Ve stínu tří lvů: V mlze ukryté
hrálo se Jindy
od: 11. ledna 2014 05:32 do: 30. září 2016 09:05
Dobrodružství vedl(a) Lilithes
| |
 | Velká Británie roku 1921. Kdysi velmoc, která ztrácí na lesku. První světová válka skončila, a i když z ní slábnoucí impérium vyšlo vítězně, koruna se už nedokázala vrátit ke své původní síle. To ale obyčejné obyvatele nezajímá, ti po letech strachu konečně začali žít naplno, tak, jak by žili, kdyby se roku 1914 nepřehnala nad Evropou německá orlice. Nikdo nemá chuť kazit si náladu, nikdo nechce vnímat, že není všemu nebezpečí konec. A nikdo se nedívá do stínů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Světla venkovních lamp tlumí hutná mlha. Anglie je země tradicionalistická, takže nejspíš nikoho nepřekvapí, že počasí je únorově tradiční, nesněží, ale mrzne, až praští a fouká vítr, který ač ne silný, vždy s každým náporem spolehlivě zamrazí až na kostech, ať je chodec oblečený jakkoliv. Počasí, v kterém by nikdo ani psa nevyhnal, které přímo vybízí každého k tomu, aby zůstal v teple, zapálil krb a pořádně prohřál studený pokoj, a s kapkou něčeho ostřejšího doufal, že ho nikdo nedonutí vylézt ven. Přesto je pořád pátek a jako každý pátek i dnes mládež vyráží na tancovačky. I kdyby venku padaly kroupy velké jako tenisové míčky nebo ležely metrové závěje sněhu, vždy bude v pátek pod okny slyšet smích, veselý křik a hlasitý hovor. Všechno, což ještě u generace tvých rodičů, zvlášť pakliže patřili ke střední a vyšší vrstvě, vedlo k nejhoršímu pohoršení. S válkou jakoby skončila doba důstojných pánů v cylindrech a nahradil ji divoký čas jazzu. Ale Anglie je pořád Anglie a ta se nevzdává, rozhodně ne americkým extravagancím, které přišly s americkými vojáky. Ne, Anglie si stále zachovává svou tajemnou, strohou a decentní náturu. Skoro neslyšně se ozve bouchnutí dveří auta a za pár minut hlasité bouchání do dveří. |
| |
 | soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Jenže to by musel dělat jinou práci. Konečně, po nekonečně dlouhý době jsem na místě – tak doufám, že tam Will je. Nebo nemá nějakej čajovej dýchánek a nevyžene mě zase zpátky na mráz. Stačí jenom přejít ulici a prochladnu skrz naskrz, co na tom, že kabát má být zimní a já jsem v něm zachumlanej až po krk, na tohle počasí je krátkej. Vezmu klepadlo hlavních dveří a ostře a silně zabouchám, netrpělivě, nechci tu čekat dýl, než je nutný. Hrát si na holčičku se sirkama fakt nehodlám. Tak hejbni kostrou... „Brý večír, to máme hezký počasí, co? Můžu dál?“ Vyhrknu, jen co Will otevře dveře, ale na pobídnutí nečekám. Procpu se dovnitř, alespoň na chodbu. Jestli mě vyhodí, chci předtím nasát trochu toho tepla domova. Vždycky můžu začít mávat odznakem, to jo, však pracuje pro policii jako konzultant, překladatel a tlumočník, ale já sem nejdu z rozkazu šéfa a navíc, tyhle oficialitky vždycky všem zkazí náladu, tak je tahat před přítelem nehodlám, i kdyby mě, sviňák, vážně vykopnul. Vypadám jako vždy, místo předpisově oholené tváře strniště, které značí, že jsem se minimálně dneska neholil, nazrzlé, stejně jako vlasy, které ale schovává klobouk zaražený v čele, aby mě alespoň trochu bránil před větrem. Modré oči, střední postava zahalená do těžkého kabátu. |
| |
 | soukromá zpráva od William Winters pro Na první pohled je vidět, že to bylo dimenzováno pro celou rodinu, nikoli pro osamělého muže. Přesto se snažím, aby to úplně nezchátralo, nechci žít tak, že bych se jednou mohl probudit jako zámotek přerostlých pavouků, kteří se skrývali bůhví kde. O můj komfort se stará Irka Moira Fletcherová, která měla původně pomáhat v domácnosti mojí ženě. Je to výhodné pro nás oba - ona má střechu nad hlavou a pár liber, já se nemusím starat o úklid a mám teplé jídlo. Navíc je zjevně dojatá mým osudem (v to doufejme, protože kdyby měla jiné důvody, musel bych hledat jinou) a kdovíproč mě podporuje v psaní mé vědecké práce pro kolegy z Oxfordu. I když jsem si jist, že nemá tušení, co že to dělám, jen že to má něco společného s jazyky. Však je to prosté děvče. Skrz hudbu a několikery dveře to bouchání skoro přeslechnu. Dotyčný to musí zkusit ještě jednou - to už zaraženě poslouchám, jehlu zvednutou z gramofonu, jestli se mi to jenom nezdálo. Kupodivu ne. Kdo by sem v pátek večer chodil? Bez ohlášení. Kolegové lingvisté, se kterými se tu a tam věnujeme zcela přízemní zábavě, a to hraní karet, jsou vždy předem domluvení. Jelikož je pátek, Moira vyrazila do víru metropole, a tak jdu otevřít sám. "Timothy?" povytáhnu překvapeně obočí, a než stačím něco říct, protáhne se kolem mě, že taktak stačím ukročit. Pod nohama se mi protáhne nepříjemné zavanutí ledového větru, tak rychle zabouchnu dveře. Tuším, že se jeho návštěva nějak týká práce, ale pořád doufám, že se chce jít jenom napít. Možná by to nebylo od věci. Stačí se podívat na hodiny, abych zjistil, že jsem u toho proseděl hodiny bez přestávky. Nějakou bych si zasloužil. Pokynu mu rukou do kuchyně, v chodbě je zima i tak a já právě vyšel z vytopené pracovny. "Co tě sem přivádí?" Automaticky dám vodu na čaj, a protože Timothyho znám, natáhnu se i pro rum, abych mu ho vylepšil. Pokud tedy nebude proti, jelikož je ve službě. S Timothym jsme přibližně stejně vysocí, a kdybych se vhodně oblékl a mluvil londýnštinou, myslím, že bych dokázal zapadnout do jeho vrstvy. Nevypadám jako subtilní profesůrek z Oxfordu (však taky nejsem), protože razím heslo, že ve zdravém těle je zdravý duch. Po válce o to víc. Vlasy mi začaly ustupovat, tak jsem si je začal holit, proto je venku mou nedílnou součástí klobouk - ovšem má to hlavně praktické důvody než ty společensko-estetické. Vypadám trochu přešle, strniště mám také, ale to je u mě běžný jev, pokud se zaberu do práce. Kdybych neměl Moiru, místy bych zapomínal i jíst. Na době mám světlou košili s vyhrnutými rukávy a kalhoty se šlemi. Někteří vdovci nosí na památku snubní prsteny, já ne. Kvůli tomu, že naše manželství nemělo dlouhého trvání, je i upomínek na Annu dům skoro prostý. Jenom na krbové římse mám jednu její fotku a potom naši svatební. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Rád bych řekl, že se mi zastesklo po tvých vzdělaných řečech a přišel jsem jen na návštěvu“, a kapku něčeho ostřejšího, trochou kořalky na pevný zdraví nikdy nepohrdnu, proto se mírně usměju, když vidím, že Will není lakomec a čaj trochu dochutil – však tohle není žádný pití alkoholu, jen kapka na zahřátí. „Ale, bohužel, práce.“ Říkám to skoro omluvně. „Nemáš trochu času? Nechci tě rušit od vlastní práce, ale tak narychlo nikoho, kdo by uměl tím gaelicem a byl by ochotnej spolupracovat s policií, neseženem. Dostaneš za to zaplaceno, neboj, osobně se postarám, aby ti ke klasický gáži ještě přidali.“ Pořád sleduju, jak se na to tváří, protože – jak je hnusný nebe nade mnou – radši se vzdám měsíční vejplaty za práci s někým, s kým si rozumím, než čekat dny, až se uráčí přijít nějakej namyšlenej profesůrek nebo než najdou nějakou špínu z ulice, u který se dá stejně jen sotva doufat, že bude mluvit pravdu. „Můžu ti ukázat dva texty?“ Podám mu dva papíry, vezmu čaj do prokřehlých rukou, trochu usrknu, jen lehce, je to horký, a čekám, s čím přijde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Coimeád féile an fhómhair freisin, féile nús do shaothair – nús a mbeidh curtha agat i do ghoirt – agus féile an chlabhsúir i ndeireadh na bliana nuair a bheidh toradh do shaothair cruinnithe agat de na goirt. Trí huaire sa bhliain, caithfidh do chuid fear uile teacht i láthair an Tiarna Dia. Ná hofráil fuil m’íobarthaigh fara arán gabháilte, agus ná fág méith íobarthaigh mo fhéile go lá arna mhárach. Ná déan adhaltranas. Jestliže by kdo namluvil pannu, kteráž není zasnoubena, a spal by s ní: dáť jí věno, a vezme ji sobě za manželku. Pakli by otec její nikoli nechtěl jí dáti jemu, odváží stříbra podlé obyčeje věna panenského. Čarodějnici nedáš živu býti. Kdo by koli scházel se s hovadem, smrtí ať umře. Nesesmilníš. Studium Písma Svatého je na Oxfordu povinností, proto moc dobře poznáváš, o co se jedná – Starý zákon, kniha Exodus, verše šestnáct až devatenáct. Poslední dovětek je z Deuteronomia, z Desatera. Druhý list ti jen potvrdí domněnku: Má pheacaíonn duine agus go ndéanann sé feall ar an Tiarna trí chalaois a dhéanamh ar a chomharsa faoi gheall nó faoi bhannaí, nó trina chuid a choimeád uaidh nó trí leatrom a imirt air; nó má aimsíonn sé maoin a cailleadh agus go séanann sé é sin; Ná déan goid. Kdyby člověk zhřešil a přestoupením přestoupil proti Hospodinu, buď že by oklamal bližního svého ve věci sobě svěřené, aneb v spolku nějakém, aneb mocí by vzal něco, aneb lstivě podvedl bližního svého. Buď že nalezna ztracenou věc, zapřel by mu ji, buď že by přisáhl falešně, kteroukoli věcí z těch, kterouž přihází se člověku učiniti a zhřešiti jí. Nepokradeš. Leviticus, 6. kapitola, druhý až čtvrtý verš. A na závěr zase Desatero. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Rozhovory s Timothym, který není zatížen přehnaným vzděláním a už vůbec ne v mém oboru, mi mnohdy ukáží jiný, prostší, pohled na věc. A to je to, co my, co jsme propadli vědě, potřebujeme. Někoho, kdo je při zemi a bude naším pojítkem s reálným životem. Protože k čemu by jinak věda byla? Konzervativci odmítali, kdy jsem chtěl psát svoji závěrečnou práci na téma londýnského dialektu a slangu - s tím, jak je ovlivněn etnickou rozmanitostí. Prý se na univerzitní půdu nehodí vulgární mluva ulice. "Je pátek večer a já sedím doma ve ztichlém domě, Timothy," ušklíbnu se; tento výraz se po smrti Anny stal mojí nedílnou součástí. Musím si odkašlat. Hlas mám chraplavý, jak jsem dlouho nemluvil. "Jsem vlastně rád, žes mě zachránil, víš, že ztrácím pojem o čase." Skrývá se v tom to, co víme oba. Ztrácím pojem o čase a tím pádem i o světě venku, o realitě, což nikdy není dobré, zvlášť v tomhle domě. Jsou noci, kdy radši spím na pohovce v pracovně, protože... Já nevím proč. Někdy se tu dokážu procházet téměř po tmě, ale pokud je má mysl unavená, mám divný pocit. Pokynu mu rukou do obýváku, kde krb jenom doutná, aby celý dům nebyl vymrzlý. Přiložím a fouknu do uhlíků, prohrábnu je. I já jsem si dal do čaje trochu alkoholu, neboť jsem z toho sezení celý ztuhlý a prokřehlý. Mimo posezení je tu v rohu u okna i piáno, na krbové římse ty dvě zarámované fotky. Jinak stěny zabírají knihovny s desítkami knih. Což o mně vypovídá mnohé. Převezmu si od něj papíry a posadím se do křesla vedle stolku s lampičkou. Chvíli je ticho, jak do nich hledím a pozorně čtu. I když ten text znám velmi dobře, raději jej nepodceňuji a pročtu jej poctivě. Když se to týká jeho práce... Teprve pak si zase pročistím hrdlo a začnu Timothymu předčítat překlad. "Výhružný dopis? Nebo jste jej snad našli na místě činu?" Lidé jsou různí. A mnohdy zvláštní. Hrůzně zvláštní. Stačí se podívat na zvěrstva, jaká byli schopni udělat za války. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Kéž by, je to mnohem horší. Tohle je přepis, koroner to luštil snad hodinu, první text měla v těle vyrytá mrtvá žena, našli ji ve Whitechapelu,“ odfrknu si a hořce dodám, „kde taky jinde, není den, aby tam nenašli novou mrtvolu. Nikdo tomu nevěnoval moc pozornosti, holka byla děv- ...prostitutka,“ opravím se, s chlapama na stanici mluvíme říznějc, ale když mluvím s Willem, snažím se hlídat si slovník, ne snad, že by se choval povýšenějc proto, že je študovanej a já ne, ale, já nevím, připadám si pak líp. „Chápej, co se na East End začali ve velkým stěhovat Irové, jistý čtvrtě se změnili, a rozhodně ne k lepšímu. Začali tam platit jejich pravidla – gangy, kuplíři... k čertu, v některých ulicích už ani neslyšíš angličtinu! Melou tou svojí irštinou nebo co to je a ani se nesnaží naučit se náš jazyk. Zkrátka to vypadalo, že měla smůlu na kunšafta. Anebo si to s ní vyřídil její pasák, třeba chtěla zdrhnout nebo tak." Glasgow smile má už skoro každá druhá mrtvola, kdoví proč to irský gangy přejaly za svý. "Jenže dneska ráno našli na břehu Temže, ve Shadwellu, chlapa – ten na sobě měl vyrytej ten druhej text. A zabit byl stejně jako ta holka. Ale tohle byl rodilej Angličan, obchodník, sice žádnej boháč, ale hluboko do kapsy taky neměl.“ Ani na jedno tělo nebyl zrovna pěkný pohled. Sakra, jeden mladej kluk, co zrovna nastoupil k chodníkářům, se tam pozvracel a ani nám, co už jsme pár ošklivých věcí viděli – a cítili – úplně hej nebylo. „Takže to vypadá, že nám tu běhá nějaký magor, sériový vrah.“ Poslední větu zabručím pod vousy, spíš pro sebe, jako by mi slyšet vlastní hlas pomohlo se s tím smířit. Magoři jsou vždycky průser, nespokojí se s málem. „Co to je vůbec za text? Co se tam píše?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ovšem musel bych být slepý, abych to neviděl. Když jsme projížděli kolem bojišť. Když jsem tu a tam nesl zprávy do zákopů, protože už nikdo jiný po ruce nebyl. Povzdechnu si. Jsou to tři roky, ale některé věci nezapomenete nikdy. A když si pak člověk uvědomí, že po tom všem, co se dělo, lidi nemají krve a smrti dost... Co za chorou mysl vyrylo tohle do těla člověka? Berme to pragmaticky - není to jednoduchá záležitost, stačí se podívat na samotné písmo. Gaelic používá v latince diakritiku... Jakmile Timothy domluví, naznačím mu, že si jenom odskočím, a za minutku se již vracím s lahví, jejímž obsahem jsem nám obohatil večerní čaj. Tahle promluva se klidně může protáhnout a po tom, co řekl, vím, že potřebuji víc než pár kapek. Položím na stolek ještě skleničky, a i když v lepší společnosti by to bylo barbarské, naliji nám víc než na dva prsty. Taky jsem tím získal čas všechno si v hlavě urovnat tak, abych to mohl co nejlépe formulovat. "Dává to smysl. Oboje se týká desatera. Prostitutka na sobě měla 'nesesmilníš' a ten obchodník 'nepokradeš'. Jednotlivé texty se vztahují k těmto klíčovým informacím." Místo čaje sáhnu po skleničce a opřu se rukama o stehna, jak se k Timothymu nakloním. "Time - tohle určitě neudělal nějaký pasák. Ten text musel psát někdo, kdo je minimálně ve studiu bible vzdělaný. To není gaelic, jakým se mluví dnes na ulici. Je to jeho archaická forma a přesné citáty z bible, kterými poukazuje na to, proč se je rozhodl zabít." Poté mu pro jistotu přečtu celé znění překladu, aby si mohl udělat obrázek sám. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Já a Bible, no, rád bych řekl, že je to kapitola sama pro sebe, ale, jak teď zjišťuju, smutnou pravdou je, že by byla zatraceně krátká. Otec možná byl katolík... kdysi dávno, sotva si to pamatuju, potom ale začal tvrdit, že ho Bůh poslal na dlažbu, dal mu kopu harantů, ale už nevymyslel, jak je všechny zaplatit. Uměl řádit jak bejk, když se máma potajmu snažila chodit na nedělní mše – on raděj chodil na schůze dělnických odborů. Nakonec jí víru povolil, ale běda, když s tím začala před náma, to jí málem uhodil, i když jinak na ni nikdy nevztáhl ruku. Nás sice řezal jak psy, ale to bylo jiný, my jsme jako děcka uměli udělat pořádnej brajgl. A po válce jsem už tuplem neměl chuť začínat s náboženstvím. Zkrátka a dobře, Bible je pro mě jenom další z mnoha bichlí. Samozřejmě vím, co je Desatero, nejsem úplný idiot, ale že bych ho dokázal vyjmenovat... „Poslyš, Wille, moje znalosti Desatera jsou, jak to říct, zkrátka nejsou nic moc, jestli ten šílenec vraždí podle něj, co tam je dál? Máme čekat osm dalších vražd?“ Radši se napiju, tohle přiznávání neznalostí mi nikdy nedělá moc dobře, v takovou chvíli si totiž vždycky připadám jak největší blbec. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro V takových chvílích tu není příjemně ani mně. Anna zemřela nahoře v ložnici. Já vím, jsem vědec, ale... Dneska si spát přes úsvitem nepůjdu a nebude to proto, že bych zaháněl žal mezi hebkými stehny nějaké dívky z tancovačky. Znovu vstanu a přejdu k jedné knihovně. Kdokoli by si ji prohlížel a aspoň trochu tomu rozuměl, poznal by, že v tom mám systém. Prve podle jazyků (slovníky jsou zvlášť) a poté dle tématu. Sáhnu pro tolik omílanou knihu knih, která mi nikdy nepřirostla k srdci stejně jako celá náboženská věc. Ano, jsou tam hezké myšlenky, něco, co by lidi měli dodržovat (třeba zmíněné Desatero), ale - to jsou pouze planá přání. Kdokoli alespoň trochu nahlédl do historie nebo klidně jen na dvůr pod okny, ví, že to nefunguje. Lidé vždy obcházejí pravidla. A když někdo vraždí a ještě se ohání knihou a přikázáními, kde je i NEZABIJEŠ, je to opravdu hořká ironie, jakou umí podat pouze život. "Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Nevezmeš jména Božího nadarmo. Pomni, abys den sváteční světil. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. Nepožádáš manželky bližního svého. Nepožádáš statku bližního svého." Ač mám knihu v klíně, říkám to zpaměti. Timothy ví, že i přes své vzdělání je to pro mě kniha jako každá jiná. Že já si své místo na světě našel i bez chození do kostela. Je pravda, že rodina Anny mi to vyčítala a ona byla připravena za mnou do Anglie utéct, kdybych nakonec nepřesvědčil jejího otce, že takhle se bude mít mnohem lépe. Jak jsem mohl tušit, že tak hrozně lžu? Párkrát, za hodně špatných nocí - třeba před pár měsíci, když jsem stonal - mívám hrozné sny. Chodí za mnou v noční košili u lůna zbrocené krví a obviňuje mě. Kdybych byl pověrčivý, řekl bych, že to sny nejsou. Jenže kdybych tomu byť na vteřinu uvěřil, asi se zblázním. "Jak už se dalo pochopit z toho všeho, co bylo řečeno, patrně jde po lidech, kteří porušili konkrétní přikázání. Což okruh moc nezmenšuje, ba naopak. Neřesti je přece Londýn plný." Doplním to zase lehkým úšklebkem, aby si snad nemyslel, že už blázním i já. Každý má svá temná zákoutí. Své neřesti. "Ovšem mohu zjistit, kde se archaická gaelic vyučuje. Pochybuji, že by ji měl z domova, leda by byl o dost starší a z nějaké lepší vrstvy, kde se zachovala tradice. Troufám si tvrdit, že ač je to zrůda v lidském hávu, bude inteligentní. Má svůj cíl a... obávám se, že nás čekají další těla." Konečně to vyřknu nahlas. "Jak byli zabiti?" Pak ale najednou zakroutím hlavou. "Omlouvám se, nechci ti fušovat do řemesla, jen... myslím, že člověk jako on nebude dělat nic náhodně. Když si s tím dal takovou práci. Bude to rituál." Ale proč? K čemu? Chce jen ukázat na hříšníky? Vždyť u toho se sám jedním stává! |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Šílená doba, že slova, v kterých hledají tisíce lidí útěchu, co víc, který přímo měly sloužit jako útěcha, něco, co mělo udržet řád a pravidla, jsou najednou cestou k absolutnímu šílenství. Nemám strach z hloupostí, fantasmagoriema, který si umí hlava vymyslet, se nezabejvám, vždycky se snažím stát nohama pevně na zemi, ale šílenství lidí, ta nejistota, kterou sebou tyhle existence přináší, ta mě nepřestane děsit. Náboženství, něco, co mělo mezi lidma udržet pořádek, a kam to vedlo? K tomuhle. Magorům, který ryjou lidem do těla biblický veršíky. Pořád nechápu, co na tom matka vidí. A co hůř, nejen matka, ale i bratr, ten se dal na víru dokonce na starý kolena, až když zmizel z rodiště, a přitom byl taky ve válce, taky viděl, co se může stát a čemu by Bůh musel zabránit, kdyby byl. Jestli existuje, tak je to kurva. A pak přijde Willův dotaz a mrazení v zádech ještě zesílí. To byla další podivnost už na tak divným případu. Hlavně abych zahnal tu náhlou nervozitu, šáhnu do vnitřní kapsy saka, ve který mám tabatěrku. Z kovové krabičky si vezmu jednu ubalenou cigaretu, ale v půlce pohybu k puse se zastavím. „Můžu?“ Až jestli mi dá souhlas, tak retko vložím mezi rty a než vytáhnu sirky, nabídnu Williamovi taky jednu. Až co si zapálím, odpovím. „Nevadí, ptej se. Už jsem viděl hodně hnusáren.“ Což je pravda a nejen na vojně, mrtvoly rozbodané nožem a zohavené tak, že skoro nešly poznat, chlapa s uřízlým ptákem, který zemřel na vykrvácení – to se mstil jeden podvedený paroháč – i děti, které jejich matky uškrtily. Zkrátka spousta námětů na pár nočních můr. „Ale teď mám pocit, že stojím před něčím novým.“ Správně by tam mělo být „stojíme“, ale Sommers, můj „prej“ parťák, mi připadá jak po ráně do hlavy. Mám pocit, že by nenašel ani hrábě, i kdyby na ně neustále stoupal a ony ho pokaždé praštily do huby. „Možná bude lepší, když nad tím zkusíš taky zapřemejšlet, třeba tě něco napadne.“ Kpnu do sebe zbytek obsahu sklenky, položím ji na stolek a vezmu čaj, už tak je vlažný, za chvilku bude úplně ledový. „Obchodník na sobě nesl četný známky násilí, pohmožděniny, otřes mozku. Určitě došlo ke rvačce a jeho vrah musel být pěkně silný, žádný střízlík, udeřil se do hlavy, ale to ho nezabilo, ne... vrah mu podřízl krk, profesionálně, tak, že v těle skoro nezbyla žádná krev. Ta prostitutka se nebránila, zemřela stejně. Vykrvácela.“ Tohle mi je povědomý... ale odkud? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Tabák a další doušek kořalky by mohly zmírnit osten znechucení a stín lítosti nad tím, že to Timothy musí všechno podstupovat a pravděpodobnost, že se to povede zastavit, je ve velkoměstě malá. Zahalím se do cigaretového dýmu a o poznání spokojeněji znovu vdechnu kouř do plic. Zatímco hovoří, dolévám nám. Což se ukáže jako dobrý krok, protože to do sebe obrátím, jako bych se snad chystal na osobní ohledání. Spíš chci zahnat ten chlad, co se mi pořád plazí po páteři, třebaže v krbu už plameny pohltily polena a je tu tepleji. Když se zmiňuje o násilí, říkám si, že jsem se možná spletl, ale nakonec to vypadá, že ne. Bude to někdo vzdělaný nebo minimálně precizní, někdo, kdo si jde za svým. Nebojí se ukázat své hrůzné vzkazy světu. Ale proč? Pokud pochopíme proč... "Chceš říct, že nám tu řádí další Rozparovač, tentokrát už ne misogyn, ale rovnou křesťanský moralista?" A naprostý magor. "Obligátní otázka. Měly oběti něco společného? Protože pokud si je vytipuje na základě hříchů, musí o nich něco vědět. Dobrá, u prostitutky je to více než jasné, ale u toho obchodníka? Musel ho znát buď osobně, nebo ho minimálně sledovat či o něm slyšet. Dost možná mohl spojit dvě věci - udělat svoje hrůzné rekomando policii a zároveň se zbavit někoho, kdo mu byl nepohodlný." Ale nemyslím, že by někdo, kdo ovládá archaickou gaelic, byl tak hloupý. Má to promyšlené. Avšak lidi dělají chyby a z mého pohledu je práce policie hlavně o tom, že ty chyby čekají a poté konečně vyrazí do akce. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Zase mi přejede mráz po zádech, dokonce mám na chvilku pocit, že někdo stojí za mnou, což je samozřejmě nesmysl, Moira tu není a Will bydlí sám, novou ženu si nenašel. Potlačím nutkání se otočit, radši dopiju čaj a vyměním ho za sklenku. „Jestli je mezi oběťmi spojení zatím nevíme, chlapa našli až dnes ráno. U obou případů je jasný, že je vrah zabil jinde. I když v tělech moc krve nezbylo, krevní stopy kolem mrtvol tomu rozhodně neodpovídaly, navíc, vyřezat do těla takhle dlouhý texty, to chce čas a ten by na ulici neměl.“ Asi je na čase říct vše, co zatím vím z místa činu a toho mála, co jsme stihli zjistit. „Žena byla svlečená, samozřejmě bez dokladů a nikdo se k ní nehlásí, ale obchodník byl oblečený, až přivolaný strážník při ohledávání zjistil, že má na sobě vyrytý ten text. Vrah mu dokonce nechal i šrajtof... hm, peněženku s penězi i doklady. Obchodník vlastnil starožitnictví až ve West End, dokonce na Jermyn street, a to už, jak víš, něco znamená.“ Potáhnu z cigarety, chvilku kouř válím na jazyce, než ho vyfouknu. Jo, to už vážně něco znamená, vždyť je to kousek od Picadilly, tam musel mít víc boháčů za den, než kolik jich kdy někdo například ze Spitalfields uvidí za celej život. „V East End je šmelinářů habaděj, jestli si vybral někoho z jiný čtvrti, podporuje to teorii o osobních sporech. Takže starožitník ošulil vraha?“ Jestli tomu tak je, tak máme stopu, obchodníci si přeci vždy dělají záznamy o svých zákaznících. „Ani nás nepřekvapilo, že ta holka na sobě neměla žádný otisky nebo stopy, ale že jsme nic nenašli ani na tom obchodníkovi, ačkoliv se museli prát, to už je vážně záhada. Žádný vlas, žádný kus oblečení. Musel si dát práci, aby se zbavil úplně všeho.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Předpokládám, že to bylo vyryto post mortem..." Nevím, proč jsem to řekl nahlas. Ona představa, že by tak dlouhý text ryl do člověka, který by ještě žil, je opravdu zvrácená. Pokud však máme co dočinění se šílencem, jako že ano, je třeba oprostit se od všech morálních a etických pravidel, která svazují naši bytost, a brát v potaz veškeré, byť nechutné, alternativy. Ale to, že mu nechal peněženku... "Možná ho neokradl kvůli tomu, že upozorňoval na to 'nepokradeš'." Je to ironie, sám páchá zločiny a vlastně i hříchy, ale... řekli jsme si, že se od toho oprostíme. Na okamžik. "A pokud je to blázen, zvláště náboženský, bude mít možná představu o své nedotknutelnosti. Možná že ho chrání bůh? Že on mu zadal tento úkol?" Je na mě vidět, že přemýšlím nahlas, a pokud k tomu Timothy nemá co říct, nevadí to, protože jsou to prozatím řečnické otázky, ideje, co mi proudí hlavou. Také se nedívám na něj, ale do ohně. Vyfouknu kouř. Připadá mi, že jsem svým překladem pomohl pramálo. Nedokáži si představit, jak chytit jednu z mnoha černých duší v tak velkém městě. "Pokud budeš potřebovat něco vědět, tak se ptej, jelikož mně policejní práce není blízká a vůbec netuším, čím bych ještě mohl pomoci." Když poté dopiji skleničku, lehké zamotání hlavy mi připomene, že pokud budu tímhle tempem pít na lačno - při práci jsem klasicky zapomněl jíst, ale předpokládám, že Moira zde něco nechala - za chvíli se odrovnám. Proto už nenalévám. Láhev je však na stole, kdyby Timothy chtěl. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nad teorií o peněžence a ´nepokradeš´ se zamyslím, zalíbí se mi, protože vůbec není špatná. Sice nás přímo neposune dál k dopadení pachatele, ale když pochopíme jeho myšlení, jeho pohnutky, budem mít spíš šanci ho dostat. A Willova teorie se zdá být zatraceně reálná. Další úvahy jen poslouchám, jsou logický, taky mě napadají – vrah jedná s boží pomocí, nebo si alespoň myslí, že s ní jedná. Šílenec. Náboženský fanatik. Už teď vím, že dnešní noci toho moc nenaspím, celý tohle zvrácený šílenství mi moc vrtá hlavou, určitě jsme na místě činu něco přehlídli. Budu se muset vydat do ulic East Endu, i když tím budu riskovat... na druhou stranu, už nejsem konstábl, který ti pouliční špinavci spíš zamordují, mě znají, ví moc dobře, kdo jsem. A špinit si ruce policajtskou krví si, doufám, nebudou, tolik rozumu snad ještě mají. „Už teď jsi mi pomohl víc než dost, Wille, děkuju. A děkuju za pití,“ pozvednu trochu sklenku, „dneska jsem alkohol vážně potřeboval. Ještě se ti ozvu ohledně těch míst, kde vyučují gaelic. Už tě nebudu zdržovat.“ Dopiju poslední zbytky rumu a zvednu se s tím, že vyrazím ke dveřím. Myšlenkama jsme už víc v ulicích Londýna. Ale pak od Willa přijde nabídka, nabídka, kterou vzhledem k tomu, že už to pár hodin od posledního jídla bude, nemůžu odmítnout. Pozvání na večeři vděčně přijmu. Will je opravdu dobrý přítel, někdy se až divím, jak spolu vycházíme, jak spolu vůbec můžem vycházet vzhledem k společenským nepoměrům, vždyť každý pocházíme z úplně jinýho světa. A potom, i když vím, že dnešní noc musím strávit v ulicích, v podstatě jsem rád, že se o pár chvil oddálí chvíle, kdy tam budu muset vyrazit. Jo, East End je můj domov, vyrostl jsem tu, pracoval jsem tu, krom fronty a armády jsem nic jinýho nikdy nepoznal. V nějaký zvrácený podstatě ho mám i rád. Jenže pro East End už jsem zrádce – ten, kterej se dal k chlupatejm, ten, kterej zradil svůj původ, svou třídu, svoje lidi. Jestli někdy lituju? Z naší původní dětský party deseti kluků, raubířů, kteří se asi měli víc držet maminčiny sukně, jsme zůstali jen tři – a z toho na frontě padli jen dva. Tři ani nemohli narukovat, nedožili se války, zbylý dva ubodali při nějakým nesmyslným vyřizování si účtů. Možná jsme měli být opravdu poslušnější děcka, třeba by teď zůstalo naživu osm chlapů. Moira umí vařit, to se musí nechat, i když jinak je to tele k pohledání, co můžu soudit. Ale je dobře, že ji Will vzal za služku, má pravidelnou rentu, stálou práci... takových jako ona potkávám na ulici po tuctech, jak se prodávají, a těm už moc ideálů nezbylo. Hovoříme, dokonce se i smějem potom, co konečně opadne tíživá atmosféra z předchozího rozhovoru, ale po dvou hodinách už musím opravdu vyrazit. Oblíknu si kabát, nasadím klobouk a podám příteli ruku. „Sbohem, Williame, díky za pohoštění. Brzy se ti ozvu.“ Ohledně případu, ale to nechci zmiňovat, ne potom, co bylo chvilku příjemně... dokonce i v jeho jinak nepřátelském domě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ještě Timothyho zarazím. Je to řádka dní, co jsme se neviděli, a protože nechci za každou cenu chodit ven, jelikož na to nemám náladu, je to momentálně jediný člověk, se kterým můžu za celý den promluvit. Doopravdy promluvit, ne pár organizačních vět s Moirou. Měl bych si dát pauzu. Ne takovou, kdy si člověk odskočí nebo se jde najíst, mám na mysli den dva volna. Jak se říká - vypadnout ven. Timothy mi navíc nasadil do hlavy brouka. Rád bych mu pomohl. Naše rodina možná kdysi patřila mezi šlechtu, ovšem to je historie. Proto se nezabývám tím, jak musí působit, že na stole nechám láhev tvrdého. Je pravda, že někdy piju sám, ale nikdy se neopíjím. To se stalo jen hned po smrti Anny. Pokud už po tom stavu toužím, chce to správnou společnost. Snažím se to vytěsnit z hlavy. Jakkoli hořká realita to je, pocházím z prostředí, kdy člověk mnohdy nemůže dát najevo, co si doopravdy myslí, proto před Timothym prozatím skrývám, kam se mi občas stočí myšlenky. Nechci se k případu už vracet, to se k jídlu nehodí. Radši se držím v rovině přátelské konverzace. Například jestli někam pokročil s tou slečnou, co jsme posledně potkali venku. Pamatuji si, že dělala na detektiva oči. Když se Timothy chystá do chodby, po dlouhé době si uvědomím, jak je dům prázdný a tichý, jak mi jeho temnota roste za zády, byť jsem vedle nechal rozsvíceno. Ano, už jsem párkrát uvažoval nad tím, že jej prodám, ale upřímně - žít tam, kdesi v ulicích, o nichž mluvívá Timothy? To se mi nechce. A třebaže nemám tak silné manýry vyšší vrstvy, říkám si, že je to pod moji úroveň. Než stačím říct, co mě napadlo, přetrhne nit mých úvah loučením. "Nashledanou," opravím ho, protože říkat "sbohem" mi v téhle situaci nepřijde adekvátní. Zvláště s tím, co jsme dnes probírali. "Kontaktuji své známosti z univerzity ohledně toho gaelicu. Předpokládám, že mám napsat standardní posudek, abychom tím nakrmili tu byrokratickou chiméru," ušklíbnu se lehce. Je zvláštní, že zrovna já, učenec a syn obchodníka, mám v něčem nechuť k papírování. Asi to není ten správný druh papírování, který mě baví. U otevřených dveří se do mě zase opře chlad. Kdyby jeho auto stálo na druhé straně ulice, asi bych jej přes mlhu ani neviděl. "Doufám, že po tolika panácích a v tomhle psím počasí nebudeš řídit..." I když je pravda, že zima mě hned o stupínek probrala. Přesto jsou ulice zrádné a já bych si nemohl vzít na svědomí, že pil právě se mnou a já ho nechal řídit. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Poznámce o byrokratický chiméře se zasměju, jo, papírování známe každej, devadesát procent mojí práce je vyplňování lejster, povolenek, zpráv a podobných pitomostí, takže vím, o čem mluví. Už udělám pár kroků vstříc vstupní brance, když se znovu ozve William a donutí mě se zastavit a otočit. Jestli hodlám řídit? Co je to za otázku, samozřejmě že ano. To mám jet tramvají, double deckerem? Nebo snad taxíkem? Já dnes ale potřebuju mít auto. Kouknu se na mojí fordku, auto starý dva roky, na kterou jsem vyflákal skoro polovinu úspor z žoldu, je nutno říct, že nelituju jediný penny, a pak zpět na Willa. Pokrčím rameny. „Chystám se.“ A pro jistotu ještě spěšně dodám, „nejsem opilej, nemusíš se bát, něco vydržím.“ To je pravda, nejsem sice opilec, ale taky žádný začátečník. A teď v hlavě vážně nemám naváto... moc. Jenom tak akorát do nálady. „Pojedu opatrně, navíc, právě protože je takový počasí, v ulicích nebude tolik lidu a aut. Nic se nemůže stát.“ Vložím do hlasu tolik sebejistoty, kolik jen zvládnu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Ale jestli se ti nikam nechce a odcházíš jen ze slušnosti - pokojů je tu dost." Pokrčím rameny a v hlase mám lehký náznak ironie. Ano, pokojů je tu dost. Kdybych tolik netoužil po svém soukromí a pohodlí, mohl bych si sem někoho nastěhovat a mít příjem navíc. Pokud však nepřijme, ještě jednou se rozloučím a zmizím v útrobách vyhaslého domu, který jako by nedokázaly pořádně projasnit ani lampy a krb. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Díky, Wille, ale opravdu musím jít, ještě mě čeká práce,“ nechuť v hlase je zřejmá, ale sám hlas je pevný. Whitechapel a Shadwell volá. S tím se otočím, naskočím do auta, možná ne nejparádnějšího, ale rychlýho a spolehlivýho, ideálního pro ostrovní počasí a práci v terénu, a odjedu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zasedneš do pracovny a zahloubáš se do přinesených papírů. Večer se pomalu přehoupne do noci, krb pomalu dohořívá, přes mlhu venku není vidět ani na plot, který odděluje tvůj pozemek od ulice. I když si byl přesvědčen, že dnes neusneš, únava tě nakonec dožene, křeslo je pohodlné, pohled do krbu uklidňující... Nevíš, jestli si vůbec usnul a jestli ano, jak dlouho jsi spal, ale nyní jsi vzhůru. V pracovně je tma, i když víš s jistotou, že jsi nechal rozsvíceno. Výpadek proudu? V Londýně je to běžný problém, ale čtvrtě West Endu jsou bohaté, tím spíš Little Venice, téměř vesnický ráj uprostřed velkoměsta, takže zde dochází k výpadkům proudu jen zřídka, při přetížení sítě se prvně odpojují chudé čtvrtě. Jestli zkusíš rozsvítit, neuspěješ. Dům je v absolutní tmě. Ticho prázdnoty protne hlas, který zní nejdřív jen vzdáleně, matně, ale zesiluje, až nemůže být pochyb, že ho slyšíš – dětský smích. A přichází z horního patra. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Papíry, od kterých mě Timothy vyrušil, odložím stranou, jelikož bych se jim stejně nemohl věnovat. Myšlenky mi to nedovolí. Ještě párkrát si přečtu gaelic, ač přesně vím, co v něm stojí. Nikdy jsem nebyl horlivý čtenář Bible. O to větší ironií je, že nyní hledám pasáže ke zbývajícím přikázáním a uvažuji, kde a jak by vrah mohl udeřit příště. Však jsme se shodli, že náboženského fanatika jen tak něco nezastaví. Vlastně ani nevím, že jsem usnul. Na chvíli jsem zavřel unavené oči a snažil se zpod víček zahnat vše, co mě Timothy nevědomky donutil si představit. A to jsou moje představy určitě dosti omezené, protože ač jsem viděl mrtvé, ve válce, tohle je zcela nový stupeň bestiality. Probrat se do tmy, když nevíte, že jste odpadli, a byli jste si jisti, že jste nechali rozsvíceno, je více než matoucí. Zarazím se. Moira by mě probrala buď svým příchodem, nebo cíleně. Nezhasínala by jen tak. Kdyby nebylo tak pozdě, asi bych nad dětským smíchem mávnul rukou. Ale takhle? Uprostřed noci? Sevře mě ten nepříjemný pocit, který tu někdy za nocí zcela iracionálně mívám. Doposud jsem nepochopil, co to má být. Stavy úzkosti? To snad ne. Nepamatuji si, že by jimi někdo z rodiny trpěl. Timothy viděl víc hrůz války, také hrůzy Londýna a vypadá docela v pořádku. Proč bych neměl být já? Zašátrám po lampičce. Ze zvyku. Než se konečně úplně proberu a dojde mi, že je tma opravdu všude. Snažím se z hlavy vytěsnit ten smích a přesvědčit sám sebe, že se mi to jenom zdálo. Přesto se nějak nemůžu donutit vstát a jít zapálit svíce nebo petrolejku. Jako bych se ocitl v nějaké kruté povídce Poea. Určitě to bude tím, o čem jsme se bavili. A ať si lidé říkají, co chtějí, pro mě Bible nikdy nebyla vhodným čtením před spaním. Příště bych měl sáhnout spíše po Jungových nebo Freudových spisech, protože i ty by mohly pomoci Timothymu v dopadení vraha. V duchu se rázně okřiknu a nakonec se odlepím od křesla. Naštěstí je krb jenom pár kroků, jinak bych se dozajista o něco přerazil. Pokud jsou v něm nějaké uhlíky, hodím do nich pár polen a rozfoukám ho, aby tu bylo nějaké světlo. Pro mě, člověka, co stojí nohama pevně na zemi, je to skoro až neznámý pocit. Něco z dávného dětství, než jste zjistili, že v tmách není nic, co by tam nebylo za dne. Dnes si tak nepřipadám. Proto mi světlo dodá jakousi pračlověčí jistotu. I kdybych si ji měl dodat jenom tím, že zapálím pár svic. Ten smích tam není. Prostě ne. Nikdo tu není. Tečka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Trvá to nějaký čas, ale nakonec se ti podaří krb rozfoukat, nejdříve slabě, jen nesmělý plamínek se objeví, ale následně se oheň plně rozžehne a zaplaví místnost světlem a příjemným teplem. Bezpečím. Teď se zdá až paradoxní předchozí strach, co by tu taky mohlo být... Úder. Do okna něco silně udeří, až se skla rozklepou. A znovu, tentokrát se okno rozrazí a do místnosti pronikne prudký vítr podobný síle uragánu. A jako by směřoval pouze ke krbu. Rozfouká oheň strašlivě, obří plamen, který náhle vznikne, ač nemá dostatek paliva, začne ožehávat krb a za krátký okamžik zcela nepřirozeně spalovat vše, co je v dosahu – koberec, křesla, knihy a s nimi i knihovny, vše, celý tvůj poklad vědomostí, je náhle v plamenech. A plameny agresivně dorážejí i na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Přestože mi světlo dodalo zpět pevnou racionalitu, neodeberu se s lampou nahoru do ložnice, abych se normálně vyspal. Z nějakého důvodu si řeknu, že se vyspím tady. Nebude to poprvé. Nepřipouštím si, že bych se snad - ve svém vlastním a prázdném domě! - mohl bát. Je to absurdní. Z dětských pověr jsem přece již vyrostl. Nečekaně silný úder mě doslova donutí nadskočit. Kniha, kterou jsem chtěl uklidit do police, mi vypadne z ruky a zaduní na zemi. Dneska nemám dobrý den. Nedá se říct, že bych se druhé rány nelekl. Nečekal jsem ji. A už vůbec ne to, co se stalo pak. Naprosto to nechápu. Je to absurdní jako tohle všechno! Agresivní oheň mě však nutí jednat, ne stát na místě a přemítat, že jsem se třeba zbláznil. V duchu zaúpím nad svými svazky. Převládne však nízký lidský pud. Pud sebezáchovy. I v tu chvíli mi racionální část říká, že tohle sám nezvládnu. Viděl jsem, jak šíleně rychle a silně se oheň rozšířil. Než bych donesl prvný kbelík, mohlo by být pozdě. Tohle nebyla zbloudilá jiskra. Tohle bylo... nevím co. Takže logická cesta je z domu ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ta tam je tvoje zahrada, plot a londýnská ulice, ta tam je vodní kanál, který lidem, zvlášť těm, kteří nikdy nevycestovali, připomíná Benátky. Tvůj dům stojí na vyvýšené planině, která se nijak nepodobá té anglické, spíš vypadá jak irská nebo skotská, a sotva dvě desítky yardů od tebe hoří dvě vatry. Mezi nimi se jak maják tyčí májka a kolem vesele tancují lidé. Stačí přijít trochu blíž a uvidíš, že lidé nadšeně svlékají své prosté oblečení a hází ho do ohně, nazí pak pokračují v tancích. Na škole si se v rámci komplexního vzdělání lingvisty učil o legendách, mýtech i tradicích původních obyvatel, proto bezpečně poznáš, že jsi svědkem oslavy příchodu jara, keltského Beltaine. Kdybys popošel a podíval se zpět na svůj dům, zjistil bys, že už jako dům ani zdaleka nevypadá, nyní spíš připomíná obří vatru, která hoří do noci a ukazuje cestu... komu? „Vyjdi, lide můj, z toho města,“ promluví přísně kazatelským tónem stařecký hlas přímo u tvého ucha. Vedle tebe stojí kněz s vráskami, které ostře lemují jeho tvář a prozrazují, že se v životě moc nenasmál. „nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny!“ I toto poznáváš, Zjevení svatého Jana, proroctví Apokalypsy. I když je to sotva vidět skrz šlehající plameny, v dáli jako by se k místu oslav blížila hutná mlha. A potom, šálí tě zrak, nebo se mezi tancujícími procházela Anna? Zobrazit SPOILER  |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Beltaine? Ten už přece byl. Nebo bude, záleží na tom, jak se na to díváte. Asi spíš bude. Za pár měsíců. Jsem tak šokovaný, že absurdita toho všeho se dostaví teprve jako druhá myšlenka. Jako bych se prve chytal něčeho známého, svých znalostí, které mě pojí s materiálním, racionálním světem. Ohlédnu se na svůj dům. A musím o pár kroků popojít, protože jakmile jej zahlédnu, dýchne na mě horko z hořící hranice, které jsem si jakoby dosud neuvědomoval. Co když jsem se doopravdy zbláznil? Náhlá a nečekaná blízkost kněze i jeho hlas jsou mi nepříjemné, až mi přejede po zádech mráz, třebaže hranice planou a vydávají světlo a ta tam je únorová zima. Přejedu si dlaní před obličej, jako bych doufal, že tím to všechno zmizí a já se proberu. Ze snu? Z osidel šílenství? Ale copak bych se neprobudil, kdyby to byl sen? Uvědomění přece znamená bdění... Ať je to, jak chce, stejně se s nastalou situací musím nějak vypořádat. A třebaže si to odmítám přiznat, moje pohledy směrem k bavícím se lidem nejsou znechucené ani přísné, káravé jako ty knězovy, ale lehce fascinované. Jak jsou prostí. Jak na nich neleží tíha civilizace, která by jim říkala, jak se mají oblékat, jak mají mluvit, s kým se mají stýkat... Jistě, to je jenom iluze. Odjakživa tu byla nějaká pravidla, každá doba má svoje a my si neseme jejich stigmata. Ale to se bavíme o křesťanském světě, jehož historie se táhne stovky let do temnot. Jenže jací byli lidé předtím? Určitě se taky báli bohů. Měli je v úctě a byli pokorní. Akorát je uměli oslavovat i jinak než popřením sebe sama, neustálou lítostí a pláčem nad někým, kdo je skoro dva tisíce let mrtvý. Nevím, co tu dělá ten kněz, a i když je to postavička neskonale podivná na tomto místě, pomalu se vydám k lidem. Mohl bych je vyzpovídat. Lingvista přeci musí krom jazyka znát i obyčeje národa, se kterým chce komunikovat, aby pochopil jeho náturu i určitá tabu, která jsou v každé kultuře jiná. Je pravda, že mě jejich nahota trochu znervózňuje. Oblečen se tu cítím nepatřičně, ale výchova a tím pěstovaný určitý stud mi brání udělat něco tak prostopášného jako oni. "Anna?" vydechnu tiše pro sebe. Nezavolám na ni. Nechci být za blázna, že volám na nějakou jinou ženu jméno své mrtvé manželky. Možná jsem se spletl. Určitě! To... totiž není možné. Mnohem pravděpodobnější je jakási skupina pohanů, která kdesi na severu Anglie oslavuje staré zvyky, než že by žena, kterou jsem pochoval, chodila mezi nimi. Začnu se prodírat davem za ní. Něco mi nedovoluje to nechat jen tak. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stále pronásleduješ tu, která by mohla být Annou, ale čím více pronikáš do davu, tím hutnější a dotěrnější se stává, chytá tě, bezostyšně tě osahává. Dívku tolik podobnou Anně definitivně pohltí dav, zatímco tebe chytne pár ženských rukou a vtáhne tě do tanečního kola, z kterého není úniku. A zatímco tančíš, tu s mužem, tu s ženou a vždy tak rychle a krátce, že jen sotva stačíš vnímat, kdy s kým, šrumem hlasů radujících se pohanů pronikne mužský křik, který je silnější než zbylé hlasy. „Radujme se v tento čas! Čas plodnosti! Rhiannon se na nás usmívá! Radujme se a vítejme příchod nové doby!“ Všimneš si, že od tanečního kola se odpojují páry, některé utíkají pryč z očí davů, jiné se nerozpakují a rovnou ulehají do trávy poblíž, aby svá těla spojili ve jménu vášně. A, zdá se ti to, nebo se opravdu oddělují i páry pouze mužů a páry pouze žen? Mladá dívka se s chichotáním pustí do svlékání tvé košile, šlí... snad by ses i ubránil, kdybys chtěl, ale to by se k ní nesměl přidat dav. Najednou z tebe tvé oblečení nestrhávají jen ženské ruce, ale i muži pomáhají dílu. Přitočí se k tobě nahý muž, jen s koženým páskem kolem čela, aby mu vlasy nepadaly do očí, a vesele ti podá roh s medovinou. „Pij bratře, dnes zemře vše staré a nahradí je nové!“ Mlha se ještě více přiblížila. Tak, že už některá vzdálenější těla párů zahaluje a skrývá. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A všechno se děje tak rychle, všechno je tak zmatené, až si připadám jako opilý. Bohužel bez těch příjemných pocitů, protože síla davu mě vnitřně trochu děsí. Cítím se jako nějaká kořist, kterou by klidně roztrhali, kdyby si to zamanuli. Dalo se čekat, že o Beltaine to bude divoké, ale... takhle? Nemá to být svátek plodnosti? Aby se narodilo co nejvíc dětí? A co hůř, přistihnu se, že od toho nemůžu odtrhnout oči. Je to něco v mém světě naprosto nemyslitelného, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak přirozeného. Ne, bylo by to přirozené, kdyby šli muž a žena. "Hej!" Odstrkuji ruce dívky, protože mě její rozhodnost vyplaší snad víc než dav okolo. Je v tom cosi živočišného, prapůvodního, čemu se můj rozum zběsile brání, svázán okovy výchovy. Opravdu nejsem zase tak dalek od myšlenky, co mě napadla předtím - že mě roztrhají. Proto už se moc nerozmýšlím, a když je mi nabídnuto pití, nezaváhám. Jestli tu mám být takhle, tak se musím zpít doopravdy do němoty a doufat, že ráno si nebudu nic pamatovat. A že mě tu nikdo nepozná, protože pak bych v Londýně skončil. Otázka, jak jsem se sem dostal a že je to velmi podivné, se tak nějak ztrácí pod nánosem čím dál víc šokujících vjemů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Jejich těla zůstanou ležet na náměstí toho velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán. Lidé ze všech národů, čeledí, jazyků a kmenů budou hledět tři a půl dne na jejich mrtvá těla a nedovolí je pochovat!“ Dav se lehce rozestoupí, proto zahlédneš, jak dva statní muži nesou kůl, ke kterému je přivázán on, boží prostředník. Opřou jej o zem blízko hranice, u které stojíš, a přidržují jej, aby nespadl. Dav je sice potichu, ale je to ticho napjaté, jako by se blížil čas, na který všichni netrpělivě čekali. Jeden z mužů, jenž nesl kůl, do ticha zvolá, „aby se mohlo zrodit nové, je třeba zničit staré!“ Starý světec ale stále nepřestává recitovat své biblické verše, ačkoliv jeho hlas již není káravý, získává stopy hysterie. „Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu! Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi!“ S posledním slovem muži kůl pustí a popostrčí, kněz spadne tváří a tělem přímo do plamenů ohně. Strašlivý výkřik a krátký řev starce, než mu oheň zavře ústa, překřičí dav. Ten spustí ve sborovém, bouřlivém nadšení. V množství slov a výkřiků, jež zanikají, jak se lidé překřikují, se až příliš často opakuje zvolání: „Tuatha Dé Danann!“ Mlhu již nelze ignorovat, je tak silná a hutná, že je sotva vidět na pár metrů – a jakoby se koncentrovala okolo ohniště. Černý dým pálícího se masa a oblečení proniká do mlhy a způsobuje, že vypadá, jako by se v ní někdo pohyboval. Musí to přece být tím, že ano? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nahota je mi krajně nepříjemná, i když by si člověk řekl, že by to nemělo být tak hrozné, když jsou i ostatní. Nikdy jsem nebyl ten typ, co se rád předvádí, stával jsem spíše v ústraní, a třebaže nesouhlasím s některými názory společnosti, zvlášť těmi náboženskými, určité výstřelky smetánky mi jsou také proti srsti. "Co to..." Roh stále držím v rukou, ale zapomenu pít. Když svrhnou kněze do plamenů, otevřu pusu, jako bych chtěl něco vykřiknout, ale zůstanu němý. Ten dav mě opravdu děsí. Udělal by to samé se mnou, kdybych to pití nepřijal? Smrad spáleniny a lidský řev mi připomene válku. Ve vnitřnostech jako bych měl led. Skandování zfanatizovaných lidí tomu nenapomáhá. Nakonec vypiji roh do dna. Abych si dodal odvahu. Ale že by na mne alkohol působil tak rychle? Nebo... v té mlze opravdu něco je? "Co... co to je? A proč jste to udělali?" zachraptím. Nepoznávám vlastní hlas, zní, jako bych jedl popel. Což vzhledem k tomu, co se stalo starci, nebylo zrovna šťastné přirovnání. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Cožpak nevíš? Dnešní noci si žádají oběť. Něco starého musí být zničeno, aby mohlo přijít nové,“ zopakuje zvolání, které jsi v tuto zvláštní noc slyšel již mnohokrát, a otočí se zpět k mlze a ohništi. Dále již mlčí, jako by to, co řekl, považoval za dostačující odpověď. Už si tě nevšímá, i kdybys chtěl pokračovat v rozhovoru, on jako by tě ani neviděl. „Williame!“ Uslyšíš za sebou teskný, naléhavý hlas. Hlas, který poznáváš. Anna. „Nechceš poznat svého syna?“ Když se otočíš, stojí před tebou, s výrazem smutku ve tváři, ale stejně krásná, jako byla zaživa. Na sobě má košili, kterou měla u porodu, čistou, bílou. Sleduje tě bez pohnutí a změny výrazu, ale nakonec se mírně usměje a natáhne k tobě ruku. „Pojď, nemáme moc času.“ Nikdo z pohanů si ji nevšímá, snad jako by ji ani neviděli. A ona jako by sem ani nepatřila. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Otočím se za hlasem. Tak přece... Znamená to, že jsem taky mrtvý? Jinak si to nedokážu vysvětlit. Všechny ty podivné události a zjevení Anny. Čisté a krásné Anny, ne jako jindy, v temných koutech našeho domu, kdy na mě vyčítavě hledí. Bledá, vyčerpaná. Krvavá. "Ann..." Její slova mě zasáhnou. Kdyby po ní zůstal aspoň syn, možná bych byl šťastnější. Stačí dva kroky a jsem u ní. Místo abych ji chytil za ruku, obejmu ji kolem pasu, roh mi vypadne z rukou. Zabořím tvář do jejích vlasů. Skoro tři roky! Kdyby se nezmínila o našem synovi, možná bych podlehl podivné magii místa a někde v mlze si ji vzal. Nikdo by mi to nemohl zazlívat. Je to moje žena. A chyběla mi, ač moje truchlení nebylo zase tak dlouhé, jak si někteří myslí. Není to tak, že bych bez ní nedokázal žít. Ovšem její náhlé zjevení mě nemohlo nechat chladným. V žádném směru. "Chci," zamumlám a pomalu, neochotně ji pustím, aby mohla vést. Když jsem s ní, nahota mě tolik neznervozňuje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vyrazí, prsty její ruky jsou propletené s těmi tvými, a vede tě pryč od davu. Nekličkuje mezi lidmi, jde přímo, aniž by to ale vypadalo, že jí ustupují. Netrvá to dlouho a dav zmizí, jste sami, ani jejich hlasy nejsou slyšet. Jen mlha je silnější, tak silná, že už téměř není vidět na krok. Nakonec se z ni vynoří kolébka. Poznáváš ji, je to ta, kterou jste měli přichystanou pro vašeho potomka. A v ní leží do dečky zabalené dítě, vaše dítě. Malé mimino, které však již není novorozeně, odhadem může být snad půlroční. Jakmile tě zahlédne, začne se smát a natahovat k tobě ručičky. „Tvůj syn. Těší se na svého tatínka.“ Anna se usmívá, jak jen se dokáže usmívat matka na své dítě, a na chvilku ji z tváře zmizí ten ztrápený výraz. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jako v mlze. Jak příhodné. Rozbuší se mi srdce, když zahlédnu kolébku. Napůl jsem čekal, že na mě něco vybafne, v dnešní šílené noci bych se tomu ani nedivil. Uvědomím si, že jsem zadržoval dech. To, že je náš syn nějak... starší, je ta nejmenší podivnost, jaká mě tu potkala. "Ann..." Je to těžké. Nepropadnout záchvatu pocitů, které jsou po těch šedých letech tak jasné, skoro až oslepující. Samozřejmě že bych nejradši na všechno zapomněl a věnoval se rodině. Vykašlal se na staré i nové bohy, na šílence pohanské i křesťanské. Ale nemůžu. Na vteřinu pevně stisknu víčka. "Ann... Co se to děje? Jsi mrtvá," podívám se na ni najednou tvrdě, zamračeně. Snažím se ovládnout své racionální já, které to začínalo pomalu vzdávat. "Zbláznil jsem se? Umřel? Protože tohle nevypadá jako žádný sen." Pokud mi nebude chtít odpovědět, stejně budu naléhat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ano,“ nakonec hlesne lehce přiškrceným hlasem, „jsem mrtvá a tak to zůstane.“ Chvilku kouká na dítě v kolébce, ale pak ho vezme do náruče a začne ho chovat. „Ty nejsi mrtvý. A ani tvůj syn být nemusí, neměl by být.“ Podívá se ti upřeně do očí. „Máš dar, Wille, dar i prokletí zároveň. Vem ho sebou. Zachraň ho.“ Jak rozumět jejím slovům? Jak sebou můžeš vzít mrtvé dítě? Anna si hraje s miminem a na tebe jako by snad zapomněla. Malé děťátko se však najednou přestane smát, ztratí zájem o hru s matkou a podívá se na tebe. Dětským obličejíkem, s kterým je však něco v nepořádku - zdá se být starý, starý a sešlý věkem. Sleduje tě unavenýma očima někoho, kdo si pamatuje staletí. „Musíš pryč. Přicházejí,“ hlas Anny je najednou naléhavý, bojácný, „uteč, Williame, nesmí tě tu najít.“ V mlze za jejími zády se začnou formovat vysoké lidské postavy a přibližovat se. „Utíkej, a pamatuj – máš dar, dar i prokletí. Je na tobě, jak jej využiješ.“ Anna na tebe stále kouká, když jí košilí v místě rozkroku prosákne krev, brzy jí krev začne téct po nohách a kapat na zem, skvrna se rychle šíří po celém oděvu. Dítě, které má v náručí, se začne zmenšovat, nejdříve buclatět, poté se svrašťovat, až v jejím náručí zůstane v ošklivé, až nechutné podobě nenarozeného fetusu. A z mlhy se vynoří postava krásné ženy s dlouhými blonďatými vlasy a modrýma očima, z kterých vyzařuje krutost a sebevědomí pramenící z moci. Sleduje tě. Rána. A další. V prvé chvíli máš problémy pochopit, kde jsi, ale pak začneš poznávat police s knihami, pracovní stůl i křeslo, v kterém sedíš a v kterém jsi usnul. Jsi v pracovně, hned naproti krbu, který v tvé co to jen bylo? Opravdu jen sen? noční můře započal celé to šílenství. Vše se zdá být klidné, tiché. Ozve se plaché zaklepání na dveře tvé pracovny. „Pane? Pane Williame?“ Moira. „Je tu pán od policie, pan... konstábl Fletcher a prý má pro vás vzkaz.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Takže je to... sen? Nějaký naprosto šílený sen, kde jsem víc při smyslech, než si kdy ze snů pamatuji? Navíc tenhle mi dozajista uvízne v paměti a bude hlodat. Každé její slovo. Protože její odpověď odhalila pouze další otázky. Couvnu od dítěte a radši odvrátím zrak. Teprve Anna mě donutí se na ně zase podívat, ale přeji si, abych to neudělal. Ano, nyní jsem si naprosto jist, že jde o sen. Tohle už znám, to ale neznamená, že mi to nevadí. Jsem neskonale rád, že jsem se probudil. Vlastně že mě Moira probudila. Nevím sice, jak si ověřit, že už je to za mnou... Bude mi muset stačit fakt, že můj dům stojí a vypadá méně surrealisticky. A já jsem oblečený, byť trochu zvalchovaný a zpocený z noční můry. Opřu lokty o stůl a na chvíli skryji obličej v dlaních. Když zavřu oči, vidím vše ze snu před sebou tak jasně, jako bych tam doopravdy byl a stalo se to před okamžikem. Doufám, že... že to byl jen nějaký výmysl unavené mysli, jinak se už asi nikdy v životě nevyspím. Fletcher? Jaká náhoda. Ale je to rozšířené jméno. Vím, že není slušné nechat konstábla čekat, ale nejsem ve stavu, kdy bych hned mohl jít přijímat návštěvy. Podívám se na hodiny a vzkážu Moiře, že jestli to je ústní vzkaz, ať mu dá čaj a ať chvíli počká. Až mě služka uvidí, jistě nebudu muset dodávat důvody svého chování. Pokud konstábl počká, půjdu si alespoň opláchnout obličej ledovou vodou a vyměnit si košili. Nemůžu na to přestat myslet. Co tím Ann myslela? Dar i prokletí. Bylo to tak živé a jiné než sny, až mě to děsí. Nechci být otrok minulosti. Měl bych žít dál. Mrtví jsou prostě mrtví, co naděláme. Věřícího člověka by možná potěšilo, že na něj jeho zesnulá polovička shlíží ze záhrobí, mně je to naopak krajně nepříjemné. Je to... jako bych stále musel dělat, že tu je. Nemohl se pohnout dál. Dobrá, to jsem neudělal. Nenašel jsem si jinou ženu, ba ani milenku. Ale nebylo to - později - kvůli Annině památce, přestože když si to lidé mysleli, nevymlouval jsem jim to. Bylo to pohodlnější než jim vysvětlovat pravé důvody. Stejně by je nepochopili a nic jim do toho není. Že prostě... nechci. Triviální. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ano pane Williame, vyřídím.“ S tím zmizí v pootevřených dveřích a nechá tě s tvými myšlenkami. Už z chodby uslyšíš pobavený mužský hlas. „Slečno, copa nemyslíte, že je to vosud, že máme stejný příjmení? Možná Pánbů chce, abyste se mnou vyšla večer na zábavu?“ Konstábl s příjmením, které je shodou náhod shodné s příjmením tvé služky, očividně zůstal a nyní s Moirou laškuje. Moira se červená, ale jestli jí je policistův humor příjemný nebo ne nedokážeš odhadnout, přeci jen je to od přírody stydlivé děvče. Konstábl sedí v kuchyni a srká čaj, čepici položenou na stole, jakmile tě ale zahlédne, bleskově se zvedne, předpisově sklapne podpatky a postaví se do pozoru. Možná jsi civilista, ale i díky Timothymu pomáháš policii tak často, že už se tě pochůzkáři a mnozí další policisté naučili respektovat tak, jako bys patřil ke sboru. „Pane Wintersi, konstábl Fletcher k vašim službám, mohu vám předat vzkaz od detektiva Kearnse?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Detektiv Kearns se omlouvá, že vás ruší takto po ránu-“, zasekne se, jak se zamýšlí, zřejmě se snaží přeříkat zprávu nazpaměť a vzpomíná, jaké bylo její přesné znění, „- a ptá se, jestli by vás příliš neobtěžovalo dostavit se na stanici. Objevil prý v tom případu nového svědka, který ale mluví jen irsky, a proto potřebuje překladatele.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Je hodně brzy, takhle časně (vlastně ještě dříve) jsem vstával na koleji a nyní si užívám, že nemusím. Myšlenka na spánek mě však ani nenapadne. Co kdyby se to opakovalo? Radši se zaměstnám prací. Z vlastní zkušenosti vím, že když je člověk unaven k smrti, nic moc se mu nezdá. Netypicky si od Moiry poručím ráno kávu a ne čaj. Ledová voda mě probrala a káva mě musí udržet vzhůru. Kdyby bylo léto, bylo by to snazší. Ta zima venku člověka přímo láká do postele. "Přijdu," řeknu lakonicky. Ne že bych vrčel, ale bývám příjemnější, respektive takové holé věty z mých úst zní neobvykle. "Pouze si musím ve městě ještě něco zařídit, pak půjdu rovnou na stanici." Ona to není úplně tak pravda, že někam tak akutně musím, možná tak koupit si noviny, co pisálci stačili napsat o těch vraždách, ale pokud by chtěl konstábl čekat... musel jsem to říct. Chci být sám. Projít se a provětrat si hlavu. Promiň, Timothy, je to podlé, ale je to potřeba. Takže poté, co nenápadně vypoklonkuju konstábla, se ani neobtěžuji tím, abych se oholil. Čas věnuji jen tomu, abych se převlékl a něco málo snědl. A vyrazím. Zima venku je pro mne nyní osvěžující než nepříjemná. Procházka mi udělá lépe, a proto, když se dostavím na stanici, necítím se jako přejetý jezevec. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Větu nedořekne, místo toho si povzdechne. „Jak si přejete, pane,“ hlas má zmatený, jako by si nebyl jist, jestli náhodou tím, že na tvém odvozu netrvá, neporušuje rozkaz, ale již se vzdal, nehodlá tě přesvědčovat. Ještě rychle dopije čaj,,znova ukázkově zasalutuje a odejde. Venku je typické anglické počasí v této době, žádný velký mráz, ale lezavá zima, která proniká až do morku kosti. Ale také probouzí a pomáhá pročišťovat myšlenky. Londýn ještě spí. Kdo může, ten zůstává doma, jen několik lidí pospíchá za svými povinnostmi a prací, proto jsou ulice prázdné. Jen na Oxford Street, kterou procházíš, je živěji. Obchody právě otevírají a bohatší zákazníci se chystají na tradiční víkendové nákupy, ani zima je nemůže zastrašit. Máš štěstí, že policejní stanice, kde Timothy pracuje, leží na Commercial Street, jež je považována za hranici mezi chudým East Endem a bohatými čtvrtěmi City a Holborn. Ve skutečnosti je v mapách hraniční linie nastavena již před touto ulicí, ale v domech západně od Commercial Street stále bydlí bohatí obyvatelé, proto je zde relativně bezpečno. Hluboko v úzkých ulicích čtvrtí jako je Spitalfields, Wapping nebo Bethnal Green bys, muž od pohledu zámožnější, svítil jako lucerna a mohl by ses stát snadnou kořistí místních zlodějů, a to jen v tom lepším případě. Cesta trvá hodinu a půl, proto když konečně přijdeš na Commercial Street, jsi nepříjemně prokřehlý. Díkybohu, i když je ulice skutečně dlouhá, se policejní stanice nachází na jejím začátku, proto tě již dlouhá cesta nečeká. Vstoupíš na stanici, ve které je tradičně živo, v lomozu policistů, detektivů a zločinců, kteří vyřvávají, jak je k nim ruka zákona nespravedlivá, by se ztratil kdokoli, kdo by tu byl poprvé. Ty tu však poprvé nejsi. Přímo před tebou se nachází okénko s úřadujícím policistou, který právě instruuje ženu v ošoupaných šatech, snad svědkyni nebo příbuznou někoho, kdo sedí ve vyšetřovací vazbě, co má dělat. K němu se můžeš jít ohlásit, což předpisy vyžadují, ale je dopředu jasné, že to bude trvat dlouho, protože ve frontě již čekají další dva lidé. Cestu ke kanceláři Timothyho již znáš. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „-si neuvědomuješ, jakej máme nával? Nemůžeš si dovolit zabrat výslechovku na skoro tři hodiny kvůli nějaký šlapce!“ Ten hlas poznáváš, Sommers. „Je to svědek, Sommersi, přečti si příručku, jak bejt detektiv, tam ten pojem najdeš!“ „Svědek? Sebrals nějakou čubku, která se náhodou kolem potulovala, a říkáš jí svědek? To je vtip! A navíc k tomu zveš toho intelektuála, kterej má tolik drzosti, že se ani neobtěžuje přijet hned – né, pán musí jít předtím do města!“ „Má svou vlastní práci, ty idiote, my po něm žádáme laskavost.“ Timothy neřve, ale z hlasu je jasně znát, že má nervy na pochodu. „A v tom to právě je!“ Sommers podle hlasu dostal přihrávku rovnou na smeč, „je to externista, Kearnsi, civil, a ty mu klidně vyžvaníš tajný informace o případu. A pak kdo je idiot!“ Tentokrát Timothy řvát začne. „Když jsou profíci debilové jako ty, nezbejvá mi než se obrátit na externistu!“ S detektivem Sommersem jste se nikdy více nebavili, ale kdykoli s tebou prohodil pár slov, choval se slušně, možná trochu upjatě, ale vždy s absolutním respektem. Teď to ale vypadá, že mu ležíš v žaludku již nějakou dobu. „Na tohle nemám náladu,“ ozve se po předchozím výstupu překvapivě klidný hlas Sommerse a vzápětí se dveře rozletí. Detektiv ztuhne překvapením, když tě uvidí, ale rychle se vzpamatuje, zachmuří se a vyštěkne, „máte se ohlásit! Pro vás snad pravidla neplatí?“ S tím odejde, dveře nechá otevřené. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne, nelitoval jsem té ranní procházky. Společně se silnou kávou mě dostala do stavu, kdy budu schopen pracovat a budu na lidi asi i milejší. Jelikož jdu už tak pozdě, protože jsem odmítl odvoz, po zhodnocení situace u okénka se radši rovnou vydám za Timothym do kanceláře. Myslím, že si takové drobné porušení pravidel můžu dovolit. Přede dveřmi se však zarazím s rukou na klice. Tu pak stáhnu, a jak rozhovor pokračuje, začínám se mračit. Vím, že za dveřmi by se poslouchat nemělo. Já však od rána udělal už pár věcí, co by se nemělo, že další prohřešek už je jedno. Zvlášť když se to týká mé osoby a je to věc, kterou by mi jen tak neřekli. Jsem doopravdy rád, že pracují zrovna s Timothym a ne s tím... idiotem. Jinak se to ani nazvat nedá. Ale je pravda, že zahlodá svědomí. To, co v mých očích byla nevinná lež, Timothymu přineslo potíže. Kruci. Taktak stihnu uhnout stranou, když se dveře rozlétnou a ven se žene Sommers. Stisknu čelisti a zabodnu do něj oči. To, že jsem slušný člověk, neznamená, že si nechám líbit vše. Ba naopak. Raději však spolknu ironické "dobré ráno", protože toto ráno je vše, jen ne dobré. Raději vejdu do kanceláře a zavřu za sebou dveře. Timothymu to dobré ráno již popřeji, protože k jeho osobě je to upřímné. "Omlouvám se, že jdu tak pozdě," řeknu se stínem kajícnosti v hlase. "Kdybych tušil, že z toho budeš mít problémy, tak si to zorganizuji jinak." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Periferním viděním zahlídnu vstupující postavu, už si myslím, že se můj milovaný kolega vrací s další náloží nadávek, a chystám se ho poslat ke všem čertům, ale neudělám to A dobře že tak, je to Will. Hbitě se zvednu a vyrazím k němu. Díky výrazným kruhům pod očima, porostu na tváři, který značí, že jsem se další den neoholil, a včerejší košili je znát, že jsem nejen v noci nespal, ale od včerejška jsem ani nebyl doma. Nicméně rozhodně nepůsobím vyčerpaně. Natáhnu ruku, abychom si mohli potřást rukama. „Vítej, Wille.“ I navzdory předchozí scéně zní můj hlas nejen srdečně, ale i vesele. „A ne, neomlouvej se, Sommers je starej kozel, který umí jen sekýrovat, ale na skutečnou práci je levej. Navíc, on by si vždycky našel nějaký důvod, proč na mě řvát, pitomec. To já se musím omluvit, že si to musel vyslechnout,“ otočím se, dojdu ke stolu a ukážu na židli. „Posaď se, dáš si něco? Čaj? Něco ostřejšího? Já vím, že je ráno, ale někdy trocha alkoholu po ránu neuškodí a-“, zarazím se, až teď mi dojde, že vypadá jak zvalchovaný toulavý psisko. Zamračím se. „Je ti dobře? Vypadáš hrozně unaveně, snad nejsi nemocnej a já tě netahám z postele, to bych nerad.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Timothyho vzhled mě zarazí dřív než jeho ten můj. Oba musíme pro ostatní vypadat, jako bychom celou noc proflámovali. O čemž u Timothyho pochybuji, myslím, že kdyby chtěl někam vyrazit, normálně mi to řekne a nebude kamsi spěchat. Musím se té ironii ušklíbnout. No, on na rozdíl ode mě vypadá, že už vypil několik hrnků silného kafe, jinak si nedovedu ten jeho elán vysvětlit. "Ne, ne," jo, Time, nepřímo jsi mě vytáhl z noční můry, za to bych ti poděkoval, kdyby to neznělo hloupě, "jenom jsem se dneska špatně vyspal. Usnul jsem v pracovně nad těmi papíry a..." Jindy mu to možná řeknu. Protože to je věc, která mě bude tížit ještě nějakou dobu, a já potřebuji, aby mi někdo řekl - neřeš to, pitomče, je to hloupost. Čehož je Timothy schopen. "... určitě znáš ten pocit, když se vzbudíš s hlavou na stole. Čaj bych si ale dal. Na rozmrznutí." Znovu se na Timothyho pozorněji podívám. "Ty jsi šel včera ode mě pracovat? Kdybych to věděl, tak zamknu, aby ses aspoň trochu prospal," ušklíbnu se. Vím, že k němu si můžu dovolit víc než k ostatním, jsme koneckonců přátelé a Timothy není z cukru jako většina lidí z vyšší společnosti, kdy je každé páté slovo zcela nevhodné. A kdybych se takhle, jak jsem, mezi nimi ukázal... neoholen a zvalchován, jako bych strávil noc v nevěstinci, byl by z toho skandál. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Usnul nad papíry? No, zdá se, že nejsem jediný, kdo neumí přestat, když se do něčeho pustí. Pak se rozhodně nedivím, že je tak ztahanej. Sleduju ho trochu ustaraně, přeci jen je to přítel a tak mi není lhostejný, že moh spát dýl, kdybych ho nevyrušil. Následující Willova věta mě ale rozesměje. „Cha,“ odfrknu si pobaveně, kdybys mě u sebe zamknul, tak jsem na tom stejně jako včera. Nemám nic. Ale já strávil noc v ulicích a teď mám ve výslechovce svědka, kterej určitě celej tenhle divnej případ pořádně nakopne.“ Jsem na sebe hrdej, tak, že dokonce zapomenu pár výrazů nahradit nóbl mluvou, ale to mi určitě Will promine, musí mu být jasný, že s ním hovořím jinak než se sobě rovnými – nebo s tou špínou z ulice. „Ostatně, proto jsem tě sem pozval. Až dopiješ čaj, mohl bys jít si s ní promluvit, jestli se ti bude chtít. Jak jinak, svědkyně mluví jenom irsky,“ zamračím se, protože tohle mě štve. Ne štvát je slabý slovo, tohle mě přímo sere - když chtějí bydlet v Anglii, proč se zatraceně nenaučí anglicky? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Tázavě se na Timothyho podívám zpoza okraje hrnku a neodpustím si takové menší popíchnutí. "Když jí nerozumíš, jak víš, že je právě ona klíčová osoba?" Ne, opravdu mu to nechci kazit, ba naopak nechci, aby pak byl o to víc zklamaný, až mu třeba řeknu, že... Prostě že nakonec nic neviděla, neslyšela, neví. Vlastně by mě zajímalo, jestli ji klasicky sebral, nebo jak se s ní vůbec domluvil? Dobrá, tady se ozývá moje lingvistická vášeň, kdy jsem zvědavý, jak se spolu domluví lidé, kteří nepoužívají stejný jazyk. Proto mě Londýn jakožto velkoměsto tak fascinuje, a když mám lepší den, baví mě jeho barvitost. "Jestli se mi bude chtít? Ale no tak, Timothy, samozřejmě že bych radši zalezl do peřin - a ty bys měl udělat to samé - ale přece bych neodmítl pomoc příteli. Zvlášť když se jedná o lidské životy." Asi za to může dnešní divné ráno, že jsem... jak to říct... přímější? Ne že bych byl jindy had, rozhodně ne k Timothymu, ale rozhodně jednávám uhlazeněji. Napiju se čaje a už se zvedám i s hrnkem v ruce. "Tak pojď. Slyšel jsem, že je to prostitutka. Nějaké konkrétní instrukce, jak s ní mám zacházet?" Až pak mi dojde, jak nevhodně to znělo. Místo abych se mu ospravedlňoval, jenom si pobaveně odfrknu. Zrovna tenhle typ instrukcí muži našeho věku rozhodně nepotřebují. No, ale při jazykové bariéře jsem jen prostředník, tlumočník, Timothy ví, jak na ně. A u komunikace nejde jen o slova samotná, ale o vše okolo. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Mám v ulicích svoje zdroje a ty mi potvrdily, že je to její rajón.“ Třeba Zubatej Tom, který mi o holce řekl, by prásknul i svojí mámu – kdyby teda nějakou měl – ze dvě librovky. A zatím mě nikdy nepodrazil a to šlo o pro něj nebezpečnější záležitosti, tak proč by měl teď. „Navíc nepatří k žádnýmu bordelu... teda, promiň, nevěstinci, a já znám pasáky, volno svým holkám nedávaj, radši je nechají umřít mrazem, než aby jim dovolili zůstat doma. Však se na jejich místo hrnou další, s tímhle nárůstem přistěhovalců není těžký najít další adeptku na povětrnou ženskou. Když nedonese peníze, zmlátí ji, takže ani zalízt někam a přečkat noc v teple nemůže.“ Hovořím lakonicky, bez zájmu a soucitu, možná by se slušelo hrát si víc na lidumila, ale skrz plány a scénáře, které se mi honí hlavou, zapomínám, že jednám s někým, kdo na pouliční pravidla není zvyklý. „Já ji čapnul v Shadwellu, kousek od místa, kde našli tělo, předtím jsem ji chvilku sledoval a věř mi, rozhodně se nechovala jako normální šlapka.“ Nevím, možná se v tom jenom přesvědčuju, možná tomu jenom chci věřit – najít pachatele dřív, než z toho budem mít další případ Rozparovače. Ale i tak, jestli je tu šance, zkusit ji musím. Přesto pokrčím rameny a jistou pochybnost přiznám. „Možná má Sommers pravdu a je to jenom rána naslepo, může být samozřejmě rozrušená z čehokoli, ale chápej, dokud tu je podezření, nemůžu ho nechat jen tak.“ Dosud jsem byl opřený o zeď, až když se Will zvedá, vyrazím ke dveřím. Jeho prohlášení mě ale zarazí, začnu se upřímně smát a automaticky odpovím, „jak nejlíp umíš, Wille. Jak nejlíp umíš.“ Přesně proto rád pracuju s Willem a ne nějakým profesůrkem, nemá kalhoty zařízlý fest v rozkroku, ještě pořád ví, co znamená humor. A kdyby to čirou náhodou nemyslel jako vtip, vím, že se na mě nebude zlobit, když si z něj udělám srandu. Ale otázka žádá i vážnější odpověď. „Znáš hru na dobrýho a zlýho policistu? Jsi z vyšší třídy, vzdělaný, působíš klidně a důvěryhodně. Dokážeš jí uklidnit, když ji před tím trochu zmáčknu?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Myslím, že teprve tehdy jsem dospěl v tom pravém slova smyslu, byť dle společnosti jsem již dospělý dávno byl. Po tom, co jsem zase viděl včera ve snu, jsem zase o stupínek otrlejší. Nebo si to aspoň namlouvám. S pobaveným úsměvem lehce zakroutím hlavou. Jistě že jsem za ty roky tu a tam v největší krizi zakopl o myšlenku, že bych potřeboval zbavit se napětí bez toho, abych se vázal a přitom nějaké slečně ničil život a dlouze ji nadháněl. Nikdy jsem to však neudělal, protože mi to nakonec přišlo nedůstojné. Zcela sobecky hlavně pro mě. Kdyby měl hrát toho "dobrého policistu" on, řekl bych, ať si lichotky nechá támhle pro slečnu z ulice. Nejsem zvyklý, že někdo tak nepokrytě vyjmenovává kvality, byť to Timothy myslel jednoduše prakticky. "Byl jsem ženatý, plačící žena pro mě není novinka." Kde se ve mně bere ten cynismus? Když se Timothy nedívá a vede mě do místnosti, v duchu si tiše nadám a zhluboka se nadechnu, protože zmínka o manželství vyvolala obraz Anny a celé té podivné scény s kolébkou. Přestože jsem ji ve snu objímal, při bdění je stále vzdálená jako předtím. Což mě paradoxně uklidní. Nechci být otrok její vzpomínky. Ano, choval jsem k ní city, ale s odstupem času si říkám, jestli jsem ji doopravdy miloval. Jestli to nebylo jen tím, že mi moje světlovlasá Francouzka pomáhala ve válce zůstat lidským - a když tu není, stává se ze mě čím dál větší cynik. Jak jsme mohli před chvílí zjistit. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Jmenuje se Fiona Brennen, to jsem z ní ještě dostal. Umí pár vět anglicky, hlavně ty, co potřebuje k práci, ale kloudně se s ní mluvit nedá.“ Fiona je mladá slečna, nijak zvlášť hezká, vyhublá a znavená. Snad by vypadala líp, kdyby žila lepším životem, ale ulice sebrala i zbytky její krásy. Od pohledu je to prostitutka pro nejchudší sortu mužů. Nyní se krčí na židli pro vyslýchané. I když tu musí být dlouho, stále si nesundala zimní kabátek ani šálu, klepe se a žmoulá v ruce špinavý kapesník, tiše vzklyká. Jakmile zahlédne Williama s Timothym, vystrašeně se narovná a okamžitě spustí špatnou angličtinou. „Ja sjem níc neúdělalá, pan inšpektory. Sjem nevinna!“ Zvedá se, jako by stání mohlo podpořit její slova. „Ticho! Sednout!“ Zařvu okamžitě, jen co se začne zvedat a ona opravdu poslušně zasedne. Chvilku jí nechávám vydusit, zůstávám stát, z kapsy vytáhnu tabatěrku a zapálím si, zatímco si jí pohrdavě prohlížím. Ne že bych jí skutečně pohrdal, ale výslech je divadlo. A na tom, jak se zahraje, obvykle záleží úspěch. „Překládej, Williame,“ podívám se na přítele, ale potom se pohledem vrátím k ženské. Sednu si na stůl hnedle vedle ní. „Kdes byla včera celou noc?“ V očích Fiony se objeví záblesk naděje, když z úst Willa uslyší svou rodnou řeč, dokonce přestane i štkát a na Williama se letmo usměje. Potom se ale podívá zpět na mě a zvážní. „Já byla doma, jako každou noc. Sem slušná holka, paninšpektoři.“ U každý děvky je to stejný, dělají z nás tupce. Prásknu dlaní do stolu těsně před ní, až leknutím nadskočí, a začnu řvát. Nicméně nesypu slova zbytečně rychle, aby Will stačil zachytit to, co říkám, a alespoň základ jí přeložit. „Stejně doma, jako jsem tě našel dnešní noci?! Nehraj si se mnou, holčičko, moc dobře vím, že si šlapka, tuctová kurva!“ Dál pokračuju mírnějším hlasem, ale vztek mísený s pohrdáním a přísností mi v hlase zůstává. „Možná vám děvkám tolerujem, když se kurvíte ve svých místečkách, ale ty ses poflakovala tam, kde se mi to nelíbí. Navíc nemáš doklady, neumíš pořádně anglicky... mám chuť tě poslat hezky zpátky tam, odkud si přilezla.“ Krutě a povýšeně se usměju a fouknu jí kouř do obličeje. Teď už se tváří navýsost vystrašeně. „A nebo víš co, ty kurvo? Možná tě nechám do města zavíst policejním autem. Víš, jak se řeči šíří rychle, dřív než auto odjede, už to bude vědět tvůj pasák. Určitě si umíš představit, co ti udělá, když si bude myslet, že si práskačka, viď Fiono. Co myslíš, dožiješ se příštího rána?“ Zasměju se, jako by to byla ta nejzábavnější představa. Vzlykot pouliční holky se stane hysterickým, Fiona se zoufale zadívá na Willa a pokouší se přes štkaní a vzlykot souvisle promluvit. „Já-já nic neu- neudělala! Sem je-jenom vobyče-vobyčejná ženská! Řek-řekněte mu t-to, pane, řekně- řekněte mu to!“ Chvilku ji nechám vyhysterčit, než zase promluvím. „Možná můžu bejt hodnej a pustit tě hezky potajmu, ale jenom když budeš hodná ty. Shadwell Basin, bylas tam z předevčíra na včerejšek?“ Fiona začne horlivě přikyvovat. „Viděla si někoho? Někoho divnýho? Třeba někoho, kdo něco těžkýho táhnul? Auto, z kterýho někdo vystoupil?“ „Nic sem ne-viděla, pane, p-přisaham na mou zemrlou mati-matičku!“ Přísahá, ale kouká do země, schovává tvář. A stále hystericky fňuká. Odfrknu si a prudce vstanu, „tohle nemá cenu!“ Sice mi nerozumí, ale gesto pochopí. Pak se opřu o zeď přímo za Fionou, pokuřuju a sleduju dění. Teď je to na Willovi. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jsem sice muž, ale nikdy nepochopím - jakkoli hnusně to bude znít - kdo by jí platil, aby s ním šla. Asi kvůli tomu, že jsem se setkával s dívkami, co o sebe dbaly, neboť jim to nařizuje jejich postavení, mám vysoké nároky. Však za Annou se mi kdekdo otáčel a to, že mluvila s lehkým francouzským přízvukem, jí jen přidávalo na ceně. Pro některé. Cigareta mi připomene, že bych si také dal. Musím to ale vydržet, tlumočník si tenhle luxus nemůže dovolit, protože by nestíhal. Odložím hrnek na stůl a posadím se naproti ní. Timothy je ten, kdo má působit výhružně. A to se mu setsakra daří. Ano, byl jsem u výslechů, ale vždy jen jako prostředník, ne jako součást divadla. Možná je to i mým divným rozpoložením, ale mám co dělat, abych sebou taky neškubnul, když praští do stolu a zvedne hlas. Kdybych netušil, že to je vše předem promyšlené, říkal bych si, co do Timothyho vjelo. Je mi však jasné - už když hned zezačátku lže o své počestnosti - že tenhle přístup je potřeba. Policejní práce není pro křehké duše. Když Timothy takto "přepnul", jako by z něj začala vyzařovat jakási nebezpečná aura. Nevím proč, ovšem i já jsem trochu nervózní. Ze své nadcházející premiéry v roli vyšetřovatele? Nevím. Projel mnou podobný pocit jako na frontě, z nějakého důvodu se mi zrychlil tep. K čertu s tím, jak já bych si dal cigaretu! Když překládám, většinou mluvívám klidně a jakoby nezúčastněně - hlavní hvězdou má být vždy ten, kdo jedná s tím druhým. Je fascinující, že co se týče nadávek, to většinou znají i lidé, kteří daný jazyk neumějí, přesto je mou povinností to dělat. Timothy i jeho kolegové mi docela obohatili slovník, jsou vynalézaví. Nyní však začnu hrát svoji roli a Timothy může vidět, že patrně v místech, kde bych měl říct všechna nelichotivá slova, zaváhám a hraji to na Fionu, byť jindy bych takto neklopýtl. Místy dokonce střelím po Timothym skoro vyčítavý pohled, zvlášť když se jí směje. Timothy ukončí svůj výstup, a jak se opře za ní, krátce se s ním střetnu očima. Těžko říct, co si zrovna myslím, bylo to příliš krátké - hned se totiž soustředím na Fionu. Odsunu hrnek stranou, abych se k ní mohl důvěrněji naklonit přes stůl. "Slečno Brennan... Fiono," oslovím ji nakonec měkce jejím křestním jménem, abych ji donutil se na mě podívat. "Nerad vám to říkám, ale detektiv Kearns je pes. Znám ho již dlouho a on je schopen své výhružky vyplnit. Fiono, nedejte mu záminku. Jestli jste opravdu něco viděla, řekněte to a já s ním promluvím. Přesvědčím ho, aby vás nechal být." Mluvím tiše, i když nám Timothy nemůže rozumět. Což taky hned zmíním. "Nerozumí nám, tak mi můžete říct cokoli, co vám leží na srdci. Slibuji, že teď již nebudu tlumočit, pokud nebudete chtít." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Já nic neviděla, nic neviděla...“, opakuje jak kolovrátek, ale už spíše drmolí. Stále se třese a vzlyká, přece jenom se však trochu klidní. Už proto, že v tuhle chvíli nad veškerou hysterií vítězí strach. Poslední větu řekne plynule, i když s vyděšenou razancí a částečně zajíkavě. „Pane, prosím, já nic neviděla. I dybych něco viděla, tak musím mlčet, musím, jinak mě zabijou!“ Hysterie se zase zhorší. Schová hlavu do dlaní a usedavě pláče. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zabijou - oni? Nebo to byl jenom obrat... Nejsem žádný vyšetřovatel a opravdu nevím, jak bych měl v tomhle případě postupovat, aniž bych jí musel vyhrožovat něčím horším jako Timothy před chvílí. Obávám se, že by mohl nastat jeho scénář a její... pasák se jí mohl pomstít. Proto je mi jasné, že dokud tu sedí, musíme z ní dostat vše. Druhou šanci bychom už mít nemuseli. "Kdo? Když nám řeknete, co byli zač a jak vypadali, my se o ně již postaráme." Ještě že mi Timothy nerozumí, nevím, co by si o mém chabém policejním pokusu myslel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „A jak mě můžete ochránit? Ste enom chlupatí! Jakou ti maj moc!“ Periferně vidíš, že se Timothy zamračí, tenhle smích se mu nelíbí a je o to víc nervózní, že vám nerozumí. Nakonec to nevydrží a zařve. „Hej! Čemu se směješ, ženská?!“ Těžko říct, jestli mu rozuměla, spíše ne, ale přesto žena okamžitě s úlekem zmlkne, snad na chvilku zapomněla, že je ve výslechové místnosti ještě ten, z kterého má strach. Nicméně, jedno se ti povedlo, nejspíše k tobě získala důvěru. „Poslyšte paninšpektór, von by to opravdu udělal? Vopravdu by mě nechal dovízt policajským autem? To by byla moje smrt!“ Rozpačitě se rozhlíží, ale pak přikývne. Timothy přejde místnost, takže teď má její obličej přímo v zorném poli. „Tak vám teda řeknu, že jsem něco viděla, pane, ale musíte mu zabránit v tom sviňáctví!“ Kývne v krátkosti směrem k Timothymu. Jenže najednou působí nějak moc sebejistě, sic se nepřestává třást, ale vypadá, že mimo emocí začala používat i rozum, začala přemýšlet - přemýšlet, ne vzpomínat. Za války i jako konzultant u policie jsi byl přítomen u dostatečného množství výslechů, abys dokázal poznat alespoň částečně řeč těla, takže tuhle jemnou změnu chování poznáš bezpečně. „Přijel chlap, mohlo bejt krátce potom, co se zhasínaj pouliční světla, byl v autě, vystoupil a toho mrtvýho vyklopil tam u stavení. Vám povídám, pane, to byla hrůza! Byl od pohledu takovej nóbl, šel z něj strach, protože nóbl páni jen tak v hospodě někoho nekuchnou, to dá rozum.“ Na to, jak byla předtím nervózní a vystresovaná, teď působí až moc klidně, jako by začala svou vlastní hru. „Já sem jenom hloupá ženská, co se nechce do ničeho motat, tak sem se schovala. Vím jenom, že na sobě měl takovej ten klobouk, co vypadá jak buřinka, ale přitom je směšnej. A měl pejzáky jak-“ v závalu vyprávění zapomene, kde je, a odflusne si na zem, „žid.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na její otázku jenom přikývnu, protože mě ani nenechá nic říct. Ano, udělal by to. "To budu moci udělat jen v případě, že budu mít čím argumentovat, slečno Fiono. Že jste spolupracovala a byla nám prospěšná." Jakoby omluvně pokrčím rameny, že tak to chodí a ani já nemohu udělat nic, pokud nedostanu něco nazpět. Zrovna... povětrná žena by tohle měla dost dobře znát. Samozřejmě si toho všimnu, ale nedávám to najevo. Dokonce ani nestřelím očima po Timothym - i když nám nerozumí, myslím, že jemu to také neušlo. Kdyby z nás nedělala blbce, možná bych s ní měl slitování a domluvil Timothymu už teď, že by na ni měl být mírnější. Ale její chování se mi ani za mák nelíbí. Ano, popsala jej tak, jak jsem odhadoval už z toho textu. Jako někoho "nóbl". Ale co když to na nás jenom hraje a má s ním dokonce nějakou dohodu, protože ji viděl? Sama říkala, ještě když to vypadalo, že to na nás nehraje, že "ji zabijou". Pokud by byla pravda, že se schovala a on ji neviděl, nebyl by k tomu důvod. "Děkuji, Fiono. Teď to budu muset kolegovi přetlumočit." Nemusel bych to říkat, ale protože jsem jí předtím tvrdil, že bez jejího svolení to překládat nebudu... zůstávám jednoduše ve své roli hodného policisty. Vzhlédnu k Timothymu a ve zkratce mu řeknu, o čem jsme se nyní bavili, popíšu mu tu epizodu, co říkala ona. "Ale něco mi na tom nesedí. Podle mě neříká vše," prohlásím, abych kdyžtak potvrdil Timothyho podezření, že i já si to myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Počkat! A sakra, zatraceně, kurva! Měl jsem to před očima a neviděl jsem to! A přitom tyhle povídačky vypráví co měsíc každý bába na pavlači! Zamrazí mě v zádech, jestli je to opravdu tak, čekají nás velký potíže, opravdu velký. Podívám se na Willa možná trochu rozčileně z toho náhlého vnuknutí, rád bych mu sdělil svou teorii, ale to teď nejde, teď se musíme věnovat naší ulhaný cácoře. „Nejenže neříká vše, určitě lže. Ale musíme z ní přiznání dostat. Zeptej se jí, jak to že ví, že měl pachatel pejzy, když byla tma a lampy nesvítily. A jestli byla tak blízko, že ho viděla, jak to, že on neviděl jí – zas tak moc míst, kde by se dalo nepozorovaně schovat a být dostatečně blízko, tam není. Kdyby věděl, že ho viděla, už by byla mrtvá. Teď to vypadá, že je jeho komplic.“ Samozřejmě si nemyslím, že by někdo, kdo má všech pět pohromadě, spoléhal na hloupou šlapku, ale jako pohrůžka to stačí. Za napomáhání k vraždě – zvlášť takhle bestiální – by holku čekal provaz. A to moc dobře ví. Fiona se tváří napjatě, ale něco v jejím postoji značí, že je sama se sebou spokojená, jakmile ale přeložíš Timothyho slova, obličej ztuhne a zbledne jako omítka. Zase začne pobrekávat a koktat. „J-já byla skovaná tam, z-za barákem. A viděla sem ho, přísahám! Já nesem mordýř páňinšpektoři, já ne!“ Nechám si přeložit její slova a na tváři se mi rozlije pohrdlivý a vzteklý výraz – tentokrát ne hraný, ta pouliční pijavice mě vážně nasrala. „Tak poslouchej, ty couro, tohle je křivý svědectví, navíc podezření z napomáhání k vraždě – buď vyklopíš, co víš, nebo tě čeká nová cetka na krk, která se ti ale vůbec líbit nebude!“ Fiona se zase hystericky rozbrečí a začne horlivě přikyvovat. „Já nic neviděla, byla sem s kunšaftem a ke stavidlu normálně ani nechodím! Ale voni mě k tomu donutili! Já s tim nechtěla mít nic společnýho!“ „Kdo oni?“ „Chlapi v hospodě, hnedkonc potom, co se v ulicích rozkřiklo, že je další mrtvej! Přijdou, objednaj mi gina a říkaj, Fióno, ty máš vroubek u svýho chlapa, co? My s ním chlastáme, tak ti ho můžem pomoct vyžehlit. Stačí, dyž na fízlárně, jestli si tě náhodou zavolaj, řekneš, že toho zdechlýho vodkrouh žid! A já nésem jediná! Řekli to tak aj dalším holkám, co se vokolo motaj! Paninšpektor já za nic nemůžu, vopravdu, já sem nevinná!“ Tentokrát opravdu ječí a vypadá, že se každou chvíli složí. A poprvý za tenhle výslech si myslím, že opravdu nelže. „Kdo jsou ti chlapi?“ Místo odpovědi kvílí, křižuje se, a dovolává se panenky Marie. Ubohý. Trochu přitvrdím v hlase, ať ji přeřvu. „Kdo?“ „Hezoun Bill a Jizvoun Shaun! Ale neříkejte, že sem je prokecla, oni mi zmalujou ciferník!“ „Aspoň měsíc ne, Fiono, to se neboj – křivý svědectví, podezření z napomáhání k vraždě, než si potvrdíme, že nekecáš... tohle bude dlouhá vyšetřovací vazba, s tím počítej!“ Obrátím se na Willa a stejně rázně promluvím, „jdeme, Wille, nechci tenhle ukňouranej ksicht už ani vidět!“ Ještě počkám, než to dopřeloží. Ač už to vypadalo, že to víc nejde, Fiona začne ještě brečet ještě hysteričtěji. Konečně vyjdu ven. Opřu se o stěnu a zhluboka se nadechnu, tohle byl zase výslech za všechny prachy. Vytáhnu cigaretu, další nabídnu Willovi, jen co dojde. „To zas bylo... jsi v pohodě? Takhle hysterickou ženskou jsem už dlouho neviděl.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Věnuju Fioně poslední pohled, snažím se, abych vypadal spíše zklamaně než podrážděně. Vstanu, hrnek v ruce, a odejdu za Timothym na chodbu. Cigaretu si vezmu a nechám připálit rád. Než odpovím, zhluboka potáhnu, jako by mě to mělo zachránit. "Jak já násilí příliš nemusím, měl jsem chuť ji proplesknout," zakroutím hlavou. "Vážně tě obdivuji, že tuhle práci dokážeš dělat a že ji zvládáš. A i kdyby ne - neuvažoval jsi o tom, že bys zazářil na prknech Globe?" Křivým úsměvem, kdy si ho dobírám, se snažím to napětí povolit vtipem. Napětí hlavně v sobě, protože jak se Timothy zase vložil do rozhovoru... Nevím, co to se mnou je. Kdybych se tolik nesoustředil na to, co říká, a v hlavě už to neskládal do irštiny... Jsem z toho nesvůj. Ne kvůli Timothyho jedání, vím, že to bude nutné a ona si to zasloužila, ale kvůli tomu, že to mrazení v zádech nebyla ledová ruka strachu. Když ne ona, tak co? Snad ne nějaký další přelud, pozůstatek z nočních můr. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „To mi povídej, kdyby ještě chvíli zapírala a protahovala to, tak přísahám, že bych se neudržel a jednu ji natáhnul.“ Teď jsem rád, že můžu natáhnout leda trochu kouře do plic. „Hrát mou roli nebylo tak těžký, upřímně, ta ženská byla tak příšerná, že to už skoro hra nebyla. To já spíš obdivuju tebe, že si vydržel hrát dobráka, to chtělo vážně pevný nervy.“ Zakroutím pobaveně hlavou, ale myslím to upřímně. Potom, co tam předváděla, by mi role hodnýho policajta vydržela asi tak pět minut. Musím obdivovat Willovu trpělivost, protože udržet nervy na uzdě i v tomto případě? To chce neuvěřitelnou a rozhodně obdivuhodnou sebekontrolu. Ale zpět k práci. A tomu, co mi při výslechu problesklo hlavou. „K něčemu to přeci jen bylo. A ani jedno není dvakrát veselý. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že ti mrtví v sobě neměli skoro žádnou krev? To chce profesionální řez, aby člověk takhle vykrvácel... pořád jsem přemejšlel, odkud mi je to povědomý, a došlo mi to až u tý její lži. Takhle podřezávají žiďáci obětním zvířatům krk, když chtěj mít jídlo to... no, košér. A pak, ten text, co na sobě měly vyrytej, byl ze Starýho Zákona, že?“ Uvědomím si, že to může vypadat, jako když té děvce věřím, a tak rychle dodám. „Čímž nechci říct, že ta ženská nakonec mluvila pravdu. Spíš to vypadá, že někdo chce, ať to vypadá jako práce žida.“ Takže to možná nebude takovej magor, jako to vypadá, možná mají oběti skutečně mezi sebou nějakou spojitost. „ A ulice mu to ochotně věřej. Jestli ji vážně ti dva tupci ke křivý výpovědi naváděli, možná se něco chystá.“ Zrovna to tu potřebujem. Pogrom. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Navíc mi bylo jasné, že je to podrazačka, tak nebylo těžké odstřihnout opravdové emoce a pohroužit se do té herecké slupky přetvářky, jakou musí mít v menší či věší míře každý z lepší společnosti, jinak by jej zlynčovali. To ovšem neznamená, že to dělám rád. Mlčky Timothyho následuji zpět do kanceláře a poslouchám. Čím dál víc se mračím. "To mi připomíná..." Až za námi zapadnou dveře, dojdu k věšáku a z vnitřní kapsy vyndám obálku. "Ten posudek. Není tam nic, o čem bychom se nebavili včera," dodám ještě, aby bylo jasné, že mezi námi je to jenom formalita. "Mhm, já vím, že lid z ulice nad tím asi nebude takhle přemýšlet, ale pokud chtěli, aby to vypadalo jako práce žida, proč to proboha psali archaickým gaelicem? Proč to nenapsali třeba hebrejsky?" Ne že bych Timothyho úvaze nevěřil, s tím, co jsme se dozvěděli ohledně kompliců, by to dávalo smysl, pouze se snažím zvážit všechny možnosti. "Dobrá, odpověď může být i taková, že to jsou pitomci, ale... gaelic každého Londýňana prve povede hlavně za Iry, a že je tu nemají zrovna v lásce." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Má samozřejmě pravdu, psát to gaelicem je nesmysl, zvlášť jestli je vzdělaný a nedělá mu problém naučit se pár frází z Bible v cizích jazycích, ale vždycky je tu nějaký ´ale´. „Kdo ví, možná to chtějí hodit na irský židy, ti se sem stěhovali v první vlně, však víš, jak to teď v Irsku vypadá. Hebrejsky neumí skoro nikdo, gaelic ale zná většina Irů. Rozuměj, židy tu všichni nenávidí, když někdo přijde o práci, může za to žid, půlka lidí dluží židovským lichvářům... možná pachatel nechce zmást policii, i když u pitomců jako Sommers by se mu to určitě i povedlo, možná chce v ulicích bordel. Chudině bude stačit, že někdo ukáže na židy jako pachatele, a budem tu mít téměř občanskou válku.“ Ale proč by to chtěl? Co se chystá? Při té představě na mě padne únava, sednu ke stolu a opřu se zády o židli. Kdo ví, co nás čeká? „Musíme to zastavit, Wille, dokud je čas,“ přemýšlím nahlas, proto mi zprvu ani nedojde, že hovořím o nás, mně a Willovi, ano, já vím, že nemám právo ho do toho zatahovat, nemám právo po něm chtít, aby ohrožoval svůj život, já jen... je to dobrý přítel, s kterým se mi dobře pracuje. Mám pocit, že mi rozumí. Představa, že bych do toho všeho měl zasvětit Sommerse, mi zvedá žaludek – zvlášť po tom ranním výstupu. Je to sice můj oficiální partner, ale stejně, idiot k pohledání. Asi si to, aby pokračoval, nemůžu přát a už vůbec ho k tomu nemůžu nutit, ale dokud je naděje, že by se rozhodl sám? „Promiň, já vím, nemůžu tě do tohohle zatahovat. Já jen... no, to je jedno. Zapomeň na to.“ Situace v Irsku Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Od mnoha jiných lidí bych to "zapomeň na to" považoval za promyšlenou kličku, které se hlupák často ve své dobrotě chytí. U něj vím, že i kdybych odmítl, nebude mi to vyčítat. Nikdo ale netvrdí, že se odmítnout chystám. Zdá se to skoro směšné, ale nemám žádné závazky. Rozhodně ne vůči rodině. Vlastně by můj život byl docela šedý, určitě posledních pár měsíců, kdy pracuji na té knize a čas neodpočítávám podle hodin, ale podle toho, jak mne Moira přemlouvá, abych se šel najíst. Přitom to není nic, co bych nemohl na chvíli odložit. Vždy se raději položím do práce, abych dělal něco užitečného, když už jsem doma. Myslím, že problém vyvstávající na obzoru nad Londýnem, je důležitější než nějaká hloupá kniha, kterou beztak budou číst akorát kolegové akademici - a tak nějak tuším, že se jim můj pohled na věc nebude líbit. "Jestli v tom mají nakonec prsty Irové, mohli by chtít oslabit království přímo v jeho srdci. Pokud propuknou nepokoje přímo v hlavním městě, bude pak snadnější na vládu zatlačit, aby se mohli separovat - protože Anglie bude mít co dělat sama se sebou," odříkám zamyšleně ten nejhorší scénář, co mne zrovna napadl. A pak se na Timothyho zpříma podívám. "Už jsem do toho namočený až dost. A pokud vím, ty gaelic neumíš. Tak snadno se znuděného bývalého šlechtice nezbavíš," věnuji mu malý sebeironický úsměv. Nikdy jsem mu nepředhazoval, že v hierarchii stojím nad ním. Jen jednou či dvakrát přišla řeč na to, co jsem vlastně zač. Potomek zkrachovalců. Nezodpovědných karbanů a opilců, řekl bych já. Naštěstí synové rozmarného otce pochopili velice brzy, že tudy cesta nevede, a dali se na obchodování s cennými komoditami, aby neskončili na dlažbě, až přijdou exekutoři zabavit sídlo Wintersů. Je to tak vybledlá a vzdálená vzpomínka z raného dětství, že si někdy nejsem jist, jestli ji nemám v hlavě jenom pod vlivem představ z nějakého vyprávění. Vím jen to, že nyní je z našeho rodového domu snad... hotel. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ale aspoň něco mi zvedne náladu – Will souhlasí, jde do toho se mnou! Široce se usměju, mám upřímnou radost. Je to vynikající, protože i když tím porušíme snad všechny předpisy a budu riskovat práci, alespoň budu mít jistotu, že budu konečně pracovat s někým, kdo mi nejen nevrazí kudlu do zad, ale kdo mi ty záda bude i krejt. A pak, jestli jde opravdu o Británii, komu záleží na práci. Tady jde o mnohem důležitější věci. „Jsem rád, že ses rozhodnul do toho jít, Wille, opravdu jo.“ Víc snad říkat nemusím, na nějaký děkovačky moc nejsem. „Tak vyrazíme najít ty dva parchanty, ne? Nejdřív si musíme udělat zastávku v Spitalfieldu, v kostelu Sva... v jednom kostelu,“ zarazím se pozdě ale přece. Kostel Svatý Anny, Anna se přece jmenovala jeho manželka, ne? Nevím, jak moc je na tyhle jmenný spojitosti háklivej, ale nechci zbytečně riskovat a připomínat mu to. Ještě zaúkoluju strážníka, ať zavře tu šlapku do vyšetřovací vazby, ale dál na nic nečekám, co na nic nečekám, snažím se vypadnout pokud možno co nejrychlejc a co nejnenápadnějc, nechci tak narychlo vymejšlet, proč odcházím, aniž bych dal komukoli vědět, a hlavně, proč jdu bez Sommerse. Svatá Anna je kousek, sotva deset minut rychlou chůzí, ale je možný, že potom budem muset cestovat dál, takže se vyplatí vzít si auto. A riskovat, že mi ho nějaký chuligán rozmlátí. „Je to kousek, v Underwood Street.“ Katolický kostel zasvěcený Svaté Anně se nachází v zapadlé uličce, jež by i vypadala poměrně příjemně, kdyby se kolem nepotulovalo tolik bezdomovců. Ti čekají na misku s polévkou, kterou tu farář a dobrovolníci každé ráno po mši rozdávají lidem bez domova a majetku. Obvykle se tu srocuje půlka Eas Endu nehledě na vyznání - koneckonců, většině těchhle lidí je Bůh úplně ukradený. Zaparkuju pár metrů od shluku bezdomovců, kteří srkají polívku a přikusují suchary, vystoupím, čekám, vyhlížím. A za chvilku se opravdu přisomruje snad dvanáctiletý kluk s bekovkou, která mu je až moc velká a neustále mu padá do očí. „Almužnu, pane?“ Prohlásí s trpitelským výrazem a natáhne ke mně ruce. „Najdi Zubatýho Toma a řekni mu, že s ním potřebuju mluvit. Ať řekne kde.“ Kluk ale stále stojí na místě a natahuje hnátu. „Almužnu, pane?“ Vložím mu do ní pětipenci, ale kluk se ani nehne, parchant, přidám teda ještě další. Trpitelský výraz se rázem změní na vítězoslavný, cvrnkne ukazovákem do kšiltu. „Hned to bude, šéfe!“ S tím se rozběhne vstříc davu před kostelem. "Vydřiduch." |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jak se zdá, ironií dnes ráno jenom srším, není to však ta zlá, jedovatá a kousavá, spíš je mi jasné, že když on nespal a já spal špatně, bude lepší držet napětí dál, ač jsme se právě shodli na tom, že by mohlo jít o troufalý protistátní zločin. A na to si musím zapálit další cigaretu. Já vím, že je to nebezpečné, ale aspoň nebudu sedět s rukama v klíně a přemítat nad tím, jaké divné věci se mi poslední dobou dějí. Kdybych byl přespříliš měkkosrdcatý, nezvládl bych to už tam ve výslechové místnosti a už vůbec bych nekýval na tohle pochybné dobrodružství. Tudíž srocení před kostelem na mě neudělá přespříliš velký dojem, pouze si vybavím podobné scény z války, kdy se, v těch lepších chvílích, rozdával proviant. "Chápu, že tentokrát budeš mluvit ty, ale malá instruktáž by nebyla na škodu. Až na to dojde, bude pozdě se domlouvat," zahuhlám a odvrátím hlavu, abych skryl zívnutí, co se mi dralo na rty už během slov. "A slib mi, že až to vyřídíme, půjdeme se ke mně domů pořádně prospat. Hlavně ty. Protože kdybych tě spustil z očí, vsadím se, že se zase někam poženeš, dokud nepadneš." To zní trochu káravě. Timothy ví, že dveře mého domu jsou mu otevřené, kdykoli potřebuje - Moira má instrukce ho klidně pustit. Jak jsem říkal už včera, místa je tam dost a já uvítám, když bude v domě o maličko živěji. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Ten kluk je spojka, zkontaktuje jednoho bezdomovce, který se živí prodejem informací, Zubatej Tom se mu říká. Jestli někdo bude vědět, kde najít ty dva hajzlíky, bude to on. A pak vyrazíme si s nima promluvit. Jestli je teda najdem,“ jistě, jestli se opravdu chystá útok na Anglii, tak už jsou dost možná v trapu. Tu cestu jim někdo majetnější zaplatí. „Bezdomovci jsou nejrychlejší zdroj informací, vidí všude, nikdo si jich nevšímá a nikoho nezajímaj. Vždycky ví, co se kolem šustne, a nikdy neřeší nic jinýho než cenu.“ Nikdy jsem nechápal proč, ale něčí zívání mě obvykle donutí zívat taky, proto i teď, když Will začne zívat, začnu mít sám náběh. Už vůbec, když následně spustí o spánku a připomene mi, že malý deficit skutečně mám. Netrvá to ani pět minut a kluk je zpátky – a v ruce lístek s jednoduchým nápisem: Vallance Road, sběrna kovošrotu. Takže můžem vyrazit. I když je to opravdu kousek, nechci tu auto nechávat. A pak, jestli se něco podělá... sice je pravda, že bezďáky zajímají jenom prachy, ale to ještě nevylučuje možnost, že Zubatýmu někdo zaplatil dostatečně na to, aby na nás připravil past. Zkrátka, chci mít možnost zdrhnout. Dojedeme do dvora sběrny a za chvilku se k nám došourá nenápadný, na první pohled zhuntovaný bezdomovec, který má však až překvapivě bystrý lesk v očích. „Tak mě tam u Fvatý Anny prcek nelakoval. Co chceš vědět, šéfe?“ Na první pohled je jasný, proč se mu říká Zubatej Tom, v hubě má sotva deset zkažených pahýlů, který kdysi bývaly zuby. Ale přesto mluví překvapivě dobře, pomalu, snaží se dokonale artikulovat, i když v některých hláskách jsou chybějící zuby znát. „Hezoun Bill, Jizvoun Shaun, znáš?“ Tom se vědoucně usměje a přikývne. „Kde teď jsou, pro koho pracujou? Chci všechno, co víš.“ „Ale to víte, paměť mi nefunguje, jak by měla...“, bezdomovec působí sebevědomě, vůbec to nesedí k tradičnímu chování lidí bez domova, s kterým se obyčejná společnost setkává – plný pokory a sebemrskačství. Vytáhnu libru, ale dědek se jenom usmívá, přidám tedy ještě další dvě. Tři libry jsou klasická platba za informace, ale s ním to ani nehne. Žiďák jeden! Se vším sebezapřením vytáhnu i poslední libru, víc ve šrajtofli nemám, jsem na suchu. „Jo, už fi vzpomínám, ale došlo mi, že to je docela nebefpečná informace. Za pár šupů mě ani nehne.“ Cože? To mu nestačí čtyři libry?! Špína vyděračská! Za to by vyžila i větší rodina! „Kolik?“ Zavrčím vztekle. Čtyři libry! Šlohnul mi čtyři libry! „Přidej další a vfpomenu si.“ Mám chuť mu vymlátit z huby i poslední zuby, který mu zbejvaj. Zvlášť, když mi je tak pěkně ukazuje, jak se kření. Hajzl. Vyděračská somrota! Mám chuť mu jednu vrazit, ale musím se držet. Stačilo by mu vrazit jednou a už se nikdy nedostanu k žádným tajnějším informacím. Nakonec vezmu Willa za rameno a trochu s ním popojdu. Nechci, aby to ta somrácká krysa slyšela – i když mu to musí bejt jasný, je to hajzl, ale ne blbec. „Prosím tě, Wille, nemáš na půjčení...“, připadám si blbě, nerad prosím o prachy, vlastně to nedělám vůbec a asi ani kdybych skončil na ulici, tak bych s tím nezačal. Zkrátka nevím, jak to říct, abych se cejtil míň trapně. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když dojde na vyjednávání ohledně informací, logicky do toho nijak nezasahuji, a to ani tehdy, když Timothy tahá peníze a dává je mu. Nelíbí se mi to. Nebudu za pokrytce, nemám tyhle lidi rád. Něco jiného je Timothy - je vidět, že se v životě snažil, z dělníka to vytáhl na detektiva, což je úctyhodný výkon. Proto jej dokáži respektovat. Ale špínu ulice? Ne. Zlí jazykové by se mi mohli vysmívat, že šlechtická krev se za tu generaci nestihla rozředit. "Popravdě bych ti radši platil děvku než tohle." Že by na mě ranní výslech zanechal následky? Jazyk se mi rozváže až po určité dávce pití, tehdy nazývám věci - tedy hlavně lidi - pravými jmény. Anebo to spíš značí rozladění nad tím, jak s mým přítelem zachází. Já vím, vyšší cíle - ale Timothy si ty peníze na rozdíl od něj vydřel. Skryt Timothyho tělem sáhnu do kapsy. Pravděpodobně to bude pokračovat ve stejném duchu, proto mu podám pět jednolibrovek. "Za ten zbytek mě pak někdy můžeš pozvat na panáka," dodám smířlivě s malým úsměvem, aby si nemyslel, že předtím jsem vrčel na něj a že mu to mám za zlé. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Díky Wille, vrátím ti to, rozhodně.“ A to myslím smrtelně vážně, můžu bejt cokoli, ale dlužník rozhodně nejsem. To bych se nemoh podívat do zrcadla. „Na a už mluv, ty starej všiváku,“ podám mu librovku a se znechucením sleduju, jak labužnicky k bankovce přičuchává. „A jestli budeš chtít jenom penny navíc, tak tě, přísahám, na místě zastřelím,“ mluvím vážně. A zjišťuju, že to nejspíš i myslím vážně. Stařec si dokonce odpustí i svůj sebelibej úsměv, který jinak kolem sebe rozhazuje požehnaně. „Už dva dny o nich nikdo neflyšel, takže nevím, kde teď jfou.“ Do hlavy se mi začíná hrnout krev a mimoděk pevně sevřu dlaně v pěst. „Ale vím, že se afi před dvěma měfíci něco ftalo. Přestali chodit do hofpody, začali se ftýkat s dívnýma lidma. Prej fe dali do nějaký fekty nebo co.“ „A to je všechno?!“ „Ne, ne, začali prafovat pro Lady Brigitte, krátce předtím, než začalo to f tou fektou. Lady Brigitte, to víš, ne, vede bordel, v kterým pracovala ta mrtvá šlapka.“ Jo, to vím. Asi je čas se na něj zaměřit trochu podrobnějc. Podívám se na Willa. "Chceš se ho ještě na něco zeptat?" |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Znechucení nad bezdomovcem skryji za chladným pohledem. Je to vyložená provokace. Opravdu nemám rád, když mě někdo drží v šachu. Ze svého postavení na to nejsem zvyklý. Jistě, existují výjimky. Třeba ty z univerzity. Ale nějaký odpad, co se ráno vyhrabal ze škarpy? Ne. Já bych tuhle práci asi nemohl dělat. Asi určitě. Moje čest by mi nedovolila se s těmi křiváky bratříčkovat a ještě jim strkat peníze. To bych se radši uchýlil k násilí - a tehdy by se ze mě stal ten pokrytec. Všechno to víceméně pasuje do toho, co jsme s Timothym probírali už na stanici. Že se chystá něco velkého. "Jakou sektu? Co se o ní říká?" Asi je to zbytečná otázka a nebude vědět víc. Ale my si jeho služby zaplatili... tak co. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Tom se rozhlídne, jako by se bál, že nás někdo poslouchá, a přiblíží se, takže k nám zavane smrad měsíce nemytýho těla, moči a zkaženýho dechu, odér, který by zabil koně. Odtáhnu se, je mi z něj na blití. „Nic pěknýho, to vám povídám. Prej jfou tam samý mišuge, fanatici. Jfou fchopný zabít kohokoli, kdo fe jim znelíbí. Takže je fnad jafný, že doft rifkuju, že tu fem. Nevím, jak fungujou, kde fe fcházej, kdo je vede, držím fe od nich dál, jenom vím, že verbujou jenom Irčany.“ „Můžeš nám zjistit víc?“ Tom znejistí a v očích mu probleskne strach. To je snad poprvý, co ho znám, kdy strach vyhrál nad vidinou prachů. Nakonec pokrčí rameny. „Hele šéfe, je to rifk. Jeftli jo, bude váf to ftát pěknej balík.“ Jako vždy, probleskne mi hlavou a nevesele se ušklíbnu, jo, jako vždy. „Dobrý, teď táhni, zmiz mi z očí.“ Chvíli koukám, jak se dědek šourá pryč, a pak se podívám na Willa. „Tak zajedem do toho bordelu, ne?“ Ještě není ani poledne, takže bordel „nepracuje“, ale přesto před vstupními dveřmi stojí tři gorily. A jedna z nichspustí vítačku, jen co vystoupíme z auta a zamíříme ke vchodu. „Brý den, uctiví páni, je mi líto, ale Labyrint má ještě zavřeno, přiďte večer.“ „Vy možná nepracujete, ale my pracujem,“ vytáhnu odznak a zamávám mu jím před nosem, „Londýnská metropolitní policie, chceme mluvit s bordelmamá, Lady Brigitte.“ „Jo tak chlupatý,“ uctivost je hnedle tatam, gorila si nezapomene odflusnout, „Miku, pusť je dovnitř, máme tu ouředníčky od policie.“ Druhá gorila se stejnou nevolí a kyselým ksichtem otevře dveře, když kolem procházíme, nasadí vražedný výraz. První z nich nás následuje a jen co vstoupíme, vyrazí po schodech někam nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Uvnitř to vypadá elegantně, i když přezdobeně, po vstupním salónu následuje hlavní sál s barem a pódiem pro menší kapelu. Sál je malý a navzdory přeplácanosti nevypadá jako cokoli z představ o vykřičeném domu, co se většině lidí vybaví. Možná proto, že zatím nesvítí žádná červená lampa. Po kanapích se povalují prostitutky, které se ani v nejmenším nepodobají Fioně. Mají perfektní postavy a zdobí je obličeje hereček z biografu. Jedna z nich se ležérně přetočí k vám, zvědavě si vás prohlédne od hlavy až k patě a nakonec pomalu, elegantně vstane. Lehce uvolní vázání županu, čímž poodhalí hluboký dekolt, a zamíří k vám. Ne, ne k vám, přímo k tobě. „Policie konečně začala nabírat muže, kteří stojí za hřích?“ Dotkne se tvého ramene a ležérně se k tobě přitáhne. Zvědavě tě začne hladit po hrudi, skoro jako by kontrolovala tvou postavu, její ústa se téměř dotýkají tvých. „Pohledné, charismatické...“ V tu chvíli její ruka zabloudí do rozkroku. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Do bordelu? Teď? ... Do bordelu?! Někdo, kdo mě zná tak dlouho, pozná, že jsem trochu nesvůj. Už jen proto, že pálím další cigaretu. "Ale... je moc brzo," vypadne ze mě navzdory mé jindy obstojné výřečnosti. Ať pak řekne cokoli, nehádám se. Spíš se s tím snažím - vyrovnat? Co si budeme podívat, je to pěkně ostrý start. A to ani nejsem oficiálně policista. Proboha, Williame, musíš se sebrat. Tenhle typ lidí cítí nejistotu stejně jako psi a koně. Máš tu být jako Timothyho podpora, ne přítěž. Popravdě tři muže přede dveřmi skousnu snadněji než to, co mne čeká uvnitř. Nikdy jsem za ženu neplatil. Ne v tomhle smyslu. To znamená, že jsem ani nikdy nebyl na podobném místě. A hlavně je to už pěkně dlouho, co jsem vůbec se ženou byl. Vlastně to byla naposledy Anna. Timothy... do čeho jsi mě to uvrtal? Ano, dámy jsou pěkné. Kdybych to měl brát opravdu přízemně, na rozdíl od Fiony bych jim byl ochoten zaplatit. Čistě teoreticky. Samozřejmě. V duchu zaúpím, když si mě jedna vyhlédne jako kořist. Ano, kořist. Přesně tak se cítím a není to příjemný pocit. Jeden z důvodů, proč jsem nikdy ve vykřičeném domě nebyl, je i to, že to není opravdové. Je to jen přetvářka a riziko nemocí, je to potupa. Na což moje tělo po té době samozřejmě zvysoka kašle. Avšak jsem pořád gentleman. Oči mi těknou do jejího dekoltu jen krátce, pak se vrátí k její tváři. Nezačnu se přitrouble ani nijak jinak usmívat a i pod kabátem lze poznat, že jsem napjatý. Zrychlí se mi tep a já v duchu dál proklínám Timothyho, který vypadá, že se dobře baví. Zrovna teď bych jej, přítel nepřítel, s chutí praštil. Taky po něm vrhnu naštvaný pohled. A trhnu sebou, protože to je ta chvíle, kdy - Ne. Prostě ne. Chytím ji za ruku a odtáhnu ji. "Ne," zavrčím. K ženě, která mi hned sahá skoro do kalhot, nemusím být kdovíjak slušný, proto ji od sebe odstrčím. Jsem podrážděný, protože jedna moje část by samozřejmě chtěla, aby udělala, od čeho tu je. Aby uvolnila to roky střádané napětí. Ale to je pod mou úroveň. Že. Nebo ne? Už samotný fakt, že stačil jediný dotek, abych ztvrdul, je ponižující. A Timothy to všechno viděl a evidentně se dobře baví na můj účet. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Táhni pryč. Vypadni,“ odeženu ji, ale tvářit se úplně vážně mi nejde. Ale nic nekomentuju, a doufám, že ani Will nebude mít tu potřebu. „Madame Brigitte vás přijme, poďte za mnou,“ odněkud se vykolébá hromotluk, který šel předtím do prvního patra ohlásit nás. Teď nás ale vede jinam, do dveří na opačné straně, než jsme sem přišli, a pak dál chodbou až na konec. Zvenčí to vypadá, že je bordel malý, ale vevnitř se ukazuje, že to je jenom zdání. Vůbec není malý, ve skutečnosti je rozsáhlý jak dům pro velkou rodinu, která má dostatek peněz a nemusí se bát utrácet. Bordelmamá se válí na pohovce, asi společný rys všech děvek nehledě na postavení, a kouří. Zatím ji není vidět do tváře. Už jsme se nejedenkrát potkali a hovořili spolu. Je to kus ženský a umí toho náležitě využívat, pomotala hlavu spoustě mým kolegům, vypadá mladě... ale je na ní něco divnýho, něco, kvůli čemu jsem se v její přítomnosti nikdy necejtil dobře. Možná proto se mnou její triky nikdy nic nedělaly, vždycky jsem byl ostražitej – a ostražitej taky zůstanu. „Lady Brigitte, detektiv-“, domluvit mě nenechá. „Kearns, já vím,“ řekne otráveně svým hlubokým a melodickým hlasem. Vstane a konečně nám ukáže ksichtíček, pohrdlivý, namyšlený. „Když jsem svolila, že si promluvím s policií, myslela jsem výhradně s policií. S nikým jiným,“ podívá se na Willa upřeným pohledem, jejím typickým, který má vyhrazený pro ty, kteří se jí nelíbí. Jak může vědět, že není policajt? A co proti němu má, znaj se snad? To by bylo hodně divný. „Mluvíte s policií.“ Mlčí, pořád na něj zírá a jen pomalu se nakonec donutí podívat se na mě. „Poslední slovo, detektive.“ ... Jen co Lady Brigitte ukáže tvář, dojde ti, že ti vůbec není neznámá. A ne, neznáš ji z nějakých večírků vyšší třídy, kam si odvážní pánové občas přivedou luxusní prostitutku jako společnici. Okamžitě si její tvář vybavíš, je to ta blonďatá žena z dnešního snu, která vystupovala z mlhy. Ta žena, ze které měla Anna takový strach a která tě ve snu pozorovala stejným pohledem jako teď. Vnímáš, jak ti v zátylku nepříjemně mravenčí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Naštěstí mi tohle stačí, abych se vzpamatoval a dostal své fyzično pod kontrolu. Jestli dnešní den mohl být ještě divnější, stalo se tak právě teď. Když se Brigitte zvedla a já ji zahlédl. Polilo mě horko a vzápětí mi po zádech přejel mráz a já věděl, že i kdyby na mě zkoušela jakékoli ženské triky, radši bych utekl, než abych se s ní zapletl. A podle všeho můj tichý, zaražený údiv postřehla. Začínám mít opravdu strach, že jsem se zbláznil. Paranoia? Nejhorší je, že nemohu nic dělat. Nemohu Timothymu naznačit - co vlastně? Že mám strach ze ženské a rád bych odešel? Protože když se na mě takhle dívá, doopravdy se kdesi hluboko ve mně kroutí ten pradávný primární strach z věcí, které jsou ve tmě. Je to přesně ten pocit, jaký jsem zažíval ve snu. Doufám, že to Timothy vyřídí rychle, protože ač nejsem alkoholik, cítím opravdu fyzickou potřebu se napít. Hodně. Nejlépe tak, aby se mi pak nic už nezdálo. A jakkoli slabošsky to zní, potřebuju, aby v tom domě dnes někdo byl. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Smích. Ta ženská mě začíná vážně rozčilovat. „Ale prosím vás, detektive, bude to pro mě mít vážné následky? Nevyhrožujte mi, nemám to ráda. A nebude se to líbit ani lidem, kteří můžou zařídit, aby to mělo vážné následky pro vás, když se mezi řečí zmíním o katastrofálně nevhodném chování členů policejního sboru. Mimochodem, ví vaši nadřízení o tom, že s sebou do terénu berete externistu?“ Uculí se, ještě naposledy se podívá po Willovi a následně sebevědomě přejde místnost, aby zasedla ke stolu se zrcadlem a šminkama. A nechá mě na ni civět jak na zjevení. Tohle totiž není možný, musej se znát, jinak to nedává smysl, není možný, aby toho tolik věděla. „Ten druhý tu nebude, konec debaty.“ Mám sto chutí vytáhnout revolver a střelit ji do zátylku, čest nečest, ženská neženská. Na tyhle tyátry nemám náladu. Založím si ruce na hrudi – ani mě nenapadne nechat si něco diktovat od nějaký děvky! A že tím možná ohrožuju sám sebe, když nás práskne? Kašlu na to, jak říkám, poroučet si od ní nenechám. „Vy si nebudete diktovat, s kým budete nebo nebudete mluvit, ani já se nenechám vydírat, takže, milá dámo-“ William mě zastaví v půlce věty a sebere mi vítr z plachet. Odchází? Rezignuje před ní, tou kurvou?! Sleduju ho s nepochopením v očích, a když šlehnu pohledem po Brigitte, neujde mi odraz její tváře v zrcadle – vítězoslavně se usmívá. *** Vyjdeš na chodbu. Jenže teď už to není chodba, ne, nějakou záhadou ses objevil na louce a kolem se plazí hutná mlha. Je to snad ta louka, o které se ti zdálo ve snu? A jak ses sem dostal? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Proto mě směr, jakým se ubývá jejich konflikt, děsí. To by znamenalo... Musím to rozetnout. Timothy dostane své odpovědi a já získám trochu času, abych si to v hlavě srovnal, abych se uklidnil a pokusil se najít vysvětlení, které nebude znít úplně šíleně. Nemohu přeci v policejním pátrání předkládat důkazy na základně svých snů, proboha! Když odcházím, odejdu důstojně, ač mi je přímo fyzicky nepříjemné jí ukázat záda. Navíc mě ničí pomyšlení, že jsem se musel vzdát před někým takovým. Měknu? Nebo jsem byl takový vždycky, pouze nebyla možnost, aby se to plně projevilo? Kdyby ano, asi bych se nemohl podívat ani ráno do zrcadla, jak bych byl sám sebou znechucen. Za dveřmi zůstanu stát jako soulný sloup. To ne. NE. Halucinace za bílého dne, za plného vědomí, bez alkoholu a navíc na místě, které je jako jáma plná hadů? Nechci, aby měl Timothy ještě větší problémy. K čemu mu je partner, který - nenapadá mě nic jiného, než že jsem se složil. Přejedu si rukou přes obličej, jako bych doufal, že to všechno zmizí a já budu zase na chodbě. Bohužel taková útěcha mi přána není. A protože nevím, zda to doopravdy nejsou jenom halucinace, nechci nikam jít. Pouze se ohlédnu za sebe, zda nezahlédnu ony dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Williame,“ ozve se hlas, který poznáváš - Timothy. V skoro neprostupné zdi mlžného oparu se zformuje obrys. Netrvá ani dvě vteřiny a tvůj přítel stojí před tebou, v puse má dohořívající cigaretu, kterou po posledním potáhnutí hodí na zem a zašlápne. Ušklíbne se, posměvačně, nadřazeně. „Ty a ty tvoje výchovný blbosti, pravidla na všechno, celej kodex toho, co smíš, nesmíš, můžeš... a kam tě to dovedlo? Sem, do sraček. Víš, co opravdu chceš, Wille? Chceš to ukázat?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Halucinace, nebo ne, trochu si oddechnu. Vidět známou tvář je- Dobře, podle toho, jak se tváří a co říká, to zase tak uklidňující není. Lehce se na něj zamračím, nechápu, o co mu jde. Nikdy se ke mně takhle neuctivě nechoval. Vypadá jako tam při výslechu Fiony. Kdy jsem z něj měl rozporuplné pocity. Nebýt toho, že je to moje halucinace, zeptal bych se jej, jestli náhodou nepil. "Timothy, co je s tebou? O čem to mluvíš?" zeptám se opatrně, rozvážně a dívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Přestaň už zdrhat sám před sebou, srabe.“ Chytne tě dlaní levé ruky za zátylek a krk, pevně, ale ne bolestivě a přiblíží se, opatrně, jako by se snažil odhadnout, jak budeš reagovat. A následně tě políbí, nejdřív lehký polibek, jenom na ochutnání, ale pak se přisaje silněji a přidá jazyk. Stisk levačky na zátylku zesílí, z druhé strany se přidá i pravá ruka. Drží tě pevně, aby ses nemohl snadno vycuknout, ale zároveň ne natolik pevně, aby, kdyby ses opravdu vyškubnout chtěl, ses musel s ním prát. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nechci ho doopravdy praštit, vážně ne. Proto když se mě tak divně, nečekaně, dotkne, nic neudělám. Timothymu jsem vždy věřil, ale co je horší... srdce se mi rozbušilo rychleji. Očekáváním. Dobrého, nebo špatného, na tom nezáleží. Cítil jsem se jako před bojem. "Co-" zahuhlám napůl šokovaně, napůl popuzeně, než mě definitivně umlčí. Ruce mi automaticky vystřelí vzhůru, opřu se jimi do jeho hrudi, ale i přes to, jak špatné a špinavé to je, nedokáži najít sílu, abych ho doopravdy odstrčil. Možná je to tím, jak dlouho jsem žil v celibátu. Jak jsem si odvykl, jak příjemné může něco takového být. A jak snadno se v tomhle stavu přichází o trýznivé myšlenky. Jen stěží mohu nalhávat, že mě líbá žena. Žena je měkká a křehká, oblá a hebká. Vše, co Timothy není. Jistě že se ozývá můj zdravý rozum. Říká, že je to šílené a hnusné, že Timothy je můj přítel a já bych neměl. Na druhou stranu to začal on. Chce to on. A minimálně moje tělo také. Horká krev mi už tepe i ve slabinách. Sevřu košili na jeho hrudi, jako bych jej chtěl od sebe odhodit... ale místo toho si ho k sobě víc přitáhnu a přestanu být pasivní. Ženu bych takhle nikdy nepolíbil. Divoce, dravě a bezohledně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nepřestává v líbání, zatímco se pere s opaskem tvých kalhot. Ale netrvá to dlouho a i tvoje spodní prádlo je dole, shrnuto u kolen, stojíš před ním téměř nahý. Klekne, ještě naposledy ti vítězoslavně pohlédne do obličeje a pak vezme tvůj úd do pusy a začne po něm jezdit jazykem, sát a rukama masírovat varlata. Dělat něco, co je samo o sobě nečisté, špatné i se ženou. Ale stejnou měrou perverzně vzrušující. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Je neskutečně osvobozující to hodit za hlavu. A konečně něco cítit. Možná něco z toho, co se píše v dekadentních básních, odvážných a perverzních zároveň. Rád bych si řekl, že mám situaci pod kontrolou, ale je evidentní, kdo tu velí. Tak se nechám vést. Podvolím se. Což není zase tak špatná věc. Přes to všechno bych váhal, co mám dělat dál. Těžko bych k němu mohl přistupovat jako k ženě. Ani nechci, v tom to je. Dech mi ztěžkne, a aniž bych nad tím příliš přemýšlel, když je dole, zatlačím mu na ramena a sám ho donutím padnout na kolena, ještě než cokoli udělá. Přízemní lidské tužby se skoro bolestivě hlásí po tak dlouhé době o slovo. A ten jeho výraz... Kdyby se na mě takto podívala třeba ta děvka, co se ke mně vrhala, přišlo by mi to vulgární a vlastně i odporné. Je to - mělo by být - i u něj... a zároveň vzrušující. A jestli jsem měl předtím v hlavě stíny myšlenek, jsou pryč. Zatnu mu prsty do nahých ramen a svým způsobem tak hledám oporu. Z hrdla se mi vydere ne povzdech, ale nepokryté zasténání. Jestli to peklo, o kterém mluví křesťané, vypadá takhle... myslím, že tu cestu absolvuji rád. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vezme tě za ruku a vede ji ke svému rozkroku, kde se pod volnějšími kalhotami skrývá poloztopořený penis. Stačí chvilka masáže a cítíš, že se zcela staví. Mezitím tě hladí po hlavě, hrudi, penisu..., přitiskne se k tobě blíž a chytne tě za zadek, přímo se zaryje. Povolí stisk, pomalu kolem něj krouží. v jednu chvíli si nasliní prst a jen lehce jím pronikne do anusu. Následně zašeptá jednoduchý rozkaz. „Klekni si.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zkopnu ze sebe zbytek oblečení, protože si takhle připadám hloupě. A podobný podivný pocit, který je však spíš nezvyk, mám i tehdy, když se jej mám dotknout. Na druhou stranu je vše prostší než se ženou. Nemusím hádat, co je příjemné a co u toho cítí, protože to vím. A je to sen. A já překročil tu hranici. Už se stalo. Takže si hodlám vzít vše, co mi moje poblouzněná mysl nabízí - a bude to moje hnusné, perverzní a nechutně dokonalé tajemství. Protože musím uznat... žádná žena mě nedokázala takhle rozvášnit. Vždy mne cosi nabádalo, abych se držel zpátky, zacházel jsem s nimi jako s porcelánovými panenkami a celé to bylo unylé a mdlé jako veškerý život za maskou v lepší společnosti. Doteď jsem si neuvědomoval, jak mi blízkost a teplo lidského těla chybělo. Jsem pořád trochu malátný. Na okamžik si opřu čelo o jeho rameno, ruce bezmyšlenkovitě bloudí. Dokud mě nechytne. Neúmyslně mu oplatím stejnou mincí, když zatnu prsty do jeho zad. Tohle mě trochu znervóznilo. A kdyby mi bylo o polovinu méně, tak asi i znovu vzrušilo. K mému překvapení ne doteky, ale jeho hlas a slova. Není těžké odhadnout, co bude následovat, jestli to udělám. Známe ty vulgární vtipy, které se pronášejí šeptem, pohrdavě... Zaváhám. A pak poslechnu. Je to dáno i tím, jak poníženě jsem se cítil, když jsem utíkal před prostitutkou, ze které mi doslova naskakovala husí kůže. Nejsem srab. A vím, že Timothy mi neublíží. Navíc je to jen sen, tak co by se mohlo stát. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na zadnici ti přistane něco vlhkého, okamitě ti dojde co – slina. Opravdu na tebe plivl? Timothy na nic nečeká a začne své sliny roztírat kolem konečníku. A potom konečně ucítíš něco tvrdého, co se ti tlačí až do útrob, pomalu, opatrně, ale stejně bolestivě. Přesto je Timothy opatrný, nechce ti ublížit, snaží se být co nejjemnější. Konečně do tebe zpola pronikne a začne se v tobě pohybovat. Anální otvor se přizpůsobuje, přestává bolet, pouští ho dál a dál a nakonec se za přetrpěnou bolest odmění i tobě, konečně se dostaví příjemné pocity. Pocity, které se s každým hlubším průnikem zintenzivňují. Timothy zrychlí. Přestane tolik dbát na opatrnost, jen co povolí tlak svěračů a zjistí, že ani tebe už to nebolí. S tempem se mu zrychlí i dech, sem tam mu z úst unikne hlasité zasténání, pokračujete, teď už tvrdě. Se slastným výkřikem na tebe padne Timothyho zpocené tělo a tvé útroby zaplaví jeho teplé semeno. Dosáhl orgasmu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale vyplatilo se to. Na ty fantastické zvuky, které u toho vydával, nezapomenu. Vlastně si nejsem jist, jestli budu schopen jeho hlas normálně poslouchat a nemyslet při tom... na tohle. Nyní, když je po všem a on mě svou vahou povalí do trávy, je to matoucí. Bylo to příjemné, ano, ale i tak se cítím divně. Kdyby šlo o samotný akt s mužem, kterého bych neznal, tak - bylo by to jednodušší překousnout to? Ne. Protože už teď vím, že jinému bych raději zlomil nos, než aby na mě takhle sáhl. V duchu zakleji. Se zavřenýma očima si užívám teplo jeho těla, protože to je poprvé a naposledy. Kdyby zjistil, jaká zvrácená zrůda jsem, v tom lepším případě by mě zmlátil do bezvědomí. Bože, jak se mu po tomhle budu moct podívat do očí? Nevědomost je někdy lepší. Cenná to lekce pro akademika. Radši... radši bych nevěděl, co se skrývá v mé zvrácené hlavě. Všechno totiž dává smysl. Ten podivný vztah s Ann, kdy já nechodil za ní, ale ona za mnou. Naše milování nikdy nebylo tak intenzivní, vášnivé a živočišné. Mlčím. Ono ani není moc co říkat, najednou se stydím, když ten zvláštní okamžik pochopení, očekávání a vzrušení ustoupil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Nezapomeň, Wille, už nikdy nebuď srab,“ řekne nakonec a olízne ti ucho. Pak se zvedne a tak, jak je, nahý, odejde do mlhy. „Pane, slyšíte mě? Vzbuďte se!“ Někdo s tebou třese, slyšíš ženský hlas. Probudíš se ležící na zemi, na chodbě vykřičeného domu, a nad tebou se sklání mladá žena se zrzavými vlasy. Ano, je to prostitutka, ale nehází na tebe vilné pohledy jako ta první. Naopak, má v očích ustaraný výraz. Nebýt jejího odvážného oblečení, vypadala by spíš jako ošetřovatelka. „Vnímáte mě, pane? Ach, díkybohu jste vzhůru, už jsem myslela, že jste po smrti.“ Úleva je znát nejen z hlasu, ale i z výrazu obličeje. „Nepotřebujete pomoct? Donést vodu? Nebo zavolat lékaře?“ Rozvzpomínáš si, kde jsi, co si dělal, než přišel sen. Halucinaci si pamatuješ, jako by se skutečně stala, ale tělo tě nebolí, alespoň ne fyzicky, přesto víš, že i ono si zážitek pamatuje, možná ne bolestí, ale pocitem. Vnímá ten divný sen jako skutečnost. Ale něco tě přece jen bolí – hlava. Třeští a bolestně v ní tepe. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když přicházím k sobě, ze rtů mi málem splyne tiché "kurva". Protože na tyto stavy nejsem zvyklý a... je toho trochu moc. Naštěstí se zarazím. Bylo by to sice výstižné vzhledem k tomu, kdo se nade mnou sklání, ale nevhodné. Zvednu se do sedu a zamračím se, chytím se za kořen nosu. Po tom všem bych čekal, že mě budou bolet jiné části těla. Musel jsem se praštit - ano, to opravdu ano, Williame, když se z tebe stal sodomita a nejradši bys zprznil svého nejlepšího přítele i ve skutečnosti, ozve se jakási jedovatá část mého já, která mě za to všechno proklíná. Vstávám sám, na dívku se podívám jen letmo. Popravdě bych si dal něco ostřejšího, ale o to zrovna tady žádat nebudu. Chci zakroutit hlavou, ale rychle si to rozmyslím. "Ne. Děkuji," dodám nakonec, rovzpomenu se na svoje vychování. Ta dívka se mi snažila pomoci a nechovala se ke mně vulgárně, nemám tedy důvod na ni být hrubý. Nemám však důvod se s ní nějak vybavovat, tak pokud by se dál ptala, ujistím ji, že nic nepotřebuji, na otázky, co se stalo, odpovídat nebudu. S divnou směsicí podobného očekávání jako tam ve snu a obav čekám, až ze dveří vyjde Timothy. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro *** Ta ženská mi hnula žlučí, ještě štěstí, že je konec. Malá, arogantní a drzá čubka, která šuká a prodává děvky vlivným lidem, nic víc není. Navíc, vůbec nechápu, proč tam Will nemohl zůstat, nakonec stejně neřekla nic, celá tahle eskapáda byla, mám pocit, zbytečná. Proč ho chtěla vyšachovat? Jediný důvod, který mě napadá, je, že nám chtěla dokázat, jak je důležitá. Zvyšovala si na nás ego – a ne, že by ho před tím měla malý. Vyjdu ven, špatnou náladu se nesnažím skrývat, a zamířím k Willovi. „Jak se dalo předpokládat, nic neřekla, jen si hrála na chytrou, kráva, teď nám asi nezbejvá-“ Zarazím se, Will totiž vypadá, jak kdyby ho přejela lokomotiva. Vzteklý výraz nahradí ustaraný. „Jsi v pořádku?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Při zvuku otevíraných dveří otevřu oči a odlepím se ode zdi. Nemohu si pomoci, ale na okamžik se na Timothyho dívám, jako bych jej viděl prvně. Ve své podstatě to není tak daleko od pravdy, neboť jej vidím novýma očima. A když před ním chci uhnout pohledem, zase si vzpomenu na to, co říkal. Že nemám být srab. Je těžké brát v úvahu, že to byla nějaká iluze, moje zvrácená mysl, když to bylo vše tak reálné. "Tím si nejsem tak jist," ušklíbnu se dřív, než se nad tím stačím zamyslet do důsledků. "Musíme si promluvit." Rozhodně ne o tom! Mám na mysli ten předchozí sen a tu ženu. Tak doufám, že odsud rychle vypadneme. Čerstvý, ledový vzduch snad otupí bolehlav, co mě chytil. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Zamračím se, takhle nikdy nezačíná nic dobrýho – být Will žena, tak by to klidně mohlo pokračovat ve stylu ´máme spolu dítě´, s důrazem na ´máme´, rozhodně ne ´čekám´ vzhledem k tomu, jak dlouho už jsem žádnou... no, to je jedno. Zkrátka je dobře, že Will není žena. Ale to taky znamená, že se pod tou větou nebude skrývat nic malichernýho, což se u většiny ženských problémů říct nedá. Možná to nakonec taková výhra není. Pokrčím rameny. „Určitě, chceš se někde napít? Já docela jo.“ Ono pít na únavu nikdy není dobrý, ale nejsme přece děcka ani paničky, takže něco zmáknem. Ale pro jistotu vyberu místo, kde i vaří, konečně, už je skoro poledne, takže něco k snědku přijde vhod. V baru, kam obvykle chodíme, nevaří a navíc otevírají až odpoledne, takže tudy cesta nevede. Naštěstí vím o jedný zapadlý restauraci na Robert Street u Regent´s Park, je to na půli cesty mezi Willovým domem a mým bytem. Sice to tam je trochu dražší, ale je mi jasný, že Will nebude chtít zůstávat na East End dýl, než je nutný. A ani mě se nechce cokoli řešit tam, kde by si to mohly vyslechnout špatné uši. Na East Endu, doma, se musím mít na pozoru... trochu smutný. Za slabou půlhodinu jsme na místě, Londýn už se probudil, takže je v ulicích na hlavních třídách plno. Ale v uličkách u Regent´s Parku je klid, ticho, který je rušeno jenom vzdáleným hlukem dětských hlasů a zvířat ze zoologický zahrady v parku. Vstoupíme do útulnýho podniku, v kterém je příjemný přítmí. V první části stojí bar a kulečník, v druhý sál s jídelními stoly, tam zamířím. „Rovnou si dáme něco k jídlu, ne?“ V podniku je jenom skupinka tří postarších pánů, kteří sice sedí u stejného stolu, ale nebaví se spolu, pokuřují a každý čte dnešní vydání Timesů. Kabát hodím na věšák, sako na židli a uvolním kravatu. Usednu a v tu chvíli přijde číšník. „Pánové, vítám vás, co vám mohu nabídnout? Budete si přát jídelní lístek?“ „Pro mě pintu piva, a lístek nám doneste.“ A pak? Čekám. Čekám, s čím Will přijde. Netuším, co se mu mohlo stát, že je tak rozhozený. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na druhou stranu jsem rád, že jsme na veřejnosti. To znamená, že se nesmím opít. Jednak proto, že je to v tuto hodinu zcela nevhodné, jednak kvůli tomu, že by se mi mohl rozvázat jazyk, a když ne to, tak bych se mohl prozradit něčím jiným. Nevím. To podivné mlčení z mé strany může být lehce znepokojující. Bez řečí následuji Timothyho jako duch a myslím, že touha po whisky, kterou si objednám i přes tuto hodinu, mluví za vše. Jen co obsluha odejde, nakloním se dopředu a konečně se na něj podívám. Nemůžu se ubránit vzpomínce na to, jak přede mnou klečel, nejde to. A nejhorší na tom je, že to vlastně ani není vzpomínka jako taková. Bude to tak už napořád? Že mi přeskočilo a já se na něj už nikdy nebudu moci podívat bez toho, abych myslel na to, jaké by to bylo doopravdy? Ne že by to nebylo cítit opravdově, ale copak by byl Timothy tak... tak... perverzní? Jedna moje část, ta, co by si peklo v takové podobě užívala, si přeje, aby byl. "Ta žena tam. Ta... Brigitte..." Zarazím se. Měl bych asi začít jinak. Varovat ho, že mu právě hodlám říct něco, za co by mě mohl chtít odvézt někam do ústavu. "Já vím, že to bude znít šíleně." Dobře, ne šíleněji než to, co se mi stalo dnes. "Včera v noci jsem měl hrozně divný sen. Bylo - bylo to jako lucidní snění. Bylo to až děsivě reálné." Ne, opravdu jsem ten typ člověka, co by se mu svěřoval s nějakými sny. Zmlknu jen na okamžik, kdy nám donesou pití a lístek, na který se zatím ani nepodívám, zato panáka do sebe obrátím hned. "Já ji tam viděl, Time," podívám se mu do očí. "Byla to ona. Přesně ona. A... já tam nikdy předtím nebyl! Neměl jsem ani ponětí..." Krátce a prudce vydechnu. "Začínají se kolem dít divné věci a já potřebuji vědět, jestli je to mnou - nebo je to světem okolo." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Konečně, po té dlouhé době, co jenom zaraženě mlčel, promluví. Zprvu cítím úlevu, jestli jde jenom o nějaký sen, tak se přece nic neděje, ne? Nebo ano? Will není hysterka, neřešil by to, kdyby to nebylo tak vážný. A co to sakra znamená, lucidní snění? Napiju se piva, pořádný hlt, než začnu mluvit, pomalu, opatrně volím slova, protože i když mi to přijde jako prkotina, pro Willa je to očividně citlivý téma. Muselo to být drsný, když se chce svěřit, jindy mi sny, který zněly opravdu děsivě, vyprávěl jenom v podnapilým stavu a nikdy zvlášť obšírně. A pak je tu ta věc s bordelmamá – věřím mu, když říká, že ji nikdy předtím neviděl, ale jak se mohla dostat do jeho snu? Jo, to uznávám, to je hodně divný. „Věřím ti, žes tam nikdy nebyl, ale. Já nevím, Wille, možná sis ji jenom spojil s něčím, cos v tom snu viděl. Včera jsme se bavili o pěkně hnusných věcech, moh si mít nějakou noční můru a... možná si spojuješ tenhle případ s tím, co si tam viděl.“ Znova se napiju. „Navíc, ta baba obíhá večírky s londýnskou smetánkou, možná si jí na některém viděl a zaujala tě, koneckonců, není to ošklivá ženská na to, jaká je mrcha. Moh sis jí třeba zapamatovat.“ Zamyslím se. „Poslyš, co to vlastně je to lucidní snění?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "To je... stav, kdy jsi si vědom, že sníš. Víš, že je to sen, a přesto jsi v něm," objasním rychle, abych se dostal k tomu, co je podstatné. "A díky tomu si jej pak pamatuješ. Já si jej pamatuji, jako bych to doopravdy zažil. Jako bych tam byl. Jako by to byla reálná vzpomínka z večera." Nebo z dneška. Nevědomky těknu očima k jeho rtům. "Je to mnohem divnější. Podívej, povyprávím ti to, nebudeš mě přerušovat. Kdybych ji tam neviděl, tak nad tím taky mávnu rukou. Upřímně, Time? Proto jsem taky odešel. Ona... Jak mohla vědět, že nejsem od policie? Neznáme se. Na večírku jsem nebyl už jak dlouho a nepatřím zrovna mezi ty, kteří by se tam propírali a všichni je znali. Poznala mě. A já ji taky. A je to všechno hrozně divné - a nebudu ti lhát, děsí mě to," vydechnu nakonec to přiznání. Je však vidět, že jsem již našel nit a nemluvím tak zmateně. Pak ještě o něco ztiším hlas a ve zkratce mu řeknu, co se dělo v prvním snu. Samozřejmě vynechám detaily jako to, že ty orgie nebyly tak úplně... normální, taky se nezmíním, že mě svlékali. Když se dostanu k Ann, uvědomím si, že mě nebodá žádná výčitka, jak ohavně jsem znectil její památku tím, že bych nebyl proti, kdybych měl v posteli svého nejlepšího přítele, místo abych se znovu oženil. Jako by to včera bylo jakési rozloučení. Poslední objetí. A dnes... dnes to byla katarze. "Ann mě varovala, že již jdou. A pak se z mlhy vynořila ona. Brigitte." Nedávám mu vůbec oddech. Čím méně mluví, tím méně mě rozptyluje jeho hlas. "V asociaci s tím vším mě napadla naprosto šílená teorie, které sám nevěřím, ale pro klid duše ti ji řeknu." To, že jsem chtěl jíst, je naprosto zapomenuto. Lístek jsem stále ani neotevřel. "Já vím, že děvky si dávají falešná a divná jména. Ale Brigitte, krom toho, že je svatá, byla původně irskou bohyní. Beltaine patřil jí. Nic tím nenaznačuji - tedy, ano, naznačuji. Jak moc divné to je." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ano, přiznávám, ten sen je šílený, zvlášť jestli si ho pamatuje takhle do detailu celý, ale to přece ještě není důkaz. Jo, dobře, navíc tam viděl Brigitte, což v souvislosti s tím, jak do detailu si pamatuje zbytek snu, zní uvěřitelně. Ale otázka je pořád stejná - jak? A jak o tom ona může vědět? Jak se mu mohla dostat do snu? Nevím, co mě na tom děsí víc, jestli to, jak to zní šíleně – jak zní šíleně Will – nebo to, že to nějakým absolutně divným způsobem dává smysl. Vždyť jsem si sám všiml, že mezi nima něco je, že vypadají, jakoby se znali. Ale je to přece kravina! Nebo ne? Teď už mu do toho nechci skákat, sám mám plnou hlavu myšlenek, takže je jedině dobře, že nemusím mluvit. Rád bych to, co říká, smetl jednoduše ze stolu, ale když vypráví o svém snu, chtě nechtě musím vzpomínat na léta, kdy jsem byl ještě dítě. Míval jsem často noční můry, živý noční můry, který jsem moh zdánlivě kontrolovat, ale který mě stejně vždycky vyděsily tak, že jsem se málem posral strachem. Řval jsem ze spaní, kopal, což byl problém vzhledem k tomu, že jsme na posteli spali tři, sourozenci měli vztek, že je nenechám spát, budili mě ze spaní dost drsně. Na zahnání nočních můr mi matka často nad postel rozvěšovala nějaký kytky, blbá tradice, která se u nich v rodě prej dědila. Nikdy to samozřejmě nepomohlo. Až v jedenácti jsem se toho zbavil, sny přestaly, byl klid. A rychle jsem to vytěsnil z hlavy, už bych si na to nevzpomněl, ale teď, nevím proč, mi tu dobu Willovo vyprávění připomnělo. Proč? Kčertu... kdo ví. Přijde číšník, jestli jsme si už objednali, ale já ho rovnou pošlu pro celou láhev whisky. Neměl jsem to v plánu, ale teď budu pít, alkohol mi pomáhá myslet – alespoň do doby, než mozek úplně knockoutuje. A pak William představí tu absolutně šílenou teorii a já na něj jenom koukám jak na zjevení. „Bohyně?! Ta nána z bordelu že má být bohyně?!“ Vypadne to ze mě dřív, než si stačím rozmyslet tón hlasu. Alespoň že neřvu, mluvím polohlasně, i když pořád je to hlasitějc, než se na tenhle podnik sluší. Rozhlídnu se, ale pánové jsou pořád zarytý v novinách a číšník už odešel. Už jsem slyšel o Brigitte, babka o ní vyprávěla, ale umřela, když mi bylo pět, a od tý doby jsem o ničem jiným než o Svatý Brigitte neslyšel – a pak už ani o tý ne, otec nesnášel náboženský hlouposti a matka se bála otce. Ale... to je jedno, ta teorie je přece úplnej nesmysl, proč vůbec uvažovat o tom, jestli by to nemohla být pravda. Zkrátka není, bohové nejsou, žádní. „Wille, jestli tě vážně poznala, proč chtěla, abys odešel? Mně neřekla nic zásadního, vlastně to byl úplně zbytečnej rozhovor. Jestli tě poznala, proč se nesnažila vykopnout mě a mluvit jenom s tebou?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A dál nad tím ani nepřemýšlím, protože mi vezme vítr z plachet svou otázkou. Dala se očekávat. Je pochopitelná, logická. A odsud dál už veškerá logika dává vale. Zrovna teď bych už před sebou chtěl mít to objednané pití. Co mu mám sakra říct? Nic! Nemůžu! Nechci o něj přijít, to, že... Je to pořád můj přítel. Jediný člověk, kterému mohu říct - tohle, o divném snu, a on mě nepošle do háje s tím, že jsem se zbláznil. Něco ale říct musím. Polopravda bude nejlepší. "Myslím, že to udělala schválně. Protože... když jsem odešel, evidentně jsem omdlel a měl další sen." Nezapomeň, Wille, už nikdy nebuď srab. Kurva. Nakonec se donutím k němu vzhlédnout, trochu zvednu hlavu. Vím, že se bude ptát. Co odpovím, to budu asi řešit, až otázka padne. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Další sen? Za bílýho dne? A navíc omdlel? Sakra, skoro začínám doufat, že je to s tím vcházením Brigitte do snů pravda, protože jinak to vážně vypadá, že se můj přítel psychicky hroutí. Ale jak to poznat? V tomhle neumím chodit, nevím, jak to poznat a jak se zachovat. Nemůžu ho poslat na vyšetření, to by mi neodpustil a já ho nechci kvůli tomu ztratit, na druhou stranu, když nic neudělám, nezhorší se to? A potom, ono to vážně dává logiku. Nějak. Absolutně nepochopitelnou. Ale dává. Minimálně toho podivnýho setkání s děvkou jsem byl svědkem taky. Zatím mi prostě nezbejvá než se opatrně ptát. „Další sen? Stejný jako v noci? Objevila se tam ona?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Podívám se do sklenice a snažím se vymylet, jak z toho vybruslit. V tomhle případě je ona pravda základ. Nemohu si vymyslet nějaký sen, protože by nás to mohlo svést na falešnou stopu. Pokud budeme brát v úvahu, že ty šílenosti nejsou výplodem choré mysli. Na druhou stranu moc dobře vím, že nejen v prostředí, odkud pocházím, příliš upřímnosti škodí. Kdybych měl od Tima jakýkoli náznak... možná bych nakonec dal na slova jeho snového avatara, protože by to mohlo znamenat, že on chce taky. Ale copak jsem se sakra někdy zajímal o tyhle... V životě by mne něco tak absurdního nenapadlo! A to, že se nepeleší s děvkami, je pochopitelné, když vidí za oponu, na normální dívky má těžko čas, je to workoholik. "Nebyl stejný. A neobjevila se," řeknu nakonec a napiji se. Mám sice vedle sebe celou láhev, ale pořád si uvědomuji, že se musím krotit. Zatím. Později mi to bude dost možná už jedno. Mám obavy z dnešní noci, protože jestli to bude zase pokračovat tímhle směrem... "Je to... Vlastně nechápu, co to s tím vším má společného. Ten první sen vypadal... skoro až věštecky. Mysticky. Tenhle byl..." Zvrácený a vzrušující. Dívám se na Tima, pak se ale lehce ušklíbnu a podívám se kamsi do místnosti. "Je to osobní." Klidně ať si třeba myslí, že byl o Ann. Na druhou stranu v tom předchozím jsem mu o ní řekl prakticky vše, jak to bylo, a nedělalo mi to problémy. A i kdyby v něm k něčemu došlo, tak bych to zmínil, pouze bych se jako správný gentleman nepouštěl do detailů. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Byla tam Anna, viď?“ Řeknu, když se vyhne odpovědi. Zatím je to vše, co ze mě vypadne, místo toho ze saka vytáhnu tabák a papírky a začnu balit. Číšník, i když se jinak drží v uctivé vzdálenosti, aby nepřekážel a nemohl poslouchat – i kdyby chtěl, jeho profesionální čest mu to nedovolí – okamžitě přinese popelník. Ubalím dvě cigarety, jednu pro sebe a druhou pro Willa, tu mu také nabídnu. Připálím si a případně i Willovi, jestli si cigaretu vezme, až potom, když mám jistotu, že nikdo neposlouchá, zase promluvím. Tentokrát ne ustaraně, do hlasu se vetře ráznost. I obličej se mi změnil, je tvrdší. „Podívej, Wille, já chápu, že to muselo bejt dost drsný, žádná lahoda, ale uvažujme – čistě jen jako předpoklad – že ti to opravdu do hlavy nacpala ta děvka, nemyslíš, že to udělala schválně? Že tě chtěla znejistit, svést na špatnou stopu nebo, já nevím, vyděsit? Ať se ti zdálo cokoli, nemusí to nic znamenat, prostě si s tvou hlavou hrála. Ale jestli budeš mlžit, může to dopadnout špatně – a tím nemyslím pro okolí. Člověče, viděl ses v zrcadle? Vypadáš, že se každou minutou zhroutíš.“ Nevím, jestli je to správný, jestli ho tím, že vyžaduju odpověď, jenom nenaštvu, ale co mám dělat jinýho. Jak mu mám pomoct, když mě z toho chce úplně vyšachovat. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Cigaretu si vezmu. Přestal jsem počítat, kolikátá to dnes je, protože na tom stejně nesejde. Dává mi to vždycky čas na to, abych si rozmyslel další krok - a nevypadá to tak hloupě, když mlčím a váhám, co mu říct. "Vůbec nevím, o co jí šlo, jsem si jen téměř jist, že ano, udělala to schválně. A dost možná se tím dobře bavila," dodám skoro neslyšně. "Možná..." To ne, sakra... "Nás chtěla rozeštvat." Vyfouknu kouř nosem. Když se mnou mluví tímhle tónem, moc tomu nepomáhá. Ten sen ho v tomhle imitoval naprosto dokonale. "Podívej, Time, jestli ti to řeknu - tak v tom lepším případě se na mě nasereš, v tom horším mě odtáhneš někam do ústavu, takže... Ne. Vím, že zrovna nejsem jako ze škatulky, ale dokud si uvědomuji rozdíl mezi tímhle a realitou..." Tvrdě se mu podívám do očí. "Věř mi, nechceš to vědět. Už jen proto, že... se to týká tebe." No, to jsem tomu asi nepomohl. Kurva. Teď to ze mě bude páčit ještě urputněji! |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Tohle je divný a rozhodně... nečekaný? Proč by se mu mělo zdát o mně? A hlavně – proč by to něco o mně mělo být znepokojivý? Co mu ta pizda vložila do hlavy! Dobře, teď už to musím vědět, už to není jen strach o Williama, tohle se stává osobní. A potom, má pravdu, ten první sen vypadal věštecky, Anna k němu hovořila a na něco ho připravovala, tak to alespoň z vyprávění vyznělo. Takže, co když měl další sen týkající se reality? MUSÍM vědět, co se mu zdálo, jestli se na to mám v budoucnu připravit! V tuhle chvíli mě ani nenapadne, že tomu, že mu vlezla do hlavy Brigitte, vlastně nevěřím, nyní je to fakt, realita. A potřebuju znát pravdu. „Objevil jsem se tam já? A nemyslíš si, že právě proto bych to měl vědět?“ Výčitka v hlase je zřejmá. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na chvíli zavřu oči a stisknu si kořen nosu. Iluze Timothyho mi jasně řekla, abych nebyl srab, ale tohle není srabství, tohle je... diplomacie. A ta nikdy není jednoduchá. Zvlášť když nemáte prostor pro manérvy, protože tady jde buď říct pravda, nebo mlčet. "Slib mi, že ať řeknu cokoli, neohrozí to naše přátelství. Protože to je asi to, co by děvka jako Brigitte chtěla, pokud by měla takovou moc." Teprve až (jestli!) mi to slíbí, pokračuji. "Říkals mi, abych už nikdy nebyl srab." Chvíli to vypadá, že je to vše, mnoho povyku pro nic. Zadívám se na láhev whisky, jako bych nad něčím přemýšlel. A taky že ano. Pokračovat? Srdce mi zas tluče rozrušením. Bojím se, že ho znechutím. Sám si připadám jako špinavec! To, že se mi to líbilo, na tom nic nemění. Sedím od něj přes roh stolu, tak se nakloním blíž. Nejsem schopen to vyslovit ani tak tiše, jak jsem doposud mluvil. A je mi jasné, jak to bude pak celé působit, to, jak jsem blízko... "A ptal ses mě, jestli chci ukázat, co doopravdy chci. A pak..." Já, lingvista, nemohu najít vhodné slovo. Buď jsou příliš ostrá, vulgární, nebo hloupá a nevystihují nic z toho, co se dělo. Vojel jsi mě? Ošukal? Milovali jsme se? Zprznil jsi mě? Proč to sakra nemůže být jednodušší a Timothy nemůže být ženská? Odpověď je jednoduchá. Kdyby ženská byl, nic z toho by se nestalo. Konečně mě napadne ten správný obrat, který k tomu sedí ve všech svých rovinách. "Svedl jsi mě." Proboha, hlavně se už na nic neptej! Odtáhnu se a radši se napiju. Nedělám si iluze, tohle je konec. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Vždyť to byl jen sen, navíc, co tak hroznýho by se v něm mohlo objevit? Aby nebyl srab? To mu řeknu kdykoliv, když to bude nutný. Třeba teď, ať není srab a konečně to vybalí. Ale je mi jasný, že u tohohle to nekončí, jinak by nedělal takový cavyky, jinak by nevypadal tak zničeně a netvářil se jak kněz v hampejzu. Doleju si sklenku a nezapomenu na Willa, možná bude potřebovat trochu povzbudit v mluvení, jestli má z toho snu takový strach. Nebo to jsou rozpaky? Těžko říct. Začnu pít a – v tu chvíli se vymáčkne. Málem se tou whisky udusím, jak se zakuckám. Až se páni čtoucí noviny k našemu stolu ohlídnou. Ještě se slzama v očích a pokašlávající se k nim otočím, nasadím falešný úsměv a zamávám jim, že je všechno v pořádku. Jenže není. Jak by taky mohlo? To chce říct, že jsme v tom snu spolu šukali? Jako šukali?! Sleduju ho vyjeveně, můj mozek to pořád nechápe. A já pořád doufám, že to nechápu ani já, nebo že to blbě chápu, nebo. Nebo. Už mi je jasný, proč chtěl po mně ten slib. Taky mi v hlavě drnčí jak těžká kocovina a nebýt jeho, tak – co vlastně? Já... ani teď nevím, co dělat, co říct, jak se chovat. Jenom chápu, že... počkat, co vlastně chápu? Tohle nedává vůbec žádnej smysl! Konečně seberu odvahu se zeptat, musím se zeptat. „To jako...,“ napadaj mě různý slova, ale ani jedno mi nejde přes hubu, „jsme se muckali?“ Musím to nějak zesměšnit, jinak se nevymáčknu, „Nebo víc? Jako,“ polknu, najednou mám v puse sucho, „sex?“ Šeptám tak, že se skoro sám neslyším. Pomalu ustupuje zmatek a pocit toho, že jsem se ocitl v divným divadelním tyjátru nebo že sám sním, rozum získává kontrolu. Konečně, tohle může překonat jenom racionální myšlení. Stále šeptám, ale už ne tak tiše, spíš mluvím polohlasem. „Ne, promiň, trochu mě to... vykolejilo. Musíme se na to koukat racionálně, teda, za předpokladu, že je racionální, aby ti do hlavy vlezla Brigitte. Máš pravdu, chtěla nás rozeštvat, ale to se jí nepovede. Baví se tím, chtěla tě dostat na kolena,“ dojde mi, jak to v tomhle kontextu vyzní a rychle dodám, „obrazně řečeno, samozřejmě!" Radši to zamluvit. "Nejspíš tě považuje za důležitýho, nebo to znamená, že jsme na správný stopě.“ Nervózně se usměju, přesvědčuju stejnou měrou jako jeho i sám sebe. Zbytek whisky ve sklence dopiju a rovnou si naleju další, kterou do sebe kopnu na ex, i když se mi vzhledem k nespánku a od včerejška žádnému jídlu už pěkně začíná motat hlava. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Jestli to tak moc toužíš vědět, tak jsme šukali," řeknu mu do tváře. Bez úsměvu a nečekaně vulgárně. A radši si mezi rty strčím zpola vykouřenou cigaretu. "Je ti teď líp, Time? Protože mně kurva ne." Kdybych byl ještě o ždibíček připitý a naštvaný, asi bych mu jedovatě řekl něco o kolenech, takhle to zazní jenom v mé hlavě. Nejenže mě jeho iluze zprznila, ještě mě ponížila! Povzdechnu si. "Jo, asi jo. Ale jestli se mi podobné sny budou zdávat odteď pravidelně, zblázním se. Teď nepočítám to, že se pořádně nevyspím, protože si hlava neodpočine a já se cítím být jakoby neustále vzhůru. Napadlo mě jenom zpít se pod obraz." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro A pak, už tak mě dost vykolejí, jak je Will sprostej, u kohokoli jinýho by to bylo normální, ale ne u něj. Nepatří to k němu, spíš si ho pak dokážu představit jako... ne! Konec! „To není špatnej nápad,“ potvrdím řečenou myšlenku o zpití, akorát si nejsem jistej, jestli mluvím spíš o sobě nebo o něm. Mám pocit, že se dnes budu muset zlískat jak starej námořník. „Tenhle sen jsi měl za bílýho dne a navíc po setkání s ní, já vím, že ten první přišel náhle, ale zas ti něco sděloval, takže,“ pokrčím rameny, „třeba už budeš mít pokoj – jenom se vyhni jakýmukoli kontaktu s tou kurvou. Vlezla ti do hlavy, třeba tě musí mít na očích, aby se ti tam mohla vrtat.“ Ten už tu šílenost se snovou manipulací beru jako fakt, nemůže bejt jiná možnost, jiný důvod, proč se mu tohle zdálo. Radši věřit na nadpřirozený schopnosti, než že Will touží po tomhle. A zas, zas je tady ta představa, nechutná, hnusná a perverzní představa, která se mě ale kdoví proč tak drží. Proč to prostě nemůžu nechat bejt? Cigareta, na kterou jsem úplně zapomněl, mi začne olizovat prsty, takže vajgl rychle odhodím do popelníku. „To ses v tom snu nemoh bránit nebo jak k tomu došlo?“ Sakra. Tohle nemělo vyjít na povrch, tohle mělo zůstat někde hluboko, hodně hluboko v mý hlavě, skryto i přede mnou. Nezajímá mě to, tohle mě rozhodně nezajímá. „Ne promiň, neodpovídej... já, musím si odskočit, za chvilku jsem zpátky.“ Zvednu se a spěšně odejdu na hajzlík, ale rozhodně nepotřebuju chcát. Potřebuju si to promyslet, pročistit hlavu někde o samotě, zbavit se tý představy, která se ve mně usadila jak španělská chřipka a požírá mě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Vlezla mi do hlavy, jak ty říkáš, i když jsem ji nikdy v životě neviděl a nevěděl, kdo to je. Byla i v tom prvním, vzpomínáš? Takže... si nemyslím, že by to bylo tak jednoduché." A pak - pak se zeptá. Vrhnu po něm překvapení pohled. Neustále mě nutí na to vzpomínat a s jeho reálnou přítomností tak blízko mě to vůbec není snadné. Jedna moje část, za zvrácená, co si to užívala, touží mu místo keců, jak sám v tom snu poznamenal, ukázat, jak to vypadá. Ochutnat z něj whisky a tabák a - Jsem vlastně rád, že prchá pryč. Nestačím ani nic říct. Sleduji jeho vzdalující se záda a hledám útěchu na dně sklenky. Ten sen otevřel Pandořinu skříňku. Jakkoli se tomu snažím racionálně bránit, nejde to. Kdybych to nechtěl... nedovolil bych mu to. Stále bych nad tím nepřemýšlel s tím příjemným mrazením v zádech, které - do hajzlu - jsem měl už tam při výslechu, když se rozohnil. Nyní už vím, že to bylo ono. Když se vrátí, hlavu si podpírám rukou, kouřím další cigaretu, tentokrát ze svých zásob, a jsem vytržen z myšlenek, jestli bych se neměl jít podívat, zda je v pořádku. Kdyby tam byl ještě o něco déle, udělal bych to. Ve sklence má nalito i on. Mlčky jej pozoruji a z mé tváře se nedá vyčíst, na co myslím. Což je dobře. Protože by pak už definitivně utekl co nejdál ode mě. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Teď ale musím vypadnout. Teď musím bejt sám, zejtra to bude dobrý, budu to zvládat, ale nejdřív si musím ožrat držku jak nejhorší pijanskej sráč. Pořádně si utřu obličej ručníkem, než se vrátím zpět, nesmí být poznat, že jsem na záchodě kvůli chcaní nebyl. Snažím se tvářit nenuceně, vypadat, že je vše v pohodě, že jsem v klidu, ale už si nesedám. Místo toho si navlíknu sako, vytáhnu peněženku a na stůl položím Willovy šilinky, zbylý peníze, který mám. „Vzpomněl jsem si, že mám nějakou neodkladnou práci, Wille, musím tam jít, promiň. Já... zejtra ráno tě vyzvednu, jo? Zkusím zatím přemejšlet,“ nad tím ne, jdi do hajzlu myšlení! „Jak si posvítit na tu ženskou. Zatím se měj a drž se, věřím, že se dneska vyspíš.“ Nahodím povzbudivej úsměv – falešnej, jak jinak. Jako přítel jsem absolutně selhal, místo abych byl oporou, zdrhám a přemejšlím nad tím nejhorším zvěrstvem. Ale prostě musím vypadnout. Musím bejt sám. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kdysi bych nepochyboval, nechal bych to být. Vím, že zas tak neodkladná ta práce nebude, když objednal celou láhev a do té doby, než jsem mu to řekl, bylo vše v relativním pořádku. "Já vím, že zase tak neodkladná není, nemusíš mi lhát," odtuším mu klidně, ale schází tomu moje obvyklá zdvořilá přívětivost. Ne že bych to říkal naštvaně, to taky ne. Možná takhle můj hlas zní, když se nepřetvařuji, respektive když odložím všechny ty kecy o slušném vychování - které vlastně určitou míru přetvářky vyžaduje. "Říkal jsem ti, že to nechceš vědět." Neusměji se na něj. A nechám ho jít. Nedivím se mu. Nezlobím se na něj. Jen je mi ze všeho na nic. Protože tuším, že právě jsem kvůli hloupému snu ztratil nejlepšího přítele - už to nebude jako dřív. Z mé strany těžko, když sním o takových věcech... a z jeho strany už vůbec ne, když ví, že jsem hovado. Do hajzlu s tím. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Ne, není. Jenom si potřebuju všechno promyslet, nic víc v tom nehledej, a není to kvůli tobě,“ a v tomhle nekecám. Je to kvůli mně. Odejdu, ale vím, že domů nedojdu. Zato mě napadá jiný místo, ideální pro tuhle situaci. Zapadlej pajzl, v kterým nalijou i mně, fízlovi, na sekeru. Podnik, do kterýho chodím už od třinácti, takže mi i tu „zradu vlastní krve“ odpouštěj. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Venku si všimneš, že Timothy nechal auto tam, kde jste zaparkovali, a šel pěšky. Nikde ho však už nevidíš. Přestal foukat prudký studený vítr, což ale znamená, že mlha ještě více zhutněla. Mlha, která rozhodně není jen zkondenzovaná vodní pára, cítíš v ní zplodiny. Na Londýn zase padl smog. Být teď ve více industriální části Londýna, nejspíš bys uviděl i poletující vločky popele. Cesta trvá tři čtvrtě hodiny, než tě zase přivítá prázdný a neútulný dům. Samozřejmě, dům není úplně prázdný, stále je tu Moira, ale tu si se za tu dobu naučil brát spíš jako samozřejmost. Ne jako dalšího člověka v domě, ale součást vybavení. Přivítá tě, to je však také vše, co řekne, jen se zatváří nepříjemně překvapeně a vyděšeně, když na ni místo obvyklého pozdravu vyštěkneš. Kdyby si nebyl zabrán v myšlenkách a rázně nemířil do pracovny, možná by sis i všiml, jak jí po tváři stéká slza. Vejdeš do pracovny, zavřeš dveře. Alkohol víš, kde máš. I navzdory rozkazům ti Moira klid nedá. Uběhnou přibližně tři hodiny od příchodu domů, když ti nesměle zaťuká na dveře a opatrně zašpitá. „Pane Williame? Pan Kearns je ve vchodu a chce dál. Ale je opravdu hodně opilý.“ Podle hlasu už bezpečně poznáš, že Moira je pohoršená a stydí se za něj, být opilý za bílého dne – který pořád je i navzdory tomu, že není letní čas, hodiny v tuto chvíli ukazují něco kolem čtvrté odpolední – je pro ni stejně jako pro většinu lidí pobuřující a krajně nevhodné. „Navíc má roztržené čelo. Můžu ho pustit dál?“ Slyšíš snad špetku naděje? Doufá, že řekneš ne? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kecy! Zadívám se na něj tak, že je jasné, že si o tom myslím svoje, ale nahlas nic neřeknu. Dám mu pár minut, aby mohl zmizet, a pak odejdu i já. Je dobře, že šel pěšky. Přece jen na to, že je okolo poledne, jsme tomu dali docela dost. I já mám lehkou hlavu. Co teprve on, který nespal? Sakra. Chtěl jsem na něj dohlédnout, že si opravdu lehne a bude spát, proto jsem chtěl jet ke mně domů. A takhle se to, no, ano, posralo. S povzdechem se vydám domů. Je mi hrozně. Přemýšlím, jaké to bude mít následky. Timothy se mi asi začne vyhýbat. Buď okamžitě, nebo postupně, až zjistím, že jsem ho ztratil úplně. Není divu, že na Moiřino kvokání jenom něco zavrčím, nemám na ni náladu. Naženu ji, aby mi donesla oběd, a to je vše. Nechci pít na prázdný žaludek, ještě by mi bylo víc zle, to nepotřebuji. V pracovně se zamknu, vytáhnu láhev i cigarety a poprvé za svůj život si přeji, aby to nebyl obyčejný tabák ale něco, o čem se polohlasem mluví v zákroutích večírků i v lepší společnosti. Něco, co by mě odrovnalo brzy. Možná jsem si během apatického sezení v křesle trochu zdříml takovým tím spánkem, kdy vše vnímáte, a přesto nejste úplně vzhůru. Jsem opilý, ale zatím málo. Za to asi může ten oběd a fakt, že jsem to do sebe nelámal zase tak rychle a chvíli si dal pauzu. Je tu plížící se šerá tma, protože jsem se neobtěžoval rozsvítit. Jenom tu hraje hudba; nemám rád to tíživé ticho tohoto domu. Jakmile zaslechnu, co Moira říká, ihned se v křesle napřímím a s hlasitým ťuknutím odložím sklenici s tlustým dnem na stůl. Zdá se mi to? Je to zase další šílený sen? Nebo tu doopravdy je? Je opilý, takže buď ho hryže svědomí - kéž by - a alkohol popustil zábrany, nebo - ano, popustil zábrany, ale stane se to, co jsem očekával. Přišel mi rozbít hubu. Nebo tak něco. Ale... roztržené čelo? Co proboha dělal! Snad se s někým neporval nebo neudělal nějakou jinou blbost. "Přiveď ho sem." A když Moira zmizí, zvednu se. Zamotá se mi hlava a já lehce nejistým krokem dojdu odemknout. Poté zase padnu do křesla. Opět je tu ten pocit. Směsice očekávání a obav. Dokonce si uvědomím, že mám zhasnuto, a zapálím krb. U dívání se do plamenů se dobře přemýšlí a momentálně mi i přes ten hrozný první sen přijdou lepší než umělé světlo zářivek. Aspoň poznám, jestli je to jen sen! Pokud se zase budou dít divné věci. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Začalo to obvykle, ta skvadra zoufalců, co nikdy o slušnou práci ani nezavadí, se objevila v knajpě. Já už měl něco v sobě, ze začátku jsem chlastal jak duha, potom už jenom udržoval hladinku, sice jsem se nezpil pod obraz, ale ve stavu, kdy mívám docela agresivní opici, jsem už byl. Poznali mě, jak jinak, a po pár pivech a panácích začali se svou starou a ohranou písničkou, jakej jsem šmejd. To by nevadilo. Ale pak přišel ten kec: „Dívejte, má chránit ulice a přitom tady chlastá, buzna jedna.“ Buzna Nevím jak, ale najednou jsem stál na ulici, v ksichtu krve jak z vola a pravačka mi letěla k jeho nosu, pěkně mu křupul. Asi by se do mě pustila celá ta jeho banda, kdyby nepřišel hostinskej a nezarazil to. To on mi objednal taxík a zacáloval ho, to on mi řek, ať jedu domů a vyspím se. Jenže já domů nejel, nevím proč, ale nadiktoval jsem Willovu adresu. Moira mě pustí, svět se mi pořád trochu houpá a točí, ale největší opici vyplavil adrenalin ve rvačce. Mířím do pracovny a ignoruju pohled služky i to, že se tváří, jak kdybych měl každou chvíli celý tenhle barák, kterej tak pečlivě opečovává, rozmlátit. Co tu kurva dělám?! A pak před ním stojím. Něco jsem mu chtěl říct, rozhodně jo, ale teď si nevzpomínám. Teď sakra nevím co říct! Tohle je trapný, „Zdravím, Wille, já...“ Zjišťuju, že mám trochu problém vyslovovat, slova mi nejdou moc přes hubu. „To je jedno, promiň, asi ruším. Měl bych jít.“ Jo, měl, tohle je blbej nápad, proč jsem sem šel?! |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Nerušíš," přeruším ho pevným hlasem, aby rozťal jeho myšlenky a já získal jeho pozornost. Je o dost opilejší, aspoň mně to tak přijde, ale pokud sem šel, musel mít nějaké nutkání. A jestli to nějak souvisí s tím, co se stalo v poledne - musíme si to vyříkat. I kdybych měl skončit stejně jako on s krvavým obličejem. Vstanu a obejdu stůl. "Time, o co ti jde?" dojdu k němu tak blízko, že naruším jeho osobní prostor, ale ne tak, aby si to vyložil jako... no, tak, jako bych chtěl zopakovat ten sen. Spíš jsem podrážděný, protože se chová jako kretén. Přijde sem, opilý, chce dovnitř a pak zase odejít? Přitom má moji pohostinnost! Tolikrát jsem mu říkal, že se tu může vyspat, když bude potřebovat. To mu však nyní nenabídnu, mám toho totiž dost. Chci ho vyprovokovat, aby se konečně vymáčkl. Vadím mu? Přijdu mu nechutný? Tak ať to řekne! "Hm? Proč jsi přišel?" zeptám se bez své obvyklé laskavosti, nekřičím ani neštěkám, ale hlas má pořád to divné zabarvení jako tam v restauraci. Odhalený až na dřeň. Stejně jako já, když jsem byl nucen mu říct pravdu. Dívám se mu do očí a tak nějak očekávám, že mi nakonec jednu vrazí. Kdyby však hned utéct, snad je to alkoholem, ale moje ruka vystřelí a já ho popadnu za předloktí. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Jenže ono děje. A co hůř, zjišťuju, že mi není horko jenom studem, že se mi to líbí, vzrušuje mě to a – tohle je prostě špatně! Stejně rychle, jako jsem ho přitáhl, se i odtáhnu. Klepu se, ale zimou to rozhodně není. „Bože, co to dělám? Co to, kurva, dělám?! Sakra!“ Musí si myslet, že jsem nejhorší perverzácký prase, a taky že jsem! Důvěrně mi sdělí něco tak hnusnýho, jako byl ten sen, a já udělám co? Udělám tohle! Je mi ze mě na blití, jemu se ze mě musí chtít blít dvojnásob! CO MĚ TO KURVA NAPADLO! „Vypadnu, neboj, už tě...“, už tě co? Nebudu zostuzovat? Tahat do perverzáckých sraček z mojí hlavy? Nutit tě opakovat tu hrůzu ze snu? „Už tě nebudu obtěžovat. Jdu.“ Jdu, napořád. A budu doufat, že už se nikdy neuvidíme. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ani nevím, že Tima pořád držím. A to i když se děsí sám sebe. Nedivím se mu. Já se ptal sám sebe taky, ovšem ve snu to nabralo tak rychlý spád, že mi mozek během pár vteřin skoro vypověděl službu a všechna krev se mi přelila jinam. Ano, Tim je opilý, ovšem... opíjeli jsme se spolu už předtím a nic takového jej nikdy nenapadlo. Já mám taky připito, tudíž mě ani nenapadne, že bych teď využíval jeho zranitelnosti. Opět to byl on, kdo mě jako první políbil. Tentokrát se po něm natáhnu já, poté, co jej za předloktí otočím zpátky k sobě. Výhoda je, že jsme přibližně stejně vysocí, tak si ho stačí jenom přidržet a zadusit jeho protesty, omluvy i zděšení. Neříkám, že jsem se sebou smířený, pouze po tom zážitku vím, že to chci. A Tim... chce minimálně okusit, jaké to je. Je paradox, že mne do toho zasvětilo jeho snové já a teď bych měl být já ten, kdo povede pravého Tima. Je z toho rozhozený, tak i když si ho u sebe držím poměrně pevně a nekompromisně, rty se ho dotknu jemně. Nutím ho, aby se tomu, mně, poddal, a pokud tak udělá, s tichým povzdechem polibek prohloubím. Není tak divoký a agresivní jako ten, co mě ve snu málem dostal do kolen, a přestože nespěchám, je vášnivý. Za to určitě může ten alkohol, jinak bych se zdráhal po něm takhle vyjet. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Wille, co děl-“, nedořeknu. Nemůžu doříct, protože v tu chvíli na svých rtech ucítím ty jeho. Strnu, úplně zkoprním a přestanu dýchat. Tohle jsem přece neudělal já, ne?! Tohle byl Will! Takže... on, on taky? Jedna má část jasně řve, že tohle musí skončit, že je to celý úchylný, ale ta druhá, ta, která mě donutila sem přijít a která mě donutila ho prve políbit, ta chce pokračování. A taky o tom přesvědčuje mý tělo, protože cítím, jak se mi krev hrne do dolních partií. Jde to až moc snadno, rychlejc než s jakoukoli ženskou, což je děsivý, děsivý a šílený. Ale najednou neskutečně vzrušující. Druhé já vyhraje, poddám se, dokonce se i přidám. A opatrně, jak kdyby byl z jemnýho skla, se dlaní dotknu jeho tváře. Jestli je vážně peklo, tak za tohle v něm shoříme. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Strčím do něj, aby si sedl. Byl by teď v pro mne výhodné pozici. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávám a vím, že tohle bych mu neudělal. Zatím. Ovšem představa je to pěkná a doufám, že na ni ještě dojde, protože jestli mám mít ze života peklo kvůli tomu, že jsem perverzní hnusák, chci si to vykompenzovat a užít. A opět zjišťuji, že s Ann to byl slabý odvar, že mě vlastně nikdy nedokázala plně uspokojit a nebylo to v jejích silách. Pohladím ho po vlasech a strništi a sednu si vedle něj. Znovu si jej k sobě přitáhnu a tentokrát si nemohu pomoci, polibek je divočejší, naléhavý. Protože dost možná mám jenom tenhle okamžik a musím z něj vytěžit co nejvíc. Jak se k němu nakláním, pro lepší balanc se opřu rukou. O jeho stehno. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ani nevím, co se stalo, ale najednou sedím na gauči. Dech mám zrychlenej vzrušením i očekáváním, co se bude dít. Vím, co by se mělo dít, ale to ne, to nechci, nemůžu. Jenže Will to neudělá, uleví se mi. Teď, po tom, co se stalo – co se děje – už mi to nepřijde až tak odporný, ale pořád si neumím představit, že se to stane. Další polibek. Ale tentokrát už nejsem tak strnulej jako předtím, chci ho, už to vím. Sám mu prohrábnu vlasy, když mu stejně vášnivě polibek vracím, dokonce mu vjedu rukou po košili a hladím ho po nahých zádech, ale ruka na stehně mě zase vyděsí. Bezmyšlenkovitě ji chytnu a odtáhnu ji, ale pak se zarazím. Protože mi to nebylo nepříjemný, vůbec ne... Nejistě ji zase vrátím zpět. Už teď jsme zatracení, takže, proč se bránit, když se mi v kalhotech už dělá pěkná boule. Zkrátka. Ať se děje a bude dít cokoli, opravdu cokoli, zjišťuju, že se tomu už nechci bránit, že se tomu poddám. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kašlat na to, co by se mělo. Ruce se mi chvějí rozrušením, a to mám ještě štěstí, že jsem úplně zapomněl na to, že by nás třeba Moira mohla slyšet. Pokud bychom byli hlasití, nezachránila by to ani deska, co hraje. Zápasím s knoflíky jeho košile. Rozepnu ji jen tak, abych mu ji mohl stáhnout přes hlavu, na víc nemám trpělivost. Tu svoji zahodím záhy. Čím víc se tomu poddává, tím víc mě to bičuje k tomu, abych se k němu nechoval jako k porcelánové panence. Jako k Ann. Neubližuji mu, jen, jak to říct, se tolik nedržím zpátky. Doteky jsou horké a rozhodné, dokonce ho mezi polibky na krku párkrát škrábnu zuby. Se rty na jeho uchu se konečně dostanu do rozepnutých kalhot. Ostře vydechnu. Nikdy by mě nenapadlo, že mi to tak zvedne tlak. Sám ale zatím nevím, jestli zvládnu zopakovat něco z toho snu, váhám, netroufám si a přitom mě ta představa nečekaně láká. Ovšem kouzlo by to mělo jen tehdy, kdyby byl Tim stejně rozhodný a panovačný jako tam nebo při výslechu. To bych před ním padl na kolena s tím příjemným mrazením v zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Malinko se zvednu, ale jenom proto, abych sundal kalhoty úplně, překážej. Sám mu rozepnu opasek a začnu se dobývat do jeho kalhot, chci vidět jeho chloubu, chci se jí dotknout, což taky vzápětí udělám - a ne opatrně, jako bych se dotýkal nějaké cennosti, vezmu ho jako něco, co chci držet a na co čekám věčnost. V hlavě mi exploduje nová vlna vzrušení. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Znovu ho políbím, abych zadusil vlastní sten, stisknu ho v klíně o něco víc, jak mě jeho vpád nažhaví ještě víc. A co teprve jeho vzdechy, z těch mě opět příjemně mrazí a byla to jedna z věcí, ze které jsem v tom snu skoro znovu ztvrdl, ač už dávno nejsem puberťák. Chvíli jej nechám klouzat mi v dlani, pak se ale musím odtáhnout, protože vím, že jinak po tom půstu moc dlouho nevydržím. A já ještě nechci, aby to skončilo. Odtáhnu jeho i svou ruku, dychtivě ho políbím a nakonec se odhodlám svézt se z pohovky na kolena před něj. Mimoděk si olíznu rty, a aniž bych si uvědomil tu paradoxní paralelu, s lehkým úšklebkem k němu vzhlédnu skoro stejně, jako on ke mně ve snu. Vím naprosto přesně, jaké zvrácené myšleky mu teď létají hlavou. Když je evidentní, co mám v plánu. Skloním se a ochutnám ho. Voní jinak než žena. Líp. A třebaže jsem byl ohledně tohoto rozpačitý, z mé strany, ne z té cizí, je to... Za to, co to s ním dělá, to stojí. A já se přistihnu, že taky zdušeně zasténám. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nejdřív mě naštve, že se odtáhne, ale jakmile mi dojde proč, polije mě další nával vzrušení, vzrušení z očekávání. A pak to přijde a já nevydržím bejt zticha, z úst mi vyjde toužebný vzdech. Už je to dlouhá doba, co jsem si naposled ulevil, a pak, předtím se to ani zdaleka nedalo rovnat tomuhle, tohle je nejvíc vzrušující věc, kterou jsem kdy zažil. Proto vím, že vyvrcholení přijde rychle. Spolu s pnutím ve slabinách se zrychluje i můj dech a zvyšuje hlasitost, aniž bych si to uvědomoval, chytnu ho za hlavu a koriguju ho. Z posledních zbytků příčetnosti se pevně zakousnu do ruky, abych nevykřikl, a pak? Na sekundu přijdu o zrak, zatmí se mi před očima a nevnímám nic jinýho. Už to nemůže bejt lepší. Tohle je vrchol. Utahaně se opřu o opěradlo pohovky, těžce oddychuju, v ruce obtisk do krve zarytých zubů, ale v hlavě příjemný prázdno. Jako by spolu s mým semenem odešla i ta hnusná úzkost, která mi nedovolila nikdy zpomalit. Jako bych se tímto okamžikem osvobodil, znovuzrodil. Vím ale, že konec ještě není, Will mě pomoh se konečně uvolnit, ale teď je řada na mě. Chci se mu odvděčit. Pomůžu mu sundat kalhoty, posadím si ho na pohovku a trochu mu zatlačím na hrudník, aby bylo jasný, že si má lehnout. Políbím ho, možná už ne tak horlivě jako předtím, ale s jistotou a sebevědomím, už žádný rozpaky, a pak směřuju níž, olíznu mu krk, líbám hruď, podbřišek... A nakonec ho vezmu do pusy. Je to poprvý, ano, ale najednou mám pocit, že vím, co dělat. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zatímco je Tim trochu mimo, otřu si ústa. To, že jsem to už zažil ve snu, kde to působilo dokonale reálně (a vlastně se to stalo před pár hodinami), neznamená, že to nyní je méně intenzivní. Nechám Timothyho přebrat otěže, jsem napjatý jako struna a ke konci ho netrpělivě zatlačím níž, aby už konečně začal. Ruka zůstane na temeni, a i když mu pod návalem vášně sevřu vlasy, nenavádím ho. Zbytky rozumu si uvědomuji, že bych to nemusel odhadnout. Dohromady to určitě netrvalo víc než čtvrt hodiny, vrchol nás oba smetl brzy, jako bychom byli o polovinu mladší. I tak jsem spokojenější, než jsem byl s Ann - ověřil jsem si to v tom snu, nyní to beru jako holý fakt. Pořád z toho mám rozporuplné pocity a napadne mě, jak se to mezi mnou a Timothym změní v běžném životě - zahlodá i myšlenka, co kdyby se to někdo dozvěděl. To však až nějakou chvíli poté, co se vzpamatuji a srdce mi přestane bušit, jako by mi mělo vyskočit zpoza žeber. Takže se to stalo i v reálném světě. Jsme sodomité a nebudeme si nic nalhávat, bylo vidět, že se nám to oběma líbilo. Když mi dojde, že slyším prázdné škrábání desky, v duchu zakleji. Moira. Kurva. Vůbec nevím, jestli je tu ticho celou dobu, nebo až teď. Dům je krom nás prázdný... Co když nás slyšela? |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ale dlouho to netrvá, ticho prolomí jemný zaťukání, tichý, ale já ho vnímám jak rána z děla hned vedle uší. Taky mi stejně jako při dělový ráně začne zvonit v uších, jenže tentokrát to není problém uší, tentokrát je to panika. Mráz mi přejede po zádech – a ne jen tak ledajakej, ruská zima je proti němu letní chládek někde na jihu. Moira. V domě je přece ještě Moira! „Pane Williame, je všechno v pořádku? Myslela jsem... slyšela jsem odsud nějaké zvuky...“ To už si nandávám kalhoty a sbírám ze země košili. Rychle, spěšně a docela nervózně. Ještě štěstí, že není zvyklá vcházet bez vyzvání, což některý služky dělaj. To by byl teprv průser, Moira by si to určitě nenechala jenom pro sebe. Byli bysme sodomiti vláčení celou londýnskou společností. „Pane? Potřebujete s něčím pomoct?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Radši mám zavřené oči, ještě chviličku, než ucítím, jak se pohovka pohne a Tim vstane. Zrovna se natahuji pro kalhoty, když Moira zaklepe. Vyleká mě to, naštěstí ji znám dost dobře na to, abych zaplašil bezprostřední obavy. Dle slov neví, co se tu dělo. Střelím pohledem po Timovi, ne tázavým nebo bezradným, spíš abych zkontroloval, jak moc oblečený je, a sám se u toho taky strojím. "Všechno je v pořádku. Jdi připravit pokoj pro hosty," odpovím po jejím dotazu, aniž bych se Tima na cokoli ptal. Je to způsob, jak ji odsud odlákat nahoru do patra a zaměstnat ji. A kdyby přece jen Tim chtěl... no, ano, utéct, tak jí nemusím nic vysvětlovat. Zapínám si košili a jsem rád, že se mám na co soustředit. Až kroky Moiry odezní, teprve pak se odhodlám - sakra, známe se s Timem tak dlouho, já vím, je to naprosto šílená a nestandardní situace, ale chtěli jsme to oba, tak proč se tu utápět v nervózním tichu? Asi to musím být já, kdo ho uklidní. Nejlepší je odvést myšlenky jinam. "Měl by sis pak tu ránu vyčistit," ukážu očima na čelo. Bylo to tak rychlé, že krev byla to poslední, co by mi vadilo. Najednou mi to ale zní odměřeně a já nechci, aby si myslel, že budu dělat, že se nic nestalo. Leda by si to přál. Přistoupím k němu. Po tom všem už je osobní prostor maličkost. "Realita byla výjimečně lepší než sen," řeknu tiše a tím se nahlas odsuzuji k tomu, že to nebyl jen... jak se říká - úlet. Rozhodnu se tomu postavit čelem, protože prozření bylo dost silné na to, abych pochopil, že pro mě jiná cesta už není. "Je naše věc, co děláme za zavřenými dveřmi." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Zprvu nechápu, o čem mluví, až vzápětí mi to dojde. „Jo, tohle,“ bezmyšlenkovitě se dotknu rány, až to v ní bolestivě zapulzuje. Úplně jsem na ni zapomněl, stejně jako jsem zapomněl, že jsem se rval, než jsem sem šel – přijde mi to tak dávno! Co dávno, jak kdyby se to stalo v jiným světě, který je od tohohle na hony vzdálený! Ale to už stojí u mě. Blízko, hodně blízko, až mi příjemně zamrazí v zádech. Ale přesto najednou nevím, jestli mi celá tahle situace není nepříjemný. Teda, vím, že ho chci mít blízko, vím, že to, co se stalo, je to nejlepší, co jsem kdy zažil, jen mi najednou vrtají hlavou všechny ty věci, který jsem před chvílí v návalu vzrušení nevnímal, a z toho ze všeho nejvíc výchova. Najednou mám pocit, že bych měl vzít roha – ne proto, že bych chtěl, proto, abychom mohli dělat, že se nic nestalo. Jenže je tu problém, já jsem rád, že se to stalo. Poslouchám Willa a netvářím se nijak, zprvu nereaguju nijak, až po chvíli konečně promluvím. „Když se to kdokoli dozví, je s námi konec, uvědomuješ si to? Nejspíš nás soud nestačí ani odsoudit, dav nás dřív ulynčuje.“ Musím to říct nahlas, ne proto, že bych snad chtěl vrátit minulost zpět, jen musím vědět, že si to i on uvědomuje. Že ví, po jaký cestě se vydáme, když se rozhodneme to neukončit, že budem balancovat nad propastí. A pak ho políbím, vášnivě, jestli se nebude bránit. „Já to ale hodlám risknout.“ Usměju se odhodlaně, sebejistě. Má pravdu, co je za zavřenými dveřmi, je jenom naše. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Venku se právě probouzí den, když se probudíš, může být něco po sedmé hodině ráno. Timothy ještě spí, a jestli ne, zatím nevyšel ze svého pokoje. Dole v kuchyni Moira připravuje snídani, vydatnou, slanina voní v celém domě. Při práci si zpívá jakousi irskou písničku. Kdyby dům nebyl tak velký, skoro by působil i útulně. Vše vypadá v pořádku, jakoby včerejší událost s Timothym zázračně odstranila všechno divné, co se ti v poslední době dělo. Neodstranila. Stačí vejít do pracovny a poznáš, že se v noci něco stalo, knihy jsou vyházené z polic, ohořelé dřevo a popel z krbu rozmetané po celé místnosti... okno je zavřené, takže to nemohl způsobit vítr – ačkoliv i to by bylo divné. U nohou ti leží kniha, která tě na první pohled zaujme. Už proto, že jsou v ní tučně podtržená slova, což si ty rozhodně neudělal. Dohromady dávají jednoduchou větu. „Jak jsi mohl.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nebýt tak lehkovážní jako nyní, Moira nás mohla slyšet. Nechce se mi přemýšlet, jak to bude, ozývá se malátnost ze špatného vyspání, z alkoholu i vrcholu, a kdyby nás Moira nevyrušila, asi bych na pohovce usnul. Timova prudká reakce mě překvapí, ale nebráním se, naopak se s bušícím srdcem, za což může fakt, že i když jsem Moiru odvelel, mohla by přijít, přitisknu blíž. Myslím, že můj pohled mluví za vše. Jsme na jedné lodi a oba půjdeme tou cestou do pekel se vztyčenou hlavou, a když tam už máme skončit, tak si to během toho užijeme. Jakmile zalehnu, odpadnu prakticky hned. A ráno jsem rád, že mě nepronásledoval další sen, který by mi nedovolil si psychicky odpočinout. Proto chvíli trvá, než se donutím vstát. Vše najednou vypadá tak... pokojně. Ač Tim spí vedle a nesmíme dát nic najevo, jako by to byl zase trochu domov. Alespoň tím, že pod touto střechou je někdo, na kom mi záleží. Spánek mi prospěl. Se snídaní hodlám počkat na Timothyho, a proto jdu ze zvyku prve do pracovny. Rozdělanou práci jsem tam včera nechal ležet - Ale rozhodně ne takhle. Zůstanu stát na prahu. Dokonce na chvíli zavřu oči a říkám si, jestli to není další sen. Jestli jsem zase neomdlel nebo tak něco. Nikde však není žádná mlha a vše zatím vypadá normálně. Pomalu vstoupím do místnosti. Při tom výjevu mě nepříjemně mrazí a kámen, který mi padl ze srdce, mě zase zastudí v žaludku. Ta útulnost byla jenom iluze. Co se tu ksakru... Shýbnu se pro knihu a zamrazí mě podruhé. Vždy to byly pouze sny. Děsivé noční můry. Fakt, že by to dokázalo působit i fyzicky, je víc než znepokojivý. Založím tu stránku, protože o tomhle si rozhodně potřebuji promluvit. Dobrá, sny by se daly ještě svést na to, že blázním, ale tohle?! Šok trochu odezní a já se nad tím zamyslím. Ne nad tou silou, která to mohla udělat, nad tou větou. Není pochyb, že by to mohla být Ann. Vždyť se mi zjevila ve snu. Zemřela tady v domě. No, důkaz o existenci záhrobí jsem si představoval jinak. Ano, fascinovalo mě to - ale sakra! Ne když se to děje v mém domě! Vím, že bych měl sám sebou pohrdat, ale necítím se vinný. Prostě to je... jak to je. Kdybych byl s Ann a měl rodinu, asi bych na to nikdy nepřišel. Žil bych spořádaný život, zavalil bych se prací a neměl čas myslet na to, že milování s ní není tak uspokojivé, jako by bylo s někým jiným. Tak to ale prostě nedopadlo. Není to tak. Nevidím důvod, proč bych se měl pořád něčím užírat, když jsem konečně zjistil... co potřebuju. Jak má můj život vypadat, aby pro mě měl smysl. Zamračím se na nepořádek. Takhle teda ne, Ann. Byla jsi moje žena, ale pánem domu jsem pořád já! Navíc jsem živý! Mám právo žít. Zatím nechám pracovnu pracovnou. Moiru mám v plánu tam poslat, až si promluvíme s Timem. Musí to vidět tak, jak to je. Proto se taky vydám zase nahoru jej probudit, snídaně je beztak už skoro hotová a... zčásti se potřebuji i ujistit, že tam opravdu je. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro To jsem si alespoň myslel, než mě probudil ten chřestot. Už stojím na chodbě, když přijde Will. Opírám se o zeď a kouřím, což je samo o sobě divný a podezřelý. Moc dobře vím, že zapálit si v jiných místech než v těch, který jsou k tomu určený, je vrcholně neslušný a v jiným případě bych si to v domě Williama nedovolil, ale teď si zkrátka nemůžu pomoct. Tam vevnitř se děje něco, co můj rozum nedokáže pochopit a cigareta mi může pomoct se zkoncentrovat a podívat se na to rozumně. „Wille, tam vevnitř... asi by ses měl podívat sám,“ řeknu namísto pozdravu hlasem, který sice není panický ani vystresovaný, ale je rozhodně zmatený. Jo, to je to správný slovo, který vystihuje můj pocit – zmatenost. Možná mi Will dokáže vysvětlit, co se tam za dveřmi děje, možná je to úplně normální a popsalo o už kvantum knížek... ale já o tomhle na mou duši nikdy neslyšel. Otevřu dveře a nechám ho vejít. Spěšně zavřu a ukážu na strop, který pokrývá celý koberec bzučícího hmyzu. Poletují tam hejna much, chřestí švábi, plazí se škvoři, pavouci... všechna havěť z domácností se lepí na strop tak, že samotný strop přes ně skoro není vidět. A jako kapky jejich mrtvolky spadávají na postel a podlahu. Hnus, prostě hnus. „Tohle mě probudilo, najednou mi to svinstvo začalo padat na obličej.“ Trochu se oklepu odporem, fuj, musel jsem tak dva tři hmyzáky sežrat, než jsem si uvědomil, co se děje. Padali mi přímo do huby. „Co to sakra je? Takhle se přece havěť běžně nechová, nebo jo?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Pousměji se na něj a byl bych neodolal a ukradl mu rychlý polibek, protože vše je tak nové a lákavé - kdyby nevyslovil tu větu, která mě donutí se na něj podívat pozorněji. Nic neřeknu a nechám se vést. "Do prdele." Pokud nepřekládám výhružky u výslechu, musí to být už něco, abych použil hrubá slova. Jako například včera v restauraci. Až mě z toho výjevu zamrazí hnusem. Jedna věc je pár brouků, co se s nimi běžně setkáte, druhá věc je... tohle. Nevím, jak bych to popsal. O to hůř, že tuším, proč to tak je. Má to spojitost s tím, co se stalo dole. Už si ani nepřipadám jako blázen, když řeknu, že se Ann pekelně naštvala. Protože Tim to vidí taky. Protože se mi tady v domě děly divné věci už předtím. Ne v tomhle měřítku, ale noční můry, když jsem spával v ložnici, mluví za vše. A pokud tu opravdu někde bloudí moje žena (bývalá žena, Ann, to si sakra uvědom!) na pomezí světa živých a mrtvých, není divu, že dům vždy působil neútulně, děsivě... vyprahle a mrtvě. Znechuceně ze sebe smetu pár mrtvolek. "Pojď jinam. Tohle je hnus," řeknu zase tím tónem, jaký u mě snad poprvé slyšel teprve včera. Ten, který odhodil mou masku a odhaloval můj hlas až na dřeň. I kdyby nechtěl - ale pochybuji, že by toužil tam zůstat - dostanu ho ven na chodbu. A zamířím do pracovny. Dokud za námi nezapadnou dveře, tak ten výjev zkázy nekomentuji. Zpod papírů vytáhnu tabatěrku s ubalenými cigaretami a také si jednu zapálím, než se zadkem opřu o hranu stolu čelem k Timovi. "Tohle jsem tu ráno zase našel já. A s tím vším podivným, co se okolo mě poslední dobou děje, už přestávám upouštět od racionálního vysvětlení. Respektive... to, co si myslím, že to bylo, zní ve světle okolností dost racionálně." Ano, mluvím poněkud obšírně, ale potřebuju Timovi vysvětlit, že jsem se nezbláznil. A mluvím pouze polohlasem, kdyby sem snad zamířila Moira. "Dnes jsem neměl žádný ten sen. Takže s tím to asi nesouvisí. Spíš si myslím..." Říct mu to? Ale co když pak couvne? Nechci o něj přijít. Zadívám se na založenou knihu, ale nakonec se odhodlám. Tim je člověk, který když jednou s něčím souhlasí, neutíká. Ukážu mu vytučněná slova. "Tohle jsem našel na zemi, otevřené na té stránce." Podívám se mu do očí, nechávám ho to vstřebat, ovšem k promluvě mu prostor nedám. "Ann zemřela tady v domě. A já už kašlu na to, abych všechny podivnosti vysvětloval jakousi náhodou - byla to ona. Vím to. Musí v tom být něco... něco. Je únor! Kde by se tu vzalo tolik much? Sám jsi to viděl." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Zůstávám stát na prahu pracovny a jen se nevěřícně rozhlížím po binci, a stejně se tvářím i na podtrhaná slova. Co se to tu děje?! Takže se mi to nezdálo a opravdu se v tomhle baráku procházel nějakej vetřelec? To ale není možný, vždyť jsem se vždycky rychle probudil, nikdo by nedokázal tak rychle a tak potichu zdrhnout – co zdrhnout, vypařit se jak pára! Nedává to smysl, rozhodně ne racionální smysl, jediný vysvětlení, který přichází v úvahu, je šílený - nadpřirozeno. „Viděl.“ Nejdřív Brigitte, potom ti brouci a nakonec tohle, víc než dost jasných důkazů toho, že Will není blázen – a jestli je, tak že já jsem taky. Chtě nechtě, je na čase se smířit s tím, že tyhle věci jsou opravdový. Je rozdíl nevěřit bez rozumných důkazů a odmítat za každou cenu, ačkoliv je důkazů všude kolem habaděj. Tomu se pak říká debilita. „Takže myslíš, že jsme Ann nasrali? Že se chce mstít?“ Povzdechnu si smířeně. Stejně jako předtím, když mě přesvědčil o tom, že za jeho sny může ta šlapka, i teď to beru jako fakt. Konečně, když pominu skutečnost, že je jeho žena mrtvá, dává to smysl. Její muž, bejvalý muž, si se svým kamarádem navzájem vykouřili ptáka, to by nasralo každou ženskou. Očividně i mrtvou. Jenže v tom to je, je mrtvá, je mrtvá sakra, takže – ve vší úctě k mrtvým – nemá právo Willovi kecat do jeho života. A už vůbec nemá právo kecat do mýho života. Will se včera zdál víc než přesvědčenej, že tohle je to, co chce, takže jeho zájmy spadají do mých zájmů. Já totiž chci jeho. Což znamená, že se musíme Anny zbavit. „Znám jednu osobu, která se kolem těchhle magických povídaček – možná to nakonec povídačky nebyly – motala. Můžem se jí jít zeptat, ale, přiznám se, moc se mi do toho nechce.“ Rozhodně se mi do toho nechce, už teď mám pocit, že jsem tam až moc často, a to tam jezdím jednou do dvou měsíců. Vždycky s penězi. Ale jestli to jinak nepůjde... „Je to totiž moje matka.“ O rodině jsem mu vyprávěl, ale vždy bylo znát, že se mi do toho nechtělo. Jediný, s kým mám dobrý vztah, jsou sestry. Matka byla pověrčivá křesťanka, která kdykoli dostala příležitost, cpala nám to do hlavy. A táta čím víc místo práce žvanil na srazech odborů, tím víc chlastal - však ty jejich dělnický sdružení nejsou nic jinýho než způsob, jak se pravidelně opíjet a nepůsobit jako alkoholik. Bratr se dal kdovíproč na pánbíčkaření, takže ani s ním se nedá kloudně hovořit. Zkrátka, jsem rád, že jsem z domu a víc než příspěvek jednou do dvou měsíců po mně nechtějí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Odložím knihu a očima neurčitě bloudím po nepořádku. Lehce se mračím. O popel mi nejde - ale moje knihy! Jak já ženské nebiju, tak kdyby tu Ann byla, srovnám si ji do latě. Má knihovna je něco, kam se může maximálně přiblížit Moira s prachovkou, to je vše. S nadsázkou se dá říci, že sáhnout mi na knihy, to je na rozvod. Překvapeně a zaraženě se na Tima podívám. Přiznám se, že jsem ho poslouchal jenom na půl ucha. Takže jsem slyšel jen začátek a konec. "Jo, myslím, že se mstít chce. Ale tohle je můj dům, můj život... Nenechám se šikanovat ženskými! Jednou mrtvou a druhou... šlapkou." V hlase mi zaznívá podráždění. Ono i moje gentlemanství má svoje meze. "A promiň, ale tvá matka zrovna nepatří mezi lidi, se kterými bych tohle chtěl řešit. Ani jeden z nás není věřící. Myslím, že by to stejně nepomohlo. Pokud se mám uchylovat k mysticismu a okultismu, radši sáhnu po něčem, co je mnohem starší než křesťanství. Navíc v tom snu bylo více než jasné, že Brigitte využívá pohanské prvky, tak by nám to mohlo pomoci i proti ní. Poznat nepřítele se hodí." Protože někdo, kdo mi leze do hlavy, nepochybně nepřítel je! A Ann... v mých očích sama pošpinila svoji památku. A já vím, co musím udělat. Vypudit ji jako otravného ducha, protože mrtvá žena mi nemá co mluvit do toho, s kým spím. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Vlastně se mi uleví, když možnost „matka“ zamítne, dokonce i jistý napětí ze mě opadne. Ano, vážně v rodině nemáme nejlepší vztahy. Moc divných vzpomínek, moc ještě divnějších rituálů a divných pověr a hlavně, až moc pitomých modliteb. Ksakru, vždyť předtím, než jí to táta zatrhl, chtěla kvůli každý klukovině div ne volat vymítače ďábla! A pak, poprvý v celým svým životě mám pocit, že by byl ten černoprdelnickej vymítač na místě, poprvý by její otčenáše, který mě tehdá měly zachránit z cesty do pekel, byly oprávněný. Jenže problém je v jednom, já zachránit nechci, ale zároveň nechci, aby se o mně a Willovi dozvěděla. Vždycky jsem měl pocit, jako by mi četla myšlenky, což by samozřejmě byla ještě včera blbost, jenže dnes je dnes a dnes mám pocit, že je to dost reálný. Ale když plán matka padá, vyvstává tu jistý problém. „Souhlasím, matka není nejlepší zdroj,“ jen můj hlavní důvod není takhle vědecky odůvodněnej, „samozřejmě můžem jet na stanici prohledat archívy, určitě už jsme řešili nějakej případ vědmy, čarodějnice, rituálu a podobných“ špín „věcí. Ale moc bych nesázel na to, že to nebudou jen šarlatáni. Budem muset spoléhat na štěstí. Nebo máš nějaký plán?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Opět se rozhlédnu po rozházených knihách. V tomhle nic nenajdu. Samozřejmě že vím, kde mám určité sekce, ale nyní to může být pomíchané. Třídění mi nějaký čas zabere a stejně bych nemusel najít, co potřebuji. "Možná..." zabručím zamyšleně a dívám se do knihovny, kde mám publikace o keltském folkloru. Teoreticky bych mohl hledat i v germánském, ale něco mi říká, že bych se měl držet u těch Irů. "Myslím, že si udělám malý výlet. Na svoji alma mater, do Oxfordu." Típnu cigaretu do popelníku na stole. "A jelikož by se ty informace mohly týkat případu - Brigitte - asi bys měl jet taky. Není to daleko a já budu rád, když další noc strávím mimo tuhle střechu. Už tak nevím, jak to vysvětlím Moiře. Asi nijak. Doufám, že nedá výpověď." To by mi scházelo. Shánět služku do domu hrůzy. V rozhovoru můžeme pokračovat u snídaně, která touto dobou zajisté již bude. K Moiře se zase chovám normálně, jako vždycky, a to i přes to, že momentálně mě ženské plémě opravdu štve a v jistém ohledu bych možná byl ochoten pochopit smýšlení misogynů. Tak daleko naštěstí nejsem, ale jestli mě budou terorizovat dvě čarodějnice, neručím za sebe. A ne, nemám výčitky, že svou zesnulou ženu řadím do škatulky čarodějnice. Když Moira nosí na stůl, hned ji zaúkoluju, aby poklidila v pracovně. Knihy nemá dávat do polic, ať mi je vyskládá na zem, já si je pak přeberu. Asi bude holka v šoku, ale co se dá dělat... nemám jí to jak vysvětlit. Takže na případné otázky jenom krčím rameny s tím, že nevím, co to je. "Tak co, můžeš si udělat výlet, nebo se musíš hlásit?" |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Zasednu ke stolu a naberu si jídlo na svůj talíř, který Moira každému připravila. Neostýchám se, nejsem tu takhle ráno poprvé, v podstatě už tu jsem jako doma - což dostává úplně nový význam z hlediska toho, co se dělo včera večer. Ač jsem nechtěl řešit problém odcestování s Williamem, když se sám zeptá, nemá smysl dál dělat, že neexistuje. „Popravdě, nevím, s tím sériovým vrahem – nebo co to vlastně je – máme na stanici docela frmol. Snad bych to moh uhrát na sbírání důkazů, jenom místo keltský mytologie nahlásit studium náboženství?“ Přemýšlím nahlas. Odmlčím se, ale nakonec pokrčím rameny. „Zkusím to, snad to vyjde. Můžu si od tebe zavolat?“ Nechám snídani snídaní a po Willově souhlasu odejdu do pracovny, kde má telefon. Moiru na chvilku vystrčím – tváří se ublíženě, ale nesnaží se hádat, musí jí být jasné, že budu volat se souhlasem jejího pána. Jenže v tváři není jen ublížený výraz, ne, vidím – napadne mě, že nás včera přece jen přistihla a ztuhnu. Sleduju ji a snažím se přečíst, na co myslí, ale tváří se spíš jako matka, když se děcko vrátí ušpiněný. Pak mi to dojde. Dává mi za vinu tenhle nepořádek, určitě. Kdyby to věděla, tvářila by se a jednala jinak. Snad. Doufám v to. Vrátím se asi za deset minut a netvářím se nijak. Nemám důvod. Nejde říct, že by to dopadlo vyloženě špatně, ale rozhodně ne dobře. „Šéfinspektor mě nakonec pustil, i když se dvakrát nadšeně netvářil,“ nejen to, minimálně půlku času, co jsme spolu mluvili, na mě řval, jak si to představuju a že mám anarchistický manýry, „ale má to háček – musím sebou vzít Sommerse.“ Jeho jméno skoro vyflusnu, je mi totiž naprosto jasný, proč ho se mnou šéf posílá v době, kdy je na stanici potřeba každá ruka. Nemá mi pomáhat, má na mě donášet. Musím bejt na šéfově černý listině. *** Moira nachystala bohatou snídani, aby se z ní dosyta najedli nejen dva, ale minimálně tři strávníci, myslela i na Timothyho možnou kocovinu, takže na stole leží nejen lehká strava, ale i mastná slanina a anglické párky – jídlo nejlepší na alkoholem pocuchaný organismus. Při příchodu si neodpustí jeden pohoršený pohled směrem k Timovi, asi proto, jak byl včera opilý, ale jinak nedává nijak najevo, že by o dalším dění včerejší noci měla jediné tušení. A po rozkazech s tichým přitakáním zmizí v pracovně, odkud na chvíli vyleze, až když ji vyžene Tim. Po jeho návratu se tam zase rychle vrátí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Pousměji se, když řekne, že ho pustili, A zase mě to velmi rychle přejde, jakmile padne Sommersovo jméno. Rty se mi z úsměvu plynule zkřiví do úšklebku. Po tom, co jsem slyšel zpoza dveří, mám důvod toho člověka nemít rád. A jelikož se ve mně včera cosi pohnulo a změnilo... Já ho na rozdíl od Tima mohu vykázat do patřičných mezí. Mám jiné starosti (a dost závažné!), než abych se zaobíral jakýmsi pitomcem od policie, který nedokáže ocenit, že jim pomáhám. Etiketa by mi říkala, že mu mám jako staršímu prokazovat úctu. Vem to čert! Urážel mě. A bere mi soukromou chvilku s Timem. "Předpokládám, že obejít se to nedá..." Vlastně to není otázka. Vím, že Sommers je někdo, kdo si nenechá ujít příležitost, aby si do mě kopnul nebo udělal zle. Taky to dostal příkazem. Dohoda tedy padá, navíc by to bylo podezřelé. Tak se začnu věnovat organizačním záležitostem. "Nevím, jak dlouho se ta zdržím, víš, že hledání informací zabere trochu času, tak je dost možné, že tam budeme muset přespat. Pokud nemáš nápad, jak se ho zbavit, tak bys ho měl asi kontaktovat, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Já ještě zavolám na Oxford svému kolegovi, že přijedu." Což také udělám, až s Timem posnídáme a domluvíme se. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Napiju se čaje, poslouchám a přikyvuju. „Dobře, zavolám do Oxfordu a zkusím zajistit nějaký bydlení. Nemám tu auto, takže je otázka – mám pro něj dojít nebo říct Sommersovi, ať vezme svoje? Alespoň k něčemu bude dobrej.“ Počkám, jak odpoví, a jestliže nebude chtít jít zavolat svému kolegovi rovnou, půjdu volat do telefonní ústředny já, snad mě s nějakým hotelem nebo pensionem v Oxfordu spojí. Tak i tak budu muset znovu zavolat na naši ústřednu, ať řeknou Sommersovi, že má přijet sem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Do Oxfordu? Tobě už vážně přeskočilo! Na tyhle nesmysly není čas! Nechápu, proč ti šíf tenhle výlet vůbec povolil!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro To kdyby něco může od podivných událostí posledních dní znamenat opravdu cokoli. A jelikož mi Timothy věří, tak to snad pochopí. Nechci mu přidělávat víc problémů, než jich již má, na druhou stranu, pokud by se něco, cokoli, opravdu hodně ošklivě pokazilo, chci se spoléhat na něj a ne na Sommerse, který mě má rád asi jako pes kočku. "Takže asi zajdi pro auto. Já zatím zavolám do toho Oxfordu." Při odchodu, když Moira poklízí nepořádek v pracovně, mu v chodbě ukradnu krátký, ale o to naléhavější polibek, protože vím, že je to na dlouhou dobu náš poslední projev náklonnosti, jaký si můžeme dovolit. Je to škoda a teď zcela jistě vím, že Sommerse upřímně nenávidím. Předtím jsem jím pohrdal a byl mi nepříjemný, ale věci se mění poslední dobou nějak rychle. Od toho snu nabraly až děsivý spád v mém dřív nudně šedém a ospalém životě. Seamus O'Riley je můj kolega z Oxfordu, který studoval galštinu stejně jako já. Až na to, že já nezůstal jen u ní. Informuji jej o své návštěvě a že to bude především v pracovním duchu a že s sebou přivezu ještě někoho. Když se ozve zvonek, samozřejmě tam pošlu Moiru. Zatímco Tim byl pro auto, já s ní uklízel pracovnu a v duchu proklínal svoji mrtvou ženu a přísahal, že udělám vše pro to, abych ji odsud vyhnal. Nejenže "sáhla" na Timothyho - ona sáhla na moje knihy! A to je pro vědce a jazykozpytce důvod pro vyhlášení války. Nikdy neměla dovoleno sahat mi na knihy, ledaže by se k nim chovala s posvátnou úctou, pokud si chtěla něco přečíst. V tom bych ji klidně podporoval. Ale tohle? Jsem z toho pod slupkou starého Williama dosti podrážděný, proto je můj pohled na naprosto neomaleného Sommerse tvrdý a ostrý. O to víc, že v mém domě ječí po mém... mém... Timothym. Kdyby to nebyl on, nějaký nepořádek by mě tolik nezajímal, Moira si svůj plat musí zasloužit něčím víc než zpěvem. Proboha, co se to ze mě stává? Tyhle myšlenky nepoznávám. Jsou křišťálové a syrové, takové, jaké se pro muže mého postavení nehodí. Přitom vím, že to právě ony mi rozjasňují mysl od šedého příkrovu posledních let. Jako bych po rocích v ústavu konečně prohlédl skrz svoje pomatení. Taky takový malý zázrak. Mám však dost rozumu, abych se nezačal chovat příliš ochranitelsky nebo podobnou pitomost. "Vhodný čas není na vaši neomalenost, pane," oslovím ho tím tónem hlasu, který jsem získal po těch podivných událostech. "Tohle je můj dům a já tu nebudu trpět vaše hulvátské chování. Vy jste se možná narodil někde ve stoce, ale já ne - a buďte rád, že věnuji svůj drahocenný čas tomu, abych omezenci, jako jste vy, pomohl vyřešit případ. Protože mně na rozdíl od vás nezáleží na nějakém hloupém odznaku a kariéře, ale na tom, aby neumírali další lidé." Takhle tvrdého a svým způsobem sprostého, byť jsem neřekl ani jedno vulgární slovo, mě málokdo zažil. Jsem si vědom toho, že jsem právě vyhlásil otevřenou válku dalšímu člověku, ale vedle boje s neviditelnou entitou, v jakou se změnila moje žárlivá zpropradená žena, to bude maličkost. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Tohle je pro mě skoro stejný nadpřirozený div jako události posledního dne… a večera. Jenže to by nebyl Sommers, aby si nevzpomněl, že je kokot, a nevzpamatoval se. Jeho obličej rychle vystřídá celou škálu barev, prvotní studem zbarvená rudá se změní na křídově bílou, následně zelenou a skončí zase u rudé, tentokrát vztekle rudé. „Tak to se omlouvám jeho výsosti, že urážím jeho vytříbený třídní cit, my lidi ze stok se občas zapomenem. Chybí nám holt ta nóbl výchova…“ To je kretén. „Sommersi, zavři už tu hubu, nebo ti ji zavřu ručně,“ možná neřvu, ale do hlasu se mi dostane výhružný podtón. Přesně ten, z kterýho i míň všímavej člověk jestli to ještě jde, než je můj kolega, dokáže bezpečně poznat, že už vážně přestřelil. Něco jinýho je, když kope do mě, to mě nevytrhne. Ale tohle je Will, na koho útočí, na něj si otevírat hubu nesmí. Prostě ne. A jestli bude, tak mu rozbiju hubu ani nemrkne. Atmosféra je hustá tak, že by se dala krájet a nejspíš i roztírat. Sommers střídavě sleduje Willa a mě, dochází mu, že tohle prohrál. Nakonec se ušklíbne, snaží se tvářit sebevědomě, ale to mu nikdo nemůže sežrat. „Tak tu budem okounět nebo vyrazíme na ten vejlet?“ Sommers se nakvartýruje ke mně do auta, že prej odmítá utrácet za vlastní benzín, když je tahle zbytečná cesta můj výmysl. Nehádám se, v tomhle má v podstatě pravdu. Nechám ho zapadnout na zadní sedadlo a konečně můžeme vyrazit na dvouhodinovou cestu do Oxfordu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Seamus O'Riley vás přijme v kanceláři, nezdá se být ani uražený, ani překvapený, že jdete téměř o hodinu déle, než bylo domluveno. Se srdečným úsměvem se přijde přivítat se svým kolegou a přítelem. „Zdravím tě, Williame, rád tě zase vidím. Ani jsem už nečekal, že přijedete, když to vidím,“ výmluvně se z okna podívá k obloze, „no není to divné? Tolik mlhy v únoru?“ Nezdá se však, že by ho to kdovíjak znepokojovalo, nakonec, není klimatolog ani meteorolog. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Omluva se přijímá," setřu jej, byť to nemyslel vážně a čekal, že mě tím vyprovokuje, ovšem oči mám pořád stejně chladné a tón hlasu byl blahosklonný, jako bych opravdu odpouštěl hlupákovi, který porušuje dekorum jenom proto, že je prostě buran. Vážně se celý svět spikl a hodlá mě rozčilovat? Jestli ano, ukáži jim, že ve wintersovské krvi je mnohem víc, než se na první pohled zdá. Dokázal bych dohledat pár předků, kteří se přímo vyžívali v duelech v ruském stylu a podobných věcech. To je jeden z důvodů, proč mi neříkají sire, ale jen pane. Vezmu si zavazadlo, které mi Moira připravila, a ze zvyku také knihu. Naštěstí se mi v tom nepořádku podařilo najít něco o Keltech, tak nebude jízda se Sommersem (což značí, že stejně budu muset mlčet) zas taková ztráta času. Moiru jsem o hmyzu nevaroval. Vím, že do pokoje půjde, ale budeme se tvářit, že se to tam objevilo až pak. Nechci dávat najevo, že o tom vím. Třeba si pro to vymyslí vlastní teorii, což by mi to pak ulehčilo - pokud by se nejednalo o nějaké prokletí nebo duchy. Potřebuji, aby se mi o dům někdo staral. V autě čtu, pouze tu a tam se podívám z okna na tu hroznou mlhu a myslí mi běží vzpomínky na podivné sny. Jindy zase koutkem oka pozoruji Timothyho a dokonce uvažuji nad tím, že bychom Sommerse v té mlze, na půli cesty, někde vysadili. Já vím, bláhový nápad, ale udělal by mi takovou radost! Za jiných okolností bych toho přečetl víc, ale pořád mě něco rozptylovalo. Začetl jsem se pořádně až ke konci cesty. Jsem rád, že Sommers s námi na půdu mé alma mater nevstoupí, ačkoli se nemohu zbavit dojmu, že nás v hotelu bude čekat nemilé překvapení, až se vrátíme. Nevím sice jaké, ale pomstychtivý a bezpáteřní člověk, jehož ego jsem právě skřípl, je schopen různých věcí. "Myslím, že má z univerzity strach, že i uklízečky na ní by ho předčily svou bystrostí," prohodím pak tiše k Timothymu, když vyjdeme ven. Pak ale zase zvážním a využiji těch pár minut, co máme na procházku v soukromí, k tomu, abych se mu svěřil s další ze svých teorií. "Ta mlha je divná. A vzhledem k tomu, co jsem za posledních pár dní zažil, bych dal krk na to, že nebude tak úplně normální. Vypadá stejně jako v těch snech..." Zní to bláznivě. Ale jsem rád, že se s tím mohu někomu svěřit, aniž by hned volal zřízence a nechal mě svázat v nějaké cele. * * * "Seamusi," pousměji se a potřesu si s ním rukou. "Ano, je tam nečas, jako by jej napsal sám Poe." Lidi v té mlze vypadají jako duchové a Timothy mohl během chvíle na ulici poznat, že jsem trochu nervózní. Nebo spíš podivně ostražitý. Pokud se ptal, jednoduše jsem mu vysvětlil, že i to až příliš živě připomíná ten sen a já se musím ujistit, že to není jeden z dalších triků Brigitte, nebo kdo to má na svědomí. Na chvíli se mi v očích mihla utrápenost - budu již navždy žít zmatený mezi dvěma světy? Po této nutné zdvořilosti mu představím Timothyho. Již venku jsem mu říkal, že nemám chuť se šířit o tom vyšetřování a pro něj to bude lepší (tak doufejme, že to Sommers zase nezkoní), tak jej prostě představím pouze tím, že je to můj přítel. A že ho zaujala má práce a vždycky se chtěl do Oxfordu podívat, tak jsem ho sem vzal. "Hlavně se tvař, že tě to všechno zajímá," dodal jsem přede dveřmi. "Seamusi, zrovna dělám na jedné knize a to je i důvod, proč jsem přijel. Zjistil jsem, že nemám dost materiálů - a víš, že popovídat si o tom s někým z oboru vždycky pomáhá utřídit si myšlenky. Sháním co nejvíc informací o pohanských rituálech starých Keltů a moje k prasknutí nacpaná knihovna je stále nedostačující." Lehký úsměv, tenhle vtip asi pochopí jen a pouze akademici, kteří nikdy nemají dost knih. "Momentálně pracuji na kapitole o Brigitě. Chtěl bych poodhrnout roušku její svátosti a podívat se jí na zoubek v jejím původním hávu." Seamus O'Riley |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pracovna je prostorná, přímo nabytá knihami, samozřejmě jich je mnoho vytahaných a otevřených, jak je profesor pročítá a hledá v nich informace. Stůl je přeplněn papíry hutně popsanými jeho rukopisem, psacímu stroji, zdá se, stále neholduje. Usadí vás do čalouněných křesel, které jsou rozmístěné kolem menšího stolku, zřejmě místo pro návštěvy. Sám si k vám přitáhne svou vlastní pracovní židli. „Brigita? Vskutku zajímavá bohyně, jen co je pravda. Jak jistě víš, Brigita byla bohyní plodnosti, umění, lékařství, kovoobrábění a samozřejmě bohyní válečníků, mnohými je nazývaná 'Vznešená' nebo také Bohyně slunce či Plamen Irska.“ Profesor nasadí profesionální hlas přednášejícího, naprosto ignoruje fakt, že toto s největší pravděpodobností víš. Trpí neduhem většiny akademiků – nedokáže rozeznat, co je a co není důležité, v jeho představách je důležité naprosto všechno. A všechno také musí sdělit nehledě na znalosti svých posluchačů. „Je jí zasvěcen svátek Imbolc, jeden z hlavních svátků irského kalendáře, slaví se prvního února. Podle mnohých legend byla dcerou Dagda, syna samotné Danu, což byla bohyně-matka celého božského národa Tuatha Dé Danann. V jiných pramenech se uvádí, že Danu byla přímo její matka. Celá keltská mytologie je nesmírně složitá a zmatená už sama o sobě, navíc se liší legendy skotské a galské od těch irských, proto, jelikož se zajímám převážně o irské bájesloví, ti bohužel s jinými alternativami nepomohu, Williame,“ O'Riley se zatváří skutečně zklamaně, kdoví, jestli víc proto, že vám nemůže pomoci, nebo proto, že je mu líto, že nezná celou spletitou keltskou mytologii. „Ale snad tě budu moci odkázat na nějakou literaturu, vím o několika zajímavých knihách profesorů z celého světa s tím nejlepším renomé. Některé jsem i četl a mohu jen doporučit, jiné sic ne ale recenze jsou více než pozitivní. A nyní mne, pánové, omluvte prosím, dojdu nám pro čaj, žel bohu má moje služebná dnes volno, tudíž nás musím obsloužit sám.“ Profesor se vzdálí, čehož Timothy okamžitě využije. Nasadí výmluvný výraz plný nevěřícného překvapení a pobavení zároveň, výraz, který jasně říká, že tenhle typ lidí nejenže nechápe, ale nejspíš podle něj musí patřit do úplně jiného světa. „Tenhle chlápek je standart akademickýho prostředí? Jestli jo, začínám tě litovat, měl si to v životě fakt těžký,“ jeho úsměv nabere hraně lítostivý výraz. Za pár minut se profesor O'Riley vrátí i s konvicí čaje a sušenkami na podnosu a způsobně začne nápoj rozlévat do šálků. „Chtěl jsem přinést kapku něčeho ostřejšího, ale myslím si, že je na alkohol ještě trochu brzo,“ profesor stojí zády k Timovi, tak nemůže vidět jeho povytažené obočí a ještě překvapenější výraz. S názorem, že je moc brzo, rozhodně nesouhlasí. „Nicméně kdybyste si přáli čaj dochutit, ihned přinesu. Samozřejmě bych vám nenabízel nízké pití nějakých námořníků nebo vagabundů, ale mám tu pro zvláštní příležitosti samotný rum Saint James Royal Ambre ještě z doby, než místo postihla ta nešťastná nehoda, která většinu destilačních budov zničila. Jistě, možná si říkáte, jestli není takového moku škoda do čaje, ale věřte mi, kdybyste ochutnali, zjistili byste, že jste nic lepšího nikdy nepili.“ Jen co se k Timothymu profesor otočí, tvůj přítel nasadí ten profesionálně zainteresovaný výraz, který si udržoval celou dobu do Seamusova odchodu. Dokonce se vydrží a profesora o „kapku něčeho ostřejšího“ nepožádá, cítí, že se to nehodí, alespoň dokud tak neučiníš ty. Přece jenom, tohle je tvoje hřiště. „Ale kde jsme to skončili? Ano, jistě, u Brigity. Typickým znakem keltských božstev je takzvaná trojjedinost. Co je nesmírně zajímavé, některé prameny uvádí, že Brigita je ve skutečnosti jednou z osob samotné bohyně Danu. Ale abych vás nezdržoval zbytečně, nyní by se hodilo zmínit pár slov o legendách, které se k Brigitě váží…“ A tak začne dlouhá a v mnoha ohledech nesmírně únavná přednáška o Brigitině synovi, který zemřel na bojišti, když Tuatha Dé Danann, neboli „lid Danu“, bojoval s Fomóiry, včetně informace, že ačkoliv syn bojoval na straně nepřátel, Brigita ho oplakávala a tak vznikl známý irský žalozpěv. Následují všechny verze legendy i s datací, kdy přibližně byla jaká napsána, a nakonec se profesor dostane k jejím potomkům, příběhům, které se k nim váží… zdá se, že jakmile Seamus O'Riley začne, není v lidských silách ho zastavit. A tak hovoří více než hodinu a půl, během kterých dělá Timothymu větší a větší problémy předstírat zájem a za to vypadá, že by potřeboval minimálně celou lahev „nízkého pití nějakých námořníků a vagabundů“. Kdyby nebyl Seamus tak zaujatý tématem a sám sebou, nejspíš by si všiml, že tvůj přítel během přednášky vyloženě trpí, O'Riley je však ve vlastním světě. „…No, a to bude víceméně všechno. Samozřejmě existují i jisté legendy, v nichž se objevuje Brigita, prvně jsou značně přitažené za vlasy a navíc se předávají jen ústně, proto nelze jejich pravost verifikovat ani falzifikovat, pročež pro nás mají pramalý význam. O takové babské povídačky snad nemáš zájem, Williame, protože jsou pro náš obor téměř dehonestující, mají nulovou vědeckou hodnotu a slouží spíš ke strašení dětí. Takové neověřené informace by ubíraly na vážnosti celému tématu a to se, jak jistě uznáš, do žádné odborné práce rozhodně nehodí. Celé akademické obci by to bylo jenom pro smích.“ V jeho skeptické tváři se mihne stopa povýšeného pohrdání. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Já sám vytáhnu notes a u něčeho si dělám poznámky, na to jsem zvyklý. O rum do čaje požádám s úměvem a poukázáním na to, jak je venku ohavně, hned, jak nám jej nabídne. Jsem zvědav na tu chuť i na příjemné teplo a mrzí mě jen jediné: večer na pokoji nebudu moci využít slastí jiného tepla. "Seamusi, příteli, cožpak ony babské povídačky nejsou v podstatě základ všeho, co ve folklóru zkoumáme? Podívej se na to takto: je to nějaká představa lidí, nedá se empiricky dokázat jako Newtonův zákon gravitace a podobné. Vše tedy vždy záleží na povídačkách lidí. A archeologické nálezy jsou vlastně jen naší interpretací podle toho, že jsme dané věci našli ve větší míře, něco z toho vyvozujeme." Dívám se na něj skrz okraj hrnku, ale není v tom výzva k akademické hádce, nýbrž takové popíchnutí, které častokrát v historii vedlo k těm největším ideám. O to tu jde. Jiný náhled. "Znáš mě, víš, že sbírám ústní lidovou slovesnost. Knihy mám rád, děkuji ti za dobré tipy, ale povídačky z první ruky mají svoje kouzlo. A to, co nyní máme na stránkách knih, také někdo musel zprvu sesbírat a potom zpracovat. Je to těžká práce, ale myslím, že se tím zvládnu probrat. Takže mě profesionálně zajímá cokoli, co o tom víš. Protože tys zůstal na naší alma mater a určitě toho víš víc." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Asi máš pravdu, Williame, ale doporučuji ti přesto opatrnost, u vyprávění uchovávaného ústní tradicí není nikdy jasné, jestli jde o skutečnou legendu předávanou z generace na generaci nebo výmysl nějakého vykuka s bohatou fantasií, který neměl v taverně na zaplacení, a tak platil smyšlenými příběhy,“ tváří se významně, zřejmě je to problém, který bere smrtelně vážně. „Ale věřím tvému úsudku, Williame, však vím, že sbíráš všemožné povídačky a pro pouliční folklór máš vášeň.“ V tu chvíli se Tim neudrží a začne se vesele usmívat, profesor ani neví, jak přesně udeřil hřebík na hlavičku. Aby svoje pobavení zakryl, začne si dolévat zbytek už studeného čaje z konvice. „Tak tedy trochu jinou legendu, ale nejdříve mi dovolte malý úvod. Jak víš, Tuatha Dé Danann, lid bohů ovládajících magii, se podle legend do Irska dostal prvního května, na Beltaine, přistál v Connachtu. Prý se nebe na tři dny setmělo a v temných mracích zahalených mlhou Danaové vstoupili na půdu Irska u pohoří Conmaicne Rein a ovládli území britských ostrovů. Tam vládli až do doby, než se objevili Milesiané, smrtelníci a podle všeho předci nás, lidí. Ti s Tuatha Dé Danann bojovali a zvítězili, proto se lid Danu stáhl pod rouškou mlhy do 'jiného světa', neboli světa za mlhou, Sídhe, zůstali s námi na ostrovech, ale jsou nám neviditelní, splynuli se svým domovem a stali se áes sídhe, bytosti Sídhe.“ Nyní už poslouchá pozorně i Timothy, instinkt ho upozornil, že se vyprávění dostalo k užitečnější části. „Říká se, že po celé Británii a hlavně v Irsku je mnoho míst, takzvaných vílích kopců, kde jsou vstupy do mlžného světa, každý vyšší bůh nebo bohyně má na starosti jeden z těchto portálů. Dále se uvádí, že tyto neviditelné bytosti mohou zasahovat do světa smrtelníků jako takzvané víly,“ tentokrát si všimne Timova překvapeného pohledu a upřímně se zasměje, „ne, nepředstavujte si žádné pohádkové bytosti ani malé létající skřítky. Jsou nám buď neviditelní a jenom našeptávají, co máme udělat, nebo vypadají jako obyčejné lidské bytosti, obvykle vysoké, ale ne nutně krásné, v tom se zdroje liší. Často se uvádí, že jsou plavovlasí či rusovlasí, což není překvapivé vzhledem k přirozeným genetickým predispozicím nás Irů,“ významně pohlédne na Timothyho. Ten se zamračí, ale mlčí. Profesor plynule pokračuje. „A teď k té povídačce, zaslechl jsem jí poprvé od jednoho prostého starého muže na cestách po Munsteru a následně v různých verzích ještě od několika dalších, převážně starších lidí. Zábavné bylo, že ten stařec vypadal, jakoby tomu opravdu věřil.“ Zasměje se a nevěřícně potřese hlavou. „Podle něj do našeho lidského světa nemohou vstupovat všichni bohové, nikdo z nejvyššího panteonu bohů, proto do našich životů zasahují zprostředkovaně, pomocí služebníků - druidů a mágů – nebo skrze slabší bohy z nižšího panteonu. A i moc těchto bohů je značně omezená, jsou ve světě, který přenechali lidem, a proto mohou používat jenom zlomek svých schopností. Toto už jsem četl i v skutečných pramenech a Williame, ty nejspíš taky, proto se omlouvám, že vás zdržuji. Ale brzy pochopíš, proč jsem to musel zmínit. Samotná legenda je v podstatě keltskou verzí apokalypsy, té biblické se ale moc nepodobá, proto nelze vypravěče obvinit, že upravili křesťanský text pro své účely.“ Zamyslí se, je poznat, že z paměti loví hluboko zasunuté vědomosti. „Vypráví o tom, že Tuatha Dé Danann neodešli do Sídhe po porážce dobrovolně, Milesiani objevili nějaké artefakty, které dokázaly bohy zabít, nejspíše ne ty z nejvyššího panteonu, ti jsou nesmrtelní, ale smrt nižších bohů stačila k tomu, aby celý božský národ oslabili. Zemřelo jich mnoho, předci lidí byli nemilostrdní a nešetřili nikoho. Zbylé božstvo bylo zahnáno Milesiany do Sídhe a zde zamčeno, aby už nikdy nemohlo vstoupit do světa lidí. Trvalo to tisíce let, ale bohům se podařilo vstoupit do lidského světa, sic jenom těm nižším, vyšší panteon je pořád uvězněn v okovech, ale přesto. Menší bohové prý teď chodí po našem světě, schraňují posluhovače a z jejich víry získávají sílu, aby mohli zlomit čtyři pečetě zámku. Chtějí osvobodit svoje druhy, uvolnit plně svou moc a konečně se lidem pomstít za jejich činy. Ve svátku Beltaine mají zlomit poslední pečeť, vystoupit z mlhy a konečně ztrestat své věznitele.“ Usměje se a zakroutí hlavou. „Musí být nádherná ta prostá mysl, která tomuhle skutečně věří…“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Zajímavý příběh," dodám konečně, když po jeho vyprávění přestanu psát do notesu. Jakékoli poznámky se budou hodit. A musím uznat, že během jeho monologu mi v určitých pasážích až běhal mráz po zádech. Protože to, co říkal, jsem si hned začal vztahovat k tomu, co se děje. Moje sny, moje procitnutí, setkání s tou ďábelskou děvkou, podivná mlha, nepřirozená pro toto roční období... Nenávidím Sommerse. Myslím, že bych večer uvítal řádnou dávku alkoholu, který by mi pomohl zbavit se mrazení až někde v morku kostí. Ale když je tu s námi, budu si to muset odpustit. Nedopadlo by to dobře. Padly by zábrany a možná bych mu ublížil. Měli jsme ho nechat v mlze. S trochou štěstí by si ho vzal nějaký přízrak. Sakra. Kdyby Seamus slyšel moje myšlenky, už by volal zřízence. Ale něco podobného si opakuji pokaždé, když mě tyhle šílenosti napadají a já je začínám brát jako fakt. Poté se nenuceně podívám na hodiny. "Ah, Seamusi, to už je tolik? Promiň mi, že jsme tě tak zdržovali. Kdyby tě náhodou přestala akademická kariéra bavit, mohl by ses stát naším novým pohádkářem," zavtipkuji zase. Timothy bezpečně pozná, že to, co předvádím teď, je moje maska. Zdvořilý, s lehkým úsměvem, s hlasem zase obaleným hladkým vychováním a obratnými slovy. "Musím si to všechno srovnat v hlavě i v poznámkách, ale děkuji ti, velmi jsi mi pomohl. Patrně se v Oxfordu ještě chvíli zdržím, abych se podíval po těch knihách, co jsi mi doporučil, tak se za tebou určitě ještě stavím." Pokud nic dalšího nemá, nadejde rituál loučení a zdvořilostí, kdy trpělivě snáším všechny ty najednou pro mě zbytečné fráze, neboť mě v žaludku studí ten nepříjemný pocit. Vyjdeme ven a sotva se ocitneme bezpečně z dohledu a doslechu domu, odhodím masku. Mezi obočím mi naskočí ustaraná vráska a mimické svaly se stáhnou ze své nepřirozené pozice milého výrazu. Hlad vnímám okrajově, naštěstí mi žaludek zaplnil alespoň čaj, a tak trapně nekručel. Ovšem zcela podvědomě mířím k jedné známé hospůdce, kam jsem chodil, když jsem chtěl mít klid, ale přitom nechtěl být zavřený. Vždycky jsem si sedl vzadu k jednomu stolu, dobře se navečeřel a probíral se svými poznámkami. Ačkoli je to čistý a slušný lokál a dobře tam vaří, není to zrovna místo, kam by chodili lidé z mých kruhů. Proto ten klid - nehrozilo, že tam někoho potkám, když jsem na to neměl náladu. "Pokud by to byla pravda, máme necelé tři měsíce." To není mnoho, když nevíme, kde začít. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Až v poslední části opravdu poslouchám, primárně proto, že na rozdíl od kompletního rodokmene naší známé kurvy a historek z jejího dětství se to opravdu hodí. Ale neposlouchá se to dobře. Ačkoliv to tomu nabubřelýmu a povýšenýmu intelektuálovi přijde kdovíjak vtipný, já se opravdu nesměju. Stačí se podívat z okna na to mlíko a je jasný, že tahle legenda je víc než reálná. Kurva. Už jsme na odchodu, když mě při přemítání nad informacemi získanými tímhle návratem do školních lavic napadne něco, co mi ne zcela sedí. Kousek, díky kterýmu skládačka úplně nepasuje… „Profesore, Brigit je bohyní prostitutek?“ Je to logická otázka, když ta děvka vede největší bordel v Londýně, ale, sakra, podle toho, jak chlap zbrunátněl, jsem asi řek něco nepatřičnýho. „No dovolte? Brigit je jedna z nejvyšších bohyň v keltské mytologii, možná je bohyní plodnosti, ale jen v té nejčistší podobě! To, že keltská kultura byla trochu promiskuitnější, neznamená, že to bylo tak zkažené etnikum, aby do nejvyššího pantheonu usadili bohyni právě tohoto špinavého řemesla.“ Ten chlap je do ní zamilovanej, ne? Že tak vyvádí... Ale to je vedlejší, spíš je důležitý, že se díra ve skládačce ještě víc prohlubuje. Nenechám se vyvést z míry jeho uražením, zůstávám v klidu a pokud možno zkusím uklidnit i jeho, tohle se totiž musí vyjasnit. „Promiňte, jsem v tomhle oboru nováček, nechtěl jsem vás urazit. Ale keltové určitě měli nějakou bohyni, která by zaštiťovala i nejstarší řemeslo, že?“ Profesor splaskne skoro stejně rychle, jako se nafouknul. Zamyslí se a po chvíli pomalu spustí. „Ale… ano, jistě, jistě, Bebhinn neboli překrásná, byla bohyní potěšení, ale v podstatě se jednalo o podřadnou bohyni. S prostitutkami se často spojovaly bohyně Aíne a Clíodhna, první z nich je bohyní bohatství, léta a zemědělců, ale také lidské lásky, někteří badatelé jí dokonce připodobňují k bohyni Afrodité, dotyčná měla být dokonce Leannan Sídhe, svůdkyní lidských mužů. Ta podle pověstí své milence dokáže dovést k šílenství či přímo k smrti, pakliže se jí nezalíbí či ji zklamou, jiné však obdarovává inspirací, dnes bychom řekli, že je to múza. Clíodhna je královnou bean sídhe, též banší. Tyto víly z kopců svým tklivým pláčem zvěstují smrt v rodině. Měly to být nešťastně zabité či zavražděné dívky, které pod svá křídla vzala právě bohyně Clíodhna. Ačkoliv samozřejmě banší nejsou ani krásné, ani se nespojují se sexualitou, je poměrně zřejmé, proč Clíodhnu dívky prodávající své tělo vzaly za svou. Byla ochránkyní všech dívek, které se dostaly na okraji společnosti.“ Teď už žádnou otázku nemám. Konečně máme nějaký odpovědi – i když pořád nejasný. Poděkuju, rozloučím se. Konec světa bude muset počkat, dokud nedám něco do břicha. Mám příšernej hlad. Vyjdeme. Venku je bílo, jakoby za ty hodiny na univerzitě mlha ještě více zhoustla. A teď už víme, že to rozhodně není normální. Potřebuju panáka. „Jo, tři měsíce. A jestli legenda nelže, tak Brigitte není Brigit, ale nějaká jiná děvka… od toho se musíme odpíchnout. Ale teď se hlavně musíme najíst, už mi kručí v břiše, že bych sněd i celé tele.“ V hospodě podle očekávání není téměř nikdo, oproti venkovnímu nečasu je tu příjemně a útulno. Tim si objedná rovnou pivo a jídlo podle doporučení hostinského, roast beef s křenovou omáčkou. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Ano, to mě zaráželo. Díky, že ses zeptal. Brigita by se sem, když to budeme brát jako fakt," tuhle větu za poslední dva dny opakuju tak často, až to není vtipné, "nedostala. Možná poslala nějakou svou poběhlici? Ale to je asi jedno, kdo ji poslal, důležité je, že je tu a že tu něco chystá." V hospodě si dám pořádný kus masa, mám opravdu hlad jako vlk. K tomu pivo, a než nám to donesou, už si zapaluji cigaretu. Takhle moc jsem předtím nekouřil; že bych si musel dát, kdykoli vyjdu někam, kde se smí. "Projdu pak nějaké knihy, Oxford má dobře zásobenou knihovnu. Ta má by mi opravdu nestačila. Teď je otázkou, co se Sommersem. Tohle mi může zabrat víc času... A popravdě, při tom, co se děje, bych tě nerad spouštěl z očí, abys byl sám v Londýně, když ta děvka ví, že jsem tvůj přítel." Poslední věta se pro nás dva, ačkoli jsem vlastně nic moc neřekl, nese v trochu jiné rovině. V té, co jsme ji odhalili včera. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Mírně se usměju, spiklenecky, jen co řekne poslední větu, ale faktem je, že má pravdu – jestli se mu umí dostat do hlavy a jestli je tou bohyní děvek nebo sexu, tak se tohle dozví rychle. Ne snad, že bych se bál o sebe, jenom… může to být nebezpečný pro oba. Tahle informace nepatří do rukou nepřátelský kurvy. „Zítra nejpozději budu muset stejně zpátky do Londýna, Sommers nebo ne. Jinak budu riskovat práci. O mě si starost nedělej… spíš mi řekni, jestli bylo tady na území Oxfordshire hodně keltů, nechce se mi tě tu tady nechávat, jestli tu mají silný kořeny oni. Ta děvka jde především po tobě.“ Což je hodně divný, když už jsme u toho, proč jde zrovna po něm? Jenom proto, co mu Anna ukázala? „Nenapadá tě, co ti vlastně chce? Nedává smysl, aby se prozradila… jen tak.“ Zastrašit? Zabít? Ale proč? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Vážně nevím," zamračím se zase lehce kvůli tomu, jak usilovně přemýšlím. "Určitě jde o ten první sen. Ten druhý... mohla být už její hra, když se mi dostala do hlavy. O to větší pozor si musíme dávat, protože by to mohla použít proti nám. A nemusí to být zrovna v tom smyslu, že by nás prozradila, ale... že nás může držet v šachu na principu rukojmího," zakončím to nevesele. Poté ztiším hlas a trochu se nakloním. "V tom prvním snu jsem viděl Beltane. A toho kněze, jak ho obětovali. Po tom, co říkal Seamus, to dává o to větší smysl. Bylo to něco jako... věštecký a varovný sen, řekl bych. S tím, co jsme viděli dneska ráno... to, co udělala ona," při zmínce o mé bývalé ženě skoro zavrčím, samotného mě to zarazí, "si myslím, že ona o tom něco ví. Že je někde tam, na druhé straně, a chtěla mě varovat. S její pomocí ale počítat nemůžeme, protože... poněkud žárlí." Ušklíbnu se. "Anna byla Francouzka. Sakra, je klidně možné, že měla nějakou galskou nebo bretonskou krev." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ne že by mi to dělalo radost. Zasranej Sommers! Přesně jak říká, s touhle informací děvka získala silnou zbraň, s kterou může skoro cokoli. Už teď nás drží v šachu jenom tím, že nás udržuje v nejistotě. A pak začne o Anně. „Jo, všiml jsem si, že je trochu divočejší,“ kysele se usměju, ne každý den člověka vzbudí déšť švábů a much. Vždycky se mi udělá trochu blbě, když přijde na přemel jeho bývalá žena. A nejen proto, co předvádí. Jako by už nebylo to, co spolu s Willem máme, dost šílený samo o sobě, navíc mám kvůli ní neustále pocit, že jí se mnou Will stále podvádí, když se jí očividně nechce umřít… definitivně. Při představě, že její scény nejsou jenom důkazem toho, že rčení o žárlivosti Francouzů jsou víc než pravdivé, ale že je možná více zapletená do celé téhle šílenosti… Je toho zkrátka moc. „Kdyby byla Keltka a na jejich straně, proč by tě varovala? Ale určitě ví něco víc, však si říkal, že z těch postav vycházejících z mlhy měla strach, ne?“ Přinesou jídlo, tak se odmlčím. Až když mám jistotu, že je hostinský daleko, pokračuju. „Už je dost pozdě, měli bychom pohnout kostrou, moc se nezdržovat, jestli chceme něco vyhrabat. Co přesně v těch knihách budem hledat?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Ale vzhledem k tomu, že nás včera asi viděla, nebo nevím, něco podobného - prostě že to ví... S její pomocí bych už nepočítal." V jak moc šíleném světě žiji, že řeším věci jako svoji žárlivou mrtvou manželku, která brojí proti mému příteli tím, že mi dělá v domě nepořádek?! "Budeme hledat možná nižší božstva, která by to mohla být. Odpíchneme se prve od jmen, co nám dal Seamus. Pozornost bych věnoval i tomu, jestli tam někde není bohyně, která si bere pod křídla ženy zemřelé u porodu. To abychom měli nějaké vodítko k Anně. Je to propojené, musí to mít nějaký důvod. Já se ještě podívám, jak Keltové zaháněli nepokojné mrtvé - protože přesně tohle s ní míním udělat," dodám temně. Pak se ale s očima upřenýma někam do prostoru, na nic konkrétního, zarazím. Po zádech mi i přes příjemné teplo hospody přejede mráz. Je vidět, jak nelibostí semknu čelisti. "Můj syn... V tom snu. Anna tam měla naše dítě," zachraptím, moje mysl zběsile pátrá po všech detailech toho snu-vize. "Říkala, že ho mám zachránit. Že nemusí být mrtvý." Konečně se podívám na Timothyho. "Jestli mám z něčeho strach, Time, tak je to tohle." Navzdory tomu, že gentleman by o tom neměl mluvit u jídla, respektive vůbec, nikdy!, Timothymu popíšu, jak to s dítětem bylo, protože těmto detailům jsem se prve vyhnul. Jsme v tom spolu a musíme vědět všechny dostupné informace oba. Ne nadarmo se říká, že víc hlav víc ví. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nakonec jsem rád, že jsem jedl rychle, protože jakmile zmíní svýho mrtvýho potomka, jídlo mi zhořkne na jazyku. A křenová omáčka s tím nemá co dělat. Zamračím se, v jiném případě bych nad tím mávl rukou s tím, že si jenom tak moc přeje, aby dítě žilo, že se mu to promítá ve snech, ale to je v tomhle případě absolutně vyloučený. Pořád víme, o jakým snu mluvíme. A pořád víme, co se děje, tak říkajíc, za oponou. Nevím, co mám odpovědět, nenapadá mě, co z toho vyvodit… a i když mi jedna otázka na mysli visí, mám pocit, že ji vážně nemám pokládat. Tohle je hodně citlivé téma, hodně špatné. Na druhou stranu by měl Will počítat se vším. Chvilku se rozmýšlím, ale nakonec rozvážně a opatrně začnu. „Wille, promiň, že to říkám, ale pokud by to byla pravda, počítáš i s možností, že když Annu zapudíš, už nebudeš mít možnost syna…,“ na chvilku se zarazím, nevím, jak to správně formulovat, „zachránit?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "To... Nad tím jsem nepřemýšlel." Syna jsem oplakal už dávno, jistě že bych jej chtěl, ale odsunul jsem jej za příkrov minulosti jako Annu. A po tom, co se stalo s tou děvkou a Timem a tím vším, byla jeho záchrana to poslední, na co jsem myslel. Protože je to bláhové. "Co když je to jenom trik? Víš, že sbírám různé povídačky a ústní lidovou slovenost. Jsou stovky příběhů o tom, že když se někdo snažil zachránit někoho ze záhrobí, to přání se mu krutě vymstilo. Vrátil se mu, ale nebyl to on. Třeba neměl duši. Nebo to byla nějaká pohádková zrůda. Popravdě... Radši ať je mrtvý, než aby se z něj stala živoucí noční můra. Je to kruté, ale je to tak," zakončím to možná ostřeji, než bych měl. Jako bych se tím snažil přesvědčit sám sebe. Sklopím pohled k talíři a začnu do sebe jídlo házet. Jindy jím distinguovaně a beze spěchu, vypadá to však, že dnes mi na tom nesejde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po obědě zaplatíte (Timothy si ještě u baru rychle objedná panáka ginu, čímž silně překvapí hostinského) a zamíříte do největší knihovnické chlouby nejen města Oxford, ale celé Británie. Bodleyova knihovna, se svými jedenácti miliony knih rozloženými na 187 kilometrech čtverečních druhá největší knihovna po Britské knihovně na ostrovech a jedna z nejstarších knihoven v celé Evropě, schraňuje význačné knihy, listiny a pergameny už od 14. století. Bez nadsázky lze říct, že je to oxfordská perla. Timothy si musí připadat jak v jiném světě, nedává to na sobě nijak znát, ale jiskry v jeho očích, když si tyto obří prostory prohlíží, svědčí o skutečném překvapení a údivu. Tak je to u každého, kdo poprvé vstoupí do prostor knihovny. Bezpečně zamíříš do lingvistického a kulturně antropologického křídla a následně do části věnující se keltským jazykům a kultuře, ale i tak je tu příliš knih, než aby bylo možné snadno najít ty potřebné. Navíc, pokud budete chtít objevit skutečně zapadlé legendy a informace, bude nutné jít přímo k pramenům, doslova. V tom máš ale výhodu, do speciálního oddělení, kde jsou originály těch nejcennějších svitků, bys měl mít jako stále ještě akademický pracovník přístup. Všechny cesty ale vedou přes místní knihovníky. „Prosím, pánové? Budete si přát?“ Skrz tlusté brýle na vás pohlédne hubený mladý muž ve věku kolem třicítky s pečlivě ulízanou pěšinkou. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Cestu do keltské sekce si ještě pamatuji. Jdu na jisto. "Dobrý den. William Winters. Potřeboval bych přístup do zdejšího speciálního oddělení pro keltský folklor. Pracuji na jedné knize a rád bych se probral co nejstaršími prameny." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ať tak nebo tak, cesta do hlubin oxfordského vědění byla volná. Pustíte se do práce, ale i se znalostí indexování je to práce úmorná, minimálně pro Timothyho, který není navyklý hledání informací v takových kvantech textu. Přesto po dvou hodinách slavíš úspěch alespoň v něčem: Zobrazit SPOILER To byl první úspěch, ale je otázka, nakolik je pozitivní. Krev ze srny by snad ještě šla sehnat, ale kost mrtvé Any? Dopustit se dalšího hříchu, znesvěcení mrtvého a již pohřbeného těla? Nicméně tohle není jediná otázka, které je třeba zodpovědět. A tak nezbývá než se znovu ponořit do vod vědění. Hodina. Všimneš si, že Timothy usnul na jedné knize – tohle vidět knihovník, tak vás okamžitě vyžene, titul netitul. Je dobře, že vás tu nechali o samotě. Druhá hodina, pak třetí. Nakonec narazíš na text psaný v gaelicu, který tě zaujme. Zobrazit SPOILER Čtyři poklady Éire – Irska, nezmiňoval se Seamus o čtyřech pečetích, které musí být zlomeny, aby se svět Sídhe otevřel a bohové vstoupili do pozemského světa? „Wille? Myslím, že máme vítězkyni…“, Timothy ti podává otevřenou knihu. Zobrazit SPOILER Dále text nepokračuje, stránka je vytrhnuta. „Zkoumat ty ostatní ženský, hádám, nemá smysl,“ Timothy se nevesele ušklíbne a protáhne se. Rozhlédne se, a když se na tebe podívá znovu, v očích mu jiskří dobrodružná jiskřička. Stoupne si za tebe a náhle cítíš, jak ti pod košili zajede jeho ruka, která dál klouže po hrudníku. „Co si dát na chvíli pauzu?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Najezený a v prostředí, které důvěrně znám a kde mě nebude nikdo otravovat, mám o fous lepší náladu, dokonce se pousměji, když vidím haldy knih. Je to jako návrat ztraceného syna do náruče matky, mojí alma mater. Dokonce i ten zvláštní pach mně naplňuje pocitem bezpečí. Je to bláhová myšlenka, ale na chvíli mám dojem, že sem žádní démoni ani bohové nemohou. Jistě že mohou, ale... je pěkné si to zase myslet. Zaberu se do pročítání knih, že Timothyho skoro nevnímám. Na tváři mám soustředěný výraz, vypadám lehce zamračeně, protože se mi mezi obočím tvoří vráska. Šustění stran, škrábání pera po notesu. Ještě že jsem si vzal ten, co byl méně popsaný. Až podivné ticho mě na okamžik vytrhne z tranzu. Koutky úst mi cuknou, přistihnu se, jak na spícího Tima mlčky hledím. Dokonce mu ani nevezmu knihu zpod hlavy, a to je projev mé nejvyšší náklonnosti, neboť knihy jsou mi posvátné. Už jen proto, že vím, kolik práce za nimi stojí. V uličce rychle zkontroluji, jestli sem někdo nejde, protože to by nás pak vyhodili, a přitom přemýšlím nad tím rituálem na zahnání zlého ducha. Protože když má bývalá žena viděla mě a Timothyho, není pochyb o tom, že je velice rozezlená. Srnka. Vybavuji si, že můj děd, kvůli kterému jsme přišli o většinu majetku, rád lovil a své syny brával s sebou. Opravdu to bude nejvyšší sebeobětování, když se někomu z rodiny ozvu a budu s ním chtít trávit pár dní na lovu. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybych mohl být s Timothym a on se v lovu vyznal, ale nevím. Navíc musí být v Londýně, nemůže si neustále někam jezdit, tudíž o tohle se budu muset postarat sám. Koneckonců muž si musí srovnat svoji ženu - již dokonale chápu, proč se tohle říká. Větší starosti mi dělají její ostatky. Jsou pohřbeny na Hanwell Cemetery, kde je i pár mých kamarádů z války i před válkou. Nebude snadné je získat. Proboha, nad čím to vůbec přemýšlím?! Tři těžké dny a stává se ze mě - co? Co se ze mě stává? Sodomita a znesvětitel, šílenec. Promnu si tvář a povzdechnu si. Prozatím o odsunu na vedlejší kolej, postup i přísady zapsány mám. Naivní naděje, že by to byla jenom shoda náhod, se nesměle ozývá, ale určitá dávka realistického cynismu, přesně toho, který suše konstatoval moji náklonnost k Timothymu, stále vyhrává. Nic není náhoda. Odteď již ne. A tak se dál probírám knihami. Musel jsem Timothyho vzbudit, protože mi blokoval přístup k několika z nich. Bylo to zprvu nesmělé pohlazení po vlasech. Radši jsem mu pak zatřásl ramenem, jelikož jsem cítil, že by mne pak vlastní ruce zradily. Mnoho dalších stran, mnoho dalších výpisků. Poznamenám si místa i ony artefakty-pečeti. Zvednu hlavu, ale oči od toho, co právě čtu, až za chvíli. Jakmile jsem mezi knihami, je to se mnou těžké. Převezmu svazek a - Na tváři se mi mihne rozhořčení. Prsty se skoro až něžně, opatrně dotknu místa, kde někdo zmrzačil knihu. Tohle je rouhání. Rouhání! V odpověď na Timothyho slova vydám nějaký neurčitý, podrážděný zvuk. Za takovéhle věci bych lidem lámal ruce. Bez milosti. Osobně. Kladivem. Ano, tohle je jedna z mála věcí, která ve mně vyvolává touhu po bezprostředním násilí. Ale jak by se sem nějaký buran dostal? Udělal to někdo z poskoků té děvky? Že by měla svoje lidi i zde? Je to pravděpodobné. Musíme však zjistit, jak ji oslabit, jinak nemáme jedinou šanci. A... Tok rozbouřených myšlenek přetrhne Timothyho ruka. Nahlas vydechnu, nechtě zavřu oči a vychutnávám si to, čeho logicky v tomto světě a společnosti a událostech a všemu budu mít nedostatek. Jeho prostopášná výzva mi malinko zrychlí tep - a moje o to prostopášnější myšlenky ještě o to víc. Jistě že vím, jak bych si s ním chtěl dát pauzu, ale ačkoli mám ta slova na jazyku, syrová a vulgání, nejsem schopen je prodrat skz hlasivky. Vždyť tohle jsem nedělal ani s Annou... a nikdy jsem to nikomu neříkal. Během toho bedlivě poslouchám, jestli se k nám neblíží nějaké kroky. Zvrátím hlavu dozadu, abych se tak o něj opřel. Po těch letech je něčí intimní blízkost příjemná. No, něčí. Ne jen tak někoho. Jeho. Třeba si nedovedu představit, že by mne uvolnilo to, kdyby se mne takto dotýkala třeba myš Moira. Nebo některá z těch ďáblic-prostitutek. To, že na ni moje tělo reagovalo, je věc jiná. Mysl byla znechucená. Věnuji mu malý úsměv, ve kterém se chtě nechtě odrážejí moje nečisté myšlenky. Náhle k němu natáhnu ruku a za límec košile si jej stáhnu k sobě. Je to šílené, dělat to v podstatě takto na veřejnosti. Navíc s mužem! Ale zároveň mne z toho tak příjemně mrazí v zádech. Možná mám nějakou dekadentní šlechtickou krev hustší, než bych si myslel. To, že jsem vyrůstal v Londýně, nic nemění na tom, že děd byl poslední lord z rodu Wintersů. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nechám se přitáhnout… a už první dotek našich rtů mě vzruší na maximum. Ale tohle zrovna není vrchol pohodlnosti, proto se odtáhnu a jemně ho zvednu. Otočím ho čelem k sobě, opřu o roh stolu a znovu ho začnu líbat. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Položím mu ruku na zátylek a převezmu kontrolu, v jeden okamžik ze mě tryská něco zvířecího, co si matně pamatuji z toho prvního snu o Beltaine. Kdybych si to uvěděmoval, asi bych se vyděsil a ihned přestal, ovšem nyní mám myšlenky i krev někde zcela jinde. Ovšem líbilo se mi i to, jak byl ve snu Timothy rozhodný. Myslím, že malé přetahování o dominanci má tu správnou jiskru, že to je příchuť, jakou jsem celou dobu potřeboval. Někoho, kdo mi bude roven. Protože o to větší dobrodružství to je, člověk nikdy neví, jak to skončí. Přál bych si, abych měl víc času a mohl si každý kousek jeho těla náležitě vychutnat... a slíbím si, že ještě do té doby, než nastane Beltaine, ať by to mělo dopadnout jakkoli, si ten čas (i místo) ukradnu. Protože jestli se máme zřítit do další katastrofy, jako byla válka... Na chvíli a pouze o maličko se oddálím, abych popadl dech. Nejraději bych z něj strhal oblečení, ale to by tu bylo až moc. Proto se moje ruce zarazí, prsty zaťaté do látky, a v náhlém popudu, jelikož já, lingvista, najednou nejsem schopen nic říct, ho zatlačím dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Rozepnu mu opasek, sundám kalhoty a po krátké chvíli, kdy jeho mužství jenom pozoruju, ho vezmu do ruky. A pak do pusy, opatrně, ale zároveň lačně, s chutí a bez studu. I když to je teprve podruhý, přijde mi, jako bych věděl, co dělat, odjakživa. Vím, co je třeba, vím, co je správně… ještě zbývá čas experimentovat jak s rukama, tak s jazykem. Baví mě stejnou měrou dělat Willovi i sobě dobře a zároveň ho mít ve své moci. Možná jsem na kolenou, ale v tomhle případě to rozhodně nemá stejný význam, jako obvyklé rčení. Dokonce, víc z popudu živočišnosti než vlastního rozumu, mi sjedou ruce z jeho boků k zadnici a prst začne dorážet na jeho otvor. Pokračuju, dokud neucítím to pnutí, který značí blížící se vyvrcholení, ale pak náhle přestanu. Hlavou se mi totiž mihne náhlý nápad, který mě vzruší na hranici příčetnosti, tak moc, že mě ani nenapadne, že by mohl být nevhodný. Co taky může být ještě nevhodný po tomhle? Vstanu, vášnivě ho políbím, ať ochutná taky sám sebe, a prudce ho otočím. Sundám kalhoty a zatímco ho líbám na krk a zátylek, lehce nasliním prsty a proniknu jima do jeho dírky. Ne na dlouho. Někde hluboko v mysli veškerý můj smysl pro to, co je správné, mlátí a řve na mnou vybudovanou celu, že neexistuje vyšší hřích než to, co se chytám, ale je dobře zavřený, už dávno ho nevnímám. Přiložím svůj pyj k Willovu anusu, rukama mu rozevřu půlky, abych snáz pronikl a opatrně začnu přitlačovat… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jak přede mnou klečí, mám intenzivní pocit deja’vu, což není zas tak překvapující. Tohle se už stalo a přitom ne. Včera se to událo všechno příliš rychle a trochu pod vlivem, dnešek je s čistou myslí a s Timothym, který to inicioval, lepší. A já už nejsem tak šokovaný. Pohladím ho ve vlasech a vzápětí to pro někoho něžné gesto přervu tím, že jeho hlavu přidržím a lehce do ní přirazím. Teď už se tichému zasténání neubráním, tohle je totiž dokonalé. Stačilo by to ještě párkrát… Ale Tim má zjevně jiné plány. V opojené mysli mi bleskne myšlenka, že jsem to přehnal, ale Tim přece není ze skla, není ženská a právě proto se mi to líbí. Že se neustále nemusím ohlížet na to, abych ji příliš nepocuchal, že musím být něžný, jak se očekává, protože já jako muž z vyšší třídy si nemohu dovolit chovat se k ženě jako hrubián. Ne k té své. Je pravda, že jsem si myslel, že na tohle dojde mnohem později a budu to Timovi muset nějak diplomaticky navrhnout nebo ho tak strhnout, že to ani nepostřehne. (Dá se něco takového nepostřehnout? Těžko.) Ano, myslel jsem, že prve to bude naopak. Že ten sen byl jakási… příručka, návod, abych věděl, co čekat. I když – v podstatě ano. Vím, co nyní čekat. Uvolním se a tiše zasyčím, realita je vždy krutější než sny. Nehodlám však couvnout, dřív nebo později by na to došlo. A jsem vlastně rád, že se ukázalo, že to nebyl jen Timův… úlet, jak se říká, podpořený alkoholem. Protože kdyby nenacházel potěšení ve mně, proč by dál pokračoval? Velmi zajímavý lék na pochybnosti. Políbí mne na krk, po zádech mi přeběhne příjemný mráz. Sklopím hlavu. “Dělej, nejsem porcelánová panenka,“ zachraptím tiše, tím svým syrovým tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nejdřív jsem jemný, tlak je příliš velký a otvor příliš úzký, počkám, až si alespoň trochu zvykne na mou velikost. Ale pak? Každý ví, že u panen je lepší být rychlý, aby se bolest snížila. Vzato kolem a kolem, v tomhle je William panicem a pannou zároveň – musí to jít stejně. Proto rychle a silně přirazím. Chvíli čekám, až se přizpůsobí a až potom se začnu pomalu pohybovat. Zrychluju. Nechci mu ublížit, ale po chvíli už mám problémy se kontrolovat… ne nekontroluju se skoro vůbec, jen zběsile přirážím a užívám si chvíle absolutního spojení našich těl – jak kdyby naše těla bylo jedno – vnímám jenom svoje vzrušení, které se blíží k extázi, potěšení, které je stejnou měrou bojem i souzněním. Dosáhnu vrcholu, stejně jako včera se zakousnu do ruky, abych nevykřikl, a v posledních záškubech se skácím na Willovo tělo. Unavený, ale spokojený… a neskutečně šťastný. Sotva vnímám, jak mi po předloktí kape krev. *** V kontrastu s tím, co se dělo ještě před sekundou, je v archivech najednou překvapivé a tíživé ticho. Ne snad, že byste byli hluční, ale při aktu jste neměli čas vnímat, jak velké ticho tu je, jak buší do ušních bubínků a jak se agresivně vnucuje. Jak je nepříjemné. Jako by vás pozorovala sama tma a prázdnota, která váš stůl s jedinými petrolejkami v místnosti obklopuje. Je překvapivé, že nespadly. I když, skutečně vás temnota nepozoruje? V jednu chvíli máš pocit, že ve tmě zahlédneš tmavou siluetu – a v ní mužskou tvář, která vás pozoruje. Zahlédneš ji jen letmo, mlhavě… nejspíš se ti to jen zdálo. Anebo ne? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jak jsem k Timothymu zády, snadno skryji úšklebek bolesti, když se ode mne odpojí. Cítím se takhle špinavý trochu trapně. Nejhorší je, že se nemám čím očistit, tak chtě nechtě se doobléknu. Když v to mi najednou sedne za krk další divný pocit. Svrbivý a děsivý. Srdce mi tluče jako zvon a není to jen proto, že jsme s Timothym... Ať nás nikdo neviděl. Ať nás nikdo neslyšel! Bohužel si nemohu naplno užívat tu chvíli po. Snad jinde a jindy. V malém útulném pokoji někde daleko od lidí. Kde si pro sebe nebudeme muset krást chvilky jako zloději. Dívám se na to místo ve tmě. Upřeně, jako když setr pozoruje kořist. Tohle je pro mě nyní důležitější. Udělám krok směrem do tmy. Za celou dobu jsem neřekl ani slovo, pouze během toho mi unikl nějaký ten přidušený zvuk. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro V prvé chvíli nevnímám, že je něco špatně, na to jsem příliš omámen uspokojením. Až když si všimnu, že Will není ve svý kůži, vrátím se do reality. A mráz mi přejede po zádech – to nás snad někdo viděl? To je nesmysl! Všimli bysme si toho, určitě ano, nedělali jsme hluk, takže nikoho nemohl přivolat rámus! Snažím se sám sebe přesvědčit, že je to hloupost, ale stejně mám najednou v krku obří kámen, který nejde spolknout, stejně mám najednou špatný pocit. Rychle se obléknu a dojdu k Williamovi. Koukám tam, kam on, pozorně sleduju tmu a uši mám nastražené, ale nikoho nevidím, nikoho neslyším. Nemohlo se mu jenom něco zdát? Určitě jo, nikdo tu nebyl, nikdo o nás neví. Určitě „Co se děje, Wille?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Přejedu si dlaní přes obličej, který rozhodně nevypadá tak, jak by po našem aktu měl. Lampa na stole mi tesá stíny tvář do podivně ostrých rysů. "Něco jsem viděl," odvětím zase tím hlasem. Jsem unavený. Jsem rozbolavělý. A hlavně začínám být podrážděný, že se něco děje. Buď se mnou, nebo si se mnou něco zahrává. Člověk to rozhodně nebyl. "Něco nás sleduje. Tedy, už ne. Ale sledovalo," posadím se do svého křesla, při dosedání maličko zaváhám. Inu, realita a sny. "Musíme zjistit, kde je ta vytržená strana. Tudíž musíme zjistit, kdo ji vytrhl. Možná ji nezničil." Zbožné přání. Pokud už někdo znesvětil knihu, aby se té informace zbavil, proč by si ji nechával? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Omdlíš. Ostrý sluneční svit tě donutí zavřít oči a zakrýt si čelo. Nějakou chvíli si zvykáš na světlo, jelikož tvůj zrak je navyklý na tmu a jen letmý svit petrolejky. Proto trvá, než ti dojde, že stojíš na pšeničném poli a cválá k tobě kůň s jezdcem. Či spíš s jezdkyní, na hřbetě dobře stavěné klisny se sytě hnědočervenou srstí, která ve slunci vypadá, jak kdyby plála, jede blonďatá žena. Stará známá bordelmamá Brigitte, tedy, jak nyní už víte bohyně Aíne, oblečena do obyčejných keltských dámských šatů, pod kterými však má mužské kalhoty, a se sekerou zavěšenou u pasu. Pobídne koně a ten na povel zastaví, pohlédne na tebe tím tolik nepříjemným, arogantním pohledem s pohrdavým úsměvem, kterého sis mohl všimnout už v nevěstinci. „Jsem ráda, že ti moje sny pomohly k sebeuvědomění.“ Úšklebek se ještě více prohloubí, v očích se zaleskne jiskřička pobavení, která ale rychle zmizí. Bohyně se přestane usmívat a rysy tváře jí ztvrdnou. Na malou chvíli se zdá, že slunce přestalo tak pražit. A možná to není jenom zdání, téměř se setmí. „Ty sny byly varováním, ale ty jsi zkrátka nepoučitelný, že? Myslíš si, že to je vše, co dokáži? Opravdu se chceš, smrtelníku, pouštět do boje s Bohy? Dávám ti radu a doporučení… kliď se mi z cesty, nechci ti ublížit, ale jestli mi nedáš na výběr, budu muset.“ Zatváří se téměř jako starší žena, která dává malému chlapci dobré rady, což však neladí s arogancí, kterou je celý její obličej prodchnut. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro ... Surrealistická, respektive snová scenérie mne už nepřekvapí. Záhadné omdletí bez zjevného důvodu, poté, co jsem odhalil přítomnost čehosi cizího, mohlo znamenat pouze jediné. Nějakou nekalost z druhého světa. Je tedy pravda, že ji osobně jsem nečekal... Když jsem si zahlédl, prvne jsem si myslel, že je to snad sama Epona. Ten kůň, to pole, to všechno... Je fascinující, jak rychle se dokáže lidská mysl přizpůsobit. Pokud člověk není slaboch jako většina těch okolo. Já v sobě již našel sílu, a to takovou, až mne samotného překvapila. Nejdřív jsem si myslel, že se zblázním. Teď si to myslím místy taky, ale dokud mi Timothy věří, žije se s tím lépe. A setkání s bohyní ve snech není náhle až tak šokující jako první den. Vím totiž, že to nedělá jenom ona. Ona mne očaruje, abych propadl do jejího světa, ale ten první sen nemohla vyvolat ona. Muselo to být něco jiného. Pravděpodobně Anna nebo... nebo něco. Protože tam jsem se s ní poprvé setkal a měl jsem před ní utíkat. Navíc sen byl vodítkem k tomu, co mají v plánu. Ne, Aíne. Na to, abys mne dostala a zlomila mého ducha, by ses musela snažit o mnoho víc. Překvapí mne, jak divoce se rozhořelo odhodlání jí setnout tu její arogantní blonďatou hlavu. Podobné pocity jsem zažíval snad pouze v těch pár případech na frontě, kdy nevyhnutelně došlo k boji, ač jsem měl privilegium doprovázet důstojníky coby překladatel a na rozdíl od Timothyho jsem byl tak trochu protekční - eh, nižší vrstvy by řekly, že svině. Lišilo se to ovšem v tom, že já zabíjet nechtěl. Dělal jsem to, abych přežil. Abych jim nedovolil vyhrát. Ale nečinilo mi to žádnou radost. Aíne bych zabil s radostí. Protože když se ohlédnu zpět do minulosti, ženy nepřinášejí nic dobrého. Jsou to malé zmije schované ve vašem oblíbeném saku, které pouze čekají na vhodnou příležitost a nenápadně vám do žil vstřikují jed, až to vaše tělo (mysl) neunese a vy padnete mrtvi k zemi. Ano, Aíne. Pomohlas mi prohlédnout. Ale asi to není tak, jak by sis přála. Zkřivím koutek úst. Před očima mám ji, tak, jak jsem si představoval tu hrůznou podívanou na mrtvou poběhlici, o níž mi vyprávěl Timothy. Zdá se mi to tak dávno. Věky. Protože nyní to se mnou nic neudělá. Já sám bych ji tam tak hodil. Moje vnitřní temnota, která se mi svíjí v útrobách, by mne asi měla děsit. Ale začínám být naštvaný. Že mi ty proklaté ženské nedají pokoj. Nenechají mne v klidu žít. Zbavím se Aíne. Zbavím se hysterické Anny. Něco mi říká, že bych se jí neměl dívat do očí. Už jednou mne prohlédla. Určitě je mocná, nebudu ji podceňovat, a proto, ač ve mně intenzivně vzplanula zášť vůči ženám a hlavně vůči ní, ať si klidně myslí, že se jí bojím podívat do očí. Spíše přemýšlím, jak se před ní chránit. Dokud ke mně bude mít neustálý přístup, těžko něco vymyslíme. Toto je v podstatě krásný příklad lucidního snění. Kdyby zde nebyla jiná bytost. Proto se, aniž bych jí něco řekl, pokusím donutit se probudit. Vytrhnout se jí ze snu. Jestli se to má stát naším běžným setkáním, potřebuji s ní nějak bojovat. A přece nebudu s krokodýlem bojovat ve vodě... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bohyně si tvé snahy zprvu nevšimne, až když svět začne šedivět a rozmazávat se, dojde jí, o co se pokoušíš. Hněv, který ji ovládne, způsobí náhlé zatmění, obří, nebezpečně se tvářící bouřkové mraky se objeví přímo nad vámi, spustí ostrý déšť doprovázený blesky a hromobitím. Skrz rámus bouřky se rozlehne známý ženský hlas, který jakoby přicházel z nebe a zároveň odnikud, Aíne pohybuje rty, ale její hrdlo žádný hlas nevydává. „Beru to jako odmítnutí mé velkorysé nabídky. Vy lidi jste pořád stejní, nepoučitelní, drzí. Jestli chceš válku, červe, máš ji mít. Ale doufám, že ti je jasné jedno – válka přináší oběti!“ Naposledy se vztekle ušklíbne, otočí koně a odcválá do dáli. Sen skončí. Tentokrát tě hlava skoro nebolí a odnášíš si několik poznatků, její svět lze ovládat, není v něm bezvýhradnou paní, jen to chce mnoho soustředění. Bylo by však naivní doufat, že se Aíne příště nebude bránit. Zároveň se nabízí otázka, lze ve „snu“ bohyni porazit? Nebo ji alespoň na moment oslabit? „Jsi v pořádku? Zase ona?“ Tim si všimne, že jsi konečně vzhůru, hlasitý výdech značí, že se mu ulevilo. Klečí u tebe a zřejmě se tě celou dobu snažil probudit. „Člověče, jsem rád, že ses probudil. Byl si mimo snad půl hodiny a nijak tě nešlo vrátit do reality. Ani facka nepomohla – vypadalo to, jako bys byl v kómatu.“ Vstane, „co ti chtěla tentokrát? Mělo to co dělat s tím?“ Tim překvapivě není nervózní, když zmiňuje sodomický sex, zato je v hlase víc než čitelný vztek. Nelíbí se mu, že ta ženská neustále strká nos do vašeho soukromí. Uběhne čtvrthodina. Nejdříve slyšíte spěšné kroky, které se v archívu knihovny hlasitě rozléhají, poté se objeví světlo z olejové lampy a nakonec sám majitel. Okamžitě poznáš, že je to knihovník, přichází rychle, tak, že se jeho petrolejka nebezpečně kývá a hrozí vylitím. „Pánové,“ jeho hlas zní nervózně, i ve svitu lampy se mu v očích zračí strach, „je mi líto, ale budete muset odejít, v Oxfordu je vyhlášena pohotovost. Hoří, věřili byste tomu? Christ Church hoří!“ Christ Church. Největší kolej, místo, kde sídlí katedrální kostel místní diecéze a je ubytována více jak stovka studentů a učitelů. A kolej, kde přespává profesor Seamus O'Riley. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jedna věc je ale jistá. Mohlo to vypadat reálně. Milování s Timothym. Ale jedna věc tomu chyběla... byl to sen. Necítil jsem bolest. To mi dává naději, že zde to se mnou nebude mít ani tak příliš jednoduché. Ušklíbnu se na ni. A je to úsměv nehezký, dalo by se říci, že mi hluboko v očích možná probleskla jiskra počínajícího šílenství. Než se snový svět zhroutí, zasalutuji jí. Dostanu tu děvku. "Ano." Oči otevírám naprosto bdělý. Lehké tepání ve spáncích je akorát popuzující. Ve tváři mám temný výraz, o němž kdyby někdo vyprávěl, v souvislosti se mnou by mu lidé, co mne znají, nevěřili. Kam se poděl ten William, který se na mne díval do zrcadla méně než před týdnem? Rázně vstanu z křesla. To, co jsem chtěl Timothymu říct přeruší - "Již jdeme." Popadnu knihu, kde je vytržená stránka. Shrábnu ji pod svým kabátem, aby nebyla vidět. Vždy mohu říci, že jsem na ni hodlal upozornit, že ji někdo zničil. Předpokládám však, že v tomhle zmatku si toho všímat nebudou. "Ta čubka!" zavrčím pak, když jsme zřízenci v patách. Ovládl mne hněv, jaký jsem doposud vídal u temperamentního Timothyho. Já jsem vždy býval ten klidný. Tuším, že to je to, co chce. Rozzuřit mne, abych dělal chyby. "Vykuchám ji." Temná část mého já mne požírá - a jsem si naprosto jist, že kdybych ji měl před sebou, udělal bych to. Možná by to byl způsob, jak se probudit z noční můry. Něco k Timothymu cítím. Ale momentálně je mi naprosto jedno, co si o mně pomyslí. Můj život se během pár chvil zcvrkl na lov na... jak pitomě to zní! Lov na bohyni! |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Snad ještě nikdy nebylo tak zřetelné, jak moc se za těch pár dní Will změnil, než teď. Ano, měnil se, měnil se tak rychle, že kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu, že je to možný, nikdy neuvěřím. Spisovnou mluvu nahradily sprostý slova, gentlemanský jednání plný ostychu nahradila agresivita a tvrdost. Nejde o to, co říká, vykuchám ji, jde o to jak to říká. Znám hodně hrdlořezů a násilníků a ti mluví stejně, nemám jediný důvod mu nevěřit, že to myslí vážně. A nejhorší je, že nedokážu poznat, jestli to je nebo není předvoj něčeho horšího. Šílenství, bláznění, cvokatění… A i kdyby to ztráta rozumu nebyla, nevím, jestli z toho mám lepší pocit. Právě ta jeho zdrženlivost a dobrý manýry mi ukazovaly, že na světě existujou i lepší lidi, než s kterýma se setkávám běžně, lepší lidi, než jsem já sám. Ale nejspíš nejsou, tenhle zkurvenej svět pro lepší lidi není, ti, co jako lepší vypadaj, jenom čekaj, až je něco zlomí, a pak je to rychlý jak jízda na skluzavce. To nás všechny tak zmrvila válka, nebo to v nás bylo vždycky? Christ Church je necelých pět set padesát yardů od knihovny, ale přesto cítíme žár, jen co vyjdeme ven. Z místa požáru se ozývá řev, pláč a zvuky urputných hasících snah. Oheň vrhá takové světlo, že by jeden uvěřil v předčasné sluneční svítání. Vykročím spěšně k požáru, ale knihovník se ozve, úzkostlivě, naléhavě, „myslím, že byste tam neměli chodit, není to pěkné.“ „Nemluvte nesmysly, člověče!“ Vztekle se obořím a otočím se na něj. Chci ještě něco dodat, ale hubu mi zavře překvapení, když si všimnu, jak se mu ve světle ohně lesknou oči. Bulí. Ne, že bych s ním měl najednou soucit, spíš je to nečekaný. Chlapi přece neřvou jak starý báby, ne? Ne, to není můj problém, je to chlap, tak ať se sebere. Každá ruka může být potřeba při záchraně lidí. „Wille, jdeme.“ Devět minut chůze, necelé dvě minuty běhu, ale stejně se to zdá jako věčnost. A stačí zahnout za roh, aby bylo jasné, že tady už velká pomoc nebude možná, plameny pohltily celou budovu, ani hasiči si nedovolí se moc přiblížit. Kolik lidí mohlo přežít? Odpověď znám dopředu – jestli za to může ta čubka, jako že jsem o tom přesvědčený, tak minimum. Na druhé straně chodníku, než je kolej, se pohybuje větší skupinka lidí, na první pohled není poznat proč, ale při bližším soustředění zjišťuju, že tam leží těla. Nikdo se moc nesnaží je zachraňovat, takže hádám, že to budou lidi sice vysvobození z pekelného vězení, ale přesto mrtví. O pár metrů dál stojí sanitka, typ, který si moc dobře pamatuju z války, jenom ji narychlo přetřeli, aby bylo jasno, že už nepatří armádě. Hasiči stále hasí, i když už hlavně kontrolují, aby se oheň nerozšířil na okolní budovy. Nejdál od nás stojí policista, který si něco zapisuje do bloku. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zabiji ji a bude dobře. Všechno se vrátí do starých kolejí. Doufám. Krom jedné věci. Krom Timothyho. V nose mě štípe kouř a ten nepříjemně známý pach uhořelých těl. V tmavých očích mi tančí odraz plamenů a moje zatvrzelá tvář vypadá jako obličej někoho, kdo se právě vynořil z pekla. A přitom to byl jenom sen. "Zabila je," řeknu tiše a je to duté konstatování. Oči se mi pořád stáčejí k mrtvým tělům, ale zatím stojím opodál. Proč někdo nemohl podpálit Sommerse? Udělal by tím světu službu. Naštěstí se zarazím dřív, než to řeknu nahlas. "Vyhlásila mi válku. Musíme ji najít, Time." To už nezní jako cosi temného, co bublá z ohavných hlubin, přesto je to odhodlaný a ocelový tón. "Respektive musíme najít způsob, jak jí šlápnout na krk. Všechno, co říkal Seamus, dává smysl." Seamus. Je mezi nimi? Vykročím k mrtvým. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ani mě nenapadne uvažovat nad tím tak, jak to Will předložil, že je to jeho válka, protože není. Cokoliv, co se ho týká, se týká mě, jestli vyhlásila válku jemu, vyhlásila ji i mně. „Musíme. Najdeme způsob a přinutíme jí, aby za tohle zaplatila,“ tentokrát jsme to já, komu bublá v hlase vztek. Ještě chvilku se zdržím, když Will vykročí k mrtvým. Zůstávám na místě a zírám na tu zkázu, žaludek mám jak na vodě, ale není to smradem ohně a smrti, na ten jsem moc dobře zvyklý. Je mi špatně ze vzteku - jak rád bych ji podřezal vlastníma rukama, ale nevím jak, bohyni nejde podříznout! Jak se dá zabít?! Potřesu hlavou, ať alespoň trochu dostanu z hlavy tu zkázu, kterou způsobila, a vydám se k Willovi. A ohořelým mrtvolám. Ne, není mi líp, pořád mám problém pochopit, co ta děvka způsobila, ale už mám v hlavě prostor i pro jiné myšlenky, než je surový vztek. *** Pach spáleného masa je tak silný, že netrvá ani sekundu a máš pocit, že jsi jím zcela prodchnut. Právě odsud zněl křik a pláč, který jste slyšeli u knihovny, stojí tu skupiny lidí, muži podpírající zpola zemdlené ženy, sledují mrtvoly, z nichž se více jak polovina nedá identifikovat na první pohled, jak jim oheň ohořel tváře a přiškvařil oblečení ke kůži. U těch zbylých je pohled pro netrénované oko téměř nesnesitelný, tváře stažené v hrozivých grimasách bolesti a strachu, oči propálené, někteří se zčernalým jazykem vystrčeným, jiní jenom s oharkem, jak se snažili zoufale nadechnout v pekelné výhni… takhle si ani Dante nedokázal představit peklo. Ale co můžeš soudit, žádné z těl nepatří Seamusovi, což ale nemusí nic znamenat. Tohle je jen zlomek těch, které z koleje vytáhli, ano, je tu šance, že mohl přežít, ale je tak zoufale malá… „…Winterse…“ Zdálo se ti to, nebo si zaslechl svoje jméno? „Williame! Pusťte mě! Pusťte mě, musím mluvit s Williamem Wintersem! Et transivi per infernum! Protože mě pustila. Musím s ním mluvit!“ Hlas se ozývá ze sanitky, respektive z lehátka před sanitkou, na které se snaží dostat a přivázat urputně se bránící osobu. Nevidíš, kdo to je, ale nemusíš vidět, abys věděl. Seamus O´Riley. Zblízka, když k sanitce dojdeš, zjistíš, že má ošklivě popálené nohy a pravou ruku, zbytek těla je překvapivě relativně v pořádku na to, co prožilo. Ale možná to není překvapivé, ne, jestli ve svém bolestí pološíleném stavu mluví příčetně: protože mě pustila. Zdravotníkům se jej konečně podaří upoutat a nyní přichází na řadu doktor s injekcí morfia. Lékem na bolest, který ale tlumí nejen bolest… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Pomyslím si něco o tom, že upřímně doufám, že to bude nějaký neobvykle nechutný způsob. To o tom vykuchání jsem myslel vážně. Ani nyní na studeném a zároveň horkém vzduchu bych si to nerozmyslel. Vražda na tyranu není zločinem. Lidi okolo vnímám jako nejasný šum, postavy a zvuky. Se ztuhlými rysy hledím na spálená těla. A na chvíli jako bych byl zase tam. Ten výjev, ty pachy, ten křik. A to jsem nebyl v první linii, ale povětšinou v týlu. Ovšem ani mne válka neušetřila od některých ohavných věcí. Asi abych na tu děvku nezapomněl. Prudce otočím hlavu, když zaslechnu svoje jméno. Hlas je poněkud ochraptělý od kouře, ale znám jej. Uši mi vždy sloužily dobře co se týče hudby i přízvuků a pamatování si hlasů lidí. Jsem koneckonců lingvista. Dlouhými ráznými kroky zamířím k sanitce, odkud se výkřiky mého jména ozývají. Patrně při tom někoho odstrčím, ale je mi to jedno. Jsou pro mne jenom anonymní siluety. Kulisa. Prošel peklem. Jak příhodné. "Ne!" Skoro doktorovu ruku s injekcí srazím. Na rozdíl od Seamuse však nepůsobím jako šílenec. Nepůsobím. Ale možná k němu mám nakročeno. "Musím se ho na pár věcí zeptat. Mohl by vědět, kdo to udělal," dovysvětlím už zase svým wintersovským uhlazeným tónem. Jak snadno jsem nasadil tolik let nošenou masku. Jako bych lusknul prsty. Vrhnu krátký a významný pohled na Timothyho a ukážu očima na personál sanitky. On je policista, sice ne z Oxfordu, ale může je nějakou policejní frází zarazit a zabavit. Musím se Seamusem mluvit o samotě, nebo jej ještě zavřou do psychiatrické léčebny. A mne s ním, neboť musím do detailů vědět, co mu ta děvka řekla. Nepatřičný hlásek se uchechtne, že Seamus, zatvrzelý akademik, právě dostal lekci z pohanské věrouky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Některé věci se dějí tak často, že je lze nazvat pravidlem. Například pohoršení a povýšený vztek lékaře, kterého v činnosti přeruší někdo, kdo není v medicínské vědě vzdělán. Také tento doktor tvůj zásah bere víc než osobně. Když promluví, v hlase mu probublává stěží potlačovaný vztek a překvapení, přes tyto emoce však zůstává dostatečně autoritativní, aby povahově slabší jedince vystrašil, donutil je se omluvit a zmizet mu z očí. „Dovolte, pane, ale co si to dovolujete! Tento muž trpí nepředstavitelnými bolestmi a já nenechám nikoho – natožpak nějakého kdovíjakého cizáka – aby mi zabránil splnit mou povinnost! Jestli neodejdete, zavolám policii.“ „To nebude nutné, pane, Timothy Kearns, policejní inspektor,“ Tim konečně zakročil – a jelikož víš, že se obvykle představuje celým názvem instituce, pro kterou pracuje, je jasné, že jedná nepravomocně. Přesto při ukazování odznaku ani nemrkne, nikdo by z jeho chování nepoznal, že porušuje zákon a že ti, kteří by mohli dělat problémy, oxfordská policie, jsou sotva několik metrů od vás. „Omlouvám se, doktore, že vás zdržujeme od práce, ale kolega má pravdu, musíme svědka vyslechnout co nejdříve.“ Pohled na odznak – zvlášť když ve tmě není na první pohled poznat, že je londýnský – lékaře uklidní, ale stále zůstává skeptický. „Můžete ho vyslechnout v nemocnici.“ Tim se rozhodit nenechá. „Pane, víte líp než já, jak se paměť ztrácí, máme důvodné podezření, že tohle má na svědomí nějak pachatel. Každá indicie, kterou získáme teď, nám může pomoct ho dopadnout. Dejte mému kolegovi deset minut, však je tu ještě pár lidí, kteří potřebujou vaši pomoc.“ Chvíle ticha. Doktor nakrčí obočí. Smutným faktem je, že v případě ohrožení života pacienta má poslední slovo vždycky lékař, proto, navzdory odznaku, není doktorův odchod jistý. Konečně promluví. „Pět minut. Jdeme chlapci, každý jednoho, první pomoc přeci umíte.“ Bez váhání se vydá k nejbližšímu přeživšímu, který má od pohledu minimální popáleniny, větším problémem je zřetelný psychický šok, proto jej pro jistotu hlídá jiný zdravotník. Timothy ti lehce kývne a odejde o pár metrů dál hlídat, jestli nepřichází doktor či hůř, policista. „Williame, příteli můj…“, plačtivý a zlomený hlas Seamuse by skoro nebyl slyšet, kdyby si nestál tak blízko. „Oni existují, oni opravdu existují! Všechny báje, mýty, povídačky… jak hloupý a slepý vůči pravdě jsem byl! Bohové, bytosti z legend… jsou tu, jsou mezi námi a jsou silní, nepředstavitelně silní… Wille, oni jsou neporazitelní! Musíš mi věřit… musíš!“ Do hlasu se mu vetře zoufalství, které se ve stejné míře zračí i v jeho očích. Nemít ruce připoutané k lůžku, nejspíš by se tě snažil chytit za sako, aby své sdělení umocnil. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zarazím se. Ta myšlenka nepokračovala zrovna tak, jak by bylo vhodné. To, že se ze mne stal sodomita, je svým způsobem moje věc, ale to, že se ve mně přelévá cosi temného, je znepokojující. Uhodil bych ho. Byl bych schopen se napřáhnout a rozbít mu nos jako obyčejný irský hulvát. Dokonce jsem nepatrně sevřel ruku v pěst, než do toho Tim vstoupil. Nejsem věřící, ale jak se říká - bože, co se to se mnou děje?! Zachovám si však svou masku. Stejně jako jindy jsem rád, že tu Tim je a že mi kryje záda. Samozřejmě během jejich výměny názorů mlčím, cítím, jak jsem uvnitř i přes zdánlivý klid napjatý jako struna, jen prasknout a vyšvihnout někomu oko. "Díky," špitnu k Timovi a stačí jeden pohled, abych věděl, že ta náklonnost tu byla vždycky, pouze jsem byl slepý. Můj lidský maják zazářil v temnotě, jakou do mne zasela ta kurva Aíne. Již klidnější přistoupím k Seamusově lehátku. Jeho poloviční šílenství mne neděsí kvůli šílenství samotnému, ale kvůli tomu, že takhle možná jednou dopadnu já. Třeba i bez popálenin. Jestli selžu... "Seamusi, uklidni se," zchladím přítele tónem hlasu, jaký bych si k němu nikdy předtím nedovolil. Třebaže jsem se již vynořil ze tmy podivného vražedného vzteku, oči mám stále temné a rysy tvrdé. Wintersovská maska byla jenom pro obecenstvo. Nakláním se nad Seamusem jako nějaký mrchožrout, opírám se o rukama o lůžko vedle jeho ramen. "Vím to. Všechno to vím. Proto jsem se přišel ptát," sdělím mu lakonicky. Tak, že není pochyb, že to myslím smrtelně vážně. "Musíš mi říct, co přesně se stalo. Každý detail. Nejsou neporazitelní. Zničím ji. Ale potřebuji, abys mi pomohl. Abys mi řekl, co z legend vypráví o slabině Aíne." Nežádám. Rozkazuji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „… pravdu… měla pravdu… změnil… si se změnil…“ Odvrátí hlavu a sleduje činnost doktora, ve skutečnosti nevidí, je ve svém světě. Stejně rychle, jako začal s mrumláním, i skončí a znovu se na tebe podívá prázdným pohledem někoho, kdo je při smyslech jen náhodou a na omezenou dobu. „Nemůžeš ji porazit, ukázala mi budoucnost,“ hlas má sice pevný, ale plochý a prázdný, stejně prázdný jako jeho oči. „Všechno je plán, chce otevřít brány Sídhe. Tohle… tohle všechno… nebylo náhodné. Nechtěla, abych to vyslechl, chtěla, abych zahlédl jen zlomek, ale ještě neovládá svou sílu dost dobře, ještě je slabá. Já… my oba Williame… máme dar rozumět.“ Pohled se mu zamlží, až to vypadá, že se zase ztrácí ve své hlavě, ale pak začne recitovat. „Meč, skrz jehož moc vznešený král Nuada vládl a stále jej ve svých dlaních třímá, získán může být jen obětí nejčernější. Smrtí nečistých, smrtelníků, kteří zapomněli, kdo jsou jejich pánové, neboť musí být obětováno něco starého, aby mohlo povstat nové. Pečeť bude zlomena a dávní předci procitnou, aby znovu bojovali své bitvy, dokud sám král Nuada nepovstane a nespoutá je do jedné obrovské armády. Tak se stane, až se meč znovu vrátí na místo svého původu, do Goiriasu. Pak bude první pečeť zlomena. Kotel boha nejvyššího, Dagdy, který nasytí i nejhladovější krk, se z okovů osvobodí, až se nejšpinavější místo Svatého ostrova, místo, kde hladoví mnoho věrných, očistí od špíny a bezpráví, od falešných slov i falešných bohů. A kotel se vrátí ke svému majiteli do města Muirias. Pak bude druhá pečeť zlomena. Kámen bohyně Morrigan, paní osudu, smrti i války, může získat jen skutečný služebník bohů. Smrtelník, jemuž v žilách koluje víra ve falešné bohy, svou duši zasvětí novým pánům a zradí ty, jež zval rodinou. Kámen osvobodí z vězení a donese ho svým novým pánům, do Faliasu, města, v kterém vládne paní Morrigan. Tak bude třetí pečeť zlomena. Lughovo sluneční kopí, poslední artefakt a ten, který zlomí poslední pečeť. Bohové budou volní. Vrátit se musí do Findiasu, města, kde vládne Ohnivý šíp Keltů, bohyně Brigid, trojjediná podoba samotné Danu. Nejvyšší z bohyní... Ale já nevím, Wille, nevím, jak zní poslední slova, Aíne mě zastavila a za mou troufalost…“ Znovu se mu oči zalijí slzami, větu dopoví štkavě a jen tiše. „… potrestala mě. Věčnost, věčnost v bolestech úmorných! Potrestala mě, a potrestá mě i za to že ti to říkám!“ V hlase zase zavládne zoufalství. „Ne, ne, už nemůžu mluvit, nemůžu…“, kroutí hlavou a stále dokola opakuje svou novou mantru. Není pochyb, ať se mu stalo cokoliv, stálo ho to zdravý rozum. Ale pořád ti nesdělil to, na co ses ho ptal. Jestli chceš slyšet víc, budeš ho muset přinutit mluvit, v tuto chvíli mu strach brání. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, změnil jsem se. Víc, než bych chtěl. Ale koho se osud ptá? Pozorně poslouchám, co mi Seamus říká, a snažím se co nejvíc si zapamatovat. Kniha, kterou jsem si "vypůjčil" z knihovny při úprku se válí u mých nohou zamotaná do kabátu. Ani si neuvědomuji, že jej nemám na sobě. Chlad je osvobozující z černé tmy. Přesto na knihu nechci spoléhat, chci spoléhat na to, co si z toho nyní odnesu. Jakmile bude čas, udělám si poznámky. Když mluví o první pečeti, napadne mne, že by se mohlo jednat právě o tento požár. Nečistí, kteří zapomněli na svoje pány, by mohli být akademici, neboť naší paní je věda. U většiny. Meč může být metafora, ale nemusí. Ve sbírkách koleje mohlo být cokoli. "Seamusi!" syknu na něj. Uvědomuji si, jak rychle mi čas protéká skrze prsty. "Když ji zničím, nebudou žádná věčná muka, protože nebude ona. Nebude tě mít kdo mučit. Bude mrtvá. Seamusi, musím ji zničit. Zabila spoustu našich kolegů. Studenty! A zabije zase, utopí Británii v krvi, pokud ji nezastavíme! Máme dar vidět. Musíme bojovat. Jako tehdy. Před pár lety." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bude… ale snad mne zabije, snad mne zabije rychle…,“ zašeptá, ale následně promluví pevněji, zastřeně, ale přesto rozhodně. „I kdyby ne, pomůžu ti. Já už jsem ztracený, na mně už nezáleží, ale jsou tu další, které je třeba zachránit.“ Jen na chvíli se odmlčí, než pokračuje. „Stejně jako Tuatha Dé Danann mají své artefakty, i Milesiané, smrtelníci, mají svoje. S pomocí nich dokázali zahnat božský lid do Sídhe, některé bohy snad dokonce zabít. Jsou jimi čtyři předměty, které patřily čtyřem princům a později králům Britských ostrovů. Eremon vládl Severu, jeho harfa prý dokázala svou hudbou rozplakat skálu. Eber vládl Jihu, jeho zpěv byl magický a svými básněmi si podmanil i srdce Tuatha Dé Danann. Třetí bratr, Ir, byl stejně statečný válečník jako krutý vládce Východu. Jako malé dítě se ztratil a dostal se do výchovy mořských panen. Ty mu, když od nich v dospělosti odcházel, darovaly obětní mísu, která rozumí jen tekutině nejcennější, krvi. Svému majiteli může splnit vše, pokud se nebojí navždy očernit své srdce. Posledním z bratrů a vládce Západu byl Lughaid, i když nejmladší, byl nejmoudřejší ze všech, vládl mocnou, prastarou magií. Symbolem jeho moudrosti se stal zlatý srp, jenž Lughaid nosil vždy u sebe. Harfa, píseň, mísa a srp, čtyři artefakty smrtelníků, které dohromady mohou vyhnat, snad i zabít, bohy. Píseň je zaklínadlo, jež získává sílu až při zvuku harfy, mísa zachytává životní energii vysávanou zlatým srpem. Srpem, kterým druid musí sebrat lidský život.“ Zarazí se, možná přemítá, jestli by si byl lidské oběti schopný. „Nevinný život, Williame, nevinný… lidská oběť musí být čistá – čím čistější duše, tím silnější kouzlo. Možná nebude stačit panna, jak bývá tradicí, možná bude nutné obětovat dítě.“ Nedívá se na tebe, nechce ti vidět do očí, nechce vědět, jak moc si se změnil. Přesto už nevěří, že bys toho nebyl schopen, proto dále pokračuje. „Harfa se má nacházet na nejsevernějším místě britských ostrovů. Text písně se podle legend nachází někde v Mendip Hills, několik lovců pokladů se jeho místo snažilo najít, ale nikdy neuspělo. Obětní mísa se nachází na nejvýchodnějším místě Británie – a ne, není to Lowestoft Ness, i když tam má zájemce začít svou pouť. Skutečné nejvýchodnější místo se má vyjevit jen tomu, kdo si jej skutečně přeje objevit a má k tomu pravé důvody. Zlatý srp je zasvěcen slunci, a proto je mu nejblíž, nachází se na nejvyšším místě západní části ostrovů. Musí to být Carrauntoohil, nejvyšší hora Irska.“ Konečně odpověděl na otázku, ale nejspíš ještě nekončí, stále totiž rozmýšlí. „To by mohlo stačit na vyhnání nižších bohů, možná… záleží, kolik sil se jim mezitím vrátí. Ale na zabití Aíne to stačit nebude, zabít Aíne bude možné jen tehdy, když na ní bude kouzlo sesláno v době její slabosti.“ Zasekne se, ale tentokrát to nevypadá, že by to bylo kvůli strachu. Až po několika nekonečných vteřinách pokračuje. „Neptej se proč, je to dlouhý příběh, ale Aíne lze oslabit jen jedním způsobem. Musí mít styk s ´šedivým člověkem´, člověkem ani špatným, ani dobrým, člověkem, který se bojí života, a proto kolem sebe kope. Člověkem nevýrazným, ani chytrým ani hloupým, člověkem, který závidí lidem žijícím naplno, ale zároveň příliš vystrašeným, než aby žil naplno sám. Stejně jako je šedá barva upírem barev, musí to být člověk-upír, parazitující na silnějších, ale v srdci příliš dobrý na to, aby jeho duše byla černá.“ Mluví nepřítomně, skoro, jako by si neuvědomoval, že mluví k tobě. Možná už k tobě nemluví, možná už promlouvá k přízrakům ve své hlavě. „On jí bude chránit, On… ten, kdo zaprodal svou duši… bohové sílí… nikdo je už nezastaví. Já to viděl… viděl jsem budoucnost…“ Jestli se chceš na něco zeptat, máš poslední možnost, Timothy se na tebe kouká, ve tváři varovný pohled, a nenápadně ukazuje za sebe. Na místo činu přichází Sommers, je jen otázka času, než si vás všimne. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne, zlata ne. Života. A její smrti. Akademická výchova a vzdělání se nakonec hodí. Některé věci pro mne nejsou novinkou. V tom smyslu, že mi to něco říká, že jsem nějakou legendu již četl a ta jména neslyším prve. Lépe se mi to pamatuje. Přesto rychle hrábnu do kapsy a začnu doslova škrábat do zápisníku. Pouze jména, artefakt a místo. Jistota je jistota. Myslím, že tuhle mou šifru by teď hned tak někdo nerozluštil, budu rád, když za týden poznám, co to je, já sám. Zarazím se stejně jako on, když se zmíní o lidské oběti. Zabít Aíne je jedna věc. Ona není člověk a hlavně je nepřítel. Je to jenom pár let, víme, co je to za pocit. Když někdo stojí na druhé straně barikády a je to kdo s koho. Víte, že ho musíte zabít. Já naštěstí v zákopech neseděl jako jiní chudáci, to bych z toho nevyvázl tak snadno. Nezraněn. Živý. Přesto jsem byl součástí válečné mašinérie jako ostatní a vím, jakou moc má propaganda. Jak moc záleží na motivaci. Na odlištění nepřítele. Má se změnit ve ztělesnění zla nebo v obyčejný terč. Myslím, že s Aíne není co řešit. To jsem si již ujasnil. A třebaže mne přepadl rudočerný hněv a já měl sto chutí toho arogantního doktora praštit, naplánovaná vražda, navíc někoho, kdo je nevinen, to je... Dítě? Proč ksakru dítě?! Vždyť v tomhle proklatém světě nejsou ani některé děti nevinné! Oběť zde neznamená jenom lidský život. Znamená to opravdovou, i morální oběť... Není divu, že můj výraz je stále pochmurný. Vyslechnu Seamuse na tak dlouho, jak je ochoten mluvit. Přestože mne zarazí ten způsob toho, jak ji oslabit, zkouším se jej ještě ptát, kdo že ji chrání, ale nic víc z něj už nedostanu. Navíc zachytím Timovo gesto. Udělal jsem, co jsem mohl. Mám informace. A jak víme, informace znamenají moc. "Zbavím se jí. Žij s tím, žes tomu pomohl. Nic jako osud nebo daná budoucnost neexistuje, Seamusi. Tvoříme ji my," řeknu mu pevně a vlastně je to i moje rozloučení. Šedivý člověk. To je ale pitomost. Ačkoli... Pohled mi padne na Sommerse. Pořád mám ten zvláštní neproniknutelný výraz, který nyní značí zamyšlení. V hlavě si zrekapituluji, co mi Seamus říkal. Že by byl Sommers konečně k něčemu? Podle toho, jak jej znám, by ten popis seděl. Je to taková lidská pijavice, ale vzhledem k tomu, že je policista, není úplně špatný, jinak by to Tim podle mě poznal. Ano, oba ho svorně nenávidíme, ale nemůžeme o něm říct, že je to kriminálník, který by zasloužil šibenici. Ovšem to, co z toho vychází, je opravdu nechutné. Jsem možná sodomita, ale tohle mi přijde mnohem ohavnější. Proboha, ten obrázek asi dlouho nedostanu z hlavy! Paradoxně mě méně znechucoval pohled na spálená těla. Sommers a Aíne. (Ne)lidi, které nenávidím, budu muset donutit, aby se spolu pelešili. Však to nic není, ne? Je to stejně jednoduché jako třeba... naučit se zkrotit lva, nebo tak něco. "Mám důležité informace, pomohl nám. Musíme si o tom pak promluvit na bezpečném místě," řeknu tiše, nakloněný k Timovi. Hned se ale odtáhnu. Beze spěchu, aby to nevypadalo, že nás u něčeho nachytali. "Co se Sommersem?" Dívám se na něj tak nějak... jinak. Jako když dravec vyhlíží kořist. V podstatě je moje kořist. Poslouží dobré věci. A já budu muset rozehrát svoji hru. Budu se muset pokusit uzavřít mít se Sommersem. Stejně dobře bych se o to mohl pokoušet za války - stoupnout si mezi zákopy a zakřičet: Milujte se a množte se! Nebo nějakou podobnou kravinu. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Už stojíš u Tima a hovoříš, když konečně promluví a přeruší tě. Nahlas, tak nahlas, že se k němu otočíš nejen ty a Timothy, ale i poblíž se pohybující doktor a zdravotník. „Budoucnost si tvoříme sami, říkáš? Vybíráme si svoje kroky? Víš, co mi řekla, Williame? Původně to neměla být naše kolej, kterou chtěla obětovat. To tys ji donutil, aby se rozhodla tak, jak se rozhodla. Jenom kvůli tobě ji zapálila! Řekla mi, že to na tvých rukou je jejich krev! Nevěřil jsem, ale teď?“ Začne se smát, ale v tom smíchu je jen pramálo veselého. „Teď už věřím, Williame, už věřím…“ S tím se konečně definitivně odmlčí. *** Kam nemůžeš nastrčit ďábla, nastrč ženskou. A kam se ani ženská nedostane, tam pošli Sommerse. Ten sráč má dokonalej talent objevit se vždycky tehdy, když je nejmíň potřeba. Už tak je s podivem, že nám to prochází tak hladce, že nás ještě nepřišel zkontrolovat nějakej místní inspektor, jestli tu ale začne oxidovat Sommers, máme je na krku okamžitě. A to by mě mohlo stát práci… vlastně – ten parchant má teď jedinečnou možnost mě potopit! Tohle je ten pravý impuls, který mě donutí přerušit rozhovor a upozornit Willa, že už nemá čas, s tímhle si na rozdíl od několika zvědavých kolemjdoucích neporadím. Nebo – poradím, ale rozmlácenej ksicht Sommerse nám asi moc anonymity nezajistí. Chci Willovi něco odpovědět, ale pak se ozve ten profesor a sebere mi všechen vítr z plachet. Okamžitě zapomenu, co jsem chtěl říct. Jenom pozoruju střídavě tvář mého přítele víc než přítele a lehátko s popáleným. Co to má bejt? Jak, že za to může Will?! „Co to mělo, kurva, znamenat?!“ To je první, co řeknu, nehledě na zosobněný problém, který se s jistotou blíží. Jestli o nás nevěděl předtím, teď už si nás všiml s jistotou. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Takže to bude házet na mne? Chce, abych se zhroutil. Abych se zlomil a nechal ji vyhrát. Ne. NE. Nic mu na to neřeknu. Ne k němu. Spíš si pro sebe zavrčím. "Krev je na jejích rukou. Na těch mých bude ta její." Timův ostrý tón mne donutí se na něj podívat. Překvapeně mrknu, jako bych nechápal, proč po mně tak vyjel. Stačila jedna věta a bylo to jako dostat facku nebo kbelík ledové vody. Protože ve mně hrkne. Myslí tím to, jak jsem se choval? Ne, Tima nesmím ztratit. Osamělí bojovníci nedopadají dobře. Potřebuji ho. Vím, že on mne zachrání před pádem do věčné temnoty, kterou ve mně probudila Aíne. Počkat. Probudila, nebo zasela? Nebyl jsem přece vždycky takový. Že by se to odstartovalo tím snem? Mohlo to nějak poškodit moji mysl? Na okamžik zavřu oči a povzdechnu si. "Říkal jsem ti, že mi vyhlásila válku," řeknu tiše a můj tón už zase mnohem víc připomíná starého Winterse, klidného a rozvážného knihomola. Možná je to tím, že jsem unavený. Dneska se toho stalo tolik. Přijde mi to jako věčnost, ale teprve dnes jsme odjeli z Londýna, dnes jsem objevil spoušť v knihovně, dnes jsem vyhlásil bohyni válku, která mne as bude stát ještě pěknou řádku obětí. Nebo můj život. Nebo všechno. Dívám se Timovi do očí a v těch mých je jakási naléhavost, aby pochopil. Něco. "Ať udělám cokoli... prosím věř mi, že to musím udělat." To je vše. Dál to nerozvádím. Protože Sommers se blíží a já nechci, aby nás zastihl u podobného rozhovoru. Pouze jsem měl nutkání mu to říct. Dřív, než se něco stane. Nevím co... nevím, k čemu mne okolnosti ještě donutí. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro A do toho vidím, jak se jediný člověk, o kterým už konečně vím, že pro mě znamená víc než kdokoli jiný, člověk, který mi pomohl pochopit alespoň to, kým opravdu jsem, mění mně přímo před očima takovou rychlostí, že to nedokážu stíhat a ve vší míře pozorovat. Navíc furt nevím, jestli je to změna k lepšímu nebo horšímu, jestli tomu mám a jestli vůbec můžu zabránit nebo to mám naopak podporovat. Co hůř, v hlavě mi jak krysa hlodá myšlenka, že je to všechno moje chyba, že já ho do toho navlíkl. Nechci ho ztratit, nemůžu, ale nevím, co mám udělat, aby se tak nestalo. Nemám dny, abych zjistil, co je správné, s každou sekundou mám pocit, že se mi ztrácí víc a víc, že se mění, klouže po skluzavce, která vede až na dno. Skončí nakonec jako O´Riley? Jako šílenec připoutaný k posteli? Ne, nesmí. To nedovolím – jenom ještě nevím, jak to zařídím. „Proč mě nepřekvapuje, že vás tu vidím? Mám pocit, že kam se mihnete, tam se musí zákonitě něco stát, nač chytat vrahy, bude stačit zavřít za katr vás dva a bude klid nejen v Londýně, ale v celý Anglii.“ Sommers a jeho debilní sarkasmus. Hořká tečka za hořkým dnem a to poslední, na co mám náladu. Možná nevím, jak zabránit Willovu šílenství, ale něco zařídit přece jen můžu. „A co to na pana učenýho ten popálenej chlap řval? Přísahám, jestli máte v tomhle prst-“, pěst mi vylítne nečekaně, vlastně ani sám nevím, že se tak stalo, šlo o impuls. Klouby mojí pravačky přistanou na kořeni Sommersova nosu a ten se skácí k zemi jak hruška. Nebyl to přesný zásah, takže neomdlel. Škoda. Přesto vypadá, jak kdyby mu ulítly včely, a z nosu mu teče červená. Skloním se k němu a počkám si, až mě začne konečně trochu vnímat, pak teprve promluvím, „zkus mě nahlásit, sráči. Jenom u pěsti do frňáku to neskončí.“ S tím se narovnám a beze slov začnu odcházet. Co nejdál od něj, co nejdál od policajtů, kteří nám teď věnujou plnou pozornost – nebo budou, až se vzpamatujou -, co nejdál od požáru, pachu smrti a toho, s čím si spojuju celou tu mojí nejistotu. Mám nutkání zmizet, zdrhnout na chvilku od toho všeho, ale nechci zdrhnout od Willa, proto se po pár krocích otočím a podívám se, jestli mě následuje. Dokonce se trochu usměju. Možná si potřebuju srovnat hlavu, ale nesmí mít pocit, že na něj seru, možná nemůžu pochopit, co se tu děje, ale chápu svou povinnost – udržet ho, jak jen to bude možný, příčetnýho. A k tomu se nesmí cítit osamocenej. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kdybych přišel o jeho přátelství, a teď sper ďas nějakou fyzickou náklonnost, asi by mi to bylo jedno. Prostě bych se pro Aíne vydal sám a patrně za to zaplatil cenou nejvyšší. Protože jsem toho za poslední roky ztratil dost – a ještě víc za poslední hodiny a dny. A to, co jsem získal… možná taky ztratím nadobro. Timova reakce mne upřímně překvapí, že ani nemusím předstírat lehce šokovaný výraz. Zato úšklebek plný zadostiučinění zabiji ve chvíli, kdy mi začnou cukat svaly ve tváři. Nesmím. „Time…“ oslovím ho a asi chci něco dodat, ale jde pryč. Povzdechnu si. Nebudu ho před Sommersem obhajovat. Proč taky. Ani to, že se Sommers má stát mou zbraní, k tomu nedává důvod. Přišel čas rozhodit první návnady. Udělám dva kroky k Sommersovi a natáhnu k němu pravici. Tvář mám vážnou, žádné úsměšky ani pohrdání, ovšem ani změkčilý soucit. Ruku držím nataženou i přes to, že viditelně váhá. Nakonec mu pomohu na nohy. „Seamus O’Riley je můj přítel. Prošel si peklem. Když jsem se dozvěděl, že je naživu, musel jsem se ujistit, zda je v pořádku. Jak vidíte… není. Bohužel. Byl bych proto rád, kdybyste toho nechal. Pro všechny to byl těžký večer a já opravdu nemám náladu se s vámi pořád hádat. Tak mi na rovinu řekněte, co proti mně máte. Dokud kolem sebe budeme chodit jako had a ježek, těžko spolu můžeme pracovat. A ať chcete, nebo ne, jde nám o stejnou věc. Najít vraha, zabránit dalšímu krveprolití. Nebudu stát opodál s hlavou v písku, Sommersi. Nuže jak to je? Co proti mně máte?“ zopakuji pro jistotu otázku, abych mu nedal šanci se z toho vykroutit. Celou dobu mluvím relativně tiše a klidně, dívám se mu zpříma do očí jako přímý muž, který si chce vyjasnit pár věcí. Jsem to zase já, respektive ta slupka, zchudlý aristokrat, do kterého by nikdo neřekl, že by šel a chtěl vykuchat nějakou kurvu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sommers se musí cítit jako v halucinacích způsobených otřesem mozku, když vidí tebe, jak mu podáváš ruku. Opravdu sis nemohl vybrat příhodnější dobu na takhle přímou otázku, detektiv je otřesený fyzicky i psychicky. Je příliš zmatený, než aby mohl vymyslet nejlepší možnost, jak se z odpovědi vykroutit, ale zároveň je z jeho rozpaků znát, že obyčejné odpálkování nějakou hrubostí mu teď nepřijde správné. Jeho nejistota není jenom viditelná, je skoro hmatatelná. Nakonec odpoví, zprvu rozvážně a se špatně hranou snahou vypadat nad věcí. A s arogancí, kterou se snaží zakrýt, že si mu vrazil podpásovku. „Mám svoje důvody, Wintersi, svoje důvody, ale ty jsou jenom pro moje uši. Stačí vám slyšet, že nemám rád lidi, co strkaj nos do věcí, do kterých jim nic není, nejenom že ohrožujou sebe, ohrožujou i ostatní – a to je přesně váš případ, váš i toho idiota.“ Pohodí hlavou za sebe, směrem, kterým odešel Timothy. „Ale v něčem máte pravdu, možná můžete být užitečnej. Přátelé nebudem, s tím nepočítejte, ale myslím, že vám… můžu projevit respekt, nakonec, párkrát už jste svou hodnotu prokázal.“ Natáhne k tobě ruku v postoji, který považuje za gentlemanský. „Aspoň to vám slibuju, Wintersi." Chvíli to vypadá, že skončil, ale nakonec dodá poslední větu. "A mrzí mě, co se stalo vašemu příteli.“ Ať už je či není vše, co řekl, upřímné, minimálně poslední větu vážně myslí. Nejspíš cítí výčitky svědomí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Williame, Globe čeká. Koneckonců jsem jmenovec... Věnuji Sommersovi trpký úsměv. "I to je pokrok, Sommersi." Podívám se na podávanou ruku a nakonec ji stisknu. "Jsem rád, že to takto dopadlo," dodám ještě ohledně projevování alespoň toho respektu. Však netoužím být jeho přítel. Chci jen, aby tu přestalo být tak dusno. Abych udělal první krok k tomu, abych jej navedl, kam potřebuji. Když se zmíní o Seamusovi s povzdechem pokývu hlavou a krátce se ohlédnu k pološílenému, no, nyní již možná šílenému akademikovi. "Jak říkám, byl to těžký den... bojím se, že se z toho nedostane. Když jsem s ním mluvil, byl úplně bez sebe. Musel si prožít něco strašného..." Což vlastně není lež. A nezní to tak, že bych si chtěl u Sommerse vylévat srdce, prostě... reaguji na jeho nečekaný projev empatie. Vrátím se ke svým věcem a vezmu si je, knihu stále schovanou pod kabátem. Začíná mi být zima, ale co. Nechci další otázky. "Půjdu. Uvidíme se později," kývnu na něj a ještě se na odchodu zarazím. "A děkuji, že jsme si to konečně aspoň nějak vyříkali." S tím ho tam nechám dumat, co se vlastně stalo. Když odcházím a jsem k němu zády, ušklíbnu se. Jen ať si láme hlavu, pitomec. Tim udělal to, co jsem hluboko v duši chtěl udělat už dávno - Tim. Sakra. Kam šel? Nijak jsem mu nedal najevo, že je to hra, musí si myslet, že... Sakra! Musím ho najít. Hustá mlha mne znepokojuje a já ho nemohu jen tak nechat. Už ani ne proto, že mu musím vše vysvětlit, ale spíš proto, že mám strach, co by se mu mohlo stát. Ne. Jeho nedostane. Pokud jej nikde nezahlédnu, zkusím zavolat jeho jméno. Ne že bych chtěl na ulicích hulákat, ale přece jen se nemusíme vidět, ovšem uslyšíme se. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro *** Nejenže mě nenásleduje. Pochopil bych, kdyby tam zůstal, kdyby odešel jinam… všechno, kromě nabídnutí pomoci tomu idiotovi! To je jako kudla do zad! Nehodlám se doprošovat, nehodlám dát nijak najevo, jak mě tím, co dělá, nasral. Ať zamýšlí cokoliv… je to jeho volba, jeho činnost, já prostě musím vypadnout. S ním nebo bez něj. Stačí zabočit za roh ulice a ujít sotva sto metrů, vedle mě je pořád ještě hořící kolej, jenom už pěkně daleko, a zjistím, že jsem na konci města. Asi. Přinejmenším tu najednou končí baráky a začíná louka. Jak je dlouhá, zjistit stejně nemůžu, skrz mlhu nevidím ani na tři metry. Ani na tři metry… možná to nebyl nejlepší nápad, zmizet z dohledu lidí, tady se může stát cokoliv. Mimoděk se ujistím, že mám pořád u sebe zbraň – ne, že by mi mohla pomoct proti silám, kterým čelíme, ale pro ten falešný pocit bezpečí se hodí vědět, že ji mám. Pohyb. Bezmyšlenkovitě vytáhnu zbraň z pouzdra a zamířím tam, kde jsem ho viděl. Další mihnutí, přímo přede mnou. Se zbraní v natažených rukou, připravenou kdykoliv vystřelit, se pomalu přibližuju, rozhlížím se, protože v téhle mlze by bylo pro kohokoliv příliš snadné mě napadnout ze zálohy. Jestli tu mám umřít, nehodlám umřít bez boje. Běžící postavy po mým pravým boku si všimnu spíš náhodou a instinktivně. Má zbraň, vypadá vztekle, chystá se zaútočit… Vystřelím po ní, bez váhání, bez čekání a varovného výstřelu nebo zvolání. Jenže postava ani nezpomalí. Ona nezpomalí, ani když do mě narazí. Ne, špatně, nenarazí, ona mnou proletí. Otočím se prudce, pořád mířím na její záda, ale už nestřílím. Sotva vnímám, že se mi klepou ruce. Jenom pomalu mi dochází, co jsem viděl. Že to nebyla obyčejná zbraň, kterou útočník zuřivě mával, byla to sekera, válečná sekera, že měl helmu a pod ní zrzavé vlasy spletené do copů. Rozhodně nebyl z dnešní doby. A nejspíš ani nebyl v dnešní době. Pomalu sklopím zbraň, ale do pouzdra ji nezandávám, pro jistotu. Pomalu se blížím k okraji cesty, potom dále na louku, stačí pár kroků a vidím. Navzdory mlze vidím. Kroky přicházející ze směru, odkud jsem přišel. Potom hlas, který moc dobře poznávám. Will, musel slyšet výstřel. „Tady jsem.“ Nechci a ani nemusím řvát, protože je dost blízko a mlha můj hlas nese daleko. Počkám, až přijde blíž, až potom ukážu na louku před sebou. „Co se to děje?“ Zraku uvyklému na nulovou viditelnost chvilku trvá, než si uvědomí, že na louce je vidět až překvapivě daleko. Co víc, že se na ní pohybuje mnoho lidí, někteří dokonce sotva pár kroků od vás. Skrz louku se rozléhají tlumené zvuky bitvy, řinčení zbraní, výkřiky, řev. Jasně poznáváš tradiční střih keltských kalhot i košil, keltské zbraně na obou bojujících stranách. Víš jasně, čeho jste svědky. Oxford nebyl vždy město, kdysi byl „vici“, příhraniční vesnice na území Catuvellauni, nejbohatšího a nejmocnějšího keltského kmene, který často bojoval se svým sousedem, kmenem Dobunni. Jste svědky starodávné bitvy, příliš živé, ale nepatřící do reality, v které žijete. „Pečeť bude zlomena a dávní předci procitnou, aby znovu bojovali své bitvy, dokud sám král Nuada nepovstane a nespoutá je do jedné obrovské armády. Tak se stane, až se meč znovu vrátí na místo svého původu, do Goiriasu.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro To ale nic nemění na tom, že jsem si ho vybral pro svoji špinavou práci. Mlha je hustá tak, že nepochybuji o tom, že se tu spřádají nějaká proklatá kouzla. Výstřel mne vyplaší ne pro zvuk samotný, ale pro to, co by to mohlo znamenat. Bojím se, že Tim na zavolání neodpoví. Na tu vteřinu mi srdce drtí ledová dlaň a já tiše, úlevně vydechnu, když zaslechnu jeho hlas. Protáhnu krok. "Time -" začnu, ale slova se mi zadrhnou v hrdle, jakmile ukáže na scénu před námi. Na okamžik zamrznu s pootevřenými ústy, která původně chtěla zformovat další slova. "Do prdele," vypadne ze mě nakonec. Protože správně načasovaná nadávka řekne více než deset vět. Nesedí to ke mně, musím být opravdu rozrušený. Naštěstí už nevypadám tak podivně, jako když jsem běžel k místu požáru. "Tím, že zapálila tu kolej, zlomila první pečeť. Tohle jsou její následky. Jsou to duchové." Duchové. Vždycky mne zajímalo, jestli doopravdy existují. O Anglii se říká, že je domovinou duchů, že skoro každý dům nějakého má. Je tu spousta sídel, spousta podivných míst... Nyní mám odpověď, ale vůbec mne to netěší. Kdy procitne Nuada? A co se bude dít? Druhá pečeť je ten kotel. Jednoduchou úvahou jsem došel k tomu, že půjde o tři města. Respektive o jedno ze tří. Dublin, Belfast nebo Londýn. Ale které z nich to je? A jak tomu zabránit? Má se očistit od bezpráví a falešných bohů. To znamená, že to bude útok na církev a věřící. Že by tedy Belfast? Ale začalo to v Londýně... a v Londýně je pořád dost věřících. Asi jako všude. A mrtvoly s biblickým textem se objevily právě v Londýně. "Aíne chce osvobodit staré bohy. Proto musí zlomit pečeti. Pokud uděláme, co mi řekl Seamus, můžeme ji zastavit." Vysvětlovat, proč jsem se Sommersem udělal, co jsem udělal, najednou není čas. "Pojď, zkusíme odsud odejít, musíme z té mlhy. Je jako v těch snech... a to znamená, že tady je zlom světů mezi naším a jejich a snadno se můžeme dostat do toho druhého, kde má větší moc. Pak ti to všechno řeknu." Lehce se Tima dotknu na paži a rozhlédnu se, kudy uniknout. Vzhledem k tomu, že mlha byla vždycky ve snech, zkusím se soustředit jako před chvílí, jestli to zase není trik s naší myslí. Ovšem slyšel jsem výstřel... Nejlepší bude se asi vracet. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Duchové. Slyšet to nahlas a od někoho dalšího je sice jiný, než to mít jenom v hlavě, ale kupodivu to celou věc nezlehčuje. Dobře, vím, co se děje, vím o Willových snech, jasně jsme vydedukovali, že Irové chystají revoluci – však jsme taky ve válce, ne? - a že za tím stojí nějaké vyšší síly. Ale teď je to poprvé, když nepočítám probuzení mezi brouky, kdy je vidím na vlastní oči. I kdybych chtěl, teď už nemůžu předstírat, že je to výplod zblblý fantazie. Jo, přesně Wille - do prdele. Na druhou stranu mě výjev z historie přímo před mýma očima fascinuje skoro stejnou měrou, jako mi přijde neskutečný. Zbraň mám pořád v ruce, ale už na nikoho, nebo spíš na nic, nemířím. Vlastně skoro ani nevím, že ji pořád držím. Až dotyk Willa mě donutí se probudit, a zpětně si přeberu, co mi říkal. Musíme z mlhy, jsme na zlomu světů…, jestli má pravdu, je to tu nebezpečný, i když to tak na první pohled nevypadá. Jo, musíme pryč. „Jdem zpátky do hotelu,“ měla to být otázka, ale vyzní spíš jako pobídka. Není dobré tu zůstávat, v tom už máme jasno, a nenapadá mě, kam jinam jít. Po cestě nemluvím, pokud Will sám nezačne. Cítím, že potřebuju ne sklenku, nejmíň celou pintu tvrdýho alkoholu, abych se hodil do cajku. Jestli to bude takhle pokračovat, mám slušně nakročeno stát se alkoholikem. Hospoda patřící k hotelu má otevřeno celou noc, dokonce i nějaké jídlo se najde. I když už to jsou jen zbytky toho, co měli v nabídce přes den, pořád je toho dostatek, aby se tím dva lidi najedli. Sednu co nejdál od hostinského, ještě po cestě objednám cokoliv k jídlu, co mají, je mi to jedno. A samozřejmě flašku ginu, ten hlavně. „Tak co se děje? O jakých pečetích mluvíš? A…“, chci se vrátit k tomu, co říkal profesor, ale pak to spolknu. Nepotřebuju vědět víc, zkrátka nám vyhlásila válku, to mi stačí – vím moc dobře, že válka si vyžaduje oběti. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Což je znepokojující. Vypadají docela normálně. Žádná surrealistická šílenost. To je špatně. Znamená to, že jsou blízko našemu světu. Aspoň podle mě. Jídlo je dobrý nápad. Až když se zmíní o hospodě, uvědomím si, jak strašný mám hlad. Jako by nebyl žádný oběd. Bude to asi tím stresem. Těch pár hodin jako by ze mě vysálo spoustu energie. Hlavně ten černý vztek. Už zase vypadám jako, no, jako beránek asi ne, spíš unavený vlk v jeho rouše. S povzdechem se posadím na židli, opřu se lokty o stůl a na chvíli složím obličej do dlaní. Promnu jej a podívám se na Tima. Získávám tak čas a přemýšlím, kde začít. Vzhledem k tomu, že on nemá vzdělání jako já, že neviděl, co já, je těžké mu to podat tak, aby si uvědomil všechny detaily. "Moc nepij," řeknu jako první, když nám přinesou láhev. Je to něco mezi rozkazem a prosbou, sám nevím. "Musíme mít čistou hlavu. Alespoň já." Jednu dvě sklenky si s Timem dám, ale nebudu to přehánět. Již vím, že má nezkalená mysl je jediná obrana. Musím být schopen se soustředit a uvažovat. Bojovat i ve snu. Nechám si nalít sklenku, ale prozatím se jí nedotknu. Sáhnu pro tabatěrku a raději si zapálím. Jak jsem předtím kouřil spíše příležitostně, pod nátlakem se můj malý zlozvyk mění ve větší. "Všechno ti povím. Chci ale říct hlavně to..." zafuním kouř nosem jako drak, "že to se Sommersem nebylo nic proti tobě. Bylo to nutné. Pamatuj prosím na to, co jsem ti řekl. Že vše, co udělám, musím udělat. Jakkoli... jakkoli divné nebo... hrozné to bude." Poslední část věty dodám dutým hlasem a dívám se někam na etiketu lahve. Zabít nevinného. Možná dítě. Ach, ta kurva bude pykat! Za všechno! "Sommers se nám možná bude v naší kruciátě hodit. Je to zabedněnec a rozčiluje mne, ale v rámci toho, že účel světí prostředky, se s ním musím pokusit vycházet. Takže co, co jsem udělal... mělo účel." Teď, když jsem se ospravedlnil, mohu pokračovat a dostat se k důležitějším věcem. Vytáhnu zápisník, kniha leží na stole. Nemíním ji vracet, pochybuji, že si v tom zmatku někdo všimne, že chybí. A až si všimne... tak co, možná stejně umřu jako obětina nějakým zasraným bohům, tak proč bych měl řešit jednu zcizenou knihu, navíc takovou, která by nám mohla pomoci? Ve zkratce řeknu Timovi pouze nejnutnější informace. Jak se to má s pečetěmi a artefakty jak jejich, tak našimi. Kde ty naše asi najdeme. Moji domněnku, že kotel bude v jednom ze tří měst a že to bude útok na církev a na věřící. No a samozřejmě se dostanu i k tomu, proč Sommerse potřebuji. Když o tom mluvím, znechuceně se nad tím ušklíbnu. Jediná věc, o které pomlčím, je obětina. Tohle... tohle Timothy nemusí vědět. To je mé břímě. A jak tak koukám do poznámek zrak mi padne na tu část o Aíne, kde je psáno, že měla syna, který se zavázal ji chránit. Seamus mluvil o někom takovém. Že člověk byl a nyní není. Mohl by to být on? Dopíši k tomu pár slov. "Budu se muset vydat pro ty artefakty. Zkusit je najít. Protože když vidíme, co se děje, nemám důvod pochybovat o tom, že existují." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nevím, co mu mám odpovědět, proto se napiju, ať zaměstnám hubu i ruce. A radši se snažím nepředstavovat si, co tím divným a hrozným myslí. Stejně jako jenom přikývnu, když začne vysvětlovat, proč Sommerse bránil. Mám sice na jazyku pár otázek, protože vlastně nevysvětlil nic, ale nakonec nechám hubu zavřenou. Ani v tomhle případě nevím, jestli chci slyšet, jaký je jeho plán. Sommers je kretén, ale to neznamená, že by měl umřít, zvlášť ne nějak… úchylně. Jsem rád, že začal mluvit o městech, které ta děvka může chtít napadnout, konečně alespoň něco, čemu rozumím, aspoň nějaká pevná půda pod nohama v tom hurikánu, ve kterým se točím. „V Londýně se snaží vyvolat nepokoje, to už víme. Belfast je první linie už od začátku války, ale mlátí se tam hlavně Irové mezi sebou… A Dublin, však víš, před třemi dny tam napochodovala anglická armáda. Okupujeme ho. Kvůli tomu Aíne může bejt nasraná.“ To ostatní… nevím, samozřejmě chápu, co mi říká, ale mám pocit, že to je jenom špička ledovce, že je tu něco víc, co nechápu a asi ani nemůžu pochopit. Až vysvětlení plánu, který má se Sommersem, mě donutí znovu promluvit – a nejen promluvit, proti svý vůli se musím začít tiše smát. „Vážně? Chceš spářit profesionálního idiota s vražednou děvkou? Nechci vědět, co z toho vznikne.“ Zakroutím hlavou. Vlastně je to smutný… jak jsme se dostali k tomu, že musíme řešit takový blbosti? A navíc zcela ve vážným tónu, protože právě na tom možná závisí nejen naše životy. Ale ať nepočítá s tím, že se s tím bude rvát sám. Ať ho ani nenapadne, že mě z toho vyšachuje. „Budeme se muset vydat. Nepočítej s tím, že tě pustím hledat nějaký artefakty samotnýho, možná tomu nerozumím tak, jak ty, ale ať tě ani nenapadne, že je to jenom tvůj boj, jasný?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Je to padesát na padesát. Jako si hodit mincí. "To, že je někdo Ir, ještě nemusí znamenat, že ho Aíne nechá. Mluví se tam o falešných pánech a věřících. Ale vzhledem k tomu, že většina Irů je silně pobožná... asi si by si musela vybít celé svoje irské stádečko. Tady podle mě nejde ani tak o národnost, jako spíš o krev a o tu 'pravou' víru." Time, není to legrace. Je to nechutné. A hlavně nemám sebemenší ponětí, jak to provedu. Kdybych našel někoho jiného, pošlu tam jej. Ale z lidí, co znám - a přiznejme si, lidi, které alespoň trochu respektuji, bych tam neposlal - je on jediný, kdo tomu popisu vyhovuje. Nebo znáš někoho jiného? Jednodušší řešení?" povytáhnu obočí, ale pak mi oči zase trochu potemní. "Jistě že mne napadlo, že se obětuji já. Ale... obávám se, že od té doby... vlastně je to jenom pár hodin! Jednoduše už těžko budu šedý člověk. Mimoto mě Aíne asi hodně nesnáší, protože jsem tu ješitnou čubku urazil v její vlastní říši." Opět vulgarismus z mých úst, ale opět sem naprosto sedí. Ona je čubka i technicky. Ještě než Tim domluví, už kroutím hlavou. "Ne, Time. Nemůžu ti zničit život. Přijdeš kvůli tomu o práci." Jako by na tom záleželo, když se chystá konec světa - a není to jen patetická fráze. Přesto... Dívám se na Timothyho, jako bych jej viděl poprvé. V očích mám něco... dalo by se říct, že možná stín smutku. Protože mi dochází, všechno mi to dochází... Že už nejde o to, že je to ve společnosti zakázané, vedle toho je to, co se děje, maličkost. Jde o to, že Timothy se může snadno stát jednou z obětí téhle války. A já marně přemýšlím, jak tomu zabránit. Jde tomu vůbec zabránit? Jestli se něčeho bojím... tak je to to, že ho ztratím. Musím přijít na to, jak svou mysl zaštítit. Tohle nesmí zjistit. Nesmí. Jinak Timothyho zabije. Já ho zabiju. Jedině v tomhle případě bych považoval její hřích za svůj, krev na mých rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Přestanu se smát. No dobře, zpátky do vážný nálady. Ne že by to bylo těžký, když spustí ty blbosti o vlastní oběti. Cože?! To mu vážně úplně přeskočilo?! Koukám na něj, jak kdyby se bouchnul do hlavy a začal věřit v mimozemskou invazi z Wellsovy Války světů. Po tomhle si musím dát pořádnýho loka – hlavně proto, ať tu nechutnou, hnusnou a úplně idiotskou představu dostanu z hlavy. Oběť, ty kokote? To si děláš vážně prdel! „Tak ty by ses obětoval,“ mám na tváři úsměv, ale s čímkoli příjemným příjemným má pramálo společného. „Jak šlechetný, Williame, jak šlechetný.“ Dopiju zbytek whisky, který zůstal ve sklence. V hlase mi pořád zní hořkost, když pokračuju. „Sommers je ideální, ale ta kurva bude moc dobře vědět, na co si má dávat pozor. Jak ji přesvědčíš, že před sebou nemá toho… toho ubožáka, ale někoho s charakterem?“ Ale jinak je to plán. Seru na Sommerse, i kdyby ho to mělo stát život, může si za to sám. Umírali i lepší lidi a ještě umírat budou, Sommers je oběť, se kterou se smířím, je to nutná oběť pro vyšší dobro. Může si za to sám. „Co to plácáš?!“ Tohle jeho prohlášení sebralo i poslední výčitky svědomí, který jsem ohledně Sommerse měl, protože je to absolutně směšný. „Jaká práce? Vždyť se-“, zarazím se, protože si uvědomím, že mluvím až příliš nahlas, ztiším se proto trochu, ale razance v hlasu nezmizí. „Vždyť se sakra blíží konec světa!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Myslíš, že by mi to dělalo radost?" zavrčím. Možná jsem se v něčem změnil, objevil něco, co bylo pohřbené hluboko ve mně, ale můj postoj k prostitutkám byl a je, jaký je. Včera snad viděl, jak se na ně tvářím. A to jsem ještě nevěděl... co vím nyní. A Aíne je doslova královna kurev. Je mi jasné, že kdokoli jiný by do toho skočil po hlavě. Aíne je podobný typ jako Ann - až na to, že z ní vyzařuje něco nelidského - ale i Ann je ve světle nových okolností jen... Sakra, je to jen další čubka, která mi ničí život. Budu muset ještě vyřešit to, abych ji poslal do pekel, nebo kam. Najednou je sklenka ginu lákavější. Napiji se. A pak se na něj podívám a z náhlého popudu se k němu o maličko nakloním. "Mnohem raději bych šukal tebe," řeknu zase tím hlasem a stejně nenadále, ovšem ne prudce, se opřu do opěradla židle, na okamžik zkřivím koutek rtů do čehosi, co je asi úsměv. Ano, vidina Tima je mnohem lákavější než podbízivá kurva, která dá téměř každému. A nemá to, co chci. "Hmm, tak daleko jsem ve svém plánu ještě nedospěl," přiznám se ohledně Sommerse. Nevím. Prostě nevím. Nevím ani, jak ho k ní dostat. Copak jsem kuplíř? Kuplíř pro své nepřátele? Je to absurdní! A když konec světa nepřijde? Nemůžeme přece všechno hodit za hlavu. Ne úplně. Ačkoli... já to vlastně dělám. Ovšem já mám práci bez pevné pracovní doby, nikdo po mně nešlape, abych dodržoval nějaké předpisy a docházku. Můžu zmizet, kdy se mi zachce. "Nechci tě ohrozit. Jaks dneska viděl... lidi kolem mne asi budou umírat," dodám s povzdechem, a přesto opět tak dutě. S nádechem cynismu, který mi není blízký. Nebo aspoň nebyl. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Je to jasný, z Willa se stal definitivně mistr nečekaných prohlášení, jen pro tentokrát nemůžu říct, že by se mi to nezamlouvalo. Jenže o tom to je, já chci šukat tebe, jenom tebe, ne tebe - chlapa, co ošoustal jednu zasranou kurvu. Ne, je jedině dobře, že nejseš „šedivej“. A jen tak mimochodem, nemyslím si, že bys někdy předtím byl. O Sommersovi se dál bavit nechci, ne, když jsou tu důležitější věci k řešení. Nechce mě ohrozit? Wille, sakra, co to žvaníš? „A ty si myslíš, že já si jen tak sednu na prdel, budu chodit do práce a řešit kraviny, zatímco ty se budeš rvát… já nevím s čím? Nechceš mě ohrozit? A to si fakt myslíš, že já budu v pohodě, když ty budeš ohrožovat sebe? Sračky Wille, to, co říkáš, jsou sračky!“ I když neřvu, zas si uvědomím, že mám krapet agresivnější tón, než jsem chtěl. Donutím se se uklidnit, a rozmyslet si, co chci vlastně říct. Ne, že bych neměl co říct, jenom... jenom nevím jak to říct. „Podívej, nerozumím tomu, co se děje ani z poloviny tak jako ty, pořádně nevím, proti čemu stojíme. Ty to možná víš, ale sám proti tomu nemůžeš bojovat, chápeš? Možná vyhlásila válku tobě, ale když já s ní nemůžu bojovat přímo, je mou povinností tě aspoň chránit. Musíš pochopit, že mi na tobě záleží. Sakra, mám tě rád,“ Co rád. Asi tě miluju, ty debile! „víc než kohokoliv kdy předtím, rozumíš? Já prostě nemůžu jen tak sedět na prdeli, čekat jak největší kripl a doufat, že tě ta kurva neodkrouhne...“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Za okamžik se zamyslím, kolikrát mi Ann řekla něco podobného. A kolikrát to se mnou udělalo to, co teď. Ne. Nedá se to srovnávat. Anebo ty vzpomínky rychle bledou pod náporem všeho ostatního. Můj úsměv, který je tentokrát opravdový, i když malý, a prostoupí i do očí mu prozatím musí stačit. Vážně bych po tom všem neřekl, že mě to... hm, asi uvede do rozpaků. Chvíli proto trvá, než mu odpovím. "Takže? To se prostě sebereš a jednoho dne nedojdeš do práce? Nebo jak to vidíš? Protože jakmile odsud odjedeme a já se vypořádám s duchem Ann," žiji v šíleném světě, vážně, "abych se měl pak kam vrátit," trpký úšklebek "vyrážím opět pryč. Na jedno z těch míst, ještě nevím, které bude první." Cestu si naplánuji někde v klidu, nad mapou. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro I když vím, že ho nemůžu nechat jít samotnýho už nějakou dobu, nad detaily ještě nebyl čas přemýšlet, ale nakonec – proč ne? Že ulice Londýna ztratí jednoho fízla, když mají na krku občanskou válku? Zas tak moc se nestane, zvlášť když my budeme bojovat proti povstání účinnějc než metropolitní policie, my půjdeme po kořenech. S tímhle se dokážu smířit, nebudu mít pocit, že něco nebo někoho zrazuju, dezertuju, že se vyhýbám povinnosti. A jestli bude nejdřív vyhánět svou ženu? To zní blbě… O to líp, ještě si stačím zařídit vše potřebné, vše nutné, a pak – vždyť budu moct nějakou dobu používat svůj odznak, než jim dojde, že jsem pryč. To je rozhodně výhoda! Co na tom, že je to nelegální, takováhle prkotina mi v tuhle chvíli může leda políbit řiť. „A až vyrazíš pryč, vyrazím s tebou. Nečekej, že se mě zbavíš,“ zazubím se, hlavně proto, abych uvolnil atmosféru. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jít někam do "divočiny" možná bude vysvobození. Alespoň na chvíli. "Jak myslíš." Nezní to naštvaně ani kousavě, jak taková věta většinou zní. Nechci k tomu vyjadřovat kladně ani záporně, vím, že Tim je už rozhodnutý. Já také vím, že chci, aby mi byl na blízku, na jednu stranu je to nebezpečné, protože jak se zdá, budu přitahovat smůlu, na druhou stranu jej budu mít na očích. Co kdyby se v Londýně něco stalo? Aíne je tam. Vím, že pod svícnem bývá největší tma, ale... Podívám se do svých poznámek. Rituálně zabitá srna... kost mrtvého... Musím najít, jak je myšleno to rituální zabití. Znamená to, že se na její lov musím vypravit sám. Asi bych se měl stavit za strýcem, který je vášnivý lovec. Bude rád, když mi bude moci vykládat o nových zbraních, to přežiji, a dokud budu poslouchat, neměl by se na nic ptát. Vždy mohu říct, že potřebuji změnu, že potřebuji nového koníčka nebo něco podobného. To je ten nejmenší problém. "Kvůli tomu rituálu budu stejně na pár dní muset odjet z Londýna," povzdechnu si. "Musím na lov." Kdo by kdy čekal, že tohle řekne William Winters? "A... musím vykopat Ann," dodám nakonec. Je to choré. Už nyní přemýšlím, jak se k ní dostanu. Nechci si ani představovat, co v tom hrobě po třech letech objevím. Mrtvá těla byla ve válce na denním pořádku, jak jinak, dnes jsme jich také viděli a cítili víc než dost, ale nikdy jsem neměl tu čest s hnusnou, uleželou mrtvolou. Nemluvě o tom, že poruším nevím kolik státních i lidkých zákonů. Bude ze mě vlastně vykradač hrobů, a kdyby mě u toho někdo chytil, rovnou mě zavřou. Proto jsem nakonec rád, že při mně Timothy bude stát. Pokud budu dělat něco takového, potřebuji komplice. A kdo se hodí víc než policista? Možná mě to trochu děsí. Kvůli tomu, že tím možná Ann popudím ještě víc a vymkne se mi to z rukou. Nemám znalosti, jakými bych se před ní mohl ochránit, kdyby se rituál nepovedl. Ta žárlivá mrcha by to tam časem byla schopna srovnat se zemí. Varianta, že bych s ní mohl zkusit promluvit skrz ty sny (ač nevím, jak bych to vědomě udělal), se zamítá. Šílela by tak jako tak. Byla by to sice zajímavá terapie... Říkala, že mohu zachránit našeho syna. Ne. Nesmím nad tím přemýšlet. Tohle je pořád slabé místo. Stejně jako asi všichni jsem tu chtěl něco zanechat, těšil jsem se na něj. Snad proto jsem dokázal tak dlouho potlačovat, jaký doopravdy jsem, dokázal jsem si sám lhát a dělat, že jsem ve svazku s Ann šťastný. Vím, že jsme to dnes s Timem už řešili, ale myšlenky jsou neúprosné a nedávají mi spočinout. Rozhodl jsem se, že to nechám být, že to dítě je prostě mrtvé, ale pokaždé, když se k tomu vrátím, si říkám - co kdyby. Ten sen tnul do staré rány a zase ji otevřel. Ne, Williame. I kdyby to šlo, nemůžeš to dítě přivést do světa, který stejně možná za pár měsíců skončí. Jsem podezřele zamlklý a soustředím se na skleničku, kterou točím hranou dna po stole. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Dokud budeš na lovu, zůstanu v Londýně. Ale ať tě ani nenapadne potom zmizet, aniž bys dal vědět. Hned, jak budeš zpátky v Londýně, musíš mi dát vědět.“ Tu část o exhumaci radši ignoruju. Jako… jo, chápu, musí to udělat a já mu v tom pomůžu, to už vím s absolutní jistotou, ale stejně je to představa absolutně šílená. Vykopávat jeho mrtvou ženu, znesvěcovat tělo… Ne, nejsem křesťan, ale to neznamená, že s touhle představou nemám problém. I když Anna není tak úplně mrtvá, pořád bude její tělo dostatečně mrtvý na to, abych si připadal přinejmenším divně. Na jedno se ale zeptat přece jen musím, ačkoliv chvilku sbírám odvahu. Je to stále citlivý téma navzdory tomu, co se děje poslední dva dny. Nebo právě proto, co se děje. „Anna je… leží někde v Londýně?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Nemělo by to zabrat více než tři čtyři dny." Raději si chci nechat rezervu, aby to nebylo divné. Že jenom přijedu, jeden den si s ním vyjdu a zase odjedu. To ne. Zrovna nyní nemám na rodinu náladu, ale udělat to musím. Budu dělat to, co mě společnost učila celý život. Přetvařovat se a dělat, jak hrozně mne to zajímá. "Hanwell Cemetery," odpovím ještě dřív, než Tim dokončí větu. Vybaví se mi její pohřeb. Tehdy jsem truchlil. Myslel jsem, že ji miluji. Ano, asi jsem ji měl rád. Vlastně i ten sen se mnou otřásl, rýpl mi hluboko pod žebra. Ale zaútočila na moje posvátné místo. Na moji pracovnu. To je mé výsostné území. Vlastně celý dům je! Ona nepatří do světa živých, nemá mi do mého žití co mluvit. Jenom si na tu spoušť vzpomenu a mám chuť si to s ní vyříkat doopravdy. "Je... pohřbená i se synem," dodám pak ochraptěle. Chtěl jsem, aby byli spolu. Přišlo mi to tak správné. To je asi to nejhorší. Ji vykopat musím, protože mne ohrožuje. Svého syna... nechci. Nechci rušit jeho věčný spánek, ale budu muset. Další povzdech. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ať už v hospodě sedíte, jak dlouho chcete, a hovoříte, o čem chcete, hostinský vás nevyhání, ale je znát, že je nervózní. I když tu bylo při vašem příchodu mnoho lidí, víc, než je v tuhle hodinu obvyklé – nikdo nechtěl být sám v tuhle tragickou noc -, nyní už tu je jen několik jedinců, kteří se chystají pomalu do postele. Vzhledem k tomu, co se děje v poslední době, je skoro s podivem, že tuto noc spíš zdravým a hlubokým spánkem a pokud se ti něco zdá, není to žádná noční můra. Ale ne každý má stejné štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro V první chvíli automaticky zamířím do pokoje s Willem, ale zarazím se. Nemůžu jít. Jsme sodomité. Vzhledem k tomu, co se děje za šílenosti, mi naše konání přijde z hlediska závadnosti a důležitosti absolutně banální a normální. Jenže zbytku společnosti stále ne, a to poslední, co potřebujem, jsou další zbytečný problémy se společenskými předsudky. Proto se jenom rozloučím a dojdu do svého pokoje. Venku je tma, tma a bouřka, ošklivá bouřka, z který mám strach. Brácha mi vyprávěl, že v takovýhle bouřce přicházejí víly Bendith Y Mamau a kradou malý děti. Já vím, že podle táty je to hloupost, Barry od něj kvůli těmhle řečem dostal nabančeno, ale stejně… prý mu o nich vyprávěla babička a ta přeci nelže, ne? Já vím, že mi je už pět let, dokonce skoro šest, a že už jsem velký chlap, ale stejně… když se koukám z okna, mám pocit, že je vidím. Ne, nemám pocit… já je vidím! Po špičkách, ať mě nikdo neslyší, docupitám k Barrymu a začnu ho budit. „Co chceš?“ Zeptá se rozespale a vztekle. „Vstávej, jsou tu, jsou tu víly, chtějí nás ukrást!“ „Táhni spratku, nebo tě zpráskám jak psa!“ Zase spí, jenže já už je i slyším… musím za mámou, rychle! Běžím přes chodbu do kuchyně, kde rodiče spí, ale něco mě donutí se zastavit a nevtrhnout tam. Světlo a hlasy. Pomalu a opatrně nakouknu dovnitř skrz klíčovou dírku. Vidím mamku, ale nebaví se s tátou, mluví s nějakým pánem… a už ho vidím, má černý šaty jak stará babča na pohřbu. Chvilku mi to trvá, než si vzpomenu, kdo to je, mamka mu říká Otec Andrew, ale je moc mladej na to, aby byl jejím tátou. A pak, ona už přece tátu má, ne? Dědu! Tohle nikdy nepochopím… Přitisknu ucho ke dveřím a zaposlouchám se. Na víly už jsem dočista zapomněl. „… přistihla přímo při tom, otče, ona je to učí!“ „Uklidněte se, Sheeno, určitě to … nějak vysvětlit.“ „Není co vysvětlovat, otče! Poznám, když jde o to! Nezapomeňte, že se to kdysi snažila naučit i mě!“ „Prosím, ztište se, ať nevzbudíte vaše děti.“ Slyším dobře? Maminka fakt bulí? „Máte pravdu… učila Barryho rituál ochrany před temnýma silama, to znamená obětovat jim, a víte, co jsem našla za dětskýma postelema? Svazečky jmelí a cesmíny, tím zajišťujou … A přitom mi slíbila, že je do toho nebude tahat! Co, ona slíbila, že toho sama nechá a nechá se pokřtít!“ Chvíle ticha. Nakonec promluví ten chlap v šatech. „Snad jste nevěřila, že druidka by skutečně mohla-“ „Otče, je to moje matka!“ O čem to mluví? Proč mluví o babičce?! Začne mi mrazit v zádech a není to proto, že stojím bosky na studený zemi, mám pocit, že se tu děje něco zlýho. Něco špatnýho. „Ale taky druidka. Je mi líto, Sheeno, ale druidi … zasvětili celý svůj život. Ani rodinné pouto není dost silné. Pro jistotu byste měla dát děti pokřtít.“ „To nejde, otče. Manžel,“ zní rozzlobeně. Proč? A co znamená ´pokřtít´? „Chápu.“ Já ne. Ticho. Radši se zase podívám do klíčový dírky, nechci, aby mě načapali. „Sheeno, já vím, že to nechcete slyšet, ale víte, co je naše povinnost. Nemůžu nechat jít praktikující druidku.“ Máma se rozbulí ještě víc, až je mi to nepříjemný. Takhle bulí jenom mimina. „Ale otče, možná… možná můžeme udělat výjimku, je to moje matka, proboha všemohoucího!“ „A Bůh ocení vaši oběť při posledním soudu, dcero. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme ve válce. Ať se nám to líbí nebo ne, vaše matka musí zemřít.“ Jen sotva vnímám, že ustupuju od dveří, po tváři mi tečou slzy, ale jsem ticho, jsem ticho a mám strach. Ten chlap a moje máma chtěj zabít babičku! Probudím se zpocený až po prdel a ještě nějakou chvíli mi trvá, než mi dojde, že mi není pět. Už dávno mi není pět. Venku svítá, flašku ginu mám vedle postele, takže se rovnou napiju. Co to kurva bylo? Že by… že by jeden z těch snů, který vyrábí Aíne? Jenže tohle bylo tak reálný, reálně reálný. Jenže si nepamatuju, že bych kdy cokoli podobnýho zažil… ne, dokonce jsem přesvědčenej, že jsem nic takovýho nezažil. Na druhou stranu, babička umřela, když mi bylo pět… Kurva! Co to bylo za zasranej sen?! Už neusnu, jdu rovnou do jídelny na snídani, snídani a pořádný kafe. Novinám se vyhýbám, radši nechci vědět, co se děje v Londýně – a stejně, místní plátky budou plný noční tragédie a o tom číst nehodlám, nejsem masochista. Zkrátka si sednu do křesla a počkám, až se Will probudí. Ale něco v plánu není. Není v plánu usnout, ale skutečnost jde málokdy podle plánu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Klidně bych jej vzal k sobě. Kdyby zde nebyl Sommers. Ale takhle se jen, možná trochu smutně, nebo spíš unaveně, pousměji. Skoro usnu v koupelně. Spánku se obávám. Přesto s ním nelze bojovat. Propadnu do něj, sotva položím hlavu na polštář. První moje myšlenka, když se opět proberu, je jasná a udivená. Nic se mi nezdálo. Nic, co bych si nepamatoval. Nic se mi nezdálo! Buď jsem byl tolik unavený, nebo Aíne dala pokoj. I ona se mohla svými triky vyčerpat. Nebo jí nestojím za každonoční návštěvu. Inu, čubko, mne neomámíš. Ty ani ty tvoje nymfičky. Vlastně si na sebe sama upletla bič, když mi lezla do hlavy. Bez ní bych to nikdy nezjistil. Napadne mne kousavá myšlenka, že bych jí pak za to mohl poděkovat. Určitě by vylétla z kůže. Dokonce se tomu pro sebe uchechtnu. Ano, to je ta správná nálada. Zachovat si bojovnost. Nebrat nepřítele jako něco, co vás může zničit, ale snižovat ho. Když se na sebe podívám do zrcadla, definitivně mi to dojde. Jsme zase ve válce, Wille. Bezesná noc, v tom dobrém slova smyslu, je opravdový balzám na duši i na náladu. Navzdory tomu, co se včera stalo, jsem v lepším rozpoložení. Kvalitní spánek dělá divy. Navíc jsem se neprobudil a nezjistil, že ze stropu prší brouci (dobrá, to zjistil Tim, ale je to můj dům). Rozhodnu se nechat Tima ještě spát. Je poměrně brzo, okolo osmé, a my šli spát pozdě. Přesto se cítím konečně odpočatý a to, co se stalo včera, po odpočinku posiluje mé odhodlání. Nad mrtvými z univerzity nemá cenu truchlit. Netruchlím ani pro svou mrtvou ženu. Seamus skončil špatně, ale jediné, co pro něj mohu udělat, je pomstít se. Mám potřebné informace, nyní to vše vykonat. Ano, když člověk konečně ví, jak si s tím poradit, je to břímě snesitelnější. Neříkám, že lehčí... ale snesitelnější. Teď ještě najít, jak ochránit svou mysl proti napadení. Možná nějaké východní cviky? Myslím, že Raymond o tom cosi říkal. Má nová tetička s ním řádně cvičí, co se kultury týče. U snídaně se chci znovu podívat na to, co jsme zjistili, ale ani si nesednu a vím, že k tomu nedojde. Timothy sedí v křesle - ne, spíš je v něm zhroucený a spí. Zakroutím nad tím hlavou. Kdybych ho neviděl zapadnout do pokoje, asi bych si myslel, že tu zůstal přes noc. "Time..." promluvím na něj tiše, ruku na jeho rameni. Lehce s ním zatřesu. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Sakra… kdy jsem usnul? Nepamatuju si. Podívám se na stolek vedle sebe a uvidím netknutý a studený kafe. Takže jsem to musel zaříznout skoro okamžitě, co jsem si sednul. Jenže si připadám ještě utahanější než předtím. Kurva! Co to bylo za kokotinu, která se mi zdála? Ne, nemá cenu se tím zabývat, jsem si celkem jistý, že to nepřipravila Aíne, takže to nemůže bejt důležitý. Prostě blbej sen, to se stává… „Kolik je hodin? Kčertu, bolí mě hlava, pojď si dát nějaký kafe, tahle břečka,“ ukážu k hrníčku, „bude ještě hnusnější než obvykle.“ Vstanu, protáhnu se a vyrazím k snídaňovému pultu. Snažím se tvářit, že je všechno v pohodě, ale faktem je, že se úplně v cajku necítím. Ne, rozhodně nejsem ve svý kůži, ať chci nebo nechci, ten sen mi vrtá hlavou. Byl moc reálný, skoro jako vzpomínka, kterou si ale nepamatuju. „Jak si se vyspal? Rozhodně vypadáš líp než za poslední tři dny…“, usměju se, upřímně, fakt mě těší, že vypadá zdravějc. Alespoň si můžu říkat, že ty momenty skorošílenství byly jenom kvůli nevyspání. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zarazím a zamračím se, na kořeni nosu s emi udělá vráska. Jako vždy, když přemýšlím. Ne. Bude to nevyspáním. Možná ho sem přihnal Sommers s tím, že chce, abychom urychleně odjeli. Takže mé první kroky za ním jsou váhavé, protože při všech podivnostech, co se dějí, nesmím opomíjet žádný detail. Asi se ho zeptám. Aíne má moc vstupovat do snů, a protože o Timovi ví, možná, když u mne neuspěla, se pokusí zlomit jej? To jí nedovolím! Navíc, on mne, přes to všechno, jak šíleně to zní, taky vyslechl. I když... i když jsem mu říkal něco, co v té chvíli bylo absolutně nevhodné a nepřipustitelné. Hm. Kdybych takto neomaleně řekl ženě, že se mi o ní zdálo tímhle způsobem, asi bych dostal přinejmenším políček. "Beze snů," odpovím konečně s malým úsměvem, protože na ten Timův se jinak ani odpovědět nedá. Ještě že nás všichni považují za dobré přátele, jinak by hned bylo jasné, že něco není, jak má, ksakru. Jsem tak rád, že se mnou někdo táhne tohle břímě a že mohu být, aspoň zčásti, sám sebou, že se někdy zapomínám kontrolovat na všech frontách. Třeba v tom, jak se na něj někdy dívám. "Ale ty vypadáš, jako by tě někdo vyoral." Úsměv je rázem pryč. "Vzbudil tě Sommers, nebo něco jiného?" Pochybuji, že by vstal tak brzo čistě z radosti ze života. Pokud měl studené kafe, musel tu sedět a spát notnou chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Stejně to byla blbost. „Ale ne, Sommers ne, od včerejška jsem ho neviděl, asi ještě vyspává.“ Naleju si novou kávu a odnesu jí ke stolu, sednu si, až potom pokračuju. „Asi toho na mě bylo včera trochu moc, špatně se mi spalo, ale to nic, nestalo se nic, v čem by mohla mít prsty Aíne. Prostě jenom špatný sny, kdo se může divit potom, co se děje v poslední době, co?“ Zasměju se na odlehčení situace. Nějaká má část chce mluvit otevřeně, zvlášť když vidím jasně, že má opravdovou starost. Je to zvláštní pocit, vidět u někoho takový zájem, jiný, než u kohokoliv kdykoliv předtím, skoro mě nutí všechno vyžvanit. Ale jeho hlava musí bejt čistá, jak jen to jde. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jakmile však zmíní špatné sny, pohled mi trochu ztvrdne a potemní. Po tom všem, co jsem mu vykládal, to bude brát na lehkou váhu?! Udělám krok k němu, aby nás nikdo neměl šanci zaslechnout. Rozhodně to ale nevypadá na příjemné narušení osobního prostoru, to vzhledem k místu (a situaci) ani nejde. "Time. Odteď chci slyšet všechno, co se ti zdálo. Je to důležité. Aíne ovládá sny. Ví o tobě. Nemůžeme si dovolit přehlédnout jakýkoli detail. Tobě to může připadat jako hloupá noční můra. I já si zezačátku myslel, že to byl jenom přespříliš živý sen. Ale jak vidíš, není." Ve tváři se mi zase mihne ten výraz, jako když jsem tlačil na Seamuse, aby mluvil. "Vezmeme si snídani, posadíme se a ty mi to řekneš." Není to otázka. Ani žádost. Je to... kupodivu rozkaz. "Myslím, že trapnější než můj sen o tobě to nebude," dodám s kratičkým ušklíbnutím, když si vybavím těch několik příšerných vteřin nebo minut poté. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Přesně pro tohle ti to říct nechci, Wille, přesně pro tohle. Každý blbost tě šponuje a mně ukazuje, jak moc se měníš. A taky, nevím proč, ale tímhle chováním mi připomněl mýho otce – jediný, co chybí, je alkohol páchnoucí z držky. „Však ti říkám, že to nebylo stejný, tohle nebyla Aíne,“ zavrčím. Otočím se zády k němu s myšlenkou, že si půjdu sednout. Nakonec na něj přece jen ještě pohlédnu, „ani ona, ani nic podobnýho.“ Jenom pitomej sen, kterej se tváří jak historka s dětství, aniž by to historka opravdu byla. To bych si to musel pamatovat. Sednu si dál od lidí, ale přesto už ne do křesla, je až moc pohodlný. A rovnou si zapálím cigaretu, potřebuju uklidnit nervy. A v krátkosti se konečně zamyslím, proč mu to neřeknu, když přeci nevěřím, že by to mohlo mít význam - jenom proto, že na mě používá pasivní nátlak? Nebo proto, že se bojím, že by to přeci jenom mohla být pravda? Hovno, jestli chci sám sebe přesvědčit, že to nemá význam, stejně to budu muset říct. Jen co si přisedne, sám začnu vyprávět, bez ponoukání. „Nebyl to klasickej sen, spíš se to tvářilo jako vzpomínka – až na to, že si na nic takovýho nepamatuju. Určitě to byla blbost. Mělo mi bejt pět let, když-“, trochu mi vyschne v krku. „Zkrátka, v pěti letech jsem měl bejt svědkem toho, jak se moje matka domlouvá na vraždě babičky s nějakým černoprdelníkem.“ Zasměju se, ale moc do smíchu mi není. Nadechnu se a dám se do vyprávění, v detailech mu popíšu všechno, co se mi zdálo, a, ač je to zvláštní, na konci si připadám trochu líp. „Jak vidíš, tohle nebyla Aíne, asi se mi do snu promítlo dění včerejška. Protože moje matka může možná být upjatá katolička, ale kdyby byla vrah a já to věděl, budu si to pamatovat, to mi věř.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zamračím se, když se ke mně otočí zády. Dobrá, náladu mám zkaženou. Příliš snadno jsem uvěřil, že z toho vyváznu tak lehce. Nesmí nás rozeštvat! A proto než dojdu za Timem ke stolu, skryji svoje podráždění, že mi tak odsekl, místo aby pochopil, o co mi jde. Vždyť to musí sám vidět! Moje argumenty jsou dostačující. Oba máme minimální zkušenosti, ale já jsem pořád mezi jednookými král. Musí mi to říci. Když si sedám, semknu čelisti. Ano, takový je prostě svět, chvíle rozkoše něco stojí. Ksakru, už začínám mluvit jako nějaký pánbíčkář. Ještě bych mohl dodat, že za to, co děláme, skončíme v pekle. Možná ano. Ale Aíne mi dává poměrně dobrou průpravu. Maličko překvapeně k Timovi vzhlédnu, když se rozpovídá. V duchu si oddechnu. Bál jsem se, že se Timothy bude chovat jako idiot, jen aby neprokázal slabost. Vždyť přede mnou o nic nejde. Jsme tu od toho, abychom toho druhého podrželi. Vždycky to tak bylo. Od té doby, co se spousta mých přátel stala krmením pro francouzské vrány a krysy, si toho cením ještě víc. A od chvíle, co jsem zjistil, že to není tak úplně klasické přátelství... je to ještě jinak. Pozorně jej poslouchám. Dokonce se ani nepustím do jídla. "Nemusíš si to pamatovat vědomě. Kolik vzpomínek máme z dob, kdy nám bylo pět let? Mohou být vzdálené. Zkoumání mysli je v podstatě ještě v plenkách. A když jsme viděli, co jsme viděli... kam až naše schopnosti sahají?" položím filozofickou otázku. "Navíc druidka... Víš, přestávám věřit na náhody." Pak se mu ale podívám do očí a pousměji se. "Děkuji, žes mi o tom řekl. Nechci, aby nás ta čubka rozeštvala. Třeba jsem paranoidn, ale i takováhle maličkost mohla být nějaká její hra, abychom se pohádali. Chápeš, kam tím mířím? Musíme si vše říkat. Co se tohoto týče. Ber jako případ. Sny, jakkoli hloupé, jsou naše důkazy." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro To už spíš uvěřím tomu, že to fakt připravila Aíne, aby nás rozeštvala. Jenže právě v tom, co navrhuje Will, je háček – když na to budu pohlížet jako na případ, nebudu moct dále ignorovat intuici tak, jako to dělám teď. Intuici, která mi říká, že v tomhle Aíne prsty nemá, ale že to pouhá noční můra taky není. Budu muset zase po dlouhý době udělat návštěvu doma… z toho mám fakt radost. Něco jinýho je jim posílat peníze na obživu a něco jinýho je se s nimi opravdu vidět. „Asi máš pravdu. Mohla to být ona…“ Jen tomu nevěřím. „Ale stejně si, až budu doma, musím udělat návštěvu za rodinou.“ Ani se nesnažím skrývat svoje „nadšení“. Jakkoli špatný to je, za svoje rodiče - komunistu a ožralu a pánbíčkářku - se stydím skoro stejně jako za svůj původ. Skrz uvažování nad nemilou povinností si ani nevšimnu, že se k nám blíží Sommers. „Dobré ránko,“ dneska postrádá svůj obvyklý sarkastický tón, ale jeho přítomnost mi náladu zhorší na bod mrazu i bez obvyklý jízlivosti. Všimnu si, že na mě nekouká, asi si pořád pamatuje naši včerejší výměnu názorů. Slova směřuje na Willa – ať mu řek cokoliv, na toho starýho zmetka to muselo udělat dojem. Jen stěží se ubráním úšklebku, když si vzpomenu, co mi včera Will říkal, jaké s ním má plány. Jo, Sommersi, čeká tě krušná budoucnost. „Ještě tu máte něco k vyřizování? Protože Londýn nepočká. Můžeme jet domů?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Teprve až začnu mluvit, uvědomím si, jak absurdní můj návrh je. Chceš, abych šel s tebou? Jistě, Wille, seznámím tě s matkou a otcem, že jsem si konečně někoho našel. V duchu nad sebou samým protočím oči a raději to nedopovím. "Dobré," kývnu na Sommerse zdvořile, ale ne tak zdvořile, jak se zdravím s lidmi, které kvůli pověsti "respektovat", tudíž je to chladné a odměřené. Přesto to neřeknu ani příliš žoviálně, včera jsme si to vyjasnili. "Ano, myslím, že můžeme jet." S povzdechem se podívám na desku stolu. "Po tom včerejšku tu už stejně mnoho nezjistím..." Jen ať si Sommers myslí, že mi tam zahynul nějaký můj informátor ohledně toho případu. Po snídani se vydám sbalit těch pár svých věcí, což zabere sotva pár minut. Důležitá je má ukořistěná kniha a deník. Během cesty si však čtu v jiné knize, nechci ji před Sommersem ukazovat. Řídit nemohu, nikdy jsem neměl potřebu se to naučit. Umím pouze jezdit na koni, to mi vždy stačilo. Po Londýně se pohybuji pěšky či veřejnou dopravou, protože jsem jakožto lingvista byl vždy zvědavý na řečový kolorit našeho hlavního města. Ale kdybych žil někde jinde, asi bych koně měl. Když jsem si ještě maloval život s Ann a synem, přemýšlel jsem nad tím, že za pár let, až bude malý starší, se přestěhujeme někam kousek od Londýna na venkov, kde je klid. Ta myšlenka ve mně nevyvolá žádnou nostalgii ani smutek. Protože zírám na písmena v knize a přemýšlím, jak vykonám svůj zavrženíhodný zločin proti všemu, co je lidské morálce svaté. Jak vyloupím hrob své ženy a svého syna. Také uvažuji nad tím, co přesně řeknu strýci Raymondovi, abych za ním mohl přijít lovit. Nejprve bych si měl zjsitit něco o tom "rituálním" zabití, abych byl připraven. Pak mne zabolí vzpomínka na spoušť v pracovně. A teď tam něco hledej, Williame! Ohodlání zbavit se Ann je ještě větší. Sáhla mi na knihy a to někdo jako já neodpouští. Když mne vysadí doma, s oběma se rozloučím s tím, že jim dám vědět a sepíši jim, jak je zvykem, nějakou zprávu. Když už jsme tam jeli. Ten akademičtinou psaný blábol o možném profilu pachatele na základě jeho náboženských a misogynských sklonů budu mít napsaný asi za půl hodiny. Použiji k tomu poznámky, co jsem si dělal, když jsem ještě myslel, že jde opravdu o sériového vraha. Chci tím Sommersovi zacpat hubu, ale samozřejmě, že to nebudu odesílat hned. Ale to předbíhám. Nejdířve musím zjistit, jestli můj dům stále stojí. Zvenčí vypadá, že ano... Ach, ti brouci. Obrním se a vstoupím. Moira bude šílet. A já doufám, že už mne tu nečeká víc pohrom, abych mohl pracovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dům má být místem bezpečí a odpočinku, všeho, o co tě Aíne a Anna v několika málo dnech připravily, přesto se zdá minimálně z předsíně, že je vše tak, jak jsi to opustil – v pracovně Moira uklízet nesmí, ne tak, aby zničila tvůj pořádek, proto z její strany další zmatky nehrozí a jestli jsou brouci v pokoji pro hosty, to odsud nezjistíš. Zbývá otázka, jestli Anna udržela své emoce na uzdě a nepřidělávala ti další problémy. Chvilku to trvá, než z kuchyně vykoukne hlava Moiry, už od pohledu je bledá a vyděšená. „Pane Williame! Díkybohu, že jste-“, zarazí se, hluboce se nadechne, vystoupí ze dveří a přinutí se se narovnat. „Chci říct, jsem ráda, že už jste doma, pane.“ Malinko se ukloní. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ono by to nebylo těžké. Kdyby nebyla mrtvá. Vkročím do vstupní haly a obezřetně se rozhlédnu. Pravda, odsud nic nepoznám... A pak vykoukne Moira. Mně je z pohledu na ni jasné, že já budu mít klid asi až v hrobě, kam se mne ty zkurvené fúrie pokoušejí dostat. Proč mi ty ženské nedají pokoj, proboha! Já snad začnu chápat pánbíčkáře, že je kdysi upalovali. "Dobré ráno," pozdní, ale přece. Nehodlám dávat najevo, že o něčem z toho vím, a proto si sundám kabát, přezuji se a hodlám jít rovnou do pracovny. Nechce se mi tam. Čeká mne tam nepořádek, jaký bych nikdy neudělal. Už teď mi z té vzpomínky kypí žluč. "Moiro, udělej mi prosím čaj." Uvidíme, co udělá. Krom toho čaje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ještě jednou se ukloní a odcupitá do kuchyně. Ty zamíříš do pracovny. Je to skoro překvapivé, že zůstala taková, jakou si jí zanechal. Žádný další nepořádek tvoje mrtvá žena neudělala. Alespoň ne tady. Moiře trvá příprava čaje neobvykle dlouho, až když konečně zaklepe a vstoupí, pochopíš proč. Celá se třese, dokonce tak, že trochu čaje vylije na podšálek. Už to vypadá, že odejde a nechá tě o samotě, když se přeci jenom osmělí. „Pane Williame, já… chtěla bych vás požádat, jestli bych si mohla vzít na pár dní dovolenou.“ Při první větě ještě zachová relativní klid, ale při těch dalších se jí hlas povážlivě zvedá a třese. Znak malého záchvatu hysterie. Dokonce zapomene i na poctivě naučený, a proto umělý spisovný jazyk, který při rozhovorech s tebou obvykle používá. „Já vím, že je to drzost, pane, ale tendle dům, tendle dům je prokletej! Nejprv ty brouci, pane, v pokoji pro hosty! Pak pavouci, co mi lezli po celičkým těle, když sem spala! Zvuky, hlasy, kroky, málem na mě spadla komoda v mojem pokoji, když jsem si šla ráno pro uniformu!“ Při poslední větě se zlomí a začne vzlykat. „Pane Williame, zní to hloupě, šak já vím, ale sím, dejte mi na pár dní volno, přísahámpánbů, já už tady nevydržím…“ V hlase zní nefalšované zoufalství. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zabiju ji. Zabiju. A je mi jedno, že je mrtvá! Až mne překvapí, jak ve mně ta myšlenka vzkypěla. Přejedu si dlaní přes obličej a nahlas vydechnu. Co to se mnou ksakru je? Jak... jak mne tohle vůbec mohlo napadnout. To, že Ann nemiluji, přece neznamená, že bych si přál její smrt. Znovu. Jedinou smrt, kterou si přeji, je ta Aíne. A ona není člověk. Místo abych to tu dával dopořádku, chvíli stojím s rukama opřenýma o desku stolu. Mimo knih je tu uklizeno, jak jsem Moiře nařídil. Zapálím si cigaretu. Budu si muset pořídit další, od té doby, co to začalo, hulím jako fabrika, jak se lidově říká. Moira mne zastihne pokuřovat zadkem opřeného o kraj stolu, jak prázdně hledím na můj zničnený důmyslný systém řazení knih. Ah, tohle mne vážně, ale vážně sere. "Děkuji," prohodím přes rameno, ale když to vysloví, donutí mne to se na ni podívat. Dokonce se otočím. Ne, vážně, mám já tohle zapotřebí? Být obklopen ženskými, které nejsou k ničemu, jenom dělají problémy? Jsem z toho tak frustrovaný a podrážděný, že to na okamžik zaslepí můj zdravý úsudek. Kdybych neměl cigaretu a nezískal tak čas tím, že vdechuji a vydechuji kouř, asi bych Moiru zastavil už v polovině jejího hořekování. Ann, ty mrcho. Zapomeň. Žádný zánik domu Wintersů se konat nebude. Zachmuřeně sleduji vzlykající Moiru. Jestli bych s ní ještě před pár dny soucítil a měl o ní starosti, teď... je prázdno. Jako bych náhle chápal všechny velitele, co na nás ve válce řvali, ať se vzchopíme. Kdo nepomáhá naší věci, je skoro jako nepřítel. Jenom horší v tom, že se o něj stará jeho vojsko a on je vlastně pijavice. Mám na krku válku, a ne jen tak ledajakou, válku bohů a lidí, a měl bych řešit svoji hysterickou služebnou? Jinak než studenou sprchou? Klid, Williame. Klid. Jsi Winters. Možná to jméno již nemá zvuk, jaký mívalo před třiceti lety, ale tvá krev je modrá. Stala se ze mne zavrženíhodná bytost. Nebo spíš jakýsi podivný had, který klouže mezi těly ostatních za svým cílem, bleskne mi hlavou děsivá myšlenka. "Asi se tu přemnožil hmyz. Máme tu teplo, na půdě možná něco zemřelo. Zařídím, aby se na to někdo podíval, ano?" Dokonce ve své aristokratické přetvářce soucitu zacházím tak daleko, že jí jemně položím ruku na rameno. "Tři dny." Myslím, že dnes udělám něco velmi pošetilého. Musím mluvit s Ann. Jiná varianta je odejít do hotelu, ale tam si své knihy nevezmu. Ne všechny. A já je potřebuji všechny, abych našel, co hledám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Děkuju vám, pane, děkuju. Připravím vám nějaké jídlo, ve spíži je sušené maso a zavařím vám polévku, abyste nehladověl,“ Moira se snaží, seč může, aby se ti za náhlé volno odvděčila, dokonce si zase hlídá slovník. Až když dostane příkazy, co musí splnit předtím, než opustí dům, tě opustí a vydá se za prací. Zůstaneš sám se svými myšlenkami. Duchové mohou komunikovat, jak sis ověřil při prvním divném snu, ale problém je, že musí chtít sami. V opačném případě to jde také. Sice jdou vyvolat, ale nemusíš být znalec esoteriky, aby ti bylo jasné, že to studenty a dětmi zprofanovaným způsobem nepůjde. Nabízí se proto několik alternativ: buď se obrátit na nějaké pokleslé knihy o spiritismu a doufat, že je nenapsal nějaký šarlatán, obrátit se na kartářky či média, obvykle cikánské vědmy, které za peníze kontaktují onen svět. Existuje však i možnost nejšílenější a zároveň nelegální, o které víš jen z městských legend a vyprávění Tima o jeho případech – čínské rituály, které se prý pořádají v opiových barech. Ilegálních, a proto před zraky obyčejných obyvatel a policie skrytých barech Chinatownu, ve čtvrti Limehouse na East Endu. Ale to rozhodně není jediný způsob, jak si promluvit s duchy, záleží jen na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na chvíli se nad tou myšlenkou zarazím, ale pak si pro sebe potřesu hlavou a s lítostí zjistím, že během Moiřina výstupu mi dohořel zbytek cigarety. "Skoč mi ještě pro tabák," prohodím za ní. Ať si to svoje volno zaslouží. Ano, mohl bych si pro to zajít sám, ale momentálně musím přemýšlet, dost možná se prohrabat knihami. A nechci pak zjistit, že už je večer a já si nemám z čeho ubalit. Když už neplatí můj dům, můj hrad, jsem napružený a pod povrchem neznatelně a přitom s potencionální ničivou silou bublá můj vztek jako horká láva. To proto, že nemám systém v knihách. Že jsou rozházené. Některé dokonce ušpiněné od popela. Zatímco je třídím, uvažuji, jak to udělám. Asi strýci zavolám rovnou. Aspoň tam (snad) budu moci odjet a nechat tenhle dům hrůzy za sebou. Jak příhodné, že se oženil zrovna s Mei-Lin. Ta by mi mohla pomoci, Číňané jsou přeci velmi duchovně založení. Rozhodně je to lepší varianta než jít do opiového doupěte. Ne že bych se bál dělat nelegální věci, za poslední dva dny jsme s Timem porušili dost pravidel a v podstatě na tom nesejde, spíš... bych raději, aby to probíhalo mezi lidmi, kterým mohu věřit. Doufejme, že se proti mně svět nespikl a že se Mei nebude chovat jako husa. Protože mám dojem, že poslední dobu se v mé přitomnosti dámy takto chovají. Až si pokládám otázku, jestli to je mnou (Ale proč? Nic se přeci nestalo.), nebo jimi. Možná mi ta podivná schopnost kráčet ve snech otevřela zrak i v lidském světě. Nakonec tedy zvednu sluchátko a zavolám strýci. Po zdvořilostech ho požádám, zda bych nemohl na dva tři dny k němu na venkov, protože mě Londýn ubíjí. Rád bych si užil venkovského vzduchu, projel se a možná zkusil nějakou novou zábavu. Třeba si zastřílet. Vím, že té poslední věty se chytí. Během telefonátu se probírám ukořistěnou knihou z Oxfordu, jestli tam není něco o tom rituálním obětování srny. Abych byl připraven. Se strýcem se domluvíme, když mi kývne, v hlase je slyšet nefalšovaná stopa radosti. Popravdě jsem u něj býval raději než doma. Je takový... bezprostřední a má spoustu zajímavých zážitků. Také mne jako lingvistu, třebaže moje zaměření je jiné, zajímá jazyk Mei i její kultura. Snad nyní budou užitečné. Poté, pokud nic nenajdu v té knize, sáhnu ještě po dalších, v nichž by to mohlo být. Ty si sbalím. A také další potřebné věci. Brouci a další havěť je to poslední, co mne zajímá, buď Ann vyženu, nebo ten dům stejně spadne. Ne že by to byla příjemná myšlenka... takhle bych uvažovat neměl, ale copak se mohu zaobírat tímhle? Nemám na to čas! Zjistím si, kdy mi jede vlak, ale z domu hodlám odejít, až když odejde Moira. Má tři dny volno, v tom případě mám také tři dny. Na detail, že když mi navaří, tak za tři dny mé absence se to zkazí, absolutně nemyslím, mám hlavu plnou jiných starostí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Moira odejde za dvě hodiny, za další půl hodinu můžeš být na nádraží King´s Cross. A pak tě čeká úmorná tříhodinová cesta vlakem do hrabství Kent, na strýcovo panství blízko města Lamberhurst. Ještěže máš spoustu knih na ukrácení cesty. Těžko říct, nakolik je to nápomocné, ale v jedné knize přeci jen zmínku o rituálech Keltů najdeš: Keltové věřili, že obětní zvěř při rituálu zahnání duše nemůže být vybrána náhodně. Musí být magicky spjatá s duchem, kterého chtěli vyhnat. Za nejvhodnější obětní zvíře považovali srnu jakožto symbol čistoty, srna navíc, jako jediné zvíře, dokázala mít slitování s trýzní lovce sužovaného zlou duší. Sama měla dovolit duchu vstoupit. Lovec vždy dokázal poznat, že srna souhlasí, jak to poznal však prameny nepopisují. Následně stačilo zarecitovat frázi: „Téigh i, anam, isteach i ainmhí, mar gheall ar do ainm fiach“ (Vejdi, duše, do zvířete, neboť v tvém jménu lovím) a vystřelit. Po zabití, na důkaz úcty k oběti zvířete, bylo zvykem vyříznout mu srdce a zakopat ho pod lískou (strom, s kterým je srna často spojována), aby nezahořklo a neshnilo, ale naopak se přidalo ke svým sestrám v lese pro vyvolené v obětině. Už je tma, když dojedeš na nádraží v Lamberhurstu, pokud bys však měl strach, že se k panství nedostaneš, příchod zarostlého muže v buřince a nepříliš padnoucím fraku tě vyvede z omylu. Strýc na nádraží nechal čekat kočího. „Pan William Winters? Pan Raymond Winters mě poslal, abych vás odvezl na panství, následujte mně, prosím. Ukloní se a natáhne ruku, aby naznačil směr ke kočáru.“ Otevře ti dvířka, počká, než nasedneš, a pak si sedne k otěžím, „cesta potrvá přibližně půl hodiny, pane.“ Všimneš si, že kočár je poměrně ošoupaný, interiér sem tam roztrhlý. I ve tmě je znát, že barvy jsou omšelé – přesto to nevypadá, že by si s tím majitel dělal těžkou hlavu. Nedělá. Jestli někdo z rodiny opravdu ztrátu peněz neoželel, byl to strýc. Jak rád říkal: „vůbec není na škodu, že si tahle naše naškrobená famílie trochu otlačí zadnice na obyčejných židlích, příliš měkké pod zadkem pomáhá hemeroidům.“ Ani není nutné zmiňovat, co tohle prohlášení udělalo především s ženskou částí rodiny. Ještě ani nestačíš vystoupit, když uslyšíš hřmotný a zvučný hlas tvého strýce. „Tady je můj nejoblíbenější synovec! Tak co, Williame, už tě přestaly bavit teorie a rozhodl ses věnovat trochu mužnější zábavě? Žádný strach, za tři dny budeš tak vycepovaný, že budeš moct jet rovnou na lov tygrů kaspických!“ „Když je najdeš vzhledem k tomu, že jste je vy Evropané skoro vyhubili,“ téměř plynule na větu naváže Mei-Lin, která se vyloupne za jeho zády. „Ale, květinko, přece jsem si tě nevzal proto, abys mi mluvila do zábavy!“ „Ne, vzal sis mě proto, ty starý kozle, aby měl alespoň někdo v domě rozum, když ty jsi i na stará kolena jak neřízená střela,“ hovoří pro Číňany typicky změkčile, ale jinak s naprosto perfektní výslovností, jakou mohou mít jen ti, kdo daným jazykem nemluví od narození. Raymond se zasměje, chytne jí za tváře a dá jí pusu. Potom se otočí na tebe s výrazem spiklence. „Tak to vidíš, Wille. Ty ženy, nemůžem žít s nimi, nemůžem žít bez nich.“ Konečně pustí svou manželku a dojde k tobě, bez okolků tě chlapsky, jak medvěd, obejme. „Jsem rád, že ses zastavil,“ vypadá to, že skončil, ale nakonec s lehkou hořkostí dodá, „zvlášť když jsi jediný z rodiny, kdo se tu dobrovolně mihne.“ Následuje teta, která se, jak je tradicí v její zemi, ukloní a sklopí oči. Přesto v nich předtím zahlédneš veselé jiskřičky, značící, že se spíš baví, než aby tu typicky čínskou podřízenost ženského pohlaví brala vážně. Její následná věta to jenom potvrdí. „Williame, jsme rádi, že si se zastavil. Ale co tě skutečně přivádí? Neříkej mi, že by takový vzdělaný člověk zatoužil pobíhat po lese a střílet po všem, co se hýbe, to je spíš výsadou starých bláznů.“ Usměje se vyzývavým a naoko přezíravým úsměvem na svého muže. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Proto se na chvíli ztratím ve vzpomínkách, pohled upřený z okna. Informace z knihy si zase zapíši do svého deníku a onu větu se naučím nazpaměť. Možná je můj dům ponurý a mrtvý, protože tam není důvod k veselí a já posledních pár let svým způsobem psychicky strádal, ale to neznamená, že si ho nechám spadnout na hlavu kvůli mrtvé ženě. Takže buď po dobrém, nebo po zlém, Ann. Je vidět, že jsem na tebe byl moc hodný. Ano, Raymond je snad jediný z rodiny, s kým mám opravdu... inu, rodinné vztahy. S otcem se bavím, již ano, ale už zase začíná to své "kdy budu mít vnoučata a komu to pak předáš - aha, ty nemáš co předávat". Takže tam mne vidí jenom na svátky a jenom z donucení, abych matce nepřidělával starosti. S Raymondem je to jiné. Dozvím se od něj spoustu zajímavých věcí, a i když je na mne někdy poněkud... bezprostřední, je to vlastně osvěžující a vtipné. Ono kdybych byl tak škrobený jako otec, asi bych nesnesl ani Tima. Za pár dní se můj pohled na svět hodně změnil, a proto je Raymondova živelnost opravdu balzám na duši. Doslova se na něj zazubím, na okamžik si připadám jako malý kluk, který tu před tolika lety strávil léto, aby byl aspoň pár týdnů mimo smog Londýna. Jestli by se mne někdo ptal, jak si představuji oázu klidu, tak mimo dobře zásobené, příjemné a pohodlné pracovny bych jmenoval tohle. Dokonce se jejich špičkování zasměji a samotného mne překvapí, jak čistá a syrová, v tom dobrém slova smyslu, emoce to je. Po tom, co se se mnou začalo po snových návštěvách dít, mi záblesk světla v duši dává naději, že se ze mne nestane jeden z těch, které Timothy loví. Nějaká pochybná temná existence. Ovšem to o ženách... Zašklebím se. Určitě si to vyloží jako souhlasnou grimasu. Kdybys věděl, Raymonde, asi mě odsud poženeš kulovnicí. A kdyby to věděl otec, tak si tu kulovnici snad pojede půjčit a osobně mne odstřelí jako starého psa, který není k užitku. Však ne, nedám mu vnoučata. Přes to příjemné setkání mne bodne za hrudní kostí. To uvědomění. Ne. Nedám mu vnoučata. Má linie Wintersů zemře společně se mnou. Ale dál se moje chmurné myšlenky nedostanou, strýc mne popadne, div nezalapám po dechu. Na svou mladou tetu kývnu, schýlím hlavu, ale její typicky asijský způsob pozdravu neopětuji, protože... to není můj styl. Připadal bych si u toho hloupě. "Popravdě, Mei..." Jí teto prostě nikdy říkat nebudu, vždyť je o několik let mladší! "Být vzdělancem je někdy příšerná nuda a osamělost. Od té doby, co Ann..." Zadrhnu se. V duchu dodám na její adresu nečekaně sprostou nadávku. "Jsem tam sám. A asi se ze mne taky stává starý kozel, protože mne naškrobená společnost začíná nudit. Čím dál víc mi připomínají otce. Nechci skončit jako jeden z nich. Proto jsem přijel na pár dní na venkov, abych si vlil novou krev do žil." Raymond určitě pochopí mou nechuť jít v charakterových šlépějích otce. "Navíc v tuhle roční dobu se v Londýně někdy nedá pořádně dýchat. Máte tu krásný vzduch," zhluboka se nadechnu - a s pobaveným úsměvem si zapálím. Ano, Raymond ve mně vždy vzbuzoval tu hodně hluboko pohřbenou rebelskou stránku, kterou v sobě má asi každý mladý muž. Vlastně... to byla jeho slova o tom, že mám dělat, co chci, ne co chce otec, neboť je to můj život, která mne nakonec vyhnala do Oxfordu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Vidíš Mei? Já ti říkal, že v naší rodině musí být někdo mé krve! Že všichni nemůžou být jen panáci s naškrobenými límečky. Toho se drž, Wille, toho se drž, uvidíš, ještě spolu vyrazíme na cesty – Uganda! Za gorilami! Slyšel jsi o tom případu, kdy se prý gorilí samice starala dva roky o lidské dítě? Tomu se mi nechce věřit,“ tenhle pohled znáš. Strýc, který měl vždy až příliš bujnou fantasii, se právě ztratil v představách gorilí matky. Do reality ho vrátí až Mei. „Prosím tě, za chvilku budeš rád, že tě revma pustí z postele,“ zasměje se a Raymond se naoko zatváří ublíženě. V tu chvíli se k němu žena přitiskne, políbí ho a dodá: „Ale neboj, z nejhoršího se na cesty vydám já a budu ti zážitky pravidelně popisovat v dopisech.“ Raymond se začne hurónsky smát, „no, mám tohle zapotřebí? Ženo! Pošlu tě domů a najdu si nějakou poslušnější a méně drzou!“ Společně se zasmějí, ale pak Mei zavelí, že je konec postávání na prahu, že se musíš ubytovat a pak že vás čeká svačina. První, čeho si uvnitř všimneš, je určitá prázdnota, panství bylo vždy přecpáno loveckými trofejemi, suvenýry z cest i vycpanými zvířaty, ale nyní na tebe kouká „jen“ vzteklá tvář tygra bengálského, dvě posmrtné masky a zeď posetá jeleními parohy. Že by byl strýc nucen rozprodávat svou sbírku? Pokoj pro hosty je vymalován křiklavými barvami vhodnými pro indickou domácnost, na stěně visí indický gobelín, ale tím výzdoba končí. Obývací pokoj je oproti tomu inspirovaný Čínou, orientální vzory, v některých rozích decentně postavené čínské vázy, lehátka kolem krbu a v rohu místnosti tlusté polštáře rozmístěné kolem malého stolku. „Dáš si Jin Xuan Oolong s mlékem, Williame? Hua Cha? Nebo snad Pu Erh?“ Mei si vyslechne objednávku a zmizí v kuchyni. Ačkoliv mají kuchařku, víš, že jí zaměstnávají jen na několik dní v týdnu, oba dva jsou vášniví sběratelé exotiky, a proto by nevydrželi jíst obyčejnou anglickou kuchyni dlouho. Strýc tě chytí za rameno. „Poslouchej, přemýšlel jsem, co budeme dělat – pobíhá tu po lese prý dvanácterák, to by byl úlovek, co? A čím bys chtěl střílet? Klasickou Winchestrovkou? Já vím, taky nemám Američany rád. Upraveným Enfieldem, lepší optika, kalibrované hledí, upravené těžiště – sám jsem to vyráběl!“ Pýchou se přímo dme, na chvilku zmizí ve vedlejším pokoji, ale za minutu se vrátí s puškou, ve válce vojenskou, nyní upravenou pro lovecké účely, a podá ti jí. „Nebo Ross? Sice to je od Kanaďanů, ale co, jednou to byla britská puška, takže musela být kvalitní. A pánové z Kanady ji překvapivě nezničili, dokonce ani nezapatlali javorovým sirupem.“ Ale to už se vrací Mei s čajovým servisem, Raymond jako by si v tu chvíli na něco vzpomněl, rozzáří se jak malý kluk. „Málem bych zapomněl – jsi tu právě včas, Mei mi ukazovala, jak se dělá jejich pochoutka – pražené stonožky! Věřil bys, že k tomu stačí i obyčejné britské? Zrovna je máme jako zákusek k čaji!“ „A taky tu máme vanilkové a kakaové sušenky,“ dodá jeho žena s povzdechem. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Uchechtnu se. "Hlavně to neříkej před otcem, ještě by matku nařkl, že jsem tvůj a ne jeho syn," prohlásím žertem. A napadne mne, jaké by to bylo, kdyby to byla pravda. Raymond syna nemá, ale dovedu si představit, že bych měl takové dětství, jaké si přeje mnoho malých kluků. Střílení z winchestrovky, běhání po lese, ježdění na koni, a až bych byl dospělý, tak i lov těch tygrů. Kdybych byl Raymondův syn, asi bych na Oxford neutekl. Ne tím způsobem, že se pak zahrabu v pracovně. Jeho poznámka o cestování však zahlodá. Co kdybych si doopravdy někam vyjel? Až to všechno skončí. Odpočinul si. Myslím, že pak si to zasloužím. A nemyslím tím výjezd, jaký jsem zažil v Francii. Ano, během studijních let jsem navštívil Irsko, Německo a Bretaň, ale ta Indie by nemusela být špatná... Afrika mne až tak neláká, ale Meiina domovina? Čína, starodávná Čína... Z těhchto úvah, které začínám zvažovat opravdu reálně, mne vytrhne Mei. Následuji je do domu. Stačí mi jediný pohled... "Rayi," ne, ani jemu neříkám oficiálně strýci, proč, tohle je mnohem familiárnější, "kam se poděly tvoje trofeje?" Bengálského tygra se již neleknu, ale pamatuji si, jak ho Ray dovezl vycpaného. Už nevím, kolik mi bylo, ale dost jsem se vyděsil, protože to samozřejmě musel doprovázet hraním jeho řevu s tím, že měl jeho hlavu tak, že vypadal jako tygromuž. Prostě Raymond. Odložím si věci do pokoje. Orientální styl všemu dodává takový... nevím, optimističtější nádech. Proti mému ponurému staroanglickému domu je to opravdu velký rozdíl. I když, možná je ponurý právě proto, co se tam děje. Když jsem tam bydlel s Ann, nepřipadal mi takový... tichý. Mrtvý. Děsivý. Určitě to bude tím, že tam někde číhá duch mé ženy. Dám si čaj bez mléka. Přijde mi, že bych neměl kazit kvalitní komoditu orientu něčím tak anglickým. Potom strýc spustí o zbraních a já vím, že musím bojovat statečně. Je pravda, že to on mi dal poprvé do ruky zbraň, což rodina nesla se značnou nelibostí. Ale jediné, do čeho jsem před válkou střílel, byly plechovky. Teta, tedy, ne Mei-Lin, s tím absolutně nesouhlasila. Asi i proto, že se bála hněvu mého otce. Potom jsem dostal zbraň až za války. A od té doby ji logicky nedržel v ruce. Navíc jsem nikdy nebyl takový nadšenec. Po tom, co jsem viděl a zažil, bych mohl být i pacifista... Kdyby se neobjevila Aíne. Nyní prostě vím, že válka je někdy nutná. Pro vyšší dobro. Ano, tam na frontě, kde se naši krčili a umírali v zákopech, to jako vyšší dobro nevypadalo. Podle mě to bylo dokonce zbytečné. Rozmar velmocí. Ale takový... takový, jaký snad nemá obdoby. O co se bojovalo? Kdykoli jsem četl něco historického, motivace byla jasná. Území, komodity. Ale tady? Tady mi to vážně přišlo jako plýtvání naprosto vším. Výsměch životu samotnému. Zvlášť když spousta lidí bojovat nechtěla, protože v tom viděla stejnou absurditu jako já. Zaplaším nepříjemné vzpomínky. Kdybych byl věřící, děkoval bych bohu, že jsem se vrátil celý a nezraněn. Já vlastně nyní vedu záškodnickou válku. Válku, kde jediné vojsko, které máme, jsem já a Tim. Lidé okolo jsou týl, využívám jejich znalostí a schopností. A nyní dokonale chápu, jak těžké břímě leží na velitelích, co posílali vojáky na smrt. Že aby se nezbláznili, museli svou lidskost zavřít hluboko na dno duše. Ve válce jsou oběti. Vždy byly a budou. Oxford byl první z nich. A já jsem rozhodnut se pomstít. Skončit to. "Ech, Rayi, víš, že jsem naposledy střílel ve Francii. A to ještě ne dobrovolně. Co takhle si to pak jít vyzkoušet? Obávám se, že bez tréninku netrefím ani vrata od chlíva, jak se říká. A sám pak zjistím, s tím se mi zachází nejlépe." Asi by to nepomohlo, ale jistě by to byla určitá forma terapie, kdybych tímhle Aíne prostřelil hlavu, mihne se zase jedna z těch černočerných myšlenek, jaké se vynořují, kdykoli mi v mysli vytane její jméno nebo obličej. Nad stonožkami se už ani nedivím. Ale odmítnu je. "Myslím, že zůstanu jako pravý Angličan konzervativní a dám si sušenky. Děkuji." Posadím se do polštářů. Je to po lavici ve vlaku příjemná změna. Zajímavá kultura. Moci se válet na zemi a je to společensky únosné. "Jak se vůbec máte?" zapředu pak u čaje zdvořilostní konverzaci, která mne na rozdíl od jiných však zajímá. Nikdo mi přece nebude mít za zlé, že si pár hodin odpočinu u obyčejného tlachání. Respektive spíše poslouchám. Jako vždy. Tu a tam si s Mei vyměníme pobavený pohled, protože oba víme, že Ray přehání, ale nechceme mu kazit radost. On vážně nikdy nevyrostl, duší je stále kluk. Zato já se někdy cítím jako stařec nad hrobem. Ve vhodnou chvíli se pak přitočím k Mei, abychom byli o samotě. Jakkoli jsem se u čaje bavil, najednou jsem vážný. "Mei... moje návštěva má i postranní úmysly," začnu pak váhavě a tiše. "Víš, to s Ann... Nedávno se mi o ní zdálo. Smaozřejmě že i předtím, ale tohle byl až děsivě živý sen. Myslím... myslím, že to byla ona, ne jen nějaká vzpomínka. Nebo tužba." Vlastně nelžu. Snad jen můj smutek je hraný. "V Londýně jsem slyšel povídačky, že vy v Číně dovedete s mrtvými mluvit. Nechci jít za nějakým šarlatánem. Ale musím s ní mluvit. Musím mít konečně klid. A ona taky. Já takhle už nemůžu žít, Mei. Jako by na mém domě visel nějaký těžký příkrov. Jako smuteční závoj. Jsou to skoro tři roky a přesto..." Samotného mne překvapí, kolik upřímné pravdy, až na ten zmíněný smutek, jsem Mei řekl. Timovi jsem se také svěřil, ale o toho mám strach a nechci mu přidělávat starosti. Když jsem to však vyklopil Mei, cítím, že se mi možná uleví. Možná nakonec zaženu tu temnotu, co se ve mně vzmáhá. "Nechci, aby o tom Ray věděl. Samozřejmě jsem rád, že tu jsem s vámi..." dodám ještě kvapně, aby si nemyslela, že je to jediný důvod mé návštěvy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Však víš, jak to je, žijeme ve světě bank, úroků, půjček a akcií, kčertu, celý je to jeden velký vyděračský systém, jinak není možné, abych měl jeden papírek najednou pětinovou hodnotu, než jakou měl den předtím. Jen ať si vezmou pár kousků z mojí sbírky, mají takovou cenu, že si pronajmu celou vesnici jako služebnictvo a ještě mi zbyde na cestu kolem světa,“ zase se zasměje svým hlasitým, nakažlivým tónem, kterým vždy dokázal přesvědčit téměř každého, že je všechno v pořádku. „A vůbec, ať tě ani nenapadne si kazit pobyt přemýšlením nad tímhle, to tvůj otec byl vždycky na čísílka a vzorečky, my dva máme přece rozum a zabýváme se užitečnějšími věcmi.“ Svou velkou dlaní tě přátelsky plácne do zad a zmizí, abys neměl šanci tohle téma rozvíjet, i kdyby si chtěl. „Chlapče, chlapče, ty se mi snad zdáš.“ Raymond se tváří překvapeně – jako by v jeho mysli neexistovala možnost, že může existovat někdo, kdo už držel v ruce zbraň a nezamiloval si ji tak, že už ji nechtěl dát z ruky. Rychle ale sebere ztracenou jistotu. „Nevadí, jak říkám, dej mi den, maximálně den a půl a budeš rozený ostrostřelec – na půl kilometru trefíš mouchu! Nejradši bych vyrazil už teď, kdyby nebyla taková zatracená tma… ale zítra se na to vrhneme se vší vervou – můj synovec rozhodně nebude žádný střelecký dřevák!“ Mei se chápavě usměje, když si zvolíš sušenky, ale zato strýc nasadí pohoršený výraz, s kterým tak moc připomíná svého otce, tvého dědu. Až na to, že ten by se takhle rozhodně nedíval na sušenky, ale na Raymondovu odpolední svačinu. Jako bys slyšel jeho cholerický tón: „Jak hluboko jsme museli klesnout, že můj syn, ta ostuda rodiny, jí brouky!“ Tvá otázka spustila uragán. Zatímco většina lidí na ni nedokáže odpovědět jinak než „dobře“ nebo „špatně“, Raymond spustí slovní kadenci, kterou je těžké jakkoliv zastavit. Postupně se dostane od vyprávění o všech kulinářských zážitcích, které s Mei-Lin měli, přes historky z lovu, které nezapomene srovnat se svými, mnohokrát slyšenými, příběhy z Indie, Číny i Persie, úvahy o tom, jestli by si neměl pořídit loveckého psa, až po vyprávění o skvělé zábavě, když v lese našel neškodnou užovku, která však byla neobvykle vzrostlá, a tak ji vzal sebou do města a v zatažené noci ji pustil jeho upjatému sousedovi otvorem poštovní schránky do domu. Ale prý si to zasloužil, kácí v lese stromy načerno, a co chvíli si na Raye stěžuje, že se chová příliš excentricky a ruší tak poklidný kolorit vesnice. „Takový idiot!“ Ještě notnou dobu vypráví, ale pak se Mei zvedne, že musí jít chystat večeři, a Raymond si vzpomene, že musí připravit zbraně na zítřek. Ne snad, že by nebyly v perfektním stavu. A tak máš jedinečnou příležitost promluvit si s Mei. Mei poslouchá, mlčí. V půlce řeči se přestane věnovat krájení zeleniny a pohlédne na tebe s tváří zcela vážnou. Mlčí ještě dlouho potom, co skončíš, ale v jejím pohledu poznáváš, že tvou žádostí není překvapená. Přesto je jasné, že doufala, že k tomuhle nedojde. „Myslíš si to nebo to víš, Williame? S duchy si není radno zahrávat.“ Znovu se otočí ke kuchyňskému pultu. „Vy Evropané si zahráváte s dušemi lehkovážně, ale promluvit si s nimi není jen tak. Je to nebezpečné, opravdu nebezpečné, znamená to vstoupit do jejich světa. Je ti jasné, co to znamená? Nemusíš se už vrátit. “ Hlas má pevný, ale tichý. Jako by z toho měla strach. „Ale jestli to opravdu chceš, pomůžu ti. Budeš mi ale muset říct vše. Úplně všechno, co by mohlo být důležité.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nikdy jsem ho neměl rád. Na jeho pohřbu jsem ani jako malý nebrečel. Rayovo vyprávění mi pomůže se na chvíli odpoutat od všech starostí. Ponořím se do jeho vypravěčského umění. Možná proto si mne tolik oblíbil. Když na to přijde, jsem vděčný posluchač. Koneckonců jsem odchovaný Oxfordem, kde přednášky nebyly ani z poloviny tak zajímavé. A na rozdíl do Raymonda od přírody mluvím méně. * * * Není překvapená? Ach do prdele. Náhle se mi z ní zježí chloupky, protože jakmile se ženská chová a tváří takhle, začínám být na pozoru. Tuším, že Mei by mi neublížila, ale přesto... přesto mne ty dvě čubky poznamenaly určitou (čti velkou) dávkou paranoie. "Vím to," odpovím vážně a bez váhání. Ano, drahá Mei, je mi to jasné. Už jsem tam několikrát byl. A předpokládám, že tam ještě několikrát budu. Naučím se, jak být svým pánem zde i tam. Opřu se zády o linku, založím si ruce na prsou a zamyslím se. Kdybych měl Mei říct opravdu všechno, bude se divit i ušima. Nu což, budu se pohybovat zase ve vodách polopravd. "Ono... je to komplikovanější," povzdechnu si na úvod a to značí, že to bude pořádná potíž. "Jak jsem říkal, ten dům se mi zdá jako prokletý. Jako by na něm leželo stigma toho, že mi tam umřela rodina. Pořádně jsem si to začal uvědomovat až v nedávné době. A okolnosti dospěly k tomu, že... jsem si tam někoho přivedl. Ann se moje nová známost asi nelíbila, protože mi z domu málem udělala kůlničku na dříví." Mluvím o tom bez zbytečné skepse. Což od akademika už něco znamená. "Vím, že to byla ona. Dva dny předtím se mi ukázala ve snu. Byl to sen... bylo to lucidní snění. Nic podobného jsem nikdy nezažil, proto jsem si jistý. A také jsem četl dost věcí, abych poznal opravdové řádění něčeho jako naštvaný duch. Moje pracovna byla rozházená, jako by se tam prohnalo tornádo. I moje služka mi říkala o podivných věcech. Já jsem nejednou měl v domě - i před tím incidentem - pocit, že... tam nejsem tak úplně sám. Ale znáš mne, jsem odchován univerzitou. Pro co není důkaz... A já důkazy nyní mám. Musím s ní mluvit. Chci, aby mi dala pokoj," zamračím se. "Byla to moje žena, ale... proboha, já už chci zase žít, Mei. Celé tři roky spíš přežívám, než že bych to nazval životem. A obávám se, že za to může fakt, že ona... že neodešla, kam by měla." Samotného mne překvapuje, jak moc jsem se jí otevřel. Zamlčel jsem jenom to, že mne varovala před Aíne a že moje známost... nebyla tradiční. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když konečně promluví, hovoří tiše a pomalu. „ Línghún, v angličtině duše, musela zbloudit, možná neví, že je mrtvá. Nebo ví a nechce se s tím smířit. Je-li tomu tak, máš pravdu, musíš si s ní promluvit. Ale musíš vědět jedno,“ otočí se na tebe a ty poznáš, že tě její oči zkoumají, tvoje reakce, ať už jakákoliv, bude důležitá, „vidět Línghún ve snu není to samé jako vstoupit do její říše. Když přijde ve snu, nehledě na to, jak moc reálný sen to je, jak moc hluboký spánek ti navodí a jestli ho můžeš ovládat, je to stále sen, má nad tebou moc, ale ne tak velkou, jak si spáč myslí – ani démon není tak silný, aby ti ve spánku skutečně ublížil, snad jenom Fēng shén mohou být tak silní.“ Ve svém zamyšlení zapomíná, že nemůžeš rozumět čínským názvům, které používá. „Abys mohl vstoupit do Lìng yīgè shìjiè, jejich světa, musíš opustit tělo, musíš se sám stát duší.“ Právě teď tě její oči propalují, nyní skutečně testuje, jestli to myslíš vážně. „Budu muset svázat vaše duše v amuletu opatřeným patřičným zaklínadlem a pak tě bezpečně vyvést zpět do světa živých.“ Rozhodnost a tvrdost v hlase i očích zmizí, vystřídá ji nejistota a nefalšovaná starost. Ne neoprávněná, jestli hovoří pravdu, bude mít tvůj život v rukou ona. „Věříš v křesťanského boha, Wille?“ Ačkoliv je to otázka, odpověď nečeká, protože ihned pokračuje, „je to ještě větší hloupost než nevěřit v nic. Ta arogance těch, kdo můžou říct takovou hloupost!“ Vztekle zasyčí, Mei bývá klidná, agresivnější tón je proto víc zřetelnější než u jiných lidí. „Bohů je hodně, Wille, každá kultura má své a ať se to křesťanům líbí nebo ne, jediné místo, kde má jejich bůh skutečně svrchovanou sílu, je Palestina, odkud pochází. Čínští bohové jsou silní v Číně, japonští v Japonsku… na tradičním území, které si sami vybrali či vybojovali, současné hranice s tím nemají co dělat. I Británie má své dominantní božstvo, určitě. Problém je, že se vzdáleností síla bohů jiných kultur mizí, přebíjí ji síla hlavních božstev daného území. Dělat tenhle rituál v Číně, bude téměř bez rizika, protože nám pomohou čínští bohové, ale tady? Jsme daleko od Číny a já nejsem čarodějka, abych dokázala jejich sílu nahradit. Proto se bojím, Wille, bojím se, že tě nedokážu přivést zpátky, a bojím se, co tě tam může čekat.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Při cizích slovech stejně jako každý správný a nadšený lingvista zbystřím a udělám si v hlavě poznámku, že pak se jí na to musím zeptat. Ksakru, možná bych po tom všem měl Mei vyzpovídat pořádně a sepsat to. Ray má možná nějaké znalosti, když tam pobýval, ale nejsou systematické a hluboké. A jestli si Mei myslela, že se mnou tato informace nějak hne, tak ne. Setkal jsem se bohyní, která mi vyhlásila válku. Spíše potlačím hořký úšklebek. To, co říká, mne ale zaujme. Vím, že Aíne není žádný duch, ale znamenalo by to, že opravdu není ve snu všemocná. Musím se to jenom naučit. I to o bozích a jejich síle je zajímavé. Kdybych nepotřeboval být v Anglii, zvažoval bych, že odjedu někam pryč a rozpoutám tu snovou válku někdde jinde, na cizím území, kde Aíne nebude tak silná. Protože já Mei věřím. Věřím jí každé slovo, protože jsem sám byl svědkem věcí, které to pravděpodobně potvrzují. Ohledně Boha stačím jenom zavrtět hlavou. Můj pohled zase o něco potemní, ale není to ten, jakým jsem Seamuse přikoval k lůžku a dost možná na něj pouštěl hrůzu. Zvažuji, jestli to Mei s jejími znalostmi říct. Ona se mi nevysměje, tím jsem si jist. A cítím, že by mi mohla pomoci. Ať už nějakou radou, nebo popostrčením někam, kde najdu něco užitečného. "Řeknu ti teď něco šíleného, ale tuším, že to pochopíš." Tim to pochopil. Ale Tim toho svým způsobem byl svědkem. V Oxfordu už definitivně. Vezmu ji za ruce a jemně je odtáhnu od krájení. Nechci, aby si ublížila. Ona je prozatím jedinou spásou pro ženy. Myslím tím mého momentálního pohledu na ně. Protože když se zpětně dívám na ostatní, dal bych jim ledovou sprchu a propleskl je, aby se vzpamatovaly. "Říkáš, že bohové existují." Ani si neuvědomím, že ji stále držím. Můj hlas je sotva slyšitelný. "Já to vím. S jednou padlou bohyní jsem se setkal. A ona... ona mi tak nějak vyhlásila válku. Chce zdejší bohy, kteří tu kdysi vládli, osvobodit. Což by znamenalo zotročení zdejších lidí. Nejsem jediný, kdo se s ní setkal. Mého přítele v Oxfordu málem upálila zaživa." Srdce se mi očekáváním skoro zastaví. Jak to přijme? Potřebuji dalšího spojence. Ale na rozdíl od normální války... v této se těžce shánějí. "Nevím, proč zrovna já, Mei. Ale začalo o tím snem s Ann. Ona mne před ní varovala. Viděl jsem tam i ji. Už několikrát mi vlezla do hlavy. Musím najít něco, čím se před ní ochráním. Ale především se musím zbavit té ztracené duše, jinak nemohu mít klid. Protože... jakkoli šíleně to zní... prostě to tak je. Začaly se okolo mne dít podivné věci. A já nevím proč..." Sklopím hlavu, zakroutím s ní. "Ale na tom nesejde. Je jedno proč. Důležité je, že vím, co ta bohyně chce, vím, kdo je. A vím, jak se jí zbavit." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „To ne…“, vydechne, když jí vysvětlíš, co se děje, a i její pohled potemní. „Fēng shén nesmí vstoupit do tohohle světa, ne v plné síle, to by narušilo veškerou vesmírnou rovnováhu. Tenhle svět byl dán nám lidem, bohové se usadili v nejvyšší sféře Lìng yīgè shìjiè, ano, vstupují k nám, ovlivňují naše životy stejně jako mrtvé duše, ale nikdy v tomhle světě nesmí mít plnou moc. Pak by se jin a jang zhroutilo, začaly by se vylučovat, ne doplňovat.“ Pohlédne na tebe. „Ta trhlina už by se nezacelila. Byl by to konec lidského světa.“ Dokončíš svou řeč a na chvíli se rozhostí ticho. „S bohyní ti nemůžu pomoct, Wille, nejsem čarodějka, nemám dost sil a tohle je její svět. Ale promluvit s duší Ann ti pomohu. V jakém roce jste se narodili?“ Vyslechne si data, poté pokračuje. „Shodou okolností máme ideální podmínky, ty jsi narozen ve znamení zemní krysy, Anna vodního hada, zem přebíjí vodu, takže by tvá vůle mela spoutat jejího ducha, i kdyby sám nechtěl. Navíc máme rok kovového kohouta, kov je nejlepší vodič, pokud jde o magické rituály. Musím připravit vše potřebné, ale to nebude trvat dlouho. Řekni mi, kdy bys to chtěl uskutečnit?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Je to úleva. Dokonce taková, že její dlaně lehce stisknu jako projev vděku, že na to nebudu sám. Ne, nebudu, mám Tima, ale víte, jak to myslím. Každý spojenec proti Aíne je dobrý. Dokonce i ten Sommers. Ačkoli... on není ani tak spojenec jako oběť. Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Heh, to bych musel Aíne zaměstnat tak, jak to na mne nefungovalo, kdybych si ji měl držet blízko. Smůla. "Já vím," přikývnu vážně. "Proto ji musím zastavit. A nepředpokládal jsem, že bys mi pomohla s NÍ, spíš musím být v klidu a zbavit se ducha Ann, jinak nemohu pracovat." Konečně ji pustím. "Ale doufal jsem... že bys mi mohla pomoci jinak. Víš, ta bohyně mi několikrát pronikla do hlavy. Do snů. Dokonce se jí povedlo mne dostat do mdlob, aby mi ukázala svou sílu a prováděla, co chce. Potřebuji něco, čím bych se mohl chránit. Aby mi už do hlavy neviděla, nemohla tam. Nebo aspoň ne tak snadno. Říkal jsem si, že ty bys mohla něco znát." Poté jí nadiktuji naše data. Tomu, co pak říká o kohoutech a krysách, moc nerozumím, tak jenom povytáhnu obočí, ale nepochybuji o tom. Každá kultura má svoje, a dokud to bude fungovat, neřeknu ani popel. "No... pokud možno co nejdříve. Chci to vyřešit. Popravdě, Mei... od té doby každou noc uléhám s obavami, že jedna nebo druhá mne zase bude pronásledovat. Vím, že tohle je její taktika, chce mne uštvat a zlomit. Nějakou dobu to vydržím. Ale napořád to nevydrží nikdo. Proto hledám pomoc." Pořád mluvím tiše a uši mám nastražené, aby nás u tohoto rozhovoru nenachytal Ray. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Jak jsem říkala Wille, v Anglii je čínská magie slabá, jestli bude nějaké kouzlo dostatečně silné na to, aby tu bohyni zastavilo, bude to kouzlo keltské. Ale pamatuj si, že bohové jsou jako lidé – silnější, v některých případech moudřejší a vždy ovládající silnou magii, ale pořád jako lidé, dělají chyby, někdy nedokáží domyslet důsledky svých činů, a proto si tvoří nepřátele. Najdi jejího nepřítele, podrob ho, aby ti sloužil, a možná tě před ní ochrání.“ Pokrčí rameny. „To dělají čínští čarodějové, když urazí některého z našich bohů.“ „Dnes v noci může být vše připraveno.“ Odpoví stroze, ale je vidět, že se toho obává. Nejraději by ti řekla, že pro tebe nemůže nic udělat, protože je to příliš nebezpečné, ale zároveň ti chce pomoci, možná ze sympatií, možná v tom vidí svou povinnost ke své nové rodině. „Teď jdi, musím přemýšlet, Raymond už si určitě všiml, že si se ztratil. Williame, prosím, nic svému strýci neříkej, jeho mysl sice je otevřená, ale má svoje meze, tohle by je mohlo překročit. A pak, je dost dobře možné, že dnešní noci oba zemřeme,“ poznáš, že to není přesně to, co chtěla říct, ale lepší slova nenašla. Možná vás nečeká smrt jako taková, možná při selhání hrozí něco mnohem horšího. „ Ve tři čtvrtě na dvě ráno mě čekej ve vchodové hale.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Co taky dál řešit, neví, nezná. Její slova o nepříteli jsou ovšem zajímavá. Je vidět, že mne to zaujalo a že uvažuji nad tím, kdo by to mohl být. Podívám se do knih. Ksakru, nakonec se ze mne ještě stane nějaký čaroděj, nebo co! Pátravě se na Mei zadívám. Dnes v noci možná oba zemřeme. Starý William by vycouval. Rozhodně by řekl NE a netahal by ji do toho. Ani sebe. Bál by se. V náhlém popudu jí položím ruku na tvář a bez úsměvu, s jakýmsi vyrovnaným odhodláním řeknu jenom: "Děkuji." Je to pouhé gesto vděku, těžko by se ode mne dočkala nějaké nevhodné náklonnosti. Jednak je to žena mého strýce, byť bych jí určitě neupíral jakýsi půvab, který Raye okouzlil, druhak... však víte. S tímto odejdu. Nejraději bych se zahrabal do knih a hledal toho Aínina nepřítele, určitě jich bude mít spoustu, když je to taková namyšlená čubka, ale měl bych být s Rayem, aby nic nepoznal. Ani jeho žoviální povaha nemůže úplně rozehnat temnotu a chlad, který se mi plíží v duši kvůli věcem budoucím. Proto musím ze všech sil předstírat. A i kdyby se ptal, prostě mu řeknu, že jsem dnes hodně cestoval, nejen sem, a možná za to může únava. Spát pak nejdu. Ani bych nemohl. Co kdyby mne zase přepadla ve spánku? Prve musím provést ten rituál, pak se uvidí. Čas do hodiny, kterou určila Mei, tedy strávím nad knihami a hledám to, co mi poradila. Někoho z legend, komu šlápla na kuří oko. Možná Gerald, ten, co ji znásilnil. Spoutala jeho duši. Kdybych věděl, jak ji osvobodit, mohl bych mít spojence. Kdo ji může nenávidět víc než ten, kdo jí nedobrovolně sloužil tolik let? A ten její ochránce podle mě bude její pololidský syn. No, ne že by to vypadalo jednodušeji. A pak se mi myšlenky chtě nechtě stočí k Timovi. Když dnes umřu... asi se to nedozví. Nebo hodně pozdě. Nikomu jsem neřekl, kam jedu. Ani Moira neví, že budu pryč. Tim ví pouze to, že jedu na lov. Připadám si jako odsouzenec v cele smrti. Nějakou dobu sedím a slepě zírám z okna. Ale panika zvířete zahnaného do rohu, zvířete, které ví, že ho hodláte porazit, se nedostavuje. Je tu jenom všeobjímající prázdno a chlad. Pocit surreálna. Jako by má mysl stále nemohla pochopit, že tohle může být definitivní, a přesto si to racionálně uvědomuji. Je to jiné než ve válce. Tam mi vždycky srdce málem vyskočilo z hrudi. Měl jsem strach. Asi jako každý, kdo není šílenec nebo povoláním voják, který je odhodlaný. Možná... možná je to tím, že nyní jsem se STAL odhodlaným vojákem. Ve válce proti Aíne. Na chvíli zavřu oči a zamračím se. Nesmím myslet na Tima. Jenom mne to rozptyluje. Přesto jediný pocit, jaký jsem v tuhle chvíli schopen cítit, je právě ta hořká lítost, že kdyby se mi něco stalo... bude sám. Nedal jsem mu nijak vědět. Protože by ten blázen běžel za mnou a rozmlouval mi to, nebo by se do toho chtěl pustit se mnou. Ale zrovna tohle musím udělat sám. Jinak to ani nejde. S povzdechem vstanu a vyrazím dolů do haly. Už je čas. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A ty také ne. Ponoříš se jako obvykle do knih, zdroji informací i útěku před vlastními pochybami. Text pojednávající o Geraldovi najdeš rychle, ale není nijak pozitivní. Vypráví totiž o Geraldu, Earlu z Desmondu, člověku a bojovníkovi, či spíš nebojovníkovi. Během své vlády nejenže nevyhrál žádnou významnější bitvu, ale dokonce i Munster málem nechal padnout v boji se sousedními kmeny. Až zásah Aíne, jejímž božským královstvím Munster je, ho zachránil před definitivní porážkou – očarovala nepřátelské vojsko a to se v iluzi přepadení vyvraždilo navzájem. Skutečným bojovníkem, který také svého otce svrhl a zabil, aby usedl na jeho místo, byl Aínin syn Gerald II, magickými schopnostmi obdařený muž, o kterém se spekuluje, že by to mohl být samotný Merlin. Ani charakterem Gerald I. příliš nevynikal, vyhýbal se vladařským povinnostem a místo toho hrál hodiny na svou loutnu či se proháněl se svým koněm po kraji. Měl strach z konfliktů a odmítal řešit problémy, dokud ho nedostihly. Některé zdroje dokonce zpochybňují i to, že to byl on, kdo Aíne znásilnil, jiné zase říkají, že to byl jeho nejodvážnější čin, který spáchal pouze v okouzlení krásou Aíne, jinak by k tomu nesebral odvahu. Je to v podstatě šedá myš irských králů. Šedý člověk. Hledání nepřátel Aíne se ukáže těžší, než sis původně myslel. Většina těch, kteří ji nesnáší, jsou keltští bohové. Dalšími jsou samotní Milesiané, smrtelníci původem z Hispánie, čtyři bratři, kteří bojovali s Tuatha Dé Danann a porazili je – první irští králové a vlastníci artefaktů, které svázaly bohy. Jen jeden milesianský hrdina měl konflikt přímo s Aíne, Gheimrid, bratranec královských bratří a bojovník, který nepodlehl bohyni, když se ho pokoušela svést a zavraždit ho. Její pýcha byla uražena a slíbila mu, že ho všemi prostředky zničí. Nepodařilo se, Aíne spolu s ostatními Tuatha Dé Dannan skončila v Sídhe, zatímco Gheimrid zůstal naživu. Ať se ale snažíš, jak se snažíš, informace o jeho dalším osudu či o jeho smrti se ti nepodaří dohledat. Zato najdeš celou baladu o velké nájezdnici, athénské čarodějnici a ztělesněnému Zlu Carman. Nejdříve vyhnána z Athén i s třemi jejími syny, Dubem, Dotherem a Dainem, Temným, Prokletým a Násilným. Přistáli v Irsku a začali s šířením zla, plenili, znásilňovali, kradli i zabíjeli, vše bez důvodu, jenom proto, aby ukojili svou zvrácenou touhu konat zlo. Čtyři Tuatha Dé Dannan jejímu řádění konečně učinili přítrž, Crichinbel, Lug, Bé Chuille a Aoi porazili zlou čtveřici, syny vyhnali z Irska a Carman uvěznili. Čarodějnice steskem po svých synech zemřela a byla pohřbena ve Wexfordu, odkud však její tělo unesl Bres, krutý nástupce krále Nuady. Co s ním udělal, nikdo neví. Jelikož byl nebývale krutý, Bres byl svrhnut svým předchůdcem Nuadou (který se předtím musel vzdát trůnu, protože měl useknutou ruku a nebyl tedy perfektní) a byl vyhoštěn na ostrov Man, kde si vybudoval panství. Později na místě jeho bývalého panství postavili Vikingové Peel Castle. O hradě se vypráví legenda, že i když Seveřané téměř celou budovu srovnali se zemí, aby mohli postavit nový hrad, jedna část původního stavení byla magicky chráněná a zbořit nešla. V ní měl Bres schraňovat svá nejcennější tajemství. Magická pokladnice by měla hlídat poklady dodnes, spekuluje se, jestli pokladnice skrývá i tělo Carman. I kdybys chtěl najít něco víc, už je pozdě. Je čas jít dolů. A to doslova. Přesně ve tři čtvrtě na dvě se objeví Mei, přichází ze sklepa a na sobě má tradiční čínské kimono. Beze slov ti pokyne, abys jí následoval. Pokud obývací pokoj čínskou kulturu jen napodoboval, zde jako by ses přesunul přímo do Číny. Místnosti dominuje oltář. s vyobrazením Nefritového císaře, kolem oltáře jsou rozestlány obří polštáře, dostatečně pevné, aby se na nich dalo sedět jako na nízké židli, a dostatečně velké, aby se v nich dalo ležet. Dva z nich jsou naproti sobě, rozděluje je malý stolek. Mei zamíří k menšímu oltáři u boční stěny, který působí na rozdíl od hlavního oltáře skutečně decentně. „Tady mám možnost být v kontaktu s mými bohy, i když nejsem v Číně. Ano, mohlo by to být méně honosné, ale Ray to tu má rád. Občas tu… relaxujeme v tradičním čínském stylu.“ Ať už to znamená cokoliv. „Sedni si, uvolni se.“ Přinese před tebe nádobu, zatím zavřenou poklopem, jen s naběračkou uvnitř, a položí ji na stolek. Začne kolem tebe zapalovat několik vonných tyčinek, „abychom přilákali bohy“, vysvětlí. Obsah nádoby divně páchne, bylinkami, které ale nedokážeš určit. Vedle vás položí pás modlitebních mlýnků. „Tyhle jsou naplněny kamínky, tak poznáme, že tě Lìng yīgè shìjiè přijalo a tvoje duše odchází.“ Přímo před tebe pak položí zvláštní předmět. „To je model rakve s posvátnou modlitbou, přes ni se tě pokusím svázat s Aninou duší. Nejdřív budeme muset vypít lektvar, není úplně bezpečný, vyrábí se hz lang tang vína, což je silný halucinogen, jedu vlčího pavouka, koření z usušeného vodního koníka a zázvoru, ale budeš mi zkrátka muset věřit, že jsem ho namíchala správně, stejně, jako si věřím já. Jinak skončíme oba v kómatu.“ Vrátí se zpět k malému oltáři a odněkud vytáhne bubínek, položí ho k druhému polštáři a odejde k oltáři s Nefritovým císařem. A poslední…“, zmizí za oltářem, ale netrvá dlouho a přichází zpět. Nemusíš být znalec čínské kultury, abys poznal, co drží v ruce. Malinko se usmívá a v očích ji hrají pobavené jiskřičky. „Opium.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nejvíc mne zaujal asi Gheimrid, o něm si později najdu něco bližšího. Pokud to půjde. Vypadá to, že jsme nesli podobný kříž. Kdyby se mi nějak povedlo kontaktovat jeho duši - protože nyní vím, že to nen nemožné - mohl bych získat spojence ze zásvětí. Vždycky je příjemné mít vedle sebe někoho, kdo nenávidí stejnou osobu. Ale zpět do reality. Hlavou se mi mihne nepříjemná myšlenka, že na nic z toho nemusí dojít. Kdyby Mei hledala nějakou emoci, našla by u mne především tiché odhodlání, stejné jako tam v kuchyni. Jsem maličko nervózní, cítím, jak mi rychleji tluče srdce. Je něco jiného dostat se tam nevědomě... a tohle. A evidentně je to něco jiného i co se mystických pravidel týče. Ovšem, byť ve snu, jsem poslal bohyni do háje, tak čeho bych se mohl bát? Smrt mne čeká tak jako tak, tomu mezi tím se říká život. A já budu dělat vše pro to, aby byl co nejdelší. Moje neveselé myšlenky na okamžik rozptýlí zařízení místnosti. Probere se má zvědavá část, a dokud mne Mei neusadí, okouním u oltáře a prohlížím si věci na něm. Už asi chápu, proč Raye tolik baví cestovat po Asii. Jejich kultura a umění musí být zajímavé. Tolik barev... Červená prý nosí štěstí, tak doufejme, že jej budeme mít i my. Mlčky si vyslechnu Meiinu instruktáž a takovým zvláštním, těžce čitelným pohledem se zadívám na dryják. Myslím, že jsem nepotřeboval vědět, co všechno tam je. Momentálně mne zajímá hlavně výsledek. Kladný výsledek. "Opium?" povytáhnu obočí. Inu, kdybych šel za Číňany z Londýna, nadopovali by mne tím taky. "Tak sem s ním. Doufám, že to bude stát za to... nikdy jsem to neměl." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Tak na šťastné návraty.“ S tím vypije svůj kalíšek až do dna. Napiješ se, lektvar chutná hořce, se zvláštní nasládlou příchutí. Je odporný, tvůj žaludek bojuje s tím, aby ho nevyzvrátil. Ale dlouhou dobu na přizpůsobení se jeho chuti nemáš, Mei už zapaluje dlouhou sirku, aby a vybízí tě, abys nasál z dýmky. Počká na tvůj souhlas a pak připálí. „Ať uvidíš cokoliv, snaž se tomu moc nebránit, snaž se zůstat uvolněný.“ Sama si sedne k bubnu a začne vybubnovávat jednoduchý, ale úderný rytmus, který se rychle vpíjí do tvé omámené mysli. Do toho opakuje slova v čínštině, kterým nerozumíš. Zpočátku necítíš rozdíl, ale po několika nádeších se ti začne silně motat hlava. A máš pocit, že se kolem tebe něco plazí… velký had, který chřestí… ne, ne had, čínský drak. Sleduje tě, přibližuje se. Pozoruje tě inteligentníma očima, jako by tě zkoumal – zkoumal tvou duši skrz její bránu, oči. Roztočí se první mlýnek. Pak druhý. Třetí. Točí se tak rychle, že není možné, aby to dělal člověk. Drak náhle zaútočí. Nekousne, ale tak rychle, že to sotva vnímáš, se kolem tebe obtočí a začne tě mačkat. Máš pocit, že tě rozmačká… z tvé pusy začne něco vycházet, pára, až na to, že je zbarvená do tmavočervena. Jako bys zažíval lobotomii při plném vědomí, ztrácíš schopnost myslet, uvažovat, pamatovat si. Čím víc se tomu bráníš, tím bolestivější a nepříjemnější to je. Těsně před tím, než poslední část páry vystoupí z tvého těla a vsaje se do miniaturní rakve, už si ani nevzpomínáš, jak se jmenuješ. A pak ztratíš vědomí. Probudíš se na místě , které nejvíce připomíná klidné zahrady čínských chrámů. Rychle si rozvzpomeneš na všechno, co jsi v té krátké, ale děsivé chvíli, kdy tě měl v moci drak, zapomněl. Jsi tu, aby sis promluvil s manželkou. A ta stojí jen pár kroků od tebe. Otočená zády, zatím o tobě neví. „Kde to jsem? Je to snad nějaký z tvých šílených triků, bohyně?!“ Z hlasu zní strach a nejistota. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Před požitím lektvaru se nadechnu a nahlas vydechnu - a kopnu ho do sebe. Zašklebím se a nejraději bych to zapil něčím ostrým, hodně ostrým. Aby to spláchlo tu nechutnou pachuť. Nyní se dokonale hodí prupovídka nižších vrstev, když jim něco přijde odporné: humus blít. Chopím se dýmky s nadějí, že kouř to přebije. Svět se se mnou zhoupne. Podvědomě se zachytím polštáře vedle. Jako by se se mnou zahoupala paluba lodi v bouři. Uvolním se a doslova se rozplácnu na polštářích. Co nejvíc, třeba se to pak přestane kývat. Klid, Williame, klid. Viděls orgie na lukách, upálení kněze, svoje děsivé dítě a duchy v srdci Oxfordu. Je to jenom halucinace... Ale třebaže si tohle člověk říká, úplně zkoprním, když se na mne drak podívá. Cítím z něj podvědomý strach, primitivní a prapůvodní. Asi jako každý člověk před tak velkým ještěrem. Němě vykřiknu. Lekl jsem se. A určitá porce paniky, že se to možná nepovedlo, že je to možná to, o čem Mei mluvila, přetrvává. Ta bolest tomu taky nepřidává. Napadne mne, že tohle možná je umírání. Pokud ano... Měl bych bojovat? Měl. Ale nemám sílu. A vzpomenu si, těsně před tím, než mi myšlenky doslova vymáčkne z hlavy, že bych se měl uvolnit. Uvolním se. A duše se mi vyrve z těla. Párkrát mrknu, párkrát mi bouchne srdce a dezorientace zmizí. Čínské zahrady jsou krásné, kdybych tu byl doopravdy, prošel bych se, kochal by se a užil si ten klid... ale já tu vlastně nejsem, tedy, jak se to vezme... Jednoduše - jsem tu pracovně. Pěkný dojem z okolí mi ihned pokazí hlas mé ženy. Slyšel jsem ho po dlouhé době před pár dny... a nikdy bych neřekl, že mi tak zvedne tlak. Obrazne řečeno. "Ne, tohle je jeden z mých šílených triků," oslovím ji ironicky. "I když, i ty jich máš pár v rukávu, co jsem viděl. Zdravím, Ann," řeknu, až se na mne otočí. Tónu mého pozdravu by se nedalo nic vytknout, tedy, snad krom toho, že bych k manželce měl být vřelejší, ovšem moje oči jsou chladné a tvrdé. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Williame! Pour Dieu Tout-Puissant, co tu děláš?! Tady nesmíš zůstávat, tohle je jejich svět!“ Rozhlédne se a pak k tobě popojde. „Nevím, co tím zamýšlíš, ale musíš odejít. Hned!“ Za jejího života jsi tenhle direktivní tón od ní nikdy neslyšel, rozhodně ne vůči to tobě. Snad jenom ve válce, když potřebovala uklidnit pacienta v panickém záchvatu, zněla stejně panovačně. Neřve, ale hlas má zvýšený, nepřipouštěcí kompromisy. „Na cos myslel, když si sem šel? Snaží se tě ulovit a to první, co tě napadne, je přijít rovnou do jejího světa?!“ Zarazí se a ještě jednou se rozhlédne, nyní nehledá nikoho, jenom se dívá. „Kde to vůbec jsme?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A ještě mi bude rozkazovat? To ne. TO - NE. "Myslel jsem třeba na to, jak se zbavím těch brouků a pavouků," prohodím konverzačním tónem a zbytek její litanie ignoruji. Moc dobře vím, že jsem v nebezpečí, ale k tomuhle mne dohnala ona. Asi svůj post manželky bere vážně. Většinou je to žena, která muže k něčemu dožene. K čemukoli. "A také na to, že jsem jasně řekl, že do mé pracovny bez dovolení nesmíš." Nač chodit kolem horké kaše. Čím déle tu budu, tím horší to bude. A já jsem sakra rád, že si to konečně můžu s někým vyříkat hezky přímo. Frustrovalo mne, že to nešlo. Buď mi to zakazovaly společenské konvence, nebo moje cíle, vyšší cíle... nebo byl dotyčný mrtvý. Že, Ann. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odfrknutí, které předvede, nelze popsat jinak než jako francouzské, a plamínek v očích naznačuje, že jsi jí buď urazil, nebo rozčílil. Zatím ale stále drží hlas klidný, i když je její postoj strnulý a, možná nevědomky, si založí ruce na hrudi. Na tváři jí hraje úsměv, který moc dobře poznáváš – takhle se usmívala, když jí někdo, s kým se bavila, iritoval. Okolí nikdy nepoznalo, že je něco špatně, ale ty jsi byl její manžel, a znáš proto její gesta a grimasy dobře. „Pavouci a brouci tam už nejsou, pro tvou informaci. Zmizeli potom, co zmizel i tvůj nový přítel.“ Další sarkasmus, který ale ihned vystřídá naléhavý tón, ten samý, který předvedla, když tě peskovala. „Williame, cožpak nechápeš, že jsem na tvé straně? Zachraňuji tě před tebou samým!“ Ztiší se a hlas jí zhořkne. „Ne, nechápeš, jistěže to nechápeš, když ti laciné vzrušení z té sodomie zatemnilo mozek. Ale já nemám čas čekat, až si to uvědomíš, nedokážu našeho syna skrývat navěky.“ Sleduje tě stejně rozhořčeným jako zvědavým pohledem, zajímá ji, jak zareaguješ. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A fakt, že mne v podstatě šmírovala! Nehledě na moje chudáky knihy. Rozházené, umazané od popela... Nebýt knih, byl bych před Aíne v háji! "Až budu chtít zachránit, řeknu si o pomoc, Ann," utrousím. "Copak nedokážeš pocho-" Jestli to plánovala, tak to ta mrcha naplánovala dobře. Zadrhnu se uprostřed věty a moji chladnou masku naruší lehký šok. Mihne se mi v tmavých očích. Otevřu ústa, jako bych chtěl něco říct, ale jak se zdá, opanuji se velmi rychle. Jako lusknutím prstu je vše tak, jak bylo. Nenech se zmást, Williame. Tady pro sentiment není místo. Jde o tvůj život a nejen o něj. Tim je v tom až po uši a ty si nemůžeš dovolit selhat. "Jste mrtví. Oba. A to, že atakuješ můj dům," na to můj dám důraz, neboť je to opravdu dům Wintersů i v tom smyslu, že je za naše peníze - a je můj i tím, že nyní v něm žiji sám, "na tom nic nezmění. Pochoval jsem tě. Truchlil jsem. Tři roky jsem žil jako poustevník. Víc po mne nemůžeš chtít. Zvlášť když tu mám práci. Pokud jsi na mé straně, proč mi přiděláváš starosti, ženo? Proč mne doháníš do takové situace, že se musím probít do světa duchů, abych ti domluvil, že tvůj vztek, který si vybíjíš v mém domě, na tom nic nezmění?" Pořád mluvím odměřeně. Nemohu do toho tahat city. Možná jsem ji kdysi miloval. Ale to je pryč. Zemřela. A já teď stejně hlubokou, možná hlubší, náklonnost cítím k někomu jinému. Smiř se s tím. Kdyby do toho aspoň netahala našeho syna! Ale co jsem mohl čekat. Je to žena. Manželka. Ví, kam bodnout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zhluboka se nadechne. „Williame, já moc dobře vím, že jsem mrtvá, že na tom nic nezměním, ale tvůj syn nemá být! Opusť ten tvůj románek, najdi si ženu a slibuji, že už o mně ani neuslyšíš. Vždyť jí nemusíš milovat, mě si nejspíš taky nemiloval, když se obracíš… na jiné typy.“ I když se tomu brání, nyní promluví hořkost. „Jestli to musíš mít, dělej to tajně, ale hlavně si najdi ženu a dostaň odsud svého syna! Musí žít, musí mít obyčejnou rodinu – normální rodinu! Jak chceš vychovávat dítě s chlapem?!“ Nyní už skoro řve, je vidět, že se její temperament, který za života tak dobře skrývala, v záhrobí projevuje silněji. Má větší problémy se sebekontrolou, než měla jako živá – čehož je její strašení v domě důkazem. „Cožpak si vážně myslíš, že jsme umřeli náhodou?!“ Nyní se zarazí. Zbledne, jak jen může duch mrtvé ženy zblednout, a začne se zase rozhlížet. Její vztek jí rozvázal jazyk víc, než si přála. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nezvednu hlas, ale říkám to důrazně a podrážděně. Tohle je moje soukromá věc, Anno! A dělal jsem to tajně, v soukromí! Kdybys mě, do prdele, nešmírovala! "Dítě vychovávat nemíním, protože žádné nemám, jednoduché počty, Anno!" Udělám krok k ní, hrubě jí vstoupím do osobního prostoru a důraz svým slovům dodám i tím, že jsem vyšší. Chce se přít? Dobrá. Já nebyl konfliktní člověk. Ale i moje trpělivost má své meze. Potřebuji klid, ne ženské, co mne neustále budou bodat pod žebra. Jedna jako druhá. "No? Pokračuj, Ann, konečně se dostáváme k zajímavému bodu na programu," řeknu po pár vteřinách zaraženého ticha, kdy tu informaci vstřebávám a kdy si ona patrně nadává, že nedržela jazyk za zuby. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ne,“ řekne tak kategoricky a konečně, že už nečekáš jakoukoli další poznámku. Přesto ještě něco dodá, „o tom nemůžu mluvit, přivolalo by jí to. Jen si dávej pozor na to, kdo ti stojí v zádech, ti nejvíc nenápadní jsou ti nejzákeřnější.“ Tvář jí potemní potlačovaným vztekem a lítostí. Chvíli trvá, než se zase rozpovídá, nyní klidně, snad i zamyšleně. „Tvůj syn není obyčejný, Wille, mám zakázáno o tom jen promluvit, ale tvůj syn je výjimečný. Oni se ho potřebovali zbavit, protože z něj mají strach. Nemůžu ti to vysvětlit, i když bych chtěla, ale musíš pochopit, že on musí žít. Stejně jako jsem já musela umřít.“ Zdá se ti to, nebo se ve tváři tvé mrtvé ženy objevily slzy? Dlouho jí ale smutek nevydrží, otře si oči a podívá se na tebe zase tím ostrým, káravým pohledem. „Víš o tom, že ten, s kým se pelešíš, je původem Ir? Jakou můžeš mít jistotu, že tě jenom netahá za nos? Že není jenom její poslušný pejsek?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nechápu, proč to nesmí říct. Co jí v tom zabrání. Aíne? Tady jsme na čínské půdě. Víceméně. Myslím, že to hodlám risknout. Neboť mne irituje, jak mi přidává další a další otázky, místo aby mi na ně dávala odpovědi. Zamračím se. A zase stojím u ní. Možná jsem se nikdy příliš nehádal, ale viděl jsem dost lidí, jak jednají, a vstup do osobního prostoru funguje téměř vždy. "Mluv, Ann. Nebudu skákat, jak píská má mrtvá žena, když ani nevím, jestli to není nějaký tvůj pomstychtivý trik!" A její další slova akorát nahrávají tomu, že by být mohl. Třebaže podvědomě tuším, že mi v tom nelže. "A ty jsi zase Francouzka. Mění to na věci něco? Jestli narážíš na to, že má keltskou krev, ty bys ji klidně mohla mít taky. Jak můžu vědět, že ty nejsi jejich poslušná fena, co má na svět přivést nějakého jejich antikrista, nebo co? Hm?" Když se takhle začala navážet do Tima, popíchlo mne to víc než vše předtím. Protože je mi blízký - a byl i předtím, než jsme si to... hm, vyjasnili. Byl a je můj přítel a vím, že on mne nezradí. A pokud ano - zaplatí, pomyslím si hořce, s bolestí na hrudi. Kdyby mne zradil Tim, vím, že by probuzenou temnotu již nic nezastavilo. Neměl bych pro koho být dobrým člověkem. Už nyní mne některé mé myšlenky děsí. A zároveň mne uklidňují. Je to divné. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Neopovažuj se mě takhle urážet, ty kryso. A už vůbec neurážej našeho syna! Myslíš si, že to máš tam nahoře těžký? Nemáš ani potuchy, co to znamená, nevíš, co tu zakouším, tak se neopovažuj na mě otevírat hubu!“ Nepamatuješ si, že bys Annu zaživa slyšel mluvit hrubě. „Tohle nemám zapotřebí, odcházím.“ Otočí se, udělá první krok, ale ty jí zastavíš. Což je pro ni, zdá se, ještě větší překvapení, než že tě tu uviděla. Dojde ti, že se chtěla rozplynout, jak je pro nehmotnou energii příhodné, ale nedokázala to. Naopak, ty ses jí dotkl a zastavil ji. Prudce se otočí, stačí jeden pohled do její tváře a dokážeš vyčíst, že s tímhle nepočítala. Nepočítala, že v tomhle světě bude hmotná jako… zkrátka jako člověk. „Cos to udělal? S jakými čáry ses zapletl, ty pitomče?!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kryso?! Mimo hádku s otcem jsem snad ještě nezažil, že by mi útroby sevřela taková ledová ruka. Ne strachy. Ale vztekem. Prudce a bez jakékoli zdrženlivosti, skoro až surově, po ní hmátnu, když se rozhodne odejít. Sám jsem nečekal, že budu tak rychlý. Škubnutím ji otočím zpátky k sobě, drtím jí paže kus nad lokty. A pak ji náhle pustím. Jednou rukou. Plesk! Vytnu jí zasloužený políček, levou rukou si ji stále držím. V očích mi plane temné světlo. Rozzuřila mne. Skoro jako Aíne. "Takhle se mnou mluvit nebudeš, ženo!" štěknu, pravačkou, kterou jsem jí uhodil, ji držím za bradu. Jsme u sebe blízko, tak blízko, jak mi kdysi bylo příjemné, ale nyní je to pravý opak. "Řekni mi, o čem to tu meleš, nebo tě ze svého domu vyženu nadobro. A věř mi, nebude se ti to líbit." Můj hlas zní jako tiché zavrčení. Nenechám se sebou zametat. Konec, stačilo. Chová se jako čubka, tak s ní tak budu zacházet. Nemám čas na nějaké její hry. Čas ani náladu. Ženský zasraný... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „A nebo co, ty buzerante?“ Zasyčí srozumitelně, i když s horší artikulací zaviněnou tvou rukou bránící čelisti, ve tváři ošklivý, posměšný úšklebek, který je znatelný i navzdory tomu, že její tvář není plně pohyblivá. „Zabiješ mne?“ Přichystá se na další facku – a tu dostane, ačkoliv ne takovou, jakou čekala. Poprvé od začátku téhle scény ukáže strach, jakmile začneš mluvit o jejím vyhánění. „Blafuješ. Nemáš, jak mě vyhnat, nemůžeš mě z domu dostat, pokud sama nebudu chtít,“ snaží se tvářit suverénně, ale semínko nejistoty už bylo zasazeno a klíčí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nad buzerantem se kupodivu ušklíbnu. Žárlí. Ať. Já momentálně vím, že pro mne je to to nejsprávnější, co jsem za poslední roky udělal. To mi vzít nemůže. Ale musím uznat, že se osvobozující na ni smět sáhnout. Ovšem jinak, než by si možná přála. Jakmile jsem tehdy uviděl tu spoušť, měl jsem chuť seřezat ji jako žito. Je krása, když se vám sny vyplní. Na její nejisté prohlášení ze sebe vyrazím krátké, ostré a nepříjemné uchechtnutí. "Vsadíš si na to? Mluv. Nebo tě odtam dostanu. I kdybych měl ten barák spálit do základů." I na mojí mluvě a přízvuku se projevuje vyhrocená situace. Sice jsem z vyšší vrstvy, ale velmi často jsem byl, jako každý Londýňan, v styku s obyčejnými lidmi. A londýnský akcent mi nikdo neupře, pokud ztratím kontrolu. Otec to nesnáší. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Tak ať je po tvém. Ale nejdřív mě pusť,“ poznáš, že je to její jediná podmínka, než se konečně vzdá. Ale přesto ten okamžik ještě protahuje. „Nech ten dům stát, dělej si tam, co chceš, nebudu ti bránit, ale nech ho stát. Můžu ti pomoct, když ne jako tvoje žena a přítelkyně, tak jako nepřítel, s kterým máš společného nepřítele.“ Zahledí se někam do dáli, mezi šumící stromy, nakonec si povzdechne a konečně spustí. „Nejdřív musíš vědět jedno, tvůj syn je vyvolený, má dar ovládat bohy. Nevím, jak je to přesně možné, to mi věčnost neukázala, ale má v žilách starou krev, královskou. Stejně jako ty, ale on je jiný. Je naplněním proroctví o konečném vítězství lidí nad bohy.“ Pohlédne na tebe, ne vyzývavě, dokonce ani ne zvědavě, spíš doufá, čeká na tvou reakci. „Proto byl pro ně nebezpečný, a proto Aíne rozkázala, aby ho zabili. I s matkou, která ho nosila. Chceš vědět, kdo je vrah? Dobře, řeknu ti to. Je to-“, zarazí se, na první pohled poznáš, že ne dobrovolně. Dusí se. Je zle. Během vaší hádky vám oběma ušlo, že se ze západní strany plíživě přibližuje mlha, ale nyní už je těžké ji ignorovat, rozlévá se rychlostí povodně po celé zahradě. Tradiční čínské pěstěné stromy se mění, přetváří se do listnáčů a jehličnanů evropského typu, upravenou zahradu prodírají kořeny a zavalují ji kameny. Jediné, co ještě připomíná Čínu, je altánek, ve kterém stojíte. A i ten se sotva drží. „Tak ty si nedáš pokoj, čubko?“ Ten hlas bys poznal kdekoliv a kdykoliv. Aíne. Vystoupí z mlhy, ve tváři známý arogantní výraz, v očích nelidská krutost. I když pořád vypadá tak, jak ji znáš, něco je na ní jiné, oči jsou hlubší, magické, hypnotické, rysy tváře ostřejší. Dokonce se zdá být vyšší, možná vyšší než ty sám. Zdá se ti to, nebo kolem ní prozařuje matná rudá záře? Má na sobě roušku z kůže jelena a plášť z vlčí srsti, jinak je úplně nahá. Vyzařuje z ní něco nadpřirozeně fascinujícího, i ty to cítíš, proti své vůli tě její podoba nutí cítit s ní sympatie. Ale ty máš proti jejím kouzlům zbraň – svou sexuální orientaci, proto rozum zůstává neomámen. Podívá se na tebe očima šelmy. „Podívejme, kdo nás přišel navštívit, Ann, sám William Winters. To nebyl nejmoudřejší nápad, chodit přímo do mého království, Williame. Vážně sis myslel, že si toho nevšimnu?“ Usměje se, zle a zákeřně. I kdyby si chtěl cokoliv udělat, nepustí tě. Zůstáváš přimrazený k zemi. „Ale popořadě,“ znova pohlédne na Ann a letmým máchnutím ji zvedne do vzduchu, „Ann, dneska jsi moc zlobila – budu tě muset potrestat.“ Ani v nejhorších nočních můrách sis nedokázal představit tak strašný křik, kterým začne řvát tvá bývalá žena. Krvácí z očí, svíjí se v bolestech, naříká, ale formulovat slova už nemá sílu. Z očí jí začne prorůstat trnový keř, prorazí si cestu do hrtanu a umlčí ji, ještě dlouho se však svíjí, než jí dřevo proroste celým tělem a zamezí ji v pohybu. Aíne se zase začne věnovat tobě. „Ale musím ti poděkovat, je to mnohem větší zábava, když je skutečně hmotná,“ nasadí úsměv, který by byl se špetkou lidskosti i příjemný. „Co tě sem přivedlo, Williame? Zastesklo se ti po manželce?“ Poznáš, že můžeš mluvit a hýbat hlavou. Aíne si chce hrát s kořistí, než ji pohltí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle," namítnu už klidněji, a třebaže ani předtím jsem nekřičel, tak i jaksi tišeji. Nebo měkčeji. Můj výraz je však pořád tvrdý a zachmuřený. "Prostě... mne jenom nech žít. Po mém." Tichý povzdech. Žluč už jsme vykypěli a zůstává po ní stejné hořko. Zasmál bych se. Vážně. Kdyby to bylo k smíchu. A kdybych se po tom všem už máločemu divil. Královská krev. To je něco. Nenaplňuje mne to pýchou, v duchu si nad tím odfrknu. Nad ironií, jak "královská krev" přišla o majetek i titul a že z jednoho z jejich mužských potomků není zrovna to, co by si přáli. A nemyslím teď lingvistu. Viditelnou není žádná z mých reakcí. Vše se odehrává v hlavě, když se snažím si vše spojit dohromady. Je vidět, že na vstřebávání šíleností jsem se připravoval. Však mě udusil čínský drak a strčil mě do krabičky. Teprve až se dostaneme k části, kdo je vrah, zbystřím, pozná to v mých očích. A mihne se v nich nepochopení a zmatení. Co to... Ta čubka. Ta zasraná čubka. Jestli jsem se předtím jakž takž uklidnil, teď to ve mně zahlodá nanovo. Vím však, že se nesmím nechat unést. V duchu si spílám, že jsem nedával pozor. Kdybych to věděl, pokusil bych se nějak prchnout. Dát Mei vědět. Nelíbí se mi, jak se mi pokouší šálit smysly. Proti své vůli jí na chvíli pohlédnu na ňadra, snad jako by mne zahákla drápkem a donutila přehodnotit můj exces s Timem, ale pak zvednu oči k její vlčí tváři. Tu bych nechtěl, ani kdybych po ženách toužil. Je nelidská. Bál bych se, že mi ho ukousne. Jistě že jsem se v téhle patové situaci pokusil utéct. Nějak se odsud... vypařit. Ale stojím jako přimražený a stisknu zuby, když mi mozek prořízne Annin jekot. Ano, chtěl jsem ji potrestat za to, co mi udělala, za to, jak se chová, ale měl jsem to udělat JÁ, protože to byla MOJE žena. Aíne se do toho nemá co plést! Oči odtrhnout nemohu. Je to hnusné i fascinující. Stejně jako mrtvolky zvířat, do kterých dloubal asi každý malý kluk. V hlavě mi bleskne naprosto chladná a racionální myšlenka: Aspoň víme, čeho je schopná. Její arogance je však moje výhoda. Jistě že bych jí s chutí odpověděl něco peprného. Ale musím se krotit. Mohu zkusit nějakou lež. Vidí mi do hlavy, ale nakolik mi do ní vidí tady a teď? "Musel jsem tě vidět," zachraptím. Což neříká absolutně nic o tom PROČ, uvidíme, jak se toho chytne. Očarovanou Ann se ze všech sil snažím vytěsnit z hlavy. Je mrtvá. Tohle jí přece neublíží. Ne úplně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Tak tys mě chtěl vidět? A po cestě ses zastavil na návštěvu za manželkou? Umím si představit to nadšené shledání, milující manželka, která ani po smrti nepřestává oblažovat manžela svou přítomností, a manžel, který si uvědomil, že se mu slečny vlastně nelíbí. Šťastná domácnost…“ Dojde k Anně prorostlé keřem a s pohledem znalce umění si jí prohlíží. „Ale, upřímně, ani se ti nedivím, že si změnil stranu, Ann je hrozně neposlušná a chybí ji respekt. Například já ji jasně přikázala, že s tebou nesmí mluvit. Nikdy a za žádných okolností.“ Zvážní. Znamení, že si přestává hrát. „Co ti všechno řekla, Williame? Co ti ta drzá čubka prozradila?“ Mluví klidně, ale z obličeje se vytratilo to přezíravé pobavení, zůstala jen chladná nevyřčená výhružka. „Mluv pravdu, víš, že to z tebe budu moci vytáhnout, když budu chtít. A příjemné to nebude.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Chtěl jsem si po cestě něco vyřídit. Třeba tu její uvzatost, o které mluvíš," odtuším, jako by se nic nedělo. Nesmím se nechat rozhodit, jinak je konec. Už teď balancuji na ostří nože. Abych se jí nemusel dívat do očí a získal čas, oči se mi samy zastaví na tom, co tak lehkomyslně odhaluje. Přemýšlím však nad něčím jiným. "Že máš o mou rodinu až nezdravý zájem. Zajímalo by mne proč, Brigitte. Byl bych rád, kdyby mi to mohlo lichotit, ale... to asi nebude ten důvod, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ale no tak, Williame, po tom všem, co jsme prožili, mi přeci nebudeš říkat pseudonymem. Brigit je sice jméno, které má hodnotu a mělo by být stěno, ale dávám přednost svému pravému jménu,“ hlas má hlubší, probíjí se ti do hlavy. Přitiskne se k tobě a zašeptá ti lascivně do ucha jemný rozkaz. „Řekni moje jméno, Wille, řekni, jak moc mě chceš.“ Šeptá, ale její hlas jako by se nesl zvukovodem přímo do mozku, útočil na samotnou tvoji sebekontrolu. „Tvoje mysl je má, poddej se mi, vzdej se a dostanu tě na vrchol blaha“, jemně tě kousne do ucha a její dotek způsobí příjemné brnění po celém tvém těle. Její hlas zní jako šum větru v lese, chvilku je klidný, chvilku bouřící, ale nikdy ne příliš nebezpečně. Slibující rozkoš jednou jako omluvu za všechno trápení, podruhé jako odměnu. Odměnu hodnou králů. Každé slovo se prodírá až do samé podstaty tvého já. Nenutí tě, ne přímo, ale přináší nabídku, kterou mají čest získat jen vyvolení. Ne, jen jeden vyvolený – ty. A stačí jenom jediné. „Řekni ty čtyři slova, Wille, řekni: Aíne, vem si mě.“ Přínáší nabídku stejnou měrou neodolatelnou, jako zrádnou a nebezpečnou. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Hřeje mne to u srdce. Jistě že mám i trochu strach. Takový ten napružený pocit, jako když se okolo vás plíží zvíře. Aspoň bych řekl, že takto se lidé musejí cítit. O to horší je, že se nemohu pohnout. Během našeho rozhovoru jsem to zkoušel - a je to jenom vyčerpávající, tak jsem to vzdal. Sleduji, jak se Aíne doslova do písmene mění. A říkám si, že jsem rozehrál sakra nebezpečnou hru. Jelikož se toho ale chytila, musím ji dohrát... až do konce. Ať to stojí, co to stojí. Protože tohle je jediná šance, jak z toho vyváznout a jak se jí pak zbavit nadobro. Kdybych nebyl přikovaný, asi sebou cuknu, když se ke mně náhle přitiskne. Sám jsem zmatený - ze sebe. Mohl bych sedět mezi jejími nymfičkami, a i kdyby byly nahé, moc bych si jich nevšímal. Zato vzpomínka na Tima mi zrychlí tep. Jak přede mnou klečel. Tiše vydechnu, spojením toho a Aínina fyzického působení mne zašimrá ve slabinách. A hlavou mi probleskne myšlenka zcela nehodná starého Williama Winterse. O tom, že když po mne tolik touží, surově bych si ji vzal. Ne z mého vlastního chtíče, jaký mám pro Tima. Ale za trest. Za to škodolibé zvířecké uspokojení, že jsem tu čubku dostal na lopatky - a ještě jejími vlastními zbraněmi. Možná chápu, co vidí na tom pocitu moci. Určitě to má něco do sebe. Ale já nejsem, i se svou nově probuzenou temnotou, tak daleko, abych byl jako ona. Jsem člověk. A třebaže se ve mne láme spousta věcí a z jejich prasklin jako horké magma vyvěrá i nějaký ten hnus, který je pravděpodobně součástí lidské duše... člověkem i zůstanu. Ale už nikdy nebudu stejný. To vím již teď. Pootočím k ní hlavu, dotknu se jí tváří. Kdyby mne nedrželo kouzlo, chytil bych ji. Trochu se obětovat. Škoda, že nejsem šedý. Dostal bych ji. Trochu sebezapření. Jako spoustukrát v mém životě. Ovšem nyní... Proč bych si to neměl užít? Láska je láska, tělo je tělo. To je krutý fakt, který jsem se jakožto slušně vychovaný gentleman snažil nevidět. Celé ty roky. S Timem... to je to první, řekl bych. Chci s ním být, i kdybych se ho nemohl dotknout. Opět - jako celé ty roky. "Byl bych radši, kdybych si tě mohl vzít já," uchechtnu se tiše do jejího ucha, jak jen mi to mometální nehybnost dovolí. Tohle jednou řeknu Timovi. A pak to udělám. Vezmu si ho. Vše s ním je tak nové, jasné a ostré, že mi samotná ta představa bouří krev v žilách. Ne nadarmo se říká, že zakázané ovoce chutná nejlépe. "Ale bez triků, Aíne," vydechnu její jméno, ale v hlavě mi zní jiné. "Asi každý chlap si přeje, aby ho pěkná žena ušoustala k smrti, ale já bych ještě rád chvíli žil. Co kdybych si to chtěl zopakovat." Ten vulgární výraz je v mé už zase dokonalé oxfordské angličtině syrový. A můj tichý hlas zhrubnul pod návalem představ. Ve kterých ovšem nefiguruje Aíne. Leda pokořená. Zdá se, že ty tři roky abstinenci mému charakteru neprospěly. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ne, nejsi její první homosexuál. Nejsi první, kdo neprošel. Nebo prošel, jak se to vezme. „Takhle ne Wille,“ zašeptá, ale její hlas už zní normálně, odtáhne se, „já ti přeci slibovala, že se ti to nebude líbit.“ Náhle tě chytne za hlavu, i kdyby ses bránil, její síle neodoláš. V mžiku okamžiku jsou její oči zase šelmí, ale nejen to, hluboké a vířící děsivou energií, koukají přímo do tvých a máš pocit, že tvé vědomí obmotávají hadi. Pak tě políbí, násilně, ale jenom polibek to není, něco ti předala. Nevíš co, ale zůstává po tom hořkokyselá chuť na patře. „Jsme tu jenom my dva“ Jedním prstem ti přejede po rozkroku a náhle máš kalhoty u kolen, stále přitisklá k tobě sjede elegantně k zemi a jemně políbí tvé mužství. Pak se ho dotkne jazykem, chutná tě, hraje si s tebou. Ví přesně, kdy být jemná a kdy přitlačit. I kdyby ses bránil, jak chtěl, tvé tělo reaguje. Proti tvé vlastní vůli se tě skrz její jazyk dotýká energie, vyšší než je lidská, nadpřirozená a extatická, proudí do tebe, stejnou měrou tě posiluje, jako tě vysává. Nelze se vymanit z moci vášně, kterou tě plní, jsi jako potrava pro upíra, která nesmí zemřít a proto je krmena, ale nemůže ani zabránit, aby byla vysávána. A kdykoliv se pokusíš vzepřít se a zamířit myšlenky na Tima, objeví se jenom ona, její tělo, její pohled opojený vlastní mocí, mocí nad tebou. Její postava, když tě znásilňuje. Vložila do tvé mysli klín, který brání myšlenkám představovat si kohokoli jiného, než je ona. „Jsme tu jenom my dva.“ Vloží tvůj úd do úst, spíš ho nasaje, pohltí jej víc a hlouběji, než by byla schopná jakákoliv lidská bytost. Ale jí to nebrání si stále hrát, ví, kdy zmáčknout, kdy se chovat něžně, kdy drsně, ví přesně, jak tě ovládat, abys byl stejnou měrou na vrcholu blaha, jako zesměšněný, stejnou měrou chtěl víc, jako se za to nenáviděl. Ale v jedné chvíli ucítíš, že získáváš kontrolu nad svou myslí. Nakrátko. Poté znovu, tentokrát zřetelněji, ale netrvá to dlouho. Získá tě rychle do své moci. Dovede tě k vrcholu a omamný tlak v hlavě zmizí. Dojde ti, že takhle to být nemělo, že si chtěla hrát dál, a Aíne, už zase vysoká a nelidská, to svým nenávistným pohledem jen potvrdí. „Tak ty sis přivedl spojence?“ Větří, hledá zdroj energie, který ti pomalu, ale jistě vrací síly, dokonce máš pocit, že můžeš pohnout zápěstími. A pak se vítězoslavně zasměje. Natáhne ruku a zavře oči v soustředění. Trvá jen krátce, než se z mlhy vynoří Mei. „Takže to tys mu sem pomohla, císařova čubko? Ale tvůj bůh tu není, šikmooká,“ propaluje ji nenávistnýma očima, „za svou drzost zaplatíš!“ Mei možná je vyděšená, ale nenechá se rozptylovat, jen co se zvedne ze země, sedne si do meditačního sedu a opakuje svou mantru: „ Yù chuàng, wǒ de huángdì, bāngzhù wǒmen zǒuchū yīnyǐng. Zhěngjiù wǒmen,“ čímž Aíne očividně přivádí ke vzteku. Bohyně naznačí zvednutí a Mei se vznese do vzduchu, opakovat svá slova však nepřestává. Brnění v celém těle ti oznamuje, že se ti do něj vrací cit. Aíne se rozesměje, nadšeně, nepřestává zírat na ve vzduchu uvězněnou Mei. „Williame, skládám ti poklonu, pochopils, že válka znamená oběti. Obětovat těhotnou je znakem velkého vojevůdce,“ zase se krutě rozesměje a Mei ohromená šokem a hrůzou přestane recitovat. Ale Aíne si ve svém zaujetí strýcovou ženou neuvědomuje, že její kouzlo bylo zrušeno. Můžeš se hýbat. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kéž bych znal něco, čím bych ji mohl vypudit ze své hlavy. Rozčiluje mne, jak jsem proti ní bezmocný. Ne tak jako obyčejní muži, a přece ano. Jak mohu vymyslet - respektive realizovat - nějaký plán, když mi je všechny zhatí v zárodku? Musím přijít na nějaké řešení. Musím. Samozřejmě že se bráním. Pokusím se. Jediné, na co se v nynějším stavu zmůžu, je obyčejné kousnutí. Přísahám, že kdybych mohl, snad jí teď prokousnu i tepnu, protože jsem zvíře zahnané do kouta. Hry skončily, alespoň ty moje, a já netuším, co mi provede. Mohla by tu mučit moji duši jako tu Anninu (kde vlastně je?) a... a já bych se už nikdy nemusel dostat pryč. Zasmál bych se, když mi dojde, že ona mne opravdu chce... chce. Ale jakmile se mi myšlenky vždycky rozutečou od Timovy tváře a jeho hlasu, začínám být frustrovaný. O to víc, že ji nemohu chytit a ukončit to rychle, když už to začala. Přijde mi, že to trvá věčnost. Ovšem ne tím příjemným způsobem. Nemohu se soustředit, myšlenky mám roztříštěné jako sklo. Chtěl bych se poddat touze těla, ale nechci ji. Ale co to říkala Mei? Pokud budu příliš vzdorovat, bude o to horší. Stejně jako s tím drakem. Možná je to cesta, jak... V určité fázi je pak těžké přemýšlet nad čímkoli. Tělo je tělo. A tady ve snovém světě se snovou entitou je stejně reálné, jako kdybychom se setkali v našem světě v její lidské schráně. Nemohu si představit Tima ani, v nejhorším případě, Ann. Chce, abych myslel na ni? To, co se mi systematicky láme v mysli od prvního snu, se zasměje. Má nade mnou kontrolu. Ale ve skutečnosti není nic víc než čubka u mých nohou, která mi dělá potěšení. To je celá podstata Aíne. Být kurva. Tak ať se teda kurva snaží. Nenechám se pokořit a zlomit. Protože ona bude ta, která bude polykat. Za tyto myšlenky bych se asi pak styděl a říkal si, že mi chtíč zakalil mozek. Ono to tak v podstatě bylo, mohla za to její kouzla, ovšem navzdory tomu všemu, že jsem musel mít před očima ji a ne Tima, se ve mne mísí jak nenávist, tak i to temné, povýšené pobavení nad její ubohou existencí. Může být mocná, nebezpečná - ale ve skutečnosti je akorát strašlivě ubohá ve své kurví podstatě. Byl to jenom sex. A já z toho vyšel dobře. Vykouřila mě bohyně. Kdo tohle může říct? Na její otázku se nechápavě zamračím. Snadno jsem zapomněl na to, že mi Mei vlastně měla pomoci. A velmi rychle jsem vystřízlivěl z vrcholu, když se nade mnou tyčí nelidská čubka. No, nečekal jsem, že si po tom budeme povídat. Kousnu se do jazyka, abych nevykřikl jméno malé Číňanky. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem ji přivést až k Aíne. Počítal jsem s tím, že Ann asi bude zuřit, že s ní dost možná budeme muset zápasit, ale tohle... Mám dojem, že mi srdce asi prorazí žeberní klenbu. A já tam stojím zkoprnělý s kalhotami u kolen. Těhotná?! Ne. Další těhotnou ne. Nezabiješ ji. Jakmile se mi vrátí cit, ihned si je přitáhnu, zapnu jenom na jeden knoflík - a protože se kupodivu můžu zase hýbat celý, bez nějakého geniálního a prohnaného plánu po Aíne prostě skočím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Brání se rychle, odhodí tě letmým mávnutím, až si tvrdě narazíš záda o protější pilíř altánu. Na nohou je v mžiku okamžiku a stejně rychle se objeví před tebou, ještě se ani nestačíš zvednout a už tě drží pod krkem a mačká ti hrtan. Je to rychlé, ale i tahle chvilka stačí. Mei stojí pevně na nohou, z očí ji čiší vztek a síla sice jen lidská, ale mocná téměř stejně jako kouzla bohů – vztek matky, která cítí, že je její dítě v ohrožení. „Táhni do pekel, ty děvko! Yù chuàng, wǒ de huángdì, bāngzhù wǒmen zǒuchū yīnyǐng. Zhěngjiù wǒmen!“ Mei možná nevěděla, že je těhotná, ale to zjištění ji dodalo neobvyklou sílu. Minimálně odhodlání. „Pusť nás, kurvo! Yù chuàng, wǒ de huángdì, bāngzhù wǒmen zǒuchū yīnyǐng. Zhěngjiù wǒmen!“ Cítíš, jak se ti bortí zem pod nohama, jak se propadáš do mlhy, překonáváš ji a padáš do temnoty. Probudíš se ve vlastním těle, omámený, unavený a s bolestí zad, jak tě odhodila, i krku, když se tě snažila udusit. Ale živý, živý a zdravý, minimálně víc, než kolik sis mohl přát. „Jsi v pořádku?“ Hlas Mei je unavený, zničený, ale sama vypadá v pořádku. Tak v pořádku jako někdo, kdo se o svém těhotenství dozvěděl od svého nepřítele. Nepřítele, který ji chtěl plod vyrvat přímo z břicha. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zachrčím a v marné snaze hmátnu po její ruce. Napadne mne, že tohle je možná ten konec. Ale šel jsem sem s tím, že se možná nevrátím. Bylo to riziko, které jsem kvůli své hloupé ženě musel podstoupit. A pak jde vše ráz na ráz. Se zasípáním, jak lapám po dechu, se proberu, ruku u hrdla, kde mne před chvílí držela. Rozkašlu se. Konečně mi dojde, že už je to pryč, že mi nikdo neubližuje a že to je možná jenom odraz na mé duši, který se projevil tělesně. Ale o to horší to je. Sakra, jak jí podstrčit Sommerse, aby nebyla tak silná! Na patře mám pořád tu pachuť dryjáku a opia. A jsem doslova jako zmlácený. Plně do reality, do té vnější, nejen do té mé, mne vrátí až hlas Mei. Málem kvůli mně zemřela. A já si oddechnu, že tohle uvědomění se mnou trochu hne. Bodne mne provinilost. Na chviličku. Než to zadusím s tím, že musím udělat vše, co je v mých silách, abych Aíne dostal. Samozřejmě že nechci, aby se Mei něco stalo. Udělala pro mne hodně a ani předtím mi nebyla protivná. A hlavně, je to Rayova žena. Určitě by ho to hodně zasáhlo. "Ano. Víceméně," zachraptím, a kdybych nebyl u nich doma, snad bych si zcela neslušně odplivl. Mimoděk si promnu bolavý krk a zašklebím se, když se při sedání ozvou záda. Ale cítím celé tělo, bolest svým způsobem znamená, že jsem naživu. "A ty? Kdybys tam nepřišla... To byla ta svině, kterou musím zničit." Asi to už pochopila, ale musel jsem to říct nahlas. Aby bylo jasno. Pak mi oči sklouznou k jejímu břichu. "Podívám se do knih a najdu způsob, jak ochránit váš dům i vás. Myslel jsem, že nás nenajde..." Asi mluvím trochu nesouvisle. Stalo se toho tolik. Až příliš, uvědomím si znechuceně, když pocítím nepříjemné vlhko v kalhotách. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Děkuji, ale o to se nestarej, hlavně se té špinavé čubky zbav, tím ochráníš nejvíc domovů. O ochranu toho mého se postarám sama,“ ještě pořád z ní promlouvá rozčilení a rozhořčení, proto, ačkoliv mluví tiše, je její hlas pevný a tvrdý. Posadí se, náhle u ní zahlédneš neskrývanou provinilost. „Snažila jsem se tam dostat dlouho, ale zablokovala všechny cesty. Málem jsme tam zemřeli, protože jsem nebyla dost silná. Tu bariéru se mi nedařilo prolomit. Až v jednu chvíli její vůle povolila, ale myslím si, že to bylo spíš její nepozorností než vyčerpáním,“ provinilý pohled plynule přejde do zamyšleného a ustaraného, „poslyš, ta bohyně patří mezi vyšší nebo nižší bohy? Byla silná, dokonce i na druhý břeh, jestli je vyšší, tak je to pochopitelné, ale jestli nižší... místní bohové musí sílit každým dnem.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Klidné spaní... Budu ho ještě někdy mít? Co když si pro mne Aíne zase přijde? Doufejme, že ji to trochu unavilo. "Nižší." A domněnku o sílení bohů víceméně potvrdím. Velmi zkráceně Mei řeknu o pečetích. Nezabíhám do detailů jako u Tima, pouze zmíním že nějaké jsou a že je to klíč k našemu světu. A že první byla prolomena včera v noci, proto jsem tak spěchal. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Williame… jestli je tohle válka, nemůžeš bojovat sám. Ta bohyně musí mít každým dnem víc a víc následovníků. Já sice nejsem příliš často v kontaktu s Číňany z Londýna, ale myslím, že tohle si žádá jejich zkontaktování. Potřebuješ armádu, tu ti můžu zkusit zajistit, nebudou sice dvakrát znalí magie, a těch několik málo, kdo ano, bude slabých, ale pořád ti budou stát po boku. Ani její následovníci nebudou žádní mágové. Až pojedeš do Londýna, pojedu s tebou a zkontaktuji je. Můžeš počítat s pěti až šesti tisíci lidmi.“ Sleduje tě, jestli s tím souhlasíš. „Měl by sis jít odpočinout, Ray vstává v půl osmé a“, trochu sentimentálně se usměje, nepochybuješ, že se tak tváří kvůli tomu, co čerstvě ví, Raymond už není jenom manžel, je otec jejího dítěte, „však ho znáš, bude ho celý dům, ten nikoho vyspat nenechá.“ Kdyby ses podíval na hodinky, zjistil bys, že od začátku rituálu neuběhla ještě ani hodina. Zdá se to divné, doba strávená ve světě Sídhe se zdála být věčností. V noci tě trápí zlé sny, plné opia, draků, Aíne, Anny i Tima, plné ohně, hořících spisů o vědění lidstva a znameních apokalypsy. Ale nikdo k tobě nepromlouvá přímo, všechno prožíváš jako obyčejnou noční můru. Nepříjemná, i když, což je smutné, skoro nejnormálnější noc, za kterou udělá tečku až bujarý hlas čilého a energií překypujícího Raymonda. „Osm ráno a celý dům spí? Já se z vás picnu, lenoši, vstávat a cvičit!“ Ach ano, kdyby věděl… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Co prosím? Šest tisíc lidí? Tohle jsem nečekal. Myslel jsem si, naprosto bláhově, že to budeme jenom my dva s Timem. Záškodníci, co půjdou pobrat artefakty. Koho bych taky měl sehnat do svých řad, aniž by mne zavřeli na psychiatrii a pro jistotu mi udělali lobotomii? Neznám nikoho, kdo by měl tak hlavu otevřenou, aby mi mohl poskytnout to, o čem Mei mluví. "Ech... dobrá. Jak přesně si to představuješ?" ujistím se ještě, vyslechnu ji, ale je jasné, že pokud by měl být ten rozhovor delší, budeme to muset odložit na jindy. Oba jsme ztahaní jako koně po derby. "Děkuji. A gratuluji," řeknu pak, když se oba rozcházíme do svých pokojů. * * * Jak jsem říkal, klidné spaní asi dlouho mít nebudu. Musím najít způsob, jak zklidnit, zkoncentrovat a zocelit svou mysl, jinak tu válku prohraji ještě dřív, než vůbec pořádně začne. Dobrá, technicky už začala, ale víte, jak se to říká. Nevím, která část noční můry byla nejhorší, ale samozřejmě, že se mi tam promítla má bezmoc v jejím světě. Tentokrát jsem to nedokázal brát optimisticky a povýšeně, obrnit se tím, že já jsem vítěz, ač ona si myslí opak. Ve snu to bylo horší. O to horší, že to viděl Tim. S trhnutím se probudím. Ne neoprávněně je má první myšlenka vzpomínka na frontu. Tam byl spánek také drahou komoditou. Je válka. Zase. Zvykej si, Williame. Přejedu si rukou přes tvář. Nemusím se vidět v zrcadle, abych věděl, že vypadám jako zombie. Strniště, ztrhaný obličej. Ani se neobtěžuji se oholit, Ray je nedočkavý. Doufám, že se v tomhle stavu trefím. Proto si dám ráno pořádnou dávku kávy. Je černá a hořká, hnusná, protože já raději sladím, ale probere mne. Pokud se Ray ptá, proč vypadám, jak vypadám, poznamenám jenom něco o nočních můrách a nevesele se ušklíbnu. Jen ať si myslí, že je to kvůli Ann. Moment. Ono to JE kvůli ní. Ztracen v myšlenkách následuji Raye jako poslušný pes bez vůle, protože uvažuji nad tím, co mi Ann řekla. O našem synovi. Že je královské krve. Že neměl zemřít. Ale jak by mohl žít? Jeho mrtvolka leží společně s ní. Co se stalo, nejde odestát. A Aíne již ví, že se mnou Ann mluvila, takže z ní nedokáži vytáhnout zbytek. A pak... Kdo je zabil? Ann říkala cosi o tom, že ten nejnenápadnější je nejnebezpečnější. Narážela tím asi na svého vraha. Koho tu tedy máme? Doktor Blake ji rodil. Doporučil mi jej otec. S radostí, že konečně bude mít vnuka. Až jsem si říkal, že si nechce něco kompenzovat. Moje rádoby selhání, že jsem nešel v jeho stopách. Takže doktor Blake je první podezřelý. Potom... potom tu máme Moiru. Ta je doma jako stín, byla najatá ve chvíli, kdy jsme se sem přestěhovali. Je Irka. Mohla by to být ona? Hrát nějakou dokonalou hru, kterou jí přikázala Aíne? Možná ji Ann děsila právě proto, že ví, že ji zabila... Měl bych to zjistit. Ale jak? Chtě nechtě se do okruhu podezřelých dostává i Tim. Buď za to může to, co k němu cítím, nebo je to logický závěr, ale on to nebude. Už jenom proto, že jsme se pořádně seznámili až po Annině smrti. Neměl jak se ke mně dostat. A kdyby byl poskokem Aíne... proč by ho neodvolala, když zjistila, že nade mnou kvůli němu nemá moc? Chce mne ovládat skrze něj? Ale pak nedává smysl její vztek a frustrace, když jsme se setkali. Dalšími podezřelými jsou, chtě nechtě, rodiče. Otec to podle mne také nebude, těšil se. Možná to byl jediný důvod, proč se semnou zase začal bavit. Matka... Matka sice spadá do kategorie "nebezpečně blízká a nevýrazná osoba, od které byste to čekali nejméně", ale copak mohu podezřívat vlastní máť? Když nemám jediný důvod? Ale píši si ji na seznam. A s radostí ji pak škrtnu. Kdo dál? Někdo z mých přátel? Možné to je. Že by si je Aíne zadrápkovala tím, že umí kouřit? Je to frustrující. Podezřelí jsou momentálně v podstatě všichni mí blízcí. Snad krom Raye a Mei. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Raymond se samozřejmě optá, tvé vysvětlení dál nekomentuje, ačkoliv poznáš, že má starost. Přeci jen netuší, jaké máš problémy, a proto mu vysvětlení s Ann přijde podivné, jsou to téměř tři roky. Anebo ho trápí něco jiného. V tuhle chvíli se ale rozhodne, že musí změnit téma, a začne vyprávět o nějakých podivuhodných zvycích indických obyvatel. Jak jste se předem domluvili, začnete se střelbou na plechovky a terče, první hodinu tě strýc ještě opravuje, ale rychle zjistíš, že znalost střelby se nezapomíná. Navzdory únavě po hodině už přesně víš, jak stát, abys měl co největší stabilitu, kdy při výdechu vypálit a jak dlouho mířit, aby se ti moc neklepala ruka. Znalosti, které jsi nabyl ve Velké válce, se vrací tak rychle, jak kdyby ses z fronty vrátil před měsícem. Za hodinu už vždy trefíš terč i na velkou vzdálenost. Proto není překvapivé, že ti nejlépe sedne Lee-Enfield, puška, s kterou jsi střílel v první světové válce. Nabízí se srovnání se základním výcvikem, který jsi i jako vojenský překladatel musel absolvovat. A není to nakonec to samé? I teď se cvičíš na válku, i teď hrozí, že budeš střílet lidi. I teď umírají nevinní lidé. Ray je stále žoviální, neustále hovoří o tvém zlepšení a srovnává tvé schopnosti s jistými komedianty, kteří dokáží během letu trefit minci na padesát metrů. Samozřejmě přehání, ale sám cítíš, že tvůj um je lepší, než jsi čekal. Ray však je příliš přímý člověk, aby dokázal zakrýt, že ho něco trápí. Před polednem to konečně nevydrží a promluví vážně, na Raymonda až neobvykle vážně. „Wille, vážně dnes vypadáš jak přejetý vořech. Jako bys vůbec nespal. A nejsem idiot, všiml jsem si, že Mei-Lin vypadá podobně unaveně.“ Zvedne pušku k líci a plynule vystřelí. Kulka se suverénně zaryje do středu. „Mám pocit, Williame, že se tu za mými zády děje něco nekalého, co myslíš?“ Přebije, nábojnice vyletí z komory a spadne na zem. Až tehdy se na tebe podívá pohledem muže, kterému věříš, že skolil tygra. Někoho, kdo se nebál postavit predátorům přírody, a proto se nebojí problémů lidí. Svých problémů. "Máš něco s mou ženou?" |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nikdy bych neřekl, že mne střílení bude tak bavit. Sice mi zprvu vadí ten zvuk, odvykl jsem, ale docela to pomáhá pročistit hlavu. A když si na terči představím Aínin ksicht, rozhodně neminu. Chtě nechtě si vzpomenu na výcvik ve válce. Tenkrát to bylo horší. Nejen proto, že jsem neměl ty zkušenosti, jaké mám nyní, hlavně proto, že já bojovat nechtěl. Jako spousta dalších. Viděl jsem to jako další zbytečný konflikt. A ukázalo se, že mám pravdu. Situace se změnila. Mei má pravdu. Jestli se bohové dostanou do našeho světa, bude po všem. Nyní definitivně. Nerad to říkám, ale zdá se, že Velká válka mi dala sice strašlivou, ale nutnou životní zkušenost. Už jsem lidi zabíjel. Nerad, ale zabíjel. Už vím, jaké to je. A už také vím, že někdy je to nutné. Po rapidním zlepší při zásazích se dokonce zatetelí mé ego. To by šlo. Aíne je možná božská mrcha, ale jestli na mne poštve své lidské poskoky a já budu mít zbraň, prostě je zastřelím. Odstřelím je jako psy. Motivace. Ano, to je prý to nejdůležitější. A já, krom Tima, mám motivaci, abych ochránil i Raye a Mei. Na nich mi z celé rodiny záleží nejvíc. Otec mne irituje, matku respektuji, protože je to má matka, ale vzhledem k tomu, že je neustále pod vlivem otce, necítím se s ní až tak dobře. Jediné chvíle, kdy to bylo v pořádku, jsou dávno pryč. Jsem možná poměrně bystrý, ale při jeho prvních větách nechápu, kam tím Ray míří. Nechápavě a s očekáváním na něj hledím, zbraň podél nohy. Takového ho neznám. Vystřeštím na Raye oči. "Cože?!" vylétne ze mne, než se stačím vzpamatovat. To je absurdní! Ovšem... ne až tak překvapivé. Mei není moje opravdová teta a je mladá. Já jsem dlouho sám a v noci jsme spolu měli dostaveníčko. Jeho podezření dává smysl. Ale jak mu to definitivně, bez stínu dalších pochybností, vyvrátit? Ray je možná hlava otevřená, ale kdybych se mu přiznal, jak to se mnou je, ještě bych ho měl na svědomí. Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Nikdo živý, když mrtví jsou nebetyční šmíráci. "Ne, Rayi. Mám Mei rád, ale ne tak, jak si myslíš," řeknu pevně a podívám se mu do očí. Je to přímý muž a já s ním hodlám jednat přímo. Jak jen mi to má prekérní situace dovolí. Oči mi však těknou k jeho pušce. Nemusel jsem být ve válce, abych z toho měl špatný pocit. Když někdo jako Ray drží pušku při takovém rozhovoru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Vážně? Tak mi pověz, jak jí máš teda rád? A řekni mi, co jste teda v noci dělali“, stále mluví klidně, a to je na tom to znepokojivé. Ray je živel, vše, co dělá v životě, dělá naplno, i své emoce prožívá naplno. Nyní ne, nyní zůstává v klidu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Neodvažuji se ani pohnout. Je to spíše preventivní opatření a navíc nechci, aby si můj pohyb špatně vyložil - i já mám v ruce zbraň, byť skloněnou. Ale včera v noci jsem stál proti Aíne, bojoval jsem s bohyní, tato situaci ve mně nedokáže vzbudit čistou paniku. Je pouze nepříjemná. Hodně nepříjemná. "Jako přítelkyni. Jako člena naší rodiny," nedám se vyvést z míry. "Ano, ponocovali jsme spolu," řeknu stále klidně, a kdyby chtěl něco namítat nebo bych v jeho očích uviděl to temné "ahá!", zvednu levou ruku, abych ho zarazil. Rychle pokračuji. "Ale bylo to kvůli Ann. Nemluví se mi o tom lehce a budeš mne považovat za blázna, ale pořád lepší blázen než zrádce." Zhluboka se nadechnu. Je čas na polopravdy Williama Winterse. "Doma mi straší. Straší tam má mrtvá žena. A já přišel Mei požádat o pomoc, protože vím, že ona si se spiritualismem rozumí. Pomohla mi. To je vše. Chápu, že je to podezřelé, na druhou stranu mne poměrně uráží, co si o mně myslíš, Rayi." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „A mne uráží, že se pod mou střechou děje něco za mými zády. Navíc mezi mou vlastní ženou a mým synovcem.“ S tím se otočí a vyrazí k domu. „Pojď, bude oběd. Mlčí, celou cestu domů, mlčí, když uklízí zbraně. Když se ho Mei na něco zeptá, odpoví stroze a bez vtipného komentáře. Už už míří do pracovny, že se tam zavře, když mu Mei-Lin oznámí, že je oběd hotový. Téměř plynule se tedy otočí a rázně odejde směrem k jídelně. Výraz, kterým na něj jeho žena hledí a který následně věnuje tobě, je víc než dobře čitelný - Co se děje? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jak jsem si mohl myslet, že mi Ray bude věřit... takovou pitomost. Nejhorší je, že to je pravda! Ticho je mi nepříjemné. Cítím, že každou chvíli se na mou hlavu snese uragán. Ray v sobě nikdy nic nedusí dlouho. Horší by bylo, kdyby si to vybil na Mei. Už tak jsem ji dost ohrozil, ještě abych přišel a zničil jejich vztah. Ach, do prdele. "Myslí si, že spolu spíme," utrousím jednoduše, krátce a tiše, když míjím Mei. "Jediné, co mě na naši obranu napadlo říct, byl střípek pravdy. Že jsem tu kvůli duchovi Ann. Musíme mu to u oběda rozmluvit, nebo se stane neštěstí." Proč sakra nemohu mít chvíli klid?! A vydám se do jídelny za ním. Musím to ustát. A hlavně ho musím přesvědčit, že to není pravda. Zvlášť když Mei říkala, že se mnou pojede do Londýna. Do háje, to by byl poslední "důkaz" o našem neexistujícím románku! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nejspíš se jí honí v hlavě podobné myšlenky jako tobě: Copak už nemám dost problémů? To ještě musím mít na krku jednoho žárlivce? Sednete ke stolu, napětí je téměř hmatatelné. Ray v sobě dusí vztek, protože ho tvoje odpověď přesvědčila, že spolu s Mei něco máte, Mei je uražená, že jí manžel nevěří. A ty mezi tím jako sice nevinná, ale přesto příčina všeho. Ray dlouho mlčet nedokáže. Už při polévce nasadí na první pohled hraný, neveselý úsměv a svým vypravěčským hlasem spustí, „tuhle historku jsem asi ještě nikde nevyprávěl. Vyprávěl mi jí jeden Arab, který často jezdil na cesty kvůli obchodu. A to byste nevěřili, jeho žena se mu mezitím pelešila s jeho bratrem…“ Mei ho propálí vzteklým pohledem, ale zatím mlčí. „Jednou se vrátil domů dřív a uviděl to na vlastní oči. Krve by se v něm nedořezal! Nejen že ho ta nevěrnice podváděla, ale dokonce s členem jeho rodiny! Měl chuť je oba probodnout, jak na sobě leželi, al-“ „Nech toho, Raymonde,“ zavrčí Mei, čehož se Ray okamžitě chytne. „Čeho, Mei-Lin? Vždyť je to jenom vyprávění… nebo ti snad něco připomíná?“ Uchechtne se, ale zní to spíš jako odfrknutí. „Ale ne, jsem to ale hlupák, vy jste přeci řešili duchařinu! Pozdě v noci, navíc, když manžel spal, jak mě mohlo vůbec napadnout, že spolu šukáte?!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Mám sice poměrně hlad, ale dokonce přestanu jíst. Zakroutím si pro sebe hlavou a s povzdechem se opřu do opěradla židle. Takhle se stejně nenajím. Ano, Mei je půvabná a křehká a předtím, než jsem pochopil, jak to se mnou je, bych na ni spočinul asi i jiným pohledem, ale nyní ji beru spíše jako sestru. "Raymonde, Mei je pro mne jako sestra," prohlásím své myšlenky i nahlas. Pořád se snažím držet nekonfliktní, klidný a spíše tišší tón. "A jakkoli bláznivě to zní, říkám ti pravdu. Věř mi, nechceš zažít, co já u sebe doma." Zakroutím hlavou a zadívám se někam doprostřed stolu. Kdyby nedržel tu zbraň, asi bych se pokusil vymyslet jinou lež, ale když nemůžete uvěřitelně lhát, snažte se říkat co nejvíc pravdu. Potíž je v tom, že ta pravda je v tomhle případě šílenější než lež. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Neopovažuj se znovu opakovat tu pohádku o duchu tvojí manželky, Williame! Když už nemáš úctu ke mně, měj pro boha živého úctu alespoň k památce té mrtvé!“ Znova práskne do stolu, nyní oběma rukama, a odejde pár kroků od stolu. Chvíli vám ukazuje záda, ale pak se prudce otočí. „To si myslíte, že jsem takový debil?! Proč to, sakra, nepřiznáte?! Williame, buď chlap a řekni mi to konečně do očí! Nedělej ze mě idiota!“ Mei-Lin to konečně nevydrží a sama zvýší hlas, neřve hystericky, ale dostatečně pronikavě, aby překřičela rozčilení bublající v Raymondových uších. „Proč by ne, když jsi starý idiot, Raymonde! Proč bych měla mít poměr s Willem, když čekám tvoje dítě!“ Je to jako nalít ledovou vodu na rozžhavená kamna. Jediné, co chybí, je obří oblak páry, ale ten není těžké si představit. „C-cože?“ Předtím vzteklý lev, nyní je Ray jako zmatené kotě. Snaží se pochopit, co mu to vlastně řekla. „Slyšíš dobře, hlupáku, jsem těhotná – ale teď přemýšlím, jestli je to vůbec dobře, když se můj muž chová jako žárlivý puberťák!“ Mei může být na první pohled křehká žena, ale zdání klame. Už v boji s Aíne ukázala, co v ní je, nyní se její vnitřní síla projevuje opět. Svého muže propaluje nekompromisníma očima plnýma spravedlivého hněvu, pohledem někoho, před kým by se slabší povahy schoulily do klubíčka. Ray sice neustupuje, ale stále vypadá jako opařený. Jak se říká, na vztek je nejlepším lékem šok. Mei najednou rázně vstane ze židle a začne odcházet. „Mei, počk-“, Ray se za ní vydá, ale její přísný pohled ho zastaví. „Teď tě vidět nechci, Raymonde, teď ne.“ S tím z místnosti odejde. Ray ještě chvíli kouká na dveře, za kterými zmizela, je pořád strnulý. Náhle se svižně otočí k tobě. Jak už to u choleriků bývá, proměnou prošel rychleji než chameleon při změně prostředí, nyní se usmívá od ucha k uchu a celý září. „Slyšels to?! Já budu otec!“ Hbitě vyrazí ke skříni se svátečním nádobím a z čajové konvice, ve které poznáváš rodinný porcelán – sada, které si tvoje pramáti vždycky velmi vážila a kterou Rayovi darovala jako svatební dar při první svatbě –, vytáhne lahev s kořalkou. „Tam Mei nikdy nekouká,“ spiklenecky na tebe mrkne, „tohle musíme oslavit!“ Na to, že tě ještě před minutou obviňoval z cizoložství s jeho ženou, už, zdá se, dočista zapomněl. Ano, svět choleriků. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A ono není divu, ta historka je pitomá taky! Pitomá a pravdivá! Poslední dny stojí zcela a naprosto za hovno. Jinak se to vyjádřit ani nedá. Jediné světlo v temnotě je Tim. To, že se držím, mlčím a zůstávám sedět, i když mlátí do stolu, mi ale nezabraňuje se na něj zamračit. Vnitřnosti mi drtí ledový vztek. Podobný, jako když jsem byl bezmocný ve snu i Aíne. Protože i nyní je to bezmoc. Nemám mu jak dokázat, že mluvím pravdu. Tedy... mám, ale to ne. To bych udělal, jenom kdybyhc byl doopravdy zahnaný do kouta a i tehdy bych si dvakrát, ne, desetkrát rozmyslel. A jeho výzva mne do kouta dosti žene. Měl jsem v plánu raději mlčet, protože bych Rayovi řekl něco, čeho bych pak litoval. I já, před pár dny klidný a mírný muž, mám meze své trpělivosti. A všichni se jich poslední dobou systematicky snaží dosáhnout. Zatěkám očima z Mei na Raye a zpět. Není nad klidný nedělní... ne, vlastně pondělní rodinný oběd. K čertu s tím. "Jo," zamumlám nespisovně, na mne jsou jeho proměny nálad příliš rychlé a bouřlivé. Chvíli mi trvá to vstřebat. A hlavně uklidnit sám sebe. Jsem rád, že to dopadlo dobře, oni si to pak vyříkají, ale... ledová pěst v břiše se rozevírá jenom pomalu. Asi za to může i ten hlad. Nechci pít, ale je mi jasné, že to bude společenská nutnost. S lítostí se podívám na polévku. Já jim to přeji, vážně ano, ale nedokáži přepnout jako Ray. Mám už tak dost starostí a ještě tohle. Tak radši mlčím a nic neříkám, ovšem k úsměvu se nedonutím. Nejradši bych také odešel, pokud možno s talířem toho, co mělo být na oběd, ale nemohu mu to udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Wille, já…“, je nervózní jako někdo, kdo není zvyklý se omlouvat, „já vím, že moje reakce možná byla přehnaná a zbrklá, ale uznej, ta tvoje historka byla šílená. Nikdo se zdravým rozumem by tomu nevěřil, ne, když tolik důkazů ukazovalo, že vy dva… však víš.“ Rozhodí rukama. „Zkrátka, můžem na to zapomenout?“ Natáhne k tobě sklenku a na tváři mu hraje přátelský úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Jo," zopakuji naprosto stejně jako před chvílí a vezmu si od něj skleničku. S jejím vypitím však váhám. "Poslední dobou se okolo mě děje tolik divných věcí, že tohle je ta méně divná. Vůbec mi nedošlo, jak to muselo vypadat, dokud jsi to neřekl." A konečně se napiji. Na tu kávu a polévku to bude dokonalá tečka za mým zkurveným ránem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Do svatý prdele krále Šalamouna, na mou duši, ty sis to nevymyslel…?!“ Nyní se tváří jako malý kluk, který stále věří na Vílu Zubničku. Stejnou měrou ho ta myšlenka fascinuje, jako ho děsí. Samozřejmě, to vše se mísí s velkou dávkou skepticismu, přeci jenom lovil tygry. Když přespával v džungli, musel se naučit neleknout se každého stínu a zvuku, takže má problémy věřit, že tě k téhle myšlence nedotáhl jen tvůj vlastní strach. A pak mu dojde ještě jedno. „A co si myslel tím, že si Mei se spiritualismem rozumí?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Ne. Než abych ti lhal, chtěl jsem to vysvětlit pravdou, ale jak sám vidíš, ta je absurdnější než veškeré lži. Oba jsme muži ovládaní ratio." Po Raymondově výstupu to tak nevypadá a já zase mluvím o duších, takže také nic moc. "Jsem akademik. A přesto musím konstatovat... že mám důkazy. Vážně si myslíš, že bych ti to tu vykládal, kdyby to nebyla pravda? Nerad bych skončil v nějakém sanatoriu. Ale vy dva jste aspoň ochotni připustit tu možnost. Kdybych se s touhle tíhou šel svěřit matce, budu ji mít na svědomí." A to ještě má milá rodina neví o jiných tíhách života. A že jich je. Ach, do prdele. Tolik jsem to chtěl uvést na pravou míru, že jsem si neuvědomil, že bych ji tím mohl vehnat do prekérní situace. "Na to by ses měl zeptat jí. Pokud možno nějak mírně," pokusím se z toho vybruslit. A zároveň jí dávám šanci mu nalhat, co bude chtít. Když už jsme u toho... zajímalo by mne, co mu řekne. Proč chce se mnou odjet do Londýna. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Potutelně se usmívá, asi si vzpomněl na něco, co provedl a co ji rozhořčilo. „No dobře, věřím ti, i když… rozumíš, já ty důkazy nemám. Ale vím, že ty máš pro strach uděláno a že by tě nevyděsila každá přerostlejší krysa, takže ti budu, řekněme, věřit. Budu ti věřit, že máš opravdu dobrý důvod myslet si, že u tebe straší její duch.“ To je asi největší míra ´víry v nadpřirozeno´, které je tvůj strýc schopný. „Ale jo, jo, samozřejmě, já vím, že je už odmala úzce spjatá se vším tím čínským mysticismem, ale to je něco jiného, to je kultura pro ně specifická. Ať se dole modlí k Nefritovému císaři, ať si dělá z pití čaje obřadní rituál, ale to přece není skutečný spiritismus, skutečná magie. Je to spíš víra, ne?“ Tvoje odpověď ho zřejmě neuspokojila. Pokud není nezbytně nutné čekat, má rád vše ihned. A pak, Mei vypadala skutečně naštvaně, jelikož s Rayem nesdílí jeho cholerickou povahu a nezapomíná tak rychle jako on, dá se čekat, že to poslední, o čem s ním teď bude chtít mluvit, budou její „spirituální znalosti". „To, o čem mluvíš, se mi nezdá jako konzultace obecných znalostí… takže ona snad umí vyvolávat duchy? Nebo je dokonce zahánět?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Je mi líto, že nedodržíme zásady stolování, ale ty přece nejsi tak zhýčkaný jak zbytek rodiny. Nakonec, jídlo chutná pořád stejně nehledě na to, jestli používáš pět vidliček nebo jednu lžíci.“ Najíte se, poté je čas odejít. Koneckonců, Mei teď není v ideální náladě na usmiřování. V jednu hodinu vyrazíte, každý při sobě loveckou pušku a velký lovecký nůž. „Nesnáším, když se červená zvěř loví na číhané, to dělají amatéři, kteří nechápou, o čem je lov. My půjdeme na šoulačku, budeme je skutečně lovit – vystopovat, připlížit se a zabít osobně. To si ten srnec zaslouží, mít možnost utéct, být uloven, nejen zastřelen jak vzteklý pes. Zaslouží si, aby ho lovec poznal předtím, než ho zabije.“ Raymond to bere vážně, neřekne ani jeden vtip, neusměje se. Už dávno víš, že navzdory tomu, že je lovec z povolání, má k zvěři mnohem větší úctu než k lidem. Člověk podle něj zdegeneroval. On sám se považoval za součást přírodního řetězce - stejně jako on zabíjel zvěř, i na něj čekalo zvíře, které ho mělo zabít. V to alespoň doufal, nechtěl, aby ho zabil člověk, stejně jako nechtěl umřít ve stařecké posteli. Opatrně kráčíte cestami, po první hodině sejdete z lidských a dostanete se na zvířecí stezky. Je dobře, že je letos zima mírná a není skoro žádný sníh, jinak by byly neprůchozí, a, samozřejmě, v tomhle kraji se stále ještě neusadila mlha, proto je lov snazší. Faktem je, že jinak by lovení bylo v tomto měsíci nemožné. To nic nemění na tom, že je sychravo a vlhko, venku rozhodně není příjemně, což tvému strýci po čase nedělá dobře. Poznáš, že malinko našlapuje na pravou nohu, kde měl v mládí zranění. Prý mu jej způsobilo divoké zvíře, když mu bylo pětadvacet. Sám nedá nic znát, ale s příchodem čtvrté hodiny už jen těžko zakrývá, že ho noha bolí. Přesto dál stopuje, právě jste našli čerstvý trus vysoké a její stopy. Jdete proti větru, našlapujete pomalu a tiše… za půl hodiny ji konečně zahlédnete, krásnou srnu. Ale v lese už je téměř tma, však se ve čtvrt na šest stmívá. Tvůj strýc už půl hodinu žije jen se srnou, kterou stopuje, nemluví, dokonce i kulhání omezil, jak přes soustředění zapomněl na bolest. Nyní zamíří a zhluboka se nadechne. Nemusíš být lovec, abys poznal, že ji nemůže netrefit, jste krytí, nehýbáte se, vítr vane z opačné strany… Jenže srna uteče. Jak to? „Ksakru,“ tiše zakleje Raymond a pak dodá, „muselo ji něco vyděsit.“ Vybije zbraň. „Půjdeme domů, Wille, už bude tma.“ Otočí se a začne odcházet. Ale ty zahlédneš, jak na tebe srna kouká. Upřeně, skoro nezvířecky, potom se otočí a klidně odejde, zmizí za křovím. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ray dobře naznačil, že etiketu příliš dodržovat nebudeme. Jím rychleji než obvykle. Když už jsem se nevyspal, potřebuji energii doplnit jinak. A hlavně chci, aby ten alkohol nebyl sám s polévkou, když budeme běhat po venku. * * * "Když myslíš..." pronesu pak neutrálně. Se zbraní jsem se dopoledne zase sblížil, proto mi její tíhá nepřijde divná, jenom... trochu nostalgická. "Ale nejsem si jistý, jestli ti všechny úlovky nevyplaším." Dodal bych něco o tom, že jinak budeme o hladu, ale doma určitě něco má, tak se nemusíme spoléhat na mé lovecké schopnosti, o kterých vůbec nejsem přesvědčen. Přesto mám v kapse placatku, kam hodlám odlít krev srny. Jistota je jistota a další příležitost asi mít nebudu. Co kdybych se Ann doopravdy chtěl zbavit? Je zima, krev stačí dát do chladu a chvíli vydrží. A pokud se bude Ray ptát... poté, co tak trochu přijal fakt, že duchové existují, se snad nebude příliš divit. Na svých cestách musel vidět spoustu divných rituálů. Tak jeden udělám i já - pokud by se s námi srna střetla, stejně by zemřela. A co s její krví? Ještě že i přes sedavé zaměstnání nejsem líný, jinak bych už funěl. Dneska odpadnu hned po večeři, tím jsem si jist. A možná dokonce požádám Raye, aby mě nebudil, že to bylo náročných několik dní. Na druhou stranu... pokud mě vzbudí z noční můry, nebudu mu to zazlívat. Problém je v tom, že Aíne se těžko uniká. Tim se mnou třásl, mluvil na mě a nic. Když si toho všimnu, toho kulhání, nejprve nic neříkám. Žádný chlap nemá rád, když někdo upozorňuje na jeho slabiny nebo nemohoucnost. Jakmile se to však zhorší, zeptám se ho, zda to zvládne. Ne hloupé kecy o tom, zda je v pořádku - protože vidím, že není. Když však přitaká, přikývnu a jdeme dál. Ray musí znát své limity. On, který kráčel nebezpečnými místy, je naživu jenom proto, že odhadl svoje možnosti anebo projevil velkou sílu. Proto jej mám v úctě. Vlastně je na rozdíl od mého otce vzorem. A když se nad tím zamyslím, tak v této době více než předtím. Síla, jakou jakožto krev Wintersů projevuje, mi dává naději, že ji budu mít i já. Že to nakonec zvládnu. Byl jsem tak zabrán do toho, že se Ray chystá vystřelit, že mi vůbec nedošlo, že bych měl říci nějaké zaklínadlo a že bych to měl být asi já, kdo ji zabije. Teprve až srna uteče a Ray zavelí k odchodu, vzpamatuji se. Ne na dlouho. Upřený pohled srny je v něčem trochu děsivý. Protože vím, že takhle se zvířata normálně nechovají. Mohou to být ty příznaky, o kterých mluvila kniha? Zarazím Raye rukou na paži. Dívám se pořád tím směrem, ve tváři soustředění. "Tahle je moje." Neříkám to, jako bych se o ni chtěl hádat, což tato věta většinou značí. Zní to spíš udiveně. "Vysvětlím ti to pak. Počkej na mě." A s tím opatrně, jak jsem si to nacvičoval během několika posledních hodin, vykročím za srnou do křoví. Doufejme, že to bude fungovat a není to spíš nějaký trik a... nevím, že mě ta srnka nesežere nebo něco takového. Po tom, co se děje, bych se nedivil ničemu. Jestli se potvrdí, že to je opravdu ona a bude čekat na smrt - zabiji ji. Poté, co řeknu zaklínadlo. "Téigh i, anam, isteach i ainmhí, mar gheall ar do ainm fiach." Rayovy rysí uši to musely slyšet taky. Ale nad tím nepřemýšlím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je to podezřelé, je to svým způsobem děsivé, ale jako by tu fungovala magie, jiná než magie bohyně a rozhodně jiná než magie Mei. Zatímco Aínina je invazivní, měnící a likvidující, tahle je harmonická, uklidňující a v podstatě důvěrně známá. Ale může to být samozřejmě trik. Přestože je to neopatrné a v podstatě hloupé, vydáš se za srnkou, necháš se vést daleko od strýce, dáš se všanc silám, které mohou patřit bohyni – nachytala by tě na nejhloupější trik. Dojdeš na malý palouk, nevíš, jak dlouho jsi šel, ale už je úplná tma a zdáli tě volá Ray. Srna zmizela, nevidíš nic jiného než stromy a louku. V dáli houká sýček. Najednou cítíš, že nejsi sám. Otočíš se, blízko tebe, tak blízko, že je to pro zvíře nepřirozené, stojí srna a sledujete klidnýma, smířenýma očima. Ne dlouho, sotva si všimneš jak, ale najednou to už není srna, ne, je to žena. Sleduje tě smutnýma, smířenýma očima, bez dalších emocí. „Vyslyšela jsem tě, lovče, konej, jak musíš.“ Říká se, že oči srny jsou tak citlivé a smutné, že nevypadají jako zvířecí, ale spíš lidské. Zdá se, že je to pravda víc, než většina lidí tuší. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Dobrá, když dojdu na tu louku, už moc klidný nejsem. V duchu si nadávám, že jsem se nechal nachytat. A očekávám, odkud přijde útok. Prudce se otočím se zbraní u líce. Srdce mi divoce buší. A zůstanu zírat na tu nepostřehnutelnou proměnu. Na tu ženu. Zbraň mám však pořád zvednutou, protože první myšlenka je, že je to trik. Uběhne několik desítek vteřin. Zaváhám. Trochu skloním hlaveň. "Když to udělám... bude to fungovat? Nezemřeš nadarmo?" zeptám se nakonec. Srna-žena je sice překvapivá, ale na podivnosti tohoto týdne těžce nedosahuje. Až mi odpoví, po dalším krátkém zaváhání nakonec kývnu. Odhodlaně. První z řady mých obětí. Protože proto, abych se zbavil Aíne... jich bude potřeba asi víc. Minimálně ještě jedna, pomyslím si hořce. Hrozná myšlenka. Ale není to jen hádka mezi mnou a Aíne, nějaká šarvátka. Je to opravdová válka... a stejně jako v každé jiné tu figuruje krom slov vítězství a porážka ještě slovo oběť. Oběti. Mnoho obětí. "Téigh i, anam, isteach i ainmhí, mar gheall ar do ainm fiach," zadeklamuji polohlasem, ale pevně. A stisknu spoušť. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „V tom tkví podstata oběti, lovče, já dobrovolně obětuji sebe, ty musíš žít s tím, že znáš prapodstatu srny, kterou jsi zabil. Magie dobrovolné oběti je ta nejsilnější.“ Zavře oči, ani se nepohne, stále odevzdaně čeká na svou smrt. „Jen tě prosím, dej, ať moje oběť nepřijde nadarmo. A pohřbi mé srdce pod lísku, ať se setkám se svými sestrami.“ To je poslední, co řekne. Pak zazní zaklínadlo a výstřel a tělo srny se sesune na zem. Nyní už skutečně srny, svou smrtí se znovu proměnila ve zvíře. Čas na špinavou práci. Až za čtvrt hodiny uslyšíš charakteristický zvuk kroků a z lesa vystoupí strýc. „Kčertu! Asi pětkrát jsem sletěl na zem, když jsem se sem prodíral… máš ji? Trefils ji?“ Nehledě na jeho věk má velmi dobrý zrak, i proto je stále dobrý lovec, proto si rychle všimne mrtvé srny. „No skvěle, synovče! Jsi vážně moje krev! Tak šup, musíme se do ní pustit, ať stačíme dojít domů do desíti.“ Vytáhne nůž a chystá se začít s porcováním. „Žádné kvalitní maso nesmí přijít nazmar. Koukám, picnul si jí čistě, do hlavy, bude mít dobré maso – Wille, ty jsi hotový lovec!“ Na chvilku se zamyslí. „Zdá se mi to, nebo si ji trefil zepředu? A zblízka?“ I navzdory tmě vidíš jeho překvapení – a podezření. Trefit divoké zvíře zblízka není rozhodně běžné. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, vysvětlení byla to odevzdaná srnka, která se obětovala pro vyšší dobro by určitě přebilo nespím s tvojí ženou, jenom vyvoláváme duchy, aby nás drak strčil do krabičky. Asi se ze mě stává cynik. Skloním pušku a chvíli hledím na její mrtvolu. Udělám, o co mne požádala. A je to zvláštní - zastřelit ženu a mít před sebou mrtvou srnu. Potřesu hlavou. A konečně si uvědomím tmu a to, kam mne zatáhla, s novou intenzitou. Rozsvítím svítilnu a položím ji vedle srny. Třebaže jsem viděl dost divných věcí, musím se ujistit, že je to vážně srna. Ale... i kdyby ne, nic by to na tom neměnilo. Můj život je vážně šílený. Vytáhnu nádobu a snažím se, abych zachytil co nejvíc krve. Je to hnusná, špinavá práce, a popravdě, krev jsem dlouho necítil. Ta se však ještě dá. Horší jsou útroby. "Promiň, srnko, ale moc to neumím," zamumlám, když ji kuchám a snažím se dostat k srdci. Rukávy jsem si vyhrnul a ruce mám zamazané skoro až po lokty. To zvíře si to nezasloužilo. Kdyby tu ležela Aíne, ani v nejmenším by mi nevadilo strkat ruce do jejího břicha. Je to jedna z těch temných myšlenek, při které se vytrácí svit i toho ohně v lampě. Jako by na mě tlačila okolní tma, obalovala mě jako šála. Ne děsivě, jak to u tmy bývá. Skoro až mazlivě. Podbízivě. Srdce nechám vykapat a schovám ho. Nahlas vydechnu. Ray. "Jo," odpovím tiše a nic víc. Nemohu mu to říct. Mei bych se svěřit mohl, ale jemu ne. Už tak jsem mu řekl příliš. Musím si být jistý, že je na to připravený, ačkoli - dá se na tohle připravit? Asi ne. Hodí vás do vody a plav. Nebo se utopíš. Nevím, zda je správné, aby ji Ray porcoval, na druhou stranu, je to srnka, možná mluvící, ale pořád srnka. A vysvětlete profesionálnímu lovci, aniž byste byli za blázny, že ji porcovat nemá. A tak využiji čas k tomu, abych se odvrátil a otíral si ruce do trávy. Je to srnka. Rituálně obětovaná. Říkala, že její oběť nemá být zbytečná. Myslím, že kdybych ji tu nechal ležet, byla by to urážka zákonů přírody. O to srdce se postarám za světla. Snad někde najdu lísku. Nechci však, aby si o mně Ray myslel, že jsem slaboch, a tak jakmile si ruce jakž takž očistím, udělám mu podržtašku, jak se říká. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Neznalého návštěvník by mohl mít pocit, že tento velký dům snad ani nemá služebnictvo, což však není pravda. Stálými zaměstnankyněmi jsou dvě uklízečky, které jsou však jako myšky, a proto si jich nikdo nevšimne. Kuchařka chodí pouze třikrát do týdne – Mei ráda vaří exotická jídla, které většina anglických kuchařů neovládá a když, tak chtějí nehorázné honoráře, a o konzervaci masa se stará výhradně Raymond, protože, jak říká, nemůže věřit nikomu, kdo nikdy nezabil ani divokého králíka, že správně připraví maso. Když je potřeba, zavolají kočího – toho, kdo tě odvážel z nádraží. Vozy tažené koňmi už jsou v této době neobvyklé, ale Ray je navzdory své dobrodružné a silně nešlechtické povaze tradicionalista, který nikdy nepřilnul k automobilům, protože ničí tradiční charakter Británie a dělají z ní „debilní yankeeskou Ameriku“. (Což je taky důvod, proč Mei a Ray odmítají zavést do domu elektřinu). Majordoma ani číšníky nemají, jídlo si nosí ke stolu sami. I teď jdou nosit ke stolu oni – sami, zmizí v kuchyni a nevyjdou celou čtvrt hodinu. Ray si šel usmířit manželku. Nejspíš úspěšně, protože když vyjdou, Raymond září jak svatý grál, a Mei už se netváří, že ho chce zabít. A proto u stolu dlouho ticho nezůstane. „Dneska si měla vidět Williama, Mei-Lin, tu srnu, co máme ve sklepě, ulovil sám – a jako pravý lovec! Ten kluk to má v krvi, to ti povídám! Jinak na mou duši nevím, jak věděl, že ji musí ulovit sám... A jak by byl schopný ji trefit tak přesně.“ Ano, byla jen otázka času, než to znovu zmíní. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jelikož Raye bolela noha, většinu nákladu jsem nesl já. Trval jsem na tom. S tím, že radši odtáhnu pár kilo srny, než pak tahat jeho. Myslím, že dnes budu tak unavený, že se mi nic zdát nebude. Doufám v to. Ale fyzická námaha je asi to, co jsem potřeboval. Samozřejmě, jak asi u mne bude zvykem, se dnešní den neobešel bez divných věcí - ale asi bych začal být nervózní, kdyby tomu tak nebylo. U mě doma bývá vlastně jenom Moira, proto je mi jedno, jak to tady chodí. Je pravda, že jsem si na elektřinu doma poměrně zvykl, ale není to nic, co by mi přílišně vadilo. Snad se jen u toho hůře čte. Hmm, Moira. Zase se musím na chvíli vrátit k úvahám, jestli ona není ta, před kým mě Ann varovala. Vůně netradičního jídla mne však vytrhne ze zamyšlení. Když to nejsou kobylky a cvrčci, Meiina exotická kuchyně je zajímavá. Příjemná změna, akorát když jsem to jedl poprvé, málem mi to vypálilo pusu lépe než kdejaký alkohol. Tohle totiž na rozdíl od pití pálit jen tak nepřestane. A pekingskou kachnu si nemůžu než pochválit, to je věc, kterou bych si dával klidně častěji. Opravdu nevím, co bych na to měl Rayovi říct. Rozpačitě se usměji, což může být důsledek i Rayovy otevřené chvály, ale ve skutečnosti je to jediná reakce, které jsem schopen, abych to zase nezkomplikoval. Tohle bych mu už vážně nevysvětlil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ray proto celou dobu, co večeříte, vypráví, jak jinak, o dítěti. Jen ne v obvyklém duchu, spustí s neobvykle vážnou historkou, jak si z Indie málem přivezl náhradního potomka – jedna chudá žena mu vnucovala svou dceru, že jinak bude dítě celý život strádat, onemocní a nejspíš zemře, než se dožije dospělosti. Samozřejmě odmítl, ale zdálo se mu o tom ještě celý týden. Raymond nikdy nevynikal ve schopnosti volby témat ke stolu, vzpomínáš na památnou večeři, při které ho jeho rodiče chtěli po smrti tety seznámit s nějakou ctěnou vdovou se slušným jměním. Byl to nezapomenutelný zážitek, sledovat obličej dámy, jak rudne, když Ray začal vyprávět o sexuálních praktikách v Jihovýchodní Asii, jak zelená, když hovořil o ženské obřízce u afrických kmenů, a jak zvrací, když popisoval, jak v Číně zabíjejí novorozeňata a jedí je, aby měli štěstí. Pravda, v tomhle případě to nejspíš udělal schválně. Je dobře, že krátce na to vyjel na další expedici, protože mu zbytek rodiny slíbil, že už ho nikdy nikam nepozve, a přál mu věčné zatracení, že si je dovolil takhle zesměšnit a zostudit. Zrovna dojídáte, když Mei promluví, „Raymonde, budu muset do Londýna, k doktoru.“ Její muž se zamračí, „proč do Londýna? Tady je přece taky doktor, vždyť Londýn ani nemáš ráda, říkáš, že je špinavý a plný svoloči.“ „Ano, nemám, ale ve vší úctě k doktoru Harbingerovi, jeho kvality přece jenom nedosahují kvalit londýnských doktorů.“ Ray se zamračí, nelíbí se mu to. „Ale pojedu s tebou!“ Proti tomuhle neexistuje argument, ale Mei-Lin moc dobře ví, že pokud její muž pojede s ní, bude jí chránit opravdu celý den a celou noc. A to není dobré, pokud chce mluvit s někým v Chinatownu. Jen ty si všimneš prosby, která se jí mihne v krátkém pohledu věnovaném tobě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Aíne si ji teď bude hlídat. Asi se to už nedozvím. A slíbil jsem srně (to zní tak stupidně), že její oběť nebude zbytečná. Ann prostě musí z kola ven. Můj nejhorší vztek na ni pominul už včera, myslím, že mi (nám oběma) pomohlo, když jsem ji propleskl. Asi na těch životních moudrech, že je čas od času třeba to udělat, něco bude. Sufražetky, dokud budou mezi ženami takové čubky a štěkny, máte smůlu. "Mei má pravdu, Londýn je možná rušný a uspěchaný, ale pořád je to hlavní město. Nemusí být odkázaná na to, že jí nic jiného nezbývá, může si vybírat. Pro nového Winterse přece to nejlepší, ne?" Na jednu stranu to myslím upřímně, přeji jim to, na tu druhou se pořád nemohu zbavit té myšlenky. Řekl jsem si, že to nebudu řešit. Že je mrtvý. Byl jsem pevně rozhodnut. Ale jestli by nás dokázal zbavit té božské verbeže... Ale jak? Jak, ksakru? Pak však zachytím Meiin pohled. Jak Raye odlákat? Asi jen problémem, který by jej mohl pálit. Navíc bojovníka jako on bych na své straně uvítal. Nemusí vědět, co vše se děje v zákulisí. Ne že bych mu chtěl lhát, ale nevstřebal by to. Dostane reálný a fyzický problém pro reálného muže. Já se budu zaobírat mysticismem. Ironie osudu. Kterak se akademik a ateista dal na víru. Víru v to, že zabije bohy. K palčivému problému se však ještě dostaneme, musím to na Raye dávkovat po kapkách. O tom, co se děje, se musí dozvědět až v Londýně, jinak by tam Mei asi vůbec nepustil. "Tak mě napadá... když už tam pojedeš, Rayi, chtěl bych tě seznámit s jedním mým přítelem. A pak všichni zapijeme nového Winterse!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Tak dobře, Mei to snad chvíli sama zvládne,“ spokojeně přikývne a usměje se pod vousy, možná proto si nevšimne kyselého úšklebku, který mu žena věnuje – v těchhle okamžicích ráda prohlašuje, že neunikla z patriarchální Číny jen proto, aby byla stejně kontrolovaná i v Anglii. Ale myslí to samozřejmě v žertu, ví moc dobře, že kdyby se provdala v Číně, nemohla by bez svolení manžela ani promluvit, což byla vyhlídka, která jejího nezávislého ducha celé dětství děsila. Je vděčná za volnost, kterou jí manžel dává, i když se vztahuje „jen“ na rovný přístup ve vztahu. Ví, že jeho možná přehnané opatrovnictví a ochranářství je dáno tím, že ji miluje, což ji sice lichotí, ale v jistých situacích omezuje – třeba teď. Ale ty jsi jí vytrhl trn z paty, poděkuje ti mírným úsměvem. Krátce na to je společnost rozpuštěna, Mei-Lin jde spát, jelikož je po včerejší noci unavena, Ray zmizí ve sklepě, kde hodlá konzervovat maso v soli, a ty máš volné pole působnosti. Můžeš večer strávit nad knihami, rozmluvou s Rayem ve sklepě nebo toužebným spánkem – ve kterém se snad neobjeví bohyně, aby ho rušila. Neobjeví. Tato noc patřila k těm výjimečným, kdy se žádná noční můra neobjevila. Ráno možná tušíš proč – na okně najdeš přívěšek vytvořený z exotických rostlin. Mei ho sem musela pověsit, když jste byli se strýcem na lovu. Je ti jasné z toho, co říkala, že by pro Aíne nebyl skutečný problém kouzlo zlomit, ale jestli ti jen chtěla znepříjemnit noc nočními můrami, mohl jí práci ztížit. Možná se rozhodla, že jí to za zbytečnou námahu nestojí. Anebo svou energii soustředila na jiné věci. Ray šel spát tentokrát pozdě, proto ráno nikoho nebudí, naopak vyspává až téměř do jedenácti, máš proto možnost najít lísku a splnit jeden ze slibů, který jsi dal srnce. Ve dvě hodiny je oběd. Ve tři čeká venku před domem kočí, aby vás mohl odvézt na nádraží. Nyní zbývají tři hodiny jízdy ve vlaku, tři hodiny, které tvůj strýc využije k vyprávění zaručeně přehnaných historek, několikrát slyšených i několika zatím neslyšených. Stačí vystoupit na perón, abys věděl, že Londýn se v době tvé nepřítomnosti nezastavil, sprintoval dál, a tak ti trochu utekl. Něco visí ve vzduchu a nemůže za to jen mlha, která nádražím prostupuje. Ne u lokomotiv, z nich se valí věčný smogový dým, který nemůže nikoho překvapit, ale v dálce se plíživě plazí právě ta mlha, která je příhodná jen pro tento únor. Mlha, která nepochází tak úplně z tohoto světa. A Londýnem se valí napětí, napětí a nervozita. „Zvláštní vydání, zvláštní vydání!“ Ječí do davu procházející klučina s balíkem novin v jedné ruce, mávající novinovým archem druhou rukou. „Další krutá vražda! Mrtvola mladíka nalezená v Bethnal Green, policie je stále bezradná! Má Londýn nového Jacka Rozparovače?“ Kluk se nadechne a stejně nadšeně pokračuje. „Ulice East Endu se bouří, policie je nedokáže ochránit! Útok na synagogu Sandys Row! Obyvatelé se ptají, mají vraždy na svědomí Židé?“ Je to tady? Už to snad začalo? „Ach Londýne, Londýne, jak moc si mi nechyběl…“, prohlásí Raymond falešně poetickým tónem a jízlivě se zašklebí. Ano, těžko se mu divit, komu by tohle chybělo. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne že bych se do Londýna těšil. Ale vyspaný a najezený člověk je vždycky v lepším rozmaru, to je prostý fakt přírody. Ale že bych se radoval, že to Aíne přestalo bavit, to ne. Nepřestalo, určitě řádila někde jinde, čubka. Doufám, že se nevozí po Timovi. Nalezený amulet jsem si schoval. A když Ray nebyl poblíž, poděkoval za něj Mei s tím, že asi doopravdy zafungoval, protože Aíne nepřišla a konečně jsem měl klidné spaní. "Nosíš štěstí, tetičko," dobírám si ji. Jinak jí takhle neříkám, stejně jako ani Rayovi neříkám strýci. "Nedivím se, že si tě Ray odvezl a hlídá tě jako oko v hlavě." Pak ale zvážním a využiji toho, že jsme zase ukradli chvíli pro sebe a můžeme spřádat plány. Nebo aspoň mluvit otevřeně. "V Londýně si dávej pozor na tu mlhu. Už jsme na ni narazili i v našem světě. Když v Oxfordu rozlomila pečeť, dokonce jsme viděli nějaké dávné bojovníky. Vypadali tak skutečně..." Oči se mi na okamžik zamlží. Těžko věřit, že jsou to teprve dva dny. Nebo tři? "Doufám, že Ann dá po naší návštěvě pokoj. Nemám ještě všechno, co potřebuji, abych ji zahnal... a nerad bych vás ohrozil. Ale myslím, že by to mělo být v klidu. Kdo ví, jestli po Aínině školení bude vůbec schopná cokoli dělat," ušklíbnu se kysele. Před odjezdem Raye ještě požádám, jestli mohu pušku, se kterou jsem střílel, odkoupit. Tuším, že by se při honbě za artefakty (jak kýčovitě to zní!) mohla hodit. Už jsem se na ni zase rozpomněl. A radši si ji pořídím od někoho, komu mohu důvěřovat. * * * Tříhodinová cesta není pro knihomola žádná dlouhá doba. Zprvu Raye poslouchám, ale pak to nevydržím a začnu hledat v knize nějaké informace o tom, jak se efektivně bránit proti vlivu Aíne nebo aspoň nějakých duchů... prostě čehokoli. Chci se aspoň vyspat. Pokud bych si udělal nějaký amulet, jako udělala Mei, jenom "po našem", tedy "ostrovní" magií, mohl by to pro ni být tvrdší oříšek. Jestli se někdo bojí bouřky nebo pavouků, já začínám mít špatný pocit z mlhy, a to i když asi prozatím patří páře z vlaku. Jsem městské dítě, jsem zvyklý na rychlý tep Londýna, na jeho kolorit - ať v dobrém, či špatném smyslu - a vždycky mě to bavilo. Až doteď. Na Rayově sídle, třebaže se i tam udály drsné věci, byl relativní klid. Mlha byla vzdálená. Teď je blízko. Plazí se kolem nás. Aíne tu někde číhá ve stínech svého bordelu a loví. Když se Ray rozhlíží, vyměním si pohled s Mei. Ta mlha. A další vraždy. Sakra. Domů se mi moc nechce. Asi se tam nic nestalo, přesto ten dům vyzařuje otisk toho, co se tam stalo. Dvojnásobná vražda, navíc na dítěti. Moira má přijít až zítra, takže rodinu ubytuji sám. Ale nejdřív se radši ujistím, že říkala pravdu a že žádní brouci už tam nejsou. Knihovna pořád není v dobrém stavu, neměl jsem čas knihy poklidit. Každý, kdo mne zná, ví, že tohle bych nikdy netrpěl ani to neudělal sám. Takže se muselo něco stát. Pak zkusím zavolat Timovi a domluvit se s ním na večer. Snad bude mít čas. I když, co se ptám? Je to blázen, klidně by utekl ze služby. U případného hovoru jsem raději sám a otočen zády ke dveřím, protože se přistihnu, že se usmívám. Pouhé dva dny a chyběl mi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přikyvuje, když ji upozorňuješ na mlhu, dokonce si tvůj kyselý úsměv při zmínce o Ann vyloží jako formu soucitu, a tak se tě dál nevyptává. Jestli Mei nezná všechny souvislosti a neví, jak to mezi tebou a tvou ženou je, sotva by chápala, že s tebou hrůzná scéna v záhrobí vůbec nepohnula. Nezeptal ses jí, ale vlastně není jisté, jestli váš rozhovor s Ann slyšela. Dokonce můžeš předpokládat, že neslyšela, protože jinak by se nejspíš chovala jinak. Musela by pochopit, co bývalou manželku rozčililo nejvíc, však se Anna nijak nekontrolovala. Raymond váhá jenom chvíli, pak ti se vší pompou pušku daruje. Musel by se stydět, kdyby cokoliv prodal vlastní krvi, cítil by se jako hochštapler nebo nejnižší lichvář. Pokud by ses s ním chtěl hádat, nebudeš mít moc šancí, Ray nepřipouští diskuze. Najít ideální amulet či zaklínadlo se ukáže jako problém, ne snad že by jich Kelti neměli víc než dost, problémem však je, že jde stále o keltskou magii. Kelti z pozdějších dob nikdy nečelili plné moci bohů, či alespoň sílících bohů. Ti z raných dob se ani nepokoušeli uchránit před bohy, protože věděli, že je to nemožné. Navíc, veškerá magie se opírala o moc bohů, snažili se je usmířit a získat jejich milosrdenství. Napadne tě tedy jít na to z opačné strany, hledat mezi rituály, zaklínadly a amulety Milesianů. Možná stále iberských Keltů, ale přesto lidí, kteří bohy porazili a jejichž krev ti podle Anny koluje v žilách. První možnost ochrany, kterou najdeš, je v pro tebe poněkud nereálná – Milesiané na ochranu před mocí Tuatha Dé Dannan používali iberského rysa, zvíře s magickou mocí chránit, kterého však v Anglii můžeš získat snad jen ukradením ze ZOO. Druhá možnost je přeci jen reálnější, zdi místa, které má být ochráněno, je nutné popsat magickou formulí ve starém písmu Iberů. „Dina tu rago“, tak zní v přepisu ochranná fráze. Zaklínadlo by mělo být napsáno přírodní červenou barvou vytvořenou z papriky, ostružin, malin, červené řepy a květiny Amaryllis, k zředění i zahuštění je nutné použít mléko a vajíčka. Podle všeho, co už víš o magii, by sice zaklínadlo nemělo fungovat, protože Milesiané už splynuli s ostatními obyvateli Velké Británie, spojili se s potomky původních ostrovních Keltů, s Římany, Anglosasy, Normany a dalšími národy, které ostrov ovládly po pádu keltských smrtelníků, ale na druhou stranu, ty jsi přeci přímým potomkem milesijské krve, navíc přímo královské. Nebo alespoň to ti tvrdila Anna. Dům zůstal stejný, jako jsi ho opustil, dokonce bez brouků v pokoji pro návštěvy. Zůstal stejný ve všech ohledech – včetně zasmrádající spíže, ve které ti Moira nechala jídlo na tři dny. Něco zavařila, ale ne vše, to shnilo. Jelikož je to maso, které zapáchá jako organická hniloba, dokonce tě napadne, jestli ve spíži není mrtvola. Není, ale to neznamená, že by to smrdělo méně. Mei se usmívá úsměvem někoho, kdo rozhodně není překvapen. Raymond mlčet nevydrží, „možná tuším, co v tomhle domě straší,“ zahaleká pobaveně. V Timothyho hlasu poznáš neskrývané nadšení a radost, když zjistí, kdo mu volá. „Wille! Vítej v jámě lvové, je to tady jeden velkej blázinec. Jak bylo na venkově?“ I když z něj hovoří především radost, že tě slyší, poznáš v jeho hlase únavu, Aíne nejspíš opravdu nezahálela. Hlas mu potemní, když se ho zeptáš, jestli má v noci čas. „Jde o… o návštěvu tvé manželky?“ Není náhodou, že volí slova takto, nestává se to moc často, ale občas spojaři na centrále poslouchají hovory, a nebylo by dobré, kdyby někdo třetí slyšel, že se chystáte vykopat mrtvolu z hrobu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A proto nakonec s rozpačitými díky pušku přijmu. Recept na podivnou směs si napíši do zápisníku. V duchu nad tím kroutím hlavou. Co si nevymyslí... Ještě že to nemusím pít. Stačil mi ten Meiin dryják. To, že mi Moira uvařila, je to poslední, na co bych v tom shonu myslel. Rozpačitě se zašklebím. Vůbec jsem si to neuvědomil. "Je pravda, že to málem odešlo," utrousím a jdu to vyhodit. Jídla je škoda, ale svět se kvůli tomu nezboří. Pak otevřu okna dokořán a vpustím sem mrazivý únorový vzduch, než se Ray s Mei ubytují. * * * "Nechce se mi to vyprávět přes telefon," odpovím na otázku, jak bylo. Ano, tváří v tvář je to mnohem lepší. "A ne, nejde o ni. Je tu se mnou Ray a Mei. Pojď s námi do hospody na pánskou jízdu, budeme zapíjet nejmladšího Winterse a všechno ti řeknu." Pokud bude mít čas, domluvím s ním hodinu. Místo je jasné. "Naše" hospoda. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Jo, Will, jestli mě něco drželo nad vodou, tak myšlenka na něj, a zároveň mě i potápěla, protože byl sám a nemoh jsem ho chránit. Ano, já vím, William se o sebe dokáže postarat, ale to mi nebránilo mít o něj strach. Proto, když zavolal a ujistil mě, že je v pořádku, ze mě spadnul obří kámen. Jinak to byly příšerný dva, skoro tři dny. Nejdřív rodinná návštěva, která skončila hádkou, jak si dovoluju obvinit svou matku z tak hrůzného zločinu – až na to, že jsem svoje podezření, že zabila babičku, zaobalil dobře, že po její hysterický reakci jenom zesílilo. Jo, Time, tvoje matka je možná vrah, vrah vlastní matky. Kurva… A druhý den, hned ráno, našli toho chlápka… chlápka, vždyť to byl pořád kluk! Zjistili jsme, že se jmenuje Mark Grisson, devatenáctiletej mladík, který se měl stát vikářem. Zase byl celej počmáranej textem v gaelicu. Sice nevíme, co tam stálo, ale jelikož se nám rychle podařilo zjistit, že mladý anglikánský skorokněz sváděl vdanou ženu jednoho hospodského, myslím, že vím, co tam bude stát – konečně, ty vraždy mě donutily si zase obnovit znalost Desatera a deváté přikázání hovoří jasně: „Nepožádáš manželky bližního svého.“ Ne, že by to ve světle posledních událostí hrálo nějakou roli, všichni už vědí, že je to jenom zástěrka. Dokonce ani nikdo na stanici nepodezřívá hostinského, všichni vědí, že je to součástí něčeho většího. Navíc, hostinský fakt neumí vyrýt na tělo tolik textu v biblickým jazyce Irů. Ale jako zástěrka to funguje dobře, jako oheň, který zapálí rozbušku. Ještě toho dne se Irové seskupili a zaútočili na židovský ghetto. Byli jsme tam rychle, navíc, Žiďáci už jsou docela otrlí, protože na ně útočí pravidelně co pár let, takže jejich domobrana kčertu, už jenom to, že maj domobranu! Londýn je hrozně v prdeli… zdržela Iry tak dlouho, dokud jsme nepřijeli, a nestihli nic vypálit. Ale stejně, pět mrtvých, tři Židi, dva Irové, jeden postřelenej policista… Nejvíc mě na tom sere, že vím, kdo je v pozadí – přísahám, mít Aíne v rukou, narvu jí do její kurvovský píči rozžhavený pohrabáč! A pak, v ulicích je najednou tolik lidí, kteří volaj, že policie nezvládá svou práci, že už nikoho neochrání, noviny tomu nepomáhaj. Vsadím se, že kdybych prošacoval deset lidí, devět z nich bude mít u sebe zbraň. Irové se chystaj na válku, moji kolegové to zatím nevidí, ale já vím svoje. Will přece říkal něco o tom, že ke zlomení jednoho z klíčů se musí „semeniště falešných bohů“ očistit, teď už bych odpřisáhnul, že to semeniště je v Londýně. Přichází to. V ulicích se posílily hlídky, vyrážíme každou chvíli k nějakým šarvátkám, pokusům o zabití, přímo k zabití… je sotva čas žrát, natožpak spát, za poslední dva dny jsem naspal tak tři hodiny a to za to Aíne může jenom nepřímo. Kdyby mě ještě otravovala ve snech jako Willa… Ne, doufám, že to tu čubku nenapadne. Oddechnu si, když zjistím, že nechce jít kopat hroby, na to se dneska opravdu necejtím. Naopak mě potěší, že chce jít zachlastat. Trocha odpočinku jenom bodne, stejně na něj mám právo po dvou dnech služby nonstop. Domluvíme se, že se v osm hodin sejdeme v Red Griffin, „naší“ hospodě na Chalton Street, na půli cesty mezi našimi domovy. Jediný, co mi trochu kazí náladu, je jeho strýc. Já vím, Will o něm mluví pěkně, má ho rád a musel to být velký dobrodruh, ale stejně, nemám nejlepší pocit z toho, že uvidím někoho z Willovy rodiny. Zvlášť potom, co jsme si vyjasnili, jak to mezi námi je. A pak, nejradši bych ho viděl sám, jen my dva – a ani by to nemuselo být v hospodě. Fakt mi ten mezek chyběl. A, počkat, jakej „mladej Winters“? Jdu do baru rovnou z práce – nakonec, já domů stejně skoro nechodím, nepřespat tam občas, tak ani nevím, jak to v mým bytě vypadá. Je to špeluňka, nijak drahá, a proto nijak útulná. Není to místo, kam bych chtěl kohokoli vodit – a už vůbec ne Willa, kterej má sice prázdnej dům, navíc očividně strašidelnej, ale aspoň vypadá jako normální barák a ne jak království krys. Nepřijdu včas, ale dlouho čekat nemusí, ve čtvrt na devět jsem tam. Nechám se představit, a i když se snažím sám sebe přesvědčit, že tomu tak není, jsem nervózní – i když Will říkal, že jeho strýc lovil lvi, takže nemůže být stejný jako běžný anglický šlechtic, pořád mám pocit, že chovat se k němu jak k běžnýmu chlapovi z ulice je nepřístojný. A pak, je to Willova rodina!, připadám si, jak kdybych se představoval rodičům nastávající – až na to, že nastávající je chlap a jeho rodina to nesmí vědět. „Timothy Kearns, rád vás poznávám,“ podám mu ruku a chvilku přemýšlím, jestli je to pro pozdrav dostatečný, nakonec najdu kompromis a lehce se ukloním. „Jestli mi jak královně Marii k té úkloně ještě políbíš ručku, věř mi, že ti ta ručka rozbije hubu!“ Cože? Začne se smát tak hlasitě, až se na nás pár štamgastů otočí, ale Raymondovi, jak se prý jmenuje, to ani za mák nevadí. Jo, tak tenhle chlap je vážně jiná sorta než angličtí šlechtici. „Chlapi, budu táta! Jdeme zapíjet!“ Lusknutím prstu přivolá barmana a rovnou objedná celou láhev whisky. Jo, něco mi říká, že tenhle večer bude stát za to. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Buď opatrná, Londýn je ještě horší místo, než bývalo." Ukážu jí, kde jsou náhradní klíče, a zmizíme do hospody. Za Timem. Red Griffin je v podstatě průměrný podnik. Ani špeluňka, ani noblesní restaurace. Což nám přesně vyhovuje. Já bych nechtěl trávit čas ani v jednom extrému. Automaticky jdu k našemu stolu. Docela se těším na tenhle večer, Rayovy přítomnosti jsem si již užil, ale chyběla mi nějaká podobná akce. Opravdu mám pocit, jako bych posledních několik měsíců jenom existoval. Nežil. Nevím, co to se mnou bylo. Pohltila mne práce na knize, která teď leží zapomenutá v pracovně v šuplíku. Sedím čelem ke dveřím. Když se objeví Tim, mám co dělat, aby na mé tváři nebylo přílišné nadšení. Kdybych nepotřeboval zařídit tu jednu věc, asi bych si to zařídil tak, abych pak měl večer pokoj a mohl být s ním. Protože si potřebuji spravit chuť po tom ohavném snu-nesnu. O kterém se, mimochodem, nesmí dozvědět. Ne všechny detaily. Z představování strach nemám, Ray není můj otec, takže je v podstatě jedno, jak se Tim uvede, dokud nebude hrubý. Což by si nedovolil. Při jeho rozpačité úkloně mi však zacukají koutky a já se uchechtnu společně s Rayem, ovšem přes jeho hurónský smích to ani nejde slyšet. Plácnu Tima mezi lopatky. "Copak si myslíš, že bych sem vedl někoho, kdo by kazil zábavu?" Je pravda, že svým způsobem zábavu kazí, ale to všichni svědkové. Chvilku soukromí si ukradnu zase někdy jindy. Jakmile donesou pití, první přípitek je jasný. "Tak na nejmladšího Winterse!" A další, neméně důležitý: "Na Meiino zdraví!" Jistě, příležitost pít se vždycky najde, třeba když vás nahání čubčí bohyně, ale tohle je alespoň příležitost veselá a příjemná. Proto se taky hned nezačnu ptát, co se dělo, když jsem byl pryč. Podle toho, co vyřvával kluk s novinami, asi nic moc. A já nechci hned zezačátku kazit večer, na to přijde řada později. Musím však vyhlédnout chvíli, kdy ještě nebudeme tolik opilí. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Rychle zjistím, že Ray patří k těm vzácným lidem, kteří nemají problém najít si přátele kdykoliv a kdekoliv. Má v sobě tolik energie a tolik dobrý nálady, že nemůžu mít jakoukoli jinou, a hlavně – mám pocit, že půlhodina s ním je jako osmihodinový bohatý spánek. Za chvilku mě ani nenapadne, že jsem byl utahaný. Je to vážně mistr vypravěč, ale umí i zmlknout a naslouchat, a tak mě donutí vyprávět o práci. A, světe div se, jeho upřímně zajímá, co dělám, co jsme měli za případy – a tím myslím fakt upřímně, když hovořím o těch nejdivnějších případech, co jsme měli, oči mu svítí, jak kdyby už byl nadranej, ale není, spíš je jak dítě, který poslouchá pohádku a hrozně ho zajímá, jestli princ princeznu osvobodí. Při vtipných případech zvesela haleká a pořád se vyptává na detaily… je to skoro až divný, jako by chtěl nasát všechny historky, který svět může poskytnout. Ale je to především vypravěč, tolik historek, kolik nám vypráví – za bohatý gestikulace a měnění hlasů – jsem neslyšel snad za celej život, nepočítám samozřejmě historky vyslýchaných. *** Jenže Ray slaví, a když slaví, tak si nevystačí s malým počtem slavících. Nikdo neví, jak se mu to povedlo, ale za tři hodiny už jeho historky poslouchá celá hospoda, unisono se směje, když hovoří o velbloudovi, který flusnul nabubřelému anglickému vyslanci do obličeje. Znechuceně se posmívají, když vypráví o řece Ganze a podivných zvycích Indů, a přiblble se usmívají, když začne vyprávět o seznámení se s jeho ženou, jak jí zprvu přišel nedospělý a starý, jak o její ruku musel bojovat s jedním čínským donchuanem, kterého navíc její rodina schvalovala, protože byl z Číny… Dlouhé a barevné vyprávění, které zakončí nadšeným zvoláním: „A teď ta vzácná žena čeká moje dítě!“ Najednou si připíjí s celou hospodou a ta mu nadšeně gratuluje. *** „Teda, tvůj strýc je živel, jakýho jsem snad ještě neviděl!“ Řvu, abych přeřval hluk, a usmívám se od ucha k uchu na Willa, zatímco popíjím svou sklenku. A sleduju, jak se Ray jako hurikán prohání hospodou a přiťukává si s každým, koho potká. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale není. Nekazím zábavu, piji a směji se společně s nimi, protože se opravdu dobře bavím, ale stále mám na paměti, že bych měl číhat na vhodnou chvíli, kdy je oba trochu uklidním a začneme se věnovat opět práci. Znám Raye, to ano, ale je pravda, že jsem ho trochu podcenil. Dlouho jsme se spolu takhle nebavili, zvlášť v nějaké větší společnosti a u takové příležitosti, takže mi to udělá čáru přes rozpočet. Na Timova slova roztržitě pokývám hlavou a svět se zhoupne. Nejsem opilý, ale jistý krok bych asi neměl. Důležité je, abych měl čisté myšlenky. Ačkoli takhle blízko Tima je i dost těch nečistých. "Jo, až se divím, že jsme stejné krve," prohlásím, ale není to tak, že bych jím opovrhoval jako zbytek rodiny. Zní to spíš zaraženě a zamyšleně. Nejednou jsem přemýšlel, jestli ho k Wintersům snad někdo nepodstrčil. Nebýt podoby... řekl bych, že ano. Ale můj děd byl taky pěkné kvítko, však kus našeho jmění prohrál a prochlastal - i s titulem. Je dobře, že Ray zdělil touhu bavit se v tom dobrém. "Poslyš, Time, já vím, že se dobře bavíme a tenhle večer bych neměl kazit... Ale budu to muset udělat," začnu pak vážně, po hraně dna točím sklenkou po stole a sleduji, jak v ní víří tekutina. "Mei již ví o naší situaci a hodlá nám pomoci. Ray je možná trochu teatrální, ale to, co říká, je pravda. Je to duší bojovník a lovec. Někdo jako on s jeho kontakty by se nám mohl hodit. Navíc je moje rodina, ta část, které věřím a mám ji rád. Na jednu stranu je do toho nechci tahat, ale pokud se do toho vložila i Mei, Ray o tom, aspoň částečně, musí vědět. Má právo bojovat v téhle zkurvené válce, aby ochránil svou ženu a dítě. Ne jen sedě doma a zjistit, že mlha přišla až na jeho práh..." Nechci příliš křičet, a tak se k Timovi nakláním. Myšlenky na mou novou práci a to, jak do toho Raye uvedu, mne však zaměstnávají natolik, že si nemohu užít ani téhle na první pohled nevinné blízkosti. Mentálně svůj mozek kopu k tomu, aby se nerozptyloval. Ne že by to společně s alkoholem šlo, bojuji se svou příčetností, abych nevyužil toho, že se Ray dobře baví, a nešel se pobavit... po svém. Ne, Williame. Máš práci, a i když Mei patrně doma není, nejde to. "On na tyhle věci moc nevěří. Ale je to zavilý imperialista, God save the King atakdále, takže pokud mu vysvětlíme, že hrozí revoluce - což hrozí, stačí se podívat na Iry - tak do toho půjde s námi. Je vážně vynikající střelec." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ne že by bylo jednoduchý udržet tenhle „profesionální“ přístup, když se naklání tak blízko, když můžu cítit jeho vůni a když si až teď uvědomuju v plný a skutečný míře, kdy ho mám, doslova, na dosah, jak moc mi chyběl. Ale ne, stejně by to nešlo, ne takhle před lidma. Jenže jak vytáhnout rozjařenýho chlapa rovnou z víru oslav? „Jak ho chceš vytáhnout od nich?“ Zařvu tak, abych překřičel hřmot hospody, a pohodím hlavou směrem ke slavící skupince, která právě objednává další rundu a vyřvává „Long way to Tipperary“, písničku, která mě už nějakou dobu sere. Jak by taky ne, když jsme jí vyřvávali s lidma, kteří se už z Francie zpátky nedostali. A pak – Tipperary je v Irsku. Možná nejde dostat chlapa z víru chlastačky, ale občas se stane, že se chlap vyplaví sám. „Co je, chlapi! Tak slaví se dneska, nebo se tu trucuje?“ Jednou medvědí hnátou práskne Willa do zad a druhou mě. „Sedíte tu jak báby u čajovýho dýchánku! Hodláte snad začít vyšívat?“ Ty vole… říkám si to půl večera a říkat si to budu stále – jak se tenhle pořízek objevil u Wintersů? Ale nabízí se šance, která se nemůže jen tak zahodit. „Ne, Rayi, Will se mě ptal na takovej problém, kterej máme v Londýně. Vážnej problém, ale nechci ti tím zatěžovat hlavu, běž se dál bavit.“ Tohle je sázka do loterie, některej by s klidem odešel, že si nechce nechat rušit zábavu, ale podle toho, jak na mě Ray působí, mu zvědavost nedovolí jen tak odejít. Snad. Stačí jeden pohled do jeho očí, na jiskru, která dokonce i přebila zákal z alkoholu, a vím, že se chytnul jak štika na mrtvou rybku. „Tak to mě zajímá, pánové, nemyslete si, že mě necháte na ocet!“ Zahartusí, a tak začnu vyprávět – samozřejmě vynechám všechno o nadpřirozených věcech, dokonce i bordel a jeho bordelmamá Brigitte zatajím, protože se mi nechce odpovídat na to, proč se tam ještě neudělala šťára, nebo nedejbože způsobit, že se tam vrhne a děvka Aíne ho zabije… v lepším případě. Jinak vyprávím o všem, co se stalo, o vraždách, o tom, že to chtěj Irové hodit na Židy a způsobit chaos v ulicích, i o událostech posledních dní. Samozřejmě nezapomenu zmínit, že to vypadá jako pokus o vyvolání revoluce a svržení krále, aby si Irové konečně vybojovali nezávislost. Skončím, v Rayově pohledu už není ani stopa alkoholu, naopak se tváří vážně, jak kdyby měla začít další Velká válka. Will měl pravdu, tenhle chlap je vlastenec. „Williame, řekni mi upřímně, že si tahle nazrzlá palice dělá srandu?“ V jeho hlase je znát, že jediný, co mu brání se rozčílit, je zmatek. A kdo se mu může divit, tohle člověk neslyší každý den. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Naštěstí se některé věci (nebývá jich mnoho) někdy vyřeší samy. A tak po Rayově úderu jenom zalapám po dechu. Ještě že jsem zrovna nepil, jinak bych se asi zadusil. Nechám Tima, aby se ujal slova. Sám chvílemi civím do sklenice, chvíli na Raye, jak se na to tváří. Tu a tam kouknu po Timovi. "Je to tak, Rayi. Pomáhal jsem Timovi s tím případem, ještě když jsme si mysleli, že se jedná o dalšího blázna, co si hraje na Rozparovače. Ale je to jinak. Mnohem větší..." řeknu vážně a kopnu do sebe zbytek pití. Ani nevíš, jak zatraceně velký, Rayi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Když ta banda krvežíznivých hovad vyhazovala do povětří britské vlaky, ignoroval jsem to, když začala válčit, aby se mohla mermomocí odtrhnout od Impéria, nechápal jsem, ale mlčel jsem. Ale jestli se tyhle bestie zasraný chystaj svrhnout, ne-li snad zabít krále a dovést válku až do Londýna, poznaj, kdo je Raymond Winters!“ Zdá se, jako by mluvil spíš se sebou – hodně hlasitě se sebou – než s vámi. „Chtěj válku? Já jim ukážu válku, cucákům! Dám dohromady starou partu a nakopem těm hajzlům prdele! Bude to jako za starých časů… jestli je mi dáno, že mám opakovat zvěrstva minulosti, budiž!“ O čem to teď mluví? Kopne do sebe panáka, z peněženky vytáhne peníze, kterých je bohatě na zaplacení celé útraty a ještě zbyde na dýška, a mrštně se zvedne, tak mrštně, že se mu nemocná noha podlomí. Nedbá toho však, jen v první chvíli se mu bolestně zkřiví obličej, s odhodláním a spravedlivým vztekem v očích koukne na tebe a Timothyho a zavelí: „Vstávat chlapci, není čas na srandičky, když se blíží válka! Jdem dát dohromady starou partu!“ S tím vyrazí rázným krokem ke dveřím, aniž by dal komukoli šanci ho zastavit. Tim kouká nechápavě střídavě na tebe a odcházejícího Raye. „To se vážně chystá za někým jít? Teď?“ Což je dobrá poznámka, hodiny za barem ukazují, že je jedna hodina po půlnoci. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne, není tu nic k smíchu. A nemám chuť se ani přidat. Zase zabodnu zrak do skleničky, tentokrát prázdné, a koutkem oka sleduji lidi okolo. A nakonec Raye. Začínám se mračit jako vždycky, když přede mnou leží na dosah ruky nějaké zjištění, ale já na něj nemohu přijít. Soustředěně. O čem to Ray mluví? Co provedl? Mluví snad o staré gardě z Velké války? Anebo... o něčem starším? Ano, zajímá mne to, hlodá to, ovšem ta chladná pragmatická část, jakou si v této době musím pěstovat a hýčkat, protože mi jednou zachrání život, nad tím mávne rukou a prohlásí, že nejdůležitější je, že budeme mít další bojovníky. Že v tom nejsme sami. Když se k tomu přidají Meini Číňané... Ksakru, to budou multikulturní jatka! Jistě že si všimnu, že ho noha opět zlobí, ale ani se nepohnu. Nebudu ho ztrapňovat na veřejnosti. Vím, jaký je, sice asi ne až do důsledků, jak jsem nyní zjistil, ale on je hrdý. A až bude třeba ho za tu zbytečnou hrdost proplesknout, udělám to. Pro jeho dobro. Protože ho mám rád. Ach, vážně jsem se změnil... během pár dní... Jako by mne těch pár návštěv v druhém světě zestařilo (na duši) o pěknou řádku let. Když mi Tim položí otázku, těknu očima k hodinám. Pokrčím rameny. Ano, není to hodina pro řádnou návštěvu, ale podle toho, jak se Ray tvářil, jeho kamarádi asi nebudou řádní občané. Nebo spíš nebyli. Kdo ví. "Pochybuji, že by do toho Ray tahal někoho, komu bude tahle maličkost bavit," věnuji Timothymu křivý úsměv a vstanu. Ray je tak zabraný do svého plánu, že by se nám snadno mohl ztratit. A tak rázně jdu za ním. Tedy, nakolik mi to alkohol dovolí. Mysl jsem si zachoval relativně čistou, ale zatočí se mi hlava. Zachytím se Tima. Možná bych nemusel. Ale já chci. Tohle je situace, kdy dnešní společnost dovolí dvěma mužům si padnout kolem krku. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro K čertu! Bylo to jenom pár dní, nikdy bych nečekal, že mi po tak krátký době bude tak chybět. Jak je to možný? A vlastně mi to nedošlo do tý doby, než se mě dotknul. Šílený... je to absolutně šílený. Jen nerad ho pustím, ale musím, nikdy nevíme, jakej až moc zvědavej slídil se zrovna kouká. Samozřejmě až potom, co se ujistím, že stojí pevně na vlastních nohách. Potom mu hlavou pokynu, ať vyrazí, a vydám se za ním ven, do hnusný a lezavý zimy. A do mlhy. Raymond zrovna zastavuje taxi, kterých je v Londýně jak nasráno, skoro úplně už vytlačily drožky - i když anglická tradice vozů tažených koňma se pořád drží zuby nehty, nehledě na to, jak rychle jde doba kupředu. „Tak dělejte! Táhnete se jak smrad!“ Zařve na nás, s předníma dveřma auta už otevřenýma. Taxikář bude asi nasranej, Ray právě porušuje jedno pravidlo, na kterým si taxikáři zakládaj – pokud to není nezbytně nutný, nelezte k nám dopředu. Ale já mám radost, i když budem s Willem pod dohledem obou, řidiče i Raye, alespoň budeme blízko sebe. Na druhou stranu, kdybysme se na sebe měli tlačit... minimálně pro ten pocit. I když, co si budem, nejsem posranej básník, aby mi stačil jenom pocit. No, alespoň dneska si budu muset nechat zajít chuť, obávám se. Nasednem a Ray zavelí: „Hampton, Upper sunbury! A pořádně ten křáp nakopni!“ Jestli byl předtím taxikář nasranej, teď ho to přešlo. Jedem opravdu dost daleko. Skoro pětačtyřicet minut. Hampton, i když se počítá za součást Londýna, je spíš vesnicí vedle města, předměstí pro bohatší sortu. Ne úplný milionáře, ale vyšší střední třída tu najde solidní bydlení včetně volnočasového vyžití. Především závodní veslařství patří mezi nejoblíbenější koníčky místních gentlemanů. V noci jsou silnice prázdné, proto na místo dojedeme už za půl hodiny, nějaká ta minuta k tomu, Raymond taxikáři přikáže, aby počkal, a zatím vystoupíme před hezky zařízeným domem, v tichým sousedství, který musí udělat radost každýmu klidumilnýmu Angličanovi. Jenže tichý dlouho nezůstane. „Lyndone! Ty starej pse, vystrč tu svou mordu z boudy, služba tě volá.“ A doprdele. V dálce se rozštěkají psy. „Lynde, vstávej, čas na starý kamarády!“ Ve vedlejším domě se otevře okno a rozeřve se mužský stařecký hlas. „Táhněte, ožralové! Táhněte, nebo zavolám policii!“ „Policii už mám s sebou, ty sráči vyschlej!“ A kurva, doprdele...! Už už se chystám Raye odtáhnout, protože kdyby přijeli kolegové a zjistili, že ten, kdo ruší klid, jsem já, neskončilo by to jenom u propuštění oboru, ale rozhodně pěkně tučnou pokutou a extra dlouhou návštěvou katru. Zvlášť, když se na mou profesi odvolává. Jenže to už se otevře správný okno a vykoukne... ženská. Rozevlátá a rozespalá. A pekelně nasraná. „Co tu hulákáte?! Nevím, co máte s mým mužem, ale on se s takovými jako vy netahá! ON NE!“ To už se však ozve jiný hlas. Hluboký mužský – a podobně vzteklý. „Nepleť se do toho ženská, já to s ním vyřídím.“ „Ty ho znáš?“ „Říkám ti nepleť se do toho!“ Netrvá to ani minutu a rozsvítí se světlo na chodbě, dům už má elektrický vedení. Vyjde chlápek, i navzdory vyššímu věku je na první pohled v dobré kondici, vypadá mladší. A být víc nasraný, z nosu mu jde pára. „Raymonde?! Co tu vyřváváš jak na lesy, ty hovado starý! A cos nepochopil na větě: ´už tě nikdy nechci vidět´?! Přísahám, teď ti tu hubu rozflákám!“ „Neblbni! Stav pohotovosti!“ Ale Lyndon nevypadá, že by ho to mělo zastavit... |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Tichý, zklamaný povzdech možná zanikne v lomozu hospody, ale stejně je to jedno. Vydám se ven, šálu si hodím ledabyle kolem krku a vyhrnu si límec. Vzadu sice sedíme spolu, ale nic z toho nekouká. Ray má uši jako rys a oči jako ostříž, však proto je taky tak pekelně dobrý střelec. A je pekelně na nic, že musíme sedět a mlčet... protože nic z toho, co bych chtěl říct, nepatří na veřejnost. A už vůbec ne Rayovým uším. Doma také hned tak nebudu mít klid, pak se vrátí Moira... Vážně si říkám, že klid asi přijde až v hrobě. Ale radši bych se nerouhal, mohlo by to nadejít příliš brzy. Nevím, jestli za to plně může situace, nebo mi moje neradostné myšlenky prohlubuje alkohol a odliv euforie - vím jen, že nebýt zimy, padala by na mě ospalost. Takhle akorát přemýšlím, co bude dál. A nejen "dál" dnešní večer. Vystoupím do skoro posvátného zimního ticha a trhnu sebou, když Ray zařve. "Rayi! K čemu je kurva zvonek?!" zasyčím i s nečekanou nadávkou. Začínám nějak hrubnout. Ale vedle svého strýce jsem pořád gentleman. Protože jeho slovník... Chtě nechtě se na Tima pobaveně zašklebím, když Ray oznámí, že policii máme s sebou. Já vím, že to smrdí problémy, ale co, bylo to vtipné! Ale že Lyndon asi není až takový Rayův kamarád, s tím jsem nepočítal. Přestanu se uculovat jako kluk, který hodlá někomu rozbít okno, a zhluboka se nadechnu mrazivého vzduchu, abych si co nejvíc pročistil hlavu. Nepochybuji o tom, že Ray by si s ním poradil, ale vážně nemusíme všichni skončit na stanici. Sommers by si mě vychutnal. A co teprve Tima! "Rayi..." Zní to tiše a dokonce trochu výhružně. Nikdy jsem se k němu tak nechoval, vždycky jsem byl hodný kluk. Časy se mění. "Za Raye se omlouvám. Kdybych tušil, že vás hodlá vzít ztečí, zastavil bych ho. A kdybych tušil, že patrně nejste přátelé," dodám významně a stejně významně se podívám na svého strýce. "Ale má pravdu. Naléhavé to je. Otázka bezpečnosti... všech." Zapínám svůj wintersovsky uhlazený tón, který skrývá, jaký začínám doopravdy být. Proto to nezní jako výhružka, spíš jako bych byl Rayův rozumný mluvčí. Jsem koneckonců tlumočník a ti musí mnohdy volit... diplomatická řešení. Někdy je třeba tlumočit i v rámci jednoho jazyka, jak vidno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Že nejsme přátelé? Jo, kdybys věděl...“, v tu ránu však bystře šlehne pohledem po Raymondovi. „Neví, že ne?“ A ten – jak u něj není zvykem – jen v krátkosti a beze slov zakroutí hlavou. Ruku do ohně za to dát nemůžeš, protože je tma a silná mlha, ale zdá se ti, že si Lyndon oddychne. „Tak pojďte dál, ale Wintersi!“ zavrčí na tvého strýce jak vzteklý buldok, „jestli tady ten kecá a nebude to stát za to... tu ránu dostaneš, tak, jak jsem ti tehdá slíbil!“ Raymond se vědoucně usměje, „jistě, starý brachu, ale pěsti moc nežhav, protože to bude bomba.“ Navzdory slovníku mluví zcela vážně. „Asi by to chtělo dodržet dekorum“, zase svým obvyklým žoviálním tónem Ray pokračuje, přičemž ukáže na tebe, „William Winters, můj synovec, vzdělanec a, co si budeme povídat, taky moje krev, zatím jediná v celý naší famílii.“ Zatímco strýc představuje Tima, Lyndon ti podá ruku, má pevný, skoro medvědí stisk. „A pánové, tohle je Lyndon Cooper, svého času nejlepší zatracenej boxer ve střední váze v armádě Jeho Veličenstva. Možná jste o něm neslyšeli tady, ale jeho pěstí se bál každej zatracenej negr či arabáč v zámoří.“ „Furt stejnej kecal, co?“ Zavrčí Cooper, ale nezdá se, že by mu to až tak vadilo. Spíš se mu ve tváři mihne smutek. „Kecal a idiot. Tak pojďte,“ otočí se na podpatku a vyrazí do domu. „Lyndone! To si děláš srandu, že je sem v tuhle příšernou hodinu taháš! Jsou nalitý!“ „Mazej spát, Jill, hned.“ Úctyhodná výška a stále dobrá kondice, plus něco nepředvídatelného a těžce definovatelného v jeho chování dělá z Coopera ideální osobu, která nemusí zvýšit hlas, aby si získala okamžitý respekt. Jeho manželka se lehce nahrbí a bez poznámek se stáhne. Lyndon působí jako přesný opak Raye, který si sice umí dupnout, ale mnohem více mu sedí role baviče společnosti. Což nezapomene dokázat i teď. „Nebojte se, spanilá milostpaní, my budeme jako myšky, potichu vám sežereme, co ve spíži najdeme, a pak vám pokálíme ubrusy“, šeptá, jako by jí sděloval veledůležité tajemství, a prohlášení ještě doplní profesionální šlechtickou úklonou, kterou paní Cooperovou vyvede tak z míry, že není schopná slova. Všimneš si, že Timothy se zubí od ucha k uchu a nevěřícně kroutí hlavou. Lyndon vás dovede do kuchyně, která je zařízená možná decentně, ale přesto vkusně a pohodlně, jak se na správné Angličany střední třídy sluší a patří. Židlí je zde dostatek. Mezi nejlepší hostitele ale bývalý boxer nepatří, rovnou před vás postaví lahev rumu a patřičný počet skleniček, sedne si obkročmo na jednu židli a spustí zhurta. „Tak to vyklopte, co se děje?“ Ani Ray tentokrát nezdržuje a bez okolků odpoví. „Tak bez rukaviček, Irové chtěj svrhnout krále a vyvolat revoluci.“ Nastane ticho. Lyndon mlčí a jen čert ví, co se mu honí hlavou - jestli se vás v příští minutě chystá zabít jen proto, že si myslí, že si z něj děláte srandu, nebo snad... kdoví, co může udělat, v tuhle chvíli je to něco nepředvídatelného a těžce definovatelného takřka hmatatelné. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Boxer? Tak to jsem setsakra rád, že se nerozhodl nás vypráskat vlastnoručně. Už ten stisk o něčem svědčil. Tohle je v Rayově režii, a tak se uchýlím jenom k nutným formalitám. Nemohu se však ubránit tichému uchechtnutí, když Ray začne mluvit o myších a definitivně to zabije poslední větou. Je to vážně idiot. V kuchyni se posadím a jsem rád, že během cesty autem mne přešlo to nejhorší a já měl svou rovnováhu pod kontrolou. Stačí, že za největšího chuligána je tu Ray. Rumu se nedotknu, popravdě bych si raději dal něco k snědku, ale nejsem jako strýc, nemám tolik drzosti, abych raboval cizí spíž. Možná tak u něj doma nebo u Tima... To napětí se mi nelíbí. Doufal jsem, že Rayovi přátelé budou naši spojenci, ne abych se musel bát, že mi vylepší vizáž. "Je to tak," dodám lakonicky, když se ticho dlouží. "Už to nejsou jenom šarvátky v ulicích. Chystají něco velkého, organizovaného. Snaží se vyvolat chaos a multikulturní střet přímo tady v Londýně." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Takže jdeme zase do války,“ přikývne, aby si to sám sobě potvrdil. „Marwin zůstal v armádě, teď je nějaká vysoká šarže, takže ho do toho tahat nemůžem, Erwin je mrtvej, vydal se někam do Himalájí nebo co a už se nevrátil, takže zbývá George, Maxwell a Bartholomew. George si hrál na námořníka, ale už je v Londýně, Maxwell se rozved´a teď rozluftovává všechno, co si kde nakrad´. A Bart?“ Zakření se a podívá se na Timothyho hodnotícím pohledem. Potom zpátky na Raye. „Je v pohodě?“ „Jo, ručím za něj,“ strýc pohotově odpoví, a tak Lyndon pokračuje. „Bart dělá výdejce léků v nemocnici, nemusím doufám zmiňovat, že to mu jeho dvě auta, vstupenku do nejvyšší společnosti a barák se zahrádkou nezajistilo.“ No jistě, kdo si všimne, když se občas něco ztratí. „Ale nevím, co se stalo s Mycroftem, to byl koneckonců hlavně tvůj kamarád,“ pozvedne obočí v otázce. „Ale to zas vím já,“ Raymond práskne rukou do stolu, „ však víš, že se moh posrat z každý mouchy, která kolem proletěla, a nejradši šel zkoumat šourek každý šelmy, kterou potkal, i když mu málem ukousla kebuli. Dostudoval zoologii a teď pracuje jako vědecký odborník pro Londýnskou ZOO. Ale že nezapomněl na starý časy, doteď jezdí na odchyty, je mezi těma nýmandama jedinej, kterej dokáže chytnout skoro cokoli. Půjde do toho s námi.“ Ray se usmívá pod vousy, oči mu svítí nejen alkoholovým opojením, působí jako malý kluk, kterého se otec poprvé chystá vzít na zahraniční cestu do exotických krajin. Jako by na tuhle chvíli ve skrytu duše doufal. „Jako za starých časů, Lyndone, skoro jako za starých časů...“ Cooper přikývne, ale na rozdíl od Raymonda nevypadá, že by z toho měl velkou radost. Znova si naleje a skleničku do sebe vyklopí. „Z toho mám právě strach.“ Boxer najednou zbystří, mžourá na Tima. Ta divná melancholie, které s Timem nerozumíte a která na chvilku zavládla, je najednou pryč. Pomalu, neochotně se obrátí na Raye a promluví. Podezřívavě a do jisté míry nebezpečně. „Jen tak mimochodem, není tenhlecten náhodou zrzavá palice? Proč ji s sebou taháš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Už když vidím, jak šponuje, je mi jasný, že je zle. Čas se bránit, doufám, že bude stačit slovama, protože má hnáty jak gorila. Strach nemám – anebo si ho nepřipouštím – mnohem víc jsem nasranej, ne na Lyndona, na svý zasraný irský předky. „Jo, možná jsem z irský rodiny, ale to neznamená, že jsem ne nenarodil v Anglii, že celej život nežiju v Anglii a že se necejtím jako Angličan. S Irama nemám krom vzhledu nic společnýho.“ Ne, nevypadá, že by ho to mělo zastavit. Ale já nejsem připosran, abych před ním zdrhal. „Jo? A co tvoje rodina? Už chystá dynamit na Buckingham?“ „Nech toho Lynde, sedej,“ Ray se snaží zabrzdit, ale Cooper nevypadá, že by slyšel. Že by chtěl slyšet. „Ale jestli to potřebuješ vysvětlit ručně,“ to už jsem taky na nohou. Cooper možná byl boxer, ale už je starej, takže nebude v plný síle, a jestli je vážně takovej idiot, rád to z něj vymlátím. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Neujde mi však, jak se Lyndon zarazí a podívá se na Tima. Nelíbí se mi to. Naštěstí ho Ray vzal za "svého", protože patří ke mně. Patří ke mně víc, než by si kdokoli myslel. Donutím se na Tima při té myšlence nepodívat. Myslím, že by mne to prozradilo. Zkřivím rty do trpkého úsměšku a raději jej skryji za panákem rumu. Jako za starých časů? Nemáte ani tušení, jak moc staré časy se tu ozývají, pánové. Ale místo aby se řešily důležité věci... Narovnám se na židli. Nejsem sice rváč, ale klidně mu tu skleničku rozbiji o hlavu, jestli na Tima sáhne. Anebo rovnou celou láhev. Popravdě mě vůbec nenapadlo, že v tomhle by mohl vězet problém. Zvykl jsem si na Tima, a protože je to Londýňan jako já, vůbec o něm nepřemýšlím jako o Irovi. Vždyť já jednu Irku zaměstnávám! Nikdy jsem to tak nebral. Dokud se neobjevila Arcičubka. Kdybych byl xenofob, těžko bych studoval gaelic a podobně. Já na rozdíl od nich vstanu klidně. Co na tom, že se k tomu musím nutit. Ze všeho nejraději bych mu opravdu rozbil to sklo o hlavu. Už mám dost toho, jak na mě a moje blízké někdo útočí. Možná jsem nyní začal Ann nenávidět, ale předtím mi byla blízká - a byl to dle jejích slov promyšlený útok. Ale to je teď vedlejší, byť poměrně důležité. "Coopere, nechte ho," použiji svůj odměřený tón společně s vykáním. Na v jádru slušné lidi to zabírá, protože si většinou uvědomí, že se chovají mimo svoje postavení. Jako burani. U Coopera si tím nejsem tak jist, žije si možná dobře, ale pořád je to voják. Byl. Kdo ví, jestli mu při tom boxu nevymlátili rozum z hlavy. "Přišli jsme sem s tím, že to chceme zastavit. Ale pokud hodláte dělat problémy a zpochybňovat naši čest, obejdeme se bez vás." A je mi jedno, co na to Ray řekne. Nemíním se paktovat s někým, kdo se na Tima bude dívat skrz prsty a dokonce čekat na příležitost, až mu bude moct ublížit. Jako by nepřátel nebylo dost... |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Jenže to se do toho vloží Will. Někdy je lepší si to vyříkat stručně ručně, takže sám nevím, jestli mám radost z toho, že tuhle rvačku Cooperovi vymlouvá. A jestli se mu to podaří, možná budu stejně nasranej jako ten hromotluk – tohle mezi náma zůstane viset jako smradlavá hlava kočovnýho cikána, dřív nebo pozdějc se to vrátí, když si to nevyříkáme teď hned. Lyndon ti věnuje ironický úsměv, za víc mu nestojíš. „Kurva, Lynde, já mu věřím, to ti nestačí?“ Ray se do toho vloží a Lyndona na chvíli zastaví, minimálně na tak dlouho, aby odpověděl. „Rayi, víš moc dobře, že na rozdíl od tebe mně dobrý slovo nestačí.“ Ten chlap možná je gorila, ale je to gorila, která právě udělala chybu – pustila ze zřetele nepřítele. A toho nepřítel hodlá využít. Není to poprvý, co jsem ve rvačce, vlastně je to podstatná část mýho života, takže mě svaly poslouchaj a netuhnou, jak to bývá u nováčků. Vší silou zatlačím do stolu a naberu ho jím, nečeká to, dřevěnej roh ho trefí do boku vší silou, až hekne a zavrávorá, na chvilku ztratí rovnováhu a má problém jí zase nabrat. Rovnou ze stolu beru lahev, než spadne na zem a rozbije se, a chystám se mu ji rozbít o hlavu, jenže... Ten chlap má tužší kořínek. I když vypadá, že nemůže najít stabilitu, bez problému se ráně do hlavy vyhne a ve stejný sekvenci mě trefí pořádným boxerským pravým hákem do temene. Před očima se mi setmí a chvilku vidím jen agresivní hvězdičky, na chvilku ani nevím, jak se jmenuju. Nemám tucha jak, ale najednou na tváři cejtím chlad podlahy. Musel jsem sletět na zem. Ve spáncích mi buší krev, jak kdybych byl zavřenej v bubnu, ale přesto slyším, jak se přibližuje... a já mám problém otevřít oči, natožpak se bránit. Kurva, do hajzlu! |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne že bych byl srab, ale zároveň nejsem člověk, který by dokázal zastavit takový kolos, pokud se rozhodne někoho zmlátit. Těch pár rvaček, co jsem zažil, bylo jenom ve Velké válce. A tehdy to byly instinkty zvířete hluboko v nás, které popsal Darwin, žádná technika, nic moc vědomého - krom primitivní lidské vynalézavosti a krutosti, když chcete za každou cenu přežít. Proč kousat a škrábat, když máme nástroje. Upřímně, z těch několika opravdu vyhrocených střetů na blízko si toho moc nepamatuji. Jako by moje tělo jednalo automaticky. Jako by ho ovládal někdo jiný. Pamatuji si jenom to, jak jsem se po první takové zkušenosti probral o pár desítek vteřin zakrvácený, zpocený, udýchaný, rozbolavělý - a pode mnou byl mrtvý Němec. Takže ne, opravdu nejsem vhodný člověk k tomu, abych Tima bránil. A popravdě... cítím se teď trapně. Mou doménou vždy byla slova. Jak řekl Edward George Lytton: Pero je mocnější než meč. Vždy jsem s ním souhlasil. Po válce jsem o tom začal silně pochybovat a nyní si říkám, že je to snůška intelektuálských keců. A když ho nezastaví ani Ray... Překvapí mne, že jako první zareaguje Tim. Překvapí a... asi i zklame. Tohle není moudré. Nemyslím si, že toho vypil tolik, aby se choval jako naprostý a totální kokot. Tak ho také v duchu počastuji, protože... proboha, koho napadne vrhat se uprostřed noci na pána domu?! Se kterým je třeba se domluvit?! Když celá zpropadená ulice ví, že sem přišli tři ožralové! K čertu s tím! Nenávidím se za to, že nejsem schopen efektivně zasáhnout. Jako bych od sebe chtěl odtrhnout zuřivé psy. Byl bych sám pokousán. A navíc mi srdce sevře ledová ruka, když se Tim skácí k zemi jako hadrová panenka. Ledová ruka? Ta černá, hnusná, kterou ve mne probouzí Aíne. Kdy všechno strká toho Williama Winterse, který se snaží vše řešit po dobrém nebo minimálně bez násilí, hluboko do temnoty a nechává obnažené akorát to, co je ve válce potřeba. Cynika, který sleduje svůj cíl. Možná se měním, ale pořád mám dost zdravého rozumu. Něco mě důrazně varuje, abych ho nezabil. Hořce se tomu zasměji - já a zabít ho? Těžko! I kdybych chtěl. To bych ho v nepozornosti musel bodnout nožem nebo zastřelit, kdybych měl čím. Něco mě táhne, abych se sklonil k Timovi a zkontroloval ho, mám o něj strach, a zároveň vím, že to je ta největší chyba. Tak udělám tu druhou největší chybu a prostě se mezi ně postavím. "Coopere, svoje jsi dostal, je mimo." Nemám iluze o tom, že by nemlátil do bezvědomého člověka. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Celý ten klid situace se zdá být naprosto šílený. Jako by ti unikalo něco opravdu podstatného. *** Čekám, až mě dorazí – ta šílená kreténská gorila má takovou sílu, že mi v tuhle chvíli může rozmáznout hlavu o podlahu jednou ranou. Upřímně se na bezvědomí docela těším, hlava mi třeští jak pominutá a bolí, že by jeden blil. Jediný, v co doufám, je, že se po posledním knockoutu ještě probudím. A do toho ještě Will – kurva! Proč se do toho plete?! Tohle je mezi mnou a Cooperem, proč na sebe upozorňuje?! Vždyť ho ten chlap může zabít! Jenže se nic neděje. Přinutím se se otočit, možná je to blbej nápad – i když, je to prašť, jak uhoď, buď mi rozbije hubu ručně, nebo mně rozmlátí držku o podlahu. Ale ten hromotluk nade mnou jenom stojí a... gebí se? Nechápu to, nechápu, proč mi najednou mává před ksichtem nataženou rukou. „Seš dobrej, chlape, nenecháš si srát na hlavu a za svoje přesvědčení se nebojíš porvat, i když ti hrozí nakládačka. Jo, myslím, že tobě se nebudu bát svěřit svůj život.“ No to mě poser. Vejrám na něj, jak kdyby to byla další nadpřirozená šílenost z posledních dní. Absolutní magořina. Až po dlouhý době ruku přijmu – a napůl čekám, že mi ji obratem zlomí. Jenže ne, tentokrát svou medvědí sílu použije opravdu k tomu, aby mě vytáhnul na nohy. *** Raymond si sedne, z kapsy vyštrachá dýmku a začne ji pěchovat, jako by se vůbec nic nedělo. „Tak to toho kreténa ani po letech nepřešlo. Přesně stejným způsobem jsme se před dvaadvaceti lety dali dohromady, ale už se klidní, tehdá mi vyrazil dech a hlava se mi motala ještě dva dny.“ Škrtne sirkou a připálí si. „Omluv ho, kdo je jednou idiot, se stářím se opravdu nelepší.“ Povzdechne si. *** To zhoupnutí mi moc nepomohlo, tak se v zájmu zachování poslední špatky hrdosti hodně rychle sesunu na nejbližší židli. Kurva, z tý hlavy se snad vážně pobleju... „Co hlava? Snad sem ti ji nerozkřápnul.“ Zasměje se Lyndon podruhý, hlasitě a uvolněně, jak kdyby mi před chvílí málem nerozkřápnul lebku, ale hráli jsme debilní bingo! Kretén. Sere mě, hajzl! „Coopere, seš nehoráznej debil a sráč!“ Furt nevím, co od něj čekat, možná mu zas šibne a konečně mě dorazí. Skoro si to i přeju, protože pak by tohle všechno zase začalo dávat smysl. Jenže on se začne smát. „Jo, to máš pravdu, zrzoune. To máš pravdu!“ Směje se jak na nejlepší zábavě... kurva práce! |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jestli se mýlil a Timovi se něco stane, asi Rayovi skočím po krku. Poté, co svou novou puškou zastřelím Coopera. Inu, vím, kde bydlí. Stojím s Rayem opodál a napjatě sleduji, jak se Cooper blíží ke knockoutovanému Timovi. Stojí mne hodně úsilí zůstat v klidu stát. Navenek. "Vy jste vážně museli být banda kreténů," poznamenám pak, po Cooperových i Rayových slovech, a v duchu si oddechnu. A pocit ponížení je ještě větší, protože Cooper samozřejmě spíš ocenil Timovu bojovnost a já... já nejenže bych se neuměl rvát jinak než zvíře, co bojuje o holý život, jsem pořád v téhle společnosti šílenců ten, kdo musí být hlasem rozumu. Ale který blázen poslouchá svůj rozum? Prohledám si kapsy, a když už si zapálil Ray, sáhnu do tabatěrky pro přichystanou cigaretu. "Rayi," otočím se najednou na něj a můj hlas má pořád tu ostrou hranu, protože ať je to, jak chce, Tim může mít otřes mozku, "co je tohle zač? Kdybych ti nevěřil, nenásledoval bych tě, ale pokud se mají dít tyhle věci, měl bys kurva rychle vyklopit, kdo jsou ti lidi a čeho jsou schopní. Tím, že mi budou mrzačit přátele, ničeho nedosáhneme. A mě to jenom nasere." Jako vždycky, když mě něco nasere, chytám ten londýnský akcent. Holt na panství Wintersů mimo Londýn jsem žil jen pár let v mládí... A popravdě - takhle jsem s ním nikdy nemluvil. Ostrý tón jsem použil snad jen tehdy, když mě obviňoval, že spím s Mei. "Takže? Co má naše rodina za další temné tajemství?" Ani si neuvědomím, co jsem řekl. Další temné tajemství. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jenže ostrost tvého hlasu ho přesvědčí, že se jen tak odpálkovat nedáš. To mu však nebrání, aby se o to pokusil. Nasadí přísný hlas, zamračí se a probodne tě ostrým pohledem, takže vypadá skoro stejně jako tehdy, kdy tě podezříval z nevěry. „Byli jsme v Africe, to je úplně jiný svět, víš? Vždycky tam prožiješ něco, co tě stmelí na celý život. Nestalo se nic vážnýho, Williame, rozumíš? Budeš mi zkrátka muset věřit, že těmhle lidem můžeš svěřit život, ať už jsou povahově jakýkoliv. Jasný?“ Do posledního slova vloží nečekaný důraz, skoro výhružný. Narážkami na toto téma se zřejmě dostáváš na hodně vratkou plochu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Před chvílí jsem se postavil obrovskému boxerovi, abych ochránil Tima. Rayův výraz na mne nyní nemá žádný účinek. Zvlášť když nemusím tančit mezi vejci a zodpovídat se ze svých nočních eskapád. "Věřil jsem ti a on ho málem zabil," odtuším chladně. "Zrovna ty bys měl nejlépe vědět, že stačí blbá náhoda a..." Rukou, ve které nedržím cigaretu, lusknu prsty. Ano. Blbé náhody přicházejí v tu nejblbější chvíli. Proto jsou taky blbé. Člověk upadne na roh, zlomí si o něco vaz, nebo si jen pochroumá páteř a je z něj doživotní mrzák. Asi to vidím moc černě, ale prostě... do háje, máme bojovat s Aíne a jejími poskoky, ne mezi sebou! Navíc Ray je může jít sehnat sám, nemusíme u toho být. Chtěl jsem, ale začínám toho mít dost. Jsem poslední dobou permanentně nevyspalý a permanentně se na mě valí nějaká hora sraček, sluněji se to říct nedá. A teď mi ještě můj strýc, jediný člověk, kterého z naší rodiny uznávám, bude lhát do obličeje a něco na mě zkoušet. No nenasralo by vás to? "Spíš ti nějak nevěřím v tom, že se nic vážnýho nestalo." Udělám si popelník z květináče. To je to poslední, co mne nyní trápí. "Vážně nemám náladu, abyste ze mě... z nás dělali idioty. Nemám čas ani náladu na ty vaše mazácký hry. A jestli mám někomu svěřit svůj život, chci vědět, co je zač. Že mu nerupne v bedně a on se mě nepokusí zabít za to, že mu připomínám nějakého Němce z Francie, nebo podobnou kravinu." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. "Podívej, dořeš si to tu s Cooperem sám. Až budeš mít svou partu pohromadě, dej mi vědět." Sám nevím, jestli to je jenom manévr, abych ho donutil to vyklopit, nebo jsem vážně tak podrážděný a unavený, že se v následující minutě seberu a odejdu. A Tima odtáhnu s sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Další povzdech, tentokrát rezignovaný. „Wille, počkej...“, jeho hlas zní unaveně, ale rozhodně ne z důvodu pokročilé hodiny. „Raymonde!“ To se ozve Cooper, ale Ray ho přeruší, „drž hubu, Lynde! Je to má rodina, rozumíš? Má pravdu, měl by to vědět, aby... aby se mohl rozhodnout sám, jestli nám může věřit. Ty si otestoval Zrzouna, William má právo otestovat nás.“ ...jestli nám může věřit - spíš jako by říkal jestli MI ještě může věřit. Cooper se zasměje, ale veselost v tom není žádná. Odplivne si na zem, ať je to jakkoliv neslušné, po tom všem je to ten nejmenší prohřešek proti konvencím. „Jak myslíš, Wintersi, ale já u toho ale bejt nemusím.“ S tím odejde do jiné místnosti, kdovíkam, možná za manželkou – aby se ujistil, že ona to nevyslechne, protože se dá jen sotva předpokládat, že jí to sdělil. Zůstanete sami, ty, Ray a Timothy stále rozdýchávající boxerský hák. „Tak kde začít,“ Ray si promne obličej, chvilku očima hledá lahev, než mu dojde, že ji Tim rozbil. „Bylo to na konci devadesátého devátého, s Mycroftem – který je mimochodem vědeckej typ, s tím si spíš budeš rozumět – jsme podnikali výpravu po Africe, a, jak už se stává – zvlášť když ti je třiadvacet, rodina prohrála veškerý majetek a navíc tě zavrhla jako rodový omyl – došly nám peníze. Už jsem předtím byl venku, ale nikdy ne na dlouho, ne na dýl jak dva měsíce. Ale teď? Tisíce kilometrů od domova a bez jediný pence nebo čehokoli cennýho, ale taky v jedný z kolonií Britského impéria. A tak si nás v Bečuánském protektorátu našel britský verbíř, který sháněl lidi do koloniální armády. Žold byl slušný a zdálo se to jako jediné východisko, takže jsme souhlasili. Zamířili jsme na jih do Kapské kolonie, kterou zuby nehty armáda bránila před Búry.“ Takže Búrská válka. Jedna z těch témat Britského království, které je tak citlivé, že se o něm nejen nemluví ve vyšší společnosti, ale pro jistotu se o něm nemluví vůbec. Válka, kvůli které Británie čelila kritice mnoha států celé Evropy, válka, v které se království nechvalně proslavilo vytvořením takzvaných „koncentračních táborů“, kam posílalo rodiny bojovníků a nechávalo je přežívat v příšerných podmínkách plných špíny, nemocí a nedostatku jídla. Válka, kde se musela dít obří zvěrstva, o kterých ví zase jenom ti, kteří je zažili. A ti nemluví – až do teď. „Tam jsem taky poznal tyhle lidi, byli jsme jedno družstvo, skoro rodina. O hubu šlo co chvíli, ale pořád to dávalo smysl, byla to válka – zab nebo budeš zabit, Búrové možná byli farmáři, ale farmáři z Afriky, to znamená zkušení lovci, kteří uměli uhnat lva, vystopovat pumu a v prostředí se vyznali jak nikdo, zkrátka úctyhodní bojovníci. Jenže pak přišel Kitchener a hra se změnila.“ Teď se zarazí, najednou neví, jak má pokračovat. Místo toho vstane a začne proštrachávat Cooperovy skříně, hledat něco k pití. Až když opravdu nic nenajde, znova se usadí. „Neumíš si představit, co se dělo. Předtím se občas stalo, že někdo zdrhnul z tábora, aby si vrznul s nějakou místní ženskou, sem tam někdo zabil negra nebo zajatýho Búra, ale vždy riskoval, že ho polní soud odsoudí k smrti. Najednou? Najednou to bylo součást taktiky. Víc než abychom bojovali, měli jsme plenit, vraždit, tahat celý rodiny na korby náklaďáků, aby je úřednický oficíři poslali do koncentráku, znásilňovat... všechno, co je třeba, aby byl nepřítel demoralizován. Teď na to existuje hezký slovíčko – genocida.“ Už nějakou dobu nekouká na nikoho, sleduje si špičky bot. „Nejdřív ti to vadí, pár lidí se vzbouřilo, tak byli exemplárně zastřeleni, ale pak? Otupíš. I když, ne, to je špatně řečeno, tobě se to zalíbí. Nikdo z nás o tom nechce mluvit nejen proto, co jsme dělali, stydíme se za to, že jsme to milovali. Nakonec jsme byli tak šílení, že jsme byli schopní bez mrknutí oka zabít i dítě,“ zase se odmlčí, nebo mu spíš selže hlas. Všimneš si, že se mu klepou ruce. Uvědomí si to i on, proto je pevně sevře v pěstích. I když to skrývá, oči má zvlhlé. Chvilku mu trvá, než pokračuje, nyní silnějším a vyšším hlasem, kterým bojuje hlavně proti své vlastní slabosti. „No, zkrátka, tohle trvalo přes rok, ale pak se všechno posralo. Búrové zdokonalili svůj systém guerillovýho boje k dokonalosti, čím víc prohrávali, tím neviditelnější byli. A tak naše družstvo – dvakrát třikrát doplňovaný, bojovalo se stále – padlo do jejich léčky. Z pětadvaceti lidí postříleli třináct, my ostatní jsme padli do zajetí. A to si piš, že to nebyl žádný lázeňský hotýlek, měli na nás vztek za to, co jsme jim dělali a, upřímně, já se jim ani nedivím. Denně tam umírali lidi na vyčerpání, pracovali jsme totiž v dolech, těch posraných dolech, kvůli kterým ta zkurvená válka vůbec začala. Bití, mučení, výslechy, abychom prozradili pozice našich.“ Náhle se plácne do nohy. „Odtud mám taky svou kriplovskou nohu. Je až s podivem, že mě nezastřelili a léčili mě, doteď nechápu proč – asi proto, že víc lidí umíralo, než stačilo přicházet, hodil se jim každej. Anebo proto, že ještě pořád ctili nějaký pravidla zacházení se zajatci. Ale je pravda, že od té doby jsem měl lehčí práci, lehčí, ale hnusnější. Dělal jsem u Smrťáků, vykopával a zakopával hromadný hroby, kurva, takových mrtvol mi prošlo hnátama. Jenže díky tomu se nám objevila možnost útěku.“ Vstane a dojde k oknu. „Jenže se to posralo, sedm mužů, se mnou osm, už bylo venku za plotem, ale pořád zbývali čtyři v táboře, když se ukázalo, že nás někdo nejspíš prásknul – museli jsme se rozhodnout, jestli zdrhnout a nechat tam naše soukmenovce, nebo se vrátit a časem to zkusit znova. Jenže jsme nevěděli, jestli o nás vědí nebo ne, jestli vůbec nějaký ´časem´ bude. Lyndon se chtěl vrátit, nechtěl tam nechat nikoho, protože bylo jasný, že je budou vyslýchat, a pak je nejspíš exemplárně popraví za napomáhání k útěku. A pak, byli jsme jak rodina. Ne, víc než rodina, v tu chvíli mnohem víc. Ale já jsem věděl, že další příležitost už nemusí být. Vyhrál jsem, zdrhli jsme a nechali je tam. A ti čtyři se samozřejmě nikdy z tábora nevrátili. Tehdy mi Lynd přísahal, že jestli ho někdy v budoucnu vyhledám a nebude to důležitý, rozbije mi hubu, jako mi měl rozbít hubu tehdy. A já se mu nedivím.“ Neotáčí se, pořád kouká z okna, ale podle tónu, kterým ukončil poslední větu, skončilo i jeho vyprávění. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro To je i důvod, proč ignoruji převržený stůl, byť mě irituje. Nemám rád nepořádek. Kdyby mi to bylo jedno, neplatím si služku. A navíc mi to připomene spoušť u mě v pracovně a to, že bychom se opravdu měli soustředit na jiné věci. Ale já musím vědět, co jsou ti lidé zač. Jestli se jim dá věřit, nebo to bude další smečka v našich zádech. Rayovi věřím, to jsem už řekl. Ale jim? Když na potkání mlátí lidi? Cizí lidi? Samozřejmě se ani neposadím. S rukama založenýma na prsou se opřu o zeď. Tim vypadá v pořádku, proto se stále držím, abych se o něj nezačal příliš zajímat. Během jeho vyprávění se jej neopovážím přerušit, protože - to vlastně ani není potřeba. A pak bych se už nic nedozvěděl. Ale myšlenky mi víří hlavou, která začíná pozvolna, ale nepříjemně vytrvale tepat bolestí. Únava, málo jídla, moc pití. Kolik věcí mi poslední dobou připomíná Válku... Nejdřív nechápu, proč s tím dělá takové tajnosti. Nechal se najmout. A? Tohle je záležitost vlády, ne pěšáků. To je věc, kterou mě Válka taky naučila. Globální sračky jsou věc politiků a lidí u moci. Osobní příběhy a dramata na poli... to je věc druhá. Můžete se k zajatci chovat s aspoň minimální lidskou úctou, pokud to není fanatik a idiot. Když vidíte, že je to kluk ještě mladší než vy a netuší, do čeho ho jeho země uvrtala. Když všechno, co chce, není další kus země, jenom zase vidět svou mámu. Tak proč tolik tajností? Dělá, jako bych ve válce nebyl. I štábní krysa si musela kousnout do německého masa, sakra! Zarazím se, až když padne to slovo. Znásilňování. Možná teď většinu ženských nenávidím, protože mi pijí krev a mám na krku krevní mstu Arcičubky. Iritují mne, nechci se s nimi bavit a chci mít klid - ano, klid, to je to slovo. Ale znásilňování jsem nesnášel vždycky. Ve Válce jsem s tím nesouhlasil. A nikdy jsem to neudělal. Jo, možná bych chtěl jedině vytrestat Arcičubku, ale ta je profesionální kurva, tak by z toho ještě měla radost. Na ni bych uvalil celibát. To by byla ta nejhorší pomsta. Zabodávám oči do Rayových zad. A přemýšlím. Udělal to? Kdybych nevěděl, jaká Mei je... kdybych nevěděl, jaký je Ray, snad bych začal pochybovat, jestli neubližuje i jí. A protože Mei je jediné světélko v feminní temnotě, náhradní sestra místo odtažité Rose a nyní i moje zachránkyně, asi bych jednal... ne zcela jako já. Je to zvláštní. Slýcháte o tom. Víte, co se dělo. Ale najednou to slyším od někoho, kdo tam nejenže byl a dělal to, ale je to můj blízký. A něco ve mně zacuká jako poslední křeče mrtvého, když to řekne. Zabít dítě. Schopni. Zabít. Dítě. Jsem schopen já? Abych Arcičubku zničil? Nepříjemně se mi tetelí útroby, ale není to nevolností. Proplétá se jimi něco chladného a něco černého. Vím už pár dní, co asi bude třeba. Ale copak jsem to neudělal? Co bylo třeba? Tu ženu jsem taky zabil. Ve chvíli, kdy byla v lidské podobě. Srnka. Jenže dítě nebo i mladá holka (kdovíproč mě napadlo, že to prostě musí být nějaká holka) se budou bránit, budou ječet, brečet, nebudou smíření jako ona. Nebudou mi říkat "ať má oběť není zbytečná". Zbytek historky je sice objektivně hrozný, ale nezanechá ve mně emoce, jaké by asi měl. Válka, válka, válka. Byla. Bude. JE. Tohle se stává. Je pravda, že si asi ani v nejmenším nedovedu představit, jak hrozné to muselo být - ale předevčírem mě znásilnila božská čubka. Mě. Chlapa. Ženská. A málem nás pak zabila. Ve snu. Myslím... myslím, že už překousnu dost věcí. A dost věcí vezmu s tou černotou v srdci. Chladně. Když skončí, ticho se táhne. Nevím, co bych mu k tomu řekl. A jestli lituji, že jsem se to dozvěděl? Ne. Vím, co čekat. Někteří lidi se možná změní. Možná. Uvědomí si svoji chybu a skryjí ji jako Ray. Ale ti další? Cooper je evidentně násilník od přírody. Ostatní nemusejí být o nic lepší. Já se musím stát násilníkem z donucení, stejně jako před několika lety. "Půjdeme?" zeptám se nakonec věcně, protože mi tu není příjemné zůstávat. Cooper svoji informaci dostal. A já trvám na tom, že jestli chce Ray ještě něco řešit, ať to s ním řeší sám. Já vím, co potřebuji. A vím, co potřebuje Tim. Odpočinout si, aby tu ránu co nejdřív rozchodil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Běžte.“ Potom se definitivně otočí k oknu. Během vyprávění se Tim dal jakš takš dohromady, proto se zvedne bez vrávorání, vymění si s tebou pohled, ještě věnuje jeden poslední tvému strýci a vyjde v závěsu za tebou. Kdovíodkud se vyloupne Cooper a beze slov, jen se zamračeným výrazem, jde s vámi k hlavním dveřím, odemkne vám a bez pozdravu vás vyprovodí, ještě notný čas vás pozoruje, když odcházíte. Timothy jde poměrně rovně, jenom občas trochu ztratí jistotu. Poznáš, že neví, co má říct, proto radši mlčí. V tuhle hodinu žádné autobusy nejezdí, nejbližší jede až v 5:45. Až k tobě domů je to však pěšky více jak čtyři hodiny. S tím štěstím, že pojede taxík kolem, se počítat moc nedá. Nějaký taxík by snad mohl jet z Brentfordu, což je odsud stejně asi dvě hodiny. Zvony z blízkého kostela začnou odbíjet čtvrtou ranní. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale nakonec, i když za sebou slyším Coopera jako hyenu u kořisti, musím dodat: "Důležitá je tahle válka. Protože ta stojí před námi. Jenom zařiď, ať už nikdo z nich nemlátí moje přátele." Ne, to jsem si nemohl odpustit. Nedá se říct, že by mě překvapilo, že taxík venku není. Stačí se podívat na hodinky. Prostě se na nás vykašlal, evidentně ty peníze zas tolik nepotřeboval. Ne, nepřekvapí mě to. Ale přidá to kapku vroucího oleje do už tak naplněného kotle. Jsme setsakra daleko. A v těhle čtvrtích v noci nic moc nejezdí. Zhluboka se nadechnu studeného vzduchu a to, jak jsme s Rayem slavili v hospodě, že budu mít bratrance, se zdá jako týden vzdálená událost. Alkohol v žilách už dávno přestal být příjemným teplem, po kterém máte lehkou hlavu. A co teprve Timova hlava? Zatím nezvracel, tak to snad bude dobré. Když zavrávorá, samozřejmě ho rychle zachytím. Nejradši bych s ním zapomenul na všechno, nejen na to, co se stalo dnes večer. Pokud bych toho vůbec byl schopen... "Byl bych raději, kdybys dneska spal u mě. Mei se už možná vrátila a určitě nám bude mít co říct. Musíme toho využít, dokud tam není Ray. On by to nepochopil..." zkusím zapříst nějaké jiné téma, ovšem úplně se oprostit od starostí nejde. A jestli budeme skoro dvě hodiny čekat na autobus, nebo se potáhneme někam, kde jezdí taxíky, je to vlastně jedno. Možná na mě padá únava, ale nejsem tak unavený, abych nedokázal jít. Čerstvý vzduch a dlouhá procházka, to je možná právě to, co potřebuji. "Ann sice vyváděla a nadávala mi, ale myslím, že nám dá pokoj. Říkala, že brouci už tam nejsou - a vážně nebyli..." Nedojde mi, že o svém výletu do - záhrobí? jsem mu vlastně asi neříkal. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Jsi na prahu dveří do kuchyně, když promluví, tiše, ale pevně. „Williame, mám jednu žádost, prosbu, neříkej nic Mei, nic z tohohle vyprávění. Nesmí to vědět.“ Jeho žádost je pochopitelná, jak by se Mei-Lin, budoucí matka, tvářila, kdyby zjistila, kdo otec jejího dítěte v mládí skutečně byl. *** Proč mám pocit, že se všechny příjemný a uvolněný chvíle musí zákonitě posrat? Dneska to vypadalo jako fajn večer, příjemný odpočinek po všech těch sračkách, ale jak to dopadlo? Vyprávěním o zvěrstvech, z kterých by se slabším žaludkům zvednul rendlík. Znásilnění možná ještě umím s velkým vypětím sil pochopit, nakonec, vím, jak byli chlapi nadržení v zákopech, jen co dostali opušťák, vrhli se na první, co měla pičku, až jsem si připadal divně, že já to tak nemám. Což byla pravda, byl jsem divnej – dost zásadně divnej, jak mi došlo před pár dny. Jenže ve Francii to bylo jinak, každá druhá ráda roztáhla nohy za trochu toho proviantu, nějakou tu britskou libru nebo něco cennýho, pro největší zoufalce byly skoro v každém větším táboře pro rezervní vojsko štábní bordely – i když tam mohl jít jenom kardinální chudák, oficíři kontrolovali všechno, skoro i rytmus píchání. I když... ne, asi to nedokážu pochopit, na druhou stranu vím, jak vypadaj holky, co je někdo přefikne násilím, a fakt to není hezkej pohled. Pro zabití dítěte už ale není žádná omluva. Žádná. Jenže, nevím, jak je to možný, ale neumím se přinutit ho za to, co dělal, nesnášet, nebo jím aspoň opovrhovat, nevím proč, snad jen proto, že vím, že tam je člověk vždycky jiný. Anebo mám zkrátka dost problémů s vlastní hlavou – doslova. Samozřejmě že slyším celou větu, ale stejně mě u spojení „měl bys přespat u mě“ a „musíme toho využít“ napadne úplně jiná asociace, než kterou Will zamýšlel. Skoro násilím se musím přinutit vnímat sdělení jako celek – Mei. Raymondova manželka. No jasně, jestli tu je Ray, bude tu mít i svou lepší, po tom, co jsem slyšel, můžu říct doslova lepší, polovičku. No co, stejně dneska už zvládnu leda dojít, sletět do postele a spát, protože pro dnešek bylo bolesti – počkat... cože?! Jak „ Ann vyváděla a nadávala mi“, jak „říkala mi“?! Zastavím se. I ve tmě noci je poznat, že mi tvář potemněla. „Tak počkej, Williame, jak to myslíš, že vyváděla. Neříkej mi, že si s ní mluvil. Zjevila se ti? Vždyť si přece říkal, že je připoutána k...“ Hlas nabere káravýho tónu. „Neříkej, že jsi jí vyvolával!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne, to bych Mei neudělal. Mám ji rád. * * * Když se Tim zastaví, automaticky k němu napřáhnu ruku, protože si myslím, že se chce složit. Pro jistotu ho chytím za loket jako vždycky. A pak mi konečně dojde, že jsem mu to neříkal. Proč jsem si myslel, že ano? "Musel jsem s ní mluvit," řeknu pevně. Tohle je věc, do které mi Tim nemá co kecat. "A dozvěděl jsem se pár šílených a zajímavých věcí. Třeba to, že nic z toho, co se mi za poslední roky stalo, nebyla náhoda." Můj stiskl povolí, když nehodlá padat. Rozhlédnu se okolo. Pro jistotu. "Ann prý někdo zabil. A..." Nemysli na to, že bys ho zachraňoval. Jak taky? S Ann si stejně nepromluvíš, Arcičubka si ji bude hlídat víc než obvykle. "... našeho syna taky. Určitě na objednávku... na její objednávku, řekl bych." Kdo jiný by to mohl vědět? "Ann mi naznačila, že je to někdo, od koho bych to nečekal. Někdo, kdo stojí ve stínech. Myslíš, že by to mohla být Moira?" vypálím najednou svoji domněnku a zamyšleně se dívám někam do prázdna. Ano. To mi vrtá hlavou. Moira. Ale asi ne tak, jak by si přála. Je to Irka, a kdo ví, jestli to není jenom setsakra dobrá herečka. Proč by na ni jinak Ann posílala všelijakou havěť? Proč by ji jinak strašila? Pokud vím, tak když zuřila, obracela to proti mně a Timovi, zbytek domu byl čistý. Ksakru. Je ponižující být nervózní před takovou vesnickou hlupačkou... Která ani hlupačka nemusí být. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Takže je někdo zavraždil, ale jak? A kdo? „Moira?!“ Syknu možná trochu víc nahlas, než jak bych si přál, proto se okamžitě rozhlídnu, jestli nás někdo nepozoruje a neposlouchá. Moira, ta největší šedá myš, co znám, taková usomlená chudinka, která vypadá, že by nebyla schopná zabít ani pavouka! To je přece nesmysl! I když... vážně? Potlačím první dojem a zapojím konečně trochu toho analytickýho a dedukčního myšlení. Protože ono to dává smysl. Nevím, jestli dělali pitvu, nejspíš ne, není to obvyklé, když to vypadá na obvyklou příčinu úmrtí, ale stejně, aby to vypadalo jako klasický úmrtí, museli ji trávit pomalu. Vrah musel mít k oběti přístup, musel být nenápadný. A kdo jiný by měl tak snadnou práci než Moira, že? Ta důvěryhodná, věčně vystrašená Moira. Navíc je Irka. Jo, je hlavní podezřelou. „Vlastně to není tak nereálný. Je to dokonce silně pravděpodobný, měla nejsnazší přístup k vaší rodině, měla důvěru a nikdo ji nekontroloval. Jediný, co chybí, je motiv. A důkaz samozřejmě.“ Ale, proboha, Moira...? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Zatím se mi jeví jako nejvhodnější podezřelá. Nevybavuji si nikoho, kdo by to mohl tak snadno udělat. Pochybuji, že to byl doktor Blake, který Ann rodil. Ale vzhledem k tomu, že se nacházíme na nepřátelském území, musíme počítat se všemi možnostmi." Není to profesionální, ale stejně jsem přesvědčen, že je to ta zmije Moira. Jak to ale zjistit? Rázem položím tu otázku nahlas. Tim je vyšetřovatel. Třeba bude mít nějaký dobrý nápad. "Jak myslíš, že bychom to mohli zjistit? Zítra má zase nastoupit do služby. Když jsem odjížděl, dal jsem jí volno... ona sama ho chtěla... myslíš, že..." Zakroutím hlavou. Už se dostávám úplně na území čirých dohadů. "Prostě to musíme zjistit. Otázkou je jak, detektive," pousměji se při posledním slově. A motiv? Těch může být spousta. Aíne jí mohla něco slíbit. Chlapy? Krásu? Majetek? Moira od pohledu vypadá jako chudinka, všechny tyto věci by určitě brala. Hlavně klid, Williame. Nesmíme kořist vyplašit. "Kdyby to ona byla, nejlepší by bylo s ní dál hrát její hru," dodám ještě, jak mi myšlenky běží mnohem rychleji než rozhovor. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Nejdřív by se hodil seznam lidí, s kterýma se stýkala. I když s tebou souhlasím, že je Moira hlavní podezřelá, musíme počítat i s tím, že to ona nebude.“ Tohle říct musím, nesmí se upínat na jednoho podezřelýho a pak ze samý touhy, aby to byla ona, zapomenout na další indicie. „Mít před sebou Moiru jako Moiru, stačilo by ji zmáčknout a vyklopila by vše, ale jestli dokázala takovou dobu hrát šedou myš, aniž by na ni padlo podezření, bude to tvrdý oříšek. Musíme mít důkazy – prohledat jí osobní věci, zkusit najít její kamarády a trochu je proklepnout... a pokud možno neprozradit, že máme podezření. Víš alespoň rámcově, kam chodí, když má volno?“ Jo, až to na ni vybalíme, musíme mít důkazy, minimálně kvalitní nepřímý, dohady nám k ničemu nebudou, jestli je zkušená lhářka. „Zítra se se mnou má konečně sejít ten vágus, který měl sehnat informace. Asi hodinu před tím, než jsem vyrazil do hospody, přišla spojka. Ten dědek prý má něco naléhavého, co mi musí sdělit. Nevím, co horšího, než jsme mezitím zjistili my, to může být, ale stojí to za zkoušku. Ve tři hodiny, půjdeš taky?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Bude mě Arcičubka zase otravovat? Pít mi krev? Nebo něco jiného... "Ano, je mi to jasné," povzdechnu si, vytáhnu další cigaretu, nabídnu Timovi a zamyslím se nad jeho otázkami. "Popravdě... Nikdy jsem se o Moiru moc nezajímal, bavila se s ní hlavně Ann. Ale když jsme ji přijímali, tak je pochopitelné, že jsme si ji prověřili. Její rodina je jako spousta dalších irských - někde tam dře na políčku a chová ovce, co já vím, prostě mají málo peněz, tak holku poslali do města. Nebo odešla sama. Každopádně nikdo z rodiny nebyl revolucionář ani nic takového. Alespoň co se nám podařilo zjistit. V pátek někdy chodívá na zábavu... pokud si vyžádá volno, tak prý jezdí za rodinou." Pokrčím rameny. Je to služka. Má se u mě dobře, dělá svou práci, víc neřeším. Neřešil jsem. "Když jsem před pár dny odjížděl, dostala hysterický záchvat kvůli tomu, co se v domě děje. Že prý po ní lezli pavouci, či co. Víš... přemýšlel jsem nad tím. Když se Ann naštvala, tak to koncentrovala na toho, kdo za to může nebo ho nesnáší. Mě potrestala knihovnou," zavrčím, protože tohle je prostě slabé místo, "tebe si podala jinak. Jistě, hmyz v tom domě mohl být i tak... ale... tenhle detail bych rozhodně nepřehlížel." Ano, pořád mi to zatím nejvíc sedí na Moiru. Ale nesmím se nechat zaslepit. Nesmím. Proto o tom říkám Timovi. Na jeho otázku přikývnu. Přece ho nenechám jít samotného. "A co se týče známých nebo lidí, se kterými jsme se stýkali... to bude trochu problém," navážu pak s hořkým úšklebkem. "Ona byla zdravotní sestra, já tlumočil na tom galimatyáši v Paříži. Potkávali jsme spoustu lidí. A se spoustou jsme se setkávali už jenom proto, že se to očekávalo. Někteří si jméno Winters ještě pamatovali. Když ještě mělo zvuk..." Nezapomenu na ty jejich naučené, nasazené zdvořilé úsměvy. Jako by říkali: Aha, Winters. To je ten chudák kluk, kterému děd propil dědictví. Anebo hůř - to je ta rodina alkoholiků a karbaníků. "Proto, jakmile jsme zjistili, že je Ann těhotná, jsem požádal o uvolnění a vrátil se do Anglie, aby byl klid. Pak to byla hlavně Moira a doktor Blake, Annin porodník. Klidně ti zítra dám vyčerpávající seznam. Kde krom mých kolegů z oboru a obchodníků budou i mí rodiče, protože otci se moc nelíbilo, že je Francouzka. Nevím, na co si hrál, když stoletá válka dávno skončila," odfrknu si. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ani mě nepřekvapuje, že o Moiře Will nic neví, kdo by se taky přehnaně zajímal o volnočasový aktivity svý služky, když nedělá problémy, nic se z domu neztrácí a všichni jsou víceméně spokojeni. Zbystřím až tehdy, když zmíní brouky, jo, mou oblíbenou havěť.... Máme tu první opravdový nepřímý důkaz, třeba se Anna opravdu mstí, nebo na ní poukazuje. Tohle hraje silně proti tobě, slečinko. No, všechny lidi, co ji znali, já znát nepotřebuju. Už proto, že tehdá ve Francii byla celá Evropa. „Ne, fakt nemusíš vypisovat všechny, pachatel ji musel trávit postupně, aby to vypadalo jako klasická...“ nehoda? Ty vole, to není nejlepší slovo, promiňte, omylem vám umřela žena i dítě, ale to se stává, byla to nehoda, „úmrtí při porodu.“ Takže Moira a Blake, to se nám seznam značně zkracuje. Potom, co se rozpovídal Raymond, by mě možná překvapilo míň, kdyby měl William rodiče vražedný psychopaty, ale přece nezabijou člověka jenom kvůli tomu, že je Francouz. I když... Ale každý rodič chce následovníka rodu, přece by kvůli takový píčovině nezabili svého vnuka. A pak, museli by ji trávit pravidelně a postupně, to se mi nezdá, sice s ním nežiju bohužel, takže to nemůžu vědět jistě, ale stejně nemám pocit, že by za ním jezdili nějak často. „A co nějaký přítelkyně? Nechodila do nějakého klubu? Kroužku?“ Já nevím, do čeho báby chodí. „Vyšívání, vaření, dámský nedělní klub... sufražetky?“ Ty vole, sufražetky, kdyby sufražetky, tak by se seznam podezřelých rozšířil o tisíce, ty chce zabít každej - minimálně každej chlap. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zamračím se. Protože i když jsem začal mluvit nezúčastněně, najednou mi došlo, co se tam za zavřenými dveřmi mohlo dít. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, byla to moc velká rána. Ano, stávalo se to, ale stejně... Prostě vykrvácela. Dítě se udusilo. Bylo tam prý moc dlouho, neměla sílu ho vytlačit. Jakkoli mě Ann rozzuřila a já k ní necítím to, co kdysi, je mi ta představa nepříjemná. "U porodu byla i Moira," dodám ještě. Takže Blake a Moira. Ti jsou nejpravděpodobnější, protože byli s Ann v dobu její smrti. Ale pokud ji někdo trávil postupně, jak Tim říká... "Sufražetka? Vážně si myslíš, že bych si vzal sufražetku?" odfrknu si a podívám se na Tima stejně jako na Raye, když jsme odcházeli: máš mě za idiota? "To bych ji možná dřív zabil sám..." Ano, stal se ze mě cynik. Oficiálně. "Našla si tu pár kamarádek, žen štábních krys, jako já, se kterými jsem trávil poslední měsíce války. Spousta jich byla taky těhotná... to víš, hrdinové se vracejí domů," ušklíbnu se. "Když ale zemřela, přestal jsem se s nimi povětšinou stýkat. Naštěstí mi to můj status vdovce dovolil. A měly nějaký čtenářský klub, či co... Víš, jak mám knihy rád, ale jednou mě tam dotáhla, když už jsem ten akademik, a myslel jsem, že si do čaje budu muset dát něco ostřejšího." Vyfouknu kouř nosem. "Jedna z nich se samozřejmě dozvěděla, že přijdu, tak náhodou vytáhly ten žvást, co jsem napsal těsně po škole." To bylo krušné odpoledne. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Byl tam doktor, ne? Ten by poznal, že tvoje žena byla otrávena – pokud jí to nepodal sám. Nemusí mít stopu jedu v krvi, aby bylo poznat, že to nebyl obyčejný kolaps, zato u některejch případů travičství ani pitva neprokáže, že byl příčinou jed. Samozřejmě je to spekulace.“ To je pravda, ta čubka je přece bohyně, kdoví, jakým svinstvem traviče dotovala. Mohlo to bejt cokoli, co naše medicína ani nezná. „Dobře, jenom hádám, ještě jsem neslyšel o jedu, kterej by napadnul jenom plod a ne žádný jiný orgán, ale kdoví, co jí pachatel dal, zvlášť jestli to měl od Aíne.“ Potáhnu z cigarety. „Tak i tak to nic nemění na tom, že podezřelí zůstávají – Moira a ten doktor. Nikdo jiný jí nic podat nemohl, ne?" Odpověď nečekám, nakonec, kdo jiný by se jim před porodem promenádoval po domě, že? "Dneska ještě doma není? Tak bys jí měl vážně prohledat věci.“ Nehledě na vážnost situace se uchechtnu, no jasně, kdo by stál o sufražetku. To dokážu posoudit i já, se svým... zvláštnějším výběrem. A když už máme veselejší okamžik - „Žvást, cos napsal po škole?“ Ušklíbnu se, podle toho, jak se tváří a jak o tom mluví, to muselo bejt opravdu veledílo. „Povídej, o čem to bylo, že to stálo za pozornost takovýmu váženýmu obecenstvu?“ Banda znuděných paniček by přece nečetla ty odborný šílenosti, který píše teď. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zase ten úšklebek, jako bych si na něco vzpomněl. Asi nemluvím o nemocech. Na Timův návrh přikývnu. A to je i důvod, proč vstanu a mlčky tak zavelím k odchodu. Povídat si dál můžeme po cestě. Nevím, kdy se Moira vrátí, takže abych na to měl čas. "Co myslíš," podívám se na něj, "o lásce." I to jedno slovo jsem dokázal pronést s trpkou sebeironií. Odhodím špaček do sněhu, protože tu poblíž nevidím koš. Jelikož nechci jít mlčky a jsem rád, že se mohu zaobírat něčím jiným, rozpovídám se. Možná by si to Tim ze zvědavosti stejně našel, ač v mé knihovně to rozhodně čestné místo nemá. Jistě, nechal jsem si ji, ale je schovaná. Jako upomínka na mou pošetilost. To byl poslední umělecký text, co jsem napsal. Od té doby jsem se držel jenom akademičtiny a překladů. "Však víš, jak hloupý je člověk, když je mladý. Je naivní. A já si plně užíval akademického prostředí, protože to bylo to, proč jsem se rozkmotřil s otcem. Třebaže někdy to byla suchopárná nuda, jiné věci byly... inspirující." Nejsem zase tak starý, abych byl sentimentální, přesto mám v očích takovou malou jiskřičku. Protože vzpomínám na doby, které mi nyní přijdou vzdálené celé eony. Na to, jak jsem byl ve své nevědomosti šťastný. Nevědomosti o druhém světě, o bozích, o svém původu. "Dokonce jsem psal básně," uchechtnu se a zakroutím hlavou. "V gaelicu. Protože to znělo krásně. A nebyly to takové ty rýmovačky, co umělci ulice píšou na záchody, jako Chceš-li soulož ohnivou, podlož ženu kopřivou a podobné." Kdybych měl dnes básnit, bylo by to o dost temnější a cyničtější. Řekl bych, že dokonce takové... irské. "Ještě na škole jsem se seznámil s rodinou mého přítele. V létě jsem domů nejezdil, protože otec se se mnou nebavil, tak jsem byl buď u Raye, nebo u známých. A tam jsem se asi poprvé... řekněme zamiloval. Což pak posloužilo jako krmivo pro ten brak. Musel jsem se z toho vypsat a byl jsem takový idiot, že jsem si řekl: Jen ať to vidí! Ani nevím, jestli to četla. A vlastně nevím, co jsem si tehdy myslel..." Popravdě jsem tehdy moc nemyslel. Jakkoli bych si to chtěl nalhávat. "Byla to matka mého kamaráda z univerzity," zašklebím se pak. "Nikdy bys to do ní neřekl. Límeček zapnutý až ke krku, přísný drdol - ale takové jsou ve skrytu duše nejhorší. Musím uznat, že mě vyučila." Jak jsem se rozpovídal, asi jsem si ani neuvědomil, že Tim se před pár dny posunul ze škatulky přítel do škatulky... velmi blízký přítel. Že asi neocení vzpomínky milostných dobrodružství se ženami. Už ne. "Ve všem..." dodám pak. "Láska naplněná, ale zakázaná. Samozřejmě že mě pak odkopla. A dobře udělala, kdyby na to přišel její manžel, mohl bych leda zpívat někde v katedrále. Tak jsem napsal o tomhle. Zaobalil jsem to do jiných jmen, samosebou, ale... kdo nebyl idiot, ten asi poznal, že to nejsou vymyšlená slova zraněného mladíka. No a teď si představ, že to to hejno harpyjí přečetlo a bavilo se o tom přede mnou. Možná některé nebyly nejchytřejší, ale tyhle věci ženské poznají. Muselo jim být jasné, že něco z toho asi bude pravda." Zadumaně pokývám hlavou. "Myslím, že Ann se mi tenkrát chtěla pomstít. Sice nevím za co... ale... brouci vedle toho byli nic. Nic, Time. Měl jsem pocit, že čaj o páté trvá až do půlnoci. Takhle nějak bude vypadat peklo, až v něm skončím. Jenom předsedkyní slepičího klubu bude Aíne." O tom, že některé pasáže byly poněkud... lechtivé, ovšem ne laciné, pomlčím. Pak by si to Tim chtěl přečíst určitě! Teď, když jsem mu na sebe prozradil i pikantní detaily, jsem ho od toho snad odradil. Stejně na to nemá čas. A kde by to sehnal? |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ale začátek dalšího vyprávění už tak vtipnej není. Ač nedám nic znát, zatrne mi, když mi dojde, že Willův vztah s Ann nejspíš vážně nebyl jenom omyl, že za sebou pár románků, a nejen kvůli šukání, má. Bylo by snazší, kdyby měl jasno v tom, jestli je buzerant nebo ne – už proto, že chlapa si shánět nebude, zatímco ženský by mu nadbíhaly, kdyby vyrazil do patřičný společnosti. Tohle vyprávění mi připomíná, že se může kdykoli rozhodnout, že naše… blízký přátelství je jenom šílený úlet. Že on má přece jenom radši o díru navíc. To vědomí způsobuje sakra hořkou pachuť na patře. Ale pokračování historky mě donutí přestat myslet na nepříjemný věci, zase se nevědomky musím začít usmívat. Živě si umím představit ten slepičinec, jak se na něj vrhne jak na zob a snaží se ho alespoň duševně rozklovat, když už to nejde fyzicky. Dobře, asi bych se neměl gebit od ucha k uchu, ale ne, nejde to potlačit, je to tak vtipný! „Kde se to dá najít?“ Jestli mají takovouhle literaturu v akademických knihovnách, začínám chápat, že tam mladí študentíci tráví tolik času. To musí bejt prdel! „Máš to doma? Můžu si to přečíst?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Podle tónu hlasu však nevypadám, že bych se doopravdy naštval. Od toho jsou tu jiné věci, nad kterými se právě snažím nepřemýšlet. Proto jsem radši začal se svým vlastním lynčem. Protože jakmile dojdu domů, zase to začne. Budu muset zjistit, jestli tou sketou ve stínech není Moira. Budu řešit, jak si vedla Mei. A potom i to, jak si vedl Ray. Ray... Ray, který znásilňoval. A vy se mi divíte, že najednou začnu vzpomínat na dobu, kdy to všechno bylo tak krásně prosté? Jistě, v tu chvíli bych neřekl, že románek s ní byl jednoduchý, ono dá práci nadbíhat vdané ženě, aniž by o tom kdokoli z domácnosti věděl. Ale proti tomu, co se tu děje, to nebylo nic. "Vážně si to chceš přečíst?" Ta otázka zní navzdory tomu, v jaké náladě jsme před chvílí byli, až příliš vážně. "O ženě..." Víc asi ani nemusím dodávat. Kniha o lásce je kniha o lásce a to říká vše. Je Tim takový sebemrskač, aby něco takového četl? Anebo mu to bude jedno a chce se jenom pobavit na můj účet? "Na druhou stranu bych si mohl gratulovat, že jsem tě dovedl k četbě, barbare," popíchnu jej. Však jsem viděl, jak se tvářil na ty úžasné svazky v Oxfordu. Neumí to docenit! |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Za blbost se platí, Wille, neměls tam chodit,“ smát se nepřestávám, ale jak zvážní, legrace přejde. Protože položí dobrou otázku, která mě vrátí zpátky k myšlenkám na jeho nejasný preference. Chci to vůbec vědět? Vlastně je odpověď jasná, nechci. Nechci stejnou měrou, jako mě k tomu zvědavost táhne. Ale myslím, že má nakonec pravdu, bude lepší zahnat zvědavost a dělat, že nic před náma, zvlášť žádný baby, nebylo. No, dobře, Annu dost dobře ignorovat nejde, když dělá všechno proto, aby se připomněla, ale potom, co provádí, už jí rozhodně neberu jako Willovu bejvalku, ale jenom šílenou a vzteklou mrtvolu, která nepochopila, kdy měla umřít. Ve vší úctě k mrtvým, zvlášť zavražděným, že jo. V puse mi zase trochu zhořkne, proto neodpovím, nějak mi došly slova. Až jeho slovní pošťouchnutí mi zase jazyk rozváže. „No, vidíš, třeba začnu číst, zalíbí se mi to a nakonec napíšu vlastní příběh jedný zakázaný lásky.“ Nasadím vážnou tvář, jako bych nad tím snad skutečně uvažoval, „kdo ví, třeba mě nebudou zvát na sezení kurníku ale do vybraných pánských klubů.“ Až teď se zašklebím, provokativně. Kdoví, co je na tom pravdy, ale mezi naší třídou se často říká, že v těchhle klubech pro znuděný boháče se provozuje ledasco, protože je všeobecně známo, že s vyšším kontem se hranice morálky snižuje. Nakonec, aniž by mi to došlo, možná mu vracím úder za ten jeho příběh o jeho mladých úletech, který mě donutil se chvíli cejtit špatně. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Už mi ani nepřijde, jak divně to zní. Že mluvím o své rok mrtvé ženě, jako by byla stále živá. A není to v tom dobrém slova smyslu... "Ale manželství je hlavně o kompromisu, pokud vedle sebe nemáš někoho pokorného a nevýrazného." Odfrknu si. "Věř mi, že tam většinou žádného Doriana Graye nenajdeš." A kdyby ano, mám od Raye tu pušku. Pak se nakloním těsně k jeho uchu, jak jen to za chůze jde. "A já ti čas na psaní nedám." Ne, vážně nechci mít jenom kliku svých ctitelek. O tu nestojím a je jedno, že je v jejich řadách i bohyně. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro I když… jestli fakt matka zavraždila bábi… Rozhodně si ale nikdy netroufla kázat to svoje náboženský tmářství otevřeně. A pak, slyšet z úst Willa cokoli o fungujícím manželství je trochu, ne, HODNĚ divný. A to nejen proto, že chrápe se svým kamarádem, zatímco ho jeho mrtvá manželka straší a podsouvá mu šílený snový vize. Alespoň v tomhle se s Williamem, odborníkem na manželství očividně, shodneme, když ženská neposlouchá a je hysterická, dobře mířená facka ji usměrní. Jenom škoda, že s Aíne to není takhle jednoduchý. A že to zní divně, když je jeho žena dávno mrtvá? No a? Dělá všechno proto, aby se nenechala zapomenout. Dorian Gray? A to je zas sakra kdo? Znám jenom jednoho Doriana, Gray se nejmenuje. Navíc, toho bych rozhodně nepřefiknul, už proto, že z jeho smradlavýho plnovousu by na mě určitě přelezly nějaký breberky. Jenže dál nad tím neznámým chlápkem čas uvažovat nemám, a rozhodně nemám chuť, protože když se Will přiblíží takhle blízko, projede mnou vlna vzrušení. Na chvilku se přestanu kontrolovat a rychle si ho přitáhnu k sobě, políbím ho sice krátce, ale zato vášnivě. Až po pár sekundách, v kterých se ztratím, mi dojde, jakou pitomost děláme, ne, jakou pitomost dělám a odtáhnu se. Rychle se rozhlédnu. Krev nahrnutou v rozkroku začne rychle udupávat strach, protože jestli jsem nás takhle hloupě prozradil… ty vole! Ale ne, nevypadá to, na ulici není ani živáček a všechna okna jsou temná a prázdná. Díky všemu, co nejsou bohové, že je tak pozdě! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je po šesté hodině ranní, když dorazíte k tobě domů, proto není divu, že – každý ve svém pokoji – usnete skoro dřív, než dopadnete na postel. *** Pod pevnými botami křupe s každým tvým krokem jinovatka a ztvrdlá zemina. Opravdu tvým krokem? I když je to tvoje tělo, které se pohybuje, jakoby ti nepatřilo. I myšlenky, které ti proudí hlavou, vnímáš spíš jen tak mimochodem, jako bys někomu viděl do mysli, aniž bys ztratil své vlastní vědomí. Nakonec ti dojde nepříjemná pravda, že ať se snažíš pohnout tělem jakkoliv, neposlouchá tě. Jsi hostem v cizím těle. „Už je to jenom kousek,“ ozve se hlas mladíka, kterého nevidíš. Zdá se ti povědomý. Dojde ti, že víš, kde se nacházíte, deset mil od vojenského tábora v Kimberley, na území, které před pouhými několika dny ve spěchu opustili nepřátelé. V Jihoafrické republice. „Pánové, tohle se mi nelíbí, tohle je špatně!“ Ozve se za zády naléhavý hlas a ty se prudce otočíš tělo, v kterém jsi, se otočí, a zařveš, „drž hubu, Mycrofte! Nepamatuješ na ten zajateckej tábor? Na ty masový hroby? Ta prasata si zaslouží dostat, co jim patří!“ I přes mladickou barvu hlasu poznáš, kým jsi – Raymond Winters. Mimoděk ti před očima vyvstane obraz červy rozežraných nahých těl, pach hniloby desítek anglických vojáků i vzpomínka na děsivě vyhublé zajatce Búrů. „Anebo si snad nebyl v Kimberley? Lidi se tam málem požírali navzájem, jakej měli hlad! A co víc? Ti hajzlové zajali vlak s dětmi a ženami! Neznáš snad Bibli?! Oko za oko, zub za zub!“ Ucítíš sžíravou nenávist a chuť po pomstě, která nemusí patřit přímo tobě, stačí hostitelova zášť, abys ji pocítil se vší intenzitou. „Ticho idioti!“ Okřikne vás muž v čele a otočí se, teď konečně poznáš stále ještě mladého Lyndona, „zapomínáte snad, kde jsme?“ Autoritativní tón, který už moc dobře znáš, donutí oba znesvářené vojáky zmlknout, Rayi trochu zatrne. Ty-Ray se ale stejně ještě jednou otočíš, nyní však už šeptáš. „Nikdo tě nenutil jít, rozhodl ses sám, teď nes následky!“ Další čtvrthodinu všichni mlčí, v dáli se objeví obrysy primitivních obydlí. „Kde je máte, vy smradlavý negerský kurvy!“ Řve vedle tebe stojící muž s výrazným nosem, tváří s ne příliš inteligentním výrazem a stejnou khaki uniformou, jakou máte vy, na zmateného černošského starce a cloumá jím. Neznáš hrubiána osobně, ale je ti jasné, že ho brzy poznáš – určitě, stejně jako všichni tady, patří do Rayovy divné válečné party. „Hej! Mám to…,“ hlas patřící mladému muži s hustým obočím a tmavým plnovousem, kterého též nepoznáváš, zní oproti ostatním řvounům zmateně, „ale hoši… tohle nejsou vojáci.“ Spěšně zamíříš k chatrči, z které zarostlík vyšel, a za chvíli se k tobě přidá muž s velkým nosem, jenž mezitím hrubě odhodil starce. Ale první dovnitř vstoupí Lyndon. „Kurva! Barte, ty debile, kdo je ten tvůj informátor! To jsou ženský a děcka!“ Konečně dojdeš do chatrče, dveře do podzemní spíže jsou otevřené, nakoukneš dolů a opravdu, kolem stěn se choulí skupinka vyděšených žen s dětmi v náruči. „Vypadneme! Celá tahle haló akce byla chyba!“ Mycroft nevydrží zůstat v klidu a už zase řve. „Ani náhodou, nešel jsem sem jen tak náhodou!“ Vyštěkne okamžitě hrubián, který předtím vyhrožoval starci. Uvnitř Raye zuří přímo hurikán zmatku, ale nakonec se objeví záblesk jistoty. „Croft má pravdu, Georgi, tohle je špatný,“ promluví pevně a vyslouží si od nosatého muže výraz nepochopení. „To si snad děláš prdel!“ „Ne Georgi, nedělám, jdeme domů,“ Ray rozkáže autoritativně, vážným hlasem, který je u něj tak neobvyklý, že i nosáče přesvědčí, aby přestal naléhat. Vyjdete ven a ty cítíš doslova fyzicky, jak se Rayovi ulevilo. Bude to dobré, zkrátka zmizí a budou předstírat, že se na žádnou pitomou výpravu za pomstou nevydali. „Raaaah!“ hysterický ženský hlas protne ticho, Ray se bleskově otočí, ale zastavit ženinu ruku už nedokáže, nůž projede látkou jeho uniformy a řízne ho hluboko do ruky. Na druhou ránu už tvůj strýc nečeká, pravačkou chytne Búrku za ruku a jedním chmatem jí ji zkroutí. Nůž vypadne, Ray se napřáhne a hřbetem ruky ženu jednu flákne, až se skácí k zemi. „Ty kurvo!“ Jestli však doufal, že už se nezvedne, mýlil se. Je na nohou během sekundy a vrhne se na něj znova, svými dlouhými nehty se mu začne sápat po obličeji. Že je zle poznáš dřív, než kdokoli kolem, protože ti mu do hlavy nevidí. Vztek, který cítil celou cestu do vesnice, se nyní naplno projeví a ty víš, že v tuhle chvíli nechce nic jiného, než ženu zabít. Zabít? Ne, zabít ne… „Ty čubko! Si stejná svině jako ti vaši opičí mužský! I ty máš na rukou jejich krev!“ Srazí ji k zemi, ale s tím se nesmíří, nechce ji zabít, chce ji zlomit, ponížit i potrestat. Pomstít se za všechna ta zvěrstva, která zažil. Zalehne ji a ignoruje, že ho kope a drápe do obličeje. Znehybní ji ruce pravačkou, levačkou ji vykasá sukni. Žena se brání jako zraněná fena, ale není ji to moc platné. Za chvilku je jeho tvoje tělo mezi jejíma nohama. Jen chvíli Ray zápasí s opaskem, schytá od ní několik ran, ale ty nevnímá. Zalehne jí, aby se mu nemohla vyškubnout, ale už se nemusí snažit, nosál George už jí drží za ruce a zle se směje. Poprvé ani podruhé se netrefí, žena se moc brání, ale jen prodlužuje nevyhnutelné. Pronikne do ní. Cítíš, že je uvnitř suchá - na rozdíl od obličeje, skrz oči Raye vidíš, jak slzy zoufalství doplnily slzy bolesti. Přirážíte tvrdě, vztekle, nejde o pohlavní styk, jde o pomstu. Ray, a s ním i ty, se chce pomstít nejen všem Búrům, ale i jí, že ho k tomuhle donutila. Není to ani boj, jenom zuřivá chuť skrz tělo ponížit i duši už dávno poražené. Ještě několik nekonečných okamžiků a dojdete k vrcholu. Líp se ale Ray necítí, necítí se totiž nijak. Jenom prázdně. Navlékne si kalhoty a jako mátonoha se odpotácí pryč. I když slyší, v podstatě nevnímá, že si ženu bere George. Daleko však nedojde, po pár metrech se otočí a mdlýma očima sleduje nechutnou scénu, víš, že někde pod tím lakem prázdnoty se mu hnusí, ale přesto na ni nedokáže přestat koukat. Jako ve snu vnímá, že někdo, nevíte kdo, vyšel z chatrče, a v tu samou chvíli se vesnicí rozlije strašlivý křik a pláč, který překřičí i tlumený vzlykot znásilňované ženy. Z chaty se začne valit kouř, který i na dálku štípe do nosu. Páchne po pálícím se mase. V tu chvíli dojde žaludku, co se děje. Téměř bez varování se zkroutí a Ray ty se v mžiku dáví zbytky jídla smíchanými s žaludečními šťávami. Už nevidí, co se děje, spíš protože se všechny ty události snaží vytěsnit z mysli, než aby je opravdu neviděl. Křik ustane, oheň se začne rozšiřovat na další obydlí ve vesnici. Ozve se výstřel. I vzlykot znásilněné ženy ztichne. Na nebi se, jako dotěrný vetřelec, mihnou šelmí oči, které poznáš kdykoliv. Aíne. *** Probudíš se celý zpocený. Ze snu, který snad ani nebyl sen. Opravdu se to Raymondovi v Búrských válkách stalo? Ale co ty oči? Není to jen další hra bohyně? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, ploužíme. Ta cesta mi přijde nekonečná, a to mám procházky rád. Když dojdeme domů, jsem tak vyčerpaný, že i když tuším, že bych měl Moiře prohledat věci a měl bych mluvit s Mei... Nedokáži to. O to víc, že popíjení v hospodě na mě konečně dolehlo plnou silou, jakmile mne ovanul o mnoho teplejší vzduch vevnitř. Jenom si sundám kabát, skopnu boty. Nic víc nezvládnu. A mrzí mě, že i když jsem ve vlastním domě, nemůžu spát s tím, s kým chci. * * * První, co mě po vlně paniky napadne je: To je novinka. Vím, že na podobném místě nemá cenu šílet, protože zatím netuším, co se děje a kam to vede. A jaký by to mělo smysl? Řekl jsem si, že budu trénovat svoji mysl, sice jsem to nemyslel takhle, ale co už. Pokud mám žít v neustálé válce s Arcičubkou, musím se smířit s tím, že moje spaní už asi nikdy nebude klidné. Proto se hned, místo abych sledoval okolí, začnu psychicky obrňovat. Vykouří mě zase? Evidentně beze mě nemůže být! Děvka. A pak trochu znejistím. Co... cože? RAY?! Ray. Afrika. Klid, Wille. Sice si nemůžu říct, že je to JENOM sen, ale tuším, že mi tu nic nehrozí. Ne jako minule, když jsem se s Aíne setkal tváří v tvář. Přesto mne to uklidní jenom zpola. Protože to, co se okolo mě začíná dít, se mi ani za mák nelíbí. Už tam před vesnicí vím, jak to skončí. Vím to, protože sám Ray to naznačil. A nezáleží na tom, jestli se to tak doopravdy stalo, nebo se toho jenom chytila Ona. Nezáleží na tom, protože já to tak jako tak uvidím. Do prdele. Kurva! Rayův temperament prosákne i kusem mne a já bych nejraději do něčeho - někoho - kopnul. Jemu se možná ulevilo, že to vypadalo, že k ničemu nedojde, ale já jsem napružený jako před popravčí četou. Jako ve válce, když vím, že přijde útok nepřítele. Protože on přijde. Jak od Aíne, tak od té ženské. Myslím, že to, co pociťuji, je směsice Mne a Raye. Ženy mi poslední dobou hýbaly žlučí. Konkrétně dvě, s Moirou tři. A tohle je jen další šílená čubka. To, že ji uhodím-e, s mým svědomím ani nehne. Vrhla se na mě-nás a já už sakra kašlu na to, abych s nimi jednal v rukavičkách. Tohle není Londýn. Kdyby ji zabil, myslím, že by to se mnou až tak neotřáslo. Zastřelil jsem ženskou - byla to srnka, ale vypadala jako ženská. A Arcičubku chci zabít pořád, ta temná část si tiše lebedí nad tím, že to chce udělat pomalu. Za to všechno, co mi přichystala. Za to, že mě nenechá se normálně vyspat. Podvědomě se uvnitř zapřu, ale není to moje tělo. Aniž bych si to uvědomil, syčím Rayovi do ucha, ať ji klidně zabije - ale marně. Zavřít oči nejde. A s uspokojením to má pramálo společného. A ve mně roste vztek. Na Aíne. Takový ten chladný, jako odraz našeho rodového jména. Žena je blond a modrooká, ale ani v nejmenším se Aíne nepodobá. A přesto... přesto je v téhle situaci snadné ji přetvořit do objektu mé nenávisti. I když vím, že Aíne by tohle těžko brala jako ponížení, tak kdyby to šlo, ona by byla asi jediná, které bych tohle udělal s chutí. Abych tu zatracenou čubku definitivně ponížil a donutil ji lízat mi boty. Udělal si z ní podnožku a psa. Donutil bych ji litovat každého dne, kdy je ještě živá... Podívám se do těch proklatých očí. Do těch Aíniných. "Chyběl jsem ti." Neptám se. Nenávidím ji. A zabiji ji. * * * Ležím v posteli a zírám do stropu. Srdce mi tluče jako zběsilé, v krku mám sucho, jako bych jedl popel a hlínu a v břiše se mi kroutí ten ledový had, ta ohavná, kluzká temnota, která mne pomalu zaplavuje jako bahno. Kašlu na to, jestli to Ray udělal. Pokud v tom měla prsty Aíne, nemusí to být pravda. Mohla si z mé hlavy vydolovat, co chtěla. Je to asi zvrácené, ale ta temná část se arogantně a samolibě ušklíbne, že Arcičubka beze mne nemůže být. Ale je náročné být její favorit. Děvka. Tohle všechno je pro mne nové, podráždění a asi i adrenalin mne opouštějí pomalu. Nevím, co bych udělal, kdybych na chodbě potkal Moiru. Dost možná by mi definitivně přeskočilo a já bych po ní skočil, abych z ní vymlátil, jestli může za smrt mého syna. Ta představa je tak lákavá, vybít si tu frustraci, že si radši uberu teplé vody a zasyčím, tiše si zanadávám, když mne uhodí proud té studené. Hořce mne napadne, že bych si možná měl zvykat, protože než tohle skončí, dost možná skončím někde v blázinci. Ne, řekne rozhodně Bahno. Má pravdu. NE. Nenechám se ponížit od čubky. Sejdu dolů, a i když je na mne vidět, že jsem asi neměl zrovna dobrou noc, jsem upraven jako vždycky a - můj výraz je jiný. Jako by se skrz moje oči díval někdo jiný. Vlastně to není tak daleko od pravdy. Stejně jako já jsem byl vězněm v Rayově těle, tak i já mám v sobě vězně. Kus sebe, který se nesmí dostat na povrch. Ne, dokud to nebude bezpodmínečně nutné. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Už v taxíku klimbám, únava mě skolí jak úder těžký palice přes kebuli, takže jakmile jsme v domě, ani nečekám na Willa, ten je stejně utahanej jak pes, a jdu si lehnout sám. Do pokoje pro hosty dojdu po paměti, očima mhouřím jak krtek a spíš, než abych viděl, vnímám jenom obrysy. Mozek už dávno spí. Sako hodím vedle postele, popruhy s pouzdrem a zbraní taky. Svlíknu si košili a kalhoty a rovnou s očima zavřenýma spadnu do postele. V tu ránu usnu. Výkřik! Výkřik hned u mýho ucha! Krátkej, ale dokázal by mi svou pronikavostí vyřvat mozek z hlavy. Proč „by“? Kurva, jako by se mi hlavou prohnal šrapnel! Ač vykulenej jak vyvoraná myš, jednám automaticky, překulím se na stranu, spadnu na pravý koleno a rovnou šmátrám po revolveru. Než můj mozek konečně zapne a dojde mu realita. Ženská. „Co tu sakra děláte?!“ Dojde mi to dřív, než větu dopovím – má šikmější oči, Ray tu přece měl přespávat a s Willem se zmínili, že s sebou vzal ženu. Jeho čínskou ženu. Ale co dělá v mým pokoji?! „Já? Co vy tu děláte?!“ Mei už se dostala z šoku a nabrala agresivní tón. Ještě stále se halí do deky, ale moje vycvičený policejní oko si všimne, že se staví do obranný pozice. Bránila by se, kdybych jí měl chtít napadnout, a zdá se, že ví jak. Mým…? Kurva, ten pokoj není tak úplně můj, je pro hosty – oni jsou hosty… jak je možný, že jsem si jí nevšimnul? Ještě štěstí, že jsem nevytáhnul zbraň, to už by vysvětlit nešlo. „No do hajzlu. Teda, pardon, madam, vy jste určitě Mei Winters, že? Já… víte, včera jsme popili s Williamem a vaším manželem.“ Cejtím, že jsem rudej až na prdeli. „Občas tady přespávám, takže mě včera… dneska ani nenapadlo, že by tu mohl být ubytovaný někdo jiný a…“ V obličeji ženy se objeví náznak pochopení, v tu chvíli z něj zmizí rozčilení a nahradí ho veselý pobavení, dřív než domluvím, rozesměje se tak, že se zlomí v pase. Začnu se taky usmívat, mám vyhráno. Možná. Dveře se prudce rozrazí, nečekaně, takže přijde úlek číslo dvě, tentokrát o to horší, že mi je na první pohled jasný, kdo přichází. Zbožný přání se nesplnilo, není to Will. Na druhou stranu to ani není Ray, kterej by mě nejspíš rozdupal páteř, ale to nic nemění na tom, že menší zlo je pořád zlo. Moira. „Co se tu děje? H-haló?“ Zapiští její vystrašený hlas, ale jen co si mě všimne, změní svoje chování o sto osmdesát stupňů. „Vy?!“ Vyštěkne to zpráskaný štěně, který najednou nabralo sebevědomí, „co se tu, prokristapána, děje? Vy přece-“, všimne si Mei a v tu chvíli mi je jasný, že drama teprv začíná, ten pohled plný náhlýho pochopení maj všechny pavlačový drbny stejný, nehledě na to, jestli bydlej v Paříži, Berlíně nebo Londýně, ta čubka si dala nesprávný dvě a dvě dohromady. „Inspektore! Vy se tu pelešíte s touhle ženštinou? Pod střechou pana Williama?! To je odporný! Styďte se! To nemáte vlastní byt?! Tak proč sem taháte kurvy!“ Zkrat. Ta malá čubka se nezdá, ale dokáže jednoho vytočit. „Tak dost, Moiro!“ Mám takovej vztek, až si umím představit, že ji jednu vrazím, „co si to dovoluješ? Uvědom si, kde je tvoje místo a s kým mluvíš! Tohle není žádná kurva, ale…“ No do prdele. Tohle není nejlepší cesta. Nasrala mě tak, že jsem sám sebe chytnul do pasti. Co mám v tuhle chvíli říct? Že je to manželka Willova strýce? To pak už vůbec tuhle nehodu nevysvětlím! Kurva, Ray mě zabije a ani mu to nebudu moct vyčítat! Jak mám vysvětlovat, že jsem nespal s jeho ženou, když nemůžu jít s pravdou ven? ´Hej, Rayi, skloň tu pušku, já ti nevalchoval ženu, protože ti valchuju synovce. Jo, jsme buzeranti, tos nevěděl?´ V tu chvíli by mě zastřelil stoprocentně. „Klepala jste, než jste sem přišla?“ Mei mluví klidně, přezíravě a panovačně, dokonce i ta deka, do který se halí, najednou vypadá jak nějaká róba. A to Moiru zneklidní. „Zeptala jste se, jestli smíte vstoupit? Ne,“ ty vole, Mei působí jak z královský rodiny, „nemám ten pocit. Myslím, že bych si měla promluvit s panem Williamem o vašem neprofesionálním jednání.“ V ksichtu Moiry se objeví nefalšovaný strach, no jasně, čokl přestane vrčet, když hrozí, že se to páníčkovi nebude líbit. „Ano, váš pán ví o mém pobytu v tomto domě. Věřím, že si mého slova váží natolik, aby na jeho základě přehodnotil vaše působení v jeho domě.“ Moira mění barvu tak rychle, že by to nestihnul ani chameleon, bílou v rychlém sledu vystřídá šedá a následně zelená. „Anebo můžeme váš prohřešek přehlédnout…“ doplní významně a služka se toho okamžitě chytne. „Ano,“ Moira už zase kuňká, „paní.“ Zmizí rychlejc než myš a dveře se spěšně zavřou. No ty vole… co se to tu stalo? Teď teprv čumím jak na zjevení, skoro jako by to byl další nadpřirozenej výjev, nejdřív na dveře, potom na Mei, která se vítězoslavně usmívá a v očích jí svítí veselý jiskřičky. V tuhle chvíli i já musím uznat, že vypadá dobře a pro správně orientovaný i přitažlivě. „A právě proto jsme se s Rayem zbavili většiny služebných, osminu času dělají svou práci a ve zbytku šmírují a klevetí.“ Nedá mi to a musím přisvědčit. Už se tlemím taky, ten její úsměv je nakažlivej. Přikývnu a přisvědčím: „Moira není výjimka,“ plus možná vražedkyně navíc, „ještě nebyl čas se představit, Timothy Kearns, kamarád Willa.“ Plus ještě něco navíc. „Vy už moje jméno, zdá se, znáte, ale pro formu. Mei-Lin Winters. A když už máme první noc za sebou, navrhuji se obléknout a dát si ještě první snídani.“ Proti tomu nemůžu protestovat, sice jsem chrápal sotva hodinu a půl, ale po tomhle stejně neusnu. I kdybych měl kde. Snídaně se o pár hodin protáhla hlavně proto, že jsme si padli do noty od prvních minut. Ani jednou nepřišlo trapný ticho – rozhodně ne proto, že bychom si neměli co říct, ticho zůstávalo jen tehdy, když se tam ochomejtala Moira, trapně nebylo nám, ale jí. My se bavili na její účet. Will se objeví právě ve chvíli, když mi Mei vypráví vtipnou historku o jejich prvotních problémech s angličtinou. Jenže stačí jedinej pohled na něj a přestanu poslouchat. Vypadá zvalchovaně, ale to je obraz, kterej už znám. Co neznám je to Něco. Neznám? Nemá smysl si lhát. Znám to, znám to moc dobře, To už několikrát jím prosakovalo, už několikrát mě napadlo, jestli není rozdíl mezi kriminálními hajzly venku a mým Willem až příliš malej. Stopy šílenství, to je to, co vidím a co nechci vidět, stejný jako po požáru v Oxfordu, a přece jiný. To se vyvíjí, prohlubuje se… co bude zítra? Na konci tohohle všeho? Jsem svědek zrodu chladnokrevnýho vraha a šílený lidský bestie, můžu ho zastavit včas, ale místo toho ho jenom podporuju? Ne, Time, ser na to, zatím nemáš důkazy, musíš mít skutečný důkazy, než položíš takový obvinění! A pak – je to kurva William! „Špatný sny?“ Jenom Will může poznat skrytej význam týhle věty. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Teď mám Tima, ale zde je to krapet komplikovanější. Všechno se událo tak rychle a my na sebe neměli čas jako normální lidi, že jeho přítomnost je v jednu chvíli utrpením i požehnáním, hořkosladká směsice světla na konci tunelu. Problém je v tom, že události okolo mi nedávají čas myslet na něj tak, jako jsem během války myslíval na Ann. Třeba před spaním, když byla daleko. Jak bych ksakru mohl myslet na Tima, když mám strach, co se mi zase bude zdát a zda se vůbec probudím? Když mám plnou hlavu problémů, že to, jestli Arcičubka získá veškerou moc, nebo ne, leží na mých bedrech? Přes to všechno se mi v černých očích, které i přes to, že nejsme pokrevní příbuzní, mají spíš barvu jako ty Meiny, mihne jiskra náklonnosti, jiskra toho, že ty dva rád vidím. Znamenají pro mne realitu. Protože s těmi sny je velmi těžké nežít v neustálé paranoie, jestli to není další noční můra. Ve vajíčkách k snídani totiž cítím smrad pálené vesnice a krve. "Dobré už ani nemívám," řeknu neutrálně, ale ne nuceně neutrálně, prostě to konstatuji jako fakt. Protože to fakt je. Hnusný fakt. A já tu přece nebudu fňukat, když tu mám lidi, na kterých mi záleží, a musím udělat něco pro to, abych je ochránil. V tu chvíli si všimnu Moiry. Dobře, ne na všech v tomhle domě mi záleží. Ani se ke stolu neposadím, nemám na nic chuť. Jenom Moiře bezvýrazně sdělím, že si dám místo čaje kávu. "Vidím, že už jste posnídali. Time, ukážu ti tu knihu, jestli chceš... pokud ji v tom nepořádku najdu." Vím, že Moira je v doslechu. A během těch slov lehce kývnu hlavou k pracovně. Týká se to i Mei, samozřejmě. Jakmile dojdu ke svému stolu, zapálím si. Vůbec mne nenapadne, že by to Mei mohlo vadit, koneckonců tohle je mé výsostné území a já mám myšlenky někde zcela jinde. To, co jsem Mei povídal o zlobě Ann, je pravda. Knihy jsou sice jakž takž poskládané alespoň na zemi, ale neměl jsem kdy je zařadit. "Time, Mei o všem ví a slíbila nám svoji pomoc," řeknu bez obalu, aby tu nedošlo k nějakým zbytečným tanečkům okolo. Které kupodivu nedělám ani já, formality jako seznámení si zjevně odbyli už před snídaní. "Mei, Ray zná verzi bez nadpřirozena a chce se toho, jak jinak, účastnit." Toliko k úvodu. "Jak ti to včera šlo?" zeptám se jí. Mluvím tiše, že pokud mne chtějí dobře slyšet, musí pozorně poslouchat nebo si sednout blíže. Tu a tam sklouznu očima ke dveřím. Moira mi tu vyloženě vadí, ale nevím, jak se jí zbavit, aby to nebylo podezřelé. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Mei si přisedne, zato já zůstanu stát u stolu. Čekám, že spustí o tom snu nebo dá, když už tu neoxiduje Moira, najevo něco-cokoliv, co z něj udělá zase člověka a mě přesvědčí, že jsem celou dobu na omylu, že se z něj nestává psychopat, jenom je unavenej… jenže ne. Kurva! Vždyť ani nechci, aby se tu hroutil a dělal kdovíjaký ciráty! Vypadá jak zasranej stroj, metodickej a mechanicky pokračující v svý naučený činnosti. Představování – splněno. Bod programu 1 – Mei a její pomoc. Do hajzlu, jakou mám chuť ti vrazit pěstí, ať se probudíš! Ale jinak, než založením si rukou na hrudi, zatím nereaguju. „Dobře, Sifu Jin Shéng-man mě vyslechl a řekl mi, že už delší dobu cítí napětí v rovnováze a já mu jen dodala patřičný důkaz a dovysvětlení,“ Mei-lin na rozdíl od Willa nešeptá, sice ani neřve, ale stejně mluví tak, že jí není problém slyšet za dveřmi. To neví, že Moira je možná nastrčená kukačka? „Ještě včera v noci vydal rozhodnutí, že každý našinec je povinen bojovat za záchranu světa smrtelníků. Limehouse a část Shadwellu, alespoň ta, která ctí tradici úcty ke stařešinovi, bude bojovat. Jak jsem říkala, něco kolem šesti tisíc.“ Bojovat? Ty vole, o tomhle ses, Wille, zapomněl zmínit – ty fakt buduješ armádu?! Musím vypadat, a taky si tak připadám, jako zákopovej zelenáč při pochodu na frontu, kdy se kolem mě děje něco, o čem se mu při výcviku zapomněli zmínit. To mám vážně v ulicích šest tisíc šikmovoků chystajících se do války?! Co na tom, že na naší straně… kde se jich vzalo tolik?! „Počkat, počkat, něco mi tu uniká… Mei, ty máš šestitisícovou armádu?“ Pokrčí rameny a s hranou nevinností se usměje. A já se podívám na Willa. „Ještě u nějakých skupin verbuješ do svojí armády? Nebo něco podobnýho, o čem bych měl vědět?“ Snažím se znít uvolněně, ale nejsem. Tohle totiž až moc zavání tím, co nechci vidět. To, jak to vypadá: z Willa-učence se až moc rychle stává Will-vůdce ilegální skupiny divných existencí a Číňanů, možná někdo, kdo bez skrupulí zabije kohokoli jenom proto, že si to odůvodní "vyšším dobrem" - zkrátka psychopat. I když vím, že Londýn musí být bráněn, tohle… z tohohle, co buduje, mám instinktivně strach. Zavání to sektářstvím, obřím gangem. A sere mě to zvlášť proto, že se do čela toho všeho jmenoval Willam. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Bradou lehce ukážu ke dveřím a zase se narovnám, potáhnu a odklepnu popel do popelníku na stole. Když mluví, nesleduji ji ani Tima, zamyšleně si mnu již konečně oholenou bradu a dívám se do vyhaslého krbu, kterým to všechno začalo. Ten oheň mne přenesl do toho šíleného snu, kde jsem mluvil se svou mrtvou ženou, díval se na svého mrtvého syna a poprvé viděl Arcičubku. Nedovolím však myšlenkám, aby se mi rozutekly, rozplizly se ve vzpomínkách, které jsou tak vzdálené, až mi přijde, že to byl jiný život, jiný William Winters. Vlastně to není tak daleko od pravdy. Byl jsem jiný. Byl. Pak se ale ozve překvapený Tim a já k němu vzhlédnu. Na rtech mi zahraje malý úsměv. Ano, jsem rád, že budu mít prostředky zadržet irskou vlnu, která se možná bude valit ulicemi. Když jim dodám velení v podobě Rayovy party, myslím, že máme slušnou šanci udržet si ulice Londýna. To nejtěžší ale bude na nás. Vypořádat se s Arcičubkou. Musím najít ty artefakty. Jenže nemohu odjet, dokud nezajistím, že se budu mít kam vrátit. "Čínská komunita a Rayovi přátelé z cest. Na další prostředky jsem zatím nepřišel, protože jak víš, mí známí jsou materialističtí suchaři. Jako já," ušklíbnu se opět sebeironicky. "Ještě tu máme Sommerse, který je naší tajnou zbraní. Měl jsem trochu jiné starosti, tak mě prozatím nenapadlo, jak to udělat... A potom ten Její spojenec. Mei, dávejte si pozor. Nemám o něm žádné konkrétní informace, pouze to, že je to asi nějaký přeběhlík, protože mi bylo řečeno, že zaprodal svoji duši. Dle informací si myslím, že to může být stejná osoba, která se bude pokoušet otevřít třetí pečeť, tam se mluví o někom podobném. Případně by to mohl být její syn, které si pak vzala k sobě, Gerald, polobůh." Na chvíli se odmlčím, ale je vidět, že jsem ještě neskončil, že ještě nad něčím přemýšlím a chci něco dodat. "Mei, mohla by sis na chvíli půjčit Moiru? Pod nějakou záminkou ji vytáhnout ven, aby ti posluhovala... Musím ji na chvíli dostat z domu a ujistit se, že se nevrátí v tu nejnevhodnější chvíli. Nehledě na to, že ty jako ženská bys z ní mohla zkusit vytáhnout nějaké její tajemství. Hlavně jí nic nic moc neříkej, nenech se jí zmást. Mám opravdu vážné podezření, že ona je ta, o které mluvila Ann. Že ona je zapletená do její vraždy." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Něco vymyslím, zahraji si na paničku z venkova, která chce zjistit, jaká nová móda se ve městě nosí,“ Mei se potutelně usměje, ale hned nato zvážní, „ale počítej s tím, že déle než na hodinu a půl to nebude, protože ve tři už musíme být na nádraží.“ „A já mám ve dvě sraz s tím informátorem,“ doplní Tim. *** Úsměv. Alespoň to mě trochu potěší a zase částečně uklidní tu mou část, která ve Willovi vidí psychouše. Úsměv z něj dělá přece jenom lidštějšího tvora. Přátelé z cest? No jasně, to určitě. Jenže kdo se hodí víc na řezničinu než řezníci? Vlastně ještě bude dobře, že maj za sebou tolik let zkušeností se sráčovinama, proti kterým je i německý křižování zajatců dětský pošťuchování. Což ale nic nemění na tom, že se mi jenom představa těch sajrajtů hnusí. O tom ´spojenci´ se Will už zmínil, matně, a myslím, že je víc než jasný, že je to náš vrah… ne, že by na tom ještě záleželo. Zajímavější je ta část o ´vyhnání žen z ráje´, co William zamýšlí? Už je to dlouhá doba, kdy jsme naposled měli chvilku pro sebe, tak že by…? „A když už jsme u toho,“ Mei po krátký odmlce pokračuje, „zajímalo by mne, kde se tak dlouho toulá Raymond, Timothy mi říkal, že jste prý včera potkali jeho staré kamarády.“ Sakra! Je tu přece ještě Ray! Tak z toho nic nebude, objevit se může kdykoliv. „Z toho, co jsem se teď dozvěděla od tebe, Williame, si je už získal pro naši věc, takže hádám, že nadšeně zapíjel stará i nadcházející dobrodružství až do dopoledne. Jestli ten přestárlý puberťák nestihne vlak…“ Navzdory výtce se její oči smějou, takže i kdyby fakt zaspal, už dopředu mu je odpuštěno… kurva, to je baba všech snů každýho normálního chlapa. Možná každýho normálního, ale tyhle kvality umím ocenit i já. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Hodina a půl by měla bohatě stačit." Určitě. Moira moc věcí nemá a tenhle dům je můj, sice tu uklízí ona, ale není moc míst, kam by si to - něco - mohla schovat, aniž bych na to narazil. Třeba jen náhodou. Když se Mei zmíní o kamarádech, před očima mi blesknou jejich tváře. O mnoho mladší tváře, špinavé, zpocené, zarostlé. Ale jsem Winters, byl jsem vychován k tomu, abych nosil masku, tak jenom nahodím úšklebek (který kdysi součástí mé masky nebýval) - takový ten potutelný a vědoucný, my oba s Mei víme, jak to s Rayem je. Až na to, že já vím víc, milá tetičko. Víc, než by kdokoli z nás chtěl... "Zapíjel hlavně tebe, tedy... vás. A stará dobrodružství... no, ta asi taky. Tak kdyby tě na ulici zdravili nějací cizí lidi, nic si z toho nedělej, asi to bude společnost, kterou včera večer veselil a básnil před ní o tobě." Uhlazená polopravda, která má Mei potěšit, ale hlavně zahladit stopy a odvést pozornost od toho, kdyby mi přece jen v očích problesklo něco, co tam být nemá. "A i kdyby nestihl - co na tom? Vím, že v Londýně je teď nebezpečno, ale klidně buďte mými hosty, aspoň tu není tak děsivě ticho a prázdno. Navíc, mám takový dojem," dodám již vážněji, "že Ray bude mít v Londýně ještě nějaké záležitosti... Ohledně naší práce. Kdyby něco, krycí historka pro něj je irská revoluce," řeknu ještě, aby se Mei chytala. Jsem vážně rád, že moje nová teta není slepice jako ta první. Chtě nechtě musím uznat, že mnohdy chápe víc věcí než já. Je to tím, že je Číňanka? Jejich výchovou, která je vede k tomu nezahazovat duchovní stránku? "Mimochodem, dáš mi kontakt na někoho od vašich? Kdybych je potřeboval," vzpomenu si ještě, asi až bude Mei na odchodu z pracovny. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Počkám na Raye, tohle rozhodnutí stejně nemohu udělat sama.“ „No vidíš to, úplně bych zapomněla. Narrow Street 48 v Limehouse, dům s názvem Chee Kong Tong, hned vedle je trafika. Řekni, že tě posílá Mei Xi fēngchuī, ptej se po Sifu Jin Shéng-manovi.“ Mei dojde, že to může být pro Evropana trochu oříšek, „chceš to napsat s výslovností?“ Ať už si to necháš napsat nebo ne, Mei odejde a nechá vás tam s Timem o samotě. „O čem se ti zdálo?“ Tim neváhá s otázkou ani sekundu a tváří se vážně, naléhavě, výrazem někoho, kdo nechce slyšet vytáčky ani se nenechá odbýt. Očividně na tuhle chvíli čekal už nějakou dobu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když Mei začne chrlit ta jména, zatvářím se soustředěně (při prvním), pak zmateně (při druhém) a nakonec zoufale, protože i když jsem lingvista, čínština je na hony vzdálená mému poli působnosti a můj mozek zaznamenal především adresu a ten zbytek pro něj byl Meino vrkání. Takže ano, nechám si to napsat! A mé ego jazykovědce tiše, útrpně krvácí. Vyprovodím Mei a rovnou houku na Moiru. "Chce si vyrazit do města, budeš jí dělat společnost," oznámím Moiře bezvýrazně, vím sice, že by asi moc neodporovala, kdyby jí to Mei řekla sama, ale mohla by se vymlouvat na to, že tu má nějakou práci... a pokud ji propustím já, tak je jasné, že se vymlouvat nemůže. Zavřu dveře a pro jistotu tichounce zamknu, jakmile se Moiřiny kroky vzdálí - u Mei to snadno odůvodním tím, že nechci, aby sem někdo vrazil, jestli se zrovna budeme probírat okultními věcmi. Ale pochybuji, že se sem bude ještě vracet. Pravý důvod je ještě více přízemnější a prozaický. Ne že by se za tu chviličku dalo něco stihnout, rozhodně ne to, co bych si přál, ale... Když se k Timovi ode dveří otočím, na chvíli se zarazím, protože jsem ve skrytu duše doufal, že se na to ptát nebude. "Nebyl to sen jako ty předchozí," řeknu a vlastně ani nelžu, zatím ne. Přejdu k Timovi, a abych si pojistil své malé lživé vítězství, hodlám použít trik starý jako lidstvo samo - odvést jeho pozornost, nenápadně, jinam. Položím mu dlaň na tvář. Frustruje mne, že včera nemohlo nic být. Že jsem vedle něj ani nemohl spát. Je to bláhová a smešná myšlenka, ale něco, co se ještě nestihlo pokrýt bahnem, ve mně doufá, že třeba kdybych spal s někým, nebudu mít tak hrozné sny. Popravdě, vždycky se mi tak nějak spalo lépe, když jsem byl v posteli s Ann. A nešlo o sex. Asi za to může přirozená lidská potřeba sdružovat se. Cítíme se jistější, když jsme v tlupě a víme, že někdo jiný může střežit náš spánek. "Nebyla tam Aíne, ale vím, že to byla její práce. Prostě mne nechce nechat vyspat se." V náhlém popudu mu přejedu palcem po rtech. "Střípky nočních můr o mlze v londýnských ulicích, o Irech, o krvi, o mrtvých..." říkám tiše - možná jsem se neměl vzdávat psaní beletrie, napadne mne hořce. Větší část mne se však soustředí na Timovy rty. "Nic, co bych nezvládl. Bylo hůř. Ale mnohem raději bych si nechal zdát - a nejen zdát - o něčem jiném," dodám, krátce se mu podívám do očí, ale nedám mu možnost cokoli říct. Tvrdě, ale přitom ne tak horečnatě, jako když jsme si kradli polibky prve, ho políbím, abych vyhnal tu pachuť a vzpomínku na nějakou ohavnou čubku, kterou jsem v Rayově těle znásilnil na špinavé zemi. Kam ostatně patří. Bahno je mazlavé, zrádné - a klidné. S chutí polklo nějakou lidskou lítost nebo hrůzu nad tím, co se stalo, a trpělivě čeká na svou chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro *** Nebyl si to ty, kdo mi říkal, že si budeme říkat všechno, Wille?! Tak co sakra kličkuješ! Nejsem debil a znám lidský triky, konečně, je to moje povinnost, a je mi jasný, že by neprošel tak náhlým zhoršením toho něčeho, co se odráží v jeho ksichtu vždycky, když si myslí, že se nikdo nedívá, kdyby to byl jen „normální“ sen. Normální, jak jen v Aínině podání může být. Kurva, kam jsme se to dostali, když normální noční můry jsou „o mlze v londýnských ulicích, o Irech, o krvi a o mrtvých“? Jenže… znát ty triky a dokázat se jim ubránit, když jde o Willa, to jsou naprosto odlišný věci. Mrazí mě po celým těle, už když se mě dotýká, chci ho chytnout a zabránit mu v tom, ale moje druhá část, pomalu zjišťuju, že silnější než ta rozumná, mi v tom brání. Tý druhý je jedno, o čem se mu zdálo, je jí jedno, kým se Will stává, chce žít jenom okamžikem, tímhle okamžikem. Chce mu vyšukat z hlavy i zbytek rozumu. A ta druhá část potom, co se jeho rty dotknou těch mých, definitivně vyhraje. Rozum si dá volno a já mu polibek vrátím se stejnou intenzitou. Už to není jenom mrazení, mým tělem pulzuje vzrušení. Kurva, až teď mi dochází, jak moc mi chyběl. Přitáhnu si ho blíž, chci ho u sebe cejtit. Chci ho na sobě cejtit. Ruce zajedou pod košili. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale na to myslet nechci. Nechci myslet pokud možno vůbec, jenže to není tak jednoduché, když má mysl nemá klid. A ještě dlouho mít nebude. O důvod víc, proč vítám klidnou a trpělivou hladinu Bahna. Nejsou to žádné ozvěny slov, výčitek, urážek, obav. Bahno pouze je. Možná jeho přítomnost (nebo fakt, že mne Arcičubka ždímá nejen psychicky?) mě donutí jednat ne s rozechvělou horečnatostí jako prve, ale se znovunalezenou jistotou. Neřekl bych, že vypočítavostí, spíš promyšleností. Protože já pro jednou nechci spěchat. I přes to, že nemáme mnoho času. A tak nějak jsem se smířil s tím, že do konce to nedotáhneme. Musím si však Tima udržet. On je moje světlo na konci tunelu. Nemohu dovolit, aby nás to, co se děje, rozdělilo. Ani vzdálilo. Protože jestli ano... Možná už bude jenom Bahno. "Nejradši bych tě vzal nahoru," řeknu svou uhlazenou oxfordskou angličtinou tiše těsně vedle jeho ucha. "A udělal ti to v manželské posteli," dodám zase tím obnaženým tónem, který má však nyní ke vzteku nebo rozčarování daleko. Mohlo ve mně uvíznout něco z toho, jak jsem pociťoval Rayovy pohnutky? Protože mne samotného překvapuje, co vybublává z Bahna. Anebo je to tím, že Tim je chlap a já nemusím všechno desetkrát zaobalit, abych dosáhl svého? Ano, to bude asi ono... "A věř mi, že jednoho dne to udělám," rty se dotýkám linie jeho čelisti a až na nepřehlédnutelný fyzický projev mého těla jsem nečekaně klidný, alespoň tak mluvím. Chtě nechtě mne napadne, jestli se Ann dívá i tentokrát. Ne že by na tom záleželo, viděla i to, jak mne Arcičubka vykouřila. Viděla i to, jak já vykouřil Tima. V duchu se ušklíbnu a rozhodně Tima postrčím těch pár kroků ke stěně, abych ho na ni přitiskl. Nedávám mu příliš prostoru se se mnou přít. Ani nechci. A zatímco ho líbám, rozepínám mu košili, jako by se nic nedělo. Jako by nehrozilo, že každou chvíli někdo může přijít. Přezka pásku následuje vzápětí. Jestli jsem před pár dny byl váhavý a byl to Tim, kdo měl iniciativu... Inu, časy se mění. A tak, jak ho tisknu ke stěně, jako by mi snad měl utéct, po něm bez rozpaků sáhnu. A jsem rád, že to není nějaká zpropadená vlhká kunda. Anebo hůř, suchá a búrská. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Zkurvená svině… Rozhodně se nebráním, když se chopí iniciativy a zároveň, ani když se moje záda dotknou zdi, nepotlačuju tu představu, že nás sleduje, je to, jak kdybych se jí smál do ksichtu. Ne, jak kdybych jí flusnul do ksichtu. Žádná mrtvá čubka mě nepřipraví o tohle. Nepřipraví mě o něj. Rozepínám mu košili, ale u posledních knoflíků se zastavím, protože musím. Protože se mě dotkne dole. Tlumeně vzdychnu, přes bušení a hučení nejen v hlavě se nedostane nic zvenčí. Jo, v tomhle pnutí, ve vší tý potlačovaný chuti na něj, která konečně může po tak dlouhý době vyjít na povrch, stačí jenom tak málo, abych byl vnitřně napnutej jak struna. A nejen napnutej uvnitř, tvrdej jak žula i navenek. Všechny zbytečný myšlenky, včetně těch na zatvrzele neumírající ženušku, jsou definitivně v tahu, zůstává jen čirý potěšení. A přání, ať hlavně pokračuje a nepřestává. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Důvod, proč prozatím otálím, je i ten, že čekám, až prásknou vchodové dveře. Ale kdyby pak práskly ještě jednou, budu to chtě nechtě muset ukončit. Proč pořád musíme být ve spěchu? Proč sakra nemohu mít jednou klid? Užít si tu chvíli a zapamatovat si to, abych jednou konečně pokořil Arcičubku tím, že místo její tváře uvidím tu jeho. Stačí, aby mi hlavou bleskla myšlenka na ni, a Bahno tiše zabublá. Prudce otočím Tima čelem ke stěně. Dokud neudělal to v knihovně, ani ve snu (dobrá, to asi není nejlepší obrat) by mě nenapadlo, že k tomu někdy dojde. Realita samozřejmě byla tvrdá, bolestivá a - zvrácená. Ne že bych mu chtěl ublížit, od toho jsou tu jiní - jiné - ale tak nějak potřebuji mít věci ve svých rukou. Nechci být zase v pozici nějaké děvky, do které se mě snaží natlačit Aíne tím, že mi ve spánku nedává prostor se bránit. Musí mít nějaký hodně velký problém, když mě ráda znehybňuje. Je to vážně peklo, když ani v téhle chvíli ji nedovedu vyhnat z hlavy. O to horší, že já vím, že ona chce, aby se mi to dělo. Snad proto jsem takový. Takový, jaký bych k Ann - klidně se dívej, drahoušku, máš to nacvičené od minula a předminula také - nikdy být nemohl, protože bych ji... hm, rozbil? "Doufám, že budeš křičet," uchechtnu se tiše, nevím, kde se to ve mně bere. To je lež. Vím. Vybublává to z Bahna a já chci přehlušit to kvílení té Búrky, chci ho nahradit něčím příjemnějším. Jak jsem řekl, nechci Timovi ublížit, jemu ne. Proto udělám vše pro to, aby ho to co nejméně bolelo. On není jako ty děvky, aby si zasloužil, abych ho natrhl. A i když je to špinavé a hnusné - musím uznat, že je to tisíckrát lepší než ty noční eskapády. Protože tohle... tohle je doopravdy. Není to žádný šílený sen, který ovládá můj nepřítel. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ale jedno se musí nechat. Ten, kdo řekl, že pro lásku se musí trpět, ani nevěděl, jak moc má pravdu. Jenže bolest přináší odměnu, nakonec jo, i když v první chvíli jenom drtím zuby a mám chuť to ukončit. To by byla chyba, protože se bolest přece jenom změní, do rovin, který jsem si předtím ani neuměl představit. Nejdřív je to nenápadný, bolest se drží fest, ale pak…? Tohle přání Willovi splním, na konci vážně řvu a bolestí to není. To, co cejtím, stojí za všechnu bolest, protože je to vrchol, o kterým jsem neměl ani tušení, že ho jde dosáhnout. Nasrat na křesťany, tohle je kurva pravej ráj! *** Ráj možná. Něco ho ale narušuje. Zvonek u dveří zvoní, táhle a naléhavě, dotyčný už nejspíš za dveřmi nějakou dobu stojí. A za chvíli se ozve důrazné klepání klepadlem. Jak dlouho před dveřmi může být? A otázka zásadní, Tim se příliš nekrotil, je dům těsněný dostatečně, nebo vás mohl slyšet? Ne, měl jsi pravdu, v tomhle světě mít klid nebudete a nejen kvůli světu samotnému. Jsi William Winters, oblíbená hračka Bohyně a jediná bariéra, kterou má lidský svět před keltskou apokalypsou. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zadýchaně se opřu čelem o Timovo rameno a na rozdíl od předchozích chvílí, kdy mé ego spokojeně přizvukovalo bublajícímu Bahnu, vydám podrážděný zvuk. Ten rámus! "Do prdele," zavrčím si tiše a vůbec si neuvědomím, že by to mohlo znamenat i něco jiného. Mozek se mi teprve dostává do normálního provozu. Povzdech. Pohladím Tima po zpocených bocích a jen velmi nerad se odtáhnu. Rychle si začnu zapínat knoflíky a upravovat se. Neodpustím si však, abych Timovi neukradl ještě jeden polibek - a veškeré kouzlo toho všeho je pryč, když pragmaticky dodám: "Otevři okno." A rázně se vydám pryč, naštěstí si včas vzpomenu, že jsem dveře zamykal. I když Ray bude asi zuřit, přece jen se po cestě ke dveřím zastavím v kuchyni, abych si opláchl obličej. Mezitím mi v hlavě běží několik výmluv, a i když s Timem to bylo pěkné, nemám možnost si tu chvíli dokonalého uvolnění a prázdné hlavy užít. K čertu s tím. Se vším! Zkontroluji se v zrcadle, abych něco neopomněl, a rychle otevřu dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dojdeš ke dveřím a otevřeš je. Očekáváš Raye, a proto je skutečným překvapením, když místo něj na tebe z níže tvé hrudi kouká drobná žena pokročilého věku. Usmívá se sebevědomým pohledem někoho, kdo ví moc dobře, proč přichází. A i když je menší, jakási přirozená autorita, která z ní vyzařuje, z ní dělá přinejmenším rovnocennou partnerku v komunikaci. „Pan William Winters?“ Úsměv se prohloubí a v očích se zableskne něco, co ponejvíc připomíná mateřskou starost. Nikdy předtím jsi jí neviděl a netušíš, odkud bys měl tuhle ženu znát, o to je to vše divnější. „Doufám, že neruším.“ Ať už v jejím hlase zní cokoli, starost o tvůj rozvrh a soukromí rozhodně ne, takže tohle větou jenom plní nutné společenské dekórum. „Ráda bych si s vámi důvěrně promluvila, obávám se, že máme společný problém s jistými… záležitostmi nadpřirozena. Mohu dál? Prosím, venku je zima, kterou mé kosti špatně snášejí.“ Aniž by čekala na pozvání, pozve se sama a pokud jí nezastoupíš cestu zcela znatelně, proklouzne do předsíně. Bez pomoci sundá kabátek a šálu, pověsí ji na věšák a vyrazí směrem k pracovně – jako by to tu důvěrně znala. „A, musím se omluvit, vy nejspíš ještě moje jméno neznáte, jsem Sheena Kearns.“ Jméno Sheena ti je povědomé. Příjmení? Známé víc než důvěrně. Ale sázet na to, že je to stejná náhoda jako u strážníka Fletchera a tvojí služebné, by bylo minimálně nerozumné. Takže… stojí před tebou skutečně Timova matka?! |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Stál jsem tváří v tvář Bohyni-Arcičubce, a přesto jsem jí odporoval. Nějaké malé ženské, která si myslí, že svět se točí jenom kolem ní (chyba, momentálně se točí kolem mně a Arcičubky), zvládnu odporovat bez mrknutí oka, zvlášť když mi právě zkazila asi ty nejpříjemnější chvíle, které v dalších dnech zažiji. "Rušíte, mám prá-" Nadpřirozeno? Nějaká ženská zná moje jméno a mluví o nadpřirozenu. Okamžitě zpozorním, v hlavě se mi spustí siréna. Ale že by Arcičubka byla tak... tak... Sakra, i kdyby sem přišla osobně, možná by mě to překvapilo méně než - Snažím se ženské zamezit vstup, ale proklouzne kolem mne jako zmije. Pevně semknu zuby, na kalné hladině Bahna praskne první bublina. "Dámo, já vás nepozval," řeknu odměřeně, tak, jak jsem mluvil se Sommersem, když se na mě začal rozkřikovat v mém vlastním domě. Do hajzlu! Já tu nikdy, NIKDY nebudu mít klid! Každý se mnou v tomhle domě vyjebává! Dobře, beru zpět. Tim ne. Tam to bylo trochu jinak. Moment, co že to říkala? Jak se jmenuje? KEARNS?! Na hladině Bahna prasknou další dvě bubliny, každá je věta, která se mi v duchu mihne hlavou. Chtěl bych vidět její výraz, kdybych kteroukoli řekl nahlas. Těší mě, to už jsme skoro rodina. Právě jsem vám opíchal syna. nebo Time, pojď sem a zpacifikuj si svou matku! Dneska vážně nemám dobrý den. A ona je jen další položka na seznamu ženských, které mi hýbou žlučí. Navíc je dost možné, že ona naplánovala vraždu jeho babičky. Zpropadená fanatička... Udělám několik dlouhých, rázných kroků a zastoupím jí cestu. Je jedno, jestli jsme práce s Timem hřešili, i kdybych tam měl počestnou společnost svých kolegů, tohle chování nemíním tolerovat. Ne, když mi ženské poslední dobou kálejí na hlavu jako zpropadené slepice! "Je mi jedno, že jste Timova matka, dámo. Moje nejste a tohle je můj dům," řeknu pevně a tvrdě, a kdyby se zase chtěla prosmýknout, klidně ji chytím za paži. "Takže by vám neuškodilo trochu pokory. Nebo minimálně respektu." Tu bys měla mít, babo, když jsi katolička! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ale jistě, pane Wintersi, nemíním vám ve vašem domě neprojevovat respekt, jen jsem myslela, že by vás mohlo zajímat to, co vám chci sdělit.“ Rozhlédne se po domě a nadechne se, v jednu chvíli se zamračí a potřepe hlavou. „Je to tu jak semeniště hříchu, cítím tu Jejich silný vliv. Tohle není pro vás v tuhle chvíli nejbezpečnější místo.“ Zase se usměje, soucitně, jako by si na ni předtím nevyjel, ale spíš byl nějaký sirotek, kterého přišla zachránit. „Jsou tu silní, přítomní ve zdech. Jestli jste tak dobrý přítel s Timothym, mimochodem, jak se mu daří? Mohl by se stavit doma i na déle než na pár minut. Nejspíš budete vědět, že jsem aktivní členkou Církve Svaté,“ nyní se zatváří pyšně, tak, jak by se na běžného věřícího rozhodně nehodilo, „pro začátek, abychom vám ukázali naši dobrou vůli, vám můžeme nabídnout bezpečný úkryt. Případně vysvětit toto místo, aby se Jejich vliv snížil. Bůh Všemohoucí vám poskytne silnou ochranu.“ Úsměv se prohloubí do vědoucího. „V poslední době se vám přece nespí nejlíp, pane Wintersi, že? To můžeme snadno napravit.“ Takhle si představuješ, že se tváří misionáři, když přijedou někam do nekřesťanského světa kázat Slovo boží. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ksakru! Musím mít čas na to, abych prohldal Moiřiny věci. Semeniště hříchu? Kdybys jenom věděla... I když se můj výraz nezměnil, vevnitř se zarazím. Co, to se z Timovy matky najednou stalo nějaké médium? Nemyslím, že by mne to po posledních pár dnech překvapovalo. "Při vší úctě, madam, i kdybych měl nějaký problém, církev je to poslední místo, kam bych ho šel řešit," řeknu sice naprosto korektně, ovšem je v tom určitý osten. Já nepotřebuji věřit. Já vím, že tam jsou. Bohové. Nevím, jestli zrovna ten jejich, ale ti ostatní, co se snaží pohltit náš svět, ano. Svým způsobem jsem stále ateista - já nevěřím. Já vím. Jediné, v co je třeba nyní věřit, jsem já. V to, že to zvládnu. A moje rodina také. Že tu něco ošklivě nehraje, potvrdí svými posledními slovy. Ať je to, jak chce, přijde mi jako mnohem větší nebezpečí ona. Fanatik a ještě ke všemu má informace... Začínám být asi paranoidní, ale i tohle by mohl být Arcičubčin trik. Mluví se tam o zrádci. Nevím, jak daleko sahá moc Arcičubky, ale co když někomu dala vnuknutí, aby jednal ve jménu jejich boha? Ne, jakmile to zavání náboženstvím a není to člověk, kterého znám nebo za kterým bych šel z vlastního popudu, měl bych být ve střehu. "Je sice milé, že máte starost o mé spaní, ale nemám ponětí, o čem to mluvíte. A když mne omluvíte, vážně mám práci, kterou musím stihnout ještě předtím, než půjdu na pracovní schůzku." V překladu: vypadni. A kdyby to nechtěla pochopit, pokynu jí ke vchodovým dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Jak myslíte, mladíku. Nás Pán s námi má trpělivost a dává nám příklad, který sice nemůžeme napodobit, ale můžeme se o to pokusit. Budeme tedy trpěliví, ale pamatujte, čas utíká a není ho nazbyt.“ Pomalu, i když rázně, se vydá zpět k hlavním dveřím. Je k tobě otočená zády, ale dále hovoří. „A nespoléhejte příliš na ty Číňany, jako maso do mlýnku, jak je jistě chcete využít, se možná hodí, ale ke skutečnému boji potřebujete magii. Magii, která je na ostrově silná.“ Znovu zdánlivě zavětří. „Zbavte se v domě krys, páchne po nich každá spora.“ Začne si oblékat šálu a ani teď nepospíchá. Jen do jejího hlasu se dostane lehké rozhořčení. „Pospěšte, pane Wintersi, už proto, že se mě vaše jednání chtě nechtě týká. U třech vražd nezůstane, nejen vaše rodina a ten profesor, lidi kolem vás budou umírat dál.“ Přistoupí k tobě, už s bundou oblečenou, oči najednou tvrdé a přísné. Najednou šeptá, že být jen o trochu dál, už ji neslyšíš. „Jestli se kvůli vám a vaší tvrdohlavosti stane něco mému dítěti, už vám ani Bůh nepomůže.“ Postarší drobná dáma najednou nevypadá drobně ani staře, působí jako nebezpečná tygřice chránící svá mláďata. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Katolíkům, vlastně jakýmkoli křesťanům, jejichž náboženství je postaveno na lžích a tmářství a totální a naprosté šikaně všech okolo, odmítám věřit. Neříkám, že jiná náboženství jsou na tom jinak, všechna jsou jenom k tomu, aby se jimi lidi dali ovládat, ovšem křesťanství a jim podobné podle mě vedou. Je to zpropadená chátra, to je asi to jediné, na čem se s otcem shodneme. Naše rodina už pár generací náboženství odmítá. Možná odsud se bere ta rebelská krev, která vybublala na povrch u Raye. Opětuji jí stejně tvrdý pohled. Mně nemusí říkat, jak moc v háji jsem a jak moc krvavé to bude. Já tomu stál tváří v tvář a vím, že vítěz bere vše. A stejně jako ona nechci, aby se Timovi něco stalo. "Nashledanou, paní Kearnsová," řeknu jen - a tentokrát ji snad už vyprovodím ke dveřím. Počkám, dokud ji neuvidím procházet brankou, zavřu za ní a s tichým kurva se opřu zády o dřevo. V jednu chvíli jsem si myslel, že snad vyrukuje s tím, že ví, že s Timem spím. Ačkoli... ne, to ne, to by mi rovnou u dveří vyškrábala oči. Moje klidná maska je jenom zdánlivá. Pořád mám nepříjemný pocit v zádech a zároveň cítím šimrání vzteku, protože jsem vždy byl zvyklý na to, že jakmile za sebou zavřu dveře, mám pokoj. Ani manželka mne nesměla rušit. A najednou o mně kdejaká ženská ví skoro první poslední! "Kurva," ulevím si tentokrát nahlas a není jasné, jestli tím hodnotím situaci, nebo Timovu matku. Možná obojí. Odlepím se ode dveří a rázně zamířím znovu do pracovny. Na to, co jsme před chvílí dělali a že se nám to líbilo, nevypadám v dobrém rozmaru. Ba naopak. Rysy mi ztvrdly, oči zchladly, protože moje myšlenky se upínají někam úplně jinam. Jak toho může tolik vědět? Do takových detailů? Katolička! Vždyť jejich víra zakazuje jakoukoli magii, ne? Nejsem na to expert, ale procesy s čarodějnicemi mluví jasně. Čarodějnice. Katolíci. Kearnsová... Timova bába! Myslím, že je na čase si udělat další výlet do světa duchů. Už jen z té představy mi nálada klesne hodně hluboko pod psa, který byl zakopaný šest stop pod zemí a již dlouhou dobu řádně hnil. Což mi připomíná, že musím vykopat Ann... Do háje, já potřeboval bych být na několika místech zároveň. Nebo že bych si na tu práci najal nějaké Číňany? Mohl bych. Nemusím u toho přece být osobně, stačí, když dostanu ty suroviny. Hmm, to není špatný nápad. Jejich magii jsem měl tu čest vidět a je tak šílená (stejně jako jejich kuchyně), že se tomu snad nebudou divit. Neměli by, když ví, proti čemu jdeme. "Musíme si promluvit. A přiznávám, že ten rozhovor nebude příjemný. Jelikož se však Moira může každou chvílí vrátit, pojď se mnou, řeknu ti to během prohledávání." Otočím se na patě a odcházím. I když si držím fasádu bývalého šlechtice, moje odměřené chování má určitě svůj důvod. Nechci Timovi ubližovat, ale nejsme ve stavu, kdy bychom si mohli dovolit se sebou jednat v rukavičkách. Ksakru, nemám čas ani na to, abych... abych si rychle zašukal, natož na dlouhosáhlé vysvětlování a diplomatické tanečky! Vejdu do Moiřiny světnice a pátrám nejdříve očima. "Byla tu tvoje matka, Time. A ví toho až nepříjemně mnoho. Ví o tom, co se děje," řeknu tiše, když za sebou uslyším kroky. "Ona ví o tom zápase. Ví dokonce o mém špatném spaní a o Seamusovi." Tim by jí to neřekl, to vím jistě. Kdy asi tak? A hlavně proč? "Nemám z toho dobrý pocit. Podle mě je dost dobře možné, že ten sen, co jsi měl, byl pravdivý. Pokud ví o druhé staně..." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro „Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí. Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch. Druhá kniha Timoteova, čtyři dva.“ Doupraví si šálu a vyjde z domu. Nezapomene se však otočit a naposledy dodat. „Tahle válka už trvá staletí, je větší než já či vy, větší než ješitnost. Nakonec si budete muset vybrat stranu, pro solitéry v ní není místo.“ Zazněla jí v hlase výhružka, nebo se ti to jen zdálo? „Na shledanou,“ dodá významně předtím, než nadobro odejde. *** Že to není Ray, ale někdo jiný, mi dojde už ve chvíli, kdy se Will dlouho nevrací, proto radši zůstanu v pracovně. A asi jsem udělal dobře. Nelíbí se mi to. Už od prvního pohledu na Willa se mi to nelíbí. A začátek větou ´musíme si promluvit´ taky není nejlepší, to vždycky znamená něco, co nestojí za nic. „Cože?!“ Do hajzlu! To není jenom na hovno, to je volný pád rovnou do septiku plnýho stoletých sraček! Co tu dělala?! Znamená to snad, že… VÍ SNAD O TOM, CO S WILLIAMEM DĚLÁME?! Jenom z tý představy se mi zatočí hlava a musím se zastavit, právě na prahu pokoje, konečně, vždyť nás málem přistihla přímo při tom, málem to viděla na vlastní oči! Rychle si v hlavě promítnu Willovu pracovnu – okna, jestli má záclony, jak vysoko je místnost od země… kdyby se rozhodla obcházet barák a nahlížet do oken… Kurva, tohle je přece jedno, jestli o tom ví, nepotřebuje důkaz na vlastní oči, je to do hajzlu katolická fanatička, jí stačí jenom podezření ze sodomie, aby začala jednat nepříčetně! První věta mě tak vyděsí, že další pokračování toho, co Will říká, nevnímám. Respektive vnímám, ale nemůžu se přinutit tomu věnovat pozornost, až poslední věta mě donutí se vrátit a přehrát si v hlavě znovu vše, co mi řekl. Nepříjemně mnohoa co se děje asi neznamená náš vztah, znamená to tu nadpřirozenou část. A i když má Will pravdu s domněnkou, že můj sen se opravdu stal, v tuhle chvíli nedokážu cejtit nic jinýho než obrovskou úlevu. Jak by taky ne, copak může podezření z vraždy převýšit představu, že o mně vlastní šílená matka ví, že šukám chlapy? Ne, to by bylo horší než JAKÁKOLI noční můra, takovou by ani Bohyně nedokázala vymyslet – už proto, že jestli se někdo umí postarat o pořádný horor, je to moje máti. Ale ne… zpět. Má pravdu. Možná zabila bábi. To rozhodně není informace, kterou je dobrý odbýt větou: „buď rád, aspoň ti nenarvala do prdele krucifix za to, že jsi zprznil jejího syna.“ Je to moje babička, kurva, co na tom, že si jí skoro nepamatuju. A je to moje matka - tu si pamatuju až moc dobře. Je katolička. Je katolička, která ví o druhým světě. Nemůžu se donutit bejt opravdu překvapenej, vždyť furt potajmu čumí do nějakých karet, furt se modlí, furt dělá divný věci, který jsem nikdy nechápal a u kněze je častějc než doma, i když tvrdí, že chodí za kamarádkami… a teď už víme, že bohové existují. Ale že je vrah? Kurva… matkovrah! Nevím, co mám říct, a tak na něj jenom koukám, částečně zmateně, zamračeně… co bych mu asi na to měl říct?! *** První pohled na pokoj Moiry ti nic neřekne, je to obyčejný dům služebné, jedna skříň, obyčejná pérová postel a noční stolek s lampičkou. Žádný nepořádek, vše uklizené a čisté, naprosto nenápadné a normální. Co je zvláštní, je absolutní absence jakékoli výzdoby, jen na stolku je v rámu vystavená fotka Moiřiny rodiny. Jinak zde chybí dekorace, květiny… cokoli, co by prázdný pokoj pro mladou slečnu dělalo snesitelnější. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Katolíci k nim nepatří. Už jenom proto, že většina těch zpropadených Irů jsou katolíci. Budou s nimi manipulovat ti, co vědí, jak to je doopravdy, že nebojují za jejich Boha, ale za Bohyni. Tedy, za Boha... spíš za svobodné Irsko. Náboženskou válku jako takovou by tu snad nikdo nerozpoutal, ne v takovém měřítku, ne mezi masami. Budou to krýt pod politickými důvody. Stejně jako já před Rayem. Její nashledanou se mi nelíbí. Ano, měl jsem na jazyku sbohem, ale to by jí taky nahrálo do karet a prosté, ovšem výstižné a vytoužené vypadněte jsem říct nemohl. * * * Když je Tim podezřele ticho, ohlédnu se na něj a zkoumavě se na něj zadívám. Vím, jak špatné vztahy má v rodině, ovšem já to nemám o mnoho lepší. Nebýt Raye a Mei, kteří jsou v určitém ohledu spíše jako mí sourozenci, neměl bych se na koho obrátit. "Myslím, že bychom si s tvojí bábi měli promluvit. Možná byl ten sen varováním od ní. Ke mně nemůže mít přístup, nejsem její krev," teď se pohybuji na tenkém ledě, protože to nevím, "ale kdo ví, co dělala s vámi, když jste byli malí, pokud byla opravdu čarodějka... Upřímně, hodila by se mi druidka na naší straně." To už se zase věnuji pokoji Moiry. Přijde mi zvláštní, že když tu tráví tolik času, navíc sama, že tu nemá nic... jak to říct... holčičího. Zas tak ji neúkoluji, aby celý den běhala po domě. Což je možná škoda. Nadechnu se a chvíli vypadám jako větřící vlk. Ve skutečnosti přemýšlím. Potom se pustím do detailnější prohlídky, ovšem dávám si převeliký pozor, abych věci příliš nerozhrabal a vracel je na stejné místo. Služky na tohle mají oko. Pokud nenajdu nic ani v jejích osobních věcech, pustím se do prohlídky pokoje - jestli tu nemá nějakou skrýš. Asi jsem to Timovi neměl říkat hned. Jenže těžko jsem se z toho, kdo byl u dveří, mohl vykroutit. Teď je mimo a mně by se jeho kriminalistické zkušenosti hodily. Chodí přece po místech činu... "Nějaký návrh na skrýš, Time?" proberu ho tedy. Napadá mne spousta míst, ale třeba přijde s něčím originálním, co za tu dobu u policie viděl. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Teď jsem asi slyšel blbě… nebo přeslechnul nějakou důležitou část, protože jinak – přece nemohl říct, že chce vyvolat mojí babku! A vůbec, vyvolat? Vždyť říkal, že minule tam zašel, byl tam! To se chce vrátit? To chce mluvit s mojí babičkou osobně? Už vůbec se mi nelíbí to slovní spojení ´kdo ví, co dělala s vámi´. Co s náma asi měla dělat?! Znásilňovat nás ve jménu nějakýho pošahanýho boha, nebo co?! Kurva, Williame, ty ses definitivně pomátnul, ne? A že by se mu hodila druidka - to si dělá srandu, ne? Vždyť je to šílený! Nakrčím čelo a založím si ruce na hrudi. „I kdyby opravdu byla druidka,“ ne, moje babka nebyla žádná druidka! „Uvědomuješ si, co to znamená? Aíne je keltská bohyně, druidi jsou na její straně!“ Ne, nechci uvažovat o tom, že bysme s ní měli mluvit. Nechci ani uvažovat o tom, že by mohla být na jejich nebo naší straně. Nechci uvažovat o tom, že byla na jakýkoli straně! Bohatě stačí matka. *** Noční stolek skrývá pouze několik osobních věcí a knihu, od pohledu romantický škvár. Pod postelí ani matrací nic není, matrace dokonce ani není zašitá, kdyby si něco schovávala v ní. Zdi se zdají být pevné, žádný dutý zvuk, žádná uvolněná laťka. Ve skříni nenajdeš nic než oblečení pro služebné a několik málo osobních věcí, na podlážce almary leží větší kufr, který je však prázdný. Dokonce ani proklepávání podlahy neobjeví nic nekalého. Vrátíš se ke skříni. Právě když položíš dotaz, něco tě napadne… skříň jsi neproklepal. Stačí několik úderů a je ti jasné, že Tim už odpovídat nemusí. Duté. Navzdory tomu, že by skříň měla naléhat na stěnu, se klepot nepřirozeně rozléhá. Bylo tedy nakonec tvé podezření správné? Nyní už se i Tim probudí a dojde k tobě. Na první pohled to nevypadá, že by vchod či otvor měl nějaký otevírací mechanismus. Nemůže to být nakonec jenom vypouklina? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Prohledávám, proklepávám. Už to začíná vypadat, že nakonec nic nenajdu. Na jednu stranu by to bylo dobře, na druhou stranu ne. Protože bych krom Blakea neměl jiného podezřelého. A najít důkazy proti němu by bylo setsakra těžší... Nakonec se otočím k poslední části nábytku, kterou jsem ještě neprošel. Jsem čím dál víc zachmuřený, už se to chystám vzdát, nebo si to alespoň znovu promyslet a zopakovat svoji otázku o skrýších, když... Poklepu znovu. Dutá? Co s tím sousedí? Dokonce vyjdu z pokoje, abych se podíval. Pro lepší představu. Prohledám vnitřek skříně. Nic. Odsunou to nepůjde. Je těžká i pro nás dva a já nechci riskovat, že ji nedáme na místo nebo po ní zůstanou rýhy - nebo se oba zraníme. S povzdechem se na skříň znovu podívám a říkám si, že se na rýhy můžu vykašlat. Jestli nemám přece jenom zajít pro sekeru, protože moje a bezpečnost mé rodiny je důležitější. Kouknu na dno skříně, zaklepu, ale pak mi dojde, že je to hloupost. Má nožičky. Může být něco pod ní? Nemyslím vchod, to by byl stejný problém s odsunováním. Navíc jsme na dutinu narazili na stěně. Projedu rukou po dně skříně, z druhé strany. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachřestí řetěz, podle zvuku spíš malý než velký, a otevře se otvor, dovnitř, tlačítko byl spouštěč primitivního elektrického navijáku. Odkud je zásobován elektřinou je vedlejší, pokud tu Moira nainstalovala takovéhle zařízení, určitě se postarala i o napájení. Otvor je velký tak akorát pro jednoho člověka, který leze po čtyřech. Uvnitř je tma, ale podle chladu a hloubky je jasné, že to není pouze schránka, ale další malá místnůstka. Tim je blíž, takže vstoupí první, za chvilku se zevnitř rozsvítí tlumené světlo. Krátce na to vyleze Timothy a tváří se, jak kdyby tam viděl královnu nahoře bez. Nebo spíš krále zamlada od pasu dolů nahého. „Tak tohle je šílený.“ Místnost, překvapivě velkou, vejde se do ní malý stolek i židle, osvětlují svícny, které Tim předtím zapálil. Na stolku je zmenšenina kamenného menhiru. Keltského. Má v sobě vyrytý symbol trojí spirály, symbolu ženskosti a ženské síly, před ním je kamenná miska plná husté tekutiny, těžko říct jaké konzistence. Kolem toho všeho vidíš natrhané rostliny, uschlé i čerstvé, všechny vyskládané kolem… to je tvoje fotka? Určitě! Je to tvoje fotka s nakresleným symbolem, který nepoznáváš. Až teď si pořádně všimneš „výzdoby“ zdí, snad každé volné místo je polepené tvými fotkami a počmárané keltskými symboly. Ta šílená ženská tě tu snad uctívala? Nebo to všechno mělo znamenat něco víc? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A to byla její zbraň. Já jsem takový idiot! Na druhou stranu... kdo ksakru mohl tušit, že se stanu úhlavním nepřítelem nějaké bohyně? A že moje služka bude... Co bude proboha dělat - po tom, co vidím Timův výraz, se zhluboka nadechnu jako před skokem do vody. Kdyby tam byla mrtvola, bylo by to cítit. A proč by to Moira dělala, pokud Ann odstranila, tak mrtvolu jsme dávno zakopali. Zase tak šílená, aby dělala něco tak nechutného, není. Nebo ano? Ovšem jakmile vlezu dovnitř, její šílenství předčí všechno, co jsem očekával. Čekal jsem něco nechutného. Něco pobuřujícího. Něco... cokoli, ale ne tohle! "Co to má do prdele být?!" ulevím si po prvotním šoku. Až mi přejede mráz po zádech. A můj mozek samozřejmě i v té nejnevhodnější chvíli napadne otázka: Kde vzala tolik mých fotek? Další hlasitý nádech. Bahno tiše zabublá. Na čelistech mi zahrají svaly, jak stisknu zuby. Prvotní impuls, dá se říci, že až zvířecký, je vypálit to tu. Protože tohle mi najednou přijde ohavnější než nějaká stará mrtvola. Je to... je to... jako by mi pod kůží chodili mravenci. Druhý impuls, respektive myšlenka, je nečekaný nával agrese směrem k Moiře. Přísahám, že kdyby v tuhle chvíli prošla dveřmi, skočím po ní jako pes. Promasíruji si kořen nosu a donutím se přemýšlet. Výjimečně to není nic lehkého. Když se na to tak dívám, na tu jeji... posedlost... protože co jiného by to bylo! Kdyby mne chtěla proklít, stačí jí jedna fotka! Tak když se na to tak dívám, je mi jasné, že Ann zabila ona. ... "Zabila mého syna," řeknu zase tím tónem. Z toho nevyvázne. Jak rád bych se nechal unést tím spravedlivým vztekem. Tím spravedlivým hnusem. Tím nespravedlivým Bahnem. Musím zjistit, co přesně tu dělala. Sehnu se k bylinám, a pokud je po vůni nebo od pohledu nepoznám, z každé ulomím lístek nebo kvítek, abych pak mohl zjistit, co jsou zač a k čemu se používají. Pokud se symboly opakují, dokáži si je pamatovat, pokud jich je víc, pošlu Tima pro papír a tužku. Sfoukneme svíce a pryč odsud. Zavřít. Rázně pokračuji dál do domu, protože tohle musím rozdýchat - a hlavně mám spoustu práce. Bylinky si uložím do jedné z knih a spěchám nahoru do pokoje, kde mám svůj deník. Kolikrát se mi ta šílená čubka hrabala ve věcech? Naštěstí nyní nemohla, byla pryč, já taky. Celou dobu jsem ho měl u sebe. Budu si na něj muset dávat větší pozor. A hlavně si evidentně budu muset najít novou služku. Spolehlivou. Že by někoho z Limehouse? Mohla by být zároveň spojkou. Jako Mei. Ale to až později. Nyní musím zjistit, co znamenal ten symbol. Popřemýšlím, v jaké knize bych jej mohl najít. Byl tam menhir, Moira je Irka a vše se točí kolem Keltů, tudíž budu hledat v těchto publikacích. Zabrousím i do knihy, co jsem ukradl v Oxfordu. A odteď... odteď si pracovnu zamykám. Nejen stůl... Kniha v rukách a známé šustění stran, známá vůně - a cigareta - mi pomalu zase dovolí myslet relativně čistě. Nedokáži se zbavit vzteku a znechucení, ovšem promlouvá i pragmatická část, ta, co nosívá masku. Moira si evidentně přeje vyšvihnout se po žebříčku výš. Toho bych mohl využít. Mohl bych ji nechat si myslet, že vyhrála. Že dosáhla svého, že magie zafungovala. Kdo ví, co by se mi pak rozkrylo? Ano, druhá možnost je, že ji prostě přivážu k židli a kleštěmi jí uštípám prsty, dokdu nepromluví, ale... Počkat. Co mě to právě napadlo? Zůstanu zírat na písmena. Mohou to být pozůstatky toho snu? Dělal tohle i Ray? Dost. Dost! Mám tu práci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro vyobrazená i na obřadním menhiru, nachází se zde i více motivů. Ne že by jich bylo mnoho, ale některé jsou složitější a je nutné se ujistit, že si je pamatuješ správně. Častým symbolem je něco, co připomíná hvězdu ze slámy, neznáš její pravý význam, dále náčrt muže s rohy, kterého znáš jako Cernunna, ačkoliv už si nevzpomínáš, k čemu se váže. V pravidelném pořadí, v kterém najdeš jistou logiku, což by mohlo mít taky význam, se objevuje symbol spirály, jeden z nejčastějších motivů, o jehož významu se však dodnes vědci zabývající se mytologií přou. Nejčastěji je spojován se sluncem, a tedy znovuzrozením. Vše uklidíte a zamaskujete, potom rázně vyrazíš z pokoje a necháš zmateného Timothyho v pokoji. Jsi příliš naštvaný a zmatený, aby se o něj staral, a zdá se, že on minimálně tohle chápe, ačkoliv zbytek dění je pro něj, ne překvapivě, moc šílený a rychlý, než aby ho pochopil tak snadno. Ty se mezitím zavřeš do pokoje a vrátíš se k tomu, v čem hledáš útěchu již nějaký čas. Ke knihám. Významy znaků najdeš snadno, trojitá spirála znamená mimo těch významů, na které sis již vzpomněl, též těhotenství. Cernunnos je zajímavý symbol, jehož význam není zcela znám, dokonce i jeho jméno pochází z latiny, ačkoliv se spekuluje, že by mohl znázorňovat Derg Corru, „muže ve stromě“. Symbolem plodnosti a přírodní, takřka zvířecí síly. Derg Corra je mužský princip plodnosti a do značné míry (ač ne stoprocentně) protiváhou trojité spirály. U spirály se nic nového nedozvíš, jen že je to jeden z nejsilnějších symbolů s největší magickou silou, zato „slámová hvězda“ se ukáže být zajímavá už z názvu. Jedná se o takzvaný Brigitin kříž neboli kříž nevěsty. Takový se kreslil při obřadech sňatku, aby Bohyně páru požehnala, případně ho kreslili keltky, když prosili Brigit, aby jim pomohla sehnat muže. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Moira v mém domě praktikovala keltskou magii, protože chtěla být lady Winters. Kvůli tomu také odstranila moji ženu. A mého syna. Zaskřípu zuby. Proč mého syna?! Kdyby chtěla být mojí ženou, to by jí tolik vadil? Leda že by doopravdy byla ta krysa od Aíne. Ovšem... Zadívám se na symboly, poklepávám tužkou po papíře. Jedině že by chtěla úplně vymazat vzpomínku na Ann. Proč by vychovávala kukaččí mládě? Kdyby mě dostala - to je tak nechutná a zároveň směšná představa! - tak by dřív nebo později přišlo na řadu dítě. Proto ten symbol s těhotenstvím. Moira je prostě toulavá fena, co touží po ušlechtilých štěňatech. Ann říkala, že si mám najít ženu. Teď odhlédněme od toho, že Moiru bych nabral maximálně vidlemi. Říkala, že potřebuje zachránit našeho syna. Předpokládám tedy, jakkoli divně to zní, že... by duši našeho syna vsadila do nového plodu? Zvednu se a jdu si nalít něco ostřejšího. Protože to zní kurevsky šíleně. Moira je tou vražednickou krysou, co jsme hledali. Převalím whisky na jazyku a doušek mi horce sjede jícnem. Povzdechnu si. Škoda, že jsem na Tima neměl víc času... A asi hned tak mít nebudu. Jen co mě tahle myšlenka napadne, zase prásknou vchodové dveře. Podle toho poznám, že se vrátily dámy, protože nikdo jiný klíče nemá. Rychle přejdu ke stolu a zamknu deník v něm, paranoidně ho však zahrabu ještě pod papíry. Klíček schovám do náprsní kapsy. Nejdřív se v pracovně optám Mei, jak to šlo, jestli z ní něco dostala. Když se mi dostane odpovědi ve smyslu, že si myslí, že je to obyčejná hloupá husička, mou mladou tetu jistě zarazí vážný tón i výraz v očích, když ji varuji, aby si na ni přece jen dávala pozor. A aby se nedivila ničemu, co budu dělat. A že nemá chodit do kuchyně. Vím, že Mei je ta, která nebude zbytečně klást otázky. A pak se vydám zasít zrníčka svého ďábelského plánu. Tiše vejdu do kuchyně, kde se Moira motá kolem plotny. Jako obvykle. Až nyní mi dojde, že mám vlastně hlad. Jedl jsem naposledy včera, dneska jsem měl jenom kávu a cigarety. Teď si mnohem víc budu všímat všech detailů na Moiřině nehezké tváři. Protože to pro mne bude klíčové. "Moiro?" oslovím ji už bez toho ostnu v hlase, když k ní přijdu blíž. Ne tak, aby to bylo nevhodné, ale tak, abych jí zrychlil tep. Protože ta malá čubka mne chce a já toho využiji do mrtě, to si piš, feno. Opřu se zadkem o linku vedle ní. Chvíli se na ni dívám, jako bych nad něčím přemýšlel. Ve skutečnosi čekám na správnou chvíli, odměřuji čas svého rádoby váhání. "Chtěl jsem se ti omluvit. Jestli jsem za poslední dny byl hrubý," zamračím se trochu, ale tak, že to vypadá, jako by to bylo nade mnou samým. Moira mne vždycky viděla jako gentlemana, určitě o mně má zkreslenou představu... Ano. Určitě. "Mám hodně práce a... Někdy je toho na mne moc. Sama víš, jak tenhle dům umí být prázdný a deprimující." Pokud něco dělá, dívám se jí pod ruce. "A tak nějak chápu, proč jsi potřebovala na chvíli odjet. Ovšem bez tebe byl ten dům ještě děsivější a prázdnější." Děsivější je i s tebou! Pořád mám před očima tu šílenou místnost. Hnus! A aby moje tělo podpořilo tu romantickou chvilku, zakručí mi v žaludku. Ušklíbnu se. "Udělala bys mi něco na jídlo? Ráno," aneb když jsem prodělal své zmrtvýchvstání, "jsem vůbec neměl na nic chuť." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Já to chápu, pane Williame,“ špitne tichounce, třaslavým hlasem, který znáš moc dobře. I ten z ní dělá šedou myš, které si nikdo nevšimne, ani když stojí v místnosti. Dokonce si dovolí nesměle se na tebe podívat, ale ihned zase uhne očima, když zjistí, že koukáš jejím směrem. Konečně rozpálí oheň a nyní vezme do ruky konvici s vodou. A málem jí upustí, když s ní začneš otevřeně flirtovat. Tohle je od tebe první náznak jakékoli přízně, vyšší přízně, která by snad mohla slibovat vysněný šťastný konec podle Moiřiných představ. Její nezdravě bledou tvář okamžitě polije ruměnec. Nyní to nevydrží a pohlédne na tebe, v očích strach, ale zároveň radost a… zdá se ti to, nebo vidíš záblesk triumfu? Nepatrný, pro neznalého téměř nepostřehnutelný, ale ty už víš, jak se koukat. Úsměv, který ti věnuje, je zářivý, a není divu, právě se jí plní její nejtoužebnější přání. „Určitě, pane Williame, co byste si dal?“ A zase je tady Moira, kterou znáš – pes, jenž chce za každou cenu potěšit svého pána. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ačkoli... dá se taková troska ještě zlomit? Když v jejích očích zahlédnu ten triumf - odpověď zní ano. DÁ. A třebaže má láska k Ann vychladla společně s její mrtvolou (dobrá, o dost později), zabila ji - kdyby ne, třeba by vše dopadlo jinak. Mohl bych žít normální život, mít syna. Ano, ano, zabila mi syna. To je horší, než že mi zabila manželku. Napadne mne však, jestli bych chtěl takový život. Na jednu stranu mne tenhle ničí, na tu druhou... se cítím v něčem svobodnější. V tom, co jsem. Jako by odhození masky i sám před sebou bylo to, co jsem životně potřeboval, abych ve čtyřiceti nevypadal jako stoletý kmet bez života. Já se pousměju jenom trochu a dávám si velmi velký pozor, aby v mých očích nebyly černé studny toho, kdo jí jednou škubne vazem. Donutím se u toho pomyslet na Tima. A to stačí. Odlepím se od linky. "Něco mi udělej, sním všechno." A lehce, jakoby mimoděk, se jí dotknu na bedrech, když se natáhnu do poličky pro sklenici, abych si nalil vodu, a odejdu. Ovšem ne daleko. Sednu si ke kuchyňskému stolu. Tak, abych na ni dobře viděl a přitom jí nepřekážel. Aby celou dobu v zádech cítila můj pohled. Jak rád bych jí šlápl na krk... "Povídej něco," vyzvu ji najednou. Poprvé. A byl bych rád, kdyby i naposled, ale bohužel to je mimo mou roli. "To ticho už mi asi nesvědčí." Tak, Williame, připrav se na kdákání. Nebo štěkání? Když je Moira fena... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ale tvoje výzva jí zmate, možná o tobě celou dobu sní, ale když najednou projevíš zájem a chceš se s ní opravdu bavit, najednou neví, jak má reagovat. Najednou je zmatená a rozpačitá. „Co bych vám říkala, pane Williame, jsem tady v domě, peníze posílám domů… můj tatínek je nemocný, víte?“ Hlas je náhle pevnější, jako by získala jistotu – zapomněla, že mluví s tebou, našla v hovoru tracenou sebejistotu nebo je to další historka, kterou si vymýšlí? To vede k dalším otázkám. Pokud lže i teď, proč? Už víš, že ti lže v mnohém, že něco nalhává celému světu, je jako profesionální podvodník… věří snad svým lžím? Dokáže ještě poznat, co je realita a co ne? „On… umírá,“ začne štkát, zoufale se snaží udržet pláč na uzdě. „Promiňte, pane Williame, nemůžu vás tím zatěžovat, už se to nestane. To váš život musí být poslední dobou tak zajímavý!“ Změna je až příliš rychlá, i když slyšíš v hlase smutek a po tváři jí tečou slzy, najednou je zase nadšená. „Skoro nejste doma, kampak tak často chodíte? ...Ach ne,“ zase zrudne, „promiňte, jsem příliš smělá.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A musím upřímně poznamenat, že je mi z toho zle. Jak ta čubka září, když si myslí, že bych se o ni snad mohl zajímat. Jak se rozklepe jako pes, když se jí dotknu. Měl bych se jí zbavit, říká rozum. Ale ten zvrácený pocit, který jí chce šlápnout na krk víc než doslovně, říká, ať ještě chvíli vydržím. Mám eso v rukávu. Tím je její nevědomost a má vědomost. Pokud je "jen" blázen, mohl bych ji donutit dělat všemožné věci. To, co zrovna potřebuji. Ano, ano... pokud není na jejich straně. Příliš mnoho pokud... "Pracuji, drahá Moiro. Víš přeci, že má profese si někdy žádá nejen sezení nad knihami," odpovím klidně a dávám si převeliký pozor, abych z hlasu odstranil veškeré pohrdání a ostrou čepel. To si nechám na později. Až se budu kochat jejím úlekem, když jí do ucha zašeptám, že vím, že zabila mého syna. Pomstím ho aspoň takto. "Ale... někdy si říkám, jestli to má vůbec smysl. Tohle všechno," zamumlám, dávám jí další vějičku. "Přestěhoval jsem se zpět do Londýna hlavně proto, abych svému synovi dal to nejlepší. Pracoval jsem po nocích, abych mu pak zajistil dobré školy, dobrý život. Aby se má rodina měla dobře. Ale k čemu to všechno je, když nikoho nemám... když já sám bych se třeba spokojil i s málem..." Odmlčím se, a kdyby se na mě náhodou otočila, nepřítomně zírám kamsi doprostřed stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dlouhou chvíli zůstává mlčet, nic nedělá, jen stojí, jako by se snažila získat odvahu. Ale pak se otočí, naděje z ní září na dálku. „Mrzí mě, co se stalo vaší ženě a synovi, ale, prosím, tohle neříkejte, pane Williame, neříkejte, že jste na všechno sám, máte přeci mě. A, víte, mě na vás záleží.“ Nesměle, ale odhodlaně se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Takže se chytila. Jak jinak. Rádoby překvapeně zvednu hlavu. A pak se tak zvláštně melancholicky pousměji. Jako bych si na něco vzpomněl. Pomalu vstanu, ale stačí jen dva dlouhé kroky, abych byl u ní. Nedotýkám se jí, a přesto stojím v jejím osobním prostoru. Blíž, než jsem kdy stál. Je vážně ubohá. Ale nesmím zapomínat na to, že v tom, co si umane, je nebezpečná. Děvka. Pažemi ji uvězním u linky. "Jak moc, Moiro?" řeknu tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Pane…,“ krátký pohled plný děsu, polkne nasucho, ale najednou získá sebevědomí, sotva dokážeš pozorovat rychlost změny, ale najednou křečovitě zavře oči a zbrkle tě políbí. Její ruce cítíš na tváři. Její jazyk se ti dobývá do pusy. Ano, Moira je jenom tvoje. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Mozek mi na chvíli zamrzne - bohužel ne tím, co jsem pociťoval, když mne poprvé políbil Tim. Jenže za to, co dělala, je prosté škubnutí vazem málo. Chci si z ní udělat rohožku. Uvidíme, jak na to zareaguje. Je koneckonců fena a miluje mě, zvráceně a nechutně, takže pro mě určitě udělá vše. Má ruka vystřelí a já ji chytnu pod krkem, přitom odtáhnu hlavu, jenom trochu (bohužel). Nejraději bych si rty otřel, ale neudělám to. Nedusím ji, spíš ji jenom držím. Abych jí dal najevo, kdo je tu pán situace. "Ann byla hrozně... zpupná. Na tobě si vážím tvé čisté pokory. Nebuď jako ona. Ona mi nemohla dát to, co chci." Aniž bych ruku odtáhl, palcem ji pohladím po klíční kosti, i když mnohem raději bych ji zlomil. Skloním se k jejímu uchu. "Nejraději bych ti teď dal rákoskou. Ona to nikdy dělat nechtěla... Ty bys to pro mě udělala, Moiro? Vložila se do mých rukou a byla moje poslušná holka?" Nevím, kde se to ve mně bere. Ale chci vidět, kam až bude Moira ochotná zajít. Pokud si představovala romantiku... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sleduje tě ještě nějakou dobu, než se zmatek a vyděšení, míchané s nerozhodností, kdy ví, že se jí plní sen, a přesto úplně jinak, než si ho představovala, přeci jenom změní. V očích probleskne jiskřička pochopení. „Věděla jsem, že se k vám paní Anna nehodí, pane Williame. Já… udělám, co budete chtít…“ Sklopí hlavu, abys jí nemohl vidět do tváře. Co mělo tohle znamenat? Už víš, že na tebe zkoušela magii. Určitě magii lásky, myslí si snad, že tohle je jenom „mezistupeň“ toho, než se jí plně poddáš? Vědomí magického rituálu přináší i další otázky – snažila se tě začarovat, ale tys k ní nikdy nepocítil ani špetku sympatie. Jak je to možné, že si měl dokonce problémy si jí i vůbec všimnout? Hrůza v očích Moiry se najednou rozšíří, kouká někam za tebe a nyní i ty cítíš, že nejste v místnosti sami. Vzhledem k tomu, jakou ji znáš, tě překvapí, s jakou razancí tě odstrčí a rychle, vyděšeně odejde. Kolem osoby stojící ve dveřích do kuchyně. Tima. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro “´Doufám, že vás zase brzy uvidím, Williame.´ ´A já doufám v to samé, Moiro.´ ´Věřím, že přijmete pozvání na mé letní sídlo, Williame, kde bychom snad několik dnů mohli společně strávit. Opravdu bych vás rád blíže poznala.´” A pro mě osobně jedna z nejděsivějších: “´Přeji si, aby sis mě vzal,´ zavrčela Moira. William vůbec nepřemýšlel. Líbal jí, všude. Cítil jak jeho vzrušení stoupá. A nejen vzrušení.“ Musel jsem to přeskočit. Kurva! Ta Moira… ta MOIRA tam! To je jak úchylný! Je to blicí materiál první kategorie, ne jak prsty do krku, ale rovnou celá tyč narvaná snad až v žaludku! Bouchnou domovní dveře, takže neváhám a rychle knihu vrátím do skrýše. Už vím, jak se ta psychopatova špeluňka otevírá, takže je to otázka jen několika sekund, Moira navíc nepřichází, takže mám čas se několikrát ujistit, že je všechno v cajku. Ale to, co uvidím dole – konkrétně v kuchyni, už rozhodně v cajku není. Už proto, že si zákonitě musím přestavit to, co sem čet v tý knížce! Moira a Will! Jak nejhorší zlej sen – co to ten kokot dělá? To už úplně zmagořil?! Kurva, přišel na to, že mu zabila ženu a syna, a tak se rozhodl, že tu část s otrkáváním a předehrou můžou přeskočit? Williame! Ty vole! Počkám, až ta psychočubka odejde, ještě se několikrát ujistím, že nás nešpehuje, a pak sice skoro šeptem, ale přesto důrazně spustím: „Co tohle má kurva znamenat?! Wille! Kdybys jí chtěl zabít, s radostí ti půjčím zbraň. Ale o co se sakra snažíš teď?!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Už se ani nedivím, co mne to napadá. Mám na to svaté právo. Asi ne svaté tak, jak by si to myslela Kearnsová, ale pomsta za vraždu mé rodiny je pádný důvod. K čemu by mi bylo, kdybych ji předal policii - nemají důkazy, nikdy by je nenašli a Moira, šílená čubka, by běhala po světě dál. Dokud bych ji sám nezardousil. Prý to věděla! Potlačím zaskřípání zuby. Pokud by někdy někdo měl zabít Ann, měl jsem na to právo - ano, opět to svaté právo! - já, neboť jsem její muž! A jedině manžel ví, jaký kříž to s manželkou je... Co se týče jejích kouzel, nabízí se hned několik vysvětlení. To nejprostší je, že to udělala špatně. Druhé je, že na ni bohové zvysoka serou - ani bych se jim nedivil. No a třetí... Že by to na mne tak zcela nefungovalo? Vliv Acičubky ano, ona je koneckonců jedním z bohů, ale čárymáry nějaké nadržené běhny? Kdyby mne to nepřekvapilo, akorát bych stisk kolem jejího krku zesílil. Takhle se v duchu akorát uchechtnu, protože musím uznat, že mne baví ji vidět vynervovanou, vyděšenou. Na hranici hrůzy. Ano, to by mohlo být něco, co mi zpestří a projasní den. Ohlédnu se, na tváři mám malý, ale o to znepokojivější úšklebek. Protože nepatřil Timovi. Ani ta tma za očima. Když ho uvidím, jako by to napětí, to cosi, co se plíží ve stínech, vyprchalo. Já však vím, že se to pouze stáhlo. "Kulka do hlavy je pro ni moc milosrdná," odpovím tiše a klidně, ovšem není mi příjemné, že nás Tim načapal. "Pomstím se jí po svém. Navíc chci zjistit, jestli je nějak zainsteresovaná s... čubkou, nebo to byla pouze její hra. Která se teď hraje podle jiných pravidel. Mých." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Být to kdokoliv jinej, pro jistotu bych ho nechal zavřít na pár dnů za katr, aby věděl, že čekám na jeho jedinou chybu a bude mít provaz. A pro jistotu by dostal pár ran obuškem. Být to někdo jinej. Nebýt to někdo, na kom mi tak moc záleží. Nepřestávám se mračit, nedám najevo žádnou další emoci kromě tý, kterou už zahlídnul, když jsem je „načapal“, jo, je to divný, ale je to tak, přistihnul jsem je. Prostě jenom přikývnu, jako by mi sdělil něco tak banálního, jakože se chystá jít na ryby. „Jdu za tím informátorem. Jestli se chceš přidat, pojď taky.“ Na odpověď nečekám, rovnou se otočím a vydám se do předsíně. *** Ozve se zabušení – skutečně zabušení, s klepáním by si to mohl splést snad jenom hluchý. A následně zvonek, několikrát v rychlém sledu. Moira odněkud přicupitá, otevře a ve dveřích se objeví Ray. „Dobrá ženo, je tu ta moje žena? Mei! Nehodný manžel se vrátil a jde tě odprosit!“ Zase znova veselý a v dobré náladě. Minimálně je to dobrý herec. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Je to tím, že viděl, jak se na Moiru skoro tisknu? (Což je hodně nechutné, ale pro dobro věci...) Žárlil? Nebudu si nic nalhávat, kdyby žárlil, potěší mne to. Do určité míry, té zdravé, je to peprný důkaz naklonnosti. Chci mu něco odpovědět, ale hned se otočí. "Time, počkej..." řeknu nečekaně měkce, protože mne hryže divný pocit, že jestli ho nechám odejít těmi dveřmi a nepůjdu s ním, dopadne to špatně. Přistoupím k němu, dveře jsou koneckonců zavřené. "Promiň. Jestli sis myslel, že... Tak to tak není." Lehce ho konečky prstů pohladím po paži. A vypadám, jako bych se k něčemu odhodlával. A také že ano. Nevydávím ze sebe však nějaké patetické kecy, nicméně nejsou to ani prázdná slova. Přes to všechno Bahno, co v sobě mám, je Tim někdo, kdo ho dokáže skoro až magicky rozehnat. "Záleží mi na tobě." Protože nevím, jestli ho miluju - a chlapi si tohle přece neříkají, ne? Když se ozve bouchání na dveře, trhnu sebou. "Bohužel asi nepůjdu, chci něco dořešit s Rayem. Zatím nevím, jestli se vrací domů, nebo ne, tak pak by nemusela být příležitost," řeknu omluvně a věnuju mu malý úsměv, stejně malý jako ten úškebek, ale stejně výmluvný. A pak, i když to je nebezpečné, protože slyším Moiřiny kroky na chodbě, ho rychle políbím. To už Ray haleká na chodbě. "Nehodný manželi, kde ses toulal?" uchechtnu se na Raye, jako by se v noci nic nestalo. Jako bych neměl ten hnusný sen. Asi máme herectví v rodině, avšak já tolik nehraji. Protože jsem stačil pochopit, že někdy Bahno musí ven. Ještě před ani ne čtyřiadvaceti hodinami jsem znásilňování bral jako horší čin, než je vražda. Nyní si říkám, že některé čubky si nic jiného nezaslouží. Až na to, že těm, co jsou okolo mne, by se to líbilo - a já bych do nich píchl maximálně tak pohrabáčem. "Mei je asi v obýváku. Máme pro tebe jeden návrh, tak pojď. Moira ti udělá čaj." Což mi připomíná, že k té "snídani" jsem se stále nedostal! Je tu živo. Vážně ano. Ale musím uznat, že i když to není kvůli příjemným událostem, je mi lépe. Mrtvý dům na mne působil hrozně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jde s tebou do předsíně, kde si oblékne sako i boty, ještě se pozdraví s Rayem, podají si ruce, potom Tim vyjde ven a vydá se za povinnostmi. *** Nejdřív vypozoruješ v tváři Raye napětí. Potom, co však zjistí, že jsi nad ním přece jen nezlomil hůl, rozlije se na ní vděčný úsměv. Ale tím kapitola včerejší noci končí, neřekne ani slovo, které by ji vracelo, zato se rychle přepne do své role. „Jó, to bych taky rád věděl… mám hlavu jako střep a mám pocit, že usnu ve stoje. Na tohle už jsem asi moc starý. Ale dokázali jsme to, všichni jsou na palubě, kapitáne!“ Mrkne na tebe a široce se usměje, navzdory hlubokým kruhům pod očima vypadá, že mu relativně hodně energie zbývá. Ray hodí kabát náhle se objevivší Moiře do náruče - jako vždy, ač otevírala, skoro nebyla vidět, než začala být potřeba – a pak tě následuje do obýváku. „No vida, kdo se dostavil!“ Navzdory přísnému tónu Mei hrají v očích veselé jiskřičky, rozčilení jenom hraje. „Mei, ženo moje, buď hodná a neřvi tolik, moje kocovina mě trestá dostatečně. Nemá Moira po ruce vývar? Čaj, obávám se, skončí rychle v záchodové míse.“ Podle toho, jak zkroušeně se zatváří, to myslí vážně. S přehrávanou teatrálností se zhroutí na pohovku. „Tak copak vy dva kujete za pikle?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Protože já chci, aby se vrátil. A není to proto, že bych toužil po informacích, co přinese. Pokud vůbec budou co k čemu. Nechám Raye projít jako prvního, protože tam na něj už čeká Mei, a protože vím, že Moira je jako stín a Ray si žádá něco jiného, něco jako já, tak skryt za pootevřenými dveřmi po ní šlehnu pohledem, vědoucným a plným příslibů, které jsou v mé hlavě poněkud jiné, než by si přála ona a než jak si to asi vyloží. "Mohla bys? Také umírám hlady. Nějak jsme se k tomu pořád nedostali." K tomu. K čemu? Ke všemu. Nalézám zvrácenou radost v nošení masky, kterou jsem kdysi nenáviděl. Důkazem toho je, že právě flirtuji se ženou, kterou jako ženu neberu a chci ji zabít. Pečlivě sleduji její reakci, ale příliš se na chodbě nezdržuji a zmizím v obýváku, zavřu za námi dveře. "Navrhl jsem Mei, že byste se nemuseli vracet, a dokud budeme mít tenhle... problém, mohli byste jako základnu použít můj dům. Místa je tu dost a aspoň tu bude chvíli živo." Víc, než si myslíš... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ano, pane,“ špitne, se špatně skrývanou radostí, že ti může udělat laskavost, po které jí jistě budeš mít rád ještě víc, a rychle a tiše zmizí v kuchyni. Ray svou ženu překvapí. Očekávala, že přikývne, jen co to navrhneš, ale on mlčí. „Z toho Londýna mě bolí noha a dítěti tohle prostředí taky nepomáhá,“ samozřejmě nehovoří o smogu ani nedostatku zeleně. Ty poznáš, že hlavním důvodem jeho váhání je včerejší chvilka upřímnosti, možná se před tebou stydí za to, co dělal. Na druhou stranu tu chce zůstat, zvlášť když ví, že je válka na spadnutí. A, samozřejmě, v jednom má pravdu – až válka začne, bude tu pro těhotnou ženu nebezpečno. „Možná by Mei měla odjet sama a já se tu chvíli zdržím…“ „To ať tě ani nenapadne, Raymonde.“ Tentokrát je Mei vážná, tohle nechce dopustit ani z hlediska manželky, ani proto, že i ona má v Londýně svoje povinnosti. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Protože ona z mých služeb živá neodejde, to již vím jistě. Je zvláštní, s jakou samozřejmostí to beru. Fakt, že ji jednoho dne, možná jednoho velmi blízkého dne, zabiji. Vzpomenu si na srnku-ženu. Je to vlastně jednoduché. Až moc. Ano, překvapilo mne, že Ray nesouhlasí. Upřeně se na něj dívám. Je to zvláštní pocit. Když vím, že jsem byl v jeho kůži. Že to, co jsem dělal já, zažil on. Šílené. "Vážně chceš Mei nechat na tom velkém panství samotnou? To, že vám tam jednou za čas přijde služka... To je kruté. Navíc bych to tu s tebou nevydržel, kdyby na tebe nedohlížela," ušklíbnu se, nedá mi to, prostě si do něj musím rýpnout. Aby alespoň něco bylo jako za starých časů. "Takže zůstáváte oba." Řeknu to tak, že není jasné, jestli to je míněno v žertu, nebo jsem rozhodl za ně. "Pokud chceš ten vývar, vlak stejně nestihnete. A ještě jsi mne neseznámil se svými kumpány." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A vývar přidá další argument proti jeho myšlence – už proto, že mu opravdu není nejlépe. „No, minimálně pár dnů bychom tu zůstat mohli, to jo. Ale i tak doufám, že s tím tvoje služebná pohne…“ Zasměje se. „A jsi si jistý, Wille, že chceš zbylé poznat? Nevypadalo se, že byste si s Lyndem sedli“, směje se tomu, co se stalo v noci, ale otázka má širší význam. Patří k příběhu, který ti včera vyprávět… a to ještě nemá tušení, že sis to zažil, doslova, na vlastní kůži. „Nemusíš se s nimi ani setkat. Půjdou do toho i bez těchhle povinných seznamovacích hloupostí, to mi věř.“ Mei už možná tuší, že jí něco uniká, ale stále mlčí. Zaklepání. Do obývacího pokoje vstoupí Moira s konvicí čaje a pravou anglickou snídaní pro tři, snídaní, která by mohla klidně sloužit jako lehčí oběd. „Vývar bude do hodiny,“ špitne nesměle, tak, jak umí jen ona, a pečlivě si dává pozor, aby se nepodívala nikomu do očí. Nikomu kromě tebe, jen v mžiku, ale i tak zahlédneš její vyzývavý pohled a spikleneckou jiskru. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Poznat zbylé. Neubráním se úšklebku, i když vím, že bych měl. Vybaví se mi jejich tváře, které se na rozdíl od jiných snů nerozplynuly v nejasné skvrny. Pořád tam jsou a já se vsadím, že i když nyní budou starší, dovedu je poznat i po těch letech, i nestrhané, nešpinavé... Mei možná neví, co se událo v noci, jenom jsem jí říkal, že šel za starou partou. Na druhou stranu ví, co se stalo tam za mlhou, kdy nás drak strčil do krabičky. Moira to možná bude brát jako moje dokonalé sebeovládání, ale pro mne není těžké ji znovu do jisté míry ignorovat, ačkoli nyní, když vím, co je zač, si na ni dávám pozor. "Moiro, Ray a Mei se na nějakou chvíli zdrží na návštěvě," oznámím jenom, aby podle toho upravila svoje pracovní povinnosti. Aspoň budu mít chvíli na to, abych si rozmyslel, co s ní nakonec udělám. Prozatím ji budu sledovat, trýznit ji po svém, čekat, jestli neudělá chybu. Teprve až Moira odejde, navážu na náš rozhovor. "Ale já už je znám, Rayi," řeknu nakonec tajemně, protože pokud mám svého strýce připravit na to, že svět není jenom to, co vidí - a že s tím teď budeme bojovat - měl bych s tím začít co nejrychleji. Sedánek s Ann, pokud to bude fungovat, zařídím záhy. Myslím, že ta srnčí krev a výhružka, že vykopu její kosti, ji trochu vyléčí z hysterie a donutí ji spolupracovat. "Chci se s nimi setkat. Chci vědět, po boku koho budu bojovat. A Lyndon mi může vlézt třeba na záda," ne, to ne, to může jenom Tim, "ať chce, nebo ne, jsme na jedné lodi, tak by si to měl uvědomit a přestat se chovat jako idiot." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ten nejlepší spisovatel by nedokázal přesně popsat, jak překvapeně se Ray tváří. Jako bys mu viděl do hlavy - Přemýšlí, odkud je můžeš znát, jestli jsi jim věnoval čas a prověřoval si je - a pokud ano, tak kdy? -, jestli si měl možnost je potkat, i kdyby třeba jen náhodou… vzpomíná, jestli, když jste se o nich včera bavili, sdělil jejich příjmení. A zůstává zmatený, protože ho žádným způsobem nenapadá, jak bys je mohl znát, všechno je moc nereálné. „Počkej, počkej,“ přeruší tě ve tvých stížnostech, „jak to myslíš, že je znáš?!“ Bleskově mrkne na Mei, moc dobře si uvědomuje, že se tímhle dotazem dostává na hranu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro S plnou pusou se nemluví, tak si dávám na čas. Kdo ví, jestli mu to vůbec vysvětlím, jestli ještě něco dodám. "Kdyby nyní prošli těmi dveřmi, dokázal bych ti říct, kdo je kdo. Ne proto, že bych po nich pátral - kdy asi? - ne proto, že bych se s nimi setkal. Prostě jsem je viděl. Zní to šíleně. Kdybych ty věci nezažil, sám bych tomu nevěřil. Nevěříš mně ani Mei..." Pokrčím rameny. "Jde tu o mnohem víc, Rayi. A já potřebuji, abys to pochopil." Ano, protože jedině tak můžeme bojovat efektivně. Co když se v ulicích objeví ta mlha? Začnou se dít ty divné věci? Neříkám, že se s tím chlapi, co prošli Afrikou, nevyrovnají, ale kdo ví? Bude lepší, když budou předem vědět, proti čemu stojí, to je přece základ každé války. Mít informace o nepříteli, nevběhnout do nějaké léčky. A to by se při jejich nevědomosti mohlo snadno stát. Ray Mei miluje, ale svodům Arcičubky mohl podlehnout snadno. A co teprve ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A tvoje dovysvětlení jeho podezření a zvědavost opravdu neukojí. Až poslední věta mu leccos osvětlí, minimálně v jeho tváři se objeví náznak pochopení. Nakonec, ani se nesnaží svoje emoce skrývat, ironický úsměv a jeho pohled jasně říkající: „To myslíš vážně?“ na tebe přímo září. „Počkej, počkej, tím myslíš zase to nadpřirozeno? Jako u tvojí ženy?“ Uchechtne se, „myslím, synovče, že bys měl využít pomoci nějakých těch doktůrků, psychoanalytiků a tak, obávám se, že se na to až moc upínáš.“ „Rayi,“ konečně do toho vstoupí Mei, „Will má pravdu, svět má mnoho vrstev a některé nelze rozumem pochopit, platí v nich magické zákony, moc těžko pochopitelná smrtelníkům… už jsem ti-“ „Ještě ty začínej a podporuj ho v těch kravinách!“ Doteď pobavený hlas se zakalí stopou hořkosti, rozhovor na tohle téma už určitě měli a, jak se zdá, nedopadl nejlépe, „nemyslel jsem, že zrovna ty tomuhle věříš, ale… nevadí, patří to k tobě, tvojí kultuře, ale nepodporuj v tomhle šílenství WIlla, nevidíš, jak je psychicky labilní?“ Mei jenom protočí oči, protiargumenty už se zabývat nehodlá. I to naznačuje, že už se o to jednou pokoušela a neměla úspěch. „Alespoň někdo tu musí zůstat racionální,“ Ray se otočí na tebe, „a pokud jde o tu skvadru, prostě myslím, že se ti něco špatného zdálo, po tom vyprávění se ani nedivím,“ zdá se, že ve své temperamentní promluvě, ve které nikoho nepustí ke slovu, zapomněl před Mei mlžit. Ta se zamračí, ale nic nekomentuje. „prostě sis vsugeroval, že je znáš. Jestli je chceš vidět, ještě dneska ti schůzku zařídím, tu pekelnou věc – telefon – máš. Alespoň uvidíš, že to, čemu tak skálopevně věříš, jsou jenom bludy.“ Tváří se, jako bys mu tím, že je chceš vidět, přihrál kartu do trumfu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Samozřejmě že bych ho měl chápat, ale v posledních pár dnech jsem všechno, jen ne milý a chápavý. Jednoduše už nejsem ten starý Will. Takže když se do mne pustí, opětuji mu přímý pohled, ovšem bez jakékoli grimasy. Mei se sice snaží situaci zachránit, ale už zezačátku je mi jasné, že to nedopadne dobře, protože Ray je mužem činu, mužem materiálního světa... a já mu v tom závidím, protože se nemusí zajímat o nějaké duchovní sračky, které jej akorát ničí. Nebo jej přetváření v cosi... v cosi jiného. Jako mne. "Rayi, na slovíčko." Z mého tónu je jasné, že by se mnou měl odejít, jinak se schyluje k další tragédii v rodu Wintersů - že Mei zjistí, co za hovado byl. Přijít o těhotnou manželku by jistě nechtěl. Krátce se podívám na Číňanku, jsem vážně rád, že ona ví, kdy být zticha a kdy se do toho nemíchat, takže si nemyslím, že by něco namítala, a vydám se do pracovny. Já se k tomu jídlu vážně nedostanu. Stačil jsem sníst jenom pár soust, ale tohle je důležitější. Pracovna vypadá pořád stejně zuboženě. To, že Moira zametla rozfoukaný popel a já posbíral ty papíry, které bez ladu a skladu leží na děsivé hromadě na stole, nic nemění na tom, že já, knihomol, bych rozhodně nenechal knihy v neúhledných hromadách na zemi nebo válet se v poloprázdných knihovnách. "Přestaň ze mne dělat blázna, Raymonde," otočím se na něj. Raymonde jsem mu řekl v životě jenom párkrát, a to když mě nasral - anebo když jsem si z něj utahoval. To druhé rozhodně nyní není ten případ. "Ano, zdálo se mi něco špatného, a věř mi, že nechceš, aby to Mei slyšela." Tak nějak tuším, že tuhle bitvu hned tak nevyhraji. Nevím, jestli se Ann vůbec ozve, jestli to jde ve dne, a proto si to nechám na jindy, protože kdybych ji tu teď volal a mluvil s ní, Ray by mne nechal odvést. "Dokážu ti přesně říct, kdo z nich je kdo, jak vypadali, jak se tenkrát tvářili, když jste vypalovali tu búrskou usedlost se ženami a dětmi. Když ses pozvracel, protože jsi znásilnil tu Búrku, která tě chtěla podříznout. Vím přesně, jak vypadala, že měla modré oči a pihu na levé tváři. Že hned poté se na ni vrhnul George." Když mu to říkám, jako bych na tváří měl voskovou masku. Žádná grimasa vzteku nebo pohrdání, stejně jako tam v obýváku. Moje slova zní také jaksi neosobně a společně s nimi mi do vědomí vyplouvají všechny detaily toho snu. Nechtěl jsem Raye ranit. Ale on mi ksakru nebude říkat, že jsem blázen, když se každou noc střetávám s nepřítelem, před kterým by se on rozplakal! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro První, čeho si Ray všimne, je nepořádek – jako by mu potvrzoval jeho podezření i obavy, že propadáš šílenství, přeci jenom tě už zná a ví, jak dbáš na pořádek a systém. Proto si myslí, že je připraven na vše, když se rozhodneš mu vyprávět svůj sen. Nicméně ho hodně rychle vyvedeš z omylu, překvapení a zmatek rychle vystřídá vyděšenost a rozčilení. „Nevím, o čem mluvíš, tohle se nikdy… kurva, stalo se to,“ nezeptá se, nepožádá o dovolení, prostě se zhroutí na první židli v dosahu. Rukou si promne čelo, najednou vrásčitější, než bylo před několika sekundami. Bílý jako křída se na tebe podívá, vážně, ale už poznáš, že za tou zdánlivou únavou se skrývá sud s prachem. Vztek. „Jak to víš? Jak to víš tak přesně?! Kdo ti to řekl? Ten kretén Cooper? Jestli jo, tak ho zastřelím, přísahám!“ Ale mimo rozčilení v hlase slyšíš i něco jiného - pochybnosti. Vsadíš cokoli, že tuhle scénu, první z mnoha špinavostí, které v Jižní Africe dělali, nikdy nezapomněl, že se mu ve všech detailech vrací celý jeho život, a proto si musí pamatovat, co vše Lyndon viděl. U té Búrky skoro nebyl, pohyboval se kolem úkrytu se zbylými ženami, nemůže znát tolik detailů její tváře. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale Ray se až do poslední chvíle brání, kope kolem sebe, jak je psáno v jeho nátuře. Přistoupím o kousek blíž, a třebaže jedna moje část říká, ať ho nechám, že už má dost, ta druhá ví, že je potřeba to dovést do konce. Do hořkého konce. Opřu se rukama o opěrky křesla. Jeho křesla. "Neřekl mi to, protože obcházel opodál. Nikdo mi to neřekl. Viděl jsem to. Zažil jsem to," řeknu kovově. "Dnes v noci. Ve tvé kůži. Ve snu, který byl tak reálný, jako bych tam byl. Cítím, jak smrdí spálené lidské maso. Slyším, jak křičí. A jestli mi ještě jednou řekneš, že to jsou jenom moje výmysly, znovu ti to připomenu. Búrku s pihou a její suchou kundu." S tím se narovnám a nahlas vydechnu. Dávám mu pár vteřin na to, aby vstřebal moji poslední větu, která rozhodně nebyla obvyklá pro Williama Winterse, kterého znal. Odejdu ke skříni, kde mám skleničky a něco tvrdšího k pití. "Chtěl jsem si to nechat pro sebe, protože vím, jak ses cítil. Vím, žes to udělat nechtěl. Ale neměl jsem jinou možnost, jak ti dokázat, že je to reálné," nalévám nám. Jako bych ze sebe vyplival všechno bahno (ale Bahno asi nikdy nezmizí) a nyní jsem o něco uvolněnější, nesálá ze mě zima jako v našem jméně. Kopnu do sebe panáka a druhého podám Rayovi. "Rayi, tady jde o mnohem víc než o revoluci proti koruně. A ty musíš vědět, že když ve válce neznáš svého nepřítele, je to jasná porážka." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Až to mu rozváže jazyk. „Takže,“ odkašle si, protože má najednou chraplavý hlas, „takže, kdo je opravdu náš nepřítel?“ Ano, rezignoval na to, co mu říká zdravý rozum, pod tíhou okolností přijal fakta, že svět není takový, jako se na první pohled zdá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ale věří ti. Už mu nic jiného nezbývá, ne po tom, co jsi mu řekl. Když konečně skončíš, vstane jako náměsíčný. Neřekne nic, jenom odejde těžkým krokem z pracovny. V obyváku zamíří rovnou k Mei, sedne si vedle ní na gauč, chytne jí za ruku a opře se o ní, „promiň, promiň mi to, že jsem byl takový idiot.“ řekne tiše. Oči má zavřené, ale podtón hlasu ti prozrazuje, že se ani zdaleka neomlouvá jenom za svoje předchozí chování a nejspíš nějakou hádku, kterou na téma „jiného světa“ absolvovali. Omlouvá se za to, co dělal jako mladý, ač to ona neví. Tázavý pohled, kterým se na tebe Mei podívá, je víc než výmluvný. Dřív nebo později se tě zeptá, jak se ti za tak krátkou dobu povedlo přesvědčit Raymonda Winterse, kterého ona celý život tajně na pravdu připravovala, ale on ji stále odmítal vidět, a který nechtěl poslouchat jakékoli pádné argumenty, které mu poskytla, že jsou bohové a magie reálné. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Přesto oba víme, že to stigma tu zůstane. Na mé duši určitě. Nejsem si jistý, co Ray míní dělat, a proto, když zmizí ve dveřích, se po krátkém zaváhání zvednu a následuji jej. Když uvidím tu scénu v obýváku, jenom se na Mei zašklebím, popadnu svůj talíř s vychladlou snídaní a nechám je tam. Oni aspoň mají jeden druhého. Já mám... komplikovaný vztah s Timem. A s Arcičubkou. Moira už dnešní příděl keců dostala a já se chci KONEČNĚ v klidu najíst, proto se stáhnu zase do své pracovny. Během toho si na papírek napíši ingredience na to kouzlo, které má ochránit dům, a podívám se na hodiny. Měl bych to sehnat co nejdřív, protože chci vyzkoušet, jestli se tedy ještě někdy vyspím, nebo ne. Myslím tím v klidu. S každou minutou, co je večer blíže - teď, když nad tím mám čas přemýšlet, to pociťuji, i kdyby bylo deset ráno - mne svírá nepříjemný pocit. Nechci spát, a přece musím. Odpadnu, s tím nic nenadělám. Pak nad tím ale potřesu hlavou. To je přesně to, co chce. Zlomit mne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Že cesta nebude klidná, zjistíš záhy, když stojíte na konci ulice a čekáte na projíždějící taxi, které byste si mohli odchytnout. „Wille, o čem se ti zdálo? To, co dokázalo Raye tak rychle přesvědčit o Jiném světě. A neříkej mi, abych se zeptala Raye, protože on je mistrem mlžení. Zdálo se ti o něm, že? Má se mu něco stát?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když si s Rayem dopřáváme vývar, v hlavě mi víří nečekaně temné myšlenky a já cítím, jak se mi spokojeně uhnizďují ve vědomí. Jako páreček čápů. Je to zvláštní. Myslím, že kdyby nebylo toho snu, stavěl bych se k tomu jinak. Ale ten sen... buď ve mně něco nechal, nebo, a to je asi horší, něco probudil. Něco, co nedovedla probrat ani válka. Což mne překvapuje. Ve válce většinou vyplují na povrch ty nejhnusnější věci v lidské duši. Hm. Ale tohle je válka taky. Asi jsem na probuzení Bahna potřeboval jiný druh války. Vím, že by mne to, co se se mnou děje, mělo znepokojovat, ale jsem s tím kupodivu smířený. Kvůli čemuž racionálně docházím k názoru, že to není pozůstatek snu. Je to pozůstatek krve Wintersů. Protože když se podívám na náš klan, na muže se jménem Winters, všichni, co znám (snad krom mého slabošského a upjatého otce), měli nebo mají nějaké temné tajemství. Já. Ray. Děd. Kdo ví, co bylo ještě dál? Možná bych se, až budu mít čas (ha-ha) mohl podívat do nějakých rodinných kronik, protože tohle je zajímavá paralela. Mnohem víc by mne zajímalo, jak je to s tou královskou krví, ale to už nemám šanci zjistit. Škoda. Jsem rád, že si nakonec jde Ray lehnout. Jednak pro jeho zdraví, jednak proto, že potřebuji s Mei mluvit. Navrhnu jí výlet do Limehouse, ale dodám, že jestli se jí nechce, chodit nemusí. Vždyť adresu znám. A ona již ve městě byla. Je dobře, že si to s Rayem vyříkali, napadne mne, když jí pomáhám v chodbě do kabátu. To, že spolu někam chodíme, když se manžel nedívá, bychom nevysvětlili, pokud chceme určité věci držet pod pokličkou. Šílená situace. Z jedné strany tajnosti s Mei, z druhé s Rayem. Mám je oba rád, ale vím, že nemohu informace pustit. Protože bych jim to pak zničil a oni by mne asi nenáviděli. "Kdyby přišel Tim, pusť ho dovnitř a postarej se o něj. Řekni mu, že jsem šel ven," řeknu Moiře, než odejdeme. Vyhlížím taxi a kvůli tomu dělám, že se na Mei nemohu podívat. Snad jen na chviličku, když mne osloví. "Ne. Tedy ne něco, o čem bych věděl. Týkalo se to něčeho, co jsem nemohl vědět, protože jsem byl příliš malý, a přesto jsem mu to řekl. Víš, že jsme od sebe spíše jako bratři. A... ano, Ray je vlastně bratr, kterého jsem nikdy neměl," dodám zamyšleně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „A proto sis ho vzal do pracovny? Prosím, Wille, alespoň ty mi nelži.“ Překvapivě jí v hlasu nezazní výtka, jenom únava a snad smutek. Z levé strany přijíždí taxi… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, utvrdím se vnitřně. Je to v pořádku. I Tim by Moiru nejraději zabil. Mávnu na taxi. "Netušil jsem, jestli to nějak nevygraduje. Kdyby mi neuvěřil, pošle na mne doktora. Klidně i silou..." Podívám se na ni. "Dost ho to sebralo, protože se mu právě zhroutil jeho materialistický svět. A říkej si, co chceš, ale žádný chlap nechce, aby u toho jeho žena byla. Když má slabou chvilku. Tohle je prostě mezi námi, mezi chlapama," ušklíbnu se křivě a dodám: "Před tebou bych mu nemohl tak barvitě popsat, čeho je Aíne schopná, když je sukkuba." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Taxi zastaví před obchodem, který vypadá skoro stejně jako většina domů v ulici, snad jenom skla jsou zatlučená. Jediné, co ho odlišuje, je velký nápis Chee Kong Tong 48. A čtvrť? Ta vypadá jedním slovem strašně. Díky Timothymu i vlastním procházkách při zkoumání londýnských dialektů si část East Endu poznal, ani tam už nebylo o co stát. Ale toto? Ne nadarmo je Limehouse spolu s irskou Bethnal Green a italskou Old Nichol nejchudší čtvrtí v Londýně. Ačkoliv je nyní v těchto čtvrtích díky bourání domů více místa, ani protislumový zákon nedokázal vymýtit chudobu a přelidněnost, která tyto čtvrtě sužuje. A nyní to vidíš na vlastní oči, žebráci, kteří nežebrají, jenom se plouží, parta výrostků všech věkových kategorií včetně snad teprve čtyřletého hocha vás podezřívavě pozoruje, hlídají vás. Nebo možná jenom tebe, ty nejsi Číňan. Ženy procházející kolem klopí zraky a halí se do šal a kabátů. Před trafikou vedle domu, kam míříte, sedí muž a pokuřuje, možná dokonce opium. Zde se moc policistů nepohybuje. Ani on se netváří přívětivě, právě naopak, mračí se, jak kdyby si ho jenom svou přítomností obtěžoval. Pokud bys chtěl vstoupit, Mei-Lin tě zastaví. Najednou vypadá nervózně… ona byla nervózní i po cestě, ale tehdy to dobře skrývala, takže pokud jsi nechtěl, nemohl sis všimnout, nyní už jí zakrývat nedokáže. „Williame, počkej, než vstoupíš. Tam za těmi dveřmi je jiný svět,“ zarazí se, když jí dojde, jak divně to ve světle událostí posledních dní zní, „chci říct, ne tím jejím způsobem, ale je to takový malý kousek Číny uprostřed Londýna. Lidi tu jsou jiní. Sifu je moudrý člověk, ale je… zvláštní, má na starosti všechny, je jimi ctěn a respektován. Prosím tě, Wille, dělej vše, co já, dokud tě nevyzve, nedívej se mu do očí, nemrač se ani se neusmívej, když tě naštve, spolkni to. A buď trpělivý, ať se chová jakkoli, má to svůj vyšší význam.“ Možná neřekne slůvko ´prosím´, ale její oči tě prosí dostatečně. Vstoupíte do potemnělé místnosti, tak tmavé, že málem nevidíš ani obličej Číňana za pultem. Když si tvé oči trochu navyknou na tmu, všimneš si, že na zemi je několik pohodlných koberečků se stolky, nevypadá to však, že by je kdy někdo používal. Cítíš omamnou vůni kadidla. „Ménwei,“ řekne Mei a ukloní se. „Xi fēngchuī,“ odpoví muž, ale úklonu neopětuje, přesto ustoupí, abyste mohli projít. A tak jdete chodbou dál a výzdoba i osvětlení se náhle mění, procházíte kolem zdobných „místností“, téměř místností, od „chodby“ je dělí jen paravány. Až vyjdete evropskými dveřmi na dvorek. Obyčejný londýnský dvůr se v čínských rukách změnil téměř v čínskou zahradu. Svým způsobem připomíná místo, kde Mei zařídila tvoje setkání s Ann. Uvnitř altánu si až po chvíli všimneš meditujícího staříka, tak drobného a nehybného, že s altánem splývá. Venku je lezavá zima, proto je s podivem, že má na sobě na první pohled jen čínské kimono a lehký přehoz přes ramena. Mei se zastaví a potichu čeká. Až po minutě pochopíš proč. „Jen pojď, Xi fēngchuī, nestůj tam, nepotřebuju v zahradě další strom,“ dá jí svolení překvapivě dobrou angličtinou, něco ti však říká, že kdybys tu nebyl ty, tak by anglicky nemluvil. Jeho hlas je skřehotavý, stařecký a bez energie. Mei-lin přistoupí a okamžitě poklekne, před altánem a tak nízko, aby jí i drobný stařík převyšoval. „Co chceš, ženo? Proč rušíš mé vetché kosti? A proč je tu Bèi zǔzhòu? Cožpak si mu neřekla, že mu budeme stát po boku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Mluvím, Xi fēngchuī, trpělivost je ctností stáří, ale vás mladé je nutné stále vzdělávat…“ povzdechne si, ale ty poznáš pobavení v hlase. Stařík se očividně dobře baví. Když se však Sifu podívá na tebe, už v jeho obličeji není ani stopa pobavení, zvonivě zakrákorá: „Bèi zǔzhòu!“ Už jsi pochopil, že tak nazývá tebe a že nyní tě pobízí, abys na něj pohlédl. Sleduje tě moudrýma očima, ale bystrýma jako liška. Rozhodně ne stařeckýma. Máš pocit, jako by ti viděl až do duše. Náhle si odfrkne. „Bèi zǔzhòu by sem neměl chodit, Nǚwáng de jìnǚ chodí s ním, má ji přilepenou na duši jak mor. Ale pro tentokrát udělám výjimku, když se nekouká. Co chceš po hloupém starci, bojovníku?“ Konec jeho hůlky máš najednou jen několik palců od nosu. Sotva jsi stačil postřehnout, že s ní pohnul. „A dívej se mi do očí!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Proto jedeme mlčky, protože i Mei mlčí. Radši ani nepřemýšlím nad tím, co když mi neuvěří. Já mám svědomí čisté. Mohu Rayovi pomoci, ale to neznamená, že ten problém vyřeším definitivně, nebo že ho nechám zmizet. Budu zapírat tak dlouho, dokud bude nutné. Jakmile vstoupím do Limehouse, jako by se mi do zad zabodly svědivé jehly. Již z války ale vím, že to jsou oči. Cizí oči, které mne nevidí rády. Sledují mne jako nepřítele nebo jako kořist. Náhle jsem rád, že jsem Mei vzal s sebou a nevyrazil sem na vlastní pěst. I když žiji v Londýně roky, tady jsem se logicky nepohyboval a vlastně jsem si nikdy pořádně neuvědomil, jak cizí a nepřátelský svět to pro mne, "čistokrevného" Angličana, může být. Nedovedu si představit, jak to Ray zvládal v Číně. Ale pokud tam byl na diplomatické misi, bylo to možná trochu jiné. Nemusel jednat se spodinou. Nasadím si neutrální masku. Je mi jasné, že vstupuji na cizí území - a že oni mají být mými spojenci, proto se musím podřídit. Ať se mi to líbí, nebo ne. A Meina slova to potvrdí. Nic neřeknu, nijak se nezatvářítm, pouze přikývnu. Kdyby tu nebyla taková tísnivá atmosféra toho, že jsem cizinec ve svém rodném městě, líbilo by se mi tady. Čínský styl je poměrně pěkný. Hřejivý. Příjemný. Což se nedá říct o některých Číňanech. Následuji toho, co dělá Mei. Jak mi řekla. I kdyby to neřekla, tak nějak bych to instinktivně vycítil. Sice jsem v Číně nebyl, ale slyšel jsem Raye i Mei o ní povídat a vím, jak si tamní kultura potrpí na kastách a na projevování pokory a úcty. Dobrého tlumočníka nedělá pouze to, že umí jazyk. Musí znát i kulturu a jejich zvyky. Jinak z toho může vzniknout mezinárodní nedorozumění, někdy dokonce konflikt. Takže jsem k těmto věcem vnímavý. Když Mei na zádech přistane jeho hůl, stisknu zuby, ale nepohnu se. Nelíbí se mi, jak jedná s někým, koho jsem vnitřně shledal svou mladší sestrou. Když jsem ji do toho zatáhl, měl bych ji ochraňovat, zvlášť když nosí dítě. Mei je vlastně momentálně jediná žena v mém okolí, kterou jsem nezavrhl. Kterou mám upřímně rád. Přilepenou na duši jako mor? Hnusná představa. Ale asi má pravdu, jinak by mi neustále neviděla do hlavy. O důvod víc, proč musím zkusit ten rituál a... ksakru, ten rys. Je to šílená myšlenka, ale pokud fungovalo vše doposud... Zvednu k němu oči. Díval jsem se do očí nepřátelské bohyni, a i když starcův pohled není příjemný, je to jenom člověk. Jistě, tuším, že má určité schopnosti, jinak by nebyl jejich kmet, nebo jak se tomu říká, jistě, nebudu tak hloupý, abych ho zbytečně provokoval, ale zároveň nebudu takový slaboch, abych se před ním krčil. Ovšem hůl před obličejem mě donutí instinktivně maličko cuknout hlavou. Úplně cítím, jak mne svědí kořen nosu. Nic však neudělám. "Chtěl jsem se seznámit se svými spojenci. Přišlo mi nezdvořilé se po uzavření paktu neukázat," odpovím - a je to pravda. Cítil jsem potřebu je vyhledat. Zjistit, kdo bude krvácet za naši věc. Zjistit, jaký jejich vůdce je, s čím mohu a nemohu počítat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „To je moudré, Bèi zǔzhòu, velmi moudré. Chtít zjistit, po jakém boku budeš bojovat, kdo bude prolévat krev ve společné válce.“ Hluboký pohled náhle vystřídají veselé jiskřičky v očích. „Ale jenom kvůli tomu nenecháš starce, který už chystá tělo k cestě za předky, rozjímat nad životem? Vždyť už si ti mezci kolem mě chystají bílá roucha, aby mne pomohli svým smutkem dostat se do podsvětí.“ Veselost, s kterou to říká, však nasvědčuje tomu, že to není tak úplně pravda. Do hrobu se rozhodně nechystá. „Jak jsem řekl Xi fēngchuī, moji lidé budou bojovat, budou umírat, aby armádu Nǚwáng de jìnǚ zastavili. Ale zastavit Nǚwáng nedokáží, to zbývá na tobě, Bèi zǔzhòu. Ještě něčím chceš obtěžovat unaveného starce nebo si vážil celou tu cestu sem jenom proto, aby sis ho mohl prohlédnout?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Mám takový nepříjemný pocit, že s tím, kam se můj život řítí, mne stařík možná ještě přežije. Pokud je to nějaký čínský humor, tak jde evidentně mimo mne. Jenom maličko povytáhnu obočí. "Já vím." Ale předtím, než se vydám za nějakou honbou, je potřeba co nejlépe zajistit můj dům. Aby v něm má rodina mohla být, aby tam mohlo být velitelství. Protože pak se vytratím do divočiny... a kdo ví, jestli se vrátím. Není to veselá představa. Ale buď zešílím, zemřu na vyčerpání, protože nebudu moci spát, nebo mne čeká jiný konec. Každého čeká nějaký. A já budu dělat vše pro to, aby ten můj byl co nejdál - a hlavně aby můj život pak nebyl v područí božské děvky. "Prohlédnout není to správné slovo. Seznámit se." Prohlédnout zní, jako bych šel do zoo. "Zároveň jsem si chtěl opatřit suroviny na jedno kouzlo, ale s tím bych neobtěžoval vás, pouze jsem to chtěl udělat někde, kde jsou mí spojenci a Ona se o tom nedozví." Nepředpokládám, že by se nějak seznamovat chtěl, víceméně mě poslal do háje. Alespoň ale vím, na čem jsem. Tedy na tom, že i přes to, že jsme spojenci, tu nebudu moc vítán, protože jsem cizák. Dobré vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ale ona chodí s tebou pořád, Bèi zǔzhòu, svázala tvou duši se svým chtíčem, i když se bráníš se silou neobvyklou, silou všech tvých předků a tvoje síly stoupají, její taky, rychleji než ty tvé, brzy tvoje obrana povolí a ona bude vědět vše, co víš ty, vše,“ jeho slova najednou zní prorocky, „musíš probudit své předky, jejich sílu v sobě, pak skrz tebe nebude koukat jak skrz průzračnou vodu.“ Zase se narovná. „Jaké suroviny na jaké kouzlo, to mě zajímá. Možná ti pomůžu. Ale pamatuj, tady sice jsi mezi spojenci, ale skrz tvoje oči by mohla zahlédnout nás, v bezpečí nejsi nikde a nikdo není v bezpečí tam, kde jsi ty. Zatím je to pro ni těžké, ale pokud její moc nad tebou bude stoupat, budeš jejíma očima stále, aniž jí to bude stát jakoukoli energii.“ Říká to skoro konverzačním tónem, znuděně. Jako by to byla ta nejnormálnější věc. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Já jí dám chtíč, až jí bude zle. Jak já nemám rád křesťany a další blázny, kdybych mohl, zavřu ji do kláštera, vážně. Kéž by z ní šlo udělat obyčejného člověka. Abych jí mohl pořádně šlápnout na hřbet. Nicméně aspoň jeden klad ta návštěva a klečení na zemi mělo. Dozvěděl jsem se něco, co je pro něj možná očividná informace, ale pro mne ne. Když se mne zeptá na kouzlo, vylovím papírek se seznamem. "Kouzlo... hm, mého lidu." Zní to divně, ale nevím, jak jinak bych to řekl. "Jak jste říkal, její moc sílí a já potřebuji alespoň na chvíli její vliv odstínit, abych mohl uděla potřebná opatření." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Hm, přírodní magie? Možná, možná… taková by mohla stačit, ale pokud vytvořená smrtelníky? Neznám dobře vaší magii, co je to za kouzlo? Jak se provádí?“ Poslední věty už patří tobě. Sifu stále sleduje tvoje oči, dává si dobrý pozor, abys neuhnul zrakem. A nyní už víš proč, čeká, jestli v nich spatří dravčí oči Bohyně. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když se nevyzná v "naší" magii, vynechal jsem formuli - a znaky si popravdě nepamatuji, mám je však zapsané. Ještě jsem neměl čas se je naučit. Brzy však budu moci trénovat - až to budu psát po zdech doma. Vandal ve vlastním domě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ano, ano, vytvořená smrtelníky,“ v hlase mu zazní zklamání, „snad by mohla fungovat, chvilku, nějakou dobu, ale až Nǚwáng de jìnǚ získá více síly, nezastaví ji. Je mi líto, Bèi zǔzhòu, tohle jí z tvé hlavy nadlouho nevyžene, ne, pokud bude opravdu silná.“ Vědoucně pokývá hlavou. „To kdybys znal kouzlo skutečné přírodní magie, to by byla jiná.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A hlavně abych se jednou pořádně vyspal. Vypadá to jako malichernost, ale opravdu to již potřebuji. I když je tělo odpočaté, moje mysl je neustále v jednom kole. Neodpočine si. Možná proto reaguji tak přehnaně. Ale to Bahno... To nebude tím, že jsem přetažený. Tuším to. Chvíli na něj mlčky hledím, a jak přemýšlím, dojde mi, že to s tím rysem přestává být hořký vtip. Přírodní magie. Co jiného než zvíře by bylo přírodnější? Navíc, za zkoušku nic nedám. Dobrá, je tu možnost, že se na mne budou dívat jako na šílence, ale pořád lepší, než kdyby mi Čubka pořád lezla do hlavy. "No... našel jsem ještě něco," proti své vůli se ušklíbnu, "na ochranu prý používali zvíře, které tady na ostrovech najdeme asi už jenom v zoo. Iberského rysa. Nejdřív jsem si myslel, že je to šílenost, ale když nad tím přemýšlím a jak vás tak poslouchám..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bèi zǔzhòu je chytrý! Vybrala sis nakonec přece jen ty lepší ze Zápaďanů.“ Slova patří Mei, ta dokonce – poprvé od začátku rozhovoru – na mistra pohlédne. A on ji za to nepřetáhne holí. Sifova pozornost se vrátí k tobě. „Zvířata jsou nejčistším spojením našeho světa s Běnzhí, jsou její ochránci. V jejich tělech se usazují, pokud jim to dovolí, různé bytosti a duše. Jestli víš, že je rys správným tvorem v ochraně proti Nǚwáng, musíš to zkusit!“ Krákavý hlas starce nabere mentorský tón. „Pokud tě shledá vhodným a vybere si tě, budeš mít proti Ní vyhráno.“ Pokud si tě rys vybere… na druhou stranu, copak je to po zážitku se srnkou ještě překvapivé? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale myslím, že stařík na všechny ostatní ty svoje rozmary hraje. Ne, nemyslím, vím to. Skrývá se za stářím a dětinskostí, ve skutečnosti je ale mnohem nebezpečnější. Viděl jsem, jak se hýbe, jak se na mne díval. Pak se Mei zeptám, co ksakru znamenají ta slova, kterými mne označuje. Nedivl bych se, kdyby to znamenalo zaostalý Angličan nebo něco takového. Číňan moje váhání nakonec vyvrátil. Pokud si i tenhle podivný východní mystik myslí, že by to byla správná cesta, musím to zkusit. I kdybych měl toho rysa ukrást. Což... prakticky asi stejně udělám(e), protože se to zvíře nemůže ztratit z jejich registru jenom tak. Leda by ho Mycroft odepsal jako zdechlinu. Na druhou stranu, proč by to dělal. Podle mne bude reagovat stejně jako Ray - že jsme blázni. To však vyřešíme pak. Je to Rayova společnost, on je musí přesvědčit, dokázat jim, že je vše jinak. Případně kdyby to nešlo, zkusím, zda Ann je pořád poltergeist, nebo po našem posledním setkání svou sílu ztratila. "Řekněme, že zvířata mne mají ráda," řeknu s maličko pozvednutým koutkem a tón naznačuje, že za větou se skrývá mnohem víc. Něco, co stařec určitě snadno rozluští. Ale je to pravda. Mají mne ráda. Rád vzpomínám, jak mne Ray učil jezdit. Jsou to sice vybledlé vzpomínky, protože to skončilo ve chvíli, kdy jsme museli prodat sídlo Wintersů... "No... děkuji za rozhovor, pomohl mi," řeknu nakonec, protože mne nenapadá, na co víc bych se ptal. Ovšem zůstávám klečet. Nechci dostat tím koncem hole do kořene nosu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro To je pokyn k tomu, že se můžete zvednout. Mei-lin je na nohou okamžitě a nabízí starci pomocnou ruku. Pokud se přidáš, zjistíš, že muž je lehký jako pírko – a nejen proto, že mu pomáhá i tvoje teta, skutečně působí jak stařík nad hrobem. Se stiskem medvěda. Mei mu ještě podá hůlku a vyrazíte zpět do domu. Jdete mlčky, pomalu, protože se Sifu Jin šourá a, jak pochopíš z jednání Mei, očekává se, že vy půjdete půl kroku za ním. Až na chodbě, u dveří vedoucích do jiné místnosti, se zastaví a konečně zase promluví. „Williame Wintersi,“ všechno, i tvoje skutečné jméno řečené starcem, je jednou poprvé, „jsi silný bojovník a udělal si na starce dobrý dojem, věz, že je potěšen, že jeho lid povede válku po boku takového muže. Budeš tu vždy vítán, ale pamatuj, jsi Bèi zǔzhòu, tvoje přítomnost nás může ohrožovat, proto přijď jen tehdy, když to budeš nejnutněji potřebovat.“ Zvedne bradu, což je pro Mei-lin znamení, aby se uklonila. Za vámi se, aniž by ho kdokoliv slyšel přicházet, objeví ten, kterého Mei na začátku oslovila jako „Ménwei“, s výrazem úcty a pokory kouká někam na Sifovu hruď, zatímco stařec mu něco říká čínsky, nakonec se ukloní a rychle, stejně potichu jako se přikradl, odběhne. „Počkejte na něj v místnosti u vchodu, přinese ti ty ingredience, které ke kouzlu potřebuješ.“ S tím vás opustí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, za poslední dny jsem se hodně... zkazil. Ale některých věcí nelituji. Překvapí mne, že je ochoten mi vůbec říct jménem a že vůbec nahlas pronese nějaké uznání pro bělocha. Ale i tak zůstane hořká pachuť, že dokud tu Čubku budu mít v hlavě, budu vyhnancem asi všude. Jen počkej, pořídím si bojového rysa. Možná by jí mohl sežrat obličej a vyškrábat ty její oči. Poděkuji, napodobím Mei a... inu, počkáme. Mezitím mě ještě napadne jedna věc. "Mei, musíme před Moirou nějak skrýt, co děláme. Nemohla by ses dneska o večeři postarat ty? Ne že bych chtěl tvoje jídlo urazit, ale snadno tak skryjeme, že mícháme nějakou břečku," dodám s křivým poloúsměvem. Šeptám a nakláním se k ní, ačkoli jsme (nyní už) na spojeneckém území. A pokud bude souhlasit, je to vlastně i pobídka k tomu, aby vybrala nějaké jejich jídlo a nakoupila to, platím samozřejmě já, jsou to mí hosté. Když se vrátíme domů, trochu mne zklame, že tu Tim stále není. Vím, že má práci, ale... doufám, že dá na má slova a vrátí se. To s Moirou jsem nevychytal, Mei jsem držel dál a Ray tam nebyl, ale byl jsem tak vyvedený z míry a poté tak znechucený a zuřivý, že jsem Tima zapomněl varovat. A co bych mu vlastně řekl? *** "Hlavně aby nepřišel pak do kuchyně Ray a nehrábl do té misky s tím, co to je za novou omáčku, Mei?" uchechtnu se po cestě ke vchodovým dveřím. Moira by se v tuto hodinu měla pustit do chystání večeře, když jsem konečně doma, ale já ji zarazím, dokonce jí, jako bych byl v dobré náladě, položím dlaně na ramena (paže mám však natažené, tak to nepůsobí jako intimní gesto náklonnosti). "Dneska se nám dostane výsady, že uvaří paní domu. Sice ne tohoto domu, ale..." Otočím Moiru čelem vzad od kuchyně. "Bude to překvapení. Takže do kuchyně vstup zakázán. A ty si užij volno, běda, jak budeš pracovat. Dneska jsi s tolika lidmi v domě měla práce až až, to není jako s jedním osamělým vdovcem," říkám a je až s podivem, jak v něčem trochu připomínám Raye. Někdo by řekl, že je to nakažlivé, ale bude to v krvi. Jako všechno, dodám v duchu temně. Musím ovšem uznat, že pro tyto situace mne pozorování Raye mnoho naučilo. Samozřejmě nemohu zničehonic přepnout a být tak srdečně bodrý jako on, proto to nepřeháním a nehalekám - jako on. Svou dobrou náladu však mohu svést na to, že tu mám lidi, co mám rád, a Moira si klidně může myslet, že jsem rád, že ji dostanu. To je vážně na blití. Takhle, s dlaněmi na jejích ramenech, ji dovedu až k jejím dveřím. Zadívám se do jejího pokoje od prahu a pak se opřu ramenem o zárubeň. "Máš to tu nějaké prázdné," zahraji zamyšlené překvapení. Jsem zvědav, co mi na to řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ménwei donese suroviny a vy vyjdete ven, trafikant sedí na stejném místě jako předtím, stále se mračí, proto je podivné jeho gesto. Když tě vidí a naváže oční kontakt, sklopí hlavu v jemné úkloně. Obchod s potravinami je hned naproti, vstoupíte do místnosti, která svou stavbou na první pohled připomíná obyčejný západní obchod, dokonce i mnohé potraviny poznáváš nebo vypadají běžně, za prodavačským pultem je regál s alkoholem, nejčastější surovinou jsou rýže a těstoviny. Ale druhý pohled tě vyvede z omylu, v regálech jsou plechovky nadepsané čínsky, ale s podivnými obrázky představujícími roztodivná zvířata… skutečně několik obrázků připomíná ošklivé dětské hlavičky? Nad prodavačem visí sušené slepičí nožičky, mezi masovými produkty jsou kromě kopyt i hlavy zvířat, které nejvíce připomínají kočky a psy. Ani zde se prodavač neusměje, tváří se vážně, ale zaujatě a překvapeně, sem moc Angličanů nevchází. Mei naštěstí koupí něco obvyklejšího – minimálně nedokážeš poznat, co to je. A samozřejmě nesmí chybět nudle. *** Představa Raye hrnoucího se k magickému barvivu Mei nepokrytě pobaví, „to se může stát, Ray je jako neřízená střela, vrhá se na všechno, co zavání trochou exotiky. Kdybych mu naservírovala rybí vnitřnosti v petroleji a řekla mu, že je to naše tradiční jídlo, určitě by ho bez mrknutí oka snědl.“ V hlase jí zase zazní ironie a uvolněnost, to napětí a nervozita, kterou jsi z ní cítil po celou návštěvu v čínské čtvrti, z ní definitivně opadla. Cítíš, jak Moira ztuhne, když se jí dotkneš, a její tělo se jemně rozechvěje. Při zmínce o „paní domu“ však ucítíš ještě jiné pnutí, tentokrát spíš nesouhlasné, až rozčilené – připomnělo ti to její reakci, když si jí řekl, že má dělat společnost Mei při nákupech. Proč jí tak nemá ráda? Je dokonce možné, že Mei hrozí nebezpečí? Považuje ji snad její chorý mozek za další konkurenci? Při dalších tvých slovech se ale uvolní, alespoň ta negativní část, zbylá se přímo tetelí blahem, mazlí se s každým tvým slovem, jako by si to byl přímo ty. Je pyšná, pyšná sama na sebe a na to, že jí její idol a životní láska drží v rukou takhle důvěrně. Co na tom, že to není až tak důvěrné, už jenom to, že se jí dotýkáš, je pro Moiru výhra. Nejdříve mlčí. Je těžké se tak rychle probudit ze snu a vrátit se do intrikánské reality. Když se však otočí, vidíš jenom tu starou známou Moiru s naivníma a důvěřivýma očima mladé bojácné dívky. „Ale já nic nepotřebuju, pane, co bych měla mít… jenom fotku rodiny a knížku na čtení, co víc já potřebuju… když mám všechno, co chci, v tomto domě.“ Vytvoří úsměv, o kterém si myslí, že je koketní. Na její buclaté tvářičce vypadá spíš směšně. „Pane Williame,“ najednou zvážní, možná chce jenom odvést řeč na jiné téma, „víte, já nechci být zlá a pomlouvačná, vy sám víte, že taková nejsem.“ Zrudne, očividně se stydí. „Ale já myslím, že jako pán domu byste to měl vědět…“ Usilovně zkoumá špičky svých bot. „Já… nechtěla jsem, ale vypadalo to, že se děje něco strašného,“ najednou na tebe upře naléhavý pohled, „já jsem ráno přistihla paní Mei s inspektorem Kearnsem v posteli!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jestli na ni sáhne, zabiji ji. Na místě. Jakkoli. Ta myšllenka ve mne nevyvolá nějaké chvění, nezrychlí se mi tep. Je to prosté, chladné a vykalkulované konstatování. Protože Moira nyní vlastně žije na dluh. Z mého rozmaru. Když se na mne otočí a začne mi mazat med kolem huby, dokonce se se mnou snaží koketovat, je to nechutné. A já stále přemýšlím nad tím, proč neudělám pár kroků a neukážu jí, že vím o té místnosti hrůzy. Mohl bych ji tam zavřít a nechat shnít. Zasloužila by si to. Sjedu ji špatně čitelným pohledem. A usměji se na ni jako dravec. Protože jsem právě vymyslel konec Moiry Fletcheorové, vražedkyně mé rodiny. Jen ať si myslí, že ten úsměv patří jí. Je v něm příslib. Ale ne toho, po čem touží. "Jsi si jistá, že tohle chceš? Že to zvládneš?" řeknu tiše. Pak mne ale donutí se zarazit. Nakloním hlavu k rameni a povytáhnu obočí. Tim? V posteli s Mei? To je absurdní! Ta malá čubka. Chce nás rozeštvat! Otázkou je, jestli chce rozeštvat mne a Mei... nebo ví o tom, co jsme dělali s Timem. Poprvé jsme si moc pozor nedávali. Teprve tohle mi tep zvedne. "Jak přesně to myslíš?" zeptám se neutrálně. Ať se stalo cokoli, Mei miluje Raye, nosí jeho dítě a Tim... Tim mi dal včera dost jasně najevo, že chce mne. Navíc s Mei se vlastně ani neseznámil, pochybuji, že by po ní hned skočil. To by mu Mei spíš vyškrábala oči. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Tak, jak říkám, pane!“ Vykvíkne, „vstoupila jsem do pokoje pro hosty, nevěděla jsem, že máte návštěvu a slyšela jsem odtamtud výkřik. A tam jsem našla ty dva skoro nahé! V posteli!“ I když mluví důrazně, v posledních slovech už šeptá a kouká se za tebe, jako kdyby se tam měl někdo z nich objevit. Skoro to vypadá, že má z nějakého důvodu z Mei nebo Tima strach. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne, vraždu ne. Odplatu. Moira je zpropadená lhářka, ani na chvíli si nepřipustím, že by to, co říká, mohla být pravda. Jelikož vím, že je chorá na hlavu, nevěřím jí už ani slovo. Určitě tu chce zase jenom dělat zlou krev, aby všechny okolo odehnala a já zase zůstal sám, s ní. Nechutná představa. "Hmm," zabručím neurčitě. "No, je dobře, žes mi to řekla," zamračím se, dělám, že nad tím přemýšlím a jakoby ztracen v myšlenkách odcházím. Což pro Moiru není žádná novinka, podobně jsem se choval dost často, někdy prostě jenom sedím a zdánlivě civím do stěny nebo z okna, ale uvažuji nad výzkumem nebo nad něčím, co jsem právě přečetl. Do kuchyně půjdu teprve tehdy, jestli mě Moira nebude následovat. Nejdřív to ale vezmu přes pracovnu, kde si na kus papírku napíšu ty symboly, které mám pak namalovat na stěny, a zároveň si v duchu promítnu půdorys domu, rychle jej načrtnu a poznamenám si obvodové stěny. Už jsem přemýšlel nad tím, jak to udělám. Nesmí to být vidět, proto to hodlám skrýt za poličku nebo za obraz, za cokoli, co bude příhodně na místě. V Limehouse jsem si ještě těsně předtím, než jsme odešli, vzpomněl, že by nebylo od věci koupit štětec, protože červené barvivo určitě půjde špatně z prstů a já nevidím důvod, proč bych se tím měl zasvinit. Papírek zastrčím do kapsy a vydám se za Mei do kuchyně spřádat naše plány - a vytvořit vážně kouzelnou omáčku, která mne snad na chvíli ochrání před Čubkou. Splácat dohromady břečku je samozřejmě rychlejší než uvařit, a proto brzy zase zmizím, jen co odsunu jednu skříňku, abych to tam za ni nakreslil. Potom jdu do pracovny, kde to skryji za obraz nad krbem a za nyní prázdnou knihovnou. V obýváku to opět schovám za obrazy. V chodbě u dveří za botníkem. Když nad tím tak přemýšlím, jsem vážně rád, že Moiřin pokoj není obvodová zeď. Potom misku i se štětcem odnesu do pracovny, kde ji schovám do jedné ze skříní - co kdybych to potřeboval obnovit. Pravděpodobně to zaschne... ale to je to poslední, co mne trápí, prostě si to prozatím chci nechat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dokončíš poslední nápis a čekáš. Nic se nestane. Až po pár minutách ti dojde, že je přece jenom něco jinak. Zjistíš, že se cítíš lépe, jako by z tebe spadla nějaká neurčitá tíha, kterou sis neuvědomoval do této chvíle, ale nyní, když zřetelně cítíš, že zmizela, víš, že v tobě byla. Lépe se ti dýchá, máš pocit, že vnímáš svět barvitěji, dokonce i únava trochu opadla. Dům se najednou nezdá tak ponurý. Ač předtím, než vše začalo, působil prázdně a tíživě, což se ani teď nezměnilo, proti tomu, jaký byl posledních několik dnů, se najednou ta „klasická“ ponurost zdá neskutečně osvěžující. A stejně jako na sobě, i na domu nyní pozoruješ tu změnu, ačkoliv sis jí nikdy předtím nevšiml. Až teď ti dojde, že se z kuchyně line příjemná vůně, exotická, ale svým způsobem lahodná. Jako by ses probudil ze snu, aniž bys věděl, že jsi spal. Kouzlo funguje. Možná ne na dlouho, ale funguje. Víš, že si zbavil dům Aíne, alespoň pro teď ano. „It´s a long way to Tipperary, It´s a long way to go…!“ Z prvního patra huláká Ray, vesele, už se probudil a zdá se, že má dobrou náladu. Za chvilku se objeví na schodech, vypadá vyspale a svěže. „Dobré ráno, Wille!“ Zdá se, že vaše společné tajemství konečně pustil z hlavy a pokud ne, vrátil se k žoviální divadelní masce, kterou nosil snad od té doby, co ho znáš. „Ženo, vůně jídla mě probudila! Co to bude, až to bude?“ „Pojď se podívat,“ ozve se z kuchyně Mei, „už to bude.“ Ray se nenechá dlouho pobízet, rychle – jak jen mu to noha dovolí – seběhne ze schodů a zamíří do kuchyně. Bude se servírovat jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Teprve až zavírám skříň, kde pod hadrem schovávám misku s barvou, se zarazím. Jako by se mi po dlouhé a úmorné rýmě probral čich. A přestala mne trápit v dutinách, kdy vám z toho puká hlava a jste celí protivně malátní. Pousměji se pro sebe. A je to vítězoslavný úsměv. Nemám moc času, ovšem na to, abych dohodl podle Číňana tu nejlepší ochranu, to bude stačit. Musí. "Rayi, změň desku!" Tohle totiž hulákal i včera. I můj hlas se mi najednou zdá jasnější, až se nad tím zarazím. Nesmím se však nechat ovládnout přílišnou euforií, pořád musím mít na paměti, že čas nemilosrdně tiká, ubíhá... Jediné, co mi teď chybí, je Tim. Myslel jsem, že vyřídí to s informátorem a přijde zpátky. Teď, když kouzlo zabralo, bych jej tu rád měl, protože tu bude alespoň jednu noc v bezpečí. Proto než bude jídlo, zkusím mu zavolat. Tuším však, že doma nebude. Pořád někde lítá, buď je v ulicích, nebo na stanici... nebo tady. Na stanici mu samozřejmě volat nemíním, nechci mu přidělat problémy. A nechci se bavit se Sommersem. S povzdechem položím sluchátko a vydám se do kuchyně. Ještě že tu je Mei a Ray, kdo ví, jestli by po té naší malé šarádě Moira nechtěla jíst se mnou u stolu. Takhle musí držet hubu a krok, jak se říká na vojně, a vzít si svou porci hezky do boudy jako poslušná čubka. * * * "Myslím, že to zafungovalo," řeknu pak nad jídlem. A protože Ray je asi dost mimo, dodám: "Zkoušel jsem jedno kouzlo, abych nám aspoň na chvíli dal klidný spánek." Pak se trochu zašklebím, protože je vážně divné se o tom bavit před Rayem. S tím, že mne nebude mít za blázna. "Ale nevydrží to dlouho. Proto budu potřebovat tvou pomoc, Rayi. Proto bylo tak důležité, abys... no, však víš." Dám mu dvě vteřiny, aby vstřebal, že chci pomoci s kouzlem. Od něj. "Bude to znít šíleně, ale oproti tomu, co už víš... Říkals, že Mycroft dělá v londýnské ZOO." Dlouho jsem přemýšlel, jak to Rayovi řeknu. A nakonec to dopadne tak, že to na něj prostě vybalím, jak se říká. "Potřebuji rysa. Iberského rysa. Živého." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ano, Ray stále neví, jak se ve světě, který se mu nově otevřel, chovat. První skeptický pohled, pozůstatek jeho nedávného, zdánlivě neochvějného postoje, rychle vystřídá zmatení a rezignované smíření, když si vzpomene na okamžik, kdys ho přesvědčil. Okamžik, na který ve spánku málem zapomněl… a který by si přál zapomenout. I proto se zatváří skoro zděšeně, když pochopí, co po něm budeš chtít. Je velký rozdíl mezi připuštěním, že „druhý svět“ může existovat, na základě jasných důkazů a přímé zapojení do něčeho, o čem byl ještě dnes přesvědčen, že je to nesmysl pro pověrčivé ženské. Už tak je pro něj dostatečně šílené, že jeho synovec se v magii pohybuje jako hotový čaroděj. Jenže mu moc prostoru pro úvahy, co to pro něj bude znamenat, nemá. Ne, když mu představíš, co potřebuješ – můžeš si být jist, že kdyby v tu chvíli měl v puse jídlo, začal by se dusit, jak by mu zaskočilo. „Co že potřebuješ?! Rysa? Rysa ze ZOO?“ Zasměje se, aniž by se smát chtěl. Spíš stále nemůže pochopit, co právě slyšel. Nadechne se, že položí tu obligátní otázku „proč“, ale pak mu dojde, že to vlastně ani vědět nechce. „A teď čekáš co, že Mycroft půjde a jednoho ti ukradne, nebo co?“ Zasměje se a potřese hlavou. Veselost v jeho projevu ale nehledej, už si pomalu zvyká, že ty svoje šílenosti myslíš vážně, proto je z toho spíš nervózní. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A když se ujišťuje, co že jsem řekl, jenom se na něj výmluvně podívám, že slyšel správně. "Proč ukradne? Mohl by jej odepsat, že pošel. Nevím, jak přesně to v ZOO chodí. Jedno je ale jisté - tohle zvíře nám poskytne ochranu před Ní, protože jinak mi bude moci lézt do hlavy, jak se jí zlíbí. A co budu vědět a vidět já, to i Ona. Takže toho rysa potřebuji. A je mi jedno, jestli to zařídíš ty přes svoje kontakty, nebo to zařídím já přes ty své a prostě ho ukradnu. Byl bych však raději, kdybych se k tomu uchylovat nemusel. Nehledě na to, že pokud máme být ve střehu, musí i tvoje kumpanie vědět, co je nepřítel zač, protože všichni jsou muži, a tudíž snadná kořist. Mohla by se pokusit rozeštvat je a tebe, když se jí to s námi nepovede." Je úleva, že konečně mohu se všemu u stolu mluvit otevřeně. Přesto opět mluvím polohlasem, kdyby náhodou Moiru napadlo tu slídit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Dobře, zkusím něco vymyslet, myslím, že při správným způsobu přemlouvání ho k něčemu takovému, jakkoli nelegálnímu, donutím.“ Navzdory jeho slovům ale Ray nevypadá, že by ho trápila ilegalita vašeho počínání. Ta rozhodně ne. Upadne do zádumčivého zamyšlení, z kterého ho ale vytrhneš rychle - dá se říct, že rychlostí blesku. „To si děláš prdel?!“ Vyštěkne tak nahlas, až se Mei lekne. Sice se okamžitě uklidní, ale rozčilení z něj stále nevyprchalo. „Nemůžeš po mně chtít,“ už šeptá, hodně hlasitě šeptá, „ať za nima jdu a začnu je přesvědčovat, že existujou duchové a náš hlavní nepřítel je bohyně! V lepším případě se mi vysmějou!“ Dokonce zapomněl mluvit spisovně. Skoro to vypadá, že by se radši postavil celé armádě pekla, ať je či není, než aby tohle sděloval jeho kamarádům. A těžko se mu divit, jestli jsou podobný jako Ray, jen někteří o něco násilnější, blázincem by to skončilo jenom v lepším případě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Vyženu z hlavy vzpomínku na hořící domy. Chvíli na Raye mlčky zírám a žvýkám. Jídlo je dobré, ale zrovna teď si chuť moc neuvědomuji. Maličko pokývám hlavou. "Máš pravdu. Zkusím vymyslet, jak je přesvědčit. V noci ti dám vědět, jestli to bude fungovat," mumlám zamyšleně, pohled upřený kamsi jinam, do svých úvah. Tohle asi konverzaci nad večeří moc nepomohlo, ale pokud se ještě rozproudí, po chvíli se přidám. Předtím, než odejdu od stolu, ještě Rayovi dodám obligátní varování před Moirou, protože u toho nebyl. Že nechci, aby něco z toho věděla, a že si na ni má dávat pozor, protože je to všetečná ženská. Myslím, že dnes jsem už Mei otravoval dost, proto se odeberu do své pracovny užít si ten klid, který jsem neměl z mého pohledu již věky, třebaže ve skutečnosti je to jenom pár dní. Pár dní... a jak jsem se změnil. Jak se všechno změnilo... Ale vyženu to z hlavy. Přemýšlel jsem nad tím už několikrát. Místo toho uvažuji, jak udělat svůj pokus. Hodinky ukazují, že je příliš brzo. Myslím, že o volání Ann bych se měl pokusit až později. Proto se pustím do uklízení té spouště, kterou nadělala. A zase mne zahlodá vztek, že se vůbec opovážila. Bude sekat latinu, jinak odsud poletí. I kdybych její hrob měl vyhrabat rukama jako pes. Když mi pod ruku přijdou ty knihy o keltské mytologii a fokloru, ve kterých jsem hledal i ostatní věci, podívám se, jestli tam není něco o tom, jak zavolat ducha onoho místa. Tonoucí se stébla chytá. Vím, že na to by byla lepší nějaká okultní kniha, ale nemám čas si ji shánět. Budeme se muset spokojit s původním plánem. Který... vlastně ani není plán, je to výstřel do tmy. Zapálím v krbu oheň a chtě nechtě si vzpomenu na ten první sen. Hlavně na to, jak mi ukazovala našeho syna. Potřesu hlavou, naleji si sklenku a zapálím cigaretu. A pak pronesu tu větu, kterou jsem vlastně ani říkat nechtěl - ale musím. "Ann? Jsi tu?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dlouhá příprava, hlavně duševní, jelikož není důvod cokoli chystat. Klid a kýžený odpočinek alespoň do té doby, než odbije půlnoc. Položíš otázku a čekáš. Nic se nestane, ani tužka se nepohne. Čekáš, ale pomalu ztrácíš naději. Uběhne nekonečných pět minut, než se najednou odnikud zvedne vítr. Ve vzduchu je cítit ozon. „Jsem,“ ženský hlas se stopou špatně skrývané hořkosti není tlumený, ale zároveň zní vzdáleně, slyšíš ho v temném místě za sebou. Otočíš se, zprvu nic nevidíš, ale pak si všimneš siluety, která prosvítá skrz venkovní světlo. A čím víc se soustředíš, tím víc nabírá na tvarech. Získává barvu a zhmotňuje se. „Vidíš mě?“ Překvapivě se zeptá Anne, „získáváš na síle… my oba, jenom já nedobrovolně,“ nevesele se uchechtne, zůstává stát v temném rohu místnosti částečně osvětlená světlem z okna. „Co potřebuješ, Wille, máš snad pocit, že tě nějak obtěžuju?“ Ano, to byl sarkasmus. "Nebo chceš, ať ti poděkuju, že jsi konečně objevil mého vraha?" |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Děsivé je to, co je venku. Co číhá ve stínech. Nejdřív se neodvažuji ani pohnout. Vevnitř jsem napjatý v očekávání, jestli to vůbec bude fungovat. Protože jestli ne... ztratím svůj trumf. Proti své vůli sebou trhnu, když se ozve. Už jsem myslel, že to nepůjde. Samozřejmě se hned otočím a očima pátrám ve tmě. Srdce se mi rozbuší, ale není to jako kdysi, kdy se to stávalo, když jsem ji viděl. Spíš je to kvůli tomu, že... Já vidím ducha. Není to jen sen. Ona je tady. To musím pár vteřin vstřebávat i já. Dokonce ani vize v Oxfordu, kdy jsem viděl bojující Kelty, nebyla tak... jak to říct... tolik se mnou nepohnula. Protože jsem měl hlavu plnou starostí a přišlo mi to jako sen. Protože tam byla mlha. Tady není. Je to můj pokoj, je to realita. Proto chvíli zaraženě hledím. Ovšem hned mne donutí zamračit se. Určitě se dívala. V křesle jsem se jenom otočil, zůstávám sedět. "Kdyby jen vraha..." zamumlám s úšklebkem. "Ale neboj, vím, jak se jí za její... služby odvděčit." Nevím, proč to říkám. Mohlo by mi být jedno, co si Ann myslí. Ale i když jsem v duchu zuřil nad knihami, je pravda, že ten nejhorší vztek mne už přešel. Nejvíc mne v tom snu beztak rozčílila tím, jak se navážela do mne a Tima. "Potřebuji přesvědčit Rayovy společníky, že nebojují proti lidem. Ale jinak než přímým důkazem to nepůjde." Podívám se jí do očí. Nebo aspoň tam, kde je tuším. "Ten důkaz jsi ty." Vyhrožování si nechám, až pokud se začne cukat nebo se rozčilovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „To doufám, umím odpustit hodně, ale vlastní smrt se odpouští špatně,“ v podsvětí si, zdá se, osvojila nejen krutost, ale i smysl pro sarkastický humor. A ten hodlá používat ve velkém. „Takže mě potřebuješ jako šaška, chápu,“ další úsměv čišící ironií, ale pak si povzdechne, skoro smířeně. „Oslabil jsi v domě Aíne, čímž si mě – ač si nedělám iluze, že bys to udělal kvůli mně – na chvilku zbavil její… milé společnosti. Částečně, pořád mě může vytáhnout, když se bude snažit, konečně, jsem teď součástí jejího světa.“ Podle toho, jak se zatváří, poznáš, že jí bohyně tvou návštěvu jen tak neodpustila, ve tváři se jí mísí směsice bolesti, vzteku, bezmoci a strachu. Rychle se však vzpamatuje. „V tomhle domě jsem umřela, v tomhle domě mohu zůstat navzdory kouzlům… samozřejmě kromě jednoho, že ano.“ Odfrkne si. Kouzlo, kterým ji můžeš z domu nadobro vyhnat, patří k dalším příkořím nového „života“ Ann. Následně se na tebe podívá. „Tak co mám dělat? Budeš pořádat spiritistickou seanci a já mám pohybovat destičkami? Zvednout stůl nebo pateticky vyřvávat, proč mě rušíte?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Oba jsme se změnili. Strašlivě. Vážně nedovedu pochopit, proč nás nezměnila válka... ta první. Ta Velká. Vždyť byla horší. Tedy, ne do důsledků, ale prozatím ano. "V tom případě tě překvapím. K narozeninám." Možná by bylo příhodnější k smrteninám, ale ty už jsem prošvihl. "Já vím, že jsi Francouzka, ale nemusí to být tak teatrální. ... I když by asi bylo zábavné vidět jejich tváře," uchechtnu se. "Myslím, že uvidíme podle situace. Nakolik se tomu budou bránit. Házet s věcmi umíš, čaj jim do klína můžeš vylít vždycky." V tmavém pokoji, kde jenom hoří krb a dopadá sem světlo z ulice, zaplane špička cigarety. "Vidělas tu hrůzu, co má Moira za pokojem?" Proč se s ní prostě nedomluvím a neodvolám ji? Proč se s ní vybavuji? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Neboj, nebude to teatrální, jestli to tedy jako Francouzka dokážu.“ Poslední otázka v ní ale vzbudí nefalšovaný zájem, jenom ne pozitivní. Znechuceně nakrčí ret. „Myslíš tu její soukromou svatyni Svatého Williama? Bohužel… když je člověk mrtvý, najednou vidí vše, i věci, které vidět nechce. A nejhorší je, že se před nimi nemůže schovat.“ Její znechucení dojde vrcholu, v kombinaci s nenávistí, kterou k Moiře cítí, působí Anna jako naprosto jiný člověk. Nenávistný, pomstychtivý, zlý. „Lituju, že nemohu umřít znova, abych už nikdy nemusela před očima vidět to, co v té skrýši dělala, když četla tvůj červenoknihovní román. Upřímně, vždycky mi přišel především směšný – nic ve zlém – ale po zážitku s nuceným sledováním Moiry… Williame, vytvořil jsi pravé dílo Dekadence. S velkým Dé.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže to bych nesměl vidět to, co jsem viděl. Bylo to děsivé i na blití. A to, co říká Ann... Ne, nechci přemýšlet nad tím - Moment. Je doslova vidět, jak se nad jednou svou myšlenkou zarazím, protože ztuhnu s cigaretou na půl cesty ke rtům. "Můj román?" zopakuji zaraženě. "Ten jsem tam nenašel. Ale... možná ani nechci vědět, co tam dělala," dodám znechuceně, protože pokud četla román, který je, no, přiznejme si to... Ann má výjimečně pravdu. Je to brak. A po těch letech je možná i směšný. Ale když se zmiňovala o dekadenci, nemusím být génius, abych tušil, že Moira je chorá, zvrácená čubka. Kurva, ulevím si v duchu. Jak nad situací, tak nad Moirou. Odložím cigaretu do popelníku, protože mi najednou nějak zhořkla v ústech, a vstanu. Teď, když vidím nějakou naději, když vím, co se děje a mohu s tím bojovat, nejsem tak frustrovaný a zuřivý jako zvíře zahnané do kouta. Ann ve své bezmoci ano, ale já už jsem v klidu, neboť jsme si to minule dost jasně vyříkali. "Pomstím vás oba," řeknu vážně, když k ní dojdu, a zarazím se s rukama ve vzduchu, protože jsem jí je chtěl položit na ramena - a došlo mi, že ona tam není. Tak je zase svěsím. "Budeš se mít na co dívat a myslím, že oba konečně budeme mít své zadostiučinění." Právě se bavím se vzteklým duchem, takže se nebojím, že by si o mně myslela něco špatného. Už jen to, že jsem se tu dvakrát - evidentně před jejíma očima - spustil s Timem, je pro tuhle společnost horší než chladnokrevná vražda, takže si nedělám iluze. "Teď, když můžeš chvíli svobodně mluvit... cos mi to chtěla říct o... o našem synovi? O jeho záchraně?" Neměl jsem o tom začínat. Akorát jitřím staré rány, dávám si plané naděje. Ale musím se na to zeptat! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Věř mi, nechceš,“ dodá proto nakonec, i když nejspíš měla na srdci víc. Při tvé následné reakci se usměje, mile, na chvilku ti připomene obraz staré Anny, živé, té, kterou neživila jediná myšlenka – myšlenka na pomalou a bolestivou smrt. V tuhle chvíli je snadné věřit, že vše, co říkala, byla pravda. Že ten nepořádek, sny i útok na Tima udělala jen proto, aby tě ochránila a vedla. Že ti chtěla pomoci. Ale tvoje následující věta iluzi bývalého světa odvane rychlostí uragánu. Je tu zase nová Ann, sarkastická, nenávistná a unavená. Dlouhým a nekonečným mučením Aíne unavená. „Potrestá mě,“ na rozdíl od vašeho předchozího rozhovoru v záhrobí jejímu hlasu chybí dramatická hysteričnost, říká to jako nepříjemný fakt, z kterého možná má strach, ale už se s ním smířila, „ale to udělá stejně. Důvod si vždycky najde,“ zase stopa hořkosti, „když už sis vybral vlastní cestu, asi bude nejlepší, když ti řeknu celou pravdu.“ Dojde k oknu a chvíli se z něj kouká, jako by snad byla ve světě živých a viděla ven – anebo má dům identický obraz ve světě mrtvých, jenom Ann venku vidí jiný svět? „Věříš na osud, Wille? Předurčení? Nevím, jak jinak nazvat to, co se stalo… pamatuješ na náš rozhovor tam dole? Řekl jsi mi, že možná mám keltskou krev – měl jsi pravdu. Zjistila jsem to až tam, nikdy jsem s nimi neměla co do činění, nevěděla nic o Keltech a magii, ale stejně jsme se tam ve Francii našli.“ Zkoumavě tě pozoruje, jak to bereš. Napůl čeká, že ji přerušíš a začneš jí nadávat, že určitě patří mezi Aíniny lidi. „Víš, i bohové mají legendy a proroctví, o nichž smrtelníci nevědí. A my, Wille, jsme nejspíš proti své vůli součástí jedné z nich.“ Začne deklamovat. „Spojí se odvěcí nepřátelé, krev rodu věrného bohům a krev bezvěrců, více vůlí osudu než vlastním přičiněním, zplodí potomka. Potomek jejich pak získá moc Vyvoleného. Magie božská ani magie lidská na něj nebude mít vliv, bohům i lidem bude nadřazen. Jen on bude mít moc konečně rozhodnout, kdo zvítězí ve věčné válce mezi smrtelníky a bohy, a navždy ji ukončit.“ Podívá se ti do očí, rozčileně, vztekle. „Nevěř té shrbené servilní čubce ani slovo, nejenže tě fanaticky obdivuje… zabila i naše dítě, to dítě, které jediné ohrožuje jejich suverenitu. Určitě jí Ona musela využít.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Starý život je pryč. Téměř se vším. Jak s ní, tak s tím, co jsem býval. Co jsme my oba bývali. Nepřerušuji ji, když mluví. Stojím kousek za ní a přemýšlím nad jejími slovy. Osud. Pořád je to pro mne moc... velké a silné slovo, ale jsem ochoten připustit, že by to možná nemuselo být jen tak. Zvlášť když vím, že vše bylo naplánováno. Jejich smrt. "Nevěřím jí," řeknu skoro dotčeně, co si to o mně myslí, když už jsem konečně prohlédl a ona o tom ví. "A napadlo mne to samé. Že ji někdo zblbnul. Možná ji někdo navedl k těm keltským kravinám, co má tam vzadu. Podle mne to nedělá vědomě, sledovala jenom svoje záměry. Stojí za tom ještě někdo jiný. Buď přímo Ona, nebo nějaký její poskok," řeknu zamyšleně. Krev bezvěrců, to budu asi já. Ann je tedy z rodu přívrženců bohů. V takovém případě bych jí také neměl věřit, na druhou stranu právě dělá vše pro to, aby bohy zastavila nebo jim to znepříjemnila. Má důvod Aíne nenávidět. A proč by jinak chránila někoho, kdo může tu válku zastavit? Ano, je tu ten detail, že se může přidat na stranu kohokoli, ale pokud bych na to dohlédl... "Jestli to dobře chápu, pro to, abych zachránil našeho syna, bych si musel najít ženu s podobnou krví, jako máš ty?" nadhodím. No co, oplodnit nějakou poslušnou čubku bych zvládl. Udělal jsem to jednou, tak proč ne znovu? S mými city k Timovi to nesouvisí, ona by byla jenom nástroj. Koneckonců dějiny jsou plné toho, že ženy sloužily jako rodičky pro potomky králů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zdá se, že ani to, že Kelty a svůj původ nesnáší, nebrání projevům její ješitnosti. „Ale v podstatě máš pravdu, když si najdeš jinou ženu, tvůj syn se bude moct vrátit. Ale tvoje… orientace… by mohla být problém, ne?“ Nezdá se, že by tě chtěla slovně napadnout, spíš jenom konstatuje. „Ale možná se na nás štěstí usmálo jinak,“ usměje se hezkým úsměvem, který však v sobě skrývá zvláštní dravost, „tvůj strýc má podobnou krev.“ Už chápeš, kam tím míří. Její unavená tvář najednou ožije, v očích zajiskří vnitřní jiskra. „Tvoje teta sice ne, ale naše dítě už je zplozené, vložíme ho do jejího lůna, nahradíme to její. Bude tvoje a moje, i když ho v sobě ponese tvoje teta. A navíc pro společnost nebudeš otcem ty, bude jím Raymond, takže budeš moci zůstat vdovcem a zároveň pokračovat ve svém… vztahu. Teď si ironický tón neodpustí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A vzápětí mne šokuje. "Cože?! Ne, ne," zakroutím hlavou. "Drž se od Mei dál. Ona si tohle nezaslouží. Ona jediná mi ve světě živých naslouchala, když jsem hledal radu..." A Tim. Ten mi pomohl zase jinak. Prostě tím, že mne vyslechl a... a nejen to. "Jednoduše mi to přijde... zvrácené. Ray to už tak nese těžce, ještě kdyby měl vychovávat někoho, kdo nakonec nemusí být spása, ale naše zkáza. Dřív nebo později bych musel s pravdou ven a Mei by mi asi neodpustila, že jsem ji tak využil. To si radši najdu ženskou," frknu. "Když je stejně jedno jakou... jenom na to asi hned tak nebudu mít čas, brzy odjedu, tak si budeš v domě moci udělat dámskou jízdu," poznamenám také ironicky. Když Moiru zabiji v domě, bude tu taky duch? Myslím, že to by si ji Ann vychutnala. Stal by se z toho doslova dům hrůzy. Ono se to snadno řekne. Oplodnit ženu. Ve skutečnosti to snadné je, to víme všichni. Ale tak, abych s ní vydržel devět měsíců - to bude možná nadlidský výkon. Zvlášť když nemám zájem o ni, ale pouze o dítě. A kdo by v těchto válečných dnech, které jsou ve skutečnosti mnohem drsnější než ty předešlé, měl čas na přilákání nějaké chovné feny? Na to je potřeba čas. Abych zjistil, jaká je. Navíc se taky budu muset přemoci. Nemyslím si, že by to nešlo vůbec, jsou to pochody těla, ovšem může to být komplikované a zdlouhavé. Problém je, jak to vysvětlím Timovi. Už tak mám pocit, že se mi to rozpadá pod rukama, a to jsme vlastně skoro nezačali. Nechci jej ztratit. Na druhou stranu nechci ublížit Rayovi a Mei. Zatáhl jsem je do toho - a jsou určité hranice, které překročit nehodlám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Byl to jen návrh, Wille, je to tvoje volba. Nehodlám jí nic udělat,“ tváří se omluvně, jako by si uvědomila strašlivost tohoto činu. Než zdánlivě mimochodem dodá: „alespoň pokud nebudeš sám chtít.“ Ne, nezdá se, že by měla výčitky svědomí či si snad uvědomila, jaký dopad by „kukaččí“ dítě mělo na život té ženy. Nebo snad… sama měla být matkou, musí si uvědomovat moc dobře, co to udělá. Spíš to vypadá, že jí je to jedno. Kde je ta Anne, která se obětavě starala o raněné vojáky? Která se nezapomínala usmívat i u těch nejhorších případů, vždy projevovala péči a laskavost a ve všem, co dělala, působila zcela upřímně? Tvé ironické poznámce se krátce zasměje. Zdá se, že má z představy „dámské jízdy“ s Moirou zvrácenou radost, ale tak rychle se nevzdává. „Ale je ti jasné, že pokud chceš oplodnit nějakou ženu, znamená to, že si jí budeš muset vzít? Být svobodnou matkou v téhle společnosti? To je krutý rozsudek… a dítě odsoudíš s ní. Bude navždy ten fracek z neúplné rodiny, nebo hůř, ten spratek, jehož matka nemá manžela. Jak se bude moct v dospělosti správně rozhodnout, když nebude celý život znát nic jiného než úšklebky a ponižování? Bude muset mít úplnou rodinu, což znamená jediné - vztah s tím mužem bude muset skončit, jinak tvoje nová manželka brzy pozná, že je něco špatně. Zato kdyby jej vychovávala Mei…“ nechá větu nedokončenou, sám si to dokážeš domyslet. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, říkám odkrývám, protože tuším, že se to nemohlo objevit jen tak. Ne, když vím, jaký byl kdysi Ray. A jeho otec. Už ale chápu, proč se většinou píše o pomstychtivých a nenávistných duších. Právě s jedním takovým duchem mluvím a jsem rád, že mám něco, čím ho držím v šachu. "Přestaň do toho tahat Mei," zavrčím. "Není to žádná blbá Moira, i kdybych byl takový hajzl a udělal jí to, dřív nebo později by jí to došlo a nechci vědět, co by mi udělala." Je jasné, že tohle téma je pro mne uzavřené - ruce od Mei pryč, tečka. Ale chtě nechtě musím uznat, že Ann má pravdu. Takže stojím před těžkým dilematem. Nechci do toho tahat Mei a Raye, tohle je má věc. Na druhou stranu nevím, jestli to dokážu. Být s nějakou ženskou. Vzdát se Tima. "Nároky na novou manželku budou trochu jiné než na tu první," dodám s nepříjemným úšklebkem a na chvíli mne napadne, že vypadáme, jako by se nad mršinou bavily dvě šelmy, které zajímá pouze maso a krev, pouze vlastní uspokojení. A je to tak daleko od pravdy? Změním téma. "V nejbližší době zavolám ty Rayovy známé. Nebudeme dělat žádné divadlo, prostě tě zavolám. Nemusím ti doufám připomínat, že o určitých tématech se bavit nebudeme, i kdyby tě dokázali vnímat tak dobře jako já." Netvářím se nijak zle, ale v mých slovech je skryté varování. Posadím se zpátky do křesla a obrátím do sebe whisky. "Spát asi ještě nepůjdu. Chceš tu ještě být?" řeknu pak nečekaně i pro sebe. Proč ji prostě nezaženu? Vždyť k ní už nic necítím. Nebo ano? Vztek mi předtím zatemnil mysl. Vztek a zoufalství nad mou situací, že ať dělám cokoli, jsem zoufale pozadu, zoufale neinformovaný. Ale ne. Kdybych k ní něco cítil, trýznilo by mne, že tu je a přitom není. Rvalo by mi srdce, co se z ní stalo. Jenže mne to paradoxně uklidnilo. Že... jsme v něčem stejní. Že mne nebude odsuzovat - tedy, kvůli Timovi ano, ale ne kvůli tomu, že Moiru zabiji. Pak mi dojde, že asi slyšela i to, co jsem říkal Rayovi. Ale je duch. Je mrtvá. A pochybuji, že by Mei chtěla ublížit. Protože kdyby ano, zatočím s ní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Nedokážou,“ vpadne ti do řeči, pokud výhružku zaznamenala, ignoruje jí. „Ty to dokážeš jenom díky tomu, že ti v žilách koluje magie tvých předků a každým dnem sílí. Máš potenciál stát se v magii mocným.“ Sděluje to lakonicky, jak kdyby vyprávěla o svém nudném dopoledni. „S trochou snahy mě však uslyší... doufám, jestli nejsou absolutní polena neschopní vnímat cokoli ze záhrobního světa.“ Zcela ignoruje fakt, že než se sama stala součástí podsvětí, byla úplně stejná... a pokud ne, nedávala to na sobě nijak znát. Ano, Ann za svého života rozhodně netrpěla stejnými sklony, jako mají mnohé jiné ženy, věřit v nadpřirozené síly a osudové rány. I její racionalita a praktičnost tě ve Francii zaujala – ale to si ještě netušil, do jakých zvrácených rovin její praktičnost vygraduje později. Je poněkud ironické, že po její smrti. Znovu pokrčí rameny, ale zároveň se usměje. Přikývne. Minuty běží, Ann stále kouká z okna. Překvapivě to ticho, které se rozhostilo, není tíživé, spíš důvěrně známé. Nakonec přece jen promluví. „Ten klid. Skoro mi to připomíná dřívější dobu, jen jsem ho tehdy ještě nedokázala ocenit.“ Ironicky se uchechtne, „ale změna je prý život.“ Odhrne neexistující záclonu, zatímco ta skutečná se ani nepohne. „Jeden by zapomněl, že se toho tolik změnilo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Už je tady... přichází.“ Anna šeptá, skoro máš problém ji slyšet. „Musím jít, na tebe možná nedosáhne, ale mě odsud vytáhne, když se bude trochu snažit. Neprozradím nic,“ snaží se působit rázně, ale oči ji zradí, což si záhy uvědomí, „pokusím se nic neprozradit.“ S tím zmizí, bez dalších řečí, bez rozloučení. Pach ozonu ze vzduchu zmizí vzápětí, Anna konečně odešla. Tu noc spíš jako batole. Zdravě a hluboce. Hodiny dole v chodbě odbijí desátou hodinu ranní, když vstáváš, čilý a vyspalý, v příjemném rozpoložení. „Dobré ráno, Wille!“ Pozdraví tě Mei, která si našla novou zábavu, komanduje Moiru v kuchyni jak výcvikový důstojník kadety na cvičišti. „Nestůj tam jak socha, holka, hybaj do spíže, kam jsem tě poslala snad před hodinou, nelelkuj tu!“ Moira na tebe vrhne prosebný a útrpný pohled. Mei zpoza Moiřiných zad naopak spokojený a spiklenecký úsměv. „Ray je v obýváku, myslím, že si čte noviny. Běž za ním, já to tu mám pod kontrolou,“ úsměv se rozšíří, „Moira mi ráda pomáhá při přípravě snídaně, že?“ Tahle věta patří psychotické služebné, které nezbývá než přikývnout. „Ano paní.“ Už víš, že důvodem jejich vzájemné nevraživosti není jen vědomí Moiřiny nebezpečnosti, jde i o jejich „postelovou příhodu“. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Teď mi v hlase zazní zvědavost, stín toho, jaký jsem byl předtím. Ticho, které pak po krátkém rozhovoru zavládne, mi nevadí. Až mne to překvapí. Konečně se odvážím podívat se do plamenů - a v tu chvíli Ann promluví. Prudce na ni otočím hlavu, a než rychle zmizí, v očích mi temně blýskne a já jenom řeknu: "Osvobodím tě." Ne pro ni. Pro nás oba. Protože Aíne je hlavně můj nepřítel. Ještě chvíli jsem tam seděl, a teprve když jsem se zadíval na láhev lesknoucí se ve světle plamenů, došlo mi, jak moc poslední dobou piji. A tak jsem ji zase schoval a odebral se do koupelny, nehledě na to, kolik je hodin, a poté do postele. * * * Ráno se probudím překvapený. Protože se mi nic nezdálo. A pokud ano, nepamatuji si to. A to je ta nejkrásnější věc. Dokonce nevypadám jako oživlá mrtvola, když se na sebe ráno dívám do zrcadla. Ráno je ještě o to zábavnější, když vidím, jak Mei cvičí s Moirou. Musím přeci dělat, že mezi námi nic není, čubko, takže její prosebný pohled ignoruji, a když zmizí, akorát se zašklebím na Mei. "Jen ji prožeň. Ann to určitě pobaví," uchechtnu se tiše. A zmizím do obýváku. "Tak jsem v noci mluvil s Ann," řeknu po ranních formalitách Rayovi. "Pomůže nám přesvědčit tu tvou partičku. Můžeš je pozvat. Už se nemůžu dočkat, až bude Moira lítat okolo tolika lidí," uchechtnu se zlomyslně. Což je pro u mne netradiční emoce. Spokojeně se rozvalím na pohovce. Jediné, co mi kazí náladu, je, že se Tim neukázal. Já vím, je pryč pár hodin, ale odešel v ne zrovna příjemné situaci. A mne to žere. O to víc, že mi teď na vahách leží vztah s ním a moje dítě. Kdybych věděl, že mě nakonec odkopne, je jasné, co si zvolím. Ale pokud je stále naděje... musím to vymyslet tak, abych volit nemusel. Určitě se najde nějaká ženská, která uvítá, když ji finančně zabezpečím, ona svou rodinu uspokojí vnoučetem a oba z toho budeme profitovat. Ano, určitě by se našla... otázkou je kde! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** Ray z tvých slov není nadšen, ale poznáš, že už si na tyto konverzace zvyká a není na ně tak háklivý. „Mluvil jsi s Ann? Není ona… to… strašidlo?“ Ani nevíš jak, ale najednou za ním Anna stojí, je průsvitná mnohem víc než včera, ale dostatečně viditelná, aby nebylo pochyb, že tam je a že ji vidíš. Ty. Ray je k ní otočen zády. Rychle se k němu nahne a přímo u jeho ucha s falešnou sladkostí v hlase promluví. „Jsem mrtvá, Raymonde, trochu úcty, prosím!“ Ray okamžitě vyskočí na nohy, v očích hrůza, jako… proč jako by viděl ducha. Ann musela po vašem včerejším rozhovoru ztratit zábrany, které jsi vystavil a které ji bránily se objevovat samovolně. „C- co to bylo?!“ I jinak otrlý Ray je v šoku, tohle je jeho první setkání s nadpřirozenem „na vlastní kůži“, proto mluví rychle a překotně. „To byla ona?!“ Skoro řve, jen tak tak, že se drží. Dokonce přiběhne i Mei, která musela zaslechnout jeho hlas. „Co se tu děje?“ Zůstává stát ve dveřích a střídavě zmateně pozoruje tebe a Raye. Po Anně ani vidu ani slechu, jen matný pach ozonu ve vzduchu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale stejně se obývákem rozlehne můj smích, upřímný a pobavený, který tu nebyl slyšet hodně dlouho. Vážně jsem se dobře vyspal. A i když by se Ann měla chovat, Rayův výraz za to stojí. Navíc mi konečně částečně spadl kámen ze srdce. Je to možná něco jako naše usmíření, třebaže ona je naštvaná, že mám zájem o Tima a ne o ženskou. Jenže ten včerejšek byl nečekaně... klidný. A svým způsobem uklidňující, protože jsem našel spřízněnou duši v tom, že chci nějakým ohavným způsobem zabít Moiru. Zakroutím hlavou. "No tak, Ann... Ještě dostane infarkt a kdo se postará o nového Winterse? Nebo že bys snad chtěla mít tady Raye pro sebe?" řeknu naoko výhružně. Kdyby tu strašili ti dva, zbláznil bych se. Když přijde Mei, ani se nesnažím skrývat svoje pobavení. "Ann," řeknu jednoduše. "Asi začíná cvičit na tu naši pánskou jízdu. Jestli se budou tvářit aspoň tak jako Ray, nebudu toho litovat! Což mi připomíná, že bys měla zaúkolovat Moiru, aby šla na nákup." A já se pak kouknu, co Ann myslela tou dekadencí. Zvědavost je prostě mrcha. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mei se na rozdíl od tebe tak nebaví, očividně se jí nelíbí, že jí nějaký duch straší manžela, dokonce ti věnuje pohled, který jasně říká, že se s bývalou ženou chováte jak malá děcka. „To nebude problém, už tu stejně nic moc k jídlu nemáš. Nemusím snad jít s ní, že? Ráda bych si odpočinula od jejích nenávistných pohledů, které na mě vrhá, když si myslí, že ji nevidím,“ navzdory svým slovům se Mei spokojeně usmívá. Potom tě však opustí a vyrazí k Rayovi, „pojď se mnou, starouši, uvařím ti nějaký čaj na uklidnění.“ Za čtvrt hodiny už Moira kmitá do obchodu a ty máš možnost znovuprohledat její svatyni. Tentokrát je komora otevřena rychle a tiše, už víš, jak na to. Vstoupíš a už na první pohled poznáš, že tu od minule něco přebývá – u pravého rohu stolu leží kniha, jejíž obal bys poznal kdekoli a kdykoli. Konečně, sám si jí napsal. Tvůj příspěvek červené knihovně. Moc času na pročítání však nemáš. Uběhne snad jen pouhých deset minut, když se zezdola ozve zvonění telefonu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenom bych nečekal, že se budu bavit se svou mrtvou ženou... "Ne, ale přece bych tě nepřipravil o možnost ji cepovat. Když si tak hezky rozumíte..." Jakmile všichni zmizí ze scény, vydám se do Moiřina pokoje. Před tím chrámem hrůzy se musím několikrát zhluboka nadechnout. Je to vážně divný pocit, když na sebe ze všech stěn civím já. A Annin obličej je vyměněn. Hnus. Na knihu se zamračím. Kde včera byla? Nedá se tu přece přehlédnout... Že by Ann? Nechtěla, abych to viděl? Ale proč by o tom pak mluvila? Stačí mi pár stran, abych knihu znechuceně odložil. Tohle tomu nasadilo korunu. Štítivě si otřu ruce zase všechno zavřu. Moiru právě zachraňuje jedině fakt, že je tu Mei a Ray. A ti by mi na rozdíl od Ann vraždu neodpustili. Asi. Nehodlám to zkoušet. Telefon však rozežene chmurné myšlenky plné Bahna. Které tam hluboko je nehledě na to, jestli je dům chráněn, nebo ne. Zrovna jsem si řekl, že projdu svoje poznámky a sestavím si trasu, abych mohl sehnat ty artefakty, o kterých mluvil Seamus. "Ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** V telefonu to chvilku chrastí, ale nakonec se ozve ženský hlas mluvící znuděným tónem zvyklým na oficiality. „Dobrý den, mluvím s panem Wintersem? Williamem Wintersem, bydlícím v ulici Warwick Avanue, City of Westminster?“ Poznáš, že dotyčná jméno i adresu čte. „Zde Londýnská nemocnice, pacient se probudil a sdělil nám, že máme kontaktovat vás,“ ani teď nezmění svůj tón, působí spíš jak tón profesora, který už po mnoha sté učí nové studenty úvod do předmětu, tedy předmět, který je zcela pod jeho úroveň, „znáte pana Timothyho Kearnse? Pokud ne, prosím, omluvte, že jsme vás obtěžovali.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A pak, když řekne, odkud volá, mne zamrazí v žaludku. Hrozivá předtucha. Ovšem ani když mi oznámí to jméno, není to o nich lepší. Snad jen to - a to řve moje racionalita, která poslední dobou dostává na frak - že se probudil, je dobré znamení. Ne snad, určitě! Co se mu tam sakra stalo?! Anebo že by o sobě dalo vědět nějaké zranění od Coopera? Co já vím, jak to chodí, mohl se složit později... "Jsem to já. A jedu tam," dodám, aniž bych jí dal možnost zareagovat. A i kdyby mi řekla, že nemohu, stejně bych tam jel. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Naštěstí mám tolik příčetnosti, abych poznámky schoval a zase zamknul do šuplíku. Ta ledová hrouda okolo žaludku tam pořád je, ovšem otěže opět převezme můj zdravý rozum, který říká, že když se probral a že když není v kritickém stavu, je to dobré. Jedině detail, že je to na Čubčině území, je problém. Za tohle jí zlámu všechny kosti v těle. Rychle se obléknu a vyrazím ven. A hlodá mne myšlenka, že kdybych včera nešel za Číňany, Timovi by se nic nestalo... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pocit, že jsi na nepřátelském území, ještě umocní fakt, že to v místě nemocnice poznáváš. Tudy jste jeli, když jste poprvé mířili do bordelu, na Aíninu základnu. Samotný Labyrint vášně, jak se nevěstinec nazývá, se nachází pouze půl míle odsud po Whitechapel Road, téměř na křižovatce s Commercial Street. Vstoupíš dovnitř a první, co zaregistruješ, je rámus a shon. Nemocnice je tradičně přeplněná, lidé posedávají všude, kašlou, kýchají, naříkají a mezi nimi se proplétají sestry, doktoři i zdravotníci. Dokonce bys přísahal, že žena, kterou na pojízdném lůžku zřízenci rychle táhnou do útrob nemocnice, je v pokročilém stádiu porodu. V lecčem ti to připomene mumraj v zdravotnických stanech a polních nemocnicích za války. Proti tomu všemu je v ostrém kontrastu žena na recepci, s přísnými rysy a klidným pohledem zapisující nemocné do pořadníku působí jako klidný ostrov mezi chaosem. Jako přirozený velitel. Několik rozčilených mužů i žen tě okřikne, když se vydáš k ní, že se máš zařadit do fronty a nepředbíhat. Nejspíš tu čekají už hodně dlouho. Stačí jenom sdělit jméno a žena tě přeruší, „pokoj 56, zde v přízemí, jděte na první křižovatce doleva a hledejte.“ Poznáš hlas z telefonu, „a pane Wintersi, návštěvy mají vyhrazenu jen hodinu – zvlášť když není návštěvní hodina, buďte nenápadný a pokud možno rychlý, nepotřebuji další problémy.“ Spíš než jako urážku nebo výhružku to sděluje jako fakt, u kterého není nutné se zbytečně zastavovat. A tak můžeš vyrazit. Netrvá dlouho a pokoj najdeš. Tim leží na třetím lůžku napravo, pokoj je osmilůžkový – a všechny postele jsou beznadějně obsazené. Někteří mají u sebe dokonce kolečková křesla. Tento pokoj očividně patří lidem, kteří mají problémy s pohybem. Tim má hlavu celou ofačovanou, přes pravé oko bandážový polštářek, ale ani druhé oko nevypadá dobře, je napuchlé a modrofialové. Vlastně celý obličej vypadá jako modro rudý zvrácený obraz. Ruku má v šátku, zbytek těla zakrývá deka. Zatím si tě nevšiml, leží v posteli a kouká do stropu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jsem rád, že žena se zdrží keců. Stroze přikývnu a vydám se tím mumrajem dle směru, který mi udala. Žaludek mi udělá kotrmelec, když Tima uvidím. Vlastně si v první chvíli ani nejsem jistý, jestli to Tim je. Proto se ve dveřích zarazím a pohledem přelétnu všechny postele, abych naznal, že ten zmlácený chudák je vážně on. "Time," oslovím ho měkce. Nejradši bych se jej dotknul, ale jsou dva pádné důvody, proč to neudělám. Je proklepaný jako šnicl a je tu plno lidí. "Co se stalo? Sommers se konečně pochlapil?" pokusím se o vtip s křivým úsměvem, ale moje oči mluví jasně. Mám o něj starost. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nejdřív to vypadalo běžně, Bezzubej se dostavil, jak měl. Co na tom, že vypadal, že začne z nohavic sklepávat hovna, jak se třásl a byl posranej. Spustil, že po něm jdou, že jsme kopli do vosího hnízda, že je to velký… nic z toho, co řekl, mě nepřekvapilo, už jsem to dávno věděl – a něco navíc. A pak, když to vypadalo, že se konečně někam dostáváme – prásk. Ten zvuk poznám kdykoliv, v zákopech se ozýval často - SMLE Mark tři, zbraň, kterou používali naši snipeři. Tomu somrákovi propálila kebuli, kulka se mi vyhnula sotva o pár palců, mozek toho zmrda ne, ošpláchnul mě skoro celýho. Čekal jsem další výstřel, kterej to ukončí i u mě, dotyčnej očividně uměl střílet, tak nebyl důvod, aby se netrefil. Ale žádný výstřel nepřišel. Tehdy jsem ještě nevěděl, že mě zabít nechce. Vzpamatovat se trvalo sotva sekundu, byl jsem ve válce, na tyhle situace jsem cvičenej. Slyšel jsem, jak mi projektil prolítnul kolem ucha, takže jsem věděl, odkud přibližně střelec střílel. Neváhal jsem a rychle zmizel z jeho obzoru, přilepit na zeď domu, z kterýho střílel, a hurá po něm. V domě byl jenom jeden vchod – už tehdy mě napadlo, že možná chce, abych šel po něm, ale přišlo mi to jako hloupost. Proč taky! Jenže chlap nezdrhal, dokonce se mi ukázal, jen co jsem vstoupil do baráku, abych ho nemusel hledat. A tak jsem běžel do toho sedmýho patra, nebo jak vysoko to bylo, poslední dvě patra už opatrně, zbraň připravenou… čekal jsem na nějakou levárnu, ale ne. Chlápek stál zády ke mně, na sobě kabát s vytaženým límcem ke krku a klobouk, a nevypadal, že by chtěl zdrhnout. Dokonce i Lee-Enfielda měl opřenýho o zeď po pravý ruce. To už mi instinkty začaly řvát, že je něco špatně. Řek jsem si, že na to seru, kašlu na protokol, prostě ho zastřelím… radši průser, než se odsud nechat vynýst nohama napřed. Natáhnul jsem kohout, cvaklo to, v tu chvíli se chlápek otočil a já zůstal stát jak opařenej. Protože tohle bylo jak nejhorší noční můra – a já mu musel dát za pravdu, když mi řekl, že ví, že nevystřelím. Will. Myslel jsem, že budu mít radost, až ho uvidím, a vlastně svým způsobem mám, ale najednou to nedokážu pořádně vnímat. Nechtěl jsem, aby chodil, aby mě takhle viděl... ani bych mu nevolal, kdybych pro něj neměl důležitý informace, který musí vědět. Vím, že jindy bych se alespoň pokusil zasmát, když zmíní Sommerse – alespoň tak, jak by mi to držka dovolila, protože ji mám roztrhlou a zašitou deseti stehama - ale teď to nedokážu. Smích patří k tomu původnímu Timothymu, tomu, kterýho On umlátil v tý barabizně. Veškerá obrana byla jenom naoko, nemusel se moc snažit, aby mě odzbrojil a dostal na zem. I když jsem cejtil, že jeho síla není úplně lidská, že je v ní něco nadpřirozenýho. A pak začal dlouhej rozhovor, opravdu dlouhej a alespoň pro mě hodně bolestivej, kterej skončil až po třech hodinách mým bezvědomím. Dvě zlomená žebra, na pravý oko asi nikdy neuvidím tak jako dřív, zlomená ruka, přelámaná noha, otřes mozku, našli mě po třech hodinách, podchlazenýho a sotva dýchajícího. Ale on mi nechtěl moc ublížit, nebo, minimálně mě nechtěl zabít. Ne, takhle jednoduchý to nebude… jenom si přál, abych to věděl. Abych věděl, kdo je MÝM nepřítelem. „Wille“, mluvit je těžký, když moje huba vypadá jak s nedokončeným Glasgow smile, „poslouchej. Vím… vím, kdo je ten zrádce. Její pomocník.“ Musí vědět, koho má ta zasraná, šílená a krvežíznivá píča na svý straně, ale budu to já, kdo ho zabije. A zabiju každýho, kdo mě o tohle zadostiučinění bude chtít připravit. Je to můj úkol, moje povinnost. „Barry.“ Šepot se změní v nenávistný syčení, „můj bratr.“ Člověk měl celej život spoustu jistot, třeba že matka nevraždí ve jménu kokotskýho Boha a nevraždí bratr ve jménu vymrdaný Bohyně. Ale všechno byla lež. Asi je na čase, aby se přidal k rodinný tradici. „Uvidíme se“, řek mi, než jsem ztratil vědomí. A měl pravdu, jenže příště váhat nebudu. A nebude umírat rychle. "A ví o nás." ** V mysli ti naskočí vzpomínka na sex v knihovně a pocit, že vás někdo sleduje. Pocit, že vidíš obličej v mlze. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Opřu se rukou kus vedle jeho hlavy. Oči se mi rozšíří údivem, když zachraptí tu větu. Ví, kdo je ten zrádce. Kurva. Měl jsem tam s ním jít! Mohli jsme ho zabít. Třeba bych to nějak dokázal, pokud Tim selhal kvůli tomu, že je obyčejný člověk. Kurva, kurva, kurva. "Cože?!" zasyčím. Můj údiv i vztek patří jak tomu, že ho zradil vlastní bratr - a ještě tak zřídil - tak tomu, že... Že o nás ví. Na lesklé hladině Bahna praskne další pár bublin a moje oči potemní. Chybí v nich to hřejivé, co tam probleskne, když se dívám na Tima. Nyní jsou to oči člověka, který je ve válečné zóně - není žádný bažant, který vidí mrtvolu poprvé. "Potřebuji o něm vědět co nejvíc. Ať vím, na co se připravit. A rozhodně bys tu neměl zůstávat, jsi na Jejím území a jediné bezpečné místo v Londýně je můj dům. Aspoň na chvíli. Jak vážné to s tebou je? Kdy tě pustí?" Pragmatické otázky, ale mám napjatý hlas. Musím se věnovat podstatným věcem. A zajistit Timovu bezpečnost. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Proto možná chápu tu temnotu ve Willových očích. Dost možná budou moje vypadat podobně. Ušklíbnu se, ale tvář se mi ihned zkřiví bolestí, mimika nějakou dobu nebude moje silná stránka. „Nechtěl mě moc zrasit a tady maj nedostatek míst. Doktor říkal za tři dny, pokud mám někoho, kdo se o mě postará.“ A pokud ne tak taky tři dny, jenom mě odvezou sanitkou domů a tam mě vyhoděj před dveřma. Privilegium policejní placky má svoje meze. „Co nejvíc ti řeknu, ale teď–" tou zdravou rukou, to znamená nezlámanou ale jenom černomodrou, si ukážu na obličej. „Není to na dlouhý hovory. Ale jedno musíš vědět, má nadpřirozený schopnosti, obří sílu, rychlost, cestování v mlze, neviditelnost a kdovíco.“ Nemůžu se donutit se bát, že jsem v rozšířený sféře čubčího bordelu, vědomí, že její slouha je můj bratr, mi dává pocit určitý nedotknutelnosti. Nezabije mě žádný její poskok, protože i ta píča ví, že tohle je mezi náma, a Barry by mě zabil už prve, kdyby mě chtěl mít z krku. Ten sráč čeká na ideální dobu, myslí si že na kořist. Musím mu ukázat, že lovec se může hodně rychle stát kořistí sám. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Musím Čubku oslabit. Pak nebude mít dost moci, aby mu dávala ty nadpřirozené schopnosti. Alespoň v to doufám... Stojím zády do místnosti, přede mnou jenom jedna postel. Střelím tam pohledem, a když se její vlastník nedívá, dovolím si malý úsměv, který patří jenom Timovi. A který kdysi patříval Ann, ale to mu samozřejmě říkat nebudu. "Odteď bydlíš u mě, a to se tě neptám, to ti oznamuji. Už jenom proto, že takhle budeme moci rychleji spolupracovat," dodám pro jistotu i pádný, racionální důvod, kdyby se snad chtěl hádat. "Všechno jde zatím kupodivu dobře, snad se karta konečně obrátí. Jistě chápeš, že z určitých důvodů ti víc neřeknu. Ale pokusím se sehnat někoho, kdo ti pomůže." Říkali, že za Číňany chodit nemám, tak si holt budu muset zařídit poslíčka. Nechci si jej dělat z Mei, zezačátku to však asi jinak nepůjde. Nebo až přesvědčím Rayovu partičku, tak oni by mohli mít kontakt na někoho důvěryhodného. Stejně tak si budu muset sehnat novou služebnou, protože Moiřin čas se krátí. Každopádně v čínské čtvrti by mohl být někdo, kdo umí dobře léčit. Východní medicína byla vždycky zvláštní a pokroková. Tím jiným, nezápadním způsobem. A já potřebuji, aby byl Tim co nejrychleji na nohou. Nejdřív jsem chtěl ještě dodat tu banální větu: Promiň, že jsem tam s tebou nešel, ale pak se rozhodnu si to nechat pro sebe. Nic to nezmění, a kdybych tam šel, možná bychom dopadli mnohem hůř. Čubka by měla svoji kořist a Tima by nepotřebovala. Já bych v domě neměl ochranu a nepřemluvil bych Raye a Ann. Prostě se stalo. A aspoň víme, kdo je náš další nepřítel. Nicméně je tu stále jedna palčivá otázka. Zvažuji, jestli ji vůbec položit. Pokud Timova matka ví tolik, ví i o tom, že její syn zradil? Pochybuji, že Tim chce, aby se dozvěděla, jak ho zřídil. Pak by ho asi chtěla vzít domů. On by se samozřejmě bránil. A já bych se ocitl mezi dvěma mlýnskými koly. Navíc krom praktických důvodů je tu jeden čistě sobecký. Chci mít Tima u sebe. I pro klid duše. Takže se nakonec nezeptám, jestli mám jeho matku varovat. Když je tak chytrá, baba, tak ať si to zjistí sama. Udělal bych to, jenom kdyby mne o to Tim výslovně požádal. "Chceš, abych pro tebe něco udělal? Někomu něco vyřídil, nebo už na stanici dali vědět..." řeknu nakonec. "A pak bych také potřeboval fotku tvého bratra, pokud nějakou máš. Ať ostatní mohu varovat - a sám ať ho pak poznám. Tedy, myslím, že kdybych ho viděl, tak už bude asi pozdě... ale víš, co myslím," ušklíbnu se. On jako policista musí vědět, jak podstatné je někoho identifikovat. A mohou ho potkat i jiní, kteří mi pak mohou podat zprávu. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Žaludek se mi stáhne, protože si najednou uvědomím, že s ním nebudu moct jít, žebra se hojí blbě, někdy až dva měsíce, a zlomenina lýtkový kosti ještě dýl. Kurva! To ne, sakra! Tam venku je Ona, je tam i ten parchant, kterej byl donedávna můj bratr, je tam celá posraná armáda Irů a on bude muset jít sám. Armáda…, dojde mi, že ani v Londýně se nebudu moct angažovat… ŽE, KURVA, NESTIHNU DO BELTAINE ZABÍT BRATRA! A pak bude pozdě... Zkusí najít někoho, kdo mi pomůže?! A jak, sakra! Tohle nemagicky urychlit nejde – a s magií nechci mít nic společnýho! Můžu akceptovat, že tu ten svět je, můžu proti sviním, co ji ovládají, bojovat, ale rozhodně ne stejnými prostředky! Nestane se to, co předpověděl! Prostě ne! „Nikomu nic neříkej,“ nemám žádný kamarády, kteří by to měli vědět. Těch pár lidí do hospody, co mám a co jsem neviděl od začátku tohohle příšernýho případu. Zdá se mi to jako věčnost a už je ani nechci vidět, patřej k tomu původnímu Timothymu, ne ke mně. Říct to zbytku rodiny – tý, která snad není odsouzená? Ne, nechci je to toho plíst, zbytečně bych je ohrozil. Už jenom proto, že jsou Kearnsovi, jsou ohrožený dost. Má pravdu, fotka je třeba, jenže já nejsem žádná posraná panička, abych sbíral fotky, nemám ani svou fotku, natož abych tam měl někoho z rodiny. Ve šrajtofli mám jenom fotku Rose, jediná sestra, se kterou posledních pár let vycházím. A potom, co vím o Barrym – teda Barethovi, chce, aby se mu říkalo jeho pravým jménem, jak mě nezapomněl upozornit, než mi za oslovení „Barry“ dupnul na nohu - je nejspíš jediný člen celý rodiny, s kterým budu chtít něco mít. Určitě bude mít nějakou fotku matka, ale po jejich seznámení dost pochybuju, že by tam chtěl Will jít. A navíc, bylo by to jako vstoupit do jámy lvové. Vím, že v tomhle nekecal, moje matka je stejná jako on, jenom na jiný straně barikády. Dál je tu jeho manželka, ale jít za ní by bylo čirý šílenství… možná je do toho Marge zapletená taky. Nevím, s kým sloužil ve válce, takže ani tady to nejde… do hajzlu. Mám pocit, že nemám na výběr, jestli má někdo fotky rodiny, tak je to Rose. „Moje sestra, Rose. Dělá kadeřnici v Bishopsgate 215, určitě bude mít jeho fotku.“ Ne, nelíbí se mi, že ji do toho pletu, ale je to nutný. Nikdo nesmí stát v cestě jejich zničení. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nechci Tima zradit. Na druhou stranu je to fanatická ženská a já bych ji mohl použít jako svou zbraň. A tohle je o mnoho větší než Tim. Takže raději budu riskovat jeho hněv, než abych riskoval... všechno. Bába tím možná dostane trumf do ruky, ale tuhle hru stále řídím já. Protože já se rozhodl za ní jít. Já se rozhodl ji varovat. Ještě by mi měla být vděčná. Pokud nechytne hysterický záchvat, protože si bude z nějakého důvodu myslet, že je to má vina. Oni rodiče Ann také nebyli nadšeni (jak by taky mohli!), když jsem jim o tom říkal. Její matka byla tak na dně, že mne z toho obvinila. Že jsem ji odvezl kamsi do hnusné Anglie a že jí to neudělalo dobře. Škoda, že by neocenila, co udělám s Moirou, která ji zabila. Byla to docela milá paní, dokud mi neřekla, že jsem parchant, co jí ukradl dceru. Na chvíli se zamyslím a ohlédnu se směrem o chodbě. Málem jsem řekl hodně hloupou větu: Počkej. Co jiného mu zbývá, že? "Hned jsem zpátky, něco zkusím," řeknu a zmizím. Pokud mne z nemocnice nevyhodí, mám v plánu se přijít minimálně rozloučit. Ovšem nemohu ho tu nechat, aniž bych to zkusil. Rozhovor s doktorem je rychlý a nepříjemný. Já však svou masku nosil dlouhé roky, proto jednám tak, jak William Winters, zchudlý šlechtic na úrovni, dovede. "Má žena je zdravotní sestra," odvětím doktorovi klidně, dokonce se zdvořilým úsměvem, ať by se ke mně choval sebehnusněji. Pokud je třeba vyřešit nějaké papíry, tak to vyřeším(e), a než se za Timem vrátím, seženu odvoz. Kdo ví, kde nechal auto. A i kdyby ho tu měl, já řídit neumím, leda koně. "Doufám, že se těšíš domů, Time," řeknu tiše a v očích mi zajiskří. Jak snadno dokáži střídat ty masky se svým vlastním rozpoložením. Předtím viděl Tim kus Bahna, doktor zase vychovaného Winterse. A teď vypadám, jako bych měl něco za lubem. "Protože se mi povedlo přesvědčit doktora, aby tě z téhle díry pustil." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Nakonec vypadá skoro vděčně, jakmile přisvědčíš, že máš doma zdravotní sestru. Kdyby si neměl nikoho, kdo by se o Tima postaral, nemohl by ho propustit a ty bys ho okrádal o čas zbytečně. Takhle to znamená alespoň to, že bude mít o práci míň, což je ve výsledku pozitivní. Nakonec to jde až překvapivě snadno. „Do tří hodin připravím propouštěcí papíry a nechám ho podepsat revers, stavte se pro něj do šesti, jinak bude muset počkat do rána.“ ´… a blokovat místo pacientům s menším štěstím.´ Ač to neřekne nahlas, je to jasné, že přesně to si myslí. *** Domů? Navzdory tomu, že mě stehy na držce bolestivě zatahaj a v hubě ucejtím krev, jak se rána otevře, musím se usmát. Potěšeně, překvapeně a vděčně, poprvý, co mě vidí, se mi v očích objeví ta jiskra, kterou jsem míval a která po probuzení z bezvědomí po rozhovoru s bratrem zmizela – i když nemám strach, že by mě tu někdo zabil, pořád to nic nemění na tom, že tu zůstávat trčet nechci. Chci být někde, kde se cítím dobře, co na tom, že u Willa to technicky vzato není „doma“. Pořád je to příjemnější místo než v mým skutečným bytě, i když vím, že to není zásluhou samotnýho domu, ale přítomnosti Willa. Radši bejt ve středu dění než tady, mezi mrzákama a kriplama, a vlastně stejnej jako oni - úplně odepsanej. „Díky Wille, to bude skvělý,“ zahuhlám. „Kdy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vstoupíš. Z kuchyně se line vůně jídla – tradičního, takže vaří Moira. Už u dveří slyšíš, že Ray i Mei se právě v obýváku hádají o něčem velmi důležitém a zásadním pro dobro a budoucnost světa, podle slov, které zaslechneš, jde o to, jestli ve filmu Kabinet doktora Caligariho hrál Werner Krauss nebo Paul Wegener, anebo někdo úplně jiný. Proto není problém, když je přerušíš. „Jak je Timothymu? Bude v pořádku“ Zeptá se Mei starostlivě, jen co vstoupíš, ještě než stačíš cokoli říct. Dokonce i Ray vypadá, že ho to upřímně zajímá. „Každý Číňan je svým způsobem léčitel, ale pokud chceš někoho opravdu dobrého a zkušeného, znám jenom jednoho – a ty už taky.“ Mei se usměje, „Sifu Jin. Jenom díky němu snad nebyl žádný Číňan nikdy v nemocnici." |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro * * * "Vypadá hrozně, ale snad bude. Vzhledem k tomu, že se mi povedlo doktora přesvědčit, aby nám ho svěřil do domácí péče, to není smrtelné," místo úsměvu je to jakýsi škleb, kdy se snaží sám sebe přesvědčit, že to bude v pořádku. Pokud totiž nenajdeme nějakou zázračnou cestu, jak ho vyléčit, celou válku stráví na lůžku a bude to srát jak jeho, tak mne. Posadím se do křesla. "Ve tři hodiny si jej mám vyzvednout. A tebe, Rayi, zneužiji, protože umíš řídit a Tim má auto. Nejdřív půjdeme pro tu rachotinu a potom pro něj. Stejně s ním budu potřebovat pomoct, má zlomené snad všechno a já mu nechci ublížit ještě víc." Pak se zamyslím. Já se v čínské čtvrti ukazovat nechci, protože ctím to, co mi Sifu řekl, a vím, že má pravdu. "A je potřeba ještě zařídit pár organizačních záležitostí, abychom vůbec mohli fungovat." Zmlknu a zaposlouchám se do šramocení v kuchyni, ztiším hlas. "Potřebuji někoho k ruce, komu mohu důvěřovat. Nějaké poslíčka, protože jak vidíte, pořád lítáme sem a tam. A já osobně do Limehouse nepůjdu. Takže buď někoho od tebe, Rayi, nebo od tebe, Mei. Nejlépe by to rovnou mohla být nová služebná, s Moirou se vypořádám postupem času, teď na to nemám čas a hlavně nemám náhradu." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zato po tobě hodí výmluvným pohledem, když mu sdělíš, že má sehnat poslíčka. Ano, tahle část zbude na Mei. „Určitě se poptám. Někoho z našinců, kteří vědí o našem problému, určitě seženu. Většina ovládá slušně angličtinu, takže budou schopní pracovat jako poslové. Určitě najdu i některou ženu, která práci služebné vezme, pokud tedy bude dostávat plat,“ poslední věta zní jako otázka, i když skutečnou otázku nepoloží. „Stejně budu muset zařídit ošetření pro Tima, snad Sifu nebude považovat cestu sem za neúctu,“ zdá se, že vůbec nepřemýšlí nad tím, že by to pro starce mohlo být problematické vzhledem k jeho stáří, řeší jenom jeho pýchu, „a nebude chtít Timothyho přivézt do Limehouse.“ V tu chvíli se Ray zatváří zděšeně a popuzeně, jedno šoférování zvládne, ale kdyby měl dělat řidiče pravidelně, asi by se hodně vztekal. Mei mezitím pokračuje, „takže půjdu s vámi a pak se oddělím.“ Zamyslí se. „Kam vlastně pro to auto půjdete?“ Timothy ti sdělil, kde ho má, když ti předával klíče. Před jeho bytem v Red Lion Street 46, Whapping. Nikdy předtím ti nesdělil, kde vlastně bydlí a ty ses nikdy neptal, nebylo mu to příjemné a nyní chápeš proč. Whapping je jedna z nejchudších čtvrtí East End, masivní budování lodních doků v oblasti ji téměř oddělilo od zbytku Londýna. Má to ale i své výhody, druhé sousedství dále podél řeky je Limehouse. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jistě, starat se o dvě služebné je poněkud nákladné, ovšem Moira tu už dlouho nepobude. Do další výplaty rozhodně ne... "Já jsem spíš myslel, že bychom jej mohli vzít do Limehouse, pokud bude Sifu souhlasit. Já tam nepůjdu. Jak jsme se domlouvali. Takže by to bylo na vás." Rayovy vražedné pohledy ignoruji, pro vyšší dobro se musí obětovat. "Auto je kousek od Limehouse," řeknu pak Mei. "A ty co nejdřív domluv svoji partu, telefon víš, kde je," dodám ještě směrem k Rayovi. "Čas se nám krátí a to, že byl Tim napaden, odstartovalo tu krvavou část téhle války. Navíc nevím, jak dlouho ochrana na domě vydrží, než ji prolomí. Takže budu Mycroftovu pomoc potřebovat co nejrychleji." Nějak si neuvědomuji, že začínám rozkazovat. Samozřejmě že k nějakému vojenskému drilu to má daleko, na druhou stranu vše organizuji a rozděluji úkoly - a počítám s tím, že budou vyplněny. Pokud nemají nic dalšího (Rayovo remcání, že by měl být řidič, nepočítám), odejdu do kuchyně za Moirou. Vždycky, když ji vidím, mám chuť ji zabít - a není to jen zveličené lamentování. V tu chvíli Bahno bublá. A tak nasadím masku. "Moiro, teď bude tady v domě poněkud živěji. Nevím, na jak dlouho," začnu bez úvodu a zase si stoupnu poblíž, aby měla pocit, že je to důvěrné. "Potřebuji, abys do odpoledne vyklidila dětský pokoj. Ulož to prozatím na půdu." To jsou věci, ke kterým jsem se nedokázal celý ten rok odhodlat, jako bych snad doufal, že... Nevím. Nechtěl jsem to řešit, maximum pro mne bylo to, že jsem zařídil Annin pohřeb a mluvil s jejími rodiči, obeslal smuteční oznámení jejím přátelům. Proto jsem v pokoji zachovával status quo. Vše, co jsme pro syna nakoupili, tam zůstalo, Moira tam musela uklízet, takže věci nejsou ve špatném stavu. "Také zařídím ještě jednu pomocnici." Tuším, že bude tiše zuřit, proto proti ní použiji tu nejsilnější zbraň. S vnitřním hnusem vezmu její nepěstěnou ruku a podívám se na ni. "Nechci, aby ses mi tu upracovala, když tu bude plný dům lidí..." Ano, takhle živo tu nebylo od Anniny smrti. A i předtím jsme žili poměrně klidně, tu a tam návštěvy přátel... Za Rayem jsem spíš jezdil já než on sem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Samozřejmě, Williame, šofér Ray se o všechno postará, přiveze pánovi všechny vojáky,“ Ray přešel k ironii, „a když už jsme u toho. Když sháníš tu služku, nemám to vzít já, ať si vyzkouším všechny práce v panské domácnosti? Myslím, že mi bude obleček služebné slušet, ale chci nějaký rajcovní, ne ten jeptiškovský háv, který nosí Moira.“ Zašklebí se pohledem někoho, kdo si přeje konflikt, a založí si ruce na hrudi. Moira získala krapet sebevědomí, proto si dovolí ukázat ti otrávený obličej, který ji představa, že tě nebude mít pro sebe a navíc bude muset sloužit té zpropadené nevěrnici Mei-lin, vytvořila. Ne, opravdu není nadšená. Ale jakmile zmíníš vyklízení dětského pokoje, její oči se rozšíří, poznáš pohled, kterým na tebe koukala už na začátku tvojí hry na lovce a kořist. Pohledem psa, který čeká, že si od pusy odtrhneš dobrotu a dáš mu ji. Co si myslí ti dojde rychle – ona věří, že v dětském pokoji budete mít místo pro muchlování. Proto je tvoje následná věta šok. Jako kladivo, kterým ji srazíš ze snového mráčku. „Ale pane…!“ Tvůj následný krok ji umlčí, ale ne na dlouho. Nasadí spiklenecký výraz a důvěrně se rozpovídá. „Já si toho moc cením, pane, ale jestli se mohu zeptat, proč tu zůstávají? Kdybychom tu zůstali jenom my dva, nebyla by potřeba pomocná ruka, nemusel byste utrácet peníze a my…“ odmlčí se a sklopí hlavu, ale jen proto, aby s nově nalezeným sebevědomím zase pokračovala, „my bychom mohli být konečně spolu.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy není poznat, jestli to myslím vážně, nebo ne. Ray v to může jenom doufat. A kdyby to nebyl můj strýc... tak to udělám. Za to, že remcá. Proto, že by to byla legrace. Na to, aby se mi to líbilo, by to musel být někdo jiný a ne v oblečku služebné, to je zvrácenost. Ačkoli jsem na frontě slyšel, že jeden náš velitel... brrr, fuj. * * * "Zůstávají tu, protože jsou má rodina a zároveň spolu máme práci. Vždyť víš, že jsme měli rodinný podnik..." Musím jí něčím zavřít hubu. Kdybych se příliš vykrucoval, bylo by to podezřelé. A tomuhle, obchodování, Moira nerozumí ani za mák, tak mi do toho nebude kecat. Jich se na to nezeptá... dokonalá situace. "Je to velký projekt, proto je to poněkud hektičtější období. Musíme to zvládnout. O to sladší pak bude odměna," dodám zase s tím dravčím výrazem, který však patří myšlence na její vraždu. Pustím ji a vypadá to, že odejdu, ale pak, se sebezapřením a poté s myšlenkami někde jinde, na lepším místě, u Tima, jí zezadu položím dlaně na boky a horce jí vydechnu do ucha: "Tak buď hodná holka, nebo si na tebe budu muset vzít rákosku. Pokud bys ovšem nezlobila schválně, že to chceš..." uchechtnu se. A protože tohle je moje hra, ona je moje ohavná loutka, nechám ji tam. Zmatenou a určitě nadrženou jako fena. Fuj. Ale musím v domě udržet pořádek za každou cenu. Na druhou stranu je to zvráceně zábavná hra, třebaže některé její součásti se mi hnusí. Asi jako když nemůžete odtrhnout oči od mrtvoly s vyhřeznutými střevy nebo od yperitem zmrzačené tváře. Je to hnusné, a přesto fascinující. Je to morbidní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za půl hodinu se podává oběd, Moira je roztěkaná a rozjívená, má problémy se sebejednodušší činností. Ještě štěstí, že jsi za ní přišel tak pozdě, kdy už jenom dovářela. Jinak by to jídlo bylo nepoživatelné, takhle jsou jen brambory mírně rozvařené. Zbývá hodina a půl, v které Ray obvolává svou partu. Povede se mu je pozvat do tvého domu na dnešní večer, pokud souhlasíš. Všechny do jednoho, což je malý zázrak. A podle toho, jak dlouho s některými Ray mluvil, se o něj postarala Rayova výřečná pusa. Před třetí hodinou odpolední společně vyrazíte autobusem pro auto, Mei do Limehouse. Ta bude muset ve Wapping přestupovat. Cesta je… no, zkrátka jako v autobuse. Je narvaný. Dva výrostci se pošťuchují a sem tam narazí do dalších cestujících, lidé smrkají, chrchlají a pokašlávají. Navzdory zimě venku zde, v uzavřeném prostoru, páchne pot a levné voňavky. Ti nejdivnější ze spolucestujících po vás pokukují, podezřívavě si vás měří, jako byste tam nepatřili. A každý třetí vypadá jako kapsář. Vystupující lidé neprosí o uvolnění cesty, naopak nadávají, že jim neuhnete. Ray polohlasně brumlá nějaké nadávky, mezi kterými zaslechneš konstatování, že právě proto nemá rád velká města. Občas neopomene nějakého příliš horlivého cestujícího „omylem“ trefit loktem pod žebra. Vystoupíte a najednou se vám, i ve smogovém vzduchu, dýchá lépe, je to jako malé znovuzrození. Je však otázkou do jakého světa. Moc dobře víš, že Timothy jen nerad hovoří o svém bydlišti – a nyní začínáš chápat proč. V ulicích se flákají výrostci, kteří nejspíš ani neumí číst. Ač je bílý den, kousek od vás se potácí opilý muž, podle pršipláště nejspíše patří k přístavu. Ženské se hádají na ulici a tahají se za vlasy, kousek od nich muž močí přímo na hlavní ulici všem na očích. Auto přesto na místě, které ti popsal Tim, najdeš. Dokonce nemá ani propíchnuté gumy, což je, upřímně řečeno, s podivem. „Tak tady bydlí?“ Prohlásí Ray otráveně, přezíravě i pobaveně zároveň, zatímco se rozhlíží, „to je nejspíš nejúspěšnější obyvatel čtvrti, jako jediný má práci.“ Dalo se to čekat. Odnikud se vyloupne sotva desetiletý klučina a natáhne k vám svou drobnou dlaň. "Prosím pane, prosím, mám hlad, nemáte penci?" |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, napadlo mne, jaké by to bylo, kdyby se to s Čubkou stalo a Ann by byla naživu. Jak by to vypadalo. Podpořila by mne? Vysmála by se mi? S dnešním sedánkem souhlasím, budu rád, když se to stane co nejdřív. Moiře před odchodem ještě připomenu, ať vyklidí ten dětský pokoj. Nemíním zatím sdělovat, že sem přivezeme Tima. Ale budu se bavit jejím nasupeným výrazem. Hlavně si musím dát pozor, aby mi ho ta krysa taky neotrávila. Dobrá, cesta autobusem asi nebyla nejtaktičtější. Naposledy jsem jel tím nočním, kde bylo skoro prázdno. Většinou chodívám pěšky. A nyní již vím, proč si připlatím za taxi. Zdá se, že to trpím se stoickým klidem. Když mne zneužila Čubka, taky jsem to musel vydržet. Když jsem křičel v Rayově těle a nemohl se hýbat, tak taky. Nikdo ale netvrdil, že cesta autobusem byla příjemná. A ani to, kde vystoupíme, příjemné není. To má Tim vážně tak mizerný plat, že musí bydlet tady? Ten hrdý pitomec. Stačilo říct a pomohl bych mu. Vždyť dům byl doposud prázdný, a i když jsem s ním neměl pletky, byl (a je) to můj přítel. Nechal bych ho bydlet v domě pro hosty za normální přispění na domácnost. A ještě by měl teplou večeři. Okolí ve mně rozhodně nemůže vyvolat nějakou samaritánskou náladu. Naopak se zatvrdím a nechám Bahno vykouknout, kdyby snad někdo okolo měl dělat problémy. Neumím se nijak zvlášť rvát, ale když na to dojde, jednáte pudově. A nyní bych neměl zábrany. Mám totiž svoje povinnosti. Které mají zachránit zadky všem těm budižkničemům. Až mě napadne rouhačská myšlenka, jestli to stojí za tu námahu. Ale pak se koutkem oka podívám na Raye, který má klíčky od auta, vzpomenu si na Mei a Tima - a vím, že to smysl má. Minimálně proto, abych Čubce šlápl na hřbet. "To asi ano," zavrčím. "Odemykej." Jenže Ray je příliš pomalý. Vrhnu na děcko pohled a zakážu si myšlenky, že když mi štěstí bude přát, budu mít nakonec taky syna. Ale k tomu vede dlouhá a velmi, velmi trnitá cesta. Žebravých děcek je všude spousta, to je prostě holý a smutný fakt. Dáš jednomu a budou chtít všichni, sežerou tě. Tak mne to učili. Navc nevím, jestli to není nějaké prašivé Irče. "Najdi si práci. Tak to ve světě chodí," odtuším však klidně, bez zášti nebo opovržení. Kontroluji se. Vážně nemám čas ani chuť přemýšlet nad sociálními problémy, se kterými stejně nic neudělám. Kdo pracovat nechce, ten ani nebude. Nejvíc opovrhuji ožraly, protože ti dávají peníze na chlast, místo aby si koupili to jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V tu ránu je pryč a za ním ostatní jak hejno splašených kuřat. Vidíš je, jak zabíhají do malého průchodu mezi dvěma domy. „Hej!“ Hlas Raye se rozlehne celou ulicí jak hlas lva, „vy šmejdi!“ Ještě se otočí na tebe, „vzali mi klíče!“ Vyrazí za nimi rychle, ale víš, že s jeho nohou tohle tempo dlouho neudrží. Ta malá verbež dětských kriminálníků vám sebrala Timovy klíče, což je průšvih jak hrom. Na druhou stranu, šance, že je to past, je opravdu velká… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Protínáte hlavní třídu, kde vás málem srazí kůň s povozem. Začne divoce řehtat a podupávat a vozka jen tak tak, že ho uklidní a nesplaší se mu. „Vy holoto zasraná!“ Řve za vámi, než jeho hlas přebijí další zvuky města. Ray přestane stíhat, poslední metry už kulhá znatelně a drží se ti v závěsu, který se však zvětšuje. „Chytni ty malý zmrdy!“ Zavolá ještě, než se definitivně zastaví. Zůstaneš sám, před tebou stále nohy mladého výrostka, takže je neztrácíš. Po chvilce se ruch města utlumí, dál kličkuješ křivolakými ulicemi, ale už v místech, kde nejsou hlavní ulice. Zato slyšíš vlastní dech i bušení srdce ve spáncích, jako akademik jsi mnoho pohybu neměl, už tohle je výkon, o kterém sis myslel, že ho nemůžeš zaběhnout. Jestli vůbec ve svém spěchu stíháš vnímat, dojde ti, že se mlha nezvedá. To je divné – jsou ty děti snad opravdu jen obyčejní kapsáři? Odpověď přijde hned za dalším rohem. Děti stojí v ulici a zkoumavě tě pozorují, některé výsměšně, jiné s očekáváním vepsaným ve svých malých nevyvinutých tvářičkách, předčasně dospělých tvářičkách – malí velcí kriminálníci. Budovy jsou vysoké, na Londýn opravdu neobvykle. Dojde ti, že vůbec netušíš, kde jsi. Vystoupí ten žebrák, zřejmě vůdce party. „Elemese, ten chrt umí běhat!“ Skupina se rozesměje, „Ceš kíče, chrte? Poď si pro ně!“ Zamává klíči jako zvonkem při koledě, následuje další výbuch smíchu od dětí okolo. A všichni se jako na povel začnou přeřvávat „Poď si pro ně! Poď si pro ně!“ Co zamýšlí? Vykročíš. Některé děti naskákají na popelnice a vylezou na zeď, jiné jenom postávají a koukají se. Ti nejbojácnější utečou. Jenom jejich vůdce a skupinka nejstarších kluků zůstávají na místě. Jsi asi tři metry od nich, když se jejich výsměšný a drzý pohled najednou změní v uctivý a obdivný. Jenže nekoukají na tebe, koukají za tebe. „Dobrý den, pane Wintersi, omlouvám se za tuto malou lest, ale myslela jsem si, že změna prostředí pomůže znovuobjevit vaše dobré vychování,“ ten hlas poznáváš moc dobře, Sheena Kearns. „Dejte mu ty klíče chlapci,“ usmívá se, jako by byla babička a vy, ano, vy všichni její vnoučata. „Stavíte si hlavu, pane Wintersi, ale já nemám čas čekat, až vy tvrdohlaví mezci dostanete rozum. Poslední šance, přidáte se po dobrém?“ Už babičku nepřipomíná, naopak působí – což je s podivem vzhledem k její velikosti – jako vyšší než ty. A v jejím pohledu není nic milého, naopak vypadá jak válečnice, bojovnice, která tě bez skrupulí zabije, pokud jí k tomu dáš důvod. Možná sis měl k pušce sehnat i zbraň, kterou snadno schováš pod kabát, hodila by se. Teď už je pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Měl jsem se na to vykašlat. Ale teď už je pozdě. Nemohu je nechat s těmi klíči, tak se rozběhnu. Zezačátku si myslím, že to není tak hrozné. Hlavně doufám, že je dohoním a nebudu muset běžet tak daleko. Ale poslední dobou jsem pohybu moc nedal a kouřil jsem víc než obvykle, ze stresu. Pukají mi plíce, ale já se nutím běžet dál. Najednou jsem vděčný za to, jak na nás velitel ve Francii řval. Jeho hlas se mi rozlehne v hlavě jako práskání bičem. Popuzený i výsměšný. Ta mlha mne znervózňuje. Ale když už jsem se do toho jednou namočil... Funím jako nasraný býk, záda zbrocená potem, třebaže je únor. Jestli jsem byl před chvílí podrážděný, teď jsem přímo nasraný a nijak se nestarám o to, abych to skryl. Čiší mi to z černých očí. Já z těch spratků vymlátím duši, bleskne mi hlavou myšlenka, která jde cítit jako bažina. Ne, nemyslel jsem si, že by se tak dívali na mě, ale je pravda, že v první vteřině mne to zmátlo. Tihle nevypadali jako naši spojenci, proč by to jinak dělali. Kdyby to byli obyčejní kapsáři, prostě zmizí někam do uliček - ach, ano, dochází mi to teprve teď, když se mi dostává vzduchu. Do prdele. V první chvíli si myslím, že za sebou uvidím Čubku. Proto když se otáčím, mimoděk se ušklíbnu, už má na jazyku, jestli to beze mne nemohla vydržet. Je pravda, že nyní by to byla jenom slova, kdy bych hrál o čas. Protože vlastně nevím, co bych dělal. Ve snu se jí mohu vysmívat a třeba se i vzbudím. Ale v realitě? Rayova - moje - zbraň je doma... chtělo by to nůž. Uvidíme, jestli si konečně vybavím, co doopravdy jsem tomu Němci udělal. Doteď mám ve vzpomínkách jenom jakousi nejasnou mlhu, kdy mne moje vědomí brání před pravdou. Už nemusí. Už vím, že nejsem ten hodný William, za jakého mne měli - i já... Upřímně mne překvapí, kdo za mnou stojí. Otočím se jenom tak, abych měl alespoń koutkem oka výhled i na děcka. Takže stojím bokem. A jestli z mých očí před chvílí sršely blesky, ten vychladnou. Ne že bych se uklidnil, cítím, jak mi o lebku škrábe vztek, ovšem transformuje se do něčeho, co není jenom výbuch, do něčeho horšího. Do chladnokrevného zvažování toho nejhoršího, co ze sebe mohu vykřesat. Ne, žádná rudá mlha se konat nebude, jestli jednou opět někoho zabiji. Tím jsem si jist. Zlobil by se Tim, kdybych jeho matku podřízl? Kdybych to dokázal... Další čubka, co ovládá nějakou magii. Jak já je nesnáším. To je Tim jediný z jejich pitomé famílie, který je normální? V rámci možností. Spolupracuje Kearnsová s jeho bratrem? Najednou lituji toho, že mne vůbec napadlo, že bych za ní šel, aby se se svým dítětem vypořádala. Ne. Jestli si musí něco dokazovat a nutit mne silou - seru na ni. "Koukám, že vaše postupy se ani za ty stovky let nezměnily," odfrknu si. Nesmím ukázat nejistotu, třebaže všechny instinkty mne před ní varují. "Přidej se k nám, nebo tě zabijeme." Nechtěl jsem do toho tahat náboženství, ale křesťany a další blázny nemám rád. Zvlášť když si se mnou hrají. Najednou nepochybuji o tom, že Timovu babičku zabila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ale pane Wintersi, kdo mluvil o zabíjení. Já jenom říkala, že se k nám přidáte a přivedete nám vašeho syna. Nebojte, nebude to bolet. Chlapci!“ Dva malí klučinové se ti přilepí na nohy a snaží se je podtrhnout, další tě drží za ruce, pomáhají si, aby ses nikdy nevyškubnul na dlouho a nikdy nebyl úplně svobodný. Můžeš fláknout kohokoli jakkoli silně, vždy ho nahradí další drobná či větší dětská ruka. Nakonec je to vyčouhlý vůdce party, který tě přímým kopem přímo do choulostivých partií donutí kleknout na zem. Vyšší a silnější z chlapců stojí u tebe, aby ti bránili, pokud by ses chtěl dále vzpírat. To už u tebe stojí Sheena s velkým stříbrným křížem zavěšeným na řetízku na krku. Ale kříž není obyčejný, je překřížen mečem. Ten symbol ti je povědomý. „Veni, Sancte Spiritus, reple tuorum corda fidelium, et tui amoris in eis ignem accende,“ Sheena začne recitovat, oči se jí zkroutí pod víčka, vidíš jenom jejich bělmo. Skrz kříž prosvítá namodralé světlo a sílí s každým jejím slovem. Některé z přihlížejících dětí poplašeně a údivně vykřiknou. „Emitte Spiritum tuum et creabuntur;“ Vybaví se ti, co ti kříž připomíná. Podobný symbol jsi viděl na jednom středověkém výtisku Malleus maleficarum – Kladiva na čarodějnice. Je to symbol Inkvizice. „Et renovabis faciem terrae.“ S tím se křížem dotkne tvého čela. Sheena Kearns lhala. Ostré, jasné a nepřirozené světlo tě prostoupí, nejenže pohltí zrak, celé tvoje tělo jako by jím bylo nakaženo. Je jako pila, která řeže bez milosti vše, na co v tobě narazí. Světelná pila, Pila boží. Jenže zároveň víš, že takhle to být nemá. Že světlo stejnou měrou útočí, jako se brání… to něco v tobě ho pohlcuje, doráží na něj, vyráží proti němu a vytlačuje ho. Cítíš příšernou bolest, ale zároveň víš, že díky té tě kouzlo Inkvizice zatím neovládlo. A najednou světlo – bouchne? Probudíš se, zase se ti vrací zrak… jenže jsi nějak výš. Podíváš se pod sebe a zjistíš, že nestojíš na zemi. Ta je metr nad tvými chodidly. Levituješ na temném, černošedém mraku, který ti zasahuje až k pasu a v kterém se tvé dolní končetiny pomalu ztrácí. Jenže najednou zmizí a ty bolestivě spadneš na zem. Rozlámaný, ale s rozumem stále patřícím tobě. Paní Kearns se deset metrů od tebe zvedá ze země, podle toho, jak je rozlámaná, se musela proletět vzduchem. Ta tam je její elegance, čiší z ní jen vztek a rozhořčení. „Diabolus! Zabte ho!“ Zasyčí na děti, ale ty se k ničemu nemají. Ty, co zůstali, se krčí u stěn a jsou bílé strachy. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nikdy! Další úvahy však není čas. Samozřejmě že se těm spratkům bráním. Ale je jich moc. Nakonec přidušeně vykřiknu a instinktivně se bolestí schoulím. Bahno vztekle zařve, že by mu chtělo tu nohu urvat. Ani se mu nedivím. Ne. Ne. Latina ne! Vím, kam tohle vede. Tohle je fanatismus nejhrubšího zrna. Jestli tohle přežiji, Kearnsová bude další na mém dloužícím se seznamu těch, se kterými zametu, až na to budu mít prostředky a čas. A já neslibuji nadarmo. Jsem vážně rád, že jsem tu babiznu ze svého domu vypakoval. Najednou mi nasraný a škodolibý duch ze Sídhe, má žena, připadá mnohem sympatičtější a jako lepší společnost. A to, že se dívám na symbol inkvizice, nevěstí nic dobrého. Jsem čaroděj a píchám jejího syna. To by ve středověku byla jasná jízda do pekel skrz plameny hranice těch fanatiků. Myslím, že jsem během toho řval. Nejsem si jistý, dokázal jsem se soustředit jenom na to světlo, které zápasilo s úporným Bahnem. Nebo něčím. Asi to bylo Bahno. To, co se stane pak, konkuruje drakovi a krabičce. S heknutím padnu na zem, cítím se, jak kdyby mne Cooper použil místo boxovacího pytle. Bahno však škodolibě a zároveň vítězoslavně zabublá, když vidí, že Kearnsová se válí v bahně jako já, zmlácená jako já. "Musíte používat děti, abyste se někoho zbavila?" frknu, když se zvednu. Musím uznat, že po tom všem příkoří, které mi všichni zúčastnění způsobili, mi dělá dobře, když v jejich tvářích vidím strach. Až na Kearnsovou. "Vypadněte, jinak nechtějte vědět, co udělám s vámi!" šlehnu pohledem rychle přes rameno, ale hned se zase vrátím očima k babizně. Jsem možná zhuntovaný a od břečky, ale vypadám jako netopýr, co jí jde vysát poslední kapky krve, když k ní přijdu, abych jí z krku strhl ten přívěšek. Její moc nemusí tkvět přímo v něm, ale určitě jí pomáhá. Pokud se bude bránit, klidně ji uhodím. Veškeré zbytky mé slušnosti šly pro tuto chvíli do věčných lovišť, když se opovážila naznačit, že zneužije mne a mého syna - a když mne napadla. "Já nejsem ten, kdo je tu ďábel," zavrčím a chytnu ji pod krkem. "Já nejsem matkovrah. A nejsem ani zkurvený fanatik, jehož syn dezertoval na druhou stranu!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kearnsová se zvedne právě dřív, než k ní dojdeš, v očích neskrývaná nenávist, ale je v nich ještě něco – prozření. Rána o stěnu jí nenechala bez následků, krčí se, jako by jí bolely záda a těžiště těla přenáší na pravou nohu. Levá musí být zraněná. Z nosu jí teče krev, ale do hlavy se zřejmě nebouchla – musí to být vlivem střetu dvou kouzel. Inkviziční kříž už na krku nemá, ať ho skrývá kdekoli, není vidět. Pokud ho skrývá… Chytneš jí pod krkem, ale ani teď se jí v očích neobjeví strach, jenom ten neměnný nenávistný pohled, ten opravdu nekoresponduje s láskou, kterou křesťané hlásají. Zmínka o jejím synovi jí, zdá se, nepřekvapí – jenom její nenávist ještě prohloubí. „Ne,“ zašeptá přiškrceným hlasem, „to vy jste ďábel.“ Jen jemně se tě dotkne rukou, ale tlak je tak silný, že tě odhodí o tři metry. Ne, neletíš vzduchem, ale stejně pád neubrzdíš. Pozadu spadneš na zem. „Šelma jako předvoj Satana! Měla jsem tě zabít hned, dokud byl čas.“ Otočí se, že uteče, ale noha ji zradí. Tvář se jí zkřiví bolestí. „Salva me, deus!“ Zakřičí a vzduch se nasytí pachem myrhy. Stále se snaží odbelhat pryč, ale pohyb jí dělá problémy. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Doufám, že ji to bolí stejně - víc! - jako mne. A jestli mi ještě někdy někdo řekne, že křesťané jsou vlastně hodní a láskyplní, asi se speciálně pro tuhle příležitost naučím nějakou ohavnou kletbu. Doufám, že ji najdu. Opravdu by se mi hodilo umět o pár triků víc, zatím žiji na dluh. Že bych měl štěstí v neštěstí? Ať je to, jak chce, tenhle stav se mi nelíbí a budu s ním muset něco udělat. Už jen proto, že dneska po několikáté si narazím kostrč a myslím, že to bolí asi o něco víc, než když... víte co. Ta její kouzla mne začínají iritovat. Pokrytec. Kouzlí a přitom mne by upálila nebo jinak zabila. Což mi dala dost jasně najevo. Nemohu ji nechat utéct. Protože jestli ano, budu mít krom Čubky na krku ještě Starou Čubku. Kdyby existoval Adam, asi by hořce plakal, nač padlo jeho žebro. Moje první myšlenka je samozřejmě v rovině fyzického kontaktu. Najít něco, čím bych ji dostal. (Ano, ano, musím si pořídit nějaký nůž nebo něco.) Ale není to poprvé, co mi dala najevo, že má neskutečnou sílu. Zato když se na mne pokoušela použít kouzla, pohořela. Ann říkala, že mám vlohy k magii. Něco mi koluje v žilách. Ale jak to použít? Ksakru, tohle jsou situace, na které vás nepřipraví absolutně nikdo. No tak, Bahno, já vím, že tam jsi. Pomoz mi ji dostat a já tě pustím ven. Nebudeš muset bublat. Vyliješ se a pohltíš tu zrádkyni Moiru. Již brzy. A klidně i tu zkurvenou inkvizitorku. Zkusím povolit tu hráz, za kterou se Bahno skrývá. Za kterou ho JÁ skrývám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jenže po chvíli začneš cítit zvláštní brnění v páteři. Vychází z hlubin, no ano, Bahna, jinak to nazvat nemůžeš, protože právě ten pocit temnoty, který tě tak sžírá, se mění. Nemizí, ani nepolevuje, ale mění se v energii. Cítíš zvláštní vůni… chvilku ti trvá, než ti dojde, co ti připomíná - dub. Brnění sílí, ale není nepříjemné, naopak, máš pocit, že ti hojí tvoje rány… z páteře se rozšiřuje do celého těla a končí v konečcích prstů. V dlaních nesměle zasvítí světle modré světlo. Skoro to vypadá jako optický klam, ale stačí zvýšit soustředění a světlo už nejde přehlédnout. Září z tvých rukou, jak kdybys byl svatý na obraze. Až na to, že tohle není na obraze. A ty nejsi svatý. Ten pocit magie je opojný, jako droga, která způsobuje závislost už po první dávce. Zaútočíš poprvé a kouzlo se odrazí od neviditelné bariéry. Možná bylo slabé, možná je ona příliš silná… Navíc ti tělem projede prudký záchvěv, který připomíná slabší ránu elektrickým proudem. Bariéra vrací tvoje údery. Ale i inkvizitorka zakolísala, zdá se, že jí magie ubírá hodně energie. Díky jejím zraněním je hodně oslabená i bez kouzlení. Otázkou zůstává, kolik energie ji zbývá… ale ani ty nejsi nejsilnější. Pokud nebude síla kouzla dostatečně velká, aby prorazila bariéru, můžeš to šeredně schytat. Ale zkusíš to. To, co se stane, je rychlé. Zamíříš na Kearnsovou a vyšleš silný výboj, jenže bariéra vše pohltí. Co víc, zdá se, že tvoje kouzlo se v bariéře mění v životní energii, ze které inkvizitorka čerpá. Ošklivě se zasměje a sepne ruce v modlitbě. Potom ti požehná. Roztáhne ruce a v následujícím okamžiku tě zasáhne mocný proud nazlátlého bílého světla. Trefí tě bolestivě do hrudi, celé tvé tělo se třese a ochabuje, dostáváš se do šoku... Už nevnímáš, co se děje, nevnímáš ani těžký dopad na zem. Upadneš do milosrdného bezvědomí. Tohle je konec. Nebo ne? *** Tráva, na které ležíš, tě příjemně šimrá. Je čerstvá a voní. Rosa tě chladí na zádech, zatímco tvůj obličej a předek těla zahřívá slunce. Otevřeš oči. Je nádherný den. Slunce, které ti svítí do tváře, však zakryje sklánějící se stín. V prvé chvíli nepoznáváš, kdo to je, jelikož tě světlo stále oslňuje, ale pak začneš poznávat rysy tváře. A malování. Kelt. „Budeš tu strnule ležet jak panna při první noci, nebo konečně zvedneš řiť, chlapče?“ Široce se usměje a nabídne ti vrásčitou ruku. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nesmím se však nechat tím opojným pocitem příliš unést. Nesmím zapomínat na to, že mi právě uniká můj nový nepřítel. Malé nepohodlí elektrického šoku jsem ochoten vydržet, pokud ji to skolí. Ale ne. Bylo to příliš slabé. Třebaže mám na kůži husinu a hrozí, že mne po tom šoku chytne křeč do lýtka, povzbuzen prvotním úspěchem se do toho vložím, jak jen mohu. Pokud ji dostanu, budu se oci uvolnit a oddechnout si. Na chvíli. Snad. Ale není mi přáno. Vlastně mám pocit, že jsem své štěstí vyčerpal tím, že se mi povedlo zajistit dům. Poslední, co mi bleskne hlavou, je pouhé: A kurva. Kdybych se na podobných místech už pákrát neprobudil, asi bych panikařil. Takhle prostě chvíli ležím a čekám, že se odněkud ozve Čubka a bude se mi vysmívat. Jsem vlastně rád, že si mohu na pár vteřin odpočinout. Před očima mám pořád to bodavé zlaté světo - a pak mi dojde, že nade mnou svítí slunce. Svítí? Zamračeně otevřu oči, abych se podíval, kdo mi stíní. Vážně jsem připraven na to, že si mne Čubka nakonec našla, třebaže nemám sebemenší tušení, jak bych se jí nyní ubránil, když jsem to nedokázal ani před starou, šílenou babkou. Ano, ta prohra bolí. A nejen fyzicky. Což mi připomíná... Do háje, snad nejsem mrtvý! Prudce se posadím a zatěkám očima okolo. Ne. Nemohu být mrtvý. Mám ještě spoustu povinností! Možná by to mohl udělat Ray, ale on toho ví ještě méně než já. A i když jsem mu ukázal, že ten svět existuje, asi by to nezvládl. Teprve pak vzhlédnu k... Kdo to vlastně je? Vstanu. "Umřel jsem?" zeptám se rovnou, protože tohle je nejpravděpodobnější možnost. Jestli jsem umřel, Aíne se mnou bude moct dělat to, co dělá s Ann. A já s ní ani nebudu moci strašit v domě, abych se zbavil alespoň Moiry. Budu strašit v nějaké hnusné, zapadlé uličce. Výborně. A to mi ta stará kráva nabízela spojenectví. Je vidět, jak to pánbíčkáři berou. Pokud není po jejich, tak konec. Cítím hlodavý vztek a myslím, že Ann začínám chápat. Tedy, ne že bych jí odpustil její běsnění a to, že na mne řvala, myslím tím spíš její pomstychtivost vůči Moiře. Jestli se rok dívala na to, jak si tam chodí, jak dělá ty všechny ohavné věci a já nic nevidím a ona mne nemůže varovat... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kelt si odflusne na zem. „Spousta oblud, co tě loví, božský pohůnci i jejich nepřátelé, kteří sou snad ještě horší než oni.“ Oni – bohové. „Vítej v Bríosúin.“ Co si pamatuješ z literatury, Bríosúin mělo být místo, kam keltští bohové posílali své nepřátele, místo mezi smrtí a životem, vězení, kde jsou vězni loveni, aniž by mohli skutečně zemřít. Jeden den skončí v tlamě nějaké bestie, aby se druhý den probudili a dále sloužili jako kořist pro místní obyvatele. V křesťanské tradici se najde podobné místo, jen méně násilné. Očistec. „My sem už patříme, ale že tu skončíš ty, chlapče…“ Kelt zakroutí hlavou, vypadá skoro smutně. Je to zvláštní. I když nevíš, kdo to je, zdá se, že on tě poznává. „Ty jsi Wíllíem,“ má trochu problémy vyslovit tvoje jméno přirozeně, komicky protahuje samohlásky, jak přemýšlí nad výslovností, „ale asi nevíš, kdo jsem já. Gheimrid jméno mé. A teď konec lelkování, musíme za kmenem, tady jsme moc na ráně.“ Hrdina Milesianů Gheimrid, ten, který bojoval s Aíne a vyhrál, ale o jehož konečném osudu se žádná kniha dále nezmiňovala. Teď už ho znáš, skončil tady, uvězněn Tuatha Dé Dannan, pravděpodobně samotnou Aíne. I kdyby ses s ním snažil zavést řeč, utiší tě, že nesmíte dělat rámus a že ti všechno vysvětlí, až bude bezpečno. Netrvá to dlouho a dojdete hustým lesem ke vchodu do jeskyní, které, jak si všimneš, až když vedle vás seskočí ze stromu, hlídá dlouhovlasý keltský válečník. Stejně jako starý muž má tvář pomalovanou modrou, válečnickou barvou a kromě keltských kalhot nemá na sobě nic. Kouká na vás nevzrušenýma očima lovce, zvlášť tebe si podezřívavě prohlíží. „Nečum na nás jak vejr, už nepoznáš spolubojovníka od bestie?“ Seřve ho Gheimrid, až potom ustoupí a vy vejdete dovnitř. Několikrát zakopneš o kořen či kámen, protože nevidíš na cestu, ale prvotní tmu uvnitř jeskyně brzy nahradí svit loučí. A hlasy. Dojdete do velké jeskynní síně, kde se porůznu pohybuje snad deset lidí. Někteří opékají divočáka, jeden se stará o přípravu, druhý kouzlem odsává kouř, abyste se nezadusili. Žena nejblíže vám spravuje pod loučí, kterou drží nahý bojovník, jeho roztrhlé kalhoty. Někteří spí, jiní opravují zbraně či nástroje. Stará žena v tmavém koutu chřastí kostmi a hází je do mísy. To bude druidka věštící z kostí. Jenom ta, zdá se, je vzhledem stejně stará jako tvůj průvodce, jinak všichni působí mladě a na vrcholu sil. Vypadají jako obyčejný keltský kmen, nakolik může být keltský kmen obyčejný ve dvacátém století, ale při pozornějším pohledu zjistíš, že to není tak úplně pravda. Někteří jsou roztěkaní, nervózní. Jiní, například žena s kalhotami, která na tebe pohlédne zpoza svého muže, má chladný pohled zabijáka. Tito lidé jsou mučení, mučení tak dlouho, až jsou sami nebezpeční. „Bando!“ Zařve bez skrupulí Gheimrid, „Zanechte činnosti, ať už je užitečná nebo si jenom protahujete ptáka, chci vám představit posilu! To je Wíllíam,“ bouchne tě silně do zad, „bojovník proti těm řiťokundím bohům a krev mojí krve!“ Krev jeho krve? Co tím chce říct? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale hned ty euforické a hlavně naivní myšlenky zaženu. Příliš se upínat k mlhavé naději není dobré. Viděl jsem takové ve válce. Jakmile se jim ta iluze rozplynula, zhroutili se do deprese, protože to byly čtyři roky plné beznaděje. Poté, co jsme pochopili, že ta válka nebude tak rychlá, jak nám ji prezentovali. Musím to vidět realisticky. Ale je pravda, že realita je momentálně hodně, hodně depresivní. Jestli se odsud totiž nedostanu, čeká mne nekonečný koloběh umírání a zmrtvýchvstání... To je velmi velká motivace, abych se nevzpíral. Musím uznat, že jakmile mi řekl, kde jsme, začal jsem mít nepříjemný pocit, že mne něco pozoruje. Doufám, že je to jenom paranoia. "Gheimrid?" zopakuji překvapeně - on mne zjevně zná a teď se i v mých očích mihne poznání. Náhle se na něj podívám jinak, o mnoho pozorněji a zároveň zaraženě. Ne každý den se setkáte s bájným hrdinou, o kterém jste četli v knihách! Zvlášť když je to váš opravdový hrdina, někdo, kdo alespoň dočasně vyhrál nad Čubkou. Ale jeho osud záviděníhodný není... Pootevřu ústa, ovšem stačí jedno slovo nebo gesto, aby mne umlčel. Ano, bavit se v pekle uprostřed ničeho, kde se může cokoli plížit, není chytré. Proto jej následuji. Jeho svéráznost a fakt, že kdyby tu byla Aíne, tak bych to poznal - a určitě by se nepřevlékala za staříka - mne prozatím přesvědčí, abych mu věřil. Ono to už horší být stejně nemůže. Ve smyslu že nemůžu skončit na horším místě. Horší věci se stát mohou... a doufám, že jich nebudu svědkem. (Takže se štěstím, jaké se mne poslední dobou drží, mne tu určitě do večera něco sežere. To jsou vážně dickensovské nadějné vyhlídky, ksakru.) Trhnu sebou, když vedle nás seskočí bojovník. Rychle si jej prohlédnu. I když se po válce mravy poněkud uvolnily, přesto je pro mne skoro absence oblečení poněkud... exotická. A ta část, která se tehdy v pracovně poddala, když po mne Tim vyjel, chtě nechtě bojovníka rychle zhodnotí. Na Gheimridova slova se pak musím pousmát, ale není to výsměch, spíš pobavení nad tím, jak stařec mluví. Trochu mi to připomíná Raye, když se rozjede. Přelétnu osazenstvo jeskyně pohledem a ze zjevných důvodů se donutím nedívat se směrem nahého bojovníka. Je fascinující, jak je pro ně všechno přirozené. O tom si v našem zkostnatělém století můžeme nechat jenom zdát. Moje vědecké já, které to celou dobu studovalo, zaplesá, že jsem svědkem života původního keltského kmene... nebo skupiny, to je jedno. Je to však jenom tichý hlásek, nesmělý, protože teď jde veškerá vědecká činnost stranou, pochopitelně. A bouchnutí do zad je vážně jako od Raye. Přidušeně se uchechtnu jeho dalším slovům, řiťokundí, to je vážně originální. A pak mi dojde, co řekl. Krev jeho krve. Podívám se na něj. "Cheimride, chceš říct, že jsem tvůj příbuzný?" zeptám se pro jistotu. "Tvoje legena je v naší době už jenom vybledlou vzpomínkou. Musíš mi ji povyprávět. Zvlášť to, jak jsi proti Aíne bojoval." Svou zvědavost ani hrát nemusím. Kdo by nebyl zvědavý, když legendy před jeho očima ožívají! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Copak to nevíš? Chlapče, kde to žiješ, že nevíš, kdo je tvůj praprapředek? Samozřejmě že jsem! Tehdá jsem si musil zarajtovat s ženskou, protože šlo do tuhýho a já potřeboval potomka. Vlastním životem jsem ho chránil a dovedl do bezpečí, aby ho do spárů nedostala ta rozrajtovaná fuchtle!“ Je rozhořčený, ale nezdá se, že kvůli tobě. Asi není lehké být hrdinou, jehož vlastní potomci ani neví, že je jejich hodně časově vzdálený dědeček, připomíná mu to, jak dlouho už tu musí žít. „Když zemřel první bratr, Eber Finn, došlo mi, že je zle. Dannánovci čistili naše řady, a když prohráli v boji, rozhodli se jednat úlisnějc. Netrvalo mi dlouho, abych našel mou starou známou, nadrženou kundu Aíne, jak našeptává Eremonovi, potom dalším a dalším... tehdá kouzlila jak komár po krmení na vesnickým ožralci, zrovna jsme jim zavřeli cestičky, ale ta čubka magii nepotřebovala. Dobrá kurva byla i bez ní. To z jejího popudu a nejspíš i lůna vzešel Tigernmas, který málem náš lid vyvraždil. Tehdy jsem se s ní střetl znova, abych jí zbavil vlivu na trůn. Tentokrát však byla připravená, vyhrál jsem i prohrál, umřel jsem, Aíne zmizela lízat si rány, ale v Sídhe mě její povedený příbuzný Angus Óg za trest odsoudil... k tomuhle.“ Rozhodí rozmrzele rukama. „Ha! Podezřívám je, že si to tu přichystali kvůli mně a Carman, ta byla první osadník – až na to, že ta se sem hodí spíš jako bestie než vězeň.“ Zamračí se. „Ale co chci říct, trvalo jim to dlouho, než zabili posledního královské krve, ale nevěděli, že já mám taky potomka – tak začala tvoje linie Wílíeme. Tvůj praděda – svým způsobem ho tak můžeš nazývat – si najednou vzpomene, že tvoje otázka zněla jinak. „Ale ty chceš vědět něco jinýho, co?“ Najednou se rozřehtá, až donutí druidku vzhlédnout od misky s kostmi. Baba se zamračí, ale nic nekomentuje. „Bratři moc dobře věděli, proč mě poslali na Aíne, věděli, že na mě ty její triky platit nebudou!“ Pořád se směje, dokonce mu vytrysknou slzy smíchu. „Mám rači jinačí kousky než roztahaný díry, já radši ty užší!“ Odmlčí se a pozoruje tvou reakci, „no ano! Měl jsem radši pořádnej klacek než vyhřátou noru, takže na mě její kouzla nestačila!“ Zatímco mluví, vzdaluje se a tím tě nutí ho následovat. Mluví plynule, nepřestává, ani když dosedne na kožešinu rozprostřenou na zemi u zdi jeskyně, „ani nevíš, jak moc mě nenáviděla, když jsem se jí vysmíval. A hlavně když jsem jí málem roztrhal šukací díru mým mečem, železným! Jak prosila, ať jí pustím, byla dočista jako beránek! Kdyby jí nezachránili, je od ní na pár set až tisíc let pokoj…“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Vlastně je dobře, že jsem to šel studovat! Po tom, co mi Ann řekla o tom našem seznámení a zplození syna, si už troufám říci, že to byl osud. I když jsem se asi měl stát dobrodruhem jako Ray, pak bych byl mnohem více připraven na nějaké boje. Ačkoli... pokud budou boje probíhat ve sféře kouzel, pořád mám šanci. Sice mi to s Kearnsovou nevyšlo, nicméně pokud se odsud dostanu (a je to jedno velké pokud), už vím, jak trénovat. Zarazím se nad tou formulací, že si musel zarajtovat se ženskou, ale on drmolí dál a já chci nasát všechny informace, proto se tím dlouho nezaobírám. Když se pak začne smát, zašklebím se a uchechtnu se. Do háje, jsme to ale zpropadená rodina! Naprosto chápu, jakou oběť musel podstoupit, aby náš rod vůbec vznikl. Čelím teď podobné situaci. Až na to, že já si dlouhou dobu myslel, že mne ženy přitahují, a pořád si nejsem jistý, jestli jsem tuhle variantu definitivně zavrhl, nebo ne. Ano, serou mne, ale to neznamená, že za jistých okolností bych si to neužil. "Mne má taky moc ráda, protože jsem se jí vysmál." Navzdory tomu, že mám být asi v pekle, se prozatím poměrně dobře bavím a jsem rád, že jsem se s ním setkal. Ten stařík je vážně číslo! "Ale chápu tě. Můj potomek zemřel," dodám najednou vážně, "a než mě ta čubka Kearnsová, posraná inkvizitorka, poslala sem, měl jsem v budoucnu plánu v naší linii pokračovat. Bylo mi řečeno, že on bude mít moc to všechno skončit. Má bývalá žena je v Sídhe a Aíne si z ní udělala hračku na dlouhé zimní večery," řeknu znechuceně. "A ze mě taky, pořád mi leze do snů a pokouší se mě zlomit. Myslím, že podobnou kratochvíli sis taky užíval, ne? Spousta nedobrovolného sexu a málo spánku." Jelikož tady je jiná společnost a její velitel je můj příbuzný, který je pro člověka z 20. století jako utržený ze řetězu, i já jsem trochu povolil své mravy - a musím vám říct, je to úleva. Jako by mi tím, co (a jak) řekl, spadl kámen ze srdce. A zároveň to notně polechtalo moje ego. Otázkou je, jestli mi to ještě k něčemu bude, když s nimi trčím v pekle. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Gheimrid se nyní dme pýchou, možná jeho potomci zapomněli, že jsou jeho potomky, ale stále umí zatápět bohům a stále pokračují v jeho bitvě s Aíne. To je pro něj jako splněný sen, takový, v který si po bezmála třech tisících letech pozemského času ani netroufal doufat. Dokonce to vypadá - vysmál ses jí, že máš stejné preference! Děd nevychází z údivu. Ale zvážní, jen co zmíníš dítě. On podle všeho obětoval mnoho let, aby to své schoval před vrahy bohů, smrt tvého potomka jej zarmoutí, jako by byl jeho vlastní. Stařec nechápe, koho myslíš tím „inkvizitorem“, překvapuje ho, že tě sem neposlal jeden z bohů. Na druhou stranu vypadá, že pochopil něco jiného. „Tak proto tu jsi, Dannánští si dávali pěkně pozor, aby mi sem neposlali někoho z rodu,“ konstatuje a je mu jedno, že ti skočil do řeči. Na druhou stranu potom už pozorně poslouchá bez přerušování. V zapadlém rohu jeskyně se ale zvedne jiná hlava, ta nejnenápadnější, schovaná v plachetce ze zvířecí kůže, a pozorně se zaposlouchá. Její pichlavé a moudré oči se do tebe zabodnou. Druidka přestane chřastit s kostmi a jenom tě zaujatě pozoruje. „Než jsme zavřeli brány, tak u mě v hlavě byla co noc. Řeknu ti, takový prasárny, to může vymyslet jenom pořádně nadržená klisna. Potom jsme Sídhe zavřeli a byl pokoj, občas se snažila otravovat, ale zbytečně. Ona tu totiž zůstala, ale byla tehdá dost okleštěná, měla málo sil… a tak začala svou novou válku. Když jsem jí přistihnul s Fallachem, věděl jsem, že je zle. Nejen Eremon, ale najednou jeho prapravnuk – neobjevit se stráže, vykuchám Tigernmase, dokud je jenom mléko v jejím břichu! A pro jistotu meč rozžhavím v ohni!“ Nabízí se otázka, jak dlouho Milésiané žili, Gheimrid byl bratrancem Eremona, Ira a Eber Finna, Tigernmas se narodil až jako čtvrtá generace po králi Eremonovi, přesto byl, jak se zdá, Gheimrid stále na vrcholu svých sil. Stařec se uklidní, „je mi líto tvého potomka. Právě proto se snažili zničit všechnu královskou milesijskou krev – báli se příchodu dítěte, které bude silnější než oni.“ Přímo nad vámi zašustí plachetka, stojí tam ta stará žena, podle všeho druidka. Kdoví, jak se sem dostala. Můžeš přísahat, žes jí neviděl přicházet. „Co nás rušíš, Sibeal? Nevidíš, že jsme v půlce hovoru?“ Stařec vypadá rozhořčeně, ale druidka se nenechá vyvést z míry. „Musím si s Williamem promluvit,“ řekla tvoje jméno správně, toho si tvé citlivé ucho všimne, „ale můžeš tu zůstat.“ Ne, tahle fráze postrádá respekt, který by si náčelník zasloužil, ale ty už z knih víš, že druidi byli kasta sama pro sebe, jako kontakt s bohy a přírodní magií, léčitelé a moudří rádcové měli respekt celé vesnice, chtě nechtě jim jej musel prokazovat i náčelník. „Tebe, babo druidská, mi byl sluagh dlužnej!“ Druidka ho zpraží výhružným pohledem, takový používají kneží, když říkají frázi „nerouhej se“, nicméně v tomto světě to může být i opodstatněné. Sluaghové jsou zlí démoni kdysi lidských hříšníků, kteří se vloupávají do domů a kradou duše umírajícím, takové by nebylo dobré potkat ani tady – vzhledem k tomu, že jste v podstatě duše. Žena se na tebe otočí, nyní už ve tváři klidnou a zdvořilou zvědavost. Je v ní něco moderního, něco, co ti připomíná domov. „Pane Williame, mohl byste zopakovat to o tom, jak jste se sem dostal?“ Zamyslí se a najednou, jako by si na něco vzpomněla. "Musím se představit, tady jsem Sibeal, tam nahoře mě však znali jako Elisabeth. Elisabeth Kearns." |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Však času máme dost, zahlodá ten nepříjemný hlásek. A přidá se k němu ještě jeden, mnohem pesimističtější: A má to vůbec cenu? Třeba se odsud nikdy nedostaneš. "Teď opět sílí. Začíná lámat pečetě, u jednoho prolomení jsem byl. Bohužel jsem mu nedokázal zachránit, protože to, co ty víš, je v našem čase už skoro ztraceno a informace se hledají špatně..." Zvlášť když její zkurvení poskoci ničí knihy! A mají neplacenou pornografickou zábavu... "A druhou buď zlomila nebo brzo zlomí," vzpomenu si pak na to o služebníkovi. A překvapeně vzhlédnu k ženě. To, jak se Gheimrid chová, mne až ta neudiví, myslím, že po tom všem má na ženské taky poněkud změněný názor, nebo ho ta stařena minimálně dosti sere. Už jen to, jak žena promluví, mne zarazí. Sice si tu všichni rozumíme, ale jde o to, jaká slova používá. Vzadu v hlavě mi škrábe nějaká myšlenka, kterou ne a ne pochytit. Jako bych měl něco na jazyku a nedovedl se vyslovit. A jakmile řekne to jméno, už vím, co to bylo. Timova babička. Chvíli na ni zírám. Je vidět, že jsem ji z nějakého důvodu poznal. Minimálně podle jména. "Vás zabila taky..." zamumlám a není to otázka. Protože teď je to definitivně jasné. Použila na ni stejnou zasranou svatou magii a poslala ji sem. Zabila... řekl jsem zabila taky. Ne, nesmím se rozptylovat. Nejdřív si musím vyjasnit pár věcí a potom si mohu zoufat nad svým osudem. Třeba že odsud podle všeho není úniku, když se ven nedostal ani svérázný keltský hrdina a druidka. Vzpamatuji se ale a vstanu, lehce schýlím hlavu na pozdrav, protože zde mi nějaké líbání ruky přijde nepatřičné a hlavně hloupé a klanět se jí jako pohůnek nebudu. "William Winters." Když už tu mluvím se zakladatelem našeho rodu, zajímalo by mne, jestli jsme jméno Winters dostali tím, že se nějaká naše pramáti vdala, nebo to pochází už někdy od něj. Pokud se neposadí, zůstanu stát. Není to ani tak ze zdvořilosti jako proto, že mi není příjemné sedět a vzhlížet k ní. "Chtěla, ať se přidám na její stranu, že potřebuje moje dítě - které momentálně nemám. A když jsem odmítl, zahnala mne do léčky a použila proti mně svoji magii. Nejdřív jí to nefungovalo. A myslím, že kdybych neudělal jednu chybu, tak z toho vyváznu," zavrčím naštvaně jak na sebe, jak na ni. Ale copak jsem ji mohl nechat utéct?! "Z Tima ale vyrostl dobrý muž," dodám pak nesouvisle, s pousmáním, protože tak nějak cítím, že je to důležité říct. "Škoda, že se to nedá říct o veškeré vaší krvi. Jeho matka je šílená inkvizitorská čůza a jeho bratr zradil rodinu, aby se pelešil s Aíne." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Usměje se a její nehezký a přísný obličej najednou vypadá přívětivě. „My všichni přišli ze Sídhe, naše duše už definitivně opustila tělo a svět živých, vaše však ne, možná vás moje dcera chtěla zabít a možná by se jí to i povedlo, ale vás není lehké zabít. Proč?“ Pokrčí rameny. Bez rozpaků si přisedne, nemá důvod hrát si na dominanci a povýšenost, svoje místo v kmeni má jako druidka jisté. Její příslušnost ke kastě čarodějů jí zajišťuje místo v kmeni, mimo hierarchii, ale zároveň po boku náčelníka. A pak, nepřišla se zlými úmysly, chce znát jenom informace. Vyslechne vše, co říkáš. Chvějí se jí rty a v očích blýská bezmocný vztek. Než ale může promluvit, tvou i Gheimridovu pozornost upoutá jiný výjev. K osamocené bojovnici u protější zdi, sedící čelem ke stěně s loučí a brousící sekeru, přistoupí jeden z mužů. Ten, jenž se doteď staral o maso. Jde opatrně a významně se směje na toho druhého. Chytne ženu za prso a přitiskne se k ní. Něco jí šeptá do ucha. Jde to rychle. V jednu chvíli je metr od ní, ona se otáčí a v plynulém pohybu ho praští topůrkem do choulostivých míst. Muž se sehne, jak se drží za svou chloubu, a v tu chvíli mu bojovnice ubalí topůrkem spodním obloukem přímo do nosu. Nemusíš slyšet křupnutí, aby ti bylo jasné, že bude mít nos zlomený. V tu chvíli se jeskyní rozburácí smích všech přítomných včetně starce, jenom Sibeal se nesměje, zdá se, že si ani nevšimla, že se něco děje. Druhý muž, který zůstává u ohně, začne řvát, „dlužíš mi korbel piva, Túathale! Já ti říkal, že tak dopadneš!“ Zraněný se konečně zvedne, krev mu crčí z nosu, ale on sám se směje od ucha k uchu, „ale hovno! To se nepočítá, Ultana není ženská ale saň s kozama!“ Možná hrdinsky vyřvává, ale dává si setsakramentský pozor, aby nebyl poblíž ženy se sekerou. „Tu by nepoložil na záda ani sám Eremon!“ Ale scéna ještě nekončí, k černovlasé bojovnici přistoupí zrzavá žena, na tváři sebevědomý úsměv, svůdně ji obejme v pase, přitáhne a políbí. A rozhodně to není pusinka na čelíčko, o takhle vášnivém polibku by snilo mnoho mužů. Konečně se odlepí, černovlasá Ultana jí kouká do obličeje, spokojeně, dravě, potom se obě podívají na oněmělé pány. Zvlášť holohlavý muž u ohně se během polibku přestal smát, naopak, i v přítmí se zdá, že zbledl. „Dlužíš mi korbel piva, Fionne,“ usměje se zrzka sebejistě. Holohlavý jenom naprázdno polyká. První se vzpamatuje Túathal, ten se zraněným nosem. „Liath má pravdu, Fionne, dlužíš svojí matce pivo – co pivo, celý sud!“ Matce? Vždyť vypadá mladší než on. Když se však zamyslíš… no ano, znáš jednu skotskou legendu o Fionnovi, vůdci nájezdnické bandy a loupežníkovi, který vraždil Dannány. Nechal umřít i Diarmuida, který sice patřil do jeho bandy, ale přebral mu dívku Gráinne. Jelikož jejich lásku podporoval bůh Agnus-Óg, Fionn musel po své smrti skončit tady – odsouzen stejným bohem, který odsoudil tvého prapředka. Liath byla vynikající bojovnice, která se spolu s druidkou Bodhmall vychovala Fionna v lese daleko od lidí potom, co zemřel jeho otec. Matka se o syna starat nechtěla, jelikož vzešel z násilného styku. Liath však zemřela, když svého adoptivního syna chránila před zlými démony vyslanými bohy. Fionnovi bylo pouhých šestnáct let. Potom, cos teď viděl, možná chápeš, proč Liath vychovávala chlapce s ženou a ne s mužem. Druidka trpělivě čeká, až se vynadíváš. Chápe, že je to pro tebe nové, ona měla stejné pocity, když sem přišla. Ale už je to dlouho, déle, než by sama dokázala spočítat. Tady je každý den stejný, a proto splývá jeden v druhý. „Ta hloupá husa…“ zasyčí, „vychovávala jsem chlapce tak, aby nikdy nespadli do náruče žádného boha, tak, aby se nikdy nestali otroky kohokoli. Aby se nestalo to samé, co se stalo s mou dcerou, ale ona? Udělala všechno proto, aby ho dostali! Všechno, každý její krok a její slepý fanatismus je lákal víc a víc do náruče Aíne!“ Stařena se rozohnila, ale v tu ránu je zase klidná, klidná a smutná. „Je to moje vina, Sheena ze mě měla strach, proto si našla oporu v Jahvem. Měla… měla jsem dávat větší pozor a nic z toho by se nestalo.“ Po tváři jí stéká jedna jediná decentní slza, nijak jinak svoje zoufalství najevo nedá, „říkáte, že Barry padnul do náruče Aíne? A co malý Timmy, co dělá on?“ Žena hledá ve své zoufalé bezmoci alespoň malou jiskru naděje. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nejsem si jistý, jestli je její otázka jenom řečnická, tak ji tak beru. Ano, proč? Čím jsem, krom toho, že mám zplodit toho vyvoleného potomka, tak zajímavý? Mám v žilách kapičku Gheimridovy krve, ale tím to asi nebude, je přece dost naředěná. Nebo že by to znamenalo mnohem větší sílu, než si dovedu představit? Tok mých myšlenek zarazí šarvátka opodál. Nechápu, co se děje. Že by to brali až tak hrrr? Koneckonců soukromí tu moc není, ovšem šel na to dost neurvale... Je vidět, že doba se vážně mění. A to, jak je to nyní, se stalo právě s příchodem těch zaprděných křesťanů. Pokrytci. Hlásají o míru a lásce a pak spřádají plány na válku a zabíjejí. Hlásají o čistotě a pak se peleší. Hlásají cti matku svou... a pak ji zabijí. I když je v něčem můj starý národ určitě horší, má na svědomí také nemálo zvěrstvev, je mi sympatičtější. Protože jak vidím, oni si na nic nehrají. A jejich králové nejsou jenom postavičky na trůně, co tančí mezi politickými vejci. Oni do nich své soupeře nakopávají. Jako třeba Gheimrid. Za předpokladu, že by je Aíne měla... Dvě bojovnice však vyřeší mou otázku, jestli vůbec budu schopen si ještě něco začít se ženou. Nevím, zda je to tím, že jsou poměrně hezké, nebo spíš tím, že je to něco pro mne nového, každopádně mi po páteři maličko přejede to známé a příjemné mrazení. Takže ano. Myslím, že kdyby se dotyčná snažila, nakonec bych si dal říct. Tělo by to vyřešilo za mne. Však k tomu, abych nějaké udělal dítě, ji milovat nemusím. Stačí se s ní párkrát vyspat a musí být hezká. Je s podivem, že bych raději dal přednost nějaké takové dravé bojovnici... Hm, možná proto, že by byla stejně rozhodná jako muž. No ano, i když jsou to ženy, mají v sobě nějaký zajímavý mužský aspekt. Takže je jasné, že takovou ženu ve své době nenajdu. A o mužatku nestojím - nechci nic podivného mezi tím. Buď jedno, nebo druhé. Fyzicky. Když druidka zase promluvím, jenom fatalisticky pokývám hlavou. Je to tak. Z toho mála, co jsem od Tima slyšel, naprosto chápu, jak k tomu došlo. Barry se nemínil stát otrokem jejich boha... tak si vybral jiného, toho, který ho volal ve jménu jeho krve. Která mu hučela v klacku. Jakmile se zmíní o Timovi, chtě nechtě se musím pousmát. Nedívám se na ni, ne v tuhle chvíli, protože co kdyby tam uviděla... to něco. "Je z něj policejní inspektor. A pomáhá mi bojovat proti Aíne." Už jen kvůli němu se tam musím vrátit. Nemohu ho tam nechat, momentálně bezmocného, když jej zmrzačil vlastní bratr. Nepochybuji o tom, že Ray s Mei by se o něj postarali, ale stejně! "Víte, on o vás nikdy nemluvil. Vlastně o rodině tak obecně moc nemluví. Nedivím se mu. Ale před asi týdnem měl prý takový divný sen, kde slyšel svou matku, jak s knězem plánuje vaši vraždu. Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, kde jste skončila, tak mne napadlo, jestli jste mu ho neposlala vy. Když se keltská magie posiluje. V dobu se mnou totiž začala skrz sny komunikovat i má mrtvá žena." Pohodlněji pod sebe složím nohy, a protože tu asi nějakou chvíli pobudu, začnu si sundávat kožené rukavice. "Už tehdy mne napadlo, že bych vás zkusil požádat o radu, jak se s Aíne a jejími poskoky vypořádat. Teď bych spíše rád věděl vše, co by mi mohlo pomoci proti -" zarazím se, "proti inkvizitorce." Odmítám ji oslovovat křestním, Kearnsová jí říkat nemůžu, protože to je ona taky, a neustále nadávat taky nebudu. "A vůbec, chtěl bych se toho mezi vámi naučit tolik, protože vím, že jste studnice informací, které tolik potřebuji," pousměji se na ně oba. "Právě se mi opět potvrdilo staré moudro, že své nepřátele musíš poznat. Kdybych věděl, co inkvizitorka dokáže... No, ale na druhou stranu bych se nesetkal s vámi." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „No, konečně, byl malý, jenom pětiletý klouček… už je to tak dlouho… kolik vlastně?“ Položí otázku, ale nevypadá to, že by vyžadovala odpověď. „To Barry už byl velký, deset let, mnohem náchylnější ke všemu, dobrému i zlému.“ Zamyslí se, možná jen vzpomíná na léta, kdy byla naživu. V tom tkví podstata tohoto vězení, ne v příšerách, ale v stagnaci. Odsouzení musí zůstávat na jednom místě, v nečinnosti, a nezbývá jim nic jiného než vzpomínky na to, co ztratili. „Proti mé dceři, jen to vyslov. Možná se mi její výchova vymknula z rukou, zvlášť když jí dostal do spárů ten prokletý kněz Andrew, možná mě zabila – ubodala ve spánku, jen tak mimochodem, tehdá svatou magii moc neovládala, to až ten inkvizitorský šílenec se postaral, aby to vypadalo jako infarkt – ale pořád je to moje dcera a tou být nepřestane.“ Smutně, ale smířeně pokývá hlavou. Možná se na ní zlobí, možná jí nemůže odpustit, ale ani ji nemůže nenávidět. „No nevím, jestli to rodinný setkání bude za tu cenu stát,“ ušklíbne se stařík, „ale učit tě budu muset, to je pravda, nevím, nakolik umíte v tom vašem světě s oštěpy a luky, ale v tom mým se to musíš naučit sakra rychle, jestli nechceš vyzkoušet všechny možný způsoby jak umřít. A že jich je hodně.“ Otočí se na ostatní, „ Túathale, přestaň poskakovat jak nakopnutej králík a dones nám měch s vínem a tři číše, mám žízeň, že bych pil krev krysy.“ Sibeal je zamyšlená, „a já vás budu učit magii, magii přírody, tu, která je nejsilnější a funguje ve všech zemích světa, protože je nadřazená bohům. Kosti mi řekly, že máte velký magický dar… lepší způsob, jak bojovat proti kříži, neznám. Povězte, máte zkušenosti s magií? Jakoukoli?“ To ale, zdá se, není vše. Dlouho jí netrvá, než pokračuje. „Poslyšte, vrtá mi hlavou, proč vaše duše skončila tady, proč jste nezemřel a nesestoupil do Sídhe, když vás sem nezaklel bůh, ale zabila vás Sheena. Mohla bych… mohla bych snad zjistit, jak je to možné. Ale bylo by to nebezpečné.“ V tuhle chvíli Gheimrid zbystří, vypadá jak hlídač, který větří blížící se šelmu. „Chtěla bych vás vzít k Am Fear Uaine, Zelenému muži.“ „To ať tě ani nenapadne! Víš, že pak už nedoroste ani tady!“ Zelený muž. Jeden z nejčastějších motivů v keltské mytologii, bytost stromu, která umí odpovědět na všechny otázky, na oplátku se však sama ptá a pokud jí někdo něco zatají, ukousne mu ruku. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Chci vidět její obličej, až jí poděkuji, že to ona ze mne udělala to, co jsem. Člověka, který ji pravděpodobně jednou zabije. Ano, můj seznam nějak narůstá. Ale copak šlechtici nemají hodně nepřítel? Mají. Zvlášť ti, kteří mají dát život synovi, co bude rozhodujícím závažím na miskách osudu. Stejně jako nad Moiřinou vraždou nad tou její přemýšlím chladnokrevně. Ano, je zde určitý osten, pomsta, avšak ne ta bezhlavá, která mnohdy končí fatálně pro obě strany. Jestli se už mám mstít - ale především likvidovat hrozby mého budoucího štěstí nebo prostě jenom života - musí to být efektivní. Nemohu si dovolit dělat chyby. Protože tady vidíte, co se stane, když vám nepřítel proklouzne mezi prsty. Jestli se odsud totiž dostanu, budu silnější než předtím. Vždycky jsem byl ten typ, co rád nasává vědomosti. Tak doufám, že mi to půjde i nyní. Mé odhodlání trochu zakolísá, když se Gheimrid zmíní o boji s oštěpem a lukem. Kysele se zašklebím. "V naší době používáme pušky." A rychle spolknu, že luky a oštěpy v naší době používají pouze primitivní kmeny někde z Afriky. "Občas se ještě bojuje na šavle, ale myslím, že to už je v dnešní době spíš otázka prestiže nebo nedostatku prostředků. Po válce šel vývoj hodně rychle kupředu..." Asi si ani neuvědomím, že Gheimridovi to moc říkat nebude. Pokud se o tom tedy nebavil s Elisabeth. "Počkat, a co se stane, pokud tady umřu? Když jsem... no, když nejsem typická duše, co sem přišla. Projeví se to nějak na mém těle? A jak dlouho tu vlastně budu?" začnu ze sebe najednou sypat otázky. Dřív nebo později to muselo ven - a teď, když jsme si odbyli úvodní představení a hned mluví o nějakém tréninku a umírání, musím to vědět! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kelt Túathal přinese víno i vodu v měších, k tomu detailně vyřezávané dřevěné kalichy. Rovnou vám naleje. Když se napiješ, zjistíš, že víno v této době se svou silou skoro podobá tvrdému alkoholu ve 20. století. Je silné, hutné a má zvláštní chuť, na kterou, jak už víš, si budeš muset chvíli zvykat. Je vidět, že odpovědět na tvoje otázky pro Elisabeth není nejjednodušší, jsi zvláštní úkaz živého žijícího ve vězení pro mrtvé. „Popravdě to nevím jistě, neznám žádný případ, kdy by se stalo to samé, co vám.“ Gheimrid se přidá, „Sibeal byla první po dlouhý době, která se k nám přidala. Však jsem poznal, že skončila doba Keltů, když se sem přestali trousit. Ještě sem tam někdo přišel, ale už to byl jeden za nekonečnou dobu. Pár se jich pomátlo, zběhlo do lesů, kde přežívaj, jak můžou… možná maj štěstí, ten čas se líp snáší, když jsou dočista na hlavu. Ale co chci říct, všichni tady jsme mrtví a pokud tomu tak je - jako že je - neexistuje nikdo, kdo by měl stejný problém jako ty.“ Elisabeth jenom přikývne, ale přesto dodá, „na druhou stranu, když jste nemohl umřít tam, pochybuju, že umřete tady. Hádám, že na vás budou platit stejná pravidla jako na nás ostatní. Vašemu tělu by to nemělo uškodit, ta naše uhnila, protože duše přerušila kontakt s tělem, vy se do něj máte vrátit.“ Napije se, na vetchou stařenku překvapivě mohutným lokem a ani se nezaškaredí, což by u takhle silného nápoje nebylo nijak zvláštní. „Netuším, jak dlouho tu budete, asi dokud nepřijdeme na způsob, jak vás osvobodit. Víte, tady funguje čas jinak… jak dlouho tu mám být? Tim je starý jako vy nebo starší? Zpočátku jsem si dělala čárku za každý den tady, přestala jsem na 43 800 dnech. To je přesně sto dvacet let. A nutno říct, že jsem už před několika stovkami až tisíci dni přestala.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro No jistě, v čem by jinak spočíval ten trest být kořistí. Když mi pak Elisabeth vysvětluje plynutí času, viditelně se zarazím a počítám. A nějak se nemohu dopočítat. Sto dvacet let plus čas, který přestala počítat? To je šílené! Umřela, když bylo Timovi pět. Takže je tu dvacet sedm let. A přitom je to přes sto dvacet... V mém světě za tu dobu, co tu sedím a klábosím, uběhlo jenom několik vteřin? "Tim je o rok mladší. A vy tu jste dvacet sedm našich let," zopakuji nahlas své myšlenky a mračím se do poháru. "To vypadá, že na učení bude vážně dost času," zakončím to s křivým, hořkým úšklebkem. Než - jestli - najdeme cestu ven... Mohu tu žít klidně rok. Dva. Deset. Jak dlouho uplyne v mém světě? Pár dní? Pár dní budu mimo, pravděpodobně v kómatu. Když se mne pak zeptá na moje zážitky s magií, následuje další křivý úsměv. Odfrknu si. "Jedna z těch zkušeností mne poslala sem. Ale jinak o tom všem vím kolik, dva týdny? Možná ani to ne. To se mi poprvé ve snech ozvala má žena. Potom Aíne. Tehdy jsem pochopil, že svět je ještě komplikovanější, než vypadá... a vlastně nevím, jestli to považovat za magii jako takovou. Krom Aíniných triků. Poprvé jsem použil nějaká kouzla včera, když jsem chtěl ochránit svůj dům - abych se mohl v klidu vyspat," podívám se na Gheimrida takovým tím způsobem, jak se na sebe dívají dva lidé, kteří mají stejné zkušenosti, ale nepotřebují to do detailu komentovat. "No a potom to s inkvizitorkou. Omluvte mne, ale zrovna teď mne napadají samé nelichotivé nadávky a jméno je moc familiární," řeknu přímo a v hlase mi zazní ocelová struna. Přece jen od našeho souboje uběhla pouze chvilička. Potom, pokud ji to zajímá, jí klidně popíšu, jak přesně se událo, že jsem skončil tady. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nechá si samozřejmě odvyprávět celý příběh, včetně detailů. Nejvíc jí zaujme ta část o střetu inkvizitorského amuletu a kouzla s tvým tělem. Zachmuří se, jak přemýšlí. „Pokud to chápu dobře, snažila se vám ovlivnit mysl, ale vaše podvědomí se jí bránilo – magicky bránilo…?“ „To mi připomíná moje hrátky s Kundolízou!“ Zasměje se stařec. „To není to samé! Nedělej si z toho srandu,“ zpraží ho Sibeal ostře, ale následně pokračuje v zamyšleném, smířlivějším duchu, „i když… možná přece ano…“ hovoří spíše sama se sebou, až následující věta patří skutečně tobě. „Pane Wintersi, měl byste opravdu zvážit návštěvu Am Fear Uaine navzdory rizikům, může to být skutečně důležité.“ „Už zase babo?!“ Stařec zvýší hlas a našponuje se, Elisabeth ho však odbude klidně. „Kuš, Gheimride, nevíš, o čem mluvíš.“ "Jistě, je mi teprv sto krát sto let a pár set navíc, já rozhodně nevím, o čem mluvím!" Stařec se nevzdává, ale to ani druidka. Zůstává stále klidná. "Ne, nevíš." |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Pokrčím rameny. Co jí mám říct? Že se ve mně probudilo Bahno, které by s chutí ve své lepivé, temné a vazké hmotě utopilo kohokoli, kdo mi bude chtít ublížit, a že na to zaregovalo? Jsem možná polomrtvý a v divné situaci, ale tohle je moje osobní věc. "No, asi ano. Co jiného by to bylo." Pak se tiše uchechtnu. Gheimrid je vážně zajímavý člověk. Při výcviku s ním se vážně nudit nebudu. Určitě se mi na hlavu krom úderů sesypou taková oslovení, že se budu divit, až se budou hory zelenat. "Kdyby byla Kundolíza, tak od ní máme pokoj, ne?" prohodím tiše směrem k němu. Popravdě - znám ho teprve chvíli, ale za rodinu bych ho chtěl mnohem raději než svého otce. To bude tím, že mi tolik připomíná Raye, akorát je oprsklejší, protože žil v ne tak upjaté době a hlavně už je jak dlouho mrtvý a nezáleží na tom, co komu říká... On může. Vlastně mu závidím jeho svobodu a zároveň lituji jeho vězení. Jenže on mne ten humor zase přejde, když mi připomene toho požírače rukou. Mám svoji ruku rád. A pokud mám bojovat, budu ji potřebovat. "Jak přesně by to probíhalo?" Z mého hlasu je znát nedůvěra. Možná je druidka, ale jelikož z toho plyne úhona hlavně mně, prozatím se nakláním spíše na stranu svého předka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na druhou stranu jí to nevadí, ne nijak zásadně. Už si na svéráznou povahu tvého předka zvykla. „Musíte vložit ruku do jeho úst. Pak položíte Zelenému muži otázku, on odpoví, následně položí otázku vám, a pokud neodpovíte upřímně…“ významně se na tebe podívá, ano, víš, co bude následovat. „Já vím, že to zní příšerně, chápu vaše obavy, ale mám podezření, že je ve vás víc než jen to, k čemu je váš rod předurčen – k zplození Nadčlověka. Ta informace může být klíčová, ale já sama nemám prostředky ani moc zjistit, kým skutečně jste. To může jenom ten, který umí číst osud a který skrz vaší ruku vidí až na dno vaší duše.“ Am Fear Uaine. Zelený muž. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když mi Elisabeth odpoví, chvíli na ni mlčky hledím a přemýšlím. Nakonec se znovu napiji a snažím se moc nevnímat chuť, pouze následky. To teplo. "A když mu upřímně odpovím, bude to mít nějaké následky?" Jsem na místě, odkud snad jednou odejdu. Jsem na místě s lidmi, kteří byli za života horší než já. Zabíjeli a další věci. Proč bych se měl bát odpovědět upřímně? Pokud jde jenom o tu odpověď... Dokonce i kdyby se mne ptal na Tima, tak je mi to jedno. Můj prapředek má stejné preference, odsuzovat mne nebude, ženské to tu také berou podle svého... Tak co? Realita není tak strašná, jako mi připadalo po Gheimridově reakci. "To jako vážně? Jenom tak? Tak proč je okolo toho takový humbuk?" Jsem přesvědčen, že tohle zvládnu. Nedovedu si vybavit nic, co bych tady nemohl říct. Myslím, že Gheimrid mne neodsoudí. Na to žije už moc dlouho... a moc divoce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sibeal odpoví. Po tvé otázce jenom potěšeně přikývne. Ale Gheimrid je nespokojený a zdá se, že ještě neřekl poslední slovo. „Já ti řeknu proč, ta obluda není nikdy spokojená, vždycky si najde důvod, proč ti tu ruku urvat. Myslíš si, že odpovídáš pravdivě, ale on tě donutí pochybovat. Tady druidka mu tam tu hnátu nestrčila, já jo! Ještě zaživa! Nejde jenom o otázky, on tě donutí to prožít! Myslíš si, že mu říkáš pravdu, ale on si vždycky najde důvod, proč bys měl lhát!“ Takže nejspíš nepůjde jen o tvůj, v tvé době nepřístojný vztah. Půjde o mnohem víc – možná dokonce reálné vize. Druidka svěsí hlavu, „ano, to se prý některým stávalo, ale tady jde o víc než jen ruku. Možná ve vás leží klíč k tomu, co se ve vaší době děje. Nemůžu vás nutit – a ani nechci – ale můžu vám to alespoň doporučit, protože jen tím získáte informace, které mohou konečně ukončit ten chaos.“ Kouká na tebe neutrálně, ani nenaléhá, ani neprosí očima. Zkrátka jenom předkládá fakta. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Mimoděk si prohlédnu svoji volnou ruku. Jistě že o ni nechci přijít. Ale vím, že informace jsou moc. Radši se ani na jednoho z nich nedívám. Přemýšlím. "Budu si to muset rozmyslet," řeknu nakonec. Nechci dělat ukvapené závěry. "Můžeme se tam třeba jít podívat, abych věděl, proti čemu stojím, ale vzhledem k tomu, že tu s vámi nějaký čas pobudu, asi nemá cenu spěchat." Ne že bych Elisabeth podezíral, nemá důvod mi lhát. Aspoň myslím. Ale raději bych si o tom promluvil s Gheimridem někde o samotě. Aby mi vypověděl celý příběh, pokud to zažil. A aby se do toho ona nepletla. Přece jen mám se ženskými svoje nepříjemné zkušenosti... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Rozhodně, tohle rozhodnutí není dobré ukvapit, máte pravdu,“ zdá se, že svoje slova myslí vážně. „Podívat se můžeme, ale nevím, jestli něco zahlédnete. Zelený muž se probouzí až tehdy, když k němu přichází tazatel vážně, ne na zkoušku. Do té doby vypadá jako obyčejný starý strom.“ S tím se se svou číší zvedne. „Omluvte mě, musím… musím ještě něco udělat.“ Netváří se jako člověk, který má povinnosti, podezříváš ji, že chce být jenom sama, jelikož si svou přítomností a svým vyprávěním rozvířil pohasínající vzpomínky. „Není to špatná ženská,“ řekne polohlasně Gheimrid, zatímco se kouká za odcházející stařenou, a ty víš, že hovoří o náhledu na ženy, který máte společný – jako muži, kteří neměli tu smůlu nebo štěstí, že spadli do náruče Aíne. Královně všech kurev. „Jenom je stejná jako všichni druidi, v podstatě serou na lidi, oni se motaj ve vyšších souvislostech a je jim jedno, co se děje s člověkem.“ Co ti to připomíná? „Ne, že bych jí nechápal. Ale tady nás je sakra málo a já potřebuju každýho. A pak, jsi moje krev, nenechám přece svýmu praprapotomkovi sežrat ruku.“ Zvedne se, „odpočívej, zítra začneme s výcvikem.“ Gheimrid si srovná kalhoty, nezapomene se podrbat v rozkroku, a vyrazí k ostatním. „Jak je na tom jídlo? Ultano, Fionne, Lugurixi, Dreste žerete první, vyměníte hlídky. Fionn hlavní vchod, Lugurix a Drest únikovky. Ultana jako vždy.“ Čtvrt hodina do jídla, pečený divočák už pekelně voní a vůně se jeskyní podmanivě rozléhá. Po tobě, zdá se, nikdo nic nechce, máš možnost dělat cokoli, odpočívat, vstřebávat informace či se socializovat… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zůstanu sedět a konečně se pořádně podívám na lidi v jeskyně. Ne že bych se na ně nedíval už předtím, ale to jsem byl uprostřed rozhovoru a nesoustředil jsem se pouze na ně. Připadám si zvláštně. Jsem tu vlastně cizinec. Doslova, protože jsem nějaká výjimka. Elisabeth je mi tu paradoxně nejbliží, protože pochází z mé doby. A je to Timova babička. Tim... Ksakru, doufám, že mne Ray najde a nějak nás dopraví domů. Nechci, aby v té hnusné nemocnici zůstal. Doufám, že se o něj Mei postará. Možná ho Sifu vyléčí. Ale mne asi ne... budu se odsud muset dostat nějak jinak. A vím, že do té doby, než se to stane, tu bude asi řádně veselo. A ne vždy to budu já, kdo se bude smát... Opět se mi vybaví válka. Dril. Ale nějak si nedovedu představit, jak to bude vypadat tady. Tedy, mlhavě ano, Gheimrid se zmínil o oštěpu a luku, Elisabeth o magii. Ale to je dost vágní představa, když tenhle svět neznám - a rozhodně není tak bezpečný jako ten můj. Což je vážně k smíchu i pláči zároveň, když vezmeme v potaz, že můj svět je hnusná díra, o kterou se perou bohové. Dobře, nebyla by tak hnusná, kdyby se všude neplazila mlha... a možná kdybych nežil v Londýně, který mi před pár okamžiky ukázal svoji temnou tvář. Temnější než jindy. Nakonec se zvednu, přece tu nebudu sedět jako pecka. Pokud s nimi mám nějaký čas žít, budu s nimi muset mluvit. Nebo se s nimi minimálně vídat. Nemluvě o tom, že jsou to praví Keltové! O tom se ostatním z univerzity ani nesnilo. Stejně jako mně se ani nesnilo, že jsem potomkem dávného hrdiny a skončím s ním v pekle. Posadím se za nimi k ohni a zjistím, že začít rozhovor je vážně fuška. Zvlášť když je znám z legend. Jak se s takovými lidmi mám bavit? A kdykoli se podívám na Fionna, tak si prostě musím vzpomenout na tu odevzdanou srnku! Ale protože to nejsou žádní upjatí páprdové z klubu akademiků, rozhodnu se to zahrát na lehčí notu. "To tu máte tak veselo vždycky?" pousměji se. Sice se podívám na oba, ale očima nakonec zakotvím u zrzky, protože ta byla hlavní aktérkou divadla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Vítej synu Gheimridova rodu, i když bych ti přála lepší osud,“ řekne hned na uvítanou – ne, nezdá se, že by tě měli zavrhovat jenom proto, že jsi nový. Naopak jsou rádi, že se tu objevil někdo neznámý, který prořízne tu věčnou nudu. „Není o co stát.“ Zasměje se. Na tvou otázku zareaguje první Túathal. „Veselejc, než by nám bylo milé. Ale je pravda, že obvykle mi frňák rozbíjí jiné potvory, než ta šílená Piktka,“ zasměje se. „Já vůbec netušil, že má radši měkčí maso.“ Ušklíbne se na Liath. „Však nemá, moje svaly jsou tvrdý jak kámen Artušůva meče, to jenom tvoje tělíčko je rozbředlý jak máslo před zatuhnutím.“ „Chceš se rvát, ženo?“ „Abys dostal druhý naklepání?“ Liath se zasměje. Nyní se přidá i Fionn. „Ale já vím, že Ultana si to už rozdávala s Lugaidem, takže to s ní tak jistý nebude,“ poznáš, že tohle nebylo řečeno v uvolněném tónu, že ho něco žere. „A u koho to jistý je, synu?“ Liath zřejmě mateřským citem pro mírnění nálad svého potomka – co na tom, že v podstatě nevlastního – netrpí. Fionn si odfrkne. „Šukej si, s kým chceš, ale nemusíš přede mnou.“ Teď už se zamračí i Liath. „Ale s Bodhmall ti to nevadilo.“ „Ta byla jako moje matka, to se o nikom tady říct nedá – a už vůbec ne o Ultaně!“ Tak má jinak frivolní keltská kultura přece jenom jisté limity. Zdá se, že něco se nemění. Liath protočí oči v sloup, „můj skoro vlastní syn mi bude dělat otce a říkat mi, co mám a nemám dělat…“ „Jsem starší a, jak to vypadá, rozumnější!“ Ublížený a rozčilený výraz Fionna nabere vítězoslavný nádech. „Zemřel jsi starší, to je rozdíl,“ lakonicky mu odpoví matka, načež se k tobě otočí Túathal s vědoucím výrazem. „Když tohle v různých obměnách posloucháš pár set let, už to není taková zábava. Držte huby, řehtáte na sebe jak cejchovaný koně!“ Poslední věta patří prazvláštní rodinné dvojici. „Radši povídej ty, Wíllíeme, jak teď vypadá svět? Bába kořenářka není moc sdílná, když mluví, tak jenom vážně a děsně vědoucně, z toho by jeden vyzvracel veverku.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nicméně jsem netušil, jakou bouři rozpoutám takovým nevinným dotazem. Vypadá to, že uvolněné mravy jsou opravdu črtou Keltů. Kdybych se sem dostal před tím vším, co se stalo, asi bych byl tváří v tvář opravdovým projevům té kultury rozpačitý. Teď... teď to uvolnění vítám. V mém nitru se probralo tolik hnusných věcí, kterým jsem prozatím nemohl dát průchod, že tohle budu brát jako jakési očištění. Koneconců je to něco jako křesťanský očistec, ne? A koukám, že podivné obraty nemá jenom Gheimrid. Až jsem se z veverky málem zakuckal vínem. Já o tom snad pak napíšu knihu. Aby tito divocí hrdinové nebyli zapomenuti. Myslím, že katolíci, a nejen ti, pak to opus magnum budou pálit na hranicích, že pohoršuje. "No... řekl bych, že by se vám nelíbil. Nebo byste z něj byli hodně zmatení. Je příšerně rychlý a komplikovaný, lidí je čím dál víc, třebaže poslední válka se prohnala Evropou jako kosa a zabila spoustu mužů..." Zadívám se do poháru, a protože to vypadá na dlouhý rozhovor, naliji si další hnusné víno. No co, mám si na tu chuť zvykat. A někdy nepijete proto, že vám to chutná. "I my jsme zažili překvapení, když jsme viděli, co všechno pro novou válku vymysleli. Bojové plyny, tanky... lidé jsou hrozně vynalézaví, když se jedná o likvidaci druhých," ušklíbnu se. "Rozhodně už to ale není tak, že by ženy bojovaly, nosily zbraně a mohly..." udělám neurčité gesto směrem k Liath. "A vlastně ani my muži toho mnoho nemůžeme, ne veřejně, pokud nemáme být označeni za primitivy. Doba nás škrtí jako krajta. Hlavně pozůstatky křesťanství," řeknu znechuceně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Co to jsou tanky?“ Zeptá se Liath. „A co bojový plyny?“ Túathal se začne smát, „to jste jako posílali na nepřátele vaše prdy? Nebo ze stáda krav, ty jsou tak silný, že ani ptáci nad stádem nechtějí půl den létat!“ To už se směje i Fionn, „nač kraví, ty tvoje by stačily na vybití celý armády!“ „Táhni pod maminčinu sukni, chlapečku, nebo ti ukážu, co znamená bojový plyn!“ Kelt se zvedne a narve Fionnovi zadek před obličej, ten se hbitě položí na zem, skrčí nohy nad hlavou a kopne ho do něj. Jen tak tak, že provokatér nespadne do ohniště. Nezdá se však, že by to někomu vadilo nebo se nad tím jenom zarazil. Ti dva se naopak z plna hrdla smějí, i žena se usmívá. Ne však dlouho, zarazí ji tvoje další řeč. „Ženy nebojují? A kdo brání vesnice a osady před lapky a nájezdníky?“ Zřejmě jí nevadí, že jedním takovým byl její nevlastní syn, „a ani milovat nesmí?“ To už překvapeně vykřikne, i ti dva se uklidní, protože tohle je zaujme. „Co u vás vůbec můžou?“ Bojovnice je překvapená a rozhořčená zároveň. Na zmínku o křesťanství zareaguje Túathal - „ty znám, o nich žvanili ti římští čoklové, byla to přece nějaká skupinka divných tupounů, co věřili v nesmyslnýho boha, kterej chtěl všechny zachránit a já nevím co. Taková přiblblost! Nevěřím, že tihle mohli něco ovlivňovat!“ Takže tenhle Kelt pochází z pozdní doby, z doby invaze Říma do Británie. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale stačí jedna vzpomínka na tváře mužů, co třeba náhodou přežili - ale přáli si, aby ne. Radši se skryji za pohárem. Když zhodnotím své dobrodružství, cítím, že už mne to neděsí jako předtím, ale stále to nejsou pěkné vzpomínky. Polní nemocnice je hrozné místo. "Yperit vás poleptá. Kůži, dýchací cesty..." řeknu už vážně, protože na tom není nic k smíchu. Ale sype se na mě další vlna dotazů, proto je gestem ruky zarazím. "Popořadě. Myslím, že budeme mít ještě hodně večerů na to, abych vám to všechno povyprávěl. A kdyby tu byl můj strýc Ray... tedy, ne že bych mu to přál, ale je mnohem lepší vypravěč než já." Na druhou stranu si jeho historky pamatuji, protože jsou zajímavé a hlavně jsem některé slyšel několikrát. Takže o zábavu bude postaráno. A to jsem si říkal, že tu budu akorát sedět a sledovat, jak se mezi sebou stále kočkují. Vůbec mi nedošlo, že budu vlastně hlavní atrakce. Alespoň na nějaký čas, než se jim to zají. "Žijeme v divné době, Liath. Když se nad tím zamyslím, tak kdybychom doopravdy měli dodržovat veškerá pravidla, která nám společnost dává..." Na kořeni nosu mi vyvstane linka, protože jsem se nad tím doopravdy zamyslel. "... tak bychom nemohli skoro nic. Ta příšerná upjatost teď po válce trochu povoluje, ale bude ještě dlouho trvat, než se z toho lidé úplně vymaní. I když teď už vím, že bohové existují, tak si myslím, že ateismus - to je nevíra v bohy - by jim v tom prospěl. Protože jak říkáš," otočím se na... na toho na T, "je to skupinka divných tupounů. Bohužel je to také skupinka, která hýbala dějinami starého světa a doteď v něm má velkou váhu. Je to skupinka, kvůli které se vedlo mnoho válek. A to jenom proto, že se nemohli shodnout na nějakých pitomostech." To, jak tím opovrhuji, je z mého hlasu znát. "Lidé si to, co zezačátku bylo relativně dobré, vzali, překroutili to a používali to jako alibismus pro své nejhorší činy. Upalovali a zabíjeli čaroděje - anebo jenom ty, o kom si to mysleli. A ty, kterých se potřebovali zbavit." Dívám se do ohně. Podříznu Kearnsovou jako podsvinče, zabublá Bahno, když mluvím o inkvizitorech. Už teď vím, že pokud to bude možné, nechci to udělat magií, ale chci cítit, jak mi pod rukama vyprchává její mrzký život. Za to, co udělala mně... a klidně i za to, co udělala Elisabeth. Za to, že vychovala syna tak, aby nakonec skončil v klíně Čubky a málem zabil Tima. "To církev všechno zakazuje," navážu, "kdyby bylo po jejich, tak máme sex jenom proto, abychom měli děti. Gheimrida a Liath by odsoudili úplně, protože to je v našem světě nepřípustné." Vynechal jsem sebe, ale myslím, že o tom zatím nejsem připraven mluvit. Ono to... tak nějak asi pak vyplyne. Nehledě na to, že tu je stále jeden velký otazník, třeba se nakonec nepřikloním ani na jednu stranu. Respektive... už vím, že čistě na ženskou stranu se už nepřikloním nikdy. "No a ženy nebojují jednak proto, že pro to nejsou vychovávány... většina z nich je průhledná jako papír, křehká jak větev. Kořeny křesťanství v naší společnosti je vychovávají k pokoře a mužská část společnosti si zvykla, že je drží v šachu tím, že jim poskytuje prostředky a domov, takže bez nich by se z nich většinou staly kurvy," pokrčím rameny. "Na druhou stranu když vidím ženy ve svém světě... já bych jim toho moc nesvěřil. Jsou to hašteřivé a pomstychtivé slepice, které si nevidí dál než na špičku vlastního nosu. Ono je to dáno tím, Liath, že už nemusíme bojovat o přežití. Většina lidí nemusí. Vymysleli jsme spoustu věcí, které nám život usnaďnují... možná by vám některé připadaly jako magie. Takže nehrozí, že by přišla nějaká nájezdnická tlupa. Máme lidi na to, aby se starali o pořádek." Až teď, když mluvím, si uvědomuji, jak těžké je někomu, kdo to nikdy neviděl, vysvětlovat, jak to vypadá v našem světě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zato se podiví, jak někdo může být tak hloupý a nevěřit v bohy – pro Kelty byl život po boku bohů, boj s nimi i jejich uctívání přirozený, nakonec, někteří z nich mají minimálně předky samotné bohy. Ačkoliv v tomto vězení spíš zabili někoho, kdo byl potomkem boha a tím jej urazili. Snadno poznáš, že nevíru v bohy berou skoro jako vlastní urážku. Nicméně v podstatě nechápou ani samotný princip víry, jak už chápeš, oni nemuseli věřit, oni věděli. Nemůžou pochopit, co to je, mít víru bez jediného důkazu. Túathal si jenom odfrkne, že ta banda pomatenců mohla získat takovou moc, spíš pro sebe si mrzoutsky zamumlá: „ještě dobře, že jsem umřel včas…“ Informace o tom, že lidé dokonce upalovali čaroděje, v jejich světě sice svérázné, ale přesto pomocníky při nemocech i neúrodě, ochránce před démony a jediné, kdo mohl zvrátit neblahý osud přichystaný bohy, jim přímo vyrazí dech. „Jak mohli být tak hloupí?!“ Fionn se neudrží a rozhořčeně tě přeruší. Ostatní však mlčí, snaží se vstřebat, kam vývoj civilizace po odchodu té jejich dospěl. Až při vyprávění o ženské úloze se ozvou, tentokrát je to Túathal. „Tak vidíš, Liath, alespoň tohle se nezměnilo! Ženy jsou pořád hašteřivé a pomstychtivé slepice!“ Na tváři mu přistane tvrdá rána, až bolestí zasyčí. „Jako bych to neříkal!“ Fionn začne odkrajovat první vrstvy selete, z druhé strany se přidá další kelt, kterého ještě neznáš. Liath se zvedne a odněkud ze zadních částí jeskyně přinese bochníky upečeného chleba. Ti, kteří mají hlídat, se bez okolků pustí do jídla. Mají jako hlídka přednost. Nakonec se zvednou, beze slov vezmou své zbraně a zmizí v různých koutech jeskyně, Fionn a Ultana jdou cestou, kterou tě sem přivedl praděd. Netrvá dlouho a přijdou ti, kteří hlídali, mezi nimi i muž, jenž vás přepadl u vchodu. Přisednou k ohni, černovlasý Kelt odstrčí jednoho z těch, kdo h z předního vchodu si nožem začne hladově dobývat svou večeři… a nejspíš i oběd. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Křesťani. Jedinou legální rádoby magií se stala ta jejich. Evidentně nechtěli konkurenci a jejich bůh je zfanatizoval natolik, aby zničili vše staré a on získal co nejvíc moci. Navíc si myslím, že se čarodějů báli. No a staří bohové... kdo ví, kde je jim konec. Krom Aíne," ušklíbnu se. O té moc dobře vím, kde je. A byl bych rád, kdyby byla hodně, hodně daleko. Nejlépe mrtvá. Anebo něco horšího. Vzhledem k tomu, že jsem tu vlastně host a nevím, jak přesně to tu chodí, během jídla pouze sedím a přemýšlím, jestli nakonec za tím démonem zajdu, nebo ne. Dopiji pohár a další si již nedám. Ačkoli jsem hlad necítil, když jsem sem přišel, tak po pití cítím, že bych si dal. Stačí se podívat na pohár, abych si uvědomil, kolik jsem toho nevědomky vypil. Tohle nebyl žádný panák - a já měl dva. Takže není divu, že se mi trochu zamotá hlava. Naštěstí vím, kdy přestat. A tak si z měchu dám vodu. Prohlédnu si nově příchozí a konečně tedy mohu spočítat, kolik nás tu dohromady bude. A samozřejmě také sleduji, jak se chovají. Třeba ten, co hlídal vchod do jeskyně, je buď hodně hladový, nebo hodně neurvalý - ovšem ve starokeltském měřítku to asi nebude tak horké. A chtě nechtě se opět ozývá ten hodnotící hlásek, který byl až donedávna zaujat pouze ženami. Aspoň že jsem tu nováček, tak není tak divné, že si všechny prohlížím. Nicméně kdyby tu polovina lidí nechodila polonahá, vážně by mi to ulehčili! Je jedna věc povolit trochu v morálce a smířit se s tím, že budu muset pro své přežití zabíjet. Protože ve většině případů potrestám ty, kteří mi ublížili nebo mi usilují o život. Jenže na tohle až tak zvyklý nejsem. Pokud jsem někoho viděl (polo)nahého - a nepočítám Raye, když jsme se chodili koupat k řece - tak to bylo tehdy, když jsem s ním šel do postele. Anebo ze mne začíná mluvit to pitomé víno. Tedy, zatím jenom šeptá. Že to jako peklo zatím moc nevypadá, když se tu mám na co vynadívat. (To si připomenu ráno, až mne někdo z nich bude týrat.) Radši se znovu zadívám do ohně. Je jiný, divočejší, takže iluze pracovny se naštěstí nedostaví. Myšlenky se mi motají kolem Tima a Raye, jak to zvládnou. Kolem toho, jestli vůbec mé tělo najdou. Co by se stalo, kdyby se ti malí smradi vrátili, aby mne v bezvědomí zabili? Anebo inkvizitorka... co když mne dorazí? To bych tu zůstal navždy. Hlavně ať se Ray postará o Tima... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jídlo na tebe samozřejmě zbude, po odcházejících na hlídku (a hlídači, který se tak neurvale nahnal k ohni) dostaneš svou porci, která rozhodně není malá, jsi nový přírůstek, porce větší, než mají ostatní, ti má pomoci se rychle začlenit - chtějí ti ukázat, že je tvá přítomnost vítána. Nají se všichni a ještě půl selete zůstane na rožni, zatím nedopečeného. Proto, i když jdete spát, jeden Kelt zůstává sele hlídat. Gheimrid ti samozřejmě ukáže, kde si můžeš lehnout, kousek od sekundárního ohně, který zapálí Elisabeth, a předá ti i velké kožešiny, do kterých se můžeš zabalit, aby na tebe netáhlo. I když na zemi, místo je docela pohodlné. Kožešiny tlumí nerovnost země, takže ležení připomíná lehátka na frontě. Možná je dokonce o něco pohodlnější. „Vstávej,“ znuděný hlas, který zatím nepoznáváš, k tobě promluví. Chvíli trvá, než rozespalé oči přemluvíš, aby zaostřily, ale pak zahlédneš Kelta, který se včera tak neurvale hnal k jídlu. I nyní má na sobě jenom kalhoty, barvy jeho válečného malování ještě nevybledly, pokud můžeš v šeru jeskyně soudit. Když se rozhlédneš, zjistíš, že jste v jeskyni sami, jen žena, která včera zašívala kalhoty, je zde a pečuje o oheň. „Dělej, mám tě naučit bojovat, to s řití přilepenou k zemi nejde.“ Vedle tebe spadne meč a štít. Keltovi nejspíš dojde, jak zmatečné to pro tebe musí být, proto se konečně pustí do vysvětlování. „Nad ránem poblíž jeskyně zahlídli kanibaly, tak jim šli naprášit kožichy, zbytek hlídá. Mně Gheimrid dal za úkol z tebe udělat chlapa,“ znuděnější už jeho tón být nemůže, očividně rozkazem, že tě má vycvičit, není nadšen. Vydá se k východu, ještě si u stěny vyzvedne štít a meč velmi podobný tomu tvému, a vyrazí ven. Na tebe nečeká, počítá s tím, že mu budeš v závěsu. Počká na tebe venku před jeskyní. „Už jsi někdy bojoval?“ Spustí, jen co dojdeš. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Po víně a jídle a možná i přechodu do jiného světa na mne nečekaně rychle padne únava, stačí se jenom zachumlat do kožešin, které jsou rozhodně příjemnější než deky, co jsme měli na frontě. Poslední myšlenka před usnutím, jak jinak, patří Timovi a mé rodině. A úlevnému vydechnutí, že Mei ví, co je Moira zač, a proto si na ni bude dávat pozor. * * * Popravdě jsem si už odvykl na to, že mne někdo budí. Většinou jsem měl budík (ten se nepočítá, to není lidská bytost) nebo jsem se probral sám kvůli těm příšerným nočním můrám. Proto vypadám zprvu dosti zmateně. Není divu, jak si Aíne hraje s mou hlavou, prostě jsem si nejdřív myslel, že to byl sen. Sice divný, neaínovský, ale... v téhle hře nehraje jenom ona. Trhnu sebou, když meč zařinčí. Ale už odhazuji kožešinu a protírám si oči. Jeho tón se mi vůbec nelíbí. Další filozofické poučení o tom, že vzhled není vše. Na druhou stranu kdyby se tvářil mile, asi by mi tak atraktivní nepřišel. Nesedělo by to k němu. Proč zrovna on, do háje? Proč zrovna někdo, kdo se na první pohled chová jako osina v zadku a navíc jsem ho z těch všech tady ohodnotil nejvýše? Byl bych mnohem raději, kdyby se mnou zametl Gheimrid. Je to v pohodě chlap, ale chápu, že jako velitel má spoustu jiných povinností. Inu, Wille, vzchop se, tvůj první den v pekle začíná. A buď rád, že tohle zatím vypadá lépe než první den v pekle válečném. Pokud se na mne žena u ohně podívá, kývnu jí na pozdrav, ale pospíchám za svým novým učitelem. Pod tíhou "neznámých zbraní" si připadám zase jako rekrut, který před šesti lety dorazil do výcvikového tábora a velitelé tam na něj ječeli a nutili ho bleskurychle přebíjet a ještě rychleji se zahrabat. Tuším však, že vedle toho, co si na mne přichystá Očistec, to byla legrace. Dávám tomu hodinu, maximálně, než mi svaly začnou plakat. Stejně je to divné... svaly... vždyť jsem jenom duše! "Ano, ale ne vaším způsobem." Ten rudý výpadek paměti se nepočítá, to byl vyložený instinkt. Viděl jsem jenom výsledek. "Jak se vlastně jmenuješ?" pokusím se alespoň zezačátku obrousit tu divnou atmosféru. Ať vím, koho pak proklínat, ušklíbnu se v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro I o tomhle bojovníkovi jsi četl, jeho otec ovládal magii zmizení, proto byl na poli jako stín – objevil se a zabil protivníka dřív, než si ho všiml. Stejné schopnosti použil i tehdy, když kradl Cú Chulainnovi poklad a unesl jeho milenku, kterou následně zneuctil. Samotnému Chulainnovi usekl ruce. Ten nakonec krále Munsteru zabil, právě za pomoci své zneuctěné milenky. Jeho smrt pomstil právě Lugaid. Protože byl Chulainn chráněn magií, využil k tomu Lugaid magické oštěpy, které dokázaly překonat magickou ochranu vraha jeho otce. V souboji s Chulainnem také ztratil jednu ruku – nyní však, jak vidíš, má obě. Sám byl následně zabit Conallem Cernachem, ten mu usekl hlavu. Podle legendy mu ještě mnoho let ležela u lůžka a bral ji všude s sebou, aby duši Lugaida co nejvíce znesvětil. To, na co si však dále vzpomínáš, je mnohem závažnější – víš, že šípy, které použil Lugaid v souboji s Chulainnem, byly očarované samotnou královnou Connachtu Medb. Vynikající válečnicí, ale také Medb, bohyní opilosti a svrchovanosti. Zároveň si pamatuješ, že právě Conall Cernach byl nakonec vrahem ve službách královny, zabil pro ni dokonce i jejího manžela, načež ho zradila a nechala ho zavraždit. Může tu Conall být také? „A teď ukaž, co v tobě je! Ty jméno nemáš, dokud si ho nezasloužíš!“ Rychle vykročí levou nohou, meč napřáhne šikmo přes hlavu a vší silou se vrchním sekem ožene. Ještě se stačíš vykrýt, ale dojde ti, že štít držíš špatně, takže se zvrátí. Sice ti sek neublíží, ale ruka se trochu zkroutí, což nepříjemně zabolí. Navíc máš špatný postoj a těžiště, proto jeho výpadem ztratíš rovnováhu a spadneš rovnou za zadek. Kelt se zplna hrdla rozesměje, málem mu do očí vyhrknou slzy. Navíc uslyšíš smích i někde z korun stromů – nejspíše hlídka. „Nemusíš přede mnou padat na zem! O tvé služby nestojím! Za to už vím, jaký ti dám jméno - Coll Titim!“ Nová vlna smíchu z obou stran. Coll Titim – Padající ořech. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nadechnu se, že něco řeknu, ale Osina, jak jsem mu pracovně začal říkat díky jeho zjevně zářivé povaze, mne předběhne a řádně mi srazí hřebínek. A než se naději, tak i mne samotného. Rád bych se s ním zasmál, ale není to zrovna příjemné. Jestli takhle bude vypadat každý den, už vím, v čem to bude peklo. Rychle se zvedám na nohy. V břiše mne zastudí zatím jenom maličký vztek z ponížení. Kdyby se mi nezačal hned tak vysmívat, tak bych to překousl snadno. Je mi jasné, že v prvních chvílích budu dostávat. Ale Osina je evidentně namyšlený parchant. A smích nade mnou mi také na dobré náladě nepřidává. Neřeknu však nic. Prostě budu muset zatnout zuby a přežít to. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Coll Titime, nechceš raděj místo meče pro začátek prak? Děti by měli začínat s dětskými zbraněmi.“ Potom se ale konečně ujme role, která mu byla přidělena – učitele. Odloží štít, meč vrátí do pochvy a dojde k tobě, cítíš pach jeho těla, surový, výrazný, ale překvapivě ne nepříjemný, i když je jasné, že už se nejeden den nemyl. Jako většina lidí zde. „Držíš to špatně.“ Ne opatrně, ale taky tak, aby ti neublížil, z tebe štít serve. Potom ti ho pomůže nandat, páskem upevní ruku v jiném úhlu, takže se její síla rozloží do celé plochy. Odstoupí. „Zapři se zadní nohou, pokrč nohy, ať ti záda pomáhají udržet rovnováhu. Rána půjde stejně, kryj se – a zkus ji odklonit.“ Napřáhne se a obří silou sekne. Zabrní tě celé tělo, ale už se udržíš na nohou a šlachy tě bolestivě nezatahají. Učitel je však nespokojen. „Špatně! Řekl jsem odklonit! Znovu!“ Snažíš se, ale jeho rány jsou příliš silné a tvé svaly příliš slabé. Bolí to. Jen tak tak, že dokážeš udržet štít před sebou a nepraštit se jím do hlavy. Tvoje tělo se třese, jak kdyby každá rána byla slabým elektrickým šokem. A, aby toho nebylo málo, Lugaid tě nezapomene častovat posměšnými urážkami. „Klepeš se jak nakopnutý pes!“ „Možná bys radši zůstal u ohně a staral se o oheň, což?“ „Možná jsi potomek Gheimrida, ale jeho schopnosti za ta léta váš rod zapomněl. Máš sílu jak malá holka!“ Každou urážku vždy následuje jeho smích – už jenom jeho, hlídka se stará o to, o co má – o hlídání. Až na devátý pokus se ti konečně podaří jej vykrýt a zároveň meč odklonit. Lugaid je najednou jak vyměněný. Rozzáří se a najednou… vypadá i příjemně. „Dobře! Konečně! Já to do tebe snad natluču!“ Zase k tobě přistoupí. „A nyní meč,“ stoupne si za tebe, je tak blízko, že na krku cítíš jeho dech. Vezme tě za zápěstí a trochu zvedne tvou ruku. Mírně jí pokrčí, čepel pak míří k zemi, ale ruka je připravená kdykoli zaútočit. „V téhle pozici jí měj, kdykoli nebudeš bojovat. Vykryješ můj úder, odkloníš meč a pak takhle-“ vede tvou ruku v šikmém horním seku, i když na první pohled triviálním, poznáš, že je veden jinak, než bys útočil intuitivně, takže i v tomhle je nějaká technika, přitom se mimoděk přitiskne téměř celým tělem na tebe, „zaútočíš ty na mě.“ V tu chvíli ti kolenem podrazí pravou nohu, ale kdybys ztratil rovnováhu, přidrží tě. „Touhle nohou při útoku vykroč, ale hned se vrať zpátky. Máš silnější pravou nebo levou ruku? Pokud pravou, nikdy neměj pravou nohu vepředu dlouho, vždy jí vrať zpátky.“ Konečně se odtáhne. „Vyzkoušej si to nanečisto, budu tě pozorovat. A až ti řeknu, chci, aby si ukročil doleva. Hbitě, žádná leklá ryba. Spíš uskoč, ale neměň postoj. Rozumíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nehledě na to, že já jakožto zchludlý šlechtic jsem byl pro ty, co byli "obyčejní" lidé, vděčným terčem posměšků. Já, který jediné, co by zvládl, byla jízda na koni - a pro tu jsem nebyl určený. A tak se nechám častovat nadávkami, nechám jej, aby mi spravil štít, a jsem rád, že konečně trochu vypustil páru, pobavil se a snad se dostaneme k normálnímu učení. Nakolik může být něco v tomto světě normální... Mám pocit, že ten úder cítím až v lebce. Kdybych včera pil víc, asi bych skučel jako zbitý pes. Nyní mám pocit, že mé kosti jsou domino a hrozí, že se rozsypou. To, co mne ke konci drží na nohou, respektive štít zvednutý, je jedině má pýcha. A ani ta nebude věčná. Za chvíli se svalím a on se mi zase bude smát. Myslím, že ještě pár desítek minut a bude mi to fuk. Hořce si uvědomím, jak je naše doba změkčilá. I přes válku a to všechno. Anebo to mám po otci? Ray jediný šel správnou cestou. Nebál se, umí bojovat. Nikdy by mne nenapadlo, že to budu potřebovat. Můj svět byly knihy a výmluvnost. A nyní... nyní jsou knihy realitou, zvrácenou realitou pekla, a hrdinové z nich jsou reální a právě se mne snaží mečem zamlátit do bláta. Jeho změna mne překvapí a popravdě, čekám za tím nějakou zradu. Nevím proč. Asi nepředpokládám, že by byl tak dobrý herec. Proto když ke mně vykročí, i z rozechvělých svalů je patrné napětí a můj pohled je nedůvěřivý. Po zádech mi přejede mráz. Ale já sám si nejsem jist, jestli je to nepříjemné, nebo ne. Stojí mne hodně úsilí, abych věnoval pozornost výkladu. Naštěstí byl bolestivý začátek velmi motivační, a proto rázně potlačím... všechno příjemné. Je to jenom reakce těla. Stejně jako bolavé svaly (a ty jsou horší!). Samozřejmě, že po tom všem rovnováhu ztratím. Mám co dělat, abych se soustředil na vše, co mi říkal, a zároveň vypudil z hlavy nepřístojné adolescentní myšlenky. S Timem bych tohle asi cvičit nemohl. Neudržel bych se. Na jeho slova přikývnu. A připravím se na další dávku posměšků, protože si nejsem jistý, jestli to zvládnu dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Teď!“ Zařve, ty zaváháš, ale následně úkrok provedeš správně. „Znova!“ Tentokrát už to čekáš, proto jednáš okamžitě, jen s minimálním přemýšlením, jak na to. Nechá tě poskakovat snad tři minuty, takže tě píchá v boku a máš problémy popadnout dech. Na druhou stranu, Lugaid je spokojený. Nechá ti jenom snad necelých pět minut na odpočinek, potom proti tobě zase stojí s mečem a štítem. „Udržuj si tuhle vzdálenost, být moc daleko, dáš mi výhodu, blíž můžeš být jenom tehdy, kdy mě budeš chtít napadnout, ale pak se zase vrať, jasné? Buď v pohybu, nikdy nezastavuj, buď agresivní a hbitý!“ Šlo ti to bez soupeře, proti Keltovi ale nemáš šanci. Nedaří se ti vykrývat, únava tě dohání, úkroky tě zbavují rovnováhy. V první sekvenci po deseti kombinacích se dostaneš až k úderu do jeho štítu jen jednou a to ještě velmi hloupě, zato dvakrát spadneš a třikrát tě praští naplocho mečem do těla. Lugaid už se nesměje, jako by ve své nové roli učitele našel nečekané zalíbení a začalo mu záležet na tom, aby ses vše naučil. Jenom posměšné přezdívky se nevzdává. „Pojď Coll Titime, zvedej se, to zvládneš!“ Druhá sekvence je téměř stejná jako první, levou ruku už skoro necítíš a i ta pravá bolí. Ale víš, že pokud polevíš, bude to bolet mnohem víc… problém je v hlavě. Moc přemýšlíš, myšlenky tě vyčerpávají – pokud se chceš překonat a nevnímat bolest, budeš muset přestat uvažovat a jenom drilovat. Tohle už jsi uměl. Přesně tohle se vás v armádě na cvičáku snažili naučit. V boji není místo pro filozofy, kdo váhá a moc uvažuje, ten umře dřív. Třetí sekvencí se něco zlomí, tělo bolí příšerně, ale jako by ti nepatřilo, jede samovolně… a v sedmé kombinaci ho praštíš do štítu správně. Tak tvrdě, že se to skoro podobá jeho ráně. „Správně! Ještě!“ Zbylé tři jsou jako setrvačník. Konáš samovolně. Třetí sekvence skončí a teprve teď na tebe opožděně dolehne únava. Svaly se únavou třesou a štít i meč ti připadají skoro nesnesitelně těžké. „To nebylo špatné, na takovýho chcípáčka,“ Lugaid se směje od ucha k uchu. Skoro se ani nezadýchal. „Nesedej si a neodkládej zbraně, jdeme se napít k řece.“ Podívá se neurčitě nahoru do korun stromů, „a ty, šplhavý prase, přestaň v těch korunách chrápat a hlídej nám zadek!“ „Drž hubu, Lugaide, já hlídám na rozdíl od tebe, kterej tu možná tak strká ptáka do děr po datlech!“ Tvůj učitel se hromově zasměje a zakroutí hlavou. „Jdem,“ pokyne a vyrazíte na cestu. Řeka teče pouhých padesát metrů od jeskyně, je na první pohled průzračná a čistá, jako žádná řeka v Británii. Pokud se však k ní vrhneš, Kelt tě zastaví. „Dávej pozor, i ve vodě můžou být. Nikdy neztrať ostražitost.“ Sám je napjatý a připravený okamžitě zaútočit. „Pij první, já dávám pozor.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Navíc se modlím, aby mi tu přestávku dal, protože jak mne vzbudil, nestačil jsem si ráno odskočit. A zároveň odhodím i kabát. Šel na to všechno tak rychle, že jsem nestihl ani to. I absence toho kusu látky mi najednou připadá, jako bych ze sebe shodil kamení. Ale ani pak to není žádný med. A tak se soustředím na jeho hlas. To pomáhá. Je jako prapor, podle kterého se vojáci orientují, jako polnice, která jim říká, kdy mají zaútočit. Párkrát mám pocit, že se už nezvednu. Na chvíli. Protože vím, že musím. Není žádná jiná možnost. Nezvedneš se - umřeš. Bojuj. Nezvedneš se - zadupou tě do země. Dokonce nemám ani sílu, natož čas přemýšlet nad tím, kde se ty myšlenky berou, když v zákopu to bylo právě naopak. Zalez, zalez, nebo ti ustřelí palici! Frknu, ale ztratí se to v tom, jak jsem zadýchaný. Košili mám propocenou, ale ani tak nejsem připraven na to, abych tu chodil jako oni. Holt jiná doba, jiné mravy. Při cestě k řece mne napadne, jeslti ráno - nebo později odpoledne - budu vůbec schopen vstát. Asi ne. Ale to mu bude jedno. Takže první dny budou velmi perné. Když jsme u vody, nejdřív chci popadnout dech. Pamatuji si Ann, jak varovala před tím, abychom nepili vodu, když jsme uřícení. Přesto mne jeho slova zarazí. "Kdo oni?" zadívám se do řeky. A na druhý břeh taky. Moc se mi tam nechce, na druhou stranu se napít musím. Nebo si alespoň opláchnout obličej a zápěstí, to pomáhá. Takže pokud tam nic není nebo mne znovu nezarazí, raději tam jdu dřív, než mi stačí vysvětlit, co by tam mohlo být. Někdy je lepší nevědět, ale donuťte akademika se neptat! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Cokoliv přece! Co myslíš, že tu jsi na odpočinku? Kelpie, démoni v podobě koní, co se vynořujou z vody a žerou nás, vodní hadi, draci, vodní víly…tady není bezpečno nikde.“ Zarazí se a upřeně se zakouká do dáli po své levici, jako by zahlédl pohyb. Až po chvíli pokračuje. „Jak tu babu nemám rád, než přišla, nebylo bezpečno ani v jeskyni, museli jsme se stěhovat co pár dní, ona používá nějaký ochranný kouzla – ale i ty můžou prolomit. Nakonec. A proti běžným útokům už nás vůbec nechrání.“ V hlase mu zazní despekt, ani se nesnaží zakrýt, že druidku nepovažuje za tak výjimečnou a důležitou jako ostatní. „Je užitečná, ale stejně bysme to bez ní zvládli, jako jsme to zvládli předtím – tak by si nemusela tak vyskakovat, fuchtle stará.“ I když máš pocit, že několikrát řeka šplouchne víc, než by měla, a snad zahlédneš i pohyb, nic se nestane a ty se můžeš napít i omýt bez problémů. Nejspíš to byla jenom tvoje fantasie. „Hlídej – běda, jestli mě neupozorníš, když se něco přiblíží.“ S tím sám začne pít – rukou nabírá vodu a pije z dlaně, aby měl neustále přehled o okolí. Nic se neděje. Máte štěstí… nebo Kelt musel přehánět. To poslední, co čekáš, je hlava hada, dvojnásobná velikosti lidské hlavy, jak se rychle vymrští z vody a zamíří přímo k obličeji Lugaida. Hadí zuby mohou mít snad dvacet centimetrů. Jenže Kelt je na rozdíl od tebe připraven, v okamžiku má před sebou štít a hlavu odrazí. Sice ho náraz povalí na zem, takže by ho had v dalším útoku uštkl, ale v tu chvíli přiletí se smrtícím svistotem šíp. Hlídka opravdu nespí. Trefí hada přímo do otevřené tlamy a donutí ho se stáhnout. To poskytne keltskému bojovníkovi dostatek času, aby vzal meč a vrhnul se se strašlivým rykem na bestii. Až to nutí k úvahám, kdo je v tomhle boji větší bestie. Štítem odkloní hlavu plaza a meč mu vrazí do těla. A pak páře… za chvilku ho zašpiní všechno svinstvo, které v sobě had má, vnitřnosti i zbytky nestrávené předchozí stravy. Skončí až u hadí hlavy. Přitlačí, až lebka s nechutným křupnutím praskne. Poté se had konečně přestane zmítat. I když… on se zmítá, ale už to jsou jenom smrtelné záškuby. Lugaid ho začne tahat na břeh. Až když je jeho velká většina na břehu, vyleze. Míří rázně přímo k tobě, výraz tváře je vševypovídající – čirý vztek. Prásk. Jeho mohutná tlapa ti přistane na tváři, až na chvilku ztratíš zrak. „Řek jsem, kurva, abys hlídal!“ Hluboce se nadechne, aby se alespoň částečně uklidnil. "Dělej! Pomůžeš mi ho odnýst do jeskyně!" |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "U nás nic takového není," zamumlám, ale nemyslím si, že by mne poslouchal. Přesto mi to nedalo. Alespoň doufám, že není! Zatím! Ačkoli Ray by asi nesouhlasil, ovšem to už není "u nás", to není stará dobrá Anglie, to jsou její dominia a exotické země. Nějak nemám sílu bránit Elisabethinu čest, i když je to Timova babička, on je momentálně můj učitel a dal mi do těla, že jeho remcání ohledně ní je to poslední, co mne zajímá. Určitě měli dost času si to spolu vyříkat, pokud bylo třeba. Však líbit se mu to nemusí. Já jsem však rád, že tu je. Protože se jí budu moci ptát na magii. Jenom nevím kdy, protože jestli bude režim nastaven takto, nebudu mít čas. Odpadnu. Když se bleskurychle objeví had, pootevřu ústa - údivem i kvůli tomu, že chci něco křiknout. Ale všechno se děje příliš rychle. A já jsem šokován tou brutální a syrovou scénou, která doopravdy vypadá, jako by ji někdo ve velmi živých barvách načtrl v mytologické knize. S tím rozdílem, že tam by nebyla tak... živá. Naturalistická. Teprve Lugův pohled mi naznačí, že jsem si to svou nepohotovostí podělal. Nestačím ani zvednout štít, ačkoli myšlenka na to ve vyčerpané ruce byla. Mátožně sebou cukla, ale ne dostatečně rychle, ne dostatečně vysoko. Myslím, že jsem se kousl do pusy. Odplivnu krev a podvědomě přejedu jazykem po zubech. Ale přece nebudu fňukat. To bych se asi šel nechat nějakým hadem sežrat. Protože jak bych pak mohl bojovat s bohy, kdybych nevydržel ani první den! Ano, to se snadněji řekne... ale musím si to opakovat. A tak akorát zaraženě přikývnu - ale chvíli musím zápasit s tím, jak si zorganizovat svůj náklad a zároveň mít volné ruce, abych mohl hada popadnout. Který je mimochodem dost hnusný. Ale co, dobrovolně jsem sáhl na Moiru, horší to nebude! Nakonec si na těch několik metrů strčím meč provizorně za opasek. Nic moc, ale musí to stačit. Vsadím se, že kdybych jenom naznačil že si to tu chci někde odložit, zadupe mne do země. Nebo spíš zamlátí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dokonce i hlídka si odpustí pichlavé poznámky, Kelt musel vidět, co se stalo, a zná Luga natolik dobře, aby věděl, kdy už ho provokovat nemá. I mezi dlouhodobými obyvateli pekla musí mít pověst někoho, kdo nejde pro ránu daleko – a nikdo nechce dostat do tlamy. „Dozadu!“ Rozkáže učitel tak dominantně, že to donutí Keltku, která připravuje v obřím kotli nějaké jídlo, zvědavě zvednout oči. Ale na sledování okolí není čas, vy musíte odtáhnout obřího hada do zadních částí jeskyně. Dojdete do menší jeskynní síně, která působí skoro stísněně, jak je přeplněná… Najdeš zde obyčejné kusy sušeného či v soli konzervovaného masa. Tuhle místnost však projdete, další místnost působí ještě více stísněně, a rozhodně víc tísnivě. Nachází se zde roztodivné kusy všeho možného. Jedno vypadá jako chapadlo nějaké příšery, další kus připomíná chlupatou stonožku o rozměru více než jednoho metru. V miskách jsou zuby, jinde přísavky… většinou ani nedokážeš identifikovat, co před sebou vidíš, ale jedno všechny „trofeje“ spojuje. Jsou vrcholně nechutné. Donesete hada k stoličce, kolem které je zem tmavší, páchne to tu nepříjemným pachem něčeho, co nejvíce připomíná otrávenou krev. Vzpomeneš na nemocnici a smrad končetin napadených snětí. Smrad uhnívajících končetin živých a vnímajících vojáků. Lug nevypadá, že by mu puch dělal špatně, nezdá se dokonce, že by jej vůbec vnímal. „A teď mi táhni z očí.“ Vezme nůž… spíš tesák a začne hada zpracovávat. Dál už tě nevnímá. Vrátíš se do hlavního sálu a už od vchodu tě přivítá zvědavý pohled opatrovatelky ohně. „Co zase přelítlo tomu vzteklounovi přes nos?“ Mile se usměje, poznáš, že spíš než aby jí to opravdu zajímalo, chce hlavně navázat řeč. Nejspíš se nudí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Smrad má nepříjemné asociace. Nehledě na to, co všechno si tu schovávají. Proč, proboha? Spalo se mi lépe, když jsem o tomhle místě nevěděl. Vážně nechutné. To z toho Elisabeth připravuje nějaké lektvary? Jestli ano, budu se snažit, abych je potřeboval. Hnus. Větší než v čínském obchodě. A to je co říct, když jedí kohoutí pařáty a psy! Jsem vlastně rád, že odsud mohu vypadnout, nicméně mne irituje, jak se mnou jedná. Nejsem žádný jeho pes - a kdybych nebyl tak zoufale slabý, ozval bych se. Na druhou stranu jsem nikdy nebyl idiot. Takže vím, kdy mlčet. Okřiknout ho, že nejsem žádný jeho hej nebo počkej, budu moci, až tady něco zvládnu. Do té doby mám smůlu. A má ješitnost pláče. A vztek chce chránit jeji zhrzenou čest. Raději tedy odejdu, ještě by mi ten tesák bodnul do břicha, psychopat. Až si říkám, že ho měl ten had sežrat. No co, druhý den by se stejně probral. A pak by mne zabil. Hm. I když jsem podrážděný a mám chuť si něčím z té frustrace a ponižování ulevit, štít i meč sundám v klidu. Nebudu tu s tím přece mlátit jako malá holka. Už tak si to o mně myslí. A tak se akorát zhluboka nadechnu a zase vydechnu, několikrát, stojím zády do jeskyně u místa, kde jsem spal. Chystám se jít si pro kabát, který jsem nechal viset na větvi venku, když na mne Keltka promluví. Byla tak tichá, že jsem na ni zapomněl. Nebo ji spíš nevnímal. "Byl jsem pomalý," odvětím vágně, ale protože i přes podráždění vnímám, že ona na mne neútočí, automaticky odpovídám ne úsečně, nýbrž neutrálně. Mám tu s nimi nějak koexistovat a vážně si jen tak, kvůli svým náladám, nehodlám znepřátelit víc lidí, než je nutné. "Jenom si skočím pro kabát," řeknu ještě, aby si nemyslela, že utíkám nebo na ni kašlu. Vlastně budu rád, když si na chvíli sednu. Na druhou stranu nevím, jaké je zde počasí, a nechci, aby mi promokl. S kabátem přes ruku se pak vrátím k ohni. Se zatnutými zuby se posadím. Přece před ní nebudu hekat jak baba u porodu. Jsem zbitý jako pes. To je jenom prvních pár hodin první den. "Jak ti říkají?" zeptám se ze slušnosti a pak odvrátím oči, protože si začnu kontrolovat roztrženou košili. Být doma, prostě bych přikázal Moiře, aby mi to zašila. Keltku jsem sice včera šít viděl, ale to se radši kousnu do vlastního zadku, abych tu žádost vnesl. Připadal bych si jako pitomec. A hlavně nevím, co je zač, třeba by se urazila a bodla mne žhavým klackem do oka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Deirdre,“ odpoví neutrálně. Mohla by to být ta Deirdre? Keltská verze Tristana a Isoldy, o nenaplněné lásce Deirdre a lovce Naoise. Spolu utekli od jejího manžela, krále Conchobara, žili v přírodě daleko od lidí, než je však královi muži vystopovali a Naoise zabili. Deirdre se musela vrátit k manželovi, toho však brzy omrzela její chladnost, proto, aby jí zlomil, ji nechal znásilňovat Éoganem mac Durthachtem, tím, kdo zabil jejího milence. Deirdre nakonec samým zoufalstvím tak dlouho bila hlavou o skálu, až ji pukla a ona zemřela. Pokud je to ona, je Kelt, kterému zašívala kalhoty, Naoise? Ale proč by je zlomyslní bohové nechávali pohromadě? „Z Lugaida si nic nedělej, je to vztekloun. On se uklidní, nakonec, jenom co vychladne. Ale je to dobrý bojovník, i když možná horkokrevný.“ Prohlédne si tě pozorně, hodnotícím pohledem, ale pak zase sklopí oči. Najednou jí něco napadne. „Druidka tu má nějaké masti na bolest svalů i rány, chceš?“ Očividně jí neušlo, jak zbitý jsi. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A opět prožívám (teď asi o mnoho víc, neboť ještě předtím, než mne ženy začaly iritovat, byl příběh Deirdre jedním, který mne šokoval a zasáhl nejvíc) ten zvláštní pocit, kdy se z abstraktního jména, které má za sebou sice nějakou legendu, vyloupne i obličej a hlas. Celá bytost. Samozřejmě že já ji mám spojenou s obrázkem, co v knize byl. V takovém tom klasicistním stylu, kdy mi Deidre příliš hezká nepřišla. Spíš taková obyčejná, jako všechny v té knize. Teď už však bude mít legenda i těch dvou její tvář. Ale vysvětlovalo by to, proč je zde a dělá takové... typicky ženské práce. Deirdre nebyla bojovnice. "Ano, stačil jsem si všimnout," ušklíbnu se. "No... bylo by to pěkné, ale myslm, že bych Elisabeth vyplýtval všechny její zásoby, protože jsem nikdy ani nevěděl, že tolik svalů mám. Má doba je poněkud... jiná." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na tvá slova zareaguje nečekaně, smutným úsměvem a jednoduchým prohlášením, na Keltku skutečně netypickým. „To musí být krásná doba, že dovolí polevit svalům. V té naší svaly hrají prim, kdo je nemá, ten musí doufat, že bude mít štěstí v neštěstí.“ Nezazní ani stopa lítosti, i když je jasné, že mluví o sobě. Zkrátka jenom konstatuje fakt. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Smutně si v duchu povzdechnu nad Timem, ale ta část, kde číhá Bahno, poznamená, že stejně budu muset nějakou ženskou obskočit. Ať se to Timovi líbí, nebo ne. Jako že se mu to logicky líbit nebude. A svedu to vůbec? Možná nebude od věci tady na tom děsivém pekelném hřišti zkusit i jiné věci než boj. Třeba jestli mne žena stále ještě dokáže vzrušit, nebo jsme s Timem odpálili něco, co se nedá vzít zpět. Nehledě na to, že jsem zvědav, jak se bude Deirdre chovat, kdyby snad měla zájem. Moje čistě praktická část kalkuluje i s tím, že mi pak třeba zašije tu košili. Natáhnu se pro měch s vodou, protože mi po tahání toho hada znovu vyschlo v ústech - a k té řece odmítám hned tak jít. Omlácená ruka, kde jsem držel štít, bolí, jako bych ji snad měl nalomenou - a ani bych se nedivil, kdyby tomu tak bylo. Za jiných okolností bych prostě zatnul zuby. Zvlášť kdyby zde byli další muži. Ale protože Deirdre byla zklamaná, že si nemůže zahrát na ošetřovatelku... Je pěkné nechat se opečovávat. Vím o tom své, heh. Ne že bych nějak přehrával, prostě jenom zatnu zuby, ale nakonec promluvím. "No... možná by ta mast nebyla od věci. Aspoň na tu ruku. Lug mne přes ten štít mlátil jak psa," ušklíbnu se nevesele. "No a náš svět... v něčem je lepší, v něčem ne. Já jsem měl to štěstí, že jsem příliš bojovat nemusel. U vás... bych byl něco jako," a to mi přijde vtipné, tak nad tím pobavně zakroutím hlavou, "bard. Sbírám příběhy. Vaše příběhy. Ale zpívat neumím, to tě varuji předem." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bard je krásné řemeslo, smutné, že tohle místo z bardů dělá válečníky,“ konstatuje proto jenom a zvedne se, „dojdu pro tu mast.“ Za chvilku se vrátí s nádobou plnou nevábně vypadající mazlaviny, ani vůně není zrovna lákavá – asi lepší nevědět, z čeho to druidka vyrábí. „Sundej si košili,“ rozkáže Deirdre bez dominance, spíš hravě, a pokud budeš pomalejší, bez rozpaků ti pomůže. Klekne si do tvé blízkosti, moc místa mezi vámi nezůstává. Začne u ruky, o které jsi mluvil – a podle důkladnosti, s jakou mast rozmazává, a jaké po tobě hází očka, je jasné, že se do role ošetřovatelky nepasovala náhodou a nezištně. Z lokte pokračuje paží nahoru až k ramenu. Se stejnou důkladností se věnuje i druhé ruce. Nakonec ti začne masírovat i krční svaly, přičemž občas zabloudí až na hruď. Nikde, kam bys nedosáhl sám. Je více než jasné, proč to dělá. A nevypadá, že by si něco dělala z toho, že její věčný milenec může každou chvíli přijít. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro I když někteří jsou strašliví zmetci. Po očku se nedůvěřivě podívám na tu mast, ale hůř než ta síň hrůzy vzadu to smrdět patrně nebude. Ne, nesmím přemýšlet nad tím, že to Elisabeth možná udělala z těch ohavných přísavek! Ale pak už se mi myšlenky stočí jinam. Deirdre je nějaká rozdováděná, je vidět, že se tu nudí. Zvlášť když musí většinu času sedět v jeskyni, zatímco ostatní mají jinou... "zábavu". Kvůli rozbolavělým svalům asi nejsem dost rychlý, a než se naději, tak ze mne tu košili tahá. Chtě nechtě mi připomene Ann, ta byla zprvu taky nečekaně nedočkavá. No jo. Francouzka. Podle toho, že je v Sídhe, s keltskou krví. Vmasírovávání masti sice bolí, ale je to svým způsobem příjemné. S těmi ošetřovatelkami je to asi osud, uchechtnu se v duchu. Ale i tak mne maličko bodne provinilost, že takto smýšlím, když tam někde mám zraněného Tima. Bahno je však zcela racionální. A zároveň pokleslé. Nemohu se však na chvíli vyvarovat myšlenky, že by se mne takto dotýkal Tim. Akorát jeho ruce by byly pevnější a drsnější... Ani si neuvědomím, že tiše a spokojeně zabručím. Takový luxus si tu asi nebudu moci užívat denně, ba naopak, tak proč si to neužít, že? Navíc Elisabeth je opravdová druidka, tak věřím tomu, že mi ta mast pomůže. A aplikace od někoho jiného - pokud to není Margot, jedna Annina kolegyně, taková děsivá bachyně - je vždy... má něco do sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nehledě na to, že jsem nejdřív rozpačitý, jak bych se k ní měl chovat, když zažila, co zažila. To, co jsem viděl ve snu s Rayem, si Bahno ospravedlnilo po svém, ale protože velmi dobře znám její příběh... Ona si to nezasloužila. Se ženou je to prostě... jiné. A nemluvím teď o fyzických rozdílech a technice. Spíš o tom, jak to vnímám. Celou dobu mi vtloukali do hlavy, abych byl gentleman. A nebýt Aíne a zpupné - mrtvé! - Ann a dalších čubek, asi bych jím stále byl. Nebo, já jím jsem, jenom... trochu poznamenaným. Asi. Ženská není chlap. Je křehká a měkká. Pozitivní je, že mne to neodpuzuje, pak by to s plozením potomka byla potíž. Spíš mi přijde, jako bych to opět tak trochu poprvé objevoval, neboť můj náhled je pochopitelně jiný. Nyní již ano. Ženská je křehká a měkká. A proto se k ní tak chovám. Ji nechci trestat, jako bych potrestal nějakou čubku, kdybych musel, abych ji ponížil. Jednou rukou jí zajedu do vlasů, druhou přejedu od kolene ke stehnu. Není to váhavé, ale určitě to není dravé, jako by skočila po některém ze zdejších obyvatel. Je to už dlouho, co jsem se doopravdy miloval, žádná rychlovka s Timem. Naposledy to samozřejmě bylo Ann, dlouho předtím, než porodila. Ta myšlenka mne popíchne. Někdy svůj mozek nenávidím. Proč nepřestane přemýšlet? Na chvíli! A proto se nejprve něžný a dlouhý polibek změní na vášnivější, druhou doputuji až na zadek a chytnu ji. Protože chci na chvíli zapomenout. A Deirdre mi sama nabídla utěšitelku... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Náhle přestane v mazlení, opře se o tvou hruď a přitáhne se přímo k tvému pravému uchu. „Udeř mě, udeř mě, jak nejsilněji dokážeš,“ zašeptá vzrušeným hlasem, „potrestej mě!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Deirdre je jedna z mála, kterou bych asi hned tak uhodit nechtěl, neboť vím, co prožila. Leda by mi k tomu dala pádný důvod a nasrala by mne. A ona... ona to sama chce. To ji to tak poznamenalo? Nebo taková byla vždycky. Ne, ne každý den zjistíte takovéto věci o "svých" hrdinech. Bahno se líně a ješitně převalí - a jakmile jsem jej s Moirou a Kearnsovou jednou pustil ven, tak než stačím něco namítnout, pohltí mne. Takhle jsi to přece chtěl. A možná má pravdu. Všechny ty čubky mne iritovaly. Chtěl jsem - chci - je potrestat, každou však jinak. A Deirdre se svým způsobem teď taky ukázala jako čubka. Malá, nadržená čubka, která o to ještě bude prosit. Bolest ve svalech si uvědomuji pouze okrajově. Prudce ji ze sebe shodím, ale ne proto, že bych ji nechtěl - je překvapující, jak mi díky těm pár větám vzkypěla krev - ale proto, abych ji vmáčkl na břicho na zem. Ten pocit se nepodobá tomu ze snu, tomu, když si Ray bral nějakou búrskou děvku. Snad proto, že já se na ni nezlobím, spíš k ní paradoxně cítím jisté opovržení. A zároveň se mi líbí ten pocit moci. To, co jsem sliboval Moiře, bych mnohem raději udělal jí. Zapletu jí prsty do vlasů, ale tentokrát to má k něze daleko. Skloním se a rty jí horce sjedu po šíji, abych ji pak kousl. Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych něco podobného dělal třeba Ann... že by se mi to vůbec mohlo líbit. Pak mne najednou něco napadne. Jak jsem ji zaklekl, pohled mi padne na její pásek.Vyvléknu ho a svážu jí ruce za zády. Na obavy, že by někdo mohl přijít a vyložil by si to špatně, mi nezbývá moc mozkové kapacity, protože mi v žilách tepe Bahno. A ona to chce, čubka! Pak trochu zpomalím, abych si to vychutnal. Přejedu rukou od lýtka až nahoru pod sukni, tu vyhrnu až nad zadek. A pak milá, nadržená Deirdre dostane výprask. Štípání dlaně je vedle toho, jak mne zvalchoval Lug, jen malé nepohodlí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kousneš jí a ona náruživě, sténavě odpoví. Při svazování je jak v sedmém nebi. První rána dopadne a ona bolestivě zakňourá, přesto se třese vzrušením. Další. „Ano, potrestej mě!“ Zdá se ti to nebo pláče? „A dost!“ Tenhle hlas znáš – a nepatří Deirdre, je Lugaidův. Stojí nad vámi jak anděl zkázy – kdyby v tomto světě byli andělé – široce rozkročený, ruce založené na hrudi. Mračí se vztekle i výhružně. Na tebe. „Ty!“ Podívá se na ležící a skutečně plačící ženu, která se nyní tváří zděšeně, „nemáš snad práci?“ Chytne ji za blůzu a jednou rukou ji zvedne, jen tak tak, že se látka nepotrhá. Druhou rukou vytáhne kudlu a kožený pásek obmotaný kolem jejich rukou začne řezat. Jde to obtížně, ale velký nůž je ostrý a pevný, nakonec pásek přece jenom přesekne. Mírně do ní strčí, ale ona stejně klopýtne. „Nepřej si mě, pokud ta polévka nebude dobrá.“ Neřve, ale je víc než jasné, že je zle. „A teď ty! Pojď se mnou.“ Další příkaz, který nelze neposlechnout. Otočí se a vyrazí ke spíži. Štěstí, že si vystačí se síní s jídlem a nenutí tě jít do té zvrhlé, plné zvláštních ingrediencí a kde kuchá hada. Přikopne k tobě stoličku. „Sedni!“ Kdybys snad neposlechl okamžitě nebo se pokoušel něco říct, tak tě zkrátka posadí sám. I kdyby ti měl podkopnout nohy nebo tě na stoličku strčit. „Co to mělo, kurva, znamenat?“ Nakloní se k tobě – svým způsobem to připomíná praktiky policistů, které jsi odkoukal u výslechů. Ale ty často končily u fyzického násilí. „Víš, co prožila, ty chcípáku? Víš opravdu, čím prošla?“ Ani teď neřve – a jeho chladný, ocelový hlas působí o to děsivěji. „Je nemocná, rozumíš? Zešílela z toho! Tolik let se jí snaží Naoise léčit. A ty? Jsi tu jednu noc a už všechno posereš!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale Bahnu je to jedno. Asi by mu to, za pár minut, bylo jedno i tehdy, kdyby se jí to nelíbilo... Bylo? Nevím. Zkurvysyn! Úplně jsem na něj zapomněl. To se stává, když... máte plné ruce práce. Jsem tak rozzuřený a frustrovaný, protože to je, jako by psovi odtrhl maso od huby, že nemyslím na to, že asi zase dostanu. Poslušný Will, poslušný žák, je pryč. Copak mi ti zasraní Keltové při sexu nikdy nedají pokoj?! Lugovo chování mne neskutečně irituje. A lituji pouze jedné věci - že nejsem natolik v kondici, abych si mohl ulevit a jednu mu vrazit. Skrz černé oči se dívá Bahno, ale to v pekle přece není nic zvláštního. Oplácím mu chladným, nevyzpytatelným vztekem. "Vím," odpovím však nevýrazně, přesto ne přiskrčeně nebo tiše. "A na rozdíl od tvých vrstevníků nejsem hovado, které by dělallo něco, co sama nechce. Nechtěla, abych byl hodný. Evidentně se jí to tak nelíbí. Jaké ty máš právo mluvit do toho, co se jí líbí?" A teď vážně. Tohle už není o našem sporu, ale obecně. Nečekal bych, že po tom všem budu obhajovat ženu, ale je to tak. Vlastně nesejde na tom, jestli je ženská, nebo chlap. Jde o princip. "Když se vám tu Ultana a Liath mohou pelešit, s kým chtějí, proč Deirdre nemůže dělat, co chce ona?" Už asi chápu, v čem spočívá její peklo... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Myslí si, že to chce, tak to je!“ Působí jak býk v ohradě, který se chystá zaútočit, ale proti všem předpokladům se malinko zklidní. „Sedm let, sedm let tam byla – v okovech. Dělali s ní věci, který si ani neumíš představit, a když jí Naoise zase potkal, tady, už byla jiný člověk. Myslíš si snad, že tohle chtěla vždycky? Nechce to ani teď!“ Musí chodit, aby ventiloval temnou energii vzteku, která mu koluje v žilách, teď vší silou bouchne do nasoleného masa nějakého menšího zvířete. Rozhoupe se tak, že se málem vyhákne z háčků. „Nebo si snad myslíš, že nás to taky nenapadlo? Že jí může ulevit, když jí splní to její přání a zmlátí ji? Udělal to potom, co mu půl dne škemrala u nohou, jenže jí se neudělalo líp. Ještě tu noc mu sebrala tesák a pořezala se snad všude, na obličeji, na prsou… nakonec si přímo před ním podřízla krk! A další dny nepromluvila ani slovo. Místo aby jí to pomohlo, cítila se potom ještě hůř, chápeš, ty tupoune? Ona si dává za vinu, co se jí a Naovi stalo, chce se zabít, ale nemůže, tak se alespoň trestá. Nebo chce potrestat, jenže potom se všechno ještě zhorší! Vždyť minimálně polovinu jejích smrtí má na svědomí ona sama!“ Už nějakou dobu mluví někam do strany, ke vchodu, odkud jste přišli. Nekouká na tebe, „každá ovčí palice by pochopila, že s ní není něco v pořádku, možná dokonce i ty, kdybys nepřemejšlel jenom svým čurákem!“ Otočí se, prudce a s nečekanou rychlostí, a najednou ti jeho noha míří do rozkroku. Skoro to vypadá, že tě tam kopne, ale nakonec se jen do stoličky, případně do tvých nohou, pokud je stačíš dát k sobě. Tak i tak ztratíš rovnováhu a sletíš na zem, štěstí, že je za tebou místo tvrdé zdi naložené maso, jinak by ses nepříjemně bouchnul do hlavy. Natáhne k tobě ruku s napřaženým prstem. „Nepřibližuj se k ní, rozumíš? Deirdre patří Naoisi!“ Nezapomene dodat obligátní: „Budu tě hlídat.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Můj otec by mohl vyprávět, já být jím, s matkou nevydržím. "Vyjela po mně ona. Kdyby mne o to nepožádala, ani by mne to nenapadlo," zavrčím. Dělá, jak kdyby on byl svatý! Na jazyku mne pálí otázka, kolik ženských za svých dob znásilnil on. Vsadím se, že minimálně jednu na kontě má, tehdy si servítky nebrali. Nehledě na to, že já ji kurva znásilnit nechtěl! Tak, Wille, takhle to dopadá vždycky, když se zapleteš se ženskou. Není divu, že bych s tím nejraději skoncoval, ale nemohu, dokud nebudu mít potomka. Je to k vzteku. Všechno. A to, že sletím na zem, mi na náladě taky nepřidá. Ihned se však zvednu, nemíním se před ním pořád válet, i když on by zjevně byl rád, zkurvysyn. "Nenapadlo tě, že možná proto je nešťastná? Že po tolika letech mu patřit nechce?" frknu. Proč by po mne jinak hned vyjížděla? Pro mne je to jednoduché. Ano, Deirdre to poznamenalo, na druhou stranu je to dospělá ženská a každý tady má peklo takové, jaké si ho udělá. Ona se chce trestat a chce trpět - nejsem chůva, a pokud je taková... já už si se ženskými zažil dost. A zrovna teď jsem tak vytočený a frustrovaný, že je mi to upřímně u prdele. Protože vím, že on mi udělá z (ne)života peklo, doopravdické peklo, kdy budu mít co dělat sám se sebou, natož abych se staral o nepochopitelné myšlenkové pochody mrtvé hrdinky. Kurva, že já debil jsem chtěl něco zkoušet... nebýt toho, že potřebuji, chci, syna, tak bych se na nějaké experimenty vysral. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Dej si pozor na jazyk, Coll Titime, jestli myslíš, že jenom kvůli Gheimridovi budeš mít výhody… můžeš být fracek ze správného rodu, na to seru. Ukážu ti, co znamená ´nebejt hodný´.“ Odfrkne si posměšně i rozčileně zároveň. „Unavenej nejsi, fracku, to už jsem viděl, takže vstávej. Pokračujem ve výcviku.“ Tentokrát rovnou neodchází, tentokrát tě pozoruje, jako by doufal, že se budeš cukat. Hledá důvod, proč ti jednu vrazit. Ale ty neprotestuješ, proto bez okolků vyrazí. „Nezapomeň si tu výstroj, chcípáku. A ty!“ vyštěkne na Deirdre choulící se u ohně, „opovaž se udělat nějakou hloupost!“ Vyjdete ven. Lugaid si dává velký pozor, aby nešel před tebou a neukázal ti záda. Ale oproti očekávání se nezačnete mlátit, místo toho ti pokyne, že odcházíte. „Hej, Lugu, kam to-“, ozve se z korun stromů. „Drž hubu a starej se o sebe, kurva!“ Zařve vzteklý Kelt přehnaně agresivně a nahlas, takže hlídače okamžitě umlčí. Hlavou ti naznačí, že ho máš následovat. A podle toho, jak uchopí meč, ti v případě neposlušnosti hodlá vysvětlit, že „učitel se musí poslouchat“. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jdete asi půl hodiny, Lug stále kontroluje tvoji přítomnost, nejen proto, abys neutekl, ale hlavně abys ho nepřekvapil a nenapadl zezadu. A pak se najednou objeví mýtina podobná té, na které jsi se včera probudil, přesto je jiná, jen je těžké určit, proč přesně. I když bys přísahal, že při procházení lesem stromy prosvítalo slunce, najednou je zataženo. Je šero. „Tohle je začátek naší překážkový dráhy. Vidíš támhletu stezku?“ Ne, tohle se ti nezdálo, ty větve se rozestoupily. Cesta, kterou nyní vidíš jasně, tam před chvílí nebyla. „Je označená znaky, podle nich běž.“ Skutečně – na stromech bíle září keltské symboly. „Dovede tě přímo k jeskyni.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A je to vážně hnusný pocit. O to víc, že on si v tom zastrašování libuje. Proto se zařeknu, že dokud budu moci, tu radost mu neudělám. Za toho fracka bych mu robil hubu, kdybych to svedl. Tak doufejme, že mne to nakonec naučí. Alespoň k něčemu bude ten tupec dobrý. Teprve až mi v jeskyni padne pohled na mou košili, dojde mi, že tu vlastně chodím polonahý. Takže si ji navléknu a teprve pak vezmu štít a meč. Nejdřív jsem si myslel, že nebudu schopen je zvednout, ale mast kupodivu stačila zaúčinkovat, a třebaže to není příjemné, rozhodně nejsem tak zvalchovaný jako před půl hodinou. Aspoň nějaké pozitivum to špásování s Deirdre mělo. Ovšem ve větším měřítku jsem ve výsledku akorát ve větších sračkách. Jakmile Osina zavelí, že jdeme pryč, stačí to k tomu, aby mne do žaludku kousla ledová neblahá předtucha. Stát proti němu a odporovat mu je zdraví nebezpečné, ale můžete tak nějak čekat, co se vám stane. Ale já tenhle svět neznám a to, co jsem viděl u řeky, mi bohatě stačilo, abych ho ani znát nechtěl. Takže Bahno tak nějak nezúčastněně konstatuje, že mne jde Lug prostě zabít. Nebo ne přímo on, ale že mne někde nechá. A než mne Gheimrid najde, zažiji si svoje malé osobní peklo... Šeptající stromy tomu také nepřidávají. Připadám si jako Hansel bez Gretel, ale oni na tom asi byli lépe, protože netušili, co je čeká. Když zahlédnu keltské symboly, aluze na pohádku nemůže být znatelnější. Ano, Osina se mne alespoň na zbytek dne nebo dokonce na pár dní chce zbavit. S kýmkoli jiným bych pokusil použít svou výmluvnost. Jenže on není z naší doby a navíc to, co se stalo... Nemám na výběr. A rozhodně tu před ním nebudu fňukat. Ve svém světě budu taky muset čelit hnusným věcem. Kdo ví, co mne ještě potká. Zamračeně na něj pohlédnu. Když vykročím ke stezce, ze všech sil držím wintersovskou masku. Pravda je však jiná. Samozřejmě že mám strach. Každý se zdravým rozumem by jej měl. A hlavou mi bleskne naprosto hloupá myšlenka, jak už to tak v podobných momentech bývá: Aspoň se Luga na chvíli zbavím... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Les tě pozoruje. Někdy máš pocit, že vidíš oči – a málokdy jenom dvě. Když se však na dané místo zadíváš déle, oči zmizí a tobě zůstanou jenom pochyby, že to byla jen iluze tvé vlastní fantasie. Jenže jsi v kouzelném lese. V místě, kde jsou i rostliny nebezpečné. Stezka se svažuje, už tak skoupé světlo ještě více potemní, a na konci srázu najdeš vchod do jeskyně. Jiné, než kde Kelti žijí. Tahle jeskyně útočiště neskrývá, tahle jeskyně hrozí smrtí. Značka vedle vchodu však nepřipouští pochyby, Stezka vede dovnitř. Pokud se nechceš ztratit, což by se stalo téměř jistě vzhledem k tomu, že i teď, když se otočíš, se les zdá jiný, mění se každou vteřinou, musíš vstoupit. A proto vstoupíš. Ještě tě ani nepohltí úplná tma, když si před sebou – jen několik centimetrů před nosem – všimneš vláken. Jen co se zrak trochu přizpůsobí, zahlédneš dílo v „celé kráse“. Obří, silná pavučinová síť, z které by se ani člověk nedostal, kdyby v ní uvízl. A pak za sebou uslyšíš jemné cvakání… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Pozdě bycha honiti. Stejně bych to neudělal. Nebo bych tu stejně skončil. Navzdory tomu, že tu chci být co nejkratší dobu, mám na paměti událost s hadem a ta varování, proto postupuji středně rychle. Raději si prostě dávám pozor na cestu, abych neskončil nějakou opravdu hloupou smrtí. Nejhorší je, že štít a meč jsou stále stejně těžké a já si připadám neohrabaný. A pak, když uvidím tu jeskyni, mi dojde, jak šeredně jsem se spletl. Lug mne tak rozčílil, že jsem nepřemýšlel nad tím, že by to mohla být JINÁ jeskyně. Do prdele! Za hloupost se platí, Williame. Ale nyní to není jenom nějaká bolestivá herda při výcviku ve válce, nyní je to skutečné, žádná sranda. Protože... ano, ta válka mi vedle toho jako sranda připadá. Což doufám jasně vykresluje, jak temná a zkurvená nyní je. Obezřetně vstoupím dovnitř. Jestli jsem se doposud pavouků nebál, myslím, že zhodnotím své stanovisko. Minimálně u těch, co jsou tak velcí, aby udělali tohle... Cvakání mne donutí se prudce otočit. A vytřeštit oči. V jeden zlomek vteřiny jsem nebyl schopen pohybu. Šok mne zasáhl tak silně, že mi jenom blesklo hlavou: To je konec. Není! Když se proberu, taktak stačím nastavit štít. Nevím, kde se to ve mně vzalo, a je mi to upřímně jedno. Jakýsi klidný, nezúčastněný hlas, možná Bahno, mi říká, že to je stejné, jako když mi dnes do štítu mlátil Lug. Nic víc. Málem pod tou ránou padnu na kolena. Seknutí mečem stále nemá tu sílu, jakou by mělo mít. Přesto je to rozhodně víc, než co jsem předvedl s Lugem, neboť nyní ve mně tepe adrenalin a já bojuji jako zvíře zahnané do kouta. Kdyby to byl člověk, asi by to na mne tak nepůsobilo, ale bestie ve mně budí všechny dávno zapomenuté instinkty, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Sek bohužel nohu neutne, protože narazí na něco tuhého. Stačí to však k tomu, aby obluda překvapeně zakvílela a na okamžik se stáhla. Já, krytý štítem a se srdcem v krku, udělám něco, co by mne vědomě asi nikdy nenapadlo. Místo abych ustupoval dozadu a chytil se do pavučiny, sklouznu se pod obludu. Protože tam bude určitě nejzranitelnější. A tam na mne její nohy nedosáhnou. Byl by to jistě brilantní plán. Kdybych byl zkušenější a rychlejší. Anebo kdybych měl prostě více štěstí. Bodnu ji zespodu a najednou na mne dopadne něco hnusně lepkavého, o čem si v první chvíli myslím, že je to nějaká její krev nebo cosi. Když mi dojde, že na mne ze snovacích bradavek stříkla pavučinu, je už pozdě. Možná je zraněná, ale já jsem během chvíle zamotaný do jejích osidel. Meč mi vyklouzne z dlaně a zůstane vězet v ní. Když se po něm pokusím natáhnout, v hlavě čirou paniku - já nechci umřít! -, nejenže se čím dál méně mohu pohnout, ale potvora mi jednou nohou prorazí stehno, až se můj křik rozlehne po celé jeskyni. Bolí to neskutečně. A jak jsem ochromený, není nic lehčího než mne omotat... Až nakonec můj křik utichne. Ale není to tím, že bych ztratil vědomí, bohužel. Spíš tím, že skrz tu hutnou pavučinu můžu stěží dýchat. Zoufale a bez výsledku sebou zcela instinktvně cukám, jako by to snad mělo něčemu pomoci. Doufám, že brzo omdlím. K mému štěstí se to stane ve chvíli, kdy mi vyndá pařát z nohy. Nová vlna bolesti a tělo to milosrdně vzdá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** Je to jako příšerná noční můra, z které tě probudí vzdálené hlasy. Pod tebou není špinavá zem, ale teplé a pohodlné kožešiny. Příšerná bolest i paralýza už tě nedrží. Naopak, cítíš se svěží, jak od začátku tvého pobytu v pekle nikdy. V podstatě tvá smrt byla katarzí, bolestivým a děsivým očištěním od jiné, trvalejší bolesti. Celé je to divné. Divné v tom, jak moc je to v pořádku. Konečně začneš vnímat slova a krátce na to i postavy. Gheimrid a Lugaid. „Tys ho vzal na Stezku? Ty idiote! Přeskočilo ti?! Tam se končívá s výcvikem – a má to svůj důvod! Proč, bohové, pročs to udělal?“ Lugaid jenom pokrčí rameny. „Co tak hroznýho udělal, že se mu mstíš?!“ Teď nejspíš přijde čas na práskání… nebo ne? „Nic. Chceš z něho přece mít chlapa.“ Bum. Stařec se napřáhne a trefí Kelta pěstí přímo do nosu, takovou ránou, za kterou by se nemusel stydět ani profesionální boxer Lyndon. Lugovi se zvrátí hlava a okamžitě mu začne téct proud krve. „Jsi vymaštěný hovado a idiot! Lituju, že jsem ti dal tenhle úkol! Konec, už ho nebudeš cvičit!“ „Chceš, aby se stal rychle bojovníkem?! Tak ho přestaň litovat a chovat se k němu, jak kdyby to byla křehká panna!“ Další rána, tentokrát jen těsně pod oko. Velký Kelt zavrávorá, ale ani tato trefa mu nezavře pusu, ještě neřekl poslední slovo. „Bran-dubhana skoro rozpáral! Po jednom dni výcviku – protože se umí rvát? Hovno! Byl chytrý! Má to v sobě! Nech ho v mým učení a za chvilku z něj máš válečníka, že se za něj nikdo nebude muset stydět. Víš, že jsem nejlepší! Budeš z něj mít skutečnýho chlapa, který ví, jak se bojuje – ale nejdřív musí poznat bolest!“ „Tohle už nezáleží ani na tobě, ani na mě,“ tvůj předek poprvé mluví klidně, to se ale nedá říct o Lugovi. Ten, ne nečekaně, řve. „Ty se chceš ptát jeho?!“ „Ano! Chci nechat rozhodnout jeho!“ „Odkdy se ptáme dětí, jestli chtějí učitele?“ „Ty…!“ Napřáhne se a Lug se přikrčí v očekávání další rány, ale ta nepřijde. „Neprovokuj mě, ti říkám, neprovokuj mě, jinak tě rozřežu na kousky!“ Gheimrid se napřímí, z pouzdra u pasu vytáhne velký tesák. „Ohrozil jsi sílu kmene a bezdůvodně napadnul jeho člena. Za tohle tě nechám zbičovat, Lugaide. Znáš zákon.“ Bezdůvodně… pokud se chystá přiznat, proč tě vzal na Stezku, je jeho poslední šance. Ale Lug jenom přikývne, bere svůj osud s hlavou vzpřímenou. Náčelník se otočí tvým směrem a všimne si, že jsi už vzhůru. Zamíří k tobě a přiklekne. „Jak se cítíš? Zemřel jsi, takže bys měl být jako nový… ale kdo ví, jak to platí u tebe – živého.“ V jeho očích zahlédneš opravdovou starost. „To, co udělal, je neodpustitelné, omlouvám se za něj.“ Sklopí hlavu, „jestli si budeš přát jiného učitele, pochopím to. Tohle prostě posral, taky dostane zasloužený trest.“ Lug na tebe kouká, ne s očekáváním, je přesvědčený, že uděláš všechno proto, aby ses ho zbavil, když máš tu možnost. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ta bezmoc... ta byla nejhorší. * * * Doširova otevřu oči a srdce mi hned zrychlí, doslova začne splašeně utíkat. Jsem zmatený a v prvních pár vteřinách mám pocit, jako bych se nemohl hnout. Pak zmateně zamrkám a zatěkám očima. Svaly stažené v náhlé křeči povolí a já úlevně vydechnu. Mohu se hýbat. Ty hlasy znám. A nic mne nebolí. Což je... příjemné i divné zároveň. Znovu zavřu oči a uvolním se. Jakmile pominul ten nechápavý záchvat paniky, že jsem stále TAM, zjistím, že je mi nečekaně dobře. A že rozhovor odehrávající se kus ode mne je nečekaně zajímavý. Takže oči znovu otevřu, avšak nemíchám se do něj. Trochu mi zatrne, když nadejde odmlka, kdy by Lug mohl říci, co jsem dělal s Deirdre. Jestli si to myslí on, mohl by si to myslet i Gheimrid - a ten tu má poslední slovo. Skopal by mne do krychličky. A Luga, jak se zdá, také. Zarazím se až tehdy, kdy Lug trvá na tom, aby mne dál cvičil. Maličko zaváhám. Neprozradil mne, i když mohl. Jenže pak se hned vzpamatuji. Řekl přece, že mne bude hlídat. Takto to může dělat nejlépe. Jakmile je rozhovor u konce a Gheimrid ke mně zamíří, už se vytahuji do sedu a odhazuji kožešiny. Nečekal jsem, že smrt bude tak... tedy, ne smrt, ale znovuzrození. Smrt byla samozřejmě hrozná, matně si pamatuji, jak jsem panikařil, protože mozek mi úplně vypnul. No, kéž by úplně... A tak nějak nezúčastněně mne napadne: A mám to za sebou. Poprvé. Je to neuvěřitelné. Šílené. Absurdní. Ale stalo se to. "Asi stejně, jako u vás. Po nocích s Aíne jsem na tom byl hůř než teď, věř mi," věnuji mu křivý úšklebek, ten vědoucný, který mezi námi proběhl první noc, protože oba víme, jak to chodí. "Gheimride, teď vážně. Jak dlouho si myslíš, že bych tady přežil beze své první smrti?" Já, který žiji ve městě a tyhle krámy jsem v životě nedržel v ruce. Já, který jsem raději všechno řešil slovy než zbraněmi, protože u nás se to už prostě nenosí." Nezaznívá v tom hořkost, kdepak. Smrt vás prostě poznamená, to víme všichni zúčastnění. Pak se však přes Gheimridovo rameno podívám na Luga. Ne, nemám ho rád. Ne, nechci se příliš zdržovat v jeho společnosti, protože vím, že mi to bude dávat sežrat. Na druhou stranu... Moje ješitnost vyhrává. Jestli je pravda, že jsem toho hnusného pavouka, ať se jmenuje jakkoli, málem vykuchal - a to hned napoprvé - další pokusy budou už jenom lepší. Takže mou motivací se stává staré dobré ego. Nenechám se Lugem pokořit. Ne ve výsledku. Možná se to bude skládat z ústrků a ponížení, ale výsledná mozaika pak bude vypadat zcela jinak. Však Aíne se mnou také cvičí a myslí si, kdovíjak není drsná. A přitom to může dopadnout zcela jinak. Chvíli na sebe zíráme. Není v tom ten chladný vztek jako včera, spíš určitá... nevyzpytatelnost. Výzva? "Dneska tam půjdu znovu," prohlásím nakonec s pohledem stále upřeným na Luga. Nic horšího než to, co se mi už stalo, mne tam nepotká. A popravdě mne láká toho šmejda dostat. Dokonce v sobě pociťuji něco, co by se spíš hodilo k Rayovi. Několikrát o tom mluvil. Jakési... lovecké očekávání, rozechvění, ale ne strachy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stařec se ušklíbne, jen co zmíníš Aíne. Ano, tahle zkušenost vás spojuje. Ve tváři se mu dokonce objeví náznak pýchy potom, co se statečně postavíš své smrti. Samozřejmě si všímá vašich vyzývavých pohledů, ale ignoruje je. Zato tvou poslední poznámku přejít nenechá. „Máme tu pravidla, chlapče, a ty tu nejsou pro prdel natrženým zajícům. Jeskyně je jenom jeden z úkolů na Stezce – a kdo na ni vstoupí, buď ji projde, nebo zemře. Proto je to poslední zkouška válečníka. Lugaid je hovadský idiot, ale v jednom má pravdu – zatím umíš hovno. Na Stezku se nevrátíš, ne dnes.“ V jeho hlase je něco definitivního, něco, co nepřipouští námitky. Zato Lug protočí oči. „Nejdřív tu máme něco k řešení – náš ´nejlepší z nejlepších´, velká huba Lug, se tě zřejmě nechce vzdát, ale jak jsem řekl, v tomhle budeš mít poslední slovo ty. Máš čas, pokud ho potřebuješ k rozmyšlení, dneska bude rád, že se zvedne z lůžka.“ Usměje se stejnou měrou spokojeně i krutě, zřejmě na něj má taky pěkný vztek. „Což mi připomíná, podle našich zákonů máš právo vykonat trest ty, můžeš se ho vzdát, pokud chceš.“ Až tohle opodál stojícího válečníka vyvede z míry. „On?! Není ani pořádným členem kmene! Je jako přerostlý děcko!“ Gheimrid už je na nohou, otočen k bojovníkovi čelem a, jak jinak, řve - „Jednou provždy ti říkám drž hubu!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ovšem nečekal jsem, že mne bude od Stezky vyloženě odhánět. Rozhodl jsem se postavit se čelem svému strachu - protože ten pavouk JE děsivý, dokud je ještě čerstvý. Stejně jako jsem se bál do vody a Ray mne tam nalákal pod záminkou, že jdeme brodit koně - a pak mne strčil z neosedlaného hřbetu. Prostě se do toho musí skočit po hlavě, a i když to bolelo jako pes a tuším, že tam u jeskyně by mne ta energičnost přešla, fakt, že se zde nedá doopravdy umřít, se mnou udělal hodně. Smrt může být bolestivá, ale je to jenom jedno se zakopnutí na cestě. Tady ano. Vlastně... kdo může říct, že mohl trénovat doopravdy, aniž by to nepřežil? Gheimridova slova však nekomentuji, myslím, že to ani není žádoucí. Je pěkně rozzuřený, a kdo ví, jestli by se jeho vztek neobrátil proti mně. "Já vím, slyšel jsem," ušklíbnu se ale nakonec. "Láska na první pohled, už mi dal i přezdívku." Dokonce se na Luga usměji, ale samozřejmě to není klasický úsměv, ovšem zase to není ani úšklebek. Jestli si myslí, že si z toho budu něco dělat... Ne. Jako by mne ta smrt doopravy očistila. Uklidnila. Protože člověk se v životě bojí hlavně té smrti. Že už nebude, že je to konec. Že je to definitivní. Ale než stačím něco dodat, Gheimrid mne překvapí tím, na co mám podle nějakých jejich zákonů právo. Povytáhnu obočí, Lugova reakce mne ani tak nepřekvapí. A protože všichni zase stojí, postavím se taky. Nijak kvapně. Je pravda, že bych Lugovi rád šlápl na hřbet, ale ne takhle. V boji. Ovšem to je jenom zbožné přání, tak si tu myšlenku nechám na temné a... zvrácené chvilky. "Nic ve zlém, Gheimride, ale tohle bych udělal, jenom kdyby to chtěl." Ne, tohle jsem si odpustit nemohl. Však je to jenom mezi námi. "Já vím, že tu vládneš pevnou rukou a máš tu nějaká pravidla, ale myslím, že reaguješ přehnaně. Vlastně jsem rád, že jsem umřel tak brzy. Aspoň víme, že to funguje, a já se nebudu bát jít do výcviku naplno, jako kdybych byl smrtelný. Popravdě se cítím lépe, než kdybych si šel normálně lehnout poté, co mne Lug zvalchoval jak psa." A kupodivu ani nelžu. "Netrestej ho. Nejlepší trest pro něj bude, když se mi bude muset dál věnovat." Je to spíše trest pro mne, ale budu dělat vše pro to, aby si to neužíval jenom on. Respektive abych netrpěl jenom já. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Musí zasáhnout. „Velký Gheimrid teď poslouchá nedomrlýho žvanila? Takže to je fracek, jak jsem tušil. Měkneš náčelníku, možná bys měl funkci předat někomu-“ hekne. Gheimrid stojí těsně před ním, v jeho ruce se leskne nůž. „A možná jsi zapomněl, kdo tu velí,“ tiše hovoří přímo k němu, temně, „Možná nestačí jenom fyzický trest, možná bych tě měl navždy vyloučit z vesnice.“ Usměje se. Pak jedním trhnutím nůž vytáhne a bojovník se sesune na zem. Žije, i ze základních znalostí zdravovědy víš, že rána není smrtelná, je jenom velmi bolestivá. „Přemýšlej nad tím.“ S tím Gheimrid odejde. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenom to nemusel říkat jako absolutní primitiv. Nicméně být na Lugově místě bych nechtěl. Gheimrid se s tím nemaže. Zadívám se do jeskyně a teprve nyní si uvědomím, že tu jsou téměř všichni. Tohle bude asi jedna z věcí, na kterou si budu muset zvykat dlouho. Absence soukromí. Příliš jsem si zvykl na samotu, která mi v určitých chvílích vyhovovala. Pohledem vyhledám Elisabeth a zamířím za ní, po cestě případně pozdravím ostatní, jak je míjím. "Dobré ráno. Tedy... pokud je ráno," dodám trochu zmateně. Asi by mělo být, ale čert ví. "Mohl bych vás dneska obtěžovat? Zajímá mne, co jste říkala o té magii." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Samozřejmě, Williame, dokonce bych vám chtěla navrhnout, abychom bojový výcvik střídali tím magickým, který vás unaví spíše psychicky než fyzicky. Tělo bude mít možnost si trochu odpočinout. Ale teď, pokud mě omluvíte,“ vstane, „váš příbuzný se mi postaral o zábavu na dopoledne. Po obědě bychom mohli začít, souhlasíte?“ Počká si na tvou reakci, ale pak se vydá k na zemi ležícímu Keltovi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vysvětlování se ujme tobě už známá skupina, tentokrát se k nim přidá i Naoise, jak rychle pochopíš, vzhledem k uřvaným Keltům je to skoro nepatřičně tichý muž s hlubokýma, melancholickýma očima. Deirdre je ve skupině také, už proto, že skupina sedí u ohně. Vyhýbá se ale všem pohledům počínaje tomu tvému. Ultana se zase, jako včera, k ostatním nepřidává, věnuje se vlastní činnosti a na první pohled si vás nevšímá, máš ale takový zvláštní pocit, že moc dobře ví, o čem si povídáte. Dozvíš se, že obludy se obnovují, ale nejspíš to není dáno stejným kouzlem jako vaše obnova, jelikož nemají duši. Tohle místo je pro ně jako krmítko s věčnou potravou, bohové je tu nechávají nejspíš proto, že v Sídhe nechtějí chaos, který tyhle bytosti přináší, protože nemají dost rozumu, aby se daly korigovat. Jiné, rozumem obdařené bytosti, tu jsou dobrovolně jen proto, že je baví lovit lidi. Tyto zrůdy zároveň slouží jako poslové a zpravodajci pro Bohy, kteří sem jinak nevidí. To přináší jinou úvahu – Aíne možná netuší, že tu jsi, a tušit to nebude, pokud nenajde tvoje tělo či tě nepotká nějaká myslící kreatura, která jí to řekne. Obnovují se nejspíše na stejném místě, i když to nikdo neví jistě, možná se jenom neustále stahují do svého přirozeného prostředí – třeba se ještě nestalo, že by pavouk s lidským trupem, Bran-dubhan, nebyl na svém místě, když se tam vydali. Lidi se naopak probouzí vždy na místě, kde umřeli, i proto je opravdu nutné, aby všichni věděli, kam dotyčný odešel, protože jinak jim hrozí věčná muka v hnízdě nějaké zrůdy. „Nerad ruším zábavu, ale máme problém,“ Gheimrid stojí nad vámi, ruku opřenou o hrušku meče, ostatní okamžitě zmlknou, „právě mi Ahern hlásil, že zahlédl naše kamarády, kterým jsme včera nakopali prdele, jak se baví s Itheann Daoine. A tím myslím žvanění, ne jejich obvyklý rozhovory plný čmárání obrázků vlastní krví.“ „Ale oni nikdy nespolupracují! Jsou na to moc šílení!“ Vyštěkne Liath rozhořčeně, Gheimrid přikývne, „Bývávalo… zdá se, že i tady se časy mění.“ Náčelník se kysele zašklebí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne, to asi přeháním... i když, kdo ví. "Budu rád." A tím jsme s Elisabeth vlastně domluveni. Proto se poté přesunu k ohni za ostatními. I když zahlédnu Deirdre, tak i kdyby tam Naoise nebyl, nijak na ni nereaguji. Tedy, leda by na mne mluvila. Což se však nestane, protože oba víme své. Okolo je příliš mnoho lidí a minimálně dva, kteří by to pak řešili, jsou v doslechu. Ale myslím, že bych jí pak měl něco říct. Anebo bych se na to měl vykašlat? Williame, víš, jak to se ženskými dopadá... Prozatím to odsunu do kolonky na později, a když už jsem do společnosti přišel, vmísím se do hovoru se svými otázkami. Oni předevčírem zpovídali mě, teď je řada ně mně. Pečlivě si to ukládám do paměti. Kdyby mě Lug místo vysmívání se varoval včera rovnou, byl by klid. Ale on je velký pán. Pitomec... Když se pak objeví Gheimrid, to, co říká, mi nedává žádný smysl. Nevím, kdo jsou jejich "kamarádi", ani to jméno jsem nikdy neslyšel. Nechci si tu však připadat jako idiot, když tu mám nějakou dobu žít. "Uvede mě někdo do obrazu?" ozvu se pak. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ach ano, mladej je vlastně ještě nepolíbenej místní kultůrou. My, co tu jsme, nejsme jediní, koho sem bohové shodili. Jen jsme jediný příčetní – pár jich zcvoklo, nebo si myslí, že jsou tu omylem… což je taky šílenství. Ale já jim do těch jejich zahnojených kebulí nevidím. Ti, který jsme včera tak poctivě kopali do jejich zasraných řití, jsou Draoiové, kmen-nekmen, spíš banda druidských šmejdů, co si myslej, že když budou pravidelně lidi obětovávat, zajistí jim to přízeň bohů a dostane je to odsud. A Itheann Daoine jsou absolutní magoři, ještě horší než druidi. Jsou to požírači lidí, uctívaj bohy tím, že nás žerou. Tyhle šílený pytle kamení místo hlavy jsou ještě horší než příšery.“ „To teda,“ nevydrží mlčet Fionn, „jednou mě chytli, deset úsvitů mě pravidelně se západem slunce zaživa požírali, než se ostatním povedlo mě osvobodit.“ Znechuceně si odplivne na zem. Náčelník jenom přikývne. „Každý z nich chce obsadit tuhle jeskyni – prvně se nejlíp hlídá a potom, kdybychom se pravidelně rodili v jejich zajetí, budou mít neomezený přísun obětí. Anebo žrádla.“ Kysele se usměje. „Co tu jsem, tyhle dvě skupiny spolu nikdy nespolupracovali, takže jsme je sekali jak plevel na poli. Navíc bojovali i proti sobě. Až – pokud ta huba Ahern nekecá – doteď. To by moh bejt problém. Velkej problém. Už proto, že by lidožrouti objevili zbytek rozumu a myšlení.“ „Takže co budeme dělat?“ Zeptá se Liath. „Coby, musíme zjistit, jestli je to pravda… a pak se postarat, aby se ty výtrusy z květinkových kundích šťav nespojili.“ Podívá se na tebe. „A ty se musíš setsakramentsky rychle naučit bojovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale stále je tu dost věcí, které vás prostě překvapí. Nejhorší je, že se vlastně nedají zabít. Ne napořád. Automaticky přikývnu, stačil mi včerejší výlet k vodě abych věděl, že zde jsem momentálně prakticky k ničemu. "A... proč si je nepojistíte? Když je jednou zabijete," zeptám se pak. "Když se tu lidé znovu probouzejí na místě, kde zůstalo jejich tělo, stačilo by je zakopat. Nebo pohřbít někde pod kamením. Pak by se už ven nedostali. Anebo pokud ano, po dost dlouhé chvíli. Nebo to jich je tolik?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zakroutí hlavou, jako by tomu stále nemohl uvěřit. "Itheann Daoine jsou možná tupí, jak jim šílenství a lidský maso vyžralo mozek, ale tak tupí, aby se nechali vybít, ne. Stahujou se, útočí ze stínů, každou chvíli přesouvají svoje tábořiště – jestli se o jejich ležení tak dá hovořit. Vystopovat je je těžký, zabít všechny je nemožný, kdysi jsme se o to pokusili, místo toho nás málem dostali oni.“ Zamračí se, tohle je očividně vzpomínka, na kterou by nejraději zapomněl. „A druidská chamraď? Jsou to druidi,“ pokrčí rameny, jako by to vysvětlovalo všechno, „můžem být rádi, že je dokážem odrazit, natožpak s nimi otevřeně bojovat.“ Otočí se na Elisabeth, která právě ošetřuje raněného Lugaida, a ostřížím zrakem ji zkoumá, jako by chtěl prohlédnout, jestli i ona je nezradí. Ona vás ignoruje, nejspíš vás ani neslyšela, má dost své vlastní práce. Nebo slyšela? Jako by ucítila pohled náčelníka, otočí se na něj a pohlédne mu zamračeně do tváře. Potom se ale dál věnuje své práci. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na druhou stranu jsem člověk z jiné doby. Přemýšlím jinak. Znám spoustu nových věcí. Třeba by něco vymyslet šlo! Nešlo. Nemám tu na to prostředky a oni se stejně znovu zrodí. Stejně si ale myslím, že nějaká léčka by pomoci mohla. Alespoň pro část z nepřátel. Jenže jaká a kde? Budu nad tím přemýšlet. Zatím musím udělat vše pro to, abych se nestal další obětí lidožroutů. Třeba mne v průběhu mého pobytu něco napadne... protože nejsem ten člověk, co by nad tím jenom tak mávl rukou. "Nekřivdi jí pořád tak," řeknu. "Je z mé doby, a i když jsme se v ní nesetkali, náš příběh má společné aktéry. Navíc pokud mne vycvičí, budete mít dalšího čaroděje k dobru." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Já že jí křivdím? Já sám ji bránil, že je druidka neuctívající boha, ale jenom přírodu, když se rozhodovalo, jestli není nebezpečná. Byli tací, kteří ji chtěli rovnou pohřbít – pro jistotu.“ Z toho, čeho už jsi byl svědkem, ti je jasné, kdo stál v čele těchhle nedůvěřivců. Sám ti to dost jasně naznačil. Nyní je ošetřován tou, kterou chtěl pohřbít zaživa. „Ale musíš pochopit jedno, chlapče,“ tvůj předek přimhouří oči, hravá jiskra v nich najednou potemní, „už jsem zažil zradu od lidí, kterým jsem věřil jako vlastním bratrům. A ne jednou, takže mi nikdo nebude říkat, jestli mám nebo nemám být ostražitej.“ Není v tom výhružka, jenom nevyslovené varování. Možná pozůstatek předchozího rozčilení z hádky, možná si mu nevědomky připomněl něco, z čeho nemá radost. „Ale když tě bába naučí něco o magii, nebude to na škodu.“ Najednou se zase zubí od ucha k uchu. Ledabyle máchne rukou a najednou se mezi vámi zvedne malý větrný vír. Rozvíří hlínu a ta tě malinko ohodí. Naštěstí je suchá. „Ano, další čaroděj se bude hodit.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Však jakmile se odsud dostanu, přijdu si pro ně. Bába se bude ještě divit. Je to velmi velká motivace, abych se od druidky něco naučil. A vlastně mne to fascinuje samo o sobě. Do té doby, než jsem bojoval s inkvizitorkou, to byla "magie", jenom postupy, které ani nemusely fungovat a nebylo třeba je cítit, prostě akorát dělat věci podle návodu. Ale teď? Teď jsem to právě cítil. Že je to skutečné. Podvědomě přivřu oči, když na mne vír prskne hlínu. Gheimridův úsměv je však nakažlivý, tak se ušklíbám taky. Vážně jsem netušil, že je také čaroděj! Otázkou je, jestli se jím stal už za života, nebo až tady. "Tvá legenda v mém čase opravdu hodně zešedla. Neměl jsem tušení, že to taky svedeš." To asi nebyla nejvhodnější slova pro jeho náladu, na druhou stranu... Co na to říct? Opravdu mne to překvapilo. "Ale nechtěl jsem vás odvádět od tématu," dodám pak, protože pokud by byla pravda, že se ty dva "kmeny" hodlají spojit, vážně jde o čas. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Fola Ríoga.“ Královská krev. Tuhle schopnost nejspíše dědíte z generace na generaci. Tvoje další poznámka ho však vrátí do reality, jeho skoro až klukovská radost se bleskurychle změní, vymění ji zachmuřenost starce, na jehož bedrech leží zodpovědnost za kmen. Odvrátí se od tebe a pohledne znova na zbytek osazenstva. „Nechci nás zbytečně ohrožovat, takže je budeme jenom pozorovat. Ale potřebuju posílit předsunutou hlídku, stopaře. Musíme zároveň sledovat oba kmeny." Liath útrpně zavyje. „Přesně tak Liath.“ „Na tohle se můžu vysrat, Gheimride, proč se ostatní taky trochu nesnaží?“ Náčelník se načepýří. „Ještě ty mě ser! Proč nemůžou? Protože by je v tu ránu chytli a eště bysme je museli zachraňovat!“ Bojovnice si vztekle odfrkne, ale mlčí. Zato Gheimrid ne. „Aby v tom nebyl bordel, půjdeš rovnou.“ „Cože?!“ Jestli Liath považovala dvojnásobek času stráveného hlídkou a špehováním za příkoří, tohle je pro ni učiněný trest horší toho, kterého se dostalo Lugaidovi. „Slyšíš dobře, mazej.“ „Doprdele, kurnikšopa!“ Vyprskne, ale zvedne se, stále si něco mrumlá, jen ji není rozumět. Najednou se ale zarazí. „A proč rovnou neunesem jednoho z nich – druidských – a nezeptáme se ho přímo?“ Reakce velitele je okamžitá – směje se, až se prolomí v pase. „Zbláznila ses? To je větší krávovina, než kdyby ses chtěla zbavit vředů v prdeli s pomocí zkyslýho mlíka a kraví plodový vody.“ Nevypadá, že si to jeho bujná fantasie právě teď vymyslela. Znal snad někoho, kdo takhle hemeroidy léčil? „Jenom je proti sobě poštveme předčasně. A to nemluvím o tom, jak těžký je dostat druida.“ Přesto poznáš, že nad tím přece jen přemýšlí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odejde skrz spíž a děsivé skladiště, zřejmě tam je další východ, což dává logiku – na hlídku vždy odchází čtyři. Pokud je jeden stopař, zbývají tři na strážení doupěte, a, jak sis již všiml, hlavní vchod hlídá pouze jeden. Náčelník zmizí hlavním vchodem. V tlumeném hovoru pokračuje zábava, i když díky novým informacím, které přinesl stařec, není atmosféra nejuvolněnější. Jedno můžeš posoudit snadno, kmen tě přijal za svého přirozeně, jenom Lug, který si vzal do hlavy, že tě nemá rád, a Ultana, která se však nebaví s nikým z kmene, jsou výjimkou, ostatní se chovají, jako bys byl jeho součástí už dlouho. Poznáš i jednotlivé povahy tvých společníků, největším žvanilem je Túathal, ten má problémy zavřít pusu a když se směje, tak jedině z plna bránice a hlasitě. Asistuje mu Fionn, mírnější a vážnější, ale přesto podobný řízek. Naoise je spíše tichý, když se směje, tak decentně, a když promluví, tak většinou vždy vážně. Časem se k vám přidá – no ano – Conall Cernach, zaživa největší soupeř Lugaida. Je to moudře působící muž, který si libuje v sarkasmu. Přijde doba oběda. Tehdy se k vám přidá i zbytek kmene, který se už těší, až si bude moct narvat břicho. Až teď přijde Ultana, ale i když sedí mezi ostatními, působí jako někdo, kdo k ostatním nepatří. Trpělivě čeká, až dostane svou porci, vypadá, že i kdyby na ni nezbylo, na svém přístupu nic nezmění, zkrátka by jenom stoicky opustila skupinu a vrátila se na svoje místo, kde by – jak jinak – opečovávala svoje zbraně či vyráběla šípy. Svým klidem a nehybností působí jako zvláštní kontrast vůči Túathalovi a Fionnovi, kteří se právě přeřvávají a perou o právo první porce. Z toho, že je mezitím předehnali dva lidi, si nic nedělají. Nakonec se dostane řada i na tebe – a rozhodně nemůžeš říct, že by na tobě šetřili. Druidka stále ošetřuje Luga, nyní vstane a dojde rovnou k ohni, nikdo ji nebrání, nikdo se s ní nehádá. „Dvě porce, jíst zvládne,“ nakáže Deirdre a ta bez řečí začne vše chystat. Sibeal se mezitím otočí na tebe. „Za hodinu budeme moct začít.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Hlavně se ale, jak říkal Gheimrid, musím naučit bojovat. A popravdě se těším na lekce magie, to, co mi jen tak ledabyle předvedl, mne nadchlo. Třebaže jsem se dal na dráhu učence a tím pádem jsem se musel naučit kritice a skepsi, občas jsem dumal, kolik je toho na některých věcech pravdy. Ne že bych věřil každému šarlatánovi, ale povídačky o zjeveních duchů se táhnou celou Anglií a máme jich požehnaně... akorát jsem netušil, že to zjistím ve vlastním domě. A teď je mi dokonce řečeno, že jsem něco jako čaroděj. Když se vycvičím. I když budeme bojovat proti Čubčí bohyni, pořád se nám pod ruku dostanou i obyčejní lidé. A tohle proti nim bude určitě skvělá výhoda. Hlavou mi běží všechny legendy, co si je pamatuji, a já přebírám skutky různých čarodějů a přemýšlím, co - a jestli vůbec - budu jednou schopen zvládnout já. Nicméně nakonec mi racionální já zavelí, abych se držel při zemi a nenechal se strhnout skoro až dětinským nadšením, které jsem možná chytil od Raye. Jenom prozatím nebyl pádný důvod ho nechat vyplout na povrch. Ale schopnost čarovat tím důvodem je! Ultanino chování mi přijde zvláštní, ale jelikož mám po včerejšku na ženské pořád pifku, evidentně mi nosí smůlu, dál se tím nezaobírám. Navíc je tu zábavnější společnost. Ovšem s Ultanou máme společné jedno - trpělivě čekáme. Ona má své důvody, já mám ten, že jsem tu nováček a v téhle spoelčnosti, kdy život není tak jednoduchý jako ten náš, cítím, že když jsem se nijak nezasloužil o... cokoli, že mám prostě držet hubu a krok, co se jídla týče. Navíc oni jsou mými hostiteli, já sem nepatřím - ne že bych se vyčleňoval jako Ultana, to ne, ale ten kontrast tu nějakou dobu bude. Než si zvyknu a něco se naučím. Už jen proto, že já na rozdíl od nich mrtvý nejsem. Že já se jednou vrátím. Vrátím... Musím. Nyní, když mi druidka řekla, že jsem nezemřel, to beru jako fakt a odmítám o tom pochybovat. Ano, nějakou dobu tu zůstanu nejen proto, že nevím, jak se vrátit, ale i proto, abych se něco naučil - ale není to pro mne definitivní jako pro ně. Během té doby moji pozornost nejvíce upoutá Conall. Protože Lug je právě můj nepřítel, jsem zvědav na jeho opravdového soka. Pochybuji, že by Lug úplně obrousil hrany své nenávisti, nepřijde mi jako ten typ. Když je schopen odporovat i Gheimridovi, ač ho zná déle než já. A ač ví, že on nemluví do větru. Takže když mluví Conall, pokusím se zlehka zapříst hovor. Ovšem jen v případě, že by to nepůsobilo násilně anebo hloupě. Od pohledu je mi povahově rozhodně sympatičtější než Lug, ale jisté myšlenkové pochody, které zrovna teď nenávidím, si o Lugovi myslí své a na jeho povahu prozatím poměrně kašlou. A vždy, když se moje myšlenky stočí tímto směrem, se chtě nechtě dotknou i toho, co jsem nechal ve světe smrtelníků. Zbídačeného, zmláceného Tima. Jenže to je jiný svět. Tady mi to připadá jako sen - živý a bolestivý - kde můžu prakticky vše. Všechny šílenosti se stávají skutečností. A ať mi Tim chybí jakkoli, ať se o něj jakkoli strachuji, on tu prostě není. A třebaže si to racionálně opakuji, pokaždé se to ozve stejně palčivě. I když jsem tu prakticky jenom chvíli. Snad proto, že si uvědomuji, že to u chvíle nezůstane. A na jednu stranu se těším, na jednu mě to děsí - co ze mne bude, až se mnou peklo (nebo spíš já s ním) skončí. Děsí mne totiž představa, že budu jiný... a já vím, že budu, už jen dnešní ráno bylo jiné... a že Tim mne takového nebude chtít. Protože pocítil náklonnost k Williamovi z přelomu 19. století, ne k Williamovi Keltovi a čaroději. Na Elisabethina slova přikývnu, a jak se na ni otáčím, rovnou mrknu na ležícího Luga. Zítra mi to dá pořádně sežrat, tím jsem si jistý. Teprve až mám v rukách svoji porci, dojde mi, jak příšerný mám hlad. Celý včerejšek jsem vlastně nejedl, pak jsem se setkal s pavoukem... ano, vzpomínka na tu jeskyni mi dokáže zrychlit tep. Přesto nehltám, vlastně si tu chuť užívám. Protože jsem živý a během toho příšerného umírání, když se skrz bolest prodrala nějaká myšlenka, mne samozřejmě napadalo leccos. Že už nikdy nic nebude. Protože v takové situaci je těžké věřit tomu, že se znovu zrodíte. Je to... absurdní, proti zákonům vesmíru. Co se týče výuky, tak počkám, dokud mi Elisabeth sama neřekne, že má čas. Ze zvyku se podívám na hodinky - dosud jsem si vlastně neuvědomil, že ty mám taky - a zjistím, že se chovají divně. Chvíli se na ně mračím, klepu do ciferníku, ale nic. Jak by taky mohly fungovat, když je tu podivné bezčasí? Ale aspoň na odpočet délky časových úseků by se hodily... Hodinky mne konečně, po dvou dnech, dovedou k myšlence, že bych měl prohledat kapsy kabátu, co všechno tu vlastně mám. Ne že by na tom tolik záleželo, ale... Je tu kupodivu vše. Od klíčů a peněženky až po cigarety a sirky. Při pohledu na cigarety mi dojde další podivná věc. Že na ni ve skutečnosti nemám chuť, i když poslední dobou jsem jich ve stresu vykouřil mnohem víc než obvykle. Nevím, jak dlouho tu budu, proto si je nechám na slavností událost. Hm, první zmrtvýchvstání je sice významná událost, ale protože nepociťuji fyzickou touhu, nechám to prozatím být. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „U psích jazyků, von je vybavenej!“ V tu chvíli máš kolem sebe skoro všechny – samozřejmě kromě Ultany. Túathal o mravech moc neslyšel, proto ihned, bez optání, drží v ruce tvoje klíče a detailně, se zvědavou nedůvěrou, je prohlíží. „Proč se to skoro netřpytí? A k čemu taková hovadina je?“ Ve Fionnovi se možná probudil jeho lapkovský původ, neomylně zamíří k peněžence a začne si prohlížet její obsah. Nejdřív bankovku, prohlíží si obrázek a nechápe. „Co to je za hnusnej obrázek? Kdo to maloval?“ A pak najde tvou legitimaci veterána z války, papír s tvou fotkou. „To seš ty! Co tam děláš! Vždyť to není zrcadlo… ani do toho sakra nekoukáš, tak co to je za zatracený kouzlo?!“ Ostatní se sesypou kolem jako vosy na lep. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jen s tím rozdílem, že tihle mi nevadí. Ovšem samozřejmě že si vzpomenu na ty malé šmejdy, co posluhovali inkvizitorce. Moje podvědomá reakce je po tom drapnout, ale místo toho sevřu ruce v pěst a připomenu si, že tady na tom nesejde. Tedy, doufám. Nějak si nedovedu představit, jak by se moje peněženka vytratila jenom proto, že si ji nechal Kelt v záhrobí. Nakonec však všechno nepříjemné - člověk moderní doby si mnohdy neuvědomí, jak moc je háklivý na své věci a soukromí - přebije pobavení. Musím se začít smát, když Fionn komentuje obsah peněženky. Jak vidno, zábava se našla sama. "Túathale, to jsou klíče. Tím se zamykají dveře od domu, aby se tam nedostal někdo, kdo nemá. Je to místo petlic a závor, je to složitější a bezpečnější mechanismus. Samozřejmě jako všechno jde obejít, ale většinou ne tak, aby si toho někdo nevšiml." Konečně si nepřipadám jako úplný trotl, takže jsem ve svém živlu. Sáhnu pro klacek a dokonce mu nakreslím klíčovou dírku a kde je na dveřích. "Doklady. Lidí je hodně a není to taková... divočina jako během vaší doby. Jelikož existují velká města, mezinárodní obchod a mezinárodní smlouvy a tak dále, vše je mnohem složitější a potřebujeme vědět, že ten dotyčný, se kterým mluvíme, je opravdu ten, za koho se vydává. Proto tohle. To jsou doklady z války. Aby se zamezilo tomu, že se nepřítel vetře do našich řad." To říkám hlavně proto, že si vybavuji, jak snadno s podobnými lstmi zacházeli oni sami nebo jejich současníci. "A tohle je fotografie. Protože napsat mé jméno by si mohl kdokoli, ale takhle je jasné, že to patří mně. Existuje na to takový přístroj. Taková krabička s okýnkem," je vážně těžké to vysvětlit, takže si začnu pomáhat rukama, "kde je vevnitř mechanismus a pásek s látkami, které reagují na světlo - a pak... se to tam nějak otiskne." Zašklebím se. "Já taky nevím, jak přesně to funguje, ale jak vidíte, funguje to. Potom se z toho pásku vyvolá na papír ten obrázek. Ten pásek je vlastně předloha." A pak začnu Fionnovi a vlastně i ostatním posluchačům vysvětlovat, jak je to u nás s penězi. Mám u sebe i nějaké drobné, to jim asi přijde známější. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „A jak tohle,“ zacinká klíči, „zabrání sekeře? Rozrubáš dveře raz dva a žádný kouzelný udělátko ti v tom přece nezabrání! Tohle mi nejde na rozum… vždyť to vypadá jak cingrlátko pro malý haranty!“ Ne, nechápe, co tím „mechanismem“ myslíš. „Ba ne, tomuhle nevěřím, nejlepší obranou je pořádný kyj, který zloděje práskne po hlavě, jen co vleze do chatrče!“ Zasvěcení do pojmů moderního obchodu a mezinárodních smluv má ještě menší úspěch. Koukají na tebe, jak kdyby ses zbláznil. Zato rozumí slovu válka. „Vy se bavíte s nepřítelem? Pokud je to král nebo slavný bojovník, useknu mu hlavu, jak jen to půjde! A pokud chci jednat, přece poznám, jak vypadá. To jdete za panovníkem a chcete po něm, aby vám ukázal tenhle papírek? Fionn zamává dokladem, jak kdyby to byl kapesník a on ho vyklepával od nudlí. Na druhou stranu ale uznají, že pokud taková hloupost, jako papírek s klikyháky – protože oni tohle písmo neznají, může pomoci identifikovat špióna, má to svou důležitost. Fionnovi svítí oči nadšením, jak malému dítěti, kterému otec vysvětluje princip fungování auta. Nemůže to pochopit, ale fotoaparát mu přijde jako nejvyšší magie. „Zrcadlo, který si navždy pamatuje můj ksicht…“ zasněně promluví. „To zrcadlo musí prasknout zhnusením!“ Začne se smát Túathal a s ním většina osazenstva. Fionn se rozmrzele zamračí, „pokračuj a tvůj ksicht si obtisknu na štít, bude děsit nepřátele víc než všechna kouzla!“ „Protože jsem děsivej,“ načepýří se Túathal. „Jo, děsivý vědro hnoje, jestli navíc bude tvůj obrázek páchnout jak ty, tak se soupeř radši ani nepřiblíží.“ „Já ti jednu ubalím!“ „Nechte toho,“ řekne přísně Conall a, kupodivu, ti dva přerostlí puberťáci opravdu přestanou. Spokojený, že ho neruší v myšlekách, se otočí na tebe. „Takže ta věc – ta krabička – umí sama tisknout to, co vidí, na pásek látky? Když si usmíří světlo?“ Fionn se však nevzdává. „V tom musí být zavřený nějaký malý skřet, který to tiskne, že jo? A ty nás tu jenom taháš za nos, že to umí pracovat samo,“ tváří se, jak kdyby prokouknul mistrovskou historku a pochopil smysl života. Zmatku, aniž si toho někdo všimne, využije Ultana, kterou – jakkoli je to překvapivé – tvoje vyprávění a poklady zaujaly také, tak moc, že zapomněla hrát absolutní ignoraci. Její ruka míří k cigaretám. S výrazem znalce prohlédne hlavně konec, který se zapaluje, a všimne si tabáku. „Tráva?“ Přičuchne. „Divně páchne. To pálíš? Vzýváš tím vítr, aby ti ukázal cestu? Ukázal, kam se vydal nepřítel?“ Zamračí se, „nevzýváš tím žádné bohy, že ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Podle mého výrazu je jasné, že ne, Fionne, takhle to doopravdy není. Chvíli přemýšlím, jak začít. "Před třemi lety skončila obrovská válka. Taková, jakou nikdo z vás nikdy neviděl, i kdybyste bojovali v sebekrvavějších bitvách. Byla tak velká, že zasáhla v podstatě celý svět. A svět je o mnoho větší, než si myslíte. Naše ostrovy jsou v něm jako plivnutí. Mnoho staletí po vašem čase lidé objevili další kontinenty..." Uvědomím si, že to jenom dává prostor dalším otázkám, a proto rychle pokračuji. O cestování zase jindy. To budu těžit z Rayových příhod. "Bojovali v ní miliony a miliony lidí. A miliony také umřely. Lidé dovedli umění zabíjet do úplně nového měřítka. Protože zabíjejí ve velkém, z dálky, plošně... Ale proč o tom mluvím - poté, co jsme viděli, my všichni jako státy a impéria, co jsme udělali, došlo nám, že je třeba klid a mír, jinak se z toho nevyhrabeme. Takže víceméně je teď u nás mír. Ve smyslu, že nepokračuje žádná další šílená válka takových rozměrů, že velmoci mezi sebou neválčí - právě proto, že existují ty smlouvy a papíry a lidi jako já, kteří ostatním pomáhají domluvit se. Lokální konflikty ale budou vždycky..." Je to fuška, opravdu ano, ale na druhou stranu jsem jim právě přinesl osvětu a mám dost času jim to vysvětlit. Právě teď po nich házím takové množství informací, které nemají žádný podklad, že se ani nedivím, že to nechápou. Když žili v úplně jiné době. Každého zaujalo něco jiného, takže kolečko otázek na Williama Winterse pokračuje. "Víceméně. Probíhá tam chemická reakce, něco se stříbrem, tuším... a díky světlu, co na to dopadá skrz čočky - zvětšovací skla - se to tam nějak otiskne. A vznikne něco jako... no, on je to techicky obrázek, ale je to stejné jako rytina, kterou když natřete barvou, tak ji otisknete. A můžete to dělat donekonečna. Tak pokud se ten pásek nezničí, můžete z něj znovu a znovu vyvolávat obrázky, co jste jednou zachytili. Na rozdíl od malování je to otázka okamžiku. Takový obrázek zachytit." A pak přijde překvapení dnešního dne, tedy až na to, že mi po probuzení bylo dobře. Jak vidno, ani Ultanina sebekontrola není v některých případech silnější než zvědavost. Její výklad je... originální. Ale radši se nesměji jako u jiných, je divná a nevyzpytatelná. A je to ženská. U těch nikdy nevíte, co jim přeskočí v hlavě. "To je... takový zlozvyk naší doby. S bohy to nemá nic společného, je to na chuť a na nervy." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „To je vojsko? Vojáci si vždycky dělaj, co chtěj, nejedenkrát jsem zjistil, že spíš než aby se zbavovali lapků, dělili se s nima o lup a pomáhali jim znásilňovat a plenit vesnice.“ Vědoucně pokývá hlavou. Dokonce i při vyprávění o válce a hlavně, o míru, přijme s úsměvem. „Tak lidi jsou nakonec přece jenom rozumný!“ Dává to smysl. Nikdo by to do tohohle přestárlého pubescenta neřekl, ale jméno nelže. Túathal byl podle legendy král, a ne ledajaký, nejvyšší, správce čtyř menších království, sjednocených do jedné državy. V mládí odmítl svou funkci, jelikož o vládu nestál, mnohem radši měl boj, pijatyky, ženské a hloupou zábavu. Bohové za trest, že odmítl svou povinnost, způsobili v jeho zemi obří hladomor, který skončil až tehdy, když přestal trucovat a nastoupil na trůn. Přesto vládnutí mnoho nedával, většinu času bojoval s nižšími králi, kteří odmítali poslouchat rozkazy vyšší instance. Bojoval skutečně, jakkoli se to na krále starého Irska nehodilo, potlačoval rebélie ne z trůnního sálu, ale přímo na bojišti. Zemi spravovali především regenti. Za jeho vlády dostalo království první obecný zákoník platný na celém území, nicméně vzhledem k povaze krále je otázkou, zdali s ním, i kdyby jen nápadem, přišel sám, nebo jej vymysleli a zrealizovali správci. Přesto se mu dva diplomatické úspěchy upřít nedají, Túathal kraloval v době vpádu Římanů na ostrovy. Když byla invaze jistá, podařilo se mu konečně ukončit války s provinciemi a spojit je proti společnému nepříteli. Druhý čin by byl z hlediska moderní doby ještě úspěšnější, i když to tehdejší společnost ještě nedokázala ocenit. Keltové bojovali udatně proti Římu, ale legie byla silnější, proto Túathal, když bylo jasné, že se boj pomalu mění v jednostranný masakr, vyjednal s Římany příměří, aniž by z hlediska moci bylo pro Kelty potupné. Bohužel, velká řada Keltů v čele s bohy to za potupu považovala, proto došlo k rozpadu říše a jednotlivá království či kmeny začaly bojovat s římskou legií na vlastní pěst. Túathal zemřel, jak jinak, v boji proti králi Ulsteru. Po smrti byl za svou „slabost“ a kolaboraci s Římany odsouzen k věčnému vězení. Nikdo tu nemůže pochopit cenu míru tak dobře, jako tenhle celý život a celou smrt boj vyhledávající král, který nikdy nechtěl být králem. Nakonec je jedno, že ani válka s Římem se nemůže rovnat jatkám Velké války, a že s tím mírem to taky není tak horké, některé z „lokálních“ válek tu mezi Římany a Kelty klidně předčí. Ostatní ale podobným pochopením obdařeni nejsou – a zásadní problém se objeví záhy. Odněkud z davu, nevíš, kdo to vykřikl, se ozve jednoduchá otázka. „Kolik sta je ten miliony?“ Představa světa tak velkého, že i území, které znají – ta obří plocha – je proti tomu smítko, jim na chvíli vyrazí dech. Každý z nich vypadá, že má tisíce otázek, ale když je umlčíš, většina zklamaně zmlkne. Jen jeden nevydrží, „a jak vypadají? Stejně jako naše ostrovy?“ Odjinud se ozve uražené zamrmlání: „vaše ostrovy, já jsem z pevniny…“ „Přes luštěninu může jít světlo?! Zase kecáš!“ Vykřikne Fionn, jen co zmíníš čočku. „Slyšíš, že je to zvětšovací sklo, ty tupohlave!“ Obratem odpoví Conall, který ti visí na rtech. Fotoaparát ho úplně omámil. „To bych si přál vidět, Wílle, to musí být zázrak!“ Zamyslí se, „a co je to ta chemická reakce?“ Ultanu cigareta zaujme ještě víc, zvlášť když zjistí, že se to inhaluje. Připomíná ji to nejspíš nějaké druidské rituály. „Chci to zkusit.“ Podívá se na tebe. I když tak věta formulována není, na konci je zřetelné zvýšení hlasu, ptá se tě a opravdu čeká, jestli jí to dovolíš. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Hledám správná slova, jak to vysvětlit. Protože jsem si zprvu vůbec neuvědomil, že předtím to byly prostě stráže, bojovníci, vojáci. Přemýšlím, čím se to vlastně změnilo. Ale příliš klidu mi k tomu nedávají, tak ta myšlenka zase odpluje s tím, jak dodám: "Jak kteří. Spousta dalších věcí, co se stala, by tomu protiřečila." ... "Deset tisíc," odpovím automaticky, ale pravda, nevím, jestli jsou zvyklí v takových velkých číslech přemýšlet. I pro mne je těžké si představit milion lidí. Ne jen hromadu těl. Ale stačí si vzpomenout na Londýn, který tepe životem, a rázem má milion konkrétnější kontury. Pak rukou udělám gesto, které je má opět umlčet. "Podívejte, je toho tolik, co bych vám mohl vyprávět. A je mi jasné, že cokoli řeknu, budete se dál ptát. A je to těžké pro mne i pro vás, když skáčeme od jednoho k druhému. Takže když budu mít po večerech náladu, sedneme si k ohni a budu vám vyprávět třeba o cizích zemích. Nebo o společnosti. Ale jenom jedno téma. Jinak se z toho zblázním, jste jako vosy!" Přiznávám, při jejich palbě jako z kulometu vteřinu přemýšlím, co sem plete luštěninu. Natolik normální už pro mne je slovo čočka, pokud mluvím o něčem technickém. Naštěstí mne zachrání Conall, tak přikývnu. A jsem tak trochu rád, že Lugův úhlavní nepřítel by mohl být můj spojenec. Kdo ví, jak to tady v té podivné společnosti nakonec dopadne. "To je... když spolu dvě látky něco udělají. Nějak se změní, když se smíchají dohromady. Hmm... není to můj obor, takže je těžké to vysvětlit... Ale třeba když vám rezne železo, je to chemická reakce. Protože reaguje vzduch a kov. Zjednodušeně řečeno." Další, ale rozhodně ne poslední, na řadě je Ultana. Má sobecká část zaúpí, protože cigaret je málo, hodně málo dlouhou dobu, jakou tu určitě strávím. Na druhou stranu oni mne také pohostili. Kdybych prostě řekl ne, vypadal bych jako hulvát. No co, když tu necítím fyzické nutkání, nějak to zvládnu. To jenom zvyk mě nutí. "Asi ti to nebude chutnat..." řeknu jenom a ukážu jí, jak se to drží, pokud to doposud držela špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Conall je oproti němu mnohem chápavější, přikývne, že rozumí, zůstává však zamyšlený. To Ultanu fotoaparát netrápí, má plné ruce – a nos – práce s cigaretou. Nechá si od tebe pokorně vysvětlit, jak ji má držet, a pokud ji nepřipálíš sám, vytáhne z ohně klacek a připálí si. Je to skoro nostalgické, protože tak, jak ona, začínal každý – popotahováním, nešlukováním a s respektem k neznámému. „Divně to štípe na patře… a chutná to jako popel,“ v hlase ji zní zřetelné zklamání. Ještě několikrát „doutníkovsky“ zabafá, než, nejspíš omylem, skutečně nasaje kouř. Reakce je okamžitá, zakucká se, začne kašlat a do očí se jí vlejí slzy. Cigaretu odhodí k tvým nohám. Ti odvážnější u ohně se začnou smát, Túathal nezapomene komentář. „Tak vidíte, prej že Lovkyně nemá srdce, teď nám tu bulí jak malý děcko!“ Smích nabere na jistotě, zatímco Ultana nabere dech. Okamžitě kontruje. „Ještě slovo, prasečí brado, a vyválím ti držku v popelu, uvidíme, jak se ti bude dýchat!“ Nedokážeš určit, jestli to myslí z legrace nebo vážně. „Nechci rušit zábavu, mládeži, ale hlavní atrakce půjde se mnou,“ ozve se nad vámi stařecký hlas ženy. Elisabeth. „Jistěže chceš kazit zábavu, to děláš vždycky,“ utrousí si pod vousy Fionn, ale okamžitě zmlkne, když ho druidka spraží pohledem. Pohledem, který by dokázal kácet lesy, kdyby se do něj přidala kapka magie, takhle stačí bohatě k tomu, aby válečníkovi zavřel pusu. „Pane Williame, můžeme jít?“ Otáže se, počká, až se zvedneš, a pak vyrazí k východu. Za zády ještě slyšíš rozmrzelého skotského zbojníka. „Babizna pidlovoká, kéž by jí ta její magie sežrala hlavu a vyplivla čoklí, aspoň by bylo co drbat a mohla by hlídat s náma.“ Jestli to slyšela i bábi Kearnsová říct nemůžeš, rozhodně to zcela ignoruje. Jde pomalu, abys ji mohl dohnat, a jen co se tak stane, promluví. „Pane Wintersi, popište mi, prosím přesně, co se stalo v souboji se Sheenou, zvlášť mě zajímá, jak jste se cítil, na co jste myslel – pokud na něco – a nakolik bylo vaše kouzlení vědomé.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro I když jsem se poměrně dobře pobavil, i ta chvilka byla vyčerpávající, protože každý chtěl vědět něco jiného. Něco, co nebudou schopni pochopit. Proto jsem vlastně rád, že Elisabeth přijde. Protože se na lekce s ní těším, jsem zvědavý. "A pamatujte - po večerech jenom jedno téma. Pokud ho nezamítnu, protože o něm nic nevím," připomenu jim, protože je mi jasné, že jakmile si sedneme k večeři, někteří budou chtít slyšet odpověď na otázky, na které se nedostalo. Je to vážně zvláštní pocit. Nejsem zvyklý být středem pozornosti, to byl vždycky Ray - a tlumočník je šedá eminence, vlastně je vzduch. Vzduch, co mluví. Takový má dobrý tlumočník být. Neviditelný. Přesto mi jejich pozornost určitým způsobem udělala dobře. Konečně jsem se tu necítil jako idiot a mohl jsem něčím přispět. Aspoň tou zábavou... a ne takovou, že mne Lug bude kopat do prdele a smát se mi. Doženu Elisabeth. A pak se na poměrně dlouhou chvíli zamyslím, protože během těch tří dní - aspoň myslím - co tu jsem, tu bylo tolik dojmů a šíleností, že se mi ten svět, můj svět, zdá vzdálený mnohem delší dobu. Ale na tyhle věci se zapomenout nedá. Ne úplně. Takže během několika desítek vteřin se ze mne vytratí ta uvolněná nálada a tvář mi potemní. Jenom si na ni vzpomenu a mám chuť ji škrtit. Tak dlouho, dokud nechcípne. Bahno zabublá a je nespokojené, že by muselo druidce vyprávět o sobě samém. Bahno je jenom moje a nikdo o něm nesmí vědět. "Začala zaříkat latinou a přitiskla mi na čelo svůj přívěšek," který také popíšu, "a prostoupilo mne světlo." Někdo jiný by to asi řekl s posvátnou bázní nebo snad radostí, ale já to říkám s odstínem zhnusení. Ale když to srovnám se sežráním zaživa, přece jenom to bolelo míň. "Ale neovládlo mne. To kouzlo jí nevyšlo." O Bahnu se ovšem nezmíním. Je to moc... intimní. "Musel jsem na pár vteřin ztratit vědomí, protože když jsem se probral..." Zarazím se. Jen do té doby, než si uvědomím, s kým mluvím - a kolik toho už viděla. Přesto zním jako člověk, který si vlastně není jistý tím, co se stalo. "Levitoval jsem na nějakém... mraku. A pak spadl." Nedívám se na ni. Včerejšek byl v mnoha ohledech poučný a já sleduji okolí. "Potom chtěla utéct, tak jsem ji chtěl zabít," konstatuji nakonec, když se pohledem vrátím k druidce. Tady už nemá cenu nic skrývat, stejně jsem to už řekl nebo minimálně naznačil. "Zkusil jsem to použít vědomě. Myslím, že to fungovalo. Ne, určitě to fungovalo, viděl jsem světlo. Ale první pokus se nezdařil, měla kolem sebe asi nějakou bariéru. Odrazilo se to. Doufal jsem - vlastně mi nic jiného nezbývalo - že podruhé do toho dám víc síly. Dal jsem. Ale ona to použila proti mně a..." Rozhodím rukama. Co dál říct? Prostě mne sesmažila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Kříž? Jak vypadal ten kříž? Obyčejný nebo inkviziční?“ Zarazí se, inkviziční symbolika opravdu není součástí obvyklých znalostí běžného člověka, ale už pochopila, že jsi vzdělaný, takže bys ji mohl znát, přesto raději dodá, „víte, který myslím. Kříž s mečem.“ Popíšeš jej a její překvapení se ještě zvýší. Proč se druidka tak zarazila? Už přece ví, že její dcera je členkou Inkvizice. Odpověď přijde záhy. „Vy jste se ubránil inkvizičnímu krucifixu bez znalostí skutečné magie, a ještě navíc jste byl schopný bojovat dál?“ Zdá se být opravdu překvapená, tváří se, jako by měla problémy tomu uvěřit. Usilovně přemýšlí, vůbec se nezdá, že by měla strach z okolí nebo alespoň dávala pozor na cestu. „Abyste pochopil, mezi druidy, je jedno jakými, koluje jedno pravidlo, když potkáš Inkvizitora, uteč, jak nejrychleji můžeš. Jenom arcidruid a ti nejzkušenější vnitřního kruhu jsou schopni je skutečně porazit a zabít. Samozřejmě máte královskou krev, ale to nevysvětluje všechno. Rozhodně ne magickou obranu tak silnou, že vás na moment ovládla.“ Pohlédne na tebe hluboce a vážně. Skoro smutně. „Něco ve vás je,“ nejsi schopen určit, jestli to myslí obrazně nebo doslova. Jste jen kousek od vchodu do jeskyně, takže víš, že vás kontroluje hlídka, ale stejně pocit potenciálního ohrožení zůstává. Možná dokonce posiluje, stojíte totiž v relativně otevřeném prostoru. „Magie je ve všem, Williame, vám nemusím jistě říkat, že abyste ji ovládl – pokud máte dar – nemusíte spoléhat na bohy. Naopak, podle mě je to chyba, protože božská magie nikdy nebude silnější než ta přírodní. Příroda je krutá, ale spravedlivá. A její moc neovlivňují malichernosti jako u bohů,“ začne s přednáškou a vzápětí začne vysvětlovat, jak vypadá magická hierarchie, sice keltská, ale nezapomene zmínit, že v principu pravidla platí na celém světě. Na vrcholu je právě magie přírody. „Přírodu nelze ovládnout, proto musíte vždy jednat ve schodě s jejími principy, jinak budou vaše kouzla neúčinná. Později vám vysvětlím, jak je to s bohy, ale tím se teď nebudeme zdržovat.“ Skrčí se a vezme do hrsti trochu hlíny. „Víte, jak příroda umí mást naše smysly, proto je hloupost ji dělit jinak než podle živlů. Každý živel umí způsobit šálení smyslů, každý živel dokáže ublížit či ochránit, často ale musí spolupracovat, proto nestačí ovládnout magii jenom jednoho živlu. Oheň je prudký, silný a nestálý, proto je nejtěžší ho zkrotit, země je materiální, stálá, pevná a logická, je nejsnazší ji kontrolovat, vzduch a voda jsou si podobné, sami o sobě umí uklidnit, léčit i zabít, ale slouží hlavně jako prostředníci, komunikují s ohněm i zemí. Samozřejmě, voda si s ohněm moc nerozumí, stejně jako země, i když u ní je to složitější. Ale to už vychází z podstaty ohně, snadno se může vymknout kontrole a snadno může způsobit katastrofu.“ Pomalu pustí hlínu k zemi, ta se nejdříve sype, ale najednou se zastaví, jako by uvízla v bezčasí. „Vše vychází ze zákonů přírodních živlů, Williame, země může udusat oheň, ale když oheň převezme moc, hoří celý les. I když v magii se ne vše řídí logikou.“ Podívá se na zrnka a ty náhle vzplanou. „Racionální já říká, že hlína nemůže jen tak shořet, ale tady rozum a logika neplatí, platí jenom harmonie. Ani jeden živel nesmí získat plnou kontrolu nad vámi, nesmí se vám vymknout, protože Matka Příroda,“ ano, zřetelně slyšíš ta velká písmena, „bude vždy udržovat harmonii. I vy jste součástí přírody, máte v sobě všechny živly – a každý z nich vás může na její rozkaz zabít, když porušíte pravidla.“ Těžko říct, jestli to dělá jenom pro efekt, ale zatímco mluví, vedle ní se zvedá zemina a tvaruje se do podoby člověka, jakmile zmíní rizika, hliněnou sochu začne rozfoukávat vítr, z jejího břicha vytryskne pramen, spojí se s větrem a vyvoří vodní vír, hlava sochy se rozhoří a ta se nakonec rozletí, jako by vybuchla. Je to poměrně působivá podívaná. „Rozumíte všemu? Nebojte se zeptat, lepší dřív než později. Ale pokud nemáte dotazy, posaďte se a zaposlouchejte se. Vy už víte, jak zní magie.“ Co však druidka neví, je, že tvoje magie vycházela z Bahna – a na něm nic harmonického není. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Při zmíňce o inkvizitorech se v mých očích mihne něco nesouhlasného. Ne že bych zpochybňoval její zkušenosti, ale nelíbí se mi fakt, že bych před těmi hady měl utíkat. Vzhledem k tomu, že nejsem věřící a právě jsem definitivně odhalil jejich ohyzdnou tvář, toho jejich vlka v rouše beránčím, jak to s oblibou používají, s chutí bych jejich popel zadupal do doutnající země. Aíne je možná (dobře, určitě) Čubka. Ale oni jsou prakticky stejní. Nepřítel jako nepřítel, pouze musíte najít způsob, jak s ním bojovat. Něco ve mně je. Ano. Toho jsem si také všiml. Zatím ale nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Bahno se zdá být jako moje součást, která spala pod nánosem výchovy a civilizace a vybublala, když to bylo potřeba, abych nezbláznil. Opět se nabízí otázka, proč se to nestalo už ve válce, kde jsem také zažíval šoky a hroutil se mi pacifistický svět. Jenže v té válce, i když jsem mohl schytat kulku, střepinu, cokoli... tam mi nikdo nelezl do hlavy a nehrál si s mým vědomím. Ani tam se mi svět neobrátil tak moc vzhůru nohama. Takže jsem za Bahno vlastně rád. Nezbláznil jsem se, mohu dál bojovat. A to je hlavní. Účel světí prostředky, no ne? Říkám si to poslední dny stále častěji. Pak přejdeme k přednášce a musím přiznat, že mi pár minut trvá, než se donutím přepnout a naladit se na svou akademickou vlnu. Ano, příroda... o tom mluvil i Sifu. Nebo to minimálně naznačoval. A pak si připadám jako malý kluk. Ne kvůli jejímu chování, ale kvůli tomu, že mám na chvíli pocit, že to zase vidím dětskýma očima, které věřily na magii, na skřítky a leprikóny, na trolly i kelpie. Viditelně se zarazím a civím. Gheimrid mi už jeden trik ukázal, ale tohle je poněkud jiná liga. Tomu říkám názorná ukázka... "Proč jsou inkvizitoři tak silní? To proto, že křesťanství je dominantní náboženství?" nadhodím, co mne hlodá od začátku, jakmile řekla, že i druid by před nimi utíkal. "Přece jen jste říkala, že nad přírodou nikdo nevyhraje. To znamená, že ani jejich bůh. Teoreticky by je druidi, co ovládají tuto magii, měli zlikvidovat, ne?" Ale nikdo neříkal, že všichni druidi měli dar. Museli se obracet na bohy - a pak je jasné, proč je inkvizitoři dostali. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nad druhou otázkou se zamyslí. „Je to složitější… přírodní magie je samozřejmě dominantní, ale faktem je, že je povznesená nad problémy lidí, a proto je pro druidy její síla vrtkavá. Navíc je to ta těžší cesta magie – i když vám dává svobodu, pokud neuděláte něco, co by narušilo stabilitu, pojmout veškerou moc, kterou nabízí, není záležitostí několika let. Možná ani dva životy by nestačily k plnému pochopení její prapodstaty. Božská magie je agresivnější a invazivnější, slabší, ale pokud je vám bůh nakloněn, rychle zvládnete i zdánlivě silná kouzla. Je to ta snadná cesta.“ Pokrčí rameny. Plynule pokračuje ve výkladu, a zatímco mluví, sedne si do trávy, jako by byla v anglickém parku na odpoledním pikniku, ne v nepřátelském lese. „Ale jen pokud je vám nakloněn. Stačí, že se znelíbíte, a svou moc ztrácíte – ne úplně, ale znatelně. Druidi bohů jsou v podstatě jejich otroci. Ve světě smrtelníků, alespoň na ostrovech, není mnoho druidů, a těch, kteří se rozhodli následovat přírodní směr, je sotva tolik, kolik byste spočítal na prstech – ale věřte mi, to jsou právě ti, kteří by inkvizitora poslali za jeho bohem.“ Škodolibě se usměje. „Ale teď do práce, máme jí před sebou hodně. Sedněte si, soustřeďte se.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Neuvěřitelné,“ hlas druidky se najednou zdá být plochý a tlumený, její ohromení v rozmanitosti a intenzitě hlasu Přírody téměř zaniká, „zkuste se spojit se zemí, zkuste kouzlit, Williame.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Sednu si vedle ní, ale přesto ještě vrhnu pohled okolo. Začátek včerejšího dne byl velmi poučný. A bolestivý. Proto mi taky chvilku trvá se uklidnit, protože ve mně hlodají pradávné instinkty, že pokud nebudu v bezpečí svého doupěte, bude to zlé. A mé doupě je ta jeskyně. Nakonec se mi to však podaří. Čekal jsem, že ucítím/uslyším Bahno. Jeho hladina je však klidná, pouze jsou v ní malé otisky všeho, co se za poslední dny stalo. Až mě zarazí, co všechno slyším. Oči, které jsem chtě nechtě kvůli soustředění zavřel, náhle doširoka otevřu a zatěkám jimi okolo sebe, pootočím hlavu. Probouzí se ve mně to zvídavé akademické já, to, proč jsem si vybral jinou cestu než otec, to, co máme s Rayem společné, pouze trošku jinak. Chci tomu jazyku rozumět. Aspoň částečně. Nepotřebuji znát záhady vesmíru, stejně jako na začátku učení cizího jazyka pochopitelně nebudete moci pochopit idiomy - neznáte slova, neznáte kulturu. Všechno musí jít hezky popořadě. Tohle mne popravdě nadchne mnohem víc než mlácení se s Lugem. Ačkoli i to, až budu mít zkušenosti, možná nebude takové utrpení, protože pro vybití toho nejhoršího, rudého a horoucího vzteku je to nejlepší. Černý a studený vztek však nosí Bahno - a to je neodvratně spojeno s jazykem, jaký právě slyším. Její napůl rozkaz, napůl požadavek, nebo co to vlastně bylo - vedle toho bzukotu, šumění a dunění najednou nedovedu pořádně poznat lidskou intonaci - mne zarazí, protože i když slyším, neznamená to, že dovedu mluvit. Pohladím trávu vedle sebe a jediné, co mne napadne, je pokusit se zabořit prsty do hlíny. Abych zvuky nejen slyšel, ale i cítil. Zvuk vás celé rozechvívá, tak proč jej necítit i jinak než ušima... Ještě nevím, co vše je možné, co vše bych dokázal, tak se pokusím přimět půdu, aby taky udělala nějakou sošku. Malou. Nebo aby se aspoň pohnula. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Soustředíš se a hlína se skutečně začne zvedat, pomalu, jen rozvážně, ale zvedá se, seskupuje se do něčeho, co připomíná kužel. Ve třetině se začne rozšiřovat, až připomíná zárodek možné postavy, hlavu a ramena. Jenže v tu chvíli to začne být složité, svým vědomím ovládáš orchestr, každé zrnko má svůj zvuk a je těžké udržet harmonii. Začneš být unavený. Ne nepříjemně, spíš jako tehdy, když po mnoha hodinách práce začne konečně vše dávat smysl a ty v únavě paradoxně nacházíš klid a spokojenost. Je to únava běžce, který doběhl náročný závod a ač je vyčerpaný, cítí energii z toho, že se překonal a nevzdal se. Netrénovaná vůle se zlomí a hlína spadne na zem, najednou vnímáš okolní svět tak, jako kdykoli dřív. Už neslyšíš jazyk přírody, ale víš, že to dokážeš. Už víš, jak zní a co hledat. Elisabeth zůsává sedět, mlčí, usmívá se. Když se ujistí, že ses vrátil „do reality“, uznale pokývá hlavou. „Musím přiznat, že ač jsem zažila mnoho začínajících učedníků magie, nikdo napoprvé nepředvedl tak působivý výkon. Jenom spojit se s hlasem Přírody jim trvalo i týdny až měsíce… vlastně jste, pokud vím, první, kdo to zvládl napoprvé.“ Ačkoliv je nepochybně ohromená, něco v jejím hlase prozrazuje, že údiv není to jediné, co cítí. „Je to skoro nepřirozené… jak se cítíte, Wille? Není vám špatně od žaludku, nemotá se vám hlava?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže pak napjatá struna jakoby praskne. Všechno se sesype a já nahlas vydechnu. Až teď si uvědomím, jak našponovaný jsem byl. Div mě nechytila křeč. Najednou je nějaké moc velké ticho. Skoro jako bych dočasně ohluchl, protože někde něco vybuchlo. Ale pak se zvuky, o dost tlumenější, vrátí. Pak je zase začnu vnímat normálně. Vytáhnu prsty z hlíny a začnu si je o sebe čistit. Nejraději bych si lehl do trávy na záda, ale tohle není svět, kde bych si něco takového mohl dovolit. Škoda. Pozorovat mraky byla v dětství zábava. No, už jsem stačil zjistit, že se mnou je něco divného. A asi ne jenom proto, že mám zplodit... hm, Antikrista? Nebo jak bych to nazval. Protože k pánbíčkářům by se přidal jenom přes moji mrtvolu. A jak mi druidka naznačila, zabít mě asi bude těžší, než si černoprdelníci myslím. Doufám v to. Tentokrát v tom ale nemá prsty Bahno - rozhodně ne vědomě. Necítil jsem ho. "A nemůže to prostě být tím, že jsem Gheimridova krev?" Žádné jiné vysvětlení mne nenapadá. Však i on dovede kouzlit. Jak dlouho mu to trvalo, to nevím... A popravdě jsem zrovna teď tak zvláštně příjemně vyčerpán jako... jako po jiných věcech. Akorát nyní u toho chybí ta fyzická stránka. Protože po znovuzrození se cítím dobře. Na její otázky zakroutím hlavou. "Jenom mám pocit, že se mi nechce myslet nad ničím komplikovaným. Snad to za chvíli přejde, nechci skončit jako Lug," ušklíbnu se. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Možná je to ono, možná ne. Královská krev se ale s každou generací musí ředit – a ani zakladatel vašeho rodu nemá takový dar. Jsou na tom s Fionnem skoro stejně, oba umí několik triků a chápou princip, ale o skutečně složité magii nemůže být řeč. Vy máte oproti nim dar být skutečným mistrem.“ Ještě několik hodin trénujete magii země, s každým pokusem jsi lepší a lepší. Máš pocit, že ji rozumíš přirozeně, jako by byla tvou součástí. Jako bys byl malé dítě, které se učí druhý jazyk samovolně a snadno, pokud žije v bilinguální rodině. Na sklonku dne jsi unavený, ale zároveň příjemně odpočatý. Bahno mlčí, jako by v tobě vůbec nebylo. *** Dny ubíhají a brzy se, při absenci času, slévají do jedné dlouhé časové roviny. Každou noc tě Kelti zpovídají, nenechají tě vydechnout. Největší úspěch slaví vyprávění o různých koutech světa, o různých bitvách a válkách a, samozřejmě, o zbraních – nikdo není schopen pochopit, jak šíleně destruktivní zbraně dokázali lidé vytvořit. Conall se ukázal být vědátorem, nejenže se vždy ptá na každý, někdy až nesmyslný detail, poslední dny ho pozorujete, jak každý volný čas tráví čmáráním do země a mrumláním, „že takhle to, do posraný kádě, nemůže fungovat“, odmítá komukoli sdělit, nad čím uvažuje, ale zdá se, že je tím zcela pohlcen. Deirdre se ti zdánlivě vyhýbá, jen občas na tebe mrkne vyzývavým pohledem. Lugaid vás stále sleduje ostřížím zrakem, takže si nic nedovolí, ale i tak můžeš přísahat, že se k tobě někdy v noci, když spíš, tajně přitiskne a dá ti pusu nebo ti jen dýchá na krk. Možná je šílená, ale opravdu se nezdá, že by měl Lug pravdu a ona nevěděla, co chce. Brzy pochopíš, že nejpromiskuitnější je v kmenu, světe div se, Ultana, která nejenže občas ulehne – k věčné nelibosti nevlastního syna – s Liath, ale střídavě si to rozdá i s nějakým mužem, kromě Lugaida i s jinými, ačkoliv tvůj učitel, jak brzy pochopíš, bývá jejím souložníkem častěji. Přesto se nezdá, že by mezi nimi byl nějaký hlubší vztah, zdá se, že oba jenom ukájí své živočišné potřeby. Ta zvláštní a mimo lůžko asociální stopařka tě, zdá se, má docela ráda – alespoň pokud můžeš hádat z toho, že ti občas i věnuje pohled, sem tam vytvoří na obličeji něco, co připomíná úsměv, a zdraví tě kývnutím hlavy. Ráda poslouchá tvoje vyprávění a sem tam dokonce poruší svou mlčenlivost a na něco se zeptá. V debatách se Sibeal – pochopíš, že své keltské jméno má raději než civilní, i když samozřejmě nečeká, že jí tak budeš říkat – ti mimo jiné řekne svůj příběh. Zjistíš, že nebyla jen tak nějakou druidkou, i složitou magií přírody dokázala ovládnout natolik, že se dostala do vnitřního kruhu těch nejlepších druidů v keltském světě, učila mnoho žáků, ale málokterý zůstal u přírody, nakonec ji opustili pro snazší cestu magie božské. Přesto dva z těch, které považuje za schopné zabít inkvizitora, jsou jejími žáky. Vždy bojovala proti uctívání bohů a nakonec, spolu s některými přírodními čaroději, opustila vnitřní druidský kruh právě proto, že ty „tupé ovce“, jak nazývá druidy podřízené bohům, začali získávat rozhodovací moc, začali se chovat autoritářsky a měnili celé směřování skupiny. Až v Sídhe zjistila, že už tehdy jednali na rozkaz bohů. Když zjistila, že k magii mají predispozice i její vnuci, chtěla je učit také, aby se dokázali ubránit a aby je do spárů nezískal žádný z bohů, ale dřív, než mohla skutečně začít, zavraždila ji její vlastní dcera. Chvíli pobývala v Sídhe, ale nejvyšší bohové už započali se svým plánem na otevření vězení. Jmenovali Aíne jejich prostřednicí, čímž se stala nejvyšší z nejnižších. V podstatě ovládla celé podsvětí a ostatní svobodní bohové se podřídili její vůli. Logicky, Aíne se nelíbilo, že měla ve svém království někoho, kdo celý život tak aktivně brojil proti bohům, proto se Sibeal zbavila – se skupinou svých mrtvých přívrženců a bohů ji napadla, porazila a uvěznila zde. Ale ne vše je v pekle ideální, podezření, že se kanibalové a druidi stýkají, se potvrdí. Dokonce se schází čím dál častěji, žádné hlídce se však nepovedlo zjistit proč – chování polozvířecích a šílených žroutů lidí se navíc mění. Najednou jejich tábory nepůsobí tak chaoticky, najednou se v jejich jednání objevuje řád. Mezi kmenem panuje podezření, že se druidům povedlo je nějak ovládnout a kanibalové nyní nejednají z jejich vlastního rozumu, ale z vůle druidů. Navíc, celý kmen má zvláštní pocit, že je neustále sledován a pozorován, ale ani hlídky, ani stopaři nedokázali vypátrat odkud a kým. Ve dnech věnovaných magii stále cvičíte magii země. Brzy přejdete na nový způsob výuky, jen co si navykneš na „jiný svět“, Elisabeth se s tebou spojí a vede tvé kroky přímo v něm. Společně za chvíli tvoříte divy, kácíte stromy a pak je zase obnovujete, necháváte puknout celé skály či, molekulu po molekule, tvoříte nové. Později pomáháte k životu rostlinám, z neúrodné půdy děláte úrodnou… s každou další hodinou se posouváš dál. I když víš, že sám bys takové magie nebyl schopný, cítíš, že tvoje schopnosti rostou až neuvěřitelně rychle. Po nejspíše dvou týdnech už sám stvoříš z půdy dokonalou sochu člověka, orchestr zeminy tě dokonale poslouchá na slovo. Zato trénink boje je problémovější, pro válečné umění přirozený talent nemáš, proto jsi po každém tréninku rád, že odcházíš po svých. Překvapivě, Lug zůstává stejný, nemá tě rád, ale nemstí se ti, je hrubý, ale ne víc, než byl od začátku. Dokonce se raduje, když se ti povede zákrok, a zdá se být pyšný, že i v boji děláš pokroky. Pyšný na sebe, ale i to je cesta k lepším vztahům. Na konci druhého týdne tě vezme bojovat proti skutečným obludám, ale na rozdíl od první zkušenosti u tebe tentokrát zůstává, aby tě zachránil a pomohl ti, když zrůda začne vyhrávat. Přesto můžeš říct, že máš na kontě první zářezy. Stává se z tebe válečník. Bahno spí, mlčí, málem bys na něj zapomněl, ale ono nezmizelo… nakonec o sobě dá vědět. *** Právě s druidkou začnete cvičit další magii, magii vzduchu, proti zemi nepoměrně těžší, náročnější na sílu vůle, soustředění i schopnosti. První pokus se ti nepodaří a poprvé poznáš důvod, proč se tě první hodinu ptala na tvůj zdravotní stav – cítíš se, jako bys měl otřes mozku. Pokračovat můžete až po hodině, tentokrát už dokážeš věnovat pozornost na zvláštní pískavý zpěv vzdušného elementu, ale podchytit jej se ti ani s druidčinou pomocí nedaří. A právě tehdy začne Bahno bublat. Vztekle, netrpělivě a nenávistně. Aniž bys měl čas jej podchytit, napadne to první, co má po ruce, vetřelce v jeho teritoriu – Sibeal. Poprvé útok nečeká, proto ji zasáhne naplno, připomíná to tvou obranu při inkvizitorčině kouzlu. Ale druidka nelhala, když říkala, že patřila k těm nejlepším své doby, na rozdíl od její dcery ona svět vyššího vědomí neopustí, najde v sobě dost sil, aby zaútočila, bojovala a nakonec ho potlačila. Návrat do reality je jako rána kladivem. Pro oba. Elisabeth klečí na všech čtyřech a těžce oddychuje, tebe bolí hlava a zjistíš, že ti z nosu teče krev. „Co- co to bylo?“ Zachraplá vyčerpaně. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Trénink s Elisabeth mne baví a vůbec mi nevadí, že jsem potom unavený. A to dokonce tak, že si jenom odtáhnu kus svého žvance a na večerní klábosení zanevřu. Musím si to v hlavě srovnat, popřemýšlet nad tím. To si tedy říkám, ale nakonec to dopadne tak, že sotva se schoulím do kožešin, usnu. * * * Potom by mi ale jejich šizení už neprošlo, proto vyprávím. Vyprávím, a čím déle to dělám, tím víc mám pocit, že se trochu podobám Rayovi. Nikdy nebudu tak živelný vypravěč jako on, ale slova jsou mou doménou, a když neskáčeme od jednoho k druhému, mám to pod kontrolou a neblekotám. A jelikož je Conall strašlivě zvědavý, jsem rád, že jsem nezapomněl úplně všechno o zbraních a že jsem nedávno byl střílet. Naše večerní sedánky jsou důvodem, proč si na skupinu tak rychle zvyknu. Ačkoli jedna věc je mi zpočátku proti srsti. Absence soukromí. A co hůř, absence soukromí jiných! To, že jsem... že podle morálky mé doby tak úplně nezapadám do společnosti, ještě neznamená, že jsem naprosté hovado. Takže z jejich pelešení nejsem moc nadšený a jsem paradoxně rád, když odpadnu a nemusím to poslouchat. Přesto mne vždycky před spaním (protože jindy mám málokdy čas) tlačí myšlenky... Kolik času uběhlo v mém světě? Minuty? Hodiny? Dny? A co Tim? Vyléčí ho Sifu? Jak dlouho vydrží ochrana na domě, když tam nebudu, abych ji obnovil? Snad Mei by mohla... A sny? Sny si nepamatuji. Krom jednoho. Krom pavouka. Proberu se vždy strnulý, že i kdybych chtěl, křičet bych nemohl. Je nesmírná úleva, že se mohu hýbat, nadechnout se. Nestojím o to, aby mne Lug předhodil jiným bestiím, a že jich tu určitě je, takže Deirdre neprojevuji žádnou náklonnost, třebaže mám pocit, že tuhle v noci mne probudila. Naštěstí jsem byl po výcviku s Osinou tak znaven, že si to pamatuji pouze jako stín snu - a vlastně nevím, jestli se to doopravdy stalo. Doufám, že ano. Snít o Deirdre je to poslední, co potřebuji. Zvlášť když sny o Timovi nepřicházejí. Pouze o pavoucích a strnulosti. S Lugem jsme se, zdá se, zastavili na nějakém statu quo. Nejsme ženské, abychom si něco připomínali, takže to, co se stalo první nebo druhý den je náš (můj) kostlivec ve skříni - a neřeší se to. Tak jako tak mne bude mlátit jako koně. A já bych si někdy přál, aby radost neměl, protože... protože je to parchant. A já jsem na sebe tiše, rudě, ne černě (což mě překvapuje, čekal bych, že Bahno si vzdorovitě zabublá), naštvaný, že na mne tak působí. Ne tak, že je parchant. Ale když mu zajiskří v očích. A když ho v noci slyším. Protože když jsem včas neodpadl, nebyla to Ultana, kým byl zaujat můj mozek. A to je drobná částečka mého osobního pekla, zdá se. Není divu, že se vždycky těším na trénink s Elisabeth. A nejen proto. Je to fascinující a dokonalé. Mám pocit, že to je moje cesta, ne nějaké tupé mlácení mečem. Ačkoli i to by možná mělo něco do sebe - kdybych tím mohl seknout pánbíčkářku. Magie je pro ni moc čistá. Pokud se samozřejmě nenaučím něco, co by mé pomstě nasadilo korunu. * * * Tak nějak jsem doufal, že jako další přijde na řadu voda, protože ta mi zde chybí nejvíce. Do řeky se pořádně koupat nemůžu, pokud nechci být sežrán, a vážně bych si chtěl dát koupel. Možná žiji mezi starými Kelty, ale to nutně neznamená, že budu chodit jako barbar. Jako Lug. Vzduch... je sice zajímavý, asi, ale už od začátku se mi nelíbí. To proto, že se mi zatmí před očima a já se musím opřít rukou o strom a rozdýchat nával nevolnosti. Nakonec si lehnu do trávy. Vím, že je to pošetilé, ale v přítomnosti Elisabeth se cítím bezpečně - jenže tady není bezpečně asi nikde... Hvízdání větru je jako z jiného světa, takhle osamocené, vytržené z kontextu přírodní symfonie, zní až nepříjemně. Ale to rozhodně není důvod, aby... aby se stalo tohle! Sám absolutně nechápu, co to do prdele bylo. Vždyť tohle jsem nechtěl! Bral jsem Bahno jako to nejhnusnější ze sebe, ne jako... jako úplně cizí entitu. Spíš své podvědomí, které ví, kdy je třeba přestat si hrát na gentlemana. A které má poněkud jiné potřeby než slušní lidé. "Nemám tušení... je to skoro jako s inkvizitorkou... prostě najednou..." Udělám neurčité gesto. A nelžu. Nemám tušení. PROČ. A co... nejsem si jistý, jestli jí chci říkat co. Jenže co když se to stane znovu? Nechci jí ublížit. Vím, že by se znovu zrodila, ale to vám na dobrých vztazích nepřidá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro To, co slyšíš v jejím hlase, není jen zmatek a únava, nejen rozčilení, ozývá se v něm i zmatený strach. Chvíli mlčí, ale pak zakroutí hlavou. „Omlouvám se, nejspíš jsem… nechala jsem se unést. Mohlo to vyznít tak, že vás z něčeho obviňuji, což je samozřejmě nesmysl. Nevím, jaká pradávná magie je vaší součástí a už vůbec nevím, proč se objevila právě u vás, ale není to vaše chyba. Nedělá to z vás špatného člověka nebo šílence. Je to vaše stigma, ano, vaše břímě, ale je to součást vaší osobnosti.“ Usměje se, no ano, jako babička, která utěšuje dítě, které rozbilo cennou čajovou soupravu a bojí se rodičů. Nejspíš to nedělá záměrně, nebo alespoň nic nenasvědčuje tomu, že by to záměrně dělala. „Ta síla je nevyzpytatelná a vychází z vašeho podvědomí, to z ní dělá pro vás mocného nepřítele… ale možná i ještě mocnějšího spojence.“ V očích jí bleskne jiskra poznání. „Pokud se to nenaučíte ovládat, možná vás nakonec ovládne úplně ona, nebudete mít protipól k téhle strašlivé moci. Pokud ale dokážete tuto moc zkrotit…“ Spiklenecky na tebe mrkne. Psychické šílenství povýšené na úroveň magie. Sigmund Freud by byl nadšen. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro No, a ano, je to prozatím jediná část Timovy rodiny, kterou akceptuji. Byť je mrtvá. Automaticky jí podávám ruku, jak se válí na zemi, ale když začne mluvit, viditelně se zarazím a vypadá to, že ji snad stáhnu. Ne vztekem, spíš... si nejsem jist, jestli ode mne vůbec pomoc chce. A během toho všeho je tu ta druhá část, která se, obalená Bahnem, hrdě napřímí a přikyvuje: Ano, to jsem já. Kdo ví, možná mi to na zlomek vteřiny uvidí mihnout se v očích. Nevědomě. Ale je tam. Svíjí se někde okolo žaludku, kde se jindy ozývá i hněv - a najednou to všechno dává smysl. Nedá se však říci, že bych byl znechucený. Velmi rychle jsem si na Bahno zvykl, protože jsem ho bral jako takové zvrácené prokletí rodu Wintersů. Určitě i Ray má své podobné neduhy. Třeba ty z Afriky. Jinak by to neudělal. A mne Bahno posunulo dál, rozbilo zevnitř porcelánovou skořápku a řeklo: Proč by sis měl nechat srát na hlavu? Od děvek! Od KOHOKOLI! "No... takže bychom asi nejdřív měli něco udělat s tímhle, nerad bych vám znovu ublížil. Byl jsem možná trochu frustrovaný, jak to s větrem nejde, ale to přece není důvod, aby se spustilo něco tak šíleného! Když se to stalo s inkvizitorkou, byl jsem prakticky zahnaný do rohu - to se nynější situaci vůbec nepodobá..." mluvím pomalu a zaraženě, protože i když mne neodsoudila, moc se mi nelíbí, že o Bahnu ví. Nedokáži popsat proč, prostě... nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Elisabeth se blahosklonně usměje, „ne, pane Wintersi, teď když vím, co mám čekat, nemyslím si, že mi to něco může ublížit. Spíš jde o to, aby to neublížilo vám.“ Zahledí se někam mezi stromy. „Myslím, že vám to neublíží, když se tomu plně podřídíte, ale kdoví,“ pokrčí rameny, „možná vás to pak zcela ovládne a ztratíte nad sebou kontrolu. V mém souboji s tím se vám spustila z nosu krev, pokud s tím budete bojovat špatným způsobem, možná to váš mozek nevydrží…“ nechá větu vyznít do ztracena. „Upřímně, nevím, jak tohle dostat pod kontrolu, nikdy jsem se s tím zatím nesetkala. Ale možná je něco, co vám dokáže poradit, co zná odpověď na otázky.“ A je to tu zase. Am Fear Uaine. Stromový muž. Druidka tě nejspíš bude stále přemlouvat, ať riskuješ svou ruku, dokud ji nedáš jasnou odpověď, ať kladnou nebo zápornou. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A pak je tu třetí možnost - že přijdu o ruku. Takže notnou chvíli prostě mlčím. "Vážně nevíte, co se mi stane, pokud mi ruku ukousne, když nejsem tak docela mrtvý?" zeptám se pak, protože je mi jasné, co "to" měla na mysli. Zapomněl jsem na něj. Přiznávám. Stalo se toho tolik a musel jsem se učit, že jsem byl rád, že spím, jím a neumírám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bohužel netuším, nikdy jsem o nikom, kdo by byl ve světě mrtvých, ale přitom žil, neslyšela. Je to neprobádaná oblast, nechci vám nic slibovat, může to dopadnout dobře, ale stejně tak můžete skončit bez ruky navždy.“ Trpělivě čeká na tvé vyjádření, nevypadá nervózně, nevypadá ani nedočkavě, zkrátka ti nechává tolik času na rozmyšlenou, kolik potřebuješ. Stejně jako jenom přikývne, když se rozhodneš nechat se k magickému místu zavést. Nedá najevo žádnou zbytečnou emoci, i když tvoje odpověď převážila misky vah částečně na její stranu. A tak vyrazíte – z dosahu jeskyně, z dosahu hlídky, vstříc nebezpečí v lese. Sibeal ale nevypadá, že by jí to trápilo, zřejmě si je jistá, že se vám nic nemůže stát. Její jistotu nechápeš, ty sám máš pocit, že ti do zad bodají cizí zvědavé oči. A aby toho nebylo málo – les mluví. Šum větru v korunách stromů zní jako šepot, praskající větve působí jako kroky všemožných bytostí, zvuky zvěře se zdají být díky ozvěně blíž, než skutečně jsou… ztratit se v tomto lese, stačilo by opravdu málo a dotyčný by zcela jistě zešílel. Přesto vás nikdo nenapadne, jdete snad půl hodiny a nestane se nic. Najednou se druidka zastaví a pokyne ti, ať uděláš to samé. Na první pohled je tato část lesa stejná jako ostatní, které jsi poznal, ale nyní jsi díky cvičení senzitivnější vůči zvukům Přírody, proto po chvíli zjistíš, že tady je „melodie“ tak silná, že ji vnímáš i bez soustředění. Navíc je jiná než před jeskyní, je tajemnější a více sofistikovaná, prodchnutá tou nejstarší magií. Elisabeth nic neříká, ví, že to vnímáš taky. Místo toho ti jenom pokyne hlavou, ať jdeš dál. Les je v tomto místě hustší, neprostupnější a temnější, přesto však bezpečně poznáš střed – velký a na první pohled starý strom, kterého máte najednou před sebou, ta „hudba“ z něj vychází. To on je centrem veškeré magické energie. Dojdete blíž a pak se to stane. V ještě před chvíli obyčejném, i když neobyčejném stromě, se najednou objeví zřetelný mužský obličej. Zelený muž. „Kdo ruší můj klid?“ Promluví pomalu, líně a hluboce. Zdánlivě bez zájmu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A pak se zvuky najednou změní. A přitom to zvuky nejsou. Asi bych se nejdřív zarazil sám i bez jejího posunku. Nakloním hlavu k rameni a poslouchám. Vždyť jsem nic nedělal. Nehledal jsem to. Tak proč to vnímám? Jak jdeme blíž, už to chápu. To bude asi on. A také že ano. I když to čekám, stejně sebou trhnu, když promluví. Myslel jsem, že ho budu muset zavolat. Chtěl jsem se jenom... podívat. Podívat se a rozhodnout se. Kdybych tady přišel o ruku, prostě vykrvácím, umřu a ráno se zrodím. Myslím, že vykrvácení nebude horší než vysátí pavoukem. Jenže co když mi odumře ruka i v reálném světě? Napadla mne jedna otázka, kterou jsem měl Elisabeth položit asi ještě dřív, ale teď... "Nechtěl jsem tě rušit, Am Fear Uaine. Pouze jsem chtěl na vlastní oči vidět legendu, aby v mém čase nebyla ztracena jako mnoho jiných," zkusím zahrát na jeho ješitnost, pokud tedy nějakou má - ale jak znám keltské legendy, tak tam ji má každý, proto je to moje sázka na jistotu. "Jsem William Winters." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Já vím, kdo jsi, Williame Wintersi, myslel jsem však, že se objevíš dříve. Vyřiď mé pozdravení synu Milesianů, tvému prapředku, mrzí mne, že mne už nikdy víc ze staré známosti nevyhledal, abych se mohl těšit z jeho přítomnosti.“ Kdyby to nebylo tak nepřirozené, přísahal bys, že se Muž škodolibě směje. „A ty, Vyvolený, jdeš se jenom pokochat starým stromem? Budiž, kochej se, ale jen krátce, chci pokojně spočívat a nechci být rušen.“ Oči Zeleného muže se zavřou, atmosféra se prosytí zhutnělou magií. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A z Gheimridovy přítomnosti by se těšil, ale my ho otravujeme? To mu řekl něco tak zvláštního? Nebo se strom prostě bavil tím, co občas vypouští z úst... Ale z toho výrazu-nevýrazu je jasné, že tohle bude další škodolibá bytost. Nepřicházím už k němu blíž, rozhlédnu se okolo a opět chvíli poslouchám zvuky magie a přírody. Potom se otočím a vrátím se za Elisabeth. "Jistě chápete, že o ruku přijít nechci. Říkala jste, že i člověk se skládá ze všech elementů. Je nějaká možnost, jak bych pak, ve svém světě, mohl... tu ruku napravit, kdyby se s ní něco stalo? Pokud bych to umění ovládl..." řeknu tiše. Je to šílená myšlenka, ale už se staly šílenější věci. Třeba by mi ruka nechyběla a byla jenom ochrnutá, protože z ní ukousl vlastně kus duše. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Buďte zdráv, Williame Wintersi, příště, až se uvidíme, již snad budete vědět, proč mne chcete vidět.“ Elisabeth se zamyslí. „V tomto světě to nepůjde. Pokud by vám ji ukousl ve vašem světě, taky to nepůjde… ale vámi navrhovaná alternativa…“, přemýšlí nahlas, „nevím to samozřejmě stoprocentně, ale myslím si, že by to mělo fungovat. Tenhle svět je postaven na trochu jiném principu, když obětujete ruku Přírodě tady, snad byste mohl vytvořit novou tam. Je to jiný svět, proto i jiné tělo.“ Ani se nemusíš snažit, abys poznal, že spíš hádá, neví to přesně, ale to není překvapivé. V tvém případě je, zdá se, skoro všechno nové. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Ale já vím, Am Fear Uaine, proč jsem přišel. Jenom ještě nenastal správný čas. Nashledanou." Ano, to jsem si mohl myslet. Všechno okolo je jedna velká neznámá, pořád mi akorát všichni opakují, že znají mé jméno a to, že jsem zatracený Vyvolený, či co, ale abych se dozvěděl něco pořádného... A v hlavě mi víří myšlenky. Neveselé a cynické. Slyšel jsem nordickou legendu o tom, jak Ódin pro vědění obětoval své oko. Myslím, že zrovna teď bych si asi přál být potomkem nějakého Vikinga, protože jedno oko... jakkoli děsivě to zní, to bych obětoval. Ale ta ruka mě žere. "Ještě si to rozmyslím." Ano, je tu možnost, že se mezitím znovu projeví Bahno, ale já musím trénovat nejen magii. A chci se naučit o trochu lépe bojovat, dokud mám ruce obě. A příště sem půjdu sám. Ten les je šílený, ale už vím, jak Am Fear Uaine zní. Myslím, že ho najdu. Anebo, ať by se vztekal sebevíc, požádám Gheimrida. Přece jen tuším, že to bude hajzl a že se bude ptát na věci, které mi budou proti srsti. Kdyby u toho byla Elisabeth a on se zeptal na Tima... myslím, že by mne pak sesmažila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Gheimridovi nakonec došlo, že tě Sibeal musela vzít k Zelenému muži. Rozčílilo ho to k nepříčetnosti a pohádali se jak vzteklí psi. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že ji přetáhne mečem a ona mu sežehne kůži ohněm. Nakonec se ovládli, ale chvíle to byla napjatá, tak moc, že všichni ostatní pokud možno dělali, že tam vůbec nejsou. Gheimrid přišel hned poté k tobě a rázně ti zakázal se k tomu stromu přibližovat. Doslova Stromového muže nazval „zákeřným starým mízoslintalem, kterej se třese na lidský maso jak panic na kundu sestry.“ Ale mimo výčitek a nadávek na jednu z nejstarších bytostí nejen keltské mytologie ses dozvěděl, že se ptal Stromového muže několikrát, po každé jeho otázce se však ptal strom – a nikdy ne skutečnou otázkou, ptal se hypoteticky… na činy, které si Gheimrid předtím ani neuměl představit nebo mu přišly nesmyslné. Chtěl mu říct pravdu, taky si myslel, že mu říká pravdu, ale strom se s pouhou odpovědí nespokojil… donutil ho věřit, že se to děje, donutil ho to vnímat, jako by to bylo opravdové. Dvě otázky odpověděl správně, třetí ho zradila. Při třetí mu strom urval ruku. A tak jde život v jeskyni dál, čas přestane být důležitý… možná uběhl půl rok, možná dokonce rok? To už nehraje roli, teď je důležité přežít. Několikrát jsi zemřel, několikrát ses probudil, zvířata jsi však lovil sám a bojoval jsi obstojně. Dokonce i Lug tě sem tam pochválil – a nakonec sdělil, že se brzy budeš moct vydat na stezku sám. Tentokrát opravdu. Magie ti sice šla přirozeně, ale byl to přece jen běh na dlouhou trať. Vzduch ti šel hůř, proto Elisabeth souhlasila, že můžete cvičení přerušit a začít s vodou. Ani ta nebyla snadná, ale nakonec jsi základní a mírně pokročilou magii zvládal. Rozhodně to stačilo k tomu, aby sis mohl zařídit koupel – pokud se ti nechtělo zatápět, občas se Elisabeth propůjčila. Už proto, žes ji připomenul, jak moc jí tento výdobytek moderní doby chybí. Nakonec i některé ženy našly zálibu v teplé koupeli, což se však nedalo říct o mužích – „Voda častějc, než jednou do půl roku, škodí zdraví. Bába kořenářka mi to říkala… prej když pořádně smrdíš, nelezou na tebe blechy, bojej se tvýho pachu.“ To byly ty rozumové argumenty, proč mytí ne, někdo si vystačil jenom se sarkasmem „Koupel skoro co den? A nechceš k tomu ještě šatičky a chůvu, aby ti pomohla učísnout vlásky, princezničko?“ Zeptal ses Elisabeth na to, co znamená, že „člověk se skládá ze všech živlů“. Vysvětlila ti, že tkáně, ať svaly, šlachy nebo i mozek, patří pod zemi, krev, míšní mok… vše tekuté, patří pod vodu, a vzduch není jen v plicích, ale i v krvi, v mozku, v každém orgánu, oheň je energie, která to vše popohání, chemická reakce, díky které vše funguje. Vše v člověku je dokonalým spojením všech živlů, jen jejich naprostou spoluprácí člověk myslí, vnímá. A poslední substancí je aether, nejvyšší kombinace všech elementů a neuchopitelná látka. Život sám. K ohni tě Elisabeth zatím pustit nechtěla, už proto, že musela svést několik opravdu zákeřných bitev s Bahnem. Bitev, po kterých si nebyl schopný se zvednout až dokonce dne. Ale i tak jsi Bahno v mnoha případech ovládl… a v mnoha ovládlo tebe. Bylo nevyzpytatelné, někdy se neobjevilo, když jsi měl plné právo mít vztek, jindy stačila maličkost a bylo tu. V plné síle a dominantní. Conall dlouho odmítal hovořit o tom, co dělá – s nikým a nikdy, ale všiml sis, že tráví mnoho času v kovárně anebo opracovává dřevo. Nakonec za tebou přišel sám. Začal se vyptávat, jak ti jde magie, jak ovládáš svoje schopnosti a jestli si mysíš, žes dobrý. Až po chvíli z něj vypadlo, proč se ptá – vyrábí fotoaparát a jelikož asi „chemickou reakci“ nemá, napadlo ho, že by ji mohla nahradit magie. Nikomu to neřekl z dobrého důvodu, smáli by se mu. Tobě to říká jenom proto, že jsi čaroděj v zácviku a nejsi druid. Druidka by ho maximálně vyhnala, ať ji neotravuje s hloupostmi – a jak znáš Elisabeth, nejspíš je to pravda. Ukáže ti, co vyrobil, a musíš říct, že je to působivé… chápeš, proč se tě nejedenkrát ptal tak detailně, v mnoha šílených mechanismech, které svou složitostí, rozhodně však ne svou jemností a elegantností, spíš připomínají strojek obřích hodin než fotoaparát, poznáváš, že se snažil řídit podle tvého návodu, jen to pojal… trochu nekonvenčně a po svém. První keltský fotoaparát spíš vypadá jako divný parní stroj – bez parního pohonu. Zatímco uvnitř jeskyně, až na občasnou ponorkovou nemoc a minima soukromí, se žilo poměrně dobře, venku se začaly stahovat mračna. Útoky kanibalů se zvyšovaly a byly stále organizovanější. Na hranice vašeho teritoria se začali stahovat druidi a vyhlíželi – a kdykoli jste zaútočili, zmizeli beze stopy. Vždy vypadali, že něco hledají. Gheimridovi se tvůj plán nejdřív nezamlouval, i když tě druidka podpořila, ale vzhledem k tomu, že kolem jeskyně bylo stále více nebezpečno a nevypadalo to, že by se situace měla změnit, nakonec souhlasil – pod jednou podmínkou, Elisabeth se za tebe zaručí, že jsi připraven. Deirdre dále pokračuje ve svém opatrném tokání, ale nevypadá to, že by se měla k čemukoli jinému než opatrnému flirtování. Jeden den si dáváš koupel později v noci, Naoise je samozřejmě na hlídce, když do místnosti neslyšně vklouzne další osoba. Než se vzpamatuješ, je ve vaně a tiskne se na tebe, svými ústy ti brání vydat jakýkoli zvuk. Deirdre. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Já vím, že je to křivák, Gheimride. Ale nezapomeň, že já mám doma ještě nevyřešené záležitosti a on je pravděpodobně jediný způsob, jak se tam dostat a jednou provždy tu čubku Aíne zničit." To je ta chvilka, kdy se mi v očích opět mihne Bahno. Zvyknout si na život bez ní bylo snadné, krom nočních můr, které jsou pouze z mé hlavy, mne nic neotravuje a je to krása. Jenomže nesmím zapomínat, že ona tam pořád je a že i když tam čas plyne jinak, všichni jsou v nebezpečí. Ale kašlat na všechny, já mám na mysli svou rodinu. * * * Na svůj první úlovek jsem byl náležitě pyšný, jak jinak (protože týden předtím mne ten kanec prostě roztrhal). Naposledy jsem zastřelil srnku, která vlastně ani srnka nebyla, a teď jsem to zvíře ulovil bez pušky. Myslím, že Ray by měl radost. On určitě od domorodců podobné triky zná... Nakonec jsem zjistil, že mne tato poněkud krvavá zábava baví a naplňuje. To proto, že jsem si v osazenstvu jeskyně nepřipadal jako příživník a kluk, ano, kluk, který je příbuzný velitele, a proto jsou na něj všichni hodní. Dobrá, všichni kromě Luga. I když i ten maličko pookřál a já se nenáviděl za to, že mi to vždycky udělá radost. Jako nějakému pitomému psovi. O to víc jsem se snažil v myšlenkách vracet domů, třebaže jsem si to zezačátku zakázal, abych byl vůbec schopen se učit a žít v tomto světě. Abych se pořád neutěšoval nadějí a nevykašlal se na to s tím, že se jednou vrátím. Proto se mé koupelové chvíle staly obdobím rozjímání a konečně alespoň špetky soukromí. Protože už mi to začínalo lézt na mozek. V zákopu člověk věděl, že jednou to skončí. Pravděpodobně kulkou do hlavy, ale skončí. Tady to však bylo věčné a nebylo kam utéct. Pokud jsem se nechtěl stát věčnou potravou kanibalů... Takže jsem nedbal na posměšky, třebaže jednou se Bahno nechtěně ozvalo a úplně mne pohltilo. Jako by mne obalilo mazlavou krustou - a já, ač jsem doposud všechno snášel relativně klidně, jsem nejhlasitějšímu posměváčkovi - jak jinak, byl to Lug - prve řekl: "Ještě slovo a tu služku si udělám z tebe." A pak jsem mu zlomil nos. Co se smrtí týče, po prvních třech jsem byl zmatený. A na to, co mne zabilo, jsem si dával setsakra pozor. Vzpomínka na bolest a tu bezmoc umírání mne učily velmi rychle. Nic se vám tak nevštípí do paměti jako chyba, která vás zabije. * * * Z Conallových náhlých dotazů, přestože předtím byl tajnůstkář, jsem vytušil, že asi bude něco chtít. Neodehnal jsem ho však, protože má zvědavost byla silnější. A dobře jsem udělal. Překvapeně jsem si jeho výtvor prohlížel, hlavně jestli tam doopravdy je čočka. "Obávám se, že zatím ti nebudu moci pomoct. S ohněm jsme ještě trénovat nezačali a na tu chemickou reakci by se pravděpodobně hodil právě ten." Škoda. Zajímalo by mne, jak to bude pracovat. "A co ten papír nebo pergamen? Na něco se ten obrázek musí otisknout z toho fotoaparátu." * * * Ptal jsem se Elisabeth, co by asi tak mohli hledat. A napadlo mne, a to není nic egoistického, to je neveselá úvaha, jestli tu jejich nenadálou aktivitu nemá za následek mé objevení. Když jsem v tomto světě anomálie. Třeba vědí něco, co my ne. Třeba jednají na povel některého z bohů... čert ví. Nicméně jsem si to nechal pro sebe. Ale na svém plánu jsem trval kupodivu pevně, třebaže jindy se příliš nehádám. Tuším totiž, že tohle je jediná šance, jak se jich ve větším počtu na dlouhou dobu zbavit. * * * Jak jsem říkal, mé koupele jsou místem rozjímání. Tady se vždy zavřu a přemýšlím, kolik času mohlo uběhnout v mém světě. Snad ne moc, nejsem tu tak dlouho, ne? Elisabeth je tu tisíce a tisíce dní a přitom uběhlo sedmadvacet let. Často jsem tu myslíval na Tima. Nejhorší bylo, že po určité době jsem si dokázal jeho tvář vybavit pouze matně. A nejčastěji v tom hrozném stavu, v jakém byla v nemocnici. Hlodalo mne, že tam s ním nemohu být, a o to víc mne dráždilo to, jak občas smýšlím o tom parchantovi Lugovi. Vím, že Tim také nebude svatoušek, ale vždycky pro mne byl tou světlou stránkou, tak se snažím si to uchovat i teď. Lug je vlastně obyčejná touha Bahna. Musí být. Koneckonců jsem tu tak dlouho a s nikým jsem si nezačal. Zezačátku jsem byl vlastně rád, protože Aíne mne s tím už dosti srala a za Deirdre jsem dostal pojeb, ale každý má své potřeby. Jak často bohužel slýchám. Ten večer jsem se naopak ale snažil nepřemýšlet. Magický trénink mne vycucá v lecčem víc než Lugovo mlácení, ale horká voda je lék snad na vše. Myslel jsem, že mne odsud jde vyhnat někdo další, kdo měl stejný nápad, snad Liath, ale tohle... tohle jsem nečekal. Zvlášť když jsem na její signály nereagoval. Překvapeně jí zahučím do rtů a chytím ji za boky, jako bych nevěděl, jestli ji ze sebe odhodit, nebo naopak. A ono to tak i je. Jenže tělo mne po těch dlouhých měsících zradí. Nejhorší na tom je, že bych chtěl, aby to byl někdo jiný, a přece nemohu říci, že by se mi Deirdre nelíbila. Je pěkná. A asi i pěkně nadržená. Tentokrát však Bahno snad spí... doufám v to. Uznávám, že to, co jsem udělal zezačátku, možná nebyl nejlepší tah, ale Lugovi bych to nepřiznal ani za nic. Přejedu rukama po bocích výš a pak na záda, pomalu, protože je to po dlouhé době jako poprbé, když zjisťuji, jaké je se zase dotýkat ženy. Je měkká a oblá, ale to mi teď kupodivu nevadí. Asi vážně navždy zůstanu stát na půl cesty. Ale i když mi to nevadí a do jisté míry se mi to líbí, protože je to zrzavá Deirdre, nakonec bych prostě dal přednost něčemu jinému. Ne oblému a měkkému, ale tvrdému a pevnému. Ano, někdy, v těch nejtemnějších chvilkách, jsem měl chuť mu tu jeho nevymáchanou hubu zarazit do hlíny a smazat mu ten jeho arogantní úšklebek z tváře. Aby na vlastní kůži pocítil, že i já jsem chlap. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** Conall se tváří zklamaně, že mu zatím nemůžeš pomoct, ale další dotaz ho rozveselí. I nad otázkou náhrady fotografického papíru přemýšlel a rád se pochlubí. „Kůži ze zvířat, ještě nevím, jaké bude nejvhodnější, to budu muset zjistit. Několik jsem jich svičně stáhl, zatím myslím, že kůže divočáka bude nejlepší, ale rvát se se srstí je oser.“ Tváří se jako technik, který objevil velké tajemství mechaniky. *** Elisabeth na dotaz, co způsobuje to zvláštní chování vašich nepřátel, jenom pokrčí rameny a řekne, že se ptala, ale kosti mlčí. Je to záhada. *** Deirdre pokračuje v líbání, hladí tě po hrudi a bocích. Při každém tvém doteku strne. Čiší z ní vášeň a touha, celé její tělo přímo řve, jak moc to chce, ale přesto se najednou odtáhne. Podívá se ti do očí a kňučivě zašeptá: „Udělej mi to. Udělej mi to tvrdě, jako bych byla tvůj otrok,“ navzdory slovům, druhá věta je řečená pevně a rozhodně. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale ne. Je to ten matoucí okamžik, kdy, ač by podle všech předpokladů mělo, drží hubu. Musím uznat, že se mi ulevilo. Zadýchaně se na ni podívám. Klidně bych jí to splnil, ale co když jí pak ráno zase přeskočí a ona se zabije? Co když zase bude vyvádět? Všem to bude jasné. Hlavně Lugovi. Na druhou stranu není jediná, kdo by tu potřeboval upustit páru, a mne stojí hodně úsilí, abych to nehodil za hlavu. Kvůli tomu irskému parchantovi jsem obecnš dost zhrubl a snad jedině komunikace s Elisabeth mi připomíná morálku mé doby. "Ale já ti nechci ubližovat, Deir. A ani nechci, aby sis ty pak ubližovala sobě," řeknu stejně pevně, ruce ovinuté kolem jejího pasu, aby mi neutekla. Lug mi tenkrát říkal, že je šílená. Já si pod tím slovem přestavuji něco jiného, protože za normálních okolností se chová v normě a člověk by to na ní nepoznal. Šílenec je pro mne ale ten, kterého zavřou někam do ústavu a on je v katatonickém stavu nebo je naopak nepříčetný, případně ztratil spojení s realitou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bolí to, rozumíš?“ Zasyčí jak zmije, „bolí to, bolí to a ty mne vyléčíš, je ti to jasné? JE?!“ Tohle byl hlasitý výkřik, jestli bude takhle pokračovat, určitě probudí všechny, dále sice pokračuje tiše, ale o to víc hystericky, „jsem tvoje čubka a ty chceš, aby čubka poslouchala! Chceš čubičku hodnou a poslušnou! Musíš ji zachránit před její hlavou! Rozumíš? Jen tak budu živá! Vycení na tebe zuby. „Musíš to udělat, musíš!“ Zatímco opakuje slova jako fanatickou mantru, začne tě bušit do hrudi, navzdory mokré tváři poznáš, že brečí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Myslím, že vedle těch vznětlivých pomatenců vedle v jeskyni jsem poměrně klidný člověk. I když už to není, co bývávalo. Jenže hysterická ženská mne teď dovede vytočit poměrně rychle - zvlášť když tu málem začala ječet, málem vzbudila ostatní a když mne mlátí. Nenechal jsem po sobě řvát Ann, nenechám ani ji. Drapnu ji za zápěstí a zamračím se. Jsem nadržený a podrážděný a to je pěkně zkurvená kombinace. Jestli mi chtěla zkazit náladu na to, co jsem jí byl ochoten dát, třebaže je ženská a není Tim, tak se jí to povedlo. Na tohle ani Bahno nepotřebuji. Anebo není natolik agresivní, abych si jej všiml. Na druhou stranu potkal jsem tolik zasraných čubek, ale jedině tahle to přiznala nahlas. "Ty mi kurva nebudeš říkat, co musím, nebo ne," zavrčím jí zblízka do tváře - jak říkám, vedle Luga a ostatních jsem zhrubl - a další slova už v sobě nesou kalnou krutost Bahna. Když jí je polohlasem říkám kamsi do hrany čelisti. "Co kdybych tu neposlušnou čubku prostě vzal a dovlekl ji k Naoisovi, hm? Protože co vím, jsi jeho, ne moje. Nahou a mokrou bych tě tam dotáhl a vidělo by se, jak moc poslušná jsi." I když ji chci, vlastně nejsem schopen říct, jestli to v další vteřině udělám, nebo ne. Z nějakého zvráceného důvodu mne zajímá její odpověď. Bude dál žadonit? Nebo hysterčit? Nebo obojí? Utéct mi nemůže, protože ji pořád držím, tentokrát za zápěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ne, můj pane, prosím, nedělejte to,“ zašeptá skoro nezřetelně, úzkostlivě. „Bude hodná, už bude hodná, potrestejte ji vy, ale nevoďte ji k Naoisemu.“ Stáhne se do sebe, takže vypadá poloviční. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale kdy jindy budu mít příležitost upustit páru? Kdy jindy budu mít před sebou povolnou čubku? Která navíc není prostitutka. (Naštěstí si nevzpomenu na Moiru, jinak bych měl po zábavném večeru. My oba, protože Moira je synonymem pro impotenci.) Pustím ji a prudce ji od sebe odstrčím, až voda zabouří. Beze slova vstanu a vylezu ven a chvíli ji tam nechám v nejistotě. V zádech cítím její pohled. "Umyj se," přikážu tiše, ale stále tím tónem, který rozhodně nemívám běžně. Mezitím přejdu k lavici, kde jsem nechal svoje věci, už zběžně utřený, a obleču si kalhoty. Kdyby nás přece jen někdo vyrušil, nechci tu pobíhat jen tak, musím si zachovat alespoň špetku důstojnosti. Potom se k ní otočím čelem, ruce založené na prsou, a když mi přijde, že se vyráchala dostatečně a já na ní neucítím pachuť, kterou bych rozhodně nechtěl, opět příkře přikážu: "Vylez." To, jak na povel poslouchá, je vážně balzám na duši. Kdyby taková byla každá ženská, na světě by hned bylo lépe. Akorát je třeba si pořádně dupnout. "Klekni." Jak na mě vzhlíží těma psíma očima plnýma očekávání, chtě nechtě si vzpomenu na tu kurvu Aíne, protože ona je jediná ženská, která mi tohle udělala. Což je vážně ohavná vzpomínka. Je třeba si ji trochu vylepšit. S touhle povolnou zrzkou. Vzpomínka na Aíne se však velmi citelně dotkne Bahna. Popadnu Deirdre za vlasy a zvrátím jí hlavu ještě víc. Moje na dlouhou dobu poslední slovo je krátké, vulgární zavrčení. "Kuř." A pak konečně část tíživých myšlenek zmizí, na chvíli, protože se veškerá krev nahrne jinam. Držím Deirdre za vlasy, a když mám pocit, že se málo snaží, prostě jí pomůžu. Dokonce ji na chvíli odtáhnu, abych znovu chytil dech. Po takové době si to chci vychutnat, ne aby to skončilo příliš rychle. Nakonec se nad ní skloním jako mrchožrout a chci slyšet, jak o to žadoní. Tohle je vzácná chvíle. Vzácná ve všech ohledech. Nechávám si to dělat od ženské - a líbí se mi to. Mám po dlouhé době konečně klid - nikdo nás neruší. Ženská přede mnou je poslušná - a chce to. Ale hlavně... já i Bahno jsme v podivné symbióze. Stále s rukou v jejích vlasech ji vytáhnu na nohy a ohnu ji o první vhodnou plochu. Je čubka, tak jí to taky udělám. Což jí taky zavrčím do ucha a rozkopnu jí nohy. Neberu si s ní servítky. Přesně jak chtěla. Na povrch vybublá veškerá frustrace, která se ve mně nahromadila za pobyt tady v pekle. Z nedostatku soukromí, z nedostatku sexu, z Luga, z hořkého stesku po Timovi. Nakonec svůj výkřik utlumím v měkké pleti mezi krkem a ramenem, kam ji kousnu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen co ji pustíš, zmizí. Rychle, hbitě a neslyšně, pokud už do kovárny nepřišla nahá, musela si vzít své oblečení, protože se nepřevlékala a tys její šaty nenašel. Nedokážeš určit, jestli se vrátila na své místo po boku Naoise, nebo zmizela pryč z jeskyně. A musel bys být šílený, abys to zkoumal, tím bys jenom probudil další lidi. Sice víš, že dnes má hlídku Lugaid, takže toho probudit nemůžeš, ale ani probudit ostatní by nebyla žádná výhra. Druhý den ráno tě probudí řev, mužský. Naoise. Stojí, za ruce drží Deirdre a vztekle s ní třese. „Cos to udělala, ty pitomá, co sis to udělala!!“ Kromě hněvu se v jeho hlase ozývá i strach a zoufalství. Přichomýtne se k tobě Conall a ustaraně kroutí hlavou. „Ona si rozdrápala ruce, člověče, nehtama, jak nějaká šílená, pošahaná kočka hnisavou ránu.“ Pokrčí rameny a odejde. Z povzdálí to všechno pozoruje Lug, střídavě sleduje scénu a tebe. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zvláštní. Ale pochybuji, že celou dobu byl problém jenom v sexu. Usnu příjemně unaven a díky Bahnu, které se líně odplavuje do temných zákoutí, i bez špatného svědomí. Tohle byl dobrý lék. Protože noční můry mne netrápí. * * * Rozespale vystrčím hlavu z kožešin a nakonec se i posadím. Zatímco si protírám oči, konečně mi dojde, kdo a na koho řve. Takže to udělala. Je to kupodivu nezaujaté vnitřní konstatování. Jako by snad na mne ulpělo trochu Bahna a nedovolovalo mi cítit se za to provinile. I ratio říká, že mám být v klidu. Důvodů je hned několik. Ten první je, že to chtěla. Dal jsem jí možnost couvnout, ale ona naléhala. Navíc se jí to evidentně líbilo. A v neposlední řadě na sobě cítím jeho pohled. Dokonce bych řekl, že to poznám, protože takhle hnusně mne může svrbět v zátylku snad jedině od něj. Proto musím nasadit masku a hrát. Zmateně se zadívám na scénu před sebou a pak na Conalla, který na mne mluví. Trochu se zamračím. Mnoho povyku pro nic. Jako by to udělala poprvé. To se už se mnou Bahno začne i mluvit, nebo jsem se definitivně stal cynikem? Kdo by se v pekle divil, že. Potom vstanu a jdu si po své ranní rutině. Pokud mne bude chtít Lug konfrontovat, brzy to udělá, proto jsem však ve skutečnosti ve střehu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Naoise odejde večer na hlídku a to je, zdá se, ten moment, kdy se rozhodne jednat. Ale nejde k tobě, vezme si stranou Deirdre. Těžko odhadnout, jak dlouho spolu hovoří, ale nakonec první vyjde zrzavá žena – rázně, ostře a sebejistě. A především vztekle. Asi by to nebylo tak divné, ale po včerejší zkušenosti, kdy škemrala o dominantní zacházení plné ponižování a tvrdého sexu, a po celé té době, kdy se projevuje spíš tiše a nenápadně, potom, co si rozškrábala ruce... to divné je. Působí jako sebevědomý člověk, kterému bylo ukřivděno. Krátce potom vyjde Lug, ve tváři výraz, který moc dobře poznáváš – plný vzteku. Ve spojení s tebou ji vídáš až příliš často. „Máš na výběr, ty parchante, buď pohneš prdelí a vyřídíme to o samotě, nebo zůstanem tady a zabiju tě před všema.“ Nahne se k tobě, ale vidíš, že tentokrát si dává pozor, aby se ti ubránil, kdyby si mu chtěl dát ránu. „Všechno mi řekla,“ zavrčí. Ale můžeš mu věřit? Skutečně mu to řekla? Nebrečela ani se netvářila provinile, Deirdre byla jenom rozčilená. Na druhou stranu, Lugaid není zrovna největší intrikán. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro K večeru jsme s Conallem naložili další várku papíru, aby se přes nos rozmočila a před den ji mohli sušit. Papíru, jaký znám já, se nikdy nepřiblížíme, ale stejně jsem měl i z takové prkotiny radost. Papír mi připomněl konečně něco civilizovanějšího. Když si sednu na svoje místo a chci se pustit do zapisování, zatím nevím čeho, ale prostě mi to chybí, něco tak... tak moc z mého světa, že mi to až připomíná domov... najednou se začnou stahovat mračna. Ale já tušil, že to asi přijde, proto se nenechám rušit. Prohlížím si náš výtvor. Je hrbolatý, ale je náš. Příště snad bude lepší, musím ho víc uhladit, než bude schnout. Co se týče tužky, tak samozřejmě stačí uhlík, když na to přijde, ale já rád posouvám své schopnosti dál, proto mám v plánu pokusit se najít tuhu a dostat ji z kamene do dřívka. Nicméně ještě existují tekutá barviva a brk, jenom to chce trochu cviku něco s tím naškrábat. Na první pohled vypadám zcela zaujat svým světem, jehož ducha jsem si přinesl ve svém myšlení a výchově. Ve skutečnosti však dávám pečlivý pozor, jestli se ke mně neblíží Lugův těžký krok. Ne. Je sice rázný, ale vycupitá Deirdre. Podivení nad tím, jak se chová, ani nemusím hrát. Čekal bych, že bude brečet a třást se jako osika. Jako včera. Sklopím oči k papíru a misce s barvivem. Kroky. Lug. Vzhlédnu k němu, ale i kdybych to neudělal, jsem si jist, že bych ten vztek, co z něj sálá, doslova cítil. Jako z rozpálené pece. Deirdre se však postarala alespoň o něco. Včera mne uspokojila, a proto ve mně nebublá Bahno, které by Luga rádo srazilo pod sebe. "Co?" zeptám se nechápavě. A vím, že to bude bolet. Doufám, že nejen mne. "Co ti zas přelítlo přes nos?" zamračím se, ale vstanu, protože mu to nechci ulehčovat. Na zem mne bude muset dostat. A zem... s ní jsem se sblížil víc než se všemi zde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je smutnou pravdou, že pokud ti soupeř nedá najevo, že chce útočit, nestihneš včas zareagovat. A Lug většinou dřív jedná, než mluví. A někdy i myslí. Jako by věděl, že čekáš ránu pěstí, využije krátké vzdálenosti a trefí tě čelem, pořádnou šlupu přímo do nosu, až se ti zamotá hlava a podlomí kolena. „Takže sis vybral, tím líp, pitomče!“ V tu chvíli se ale objeví nečekaný spojenec, Deirdre, která najednou stojí u něj a chytá ho za rameno. „Ty tupče, vždyť jsem ti říkala, že se nic nes-“, Lugaid se ožene a vrazí ji facku, sice vnější hranou dlaně, ale přesto pořádně silnou, až zrzka spadne na zem. „Co čumíš! Takhle to máš stejně ráda, ne?!“ Jednu výhodu to má, kouká na Deirdre a tebe si vůbec nevšímá, dokonce k tobě stojí zády. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Hajzl. Zasranej hajzl. Do prdele to bude, Lugu, ale do té tvé! Já ti ji nenakopu, já ti ji natrhnu, ty hovado zasraný! Bolest je dobrý spouštěč k nenávisti, ke vzteku. K Bahnu. Vztek zprvu problesk rudě, to vím, že Bahno to není. Ale ten svíjející se chlad ve vnitřnostech, ten už znám. To je příslib, že i kdybych nyní prohrál, nenechám to jen tak. Už ne. Už kurva ne. Deirdre je možná šílená, ale do toho Lugovi nic není. Každý tu máme své démony... no, a my s Deirdre jsme je včera vypustili. Je to nadržená čubka, na druhou stranu oba jsme dostali, co jsme chtěli. Já se ventiloval, Bahno taky... a ona dostala, o co škemrala. Že si pak ráno ublížila, to není můj problém. A podle toho, že je schopna s Lugem komunikovat a zapírat, si některé věci pořád uvědomuje. Takže z toho stále vychází, že to chtěla, dostala... a Lug se do toho nemá co plést. A už vůbec ji nemá co mlátit. Je pravda, že včera jsem ji vážně chtěl srovnat - a taky jsem to udělal. Ale teď? Teď ta chvíle není, teď mi nepatří. Až zase dostanu chuť na to, co se stalo včera, prostě jí to dám najevo. Anebo ona mně. Protože tak nějak tuším, že to nebylo naposledy. Ale, kurva... Mnohem víc bych chtěl srovnat Luga. A zrovna teď by mi bylo upřímně jedno, jestli se mu to bude nakonec líbit, nebo ne. Hlava mě pořád bolí, z nosu mi kape krev, ale touha zkopat Luga do kuličky je silnější. Jak ke mně stojí zády, vší silou ho uhodím do ledvin, přičemž ho drapnu za levou ruku, abych mu ji zkroutil za zády. Tentokrát, pokud Bahno přijde, se mu bránit nebudu. Seru na to. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jenže najednou je u vás Conall a ostrým direktem mu do zraněné levačky bouchne. Lug strašlivě zařve, poznáš, že už dávno nejedná vlastní hlavou, jen adrenalinem poháněným vztekem, což je možná jediný důvod, proč ještě stojí na nohou. Nyní pravačkou vytáhne meč a jedním sekem z otočky Conallovi usekne hlavu. Zkušeně, ví, jak vysoko mířit, aby se trefil přesně. Nejspíš se tak nestalo poprvé. Být to jiná situace a jiný člověk, bylo by to zvráceně obdivuhodné. „KURVO ZRZAVÁ!“ Otočí se na tebe, v očích vražda. Vše se stalo tak rychle, že nikdo jiný ještě nestačil přiběhnout, i proto, že každý má své povinnosti a pokud se nenacházejí v jiné síni, jsou na jiné straně jeskyně. Řev je přivolává, ale Lug je jako vražedný stroj, ostatní nestačí přiběhnout a zpacifikovat ho včas, než tě zapíchne nebo zmrzačí. Až teď se Bahno skutečně ozve, jako by doteď jen zvědavě pozorovalo situaci a bavilo se, nyní však ví, že jde o život. Bublá jak sopka těsně před výbuchem. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale já asi jistou měrou taky. Sice nejdřív vykulím oči, protože tohle jsem nečekal, nicméně to nic nemění na tom, že z něj chci udělat sekanou. Rozzuřil mne. A já jeho taky, což mne škodolibě těší. Hajzl jeden. Než se naději, najednou jsem na zemi. Ale překvapením dnes není konec. Jak se zdá, udělal jsem dobře, že jsem se zaměřil na Conalla. Navíc je to v pohodě chlap, takže bychom si k sobě našli cestu asi i tak. Líbí se mi jeho zápal do toho, aby vytvořil něco, co jsem jen tak mimochodem popsal. A pak se jeho hlava najednou válí kus ode mne. Myslím, že jsem v tu chvíli zavrčel. Nebo ze sebe vydal podobný, zcela newilliamovský zvuk. On má v očích možná vraždu, ale mně se tam usadí chladný, a přesto zuřivý odlesk Bahna. Narovnám se, jak jsem vstával, zatímco on rychle skoncoval s Conallem, a ani nepřemýšlím nad tím, co bych měl udělat. Prostě to vytryskne. Ze mne. Z něj. Trochu před sebe natáhnu ruku - a sevřu ji v pěst, až se mi polámané nehty zaryjí do dlaně. Maso je jako hlína. Maso je země. Síla, o jaké se mi ani nesnilo, mu maso začne sloupávat z kostí. Nejdřív kůži, potom tkáň. Bahnitá chapadla ledového vzteku mne omotávají jako kraken, stahují mne pod kalnou vodu. Voda. Krev. "Máš vztek, svině?" zavrčím, když Lugova krev začne doslova vřít. Když mu z toho prasknou bulvy, když se mu z toho vaří mozek, ten jeho orangutaní mozek, který stejně používá jenom k zabíjení nebo šukání. Ten řev je pro Bahno jako rajská hudba. Je to hudba zadostiučinění. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Neutíká, neodchází, naopak se připlazí k zbytkům toho, co byl ještě před chvílí Lugaid, vezme jeho hlavu, nyní spíš lebku se zbytkem vlasů, a začne – jakkoli je to bizarní – zpívat píseň, kterou moc dobře poznáváš, starou irskou ukolébavku. Chová jeho hlavu, jak kdyby to bylo mimino, které chce uspat. Nikdo jiný v jeskyni není schopen slova nebo jen pohybu, všichni sledují tu scénu, která spíš než cokoli jiného připomíná noční můru po nevydařeném opiovém večírku. Nakonec se první vzpamatuje Gheimrid. „Williame, se mnou,“ rozkáže tiše, ale ostře, „a ty čarodějko taky.“ I když Elisabeth ho jindy poslouchá jen vágně a obvykle tehdy, když sama chce a její plány se shodují s jeho, nyní ji ani nenapadne neposlechnout. „Co se to kurva stalo?“ Neřve, ale jeho hlas zní neobyčejně silně, střídavě kouká na tebe a na druidku, „tohle ho učíš, Sibeal?“ „Ne,“ odpoví tiše. „Ale víš, co to bylo, že?“ Významně se na ni podívá, chvilku spolu svádí oční souboj, ale nakonec – zcela proti tomu, co by kdokoli, kdo ji zná, čekal, sklopí hlavu. Nic neřekne, Bahno je jenom tvoje, ale dál dělat, že o ničem neví, nedokáže. Nejspíš cítí vinu za to, co se stalo, cítí za tebe zodpovědnost. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro To by neměl mlátit moji občasnou čubku a zabít mého přítele. I přes to, co se tu děje, má tvář vypadá jako maska. Nezkřiví se do šklebu šílence, snad mi jen zahrají svaly na čelistech, jak stisknu zuby, a trochu se zamračím. Bahnem ztemnělýma očima jakoby nezúčastněně sleduji scénu před sebou. Ohavnou mrtvolu a šílenou Deirdre. Takhle vypadá peklo. Pomalu spustím ruku. Jsem od hlavy až k patě ohozený krví, protože stejně jako ona jsem stál příliš blízko. Ale nevadí mi to. I přes ten smrad horké krve mi to kupodivu nevadí. Bahno je spokojené, škodolibě ukolébané, sadisticky spokojené. Vyhrál jsem. Pootočím na Gheimrida hlavu, když mne zavolá, a bez emocí, jako schránka zaplněná Bahnem, jej následuji. Nedokáži cítit provinilost, nedokáži cítit strach z muže, kvůli kterému tohle místo vzniklo. Nyní ne. Nyní jsem ve své malé, krvavé, sadistické, psychopatické, bahenní nirváně, kdy je jenom ticho a klid. Protože Lug konečně zavřel hubu - poté, co vřískal pod mou taktovkou. Ticho a klid. Jsem pomalovaný krví jako na nějakém divném moderním obraze. A vevnitř mám vymalováno Bahnem. Protože včera na mně kus ulpěl, když jsem si bral Deidre. A dnes... dnes taky. Nevím, co bych Gheimridovi řekl. Byla to prostě odplata. Jako když dlouho dráždíte hada. Kousne vás. Zabije vás. Zabiju Luga tolikrát, kolikrát bude třeba. Pro ten vnitřní mír určitě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Probuď se, sakra. Řekni mi, jak je možný, žes udělal to, cos udělal!“ Cos udělal? Nikdy se tě neptal, jak pokračuješ ve výuce magie, to nechával na Sibeal, a tys přeci použil obyčejnou přírodní magii, kombinaci zemské a vodní. A část ohnivé, kterou ses nikdy neučil – ale to ví jenom druidka, ne Gheimrid. „Kde se kurva vzal ten černej kouř!“ Černý kouř? Žádný si nepamatuješ. „Gheimride, prosím tě…“, vloží se do toho druidka, i když tu nemůže zestárnout, nyní působí opravdu staře, náčelník ji však přeruší dřív, než stačí cokoli říct. „Nevím, co si myslíš, Sibeal, ale já nejsem hlupák! Poznám, že tohle nebyla přírodní magie – a že takhle by rozhodně neměl kouzlit novic po tak krátký době!“ Sibeal si povzdechne, „mám to pod kontrolou, Gheimride.“ „Skutečně, druidko? Skutečně? Podle mě totiž nemáš!“ Konečně se otočí na tebe. „Ty k tomu nemáš co říct?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A já mám v sobě ticho a klid. "Nemám se z čeho probouzet, jsem úplně při smyslech, Gheimride," odpovím mu klidně. Klidně jako vždycky. Pokud mne tedy Lug nevytočí doběla. Ale na rozdíl od ostatních jsem tu vážně vřídlo klidu a míru. Někdy mi to tak tedy připadá. První nějaká změna se u mne projeví, když zmíní kouř. Zatvářím se nechápavě. "Nepoužil jsem nic jiného než to, co jsem pochopil z výuky. Zemi a vodu. Člověk se skládá ze všeho." Kapání krve z rozbitého nosu mne začne otravovat, a tak si ho otřu hřbetem dlaně. "I když zrovna Lug se skládá taky z velkého pytle sraček. Gheimride. Zasloužil si lekci. Jak vidno, z těch tvých si po těch letech přestal něco dělat, protože ani nůž ve střevech ho nezklidnil, aby nebyl takový neskutečný dacan. Mlátil přede mnou Deirdre, pak mě, pak usekl Conallovi hlavu. A pokud si od minula nezapamatoval, že na mne mimo výcvik kurva sahat nemá, tak doufám, že teď to tomu jeho opičímu mozku dojde. I to, že nemá sahat na mé přátele." Oni, vrazi ze starověku a středověku, mi budou vyčítat, že jsem byl krutý? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Takže nejen baba, i ty ze mě budeš dělat hlupáka? Od toho rozprsklýho prasečího rypáku se, koukám, moc nelišíš, taky bys do sebe potřeboval namlátit trochu respektu!“ Přimhouří oči. „Neptám se proč, důvody proč znám líp než ty, ptám se jak. Jak to, že si to dokázal, i když před nedávnem jsi o magii neměl ani tušení, co byl ten kouř, který z tebe vycházel, když jsi ho vařil. Chci kurva, ať konečně odpovíš na mou otázku!“ Supí jako býk. „A nepustím tě odsud, dokud to z tebe nedostanu. Takže mi buď odpovíš, nebo mě budeš muset uvařit taky.“ Ušklíbne se, ale ne proto, aby situaci zlehčil. V životě i ve smrti zažil leccos, napůl čeká, že se to stane. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A pak pokrčím rameny. "Nevím, o jakém kouři mluvíš. A jestli ti ta odpověď přijde nedostačující a chceš tu se mnou stát... tak tu asi budeme stát dost dlouho, protože nevím o nic víc než ty. Já na sebe neviděl. A co se týče magie, tak mi to jde rozhodně lépe než boj." Ticho a klid. Bahno odkapává z mého nitra, je jako připomínka po zničující povodni. Ale nic víc. A přece něco mnohem víc. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Takže mi nemáš co říct, jak myslíš,“ otočí se na druidku, „a ty! Doufám, že to máš pod kontrolou.“ Odstoupí. „Znáš zákon, za zabití musí přijít trest, bez výjimek.“ Nenechá tě říct cokoli na obranu, odejde dřív. Naštvaně a zároveň zklamaně. Elisabeth se na tebe podívá, ustaraně, vypadá, že chce něco říct, ale v poslední chvíli slova spolkne. Místo toho ti jenom pokyne, že byste se asi měli vrátit k ostatním. „… za zabití pětadvacet ran bičem.“ Právě slyšíš Gheimrida, jak oznamuje všem přítomným tvůj rozsudek. Chvíli je ticho, napjaté, dokonce nesouhlasné, jenom vřískot Deirdre, kterou nyní hlídá Ultana, ho ruší. Nakonec je to Túathal, kdo první promluví. „Ale Lugaid ho napadnul první.“ „A tak ho musel zabít?“ Gheimrid je klidný, ale je to jen ticho před bouří. Teď se přidá Fionn, „měl ten svůj vražednej amok, kdyby se Wíll nebránil, tak ho umlátí k smrti. A useknul hlavu, Conallovi, doprdele!“ Několik dalších přítomných souhlasně přikývne. „Mám to brát tak, kurva, že se protivíte zákonům? Protivíte se mýmu rozhodnutí? Je tohle snad vzpoura?“ Ostatní se stáhnou a nerozhodně se na sebe dívají, jenom Ultana se toho neúčastní – ta se snaží zabránit Deirdre, aby se nevrátila k lebce Luga, kterou překřtila na své dítě. V tuhle chvíli už to nevydrží a praští ji pěstí, neomdlí, ale konečně ji to umlčí. Skupina si konečně všimne tebe a kouká na tebe, jak kdyby to záleželo na tobě. Záleží snad? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenom jsem netušil, že budu umírat víckrát. Ale i když v sobě mám zenové ticho a klid, které nedokáže narušit ani můj trest, tedy, zatím jeho oznámení, něco ho protne. Ne slova. Pohledy. A tak na sebe chvíli zíráme. Co ode mne očekávají? Že mi vyraší třetí hlava a já je všechny sežeru, nebo že... Kdyby Gheimrid nebyl už tak nabroušený, asi bych se zasmál. Ale nebyl by to veselý smích. "Lug už svůj trest dostal. Za Conalla," pokrčím rameny, ale zní to na Williama, kterým jsem byl kdysi, poměrně cynicky. "Tak jdeme, ať to mám za sebou. Jenom vám říkám, že jestli si toho vašeho hlídacího čokla nebudete držet na řetězu, udělám, co budu muset. I kdybys mě zbičoval do bezvědomí, Gheimride." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Uběhne několik dní v rutině, během kterých tě Lugaid pokud možno ignoruje. Kdyby nic jiného, získal sis jeho respekt. Už ví, že tě nemůže podceňovat – na druhou stranu, jeho přesvědčení, že je magie špatná, už nemůže být větší. Po několika dnech ale přijde ten den – den, kdy máš prokázat, že jsi připravený se stát plnohodnotným členem kmenu se vším všudy. Den, kdy máš projít stezku. Gheimrid to na sobě nedává znát, ale je nervózní, ne proto, že by se ti mělo opravdu něco stát, tvé tělo, kdybys umřel, ostatní zachrání ze spárů bestií a probudíš se zase v jeskyni, spíš mu opravdu záleží na tom, aby krev jeho krve nezklamala a prokázala, že je skutečným válečníkem. „Budeš mít štít, zbraň podle výběru, magii smíš používat samozřejmě. Použij všechno, co ti pomůže vyhrát.“ Tvůj prapředek ti pevně stiskne rameno. "Jsi připraven, Williame, takže žádný strach. Za čtvrt hodiny vyrazíme na začátek stezky. Máš ještě nějaký otázky?" |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale nelituji toho. Lug si to zasloužil. A Bahno si ten triumf bude spokojeně pamatovat ještě hodně dlouho. Možná bych dokonce řekl, že navždy. * * * Proti tomu, jak to bolelo těsně po trestu, je to dnes ráno už jenom škrábnutí, zvlášť když mne večer namazali. Ale od té doby se cítím zvláštně. Jak jsem říkal, nelituji toho - a to je možná to divné. Udělal jsem takovou hroznou věc a necítím ani nejmenší bodnutí viny nebo zděšení, co jsem to provedl. Co se to ze mne stalo. Ano, to je správná otázka. Co se to ze mne stalo? Peklo mne hodně změnilo. Tohle všechno. Ale že by mi to vadilo? Neřekl bych. Ten šedý William, který by si o Vánocích s Němci klidně vyměnil cigarety, protože jsou to lidi jako on a doma mají rodiny a do války je donutili jít, je pryč. Nenávratně pryč. Jediná myšlenka, co se v Bahně mrská jako ryba ve vysychající řece, je... zda se mnou bude Tim chtít mít něco společného. V tom světě - počkat, v mém světě - budu zase muset nasadit masku. Tady tolik opatrný být nemusím, ale tam? Tam není žádná druhá šance. Na to nesmím zapomínat. "Asi ne," řeknu po chvíli, kdy se nad tím zamyslím. Takže se setkám zase se svým starým známým. S pavoukem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jako by vás kapradiny i stromy pozorovaly, dokonce se zdá, že se za vámi otáčejí či sklánějí. Anebo je to všechno jenom dovedná iluze tohohle zvláštního, magického lesa. Cesta trvá přibližně stejně dlouho jako před takřka rokem, kdy tě sem Lug dovedl. Ńakonec se zastavíte u známé značky na mohutném dubu, který se snad jako jediný vůbec nezměnil. „Jsme na začátku Stezky, ale to už víš,“ řekne Gheimrid a zamračí se na tvého učitele – a nepřítele, „na čase nezáleží, musíš ji projít a nepřijít o život, to jediný je důležitý. Budeš na to sám, ale, jak jsem říkal, když tě nějaká ta nenažraná bestie zabije, budeme tam, abychom dostali tvoje tělo do bezpečí.“ Uchechtne se, „ale to neznamená, že se na to vysereš jak medvěd na borůvky. Prostě se snaž, jak kdyby ses už neměl probudit.“ Svou mohutnou dlaní tě praští do zad, aby tě podpořil – a zároveň aby tě popostrčil dopředu. „Hodně štěstí, Williame.“ Celou cestu mlčící Lug si odfrkne. Kapadí se za tebou zavře a v tu chvíli víš, že jsi sám. Stejně jako tehdy, kdyby ses teď otočil, nebudeš poznávat ani prostředí, ani nejspíš nenalezneš cestu, i když po ní právě kráčíš. Za malou chvíli objevíš nyní už známou jeskyni, na zdi u vchodu je stále symbol, značící, že Stezka vede skrz ni. Vejdeš dovnitř a okamžitě tě pohltí tma. Jen díky zbytkům venkovního světla vidíš na cestu, ale to brzy skončí. Jenže zároveň víš, že dřív, než tma definitivně vyhraje, tě bude čekat obří síť. Jak kdyby ses vrátil zpět v čase. Zahlédneš síť a krátce na to uslyšíš hrozivé cvakání. Jenže nyní jsi připraven. Kořeny stromů, které sis moudře přitáhl z venku, na tvůj povel pevně semknou nohy i klepeta pavoukomuže Bran-dubhan a ostře ho přitáhnou k zemi. Zrůda vydá zvuk, ze kterého mrazí v zádech, podobá se ostrému, pisklavému výkřiku člověka, snad lidskému, ale zároveň zcela nepřirozenému, doplněnému o zvláštní, děsivý chřestot. Zrůda bojuje s kořeny a snaží se vymanit, za doprovodu řevu se snaží je přetrhnout, ale marně… jenže kořeny nakonec přece jen povolí – ne tak, aby ji pustily, ale dostatečně, aby pod sebe dostala zadeček a vzepřela se na předních nohách. Dojde ti, co má v plánu. Chystá se po tobě vypálit vlákno, aby tě uvěznila… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Musím, jinak byl ten rok úplně k ničemu. Gheimridova vágní odpověď mne moc neuspokojí, ale co mi zbývá. Neloučím se. Proč taky. Tak jako tak se vrátím - buď sám, nebo na márách. Neříkalo se někde v Řecku na štítě? I ten mám... * * * Pavoukem jsem se nechal překvapit minule, nyní to dopustit nemíním. Proto ještě před jeskyní nechám pevnější vegetaci, kořeny, plazit se vedle mne jako hadi. Když se zadívám do tmy vevnitř, na okamžik mne sevře nekontrolovatelný odpor, zasunutá vzpomínka, instinkt, který řve, že tam ne, že lezu do jámy lvové. Nebo spíš pavoučí. To bude tím, že zde jsem poprvé umřel. Takové věci se prostě nezapomínají. Ta naprostá, děsivá bezmoc v pavoučích sítích, pomalá smrt. A hlavně nevědomí, co se mnou bude. Zamračím se a znovu vezmu pevně do rukou jak kouzlo, tak sevřu i štít a meč. Až se vypořádám s pavoukem, musím si najít nějaký zdroj světla. Škoda, že k ohni jsem se nedostal. Z toho cvakání mi přeběhne mráz po zádech. Je to jako deja'vu. "Tentokrát mě nedostaneš," ušklíbnu se, z nějakého důvodu jsem to musel říci nahlas. Pár kořenů vyrazí jako chapadla i k těm jeho proklatým tykadlům, která mne tehdy připravila o poslední kousky života. Chystám se ho seknout, ale má vážně pekelnou sílu. Ne. Už ne. Síť kurva ne. Dokud ho kořeny ještě drží, rychle se vrhnu vedle něj, aby mne netrefil, a vší silou mu tnu někam těsně pod lidské břicho. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Gheimrid se zazubí, zřejmě ho hra na tajemného baví. *** Uhneš včas, objemná střela lepkavých vláken proletí neškodně kolem tebe a skončí na zemi, vypadá to jak vyvržený fetus, ale čas rozvíjení představivosti nemáš. Vší silou bodneš, meč se začne bořit do těla pavoukomuže a ten začne kvílet novou cantatu bolesti, ale brzy poznáš, že tohle jeho slabé místo není, meč se noří do chrupavčité tkáně a zasekává se o ní, nestačí protnout žádný důležitý orgán. Pavouk se jen začne více zmítat a uvolňovat se z kořenů. Jen tak tak stačíš vyndat meč a uskočit, než tě jeho klepeto, které má místo lidských rukou, nezasáhlo. Včas nastavíš štít, klepeto se jenom lehce o něj otře. Z minulé zkušenosti už víš, že právě jimi vbodne obětem paralyzující jed do těla. Není dobré se dlouho zdržovat blízko v jejich dosahu. Pavouk se nyní zmítá ještě zběsileji, kořeny ho drží, ale je jen otázkou času, kdy povolí. Možná máš poslední šanci najít jeho slabé místo. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Srdce mi buší jako splašené a snadno zapomenu na to, že i kdybych svou cestu skončil opět na začátku, najdou si mne. Je to totiž boj s TÍM pavoukem, co mne tu a tam straší ve snech. A pak mi to dojde. Já už ho vlastně prý zabil. Vykuchal jsem ho. Ale dolů pod něj mne nikdo nedostane. Tam to skončilo špatně. Kdykoli kořeny přerve, snažím se je obnovovat, lákat další plazící se hady, protože to je má hlavní výhoda. Ale dokud nenajdu jeho slabé místo, mohl bych to opakovat donekonečna. Rychle se proto přesunu skoro za něj a zaútočím tentokrát na pavoučí tělo. Seknu seshora do jeho ohavného zadku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Meč po prvotním odporu jeho tukové vrstvy projede pavoukem jak nůž po másle, stačí jedna silná rána a vyhřeznou mu střeva i játra. Odporně páchnou. Protnul jsi i pavoukovo srdce. V křečích ze sebe vydá poslední síly, dokonce přetrhne většinu kořenů, ale to je také vše, čeho je schopen. Spadne na zem, řev utichne… smrtelné záškuby jsou poslední pohyby, které ze sebe vydá. Je mrtvý. Vytvoříš pochodeň a dáš se do lovecké práce. Od Elisabeth víš, že paralyzér v žláze klepeta Bran-dubhana je ceněná přísada do nejednoho lektvaru, například je to, při správném namíchání, nejdůležitější součást lektvarů sloužících jako analgetikum. Ano, ta mast, kterou používáš proti bolesti svalstva, a nejspíš i lektvar na vnější rány, řezné či po sešvihání bičem, v sobě obsahuje tento jed. Klepeto není sice nejlehčí, ale taky není tak těžké, aby skutečně překáželo, když ho poneseš ve vaku. Nakonec není problém ani najít větší kámen, který na pavouka můžeš s pomocí magie svalit. *** Trvá to dvě dlouhé hodiny, než konečně zahlédneš světlo. Dvě nekonečné hodiny, během kterých tě však „nepřepadne“ nic jiného než pištící hejna krys, které utíkají před světlem, a netopýři. Svit denního světla je ostrý, bolestivě se ti zabodává do očí a chvíli ti tvá, než si na něj zvykneš. Potom však zahlédneš mírně se zvyšující palouk, v jehož středu stojí, světe div se, malá, strohá vesnická chajda. Před ní na stožáru vlaje prapor s keltským znakem. Další úkol. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nevím, jak dlouhá stezka bude, proto se rozhodnu si pořídit co nejvíc užitečných věcí. A nechat tady paralyzující skvost by byla blbost. První překážka, které jsem se ve skutečnosti tolik bál a zároveň se na ni těšil, je za mnou, teď jenom doufám, že neskončím hned na té druhé. Na jeskyni jako takovou jsem si za svůj pobyt zde zvykl, jinak bych měl o mnoho horší pocit, než mám teď. A ten pramení jenom z toho, že tu nikde není východ a že mám zkreslený pojem o čase. Zezačátku, ještě když jsem byl člověk své doby a čas byl esencí našeho života, naším bičem, který nás hnal do práce, na schůzky a kterým pak doktoři odměřovali naše bytí, někdy jsem si čas odpočítával v hlavě. Víc než minuty jsem ale nedokázal, protože to bylo ubíjející. Ztratit čas, tedy pojem o něm, byla jakási další zkouška, býval jsem z toho nervózní a hodinky mi zrovna nepomáhaly. Ale občas, jako v těchto situacích, mne to irituje. Že vlastně nevím, jak dlouho jdu a kam jdu. A jestli na mne zase neskočí ten hnusný pavouk. Ještě že jsem toho u vchodu zavalil. Co kdybych tady v jeskyni zůstal do druhého dne? Vážně nechci, aby i vpadl do zad. Světlo mi prořízne sítnici, jako bych s sebou neměl vůbec žádnou pochodeň. Dokonce si ulevím pár tichými nadávkami. Je vidět, že keltská společnost na mne nemá dobrý vliv. Na chajdu pak koukám jako na zjevení. Kdy naposledy jsem viděl něco, co doopravdy připomínalo lidské obydlí? A tím nemyslím svou díru z kořenů a větví a hlíny. Jediní, o kterých vím, že by to mohli postavit, jsou naši nepřátelé. Ti lidožrouti a druidi. Proto se mám na pozoru, když k ní vykročím. Nejdřív chci ale kopeček obejít, abych viděl na vchod, a chvíli počkám, jesti se v ní nebude něco dít. Určitě bude. Proč by mne sem jinak posílali? Bydlí tam nějaká čarodějnice, nebo co? Tak to přece v příbězích bývá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ani druhý pohled nenaznačí, že by se v chatě něco dělo, odhodláš se tedy přiblížit. Blízký pohled do oken jenom potvrdí, že je chata opuštěná. Na dveřích není petlice, dají se otevřít bez velkých obtíží, dveře jen zaskřípou. V chatce je oproti venkovnímu prostředí poměrně tma. Ocitneš se v nuzném obydlí, v kterých svého času bydleli ti nejchudší. Chata musí pocházet z doby postkřesťanské, již to není oppidum, ale stále patří do raného středověku. Naproti dveřím je do kamenné zdi zabudované ohniště, nyní vyhaslé, nad kterým je z boční strany střechy díra, aby mohl kouř unikat ven, vedle něj suché dřevo připravené na zátop. Dokonce vedle najdeš i křesadlo. Dům nemá podlahu, jenom sláma a udusaná hlína slouží k tomu účelu. Napravo od své pozice vidíš z prken stlučené jednoduché lůžko, které připomíná ty, na kterých spáváte v jeskyni. Nalevo jednoduchou ohradu z dřevěných prken, nejspíš pro domácí zvíře. Úplně vzadu v levém rohu najdeš nářadí, řemeslnické i primitivně zemědělské. Na levé zdi má chata dvě okna, stejně jako jedno vedle vstupních dveří. To je jediný zdroj světla, proto je tu taková tma. Jenže… nemělo by si oko pomalu zvykat? Ty máš pocit, že se ještě víc setmělo. Pohled z okna ti dá za pravdu. Jasný den, který venku ještě před pár sekundami panoval, je tatam. Nyní oblohu zakryly hrozivě černé mraky značící bouřku. Předzvěst něčeho špatného. Najendou se skoro černo. Oblohu protne blesk a na moment ozáří louku. Zahlédneš postavu, kterou tvé zkušené oko pozná okamžitě. Sluagh Sidhe Armáda mrtvých duší, která v noci za bouře obchází vesnice a snaží se oloupit o duše umírající. Nejsou nebezpeční pro živé, ale ti, kteří mají smrt na jazyku, se musí obávat. Pokud jeho duši obyvatelé domu nezachrání, je oběť navždy chycena ve Velkém nemrtvém honu a stává se jednou z nich, věčně nenasytnou zrůdou s jedinou chutí – ničit. Živým neublíží, jenže ty nejsi živý. Musíš ochránit dům. Zatím o tobě neví, ale to nebude na dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Radši jdu opatrně, jestli tady není nějaká past nebo díra, odkud by něco vyskočilo. Ale nic se nestane. A neklid sílí. Neklid z nějaké hrozné předtuchy. Moje mysl vymýšlí miliony šíleností od čarodějnice po magické vězení, co mě tam má jenom nalákat. Průzkum však neukáže nic zvláštního. A realita je pak ještě horší, než jsem si myslel. Kdyby se doopravdy stmívalo, tak bych uvažoval, že když se nic neděje, udělám si tu nocleh - třeba právě v tomhle byl ten háček? Že něco přijde v noci? - ale místo toho se blíží asi jenom bouřka. To není tak hrozné. Jsem člověk dvacátého století, bouřka mě nemůže vyděsit. Bouřka ne, ale to venku poněkud ano. V duchu zakleju, po zádech mi přeběhne mráz. Protože si hned dám dvě a dvě dohromady. Jsem vlastně mrtvý. Nebo polomrtvý... jak se to vezme. Buď jak buď... jsem kořist. Jako první věc mě napadne ta červená sračka, jenže na to tu nejsou věci. Proto budu muset utěsnit a opevnit všechny vchody a doufat, že to nějak ustojím. Odložím proto meč a štít i brašnu vedle postele. Nejdřív musím zajistit dveře. Jindy bych tam přisunul nějaký nábytek, ale to by tu nějaký musel být. Kdyby už na mě venku nečekali, opět probudím moc země, protože ta se osvědčila a pomáhá mi. Ale zatím na sebe nechci upozorňovat. Myslím, že to udělám jako poslední fázi, abych všechno zajistil. Nebo že bych se pokusil najít kořeny tady pod domem? Přece jen by mi pomohly to udržet lépe, na pavouka bych taky jinak neměl sílu, ale ony to vydržely... Jenže je to příliš chatrné obydlí. Moc otvorů, moc děr. U dřevěné chalupy bych to mohl prkny, co tu jsou, zatlouct, sice by si mě všimli, ale snad bych to stihl... A vůbec! Nad čím sakra přemýšlím? Jsem přece čarodějův učeň. Tak snad to vyjde... Přece jen to má být zkouška mých schopností. Musím se naučit se na to spoléhat. Ne pořád přemýšlet jako obyčejný člověk. Když venku něco zkouším, je to něco jiného. Teď tu bude vážně doopravdy. A tak přejdu nejdřív ke dveřím, dotknu se kamene vedle a pokusím se je prostě... zazdít. Zní to šíleně, jako sebevražda, zazdít se v domě, ale pokud to zvládnu, tak to pak i zase rozdělám. A navíc je to nejjistější způsob, jak zařídit, aby se sem nedostali. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bouře venku sílí a vítr lomcuje stromy, mrtvé duše zpívají děsivou, ale zároveň lákavou píseň, kterou nerozeznáš… možná se rozeznat nedá, abys ji skutečně uslyšel, musel bys být členem jejich armády. Snaží se dostat dovnitř, ale proti kameni nemají šanci. Venku je malý konec světa, uvnitř je klid a mír. Jemné zapískání. Ve venkovním světle prosvítajícím dírou proběhne myš a zastaví v jeho dosahu, proto ji stále vidíš. Rozhlédne se a, přísahal bys, kouká na tebe, jako by si tvou přítomnost uvědomovala. Nebo to je šálení zraku způsobené tmou? Těžko říct, než máš možnost cokoliv udělat, myš zmizí kdoví kde. Nakonec je z druhého úkolu slibujícího těžké fyzické i psychické vypětí poměrně klidná noc, kdy se můžeš vyspat dosyta. Kromě venkovního rámusu tě nebudí vůbec nic. Jen ráno máš problémy s dechem, v kompletně utěsněném domě necirkuluje vzduch a, i když ho vydýchává jenom jeden člověk, je to znát. Venku je klid. Namísto vichřice a mrtvých duší slyšíš zpívat ptáky. Nastal nový den. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ani nerozdělávám oheň, nesáhnu ani po jídle, třebaže mi kručí v břiše. Ráno se mi ještě bude hodit. Abych musel jít lovit co nejpozději. Lehnu si s tím, že to zaspím. Všechno. Zrůdy venku i hlad. A nakonec se to podaří lépe, než bych čekal. Ráno je tu těžké dusno vydýchaného vzduchu. Rozespalýma očima se podívám na myš a podle toho, jak okatě se mi předvádí, mi přijde nějaká podezřelá. Ale zkoušku jsem udělal, ne? Tak to přece není žádná další. Nějaká ještě šílenější. S myší... Jen co se ujistím, že démoni jsou pryč, udělám do domu otvor, kterým vyjdu ven a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Co na tom, že dveře jsou nyní jinde, než byly předtím. A že dům nemá okna. Jsem hladový a nechci zase zbytečně plývat silami, abych to uvedl do původního stavu. Nijak mi na tom nesejde. Stejně ty dveře stály za hovno... Těch svých skrovných zásob se najím na čerstvém vzduchu, ale ještě se vrátím do domu a prohrabuji se nářadím. Seberu křesadlo a něco troudu. Jelikož mám ale štít a meč, žádnou improvizovanou zbraň nepotřebuji. Chvíli přemýšlím nad kladivem. Vzhledem k tomu, že netuším, jaké zkoušky mne čekají... Hm, ale támhle hrnek bych si vzít mohl, kdybych si chtěl ohřát nějaký odvar u ohně na kamenech. Moje cesta ale nejdřív vede za tím, abych našel nějaký potok nebo pramen a doplnil si měch s vodou. Teprve potom se vydám po značkách. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vydáš se na cestu. Kdybys neměl zkušenosti s podsvětním vězením, mohl bys snadno uvěřit, že jsi na procházce nějakým lesem v hrabství Kent, možná lesem v hrabství Kent před dvěma tisíci lety, ale stále normálním lesem. Žádné zrůdy, žádné nepochopitelné, nereálné události a jevy, zkrátka obyčejný les s obyčejnými zvířaty. Což je divné – je to součástí Stezky? Lov je úspěšný, ale zabere ti přes tři hodiny, už proto, že stále neumíš ovládat mysl zvířat. Se svými schopnostmi sice zvládneš připravit pasti, ale lovit musíš postaru. Zvířata navíc podvědomě utíkají, když měníš vzhled lesa, a odraz magie je děsí, proto trvá dlouho, než se k upravenému místu znovu přiblíží. Značky tě vedou dál a cesta nevypadá, že by měla konce. A les je stále podezřele klidný, jako by se tě snažil ukolébat. Pocit, že tě někdo sleduje, se vrátí. Nakonec se začne stmívat. Ani v klidném lese není dobré jít za tmy, proto se utáboříš. Bylo prozřetelné si vzít křesadlo a troud. *** Je hluboká noc, když tě ze spánku něco vyruší. Pískot. Je rozčilený, a pokud to můžeš u myši posoudit, varovný. Je to tvoje známá z chalupy, malá šedá myš, která si tě tak zvláštně prohlížela. Odběhne od tebe, ale neuteče, spíš se snaží ze všech sil, abys ji vnímal. Nepříjemně tě zamrazí v zátylku a pískot myši nabude na hysterii. Zahlédneš pohyb… ne zvíře plížící se k tobě, spíš jak kdyby se hýbala sama příroda. A pak se blízké křoví promění v bytost. Vypadá jak žena, řecká Medusa s hadími vlasy. Jenže svíjející se úponky, které má místo vlasů, nejsou hadi, jsou to tlusté šlahouny křoví. Síarial plandaí – Ta, jež ovládá rostliny. „Tak to je ten slavný, Winters? Sám potomek Gheimrida?“ Ušklíbne se posměšně. I její chůze připomíná svíjení se popínavých rostlin a její šaty vypadají, jako by byly tvořeny vrstvou propletených kořenů. „Nechceme přece žádné svědky,“ poznamená a v tu chvíli úponky trávy zachytí myš, ta panicky vyjekne. Síarial k ní pomalu dojde a jedním ostrým dupnutím ji umlčí. „Mé Paní na tobě hodně záleží,“ sjede tě hodnotícím pohledem, „když se dozvěděla, že jsi zabloudil do jejího království, byla nadšením bez sebe. A bude ještě nadšenější, až tě jí přivedu.“ Začne se tlumeně, ale zlovolně smát. Šíleně. „Budu její vyvolená oblíbenkyně!“ Přestane stejně rychle jako začala a propálí tě nelidskýma očima. „Jsi prý chytrý, doufám, že tak chytrý, aby ses nepokoušel bránit.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale protože je les podezřele klidný, cítím v tom nějakou čertovinu. Když pak čekám, než se maso upeče, sáhnu pro klepeto a nanesu na meč něco z Pavoukova jedu. Ať potkám cokoli fyzického, tohle by mu mohlo další den v pekle znepříjemnit. Naštěstí meč není nůž, tak nehrozí, že bych se jím tak snadno poranil sám. A ani ho nebudu potřebovat na porcování masa. * * * Pískání myši je vážně něco netradičního, co mě hned probere, zvlášť když už nespím v bezpečné chalupě. Bylo příjemné se tak vyspat, ale bez nocování pod širým nebem a nebezpečí by to přece nebyla Stezka. Na další značku jsem nenarazil, tudíž to beru jako návštěvu nějakého hladového zvířete, a proto hned sahám po zbraních. Myš mi sice asi zachránila život, ale její hysterie mne irituje - už jsem vzhůru! Ženská. Další ženská, která mi přišla otravovat život. A navíc někdo, proti komu budou mé magické schopnosti k ničemu. Však asi proto poslali právě ji. Další čubka do klubu. Kéž bych uměl ovládat oheň. Usmažil bych ji. Klidně i s půlkou lesa. "To těžko, její oblíbenec jsem já," ušklíbnu se. Takže Čubka ví, že tu jsem. To není dobré. Jakmile projdu Stezku, musím jít hledat svoje odpovědi a dostat se odsud. Neřekl bych, že v mém světě uběhlo hodně času, ale ona mezitím může něco přichystat. Poslat víc poskoků... a ještě víc ohrozit kmen. Nicméně to budu řešit až pak. Teď musím vymyslet, jak se vypořádat s její další čubou. "Ale tebe asi ráda moc nemá, když tě nechala skončit tady." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Nemáš právo! NEMÁŠ PRÁVO TAKHLE MLUVIT! Zabiji tě!“ Vyštěkne a v tu chvíli se odnikud vynoří obří kořeny. Třesou se, jako by reagovaly na její mentální rozpoložení. „Má Paní bude mít zase radost! Zase mě pustí!“ V tu chvíli k tobě kořeny rychle vyrazí, útočí stejně jako ty u pavouka. Chtějí tě svázat. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Vím, jak jsou kořeny zrádné a sám jimi bojovat nemůžu - proto se podvědomě kryji a seknu mečem, ale ve skutečnosti chci povolit stavidla Bahnu. Jsem už dost podrážděný, že se mi do cesty plete další šílená čubka, tak by to mohlo fungovat. Celou dobu jsem se to nesnažil potlačit právě proto. Nevím sice, jak oheň uchopit, ale už jsem zkoušel různé živly, tak pokud do toho nechám zasáhnout Bahno, třeba se to povede. Třeba stačí najít správný spouštěč. Zatím jím byl vztek. A má nenávist ke všem čubkám je také krásná součást Bahna. Ta, co ho probudila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro U Bahna tě nabádá, abys ho potlačil, dokud se ho nenaučít ovládat. A ty teď spojíš oboje dohromady. Kořeny tě chytnou a zvednou do vzduchu, tahají od sebe, až to vypadá, že tě roztrhnou, je to síla, proti ktetré nejde bojovat. Ne obvyklou cestou. Cítíš Bahno, bublá v tobě, ale tentokrát je jiné, je klidnější, vypočítavější. Svou moc vypouští postupně a s hravou radostí. Z rukou ti vyrazí ohnivý had, který obmotává kořeny a pálí je na dotek, téměř okamžitě, jejich kůže musí mít strašlivou teplotu. Kořeny tě pustí, ale ty nespadneš, vznášíš se, stejně jako tehdy v souboji s Kearnsovou. Oheň pomalu putuje k vyděšenému monstru. To se snaží utéct, ale nemá šanci. Hadi příšeru obmotají kolem zápěstí, ta zaječí bolestí, ale ruce jí neupadnou. Intenzita žáru se musela snížit. Bolest pocítíš i ty. Nejdřív tlumenou v břiše, pak pomalu stoupající jícnem až do úst, do dutin, do hlavy. Vytryskne z tebe další had a s neuvěřitelnou rychlostí se doplazí k příšeře. Vleze do ní, poševním otvorem a jak kůl Vláda napichovače ji probodne skrz naskrz. Rostlinná žena hoří zevnitř, je jako pochodeň. Jenže pak se všechno zvrtne. Celé tvoje tělo je v ohni, i když bolest zůstává tlumená a vnitřní. A pak ztratíš vědomí. *** „Je vzhůru?“ „Probouzí se,“ tento, bližší hlas patří Elisabeth, která se nad tebou sklání a potírá tě nějakou mastí. „Slyšíte mě, Wille? Rozumíte mi, co říkám?“ Vrací se ti vědomí, bolest těla je obrovská, ale máš pocit, že by mohla být mnohem horší. „Co si pamatujete?“ Přistoupí k tobě další osoba, Gheimrid. „To by mě taky zajímalo! Málem nás zabil, pomatenec! A zapálil celý okolí!“ Elisabeth na rozdíl od náčelníka zůstává klidná, ale její otázka klid nevyvolává. „Povězte po pravdě, bylo to Bahno?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jako mně činí radost sledovat, jak se síla probouzí. Jsem rád, že to fungovalo, jinak by mne ta bestie rozervala a moje ostatky možná odnesla do Sídhe, pokud to jde. Tak moc se soustředím na to všechno, že svou levitaci si uvědomím až o několik vteřin později. A o těch několik vteřin později taky zalapám po dechu a nakonec vykřiknu - a společně s výkřikem mé tělo opustí další planoucí had. Až mi vytrysknou slzy ze žáru i bolesti. To, co vypuštěné Bahno společně s ohněm udělalo s příšerou, je stejnou měrou zajímavé, zábavné i šokující. Ale už ne tak moc, když jsem pár dní předtím Luga stáhl z kůže. Spíš... mne zarazila ta vynalézavost. Kdesi na okaji mysli, protože bolest mne pálí vevnitř, jako by mi žilami někdo prohnal nějakou pekelnou kořalku a pro jistotu ji ještě zapálil. Navzdory tomu se bezvědomí bráním, protože vím, že nehořím jenom já, že bych tu snadno mohl zahynout, pokud se nevzpamatuji. Jenže je to opět silnější. Vážně to nesnáším. Omdlívat jako ženská... * * * Hlasy. Nahlas zafuním, abych nezasténal. Podle bolesti tuším, že asi budu popálený. A že jsem znovu neprošel Stezkou. Kurva! Ale neměl bych se po smrti objevit obnovený? Jenže co když mne odnesli dřív, než jsem umřel... "Síarial plandaí," zachraptím. Je mi, jako bych snědl hrst popela. "Chtěla mne odvléct za Aíne. Aíne už musí vědět, že tu jsem... Tak jsem ji zabil." Proč bych měl cítit lítost nad tím, že zemřela další bestie z Čubčina panoptika zrůd? Na její otázku jenom přikývnu. Ale stojím si za svým, kdybych to neudělal, kořeny mne roztrhají. Jenom... se mi to vymklo z rukou, ovšem myslel jsem, že oni okolo nejsou, myslel jsem, že nikoho neohrozím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Nic, co se tu stalo, není vaše vina.“ „Není to jeho vina?!“ Řve mužský hlas, ale není to Gheimrid, je to Fionn, vzteklý a vážný, jak si ho dosud nepoznal, „zaútočil na nás, Sibeal! Zaútočil! Liath a Conall uhořeli zaživa!“ „To nebyl on,“ odpoví mu klidně, ale striktně, ale Fionn se neuklidní, právě naopak. „A kdo to byl? Kdo?! Já viděl tohohle, hořícího jako pochodeň!“ „Nebyl to on,“ tentokrát to není druidka, která promluví. Je to Ultana. Její vpád do rozhovoru je tak překvapivý, že umlčí i naštvaného Fionna. Všichni na ní napjatě koukají, dokonce i Elisabeth, která Bahno zažila na vlastní kůži, dokázala rozpoznat jeho podstatu, ale nedokázala říct, co skutečně je. Napětí by se dalo krájet, ale Ultana nevypadá, že by ji to zajímalo, tváří se lhostejně. „Má Morriganino stigma,“ odpoví stejně lhostejně a vrátí se k „ošetřování“ upálených těl. „No doprdele,“ vydechne Gheimrid, Elisabeth vypadá, jako když se rozvzpomíná, Fionn se tváří zmateně, nechápe to. A Ultana mlčí, nejspíš ji nedošlo, že by měla něco vysvětlovat. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Asi tu jsem už moc dlouho, že začínám takto přemýšlet, napadne mne hořce. Překvapí mne, že vztek se na mne snese nejen od Gheimrida. Nechápavě se zamračím. Nic si nepamatuji, tak je to komplikovanější. A vážně jsem nevěděl, že tam jsou! "Já jsem nic..." chraptím zase na svou obranu, ale proti ostatním tišeji, než bych chtěl - a navíc mne zarazí zcela nečekaný hlas. Ultana je zvláštní, sice párkrát projevila zájem o nějaké věci, co jsem ukazoval nebo vykládal, ale jinak nic. Tak proč se mne zastává? "Co to je?" ozvu se maličko podrážděně, protože tohle jejich tajnůstkářství, zvlášť ohledně mé osoby, dokáže jednomu pohnout žlučí. Bolest mi na dobré náladě nenapomáhá. Stejně jako to, že jsou na mne naštvaní lidi, u kterých jsem to nechtěl. A že jsem prý upálil Conalla, který je v pohodě chlap a rozuměli jsme si. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Paní Morrigan, nejvyšší z bohů,“ začne Ultana mluvit na zatracence v podsvětním vězení až příliš uctivě, přesto nemáš pocit, že by v jejím hlase zazněl jakýkoli náznak servility. Konstatuje to zkrátka jako fakt nebo naučenou frázi, „není bohyní války a smrti dobrovolně. Na počátku Dannánů, ještě předtím, než s mlhou připluli na ostrovy, ještě předtím, než se stali národem bohů… paní Morrigan, sestra Danu, byla nejchytřejší, ale také nejdomýšlivější a nejzpupnější z bohů. Chvástala se, neměla pokoru před ničím, myslela si, že přechytračí i samu životní sílu, že je moudřejší než ona,“ Ultana se posměšně ušklíbne, „proto byla potrestána. Stala se opravdu nejmoudřejší z bohů, přesně jak chtěla. Zná tajemství života a smrti…. Ale za velkou cenu, kam přijde, tam s ní vkročí smrt a zkáza, je odsouzena k nesmrtelnému životu v samotě, v její přítomnosti se nesmrtelní cítí jako smrtelně nemocní, smrtelní,“ přejede si prstem po krku, gesto znamenající ve všech kulturách i ve všech dobách to samé – smrt. „Černá bohyně dokonce získala nad životem a smrtí moc, může je ovládat... ale s ním získala i stigma. Cejch. Navždy vyloučená jak ze světa lidí, tak světa bohů. Nemůže milovat, proto začala válčit, nesnáší všechny a všechno, ale nemstí se, na to je moc moudrá. Jenže smrt ji jde v patách, ať vkročí kamkoli, takže je to jedno.“ Pokrčí rameny. Poslední slova už věnuje tobě, nemluví rozhodně jenom o bohyni. „A víš jistě, že je to tohle?“ Zeptá se Gheimrid a Ultana odfrkne, i když ne uraženě. „Stigma poznám kdykoli. Má ho na sobě nalepený jako kraví lejno. Proto neumřel a místo toho skončil tady – ani nemůže, ne dokud se ho nezbaví.“ „Ale jak to? Jakto, že ho má?“ Ultana jen nezaujatě pokrčí rameny, ale ozve se Elisabeth. „Musí to mít co dělat s královskou krví, Gheimride, o kolika lidech s tím… Morriganiným stigmatem jste slyšeli?“ „Lidech?“ Ultana se nevesele zasměje, „ne, tady tvůj pravnuk je první člověk. A vlastně i první bytost po Morrigan.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Co má Morrígan společného se mnou, ksakru? Kde jsem k tomu přišel? Vím, kdy se to probralo, ale že by to bylo tím snem? Pochybuji. A jak tohle všechno Ultana ví? A proč to neřekla rovnou? No, proč. Je divná, to víme už nějakou dobu. Na šílenost Deirdre ani v nejmenším nedosahuje, ale zrovna nyní bylo to, že je zticha, na škodu. Mohla nám ušetřit spoustu nepříjemností. Předtím jsem proti ní víceméně nic neměl, ale tohle mne trochu naštvalo. Spolknu svou útočnou otázku, proč se o tom nezmínila dřív. Tuším, že její odpověď by byla "neptali jste se", což by mne rozzuřilo. Nevím, jestli je to tím, že mi je mizerně, nebo je to ještě nějaký pozůstatek ze zacházení s ohněm a Bahnem zároveň, ale nedostavilo se to krásné ticho a klid jako po eliminaci Luga. A pokud ano, muselo to být ve chvíli, kdy jsem nad sebou ztratil kontrolu. Jenže to bych je přece všechny nepodpálil, ne? Napadá mne pár věcí, proč bych mohl vyhrát tuhle loterii s cejchem, ale raději mlčím. Všechno zní nanejvýš šíleně a namyšleně. Třeba že pokud mám zplodit potomka, který bude závažím na miskách vah, tohle je ta síla, která ho naplní. Je to Morríganin odkaz pro všechny? Nebo ho pak chce získat pro sebe, jako svou zbraň? "Zítra půjdu pro odpovědi na své otázky," řeknu tiše, patří to spíše Elisabeth a Gheimridovi. "Ať chceš, nebo ne. Aíne už ví, že tu jsem. Musím odsud pryč a připravit sebe i ostatní na boj proti ní." Pokud je v mém zorném poli, dívám se u toho na Gheimrida. Podle výrazu i tónu o tom nehodlám diskutovat, a pokud mi nezlomí nohy, tak mi v tom ani nezabrání. "Zabijte mě, ať pak můžu vyrazit." Protože než by se mi tohle zahojilo, asi se zblázním. Docela to konkuruje pavoučímu vysátí zaživa. To se naštěstí stalo tak dávno, že to nedovedu střízlivě posoudit - tohle je prostě zatím horší, protože je to teď. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A kývne ještě jednou, jenom ne na tebe. Dřív než si uvědomíš, co se děje, chytnou tě mužské ruce pevně za tváře a škubnou ti vazem. Zemřeš rychle a bezbolestně. *** Druhý den se probudíš svěží a zdravý v jeskyni. Jenže to je vše, co je v pořádku. Napjatá atmosféra je přímo hmatatelná. Už na první pohled se jeskyně zdá nějak prázdná... nevidíš Deirdre, chybí Túathal i nenápadný Kelt, kterého znáš jako Jarvis, i když tu zbytek jejich hlídací skupiny je. „… tak se tu nebudeme prdelit a vyrazíme!“ Jinak tichý Naoise nyní nervózně, netrpělivě řve, za ramena jej drží Lugaid. „Uklidni se, kurva!“ Od vzteklounského válečníka to zní paradoxně, „k čemu to asi bude?! Chytnou nás všechny a už nás nikdo nezachrání!“ Vedle tebe poklekne tvůj předek. „Nikdo ti nebude bránit, jestli chceš jít za tou užvaněnou, přemoudřelou suškou, jenom… domluvte se Sibeal plán té magické pasti, o který si mluvil. Na magii ruku nepotřebuješ. A ať je to co nejdřív.“ Plácne tě do ramene a odejde. Ani se nemusíš ptát, co se stalo – kanibalové využili toho, že část bojovníků šla zachraňovat tebe, a zaútočila. Museli ty tři unést. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Anebo ne? Vytáhnu se do sedu a po Gehimridových slovech mi dojde, že Ultana měla pravdu. Vážně je kolem mne akorát aura chaosu. Když jsem tenkrát Luga stáhl z kůže, necítil jsem lítost ani provinění. Tentokrát mne maličko bodne, protože oni toho pro mne udělali tolik, naučili mne spoustu věcí a nedovolili mi trpět víc, než je třeba, ačkoli jsme vlastně v pekle... Mlčky přikývnu. To je to poslední, co pro ně můžu udělat. Ještě než odsud zmizím, aspoň jim pomůžu zachránit ostatní. Jenom si tentokrát musím dávat pozor, aby se to zase nezvrtlo. A tak jakmile se dám po ránu dohromady, v rychlosti, zamířím za Elisabeth. Nechodím moc dlouho kolem horké kaše, přece jen mi to dal rozkazem Gheimrid. "Musíme na tu past vybrat vhodné místo. Nejlépe někde u skal. Ostatní je nalákají, kam budeme potřebovat, potom je pohřbíme zaživa. Pokud možno hluboko - a zasypeme je kamením. Problém je v tom, jestli tam budou druidi... A taky bych nejraději nejdřív šel za Stromovým mužem, chci se ho zeptat, co s..." Bahnem, "tím cejchem. Jestli budeme dělat něco tak velkého, nemůžu si dovolit pochybit." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Souhlasím, za Am Fear Uainem byste měl jít nejdřív, informace jsou moc.“ Zamyslí se, i když ne nad tvým rozhodnutím vyptávat se. „Nad vhodným místem popřemýšlím. Ale obávám se, že tam druidové budou, tomu se nevyhneme. Kanibalové nikdy nebyli schopní naplánovat nějaký útok, jsou jako sebevražedná zvířata. Musí je kontrolovat druidové. A vzhledem k tomu, že Aíne o vás ví… obávám se, že v tom má prsty ona. Síarial nebyla jediná, půjdou po vás…“ „A proto nikam nepůjdeš.“ Za vámi se zjeví náčelník, nejspíš chtěl být u plánování… a možná si chce prosadit svou, pokud jde o Stromového muže. Podle kategorického tónu to vypadá, že se rozmyslel, ale pak pokračuje, „rozhodně ne sám. Loví nás jak vzrostlý králíky, nenechám tě jít samotnýho. I kdyby ses ubránil… nechci provokovat ten cejch.“ „Půjdu s ním,“ ozve se Elisabeth, ale Gheimrid ji rychle zarazí, „nepůjdeš. Potřebuju tě tady. A pak, musí se k tomu dědkovi proplížit, maj nás v merku, jestli je nemají chytit.“ Až teď se otočí na tebe. „Ahern, Ultana nebo Liath, naši stopaři. Nejlepší je samozřejmě Ultana,“ v hlase uslyšíš náznak hořkosti, jako by to nebyla pochvala, ale vzpomínka na hemeroidy. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Takže žádné dickensovské nadějné vyhlídky se nekonají. Nebo spíš... ano, dickensovské budou, protože je to depresivní. A pak se do toho vloží Gheimrid. Zamračeně se na něj otočím. Před chvílí nic nenamítal, tak co mu zase je? Za Stromovým mužem půjdu, ať se mu to líbí, nebo ne, včera jsem se jasně rozhodl. Takže se mu chystám suše odpovědět, že na nějaké dohadování nemám čas... Takže je to ještě horší, než jsem myslel. "Půjdu s Ultanou," řeknu bez dlouhého rozmýšlení. Liath jsem prý upálil a nechci riskovat, že na mne bude naštvaná jako Fionn. Navíc chci tu chvilku o samotě využít k tomu, abych ji vyzpovídal. Neříkám, že na to bude prostor, ale kdyby ano... Sice mi hnula žlučí, že o tom celou dobu mlčela, ale pokud nebude před ostatními, nemusela by si hrát na drsňačku. Jenže u ní jeden nikdy neví. Jednoduše řečeno... z nějakého důvodu ví a hlavně poznala, co v sobě mám, proto je můj výběr jasný. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Možná doslova. „Měl jste u sebe klepeto toho pavouka, vzala jsem si ho, jestli vám to nevadí, bude se mi hodit,“ dodá ještě, než se definitivně odmlčí. Gheimrid nic nenamítá. Skoro jako by vás slyšela, objeví se z druhé jeskyně Ultana, náčelník si ji rovnou zavolá. Vysvětlí ji, kam se chystáš a kam tě má dovést. Ani jí se to nelíbí, což ale poznáte jenom podle toho, že nakrčí obočí a celkem zbytečně zopakuje, co říkal před chvílí Gheimrid: „Hlídají nás, jsou všude.“ „Ale zvládnete to?“ Stopařka tě sjede hodnotícím pohledem, než přikývne. „Zvládneme,“ přisvědčí a po chvilce ještě dodá, „ale budete je muset odlákat, teď tam neproklouzne ani myš.“ Stařec neodpoví. Ne vám. Postoupí o pár kroků a zařve na celou jeskyni, „potřebujeme dobrovolníka, Wíll se musí dostat z jeskyně – nepozorovaně. Chci dobrovolníky, hned teď.“ Není divu, že nikdo neprojevuje dvakrát velké nadšení. Nastane chvíle trapného ticha. „Doprdele, tak já to udělám, kurva!“ Tohle nečekal nikdo. Lugaid. „Pojď se mnou, musíme se připravit,“ zavelí Ultana a vyrazí do smradlavého skladu s magickými přípravky a končetinami zrůd. Tam beze slov, a bez jediného vysvětlení, začne připravovat nějaký lektvar. Budete ho muset vypít? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kývnu na Elisabeth, ale pak se ještě zarazím. "Mohly by se v tom namočit šípy, myslím, že to by na chvíli pomohlo..." Jistě, mohou je odvrátit, ale pokud je zaměstnáme... Opětuji Ultaně nicneříkající pohled. Vážně bych šel nejraději sám, ale je mi jasné, že když je to ve fázi otevřeného útoku, tak pokud zase nechci vyvolat zkázu, nemám šanci. Chvíle s "vybíráním" dobrovolníků je napjatá a trapná. Především pro mne, že kvůli mně se zase něco musí dít. Ale nedám nic najevo. Jenom povytáhnu obočí, když se jako dobrovolník přihlásí Lug. Že by ten dacan občas věděl, co je potřeba udělat? Následuji Ultanu a už teď v podstatě lituji, že jdu s ní. Její přístup je dosti iritující, když máme spolupracovat. Páchnoucí místnost po tom roce není tak nechutná jako prve, ale stejně se zde nezdržuji rád. Jenže když jsem se od Elisabeth chtěl učit něco o lektvarech, nezbývalo mi, než donést, co zrovna chtěla. A proto se Ultaně dívám pod ruce, jestli nedělá něco, co znám. "Jak víš, co mám v sobě? O tom všem... o cejchu..." začnu bez úvodu, protože s ní to nemá smysl. Buď mi odpoví, nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Položíš otázku, na kterou odpoví víc než stroze, „poznám to.“ Potom mlčí, těžko říct jestli proto, že tě ignoruje, nebo proto, že se jí nechce odpovídat. Až po pár sekundách se ukáže, že to druhé. „Poznám to, protože mi to umožnila. Byla jsem sealgaire ar Morrigan. Její pravá ruka, její učednice. Někteří lidi, hlavně druidové a oblíbenci jiných bohů, se dokázali schovat před smrtí, když byla její Paní zavřená v jednom z měst Sídhe. Nikdo už se ale nedokázal schovat před její lovkyní.“ Tón, kterým hovoří, je zvláštní, nevytahuje se, neslyšíš ani pýchu ani aroganci. Kombinuje obyčejné oznámení faktu s nostalgií a snad i lítostí. Těžko říct, jestli Ultana lituje toho, že už není stopařkou a lovkyní bohyně smrti, nebo těch lidí, které pro Morrigan zabila. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Moment, co to říkala? Učednice? "Hmmm," zabručím, protože tohle je správně neurčitý zvuk, abych dal najevo, že poslouchám, ale přitom neřekl nic konkrétního. Ale Ultaně je to stejně asi jedno, pro mne je to spíš zvyk. "A vážně nevíš, jak jsem k němu mohl přijít? Dokud jsem se nedostal do toho šíleného kolotoče války s bohy a jejich poskoky, tak jsem nikdy nic podobného nezažil. To jsem se s ním narodil, nebo mi ho někdo předal až pak..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokrčí rameny. Obrátí se čelem k tobě, v rukou drží misku s hutnou, tmavě černou tekutinou a nabídne ti jí. Vypadá spíš jak dehet, ale alespoň že tak nepáchne. „Pijme, ten lektvar nám dá kůži přírody. Nebudeme neviditelní, ale bude pro ně těžší nás zahlédnout. Pamatuj, pokud se nepohneme, bude skoro nemožné nás vidět, ale čím pohyblivější, tím viditelnější budeme.“ Lektvar má hořkoslanou chuť. Sama převezme mísu, jen co se napiješ, a dopije ji. Netrvá to dlouho. Nejdříve tě začne pálit v žaludku, ne nesnesitelně, ale rozhodně ne příjemně, jenže potom se pálení přelije do hřejivého pocitu, jako po dobrém teplém čaji, který si dáš, když se vrátíš zkřehlý po dni stráveném v sychravé londýnské zimě. Ultana najednou zmizela. Nebo ne? Když se hodně soustředíš, zahlédneš nepřirozený lom světla, který tvoří siluetu ženské postavy. Kdyby ses podíval na svoje ruce, uvidíš je stejně jako ji. Maskovaní jste lépe než chameleon. *** „Můžem?“ Ve vchodu se objeví Lug, tentokrát není v plné zbroji, asi aby se mu dobře běželo. Zarazí se, když v šeru místnosti nikoho nezahlédne, a chvilku mu trvá, než mu dojde, co se s vámi stalo. Překvapivě to ani nemístně nekomentuje. Ultana potvrdí, že jste připravení, a Lugaid bez dalšího slova zmizí ve vchodu. „Pojďme, půjdeme zadním vchodem.“ Vydáte se na druhou stranu, než odešel. Druidové a kanibalové - ty od čarodějů rozeznáš snadno, už ani nevypadají jako lidé, jen pololidská zvířata na dvou nohách a s cáry hadrů, které kdysi byly oblečením se ani nesnaží skrývat. Naopak, jako by dávali najevo svou převahu a ostentativně ukazovali, jak silní oproti vám jsou. A pak to začne. Zazní lovecký roh a několik šílených lidoopů okamžitě odběhne pryč. Další by je následovali, ale autoritativní výkřik jednoho druida, nedokážete rozeznat jednotlivá slova, je zastaví. Lugaid dokázal pročistit obklíčení, ale ne dostatečně. Stále minimálně dva druidi a tak pět kanibalů, na první pohled spíš hlídacích psů ve službách čarodějů než samostatně myslících bytostí, tu zůstává. „Musíme je podříznout, beru si toho dál, toho napravo,“ zašeptá ti do ucha Ultana, „ukaž se, lovče.“ Zdálo se ti to, nebo jí v hlase zní hravost a soutěživost? Jako by to byla hra – ona si to užívá. „Musíme to udělat najednou, aby si nevšimli a nezavolali posily.“ Ten napravo není ani vidět, vlastně bys sám nevěděl, že tam je, kdyby ti to neřekla… ale právě proto je jasné, kterého máš na starost ty. Stojí na vysokém, hliněném srázu, v tuhle chvíli je k vám natočen bokem, ale není pochyb, že při větším hluku nebo neopatrnosti tě uslyší. Přímo pod ním je ve srázu prohlubina, kde se dá schovat, počíhat si na něj… ale vzdálenost mezi ním a tebou je dobrých patnáct metrů ve vysoké trávě, bez jiného krytí než právě v ní. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Doufám, že se nedozvím ještě něco o svých rodičích. Stačil mi ten výlet do Raymondových vzpomínek. Ale po tom, co jsem zažil tady v pekle, mne ty obrazy už vůbec, ani když mi v žilách neklokotá Bahno, nemohou rozhodit. Přece jen, já sám jsem dělal horší věci. Mnohem horší. Viď, Lugu. Zadívám se na mísu, kterou mi podává, a kupodivu rozhodně se napiji. Nevím proč, ale hlavou mi bleskne myšlenka, že to chutná skoro jako semeno. Asi jsem tu vážně zhrubnul. Jakmile přijdou první projevy, podvědomě si sáhnu na žaludek. S popáleninami, jaké jsem měl včera, se to srovnat nedá, ale že bych si to chtěl zopakovat... Zamračím se, ale pak se mi trochu rozšíří oči - to už asi nevidí, protože opravdu, jsme jako... jak to říkal Ray? Chameleon? Taková divná ještěrka, co dokáže měnit barvy. Fascinuje mne to. Ale není čas se nad tím rozplývat. Prozradí mi Ultana, jak to udělat? To by se hodilo i v našem světě. Otázkou je, jestli ty ingredience seženu. * * * Další válečná potyčka, tentokrát jiná, primitivnější a hlavně s opravdovými kouzly. To je asi jediné, co můj mozek nedonutí představit si bahnitý zákop a pach mrtvol, které tlejí na vybombardovaném poli kus před námi. A to jsem tam byl jenom "chvíli" - přesto na to nelze zapomenout. Když mi Ultana zašeptá do ucha, chtě nechtě sebou trhnu, protože jsem ji vlastně pořádně ani neviděl. Díval jsem se hlavně na situaci, takže na ni jsem se nesoustředil. "Dobře," šeptnu, protože kývat by v téhle podobě nemělo smysl. Kdyby to nebyl druid, bylo by to snadné. Takhle magii případně použiji až tehdy, když budu dost blízko, abych k němu mohl skočit a podříznout ho. Proto se nejdřív začnu plížit trávou k pahorku. Potom bych ho mohl nechat zemí propadnout do té prohlubně, co je támhle, a tam ho zlikvidovat. Uvidíme, jak se mi bude dařit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Svůj plán uskutečníš, jak sis ho připravil. Druid se s lehkým vyjeknutím, naštěstí ne tak hlasitým, aby někoho zburcoval, propadne do prohlubně a s žuchnutím sletí na zadek. Je překvapený, překvapený, ale ne nepřipravený. Máchnutím, spíš vycvičeným drilem než uváženým, máchne rukou a prudký poryv větru ti meč vyškubne z ruky. Další pohyb ruky a spadneš po zádech na zem. Vstanete najednou, a tak není čas na žádnou magii. Ani on se o ní nesnaží, dokonce ani netasí dýku, kterou má u pasu. Vrhnete se proti sobě jen vlastním tělem a pěstmi. I kdyby se snad někdo o magii pokusil, magická vůle toho druhého mu v tom zabrání. A Bahno mlčí. Zpočátku je souboj vyrovnaný, ale brzy cítíš, že tvůj tvrdý trénink nese ovoce. Druid je očividně zvyklý příliš používat magii, proto netrénuje tělo. Kalokagathia v praxi. Získáváš nad ním převahu, víš to ty i on, proto bezpečně poznáš, že se rozhodl volat pro posily. V posledním vzepjetí sil tě odkopne a nadechne se. Nevydá ani hlásku, místo toho mu z pusy a hrdla probublá krev. Z hrtanu mu trčí čepel dýky. Ultana. „Pojď, musíme jít.“ Vyrazí bez dalších poznámek. *** Zbytek cesty je bez komplikací, brzy rozeznáš známou pěšinu, kterou tě před časem vedla Elisabeth, a za chvíli i strom. Spíš Strom. „Vítám tě, Williame!“ Jeho hlas je veselý, rozpustilý, volá na tebe už z dálky, „čekal jsem tě mnohem později, jak se má Gheimrid?“ Spíš instinktivně poznáš, že Ultana zmizela, došla s tebou až téměř před něj, ale pak se beze slov vytratila. Snad ji na stezce poté najdeš… nebo se holt budeš muset do tábora proplížit sám. „Nudím se, Williame, jdeš mě zabavit? Ne, jistě, máš mnoho otázek. Ale máš stejně mnoho odpovědí?“ Usměje se lišácky. Tak moc lišácky, jak se může usmát obličej vytvořený z vrásek stromu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro V ten poslední moment jsem byl připraven po něm zase okamžitě skočit, jinak by naše cesta skončila dřív, než vůbec začala, ale... Zamžourám do chameleoního vlnění prostoru. Pro jednou jsem rád, že Ultana nepatří mezi nejvýmluvnější. Popudilo mne, že jsem ho nedokázal dostat sám, že mi musela pomoci ženská. To se ozývá bahnitá ješitnost. Naštěstí ji snadno zadusím rozumem, který říká, že důležitý je výsledek. Že nemám být idiot jako Lug. Ach, ano. On je tak krásně odstrašující příklad, že tohle vždy zabere. * * * Zbytek cesty hledám svůj vnitřní klid, protože jej budu potřebovat. Ale ať by byla cena za to, jak se odsud dostat, přece jen má ruka... jsem ochoten to podstoupit. Nechci tu být. Naučil jsem se zde mnohé a spoustě lidí z kmene něco dlužím, na druhou stranu jejich čas pominul, kdežto můj právě plyne. Má válka na mne nepočká. A Tim... Za jak dlouho bych si nebyl schopen vybavit jeho tvář? Stesk po něm kdesi hluboko je, schovaný, protože na něj v pekle není čas. Ne v tomhle pekle, kde mám neustále co dohánět a s čím bojovat. "Am Fear Uaine," kývnu na strom. Jsem rozhodnutý. Odhodlaný. Stezka nebyla má zkouška dospělosti... Tohle bude. Zkouška dospělosti v doslova mytologickém stylu. "Ano, mám mnoho otázek. A zda mám i tolik odpovědí... to budeme muset zjistit. Takže jaká jsou tvá pravidla, Am Fear Uaine?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Škodolibost poznáš i přes jeho omezený repertoár grimas. Přesto je tentokrát uctivější, než byl posledně. „Jsem prý ledasco, ale ne nespravedlivý. Vlož ruku do mých úst, zeptej se a já ti odpovím. Prvně, než se zeptám já, až potom položím sám otázku a vyžádám si odpověď. Pravdivou odpověď. Ale varuji tě, někdy ani ty sám nevíš, že lžeš. V tom tkví veškeré riziko. Nu?“ S hlasitým praskáním se celý strom nakloní, jak Stromový muž otevře dutinu sloužící mu jako ústa. Je to svým zvláštním způsobem bizarní, když následně sklopí svoje oči… působí jako pacient u zubaře. Hodně ztuhlý a dřevitý pacient u zubaře. Odpověď, jak bude moct mluvit, když bude mít ústa plná tvé ruky, dostaneš záhy. Jeho dunivý hlas se rozezní tobě přímo v hlavě. „Hle! Tvá mysl je naprosto jiný úkaz, než prázdné nádoby těch tupých jelit před tebou! Už dlouho, dlouho jsem se tak nepobavil! Máš můj vděk, Williame, tvoje mysl je přímo hostina! Nuže, ale přistupme k tomu, proč tu jsi. Jak zní tvoje první otázka?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Pokud ovšem nevím, že lžu, není to lež. Je to nevědomost," namítnu, protože mi to nedá - vzhledem k tomu, že toto řekl, jsem si jist, že o ruku přijdu. Ale nedá se nic dělat, odpovědi potřebuji. Musím se odsud dostat. Se sevřenými zuby tam levou ruku položím. Chtě nechtě mi po zádech běhá mráz. Protože vím, že tady to škubnutí vazem už nenapraví. Rád bych, moc bych si to přál... Stisknu ruku v pěst a pevně se rozkročím, jako bych se na něco chystal. A vlastně chystám. Přes veškeré odhodlání se mi v žaludku usadí slizký kámen a fakt, že mi jeho hlas zní přímo v hlavě, tomu nenapomáhá. Popravdě, od té doby, co jsem se o něm dozvěděl, jsem si v hlavě formuloval otázky, které mu položím. Aby byly co nejpřesnější a neměl možnost mne nachytat. Aby to, že mi pak ukousne ruku, stálo za to a mělo to kýžený výsledek. "Chci vědět, jak z Bríosún dostanu svoji duši zpět do svého smrtelného těla ve svém fyzickém světě, abych se zase mohl probrat a žít." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bríosún je vězení pro mrtvé duše,“ zopakuje známý fakt, ale bez přerušení pokračuje, „nikdo jiný než bohové sem nemohou poslat nešťastníka, nikdo jiný než bůh nemůže nešťastníka vrátit zpátky. Ty jsi živý, ale tvoje duše se od ostatních, těch mrtvých, zásadně neliší. Půjdeš do Sídhe, půjdeš mezi smrtelníky. Je to to samé. Chceš odsud pryč? Přesvěč boha, aby tě odsud pustil. On nechce? Donuť ho, aby tě pustit chtěl.“ Odmlčí se, jako by se zamýšlel. Možná se zamýšlí… tvými myšlenkami. „Teď se ptám já. Bojuješ s bohyní Aíne, je to tvůj nepřítel a cítím, že ji nenávidíš. Ona je symbolem starého světa, ty, potomek králů, jsi pro ni bariérou do světa nového. Jsi pevný v zásadách? Má moc, má sílu, která bude stoupat s každým dnem. Byl bys ochoten zradit novou dobu, abys mohl usednout vedle ní na trůně? Nepřítele nazvat přítelem? Svou královnou, která však králi není podřízena, ale je mu rovna?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale tohle by mělo být vězení mimo jeho dosah. Asi se někde stal omyl. Každopádně jeho odpověď mne příliš nenadchla. Skoro to vypadá, že se odsud jen tak nedostanu - vždyť proti bohům bojuji. Ovšem... Dnes jsem se dozvěděl o jednom, z důvěryhodného zdroje, který sice není kdovíjak přátelský, nicméně to by mi mohlo jenom nahrát do karet. Dál nad tím nemám čas přemýšlet, protože teď nastává chvíle, kdy se ukáže, jestli přijdu o ruku. Srdce mi z toho duní v hrudi. V jakékoli jiné situaci bych rázně odpověděl. Hned. Bez váhání. Tohle je však situace zcela atypická, a tak mlčím a všechno si to promítnu v hlavě. Tu variantu, jakou mi předkládá. Jako v biografu. A pak si musím přezíravě odfrknout. Chce upřímnost? Pravdu? Stačí si vzpomenout, co všechno mi provedla. A nejen mně. Její poskok málem zabil Tima. "Tu děvku nikdy. Je to úskočná mrcha, která by mne odkopla ve chvíli, kdy by ji její nová hračka přestala bavit. Žádná rovnost by se podle mně, Am Fear Uaine, nekonala. Teď, když vím, kdo jsem, chci dokončit, co Gheimrid začal." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** Nikdy nebylo žádné peklo. Nikdy jsi neumřel. Nebo si to nepamatuješ, ale to je nepodstatné, protože v něčem tak intenzivně vnímaném, jako ty nyní vnímáš tuhle realitu, bys ani nepomyslel na to, že tohle není pravda. Je. A ty máš všechny vzpomínky, které se udály, emoce, které vzpomínky přináší. Kearnsová si myslela, že jsi zemřel a byla tak hloupá, že ti nezkontrolovala tep. I když, možná zkontrolovala, ale tvůj puls byl tak slabý, že jej palcem nenahmatala. Našel tě Raymond a dopravil, na příkaz Mei, do čínské čtvrti. Magie Sifua byla silná, ale stejně mu trvalo celý měsíc, než ses probudil. Jenže ani pak ti zdravotní stav nedovolil se angažovat. Nakonec vše, včetně zotavování, trvalo měsíc a půl, přesně tolik času, kolik potřebovala Aíne k uskutečnění svého plánu. Dnu, v který se do ulic Londýna vyvalily hordy mýtických zrůd, aby po boku Irů, ať už zmatených či zasvěcených Keltů, a pod vedením bohyně navždy zničili hlavní město a symbol dnešní doby, se začalo říkat Den Konce. Taky to konec byl. Jejich armádě se nepostavila ta tebou vytvořená, jen Číňané urputně bránili rovnováhu, ale Armáda Boží. Tak se oficiálně jmenoval křesťanský militantní sbor vedený Svatou Inkvizicí. V ulicích se šuškalo, že Londýn je najednou nějak moc multikulturní, nejenže se k božským bojovníkům přidali do té doby „sektáři“, členové anglikánské církve a fanatičtí irští křesťané, byla slyšet často italština či španělština, jako by spolu s Inkvizicí, která měla hlavní sídlo ve Španělsku, přijela i celá armáda fanatiků. Ano, skutečně fanatiků, na ulicích bylo jen málo lidí, kteří by zůstali neradikální, jediným rozdílem byla příslušnost – keltská, křesťanská. Číňané neměli šanci, i když bojovali srdnatě, proti přesile obou armád nebylo možné vyhrát. Do nedávna významná komunita Židů byla zredukována už během prvních dní, zbylí obsadili část Bethnal Green a zabarikádovali se. Kolují zvěsti, že přežívají jedině proto, že vlastní Golema, ale nikdo to nikdy nepotvrdil. Nikoho už by to stejně nepřekvapilo, ne, když se do ulic metropole dostalo samotné peklo. Jednu výhodu to mělo. Nikdo se neptal, kam zmizela služka pana Winterse. Raymond bojoval po boku Číňanů, dokonce se k němu přidala i jeho stará parta, ale přesto neměli šanci. Na boj proti magii nebyl nikdo připraven. Z původních šesti nyní zůstali pouze tři. I Mei nezahálila, díky těhotenství zůstávala v domě, ale zato dům opevnila tak, že sloužil jako obstojná pevnost. Taky to pevnost je. Tvůj dům slouží jako hlavní sídlo protikřesťanského a protikeltského odboje. Timothy byl trochu solitér, někdy se v domě neukázal třeba i pět dní a jen tvé probuzení ho donutilo vracet se pravidelně. Zrada jeho bratra i matky s ním zamávala, změnil se. Vzal si do hlavy, že je zabije – oba. Prý aby zachránil čest jeho rodu, ale mezi lidmi (nejen) kolem Raye se šušká, že mu z toho trochu hráblo. Když nelovil své příbuzné, učil se u Sifua, jak se postavit mágovi a polobohovi. Věděl, že je to sebevražda – konečně, to tu věděli všichni, i když o tom nikdo nemluvil, ale pomsta byla silnější než pud sebezáchovy. Byla dokonce silnější než chuť přežít kvůli tobě, i když… to pocházelo nejspíš z všeobecného přesvědčení, že nikdo z obyvatel domu a jejich spojenců nemůže tuhle válku přežít. Každý chtěl něco udělat, aby se smířil se svým životem. Válka byla prohraná, aniž bys dostal možnost v ní skutečně bojovat. *** V tvé pracovně, z které se stal po tvém probuzení hlavní operační štáb (do té doby se tam nikdo neodvážil vstoupit, jen Tim, když ve vší opatrnosti hledal informace, které by mu mohly pomoci v zabití jeho bratra), panuje pochmurná nálada. Vypadá to bledě na všech frontách. Najednou se ozve lehké ťukání, podle dutého zvuku je jasné, že někdo – nebo něco – klepe na okno. Ray otevře, aniž by mu to bylo dovoleno, a v tu chvíli dovnitř vletí sokol. Důstojně obkrouží místnost a dosedne přímo před tebe. Zadívá se na tebe zkoumavýma, chytrýma očima. Až moc chytrýma. „Můžeme ukončit válku, Williame,“ zaskřehotá najednou, ač je to divné a pro sokola fyzicky nemožné, „zajistím ti bezpečí, ale musíš přijít sám. Do mého sídla.“ Aíne. Její sídlo je, jak jinak, v Buckinghamském paláci. Dokonce je to snad jediná budova, která není válkou poničená. „Váš rod není zasažen válkou jenom proto, že mají moji muži zakázáno na vás útočit, a chráníme vás před černoprdelníky. To se ale může změnit… stačilo by dát jenom rozkaz. Nechci tě zvát na návštěvu takto, ale jinak bys nepřišel. Buď dnes večer nasedneš do kočáru, který pro tebe pošlu, nebo do rána nikdo nepřežije. A pak některé z vás ráda přivítám ve svém druhém království v Sídhe.“ Sokol zavře zobák, už to vypadá, že nemá co říct, ale nakonec přece jenom pokračuje. „Nezapomeň si vzít oblek, nejlépe smoking.“ Pokud mu nebude bráněno, odletí. Je moudré poslechnout? Rozhodně ne. Máš však v současné situaci na výběr? Stačí jediný pohled ven na armádu výplodů mozku šílence, která váš dům sleduje, a i na tuhle otázku je zodpovězeno. „William, můj nejlepší nepřítel.“ Sedí na trůnu z lidských lebek, vyleštěných… základní osu a kostru stavby tvoří dva obrácené křesťanské kříže zapuštěné do země. Svým způsobem je to morbidně fascinující. Ta Aíne, kterou znáš, by rozhodně zůstala sedět, aby ti dala najevo, kdo má převahu. Proto je překvapující, když vstane a dojde k tobě. „Přineste nám pohodlné židle, stůl a víno,“ přikáže a mladíci – samozřejmě nazí a svalnatí – poslušně odcupitají, aby splnili její rozkaz. Těžko říct, nakolik jednají ze své vůle. „Líbí se ti? Mně taky – to mládí, ta vitalita… jejich postavička lahodí oku. A nejen oku, jestli budeš mít zájem, můžu ti nějakého půjčit. Asi nejsou teplí, ale… co by pro svou královnu neudělali.“ Sluhové přicupitají s kulatým stolkem, židlemi s opěradly potaženými saténem, vínem a dvěma číšemi. Vše bleskově, zkušenými pohyby připraví, a pak zaujmou svoje místo. Jen jeden zůstane, aby vám nalil, a následně jen poodstoupí, aby zachovával diskrétnost. „A možná i pro svého krále,“ podotkne jen tak mimochodem polohlasně, ale pak, již normálním hlasem pokračuje, „nabídni si víno. Přísahám, není otrávené ani v něm není droga, navíc je vybrané, dovezli mi jej ctitelé z francouzských Burgund. Tak se teď území Narbonensie nazývá, že?“ Napije se a dá nohu přes nohu. Pomalu, elegantně… a zaručeně eroticky. Možná to už jinak neumí. „Mám nabídku, na které můžeš jenom získat. Nabízím ti spojenectví. Prohráli jste, vím to já i ty, ale udělal jsi na mě dojem. Dávám ti milost, tobě i tvé rodině, tvým přátelům… i těm Číňanům, i když jen pod podmínkou, že odplují z ostrovů a už se nevrátí. Mei má čestnou výjimku, mimochodem, jak se daří děťátku?“ Ta poslední otázka je jak z příručky falešného zájmu. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na to jediné jsem mohl pomyslet, když se brány pekel, Sídhe a dalších prokletých míst otevřely a v ulicích Londýna se rozpoutal šílený zmatek. Už při rekonvalescenci u Sifua jsem se zoufale pokoušel udělat pokroky dříve, vstát, vyrazit tam, kam mi Seamus řekl, že bych měl, uděla to, co bych měl... za jakoukoli cenu. Ne. Dobře. Za jakoukoli cenu ne. Svoje blízké bych neobětoval. Protože ti byli to jediné, co mi zbylo. Ti byli to jediné, co mi bránilo stát se někým jako Tim. Tim. Jeho změna... jeho změna mě zasáhla. Chápal jsem, proč to dělá, racionálně ano, nicméně na jeho chování nic racionálního už nebylo. Snažil jsem se jej přesvědčovat, ať zastaví, ať poslouchá. Ať neblázní. Třebaže jsme měli dost práce s tím, abychom naši výspu udrželi, každou noc, co se nevrátil, jsem chtě nechtě musel uvažovat nad tím, jestli je mrtvý. Ale i tak každý ten den ve mně umírala jakási část. Umírala a nořila se dál do Bahna. S každým dnem jsem Tima o kousek víc chápal i jinak. A ničilo mne, že jsem nemohl zasáhnout. Nebylo to jako ve Velké válce, kde jsem byl pouhým pěšákem, kde jsem to jako všichni ostatní mohl svalovat na politiku, na vedení států. Ne. Teď jsem měl být někým, kdo to může zvrátit. A Kearnsová to tak nehorázně posrala - ačkoli nám technicky šlo o to samé. Proto jsem nakonec šel za Timem a přímo mu řekl, že chci jít s ním. Čekal jsem podobné hloupé odpovědi, ale nemohu říct, že by mne nevytočily. I z Tima jsem cítil potlačovaný vztek. Užuž jsem čekal, že odejde a práskne dveřmi, byl jsem připraven se za ním vrhnout. Neudělal to. A mně ze srdce spadl kámen. Jeden malý kamínek z té hory. O důvod víc, proč na sklonku dní kašlat na to, jestli má někdo problém s tím, že jsme sodomiti. Můj dům, má pravidla. Můj Tim. A náš konec. Díky Bahnu a událostem okolo jsem velmi rychle zapomněl na Williama Gentlemana a nahradil ho Williamem Zkurvysynem. Když jsem musel někoho zastřelit, nebyla v tom humanistická lítost, jaká se projevovala ve Válce. I když jsem si stokrát říkal, že to jsou nepřátelé a že je nenávidím. To všechno proti tomu bylo jenom takové kočkování. Vlastně si myslím, že nebýt konce světa, byli bychom s Timem dokonalý pár. Jak absurdní. * * * "Rayi!" vyštěknu, abych ho zarazil. Dokonce vyskočím ze židle. Co to kurva dělá?! Zbláznil se? V takové době otevírat okno něčemu, co na něj zaklepe?! Automaticky sáhnu po zbrani. Nosím ji prakticky i do postele. Já, bývalý pacifista. Nikdy předtím by mě to nenapadlo. Mlčky si vyslechnu tu božskou pijavici a vím, že pokud chci vybojovat další zkurvený den, musím jít do jejího doupěte. Akorát nevím, proč nás tedy už dávno nezabila? Co za hru zase hraje? Dostala, co chtěla. Prohráli jsme. Je to její způsob, jak mě mučit mimo Sídhe? Asi ano. Ale já už se se smrtí tak nějak smířil. Tak jako tak jednou přijde. Otázkou je kdy. Žijeme ze dne na den... a budoucnost není. Neříkám, že bych se sám zabil nebo šel dobrovolně do ulic, aby mě zabili ostatní, na druhou stranu - proč žít, když není naděje? Aspoň já zatím žádnou nenašel. Vlastně pořád něco dělám jenom proto, že tu jsou ostatní. Až nebudou... nebudu ani já. Půjdu tam jako nějaký z těch šílených Irů a odpálím jich tolik, kolik dovedu. Problém je v tom, že ani pak to všechno neskončí. Ne pro mou duši. Aíne mě bude chtít do sbírky jako Annu a další. A tak nastoupím do toho proklatého kočáru a nechám se odvést. * * * Na její oslovení nereaguji. Přezíravě si prohlédnu její trůn a musím konstatovat, že je to přesně její styl. Teatrální kýč. Na muže se kouknu jenom krátce, spíš ze zvyku, ze zvyku, že když se okolo něco hýbe, chce nás to většinou zabít. Jejich těla mohou být přitažlivá, ale neznamenají pro mě nic. Jsou to jenom její ubohé loutky. Posadím se, ale vína se nedotknu. Copak budu věřit úskočné čubce? Rád bych jí hleděl do očí, aby si v nich přečetla, že ty její laciné triky na mě nepůsobí. Čistě proto, abych frustroval její ješitnost. Ale vím, čeho je schopná, vím, že oční kontakt je v magii někdy klíčový. Samozřejmě má nesmírnou moc a asi by mě dokázala oblbnout i bez toho, ale stejně se dívám někam doprostřed jejího obličeje, který bych nejraději viděl krvavý a skučící. "Spojenectví se uzavírají jenom tehdy, když je to pro obě strany výhodné. Co z toho budeš mít ty? Chceš nového mazlíčka? Támhle chlapci ti nestačí? Víš, že odtud vítr nevane." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Nesnižuj svou cenu, Williame. Myslíš, že mám málo mazlíčků?“ Teatrálně, jak herečka z divadelního představení, přejede rukou kolem, přes opodál stojící sluhy. „Chci, aby ses stál králem mého nového království. Budeš mít stejná práva a privilegia, upravená jen jednou klauzulí – nikdy nezpochybníš moje místo královny a nepokusíš se o vlastizradu. Jinak? Náš svět není tak puritánský, není tak přiškrcený jako ten váš. Můžeš si nechat svého mazlíčka a nikdo ti nebude bránit. Rozhodně ne já. Můžeš vládnout, mít moc srovnatelnou s bohy a hlavně, zachráníš stovky, možná tisíce životů, které musí padnout v téhle zbytečné válce. Počínaje tvou rodinou a tvými lidmi. A za to všechno chci jenom dvě věci, tvou pomoc v likvidaci pánbíčkářů a,“ na chvilku se zarazí a napne se, následná slova říká se zvláštní dikcí, „a aby ses stal otcem mého dítěte. Bude stačit jedna noc a budeš mít, cokoli budeš chtít. Budeš král a hrdina – ten, kdo ukončil válku.“ Chvíli tě mlčky sleduje, ale pak dodá. "Náš svět není tak špatný. A nemusíš mít rád mě... nabízím ti všechno a nechci za to skoro nic." |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale v duchu se musím uchechnout. Čubka chce obskočit? Kéž by mohla skončit stejně jako Moira. Jistě že bych ji asi obskočit svedl, ale kdo říkal, že chci? Kdo říkal, že chci zamořit tenhle už tak zkurvený svět dalším zlem? Vím, co má být můj potomek zač. Klíč k tomu, aby jedna strana vyhrála. Pokud to bude její děcko, vyhraje ona. Jiné ženské ho udělat... no, asi bych to stihl, ale nebude to mít význam, protože ho stejně hned zabijí. Samozřejmě mnohem snazší by to bylo, kdybych se v noci pelešil právě se ženskými a ne s Timem, to by to přišlo tak nějak samo. Ale žít ve světě, ve kterém vládne kurva všech kurev? Ne, díky, nechci. Kurvy mají totiž tu nepříjemnou vlastnost, že jsou to... inu, kurvy. Člověk jim nemůže věřit. "Kecy," konstatuji pak, a i když by to tak mohlo vypadat, není to vyprsknutí. "Nikdy si nebudeme rovni. Vždycky budu jenom tvůj otrok, i když na první pohled se budu mít jako král. A na to ti upřímně seru." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Celá se vzteky napne a na okamžik jako bys zahlédl její šelmí pohled, jen na zlomek vteřiny. „Nedráždi hada bosou nohou, Wille!“ Potom se, s vypjetím vší vůle, zase uvolní. Její příjemné vzezření je ale definitivně tatam. „Ale my tu vyjednáváme, že ano? Jaký máš podmínky, poslouchám.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zkřivím koutek úst v úšklebku. Mihne se skoro stejně rychle jako její šelmí pohled. Kdybych snad chtěl uvěřit, tohle je potvrzení toho, co si celou dobu myslím. Je to její hra, jak jinak. Musel bych být blázen, abych jí uvěřil. Svět je ve sračkách. A když nad tím přemýšlím... miluju je, Tima, Mei, Raye, každého jinak, každopádně raději je osobně zastřelím, ať to mají rychle za sebou, než aby trpěli v jejím světě. No a my s Rayem... my jako Wintersové budeme patrně trpět i po smrti. Tohle není život, tohle je předpeklí. "Jaké já mohu mít podmínky?" rozhodím rukama sebeironicky. "To, co chci, mi dát nemůžeš." Skoro doufám, že se toho chytí. Vlastně se nyní tolik neliším od Tima. Baví mě ji provokovat. Je to poslední satisfakce, jakou mám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Neposlouchals? Nabízím ti, že tě o to, co chceš, nepřipravím,“ usměje se bez radosti, zle. Skoro nebezpečně, jak kdyby chystala nějaké trumfy. „Nebo chceš něco jiného?“ Ušklíbne se. Odpovíš. Silný energický náraz tě odrazí dál od ní. A jí z očí srší vztek jak jiskry při sváření. Tentokrát se skoro neovládne, všimneš si, že jí na rukou narostly drápy, a teď jimi drásá stůl. „Krev se nezapře…“ zavrčí rozčileně. Tentokrát uklidnění trvá mnohem déle, pomůže až číše vína, kterou z velké většiny vypije. „Věřím, že tak chytrý člověk jako ty to pochopí, asi jen potřebuješ čas. Sluho?“ Tleskne a muž, který vám naléval, přiskočí a ukloní se. „Vaše výsosti?“ „Hostina je?“ „Ano, paní.“ „Jdeme,“ vstane, ale jinak se nepohne. Kouká na tebe a čeká, jestli poslechneš. Až poslechneš. Jenže potom přiběhne jiný poddaný, tentokrát oblečený – dokonce do něčeho, co zvláštně kombinuje keltské válečné šatstvo a moderní výstroj. Dokonce má pušku a zároveň kolem pasu uvázaný keltský meč. Rychle, vojensky se ukloní a něco ji zašeptá. A Aíne se rozzáří. „Konečně. Ať přijdou.“ Kouká na tebe, vítězoslavně. „Jak jsem říkala, Williame, možná potřebuješ čas… a možná názornou ukázku.“ Do sálu vstoupí osoba, vláčí sebou jinou, svázanou a s lněným pytlem na hlavě. Podoba je jasná, už na první pohled poznáš, kdo to je. Barry, zrádce a bratr Tima. Koho vláčí, víš dřív, než mu sundá pytel z hlavy. Timothy. Aíne mezitím pokračuje. „Sledoval mého vyvoleného už takovou dobu, jak podvraťák když zavětří fenu. To si vážně myslel – vy oba – že o vás nevíme? Že se necháme překvapit? Chytnout ho bylo snadné – a stejně snadné bude ho nechat zabít, jeho bratr se toho jistě rád ujme, že můj milovaný?“ Stačí jeden pohled do jeho zpitomělého obličeje s hloupým úsměvem a je ti jasné, že pro Aíne udělá cokoli. I kdyby to měla být bratrovražda. „Ať ta pitomá smradlavá píča chce cokoli, nedávej jí to. Už jsme stejně mrtv-“ „Umlč ho!“ Razantně rozkáže Aíne a vrhne po Timothym vražedný pohled. Barry poslouchá jak psík, ještě ani nedozní v síni se rozléhající hlas bohyně a už svého bratra třemi údery, na první pohled nelidsky silnými údery do obličeje pošle k zemi. „Máš na výběr!“ Tón hlasu Aíne hovoří jasně, čas na diplomacii skončil. „Buď se podvolíš, anebo tvůj oblíbený buzerant umře!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Také vstanu, ale ne že bych ji chtěl následovat. Založím si ruce na prsou a čekám, co bude. Když jsem nastupoval do kočáru, tak mě napadlo, že se asi živý nevrátím. Tak proč to čubce ulehčovat? Doopravdy mě zamrazí až ve chvíli, kdy pochopím, že na mě něco má. A ani nemusím být jasnovidec, abych věděl, co to bude. Možnosti jsou jenom tři. Takže tady je ten konec. Definitivní, napadne mě najednou fatalisticky. Konec nás obou. Jako v pitomém šestákovém románu. Co mi to Tim tehdy říkal? Opovaž se umřít jako první? Myslím, že se mu to splní. Ale není mi z toho o nic lépe. V žaludku mám slizký kámen a Bahno o sobě dává vědět. "Já vím..." řeknu Timovi tiše a každá rána, jakou dostane, se mnou vevnitř cukne. Otočím se na Aíne a v očích mám Bahno. "Říkal jsem to. Nechceš krále. Chceš otroky. Protože nedokážeš s nikým jednat jako se sobě rovným. Vyliž si, Aíne. Jsem přesvědčen, že to dokážeš." Tim má pravdu. Dát jí, co chce, bude to ještě horší. Oba jsme věděli, do čeho jdeme. Už tehdy. Když jsme ten šílený podnik začali. Tam v Oxfordu... A až umře on, definitivně umře i William Winters. Protože ho odsoudil k smrti. Už tam. V Oxfordu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ale potom se napřímí a jak zmije zasyčí. „Zab ho – bolestivě.“ Barry nezaváhá ani vteřinu. Probodne svému bratrovi břicho, tak, aby kromě žaludku nepoškodil žádný jiný orgán. Aby ho žaludeční kyselina sežrala zevnitř. Aíne nezměnila podobu, ale přitom na ní už není nic lidského. Jen čirá nenávist ztělesněná do podoby snad za jiných podmínek hezké ženy. „Lidi. Jen ti můžou vyměnit krásnou budoucnost v lehké nesvobodě za pochybnou svobodu. Ale mám pro tebe novinku, Williame, tebe svoboda smrti nečeká.“ Usměje se, zle, pomstychtivě a zvráceně. „Doufám, že se ti podívaná líbí, koukej se pořádně – bude to tvoje každodenní zábava! Ty totiž, ty tvrdohlavý a ješitný idiote, nemůžeš umřít. Ne mou rukou a nejspíš ne ani rukou jiného. Do konce tvého mizerného života budeš jenom můj mazlíček! Můj mazlíček, ale v kleci!“ Stačí kývnout, Barry je najednou vedle tebe a rychle a bolestivě tě zpacifikuje. A dává si velký pozor, abys neomdlel dřív, než Tim vydechne naposledy. Víš, co tě čeká, od zítřka začnou přivádět tvé známé a rodinu. *** „Gratuluji, mluvils pravdu, tvoje ruka zůstává,“ dunivý hlas Stromového muže tě probudí z posledních zbytků mrákot. „Udělal jsi na mě dojem, Williame Wintersi, většina lidí by reagovala jinak. Nereagovala by správně. Poznal jsi prapodstatu nepřítele, té věčně žijící a věčně nepoučitelné děvky.“ Navzdory obsahu slov Zelený muž jenom konstatuje, v hlase nezazní jediná emoce. Nejspíš je to jeho označení Aíne, bez velkého pejorativního zabarvení. Konečně, je to skutečně božská děvka. Pamatuješ si celou otázku, do poslední emoce i detailu, jako by to byla opravdu tvoje skutečná vzpomínka… a ona nejspíš je. Jen v jiné, alternativní realitě. „Většinu lidí nechám zapomenout, jak odpovídali, pravdu jim předkládám jen v náznacích, pokud vůbec. Ale tvůj osud je příliš důležitý. Jsou to odpovědi na nevyřčené otázky – ber to jako můj dar.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A pak mi dojde, že jsem jinde. Že nejsem v paláci, že stojím v lese a křečovitě se držím kůry stromu - Stromu - protože pocity zůstávají. Už se nebráním a padnu na zadek. Ruku jsem vyhrál - a nejen ta se mi chvěje. "Do prdele..." Gheimrid měl pravdu. Je to starý parchant. Složím hlavu do dlaní a snažím se ten obraz umírajícího Tima vyhnat z hlavy. Tady v Bríosún bych to bral jinak, tady jsem už umřel tolikrát... Podívám se na Strom, a i když se ve mně pořád chvěje ten zkurvysynský rebel, možná alternativa mne samotného, kterého téměř pohltilo Bahno, mám tolik rozumu, abych mu za to nespílal. Má pravdu. Takto vím, co může nastat. A snad... snad tomu dovedu zabránit. Pokud se neproberu až po několika měsících, kdy bude pozdě. A pokud ano... asi to se všemi skoncuji dřív, než je do rukou dostane ona. Rázně vstanu. Nedostane je ona. Je ani náš svět. Strčím ruku zase do stromu. A pokud o ni nepřijdu ani tentokrát, udělám to ještě tolikrát, kolikrát bude třeba. "Jak ve svůj prospěch ovládnu ten chaos uvnitř sebe, to, čemu... čemu říkám... Bahno?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Skončí svou obsáhlou, i když ne právě povzbuzující odpověď a nechá ti chvíli na zpracování. Ale pak promluví znovu. „Teď já. Lidské dějiny jsou psány zradou. Říká se, že umět odpouštět je královská, dokonce božská vlastnost, ale žádný král, už vůbec ne bůh, nikdy nic neodpustil. Kdo odpouští a netrestá, je slabý panovník. I když jsou výjimky, zradu s vážnými důsledky nelze odpustit za žádných okolností. Oko za oko, zrada by měla být vždy potrestána smrtí, i když zradili ti nejbližší. Jsi královské krve, byl bys schopen popravit a potrestat tak i ty, kteří jsou tvému srdci cenní? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro I když mě z toho, jak mám zaťaté svaly, chytá křeč do ruky, bedlivě poslouchám vyprávění o původu Bahna. A to se mi vůbec nelíbí. Každý krok, co jsem udělal, byl doopravdy krokem do temnot - třebaže mi někdy zachránil život. Teď, když definitivně vím, že bych s ním měl bojovat, to bude ještě horší. Bude se bránit. A já zjišťuji, že bez něj bych nebyl to, čím jsem. Bez něj by v sobě obyčejný akademik s nosem zabořeným do knih nenašel sílu říct ne. Bez něj bych nedokázal poslat Aíne do prdele, ačkoli mi její poskok před očima páral Tima. Nad jeho další otázkou se, jak jinak, na nějakou dobu zamyslím. V duchu mi běhají všechny možné šílené scénáře. Když nyní vím, co může nastat, když jsem si prošel tou ohavnou, zoufalou a fatalistickou vizí, jsem... jsem na vážkách. "No... já nevím. To záleží na mnoha okolnostech." Nezdá se však, že by ho ta odpověď uspokojila. Tady chtě nechtě váhám o mnoho víc než při kategorickém prohlášení ohledně Aíne. Tam vím, kde je moje strana. Jenže tohle... Tuším, že proti mně použije Tima. Což se mi potvrdí dalšími svými slovy. Do háje, nechci ho znovu vidět umírat! Nechci být zase ten, kdo ho odsoudí k smrti! "Já... doufám, že ano." A taky doufám, že až se znovu proberu, budu mít obě ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Strom zamručí, že tvou odpověď přijímá. A pak zase známé propadnutí se do tmy. *** Z pekla ses vrátil po osmi dnech, právě ve chvíli, kdy to všechno začalo. Žádné armády oblud, ale revoluce už zažehla svou jiskru. V ulicích byly barikády, hořely ohně a občas i lidé. Střílelo se. Po ulicích se šeptalo, že někteří umí snad i kouzlit, ale tomu nikdo nechtěl věřit. Též nikdo nechápal, kde se tu najednou vzalo tolik cizinců… jako by všichni čekali jen na to, až vypukne revoluce. Ale to přece nikdo nemohl vědět? Dodnes naoko mírumilovní katolíci najednou zformovali brigády, připravení k boji a ozbrojení, stále častěji se hovořilo o jisté inkvizitorce (co dělá na ostrovech Inkvizice?), sestře Midabarii, která svou fanatičností a přísností připomínala Johanku z Arku… jen s mnohem krutějším způsobem trestání hereze. Midabaria nebylo její pravé jméno, to nikdo neznal, ale pojmenovala se podle Svaté Midabarii, léčitelce a opatrovnici. Její inkviziční jmenovkyně, podle jejích slov, „léčila krví a mečem zemi od nemoci pohanství a dalšího kacířství“. Z katolíků měli poctiví občané Londýna téměř stejný strach jako z šílených irských republikánů (a byli to ještě republikáni? Proč tedy bojují s katolíky?) Pamatuješ si vše z vězení, jen rozhodnutí jít ke Stromovému muži jsi odmítl, proto si nepamatuješ žádnou z jeho otázek ani žádnou odpověď. Nakonec ses dostal z pekla čirou náhodou. Unesli tě kanibalové, ale místo toho, aby tě sežrali, zavolali druidové svou Paní, Aíne. Co se stalo dál, je jako v mlze, ale najednou jsi ležel v posteli u sebe doma a nad tebou se skláněl Sifu. Jen zamumlal něco o tom, že přicházíš právě včas, a na starce až příliš mrštně odcupital z místnosti. Za chvilku tam bylo k prasknutí, Mei, Ray, Tim i několik dalších, do té doby neznámých lidí, se na tebe přišli podívat, a tvému strýci i Timothymu, stále ještě chodícímu o berlích, ale jinak skoro zdravému, trvalo nějakou dobu, než je všechny vyhnali. Z tvého domu začal Raymond organizovat své roajalisty. Nakonec nedal dohromady jenom starou partu, ale dobré dvě stovky nadšených zastánců královské koruny. Síly byly zatím vyrovnané, ale vaším soupeřům proudily řady spojenců. Vy jste se ocitli téměř u konce verbířských sil. Probudil ses právě včas. *** S tvou pomocí, magií, která se i v životě v tobě probudila, jste nyní důležitým soupeřem obou soupeřících stran. Hon na artefakty milesianských králů je, pokud si to troufáš tvrdit, úspěšný. Dva jsou nalezené, dva zbývají. V Londýně zuří boje, kruté a krvavé, které se pomalu přelévají do ostatních měst, nicméně všichni už vědí, že finální bitva bude svedena zde. V centru imperiální Anglie. I když musíš trávit hodně času mimo město, s tím, jak se hranice mezi světem lidí a Sídhe stírají, je možné i mezi smrtelníky využít magii ke komunikaci. S čínským mistrem dokážete i na velké vzdálenosti komunikovat telepaticky, toto umění sis osvojil záhy, i když patří do magie všech živlů – té mentální. Jak magie sílí, pomalu ji začíná ovládat i Mei, jen v útržcích a na kratší vzdálenosti, ale přesto. Jak brzy pochopíte, některá zvířata jsou z principu oddaná lidem, například psi nebo srny, některá bohům, sokoli či zmije. Jiná jsou však zcela nezávislá a je jen na jejich uvážení, komu pomohou. Nejlepším komunikačním prostředkem se ukážou být myši a krysy, je jich všude hodně a nemají rády bohy, protože k nim nikdy nechovali respekt. Jsou vynikajícími špiony i posly zpráv a v této válce se rozhodly postavit na vaši stranu. Křesťanům zvěř nepomáhá, jejich víra je o zisk pomocníků připravila. Žádnému zvířeti se nelíbí představa, že by nemělo mít duši. Jediným problémem v jinak, vzhledem k okolnostem relativně dobře se vyvíjející situaci je Timothy. S každým dalším dnem je zamlklejší, zašmutilejší a působí staře. Občas, když spolu spíte v jedné posteli nebo vedle sebe na stezce za artefakty, si všimneš, že je vzhůru… nebo se probudí, jak kdyby měl příšerný sen, a pak už neusne. Také jeho způsob boje je mnohem agresivnější, krutější. Nemá s vašimi soupeři soucit a zdá se, že si jejich smrt užívá. Nikdy neřekl nic jiného, než že musí zabít svého bratra, pak to bude v pořádku. Často mizel bez toho, aby řekl slovo. Jen jednou se zmínil, že musí chránit svou sestru, že teď může být v nebezpečí, ale pokud si mu nabídl, aby se přestěhovala do tvého domu, nejbezpečnějšího místa v Londýně, razantně to odmítl. Bez jediného vysvětlení proč. Rysa sis pořídil ihned, co chaos v ulicích propukl naplno a nikdo už neměl čas kontrolovat, jestli jedna iberská šelma nechybí. Krátce nato jsi měl první a poslední sen, ve kterém tě Aíne navštívila. Nestačila ani dokončit větu a rys zaútočil. Velmi brutálně ji sežral, strach v jejích očích bylo to nejlepší zadostiučinění, které sis mohl přát. Bylo to zvláštní, iberský rys nepatří mezi největší kočkovité šelmy, ten tvůj má jen něco přes metr na délku, ale přesto zcela bez problémů bohyni skolil a porazil. Poté si lehl k jejím ostatkům a nebylo pochyb, jeho pohled přímo hlásal, že on je tu šéf a bohyně není nic jiného, než jeho svačina. Nakonec se zvedl a zbytky jejího nesežraného těla pomočil. Problém je, že zatímco tebe šelma uznává, jak jen kočka může, Timothyho očividně nenávidí. Sleduje ho se zřejmým opovržením, žádné pro lidi typické vkládání lidských vlastností do zvířat, to, jak se projevuje, nic jiného než opovržení být nemůže. Útočí na něj, jednou dokonce i s vážným úmyslem mu ublížit, v tu chvíli jsi ji musel zpacifikovat, jinak by mu rozkousala obličej. Jindy na něj jenom hledí svým typickým výrazem znechucení, který si pro něj vyhradila, a nespustí ho z očí. Nedokáží spolu nikdy dlouho vydržet v místnosti. Ještě štěstí, že magická síla rysa se vztahuje na široké okolí, tak nemusí být nikdy na stejném místě, když s Timem máte intimnější chvíli. Prvního dubna vylezly první zrůdy ze Sídhe. Je jasné, že síly se začínají přelévat ve váš neprospěch. Keltové začínají nabírat na síle a jenom to, že na ostrovech už se pohybuje snad celá Armádá Boží v čele s Inkvizicí, jim brání definitivně vyhrát. Zbývá ještě 29 dní do Beltain, ale jako by už nastal a hranice se Sídhe byla definitivně zpřetrhána. Není, to víš dobře. 30. dubna vstoupí i největší a nejsilnější bohové na svět, a pak teprve přijde skutečný konec. Týden poté rys beze stopy zmizí. Nikdo neví kam, jestli se mu něco stalo či mu někdo ublížil. Nikdo se však nechová jinak, všichni vypadají stejně zmateně a nevinně, žádný podezřelý obličej. Byl to Tim? Ani on se však nechová jinak, nemáš jediný důvod mu nevěřit – kromě změny jeho chování¨, kterou pozoruješ od začátku… ale ty ses přeci taky změnil, no ne? Nakonec, rys si stejně dělal, co chtěl, vždycky, i když tobě alespoň poskytoval iluzi poslušnosti. Možná prostě odešel… nepravděpodobné u magické bytosti, která souhlasila, že tě bude chránit, ale – je to kočka, ne pes. Tu noc se vrátí sny. Ty sice jsi silnější, magicky zkušenější a připravený, ale doba pokročila, i Aíne byla silnější. O mnoho silnější. Ač se půl snu místo šikany koná souboj, tak epický, že si ho ani umělci nedokáží představit, ona nakonec vyhraje. Vyhraje a odmítne ti dovolit se probudit ještě další nekonečné hodiny, během kterých tě s lascivní zvráceností mučí. Jako by si chtěla vynahradit všechny ty dny, kdy kvůli rysovi nemohla. I proto se probudíš až v jedenáct, absolutně nevyspalý a unavený. Timothy je pryč, jen letmo oznámil Mei, že jde zkontrolovat vaše pozice a svou rodinu. A že má možná řešení, že ví, jak vyřešit problém se svým bratrem. Jen musí něco ověřit. Už několik dní zradu bratra a jeho chystanou smrt nenazývá jinak než „ten problém s bratrem“. Večer máte vyrazit za posledním artefaktem. Vlaky ani tramvaje už sice nejezdí a ulice jsou příliš zablokované, aby se dalo projet autem, ale Londýn znovuobjevil kouzlo ještě ne tak zastaralé dopravy – koňské. Ale doba je zvláštní, i vám už se stalo, že při procházení v lesích, jindy tak nebezpečných, protože se mnoho podsvětních oblud usadilo právě tam, k vám přišlo stádo neobvykle vzrostlých jelenů. Beze slov jste se domluvili, nabídli vám své služby a dovezli vás, kam jste potřebovali. Tim do večera nepřišel, musel jsi vyrazit sám. A jako by platilo pravidlo, že jen spolu vás nemohou dostat, neuspěl jsi. Jen tak tak, že jsi vyvázl živý. Naděje se ztrácela jak zrnka v rozbité míse, protože najednou neexistovalo řešení. Šance zavřít brány se promarnila. Už u branky je jasné, že se něco stalo. Chybí tu stráže, které jindy jedno ze dvou hlavních sídel vašeho odboje chrání. Na hliněném trávníku si všimneš obřích stop něčeho, co rozhodně není zvíře z obyčejného světa. Vstoupíš. To, co zahlédneš, se nedá popsat jiným slovem než: jatka. Jsou to jatka, tu vidíš čínské druhy ve zbrani, bránili se, ale neměli šanci, vyhřezlá střeva jsou toho důkazem. Přátelé Raye, podvodníček Bart i námořník George, oba leží v tratolišti krve. Boxer Lyndon leží nepřirozeně zkroucený s rozdrcenou páteří. Zahlédneš Mei, nebýt toho, že ji znáš dobře, ani bys ji nepoznal. Má rozstřelenou lebku a její mozek stéká ze stěny. A mezi tím vším stojí postava, kterou moc dobře znáš. Timothy. Právě dokončuje svou špinavou práci, hlava Raymonda se zvrátí a z krku mu vyteče proud tmavé krve. Není to jeho bratr? Jsou to sourozenci, mohou si být podobní. Jsou sourozenci, ale ne dvojčata. Není pochyb, je to on. Otočí se na tebe, tvář zamazaná cizí krví, v očích krvavé žilky. Působí jako šílenec, vrah, ale něco ten obraz kazí. Po tváři mu tečou slzy a výraz, který má, není zuřivý nebo zlý, je zoufalý. „Musel jsem, Williame,“ hlas se mu třese, ale jinak mluví tiše, neřve ani se tě nesnaží s horlivostí člověka, který se chce ospravedlnit, přesvědčit, „musel. Nepochopíš to, ale“, tělo tvého strýce položí na zem skoro obřadně, se vší úctou, která se k brutálnímu vrahovi nehodí, „dělám to kvůli tobě. Bylo to předurčeno.“ Zasměje se, zoufale, a utře si tvář. „Jsem dítě svýho rodu, mají pravdu, nemůžu se bránit dál, nejde to. Nevěřím těm kurvám, že existuje dobrá budoucnost, ale existuje i příšerná budoucnost. Budoucnost pro tebe. Je to zažehnáno.“ Zašklebí se, vypadá šíleně, anebo jen neuvěřitelně zoufale. Nejspíš oboje. „Zachránil jsem tě.“ Nůž nepouští, ale nevypadá, že by se chystal útočit. Na druhou stranu, vyvraždil celý dům plný bojovníků a silných mužů. To by jako člověk nedokázal. Zaprodal se ďáblovi jako jeho bratr? Ďáblovi… spíš ďábelské děvce. Ale proč nemá se tváří tak zoufale? Proč nevpadá jako její poskoci, kteří mají ve tváři jen smíření, uspokojení ze smrti protivníka, tupé štěstí, že se jim za jejich skutek Aíne odmění pocitem absolutního blaha, či bojový vztek? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Po návratu z pekla jsem byl vážně šťastný, že se vše podařilo. Že je všechny opět vidím a že Tim je na tom lépe. Na někoho, koho právě málem zabila inkvizitorka, jsem se nečekaně energicky vrhl do práce. S odhodláním. Nechtěl jsem zklamat Gheimrida a už vůbec ne svoje blízké. A... ano, přiznejme si to, nechtěl jsem proti Čubce prohrát. Na tom jsme se s Bahnem shodli. K mé smůle se však na scéně objevila nová čubka, sice s malým č, ale o nic méně nebezpečná. Ihned mi bylo jasné, kdo ta inkvizitorka je. V celém Londýně jsem věděl jenom o jedné a i ta dvě setkání mne snadno přesvědčila, že bude neskutečně hnisavou osinou v zadku. Prozatím, vzhledem k naší početní nevýhodě, bylo však lepší nechat je žrát se mezi sebou, dokud to jde, a využít ten čas k tomu, abych našel artefakty a provedl rituál. Abych to všechno skoncoval, jak mám. Magie mne nadchla - opět. Jak jsem se rozpomínal na triky z pekla a objevoval i další čáry. A s rysem se z nás stali partneři. Až na ten podstatný detail, který mne trápil. Tim. Netušil jsem, co se s ním děje, ale měl jsem pocit, že ho přímo pod rukama ztrácím. Uzavíral se přede mnou. Dokonce i ve chvílích, kdy by neměl. Po tom všem jsem konečně přijal fakt, že... že jsem se do něj prostě zamiloval. K uvědomění mi stačila radost, která ve mně zaplanula, jakmile jsem po probuzení uviděl jeho tvář. Bylo to skoro jako tehdy, když jsem se jako mládenec zamiloval do starší a vdané ženy, jenom bez mladického patosu. A intenzivnější. Nelhal jsem, když jsem tvrdil, že Tim je mé světlo v temnotě. Světlo na konci tunelu. To díky němu se mi drželo nezapadnout do Bahna až po bradu. Ale to světlo poslední dobou začínalo skomírat. To já jsem byl přece ten, kdo byl plný černého Bahna, já jsem byl potomek sodomity a bojovníka proti bohům. Tim měl být ten, kdo mi půjde příkladem a podá mi ruku, kdybych zapadl příliš hluboko. Když byl čas, nejdřív jsem na něj naléhal, ať se mi svěří. Jeho lakonické odpovědi mě nejdřív mrzely, potom mne začaly vytáčet. Ze všech sil jsem se držel, abych nevybuchl, protože v tomhle rozpoložení by Tim klidně mohl odejít... a nevrátit se. Protože by někam jako šílenec vletěl a nechal se zabít. Bylo to kvůli rysovi? Samozřejmě že jsem kočku hned zpacifikoval a vynadal jí, ať ho nechá. A od té doby jsem vždycky dával bedlivý pozor, aby k ničemu podobnému nedošlo. Přece jen je to divoká šelma. Není to mazlíček, je to partner. Jenže tohle je můj dům a můj... můj Tim. Ovšem racionální část mého já se na to dívala skeptičtěji. Rys byl ochránce mého domu. A i když byl někdy dost svéhlavý, k ostatním se takto nechoval. Mohl za to snad podobný pach, jaký měl jeho zrádcovský bratr? Kdo ví. A to jeho zmizení ve mně vyvolalo další vlnu znepokojení, kterou jsem však pohřbil pod jinými starostmi. Třeba pod tím, že jsem v noci musel bojovat s Aíne. A že jsem prohrál. Ale doteď s láskou vzpomínám na to, jak s ní rys zatočil poprvé. * * * Kvůli tomu artefaktu jsem měl doopravdy vztek. Byla to poslední kapka. Tim se zachoval natolik nezodpovědně, že nyní, až se mi dostane pod ruku, už se nebudu snažit mu domluvit. Bahno držím na uzdě, to v téhle situaci nemá co dělat, ale spravedlivý hněv si zaslouží. Posral to. Vykašlal se na mne. A když jsem nad tím po cestě domů přemýšlel, v hlavě se mi usadila hořká myšlenka. O tom, že jsem ho možná vážně nadobro ztratil. Vždyť... kdyby ke mně cítil to, co já k němu, nechoval by se takhle. Byl by mi oporou. Ve skutečnosti jsem celý ten náš podivný vztah táhl celý sám, já se pořád snažil mírnit to napětí, snažil jsem se tu být pro něj, i když on o to nestál. Ale i kdybychom spolu nic neměli, to ho neospravedlňuje nechat mě na holičkách! Při tak důležité věci! Jakmile před domem uvidím tu spoušť, sáhnu po pušce a začnu našlapovat jako na lovu. Tělem se mi šíří ledová hrůza a já při prvních mrtvých tělech v duchu úpím: Ne, to ne. NE. Neděsí mne ani tak jejich stav (v pekle jsem viděl leccos a sám jsem leccos zažil), jako spíš jejích identita. Když uvidím mrtvou Mei, jako bych dostal kopanec do žaludku. Nasucho polknu. Byla jako má mladší sestra, ačkoli v něčem vystupovala dokonce moudřeji než já. Nedovolil bych, aby jí někdo ublížil. Ale stalo se. Protože jsem tu nebyl. A aby toho nebylo málo, všechno bylo zbytečné. Misi jsem nesplnil a ještě... ještě... Když Timothyho zahlédnu, úplně zkoprním na místě. Nevěřícně na něj zírám a říkám si, jestli to není další Aínin hnusný sen. Ne. to asi ne. Ona se zmůže jenom na to, že mě chce ošukat. Tím hůř. Je to reálné. K čertu... Jakkoli s úctou s Rayem zachází, kmitne ve mně vztek. Jeho blábolení, jeho výraz... Do prdele, jak jsem mohl být tak slepý! Jak jsem si mohl myslet, že on, tenhle zkurvysyn z rodiny - ano, Time, máš zkurvenou rodinu, ještě mi to opakuj do ksichtu! - inkvizitorů a zrádců, může být mým světlem na konci tunelu? Do prdele, to já ho sem dovedl. To já mu dal azyl a snažil jsem se ho tu udržet. Najednou to všechno do sebe zapadá. Cvakne to jako má zbraň. Rys. Jeho nenávist. Jeho nenadálé zmizení těsně před tímhle vším. "Tak kvůli mně?" zavrčím a dívám se na něj skrz mířidla. Nejen díky nim vidím pravdu. Jako by mě někdo praštil a mně se konečně rozjasnilo. Bohužel příliš pozdě. Přede mnou stojí vlastně cizí muž s jeho tváří. "Ty zkurvená sketo." Neřvu. "Kdybys mě chtěl zachránit, šel bys dnes se mnou pro poslední artefakt! Místo toho..." Prst se mi chvěje na spoušti. Tak moc mu chci ustřelit hlavu a tak moc se k tomu nemohu odhodlat. Zabil Mei. Zabil mou milovanou Mei s nenarozeným dítětem. Zabil Raye, jediného člověka, kterému bych bezprostředně svěřil do rukou svůj život a přese všechno, přes vizi v Africe, jsem ho ctil více než vlastního otce. Tohle není Tim, kterého znám. Tohle není Tim, kterého jsem miloval. Tohle je jenom zrůda, uzlíček nervů a maniak. Jeho zoufalství mým vztekem a šíleným žalem nemůže proniknout. Nevěřím tomu, že zabití Mei a Raye mne mělo zachránit. Prostě ne! Pro mě je mrtvý. A za to, co udělal, taky zemře. Je válka. A já kurva nestojím o posranou záchranu, když mi vzal všechno, na čem mi záleželo! Včetně sebe! Nasrat. Přesto na poslední chvíli zaváhám a místo do hrudníku ho střelím do kolene. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nakonec šeptem promluví. „Znám budoucnost. Buď oni, nebo miliony, moje sestra, kterou maj jako rukojmí, nebo ty – nemůžou tě zabít? No a, nechaj tě žít věčně, to je horší osud. Viděl jsem to, viděl všechno, každou noc smrad spálených těl, krve, vřískání dětí, na kterých si pochutnávaly zrůdy, sotva desetiletý holky znásilňovaný chlapama jenom proto, že nepatřily ke keltům… válka?“ Odfrkne si, „dětská hra. Tohle bylo opravdu velký, nepopsatelný. Všude krev a ona nad tím vším, tu kurvu to vzrušovalo…“ Tvář se mu zkřiví bolestí, ale tušíš, že ze střelného zranění to nebude. „Znásilnil ji… bratr, znásilnil mou sestru a zohavil, její ksicht už ji ani nepřipomínal, když mi ji ukázal. To proto, jsem podle nich příliš dlouho odmítal uzavřít ten pakt. Ale teď? Všichni ti lidi jsou zachráněný, ty seš zachráněnej, všechno bude v pořádku,“ usměje se, jako by tomu ve svém šílenství skutečně věřil, ale pak mu úsměv na tváři strne. A najednou se rozpláče. „Co jsem to udělal, Wille! Co? Tolik mrtvých, tolik blízkých mrtvých! Všichni ti, co mi říkali, že rodový krvi neujdu… všichni ti ze snů! Měli pravdu, měli… bratr měl pravdu, že mezi náma není rozdíl,“ větu nedokončí, ale dál nepokračuje. Kouká někam do stropu a z očí mu tečou slzy. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jeho blábolení o hrůzách je nic proti tomu, co jsem byl v poslední minutě donucen vidět. A když spustí o své sestře, nemám pro ni ani špetku lítosti. Ne, protože jsem sám raněný. Protože on udělal něco podobného. "Ne. Nelišíš se od něj," řeknu chladně. "Tak se zachovej aspoň v poslední vteřiny jako chlap a řekni mi, proč kurva oni! Proč! Čím nás tohle mohlo zachránit!" zvednu ke konci hlas a vážně uvažuju, že ho střelím i do druhého kolene. Jsem vzteky bez sebe. Žalem bez sebe. Ale ovládnu se. Nesmím nechat Bahno prorazit přehradu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Pakt fola dearga. Nejvyšší pakt a jediný, při kterým je člověk roven bohům. Ani jedna strana ho nesmí porušit, musí splnit závazek. Tenhle dům za všechny ty lidi, za tebe a sestru. Nikomu nesmí nic udělat, pokud to nebude v nejzazší sebeobraně. A ty nezažiješ věčnost mučení bez úlevy smrti.“ „Úleva smrti“, zopakuje, ale tentokrát jiným tónem, „budeš lepší člověk než já, Wille? Zabiješ mě? Prosím tě, odpusť mi to… a zabij mě,“ kouká na tebe očima doširoka otevřenýma, s poslední nadějí, která mu zůstala. Odpuštění ve smrti? Smrt jako důkaz milosrdenství nebo jediná pomsta, kterou si zrádce zaslouží? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Kdybys tam se mnou dnes šel, získali bychom poslední artefakt a skoncovali to. Bez toho všeho!" štěknu poslední větu. Proč to musel udělat? Proč? Proč musel být tak zaslepený? A žít s tím, že člověk, kterého jsem miloval, zabil moji rodinu? A já pak zabil jeho? "Nemůžu ti to odpustit. Prostě nemůžu. Otočil ses ke mně zády, když jsem tě potřeboval. Celou tu dobu ses měnil. A pak jsi zabil moje dva nejbližší. Ne, Timothy," takhle jsem mu neřekl už hodně dlouho, "nezabiju tě. Nechám tě s tím žít. Stejně jako já budu muset žít s tím, co jsem dnes viděl," řeknu tvrdě a skloním zbraň. Společně s mrtvým Rayem a Mei a mým nenarozeným bratrancem ve mně cosi umřelo taky. A další část vydechla naposledy, když jí došlo, že i když je Tim technicky naživu, pro mě je prostě mrtvý. A s tím schovám zbraň do pouzdra u pasu a nechám ho tam. Vím, že bych měl Raye a Mei pohřbít, ale ne, když je tam on. A já mu nechci pomáhat ven. Chci, aby tam seděl, aby viděl, co provedl. Chci, aby si odpykával trest, který jsem mu uložil. Vrátím se pak. Teď ještě mám dost sil, abych nezačal výt jako raněné zvíře. Abych odešel důstojně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen co vyjdeš ze dveří, svět se zatočí a zčerná. *** Zase stojíš před stromem a zase, světe div se, máš ruku. „Máš pocit, že jsem parchant?“ Stromový muž se zasměje, „snad jenom, když přijde vesnický pacholek zeptat se, jestli ho jeho milovaná Vardoga miluje, to se starý Am Fear Uain neudrží. Ale u lidí jako ty? Ne, nejsem. Hádanku jsi vyřešil správně, mohl jsi ho zabít, ano, ale někdy je život větší trest za provedený skutek než smrt. Za takhle hrozný čin je život tím nejhorším trestem, trest hodný moudrosti krále. Odpověď jsem dostal, na nevyřčenou otázku – jestli chápeš smysl trestu a pomsty. Uspěl jsi.“ „Musíš pochopit jedno, neznám budoucnost, ale znám veškerou minulost a přítomnost, něco, co prožiješ v mém světě, se mohlo stát, kdyby minulost vypadala jinak, něco se ještě stát může. Tahle vize byla má lekce, každý z tvých blízkých má nějaká tajemství stejně jako ty, většinou tobě neškodná, ale pokud náhodou nedokážeš odhadnout včas ta vážná… tvůj přítel tě zradil už ve chvíli, kdy se nesvěřil, že ho jeho tajemství nutí k činu nejhoršímu. Už když začal opouštět tvoje řady, měl být odstraněn – zabit? Možná ne, ale ostrakizován. Odstraněn z kmene, aby nemohl škodit. Moje vize ti tuhle možnost nedala, abys viděl důsledky, ale ptej se sám sebe, byl bys schopen to udělat včas navzdory citu, který k němu cítíš?“ Nechá ti chvíli na zamyšlení a vzpamatování se, až po dlouhé minutě se znova zeptá. „Položíš další otázku?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Neodpovím mu. Co mu mám taky říct. Tyhle obrazy mne budou strašit v nočních můrách. Navíc netuším, jestli se na Tima doveud podívat stejně. Pořád ho vidím mezi těmi těly, s tím jeho šíleným výrazem... Opět si přejedu rukama - ano, rukama, nepřišel jsem o ni! - přes obličej. Potřeboval bych se napít. Nejlépe toho dryjáku, co tu považují za víno. Samozřejmě bych měl spoustu otázek. Ale cena je příliš vysoká. Jedna z nich byla i o tom, jestli bych z pekla mohl osvobodit svůj kmen. Nakonec se však přikloním k té ožehavější. Poslední vize, víc asi nezvládnu. Rozhodně ne v nejbližších dnech. Nějak se mi to všechno motá dohromady. "Co je to za proroctví, co mi dalo úkol? Hlavně jaký úkol..." zamumlám s rukou opět ve stromu, poněkud znaveně, přesto odhodlaně. Když pochopím, o co se tu jedná... No, prostě to chci pochopit. Abych mohl jít správnou cestou. Aby to nedopadlo jako v těch vizích. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Správná otázka, moc správná. Proroctví zní,“ strom začne recitovat: „Narodí se dítě, jemuž v žilách koluje krev králů i síla předků, kteří dokázali odolat boží vůli. Až ten den přijde, započne nová doba, neboť jen ten, kdo umí číst v jazyce tvoření, může spojit dva znesvářené rody, milésianské a dannánské, aby na světě navždy zavládlo souznění a mír. Jen ten, kdo umí číst, dokáže otevřít poslední bránu a ukončit věčný svár.“ Poznáš, jak si to užívá, recituje jako nějaký antický herec, občas si k tomu dokonce zašustí listím. „Už chápeš, Williame? Jen ten, kdo zná kód jazyka samotné existence, podstaty přírody, dokáže přečíst svitek a pustit do světa smrtelných bohy. Zlomit hranice mezi božským a lidským světem. Ty. Jsi zástupcem smrtelníků, jen pokud smrtelní skutečně souhlasí, že věčný svár mezi nimi a bohy skončí, mohou bohové vstoupit. Zákon zní jasně, ani jedna strana nemůže být podřízena té druhé. Proto máš to, čemu říkáš Bahno, je to dar i prokletí. Udrží tě naživu, dokud nepřijde okamžik plnění úkolu, ale zároveň mu chybí harmonie. Je to čistý chaos a chce tě ovládnout dříve, než se bude muset zase stáhnout.“ Vyvolený. Podle Sifu Jinna Prokletý. V podstatě mají obě verze pravdu. Proč ale Aíne jedná tak, jak jedná? Vždyť to bohům škodí. „Nyní já, zakázaná láska nejlépe chutná, ale přináší i značná rizika. Ta tvá v tvé době zvlášť. Kdyby se mělo vaše tajemství provalit, budeš ochoten i zabít, abys jej uchránil? A rozmýšlej dobře, teď možná jsi ovlivněn mou vizí a vnímáš toho zrzka jinak, ale v mojí nové představě si nebudeš nic z toho pamatovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je po válce. Zvítězil jsi, odmítl jsi přečíst svitek otevírající brány a najednou… najednou byl konec. Bohové zmizeli, nekonečná mlha se rozpustila a konečně vysvitlo slunce. Nic se nezměnilo. Skutečně? Londýn byl zasažen vážně, snad ani jedna jediná budova nezůstala celá. Další tři týdny lidé pořádali hon na katolíky i Iry, nebylo neobvyklé, že se jejich mrtvoly nacházely pověšené na lampách. Proč by ne, policie, která by měla tyto zločiny trestat, davu ještě s radostí pomáhala. Ještě v prvním týdnu prozatimní vláda, ta zvolená byla kelty a katolíky vyvražděna, schválila plné odpojení Irska, včetně předtím proanglického Severního Irska. Nejradši by kolem nich postavili velkou zeď. Ale po měsíci zavládl naprostý klid, klid a kolektivní popírání, které dokáže jenom Angličan. „Nestvůry v ulicích? Vskutku zajímavé, ale já byl během války na venkově a tam žádné 'nestvůry' neběhaly.“ „Kouzla? Ale jděte, kouzlo bude, když se zase obnoví dodávky čaje, zásoby mi dochází.“ Všichni věděli, že se něco nepřirozeného dělo. Ale nikdo by ani za nic nepřiznal, že tomu věří – nejspíš ani sobě. Timothy žil odmalička v Anglii a vždycky se cítil být Angličan, takže až na jeho pošahanou matku, která zmizela neznámo kam spolu s inkvizitory, a jeho fanatického bratra, jehož mrtvola tlela někde v jednom z mnoha hromadných hrobů, on i zbytek jeho rodiny vyvázl jak z lynčování, tak nucených odsunů. Přesto v tom prvním divokém měsíci rodina raději zůstávala u přátel mimo město. A Timothy u tebe. Raymond a Mei odjeli domů, že už mají města až pokrk a žena potřebuje konečně trochu klidu, Moira patřila mezi kvanta zmizelých beze stopy, které nikdo nehledal, a „hledá se manželka“ mohlo na chvíli počkat. Takže až na tvou mrtvou ženu, kterou stále k domu vázalo kouzlo, a rysa většinu času se bavícího tím, že s hravou přezíravostí ano, skutečně hravou přezíravostí pronásledoval a otravoval Annu, jelikož měl ze své magické podstaty částečný přístup do světa mrtvých, nebyl doma nikdo, kdo by vás rušil. V podstatě nastala idyla. Idyla a tolik kýžený klid. Klid, který umožňoval konečně zasytit váš, Tima i tvůj, hlad po sobě navzájem. Dům byl velký, a s tiše vzteklou Annou, která vždy raději odešla do svého světa, a žádnou Moirou se najednou zdál i prosluněný a veselý. Tak proč zůstávat jenom v posteli. Právě v nejlepším hned v předsíni na schodech, se dveře bez varování otevřou. Jak to, že má někdo klíče? A kdo to může být? Stačí zaslechnout hlas hysterického výkřiku a je to jasné. Tvá matka. „Co to děláš, ty zvíře!“ Rys, v posledních dnech zvyklý na ticho, se poleká, vyskočí a v bojovém postoji na ni vztekle zaprská. „A co je tohle za zvíře?!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Tehdy jsem se ztřískal jako doga. A Ray a ostatní taky. Ze srdce mi spadl balvan a dívat se po ránu z okna na občasný hon na katolíky bylo... uspokojující. Necítil jsem k nim žádnou lítost, koneckonců jejich vrchní mrcha mě málem zabila. Kdyby to šlo... A tak není divu, že jsem se rozhodl užít si zasloužené odměny. Konečně jsem měl prázdný dům, který však nepůsobil jako z gotického románu, byť svého ducha měl - a krom prázdného domu i Tima. K čertu s Ann, však se dívat nemusí. Myslím, že po tom, co jsem zachránil svět, si můžu ve svém volnu dělat, co chci. Ale je pravda, že jsem jí - a to podotýkám, že to bylo vstřícné gesto - navrhl, jestli ji přece jen nemám z osidel domu propustit. * * * Tisknu Tima ke zdi na odpočívadle, protože nahoru jsme to prostě nějak... nestihli. Jak se zdá, veškerá má zdrženlivost šla po probrání se z kómatu stranou. Během války jsme měli jiné potíže, času nebylo mnoho a pořád okolo někde byl, ale pak? Pak se ukázalo, jak moc mě peklo po boku s pravými Kelty změnilo. Když se však dole ozve zvuk otevíraných dveří, hrkne ve mně. Ray ani Mei klíče nemají! A Moira je mrtvá. Naštěstí jsem zády, ale zvuky a všechno... to bylo příliš výmluvné. O náladu a erekci jsem přišel stejně rychle, jako ji ve mně Tim rozdmýchal. Rychle si upravím alespoň kalhoty, ovšem rozhalená košile působí vážně dekadentně. Společně s tím, že jsem právě šukal chlapa a na mou matku málem skočil Caomhnóir. V duchu se mi jako zaseknutá deska několikrát zopakuje ta samá nadávka. Tohle je vážně pitomá situace. Jenže já stál tváří v tvář bohyni, kočkoval jsem se i s inkvizitorkou (dobrá, neúspěšně), tak v sobě dovedu vykřesat - aspoň navenek - anglický klid. Sejdu těch několik schodů. "To je Caomhnóir, nemusíš se ho bát, jenom se lekl," odpovím raději jenom na poslední větu a pohladím kočku mezi střapatýma ušima. Vnitřně se připravuji na scénu, jakou spustí. Protože ona spustí. A bude to zlé. Protože to není Kearnsová, které bych se tím s chutí vysmál. "Co že taková nečekaná návštěva?" Nemohl jsem si odpustit lehce kousavý podtón. Je to moje matka, ale to kurva nemá tolik slušnosti, aby zazvonila? Tenhle dům není její. Kdyby se chovala normálně, mohl jsem ji i sebe ušetřit toho, co nadejde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A pak si uvědomí, kdo je, že je dáma. Minimálně si to o sobě ráda myslí. Narovná se a zvedne hlavu, tváří se jak žena z viktorianské pohlednice. A potom ti vrazí rychlou facku. I když je žena, navíc má nejlepší léta za sebou, stejně má ještě sílu. „Williame Wintersi, nezajímá mě, jak se jmenuje tvoje kočka!“ Rys znovu zaprská, tentokrát uraženě, a propálí paní Wintersovou pohledem plným ublížené naštvanosti. Naštěstí pochopí, že její facka není bezprostřední ohrožení a nezaútočí na ní. Nebo se jí nechce pomstít za to, že ho nazvala obyčejnou kočkou. „Ten muž je kdo? A skutečně jsi s ním…“ její kůže dostane růžový nádech a chvíli hledá slova, „… kopuloval?“ Položí kufr na zem, spíš pustí, a odkráčí rázně do kuchyně, kde se posadí na židli. „To je, to je,“ do očí se jí nahrnou slzy, „taková hanba! Ještě že to neviděl tvůj otec! Ten by dostal infarkt, měl bys ho na svědomí! Kdyby věděl, kdyby věděl, že jeho syn je sodomita! Taková zrůdnost! Vždyť je to proti přírodě!“ Poslední věty už vykřikuje, ale potom zmlkne a obrátí se na tebe s novou nadějí. „Ale tohle bylo poprvé, že ano, zkrátka jsi chtěl zkusit něco neotřelého, něco proti všemu, co je správné a normální, ale pochopil jsi, že je to zlo, že tahle cesta vede rovnou do zatracení. Ten muž odejde a všechno bude v pořádku, najdeš si ženu a budeš mít další dítě, na tuhle nechutnost oba zapomeneme, že mám pravdu, Williame...? MÁM pravdu?!“ Její pohled snad hravě překoná i magii Aíne, jako by ti stejnou měrou vyhrožovala a snažila se ti vnutit, co si máš myslet. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Proti své vůli si vybavím, jak jsem vpadla Kearnsová. Skoro deja'vu. Nicméně se ovládám, jsem pouze podrážděný. Kdo by nebyl, kdyby vás matka vyrušila u sexu. U tohoto druhu sexu... "Už mi není pět, aby ke mně mohla vpadnout bez ohlášení a fackovat mě," řeknu neutrálně. A pak si všimnu kufru. Kufr. Ach, do prdele. Tolik jsem si zvykl, že jsem pánem situace - konečně, po tom, jak se mnou Aíne zametala, to byla krásná satisfakce - že se mi ani v nejmenším nelíbí, jak samozřejmě kráčí mým územím. Naprosto Caomhnóira chápu. Po cestě do kuchyně si zapnu košili, a když na mne matka začne vykřikovat, založím si ruce na prsou. Zůstanu stát. Neříkám, že půjdu do ulic a nechám se zlynčovat za to, že jsem sodomita, na druhou stranu - co je kurva lidem po tom, co dělám ve svém soukromí? Lidé dělají horší věci. Horší. Já nikomu neubližuji. Všechno je to v oboustranné shodě. S povzdechem si sednu. "Matko... Nech to být. Potomka mít budu, ale co dělám ve svém soukromí za zavřenými dveřmi, zvlášť když nikomu neubližuji, je moje věc." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Aha. Takže můj syn je deviant. A navíc tak nestoudný, že chce do své zvrácené a dekadentní domácnosti přivést dítě!“ Vstane a dojde si nalít vodu, kterou na jeden zátah vypije. „Uvědomuješ si, že k tomu potřebuješ ženu? Dobrou ženu, matku. Ženské lůno u svých prasáckých přítelíčků nenajdeš!“ Otočí se a, i když neřve, její nenávistně syčivý hlas překoná všechny uřvané ženské na světě. Ve svém znechucení a vzteku dokonce zapomněla na pláč. „Žena… co by řekla Anna, kdyby věděla, že její muž je buzerant?“, to slovo spíš rozdrtí skrz zuby, než vysloví. Zní nepřirozeně, možná je to poprvé, kdy ho řekla nahlas. „Ještěže se toho nedožila, ty… ty… ty zrůdo!“ Poslední slovo vykřikne a chvíli působí, jak kdyby taky patřila mezi božstvo. „Dítě ti zakazuji! Pokud se o to pokusíš, postarám se, aby ti ho vzali!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže po tom všem, co jsem pro lidi udělal, si právo na svůj život nenechám vzít. Jsem dospělý člověk. A chci mít svůj klid. Nemá co strkat nos do mých věcí. Až mne pálí na jazyku, že se Ann klidně může zeptat. A když na mě má vlastní matka zařve zrůdo... Vstanu a přejdu k ní. Naruším jí osobní prostor. "Co jsi to za matku, že na vlastní dítě řveš cosi o zrůdách. Jsem, jaký jsem. Nikomu jsem nic neudělal. Vám jsem nikdy neublížil, pouze jsem šel svou cestou. Bojoval jsem za vás ve Velké válce i v tom, co se nedávno rozpoutalo v Londýně. Jenom kvůli tomu, že dávám přednost něčemu jinému, jsem podle tebe zrůda a špatný člověk? Podívej se na ty, co venku lynčují lidi! Podívej se na ty, co znásilňují a vraždí! To jsou opravdové zrůdy!" Ke konci už zvednu hlas, protože tohle mě vážně nasralo. Do prdele, jak rád bych jí ukázal alespoň zlomek toho, co jsem viděl. Všechny ty zrůdnosti, opravdové zrůdnosti! To by si svoji definici slova zrůda kurva rychle přehodnotila! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Jsou stejní, stejní jako ty, nevidím ve vás rozdíl. Nikdy si neměl jít na Oxford, měl si být neustále pod kontrolou a otec by z tebe tuhle deviaci už dostal. Co si o tom pomyslí?“ Oči se jí rozšíří, „nepoškodíš mou rodinu, zvrácenče. Už do ní nepatříš, nejsi mým synem. A já udělám to, co budu muset. Zastavím tě. A možná záchráním, i když si to nejspíš neuvědomíš. Neboj, poděkování neočekávám,“ razance a napětí v jejím hlasu drnčí jak přetažená struna. Jenže pak napětí povolí. „A teď ustup prosím, odcházím,“ zavelí šeptem a hlas se ji zlomí. Sklopí hlavu, jelikož jí do očí zase vyhrknou slzy a chce je před tebou schovat. Vyrazí k východu. „Nesmí odejít, Wille, to víš… můžu ti pomoct,“ Annu nevidíš, ale její hlas slyšíš bezpečně. A není jediný. „Ta kočka! Ona… Williame!“ vzlykající hlas matky je prodchnut počínajícím strachem. Stačí vejít do předsíně a víš proč. Rys výhružně prská a v postoji připravujícího se ke skoku pomalu zatlačuje matku zpátky. Anna čeká na povel přeci jen už si zvykla, že teď je to tvůj dům. A pořád je to tvoje matka. „Matičko,“ zjeví se za ní, na tváři nevinný výraz. Vypadá dokonce jako stará Anna, ta živá, stejně nevinně, ale tu novou Annu už znáš. Užívá si to, jako každý poltergeist. Matka se otočí a ztuhne hrůzou. „Ale my s Willem opravdu chceme děťátko.“ Řev. Řev, jako by se jí zjevilo samo peklo, a pak se zkácí k zemi. Pokud zkontroluješ tep, zjistíš, že není mrtvá, jen omdlela. Rychlé kroky na schodech. „Co se to…“, objeví se Tim, už oblečený, a sleduje scénu naprosto vyjeveně, „to… ona je…?“ Jeho pohled je víc než výmluvný, mrtvá? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nejsem její syn? Matka se mne možná nikdy tak úplně nezastala, protože poslouchala otce, ale taky na mne nebyla zlá. Domů jsem nechodil hlavně kvůli němu (a teď i kvůli ní, protože na mne tlačila s novou ženou), protože... to vždycky bylo komplikované. Teprve po válce se naše vztahy trochu uklidnily. Zvlášť když do rodiny přišla Ann. A když zase odešla... ne, nešel jsem brečet k mámině sukni. Ano, zabolí to i pod tím návalem vzteku. Ale já si nenechám vzít život, za který jsem poslední měsíce tak tvrdě bojoval. A co teprve Tim! Zničila by nás oba. Ustoupím. Protože vím, že Caomhnóir ví, jaké nebezpečí hrozí. Určitě vycítí moje rozrušení. "Mimochodem, jestli se chceš zeptat Ann, co na to říká, máš možnost," houknu za ní. Ann se objeví jako na zavolanou. Možná už tu byla dříve, je to malá šmíračka. Ale zrovna teď se naše zájmy shodují a má slova jsou potvrzením, že může. Kývnu. Teď již mohu jen sledovat představení. Opřu se ramenem o zárubeň dveří, ruce založené na prsou. Nečiní mi to radost, ale je v tom určité zadostiučinění. Neměla mne nazývat zrůdou a zříkat se mne. Bohužel to jinak nejde. Je hrozbou. Mohu však slíbit, že budu milosrdný - na rozdíl od ní. Hrkne ve mně, když se matka složí. Ihned k ní přispěchám a zkontroluji ji. "Díky," pousměji se na Ann. Po tom všem se naše vztahy poněkud... zlepšily. Nikdy mi neodpustí, co jsem zač, ale máme dohodu, kterou splním. A pokud straší lidi, co vystrašit potřebuji, bavíme se tím oba. "A tobě samozřejmě taky," dodám k Caomhnóirovi. Určitě by se urazil, kdyby ne. "Ne, Time. Jenom omdlela. Mohl bys prosím odejít? Pokusím se ten problém vyřešit. Ale nechci, aby tu na tebe narazila, až se probere. Mám plán." I když je tu Ann, na rozloučenou ho krátce políbím. Matku přenesu do obýváku a položím ji na pohovku. Chvíli ji tam nechám a nesnažím se ji budit, místo toho si naliji whisky a přemýšlím. Nechávám ze sebe vyprchat zbytky vzteku, abych jednal pragmaticky a nepoznala na mně, že to všechno bude jenom hra. "Tvař se na chvíli, že jsi hodná kočička, Caomhnóire," prohodím pak k rysovi s úsměvem. "Že se nic z toho nestalo." Protože on má v obýváku své oblíbené křeslo, které je jen a jen jeho. Ani já mu do něj nesedám. Tak kdyby se snad rozhodl, že se teď bude válet. Potom přejdu k pohovce a dřepnu si vedle ní. A proberu matku. "Mami?" oslovím ji starostlivě. "Jsi v pořádku? Omdlelas. Nemám zavolat doktora Blakea?" Jako by naše hádka nebyla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Asi se tu radši neukážu, dokud nebude pryč, to bude jistější. Budu u sestry, mladší.“ Jeho původní byt byl ve válce přímo v centru bojů, proto z něj mnoho nezůstalo. Mladší sestra sice předtím ještě bydlela doma, ale vzhledem k událostem Tim chtěl, aby si našla nový domov. Taky jí ho pomohl najít a splatit, což v době inflace nebylo jednoduché. Nicméně jelikož o svůj byt přišel, měl na nový přednostní právo, takže bydliště sestry bylo oficiálně jeho. Polibek opětuje, a žádný letmý a krátký to není, až se Ann odvrátí a se slovy „dej vědět, až mě budeš potřebovat, tam na druhé straně je nuda,“ radši zmizí. Jako by rychle zapomněla, jaké to bylo, když Sídhe ovládala Aíne a z ní si udělala svou čubu. Tehdy to rozhodně nebyla nuda, ale zábava podle jejích představ také ne. *** Caomhnóir se k tobě líně otočí a věnuje ti pohled, který jasně říká, že po něm chceš neskutečnou oběť. Potom však odkráčí, těžko říct jesli uraženě, do křesla a zvědavě vás pozoruje. Zůstal dole asi právě jen z té zvědavosti. Dalším jeho oblíbeným místem je totiž pokoj pro hosty, kde přespává Tim, když nespíte spolu. Zalíbilo se mu tam přesně ve chvíli, kdy zjistil, že je téměř vždy pro někoho potřeba. Matka se probudí, zmatená a vystrašená. „Co… co se stalo? Já měla hrozné vidění. Byla tu nějaká velká kočka, zlá a,“ rozbrečí se, ne hystericky, ale zážitek jí zřejmě poznamenal, „tvoje žena, tvoje mrtvá žena! A-“, zarazí se, jestli předtím vypadala vystrašeně, s tímhle pohledem se to nedá srovnávat, „a tebe s jiným mužem!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Jak jako... s jiným mužem?" zeptám se zaraženě a zmateně. Přece nebudu dělat, že vím, o čem je řeč. "Matko!" zhrozím se, ale po chvíli ustaraně pokračuji."Mami, mám o tebe strach," chytím ji za ruku. "Přišla jsi a uprostřed věty jsi omdlela. Lekl jsem se, že jsi dostala mrtvici nebo něco. Zavolám doktora Blakea, ano? Pro jistotu." A s tí odejdu do pracovny, kde je telefon. "Ann? Je to sice ohavné, ale... rozruš ji ještě trochu. Něco jí pošeptej. Hlavně ne nic o dítěti, ať si to nespojí." Doktorovi však ještě nevolám, čekám na reakci. Víte... za tohle asi skončím v pekle. Ještě dobře, že tam mám staré dobré známé. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Wille, synáčku, je tam! Je tam zas!“ Chytne tě za ruku a odtáhne zpět do obývacího pokoje. A tam ji vidíš. Annu, v noční košili potřísněnou krví, s hrůzostrašným zlým výrazem a zkřiveným úsměvem, vlasy rozcuchané a ulepené. „Vy jste mne měla ráda, maminko, pojďte se mnou, pojďte do mého světa, přišla jsem si pro vás!“ S každým slovem zvyšuje hlas a při posledním zmizí, aby se ve stejnou chvíli objevila blíž. Potom zase, až je najednou sotva metr a půl před vámi. A pak se matky dotkne. Kdyby Ann nebyla vidět, nejspíš si matka toho ani nevšimne, ale v tuhle chvíli je to lehké zašimrání, které obyčejný smrtelník při doteku ducha cítí, jak dotek smrti. Odpotácí se pozpátku a sesype se na zem. Je při vědomí, ale zřetelně lapá po dechu. Musí mít skutečně silné srdce, protože na infarkt to nevypadá, snad záchvat paniky. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro I kdyby to byla moje vlastní matka. Vidíte? Najednou synáčku! "Kdo je tam zase?" ptám se po cestě nechápavě. A musím uznat, že kdybych neviděl, co jsem viděl, lekl bych se. Ann se do toho vážně opřela. Dívám se však skrz ni a bloudím očima po pokoji. "Mami! Co je? Kdo tu je?" dřepím u ní a držím ji za obě ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokud se otočíš k oknu, ještě zahlédneš Annu, jak stojí vedle něj a spokojeně se usmívá, zatímco pomalu mizí do ztracena. Zavoláš doktora. Skutečně si pospíší, je u vás do půl hodiny. Vážně si vyslechne tvůj příběh, a pak začne opatrovat matku. Za další půl hodinu k tobě přistoupí, s vážným výrazem. „Už je jí lépe, spí. Vypověděla mi, co viděla, pane Wintersi,“ doktor se zamyslí. Sundá brýle a očistí si je rukávem, pokračuje, až když si je zase nandá, „šílenství se v jejím věku objevuje jen zřídkakdy, častější jsou stresové či hysterické záchvaty, které mohou mít podobu i halucinací, ale… zatím nemohu nic říct s určitostí. Snad se vaší mamince udělá lépe, ale v tuhle chvíli bych jí rád vzal do nemocnice. Na psychiatrické oddělení, kde uděláme několik testů, abychom se ujistili, na čem jsme. Záleží na vašem souhlasu, samozřejmě, ale z pozice lékaře to důrazně doporučuji.“ Čeká na souhlas. Jak mu ho dáš, obraz zčerná a zatočí se. *** Strom se směje, hlasitě, a z dřevinatých očí mu teče smůla. „Kluku, ty máš za ušima, líbíš se mi! Za tohle bych ti tu ruku měl ukousnout, ale když ty jsi starý dub tak nádherně pobavil, zdráhám se. Myslím, že ti ji nechám, zasloužíš si ji, pravidla sice poruším, ale Matka mi to odpustí, však se o malichernosti nestará. Tvůj předek má asi přece jen pravdu, že jsem trochu škodolibý,“ pochechtává se. „Přijmi jednu otázku bez hrozby ztráty ruky jako omluvu.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nasucho polknu. Copak jsem mohl zabít matku? Jistě, mohl, ale za takovou věc... Potřeboval jsem ji jenom odklidit! "Necháš? Vážně?" ujišťuji se, jestli jsem dobře slyšel. Ten kámen, co mi spadl ze srdce, musel být slyšet široko daleko. Říkejte si, co chcete, ale život s oběma rukama je prostě lepší! Vytáhnu ji z dutiny a vydechnu. "Tohle od tebe bylo podlé. Ale Ann to zahrála skvěle," ušklíbnu se nakonec. "Díky za odpovědi, ačkoli jsi mi zadělal na nové noční můry i bez Aíne. A nad tou poslední otázkou... se musím zamyslet." Ano, poslední. Nejsem si jist, jestli bych další zvládl. Jestli bych vyvázl s oběma rukama. Nebo jestli bych se z toho nezbláznil. Už tak některé obrazy nevyženu z hlavy. "Jak osvobodím svůj kmen z Bríosún? Pokud sem mohl přijít nějaký poskok ze Sídhe... musí to jít i zpět. Jistě, říkal jsi, že odsud mne musí vytáhnout některý z bohů. Ale mně jde o to, zda by se toto místo nedalo nějak zničit, pokud bohy porazím. Anebo odsud aspoň dostat ty chudáky. Ti šílenci ať si tu zůstanou," odfrknu si. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bríosúin je vězení staré jako božstvo samo, a dokud vládli moudří z nejvyššího pantheonu, sloužilo svému účelu dobře. Zničit ho? Velmi nemoudré, je tu uvězněna síla, která popírá veškeré zákonitosti. Gheimrid se mýlil, když řekl, že ho postavili kvůli němu, on a Carman nebyli první uvěznění, jen první skutečně hmotní,“ tak hmotní, jak jen duše mohou být, „ti předchozí nemají podobu, do které by se tu mohli ztělesnit. Ale ti jsou schovaní v nejhlubších a nejtemnějších koutech vězení a čekají. O nich nejspíš neví ani bohyně plodnosti, je dítě až páté generace Dannánů. Bytosti Sídhe sem mají přístup, pokud jim to bohové povolí, je to jako výběh, kde se mohou volně krmit. Ale přesto existuje způsob, jak roztrhnout brány Bríosúin a na omezený čas propustit vězně – nůž Ionróir,“ narušitel, „který u sebe v současnosti nosí samozvaná královna Sídhe, Aíne. Buď však opatrný, pokud ho získáš, jeho moc je vrtkavá, a tak nikdy nevíš, kdy se brána zavře. Může zůstat otevřená až příliš dlouho a do Sídhe se dostanou síly, které jsou nebezpečné. Třeba právě ty, o kterých jsem mluvil.“ Jako by mu něco došlo, po krátkém okamžiku dodá, „a ať tě ani nenapadne chtít takhle zničit Sídhe, jen pokud tu je ono, je tu i váš svět, jedno bez druhého nemůže existovat.“ Strom ví, že dál se ptát nebudeš, proto se začne rovnou loučit. „Byl jsi zábavným společníkem, Williame Wintersi, musím ti poděkovat za příjemné povídání. Budu doufat, že se někdy v budoucnu potkáme,“ zakření se, ale pak zavře oči a strne. Doslova. Najednou v těch záhybech a vráskách poznáváš obličej jen těžko. *** Vyjdeš za hranice území Am Fear Uaine na hlavní stezku. Nevidíš nikoho. Takže tě přece jenom Ultana opustila? Zapraskání přímo za tvými zády, jako když něco lehkého spadne na zem ze stromu, otočíš se a za chvíli tvé oči rozeznají špatný lom světla vytvářející ženskou siluetu. „Máš svoje odpovědi?“ Zeptá se Ultana a až potom, co odpovíš, pokračuje. „My máme problém. Druidi našli těla svých druhů a pochopili, že někdo prorazil a že v jeskyni jsou oslabení. Útočí na ni.“ Navzdory slovům je její hlas klidný a skoro netečný. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenom mi bude dlouho trvat, než na to všechno zapomenu... pokud vůbec někdy... Aspoň že poslední vize mi Tima zase ukázala ve světle, v jakém jej potřebuji mít. Kdybych odsud odešel s tou poslední, nejsem si jist, jestli bych zvládl se na něj dívat stejně. Navíc, přes to, že jsem v poslední vizi nechal svou matku zbláznit, byly okolnosti... hm, příjemné. Vážně mi chybí. A žádná pitomá soulož v chodbě nebude! Než odejdu z mýtiny, musím chvíli uklidňovat vířící myšlenky. Není lehké nahmatat realitu zpět. Proto jsem říkal, že další vizi bych už asi neustál. Pak na mne však zatlačí myšlenka, že kvůli mně se bojuje. A proto pospíchám pryč. Ani nevím, jak dlouho to všechno trvalo. Teď jsem opět naladěn na vlnu pekla - dávám si pozor a využívám všeho, co jsem se zde naučil. "Sakra," ulevím si polohlasem. Nic neřeknu a rozběhnu se zpátky. Cestě zkouším, co bude Bahno říkat na vítr. Jenom ho zkouším uchopit, žádná konkrétní kouzla. A kupodivu... kupodivu to vypadá dobře. Že by po tom všem pochopilo? Pochybuji. Moje kořenová technika by totiž proti druidům asi byla neúčinná. Nevím, nakolik půjde tohle, ale... doufám, že to těm parchantům minimálně zkazí den. Až na ně narazíme, chci jim zkusit vymáčknout vzduch z plic. Když se člověk dusí, špatně se mu přemýšlí, natož aby čaroval. Alespoň v to doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ultana na poslední chvíli zahne ze stezky a vydá se sotva znatelnou pěšinou. Dojde ti však, proč to udělala, za chvilku pěšina začne stoupat a když za několik minut vyběhnete nahoru, rozprostře se pod vámi celé bojiště. Alespoň to před hlavním vchodem do jeskyně, který ale – to můžeš usoudit i bez znalosti veškeré nepřítelovy síly – čelí největšímu náporu. I proto, že zde je největší koncentrace vaší síly. Sedm ze zbylých jedenácti. Situace ještě není tak zoufalá, tvůj kmen je venku a nemusel zalézt do jeskyně, aby snížil okruh, odkud mohou přicházet. A tak vidíš, že Elisabeth kolem jeskyně vztyčila ohnivou bariéru. Podle nepřirozeného pohybu plamene poznáš, že vede usilovnou bitvu v neviditelné sféře magie. Problém je, že je sama a proti ní minimálně dvacítka druidů, a oheň zvládnout je těžké i bez boje s jinými čaroději. Liath, Fionn a kelt, kterého znáš jako Owina, střílí lukem do plamenů a ostřelují řady kanibalů, kteří se shlukli kolem bariéry a jak hyeny čekají, až je pustí. Ani to, že se občas plameny prudce obrátí proti nim a část jich zapálí, je nedonutí ustoupit. Jsou horší než zvířata, ty mají alespoň pud sebezáchovy. Ostatní bojovníci bez luku se drží u ostatních, jen Lug demonstrativně obchází blíž ohnivé hranice, jako by chtěl kanibaly vyprovokovat, ať do ohně vkročí. V povzdálí postávají druidi, v rozestupech. O tom, že mají přesilu mnohanásobnou, Elisabeth se brzy vyčerpá a pak jí nezbyde síla podporovat kmen při fyzických bojích, není pochyb. Je třeba jednat. „Nasrat na to,“ zakleje Ultana, „je jich moc. Máš nějaký nápad, čaroději?“ Obrátí se na tebe s jasně zřetelnou nadějí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Protože jestli ve mně byly ještě nějaké zbytky pacifismu, právě umřely. Bahno několikrát vztekle zabublá, chce se vyplížit na povrch, protože mi útočí na lidi, které jsem (i přes otravné výjimky) přijal za své. A oni mne taky. Na lidi, kteří se o mně postarali a nevyhodili mne, ač jsem jim ublížil. Zhluboka se nadechnu. Ne. Ublížilo jim Bahno a já ho ven nepustím. Kdybych věděl, že pobije nepřátele a je nechá, možná ano. Ale takhle ne. Zatlačím ho hluboko do míst, odkud přišlo. Do malé, černé, vztekající se kuličky. Musím to zvládnout. Musím. Jestli jsem vyvolený, nebo minimálně otec vyvoleného, nemohu selhat. Když teď držím Bahno v šachu, vzpomenu si na všechno, co mne učila Elisabeth, a pokusím se to cítit. Celý ten orchestr. A pak se zaměřím na druidy. Na rozdíl od toho, když jsem zaútočil na Luga, je to... nevím, čistší? Jak jen může být pokus o vraždu čístý být. Pokusím se okolo druidů nebo přímo v nich zařídit, aby neměli přísun vzduchu. Musím je zlikvidovat rychle a na nějaké bahnité triky si netroufám. Jako třeba uvaření jejich krve. Ale kdyby to snad nešlo, soustředím se na starou dobrou zemi. Tělo je její hmota, a tak by se mi mohlo podařit třeba probodnout jim srdce nebo plíce vlastním žebrem... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zaměříš se na druidy a hudba nabere pravidelnosti, hraje v rytmu jejich dechu a najednou nezáleží na tom, jak daleko kdo stojí. Nehledě na to, máš jeho dech pod kontrolou. Slyšíš orchestr dvaceti dvou lidí, pravidelný ve své nepravidelnosti. Na povel jej utneš. Kdyby druidi věděli, že se chystáš k útoku, nejspíš by se ubránili, ale tys je překvapil. Byli moc sebejistí, nehlídali vás – a teď za to platí. Jen pět jich dokáže najít dostatek síly, aby se spojili s energií a vytlačili tvé vakuum kyslíkem, zbytek padne k zemi a ty, jelikož jsi napojený na magickou úroveň mimo realitu, cítíš, jak z nich nehmotná energie uniká, aby se rozplynula a příštího dne se znovu probudila v jejich těle. Zbylých pět klečí nebo leží na zemi a znovuzískává dech. Jsi unavený, hodně, ale příjemně. Jako po skutečně produktivní práci nebo dlouhém výletě v přírodě. Přestali bránit ohni a ten teď se strašlivou silou shltává první řady kanibalů. Ostatní, jako by jim přece jen došlo, že svou výhodu ztratili, se obracejí a dávají na útěk. „Nech mi taky něco, bábo!!“ Zakřičí Lug a se strašlivým řevem se vrhá na nepřítele. Je jako parní stroj, drtí je brutálně tak, jak umí jen on. A pokud se mu někdo postaví na odpor, bez zpomalení kolem něj „protancuje“. Ze soupeře zůstane jen zkrvavená, zohavená mrtvola dřív, než si uvědomí, odkud přišel útok. I ostatní se vrhají do boje, jen Fionna, Liath a Conalla náčelník posílá do jeskyně. Určitě podpořit zadní řady. Najednou je to masakr, až se musíš odpojit od magické sféry, jelikož tě z tolika duší opouštějících falešné tělo brní hlava. Během několika chvil je konec. Vyhráli jste. Tři druidi, kteří se ubránili, stačili utéct, dva Lugaid s i na něj abnormální brutalitou zabil. Pomsta. Ultana na tebe pohlédne s uznáním, ale není to magický čin, který ji zaujal. „Ovládls stigma? Jsi silný, máš silnou vůli,“ odvrátí pohled zpátky na bojiště a potichu, pro sebe dodá, „na člověka.“ *** Už když se ukážete, vyrazí ti starý bojovník naproti. Je tu jenom s Elisabeth, ostatní se vzadu vypořádávají s posledními kanibaly. Druidka vypadá vyčerpaně, tak moc, že musí sedět opřená o stěnu, nohy už ji neudrží. Ale na tváři má spokojený úsměv. Gheimrid je celý od krve, zubí se od ucha k uchu… jeho rozšklebený vrásčitý obličej by na neznalého působil rozhodně děsivě. Přijde k tobě a silou medvěda tě k sobě přitiskne. Kašle na to, že tě tím celého umaže. „Do husí prdele šiška! Padali jak mouchy! Jak přezrálý hrušky, když datel mrdá zobákem stromy! Chlapče, přišels právě včas!“ Z povzdálí se na tebe usměje Sibeal a přikývne. I ona ti gratuluje především k tomu, že jsi ovládl Bahno. Z pozice někoho, kdo se s ním sám střetl. I kdybys chtěl, Gheimrid ti nedovolí udržovat s ní oční kontakt dlouho, protože tě náhle rychle chytne nejdřív za levou a pak pravou ruku. Znovu se zakření. „Vobě ruce! Žes u dědka shnilýho nebyl, a místo toho jste si to s Ultanou někde rozdávali?“ Flákne tě do ramene a hlasitě se zasměje, „jen klid, však já vím, že seš ze stejnýho těsta.“ Ještě chvilku se pochechtává, než konečně zvážní. „Tak co, máš svoje odpovědi? Víš, jak vodsud vypadnout?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A přece, když z nich vymáčknu kyslík, je v tom zadostiučinění. Spravedlivé zadostiučinění, že dostanou, co si zasloužili, když zaútočili na můj kmen. Ještě že jsem měl moment překvapení... Jako dirigent si pomohu rukama, rukou, když ji na povel, kdy má vzduch zmizet, stisknu v pěst. Chci ještě něco udělat, dobít posledních pět, jinak, magií země, dokud zápasí s tím, aby popadli dech, ale sám jej mám najednou ztěžklý, protože tohle na mě byl bez Bahna šílený výkon. A navíc jejich umírání je nepříjemné. Jako kdyby mi po těle lezli jedovatí mravenci. Setřesu ho ze sebe a nechám zbytek kmene dokonat svou práci. "Snad," odpovím Ultaně a její poznámku přejdu. Zrovna teď je mi to jedno, jediný, kdo by mne dokázal s určitostí vytočit, by byl asi Lug. Má na to talent. Na Gheimridovo nadšení se jenom chabě pousměji. Nejsem vyčerpaný jako Elisabeth, ale chvíli odpočinku (a jídla!) bych uvítal. Hlavně vím, že to všechno je jenom kvůli mně. Kvůli Bahnu. Tohle a vize mne donutily a ještě donutí se nad tím pořádně zamyslet. Abych se nestal tou zrůdou jako tam. Nebo... nebo jako snový Tim. "Není můj typ," ušklíbnu se. "Ale Am Fear Uaine říkal, že jsem zábavnější než ty. No, má se čím bavit..." dodám a oči mi trochu potemní. Přesto, jak mne trápil, k němu nedovedu cítit zášť. Vím, že moje utrpení mělo smysl. Budu si ty obrazy pamatovat a udělám vše pro to, abych je pak nezažil jako deja'vu. "Všechno ti pak řeknu. Ale teď ještě máme práci. Snad to ještě zvládnu..." Rozhlédnu se po jeskyni a pátrám po něčem k snědku, protože mám hlad jako pes. Po tom všem. Ale nesednu si, jím za pochodu. Jdu se podívat, kolik času nám zbývá. Měli by procitnout až ráno, tak máme i noc, doufám. "Musíme se postarat především o druidy. Vím, že tři utekli, ale pokud jenom tři zůstanou, můžete je pak ulovit. Zbytek musíme pohřbít... no, jak se pohřbívali upíři. Useknout hlavu, pohřbít odděleně a zavalit kamenem. Nedovolit jim, aby se jejich těla plně obnovila a spojila. A také musíme uklidit ten bordel," pohodím hlavou ke kanibalům. "Určitě nechceme, aby se nám zítra ráno probrali přímo pod nosem." Chvíli se na ta jatka zamyšleně dívám. Po tom, co jsem viděl u sebe v domě, Ray, Mei... Tim... mne ten pohled nemůže rozhodit. "Vím, že jste se tu zabydleli... ale možná by nebylo od věci pokusit se najít jiný úkryt a tenhle využít jako jejich hrob. Je tu kámen, když je do něj zaklejeme... Protože s takovou nestihneme dojít pro ostatní." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jde s tebou do jeskyně, kam mezitím zmizela i Elisabeth. Kus masa najdeš okamžitě, je studené, stejně jako kaše z luštěnin, ale svůj účel oba pokrmy plní. Zapalovat oheň se nikomu nechce a za nepřítomnosti Deirdre nebyl nikdo, kdo by oheň udržoval. Nebyl na to čas. Zamotá se ti hlava, jak kdybys měl nízký tlak. Musíš si sednout… a nakonec proč ne, zbytek kmene stejně ještě bojuje s – nebo spíš dobíjí – kanibaly. Gheimrid přikyvuje, ale nápad se stěhováním se mu nezamlouvá. „To máš sice pravdu, ale v týhle jeskyni je narváno všecko za kdovíkolik jar. Než to dostanem jinam, bude půlden pryč. A nechat to tu všechno…? Taky musíme dostat ty tři ze zajetí, mohli by je schovat na jiný místo a pak už je nenajdem.“ „Jeskyně u vykotlanýho pařezu,“ vloží se do toho Ultana, stroze, jak má ve zvyku. A zprvu náčelníka uvažujícího o záchraně jeho lidí zmate. „Co? Aha, takhle, tadlecta…“ jeho hlas získá novou energii, „máš ji prolezlou?“ Stopařka přikývne, „má dva další vchody, a co vím, krom hlavního vchodu jsou zatopený. Nevím ale, jestli je to udrží uvnitř. Proplout se zaživa nedaj, ale jestli jejich mrtvoly nemůžou vyplavat…“ pokrčí rameny. „Bába čarovná by mohla pomoct… voda by přece zvládla ten vchod zasypat. Hahá! Jdu babku najít!“ Přítomnost cizí osoby tě donutí vzhlédnout. Elisabeth. „Babka přišla sama, dědku, nemusíš se obtěžovat.“ Vypadá unaveně, ale už ne jak před zhroucením, jako před chvílí. Oči dokonce znovu získaly tu pichlavou jiskru, kterou měly. Na nohou se drží pevně. „Budu sledovat kanibaly, pokud je odvedou někam jinam, zjistím kam,“ řekne Ultana oznamovacím tónem. A nejspíš to jako oznamovací větu i myslela, než si vzpomněla, že tohle sama rozhodnout nemůže. „Gheimride?“ Stařec jenom přikývne a lovkyně zmizí. Mezitím k tobě dojde druidka. „Moc pěkný koncert,“ usměje se. Moc dobře chápeš, jak to myslí, i když ostatní kromě Gheimrida by to nejspíš nepochopili, i kdyby věděli, co slovo koncert znamená, „pijte. Je to jen šťáva z ovoce a několika bylinek, dokáže vám dodat nejnutnější energii.“ Začne si sama nabírat jídlo. Jaký musí mít hlad, si dokážeš živě představit, cítíš podobný. „No? Povídej něco, zvládneš to?“ Nevydrží Gheimrid čekat na vyjádření, Sibeal jenom pokrčí rameny, „zvládnu, ale potřebuju chvíli na regeneraci. Alespoň pár hodin, teď by mě její síla semlela.“ „Než se postaráme o druidy a dokud je tam nedostanem… čtyři pět hodin, to bude stačit?“ „V pořádku,“ usměje se druidka a pustí se hltavě do jídla. *** Ať už se rozhodneš odpočívat nebo pomáháš s odklidem, za čtyři hodiny mají druidi usekané hlavy i končetiny. Ruce a nohy se tvoji druhové chystají hodit do řeky, hlavy jsou zakopány hluboko pod zemí a těla v kamenném hrobě, kam se přestěhovali i prozatím mrtví kanibalové. Budou donekonečna těla druidů ožírat. Společně s Elisabeth pak zavalíte vchody, ona použije mohutnou sílu vody, ty stálou moc země. Vaší únavě může těžko někdo porozumět. V noci se vytvoří skupina, kterou vede Lug, chystající se na záchrannou akci... |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nejdřív si nechám chvíli slehnout, protože si myslím, že si to po tom čarování zasloužím. Sice ve mně stále hlodá ten hlásek, který říká, že kdyby nebylo mne, tak žádný boj nebude... ale protože chci pak Elisabeth pomoci s upravením jeskyně, musím být trochu odpočatý. Nakonec se k úklidové četě ale přidám. Pomáhám především s vytvářením hrobu pro hlavy, pokud mi na to stačí síly, protože vykopat takovou hlubokou jámu by trvalo. Pro jistotu ještě přivalím nějaký balvan z okolí. Ano, je to zadostiučinění. Poté padnu za vlast. * * * Další den patří cenzurované verzi odpovědí, co jsem dostal. Nemíním Gheimridovi ani nikomu jinému vykládat, co jsem musel prožít, není to jejich svět a ani by to nepochopili. To až ale večer a v soukromí. Přes den, protože je skupina oslabená, se zapojím do toho, co dělat mám, ale snažím se získat něco, u čeho mohu přemýšlet. Protože si to všechno musím srovnat v hlavě. A že toho není málo... Ani předtím jsem nebyl tak výrazný jako třeba Lug nebo Fionn, tak to snad nebude tak poznat. Během své meditace také dojdu k tomu, že nejvhodnějším bohem, kterého bych mohl požádat o pomoc (ale příčí se mi to!), je Amaethon. Už ze své podstaty musí být proti božské děvce, protože ta vše akorát kazí. Prozatím ale nic nevyvádím. Spíš přemýšlím, co mu řeknu, kdyby to vyšlo. A jak to vůbec udělat? Když pak mluvím s Gheimridem a Elisabeth, o dýce, co může proříznout realitu, nemluvím. Nechci jim dávat planou naději, třebaže na druhou stranu bych chtěl, aby věděli, že... že bych se rád pokusil je odtam dostat. Jenže tenhle svět mne naučil, že naděje je někdy mnohem horší - když pak nic nepřijde. Dát naději někomu, kdo se smířil a nějak žije, to je jako dát závislému jeho dávku a pak ho zase nechat živořit bez ní. Vlastně... mimo to, co je Bahno, protože to ti dva vědět mají, toho mnoho nenamluvím. Příští dny patří rutině, ale hlavně opět přemýšlení. Pokud jde někdo zkontrolovat tu jeskyni, kde jsme je zavalili, jdu také. A když mám chvíli volno, jsem raději sám. Protože mne trápí, jak by to mohlo s Timem skončit... může to tak skončit, i když se budu snažit, to je na tom to nejsmutnější. Pokud si on vybere vlastní cestu... Musím se prostě přenést přes to, že bych ho musel zabít. A není to jednoduché. Většinu času ale zápasím s Bahnem. Aby bylo v klidu, abych se jej naučil ovládat. To jsou chvíle, kdy jenom řeknu, kde budu, a jestli se do večera nevrátím, tak je něco zle. Nechci, aby u toho byl někdo další, kdyby se vymklo kontrole. A také se začnu vystavovat situacím (ale ne v kruhu kmene), kdy by Bahno mohlo chtít převzít kontrolu. Pravděpodobně to párkrát skončí smrtí - ale umřel jsem tu už tolikrát... Trénink, trénink, trénink. Jestli jsem zde předtím jenom přežíval, tak teď je vidět, že mne něco žene. A to tak, že jsem schopen si i ublížit. Dá se říci, že jsem se zabýčil až s lugovskou trvdohlavostí, abych Bahno ovládnul. Kde jinde budu mít lepší příležitost? Nevím, jak dlouho jsem si dal odklad, než se pokusím boha vyvolat. Dny jsou pořád stejné. Ale jednou si řeknu, že už toho bylo dost. "Dneska se pokusím odejít," oznámím Gheimridovi ráno. Zatím jsem o způsobu, jak to udělám, nemluvil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Elisabeth tě konečně začne učit magii ohně. Byla svědkem toho, jak jsi ovládl Bahno a jedním kouzlem zabil druidy, proto věří, že zvládneš ovládnout i nejtěžší z magických disciplín. „Jak už víte, každý živel má svou melodii. Ta se mění, rytmus se střídá, ale svým zvum i dynamikou je u každého živlu podobná. Ne tak u ohně, z ohně musíte melodii udělat,“ začne vysvětlovat. „Je to téměř nepolapitelný element, každý tón zní jinak, disharmonicky, útočně. Pokud ho neovládnete a nevytvoříte v něm harmonii, ovládne vás – anebo způsobí katastrofu. Proto je tak náročný na soustředění a proto k němu ani zkušený kouzelník nemůže přistupovat lehkovážně, i těm nejlepším se vymkne z rukou, když na chvíli ztratí koncentraci. Radím vám – i s ohledem na váš problém, využívejte ho co nejméně.“ Všichni si všimli, že jsi zamlklejší, ale vědí, že jsi byl u Stromového muže ptát se na otázky ohledně úniku, proto tě nikdo neruší a neptá se. Jen po několika dnech k tobě dojde Conall. „Wille, brachu, já vím, že máš dost svých starostí, ale,“ zarazí se a tváří se rozpačitě, jak se na válečníka téhle doby opravdu nehodí, „ta moje věc, jak si mi slíbil pomoc. Je postavená, přesně podle toho, co si popisoval – teda, v rámci možností. Jestli na to sereš, chápu to, ale jestli ne - potřebuju nahradit tu…chemikálii a světlo. Kouzlem.“ Skoro šeptá. Už víš, že má pocit, že bude za idiota, pokud se ostatní dozví, že staví ranně středověký fotoaparát. Minimálně pokud nakonec nebude fungovat. S nadějí v očích čeká, jestli se mu přece jen pokusíš pomoct. *** Gheimrid na tebe pohlédne chápavě, ale s těžko potlačovaným smutkem. Nakonec si povzdechne. „No, jednou to muselo přijíct. Ty sem konečně nepatříš, seš živej a zdravej, tak bodejť bys trávil věčnost mezi náma, tam nahoře máš ještě práce habaděj.“ Zazubí se s trochu nucenou lehkostí. „Jak to chceš udělat? Můžem ti s něčím pomoct?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro * * * Tolik jsem si na ně zvykl a přijal je za velkou rodinu, která mne toho tolik naučila, že na chvíli mne bodne osten provinilosti, že je tu mám nechat. Rychle tu hloupou emoci zaženu. Ano, nepatřím sem. A ano, mám spoustu práce. Navíc v nejhorším případě tu mohu skončit znovu. Ne že bych se na to těšil... "Snad jen... Nevím, zda to vyjde. Ale nechci vás ohrozit, proto odejdu notný kus od jeskyně. Samozřejmě pokud se to povede, těžko vám mohu dát vědět, jenže pokud ne, nerad bych, aby mě tam někde žrala zvěř. Mohl bys tam večer zase poslat tu svou myš?" No, a pak přijde loučení s kmenem. Prostě před ně předstoupím a řeknu jim, co jsem řekl na úvod Gheimridovi. Že má válka ještě nekončí a že se pokusím odejít. Ale že ať se moc neradují, protože by to na první pokus nemuselo vyjít. Elisabeth se pak zeptám, jestli chce něco vzkázat Timovi. Poté nezbývá než se vydat pryč. Místo, kde to chci udělat, jsem si vyhlédl při svých výpravách za samotou. To, co chci bohovi říci, jsem si připravoval několik posledních dní. "Amaethone, patrone manželství a úrody. Vyslyš prosím prosbu bojovníka proti božské děvce, proti rozvracečce rodin a manželství, proti té, která chce zničit svět mého lidu." Položím pořádný kus masa na placatý kámen, co jsem si donesl, a aby dobře hořelo, pomohu mu kořalkou. Samozřejmě ideální je podobný obřad provádět ve dvojici, ale... kde bych tu vzal svého partnera? Ať už Ann, nebo Tima. "Žádám tě o pomoc, Amaethone. Abych mohl pokračovat ve svém boji. Věřím, že na rozdíl od pomstychtivé a panovačné Aíne jsi spravedlivý a milosrdný bůh. Kvůli ní a její válce jsem přišel o ženu i dítě. Chci, aby má rodina došla klidu alespoň po smrti - a aby ta, co je ještě živá, přežila. Pomoz mi prosím dostat se z Bríosún..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** Loučení se nese v smutném duchu. To, že jsi vlastně živý, neznamená, že jsi s nimi nežil dlouho a nepřijali tě za svého. Nejdřív přijde Gheimrid a jeho mohutné, navzdory stáří silné ruce tě obejmou. Pustí tě a, jak jinak, loučení obohatí hurónským výkřikem: „Žij blaze, dokud můžeš! A nakopej tý čubce tu její kundu pořádně, ať jí tam pro změnu čvachtá něco jinýho než mužský šťávy. Chceme její krev!“ Následuje Elisabeth. „Hodně štěstí, Williame, vaše schopnosti jsou probuzené, a proto vám zůstanou. Využijte je moudře. A řekněte Timothymu, že na něj babička myslí, že je na něj hrdá, vybral si správnou stranu.“ Usměje se – mluví o tobě. Až když starší kmene domluví, přijdou na řadu ostatní. Conall. „Budeš tu sakra chybět, s tebou bychom tu za chvíli lítali. Nevím, jestli to projde sférou,“ podá ti očouzený pergamen s jen o trochu víc než siluetami členů kmene. I přes špatnou kvalitu je ale možné s kapkou fantazie poznat, kdo je kdo. „Ať na nás nezapomeneš. Ukaž jí co proto.“ Práskne tě do ramene. Vystřídají se všichni. Nakonec k tobě dojde Lug, i když čekal až do konce. „Nakonec se z tebe stal chlap, to tě cení. Aíne se z toho posere. A ta magie, cos použil… to pomohlo.“ Zakření se, v očích mu hrají – světe div se – přátelsky veselé jiskřičky. „Ale zvládli bysme to i bez tebe.“ Nepřestává se křenit. „Až tam mezi živejma moc změkneš, umři, pořádně tě zase vycepuju.“ Jeho ne zrovna příjemné umírání je, zdá se, zapomenuto. *** Vykonáš obřad. Jenže se nic neděje. I pokud zopakuješ svá slova, zdá se, že nemají účinek. Uběhne dlouhá doba, setmí se. Maso už není jen upečené, je černé a ani by ses nedivil, kdyby začalo uhelnatět. Už už si chceš přiznat, že jsi selhal, a odejít zpět ke kmeni, když ve tmě zahlédneš svítit dvě oči. Nemusí to nic znamenat, možná je to jen nějaká z místních oblud. Jenže pak se z temnoty vynoří divoký pes a zvědavě si tě začne prohlížet. Zavyje. Objeví se další pes, pak další… obklopí tě celá smečka divokých psů, ale žádný se nepřiblíží. Zůstávají v dostatečné vzdálenosti, některý se líně natáhne na zem, jiní stojí či sedí a pozorují tě. Žádný z nich však necení zuby, nekouká nepřátelsky. A pak v temnotě zasvítí jiná dvojice očí. Září nepřirozeně silně zlatou barvou, v úrovni na psa nepřirozeně vysoké. Vyjde. Snad sto sedmdesát centimetrů vysoký irský vlkodav zamíří k tobě a psi, kteří mu stojí v cestě, se staženým ocasem ustoupí. Rozvážně dojde k přichystanému masu a obezřetně k němu přičichne. Překvapivě neucukne, i když pro citlivý zvířecí čumák musí spálenina smrdět nesnesitelně. Sedne si. A najednou před tebou místo psa sedí muž. Na první pohled obyčejný, ač svalnatý a urostlý, od pohledu zvyklý na těžkou práci. Na sobě nosí prostý zemědělský oděv, ale přesto jako zemědělec nepůsobí. Má v sobě majestátnost krále. „Přistup, lovče, přisedni.“ Počká, až tak uděláš, a pak jemně pokyne rukou. Z oharku je rázem šťavnatě upečené maso. Objeví se dvě číše plné nějaké tekutiny. „Víno.“ Odněkud vytáhne pecen chleba, který trhnutím rozpůlí. Jednu část ti podá. „Chléb, dary země. Jez,“ pokyne ti. Napije se, maso však nechává netknuté. „Pověz, proč bych ti měl odsud pomáhat? Bohyně vládne Sídhe s požehnáním nejvyšších, proč jí mám zradit a riskovat její hněv?“ Mluví jemným, konverzačním tónem a pozoruje tě spíš zvědavě než jakkoli jinak. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale je pravda, že i když se domů vlastně těším (třebaže mne tam čeká střetnutí s Aíne a Moirou), protože je tam Tim a Mei a Ray a všichni potřebují mou pomoc, bylo mi smutno. Zvykl jsem si na ně. A Lug mě vážně překvapil, musel jsem se na něj zašklebit. "Moc se neraduj, třeba to nevyjde a já se zítra vrátím," ušklíbnu se, ale ve skutečnosti doufám, že to tak nebude. Nicméně naše podivné rivalství mi asi bude chybět. Stejně jako Gheimridovy vulgární prupovídky a Conallova zvídavost. * * * Zprvu sedím trpělivě, protože nevím, jak rychle se zpráva skrz nějakou tu bariéru dostane. A také si říkám, že mne třeba zkouší. Usadím se pohodlněji, a kdybych se nenacházel v očistci, snad bych si nakonec lehl do trávy a pozoroval nebe. Dneska je hezky. A je tu klid. Což tady může znamenat i to, že mne za chvíli něco sežere. Po několika dlouhých hodinách začínám uvažovat nad tím, jaké mám možnosti. Strom byl v tomhle dost jasný - jedině bůh mne odsud může vytáhnout. Ale když bojujete proti bohům, má to docela háček. Jestli nevyjde tohle, vážně si nevybavuji nikoho jiného, kdo by mi mohl pomoci. Ledaže bych tady v rámci nějakého rituálu v trávě ohnul Deirdre a zkusil zatelefonovat Aíne, jestli jí náhodou nechybím, určitě té čubě musí být smutno po našich nočních eskapádách. A nyní jsem již silnější - už jenom tím, že vím, co je Bahno zač. A vím, co může nastat, pokud selžu... Jakmile se ve tmě objeví oči, sáhnu po meči. Ve skutečnosti jsem ale spíše připraven se bránit magií, nechat ji chytit kořeny, abych ji mohl zabít. A i když vím, že pes jeho atribut, pořád zůstávám ve střehu. Být uprostřed neznámé smečky moc příjemné není. Opravdu doufám, že ten velký není jenom anomálie zdejší fauny - jinak to bude nepříjemný večer. Vyšlo to? Alespoň částečně? Jakmile se promění, nechám meč mečem. Schýlím před ním hlavu. "Děkuji," sednu si naproti němu a kývnu znovu na poděkování, když mi nabídne jídlo. Vážně mám hlad. Jeho otázka je na místě, ale není o nic jednodušší na ni odpovědět. I když jsem nad tím samozřejmě uvažoval. "Protože věřím v to, že alespoň jeden z bohů si nepřeje zničení lidského světa. Které při vládě Aíne určitě nastane. Navíc ona se nezastaví. Je to ctižádostivá děvka," je to konstatování, protože to je vlastně její titul, "která chce vládnout napořád. Pochybuji, že se nepokusí potom udělat převrat." Na chvíli se zamyslím a tentokrát položím otázku já: "Copak ty si přeješ válku? Válka vždycky zničí ty, co jsou nejníže. Obyčejné lidi. Potomky těch, kteří po generace obdělávají zemi po tvém vzoru. Země pak nebude rozorána pluhem, ale dalšími granáty... jako nedávno v celé Evropě. Ale i kdyby byla ta válka prohraná, chci alespoň zemřít po boku své rodiny," dodám odhodlaně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Domluvíš a nastane ticho. Nekonečné a tíživé. Nakonec promluví. „Myslíš si snad, že Brigitte, má matka, nebo snad dokonce Danu, pramáti všech bohů, by si přály to, co Aíne dělá? TA DĚVKA-“ vykřikne najednou tak nahlas, až se někteří psi poplašeně rozeštěkají, „používá drze její jméno v tom svém hambinci, jako výsměch všemu, co matka znamená! Zapomněla, díky komu má svou moc, zapomněla, jaký měla úkol. Čtveřice“, tím myslí Brigitte, Morrigan, Dagdu a Nuada, vládce čtyř měst Sídhe, „ji jím pověřila, protože se nejdéle zdržovala mezi lidmi. Věřili, že jim nejvíce rozumí, jenže se zmýlili – na to, aby vás pochopila, je příliš panovačná a ve své aroganci i hloupá.“ Nevesele se ušklíbne. „Jsi chytrý, Vyvolený, pochopils to, co jsem pochopil i já. Aíne si nepřeje otevřít brány a návrat Nejvyšších. Chce vládnout, být neomezenou královnou. Tři pečetě a bude vládnout strašlivou silou, čtvrtá a stane se jen další z řady bohů. Víš, že k otevření bran potřebuje tebe, Vyvolený? Jen ten, kdo umí číst v jazyce tvoření, může spojit dva znesvářené rody, milésianské a dannánské, aby na světě navždy zavládlo souznění a mír. Tak zní proroctví.“ Zarecituje tobě už známou větu. „Možná tě chce ovládnout, možná zničit, ale jsi pro ni nebezpečný.“ Koukne před tebe a najednou se tam objeví dřevěná miska s pečení. „Jez, to maso ti dodá sílu, abys zvládl přechod.“ Usměje se, „ano, pomůžu ti, protože máš moc ji zastavit. Stihne mne za to strašný trest, ale udělám to a žádám za to jenom jedno – zvaž možnost, že pečeť otevřeš. Znám Nejvyšší, jsou moudří a milují smrtelníky i svou zemi. Ne všichni jsou jako bohyně děvek.“ Potom se odmlčí a pokud sám nebudeš mít dotaz, už neřekne ani slovo. Raději se pustí do jídla. *** Nějakou dobu mlčky jíte, když najednou psi začnou vrčet. Napruží se jako struny a někteří začnou vztekle štěkat. Na místě, kde ještě před chvílí nebylo nic, se zjeví muž, spíš ještě chlapec. Je nahý a na zádech má křídla. „Ale ale, bratránečku, že ty zase zlobíš!“ Začne se falešně uculovat a zkříží nohy, „to se sestřičce nebude líbit…“ Zahihňá se jako malá holka. Amaethon zavrčí jak zvíře a mezi zuby procedí jedno jediné jméno: „Angus Og.“ Agnus Og, bůh lásky, mládí a poezie. A taky důvod, proč minimálně třetina kmene skončila v Bríosúin, včetně Gheimrida. První pes se na něj vrhne, ale on jen ledabyle mávne rukou a najednou – najednou jsi přítomen psím orgiím. Amaethon zavrčí ještě silněji. Mezitím koukne bůh lásky na tebe. „Williame, drahoušku, děláš mi tam nahoře s tím zrzečkem radost! Až Aíne ovládne ten váš směšný svět úplně, možná si ho půjčím, tobě to vadit nebude-“ přestane se falešně uculovat a najednou se hrozivě napřímí, „ty totiž nikam nejdeš!“ To už je bůh manželství na nohou a vztekle se na něj vrhne. Angus stačí vzlétnout, ale stejně mu obří psí morda zkousne nohu. Zakvičí falzetem, takže zní jak hysterická ženská. Odněkud se vynoří hejno ptáků a začnou se skřehotáním útočit na obřího vlkodava, snaží se zasáhnout jeho oči. Ten však stále drží ječícího Anguse a nenechá ho odlétnout. Jenže pokud se ptáci trefí? Jak dlouho to může vydržet? |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale je vidět, že jsem se nemýlil. Aíne je vážně populární asi jako kapavka - kterou dost možná přenáší. Ušklíbnu se. "Ano. Je jako malé děcko s hračkami dospělých. To nemůže dopadnout dobře." Přesně to jsem viděl v první vizi. S ní se nedá rozumně dohodnout. Je to náctiletá holka, kterou pustili do velkého světa, někam na frontu mezi vojáky, kterými jde snadno manipulovat přes jejich chtíč. Ale jakmile narazí na někoho, kdo nepřemýšlí jenom rozkrokem, její taktika je k ničemu. Na jeho otázku kývnu. Ano, Uaine mi to řekl. A vím i to, že pokud mne neovládne, bude mne chtít zničit. Jednoduchá logika. Ačkoli... Aíne jí moc nepobrala. Pousměji se na něj. Ze srdce mi spadl velký kámen. "Děkuji. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že by někteří bohové chtěli zrovna tohle... a jsem rád, že jsem se nemýlil." Ale s tou pečetí... Nemohu si být jist, že to nedopadne špatně. A dívat se na svět, jak hoří - to jsem již zažil. A tak, když to dobře dopadlo, nechám se pohostit. Házím do sebe maso i chleba. Sice ne jako Lug, ale rozhodně také ne jako někdo z mé doby. Klasickému stolování jsem již vážně odvykl. Jsem zvědav, jak se dokáži začlenit zpět do života, kde je člověk vázán spoustou zbytečných konvencí. Tady, třebaže můj pobyt byl bolestivý, jsem byl paradoxně svobodnější. Už jen proto, že jim bylo jedno, jestli mne zajímají muži nebo ženy. Kdybych to dal najevo ve své době, čeká mne děsivá "léčba". A kdo ví, co ještě. Ale když se jedná o mne, nikdy to nemůže jít úplně hladce. Jsem možná na muže, ale slovem buzerant bych mnohem lépe vystihl tu parodii na Amora. Tu falešnou osinu v zadku. Jenom promluví a s chutí bych jej probodl oštěpem a připíchl ho jako otravnou mouchu. A pak se do sebe pustí. Za jiných okolností bych vyklidil pole, protože být přítomen rvačce bohů určitě není nic, co by smrtelník chtěl zažít, může se to ošklivě zvrtnout, ale já nejdřív potřebuji svou jízdenku domů. A ten malý vošoust mne o ni nepřipraví. Bahno mám stále zavřené v malé krabičce hluboko v sobě. A protože jsou ptáci poměrně lehcí, na rozdíl od obřího vlkodava, uchýlím se ke vzduchu. Na to, abych je pochytal kořeny a větvemi, je jich příliš. Ale jejich duté a lehké kosti... Poryv větru by je mohl odfouknout. Předtím však zkusím nejbližšími kořeny chytit Anguse, aby mu to náhodou nepomohlo k útěku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na Anguse spadne větev a trefí ho do hlavy. Štěstí. Však je taky Amatheon bůh štěstí. Potom ho v rychlém sledu trefí všechny dosud tancující kořeny tak prudce, že bůh lásky spadne na zem. Vlkodav na nic nečeká, zakousne se mu do krku a prokousne tepnu. Najednou je zase člověk, jen jeho mohutný plnovous barví krev. „Už nebude překážet,“ sdělí ti, „probudí se a pak bude žalovat, ale teď od něj budeme mít klid. Ještě něco, až budeš nahoře, nespoléhej štěstí, ale neboj se požádat o pomoc psy. Jejich pán bude pod trestem, ale oni v, komu mají být věrní.“ Přistoupí k tobě - „připraven?“ Přiloží ti ruku na čelo a tvoje hlava rázem začne bolet, tak příšerně, až cítíš, že začínáš ztrácet vědomí. Čím víc se bráníš, tím horší bolest to je, ale ať už bojuješ nebo se poddáš, nakonec ztratíš vědomí. Tma. Tma proto, že neexistují slova, která by popsala, v čem se nacházíš. Kdyby si mohl uvažovat, napadlo by tě, že takhle musí vypadat skutečné nic. Záblesk. *** A potom černo, jenže jiné, než kterým jsi procházel. Tohle je tma tak, jak ji mozek dokáže chápat. Uslyšíš zvuk mrumlání. Ucítíš lehký dotek na čele. Otevřeš oči. Nad tebou se sklání Sifu a dotýká se tě palcem. Když si všimne, že jsi vzhůru, lišácky se usměje a skřehotavě zamumlá: „Přicházíš právě včas.“ Potom mrštně odcupitá z místnosti, aby ho za chvíli nahradil celý dav. Mei, Ray a taky Tim, který je o berlích, ale oproti tomu, jaks ho viděl naposledy, vypadá nadmíru dobře. Až na velké kruhy pod očima a tvář působící starším, unavenějším dojmem. Všichni se usmívají, ale než se stačí přivítat, začnou se kolem objevovat celé zástupy dalších lidí, většinu jsi nikdy neviděl. Všichni štěbetají. „Páni!“ „Ten šikmoun měl pravdu!“ „Koruno, to je snad zázrak!“ Všechno je to jako jedno velké déjà vu. Přesně tak začínal druhý sen Stromového muže. Nějakou dobu trvá, než se tvým nejbližším povede je vyhnat a zavřít za nimi dveře. První se k tobě vrhne Ray, „já to věděl! Věděl jsem, že má Sifu pravdu! Jsi vzhůru!!“ Mei jde za ním, tvář mokrou od slz štěstí. Tim zatím zůstává v pozadí, ale usmívá se a ve tváři má vepsanou nesmírnou úlevu. A ještě něco se v ní leskne. Něco, čeho si můžeš všimnout jenom ty, pohled milující osoby. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Při zmínce o psech přikývnu a opět mi ze rtů splyne poděkování. Myslím, že jejich pomoc se bude hodit. Psů je plný Londýn. Ať už těch ve vyšší společnosti nebo toulavých vořechů. Kdybych neměl v plánu pořídit si rysa, možná bych po tomhle uvažoval o psovi. "Tohle na druhou stranu asi neprojde, co?" sehnu se pro papír, než se pustíme do práce. Přesto ho v naději držím v ruce. Je to sentimentální, ale nebýt Gheimridova kmene, měl bych tu válku prohranou rovnou. Teď alespoň budu umět bojovat. S bolestí je problém, že člověk na ni snadno zapomene. Potlačí tu nepříjemnou vzpomínku. A tak když se znovu objeví, stejně zprvu překvapí. A já nevím, jestli se mám pokusit zůstat při vědomí, nebo ne. Nakonec mne má mysl ochrání a já omdlím. Jenom proto, abych se ocitl v temnotě. Z té mám podvědomý lidský strach. Ani smrt tady v podsvětí nevypadala takhle. Jako tma, která je všude a nic ji neprosvítí. Tma, která by mne snad mohla i pozřít... * * * V první chvíli se mi ani nechce věřit tomu, že se to povedlo. Dolehne na mne totiž deja vu a já se leknu, jestli pořád nejsem v nějaké Uaineho vizi. Jenže kdybych byl, nepamatoval bych si rozhovor s ním. A proč by mi dával stejnou vizi dvakrát? Znamená to tedy, že je to realita, ve které Tim doopravdy může... Těch vjemů je po přechodu tolik, že mne rozbolí hlava. Přesto se chabě a trochu vítězslavně pousměji. "Já vím," zachraptím k Sifuovi a pokusím se vytáhnou do sedu. Je mi jasné, že dnes se asi nezvednu, ale na vylehávání není čas. Zítra již z postele musím - nebo to z ní minimálně musím dirigovat. A hlavně... pochybuji, že duše dokázala zapůsobit i na tělo, takže asi budu ve stavu, jako jsem do podsvětí přišel. Což není moc potěšující. Zvykl jsem si na to, že mne okolnosti (čti především Lug) donutily, aby, jak výše zmíněný říkal, se ze mne stal chlap. Sice nemám absolutně tušení, tak to všechno dohromady časově zvládnu... Nevypadám překvapen, kolik lidí se ke mně hrne. Tohle jsem už viděl. Ve skutečnosti již přemýšlím nad tím, coo přesně se v tomto snu dělo. Ano, Timova matka založila inkvizitorský odboj... musíme jí co nejdříve zatnout tipec. Alespoň znám její novou identitu. A také budu muset zkontrolovat, zda kouzlo ještě drží. A zaúkolovat lidi, aby mi přinesli toho rysa. "Ale no tak, Mei, přece nebudeš brečet, že vám tu zase budu strašit," ušklíbnu se na ni, jen co se napiju. Jinak bych asi nebyl ani schopen pořádně mluvit. Zazubím se na Raye a pak pohledem sklouznu k Timovi. Jen to stačí, aby se mi srdce rozbušilo. Ksakru. Krom těch hnusných snů - až na ten poslední - jsem ho neviděl vážně věky. A když se na něj tak dívám... vím, že mu nesmím dovolit propadnout do temnot. A že jakmile bude příležitost, vyšukám mu duši z těla. Až na tu bahnitou eskapádu s Deirdre jsem držel celibát příliš dlouho... "Jak dlouho jsem byl mimo? Máme spoustu práce... Aíne už musí vědět, že jsem utekl. Takže vážně budu potřebovat toho rysa, o kterém jsem vám říkal." Zarazím se, protože mne těch pár vět trochu vyčerpalo a já musím popadnout dech. "Co všechno se stalo? Už to propuklo? Řádí tu inkvizitorka?" nedám si ale pokoj a ne že bych si uvědomoval, že oni z toho budou asi dost zmatení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro S vypětím všech sil se ti povede sednout, na to že si se probudil ze smrti, se cítíš překvapivě dobře, jenom – paradoxně když v Bríosúin byla duše – je celé tělo příšerně unavené a bolí tě hlava. Chce se ti spát. Mei přiskočí a začne ti urovnávat polštáře tak, aby ses o ně mohl opřít. Sifu, který v místnosti zůstal, ačkoliv doteď působil naprosto nenápadně, vykoukne ze dveří a štěhavě rozkáže: „Chiling Sun! Kde se zase loudáš? Přines sem další polštáře!“ Odpovídání se ujme Ray, jen co si dáš čas na vydechnutí. „Osm dní – ale kluku jedna – tam venku je boží dopuštění!“ Ušklíbne se, když mu dojde, jak doslova to platí. „Nevím, jak to ta čubka zvládla, ale najednou je revoluce, proto jsme taky krom tvýho domu udělali sídlo u čongů- Au!“ Hůl starce ho praští do ramene. Mei jenom protočí oči. „Promiň, miláčku.“ „Odpouštím ti,“ zaskřehotá stařec potměšile a Ray ho sjede nakvašeným pohledem. „Občanská válka, tam je opravdicky regulérní občanská válka!“ „A Raymond pro samou válku ignoruje fakt, že už mu není dvacet,“ poznamená Mei vyčítavě a ty poznáš, že to ani tak neříká tobě, jako se vrací k něčemu, co spolu řeší už nějakou dobu. Ray ji však ignoruje. „Tolik lidu si v ulicích neviděl ani při korunovaci! A nejhorší je, že už pomalu ani neslyšíš angličtinu! Půlka žvatlá tou irskou blablalštinou“, teď zvedne obočí Tim, ale mlčí, „další melou žabožroutštinou a espaňolem… až se chce člověku zvracet!“ Kromě toho že ignoruje značně multikulturní společnost v místnosti, ignoruje, zdá se, i tvoje dotazy. Nejspíš by mlel ještě hodiny, kdyby ho nepřerušila Mei. „Raymond dal dohromady tu svou partu, ale ještě jim neřekl o nadpřirozenu.“ Do řeči ji vstoupí Ray. „Ale miláčku, to přece nejde takhle-“ Domluvit ho Mei však nenechá. „Co ho omlouvá, je, že Anna se od tvého… komatu neobjevila. Zdá se, že slyší jenom na tvoje zavolání. Nebo jí Aíne,“ větu nedořekne. „Zkrátka pochybuji, že budou chtít krást rysa, i když je to tedy povedená parta,“ Ray se nadechne, ale nakonec si to rozmyslí – že by v tom bylo jádro jejich sporu? – „pokud skutečně nepochopí, proč je třeba.“ Po tvém dotazu na inkvizitorku se rozhostí zaražené ticho, plné překvapení. Dokonce i stařec nastraží uši. „Jak… jak o ní víš?“ Odhodlá se snad po půlminutě Raymond. „Svatá… svatá… jak se ta pizda jmenuje?“ „Midabarie,“ promluví drsně Tim a ušklíbne se. Poprvé od začátku rozhovoru. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ne, ani nyní se netvářím šokovaně, spíš tak temně vědoucně, stova znatelně téměř celou dobu pokyvuji hlavou. I když jsem z Uaineho málem měl infarkt a budu z toho mít noční můry (jako že mám i teď), tak měl pravdu, dal mi neocenitelný dar. Jenom doufám, že později se to bude ubírat jiným směrem. Nechci... nechci je vidět mrtvé. Timovou rukou... Až se mi z té vzpomínky - protože to není sen, je to reálná vzpomínka - sevře srdce. No, doufejme, že Ann poslouží svému účelu jako v té třetí vizi, když už se mi tady (opět doslova) rozhodla strašit. Jestli jsem na ni předtím byl naštvaný, tak věřte, že po roce nebo dvou v pekle mne to přešlo. Jediné, co mne nepřešlo, je zášť k Moiře. Nechci se nechat ovládnout Bahnem, a proto jsem se nad tím snažil uvažovat racionálně... nicméně tak jako tak mi vyšlo, že ji budu muset zabít. Protože pustit ven služebnou, která zná tajemství tohoto domu, když je válka - a navíc někoho, kdo je schopen takhle zákeřně vraždit... to by udělal jenom idiot. "Chápu. Snad pro dnešek ještě kouzla na domě vydrží. Zítra se jim tedy pokusím demonstrovat, že jejich nejtemnější noční můry jsou pravda." Další úšklebek. A povzdech, když se podívám na Tima. Musím si s ním co nejdříve promluvit o samotě. Nechci, aby si něco z toho, co tady budeme řešit, vzal osobně. Ale je potřeba se tím zabývat. A v tom, abych mu dal najevo nějaké city, mi brání banda lidí. Což o to, já bych si za tím stál, ale máme dost jiných problémů. A Raye potřebuji, nechci, aby z toho dostal infarkt. "V pekle se člověk dozví spoustu věcí..." odtuším podobným tónem jako Tim. "Poslala mě tam ona. To kvůli ní jsem byl mimo, protože jsem ještě neuměl ovládat svoje schopnosti. Doufám, že až se střetneme příště, rozervu její duši na cáry," řeknu chladně, což je paradoxně horší, než kdybych tu pěnil. A pokud ne duši, tak tělo bych zvládnout mohl. Při troše tréninku. Když jsem to zvládl s Lugem... "Dnes ještě zkusím zavolat Ann, dám vám pak vědět. A hlavně ke mně nepouštějte Moiru, nicméně ani ji nenechejte utéct. Dostane se jí spravedlivého trestu. Ale... teď bych si potřeboval promluvit s Timem. O samotě." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Domluvíš, ale v tu chvíli se ozve nesmělé zaklepání a po chvíli se otevřou dveře. Do místnosti vejde pomenší žena, navzdory evropským šatům od pohledu asiatka. V náručí drží dva obrovské polštáře, za kterými se její drobná postava téměř ztrácí. Tak, jak jí to náklad dovolí, se ukloní. Nejdřív Sifuovi, potom tobě. „Kde ses loudala, Chiling Sun? I želva na poušti je rychlejší!“ Spustí na ni bez okolků stařec, „běž, běž, dej mu ty polštáře.“ Číňanka přicupitá k tobě a jemně se usměje. Počká, až si sedneš – v tom ti pomůžou nejblíže stojící – a pak za tvá záda polštáře pečlivě narovná. Dává si záležet. Znovu se usměje a v očích jí zažehne veselá jiskřička. Zvědavě si tě prohlíží, a možná nejen zvědavě... „No tak, co tu okouníš, to nemáš nic na práci?“ Skřehotavý hlas čínského mistra ji vyděsí a donutí odcupitat pryč. Ještě na prachu se rychle ukloní a odejde. Ostatní se na sebe podívají. Uvědomí si, jaká byla tvoje žádost, a začnou se pakovat. Tim stále stojí tam, kde stál po příchodu. Unavenýma očima sleduje, jak ostatní odcházejí. A jen co se za posledním zavřou dveře, promluví: „Nechoď spát, hlavně neusínej.“ Jeho hlas prozrazuje, že je to víc než konstatování, hovoří ze zkušenosti – a ty díky Uainemu víš jaké. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ale pak mne přes nos pohladí něco, co je po té době v pekle, kde jsem kuchal hady a další potrovy a žil v jeskyni jako zvíře, strašně příjemné. Skoro to ve mně vyvolá nutkání, abych si přičichl. Něco jako květiny, ale ne ta ostrá vůbě Elisabethiných lektvarů. Z nějakého důvodu se mi nelíbí, jak ji Sifu peskuje, ale zatím nic neříkám. Nemám sílu se s ním hádat o tom, jak nakládat s vlastní služebnou - na Moiru jsem zlý nikdy nebýval. Ale měl jsem. Takže... Takže zpět k věci. A k Timovi. Ovládnu se a nepotřesu hlavou, abych z ní vyhnal tu vůni. Že by pošltáře? To se mi bude dobře spát. Anebo taky ne, dodám v duchu, když Tim promluví. "Pojď za mnou," řeknu tiše místo odpovědi, a když si sedne ke mně na postel, vybičuji v sobě veškerou sílu, abych ho k sobě zpola stáhl. V polibku na uvítanou je i snad příchuť zoufalství, protože v jednu chvíli jsem si už říkal, že ho neuvidím. Byly to pro mne věky. A co teprve v těch příšerných vidinách. Nechci, aby k tomu došlo. Nedovolím to. Já už vím, co je Bahno zač, vím, že jej musím kontrolovat, ale Tim mi o svých démonech zatím neřekl. Musím ho donutit, abych věděl, jak mu pomoci. Když se naše rty oddělí, trochu mi nestačí dech a bohužel je to i kvůli mému stavu. "Jsem rád, že je ti lépe," těkám očima po jeho tváři. Nerad to přiznávám, ale za ten rok nebo dva mi některé detaily už vyprchaly z paměti. Když se s někým vidíte skoro každý den, berete to jako samozřejmost, ale... není to tak. "A neboj se. Náš spánek bude střežit to zaklínadlo. Pokud nefunguje, tak ho obnovím, vím jak. A jakmile sem dostanou tu kočku, bude to v pořádku. Vím, že to zní šíleně, ale to znělo už od začátku," ušklíbnu se. A stejně do toho se mnou šel. "Time, slib mi jednu věc," zvážním najednou, a jak pokračuji, upřeně se mu dívám do očí. "Jestli tě něco bude trápit, řekneš mi to. Slib mi, že nás neopustíš jenom kvůli tomu, abys šel za svou pomstou... protože samotní proti té hrozbě neobstojíme. A ty také ne." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Je to ta božská čubka? Kdoví, nejspíš jo – jak jinak by se mi moh dostat do hlavy? Jenže tady má bejt to zaklínadlo. Mělo by nás přece chránit! Už vím, že ostatním se nic nezdá… na druhou stranu vím, proč to musím bejt já. Musím se konečně dostat z těch zlámanin, Jin Shéng-man dělá, co může… ale ne dost rychle! Chce se mi spát. Stejně tak jako vím, že nesmím. Sleduju ho, sleduju je všechny, ale nemůžu promluvit, ne dokud nevím, jestli se to neposere. Možná vážně spím – rozdíl přestávám poznávat – možná ne. Možná jsou to halušky. Takže se tomu pocitu radosti moc neodddávat. Nejspíš je to jenom další sen, a to znamená další zklamání. Ve skutečnosti je Will pořád skoromrtvej, leží v posteli a vypadá, že spí. Jenže nespí, je mrtvej. Nebudu podlíhat tomu, že je v pořádku, neuvěřím jim – už ne. Jak zmíní inkvizitorku, poruším předsevzetí do toho nezasahovat a promluvím. Protože vím, že ta pizda fanatická, ta „léčitelka hereze“, která donutila i Církev svatou, aby do vůdčí role dosadila ženskou, je moje matka. Dokonce i vím, že to byla ona, kdo Willa poslal na onen svět – kdo mi ho zabil! Ne, není to matka, ne v pravým slova smyslu, zabila mi dva moje nejbližší, není nic než píča, která mě porodila. Je na mým seznamu hned po bratrovi, takže ne, Wille. Tys možná umřel, ale je to moje matka. Mně přísluší pomsta. To je rodina… pěkně zasraná rodina. Zbejvaj jenom sestry, ta Deana je z obliga, přišel mi už před měsícem dopis, že se stěhujou do Ameriky, její muž prej dostal dobrou práci. Za Irmou jsem poslal čonga – Robinson po něm začal střílet, tak, aby ho netrefil, ale vyhnal… takže těžko říct, co se děje. Buď si vybrali stranu, nebo chtěj mít pokoj a zabarikádovali se doma. Nakonec, kdyby ho chtěl zastřelit, tak ho zastřelí. Zbejvá malá Rose. Ta bydlí kousek od mýho bytu – takže přímo v epicentru bojů. Je v irský části, my jsme se tam ještě neprobojovali… doufám, že není mrtvá. Nebo hůř, že ji nezískal do spárů Barry. O Rose mám strach. Je to moje malá sestřička. Ostatní odejdou – teď to přijde. Určitě se ukáže. Nebo přijde apokalypsa, u který je tak snadný zapomenout, že je to jenom sen. Nebo… cokoli. Mám jít za ním? Jak dlouho to potrvá? Rozhod se snad, že to malý mentální mučení posune na další úroveň? Vyrazím váhavě, rozhlídnu se… klíč je v detailech, někdy je to ten nejmenší detail, kterej mi pomůže určit, že je to sen. Jenže teď žádnej nenajdu, všechno je, zdá se, na svým místě. Možná už čte i z paměti podvědomí Sednu. Prohlížím si ho s nedůvěrou, ale pak – tohle nemůže bejt sen. Nemůže, vnímám ho, cítím. Chytnu ho za zátylek, nejistě, jako by měl v tu chvíli zmizet… nezmizel. Pomalu ze mě mizí napětí, tohle musí bejt realita… Konečně se usměju a nechám všechny ty emoce proudit – radost, že ho vidím, úlevu, že se probudil, lásku… je to on. Je to pravda, musí. „Jsi vážně vzhůru,“ vydechnu, když si ho prohlížím. Zblízka, každej detail… teď už by se proměnil, kdyby nebyl. Prsty mu jemně přejedu po tváři. Ale pak se vzpamatuju. Ve chvíli, kdy spustí o zaklínadlu. Jo, zaklínadlo. V něm je ta naděje, v něm a v tý kočce. Koukám mu do očí a v jednu chvíli mám chuť mu vyklopit všechno. Jenže se zastavím. Nemůžu, nemůžu mu říct nic, protože… Nakonec jsem přece jenom Ir, teď už to vím víc než dobře – a my víme, že problémy v rodině se řešej v rodině. Usměju se, jak nejpřesvědčivějc umím. „Slibuju, ale všechno je v pohodě. Jenom mám strach o sestry a sere mě, že nemůžu víc přispět boji," klepnu na berli, "nic víc.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Stisknu mu ruku. Ale můj pohled je zkoumavý. Uaine mne varoval skrz tu vizi. Dlouho jsem tenkrát přehlížel, že něco není v pořádku, a tohle je ona. Tohle je ta realita, ten směr, kterým se to může ubírat. "Vážně?" Snažím se, aby to neznělo útočně, nicméně minimálně skepticismus v tom cítit jde. "Tam, v Bríosún, jsem byl u jedné mocné bytosti, která nestraní nikomu a zná odpovědi na všemožné otázky. Když jsem se jí na něco ptal, měl jsem vizi. Vizi, která začínala naprosto stejně jako dnešní den. Vizi, kde tvoje matka vedla katolické hordy a pokoušela se zničit jak pohany, tak nás. A co je nejhorší... vizi, kdes navzdory tomu, oč jsem tě požádal, nebyl upřímný. A já to kvůli svým citům přehlížel." Nechtěl jsem, aby naše setkání po takové době vypadalo takto, s temnou notou, ale ono to ve válce snad ani jinak nejde. Musím mu to říct co nejdříve, dokud je na to čas a prostor. Než se přede mnou úplně uzavře. Zvednu ruku a položím mu ji na tvář. V očích se mi mihne bolest, protože ten obraz nemohu vyhnat z hlavy. "Time... nechci to prožít znovu. Protože pokud ke mně upřímný nejsi, skončí to masakrem. Masakrem mé rodiny." Moje prsty trochu ztuhnou. "Tvou rukou. Protože ti nabídnou pakt fola dearga." Teď už ho pevně chytnu a přitáhnu ho o kousek k sobě, za zátylek. Jenže jsem slabý, takže to gesto asi nepůsobí tak rázně, jak by mohlo. Což je asi dobře, protože do něj větší měrou prosakuje zoufalství. "Time, slib mi, že na to nepřistoupíš. Prosím," procedím poslední slovo skrz zuby a opřu se čelem o to jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Jenže je tu válka – to říkám nahlas. To, že spát jít nesmím, si nechávám pro sebe. Do toho jim nic není, tohle je můj problém, můj rodinnej problém. Pomalu se propadám do vlastních myšlenek… jako poslední dobou často. Stává se mi, že proti vlastní vůli přestanu poslouchat. Jenže teď přijde zmínka o tom, že viděl budoucnost. Mou matku. To mě vrátí zpátky. Třeba řekne, kde má sídlo, ať to tam můžu jít vypálit. Možná mi řekne, jestli ta kurva chcípne. Jenže on mluví o mně… Nechápavě na něj koukám, co tím myslí, že jsem nebyl upřímnej? Tohle je můj boj, můj problém. Je jenom na mě, abych zachránil rodinnou čest… když se bratr kurví s bohyní děvek a matka s posraným vousatým Bohem. Překvapeně zvednu obočí, aby se překvapení následně přelilo do zděšení. Masakr mou rukou?! To není možný! Dělá si ze mě prdel?! NE! Tohle JE sen! Nechám se přitáhnout, ale pak ho chytnu za ruku a prudce se uvolním ze sevření. Vstanu tak rychle, až se mi nohy bolestivě podlomí. Zachytím se ale lokty o postel, takže nesletím úplně. „Už zase, ty zmrde?“ Zasyčím vztekle, ale na Willa nekoukám, rozhlížím se kolem, „Teď k těm kecům používáš Willa?“ Zasměju se. „Ukaž se, ukaž se, ty sráči. Ukaž se, bratříčku, ať ti podříznu krk aspoň ve snu!“ Nepodříznu. To už vím. Ale zkoušet to budu neustále. Rozhlížím se, zůstávám stát, i když to bolí, protože váhu těla bez podpory holí nohy nezvládaj. Už vím, že to není důkaz vědomí, že i ve snu můžu cejtit fyzickou bolest. Rozhodně v těchhle. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A jak mne odstrčil, už nemám síly k němu ani natáhnout tu ruku. Prostě se vyčerpaně opírám o polštáře, které jediné mne udržují v sedě. "Nejsou to kecy, Time. A tohle není žádný sen." Přemýšlím, co bych mu měl říct, aby to pochopil. Ale nic mne nenapadá. Aby si nemyslel, že je to další hrůzná podívaná v jeho hlavě. Znám ten pocit. Když si někdo hraje s vaší myslí... "Jenom nevím, jak ti to dokázat," přiznám popravdě s povzdechem. "Jestli chceš, mohu ti vykládat něco z Bríosún. To tvůj bratr určitě neví. A určitě by neměl fantazii na to, aby si vymyslel, co za šílenosti mne tam potkalo," ušklíbnu se nad těmi vzpomínkami, které někdy bolely, ale jindy byly docela zábavné. A tak se rozhodnu chvíli mluvit a sleduji u toho, jak se Tim tváří. "Víš, jak jsi mi říkal o tom snu, co byl jako vzpomínka, ale ty si to nepamatuješ? To o babičce. Mám pro tebe od Elisabeth vzkaz. Je na tebe pyšná, že sis vybral správnou stranu. Že mi pomáháš v boji proti Čubce. Škoda, že ji tvá matka odstranila, taková mocná druidka by se nám tu hodila..." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Už toho mám dost, ať se ukáže… donutím se se podívat na Willa – na obraz Willa, protože nemůže bejt skutečnej. Prostě nemůže. Nejdřív nechápu, o čem mluví… Bríosúin? Co to sakra je?! Ještě slovo a rozbiju mu hubu! Stejně si na sebe vzal podobu Willa, aby mě mučil, je mi to víc než jasný! Nebo ne? Zmíní babičku a ze mě začne vyprchávat vztek. Takže... takže je to pravda? Tohlecto všechno? Používá její jméno k tomu, aby mě natáhnul na jejich stranu! Neměl by důvod mi říkat tohle, že je ráda, kde jsem. Její obraz používá k tomu, aby ve mně vzbudil výčitky svědomí... nemá důvod cpát mi přesnej opak. „Takže… takže tohle je pravda?“ Ptám se, ale odpověď nečekám. Tohle je vážně skutečnost. Will se probudil. Opravdu. Všechno bude v pořádku. To napětí opadne, musím si sednout. Nohy už zkurveně moc bolí a najednou mi je slabo. Únava se ozve s novým dechem, protože mi právě spadnul ze srdce velkej kámen. „Jsi vzhůru,“ usměju se s úlevou a začnu se tiše smát. „Mluvil jsi s babičkou?“ Dokonce zná její jméno! „Jak se jí daří?“ V hlase mi zní radost, ale pak se zarazím. Zamračím se, do tváře se mi dostane zase ten stěží potlačovanej vztek, kterej mě provází od chvíle, kdy mě bratr přizabil, a jenom zesílil, když mi řekli, že Willa našli v bezvědomí. „Je to pravda? Ten sen. Zabila ji?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A i kdyby ano... zbláznil bych se zase já, a to při pomyšlení, že ho budeme muset někam zavřít. A pokud by se nevyléčil... tak utratit jako psa. "Jo. Vzhůru jsem celou dobu," pousměji se. "A ať se ti ve snech zdává cokoli... pamatuj, že tohle je realita. Jsem vzhůru a přišel jsem čubce nakopat zadek," dodám s úšklebkem - a nezní to moc jako starý Will. Což si bohužel neuvědomím, protože Lug a Gheimrid mne v něčem zkazili. Mohl by to být další impuls k jeho pochybnostem. "Víc než mluvil. Strávil jsem s ní... rok? Dva? Nevím, čas tam plyne jinak. A všechny dny jsou skoro stejné..." Pohled mi zeskelnatí, jak hledím jinam. Doslova jinam. Do Bríosún. "Učila mne. Byla to mocná druidka, která odmítla poklonkovat bohům a šla ke kořenům. K přírodě. A ano, bohužel je to pravda. Zabila ji..." O to víc Timovu matku nenávidím. Poznal jsem po dlouhé době skvělou ženu (i když i Elisabeth má ve svém tváří charakterové neduhy) - a ona musí být mrtvá. Zabitá šílenou inkvizitorkou. "Neříkám, že si tam píská, ale má se relativně dobře. Je součástí kmene, který vede, a teď se podrž, můj předek. Gheimrid. Našel jsem o něm zmínku v jedné z legend. A opravdu existoval! On jako jediný dokázal Aíne pořádně hnout žlučí a pocuchat jí pírka. A víš díky čemu?" Teď se potutelně zazubím. "Tím, že byl jako my. Proto ho nemohla ovládnout. A jančila z toho stejně jako teď." A jak se tak na Tima dívám, jak je vyčerpaný, protože ty kruhy pod očima rozhodně nejsou z toho, že by mne oplakával, něco mne napadne. "Nechceš si lehnout vedle? Budu ti vyprávět a ty se můžeš vyspat. Dám na tebe pozor..." Něco tak prostého mi vážně chybělo. V Bríosún se ze mne stal proti mé vůli vypravěč, protože všichni chtěli vědět, co se děje ve světě. A s každou další větou přicházely nové otázky. Jako Ray asi nikdy nebudu, ale měl jsem dost času trénovat. A pobyt v keltském pekle trumfne i Rayovy výpravy za exotikou. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Skoro mě mrzí, že s ní moh strávit tak dlouho a že na ní má lepší vzpomínky než já, i když mi je jasný, že bejt někde na onom světě není žádná sranda. Ale viděl ji, žil s ní… Ale pak potvrdí to, co už vlastně vím. Skloním hlavu, když odpoví. Aby nebylo vidět, že i poslední jiskra naděje je v tahu. Kdyby ji nezabila… ale teď? Mýho Willa poslala do pekla, zabila mi babičku… ta ženská není moje matka, je můj nepřítel. Chci ji zabít, ale ne rychle – chci, aby trpěla. Ale alespoň že se nemá špatně… a navíc je s Willovým předkem! To je dobrá zpráva… vlastně veselá, navzdory generacím, navzdory tomu všemu jsme se sešli. Stejně jako my tady. Poslední z Kearnsů, kteří za něco stojej kromě Rose… doufám, že je naživu a že jí nedostal On. A navíc je Gheimrid teplej… to musí být dědičný, Wille! Na chvilku zapomenu, že je všechno v prdeli a zasměju se. A pak přijde jeho nabídka. Kouknu na něj pohledem plným nepokrytý vděčnosti a radosti – a lásky. „To by bylo fajn,“ řeknu, ale pak se zašmutím, „ale co ti venku? Bude to podezřelý. Tohle nesmíme.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Gheimrid to měl v něčem jednodušší. Odmlčím se, zjevně nad něčím přemýšlím. Ale pak k němu vzhlédnu s křivým úsměvem. "Víš co? Seru na to," řeknu nakonec. "Můj dům, moje pravidla. Co na tom, že vedle mě budeš spát? Oba vypadáme, jako by nás sežral a vyplivl Bran-dubhan. Prostě si odpočineme. V zákopech jsme spali taky na hromadě jako psi, protože bylo hnusně a zima. Jestli se někdo bude ptát, prostě si něco vymyslím. A jestli někdo bude mít kecy, dostane po tlamě." Lugova "výchova" se nezapře. Přece jen jsem tam zjistil, že násilí pár věcí řeší. "Tak lehej. A dej mi pryč ty polštáře. A pusu na dobrou noc," dodám lišácky. Protože jen co odpadne Tim, mně asi taky nebude trvat dlouho usnout. Jen co se vedle mě položí a uvelebí, začnu mu vyprávět. O Elisabeth, protože to je určitě to, co ho nejvíce zajímá. Ale naši bitvu s kanibaly si nechám na jindy. Ani o Bahnu se zmiňovat nemíním. Povídám mu o tom, jak mne učila magii, o tom, co mi povídala o druidech. A pořád nemohu uvěřit, že jsem se z pekla zase dostal. Stejně jako když jsem vyvázl tam ve válce, jak mne ranila ta střepina a já se probral někde úplně jinde. Jenže teď je to o dost šílenější. A až Tim usne, tak zkusím tiše zavolat Ann. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Cože? Koukám na něj jako na cvoka. A to ne proto, co říká – ale JAK mluví! Co se mu tam dole stalo? Jak je možný, že se tak změnil? Jenže potom se začnu smát… novej Will-dlaždič a kanálník je kouzelnej. Nejde bejt ten, kdo má rozum, když ten z nás dvou, kterej rozum míval, mluví takhle. Jenom jedno mě zarazí - „Co je Bran… Bran… ale nasrat, to je jedno.“ Uvolním opasek a lehnu si k němu… nejradši bych se svíknul, ale to bysme už sotva vysvětlili – a jak chce, a jak chci hlavně já, předtím se na něj přisaju a políbím ho. Líp než předtím. Vášnivějc a nedbám na bolest, protože už věřím, věřím, že je to pravda a je vážně vzhůru. S ním vedle něj mám pocit, že je všechno v pořádku. Na jednu stranu ve mně hlodá, že nesmím usnout, ale na tu druhou? Probudí mě, když přijde sen, určitě. Možná mě ho nezbaví, ale alespoň v něm nebudu uvězněnej. Poslouchám vyprávění ze záhrobí a nemůžu si pomoct, připadá mi, že se mají na jednu stranu líp. Možná jsou ve věčným ohrožení, možná jsou zavřený v jednom lese a nemůžou umřít, ale my jsme zavřený v jedný době. Plný posraných konvencí a o život nám jde stejně. A teď už jsme uvězněný i v jedný hlavě, kterou nemáme - nebo aspoň nemám - úplně pod kontrolou. Ani nevím kdy… usnu. A poprvý s klidem. *** „No podívejme, není to roztomilý pár?“ Ozve se před postelí ženský hlas, sarkasmus z ní přímo čiší. Nebylo nutné volat dlouho, objevila se téměř okamžitě. Anna. „Jak nám roztomile spinká…“ Najednou je vedle vás, klečí a znechuceně si Tima prohlíží. Potom se podívá na tebe. „Vítej mezi živými – jak se ti u nás líbilo? Aíne se pěkně vzteká, že se ti podařilo uprchnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Je zvláští Ann vidět po takové době. Ale tentokrát jinak než tehdy ve snu a než pak, když se objevila i zde. Protože jsem měl si to v hlavě srovnat. A její popichování mne vážně rozčílit nedovede. Už ne. "Ahoj, Ann," pootočím hlavu a na její poslední slova se ušklíbnu. Skoro až samolibě. "To mě těší." Vážně je jako malé děcko. Malé děcko s nebezpečnými hračkami... A taková malá, rozmazlená děcka potřebují dostat na prdel. "Popravdě, nebylo to nejhorší. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí a naučil se zajímavé věci." Třeba jak bolí smrt na mnoho způsobů a tak. "A jak se máš ty?" zeptám se nečekaně. K duchovi to asi není nejvhodnější otázka, ale nechce se mi hned přecházet k vážnému rozhovoru a taky ji chci asi trochu překvapit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bylo hůř, ne každý má to privilegium být na svobodě z dosahu bohů,“ zní to paradoxně, byl jsi ve vězení, pro většinu tam by byl sen dostat se do Sídhe, pro Ann ne – ale ty už víš, proč tomu tak je. „Teď je lépe, Aíne má moc práce se svou revolucí, nicméně tuším, že bude hůř. Mám takový pocit, že vím, na kom si vybije vztek, že jsi uprchl a jsi zase ve hře.“ Nevesele se ušklíbne a jakkoli je to nemožné, její bělavý pohled ještě víc potemní. „Ale hádám, že jsi mě nevolal proto, abychom si nezávazně popovídali.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ano, už jsem se ptal, bylo mi jasné, že ji Aíne bude mučit. A i když bych jí za její jedy někdy sám jednu vlepil, nezaslouží si to. A udělám vše pro to, abych to uťal. "Pokusím se ji co nejvíc zaměstnat. Brzy to všechno skončí." Věřím tomu. V téhle vizi jsme skoro vyhráli - kdyby nebylo Tima. A teď mám snad Tima pod kontrolou. Ale nesmím usnout na vavřínech. "A proč ne? Až na výjimky jsem rád, že vidím obyvatele svého domu..." pokrčím rameny. "Nicméně budu od tebe potřebovat tu asistenci, abychom měli dost bojovníků, co budou připraveni na nadpřirozeno." Koneckonců je to v jejím zájmu. "A pokud budeš chtít tu a tam postrašit tu irskou čubku, jak je libo." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když ale zmíníš Moiru, přestane se pitvořit. „Ne, že by mi to nedělalo radost, ale – jsi si jistý, že chceš nechávat po domě pobíhat švába? Aíne jí tě slíbila, může jí snadno použít proti tobě. Moira je dost velká husa na to, aby jí znovu věřila.“ Odfrkne si. „Nicméně, ohledně našeho přesvědčování… jen mi řekni dopředu. Nevím, jestli nebudu… indisponovaná.“ V překladu – Aíne si může hrát. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Někdy zítra. Pokud se neukážeš... vím, co se děje." Kdybych měl víc sil, mohl bych je přesvědčit svou magií. Ale pochybuji, že do zítřka se zotavím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Bohužel ji nezabiju, i když by mi bylo ctí. Možná by se našel způsob, ale je to vysilující. Už kolikrát jsem se snažila ji strčit ze schodů,“ pokrčí rameny, hovoří konverzačním tónem, jak kdyby se bavila o tom, jak jí nešel při vyšívání křižkový steh. Až na to, že ten jí jde, byla přeci sestrou. „Ale můžu jí zpříjemňovat den. Tedy,“ zasněně se usměje, „sobě.“ Na zítřek jenom přikývne - „jenom dej vědět předtím, než uspořádáš seanci. Ráda bych přislíbila účast, až budu mít jistotu.“ Podívá se na tebe a na moment připomíná tu sestru, která se o tebe tenkrát ve špitálu starala. Její pohled je plný opatrovnické starostlivosti a upřímného zájmu. „Měl bys následovat tady tvého přítele-,“ zdá se ti to, nebo je to poprvé, co v jejím hlase nezazněl sarkasmus? „- a jít spát. Potřebuješ se vyspat. A neboj se, navzdory jeho přesvědčení, Aíne sem stále nemůže. Kouzlo na ni asi nebude stačit déle než pár dnů, ale zatím stačí.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Užij si to, dokud můžeš," ušklíbnu se nehezky. Ano, smrt člověka poznamená. I když byla jenom klinická. "Pak se jí zbavím." Obávám se, že v sobě nedokážu Bahno potlačit. Až se jí budu zbavovat, nebude to pěkné. Bude to kruté. Přesně tak, jak si my oba, já i Ann, za ta všechna příkoří a zradu přejeme. Překvapeně povytáhnu obočí. Už za těch pár chvil, co jsem se "strašidlem" strávil, jsem si zvykl spíše na její temnou stránku. Která je, pokud mi zrovna nerozhazuje knihy!, o dost zábavnější. Stačí si vzpomenout, jak se vložila do strašení mé matky, která se ke mně zachovala jako k onuci. Snad na to nedojde. Nesmí. "Tak dobrou. A postraš tu děvku i za mě. Škoda, že je tak mladá a nemůže dostat infarkt..." Ale zbláznit by se mohla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A pak se rozhostí ticho. Usneš téměř vzápětí. Spíš klidným, pevným spánkem někoho, kdo byl k smrti unaven. Úder do žeber tě probudí okamžitě. Je silný. Tim. Hází sebou na posteli jak pominutý, a ze spánku štěkavě mumlá: „Ne, ne… to nesm… nesmíš, di… di kur!“ Ještě bylo světlo, i když hluboko na západě, když jsi usnul. Nyní ti do okna svítí měsíc. Může být něco po půlnoci. Trvá ti dlouho, než ho probudíš. Až moc dlouho na to, aby se jednalo o přirozený spánek. Ale najednou se prudce posadí. Oči vytřeštěné, po obličeji mu stéká pot. Přerývaně dýchá a lehce se dusí, jak kdyby se nemohl nadechnout. Kdyby ses ho pokusil dotknout, prudce sebou škubne, jak kdyby nemohl uvěřit, že už nespí a jsi to ty – ne někdo jiný. Třese se. Až po chvíli, téměř nekonečné době, si uvědomí, že sedí na posteli. „Wille?“ Vyjekne a když tě uvidí, hlasitě si oddechne. V měsíčním světle vidíš, jak mu po tváři stékají slzy. Rychle se odvrátí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A Tim. Rozpomenout se na detaily je pak otázka pár vteřin. Slíbil jsem mu, že ho nenechám ve snu trpět! Jak jen mi to můj nynější stav dovolí, silně s ním zatřesu. A když to nepomůže, tak ho proplesknu. U toho opakuji mantru: "No tak, Time, vstávej! Prober se! Je to jenom sen..." I když sebou pak trhne, položím mu dlaň na jeho ruku. Trpělivě čekám, dokud ze sebe nesetřese poslední zbytky noční můry. Co to bylo? Jak to, že měl nějaký divný, snad magický sen, když má kouzla stále drží? Sen, který někoho jako Tim dohnal k slzám... To je zlé. Hodně zlé. Přitáhnu se k němu a udělám věc, u které nezáleží, jestli je můj protějšek žena nebo muž. Prostě se k němu zezadu přitisknu. "Time... co se to děje? Jak to, že to... něco, pronikne kouzly, když to nezvládne ani ona?" zašeptám do tmy. Nerad o tom začínám, ale musím to vědět. Než bude pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ani tu myšlenku nedokážu vyslovit v duchu, je tak hnusná, odporná! Ale ta vzpomínka, kterou si pamatuju do posledního detailu, zůstane. Zase se otřesu. Kurva nebul, debile, nebul!! Tentokrát se neošiju, když se mě dotkne, vím, že je to Will a není to – ty vole ne! Nejde na to pomyslet! Schovám hlavu do rukou. Jenže slova Willa mě donutí se ji zvednout. „Tobě se nic nezdálo?!“ Nemohlo se mu nic nezdát, nemohlo! Není možný, aby ty kouzla fungovaly, když mám tyhle sny! „Já… já nevím, myslel jsem, že prostě selhaly, když jsi byl v bezvědomí… jenomže nikomu se nic nezdá. Nikomu – ani tobě.“ Ani se nesnažím potlačit zoufalství… nechápu to, proč jenom já? Proč KURVA jenom já?! |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Anebo pokud zdálo, zmizelo to kvůli Timovi rychle zase někam pryč, že ani nevím. Ano, mám noční můry, ale v Bríosún to nebyly TY noční můry. Ty, co jsou napůl skutečné, protože se odehrávají kdesi v Sídhe. Položím mu bradu na rameno. "Kouzla fungují, Ann mne o tom ujistila. Sice jenom pár dní, ale to bude stačit, než seženeme toho rysa." Tak proč ne na něj? Chvíli mlčím a přemýšlím. Proč? Proč? Proč? "Ty symboly... to kouzlo... ochraňuje jenom před bohy," řeknu pak, když mi to dojde. A on mluvil o svém bratrovi, když měl ten podivný záchvat. Jenže jeho bratr není, naštěstí bůh. Je to jenom... polobůh? Udělala ho z něj Aíne... Sakra, jak to vyřešit?! Jak Timovi pomoct?! "Najdeme způsob, jak tě toho zbavit, ano?" Když víme, co to je, třeba nám Sifu pomůže. Nebo Ann něco zaslechla... |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Uchechtnu se. To určitě, určitě najdeme způsob… hovno. Žádnej není. Nevěřím, že je. Bude mě tak dlouho pronásledovat, až z toho zcvoknu a pak – nesmí dojít k tomu, co říkal. Prostě nesmí! Jemně ho chytnu na ruku, držím ji, ale pak ji jemně odstrčím. Vstanu. Zapnu pásek a upravím se, aby to nevypadalo blbě. V tomhle domě už neexistuje doba, kdy by spali všichni. „Slib mi jedno, Wille, neotočím se, „kdyby mělo dojít… k tomu, zab mě. Chci umřít na správný straně,“ pro sebe se usměju, i když žádná radost se nekoná, „ať může bejt dál pyšná.“ U dveří se otočím, na tváři stále smutnej úsměv. „Zkus trochu spát, potřebuješ to.“ A s tím šáhnu po klice… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jeho slova mě serou. Hrozně. Už jenom proto, že já to kurva viděl! "Do prdele, Time!" zasyčím tiše, protože kdybych se nekrotil, asi tím vzbudím celý barák. A přitom rázně odhodím pokrývku a vstanu. Že to nebyl dobrý nápad, to zjistím až pak, když mám dojem, že sebou seknu. Rukou se opřu o zeď. Ale jakmile to přestane, dojdu k němu. I když sil ještě nemám mnoho, pokusím se ho otočit k sobě čelem, držím ho za ramena. "Přestaň s tím, kurva. Přestaň. Já vím, jaké to je, když ti někdo leze do hlavy a ubližuje ti. A ani v nejmenším to nezlehčuji. Ale jestli se budeš chovat takhle a budeš to dál tajit, přesně jak jsem ti říkal, dopadne to špatně. Pro nás pro oba. A já to nedovolím, rozuměls?" stisknu mu ramena. A vlastně se o něj i trochu opírám. "I přes to všechno, jak zvrácené to bylo, tehdy, jsem ti řekl, co za vizi jsem měl. Tu o tobě. Řekli jsme si, že si budeme říkat vše. Protože tohle je jejich hra s naší myslí. Tajnosti nás jenom rozdělují. Stejně jako osamělá honba za pomstou. Chtějí nás rozeštvat, vytvořit mezi námi propast, copak to nechápeš? A tím, že se uzavíráš a máš poraženecké kecy, že tě mám pak kdyžtak zabít, jim jednak nahráváš a druhak mě pěkně sereš." |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Jenže mě do smíchu není - vlastně mě v tuhle chvíli pěkně nasere. „A co v tuhle chvíli chceš slyšet, co? Co ti mám říct?! Že tam byli všichni? Žrali si a chlastali jak zkurvený hovada, a smáli se, zatímco ten vopelichanej buzerant mě-“ zaseknu se a zahledím někam ven. Nemůžu mluvit dál. Nejde to. Kouknu na něj. Přísně. „A dost, sotva se držíš na nohou – mazej do postele. Musíš spát, hned,“ mluvím tónem, kterej nepřipouští námitky. Podám mu jednu berli a volnou rukou ho obejmu kolem pasu. A tak společně dokulháme do postele. „Zůstanu tu s tebou, než usneš.“ Sednu si na postel, ale už si nelehnu. Ležet znamená riskovat usnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** Snad to musí být kouzlo, ale jakmile se rozkoukáš, ozve se zaklepání a po chvíli vstoupí asiatka ze včerejška. Usměje se a zamrká řasama. Ukloní se. „Pane Wintersi,“ jemně promluví a ty si všimneš, že má jen slabý čínský akcent, ne ten výrazný – jako Sifu – u kterého je někdy nutné luštit, co říká. Mluví skoro stejně dobře jako Mei. Její změkčování působí skoro roztomile, „už jste vzhůru. Nesu vám snídani, máte hlad?“ Dojde k tobě, tác položí na noční stolek. Zase ta vůně, které sis včera všiml. „Počkejte, upravím vám polštáře.“ Dotkne se tě jemnou rukou, v které se ale objeví překvapivá síla, když ti pomůže si sednout. Potom ti lehce zatlačí na hrudník. Do klína položí tác se snídaní. Je tam všechno – kompletní anglická snídaně jak z brožurky pro majetné turisty. A salát k tomu. „Musíte sníst všechno, abyste posílil. Sifu Jin Shéng-man vám posílá toto,“ ukáže ti malou lahvičku s tmavě hnědou tekutinou, „bylinkový odvar, máte to vypít.“ Zase veselé jiskřičky v očích, které včera schovávala před starcem. „Jen tak mezi námi, je to hnusné jak shnilá oslí moč a chvilku to z patra nedostanete, tak si to nechce na konec a zapijte čajem. Jinak bude celá snídaně chutnat jako odvar. Vzala jsem vám proto i cukr. I pokud nesladíte – věřte mi, tohle budete chtít zapít sladkým.“ Podívá se ke dveřím, jak kdyby tam měl stát Sifu Jin s holí připravenou. „Ale skutečně vám to pomůže, to ano, budete mít hned sílu a energii za dva.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže únava je silnější. Chvíli se s ní snažím bojovat, aby vyčerpáním usnul dříve než já, ale nesvedu to. Ne, když je to tak příjemné a uklidňující. * * * Chci něco říct, když se tu tak zjeví, odpovědět jí, ale po tom dlouhém mluvení včera mám v puse vyschlo. Takže první, co udělám, je, že sáhnu po pití. Teprve potom zachraplám poděkování. "Ano, jako vlk." Takže to včera nevoněly ty polštáře, ale ona? Až mne to zarazí. Hlavně podvědomá myšlenka, že v takhle vonícím povlečení by se usínalo dobře, i kdybych měl mít v noci v hlavě čubku. Jenže spojovat si nějakou pěknou vůni se ženou, když jsem přijal to, co jsem, je prostě... divné. Matoucí. Nedovedu si totiž představit, i když se mi to líbí, že by takhle voněl Tim. To by byl vážně hnus. Ale pak mě zarazí její komentář k lahvičce. Povytáhnu obočí. Zní to skoro jako Gheimrid, když se snažil být slušný. Až mě skoro pálí na jazyku, jestli zná neshnilou oslí moč, ale naštěstí mám dost rozumu, abych to spolkl, protože se nebavím s Liath, ale se ženou své doby. Tohle bude asi trochu těžší rekonvalescence. V Bríosún mé mravy doopravdy povolily, a to i když jsem se nepelešil v hlavní jeskyni všem na očích jako Lug a Ultana. Zadívám se na lahvičku. Myslím, že horší než některé odvary v pekle to nebude. Doufám. Ale dám na její radu a nechám si to až na konec. "Pověz mi o sobě něco," rozhodnu se o ní něco vyzvědět, když už supluje Moiřiny povinnosti. Za což jsem rád. "Když už jsi členkou našeho antiapokalyptického odboje..." Nu, a tykání volím proto, že jsem si ji pro sebe zařadil do kasty pomocnice, na kterou vypadá, a v Bríosún mi přestalo připadat k cizím tak nezvyklé. Mezitím se pustím do snídaně. Nechápu, jaktože jsem se včera nenajedl. Padá to do mě jako Němci do zákopů. Taková obyčejná věc jako anglická snídaně... Sakra, to mi chybělo! Ne že by Deirdre neuměla vařit, ale bylo to trochu... monotematické v těch podmínkách tam. Skoro mám pocit, jako bych to jedl poprvé. Doufám, že to aspoň dělala ona a ne Moira, to by mě asi rázem přešla chuť. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Já nejsem zajímavá, pane,“ sklopí oči, ale ještě předtím v nich zahlédneš něco, co ti nedovolí plně věřit její čisté skromnosti a na Evropu až nezdravé pokoře, působí to jako něco, co má dokonale naučené, „v Anglii žiji od desíti let a od patnácti pomáhám samotnému Sifu Jinovi, což je čest pro mě i pro mou rodinu.“ Působí to jako fráze, kterou vypráví tak dlouho, že nad ní ani neuvažuje. „Žiji skoro ve středu Londýna, ale ve čtvrti, která je čínštější než sama Čína,“ dopoví se stopou hořkosti, ale potom se napruží a rozhlédne se obezřetně, jako by jí na hřbet měla přistát hůl jejího mistra. Rána nepřijde, tak se trochu uklidní. Tak přece jen něco, co je skutečně z její hlavy, a ne poctivě naučené. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Já bych rád slyšel něco ze tvé hlavy, pokud máš být naším spojencem. Ne že bych Sifuovi nevěřil, ale s lidmi, po jejichž boku budu bojovat, chci jednat na rovinu. A poznat je." A od té doby, co se mi tu zahnízdila krysa Moira a já to zjistil až po takových letech... chci vidět, jak reaguje. Aby to nebyla další taková, co jakmile se urve ze řetězu, nastane chaos. Sifu ji asi řádně cepuje, ale někdy je to kontraproduktivní. Vemte si, jak mně pak ruply nervy. "Takže? Jak že ti to vlastně říkal? Sun?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Říká mi Chiling Sun – napodobuje anglický chilling sun, to proto, aby mi dal najevo, že jsem ztratila s domovinou kontakt.“ Malinko se ušklíbne. „Sifu Jin je dobrý člověk, ale má svůj věk a svoje vrtochy, kterým říká zásady. Moje pravé jméno je Chi-ling Sun,“ což vysloví zpěvavou, měkkou čínštinou jako čŠaj lÍn sún, spíš zazpívá, než vysloví a tobě je jasné, že tohle po ní nezopakuješ. Ne bez patřičného cvičení. „nebo mi říkejte Chi-ling Sun“. Řekne svoje jméno anglicky, ale s jinou intonací. Zasměje se, jemně a hravě, „ale jestli mi budete chtít říkat Studené slunce, taky se nebudu zlobit, už jsem si zvykla.“ Zamyslí se. „Omlouvám se, pane Wintersi,“ navzdory omluvám se najednou nezdá tak plachá, „ale nejsem zvyklá o sobě mluvit. Nechcete se spíš ptát, pokud vás to zajímá?“ Zeptáš se na její službu, na což neodpoví hned. Toho už sis všiml, mluví rozvážně, jako by se neustále rozmýšlela. Buď je to pozůstatek její výchovy, nebo její povahový rys. „Mohu být upřímná? Nevím, co říct o Sifuovi a jeho opatrovnictví, být jeho chráněnkou je…“ Nemluví o sobě jako o služce, mluví o sobě jako o jeho chráněnce. Ale nyní se zarazí. „Myslím, že vám musím vysvětlit nejdříve jedno, v Číně, a ani zde v Londýně v čínské čtvrti, není důležité, co si myslíte vy, dokone nehledě na pohlaví. V prvé řadě je stát, v tomhle případě komunita, a tu zastupuje Sifu Jin. On je řád a hlava. Potom je rodina, vy se obětujete pro rodinu, čímž se obětujete i pro celek. A až pak někde jste vy, vaše zájmy a vaše individualita. Proto nemůžu odpovědět, co si myslím o mém životě a mých povinnostech. Moje rodina byla chudá, když jsme se sem přestěhovali. Nikdo neuměl anglicky, nikdo nevěděl, jak se v Evropě žije, neuměli jsme ani číst a psát. Sifu se nás ujal, nabídl nám práci, učitele angličtiny a bydlení. Díky němu jsme se dokázali uživit.“ Odmlčí se, jakoby uvažovala, jestli má pokračovat. „A pak, já jsem mu zavázána i jinak – jako dívka z jiné země, celá vaše kultura pro mě byla cizí, tak fascinující. Opustila jsem domácnost, kde bylo moje místo, a chtěla jsem poznat Londýn. No,“ zasněně se usměje, rozhodně nevypadá provinile, spíš si tu vzpomínku užívá, „poznala jsem Londýňana. Jednoho chlapce, bylo mu sedmnáct a byl… ne, tím vás nebudu nudit, zkrátka se to rodina dozvěděla. A abyste pochopil, není většího zneuctění rodiny, než si nenechat navrhnout manžela, a co hůř, seznámit se s někým, kdo není z Číny. Rodina mě chtěla zavrhnout, samozřejmě, ale tehdy Sifu zasáhl a usmířil je. Tehdy si mě vzal jako chráněnku. Pomáhám mu, starám se o něj a dělám, co mi nařídí. Díky němu na naši rodinu nepadla hanba. Jestli jsem mu vděčná? Bezpochyby. Jestli se mi to líbí? To nemá žádný význam. Nakonec, je to dobrý učitel a má neskutečné znalosti, s kterými se se mnou dělí.“ Podívá se na tebe neutrálním pohledem jen s malou špetkou smutku. „Snad jen - závidím Mei, že dokázala přetrhat tradiční kulturní pouta.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Opájet se svou výjimečností budu až ve větší společnosti, aby to mělo náležitý efekt," odpovím s úšklebkem a je evidentní, že žertuji. Keltština a irština jsou také komplikované jazyky na výslovnost, ale kdybych se jí na to jméno neptal, asi bych nevěděl, jestli se představuje, nebo... vydává nějaké zvuky. Na čínštinu jsem si zatím nezvykl a je zcela mimo mé možnosti. Prozatím. Kdo ví, třeba, až to všechno skončí, se budu chtít od Mei učit. Když už máme v čínské čtvrti spojence. Ne, jsme v Londýně, budu na ně mluvit anglicky, ale nikdy není od věci vědět, co říkají, když si myslí, že jim nerozumíte. Zvlášť takoví zkonstnatělí tajnůstkáři Číňani. Zatímco mi vypráví, dostanu do sebe snídani a zadívám se na zlořečený flakonek s lektvarem. Zatím ho nechávám být, počkám si, až domluví. Nebo domluvíME. Záleží na tom. "Já spíš podezřívám Raye, že ji unesl. Samozřejmě s jejím souhlasem," pousměji se té myšlence, protože už vidím další husarský kousek svého strýce. "Daleko od rodiny se pak pouta přetrhávají snadno, věř mi. Ale rozumím ti. Sice jsme každý odjinud, ale... i já jsem v situaci, kdy se budu muset obětovat pro, řekněme, vyšší dobro. Jakkoli se mi to někdy nemusí líbit." Třeba najít si ženu a tvářit se jako manžel. A tím ubližovat Timovi. Mám strach, že to nepochopí a jenom ho to postrčí na temnou stranu. Jenže náš rod nesmí vymřít. Mei bude mít malého Winterse, ale to je pořád jakoby moje generace - aspoň technicky. Musí to jít dál. Už jen proto, že můj syn na to čeká v Sídhe... Kdyby šlo jenom o to, abych nějakou obskočil, dobrá. Horší je to s tím, že ji budu muset mít pod kontrolou devět měsíců a poté ještě do té doby, než dítě bude samostatnější. A ženské jsou komplikované a náročné a mnohdy nevděčné... Možná jsem je po potlačení Bahna trochu vzal na milost a nemám chuť každé, krom Mei, co otevře hubu, ji přes ni praštit, nicméně pořád to není nic, s čím bych se chtěl zaobírat zbytek života. Zvlášť když si ho tvrdě vybojuji. Evropanky si prostě ničeho neváží. Pak se na chvíli v duchu zarazím. Sice říkala, že je problém, když je to někdo mimo komunitu, ale v rámci jejich výchovy by mi do mé... podivné domácnosti asi vážně lépe seděla Číňanka. Nějaká holka jako ona, která bude ráda, že jsem ji jako princ na bílém koni zachránil. A pořád bude o polovinu méně hubatá - když to zavčasu podchytím - než někajá Angličanka. Nebo anglická sufražetka! "Mistra Sifu respektuji, ale nemyslím, že by s tebou měl tak zametat a brát tě jako majetek jenom proto, že ti jednou zachránil krk." Já. Člověk, co ho málem ovládlo misogynství - a to všechno kvůli čubce! - tu teď nenápadně nabádám nějakou holku k rebelii? Napadne mne, jestli se mi při tom kopanci, co jsem dostal, nepoškodil mozek. Na druhou stranu... Sun by v mých plánech mohla být snadná kořist. Není ošklivá, ba naopak. Oproti jiným Číňankám, dokonce oproti Mei, kterou jsem však nikdy nedokázal brát jinak než jako sestru, je, dalo by se říci, i hezká. Ne že bych se mezi nimi pohyboval, ale co jsem viděl, pihy nejsou jejich standardním znakem. Nějaká hluboko pohřbená část starého Williama znechuceně prohlásí, že plán, který se mi pomalu rodí v hlavě, je ohavný. No... rozhodně nebude ohavnější než fakt, že Moiru zazdím zaživa, ne? Dojde mi, že ji studuji až příliš nepokrytě. Jestli se na mne podívá, očima neuhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Upřímně, Mei něco podobného naznačovala.“ Chápavě přikývne – co se týče oběti, rozumí ti víc než dobře, jak dala svým vyprávěním najevo. Možná neví, co je tvou obětí, ale už není tak naivní, aby si myslela, že vaše kultura má jenom výhody. Když promluvíš, koukne na tebe – jinak. Ani ona neuhne pohledem. Chvíle zvláštně, ne nepříjemně tíživého ticha ale nakonec prolomí ona. „Měla bych jít, bude se po mně schánět. Vypijte tu lahvičku, jinak to nebudu já, koho přijde počastovat výchovnou ranou holí.“ Zasměje se. „Jen žertuji, nemějte strach. I on ví, že tu není na svém teritoriu, ačkoliv několik přátel vašeho strýce, jeho nevyjímaje, už přetáhnul.“ Konev s čajem ti nechá na stole, včetně hrníčku. Tác s dojezenou snídaní vezme. „Mám k vám někoho zavolat? A mimohodem, Sifu znamená v čínštině mistr a učitel, asi nebude rád, když mu budete říkat ‚mistr Sifu‘.“ Oči ji hrají pobavením. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na její poopravení odpovím jenom "ach, aha, budu si to pamatovat" a na můj už tak dlouhý seznam přibude i to, že bych se vážně měl postupně začít učit čínsky. Už jako reálný úkol, nikoli jenom nápad. S obsahem lahvičky počkám, dokud neodejde. Z vlastní zkušenosti vím, že bych neměl být tak bláhový a čichat k tomu, takže si dám do čaje cukr, jak mi poradila, zacpu si nos a kopnu to do sebe. Mám ale pocit, že tento trik na čínskou medicínu tak úplně nepomohl, protože jako by se mu pusa zkroutila i takhle. Šálek sladkého čaje, jaký bych snad nikdy nevypil, do sebe naliji skoro na ex. Můj výraz mus být k popukání. Je to vážně humus. Chvíli tam jenom tak sedím a polykám hořké sliny. Rád bych v sobě tu dobrou snídani udržel a, světe div se, povede se. A už za chvíli začínám cítit účinky. Je to vážně magický lektvar, že hned vstanu z postele a skočím ze sebe udělat člověka. I když jsem se v Bríosún někdy koupal v teplé vodě, většinu času, protože na to nebyl čas nebo se mi nechtělo, jsem na sebe šplouchal studenou. A protože jsem jak nakopnutá veverka, jak by řekl Gheimrid, tak tu studenou vodu snesu. Hodím na sebe košili a kalhoty, s ničím dalším se nezatěžuji. A protože je Sifu starý ješitný kozel, jdu nejdřív za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když vykoukneš ven skrz okno, uvidíš tam postávat skupinku mužů kouřících cigarety, někteří mají na sobě obyčejné oblečení, jiní věci z kvalitního materiálu značící, že jejich majitelé patří do vyšší třídní vrstvy. Dva mají dokonce uniformy anglick armády, i když předpisově upravení rozhodně nejsou. Jedno ale mají společné – jsou ozbrojeni. Přesto nevypadají, že by byli dvakrát ve střehu. Ještě štěstí, že jsi nikdy nepěstoval anglickou zahradu – ta teď vypadá jako bombami zorané pole ve Francii. Celý dům působí jako mraveniště, mluví, i když původce hlasů nevidíš, hýbe se. Zrovna v chodbě, v které procházíš, kolem tebe proběhne mladík, může mu být sotva šestnáct, ale i jemu se na rameni houpe puška. Když si tě všimne, posune si čepici na hlavě na znamení pozdravu a spěšně vykřikne: „Zdravíčko, pane Winters!“ a zmizí do obýváku, odkud se ozývají výkřiky. Zůstávají po něm jenom stopy od bahna na koberci, který teď vypadá jako špinavý hadr. První vejdeš do kuchyně, která je neskutečně zakouřená, i když je okno dokořán. Zde úřaduje Mei za asistence Chi-Ling Sun a neskutečně tragicky se tvářící Moiry. Mei zrovna od party mužů, které si potkal, přebírá batohy. „No skvěle, hoši, tohle na chvilku vytačí. A odkud máte to maso?“ Prohlíží si pořádný kus hovězího. „Od řezníka Wilsona, madam,“ řekne ten nejmladší, přibližně dvacetiletý blonďák s výraznými lícními kostmi. „A to vám to dal?“ Mladík se ušklíbne, „jistě, neříkám, že dobrovolně, ale dal.“ Mei se na chvilku zarazí, ale pak pokrčí rameny. „No co, je válka, konfiskace pro dobro armády,“ s tím předá maso Moiře - „hybaj porcovat!“ Moira svěsí ramena, ale nedovolí si protestovat. Mei-lin se očividně stala generálem kuchyně a hlavním zásobovacím důstojníkem k tomu. První si tě všimne Moira a rozzáří se: „Pane Williame!“ Chce se k tobě rozběhnout, ale stačí jeden pohled tvé tety a poslušně se vrátí k porcování. „Wille! Vítej v tomhle cirkusu,“ zářivě se usměje Mei, ale má sama dost práce s vlastní činností. V rohu místnosti najdeš původce toho kouře. Sedí tam Sifu Jin, ač na židli, tak v tureckém sedu, a klidně pokuřuje. Oproti tomu shonu všude kolem působí jako ostrůvek klidu a meditace. Má zavřené oči. „Williame, neměl bys být tam, kde všichni mladí? V obývací místnosti, tedy – jak tomu vznostně říkají – strategickém centru?“ Zasměje se a otevře oči. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kluk odběhne tak rychle, že ani nestačím nic říct, jenom pootevřu ústa. Kouř v kuchyni, i když je jiný, než ho znám, mi připomene, jak moc mi ten zlozvyk cigaret chyběl. Budu si muset jít okamžitě zapálit. Když vidím, jak Mei velí v kuchyni, musím se pousmát. Bohužel Moira si to asi vyloží, že to patří jí. Na druhou stranu, pokud se jí chci zbavit tak, jak mám v plánu, musí mi věřit. Nemám možnost ji tahat někam za město. A tohle bud odpovídat jejímu provinění. "Myslíš v mém domě, ze kterého jste mi cirkus udělali?" ušklíbnu se, ale není to výčtika. Kdybych byl nasraný, vypadalo by to jinak. "Pravděpodobně ano, Ray se tam určitě baví beze mne. Ale nejdřív jsem vám chtěl poděkovat za ten lomcovák na ráno." Ano, cigareta by tu pachuť zahnat mohla. "A vlastně za to, že jste mne i Tima léčil." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mei pokrčí rameny s nevinným úsměvem, stejně jako prve u zjištění, že „vaši hoši“ zrekvírovali maso, a pokračuje v práci. Sifu spokojeně přikývne. „Najít si čas na starce a složit mu poděkování je znakem vychování i u vás v Anglii. Škoda, že váš přítel moc dobrého vychování nepobral“, stále působí vesele, takže nevypadá, že by ho Tim urazil. „S pokorou vaše díky příjmám, Bèi zǔzhòu. Já jsem rád, že už se vám daří dobře - vám oboum -, ale je to má povinnost. Nejen vůči mému řemeslu, ale i vůči Běnzhí. Mimochodem, až si najde čas, pošlete za mnou toho Jiāng hùn zhàng..." Zamračí se. "Chiling Sun?" Chi-ling se na povel obrátí a pobaveně odpoví: "Zrzavého pacholka." "Ano, ano, toho. Od té doby, co se rozchodil, mě zanedbává. Ale jinak, co pro vás může vetchý stařec ještě udělat?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zašklebím se, a protože mi odpovídala Sun, tak je to hlavně na ni. Ale pak se k Sifuovi nakloním a zvážním. "Rád bych si s vámi promluvil někde v klidu. O samotě. Jestli byste mne prosím následoval do pracovny... Mei? Doufám, že tu mi ta cháska nestačila zdemolovat...?" Rozhodně totiž nechci věci, co mám na srdci, řešit v kuchyni před ženskými. A už vůbec ne před Moirou. Jen se směj, děvko, tvůj čas nadejde. Už jsem stačil zjistit, že ke konci se zubí každá mrtvola. Vysušená i ohlodaná. I když jsem plný energie, což je příjemná změna, trpělivě jdu vedle Sifua. A když vejdu do pracovny, konečně se cítím jako doma. Tohle je mé útočiště. Tady to všechno začalo... Nechám Sifua se posadit a hned otevírám zásuvku, kde jsem měl cigarety. Ano, MĚL. Je vidět, jak mi ztuhnou rysy. Se zafuněním se posadím do křesla. "Podle toho, co říkáte, není Timothy asi nejvděčnějším pacientem, ale chtěl jsem s vámi mluvit především o něm. O jeho problému, který mu nedovoluje spát. Protože já, ač jsem nad tím přemýšlel, si nevím rady. Víte, co s ním je? Aha. Inu, trápí ho něco podobného jako trápilo mne. Jak mi Aíne lezla do snů. Podle toho, co jsem stačil pochopit, se mu děje něco podobného, ovšem není to božské podstaty. Proto na to zdejší zaklínadla nefungují. Obávám se, že je to zrádce, který od Aíne dostal značnou moc. A chtěl bych vědět, zda se proti tomu dá něco dělat. Nemůžeme ho přeci nechat zkolabovat na nedostatek spánku... nebo aby zešílel," dodám temně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sifu se zvedá pomalu, s hekáním a jemným sténáním. Opírá se o hůl, jak kdyby bez ní nedokázal udělat ani krok. Ale jde, to je hlavní. Sifu vědoucně přikývne. Ano, ví o jeho problému. „Vím, že mu něco brání spánku.“ Pokračuješ, potom se rozhostí ticho. „Ano, ano, to by bylo nemilé,“ tváří se vážně, ale těžko soudit, jestli z obavy o Tima nebo z jiného důvodu. Z nějakého důvodu se tváří skoro uraženě. „Provází ho magie. Cítím ji, ale, tā mā de, nedokáži identifikovat zdroj. Vím, že on sám nadáním na magii neoplývá.“ Mračí se. Zřejmě ho to, že něco neví, hluboce rozčiluje. „Zdá se, že víte víc, asi netušíte, co je zdroj? Původce kouzla?“ Odpovíš a – zcela neadekvátně situaci – Sifu se zatváří nadšeně. „Ach ano, na to jsem nepomyslel! Musí jít o rodinné pouto, něco tak hlubokého jako první lidská tlupa. Něco tak silného… nevím, proč ale právě teď. Co se stalo, než začal mít ty sny?“ Vyslechne odpověď. „Musí to být něco, co pochází z hlubin vaší, keltské magie. Přírodní zákonitosti to nerespektuje, pak bych je odhalil. Vy ale přeci komunikujete s Línghún z podsvětí místního pantheonu, nemám pravdu?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když zase vysloví nějaké čínské slovo, na chvíli se zarazím. Mám pocit, že jsem to už slyšel... Ze zdejšího panteonu? Počkejte, to nebyla Aíne. Ann! "Ano, zemřela zde má žena. A vzala si na starosti ochranu tohoto domu. Ale obávám se, že nevím, kam tím míříte..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Vy ji vídáte? Jen tak?" neubráním se i hlasitému udivení. Já Ann vidím jenom tehdy, když ji zavolám. Dokonce i po svém prozření jsem ji nezahlédl bez toho. Ale pak neváhám. Jenom doufám, že Aíne zatím neotravuje. "Ann? Mohla bys?" promluvím do prostoru. Myslím, že bych se s ní rovnou domluvil na tom, že až vpadnu do "strategického centra" za těmi hovady, bude mít prostor. Já jim dám, hrabat se mi ve věcech...! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Dar vidu je darem moudrosti,“ prohlásí neurčitě. Anna se objeví okamžitě. „Jsem k dispozici, Wille, bude-“ nedořekne, přeruší ji Jin, „dobrý den, Línghún“, zase se směje pod fousy a působí jako kouzelný dědeček. Duch tvé ženy na něj zaraženě ukáže, stále kouká na tebe. „On mě vidí?“ „Ano, ano, já tě vidím. A taky tě slyším, můžeš mluvit na mě.“ Skřehotavě se zasměje. „Ale-?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro V tomhle se Ann asi výjimečně shodneme. "Tady Sifu Jin by potřeboval vědět pár informací, které bys prý mohla mít nebo zjistit ty. A neboj, naše představení stále platí. Myslím, že až vyřešíme toto, můžeme začít." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Takže mě špehujete celou dobu?“ Cítíš jemný úder energie. Ten jsi nikdy předtím necítil, takže se ti přece jen vnímavost zlepšila. Sifu se stále šklebí. „Tolik energie, tolik vzteku,“ zahihňá se, „ty jsi pěkně zlá dušička, co? Smrt musela být opravdu ošklivá… Ano, někdy tě pozoruji, ale vždy ve vší počestnosti.“ Energie zesílí. Ale v tu chvíli se čínský stařec přestane posmívat a zadívá se na ní. Nakonec natáhne hůl a… dotkne se jí. Energie okamžitě pohasne. „Hodná dušička,“ spokojeně zabručí. Anna se zamračí, ale pak se na vás usměje. Jen ten úsměv věnovaný Jinovi je opravdu hodně kyselý. „Tak copak si přejete vědět?“ „Ta magie, která svazuje pana Kearnse,“ začne Sifu, Ann naváže, „která mu nedovolí spát? Aha, nejspíš chcete vědět, co to je. Ostří Machy,“ pokrčí rameny, zdá se, že tuhle otázku čekala dříve či později. Macha, bohyně snů. Nějakou chvíli je ticho, Ann si rezignovaně povzdechne, „je to drobná jehlice, artefakt Sídhe. Může ji mít v hlavě, ale tak snadno ohrozíte život oběti, to nejspíš Barry neudělal. Předpokládám, že bude v srdci.“ Začne si prohlížet nehty. „A jak se jí může zbavit?“ Pokračuje Sifu trpělivým a milým hlasem. „On? Nijak, ani vy, i když ovládáte magii. Zvládne to jen bytost proplouvající mezi sférami,“ to už mluví mrzutě, koukne na tebe „a ty budeš jistě chtít, abych ho z něj dostala.“ Nasadí zkroušený výraz. „Jen musím upozornit, že mne to bude stát opravdu hodně energie. Proto dnes buď operace, nebo strašení.“ Usměje se. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Samozřejmě, že to budu chtít, drahá," usměji se na ni. Chtít zde znamená uděláš to. Ale to oba víme. Jinak by bylo zle, protože já jsem pánem domu. Její svévole mne trochu popudí, na druhou stranu nejsem schopen říct, jestli mne jenom chce trápit (a především Tima), nebo to je vážně pravda. Rozhodnu se však, že se nebudu hádat. A velmi rychle zvážím priority. Tima mám sice rád a nerad ho vidím, jak trpí, ale co nejdříve potřebuj přesvědčit ostatní, aby mi sehnali rysa. Protože kouzla brzy přestanou působit nebo je Aíne prolomí. Tim... Je mi to líto, ale ještě jednu noc to musíš vydržet. "Půjdeme strašit," řeknu a vstanu. "Děkuji za radu, Sifu," kývnu na starce a vydám se do obýváku. Po cestě tam, jak slyším hlasy, v sobě nechám trochu probublat podráždění, že jsem ještě nedostal svou cigaretu. Rozrazím dveře. "Pánové. Pravidlo číslo jedna mého domu. Nebudete se mi hrabat ve věcech," spustím rázně bez úvodu. "Takže kdo mi sebral cigarety, rád bych je zpátky. Jinak přeji dobré poledne," ušklíbnu se a přelétnu očima společnost, co se tam sešla. Kdyby snad na mne někdo chtěl začít mluvit, zvednu ruku v gestu, kterým ho zarazím. Ale pokud mi někdo dává moji cigaretu, tak si ji vezmu. Zavřu za sebou dveře a zůstanu stát. Nechodím kolem horké kaše, protože by nechat měl epický úvod... a pak zjistil, že Aíne si na Ann došlápla. "Pokud máme tuto válku vyhrát, je třeba, abyste pochopili, co doopravdy se tam venku děje. Vysvětlím vám to. I když vám v první chvíli budu připadat jako šílenec, co se včera probudil z kómatu." Další úšklebek. "Nebojujeme pouze proti lidem, ale také proti bytostem z jiných světů, které celou válku rozpoutaly. Chápu, pokud je někdo k těmto slovům skeptický. Ale budu se snažit vám to dokázat. Ann?" A představení může začít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „…pošleme je do East Endu!“ Druhý hlas taky znáš – Lyndon. „Sereme ti na to, že tam máš rodinu, zrzku!“ „Ne, ty kreténe, jsou v obklíčení!“ Další hlas nepoznáváš, ale podle zpěvavého akcentu to musí být Číňan, „musíme vytvořit koridor!“ „Přesně, City koridor má – a kdybysme se spojili s židákama, je větší!“ Další hluk, další přeřvávání. „To si dělá prdel! Žiďáci jsou jako černoprdelníci!“ Tenhle hlas neznáš. „Zatím se k nikomu nepřidali“, vrčí Tim, ale to už všeobecný hluk přeřve Ray: „Serte na židy. Všichni ví, že největší nápor je v City, dementi vylízání! Musíme chránit symboly! A černoprdelníci chtěj kostely!“ Zase Tim: „Hovno symboly! Král je v trapu, vláda taky! Navíc tam je armáda, Rayi, tak si přestaň sedět prdelí na mozku a zkus ho zapojit!“ Kolem tebe proběhne Mei, na chvilku se zarazí a protočí oči. „Štáb… generálové…“ utrousí pro sebe. Jenže to už pokračuje Lyndon: „Jistěže zrzavá palice, co ty víš o symbolech a důležitých hodnotách, když seš zrzavá špína jako ti venku!“ Tlumená rána, jako když prudce padá dřevo na koberec. „Neříkej mi zrzavá palice, ty zkurvenej sráči!“ A smích. „Letěls k zemi jak hruška, i kdyžs nebyl kripl.“ V tu chvíli tam vlítneš. Tak rychle a prudce, že nejen veškeré osazenstvo, ale i ty dva to donutí se otočit. Vypadají jak nasupení býci – alespoň Tim. Po tvých prvních slovech se jeden z těch, které neznáš, zasměje. „Ale prosím vás, proč bychom-“ Zarazíš ho. Ztichne, ale pořád se pochechtává. A po tvých dalších slovech se k němu přidá většina osazenstva – kromě Tima, Raye a Číňana. Ti vědí. Jenže potom to přijde. Nejdřív zlehka. Začnou se třást sklenice. Někteří muži se zachvějí a ty vidíš, jak se jich dotkla. A pak se setmí a prudce se rozhrnou závěsy. Venku je tma, i když doteď bylo světlo tlumené jen mlhou. Všichni se otočí a tam – stojí Anna, vlasy jí vlají v neexistujícím větru a po tváři jí stéká krev. Usmívá se, zle… škleb se zkroutí do ohavné deformace, až nejbližší ustoupí. Ten, který se ti smál kvůli cigaretám, zakopne o křeslo a sletí na zem. Najednou je celá místnost plná krve, tryská z každé spáry ve zdi a kape jim na oblečení. To už jsou všichni vyděšení, poznáš to na jejich strnulých postavách. Ann se přiblíží, bleskem, jak už znáš ze snu Stromového muže, a v tu chvíli téměř všichni sborově vyjeknou. Několik se začne sápat ke dveřím, když jim zastoupí cestu Anna. Tvář zohavená v děsivém šklebu. „A teď jste moji!“ Místnost se rozhoří. Její hlas překřičí sborový řev osazenstva. Jenže najednou je klid. Venku je světlo, místnost je rozházená, jak naráželi do věcí, ale jinak? Nic. Jen oni, jejich bílé obličeje a třesoucí se těla. Dokonce i Tim a Ray vypadají vylekaně. Nečekali takovou intenzitu. Potlesk. Obří boxerské hnáty mlátí o sebe a jejich majitel, Lyndon, se šklebí. „Krásné představení, pane Wintersi, netuším, jak to děláte, ale máte talent – určitě byste se uplatnil v cirkusu!“ Nadechne se, že něco dodá, ale nedostane možnost. Obří síla s ním švihne na stěnu a ukotví ho na ní, jak kdyby šlo o hřeby. Z pouzdra v jeho podpaží se samovolně vznese revolver .38 a namíří na něj. V tuhle chvíli už jí zahlédneš. Manipulovat s jemnými objekty jí stojí hodně energie, proto se nedokáže soustředit na úplné zmizení. Ten obličej už znáš – skutečný vztek. Zlý duch se vymyká kontrole… Uslyšíte cvaknutí. Natáhla kohout. „Wintersi!“ Lyndon Cooper má opravdový strach… |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když začnou u plamenů ječet, začnu se tlumeně smát. Naštěstí to v jejich jekotu zanikne. "Coopere..." Taky chci něco říct, i když nejraději bych mu to vysvětlil asi mečem, protože mne ten člověk neskutečně sere - a uráží Tima! - ale stejně jako jemu i mně Ann vezme vítr z plachet. Rysy mi ztuhnou. Protože vidím, co dělá. "Ann! Je to sice idiot, ale pokud má umřít, umře v boji. I když za ty svoje debilní kecy by si zasloužil, abych mu rozmázl mozek o zeď," zavrčím. Takhle mě tu asi nikdo nezná. A ti, co mne vidí poprvé... mne takhle asi právě poznali. "Nech tu zbraň být." V hlase se mi chvěje výhružka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro To po skutečně dlouhé chvíli, možná několika minutách, které se však zdají být nekonečné, prolomí právě boxer. Potom, co se postaví na nohy. „Asi… asi vám dlužím omluvu,“ je vidět, že mu to moc nejde přes pysky, „ale… co to k čertu bylo?“ Jeho slovo jako by nalilo krev do žil ostatním. Někteří sebou mátonožně fláknou do křesla, jiní se opřou o stůl. Jedině Ray a Tim na tebe koukají stále překvapeně. To, co viděli – nebo spíš slyšeli – nemělo nic společného s Williamem Wintersem, kterého znali. Především Raymond. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Coopera sleduji chladně. Pod mou střechou nikdo na Tima ječet nebude. Snad jediná já, pokud budu muset krotit jeho vášně nebo hloupé nálady. Ale rozhodně ne gorila v lidské kůži. "Omluvit by ses měl spíš jí, urazilo ji to," řeknu pak a prozatím ignoruji nechápavé nebo tázavé pohledy mých nejbližších. "Strážcem tohoto domu se stala má mrtvá žena. A pokud nebudeš respektovat Winterse, možná tu spoušť příště zmáčkne. A já možná nebudu poblíž, abych ji zastavil," oznámím mu věcně. Přelétnu pohledem po ostatních. "Ještě někdo pochybuje o tom, co jsem říkal?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Další ticho, zaražené, nikdo se nemá k odpovědi. První se vzpamatuje ten, který se začal smát jako první. Nenuceně se usměje a postoupí k tobě. „Ale pane Wintersi,“ začne čistou angličtinou s perfektní artikulací, „nikdo o vašich slovech nepochybuje. A ta ukázka byla více než explicitní, jenom krapet nečekaná. Určitě to nešlo jinak?“ na chvilku naruší svou hravou pózu a rozhlédne se, jako by čekal další ukázku, nejistě se sám sobě zasměje a pokračuje, stále se přibližující, „my víme, že jste pán domu, rozhodně, alespoň co vím, vám nikdo nic nevzal, ale pokud postrádáte cigarety, dovolím si vám nabídnout svoje. Na důkaz přátelství,“ přátelsky se usměje a podá ti z vnitřní kapsy tmavě hnědého kabátu poloprázdnou krabičku cigaret. „Nechci, abyste o nás měl špatné mínění ještě předtím, než nás poznáte.“ Ruku nechá nataženou, nyní s napřaženou dlaní. Podání ruky. Poznáváš ho, i když zestárl a slezly mu vlasy, pamatuješ si ho ze snu. To jeho informátoři skupinu vojáků dovedli do vesnice. „Bartholomew, Bartholomew Chambers jméno mé.“ Ten, který pracuje jako „lékárník“, jak si vzpomeneš z vyprávění Lyndona. Bart jako by prolomil kouzlo strachu, které je všechny spojovalo. Ten, který předtím spadl do křesla, promluví: „Hernajs, doprdele, chlapi, já asi potřebuju panáka.“ Je to neskutečně ošklivý chlap s výrazným nosem, v němž poznáš George, ne příliš inteligentního násilníka, který má pracovat jako námořník. Vysoký muž v khaki uniformě britské armády, která mu dosud sedne a kterou má dokonale upravonou, se začne decentně smát, i když se stopou hysterie, a protírat si oči. Maxwell. Ten poslední, na první pohled jemný muž s brýlemi, který stále mlčí a konsternovaně hledí někam do blba, musí být Mycroft. Vědec-zoolog. Pro sebe si jako mantru pořád dokola mumlá několik nedokončených vět: „Ale to není… z racionálního hlediska… to přece popírá…“ Dojde k němu Ray, chytne ho za ramena a odvede k pohovce. „Crofte, kamaráde, posaď se…!“ Všichni zestárli, ale obličeje přesto dokážeš rozeznat. Mezitím se pustil do představování Bart. „Ten dlouhán je Maxwell Dennel, ten, z kterého vaše drahá choť udělala mumlajícího blázna, je Mycroft Hale a ten, který vypadá jak oholená opice – a taky se tak chová, je George Forster.“ Nikdo se nemá k tomu jít ti podat ruku. Naopak působí jak banda neškodných šílenců, vyklepaných a šokovaných, nejspíš pod nějakými sedativy, kteří si sotva uvědomují, co se kolem nich děje. Raymond vstane, tváří se vážně. "Williame, můžeme na slovíčko?" Koutkem oka zahlédneš Timothyho. Ušklíbá se, spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Těmi Wintersy jsem ovšem myslel i právě Annu," oponuji ohledně toho, že bych to snad vztahoval jenom na sebe. A když se mi rozhodla pomáhat a dělat mi strašidlo, proč bych jí aspoň tímhle nepošimral to její francouzské ego. Třeba pak bude míň kousavá. Hlavně, sice tu může udělat řádný nepořádek, ale co může mně? Nic. Protože jinak ji odsud vypakuju. Takže už ten náš pochroumaný vztah rozhodně beru více s klidem. "Bartholomewe, možná jste to nebyl vy, ale zcela jistě vím, že někdo z vás byl v mé pracovně," podívám se na něj pronikavě, ovšem nemračím se, spíš mluvím jako někdo, kdo považuje za zbytečné, že mu lžou, když on moc dobře ví, že pravdou je opak. "Ale to teď už není podstatné. Děkuji," vezmu si od něj cigaretu, podám mu ruku a zapálím si. Sakra. Jak je to hnusné, tak mi to chybělo! Moji pozornost pak přitáhne mumlání Mycrofta. Udělala to s ním Ann? Snad ne... Co vím z vizí, tak jeho už na rysa potřebovat nebudu - ještě že tak - stačí, když si pro něj skočím sám. Po Sifuově dryjáku jsem rozhodnut, že to udělám ještě dnes. I když ke mně nikdo nepřijde - ne že by mi to vadilo - na každého se při představování podívám a kývnu. "Samozřejmě, Rayi." Doufám, že mi nebude vyčítat, že jsem ty jeho hrdlořezy a násilníky trochu vylekal. Terapie šokem. Ta pomáhá nejlépe. Sám dobře vím, o čem mluvím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Až když zavře dveře, promluví. Nečekaně vážně, nečekaně klidně. A nečekaně důrazně. „Určitě máš dobrý důvod, proč jsi to udělal, že?“ Pokud se pokusíš odpovědět, zarazí tě rukou. „Protože určitě nešlo představit ten… jejich svět jinak než tím, že je tvoje žena málem zabije, mám pravdu?“ Zamračí se. „A rozhodně to není kvůli nějakým cigaretám, že? Jinak bych ti musel dát facku, aby ses vzpamatoval.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nadechnu se, ale nenechá mne nic říct. Přestože se ptal... "Ale no tak, Rayi, za koho mě máš?" frknu, když zmíní cigarety. "Samozřejmě, že se mi nelíbí, že se mi hrabali ve věcech, protože mám v pracovně dokumenty o tom všem. Ale důvod jsem k tomu měl více než pádný. Viděls je, jak se chechtali, když jsem jenom naznačil. Nemám čas skeptiky přesvědčovat. Zvlášť když vím, co jsou zač," dodám důrazně, s potemnělým pohledem. "Copak ty bys mi uvěřil? Kdyby se ti Ann neukázala? Dobrá, tady se nechala poněkud unést. Ale nemám jí to za zlé. Až na tu pistoli. Nicméně nejsem hluchý, slyšel jsem, jak tam po sobě řvete. Jak se Lyndon ZASE naváží do Timothyho. Nemíním to tolerovat. A neměl se Ann vysmívat - když mu nestačila ani takováto demonstrace, musela přitvrdit," řeknu pevně. "Podívej, Rayi. Bude to jenom horší. Každým dnem. Když viděli tohle a vstřebají to, budou připraveni i na to další. A ani ty, se všemi zkušenostmi z cestování a válek, si nedovedeš představit, jak hnusné to může být. Hnusnější než búrské války..." Při těch slovech se mi vybaví šílení kanibalové i děsivá vzpomínka na to, jak jsem poprvé potkal pavouka. Ale především masakr, který provedl Tim... a co všechno Aíne provedla jemu. I mně. Vlastně bych měl té inkvizitorské čubce poděkovat. Peklo, i když ne to její, ze mne vykovalo někoho, kdo má mnohem lepší šance je všechny poslat do... inu, do pekel, ať už to pro ně bude kdekoli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Takže jestli to chápu dobře, existují jenom dva způsoby – vysvětlit jim to slovně nebo je dohnat do mentálního kolapsu. Protože něco jako mezistupně neexistují. Aha, promiň, na to vlastně není čas.“ Ušklíbne se, stále ti kouká do očí. „Myslel jsem, že zrovna ty – vědec – to pochopíš, Mycroft klidně půjde lovit lva do džungle, ale to proto, že ví, že lev je savec, řádu šelem, čeledi kočkovití a tak dále a tak dále. Pokud se tu vznáší nějaký duch a pokouší se zastřelit kamaráda, kape krev ze stropu a místnost hoří, tak to zkrátka racionální vysvětlení nemá, že? Ten člověk potřebuje gradaci, ne tu tvou léčbu šokem.“ Pořád pokračuje v tónu mentora, „Je tu Anna? Klidně jí to vysvětlím osobně.“ Anna tu není, po tom představení musí být opravdu vyčerpaná. Ray se rozhlédne, ale potom se jeho pohled vrátí k tobě. Dikce v hlasu zesílí, až skoro připomíná tvého otce. „Očekávám, že až se tam vrátíme, tak se mu omluvíš.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Musela, ale to Rayovi říkat nemíním. Ne teď. Ne, otce ať na mne nezkouší. Vždycky to dopadá stejně. Jak jsem býval relativně neproblémový (no, otec by to netvrdil), tak jakmile došlo na konfrontaci s ním, zabýčil jsem se. Protože mne mínil zavrhnout jenom proto, že jsem si vybral jinou cestu. Neškodnou, ne jako Elisabeth a inkvizitorka. "Ne," odpovím prostě. Omlouvat se? V jiném případě možná, ale rozhodně ne u tohoto. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Jak myslíš.“ Otočí se na patě a ještě dodá, „zklamal jsi mě, Wille.“ Dojdeš za ním do obývacího pokoje a Ray už huláká. „Pánové, tohohle domu mám dost, kdo se mnou jde zabít pár černoprdelatejch?!“ Rozumný Ray, zdá se, je u konce. „Sakra jo, Rayi!“ George je na nohou hned, ale nikdo jiný se nezvedá ani nikam nechystá. Nakonec promluví Maxwell. „Ještě tu máme práci, Raymonde,“ sám nevypadá, že by měl po tom zážitku chuť dál řešit strategii, ale povinnost nejspíš zvítězila. Ray mávne rukou a suverénně míří k pušce opřené o zeď. George už se dere do chodby a k východu. „Maucta,“ vytvoří něco, co určitě považuje za uctivou poklonu, a zmizí ti za zády. „Tohle musíme dořešit“, promluví zase klidně Max, ale Raymond ho odpálkuje - „ať si to dořeší pán domu, když si myslí, že nás nepotřebuje!“ Dooblékne se a vyrazí za Georgem. „Nebuď kretén,“ zabručí Lyndon, ale Raymond kontruje okamžitě - „vyliž si.“ Za pár sekund už slyšíte prásknutí dveří. Další ticho, které tentokrát poruší Tim, když nezaujatým hlasem promluví. „Tak, dramata snad máme za sebou, zpátky do práce.“ Spraží ho tři páry vzteklých očí, což okázale ignoruje. Místo toho zvedne ze země mapu a položí ji zpátky na stůl. „Wille, pojď se podívat.“ Na stole uvidíš mapu Londýna, na které jsou barvami zakreslená pole. „Modrá my, černá Číňani, zelená Irové a červená křesťani. Žlutá židi.“ Potom ti ukáže sídla – tvůj dům, bordel Aíne, hlavní základnu křesťanů, kostel All Saints řecké ortodoxní církve, a potom zabodne prst do místa, kde je kostel Saint John v Bethnal Green a jeho hlas dostane nádech znechucení, „…a tady se zašila ma-“ zarazí se, „ta inkvizitorka.“ Radši rychle pokračuje, protože Max a Bart tázavě zvedli obočí. Popíše ti situaci. Největší nápor je na City, kde je parlament a tak, potom na East End – naši spojenci tam skončili uvěznění. Obkrouží kolem černého fleku, čtvrti Limehouse. „Možná těm idiotům vysvětlíš, že zajistit koridor pro ně je důležitější než ochránit pár posraných budov – který už hlídaj vojáci.“ „Vojáci potřebujou taky podporu.“ „Maj lepší zbraně, maj lepší výcvik…“ „Musíme ochránit symbol!“ A je to tu zase. Jediný, kdo se neúčastní, je Mycroft. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Nic na to neřeknu, ale do obýváku se vracím, protože potřebuji vědět, co se děje. Chtěl jsem to zjistit už předtím, ale Ray mi jaksi nedal možnost. Tvářím se nesouhlasně, když se jen tak sebere a jde pryč, aniž by se dořešilo to, kolem čeho se rozdmýchaly vášně prve, ale nemám čas se starat o jeho uražené ego. Jenom doufám, že toto nebyla poslední slova, která jsme si vyměnili. Snad nebude dělat blbosti... "Neřekl jsem, že tě nepotřebuji," utrousím za Rayem, protože tohle mě nasralo. "To bych se asi nenamáhal, nemyslíš?" Po tom, co jsem viděl ve vizích a v pekle, si neuvědomuji, že pro někoho mohlo být Annino představení až příliš šokující. Poslouchám Timův výklad a studuji u toho mapu. A s Timovým závěrem souhlasím. "Vyjednal jsem s čínskou komunitou spojenectví ještě předtím, než to všechno začalo," promluvím po odmlce, kdy přemýšlím. "Jejich hlava, Sifu, nám byl nápomocen. I když pro vás je důležitý symbol, pořád je to jenom hromada cihel. Ale tam v Limehouse se skrývají možné lidské zdroje. A nejen lidské, určitě tam budou zásoby a suroviny do jeho lektvarů. Jeden mi dal, a i když byl pěkně hnusný, jsem i po tom všem na nohou." Podívám se na royalisty. "Nemůžeme je obětovat jenom proto, že lpíte na několika budovách. Jestli se k nim probojujeme, můžeme ty síly pak přesunout jinam, blíže. Nemusíme ten koridor udržovat pořád. Ale rozhodně je tam nemíním nechat." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „A proč je eskortovat a něco přesunovat? Mají vynikající strategickou pozici, budeme kousek od štábu. Já bych tam naopak přesunul naše hlavní síly.“ „No to mě poser!“ Elegán Maxwell zapomněl na distinguované jednání a teď práskl do stolu. „To není jenom pár cihel, jsou tam korunovační klenoty! Museum s historickýma cennostma, je to finanční centrum!“ Začne s obhajobou Bart, Max ho doplní - „A křesťani tam maj St. Paula!“ „Bez nás si ty vaše klenoty stejně neužijete, umíráme v přední linii, abyste se mohli opájet vašimi cetkami“ poznamená Číňan sarkasticky. „Že ti jednu vrazím?!“ Vykřikne Bart, ale přeruší ho hlas za vašimi zády. Tichý, ale silný - „A taky tam máš apartmá.“ Mycroft. Pořád vypadá otřesený, ale dostatečně přítomný, aby se mohl účastnit. Zůstává však stále sedět. „Co? No, mám, ale to s tím nesouvisí!“ „Jistě…“ Přejede ho přezíravým pohledem a pak pokračuje, „pan Kearns, Winters a Wan mají pravdu. A pokud jste nezapomněli všechno z války, tak to musíte uznat.“ Bart vypadá ublíženě – což působí značně komicky. „Ty zrádče!“ Mycroft se jenom decentně usměje. Nastane ticho. Nakonec se po dlouhé době ozve Lynd: „Byls lepší, kdyžs z madam Wintersový uchcával strachy.“ Croft se ušklíbne. „Přemýšlel jsem. Nakonec, věda je stále mladá, víme o jistých frekvenčních přesazích, které již nedokážeme měřit, takže… teoreticky… pokud je duše energetická rovina a neplatí zákon o energii a hmotě… nebo platí jinak? Jistě jsme vyloučili existenci Boha, i když ani kolegové chemických a fyzikálních oborů nesouhlasí, ale existenci duchů. No… moderní věda je mladá.“ Tim koukne na tebe, čeká, jak zareaguješ. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A vidíte, Mycroft je v pořádku. Ray zase jednal ukvapeně. Jako vždycky. Někdy je potřeba nechat člověka, aby se s tím srovnal. Vím, o čem mluvím. Jenže jak to tak vypadá, dnes seberu Mycroftovi veškeré iluze. "S tím si dovolím nesouhlasit," ozvu se pak. "Neřekl jsem vám totiž, proti komu bojujeme. Proto jsem potřeboval, abyste viděli to divadlo od mé ženy. Nějaké tupé pohybování skleničkami nebo ťukání do stolu, to dokáže zfalšovat skoro každý idiot. Navíc to absolutně neodpovídá hrůzám, jaké nás patrně potkají, pokud nepřítele neeliminujeme rychle." Tvářím se vážně. Snad skoro až temně. "Bohové jsou skuteční," oznámím jim a přejdu ke květině v květináči a postavím ji doprostřed stolu. "Stejně jako magie." Pomohu si gestem a nechám rostlinu, navzdory ročnímu období, vykvést. "Hlavním nepřítelem je keltská bohyně," to řeknu s jasnou nechutí, "Aíne. Někteří z vás ji možná znají jako bordelmamá Labyrinth of Passion. Ta děvka si myslí, že protože je z keltského pantheonu, Ostrovy jsou její. Občanská válka vypukla právě proto, že inkvizitorka jde proti ní. I proti mně," ušklíbnu se a udělám posunek ke květině. "Takže to bohužel asi nebude tak jednoduché, že bychom je nechali povraždit se mezi sebou." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jediný, kdo se během vyprávění ozve, je Maxwell, když zmíníš bordel: „Paní Brigitte?!“ Je to jako déjà vu, zase se všichni sesunou do křesel nebo se opřou o stůl. Jenom Croft se zvedne a beze slov odejde z místnosti. Znovu ticho. „Ale…je to tam tak jiný… asi teda, to dává smysl.“ Max vypadá tragicky, jak kdyby ztratil oblíbeného domácího mazlíčka. „Ale jak můžem bojovat proti bohům?“ Zachraplá Bart. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Žádná paní Brigitte," opravím ho důrazně, ale nikoli naštvaně. "Brigita je bohyně matka, ta, která se smrtelníky spolupracovala, ne že se je snažila zničit a zotročit. Aíne je malé děcko, které do ruky dostalo pušku - a velmi rádo ubližuje druhým. Naše nevýhoda tkví především v tom, že jakožto kurva dokáže velmi dobře manipulovat s muži. Lézt jim do snů a zblbnout je. Proto bych byl rád, kdybys na své kratochvíle v bordelu zapomněl. A viděl ji jako nepřítele. Dokud jste tady a nejste v jejím poli zájmu, jste v bezpečí. Kouzla na domě ještě nějakou chvíli vydrží a já se postarám o to, aby byl náš štáb chráněn permanentně. Nebojte, Bartholomewe, k vaší otázce se pomalu dostávám. Na to, aby byl dům chráněn - upozorňuji, že to bude další šílená věc," ušklíbnu se, "potřebuji ze zoologické zahrady ukrást jedno konkrétní zvíře, které se v keltské magii používá právě pro tento účel. Je sice za humny, ale vzhledem k situaci budu potřebovat, aby mi alespoň jeden z vás šel krýt záda." Ale jestli to bude Cooper, asi v nich pak budu mít kulku. "Je komplikované to vysvětlit ve zkratce a pochopitelně,protože vzhledem k její podstatě je vše vázané na legendy. Nicméně jednou se ji porazit podařilo, takže legenda v tomto kontextu nemyslím ve významu výmysl." Na okamžik se odmlčím, jak hledám, odkud začít. "Podle legendy existují čtyři pečeti, které musí zlomit, aby realita bohů a naše splynuly v jedno. Nicméně Aíne to neudělá. Protože jí vyhovuje stav, kdy magie sílí, ale její rodiče jsou příliš daleko. Ale smrtelníci mají čtyři artefakty, které je potřeba získat, abychom mohli provést rituál, který tu děvku pošle hezky zpátky za maminkou, která s ní za to všechno doufám pořádně zamete." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Maxwell jenom přikývne, nepřítomně a smutně. Jenže přednáška pokračuje. „Šlohnout rysa je to nejmíň šílený, co se tu za posledních pár minut odehrálo“, utrousí sarkasticky Cooper. Tim zatím odbelhá ven. Skončíš, koukají na tebe a neví, co říct. Nakonec se ozve zase Bart. „Pánové, nevím jak vy, ale pokud zůstanu v tomhle domě ještě chvilku, budu se muset setnout do němoty. A jelikož alkohol je nedostatkové zboží… jdem pro rysa?“ Pořád strnule vstane a zamíří k puškám. „Ale ještě jsme nedořešili strategii!“ Vyštěkne Cooper, ale v tu chvíli se ozve Tim stojící ve dveřích. „Dořešili, právě jsem poslal po spojce rozkazy. S večerem zaútočíme na keltíky a vytvoříme koridor na East End.“ Samolibě se usmívá, zatímco Lyndon vrčí: „Ty…!“ Zbytek jeho party ho ale sjede vzteklým pohledem, až rezignuje. „Kurva! Tak jdem.“ Maxwell se zarazí. „Máte zbraň, pane Wintersi?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Mlčky sleduji malou roztržku mezi jím a Timem a čekám, zda se přece jen někdo neozve v prospěch nového plánu. Naštěstí to dopadne dobře. "Ještě než odejdeme, tak pánové, byl bych rád, kdybyste se vykašlali na osobní antipatie. Co bylo, bylo. Teď se musíme soustředit na náš úkol. Coopere, nepřítel je tam venku." Při otázce o zbrani zaváhám, protože první impuls je říct: ne. Protože ne, vážně nemám meč. A sekeru jenom na štípání dříví. Na pušku, co mi měl dát Ray, po tom všem zapomenu. "Asi ne. Nějaká puška a pořádný nůž by se hodil." Před odchodem se ještě stavím v kuchyni u Mei. "Kde jsou zbytky z porcování? Něco málo bych potřeboval... A Mei, zpacifikuj si pak prosím Raye, naprosto zbytečně vyšiluje, že jsem na jeho kumpány příliš tvrdý," ušklíbnu se. Věřím, že zrovna v ní, která je moc ráda nemá, mám v tomto spojence. "Sifu Jine? Ještě jsem vám chtěl říct, že se pokusíme probojovat do Limehouse. Takže pokud jsou tam nějaké zásadní věci - nebo lidi, označte nám jejich polohu na mapě prosím." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Maxwell jenom přikývne a vyrazí úřadovat. Ve dveřích stojící Tim tě zastaví a podá ti zbraň. „Colt 1911, dal mi jí jeden yankeejskej důstojník krátce povyhlášení míru. Povedlo se mi ji propašovat do civilu. Vem si jí, dva zásobníky po sedmi nábojích.“ Mei protočí oči a pro sebe utrousí: „vzala jsem si malého kluka,“ ale pak jí dojde hlubší smysl tvých slov… nebo spíš zlá předtucha, „počkej, Wille, jak vyšiluje? Nešel snad s nimi zase ven?“ Odpověď zná už dopředu - „já ho zabiju, jestli to přežije!“ Ve tváři se objeví vrásky strachu a hněvu, ale na lelkování nemá čas ani teď. „Odřezky jsou na stole, vem si, kolik potřebuješ,“ řekne zachmuřeně, aniž by se na tebe znovu podívala. Zato Moira se na tebe dívá, září štěstím - mít ocas jako pes, určitě s ním vytírá podlahu. „Pane Williame, jen vám chci říct, jak jsem ráda, že jste vzhůru!“ Vypískne, než jí Mei spraží pohledem a ona sklopí oči. „Limehouse je náš, Williame, je to dotek naší země,“ Sifu mluví pomalu a melancholicky, těžko poznat nakolik metaforicky, „nikdo, kdo nebude muset, ho neopustí. A nemyslete si, že jej budou chtít opustit moji krajané, kteří do bitvy půjdou. Poznej svého nepřítele, pravil Sifu Sun-c', poznej své spojence, jejich záměry a jejich povahu, říkám já. Popravdě je to jenom místo, i když požehnano jako náš domov, ale mladým chybí trpělivost a nebudou chtít odejít, čekat na příležitost a vzdát se svého bohatství. Pokud půjdete do Limehouse, buďte si jisti, že ho dokážete udržet, jinak zemře mnoho lidí. Útoč jen tam, kde tě nečeká, a udeř, kde by se toho nenadál.“ Zarecituje pasáž z Umění války. „Ale válka je pro mladé a vy už rozhodnutí jste," povzdechne si a zamyslí se. "Všechno má svůj smysl,“ nakonec dodá „Pokud budete mít čas, jakákoli bylina ze skladu by mi byla k užitku. Je napravo od zahrady, kde jsme se poprvé setkali. Ale hlavně, Bèi zǔzhòu, hlavně mi přines Lóng jì, sochu v podobě čínského draka," starý mistr plynule přejde k tykání, aniž by to vypadalo jako záměr "Je ve svatyni Nefritového císaře hned za zahradou, za Velkými dveřmi.“ Ukáže prstem na mapu a tam se objeví tečka jakoby psaná tuší. „Tady je moje sídlo, pokud se Limehouse hodně změnil a ty cestu nepoznáš. A tady-“ obkrouží kolem jednoho námořního doku, „máme nějaké zbraně do zásoby. Vzkaž, že Sifu Jin Shéng-man povoluje vám, evropským spojencům, jejich plné využití.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Vlastně je dobře, že Cooper půjde s námi, alespoň tady bude chvíli klid. V kuchyni pak popadnu nějaké ty odřezky a jsem rád, že jsem k Moiře zády - a že mám jiné věci na řešení. Však tvůj čas přijde, čubko. Pak budeš litovat toho, že jsem se z pekla vyhrabal. "Já neříkám, že jej máte opustit navždy," namítnu, ale je to spíše jen nahlas vyřčená myšlenka, než že bych se s ním chtěl hádat. Tuším, že s Číňany to bude komplikované. Ale pokud se dovedu nějak bavit s ním... tak je to první pokrok. "Dobrá," přikývnu na to, co mu mám donést. Pak už ale není času nazbyt. Nechám si od Maxwella předat pušku a bojový nůž, ověnčím se náhle cize vypadajícími zbraněmi - doufám, že jako první mi hlavou neprobleskne výcvik Luga a já si vzpomenu, že to na zádech mám použít - a můžeme vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Řeknem mu, kam jdeme?“ Navrhne Bart. „Myslím, že toho má dneska dost, krádež zvířete z jeho kurníku by už zvládnout nemusel,“ oponuje Max. „No co, stejnak se to dozví, jestli se nám to povede.“ Ticho. Bart podal pádný argument. Nakonec promluví zase Max. „No, tahle šílenost je stejně nápad tady pana Winterse, tak ať rozhodne on.“ Tím je to, zdá se, pro ně rozhodnuto – rozhodování nechají na tobě. Ať už se rozhodneš jakkoli, vyrazíte. Procházíte podél zdí, spěšně a obezřetně, protože, jak ti sdělí, i když jste hluboko na vašem území, stejně není vyloučené, že se v jednom z domů skrývá odstřelovač. Londýn se změnil. Je zvláštní procházet ulicemi, které znáš důvěrně, a přesto jsou najednou jiné nejen proto, že jsou liduprázdné. V jindy upravených ulicích je nepořádek. Zdi domů jsou rozstřílené, šlapete po střepech skla z vysklených oken, na ulicích jsou narychlo vytvořené barikády z nábytku vytahaného z okolních domů. Některá okna s vytrhanými rámy jsou probouraná a vystlaná pytli, sloužily jako provizorní kulometná hnízda. Nevidíte jedinou mrtvolu, ale přesto město páchne smrtí. Vzpomeneš si okamžitě, takhle páchla francouzská města a vesnice, kterými jste procházeli ve Velké válce. Občas kolem vás proběhne – skoro jako divoké zvíře, které má strach – nějaký člověk. Jen tak, aby se stihl schovat. Jde o pozůstatek těch, kteří tu bydleli, možná dokonce nějaký tvůj soused, který nestihl zmizet z města včas. Už mají smůlu. Pamatuješ si mapu a víš, že všechny cesty z města jsou uzavřené. Civilisti tu jsou uvězněni, odsouzeni přežívat mezi nepřátelskými stranami, mezi většími a menšími zly, protože by bylo naivní očekávat, že se vaši muži chovají morálně. Parkem proběhnete – místo, kde si tradičně hrají děti, je nyní rozorané a spálené. Stromy ohořelé či pokácené. A nejen to, vidíte stopy po kolech velkých aut. Původce stop naleznete až u ZOO. Celá kolona vojenských aut a náklaďáků, mnohé s návěsy na převoz zvěře. Skupina vojáků vás zahlédne. „Stujte!“ Zařve jeden a v tu chvíli se na vás zaměří několik pušek, „civilistům přístup zakázán!“ „Já tomu kreténovi dám civilista“, zavrčí Lyndon, ale má tolik rozumu, aby nechal pušku na rameni. „Hej! My jsme spojenci!“ Zařve Bart, ale vojáci si všimnou zbraní, což jenom zvýší jejich nervozitu. Napětí stoupne tak, že je skoro hmatatelné. „Zahoďte zbraně! Zahoďte je nebo budem střílet!“ „Kreténi!“ Uleví si Bart, ale pak znovu zakřičí. „Tak jo! Nestřílejte, odhodíme zbraně!“ Napětí ještě víc stoupne, když sundá zbraň z ramene... umíš si představit, jak jejich ukazováky šimrají kohoutky pušek a jenom čekají na důvod střílet... |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Akorát jsem trochu nesvůj, že u sebe nemám meč a štít. "Vysvětlíme mu to pak," odpovím lakonicky. Fascinuje mne i šokuje, jak rychle se to vše změnilo. Tedy, rychle... Pro mne je to dlouhá doba, nicméně prý uběhl jenom týden od té doby, co jsem padl do bezvědomí. Ale tísnivá atmosféra mi nedovoluje se tím nechat zarazit. Přikrčeně se plížím a říkám si, že je vážně zázrak, že jsem přežil válku, když předtím jsem byl... V duchu se proti své vůli ušklíbnu, když si vzpomenu, jak mě Lug urážel. Ale s odstupem času musím chtě nechtě uznat, že měl asi pravdu. Asi určitě. Tak nějak jsem doufal, že se ztratíme dříve, než si nás všimnou. Že to třeba obejdeme, i když pokud jsou vevnitř, je to poněkud problém. Sakra. S tímhle jsem nepočítal. Ne že by tam ta zvířata chtěli nechat zemřít, ovšem v takové situaci bych čekal, že armáda bude řešit jiné problémy. Když na nás namíří hlavně pušek, zamravenčí mi v žaludku a adrenalin vyletí nahoru. V Bríosún to bylo buď a nebo, všichni mimo kmen byli nepřátelé, tam jsem to nemusel řešit. Tam jsem jenom musel být dost rychlý. Pravda, ne vždy... a podle toho to také vypadalo. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu nosem. Ne, teď by vážně nebyla vhodná chvíle nechat vybublat Bahno v nějaké šílené obranné reakci. Protože atmosféra houstne. Musím uznat, že s Bartholomewem právě souhlasím. Kreténi to bezesporu jsou. Vojáci... Chtějí po nás odhodit zbraně, ale jakmile se jich dotkneme, tak jsou celí vyplašení. A já si neustále musím opakovat, že tohle je realita, tohle není Bríosún, jakkoli reálný byl. Tady se bude umírat doopravdy, pokud se něco zvrtne. Tady nebude žádné ráno... Zní to šíleně, ale po té době tam, kdy zkoušíte všechno možné, vám to trochu pokřiví vnímání. Spíš než bych zbraň odhazoval, automaticky zvednu ruce v klasickém gestu před sebe. Puška mi visí na rameni. "Coopere... jak se jmenuje ten poslední. Ten voják. Martin? Celé jméno," syknu na půl úst na boxera. Ksakru, snad bude vědět i šarži. Z války vím, že nejlepší je se odvolávat na nějakého vysokého důstojníka, kterého se ostatní neodváží rušit. Ale musíte u toho působit dost sebevědomě a vědět, co vlastně chcete. A doufat, že tu není někdo, kdo je šarže ještě vyšší... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Marwin, Marwin Hollander. Hodnost nevím. A zahoďte tu pušku, Wintersi!“ Rozkaz zasyčí mnohem agresivněji, než jakým tónem sděloval informace, „tohle není žádná vaše dišputace, tohle je válka! Zastřelí vás!“ Marwin Hollander. To jméno ti je povědomé z války... že by se účastnil jednání ve Versailles? I kdyby jako součást širší jednací skupiny. Nebo se o něm mezi mužstvem mluvilo? Do hovoru se vloží Max, pušku už odložil a kouká na vojáky – což je rozumné. Kdyby se k nim otočil zády nebo se choval moc neopatrně, mohlo by to muže v zelené vyprovokovat k akci. „Kčertu Lynde, možná má pravdu. Co vím, Marw je dost vysoko, tuším, že je dokonce mezi páprdama v generálním štábu!“ Ale pak na tebe koutkem oka koukne. „Ale i tak byste měl tu zbraň odložit, gumy jsou dneska trochu nervózní.“ Jako by řekl zaklínadlo, ozve se zase hlas toho vojáka. „Stujte! Ani hnout! Odložte zbraně - OKAMŽITĚ. To je poslední varování!“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro To mi něco... Maxwell má pravdu. Jsou nervózní jak holka ve vojenském ležení. Což je trochu paradox... Tak, abych neměl ruce u spouště, pušku sundám. Pistoli od Tima mám pod kabátem v pouzdře. O té chlapci vědět nemusí. "Jsme tu na Hollanderův rozkaz!" houknu zpátky na vojáky. Ještě před týdnem v této době bych se choval naprosto jinak. Sklopil bych uši. Ale nyní? "Doktor Hale se nemohl dostavit, tak poslal nás." Dobrá, teď by bylo dobré, kdybych o tom Mycroftovi řekl, ale copak jsem to mohl tušit? Ale to budu řešit až pak. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Pane, kdo je ten Hale,“ ozve se od jednoho z vojáků, jejich velící však reaguje okamžitě - „jeden z hlavních zoologů, idiote, i kvůli němu jsme tady!“ Z hlasu mu zní nervozita. Nakonec mávne a jeho četa sklopí pušky. Vyrazí kupředu, i když pistoli nezandává. Dojde k vám, nemůže mu být víc jak pětadvacet let a na první pohled je znát, že je z celé té situace vykolejený. „Brigádní generál Hollander? Vážně?“ Zasměje se nejistě, ale potom se zamyslí, „ale co když nás taháte za nos, hm?“ V tu chvíli se Lyndon napřímí do plné výšky. Vypadá hrozivě, obří hora svalů s přísným, varovným pohledem. „Víte, s kým hovoříte, desátníku?“ Neřve, ale autorita v jeho hlase stačí k tomu, aby se mladík zachvěl. „Takhle se hovoří s kapitánem, vojáku?“ Desátník nasucho polkne. „S veterány dvou válek? Pozor! Hlášení!“ Voják je okamžitě v pozoru. „Omlouvám se, pane! Naším úkolem je zajistit oblast proti vetřelcům, pane! Vy jste... vy jste v civilu,“ sjede neupravené a porůznu nakombinované pseudouniformy tvých společníků a zaváhá, „jen plníme naši povinnost, pane.“ „V pořádku, desátníku, jen plníte vaši povinnost, jak říkáte. My plníme svou, takže nám zmizte z očí.“ Teď už se voják tváří skoro zoufale. „Ale... ale pane, máme rozkaz nepustit nikoho, bez výjimek... máte oprávnění? Nebo alespoň vojenskou knížku?“ Voják se začne viditelně potit. Koukne na tebe, jako by u tebe měl najít pomoc, „musíme si vaše oprávnění ověřit...“ Lyndon vypadá jak vzteklé zvíře, které se každou chvíli vrhne po jeho krku a rozkouše mu krční tepnu. A zbytek party? Ten se nepokrytě baví a rozhodně se nechystá desátníku pomoci. "Jinak vás musíme zadržet," slova mu nejdou přes rty, jako by si nebyl jistý, jestli opravdu plní rozkaz. Určitě přemýšlí, jestli si v tuhle chvíli nezajistil degradaci a možná pár dní ve vazbě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Na nervózní smích nepřijde žádná odezva. Dívám se na holomka smrtelně vážně, výrazem, který naznačuje, že na nějaké přihlouplé kecy nemám čas ani náladu, ale jsem zatím dostatečně slušný, abych na něj nezačal řvát. Od toho jsou tu koneckonců jiní. Aspoň k něčemu Cooper je. Mám co dělat, abych se nezačal šklebit jako ostatní. Inu, asi se ve mně vážně probudila pravá wintersovská krev... ačkoli ani v nejmenším neschvaluji, co Rayova banda dělala. "Jak jsem řekl, poslal nás doktor Hale na Hollanderův rozkaz. Jestli s tím chcete otravovat brigádního generála, dobrá, ale sakra, je tu práce jak na kostele vy právě zdržujete čtyři lidi, kteří vám přišli podat pomocnou ruku. Pochybuji, že víte, jak s těmi zvířaty zacházet. Jestli se jim něco stane, jsem si jist, že doktor Hale stáhne z kůže nejen nás, že jsme na vás nedohlédli, ale taky vás. A víte, jaký je, když se jedná o tohle." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Omlouvám se, pane, ale mám svoje rozkazy, ne snad volat generála, to nebude nutné... ale musím vás odvést k veliteli záchranné akce.“ Bart protočí oči, otočí se a sehne se pro pušku. „Pane!“ Mladík vyjekne skoro zděšeně, „To nejde, musíme vaše zbraně zabavit.“ To už Bart nevydrží - „a nechcete nás ještě důkladně prohledat?! Nasadit nám želízka a zavřít nás do zajatecké kobky?! Vy idiote! Bojovali jsme proti Búrům, proti Frickům, teď chráníme korunu proti Irům a čeho se nám dostane?! Jednáte s náma jako s nejubožejšíma Němčourama!“ Desátník je zmatený - „Cože? Ale...“ Maxwell se do hereckého představení přidá s nonšalantností sobě vlastní. Sebevědomě se usměje a položí ruku Bartovi na rameno. „Uklidněte se seržante Chambersi, v pořádku. Sejděme se s jeho velitelem – alespoň budeme mít možnost podat oficiální stížnost na jednání desátníka...“ chladně a pohrdlivě se na něj podívá, „vaše jméno, desátníku?“ Voják vypadá, že každou chvíli omdlí. „Poots, p-pane, desátník Marc Poots.“ „Zatím desátník, hochu. Zatím. Veďte nás – a ať jsou naše zbraně v pořádku, až si je vyzvedneme. Pokud se s nimi něco stane, budete se zodpovídat!“ „R-rozkaz, pane!“ Voják se malinko motá, když vás vede k areálu. Svým podřízeným zopakuje slova Maxwella téměř ve stejném znění a s neadekvátním důrazem, který je do jednoho překvapí. Muže ve středních letech s hodností kapitána najdete u přepravní klece pokryté černým plátnem, kterou se právě snaží naložit. Tváří se přesně tak, jak se dá očekávat – znechuceně a naštvaně. Kolem něj probíhá válka a on velí evakuaci zvířat. Stačí pohled na jeho lakonické přijetí desátníkova hlášení a je vám jasné, že on nebude tak snadný cíl. „V pořádku desátníku, vedl jste si dobře. Zajistěte jejich zbraně a vraťte se na stanoviště.“ Usměje se na vás. „Žádné dokumenty, gentlemanové? Zatím se mi zdá, že mám tu čest spíš s podvodníky a zloději exotické zvěře. Na válce se přece dobře vydělává, nemám pravdu? Netuším, jak znáte doktora Halea a kde jste slyšeli jméno generála Hollandera, ale tak snadno jako toho hocha mě neobalamutíte. Jaký je přesný účel vaší cesty? Že se doktor nemohl dostavit a poslal vás... dokonce s posvěcením samotného generála.“ Ironie z něj přímo čiší. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže ono nic nejde podle plánu. A vracet se pro Mycrofta, kterého by asi kleplo, kdybych mu řekl, že potřebuji rysa? Už z principu se mi to příčí. Odevzdám zbraň. Nůž a pistole jsou skryté. Ale když se to tak vezme, dokud mám dost sil čarovat, tak jsem zbraň já samotný. Jenom nezapomínat, že tohle není Bríosún... Což je škoda, protože kapitán mi už od pohledu není sympatický. Znamená další problémy. A jak se zdá, mohou nám přerůst přes hlavu. Ale jednou jsme tu hru rozehráli a ostatní jsou v podvodech cvičení za svá dlouhá bastardská léta, tak alespoň v tomhle se na ně mohu spolehnout. "Doktor William Winters," podávám kapitánovi ruku, protože já jediný jsem si tu zatím nepřišel hrát na vojáka. A svým titulem se oháním jenom tehdy, pokud je to nutné. Alespoň že na první pohled není evidentní, jestli jsem doktor lingvista, nebo biolog. "Jsme společníci doktora Halea, doprovázeli jsme jej na jeho expedice. Chtěl na ten převoz dohlédnout osobně, nicméně zdraví neporučíte. A tak poslal alespoň nás." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Těší mě, doktore Wintersi, věřte mi, že bych rád věřil vašim slovům. Byl jste ve válce? Bylo by to stejné, jako najít v našem zákopu zabloudivšího muže hovořícího jenom německy a věřit, že je to britský agent operující u nepřítele.“ Sjede pohledem ostatní. "Bohužel pochybuji, že je doktor Hale na vojenském ústředí a běžné telefonní linky jsou vypojené, což vám jistě hraje do karet. Nicméně brigádní generál Hollander na ústředí, jaké to štěstí, je. Rád vám splním vaše přání a zavolám mu. Vaše jména, pánové?“ Tváří se, jako by v ruce držel všechny trumfy. A je pravda, že napjaté pohledy, které si vaše skupina vymění, když se k vám otočí zády, napovídají, že ani oni si nejsou jistí, jestli je náhodou nemá. Tohle může dopadnout špatně... Zaúkoluje své podřízené, ale pak už vás vede do hlavní správní budovy zoologické zahrady. Spěšně a beze slov, nikomu neumožňuje promluvit. Z administrativního centra se stal provizorní štáb. Pětice vojáků rychle vstane a zasalutuje svému veliteli, ale pak se vrátí k práci. Vám věnují sotva letmý pohled. „Seržante, spojte mě s hlavním štábem. K telefonu brigádního generála Hollandera.“ Spojař věnuje kapitánovi překvapený pohled, ale okamžitě začne rozkaz plnit. Velitel převezme sluchátko. Je to tady. Okamžik pravdy, na profesionálních podvodnících není nic znát, ale Lyndon je zřetelně napjatý. Kapitán se suverénně usmívá, když začne hovořit, úsměv nemizí ani tehdy, když popisuje vaši historku. Odmlčí se. Úsměv ztuhne. Jeho tvář zesinatí. Změna je tak rychlá, že neznat kontext, tak byste ho mohli podezřívat z nakažení nějakou prudce agresivní nemocí. I přes telefon slyšíte řev toho na druhém konci. A to je vaše vítězství. „Ano, pane generále. Rozumím.“ „Rozkaz, pane.“ „Omlouvám se, pane.“ „Rozkaz.“ Koukne na Lyndona. „Kapitáne? Generál vás chce k telefonu.“ Lyndon se stále mračí, tváří se pořád stejně. Jenom vy vnímáte změnu – spadnul z něj velký balvan. Tentokrát se ze sluchátka řev neozývá a Lynd neustále zachovává vážnou tvář, jeho odpovědi jsou téměř totožné s těmi kapitána, jen „omlouvám se“ vymění za „bude mi ctí“. Po chvilce se podívá na tebe. „Pane doktore? Generál by vám chtěl něco sdělit.“ Předá sluchátko. A ty uslyšíš tlumený smích, který až po chvíli přeruší hlas se stopou jen stěží potlačovaného pobavení. „Pan Winters mladší? Zachovejte vážnou tvář, ať tuhle komedii dohrajeme do konce. Musím říct, že mě těší, že jablko nepadlo daleko od stromu, Raymond na vás musí být hrdý. Vaše drzost na mě udělala dojem, ale i tak mě zajímá – proč potřebujete dohlížet na evakuaci zvířat? Pokud je možné odpovědět tak, abyste se neprozradil. Můžu vám pomoct i konkrétněji, protože pochybuji, že jste se chtěl jenom podívat do ZOO bez placení vstupného. Podle Lyndona je s vámi i chytrák Croft, takže věřím, že máte vaši akci posvěcenou tím nejpovolanějším... nemusíte se bát, že bych vás prozradil – ba naopak!“ Počká, jak odpovíš. „Tak i tak bych rád poznal někoho, kdo vymyslel takovou šílenost. Snad nám doba dovolí se setkat i osobně. Předáte mi ještě toho chudáka chlapa? Kapitána?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Výborně, konečně se to vysvětlí," reaguji na telefonát a vážně nevím, kde se ve mně bere ta drzost. Inu, asi odtam, odkud se bere drzost vůči Aíne. Navíc, jednou jsem tu hru hrát začal, musím ji i dohrát. A když Hollander pozná jména svých kumpánů, doufám v to, že je ve štychu nenechá. Tohle vojáci většinou nedělají. Takže i když je to adrenalinový zážitek, dost možná jsem na tom ze všech nejlépe. Ačkoli i já začínám zvažovat, co se stane - a jak z toho ven - pokud to nevyjde. Nějak bych to patrně zvládl. Kdyby nás zavřeli někam do cely, přece jsem si zajistil domov proti démonům, dovedl jsem si tam ty dveře udělat i zpátky, takže teoreticky bych z uvězení utéct zvládl. Problém je v tom, jak jim pak vysvětlíte, že jsme na stejné straně. A vážně potřebuji toho rysa! Pak už moc prostoru k přemýšlení nemám. Protože se soustředím na telefonát a snažím se zaslechnout, co se děje na druhé straně. Ale jakmile uvidím změnu v kapitánově tváři a zaregistruji řev, vyloudím ze sebe soucitně chápavý úsměv, jako bych říkal: Mýlit se může každý, kapitáne. Kdyby to bylo ztraceno, rovnou by zavelel, ať nás zatknou, a nechtěl by k telefonu Coopera. Nicméně když si k telefonu vyžádá i mne, z mého klidu a přesvědčení, že to prošlo, mne to poněkud vyvede. Hollander, Hollander... ksakru, já to jméno znám i bez nich, ale nedovedu si ho spojit s konkrétní tváří. "Generále," ozvu se do telefonu, napůl odvrácený, aby mi kapitán tak snadno nemohl číst z tváře. Dívám se někam z okna. A v první chvíli vážně nechápu, co se děje. Mám pocit, že je to asi špatná linka - a věřil bych tomu, kdyby to nespojovali přímo vojáci odsud. On se... směje? "Doktor Hale mi kladl na srdce, abych dohlédl především na velmi vzácný exemplář jedné kočkovité šelmy, Lynx pardinus, který je předmětem jeho nynějšího výzkumu." Otočím se zády a trochu ztiším hlas, aby to působilo důvěrně. Samozřejmě pro ostatní. "Znáte doktorovu lásku ke kočkovitým šelmám a jako svého asistenta mne pověřil poněkud absurdním a troufalým úkolem... a to... abych se o něj postaral osobně. Ta šelma má velice specifické požadavky, je velmi plachá a výzkumníci si k ní těžce budují důvěru. Vzhledem k tomu, že je to patrně jediný exemplář na Ostrovech a i ve svém původním habitatu je silně ohrožena, doktor Hale považuje za svou povinnost, aby dostala náležitou péči. ... Samozřejmě. Kapitáne?" otočím se pak na něj a předávám mu sluchátko. Tohle je vážně šílená akce. O to šílenější, jak celá Rayova parta spolupracuje. Nevím, jestli se smát, nebo zahánět infarkt, ale jisté je jedno: začínám tomu přicházet na chuť. Z nějakého důvodu mi tohle všeho připomíná Gheimrida. Proč? Kvůli jeho neskutečným historkám... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Asi vám dlužím omluvu, pánové,“ zaraženě vydechne, „vydám rozkaz, aby vám moji muži byli k dispozici, a zajistím pro vás odvoz exempláře. Teď jestli chvíli počkáte, vrátíme vám zbraně.“ Ještě jednou zavolá a potom mlčky čekáte. Nebo tedy, čekali byste, kdyby situace nevyužila dvojice Max-Bart. „Nemusíte se stydět, kapitáne, doba je zmatená...“ začne Max a Bart plynule naváže, „kde jsou ty časy, kdy stačil jeden pohled a člověk poznal, že má tu čest s nepřítelem.“ Kapitán zvedne obočí, netváří se zrovna mile. „Já se nestydím, pánové, nestydím se za to, že plním svou povinnost poctivě.“ Maxwell na tváři vykouzlí široký, nevinný úsměv. „Ale samozřejmě, kapitáne. Samozřejmě, sice nás vaši muži málem zastřelili jenom proto, že jsme se přiblížili...“ „Protože nemáme patřičná lejstra.“ „... ale nic vám nevyčítáme, je to pochopitelné. Jen nechci pomyslet, co by se stalo, kdyby se přiblížili nevinní civilisti...“ „Bez povolení.“ „...přesně. Internace? Několikahodinový výslech?“ „Možná o několik mrtvých těl navíc.“ Kapitánova tvář je napjatá a brunátná. Má vztek. „Dost, ještě slovo a skončíte v káznici!“ Zahřmí Lyndon a ti dva zmlknou. Napjatou atmosféru v tu chvíli naruší zaťukání a vstup dvou vojáků s vašimi zbraněmi. Kapitán je ještě instruuje, aby připravili nákladní vozidlo a doprovod pro vás, a pak vás vystrnadí. Umíš si představit, že s velkou chutí. Dojdete k výběhu, ale rys nikde. Nicméně z vaší pozice nevidíte celý prostor. „Můžu vám otevřít výběh. Ale – pardon, že se ptám – nepotřebujete uspávací pušku?“ Promluví vojín, který vás doporovází, a očima přejíždí jednoho po druhém. „Ten kluk má pravdu, Wintersi, nepotřebujete uspávačku?“ Podpoří Bart vojáka a všichni se podívají na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro A když ti dva začnou kopat do vosího hnízda, nesouhlasně se na ně podívám. "Nechte toho, sice to byla nepříjemná komplikace, ale kapitán je muž na svém místě." Když divadlo, tak se vším všudy. Protože já už vyhrál a stačí mi se tím vítězstvím kochat, nemusím do mrtvoly ještě kopat. Leda by to byla mrtvola Aíne. Nebo inkvizitorky. Poté si převezmu zbraně a jsem vážně rád, že odtam vypadneme. Když jsme u výběhu, zadívám se do něj, dokonce se i nakloním. Popravdě, kromě toho, že ho nalákám na pamlsky a budu doufat, že má vidina u Uaineho nelhala, nemám tušení, jak s ním komunikovat. Prostě se uvidí. "Cože, pušku? Ne, nebudu to ubohé zvíře ještě víc stresovat. Otevřete." Vejdu do výběhu. Našlapuji tak, jak jsem se to učil na lovu v Bríosún. Tohle je jeho teritorium - a já si z něj přišel udělat společníka. Tudíž určitý respekt mít musím, třebaže kdybych to řekl ostatním nahlas, jenom by se mi vysmáli. Holomkové... Zajdu na místo, kam nebylo příliš vidět, vytáhnu kus masa a položím ho dva metry před sebe na nějaký kámen nebo kmen. A posadím se a čekám. "Přišel jsem za tebou jako potomek královské krve, který by uvítal přítomnost královského zvířete ve svém domě," brouknu tiše, aby mě ostatní neslyšeli. Ale nepochybuji o tom, že bystré rysí uši to zaslechnou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Žádné zvíře se neobjeví, jak kdyby byl výběh prázdný. A pak ucítíš na rameni tlapku. Otočíš se a stojí za tebou. Z jejich očí čiší na zvíře až nepřirozená inteligence. Jakmile se vaše oči střetnou, zjistíš, že nemůžeš uhnout. Jako byste se propojili a ty víš, že tě skrz tvé oči testuje. Prověřuje, jestli mluvíš pravdu. Jestli mu za to stojíš. Stejně náhle jako došlo k propojení spojení pomine. Kočka se otočí a vydá pronikavý, štěkavý zvuk. V tu chvíli se objeví druhá, menší, ale širší. Odpoví. Obezřetně k tobě dojde, kouká na tebe pronikavýma očima... a pak se o tebe otře hlavou. Větší rys, zřejmě samec, vyrazí suverénně k ohradě. Jeho družka ho stejně suverénně následuje. To to bylo tak jednoduché? Až na jeden detail. Přišel sis pro rysa a získal jsi rovnou pár, aniž bys měl možnost si vybrat. Vzteklé zaprskání. Samec se přikrčí a srst se mu naježí. I samice je ostražitá. Stačí se podívat ke skupince lidí a je to jasné – přišli další dva vojáci s přepravkami pro zvířata, kam se chystají rysy zavřít. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když na rameni ucítím... cože, tlapu? Prostě sebou trhnu, protože to jsem nečekal. Podivné propojení mi sice dvakrát příjemné není, protože mi připomíná nemožnost volby při boji s Aíne, ale naštěstí v ničem jiném se tomu nepodobá. Vzhledem k tomu, že ve vizích jsem ho už viděl a jednal s ním, vím, jak moc inteligentní je. A vím, že by byla chyba s ním jednat jako s obyčejným zvířetem. Oni jsou dva! Překvapeně koukám na druhou kočku, ale proti své vůli se musím pousmát. Když se otře, váhavě ji pohladím. Než si to stačím srovnat v hlavě, mizejí mi k východu. Dokonce ani maso si nevzali, což je věc nevídaná, protože jsem ještě nezažil zvíře, co by nechtělo pamlsek. Vstanu, opráším si kalhoty... Prskání mne donutí zvednout oči. Věděl jsem, že pokud to vyjde, půjdou se mnou dobrovolně, proto jsem na nějakou přepravku ani nepomyslel. Rázně zamířím za nimi. "Ne, žádné přepravky," houknu na ně. "Měli by z toho akorát trauma." Dřepnu si ke zvířatům. "Než dojdeme domů, musím se k vám chovat jako k obyčejným zvířatům," zamumlám k nim. "Ale do té přepravky vás zavřít nenechám." Pro publikum ať to vypadá, že je uklidňuji, protože na ně mluvím tichým, klidným hlasem. Věřím, že rys to pochopí, a tak se nebojím ho v uklidňujícím gestu pohladit po hřbetě. Stejně jako kočku. Sakra... dva! To bude doma veselo. Pak vstanu, nechám si otevřít a zamlaskám na ně, aby šli za mnou. Z toho Mycrofta asi definitivně trefí. Až uvidí, jak si to domů všichni tři vykračujeme. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Nesnažte se, vojáku, doktora Winterse nepřemluvíte. A pak on ví, co dělá.“ Hovoří s takovou jistotou, že se vojín usměje a uvolní. Na tohle musel Maxwell vynaložit velké herecké umění, protože jen sotva může věřit tvojí kompetenci, když tuší, že sám nemáš o svém konání tak úplně jasno. Nikdo to nechápe a každý, kolem kterého projdete, se otáčí a ukazuje na vás. Rysové se od tebe neodtrhnou, chovají se ne jako divoká zvířata, ale poslušně vycvičení domácí mazlíčci. Než tě samec předběhne a svým tělem ti zatarasí cestu. Štěkavě zamňouká, skoro to zní jako výčitka. O nohu se ti otře hlava a část těla druhého zvířete. Samec zase vydá ten zvuk, snad jen naléhavější. To samé udělá u druhé nohy a nakonec si stoupne na zadní a opře se ti o předními tlapami o nohu. Jakoby na tebe chtěla vyskočit. A možná nejen jako. Chce nést. „Já se z toho picnu,“ komentuje to nevěřícně Bart. Rys začne v náručí téměř okamžitě vrnět. Nastoupíte – kapitán vám nechal přistavit dvě vozidla, což se ukáže jako prozřetelný nápad. Původně mělo jet druhé vozidlo jako eskorta zajišťující váši bezpečnost, ale poté, co se kočky uvelebily na zadním sedadle a odmítly povolit komukoliv mimo tebe a řidiče nástup, se musel zbytek skupiny napasovat do druhého vozidla. To se neobešlo bez patřičných nadávek. Cesta je klidná. Příjezd už méně. Řidiči vám zastaví a s patřičným salutováním na rozloučenou zmizí zpátky do ZOO. Scéna ze zahrady se opakuje, i nyní na vás všichni vyjeveně koukají, jen to nejsou vojáci ale vaši vlastní lidé. Skutečný problém nastane až tehdy, když vejdete brankou do přední zahrady. Vchodové dveře prudce rozrazí Mycroft. „Vy idioti!“ Zařve, vzhledem k jeho intelektuálnímu vzhledu zcela neadekvátně nahlas a překvapivě silným hlasem. „Co jste to, vy pitomci, udělali!“ Nevypadá vyděšeně, jen neskutečně naštvaně. „Ale Crofte, ono to jenom vyp-“ začne Bart, ale doktor ho nenechá domluvit. „Drž hubu, ty hovado užvaněný! Ani nevíte, jaký je to průser!“ Najednou je obraz Mycrofta-odchytávače tygrů reálný. Opravdu působí jak člověk, který se postaví i víc než dvě stě kilové šelmě. „Ale-“ „Žádný ale! Víte vy vůbec, že je ta samice březí?“ Ukáže na rysa prstem. Samice na něj nevzrušeně koukne, sedne si a zívne. V tu chvíli se ale ve dveřích objeví Tim, kterého přilákal řev, což samce, doteď líně očichávajícího okolí, donutí zbystřit. Nahrbí se, zaprská... srst se zježí a dřív, než se někdo vzpamatuje, vystartuje proti němu a skočí. Timothy to nečeká, zamotá se do berlí a sletí na zem. Rys mu stojí na hrudi zaseklý do jeho těla a střídavě útočí na jeho oči a krční tepnu. Není času nazbyt. Timothy se vzpamatovává rychle, už teď se mu snaží narvat pěst do huby, v příštím kole může rysovi v sebeobraně ublížit. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Je však překvapením, že rysice se ke mně až nějak moc má. Čekal jsem, že si budou udržovat respektující odstup - a to na obou stranách. Což o to, já bych se s nimi klidně mazlil, stejně jsem uvažoval nad tím, že bych si snad kočku pořídil, abych nebyl tak sám. Není tak náročná jako pes a je tichým společníkem, jakého bych při dlouhých pracovních nocích ocenil. No... a jak se zdá, já nikdy nic už nebudu mít normální. Mám kočku. Mám rysa. A budu rád, když dům ustojí válku ne kvůli válce samotné, ale kvůli jeho obyvatelům. Při návratu domů bych si dokázal představit lepší uvítání než řvoucího Mycrofta. Rysici mám zase v náručí, když už jsem ji pasoval na svého mazlíčka - a ona to chtěla! - tak když se Hale zmíní o tom, že je břeží, jenom na ni kouknu. No jistě. Ohrožený druh, zavření sami dva... To znám z války, viď, Ann. Jak jinak to asi mohlo dopadnout? Budeme mít koťátka. Skvělé. Duševně se už s domem začínám loučit, protože tohle nemůže dopadnout dobře. Dnenší den je jeden velký blázinec a v nejbližší době to nevypadá na nějakou výraznou změnu, ba naopak. Už nám chybí jenom potvory v ulicích. Možná bych měl, když už jsem u toho rozkrádání státního majetku, někde zcizit i meč. Přece jen náboje dojdou, ale ocel... ta si s potvorami poradí. A pak v myšlenkách zaúpím. Ne, ne, ne. Něco podobného jsem už viděl. Jenom teď mi přijde, že to vypadá mnohem děsivěji. Hrkne ve mně. "Caomhnóire! Přestaň!" vylétne ze mne automaticky jméno, které jsem mu dal v jiné realitě, a postavím kočku na zem. "Vím o tom a postarám se o to." Aby těch pokusů o Haleovo zdraví nebylo málo, bavím se s kočkou, jako by to byl další člen naší skupiny. Však taky je. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Zbláznil jste se?!“ Vztek Mycrofta Halea se přenese na na zemi ležícího Tima, doktor neměl čas všimnout si tvého nestandartního chování k rysovi, na to je příliš rozčilený, „vždyť jste mu mohl ublížit!“ Tim na něj kouká nechápavým výrazem. „Děláte si prdel? Chtělo mi to rozkousat tepnu!“ „Nemám pocit, že by Irové byli ohrožený druh!“ Timothyho tvář zbrunátní vzteky a pevně stiskne jednu berli, „ty zmrde,“ zavrčí, ale to už Bart vezme doktora za ramena a odtáhne ho. „Potřebuješ panáka – okamžitě. Máš štěstí, že mám v placatce pár kapek šnapsu pro nejhorší případy. Pro tyhle případy. A nebraň se, zachraňuju tě od infarktu, člověče.“ Skoro násilím ho dovleče do domu. Rysí samice mezitím dojde ke svému partnerovi a oba si lehnou na trávník. S klidným výrazem sledují scénu, ale víš, že oba – nebo alespoň samec – stále napruženě kontrolují Tima, který stejným způsobem, zatímco se zvedá, sleduje šelmy. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Aspoň že Bartholomew se o svého kumpána postará. A tak nějak doufám, že až se bude ptát, tak mu řekne, proč tohle všechno. Pomohu Timovi na nohy. "Jenom tady něco dořeším a vysvětlím ti to," řeknu tiše. Rád bych dodal ještě něco víc, ale máme tu publikum. Takže se naštěstí včas zastavím, abych ho po paži, za kterou jsem ho držel, nepohladil. Tím bych si vážně nepomohl. Ani jeden z nás. "Pomozte mi to odnést dozadu na zahradu," otočím se pak na Maxwella a Coopera. "Musíme tam ty živé nějak ubytovat." Předtím, než sám popadnu jednu bednu, vydám mrtvého zajíce a položím ho - přece jim to nebudu házet - před kočku. Jak jí jenom budu říkat? S bednou v rukách projdu domem. Králikárnu jsem nikdy neplánoval, ale místo tu je. Mrtvé mohu nechat venku, pořád je ještě zima, no a živé... Buď někoho zaúkoluji, aby jim tu králikárnu postavil, nebo se o to postarám svým způsobem. A spletu jim nějakou ohradu z keřů, co tady mám. A pak jdu do kuchyně. "Tak nám dorazily nové posily, nelekněte se, až se tu budou promenádovat," uculím se na Mei. "Hlavně prosím dohlédni na to, aby nikdo nekradl ty zajíce vzadu na zahradě, jsou pro ně. Moiro, ty teď budeš mít na starosti ty." Než s tebou zúčtuji. Ale zatím na to nemám čas, ksakru. Chvíli tam ještě postávám a přemýšlím, zda tu není ještě něco... Ale zrovna teď mne nic nenapadá - tedy, nic akutního, samozřejmě že mám ještě jeden šílený plán, co se štábem - a v hlavě mám především to, že si musím promluvit s Timem. A proto jej najdu a odvedu do pracovny. Výsostné území. I když pořád jsou tu knihy naskládané částečně na zemi, protože jsem neměl čas je uklidit. Poučen vším možným za námi pro jistotu zamknu. Vážně nemám náladu na to, aby sem někdo vpadl. "Promiň. Nevěděl jsem, že bude tak vyvádět." Povzdechnu si. Jsem mu nablízku, jak jen nyní mohu. "Už znám původ tvých nočních problémů. I řešení. Jenom dnes to ještě budeš muset vydržet..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ženy na tebe nechápavě koukají, tvář Mei se však po chvíli rozjasní a přikývne. Určitě si vzpomněla, že jsi o rysovi hovořil. Na druhou stranu – neví, že budou dva... a brzy jich bude mnohem víc. Moiřin výraz se taky změní. Na vyděšený. „Zajíce?!“ Vypadá, že každou chvíli omdlí a to ještě neviděla nové obyvatele domu. Mei tvá slova upřesní: „To znamená, Moiro, že pokud někdo ze strávníků jednoho z nich sní, budeš se za to zodpovídat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Mám toho dost. Jako by nestačily sny nebo to, že je všude kolem válka a já musím tvrdnout tady a poslouchat debilní kecy magora Lyndona a teď už i doktora s divným žebříčkem hodnot. Navíc mě Willův novej mazlíček chce zabít – skvělý doprdele! Doufám, že to vysvětlení bude stát za to. Až potom, co zavře dveře od pracovny a já uslyším to ticho, mi dojde, jak moc mi chybí klid. Nikdy jsem nebyl dvakrát společenskej – to asi ani nejde, když je člověk nevědomky teplouš - a tak ta horda lidí, která se tu potuluje, to, že v každým pokoji přespávaj tři až čtyři lidi a v každý místnosti to imrvére vypadá jak o poledni na náměstí, mě sere skoro stejně jako to, že nemůžu spát. Jo, v dírách v zákopech to bylo ještě horší, ale taky jsem na to rychle a záměrně zapomněl. Teprve tři roky, ale já mám pocit, jako by se tam válel jinej člověk. Ono je to vlastně pravda. Usměju se na Willa a zjišťuju, že mě vlastně nezajímá, co říká. Ujištění, ať už je pravdivý nebo mě chce uklidnit... seru na to. Zajímá mě jenom přítomnost, aspoň pro jednou. Je tu klid, konečně, a je tu on, konečně. Všechno ostatní bude muset počkat. Položím berle na zem a pak ho chytnu za hlavu a políbím, „teď ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Mám teď tolik starostí, že se nebudu s Moirou mazat. Leda až to bude potřeba. * * * Musím mu ten úsměv oplatit, protože to ani jinak nejde. Koutky se mi sami zvednou. O to více se před ostatními kontroluji, někdy to snad vypadá, že Tima trochu přehlížím. Je to proto, že se nechci prozradit. Vidět ho po takové době... Myslel jsem, že bude rád, že se bude vyptávat. Už už jsem se nadechnoval, že budu pokračovat, protože po dryjáku jsem plný energie nejen fyzicky, ale myšlenky mi létají jako kolibříci, když mě najednou umlčel. Včera v noci jsem byl moc zesláblý. Teď si ho však k sobě přitáhnu a začnu ho líbat, až to vypadá, že snad mám v plánu ho klidně hned a tady strhnout na zem. Moc dlouho. Příliš dlouho... A to s Deirdre bylo Bahno. Navíc mne tam pořád provokoval Lug, jak se promenádoval polonahý. Ale Tim je lepší. Protože Tim je můj. A až z něj dostanu tu věc, bude to zase mé světlo na konci tunelu. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Sakra, nedošlo mi, jak mi chyběl. Až teď, když není polomrtvej a máme soukromí... Je to riskantní. Může to dopadnout blbě. Nasrat. Lehce do něj strčím, ne aby spadnul, jenom náznakem. Chytnu ho a tlačím kupředu, chci ho dotáhnout na první pevnou podložku. Stůl, židle... to je jedno. Přisaju se na něj, u toho mu rozepnu několik knoflíků a košili sundám. Ani bolest těla nemůže přebít ten nejpodstatnější pocit. Čirou nadrženost. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Stojí mne překvapivě moc úsilí, abych se zaobíral s nějakými knoflíky a prostě ten kus pitomé látky neserval. A pak se prudce otočím, i s ním, a je to on, kdo je u stolu. Tohle mne pronásledovalo v představách za těch nocí, kdy jsem nebyl natolik unavený, abych hned odpadl. Někdy to bylo jinak, přál bych si mít klid a čas, ale jindy, jindy mne přepadla zvířecí a nízká touha jako nyní. Můj mozek měl naštěstí tolik rozumu, aby vytěsnil poslední vzpomínku na sex, tedy Deirdre, která byla malá, povolná děvka - a hlavně, kterou jsem si bral předkloněnou a s rukou na jejích ústech. Protože po těch dvou letech jsem se sakra postaral, aby měl Tim důvod skučet. Avšak ne bolestí. Když je po všem, skloním sek němu a políbím ho na krk, na rameno, dlaní mimoděk opatrně zkoumám jehi tělo, které bylo v této realitě teprve před pár dny naprosto zbídačené. Nejraději bych s ním zalezl do postele a zdříml si. Beze strachu, že někdo přijde a bude vyvádět... Snad proto se od něj hned nechci hnout. Protože vím, že jakmile se začneme upravovat, tak ta chvilka ticha a klidu (nicméně jiného, než když převezme kormidlo Bahno a vypořádá se s problémem po svém) zmizí. A pak mu v náhlém popudu zašeptám do ucha tu větu, o které jsem si předtím myslel, že ji budu říkat jenom ženě - a po smrti Ann jsem si nebyl jistý, jestli vůbec nějaké. Jenže i když je mi dobře, ta slova mi poněkud zhořknou na jazyku, protože na fakt, co budu muset jednoho dne udělat, se nedá zapomenout ani nyní. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Řekne to, tu větu, a mě zamrazí. Bez většího přemýšlení ho chytnu za temeno a přitáhnu si jeho hlavu, políbím ho tak, jak úhel dovolí. Je to zvláštní, zase jsem byl „ten dole“, ale v podstatě mi to nevadilo. V podstatě... bílá skvrna, která teče ze stolu a o který přemýšlím, jak se jí zbavit, mluví za vše. Divný. Pořád je divný bejt teplej. Je tohle ono? Jako předtím – nasrat. Bylo to vážně skvělý. Možná ne kvůli samotnýmu šukání, možná jenom kvůli Willovi. Jo, jsem o tom přesvědčenej, není to znak buzerantství, je to Will. Teď? Teď mám chuť spát, ani nejklidnějc za poslední dny – ale nemůžu. Něco jinýho je klidně usínat a něco jinýho je spát. Spánek klidnej nikdy nebude. Rozhodně ne ještě dneska, pokud nekecá a ví, jak to vyřešit. Mám hlad. A mám nápad. Vytáhnu cigaretu a jednu nabídnu Willovi, zapálím si. „Poslyš, mám nápad. Přespává tu teď až moc lidí. V pokoji, v kterým jsem přespával já, spí tři další. Dokud jsi byl v kómatu, nikoho k tobě nestrčili, ale teď,“ spiklenecky se usměju, „nebylo by až tak nápadný, kdyby se ti tam někdo nastěhoval.“ Ale sem jsme se nešli jenom šmajchlovat, že? „Poslyš, k tomu mýmu... spánkovýmu problému a k těm rysům – chtěl jsi to rozvést, než jsi byl přerušenej.“ Usměju se, po dlouhý době bez stopy sarkasmu a hlavně, klidně a uvolněně. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže... Není tam. No jistě! Na to, že jsem Timovi právě vyšukal mozek z hlavy, a nejen jemu, v ní mám nějak moc myšlenek. proto v první chvíli nechápu, kam tím Tim míří. Ano, všiml jsem si, že je tu lidí jako psů, a hodlám s tím něco udělat, ale... Ale! Přesně tohle mne ráno, když vedle mě vážně nebyl, napadlo. Proč by byl takový problém, aby spal u mne, když je to můj nejlepší přítel a je zraněný a je tu spousta lidí... Úsměv mu opětuji. A opravdu doufám, že v něm není vidět maličká křeč, když mi dojde, že... že bych mu to měl říct. Jak se věci mají. Jak se budou muset mít. Ať chce, nebo ne. Kurva, ať já chci, nebo ne! Tohle není jenom o nás, ačkoli bych velmi rád byl sobecký. Na jeho otázku ohledně problému se spaním proto odpovídám automaticky, prostě předávám informace, které znám, na to není potřeba žádný složitý myšlenkový pochod. Mnohem horší je to, jak mu řeknu, že musím mít ženu a dítě? Ale ne proto, že bych chtěl (ženu), ale proto, že musím! "Napadl tě proto, že v sobě máš artefakt. To on způsobuje všechny ty problémy. To skrz něj se k tobě mohou dostat i přes kouzla, co jsem uvalil na svůj dům. Je to prý nějaká jehla, Ostří Machy. A vyndat ji může pouze někdo, kdo je mezi světy." Malá odmlka, abych mu dal čas. Ale ať mu to dojde, nebo ne, stejně to řeknu. "To jest Ann. Po dnešním představení je však vyčerpaná, takže prý až zítra. Doufám, že on to pochopil a že zatím dá pokoj. Je to s ním komplikovanější, protože to není obyčejná kočka, je to spojenec." S cigaretou v ruce se zadívám někam z okna. Je vidět, že chci ještě něco říct, protože se nadechnu k dalším slovům... ale tohle se říká tak těžce. "A nejen s ním je to komplikovanější," pokračuji nakonec a ve tváři se mi usadí stín. Příliš rychle na to, co jsme před chvílí dělali. Jenže... musím. Musím mu to říct. Než dojde k nějakému strašnému nedorozumění, které pak nebudu moci vysvětlit. "V Bríosún jsem se naučil a dozvěděl spoustu věcí. A jedna z nich je o mém synovi." Řekla mi to Ann, ale to není podstatné. Duchové jako duchové, ne? "Jeho duše stále existuje. Protože... on prý může být jediným, kdo bude moci zabít boha. A ať je to proroctví jakékoli, je to důvod, proč i s Ann zemřel. A..." Leze to ze mne neskutečně pomalu. Dívám se kamsi do prostoru, do nějakého bodu, který se však zdá vzdálený i jinak než jen prostorově. "A proto se musí znovu narodit." Pochopí to? Přál bych si, abych to nemusel doříct. Ovšem nyní si nejasnosti dovolit nemohu. "Proto budu muset přijmout masku a přes to všechno hrát hru, jakou po nás společnost chce, abychom hráli. Je to... je to příliš důležité na to, abych byl sobecký. A kvůli tomu, co mezi námi je, jsem... potřeboval jsem ti to říct. Aby sis to pak nevyložil nějak špatně. I když teď to také nevyznívá kdovíjak dobře," dodám s hořkým úšklebkem. Vážně bych uvítal tu láhev, co mi ti zkurvysyni ukradli a vypili. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Kurva! Kdyby to byly jenom informace o tý posraný cetce, ale... to vážně čeká, že nechám jeho šílenou mrtvou ženskou, která má pocit, že jsem jí ho sebral, hrabat se ve mně?! VÁŽNĚ?! Nevěřícně se uchechtnu. Musel tam v tom posmrtným světě definitivně zešílet! „Wille, Wille, počkej... nechat tvou ženu hrabat se ve mně?“ Podívám se na něj, jako kdyby mi oznámil, že se hodlá stát poustevníkem a přestěhovat se někam mimo civilizaci, aby moh meditovat – zkrátka jako na naprostýho šílence. „Ta pizda mě nenávidí.“ Jenže to není všechno. Už dopředu se napružím, protože jakmile zmíní syna, tuším, že tohle nebude dobrý. To totiž nemůže bejt dobrý. Musí se znovu narodit. Co tím myslí? Co tím kurva myslí?! Jak se může narodit, když... když přece... odpoví za mě. Ne, tohle by rozhodně neměl říkat po sexu. NE, tohle neměl říkat nikdy! Tohle nemůže být pravda! On vážně?! VÁŽNĚ?! Vážně nespím?! Kurva, to si dělá prdel! Ještě ty kecy o tom, že nemůže bejt sobeckej! Co to je za zasraný pokrytectví, kurva! TEN KRETÉN SI HODLÁ UDĚLAT DÍTĚ! Hodlá snad zbouchnout nějakou pipku a šlohnout jí děcko? Ne, sice se tam dole změnil, ale nechce se mi věřit, že až tak. Jenže to by znamenalo manželku. Ale to... To si dělá prdel! Já si to pak nemám vyložit špatně?! A jak si to mám kurva vyložit, co? To fakt čeká, že... co vlastně čeká?! Ano Willíku, je to moc ošklivý, ale když to podáš takhle a já vidím tu velkou oběť, kterou musíš podstoupit pro nějaký posraný vyšší dobro, tak to samozřejmě chápu a nebudu ti překážet...“ Naser si! Naser si se všema těma proroctvíma a „oběťma“, doprdele! DOPRDELE! No ale co? V pořádku, kurva! Nebudu ti v tý tvý posraný samaritánský práci překážet! Kurva, mám chuť mu jednu vrazit! Mám chuť mu ten jeho rádoby tragickej ksicht jako vyšvihlej z nějakýho teátru rozmlátit! Jenže ne... začnu si uvědomovat, že skrz ten vztek proniká ještě něco jinýho – bolest. Bolest ze ztráty a pocitu zrady. Donutím se nasrání potlačit, i když mě to stojí veškerý úsilí, proto když promluvím, je můj hlas klidný. „Chápu.“ Ale i tak, i tak se mi do hlasu dostane hořkej sarkasmus, „vyšší dobro.“ Zkouším zahnat ten bordel v hlavě úsměvem, ale místo toho z toho vyjde divně zkroucenej úšklebek. Vstanu a došourám se k berlím. Nejen bolest mi brání jít svižnějc, najednou mám nohy nějaký dřevěný. „Ten nápad s přespáváním byl asi trochu předčasnej.“ Nevadí... nevadí, doprdele! Mám cíl. Mám cíl a toho se budu držet, všechno ostatní může jít do prdele! Nenechám se nikým zdržovat, nikým a ničím, ať se ten vyhihňanej čong snaží, protože odsud chci co nejdřív vypadnout. Stačí, když mi řekne, co mám dělat, dá mi nějaký mastičky nebo tinktury nebo co. Zkrátka něco, co urychluje hojení. Potřebuju vypadnout. Nejen ta šílená kráva, Anna, mě toho může zbavit... když toho zmrda zabiju, poslouží to svýmu účelu naprosto stejně! Zvednu berle a aniž bych se otočil, dodám. „To z tvojí vize – nestane se to. K tomu nedojde, o to se postarám.“ A dokonce tomu i věřím. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když dořeknu i zbytek, pozorně Tima sleduji. Protože očekávám výbuch. Že mi začne nadávat nebo tak něco. O to horší je, když to nenastane. Tolik jsem si zvykl na tu irskou vznětlivost, především u Luga, že mne to až skoro překvapí. Jenže jeho tón... Nepochopil to. Jenom ten vztek spolkl. Když se šine k berlím, vstanu. Přejdu blíž k němu. "Time, já bych rád... kdyby nebylo tohle všechno," povzdechnu si. "Ale potřeboval jsem si o tom s tebou promluvit. Protože se to týká nás obou. Bohové se snažili vyvraždit naši linii tolikrát. Právě proto, aby se nestalo, že se narodí někdo jako on. Nepovedlo se jim to jenom díky neskutečnému úsilí mých předků. Nechci zradit tebe... ale nemohu zradit ani je. Pro mne to nejsou anonymní postavy na obláčku. Já se s ním setkal." A cítím se mu zavázán. Ujal se mne, naučil mne spoustu věcí, stál při mne, i když mne Bahno málem sežralo. Vlastně je to k smíchu (hořkému smíchu), ale Gheimrid mi byl za ty dva roky více otcem než můj vlastní. "To, co jsem ti před chvílí řekl... jsem myslel vážně. A proto jsem k tobě musel být upřímný." I když vím, že dělám správnou věc, jakkoli se mi do ní nechce, cítím neodbytné nutkání se mu ospravedlnit. Naštval se. Dělá, jako by se mi to snad líbilo! Představa, že místo s ním budu muset být s nějakou ženskou. Teď, když jsem si to konečně vyjasnil... |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Takže tvůj syn bude vole jako co? Novej Ježíš?! JÁ DOPRDELE NESNÁŠÍM VŠECHNY NÁBOŽENSKÝ SRAČKY! Už toho mám v rodině až až! Nádhera, všechny je zná, všichni jsou jeho kamarádi... no to je vážně! nádhera! Hodlá se obětovat kvůli snad milion let mrtvejm předkům?! DOPRDELE! Proč musí žvanit?! Proč musí pořád žvanit?! Proč pro jednou nemůže prostě držet hubu! Začnu se smát, smát a kroutit hlavou. Protože je to směšný, všechno od začátku je směšný! Tohle nemám zapotřebí! Kurva! KURVA! „Nechceš mě zradit? Dobře.“ Rozhodím rukama a ušklíbnu se... „Taky to jako zradu neberu,“ fakt? Nasrat, jako by to nebylo jedno! „Jak říkáš, seš upřímnej, jednáš na rovinu a férově.“ No není to krásný?! Není skvělý, jak rovnej chlap seš?! Matka by na tebe byla hrdá! A teď dvojnásobně, protože už nejseš zasranej buzerant jako já, už seš vole vyléčenej, stačilo k tomu jenom osm posraných dní v polomrtvým stavu! „Ale tak i tak to znamená konec.“ Ušklebek se rozšíří, pronikne do něj celej ten vztek – asi proto, že to potlačování vzteku jde sakra blbě. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže pak dodal tu poslední větu. Je to jako kopanec do žaludku. V očích se mi mihne nepochopení. A rázem se zamračím. "Proč tohle děláš, Time? Proč zahazuješ to jediné dobré, co v téhle zkurvené válce máme?" Není to řečnická otázka. Doopravdy se ptám, protože... to nechápu. Nechápu, proč to chce skoncovat, když jsem mu to jasně vysvětlil! Když jsem mu řekl, co jsem mu řekl! Když mu chci pomoci, jak jen dovedu! Na jednu stranu mne bolí, co řekl, už jen tak představa, že o něj přijdu, znovu, jenom v jiném scénáři, který bohužel není pouhou vizí... A na stranu druhou mne zašimrá vztek. Že i když jsme mnohem víc než přátelé, odmítá stát při mně. Já ho zradit nechci. Ale on... on se takto rozhoduje dobrovolně, což je mnohem horší. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Ne, nechápu ho, nechápu, proč se tváří, jako by to ještě mělo budoucnost a smysl. Proč doprdele hází zkrachování na mě?! „Tak mi pověz, jak si to představuješ. Budeš mít manželku, budeš mít děcko... nebo snad manželku nechystáš, Wille? Nechápu to, asi jsem moc blbej. Budeš mi to muset vysvětlit.“ Svalstvo obličeje mám napjatý – a nejen obličeje. Celý tělo je jako struna. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "To, že oficiálně budu mít ženu, nic neznamená. Naopak, společnost bude držet zobák. A vzhledem ke své práci mohu snadno cestovat nebo se někam zavřít, takže... Doma mne bude držet jenom syn. Abych ho ochránil a dohlédl na něj. Protože tvá... Inkvizitorka ho chtěla získat pro sebe." Vzhledem k tomu, jak je napjatý, přenesu váhu na druhou nohu, kdyby ho napadlo něco neuváženého. Třeba dát mi tu facku první. Ale pořád doufám, že se mi jej podaří přesvědčit. "Nemusí to přeci dopadnout tragicky. Jenom potřebuji, aby wintersovská větev pokračovala. Ray je jiná generace, to dítě musí být moje." Dobrá, trochu lžu, Ann chtěla využít Meino, ale to bych nedovolil. Takže musí být moje. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Manželství jako alibi. Pácháme přece zločin. Syn jako... jako cokoli, co má bejt. Vyvolenej, božskej zabiják – to je jedno. Zmínka o mojí matce nasrání podpoří, ale taky vztek přesměruje na jinou osobu, než tu, která stojí přede mnou. Matka je ta poslední, na kterou chci v tuhle chvíli myslet. Je tu jiný k řešení. Nemohlo to přece vydržet takhle dlouho... nemůže to takhle vydržet i po válce. Nemám důvod mu nevěřit, ještě mi nekecal, takže když říká, že ten harant musí bejt jeho... asi fakt nemá na výběr. Je to zmatený... je to posraně zmatený, nic v mým životě nebylo tak zmatený. Sere mě to! Ale možná to je jednoduchý... buď, anebo. Pokračovat v tom, i když se ještě zvýší šance, že skončíme pověšený na nejbližší lampě, umlácený počestnýma Londýňanama? Nebo to ukončit a šlus? Jenže to nechci. To nemůžu. Bylo by to rozumný, ale já jsem kurva Ir, ať se tomu bráním, jak chci, nás z rozumu moc lidí neobviňuje. Usměju se, smutně, ale bez vzteku, ten se pomalu mění v jasnou vizi – buď, anebo. Seru na to. „Asi máš pravdu,“ mluvím někam do země, „nakonec – takhle to stejně nemohlo vydržet věčně. Jsme zločinci. Manželství,“ to slovo skoro vyplivnu, „je alibi.“ Zní to hořce a sere mě to, sere mě tahle doba i situace, do jaký mě - nás - staví. Ale to je taky všechno, co s tím můžu dělat. Což mě kurevsky sere. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jeho horká krev je příjemná, ale ne vždy vítaná. Zrovna ve válce si myslím, že potřebuje někoho jako já. Navíc jako Ir by snadno mohl skončit špatně - určitě už probíhají pogromy. A my budeme jedni z těch, co je dělat budou, když to bude nutné. Protože jsou to fanatičtí blázni. Já se na něj usměji doopravdy, beze smutku a bez hořkosti. A opatrně k němu natáhnu ruku, abych ho pohladil po tváři a donutil ho podívat se na mě. "Time, není to zločin. Nikdo nemá právo nám říkat, co děláme v soukromí. Ať si trhnou nohou." Ano, Gheimridův vliv je evidentní. "Až to všechno skončí, budeme aspoň napůl žít, jak chceme. Jenom... jenom potřebuji, abys... aby ses raději díval jinam, až... budu synovi pořizovat matku." Teď už se úšklebku neubráním. Není mi příjemné to říkat, ale udělat to musím. Vlastně mu do očí říkám, že ho budu podvádět. Je své podstatě je to vážně hnus. Ale to stažení Luga z kůže, usekávání hlav nepřátelům a zazdění Moiry taky. Hnus se asi stal mottem mého nového života. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Poslouchám... a, já nevím, to, co ze sebe horkotěžko vysouká, mi přijde skoro vtipný. Tak, že se tiše rozesměju, samozřejmě s nádechem cynismu. „Věř mi, mnohem horší bude představa toho, jak s ní budeš šukat, než tvoje tokání.“ Hledat matku může, jak chce, to výroba syna je průser. Jenže i když se smířím s tímhle. Jasně, ať si trhnou nohou... ale... proč, proč mám bejt zrovna já ten, kdo rozbijí něčí rodinu? Co na tom, že to bude rodina jenom naoko, že bude mít ženu jenom kvůli tomu dítěti. Byl jsem vychováván v tom, že rodina je všechno, to jí mám teď někomu rozbijet? Příčí se mi to, příčí se to všemu, k čemu mě vychovávali. Což je těžkej paradox – neznám víc nefunkční rodinu, než je ta moje. Babičku zabila matka, bratr mě málem zmrzačil a narval do mě nějakou keltskou mučící kravinu. Sestry... sestry netuším, ale otec? Fotr možná měl tyhle „rodina drží při sobě“ proslovy, ale chlastal a rubal nás jak psy, už když jsme byli malí haranti. Zvlášť potom, co babička umřela. Ne, nechápu, proč mi ještě vadí, že budu kurvit něčí rodinu... a já tu byl dřív. Pokrčím rameny. „No... můžem to... zkusit. Uvidíme, jestli to bude fungovat, že?“ Kouknu na něj a usměju se, i když je to spíš hranej pohled, protože do smíchu mi není. „Potřebuju si to probrat hlavou, ty... měl bys jít na večeři, Mei se dostalo do rukou nějaký maso, to je docela vzácnost dneska.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Jo. Nemá cenu utíkat z boje předčasně," přitakám a tentokrát je ten malý úsměv opravdu úsměvem, protože se mi ulevilo. Přikývnu. "Mám po dnešku příšerný hlad." A to jsem přitom měl sytý brunch. Na chvilku to vypadá, že jsem chtěl ještě něco dodat. Ale včas jsem se zarazil, protože je to hloupost. Zcela automaticky jsem se chtěl nabídnout, že půjdu něco ulovit, ale pak mi došlo, že v civilizovaném světě - ne, omyl, ve městě zmítaném válkou - to není tak jednoduché. Pokud bych nechtěl jíst člověčinu. Což vážně nechci. Pohled na ty ohavné kanibaly budu mít před očima navždy. A tak na rozloučenou Tima dlouze políbím, pokud se nechá. Protože z těch chvilek, co pro sebe budeme mít, musím vytěžit co nejvíc. Tentokrát tomu chybí předchozí vášeň, ale o to víc to vypovídá. Že to není jenom o tom šukání. V hlavě mi stále leží starosti. Nejen o tom, jak válku vyhraji - musíme vyrazit z města pro ty artefakty - ale i o tom, co bude pak. Nebo mezitím. Co kdybych umřel? Mám sice to znamení, Bahno, ale... nemohu se na to spoléhat. Mohl bych se znovu ocitnout v Bríosún... a než bych se probral, svět by byl v troskách. Na druhou stranu, i kdybych v takové nepravděpodobné situaci matku pro syna našel, tak co kdyby ji pak dostali? I s dítětem... To by byla stejná katastrofa. Vážně bude nejlepší se najíst. Ale ještě předtím zmizím do svého pokoje, abych začal své tělo dostávat do kondice i tady. Budu to potřebovat. A dokud Sifuův lektvar působí... Teprve pak se vydám do kuchyně. A říkám si, která noc bude ta pravá a já Moiru odstraním. Stačí mi podívat se na ten její ksicht a udělal bych to hned, klidně na očích všem, aby viděli, že s mou rodinou a se mnou si nikdo zahrávat nebude. Ano, poznávám to. Je to dotek Bahna. Když zjistilo, že silou se ven nedostane, pokouší se prostě protéct. Prosáknout. A Moira je dobrá příležitost. Až ji budu zabíjet, musím si dát pozor... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro *** Mei se právě chystá nosit na stůl, pečeně a obří mísy brambor – ty si v domě taky neměl, musí být nakradené. Nese spolu s Moirou a Chiling jídlo do jídelny. „Právě včas, Wille, podáváme večeři,“ zářivě se usměje. Už dopředu slyšíte, že v jídelně panuje bujará zábava. „It’s a long way to China country. It’s Longwei at home...“, zní sborově z místnosti. Slyšíš tam i Raye - takže se vrátil zpátky živý a zdravý. Na uraženost už očividně dávno zapomněl. „Mé jméno zní Lónvei.“ „Však říkáme, brachu, long way!“ Vykřikne Bart a vyslouží si další salvu smíchu. Meina tvář se protáhne a rozčileně vydechne. „No pověz mi, je tohle normální? Dospělí muži skoro s půlstoletím na krku?“ Zamračeně se tě zeptá, ale na odpověď nečeká a vstoupí. „Můžete se alespoň u večeře chovat dospěle?!“ „Ale miláčku,“ zahuláká Ray, „zítra můžeme být mrtví!“ Mei se ale odbýt nenechá. „Zítra můžeš být možná mrtvý, za necelých osm měsíců ale budeš určitě otcem.“ „A tak to oslavíme písní!“ Zařve Bart a parta spustí zase nanovo. „It’s a long way to China country. It’s a Longwei at home, It’s a long way to China country-“ Ray vstane a začne hulákat. „Where the sweetest girl I stole!“ Skupina vybuchne smíchy – až na zachmuřeného Mycrofta. Lyndon se šklebí, těžko poznat, jestli se směje nebo v duchu někomu nadává. Dokonce i Mei se začne uculovat, jak se snaží potlačit smích. Tvář Wana vypadá jak vytesaná z kamene. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Což o to, jindy bych prostě zaťal zuby a pustil se do toho znovu, ale nyní mám intenzivní pocit, že mi čas protéká mezi prsty. Osm dní je ve válce příšerně dlouhá doba. Může se stát tolik věcí... A jak jsem viděl venku, tak se i stalo. Nakonec se vyploužím ven. Svaly mi hoří. Deja vu. Toho, jak jsem s Lugem začínal trénovat. To byly dny, kdy nebyl příliš velký rozdíl mezi tím, když jsem šel zmlácený a zvalchovaný spát - a když jsem umřel. Až na pavouka. Brrr, možná nejstarší, ale jedna z nejintenzivnějších vzpomínek na smrt. Žádná jiná tak děsivá a pomalá nebyla. Když mne míjejí s jídlem, v žaludku mi zakručí. A protože slyším, jak tam chlapi řvou, raději přidám do kroku. Protože hlad je hlad - a jak říkal Gheimrid, když mi bylo po tréninku doslova fyzicky špatně: Žer, když můžeš. Zpoza dveří zaslechnu oproti ostatním relativně měkký hlas. A pak mi dojde, že toho muže vlastně neznám. Ano, viděl jsem ho ráno/poledne, ale měl jsem jiné věci na práci. A protože já tu jsem pán domu a mám tu být hlavní most mezi "našimi" a spojenci, ať je to kdokoli, nemohu je nechat si z něj takhle utahovat. "Viděl jsem muže s nekonečnými stoletími na krku a povím ti, Mei, pokud to tak bylo doteď, je to diagnóza," prohodím k ní polohlasem. Ano, chápu Raye, že si to chce užít, když doopravdy zítra můžeme být mrtví, ale to pořád musí řvát tu odrhovačku? "Pánové, vážně bych ocenil, kdybyste si takhle dětinsky neutahovali z našich spojenců. Myslím, že pro dnešek jsme si už vystřelili z dosti lidí," dodám s úšklebkem, když si vzpomenu na vojáka i kapitána. Pak přejdu k Číňanovi. "My jsme se zatím nepředstavovali, za to se omlouvám. I za ně," dodám o něco tišeji a natáhnu k němu ruku. "William Winters." On moje jméno znát musí, koneckonců je v mém domě, ale já jeho ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pánové brblají, ale pohled na jídlo nesené příslušnicemi jemnějšího pohlaví a Moirou jim zavře pusy. Max s překvapivou rychlostí vstane a s nonšalancí profesionála převezme od Chiling Sun mísu, u toho nezapomene vyseknout jeden ze svých svůdných úsměvů. „Přece nenecháme krásnou dámu tahat těžké břímě,“ řekne jí téměř do ucha a Číňanka se lehce rozesměje. Někteří se chtějí na jídlo vrhnout okamžitě, ale Maxwell je zastaví. „Notak, pánové! Výchovu jste nechali kde? Pán domu je u stolu, pán domu začíná večeři.“ „Taková debilita!“ Zahlásí George a rozhlédne se po kumpánech, když ale uvidí, že se do jídla nechystají, tak se podřídí. Maxwell se vrací na místo a nezapomene námořníkovi udělit lehčí pohlavek. „Že já tě...!“ George se už už chystá vstát, ale elegán ho zastaví zdvižením prstu, „před dámami se takto nemluví, Georgi, pamatuj si to.“ Muž se zvedne. Je na Číňana překvapivě velký, dosahuje délky průměrného Evropana, což je něco málo přes sto osmdesát centimetrů. Chvíli tě vážně pozoruje, kouká ti přímo do očí, ale potom se jemně usměje. Tvou ruku sevře pevným stiskem a k tomu se ukloní hlavou. „Neomlouvejte se za něco, co není vaší vinou a co nemůžete ovlivnit, Williame Wintersi. Mé jméno je Longwei Wan, jak už vám jistě došlo z jejich zpěvu. Bude mi ctí bojovat po boku Bèi zǔzhòu, který umí místnímu božstvu...“ zamračí se, očividně přemýšlí, až po sekundě se mu tvář projasní, „no jistě, zatopit, to je to správné slovo.“ Znovu se usměje. „A pokud jde o kamarády vašeho strýce, svým způsobem obdivuji jejich schopnost být věčným dítětem.“ Jeho tvář získá lišácké vzezření, nahne se k tobě, aby vás ostatní neslyšeli, a zašeptá, „navíc jakmile zkouší mou trpělivost, představím si jejich tváře, když se objevila vaše žena.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Šašek. Ale tady mu pšenka nepokvete, pochybuji, že kdyby byla Sun bohatá, že by zůstávala někde sloužit a poslouchala, jak po ní Sifu štěká. Taky se na Longweie pousměji. Opět mne překvapuje, jak je vysoký, dokonce o pár centimetrů vyšší než já, což je u Číňanů neobvyklé. A když jsem si v Bríosún vše vyjasnil, tak se mimoděk neubráním i zhodnocení. A musím uznat, že ačkoli jsem to tak nikdy nevnímal (asi proto, že jsem do styku přišel jen s Mei a tu jsem okamžitě zařadil do škatulky skoro-sestra), východní Asiaté mají něco do sebe. Je pohledný, nicméně to bude asi i tím, co z něj čiší. Sun je také pěkná, ale tím jemným ženským způsobem. V Longweiovi se mísí ta pro mne ještě nezvyklá exotická směsice určité jemnosti, grácie a řekl bych, že i síly, když na to přijde. Co se to s tebou děje, Wille? Dva roky v Bríosún, a i když jsi právě vyznal lásku Timovi a ještě ho ohnul o stůl, tak přemýšlíš nad tímhle...! Při jeho poslední poznámce se musím chtě nechtě uchechtnout. Ten chlap se mi začíná líbit. A nejen vnějškem. "Vidíte, to potom také někdy zkusím. Byla to dokonalá podívaná, Ann měla být herečkou a ne zdravotní sestrou." To by jí možná polichotilo, kdyby to slyšela. Jelikož jsou ale všichni netrpěliví a mají hlad - a já také - konečně zahájím večeři. Při ní si sednu vedle Longweie, protože se s ním chci více seznámit. Rayovu partu víceméně znám, tuším, co od nich čekat a jak s nimi jednat, ale on je z naprosto jiné kultury, o které mám pouze velmi kusé informace díky Mei. "Rád bych s vámi detailněji probral naši noční akci," otočím se pak na něj po nějaké nutné společenské konverzaci, pokud nějaká bude. "Z určitých důvodů, které souvisejí právě s mou schopností zatopit bohům," pousměji se, "bych byl rád, kdybyste se stáhli sem do této čtvrti. Držet dvě místa odděleně může být fatální, mohou nás snadno rozdělit. Tady je však hlavní štáb - zvláště proto, že tento dům je chráněn proti Děvce a, jak jste mohl vidět, mám tu svého špeha v Sídhe. Nicméně Sifu Jin mi naznačil, že byste s tímhle nemusel souhlasit..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z žen v domě je to vlastně jenom Moira, která nebyla pozvaná k jídlu – toužebně tě sledovala, jestli ji pozveš, ale když ses plně věnoval Longweiovi, zklamatě se odplížila. Longwei poslouchá a tváří se nijak, doslova. Jeho tvář vypadá skoro jako realistický obraz – vykreslený do detailu, ale bez života. Až když domluvíš, letmo se usměje. Působí to, jako by se jeho duše znovu vrátila do těla. „Pamatujete na mapu bojiště? Greenwich ovládáte vy, o Stepford se bojuje, část Limehouse nám zůstal. Jeho srdce. Náš domov. I kdybyste chtěl všechny mé lidi dostat sem, nepovede se vám to, je to moc daleko. Pobijou je jako potulné psy. Ale i kdyby měli zůstat v Greenwichi...“ už tak rozvážný Wan ztichne. Koukne na tebe a mírně přihmouří oči. „Musíte pochopit jedno, pane Wintersi. Ačkoliv vám to tak možná nepřijde, když jsme tak daleko, my milujeme svou zemi. Jsme tu cizinci. Nejde o čtvrť jako takovou, Limehouse je opravdu Domov. Dům, kde se pohyboval náš Sifu, není pouze dům, je to chrám Nefritového císaře. Půda kolem něj je posvěcená, leží v ní zemina dovežená ze skutečného domova. Každý z mých lidí bude bojovat do posledního dechu, aby jej uchránil. Takže máte pravdu, Williame, nesouhlasím s tím, protože kdybych souhlasil, moji lidé už nebudou moji. Jsou jenom dvě možnosti – otevřít trvalý koridor nebo je tam nechat vykrvácet. Pokud si vy Evropané zvolíte druhou možnost, my ne, my budeme krvácet s nimi. Každý chce zemřít doma.“ Navzdory slovům, které mohou vyznívat pateticky, mluví naprosto klidně a skoro lhostejně. Pustí se do jídla, což je jasný důkaz toho, že pokračovat nebude. Tim se zatím k večeři nedostavil - a tušíš, že se ani nedostaví. Tak i tak si toho všimne Mei, která najednou hlasitě zahlásí: "Kde se loudá Timothy? Mám ho jít zavolat?" Kouká na tebe, tys byl poslední, s kým hovořil. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Sifu měl pravdu. Trvá si na svém. V něčem má pravdu, ale v něčem s ním nesouhlasím. Mně je víceméně jedno, kde budu, kdybych se měl přesídlit jinam, protože je tam lepší strategická poloha nebo nějaká věc, co nás bude chránit, udělám to. Ale tenhle dům není štábem pro nic za nic. Rozmýšlím si odpověď, když se ozve Mei. "Poslední dny toho moc nenaspal, tak možná šel nabrat síly. Takže to nesežerte všechno," dodám k Rayově bandě. Aspoň že Tima omlouvá, že je ještě částečně marod, nemusím to nijak víc vysvětlovat. "Nechci vás tam nechat," navážu pak po chvíli směrem k Longweiovi. Nemluvím nahlas, je lepší, když ostatní řeší něco jiného. "Na druhou stranu vytvořit koridor... Hm, což o to, vytvořit ho by takový problém nebyl, horší je udržet ho. Já si vašeho spojenectví cením, především pomoci Sifu Jina, protože bez něj bychom se já ani Tim nemohli pořádně účastnit dění okolo, ale stejně jako jsem to řekl tady royalistům... I když je tam země z vaší země, jsou to jenom domy. Mnohem důležitější jsou lidi a zdroje. Bez urážky, pane Wane. Nechci se s vámi přít, naopak chci dojít k nějakému kompromisu. Protože jenom pár z nás si uvědomuje, jak velká ta hrozba doopravdy je. Takže při boji proti Ní nejde o to, zda jste Angličan, nebo Číňan. Jde nám přeci o společný cíl. Kromě toho, že chceme přežít. Pokud hrozbu neeliminujeme, nikdy to neskončí. To, že se do toho zapletla i Inkvizitorka, je nepříjemný bonus navíc. A i když je to řádná osina v zadku, není tak nebezpečná jako Aíne." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Cením si vašich slov, pane Wintersi, ale mýlíte se. I kdyby měly nějakou moc, jejich anglické koruny a klenoty odvezla armáda. Chrám může shořet, ale v té zemině je duše Číny.“ Ať už tím myslí, co chce, zřejmě se to nechystá vysvětlit, „nezáleží na mě, my, děti Říše středu, věříme v poslušnost, ale každý má právo neuposlechnout, pokud by čin mohl urazit předky. Můj rozum ví, že máte pravdu, a možná by mě i donutil zradit posvátnost toho místa, ale úcta mi brání. A pokud jde o ostatní? Ti nad tím ani nepřemýšlejí. To místo neopustí.“ Až teď na tebe pohlédne, ale po krátkém očním kontaktu sklopí zrak a kouká někam na tvá ústa. „Jenom Sifu má právo o tom hovořit s Evropany, ale snad mi odpustí, když poruším pravidlo – je to čínská půda, pravý domov. Většina londýnských Číňanů tam pohřbila někoho blízkého.“ Zamyslí se. A pak se ušklíbne, i když poznáš, že proti své vůli, očividně se nesluší usmívat se a hovořit o tomhle tématu. „Myslím tím jejich zuhelnatělou část, ne celého Číňana.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Tím lépe, aspoň je konečně donutím, aby přestali myslet na hlouposti a věnovali se tomu, co je doopravdy podstatné," utrousím na poznámku o klenotech. Takže tomu se smál? Povzdechnu si. Někdy je mezikulturní komunikace náročná, i když mluvíme stejným jazykem. "Longweii," oslovím ho důvěrněji, a i když on se mému očnímu kontaktu vyhýbá, do očí se mu dívám, protože jsem na to zvyklý. Ale tuším, že Mei mi kdysi říkala, že u nich to není slušné. Jenže tady jsme na anglické půdě. Oni sem odešli, a i když respektuji jejich touhu neztratit kulturní identitu, zase to musíme brát v míře. Rozhodně tu nechci rozvíjet debatu domorodce s cizincem, mnohdy to končí hádkou nebo krvavě a já nejsem ten typ. Ale jejich přístup mne poněkud irituje. "Já vám pomoci chci, ale zdá se mi, že vaše konvence mou snahu na každém kroku hatí. Ale povězte mi: chtěli by vaši předkové, aby jejich linie vymřely jenom proto, že jste se báli udělat něco nekonvenčního? Ani v nejmenším nemám v úmyslu zlehčovat to, v co věříte, sám bych o sobě řekl, že jsem neznaboh... kdybych jednu bohyni, a boha, neznal osobně," dodám s úšklebkem nad tou slovní hříčkou. "Můj předek s Ní bojoval. A jelikož jsem měl možnost jej poznat, troufám si říci, že by odkýval vše, jen abych měl možnost ji zastavit. Myslíte si, že vaši předkové, které máte v úctě, by nepochopili váš tah? Že by raději chtěli, abyste zemřeli? Vždyť já po vás nechci, abyste z Limehouse odešli natrvalo. Chci jen seskupit síly, protože takhle bojujeme každý na svém písečku, ačkoli formálně jsme spojenci, a jak vidíte, nedovedeme se dohodnout ani u večeře. Jak to má potom fungovat v boji? Navíc..." Trochu se k němu nakloním. "Jestli otevře brány, vynoří se horší věci než katolíci a pohanští fanatici. V takovou chvíli bude lepší, když budeme semknutí." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Věříte v osud, pane?“ Široce se usměje. „Možná je to náš účel tady, možná nemáme jiný účel v Anglii, než bojovat v této bitvě a zemřít při ochraně ostatků našich předků. Možná právě tím zajistíme klid jedné z našich duší a budeme mít jistotu, že dojdeme do... že nám to zajistí přízeň Soudců pekla. Život je pomíjivý, Williame, a vy sám víte, že smrt neznamená konec. Jak bychom mohli vstoupit na Stříbrný most a stanout po boku boha-Císaře, pokud bychom naše otce, praotce, matka a pramatky, ze stejného místa vyhnali?“ Úsměv získá nádech sarkasmu. „Popravdě – jak říkám – pokud tam prohrajeme, místní bohyně znesvětí těla nejen našich předků, ale i naše, takže budeme navždy bloudit v pekle, dokud se nad námi jeden ze soudců nesmiluje a nedovolí nám odejít po Zlatém mostu i bez dělení duší. Alespoň se rozplynout, když nám Císařství zůstane navěky zapovězeno... ne právě nejlepší vyhlídky, že? To je úděl vyděděnců... Já to vím a tuším, že to ví i každý z našinců... hluboko v duši. Ale dokud budeme mít naději, že část Číny v Londýně budeme moct ubránit, budeme bojovat, i když to bude sebevražda. Kdybych já řekl ostatním, že mají odejít, tak navzdory respektu, který k mé pozici chovají, se nejspíš vzbouří a nejspíš mě radši zabijí, jak se to zrádcům dělává.“ Chvilku tě pozoruje, ale potom se rozsměje. „Nesnažte se to pochopit, Williame Wintersi. Nebo snažte, pokud chcete, ale varuji vás, že není jednoduché pochopit naše myšlení a tradice, naší víru, pokud nevíte jak myslet.“ Zamyslí se, navzdory tomu, že téma vašeho hovoru je vážné, si udržuje hravý úsměv. „Uvažovat... přemýšlet... nevím, jak to v angličtině nazvat. Možná můžete ...donutit? Chtít po cizincích, aby platili vaše daně, aby mluvili vaším jazykem a aby pracovali ve vašich továrnách, ale nemůžete je donutit myslet jako vy.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jenže já vím, že je tu pořád možnost volby. Což také řeknu Longweiovi. "Věřím v možnost volby. Každý si může zničit život svým vlastním originálním způsobem," dodám s úšklebkem, který je možná trochu sebeironický, protože vybrat si dobrovolně vztah s mužem, to je v dnešní době nejen společenská sebevražda. Ale já si na svém trvám. Jak pak Longwei vypráví, opravdu se ho snažím pochopit. Neznám však čínskou mytologii, a proto je to těžké. Anebo nejen proto. Na konci jeho monologu jsem skoro rád, že se neurazil, že se nechytám. Jenom poznámka o tom, že někoho nutíme, mne popíchne. Nejsem xenofob, ale nikdo je přeci nenutil sem jezdit. Aby se tu usadili a bydleli tu. Tak proč mluví o nucení? Raději proto ukončím tohle téma a začnu se zajímat o jiné věci. Pokud Longwei bude ochoten odpovídat. Jestli se tu narodil, nebo pochází z Číny, a pokud je z ciziny, jaké to tam je. Jako lingvistu mne to přece jen zajímá, pořád je to pro mne nepochopitelná až pohádková kultura. Jenom poněkud tvrdohlavá, jak jsem měl možnost nyní zažít. Asi mi nezbude nic jiného než se o tom poradit s někým, kdo má víc zkušeností než my všichni dohromady. S Rayem a jeho partou o tom mluvit nechci, protože mají své přesvědčení a nemyslím si, že by jejich odpověď byla moudrá. Stačilo mi vidět, jak se ráno hádali. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Narodil se v Pekingu do bohaté šlechtické rodiny, jeho otec byl vysoký úředník a jedním z mnoha poradců císařovny-vdovy Cch´-si, jakožto konzervativní muž povýšil za jejího regentství poté, co nechala svého syna, císaře reformistu uvěznit v domácím vězení – „otci přišlo, že jeho reformy urážejí Nefritového císaře. Po diskuzích se Sifu Jin Shéng-manem už si nejsem tak jistý,“ uchechtne se Longwei se stopou hořkosti. Tehdy byla státní správa císařství neskutečně zkorumpovaná, lidé zapomínali na svůj původ a na svoje bohy, novými bohy se staly peníze, které měli jěmán rén – barbaři. Tomu se zasměje. „Omlouvám se, nechci vás urazit, v Číně tehdy se všem cizincům říkalo barbaři nehledě na národnost, protože neznali naše zvyky a zaváděli vlastní. Vždyť víte, váš velvyslanec, lord Macartney, odmítl tradici a nepoklonil se císaři... a podobně.“ Longwei začal kariéru vojenského důstojníka, zatímco jeho bratr studoval na úředníka, aby následoval odkazu otce. I proto, že vláda nebyla jednotná, císařovna nedokázala zabránit úpadku a došlo k Boxerskému povstání. Rodina byla k císařovně loajální, jak si žádala tradice, proto otec velel ke zdrženlivosti – i když zprvu šlo o boj proti německým misionářům, což plně podporoval, obával se, že taková anarchie může být pro Čínu tragédií. V tu chvíli bratr znevážil rodinu, neposlechl jeho rozkaz a přidal se k povstalcům. Nejspíš v bojích zemřel, ale to už se nedozvěděli, pro matku a otce umřel ve chvíli, kdy vyšel ze dveří. Wan se ani slovem nezmíní, co v té době dělal on. Longweiův otec měl pravdu, sám sice neměl rád cizáky, ale válka, do které se lokální konflikt rozrostl, způsobila konec císařství. Jen nelibě následoval královnu, když se rozhodla povstalce podpořit a když si myslel, že ho nikdo nevidí, plakal, když popravovali jeho lid a když kdysi hrdou zemi degradovali na koloniální území spravované různými národy jěmán rén. Jeho otec přežil i čistky, a to jenom proto, že se za něj postavila císařovna, prohlásila ho za člena císařského dvora. Po narození císaře Pchu I. se stal jeho vychovatelem. „Jenže potom došlo k revoluci. Císařství skončilo, skončila doba tradic a úcty a začala... republika.“ Až teď Longwei projeví nějakou emoci – stěží potlačovaný vztek. „Čína byla krásná země, možná v posledních letech chudá, ale hrdá. Teď? Teď ji likviduje Jüan Š´-kchaj, Sun I-sien a ten jejich Kuomintang.“ Do Anglie se přestěhoval v revolučním roce 1912, otec mu zařídil povolenku a přikázal mu odjet, i když nechtěl. Pro věrné císařství začaly krušné časy a v zemi nebylo bezpečno. Sám otec a matka však zůstali, nemohli opustit svou zemi. Ještě několik let mu chodily dopisy, ale po světové válce přestaly. Jeho rodina je pravděpodobně zatčená či mrtvá. Vzdal se nadějí, že jsou naživu, v duchu svou rodinu pohřbil a držel za ně smutek, nakonec svou věrnost přísahal Sifu Jinovi. A pokud jde o to, jaká Čína je... „Čína je hlavně velká, pane Wintersi,“ zasměje se a lišácky se na tebe podívá, „najdete u nás všechno. Máme pouště, které zpívají – opravdu, to není... chci říct, myslím to doslova. Vítr rozezpívává duny. Na Hedvábné stezce najdete obyčejnou jeskyni, rozhodnete se v ní přespat a uvnitř vás přivítá Buddhův chrám. Náhodně. Žádné vnucování jako u křesťanů, zkrátka - pokud jej máte nalézt, tak jej naleznete. Města kypí životem, tržiště svítí různými barvami a voní... voní nepopsatelně.“ Jemně se usmívá, zasněně. „Nebo naopak páchne, když dojdete do zvířecího tržiště. Všichni se překřikují, chrchlají – to u nás není přestupek proti etiketě – hašteří se... ale i pokud máte rád klid, svým způsobem si to zamilujete. Na vesnici lidé tvrdě dřou, ale jsou ve své prostotě spokojení, vždy k sobě přijmou hosta a pohostí ho. Máme vysoké hory a na některých chrámy, máme džungle, v kterých se člověk snadno ztratí. Máme planiny, lesy... obří lesy, ne jako ty vaše anglické. U vás mi přijde – a to neberte nijak zle – že je vás mnoho na malém prostoru, v Číně je prostor. Klid. Můžete rozjímat na cestách, máte čas přemýšlet, protože je všechno daleko, váš Západ nemá čas na nic, je pořád ve spěchu.“ Sklopí hlavu, stále se jemně usmívá. „Ale vaše země nám poskytla domov a za to jí musíme být věční. Nemá smysl si stýskat po domovině, když náš nový život patří sem. Ale pochopte, opustit předky Číňan i tak nedokáže.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Vstávej, Coll Titime, je čas cvičit. To žrádlo sis ještě nezasloužil." "Ano, Londýn je opravdu jako hnízdo štěnic," frknu. Už jen proto, že se nám tu rozlézají Aíniny a Inkvizitorčiny štěnice. "Ale... i tudy se prohnala válka a proklestila naše řady." Na chvíli se zamračím. Zdá se mi to všechno tak vzdálené. Ale už ne tím způsobem noční můry, kdy jeden den jsme si říkali, že do Vánoci budeme doma, a pak se to táhlo čtyři roky, nýbrž pocitem, jaký u některých věcí po návštěvě pekla zažívám často. Jako jiný život. Jiný William, abych byl přesnější. * * * Do útoku ještě nějaký čas zbývá a já stále nevím, jak tu situaci vyřešit. Proto se opět rozhodnu jít za tím podle mne nejpovolanějším, protože pokud je aspoň z poloviny tak starý jako Gheimrid, je na tom se zkušenostmi setsakra lépe. A zná svoje lidi. Naznačoval, že to s nimi nebude lehké, ale i když silám velí Longwei, hlavou komunity je on. Hmm, vlastně mi nějakým způsobem Gheimrida připomíná. Bude se mi po tom starém kozlovi vážně stýskat. "Sifu," kývnu na něj, když jej najdu. "Omluvte mne, že vám zase nedopřeji klidu," podle úsměvu to není tak úplně pokorná omluva, "ale před tím, než odejdeme, jsem se s vámi chtěl poradit. Longweie se mi, přesně jak jste říkal, přesvědčit nepodařilo... ač jsem byl velmi blízko," ušklíbnu se. "Respektive poukazoval na jistou... tvrdohlavost vašich lidí." Pokrčím rameny. A zvážním. "Nechci tam vaše lidi nechat, ale obávám se, že udržování koridoru nás akorát vysaje. Nevím si rady, Sifu," přiznám nakonec a s očekáváním se na něj zadívám. Určitě mu pohladí jeho staré nafouklé ego, že jsem za ním přišel pro radu. Doufám v to. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Mladí a jejich pravdy,“ povzdechne si pro sebe a nakrabatí čelo. „Půjdete do Limehouse, to je vaše pevné rozhodnutí. Moji lidé tam zůstanou stůj co stůj, to je zase jejich pevné rozhodnutí.“ Pomalu, potichu rekapituluje fakta a ty si všimneš, že mu oči už nezáří tím bystrým leskem, kterým dosud zářily. Zůstává v nich jenom smutek. „Uvažoval jsem, zatímco jste byl pryč, pane Wintersi, a existuje jedna možnost. Nechtěl jsem, aby k ní došlo, ale... nemohu opustit ty, které musím chránit.“ Hluboce a táhle přikývne, jako by si sám sobě dával svolení. Potom vstane. „Dej mi dvě hodiny Bèi zǔzhòu, promluvím s generálem a zařídím vše potřebné.“ Začne šouravě odcházet a jelikož ho nezastavíš, je to také to poslední, co ti řekne. Sdělit ostatním, že se akce odkládá, naštěstí nemusíš. O to se postará sám Sifu a – což je překvapivé – nikdo si nedovolí nic namítat, i když někteří mrumlají. Ty zatím můžeš jít hledat ideální „místo činu“. Nakonec to není tak těžké, vhodným se ukáže být dům jen několik ulic dál od tvého vlastního domu. Celá ulička Browning Close je vylidněná, což poznáš bez problému – je téměř tma, ale stále není tak pozdě, aby šli lidé spát. V žádném domě však nesvítí ani svíčka. Při zběžném ohledání zjistíš, že dům s číslem pět má vylomený zámek – určitě padl za oběť tvým lidem a jejich rabování. Nikdo z nich se v něm však neubytoval, to poznáš z nepořádku, který v něm je, a z nedostatku důkazů nelegálního pobytu. Ideální místo pro spáchání vraždy. Moiru najdeš, jak jinak, v kuchyni, sedí na židli jak hromádka neštěstí a večeří. Jakmile však vstoupíš, ožije a vyskočí na nohy, jak kdyby do ní udeřil blesk. Napjatě tě poslouchá. Nezdá se, že by měla podezření, naopak se jí do tváře vetře vilný výraz. Určitě si v hlavě projíždí všechny lechtivé pasáže z tvé knihy – samozřejmě s ní v hlavní roli. Nakonec vše nedočkavě odkýve. Browning Close 5, za patnáct minut. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Povzdechnu si a jdu splnit tu zábavnější povinnost dnešního večera. Se zbraní a nožem se vydám na průzkum okolních domů. A přistihnu se, že - mne to snad baví? Je to ten vzrušující pocit, jako bych byl na lovu. Ale lov jako takový mne začal bavit až v pekle. Do té doby jsem Raye nechápal. Asi to bude tím, že zabít zvíře puškou dovede skoro každý idiot. Ztrácí to to kouzlo opravdového souboje člověka s přírodou. Za ten její výraz bych ji nejraději zabil tady a teď. Je to nechutné. Ale musím tu hru dohrát až do konce. Jakmile jí to sdělím, opět se z domu vytratím. Nechám popínavé větve a kořeny ze zahrady nenápadně se natáhnout dovnitř, protože určitě bude řvát, tak aby se její první výkřik nerozlehl celou ulicí. Čekám na ni v hale. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Moira se bázlivě rozhlíží, je nesvá a má strach, ale jakmile tě uvidí, všechna nejistota je tatam. Rozběhne se k tobě a prudce tě obejme. Do nosu tě udeří silný odér voňavky, který je daleko za hranicí dobrého vkusu. „Myslela... myslela jsem, že jste- jsi na mě zapomněl, Williame.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro To je první, co mě napadne, jakmile ji uvidím. Jakmile uvidím tu šálu. Je to maličkost, vůbec nejde o Ann, jde spíš o to, jak je Moira drzá. Že se opovážila sáhnout na něco, co patří mé rodině... a na rodinu samotnou. "Na tebe se zapomenout nedá," zamumlám, ale místo abych ji objal, soustředím se na flóru schovanou ve stínech. Nebudu to já, kdo ji bude objímat... Ale ještě předtím... "Ale musíme být tiše, sice tu nikdo není, ale je to nebezpečné. Slib mi to." Slíbí. Jak jinak. A ještě tak ohavně špulí pusu. Opatrně se dotknu šály, jako bych ji chtěl sundat, ale na poslední chvíli ji drapnu za zátylek a nacpu jí ji do pusy. Teprve pak vystřelí šlahouny a omotají ji, jeden zafixuje i kus látky. Chvíli mi trvá, než promluvím. Protože Bahno se ozývá s nečekanou intenzitou. Tahle křivda, to, že mne tak dlouho vodila za nos a připravila mne o mého syna, nemůže být tak snadno prominuta. "Myslela sis, že ti to jenom tak projde? Že mi zabiješ dítě a já tě tu radostně povalím do toho humusu?" zavrčím a tlukot mého vlastního srdce mi zní jako dunivý buben. Bahno mi šumí v uších. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Může existovat větší hněv než ten spravedlivý? Neovládáš se, necháváš se unést a Bahno reaguje, je silnější s každým činem – šála Anny v puse její vražedkyně, šlahouny, které se Moiře bolestivě zarývají do rukou a kolem úst... Bahno jakoby výskalo, smálo se, slyšíš ho uvnitř sebe, i když není možné, aby vydávalo jakýkoli zvuk. Možná to jsou tvoje myšlenky, jen máš pocit, jako by ti nepatřily. Moment triumfu ti krade Ono, Bahno, ale zároveň ti poskytuje uspokojení. Radost. Vysává tě, ale zároveň ti něco nabízí – je jako droga. Promluvíš a vyděšená nechápavost Moiry se změní v stejně vyděšené prozření. Pochopila, konečně pochopila. Ten její pohled je přesně to, co Bahno potřebovalo, zaútočí na zbytky tvé obrany a prorazí je. Těžko popsat, čeho jsi svědkem. Slyšíš Moiru, jak řve, i když roubík tlumí její hlas. Vidíš její oči, jsou nepřirozeně vykulené, po tváři jí stéká řeka potu. Místnost se začíná třást jako při obřím zemětřesení, o kterém jsi četl jenom v knihách, ale to teď nevnímáš, jsi jenom pozorovatel, i když součástí všeho. První oblečení. Nějaká nevyditelná síla je strhne z Moiry a ony odletí. Kam? To nezjistíš. Její kůže je napjatá, ale nevidíš, co jí stahuje, jako by jí něco trhalo všemi směry. Moiřiny oči prasknou. Stále řve, stále neomdlela. Už vidíš oko víru, který pohlcuje vše. Není to jenom Moira, i věci v domě pohlcuje černý vír. Skutečně černý? Nejde určit, jakou barvu má, má všechny a žádnou. Vidíš v něm tváře? Kdykoli myslíš, že nějakou zahlédneš, rozmaže se do neurčité šmouhy. Vidíš tvary a zároveň je nepoznáváš. Chaos. Čistý chaos. A s každým pohlceným kusem roste a sílí. Moira stále řve, když jí síla trhá kůži na hlavě a skalpuje, ale neslyšíš nic, veškerý zvuk pohlcuje vír. Vše se odehrává v děsivém, strašlivém tichu, které rve uši. Vír jí vyrve vnitřnosti, pomalu, kousek po kousku jí roztrhává a pohlcuje Chaos. Pomalu ztrácíš vědomí, ale netrhá tě to jako Moiru – v posledním záblesku vědomí si uvědomíš, že nevidíš do nitra víru. Jsi jím sám. Probudíš se uprostřed trosek něčeho, co musel být dům, jsi čilý a svěží, ale nepamatuješ si nic. Kde to jsi? Jak jsi se sem dostal? A jak se jmenuješ? Máš hodinky, ukazují půl čtvrté. Je tma, je tedy půl čtvrté ráno? Až po nekonečných a děsivých několika minutách se ti začne vracet paměť. Na vše. I na smrt fanatické vražedkyně. Viděl jsi Chaos, před kterým varovala Elisabeth. Ne, neviděl jsi ho, byl jsi jím. Nakrmils ho a on povstal. Můžeš jenom hádat, proč skrz tebe nespolkl celou Anglii, nebo dokonce celý svět. Nejspíš ještě není silný, ale kolik „potravy“ bude potřebovat? A vážně je půl čtvrté ráno? *** „Právě včas, Wintersi, už jsme se báli, že jste nám utekl!“ Vracíš se právě zpět do svého domu, když tvým směrem zavolá hlas, za kterým poznáš Barta. Nemůže tedy být půl čtvrté ráno, čas musel také pohltit vír Chaosu. Všichni působí normálně, jako by si nikdo nevšiml, že sotva čtvrt bloku odsud spadl dům. A možná skutečně ne – vír přeci pohltil i zvuk. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Co se stalo? Neštěstí? Válka? Kde jsem a jak to, že jsem přežil? Nechápavě zírám do tmy a jsem přílši v šoku, než abych uvažoval nad tím, že ať se stalo cokoli, rozhodně bych tu neměl okounět. Neskonale se mi uleví, když se mi paměť vrátí. Dokonce i přes to, že ve mně hlodají jiné věci, sice ne Bahno, ale stejně. Například to, že jsem ho nedokázal ovládnout. To, co dokázalo. Bylo to fascinující. Přes to všechno. Tenhle obrázek zadostiučinění si budu pamatovat navždy. Protože ta děvka si nic jiného nezasloužila. Přistihnu se, že zvědavě mžourám do tmy, abych zjistil, jestli z ní přece jen něco nezůstalo. Jsou to naprosto nemístné myšlenky. Patří snad tomu vypětí? Neřekl bych. Prostě mne to zajímá. Ale pak si uvědomím ještě jednu věc. Kolik je hodin? ! Tolik?! Útok už musel začít. A já tu ležel v sutinách. Do prdele. Všechno ostatní jde stranou. I když epizoda s Bahnem není nic, co by bylo radno přehlížet. Vždyť jsem zničil celý dům... Bylo by lákavé to použít ve válce, ale Elisabeth měla pravdu. Je to příliš nebezpečné a nevypočitatelné. S těmito myšlenkami se rychle opráším a svižně zamířím k sobě domů. Útroby mi trochu škubnou, když se po tak dlouhém a nepřirozeném tichu ozve hlas. Lidský hlas. A volá moje jméno. A není to Bahno, které by se snažilo mne přesvědčit, ať ho pustím ke kormidlu. I když... Bahno nemluví cizím hlasem. Bahno si vždy vypůjčí můj vnitřní. O to nebezpečnější je. "Ne, přece bych si takovou šílenost nenechal ujít," utrousím a znovu se podívám na hodinky. Poklepu na ně, a pokud fungují, nařídím si je podle Bartholomewa. "Kde je Sifu?" O něčem jsem s ním... Ano. Aby mi poradil. Ale pak zmizel. Ještě trošku roztržitě sbírám střípky myšlenek a bezprostředních vzpomínek, protože je všechny zastiňuje Moiřina smrt. Až si říkám, že takovou velkolepou si nezasloužila. Měla umírat někde dlouho a pomalu jako pes. Zahrabaná v zemi. Pohřbená ve své nechutné svatyni. Jakkoli kruté, bylo to málo kruté. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na dotaz ohledně Jina jenom zavrtí hlavou a bez většího zájmu pokrčí rameny. „Co vím, odvolal toho svýho komandýra a od tý doby se ani jeden neukázal.“ Téměř jako na povel se objeví Longwei. Sám. Dojde rovnou k vám. „Naši lidé čekají u vchodu, můžeme vyrazit.“ „Využijeme podzemku pro rychlý přesun,“ dovysvětlí Bart, „vlaky nejezdí a v tuhle chvíli je to asi nejbezpečnější způsob, jak se tam dostat.“ Netrvá to ani deset minut a vyrazíte. Jen ti ještě jeden z mužů, kterého neznáš, vloží do rukou petrolejovou lampu. Baterky zřejmě došly. *** Je to zvláštní pocit - procházet tunely, kterým obvykle cestuješ pouze ve vlakovém voze. I když je vás rozhodně přes čtyřista, nikdo nemluví, abyste na sebe neupozornili, proto je to osamocená cesta. Navzdory všem těm lidem téměř děsivá. Po několika desítkách minut rychlé chůze narazíte na hlídku, ohlásí se heslem: Walk upon England's mountains green: And was the holy Lamb of God, On England's pleasant pastures seen!, na což odpovíte: And all the Arts of Life they changed into the Arts of Death in Albion. Zde končí vaše území a začíná skutečné nebezpečí. *** Pro jistotu se rozdělíte do menších skupin po padesáti. Hlídky necháváte pro jistotu u každého tunelu, který míjíte, aby nedošlo k přepadení. Všichni stále mlčí, ale nemusí nic říkat, abys tu změnu pocítil na vlastní kůži. Vtíravý pocit, že tu jste jako na ráně. Stačí málo a mohou z toho být jatka. Navzdory tomu, co se může stát a co by se mělo stát podle zákonu schválnosti, se vůbec nic nestane. Bezpečně dojdete až k řece, na území City, místa, kde se nachází většina památek, s kterou si celý svět spojuje Londýn. A místa, kvůli kterému se royalisti tak hádali s čínským velitelem. Přesto to však nevypadá, že by se vás rozhodli obejít a navzdory plánu zrealizovali svůj nápad. Nikdo nezastavuje, až do chvíle... „...vážně, chlape, porád tomu nemůžu uvěřit, sám Jeho Veličenstvo král!“ Ozve se před vámi, než si vás hlídka všimne. Prudce zařve heslo a vzápětí slyšíš Maxwella, jak spěšně odpoví a vztekle dodá: „... a nezdržuj ty chuligáne! Slyšel jsem dobře? Vy tu... on tu... On?!“ „Jenom procházíme, hlídko,“ ozve se Longwei, ale vzápětí je agresivně přerušen, „děláš si prdel?! Je tu Jeho Veličenstvo! Musíme ho vidět!“ Je to jako lavina – šum přidušených hlasů a vzrušení, které nejde jen tak zastavit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jiří V. je osoba pozoruhodná, oplývá majestátem a zvláštním charisma kombinujícím přísnost a vlídnost. Působá dojmem někoho, koho i ten, kdo ho nemá rád, bude minimálně respektovat a uznávat. Jinak řečeno tak, jak by měl královský představitel působit. *** Nejúmornější je samotná cesta, proto když dojde k prvnímu střetu, a to až na hranicích se čtvrtí Deptford, je to téměř vysvobození. Podaří se vám nepřítele překvapit, proto na vaší straně nedojde k žádným ztrátám. S tím, jak postupujete, se však střety stávají častější a číslo obětí se zvyšuje. Vaši lidé jsou téměř jako praví vojáci, každý zná svoje místo, svou jednotku, vše je perfektně organizováno. To se musí Raymondovým hochům nechat, mají v sobě vojenského ducha a umí ho předat ve velmi krátkém čase všem. Na druhou stranu, jen málokdo mezi vámi žádnou válkou neprošel, naprostá většina má vojenský výcvik i praxi z bojiště. Ze stanice metra vyjde přibližně třetina vaší skupiny, zbytek v čele s Lyndonem, Mycroftem a Bartem organizují zabezpečení únikového tunelu. Tato část Londýna, kde jsou povětšinou sklady říčních společností a pak chudá čínská čtvrť, nikdy nebyla dvakrát pěkná, nyní však působí jako to nejhorší zbořeniště a ztělesněná. Stejně jako ve většině Londýna, i zde je to na první pohled pochmurné, realitu války však umocňuje blízká střelba, řev a skupiny často žen, které přenášejí těla. Tady boje neustávají nikdy. Muži (převážně čínští, podstatná část rodilých Angličanů zůstala v tunelech, jen ti, kteří byli pověřeni získáním zásob a zbraní pokračují) začnou s organizací evakuace. Nebo spíš s posílením boje, k opuštění čtvrti se nikdo nemá. S tebou k chrámu jde jenom malá skupinka o třech lidech, kterou ti Longwei poskytl. Muži celou cestu mlčí, nevíš jestli proto, že neumí anglicky, nebo proto, že se bavit nechtějí. Až na několik nebezpečných míst, kde je fronta velmi blízko a které sprintem přeběhnete, je cesta relativně bezpečná, proto se na místo dostanete relativně rychle. Číňani zůstanou stát před vchodem, do chrámu vstupuješ sám. Dveře od krámku, který chrám kryje, nejsou zamčené, bez problému projdeš až do vnitřních prostor a na zahradu. Je tu klid, venkovní rámus jakoby budovu jen obcházel a bál se vkročit dovnitř. I teď, v tuhle dobu, působí meditativně. Přesto je něco jinak – teď v noci máš pocit, že slyšíš slabý šepot. „To mluví duše předků, Bèi zǔzhòu, poslouchejte pozorně a dostanete mnohé odpovědi,“ ozve se ze tmy tichý mužský hlas. Lekneš se, doteď jsi neměl tušení, že tu někdo další je. „Mistr mi dal instrukce,“ konečně se ze tmavého kouta vynoří postava, má na sobě tradiční čínský háv, který však nedokáže zakrýt jeho robustní postavu. Působí jako někdo, kdo by mohl jít rovnou dělat vyhazovače. Přiblíží se a uctivě ti podá bednu, až teď, když mu vidíš do tváře, ti dojde, že ho znáš. Je to ten, který vás uváděl k Sifovi poprvé a kterého Mei nazvala Dveřníkem. „Lóng jì. Opatrujte jej jako nejcennější poklad. Předejte ji generálu Wanovi, odteď je jejím ochráncem.“ Otočí se na patě a tím dá jasně najevo, že nehodlá nic dalšího vysvětlovat, i když otázek se nabízí mnoho. Vyrazí k malému oltáři a poklekne před ním. Napětí by se dalo krájet. „Jsem tu Mistře, odevzdávám se do vašich rukou.“ Promluví po nekonečné chvíli ticha anglicky, hlavu má pokorně sklopenou a při svých slovech se mírně zakýve. Následně pokračuje v čínštině, přičemž z velké nádoby nalije do kalíšku tekutinu a obřadně se napije, zakucká se, ale po chvíli pokračuje. Zbytek tekutiny na sebe vylije. Vstane, hlasitě něco zvolá a... zapálí se. Řev by byl pro někoho nezkušeného téměř nesnesitelný, ale i pro tebe po tom všem, cos prožil, to není nic příjemného. A hlavně, je to děsivé. Dveřník se zmítá a nelidsky kvílí nekonečně dlouhou dobu, než padne na zem. Náhle se však zvedne, jenže už to není on. Ta bytost má snad tři metry, na sobě prastaré brnění a bojovou hůl a oči jí nepřirozeně žhnou. Nejvíc ze všeho připomíná děsivého lidoopa Tebe si ani nevšimne, místo toho vyskočí a zmizí ti z očí. Znovu se rozlije ticho, v tuhle chvíli ještě víc nepatřičné než předtím, jen hlasy začnou šeptat stále dokola jediná slova: Shén hóu Netrvá dlouho a nad celým Limehouse – a nejspíš nad celým Londýnem – zahřmí nelidský hlas: „NǏ DE ZǓXIĀN DE JĪNGSHÉN DŌU YUÁNLIÀNG NǏ! KUÀI PǍO! YĪGÈ XĪSHĒNG SHÌ BÙGÒU DE!“ A co je zvláštní, i když hovoří nepochybně v čínštině, ty mu rozumíš: Duše vašich předků vám odpouští, jejich místo po boku Císaře zůstane. Utíkejte! Jedna oběť stačí! Noc protne silné, oslepující světlo, které nemůže být obyčejného původu, zem se silně zatřese, až spadneš na zem. Připomíná to výbuch dynamitu, jen mnohonásobně silnější. Vzduch prosákne smradem sulfuru. Jak se dotýkáš země, vnímáš, že se stále třese. „Wintersi!“ Zařve na tebe hlas ode dveří, je to jeden z tvé ochranky, „musíme jít! Tohle místo se zřítí!“ Vyběhnete ven, kde už stojí několik přístavních náklaďáků, některé naložené zásobami, jiné lidmi – především ženami a občas dětmi, které se nestihly evakuovat při prvním útěku. Na ulicích je rušno, všichni utíkají k tunelům a neustále se ohlížejí k nebi. Podíváš se tam sám a spatříš tu bytost, vznáší se v bojovém postoji a pohled upírá na jiného nadlidského tvora. Toho poznáváš, nebo spíš tu – především její oči. Aíne. Mnohem silnější, než když jsi jí v pravé podobě viděl naposledy. Naloží tě do nákladního auta, které řídí sám Longwei, a celá kolona prudce vyrazí pryč. Cesta trvá neobyčejně dlouho – především proto, že se musíte vyhýbat území patřícímu křesťanům i keltům. Váš vpád možná byl překvapivý, ale váš odjezd nikoli. Střílí se, častokrát jste nuceni zastavit nebo odstranit (někdy vyhodit do povětří) nějakou bariéru, která brání průjezdu. Jde skutečně o život. Nakonec se dostanete do bezpečí až za denního světla a rozhodně ne ve stejném počtu, ve kterém jste vyjížděli. Kdoví, jak dopadla skupina z metra, ta ještě nedorazila. Naproti vám vyrazí oba rysové a hned v závěsu Mei, zarudlé oči značí, že celou noc nejen nespala, ale podle všeho navíc brečela. Objeví se Tim a je to on, kdo první promluví. „Co se kčertu stalo? Zem se třásla až tady,“ zní ustaraně, ale zřetelně se mu ulevilo, že tě vidí. Usměje se a kdyby vás někdo věnoval pozornost, možná by si všiml, že ten úsměv není úplně normální. Nejspíš vás už pohřbívali. Mei si všimne Raye, který vystoupí z jednoho z náklaďáků, a vrhne se mu do náruče. Tvůj strýc nic nepoznamená, zůstává zamlklý, až výkřik jeho ženy vysvětlí proč. „TO je krev?!“ „Neboj, Mei, neboj, nic mi není... to není moje krev.“ Otočí se právě ve chvíli, kdy dva muži vytahují ženu, vzápětí za ní její sotva roční dítě. Oba jsou mrtví. „Zbloudilé kulky,“ zašeptá Ray, „snažili jsme se ji zachránit, ale...“ Pokrčí rameny. Nejdivnější na celém vaše příjezdu není všudypřítomná smrt ale to, jak jsou všichni ticho. Určitě tu jsou tací, kteří ztratili své příbuzné, ale ani ženy a dokonce ani větší děti, až na několik málo výjimek, nebrečí nahlas. To ticho je až nepříjemné. Dojde k vám Longwei a pohlédne na Sun, která mezitím vyšla ven, aby pomohla raněným. Nyní však jako by si to rozmyslela a zamíří k vám. I ona má oči zarudlé a tvář napuchlou od slz. „Longweii, on... on je mrtvý. Krátce před tím zemětřesením... nechal si rozestlat postel, lehl si a,“ hlas se jí zlomí, mnohem tišeji pak pokračuje, „nedýchá, nemá puls...“ Generál se nezdá být překvapen, místo toho tvrdě odpoví. „Není mrtvý. Obětoval se. Teď jdi a pomoc ostatním,“ zavelí tak důrazně, že Sun spolkne veškeré dotazy a překvapení a poslušně vyrazí. Longwei ji pozoruje a nakonec si sám pro sebe, ale přesto dostatečně hlasitě, abys ho slyšel, dodá. „A mě to nechal všechno na krku.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ani se nesnažím své rozladění zakrýt. * * * Jakmile dojde na střety, zjišťuji, že paradoxně, ač jsem se celý život snažil žít jako pacifista, je to nejlepší část z celé té úmorné cesty. Vybaví se mi poslední velká bitva v Bríosún, kde jsme s Ultanou lovili druidy. Teď by se nám ta smradlavá břečka vážně hodila. Budu si muset urychleně zapsat poznámky, abych vše, co jsem se v Bríosún naučil, nezapomněl. Jenom mi povězte - kde seženu suroviny z toho obrovského vodního hada? Zužitkuji tedy všechny vědomosti od Ultany, Lugaida i Gheimrida. Tohle tělo není tak trénované, jako se mi podařilo dosáhnout v podsvětí, proto mě po nějaké době začnou pálit plíce a nedostává se mi dechu. Ksakru. Po tom přechodu nejsem s to odhadnout svoje možnosti. To by se mi během boje mohlo stát osudným... Cítím totiž, jak na mne doléhá únava, a to jsme teprve před chrámem. Zbývá ještě cesta zpět. Vím, že bych neměl otálet, ale v chrámu, tedy, v obchůdku, se na chvíli zastavím, abych popadl dech. Teprve pak obezřetně, s pistolí připravenou, vyjdu na zahradu. Šepot? Připomene mi to Stezku. Děsivé šepotající lesy. "Sakra, málem jsem vás zastřelil," vydechnu pak a skloním zbraň, kterou jsem za hlasem namířil do tmy. Měl štěstí, že jsem si za poslední dobu zvykl spíše na chladné zbraně. U nich mám reflexy zapracovanější. Kdyby to bylo u těch palných, zastřelil bych Sifuovi služebníka, aniž bych nad tím přemýšlel. Schovám pistoli do pouzdra a převezmu bednu, přitom lehce schýlím hlavu. Ani nevím proč, asi proto, že... se to tak nějak dělá. Vím, že bych měl co nejrychleji vypadnout, ale má zvědavost je prokletím. Zaraženě stojím tam, kde jsem byl, a uvažuji, jestli se Dveřníka přece jen nezeptám, o co tady jde. Proč by měl být Wan ochráncem sošky? Vždyť to je Sifu, ne? Ale jakmile zaslechnu to o odevzdání, zaplaví mne nepříjemné tušení. Asi to bude tím, že jsem z rodu rebelů proti bohům a obecně asi i autoritám, takže to ve mne, zvlášť ve světle posledních událostí, vyvolává spíše ostražitost. Když vím, že magie funguje... Co to... No do prdele! "Kurva!" vypadne ze mne. Vezmu si bedýnku pod paži a pravou ruku natáhnu před sebe. Zvládl jsem to přece už. Nějak. Ale jak se zdá, já a oheň nikdy nebudeme kamarádi. Místo aby plameny pohasly, zahučí s novou intenzitou, až se leknu a div neupustím tu skříňku. Navíc se cítím, jako by mi někdo šlápl na hrudník a vypustil z něj všechen vzduch. Je pozdě. Zab... Víte, bohové a jejich poskoci, alespoň ti "mí" mne asi moc překvapit nedovedou. Ale hořící lidé, co se mění na ozbrojené opice, to je zcela nová úroveň. Nevím, nakolik si ta bytost uvědomuje, kdo je nepřítel, a tak se pro jistotu připravím na útok. Ale nic se nestane. Chvíli zůstávám zaraženě stát uprostřed šepotu a trochu lapám po dechu. Čínská magie jde naprosto mimo mne. A abych těch překvapení nebylo málo, tak mými vnitřnostmi trhne a rozechvěje je ten řev. Zakryji si oči předloktím - a pak se skácím na zem jako... jako Coll Titim. * * * Když konečně dojedeme domů, jsem propocený, od krve a špíny. Což po pobytu v pekle beru jako normální stav, ač na koupel se rozhodně těším. A na postel. Jeden by řekl, že po tom, co jsem dnes viděl, neusnu, ale já vím, že ano. Akorát mne znepokojuje, jak Aíne sílí. Musím to tu někomu předat a vyrazit. Nebo zorganizovat nějaké skupiny, které ty artefakty najdou... "Magie," odpovím lakonicky. A jsem sakra rád, že jsem již dotyčným jasně dokázal, že existuje a funguje, takže nemusím nic víc vysvětlovat. Pohledem vyhledám Longweie, přece jen pro něj mám zásilku. I když bych si nejraději prve promluvil se Sifuem, nemám to nakonec dát jemu? Je to přece jeho... Jenže pak Sun spustí. A ve mne zase zahlodá ta zlá předtucha. Nechal si rozestlat a lehl si... těsně před tím zemětřesením... "Kurva," ulevím si tiše s hlavou sklopenou. Udělal jsem za poslední dobu spoustu hrozných a hnusných věcí. A ještě na hnusnější a hroznější věci jsem myslel. Byl jsem po okraj přeplněn Bahnem a nenávistí a vím, že to tam ještě dřívá. Ale nyní cítím intenzivní pocit viny. To já za ním šel, aby mi poradil, aby mi pomohl. Zase. To, co udělám, když Sun definitivně potvrdí mé myšlenky, že Sifu zemřel, jsem vůbec nezamýšlel. Snad za to může ta stužka příjemné vůně, která nesměle vykukuje zpod smradu střelného prachu, krve a potu. Natáhnu paži a obejmu uplakanou Číňanku kolem ramen v konejšivém gestu. Ano, Longwei má pravdu. Obětoval se. I když tak úplně nerozumím tomu, jak se mohl obětovat a přitom nebýt mrtvý... "Asi tomu nerozumím. Je mrtvý, nebo není?" zeptám se zmateně. "Dveřník se obětoval, to jsem viděl na vlastní oči..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Vysvětlím vám to, pojďte někam, kde budeme mít soukromí.“ Zajdete k nejbližšímu opuštěnému domu, který je z doslechu kolony. Tam se Wan opře o dům a zadívá se na oblohu. „Už je to stejně jedno vzhledem k tomu, kolik lidí ho vidělo. Provalí se to rychle,“ hořce se ušklíbne, „ ale stejně preferuji soukromí.“ Odmlčí se. „Znáte čínský horoskop? Zvířata, která slouží za znamení, jsou podle legendy synové Nefritového císaře, jsou to první bytosti, které stvořil. A taky nejvyšší čínští bohové. To, co jste viděl, byl opičí král Sun, jeden z avatarů čínského boha, Hóuzi, Opice. Jehož lidská podoba, jak vám už určitě došlo, se nazývala Jin Shéng-man.“ Povzdechne si. Sifu Jin byl... je čínský bůh. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Zmateně na Číňana hledím, protože se začal ohánět spoustou jmen, ve kterých se neorientuji. Sifu... Sifu byl bůh? Musím to chvíli vstřebat. Zatím jsem se setkal jen s našimi bohy. A nevědomky vlastně i s ním. "A co se s ním tedy teď stalo? To... proběhlo nějaké nanebevzetí, nebo jak tomu mám rozumět?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Popravdě vám na tohle neumím dát přesnou odpověď. Tak jak to vnímám já, Hóuzi tu měl jen limitovanou moc, která klesala s tím, jak vzrůstala moc místních bohů. To, co udělal, ho vyčerpalo tak, že musel opustit svou lidskou schránku. Ta upadla do hlubokého kómatu. Velmi důrazně mě nabádal, abychom ho nepohřbívali. Není mrtvý.“ Skloní hlavu, jako by mu ani tohle nedodávalo moc optimismu. „Myslím, že on sám se vrátil ke svému Otci, aby se uzdravil. Což může trvat věčnost... řekl mi, že se nebude moct vrátit, dokud jeho tělo nespočine na půdě rodné země. Což nyní nejde. Je mi líto, ale bude muset zůstat ve vašem domě alespoň do té doby, než bude bezpečné ho převézt.“ Konečně jako by zaznamenal bednu, kterou držíš. Natáhne k ní ruce. „Tohle si převezmu, pokud dovolíte. Patří to do rukou čínského vůdce“, sarkasmus v jeho hlase už nemůže být zřetelnější. A kdyby ti náhodou unikl, jeho kyselý úšklebek tě o něm přesvědčí. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Jsem rád, že mne taky neprohlásili za mrtvého. Jinak bych skončil jako v Poeově Předčasném pohřbu. "Samozřejmě. Stejně budeme muset obsadit pár dalších, aby se tu uprchlíci mohli usadit." Bednu mu předám. Je vidět, že svou rolí není moc nadšený. Chvíli přemýšlím, jestli ještě něco říct. "Dnes jsme udělali dobrou věc. Zachránili jsme spoustu vašich lidí. A pokud Sifu není mrtvý a pouze vyčkává, v podstatě to dnes dopadlo dobře." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „V tom máte pravdu,“ koukne na bednu se soškou a zamračí se, tváří se, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec si jenom povzdechne, „měli bychom jít, čekají na nás.“ Odejde, nikoho si nevšímá a zmizí i s bednou v domě. Až teď, když nejsi v jednom kole (ačkoliv kolem tebe je shon – někteří ošetřují zraněné, někteří se ujali organizace ubytovávání, jiní na vůz nakládají mrtvé...). Ve vzduchu je cítit kromě smutku i vzrušení, zpráva o původu sifu se už musela rozšířit. Mei zmizela s Rayem, ale Sun dává dohromady ženy do kuchyňské služby. Nové lidi bude třeba nakrmit. Všimneš si zrzavé osoby, která k tobě míří. Timothy. Jde po vlastních, svižným krokem a bez stopy bolesti. Berle jsou tytam a jenom jizvy připomínají jeho střet s bratrem. „Žiješ...“ Usměje se. Vteřinu na tebe kouká, pak se rozhlídne a potichu utrousí - „srát na to.“ Obejme tě, sice pevně a chlapsky, ale i tak by to mohlo vzbudit podezření. Nicméně doba se mění, v posledních dnech skutečně s každou hodinou. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Ze zamyšlení mne probere až to, že ke mně někdo míří. Sklouznu očima na postavu, na Tima, a mimoděk se usměji. "Však jsi viděl, že..." Větu nedokončím. Ne, tohle jsem vážně nečekal. Až ve mně hrkne. Nejen proto, kolik je tu lidí, ale i proto, jak je to jeho impulzivní gesto příjemné. Kéž by to tak mohlo být normálně. Mám co dělat, abych ho neobjal, ale jenom poplácal po zádech. Něco víc by vypadalo podezřele. Na druhou stranu, kdo by se po takové noci divil, když se dva nejlepší přátelé zase shledají? Odtáhnu se od něj na délku paží. "Jak to, že ses přes noc tak zázračně uzdravil?" zeptám se překvapeně. Samozřejmě mne to těší, jenom chci vědět, jestli to třeba není nějaký vedlejší efekt té erupce magie, jakou vyvolalo Sifuovo... převtělení? Povznesení? Osvobození. Ano, osvobození z lidské schránky. Bohužel s fatálními důsledky. |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Radost nejde potlačit, ale potom, co položí otázku, zatvářím se zmateně. Protože kdybych věděl, co se to sakra stalo, asi bych chtěl rovnou místo na tom Oxfordu a titul k tomu. Rozhodím rukama. „Člověče, to bych taky rád věděl. Ten čínskej mistr, čest jeho památce, ke mně těsně před tím, než umřel, přišel, fláknul svou hůlkou do berle, až jsem spadnul na zem, a zakrákoral,“ změním hlas, aby mu byl co nejvíc podobnej, „‚konec zahálky, zrzoune, válka nepočká!‘ Chvilku na to přišlo to zemětřesení a já byl najednou zdravej. Dokonce mi ani nevrže v koleni, jak kdyby mi bylo zase dvacet!“ Zasměju se, ale pak mi dojde, že mluvím o mrtvým, tak se zase zamračím. „Bude mi chybět, ten starej parchant. Párkrát jsme spolu hovořili... on byl vážně vzdělanec, i když trochu škodolibej.“ Přistihnu se, že se usmívám. Léčil mě, když byl Will v kómatu, dostal mě na nohy během necelýho týdne, i když felčaři v nemocnici tvrdili, že uzdravení bude se štěstím trvat několik měsíců. A taky řekli, že mi ten sráč-bratr podělal poslední ledvinu, životnost zkrácena na pár let... teď? Mám pocit, jak kdybych měl nový tělo! Ale dost o mně, Will se vrátil. „Ty jsi v pořádku? Asi jsi utahanej, ale co si dát před spaním čaj a říct mi, co sakra bylo to zemětřesení?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Ale u mě, potřebuji z toho shonu na chvíli vypadnout." A pokud mám během toho usnout, tak ať usnu v posteli. "Ale musím ještě něco zařídit." * * * Během toho, co se dělá čaj, zajdu za tělem Sifu Jina do pokoje pro hosty. Nevím, jestli mne může nějak slyšet, nicméně je to pro mne důležité. "Děkuji, Sifu. Cením si vaší pomoci. A doufám, že pochopíte, že vzhledem k tomu, že jsme ve válečných podmínkách, přesuneme vás zatím do menší místnosti, aby se tu mohlo ubytovat co nejvíc lidí," dodám po krátké odmlce. Kdovíproč se mi to vážně příčí to říct, nechci, aby si myslel, že ho strčím někam do sklepa. Ale... je třeba myslet prakticky. Poté se domluvím s Longweiem a Sun, ať jej přesunou do pokoje k Moiře. Kdyby se někdo ptal, prostě utekla za rodinou a já jí to nezazlíval. Jenom ještě předtím, než by tam někdo vešel, pokoj prošmejdím, abych našel tu proklatou knihu. Nemám čas se jí zabývat, tak ji hodím do té ohavné místnosti. S tou se budu muset vypořádat až po válce, ačkoli kdykoli si na ni vzpomenu, dráždí mne to. A ještě jedna věc... "Sun," zarazím ji ještě, "kdyby tě někdo obtěžoval, především z Rayových přátel, řekni mi to. Postarám se o to." Trochu zaváhám. Rád bych řekl, že to všechno je promyšlené, ale po tom, co se stalo, kupodivu mluvím docela upřímně. "To já ho požádal o pomoc. A... když tu není on, musí tu být někdo, kdo se o tebe v tom chaosu postará. Takže pokud chceš, bude ti můj dům azylem nejen kvůli tomu, že je válka. A pokud to přijmeš, tak jsi, stejně jako mí nejbližší, pod mou ochranou. A už si od těch pobudů nemusíš nechat nic líbit," dodám ještě a ztěží potlačím úšklebek. Ovšem v očích mi trochu blýskne. Protože představa, že by Sun dala Maxwellovi přede všemi políček, je zábavná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mei se samozřejmě zeptá, ale odpověď nekomentuje – chybět jí nebude, ne teď, kdy jí přišlo tolik posil. Sun je tvou nabídkou překvapená, ale velmi rychle se vzpamatuje a usměje se. „Budu si to pamatovat, máte tu docela velkou autoritu. Takhle výhružka by mohla nechat všetečné ruce u těla.“ Krátce nato však zvážní, poznáš, že se chce na něco zeptat. „Williame... tedy pardon, pane Wintersi, slyšela jsem od těch, co tam byli... že Sifu Jin nebyl tak úplně člověk, že byl-“ zarazí se, očividně jí to jde těžko přes rty, „bůh. Je to pravda?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když se mne Sun zeptá, chvíli mlčím. Ovšem Longwei říkal, že brzy se to stejně rozkřikne. Navíc to Sun už víceméně řekli. "Ano. A vzhledem k tomu, že já se s bohy setkal, ti mohu říct, že i když se k tobě nechoval zrovna hezky, byl to nejen z těch lepších." Ještě Amaethon. Na něj nesmím zapomenout, protože bez něj bych se z Bríosún nedostal. Ale to neznamená, že svůj svět nechám prolnout s tím jejich. Leda by nebyla jiná možnost. Ale raději nechci vědět, co by mne k tak šílenému kroku muselo donutit. Gheimrid by mne pak proklínal, a kdybych náhodou zase někdy skončil v pekle... tak být sežrán pavoukem by vedle toho vypadalo jako docela zábavná kratochvíle, tím jsem si jist. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Slzy už se jí valí z očí, i když je statečně polyká. „Nemůžu uvěřit, že už tu není. Navzdory všemu jsem ho měla ráda, skoro jako by byl můj děd, víte?“ Sklopí hlavu, jakoby se za smutek styděla. A možná ano, čínská kultura – i když Sun je spíš západně naladěná – nepromíjí slabosti. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Z nějakého důvodu mi není lhostejné, když se Sun z očí valí slzy. Přitom poslední dobou jsem byl velmi protižensky naladěný, kdo by se mi taky divil. Možná je to tím, že Sun je jinak poměrně pokorná a milá, není jako ty krávy a dračice. Jednoduše ví, kde je její místo. A pláče důstojně, jako dáma, ne jako hysterická ženská. Palcem jí setřu z tváře slzu, ale zase jí tam nechám šmouhu. "Asi to nějakou dobu potrvá, ale jednou se vrátí. Střet s Aíne a všechno okolo ho však vyčerpalo. Ani se nedivím... Stejně jako já jsem byl v kómatu, je svým způsobem i on." Akorát bych rád věřil, že na lepším místě, než jsem byl já. Na druhou stranu, potkal jsem svého předka, seznámil jsem se s Timovou babičkou. V tom to tak hrozné nebylo. Ale přál bych si, aby byli jinde. Kde budou mít konečně klid. "Sifu Jina teď přemístíme jinam, aby se větší pokoj mohl využít. Pokud budeš chtít, klidně na něj dávej pozor, bude dole v pokoji v přízemí. Nebo můžeš bydlet tady nahoře. Tak jako tak ti seženu nějakou pořádnou postel, ano?" Zlehka ji levou rukou pohladím po paži. Spíš jako bych se dotkl jenom látky nad loktem. A jsem vlastně rád, že ve mne při jednání se Sun neklokotá Bahno. Je to úleva. Poté, co jsem se vypořádal s Moirou, jako by se mi ulevilo po dlouhé nemoci plné horeček a ucpaných dutin. Konečně se mohu volně nadechnout a necítím blouznivé střídání horka a zimnic. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ale ne, pane Wintersi, sice žiji v Anglii, ale jsem na rohož zvyklá, spím tak celý život, ani bych neuměla-“ zarazí se. Konečně jí došlo, že se jí dotýkáš. Koukne na tebe zprvu překvapeně, postupně se však lehce usměje a její pohled se změní. Jakoby tě začala vnímat v jiném světle. Krátký okamžik na sebe koukáte, zatímco „koncerzace“ probíhá beze slov. „Wintersi, kde jste, ty šikmovoký nemáme kam dát.“ Ozve se ze schodů a vzápětí uslyšíte dupot nohou mířících nahoru, „nestačí jim celá zatracená ulice!“ Tenhle morouský hlas poznáš kdykoli, Lyndon. Sun okamžitě ustoupí a se slovy „už musím jít, mám ještě hodně práce,“ se rychle otočí a vyrazí dolů do haly. Když se střetávají, Lyndon si jí ani nevšimne, jako by byla vzduch. „Na tokání bude čas po válce,“ utrousí na půl huby a plynule pokračuje, „teď musíme vymyslet, jak ty vaše čínský krky nakrmíme. Vyžraný je celý blok.“ Zapálí si cigaretu nehledě na to, že stojí přímo před tebou, majitelem domu. „Jeden nápad mám, i když se Mycroft posere – takže mu to nebudeme říkat. Když se domluvíme s naším vojáčkem v generálštábu, možná na chvilku odvolá svoje poskoky u Zoo... tam je jídla dost.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Kdybych se s ní během pobytu v pekle vnitřně nesmířil, asi by mě teď bodlo Bahno. Nebo je to tím, že si vybilo nejhorší zlost na Moiře? Každopádně Violet byla jediná, o kterou jsem se opravdu aktivně pokoušel. Dopadlo to nešťastně, jak ostatně dokazuje ten můj mladický škvár... Ale nakonec to Sun dojde. Pousměji se. Úsměv hned zmizí, jakmile zaslechnu Lyndona. Ne, na toho vážně náladu nemám. Sun tu změnu v mé tváři musí vidět, protože to je, jako by mi někdo nasadil (nebo sundal?) masku. "Coopere... ve tvém vlastním zájmu si ty poznámky nech od cesty," odpovím mu klidně. Ano, v pěstním souboji bych neměl šanci. Ale v Bríosún jsem se rvát naučil, ale co je hlavní - naučil jsem se "špinavé triky", jak tomu říkával Lug, když jsem to v našich potyčkách bezostyšně používal. Tykání už pro mne není tak proti srsti. Lyndona rád nemám a vykat mu rozhodně nezačnu. Sakra, kdybych lépe ovládal vzduch, tak mu tu cigaretu típnu lusknutím prstů - čistě pro ten pocit. Abych dokázal, kdo je tu pán. Jenomže v téhle magii si nejsem natolik jistý, aby to nezpůsobilo potíže nebo trapný moment. Nehledě na to, že bych si vážně rád odpočinul. To se Sifuem a Sun se však vyřešit muselo. Co? ZOO? Nadechnu se, abych se Lyndona natvrdo zeptal, jestli si nedělá prdel. Ano, jedl jsem v Bríosún kdeco, dokonce to díky Elisabeth bylo i dobré, každopádně včera jsem v ZOO byl a pořád je ve mne kus civilizovaného člověka. I když nepopírám, že o dost menší než přede dvěma lety. Ale i když se mi to ani za mák nelíbí, Lyndon má pravdu. Nejdůležitější je lidi nakrmit. K čemu by bylo je zachránit, když je necháme trpět hlady? Jsme sakra v Londýně, těžko vyrazíme někam lovit. Jíst exotickou zvěř mi problém dělat nebude, spousta potvor v Bríosún byla tak exotická, že je nepotkal ani Ray. Však tam, kde žijí, je domorodci patrně taky loví. Jenže to je to. Už vím, proč se mi to příčí. My je nebudeme lovit, my je budeme vybíjet. Nyní už chápu, proč Ray tak rád lovil. Je to něco jiného. Paradoxně je to... čistší. Ale jsem zpět v relativní - RELATIVNÍ - civilizaci. Nesmím se tímhle příliš zaobírat. Kdo ví, možná se po tom všem seberu a půjdu hledat zasloužený klid někam do divočiny. Tam nás s Timem nikdo nebude soudit... Problém je s potomkem. Kvůli němu v civilizaci zůstat musím. Nakonec se můj nádech tedy změní v povzdech. "Dobrá. Ale domluv se s Rayem, ať odklidí Mycrofta, jinak ho máme na svědomí. Nějak to nezvládá," doplním poslední větu úšklebkem. Tak, a teď bych si mohl po náročné noci odpočinout, ne? Zamířím k sobě do pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokrčí rozložitými rameny. „Ale poradím se s Rayem, nějakou zábavu pro něj vymyslíme…“ U tebe v pokoji je prázdno a až na matraci na zemi – Tim se k tobě přestěhoval, což ani není podezřelé, protože už nejen v domě, ale v celé čtvrti je přelidněno a je třeba šetřit místem. Tim tu není, ale stačí se zaposlouchat a pochopíš proč, právě energicky řve na jednoho neznámého chlápka: „To je teda ubytujete, chlape, je válka, serem na to, že chcete mít klid na čaj o páté!“ Odpověď, co se děje, se nabízí sama. Na všichni obyvatelé čtvrti odjeli na venkov, tenhle musí být jeden z těch, kteří zůstali a vaši lidé jim zabavují potraviny a – v tuhle chvíli – i byty. Jestli tahle válka skončí a vše se vrátí do normálu, asi nebudeš zrovna populární soused. Do pokoje Timothy přijde spíš přiběhne až za deset minut, září jako sluníčko, plný energie a očividně zase ve svém živlu. „Promiň, sousedi si zase stěžujou, člověče, já vím, že je to smutný, to co se stalo, ale já mám pocit, že už nikdy nebudu muset spát, jak moc mám energie,“ zasměje se a trochu roztěkaně se rozhlídne, aniž by hledal něco konkrétního, „dneska půjdu do ulic, konečně, konečně budu co platnej.“ V jeho úsměvu se na moment objeví něco podezřelého a znepokojujícího, ale ihned to zmizí, Tim se trochu uklidní – minimálně se přestane usmívat. „Tak povídej, co se stalo?“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Doufám, že nebude mít rád Coopera, pomyslím si až malicherně. Opláchnu si tvář, shodím ze sebe špinavé šaty a svalím se na postel. Nějak nedovedu uvažovat nad budoucností. Myslím tím dalekou budoucností - což zahrnuje vše, co se stane poté, až Aíne zakroutím krkem nebo ji odsud vypráskám, že bude plakat rodičům na rameni. Kteří ji za to rozhodně nepochválí. Jistě, vím, že musím mít potomka, vím, že to musím nějak vyřešit s Timem... Ale to je nyní příliš vzdálené a komplikované. Na to jsem asi moc unavený. Dost možná jsem na pár minut usnul. Tim všem však vpadne jako velká voda, až mne to donutí pousmát se. Dokud v jeho výrazu nezahlédnu něco... co mi připomene jednu z Uaineho vizí. Společně s prohlášením, že půjde do ulic, je to více než alarmující. Ale co mám dělat? Nemůžu ho tady držet věčně. Nemůžu ho přivázat k posteli. Dobře, můžu - a možná by to za jistých okolností byla zábava - ale tohle prostě není řešení. "Chtěl bych mít tvou energii," prohlásím rozvalený v posteli, ruce za hlavou, na sobě jenom čisté kalhoty, protože nejsem nevěděl, jestli sem před Timem nevpadne ještě někdo jiný. "Hlavně mi slib, že neuděláš nějakou blbost. Třeba tu, před kterou jsem tě varoval..." Teprve pak mu ve zkratce vylíčím, co se během naší výpravy stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Nebuď idiot,“ promluví se špatně potlačovanou veselostí, „pamatuju na to neustále.“ Vyštrachá z náprsní kapsy saka cigarety, jednu vloží do úst a krabičku ti hodí. „Stejně mi to nejde do hlavy, ten strom musel kecat – vždyť je to nereálný! Neumím si představit, proč a za jakých okolností bych moh něco takovýho udělat.“ Zavolá sebevědomě, plný optimistické energie, „ten dědek tě chtěl vystrašit. Pár snů ze mě přece nemůže udělat zrádce.“ Poslouchá, dokonce klidně a soustředěně, i když je nadopovaný léčivou božskou energií. Nepřerušuje tě, dokud nedomluvíš… a ani potom ne, i potom ještě nějakou dobu mlčí. Překvapeně. „Takže… to mi chceš říct, že to byl bůh? Blbost! Chci říct...tomu se těžko věří, byl to takovej škodolibej parchant…,“ uchechtne se a zakroutí hlavou. Ale pak se odmlčí, odmlčí a zadívá se někam na zem. Tenhle pohled poznáš, v hlavě se mu rodí nějaký nápad. Prudce a nečekaně vstane, oči se mu lesknou rozhodností - „Určitě jsi unavenej, byla to rozhodně náročná noc. Prospi se, potřebuješ to,“ zní to poněkud ironicky od někoho, kdo už v podstatě nespal několik dní, i když na to díky adrenalinové injekci Jina nevypadá. Znovu tě políbí, nedá ti možnost cokoli poznamenat nebo ho přerušit, a spěšně zamíří ven z pokoje... |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Když mě políbí, tak toho zalituju, protože tolik energie a horké irské krve by se dalo využít zcela jinak. Lugova přítomnost a má představivost se na mne po dvou letech očividně podepsaly víc než mé vdovství. Cigaretu si rád zapálím. "A ty si myslíš, že bohové nejsou škodolibí parchanti?" Oba bychom mohli vyprávět... Musím poznamenat, že zrada je to, že mi nedává ani možnost ho zarazit. Vstát z postele se mi najednou zdá strašlivě těžké. Přesto se posadím. "Time, já vím, že máš něco za lubem. Nehledě na to, že z tebe co nejdříve musíme dostat tu jehlu. Takže nikam neutíkej." Kdo ví, co dalšího by mohla natropit? |
| |
| soukromá zpráva od Timothy Kearns pro Odpovím okamžitě s kyselým úšklebkem. Do šlaka, tohle znamená být na kokainu? Tolik energie, jako bych už nemusel nikdy spát! Schopnost se soustředit, ta je trochu horší, ne protože by to nešlo, ale protože mám nutkání soustředit se na všechno. Moucha poletující u okna, hlasy na ulici… a hlavně Will. Vypadá dobře, i když byl celou noc na nohách. Kurva… mám chuť ho ojet hned teď. Jenže ne, to nejde… nesmím plýtvat energií, ne teď, ne když nevím, jak dlouho vydrží. Nesmím ztrácet čas! Už jsem u dveří a chystám se otevřít, když mě jeho slova zarazí. Jehla… dočista mi vypadla z hlavy, nebyl na to čas ani místo, zvlášť když teď nepotřebuju spánek. Jak dlouhou to může mít ta energie trvanlivost? Jen dnešek? Zítřek? „Nemůžu čekat…“ poslední myšlenku řeknu nahlas, pevně a rozhodně. Jenže pak ke mně dorazí i zbytek jeho sdělení. A nedávný rozhovor… ne, nesmíme mít tajemství. Mohlo by to mít tragický následky. Otočím se. „Máš pravdu – že jestli se to nemá posrat, musíme spolu jednat narovinu. Pravdou je, že možná zmizím na několik dní, ale má to důvod, dobrý důvod. Musím využít toho, že mám zase sílu, než to vyprchá a… však víš. Ta děvka bojovala s bohem, i když vyhrála, bude si někde lízat rány.“ Nebo si je nechá lízat od mýho bratra. A nejen rány. „Určitě tam teď bude zmatek, vždyť to vypadalo jak nějakej výbuch. Jeden Ir se tam snadno ztratí.“ A to i známá držka… „Moje sestra,“ řeknu prostě a chvíli to vypadá, že dál pokračovat nebudu. „Jestli… ne, ne jestli, JE naživu, a tak ji musím najít a dostat do bezpečí. Potom co se ukázalo, že je moje rodina… ještě zkurvenější, než jsem si myslel, je jediná, koho mám. Rozumíš. Rodina je… by měla být základ.“ Správně, měla by. „Zkrátka toho musím využít. Tý situace i-“ poklepám si ukazovákem na spánek, „toho.“ |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro Tak to tedy ne, Timothy. Nápad s přivázáním s jeho dalšími slovy začíná vypadat čím dál lákavěji, protože i když situaci neřeší navždy, tak minimálně na tak dlouho, abych se mohl konečně vyspat. A že to potřebuji jako sůl. Hlava mě bolí, možná i kvůli tomu poryvu magie, který se v čínské čtvrti pustil, ale především z nevyspání. Navíc než jsme odešli, Bahno zlikvidovalo Moiru - tou vzpomínkou se budu těšit nějakou dobu, protože mě po tom zaplavila úleva. Možná mám plný dům cizích lidí, nicméně už mi nehrozí takové nebezpečí. „Znásilnil ji… bratr, znásilnil mou sestru a zohavil, její ksicht už ji ani nepřipomínal, když mi ji ukázal. To proto, jsem podle nich příliš dlouho odmítal uzavřít ten pakt." Úplně jasně se mi vybaví ten moment, který nebyl reálný, ale stejně se mi vypálil do mozku, na sítnici. Pohled mám najednou temnější, ale také lehce nepřítomný, jako bych se na Tima díval skrz záclonu. Dívám. Na toho jiného. Toho, co jsem ho zmrzačil a nechal tam, protože je zabil. Do prdele, bylo to tak reálné... Tak moc, že mě na okamžik bodne u srdce, jako by se to vážně stalo. A stane se to, jestli za ní půjde. Zjistí, že je rukojmí, udělá tu blbost znovu, protože je to Ir. Protože ji má rád. Musím ho zastavit. I kdyby mě pak měl nenávidět. Raději riskovat tohle než jeho, Raye a Mei. I kdybychom se někdy rozkmotřili, tak Mei a Ray budou má rodina pořád. A jestli mám vybírat mezi svou a jeho - promiň, Timothy, oba jsme do určité míry prokletí, ale Wintersové vymřít nesmí. Mého bratrance obětovat nemíním. Je to hrozná volba. I po Bríosún se nyní cítím o tolik lidštěji, snad i proto, že Bahno lehlo jako pes, jakmile dostalo sousto Moiry. A ta lidskost je stejnou měrou vítaná, jako ji teď nenávidím. Ztěžka vstanu a natáhnu se po čisté košili. Když jsem to vydržel dvacet minut, vydržím to i dál. Vzpomeň si na útrapy v keltském pekle, Coll Titime. "Sežeň mi předtím ještě Sun, prosím," povzdechnu si. Nedělám to rád. Ale ve válce je třeba lstí. Jestli odejde, zavolám Ann. Doufám, že se ukáže. Je skoro ironie, že chci, aby mi manželka pomohla s milencem. Ně vždy platí dokud nás smrt nerozdělí. "Ann," pronesu do prázdného pokoje, sedím na posteli, ruce opřené o stehna. "Ann, o Moiru jsem se postaral. Za nás za ob... za nás tři." Za to, že ta kurva zabila mého syna.¨ "Ale potřeboval bych teď tvoji pomoc. Aby se naší rodině nestaly další věci..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ano,“ poznamená Ann lakonicky, aniž by se objevila. Ale to dlouho netrvá, objeví se sedící na posteli, nohu ležérně překříženou přes druhou a na tváři úsměv připomínající kuřáka, kterému bylo dlouho odpíráno kuřivo a který si po dlouhé době mohl dopřát vysněného šluka. „Je tu o mnoho čistější vzduch, co umřela. Mnohem lépe se tu teď dýchá,“ navzdory té ironii nedá v hlase nic znát, „a víš, co je nejlepší? Aíne vděčností netrpí. Žádné zvláštní místečko po boku její paní, žádné výsady… a jen co naše bohyně zase nabere sil, určitě se jí zbaví, protože je po smrti stejně otravná jako zaživa.“ Rychle narovná nohy a v tu chvíli se objeví za tebou. „Pro tebe všechno, Wille, pokud to bude v mých silách,“ zašeptá a – ano, stejná ironie – téměř ti dýchne na krk. |
| |
| soukromá zpráva od William Winters pro "Vůbec si nejsem jistý, jestli vůbec tam někde u vás skončila. Řekl bych, že asi ne." Nevím, proč o tom dál mluvím, mohl jsem Ann nechat si domýšlet. Ale je vidět, že má dobrou náladu, tak doufejme, že bude mít i dost sil. "Potřeboval bych, abys Tima udržela tady v domě, dokud se nevrátím. Vím, že je to náročné, ale je to důležité." |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se zeptej. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR