Ve Stínu - Soukromé
hrálo se Domluvený termín
od: 17. listopadu 2012 21:42 do: 28. května 2013 19:44
Dobrodružství vedl(a) Tacuko
| |
 | VIP |
| |
| Svět se zbláznil a to doslova. Poté co byla zveřejně existence upírů, lidé jakoby se zbláznili. Vojáci mobilizovali a bylo vyhlášeno stanné právo - od setmění se zákaz vycházení. Poté přišla druhá vlna šílenství, kde nějaký profesor zveřejnil účinky Čisté upíří krve. Ta umožňuje tomu, kdo se jí napije, ze zbavit všech nemocí a prodloužit jsi život. Ovšem to, že pokud se tito lidé nenapijí v brzké době další Čisté krve, přemění se v jakého křížence upíra a člověka, který se řídí primitivními instinkty - jíst a zabíjet, nehledě na to jestli je to upír nebo člověk. I přes tohle všechno se úřady chovají jakoby nic nehrozili. Městy se potulují speciálně najatí lovci, kteří jsi vytipovávají upíry a poté je loví pro krev. Vynalézaví lidé přišli na to, že pokud udrží upíra v jakémsy vegetativním stavu, mohou z něj dojit krev, stejně jako mléko z krav. Jeden z těch nejmocnějších jim z takovéhoto zařízení utekl a nyní se skrývá mezi lidmi. Využil toho, že se poučil z chyb, které udělal předtím a nyní se skrývá mezi lidmi, přesně na jedné střední škole. Tam by nikdo nepředpokládal, že se bude někdo jako on ukrývat.Škola je soukromá, je zde internát a leč se v téhle době může zdát, že učení nemá žádný smysl, rodiče stejně posílají do škol své děti.  Škola je soukromá, je zde internát a leč se v téhle době může zdát, že učení nemá žádný smysl, rodiče stejně posílají do škol své děti. |
| |
 | Fylozofie... Jenom pako jako já může dostat nápad se schovat před lidma mezi lidma. Ovšem, jak se zdá celkem to víc než dobře funguje. Jsem tu tři roky, od doby, co se mi podařilo nějakým zázračným způsob utéct z Dojny - jo, já tomu říkám Dojna, ostatně jak jinak by se to taky mělo jmenovat, když máte tělo rozpíchaný miliony hadičkama, který vám odsávají krev z těla a nechávají jenom minimum potřebné na přežití. Díky naší skvělí regeneraci nás dá se říci dojili třikrát do týdne. Vzpomínky nezmizí, ani když se je snažíte urputně zapomenout. Nejhorší je, že ty krásné vzpomínky se vytratí jako pára nad hrncem, ale ty odporné zůstávají a pronásledují vás noc co noc. Nejednou jsem se s křikem vzbudil a potom jsem už nemohl usnout až do dalšího dne. Vše ještě umocňovali moje jizvy na těle, které zůstali po hodinách experimentů a všeho toho hnusného. Vlastně, tak trochu jsi vzpomínám, jak jsem se z toho dostal - někdo mi pomohl, ale nevím už přesně kdo, nepamatuji, jsi tvář je podivnou siluetu, vím, že určitě patřila ženě. Mé vzpomínky jsou potom rozmazané a nedávají řádný smysl. To co mě, ale děsí, je ta rozmazaná vzpomínka na to, jak odhaluje svůj krk a nutí mě, abych se napil. I když můj mozek říkal ne, tělo jednalo jinak, protože bylo ovládáno svými instinkty.... nevím jestli přežila nebo ne ale dívat se zpátky nemohu.... |
| |
 | Ráno Otevřel jsem oči. Bylo ráno, venku pršelo. Jako vždycky. V naší době a v tomto městě snad nikdy neuvidím slunce. Také to přesně popisuje povahu tohoto místa. Povzdychl jsem si. Úplně až mě probudila bolest v mé ruce. Levá ruka, byla v obvazech. No jo, předevčírem to jeden ze zdejších kluku trochu přehnal a skončilo to takhle. Ještě že ho stačila včas zastavit vychovatelka, mohl jsem skončit někde úplně jinde. Ale jsem rád, že bydlím tady v sirotčinci. Po smrti matky mě otec dal sem, nechtěl bych teď být u něj. Koukl jsem se na hodiny. Je přesně 7. Mám ještě čas. Bylo pondělí. Hodil jsem na sebe školní uniformu a nějakou mikinu. Byla polovina října, ale zima se zatím ještě nijak velká nedostavila. Jíst se mi vůbec nechtělo, vzal jsem s sebou nějaký jablko a vyšel ven. Do uší jsem si dal sluchátka. Po mých vlasech mi stékaly kapky, ale vůbec mi to nevadila. Miloval jsem déšť. Sedl jsem si na lavičku a začal kreslit. Každé ráno tak u mě začínalo. Bylo okolo 7:40, když jsem skončil. Vešel jsem do budovy. Bylo tam hodně lidí. V naši třídě zrovna měla brzy začít první hodina, a to dějepis. Vytáhl jsem tedy sešity a začal se připravovat. |
| |
| škola Kousek od školy jsem měl pronajatou malý byt, spíš jeden pokoj a sprchovej kout. Mno, ale já nic víc zatím nepotřeboval. Vlastně, kromě krve, která byla problém. Vždy jsem se snažil se nakrmit až když už to bylo úplně nezbytné a to spíš z těch, kteří měli blízko smrti - staří, nemocní. Vždy jsem jsi pár lidí vytypoval a poté sledoval, vycítit slabost, nemoc nebo jiné podobné věci pro mě nebyl problém. Horší to bylo nějak zamaskovat. Sebevražda byla moje oblíbená finta a hlavně celkem dobře fungovala. V dnešní době bylo naprosto na denním pořádku když jste našli třeba spolubydlícího s podřezanými žilami, ale jak vyskočil z okna.... A jak jsem jsi vydělával? Pracoval jsem pro lidské podsvětí jako kurýr. Přenášel jsem věci - drogy, alkohol, a jiné věci po různých koutech města. Práce to bylo pro mne velmi jednoduchá, protože jsem mohl pracovat v noci a využít i svých schopností. Hlavně jsem pracoval v anonymně. Byl jsem znám jen jako Stín. Nic víc, nic míň. Měl jsem domluvená místa, kde jsem obvykle přebíral nebo nechával zboží a taky místa, kde se potom ocitli moje prachy... Ale dost bylo řečí, musel jsem do školy. Vlastník domu byl vcelku milý muž, a jeho žena také. Dlouhou dobu jsem jí přesvědčoval aby mi přestala dělat svačiny do školy, které končili v koši, protože já nedokáži pozřít lidské jídlo. Tekutiny se ještě dají, ale jídlo ne. To co jsem upřímě miloval, byli první tři hodiny s prvákama. Úžasný prostě. Děják docela šel, ale zbylí dvě byli naodstřel. Vešel jsem do třídy a zaregistroval nováčka. Ostatně, není se čemu divit, skoro denně někdo odchází nebo přichází. Za ty tři roky tady, jsem se naučil s tím nějak prostě žít. Sedl jsem jsi na své místo, poslední lavice u okna a dělal, že mě výuka zajímá. |
| |
| Škola Do třídy vešel jakýsi klučina. Obecně stejný jako ty ostatní, akorát bíle vlasy. Snad nějaký neformál. Moc mě nezaujímal, lidi jsou lidi, moc se od sebe neliší. Ťukal jsem prsty do stolu a podepíral si hlavu rukou. Můj zrak byl upřen z okna na déšť, asi tak jediné, co mě teď tak opravdu zajímalo. Učitelka mě pár krát okřikla, ale stejně jsem výuce nedával moc pozornost, v dnešní době bylo hlavní jen přežívat. Přežití. Chovali jsme se jako dravá zvěř. Zabíjet a hrabat se přes mrtvoly nahoru. Všichni teď mysleli jen na tu čistou krev. Všichni se kvůli ni až zbláznili. Města jsou rozbouraná, nic nezůstalo tak, jak bylo před tím... Já jsem ale takový nebyl. Už delší dobu jsem přemýšlel o upírech. Jak se vlastně musí cítit oni? Jako dobytek? Jako nějaká věc, co po selhání bude vyhozena a zapomenuta. Měli také práva, která nikdo nedodržoval. Lidi byli už dokonce i horši jako oni. S těmito myšlenkami jsem proplul i třetí hodinu. Potřeboval jsem si trochu odpočinout a pobýt na vzduchu. Vyšel jsem ven a sedl si na lavičku. Někdo to popíral, ale naší dobu mohla zachránit jen jakási apokalypsa, nebo něco na ten způsob. Všichni jsme už dávno mrtví, nic nám nepomůže... |
| |
| Kdybych to neviděl jako jediné východisko, nezůstával bych tu, ale nikde v tuto chvíli nebylo bezpečněji. Lidé prostě počítali s tím, že se jich bojíme a v životě by nikoho nikdy nepadalo, že se jim takové kapacita jako já schovává přímo pod nosem. Díky barevným kontaktním čočkám jsem byl v bezpečí. V relativním bezpečí. Jednou za určitý čas se do města nahrnulo komando speciálních vojáků a hledali v temných místech. Většinou někoho našli. Pitomci, je evidentní, že první kam půjdou jsou rozpadlé domy, opuštěné budovy a temné zákoutí měst, kde jsme se do doby Odhalení vlastně schovávali odnepaměti. Nevím co mi tenkrát napovídalo, abych se schovával na světle a nikoliv ve tmě. Instinkt nebo logické myšlení... nevím prostě to bylo hnuté mysli, které se vyplatilo. Nicméně jsem se v tý škole dost nudil. Věděl jsem odpověď na všech otázky v písemkách, ale abych nevzbudil příliš podezření, držel jsem své známky okolo trojek. Minuty líně plynuli ale já prostě nemohl z hlavy dostat toho nováčka. Což bylo u mě velmi neobvyklé. Nováčků jsi obyčejně sotva všimnu, někdy ani nevím, kdy kdo a jak proč odešel a přišel, ale tenhle mi prostě v hlavě hlodal. Když konečně zazvonilo, trochu jsem se rozhodl jej chvíli pozorovat, ve snaze zjistit, proč mi v té hlavě uvíznul. Rozhodl se jí ven a kecnul jsi na lavičku. Nenaštěstí přestalo před chvíly pršet, ale mokré bylo všechno až na kost. Zůstal jsem stát u otevřeného okna a nespouštěl z něj oči... |
| |
| Přestalo pršet Přestalo pršet ale i přes to je všude ještě stále mokro. Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo sledoval, ale bylo mi to jedno. Znovu jsem vytáhl sve album a tužku. Nevěděl jsem, co načmárám tentokrát, ale pocit toho, žr v ruce třímám něco, co mám rád, mě docela uklidňovala. Po chvilce dumání jsem začal kreslit to, co jsem viděl před sebou. |
| |
| Zvonilo na hodinu, jemu to bylo evidentně jedno, ostatně i tuhle chvíli mě. Pár zameškaných hodin nikomu neublíží, navíc na týhle škole se to tak nebere, protože tady pořád někdo chybí. Nicméně jsem jej dál pozoroval. Malý umělec, to se musí nechat. Evidentně ale jaksi nepochopil chod zdejší školy, pokud ze sebe bude dělat outsaidera, místní fotbaloví tým se znám svou šikanou, hlavně Tony Hawk, kapitán a eso družstva. Minulá rok to zkoušeli i na mě, ale jedna dobře mířená rána vše vyřešila, navíc jí schytal ještě před celou školou, mno téměř před celou. Mám jednu určitou výhodu, nemůžou jsi na mě nikde počkat, díky tomu, že vycítim jejich přítomnost. Ostatně takovího smraďocha by ucítil každej. Vytáhl jsem kus papíru ze sešitu a napsal na něj pár slov : Hlídej jsi záda. P Potom jsem se rozešel dolů za ním. U vchodu jsem se rozhlídl, jestli se někdo nedívá a potom jsem využil své rychlosti a proběhl kolem něj. Jediné co mohl cítit byl silnější poryv větru - čili lajcky řečeno, zafoukal na něj silnější vítr, který zmizel stejně rychle jako se oběvil. Mno a taky tu divně zmuchanou kuličku papíru, která mu přistála na hlavě a spadla do klína. Zůstal jsem chvíli u dveří a sledoval jestli jí rozbalí, rozbalil. Otáčel se, ale já stihl zmizet za dveřmi. |
| |
| Okolo zavál silný vítr a odfoukl mi album. Na hlavu mi přistálo něco kulatého a zmuchlaného a spadlo na klín. Papír. Rozbalil jsem ho. "Hlídej si záda." *Hm...*. Otočil jsem se. Nikdo daleko široko. Přišlo mi to divné. Došel jsem pro album a posadil se zpátky. Album s tužkou jsem dal pryč a pohlédl do nebe. Bylo mi to divné. Hlídat si záda... Ale proč? Jo, sice s moc lidmi si tu nepovídám, ale i přes to nemám žádné nepřátele. Že by někdo, koho bych neznal. Posadil jsem se do tureckého sedu. Divné, hodně divné. Pokrčil jsem rameny a zamyslel se ještě hlouběji. Od doby, co otec zabil matku a dal mě sem, tak se nic moc nestalo. Začal jsem chodit do školy, pár lidi se se mnou chtělo i seznámit, ale nevnímal jsem to. Stejně jim bylo úplně jedno, kdybych se s nimi začal i bavit. Když se zjistilo, že jsem sirotek, tak se mi začali posmívat. Ale byla to jen chvilková záležitost, po nějaké době je to přestalo bavit a všechno opět ztichlo. Občas jsem se s někým i bavil, ale samotu jsem měl radši. Přinášelo to více klidu a méně problému. Sice zvonilo na hodinu, ale zůstal jsem venku. Jedna zmeškaná hodina mi stejně nic neudělá... |
| |
| Čas běží a je tu oběd. Pro většinu končí vyučování, jiní mají ještě maximálně dvě hodiny. Je něco málo okolo čtvrt na jednu a v jednu končí obědová pauza a těm zbylím začíná odpolední výuka. |
| |
| Vyučování skončilo. Někdo se učil dál, já z toho ale byl vynechán a jako většina z prvního ročníku šel na internát. Seděl jsem jako vždy sám. Oběd byl nic moc, ale více jsem si ani nepřál. K životu to stačilo. Pořad jsem měl pocit, že mě někdo pozoruje, ale nikdo na obzoru takový nebyl. Bylo to nepříjemné. A z hlavy mi pořád nešel ten vzkaz. Ne a ne přijít na kloub tomu, co to má znamenat. Za poslední hodiny se toho moc nestalo, ale z toho co se stalo to nebylo nic špatného. Okolo zatím taky nebyl nikdo nebezpečný, ale krajem mysli jsem i přes to něco cítil a tak jsem byl více v pozoru a snažil jsem se vůbec nezklidňovat. |
| |
| Jo oběd, taky fajne čas. Vešel jsem do jídelny a vzal jsi to nejlevnější jídlo co tam měli k výběru. Sednul jsem jsi na okraj, do kouta a nípal se v tom jídle. Nemohl jsem sníst lidské jídlo a tak jsem dělal, že jakože jim ale v jídle jsem se jenom nípal, přehraboval a divně přemisťoval. Na zbytek školy jsem se vykašlala, stejně dokážu přimět učitele, že jsem na jejich hodinách byl tak nebylo co řešit. Vzal jsem prostě knížku, kterou jsem jsi půjčil ve školní knihovně a sedl jsem jsi na zídku, která měla necelýho jeden a půl metru. Na několika místech se rozpadala. |
| |
| Naobědval jsem se, to bylo teď nejdůležitější. Škola skončila, takže teď mám konečně klid. Sice tu není moc věcí, které se dají použít ke zničení nudy, ale mně stačilo to, co jsem měl. Vyšel jsem ven, protáhl jsem se a koutkem oka si všiml toho podivína. Hm, bylo zajímavé, jak se dokázal dostat až takto vysoko, ale spíše bylo nebezpečné, se každou chvíli ta stěna zříti. "Hej, dávej si bacha, ta stěna se chvíli co chvíli může zbořit a nebude ti zrovna dvakrát dobře z toho!" zařval jsem na něj, ať mě uslyší. Nevím proč, ale i přes to, že jsem toho mladíka vůbec neznal, tak mě něčím lákal. Sedl jsem si do trávy a začal si ho prohlížet líp. Vypadal pěkně, co mohu říci. Asi na něj letělo hodně holek. Znovu jsem si vytáhl album a pustil se do kreslení prapodivných tvarů. |
| |
| Sedím jsi v klidu na zdi a čtu jsi, když vycítim známou přítomnost. Nebo spíše ode dneška jsem jsi jí zařadil mezi známou. Ten kluk co mi nedal spát a vrtal mi v hlavě... Prý jsi mám dávat bacha, jo kluku kdyby jsi tak věděl.... navíc, tohle je celkem pevný, sedávám tu už druhým rokem, takže vím co od toho můžu očekávat. Seskočil jsem ze zdi a strčil jsem jsi jednu ruku do kapsy. Rozešel jsem se k němu. Něco zase čmáral, bože miluju patlali. Když jsem byl u něj, on seděl v trávě. Sehnul jsem se trochu k němu dolů a řekl jsem: "Hlídej jsi svoji zídku ... a hlavně záda..." Poté jsem se zpátky narovnal a trochu jsem se šibalsky zašklebil. Upravil jsem jsi piersing, protože se mi do něj zamotal pramen vlasů. |
| |
| Podíval jsem se na něj z blízka. Měl hypnotizující oči... A hlavně úsměv... Po chvilce jsem zamotal hlavou a prudce se otočil ke svému původnímu "dílu". Takže, jak vidím, to byl on, kdo mě varoval. Je čas zjistit proč a před čím. Znovu jsem se otočil a tázavě se podíval do jeho očí. "Proč a před kým?" Vůbec jsem tomu nerozuměl. Snad odpoví na mé otázky. Také jsem se na něj usmál. Nu což, proč neopětovat, když mi nechce nijak ublížit nebo nechce otravovat. Ale stejně. Co tou větou myslel...? |
| |
| Natahuji nohu ke kroku, když v tom na mě přijde s tou otázkou. Dám nohu zpátky k té druhé a zdvihnu knížku v ruce jakobych s ní chtěl posilovat. "Evidentně jsi tu novej... takže nevíš jak to tu chodí...." Rozhlédnu se okolo sebe a potom se k němu znovu sehnu a řeknu: "Zdejší tupci - fotbalisti mají takoví nehezký zvyk - rádi provádějí s nováčkama zajímavé hry a praktiky.. a věř že provizorní příbytek v odpadkovém koši je jedna z těch lepších verzí hry..." Narovnám se a znovu se rozhlídnu kolem. Ty tuponi mají mýt teď trénink, ale jeden prostě nikdy neví. |
| |
| Když se ke mně nahne, trochu sebou cuknu. Takže zdejší "děti" jsou stejné. Moc jsem se toho nebál. Šikana je všude, základ obecného života. "Dík..." pronesl jsem tiše a propadl se do opakovaného kreslení. Nevím proč, ale něco mi na tom všem nesedělo, hlavně on. Proč někdo, kdo mě ani trochu nezná, je tak starostlivý. Phe, nepotřebuji něčí pomoc, vypořádám se s tím sám. Po chvilce času jsem se zvedl a odebral se do svého pokoje, |
| |
| Když se znovu ujistím, že nás nikdo nepozoruje, znovu se k němu skloním. "Zdá se, žes pořád nepochopil..... každým rokem se tu ztrácejí nováčci, takoví jako jsi ty.... outsaideři společnosti, na kterých nikomu nezáleží...." "Za čtyři roky, co tu jsem, se můj osobní seznam zmizelích přesáhl 8 stránek....." řeknu spíš pro sebe. Když se začne zvedat a odcházet, vytáhnu ruku z kapsy a položím mu jí na rameno, a tím jsem ho i zastavil. Přejdu k němu blíž, aby mě nikdo nemohl slyšet. "Neber to na lehkou váhu.... nesnesu pohled na to, jak se lidé vzájemně vraždí, jenom protože jsi připadají nadřazenější...." |
| |
| Když na mne položí svou ruku, zastavím se a otočím se k němu přímo obličejem. Své oči nasměruji do těch jeho. "Věř mi, že ani já to nemam rád..." pronesu tiše, s maličkým náznakem smutku. Vzpomínky mě bolely více, než cokoliv jiného daleko široko. "Ale chtěl bych vědět jen jedno. Pověz mi... Proč se o mne tak staráš? Věřím, že kdybys řekl alespoň i někomu z toho seznamu to, co mně, tak bys měl o několik papíru méně. Proč zrovna já?" nechápu to a potřebuji to vědět. Nezdá se mi to zcela v klidu. Okolo zatím nikdo není a tak tam jen tak stojíme a hledíme upřeně jeden na druhého... |
| |
| S úsměvem jsi poklepu na čelo. "Ten seznam je tady...." řeknu a sundám z něho ruku. "Proč se starám?" odmlčím se. "Řekněme, že prostě chci..." řeknu a rozejdu se ke dveřím. |
| |
| Jen mlčenlivě pokrčím rameny. Co mi je do toho, je to jeho věc. Odchází. Nikdo ho to nedrží, takže to je jeho volba. Moje chuť jít dovnitř se plně vypařila a tak jsem si opět sedl na lavičku. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do šustění trávy... |
| |
| Zatímco neznámí odcházel, Nath se prostě dál věnoval toho, čemu se věnoval předtím. Uběhla necelá půl hodinka, když z poza budovy školy vyšla skupinka pěti kluků, v mikinách, které nosili jen členové fotbalového týmu. Evidentně se bavili, protože se smáli na celé kolo. Jejich smích ale utichl, když spatřili osamělého kluka, jak tam něco v trávě maluje. Okamžitě se vydali k němu. Obestoupili jej ze všech čtyř stran, aby případně nemohl utéct. Pátý, zřejmě kapitán týmu se vetřel do "kroužku". Drapl po notesu, který třímal ten kluk. Chvíly v něm listoval a řekl: "A hele, maléj picaso..." poté co to řekl začal vytrhávat jednotlivé stránky notesu a ty trhat na ještě menší kousky. Klukovi se to samozřejmě nelíbilo a tak se zvedl, že mu něco řekne, ale zezadu jej pod rameny popadla jedna z goril, které tvořili kroužek kolem něj. Kluk se mohl bránit seč víc chtěl, ale medvědí sevření nepovolilo. Čím více se bránil a nadával, tím více se oni smáli. Ten kluk nepřestával ničit jeho malby. "Nudí mě to..."řekl a rozsápal na kousky zbytek notesu, které ještě na zemi znehodnotil svou botou. Poté jsi všimne jeho obvázané ruky. Tu chytne a skroutí mu zápěstí tak, že mu ho div nezlomí. Sevření od gorily povolí a na rozloučení mu ještě věnujou každej kopanec... |
| |
| Když odešel ten kluk, pokračoval jsem v kreslení. Uběhlo asi půl hodiny, když jsem zrovna konči a zpoza rohu vyšla parta nějakých kluku. Moc jsem jim nevěnoval pozornost, ale po chvilce mě obklíčili. "Co chcete...?" zeptal jsem se suše. Ten, co měl největší kecy, byl asi hlavní. Vytrhl mi mé album a pomalu je trhal na kusy, než ho zničil úplně. Moje oči se rozšířili překvapením a zlobou. "Co jsem ti udělal, proč to do háje děláš?!!!" Vyhrkl jsem rozzuřeně a pokusil se vstát. Nepovedlo se, jelikož mě stejně rychle někdo z té čtyřky položili na původní místo. Když mi zkroutily moje zápěstí, vyjekl jsem prudce a hlasitě bolesti. "Přestaňte!!!" snažil jsem se je zastavit, ale byla to řeč do prázdna. Tento druh lidí by mě nikdy ani neuslyšel... Dal následovalo kruté bití mého těla. Bránil jsem se, ale proti 5 lidem to bylo na nic. Nebyl jsem zrovna v nejlepší kondici, jako oni. Nebylo mi to nijak platné. Když odešli, ještě nějakou dobu jsem tam jen tak ležel v trávě. Opět začalo pršet. Neměl jsem sílu vstát. Na pravé oko mi natekla krev, z pusy jsem ji vykašlal taky. Pokusil jsem se vstát... Marně! Ještě jedno... Nějak jsem se zvládl dopotácet k lavičce a složit se na ni. Ztěžka jsem dýchal. Ležel jsem jen tak na no, oči upřené do nebe, po obličeji mi tekly kapky deště s příměsí slz a krve. Krutost je součásti života, ale... Ale bezdůvodná bolí ještě více... Tseh, ale lepší, než smrt. Mohlo to dopadnout hůře. |
| |
| Moc dobře jsem věděl, co bude následovat. V tuhle dobu se totiž ty nadutci vracejí z tréninku, a on jim seděl přímo v cestě a doslova je provokoval, aby se o něj obuly. Prošel jsem školou ale poté jsem se otočit a šel zpátky. Když jsem došel, tam kde jsem zanechal toho kluka, zůstal jsem stát ve dveřích. Mlčky jsem pozoroval, jak ho zkopali a ještě z toho měli obrovskou hlínu. Mohl jsem JEN mlčky přihlížet, což mě rozehřívalo ještě víc. Mohl jsem se JEN dívat.... nesměl jsem zasáhnout, protože bych se tím automaticky prozradil, což v této době momentálně nemůžu potřebovat. Když odešli, rozpršelo se. Stále jsem tam stál, na dešti, který mi nemůže nijak ublížit, myšleno tím, že nemůžu nastydnout nebo chytit jiné nemoci. Mlčky jsem sledoval toho kluka a moje oblečení mi mezitím promáčel déšť. Když se rozvalil na lavičce, nevydržel jsem to už... Přešel jsem k němu a nabídl mu ruku, pomocnou ruku... |
| |
| Z velikou námahou jsem rozevřel oči. Stál přede mnou, podával mi ruku. Pokusil jsem se usmát, ale s těží se mi to povedlo, bolelo mě to. Jeho pomoc jsem přijal a pevně stiskl jeho ruku. Pomalu jsem vstával, opírajíc se o jeho ruku. Pak se ale stalo neštěstí. Neplánoval jsem to a ani to nechtěl. Zakopl jsem a letěl na něj. Oba jsme spadli. Zrudl jsem. Přes všechen svou bolest jsem od něj vyletěl, ale jelikož jsem ještě pořád byl docela slabý, tak jsem uklouzl a letěl dobu. Nepěkně mě to bouchlo o záda. "P-promiň, nechtěl jsem to udělat, jen jsem zakopl." řekl jsem mu koktavým hlasem. Rád bych mu pomohl vstát a i podal mu ruku, ale moje bolest mě samotného přimrazila na jedno místo a těžko se mi vstávalo bez cizí pomoci. Pokusil jsem se o přátelský úsměv na omluvu. |
| |
| Vnitřně jsem velmi rád, že přijal mou ruku, nevím proč ale prostě jsem byl. I když mi lidi provedli tolik hnusných věci, nemohu nepřestat některým, kteří jsi to zaslouží, pomáhat. Samozřejmě v rámci mých možností. Co jsem tak trochu nečekal, bylo to, že uklouzne po právě změklé hlíny pod ním. Nicméně, můj výraz ve tváři zůstával nezměněný. Neřekl jsem ani hlásku. Vyšplhal jsem se na nohy ale tentokrát jsem ho místo ruky, rovnou vzal a vytáhl na nohy. Bydlím kousek, necelou ulici odtud, myslím, že by bylo celkem fér mu nějak pomoc. Na intr takhle nemůže, akorát by jsi z něj dělali ještě větší legraci a možná by mu i ještě ublížili. Podepřel jsem ho a vedl ho ke mě do bytu. Půjčím mu něco čistého.... |
| |
| Když mě postavil na nohy, usmál jsem se. Podepíral mě a odváděl někam mimo prostor školy a internátu. "Ale... Ale já tu musím zůstat, jinak budu mít problémy..." řekl jsem tiše, ale polekaně. Ale po pravdě řečeno. Měl jsem radost že alespoň na chvilku vypadnu odsuď. Po celou dobu, co tu bydlím, to bude poprvé. Potřeboval jsem alespoň i na chvilku změnit prostředí. Podíval jsem se mu do oči a znovu usmál. "Nevím proč to děláš, ale děkuji. Nikdo mi za celý život nepomohl a ani neřekl dobré slovo. Opravdu ti děkuji." Přemýšlel jsem o něm... A pak mi teprve došlo! On vlastně neví, jak se jmenuji! "Pro boha, omlouvám se! Já se vlastně ještě ani nepředstavil! jaká ostuda...! Jmenuji se Nathaniel, ale říkej mi jak bude libo." zasmál jsem se. To je ale blbost, jsem se ani nepředstavil. To je ostuda! |
| |
| Ach ti lidé, zapoměl jsem, že toho strašně moc nakecaj, i když by měli raději držet pusu. Nicméně jeho řeči jaksy ignoruju a pokračuju dál. Zastavím u třípatrového domku. "Rai." řeknu a otevřu dveře. Zamířim místo dolů, nahoru, do podkrovního bytu. Vejdu do byt - jedna místnost s kuchyňským koutem, maličkým kumbálem jménem koupelna a ještě menším kumbálem, kde byla moje postel a skříň. |
| |
| Ucukl jsem. Zdál se mi hodně chladný. Začínal jsem se ho trochu i bát. Sice jsem se o něj opíral, ale pozorně jsem sledoval, co dělá. Když jsme vešli dovnitř, rozhlídl jsem se. Je to tu malé, ale příjemné. "Máš pěkný byt." řeknu tiše. Rozhlížím se dál. Moc tu toho nemá, ale to ten byt dělá lepším. Odstraním se od něj a opřu se o zeď, která je delší vzdálenost od něj. Sice je milý a pomohl mi, ale nezdá se mi zrovna zcela v klidu. Pořad mi tu něco nehraje. Kdo nakonec tady bude ten špatný...? Co když ta parta není vůbec to špatné, co mohu čekat? Co když je něco, čeho si nevšímám a je to daleko horší, než všechno před tím...? Díval jsem se mlčky přímo do jeho oči. Možná ze mne byla cítit nejistota, ale to mi bylo jedno. Byl jsem připraven reagovat na cokoliv... |
| |
| Přejdu k ložnici a otevřu skříň, vytáhnu z ní nějaký triko, gatě, mikinu ponožky. Vrátil jsem k němu a podal mu oblečení. "Běž do koupelky a převleč se, nebo nastydneš, poté můžeš jít zpátky.... pochybuji, že by se po tobě někdo scháněl... " řeknu a podívám se na poštu, která ležela na rohožce. Našel jsem mezi ní i mou další zakázku, tentokrát byla s bonusovými penězmi, za včasné vyřízení...docela se mi to teď nehodilo, ale zase by byl hřích neříct ne, na ty prachy co bych mohl vydělat a docela by teď bodly... Schovám papír do kapsy. "Hej, potřebuju jsi něco vyřídit, takže až se převlečeš, popřípadě osprchuješ, můžeš jít nebo tu klidně zůstat... jenom mi nelez do ledničky. Nemám rád, když mi návštěva užírá jídlo..." řeknu a nečekám na odpověď. Zaklapnou za mnou dveře a já zmizím ve stínech temné uličky.. |
| |
| Přikývnu, vezmu si oblečení a počkám až odejde. Celou tu dobu ho mlčky sleduji a až se zabochnou dveře, tak vypadnu do koupelny. Nikdo tu neni, takže se svléknu a vlezu do sprchy. Voda mě uklidňuje... Obecně se řiká, že voda s sebou odnese všechno špatné. S vodou přichází i úleva a klid. Takže Rai... Hm, zajímave jméno. Ale i on sám je docela zajímavý... A hlavně neobyčejný. Něco uvnitř mě říká, že se ho mám bát. No každopádně... Uvidíme. Když jsem vylezl ze sprchy, vzal jsem si na sebe nove oblečení. Docela mi důvěřuje, i když mě moc nezná. Tak ho nezradím. Když se to popravdě vezme, tak se po mně ani nikdo nebude dívat, takže tu mohu vklidu zůstat. Ticho a klid, to je vše, co potřebuji. Sedl jsem si na gauč. Ani sám jsem si nevšiml, jak jsem po chvilce vysílením usnul... |
| |
| Na domluveném místě, kde jsem přebíral "zásilky", tedy vrak starého auta, spíš taková tak rezavá kostra s tím, co už nešlo zpenězit. Moje zásilka byla v kufru toho auta. Když jsem ho však otevřel, byl v něm chladící box. Když jsem jej otevřel, moje tušení co je uvnitř, se potvrdilo. Krev. V sáčcích. Nedalo mi to. Dva sáčky by mi vystačili tak na dva měsíce. Hrábl jsem dovnitř a dva vytáhl a strčil jsem jsi je do kapsy. Doručit to přes celí město není žádný problém, jindy bych jsi na to vzal zbytek noci, ale dneska potřebuju být brzo doma. Nechci aby mi tam šmejdil. Cesta mi díky mým schopnostem trvala jen velmi krátce. Když jsem dorazil do uličky, kde jsem měl box nechat, něco ve mi říkalo, že bych jsi ten box měl nechat spíš já. Nicméně přešel jsem k jedné popelnici, která ležela na zemi. Otevřel jsem jí a vyndal z ní obálku s penezy, box jsem dal do popelnice. A vydal jsem se zpátky domů. Čistá práce, ostatně jako vždycky. U dveří jsem se trochu zastavil, zevnitř se nic neozívalo. Pravděpodobně už odešel, což bylo pro mě dobré znamení. Otevřel jsem dveře a prostě vešel dovnitř. Zamířil jsem jsi to rovnou k lednici, kterou jsem otevřel a strčil dovnitř oba pytlíky s krví. Poté jsem zaslechl divný šum. Otočil jsem se, připraven zaútočit, ale co jsem zjistil bylo to, že to pako se rozvaluje na mým gauči... |
| |
| Spal jsem a mě podvědomí nevnímalo nic v okolí. Zdal se mi sen. Byl jsem opět u nás doma. Matka na mě s hrůzou hleděla. Bála se o mě. Najednou za ni přišel otec. Začali se prát. Matka se pokoušela bránit, ale nebylo ji to nic platné. Naposledy se na mě usmála a zavřela oči. Otec asi neměl v úmyslu ji zabít, chtěl ji jen jako vždy zmlátit do bezvědomí, protože se jeho oči rozšířili strachem. Uslyšel sjem kroky. Bleskurychle něco okolo mě proběhlo a zastavilo se za otcem. Neviděl jsem te postavě do obličeje, ale bál jsem se ji. Nevím proč, ale bylo to tak. Postava zalomila otcovi ruce za zády a zakousla se mu do krku. Nemohl jsem křičet, hlas se mi zamrazil někdo hluboko ve mně. Jen jsem tam jen tak stál a se strachem hleděl na to, co se tu dělo. Po chvíli mrtvé tělo otce padlo a postava šla ke mně. Když bylo ode mně pouhých pár centimetru, zařval jsem a vzbudil se. Po mém obličeji mi tekly kapky potu a výraz, který jsem měl na tváři, se dal ztěží popsat jako strach. Rukou jsem se prohrábl ve vlasech. Ztěžka jsem dýchal. Vím, že to není pravda a je to jen noční můra, všechno bylo úplně jinak, ale stejně jsem se bal. Ne otce, ne čehokoliv jiného, ale te postavy. Co když si pro mě jednou příjde a já už nedokážu zakřičet...? |
| |
| Když jsem k němu přišel blíž, zjistil jsem, že spí. Sáhl jsem po dece, která se válela na opěradle gauče, poté jsem jí roztáhl a přikryl ho s ní. Poté jsem jsi sundat bundu a přehodil jí přes židli. Vytáhl jsem balíček s penězy a položil jsem ho na televizy. Dle nadutosti papírové obálky v byl slušnej balík. Ale já jsem spíš musel přemýšlet nad tím, pro koho jsem musel doručit onu krev. Pro koho mi bylo jasné - do nemocnice to rozhodně nebylo. Ve městě je aspoň jeden další upír jako já. No, jako já rozhodně ne, ale rozhodně to upír je. Ale ta krev, co jsem měl v lednici mi nedala. Moje myšlenky výřili pořád okolo ní. Nakonec mi to nedalo a jeden sáček jsem z lednice vyndal. Přitom jsem se podíval na spáče, spal jako poleno i když sebou trochu házel - zřejmě zlý sny. Není v tom sám... Nejsem barbar a proto jsem jsi obsah sáčku vylil do sklenice. Přidal jsem to toho trochu vody, ale se tak rychle nezdrcla. Trochu jsem jí promíchal a s roztřesenou rukou jsem jí vyklopil do sebe. V tu chvíli mě okamžitě začali pálit oči a čočky v nich, jak se rozpouštěli. Opřel jsem se o kuchyňskou linku a prstama jsem se snažil vyndat jsi je. Když leželi poloměkké na podlaze, pociťoval jsem úlevu. Zrychleně jsem dýchal, ale během několika okamžiků, se můj dech sklidnil. Otočil jsem se, abych uklidil sklenici ale místo toho jsem zjistil, že ten kluk sedí na gauči a vyděšeně na mě zíral... já zůstával naprosto klidný. |
| |
| Všimnul jsem si, že je již zpátky. Mě si ale asi nevšímal, nebo si myslel, že ještě spím. Chtěl jsem říct něco ve smyslu omluvy a vypadnout ale. Držel něco v ruce. A nebyl zase tak daleko, abych to nepoznal. Zrak jsem měl stále vpohodě, nepotřeboval jsem kontaktní čočky ani brýle ještě. A to, co držel v rukou, byl sáček medicínske krve. Vylil ho do sklenky, dal tam vodu a hodil to do sebe. Jeho výraz se změnil. Byl jakýsi více zvířecí a i sám on těžce dýchal. Neříkám, že jsem k němu cítil odpor, ale bál jsem se. Bál jsem se o to, co mi může udělat. Ale ztuhl jsem na místě. K čertu! Co mám dělat?! Jen tak tu sedím na místě, ani se nemohu pohnout a můj výraz mluví za vše! Jsem pouhý člověk a my jsme smrtelní... Věděl jsem, kdo je. Bál jsem se ho. Ale to bych i měl cítit. Nikdo nikdy neřekl, že lidi jsou nejvýše v potravním řetězci. Zrovna teď, tady, přede mnou stál dravec, který byl ještě výše. A můj život byl nyni v jeho rukou... |
| |
| Stojím tam, nehýbám se. Jeden by řekl, že jsem spíš socha než živá bytost... mno i když o tomhle by se taky dalo tak nějak pochybovat. V pokoji bylo naprosté ticho. Bylo slyšet jenom z bytu pode mnou nahlas puštěná televize a hlasitý smích jednoho velmi nepříjemného chlápka, kterej má velký problémy s nadváhou. Venku, díky deště bylo celkem velmi podmrakem což způsobilo celkem nepříjemné šero, které teď dokreslovalo nastalou situaci. Nejhorší co na tohle mohlo být, mohli být moje oči, které museli být jako vánoční svítítka v oknech nebo na stromečku. Nakonec jsem se rozhodl vzít onu špinavou skleničku a otočil jsem se s ní ke dřezu. Pustil jsem vodu a začal jí mýt. "Nemusíš mít strach.... kdybych tě chtěl zabít, tak jsem to už dávno udělal. Věř, že jsem k tomu měl milion příležitostí...." pronesu během toho mytí. |
| |
| Když se otočil a jeho oči mě nemohli pozorovat, ten strach ze mně jaksi trochu spadl. Moje tělo se začalo "rozmrazovatL, obličej opět nabývat klidného výrazu. Pomalu jsem vstal. I jeho slova mě jaksi zklidnila. Pomalými tichými kroky jsem přišel k němu a postavil jsem se nedaleko něho. Pozoroval jsem ho. Fascinoval mě odstín jeho rudých oči. Hypnotizujicí odstín rudé barvy. Přemýšlel jsem o tom. Byl sám, honěn a loven... Jako já. Ale měl to asi daleko těžsí. Cítil jsem se bezpečně a tak jsem popošel k oknu. Zadíval jsem se ven. Pršelo. Tady prší pořád. "Jaké to je?" otázal jsem se na něj bez toho, aniž bych se otočil. Věděl jsem, že bude vědět, co tim myslím... |
| |
| Umytou skleničku utírám utěrkou. Přitom se mě zeptám na tu otázku. "Myslíš lovnou zvěří? Nic o čem bych zrovna chtěl psát knihu.... nicméně, byl bych rád, protože tě nemíním zabít, abys mi k tomu nedával příležitost. A tím myslím to, že budeš o mě mlčet..." odložím suchou sklenici zpátky do skříňky a otočím se k němu. Přejdu k němu mou rychlostí - což v jeho očích může vypadat, jako by se snad teleportoval. "Protože, já to poznám ..." řeknu velmi studeným hlasem. "A věř, že mi nečiní nijak velké potěšení zabíjet lidi, jen tak pro zábavu.... narozdíl od některých lidí, kteří z lovu na nás udělali živnost... A teď nemyslím rádoby lovce nebo podobná paka, ale tovární haly, ve kterých nás drželi na hranici života a smrti, jenom aby mohli pravidelně dostávat naší krev.." |
| |
| "Ani jsem o tom nepřemýšleš. Není to v mém úmyslu. A proč bych to vůbec dělal?" Proč bych to dělal člověku/nečlověku, který je v podobne situaci jako já...? Osamocen, loven, uštvávan. Vím, jak se cítí. Když domluví, jen pochopitelně přikývnu. Je to těžké. Rád bych mu pomohl, ale asi bych ani nevěděl jak. Se soucitem se na něj podívám a po té přikývnu. Nechci mu dělat zátěž. Seberu svoje oblečení, v kterém jsem přišel a sunu se ke vchodu. Slíbil jsem mu, že budu mlčet... A taky že budu. Nejsou důvody, proč bych ten slib ani nedodržel. Výjdu ven a zavřu za sebou dveře. Jdu dolu. Venku se už pomalu stmívá. Sakryš! Měl bych to stihnout, než zavřou bránu. A vymluvit se na to, proč nejsem uvnitř. Sakra sakra sakra. budu mít problémy! |
| |
| Když odejde, chvíli zůstávám stát na místě a přemýšlím. Poté přejdu k televizi, na které je obálka s mým honorářem. Otevřu ji a vyndám z ní jeden balíček peněz. Ty strčím do jiné obálky, která se mi váli na jiném stolku a vyrazím za ním. Díky mé rychlosti, jsem tam dlouho před ním a tak se opřu o sloupek u brány a čekám. Když dobíhá, zastavím ho a nacpu mu obálku do rukou. "Dej to vychovatelce a nic nikde neřekne. " řeknu a poté založím ruce přes sebe na hrudi. Kterej člověk by neodmítl takovou sumu peněz v týhle době. |
| |
| Když jdu po chodníku, v dálce uvidím opřeného o sloup Raie. Jak se tam tak rychle dostal nevim, ale mohu předpokládat. Když k němu příjdu, vrazí mi něco do rukou. Když na sve ruce sjedu pohledem, zjistím, že to je obálka peněz. A neřekl bych, že je jich tam zrovna málo. Ale... Ale věděl jsem, co s lidma dělaji peníze a co teprve moc. Když chtěl dat ruku pryč, přitáhl jsem mu ji zpátky. Položil jsem mu obálku zpátky na dlaň a svou rukou je přikryl a sevřel jeho ruku. Upřímně jsem se mu podíval do očí a co nejmileji usmál. "Děkuji... Děkuji ti za všechno, ale ne. Vím co to s lidma dělá a nechci to vidět opět. Děkuji, ale dostanu se z toho sam." Znovu jsem se usmal. Poté jsem jeho ruce pustil, otočil se a začal utíkat směrem, kde stály budovy školy a internátu. Nechtěl... Nechtěl jsem byt zátěží nikomu. A nikomu jsem nechtěl zpusobovat problémy... |
| |
| Nathaniel se tedy vydá na internát. Vážně se už připozdilo a venku se u rozsvítili i lampy - nebo aspoň ty co ještě svítit dovedou. Když vejde na internát, zamíří jsi to rovnou k vychovatelce. Zaklepe na dveře vychovatelny, ale vychovatelka ho nevnímá. Je skloněná na šuplíkem, který okamžitě přirazí do stolu, když jí pozdravíš. Otočí se o tobě a nasadí nucený úsměv. "Ahoooj, Nathe! Smím ti s něčím pomoci?" řekne sladkým hláskem. Poté se postaví a ještě řekne: "Ohledně tvého pozdního příchodu... s tím jsi nedělej hlavu... každý jsem byli v tvém věku... takže jsi s tím protetokrát nedělej hlavu..." a během toho tě vyprovází z vychovatelny. Když se chceš otočit a něco říci, zahlédneš jak cosi zeleného čouhá z oné zásuvky stolu, nad kterou se při tvé příchodu skláněla. Nic ale nestihneš říci, protože za tebou zabouchne dveře vychovatelny. |
| |
| "Zdravím." prohodím a usměju se, když vejdu. Dneska je nějaka až moc "hodná", taková obecně nebývá. Hmmm, je to divné. Rychle mě vytlačí az dveře. Než ale za mnou zabouchne, stihnu si jedné věci. Něco čouhá z šuplíku. Něco zeleného. Peníze...? Ano. Ale nejsem nijak překvapen, je to všude. Všecho okolo je už zkažený. Zvedam se nahoru. Naštěstí mám pokoj jen pro sebe a tak si sednu na okenní parapet. Hvězdy jarce svítili. Nebyvá to tak často. Je to krásný výhled. Zabořil jsem se hlavou do kolenou. Kde jsou ty časy... Kdy byl klid, všechno bylo vpohodě. Alespoň někdo mě měl rád. Jsem sám a musím se s tim smířit. Samota je teď to, čemu mohu říci síla. Kdybych měl někoho, bylo by to o to těžší. V dnešní době tě dokáže leckdo zradit, zabít, prodat... Usmál jsem se. Snad časem... Snad časem příjde opět ta doba, kdy bylo všechno vpohodě. Snad jednou... |
| |
| Strčil jsem jsi ruce do kapes, když jsem odcházel směr domů. Nebe výhružně zabouřilo, ale nezdálo se, že by zase začalo pršet. Šel jsem pomalou chůzí, šoural jsem se po chodníku a nakopával každý větší kámen, který se mi připletl do cesty. Proč jsem toho kluka nezabil? Ví kdo jsem... a přesto... jsem to nedokázal. Jiného bych zabil bez mrknutí oka.... tak proč jeho ne? Moje myšlenky plynuli stále okolo něho. Nedokázal jsem dostat z hlavy to, proč jsem ho vlastně nedokázal zabít. Že by to bylo tím, že jsem v jeho očích zahlédl něco jinýho... něco co ostatním lidem prostě chybí.... zatím jsem ale nevěděl co... |
| |
| Noc byl poměrně klidná na to, že lilo jako z konve. Ráno bylo chladné a mlhavé a vše bylo promoklé na kost. Loužemi projížděli auta a vodou pocákali všechno, co bylo v jejich dosahu. Škola byla dnes velmi krátká, díky tomu, že zde byla policie. Na opačném konci města našli mrtvou studentku, šlo zřejmě o sebevraždu, ale to nemůže policie ani potvrdit nebo vyvrátit. Ukázalo se totiž, že dívka chodila na tuto školu. |
| |
| Již ráno přineslo zcela ponurou náladu. Opět pršelo a zima byla taková, že ani teplo oblečení nenapomohlo k tomu, aby ohřálo moje zcela štíhle tělo. Celý jsem se třásl, když jsem vstával z postele. Brrr, to je ale kosa! Po včerejšku se mi ani moc nechtělo do jídla. Ani i ten maličký kousíček mé stravy mi nelezl do krku. Každopádně, včera to bylo divný. K zimě se později přidala také bolest hlavy. Sakra! Ale jak škola začala, tak i skončila. Kvůli mrtvole. Nijak to nepřekvapovalo. V naší době a zrovna na tomto místě to není vůbec překvapující. Je to tady skoro obden, když ne každý den. Není se čemu divit. Krev, peníze, moc, mládí... Všechno vede k jednomu a tomu samému. Zůstal jsem ve škole. Seděl jsem u lavice, hleděl z okna a bouchal konečky prstu o stůl. Čim dál je to tu temnější. No, ale mohlo by to být ještě horší. Na místě té holky jsem mohl být i já, kdo ví. Pousmál jsem se. Každý má svou cestu. Snad i ta moje mě někam nakonec vyvede... |
| |
| Noc byla příšerná. Pořád ve mě bubnovalo to, komu jsem donášel tu krev. Kdyby to byl nějakej primitiv, tak se s tím ani neobtěžuje ale podle toho jakou jsi s tím dal práci to bude někdo víc... Ráno bylo stejné, strašné. V domě byl nepříjemný klid. Ostatně co taky čekat, když máte barák plný lidí po padesátce... Nicméně, do školy jsem musel. Třetí hodina byla zabíjející. Měli jsme jí s prvákama... což znamenalo, že potkám zase toho kluka... Když zazvonilo na přestávku, lehce plouživím krokem jsem se vydal k učebně. Zaplul jsem do poslední lavice u okna a očekával jsem, kdy se sem nahrnou prváci... |
| |
| Po nějaké chvilce se tam ukázal Rai. Mlčel jsem a nesledoval jsem ho. Taky proč? Mám k tomu snad důvod. Lide přicházeli a přicházeli. Začínala hodina, lidi ztichli. Já ztichl taky. Ale pořád mi ujížděl pohled dozadu. Nevím proč, ale něco mě na Rai přitahovala. Asi to bude úzce sepjaté s tím, kým je. Na hodině se nic moc nedělo. A nebo jsem si ani nevšímal toho, co říkal učitel? Nevím, všechno se to ve mně pomíchalo. Když skončila hodina, rychlostí světla jsem vystřelil ze třídy. V hlavě mi to všechno bušilo. A celkově se mi z toho všeho docela točila. Vyšel jsem ven na ulici a hodil sebou na lavičku. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Hned byla cítit ta úleva a klid, co s tím přišly. |
| |
| I když jsi Nath myslel, že jeho vyučování proběhlo v poklidu, postrkování, podkopávání, shazování učebnic a šťouchání nebylo normální, i když jsi on myslel, že ano. Místní machýrci jsi z něj udělali další boxovací pytel. Nebude zřejmě trvat dlouho a od běžných věcí jako je shazování učebnic přejdou k horšímu, jako jsou kopance nebo hůř, zmizení....¨ Vydal se ven, sedl jsi na lavičku a myslel jsi, že bude mít klid, ale pletl se. Díky těm všem událostem dneška neměl fotbaloví tým dneska trénink a tak hledali, čím by se zabavili. Našli Natha. Bez varování se k němu zazadu přihrnuli, tři ho popadli a nesli za budovu školy, kde byli kontejnery s odpadky. Jeden z nich otevřeli a než ho tam vhodili, kápo týmu do vrazil jednu do obličeje a poté ho tam hodili. Nazapoměli ani zavřít výko a s ohlušujícím smíchem odešli kdo ví kam... |
| |
| Sice mi celý den shazovali věci, bylo to zatím v pohodě. Alespoň nikomu jinému nic neudělali. Když jsem seděl na lavičce, opět ke mně přišli. Než jsem něco stačil říct, někdo mě popadl zezadu. Skončil jsem za budovou školy, ten co je všechny vedl mi vrazil jednu do obličeje. Konec mě čekal v kontejneru. Ani víko nezavřeli a se smíchem odešli. Dopadl jsem tak nepěkně, že myslím, že se mi i něco vrazilo do ruky. Stékala po ni krev. Ale nemohl jsem se zvednout. Zase jsem vykašlával krev. Do háje. Ale alespoň neubližují ostatním. Ať to jsem já a ne nikdo jiný. Ztěžka jsem dýchal. Znovu jsem se pokusil vstát. Do háje! Zaklel jsem, ta ruka příšerně bolela. Spadl jsem zpátky. Znovu jsem se těžce nadechl. Ze rtu mi stékal proužek krve. Do háje. Hlas se mi zasekl někde v krku. Přivřel jsem oči. Trochu počkám a znovu se pokusím vstát. Musím se od sud dostat! |
| |
| Těch pár hodin ve škole se dalo nějak snést. Až na to, jak ty fotbaloví tuponi jsi pořád dobírali toho kluka, který věděl co jsem a já ho za to nezabil. Byl jsem naštvanej. Vytočenej, protože jsem nemohl udělat nic. NEMOHL!! Nesměl jsem.... kdyby zjistili.... nešlo to prostě, nemohl jsem i když jsem moc chtěl... Tak jsem je aspoň sledoval. Nic extra dneska nevyváděli, až když skončila škola.... Co udělali? Šli samozřejmě po tom klukovi. Tentokrát jsi pro něj doslova došli a odnesli jsi ho za školu. Skončil v kontejneru na odpadky. Čekal jsem až odejdou a potom jsem přišel k tomu kontejneru. Položil jsem ruce na víko a chtěl jsem ho otevřít, ale do nosu se mi dostala tak úžasná vůně, kterou jsem moc dobře znal. Stál jsem tam, ruce na víku. Jeden by řekl, že jsem socha. Nakonec jsem přešel zboku k kontejneru a otevřel jsem zboku víko. Snažil jsem se přitom nedívat dovnitř. Strčil jsem dovnitř ruku, abych mu tak dal najevo, že mu chci pomoci ven... |
| |
| Po nějaké době se nade mnou objevil ruka. Podíval jsem se ještě výš. Krátké bíle vlasy. Rai? Ale měl úplně otočený obličej. Proč? Mohl jsem tušit, co v tom je... Zdravou rukou jsem pomoc přijal a pokusil se vylézt. Občas jsem i sykl, když se zraněna ruka s něčím setkala. Když jsem byl skoro venku, zakopl jsem a skončil jsem přitisknutý na Raiovi. Bylo mi to ale teď jedno. Byl jsem teď slabší a tak jsem se o něj opřel. Pohlédl jsem mu do očí. Zase ten divoký pohled. Dlaněmi jsem se opatrně dotkl jeho tváří a otočil k sobě. "Neboj se... Vím co chceš... Můžeš to udělat, vím, jak se cítíš." pousmál jsem se. Muselo mu být asi hodně špatně. Takhle se snažit potlačit svou touhu. Zraněnou ruku jsem pozvedl k jeho rtům. Nebál jsem se ho. Rád bych mu pomohl... Alespoň takto. |
| |
| "Neboj se..." uchechtl jsem se. "Člověk říká mě, abych se nebál... " upřímně, bylo to celkem velmi vtipné. Zavrtím hlavou a jemně mu odstrčím nabízenou ruku. "Ne." řeknu potichu. "Neudělám to, nebudu ubližovat lidem.... nijak." |
| |
| Znovu se usměji. Cítím se hloupě, ale chtěl jsem mu stejně pomoci. "Ne, mně tím neublížíš. Ublížíš si akorát sám. Vidím, jak je to pro tebe těžké. Udržovat touho a při tom poklidně žít dál v souladu s lidmi okolo sebe. Napij se, opravdu. Chci ti pomoci." Znovu jsem nadzvedl svou ruku k jeho rtům. Dřív či později to stejně to udělá, ta vůně ho musela hodně svádět... |
| |
| "Nevíš co po mě chceš kluku..." řeknu ledově a stejně se tak na něj i podívám. Znovu odmítnu jeho nabízenou ruku. "Jsem prastarý.... narodil jsem se za křižáckých výprav... viděl jsem mnohé..." na chvíli se odmlčím. "Pro lidi to ale znamená to, že pokud okusim jejich krev, nebudu toužit po jiné, dokud jí jednou nedostanu všechnu..." Šťouchnu do něj rukou a přirazím ho tak zpátky ke kontejneru. Jednou rukou se zapřu zprava o kontejner a nahnu se mu přímo do obličeje a zahledím se hluboko do jeho očí. "Pořád trváš na svém?" |
| |
| Trochu se zachvěji, když ke mně promluví. Přeci se ho bojím, o tom není debaty. Je mnohokrát silnější, nezmohl bych proti němu nic. Až tak starý! To musel toho na světě vidět hodně. Ne každý by to asi i zvládl takhle klidně přežít. Poslední věta mě zarazí... Takže... Jednou... Mě stejně zabije...? Ale čemu bych se divil, stejně to tak i končí. A stejně, proč se bát smrti. Nikdo by mě nepostrádala, pro nikoho jsem nikdy nebyl důležitý. Ani pro otce... Když do mě šťouchne, strefí se přesně do ramene zraněné ruky. Zdravou rukou popadnu tu zraněnou a trochu vyjeknu bolesti. Když mě přirazí, trochu to bolí. Jak jsem říkal, má přeci větší sílu. Hledí mi přímo do oči. Upřímný pohled. Rozmyslím si. Trvá to chvilku a jsem pevně rozhodnut. "Ano..." pronesu tiše a oplatím mu jeho pohled. |
| |
| Při jeho odpovědi přivřu lehce oči. Lehce pootevřu ústa a zpoza rtu jsou mi vidět špičky horních tesáků. Pravou rukou jej zlehka chytím pod krkem. Trochu mu pootočím hlavu doprava a sehnu se k jeho krku. Druhou rukou se zapřu za kontejner za ním. Cítím, jak se mu pod mým dotekem rozbušilo srdce. Ten zvuk připadal mým uším jako rajská hudba. Cítil jsem po prsty na jeho krku každou žílu, každou tepnu. Nejdřív jsem se ale ústy přesunul k jeho uchu. "Pamatuj...." řekl jsem tiše. "Bylo to tvé rozhodnutí...." byl tak tichý a ledoví hlas, že i mě samotného překvapilo, jakým tónem jsem to řekl. Poté jsem se přesunul hlavou zpátky k jeho krku. Pomalu jsem otevřel víc ústa a nejprve jsem jeho kůži ochutnal jazykem. Poté jsem ještě víc rozevřel ústa a naplno tak odhalil své tesáky. Nakonec jsem se pomalu zakousl do jeho krku. Zachvěl se, jak moje zuby pronikli jeho kůží, svaly a nakonec i několika jeho žilami. Úmyslně jsem se vyhnul jeho tepnám... Moje ústa náhle zaplavila ona lahodná rudá tekutina, která poté stékala do krku... |
| |
| Jeho ruce jsou ledové. Trochu to sevření bolí, ale nebráním se. Bylo to moje rozhodnutí. Pootočil mi hlavu. Moje srdce mi začíná bušit čim dál více. U ucha uslyším tu osudnou větu. Ano, moje a už to nejde dát zpět. Po těle mi projela husí kůže. Stejně ledový jazyk. Trochu jsem jsem cukl. Ostré tesáky. A pak bolest. Chtěl jsem vykřiknout, natolik to bolelo. Ale nesměl jsem, přilákal bych pozornost nechtěných očí. Celé tělo mi začalo hořet. Bolest bila v každém koutku mého těla. Jako horečka. Ale pak ji nahradil nádherný pocit. Nešel přirovnat k ničemu. A kdo ho nepoznal, ten by to stejně nepochopil. Tak příjemný a chtěný pocit. Nechtěl jsem se s nim ani loučit. Ale cítil jsem, jak pomalu slábnu. Mé tělo se sesouvalo pomalu dolu po kontejneru. Chytil jsem opatrně Raie za rameno. Před očima se mi začalo mlžit. Ale mlčel jsem. Nechtěl jsem narušovat ten krásný a tak chtěný pocit... |
| |
| Po chvilce společně sjedeme podél kontejneru na zem. Cítím, jak jeho srdce zpomaluje, což byl signál pro mě, abych přestal... Vytáhl jsem zuby, abych ještě víc neprotrhl kůži. Kluk vypadal, jako kdyby právě prožil první sex... musel jsem se tomu pousmát. Moje sliny působí lehce jako droga, která nabuzuje pocit blaženosti... |
| |
| Odstranil se ode mne. Usmíval se. Byl jsem rád, že jsem mu mohl takto pomoci. S těží, ale také jsem se usmál. Svou ruku jsem ponechal na jeho paži. Ztěžka jsem oddychoval. Ještě trochu a už bych tu nebyl. Ale byl to blažený pocit, chtěl jsem ho prožít znovu a znovu. "Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci." řekl jsem tiše. Opřel jsem se o kontejner. Potřeboval jsem znovu naplnit síly a tak jsem se hluboko nadechl vzduchu... |
| |
| Když řekne to o pomoci, trochu svraštím obočí a přivřu oči. "Tys udělal nabídku, já jí přijal.... nic víc. Dokážu jsi krev obstarat i bez tebe..." řeknu a znovu do něj šťouchnu prstem. "Proč jsem tvou nabídku přijal?" řeknu, když mu vidím otázku na očích. "Protože taková nabídka se neodmítá...." řeknu studeně. Rozhlédnu se okolo sebe. "Být tebou, zítra jdu do školy s nějakým šátkem, nebo se hodím aspoň na den marod..." řeknu a otočím se k odchodu... |
| |
| Pousměji se. To jsem se zas dostal do situace. Ale opravdu, teď už to změnit nepůjde, jednou to skončí tak, jak to řekl. Podívám se směrem za ním. Znovu se nadechnu. Pomalu se pokusím vstát. Opírám se o kontejner. První pokus se nevydařil, málem jsem spadl zpátky. Druhý pokus už šel o něco lépe. Opíral jsem se o stěnu a sunul se podél něj k východu. Měl jsem namířeno do svého pokoje, než mě někdo uvidí. Ale doufal jsem, že se tam vůbec dostanu. Ale nelitoval jsem toho, co jsem udělal... |
| |
| Rai se po jakési "svačince" prostě obrátil a odešel pryč. Ponechal Natha, aby se o sebe postaral sám. Nedlužil mu nic. On je a pouze využil nabídky, kterou mu on ponoukal. Stmívalo se, což se klukovi celkem hodilo, protože v šeru díky svému oblečení nebude tak nápadný a vychovatelka evidentně vůbec nereaguje na to, že se vlastně ještě neukázal na vychovatelně, natož na internátě. Evidentně peníze měli působit víc než jednorázově... |
| |
| Sakra, to bolí! Ale už se setmělo, je čas se nenápadně proplížit do pokoje. Koutkem oka jsem zpozoroval vedoucí, jak se opět hrabe v papírech a penězích. A proč mě to nenapadlo dřív... Asi budou od Raie, aby se nikomu nic nezdálo ohledně mně podivné. Peníze vládnou světu... Ale to nemusel, já se o sebe dokážu postarat sám! Odebral jsem se potichu a v v klidu do pokoje. Spadl jsem do postele. Kruciš, ta bolest se vrací! Zavřel jsem oči a zakousl se do rtu. Musím zůstat v klidu, to by už vedoucí asi nesežrala. Ani sám jsem si nevšiml, jakou chvilku zabralo, než jsem usnul. Ale celá noc probíhala jako peklo. Jako záchvat při té nejsilnější horečce.... |
| |
| Ach ano, stmívání. Můj společník po dlouhá staletí.... už ani nevím kolik jich bylo, kolik jsem viděl východů slunce... nevím ani jak tohle, tahle existence vlastně začala. Všechno je to jako v mlze. S čím jsem tak nějak nepočítal, bylo to, že se ve mě trochu hnulo svědomí. Šel jsem proto za jedním překupníkem. On sehnal všechno a měl všechno. Nepotřeboval znát jména nebo důvody, když jste zaplatili jeho cenu, dostali jste pro co jste přišli. Když se mě zeptal, co hledám, případně co nabízím, řekl jen, že bratr byl napadenej upírem, víc jsem říkat nemusel. Šel ke skřínce, ze které vytáhl nějaké léky. Nastavil ruku a řekl jsi o třista babek. Bez řečí jsem mu je dal a on mi dal léky. Pak řekl něco v tom smyslu, že bylo potěšení se mnou obchodovat a vrátil se ke své práci - něco tam montoval do sebe. Vrátil jsem se tedy ke škole. Ovšem, že už bylo všude zamknuto, ale to pro nic moc neznamenalo. Díky tomu, že jsem ochutnal jeho krev, věděl jsem naprosto přesně, kde se momentálně nachází. Samozřejmě, že tu taky byl - ležel v posteli, nevypadal zrovna dobře. Využil jsem svých schopností a otevřel jsem jsi cestu neslyšně sám - otevřel jsem dveře na balkóně a položil mu léky na psací stůl - byli to nějaký prášky proti bolesti a nějaké vitamíny, které by měli pomoci s obnovou krve, podle toho co jsem jsi tak narychlo přečetl. Zafoukal vítr a studený, noční vzduch mu tak zavanul přímo do obličeje. Věděl jsem, což se mi také potom potvrdilo, že se během několika vteřin probudí. ¨ Začal pomalu otvírat oči, ale já už jsem byl pryč. Jediné co po mě zbylo, byli otevřené dveře na balkón... |
| |
| Uprostřed noci jsem se zničehonic probral. Co, proč? Otevřené dveře od balkónu... Ale, vždyť, já je posledně zavíral... Nebo ne? Pootočil jsem hlavu trochu bokem. Co to? Na nočním stolku něco stálo. Léky? To tady ale už určitě nebylo. Co by to mohlo být...? Prášky proti bolestí a na obnovu krve. Mohl jsem tušit kdo. Proč se o mě tolik stará? Vždyť je to upír. Nemají moc city a neměl by se tak chovat k lidem, kteří ho využívají... Nu což. Ale v duchu jsem upřímně od srdce poděkoval, teď se mi to hodilo nejvíce. Pousmál se. Svět je bláznivý. A nebo jsem se zbláznili my? Zhltl jsem prášek i vitamíny a zase šel spát. Netrvalo dlouho a usnul jsem. Druha polovina už trvala zcela poklidně... |
| |
| Ráno bylo poněkud podivné, nejenom že pršelo, ale Nath se i tak cítil trochu divně. Jestli za to mohla ztráta krve, nevěděl, ale jedno věděl určitě, potřeboval se kvalitně a vydatně najíst. I když internátní jídelna zrovna neskýtala nějaký extra výběr, vše bylo v tuto chvíli únosnější, než mít prázdný žaludek. Škola byla dnes dlouhá, velmi dlouhá, ostatně, jak to ve středu vždy bývá, ale dnes se hodiny zdáli až příliš nekonečné a Nath jsi myslel, že se snad nikdy nedočká oběda. Když konečně na oběd zazvonilo, v jídelně jej čekalo možní milé i nemilé překvapení. Poté co jsi nandal svůj oběd a zaplatil za něj, spozoroval v protějším rohu jídelny, známou barvu vlasů... Rai tam ale jen tak seděl a plastovou vidličkou se přehraboval v jídle, které ze zdejšího bufetu bylo snad nejdražší. On se toho, ale vůbec nedotkl... |
| |
| Hlad... Mám strašný hlad! Jediná myšlenka, která mi teď po probuzení bila v hlavě. Ale oběd mě čekal až po škole. Sakra! Musím to vydržet... Škola byla dnes ale neskutečně zdlouhavá. Čím to asi bude... Asi se mi to jen zdá a to buď z hladovění, nebo mou únavou ze ztráty krve. Asi... Nejspíše... Konečně zvoní, končí škola a je oběd. Sice jídelna nenabízí ten nejlepší sortiment jídla, ale i to stačí. Usedávám ke stolu. Na talíři mám ne to nejdražší jídlo, spíše tu druhou kategorii. No, taky nemám moc peněz, že? Chtěl jsem se pomalu pustit do sousta, co vypadalo ze všech nejvíce "k snědku", ale... Bíle vlasy... Pár stolu ode mne. Je na něj dobře vidět. Sedí čelem ke mně, ale nevnímá mě a... A přehrabuje se v jídlu. Ale v jakém to jídlu! V tom nejdražším! Spolkl jsem nutkání si k němu přisednout a optat se ho na jeho porci. Stejně je upír, nepotřebuje to. Ne! To bych už padl hodně nízko. Sklopil jsem zrak ke svému talíři a pustil se do jídla. |
| |
| Moje "škola" se skládala z dvou hodin dopoledne a poté tří hodin s prvákama a s ním. Když zazvonilo na oběd, poslušně, jako tupá ovce jsem nakráčel do jídelny a prostě jsem jsi něco vybral. Nikdy jsem neřešil, co jsi vlastně beru, protože jsem to nikdy neokusil. Jako vždy, tedy poslední tři roky, jsem jsi sedl do rohu na opačné straně jídelny. Tam jsem se jako vždycky nípal v jídle plastovou vidličkou. Ani jsem se nemusel dívat a věděl jsem, že je tu taky. Cítil jsem ho... Když jsi sedl, samozřejmě co nejdál ode mne, prostě jsem vstal, jednu ruku jsem jsi strčil do kapsy, do druhé jsem čapl tác s jídle a rozešel se k němu. U něj jsem mu přistrčil nejprve svůj tác, a potom jsem jsi sedl vedle, zprava. |
| |
| Jedl jsem a jedl jsem dál, dokud jsem neucítil, jak někdo sedl vedle mě. Byl to Raie, o tom nebylo pochybu. Do háje, fakt se o mě nemusí starat! Ale počkat počkat! Co to! Proč mi je najednou trochu víc horko a myslíš, že jsem v obličeji trochu i zrudl? Blbečku, co se stydím, vždyť mi nic neudělal... No možná jen to, že jsem mu dál svou krev a při jeho nasycování jsem se cítil jak při sexu. Do háje s tím, ale kdo měl vědět, jaký to bude! Dal přede mne své jídlo. No co, kdž nabízí, tak příjmu. "Děkuji..." řeknu skoro neslyšně Dojím to svoje a pomalu se pustím do jeho porce... Občas se na něj podívám koutkem oka, ale pak jím v klidu dál, jakoby se nic nestalo... |
| |
| Po pár vteřinách se prostě zvednu a nechám ho tam vklidu jíst. Já to stejně jíst už nebudu... tak trochu jsem se psychicky připravoval na zbývající čtyři hodiny s těma prvákama a hlavně tím klukem. Tak trochu jsem se možná i děsil toho, s čím na mě vyrazí až skončí škola, nebo nedej bože ještě někdy o přestávce... |
| |
| Oběd skončil, opět pokračovala škola. Ještě čtyři hodiny a bude to v pohodě. Většinu času jsem se díval z okna a nebo znovu kreslil s podepřenou hlavou. Melancholický pohled a příjemný úsměv. Hm... Neměl bych se změnit a začít se bavit se spolužáky? Ale co to změní, stejně první dojem je první dojem a už se nevrátí, ale... Ale dalo by se to zkusit. Možná potom. Ale zatím jsem si jen kreslil a mou hlavou se hnaly různé myšlenky. Na Raie jsem už ani nemyslel. Skončila škola. Zazvonilo na konec poslední hodiny. Protáhl jsem se a usmál. Na nebi svítilo sluníčko. Kupodivu, tady se objeví opravdu jednou za dlouhý čas. Chtělo by to procházku venku. Znovu jsem se usmál a mé nohy mě odvedli do ulice. |
| |
| Nath šel ven, doufajíc tak v klid, ale opak byl pravdou. Když se pokoušel najít vhodnou neobsazenou lavičku, zpoza rohu jej překvapila skupina fotbalistů ze školy. Na chvíli ztuhl a potom se pokusil schovat za keř, vypadalo to, že ho neviděli, ale poté ho někdo zezadu vytáhl za mikinu na nohy. Tony Hawk, kapitán onoho fotbalového družstva a měl za sebou pár goril. "Ale hele co jsem našel.." smál se, hodil Natha jedněm z jeho goril a ty jej táhly zpátky na školu... |
| |
| Někdo mě vytáhl. Byly to zase oni. Ale počkat, nebyla tato scéna už tady několikrát? Musím něco podniknout a změnit to! Zručně jsem se vykroutil zpod sevření jeho poskoku a rozeběhl se k němu s napřaženou rukou sevřenou v pěsti. Měl jsem ji namířenou jemu do obličeje, abych mu jednou a provždy mohl setřít ten jeho odporný úsměv z tváře. Teď jsem byl opravdu vytočený a mohlo se i zdát, že jsem posedlý šílenstvím. Na mém obličeji se objevil temný a šílený úsměv. Musím změnit jejich přístup k sobě a vůbec svůj život! |
| |
| Tvůj útok byl naprosto bezúčinný. Ráně se vyhnul a ještě ti navíc jednu i ubalil. "Pěknej pokus..." procedí mezi zuby a gorili tě prostě popadnou za ruce. Není šance, aby jsi se jím nějak vymanil, mají stisk jako krokodýl - co jednou chytí, už nepustí. Vedou tě zase za budovu školy... |
| |
| Vyplivl jsem krev.Chytli mě, už se jim bude těžší dostát z rukou. Nezbývalo nic jiného, než použít jedinou možnost. Kousl jsem jednoho fo ruky a druhému kopl do rozkroku. Nebudu se bít, ale budu utíkat.Takhle mě alespoň nezdevastuji ještě více. Utíkal jsem, směrem někam pryč, aby mě nechytili... |
| |
| Nemělo cenu utíkat, nebo se nijak bránit. Za jednoho co jsi vyřadil, se oběvili další dva. Nebylo prostě kam utéct, nebyla už žádná jiná cesta. "Děláš jsi to jen horší..." řekne Tony. Jeho gorili tě nakonec spacifikují, nemáš už jak utéct nebo se bránit, drží ti ruce, nohy i hlavy. Sotva se můžeš nadechnout. Pokusíš se pohnout hlavou, ale gorila co ti jí svírala, nepovolí stisk a ty jsi tím jen roztrhneš mikinu vepředu. Tím také odhalíš stopy po kousnutí. Všichni jsou okamžitě jako přimražení, ale stisk nepovoluje. Jedna gorila zašeptá něco Tonymu, ten mu něco odpoví a zasměje se u toho. |
| |
| Sakra, kurva, do háje! Teď už se ale opravdu nemohu dostat ven! A nic mi nepomůže! Jejich sevření bolela, ale snažil jsem se zůstat v klidu a nedat najevo svůj neklid. Pak se ale stalo něco, co mě přivedlo úplně do rozpaků... Roztrhla se mi mikina. Jo, bylo by mi to v té chvíli jedno. Ale bylo to nahoře. U krku. Kde jsem měl kousanec. V tu chvíli jsem ztuhl strachem a mé oči se rozšířily v panice. Sakra, co teď?! Měl jsem se radši nechat zkopat, pak by to nezjistili. Ale teď už je pozdě. Ohledně sebe mi to bylo jedno, ale podvedl jsem Raie... Nedodržel jsem jeho slib... |
| |
| Bloumal jsem po škole okolo svého bytu, čekal jsem, jestli se neoběví zpráva o tom, kam mam co doručit, ale jako napotvoru, nic nepřicházelo. Jestli mi dají tolik práce jako posledně, už se jim na to vážně vykašlu... Nicméně, můj "šestý smysl" mi říkal, že něco není v pořádku nebo se prostě něco špatného stane. A potom jsem to ucítil. Jeho strach... Víte, když vypijete někoho krev, získáte tím možnost vědět, vycítit kde se nachází, popřípadě co právě dělá - spí, jí nebo masturbuje, dobře to jsem asi přehnal, ale realita je prostě taková. Každopádně jsem se vydal za ním.... |
| |
| Kluci se chvíly na něčem šeptem domlouvali, potom se začali něčemu smát a posléze se znovu dali do chůze. Kluk se jim sice snažil vysmeknout, ale vždy když toho měli už dost, odměnili ho pěknou ranou do různých částí těla - zajímavé ale je, že kluk kluka nikdy neudeří do, ehm... citlivých partií. Vedli, mno spíš skoro nesli dozadu, za budovu škole, kde je fotbalové hřiště a vše co s fotbalem souvisí - takže něco jako jejich druhý domov, pokud se jedná o fotbalisty. Šouply ho do šatny, kde to mimochodem dost páchlo po spocených lidech a oblečení. |
| |
| Bránil jsem se, ale po každé mě znovu udeřili. Čim více jsem se bránil, tím větší bolest mi způsobovali. Netrvalo dlouho, začalo se mi mlžit před očima a z pusy mi stekla krev. Už mě nemlátili, ale cítil jsem, jak mě někam vlečou. Nemohl jsem jít, nohy mi jeli po zemi. Nepobral jsem, kam mě vlečou podle zraku, ale podle pachu. Šatny. Bylo mi to jedno, byl jsem na hranici mezi životem a smrti. Bolestivě mnou hodili o zem a nechali mě tam. Zavřel jsem oči. Nebyl jsem schopen mluvení, či pohybu. Vtipné, čekal jsem jiný konec. |
| |
| Kluci strčili Natha do šatny a sami zatarasili svými těly východ. Nebyla možnost kudy utéct, jiné dveře tu nebyli a okno? Okno tu sice bylo ale bylo celkem vysoko, i kdyby použil lavici a mohl tak dosáhnout na okenní parapet a nějak se na něj vyšplhat, pořád tu byla mříž na okně, která znemožňovala onu možnost protáhnout se oknem ven. Kluci jsi začali mezi sebou něco šeptat a poté Tony, kapitán fotbalového družstva a také hlavoun tohohle gangu vystoupil a přistoupil k Nathovi. Popadnul do po krkem za mikinu a vytáhnul trochu do vzduchu a naplácl na zeď za ním. "Takže..." začal. "Jestli nechceš, abychom ti změnili tvou pěknou fasádu na obličeji, řekneš nám, kdo je ten upír do s tebe pil, případně kde bydlí a podobné věci." na chvíli se odmlčí a poté pokračuje: "Případně, že bys nám to nechtěl říci, museli bychom přistoupit k věcím, které velmi příjemné pro nás, ale velmi nepříjemné pro tebe, jako je lámání kostí nebo uřezávání některých částí těla..." |
| |
| Cukl jsem sebou. Nejsou to lidi, je to zvěř. Udělají cokoliv pro to, aby dostali co chtějí. Po těch slovech jsem nemohl ani dýchat, natož se hýbat. Ale pevně jsem se držel a neztrácel sama sebe. Mlčel jsem, nevydával ze sebe ani jedinou hlásku. Plivl jsem Tonymu krev na boty a podíval se mu přímo do očí. Tím plným nechuti a nenávisti pohledem. Odvážil jsem se i na protivný úsměv, teď se už není čeho bát. |
| |
| Tony se při to chabém pokusu podkopat jeho pýchu jenom usmát. Jenže ten úsměv nebyl z radosti jako takové, ale z radosti, že to může teď udělat po svém... Pokynu dvěma gorilám a ty chytili Natha, každej za jednu ruku a přitiskli ho na stěnu nad dřevěnou lavičkou. Vypadal teď lehce jako Ježíš na kříže, akorát s tím rozdílem, že tu žádný kříž nebyl a do Ježíše on měl daleko... Tony se jenom smál. "Je jen váš pánové...." řekl a do šatny přišli tři gorily, které drželi baseballové pálky. Dřevěné... Se stejným úsměvem jako Tony se blížili k Nathovi a během toho se rozlosovávali, kdo udeří první ranou... |
| |
| Pokoušel jsem se dostat ze sevření, ale byly to jen marné pokusy. Jednak oni byli až moc silní na mě a jednak já už neměl žádnou sílu. Tři nové příchozí jsem přivítal chladným pohledem. Přijal jsem svůj osud takový, jaký jen. Stejně jsem žil celý svůj život nemilován, sám. A i Rai mě nebral nijak, teď jedině jako stravu. Říkal, že by mě stejně jednou zabil, tak proč neumřít o něco dřív. Smutně jsem se ušklíbl sám sobě a podíval se do očí tomu, co mě čekalo. |
| |
| Tupohlavci bušilu do Natha pálkami jak a kde je prostě napadlo, ruce, nohy, břicho.... jen hlavu vynechali. To aby měl pořád šanci jim povědět co chtějí vědět. Chvíli bušili a poté se tony zeptal na to samé. Když Nath odmítl říci to co chtěl vědět, vše začalo nanovo. |
| |
| Mlžilo se mi před očima, s těží jsem dýchal, skoro vůbec, bylo to jako peklo. Vykašlával jsem krev, vše mě bolelo, nedalo se vydržet, ale... Ale já se držel, snažil jsem se o to. Ještě chvilka a bude to u konce. |
| |
| Šel jsem po jeho "stopě". Otisk, který zanechal v povětří - stačí vlas, kapka potu, opravdu málo, zvláště když jsem jej "cítil uvnitř sebe". A přesto, musel jsem být opatrný, abych na sebe neupoutal nežádoucí pozornost. Musel jsem být rychlí, ale zase né tolik. Stopa končila za školou. Na chvíli jsem se zastavil. Obával jsem se toho nejhoršího, že on bude dalším na "seznamu"... Ne, tohle nedovolím... Využil jsem své rychlosti a zrovna když jsem dorazil, tři gorily se napřahovali k útoku. Přivřel jsem oči a prsty na pravé ruce jsem sevřel do tvaru spáru, nechal jsem ztvrdnout své nehty a vytvořil tak zbraň, která roztrhá i beton. Jelikož jsem se pohyboval ve velké rychlosti, vše pro mě vypadalo jako spomalené. Tak trochu jsem v koutku duše, byl rád, že ten kluk má zavřené oči. Nejprve jsem vyřídil ty tři, kteří do něho bily, prostě jsem jim utrhnul hlavy. Je mi jedno co udělá zbytek, ale ochranářsky jsem se postavil před toho kluka, který teď pomalu sjel podél zdi na zem. Nevím jestli ty lidi nevyděsí pohled na zuřícího upíra tak už nevím.... |
| |
| Když se mě rozhodovali už po několikráte udeřit, uslyšel jsem výkřiky, hluk, bourání a trhání něčeho, zvuk utíkajících nohou. Já se nezmohl na nic, svezl jsem se podél zdi. Otevřel jsem oči, mlžilo se mi před nimi. Nejasný stín postavy před nimi, tušil jsem, kdo to byl, ale nebyl si tím jíst. Ležel jsem jen tak na podlaze, nehýbal se, ani skoro nedýchal... |
| |
| Místnost nasytil onen sladký, přesladký pach teplé, čerstvé lidské krve. Pomalu jsem se otočil k tomu klukovy, který mezitím sjel podél stěny na zem. Přistoupil jsem k němu a sednul jsem jsi do podřepu. Nevypadal dobře. Dle mého předběžného odhadu má tak pár minut, ne víc než deset. Seděl jsem tam a koukal, jak z něj pomalu vyprchává život. Poté jsem se ale k němu nahnul a u ucha u zašeptal: "Chtěl bys jít se mnou?" |
| |
| Při těch to slovech jsem sebou zděšeně cukl, divím se, že jsem to vůbec zvládl. Cítil jsem, jak pomalu ztrácím vědomí. Či spíše život? Ale rozhodl jsem se. Možná špatně, možná dobře, kdo ví. Te chvíle jsem začal maličko zoufat. Jen jsem kývl a zavřel oči. |
| |
| Zvedl jsem své zápěstí kde svým a poté jsem do něj kousl. Vyndal jsem z rány tesáky a nechal aby mi tekutina naplnila ústa. Když byla plná, odtáhl jsem své zápěstí, rána se skoro okamžitě začala hojit a zatahovat. Poté jsem se naklonil zpátky k tomu klukovi. Z pravého koutku úst mi vytekla větší kapka krve, která mi stekla do poloviny brady. Naklonil jsem se k němu blíž a poté jsem ho políbil. Během toho jsem nechával, aby moje krev v mých ústech tekla do těch jeho.... |
| |
| Byl to nepříjemný pocit, ale bylo mi to v podstatě jedno. Pomalu jsem umíral, v teto chvíli mě takováto maličkost nijak nemohla rozrušit. Ležel jsem tam, jako zlomená panenka. Ledové tělo, bez schopnosti se hýbat a mluvit, nemohl jsem ani rozlepit oči, natekla mi tam moje krev. Jen uši mi mohly ještě zatím stále poskytnout informaci. |
| |
| Raiova krev pozvolna sklouzávala klukovi do krku a i když se ze začátku bránit polknutí, nakonec k němu byl stejně donucen. Jakmile se tato krev dostala ho jeho žaludku, začala se rozlévat se skrz žaludeční stěnu do celé jeho těla. Jakmile dorazila k jeho srdci, Nath pocítil bolest, podobnou jakou pociťoval, když jej oni kluci bili. Vysmýkl se upírovi a na zemi se svíjel v křečích. Vstáhl k upírovi ruku, jako by ho žádal o pomoc, ale on tam jenom seděl a díval. Bolest se stupňovala natolik, že to jeho tělo dohnalo k bezvědomí. Jeho mysl i vidění pohltila černočerná tma... |
| |
| Nakonec jsem to spolkl. Bože, po chvilce jsem opět pociťoval tu samou bolest! Žádná změna to nebyla, je to stejné, jako před tím. Co se změnilo? Teď jsem si přál jedině zemřít, aby to co nejrychleji skončilo... A on? Co on, o nic! Stál nade mnou a jen se na mě díval. Tu chvíli jsem ho nenáviděl, chtěl jsem ho praštit! Za chvilku to pro mě ale vše bylo stejné, přestal jsem vnímat cokoliv. Před očima jsem viděl jen tmu. I má mysl měla jen jí. Omdlel jsem. Dál jsem už nevnímal nic, ani ji... |
| |
| Zdálo se to jako věčnost než tvou mysl upustila ona temnota, která jí předtím zachvátila. Když jsi nabyl vědomí, první co ti přišlo na mysl byla poslední vzpomínka - bolest, krev a ta banda co tě skoro umlátila k smrti... ne, tys vážně umíral! Tahle myšlenka tě doslova a do písmene posadila. Seděl jsi, do půli těla, spodní půlky těla, přikrytý dekou, na horní půlce jsi měl šedivé tílko. Bylo tvoje? Nevěděl jsi. Začal jsi se prohlížet, protože jsis dobře pamatoval, že jsi utržel velmi nepěkné rány, ale nebyla po nich ani stopa. Všechno okolo jsi vnímal jinak, než jsi pamatuješ. Světlo v místnosti, žádné tu nesvítilo a přitom venku už byla celkem tma a přesto jsi viděl, jakoby tu byl reflektor, pachy, spousta věcí tě teď najednou dráždila v nose, byli to pachy, které jsi nikdy předtím necítil, ani nedokážeš určit k čemu patří. Byl jsi zmatený, velmi. Pokoušel jsi se zjistit, kde to vlastně jsi když vtom jsi uslyšel vrznutí dveří a poté kroky. V koupelny, která byla necelý metr a půl od tvé postele vyšel Rai, měl na sobě jen černé džíny a modrý ručník na hlavě. Ten jsi přidržoval rukama, vypadalo to, že jsi suší vlasy. Pak najednou ale přestal a otočil se k tobě. Na holé hrudi se mu ještě leskli kapičky vody. Takhle jeho tělo vypadalo ještě dokonaleji než předtím, avšak z boku byli vidět, jizvy? Od kdy mají upíři jizvy? Vypadalo to, že se nejspíš táhnou po celých zádech, ale nemohl jsis být naprosto jistý, protože jsi mu řádně neviděl na záda. Nicméně jakmile tě uviděl, že sedíš, lépe řečeno, že jsi spíš při vědomí, ustal ve své činnosti a nyní na tebe hleděl jako jedna velká nádherná socha. Bylo nepříjemné ticho. Na mysli ti vyplula jediná otázka, kterou jses rozhodl i položit, přestože, jsi tak nějak tušil, jaká bude odpověď: Co jsi mi to udělal? |
| |
| Po nějaké době jsem se probudil. Ještě pořád jsem vše nevnímal tak úplně, po chvíle mi ale blýsklo hlavou... Vždyť jsem měl být dávno mrtvý! Mlátili mě, umíral jsem, pak někdo přišel, slyšel jsem Raiuv hlas, něco mi řekl, pak to vše skončilo... Prohrábl jsem si rukou hlavu. Rozhlédl jsem se. Teď jsem nedokázal poznat, kde jsem, ale měl jsem na sobě jiné oblečení, byl jsem přikrytý dekou. A kde jsou všechny ty jizvy a zranění, co jsem dostal?! Nebylo jich zrovna málo, ale... Jsou všechny pryč!!! Nechápal jsem to! Ale i něco jiného se změnilo. Sluch, čich, zrak, prostě všechny lidské smysly! Zlepšily se o mnohokrát, bolela mě z toho zpestření hlava a trochu se mi mlžilo před očima. Zatřásl jsem hlavou a po chvilce to ustálo, stejně mě ale pořád bolela hlava. Uslyšel jsem ale kroky. Nepoznal jsem, odkud přichází, ale jasně jsem je slyšel. Pak se tu objevil Rai, vyšel ze sprchy. Dalo se to poznat ručníkem na hlavě. Vypadal opravdu dokonale a když si všiml mě a zastavil se, tak vypadal ještě dokonaleji. Opět jsem ale zatřásl hlavou, teď to sem opravdu nepatřilo. Z toho důvodu, že se mi v hlavě visela jedna jediná otázka, spojená s nim. Položil jsem ji a tak i narušil to idylické ticho... "Co jsi mi udělal...?" |
| |
| Nechal jsem ruce sklouznout podél těla, modrý ručník jsem jsi ale stále ponechával na hlavě. A přesto mi trochu spadl do obličeje a lehce tak zakryl moje oči. Ta otázka. Nemohl jsem se ubránit lehkému úsměvu. Zvláštní, že mu to ještě nedošlo... "Změnil jsem tě..." řekl jsem jednoduše, lehce, suše, možná i ledově. |
| |
| Vytřeštil jsem po něm oči. V následující chvíli jsem se také i zklidnil. "Heh... Bylo mi to jasné, chtěl jsem se přesvědčit. Ale mám na tebe dotaz... Proč? Umíral jsem tam, mohl jsi to vše dokončit. Stejně jednoho dne umřu... Tvojí rukou... A to teď s tím mám žít vedle tebe, vědět to, ale dělat, jako by se vůbec nic nedělo? Proč jsi to udělal?" Na oči se mi nahrnuli slzy. Byl jsem bezmocný, všichni se mnou mohli dělat co jen chtěli, nemohl jsem se tomu nikdy bránit. Spolužáci, lidi okolo i on... Jsem jako hračka v cizích rukou. Ta smrt by byla stokrát lepší... |
| |
| Lehkým krokem jsem k němu přistoupil a poté jsem se k němu vrhnul. Byl jsem nad ní, na všech čtyřech. Mezi rukama jsem měl jeho hrudník a mezi koleny jeho začátek stehen. Ručník mi z hlavy pořád nesklouzl, né úplně, byl teď jen schrnutý zezadu na krku. Z částečně vysušených vlasů mi ještě sem tam ukápla kapička vody. Můj výraz v tváři byl lehce kamenný až skoro studený. "Dal jsem ti navýběr... ty jsis zvolil..." řekl jsem lehce studeně. Viděl jsem jak, mu zvlhli oči. "Proč ty, ptáš se?" řekl jsem a nechal jsem lehce otázku vyset ve vzduchu. "Protože máš duši, lidskou duši. Čistou, neposkvrněnou nenávistí, pýchou, nadřazeností... vše co lidé ztratili před mnoha lety a vše co jsem na nich miloval, je v tobě..." |
| |
| Když mě přitiskl k pohovce a byl nade mnou, opět jsem sebou cukl a snažil se bránit a vytrhnout se. Nešlo to a nechal jsem to. Díval jsem se mu přímo do očí. Občas jsem zamrkal, když mi do očí spadly kapky vody a zatřásl hlavou, když spadli na obličej. "Byl jsem zoufalý, umíral jsem, nevěděl jsem co dělat..." řekl jsem tiše a klidně. "A víš, co vše jsem si za to vytrpěl?! Nechci nenávist a bolest jiným, jen pro to, že celý život jsem sám a všichni okolo mi ubližuji! Za celý život se mi nestalo nic dobrého!" na mé oči se opět nahrnuli slzy. Rukou jsem si je otřel a pootočil hlavu bokem. |
| |
| Chytnu jeho bradu lehce do špiček prstů pravého palce a ukazováčku a přiblížim se k jeho obličeji svým. "Ty jsi myslíš, že jsi trpěl?" řeknu ledově. "Být doslova přikován ve studené zdi,nemoci se ani pohnout, mýt v sobě tisíce a tisíce hadiček, které ti z těla odsávají tvou krev a nechávaj ti jen tolik, abys sám mohl přežít a po několika dnech... začnou znovu. Znovu ti odsají tvou krev skoro do poslední kapky.... týden co týden, měsíc za měsícem... žít, jako dojná kráva pro to, co zbylo z lidstva...." řeknu a na chvíli se odmlčím. "To je utrpení..." řeknu chladně a ledově. Po chvilce pustím jeho bradu a vrátim svou ruku, tak jak byla předtím, ale obličejem se neodtahuji. "Já jsem ti tvou lidskost ponechal..." |
| |
| Pozorně jsem ho bez jakéhokoliv vyrušení poslouchal. Muselo to... Muselo to být opravdu hrozné. Bylo mi ho opravdu líto. Chtěl jsem mu pomoci, ale nevěděl jak. Jeho slova mě zarazila. Natáhl jsem k němu ruku a položil ji na jeho tvář. Byla studená, ale nevadilo mi to. Smutně jsem se podíval do jeho očí. "Chtěl bych ti pomoci. Je mi to opravdu líto, nevěděl jsem to. Promiň..." |
| |
| "Pomoci mě?" ta věta mě velmi překvapila. "Pomoci mě, znamená ukončit tohle bytí, jednou pro vždy... abych už nadále nemusel být svědkem toho, jak se lidstvo, které jsem kdysi miloval, mění v bezcitná zvířata...." řeknu a po lehké odmlce ještě dodám: "Bohužel pro mě, nejsem ještě nenašel způsob, který by mě usmrtil na vždy..." "Mne nechme ale stranou....dal jsem ti druhou šanci, druhý život... jak jej využiješ?" |
| |
| "Hm... Mohl bych ji využít na pomstu. Mohl bych ji využít na oplácení té bolesti, ale... Ale já takový nejsem. Využijí ji jakkoliv, jen ne pro negativní činnosti. A osobně, netuším jak přesně. Teď jsem zmatený, je to pro mě nové, je to změna, zatím to ještě moc nechápu..." povzdechl jsem. |
| |
| "Ta změna, není velká jak jsi ty myslíš...." řeknu. "A přesto, myslím, že by bylo pro tebe lepší opustit tuhle školu, tohle město... jak jsem řekl, nabídl jsem ti možnost jít se mnou.... a stále platí..." řeknu a poté zavřu oči a lehce jsi přivoním k jeho krku. Pořád cítím tu lahodnou vůni a chuť, které mi nedají spát. Lomcují mou myslí i tělem a ti chtějí víc a víc.... Pomalu otevřu oči a odsunu se zpátky od jeho krku. |
| |
| Začal jsem uvažovat. Má pravdu. Pokud půjdu po svých, tak jistě za chvilku skončím špatně, asi jako on. A i kdyby ne, nezvládnu to. Když se ke mně nahnul, naskočila mi husina, ani jsem se nepohnul. Když se odstranil, povzdechl jsem a rozhodl se i přes všechno zeptat: "Proč mi to všechno říkáš...?" |
| |
| Ofina mých vlasů mi spadla do obličeje. Hezkým pohozením hlavy jsem jí sesunul na jedno stranu, abych měl volné vidění. Poté se s úsměvem znovu k němu sehnu, ale tentokrát k jeho uchu. "Tvá krev, i ty sám.... jsi i větší části stále člověk.... " zašeptám. "Nechtěl jsi zničit tvou čistou, lidskou duši.... proto jsem tě proměnil, jen z části... dal jsem ti věčnost, ale né za cenu zabíjení... " řeknu stále šeptem. "Krev... stále potřebuješ, abys ukojil, svou druhou stránku, ale není to jako u mě.... tobě bude stačit jeden člověk na pár měsíců..." "Tvá krev.... přitahuje mě teď mnohem víc než předtím.... a ty víš, co to znamená, když jsem poprvé ochutnal tvou....teď je v tom malý rozdíl...." řeknu a lehce zvednu hlavu. "Už tě tím nemohu zabít...." |
| |
| "D-děkuji. A půjdu s tebou, ale... Když budu žít tedy věčně po tvém boku a všechno to s tou krví... Co se mnou hodláš dělat...?" Zrudl jsem. Nemohl jsem si pomoci, jeho pohled mě znervozňoval ale zároveň i přitahoval. Ležel jsem tam pod nim a postupně rudl. Radši jsem zavřel oči. |
| |
| Co se mnou hodláš dělat...? Ta otázka mi lehce uvízla v hlavě. Bylo ticho. Ani jeden z nás neřekl byť jen písmenko navíc. "Můžeš mi pomoci...." řeknu nakonec. "Od té doby co jsem utekl, lovím a zabíjím lidi, kteří obchodují s upíří krví a taky ty, kteří jí užívají.... víš, pokud vypiješ až moc naší krve, jako člověk, změníš se... v něco horšího než jsme my... ani člověk, ani upír.... krvežíznivé monstrum, které zná jediný instinkt - jíst...." řeknu. "A taky tu je druhá věc...." řeknu a přesunu se svými rty k jeho krku. Lehce olíznu kůži na něm. "Už nebudu sám...." řeknu velmi šeptem a poté kousnu. Jemně, pomalu a né moc hluboko, ale přesto tolik, aby aspoň trocha krve začala téci. Sotva se dotkla mého jazyka, pocítil jsem eurórii z krmení. |
| |
| "Dobře, rád ti pomohu." usmál jsem se. Když mi olízne krk opět cuknu, ale spíš ne ze strachu, nečekal jsem to. Moc mě nekousl, ale trošku to bolí. Nebude sám? Nečekal jsem to. Oči se mi rozšířili strachem. |
| |
| Napil jsem se jen několik malých hltů, jen abych doplnil svou krev, kterou jsem mu předtím dal. A byla jí potřeba celkem dost. Protože poté co omdlel, se jeho rány nezačali sami hojit, i když byl již přeměněný. Jeho tělo, bylo slabé, musel jsem mu trochu pomoci... Odtáhl jsem se a znovu mi skrz praví koutek pusy vytekla malá kapička krve, která se zastavila v půlce mé brady. Díval jsem se na něj a viděl odraz mých očí v jeho... rudé jako krev. Rána na jeho krku, po mých zubech, se začala pomalu zavírat. A já se zase sklonil, ale nikoliv k jeho krku, ale k jeho ústům. Políbil jsem ho na jeho ústa a prsty levé ruky jsem propletl mezi jeho. "Vím, že to taky chceš..." řekl jsem mu v jeho hlavě. |
| |
| Když se odstranil, nadechl jsem se a podíval se na něj. Byl krásný, říkal jsem to, ale je to pravda. Fascinovaly mě hlavně jeho oči. Hluboké, jako propast, táhli mě s sebou. Zamotal jsem hlavou a vlasy na hlavě si prohrábl rukou. Na co to myslím... Když mě políbil, vytřeštil jsem na něj oči. Tu větu jsem totálně nevnímal, vyvedla mě ta pusa. "C-c-co to děláš," zařval jsem na něj, "já nejsem na kluky, zatím jsem normální orientace! Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělal, ale tohle už je moc!" Pokusil jsem se dostat z pod něj. |
| |
| Lehce přivřu oči. Nemohu tvrdit, že jsem to nečekal, ano čekal jsem tuto reakci, ale my, upíři, nám je to prostě jedno, jestli to je holka nebo kluk. Kdybych jsi měl vybírat jenom dívky, tak bych pravděpodobně brzy velmi strádal hlavy... Beze slova a nějaké emoci se od něj odtáhnu a slezu i s postele. Chvíli u oné postele stojím, moji tvář mi částečně zakrývá ofina, která mi do něj spadla. Sundal jsem jsi ručník z ramena odebral jsem se zpátky do koupelny. Tam jsem honil ručník do koše se špinavým prádlem a sáhl jsem po fénu. Strčil jsem ho do zásuvky a začal jsi sušin ještě stále mokré vlasy. |
| |
| Když odešel, posadil jsem se, opřel se o pohovku. Pozoroval jsem ho, jak odcházel zpátky do koupelny. Bylo mi toho trochu líto, ale vážně jsem nechtěl, aby se mnou prováděl něco podobného. Povzdechl jsem a zavřel oči, hlavu jsem zaklonil dozadu. |
| |
| V asi půlce fénování jsi všimnu, že mám jeho oblečení, mimochodem čisté, vyprané a složené na kupičku, na pračce. Prozatím jsem ho navlíkl do svého, ale tak nějak jsem tušil, že by chtěl asi to své. Položil jsem fén a popadl ono oblečení. Poté jsem vyšel z koupelny a hodil jsem mu ho - byl stále ještě na posteli. "Tohle je tvoje..." pronesl jsem přitom a u dveří do koupelny jsem se zastavil a poté ještě dodal: "Kdyby jsi se dneska neprobudil, měl bys je i vyžehlený, ale nemohl jsem se tři dny starat jen o tebe..." Poté se vrátím do koupelny a k fénování mých ještě částečně mokrých vlasů. |
| |
| Přikývl jsem. Pak vstal a rozešel se za nim. "T-tř-tři dny? Celou tu dobu jsem spal?" zeptal jsem se trochu nejistě. A celou tu dobu se o mě staral... To je poprvé. Všechno tohle... Jsem obyčejný, ale vybral si zrovna mě. "Jak se ti mám za vše odvděčit?" pronesl jsem tiše. Opravdu se mu chci odvděčit, dělá tohle vše za nic, musím to oplatit! |
| |
| Chvíli dělám, že ho přes vrčení fénu neslyším, ale nakonec, když usoudím, že moje vlasy jsou dostatečně suché, jen vypnu a schovám do skříňky pod umyvadlem. Prohrábnu jsi lehce ofinu a poté vytáhnu kadeřnické nůžky a začnu jsi s nimi přistřihávat konečky vlasů - upírům rostou vlasy pomaleji než lidem, řekněme co lidem naroste za rok, nám trvá asi pět let. "U proměny to není nic neobvyklého.... každé tělo se s ní vypořádá po svém.... " řeknu a zastavím se uprostřed střihu. "Já jí nikdy nepoznal, narodil jsem se takto...." řekl jsem dál a ustřihl koneček lehce rozstřepených vlasů. Tu jeho poslední větu záměrně ignoruji. |
| |
| "Zajímavé. A je tu něco, co mi můžeš povědět ještě? Myslím jako ohledně věcí, co mě čekají teď po proměně, i když poloviční?" Opřel jsem se o dveře, zkřížil ruce na hrudníku a pozoroval ho. "Mimochodem... Neignoruj můj poslední dotaz." povzdechl jsem. |
| |
| Dostříhám jsi vlasy, poté použiju trochu gelu a vlasového spreje. Jo, s tímhle účesem jsem naprosto spokojený. Lehce dělám, že jsem jeho poznámky neslyšel a projdu okolo něj do ložnice, nebo spíš ten kousek mého pokoje, kde byla postel a dalo se to tedy nazvat ložnicí. Vytáhl jsem ze skříňky tmavě modré tričko s krátkým rukávem a oblékl jsem jsi ho. Poté jsemze skříňky vzal malou cestovní tašku a hodil jsem mu jí. "Měl by jsi se sbalit, protože tady nemůžeš zůstat. Ale já tě do ničeho nutit nebudu, chceš-li zůstaň, nechceš-li ...tvá volba." řeknu. Poté k němu přijdu a na zhruba třiceti centimetrech od něj se zastavím. "Pokud tu ale zůstaneš, zkus neudělat nějak blbost, jako někoho zabít, protože ještě neumíš ovládat svůj hlad...." řeknu a poté přejdu znovu k posteli a odhrnu prostěradlo a nadzvednu matraci. Jsou pod ní papírové obálky, ze kterých koukají kousky papírovích bankovek. |
| |
| Podíval jsem se na tašku, pak na něj. "Hm... Sice je to nejlepší volba, ale... Na tu školu musím stále chodit, nemám na vybranou." povzdechl jsem. Po slovech o hladu po mých zádech projel mraz. Znělo to... Děsivě... Bankovky jsem ignoroval. Posadil jsem se zpátky na pohovku a sledoval Raie. |
| |
| "Dělej, jak uznáš sám za vhodné... "řekl jsem jenom a propočítával jsem bankovky. Poté jsem matraci i prostěradlo usadil zpátky na své místo. Poté přejdu k židly a vezmu z ní svou koženou bundu a obleču jsi jí. "Musím jít.... mám venku... práci...." řekl jsem a nazul a zavázal sjem jsi boty. "Jak jsem řekl, zkus neudělat nějakou blbost, jako třeba podlehnout svému hladu..." řeknu a poté mizím za zavírajícími se dveřmi. |
| |
| Když Rai odešel, Nath, se musel zabavit nějak sám - je mi buřt, co budeš dělat, hlavně žádný blbosti. Když už byl tedy Rai pryč, využil onu samotu tím, že se pokusil sám zjisti, co se na mě všechno změnilo. Postavil se tady v koupelně před zrcadlo a začal zkoumat. NA první pohled zjistil, že veškeré pupínky, akné, vyrážky i lehké nesrovnalosti v kůži zmizeli. Kůže, která tu teď byla, byla naprosto hladká a jemná jako kůže novorozence. Ani stopa po nějaké nedokonalosti nebo nesrovnalosti. Poté se podíval na své nehty. Rozhodně jsi je nepamatoval takto dlouhé a přece, nebyli tolik dlouhé, ale dokonale zarovnané a zaoblené. Poté se podíval pozorně na své oči, tak trochu i doufal, že je bude mít stejně červené, ale byl velmi zklamán. Jeho oči měli stále stejnou barvu jako předtím. Poté se rozhodl prozkoumat poslední a nejzásadnější věc. Naklonil se blíže z zrcadlo a velmi, velmi pomaličku odrýval kousek pravého horního rtu. Byl tam. Sice malí, ale přesto docela patrný tesák.... Poté se podíval na hodiny, byl skoro čas jít do školy. Naneštěstí, jsi nechával tašku s učením ve škole ve skříňce, právě kvůli případům, kdyby náhodou zaspal, nebo blbečkům, kteří by měli tendenci mu jí po cestě na pokoj ukrást a ničit. Vzal tedy tašku z skříňky a mířil do učebny. Byl docela nervózní, protože nevěděl, jestli někdo pozná, že se "změnil", nebo protože byl vždycky takoví nevýrazný, jestli jsi vůbec všimli, že tu chyběl a že teď zřejmě vypadá i trochu lépe. |
| |
| Pozoruji ho mlčky pohledem, než odejde. Při slovech o hladu znovu polknu. Ano, bude to těžké, ale musím se s tím srovnat a naučit se to kontrolovat, jinak budu mít docela problémy. První, co jsem udělal po jeho odchodu, bylo, že jsem se vydal do koupelny. Potřeboval jsem vidět změny. Všechny moje vady na vzhlede zmizely, ABSOLUTNĚ! Ani žádná známka o tom, že jsem kdysi míval ty "problémy puberty". Dále pak nehty. Byly delší, ne o moc, ale byly. A byly dokonale. Doufal jsem trochu i v oči, i když jsem věděl, že bych měl kvůli nim největší problémy. Byly pořád stejné, o to méně starosti. A nakonec zuby. Pozvedl jsem horní ret. Ano, byly tam, ne moc dlouhé, ale změna vidět byla. Tesáky... Když jsem skončil, podíval jsem se na hodiny. Čas jít do škole. Taška mi zůstala ve skřínce a tak jsem jenom rychle zašel do sprchy a pak se oblékl. Při cestě do školy jsem byl docela nervózni, nevěděl jsem, jestli poznají mou změnu, či nikoliv a jak vezmou to, že nemám ani jeden škrábanec... A hlavně... Probudí li se ve mně ve špatné chvíli hlad? Doufal jsem, že vše proběhne lehce, hluboce jsem se nadechl a vešel do třídy... |
| |
| Jakoby toho nebylo dost, že jsi poloviční upír, ani počasí ti dneska nijak nepřálo. Slunce se tu oběví jen pár dni do měsíce a zrovna jako na potvoru to muselo být. Nebylo to ale nic extra, chvíli svítilo a poté jej zakryl šedý mrak, který za chvíli přešel a ono svítilo dál. Co to pro tebe znamenalo? I Když jsi jen poloviční upír, slunce ti neublíží jako úplnému - úplnému by na přímém světle způsobilo za pár hodin tzv. syndrom přehřátí, což je, že jim začne být horko a pokud na světle dále setrvají, začnou se pomalu vařit zevnitř ven, což je velmi, velmi pomalá a velmi, velmi bolestivá smrt. U beze ale pobyt na slunci může vyvolat buď bolesti hlavy, lehké závratě nebo lehkou nevolnost, ale tu jsi nesmíš splést z nevolností z hlavu, ale o tom až později.... Zdálo se, že nikdo o tebe nejeví zájem, sotva se na tebe někdo povídá a tak v klidu dojdeš do své třídy a vyčkáváš na ostatní a začátek výuky. |
| |
| I přes to, že jsem jen poloviční, bylo to nepříjemné. Ale hlavní bylo, že si mě nikdo nevšímal. Pokrčil jsem rameny a sedl si na své místo. Čekal jsem na začátek hodiny. Mezi tím jsem se díval z okna a přemýšlel nad tím, co mě dnes ještě čeká... |
| |
| Nevěděl jsi jak, ale třída se zaplnila tvýma spolužáka, skoro ve vteřině. Pár sekund na to zvonilo. Výuka začala. Velmi tě překvapilo, jak se ti počty a jiné hlavolamné úkoly zdáli až příliš triviální - jednoduché. Dalo by se říci, že snad poprvé v životě jsi si užíval výuky a školy. Dnes jsi měl výuku bez oběda, jen do dvou a právě ona poslední hodiny byla asi nejhorší z celého dne. Seděl jsi v lavici a čas se vlekl tím nejpomalejším způsobem. Hlavu jsi měl podepřenou rukou a těkal jsi očima z jednoho spolužáka na druhýho. Něco uvnitř tebe ti začalo našeptávat, jak skvělé by bylo vidět, je všechny na zemi, koupal se v jejich vlastní krvy... Rychle jsi tyhle myšlenky zapudil a snažil jsi se koncentrovat na výklad učitele, aby jsi nějak zaměstnal myšlenky, ale nešlo to. Poté, jakoby se tvoji viděné začalo lehce rozmázávat. Vnímal jsi jen jakésy postavy, které byli lehounce rozmazané a potom onen zvuk. Buch.... buch..buch.. šel ze všech stran. Zvuk tlukotu srdcí. Pohlédl jsi na spolužačku, která k tobě seděla asi nejblíže a pomalu se ti na jejím krku začali rísovat její žíly. Po prá sekundách jakoby její oblečení a vše co byla ona zmizelo a ty jsi vnímal jen její pulzující žíly na krku... |
| |
| Dneska byl úžasný den, nic se nedělo, bavilo mě to ve škole, vše bylo lehké, líbilo se mi to. Ale pak to přišlo... Začal jsem mít divné představy, snažil jsem se je odehnat. Nešlo se mi už soustředit na výuku. Přestal jsem až tak dobře vidět, vše bylo rozmazané. A všude... Všude okolo bušili desítky srdcí, trhalo mi to bubínky v uších. Vedle seděla spolužačka. Pohledem jsem ji sežíral. Nemohl jsem se kontrolovat. Pak jsem to ale nevydržel, vstal jsem prudce z lavice, sebral věci, řekl, že potřebuji jít a utekl. Nemohl jsem to dále snášet. Vydal jsem se zpátky k domu Raie. Když jsem vešel, spadl jsem do pohovky a zaryl se do ni hlavou. Nevšiml jsem si, jak jsem začal brečet. Schoulil jsem se do klubíčka. Nevěděl jsem, co mám dělat a nedalo se to snášet... |
| |
| To, že mám práci byla jen zástěrka. Chtěl jsem ho sledovat, případně zasáhnout, kdyby to situace vyžadovala, mno a dobře, že jsem udělal. Chybělo málo a měl by na triku masovou vraždu. S kamenným výrazem jsem se pomalu vracel k sobě do bytu. Moc dobře jsem věděl, že tam je, protože jsem ho tam jednak cítil a taky jsem ho viděl, jak ta zabíhal. Neslyšně jsem vyšel nahoru a taktéž neslyšně jsem se dostal do svého pokojobytu. Opřel jsem se o stůl a chvíli ho pozoroval, jak mi bulí do gauče. "Varoval jsem tě...." pronesl jsem nakonec suše. |
| |
| Ignoroval jsem ho, ale brečet přestal. Byl jsem pořád schoulený do klubíčka a s obličejem v dlaních. Jak takhle zvládnu žít dál...? A když jsem teď nesmrtelný hlavně?! Chtěl jsem jenom jedno a to smrt! |
| |
| Lidi, co jiného prostě taky očekávat. Celá staletí touží po nesmrtelnosti a když jim ji nabídnete za adekvátní cenu, chtějí umřít. Asi by jsi konečně měli rozmyslet co chtějí, protože nic na světě není prostě zadarmo. Jak bych potom k tomu přišel já? Nikdy jsem neměl tu možnost, poznat co znamená být "člověkem". Přejdu loudavím krokem směrem k němu. Stavím se u něj, ale pouze tam prostě stojím. Strčím jsi ruce do kapes u kalhot. "Jeden muž kdysy řekl..." protnu ticho. "Nikdy to není o tom CO jsi, ale o tom KDO jsi...." měl jsem to moto rád. Nevím proč, možná kvůli jeho nadměrné pravdivosti v každém písmenku. "Nebo také, je jedno jestli jsi zrůda, vždy je to o tom, kdo jsi skutečně uvnitř..." |
| |
| Posadil jsem se a otřel si zbytek slz. "Je to sice pravda, ale já nikdy netoužil po nesmrtelnosti. V té chvíli, kdy mi tam brali život, jsem jenom začal zoufat a nevěděl, co mám dělat..." Přitáhl jsem si kolena k hrudníku a rukami si je objal. O ně jsem si opřel hlavu. Podíval jsem se na něj. "Ale... Ale... Nečekal jsem, že to bude až takhle těžké! Zrovna teď se mi zdá, že to nezvládnu a udělám nějakou chybu! A to já nechci!" zařval jsem na něj přímo a zabořil hlavu do kolen úplně. |
| |
| "Nesmrtelnost?" řeknu tiše. "Ne, ty nejsi nesmrtelný... tvoje tělo pouze funguje jinak než lidské. To je celé kouzlo oné nesmrtelnosti. Nikdy nemůžeš získat něco, aniž bys předtím něco neobětoval...." nevím, tahle slova byla spíš napůl směřována ke mě, ale budiž. "Víš, že jsem jsi tě vybral, dokonce i ty důvody už znáš." řeknu a natáhnu k němu ruku. "Nikdy jsem ale neřekl, že bych tě v tomhle nechal samotného. Nabízel jsem ti pomoc, ale tys odmítl... pořád jsi myslel jako člověk... avšak vytrestal jsi si se. Nabízím ti jí znovu, jako Stvořiltel, ti mohu pomoci se s tím naučit žít, naučit se to ovládat... važ ale volby, protože jestli jsi zvolíš stejně jako předtím, už žádnou další nabídku nedostaneš...." |
| |
| Pozorně jsem poslouchal vše, co mi bylo sděleno, jen jsem přikyvoval. Když nabídl po druhé, už jsem neváhal. Přijal jsem to bez váhání a podal mu ruku na zpečetění. Za tu dobu, co stál vedle mě, jsem se začal pomalu uklidňovat a nakonec jsem se zcela navrátil do normálního stavu. Jen ty divné pocity kvůli hladu nemizeli, jasně jsem je cítil. |
| |
| Sehnul jsem se a vytáhl jsem z pod postele malou cestovní tašku, a když myslím malou, tak skutečně malou - maxilmálně na dvě, tři trička, jedny kalhoty, spodky a drobnosti. Přesto, nevypadla nijak nacpaně. "Sbal jsi jen to nejnutnější, nic velkýho, jen pár nejdůležitějších věcí. Dám ti možnost se rozloučit... čekám na tebe za dvě hodinu na jihu města, u baru Barbarosa." řekl jsem a odešel jsem ze svého, vlastně už to můj byt nebyl... |
| |
| Když odešel, došel jsem si do svého pokoje na internátu a sbalil si opravdu jen to nejnutnější. V určený čas na určeném místě jsem stal a čekal na Raie. Nerozloučil jsem se s nikým, nebylo s kým. Opřel jsem se o stěnu a kopal nohou do kamínku na chodníku. |
| |
| Upír čekal o kousek dále, než stál Nath. Ten ho ale vycítil a otočil se jeho směrem. Díky tomu, že v jejich tělách kolovala krev toho druhého, byl schopní toho druhého vycítit. Nath sice o něco méně, ale cítil, jak se k němu cosi přibližuje. Jakmile se oběvil na rohy temné uličky, vyrazil kluk za ním. Tohle bylo nejjižnější místo města a stačilo ujít necelý dva kilometry a byli jste už mimo město a samozřejmě mimo ochranu vojáků. Kluk mlčky následovat upíra, který stejně jako on nejevil zájem o nějakou konverzaci. Proč taky. Na pokec budou mít celou věčnost.... Na malém kopečku se Nath zastavil a nostalgicky se podíval na město, které nechával za sebou. A kde také nechal svůj lidský život... |
| |
| Lehce jsem ucítil jeho přítomnost. Otočil jsem se směrem, odkud jsem to cítil. Šel mým směrem. Usmál jsem se. Pak jsme šli pryč z města. V absolutním tichu. Nechtělo se mi a ani jemu povídat. A proč taky? Jen jsem ho ho prostě mlčky nasledoval. Na kopci jsem se naposledy otočil a podíval na město. Jsem zde naposledy. A zanechávám tu svou lidskou stránku. Bylo mi i trochu smutně na duši. Ale co bych s tím taky mohl udělat. Poté jsem se otočil a šel za Raiem dál. |
| |
| Kapitola 2, Nový Život |
| |
| Nathův život poloupíra nebyl snadný, natož ještě ve společnosti toho Starého. Rei mu během těch čtyř dní co "cestovali" lesy tak nějak vysvětlit většinu věcí, které musel i poloupír znát - jako třeba za každou cenu zůstat nenápadný, či i jak chytře využít hypnózy, kterou i on, poloupír ovládal. Nebyla tak silná jako Reiova, ale pořád to bylo celkem slušné. Dále tu byla otázka jídla. Aby Nath udržel své tělo v "dobré kondici", musel vypít alespoň jednoho člověka měsíčně. Samozřejmě také, narozdíl od Reie, mohl jíst lidské jídlo. Sice jen sotva poloviční porce než předtím, ale byla to pro něj věc, která držela jeho mysl tak říkajíc lehce nad vodou, nebyl tím hnusným monstrem, když jedl stejné jídlo jako lidé. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR