Ve stínu kletby
hrálo se Denně
od: 02. února 2008 20:38 do: 03. září 2008 16:00
Dobrodružství vedl(a) Auri
| |
 | Gakusei Regentali stál v potemněné knihovně osvětlené pouze svíčkami. Dlouhou dobu měl předtuchu, že něco přijde.... Už věděl co to bylo. Chtěl provést rituál na ochranu svého rodu Regentali. Hledal knihu, kde by mohl najít něco, co by mu mohlo pomoci. Když v tom okamžiku se rozlétly dveře a v nich stál Alcator, který se snažil zlikvidovat starý rod Regentali. „Víš, co chci!“ řekl s hlasem člověka, který má jistotu ve vítězství. Gakusei si zachoval chladnou hlavu a začal si pro sebe mumlat nesrozumitelná slova. Skončil a podíval se výsměšně na Alcatora. Čaroděj se rozzuřil a vyslal proti němu kletbu. Rudý paprsek zasáhl Gakusee a ten se změnil ve velkého šedého vlka. Proměněný Gakusei se na něho podíval rudýma očima. Alcator se začal červenat a klepat a nakonec vybouchl a změnil se v páru. Vlk dlouze zavyl a vyběhl ze svého hradu a panství do temných lesů. Od této doby uplynulo přibližně 200 let a stále v lesích žije, podle lidí krvežíznivý vlk, který nahání děs a hrůzu všem obyvatelům panství. Pomůže někdo zbavit Gakuseie kletby nebo ho pouze zkusit nějak zabít? Nikomu se to nepovedlo, takže řešení je: zbavit kletby. Nyní na Gekuseiovým panství bydlí jeho potomci. Starý Dorin Regentali se svou ženou Lukií. Mají syna a dvě dcery. Vigora, který se stará o panství a nedávno oženil s vesničankou Kainou. Alexandru a Ceile, která je v mladistvých letech a je poněkud nerozvážná. |
| |
 | Ráno vztanu obléknu se. V kuchyni se něčeho malého najím a jdu zpět do svého pokoje. Rozhlédnu se z okna. Dnes je krásný den... asi se projdu v zahradě, ale nejdřív... Rozeběhnu se do naší knihovny. Vytáhnu svou oblíbenou knihu, kterou čtu skoro stále a sednu si do křesla. Otevřu ji a už zamyšleně krčím obočí nad knihou. |
| |
 | Probudím se a moc se mi vztávat nechce. I přesto vztanu a obléknu se do čistého oblečení. Potom se vydám na snídani, kde si dám to, co se mi přinese. Kde je asi Alex? Že by v knihovně? proto zamířím a jak je vidět, tak jsem se nemýlila. "Co to čteš, tak zajímavého?" zaptám se jí a stoupnu si jí za záda, aby se na to podívala. |
| |
| "Něco až tak zajímavého, že by tě to nebavilo a hodlám se to číst dlouho... co budeš dělat ty? Zase to rutinní běhaní za klukama?" Ušklíbnu se a škodolibě usmeju, ale dál čtu knihu a na Ceilu se ani nekouknu. |
| |
| "Neříkej to tak, že to dělám pořát!" řeknu jakoby uraženě. "Učila jsem se v boji." povím a naznačím, že mám ruce meč a někoho bodám. "A mám pro tebe dárek, ale jestli mě budeš tak provokovat, tak ti ho nedám." usměji se. |
| |
| Vítězně se usměji. "Ty umíš i bojovat? hmmm" řeknu trochu tišeji. otom uslyším slovo dárek a trochu zpozorním. Přestanu číst, zvednu hlavu a natočím ji tak aby jsem na tebe viděla, ale tak aby jsi mi neviděla přímo do očí. "Dárek? Jakej dárek?" |
| |
| "Hmm... Ne, moc dobře, ale umím." šťastně se usměji. "Ty máš ráda dárečky?" zeptám se s provokací. |
| |
| "Komu cpeš ty tvoje provokace?! Jen chci vědět co pro mě máš." řeknu klidně a zase začnu číst a při tom poslouchám Ceilu. |
| |
| "A když jsi na mě takhle ošklivá, tak ti nic nedám a dám to někomu jinému!" otočím se na patě a sprásknutím dveří odejdu. Asi se půjdu uklidnit do vesnice.... Ale to ještě dám něco bratrovi! a proto vyrazím do pokoje, kde si vezmu dárek a běžím za ním. |
| |
| Když si na mě takhle ošklivá! Ozve se svědomí cynicky. Když odejde ušklíbnu se a kouknu se z okna. Zavřu knihu a uložím ji na své místo. Chvíli počkám až se Ceila ztratí z chodby a výjdu z knihovny. Jdu do svého pokoje, ve kterém otevřu okno a jdu ke svému pracovnímu stolu. Uprostřed stolu je malý stříbrný přívěšek ve tvaru vlka. Zvednu ho a chvíli si ho prohlížím a nakonec si ho nasadím na krk. Pomalu jdu ze svého pokoje. |
| |
| Jdu za bratrem a při tom si v duchu říkám. Já to zle nemyslela! Dojdu k jeho pokoji, zaťukám a vsoupím. Vigorek ještě hajinká.... proto přijdu potichoučku k jeho stolku, vemu tam kus papíru a pero. Milý bratříčku, protože si neustále, že chodím do vesnice, tak jsem vám přinesla dárek všem dárek. Doufám, že se ti bude líbit. Ceile. Odložím brk a krásnou, ostrou, zdobenou dýku položím na pergamen a potichoučku vyjdu z pokoje. |
| |
| Z pokoje jdu našim sídlem přímo do zahrady. Výjdu hlavní bránou u sídla a jdu k vodě. Sednu si u ní a začnu si rukou hrát s malými vlnky. Rozhlížím se kolem a přemýšlím. Co asi tak mohla mít Ceila? Já nevím co s ní je... musí vědět, že na ní takhle "ošklivá" budu furt páč mě to baví. Nemůže mi neuniknout úsměv. Určitě šla za Vigorem! Vžycky za ním chodí! |
| |
| Vyjdu z bratrova pokoje a zamířím do svého. Stoupnu si k oknu a uvidím Alex na zahradě. Ááá! Já mám dneska snad samý štěstí! To pak určitě půjdu do vesnice! Rychle vyštrachám své dárky pro všechny a na pergameny napíši podobná "přání nebo omluvy". Potom se vydám do jejich pokojů a nechám jim tam vše. Pro Alex stříbrnou dýku s vlkem, Vigor už dosta, je žena velký kus bílé látky, pro dědečka láhev vína a babičku také kus červené látky. Potom jdu zpět do svého pokoje. |
| |
| Jdu ještě trochu dál do zahrady do záhonů. Ke svému oblíbenému stromu - vrbě. Dojdu tam a prohlédnu si ho se země. Potom vylezu do jeho koruny a začnu se slunit a prohlížet si strom i ze vnitř. Dnes je vážně hezky budu se muset jít projít. Protáhnu se a seskočím na zem. Trochu svižněji jdu zpět do sídla a poté hned do svého pokoje. |
| |
| Přidu do svého pokoje, vemu si na sebe šaty, které si mohu umazat a trochu se upravím. Vlasy si dám za látkovou čelenku, aby mi nepřekážely. Pak se prohlédnu celá v zrcadle a zhodnotím se. Hmm.... Docela mi to sekne a to mám tyhle šaty. Vemu z pod postele svůj meč, který jsem si koupila a dá se říct i dostala. Rozběhnu se do stájů a pokusím se, aby mě nikdo neviděl. |
| |
| Vejdu do pokoje a zavřu okno. Všimnu si něčeho na stole nejistě to zvednu a prohlédnu. Přečtu si vzkaz od Ceily a zvednu dýku. Dýka... nevím asi si nás chce získat... zajímalo by mě jestli teď už konečně pojede do té své vesnice. Dopis uložím do zástrčky ve stole a dýku k sobě do kapsy. Člověk nikdy neví! Rozeběhnu se do stájí snad jí ještě zastihnu. |
| |
| Naštěstí nepozorovaně vběhnu do sráje, odvážu tam svojí klisničku. "Ták holkaaa, pojedeme zase do vesnice." řeknu jí šťastně. Poplácám jí po krku. Připevním na ní sednlo, uzdu, svůj meč a pak nasednu. Už chci vyjet, když ve vchodu uvidím Alex a zamračím se. |
| |
| Provokativně se usměji. "Nemrač se... nesluší ti to" Pomalu jdu k Ceile. |
| |
| "Někomu se to třeba líbí! A pokud dovodíš ráda bych se chtěla projet." povím a pomalu jedu ven ze stáje. |
| |
| "Počkej!... nemohla bych s tebou do vesnice? Dnes nemám nic na práci" řeknu trochu nejistě. "Neboj... kluky ti přebírat nebudu." |
| |
| "Co by jsi tam přeci dělala? Ta knížka už tě nezajímá?" zeptám se a stále se mračím. |
| |
| "Ono se už něco najde... řekla jsi to matce?" Nasadím neutrální výraz. |
| |
| "Hmm... Ne... Ví, že tam jezdím často." povím na vysvětlenou a hlavu si z toho nedělám. |
| |
| "Takže se jí po mě taky stýskat nebude." Ustoupím ze dveří stáje, aby mohla Ceila projet ven. |
| |
| "Jenomže tam jezdím já a né ty!" povím uštěpačně a vyjedu do vesnice. Ani se za ní neohlížím. |
| |
| "Však tobě sklapne!" Řeknu spíše potichu pro sebe. Rozeběhnu se za ní ze stájí a běžím k moři. Ještě jí zahlédnu jak jede po cestě. Samolibě se usměji a proměním se na vlka. Na tmavě šedého vlka s přívěškem na krku. Co nejrychleji se rozeběhnu po pláži směr vesnice. Doběhnu tam za chviličku. Na začátku vesnice se proměním zpět na člověka a opřu se o první dům na začátku vesnice a čekám až Ceila dojede. |
| |
| Jedu rychle a jsem naštvaná. Když přijedu do vesnice, zamířím do kovářství. Koně nechám stát před domkem, protože neuteče a zalezu dovnitř. |
| |
| Vidím přijídět Ceilu. Nevypadá na to, že by se chtěla přátelit. Jdu pomalu ulicemi vesnice. Moc se tu nevyznám, ale na náměstí trefím. Rozhlížím se po náměstí. Měla pravdu... asi vážně nevím co tu budu dělat... proč se mi tak trochu hnusí lidé?! Přemýšlím co budu dělat. Třeba by jsem se mohla jít podívat do hospody... Sice ani nevím co mě tam táhne, ale stejně ji navštívím. Jdu ji pomalu hledat. |
| |
| Vejdu do kovářství a chvíly se tam bavím s mohutným kovářem o dýkách, které na mé přání ukoval. Po chvíli přijde jeden mladík a se na něho zářivě usměji. Spolu vyjdeme ven a zamíříme k horám, do lesů. Když jsme dostatečně daleko, tak vytáhnu meč a začnu s ním trénovat. Je mnohem lepší než já a učí mě různé finty a triky. |
| |
| Hospodu najdeš blízko náměstí. Jmenuje se "U náměstí". Vejdeš je tam celkem prázdno. Většina lidí má něco na práci. |
| |
| Sednu si k prázdnému stolu, ale nic si neobědnám. Nevzala jsm si žádný peníze... kam šla asi tak Ceila? Určitě si někde užívá a já musím smrdět tady... měla jsem se proběhnout v lesích jak jsem měla v plánu! Doufám, že si mě tu ještě nikdo nevšiml. Přemýšlím a najednou nečekaně vyběhnu z hospody. Běžím ven z vesnice. Proběhnu okolo pár dětí, kteří si hrají na ulici. Když je vidím ještě více zrychlím. Jsem mimo vesnici a běžím k moři. |
| |
| Trénuju a trénuju a mám pocit, že už mi to jde lépe. Po trénování přejdu do povahy mladistvé holčičky, která si chce užít. Po užívání, se upravím a se s ním vydám zase do vesnice, kde se s ním rozloučím, nasednu na koně a vyjedu zpět k sídlu. |
| |
| Doběhnu udýchaná k moři. Zadívám se do dáli. Sundám si svoje lehké boty a procházím se tichou pláží na stranu kde je naše sídlo. Boty tam nechám a jdu zpátky domů. Střídavě sleduji moře a potom hory. Slunce je vysoko na obzoru a já spatřím v dáli Ceilu jak jede na koni. Achjo tohle mě nebaví... |
| |
| Obě máte namířeno k sídlu, když náhle uslyšíte vlčí zavytí. Je blízko. Ceilin kůň se lekne a postavím na zadní. Obě víte, že to je ten prokletý vlk, co souží celé okolí. |
| |
| Leknu se a jen tak tak se udržím na mé kobilce a snažím se ji uklidnit. Bože! Proč zrovna já? Popoženu ji k sídlu. Koutkem oka zahlédnu Alex na pláži a zakři čím na ni. "Nechtěla by jsi náhodou domů?" Ani se nezastavuju, protože mě stejně dohoní. |
| |
| Uslyším zavytí. Proč vyje? Asi nebude mít zamířeno k nám. Rozběhnu se do sídla za Ceilou a její kobYlkou. Náš předek je buď trochu postavenej na hlavu... nebo není sám. |
| |
| Projedu branou sídla a zamířím rovnou do stáje, kde se postarám o svou kobilku. Osuším ji, vykartáčuji ji, odsedlám a sudám uzdu, pak se s ní rozloučím. Nakonec zamířím do knihovny. |
| |
| Chvíli po Ceile proběhnu bránou a zamířím si to do svého pokoje, kde si usuším nohy a vezmu boty. Hnes poté se naženu do knihovny a hledám jednu knihu. |
| |
| Běžím do knihovny, kde už je Alex. Jenom se na ni zamračím a dále si jí nevšímám. Projdu nějaké knížky o kletbách a o historii našeho rodu, třeba tam něco najdu. |
| |
| "Co jsi tak naštvaná?" Zeptám se Ceile, když projde okolo mne. |
| |
| "Nejsem naštvaná! Jsem nasraná!" řeknu klidně a hledám dál. |
| |
| "A proč to vše? Je to snad kvůli mě... to snad ne! Tvojí milované sestře." Řeknu s klidem v hlase. |
| |
| "Ten vlk mě štve! A ty samozřejmě taky, ale na to jsem si už zvykla..." povím jako by tu vůbec nebyla a pak se začtu do jedné knížky. |
| |
| Trochu se zamračím. "Co tě na tom vlku tolik štve? Stejně už podle toho jak je starej tak bude asi trochu hráblej!" Nakouknu do knihy co má Ceila. "Ty umíš číst?" Neunikne mi cynická poznámka s úsměvem. |
| |
| "I když je třeba hráblej, tak mu můžem, oprava můžu pomoct." povím. Nesnáším ty její poznámky! Oženu se poní a chci jí jednu vrazit. |
| |
| Pohotově uskočím. "To nebylo hezký! Na moje reflexy jsi ty krátká!" Pohodím hlavou a jdu k oknu. Prohrábnu si rukou vlasy a prohlížím si můj přívěšek na krku. |
| |
| "Není důležitý, jestli se strefim, ale jakej je účel!" Dojdu si pro další knížku "Zrušení kleteb" a začnu číst. |
| |
| Takový hlody. Otočím se a sleuji Ceilu. "Hledáš něco konkrétního? V tý knize." |
| |
| "Ne! Asi si ji jenom prohlížím!" protočím panenkami a čtu dál druhy kleteb. |
| |
| "Nebuď drzá slečínko!" Pomalu k ní dojdu a znovu nakouknu do knihy. Jsem stále ve střehu, kdyby mě náhodou chtěla zase praštit. |
| |
| "Řekla jsem snad něco drzého?!" vyjedu na ní jen ústně a ovlávám se abych ji nepraštila. Potom si vezmu knížku, kterou držím v ruce a odejdu do svého pokoje. Prásknu dveřmi od knihovny. |
| |
| Dívám se za ní jak odchází. Když se zabouchnou dveře kouknu se na místo odkud knihu brala. No jistě vzala si ty kletby... určitě bude chtít pomoct... Jdu do prostřed knihovny a zadívám se na strop. Co ale mám dělat já? |
| |
| Dojdu do pokoje, lehnu si na ustlanou postel a začnu znova číst. Odstranění kleteb a takový věci.... Nespokojeně se převaluji na posleli a mračím se při tom. |
| |
| Jdu do svého pokoje a v něm s rozhlédnu z okna. Vítr zesílil a na moři se dělají větší vlny. Chvíli je pozoruji a a potom se zatáhne obloha. Ustoupím z okna a zavřu ho. Sednu si do křesla a při tom stále sleduji dění venku. Oční víčka mi těžknou a já jsem za chvíli už v polospánku a při tom přemýšlím o tom vlkovi. |
| |
| Čtu a čtu. Alcatorova kletba? "Já to našla! Jsem dobrá!" začnu křičet radostí a pak se dám hned do čtení. Zimy venku si nevšímám a nechávám otevřené okno. |
| |
| Spím asi tak půl hodiny když najednou mě probudí hřmění venku. To si nenechám ujít! Jdu potichu ven z sídla, tak aby mě nikdo neviděl. Sestra je sice pořát ve městě... ale já jsem pořát někde venku. Vylezu a kousek od sídla se proměním na vlka. Běžím někam hloubějc do lesa a tam horlivě začínám hledat něco co by se dalo prohnat nebo něco s čím bych si mohla popovídat. Doběhnu na svoje oblíbené místo. Je to pod jedním menším kopcem. Nachází se tam malá studánka, o které skoro nikdo neví, protože je prakticky neviditelná. Rozhlédnu se kolem sebe a trochu se napiji křišťálové vody, která vytéká ze skály. Jsem stále otražitá a užívám si bouřky, kterou mám moc ráda. Snažím se jít co nejtišeji a při tom znovu přemýšlím. Ceila teď musí být určitě někde zalezlá a čte si tu svojí knihu o kletbách. Potom se jí na to možná i zeptám... teď se chci pobavit sama! |
| |
| Bežíš lesem a krásně hřmí. Nedaleko od tebe spadne strom a rozštípe se na kousky. Po chvíky uslyšíš dlouhé zavytí. Ještě blíže než dnes v poledne. |
| |
| Poslouchám vytí. Je nedaleko a vypadá to, že je jen jeden. Neodpovídám na vytí a čekám jesli se ještě něco ozve. |
| |
| Uslyšíš ještě jedno zavytí a mezi stromy uvidíš velkého šedého vlka. Vztekle na tebe vrčí a blíží se k tobě. |
| |
| Čtu a čtu. Alcatorova kletba.... Druhy.... Přeměna lidí na vlky! Ha a teďka mu můžu pomoct! Vezmu kus pergamenu a brk a začnu opisovat důležité věci. |
| |
| Rychle se rozhlédnu kolem. Je sám? Tak proč vyje? Nechápavě se na něj podívám, ale hned toho nechám a trochu se přikrčím k zemi. Mám uši přitisknuté k hlavě, ocas svisle dolů a sklopím zrak. Pomalu couvám a trochu se otáčím. |
| |
| Vlk vrčí a blíží se k tobě. V očích mu mu vidíš třpitit se hnězdičky. Když se začneš otáčet, vlk vyběhne a chce tě kousnout do krku. Je přibližně 20 metrů od tebe. |
| |
| Zapsala jsem si důležité poznámky. Ještě jednou si prohlédnu vše a pak chci jít zavřít okno, když uslyšíém vlčí zavytí. Neboj Gakuseii.... Pomůžu ti! Zavřu okno a vydám se hledat Alex po sídlu. |
| |
| Kašlu na to tohle není vlk! Uvážím a v rychlosti vzpřímím uši a ocas je ve stejné linii jako hřbet, jsem ale stále přikrčená a energie se mi schromažďuje v zadních nohách. Začínám kňučet a stupňuje se to ve vrčení. Když je už skoro u mě vymrštím se proti němu a pokusím se ho zakousnout. |
| |
| "Cože ona šla ven? Zrovna teďka když se tady potlouká ten vlk...." zpanikařím, když to uslyším od jednoho sloužícího. Druhou větu řeknu jen pro sebe. A to musim do města! Kruci! Vběhnu zpět do svého pokoje, vezmu si tam plášť a můj důležitý pergamen. Potom se rychle vydám do stájí, kde si nasednu na svou kobilku. Očividně se jí ven nechce, když je bouřka. "No, póď!" povím jí a pohladím po nose. Nasednu si na ni a jedu do města. |
| |
| Ve vzduchu se srazíte. Má větší sílu než ty, ale ty jsi hbitější. Dopadneš na záda, vlk je nad tebou a snaží se tě kousnout do krku. |
| |
| Těžce dopadnu na záda. Kousnu ho do nohy a snažím se vstát. |
| |
| Vztaneš. Když ho kousneš zavrčí a pokusí se o rychlý útěk, jak jen mu to zraněná noha povolí. |
| |
| Výhružně vrčím a sleduji jak utíká. Běžím za ním trochu s odstupem asi tak deset metrů a pak se zastavím a přestanu vrčet. |
| |
| Odběhne a nic vzláštního se neděje. Bouře i trochu ustoupila. |
| |
| Sleduji jak odbíhá. Moc se nerozmýšlím a rozběhnu se potichu zpět do sídla. Ne tak rychle spíše potichu, trochu mě bolí ty záda a přední noha. Stále se ohlížím a sleduji okolí jestli mě někdo nesleduje nebo jestli něco neuvidím. |
| |
| Jedu rychle do města a doufám, že se Alex nic nestalo. Rozhlížím se jestli ji nikde neuvidím. |
| |
| Běžím do sídla a snažím se aby mě nikdo neviděl. Přeběhnu pole a už jsem doma. Proměním se zpět na člověka a jdu do svého pokoje. Kde je asi Ceile. |
| |
| Nic zajímavého cestou jsem nevuděla. Dojedu do města, kde zajdu za magičem a povím mu, co jsem zjistala o té kletbě. Docela mě zarazila, že tuto kletbu může potlačit akorát sám stvořitel. Takže musíme najít Alcatora ať už je živý nebo mtrvý! Posmutním a rozloučím se. Potkávám známé tváře, ale těch si nevšímám. Nemám náladu. Vyjedu zpět do sídla. |
| |
| Trochu svižněji dojdu do svého pokoje. Opláchnu si ruce a tvář ve větší míse s vodou, kterou mám stále v pokoji. Stoupnu si před zrcadlo a prohlížím se. Za chvíli jdu k oknu a otevřu ho. Opřu se o něj a sleduji co se děje venku. |
| |
| Postarám se o kobylku a pak jdu do svého pokoje, kde sundám svůj plášť. Tam si vezmu půjčenou knížku a jdu jí vrátit do knihovny. |
| |
| Vidím přijíždět Ceilu. Zamířím do knihovny. Kam jinam by mohla jít něž vrátit tu knihu. |
| |
| Už uklízím kniku do police, když vztoupí Alex. Jen se na ni podívám a nic neřeknu. Začnu si prohlížet knížky, kde se píše něco užitečného o smrti. |
| |
| "Byla jsi ve městě?" Vejdu s těmito slovy. Pomalu jdu k Ceile a sleduji co čte za knihy. |
| |
| "Byla!" povím a jinak si jí nevšímám a dál si prohlížm knížky, které by se mi mohly hodit. |
| |
| "Co hledáš?" Vezmu si knihu, která je ve tvém oddělení. Trochu mi poskočí obočí, když jsi to čtu. |
| |
| "Proč se ptáš?" odpovím otázkou. |
| |
| Podívám se na Ceilu, ale hned uhnu pohledem. "Já... jen tak." |
| |
| Jen nadzdvyhnu obočí, ale nijak nezačnu provokovat. Tyhle trapné situace dobře znám. Vytáhnu jednu knížku, která mě zaujmula a prohlédnu si obsah. |
| |
| "Co hledáš?... můžu ti pomoct." Řeknu trochu důrazněji. Zaslechnu nějaký zvuk za námi a rychle se ohlédnu, ale z toho mě jen bolí záda a nenápadně si je rukou pohladím. Nic to nebylo asi jen vítr. |
| |
| "Že by jsi mi pomáhala? Tomu se nechce věřit... Převracet staré návyky....." ušklíbnu se. |
| |
| "Jak to myslíš staré návyky! Vždy jsem ti pomáhala... přece" Nahlédnu do knihy co má Ceila. |
| |
| Udělám, že přemýšlím. "Tys mi někdy pomáhala?" Ale nakonec řeknu. "Asi by ses nezajímala o záchranu toho vlka! Našeho předka! Gakuseie!" |
| |
| "Proč myslíš... už teď se mi nějak nelíbí... ráda až moc ráda bych ti pomohla, ale... vážně to chceš? Bude to těžké to není jen tak!" Sklopím zrak. "Už jsem to i vyzkoušela." |
| |
| "Myslíš si, že jsem jen poběhlice, co?! A že nic nedokážu?! To se mýlíš!" naštvu se, vezmu si kniku a odcházím z knihovny. |
| |
| "Jak ty můžeš vědět co já si mysím! Já si totiž vůbec nemyslím, že jsi nějaká děvka!" Zasičím na tebe vztekle a v puse se mi objeví neobvykle špičaté tesáky a upřeně se na tebe koukám. |
| |
| "No, prosimtě strč si ty svoje blbý poznámky, víš kam! A klidni se!" povím, když uvidím její špičáky. S brekem se rozběhnu do svého pokoje a neotáčím se na ní. |
| |
| Ofrknu si a špičáky zmizí. Výjdu ven do chodby a smutně si prohlížím výzdobu. Chodím sídlem a hledám matku. |
| |
| Matku najdeš ve společenské místnosti, jak upíjí čaj. "Dlouho jsem tebe a Ceile neviděla...." poví, když tě spatří. |
| |
| Usměji se na matku a jdu k ní blíž. "Omlouvám se ti matko... byli jsme ve městě a potom v knihovně něco hledali." Sednu si na pohovku. |
| |
| "A co tak zajímavého jste hledali, že jste si na nás ani nevzpoměli? Neslyšela jsem tu před chvílí nějaké zvýšené hlasy?" jde na to oklikou máti. |
| |
| "Nebylo to ani tak důležité jen něco přírodopisného... je mi to líto... hlasy? Já nic neslyšela. Možná to byla Ceile, ale já nic vážně!" Řeknu vymlouvačně. |
| |
| "Ale no tak dceruško! Přece mi nebudeš lhát, ale když myslíš....." Položí šálek na stůl a pomalu důstojně odchází. |
| |
| Zesmutním. To jsem nechtěla. Vstanu, když matka taky. Smutně sleduji jak odchází. "Nepotřebuješ s něčím pomoct?" |
| |
| "Ne, děkuji dceruško." usměje se na tebe, ale je smutná, cos jí provedla. |
| |
| Cudně sklopín hlavu. "Promiňte matko já... dobře trochu jsme se pohádali s Ceilou toť vše." Řeknu trochu smutně a podívám se máti do očí. |
| |
| Povzdechne si. "Pořát se jen hádáte.... Jste starší! Ovlídejte se! A kvůli čemu jste se pohádali? Myslela jsem, že z vás něco bude!" podívá se ti do očí. |
| |
| "No já přesně nevím... myslí si, že já si myslím, že je malá poběhlice či co, ale já si to vůbec nemyslím!" Vyřknu a pokračuji. "To bylo v knihovně a potom se otočila, zabouchla dveře a odešla... asi do svého pokoje a... a to je asi vše." |
| |
| "V knihovně, takže jste se pohádaly ještě někde jinde...?" zeptá se. |
| |
| "Ne, my se nehádáme ani tak často! Matko prosím promluvíš s ní? Poslední dobou má střeštěné nápady a mě neposlouchá." Poprosí. |
| |
| "Promluvím s ní. Co bych jí podle tebe měla říkat? Co ti na ní tak vadí?" zeptá se. |
| |
| "Chová se nějak divně, ale prosím... chtěla jsem se tě ještě na něco zeptat jestli mohu... týká se to toho vlka ty víš jakého." Optá se nejistě. |
| |
| "Jen se ptej. Co se děje?" trochu se zamračí. |
| |
| "No víš... asi jsem ho zahlédla někde v lese a..." Začne mě bodat v zádech, ale nenechávám to na sobě znát. Odvrátím zrak. "... já mám tak trochu strach o nás i o sestru." |
| |
| "Proč máš strach? Ten vlk je tady už dvě stě a nikomu z našeho rodu neblížil!" její na očích vidět, že má otebe strach. |
| |
| "Ne?" Protáhne nejistě. "Ale lidem z okolí ano." |
| |
| "Alespoň co se ví, tak nikomu neublížil. To ano... Nevím ale proč...Po večeři si promluvím s Ceile." poví a máti se má k odchodu. |
| |
| "Dobře..." Když odejde trochu se zamračím a jdu z pokoje. |
| |
| Ležím v posteli zachumlaná v peřině a brečím. |
| |
| Je večer. Jdu s ostatními na věčeři. |
| |
| Alex Přijdeš do jídleny a sedí, tam tvůj otec, Kaina a tvůj bratr. Ceile Uslyšíš zaklepání. Vztoupí tvá máti. Posadí se k tobě a pohladí tě. |
| |
| Obejmu jí a pošeptám. "Já jsem tak nešťastná..." |
| |
| Přívětivě se usměji a pozdravím. Přisednu si. |
| |
| Po chvíly přinese sluha nějaké jídlo a pití. |
| |
| U večeře toho moc nenamluvím. Rychle se najím a čekám až skončí ostatní. |
| |
| Ostatní jedí mnohem pomaleji, protože si povídají, co dneska udělali, co budou dělat atd... Ale přece jenom dojí a pomalu se začnou rozcházet. |
| |
| Poděkuji za večeři a rozloučím se ze všemi. Mám namířeno k sestře, ale než vstoupím do jejího pokoje vzpomenu si, že je tam asi matka. Nebudu poslouchat za dveřmi, ale tak trochu cítím, že to pro mě nedopadne dobře. Jdu potichu do svého pokoje. Opláchnu si obličej a sednu si ke stolu. Začnu si hrát se svými prsty. |
| |
| Uslyšíš vzlykot, matčino utěšování a pak jdeš do svého pokoje. |
| |
| Jdu z pokoje před pokoj sestry. Přiložím potichu ucho na dveře a uslyším vzlykání. Bože citlivka! Určitě už jí říká jak je strašně nešťastná! Jdu do stájí. Nakouknu do nich a uvidím ty koně. Ne... to radši po svejch než na tomhle! Rozeběhnu se po vlčích nohách do vesnice. Sednu si na kraj a prohlížím si vesnici ze stínu. |
| |
| Vesnici vidíš osvětlenou barevnými světýlky a slyšíš zvuky radovánek, tancovaček, muziky. Zřejmě se něco slaví. |
| |
| Proměním se v člověka a jdu pomalu za zvukem. |
| |
| Dojdeš na náměstí. Vidíš tam spoustu lidí (většina je vztřízlivá, ale jen tak tak...), kteří tancují, radují se, pijí, jí. Zkrátky taková ostava. Stoují tu stoly s různými druhy jídla i alkoholu. Několik muzikantů stojí uprostřed a hrají na různé nástroje. |
| |
| Povídám si z matkou o mých problémech, když si vzpomenu, že jsem slíbila svůj dnešní příchod do vesnice. Matka po chvíly odeje a já se pěkně upravím a vezmu si oranžové šaty. Potom vyjdu do stájí, nasednu si na svou kobyliku a vyjedu do vesnice na slavnost. Dojedu tam vklidu. Kobylku nechám ať se někde napase a jdu na náměstí hledat několik zajímavých lidiček. |
| |
| To se mi nelíbí... je tu moc lidí. Jdu k prvnímu člověku v klidu, kterého potkám a zeptám se ho. "Promiňte ale co se tu děje? Něco se slaví?" |
| |
| Alex Zeptáš se paní, která roznáší pivo a má bujarou náladu. "No, přece oslava... Ehm...Kovář slaví padesátiny a všechno tu platí on! Asi má tučný zisk!" poslední větičku ti pošeptá. Ucítíš něčí pohled, otočíš se a uvidíš pohledného mladíka, jak ti kouká po nožkách a pak se ti zakouká do očí. Ceile Najdeš je. |
| |
| "Děkuji" Přívětivě se usměji na paní a otočím se na mladíka. Usměv rychle zmizí. Letmo si ho prohlédnu. "Co vejráš" Zasyčím a dál mu nevěnuji pozornost a jdu si prohlédnout co tu všechno nabízí. |
| |
| Krásně se slaví a potkám kluka, který mě učí zacházej s mečem. Přiběhnu k němu a okamžitě se mu přilepím na hruď a jdu s ním tancovat. Ani není vidět, že jsem plakala. |
| |
| Alex Přiběhne k tobě ten mladík, který ti koukal po nožkách. Pevně tě chytne za ruku a otočí tě. Má sílu. Možná je trošičku přiopilí. "Snad bys mě takhle neodbila!" rychle tě políbí ani nestačíš zareagovat. |
| |
| Snažím s eod něj odthnout, ale nejde to. První co mě napadne je to, že ho silně kousnu do rtu. Když přestane probodnu ho vražedným pohledem. "Jakým právem ty úchyláku!" Snažím se utéct. |
| |
| Alex Když ho kousneš odtáhle se, ale ruku ti pořát pevně drží. Druhou si otře krvícející ret. "Říkáš mi úchyláku?!" vyjede na tebe vztekle. "Tohle dělá úchylák!" jednou rukou tě pevně chytne za zadeček a druhou ti vjede do vlasů. Líbá tě. V líbání má nejspíš častou praxi. |
| |
| Snažím se mu vykroutit, ale má vážně sílu. Začne mě líbat, ale já se mu nehodlám oddat. Pokrčím nohu a do útoku na jeho slabiny dám veškerou sílu. Rozhlédnu se kolem. To je trapný. Znovu se snažím utéct. |
| |
| Alex Kopanec mezi nohy nečekal. Chytl se a nechal tě odejít. "Heh! Ta ti to nandala!" "To bylo dobrý!" Sklapněte pitomci! Slyšíš ještě různé posměchy. |
| |
| Utíkám za roh a posměšků si nevšímám. Hnusák hnusnej! Fuj! V klidu někde dál od oslavy se ještě trochu třesu. Zjistím, že mám v puse ještě jeho krev. Ušklíbnu se, odplivnu si a rychle si do oblečení otírám celou tvář. To byl zase zážitek... jeho krev je divná. |
| |
| Alex "Není vám nic slečno?" uslyšíš za zády. Rychle se otočíš a uvidíš možná tak 25letého člověka. Docela fešák. |
| |
| Trošku se podivím. Kdo je zas tohle? Ale je milej... Přívětivě se usměji a odpovím mu. "Ne jsem v pořádku... co potřebuješ?" |
| |
| Alex Usměje se. "To jsem rád. Smím prosit o tanec?" Udělá úklonu a nabídne ti rámě. |
| |
| Rozhlédnu se. Pokrčím rameny a zavěsím se do nabízeného rámě. |
| |
| Alex Doprovodí tě až na náměstí. Hraje zrovna pomalá písnička. Jednou rukou ti chytne tvou a druhou tě chytne někde na zádech, jak je to běžné. Klasické držení. Začne se s tebou pohybovat do rytmu. Dívá se ti do očí a usmívá se. |
| |
| Nezáváhám ni na chviličku a ukážu, že tanec patří mezi mé silnější stránky a ladně sekunduji mému partnerovi. Uhnu pohledem. "Jak se vlastně jmenuješ? Jestli to mohu vědět?" |
| |
| Alex "Můžeš mi říkat Lacus. Jestli se nemílím, tak jsi Alex?" usměje se. Jméno Lacus je ti povědomé, ale nevíš odkud. |
| |
| "Odkud mě znáš?" Podivím se. Sklopím zrak a dál poračuji v tanci. |
| |
| Alex "Je málo dívek, které vypdají jako ty..." řekne možná trochu zasněně, ale nevyvede ho to z rovnováhy a dál tančí. Hledá tvůj pohled. |
| |
| "Já se ptala odkud." Provokativně se usměji, ale do čí se mu stále nedívám. Musím si alespoň trochu rejpnout. |
| |
| Alex Je vidět, že se mu o tom nechce bavit. Přesto, ale po chvíly mlčení s úsměvem poví. "Drby..." |
| |
| Zadívám se mu konečně do očí. "Sestra?" Oplátím mu úsměv. |
| |
| Alex Usměje se ještě více. "Ne, vaše sestra Ceile ne." Najde ji pohledem v davu mezi tanečníky. Dobře se baví. "Musím uznat, že drby jsou někdy opravdu pravdivé." vrátí se pohledem k tobě. |
| |
| Taky jí vyhledám. Ta tu nesmí chybět! Ušklíbnu se. "Tady mě někdo drbe?" |
| |
| Alex Usměje se. "Nevím, jestli tady, ale někde jinde ano. Samozřejmě, že né všude!" chlácholí. |
| |
| "Jistě že tady určitě ne..." Pohlédnu na Lacuse. "... odkud jsi ty?" |
| |
| Alex "Jsem z Mile..." poví jakoby mimochodem. Rukou, která tě drží na zádech, ti mírně sjede níž a pak zase vystoupá nahoru. Podívá se ti do očí a usměje se. |
| |
| Hlavně ať to není další úchyl... všude mezi lidmi jich je plno. Moc unešená z jeho přítomnosti nejsem, ale co se dá dělat. Letmo se kouknu na oblohu a potom zpět na Lacuse. "Asi se už budu muset vzdálit." |
| |
| Alex Zesmutní. "Je to snad kvůli mně?" poví trošku omluvně. |
| |
| "Ne... kvůli tobě to určitě není..." Šibalsky se usměju. Znovu vyhledám sestru. "... ta tu zůstane ještě dlouho, ale já nejsem jako ona." |
| |
| Alex "Prosím. Zůstaň tu ještě chvíly." poprosí. |
| |
| "To ti budu tolik chybět?" Zadívám se mu do očí. Je tu moc lidí a očí. |
| |
| Alex Zadívá se ti do očí. "Moc." poví a pokusí se tě políbít. |
| |
| Uhnu hlavou. Nenechám se políbit o někoho koho ani moc neznám. "Promiň ale... pustíš mě?" |
| |
| Alex Pustí tě a podívá se na tebe smutně. |
| |
| "Smutný pohledy na mě neplatěj a... určitě se ještě někdy uvidíme." Otočím se a jdu pryč ještě zamávám. "Tak ahoj Lacusi a děkuji ti za společnost." Jdu zpět odkud jsem přišla. |
| |
| Alex "Měj se! Určitě se ještě uvidíme! Určitě..." v tom hlase bylo slyšet radost. Dívá se za tebou, dokud mu nezmizíš z dohledu. |
| |
| Bavím se víc než uspokojivě. Časem mě začne bolet hlava a tak se rozloučím. Nasednu na svou kobylku, která na mě poslušně čekala a jedu na sídlo. Heh! To by mě zajímalo, jestli se někdy Alex zůčastní takovéhle akce! uchctnu se. Pak rozeřenu vzpomínky na ní a uzavřu se do svých vlastních. |
| |
| Na odchodu ještě hledám Ceilu, jestli mě náhodou neviděla a ještě toho co měl upito. Potom jsem už na konci vesnice a dívám se v dál. Proměním se ve vlka a běžím na kraj lesa. Najdu si nějaký větší kámen, na který bych si mohla lehnout. Ležím a přemýšlím. Tak schválně kdy se vrátí Ceile. Uslyším zavytí, ale je jich víc. Zpozorním a naslouchám. Vlci se vrátili z lovu. Radostně odpovím na vytí v dáli a jsem šťastná. Měla bych s stydět... ještě že jsem tak blízko domova tohle je moje teritorium! |
| |
| Jedu pomalu k sídlu. Někdy mi vlci strašně vlci lezou na nervy! pomyslím si, když uslyším zavytí. Po, pro mě, dlouhé cestě konečně dorazím do sídla, z poslední sil se postarám o kobylku a poslepu jdu do svého pokoje. Ani se neobtěžuju se vsléknout a padnu na postem. Během chvilky usnu. |
| |
| Zavyji ještě jednou za půl hodiny a stačí mi to. Vlci už zjistili, že tu nemají co dělat. Klusám podél lesa k sídlu a u něho se proměním zpět. Doběhnu do něho a nepozorovatelně se proplížím do pokoje. Převléknu se jdu rovnou spát. |
| |
| Je tu ráno.... |
| |
| Ráno vstanu. Trochu se opláchnu a obléknu se do čistých šatů. Otevřu okno a nadechnu se čerstvého vzduchu. Mám docela dobrou náladu a tak si sama ustelu. Výjdu z pokoje a mířím na snídani. |
| |
| Ráno se probudím a strašně mě bolí hlava. Zasténám a stočím se do klubíčka. Kruci! Možná, že jsem pila tročišku víc.... Rychle vztanu a opláchnu se studenou vodou. Hmm... To je lepší... Zauvažuju a napadne mě, že asi v tomhle stavu nebude dobré jít na snídani a tak si zase lehnu do postele. |
| |
| Jdu do jídelny. Do syta se nasnídám, večer jsem toho moc neměla. Jdu se projít sídlem a při tom přemýšlím co se odehrálo včera a co budu dělat dnes. |
| |
| Už nějakou dobu ležím a rozhodnu se jít nasnídat Doufám, že mě nikdo neuvidí.... |
| |
| Procházím se a při tom si všechno prohlížím. Ne s takovým zájmem, který časem pomalu opadával. Uslyším kroky. Á moje milovaná sestra to je náhoda. Škoda že na ni nemám zrovna náladu. Dělám jako žeji nevidím a dál si prohlížím nějaké obrazy. |
| |
| Cestou potkám sestřičku, která mi taky nezverne náladu, tak si ji také nevšímám. Na snídani už je prázdno a sedím tam sama. S podepřenou hlavou znuděně jím. |
| |
| Ještě jednou se ohlédnu za Ceilou a dál si ji nevšímám. Ještě že odešla. Změním směr a jdu do knihovny. Jdu najít nějakou zajímavou knihu. Po chvíli hledání nějakou najdu. Opráším jí a řeknu si sama pro sebe. "Hmmm... Přeměňovaní" Schoulím se do křesla a začtu se do řádků tlusté knihy. |
| |
| Dosnídám a jdu se ven projít k moři. Až dojdu k němu skočím do vody i s oblečením a užívám si chladivou vodu. |
| |
| Tahle kniha mě už přestane bavit tak si jdu pro jinou. Menší kniha s nápisem Venenum. Usměji se a začnu si ji přečítat. Je celá latinsky o to víc je zajímavá. |
| |
| Po chvilce za dveřmi uslyšíš dva hlasy, dva známé hlasy. Otec a..... Lacus. Poznáš, že mluví elfštinou, protože už jsi ji už několikrát slyšela. |
| |
| Ohtrhnu se od knihy a zamračím se. Co je zase tohle. Nenápadně se přemístím blíže ke dveřím a poslouchám. Kruci proč mluvěj elfsky! Jak já ten jazyk nenávidím stejně jako všechny špičatý uši! A ještě k tomu jsou za dveřmi... co tu ten Lacus chce. Jdu k regálu plného knih hned vedle dveří a dělám, že si čtu. |
| |
| Po krátké chvíli, rozhovor utichne směrek pracovně patřící otci. Z jejich hlasu je slyšet starost. |
| |
| Nalepím se na dveře. O čem se asi baví... tady slovníky nepomůžou. Nakvašeně odkráčím k oknu. Sakra tady se ani rozhovory nemůžou poslouchat! Uchechtnu se a dál si čtu knihu a v hlavě se mi rýsuje plán. |
| |
| Cachtám se ve studené vodě a hlasitě se směji. Je to takový bláznivý smích. Celá mokrá vylezu z moře a škodolibě se zasměji. Je to slyšet až do sídla. Nic si nedělám z lepících šatů a pomalu důstojně kráčím do sídla. |
| |
| Slyším nějaký smích. Co mě to zase ruší! Rozhlédnu se ven, ale smích vychází z druhé strany sídla. Bože! Takhle úchylně se může smát jen Ceile! Zase si začnu číst. Doufám, že mě už nic nevyruší chci se na tuhle knihu soustředit... latina není až tak lehká na překlad! |
| |
| Jak jdu k sídlu nějak se neovládám a cítím, že něco je v nepořádku, nemám síly se tomu bránit. Padnu do trávy a musím se smát, škodolibě smát. |
| |
| Jsem už pořádně namíchnutá tak zaklapnu knihu a položím jí na křeslo. Rychle si to kráčím ven ze sídla a pak rovnou za smíchem. Po chvíli narazím na Ceilu. Nechápavě se na ni podívám a příjdu k ní. Skloním se nad ní. "Jsi v pořádku? Co se stalo, že jsi tam happy?!" |
| |
| Směji se. Spíš se směje jen moje tělo, mysl nikoli. Jakmile uvidím svoji sestru, v ústech se mi objeví ostré špičáky. Vycením je na ni a skočím po ní. Snažím se ji kousnout do krku. Oči mi září temnotou. |
| |
| Vyděsím se. Nečekám to a Ceile mě povalí na zem. Rychle ji ze sebe schodím a uskočím dál od ní. Nechápavě se na ni podívám. "Ceile co se ti stalo?! Co je to s tebou?!" |
| |
| Znechuceně se na ni podívám a zavrčím. Potom na ni zase skočím. Oči mám čím dál tím víc černější. Nechty na rukou se mi zešpičatější. Cítím velkou sílu, která ve mě je. |
| |
| Sleduji každý její pohyb a hlavně její oči. Uskočím a bleskově se proměním na vlka. "Ceile?! Proboha co se ti stalo?!" Ani nečekám na odpověď a začnu couvat, ale stále jí sleduji. |
| |
| Ceile se znovu chystá zaútočit, když vás od sebe odhodí jakási magická síla a nedovolí vám se k sobě přiblížit. Ze dveří vidíte utíkat Lacuse napřáhnutýma rukama, které vás udržují od sebe a za ním otce. Mají na sobě chápavé výrazy tváří. Jen otec je trochu vyděšenější. |
| |
| Když se mě od ní odhodí pěkně hnusná síla, rozzuřím se. Naštvaně se podívám na nově příchozí. Pak ucítím, že to, co mě ovládalo odchází a já se schoulím na trávníku do klubíčka. Rozpláču se a nemůžu popadnou dech. Začnu se dusit. Temnota z očí se vytratí a nehty jsou taky zase normální. Jen ty šaty se na mě lepí. |
| |
| Síla mě odhodí. Rychle se postavím na nohy a běžím k Ceile. Kousek od ní se zastavím. "Ceile?..." Zašeptám a ohlédnu se po Lacusovi a otci. |
| |
| Mezitím k vám doběhne Lacus, popadne Ceile za ramena, vytáhne na nohy a slabě bouchne do zad. Ta zas může dýchat. Pak se otočí na Alex, v obličeji mu cítíš, jako by se ptal: Co se stalo? Stále drží Ceile a otec k vám doběhne. Obě si vás prohlédne jestli jste v pořádku. Nezmůže se na slovo. |
| |
| Sleduji co se okolo mě odehrává a nevěřím tomu. Nechci se proměnit. Sklopím uši a jdu k Ceile. Slabě zakňučím a podívám se na otce. "Co se s ní stalo?" |
| |
| Odpoví ti Lacus. "Nejspíš se do ní dostal nějaký démon...." podívá se po vašem otci, jako by říkal: Už je to tady! "To se může stát, když člověk moc neřídí svoje činy.... Třeba, když se opije." dodá na vysvětlenou pro Alex. Chytne Ceile do náručí. "Kde má pokoj?" zeptá se a vyrazí do sídla. |
| |
| Co že démon? Kdyby jí ten démon jenom viděl lekl by se a utekl! Když Lacus míří do sídla proměním se zpět na člověka. Kouknu se smutně na otce a pokynu mu aby šel s námi. Potom následuji Lacuse. "Zavedu tě tam, ale řekni co je to za démona? To je všechno co dokáže?" |
| |
| "Myslíš si, že povolají hned zprvu ty nejlepší démony?!" rozzuřeně na tebe vyjede, ale hned si uvědomí, co řekl a jak se zachoval. "Promiň, to jsem neměl říkat." omluví se. Očividně ho to mrzí. "Démoni toho uměj mnohem víc, víc než já sám! Ovládají kouzla o kterým lidé natož elfové ani nemají potuchy." řekne důrazně, ale klidně. Otec za vámi klusá až do sídla. Pak se na Alex otočí Lacus. "Kudy teď?" nechá tě vést. |
| |
| Podrážděně sklopím hlavu a ani si nevšimnu, že mám vztekem zatnuté pěsti. Lucas se omluví, ale mě to očividně nestačí, ale nechci to na sobě nechat tolik znát. Uklidním se a pokračuji v čele do sídla. Vstoupíme do sídla. Mlčím a zavedu Lucase do pokoje sestry. Rozhlédnu se po místnosti a jdu otevřít okno. |
| |
| Dojdete do pokoje. "Svlékni ji z těch mokrých šatů a ulož do postele! Budu čekat před pokojem." poví neutrálně a odejde. |
| |
| Rychle se rozhlédnu z okna a zase ho zavřu. Udělám jak řekl Lucas a Ceilu ulořím do postele. Mohl říct že vládne nějakou silou! Jdu ke dveřím a lehce zaklepu. Pomalu jdu ke stolu patřící Ceile a prohlížím si ho. |
| |
| Netrvá to ani chviličku a vejde Lacus. Sedne si na Ceilininu postel, položí ji ruku na čelo, pak cosi zamumlá a vykoukne z okna. Na stole má nějaké pokreslené papíry, jednu dýku a brky s inkoustem. |
| |
| Moc mě nezajímá co dělá Lacus. Vezmu si nějaké papíry na stole a začnu si je prohlížet. |
| |
| Asi jsem omdlela a probudila jsem se ve své posteli. Vyděšeně se kouknu na Lacuse i na Alex a se zaknučením se schovám pod peřinu. |
| |
| Ohlédnu se, když slyším zakňučení. Hned položím papíry a jdu k Ceile. Sednu si na postel a podívám se na Lacuse a taky se podívám z okna. |
| |
| "Je vyděšená... Kdyby ti něco vlezlo do těla taly by jsi byla. Bylo by dobré, kdyby někdo u ní neustále byl, ale nic ji nevnucoval! Mohla by se zbláznit." nechá ji pod peřinou, stoupne si k oknu. Něco mu dělá starost. |
| |
| Poslouchám Lucase. Mám tolik otázek. Potichu vzdychnu. "Co se s ní teď bude dít? Bude se tohle ještě opakovat?" |
| |
| "Bude s ní to, že se bude vzpamatovávat a opakovat se klidně může, když nad sebou nebude mít pevnou ruku... Nejlépe svoji pevnou ruku!" poví a dál se rozhlíží z okna. |
| |
| "Co znamená že se bude vzpamatovávat? Hlavně jak?" Zeptám se ještě. |
| |
| "S tím už jí asi nepomůžeme. Bojí se, cokoli udělat a tak se bude schovávat." pokyne rukou na postel, kde se Ceile schovalá pod peřinou. |
| |
| Kouknu se na Ceile a potom na Lucase. "Ty jsi věděl co se jí stalo? Nebo proč jsi vlastně tady? Že by náhoda?" Řeknu klidně, ale důrazně a při tom se upřeně dívám na Lucase. |
| |
| "Byl jsem sem povolám, abych tak trošku zjistil, co se děje." poví jednoduše. |
| |
| "Povolán kým?" Zeptá se ještě jednodušeji. |
| |
| "Našimi mágy, kteří zjistili, že démoni se začínají bouřit." poví a obrátí se na tebe. |
| |
| Jo tak mágové, ale jistě a já zase nic nevím! Smutně se kouknu na Lacuse. "Ty jsi věděl že... že se dokážu proměnit?" |
| |
| "Věděl.... Mezi mágy se ví, že se umíš proměňovat a navíc je to cítit z tvé aury. Proč ten smutek?" zeptá se. |
| |
| Uchechtnu se. "Smutek ani ne... proč se najednou démoni tak bouří? A kdo ty jsi vlastně zač?" |
| |
| "Nevíme, proč se démoni bouří, ale dlouhou dobu byli schovaní. Jsem mág..." |
| |
| Skousnu si spodní ret a kouknu se na Ceilu. "Jak dlouho jí bude trvat než se z toho dostane?" |
| |
| "Zaleží na tom jak je její duše silná a jak se s tím dokáže se vyrovnat." |
| |
| "Takže to pro ní ještě není tak ztracený." Dojdu ke stolu a začnu si prohlížet dýku. |
| |
| Neodpoví ti. Dýka trošku září červeně a na jejím ostří vyryt plamen. |
| |
| V očích se mi zablýskne. Je hezká, ale ten plamen se mi nelíbí... potřebovala bych do města. Poskočí mi obočí, když na papírech na stole uvidím nějaké chlápky. Ušklíbnu se při bližším pohledu na obrázky. |
| |
| "Na co to koukáš?" náhle uslyšíš Lacuse za zády. Trošku si povzdechne, když vidí, co je na obrázkách, ale pak ho zaujme dýka. Vezme ji do ruky a přejde k oknu. Čepel se rozzáří, pak cosi zamumlá a usměje se. Dále se kouká na dýku. |
| |
| Škodolibě se usměji. "Dokud si nestěžuje koukat se můžu... má tu nějaké obrázky." Ohlédnu se na Lacuse, který stojí u okna. "Co je to za dýku?" |
| |
| Usměje se. "Kouzelná dýka..." poví a dýka se mu obratně mihotá mezi prsty. |
| |
| "mmm... nemám moc ráda kouzelné předměty." Jdu pomalu k oknu. "Proč je kouzelná? Teda... co umí?" |
| |
| "Zeptej se své sestry, jestli ti to řekne. Nevěděl jsem, že má ráda... heh magické předměty." řekne zamyšleně, ale s úsměvem. |
| |
| Ohlédnu se na sestru. "Někdy se jí zeptám... ty se v tom vyznáš?" Příjdu k oknu vedle Lacuse a sleduji dýku. |
| |
| "Vyznám." s úsměvem pozoruje dýku. Pak jí prudce vyhodí z okna, natáhne ruku a ona mu po chvíli do ní vletí. |
| |
| Kouknu se do dáli a protočím oči. "Mám ráda dýky, ale ne magické." Pobaveně se usměji. |
| |
| "Magie je někdy užitečná." poví s úsměvem. Podívá se ti do očí a ty se vzneseš asi o 20 cm výš a nějaká síla tě drží ve vzduchu. |
| |
| Krátce vyjeknu a snažím se dostat znovu na zem. "ááá! Já chci na zem tohle mi nedělej! Nemám to ráda!" |
| |
| Pomalu se zase sneseš na zem. "Tak promiň. To jsem nevěděl. Létání mě docela baví." taky se vznese a drží se ve vzduchu. |
| |
| Uraženě pohodím hlavou. "Mě nebaví!" Otočím se k Lucasovi zády a pomalu jdu zase ke stolu se smutným výrazem. |
| |
| Snese se. Přiblíží se k tobě a zezadu tě omluvně pohladí po ruce. |
| |
| Zastavím se. "To je dobrý... nejsem na tebe naštvaná." Proč zrovna já?! Já chci taky tohleto! |
| |
| Ze zadu tě jemně chytne okolo pasu, odsune ti vlásky z krčku a políbítě na něj. |
| |
| To má znamenat vychutnám si tě? Přitulím se k němu trochu blíž. "Kdo by tu u ní měl zůstat?" Řeknu potichu a potutelně se usměji. |
| |
| "Můžeme oba dva...." pošeptá ti do ucha s úsměvem. Otočí si tě k sobě a začne tě líbat. |
| |
| Zavřu oči a oddám se mu. Nerada se líbám s člověkem, kterého vlastně ani moc neznám, ale nelíbá špatně. Po chvíli se jemně odtrhnu. "Nerada bych, aby nás někdo viděl... hlavně ne sestra." |
| |
| "Tvoje sestra se schovává pod peřinou a už nejspíš spí... A to by vadilo, kdyby nás spolu viděla?" znovu si tě k sobě přitáhne a tázavě se na tebe podívá. |
| |
| "Nevím co by si začala myslet a zase by měla ty svý chytrý poznámky... možná by mi to i vyčítala." Zadívám se mu do očí. Co já vim jestli to myslí vážně. |
| |
| "Nemůže ti nic vyčítat! To si nezasloužíš!" poví a něžně tě políbí. |
| |
| Po chvíli se ještě odtrhnu a řeknu potichu. "Jak můžeš vědět, že si to nezasloužím?!" |
| |
| "Cítím to..." jednou rukou ti zajede do vlasů a druhou tě chytne za zadeček. |
| |
| Odstrčím jeho ruku. "Tak tohle si odpusť... prosím." Vyprostím se z jeho sevření a odstoupím od něj. "Ani tě neznám." |
| |
| "Promiň.... Odpusť mi... Prosím! Asi jsem se nechal moc unést tvou krásou!" zažadoní a smutně se na tebe podívá. "Řeknu ti o sobě vše!" |
| |
| Otočím se k němu zády a pobaveně se usměji. A to vypadal na silného mága... a nechá se unést obyčejnou dívkou. "Jakto že mě znáš? Nebo neznáš?" |
| |
| "Hmm... Váš rod je středem pozornosti, kvůli kletbě Alcatora. Tak jsem se o tobě dozvěděl, každého člena rodu Regentali jsme prozkoumávali." znovu se k tobě přiblíží. |
| |
| Otočím se k němu. "Ta kletba je tak vážná?" |
| |
| "Je, a jak je vidět asi si všimla toho jenom Ceile a za to ji obdivuju... Vzepřít se zažitému!" koukne se k posteli. |
| |
| Kouknu se na postel a zamračím se. "Nebere to dost vážně!" |
| |
| "Bere to vážnějch než si dokážeš představit! Jenomže ji nikdo nechápe!" poví dojde k posteli sedne si na ni a odkryje peřinu, pod ní je schoulená Ceile a klepe se. |
| |
| Jistě! Naší slečínku nikdo nechápe a je tááák nešťastná! Ozve se svědomí cynicky. Po chvíli jdu k posteli. "Myslíš že to zvládne?" |
| |
| Ustaraně si ji prohlédne. Poznáš, že si myslí, že ne. "Nevím." |
| |
| "Nemůžem jí nějak pomoct? Alespoň jediná možnost by nebyla?" Prohlédnu si jí. |
| |
| "Musí to zvládnout sama... Pomůžeš jí jedině tak, že když to zvládne, nebudeš ji schazovat." Ceile se začne štrachat pod peřinu a nepřirozeně bledá a vystrašená. Je vidět, jak jí jímá hrůza. |
| |
| "Neschazuju jí!" Začnu odmlouvat, i když vím, že to není ani tak pravda. |
| |
| "Schazuješ! Nechci se s tebou hádat! Všechno má své následky a tím schazovánm jsi moc nepomohla! Vidíš, jak je na tom? Nikomu nepřeju to, co právě zažívá!" trošku se rozčílí, ale ovládne se. |
| |
| Uraženě našpulím rty a pozvednu obočí. "Jakým způsobem se do tebe může dostat démon?" |
| |
| "Když se nekontroluješ a také záleží na síle démona. Tudíš, když jseš zcela v pořádku, tak do tebe může vstoupit taky." |
| |
| "To je docela na nic!" Povzdechnu. Nevím co teď budu dělat... |
| |
| "Je, když se neumíš bránit." Na chvíli zahlédneš jako by jeho oči zablikaly. |
| |
| "Bránit?" Podivím se. "Jak se bránit?" |
| |
| "Učí se to dlouhé roky.... Na to ti lidský život nestačí, ale existují různé amulety, které jsou teda většinou falešné." |
| |
| "Hmmm..." Zabručím něco na odpověď. Sednu si a složím ruce do klína. Začnu si prohlížet prsty. |
| |
| "Ale kvůli tomu nemusíš být smutná nebo nešťastná!" podívá se na tebe trošku ustaraně. |
| |
| "Nejsem ani smutná ani nešťastná... jen nevím co budu dělat, když to neberu tak vážně!" Dám důraz na poslední větu. |
| |
| "To já nevím taky... Asi už budu muset jít, ale určitě se ještě uvidíme." vstane z postele a jde ke dveřím. |
| |
| Sleduji Lucase jak odchází. "Počkej, co mám dělat když se to bude opakovat a musí u ní stále někdo být?" |
| |
| "Bude lepší, když u ní někdo bude. Kdokoli. Vzládneš to!" dojde k tobě, pohladí tě po tváři a spěšně odejde. |
| |
| Dveře se zabouchnou. Zafuním a kouknu se na peřinu. Zvednu se a jdu znovu studovat její stůl. Sednu si k němu a hledám nějaké papíry a něco na psání. |
| |
| Vidíš brky s různě barevným inkoustem a v šuplíku najdeš i čisté papíry. Než stihneš cokoli udělat vběhne do pokoje tvůj otec a matka. "Prý se stalo něco vážného Ceile!?" vyhrkne na tebe matka. |
| |
| Trochu se leknu, když tam tak vrazí. "Ano... je v posteli." Všeho nechám a jdu k posteli. |
| |
| "Bože, co se jí stalo?"odtrhne peřinu a pod je schoulená Ceile. Lekne se a hrabe se na druhou stranu postele pod peřinu. "Lech jí být! Bude to pro ni lepší." poví otec a matka se rozpláče. |
| |
| "Nejspíš se do ní dostal nějaký démon... musí se z toho dostat sama a nemáme jí nic vnucovat... bojí se." Trochu opakuji to co mi řekl Lucas se starostlivím výrazem. |
| |
| Zabít? Umučit? Otrávit? Pověsit? Upálit? Nebo snad nechat žít? ptá se mužský hlas. Samozřejmě, že jí zabijem! ozve se rozčilený ženský hlas. Stejně nechápu, jak si to mohla takhle zvorat! Jseš pitomá, žes nevzládla ani takovouhle holku! Nech si ty kecy! Kdyby se tam neobjevil Lacus, tak bych to zvládla! Cože? Tak byl Lacus? Jo, mamlasi! Takže si nevyskakuj! Ale zajímalo by mě co tam vlastně dělal?! To mě taky! Takže už to s ní zkoncujem! Potím se, mám strašný strach, co mám dělat? Nejde mi ani pořádně myslet. Před očima vidím jen mrtvá těla svých nejbližších, zničené budovy, spálené lesy. Chci utéci, ale nevím jak. Ucítím jako by se kolem mě něco pohnulo a snažím se od toho dostat pryč. Ještě více se rozklepu. Potom uvidím dvě postavy. Podivnou ženu a ošklivého muže. Žena ke mně dojde, ucítím dýku pod hrdlem a objevím se ve své posteli. Zase si to zvorala, takhle ji nechat utéct! Jseš......! slyším jejich mizící hlasy z dálky. Rozhlédnu se po pokoji a po všech překvapených tváří. Je mi hrozná zima a mám žízeň. |
| |
| Nadskočí mi obočí, když se Ceile probudí. "Jak ti je?!" Přidřepnu si k posteli s ustaraným výrazem. Trochu blbá otázka! Bože zase já sem za blbce! |
| |
| Když vidím Alex, jak se ke mě chová, připadám si nesvá. Nepamatuju si, že by se ke mě takhle chovala. "Je mi zima." povím a zachumlám se do peřiny. |
| |
| Šťastné výrazy tváří mají rodiče, když se Ceile probere. "Zlatíčko!" obejme vaše matka Ceilu. "Co si viděla? Co jsi dělala?" poví otec, jakmile se matka trošku uklidní. |
| |
| Nechám se obejmou a pomyslím si, že se muselo stát něco hrozného, když jsou všichni takový jiní. Povím otci o těch dvou a co říkali. Jenom něco z jejich slovníku vynechám. Co jsem viděla také řeknu. "A co se to se mnou vlastně stalo?! Nic si nepamatuju od té doby, co jsem vztala a pak jsem už byla mezi... Pak už se mi zdál ten sen!" zeptám se na konec. |
| |
| Poslechu si co říká Ceile. Když domluví jen přitakám. "mmm... ty si nepamatuješ nic od tvého probuzení?... To je trochu složité na vysvětlování." |
| |
| "Ne! Tak co se stalo?" všechny přelétnu pohledem a zase se vrátím k Alex. Vadí mi, jak všichni mlčí. |
| |
| Kouknu se na rodiče a potom zpět na Ceilu. "No... já jsem tě jen viděla jak jsi celá mokrá ležela v trávě před sídlem a divně ses smála a potom... potom co sem k tobě přišla začala jsi na mě útočit... nevím co by se stalo dál kdyby tam nepřišel Lacus... znáš Lacuse?" Vysvětluji a čekám jestli mi odpoví. |
| |
| Chytnu se za hlavu, když uslyším, že jsou zaútočila na sestru, protože jsem si na všechno vzpoměla. "Bože můj! Co jsem to udělala?! Já jsem, ale pitomá! Jak jsem se nemohla takhle ovládat?!" začnu si nadávat a Alexinu otázku přeslechnu. |
| |
| "Nebyla jsi to ty! Už je to v pořádku!" Začnu uklidňovat a znovu se zeptám. "Znáš Lucase?" |
| |
| Nemůžu uvěřit, co jsem udělala. "Kdo to je?" odpovím otázkou na Alexinu otázku. |
| |
| Povzdechnu si. "Co já vim..." Řeknu s úsměvem a kouknu se na otce. |
| |
| Otec ti oplatí úsměv a i s matkou odejde. Za dveřmi jsou ještě slyšet jejich hlasy. |
| |
| Znovu se vrátím k Ceile. "No a pak tě Lucas odvedl sem." |
| |
| "A kdo to teda je? Že tady vůbec byl!" povím a hned na to kýchnu, proto se ještě více zachumlám do peřiny. |
| |
| "Jak už jsem řekla... já nevím kdo to je a začíná mě to pěkně štvát! Promiň." Trochu se zamračím. |
| |
| Zamračím se a otočím se k ní zády. |
| |
| Zatvářím se omluvně. "Ne Ceile! Mračila jsem se při pomyšlení na něj!" Potom se kouknu na její stůl. "Kdo jsou ti chlapci co kreslíš?" |
| |
| "Jsou vymyšlení.... Tys mi studovala věci?" otočím se zpět k tobě a tázavě nadzvednu obočí. |
| |
| Zavrtím hlavou že ne a pak dodám. "Ne... tyhle byli na vrchu tak jsem je jen skoukla... nevadí?" Sakra! |
| |
| "Aha, tak to jo..." povím ospale a kýchnu. |
| |
| "Přinesu ti další přikrývku. Zůstaň v posteli!" Usměji se na Ceile a jdu do jiného pokoje pro přikrývku. Vezmu ji a jdu do kuchyně pro čaj. Chvíli trvá než ho uvařím, protože nějaké slušky okolo mě mi stále vnucují, že to udělají sami. Čapnu ho s peřinou a nemotorně to táhnu k Ceile do pokoje. |
| |
| Když odejde jenom se pokusím více zachumlat do peřiny a začnu nad vším přemíšlet. Je tu Alcatorova kletba.... Co mi vlastně bylo?! |
| |
| Vrátím se trochu udýchaná. Na prahu se málem přerazím, ale potom se bezpečne dostanu k Ceile. Čaj položím na stolek vedle postele a rozhodím na ní peřinu se slovy. "Přinesla sem ti ještě čaj." |
| |
| "Co, že se o mě tak staráš?" povím trošku překvapeně. |
| |
| "To si stěžuješ? Zas tolik se o tebe nestarám ne?" Ušklíbnu se a pobaveně se usměji. |
| |
| "Nestěžuju si. Jen je to takovej nezvyk." trošku ji popíchnu a usměji se. Ze stolku u postele si vezmu hrnek čaje, srknu a zase ho položím. |
| |
| Nadzvednu pravé obočí. "Když myslíš." Jdu k zavřenému oknu a rozhlédnu se z něj. |
| |
| Povzdechnu si a snažím se usnout. |
| |
| Doufám, že už se to opakovat nebude. Ohlédnu se na Ceilu. Asi by se měla prospat... jo ať spí. Znovu se otočím k oknu a zadívám se do něj. |
| |
| Dlouho se mi nedaří usnout, ale nakonec přece jenom usnu. |
| |
| Když Ceile usne jdu k jejímu stolu. Uklidím to co jsem roztahala na své místo a sednu si na židli. Namotám si pramen vlasů na prst a zapřemýšlím se. |
| |
| Přemíšlíš, když potichu vztoupí Vigor. Přijde k tobě. "Prej se do Ceile dostal démon nebo něco takového....?" |
| |
| Otočím se na Vigora. "Ahoj... ano démon." Ujistím ho a ohlédnu se na Ceilu. |
| |
| "Jak jí je?" zeptá se a koukne na spící Ceile. |
| |
| "Když se probrala byla jí zima, nejspíš je nachlazená... a teď? Nevím, ale doufám, že se jí zdá alespoň něco lepšího něž předtím!" Řeknu klidně. |
| |
| "Hmm... Přišel jsem se na ní jen podívat. Mám teď spoustu práce. Tak se měj!" rozloučí se a odejde. |
| |
| "Jo jasně... ty taky." Přívětivě se usměji a zase se otočím ke stolu. Chvíli si hraji s prsty, ale pak mě to přestane bavit. Zvednu se a jdu zkontrolovat Ceilu. V klidu spí tak si jdu do knihovny pro knihu Venenum a zpět do pokoje. Tam si sednu na židli a začtu se. |
| |
| Čas plyne a plyne. Za okny se už stmívá a Ceile spí jako zabitá. |
| |
| Čtu už dlouho a tak se nedokážu moc soustředit na čtení. Zavřu knihu a promnu si kořen nosu. To se mi ještě nestalo. Ještě zkontroluji Ceilu. Nebudu tu s ní přes noc... to snad vydrží. Ty démoni jí doufám už dali pokoj! Kdyby se jí něco stalo snad to uslyším. Uvážím a potichu odejdu do svého pokoje. Knihu položím na stůl. Protáhnu se a sednu si do křesla. Zavrtám se hluboko do něj, tak jak to mám ráda a dívám se z okna. |
| |
| Zase se mi zdá o těch dvou. Probudím se a posadím se na posteli. Chvíli koukám z okna a pak si zase lehnu. Doufám, že už mě nic nevzbudí! |
| |
| Chvíli jen tak sedím a uživám si ticha, ale potom výjdu z pokoje a mířím do jídelny. Nemám hlad, ale alespoň se tam ukážu. Ještě si vzpomenu na Ceile a nakouknu do jejího pokoje jestli je vše v pořádku, abych mohla zase pokračovat. |
| |
| Ceile klidně spí. |
| |
| Pokrčím rameny a potichu zavřu dveře. Potom jí snad přinesu něco k jídlu. Ale aby si zase nemyslela, že jí rozmazluju. Na jídlo nespěchám, spíše se jen tak courám. Vejdu do jídelny a usměji se na přítomné. Potom si sednu ke stolu. |
| |
| Stále ležím a koukám to stropu. Stále nemůžu usnout, tak vstanu, kolem sebe si obtočím peřinu a jdu potichu do kuchyně pro něco k jídlu. |
| |
| Pustím se do jídla jako všichni ostatní. Beru si hlavně zeleninu, protože na ni mám velkou chuť. Ach jo! Co se teď bude dít?... To ty démoni chtěli Ceile zabít jen tak pro radost? Zapřemýšlím se na chvíli. Potom se zase věnuji jídlu. |
| |
| Dojdu do kuchyně a jednou rukou si připravím čaj. Bohužel, upustím hrnek, který se rozbije na střípky. Ten byl můj oblíbenej! naštvu se a zanadávám. |
| |
| Uslyším hrnek jak se roztříštil o zem. Kouknu se směrek ke kuchyni a jen protočím panenkami. Nadává... je v pohodě... a za chvíli snad příjde. Pousměju se a dál večeřím. |
| |
| Udělá se mi špatně a vyzvracím se na podlahu. "Ááááá! Bože!" sesypu se na podlahu vedle vzratků, chytnu si hlavu do rukou a zavřu oči. Sténám. |
| |
| Zaslechnu Ceile. "Co to tam vyvádí?!" Řeknu polohlasně u stolu a zvednu se. "Promiňte mi." Svižněji dojdu do kuchyně. Na zemi spatřím Ceile. Leknu se a přidřepnu si k ní vedle zvratků. Trochu s tebou zatřesu. "Proboha Ceile to snad není pravda!" |
| |
| "Co není pravda?!" vyjedu na tebe a pokusím se utéct z místnosti a někam schovat. |
| |
| Podivím se a trochu mi poklesne čelist. Ona si snad myslí že o ni ani trochu nemám strach!... zas taková sem ani nebyla ne?! Rychle se postavím na nohy azastavím tě. "Ceile... jsi v pořádku?" Řeknu potichu, ale zřetelně. |
| |
| Rozklepu se a nejsem schpná slova. Jen tam stojím a odvracím pohledy od tebe. |
| |
| "Zase je v tobě démon či co?! Nebo mi to děláš schválně?!" Řeknu trochu zklamaně. |
| |
| Vyjeknu vystrašeně a zakryju si oči rukou. |
| |
| Nadskočí mi obočí. Chytnu tě za ramena a snažím se ti odendat ruku z očí. |
| |
| Vytrhnu se z jejího sevření a utíkám pryč. Není důležité kam, ale odkud. Běžím pomalu, protože mám kolem sebe omotanou peřinu. |
| |
| Nechám tě ať si běžíš a v klidu jdu za tebou a naštvaným výrazem. Doufám, že si ze mě jen střílí! A jestli jo tak jí to spočítám! |
| |
| Běžím a po chvilce si uvědomím, že běžím ze sídla. Né! ven né! ozve se mi v hlavě. U brány se zhroutím na dlažbu a rozpláču se. |
| |
| Jdu pomalu, ale stíhám tě. Po chvíli se mi ale stejně ztratíš a já zrychlím. Už tě vidím jen padat u brány. Zastavím se a jdu pomalu a opatrně k tobě. |
| |
| Jakmile tě uvidím rychle vstanu a rozběhnu se pryč. |
| |
| "Ne! Ceile zastav!" Vykřiknu a rozeběhnu se za tebou. |
| |
| Když jí za svými zády uslyším ještě víc zrychlím jako kdyby mě chtěla zabít a já utíkala. Běžím směrem k horám a zakopnu o spadlou větev. Pokusím se vsát, ale stašně mě bolí kotník, tak se snažím jít po čtyřech. |
| |
| Běžím za tebou co mi nohy stačí. To by chtělo malou pomoc! "Ceile!" Zakřičím znovu a vidím jak spadneš. Dohoním tě, převalím tě na záda a chytnu ti ruce tak, aby ses nemohla hýbat. |
| |
| "Au! Au! Au!" sténám, když mě bolí kotník. Uvidím jak je u mě Alex, tak na ní vycením zuby a zavrčím jako bych byla pes, ale neubráním se a ona mě drží. |
| |
| "Ceile řekni prosím něco smysluplnýho!" Stále jí držím. Zase jí to chytlo! Ale co mám dělat?! |
| |
| "Pusť mě!" vykřiknu a cítím, že mám mnofem větší sílu. Snažím se uvolnit z jejího sevření, ale drží mě pevně. |
| |
| "Na to zapoměň!" Procedím skrz zuby a přitisknu jí víc k zemi. Už na tobě pomalu ležím. |
| |
| "Říkám ti pust mě nebo už z tohohle lesa nikdy nevykročíš živá!" začnu vyhrožovat. |
| |
| "A já říkám že na to hezky rychle zapoměneš!" Přitvrdím a zatnu zuby. Ááááá! Je stále silnější nesmím jí pustit! |
| |
| "To teda nezapomenu!" zvýším hlas a ohlednu se jestli nevidím nějde kámen s kterým bych jí mohla fláknout. |
| |
| Začnu se taky rozhlížet po kamenech. Jo dobrej nápad sestřičko! Nějaký kámen vezmu do ruky a pokusím se tě praštit do hlavy tak, aby si se dostala do bezvědomí. "Promiň!" |
| |
| Blýskne se mi před očima, pak už jen tma a já strácím vědomí.... |
| |
| Ještě zkontroluji jestli jsi opravdu bez vědomí a povolím tě. Vstanu a rozhlédnu se jestli někdo není kolem. Vezmu jí domů. Přehodím si tě přes záda a nesu tě zpět do sídla. |
| |
| Ceile je lehčí než se zdálo a do sídla se vrátíš rychle. "Co se pro bůh stalo?!" vykřikne otec, kterého uvidíš na nádvoří. Před chvílí hovořil s nějakým elegantně oblečeným mužem, který tam stále stojí a vyjeveně kouká. |
| |
| Zkontroluji Ceile a podívám se na otce. "Asi to samé jako minule... nevím." Jakmile to dořeknu letmo si prohlédnu toho muže a jdu se setrou k otci. |
| |
| "Ukaž! Dej mi ji!" poví ti a vezme si Ceile. Donese ji do jejího pokoje. "Počkej tady!" poví a odběhne někam pryč. |
| |
| Podám mu ji a jdu za ním do pokoje. "Počkám." Sednu si k ní na postel a čekám na otce. |
| |
| Přiběhne otec a zaním je Lacus. Okamžitě si sedne vedle tebe na postel a položí ruku na Ceilinino čelo. Pak cosi zamumlá. "Jak se to stalo?" zeptá se. |
| |
| "Byla v posteli. potom nejspíš chtěla jít na večeři... rozbila hrnek tak jsem se za ní šla podívat z jídelny. Vyzvracela se a začala utíkat ze sídla ven... upadla a tak jsem jí dohonila... začala na mě zase útočit tak jsem jí musela nějak dostat do bezvědomí." Vysvětlím a sleduji Ceile. |
| |
| "A rozčílila se... No dobře..." poví a kolem krku jí pověsí talisman. "Ať ho nesundává! Je taky možné, že nebude účinkovat, ale s tím nic nenadělám! Tak já zase jdu, nemám moc času! Jó a jak je to s tím plesem? Jdete tam?" zeptá se otce. "Nevím, když je na tom Ceile takhle!" pov smutně. |
| |
| Nechápavě se ohlédnu na otce, ale mlčím a poslouchám. |
| |
| "Taky nevím, co bych dělal, kdybych byl vámi... no tak já mizím." Když se náhle ozve ženský křik, který náhle umlkne. Vaší matky. Otec se zděšeně rozhlédne a rozběhne se za hlasem. I Lacus se tam rozběhne, ale ne zděšeně. |
| |
| Pohotově vstanu a rychle běžím za křikem. |
| |
| Otec první doběhne do jednoho sálu. Matka leží na zemi a nehýbá se. Klekne k ní a přiloží prsty na krkavici. Pak zakvílí a začne brečet. Žádné zranění však není na mrtvém těle. Lacus stojí u dveří, protože už ví, co se stalo. |
| |
| Přiběhnu k matce a kleknu si naproti otci. Začnu zrychleně dýchat a vzlykat. Jsem tak vyděšená, že nemám sílu nic dělat ani říkat. |
| |
| Oba vzlykáte a ani si nevšimnete, že Lacus už není v místnosti. |
| |
| O Lacuse se zrovna teď nezajímám. Obejmu matku se slzami v očích a stále tomu nemohu uvěřit. Ne! To je jen hnusnej sen... prosím... ať je to jen sen tohle se semůže stát! Prostě to nejde! ´Přesvědčuji se v duchu, ale po chvíli zjistím, že je to už opravdu marné. |
| |
| Uslyšíte neznámí ženský řev, odkudsi z chodby. |
| |
| Hluboce se nadechnu a pohlédnu matce do očí. Proč zrovna teď... Jen se ohlédnu za řevem a čekám co se bude dít dál. |
| |
| Dál jsou slyšet zvýšené hlasy a neznámá slova Lacuse a té neznámé. Pak třeskot něčeho jako by se rozbíjel kámen. A další výkřik ženy. Otec už se tam rozeběhl. |
| |
| Překvapeně se podívám za otcem. Nechci tu matku nechat samotnou, ale asi nemám na vybranou, když je moje zvědavost větší. Opatrně vstanu a vykouknu ven ze dveří. |
| |
| Vidíš, jak proti sobě stojí Lacus a Ceile. Ceile zuří vzteky a Lacus je klidný a vyrovnaný. Kousky kamenné sochy leží na zemi. |
| |
| Na dění překvapeně a zároveň vyděšeně vykulím oči. Vydechnu a nechápavě se podívám na Ceile. Co se stalo? |
| |
| Jakmile tě Ceile spatří zkácí se k zemi. Lacus k ní přiběhne a skontroluje, jetli žije. "Musíte jít všichni odsud a já půjdu s vámi. Celá vaše rodina opustí toto místo. Půjdeme do hlavního města, kde se koná ples. Bude tam hodně lidí a démoni se neodváží zaútočit! Rychle zbalit věci odjet!" Ve dveřích se odjeví zbytek vaší rodiny. |
| |
| Vydechnu a nechápavě se kouknu na Lacuse se stále trochu mokrými oči. "A co tě vede k tomuto činu?!" Řeknu smutně a pohledem přejedu po rodině. |
| |
| "Démoni!" pronese tajemně Lacus. Bratr s manželkou odcházejí pryč, otec se vrací k matce, Ceile leží na zemi. Lacus vezme Ceile do náručí a jde do jejího pokoje. |
| |
| Zmateně se rozhlédnu okolo sebe. Když se Lacus otočí jen protočím panenkami a jdu za otcem k matce. |
| |
| Když vykoukneš z dveří otec kráčí s matkou v náručí ven. |
| |
| Uhnu ze dveří a sklopím hlavu. Když projde okolo mě jdu za ním a opatrně se ho zeptám. "Co budeme dělat v hlavním městě?" |
| |
| "Budeme se krýt před démony a vymejšlet něco proti nim, jak říkal Lacus." poví a jde s matkou do rodinné hrobky. "Běž se raději z balit..." poví tiše. |
| |
| "Dobře." řeknu tiše a smutně. Zastavím se a ještě se dívám směrem za otcem, dokud mi nezmizí z dohledu. Povzdechnu si, pomalu jdu do svého pokoje a při tom si prohlížím sídlo. |
| |
| Na sídle je všechno jako přu starém, kromě atmosféry. |
| |
| Vejdu do pokoje, otevřu okno a je mi jedno jaké je počasí. Začnu si balit svoje věci. |
| |
| Balení ubíhá pomalu. Najednou z okna uvidíš, jak se ve vzduchu k vašemu sídlu blíží kočár, který táhne jeden bílý pegas. |
| |
| Zamračím se. Co to zase je?! Zrychlím balení a svoje cennosti si dám do středně velké tašky. |
| |
| Kočár přistane u vás na zahradě. |
| |
| Ještě si zbalím pár věcí a jsem hotová. Rozhlédnu se po pokoji a zavřu okno. Mě se ale nikam nechce. Pomyslím si smutně. Stejně proti tomu už asi nic neudělám. Vezmu si svole věci a výjdu z pokoje. |
| |
| Slyšíš kroky v chodbě a po chvíli uvidíš Lacuse s Ceile v náručí a za nimi se ve vzduchu valí kufry. "Na zahradu." poví a jde ke kočáru |
| |
| Jen neznatelně přikývnu a jdu za ním do zahrady a potom ke kočáru. |
| |
| U kočáru už stojí zbytek rodiny mimo otce. Lacus se mračí a rozhlíží se kolem sebe. Bratr s manželkou se drží za ruce. Kufry leží na zemi. |
| |
| Rozhlédnu se, ale otce také nikde nevidím. Smutně se zadívám do země. Takhle to nechci... to je moc. Ještě jsem pořádně nepochopila co se tu přesně okolo nás děje. Ani nechápu proč a vůbec s emi to nelíbí. Doufám, že se otec vrátí brzy. V očích se mi začnou trochu třpytit slzy, ale zadržím je a čekám co se bude dít dál. |
| |
| Otec se neukazuje. Ostatní začínají být neklidní. "Jeďte napřed!" poví Lacus, otevře dveře do kočáru a tam je vidět chodba a dveře. "Je to přispůsobené jako byt." dodá stručně. Kaina nastoupí a Lacus do obýváku donese Ceile. |
| |
| Nastoupím do kočáru a rozhlédnu se kolem sebe. Někam si položím zavazadla a nejistě si tu vše prohlížím. |
| |
| Lacus vyskočí z kočáru a zavře za sebou dveře. Kočár se s cuknutím prutce vzlétne do vzduchu. V kočáru je jen Kaina, Ceile a Alex. |
| |
| Cosi mumlám v křesle, když vzlétáme. |
| |
| Sednu si někam do obývacího pokoje. V duchu si začnu zpívat písničku s velmi příjemnou melodií. Třeba mě to uklidní. Os iusti meditabitur sapientiam Et lingua eius loquetur iudicium Beatus vir qui suffert tentationem Quoniam cum probatus fuerit accipiet coronam vitae Kyrie, fons bonitatis Kyrie, Ignis Divine, Eleison |
| |
| Otevřu oči a sednu si do křesle a začnu mžourat po všech. |
| |
| Schoulím se do klubíčka a přitáhnu si k sobě nohy. Pohodlná to poloha. Všimnu si, že Ceile je už asi při smyslech, ale věnuji jí jen jeden nevýrazný pohled. Radši se zakoukám z okna. |
| |
| Ulpím na Alex pohledem a potom k ní dojdu, sednu si a obejmu jí. Kam jedeme? Dělá se mi trošku šoufl... Povím šeptem a se smutným výrazem na tváři. |
| |
| Podívám se na podlahu a potichu odpovím. "To bude dobrý. Do hlavního města... na ples." Všechno bude dobrý... prosím, ať je všechno dobrý. |
| |
| A co tam? |
| |
| "Démoni!" zopakuji ironicky a dodám. "Říkali, že se tam budeme skrývat před démony a něco proti nim vymýšlet." Povzdechnu si. |
| |
| Hmm.... Já tam nechci! vstanu a začnu přešlapovat na místě. |
| |
| Nešťastně se kouknu po Ceile. "To je asi tak to jediný co proti tomu můžeš udělat." Řeknu smutně a kouknu se po Kaině. |
| |
| Váááá! vykřiknu a sednu si na zem. |
| |
| Kaina sedí v křesle a kouká do země. Vzdušný vůz sebou moc nekynklá a cesta ubíhá pomalu. |
| |
| Smutně si povzdechnu a zakoukám se do země. Na chladnou podlahu. Už chci z tohohle vězení! |
| |
| Vááá! Bouchnu pěstí do země. |
| |
| Nejistě se kouknu na Ceile. Trochu se zavrtím a ušklíbnu se. Ceile prosim tě uklidni se tohle ti nepomůže! |
| |
| Hm... Stoupnu si a začnu chodit do kolečka. |
| |
| Cesta trvá dlouho a pak začnete zvolna klesat. |
| |
| Cestou už nepromluvím. Jen si pohodlněji sednu. Už se těším až přistaneme! Když začínáme klesat vstanu, protáhnu se a kouknu se z okna (pokud tu nějaké je). |
| |
| Ááááá! Vykřiknu a vyskočím se podívat také z okna. |
| |
| Z okna je vidět město, velice rozsáhlé město. Opravdu letíte níže do města |
| |
| Trochu mi cuknou koutky a dál si prohlížím město. Hm... tady se mi líbit nebude. |
| |
| Alex! Město! Znovu vykřiknu a dívám se z okna, jak slétáme níž. |
| |
| Ou... ty sis všimla. Řeknu kousavě a škodolibě se usměji. Jdu si sednout ke svým věcem a čekám až přistaneme. |
| |
| Jsi hnusná, víš o tom? Odseknu a dál se vyjeveně koukám na město. |
| |
| Když to říkáš... něco na tom bude. Odvětím a dál čekám. No konečně alespoň přistaneme! |
| |
| Vůz pomalu přistává až lehce dopadne na zem na nějakém nádvoří z bílého kamene. |
| |
| Trochu sebou cuknu když přistaneme, krátce kývnu na Kainu a s věcmi jdu k východu. |
| |
| Usměji se a bez věcí vyjdu ven. |
| |
| Na náměstí je několik lidí i elfů. Jeden hlavní vás přivítá. Pojdte se mnou a nechte si tu své zavazadla. Někdo vám je zanese rovnou do pokojů. Vykročí k nějakým dveřím. |
| |
| Nezpozorovatelně se ušklíbnu, když uvidím město nejen z kočáru. Vyšší nás přivítá a trochu nuceně se usměji. Zavazadla si dám zpět do kočáru a mlčky jdu za hlavním. |
| |
| Nadšeně se vydám za tím velitelem. |
| |
| Elf vás vede přes několik náměstí, když se najednou zastaví a otočí se. Přejete si pokoj dohromady nebo každá zvlášť? Slušně se zeptá. |
| |
| Dohromady! Odpovím okamžitě. |
| |
| Já tu moji sestřičku tak miluju! Pomyslím si nenávistivě v duchu a po Ceile vrhnu rychlý vražedný pohled a znovu se podívám na elfa. "Pane, prosím vás, už přijel i náš otec?" zeptám se zdvořile s nadějí, že už je tu alespoň on. |
| |
| Dostali jsme správu, že přijedete jen vy dvě. Tázavě se na vás podívá. |
| |
| Oh... aha, dobře děkuji. vykoktám trochu znepokojeně Pokoj nám stačí jeden dohromady. Přikývnu a smutně se usměji na elfa. |
| |
| Tázavě se dívám na elfa. Dalo by se říct, že až drze. Tak, aby jsme zase šli. Povím jakoby mimochodem. |
| |
| Chápavě se na Alex podívá. Jistě, to mohli. Poví a znovu se vydá nějakými směry. |
| |
| Se sklopenou hlavou následuji elfa. |
| |
| Dívám se kolem a snažím si zapamatovat cestu a moc se mi to nedaří. |
| |
| Po chvilce zvednu hlavu a snačím se pohledem vyhledat, jestli tu nejsou nějaká zvířata. |
| |
| Elf dojde do domu k jedněm dveřím a klíčky je otevře. Toto bude váš pokoj. Všimly jste si, že Kaina je někde pryč. |
| |
| Naposledy se rozhlédnu ponějakém zvířeti, ale zřejmě tu žádné není, podezíravě se podívám na vyššího a přimhouřím oči. Nakouknu do dveří. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Pokus se sehnat Vypravěče. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR