak půl roku jsem ho neviděla a byla jsem ráda. A teď tu s ním budu každý večer až do odvolání. Už jsem nevěděla, co mě znervózňuje víc. Jestli Simon nebo Smr'ták.. Přišel učitel, byla hodina, byl klid. Sem tam se někdo tiše bavil, ale jinak nic zajímavého. Sotva hodina skončila, objevil se přede mnou Simon. S tím jeho slizkým úsměvem. Probodla jsem ho vražedným pohledem. ,,Pojď se mnou." zapředl a myslel si, že to zní sexy. Ono to teda znělo sexy, ale já vůči němu měla takovou averzi, že mi to ani nepřišlo. ,,Proč?" Zeptala jsem se ho. Neodpověděl. Jen čekal, až se zvednu a jako poslušný pejsek půjdu za ním. Neměla jsem moc na výběr. Byl ochotný tu stát klidně celé hodiny. Povzdechla jsem se, zesedla z parapetu a vyšla za třídy ven na chodbu. ,,Tak co je?" Zavrčela jsem na něj, když jsme osaměli na chodbě. Než jsem se naděla, přišpendlil mě ke stěně svým tělem. Zatvářila jsem se dost znechuceně, ale nemohla jsem se bránit nebo na něj nějak zaůtočit. Za a) byl to čistokrevný za b) slíbila jsem to otci. ,,Očividně si zapomněla na takový menší detail, že mi patříš." Pošeptal mi výhružně, ale se smíchem do ucha. ,,Leda tak prd. Pokud vím, otec ti ti mě slíbil, ale já pořád nejsem upír a ty můj snoubenec, takže ne, nepatřím." Odpověděla jsem pouze a doufala, že se tou stěnou propadnu zpátky do třídy. Nic. ,,Dobře a co to zařídit hned teď?" Řekl tiše a naklonil se k mému krku, po kterém přejel jazykem. Chtělo se mi zvracet, tohle byl vážně jediný upír, který mi je vyloženě odporný. ,,Nech toho, sakra! Jestli tu poteče krev, noční třída zešílí a já budu akorát večeře." Vrčela jsem na něj. Neposlouchal. Bylo mu to jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Co nejlepším kompromisem mezi nenápadností a pečlivostí jsem shlédla upíra, co oslovil Kim, od hlavy k patě. Automaticky jsem uvážlivě našpulila rty a naklonila hlavu ke straně. Tak ona se zná osobně s některým čistokrevným? Dost na to, aby si tykali? Tak tenhle příběh se ke mně ještě nedostal. Zajímalo by mě, co jí vadí víc. Být součástí téhle společnosti nebo se o to dělit se mnou. Snaží se mě absolutní neinformovaností spíš chránit nebo záměrně držet stranou? Na pár vteřin jsem očima zalétla ke Kim a silou vůle se ani nezahleděla Kurosakiho směrem. Místo toho jsem poslušně a mlčky následovala kamarádku k oknu; beztak mě držela, nemělo cenu dělat scénu a vzpírat se. Kupodivu jsem se mezi upíry necítila tak nepříjemně, jak by to mohlo být. Sice mě mrazilo v páteři ze vší té moci kolem, která přímo prosakovala do vzduchu, že i obyčejný člověk by se musel hodně snažit, aby ji zvládl nezaregistrovat, ale jelikož jsem se přiměla daleko lépe vyzbrojit - totiž asi lépe než kdy jindy - kvůli té epizodě posledně, navodilo to alespoň iluzi bezpečí. Zbraně použitelné i proti čistokrevným zvednou jednomu sebevědomí; když pominete fakt, že se dají použít jen se lstí, jinak vás upír roztrhá na kousky, než se vůbec přimějete pohnout. Ale to nebyla jediná věc, na kterou jsem pomyslela. Tak například upíří super sluch. Když jsem se usadila na parapet vedle Kim, vytáhla jsem z kapsy minibloček a propisovací tužku, škrábajíc svižně drobná, zvláštním způsobem jemně a elegantně působící písmenka. Kdyby z tebe pili... poznají, co jsi zač? Co by asi udělali, kdyby na to přišli? Ani jsem se nenamáhala sama sebe zeptat, proč mě tak důležité dotazy napadly až na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Jo, přesně to mě napadlo, když ty dvě vkročily do dveří. Vzpomínal jsem si na tu holku s vínovými vlasy, co kolem sebe švihala i pro upíry téměř nepostřehnutelným čímsi, co připomínalo rybářský vlasec, ale na upíry to očividně působilo daleko hůř než nějaké švihnutí po tlamce. Dokázal jsem její styl ocenit; ostatně jsem s bojem s nimi měl spoustu zkušeností a ona opravdu využívala své přednosti; rychlost a mrštnost místo hloupé snahy dosáhnout stejné síly nebo odolnosti. Ale působila nudně. Nikomu vlastně řádně neublížila. Pro někoho, kdo prožil život v násilí, představovala jen zajímavé zpestření. Narozdíl od zrzky, která jí ochranitelsky postrkovala za sebe a vzbudila i překvapivou reakci u jednoho z mých nejméně oblíbených čistokrevných vůbec. Simon Srab Srabovský, čistokrevný upír, který své schopnosti buď neuměl nebo spíš nikdy v životě ani nemusel používat, pověstný útěkem z boje a absolutní nepoužitelnosti v jakémkoliv nemírovém jednání, kde si to holt nemrtví musí vyřídit pomocí dominance, kterou jinak než bojem nedokážete ani získat, ani udržet. Na akademii jsem byl jen z donucení; politika a hry o již zmíněnou dominanci jsou opravdu zákeřné minové pole, takže jsem během hodiny zůstal absolutně nevzrušený. Ani jsem se neplánoval míchat mezi dostaveníčko mezi mou lovkyní - ehm, lovkyní, nikoliv mou - a tím idiotským upírem... ...dokud ovšem nezačal přímo na chodbě s nepřístojnými návrhy na brzkou večeři. Znechutilo mě to; neuvědomoval si, že je tu každý slušný upír může slyšet? A kolik z nich dostane hlad? Mohlo mě to naštvat z mnohých důvodů, ale nikdy bych si nepřiznal, že ten hlavní byl jen jeden. Nechtěl jsem, aby z ní pil; to mělo být moje privilegium. Tu noc v lese jsem si jí vybral nebo ne? A když už na ní má někdo sahat, nebude to tahle slizká opice. I na upíra jsem super-ultra-rychle vystartoval z lavice a než se stačil chudák Simon vzpamatovat, měl moje prsty málem zaražené v krku, jak jsem ho tvrdě a bez sebemenší ohleduplnosti přišpendlil na stěnu dobrý metr od Kim, výraz ve tváři hrozivě ledově chladný; klid před bouří. Tenhle výraz byl u mě často daleko děsivější než hněv. Byla v něm cítit chladnokrevná vražda, něco, co jsem z rozumových důvodů musel pro upíří smetánku i klid a mír světa zopakovat už víc než tisíckrát. Mojí rukou zemřelo až příliš mnoho bytostí, než aby se to na mě nepodepsalo. A nebyli to jen nečistokrevní. "Na Akademii Cross je pití krve zakázané, tak si zobni tabletu a odplav mi z očí rychleji, než se rozhodnu bránit řád tak, jak jsem zvyklý; a nejen varováním. Ještě jednou tě chytnu v podobné situaci a osobně ti zakroutím krkem. Tady vám možná jako čistokrevným prochází ledaccos, ale tvá nedotknutelnost se na mě jako na Smrtonoše vznešené rasy nevztahuje, stejně jako většina dalších zákonů, které v Evropě neplatí. Prober si to sám se sebou a rozmysli si, jestli mi chceš křížit cestu, chlapečku," procedil jsem mezi zuby přímo do jeho ucha, takže nikdo jiný kromě nás tří neměl šanci má slova zaslechnout, i když smrtelně vážný tón mluvil za vše. Odstrčil jsem ho a nicneříkajícně pozoroval, jak až příliš rychle peláší a bere do zaječích. Až potom jsem po chvilkovém zaváhání podepřel Kim jemnějším uchopením za předloktí. "V pořádku?" zněla otázka, naprosto oproštěná jakýchkoliv citů. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Sora Se zvědavým výrazem jsem si od Sory převzala bloček, který mi podala a přečetla, co mi napsala. Neptala jsem se sama sebe, proč se ptá. Nebyl důvod, celkem jsem chápala, že se takhle ptá. Vzala jsem si od ní i tužku a už poněkud méně elegantním písmem odepsala. Nepoznají. Je sice pravda, že můžou z krve číst pocity, ale krev chutná furt stejně. Ať si člověk nebo upír. Ale kdyby to nějak zjistili.. Kdo ví. Ti nižší by mě chtěli zabít, čistokrevní by si ze mě mohli udělat loutku, která by je na slovo poslouchala. Ale pravděpodobně bych skončila někde mrtvá. Podala jsem jí bloček. Mohla jsem já napsat, že Simon by se mě pravděpodobně zastal, udělal ze mě upírku a já bych byla relativně v bezpečí, jenže.. Simon, i když čistokrevný, není zrovna odvážný. Nebyla jsem si tím jistá. Možná bych i raději skončila mrtvá. Podala jsem jí bloček zpátky a čekala, jestli bude mít nějaké další otázky. Allen Následující situace byla.. Zvláštní. Allen.. Vážně? Odkud kruci vím jeho jméno?.. Se prostě objevil, popadl Simona a přitiskl ho ke zdi. Poněkud vykuleně a polekaně jsem na ně koukala. Dostala jsem takový šok, že mi divoce bušilo srdce. Nečekala jsem, že se někdo objeví a už vůbec ne Smrťák. Slyšela jsem, co mu pošeptal. Simon nikdy nebyl odvážný, právě naopak. A Smrťák nebyl už od pohledu typ, co by měl pro tyhle typy.. Slabost. Očividně je hodně nesnášel. Ale neznala jsem upíra, který by měl Simona rád. Dobře, pár jich bylo, ale moc ne. Jakmile Allen domluvil, Simon vzal vyděšeně nohy na ramena. Zatočila se mi hlava, už jsem myslela, že si tu normálně sednu, kdyby mě Allen nepodepřel za předloktí. Pořád lehce vyjukaně jsem se na něj zadívala. Moc blízko.. Pomyslela jsem si. Pořád byl stejně krásný, neodolatelný, vznešený, nebezpečně vzrušující a.. A upír. Ale i tak. ,,Asi ano. Děkuji.." Odpověděla jsem mu a byla jsem ráda, že se mi přestala točit hlava. Ale srdce mi trochu splašeněji bylo dál. Ale už ne kvůli tomu, že bych se lekla. ,,To je podruhé, co si mi pomohl. Co chceš na oplátku? Najít dva upíry?" Zeptala jsem se a poněkud vážně jsem se mu zadívala do očí. Na jednu stranu jsem se mu chtěla co nejvíce vyhnout, ale ani jsem nechtěla, aby mě zabil za to, že jsem nevděčný malý rozmazlený spratek. Což doufám nejsem. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Celou hodinu jsem házel na ty dvě očkem. Něco si dopisovali. Nic zajímavého se celou hodinu neděla. Ale po hodině.. Očividně začala ta pravá zábava. Simon, jeden z našich čistokrevných, si odvedl zrzavou agresorku na chodbu. A Allen po chvilce vyrazil za nimi. Všichni napjatě čekali, co bude. Rvačka, krev, vnitřnosti. Ale nic. Jen Simon přišel po chvilce do třídy a vypadal poněkud nesvůj a roztěkaně. Ušklíbl jsem se. Allen uměl být nebezpečný když chtěl. Mohl mít jakýkoliv důvod, ale všem bylo jasné, co se stalo a proč to udělal. Ne, že by to bylo něco zvláštního, kor když obě tak krásně voněla a celkově byli pěkné, ale.. Allen byl přece jen pořád Smrtonoš. Kostka ledu, věčně bez emocí.. Dobře, není to naše věc. A navíc, já se více zajímal o maličkou, která zůstala ve třídě. Sledoval jsem, jak k ní bez nějakých okolků přišli dva upíři, o dost mladší než většina třídy, vlastně takový puberťáci a začala jí dělat poněkud.. nemravné návrhy. A ona jim nemohla nic udělat, v podstatě to jen snášet, protože se jí ani nedotkly. Když jsem viděl, že jí dostatečně potrápily a ona z toho byla trochu nesvá, zvedl jsem se, bez okolků k nim došel a postavil se vedle Nyo. Trochu jsem se k ní sehnul, objal jí a přitkl k sobě. S nebezpečným úsměvem jsem se na ty dva podíval. Ztuhly a dost znejistěli. ,,Promiňte, hoši, ale obtěžujete tady mojí maličkou." Políbil jsem Noy do vlasů. Nejistě se na sebe podívali, omluvily se a rychle vycouvali. A i kdyby se to Noy nelíbilo, nemohla mi ublížit. Ne dokud byla na pozemku školy. Nemohla se o to ani pokusit. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Když jsem si povšimnul její slabosti, přecijen jsem neodolal trochu zneužít situace a vyzkoušet, jestli moje tělo reaguje pořád stejně přehnaně na její přítomnost a jemným zatažením za její ruku jsem ji podepřel lépe; rovnou o svou hruď v neobvyklém uvěznění mezi kamennou zdí akademie a zdí tvořenou za ta léta stále neměnnými svaly. Nemusel jsem se na ni tisknout ani ji tisknout zpátky na sebe, nechal jsem mezi námi jistý odstup, protože i přes něj ke mně pronikalo její teplo. Nepatrně mi cuknul koutek, ale včas jsem ho vyhladil do seriózní, pozorné masky. "Popřemýšlím o tom," zamumlal jsem pobaveně se svým typickým polotajemným a poloděsivým úšklebkem, když prsty zamyšleně přejedu po nejjemnější kůži na předloktí; přímo v loketní jamce, kde pod tenkou vrstvičkou tak zběsile tepe její krev, lákavá a volající. "Pochopitelně jen jednu, ten upír z dřívějška platí... Myslím, že bychom se mohli domluvit na splacení jako bývalo zvykem v mé době; budeš mi dělat osobního strážce, dokud se ti nepodaří mi tuhle službičku vrátit. Ozbrojený doprovod vzbuzuje respekt," šeptal jsem dál, jak jsem se nechtěl o své informace dělit. Jako kdybych nějaký potřeboval, ale bude snazší dohlížet na to, aby mi ji někdo nepokousal, když bude muset být pořád se mnou... a navíc bych tak mohl Simonovi trochu pocuchat nervy a dokázat mu, že jeho představy o tom, jak je "jeho" jsou jen naivními ideály. Udav se tím, upíre. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro No to je vážně boží, Kim si zmizí a nechá mě tady s nimi. Mhmm. Netečně jsem sledovala dvojici upírů, z nichž nevyzařovala téměř žádná pořádná moc. Na to, jak si dovolovali. Marně jsem se bránila hořkému ušklíbnutí. Nebýt na pozemcích Akademie, kde jsme mohli urovnávat opravdu jen spory mezi upíry nebo případně ohrožené lidské studenty a jinak boje nevyvolávat, jsem jim do čumce dát nemohla. Ale přísahala jsem si, že jestli je někdy potkám venku, ukážu jim, proč by měli dvakrát zvážit, než začnou příští potulné lovkyni předhazovat nechutné návrhy na krvavý sex ve třech. Nervózně jsem si třela zápěstí se svými obrannými náramky a soustředila se na hluboké dýchání, díky čemuž se mi téměř podařilo přeslechnout většinu podrobného popisování toho, co by se mnou ta nedospělá partička moc ráda dělala a ochotně mě zve ke spolupráci, i když jí ani zdaleka nevyžaduje. Cítila jsem se dost nesvá. Tohle pro mě byla nová situace. Nejsem násilnický typ, ale pod povrchem to ve mně vřelo znechucením a otrávením a ještě víc mě frustroval fakt, že s tím nemůžu ale totálně nic dělat. Přikrčila jsem se na parapetu, jako bych se každou chvíli měla stulit do klubíčka, které by mi poskytlo ochrannou bublinu a odstředilo všechen ten nepříjemný zvuk pocházející z jejich úlisných hlasů. Jejich sexy upíří praktiky na mě naštěstí nefungovaly. Brzy se to ale nemělo o moc vylepšit, když jsem koutkem oka zahlédla blížícího se Kurosakiho. A do prkýnka... Ztuhla jsem na místě a jen se modlila, aby rovnoměrně se zvyšující rychlost tlukotu srdce přímo závisející na jeho blízkosti nestala nejnovějším hudebním doprovodem v uších všech přítomných upírů. To by bylo technicky jako okamžité přiznání. Ať už strachu nebo sexuální přitažlivosti. Kdo ví, kterou slabost by bylo snazší a výhodnější přiznat. Když mě k sobě přitáhl, snažila jsem se od něj zase odtáhnout, ale na upíry jsem vrhla rozpačitý úsměv, jako bych se jen styděla za naši blízkost a nehodlala se předvádět takhle na veřejnosti. Nejradši bych ho na místě nakopnula; mojí maličkou? Neříkala jsem mu snad, že nejsem žádné koťátko na hraní? Jsem člověk, sakra! Né osobní hračka, kterou si podle nálady pořídíš, využiješ a zahodíš... Vrhla jsem po něm mírně nevraživý pohled a jakmile se ti dva mladící urychleně s překotnou omluvou vzdálili, odstrčila jsem jeho paži a přesunula se do opačného koutku parapetu, co nejdál od něj, upravujíc svoje vlasy, jako by z nich mohl jít setřít jeho polibek. "Co chceš?" sykla jsem téměř neslyšně, ale moje oči místo otevřeného nepřátelství prozrazovaly jen prostou zvědavost a obezřetnost pečlivě udržovaného odstupu. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Nevím, co tím chtěl dokázat. Už jsem se mu chtěla ''vytrhnout'', když mě najednou podepřel trochu zvláštním způsobem. Jedna překážka byla zeď a druhá jeho.. Dokonalé tělo.. A to jsem se k němu ani netiskla. Áááá, kruci, vzpamatuj se! Jsem nešťastná. Nešťastná a zoufalá. Nedokážu být v jeho přítomnosti klidná, i když chci sebevíc. Vykuleně jsem na něj hleděla a cítila, jak i trochu rudnu ve tvářích, z jeho blízkosti. Cítila jsem jeho prsty, jak přejely po nejjemnější kůži na mé ruce a zastavil se na tepně v loketní jamce. Na sucho jsem polkla. A ho to vyloženě bavilo! Co je tohle za parchanta?! Parchanta po kterým bych i jela, kdyby to šlo.. Měla bych přestat mít slabost pro tyhle typy.. Ale tohle je první, pro kterýho mám slabost. Je to jasné, skončím jako stará panna. ,,Osobní stráž?" Zopakovala jsem nevěřícně. On není typ, co potřebuje ochranku. Rozhodně ne takovou jako já. Tak k čemu? Nevěřím mu ani nos mezi očima a to na něj koukám. Ale nemám moc na vybranou. ,,Dobře.. 24 hodin denně?" Tohle nepřežiju. To nemůžu psychicky zvládnout. Umřu. Určitě. Pokud s ním budu muset být celé dny, tak pojdu. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Odstrčila mě. Musel jsem se pobaveně uculit. Neodpověděl jsem jí na to, co chci. ,,Si roztomilá, když si naštvaná." To, že byla roztomilá pořád jsem jí raději neříkal. Takhle to znělo lépe. Ale hlavně jsem se začínal tak trochu obávat, že jí tu dříve nebo později někdo zakousne. A to jsem nechtěl. Byla moje. Do odvolání. To, že si to nepřiznala ona byla čistě její věc. Jo, zní to hnusně, ale je to tak. Dluží mi svůj život. To je myslím dost. Sedl jsem si na parapet kousek od ní a zatvářil se poměrně vážně s pohledem upřeným před sebe. Pak jsem se s tím pohledem podíval i na ní. ,,Co je pravdy na tom, že je Ren tvůj bratr?" Optal jsem se jí vážně. Něco jsem o tom zaslechl.. Dozvěděl se.. Vyčetl a zjistil. Ne, že bych se zajímal přímo o ní, jen mě to nedávno ťuklo do nosu, tak jsem si na to vzpomněl, když mi řekla svoje jméno. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Bylo něco zlého na tom, že mě opravdu bavilo jí trápit? Cítil jsem, jak na mě její tělo reaguje stejně jako to moje na ni. A taky její psychický blok. Chemii mezi námi by rozhodně nikdo zapřít nemohl. A vsadil bych se, že kdyby někdo použil pár jisker, vzplanuli bychom oba jako nehasnoucí pochodně. Byli jsme jako časovaná bomba. Výbušnina v dosahu ohně. V reakci na její nevěřícný tón jsem se k ní mírně sklonil, důvěrně, aniž bych se jí přitom víc dotkl, jen jsem dál jemně třel tepající místečko v její loketní jamce a drobně ho tiskl přímo v protirytmu zběsilého maratónu jejího tepu. "Dovolím ti dokonce dostat mezi nás jedny dveře; během sprchy a ... ehm, koupelnových záležitostí," přislíbil jsem jí pobaveně, vědom si toho, že jsem nenápadně vypíchl všechny ty důvěrnosti, které tím pádem budeme sdílet; dobu na jídlo, dobu na spaní, stejný pokoj... Nepatrně jsem se pousmál při představě, že z tohohle už se jen tak nevyvlíkne. "A můžeš klidně začít hned," nadhodil jsem mírně, když jsem se od ní konečně odtáhl, abych jí dal nějaký prostor na přemýšlení, ruce zastrčíc do předních kapes kalhot uniformy, když jsem se pomalým tempem vydal směrem jako kdyby na další hodinu, nechávajíc na ní volbu, zda zamíří za mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Už jsem se mu chystala na jeho jistě posměšně míněný kompliment odseknout něco pěkně od srdce, když mi došlo, že nejspíš přesně takovou reakci u mě plánoval vyvolat a tak namísto toho pevně stisknu rty k sobě a zůstanu jen beze slova sedět. Jako by se mi chtělo naplňovat nějakému násoskovi jeho přání... a už vůbec nejdivočejší představy. Jestli jsou všichni tak nechutní, jako... Nicméně některé z těch věcí nebyly až tak nepříjemné, pokud by člověk zaměnil postavu těch dvou pubertálních výrostků za... Ani na to nemysli, napomenula jsem se takřka okamžitě, upříc pohled kamsi nad dveře z místnosti, výraz udržujíc dokonale prázdný, jak jsem se rozhodla, že když ho budu dostatečně dlouho ignorovat, třeba mi dá pokoj a půjde si po svém. Proto jsem také nic nenamítala, když si přisedl. Jeho další slova mě ale dostala a má tvář si přešla rovnou skrze několik tváří, čitelných jako bych opravdu byla jen otevřenou knihou; od šoku, přes záblesk naděje až k zamračenému podezření. Oči mi okamžitě vystřelily k jeho tváři, kterou jsem začala zkoumat, nejspíš už jen proto, že se mi chtělo, i když pro sebe jsem to jistě omlouvala tím, že nesejde na tom, jak je dokonale řezaná, jakožto spíš na tom, že na ní lze poznat jak vážně to myslí a snad i ... "Odkud o tom víš?" vydechla jsem na sebe nezvykle zranitelným hlasem, ve kterém se mísilo podezření a neochota promlouvat na takové citlivé téma. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Vyloženě ho to bavilo, zatímco já měla co dělat, abych tu po něm nevyjela. Cítila jsem, jak mě polilo horko, mezitím, co jsem se mu dívala do očí a měla pocit, že se v tom nádherném odstínu modré a stříbrné topím. Nikdy jsem se takhle necítila. Připadalo mi, že se už moc dlouho neudržím a políbím ho. Jistě, ještě se ke mě nakláněj.. Pomyslela jsem si ironicky. Skoro jsem zapomněla dýchat. Cítila jsem jeho prsty, jak mi tiskly kůži na ruce. Na sucho jsem polkla. Cítila jsem na zátylku mražení, ale zároveň mě polívalo horko. Jedny dveře?! Takže.. Spaní, jídlo.. Všechno tohle.. Bože, to nepřežiju. To nedám. To je moc blízko u něj! Na jednu stranu se mi ulevilo že se odtáhl. Na tu druhou jsem toho litovala. Buď ještě u měéé! .. Sakra, to zní jako kdybych na něm byla závislá. Budu s ním ještě pár hodin v kuse a dopadne to tak.. Dokonalé vyhlídky. Pokusila jsem se trochu uklidnit a rozešla se za ním. Tohle je děsný. Když jsme přišli do třídy, pohledem jsem těkla po Soře. Budu jí to muset říct. Ale vypadá to, že ona sama má dost ''práce''. Dotkni se mě ještě.. Vzdávám to, to nevydržím. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Mohl jsem si dovolit spokojeně se pousmát, když se za mnou ozvaly lehké kroky, které nemohly patřit nikomu jinému než jí; a taky proto, že to nikdo nemohl vidět. Jinak bych se pochopitelně způsobně ovládl. Jen jsem se natáhl a prsty měkce objal její dlaň, nikterak romantickým nebo zastrašujícím gestem, zcela jasně z čistě praktických důvodů, protože jsem se již brzy daleko vyšší rychlostí proplétal skrz bludiště temných uliček, místy ozářených pochodněmi, z větší části však absolutně temných, kde pro ni mohl být jedinou orientací můj chladný stisk. Netrvalo zase tak dlouho a brzy jsem její ruku mohl pustit a místo toho otevřít menší z bran a pokynout jí, aby vyšla ven. Proklouzl jsem hned vzápětí a zase za námi zavřel. Bylo mi upřímně docela jedno, že touhle dobou zameškávám učení. Vyhodit mě odsud nemohli a já už měl stejně dávno všechnu výuku za sebou, poslali mě sem zjevně jen kvůli získání vhodných kontaktů do budoucna. A možná taky trochu jako dohled. Paradoxně jsem teď místo upíří chůvy dělal nepřímého opatrovatele lovkyni. Doby se opravdu mění. Dál jsem mlčky vykračoval po prašné cestě vzdalujíc se od budovy Akademie, míhajíc se mezi stíny mohutných korun stromů a jen občasně vzhlédnouc k hvězdné obloze, díky čemuž jsem mohl periferně nenápadně shlédnout i na Kim. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Ignorovala mě. Bylo to roztomilé. A já věděl, že mě neignoruje protože mě nesnáší, ale právě naopak. Nehodlal jsem jí to říkat nahlas, stejně by to nepřiznala. A mě tohle vědění stačilo k jisté, krátkodobé spokojenosti. Když jsem, ale promluvil o Renovi, tak najednou zpozorněla. V očích jsem viděl, že se mnou o tom nechce mluvit. Né tady a teď hned. Vážně jsem se jí dával do očí. Chvilku jsem mlčel a neodpovídal jí. Přemýšlel jsem, jestli to na ní vyvalit tady nebo někde jinde. ,,Pojď se projít, je tu moc zvědavých uší." Postavil jsem se a kývl na ní hlavou, ať jde ven. Počkal jsem, až se postaví na zem a vyšel ze třídy směrem ven ke stájím, které byli sami o sobě celkem daleko. ,,Není to tak, že bych se v tom hrabal schválně. Je to tak měsíc zpátky, co jsem se o tom, že máš bratra něco dozvěděl, čistě náhodou. Vybavilo se mi to, když si mi včera řekla moje jméno. Jaktože je on upír a ty člověk?" zadíval jsem se na ní zvědavě, mezitím co jsme se procházeli nocí osvětlenou měsícem. Nebyla moc zima, ale teplo zrovna taky ne. Ruce jsem měl v kapsách a tvářil se poměrně vážně. Nebylo by rozumné dělat si z tohohle tématu srandu. Snad to ani nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Rozešel se úplně pryč od třídy. Šla jsem kousek za ním a dívala se na něj zkoumavým pohledem. Stejně jsem, ale neviděla nic zajímavého. Najednou mě jemně chytl za dlaň. Nejdřív mě to trochu zarazilo, ale po chvilce jsem pochopila proč. V té tmě bych si neviděla ani na špičku nosu, natož jeho nebo kudy mám jít. Za chvilku jsme se ocitli u jedné z menších branek, které značily východ ze školy. Pustil mojí dlaň, otevřel jí a pokynul mi. Prošla jsem jí a on jí zase za námi zavřel a rozešel se. Šla jsem těsně za ním. Sledovala jsem zvědavým pohledem jeho a sem tam jsem se rozhlídla kolem sebe. Kupodivu bylo vidět celkem dobře, protože měsíc i hvězdy zářily a osvětlovali cestu. Allen se občas podíval na hvězdy, tím, že zaklonil hlavu a pak jí dal zase zpátky. ,,Hodláš mi říct, kam jdeme?" Zeptala jsem se ho. Byla bych mu za to poměrně vděčná. Poměrně hodně vděčná. Neměla jsem ráda, když jsem někam šla a nevěděla jsem ani kam. Natáhla jsem ruku mírně před sebe a chytla se ho za okraj saka od školní uniformy. Jako bych se bála, že se najednou vypaří a nechá mě tu samotnou. Nebála jsem se ani tak toho, že bych tu byla sama, ale protože by tu nebyl on. To je padlý na hlavu.. Tvářila jsem se zvědavě a trochu nejistě. a |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Musela jsem přiznat, že se mi značně ulevilo, když jsem konečně vypadla ze třídy přecpané upíry k prasknutí. Ten věčný chlad, elektrizující napětí moci naplňující každou skulinku prostoru, desítky bystrých uší, pološero a upřímně i dost zatuchlý vzduch - na to, že tam mají tolik oken. Venku se mi hned myslelo jasněji a nálada se zvedla od bodu mrazu někam k podzimnímu ránu, i když ve skutečnosti se spíš blížila půlnoc. Očima jsem putovala po obloze a vyhledávala všechna souhvězdí. Znala jsem jejich jména a příběhy zpaměti, to Ren mě o nich všechno naučil. Pokaždé, když se otec opil k nepříčetnosti a my slyšeli z vedlejší místnosti jen křik a nářek a krčili se k sobě zděšeně pod postelí, vyprávěl mi je místo pohádek a později jsme k nim pak vzhlíželi příliš malým okýnkem a doufali, že zahlédneme alespoň část těla hrdiny, který nás snad nakonec přijde zachránit. Jako kdybych některé z podobných osobních zážitků, které ve mně navždy zanechaly stopu, toužila vyprávět nějakému upírovi, který jejich hloubku nejspíš nikdy nepochopí, přestože měl zrovna podivnou náladu směřující k tichému porozumění. "Pokousal ho čistokrevný," podotkla jsem věcně a nijak zvlášť nerozvíjela příběh o tom, jak Ren jednoho dne musel sehnat peníze "na jídlo" - které měly nakonec beztak padnout na otcovo ožralství - a tak stejně jako pokaždé jindy ho otec vyhnal žebrat ven do ulic. Byla to jeho chyba, že si mého bratra zřejmě za mazlíčka vybral nějaký náhodně kolemjdoucí upír. Nebylo moc divu, můj bratr býval opravdu úžasný; než zmizel. Jen se vzkazem na rozloučenou, že odteď se mu povede dobře a jednou se pro mě vrátí. Vrátil se pro mě jen jeden z přisluhovačů jeho pánů a přetlumočil mi jeho nabídku stát se také jednou z jeho poddaných. Hrdost a smysl pro čest by mi něco takového nedovolily. Když jsem odmítla, už jsem nikoho z nich, především bratra, nikdy neviděla. "Já po věčném životě nikdy netoužila," dodala jsem pak na osvětlení vlastního lidství, abych splnila nutnost odpovědi na jeho otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Nejspíš jsi sem nepřišla z vlastní vůle; ba naopak proti ní. Zatím jsi o Akademii smýšlela jen v temných barvách, vedu tě na svoje místo. To ti vyrazí dech natolik, že by jsi nakonec mohla změnit názor. Možná bys mohla vidět krásu všeho tady kolem. Krásu nekonečného bytí. A... já chci abys změnil názor. Dobrovolně. - Né, tak to rozhodně říct nemůžu. Tlumeně jsem se uchechtl a potřásl hlavou, zahánějíc veškeré romantické myšlenky až do samého koutku vlastní mysli, pěkně na hanbu. "Jdeme si zaplavat," odvětil jsem nakonec jen částečnou pravdu, hezky stručně a nevýrazně, prázdným hlasem, přesto stále stejně hlubokým a sametovým. Nechal jsem ji, aby se přidržovala mé uniformy, ale jakmile jsme zašli do lesa, položil jsem jednu z dlaní na její kříž a zkušeně korigoval její kroky, aby se vyhnula nejen stromům a jejich větvím, ale i křoviskům a vůbec všemu. Našel jsem pro ní přímo ideální cestu. Když jsme po nějaké době dorazili na místo, nespustil jsem ruku nazpět, jen roztáhl prsty, vysílajíc šimravé impulsy po celé délce její páteře, zatímco se můj tvrdý výraz o něco vyjasnil a skoro se zdál být přívětivým, jak jsem se zahleděl na scenérii před sebou. Tam, za srázem nejrůznějších balvanů, místy prorostlých travami, stálo společné dílo upírských sil a přírody. Mysticky se třpytící voda odrážející záblesky hvězd i svit měsíce, obklopená jen tichou lesní masou, jako vystupující z mlžného prostředí pohádky, na kterou už nikdo nevěří. Na takových místech by člověk hledal nymfy, kdyby žily. "Vítej na Akademii," šeptnul jsem téměř neslyšně, že to její lidský sluch možná ani nemusel postřehnout a rozhodně si pak nemohl všimnout jisté stopy něhy, která v té prosté větě zazněla. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Došli jsme k ohradě, za kterou se i teď v noci páslo několik málo koní. Byli kousek od ohrady, když si nás všimli, zafrkali a přišli k nám. Opřel jsem se předloktím o dřevěnou hradbu a začal jednoho z koní hladit po hlavě. Nedivil jsem se, že nechce být upír. Pousmál jsem se. ,,Nedivím se ti. Lidský život je sice krátký, ale krásný." Řekl jsem jí. Sice upřímně, ale z části proto, abych trochu odlehčil situaci, než přejdu k vážnějšímu tématu. ,,Viděl jsem tvého bratra. Je to tak měsíc zpátky. Dělá.. Jak jen to říct.. Prostě poslouchá jednoho čistokrevného. Ale to určitě sama moc dobře víš. Jen.. No.. Možná bys měla vědět, že ta jeho oddanost je možná už i lehký.. Fanatizmus." Řekl jsem s vážnou tváří a pohledem upřeným na koně, kterého jsem hladil po hlavě. Přes to jsem se na ní letmo zadíval a byl zvědavý na její reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Bůh moc dobře ví proč, se mi po cestě k ohradě, jakmile jsem ve tmě prohlédla obrysy opodál stojících zvířat, začal výraz ve tváři navzdory vážnému výrazu postupně vyjasňovat až do zvláštně vydobytého klidu a vyrovnanosti, jaké člověk většinou nalézá jen ve spánku, ale já se je už před dlouhou dobou naučila hledat všude možně, abych na pár chvil unikla všem potížím, které se na mě už léta sypala né po kusech, ale po stovkách. Díky své výšce jsem narozdíl od Kurosakiho nemohla prostě natáhnout ruku, né na koně, kterého jsem si vybrala. Instinktivně se moje oči bez zaváhání setkaly s podivně temnými kukadly od pohledu čistokrevného běžce tmavohnědé barvy jen s něžnou bílou "hvězdou" na čele. Zachytila jsem se o kraj dřevěného plotu a se stoupnutím na první příčku jsem se odrazem vyhoupla a za letu ještě pootočila, takže jsem se posadila na horní příčku, čelem k Akademii, zády k ohradě, trupem napůl přetočená ke koni, nohy pokrčené a zapřené o nižší příčku, sedíc na vršku nižšího místa ohrady. Jednou rukou jsem se váhavě přidržovala, druhou jsem natáhla dlaní před sebe a nechala koně mi ji očmuchat a párkrát do ní narazit čumákem, dokud nesvolil k pohlazení, kterým jsem počastovala nejen jeho čumák, ale nakonec i pročísla hřívu a pak zůstala u bezmyšlenkovitého hlazení krku z boku. "Kdo je to?" zeptala jsem se nevýrazně, pokračujíc v láskyplných pohledech, oči raději fixované na koně, aby z mého výrazu nepoznal, nakolik matoucí je dozvídat se o bratrovi po tolika letech opravdu konkrétní informace... a nerozpoznal fakt, že pokud mi jméno prozradí, půjdu po něm, i kdyby mě to mělo stát život, jen abych ho dostala zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Zaplavat? Zopakovala jsem si v mysli po něm. To mě chce hodit z útasu někam do moře. To by to tu moře muselo být.. Ale i tak. Nevypadalo to, že by mi lhal, ale asi to ani nemyslel tak úplně vážně. Ale nenapadalo mě, co tím mohl myslet. Po chvilce jsme dorazily na místo. Zastavily jsme se, ale ruku nesundal. Místo toho roztáhl prsty trochu víc od sebe. Zalechtalo to a já ucítila mražení v zátylku. Nebylo to vyloženě nepříjemné, ale.. Lechtalo to. Nevěřícně jsem se dívala před sebe. Nedokázala jsem se z té nádhery ani pořádně pohnout. Trvalo mi to, než jsem se vzpamatovala. Skoro jsem to jeho uvítání i přeslechla, jak jsem byla mimo. I když to řekl potichu. ,,Nádhera.." Vydechla jsem nakonec unešeně a pomalu se rozešla ke třpytivé vodě. Dřepla jsem si k ní a zadívala se na svůj odraz ve vodě. Pomalu jsem do vody ponořila špičky prstů. Připadala jsem si trochu jak v kouzelné pohádce. Moc jsem nechápala, proč mě sem zavedl a proč mi tohle chtěl ukázat, ale.. Byla jsem za to ráda. I když při pohledu na svůj odraz ve vodě moje nálada trochu poklesla. Bylo mi to vidět ve tváři. Trochu jsem.. Zesmutněla. Celkově jsem neměla moc ráda zrcadla a podobné věci. Vždycky jsem si totiž vzpomněla na jednu písničku. Kdykoliv jsem totiž viděla někde sama sebe, připomnělo mi to, jaká jsem vlastně zrůda a že ne vždycky se ke mě ostatní chovali nejlépe. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro ,,Je to jedna čistokrevná upírka. Jméno ti neřeknu.. Ostatně si myslím, že to není ani potřeba." Ušklíbl jsem se dost kysele a hořce, jako bych právě dal do pusy kus citrónu a ten mi hodně nechutnal. ,,Ta upírka má totiž přijít někdy v blízké domě na Akademii." Osvětlil jsem jí po chvilce. A většina čistokrevných si tahá nějakého mazlíčka. V době, kdy byla Yuki a Zero ještě na akademii, byla tu Maria s dvojčetem Zera, Ichirem. Sora se právě vyskytla v hodně podobné a velmi nepříjemné situaci. A většina z nás upírů ví, jak ta situace taky tenkrát dopadla špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Chvíli jsem se kochal výhledem na jezero, pak výhledem na její výraz, když se sehnula k vodní hladině. Přesto jsem tam neplánoval postávat jako nějaký sentimentální člověk a prsty si raději začal neuspěchaně a soustředěně rozepínat knoflíky svrchního bílého saka patřícího k místní uniformě. Bylo to téměř nehlučné, ale pro mé uši to beztak vytvářelo soustavnou melodii šustotu kvalitní látky, jak se po ní mé prsty zlehka hýbaly. Když se dostanu k poslednímu knoflíku, shodím sako z ramen a přeložím ho s využitím předloktí, než ho odložím na jeden z plochých kamenů z dosahu vody. Pak přesunu prsty ke knoflíkům od košile. Nepovažoval jsem za nutné ji upozorňovat na své vysvlékání. Pokud jsem jí byl lhostejný - což jsem jistě věděl, že nebyl - bylo by jí to bylo jedno. A pokud ne... proč si nepohrát. Lidé se na tohle skvěle hodí. Jsou jako nepředvídatelná verze pěšáků na šachovnici. Nikdy si nemůžeš být přesně jistí, co udělají, protože se nechovají podle toho, co je nejmoudřejší nebo správné. S povzdechem jsem dorozepnul košili a začal se z ní vysvlékat. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Zasloužil si na tu otázku upřímnou odpověď a tak jsem na chvíli nechala koně koněm a upřela na něj vážný, přemýšlivý pohled, obkreslujíc jím veškeré křivky v jeho tváři a dávajíc si s tím pěkně na čas. Nakonec jsem jen s povzdechem plným rezignace potřásla hlavičkou a volnou rukou si odhrnula ofinu z očí. "Vezmu si svou rodinu zpátky. A pokud to nepůjde jinak... Zabiju jí nebo zemřu," odvětila jsem nezvratitelnou verzí pravdy a jen se poušklíbla. Informaci, že jde o ženu a nikoliv o muže, mi bratr jaksi v dopise zmínit zapomněl. Věci začínaly dávat lepší smysl. Upír by ho ke společné cestě možná jen tak nepřiměl, i když kdo ví... mají oni nějaké přirozené pouto ke svému stvořiteli? Poslouchají ho třeba? Nebo trpí syndromem vděčnosti až za hrob? Na to, že přijede sem, už jsem neodpověděla, příliš zabraná do probírání situace z různých úhlů. Nepatřila jsem mezi ty impulsivní typy alá Kim, co se do všeho vrhali po hlavě, nehledě na byť i jen náznak strategie. No dobře, s Kim po boku jsem mezi ně patřila. Ale do tohohle jsem ji zatahovat nemohla. Bylo to osobní. Rodinná záležitost. A pekelně smrtící. Kůň mezitím ustoupil o něco zpátky a tak jsem se musela natáhnout a zaklonit a právě jako na potvoru v tu chvíli odklusnul ještě dál a já místo jeho pohlazení ztratila rovnováhu a přepadla přes ohradu, jen díky vlastní mrštnosti se zlanaříc jen do pozice netopýra, jen tak tak se nepraštíc zády o dřevěné desky. Na moment jsem jen zaraženě zírala na svět otočený vzhůru nohama. Jo, takhle nějak si připadalo i moje psychické já. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Sundala jsem si boty, které jsem položila na břeh vedle sebe a ponořila nohy do vody. Nebyla nějak extra studená, což bylo celkem příjemné překvapení, když jsem si vzpomněla na vodu, do které jsem spadla, když jsem před ním v lese utíkala. Nějakou dobu se nic nedělo, než jsem uslyšela tiché šustění látky. Záměrně jsem to chvilku ignorovala, protože jsem doufala, že nedělá to, co si myslím. Ale zvědavost mi nedala. Otočila jsem se na něj přes rameno. Zrovna si sundával košili. Ucítila jsem, jak mi zrudly tváře a jak se mi znova rozbušilo srdce. Naštěstí ne tak moc, jako když byl u mě před chvilkou na chodbě. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. ,,Zatknu tě za nezákonné svádění a je mi jedno, že to tak vůbec není." Řekla jsem mu. Chtěla jsem se otočit zpátky k vodě, abych na něj nekoukala, ale nešlo to. Uznávám, že polonahého upíra jsem ještě neviděla. A Allen se mi líbil už sám o sobě. Když jsem na něj koukala teď.. Prostě jsem oči nemohla odtrhnout a velmi pečlivě jsem si ho celého sjížděla pohledem. A co když mě vážně svádí? Blbost. Největší blbost, co mě kdy napadla. Ale bylo by to.. Krásné, to uznávám. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Čekal jsem, že řekne něco podobného. ,,A co když tě za to bude bratr nenávidět?" Zeptal jsem se jí. Na jednu stranu jí chápu, chce svého bratra zpátky, má pocit, že jí ho Saria ukradla, ale na tu druhou.. Ren jí neslouží jen protože musí. Upír to pozná. Dalo by se říct, že jí platonicky miluje a uctívá jí jako svojí královnu. Možná dokonce bohyni. A Saria je dost velká mrcha, aby ho v tom nechala vymáchat a baví se tím. O faktu, že se jí Sariu pravděpodobně ani zabít nepodaří, o tom pomlčíme úplně. Na druhou stranu nedovolím, aby Saria nějak ublížila jí. Což samozřejmě bude chtít udělat, i kdyby jí Sora absolutně ignorovala. Letmo jsem jí sledoval a zůstal trochu nechápavě koukat, když přepadla přes ohradník a zůstala v jakési poloze netopýra. Stihl bych jí zachytit, aby zůstala sedět, ale tahle poloha byla dost.. Zajímavá. Povzdechl jsem si, došel k ní, chytl jí kolem pasu a dostal zpátky do sedu. Ruce jsem nechal polože tam, kde byli. ,,Ty jseš teda šikulka." Ušklíbl jsem se pobaveně s pohledem v jejích očích. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Na jeho otázku jsem se nemohla než neochotně uchechtnout a odvrátit hlavu směrem k Akademii. "Může mě nenávidět až za hrob nebo zabít vlastnoručně, možná mu to pročistí mozek. Málokteré city jsou silnější než krev, ovšem pokud bude k vlastní sestře chovat takovou nenávist, možná by to tak bylo i lepší. Zbavil by se stínu celé rodiny a pomstil vzpomínkám," pronesla jsem uvážlivě po promyšlení veškerých důsledků, které by takové rozhodnutí mělo. Ale předem bych měla nechat vzkaz Kim... bylo by ošklivé, kdyby se ho pokusila v rámci dalšího pomstychtivého zákroku zabít. Ani jeden z nich by neměl přijít k úhoně. Jsou příliš cenní. Možná by se o něj pro mě mohla postarat... mhmm... kdo ví. Hlavou mi běhaly různé myšlenky, zatímco jsem pozorovala koně létající s nohama přikovanýma k zemi, která si s nebem vyměnila místo. Ani jsem se nesnažila vyškrábat zpátky. Byla jsem na svoji smůlu už dostatečně zvyklá. Dokud mi vážně neubližovala, byla jsem na tom ještě dobře. Snad proto mě mírně překvapilo, když mě vysadil zpátky a nechal své dlaně omotané kolem mého pasu. Přes mysl mi okamžitě prošla desítka způsobů, jak takové pozice využít k získání převahy a jeho smrti. Nicméně na rozdíl od ostatních lovců, já neměla nutkání je bezmyšlenkově zabíjet a proto mi nedělalo takřka žádné potíže ten instinkt zkrotit. "Mohla to být past," komentovala jsem nevýrazně situaci, jako učitelka v mateřské školce, která už je ohledně neustálého nabádání dětí zcela flegmatická. "Mohla jsem spadnout schválně, čekat až mi pomůžeš, mezitím si do dlaně vzít jednu zbraň a hned po narovnání tě probodnout skrz naskrz. Neměl bys zbytečně riskovat; víš, čím se živím." S povzdechem jsem si prstem přejela po jednom z náramků, nicméně jsem se neobtěžovala s odstrkování jeho rukou, snad jsem očekávala, že odstoupí sám. Lidi se s vlastními hračkami nekamarádí, proč by měli upíři. Ostatně mě viděl jako věc, no ne. "Cos to vlastně předtím udělal? Zpátky v lese. Chránila jsem se protiupírskou zbraní a tys prostě... uhm, stříbrně sněžil... Co je to?" využila jsem mluvící pauzy k získání nějakých vhodných informací; pro příště. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Se skládáním košile jsem se neobtěžoval, těch mi nahoře v šatníku zbývalo dost, prostě jsem ji odhodil na tentýž kámen, co sako, a vyklouzl rovnou i z bot a ponožek. Jelikož jsem kravatu nenosil, zbývaly už jen kalhoty a ty jsem si vzhledem k přítomnosti dámy plánoval taktně ponechat. Už bos jsem přešel až zcela na břeh a zastavil se vedle Kim, chvíli jen tak pozorujíc jemné vlnky čeřící hladinu a musel se pobaveně poušklíbnout nad jejím nepřímým obviněním. "Tak to abych našel nějaké aliby, jen aby sis to rozmyslela, což?" využil jsem její přihrávky, která mi hrála přímo do karet a sehnul se, jediným pevným předloktím jí podchytnouc pod koleny, dlaní přidržujíc záda a nadhodil jsem si jí do náručí a s oblečenou neoblečenou skočil s nadlidským odrazem přímo doprostřed rozlehlejší vodní plochy. Humhm. Nechal jsem vodní hladinu, aby se nad námi zavřela a ještě pořád svou malou lovkyni přidržoval, kdyby z toho šoku zapomněla plavat, vynoříc se nad hladinu jen s využitím šlapání vody a opatrně jí postavil do vertikální pozice, nechávajíc jen dlaň na jejích zádech, aby měla čas se vzpamatovat a začít dýchat. "Teď už by jsi musela vysvětlovat, proč jsi si šla zaplavat se mnou, že? Bylo by to moje slovo proti tvému," věnoval jsem jí svůj vychytralý úsměv jediného koutku a nezmiňoval se o tom, že tak by to bylo i předtím, než jsem ji zavlekl sem s sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Ne její varování, které znělo jak o dokonalé učitelky na prvním stupni základní školy jsem už, už chtěl protestovat, ale předběhla mě. Sama se mě totiž na mou schopnost zeptala. Pousmála jsem se. Nedal jsem svoje ruce pryč, místo toho jsem udělal krok k ní, takže jsem se nohy a boky dotýkal ohradníku. Bylo zvláštní takhle na ní shlížet z vrchu, ale měl jsem jakýsi.. Instinkt, který mě nutil jí ochraňovat a to, že mi teď připadala menší, než normálně ten instinkt jen posílilo. ,,To je moje schopnost. Když chci, tak dokážu cokoliv, co se mě dotkne, nebo čeho se dotknu já proměnit na takový stříbrný prach. Je to poměrně užitečná schopnost. Tvoje zbraň by se mi nedostala dále, než pár milimetrů pod kůži, kdyby si na mě vážně teď chtěla zaútočit." Odpověděl jsem jí. ,,Teď mi na oplátku řekni, jak ty svoje náramky ovládáš." |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Zul si boty a ponožky a postavil se vedle mě. Zadívala jsem se před sebe a vesele se usmála, když řekl, že by si měl vymyslet alibi. Najednou nevypadal jako ten studený čumák. Moc jsem si to nedokázala vysvětlit, ale vlastně to bylo celkem jedno. Hlavní bylo to, že se tak netvářil. ,,To bys měl." Odpověděla jsem mu. Najednou se ke mě sehnul a vzal si mě do náruče. Začervenala jsem se ve tvářích a zatvářila se dost vyjukaně a polekaně. ,,P-Počkej! Co to děláš?!" Zeptala jsem se ho v rychlosti dost vykuleně, i když mi bylo absolutně jasné, co chce udělat. Rychle jsem mu dala ruce kolem krku a než jsem se nadála, byla jsem pod vodou. Držela jsem se ho tak trochu jak klíště, než se mnou vyplaval na hladinu a já se mohla nadechnout. Trochu jsem se rozkašlala. ,,Baví tě to mě tahle lekat?" Zeptala jsem se ho, když jsem se dostala do vodorovné polohy. Najednou jsem si uvědomila, že mám pořád ruce kolem jeho krku. Rychle jsem je dala dolů a položila mu je na hrudník. Při tom jsem cítila jak on má svojí ruku u mě na zádech. Zadívala jsem se mu trochu nejistě do očí. Pod dlaní na jeho hrudníku jsem cítila, jak mi bije srdce. Všichni jsme věděli, že upíři nejsou oživlé mrtvoly, jak se tvrdí. Jsou živí. Jen s mnohem rychlejší regenerací. ,,Když ti bije srdce, můžeš se třeba.. Utopit?" Zeptala jsem se ho a trochu nejistě, ale zvědavě se mu dívala do těch nádherných očí. Zase jsem měla pocit, že se v nich topím. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla sukni a tílko, nebylo to ve vodě nějak nepříjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro "Mysli si, co chceš," zněla bezbarvá odpoveď. Nemohla jsem mu přece potvrdit jakoukoliv slabost, to by ode mě bylo hloupé. A kdybych začala s horlivým popíráním celé skutečnosti, utvrdila bych ho v tom ještě lépe. Pokud nad tím bude muset uvažovat sám, možná ho nakonec zvyklají pochybnosti. A pokud ne... co na tom záleží. Vážně jsem čekala, že ukojí svou zvědavost a nechá mě být, ale on se místo toho ještě víc přiblížil. Znejistěle jsem si špičkou jazyka obkreslila rty a polkla, oříškovýma očima začínajíc s počítáním všech oken ve všech partech školní budovy, abych zaměstnala mozek nějak jinak, než vnímáním náhlé blízkosti. "I mě?" zareagovala jsem udiveně a instinktivně se odtáhla od jeho rukou, jak to jen bylo při jeho sevření možné. Po pár nadechnutích jsem ovšem oplatila službu službou a jen pokrčila ledabyle ramínky. "Léta praxe. Víš, jak funguje obrana s nunčaky? Tohle je něco podobného, až na to, že to má větší dosah, je to minimálně o osm úrovní náročnejší, téměř nezvladatelné, ovšem odměnou je setsakramentská rychlost a téměř neproniknutelná obrana, navíc nepříliš viditelná, takže se dá jen špatně předvídat," zabrumlám takové běžné vysvětlení pro veřejnost; nic moc podrobností, ale ve své podstatě všechno, co někdo mimo obor potřebuje vědět ke štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Měl jsem pravdu. Nemusela ani nic říkat. Na druhou stranu byla dost chytrá na to, aby mi neukázala slabost v tomhle ohledu, ale byl jsem si jistý, že kdybych na ní v tomhle trochu víc tlačil, je schopná se ti zhroutit. Ale proč bych to dělal, že? Pobaveně jsem se usmála, když jsem postřehl jistý strach, když jsem jí řekl o své schopnosti. Pokusila se odtáhnout, ale jak moc asi mohla, když seděla na ohradníku a moje ruce jí drželi kolem útlého pasu. ,,Ano, i tebe? Copak, chceš snad zkusit, jaký je to pocit být jen prach?" Pronesl jsem tiše a do jisté míry i tajemně, abych jí trochu polekal. Na oplátku mi zhruba řekla, jak funguje její zbraň. Jenom jsem se spokojeně uculil. Bylo mi to dostatečně jasné. A navíc, mohlo mi to být celkem jedno, nemá šanci mi s tím ublížit. Je krásné mít takové výhody. Na druhou stranu pistole by mě v klidu zabila. Ale to je asi jediná zbraň. ,,Hele, váš nadřízený proti vám něco má? Ne, že by mi do toho něco bylo, ale vypadá to, jako by vás chtěl zabít. Nejdřív ten prsten, teď tohle.." zadíval jsem se jí zvědavě do očí a doufal, že mi tyhle jejich sebevražedné úkoly nějak osvětlí. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Když jsem se jen zběžně ujistil, že se nenalokala vody víc, než je zdrávo a její vyčítavý podtón je spíš škádlivého původu než co jiného, sklopil jsem zrak na její dlaně na mých nahých prsou a beze slova tázavě povytáhl obočí a téměř nepostřehnutelně ji k sobě přivinul blíž. Zvědavýma očima, které jako by se vyptávaly, kde přesně leží hranice, jsem mlčky oplácel její pohled a na její snad i rétorickou otázku jen potřásl hlavou a trochu jí pocákal kapkami, které opustily můj nově zplihlý účes, jenž přesto neukáznil pár pramenů mírně trčících do stran v chlapeckém rozcuchu. "Plánuješ to snad na mě vyzkoušet a udělat ze mě svou příští oběť?" obrátil jsem pobaveně na její následující otázku. "Proč ne, jsem povolný k malému experimentu; ale jen jednomu," zamumlal jsem s nezvykle rošťáckým zamrkáním alá čtverák a přitiskl ji na svou hruď naplno, pomalu sklánějíc hlavu jediným plynulým pohybem, aby mohla kdykoliv uhnout. "Nadechni se," poradil jsem jí měkkým, podmanivým hlasem, jaké jsem bežně užíval na své oběti a až potom, co by můj příkaz splnila, špičkou jazyka jsem poměrně něžně opsal křivku jejího horního rtu a zkusil se tak vetřít do přízně jejího těla dřív, než jsem k jejím ústům přitiskl své rty naplno a jediným zatažením nás oba ponořil pod vodu, aniž bych přestal dotírat na její ústa, navzdory tomu, že po kyslíku, jenž byl nad hladinou, tady dole, v tichém vodním světe, nebylo ani památky. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Nespokojeně jsem se na něj zamračila a dlaněmi se zapřela o jeho hruď, stálým tlakem se snažíc ho přinutit couvnout a pustit mě, jako bych jeho hrozbu brala smrtelně vážně. Ehm; já ji brala smrtelně vážně. O umírání se s upíry nežertuje. Ruská ruleta nikdy nebyla můj oblíbený typ sportu a tohle... tohle bylo ještě o tři stupně výš. "Náš šéf asi nemá zrovna pochopení pro to, že Kim je..." zarazila jsem se včas - málem jsem mu prozradila její tajemství! Jsem takovej idiot. Takovej nedůvěryhodnej idiot. Omlátím si hlavu padesátrát o futra, bože. Slibuju. - "...impulsivní, neposlušná a svobodomyslná. Nebere moc ohledy na nenápadnost, úklid a podobné věci, navíc nejspíš není ideální člen týmu, i když mě jako parťák dokonale vyhovuje. A já... nezabíjím upíry. Jsem mu skoro k ničemu, nechává mě u sebe jen proto, že jsem tak úspěšná v ochraně jeho vlastních lidí. Než jsem přišla, byla jejich původní životnost tak maximálně tři akce. Nicméně taky ví, že zůstávám jen abych našla bratra a měla kam jít. Že potom bez zaváhání zvednu kotvy. Nejspíš netouží po tom, abych si jen tak odkráčela i se všemi informacemi, které by mohly pomoct jejich... skupinu... zničit." Mluvila jsem nezaujatě, jako bych vykládala příběh z nějaké knihy a né důmyslný plán jak se zbavit mé maličkosti a mé nejlepší přítelkyně. "Není to špatný chlap. Jen chrání své lidi. A očividně to dělá dobře," mávla jsem rukou, jako kdybych poukazovala na fakt, že stále žiju. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro S lehce zamyšleným výrazem jsem zvedla pohled k jeho vlasům. Natáhla jsem k němu jednu ruku a prstíky se v nich začala opatrně probírat a hrát si s nimi. Jako bych zkoumala každý pramínek jeho sněhobílých vlasů. ,,Upřímně? Přemýšlela jsem o tom." Řekla jsem tiše a lehce zamyšleně, když se mě zeptal, jestli jsem ho chtěla utopit. Když řekl, že je povolný k jednomu experimentu, dala jsem ruku zpátky na jeho hrudník k té druhé a zvědavě se mu zadívala do očí. Pronesl to neobvykle hravě a rošťácky i jeho výraz byl stejný. Natiskl mě k sobě silněji a začal se ke mě naklánět. Trochu víc jsem se zaklonila, jako bych mu chtěla uhnout. Ne, že by mi jeho blízkost bylo nepříjemná. Právě naopak. A to mě lehce znervózňovalo. Lehce víc. Když mi řekl, ať se nadechnu, ani jsem nad tím nepřemýšlela a nadechla se. Měla jsem v hlavě vymeteno. Nedokázala jsem přemýšlet, jediné, co jsem měla v hlavě byl on. Jeho ruce, tělo, na které jsem se tiskla, oči.. Když jsem se nadechla, sklonil se ke mě o trochu víc a měkkým jazykem mi přejel po horním rtu. Zachvěla jsem se. Polilo mě horko a já cítila, jak mi opět začínalo poněkud splašeně bušit srdce. Ale nedokázala jsem se jakkoliv pohnout. I když jsem sebevíc chtěla, byla jsem jako v transu. Jemně jsem pootevřela rty. Najednou své měkké a hebký rty přitiskl na mé. Bylo to jako by mi dal někdo elektrickou ránu. Ponořil se se mnou pod vodu a i když byla trochu chladnější než venkovní vzduch, nijak mi to nepomohlo. Ani jsem nemusela zadržovat vědomě dech, zatajil se mi sám. Jenže pokud se rychle nevzpamatuji, tak se tu dobrovolně utopím. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro ,,Vynechala si to, že je poloupírka." Řekl jsem a lehce se pousmál. Nejsem hloupý. To, jak po mě za zrzavá agresorka hodila tu ohnivou kouli, která vlastně ani nebyla ohnivá a rudě jí při tom zářily oči bylo úplně jasné, co je zač. ,,Navíc, myslím, že jste spolu, protože ani jeden z vás nemohla mít zrovna šťastné dětství. Hádám, že jste na tom úplně stejně. Jste lovkyně, protože je to pro vás nejjednodušší způsob jak přežít." Ne, že bych litoval i tu zrzavou, ale každý upír ví, že poloupíři vždycky byli.. Prostě ještě níž, než levely E. Vždycky se na ně koukalo jako na hračky čistokrevných. Když se narodil nějaký poloupír, dal se čistokrevnému, ať si s ním dělá co chce. Dneska se to už sice tak nedělá, ale pořád se na ně kouká jako na zrůdy. I v našem upířím světě. Ale to je jiná kapitola. ,,Proč vlastně nezabíjíš upíry? Myslím, že bys k nim měla mít díky svému bratrovi dostatečně velkou zášť." Rozhodně jsem nechtěl, aby k nám měla zášť, ale rozhodně to bylo zvláštní. Stačilo si vzpomenout na Zeta, bývalého prefekta. Ale ona upíry nezabíjela. Jediný upír, kterého byla ochotná zabít byla Saria. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Když pro mě pootevřela rty, nenechal jsem na sebe dlouho čekat. Kdo by odmítl takové pozvání? To přece není slušné, že? Byla má povinnost dát jí ochutnat trochu ze sebe, aby věděla, po čem má vlastně toužit; a co od Simona nikdy nedostane. Při vzpomínce na toho upíra se mi chtělo zavrčet, bezděky jsem jí k sobě přitáhl ještě blíž, drtivěji, nekompromisněji, jednou dlaní jí zakloníc hlavu podle mých představ, abych mohl pohodlněji proniknout jazykem do jejích úst. Zmocnil jsem se jich troufaleji, jako hrdinný průzkumník na dobrodružné výpravě, chtěl jsem, aby nemohla myslet, aby nemohla dýchat, aby nemohla namítat. Aby už v životě nepomyslela na toho ustrašeného idiota, který si na ní dělal nárok. Nemohl jsem ji mít, ale pokud ne já, pak nikdo. Vložil jsem do toho polibku část své tužby, neustálým narážením burcujíc její jazyk ke spolupráci, vyzývajíc ho k vášnivému tanci plnému braní a zraňování, žádné něžné zacházení v rukavičkách, jen čistá a ničím nezkrocená sexualita. Přemýšlel jsem jak dlouho to vydrží. Byla přece člověk. Jejím plicím už pravděpodobně nějakou dobu zoufale scházel kyslík... Tak schválně. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Tak on to ví. Mhmm... je fakt, že málokterý člověk asi upíří rychlostí krade kamarádky ze zajetí upírů a skáče s nima z okna, aniž by si uhnali byť i jen škrábanec. Nelíbilo se mi, jak náš vztah definoval naší minulostí, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. "Ne, jsme spolu, protože Kim je fakt skvělá holka, jen trochu zbrklá a příliš akční. Jsme technicky povahou pravé opaky a proto se tak dokonale doplňujeme. Ona se postará o špinavou práci, já o přežití. A když jde všechno do kytek, vzájemně si zachráníme hořící zadnice. Spojily nás zážitky a vzpomínky, ale určitě to není zásluha našeho dětství. To bych musela přiznat, že pro mě udělalo něco dobrého; a to neudělám." Zavrtěla jsem odmítavě hlavičkou a nechala záplavu vínových vlasů, aby se rozlétly v nedbalém tanečku kolem mé tváře. Na jeho další otázku jsem se na něj podívala zmateně. Ruce jsem pohotově stáhla z jeho hrudi a když se nezdálo, že by se plánoval odtáhnout, jen jsem s odevzdaným výrazem přešla k odpovídání: "Nemůžeš soudit celý druh podle činů jednoho. Pár upírů je zaručeně zlých, ale znamená to, že jsou prohnilí všichni? Lidi přece dělají stejná svinstva. A jestli máme diskriminovat rasu jen pro pití krve, napřed bychom se měli vzdát jezení masa; zvířata jsou taky bytosti. Neříkám, že činy vašeho druhu schvaluju, to ani náhodou, ale... taky máte rodiny a city. Co když bych taky vzala někomu bratra? Nemůžeš vždycky oplácet minci stejnou mincí." Potřásla jsem hlavou podruhé, jako bych chtěla setřást nakřáplý tón svého hlasu. Zatraceně, nechtěla jsem znít zranitelně. Moje motivace byla čistě moje osobní věc a moje přesvědčení taky. Ještěže jsem mu nevykládala o těch dalších důvodech. Nejspíš by se mým řečem o duši a karmě a lepším místě po smrti jen vysmál. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Najednou mě k sobě přitiskl mnohem pevněji, jednu ruku mi položil na zátylek a trochu víc mi zaklonil hlavu. Nebránila jsem se. Nemohla jsem. Tělo mě absolutně neposlouchala. Připadala jsem si jako loutka v jeho moc. Na jednu stranu mě to rozčilovalo na tu druhou jsem i chtěla být tak trochu jeho.. Věc? Ne to ne. Chtěla jsem být jistým způsobem jeho, ale nechtěla jsem, ať mě považuje jako svojí hračku, majetek.. Samozřejmost. I když si mě k sobě tiskl poměrně majetnicky. Jazykem mi bez nějakých okolků vnikl do úst, která jsem mu tak dobrovolně a odevzdaně otevřela. Ani mě nemusel moc pobízet, aby se i můj jazyk dal do pohybu, i když byl mnohem méně chamtivější a nejistější, než ten jeho. Vypadám snad jako někdo, kdo měl někdy čas na to se líbat s kluky. Co s kluky, s upíry!! Dobře, Smrtonoši, jako je tady Allen, nejsou ty typy, co by si s holkou takhle hráli, než by jí zakousli. Bylo v tom něco jiného. Na druhou stranu jsem neměla tak velké sebevědomí, abych si myslela, že tu jde nějak víc o mě samotnou, ale.. Proč by se jinak takhle choval? Prostě jen rozptýlení? Nevím. Každopádně mi po nějaké chvíli začal zoufale docházet kyslík. Moje tělo se konečně dalo nějak do pohybu. Trochu nesouhlasně jsem mu zasténala do úst a pokoušela se od něj nějak odstrčit, aby pochopil, že mi dochází kyslík, protože jsem neměla nejmenší šanci se od něj nějak dostat s mojí poměrně mizivou fyzickou silou, oproti té jeho. Pokud mě pustil, vyplavala jsem na hladinu, kde jsem začala zhluboka dýchat. Až teď mi došlo, co se vlastně stalo. Zrudla jsem jak rajče a nevěděla co dělat. Začala jsem zmatkovat. Líbala jsem se s upírem!! Ano, to mi došlo velmi rychle, potlesk.. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Pousmál jsem se, když mi vysvětlila, proč nechce zabíjet upíry. Opatrně jsem k ní natáhl jednu ruku a bříšky prstů jí jemně přejel po hebké tváři, která mě zaujala tenkrát na banketu. ,,To jsi jedna z mála, která má takhle rozumný a normální názor." Řekl jsem, jako bych jí snad chtěl za něco pochválit. Moje ruka se přesunula z její tváře na pramínek jejích vlasů, který jsem jemně vzal mezi palec a ukazováček. Celou dobu jsem přesto sledoval ty nádherné oříškové oči. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Musel jsem říct, že nepůsobila právě sebejistě a zkušeně, i když co se vášnivosti a dychtivosti týče, nemohl jsem jí nic vyčítat. Vlastně jsem za to byl rád. Všechno potřebné bych jí mohl naučit a tohle mě alespoň usvědčilo v tom, že přede mnou nemohla mít mnoho jiných, což trochu zklidnilo mou neklidnou duši; alespoň pro teď, né na dlou- Co to tady plácám? Řekl jsem jednou. Jen experiment, nic víc. Je to lovec. Není to vhodná milenka. Při rozchodu by nejspíš jeden z vás umřel a ty ji přece nechceš zabít. Sex s ní by byl určitě super, ale důsledky...? A nezapomeň na toho čistokrevného idiota. A její rodiče... A politiku a etiku a ... Milion dalších důvodů proti, samozřejmě, takže když zatlačila, prostě jsem jí pustil a sám vyplaval na hladinu za ní. Moje plíce byly sice sevřené tlakem, nicméně nebylo to zase tak strašné, určitě bych dole vydržel o chvíli déle. "To bylo... zajímavé," podotkl jsem s podivnou samolibou spokojeností a jedním tempem jí poskytl trochu prostoru, než jsem se natáhl na hladinu po vzoru hvězdice a nechal vodu mě nadnášet, zatímco jsem dostával své jen mírně rozhozené dýchání do normálu tak, aby si toho pokud možno nevšimla. "Nemusíš z toho dělat velkou vědu," poradil jsem jí o něco mírněji, když jsem koutkem oka zachytil zlomek jejího "Začínám panikařit" výrazu. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Vyplaval na hladinu. Nevěřícně, rudá jak rajče, jsem se na něj zadívala. ,,Zajímavé?!" Zopakovala jsem téměř nevěřícně. Co na tom kruci bylo zajímavého?! A ten jeho samolibý a spokojený tón mi moc na klidu nepřidal. Odtáhl se a položil zády na vodu. A já zmatkovala. Co mám dělat, co mám dělat?! Nejsem Sora, neumím se tvářit, že se nic neustalo, neumím být tak v klidu jak ona! A teď by se mi to sakra hodilo. Srdce mi bylo jak splašené a já v ústech pořád cítila jeho jazyk. Chtěla jsem znova. Víc. Déle.. Ale nemohla jsem to říct nahlas. Nešlo to. Prostě to nešlo. ,,Z ničeho vedu nedělám!" Pronesla jsem poněkud roztěkaně a nesvá. Rozplavala jsem se směrem ke břehu. Vylezla jsem na něj a zůstala na něm klečet. Byla jsem zády k Allenovi. Nechtěla jsem, aby mi teď viděl do tváře. Cítila jsem, jak mi voda jemně omývá chodila. Objala jsem sama sebe, tak, že jsem si položila dlaň vždycky na opačné rameno a trochu se shrbila. Co to se mnou sakra je? Pomyslela jsem si téměř už zoufale. Bylo toho na mě poslední dobou moc. Otec mě tlačil do zásnub se Simon, já měla tendenci stále častěji a více pít krev, Elito se na mě díky tomu díval víc a víc skrze prsty a díval mi to dokonale sežrat a teď tohle.. Teď se do toho všeho zabouchnu do upíra, který je navíc Smrtonoš. O tom, jaký mám strach o Soru raději pomlčím úplně. Bylo mi děsně. Spustila jsem dlaně do klína a hřbetem pravé ruky jsem si začínala protírat oči, abych zahnala slzy, co se do nich tlačily. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Cukla jsem sebou, když mnou projelo zabrnění, jako slabá elektřina proudící těsně pod kůží. Překvapeně jsem zamrkala na ruku, jejíž prsty mi sklouzly po tváři a byla bych se zaklonila, abych před ní unikla, ale ve svém odtahování jsem došla až do posledního stádia, ještě o kousek a byla bych znova přepadla do zadu ve chvíli, kdy by zafoukal i sebemenší větříček. Nebo se on třeba jen víc opřel o laťku pode mnou. Pozorovala jsem jeho prsty, jak si pohrávají s pramínkem mých vlasů a jen nakrátko vzhlédhla k jeho očím. Při silné vlně pocitů, která se ve mně zdvihla, jsem ho spěšně pleskla po ruce, jen abych jí unikla. "To ale neznamená, že jen proto, že mám jisté a vůbec ne úplné pochopení pro váš životní styl, stanu se hračkou prvního otesákovanýho chlapíka, kterýho jsem potkala za víc než neblahých okolností. Na svůj plán zapomeň; tohle nepomůže. Nejsem a nikdy nebudu jen něčí hadrová panenka," vychrlila jsem ze sebe mírně syčivým tónem, když mi došlo, o co se tu nejspíš celou dobu snaží. Abych mu věřila. Jen aby si mě mohl omotat kolem prstu jako ten pramínek vlasů. Slabou a zranitelnou; snadno ovladatelnou. Hračku pro případ nudy, kterou může kdykoliv zahodit, jakmile se jí dostatečně nabaží. Vzedmula se ve mně nová vlna pocitů, tentokrát daleko dravějších, odstrčila jsem ho daleko razantněji, snad ve snaze s ním konečně pohnout, abych mohla vyrazit pryč a utéct od všeho toho, co se teď stalo. Nemůžeš zapomínat na ten první den... chladný pohled, zvrácené pobavení... nenech ho ti něco nabulíkovat. Jen si s tebou hraje. Jsi jen ubohý, slabý človíček. "Pusť mě, mám tady práci a s tou se pojí nějaké povinnosti. Kim bude nadávat. Musím jí najít. A taky mám hlad. A... a... Prostě uhni." |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Když začala mluvit o tom, jak si z ní chci udělat hračku, lítostivě jsem se na ní usmál. Takový ten úsměv, co věnujete bláznovi, který vám vykládá nesmysly a vám ho je líto. Nemůžu popřít, že jsem to neměl v plánu, ale rozhodně jsem jí nebral jako hadrovou panenku. Neodpověděl jsem jí na to nijak. Byla dost tvrdohlavá na to, aby si stála za tímhle názorem a vyvracet jí ho slovy vyla v tomhle případě obrovská hloupost. Bylo by to jako házet hrách na stěnu. K ničemu. Když do mě strčila, musel jsem se tiše zasmát. Ani to se mnou nehnulo. ,,Nezlob se tak." Řekl jsem jí pobaveně. Když mi najednou řekla všechny důvody, proč musí odejít, tak jsem se jen pobaveně ušklíbl, sklonil se k ní a zadíval se jí tak trochu nebezpečně do očí. ,,Přestaň se vymlouvat." Pronesl jsem tiše a bez jakéhokoliv varování nebo náznaku, jsem spojil naše rty a políbil jí. Nechtěla odejít, protože má práci, ale protože se mi chce vyhnout. Jen si to nechce přiznat. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro Snažil jsem se ohledně celé události příliš nevzrušovat, ale po chvilce toho, co odplavala, jsem to přecejen nevydržel a rozhodl se, že je pro dnešek nejspíš čas se vrátit. Vyrazil jsem klidnými tempy ke břehu a vyklouzl bez potíží ven. Pak jsem si ovšem všiml její zhroucené pozice a než jsem si to uvědomil, zareagoval jsem čistě instinktivně. Natáhl jsem se pro ní a než jsem se vůbec stačil zamyslet, už jsem ji znova tisknul v náručí, nechávajíc jí sice nohy na zemi, ale chladné paže pevně, nicméně konejšivě omotané okolo jejího trupu. "Ale notak, archangelos, ššš, ššš. Promiň mi to, bylo to až tak zlé? Obvykle nebývám tak hrubý. To je v pořádku." Jednou dlaní jsem jí pomalu přejížděl po zádech nahoru a dolů v nepřerušovaném, tišícím hlazení, prsty druhé jsem otřel jednu ze slz, které proklouzly ze řas, kde se je snažila zadržet, tvář jsem přitiskl do jejích vlasů a zhluboka se nadechl její vůně, jen okořeněné lákavou vůní její krve. "Slíbil jsem, že to znovu neudělám. Nemusíš mít strach. Do něčeho takového bych nenutil žádnou ženu, stačilo říct, abych přestal... Tak šššt, to bude dobrý," hledal jsem kapku rozpačitě slova. Nikdy jsem neuklidňoval brečící ženy. Většinou jsem prostě odešel. Bylo to snazší. Méně stresu. Ale pohled na ni zhroucenou na zemi mě zvláštním způsobem drásal. Hledal jsem slova, která by možná řekl ten mladík, kterým jsem byl před šesti sty lety. Nezkažený staletími válek a nepokojů, krve a zabíjení, zrad a lstí. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Když jsem uslyšela, jak plave směrem ke mě co nejrychleji jsem se snažila uklidnit. Uf, klid, nádech výdech, nesmí tě takhle vidět.. Pomyslela jsem si. Rychle jsem si znova protřela oči plné slz. Když jsem uslyšela jak vylezl na břeh. Čekala jsem, že se mi nějak vysměje nebo nahodí nějakou kousavou poznámku a nechá mě takhle, ale míst toho ke mě došel a konejšivě mě objal. Tohle mi přestalo dávat absolutně veškerý smysl. Nejhorší ale bylo to, že si myslel že jsem takhle zkroušená kvůli tomu co se stalo. Vlastně měl z části pravdu, ale ne tak, jak si to vyložil on. Chtěla jsem mu skočit do řeči už po první větě, ale cítila jsem, jak mám stažené hrdlo a že kdybych promluvila, začnu brečet. Cítila jsem jeho dlaň, jak mi jezdila konejšivě po zádech. Nepamatuji si, kdy mě naposled někdo takhle objal a utěšoval. Jistě, Sora, ale tohle bylo.. Jiné. Když natiskl tvář do mých vlasů, už jsem to nevydržela a sama ho objala a přitiskla se k němu. Když domluvil, zavrtěla jsem hlavou. ,,Tak to není.. Právě, že se mi to líbilo.." Řekla jsem s hlavou na jeho hrudníku a vzlykla. Hlas jsem měla přiškrcený a ve chvíli kdy jsem promluvila, tak jsem ucítila, jak mi začali po tvářích téct slzy. A právě to mě děsilo. To, že se mi to líbilo. Kdyby se mi to nelíbilo, bylo by mi to vlastně jedno. Připadala jsem si spíše jak vyděšené dítě, než lovkyně. Horší byl fakt, že jsem si uvědomovala, že jsem spíše vyděšené dítě než lovkyně celou dobu. Na lovkyni si jen hraji. Věděla jsem tenhle fakt až moc dobře. Ale nikdo jiný ho nevěděl. Možná Sora. Ale ani před ní jsem nikdy neukázala tolik slabosti. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Nezlob se tak! Pche, to se mu řekne, on není člověk a není nervní z příliš přítulného upíra, který očividně trpí rozštěpem osobnosti! Vrrr. "Tak mě nech jít," zopakovala jsem svůj požadavek důrazněji, když se sklonil a ne právě vlídně oplácela jeho pohled, jako by to byla hra o přetlačování, tudíž mi ani pořádně nedošlo, že se sklonil. A když mě políbil, teprve jsem zpanikařila. Moje tělo šokovaně ztuhlo, jako by právě přimrzlo k ohradě a já jen vytřeštila oči na Kurosakiho, než jsem sebou trhla dozadu a jako na zavolanou jsem místo obyčejného uhnutí ráčila pozadu přepadnout přes plot rovnou ke koním a překulit se přes kotoul do dřepu a z něj zas do stoje. "Sakra, au!" zaklela jsem a pokusila se si tím ulevit, když jsem si kapku nevěřícně otřela rty do hřbetu ruky a přemítala, jak jsem se u všech všudy do takové situace dostala, tříc si nevědomky natlučené rameno, které schytalo už druhou ránu; předtím při pádu z postele. "Kvůli tobě budu brzo jedna velká modřina; to je potřetí, co jsem spadla s tvým přičinením během dvou jediných dnů," obvinila jsem ho bez zaváhání, jen abych bleskově zamluvila, co se právě stalo. Ne, nenechala jsem upíra, aby mě políbil, Kim, to se ti jen zdálo, můžeš odložit tu pistoli; nezasloužím si ustřelit hlavu za velezradu, klíííd.... Ah, no jasně. "To ti nikdo neřekl, že líbat slušný holky jen tak pro nic za nic se nedělá? Zvlášť, když seděj víc jak metr nad zemí na laťkovým plotě?" pokoušela jsem se snahou mu vynadat zakrýt vlastní rozrušenost. Nemohla jsem popřít, že by mě přitahoval, ale k tomuhle přece nikdy nesmí dojít. Bože, snad se to Kim nedozví. Prokrista. |
| |
| soukromá zpráva od Tasuku Kurosaki pro Ucítila jsem, jak najednou ztuhla a to jsem se jí nemusel ani nějak více dotýkat. Až po nějaké době, co jsem si vychutnal její sladké a hebké rty, se dala nějak do pohybu. Konkrétně spíše do pádu. Chvilku jsem nevěřícně zíral na to, jak přepadla dozadu přes plot a poměrně šikovným kotoulem vzad se dostala na nohy. Chvilku jsem na ní zaraženě mrkal, dokud nezačala mluvit a já se mohl jen pobaveně ušklíbnout a opřít se předloktím o plot. ,,Tváříš se, jako by se ti to nelíbilo." Zavrněl jsem směrem k ní samolibě a hravě se mi zajiskřilo v očích, kterýma jsem pozoroval ty její. Provokativně jsem si olízl rty, na kterých jsem pořád cítil ty její. Ne, že bych si z ní chtěl dělat zmrzlinu, ale když ona tak krásně chutnala.. O vůni raději ani nemluvím. Sladce jsem se na ní uculil a opřel si tvář do jedné z dlaní. ,,Nemusíš být kvůli tomu tak roztěkaná. Chováš se, jako by to byl tvůj první polibek. Možná, že i byl, mám pravdu?" Sice jsem se usmíval jak andílek, ale bylo zcela zřejmé, že se do ní snažím tak trochu nevinně rýpat. Líbilo se mi, když se zlobila. Byla bylo mnohem lehčí jí vyvést z míry. |
| |
| soukromá zpráva od Alen Scharden-Draco pro "Šššt," zopakoval jsem ještě jednou pro jistotu a přešel po hlazení po hlavě, probírání se hebkými prameny voňavých vlasů a až potom putování po páteři ke kříži a nazpět. Neubránil jsem se dalšímu samolibému poušklíbnutí, které naštěstí nemohla vidět přes hradbu vlastních vln, nicméně co jiného by v hrdém mužském, leč upírovi, takové přiznání vyvolalo. Skoro jsem se lekl, že moje praktiky tady nezabírají. Kdo ví, třeba jsou evropské ženy jinak orientované a mají jiný vkus. Nu, je dobré vědět, že jsem pořád na vrcholu potravního řetězce. "Ale to je přece v pořádku. Jsem muž, ty jsi žena. Funguje mezi námi nádherná chemie. Tak to má být. Je to přirozené; za to se stydět nemusíš, ani se toho bát," volil jsem obezřetně uklidňující slova, než jsem jemně uchopil její ruce a odmotal je ze sebe, abych se mohl sehnout pro oblečení a bleskově ho na sebe nahodit, učísnouc rovnou zběžně i vlasy. Pak jsem ji ještě v rychlosti obul a znovu popadl do náručí, zamíříc zpátky k akademii. "Měla by ses vyspat. Tohle citové vypětí je určitě z nedostatku odpočinku. Jako můj bodyguard toho moc nezmůžeš, když na sebe nebudeš dávat pozor," argumentoval jsem rozumným důvodem, abych ji přiměl o sebe lépe pečovat, když jsem o něco přidal do kroku a nechával jezírko za námi. |
| |
| soukromá zpráva od Annabel Hewlaska pro Jeho prsty začali jemně probírat moje vlasy a pak opět přešel dlaní na záda. Mezitím jsem se trochu uklidnila. Minimálně mi přestali téct slzy a já ho netiskla už v tak moc křečovitém obětí. Poslouchala jsem klidně jeho slova. ,,Víš přece, že to není tak jednoduché.. Jsi upír.. Vysoce postavený a Smrtonoš k tomu.'' Odtáhla se od něj. Částečně proto, abych mu viděla do očí, částečně proto, že mě od sebe stejně opatrně odstrčil. Vlastně jsem ani nechtěla, aby mi na něco takového odpovídal. Moc dobře totiž věděl, co jsem zač. Lovec a poloupír k tomu. Neznám horší kombinaci. Na druhou stranu mohl tvrdit co chtěl, ale já tušila.. Ne, já cítila, že je něco jinak. Že nejsem jen jedna z tuny těch žen a dívek, které za svůj život měl. Jeho povaha, ta, kterou ukazoval těch několik stovek let, byla snadno čitelná. A nebyla to ta stránka jeho povahy, kterou projevoval mě. Na druhou stranu bylo troufalé si myslet, že by snad ke mě mohl i něco.. Cítit. Ale proč tedy? Ale musela jsem uznat, že má pravdu. Na druhou stranu se nemám za co stydět.. Je to.. Přirozené. I když je to upír. Ale bát jsem se i tak trochu bála. Ale to je tím, že mě trocha strachu spíše vzrušuje. I když tohle nebyla zrovna ta situace. Oblékl se a najednou si mě vyhoupl do náruče. Nijak jsem neprotestovala? K čemu? Bylo mi to příjemné a on to věděl. Věděl o mě už prakticky skoro všechno. Snad proto jsem si v jeho přítomnosti připadala více a více bezbranná. Dala jsem mu ruce kolem krku s pohledem upřeným někam pod sebe. ,,Já.. Omlouvám se.. Máš pravdu.. Jsem jen hysterická.." Omluvila jsem se mu za tuhle mojí dokonalou ubrečenou scénu a dala mu zapravdu, že jsem z toho udělala.. Moc velké divadlo. Ale.. Občas se mi to stane. Snesu neuvěřitelný tlak a pak stačí jedna jediná věc, jako je třeba líbání s upírem, do kterého jsem se pravděpodobně zabouchla a dokážu se během chvilky psychicky zhroutit. Ale když se vybrečím, jsem schopná se dostat poměrně rychle do pohody. Ale Allnen měl pravdu. Byla jsem celkově z posledních dní poněkud unavená a jen to tomuhle mému současnému stavu přispělo. Hlavně jsem mu byla ale hrozně vděčná. Za to, jak se ke mě chová, že mě neposlal do háje, že mě utěšil.. Za to, že s ním můžu být. |
| |
| soukromá zpráva od Katsumi (KNH) pro Ještě pořád jsem si mnula rameno, když jsem podél plotu vyrazila volným krokem, pořád ještě na opačné straně ohrady, jako by byla dostatečnou hradbou mezi námi, abychom se k sobě nemohli dostat opětovně blíž než na délku natažené paže. "Jistěže nelíbilo!" vrčela jsem bez zaváhání nazpátek a sehnula se pro kamínek vhodný tak akorát do ruky, což způsobilo jen drobnou nenávaznost mojí chůze, nikoliv zastavení. Zkrátka jsem si trochu poskočila. Jeho další slova mě ovšem přimrazila na místě. Nevěřícně jsem se ohlédla přes rameno a zahleděla na jeho samolibý andělský úsměv. "Ty barbare! Co si to vůbec dovoluješ?" vyprskla jsem, raději než abych se poddala zčervenání. No a co! I kdyby byl první, to je snad, sakra, zatraceně, do prkna, do dřevěný podlahy, u všech mrtvejch upírů, moje věc! A on se ještě odvažuje... v takové situaci... TS! Pohodila jsem hlavou a přetáhla si vlasy přes pravé rameno, takže z jeho pohledu dokonale zakrývaly výraz mé tváře. "Zpátky trefím sama, děkuju pěkně," oznámila jsem mu pevně, jasně rozlučkovou frázi alá "Děkujeme, ale vaše služby už více nejsou třeba, zmizte." |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR