Varatská nížina
hrálo se Jindy
od: 01. ledna 2006 20:09 do: 18. srpna 2006 12:35
Dobrodružství vedl(a) g.mess
| |
 | soukromá zpráva od Morigen pro vlastne je tu jedna vec,ktera me stve,tedy spise jedna osoba reknu zniceho nic,prihmourim oci,zamracim se a koukam do neurcite pred sebe ......ale to je jedno,stejne sem s vama rada reknu vzapeti |
| |
 | soukromá zpráva od Kadra z Varatu pro Ano, v poslední době jsou dost časté u všech z nás.. souhlasím s lehkým úsměvem. Chvíli tě sleduji a mlčím, samotné je mi to dost nepříjemné. Jistě, nemůžeme mít rádi všechny ze skupiny ozvu se po chvíli. Měly bychom se vrátit.. nebo.. aspoň já se vracím.. dodám a pobídnu koně, který se pomalým krokem vydá nazpět. |
| |
| hmmm...reknu nepritomne,jeste jednou se rozhlednu a pak otocim kone a jedu zpet k ostatnim zaradim se nakonec a jedu sama |
| |
| zacina mi byt chladno,vitr me hladi po vlasech a fouka do oci,takze mi stekaji slzy kdy dojedem konecne do nejake vesnice? optam se ostatnich... |
| |
 | soukromá zpráva od Kaldanus Nioüyen z Tancavë pro |
| |
 | Cesta ubíhá pomalu a les jakoby nekončil. Po další půlhodince dojedete na jeho konec. Cesta pokračuje dál mezi dvěma loukami, zahledíte se dál a je jasné, že před vámi v dálce je další les. |
| |
 | soukromá zpráva od Ane Rose pro ,, Já sem tam snad později nějak dostanu. " Hlasem vypadá celkem zdráv. ,, Já jsem Ane Rose. " , řeknu muži a podám mu trochu možná nedůvěřivě ruku, opět se stejně usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Kaldanus Nioüyen z Tancavë pro |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro ozve se zpoza brány mužský hlas, který je nejspíš také pevně rozhodnut bránu neotevřít. O malý okamžik je však slyšet ženský hlas Možná byste ho měli pustit, pokud chce jen kováře.. Mohl by napáchat škody.. ženu však přeruší křik toho samého muže Ne! Toho čaroděje sem nikdo nepustí! |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro ozve se zpoza brány mužský hlas, který je nejspíš také pevně rozhodnut bránu neotevřít. O malý okamžik je však slyšet ženský hlas Možná byste ho měli pustit, pokud chce jen kováře.. Mohl by napáchat škody.. ženu však přeruší křik toho samého muže Ne! Toho čaroděje sem nikdo nepustí! |
| |
| Tiše zabručím Tohle není možné.. Další les už ne.. povzdechnu si a poplácám koně po krku. Umíte někdo nějakou písničku? zeptám se jen tak, protože lepší povzbuzení mě zrovna nenapadá. A» už dojedeme do nějaké vesnice.. Tohle putování začíná být příliš zdlouhavé a namáhavé.. |
| |
 | Pez předchozího varování, začnu, na Kadřino přání zpívat. Prastarou baladu o růžovém keři a skřivanovi, který dal nakonec za růži život. "Byla mladá růže v kraji. Skřivan ji zpěvem probouzel. V tom zpěvu květy na ní rozkvétali a na větvích každý lístek vyrážel. K té růži skřivan láskou vzplanul A každý večer chotíval jí pět. Však jednoho dne před ní smuten stanul. Jakoby zčrnal celý jeho svět. Zlá ruka růži pokosila. Jen několik lístků zbylo zní. Zazpíval a pod ním v zemi růže znovu vyrašila Však trny ukončily jeho zpívání." I já jsem už cestou unaven. A nejen cestou. Ale pokouším se nedat únavu znát dokud nebudeme na místě, kde by bylo možno odpočinout. |
| |
 | Pozriem hlúpo na Briana a chvíµu počúvam jeho pesničku. Potom sám, bez varovania, začnem spieva», a svojim hrubým hlasom prehluším Briana ako nič. Wrááá, bol tam bumbum! Wrááá, treskol o zem! Wrááá bol tam bumbum! Wrááá treskol o zem! |
| |
| posloucham Brianuv krasny hlas a prepada me melancholicka nalada,kdyz vsak uslysim Hugura,musim se zacit smat |
| |
| Málem jsem, zadržovaným smíchem, nedozpíval poslední sloku. Nakonec i mě smích přemohl. Ale radsěji se směji, než připustit si to, co už důvěrně znám a co pránvě opět cítím přicházet. |
| |
| soukromá zpráva od Ane Rose pro Poté akorát sleduji Kaldanuse a vrata, snad od nich očekávám, že se otevřou. Radši mlčím a čekám. |
| |
 | Ale né. Další les. Co tam na nás asi čeká?, vykřiknu, když spatřím další les. Snad nic hrozného. Ale kdoví, třeba z něj už nevyjdeme., poznamenám. |
| |
| Poslouchám Brianův zpěv, to co pak huláká Hugur neregistruji. Stejně ani pozdější smích. Nevyjedeme.. všechno je možné.. odpovím v duchu Artorasovi, ale nenasbírám odvahu ani chu» na to, abych něco řekla nahlas. |
| |
| "Nikdy není nic předem ztraceno, Artorasi." Přestanu se náhle smát. "Vše se dá vyřešit. Některé věci ke spokolenosti všech zůčastněných. A.....Les je pouze lesem. Možným úkrytem před spalujícím žárem, před kapkami deště....nebo před pronásledovateli. A zůstává jím do chvíle, než se, ukrývajícímu se, stanou ti, kteří tam žijí, nepřáteli. Což se stát může, ale také nemusí. Vždy» ani jedovatý had sám nezaůtočí, nemá-li příčinu." A jelikož les před sebou nevidím, ale už zdálky cítím z něj libou vůni lesních plodů, hub, mechu, bylin a pryskyřice, pokračuji v jízdě. |
| |
 | Pozriem na Hugura nádherný spev to sa musí uzna». Možeš nám častejšie spríjemnova» chvíle. usmejem sa a pokračujem v ceste. |
| |
| soukromá zpráva od Kaldanus Nioüyen z Tancavë pro |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Dva zděšení muži utečou do domů, na ulicích je zcela prázdno. Jen z lesíka se ozývá zpěv ptáčků, kteří se nebojí ani Kaldana, ani jeho koně a nezalekli se ani hluku. Obloha je čistě modrá, jen daleko odsuď jsou k zahlédnutí bílé mráčky. |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Dva zděšení muži utečou do domů, na ulicích je zcela prázdno. Jen z lesíka se ozývá zpěv ptáčků, kteří se nebojí ani Kaldana, ani jeho koně a nezalekli se ani hluku. Obloha je čistě modrá, jen daleko odsuď jsou k zahlédnutí bílé mráčky. |
| |
| soukromá zpráva od Morigen pro |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro pokud chceš odejít, tvou postavu pustím.. je pololetí a spousta lidí nemá čas, já taky moc ne.. |
| |
 | Ve vysoké trávě na okraji lesa, ve stínu vysokých stromů se cosi pohnulo, jakýsi celkem velký tvor, nad vysokou trávu jste zahlédli vyčnívat jen hřbet a dvojici tmavých blanitých křídel, jakmile jste se trochu přiblížili, tvor dosud odpočívající v trávě se napřímil a udělal krok ze stínu na světlo .. Tvor má mohutné,přes dva metry vysoké a tři metry dlouhé tělo vlka,pokryté zčásti modrošedými šupinami a zčásti zrohovatělou srstí připomínající bodliny ježka,vlčí tlama plná ostrých zubů,a tlapy jsou jakýmsi křížením vlčích tlap a dračích pařátů, s drápy jako břitvy.Ocas připomínající ocas draka,v poměru k tělu však kratší,než bývá u draků, a tvor ocasem mírně vrtí. Ze zad mi vyrůstají rozměrná blanitá křídla. Poněkud zvláštní kříženec, snad cosi mezi vlkem a drakem. Malryt. Zavětřil a obrátil se na vás, udělal pár kroků a postavil se doprostřed polní cesty a zůstal stát, vycenil zuby, snad v jakési variantě vlčího úsměvu. Nebo to má být hrozba? Nervózně přešlápnul na místě. Malryt stojí uprostřed cesty proti vám a čeká … |
| |
| Kdyz muj kun uvidi toho tvora vydesene se vzepre,ze mam co delat,abych se na nem udrzela,zacne nervozne podupavat a frkat,tak tak ze ho drzim na uzde.... Vyjevene se divam na to zvire a nevim jestli mam byt okouzlena nebo mit strach....Co to je? otocim se tazave na Kadru jakozto nasi vudkyni |
| |
| Zbadám tvora nevýdaných tvarov a hneď je vidno úžas v mojich očiach. Nikdy som sa stýmto tvorom nestretol. Vystúpim z radu a prejdem bližšie k tvorovi. Akou rečou hovorí vlčou a či dračou? Skúsim použi» svoju znalos» reči zvierat a pokúsim sa na tvora prehovori» vlčou rečou: Neboj sa ma, ani ja sa teba nebojím. Nemám prečo bá» sa vznešenému tvoru ako si ty. Čo by si od nás chcel? |
| |
| Tvora nevidím, ale Arakis jej vidí a v první chvíli se trochu lekl. Tvor se mu však nejeví nepřátelský, tak se zase uklidnil. Dotkl jsem se tedy zlehka jeho šíje, abych viděl to, co vneslo neklid do jeho mysli a nejistotu do jeho kroku. A vidím malryta, zvíře mě známé pouze z bájí, legend a magických almanachů. Vznešeného......do určité míry....magického tvora. A hned poměrně ukázkový exemplář. "Tihle vznešení tvorové bývají často velmi inteligentní, Eriku. Zkuste na něj mluvit v obecné řeči. Nebo v elfštině." Navrhnu Erikovi, když se, s Arakisovou pomocí, dost vynadívám na malryta. Zdá se přátelský. Ale zdání může i klamat, jak dobře vím. |
| |
| Přestanu cenit zuby a udělám krok vpřed blíže k tomu muži, jež se pokusil se mnou komunikovat, pár sekund těkám očima střídavě po muži a po skupince, a nakonec odpovím téměř lidským, trochu vrčivým hrdlením tonem. Rhok Tarr! Mok? Hazarg mat tot... zjevně jsem schopno mluvit, ale mluvím jazykem orků a když vidím zmatené pohledy, udělám krok zpět a zatřesu hlavou, skoro jako bych si chtělo na něco vzpomenout... On mluví ... nakonec odpovím stejně jako mne oslovil ten muž, vlčí řečí, což bude připadat lidem asi jako nesrozumitelné vrčení či skřeky Já se nebojím,jsem schopno mluvit ale nemohu si vzpomenout na jazyk lidí...vzbudili jste mne, spalo jsem tady nedaleko. Nervozně zaryji dlouhé drápy na předních tlapách do země prašné cesty ... |
| |
 | Stoupnu si kousek za Erika s rukou na jílci meče, který mám na zádech. Nechystám se útočit jen hlídám Erika, kdyby to stvoření chtělo útočit. Co to je za tvora, snad bude přátelský. |
| |
| Když uvidím onoho tvora, skoro to se mnou ani nehne. Čeho bych se bál?, pomyslím si zvesela a pomalu se k němu přibliuji. Vypadá nebezpečně, ale asi je přátelský., myslím si. |
| |
| soukromá zpráva od Ane Rose pro Jakmile se brána vybrátí, pouze překvapeně a nadšeně sleduji jak se ti dva muži rozutekli. Poté se opět podívám na Kaldanuse, jestli se mu nic nestalo. Nepatrně se pousměji, poté ladným krokem dojdu blíže vyvrácené bráně, znovu se podívám na Kaldanuse. |
| |
| teda me udivuje,ze jste si vsichni tak jisti ze je pratelsky osopim se na Artorase a Erika je to sice uzasny tvor,ale to jeste neznamena ze je hodny nevericne vrtim hlavou a pozoruji ostatni jak snazi vnutit do jeho prizne |
| |
| Můj kůň značně znervózní, narozdíl od většiny vašich koní začne opravdu divočit. No tak.. Klid.. Klid.. snažím se ho uklidnit, ale moc se mi to zrovna nedaří. Malryte promluví a koně to vyděsí natolik, že se prudce vzepře a shodí mě. S cinknutím meče o kameny tvrdě dopadnu na zem, vyrazím si dech. Kůň odběhne o několik metrů dál a tam se zastaví, kmitajíc pohledem mezi mnou, malrytem a zbytkem skupiny. Sakra.. zůstanu ještě chvíli lěžet na zemi, než se, se značnými obtížemi, postavím. Pokud nejsou zlámány všechny kosti v mém těle, nebo alespoň některé, nazvu to zázrakem. Aspoň jsem se probrala.. projedu si rukou rozcuchané kratší vlasy, držíc se jednou rukou za bok, můj pohled spočine na malrytovi. Ráda tě vidím, Maud.. pokud to jsi ty.. vydechnu tiše, protože dýchání mi stále dělá trochu problémy a kulhavým krokem se vydám pro svého koně, který zůstal stát na místě, kde se ve strachu zastavil. To by mě zajímalo, copak tady asi.. au.. dělá.. Jistě, pokud to je Maud. Ale kolik malryt se asi tak může motat v okolí Tancavë.. Krucinál.. ty seš vážně pitomej, tak nikdo se nebojí a.. zavrtím hlavou a střelím po koni trochu vyčítavým pohledem. |
| |
| Když se kůn jedné z žen náhle splaší a shodí ji ze svého hřbetu na zem, začnu si všímat více skupinky vzadu,udělám krok vpřed a upřeně se podívám na elfskou ženu jež shodil kůn a opět zavětřím, a opět udělám další krok a octnu se po boku elfa a člověka jež se ke mne odvážili přiblížit. Já ale hledím na elfku na zemi. Opět promluvím, ale tentokráte elfsky, i když elfština vyřčená mým hrdelním, vrčivým tonem moc nepřipomíná vznešenou mluvu elfů, jazyk je bezpochyby řečí elfů. Kadra? Áyë, massánië Kadra. (Kadro? Zdravím vznešenou paní Kadru. ) Již si méně všímám těch, kdo se ke mne dříve přiblížili, a obrátím hlavu na Kadru, jež se vydala pro svého koně, stojím a čekám. Nya anessë Maud, enyalië ... (Jmenuju se Maud, vzpomínáš si ...) |
| |
| Počúvam odpovede a dozvedám sa že spal a že sa volá Maud. Poviem k ostatným Tým ktorým je elfská reč a reč vlkov nejasná. Spal dlho spal a tak už si nepamätá dobre reč µudí. Jeho meno je Maud a tam Kadra ho pozná. urobím pár krokov spä» a stojím v strede skupiny, tak aby som nezavadzal kontaktu Mauda s Kadrov. Lasička mi vybehne naplece a tak jej dám jeden z orieškov. |
| |
| Pevně chytím koně za uzdu a pomalu ho vedu zpět, prohlížím si malryta, po chvíli opět promluvím Ni úetyal.. Le ruthaná nin rocco, Maud.. Nezapomínám.. Vyděsilo jsi mi koně, Maud.. pokusím se o úsměv, ale trochu mi v tom brání bolest v boku. Raději už tedy mlčím, kůň je trochu klidnější, ale v jeho očích je stále vidět strach. Jemně se usměju i na Erika, ale znovu se zastavím a opřu o koně. Blíž k Maud nejdu, vlastně k nikomu z vás. |
| |
| Ruku co mám na jílci meče spustím dolů a udělám dva kroky zpět, pak se otočím zády k onomu stvoření a jdu za Kadrou, kde se zastavím u koně a beze slov se dívám koni do očí a přidržuju ho za uzdu. Po chvilce se kůn uklidní a chová se přirozeně jako kdyby tu Maud ani nebyl. Totéž provedu se všemi koni v družině jež jsou nervózní. |
| |
| E man antaváro? Yassen lyë uin lendë, massánië Kadra ? Dobrá, v pořádku? Kam cestuješ, vznešená paní... promluvím opět svou nepřirozenou hrdelní, vrčivou elfštinou na Kadru, otočím se na ni celým tělem, ale nepřibližuji se, aby se její kůn opět nezplašil, přičemž si mírně protahuji blatitá křídla. Pohlédnu letmo na skupinu, a vrátím se pohledem na Kadru a máte pocit, že nad něčím přemýším... ...nep..nepamatuje... řeč .... li...dí...já... zavrčím, a pokouším se mluvit obecnou řečí, ale zmohl jsem se jen na pár slov |
| |
| Díky, Astio.. poděkuji opět tiše. Na otázku Maud zprvu jen přikývnu. Do Bílých hor, kvůli Brianovým kamenům.. a pak, aspoň na pár dní domů. Je otec v pořádku, nevíš? pevně chytím sedlo a vyšvihnu se na koně. Docela hlasitě vyjeknu, ale jakmile sedím, tvářím se už docela spokojeně a v pořádku. |
| |
| vyjevene se koukam na tvora,potom na Kadru a posloucham jejich rozhovor,jelikoz Astia uklidnil meho Valtara,vdecne se na nej podivam,uz sem myslela ze se se mnou rozutece nekam do neznama Rada te poznavam Maud,ja jsem Morigen pozdravim Kadrina pritele kdyz je chvli ticho doufam ze lidske reci alespon rozumi |
| |
| Lá ista,inyë cens yén lúmë.. (Ne nevím, opravdu ne ... ) odpovím Kadře svou nepřirozenou, vrčivou elfštinou a sklopím hlavu téměř až k zemi, abych ukázalo že je mi to líto ... Opět zvednu hlavu a pohlédnu na lidskou dívku, jež se mi představila, a ve snaze se snáze domluvit se opět pokusím mluvit obecným jazykem, ovšem stále s znatelými obtížemi... Rrrrada... te... poz..navam...poznávám .. Morrrrigen zavrčím, aniž bych to myslelo zle, ale lépe to vyslovit zdá se nedokážu, a stejně jako na Kadru i na Morigen zareaguju stejným gestem a do úklonou hlavy téměř k zemi .. |
| |
| Kadře odpovím s přirozenám úsměvem To byla samozřejmost. Na Morigen se už jen usměju abych jí neskákal do řeči. Pak jen postávám a prohlížím si Mauda. |
| |
| Nyní už mlčím, jen přešlapuju na prašné lesní cestě a protahuju si tělo a křídla, prohnu hřbet a narovnám přední nohy a natáhnu krk, a pomalu protahuju každý sval svého těla. Opět se postavím pevně na čtyři a ještě protáhnu zadní nohy, a přitom vždy roztáhnu i svá blanitá křídla, snad abych udržel rovnováhu. A má roztažená křídla mají celkem slušné rozpětí několika metrů, tak aby mne unesla... Konečně protáhnu tělo ke své spokojenosti a jen tiše, spokojeně zavrním bez jakéhokoli důvodu. Posadím se a začnu si zadní tlapou škrábat bok, což vypadá zvláštně jak drápy pročesávají zrohovatělou srst a občas klouznou po šupinách stejné barvy. Jako by se to, co mne stvořilo, nemohlo rozhodnout, zda budu mít šupiny či srst. Opět se postavím .. |
| |
| Nevadí.. Jen, že Kaldan říkal.. no to je jedno.. Copak tady vlastně děláš? pobídnu koně do kroku a dojedu k vám. Měli bychom pokračovat dál, snad ještě dnes projedeme ten les. A pokud za ním bude další louka a pak znovu les, no.. povzdechnu si Každopádně se utáboříme až za tím lesem, pokud tedy budete chtít. Bude-li tam nějaká vesnice, půjdete se vyspat tam.. já s Maud zůstanu někde poblíž řeknu vůdcovsky, aniž bych měla jakoukoli pravomoc osobám zde přítomným rozkazovat, což si brzy na to uvědomím. Samozřejmě pokud máte jiný nápad.. usměju se a postupně se na všechny podívám. |
| |
| Ey hauta ... (Odpočíval jsem) odpovím jen dvěma elfskými slovy Kadře, ovšem samozdřejmě stále s tím nezvyklým hrdelním tónem, a zatřepu hlavou na výraz, snad na znak že dále nebudu mluvit elfsky .. Ves..sss..ni..vesnice ... vykoktám obecným jazykem jediné slovo, a raději opět zmlknu, protože i tak je obtížné pro mne se dorozumět, a už jen mlčím, jen očima netrpělivě prohlížím skupinku lidí.. V duchu přemýšlím, jak se mne vesničané bojí, a mírně vycením zuby ... |
| |
| Jak chcete,me je to vlastne jedno odpovim Kadre a zase se podivam na Maud,presto ze ji Kadra zna,porad si hlidam zada |
| |
| Jak bylo řečeno, jedete tedy dál. Les není zase tak dlouhý, jak se na první pohled zdálo a za ním, k vašemu milému překvapení jsou louky a pole. Dlouhé, některé zarostlé a jiné osázené. Voní zde suchá tráva z jednoho posečeného pole, odkudsi z dálky je možno zaslechnou bublající potůček. Jen už od prvního pohledu se vám zde něco nezdá, není to obyčejná vesnička. Domy jsou stavěny z tmavého kamene, stejně jako zídky a nefunkční fontánka. Někdo chodí kolem domu, ale kdo to je nejste schopni poznat, protože je to ještě docela daleko. Ale pokud je tady vesnička, musí zde být i hostinec, o tom není pochyb. |
| |
| Hugur nerád domy.. domy nerád Hugur.. zastavím sa keď si aj ja všimnem v diaµke vesnicu. Hugur neís». Hugur osta» tu. sadnem na zem a pozriem na ostatných. Kyj šmarím na zem vedµa seba. |
| |
| Když se dá skupinka do pohybu a projde kolem roztáhnu křídla, zpočátku se chci odrazit od země a vzlétnout, ale pak si uvědomím, že by mne letící nad lesem museli spatřit na míle ... V duchu se usměju při pomyšlení na vyděšené vesničany pobíhající sem a tam, kříčíc o pomoc ... ...nakonec ale složím blanitá křídla na zádech, a pomalu se vydám v uctivém odstupu, ale tak abych bylo jim na dohled, za skupinkou. Pomalu, chůzí, po zemi ... Co tu budu dělat ... můžu jít s nimi, je tu alespon Kadra ... moc se nezměnila za tu dobu co jsem jí nevidělo. Možná ano .. možná je ještě krásnější než byla ... |
| |
| Áá.. skvělé.. V tohle jsem doufala celý den.. usměju se a zhluboka nadechnu, jelikož vůně suché trávy mě vrací zpět, do doby, kdy jsem cestovala s Irbisem. Vzpomenu na vše, hlavně pak přespání ve stodole a na bochník chleba, znovu se usměju. Snad je mu země lehká, drahému příteli.. Jednou, až mé oči znovu spatří Nížinu, bude mou povinností zapsat vše tak, jak se stalo.. Nikdo nesmí být opomenut, nikdo.. Bude to další z mnoha příběhů, který přetrvá věky.. v tichu a chladu Onweleenské knihovny.. Až po chvíli si uvědomím, že se Hugur posadil. Otočím se Proč Hugure? Jestli se bojíš nějakých špatných reakcí, není třeba.. Nikdo nemá právo soudit jen podle vzhledu.. usměju se No tak pojď, třeba tam budou mít chromého koně, kterého ti dají na sežrání, nebo alespoň prase.. vybídnu tě. |
| |
| Pozriem na Kadru. Oni neradi Hugur. Oni po ňom hádza» kameň a strom. A šípy. A oheň. Oni chcie» zabi» Hugur. tresknem kyjom o zem. Hugur nechcie» ublíži» a tak utiec». Neís» tam. |
| |
| Pomalu dojdu za skupinkou až na pokraj mýtiny, na dohled vesnice a opět, instinktivně zavětřím ve vzduchu... Tak .... hmm jsem zvědavé ... vezmete na mne opět vidle? Nebo jste si obstarali něco lepšího, vznešeného rytíře, jež je bude chránit před nestvůrovu ... Přešlápnu na místě a chvíli jen stojím a rozhlížím se po krajině, pak vykročím kupředu a minu skupinku, nehledě na to, že mohu opět splašit koně ... Dojdu dva metry před skupinku a otočím hlavu, pohlédnu na Kadru jak mluví s tím trollem... Zug orog Hugur ... zavrčím na něj orcky, když jsem zaslechlo jeho jméno, a opět udělám krok k vesnici .. Napnu tělo a roztáhnu křídla, vyskočím a mocnými rozmachy rozměrných blanitých křídel se dostanu do vzduchu, a letím směrem nad vesnici ... |
| |
| Dobrá.. přikývnu Tak já ti pak něco dovezu, jo? znovu se mile usměju, aby se Hugur necítil špatně. No.. myslím, že zdržování bylo dost.. řeknu skoro vážně ostatním, objeví se však široký úsměv. Pobídnu koně a ten se tryskem vydá k vesnici. |
| |
| Zastavím se pár kroků od Hugura a poslouchám jeho rozhovor s Kadrou, pak řeknu Hugur má pravdu, ve vesnici žijí pros»áčci, kterým milá Kadro nenamluvíš. že Hugur jejich děti nesní. Na chvilku se zamyslím a dodám Zůstanu tu s Hugurem, nechce se mi do té vesnice. Přitom se snažím ze svého oblečení dostat silnou pavučinu, která se na mě v lese přilepila. |
| |
| Ąudia sa boja zvierat a tiež toho čo nevyzerá ako človek. Preto by asi Hugura nevystáli. Ale potom je otázka či by tam mal ís» aj Maud. Ale je to na ňom. |
| |
| Kadra vás však už neslyšela, byla dávno u vesnice. Mezi domy bylo naráz pusto, alespoň vy ze svých míst nikoho nevidíte, jen Kadru a jejího koně, jak pomalu vjíždí do široké ulice. A v tom máte pocit, že se kousek od ní cosi mihlo. Asi pes. Maud už je také nad vesnicí, vypadá klidně. |
| |
| S několika dalšími rozmachy křídel udělám otočku nad vesnicí, přestanu máchat křídly a pokusím se plachtit, začnu klesat téměř až ke střechám domů a opět začnu silně mávat křídly proti větru, a opět se vznesu do vzduchu ... Vyhlížím vesničany.. Kdepak jste? |
| |
| Kadřin kůň se zastaví a stejně jako při prvním setkání s Maud se vzepře, tentokrát se Kadra udrží. Další co vidíte je, jak se její meč zaleskl ve slunci. Z jednoho domu konečně cosi vyleze, i na dálku je vidět, že to není člověk, ale pes. Velký pes.. Blíže zvíře specifikovat nemůžete. Postupně z domů a různých zákoutí vylézají další a další tvorové, momentálně jich může být tak dvacet. |
| |
| Pri pohledu na vesnici,se mi na tvari objevi usmev a pobidnu kone,ktery se roztryska primo za Kadrou.... Kdyz dojedu do vesnice,je tu podezrele ticho,vypada to tu docela obycejne,ale jakmile vyjde ten podivny tvor z domku,pridrzim Valtara na uzde,zacina byt nervozni,stejne jako ja.... Co jsou zac Kadro? zeptam se se zajmem nasi "vudkyne" jsou nebezpecni? |
| |
| Jde se mnou někdo do vesnice?, rozhlédnu se po ostatních a zeptám se na tu otázku. Čekám na reakce. |
| |
| Můj dech značně zrychlí, i tlukot srdce. Pevně sevřu meč, i když proti této přesile by mi byl platný jen malou chvíli. Neskrývám svůj strach, jsem vyděšená. Já, já nevím Morigen.. vykoktám a ohlédnu se kolem sebe, kde se v krátké chvíli objeví další tvorové. |
| |
| No me se nezdaji zrovna pratelsti reknu s nejistotou v hlase,kun zacne preslapavat z jedne nohy na druhou Valtar je take neklidny,co budeme delat? ziram vyjevene na ty bytosti a cekam jak na nas zareaguji.... |
| |
| Čekám ... Přesněji se pokouším stále kroužit nad vesnicí, a čekám jak tvorové zareagují na Kadru.. Pokud tvorové zautočí na Kadru, přestanu mávat křídly a začnu se snášet k zemi, přímo do jejich největší skupinky, a porazím je svým nárazem na zem, do prvního z nich se zahryznu zuby a smýknu s ním do skupinky ostatních... |
| |
| Nemůžete dělat nic, vůbec nic. Jste nám vydány na milost a nemilost ozve se jeden z tvorů tiše, sípavě. Opravdu vypadá jako pes, jenže mnohem větší, a zvláš» tento je velikostně podobný většímu poníkovi. Má dlouhé, docela tenké nohy, ve kterých se však skrývá obrovská síla, zakončeny jsou dlouhými a zajisté ostrými drápy. Srst je tmavě šedá, místy až černá, ocas v přiměřené délce, také podobný psímu. Co opravdu zaujme, krom tlamy plné velkých zubů, jsou jasně zelené oči. Ostatní tvorové se liší jen velikostí a barvou strsti, avšak jen v odstínech šedé. Jsou připraveni k útoku. Co tady chcete? Narušujete naše území.. ozve se znovu tvor, stejným tichým hlasem. |
| |
| Jen projizdime,mysleli jsme si ze by tu mohl byt nejaky hostinec,kde bychom si mohli odpocinout a najist se,neprijeli jsme se spatnymi umysli dostanu ze sebe par slov a divam se zvireti do oci Jelikoz je Valtar znacne nervozni,nezbyde mi nic jineho nez seskocit,prestoze se na koni citim bezpecneji...lehce sesednu z kone a doufam ze na me nikdo z nich nezautoci Jmenuji se Morigen zklonim lehce hlavu jako naznak respektu |
| |
| Už nevydržím vyčkávat, když vidím, že tvorové komunikují a Kadra se s nimi snaží vyjednávat, navíc jsem už z letu celkem unavené ... začnu klesat dolů až nakonec dosednu na volné prostranství na druhém konci vesnice, složím křídla na zádech a pomalu jdu směrem do vesnice, zrohovatělá srst se mi ježí a celé tělo je napjaté, mírně cením zuby na vlkům podobné tvory .. Co jste zač? Jste podobní jako já ... |
| |
| Kadra chce také něco říct, ale jeden z tvorů se na ni nevrle podívá a ona si to rozmyslí. Opravdu? A jak vám můžeme věřit, že jste nás nepřišli vybít? ozve se znovu tvor, v tom kousek od vás přistane Maud. Objeví se další tvorové, kteří Maud obestoupí s tichým vrčením. Ne. Nevěřím vám. Ale mým druhům se líbíte, myslím, že vás nějakou dobu nechají žít, než smočí tlamy ve vaší krvi. pronese tvor své rozhodnutí a nevypadá to, že by o tom chtěl nějak vyjednávat. |
| |
| Zastavím, s tichým vrčením se pomalu otáčím, všechny svaly napjaté k útoku, připraveno vpadnout na ty tvory, když se příliš přiblíží. Stejný vlčí instinkt, ostré tesáky a zježená srst, chovám se podobně jako ti tvorové. Slyším slova jejich mluvícího vůdce smečky, ale nereaguju. Pomalu se otáčím a čekám odkud příjde útok, zuby vyceněné .. Vybít vás? Proč by na vybíjení vlčích nestvůr posílali jinou vlčí nestvůru ... grr pozoruju jejich oči, stejně jako oni mé, podobné oči dravce, snad jenom mé oči mají v sobě něco z ještěra...musí mi rozumět, ale asi nechtějí. |
| |
| O jak jste slechetni usklibnu se a ironie v mem hlase je velmi znatelne... Vyhoupnu se zpet do sedla,pripravena uhanet pryc,podivam se na Kadru tazavym pohledem,protoze nevim zda ma cenu prchat Mame nejakou nadeji ze byste nas nechali v klidu projit? vratim pohled zpet k tvoru,i kdyz sem si jeho odpovedi temer jista |
| |
| Jsi odvážná, přesto, že se nemáš čím bránit. Tak běž, utíkej. Tomuto místu se však vyhněte. vyzve tě a udělá krok před, aby znervóznil tvého koně ještě víc a ty opravdu odjela. Většina tvorů se shromáždí kolem Maud a i jemu už hlasitějším vrčením naznačují, aby se ztratil. Jeden z tvorů se přikrčí, chvíli čeká a pak srazí Kadru z koně, přičemž jí vyletí z ruky meč. Zůstane stát nad ní s jednou prackou položenou na její hrudi. Běžte oba dva, než si to rozmyslím.. vybídne znovu tvor. |
| |
| Nejprve mam radost ze jsem dosahla sveho,ale kdyz uvidim co provedl Kadre a ze se nemuze branit nemohu odjet Proc to delas?Proc nas nenechate odejit vsechny?Mas s ni nevyrizene ucty nebo jaky je duvod tveho agresivniho chovani? oborim se docela odvazne do tvora az sama koukam co jsem to udelala a vim ze to nemuze dopadnout dobre Bud nas pustite vsechny,nebo nikoho reknu sve rozhodnuti zvireti,nikdy jsem nebyla tolik presvedcena o tom riskovat za nekoho zivot jako ted konecne jsem nasla pratele,uz nikdy neudelam tu chybu,ze bych zbabele utekla a nepomohla priteli v nouzi seskocim hbyte ze sedla v kazde ruce starodavne dyky,protocim jimi v rukou a jsem odhodlana byt se za Kadru i kdyby to melo znamenat smrt prekvapuje me ze jste si tak jisti,ze jsme neskodni |
| |
| Morigen běž.. Tak jako tak se z toho dostanu.. spíš uklidňuji sebe, obrátím hlavu na bok, protože zvířeti nehorázně táhne z tlamy. Nestačil dnes jeden pád? postesknu si a jemně se ušklíbnu, protože pracka nemé hrudi se posune a drápy mě lehce škrábnou. |
| |
| Bež...běžte ... eknu obtížně obecným jazykem směrem k Morigen, nepřestávaje cenit zuby a vrčet podobmě jako vlčí stvůry okolo mne, napnu tělo ještě více a vykročím směrem k vůdci smečky, jednoznačnými pohyby vlčího těla dám najevo at mne pustí, pokrčím přední tlapy, vycením zuby a zuřivě se oženu téměř plazím ocasem. Zadívám se vůdci smečky do očí, vrčím a občas agresivně vyštěknu, ježím srst. Jsi vlk. Dobrá já také. Bojuj se mnou, o vedení smečky, o život elfské ženy ...jen ty a já. Jen zuby a drápy, žádná kouzla a žádné lidské zbraně. Vyzývám tě! Zbabělče! zapřu své tělo ještě více, chvíli čekám, a pak prudce vyrazím vpřed a skočím po vlkovi, zakousnu se mu zuby do krku ... |
| |
| Kadro? vrhnu po ni nechapavy pohled a kleknu si k ni,presto,ze ji ten tvor drzi a kdykoliv muze zautocit i na meNemuzu te tu nechat!ja vim ze si jiste dokazes poradit,ale je jich tolik,kdo nas potom bude vest?Jsi nase vudkyne,at chces nebo ne,my te za vudkyni povazujemreknu septem a slzy se mi tlaci do oci My te neopustime jsou ma posledni slova,vyhoupnu se na Valtara,pobidnu ho do trysku a uhanim zpet na louku,Kadra slysi jen jak kopyta dopadaji na zem.... louka priritim se k vam jako bourka nasedat!Kadru zajali!musime ji pomoc,je tam plno zvlastnich tvoru,vypadaji jako prerostli psi a jsou velmi silni a jiste velmi nebezpecni. vychrlim na vas informace s odhodlanim v ocich |
| |
| Roztržka.. Morigenina reakce mě překvapí, než cokoli řeknu, odjede. Maud! Ne! vykřiknu, když se vrhne proti tvorovi a zakousne se mu do krku. Pokusím se dostat z pod tvora, ale výsledkem je jen to, že mě tvor sekne do tváře. Věděl však co dělá, rány nejsou hluboké. |
| |
| Roztržka..; Maud Tvor neodpoví, váhá. Vrhneš se proti němu a brzy tvou tlamu naplní horká krev. To se nelíbí zbytku skupiny, který tě obklíčí s tichým vrčením, ze kterého vyznívá jediná věta Bez jednoho nic, pro všechny jsme víc.. Čekají na pokyn tvora, který tě sekl a způsobil hluboké rány, přičemž celou dobu děsivě kvílel. Dostane se ze sevření tvých čelistí, ale ihned se na tebe vrhne. Kousajíc kamkoli to jde a jeho drápy znovu a znovu pročesávají tvou srst. Pokyn pro ostatní nepřichází, stále se sborově ozývá ta věta a mezi tím rozčilené vrčení. |
| |
| Roztržka..; Maud Nevnímám hlas ostatních, moje mysl, instinkt, vše jen vnímá tento boj, nevnímám bolest a zuřivě sebou zmítám, ve snaze dostat svůj krk ze sevření jeho čelistí. Zapřu se zadními končetinami, tak abych tvora povalil, či ho aspon mohl seknout drápy. Mám delší a ostřejší drápy než oni, a snažím se ho seknout drápy a uvolnit se z jeho čelistí. Jakmile se uvolním, opět vyrazím proti němu, ve snaze ho povalit a prokousnout mu hrdlo. |
| |
| Louka Když uslyším Morigenina slova, ihned vstanu. Cože? Musíme jí okamžitě pomoct., řeknu a chystám se vyrazit. Já tedy jdu. |
| |
| Vyskočím prudce ze země a bežím k Morigen přičemž na ni zavolám Vem mě na svého koně, budem tam dřív ! a bežím k Morigen odhodlán naskočit na jejího koně a vydat se úprkem do vesnice. Měl jsi tam jít s nimi, měl ! nadávám si cestou. |
| |
| Lúka Celú roztržku sledujem z lúky a dívam sa ako Kadra padá na zem, snažím sa používa» svoje elfské zmysli na plno aby som vedel čo sa tam deje. Keď k nám Morigen pribieha na koni, viem že sa niečo deje. Moja čes» mi prikazuje zachráni» Kadru. Rozbehnem sa do dediny, keď mám na dostrel prvého vlka zastavím, zvesím luk, spravím pár krokov dopredu a začnem mieri» na jedného z vlkov. Poobzerám sa či niekde nie je strom s ktorého by som dostrelil a ak je tak naň vyleziem. |
| |
| Když se ostatní s Maud zdravili a já zaslechl jak nepřirozené je tomuto bájnému stvoření vyjadřovat se hlasově pomocí elfštiny, nebo obecné mluvy, pokusil jsem se opatrně dotknout mysli malryta a pozdravit jej pomocí telepatie. Během cesty jsem pak jel tiše vedle Kadry a maskoval únavu hlubokým zamyšlením. To místo za lesem se mi nezdá. Tady přece vesnice nebývala. Nebo ano? Ale dál předstírám zahloubání......Nechci vyvolávat neklid. Jen co však Kadra odjede a ve vsi se strhne roztržka, Arakis, aniž by čekal na můj přímý pokyn, reaguje na mou myšlenku na Kadru a vyletí, jako šíp vystřelený z dobře stavěné kuše, dobrým střelcem. Zastaví až po boku Kadřině koni. Rozhovor jsem nezaslechl, ale vnímám myšlenky těch tvorů. Reaguji tedy na ně. "Nechceme ublížit. Jen projít v míru touto cestou." Pokusím se o vlídný, vyjednávací tón. "Jsme pouze poutníci na cestě k Bílým horám." V tom ale jeden z nich zaútočí na Kadru a vzápětí Maud zaboří tesáky do jeho krku. A veškerá naděje na mírumilovný průjezd vsí, by» byla sebenepatrnější, ztrácí se nyní, nebo» nedokážu, by» akt nevidím, být přítomen ublížování své milované Kadře. A okamžitě použiji kouzlo proti dalšímu, který se na příliš krátkou vzdálenost přiblížil k ležící elfce. Proud oslnivě bílého světla se vzápětí zakousne ostře do jeho těla. "Ale vy chcete boj. Máte jej tedy mít." Doprovodím vyslané kouzlo slovy. |
| |
| Necham Astiu naskocit na sveho kone a v mziku jsme ve vesnici.Seskocim z Valtara,v kazde ruce drzim krasne starodavne dyky s medenou rukojeti ve tvaru draka a velmi ostrou cepeli. Necekam nez na me nekdo zautoci a sama se vrhnu na jednoho z tvoru ktery mlsne kouka jak Maud bojuje v hloucku....vyskocim na nej jak hbyte jak na kone a snazim se mu podriznout hrdlo.... |
| |
| Cestou k městu tasím svůj víc než metr dlouhý meč a chytnu ho pevně do pravé ruky. Na zlomek času vytrhnu svoji mysl ze sledu událostí a vyvolám tak starodávné kouzlo. Když procitnu už pár metrů od města, vyběhne najednou z jedné boční uličky vesnice vlčí smečka a zamíří si to přímo ke Kadře a Brianovi, kde se vrhnou na nepřátele. Já zůstanu sedět na koni i když Morigen seskočí, posednu si více do předu a levou rukou chytnu otěže a zamířím k nějakému nepříteli tak, abych ho měl po pravici a mohl ho dobře trefit mečem i z koně. |
| |
| Roztržka Tvor naposledy vyjekl a zůstal bezvládně viset z Maudovy tlamy, již se nebránil. Ostatní ustoupili o krok. Tvor, na kterého útočil Brian se svalí k zemi. Ostatní tvorové začnou couvat, vyhýbajíc se vašim útokům a sami se nesnaží nijak bránit. Jejich zelené oči se temně lesknou, tiché vrčení oné věty neustává. Tvorové se rozestoupí do uličky a do jejího středu jeden vejde. Kulhá na levou přední nohu. Chceš bojovat o vůdcovství ve skupině, ale bojuješ o něj s nesprávným.. řekne směrem k Maud. A pokud jsem se správně díval a nešálil mě zrak, s bojem tady začala ta malryta. Jeden z nás jen srazil tu elfku na zem.. otočí se na Briana a posadí se. Nejsme nepřátelé, jen mí druhové dlouho nejedli. Mají právo z toho trochu vyšilovat.. či snad ne..? ukončí svou řeč tvor podobný vlku a jeho vzhled se na nepatrný zlomek vteřiny změní v obraz člověka. Připomínal trochu Kaldana, hlavně díky dlouhým vlasům. Ale jeho oči byly mnohem chladnější, stejně jako úsměv. |
| |
| Seskocim z vlka,jeste chvile a muj nuz by se zaleskl krvi,tvor mel stesti,moc s sebou hazel... Posloucham jejich vudce,tedy alespon myslim,ze je to vudce a rozhlizim se kam zmizel Valtar,kdyz ho delsi dobu nevidim,mam strach ze ho ti tvorove sezrali pri zmince,ze maji hlad,potom si ale vsimnu ze Astia je stale v sedle a ulevi se mi Zustanu stat na miste a cekam co Brian odpovi... Hledim na vudce smecky koho mi jen pripomina vybavuji si v hlave vsechny co znam,ale nemohu si vzpomenout... |
| |
| Přijedu zpět k Morigen a seskočím z koně. Stoupnu si před koně a pohladím ho zvláštním způsobem po krku, přitom se mu upřeně dívám do jeho velkých očích. Pak od koně odejdu a on zůstane stát na místě a jen nervózně přešlapuje. S mečem v ruce jdu ke Kadře a pomůžu jí vstát, přičemž odhaduju její zranění. Si v pořádku ? To bude dobré, jsou to jen povrchové rány. |
| |
| Zleziem zo stromu a vyrazím ku priateµom, aj keĎ sa mi nadmieru nezdá, prečo prestali bojova» prichádzam do vesnice, luk si nechávam v rukách. Ste v poriadku? otážem sa družiny. |
| |
| "Ano. Jistě. Velice rád shledávám, že škutečný vůdce smečky není jen mocný, ale vládně i rozumem a vůdčí inteligencí." Odpovím a obrátím se směrem k hlasu vůdce smečky. Což ale neznamená, že ztrácím ostražitost. "Nejste-li tedy nepřátelé, ani my jimi dále nechceme být. Jen......Nelovte prosím mé přátele. V lesích zde je dostatek zvěže pro nasycení vyšich hladových druhů. A jako odčinění tohoto nedorozumění......snad bychom mohli pomoci s lovem." |
| |
| Wrrragh ... zavrčím až pohrdavě, stisknu ještě více stisk čelistí a pak se prudce otočím, pustím tělo vlka a mrštím s ním do skupinky těch nestvůr ... Nedbaje zranění jež jsem utrpělo, opět napnu tělo a ježím srst, vycením zuby a upřeně pohlédnu na tvora jež se prohlašuje za vůdce smečky, a agresivně vrčím ... Zbabělec se schovával za mluvčího ... já bojovalo hlavně za život elfské ženy, a jinak než s vůdcem by to nedalo smysl ... ale vůdce je zbabělec. upřeně se na vlka stále dívám, vrčím již méně hlasitě, ale stále jsem stejně napnuté k boji, drápy zuřivě až nervozně klepu o zem, připraveno vyrazit proti dalšímu nepříteli .. |
| |
| Pousměju se na Astiu Všechno je v pořádku, díky.. Ty jizvy jsou to nejmenší, neudělal by to, kdyby se Maud s tím tvorem nepral, jen bránil zbytek smečky.. sáhnu si na rány na tváři a někde v hloubi srdce jsem š»astná, že už nebudu ta nafintěná kráska, za kterou mě většina osob má. |
| |
| Ve zdejších lesích už skoro žádná zvěř není, elfe. My ji strážíme, aby ji lidé již dál nelovili a zvířata měla čas na to, aby se jejich řady rozrostly odmlčí se, pohlédne na své druhy a pak na malrytu Zbabělec? Vážně si to myslíš? Když jsem se o vás dozvěděl teprve před chvílí? Jak jsem zde mohl být, když jsem stál daleko odsud u potoka? zeptá se klidně. Ostatní tvorové se mezi tím stáhli o několik kroků dál, někteří odešli úplně. Náš pán nás stvořil, dal nám život, abychom zachránili zdejší přírodu. Pokud ublížíte jedinému zvířeti zde, zemřete všichni a bez vyjímky.. |
| |
| Waaarg... zlostně zavrčím směrem k vůdci smečky, a ještě na malou chvíli se na něj hluboce zadívám a neopouštím můj bojový postoj a nervózně klepu dlouhými drápy ... Vy jste začali... já bojovalo o život elfské ženy, kdyby jste ji nenapadli nechalo bych vás být a odešlo... ačkoli Kadra mi nemůže rozumět, nevím ani proč, musím vysvětlit své zachování vůdci těch vlků, pak opět napnu tělo jako bych se na něj chtělo znovu vrhnout ... Odejdeme všichni, i já...s elfskou ženou...tam kam nás povede ona. Oni nemají důvod zabíjet zvířata zde, mají své jídlo ... a já lovím jen když mám hlad... a nebudu lovit ve vašem revíru pokud mi řeknete, kde končí ... sklopím hlavu dolů k zemi, ale oči stále podezřívavě mrkají na alfa-samce podivné smečky ... Nebo chcete bojovat dál? |
| |
| Tiše už poslouchám rozhovor a ještě chvíli sleduju chování našeho poraněného přítele Mauda. Zvláštní jak každý jinak řeší součastnou situaci. Jdu se přidat k podivně se chovajícím jedincům. řeknu si, když se podívám na krví pošpiněnou čepel svého meče. Vytáhnu malý ušpiněný kousek hadříku zpoza své vesty a začnu si čistit meč s vážným výrazem a pečlivostí. |
| |
| Keď nastane vo vesnici rozruch, nevšimnem si ho, predsalen moje oči nie sú také dobré ako µudské či elfské. Keď však už poču» vrčanie a všetci naokolo začnú niečo robi», zdvihnem sa zo zeme. Hugur bumbum! zarevem a aj s kyjom v ruke bežím až sa zem otriasa do vesnice. |
| |
| takze nas v klidu nechate projit? zeptam se nakonec vlka Otru si sve dyky do plaste a zastrcim je za kahloty Potom muj zrak spocina na Kadrine obliceji konecne nejsem jedina,kdo musel zit se zjizvenym oblicejem a pro sebe se usmeju |
| |
| Mohli byste už umlčet toho tvora? Jen provokuje mé druhy.. vím, že vy to neslyšíte, ale jeho myšlenky jsou hanebné.. zavrčí přerostlý vlk, nevšímajíc si Hugura. Jistě slečno. Nesmíte však lovit v celých horách, hlavně ne vysokou zvěř.. bažantů a koroptví je zde dostatek, stejně jako lesních plodů.. pokýve hlavou vlk, zprvu to vypadá, že vás tím jen ujiš»uje.. zjistíte však, že tím dával znamení svým druhům, kteří se rozutečou zpět do lesa a temných zákoutí. Zůstane tam pouze vůdce smečky, který se střídavě dívá na každého z vás, nejdéle pak na Kadru. Můj pán si přál, abyste zemřela.. Vaši přátelé však prokázali, že to není nejlepší nápad.. pán bude zklamaný, doplatíme na to.. Ale on si vás stejně najde, aby dokončil co začal.. otočí se na svých dlouhých a chudých nohách, drápy udělají mezi kamínky nepříjemný zvuk. Zavětří. Hm, kolik vás tady asi je.. a kolik je tady tech, o kom nevíte.. zachraplá a ztratí se ve stínu jako obláček kouře. |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Stejně jako ty osoby nevíš, co to bylo za tvory, ale jasně jsi viděl, že se objevili jen tak.. ze stínů. V jedné chvíli se na tebe jeden z tvorů díval, vypadal upřímně a mile, pokud se to tak dá říct o něčem, co vypadá jako přerostlý a dost divný vlk. A pak.. stejně rychle jako se tvorové objevili, tak zase zmizeli a skupinka osamněla. |
| |
| Vydám se zebe ještě jeden agresivně znějící skřek, a stále stejně napjatý sleduji počínání podivné smečky, teprve až odejdou, uklidním se a mé tělo se opět vrátí do normálního postoje. Udělám pár kroků a protáhnu krk a celé tělo, pár minut se snažím pozorně sledovat místo, kam zmizel alfa-samec, avšak pak ze sebe vydám už jen teskné zakňučení raněného zvířete, a svalím se na bok. Položené na boku, hrábnu do prašné cesty nohama a zároveň rozmáchnu křídly, což je vlastně jen takové bezmocné plácání se v prachu. Zvednu hlavu a dotknu se čenichem svého boku, abych se podívalo, kde jsem zraněné, krvácející rána na krku mi to však znemožní a s kňučením vrátím hlavu zpět na zem... Rhok, tarr mat waarg… rok tot mat. …svým hrdelním vrčivým hlasem vyřknu jakousi větu, již to není zvířecí vrčení, ale souvislá věta v jazyce, bohužel v jazyce orků. Věta jež říkají skřetí válečníci jdoucí na smrt. Zavřu oči a nehýbu se, jen ztěžka oddychuji… |
| |
| Zhruba v té chvíli se však v tmavém stínu znovu objeví tvor, popojde o pár kroků a sedne si na zem. Nic neříká, jen sedí a dívá se opět střídavě na každého z vás, jen když přijde na Mauda, máte pocit, že se jakoby ušklíbne, či co. |
| |
 | Najednou, jakoby se zvedl onen tichý vítr, který do teď jen lemoval všechny obrysy postav a u blízkého, docela úzkého, stromu se objeví někdo, kdo pozoroval všechny jen a jen z dáli, tiše schován a přemýšlel... "To jsou věci, to jsou věci..." Pomyslel si zřejmě a jeho kočičí, žluté oči se rozjasnily směrem k přerostlému vlku a možná ti vnímavější si mohou povšimnout, že se mu jeho vysoké zorničky zůžily, jak jen to jde. Poté se rozhlédl po ostatních a pohled mu stanul na jakémusi dračímu vlkovi a trochu přivřel oči... "Tak mne napadá..." "Proč stále sloužit svému pánovi tak věrně? Stejně všechny čeká smrt, tak či tak. Proč ji nezbavit těch muk, kterým se říká život, ihned??" otáže se mluvícího vlka trochu nachřáplým hlasem, ale vzezřením obličeje to vypadá, jakoby kryl cosi svého... Ten někdo udělal první krok, který vedl směrem k druhému blízkému stromu, už širšímu, takže se o něj mohl v klidu opřít a pozorovat dění odtamtud. Založil si ruce vkříž a tiše se usmál na celé kolo, jen několik málo tvorů zde si jej všimlo. Je vysoký asi 175 cm postavy hubené. Když po něm sjedete pohledem zezhora dolů, povšimnete si zřejmě hned jeho neobvyklého vzhledu jako takového. Má tmavou pokožku, která se mu rozprostírá víceméně po celém těle a je vidět, dle jeho menších, špičatějších uší, že je to elf. Ale elf s blonďatými, dlouhými vlasy až pod ramena? ... Oblečen je do černého pláště, pod kterým skrývá větší a zřejmě také dúležitější část svého oblečení, které se skládá z leskle vypadajících, černých kalhot, hnědé kazajky, pod kterou má černou košili, u výstřihu spleteného nitěmi, uvolněnou. Pod pláštěm na stehnech se mu rýsují dvě boule, které zřejmě nejsou organického původu a dává to celkem jasně najevo vystavenou nohou vpřed, aby to všichni viděli. Nad pravým ramenem mu čouhá delší jílec meče, který z části připomíná katanu, z části jílec jedenapůlručního meče... Dlouze se rohlédne po okolí, jakoby zkoumal, co kde je, ale hned se otočí zpět na onoho vlka, na kterého před chvilkou promluvil, jakoby od něj čekal odpověď, kterou může jen málokdo pochopit. Odpověď, která by mohla vyústit nejen v další a další pitomé diskuze o ničem, ale v něco velkého... "Klid... To jsem potřeboval..." |
| |
| ani nestihnu podekovat a vlk mi zmizi s oci Proc by te chteli zabijet? otocim se na Kadru a nechapavym vyrazem v ocich Vyhoupnu se do sedla meho verneho kone Snad bychom meli radeji jit reknu do vzduchu a cekam na ostatni |
| |
| "My jsme nepřišli do zdejších lesů lovit. A také lovit nebudeme. Pouze použijeme cesty přes hory, abychom došli do Bílých hor. To je cíl naší cesty." Odpovím a mé očik tkeré nemohou vidět si postupně změří fialkovým pohledem každého ze skupiny. Nejdéle spočívají pohledem na Hugurovi. "Ale.....kdo je vaším pánem, že chtěl ukončit život Kadry z Varatu?" Táži se vůdce smečky. |
| |
| Muže, ukrytého za stromem už slyším nějakou chvíli, ale počkal jsem, až promluví. Ale slyším i jeho myšlenky. |
| |
| Svojím rachotivým behom dobehnem až ku Kadre a neďaleko nej tresknem na výstrahu kyjom do zeme, až kone splašene odfrknú. Hugur bumbum! zarevem znova. Kar-ra, čo vlk robilo? ukážem mohutnou tlapou na vodcu svorky vlkov. Hugur z vlk bum placka! buchnem si tlapou do hrude. |
| |
| Mezitím co všichni debatují o tom co by se mělo a co ne já tiše zasunu naleštěný meč do pochvy a hadřík opět schovám pod vestu. Chvíli čekám jestli půjde někdo pomoci trpícímu Maudovi, když si nikdo nevšímá přijdu tichým krokem elfa k němu. Pokleknu před jeho ležícím tělo a se strachem a respektem k tak vzácnému tvorovi promluvím Lež klidně, tvá zranění jsou vážná, ale nemusí být smrtelná. Pomalu a lehce přiložím ruku na Maudovu ránu, když vidím že se po mě neohnal nohou uklidním se a se zavřenými oči mluvím podle vás nějaké nesmysly. Někdo by to mohl považovat i za motlidbu. Po chvíli se rána zaacelí a přestane krvácet. Vytáhnu tedy z kapsy váček s bylinkami. Vemu do ruky tři květy nějaké rostliny a v rukách je rozdrtím na prášek. Tento prášek v dlaních přiblížím co nejvíc k ráně a vyfoukám všechny bylinky Maudovy do rány. Drubné částečky se hned smýsí s krví a zůstanou v ráně. Bolest pomalu ustupuje, krvácení zastaveno, ale slabost, kterou ze zranění máš tu sem nevyléčil. |
| |
| Nějakou chvíli jsem zůstalo nehybně ležet a vnímalo jen bolest, křečovité škubání svalů, těžký dech, oči zavřené ale milosrdné bezvědomí nepřicházelo, cítilo jsem celé tělo, škrábance od drápu a rány po zubech na krku. Jen okolí jsem nevnímalo, nový návštěvník pro mne neexistoval a dokonce ani elf, jež se nade mnou sklonil. Ale pak bolest začala ustupovat a já cítilo opět škubání v ráně, ale jiné, to jak magická síla zacelovala má zranění, a pak.. Pak už jsem se cítilo v pořádku, bolest byla pryč. Únava jako bych celý den letělo a také běželo po svých nohou, a tak nepřestávám ztěžka oddechovat. Otevřu oči a jen chvíli bloudím pohledem, pak zvednu hlavu a zadívám se hlubokým pohledem na elfa s nevyřčenou otázkou: Proč? |
| |
| Zvednu se a kousek poodstoupím od Maud. Sleduji jeho upřený pohled do mých očí, který říká pouze jedno jediné slovo : proč ? Pootočím se a očima ukážu Maoudovi na Kadru. Zachránil jsi život elfce a to v dnešních dnech moc tvorů nedělá. To proto sem zase pomohl já tobě. Vždy mě učili, že nemám rozdávat jen smrt svým mečem, ale i život svou moudrostí, těm kteří si jej zaslouží. Ty sis ho dnes zasloužil. Promluvím k Maud a ještě chvíli ho sleduji jak těžce oddychuje. škoda, že lidé, kteří před nedávnem vyvraždily část elfí populace nebyli obdarováni stejnou inteligencí jako Maud, elfská rasa by ušetřila mnoho krve a životů. |
| |
| Stojím pri skupine, všetko stále sledujem. Každý pohyb vlka zaznamenávam svojimi očami. Pomáha mi pritom biela lasička ktorá mi vyliezla s kapsičky na chrbát a kontroluje tých čo ja nestíham. |
| |
| "Není třeba magické pomoci, pane Astio? Malryta jsem sice ještě nikdy neošetřoval ale je to tvor z části magický, možná, že pomocí magie by mohla ustoupit i slabost a rány by se poté samy zhojily." Věnuji pozornost zvláštní dvojici pacienta a léčitele, když směrem od nich zaslechnu zvuk Astiova hlasu. A letmo zachytím myšlenku Maud. |
| |
| soukromá zpráva od Kaldanus Nioüyen z Tancavë pro |
| |
| soukromá zpráva od Ane Rose pro ,, Ehm můj kůň? ", trochu zaraženě zoopakuji s nádechem otázky a znovu se podívám na koně a Kaldanosovu ruku. Můj kůň, škoda že nemá sedlo. Usměji se. ,, Jistě. " Kůň má však pouze uzdu, ale nemá sedlo. ,, On se mi totiž zatoulal a teď se asi vrátil a nemá sedlo. ", podívám se opět na koně, uvědomím si že Kaldanus na mě čeká se svou rukou. ,, Ráda bych přijala, ale bojím se, že by mi kůň opět utekl. Doufám, že se nebudete zlobit a však ráda bych přijala vaši nabídku. ", usměji se na Kaldanuse. Snad se na mě nebude zlobit, je tak zdvořilý. Chystám se udělat první klidný krok směrem ke koni. |
| |
| Zadívám se na elfa, jež mi pomohl, na Astiu. Jemně přivřu oči snad jako němý souhlas, a snad i poděkování, a ještě chvíli se na něj dívám, než promluví ten druhý elf, Brian. Otočím hlavu na Briana, upřu pohled na něj a oči se mi obrátí v sloup, v tranzu, že je vidět jen bělmo. V ten malý moment nevnímám nic, nevnímám cizince, okolí, pohyb …soustředím se jen na Briana, pátrám v jeho mysli pak a vložím do ní pár vět, svou odpověď … Nedokážu se magicky léčit, kdybych se o to pokusilo, možná bych si ublížilo ještě více … nechte mne tady, budu v pořádku … ochraň Kadru, najděte bezpečné místo… tím mé telepatické spojení skončí, oči se vrátí zpět do normálu a já je zavřu, opět položím hlavu na zem, nehýbu se jen tiše oddychuji, nechávaje zdánlivě bez povšimnutí jak cizince, tak i navrátivšího se vlka… |
| |
| Proč? To je jednoduché, Morigen.. Zajisté máš v živé paměti onen hrad, není to ani měsíc, co jsme se z něj dostali, a tamnějšího pána. Spíše tedy vraha, který zabil Atreie, dívku mého přítele a navíc ovládl jeho tělo. Nakonec zabil i mne a jen díky pomoci mi bylo dopřáno vrátit se zpět, oslabit toho pána ale přitom zabít svého přítele. Byli tam i bílí vlci, krásní.. krvelační a prahnoucí po naší krvi, jen aby splnili přání svého pána.. začnu uvažovat nahlas a tím i odpovídat Morigen. Podívám se na sedícího tvora, který tak neskutečně připomíná vlka a vlkodlaka dohromady. Pán z Onweleen usiluje o můj život, že ano? Jeho sochy jsou slabé, proto povolal stvoření ze stínu, vás. Máte prakticky neomezenou moc a žít budete tak dlouho, dokud on bude ást své energie odevzdávat vám. Je to zanedbatelné množství, pro něj.. čekám, co na to onen tvor. |
| |
| Vlčí tvor celou dobu jen seděl, pozoroval muže, který se konečně ozval a mlčel. Vyslechl i Kadřinu myšlenku. Až poté se opět postavil na všechny čtyři dlouhé nohy a popošel směrem k Maud. Vida, vida.. přežil jsi.. poznamená tiše a ztáhne se o těch několik kroků nazpátek. Elfská dívka má pravdu. Na tvou otázku, cizinče existuje pouze jediná odpověď; ty jsi se narodil, žil a žiješ. O svém osudu si rozhoduješ sám. Nám byl život poskytnut poprvé a je to příliš krátká doba na to, abychom se ho vzdali. My si našeho domnělého života vážíme.. zachraplá, chvíli na to s chrčivým zvukem prudce švihne hlavou a na zem dopadne cosi, co připomíná něco málo chlupů s hleny a snad i kousky masa. |
| |
| Trošičku se zamračím nad tím, že mne skoro všichni okolo začali ignorovat a nasadím nepříjemný výraz ve tváři, jakobych přemýšlel, komu co udělat, aby už si mne konečně někdo všimnul... "No táák! Udělej to, ne? Vždy» jsi od ní sotva pár kroků. Tvých..." "Bude to lepší pro nás pro všechny a ona už konečně pozná to, čeho měla pozbýt už před nedávnem, jak tady sama říká..." V očích se mi zableskne, snad štěstím a já stále upřeně sleduji onoho přerostlého tvora, sedícího na svém velkém, chlupatém zadku konejšíc druhéou podivnou bestii. Spustím ruce k tělu a vnější, levou rukou od stromu si poklepávám po jedné z boulí, které se mi rýsují pod pláštěm, při tom si jemně a tiše pískám jakousi zvláštní melodii. "Kdo je chytrý, ten se ani v lese mezi hnusy neztratí, není již pravda?" "Kdo je hloupý, může si za to sám a má smůlu... No a... Tady jich je, jak vidím, dosti na to, abychom si s nimi trochu pohráli, co myslíš?" "Co tě tedy drží?!" Křiknu tryskně na vlka a zadívám se na jeho vrchní část jeho vělkého těla, které je chlupaté a černé, jako sama noc. Oči mi těkají sem a tam po jeho lesklé srsti, jednou se mi pohled stočí i na jeho oči a tlamu, ale hned se zase odvrátí. "Co tě, nebo vás, drží, abyste ji nechali na živu?" "To vám nestačí, když dokáže mluvit o své vlastní, minulé smrti, že už je na další připravena? Nebuďte přeci hlouí ještě více, než tahle pakáž..." Trhnu hlavou ke skupince osob, která zřejmě doprovází onu blonďatou slečnu, která s takovým vzrušením v hlase před chvílí hovořila o její smrti... |
| |
| Musím ti dát za pravdu, mohl bych ji zabít. Tím bych však přišel o život i já, protože pánova moc pomalu slábne.. zahledí se na malrytu A stejně mám pocit, že by se jí rád pomstil sám, znovu. Mají zvláštní vztah, celá její rodina a můj pán. Zabil její předky, chce zabít ji.. tvor se znovu rozkašle, ale tentokrát bez odporných vydávených věcí. Na pár velice krátkých okamžiků se kolem tvora objeví silueta tmavovlasého muže, jenže to zřejmě nebylo plánované, protože v dalším okamžiku se objeví stín hada a vlk se jako obláček tmavého kouře rozptýlí. |
| |
| A co ty jsi zač? Vůbec netušíš, jaké to bylo.. a možná ve mě zbyla trocha lhostejnosti, ale spíš bych řekla.. rozkřiknu se na elfa, ale větu nedořeknu, protože jedna ze zaslých ran na mé tváři začne znovu krvácet. Lehce se jí dotknu prstem, moc pozornosti tomu však nevěnuji. |
| |
| Ještě, než stačím jakkoli odpovědět onomu tvoru, který hned vzápětí, co se ndechnu k dalšímu ke mne vlastnímu monologu, už je tentam a já se tak trochu zarazím a hned nato, když na mne začne mluvit ta blonďatá, trhnu sebou a vrhnu na ní jeden ne moc příjemný pohled... "Áá..." Vydechnu a můj pohled se stočí na její zranění, výraz na mé tváři se pozmění v pěkně škodolibý a nepříjemný. Zřejmě si hovím v cizím neštěstí, než kdokoli jiný z těchto lidí... "Paninka se nám zranila..." pousměji se. "Co takhle, kdyby jste se neptala na věci, které nejsou vaší záležitostí a navrhnul vám jednu službičku, kterou byste pro mne mohli udělat i s tou vaší..." nasadím trochu ironický, ale nijak pohrdavý výraz na tváři "... skupinou?" Optám se slušně a v očích se mi znova zaleskne. Po nějaké té chvíli se zastavím v polovině pohybu rukou a jakoby se ve mne něco změnilo. Poklesnu v kolenou, celá tvář se mi zkřiví zřejmě únavou a vyčerpáním. Sesunu se na kolena, nechám sklopit svou hlavu, a tím se i mé dlouhé, blonďaté vlasy rozhodí přes můj obličej a pravou rukou, na které mám jedinou, koženou rukavici, se opírám o strom. Ztěžka vydechuji a pokouším se dostat ven z onoho stavu, který mne v tuto chvíli přepadl... "Omlouvám se..." "Oml... Asi jsem ... Asi jsem byl trochu tvrdý..." Hlesnu tiše a možná se zavřenýma očima civím na vnitřní strany mých víček... |
| |
| Unaveně vydechnu a otevřu oči, a spatřím téměř nad sebou onoho cizince. Chvíli zůstanu ležet bez hnutí a hledím na cizince, prohlížím si ho a odhaduji, co se v něm asi skrývá. Pak nehledě na únavu, přemůžu se a zvednu se opět na nohy. Vycením zuby a nenávistným pohledem se na cizince podívám, udělám krok zpět a postavím se mezi něj a křičící Kadru, abych dalo najevo, že nedopustím aby bylo elfce ublíženo. |
| |
| Stojím kousek stranou od temného elfa, Kadry i Mauda. Když však zahlédnu, že se Maud postavil na nohy s odhodláním bránit Kadru nedá mi to a jdu tam. Stoupnu si mezi Mauda a temného elfa čelem k Maudovi. Zvednu ruce dlaněmi k Maudovi a pomalu je spouštím dolů, přitom se mu dívám upřeně do očí. Je to upět jedna uklidňujících forem, kterou se snažím Mauda uklidnit a nenásilně přimět aby si lehl na zem a odpočíval. Tvá zranění jsou ještě moc čerstvá. Lež klidně Kadra je už v bezpečí dáme na ni pozor dokud se neuzdravíš. Mám strach aby Maudovi nezačali rány zase krvácet při takovém vypětí. Proč mám pocit, že se tu toho děje moc najednou ? Kladu si otázku, na kterou is nedokážu sám odpovědět. Nedá mi to a otočím se k temnému elfovi, který se zrovna dostává z nepříjemného a mě nepochopitelného stavu. Pořád mi si nejsem jistý na které straně jsi, jestli na naší, nebo na straně našich nepřátel. Pověz mi kdo jsi a co tu hledáš. Snažím se mluvit klidným tónem jako bych se ptal trhovce na cenu třešní. |
| |
| Ačkoliv cizince nevidím, dobře vím, kde stojí a že s ním teď není něvco v pořádku. Vlastně ani předtím nebylo. Jdu ale ke Kadře. Jeho nevyléčím.....Ji mohu. |
| |
| otocim se na toho divneho elfa Ale nic nerikam,nema cenu se s nim dohadovat i kdyz sem na visost urazena za ton v jeho hlase,kdyz hovoril o nasi druzine nervozne hladim Valtara po siji a do rozhovoru se nazpojuji vubec,zrejme by toho blondateho usouna stejne moje reci nezajimali Kdyz se vsak muzi nahle udela zle a zacne se omlouvat,prekvapene se na nej podivam a bez ohledu na jeho dosavadni chovani se zeptam Je vam dobre? |
| |
| Stále ještě těžce vydechuji skloněn u země, stále se zavřenýma očima jen poslouchám hlasy v mé hlavě, ale po nějaké té chvíli se ztěžka napřímím, rozhlédnu se po celém okolí a poci»uji, že se mé srdce už dalo do normálního tepu... "Už .... je to dobré..." Odvětím zlehka, hlas se mi nepatrně třepe. Zdá se, jakoby na mnedolehla nějaká stará rána v mé paměti, která se rozhodla mne zničit zevnitř a začala v mé hlavě. Ti bystřejší si mohou povšimnout, že teď vypadám o hodně starší, unavenější a pohyby, které hned následují, jsou velice těžké... |
| |
| Hlavou mi proběhne vzpomínka na nedávné nepříjemné chování temného elfa k naší družině a nenapadá mě důvod proč se k němu chovat jako k ostatním. Zeptám se jej znovu. Na to sem se ale neptal, chci vědět kdo jsi a co tu chceš ? Arogantnost mojí řeči se může zdát nesoucitná, ale sám přece řekl že už je to dobré. |
| |
| Trochu nechápavě po onom muži střelím očima, vrhnu na něj nepříjemný pohled, ale hned nato se mi na tváři objeví jakýsi neurčitý úsměv... "Hmm... A kdo říkal, že jsem odpovídal tobě?" Optám se ho tykáním bez jediné známky narážky, či nenávisti v mém hlase, který už neskřehotá tak, jako v prvních chvílích, kdy jsem tuto družinu poprvé potkal... "Mé jméno není podstatné..." "Alespoň ne teď, když se vůbec neznáme. Já neznám vás a vy zase mne. Stačí vám to? Pokud ne, budete se s tím muset smířit tak, jak jsem to řekl..." Podotknu jen jakoby mimochodem a po chvilkové odmlce, při které se "koukám po ptákách" se dám opět do trochu obsáhlejší řeči... "No.... Ale myslím, že by ode mne nebylo asi moc zdvořilé neodpovědět vám na vaší otázku..." prohodím a na tváři se mi opět usadí menší úsměv "... Nejsem z těch, co kráčí po zemi sem a tam, hledají jakousi rovnováhu mezi životem a smrtí, či dobrodružství a vzrušení v nich..." "A co tady chci??" opět se jen tak mimochodem zeptám sám sebe. "Co že tady chci? Ptal se mne na to, nebo ne?" "Opět... To vám může být ukradené, co tady pohledávám. Pouze hledám nějakou společnost, a to snad není trestné, nebo snad ano?" |
| |
| trochu skodolibe se usmeji No divne to neni,ale napadat si nas nemusel reknu,ale muj hlas zni klidne a mile Kadro meli bychom jit,myslim ze ani oni nestoji o to abychom se tu zdrzovali otocim se na nasi vudkyni a pripravuji se k odjezdu... |
| |
| Nasadím trochu posměšný a překvapivý pohled směrem k oné dívce. "Opravdu?" usměji se na ní... "Kdybych vás napadal, vypadalo by to jinak. A to mluvíme předpokládám o slovním napadání..." Utrousím konstativně a dívám se jí zpříma do očí. Chvílemi těkám očima po ostatních, ale stále stojím, jakoby mne nic nemuselo rozházet. V tuto chvíli nevypadám nijak agresivně, ba nebezpečně, ale jako přátelský typ... |
| |
| Probodávám cizince pohledem plným zuřivost, o to větším, když vidím, že mne naprosto ignoruje, vycením zuby a udělám krok blíže k němu. Tělo se napne a zrohovatělá srst připomínající bodliny se naježí, a já nehledím na elfovu radu, že se má zranění mohou opět otevřít. Vlastně jsem ho téměř přeslechlo, soustředím se jen na nevítaného cizince. Letmo se ohlédnu zpět, dozadu na Kadru, a pak opět rychle vrátím hlavu zpět, abych nespustilo cizince z očí, připraveno se na něj vrhnout. Vše mi říká, abych ho udeřilo tlapou, vrhlo se na něj a povalilo ho, prokouslo mu hrdlo, utrhlo hlavu… jen rozhodnutí nejednat proti vůli Kadry mi v tom brání. Jen výhružně zavrčím a ani se nepokouším komunikovat řečí …. |
| |
| No Vam se to treba zdalo jako normalni,ale mne to urazilo reknu naoko nastvane ale koneckoncum pratelskym tonem Jisteze myslim slovni napadani upresnim,kdyby to nahodou nekdo nepochopil Mrknou na Maud,je znacne nervozni,doufam ze se sklidni,pirjde mi docela agresivni |
| |
| UPOZORNĚNÍ Všichni hráči, kteří nebudou mít ve hře zapsaný příspěvek od 13.2. do 16.2. budou vyhozeni bez možnosti návratu. Osobně si myslím, že za tuto dobu opravdu byla možnost něco napsat, omluvu jsem nedostala žádnou. Možná tady není nikdo takový, nevím, zatím jsem se po tom nepídila.. Ovšem prosím vás, abyste se trochu mírnili ve svém hraní. Značně jsem zmenšila seznam jeskyní, kde hraju, což mi snad dodá trochu času. Omezuji se však na jeden příspěvek za den, o tempu nebudu smlouvat.. Ano, jistě, je zde možnost že budu psát více, ale to bude jen občas.. Děkuji za pochopení.. |
| |
| "Raději už pojďme." Pokusím se ukončit nikam nevedoucí rozhovor, mezi tím cizincem a ostatními. "Je před námi ještě daleká cesta. A jestli, cizinče, hledáte pouze společnost, není důvod, aby jste se nepřidal." A pak seznova otočím tam, kde tuším, že je Kadra. "Svěř mi svou tvář, Kadro. Uzdravím tě. Jen škoda, že na magické tvory mé léčení asi fungovat nebude. Rád bych pomohl i Maud." |
| |
| Po chvíli, co jsem se opět sklonil téměř až k zemi a "čichal" k zemině, se opět napřímím a naslouchám ostatním... "Co takhle, toto...?" Probleskne mi zřejmě hlavou jakási tázavá věta, kterážto jde takřka ihned vyčíst z mé tváře tak, že by to rozluštilo i šestileté mládě krolla. Můj pohled se stáčí na všechny kolem, kdo právě hovoří, či se na mne dívá křivě a nebo se dokonce snaží o slovní útok směřující na mne. Mladé dívce, která mi odpověděla ještě před oním mužem, na kterém mi zrak stanul asi nejvíckrát, věnuji jeden upřímný úsměv a jde poznat, že ze mne už ten chlad vyprchal. Teplo nahradilo tamější okolí kolem mne a srdce se mi zalilo horkou krví.... Mlčky stojím u toho stromu pokývnu hlavou, jako neurčitou odpověď směrem tomu muži, který mi opět naznačil značné nesympatie ke mne, tak jako já před chvílí jemu, jen v tuto chvíli je zřejmě vše pryč. I na něj se dívám, jakobych byl úplně vyměněn z oné chvíle předtím, co jsem na všechny začal chrlit narážející slova, věty... |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro "Tak moji milí..." "Co byste řekli tomuto? Já si s vámi trochu pohraji a by mi zato dáte jednoho z vás..." Pomyslím si, když se zrovna rozhlížím po každém z nich a na tváři se mi objeví až nezvyklý a nepřirozený úsměv, který ovšem nejde vidět, nebo» větve, pod kterými stojím, brání všem vidět jej... |
| |
| Před chvílí se nechoval moc přátelsky. Taková změna mi nepřipadá přirozená, dám si na něj pozor. Poodstoupím kousek do ústraní a sednu si do stínu malého domu. Sleduji dění kolem hlavně si všímám dvojice Maud - temný elf. Odpočívám abych byl připraven vyrazit na další cestu. |
| |
| Ne, Briane.. Musím nést následky, jako vzpomínku, i když takovou, jenž hyzdí mou tvář. Není to důležité. I když, možná tak získám trochu víc úcty.. nyní to už však není důležité.. odmlčím se. Veškeré problémy, které se zde staly byly způsobené mou přítomností. Tím, že Nimawar nesnáší můj rod a pokouší se zabít každého. Kvůli mě zemřela spousta lidí a to zcela zbytečně.. Atrei, Waaren.. Nircis.. Rozhodla jsem se, že se vrátím domů, kde snad můj problém vyřeším.. Nikdy jsem nechtěla být něčím, jako vůdkyní skupiny, přesto jsem se tak chovala, zvyklá z vedení armády.. Nejsem léčitelka, ani čarodějka.. jsem bojovník.. vychrlím mnoho informací vyrovnaným hlasem Brian potřebuje vaši pomoc a já vás prosím, abyste mu opravdu pomohli.. se mnou by to nešlo.. dodám poslední slova a zhluboka se nadechnu. Cítím se docela dobře, jsem ráda, že jsem jim to řekla a že jsem se opravdu odhodlala odejít. |
| |
| Přestanu zlostně a agresivně vrčet na cizince, ohlédnu se jen letmo dozadu na Kadru, a pak opět vrátím pohled na temného elfa, abych ho nespouštělo ani na malý moment z očí. Srst se mi nepřestává ježit, ale již nejsem tak napjaté a projevuji se o něco méně agresivně. Snad to způsobila Kadřina slova. Udělám krok, dva zpět, tak abych stálo po boku Kadry a podívám se na ni zvláštním pohledem … Konečně mne částečně přešel zvířecí, agresivní pud a já po dlouhé době promluvím slovy, díky mému hrdelnímu vrčivému hlasu nezvykle znějící řečí elfů… …oantië as ya, massánië Kadra ..odejdu s tebou, vznešená paní … Jemně skloním hlavu před Kadrou, ale pak opět ucuknu a vrátím se pohledem na cizince, jako bych podezřívalo, že v nestřeženém okamžiku něco podnikne… |
| |
| Dlouhou dobu neříkám nic. Jen tam tiše sedím, v sedle svého koně Arakise. S hlavou skloněnou, aby nebylo vidět slzy které mi kanou po tvářích. A pak zdvihnu hlavu. "Neodcházej Kadro." Neporosím. Je to jen krátká věta, pronesená tichým, smutným hlasem. "Neodcházej. Jen díky tvé přítomnosti se snažím nepoddat se tomu. Nedovolit moci Hvězdných sester, aby dokonaly své poslání. Pouze s tebou, má lásko, lze cestu dovést ke konci. Neodcházej" A nakonec dodám ještě jedno slůvko. Spíše šeptané vánkem, nežli vyslovené. "Prosím." |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro Stále se koukám na všechny okolo, a když zahlédnu trochu posmutnělého elfa, či půlelfa, jak je skloňen k zemi a cosi šeptá, na tváři se mi opět v té tmě, způsobené stínem větví, objeví dosti nepěkný, škodilibý úsměv... "Jen si poplač panáčku..." "Bude to bolet ještě dost dlouho, tak se na to připrav..." |
| |
| Dále již jen mlčky čekám na Kadřinu odpověď, dříve naježená srst pozvolna ulehává, a já si začínám méně všímat cizince a více Kadry a jejího rozhovoru s Brianem. Ale nezasahuji do něj, již tak mám velké problémy mluvit obecnou řečí a cokoli bych řeklo, by bylo spíše na škodu. Můj pohled bloudí mezi Kadrou a Brianem, nervózně přešlapuji na místě a hledám v očích Kadry, Briana a posléze i ostatních odpověď na otázku … Co bude teď ? … pro ostatní jsem zůstalo zticha, avšak mne tíží myšlenky… Šlo jsem s těmi lidmi jen proto, že zde byla ona … nemám důvod … proč tady být, já následuji ji … a cizinec…ten elf, podezřelý, od něho se budu držet dále … …seknu nenávistným pohledem po temném elfovi, Sirielovi Dano, jako by on byl za vše co se děje odpovědný … Tak… co nyní? Kadra a její snoubenec odjedou? A já půjdu také domů… ach domov, něco takového jsem dlouho nemělo… …na malý moment jsem duchem nepřítomné… …orcká tvrz daleko na východě, ano tam jsem bylo doma. Vysoká dřevená palisáda, typické chatrče ze dřeva a kamene, kovové zvuky ozývající se z kovárny, vůně masa z táborového ohniště, orkové jež se ke mne chovají s úctou… tady jsem začalo mluvit jejich jazykem. Respektovali mne a báli se mne, náčelník se mne měl strach, šaman mne zbožňoval a uctíval … ..náhle trhnu hlavou, vyrušeno ze vzpomínek na domov, jež jsem skutečně nikdy nemělo a překvapeně se podívám na všechny okolo mne, s ještě zoufalejší naléhavostí zračící se v očích.. Waz uurz? …vyštěknu na ostatní v jazyce orků, avšak pak si uvědomím, že to není na místě a okamžitě opět zmlknu, ještě jednou střelím nenávistným pohledem do temném elfovi a pak upřu pohled na Kadru… |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro Trochu pokřivím tvář, když zaslechnu ten divný skřek onoho tvora, který byl zřejmě v jiném jazyce. Není to sice má silná stránka, ale domnívám se, že to bylo v orckém jazyce, a tak se tedy trochu pousměji nad snahou tvora, něco ze sebe vydat. Nemám nic, co bych v tuto chvíli řekl, a tak se jen opřu pravou rukou o ten strom, vedle kterého stojím vlastně celou tu dobu, co jsem potkal tyto lidi a stále zírám na každého z nich... |
| |
| Ne, opravdu to nejde. Musíš tam s nimi, pokud proti tomu nic nemáte.. já ne, se mnou bychom tam nikdy nedošli.. Briane, musíš přežít.. pokud bych šla dál, s jistotou bychom zemřeli. Sám jsi nyní byl svědkem toho, že mě Nimawar chce zabít.. odpovím smutně Brianovi, avšak pevně rozhodnutá stát si za svým. Pak se zase uvidíte, ale nyní.. nejsem nebezpečná jen sama sobě, ale i vám.. Maud půjde s tebou, ostatní, a» se rozhodnou jak chtějí.. kývnu k Maud. Sirielovi nevěnuji pozornost, nemám k tomu důvod. Jen se občas podívám na někoho z družiny, víc nic. |
| |
| MH: Omlouvám se za spam, ale napsal bych to do diskuze, kdyby to šlo... Ehm mohu se zeptat na jednu věc? My už jsme se sobě představovali? Protože "všichni" máte o mne v textu mé jméno, což mi připadá trochu divné, protože jsme se, pokud vím, ještě nepředstavovali, ale asi jsem moc velký puntičkář... |
| |
| Přimotám se ke Kadře a Brianovi pomalou a rozvážnou chůzí. Pokud jde o mne, já jsem ochoten to riziko podstoupit a i nadále bych tvoji přítomnost uvítal. Pohlédnu na Briana a Kadru neurčitým, ale uvědomělým výrazem. |
| |
| Otravene se zasmeji Proboha,na co si to tady vlastne hrajete,znate se jen chvili a uz se bez Kardy nemuzete obejit?Co to ste sakra za dobrodruhy,kdyz ste posrany jenom z toho,ze ma nekdo z druziny odejit? vrhnu neprijemny pohled predevsim na Maud a Astiu Briana docela chapu,je do ni zamilovany,to je neco jineho,ale jinak sem opravdu zenchucena z ostatnich |
| |
| Mírně skloním hlavu a přivřu oči na znamení souhlasu, i když je docela poznat, že tak činím se zjevnou neochotou. Ale mlčím, jen když promluví Morigen, prudce na ni otočím hlavu a zuřivostí v očích na ni vycením zuby a srst na hřbetě se opět mírně naježí. Pak opět od ni odvrátím pohled, a alespoň zdánlivě se uklidím… Nic nechápe … …povzdechnu si a udělám krok stranou od Kadry, mlčky se rozhlédnu a čekám… |
| |
| kdyz na me Maud zle pohledne jen zavrtim nechapave hlavou a oci otocim vsloup Kdybys nebylo zvire,myslela bych si ze nejsi normalni,ale u vasi rasy je asi obvykle ze jsou na kazdeho hned agresivni,nebo ses vyjimka reknu s ironii v hlase Potom prijedu blize ke Kadre a promluvim na ni Omlouvam se za sve chovani,jsi skvela vudkyne,mozna proto ostatni nechteji,abys odesla,ja te premlouvat nebudu,reknu ti jen jedine,ale neber to zle....prijde mi sobecke utikat pryc po te co pro tebe ostatni riskovali zivot,a ver mi,udelali bychom to znova a znova,zivot je risk a co bychom byli za dobrodruhy,kdybychom nesli nebezpeci vstric domluvim a zase kousek popojedu,at si to Kadra prebere jak chce,kdyz odejde,ja se zlobit nebudu,vlastne mi to je docela jedno,akorat nevim kdo by nas vedl |
| |
| Pootočím se na Morigen s výrazem nepochopení. Morigen, proč jsi mi před chvílí vyčítala mé slova a ted je v jen trochu jiné formě používáš také ? Asi sem nepochopil o co jí jde, ale podle mě řekla jinými slovy to co já. Pak se otočím jako bych nečekal odpověd a zamířím k temnému elfovi. Vypadá to, že půjdeš s námi. Mé jméno je Astia podám mu ruku Jako vždy, je to nejlepší způsob jak zjistit co je zač. |
| |
| Jen sklopím opět zrak. Není co bych řekl víc. Ikdyž.....Přece. "Rozumím ti, Kadro. Chceš nás chránit. Ale...Jak právě řekla Morigen.....Neměla bys, na úkor našeho bezpečí, somotou, bez pomoci přátel riskovat svůj život. Prosím, zůstaň." Ta slova nejsou dokonalá. Ani originální. Hovoří však srdce. Ale i rozum. |
| |
| Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že si to ten muž namířil ke mně. Ani si to nestačím uvědomit a už svírám jeho ruku v pevný stisk, tak jak to je mužsky správné. Na chvíli může pocítí chlad, který ještě před chvílí sálal z mé dlaně, ale ten se postupně vytrácí vlivem jeho dlaně... "Siriel..." Odpovím krátce a zírám na něj a ostatní. Zřejmě nemám více, co bych řekl, a tak jsem jen stále opřen o ten strom a čekám co bude dále... |
| |
| nevrle se podivam na Astiu ale ja Karde nelezu do zadku,rekla sem ji pouze,ze si myslim,ze je to od ni sobecke a narozdil od tebe ji z teto nasi skupiny znam nejdyl,tak si myslim,ze na to mam pravo nastvane se odmlcim... potom si vsimnu jak Astia podava ruku Sirielovi,nejdriv chci zase neco rict,ale nakonec si to necham pro sebe opravdu me udivuje,jak se ten chlap pretvaruje,jeste pred chvili toho elfa probodaval pohledem a ted mu podava ruku?no asi mam jine smysleni... zavrtim nevericne hlavou a vic se tomu nevenuji |
| |
| Sobecké.. Ah, ano.. Sobeckost sama, to jsem celá já. Chtěla jsem je chránit, raději bych proto byla sobecká.. neměla jsem s nimi vůbec jezdit, hned po tom, co jsme se dostali z hradu jsem měla jít zpátky a pomoci se stavbou.. Je pozdě, všechno jsem spackala.. Tiše si povzdychnu, pokrčím rameny a dojdu si pro svého koně, který kupodivu stojí nedaleko od nás. Vyšvihnu se do sedla, rovnám s tichým praskáním. Pobídnu koně, ten se pomalým krokem rozejde dál, předem vytyčeným směrem. Jsem hotový blázen, měla bych si stát za svým, ale mám i svou čest.. Nesnáším se.. Mé věčné rychlé rozhodování, změny názorů.. měla jsem tehdy padnout, než abych se takto změnila. Nikdy jsem nebyla křehká, jako ostatní, ani jsem se tak netvářila. Snažila jsem se být pevná a dělat vše správně.. Jenže to neumím. Nechala jsem zemřít, či sama zabila ty, které jsem měla ráda.. a nyní vedu do záhuby i tyto.. opět si tiše povzdechnu. Tak.. tedy pojďme. Cesta je dlouhá, času je málo.. řeknu po několika krocích k družině, aniž bych se na ně otočila. Krvavá bestie.. zazní mi hlavě poslední věta, poté už na nic nemyslím. |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Najedli jste se, napili a trochu si odpočinuli, pak se na tebe Kaldan dlouze podíval, lehce pohladil po tváři. Měli bychom jít, pokud chceš, zavedu tě k lidem, kteří tě ochrání.. a nepochybuji o tom, že zažiješ i krušné chvíle.. Já, já se vrátím.. znovu tě pohladí po tváři Ale teď, teď musím jít.. a něco si zařídit. Strašně nerad tě opouštím, jsi mi velice sympatická, ale musím.. jeho tvář značně zesmutní, celou dobu se na tebe dívá. |
| |
| Opět probodnu elfku pohledem, vycením zuby, naprázdno seknu zuby směrem k Morigen, a zuřivě vyštěknu, hned se však prudce otočím přičemž se oženu plazím ocasem, ale nikoho jím nezasáhnu. Snad tím dávám najevo, že jsem se urazilo. Těžko říci. V duchu ale dám Morigen za pravdu, aniž by to tušila, vlastně je to tak, stvoření jako já mají v krvi nepředvídatelné, impulzivní chování … Pomalu vykročím pryč, tedy směrem, kudy vyjela i Kadra, a za ostatními se už neotáčím, jen když míjím temného elfa, opět obnažím ostré špičáky a na malý moment se na něj dívám nepříjemným, až nepřátelským pohledem. Pak si ho ovšem přestanu všímat a jdu dále … |
| |
| Nedám to znát, ale jsem neskutečně š»asten, když se Kadra, snad častečně i sama o své vůli, rozhodne neodjet. Vysednu do zase do sedla svého Arakise, jemě ho poplácám po šíji, jako bych tím chtěl říci: "Je to dobré, příteli, nezemřeme.....Žalem." A pobídnu ho k rychlému následování Kadry, jejíž přítomnost vnímám ze předu. |
| |
| soukromá zpráva od Ane Rose pro ,, Asi o tom nechceš mluvit. ", řeknu spíše tichým vážným hlasem. Trochu smutně se zadívám do desky stolu, zvednu oči a opět se na Kaldana podívám. ,, Jestli se vrátíš tak já tu počkám. ", usměji se. |
| |
| take pobidnu kone a jedu kus za nimi jeste se otacim po tech zvlastnich tvorech a ze zvedavosti,jestli s nami pujde i ten podivny elf otevru svou sedlovou brasnu a necham "svou" mysku,vylezt na me rameno,uplne sem na ni zapomnela,chudinka jeste jednou sahnu do brasny a vyndam tenky dlouhy kus nejake latky a konecne si svazu sve rozcuchane vlasy do ohonu |
| |
| Ještě se otočím na Morigen co mi říká, pak se ale pohledem vrátím na elfa. To neznamená že si na tebe nedám pozor, tvoje úvodní chování ještě chvíli v mé paměti zůstane. pak se na něj ale usměju aby si to nebral tak tragicky a vydám se ostatníma. Když se Morigen ohlédne zavolám na ní. Asi mě nesvezeš že ? co tím myslím není jisté, možná sem líný chodit, možná se s ní chci trochu spřátelit, nebo mám za lubem něco úplně jiného. |
| |
| Zadívám se na onu ženu, která o sobě tak prohlašovala svou smrt, poté hodím jedním pohledem po ostatních a nehledě na jejich postavení se dám do pomalého kroku za tou ženou pískajíc si potichu jakousi melodii. Neohlížím se na ostatní, ale někdy pohlédnu i stranou na stromy kolem mne a okolí, které se mi ještě do nedávna zdálo vcelku poklidné, teď už z něj poci»uji trochu strach, i přes to, že je takřka bezvětří. Někdy zahloubám i v mysli, snad nad tím, co se stane, ale neustále se držím dále od oné ženy... "Hmm..." Poupravím si své oblečení s nimi i opasky, ale najednou mne přepadne jakási myšlenka a já se zastavím. Ohlédnu se přes rameno, zda nás s tou Kadrou někdo následuje, jestli ne, nahodím vyzývavý pohled, jinak si ničeho nevšímám, otočím se zpět kupředu a bezpřestávky se snažím držet aspoň rychlejší krok se zvířetem, na nemž ta žena sedí... Když mne vidíte konečně na světle a ne jen ve stínu větví stromů, pod kterým jsem stál, vypadám teď trochu unaveně, ale zřejmě mne to moc nezajímá a i přes mé vcelku ubohé vzezření se stále snažím držet si tempo a rychlejší krok s koněm, na nemž se Kadra veze, ale chvílema i svěsím ramena, což nasvědčuje tomu, že jsem asi znaven... |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro Na mém výrazu, který se skryje po několika krocích pouze na pár sekund pod další dlouhou větev, jde vidět, že si s nimi jen a pouze hraju... "Tak... Teď si s nimi trochu pohrajeme..." "Tak dlouhou chvíli jsem neměl ani nepamatuji, tak se musím trochu uvolnit." Když se na ostatní otočím probleskne mi hlavou. "No pojďte beránci moji..." "Pojďte do mé náruče, jen se nebojte..." |
| |
| posunu se na koni dopredu,bliz ke kohoutku Tak pojd zavolam na Astiu a necham ho aby vyskocil do sedla rozjedu se rychleji,abychom dohnali Kadru vsimnu si ze krome Briana ji dela spolecnost jeste ten temny elf coze?kde se tu vzal?myslela sem ze je za nama! |
| |
| Po slovech Morigen se doslova zarazím. Na vteřinu až dvě se zastavím a trochu sebou udiveně cuknu. Po krátkém zaváhání se však usměju tak přirozeně, že v tom úsměvu nejsou ani zárodky stop po nějaké zlomyslnosti či neupřímnosti. Cože ? tak to mě teda dostala, čekal sem hodně, ale myšlenka na to, že mě vezme se krčila v nejtemnějším koutě mé představivosti. No to mě podrž, uvidíme, třeba je to docela fajn holka. Přidržím si věci, u kterých hrozí odtržení nebo ztracení při prudším pohybu a rozběhnu se za Morigen. Naskočím na jejího koně za záda Morigen. Kůn se ani moc neprohnul, protože já sám vážím asi jako ten můj meč na zádech. díky, nečekal jsem, že mě vezmeš po tom výstupku ve vsi. Zdá se že máš docela zajímavý pohled na svět. snažím se na Morigen moc netlačit, aby si nemyslela, že mám nějaké skryté úmysly. |
| |
| Pomalu jdu za ostatními a opatrně našlapuji, spíše se však loudám a nesnažím se ostatní zatím dohnat. Sice bych možná mohlo předběhnout i pádícího koně, mám křídla a mohlo bych i létat, a dostat se před ostatní. Ale nechci, jsem unavené a šetřím síly. Hlavu nám sklopenou a zdánlivě se ani nedívám kam jdu, pohrouženo do svých vlastních myšlenek. A jdu tak pomalu, že již jsem dobrou desítku metrů za tím nejpomalejším ze skupiny … Začínám se cítit odstrčené a opuštěné, ale něco, něco mne táhne dál za skupinou. Asi chci následovat Kadru… |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Mám dva bratry, totiž, mám už jen jednoho. Oba dva se dali na špatnou stranu, jeden kdysi dávno.. příliš dávno, než abych si ho pamatoval živého. Ten duhý.. ten žije, je o několik let mladší než já, ovšem jeho vnitřní síla se rovná té mojí.. Potřebuji s ním mluvit, ukázat mu, že jeho činy nejsou dobré.. usměje se Také nejsem žádný svatoušek, dělal jsem chyby a stále je dělám, občas.. při slově "občas" se stydlivě zaculí Avšak s klidem mohu tvrdit, že nejsem takový, jak lidé soudí podle mých bratrů.. |
| |
| A tak vám cesta pomalu ubíhá, nízké kopce a kopečky poseté drobnými trsy trávy, nízkými keříky a lemované rozlehlými lesy působí zvláštně. Vaši cestu však přeruší řeka, široká, na jejíž dno nelze dohlédnout, takže i hluboká. Poblíž nevidíte ani žádný most. Řeka tiše šumí, ale těm, kteří se zaposlouchají neunikne, že kdesi v lese musí být menší splav. Zvuk vody tříštící se o kameny má zvláštní, dunivý zvuk. Na Bílé hory nevidíte. A to je podivné, nebo» vlčí stvoření přeci měla hlídat zvěř v nich. Rozlehlou mýtinu, kterou protéká ta řeka, u které jste, sice lemuje les, ale stejně to nevypadá, že by za ním měly být hory.. |
| |
| Tiše jedu po Kadřině boku a respektujíc její zadumání, nepokouším se o rozhovor. Navíc je zde ten temný elf a v jeho přítonmosti se mi trochu přitěžuje. Nevím vlastně ani proč......Možná je příčinou jeho chování, než se přidal. Možná cosi v něm, co vnímám jako zlo. Když zaslechnu řeku, zvolním Arakisův krok a zaposlouchám se. Zde bych to již měl znát. Vezmu uzdu pravou rukou a položím lehce levou dlaň na Arakisovu šíji. "Jen se trochu podívám, bratříčku Arakisi." Šeptám mu. A rozhlížím se jeho očima. "Zde by měly začínat Bílé hory, přátelé. Řeka zde je, i les, který býval na jejich úpatí. Ale.....Vypadá to zde jinak, než když jsem je opouštěl. S Bílými horami jsem spojen. Tento kraj je mi však cizí. Vidí vaše oči někde by» jen kousek bílého kamene?" Promluvím na své společníky a v mém hlase je znát neklid.......A únava. Zřejmě mě už zase dohnala kletba Hvězdných sester. |
| |
| otocim se na Astiu Proc bych te nemela brat?ja proti tobe nic nemam,jen mam jine nazory odpovim mu a nasledujem ostatni kdyz prijedem k rece rozhlidnu se a zamracim a jak se hodlame dostat na druhu stranu? zeptam se vicemene do vetru Na Brianovu otazku jen zavrtim hlavou Ale Maud by mohl vzletnout a podivat se tam navrhnu |
| |
| Pomalu se blížím v odstupu za skupinou, ne ve snaze být nenápadné, spíše se loudám a šetřím síly. Nebo se mi nechce spěchat. A» už jsou mé důvody jakékoli, držím se v slušném odstupu za ostatními. Teprve až se skupina zastaví, zastavena širokou řekou, teprve mám možnost dostat se na jejich úroveň… Skupinu minu téměř bez pohledu, obzvláště temného elfa okázale ignoruji, aby to bylo zvláště patrné, zatímco po Kadře se jen nesměle, starostlivě podívám a okamžitě cuknu pohledem jinam pokud se na mne podívá. Dojdu k řece , na její břeh a skloním se k proudící vodě, hltavě se napiji abych uhasilo žízeň … Když padne návrh, že mám přeletět řeku, zvednu hlavu a otočím ji dozadu na ostatní, podívám se po Morigen, zapřemýšlím a pak otočím celé tělo, natáhnu přední nohy tak, abych sklonilo hlavu až k zemi, kývnu směrem ke skupině, naznačím že má nasednout na můj hřbet za krk … |
| |
| Sedím za Morigen a poslouchám a sleduji dění kolem mě. Když se tok času dostane až ke chvíli, kdy Maud vyzve Morigen, aby na něj nasedla, nakloním se k Morigen blíž a tiše jí pošeptám do ucha. Maud se mi zdá od chvíle kdy jsme vyrazily z vesnice nějaký nesvůj, navíc je zraněný a unavený. Dávej si pozor. Podle rychlosti toku řeky a jejího chladu by se dalo usoudit, že nějaké hory poblíž budou. Otázka jestli jsou to ty co hledáme. |
| |
| "Pokud Maud poletí, my bychom mohli zatím zkusit pomalu dojet k tomu splavu v lese." Navrhuji nesměle. |
| |
| Mlčky pokračuji za Kadrou a tím mužem, který značně poukazuje na své city k ní a někdy, když mi to možná přijde trochu dětinské, či nenormální v takovéhle společnosti, se tomu snad i uchichtnu. Našlapuji zlehka na měkkou zem, po které kráčíme už pěknou řádku hodin a necháváme se unšet svýma nohama, které některé z nás až možná nevědomky vedou k trochu nejistému cíli naší cesty... "Co takhle se zeptat..." "No... Proč ne, že? Možná by mi i mělo záležet na tom, kam vlastně mají namířeno. Já sám jsem se už nudil celkem dlouho a nehodlám se jen nevědomky ploužit za nimi..." "Kam vlastně mát.... eh... Kam vlastně máme namířeno?" Křiknu za Kadrou a oním mužem, který ji doprovází snad celou naši cestu, než se dostaneme k oné hluboké, průzračné řece, překážející nám v brodu. Když se mi však ani tehdy nedostane odpovědi na mou otázku, moc si to tedy nepřipouštím a zdá se, že ve mne stoupá jakási hladina trpělivosti, soudě podle mého výrazu na obličeji... "Ví vůbec všichni, kam mají namířeno?" "Ví to vůbec? Nejsou-li hloupí, nebo trochu zaostalí, měli by si pamatovat jejich cíl a ne jen kráčet světem s někým, kdo ani trochu nemá ponětí, kam má namířeno..." Při návrhu, že by mohl onen neobvyklý tvor přeletět řeku s některými z družiny, po něm vrhnu rychlý pohled. Zřejmě jsem na něj takřka zapoměl, když se od nás vzdálil a pochodoval po čtyřech dále za námi a zřejmě mne to překvapí. Postavím se tedy blíže jemu a zaposlouchám se do jeho dlouhého oddychování. Stojím vzpřímeně a zírám na jeho počínání s rukama u těla, nepokoušejíc se o žádný pohyb... |
| |
| "Do Bílých hor." Odpovím. "Vrátit jisté věci jejich majiteli." Možná by se tomu temnému elfoni mohlo zdát zvláštní, že jsem se na měj při odpovědí neootočil. Jako bych reagoval na zvuk jeho hlasu, spíše než na jeho přítomnost. |
| |
| Než se rozhodnou, koho z nich přenesu na druhý břeh, lehnu si do trávy a břeh řeky, hlavu položím na packy a očima pomrkávám po skupině, tak abych naznačilo, že se již mají nějak rozhodnout. Mohlo bych sice mluvit, ale nějak se mi nechce užívat řeči. Proto spíše vyčkávám na ně, jak se rozhodnou… Nakonec přece jen ze sebe vydám pár slov mým hrdelním hlasem .. Lat ma harg… ..zavrčím něco nesrozumitelným orckým jazykem, jež je pro mne asi nejpřirozenějším, avšak okamžitě pomlčím, protože s ním se tady nedomluvím. Na moment odvrátím pohled jinam, docela se začínám stydět za svou neschopnost mluvit obecnou řečí… … napnu slechy a zaposlouchám se do rozhovoru, rozumím jejich řeči avšak nedokážu ta slova vyslovit, zaposlouchávám se čím dál více, snad abych pochytilo něco, co mi pomůže lépe komunikovat se skupinkou… |
| |
| soukromá zpráva od Brian Elkarnon pro "A dovolíš-li, rád budu pak tlumočit tvá slova." Nabízím ti vlídně. |
| |
| chvili pozoruji Maud a pakse otocim na Astiu Neboj,presto ze umi mluvit,porad je to zvire,takze je logicke jeho chovani,je neduverive,to je preci uplne normalni a je to dobre odpovim a chvili premyslim,kdo z nas by mel letet s Maud Myslim,ze by mel letet ten nejlehci a jak je znamo,nejlehci jsou elfove navrhnu ostatnim a cekam kdo se toho ujme,ne ze by se mi mechtelo,rada bych se vznesla do oblak... |
| |
| Trpělivě čekám na místě, ležím a alespoň mám možnost si odpočinout, jen najednou mne cosi donutí zvednout hlavu a upřít pohled na Briana, na moment zavřu oči, a jakmile je otevřu, oči jsou obráceny v sloup jako bych bylo v transu a vidíte jen bělmo, to trvá jen malý moment a pak sklopím hlavu, zatřesu se a můj pohled se vrátí opět do normálu… |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro ucítíš mou telepatickou odpověď, hlas je zvláštní, ani mužský ani ženský, také bez vrčivého tonu jež můj hlas obvykle má Prosím, vyřiď dívce, že se nemá čeho bát … a pokud přesto, mohu nést Kadru či kohokoli z vás, kohokoli, jen ne toho temného elfa…. ..a můj hlas zmizí z tvé hlavy jakmile zatřesu hlavou, stejně náhle jako se objevil |
| |
| "Slečno Morigen......Maod říká, že se nemusíte bát." Promluvím po chvilce tichého soustředění. "Ale pokud prý nebudete chtít letět vy, může vzít Kadru......Nebo kohokoliv jiného, kromě toho nově příchozího pána.....Siriel, znělo tuším vaše jméno, že, pane?" |
| |
| Zdá se, že pozoruji každý nádech toho tvora, když před ním nehybně stojím, ale po chvíli, kdy na mne někdo začne mluvit a já sebou trhnu, lze rozpoznat, že jsem byl pouze zamyšlen. "Cože?" Optám se trochu podivným, chraplavým hlasem. "Ach... Ano. To jest mé jméno..." Odpovím stále ještě zamyšleně a zírám na toho muže. Až v tuto chvíli si všímám, že je něčím podivný, neobvyklý. Něčím podezřele klidný a jeho moudrá slova na mne zlehka doléhají... Stojím teď mezi tvorem a oním mužem a zřejmě přemýšlím. Přemýšlím nad tím, co teď ten muž právě řekl a promítám si jeho slova stále v duchu své mysli. Zřejmě ale nemám nic proti tomu, že proti mne měl nějaké výhrady a tudíž jsem zřejmě smířen s faktem, že se budu muset na druhou stranu dostat jiným způsobem, než přeletět řeku na onom tvorovi... "Hmm.... Pane?" |
| |
| ne,ja se nebojim,naopak usmeju se na Briana,seskocim s kone a prijdu k Maud pokud teda dovolis? reknu a s lehkosti nasednu na jeho hrbet hmm...zvlastni pocit,je to uplne neco jineho nez sedet na koni pomyslim si a uz se tesim az se vzneseme do vzduchu |
| |
| Nechám Morigen, aby si mi vyšplhala na hřbet, tak aby mi nepřekážela v mávání křídly. Zvednu se ze země již s ženou na hřbetě, mrknu po skupině a roztáhnu křídla, rozběhnu se podél řeky, stačí pár kroků a odrazím se, a s mocnými rozmachy křídel se dostanu do vzduchu, ještě chvíli letím celkem nízko nad zemí podél řeky, abych se ujistil že moje „jezdkyně“ ze mne nespadne, pak se vznesu o něco výše a zatočím směrem od řeky, opíšu kruh a pak teprve zamířím přes řeku na druhý břeh… |
| |
| Mlčím. Celou cestu, chvílemi už se ani nedívám před sebe, jen sleduji zem ubíhající pod koňskýma nohama. Kůň se zastaví před řekou, teprve tehdy se vzpamatuji. Trochu sebou cuknu, rychle zvednu hlavu. Řeka.. poznamenám v duchu .. řeka.. napadne mne znovu to samé, začínám si znovu připadat jako blázen. Hledím do hluboké vody, neodpovídám ani na dotazy, ani se neotáčím. Celé tohle je moc i na mě.. Znovu zpozorním, až když se Maud vznese s Morigen do vzduchu. Ohlédnu se na ně. Morigen..? Ona na to přistoupila..? No to se divím, když pořád s něčím nesouhlasí.. lehce se pousměji. Briane? Jak ti je? promluvím konečně a otočím se na něj. |
| |
| Maud se zcela klidně vznese, ač ještě slabé, nabere sílu odněkud z hloubi své duše. Morigen se na jeho hřbetě musí cítit trochu zvláštně, přec jen je to něco nového, neznámého. Jste asi za třičtvrtinou šířky řeky, když pocítíte něco zvláštního.. Ochromí vás to a několik vteřin se nemůžete ani hnout. Ta malá chvíle stačí na to, aby se Maud neudrželo ve vzduchu a s velkým šplouchnutím spadlo do řeky, s Morigen stále na hřbetě. V té chvíli se už zase můžete hýbat, ale je trochu pozdě, protože voda vás unáší pryč. Dostat se za řeku bude ještě těžší, než se zdálo na první pohled.. |
| |
| Dopadlo jsem do vody a téměř okamžitě jsem začalo zabírat nohama ve snaze se instinktivně se dostat na hladinu, přičemž si pomáhám i rozmachy křídel, na moment mám pocit, že se utopím ale naštěstí brzy má hlava vyrazí nad hladinu… Naštěstí jsem spadlo do vody „nohama napřed“, cítím jak se Morigen stále drží křečovitě zrohovatělé srsti na mém hřbetě. Snažím se udržet hlavu a také hřbet nad hladinou, ale silný proud nás odnáší pryč, snažím se plavat, zabírám nohama přičemž stále ještě plácám křídly rozstřikujíc vodu všude kolem. Napínám všechny síly, abych překonalo proud a dostalo sebe i Morigen na břeh řeky… |
| |
| "Jsem v pořádku, miláčku." Usměji se. A pokouším se i působit, že jsem v pořádku. "Neděje se se mnou nic, co by zde už nebylo." Cítím ale, že o mě má Kadra opravdu obavy a že je asi nerozptýlím hraním si na hrdinu, pokud zde Bílé hory nejsou. |
| |
| "Něco se stalo s Maud a Morigen." Uslyšel jsem šplouchnutí i přes řev řeky a zaznamenal krátce před tím zvýšení intenzity magie v okolí. "Vidíte je někdo? Budou asi v řece." |
| |
| uzivam si let,je to opravdu nadherne,citim se najednou tak volne....najednou se vsak neco stane,nemohu nic delat,me telo me vubec nechce poslouchat a jak vidim a citim,tak je Maud na tom stejne jako ja... Zaciname padat dolu ne to ne! rozbusi se mi srdce a ucitim naraz,jak jsme spadli do reky... Zadrzim dech a krecovite se drzim Maud....jakmile Maud vyplave nad hladinu a oba se nadechneme,slezu z nej,abych mu ulehcila,ale stale se jej drzim za hrbet i kdyz to jde velice tezko,proud je velmi silny a unasi nas cim dal tim dal,snazim se plavat,aby me Maud nemusel tahnout za sebou,vim ze byl velmi vyceprany co s nami ted bude? to je jedina vec,ktera se mi honi hlavou,jinak nestacim nad nicim jinym premyslet,jen se horecne snazim dostat ke brehu.... pomaham si jednou rukou a nohama,mam jeste dost sily,ale nevim jak dlouho to vydrzime.Voda caka vsude kolem a obcas se mi hlava chte nechte ponori pod hladinu,pusu a oci mam plne vody. prece se neutopime!my to dokazem povzbuzuju sama sebe,coz mi dodava sil |
| |
| Po chvíli zápolení s vodním proudem se oba dva dostanou na břeh. Zmáčení, ztrhaní a určitě i s pocitem, že jejich život mohl být už dávno zmařen. |
| |
| vydrapu se na breh a ztezka oddechuju Podivam se na Maud Co to melo byt? nemohu popadnout dech,jsem rada ze sme to prezili.Strhane koukam na druhy brech,kde se na nas divaji ostatni z poslednich sil jim zamavam jako naznak,ze je vse v poradku a jeste chvili odpocivam |
| |
| Konečně se dostanu na břeh, celé zmáčené, zničené a unavené. Otřepu se a kapky vody stříkají všude kolem, létací blány křídel se podivně vlní, švihám poloplazím ocasem a já se ze sebe snažím střepat onu vodu. Jako vlk či pes. Jenže nejsem obyčejným vlkem a pohled na stvoření jako jsem já, oklepávající ze sebe vodu je opravdu zvláštní… Udělám jen pár kroků od břehu a svalím se do trávy, na břicho a stočím pohled na Morigen, jež mi položila otázku. A výraz v mých očích hovoří za vše, není třeba abych se pokoušelo mluvit, není třeba ani telepatie, onen výraz, ona myšlenka je jasná. Nevím. …ale cítím, že ona odpověď není dostatečná, seberu všechny své síly, tak abych mohlo odpovědět, vsunout mou odpověď přímo do mysli dívky. Oči se na malý moment obrátí v sloup, že je vidět jen bělmo, což je běžný znak toho, že se snažím použít telepatie … |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro uslyšíš v mysli má slova, jako pohlazení vánku, objeví se v tvé mysli náhle, jakmile se mé oči obrátí v sloup. Zvláštní, že takto můj hlas již nezní s oním věčným vrčením, jež provází normálně mé každé slovo… |
| |
| soukromá zpráva od Morigen pro reknu ti udychane potom se posadim,uz je mi trochu lip a pohlednu n tebe jak jsi na tom?vypadal si uz pred tim letem velice vycerpane |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro ...když promíntut do tvé mysli, můj hlas už nezní tak monstrozně, jako když se pokouším mluvit normálně... Položím hlavu na přední tlapy a zadívám se na tebe ... Jsem vyčerpané ... po tom letu a po tom plavání v rozbouřené řece ... |
| |
| Nebe se zatáhne tmavými mraky, které krátce na to pročísne jasný blesk, hromu se však nedočkáte. I tu kolem vás proletí vrána a jako nějaká provokace přeletí řeku, zcela v pořádku, na druhé straně zmizí mezi stromy. Všechny vás pohltí takový zvláštní, nedobrý pocit. Těžko ho popsat, je to něco mezi strachem, beznadějí a radostí z něčeho škodolibého. Jako mávnutím kouzelného proutku pocit zmizí. Prokažte se.. zazní vám v mysli cizí hlas a možná, možná to nebylo ve vaší mysli, těžko říct, když jste ho slyšeli všichni. |
| |
| "Jsem Brian Simeon Elkarnon. Syn Elethar a Richarda. Potomek rodu Elkarnonů z Bílých hor. A přicházím v doprovodu přátel odevzdat horám, co jim náleží. Odpovím v myšlenkách. Ale zároveň tak, aby je slyšeli všichni. |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro Stále narovnán u jednoho ze stromů, stojím vzpřímeně se založenýma rukama, je vidno, že padnutí toho tvora s elfkou do vody mne asi moc nepřekvapilo, nebo to ve mne nijak nevzbudilo pozornost, ale když mi hlavou prolétne nějaká myšlenka, cizí myšlenka, narovnám se k tomu stromu a ruce dám k tělu... "Hmm... Když ke mně mluvíš, tak bys mne měl i mé myšlenky číst, ne? Mé jméno je Siriel a jsem pro tuto chvíli doprovod skupiny..." Podotknu chvilkou v myšlenkách, ale z mých úst nevyjde žádný zvuk. Je zřejmé, že jsem se s tímto už někdy setkal, jinak bych tu větu již dávno vyřknul... |
| |
| Maud a Morigen spadli do vody, ale mě jako by to bylo jedno. Nehla jsem se z místa, jen jsem je s kamennou tváří sledovala. Jak se tam tedy dostaneme? Možná bychom to mohli obejít, ale je to ztráta času, pokud se bariéra táhne po celé délce řeky. Naslouchám hlasu, který se tak náhle objevil v mé hlavě, možná kolem nás opravdu zazněl. Kadrazia z Varatské nížiny.. řeknu klidně, možná trochu lhostejně. |
| |
| Vyskočím ze země, když mne ten zvláštní hlas vytrhne se soustředění a telepatické "rozmluvy" s Morigen. Přikrčím se a vycením zuby, snad jako instinktivní reakce... Throqunuut Maud! Malrryte! zavrčím hrdelním tónem, velmi hlasitě a zdá se velmi hrdě. Opět vztyčím hlavu a vypnu hruď, i když si nejsem jisté, že chlubit se titulem, jež pro mne používali orkové je k něčemu moudré. |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro |
| |
| Seskočím z koně a rozhlížím se. Trochu mi zrachlil tep a vzrostla nervozita. Poplácám koně aby se neplašil a po vzoru ostatních řeknu nahlas své jméno v plném znění Astia de Silva Vyslovím své jméno pomalu a srozumitelně. Nezní to ovšem nějak přehnaně hrdě, jako bych nosil šlechtické jméno, ale jako jméno dobrodruha, který si pod svým jménem uvědomuje sám sebe. |
| |
| Jsem Morigen,zlodejska princezna zaseptam pro sebe,aby me slyselo co nejmene lidi,ale zaroven aby me slysel onen dotycny co to je za hloupe vtipy?nejdrive se nas cosi snazi zabit a teprve ted chce abychom se prokazali? koukam se zmatene kolem sebe,ale at koukam jak koukam,krome svych spolecniku nevidim nikoho |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro |
| |
| Nestane se nic. Zhola nic. Jen lehce zafouká vítr, který si nějakou dobu pohrává s vašimi vlasy, koňskou hřívou a ohonem. Něžně hladí vaše tváře a odkryté části těla, je příjemně teplý. Prokažte se.. Prokažte svou čistotu.. ozve se znovu podivný hlas vycházející zřejmě z ničeho. Prokažte se.. Bílé hory nesmí být nečisté, stejně jako stvoření v nich.. Otevřete svá srdce a prokažte se.. hlas nezní přísně, ani naléhavě. Jen vás nabádá k duševní otevřenosti. Proč, to netušíte, ale zřejmě je to důležité a bez toho se přes bariéru nedostanete. Na druhou stranu, možná nebudete natolik čistí, abyste mohli projít.. |
| |
| ale ne,tak to tady budu muset asi zustat,ma duse neni dost cista,preci jen jsem zlodejka premyslim a ani nedoufam ze by me hory pustily dal podivam se na me spolecniky ale jak se mame prokazat? |
| |
| Udělám pár kroků vpřed a tak nyní v podstatě stojím po boku Morigen, mírně se přikrčím a podezřívavým pohledem přejedu okolí, snad proto, že prosté představení se oné tajemné síle nestačilo ... Opět se napřímím a zvednu hrdě hlavu, nepokouším se však mluvit žádným z jazyků, jen vypnu hruď a mírně vycením zuby, odhalím tak tlamu plnou špičatých dravčích zubů a mírně zvednu koutky tlamy. Snad to může být považováno za úsměv. Jinak ale ze sebe nevydám žádný zvuk kromě tichého zavrčení … Pokud vidíš do mé mysli, vidíš i do mé duše … ty posuď zda jsem hodno… |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro V tu chvíli, když sedím v tureckém sedu mne něco napadne. Zírám do prázdna a zřejmě urputně přemýšlím nad jistou věcí... "To jsem si ale vybral." "Copak neexistuje způsob, jak onen hlas přelstít? Nesmím riskovat, maximálně zde zůstanu nějakou tu dobu, než se oni vrátí..." Pomalu zavírám oči a začínám meditovat s dlaněmi položenými na kolenech. Dýchám z hluboka a po zahloubám v mysli tak hluboko, jak jen to je možné, abych překonal tuto překážku. Přecijen se mi zde nechce tak dlouho trčet... |
| |
| Něco mi v tuto chvíli určitě prolétlo hlavou. Něco, co mne trochu ranilo, ale odolávám ze všech sil, je to poznat dle mého vzezření. Sedím na zemi v tureckém sedu a už už chci něco říci, když v tom od toho asi raději upustím. "Mlč, huba by ti upadla..." Pomalu přivírám oči a začínám zřejmě meditovat. S dlaněmi na kolenou se snažím co nejvíce uvolnit a hloubám ve své mysli. Přemýšlím zřejmě o blízké budoucnosti a o tom, co se stane jinak, když pochopím... |
| |
| Uvolním se tedy a nechám toho neznámého nahlátnout do všech koutů své mysli. Nic netajím. Není ani co. |
| |
| Snažím se chovat přirozeně aby mohl ten strážce nebo kdo to je nahlédnout do mojí mysli, když je přirozená a né když se snaží nějak přetvařovat. |
| |
| soukromá zpráva od Kaldanus Nioüyen z Tancavë pro Konejším tě jak jen můžu, prsty lehce hladím po tvářích. Můj pohled se vpíjí do tvých nádherných očí. Pomalu se k tomu začnu přibližovat, ztratím však odvahu, odtáhnu se a usměju. Za pár hodin se vrátím, slibuji. |
| |
| soukromá zpráva od Ane Rose pro Když se usměješ taktéž se musím usmát, ale hned se vytratí. ,, Já ... ", po chvíli vytáhnu z měšce růži vykládanou rubíny a smaragdy. Položím ji před tebe na stůl. ,, Není náhodou tvá? ", zklopím oči. |
| |
| soukromá zpráva od Kaldanus Nioüyen z Tancavë pro Kde jsi ji vzala? Začínám se usmívat, stále víc a víc. Chytím tě za ruku, pevně sevřu tvou dlaň. Nečekal jsem, že by to mohlo fungovat! To je báječné! Jen, jak to asi vezme? Klidně si ji nechej, je tvá. Po právu. U nás v rodině se traduje, že která dívka růži najde, stane se její další členkou. Měl jsem jí schovanou v kapse, nevěřil jsem, že... Totiž, pro mě je zvláštní už to, že jsi ji našla právě ty. |
| |
| soukromá zpráva od Ane Rose pro Když mě chytíš za ruku a pevně ji sevřeš vylekaně se opět na tebe podívám. Úsměvu si všimnu a to ve mě probudí pocit jistoty a klidu. ,, Já ji našla jen ve trávě, určitě je to jenom náhoda a jak říkáš. Traduje, proto by sis ji měl nechat. Já ... já si ji nezasloužím a jsem jen náhodný kolemjdoucí, jež ji našel. " , na mé tváři se objeví také malý úsměv a nemůžeš si povšimnout radosti v očích či ruměnce na líčkách. |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro ozve se ti v hlavě, jen tobě a nikomu jinému. Nevíš jak, ale cítíš, že tato slova byla směřována pouze k tobě. Pomalu se před tebou zjeví kamenný most z bílého mramoru, prostý, okraje jsou ohraničeny nízkými sloupky. Žádné sochy, ani nápisy. Most vede na druhou stanu řeky, kde nyní vidíš i vysoké hory, jejichž vrcholky jsou opravdu bílé. Ale ne jako jako běžné hory, něčím se liší.. Ostatní zřejmě most nevidí, protože se tváří stále stejně bezradně, jako předtím. |
| |
| Oči se upřou na jedno místo řeky, natáhnu krk a upřu pohled na to místo a hned poté se bezradně podívám po ostatních. Udělám krok vpřed, pak druhý ... až dojdu těsně na okraj řeky a dívám se někam před sebe do vody . Pátravým pohledem se rozhlédnu po okolí, na druhž břeh řeky, zvednu hlavu do výše a zavětřím ve vzduchu, jako by se mi něco nezdálo .... Co si vidělo v mé duši? napadne mne otázka, avšak ze sebe nevydám ani zvuk.. Mírně roztáhnu křídla a protahuji se, zatím stále stojím na břehu řeky... |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Viděla jsem spoustu věcí, touhy, sny, vzpomínky. Vše dobré i zlé zazní ti v hlavě znovu hlas, už však není vzdálený, je to jako by nějaká dívka stála těsně vedle tebe. U tvých přátel to však bude těžší, mnozí se obviňují z mnoha věcí.. Je to těžké. |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro |
| |
| Postupně se i vám všem začne před očima objevovat bílý mramorový most, vedoucí z jednoho konce řeky na druhý. Most je prostý, okraje jsou ohraničeny nízkými sloupky. Žádné sochy, ani nápisy. Vede na druhou stanu řeky, kde konečně vidíte i vysoké hory, jejichž vrcholky jsou opravdu bílé. Ale ne jako jako běžné hory, něčím se liší.. Okolní příroda je úplně jiná, než zde. Vše tam září, a ze všeho vyzařuje neuvěřitelná dávka energie a života. Květiny nejrůznějších jasných barev, trávy s různými odstíny zeleně, stejně tak i stromy, ty jsou mohutné a jistě velice staré. Jediné co jste zatím neviděli jsou zvířata. |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro Stále ještě sedící na oné zemi v tureckém sedu si uvědomím, že se něco děje. Vydedukuji si to z podivného ticha, které nastane v mé hlavě a dokonce i v realitě. Pomalu otevírám oči a zírám před sebe na onen mostek, který je mi možná něčím povědomý, ale zřejmě je to jen stará vzpomínka na minulost, dětství... "Pokud mne pustíš, budu ti vděčný." "Pokud ctíš zákony přírody tak, jako ostatní duch... Jsi vůbec duch lesa? Kdo jsi?" Zamyslím se a zírám před sebe na most, jakoby můj pohled připoutala jemná nitka energie k cestičce k němu a zhluboka se nadechnu, jakobych se chtěl ponořit do velké hloubky pod vodu, na dlouhou dobu. |
| |
| S rukou stále na koňské šíji, roshlédnu se po té nádheře kolem jeho očima. "Toto jsou bílé hory, přátelé. Můj domov." Usměji se a z hluboka vdechnu klidnou atmosféru plnou životní síly, spolu s nádhernou svěží vůní lesních květů a pryskyřice. Arakis radostně, bujaře poskočí a pomalu se vydá na most. I on se zde narodil. I on se vrací domů. |
| |
| soukromá zpráva od Brian Elkarnon pro A nejen únavu. Už chvíli cítím, jak mě v prsou bodá snad tisíc ohnivých čepelí. A v ústech cítím pachu» vlastní krve. Vím, co musí přijít každým okamžikem. A vím, že tentokrát to nebude snadné. Musím ale vydržet. Musím. |
| |
| Tiše, souhlasně zavrčím, jako bych dávalo zapravdu té neviditelné síle, jež před námi zhmotnila most, a udělám pár opatrných kroků po mostě dál, našlapuji jemně jako bych se bálo, že se kámen pode mnou proboří a já spadnu do uhánějící řeky pode mnou… To jsem tě přesvědčilo? rozhlížím se pozorně kolem sebe, očekávaje nějaký úskok, zatímco v duchu pokládám neviditelné síle jež ke mne mluvila svou nevyřčenou otázku. |
| |
| prohlizim si nadsene prekrasnou prirodu,tolik barev a vune! take se pomalym krokem vydam k mostu,obleceni mam cele promacene a zacina mi byt docela zima,uz abychom byli na miste.Z mokrych pramenu vlasu mi kape vode a v botach mi neprijemne cvachta,proto necham Astiu aby na Valtarovi jel sam,nechci ho zamokrit. Opatrne a obezretne vstupuji na most,cekam zase nakou past,tak se rozhlizim kolem sebe a sem tam se kouknu pod nohy,i kdyz vlastne mi muze byt jedno jestli se te koupele zucastnim znovu,mokra uz sem dost,jen by me netesilo opet zapasit s divokym proudem reky. takze tahle krasna zeme je tvuj domov? promluvim k Brianovi okouzlena tou nadherou kolem |
| |
| "Ano......Zde jsem se narodil." Odpovím. Možná je to jen zdání, ale trochu se mi chvěje hlas. "Tam.....nahoře v horách." |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro odpoví ti příjemný ženský hlas, který už nezní, jako by přicházel z velké dálky, nýbrž máš pocit, že dívka stojí vedle tebe. Více ti neřekne, ale máš pocit, že je stále tady. |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Mě nepřesvědčuje nikdo, nejsem tady od toho, abych uspokojovala prosby a touhy jiných.. Jsem nestranný soudce.. Spravedlivý ke všem.. ozve se znovu ve tvé blízkosti. |
| |
| Přejdete tedy most a ocitnete se ve vší té kráse. Kadra jede s docela velkým odstupem za vámi, stále jako by byla trochu mimo sebe. Mezi stromy zahlédnete neznámou dívku (E'arya). Stojí za jedním ze stromů tak, aby ji bylo vidět co nejméně. |
| |
| soukromá zpráva od Jeskyňářka pro Tři elfové, půlelf, člověk a malryta. Podivná skupinka, ale zajisté bez zlých úmyslů, jinak by se sem nedostali. |
| |
| Lehce pobídku koně. Stejně jako ostatní jsem i já uchvácena krásou Bílých hor, jsem tady poprvé, ale přesto doufám, že naposledy. Vše tady září a kypí životem, ale připadá mi to umělé. Ach otče, kdybych tě kdysi poslechla, vše by bylo jistě lehčí.. Nimawar se mstí a mstí se kvůli drobnosti.. Přejedu na druhou stranu, rozhlédnu se. Dívce mezi stromy nevěnuji pozornost. Jak ti je? Už to jistě nebude trvat dlouho.. pousměji se na Briana. |
| |
| soukromá zpráva od Kaldanus Nioüyen z Tancavë pro Usměju se, znovu tě pohladím po tváři a hledím do tvých očí. Měl bych už jít, abych se vrátil co nejdřív. Budu spěchat. Ujistím tě po několikáté, pustím tvou dlaň a vstanu od stolu. Kývnu na hostinského, se kterým jsem dříve domluvil vše potřebné. A i kdyby ne, ví, co chci. |
| |
| "Jsem...v pořádku lásko moje." Odpovím a přes krutou bolest se pokusím o pousmání. Ale to už cítím, jak se mi z prstů, svírajících uzdu, vytrácí cit. Pouštím tedy uzdu z ruky, nebo» ji už nemohu udržet. Jsem si jist, že si Kadra té skutečnosti všimnout. Ale to už nevnímám. Cítím jen, že se nedokážu již udržet v sedle. Zamrkám a pokouším se vůlí slabost překonat. Oči se mi však samy zavírají. |
| |
| soukromá zpráva od Brian Elkarnon pro A odkusi z dáli temnotu jemě prosvětluje zářivé, namodralé světlo. Omdlévám. |
| |
| Přejedu přez mosts pohledem udiveným a lehce nechápavým. Rozhlížím se po zemském ráji, který se rozprostírá kolem mě. V takovém ráji by byl hřích vůči přírodě nechat se vést na koni, radši seskočím a půjdu pěšky. Seskočím z koně a vedu jej vedle sebe. Rozhlížím se po okolní krajině a snažím se spatřit všechny krásy zdejšího světa. |
| |
| soukromá zpráva od Ane Rose pro Na moment zavřu oči, které si při dalším otevření zalesknou pod tíhnou slz. |
| |
| Zavrčím a vycením zuby, upřu pohled na místo, kde kdosi stojí u stromu. Zastavím se a mírně předkloním hlavu, natáhnu krk a zavětřím. Dlouhými drápy na tlapách chvíli bubnuji do kamení dláždící most, upřeně se dívám na dívku skrývající se mezi stromy a zrohovatělá srst na mém hřbetě se začíná mírně ježit. Přehlédnu ostatní a vydám se k E'aryae, přímo čelem k ní. Jsem asi to nejméně vhodné stvoření, jež by mělo vítat hosty, jsem Malryt, neuvěřitelný kříženec mezi drakem a vlkem jež jakoby utekl ze snu šílence …. Mohutné,přes dva metry vysoké a tři metry dlouhé tělo vlka,pokryté zčásti modrošedými šupinami a zčásti zrohovatělou srstí připomínající bodliny ježka,tlama plná ostrých zubů,chodidla jsou kombinací vlčích tlap a dračích pařátů,s drápy, dlouhými a ostrými jako břitvy.Ocas připomínající ocas draka,v poměru k tělu však kratší,než bývá u draků a při chůzi ocasem kývám mírně ze strany na stranu. Ze zad mi vyrůstají rozměrná blanitá křídla, dost rozměrná aby mne při letu unesla. Pomalu našlapuji a probodávám E'aryau podezřívavým pohledem … |
| |
S ledovým klidem pozoruji podivné zvíře. Mé zářivě bílé vlasi odrážejí nepatrné sluneční paprsky. Na sobě nosím šatstvo, které vlaje ve větru a je bílá jak moje kůže, připadá vám jako by mi srůstala s tělem. Bílé naušnice a náhrdelník v nimž je zabořen modrý kámen, vyzařuje ze mně podivuhná energie, energie čistého stvoření žijíc v souladu s přírodou. Vlasy mám sčesané a jsou skřipnuty nenápadnou sponou. Poklidně pozoruji neznámé co překročily břeh. Moji pozornost upoutá podivné zvíře a čekám na jeho reakci, jeho pohled mi nevadí jen na něj koukám svýma ledovýma očima."E'arya" špitnu k potichounku k podivnému zvířeti. |
| |
| soukromá zpráva od Brian Elkarnon pro |
| |
| Zastavím se snad necelé dva metry před dívkou a na moment se ohlédnu zpět, k ostatním, s tázavým pohledem, ale to jen letmo. Opět obrátím hlavu zpět k E'aryae, a napřímím se. Přestanu cenit zuby a mírně se protáhnu, zježená zrohovatělá srst se začíná pomalu lehat, jen onen podezřívavý pohled v mých očích stále zůstává … Prohlížím si dívku, zdá se, že nemá potřebu mluvit, a já se tedy ani mluvit nepokouším… “Maud.“ vydám se sebe, nepřirozeným, hrdelním až vrčivým tónem hlasu, přešlápnu na místě a udělám další krok vpřed, tak že nyní stojím necelý půl metru před E´arayae … |
| |
On umí mluvit. podivím se. Natáhnu ruku že ho pohladím. Vydím jeho pohled a probodnu jej ledovým pohledem. "Výtejte v Bílích horách." Řeknu nízkým a slyšitelným hlasem, aby jej všichni slyšeli. |
| |
| No to bych neřekla.. rychle seskočím z koně, doběhnu k Brianovi a podepřu ho, aby nespadl. Musíš ještě vydržet, už jen chvíli.. šeptám, zatímco mu pomáhám slézt z Arakise .. za chvíli bude vše pryč, musíš s tím bojovat.. musíš vydržet.. prosím.. Co se to děje.. proč teď..? Po dívce, která přišla jen střelím pohledem a lehce jí kývnu na pozdrav, aniž bych se představila. Na to mám dost času potom. Odpočineme si.. Stejně to vypadá, že bude brzy tma.. |
| |
| "Odpus», lásko." Proberu se na chvíli a šeptám ta slova Kadře do vlasů. Opět však ztrácím vědomí, když mi pomáháposadit se do trávy u cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Brian Elkarnon pro Ale nemám už sil. Jsem vyčerpán. Vyčerpán k smrti. |
| |
| Ohlédnu se zpět na skupinku, zvláště pak na Kadru, a místy to vypadá jako bych se beze slov ptalo „mohu ji sežrat?“. Kadra však na mne nereaguje a já se vrátím pohledem na E'aryae. Udělám další krok směrem k ní a ocitnu se těsně před dívkou, na dosah její ruky, a ukáže se, že jsem nepřátelské úsmysly snad nikdy nemělo. Skloním hlavu mírně dolů, tak aby se mne E'arya mohla dotknout a zvednu pohled, zadívám se zhluboka na ni. Nevydám ze sebe už ani hlásku … |
| |
| V tuto chvíli vypadám i v onom sedu na zemi, stále ještě před mostem, dosti rozpačitě a jde na mne vidět, že se velice rozmýšlím, zda přes onen most přejít, či ne. Na tváři se mi sice usadil neurčitý výraz, ovšem uvnitř mé hlavy se hromadí hordy myšlenek různého druhu. "Přece to nemůže být tak strašné..." Pomalu se tedy postavím na nohy a opráším se, jemně se nadechnu a namířím si to k mostu. Rozhlížím se stále na všechny strany, jakobych měl strach z okolních stromů a každé šustění vedle mne, prasknutí větvičky pod nohama s sebou lehce trhnu, ale když se dostanu na hranici mostu, počkám ještě, než přejdou všichni na druhou stranu a já se přes něj vydám až nakonec. "Neměj ten spropadený strach..." "Dáváš toho najevo příliš... příliš moc. Chladná hlava, ruce zatnuté vpěst... " A vydám se pomalým krokem přes most v tom, když zaslechnu různé hlasy z druhé strany mostu... |
| |
| Jen si povzdychnu. Už nevím, co mám dělat a jak Brianovi pomoci. Možná ta zastávka není nejlepším nápadem, ale možná ano.. Já nevím.. Letmo se podívám po ostatních, co dělají a jestli mi k tomu někdo něco neřekne. Briane už to nebude dlouho trvat, musíš vydržet.. lehce ho pohladím po tváři .. už jen chvíli.. odpočiň si.. |
| |
| Opět jsem se probral....a ucítil na tváři lehky dotek Kadřiny hladící dlaně. Jemně jsen se k ní přivinul, jako ke spásnému pramení. A její jemná hřejivost mě ukolébala do klidného spánku s hlavou v Kadřině klíně. |
| |
| ja sem pro,jsem unavena z toho boje s vodou reknu smerem ke Kadre a vezmu Valtarovi oteze od Astii,abych mela klid.Poplacam kone po krku.Shodim ze sebe promachany plast a otrhane mokre tricko,pod nim mam uz jen lehkou kosilku,ale zde je nastesti docela teplo,takze mi to nevadi. Otevru sedlovou brasnu a necham si na rameno vybehnout mou malou mysku. |
| |
Lehce se dotknu Mauda a podrbuho. Jeho hluboký pohled jako by ve mně napouštěl pocit.."štěstí" nevšímám si ničeho než jen Mauda. |
| |
| Nechám se podrbat na hlavě od E'aryae, srst na hlavě je střídavě hebká, tmavá a střídavě zrohovatělá připomínající na omak bodliny ježka. Chvíli upírám na dívku s neurčitým výrazem v nich, v reakci na hlasy za mnou, jak skupinka mluví mezi sebou, na chvíli otočím hlavu dozadu abych zjistilo, že si mne stejně nevšímají. Pak opět napřímím hlavu dopředu, před tvář E´arayae a zadívám se na ni, do jejích očí, tiše bez jakéhokoli zvuku. Téměř se nehýbám, snad jen plazí ocas se hýbá jemně ze strany na stranu, mírně hýbu složenými křídly jako bezděčný tik, jen se občas lehce pohnou a zavlní se létací blána. Natáhnu vzduch opakovaně čenichem, snad jako bych si chtělo dívku očichat, a pak jemně vydechnu, tiše očekávám její reakci, hledím na ni jen chvílemi bloudím pohledem po lese za ní… |
| |
Překvapeně drbu Mauda a ochytávám si jeho srst nakloním hlavu na bok a upřeně se na něj zadivám a jako by chtěla telepatii s ním komunikovat. Moje vlasy se jemně zavlní ve větru. Šaty zašustí. Jako by jsem byla navoněna jehličím a nějakou jemnou vodou. Nádherně sněhově bílá ple» pěkně natáhlá a pevná na mém těle. |
| |
| A já spím stále s hlavou položenou v Kadřině klíně. Nespím klidně. Ale nebudím se. |
| |
| Opětuji E'aryae její pohled, a stejně jako celou dobu zůstanu nehnutě stát a nechávám dívku pohrávat si z mojí srstí na hlavě a šíji, tiše zavrním, až vrnění pomalu přejde ve hlas, vrčivý, se silným hrdelním tónem… Ya’mag hazarg durea.. pronesu nesrozumitelnou větu v jazyce orků, ale plynule přejdu do elfštiny, jež v mém podání, vrčivém a hrubém nezní tak vznešeně a malebně jako mluví elfové, spíše je značně nepřirozená vyřčená takovýmto hlasem ..a takovýmto tvorem. Le ná sin írima…E´raya. …ačkoli mluvit dokážu, zdá se že obecným jazykem vůbec nemluvím vůbec, nebo to z nějakého důvodu nedělám. Už téměř zasněně se dívám do očí dívky a zpět na skupinku se neohlížím… |
| |
| Pohrávám si s Brianovými vlasy, občas ho lehce pohladím i po tváři. Jsem rád, že spí a že je mu aspoň chvíli lépe. I mě je lépe, o něco málo. S jemným úsměvem na tváři hledím střídavě na všechny ze skupinky, když tu si uvědomím, že v podstatě onu dívčinu, ke které se Maud tak lísá, neznám. Ovšem ani tak nic neřeknu, pouze znovu sklopím zrak ke spícímu Brianovi. Za pár hodin už bude vše v pořádku, všechno bude dobré a ty budeš konečně moci žít normálně.. A pak.. pak bude vše jiné, už nechci cestovat.. natož bojovat.. Z mého fantazírování mě probere až Maudem řečená věta. Pomalu zvednu hlavu, s podezřívavým pohledem, a chvíli ty dva sleduji. Letmo pohlédnu na Siriela. Jsem Kadrazia z Varatské nížiny.. pronesu polohlasně, abych Briana nevzbudila a lehce se usměju, můj pohled sjede zpátky na Maud. Mimo to.. jsi prý tak krásná, E´rayo.. kdybys náhodou Maud nerozumněla.. znovu se pousměju a raději se věnuji Brianovi. |
| |
Lehce se usměji nad Maudovými slovami. Těší mně že Maud se nechá hladit. "Výtejte v Bílích Horách, Kadrazio. Pronesu s těžkým přízvukem elfštiny. |
| |
| Natáhnu hlavu trochu dopředu, dotknu se tak zlehka, něžně, čenichem E'aryainy tváře a opět hlavu o něco málo odtáhnu, ještě notnou chvíli na ni tiše hledím, snad jen když krátce na Kadru promluvila jsem uhnulo očima někam stranou, ale pak pohled vrátil zpět na dívku přede mnou. Pár sekund se na E´aryu zadívám ještě upřeněji než dříve, jako by se můj pohled snažil proniknout až do její mysli, vzápětí se lehce zatřesu a oči se mi obrátí v sloup, tak že je vidět jen bělmo, a jsem ponořeno do zjevného transu. |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro Kdo jsi? Odkud tě znám, znám tě vůbec? A proč se mne nebojíš? …problesknou ti hlavou mé myšlenky, otázky.. |
| |
soukromá zpráva od pro "Výtám tě."Je slyšet přátelský přízvuk. |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro zavzpomínám a je cítit touha pochopit pravidla, jakými se řídí síly chránící bílé hory. Já nemám domov, už dlouho ne ...když jsem ho ztratilo, žilo jsem v lesích okolo elfských osad a odtud znám Kadru. |
| |
| V tuto chvíli jsem již na druhé straně mostu u ostatních a pozoruji vše okolo sebe, včetně toho mutantského tvora, který se zrovna nechává drbat za ušima... "Toto... eh... Ono to má uši? No jistě... Jinak by nemohlo odpovídat na různé podněty. Proč jsem se tak vůbec hloupě ptal? A ještě k tomu sám sebe..." Vrhnu jeden pohled po dívce, která ono stvoření zrovna hladí, ale přitom Morigen vnímám, jakobych byl zrovna v její největší blízkosti, a to i její slova, sic jsou směřovaná tomu muži, Astii... "Hmm... Ten přechod nebyl až tak zase složitý." "A to mne to nestálo ani moc úsilí, dokonce i má vůle je v pořádku, tak jak má být..." Chvilkama zakroutím hlavou a povzdychnu si, směrem k Maudovi a oné dívce s bílými vlasy. "Ano. Naivita je to první, co můžeš spatřit u ostatních, když se setkáš s někým novým. Jak říká pravidlo číslo jedna, Nikdy nevěř nikomu, koho neznáš alespoň ze svých snů. Jak logicky hloupé..." "Předpokládám, že se již všichni, koho zde vidíte, představili, pouze já ne." oslovím ženu v bílém a po krátké odmlce, za stálého zírání na Morigen, se opět dám do hovoru. "Mé jméno jest Siriel a v této skupině jsem jen krátce, ale doufám, že jí nejsem součástí pro nic, za nic... Jaké je vaše ctěné jméno, krásná pano?" Otáži se s lehkým úsměvem na rtech, teď už otočen k oné dívce. V očích se mi leskne lehká ironie a škodolibost... Tento muž vysoký jest asi 175 cm, postavy hubené. Když po něm sjedete pohledem zezhora dolů, povšimnete si zřejmě hned jeho neobvyklého vzhledu jako takového. Má tmavou pokožku, která se mu rozprostírá víceméně po celém těle a je vidět, dle jeho menších, špičatějších uší, že je to elf. Ale elf s blonďatými, dlouhými vlasy až pod ramena? ... Oblečen je do černého pláště, pod kterým skrývá větší a zřejmě také dúležitější část svého oblečení, které se skládá z leskle vypadajících, černých kalhot, hnědé kazajky, pod kterou má černou košili, u výstřihu spleteného nitěmi, uvolněnou. Pod pláštěm na stehnech se mu rýsují dvě boule, které zřejmě nejsou organického původu a dává to celkem jasně najevo vystavenou nohou vpřed, aby to všichni viděli. Nad pravým ramenem mu čouhá delší jílec meče, který z části připomíná katanu, z části jílec jedenapůlručního meče... |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro "Hmm... Tak Morigen. Tebe si vychutnám, paničko." "Jen, co nastane vhodná příležistost, budeš ve svých mrtvých snech slýchat má slova dnes a denně..." Zaměřím se na Morigen, a tudíž i ona je mou další "obětí"... |
| |
soukromá zpráva od pro Zčija jasna v mé mysli je slyšet jen zármutek nad velkou strátou. Hořkost, která je ve mně cítit přechází v hněv. |
| |
Pomalu otočím hlavou na Siriela a jemně cuknu hlavou. "Další Elf..." po tváři se mi koulí jemně namodralé slzy. Neodpovídám na na Sirielovu otázku jen se kamsi z prázdným pohledem zahledím. Slzy přestanou stékat a utiším se. Je ve mně cítit vztek, hněv moje vlasy zuřivě zavlají ve větru. |
| |
| "Chudinka..." pomyslím si a na tváři se mi objeví opět neurčitý výraz. "No... Pokud to nebyla zrovna nejlepší otázka, omlouvám se." Vydechnu a zadívám se opět na Morigen. |
| |
"Ne neomlouvejte se...To není způsobeno vámi nikím zvás. Mé jméno je E'arya."V mém hlase cítit smutek i vztek silný elfský přízvuk mým slovům dodává jakou si vznešenost. Jemně dosednu na zem a dám nohy do tureckého sedu dívám se kamsi do dáli a hladím Mauda po šíji. |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro zamyslím se, ale mé myšlenky a soustředění přeruší hlas elfa ... |
| |
| Trhnu sebou, jako by vytrženo ze snu, prudce otočím hlavu a seknu po Sirielovi téměř „vražedným“ pohledem ve chvíli, kdy promluví a zlehka zvednu dásně, lehce obnažím špičáky v tlamě a z hrdla se mi vydere slabý, vrčivý zvuk. Zrohovatělá srst na hřbetě se výhružně naježí, dlouhé zahnuté drápy na tlapách se bezděčně zaryjí na malý moment do země jako bych se nyní ztěžka ovládalo. Otočím hlavu opět zpět, na E´aryu, a výraz v mých očích se v ten moment změní, opět natáhnu hlavu a přejedu čenichem po její tváři, jako bych jí chtělo setřít slzy a zlehka položím hlavu na jejím rameni, jen náznakem, ne celou vahou, snad jako bych jí chtělo utěšit. |
| |
| Pomalu natočím hlavu směrem k dutým zvukům, které vycházejí z tlamy toho podivného tvora a pousměji se. "Eh... Jestli bys v tuto chvíli mohl, nebo mohlo mluvit lidským jazykem, možná by v tuto chvíli bylo nejlepší, kdyby ses trochu ovládalo. Pokud sis nevšiml, lo, tak tato mladá dáma zrovna pláče a asi to není zrovna vhodné..." Dopovím a jakoby náznakem ruky jen protnu prstem vzduch a věnuji E´aryi uklidňující pohled. "E´st mogin, e´st luena, E´arya..." Řeknu trochu tiššeji a posadím se naproti ní, taktéž do tureckého sedu, jakobych jí možná rozumněl. Jakobych se vžil do její role v tomto světě, i když to v tuto chvíli vypadá, že jsem si naproti ní sedl jen z recese... |
| |
Ucítím dotek Maudovi hlavy na rameni. Cítíš jěště víc jehličí a jakési neznámé vůně, která voní jako med a květiny. Hladím Mauda po hlavě. Moje emoce se utiší a vyopadám už zcela normálně jen trochu zasněně. |
| |
soukromá zpráva od pro "Tvé tělo nemusí být čisté ani tvoje minulost. Tvá duše je čistá tvé myšlenky jsou čisté a to s tebe tvoří čisté stvoření" |
| |
| soukromá zpráva od Säriel pro "E´st mogin, e´st luena, E´arya..." - "Soucit je v tuto chvíli jediné, jenž vám mohu poskytnout, E´aryo." Staré elfské přísloví, i když už je trochu zavrženo... |
| |
| Sem tam zvednu pohled od Briana a pozoruji ostatní, zvláště pak Mauda, Siriela a onu dívku. Ne, už se zde ničemu nedivím. A i kdyby, nemělo by to sebemenší smysl, protože všude se dějí věci, kterým já nebudu nikdy rozumnět. Zajímalo by mě, zda na něj tak působí hory nebo ona, že se změnil.. Znovu se skloním k Brianovi, pohledem znovu a znovu bloumám po jeho tváři. Myslím, že bychom se měli přestěhovat někam dál a nezůstávat tak blízko mostu.. pronesu tiše, aniž by bylo jasné, komu jsem to říkala. |
| |
| Probudil jsem se a otevřel oči. Kdybych mohl vidět, první, co bych spatřil, by byly Kadřiny oči, jak si láskyplnně prohlíží mou tvář. Cítím ten pohled a hřeje mě na duši. Opatrně k ní vztáhnu ruku. Jde to pomalu, jak jsem zesláblý. Jemě ji zkouším přimět, aby se sklonila. A něco jí tiše šeptám. |
| |
| soukromá zpráva od Brian Elkarnon pro Víš, ještě nikdy jsem se nemiloval. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak, abych po tom toužil." Šeptám ti a přes značnou pobledlost se červenám. "Chtěl bych, abys..." Tolik se stydím, že dále nedokážu mluvit. |
| |
| Skloním se k Brianovi, abych slyšela, co mi říká. Bedlivě naslouchám, na tváři se mi pomalu rýsuje úsměv, trochu plachý a nervózní. |
| |
| soukromá zpráva od Kadra z Varatu pro hlesnu prvně, zcela tiše. Jsem v rozpacích a nevím, jak mám reagovat, aby to nevyznělo hloupě. Samozřejmě.. tedy.. já.. znovu se odmlčím a zaculím. ..ráda.. Miluji tě. odpovím nejistě a znovu tě pohladím po tváři. |
| |
| Po krátkém vzájenvém šeptání se trochu nadzdvihnu a pokusím se Kadru vroucně políbit. |
| |
| Stojím kousek stranou a rozhlížím se po okolí. Jsem očarován krásou zdejší přírody. Chvíli jsem jako v tranzu. Jde vidět že podobnou krásu jsem ještě nespatřil, tak mě to trochu vzalo. Neuběhne moc času a já se dávám opět dohromady. Začnu opět vnímat realitu a vidím, že Brian leží na zemi u Kadry a nevypadá zrovna zdravě. Přijdu opatrně ke Kadře a podívám se na Briana. Co je s ním ? zeptám se možná trochu stroze, ale výstižně a stručně. Nevypadá to na normální nemoc z cest, nebo dočasnou slabost. |
| |
| Skai! Siriel…yr ilid buub, ya hazarg mat ir na ….ya prakh Kadra uur duump… zavrčím elfovi, Sirielovi na odpověď něco v jazyce orků, pro ostatní naprosto nesrozumitelné, aniž bych se na něj vůbec podíval. Buď nemluvím obecným jazykem vůbec, nebo natolik pohrdám Sirielem, že mu odmítám odpovědět jinak než orcky. Jen na něj chvilkami stočím pohled, jako bych co chvíli očekávalo nějaký úskok, ale i tak, hodně pozornosti věnuji hlavně E´arye. Čenichem se něžně dotýkám E'aryařiny šíje, pohrávám si s jejími vlasy a vdechuji její vůni. Je to skutečně zvláštní pohled, jak se obrovský tvor jež jakoby prchl z noční můry šílence sklání nad lidskou dívkou a něžně se k ní lísá. |
| |
| soukromá zpráva od Maud the Malryte pro ucítíš tichý šepot ve své mysli, jako pohlazení vánku... Ačkoli jazyku kterým mluvím, nerozumíš, vcítěna do mé mysli jsi vycítila i to, co jsem směřoval k Sirielovi, kromě urážek a výhrůžek jsem ho obvinil, že láká Kadru do záhuby a ... Odpus» mi E´aryo, já tomu muži nevěřím ... chci jen ochránit Kadru ...a tebe také! |
| |
| kdyz pozoruji Siriela,E´aryu a Maud musim se zacit smat Koukam,ze tady nekdo zarli prohodim do vetru,ale smerovano to bylo prave k Maud To je zvlastni Sirieli,na nas si byl tak neprijemny a jen uvidis krasnou zenu,tak si tak mily a chapavy reknu s mensi ironii v hlase ale myslim to dobre. Nevim proc ale zdejsi misto mi dodava dobre nalady a optimisticky pohled na svet Rozplacnu se do vysoke travy,koukam do nebe a nasavam krasnou vuni,jakobych byla v raji.Kdyz vsak Kadra navrhne abychom se presunuli dal,opet se posadim no asi bychom meli,ale je to skoda,tady mi to uplne vyhovuje usmeji se a pohladim sveho konika,ktery se ke me skllonil |
| |
| Ještě jste se ani pořádně nedomluvili na tom, kam přesně se přesunete, abyste nebyli tak blízko přechodu přes řeku, a už se setmělo. Skoro nečekaně, rozhodně rychle. Okolní vzduch má stále stejnou teplotu, ta klesá jen velice pomalu, nebe se zbarvilo do tmavě fiolové až modré barvy a jako drobné blýskavé kamínky na něm svítí hvězdy. Kadra a Brian někam zmizeli, vám řekli jen tolik, že za nimi nemáte chodit, že do rána se zajisté vrátí. A vy, unavení cestou, jste neměli důvod jim bránit nebo noční vycházku nějak rozmlouvat. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
 | Vytaženo z Odpadu. (dokud nebude pořízena záloha) |
| |
| Opět vytaženo z Odpadu...bohužel, nástroje k zálohování ještě pořád nejsou k dispozici. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR