Ve vlastním snu
hrálo se Denně
od: 16. března 2015 20:15 do: 12. července 2015 18:20
Dobrodružství vedl(a) janajane555
| |
 | Každý se těší, až po dlouhém namáhavém dni ulehne do postele a usne spokojeným spánkem. Co když ale ve skutečnosti nespíme? Co když se jen přesuneme do jiného světa, aby se naše schránka mohla zotavit a dostatečně si odpočinout? Znamená to tedy, že naše vědomí nikdy nespí? Nebo je i tohle jen sen? |
| |
| To byl zas šílený sen! Řekl si asi každý z vás, když se ráno probudil. Budík vám dával ale jasný signál, že je na čase přestat snít a vyrazit do školy. Dnes jste měli jet na školní výlet. Před školou už stál přistavený autobus a u něj vaše profesorka nahánějící vás dovnitř... Jedete na tři dny na nějaký ranč nedaleko od Grand Canyonu... ------------------------------------------------------------------------------------- Napište prosím číslo sedadla, kam jste si sedly do svého odpisu. ;) Obrázky  |
| |
 | Ráno a výlet S hlubokým nádechem jsem se rychle posadil. Nervózně jsem očima těkal po místnosti a vydýchával svůj sen... jestli se tomu tak dá říkat. Bohužel jsem si jako obvykle nic moc z něj nepamatoval... Snad jen drobné zamlžené útřžky, které nedávali sebemenší smysl. Stále ještě zmateně a dezorientovaně jsem nahmatal cinkající budík a vypnul ho. Prohrábl jsem si hnědé vlasy a s povzdychnutím se rozhlédl po svém pokoji. Následně jsem vstal a vyrazil do koupelny, abych ze sebe zase udělal... něco podobného člověku. Natáhl jsem si šedé tričko a černé ryfle. Na krk jsem si na těsno zapnul přívěšek s ankem a prohlédl své oblečení ve vysokém zrdcadle. Je to dobré... Nevýrazné... Okomentoval jsem se kriticky a otočil jsem se, abych si vzal tašku... se vším potřebným na tři dny dopředu?! Zmateně jsem se na tašku koukal a přemýšlel, co jsem to zase zapomněl. Ah! No jistě... Výlet. Nebyl jsem tam tehdy, nebo jsem byl jen zase trochu duševně nepřítomen? Asi to druhé... Jak neobvyklé. Povzdychl jsem si a přibalil si do tašky i dřevěnou krabičku, kde jsem měl svou sestavu všeho na kreslení a k tomu potřebných věcí. Tužky, pastelky, ořezávátko, dvě gumy, uhly atd. a hodil jsem si tašku přes rameno. Takto vybaven jsem sešel ze schodů do přízemí a tam si vzal rychlou snídani. Nic velkého... stejně jsem toho nikdy moc nesnědl a navíc mě tlačil čas. Rodiče byli na obchodní cestě, takže jsem měl celý dům pro sebe... na celý týden. Ještě že jsem včera večer oplýval takovou dávkou prozíravosti, abych nehrál žádné hry na počítači, ani se nepodíval na další díly bleache... ale místo toho jsem uklidil celý dům a zaopatřil ho na svou nepřítomnost. Bylo tady ale hrobové ticho. Povědomé hrobové ticho. Rodiče jsou workoholici, takže jsem si na samotu už zvykl, ale přesto se stále cítím tak... smutně. Až se vrátím, pořídím si koťátko. Malé, roztomilé, šedivé koťátko s velikýma modrýma očičkama. Bude mňoukat a tulit se se mnou a já ho budu mít rád. Hezká představa. S zasněným úsměvem na tváři jsem zavřel dveře, zamknul na dva západy a vyrazil směr škola. Naštěstí jsem nebydlel od školy daleko, takže jsem stihl dorazit tak akorát v čas. Nastoupil jsem do autobudu mezi prvními, jelikož jsem nesnášel, když bloudíte uličko a hledáte, kam si sednout, mezi tím co se na vás všichni dívají. Šel jsem proto do třetí řady a uvelebil se na sedadlu 9. Takšku sjem si dal po nohy a okamžitě si vybalil skicák s tužkou a zase si kreslit... nečekaně. |
| |
 | Vzbudím se, když se z rozhlasu ozve zapraskání a nahraný hlas jakési ženy ohlašující snídani za dvacet minut. Opatrně se posadím, abych nevrazila hlavou do palandy nad sebou a sáhnu pod postel pro zásuvku se svými věcmi, abych se mohla obléct. Kolem mně se probírá dalších pět holek, přibližně mého věku, které jsou těmi drahými vyhlídkami, o které stejně jako o mně nikdo nestál. Vedle mojí postele leží sbalená cestovní taška. "To se tak někdo má," poznamená ke mně znechuceně Jacquie. "Ty si odsud můžeš klidně zmizet a my tu musíme tvrdnout." "Neprosila jsem se o to," odpovím jí tiše a raději zamířím do koupelny se svými věcmi. Když o minutku později vylezu, vypadám už trochu víc jako člověk - mám rozčesané vlasy a jsem už oblečená do oblečení na cestu(až na ty boty...). Pak dojdu na snídani, kde každá z nás dostane dva krajíce chleba a jablko, abychom vydrželi až do oběda. Na stolech je máslo a podivně vypadající meruňková marmeláda - jsem na ní ale zvyklá, takže jen sním svůj chleba a ani nezaznamenám jeho chuť. Půl hodiny po probuzení už stojím před budovou a čekám na autobus, který mě má odvézt ke škole. Před školou už stojí autobus, kterým máme odjet někam ke Grand Canyonu, vedle něj naše učitelka, která nás posílá dovnitř. Uvnitř už někdo byl, ale já si ho nevšímala a sedla si jinam (sedadlo 7). Do uší si strčím sluchátka od své starodávné, polorozbité mp3ky a uši mi naplní veselé tóny irské hudby. Na sedadlo vedle sebe položím svoji tašku, aby si ke mě nikdo nesedal, opřu se hlavou dozadu a zavřu oči. Snad ta cesta nebude delší, než být musí... |
| |
 | Nepříjemné ráno - Hurá na výlet Ne. Nebyl jsem vůbec rád když mi na stolku začal vřeštět pronikavý budík na mobilu. Znamenalo to pro mě dost nepříjemné vstávání. A to bych měl být rád, že jsem se vyspal alespoň svých pět hodin. Tak jako vždycky. Nikdy jsem nenaspal víc. Možná proto jsem se vždycky probouzel s tak mizernou náladou. Částečně za to mohli ty šílené sny. Částečně ten fakt, že mě z mé postele věčně boleli záda. Dnešek nebyl ničím jiným. Zas ty sny. Snažil jsem se to ale neřešit. Jsou to jenom... Blbý sny. Nicméně... Dneska mi tohle sotva dělalo starosti. Když jsem si po pár minutách uvědomil, co je vlastně za den, tak jsem byl venku z postele během vteřinky. Měl jsem dost času na dokončení příprav. Protože jsem vstával nejméně o hodinu dříve než bych měl. Půl hodiny jsem si odsunul na ranní potřeby. Plánoval jsem snídani, sprchu, zkontrolování svého batohu, čas strávený česáním a čistěním zubů... Ale především to bylo proto, abych se nemotal pod nohama rodičům, kteří krátce po mě vstávají do práce. Moje ráno bylo ovšem šílené a hektické. Tak jako vždycky. Nazdar dnešku. Snídaně se nakonec vůbec nekonala. Úplně jsem ji vypustil, protože ji překryla rychlá sprcha a průzkum mého šatníku. Váhal jsem, co si vůbec vzít na sebe. Byl jsem hodně vybíravý když došlo na oblečení. A některé věci jsem na sebe nedokázal vzít už jen proto, že měli třeba špatnou barvu. Nebo proto, že se mi to zdálo... Divný. Nakonec však zvítězila jednoduchá kombinace černého trika bez potisku, kapsáčových kalhot olivové barvy, a lehké bundy. Která se mi líbila především proto, že měla opravdu všeříkající potisk. Pak už jsem jen popadl svůj vojenský batoh v pískových barvách. Vojenské batohy byli vždycky hrozně univerzální. A to je něco co jsem měl vždycky moc rád. Možná mi tam pár věcí chybělo, ale teď už jsem neměl čas se o to starat. Rodiče vstanou za pár minut, a já bych byl nejraději do té doby pryč. Chyběla mi však poslední věc, bez které jsem nemohl odejít. Popadl jsem z malé skrýše za botníkem svou krabičku cigaret, a venku jsem si blaženě zapálil. Během cesty do školy to bodne. Jen chvilku jsem před domem pokuřoval. Mezitím jsem se rozhlížel po ulici kolem. Poslední pohled jsem poté věnoval našemu domku. Než jsem se vydal na cestu. Přišel jsem o pár minut dříve. Byl jsem zadýchaný a zpocený. Ale ranní procházka mi nevadila. Naopak byla moc fajn. Takové husté probuzení. Lepší než po dvou kafích. Náladu mi ale zkazila představa, že teď budu trčet několik hodin v autobuse. Neměl jsem autobusy rád. Cestoval jsem nejraději vlakem. Ale autobusy... Bylo tam málo místa, málo dobrých pozic k sezení, a každý vám čumí přes rameno. Z takových věcí jsem byl pravidelně velmi nervozní. Chvíli si autobus prohlížím jenom z dálky. Schovaný za rohem ulice. Zhluboka si popotáhnu ze své, již druhé, cigarety a poté ji zahodím. Už teď mi bušilo srdce. Hrozně moc jsem se těšil do přírody. Mimo civilizaci. Co všechno nafotím, obejdu... Ale stejně jsem byl pořád nervní. Nevím z čeho. Prostě se mi něco nelíbilo. Jako vždycky. Nakonec jsem se jen zhluboka nadechl a vyrazil jsem k autobusu. Před chvilkou do něj zapadl Miky s Grace. A já nechci aby byla všechna nejlepší místa rozebraná. Pozdravil jsem se s naší paní učitelkou a hodil si bágl do úložného prostoru. Pak jsem zapadl dovnitř. Věnoval jsem letmý pozdrav i Mikymu a Grace. Ač ta mě patrně ani nevnímala. Nepřekvapující. Načež jsem si vybral sedadlo na čísle 17. Bylo to v rohu, nebyl jsem nikomu na očích, měl jsem přehled o celém autobusu. Dokonalý. Zapasoval jsem se tam, abych měl co nejvíce pohodlí. Pak už jsem si jen nacpal do uší sluchátka s aktuální kapelou Gotthard - Bang. Dalším rozptýlením mi byla kniha Legendy Alfů od Marcuse Heitze. Alespoň teď jsem se konečně uvolnil, a o nic se nestaral. |
| |
 | Ráno - Školní výlet Budík se rozeřve na celý pokoj. Stejně jako obvykle jde o tu stejnou otravnou melodii, kterou teď už k smrti nesnáším. Je sotva ráno, a už teď mám blbou náladu. Rozespale začnu šmátrat jednou rukou na nočním stolku, zatím co si druhou přes hlavu přetáhnu polštář. Z pod něj se po chvíli začnou ozývat nesrozumitelné nadávky, protože tam budík není. Moc dobře vím kde je. Stojí na psacím stole na druhé straně místnosti a škodolibě se mi směje. Dost daleko, abych ho nemohl jednoduše umlčet, nebo rovnou zničit. Jeho zbraně jsou ale silnější. “No jo, no jo, už vstávám, stačí?“ Odhodím ze sebe přikrývku a rychlým krokem přejdu, nebo spíš přiskočím ke stolu, kde budík umlčím. Díky bohu. Někdy sám sebe za tuhle věc nesnáším, ale je to jediný spolehlivý způsob, jak mě donutit vstát. Stejně jako každé ráno provedu rychlou návštěvu koupelny, ze které pak zamířím k šatní skříni. Tam na sebe hodím džíny, tričko a přes něj košili s krátkým rukávem. Vzhledem k tomu, že víc toho už ze sebou neudělám, vydám se do kuchyně, kde na mě v rohu už čeká můj batoh. Je sice o něco větší než ten který si beru obvykle, ale to je vzhledem k tomu, že jedeme s třídou na výlet pochopitelné. Navíc má stejně pocit, že toho budu mít asi o polovinu míň než holky. Oblečení, náhradní boty, sluchátka s přehrávačem, balíček karet, něco na psaní a to bude asi tak všechno. Všechno je uvnitř a nic víc se mi už přibalovat nechce, stejně na to nemám ani čas. Rychle popadnu ještě něco k jídlu a zamířím ke škole. Na místě jsem včas, pro jednou. Před budovou už stojí autobus a hned vedle něj uvidím i profesorku Greenovou. “Přeji dobré ráno.“ pozdravím a usměji se na ní. Dlouho se venku nezdržuji a hned zapadnu do autobusu. Uvnitř už je pár lidí, náhodně rozmístěných po sedadlech. "Nazdar." pozdravím je a najdu si místo. Moc daleko nechodím, uvelebím se hnedka za řidičem na sedadle č4. Tak teď ještě přežít cestu. Snad funguje klimatizace Prozatím než dorazí ostatní si nasadím sluchátka a odpočívám. |
| |
 | Relativně klidné ráno a výlet S trhnutím jsem se probudila, celá zpocená a poměrně vyděšená. Zase ty sny. Mamka si myslí, že je to kvůli mému, ne zrovna úžasnému dětství. Já si tím nejsem tak jistá. Rychle jsem vyskočila na nohy a otevřela okno dokořán. Chvíli jsem tiše stála a užívala si chladný vítr, který mi foukal do obličeje. Budík v mém mobilu mezitím horlivě pípal. Uvědomila jsem si, že mamka s bráchou nejspíš ještě spí, a tak jsem budík okamžitě vypnula. Pořád jsem rozdýchávala ten ranní šok. O nohu se mi otřela šedivá kočka, Meredith. Nalila jsem jí vodu do misky a do druhé jsem nasypala trochu granulí. Došla jsem k posteli a pečlivě ji ustlala. Když už byla v pokoji příliš velká zima, zavřela jsem okno a poupravila závěsy. Zamířila jsem do koupelny. Po osvěžující sprše jsem se konečně cítila o něco lépe. Natáhla jsem na sebe oblečení a do černého batohu sbalila dvě trika, kalhoty, pyžamo, knížku, blok, sluchátka a další potřebné věci. Z vlasů jsem si upletla cop, že kterého sem tam vylezl nějaký pramínek. Napsala jsem ještě vzkaz pro mamku, ve kterém bylo řečeno, že už jsem šla na autobus. Obula jsem si boty, naposledy zkontrolovala, jestli mám všechno a vyšla ven. Cestou jsem se ještě stavila v malém pekařství a koupila si svačinu na cestu a kávu ke snídani. Protože mi zbývalo hodně času, sedla jsem si na lavičku do parku a u pití kávy jsem si četla a poslouchala písničky. Dělala jsem to tak každé ráno, když se mi tedy povedlo vstát tak brzo. Pak jsem došla k autobusu a pozdravila profesorku Greenovou.,,Dobré ráno." Zas tak dobré ne. Pomyslela jsem si, zatímco jsem nastupovala do autobusu. Nervózně jsem si sundala batoh a pevně ho držela v pravé ruce. Doploužila jsem se k sedadlu č.13 . Unaveně jsem se do něj posadila a trpělivě vyčkávala, než přijdou ostatní. |
| |
 | Ráno "Vstávej už ospalče, nebo přijdeš pozdě!" Křičí na mě máme z přízemí. Cože? Tohle už asi není sen. Co to po mě chce? S nechápavým výrazem na tváři otevřu oči. Když je otevřu zjeví se mi před nimi hlava mojí kočky odkaz. "Fuj, potvoro, lekla jsem se tě, řeknu jí mírně a pohladím ji na hlavě. "Neboj mami, už vstávám," zavolám na ni zpátky. Rychle vyskočím z postele a obleču si na sebe první co vidím. Jsou to zrovna šaty, které se mi válejí na stoličce. (odkaz) Vezmu si k nim černé tenisky (odkaz) A do vlasů si dám čelenku s květinami (viz. iko). Dokonalé pro výlet do kaňonu. Pomyslím si a vyrazím dolů za mámou. Už na mě netrpělivě čeká s čerstvě usmaženou omeletou, kterou do sebe rychle hodím a mířím k východu. Máma mi podává tašku (odkaz), s věcmi na 3 dny. "Měla bys tam mít všechno, kontrolovala jsem ti to. Nachystala jsem ti i velkou svačinu, aby jsi neměla hlad." "Jo jo mami, děkuju." "V pořádku se vrať! "V klidu, vždyť nejedu nikam na dlouho." Dám mámě pusu na tvář a vyjdu z domu. Ještě mi říká nějaké připomínky, ale už ji neposlouchám. Občas je přehnaně starostlivá. Autobus Cesta k autobusu mi netrvá příliš dlouho, protože bydlíme s mámou dost blízko školy. Chvíli postávám jen tak před školou a snažím se najít někoho, s kým bych mohla v autobuse sedět. Bohužel nikoho nenajdu, tak budu asi odkázaná na náhodu, koho mi přidělí. Vejdu do autobusu s úsměvem na tváři, všechny mile pozdravím a jdu dál a dál, až dojdu úplně na konec autobusu. Místo v zadní pětce je už ale obsazené a já si k nikomu sedat nechci, a tak si sedám na místo č.16 Vždycky raději sedím u okna, můžu díky tomu pozorovat cestu kolem a ležet na okně a spát. Hmmm, jak se tady zabavím.. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli tu není někdo, s kým bych si mohla povídat. Chvilku můj pohled zůstane na Danovi, ale uvědomím si, že to asi nemá cenu. Raději si také dám do uší sluchátka s uklidňující hudbou (odkaz) a pozoruji nově příchozí do autobusu. |
| |
 | ŠKOLNÍ VÝLET Dříve, než se ozval ten otravný pronikavý jekot budíku, mě probudilo příjemné kňučení a olizování tváře. I bez otevření očí mi bylo jasné, kdo si dovolil budit Šípkovou Růženku takhle brzo. Zlomyslně jsem se zaculila a přehodila přes dospívající štěně deku. Chudáček. Chvíli mu trvalo, než se z toho otravného vězení dostal. Bil se ale jako o život. Já už mezitím vstala a navlíkla si své oblíbené roztrhané džíny. Nutno dodat, že to nebyly ty džíny, co si koupíte už v tomto stavu. Takto zničené byly z četných pádů na skateboardu a podobných skopičin, které jsem vyváděla poměrně často. Černé volnější triko a čepice na vykartáčované vlasy byl tak nějak už standard. (Oblečení) S štěnětem po boku jsem seběhla dolů a otevřela mu dveře. Okamžitě jak torpédo vyletěl ven a začal lítat po zahradě sem a tam. Nechala jsem dveře otevřené, aby se mohl vrátit a zamířila jsem do koupelny, kde jsem udělala takové ty rituální činnosti. Když jsem uznala, že už to lepší nebude, popadla jsem batoh, hodila ho na záda a chytla rozjařené štěně. “Hele rošťáku… Budeš tu teď pár dní sám… Doufám, že to tu nezbouráš…” Usměji se na něho a dám mu pusu na čumák. Pak už mu jen připravím dost jídla na dobu, co tu nebudu a nechala otevřené psí dvířka, aby mohl kdykoliv na zahradu nebo naopak dovnitř. Popadla jsem skateboard a vyjela ulicemi směrem ke škole. Kličkovala jsem po ulici a několikrát se málem srazila s autem, které hned začalo zuřivě troubit, než jsem dorazila ke škole. Zastavila jsem až těsně před profesorkou. “Dobré ranko! Jakpak se těšíte na výlet?!” Pozdravila jsem s veselým úsměvem a aniž bych čekala na odpověď, vletěla jsem i se skateboardem do autobusu. “Nazdar lidi!” Zahalekala jsem na všechny a zuřivě jim zamávala. Chvíli jsem se rozhlížela, kterého obětního beránka si pro dnešek vyberu, protože samotné se mi opravdu sedět nechtělo. Všichni jako tradičně si hleděli svého a tak jsem si jen povzdechla, opřela se o první sedadla a začala jet v duchu rozpočítávadlo. Ententáky, dva špalíky. Kdo pojede vedle Katy? Ať je to ten nebo ten, bude šťastný celý den! Pohled mi spočinul na Matthewovi. Mile jsem se usmála a kecla si vedle něho. “Nazdar Matte! Jak se vede?” Usmála jsem se na něho jak sluníčko a batoh i skateboard si hodila pod nohy. |
| |
| V autobuse Ostatní se začali polalu rozmisťovat v autobusu a zvedl jsem ruku na povzdrav Danovi, který mě také pozdravil. Když jsem se ale díky tomu rozhlédl kolem sebe, všiml jsem si, že mají všichny na uších zase sluchátka. Už zase? To je opět nějaká davová mánie? Říkal jsem si skepticky, ale to jsem ještě nevěděl, že důvod tohoto činu jsem měl brzy poznat... Zase jsem se vrátil ke svému výkresu, kde se pomalu začaly utvářet obrysy postav... Když tu najednou mě polekal známí vřešivý tón hlasu. Strnul jsem, jako by na mě někdo vylil vařící vodu a ruka s tužkou škubla tak prudce, že se její náplň zlomila a tužka utvořila přes celý papír černou tlustou čáru a spolehlivě tak zničila vše, co jsem zatím vytvořil. Položil jsem tužku a vložil hlavu do dlaní a mezi prsty hodnotil rozsah škoda. Kate... To si to řvaní nemohla odpustit? Zazoufal jsem si a vytrhl papír, který jsem smuchlaný do kuličky vrazil do tašky a vložil své naděje do dalšího, mezi tím, co jsem si se smutným a zklamaným výrazem strouhal tužku. |
| |
 | Výlet Probudil mě nepříjemný zvuk budíku a s každým pípnutím to bylo horší a hlasitější. Zamžourala jsem a až po chvilce jsem otevřela oči. Natáhla jsem se pro budík a vypnula ho. Vůbec se mi nechtělo ven z postele. Připlácla jsem si dlaně na obličej, potom jsem si promnula oči, hlasitě zívla a odhodlala se k tomu alespoň si sednout, vyhrabala jsem v posteli učebnici fyziky. Nejspíš jsem u toho usnula, pamatuji si toho ještě míň než předtím. Protáhla jsem se a vylezla z postele. Ve velkém a křiklavě žlutém tričku na spaní jsem se dobelhala až do koupelny. Dala jsem si studenou sprchu, aby mě to probralo. Potom jsem přišla k zrcadlu. „Tak jo…moje vlasy by si měli rychle rozmyslet, jestli chtěj být rovný nebo ne. Každou stranu hlavy nehodlám mít jinak.“ Usmála jsem se a začala si rozčesávat vlasy. Nakonec jsem to několikrát projela žehličkou, aby se vyspravili i přeležené prameny vlasů. Nakonec jsem na sebe hodila trochu řasenky a došla zpět do pokoje. Otevřela jsem skříň a rychle projela očima, co všechno tam vlastně mám. Taky jsem se podívala do ještě nevybalených krabic, abych našla svoji oblíbenou košili. Možná bych si to už mohla všechno do vybalit. Vzala jsem si bílé tričko s potiskem relikvií smrti, na to onu zmíněnou košili a modré džíny. Rukávy košile jsem si vyhrnula nad lokty, aby bylo vidět moje tetování. Jsem na něj patřičně hrdá. Došla jsem do kuchyně, máma tam byla zahrabaná v papírech, pozdravila jsem si a vzala si jablko na cestu. Snídani už nestíhám, ale to nevadí, jsem zásobena. Obula jsem si kecky a vzala si tašku, který ležel u dveří. Vlastně tam s sebou táhnu knihovnu, mám tam asi deset knížek, nějaký oblečení a nacpala jsem tam i boty a jídlo. Rozloučila jsem se s mamkou a vyrazila na cestu. Nebydlíme moc daleko a tak jsem šla pěšky. Pořád mám čas, tedy snad. Někdy jsem popoběhla, ať tam nejsem až tak pozdě. Nakonec jsem, ale dorazila celkem včas. Venku jsem pozdravila učitelku a vlezla do autobusu. Vykouzlila jsem široký úsměv a rozhlídla jsem se. „Zdravím vás a Aloha všem!“ Radostně jsem to řekla přes celý autobus a potom se rozhlédla. Čtyřka, moje oblíbené číslo už bylo zabrané, a tak jsem se hrnula víc dozadu. Na všechny jsem se pořád usmívala a hledala místo mě vyhovující k sezení. Všechna taková už byla ale bohužel zabraná. A navíc si k někomu chci sednout, je blbost sedat si sama. Tak jsem se usmála a první, koho jsem viděla byl Dan. Došla jsem až dozadu a přehodila si vlasy na jednu stranu. „Ahoj, je tu volno? Nedržíš někomu místo nebo tak něco? Můžu si sednout, že?“ Usmála jsem se a vlastně ještě bez odpovědi jsem si sedla na místo vedle. Tašku jsem si hodila pod nohy a usmála se ještě víc. Tohle bude super. Potom jsem uviděla i Lilian, opřela jsem se lokty o opěradlo sedadla vedle ní. „Ahoj!“ Ani si nevšimnu, že má sluchátka. Potom se znovu opřu a usměju se. |
| |
Do nekonečna a ještě dál! „Wohóó!“ Vyletěl jsem do sedu nakopnutý energií a adrenalinem. „To byl zas sen!“ Chvíli jsem se jen prázdně nadšeně díval před sebe. Světlo už mi pronikalo do pokoje přes velké okno. 'Miluju takovéhle rána.' Protáhl jsem si obličej a podíval na mobil kolik je hodin. 'Doufám, že jsem nezaspal... Cože? Tak to mám na spánek ještě celých 5 minut! Tak to si ještě můžu v poklidu lehnout.' Podívám se na polštář... na mobil... na polštář. „Lákavá nabídka, ale nejspíš odmítnu.“ Vypnu budík na mobilu, aby mi jeho zvonění nezkazilo náladu a opět neměl pocit, že po ránu všechny nenávidím, jak to někdy bohužel bývá. Místo toho jsem jej napojil na bedny a zapnul naplno muziku. V dobré náladě jsem se dostal do kuchyně, kde už byla mámou připravená snídaně. Té jsem si však prozatím nevšímal. Místo toho, jsem si dal vařit vodu na kafe a poté do koupelny. Provedl narychlo hygienické potřeby a jako obvykle prohodil slova naproti zrcadlu. „Fešák jak se patří.“ Vrátil jsem se do kuchyně a udělal si kávu s mlékem. Dokud byla horká, rozhodl jsem se obléknout. Nahodil jsem na sebe černé slim rifle a šedou slim košili. Na hlavu jsem nasadil svoji oblíbenou čapku na šestou hodinu a na oči brýle. Podíval jsem se do zrcadla, zda mi to sluší. „Stále fešák!“ I když jsem si chvíli prohlížel tetování na své ruce, tak jsem nakonec šel vypít již dříve připravenou kávu. 'Vše nebo mi ještě něco chybí? A jo vlastně...' Rychlými kroky jsem se dostal zpět do svého pokoje, popadl sportovní brašnu s již večer připravenými věcmi a z postele zvedl Gregora, kterého jsem tím nejspíš probudil. „Ty půjdeš se mnou, přece bych tě tu samotného nenechal.“ Schoval jsem ho do brašny, kde se pohodlně uvelebil. Přehodil jsem brašnu přes rameno a do ruky vzal své pouzdro na housle. Poté už jsem se konečně vydal vesele na cestu s cigaretou v ruce. Jakmile jsem došel ke škole, už jsem tradičně zdravil naší učitelku zvesela. „Dobré jitro přeji. “ A už jsem zmizel v autobusu. „Ha! Jste mě nečekali že? Co tu tak zevlujete všichni?“ Zařval jsem nadšeně a vesele přes celý autobus schválně, abych se pokusil přehlušit i ty jejich sluchátka. Během toho jsem se taky díval kdo, kde sedí. Vlastně mi to bylo i celkem jedno. 'Já mám přece jen své místo!' Docoural jsem se až úplně dozadu a pozdravil Jasmin. „Dobrý den mladá slečno.“ Na nic jsem se neptal a na sedadlo u okna (21) jsem položil své pouzdro s houslemi. Posadil jsem se hned vedle (20) a z brašny vytáhl svou zmiji Gregora. „Gregor taky zdraví.“ Prohodil jsem a políbil ho na hlavu. 'Rozkošný mazlíček!' |
| |
| V autobuse Otočila jsem se dozadu na Marka a chvíli si prohlížela jeho mazlíčka. ,,Vážně ho musíš tahat i na školní výlet?" špitla jsem, ale v mých slovech byl slyšet náznak ruského přízvuku. Znovu jsem se narovnala a pohled upřela na sedadlo přede mnou. Nejspíš bych s trochou odvahy řekla ještě něco, ale pro jistotu jsem jen mlčela a přemýšlela, jaký tenhle výlet asi bude. Zahrabala jsem v tašce a vytáhla z batohu knížku v černém přebalu. Pak jsem si ale vzpomněla na slova mamky, která chtěla, abych se trochu víc zapojovala do okolního dění. Vykoukla jsem do uličky a porozhlédla se po všech přítomných.,,Nevíte, jak dlouho pojedeme?"Optala jsem se pomalu, abych si byla jistá, že neudělám žádnou gramatickou chybu. A aby mi vůbec bylo rozumět. |
| |
| Bože za co mě trestáš?! Už relativně upokojen jsem se chtěl s dokonale ostrouhanou tužkou dotknout papíru a položit základy svého dalšího mistrovského díla, ale to se autobusem rozlehl další křik. Podle hlasu jsem poznal Jasmin a spokojeně jsem se usmál nad svou vlastní prozíravostí, že jsem se papíru ještě nedotkl... Pomaličku a obezřetně jsem začal dělat lehké tahy tužkou... „Ha! Jste mě nečekali že? Co tu tak zevlujete všichni?“ Rozeznělo se mi hlavou a další papír byl zničen. Opět jsem vnořil hlavu do dlaní a jen hopkající ramínka naznačovali, že vzlykám nad svým krutým osudem. Po chvíli jsem se ale zase napřímil a párkrát zhluboka nasál vzduch a pak vydechl, abych se napřímil. Ale hned na to přišla další pohroma... „Gregor taky zdraví.“ Zbledl jsem. Pomalu, ale opravdu velice pomalu jsem se otočil na Marka, aby se mi naskytl pohled na to, jak líbá tu... tu... tu... věc. "T-ty jsi tu slizkou bestii vzal sebou?" Vykoktal jsem poděšeně, hned po tom, co jsem s pohledem plným strachu vykulil na hada oči. Bože, za co mě trestáš?! Čím jsem se tak hořce provinil?! |
| |
 | Slézající had Za mými zády vychází slunce. |
| |
 | Bratr s hlavou v oblacích... Probudil mě budík. Protáhla jsem se a.... Už jsem jen zaslechla, jak se dole zamykají dveře. vyletěla jsem z postele. Já ho zabiju!!! Přetrhnu ho jak hada! On mě tu jako fakt zapomněl!! Rychle jsem na sebe navlékla kapsáče, tílko a na něj bíločernou mikinu. Popadla jsem v rychlosti tašku s předem sbalenými věcmi. V kuchyni vzala rohlík a běžela do školy. Tohle mu nedaruju! Jen co se mi naskytne příležitost tak mu to oplatím!!! Vztekám se, zatím co běžím s rohlíkem v puse a češu si vlasy. Do autobusu jsem v podstatě vpadla a pozdravení autobusu zaznělo spíše jako: "Hauhouj...". Nasupěně jsem se to mířila, se stále plnou pusou, k bratrově sedačce. Zastavila jsem se nad ní, nedbaje jeho vyděšeného pohledu na hada jsem na něj hodila svou tašku a rozžvýkávala zbytky rohlíku. "Ty..." Zhluboka jsem se nadechla. "Já tě...." Další hluboký nádech. "To si děláš..." Běh s plnou pusou nikdy nebyl zrovna mou oblíbenou disciplínou, takže jsem nadávky nechala na později a jen sebou ještě stále udýchaně praštila na sedačku. |
| |
| Autobus - společnost Do autobusu se hrnou další a další lidi, místa se pomalu plní, ale hlavně vzadu. Občas, i někoho z nich zaregistruji, ale nehodlám otevírat oči, a zkoumat kdo to je. Však bude na výletě ještě pořád dost příležitostí. Pak do autobusu vstoupí Kate. Poznám to jednoduše, jako jediná z nich totiž na sebe upozorní. Otevřu oči a sundám sluchátka. Měl jsem pravdu. Kousek ode mě stojí naše třídní divoženka Kate a všechny se škodolibým úsměvem pozoruje. Očividně zase něco kuje, jenom netuším co. Její pohled nakonec spočine na mě a ona sama na vedlejší sedačce. Tak tohle jsem nečekal. “Nazdar Kate.“ odpovím jí na její pozdrav a udělám, místo aby si i se svými věcmi mohla sednout. “Všechno při starém. Všichni mlčí a nálada jak na pohřbu.“ pokračuji a rozhlédnu se, kdo všechno už přišel. "Co ty?" |
| |
| Autobus se začal plnit a k mému nadšení se objevilo i pár veselých tváří. S úsměvem jsem každého pozdravila. Matthew se nakonec rozhoupal k rozhovoru. "To vidím no... Snad to tak nebude celý ty tři dny..." Zaculila jsem se a pokračovala. "U mě dobrý... Jen mám šílenou představu, že jsem něco důležitého zapomněla.." Zapřemýšlím, když v tom dovnitř vletí Lucy. Hodila jsem pohledem dozadu, kde se mi naskytl naprosto geniální a až groteskní pohled. Miky celý vyděšený pozoroval hada na Markově klíně a Lucy se mu přes plnou pusu snažila vynadat, že jí očividně nechal doma. Ušklíbla jsem se pobaveně. "A už to ožívá.." Zasmála jsem se na Mattha, když ale zrovna přišel Alex. Trochu jsem se zašklebila. "... a už to zase umírá.." Řekla jsem o něco tišeji k Mattovi. Alex mi přišel děsně nesympatický. Snad kromě pohrdání jsem u něj nikdy neviděla jedinou emoci a že jsem se opravdu snažila... |
| |
| Sestřička... na kterou jsem zapomněl... Zase... Sestřička Strach z hada se ve mě mísil s divným pocitem, že jsem na něco zapomenul... Na co? Alex sedal přede mně, zase standartně vybaven foťákem, ale toho jsem si zase tolik díky momentálnímu rozpoložení nevšímal. Když tu na mě spadla taška a já se zmateně podíval na jejího majitele... A najednou mi bylo všechno jasné. Výmluvně jsem zabodl pohled do země, než jsem se ze sebe pokusil něco vysoukat. "Ehm... Próóóómiň?" Špitl jsem trochu přiškrceně a doufal, že si toho hada nevšimla, jelikož jsem si dokázal živě představit, jako ho na mě hází. A co bylo nejhorší... Ona toho byla vážně schopná! "Zamkla jsi za sebou?" |
| |
| Až příliš usmívající se... Jasmin Jen po očku jsem pozoroval, jak se tady celá ta naše banda slézá. Většinou jsem se snažil nevnímat. Ne, že bych je nějak neměl rád. Akorát jsem se nikdy neměl s nikým pořádně o čem bavit. A než riskovat trapné ticho... Tak je lepší být zticha úplně. Začetl jsem se zpátky do knihy, jakmile utichl i ten největší křikloun Marko. Poté jsem se mohl konečně zas věnovat výjevu, kdy se temní Alfové chystají na dobytí Trpasličí brány. Dost jsem se do toho zabral, takže jsem si uvědomil přítomnost Jasmine až o něco později. Až když už si akorát zabírala místo vedle mě. Čímž mě dokonale překvapila i vylekala. Teprve pak mi docházelo, na co se vlastně ptala. "Eh... Jo, jasně. V pohodě. Dobrý. Místa dost. Klidně." Vykoktám ze sebe tiše, nepříliš srozumitelně. A tělem se nalepím ještě víc na stěnu autobusu. Aby ona sama měla více místa. Následně jsem knihu zaklapl, a sundal jsem si i druhé sluchátko z uší. Bál jsem se momentu, kdy si bude chtít povídat. Její společnost nebyla nepříjemná, jen... Jsem byl nervozní. Protože pochybuji o tom, že ji zajímá co se každý den mění v naší ulici. Nebo kolik hodin mám nahráno v Bioshocku. Achjo... A já doufal že zrovna ona si vybere někoho... Příhodnějšího. Mihne se mi hlavou. No... Dobře. Čekal jsem že kdokoliv jiný si vybere někoho příhodnějšího. Dodám ještě v rychlosti ke svému, myšlenkovému pochodu. Tak nějak jsem ze zvyku předpokládal že vedle mě bude opět volno. Ale co už... Položím si knihu s Alfy na kolena a letmo se po Jasmine poohlédnu. Věnuji jí krátký, rozpačitý úsměv. Než se má tvář vrátí zpátky do stavu "bezvýrazný kakabus". Poté nějakou chvíli mlčím a váhám. Načež otevřu ústa, abych něco řekl. Na poslední chvíli si to však rozmyslím a nechám to plavat. O pár vteřin později se to celé opakuje znovu. Až nakonec pronesu jen tiché "Ahoj". A začnu se věnovat zas své knize kterou otevřu. A marně hledám stránku kde jsem skončil. |
| |
| Bráška je synem smrti Ještě jsem částečně vydýchávala a probodávala Mikyho pohledem. Nakonec jsem mu vytrhla svou tašku a hodila jí na zem pod nohy. Už jsem to chtěla nechat být, když se zeptal na zamčení. Jistě, že jsem zapomněla zamknout. jen jsem zabouchla ale přece mu nedám záminku... Otočila jsem na tebe hlavu. "Zamkla? Zamkla?! Ty jsi mě nechal doma. zapomněl jsi na mě a zajímá tě jen, jestli jsem zamkla!?!" Začala jsem příkře. "To víš, že jsem... zapomněla." Poslední slovo jsem oproti těm ostatním pronesla sotva slyšitelně. Upřímně jsem doufala, že ho Miky přeslechne a budu ho moct odbít ve stylu "máš poslouchat!". Pohledem jsem ujela stranou směrem k Markovi a jeho mazlíčkovi. Je to dobrý plán. Když bude protestovat... |
| |
| Autobus Kouknu se stejným směrem co Kate a spatřím scénu odehrávající se vzadu. Ano to ožívá Chudák Miky je z hada celý bez sebe, a stačí málo, aby vyskočil z okna ven a zmizel v dáli. Buď to, a nebo ho tu máme za chvilku vpředu. Následně se dostaví i Alex, náš třídní upír a já se při Katině trefné poznámce neubráním pobavenému úšklebku. “No snad to tak hrozné nebude. Čeká nás totiž dlouhá cesta“ Opět se mi na tváři objeví veselý úsměv. V nejhorším zastavíme po cestě u nějakého kostela a nabereme si trochu svěcené vody. Nechám náš cirkus na pokoji a pohodlně se zase usadím zpátky do sedačky. Legrace nepochybně bude. Už teď je tu zajímavá atmosféra. |
| |
| Náhlá vlna odhodlání S neutrálním výrazem ve tváři jsem pozorovala Mikyho a Lucy přede mnou. Samozřejmě jsem si nemohla nevšimnout chladně se tvářícího Alexandera s foťákem na klíně. Vždycky mě zajímalo, jaké fotky vlastně fotí, ale nikdy jsem nebyla dost odhodlaná na to, abych se ho zeptala. Otevřela jsem knihu v mých rukou, ale jakýmsi -pro mě- záhadným způsobem, jsem se nemohla pořádně ponořit do děje. V hlavě mi pořád zněla slova mámy. A tak jsem knížku přece jenom zaklapla. Zhluboka jsem se nadechla, a asi po pěti minutách přemlouvání, jsem se zvedla ze sedadla a udělala několik kroků k Alexanderovi.,,A-ahoj. Vyfotil jsi v poslední době něco nového? A...zajímavého?" Snažila se o americký přízvuk, ale nejspíš neúspěšně. Otočila jsem se zpátky ke svému sedadlu a přemýšlela o odkráčení pryč. Zakroutila jsem hlavou a s úsměvem jsem se obrátila na Alexandera. |
| |
| Přední řady autobusu... Zasmála jsem se společně s Mattem. Jen doufám, že nás Alex neslyšel. "Jo... protože jestli tu bude takhle mrtvo celou cestu, tak se asi nechám na skatu táhnout za autobusem..." Usmála jsem se. Tahle představa se mi celkem líbila. Mohla by to být sranda. Nemám sebou ale helmu a slíbila jsem tátovi, že za autama budu jezdit jen s helmou a chráničema... Na druhou stranu, tohle není auto ale autobus! "Co brácha?" Usmála jsem se a podívala se na Matta. To, že má mladšího bráchu byla jedna z hodně mála věcí, které jsem o něm věděla. Snad bude později nějaké jiné vhodné téma k rozhovoru... |
| |
| Lidé, hadi a...Dan Pozorovala jsem jak se autobus pomalu plní. Je tu celkem dost hlasitých lidí. Alespoň tu nebude nuda, ale budete to potom rušit, až se zaberu do knížky. Potom přijde i Marko sedne si na druhou stranu, když mě pozdraví usměji se a odpovím mu taky. Dan celkem nereaguje, tak zatím mou pozornost upoutal Marco. A potom se stalo něco neočekávaného, ale celkem příjemného. "Ty s sebou máš hada. Můj bože, to je...to je cool!" usměji se prohlídnu se ho. "Páni, pán, páni...páni Začíná mi to tu velice připomínat Harryho Pottera." Super...tohle bude, ještě hodně zajímavé. Znovu se opřu a chvilku se koukám před sebe. Nesmím tady řvát na celej autobus hned ze začátku...chce to čas. Každopádně, občas se podívám na Dana. Někdy to vypadá, že chce něco říct, ale pak sklapne. A nakonec se z něj vyvalí jenom Ahoj! A tak tedy budu mluvit já! "Ahoj..." usměji se a otočím se na něj! "Co to čteš? Jestli se můžu zeptat?" Chvilinku počkám na odpověď a pak pokračuji dál. "Já jsem fanynka Harryho Pottera, ale jinak mám knížky ráda tady. Hlavně fantasy a nebo horrory, na romantiku mě moc neužije, ale když je to dobrá knížka taky jí přečtu." Mile se usměju a doufám, že jsem to neřekla všechno moc rychle. |
| |
| Oslovení? Vskutku? Dopiju, zavřu uzávěr a položím si zbytek pití vedle sebe. V kapse mi zavrní chytrý telefon a v něm zpráva od Michelle. Lehce neochotně ji otevřu. Dávejte na sebe pozor. Byla starostlivější než obvykle, co se v ní začaly díky těhotenství bouřit hormony. Měl jsem ji rád, ne že ne, ale nějaký extra vztah to z mé strany nebyl. Zaváhám, jestli se připojit k internetu a zabít tak čas, ale nakonec mě přeruší zakoktání vedle mě. Otočím hlavu. Stojí tam Sofia a pokouší se o místní přízvuk. Blonďaté, téměř bílé vlasy jí spadaly kolem bledé tváře a mě napadlo, jaké by to bylo fotit ji, stylizovat ji do nějaké role. Sněhová královna. |
| |
Já a ten zbytek „Přece ho chudáka nenechám samotného doma. Taky občas potřebuje na výlet.“ řeknu Sofii, které nejspíš přítomnost mého miláčka vadí. Zatím jsem se pohodlně uvelebil a sundal brýle z očí. Gregor se mi pomalu plazil přes ramena sem a tam. Občas hlasitě zasyčel. To už se ale začal ozývat někdo jiný. Chvějící se hlas strachu mě celkem překvapil. 'Snad tu nebude žádné divadlo. Nechci ať je Gregor v nějakém stresu.' Miky tedy moc nadšeně. Ještě k tomu když chudáka Gregora nazval 'Slizkou bestií'. To jsem přece nemohl nechat jen tak být! „Ale no tak, klídeček. Gregor je neškodný a přátelský.“ odpovídal jsem mu, zatím co jsem si s Gregorem hrál. „Navíc byste měli být kamarádi. Jste si přece tak podobní. Taky jsi slizký a nemáš koule.“ Řekl jsem ze srandy doufaje, že se jen tak neurazí a dále se věnoval hadovi. Během toho přišel Alexander. Jako obvykle jsem se o něj příliš nezajímal. A to nejspíš i chce, tak ho v tom přece nebudu rušit no ne? Autobus se nadále pomalu plnil a mi neunikl zlomyslný pohled od Lucy, a tak jsem na ni mrkl. Jediný koho můj Gregor zaujal byla Jasmin. Nic menšího bych od ní taky nečekal. „Ha! Říkáš cool?“ zeptal jsem se řečnickou otázkou. „Tak to jsi ho ještě neviděla trast, když hraju na housle! Dokonce umí poslouchat některé povely. Mohl bych po poslat za Mikym třeba.“ Natáhnu ruku směrem k Jasmin, až jsem se ji začal dotýkat ramene. „Pozdrav Gregore.“ pověděl jsem a Gregor začal přelézat na Jasmín a lísat se o ni. „No není roztomilý?!“ vypustil jsem nadšeně. |
| |
| Hadi, divní lidé a... Jasmin Cítil jsem se prvních pár chvil náležitě trapně, když jsem se pokusil neúspěšně navázat nějaký hovor. Měl jsem o to větší chuť se na všechno vykašlat. Málem by se to bylo podařilo, když se Jasmin zapovídala s Marcem. A s tím jeho odporným hadem. Nevěřím ničemu co se plazí. Hadi byli obvzlášť prevíti. Ještě že s ním seděl alespoň ta tři sedadla dál. Přemýšlel jsem, co na to asi řekne naše drahá učitelka. Ne... Počkat. Vlastně jsem přemýšlel momentálně nad Alexandrem. Ten týpek byl fakt magor. Byl hodně divnej a já se ho bál. Jak kdy tedy. Nikdy se o mě nijak nestaral. A já se zas nestaral o něj. Patřil do okruhu těch lidí, se kterými si nemám co říct. Ale to většina lidí tady. Achjo... Možná jsem si měl nakonec zlomit nohu a být doma. Ale... Třeba... Třeba nás někde sejme jiný autobus. Bude nějaká ta nehoda, krev, au au au... Jo. To by vypadalo na fajn víkend. Pomyslím si a konečně najdu tu stránku, kterou jsem hledal. A už už se chystám číst. Ale nedostanu se k tomu. Protože Jasmin už si mě zas vytipovala jako oběť pozornosti. Proto knihu s pohledem na ni zas zaklapnu. Proti své vůli. Uvědomím si to až o dvě vteřiny později. "Kurv...!" Ujede mi nevesele, načež si tiše povzdychnu. A teď abych hledal znovu. Pomalu obracím stránku za stránkou. Je fajn, že je Jasmin upovídaná. Nemusím tu roli brát já. Hlavně počkám, až ona sama domluví. Nerad někomu skáču do řeči. "Čtu Legendy Alfů od Marcuse Heitze. Takové příběhy o takových... To... No, Temných Elfech." Pronesu "stručně". Protože se jednoduše stydím dávat dohromady podrobnější popis. Bál jsem se, že by se na mě pak mohla dívat... Jinak. "Jo. Fantasy je fajn. A sci-fi taky." Podotknu s malým úsměvem. Konečně. Ne... Počkat... Tady Sinthoras teprve začíná. Achjo. Zanaříkám v duchu, když opadne mé nadšení že jsem konečně nalezl správnou stránku. Měl bych si to sakra pamatovat! "A nejvíc miluju Steampunk. Cherie Priestovou a její Mechanické století." Dodám po nějaké chvíli. No... Nikdy jsem zkrátka nebyl výřečný člověk. |
| |
| Být sama sebou? Reakce Alexandera mě překvapila. Čekala jsem něco neobvyklého, ale rozhodně ne takhle vlídnou odpověď. Maličko jsem zčervenala, ale snažila jsem se to rychle zahnat. Přece jen to na mě může jít snadno poznat, vzhledem k barvě mé pleti. Otevřela jsem pusu, jako bych chtěla něco říct, ale nějak mi to nešlo. Vypadla mi všechna anglická slova, možná dokonce i ruská. A tak jsem jen přikývla a mlčky se posadila. Pořádně jsem si ho prohlédla, především jeho stíny pod očima. Působil na mě trochu děsivým dojmem, ale i tak mě něco nutilo o něm víc přemýšlet. Vybočoval svým chováním i vzhledem nejen z téhle třídy, byl mnohem zajímavější než lidi, které jsem doteď poznala. Po chvilce jsem se trošku uvolnila a to mi pomohlo pokračovat v konverzaci.,,Proč myslíš, že jsem sama sebou zajímavější?"Mluvila jsem tiše a nebyla jsem si zrovna jistá, že mě vůbec slyšel. |
| |
| Rozhovor s Kate Při představě Kate tažené za autobusem se mi v mysli objeví vtipná scénka jak z kresleného filmu, o proveditelnosti ale dost pochybuji. Polovina osazenstva by jí sice podporovala, a druhé by to nejspíš bylo jedno, ale je třeba myslet ještě na Greenovou. Pochybuji, že by to dovolila. Ze zamyšlení mě náhle vytrhne zmínka o bráchovi. “Tom, a coby s ním bylo? Ten se má dobře.“ Alespoň si to tedy myslím. Dostat z něj něco je někdy dost těžkej úkol. Ne, že by byl stejný jako někteří jedinci z naší třídy, ale o škole ani o svých kamarádech nikdy moc nemluví. “Ale nejspíš to nebude tvůj typ. Je dost vážný a spíše intelektuál.“ Na svůj věk možná až moc. Pokaždé když nad tím přemýšlím, skončím u toho, že jsme oba dva dost jiní. On je ten chytrý, pořád nějaké soutěže a vědomostní olympiády a já, no nic z toho. No někdo to být musel. “Pravděpodobně skončí na naší škole jako jeden z profesorů.“ zavtipkuji. Moc daleko od pravdy ale také nejsem. |
| |
| Autobus Se zavřenýma očima si v klidu poslouchám hubnu a na chvíli přestanu vnímat okolí. All the ones who come All the ones who go Down to the water All the ones who come And all the ones who go Down to the sea Potichu si broukám. Za chvíli mě to ale začne nudit, otevřu oči a podívám se kolem sebe. Sakra tolik lidí. Sundám si sluchátka a podívám se na Jasmin, která na mě asi mluvila. "Jé, ahoj, říkala si něco?" usměji se na ni, ale ona svoji pozornost už věnuje Markovi s velmi neobvyklým mazlíčkem. "Cože?! Tys ho vzal sem?" Podívám se na Marka překvapeně. "Asi ses na dovolení neptal, co?" pousměji se na něj. Zbytek příchozích moc nevnímám, protože si ani oni nevšímají mě. Nikdo si vedle mě ještě nesedl a proto si vyzuju boty a posadím se do tureckého sedu na sedadlo. Je tady nějak moc hluku a skoro všichni se s někým baví. To vypadá na fajn výlet. Nezaujatě poslouchám rozhovor Dana a Jasmin o knihách, které mě zas tak nezajímají. |
| |
| Světlo můry Položím si tašku na zem mezi nohy, kde ji sevřu, a zadívám se na ni. Vypadá překvapeně, tak bíle, křehce a rozechvěle. Jako by nebyla jen Sněhovou královnou, ale i něčím jiným, co jsem zatím nedokázal pojmenovat. Ztuhle se vedle mě posadí a trvá pár úderů srdce, než v ní napětí trochu povolí. |
| |
 | Výlet „Matthew, vstávejte,“ ozve se nade mnou hlásek postarší paní. Povzdechnu si, promnu si oči a otočím se na Margaret, která už dávno pracuje. „Margaret, říkal jsem vám, ať mi tykáte. Říkám vám to už víc jak deset let,“ pronesu trochu sklesle a posadím se. „Kolik je vůbec hodin?“ optám se teď už s rozespalým úsměvem. „Pět, jak jste si přál,“ ukáže na hodiny. „Hlavou zeď neprorazíš…“ povzdychnu si ještě jednou a dál už pouze poděkuji a pošlu ji pryč. „Co je vůbec za den?“ zapřemýšlím při zívání. Když si konečně vzpomenu, ještě jednou si na truc zívnu a pak už bez dalších okolků vstanu. Roztáhnu záclony, ustelu si a vydám se ze sebe udělat člověka, což se snad i z větší části podaří. Hodím na sebe klasicky bílou košili s kapucou, rifle a velká sluchátka na krk a skočím si dolů do kuchyně. „Alespoň to, že nesnídám, se naučili… Díky Bohu za to,“ upřímně se zaraduji a akorát se napiju čaje. „Čas?“ zeptám se sám sebe a kouknu na mikrovlnku, abych si potvrdil, že času je více než dost. Vylezu na zahradu a přivítá mě smečka psů. Naštěstí jsou vycvičení tak, že neskáčou, a tak se s nimi jen krátce rozloučím a vydám se zpět dovnitř. Tam se rozloučím s kočkou Lissie, která mi okamžitě stihne skočit za krk. „Hele, já teď pojedu na pár dní pryč, tak tady moc nezlob, ano?“ začnu dávat pokyny, které bych stejně dobře mohl říkat do vzduchu. „A nezlob Chloe! Není to hračka ani jídlo, ju?“ dodám vážněji, aby si nehrála s lasičkou na kočku a myš. V chodbě na mě už čeká jeden větší batoh a jeden menší, ve kterém je knížka, bloček, penál a snad i další věci, co by se určitě mohly hodit. „No, mohl jsem to hodit do toho auta už včera,“ povzdechnu si a odnesu tašky do auta. „Tak… snad mám všechno,“ nedůvěřivě si prošmátrám kapsy, prohlídnu batohy a ještě jednou projdu dům. Nakonec dojdu k závěru, že mi snad nic nechybí a vyjedu z garáže. U brány ještě přes domofón houknu na všechny, ať se mají fajn a speciálně na Petra, ať mi občas jde zkontrolovat auto ke škole. Pak už se rozjedu uličkami města vstříc novému dobrodružství. Snažím se jet docela normálně a myslím, že i přes mé zažrané zpívání se mi to celkem daří. Netrvá to dlouho a s pocitem, že mi něco chybí, i když mi spíš zrovna tenhle pocit přebývá, dojedu ke škole. Zastavím na nějakém volném místě a zamávám na paní učitelku. Vytáhnu si z auta batohy a zamknu, což jdu pro jistotu ještě třikrát zkontrolovat. „Na tebe musí být úžasný pohled pokaždé, když si nevěříš. Ještě, že doma máš personál, co hlídá bránu za tebe,“ pronesu k sobě sarkasticky a konečně dojdu až k autobusu. Rychlým cuknutím hlavou si shodím sluchátka na krk a s úsměvem na tváři pozdravím: „Dobré ráno přeji.“ V hlase nejsem až tak pozitivní, jak se snažím tvářit, ale minimálně neutrálně to snad zní. Jsem rád alespoň za to. Větší batoh hodím do zavazadlového prostoru a po rychlém odběhnutí, jestli jsem opravdu zamkl auto, zalezu do autobusu. „E?“ vyhrknu zmateně a zůstanu chvíli stát. Překvapuje mě, že už je tu tolik lidí, no, nejdu úplně brzy, ale stejně, čekal jsem tak dva nebo tři lidi. „Ták jo, kam si sedneš?“ zeptám se sám sebe, přičemž pořád zmateně stojím a koukám s lehkým zmatením a snad i strachem v očích. „To je jedno, hlavně klid!“ promnu si oči a nahodím opět úsměv. „Dobré ráno všici!“ pronesu tak, aby můj příchod zaregistroval každý, kdo má alespoň trochu zájem a krátce mávnu rukou s prsty ve tvaru ‚peace‘. Tak nějak zmateně pomalu postupuji dál do autobusu a koukám, jestli si k někomu sednout nebo jestli sedět sám. Nakonec zvolím druhou variantu a posadím se do přední poloviny autobusu, někam, kde je volno. „Když někdo bude chtít, tak si tě odchytí, jako vždy,“ ustálím si, jak to vždycky chodí, vytáhnu si relativně tlustou knížku, do které se pomalu pokusím začíst a nasadím si na hlavu opět sluchátka, tentokrát už s dost ztišenou muzikou. |
| |
| Ty jsi zapomněla zamknout?! Sestřička, částečně Mark Se sklopeným a provinilým pohledem jsem naslouchal jejímu rozhořčení. Ale nakonec potichu pronesla přesně to, co jsem předpokládal. Zvedl jsem hlavu, jako srna, která zavětří pach blížícího se lva a vyčítavě na ní kouknul. "Ty... Jsi zapomněla... Zamknout?" Zopakoval jsem a opravdu chvíli nevěděl, co mám dělat, poroto jsem na chvíli věnoval pozornost Markovi. "Velice vtipné." Zabručel jsem a pak se zase podíval na sestru a pokynul jí, aby si přisedla. "Zeptáme se třídní, jestli by jste na mě nemohli ještě chvilku počkat a já zaběhnu zamknout. Jsme si kvit?" Zeptám se jí ve snaze vykouzlit lehký přátelský úsměv a odlehčit tak atmosféru. Chtěl jsem jí být vždy dobrým bratrem, ale pravda je, že se mi to občas úplně nepovede... Nu... Občas... "Ne. Není." Prohlásím chladně ještě přes rameno k Markovi, nedbaje jeho odpovědi, a mířím si to přímo k třídní. Jen jedním očkem kouknu po Alexovi, vlastně ani nevím proč, a rty naznačím tiché "Ahoj." Ale pak zase veškerou svou pozornost věnuji třídní, kterou potichu oslovím. "Paní profesorko, mohl bych Vás požádat, aby jste na mě ještě chvíli počkali. Jen zaběhnu domů, zapomněl jsem zamčít a rodiče se vracejí až za týden." Vysvětlil jsem jí krátce a prosebně na ní pohlédnul. Psí oči jsem měl opravdu nacvičené dokonale a věděl jsem to o sobě... což mi z části dodávalo sebevědomí. |
| |
| Matthew Adams Zasmála jsem se. Mile a od srdce. "Prosím tě, já nejsem na zajíčky..." Mrkla jsem na Matta. Co vím, jeho bratr je mladší a to není nic pro mě. Vlastně jsem se ptala jen ze slušnosti, aby řeč nestála. Pak jsem se znovu zasmála. Představa nějakého ucha, jak nám vykládá matiku mi přišla dost komická... Ale... Teď mi Matt právě vlastně sebral jediné téma k rozhovoru, které jsem měla, protože víc jsem toho o něm nevěděla... Usilovně jsem přemýšlela, co vymyslet. Opravdu se mi nechtělo mlčet. "Těšíš se na výlet? Já jsem ani nemohla dospat..." Zasměji se. |
| |
| Knihy a Had Ouha... Je to těžký sedět mezi těma dvěma, nevím, komu se věnovat dřív, každopádně Marko se věnoval hadu a ostatním. Proto se otočím na Dana a usměju se. "Jo..jo..." Souhlasně kývnu. "Mechanické století jsem četla, je tom moc dobrá knížka. A i starší knížky se mi čtou dobře, nebo hry od Shakespeara. Miluju knihy, můžeš se u nich na chvilku se odtrhnout od reality a být někde jinde. Jako ve snu, jenže tu knih se tam můžeš kdykoliv vrátit." Pokrčím rameny a znovu se mile usměju. Potom se sehnu a zapátrám v tašce po knize. Vytáhnu sedmý díl Harryho Pottera a až potom si uvědomím, že jsem ho asi vyrušila ze čtení. "Já tě asi vyrušila, že jo? Omlouvám se ti, nedošlo mi to...radši se pokusím bejt potichu." povzdechnu si a a otevřu knihu. Potom na mě začne mluvit Marko. otočím se na něj. "Páni!" Zaujatě se znovu podívám na hada. když se ke mě natáhne usměju se a když ke mě přileze i had usměju se ještě víc. Hada jsem ještě neměla a tak jsem se ho dotkla až po chvilce. Usmála jsem se a potom ho hladila po hlavě směrem k tě. "Tohle je nádherný zvíře. " Začala jsem ho hladit víc a už jsem se tak nebála. "Ty jsi takovej Nagini co? Nojo kde si nechal Voldyho?" Usměju se a letmo se podívám na Dana a na Marka. |
| |
| Michael Žáci postupně nastupovali až... Podívala se na Mikyho. "Ale jistě... Utíkej. Chvíli počkáme. Stejně tu ještě není Erik..." Usmála se a pokynula mu hlavou. Pak už si jen dál listovala v deskách s papírama. |
| |
| Pokračování v hovoru Překvapeně zamrkám, a déle než bych možná měla, přemýšlím nad jeho slovy.,,No...Já...Pocházím z Ruska, to není zas tak...Nic jedinečného nebo jiného."Zamumlám, přestože si sama uvědomuju, že o můj původ až tolik nejde.,,Děkuju."Dodám ještě polohlasně. Mezitím pohledem těknu k Matthewovi, to ovšem jen na krátký moment. Dál pozoruju Alexandera a už se ani tolik nenamáhám s tím hloupým zdvořilostním úsměvem. Něco na jeho pohledu ve mně vyvolává rozpačitost, a tak sklopím oči a zadívám se na rukáv mého tmavě zeleného svetru. |
| |
| Plán pomsty Miky, Marko, ti okolo Už jsem se nadechovala, abych mu vmetla do obličeje, že ON MĚ NECHAL DOMA! Ale jeho reakce mě překvapila. Trochu jsem naklonila hlavu a přikývla. "No... Tak fajn..." Stihnu ještě překvapeně špitnout, když Miky mizel mezi sedadly. Zmateně jsem se podívala na Marka, Jasmin a ještě další lidi okolo a pokrčila rameny. "No chápete to?" Ještě jsem věnovala pár zmateně nechápavých pohledů ke dveřím autobusu a pak jsem se jen otočila na Marko a Gregora. "Je rozkošnej! Myslíš, že by jsi mi ho mohl půjčit na klín? Sice Miky běží zamknout ale podle mě se to furt nevyrovná tomu, že zapomene, že má sestru..." Zaculím se rošťácky. |
| |
| Maratón Profesorka, Lucy "Děkuji." Rozzářil jsem se a vyběhl ven ze dveří autobusu. Málem jsem to vrazil přímo do Matta, ale naštěstí se mi podařilo vyhnout otočkou a za překvapeného automatického vypísknutí... "Čau!" V tu chvíli jsem děkoval, že jsem tak štíhlí, protože jinak bych se nejspíš opravdu neprotáhl a už jsem utíkal domů, kde jsem nahmatal klíče v kapse a zase zamkl. Chvíli jsem rozdýchával běh, ale pak jsem se zase otočil a za necelých 4 minut jsem byl zpátky v rekordním čase. Prošel jsem uličkou a úlevně se natáhl na sedadlo k Lucy a zase rozdýchával. Když jsem se ale zase dal do kupy, zkoumavě jsem si sestřičku prohlédl. "Nemáš hlad? Stačil ti ten rohlík? Přibalil jsem sebou nějaké sušenky... a chipsy." Ptal jsem se jí starostlivě a začal hrabat ve svém batohu u nohou. |
| |
| Východy slunce "V tvých očích to možná jedinečné není, ale pro mě je to mnohem zajímavější než ten nudný průměr všude kolem." Chci říct přitažlivější, ale nakonec si to slovo rozmyslím, aby to nevedlo k nějakému... omylu. |
| |
A tak jednou v autobusu Poznámku k hadovi měla nakonec i Liliana. „Emm... Dovolení???“ zeptal jsem se zmateně. „Mnó... možná to menší problém být může, alé...“ chytím se za bradu a vypadám zamyšleně. Najednou vítězně zvednu ruku, kterou jsem si držel bradu a prohlásím. „Mám to! Od teď to je náš třídní maskot. A nevzít maskota na náš třídní výlet by byla diskriminace! Takže nemručte mojí Smrtijedi!“ Doplnil jsem tuto maličkost a mrkl na Jasmin, když tedy zmínila onoho Harryho Pottera. Začínám si říkat, co já tu asi tak budu dělat. Několik hodin si povídat? Nebo spát? Nebo hrát s Gregorem? Nebo hrát si tak, že za někým pošlu Gregora? Možná si zahrát na housle a ukázat trsání Gregora. Každopádně jsem rád, že aspoň někdo nemručel na Gregora. ne že by mi stejně nebylo jedno, že na něj někdo nadává. Lucy se zeptala, zda bych ji Gregora nepůjčil. Najednou mě napadl proud myšlenek. 'Co bych z toho měl, když bych ji ho půjčil. Hm... hm... ale vidět Mikyho výraz stojí za to! Třeba se otočí a uteče z autobusu, kdo ví.' „Samozřejmě že si ho můžeš vzít na klín.“ Odpověděl jsem s šibalským úsměvem na tváři. „Je to Zmije Latasteova, takže není nějak moc nebezpečná. Navíc zrovna Gregor je velmi přátelský.“ „Gregore běž pozdravit kamarádku.“ Gregor se autobusem doplazil k Lucy. |
| |
| Infarkt? Marko souhlasil a poslal Gregora za mnou. V tom ale už přiletěl Miky celý udýchaný a sedl si zpět na svoje místo. Očividně si ani nevšiml, že zmije už nesedí na klíně spolužáka. Očividně se snažil mi to vynahradit a mě už ho bylo skoro líto, když jsem si uvědomila, co bude nadcházet. Gregor se mi začal plazit po noze nahoru až vykoukl z mého klína směrem na Mikyho. Nejistě jsem pozorovala jeho reakci a čekala, zda se bude snažit prolézt malým okýnkem v autobusu nebo bude přelézat sedačky. Opatrně jsem chytla Gregora a zvedla si ho na klín. Držela jsem ho tak, aby se k Mikymu nemohl přiblížit více. |
| |
| Vepředu s Kate Kate mě ujistí, že není na mladší, ale toho bych se ani moc nebál. “Jak znám Toma, tak by to asi bylo i vzájemné.“ O holkách on moc nemluví, vlastně co si pamatuji tak o nich nemluví vůbec. Je schopný se zamknout v pokoji a celý den se učit na písemku, jen aby to dopadlo dobře. Další věc, ve které se naprosto lišíme, a kterou jsem nikdy moc nechápal. Další její otázka směřuje na výlet. “Já taky.“ odpovím trochu zklamaně. Taky jsem si nemohl dospat, ale naše důvody jsem trochu rozdílné. Kdyby mě ten budík nevzbudil, tak tam nejspíš spím doteď. Jaká to sladká představa. Pokud budeš chtít k oknu, tak si řekni. Nabídnu Kate. Byl jsem tu přeci jenom dřív než ona, takže na ní zbyla ulička. Třeba se během jízdy ráda dívá z okna co já vím. I když mohla si sednout jinam, kdyby chtěla. Důvod jejího rozhodnutí stále nechápu, ale pitvat se v tom nebudu. Naše třída je prostě už divná. |
| |
| Jednostranný rozhovor Jasmin Bylo hezké vědět, že má Jasmin alespoň podobný vkus na knihy jako já. Musel jsem s ní naprosto ve všem souhlasit. Nasadil jsem proto milý úsměv a pokyvoval jsem souhlasně hlavou. Na téměř vše co řekla. Naslouchal jsem jí. Tak jako jsem to dělal téměř u každého. Moc slov jsem na jazyku neměl, a žádná mě bohužel nenapadala. Nebo respektive... Nic kloudného mě nenapadalo. "Máš ve všem naprostou pravdu." Utvrdím s úsměvem její pravdy a letmo se na ni zadívám. Poté se ohlédnu zas do hlubin autobusu. A rychle se ztratím kdesi v mysli. Zase se ale rychle proberu, když si začne myslet že mě ruší nebo co. Což není vůbec pravda. "Ale ne. Ne, v pohodě. Jen jsem se zamyslel a tak... Stejně... Nečtu." Zbrkle odložím knihu na ten volný kousíček místa vedle sebe. Odkud samozřejmě spadne. Ale já jsem se nějak neměl k tomu ji zvedat. Byl jsem nalepený na stěně autobusu a nechtěl jsem se nějak vrtět nebo velebit. Proto jsem se s tichým povzdychnutím rozhlédl po svých věcech, Zjistil jsem, že je tvořila... Jen ta kniha. Neměl jsem u sebe kromě mobilu a sluchátek nic dalšího. Nic k jídlu, nic k pití... Takže to vypadalo na další chvíle o hladu a žízni. Ale co už. Jako kdyby mě někdy hladovka zabila. Nicméně občas je kompenzace snídaně dobrá věc. Mohli bychom už vyrazit prosím?! Zaprosím tiše, zoufale v duchu. Začal jsem být znovu ve stresu. Alespoň mě trochu uklidňovalo, že si mě Jasmin nevšímá. Nemusím vymýšlet téma debat a tak... Všechny ty zbytečné věci společenského života. Zvědavě jsem se mezitím poohlížel po místních holkách. Chvíli jsem zvědavě pozoroval Sofiiny bíle vlasy u Alexandera. Krátce jsem zkoumal Lilianu, na které mou pozornost spolehlivě upoutávala rudá jejích vlasů. A delší pozornost jsem věnoval i Kate. Z nichž mi ona přišla asi nejzajímavější. Už jen proto, že měla skate. Kolik holek normálně jezdí na skateboardu? A kolik holek vám normálně natrhne prdel... Její kolena pamatují víc než všechny mé klouby dohromady. Nakonec se však zadívám ven z okna. Bubnoval jsem si nervozně prsty o stehna. |
| |
| Matthew Pousmála jsem se. Jak už jsem řekla. Jeho bráchu jsem snad ani nikdy neviděla. Trochu mě zklamalo, že jeho odpověď nebyla delší. Na co mám jako navazovat? Zamyšleně jsem hleděla před sebe na řidičův volant. Když v tom se Matt zeptal, jestli nechci k oknu. Usmála jsem se mile. "Pokud ti to nebude vadit..." Usmála jsem se mile. Opravdu budu radši u okna. Pokud dojdou témata k rozhovoru, můžu alespoň pozorovat venkovní přírodu. I když, z téhle strany autobusu spíš protijedoucí auta. |
| |
| Má smrt Lucy, Alex a očividně všichni v okruhu jednoho kilometru. Můj křik nejde přeslechnout. Obrátil jsem se na ni v ruce s balíčkem sušenek, když jsem zahlédl... "BOŽE MŮJ, ZAHOĎ TO!!!" Vyjekl jsem s tváří plnou zděšení, která byla jistě Lucy a Markovi k nezaplacení. Prudce jsem vstal a otočil jsem k ní čelem a pokusil se skočit od toho pryč, ale neuvědomil jsem si, že mám za zády sedačky a tak nějak jsem zavřel oči. Netřeba popisovat co se díky fyzikálním zákonům a mé atletické zručnosti jednonohé laně dál událo... Když jsem otevřel oči zíral jsem přímo na tvář Alexandra a úplně přesně jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Až teď jsem si uvědomil, jak mi vlastně toho bílo-černého hada připomíná. "P-promiň..." Špitl jsem jen neschopen dalších slov. Rychle jsem se rozmotal z onoho patvaru, do kterého se mi povedlo zkroutit své tělo a pokusil se postavit, ještě stále znatelně dezorientován a šlehl sále vyděšeným pohledem na sestru a Marka. "Hrozně vtipné..." |
| |
| Tichý úžas Tímhle vším mě Alexander potěšil. Málokdy se stávalo, že mi lidé řekli něco milého. Vím, že to bylo mnou, nedávala jsem jim příležitost. Chtěla bych mu nějak poděkovat, jen jsem nevěděla jak. Pouhé slovo ,,děkuju" mi nepřijde vhodné. To už mi ale ukazuje nádhernou fotku východu slunce, kterou mi chtce asi ukázat jako odpověď na mou první otázku. ,,Páni. To je...úžasné. To jsi kvůli tomu musel vstávat asi hodně brzo, co?" Ve vyjádření úžasu jsem snad ještě horší, než ve vyjádření díků. Ale pokud je Alexander pozorný, určitě si všimne mých rozzářených očí. |
| |
| Záchrana brášky... a svého ega Upřímně, sama jsem se jeho reakce dost lekla, až jsem poskočila v sedadle. Když skočil dozadu, už jsem viděla to nejhorší. Rychle jsem Gregora vrátila do klína Markovi a pozorovala, jak Miky skončil pod nohami Alexandra. Pomohla jsem mu omluvně na nohy. Pohled vypadal dost starostlivě. I když se na něj zlobím, pořád je to můj malej bráška. "Jsi v pořádku!?" Zeptala jsem se vystrašeně a opatrně jsem si tě prohlížela. Jo, i ty výčitky svědomí mohli být v mém obličeji vidět. "Promiň..." Pronesla jsem omluvně a nechala Mikyho si sednout zpátky na své místo. "Nechtěla jsem tě přizabít jen..." Zafňukám. Jo tahle holčičí sviňárna často funguje. Kluci hned vše odpustí... |
| |
 | Školní výlet Rychle jsem otevřela oči. Vážně jsem včera neměla tak ponocovat. Zanechává to na mně následky v podobě snů. Musím podotknout dost divných snů. Nicméně mi budík zvonil do ucha a řval po celém pokoji. "Tak vstávej, Emily. Musíš do školy, věci na výlet máš nachystané u dveří," křikla máma přes dveře. Cože? Dneska je výlet? zhrozila jsem se. Já na to opravdu zapomněla? Jak jsem mohla? Rychle jsem vyskočila z postele a ještě jsem stihla ranní hygienu. Přiběhla jsem ke své skříni s oblečením. Jedeme na tři dny na nějakej ranč, takže jsem si musela vybrat něco optimálního. Jak by řekla máma. Nakonec jsem se na to vykašlala a vyhrabala jsem si tričko, rifle a obula jsem si boty. Vzala jsem si věci a vběhla jsem do kuchyně, kde na mě čekala připravená snídaně. Rychle jsem ji snědla a vyrazila jsem k autu, kde jsem počkala na mámu. Ta přiběhla až po dvou minutách. "Mami, rychle, nechci přijít poslední," domáhala jsem se nějakého tempa, ale marně. Máma si v naprostém klidu odkráčela k autu a až pak mi odemkla. Nastoupila jsem i s věcma dovnitř a vyjely jsme s mámou ke škole. K autobusu jsem dorazila mezi posledníma. Učitelka už byla nervózní. Mamce trvalo přinejmenším hodinu - aspoň mi to tak připadalo - než zaparkovala. Když se tak konečně stalo, vystoupila jsem a vzala jsem si tašky. Rozloučila jsem se s mámou krátkým 'Tak ahoj' a vyrazila jsem dovnitř. Skoro všechna místa byla obsazená, ale já se usadila nějak do středu na sedadlo číslo 15 vedle Liliany ze třídy. "Ahoj, je tu volno?" Asi bylo, takže jsem tam sebpu plácla a pustila jsem si hudbu do sluchátek. |
| |
| Brzké úsvity Michael zděšeně zařve a já nestihnu pokračovat, natož postřehnout, co se vlastně stalo. Najednou z bezpečné vzdálenosti přeletí náhle přes mé sedadlo a narazí do mě, zamotaný do nelogické propleteniny. Omlouvá se mi. Vypadá dezorientovaně, když se pokusí postavit. Lehce do něj strčím, aby se napřímil. Natočím hlavu a nechápu, co se vlastně právě stalo. Myšlenky se mi točí kolem Sofie. Gestem na Michaela mávnu na znamení, že ho beru na vědomí, a obrátím pozornost zpátky k Sofii. |
| |
| Katarina Jakmile domluvím, je ticho, když nepočítám zadní část autobusu. Kate mlčí a já taky, je to takové trapné ticho. Nikdy jsem nebyl člověk, který by uměl vést delší a nějaký smysluplnější rozhovor. Kate využije mé nabídky a souhlasí. “Ale vůbec ne.“ Uklidním ji a pomalu se začnu zvedat ze svého místa. Opatrně se protáhnu kolem Kate, abych jí nebránil v cestě. V zadních řadách je teď zdá se docela živo. Podle toho co slyším tak za to vděčíme Mikimu a jeho novému kamarádovi. Měli by se trochu umírnit, tohle bylo už trochu moc. Ještě ho trefí tak ho budou mít na svědomí. “No a co plánuješ na prázdniny.“ obrátím svou pozornost zpátky na Kate, zatím co postávám v uličce. Na chvíli bych taky mohl mluvit já a nenechávat to jenom na ní. |
| |
| Autobus Děje se toho kolem tolik, že to nestíhám vnímat. Všichni si společně povídají, a mně začíná být smutno, že se mi nikdo nevěnuje. "Had jako maskot třídy, to je vtipné," zamračím se při poznámce o Zmijozelu. "Takže jsme zlí a úlisní? To bych neřekla." Vesele zakroutím hlavou. Je zajímavé jak jsou všichni po ránu hrozně akční, to bych do nich neřekla. Věnuji každému spolužákovi zkoumavý pohled. Chodím s nimi do třídy tak dlouho a vím o nich tak málo. Nejdéle se dívám na Dana. Hmmm, ten by i šel, ale možná je trochu moc zamyšlený a odtažitý. Ale to by mohla být zábava. Přemýšlím v duchu, když si vedle mě sedne Emily. "Ahoj! Jasně, že je tady volno!" Nadšeně se na ni usmívám. Juchů! Nebudu celou cestu úplně osamělá. "Jak se ma-" Zarazím se uprostřed věty, když si všimnu, že si dala sluchátka. "Ale notak!" Jemně do ní šťouchnu. A zamračím se na ni. |
| |
| Ledová královna a pád Zmateně se dívám na Mikyho a celý jeho podivný pád.,,Nestalo se ti něco?"Zeptám se ho opatrně. Když už přiběhne Lucy, soustředím se jen na Alexandera. Lehce pokývnu hlavou, jelikož sama takové brzké vstávání znám. Navykla jsem si na to, když jsem mamce pomáhala s bráchou, a nějak ve mně tenhle zvyk zůstal. Nakouknu do Alexanderova telefonu a pousměju se. Vlastně mě to docela pobavilo, ale zároveň polichotilo, že mě přirovnává k někomu takovému, jako je tahle ledová královna. ,,Vážně?"Ptám se dost nejistě, pro případ že by to celé byl jen vtip. Dál zírám na obrázek a snažím si představit sama sebe. |
| |
| Zpátky na nahou? Alex, Lucy Alex do mě strčí a já pod jeho dotykem ucuknu. Alexovi gesta jsou stále tak... Dodávají mi pocit méněcennosti. To už se ke mě ale hrne sestřička a pomáhá mi na nohy. Překvapí mě, že nevypadá potěšeně... Ba naopak... Vypadá starostlivě. Tázavě na ni pohlédnu. "Ale to přesně se ti povedlo..." Zabručím jen a syknu, když se pohnu ke své sedačce. Až se ty modřiny ukážou, bude to opravdu stát za to... Když jsem se usadil, povzdychl jsem si a natočil na ni hlavu. I přes to co provedla jsem věděl, že mi doopravdy nikdy nepřála nic špatného a určitě to tak nemyslela... nebo myslela, ale už bylo pozdě to zastavit. "Hlavně... Že ses pobavila..." Zasmál jsem se upřímně, ale nebylo to myšleno nijak kousavě. Spíš jsem jí chtěl donutit k úsměvu. Nedokázal jsem na její tváři snášet ten provinilý výraz. Rodiče byli věčně mimo a tak jsme doma zůstávali jen mi dva a navzájem se o sebe starali... tak tomu bylo vždy a tak tomu i bude. "Chceš ty sušenky?" |
| |
| Nevíra? Přiznání. "Líbila by ses mi jako ozdoba mého portfolia k přijímačkám na vysokou," připustím tichým hlasem narovinu. "Jen zatím nemůžu tu myšlenku dotáhnout do konce. Navíc si nejsem jistý, jestli má smysl o ní přemýšlet, když nevím, jestli mám šanci na úspěch." Protože její souhlas a hlavně jistá dávka nadšení je to hlavní, co je důležité. Protože pokud bude souhlasit i přesto, že mi nevěří, výsledek nebude stát za to. |
| |
| Škatulata batulata hejbejte se... Trapné ticho skončilo, jak se zezadu ozval Mikyho řev. Otočila jsem se abych viděla co se tam děje. Chudáka mi bylo líto. Já se hadů nebojím ale on očividně dost. Matt prošel kolem a tak jsem si posunula věci k oknu a nakonec posunula i sebe. Toho humbuku vzadu jsem se snažila nevšímat. Nevím, jak na tom Miky byl ale měl tam ségru a ta by mu přece neublížila. Nebudu se do toho tedy míchat. "No... Zatím nic moc nemám. Ještě ani nevím, jestli přijede táta, nebo jestli zas bude někde na misi." Odmlčím se. Chyběl mi. Snažila jsem se to nikdy nedávat najevo ale ten dům byl tak prázdný. Proto jsem se snažila být buď ve společnosti a nebo přivádět společnost k nám. "Pokud bude doma, tak se budu snažit být co nejvíc s ním... Jinak asi budu trénovat..."Pousměji se. Myslím, že nikdo ve třídě vlastně ani nevěděl, že jsem postoupila na mistrovství ve skateboardingu v dívčí kateorii. Ani jsem jim to říkat nechtěla. Nemám známky na to, aby mě na závody pustili v době školy a tak musím vždy říct, že jsem nemocná a podobně. |
| |
| Fotografie Podívám se na něj skoro až vyděšeně. ,,Jsi si jistý, že bych já byla ta správná osoba?" Když nad tím přemýšlím, za celý život mám jen pár fotografií, na kterých jsem i já. Dokonce i ty rodinné, kterých není sice moc, jsou většinou beze mě.,,A na co se chceš vlastně hlásit?"Na chvíli uteču od myšlenky mě v jeho portfoliu. Ale ne tak úplně. Horlivě přemýšlím, jak mu vysvětlit, proč se na to podle mě nehodím. Ale to už bych zacházela do detailů mého života a to se mi opravdu nechce. Možná bych mu to mohla nějak popsat...Ale nejspíš až jindy. |
| |
Autobus Málem jsem vyprskl smíchy, když jsem viděl Mikyho reakci. Něco takového naprosto předčilo mé očekávání. Zakrýval jsem si dlaněmi pusu a snažil se co nejméně vydávat smích, až mě z toho začalo bolet břicho. Jakmile se na mě s tím svým nevraživým pohledem podíval, okamžitě jsem začal gestikulovat rukama, že já za to rozhodně nemůžu. Však grimasa mé tváře mě naprosto prozrazovala, že jsem to měl v plánu. Gregor se opět vrátil ke mně a uvelebil se na mých věcech u okna. „Tak pán chce mít výhled že?“ Otočil jsem se zpátky před sebe, aby mě Miky slyšel. „Neměl bys dělat takové scény. Víš co můžou hadi dělat při prudkých pohybech přece!“ řekl jsem pobaveně. Samozřejmě jsem jim mohl, říct, že Gregor žádný jed nemá, ale proč bych to dělal? Místo toho se do autobusu přiřítila Emily. Stále ještě pobaveně jsem sledoval co se asi tak v autobusu děje. 'Nic zajímavějšího tu totiž není... než autobus...' Emily se posadila přímo přede mě a nasadila si sluchátka. Pozorně jsem sledoval, jak se Liliana snaží navázat konverzaci. 'Že by se nudila?' Natáhl jsem ruce dopředu a vytáhl Emily sluchátka z uší. Poté jsem se naklonil a pošeptal ji do ucha. „Ale ale... To je špatný příklad, když prezidentka debatního kroužku přijdu skoro jako poslední a ještě se schovává před konverzací sluchátky.“ |
| |
| Usmiřovaná a sušenky Když jsem viděla, jak Alex reagoval, zpražila jsem ho pohledem. Je tak arogantní naschvál, nebo si prostě nemůže pomoct?! Provinile jsem pozorovala syčícího Mikyho. Teď zněl podobně jako Gregor. To mu ale říkat nebudu... Až po jeho poznámce jsem se pousmála a přikývla. "Dík a promiň... Chtěla jsem tu na tebe s ním čekat, to by jsi se tak nelekl ale ono mu to hrozně trvalo, než se sem doplazil.." Řeknu omluvně, i když to může znít spíš trochu komicky. Nabízené sušenky jsem si s úsměvem vzala a rozdělala je. Nejprve jsem je posunula směrem k Mikymu a když si vzala podívala jsem se i na ostatní. "Dáte si někdo sušenku?" Zeptala jsem se s úsměvem. |
| |
| Stalker! Lili, Em Nakonec na mém postu nastalo zas ticho. A já se mohl věnovat zase nějakou chvíli sám sobě. Což bylo fajn. Velmi fajn. Například... Například jsem začal tím, že jsem vyhrabal z podlahy svou knížku. Alfové byli přeci jen literatura, která si nezaslouží být válena v prachu bordelu a špíny z podrážek. A po pár minutách knihu úspěšně vylovím. S potěšeným úsměvem ji trochu opráším. A zvednu hlavu akorát ve chvíli, když se na mě Lili poohlížela. A já jí nějakou chvíli pohled oplácím. Dívám se jí jen chvíli do očí. Dohajzlu... Jakou mají vůbec barvu její oči? Zeptám se sám sebe a marně nad tím vzpomínám. Pak si říkám... Proč vlastně? Nakonec jí věnuji milý, přátelský úsměv. Než se zadívám na knihu na svých kolenou. Znovu ji otevřu. Hledání patřičné stránky: třetí kolo. Snad to bude finále a závěr. Nicméně cosi mi nedá. Snad zvědavost. Párkrát se po Lili ještě poohlédnu. A když vidím, jak ji Emily zazdila sluchátky tak neodolám škodolibému ohníčku v duchu. Začnu se té scéně tiše smát. Bylo to jako vystřižené z komedie. Alespoň mi to dosti zvedlo náladu. A na chvíli jsem zapomněl na svoji neodbytnou touhu nemluvit. Když se mi konečně zas dostalo uvolnění. Vždycky se potřebuji napřed někde trochu otrkat. Tady už se to snad povedlo. A býval bych přišel s nějakým, dobrým návrhem jak by Lili mohla dát najevo Emily svou touhu po konverzaci. Kdyby se ovšem do oné situace nevložil Marco. A já, jak jsem říkal, se strašně nerad motám do cizích konverzací. Proto jsem nechal celou tu trojici zas tak jak byla a jen jsem lehce zakoulel očima. Načež jsem se pohodlněji usadil v sedačce a zadíval se do knihy. Nakonec jsem ji zas pustil na podlahu. Ne. Nebavila mě. |
| |
| Královna Její zděšení mě k mému překvapení zamrzí. Cítím, jak se mi střípky vize hroutí do prachu, přestože neřekla ani ano, ani ne. Naléhat by však pravděpodobně nemělo smysl. |
| |
| Sušenky a spol. Lucy, Marko "Pravda ale je, že tohle tomu dodalo... dynamičnost." Zase jsem se potichu uchychtl. Na její nabídku sušenek jsem jen zvedl ruku, na znamení, že nechci. To se ale ozval Mark, kterého má reakce nejspíš opravdu pobavila, za což jsem byl i částečně rád. Alespoň nějaký smysl ta bolest měla a popravdě by se sám sobě nejspíš smál také... Kdybych nebyl já já. Po jeho slovech jsem ale zbledl ještě víc, než před tím a pak se sehnul pro skicák, který skončil na zemi. Z části proto, že jsem ten skicák opravdu chtěl ale také proto, abych zkontroloval, jestli se ke mě neplazí zase ta bestie. Při té příležitosti mě zabolela záda, jako bych měl osmdesát, ale stálo to za to, neboť jsem nalezl i svou tužku... A světe div se! Nezlomila se. A přece jsem za své utrpení odměněn. Usmál jsem se a dal se zase do kreslení... Balzám na nervy. |
| |
| Plány do budoucna ,,Budu o tom přemýšlet,"souhlasím s přikývnutím. A myslím to vážně. To ostatně jde usoudit i z mého, mírně usměvavého výrazu. Užasle poslouchám Alexanderovi plány do budoucna, a až trochu mu závidím, že v tom má jasno.,,Vždycky jsem se chtěla vrátit do Ruska a nastoupit do nějaké dobře placené práce. Kvůli mamce, vím, že by pak byla šťastná," říkám tichým hlasem. Pohled mám upřený někam do dálky, jak si představuju celou tuhle budoucnost.,,Ale poslední dobou si nejsem jistá, že to tak úplně chci." Celá moje rozmazaná budoucnost mě děsí. Když jsem byla malá, nemusela jsem se tímhle zabývat. Ale čím jsem starší, tím víc o takových věcech musím přemýšlet.,,Můj batoh." Vzpomenu si najednou a několika rychlými kroky se pro něj vrátím. O chvilku později už zase sedím vedle Alexandera. |
| |
| V autobusu Přečtu půlku stránky a zaseknu se na nedotisklém písmenku. Snažím se číst dál, ale moc to nejde a tak znervózním, začnu se kousat do spodního rtu a kroutit hlavou. „Ňáh…“ povzdechnu si potichu a svěsím hlavu. „Ty bys' nebyl ty, co?“ vytáhnu tužku a písmeno tam s velkým odporem psaní do knih dodělám. Tužku opět schovám a zkouším číst dál, což se mi pořád nedaří, protože jsem to ‚ф‘ udělal nepřesně. „Lezeš na nervy i sám sobě, pak se div, že ne…“ odsekne mi můj každodenní přednes sám k sobě křik. Trhnu sebou a otočím se dozadu. „Ah…“ usoudím už trochu klidně při pohledu na ostatní a zase si sednu. „Snad jsou v pohodě, všici,“ dodám si sám pro sebe a trochu si zesílím muziku. Nenápadně sám sebe podvedu a poposkočím ve chvilce nepozornosti o dva řádky níž, abych si už nevšímal toho hloupého písmenka. Koutkem oka zmerčím Emily, na kterou jen s úsměvem nenápadně mávnu. I tak se nemůžu zbavit pocitu, že jsem trochu zčervenal, ale tak, snad to není tolik vidět a pro případ, že ano, se znovu zanořím do knížky. Ještě se párkrát rozptýlím vypnutím zvuků u mobilu, přendáním věcí a pohodlného usazení se a nakonec se konečně pořádně začtu. „Snad už nebude žádnej nedotisk,“ zkousnu si dolní ret, i když bych si za připomenutí nejradši dal facku. |
| |
| Na rovinu? Zbláznil jsem se. Vypadá... zmateně? Nerozhodně? Nedokážu určit, jak se vlastně cítí, a nejsem si zcela jistý, o čem bych s ní měl mluvit. Vztahy s ostatními mi nikdy příliš nešly, na to se mi lidstvo až moc hnusí. Ona se však náhle jeví jako jedna z mála světlých výjimek. Nebo stárnu a senilním. |
| |
| V předu O tátovi jsem jí nikdy neslyšel mluvit, vlastně o něm nevím skoro vůbec nic, přičemž i to je hodně málo. Netroufám si proto se na něj ani zeptat. A je to tu zase, ta šedá oblast do které se vždycky dostanu. Zkusím tedy mluvit alespoň o něčem jiném. “Trénovat na tom?“ hlavou kývnu na skateboard který tu má sebou. Stejně jako ostatní i já vím o jejím koníčku, taky kdo by o něm nevěděl, když na něm jezdí i do školy. Možná i po ní ale to jsem ještě neviděl. A jak ti to jde? Hloupá otázka. Měl by jsem si nafackovat. Jezdí bezvadně.Jsem sice pouhý amatér co se v tom nijak zvlášť nevyzná ale špatná rozhodně není. Přinejhorším bude určitě jezdit líp než já. |
| |
| Já a modelka? ,,I kdyby se to stalo, nejsem ten typ člověka, co se umí prosadit." Pokrčím rameny, a mezitím si položín batoh pod nohy. Myšlenka mě jako modelky mi přijde zajímavá, ale nejsem si jistá, že bych to zvládla. Něco o mně? Dlouho mlčím, protože přemýšlím, co bych tak řekla. Něco o mém dětství? Radši ne. Ačkoliv je Alexander zajímavý člověk, neznám ho dlouho a mám pocit, že teď je to vůbec poprvé, co s ním mluvím. Věřím mu, to ano, ale i tak si myslím, že bych neměla říkat všechno.,,Mám mladšího bráchu, je mu dvanáct. Ráda kreslím a maluju. Nebo tak celkově ráda vyrábím různé věci, třeba do mého pokoje."Tohle asi nejsou informace, které by chtěl slyšet, ale sama nevím, co mám říct. |
| |
| Přední sedadlo Rychle jsem přikyvla. "Přesně na tom!" Usmála jsem se a pozorně si Matta prohlédla. Nedokázala jsem udržet smích. "Nevím, jestli jezdím nějak světově ale myslí, že rozhodně nadprůměrně." Usměji se. Konec konců, jak jsem dobrá zjistím teprve na závodech. Můžu zatím ale úspěšně říct, že jezdím nejlip ve městě. "Jestli chceš, můžu ti to někdy ukázat." Pochybuji, že by se v tom někdo že třídy vyznal,takže to nemůže mou pokročilost odhalit. //promiň píšu už z mobilu... ;-) /// |
| |
| Narušení tajemství Už na ni dál netlačím, jen si ji prohlížím a cítím její váhání. Nakonec upustí střípky ze svého života a já jsem podivným způsobem rád. Je dalším kreslícím jedincem, až mě napadne, co vlastně na tomhle druhu umění ostatní vidí. Nebylo to tak, že bych malbu odsuzoval, ale toho, co na mě udělalo největší dojem, by pravděpodobně beztak nebyli schopni. |
| |
| Informace o jeho dvojčeti mě nutí klást další otázky, ale ani jsem nečekala, že by mi něco takového řekl. Rýpat se v jeho minulosti opravdu nechci, a tak se zatvářím trochu smutně, protože si nedokážu představit, že bych přišla o mladšího bratra, natož o dvojče.,,Brácha je o pět let mladší, takže vždycky bylo doma veselo. I když čím je starší, tím si s ním víc rozumím. A těšíš se?"zeptám se ho s úsměvem.,,Na toho sourozence,"dodám tichým hlasem. ,,Nejčastěji různé doplňky, ale občas vyrábím i náušnice nebo náhrdelníky. Vlastně jsem si vyrobila i jeden náramek." Ohrnu si rukáv svetru a natáhnu před Alexandera ruku, čímž se mu naskytne pohled na moje zápěstí (odkaz) |
| |
| Pokec se sousedkou Liliana, Marko Někdo mi vytáhne sluchátka z uší. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to byl. Byl to Marko. Pošeptal mi něco do ucha a já se zasmála. "No jo no. Za to, že jsem přišla skoro poslední já nemůžu," namítla jsem a otočila jsem se směrem k němu a zároveň i k Lilianě. "Ráno jsem úplně zapomněla, že máme někam jet. Pak to mámě dlouho trvalo a ještě přibližně hodinu parkovala. Nezbláznili byste se z toho?" začala jsem konverzaci, když mě Marko tak popostrčil. "Jaký jste měli ráno vy?" zeptala jsem se Marka a Liliany, abych nebyla já ta jediná, co tu mluví. Usmívala jsem se, aby to nevypadalo, že se mi do konverzace nechce. Vlastně jsem docela ráda, že mě Marko popostrčil. "Jak se těšíte na ranč? Konečně mi máma nebude říkat, kdy mám jít spát," podotkla jsem později. 'I když ji vlastně většinou neposlechnu,' dodala jsem si pro sebe. |
| |
Debatní spolek Vůbec mě nepřekvapila reakce od Emily. Někdo by normálně čekal, že v takové situaci by byl člověk protivný a mrzutý a podrážděný. Ale jak by se takhle mohla zachovat naše prezidentka debatního kroužku? „Zapomněla?“ Zatvářil jsem se zmateně. „To ti ukradl ten Němec. Nevíš jaký? No ten Alzheimer.“ „Hm... hodinu parkovala jo?“ Znovu jsem se zatvářil zmateně. „To nemohla prostě zastavit, jen aby jsi vystoupila?“ Jsem rád, že ji je i celkem do řeči. Co bych tu pak těch několik hodin dělal. 'Nechal Gregora šikanovat ostatní? Muhehehe...' „My jedeme na ranč?!“ byl jsem najednou v šoku. Vůbec jsem si vlastně neuvědomil, kam to jedeme. 'Na ranči nebývají žádné párty. A co když mě bude někdo chtít nutit něco dělat?! ' „Budu potřebovat společnost, abych tento výlet přežil!“ Vyhrkl jsem najednou. „Bez Gregora a mých houslí bych tu byl úplně na cestě smrti. To mi připomíná, kolik lidí máš v debatním kroužku?“ |
| |
| Autobus - Vpředu Co je tu k smíchu? I když že nad tím vůbec přemýšlím, samozřejmě, že já. Moje otázky byly tak hloupé, že se tomu ani nedivím. Z toho důvodu víc poslouchám, než mluvím. Nic na to raději neříkám, v některých chvílích je přeci jen lepší mlčet. “No ale až vyhraješ nějakou medaili tak se za profíka už budeš moci považovat ne?“ Neodpustím si popíchnutí. Určitě na to má. Potom mi nabídne, že by mi to mohla i předvést. Nevím, jestli to myslí vážně, nebo se hodlá jenom předvádět. “Někdy možná jo.“ Jestli ještě řekne, že mě na tom naučí tak se budu asi smát. |
| |
| Zapojení do hovoru Lil, Em, Marko a částečně Dan Potom to vzadu utichlo a to zvykem nebývá. Vždy se dozadu nahrnou ti hlasití a ono nic. Povzdechla jsem si a potom hodila na Dana poslední milý úsměv. Možná bych se hodila na letušku, tak se nemůžou odnaučit usmívání. Povzdechnu si a otevřu knihu na náhodné stránce a začal čist. Tuhle knihu umím nazpaměť i pozpátku a tak mi neuškodí, začít číst od 64 stránky. Byla jsem na 98 stránce, když nastoupila do autobusu Emily. Zvedla jsem oči od knihy a pozdravila ji. Chvilku jsem ji sledovala i to jak se lil marně snaží o rozhovor. nakonec se do toho vložil i Marco. Pousmála jsem se. Mezitím se Nagini volně plazil po autobusu a stratila jsem přehled, kde vlastně je. Sofia se bavila s Alexandrem, což je neobvyklé. Alex se nebaví skoro s nikým, vlastně snad ani se mnou. Je to k vzteku, budu to muset změnit. Vlastně mi tu přijde jako jeden z nejzajímavějších, stejně tak Sofia. Má moc pěkný přízvuk a je moc roztomilý, jak se snaží mluvit správně. Jednou jí to určitě půjde. Což mě přivádí k tomu, že mám příbuzné v Rusku, ale co to sem motám. pak zaslechnu něco o Němcích a moje pozornost se od lidí v autobuse přesun na Marka. Asi se připojím k jejich rozhovoru. Počítám s tím, že takhle po ránu si s Danem asi moc nepopovídám a i když je kapitola "Poslední vůle Albuse Brumbála" nesmírně zajímavá předce jen si chci povídat. Maličko jsem si poposedla blíž k okraji a přehodila nohu přes nohu a knihu si položila na klín. "Ve škole je debatní kroužek? Páni super až se vrátíme chci se přidat!" Podívám se na Em a Marka, potom skočím pohledem i na Lil. |
| |
| Autobusový debatní kroužek Liliana, Marko Zasmála jsem se. "Jo, no ten mi to možná ukradl, ale pak mi to vrátil, hned jak mi zrak spočinul na mých věcech," namítla jsem. Pak se Marko podivil nad máminým parkováním. "Chtěla jsem, jenže máma říkala, že mě ještě přejede auto, a že raději zaparkuje." Zatvářila jsem se nad máminou přehnanou starostí otráveně, ale pak jsem znovu nasadila výraz naprosté pohody. Marko se znovu podivil nad tím, že jedeme na ranč. Usmála jsem se. "Jojo, už to tak bude," potvrdila jsem a pak jsem se nad tím zamyslela. "Jenže co pořádný noční pokecy a večerky v 1 ráno?" zeptala jsem se podiveně. "To ne, jestli budeme kydat hnůj, tak se zblázním." Myslela jsem to naprosto vážně. Nebyla jsem připravená na takový věci. Marko z ničeho nic vyhrkl nějakou větu, až jsem sebou cukla. Byla jsem moc zabraná do svých myšlenek. "Já nevím, okolo 20-ti lidí. Letos jich je docela dost. Mimochodem, máš ty tu máš Gregora?" zeptala jsem se, jakobych to sama neslyšela. |
| |
| Dodatek Marko, Lil, Jasmin Uslyšela jsem hlas z druhé strany. Byla to Jasmin. Usmála jsem se na ni, poslední dobou se nějak moc usmívám. "Jo, to budu ráda, když se přidáš. Velmi rádi uvítáme další členy," řekla jsem přívětivě. Trochu pokecu s přáteli nikdy neuškodí. |
| |
| V autobuse Em se konečně rozpovídala, tak alespoň nebude v autobuse nuda. Ještě se podívám očkem po Danovi a poslouchám obhajobu Emily. "Nojo, ženy a parkování," zasměji se. "Já bych asi taky zaspala, kdyby mě nevzbudila máma. Ale naštěstí to máme ke škole dost blízko." "Na ranč se docela těším, zajímalo by mě co tam budeme vlastně dělat. Jestli budeme chodit po okolí, nebo jestli budeme dojit krávy.." Hmmm, to by mohlo být zajímavé, krávu jsem ještě nikdy nedojila. Vlastně jsem na ranči nikdy nic nedělala. Ani kydat hnůj by mi asi nevadilo. "Debatní kroužek?! Na ten jsem taky naprosto zapomněla." Chtěla bych do něčeho takového chodit? Ne, už mám svých aktivit až až. "O čem tam vlastně tak diskutujete?" Zeptám se Emily. Znovu se podívám na Dana. Chtělo by ho to nějak zapojit do konverzace. No, možná za chvíli. |
| |
Nějaké ty pikle Em, Liliana, Jasmin „Neslyšela jsi? Je jich tam už víc jak dvacet!“ řekl jsem Jasmin, která se z nenadání připojila do konverzace. Moc nešlo poznat, jestli si myslím, že je blázen nebo si jen dělám legraci. „To jsem doufal, že bych se taky přidal, ale v takovém počtu... moc velký hluk už na mě. V tom není žádná dokonalá harmonie!“ Začal jsem zas znít šíleně. „Má tady vůbec někdo nějaký další kroužek? Mamka mě nutí do hudebního a táta zase do sportovního, ale ani do jednoho se mi moc nechce. Jako samozřejmě. S mou dokonalou krásou, chytrostí, šikovností a sportovním nadáním mě chce každý... ale těžko si vybírat.“ Překvapivě jsem teď zněl až příliš sebevědomě a vážně. „Cože Gregora?“ Podíval jsem se na Em. „Samosebou, někteří ho sice nazvali slizkou bestií, ale nikdy bych ho nenechal chudáčka tři dny doma. Teď se tu u okna vyvaluje.“ Ukázal jsem na něj ještě rukou a usmál se. „Co se týče toho ranče, rozhodně nemám v plánu dělat něčí práci. Radši mám v plánu pořádně omrknout kde co je a navštívit města. Pro nějaké ty "suvenýry". “ „A vůbec, co od tohoto výletu očekáváte? Můžeme se pak domluvit na nějakých společných aktivitách.“ |
| |
| Ignorace sušenek! Miky a ti ignorati! :D Zaculila jsem se. Jako vždy měl pravdu a já se tedy už s klidným výrazem zakousla du sušenky. Úspěšně jsem byla okolím ignorována a tak jsem si jen povzdechla. "Fajn! Když nechcete, nemusíte aspoň jich zbude víc pro mě!" Pronesu provokativně ke skupince a naposledy jim zamávám před obličejem sušenkami, než se uvelebím na sedadle a po vzoru velkého bratra si vyndám skicák. Jen na rozdíl od jeho jednobarevného uhlu, já vytáhnu velkou sadu pastelek. Mám je stále v originální krabičce, kterou jsem si ale oblepila, aby se brzy nerozpadla. Otevřela jsem blok a s úšklebkem pohlédla na Mikyho. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem se pustila do črtání světlounkou pastelkou. Postupně jsem přidávala barvy až vznikl veselý obrázek. Byl z něj zcela jasný záměr, pobavit. Na středu papíru seděl vyděšený Miky, stylizovaný do postavičky Mauglího z Knihy Džunglí, obmotaný velkým hadem barevně podobnému Gregorovi ale jinak dost podobný tomu potvorákovi z již zmiňované pohádky. S úšklebkem jsem zvedla pohled k depresivnímů malíři a naschvál ještě natočila desky, aby mé veledílo viděl. |
| |
| Přední řada Můj smích očividně nebyl brán zrovna nadšeně a tak jsem raději také ztichla. Dnes mi ta komunikace moc nešla... Chtělo by to najít nějaké společné téma ale jaké? Skoro nic o něm nevím... Skoro ve mě hrklo, když se zmínil o medaili. Trochu překvapeně jsem zvedla pohled ale pak jsem rychle vykouzlila čarovný úsměv. "Jo... Až nějakou dostanu, budu se moct považovat za dobrou ale rozhodně ne za profíka... Myslím, že na profi závodění se vším všudy nemám..." No opravdu nemám! Chybí mi sponzor, trenér a kupa, kupa, možná i tři kupy dříny a přelámaných kostí navíc. "Samozřejmě tě nenutím..." Zaculila jsem se rychle, když souhlasil, že mu to někdy ukážu. Mohla bych ho snad i něco naučit, když bude chtít ale to si nechám na jindy... "Hele, co ty vlastně rád děláš?" Rozhodla jsem se nakonec zeptat a doufala, že řekne něco, čeho se budu moct chytnout.. |
| |
| Groteska Sestřička Nikdo sušenky nechtěl. Jak jinak. Všichni zabraní do toho svého. Říkal jsem si, mezi tím, co jsem kreslil svou známou postavu v černém plášti. Zahalenou do své temnoty na čistém, bílém papíře. Nejčernější místo byl vnitřek jeho kapuce, ale přesto se zdálo, jako by na vás v té černotě něco číhalo... Něco vás pozorovalo. Až z toho šel mráz po zádech. Dlouhé prsty v železných rukavicích zbroje svíraly meč nepřirozeného vzhledu s takovým tvarem čepele, aby se při každém řezu zakousl hladově do masa své nebohé oběti. Zdálo se, že když se dlouho díváte do temnoty jeho kápě, jeho prsty na rukojeti meče se nepatrně pohnuli, ale když jste upřeli pozornost na ně, byly zase nečinné. Jako nějaký divný moment deja vu. Jako vždy by se dal můj obrázek popsat jedním slovem: Depresivní. Obrátil jsem se na sestru, která mezi tím také něco namalovala. Jen jsem se zhluboka nadechl a zadíval se do stropu, když jsem spatřil, co namalovala. Na truc jsem neochotně zvedl svůj skicák aby se mohla také mou malbu prohlédnout. |
| |
1338.jpg) | Výlet Probudil jsem se pár minut předtím než my zazvonil budík, zvyk který se my hodil v Liberijském sirotčince a tak nějak my zůstal. Podíval jsem se na hodiny abych si byl na 100 % jistý že mám ještě čas a bylo tomu tak zbývalo my ještě 10 minut spánku. A tak jsem se po dlouhém rozmýšlení (asi tak 5 vteřin) rozhodl že nejlepší cesta bude ještě si lehnout, nechtěl bych přece být unavený v autobuse. "Sakra, zaspat o 10 minut to není dobré" postěžoval jsem si sám sobě a bleskově jsi obléknul svojí kostkovanou košili a černé džíny, na chvíli jsem se na sebe podíval do zrcadla " Vypadám jako dřevorubec" řekl jsem si v duchu. Potom my došlo, že teď vážně nemám čas obdivovat svůj módní výběr, a radši bych měl pohnout. Ranní hygiena proběhla obrovskou rychlostí a moje ruka zrovna hmatala po rohlíku, který už sice byl tvrdý jako kámen, ale na snídani to muselo stačit. Přesně ve chvílích jako byla tahle jsem vždycky přemýšlel jaké by to bylo mít někoho kdo by my nachystal snídani a láskyplně se se mnou rozloučil. Bohužel (nebo možná bohudík) sem tentokrát neměl času na zbit tak jsem rychlostí větru vyrazil ven ze dveří. Po příchodu ke škole byla nejlepší taktika jsi na chvíli odpočinout, abych nevypadal tak uplivaně a pak vyrazit k učitelce, žertovně se uklonit a vkročit drsně do autobusu. Samozřejmě jako naschvál se musela ukázat moje nešikovnost, takže jeden schod se ukázal jako fatální a já zakopnul a spadl přímo na nos. " V pohodě, nic my není, nemusíte my tleskat" zařval jsem abych všechny uklidnil, nakonec se ukázalo že to nebylo třeba. První věc, které jsem si všiml, když jsem vstal byl Markův had, už jsem se chystal něco říct, když v tom si mé hladem posílené oči (moje rohlíková snídaně my cestou samozřejmě spadla do kaluže) všimli Lucyiných sušenek. Hodil jsem si věci vedle Matthewa " Nevadí, když jsi tady sednu, že ne ?" Na jeho odpověď nebyl čas musel jsem se soustředit Lucy a její sušenky. "Lucy liu jak to jde ? Co nového a tak ?" řekl jsem žertovným tonem."Nechtěla by jsi utratit pár sušenek pro svého dobrého kámoše co ?" A pokusil sem se co nejsmutnější oči co jsem mohl. |
| |
| Autobus - Vpředu Že na to nemá? Její odpovědi moc nevěřím. Je zvláštní tohle slyšet od někoho jako je ona. To mi říká holka, kterou má snad každý učitel na své černé listině? Holka, která si troufla na dva kluky, kteří byli o hlavu větší než ona? “Možná by jenom stačilo si víc věřit a vykašlat se na zbytečné starosti.“ Ale co já o tom můžu vědět. Zase jenom plácám nesmysly. V další chvíli na mě vypálí otázku, která mě trochu zaskočí. Co ty rád děláš? Ta slova mi zní v hlavě jako ozvěna a já si teď uvědomuji, že sám nevím. Některé věci prostě rád dělám, ale když mě někdo postaví před podobnou otázku, tak mám v hlavě prázdno. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, prostě jsem ty věci dělal. Nenapadá mě, co bych jí řekl. Jistě mám rád hudbu, ale to všichni ví. A kdo jí nemá rád. Alespoň polovina naší třídy stráví přestávku se sluchátky na uších. Když se někdo na nás podívá a uvidí spoustu lidí se sluchátky, tak se jeden navíc mezi nimi ztratí. I když jedna věc by tu vlastně byla. “No, občas hraju na kytaru.“ Řeknu tiše, skoro šeptem. Pravdou je, že hraju mnohem víc než občas. Je to jedna z věcí, které dělám pravidelně a každý z naší rodiny by mi to mohl potvrdit. Tedy za předpokladu, že bych je o to požádal, což se ale nikdy nestane. |
| |
| Diskuze o všem možným Marko, Liliana, Jasmin Marko zareagoval na počet lidí v našem kroužku. "No jo, většina lidí je tam stejně jenom z toho důvodu, že si tam můžou povídat mezi sebou a ani je nezajímá, o čem vlastně debatujeme, takže někoho, kdo by se o to úplně zajímal určitě uvítám," postěžovala jsem si. "Přemýšlím o tom, že jim dám ultimátum. Ten, kdo tam je jen kvůli pokecu s kamarády a vůbec ho nezajímá, co se tam děje, může odejít." Trochu jsem se zamyslela nahlas, pak jsem se probudila z transu a začala jsem vnímat okolí. Liliana se mě zeptala, o čem asi tak debatujeme. "Tak různě. Vždycky vymyslím nějaké téma a pak s tím tématem děláme různé cvičení nebo hry," odpověděla jsem. Marko se zeptal na nějaký jiný kroužek. "Jestli to pomůže, jsem členkou klubu na ochranu zvířat." Odfoukla jsem si vlasy z obličeje a poslouchala jsem, co povídají ostatní. Po zeptání na Gregora se Marko usmál. "To je přeci jasné, že bys ho nenechal doma," řekla jsem a klekla jsem si na sedačku, abych viděla na Gregora. "Jak by tobě někdo mohl říct, že jsi slizký. Vždyť jsi tak moc roztomilý," prohodila jsem sladce ke Gregorovi, který se rozvaloval vedle Marka. "Od výletu? Asi očekávám, že se všichni tak nějak víc zblížíme. Společný aktivity bych chtěla, abychom si je vymysleli sami. Snad nás učitelka nechá. Je jasný, že by to chtělo nějakou párty," odpověděla jsem s úsměvem. Očkem jsem koukla po Danovi. Otočila jsem se k němu a promluvila jsem. "A co od výletu očekáváš ty, Dane?" zeptala jsem se ho. Ať tam nesedí tak sám. |
| |
| A ještě pořád autobus Není tady trochu moc hluku? Za chvíli se budeme jeden přes druhého překřičovat. "Promiň Em, ale tak to ten debatní kroužek nezní moc skvěle. Pokud tam máš spoustu lidí, kteří si chtějí povídat jen se sebou. To přece můžou dělat i někde jinde, ne? A jak to znám z konverzací ve škole, tak většině se nakonec ani mluvit nechce, ne? Nestává se ti, že je tam ticho?" Usměji se na ni, aby věděla, že to nemyslím nijak zle. Podle tvého popisu to zní spíš jako nějaká příprava na dramatický kroužek." Znovu se usměju. Jakmile odpovím Emily, zaměřím se na otázku Marka. "No, já do nějakého sportovního kroužku chodím a rozhodně to stojí za to. Je potřeba si občas zacvičit. Takže být tebou, už bych se do nějakého sportovního kroužků dávno přidala. Můžeš třeba začít posilovat a mít pořádné svaly!" Ukážu mu svůhj namakaný biceps, který vůbec namakaný není. V té chvíli vejde do autobusu Nathaniel a při jeho krásném příchodu mi nezbylo nic jiného než se začít smát. "Promiň!" Omlouvám se mu z dálky za svůj smích, ale on to asi ani neslyšel. Za chvíli se uklidním a vrátím pohled zpátky na Marka a Emily, kteří mluví o svých plánech na výletě. "Já doufám, že se podívám na Grand Canon, když už od něj budeme tak blízko. Ještě nikdy jsem tam nebyla, musí to být úchvatné, vy jste tam někdo byl?" Podívám se na Emily, Marka a letmo i na Dana. "S nějakou večerní party rozhodně počítám," vesele se zazubím. Nikdo neví co jsem si s sebou pro tuto příležitost vzala do tašky. |
| |
| V autobuse I přes počáteční potíže se během chvilky pořádně začtu a přestanu vnímat okolí. Je až zvláštní jak krásně mi thriller dokáže zlepšit náladu. A tak se prokousávám první ze tří částí knížky s katastrofickým dějem. Začínající epidemie neznámé nemoci v Moskvě. No… další dvě části jsou taky velice pozitivní, ale to už k tomu co čtu prostě patří. Bohudík nenarazím na žádný další nedotisk, a tak jediný problém, který může nastat, je špatný návrat do angličtiny, když si někdo bude chtít povídat. Když vedle mě přistanou něčí věci, docela dost se leknu, možná i vydám nějaký neidentifikovatelný zvuk, ale přes sluchátka to naštěstí neslyším. Snad mají to štěstí i ostatní. Dám si sluchátka na krk a zmateně se rozhlédnu. „E…“ prohlásím na znak absolutní zmatenosti. Nahnu se do uličky a všimnu si Nathaniela. „Ah… též přeji dobré ráno, příteli,“ zamumlám potichu. „Třeba si bude chtít povídat. I když… asi né se mnou... a i kdyby, tak pokud by nenahodil téma, tak stejně nemám moc o čom mluvit…“ usadím se opět pohodlně a kouknu na svou knížku. „Společnost mi asi bude tvořit kniha a sluchavky, no…“ povzdechnu si. „Kolik je vůbec hodin? Neměli bychom už jet?“ kouknu na mobil. „Nom…“ zkousnu si spodní ret, zandám mobil zpět do kapsy a se sluchátkama na krku se nervózně vrátím ke čtení. |
| |
| Grand Canon Chvilku jsem je všechny poslouchala. K tomu debatnímu kroužku se asi vážně přidám. Přijde mi to jako zajímavý nápad, navíc musím se někde vypovídat. Moje názory nikoho doma moc nezajímají. Asi si koupím zvíře, ať se tam necítím tak sama. "Já myslím, že je fajn, že mám debatní kroužek, i když si tam někteří chtějí jen popovídat. Až se vrátíme, můžeš si mě zapsat. Alespoň budu mít možnost říct svůj názor na věc. Kdy to vůbec je?" Letmo se podívám na Dana. Je tichej a to není dobře, lidi by se měli projevovat a přátelit se s ostatními. Je to výhodné, protože je důležité mít někoho o koho se můžete v nejhorším opřít. Chtělo by to zapojit ho do hovoru. Alespoň na chvilku ať se rozpovídá o čemkoliv i ty knihy jsou zajímavé. Například já bych se sním o tom dokázala bavit, i když bych se asi dokázala bavit s kýmkoli o čemkoliv. Trochu se zamračím a potom jsem se znovu začala soustředit na to, co říkají. Zaregistrovala jsem i Příchod Nathaniela. Pousmála jsem se a zamávala mu. Chudák, má dneska smůlu. "Grand Canon, to bude fajn, ráda bych si tam taky zašla. Pokud ti to nebude vadit připojila bych se k tobě. Obrovská díra v zemi, sem s ní!" Zasmála jsem se a když se zeptala Dana otočila jsem se na něj dychtivě očekávající odpověď. "Whooo... párky..fajne!" Mohl by se už zapojit. Není dobré být tichý i Alexander se zapojil do hovoru se Sofii a to je pěkné. Já jsem s ním za tu krátkou dobu snad prohodila jen pár slov a ani to snad ne. Budu to muset napravit. Svět v bílé a černé není moc ideální, i když je to nádherný kontrast. |
| |
Čas pro sebe Zadní sedadla Usmíval jsem se a z vesela poslouchal Emily, jak si rozkošně decentně stěžuje na svůj kroužek nebo spíše na lidi v něm. Ovšem lákavá nabídka do debatního kroužku postupně uvadá. 'Dodržovat téma, cvičení na dané téma, ultimátum... nooo nic špatného na tom není, ale... Co já bych tam chtěl dělat. Ha ha, až příliš omezování pro mě!' „Debatní kroužek není to pravé ořechové pro mě.“ dal jsem ji nakonec najevo, že se toho nejspíš neúčastním. Samozřejmě zkusit bych to mohl, ale jak znám sám sebe, jakmile by mě to omrzelo nebo by se mi něco nechtělo, začal bych to mít ukradené. Takto ji aspoň nebudu servírovat zklamání. „Ochrana zvířat říkáš jo?“ zamyslel jsem se nad druhou možností, která se naskytla. „To bych se tam mohl občas mrknout s Gregorem.“ pověděl jsem a opět se usmál. 'I když mě ochrana zvířat vůbec nezajímá, tak proč občas nezaskočit a nenechat obdivovat svého mazlíčka!' Em nakonec prozradila i svůj názor na trávení času během výletu. K tomu jsem ji nic neřekl, jen na ni s úsměvem souhlasně kývl. Měl jsem na to totiž naprosto stejný názor, a tak jsem zůstal potěšen, že se se mnou někdo shodne. To už se mi naskytla třetí možnost kroužku, kterou mi navrhla Liliana. „I když jsem na sport velice nadaný, tak se mi z jednoho prostého důvodu nějak aktivně sportovat nechce. Navíc se netajím svou lenivostí, takže bych postupně z toho kroužku vyletěl, ať už schválně nebo ne.“ Pobaveně jsem se usmál, když ukazovala své svaly. 'Co že to vůbec za sport dělá? No, teď se mi ptát nechce, však času bude dost.' Liliana se nás optá, zda tam někdo z nás už někdy byl. S odpovědí neváhám. „Mě to nezajímá, památky a další takové turistické atrakce jsou mi ukradené. “ Vyslechl jsem si i Jasmin, která "překvapivě" byla debatním kroužkem nadšená, samozřejmě i onou 'dírou v zemi'. 'Diskuze se pro mne nyní stává nudnou, kdybych tu měl několik hodin mluvit o tomto, asi bych zešílel. Co to sakra plácám?! Šílenec nemůže zešílet! Proboha, nazval jsem sám sebe šílencem! Buď v klidu Marko, šílenství je stupeň génia... klídeček.' „Mno nic, je načase věnovat trochu času i sobě, mějte se.“ zamával jsem rukou jako bych se loučil. Přitom jsem se jen pohodlně usadil a opřel. Do uší jsem si dal naší třídou oblíbené sluchátka a na oči své sluneční brýle. Své ruce jsem si založil, aby mi nikde neplandaly. „Je načase následovat Gregora.“ |
| |
| Po chvíli jsem se vzdal jelikož jsem nedostal žádnou reakci od Lucy jsem se vzdal a šel zpátky na svoje místo. Kde jsem viděl Matthewa, který si zrovna četl a tak sem si vedle něho sednul. " Matty, vidím, že ty se zapojuješ do společenského dění jako vždycky ?" originálně to mělo viznít kamarádskyl, ale možná to vyšlo trochu kouskavě. "Ale co Matty má smysl pro humor... teda doufám" řekl jsem si v duchu. |
| |
| V zadu Jasmin, Liliana, Dan, Marko Debaty o mém kroužku pomalu upadaly a já za to byla ráda. "To je v pohodě. Vlastně tam je docela dost hluku, když jsme v plném počtu. Většinou se nás tam sejde asi polovina a je to ta polovina, která je ochotná něco dělat, takže je to pohoda," odpověděla jsem s úsměvem na otázku Liliany. Pak jsem se chvíli věnovala Jasmin, kterou debatní kroužek zajímal o něco víc, než Marka s Lilianou. "Určitě si tě zapíšu. Scházíme se v úterý od čtvrt na čtyři a jsme tam tak do pěti, někdy i kratší dobu," oznámila jsem jí o čase našich schůzek. Stále s úsměvem na tváři. Mrkla jsem na Dana. Je jasný, že ho musíme zapojit do hovoru. Pak jsem se zmínila o ochraně zvířat. "Jojo, ochrana zvířat. Někdy chodíme i protestovat před nějaký kosmetický budovy, jelikož hodně farmaceutických firem dělá pokusy na zvířatech," příblížila jsem trochu Markovi náš klub. "Jo, určitě tam s Gregorem někdy doražte. Lidi tam budou z Gregora úplně unešení," potvrdila jsem mu. "Grand Canon? Tak ten bych chtěla vidět taky. Máma tvrdí, že už jsme tam byli, ale byli mi tři, takže se to nepočítá," řekla jsem, když jsme se bavili o Grand Canonu. "Chtěla bych toho vidět ještě víc, ale doufám i ve výlet do města." Marko se k památkám vyjádřil. Znovu jsem nakoukla na jeho sedadlo, kde ležel Gregor v úplně stejné poloze jako předtím. Jasmin byla párty nadšená a Liliana vypadala, jakoby měla něco v plánu. Usmála jsem se, byla jsem ráda, že se někdo na párty důkladně připravil. Marka nejspíš přestala naše konverzace bavit a tak se s námi rozloučil. Nasadil si sluchátka, sluneční brýle a rozvalil se na sedačce. Fajn, teď se z toho stává holčičí pokec, ale ještě tu byl Dan. Nějak ho k pokecu dokopat musíme. "A co ty, Dane? Počítáš s pořádnou pařbou?" zeptala jsem se ho. Bylo by velmi neslušné, kdyby neodpověděl, takže mám nejspíš jistotu, že se do hovoru zapojí. |
| |
| Sedadlo č. 16 Jsem ráda, že Jasmin sdílí mé nadšení z Gran Canyonu. Vždyť to musí být naprosto úžasné. Dívat se dolů, asi 1,5 kilometru, pod sebe na něco co vytvořila jediná řeka za kolik? Milión let? A ještě víc ráda jsem za její reakci na party. "Počítám s tebou. Na obojí," spiklenecky na ni mrknu. "Každý je líný. Ale tělo nějaký sport a pohyb potřebuje. Zvlášť teď, v našem věku." Už se Marka ani nesnažím přesvědčit, s některými lidmi to prostě nemá cenu. Nechápu, proč nechtějí nic dělat, i kdyby to mělo být jen hodina za týden. Trochu se protáhnout a vybít si za sebe všechny problémy. A jak ty svaly krásně bolí, po pořádně náročném tréninku. Dokonce jej nezajímají ani žádné památky. To mi přijde trošku hloupé, nechtít vidět tak úžasný přírodní úkaz, jako je Grand Canyon. Ale proti gustu...Jen nechápu jedno, nechce na památky, nechce pomáhat na farmě. Tak co chce na výletě dělat? Nakupovat ve městě, které je stejné jako každé jiné a pařit? Pomyslím si, ale nahlas neřeknu raději nic. On se nás stejně rozhodl ignorovat. Možná i proto, že nesdílíme jeho názor. Když mluví Emily, jen přikyvuji. Ochrana zvířat zní jako mnohem lepší kroužek než ten debatní. Jakmile se zeptá Dana, otočím se na něj, povytáhnu obočí a pozorně čekám na jeho odpověď. Raději nic dalšího neříkám, protože chci, aby s námi konečně začal mluvit i on. |
| |
| Konverzace! Nervózně se prokoušu pár řádky, když v tom přijde Nathaniel a já zaslechnu své jméno. „Mluvil opravdu na mě?“ zvednu hlavu a zmateně prolétnu pohledem okolí. „Už to tak bude, chce si s tebou povídat,“ ustálím si a se smíšenými pocity se už usměji o něco veseleji. „Jó no, snažím se tak ňajk neotravovat,“ pronesu jednu ze svých klasických frází, která většinu lidí štve asi víc než já sám, a zasměju se. „Ještě mě budou mít všici plný zuby. Přeci jen, tři dny v kuse… Chm… Bude sranda,“ na chvilku mi z tváře zmizí úsměv a já se zamyšleně zahledím do sedačky. „Snad ňakomu nepolezu na nervy až moc… no, oni by si snad řekli, ne? No... Možná to jen moc hrotíš, hm? Přinejhorším máš knížku, skicák, sluchavky, další knížku…“ Zatřepu hlavou, opět nahodím vlídný úsměv a založím si stránku v knížce. „Co ty? Těšíš se?“ pokusím se nějak pokračovat v konverzaci, i když mi to nikdy moc nešlo, a tak zvolím jednu z nejtypičtějších otázek, co vůbec může být, za což se v myšlenkách okamžitě zkritizuji. |
| |
| Sedadlo č.12 Z vesela jsem se na Matthewa usmál. Všiml jsem si, že být kolem lidí není jeho silná stránka tak sem mu chtěl, svým velmi specifickým způsobem, dodat sebevědomý. "Mít plné zuby tebe, nikdy. Slyšel jsem že některé holky považují být ticho a nemluvit s nikým za naprosto neodolatelné chování" řekl jsem na půl ironickým a na půl kamarádským tonem. Viděl jsem jak se mu na chvíli zmizel úsměv z tváře " Sakra, možná toho bylo moc." Takhle to taky občas dopadlo, z někým jsem se začal bavit pak jsem buď řekl něco co ho urazilo nebo udělal vtip o prdění tak i tak nakonec člověk odešel, ale naštěstí to v tomhle stavu ticha zůstalo jen na chvíli pak z ničeho nic zatřásl hlavou " Ok co se teď stalo, nějaký záchvat nebo něco" lehce se my zvedly koutky úst nad vlastním vtipem, který sice pobavil mě, ale nepovažoval jsem ho za dost dobrý na vypuštění do světa. Matthew mě svojí další větou zaskočil "jestli se těším, no většinu lidí znám jen z vidění, co jsem slyšel tak jedeme doslova k nějaké díře plus budu tři dny v blízkosti Generála Stalina tamhle" a ukážu na Alexe " Na druhou stranu " chytnu ho přes ramena " Ty a já Matty jsi užijeme tolik srandy dohromady, přibereme pár děvčat a budeme pařit od rána až do večera, teda u Canyonu bych asi moc nepařil, jsem totiž prudce alergický na sto metrové pády ale chápeš co myslím ?" Dal jsem svojí ruku z jeho ramen pryč. Ok to by mělo stačit jako odpověď bez toho abych doopravdy na otázku odpověděl, protože pravda byla taková, že jsem odpověď neměl. "Co ty, těšíš se a odkud vlastně jsi? řekl jsem povzbuzujícím hlasem. |
| |
| Zakázka Jemně ji uchopím za zápěstí a zadívám se na prostý, ale zároveň působivý šperk. "Ani nevím," odpovím tiše. "Jen to zatím jen prostředek, který mě zbavil povinností a dal mi svobodu si dělat, co budu chtít." Odmlčím se a pustím jí ruku, abych ji neuvedl do rozpaků. Už tak se mi zdálo, že jsem v zamyšlení udržel ten dotek déle, než bylo nezbytně nutné. "Rozuměla by sis s Nadjou, mou... partnerkou," nazvu ji tak pro nedostatek vhodnějších slov, přestože spolu nemáme společného víc než lekce a náznak přátelství. "Na konci léta bude mít osmnáctiny. Pokud bych ti dal peníze na materiál a odměnu za práci, vytvořila bys pro ni nějakou sadu?" |
| |
| Jdu si číst! Byla jsem ráda, že to nakonec rozpovídalo. "Jo v úterý je to fajn, asi vážně začnu chodit." Usměju se na Em. Potom je nechám si chvilku povídat. Sama jsem počítala s tím, že si chvilku budu jen číst. Asi to nakonec tak nebude. Otevřela jsem si tedy alespoň stánku a začala číst. Nechám je chvilku si tu povídat. A až uslyším, nějaké téma, co mě bude zajímat tak se znovu přidám. Teď jsem jdu ponořit do světa Harryho Pottera. Doufám, že se mě nebudou na nic ptát. Když si čtu tak moc nevnímám. |
| |
| Nadja Nepatrně sebou trhnu, když mě Alexander chytne za zápěstí. Krátkou chvilku mi nebylo jasné, proč to udělal, ale to zřejmě jen z šoku, protože málokdy se stalo, že jsem s lidmi vůbec otevřeně mluvila.,,Jakých povinností?"zeptám se zvědavě. Já to měla přesně naopak, povinnosti přišly až s mladším bratrem. Schovám ruku zpátky do rukávu a přitisknu ji k sobě.,,Určitě. Ale udělám to zadarmo. Je to věc, která mě baví, byla by hloupost si za to nechat platit. Jen mi řekni, jaké barvy a styl má ráda, a vyrobím to." Popravdě mě spíš zajímá, kdo ta Nadja vlastně je. Jeho partnerka? Nejsem si jistá, jestli tím myslí přítelkyni, ale řekl to dost váhavě. Nakonec to nechám být, pokud o ní bude chtít mluvit, udělá to. |
| |
| Konverzace Po Nathanielově poznámce o tichém chování dostanu pocit, že mi asi exploduje hlava, ale nakonec to nevydržím a rozesměji se. „Dobrý pokus, máš punkt,“ zamumlám. „Kéž by to tak opravdu bylo, bych mlčel třeba celý život, abych byl ňačí první volba…“ dodám si tiše s nenápadným povzdychnutím sám pro sebe. Na mou velice originální otázku k mému překvapení zareaguje docela dobře. „Možná to nebyl až tak špatný tah, jak se zprvu zdálo, co?“ popíchnu se trochu. Jeho shrnutí výletu mě docela překvapí. Při poznámce o Stalinovi se krátce zakoukám na Alexe. „Ňaco na tom bude, ale tak… nic není takové, jak se na první pohled zdá. I když, kdo ví… já rozhodně ne,“ pokrčím rameny a vrátím se myšlenkami k Nathanielovi, který mi z pro mě nepochopitelného důvodu dává ruku kolem ramen. „Ne! Ne! Ne! Ne! Ne, amigo! Tohle nedělej!“ ztuha polknu, skousnu si spodní ret a v hlavě mi začne houkat siréna s pronikavě červeným majáčkem. Když ucítím onu ruku, na chvilku zavřu oči a nenápadně popojedu hlavou trochu dopředu, aby se nedotkl omylem mého krku. „Fyzický kontakt navázán, hlavně klid, hlavně klid, vlastně se tě nikdo nedotýká, je to přes košili, klid,“ pokusím se nějak uklidnit tu anarchii, která v mé hlavě vznikla zapnutím poplachu a tak ani nevnímám začátek toho, co Nathaniel říká. „…pár děvčat a budeme pařit…“ O něco málo rozšířím svůj úsměv a dál poslouchám, i když se opět napůl vracím do své hlavy. „Jasné, děvčata a paření. Tím bych si nebyl až tak jistý. No, u tebe klidně, ale u mě,“ prolítne mi hlavou pár vzpomínek na jedinou slečnu, u které jsem si kdy myslel, že mám šanci. „Co se to v té hlavě všechno neudrží, hm? Jako by ti nedala jasně najevo, že jsi vždycky jenom hodně naivní.“ Při zaslechnutí zvednutí tónu hlasu se vrátím zpět do světa lidí a souhlasně přikývnu, přičemž nervózně zahýbu rameny. I přes prakticky neustálou mentální nepřítomnost a obrovskou nervozitu si udržím úsměv na rtech, který se potom, co dá Nathaniel ruku pryč stává opět tím nejupřímnějším, jaký může být, čili tak z padesáti procent. Protáhnu si ramena a vypnu imaginární poplach, po kterém se pomalu, ale jistě všechno v mé hlavě vrací na původní pozice. „No, abych pravdu řekl, úplně nechápu, ale to se poddá.“ rozesměju se. O tom, že nejvíc jsem pochopil tu část se strachem z výšek, vědět nemusí. Pokračování konverzace na sebe nenechá dlouho čekat a najednou na mě míří rovnou dvě otázky, což mi upřímně řečeno ani moc nevadí, jen nerad mluvím o sobě. „Mám z toho trochu smíšené pocity, popravdě řečeno,“ zasměju se. „Ale tak, sám si říkal, že bude sranda, tak uvidíme,“ dohodím. Nad druhou otázkou se sám musím trochu zamyslet. „Nom, to je trochu složitější. Jsem doma skoro všude, až na pár států… a zároveň nikde,“ odpovím, přičemž poslední část řeknu o něco tišeji. „Původně jsem z Richmondu, ale na to nepamatuju, přestěhovali jsme se, když jsem byl hodně malej,“ začnu krátkou verzi mého “úžasného“ životního příběhu. Neříkám to nijak nadšeně, spíš mluvím takovým uspávacím hlasem. Na druhou stranu, nadšeně povídám jen o opravdu málo věcech. „Většinu mého života jsme bydleli v Kansas City, ale až na pár útržků, například školu, si toho moc nepamatuji. Když nebyla škola, byli jsme s rodiči v cizině,“ pokračuji. „No a po dokončení podstavůvky (základka, pozn. pisatele) jsme se přestěhovali sem. Docela jsem si tu zvykl, udělal zázemí, našel známé…“ zakončím svůj příběh, který jsem se snažil co nejvíc shrnout, ale i tak mi hlavou běhá myšlenka, že jsem řekl až moc. |
| |
| Téměř monolog "Můj otec je bohatý obchodník a dlouhé roky předpokládal, že po něm převezmu firmu. Mohl mě k tomu donutit násilím, nicméně teď, když je bratr na cestě, usoudil, že to není nutné. Navíc předpokládá, že pokud mě nechá následovat můj sen, získá dveře do úplně nového světa." Pootočím tělo, opřu se o okénko a složím nohu pod sebe. Dívám se na Sofiiny bledé dlaně mizející v rukávech a vzhlédnu. "Náš vztah by se dal přirovnat k přátelství. Osobně ji vídám hlavně ve cvičebním a poté v džínách a různých tričkách, košilích a podobně a většinou s náramky a náušnicemi, které stejně nakonec odloží. Dokáže být i elegantní, ale tvrdí, že na mě s tím nebude ztrácet čas, protože to stejně neocením. Dlouhá léta jsme spolu cvičili pod střechou, ale v posledních letech jsem jí ukázal krásy přírody a ona si ji zamilovala. I když je většinou noční sova, která je vzhůru dlouho do noci a vstává až téměř v poledne, občas se mi podaří ji přesvědčit k východům slunce. Dokázala bys vyrobit něco inspirované sluncem a jeho probouzením se? Pokud budeš mít zájem a pokud bude příležitost, rád ti ukážu zítřejší východ, abys načerpala potřebnou inspiraci. Rád bych ti zaplatil alespoň materiál, ano?" |
| |
| Sedadla č. 16 a 15 Liliana, Jasmin Dan se s námi očividně bavit nechce, takže jsem obrátila zrak zpět k Lilianě a Jasmin. Jasmin si začala číst, nejspíš už ji to asi taky nebavilo. Na pokec jsme tedy zůstaly jen já a Lil. "Tak a co ten tvůj sportovní kroužek? Kolik je v něm lidí?" zeptala jsem se. Sportovně nadaná nejsem, ale nebyl důvod, proč se nezeptat. Kouktem oka jsem zkontrolovala Marka, který stále měl v uších sluchátka, takže kdybychom ho s Lil pomlouvaly, neslyšel by vůbec nic. Takováhle pohodička se mi líbila. V autobuse moc hluku nebylo, takže bylo všechno, co jsme si říkali moc dobře slyšet a nemuseli jsme se překřikovat. |
| |
| Kdyby to někdo nevěděl, tak jsme pořád v autobuse Emily Rozhovor s námi za chvíli přestane zajímat i Jasmin, která si jde raději číst. Za chvíli budou mít zase všichni sluchátka v uších a nikdo se s nikým nebude bavit. Naštěstí Emily to se mnou ještě nevzdala. "S tím sportovním kroužkem je to takové těžké, teď je nás tam kolem 10, ale bývalo nás tam mnohem mnohem víc. Jednu dobu se nás tam scházelo dokonce i 40. Ale asi všichni zlenivěli, nebo začali mít jiné zájmy, " na chvíli se zamračím. Znovu se podívám na Dana, který nás úspěšně ignorovat. Možná bych mu měla něco provést, aby si nás začal všímat, pomyslím si, ale raději mu nic neudělám. Zatím. Chvíli přemýšlím, na co bych se jí ještě zeptala. Snažím se vymyslet nějaké téma, které se netýká školy, ale stejně mi to nedá. "Emily? Kam půjdeš po střední?" Zeptám se jí nakonec, protože je to něco nad čím sama neustále přemýšlím. |
| |
| Pořád v autobuse Pozorně Alexandera poslouchám a nakonec i přikývnu.,,Východ Slunce je skvělé téma,"odpovím po chvilce a zasněně se podívám z okýnka. Po chvilce si uvědomím, že se mě na něco ptal a stydlivě se usměju.,,Tak ale jen na ten materiál." Jakmile mi dojde, že ani nevím, kdo všechno už v autobuse je, rozhlédnu se kolem. Zajímá mě, jak budeme rozdělení do pokojů.,,To jsem zvědavá, kdy vyjedeme,"zamumlám k Alexanderovi, ale oči mám upřené k přední části autobusu. Natáhnu se k batohu a vyndám z něj láhev plnou ledového zeleného čaje. Napiju se, což mě osvěží a cítím se zase o něco lépe. Vrátím láhev do batohu a vzpomenu si, že jsem měla napsat mamce. Zahrabu pro mobil, a když ho konečně najdu, zjistím, že už mi napsala několik zpráv. Všechny jsou anglicky, až na poslední, kde mi přeje rusky krásný výlet. Neboj, budu v pořádku a budu se bavit s ostatními. Mám všechno, cestou jsem si koupila svačinu. Napíšu ti, až dorazíme. Mám tě ráda, S. Otočím se zpátky na Alexandera.,,Promiň, mamka."Omluvně pozvednu telefon a schovám ho. |
| |
| Východy slunce "V pořádku. I mně už Michelle, macecha, psala. Pokud se necítíš na osobní vítání nového dne, mám na svém Deviantartu speciální složku jen s východy slunce. Takřka každé prázdniny a často i o víkendu se snažím dostat se mimo město. Sice jsem na můj vkus moc míst ještě nenavštívil, ale něco málo tam najdeš." Odmlčím se a lehoučce, sotva viditelně se pousměju. "Ovšem stále se nemůžu rozhodnout, co je krásnější. Jestli východ slunce, nebo polární záře." |
| |
| Další kresba? Jak se mi naskytl pohled na Mikyho dílo, povzdechla jsem si. Byl jak chodící hromádka smutku, neštěstí a deprese. V tomhle jsme byli dost rozdílní. Já brala vždy vše optimisticky, zatím co on... Zakroutila jsem na něj hlavou a otočila se k Nathanielovi, který mezitím přišel a projevil zájem o mé sušenky. Ten ale očividně rychle pominul a tak následoval další povzdech. Ještě jednou jsem si Mikyho přeměřila pohledem, uklidila skicák s pastelkama a zkontrolovala hodinky. Už jsme měli být na cestě ale někdo očividně chyběl... Kdo to byl? V autobuse byl tak trochu zmatek a tak jsem na to ani za mák nemohla přijít. Nakonec jsem to vzdala a mrkna k Nathanielovi. "Chceš ty sušenky, hladovče?" Zaculila jsem se na něj a natáhla ruku s balíčkem přes uličku k němu. |
| |
| Přední řada Pousmála jsem se. Očividně se snažil mě povzbudit, přesto že moje povzdechnutí nebylo myšleno nějak nesebevědomě. Jeho zájem hraní na kytaru mě zaujal. Mě nikdy nešla hra na žádný hudební nástroj, i když jsem hrozně chtěla jako malá založit vlastní kapelu. Ale to asi každý, ne? "Wau! Vážně?! Jak dlouho hraješ?" Vyletělo ze mě bez přemýšlení nadšeně. Trochu jsem se pak zarazila ale opravdu jen na pár vteřin. V tu chvilku jsem přemýšlela, zda tě neděsím. Možná jsem byla občas trochu... Přímočará? Možná to bylo to správné slovo. |
| |
| Sušenky Matthew se otevřel víc než jsem čekal ne, že by mi to vadilo aspoň jsme si měly o čem povídat. " Wow ty ses teda rozjel.Ne že by na tom bylo něco špatnýho" dodám rychle." Takže cestovatel jo ?" řekl jsem usměvavě. "Já jsem byl v životě jen na dvou místech a to první byl sirotčinec v Liberii takže Kansas zní super." Následoval velký úsměv ještě jsem chtěl něco dodat, ale myšlenky my zarazila Lucy se svatým grálem v podobě sušenek. " Ahh díky, máš to u mě ani nevíš jak moc." poslední slova už jsem říkal s poloplnou pusou. Jejich chut se my úplně rozlévala po jazyku. Když jsem skončil se sušenkama vyhodil jsem do vzduchu otázku" tak proč vlastně ještě nejedeme. Zaspal nám snad řidič nebo co ?" Vypadalo to že Lucy měla na mysli stejnou otázku, nejspíš jiné podání, ale stejný kořen. |
| |
| Autobus - vpředu Zamyslím se. “Nejsem si jistý, asi něco kolem tří let.“ odpovím na otázku. Tu dobu víceméně odhaduji. Nejspíš to bude o trochu déle, ale vážně jsem se o to začal zajímat právě před těmi třemi lety. Jinak moje vzpomínky týkající se kytary sahají dál, a nejen té. Podle reakce tohle zjištění Kate překvapilo, čemuž se ani moc nedivím. Moc lidí to neví a ve třídě jsem o tom neříkal vůbec nikomu. Nemám v úmyslu se tím zviditelňovat, navíc mám docela dobrou představu, co by pak následovalo. "Hudba mě vždycky fascinovala a stejně tak různé nástroje." Vzpomínám si, že jsem jako malý toužil mít bicí, ale nakonec z toho rychle sešlo. A tak jsem to měl se spoustou věcí, chuť by byla, ale ne vždy to dojde do zdárného konce. “Ale raději drž svou fantazii na uzdě.“ Dodám po chvilce aby si nezačala představovat jak úžasný asi můžu být. Nejsem žádný Jimi Hendrix. Hraju jenom ve svém volnu a sám pro sebe.“ Navíc mám určité mezery. “Není to nic extra, ale uklidňuje mě to. A nikde se tím raději ani nechlubím.“ |
| |
| Polární záře ,,Ty máš účet na Deviantartu? A jak se tam jmenuješ?"V očích mi zazáří. Konečně se budu moct podívat pořádně na jeho fotky.,,Já se ráda podívám na východ slunce i naživo. Přece jen pojedeme ke Grand Canyonu, tam bude nádherná příroda. Mohl bys to i vyfotit,"navrhnu nadšeně a trochu zvýším hlas. Když si uvědomím, jak hlasitě mluvím-což ale zas tak hlasitě není, tedy pro ostatní-ztiším hlas a dodám:,,Tedy jestli budeš chtít."Východ slunce, nebo polární záře? Je těžké říct, co je hezčí. Samozřejmě, polární záři většina lidí uvidí jen na fotkách, ale vidět ji opravdu naživo musí být skvělé.,,A tys viděl polární záři? Myslím tím, ne jen na fotkách?"Usměju se a podívám se na rukáv mého svetru. Mohla bych ho konečně přestat žmoulat. |
| |
| Mirerired "Nevím, jestli se nazývat populárním, ale na Deviantartu jsem známý jako Mirerired. Pár fanoušků tam mám," přibližně kolem stovky, "ale jejich počet pramení z toho, že tam nedávám všechno a ty nejlepší fotky zatím nezveřejňuji." Odmlčím se a lehce se pousměji. "Počítám s tím, že budu fotit, co to půjde. Možná se mi podaří zachytit nějaké dobré momentky, až nebudou dávat pozor," kývnu směrem do autobusu. "Jsou to dva roky zpátky, co jsme byli na Islandu. Přiznávám, bylo to hlavně na můj popud, protože jsem chtěl vidět tamější přírodu, ale nakonec byl nadšený i otec, který tam byl jen z donucení. Roztál, když se nám podařilo zahlédnout polární záři na vlastní oči." |
| |
| Autobus Že jsem se rozpovídal víc, než bylo nutné, mi potvrdí i Nathaniel, i když se to následně pokusí zabalit do hezčího balicího papíru tím, že je to dobře. „Příště to zkrať,“ hodím si poznámku na imaginární pracovní stůl v mé hlavě. Na jeho zřejmě řečnickou otázku pouze s úsměvem přikývnu. Když se zmíní o Libérii, naskočí mi v hlavě mapa severozápadní Afriky, kde chvilku tápu, ale nakonec si ustálím, o čem se mluví. „Angličtina… asi ňajká kreolština a ňajký kmenový jazyky… ňah,“ projedu si mé chabé znalosti o jazycích v Libérii. Konverzaci, díky bohu pro Nathaniela, přeruší Lucy, která mu nabídne jeho vysněné sušenky. Pozvednu pravý koutek a zamyslím se: „Jídlo sis‘ nevzal, co?“ Zkousnu si spodní ret a po chvilce promýšlení se rozhodnu, že si při zastávce něco koupím a pokud nebude zastávka, tak to vydržím, stejně toho moc nesním. Nathaniel nadhodí do éteru otázku, u které si nejsem jistý, jestli byla tak všeobecně nebo na někoho konkrétního a tak jen zmateně mlčím. „Ale vyjet bychom už mohli, no… Chceme snad dojet za světla, ne?“ |
| |
| Jízda začíná Učitelka najednou nastoupila do autobusu a dveře se zavřeli. Řidič nastartoval a autobus se rozjel. "Zdravím všechny a...." Zarazila se, když spatřila Marka s hadem na klíně. "Marko! Děláš si ze mě srandu?! Ty vážně táhneš na školní výlet hada?!" Byl to spíše povzdech než námitka. Očividně se jí nechtělo čekat, než si ho odnese domů a doklopýtá zpět na autobus. "Bojí se tu někdo hadů?" Zeptala se profesorka a pak pokračovala. "Omlouvám se, že jsme vyjeli později ale volala mi Erikova mamka, že je Erik nemocný a nepojede s námi. Takže můžeme vyrazit. Doufám, že máte všichni vše! Pro nic se nevracíme...." Usmála se mile a pak už jen dodala. "Pokud by se někomu dělalo za jízdy zle, jen řekněte a zastavíme vám někde na pumpě. To samé platí u záchodu. Už snad nejste malý a umíte si říct..." Poslední slova byla pronesena mírně sarkasticky. Pak už se jen posadila na přední sedadla a střídavě pozorovala krajinu a nějaké papíry, co měla na klíně. |
| |
| Soukromý koncert? Matthew Adams Nadšeně jsem poslouchala Matthewa. Tohle mě vždy fascinovalo. Hra na hudební nástroj. Wau! Já byla takový motovidlo, že mi tohle nikdy nešlo. A zpěv? Hmmm... Možná by mě zaměstnali na rozhánění davů! Vždy bych se nenápadně proplížila doprostřed nějaké demonstrace, začala zpívat a najednou by byli všichni ti tam. Ani jsem nepředpokládala, že umí hrát nějaké veleskladby. I když to samozřejmě není myšleno jako nějaké pohrdání. Spíš moje zkušenost ale třeba to je prostě tím, že jsem nemožná. "A uděláš mi někdy nějaký soukromý koncert?" Zářivě jsem se na Matta usmála. Abych pravdu řekla, tohle nebylo myšleno ani moc vážně. Samozřejmě bych ho slyšela ráda ale spíše my šlo o sledování jeho reakce. Profesorka nastoupila a samozřejmě jejímu zraku neunikl Gregor, který se motal někde vzadu. Naštěstí ho ale vzala a já se těšila, jaká s ním bude ještě sranda. Profesorky jsem si dále nevšímala a jen vysela očima na Mattovi, který mi stále dlužil odpověď. "Já jsem to taky párkrát zkoušela ale jsem na tohle hrozně nešikovná... To si slyšet nepřeješ je to opravdu naprosto nerytmický děs. I když možná by se to dalo zařadit do žánru dubstep!" Zasmála jsem se |
| |
| Autobus - odjezd Člověk by řekl, že jsem se svým malým koníčkem u Kate trefil hřebíček na hlavičku, bohužel to všechno ale skončí tam, kde jsem nechtěl. Koncert! To slovo mi zní v uších a běhá mi při něm mráz po zádech. Nikdy bych se do ničeho takového jako hrát někomu jinému, než jsem já nebo někdo z rodiny moc nehrnul. Nejsem trémista, ani nemám strach, ale nemám to zkrátka rád. Přikryji si obličej rukou, obzvláště oči, a začnu si ho mnout jako vždycky po ránu když jsem ještě rozespalý. Že já raději nemlčel. Už vidím, jak to skončí. Nebo se prokecnu ještě víc a skončí to daleko hůř. Do autobusu v další chvíli nastoupí slečna Greenová, která mě zároveň vyruší z mých myšlenek. Podívám se jejím směrem a poslouchám, co říká. Nejde prakticky o nic důležitého, obvyklý projev na začátku každého výletu. Pak dá řidiči povel k odjezdu a autobus se nakonec hne z místa. Konečně jsme vyrazili. “Jak dlouho asi tak pojedeme?“ zeptám se nakonec, když domluví. Ne, že bych byl nedočkavý, ale docela rád bych věděl, co mám čekat. Doufal jsem, že můj rozhovor s Kate už skončil, ale jak se zdá, tak se tak nestalo. Cítím na sobě její pohled, a když se podívám jejím směrem, tak zjistím, že je to pravda. Kate mě stále pozoruje, až mám pocit, že po mě každou chvíli skočí. “No dobrá.“ souhlasím nakonec. “Až se naskytne příležitost, tak něco zahraju. “ Co se dá dělat, hold pro jednou udělám výjimku. “Dubstep mi bohužel nic neříká, takže bych to možná ani nepoznal.“ |
| |
| Konečně odjíždíme ,,Jak jsi přišel na jméno Mirerired? Zní to zajímavě,"řeknu po delší chvíli, kdy jsem jen mlčela a poslouchala. Při zmínce o momentkách našich spolužáků se pobaveně pousměju. Chci nějak zareagovat na návštěvu Islandu, ale to už vejde učitelka a autobus se konečně rozjede. A tak si učitelku poslechnu, včetně poznámce o hadovi, ke kterému se hned potom otočím a prohlédnu si ho. Brát si svého mazlíčka na výlet, a ještě k tomu hada, mi nepřijde jako nejlepší nápad, ale od Marka by se to dalo čekat. Obrátím se zpátky na učitelku a tiše počkám, než domluví. Pak už věnuju pozornost Alexanderovi.,,Tak to muselo být úžasný. A jak dlouho jste tam byli?" Já nikdy moc necestovala. Pamatuju si, že když jsem byla mnohem mladší, jeli jsme na týden do Chorvatska, ale až na koupání v moři si skoro na nic nevzpomínám. Pohledem těknu k měnící se krajině a spokojeně se usměju.,,Konečně,"zamumlám. Teď už jen doufám, že tam brzy budeme. |
| |
| Chudák Matt. Až mi ho bylo chvíli líto, když jsem pozorovala jeho zoufalé promnutí očí. Snad si i trochu oddechl, když spustila profesorka, pak ale přece jen reagoval. Překvapilo mě, že to bral tak "v klidu". Čekala jsem kolem toho mnohem větší humbuk. Zkoumavě jsem si ho prohlédla a opřela se zpět do sedadla. Očima jsem přejela přední sklo autobusu. Tohle místo bylo asi nejlepší v celém autobuse. Byl tu nádherný výhled v podstatě na všechny strany, kromě dozadu. "Pokud se ti nechce, nemusíš..." Zvedla jsem k Mattovi po chvilce oči. Co to, že by záchvat solidarity? Nebo ho možná jen nechci tyranizovat a nutit do něčeho, co očividně nechtěl. "Je to jen na tobě." Dodala jsem ještě s zářivým úsměvem a už přemýšlela, co vyvádět. Cesta bude asi dlouhá a já se nudila už teď. Jistě, že jsem sebou měla něco pro.... Ehm... řekněme povolení studu ale profesorka seděla vedle nás a zas takový drzoun jsem nebyla. Mám ale na něco chuť... Trochu jsem se zaksichtila, jak jsem přemýšlela, co bych si jen dala. Najednou jsem sebou prudce trhla směrem k batohu na zemi. Je celkem možné, že se mě Matt lekne, protože to bylo opravdu nečekané. V batohu jsem zalovila a vítězně vytáhla pytlík gumových medvídků. Táta mi je koupil, když přijel naposledy domů... Už to taky je pár týdnů. Nemůžu se dočkat, až zas přijede. Už několik dní se mi neozval a já.. Výraz mi trochu ztuhl a já se zahleděla z okna. Snad se mu nic nestalo! Otevřela jsem pytlík medvídků a nabídla nejprve Mattovi. "Chceš?" Usmála jsem se na něho a zamávala mu pytlíkem před obličejem. |
| |
| Vzhůru do noční můry Lucyina reakce, byla... jako vždycky. Zakroutila hlavou a začala se věnovat Nathanielovi, který zjevně toužil po jejím jídle. Vědět to, vezmu toho víc. |
| |
| Autobus - Na cestě Kate moje odpověď zřejmě neuklidnila tak jak jsem si představoval a tak dál pokračuje v tom stejném tématu. Jediný rozdíl je ten, že tentokrát má docela opačný postoj. “Už jsem to slíbil, tak to měnit nebudeme.“ Odpovím jednoznačně, protože bavit se o tom dál už nechci. Nevím, proč jsem necouvnul, když mi dala tu možnost, na druhou stranu je to co jsem řekl pravda. Jednou jsem souhlasil, tak to tak je. Odpověď ohledně délky cesty se mi nedostane, ale chvilka to určitě nebude. Jak já nerad jezdím autobusem. Zatím co se Kate hrabe ve svém batohu, sehnu se pod sedadlo a začnu pod ním šmátrat a něco hledat. Teprve když najdu to, co hledám, posadím se zpátky a upravím si trochu sedačku do pohodlnější polohy. No, to je lepší. Když konečně Kate vytáhne hlavu z batohu tak v jedné ruce svírá balíček gumových medvídků. “Jasně, díky.“ odpovím a s chutí si jich pár vezmu, nicméně pochybuji, že nám vystačí na celou cestu. Určitě ne, když se nebudu hlídat. |
| |
| Odjíždíme! Lil Po vysvětlení sportovního kroužku bylo chvíli ticho. Pak mi Liliana položila otázku na život po střední. V tomhle jsem neměla úplně jasno. "Tak tohle je těžká otázka," usmála jsem se na ni. "Opravdu nevím. Asi bych šla na práva. Mám s tím svý plány." Na chvíli jsem se odmlčela. "Chtěla bych vysoudit propuštění nevinných zvířat z farmaceutických společností. Testují na zvířatech. Speciálně je i pár firem, které se zaměřují na přírodnost jejich produktů a neprovádějí testy na zvířatech. Opravdu mi jde o to, abych těm zvířatům pomohla. Většina z nich se narodí, firmy je odkoupí a oni zemřou, aniž by poznali své rodiče, nebo svět tady venku..." zamyslela jsem se. Asi bych na ty práva šla. "Někde jsem to aspoň četla." V mém pokračování mě přerušilo zašramocení autobusu a následný posun z místa. Vyjížděli jsme. Pozdravila nás a chtěla pokračovat, ale zarazila se. Pohled jí spočinul na Markovi. Zasmála jsem se nad jejími slovy o hadovi. Otočila jsem se dozadu a za chvíli jsem se zase obrátila zpět. Učitelka povídala dál o jízdě, ale já ji nevnímala. Pak se otočila a posadila se. Konečně jsem mohla opět mluvit s Lil. "A co bys chtěla po střední dělat ty?" zeptala jsem se. Byla jsem ráda, že se ještě někomu chce mluvit. |
| |
| Konečná Nějakou dobu se jelo, občas se udělala nějaká zastávka na benzínce, aby si někdo mohl odskočit na záchod. Cesta utekla pro někoho rychle pro někoho pomalu, prostě podle toho, jak se kdo bavil. A i když se pro někoho ta cesta mohla zdát bez konce, konečně jste dorazili na místo. Autobus zastavil před hlavní bránou ranče. Profesorka vylezla ven a potom jste mohli jít i vy. S kufry jste teď stáli před hlavní bránou zatímco autobus za hlasitého rachotu odjížděl. Ranč byl veliký a udělaný v kovbojském stylu. Bylo to hlavně kvůli návštěvníkům. Za bránou se vynořil po chvilce nějaký člověk a ten si to namířil hned k vám. Měl na sobě kovbojské oblečení a hlasitě žvýkal žvýkačku. Přešel k profesorce a podal jí ruku nakonec se podíval na vás. "Zdarec děcka!" Říkal to takovým buranským přízvukem. "Já jsem Tony Reyes majitel, ale klidně mi říkejte jen Tony. Udělám s vámi malou prohlídku ranče a potom vás zavedu na pokoje." Mávnul rukou a vedla vás dovnitř. Jeho chůze byla tak podivná, jako byl podivný on. Všichni jste ho následovali. Za bránou ukázal k jednomu rohu. "Kufry si nechte tam, potom se pro ně vrátíme. Ranč byl vlastně několik budov postavených do kruhu, uprostřed byla nějaké studna a kolem nějaké menší náměstíčko, jestli se tomu dalo tak říct. Potom naproti hlavní bráně byla ještě jedna, nabyla tak velká, ale byla pěkně vyzdobená. Tony vás zavedl k té studně a potom postupně z leva do prava začal ukazovat na ony baráky. "To je jídelna a kuchyň, tedy budete snídat, obědvat a večeřet. Vedle je sklad věcí ze stáje a dalších věcí, taky je tam sláma, dál jsou stáje, které pokračují ještě ven a jsou tam výběhy. Potom pokoje a další pokoje." Potom s vám ukázal ještě vnitřek a šlo se na pokoje." Pro vás to jsou dva pokoje po třech a 4 po dvou. Profesorka má svůj vlastní. Po ranči se můžete pohybovat neomezeně, ale nesmíte bez dozoru mimo ranč. Z domků do domku se přechází přes náměstí, není možno přejít rovnou. A je tu pro vás taky připravený i takový program, ale ne na všechny dny." Nakonec vám dal klíče od pokojů a rozloučil se s vámi, do konce dne jste pak měli volno. Zobrazit SPOILER |
| |
| Příjezd Konečně jsme dorazili na místo. byla to dlouhá cesta a únavná. Nejspíš jsem usnula, ani jsem to nezaregistrovala, ale škubnutí autobusu, když zastavoval mě vytrhl ze spánku. Zase se mi zdálo něco divného, bohužel si na nic z toho nepamatuji, ale knížku jsem držela křečovitě v ruce. Upravila jsem si vlasy a když se začalo vystupovat chytla jsem tašku a hrnula se ven. Ty zástupy, co se vždy v autobusech tvoří se nevyhnuli ani dnešku. Když jsem se dostala ven položila jsem zavazadla na zem a protáhla se. Ostatní zatím vylezli ven a autobus odjel. Za chvilku se k nám přiřítil nějaký vidlák. Měl hrozně podivné chování, na jaké my městští nejsme zvyklí, ale bylo to osobité a to se mi na něm líbilo. Představil se jako Tony majitel ranče. Celou dobu jsem se usmívala a dívala se na něj. Tony začal mluvit a všechno nám vysvětlovat a nakonec nás provedl po ranči. Bude to velice zábavné až budeme po večerech a nebo ráno přebíhat z jednoho baráčku do druhého. Potom jsme byli rozděleni do pokojů. Budu v pokoji pro tři s Em a Lil, myslím, že to bude fajn. Do konce dne budeme mít volno, je to milý. Nejspíš si to tu projdu, ale nejdřív si půjdu odnést věci do pokoje a seženu něco k jídlu. Oběd jsme už propásli tak snad něco vyhrabu v tašce nebo tak. Došla jsem si pro tašku a cestou jsem si v ruce hrála s klíčkem. Potom jsem došla ke dveřím pokoje a odemkla. Je tu palanda a letadlová postel. Hodila jsem tašku na onu velkou postel. Tohle mi bude vyhovovat, snad to holkám nebude vadit. Prošla jsem si pokoj a potom vyhrabala nějakou sušenku. Lehla jsem si na tu postel a dívala se do stropu. Počkám tu na holky teprve až potom něco začnu dělat. Myslím, že jsem zaslechla, že Marko a Michale budou spolu na pokoji. Chudák Michael, ale možná když se s někým domluví tak se s ním vymění, ale já se jim do toho nebudu motat. Mě by nevadilo mít tu nějakého mazlíčka, ale tady mají zvířata taky a hned nějaký ten kousek od pokoje. |
| |
| Příjezd na ranč Lil, Jasmine Na pokec jsem už potom neměla náladu a tak jsem si nasadila sluchátka a měla jsem je až na konečnou. Konečně jsme se dostavili na ranč. Vysedli jsme z autobusu a já se nadechla čerstvého vzduchu. Rozhlédla jsem se po třídě. Marko měl u sebe Gregora, ale jinak se tu nic zajímavého nedělo. Po chvíli k nám dorazil nějakej týpek. Chodil hrozně legračně a ještě legračněji mluvil. Neudržela jsem se, když řekl 'Zdarec děcka'. Musela jsem se začít smát, ale pak mi bylo trapně, když mě učitelka sjela pohledem. Musela jsem přestat a potom nás zavedl na prohlídku ranče. Moc jsem ho nevnímala, protože jsem raději pozorovala krajinu. Nakonec nás rozdělili do pokojů a já byla s Lil a Jasmine. Byla jsem za to ráda, ještě bych skončila někde sama a neměla bych si s kým povídat. Chtěla jsem zajít pro klíče, ale někdo z mých spolubyslícíh je už vzal. Lil byla ještě tady, takže to musela být Jasmine. Vyrazila jsem tedy s věcmi k našemu pokoji. Vešla jsem dovnitř. Jasmine si zabrala velkou letadlovou postel. Nevadilo mi to. Usmála jsem se na ni a pak jsem si zabrala dolní postel z palandy. "Tak, co budeme dělat?" zeptala jsem se jí a pak jsem si lehla na postel. Prý byli Marko, Gregor a Miky spolu na pokoji. Někdy se za nimi zastavím. Stále jsem se usmívala a ani nevím proč. Někdy mám takovýhle nálady. Koukla jsem na Jasmine a pak jsem začala hypnotizovat dveře. Třeba by se u mě mohla na ranči probudit nová schopnost telekineze. Co já vím. |
| |
| Yeeehaaa! Na místo jsme dorazili po docela dlouhé době. Já, zabraná do hudby, jsem si sice všimla, že už jsme na cestě až díky první zastávce, ale co. Uvítal nás nějaký chlap, prý Tony, a spolu s rančem vyzařoval takovou atmosféru, že jsem mu téměř nevěřila, že má s kovboji něco společného. Nikdo, NIKDO není takhle autentický. Tašku jsem odhodila vedle zavazadel ostatních, jen mp3 jsem strčila do kapsy a sluchátka hodila kolem krku. Skoro bych si ale myslela, že jsme si věci mohli vzít rovnou, protože kratší prohlídku jsem asi ještě nezažila. Když je nám řečeno všechno, vyzvedla jsem klíče, sebrala svoje věci a zamířila na pokoj. Mám být s Katarinou. Ne, že by mi nějak vadila, to ne, ale mám docela ráda svůj klid, takže doufám, že alespoň spát umí potichu. V pokoji zjistím, že je tam jen jedna velká postel - po bližším prozkoumání se naštěstí ukáže, že se dá rozdělit. Nevydržela bych v s někým v jedné posteli, i když takhle velké. Odložím svoji tašku za dveře a pustím se do odsouvání postelí od sebe. |
| |
| Příjezd Cesta plynula v příjemném mlčení. Se Sofií jsme už nepromluvili, každý ponořený ve vlastních myšlenkách. Většinu doby jsem strávil pozorováním světa tam za oknem. Vzpomněl jsem si na dávné dětství a tu hloupou myšlenku, že je realita ve skutečnosti úplně jiná – celou dobu jízdy vlastně stojíme a pohybuje se okolní svět. Bylo to bláhové a pošetilé, ale snadno by se tomu dalo propadnout i nyní. |
| |
| Ranč - příjezd Cesta autobusem utekla docela rychle a neměl jsem během ní žádnou potřebu nic počítat, jak často dělám, když se začnu nudit. Společnost mi dělala celou dobu Kate a i když se to z počátku nezdálo, tak jsem si dobře pokecali. Když konečně autobus naposledy zastaví, stojíme před oním rančem, kde máme strávit několik následujících dní. A je to tady. Posbírám si všechny věci a pomalu se začnu soukat ven z autobusu. Jakmile jsme všichni venku, tak řidič nastartuje a odjede pryč. Chvilku ještě a nakonec se připojím k ostatním. Ranč vypadá přesně tak, jak jsem čekal, nicméně mě to moc neoslní. O to horší mám pocit, když uvidím zdejšího majitele. Ve chvíli kdy promluví tak jsem si zcela jist. Jsme v háji. Hodím si batoh na záda a následuji majitele. Poslouchám, co říká a rychle se seznámím se zdejším okolím. Ono ani není kde se tu ztratit. Nakonec skončíme u pokojů. Ukáže nám, kdo kde bude bydlet a pokračuje dál. Jakmile zaslechnu slovo program, přejede mi mráz po zádech. “A do … “ Větu nedokončím, stihnu se zarazit dřív, než dám třídní sebemenší záminku k reakci. Bez dalších slov popadnu klíč a zamířím rovnou k pokoji. Jakmile se za mnou zabouchnou dveře tak si oddychnu. “Konečně klid.“ Batoh hodím na zem k jedné ze skříněk a s rozpřaženýma rukama padnu na postel. Dneska už snad bude klid. |
| |
| Konečně na ranči [/u] Po chvíli já i Alexander utichneme. Pestrobarevná krajina za okny rychle ubíhá. Klidně sedím, nic moc neříkám ani nedělám, jen přemýšlím nad vším možným, co mě napadne. Nakloním se k batohu a vytáhnu z něj knihu s ruským názvem. Vlastně je celá v ruštině. Mám ji už dlouho, původně patřila mamce, ale ta už si Rusko radši moc nepřipomíná. I když vím, že by se chtěla vrátit. Otevřu ji a začtu se do příběhu. Když autobus zastaví a celá naše třída se začne valit ven, otočím se na Alexandera a, podobně jako on, čekám než se ruch kolem uklidní a budu moct taky vyjít ven. Chytím batoh za ucho, v pravé ruce stále držím knížku. Vylezu pryč z autobusu. Před očima mám ranč, v podstatě takový, jaký jsem si představovala. Tony se zdá být přátelský, možná až moc. Nebo to alespoň umí dobře zahrát. Následuji ho, ale snažím se moc nevzdalovat od Alexandera, který už začíná fotit. Pousměju se. Po procházce rančem nám Tony ukáže pokoje. Převezmu od něj klíč. Ještě než se ubytuju v pokoji, přijdu k Alexanderovi a špitnu k němu:,,Děkuju, že jsi to vedle mě přetrpěl." Sklopím oči k zemi a snažím se poděkovat jako normální lidská bytost.,,A díky...eh...za příjemný rozhovor," dodám a kývnu na něj na rozloučenou. Radši už půjdu do pokoje. Mám být společně s Lucy, za což jsem docela ráda. Vlastně ji moc neznám. Alespoň se o něco víc sblížíme. Nejspíš. Dojdu do pokoje a prohlédnu si ho. Je tu jedna velká postel, ale zřejmě se dá i rozdělit. Položím batoh a knihu na jednu stranu postele. Chvilku jen tak čekám, až si nakonec uvědomím, že mám mamce napsat, jestli už jsme dojeli. Vytáhnu mobil a smskou ji ujistím, že jsem v pořádku. Posadím se vedle batohu a nervózně si pohrávám s náramky. |
| |
Já, Michael a Gregor Dlouhé cestování nakonec nebylo tak dlouhé, jak jsem očekával. Během chvíle jsem opustil konverzace s některými svými spolužáky a rozhodl se věnovat hudbě. Naštěstí to nikomu nevadilo a já se mohl nadále věnovat jen sám sobě. Příchodu učitelky jsem si všiml a také toho, že určitě měla opět nějakou speciální poznámku pro mě. 'Určitě říkala něco s Gregorem, jak jinak.' Pomyslel jsem si, i když jsem ji přes sluchátka neslyšel. Dále jsem se už v autobusu nikomu nevěnoval. Celou cestu jsem se díval z okna a občas zkontroloval Gregora, aby neutekl a neudělal ještě větší chaos, přesněji aby nevyvolal ještě větší strach u Michaela. 'Podruhé už by to vtipné nebylo.' Konečně jsme dojeli. Gregora jsem schoval opět do svého zavazadla. Normálně bych si ho nechal plazit a šplhat po těle, ovšem nyní jsem nechtěl, aby na něj i jiné zvířata nějak reagovaly. Byl jsem celkem zvědavý, co bude dále. Kovboj. Obličej se mi zkroutil do šokované a nechápavé grimasy. 'To jako vážně? Snaží se udělat dojem nebo to je jako vzorný filmový příklad kovbojského burana.' Normálně bych se hned začal smát, ale nyní jsem si skutečně lámal hlavu nad tím, jestli si dělá srandu nebo to tak myslí skutečně vážně. To se pravděpodobně stalo důvodem mé nepozornosti a většinu z toho, co nám říkal, jsem nevnímal. Poslouchat jsem začal až později, když mi v hlavě uvízlo slovo 'dozor'. Drkl jsem trochu do Jasmin, abych si získal trochu její pozornosti a mohl se jí na něco zeptat. „Hej... hej... jaký dozor? My budeme mít dozor? Kdo bude náš dozor? Být omezení jen na učitelku je nesmysl.“ Zeptal jsem se ji nechápavě. „Já nechci mít dozor.“ zaskučel jsem sklesle. Nálada se mi však mnohonásobně vrátila poté, co jsem se dozvěděl, že na pokoji budu s Michaelem. Přišel jsem k němu a kamarádsky mu přehodil ruku přes rameno. „No není to skvělé?! Jsme spolu na pokoji. Užijeme si spoustu srandy. Holky přijdou určitě zkontrolovat Gregora a tak se nebudeme sami nudit a nebo ho budeš moct použít jako model pro tvou kresbu.“ |
| |
| Prohlídka ranče Sotva mi hlavou proběhla myšlenka na odjezd, nastoupila i učitelka a po krátkém proslovu se dal autobus konečně do pohybu. „Počkat, had?“ zarazím se na chvilku při obvyklém překládání všeho, co slyším. Chvilku s nepřítomným výrazem zírám do sedačky přede mnou, ale nakonec se s mírným zatřepáním hlavou proberu. „No, proč kruci ne?“ pohodím rameny a opět se ponořím do překládání a poté do čtení. Během cesty se nic moc zajímavého neděje, a tak jen občas zvednu hlavu od knihy a kouknu na pár vteřin z okýnka. „No… aż kurde brak mi słów…“ zamumlám si při pohledu na ranč, ke kterému se blížíme. Ven se nijak zvlášť nehrnu, a když už konečně vylezu z autobusu, dám si na hlavu kapuci. A tak jsme tam stáli a čekali. Nenápadně, no alespoň podle mého, jsem začal pohledem přejíždět ostatní. „Podívejme na to, skupinka sluníček, která doslova září nadšením,“ pousměji se „no… fakt, že i já jsem si představoval trochu… jinak, trochu...“ Můj myšlenkový pochod přeruší pohled na přicházejícího muže. „A to… Serio?“ pozvednu levé obočí a začnu lehce panikařit. Korunku tomu dodá jeho, vskutku originální, leč jak na mě ne úplně dobře vyhlížející pozdrav. Z toho co zaslechnu, si ustálím, že asi nejsem jediný, kdo to úplně nedává, i když z trochu jiné stránky. „Oukéj, Toný. Udělej nám túr skrze tvůj fajný ranč, jéj,“ pokusím se na odreagování v hlavě nahodit styl mluvy, který by pasoval k jeho vzhledu, ale jde mi to tak hrozně, že bych se nejraději profackoval, a tak se jen přidám na konec pomalu jdoucí třídy. Když všichni začnou odkládat batohy, opět se zarazím. „Ale…“ obejmu pevně svůj batoh. „Kašli na to, prostě ho tu polož. Třeba… kruci, je tu takový chaos, kdo se v tom má vyznat, jen tohle dám… Ne!“ zarazím se, když se přistihnu při srovnávání batohů. „Ani na to nemysli! Polož tady ten batoh a jdi pryč.“ Zhluboka se nadechnu a se zavřenýma očima položím batoh vedle ostatních a otočím se o sto osmdesát stupňů. „Můžeš vydechnout,“ sepne mi v hlavě, ale jen otevřu oči. „No tak, chápu, jsi podivín a potřebuješ to mít srovnaný, ale víš co? Je to za tebou, když teď půjdeš rovně, už to neuvidíš, ano? A krucinál vydechni!“ ztratím nervy sám nad sebou, ztuha polknu a vydechnu. Následně neudělám ani dva kroky bez toho, abych se nezastavil. „Na co čekáš, na pozvánku? Kruci nech to být! Musíš se pořád takhle vytáčet? Než budeš srovnávat věci, co si to srovnat v hlavě? Jdi! Jdi, než z tý bandy sluníček vyleze ňakdo, kdo tě zná a odvleče tě pro tvoje vlastní dobro za vlasy za zbytkem třídy, kapiš?!“ Pár u mě relativně obvyklých cuknutí hlavou, která označují, že ňaco není v pořádku a můžu se s rozklepanýma rukama vydat za zbytkem třídy, který už si za tu dobu snad i zvykl… nebo už se minimálně nediví. Snažím se držet u konce skupiny a už nijak víc nebudit pozornost, stačí mi mé, už trochu agresivní, vnitřní já. Upřímně řečeno, jak to tak procházíme, tak nemám z ničeho moc dobrý pocit, dokud nepřijde řada na stáje a výběh. „Půjdeme se podívat na koně, až tohle divadlo skončí, ju?“ prohodím sám k sobě a na tváři se mi z neutrálního výrazu, který zde posledních deset minut přetrvával, vykouzlí nepatrný úsměv, který si už přes jakékoliv myšlenky snažím udržet. Informaci o chození mimo terén ranče ňajk přeslechnu. O to víc mě ale vyděsí informace o programu. „Doufám, že nemyslí program, jako program v mém vnímání slova program, protože jestli myslí program, jako program v mém vnímání toho slova, tak je to opravdu špatné…“ zamyslím se na chvilku, ale pak už se rozdělují pokoje a tak jen čekám, na koho zbydu. Překvapivě patřím hned do první skupiny. „Alexander a Dan, to bude v klidu… snad, asi, nejspíš, možná, tedy... předpokládám…“ doplním zprvu velice přesvědčeně vyhlížející myšlenku o pár znejišťujících slov. Následně si dojdu pro batoh a na mě nezvykle pomalým krokem se vydám směrem na pokoj. |
| |
| Vítejme na Ranči Když jsem vylezl z autobusu tak jsem byl pořádně rozlámaný. Strašně mě bolela kolena, záda, i zadek. Proto jsem se řádně protahoval, ale to mi na bolesti samozřejmě nijak neubralo. Až pak jsem si promnul ospalé oči a rozhlédl se po okolí. Byli jsme... Na ranči. Ale vypadalo to jako velmi příjemné místo, a mě se už od prvního pohledu zalíbilo. Pousmál jsem se. Je to tu moc krásný. Pomyslím si. Ale pak mi úsměv spadne, když mě napadne... Dohajzlu... To tu od nás ale budou chtít abychom se starali o koně? A v tu chvíli už mi moc do úsměvu není. Těžká práce mi nevadí, ale starat se o zvířata? Nejlepším domácím mazlíčkem byla vždycky kytka! Ale mě chcípnul i kaktus. "Kur**." Povzdychnu si tiše a pomalu se vydám za ostatními, za kterými již samozřejmě zaostávám. Když nás přivítal majitel Tony, tak jsem chvíli nevěděl co si myslet. Jeho buranství se mi ale líbilo. Celkově se mi líbil celý. Vypadal jako správnej, pohodovej týpek. Což je jenom dobře. Aspoň by se s ním dalo dobře vyjít. Než s nějakým, který dbá na vojenskou kázeň. Chvilku jsem si ho prohlížel. Snad až nezdravě moc. Načež jsem zatřepal hlavou, abych se probral ze zamyšlení, a vyrazil jsem v závěsu na obhlídku tohoto místa. A nutno říct... Že to tu vypadalo velmi... Hmmm, velmi... Zajímavě? Rozestavění domků i postavení studny bylo perfektní, a mě to jistým způsobem přišlo uklidňující. Viděl jsem v tom jistý řád. Jako v dobře složené hromádce prádla. Takže pravidla jsou jasná a daná. Super. Už se těším, až si to tu prohlédnu. Pronesu si sám sobě v duchu zamyšleně, téměř sarkasticky. Poté udělám aspoň pár obrázků tohoto místa. Asi pětkrát změním polohu. Než udělám aspoň čtyři fotky. Až pak udělám to co ostatní. Zajdu se zajímat o domek, který mám... Sdílet s jinými. Zadívám se na klíč ve své pravačce. A poté se podívám na dveře. Trvá to asi minutu, než se je rozhodnu otevřít. Poté už jen vrhnu zkoumavý pohled na Alexandera, a následně na Matthewa. Trochu sebou cuknu, protože mám pocit, jako kdyby do mě udeřil malý výboj. Děsilo mě být na pokoji s nimi. Děsilo mě být na pokoji s KÝMKOLIV! Naštěstí jsem ten pocit rychle zahnal, a zamířil si to pomalu k posteli. "Dohajzlu." Pronesu velmi, velmi tiše než hodím svůj kufr na postel. Poté ho odemknu, ale neotevřu. V hlavě se mi mezitím rozběhla hotová válka myšlenek. Myšlenky typu Co si o mě budou myslet až uvidí jaký knížky čtu, nebo Budou si myslet, že jsem magor až jim tu budu otravovat s harmonikou, nebo když následovala Možná jsem si neměl brát ani ty posraný komiksy. Vysmějou se mi. Což nakonec vyústilo v panický strach si před nimi vybalovat. Takže jsem nakonec ztratil i odvahu tady někdy před kýmkoliv vůbec svou foukací harmoniku vytahovat. Cítil jsem se strašně trapně, když jsem se vždycky o něco snažil a někdo mě nachytal. Tudíž jsem udělal to, co pro mě bylo momentálně nejjednodušší: rychle jsem vytáhl balíček cigaret se zápalkami a ještě rychleji jsem kufr zase zamknul. Nechal jsem si jenom foťák na krku. Poté jsem se sebral a odešel jsem. Zabouchl jsem za sebou dveře a vyrazil jsem si najít nějaký osamělý, dobře krytý koutek poblíž stájí. Jakmile jsem byl všem z dohledu, tak... Tak jsem si zapálil cigaretu. Která aspoň trochu zmírnila mou nervozitu. Měl jsem chuť si tady zkusit vyskočit, ale nakonec to vypadá, že se budu držet svého obvyklého plánu. Být v pozadí, nevyskakovat si, nepředvádět se, nechat výsluní jiným. Jako vždycky a všude. Nikdy jsem neměl odvahu se nějak před někým projevit. Proč to teda měnit že? "Kur**." Povzdychnu si tiše po dalším potáhnutí z cigára. |
| |
| První komplikaceSofia Celkem dlouho si v pokoji byla sama, ale za chvilku ti na dveře někdo zaklepe a když se otevřou vidíš svou profesorku. Mile se na tebe usměje, ale pořád stojí mezi dveřmi. "Ahoj Sofi, mohla bych tě poprosit, aby si se přestěhovala do pokoje číslo 18. Lucy a Kata mě už před odjezdem žádaly aby byly spolu na pokoji. Úplně mi to vypadlo. Moc děkuji! Budeš tam s Grace, když tak jí to vysvětli." Znovu se usmála a potom zavřela dveře a odešla. Dan Za nějakou chvilku se k tobě přiřítí Tony s vodou ve skleničce, ve výrazu už neměl takový úsměv, jako předtím. Sebral ti cigaretu a chodil jí do té skleničky, ve které to potom zašumělo. "Omlouvám se frajere, ale tady se nekouří. Jestli máš nutkavou potřebu požádal bych tě o to aby si chodil ven před bránu. Ono mě samotnému by to nevadilo, ale jsou tady tací kteří jsou silně proti kouření a někteří kouř z cíígaret přímo nenávidí. Ďakujem velmi pěkně!" Potom se ušklíbl a kráčel si to zpátky do jednoho z baráčků i s tou skleničkou. |
| |
| Mimo dosah Mohlo to dopadnout mnohem hůř. |
| |
| Z noční můry do noční můry Mark, Alex, Lucy K mému neštěstí, jsem prospal celou cestu a vzbudil se až asi deset minut před tím, než jsme zastavili u ranče. Vzal jsem si své věci a pomohl Lucy s těmi jejími. Venku jsme se všichny shromáždili, abychom čelili duchovi z dávných časů, tak strašnému, že měl zůstat navždy zapomenut v hlubinách nicoty... Bohužel, měl tuhý kořínek a jeho zvláštní mluva dýchala nevzdělaností a touhou ukamenovat nějakou čarodejnici, popřípadě upravit si kolty, aby byly tak říkajíc "proklatě nízko". I když mi tento "člověk", nic neudělal, moc se mi nezamlouval, ale byl to jeho způsob vystupování a života... a nebylo v mé moci ho soudit, ani si na něj dělat předčasné názory. Prováděl nás po ranči a ukazoval nám co kde je. Pak se ale stalo něco, co mi byl čert dlužen... Jakmile jsem uslyšel tu novinu a ucítil Markovu ruku kolem svých ramen, zbledl jsem jako stěna. A to doslova. Nechal jsem Marka mluvit a s výrazem naprostého zdrcení tupě zíral před sebe. "Promiň, ale tato noční můra už ztvárnit nepodřebuje... bohužel." Zazoufám si směrem k Markovi, poukazujíc na malování té slizké, syčící, beznohé potvory... Což mi připomíná, kde ho vůbec má? Zamrazilo mě z toho pocitu, že může být vlastně kdekoliv a rychle jsem se vysmekl z dosahu Markovi ruky. "Jdu se objesit na nějakém stromě... nebo skočit z kaňonu." Pronesu stejně zoufalým hlasem, jako předtím, vzal jsem si klíče od pokoje a pokorně příjmající svůj hrozný osud jsem si odnesl své věci. V pokoji jsem ale dlouho nezůstal, především proto, že jsem se chtěl vyhnout Markovi a jeho bestii. Šel jsem se sklopeným pohledem, ani nevím pořádně kam... Když jsem ale zase vzhlédl, uviděl jsem před sebou známou tvář. Dlouhé bílé vlasy, pobledlá tvář, hadí oči, ebenitově černé oblečení... "Ahoj..." Pozdravil jsem Alexe a opřel se o ohradu. |
| |
| Michael Pozoroval jsem vypuštěné koně, ty zázraky přírody, a cítil jsem se klidný. Vytáhl jsem foťák, zapnul ho a začal fotit. Přestože byla většina z toho už předem odsouzena k zániku svou nedokonalostí a obyčejností, nezůstalo u jediného snímku. |
| |
| Alex V okraji mého zorného pole se zableskne bílé světlo a já se dotčeně obrátím na Alexe. Ví přece, jak se nerad fotím. Snaží se mě snad provovat? Proč to dělá? Zahleděl jsem se mu do očí, jako bych z nich mohl vyčíst, proč to stále dělá. "Proč mě pořád fotíš?" Zeptám se ho konečně s rozhořčením v hlase. A opřu se o ohradu bokem, abych na něj měl lepší výhled, riskujíc, že mě zase začně fotit, jako zběsilý. Snad to ale neudělá... |
| |
| Michael Spustím foťák a vypnu ho. Dívá se mi do očí a snad poprvé po dlouhé době v nich nemá nebojácnost. Rozhořčení mu zbarvuje tváře jemným odstínem rudé, ale místo abych to zachytil, zastrčím foťák do tašky na znamení míru. |
| |
| Alex Jeho počínání mě překvapilo, ale stále jsem se mu s jistou směsicí podráždění, rozhořčenosti a lhostejné odměřenosti díval do očí. Vím, asi si to nezaslouží, abych si na něj vyléval svou špatnou náladu a měl jsem jí dost špatnou, abych neřešil takovou věc, jako je má plachost. Můj pohled z části změkne, když úplně schová foťák do tašky. Na jeho otázku jsem ze začátku nevěděl, co říct. Ano, byl jsem na něj uražený, že mě vystavuje, jako svou trofej na obdiv stovkám neznámích lidí a ani se mě nezeptá, nebo mi o tom neřekne. "Měl bych?" Zeptal jsem se ho, ale špatná nálada mě začala opouštět až moc rychle a možná jsem začal i svých slov litovat. Přeci jen, ta fotka nebyla zase tak špatná a určitě to nemyslel zle... |
| |
| Michael „Tu nejlepší jsem ale světu ještě neukázal.“ |
| |
| Alex Jeho slova mě donutí se začít červenat a ve tváři se mi objeví zaražení. Přechovával mě se svým zasnění, jako poklad. Nikdo mě za mou duševní nepřítomnost ještě nepochvaloval, ani to nebral nijak pozitivně... "Třeba už mě nebaví se bát. Třeba jsem už jen z plachosti unavený..." Povzdychnu si a smutně se zadívám do země, až jsem se na něj nakonec zase podíval. "Ta první fotka... ukážeš mi ji?" |
| |
| Michael Červená se a je to... Zdá se, že na mě má celý ten nápad slečny Greenové poněkud negativní vliv. Nejdříve Sofia, teď Michael. A já hlupák si je pošetile pouštím k tělu. |
| |
| Alex Bedlivě ho poslouchám a občas mi v očích zase problesknou náznaky rozhořčení, ale pak se zarazím. "Mou tvorbu?" Zopakuji si potichu. Ještě nikdo mě o to nepožádal, když všichni ví, co neustále maluji. Navíc to, že odmítám kreslit něco, co už existuje... Všechny jsem brzy přestal bavit a radši uvítali sestru se svými ne zas tak dobrými, ale veselými obrázky. "Dobře, jak si přeješ." Prohlásím nakonec a snažím se znít co nejjistěji, jak to jen jde. |
| |
| Michael „A teď se bojíš proč? Že tě odsoudím?“ |
| |
| Alex "Ano." Odpovím krátce a rezignovaně. Po jeho slovech se zamračím a on se odemě odvrátí. "To, že něco vidíš jen zřítka nedokazuje, že to neexistuje." Do tváře i hlasu se mi zase vrátí trpkost z jeho arogance. "Proč si myslíš, že jsi o tolik lepší a než každý jiný? Proč jimi pořád pohrdáš? Proč si o sobě myslíš, že jsi tak dokonalý a jedinečný, jen proto že to dáváš na obdiv? Každý je jedinečný a svým způsobem dokonalý. Mark, Lucy, Dan, Sofia... Všichni jsou dokobalí ale to ty nikdy neodhalíš a nepoznáš protože jsi slepý k tomu, co tě hned neudeří do očí. To je otravné a to je flustrující. Tvá arogance, bezohlednost, nadutost, paličatost... A dívej se na mě když s tebou mluvím!" Jak mluvím dál a dál jsem čím dál tím víc naštvaný a zvyšuju tón hlasu. Možná toho jednou budu litovat, jelikož má přehnaná dobrota ke všem a naivita mě nakonec vždy dostihne, ale tohle mě prostě štvalo a jednou jsem to říct musel. |
| |
| Michael Zvyšuje hlas, rozohňuje se a vzpírá se mé povaze. Otočím se na něj. |
| |
| Alex "Protiže věřím, že můžeš být lepší! Že všichni lidé mohou být! Proč si myslíš, že lidé ničí všechno, co se jim dostane do cesty a znelíbí se? Protože existují přesně takoví lidé jako ty a zneužívají lidi, jako jsem já! Ty jsi sám část toho moru, který ničí vše kolem sebe a zavrhuje to! Místo toho aby se snažili najít dokonalost v tom co už existuje, i když je to těžsí než si vytvořit dokonalost podle sebe na ruinách toho, co zahubí kvůli své ignoranci. Tvé ignoranci! Jak by se líbilo tobě, kdyby tebou někdo takto opovrhoval, jen proto, že chceš, aby ostatní tvou výjmečnost objevili sami, než aby jsi jim to vnutil a vystavil přímo před oči? Tím, že se takto ukrýváme vyzíváme ty, kterým na nás záleží, aby poodhalili roušku normálnosti a objevili v nás něco jedinečného a výjmečného!" Už na něj vlastně křičím. "Copak nenáš nikoho, kdo by se o tebe zajímal, že musíš všem svou výjmečnost vnucovat takto každému na sílu?" Je to spíš řečnická otázka a já se podívám do země a odmlčím se než se na něj zase podívám. "Já se o tebe zajímám. Ptal jsi se, proč by jsi je měl milovat... Protože oni milují tebe. To je to, co stále drží lidskou společnost pohromadě před kolapsem a dává jí novou naději, mezi tím, co se jí lidem, jako jsi ty, daří ničit a shazovat." |
| |
| Michael "Tys moc nepochopil, co jsem tím myslel," sáhnu do kapsy pro mobil. V jedné složce tam mám vlastní výtvory. Jeden z nich otevřu. "Lidé ničí tohle!" Strčím mu ho pod nos. "Tohle je pro mě vrchol dokonalosti a lidé jsou jen chybou při stvoření. Je mi špatně z toho, že jsem jedním z nich. Nepotřebuju se komukoli vnucovat. Přijdou za mnou sami a ještě mi za to, co vidím, ochotně zaplatí." Zobrazit SPOILER "Nadja, moje partnerka, je... tolerovatelná," pronesu tiše. "Jen využíváme jeden druhého, protože některé věci nejde dělat sám. Nic víc, nic míň." "Když strkáš nos do temnot hadího hnízda," přiblížím se těsně k němu, téměř na dotek, "ukaž jeho vládci, co vidíš ty sám, a změň jeho názor. Máš dost odvahy? Hm?" |
| |
| Alex "Tak jim ukaž, že je to špatně! Donuť je se zamyslet a neskrývej se ve stínech za svou nenávistí ke každému! Jedinou nadějí se zlepšit, je donutit je prohlédnout a to se nestane, když je budeš nenávidět a pohrdat jimi." Odseknu mu na obrázek. Pak se ale ztiší a začne mi vykládat o své asistentce. Už to dělá zase! Zase jen sprostě využívá! Vzdouvá se ve mě stále větší vztek a bičuju ho pohledem a blízkost mě nutí mu nejspíš vrazit... Nebo... Přitisknu se k němu a... políbím ho. Vlastně ani přesně nevím, co jsem to udělal, ani proč. "Jsi paličatý, bezohledný vůl a nesnáším tě, víš to?" Zašeptám a odtáhnu se. |
| |
| Michael Jsi naivní, Michaeli. Naivní hlupák, co věří v něco, co není možné. Lidstvo se nezmění a nezmění na tom ani moje tichá podpora několika projektů, k nimž putují peníze z Deviantartu. Ale to se nikdy nedozvíš. |
| |
| Alex Upřímně jsem čekal, že mi vrazí... Nestalo se tak a místo toho plaše zacouval, ale nedovolil jsem mu mi utéct a natisknul jsem se na něj ještě víc a zase ho začal líbat. Zlehka a jemně, aby mohl přestat kdykoliv bude chtít. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit, ale chtěl jsem mu to jen ukázat. Toto bude cesta, jak ho donutit mi porozumnět. Ale proč tolik chci, aby mi porozumněl? Pochopil mě... Příjmul a do jisté míry i obdivoval. |
| |
| Michael Znovu se ke mně přitiskne a mně se rozbuší srdce. Rozechvěju se a strach z odhalení mě téměř ochromí. Přesto nějakým zázrakem seberu síly a Michaela odstrčím. |
| |
| Alex Odstrčí mě a já od něj pokorně couvnu. A pak uvidím ten zablesk zděšení v jeho očích. Neměl jsem ho políbit znovu... Soucitně, možná až lítostivě na něj pohlédnu, ale to už peláší pryč. "P-počkej!" Pomalu se za ním rozběhnu. Nehledě na to, jaký je, nechci ho v tom nechat samotného. Očividně to bylo jeho poprvé, když takto utíká a sám vím, jak je těžké si to uvědomit, přiznat si to a vyrovnat se s tím. Sám jsem si tím prošel a nejhorší na tom bylo právě to, že jsem byl sám. Napadaly mě temné myšlenky a kdyby v poslední chvíli nezasáhla sestra, nevím, jak by to dopadlo... Nechci ho v tom nechat samotného. Vběhl do skladu a já ho tam následoval, abych se u dveří zastavil. "Alexi?" Začnu váhavě. Asi jsem způsobil něco, co jsem neměl... "Chceš... O tom mluvit? Nechtěl jsem ti nijak ublížit..." Kdybych jen dokázal jednat impulzivněji, i když nejsem v afektu. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Foťák leží na zemi kousek ode mě. Co bylo horší? To, že jsem ho k sobě pustil tak blízko? Že jsem vůbec někoho k sobě pustil? Že mě mohl někdo vidět? Že… se mi to líbilo? Slyším jeho hlas, mluví váhavě. Otočím se na něj a uvědomím si, že nemám kam utéct. Chci víc, aby mi ukázal mnohem víc než ten polibek, ale děsí mě to. Jako by přede mnou otevřel dveře zakázané komnaty a já tam musel vstoupit za každou cenu. Srdce mi zběsile buší. Nadechnu se, abych něco řekl, ale slova nezazní. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Neměl jsem to asi dělat... Nebo bych měl naopak pokračovat? Měl bych mu spíš poskytnout oporu? "Proč se toho tak bojíš? Je to... Normální." Dobře, není, ale pro "nás" to normální je. "Pokud se bojíš, že to někomu řeknu, nemám potřebu tě shazovat... tebe ani sebe. Nebo se snad bojíš, že nás někdo viděl?" Posadím se na jednu z beden. "Co je jim po tom? Je to věc mezi mnou a tebou. Do toho jim nic není a jsem si jist, že proti tomu výhrady mít nebudou a pokud ano, bude to jen proto, že jsi se k nim celou dobu choval tak, jak jsi se k nim choval." |
| |
| Em Na to na co se mě Marko předtím ptal jsem neodpověděla. Je to neslušné, ale .... uff co já vím. Přijde si na to sám. Navíc šel poškádlit Michaela Georgem a tak jsem snad ani neměla možnost. Chudák Michael hady asi moc vůbec nemusí. Je mi ho trochu líto, ale může se domluvit na výměnu, tedy snad. Za chvilku do pokoje přišla Lil. Jsem ráda, že nebudu na pokoji sama. Napadlo mě to už v autobuse. Byla by to hrozná nuda. Usmála jsem se na ni. "Dělat, no nevím... ale chtěla bych si to tu projít. Prošmejdit to tu a tak. Můžeš jít se mnou jestli budeš chtít." Sedla jsem si a upřeně se na ní podívala. " Uh..nevadí, že jsem si vzala velkou postel?" Vzpomněla jsem si a ukázala prstem na onu postel. "Já jen, jestli to nevadí." Pokrčila jsem rameny a položila si ruce do klína. Musím si to tu projít. Za chvilku, nebo teď to je jedno počkám, jak se vyjádří Lil, nechci jít sama, ale když to bude nutné. Povzdechla jsem si a zívla, jsem nějak unavené a to je teprve odpoledne. |
| |
| Pokoj č. 18 Grace Z přemýšlení mě vytrhne učitelka, která mi oznámí, že mám být na pokoji s Grace.,,Dobře. Už jdu," zamumlám na profesorku a pousměju se. Nijak si nestěžuju, vím, že Grace nepatří k lidem, co by mě nějak otravovali a sama není nijak upovídaná. Hodím si batoh přes rameno a opatrně vezmu knihu do rukou. Přitisknu ji k sobě a zamířím do pokoje číslo osmnáct. Zaťukám na dveře a rovnou je i otevřu. Uvnitř už vidím Grace, jak se snaží rozdělit velkou postel na dvě menší.,,Ehm...ahoj," vyruším ji rozpačitě.,,Učitelka říkala, že nakonec mám být s tebou, tak...jsem tady." Nervózně se na ní kouknu a po chvilce konečně popojdu blíž k ní.,,Počkej, já ti pomůžu," špitnu, položím batoh na zem, stejně tak knihu. Udělám několik kroků ke Grace a přejdu k druhé posteli, kterou se pokusím odsunout od té druhé. |
| |
| Sofia Když Sofia přijde, mám postele oddělené asi tak o deset centimetrů, což není moc, ale i tak to považuju za úspěch. Když mi řekne, proč přišla, povytáhnu obočí a poznamenám: "Aha, takže zmatek už začíná." Když mi začne pomáhat, pousměju se. "Díky. Nějak se necítím pohodlně s tím, že bych měla spát v jedné posteli s někým jiným." Když se nám podaří postele jakž takž odsunout od sebe, seberu svoje věci a zeptám se: "Máš nějakou preferenci ohledně místa na spaní, nebo je ti to jedno?" Ať si Sofia vybere jakkoliv, hodím si věci na druhou postel a začnu vybalovat věci, o kterých vím, že je budu potřebovat vícekrát, ale oblečení si nechám v tašce. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro "Sám přesně nevím, proč jsem to udělal. Měl jsem na tebe vztek a ze začátku jsem tě chtěl jen umlčet, ale... bylo to..." Hledal jsem správná slova, ale nenacházel jsem je. Postavil jsem se a došel k němu. "Já nechci kohokoliv... Já chci tebe." Odvážím se ho pohladit po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Pomalu jsem natočil hlavu, ale dál už jsem to nechal na něm. Chtěl jsem, aby si vzal sám to, co chce... pokud to chce. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Bylo to víc než za celé poslední roky. Otec na objetí nikdy nebyl a Michelle s tím brzy přestala, když jsem to začal jako dítě odmítat. Dívá se na mě, jako by čekal, že udělám ten další krok. Dech se mi lehce zrychlí. Měl bych? Vždycky jsem ostatní využíval, ale co je tohle? Nezapadá to do vzorce, který jsem si vytvořil. Zaváhám. Trvá dva nebo tři údery rozbušeného srdce, než se nadechnu, překonám tu chybějící vzdálenost a lehce se dotknu jeho rtů. Vzápětí se však poplašeně odtáhnu v očekávání, že se mi vysměje. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Tak sladký... Řeknu si sám pro sebe. Dívá se na mě, jako by čekal, že se mu za jeho váhavost vysměju. Já se ale zase usmál a olízl si rty. V očích mi vzplály plamínky a ruku z tváře jsem mu přesunul na temeno hlavy. Natiskl jsem se na něj ještě víc a začal jsem ho, ale tentokrát už opravdu, líbat. Se zavřenýma očima jsem vyzýval jeho jazyk k tanci s tím mým. Ochutnával jsem, poznával, vedl ho. Opravdu jsem ho začal vést a přirazil ho k nejbližší stěně. Ruce jsem mu spojil nad hlavou a přidržel jsem je tam těmi svými, mezi tím, co jsem ho nepřestával líbat. Je párkrát jsem se ale trochu odtáhl z nutnosti se nadechnout, abych pak zase mohl pokračovat. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Polije mě stud, cítím, jak rudnu. Jsem zoufale neohrabaný, když se snažím odpovídat na jeho výzvy a zapojovat jazyk. Přirazí mě ke zdi a já heknu překvapením. Nestačím se na něj ani pořádně podívat a on už mi vězní ruce nad hlavou. Sotva stačím dýchat, sotva stíhám přemýšlet. Nohy se mi podlamují. Tolik blízkosti, tolik pozornosti, tolik... Zadrž! Nepřestávej... |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Nohy se mu podlamovali a já začal pomalu a zlehka zmířňovat své tempo. Nechal jsem ho svést se po stěně a pomalu jsem mu uvolnil ruce. Jakmile se dostal do sedu, stále opřený o zeň, posadil jsem se mu na klín a své polibky jsem začal přeměrovávat. Roztomilé zarudlé tváře, čelist, krk... U toho jsem zůstal. Dál jsem se neodvažoval. Ne teď. Olizoval jsem jeho bílou, štíhlou, labutí šíji a ochutnával kadý kousíček mléčné kůže. Občas jsem i lehce kousnul, abych z části uspokojil sovu divokost a ruce mi pomalu vklouzly pod jeho oblečení a hladili ho na holé, hladké a jemné kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Vtiskává mi polibky na stále ještě zrudlé tváře, objíždí čelist a dostává se na krk. Odhrne mi vlasy stranou a přitiskne se mi k šíji. Přivřu oči a bez rozpaků mu nabídnu krk celý. Olizuje mě, okousává a já se snažím vyznat v pocitech, které to ve mně vzbuzuje. Dech se mi zrychluje a krev... se bouří. Vždycky jsem ranní erekci považoval spíš za nutné zlo, které je třeba rychle odstranit a zbavit se ho. Vlastní sebeukájení mi nepřinášelo uspokojení, jenže tentokrát je to jiné. Musí to cítit i on, když se na mě pohne a vahou mě... dráždí. Chci ho zastavit, ale nemůžu. Jeho ruce mě hladí na břiše a já jen s tichým stenem bezmocně zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Ucítím ale, jak mi položí ruce na boky a drobně se usměji do svých polibků. Stále ale zpomaluji, i když ucítím, že podemnou tvrdne. Nechci na něj tolik spěchat abych ho náhodou neodradil. Divoko st vyměnuji za pomalou, mileneckou mazlivost a polibky jsou čím dál něžnější a jemnější a kousání skoro úplně vynechávavám. "Jsi tak krásný... Roztomilý... Sladký... Bezradný. Nepřemýšlej nad tím. Dělej to, co tě napadne a to, co tě vzrušuje." Zašeptám mu do ucha a přitulím se k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro "Co kdyby jsme domluvili s třídní společný pokoj? Mark by mohl jít místo tebe a ty by jsi byl se mnou... Pokud tedy chceš. Jen my dva, sami... spoustu času a příležitostí na prozkoumávání." Asi na to jdu moc zhurta... jsem nedočkavý a trpělivost nepatří mezi mé vlastnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro "Vystrnad ho odtamtud a... budes si tam moct se mnou delat, co budes chtit." Necekane iniciativne mu vtisknu polibek na tvar, pustim ho a prehodim si tasku pres rameno. Nez me staci znovu chytit, usmeju se na nej a tvar mi ztvrdne do meho obvykleho vyrazu. Otevru dvere skladu a zmizim venku. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Na tváři se mi objeví výraz čisté spokojenosti, ale pak se odemne odtáhne a… je fuč. Po pár chvílích stále zkameněle natahuju ruku k místu, kde stál jako bych čekal že se může ještě vrárit zpátky. Po chvíli se svěsím a opřu se o dveře... Přemýšlím o tom, co se stalo a co se možná stane a... A do háje... Já ho miluji... Co když... Co když to bude brát jen jako zábavu? Já vím, vypadal jsem, že si chci jen hrát, ale já to prostě nedokážu rozlišit... Neexistuje pro mel nezávazný sex, ani se nepouštím do krátkodobých vztahů... Jak bych ho mohl…? Mám mu to říct? Co mám udělat? |
| |
| Šmejdíme! :D Jasmin Na Jasmininu odpověď jsem nadšeně přikývla. Taky mě to už napadlo, ale nechtěla jsem jít sama. "Můžeme jít třeba zkontrolovat, kdo s námi sousedí, abychom věděli, koho budeme rušit," navrhla jsem s úsměvem. Bylo by fajn vědět, koho budeme večer rušit povídáním, nebo nějakou menší soukromou párty. "Nene, s postelí je to fajn," odpověděla jsem jí. Asi bych si nezvykla na tak velký prostor okolo sebe. Vstala jsem a se zívnutím jsem se protáhla. Dnes ale asi párty vynechám. "Tak jdeme?" zeptala jsem se a na odpověď jsem nečekala. Vyběhla jsem ven ze dveří a počkala jsem na Jasmin. "Takže, kam první?" zeptala jsem se zase. Asi bych první zašla za sousedy, ale raději bych počkala, než zvolí Jasmin. Nechtěla jsem vypadat, jakože chci někomu říkat, kam jít. |
| |
| Bydlení Třídní Po chvíli jsem vyrazil ze skladu a začal ihned hledat třídní, kterou jsem nakonec skutečně nalezl, jak si povídá s oním kovbojem a nejspíš zařizuje poslední formality ohledně našeho pobytu. Připlížil jsem se za ní, jako stín a počkal, až domluví, abych nikomu neskočil do řeči. "Paní profesorko, omlouvám se za vyrušení, chtěl bych si s vámi promluvit ohledně ubytování." Nervózně jsem přešlápl a vymýšlel, jak slova správně formulovat. |
| |
| ProfesorkaMichael Měl jsi pravdu, profesorka opravdu řešila s tím vidlákem něco ohledně pobytu. Nakonec se oba zasmáli a Tony si šel po svých. Profesorka si tě všimla už předtím, tak se otočila rovnou k tobě. "Ahoj Miky, co potřebuješ ohledně ubytování?" Zeptala se tě a vytáhla z kapsy papír na kterém měla nejspíš napsáno, kde je kdo ubytován. "Ty jsem s Markem, že? On má vlastně toho hada. Jde o to? Myslím, že by neměl být problém, když se s někým domluvíš o výměnu. Hlavně to řekni i Markovi, aby jste ho jen tak nevystrnadili. Kdyby byl problém klidně pro mě dojděte." Usmála se. Věděla přesně o co nejspíše jde, jakmile zjistila s kým jsi na pokoji. Vyřešila tím dlouhé vysvětlování a ztráty času, který jsi mohl využít jinak. |
| |
| Sníh na slunci Když vyjdu ze skladu, zhluboka se nadechnu. Daří se mi získat ztracenou rovnováhu, přestože ke klidu mám daleko. V koutku mysli se mi stále přehrávají uplynulé chvíle a znemožňují mi se uvolnit. Rychlým rázným krokem se vydám ihned do pokoje. Otevřu dveře a vstoupím. |
| |
| Pravidla zasahují Nestačil jsem vykouřit téměř ani půlku cigarety. Nemám absolutně tušení jak mě místní lídr - budu mu říkat Kovboj - jak mě tedy místní Kovboj vůbec zahlédl. Ale budu předpokládat že má oči všude. Ještě aby ne, když je tohle nakonec jeho pozemek. Nicméně dost jsem se ho lekl. Asi jako kdyby patologovi v morně povstala mrtvola, a šla si odskočit na malou. Po počátečním šoku jsem ho delší chvíli pozoroval jak ducha. Až pak mi došlo, co se vlastně stalo. Pohlédl jsem na prsty pravé ruky, kde před chvílí bylo cigáro, a poté na jeho sklenici, kde se zbytek cigára topil. "Pardon. Budu si dávat majzla." Prohodím polohlasně a spustím ruce na kolena. Sledujíc ho, jak odchází. Jako kdyby se vlastně ani nic nestalo. V hlavě se mi teď vybaví scénáře, kdy na mě mohl řvát a vztekat se, že TADY nemám co hulit. A on si prostě jen sebere vajgla do sklenice a zmizí. To je... Divný. Prostě jen tak. Sice se tvářil nasraně ale ne zas tak moc, a ani si nechtěl kopnout nebo rýpnout... Tak se mi zdá, že Kovboj bude asi hustej pán... Burani jako on obvykle rozbíjí lahve o stoly, popadají vidle při prvním náznaku potíží, a nasraně se vztekají když jim někdo dýchá vzduch... Ne? Mihne se mi hlavou, načež mírně a zamyšleně přimhouřím pravé obočí. Zvědavost mi nedá. Zvednu se a na chvíli vykouknu zpoza rohu kam Kovboj vůbec odchází. Letmo se rozhlédnu i po zdejším okolí. Krátce mi padne pohled i na "Alíka", který zabíjí čas u studny. S kufry... To už ho odsud vykopali? Mírně pobaveně se ušklíbnu, a zase se schovám za roh toho něčeho. Zalezu si zpátky do kouta a posadím se na malý balík slámy. Chvíli prostě jen sedím a koukám kolem. Nevím co mám dělat a vlastně se mi ani nic moc dělat nechce. Nakonec dojdu k závěru, že malý balík sena je velmi příjemný jako opěrátko. Proto si najdu dobrou polohu na zemi poblíž něj, opřu se, dám ruce za hlavu, a bez obav si jdu dát pár minut nerušeného - doufám - klidu. Nakonec je mi tady v koutě fajn, a dokud mě někdo opravdu nepotřebuje... |
| |
| Akce kulový blesk Profesorka, Alex a Marko "Ehm..." Vykoktám jen, když se dozvím, že celý dlouhý monolog, co jsem si připravoval se spoustou pádných argumentů šel do kytek. "Dobrá, prohodí se s Alexem." Hlesnu jen a než se stihne na cokoliv zeptat, nebo poznamenat, už jsem na odchodu. S každým dalším krokem ve mě roste nedočkavost a když ho uvidím, jak již sbalený čeká u studny, pohár trpělivosti přeteče. Spěšným krokem jsem došel k Alexovi, který se... odličoval? Neobvyklé... Také je to neobvyklá situace. Vypadá teď méně strašidelně, nebo jako upír... Každopádně se sehnu pro jeho věci, hodím mu je do náruče a během mrknutí oka ho už držím za zápěstí a táhnu ho za sebou. Pro náhodné kolemjdoucí to musí vypadat celkem komicky... a divně. Ale komicky. "Výměna v zájmu vyššího dobra! Profesorka o tom ví, budeš bydlet s Matem a Danem, už se na tebe i tvou bestii nemohou dočkat. Je to v prvním domku, pokoj číslo 24." Vyhrknu na Marka, jakmile rozrazím dveře a sám mu začnu balit věci s chladnou a lhostejnou precizností. Jeho batoh jsem mu nakonec hodil do náruče a vystrkal jsem ho ven nedbaje jakýchkoliv poznámek, nebo námitek a zabouchl za ním dveře. Muhahaha! |
| |
| Pohodička v pokoji spolubydlící, případní kolemjdoucí Po cestě na pokoj se na chvilku zastavím a nasadím si sluchátka, abych se trochu uklidnil, protože jsem tady z toho trošku víc mimo, než jsem si myslel že budu, a následně už trochu rychlejším tempem zamířím přímo do pokoje. Tam už je Alex, na kterého jen mávnu. Oba spolu nemáme moc o čem mluvit, a i kdyby, zřejmě by nechtěl a jak znám sebe, já bych asi taky neskákal nad konverzací radostí, a tak si hodím věci na postel a začnu se přehrabovat v batohu. „To jsi neudělala,“ zamumlám potichu, když pod knížkou najdu foukací harmoniku. „Margaret, Margaret. Kdy se mi přestaneš hrabat ve věcech?“ povzdechnu si. „Tak schválně co za další překvapení mě tu čeká,“ dám ji na stranu batohu pro chvíle samoty a sundám si sluchátka. „Právě včas,“ udivím se, jak ideálně na příchod Dana jsem si sundal sluchátka. Jako na každého i na něj jen klasicky mávnu s prsty do ‚peace‘ a lehce se pousměji. „Přece si to tu nebudeme navzájem šici kazit, ne? Šak jsme šici relativně v cajku, no ne?“ zamyslím se na chvilku, přičemž se mi na tváři vykouzlí upřímný úsměv, že začínám být zase v klidu, a pak pokračuji v prohrabávání věcí. Dan v pokoji moc dlouho nevydrží, Alex po pár minutách také odejde a tak se ujistím, že je vzduch čistý a vytáhnu harmoniku. „Doufám, že to nebude slyšet mimo pokoj… pf, jasně že bude,“ povzdechnu si a začnu vyhrávat blues, které je spolu s trochou jazzu snad to jediné, co na ní umím zahrát, ale zase to stojí za to. Asi, tedy… hraju vždy víceméně jen pro sebe, stejně jako dělám všechny aktivity víceméně jen pro sebe... kromě chvil, kdy to může někomu pomoct. Nemám ponětí, kolik času uběhlo, ale do hraní jsem se zažral trochu víc, než jsem původně plánoval, a tak mě z něj vyrušila až návštěva, vlastně… spolubydlící. Hekticky schovám harmoniku za záda, div, že mi neupadne: „Nikdo nic neslyšel, neviděl.“ "Nastěhuje se vám sem ten ofidiofil a jeho mazlík. Užijte si to," dozvídám se od Alexe, který si bere svou tašku a odchází. „E… okej?“ zamumlám s pohozením ramen a pozvednutím obočí. „Ofidio… fídi, ófis… Marko?“ dojdu nakonec k výsledku. „A proč ne? Mě je to šumík,“ zamumlám si, odložím harmoniku na stolek a konečně se vrhnu do vybalování. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Shodím batoh ze zad, vedle něj položím tašku a zadívám se na Mi...kyho. Ten nesmělý jedinec, pokud se jednalo o mě a myšlenku, že s ním budu na pokoji, se až nečekaně proměnil v kulový blesk a smetl vše, co mu přišlo do cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro "Hmmm, ne." Prohlásím a lhostejně pohodím hlavou. "Víš, že ti to moc sluší..." Zalichotím mu a jednu ruku mu položím na bok a druhou nasměruji k jeho volné ruce a propletu s ním prsty. Zaujmu klasickou taneční pózu a lehce se s ním kolébám. Stále se mu dívám do očí, bledých, jako jeho kůže. Jeho sladká kůže... Začne ve mě vyvolávat nemravné myšlenky a já se musím lehce zachvět, ale stále si zachovávám masku lehce romantické nevinnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Kolébám se v bocích a i takové prosté věci, jako je tanec, jsou pro mě nové. Nabádal mě, abych dělal, co mě napadne. Sehnu se mu ke rtům a lehce, opatrně ho políbím. Cítím, jak mi tváře znovu polévá stud nad vlastní neohrabaností a nešikovností. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Natočím hlavu a poddám se polibku. Jsem hrozně rád, že už si dokáže v jistých mezích brát co chce, i když je trochu nemotorný a nezkušený, ale to vše se zlepší, když to budeme dělat často. Začnu ho hladit po boku a hraji si s jeho jazykem. Natisknu se na něj o něco blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Po chvili se odtahnu a lehce se pousmeju. "Mozna bys mel zamknout. Nemam zajem o vpad tve sestry nebo kohokoli jineho." Pustim se ho, a zatimco zamyka, sundam si boty a otocim se na nej. Uchopim si lem tricka a pomalu, provokativne ho ze sebe stahnu. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Úsměv. Tak jednoduchý výraz a přece je na jeho tváři, jako nádherná květina v poušti. Neobvyklý, jako on sám. Jedinečný, okouzlující a poutavý. Otočím se a zamknu dveře, ale když se obrátím, už si stahuje tričko. Přiženu se k němu, čapnu se k jeho nohám a políbím ho hladově na odhalený podbříšek, mezi tím, co se vysvléká a putují mé polibky stále nahoru. Objímám ho a hladím ho. Tisknu se na něj a ochutnávám mléčnou kůži na jeho hrudi. |
| |
| Em "Jo tak fajn!" Usmála jsem se na ni. Když začala mluvit o sousedech trochu jsem se zašklebila. Zrovna tohle mě moc nelákalo. Chtěla jsem se podívat po okolí, své spolužáky už dávno znám, ale pokrčila jsem rameny. "Když budeš chtít?! Já se chci jít hlavně podívat ven a prostě to tu prošmejdit." Zvedla jsem se a trochu si urovnala oblečení i vlasy. Když vyběhla ven šla jsem pomalu za ní a cestou vzala klíče. A vyrazila ven spolu s Em. Vyšli jsme ven a rozhlédla jsem se a pořádně se nadechla. "No asi bych šla do stájí, k ohradám. Podívat se na zvířata a tak" Pokrčila jsem rameny a podívala se na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro "Jsi nádherný..." Zašeptám jen a zavřu oči a zobořím mu hlavu ke krku a nadechnu se jeho sladké a opojné vůně. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro "Dekuji," zaseptam tise, "ze nespechas." Podekoval jsem nekdy nekomu z nich? Ne, myslim, ze je prvni a nejspis i posledni, kdo tahle slova ode me uslysi. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro "Nemusíš se bát. Uděláme to, až ty sám bude chtít. Teď je na to moc brzy." Políbím ho na klíční kost a zase se vrátím do své bývalé polohy. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro S lehkym trhnutim se probudim a zamrkam. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Všimnu si, že pomalu začíná usínat. "Šššš..." Zašeptám mu chlácholivě do ucha a začnu si hrát s pramínkem jeho dlouhých vlasů a přitulím se k němu těsněji. |
| |
| V pokoji Grace ,,V pohodě. Mně to takhle rozdělený přijde taky lepší," odpovím stydlivým hlasem a pokračuju v rozdělování postelí. Po chvíli se nám to přece jen podaří, a tak do jedné ruky popadnu batoh, do druhé knihu a stoupnu si k jedné z postelí. ,,Je mi to jedno," zamumlám a pokusím se o jakýsi přátelský úsměv. Zamířím k posteli, která je vlevo a položím na ni knihu. Podobně jako Grace si vybalím svoje věci. Vyndám si i oblečení a dám ho do jedné ze skříní. Nemám tu toho zrovna nejvíc, proto vybalování netrvá dlouho. ,,Dneska už máme volno, že jo?" zeptám se Grace pořád stejně rozpačitým hlasem. Sednu si na postel a čekám na její odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro Víčka mi stále padají a mě zpomaleně napadne, jestli za to nemůže to psychické vypětí, kterému mě Miky vystavil. Tohle se mi... nestává. Je příjemné jen tak ležet a lenošit. Cos to se mnou provedl? Zvykám si na tebe... příliš... rychle... |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Nech se hřát na prsou, můj hade. Dál si hraji s jeho hebkými vlasy a promítán si mi ulé okamžiky. Vlastně bych to do Alexe nikdy neřekl... Připadá mi, že podléhá moc lehce. Je to ale má vina, nesmím na něj tolik spěchat. Jeho blízkost a teplo jemné bledé kůže mě až nebezpečně vzrušovala... Teď ale nemůžu. Nechci aby to bylo na jednu noc... |
| |
Změna mého ubytování Nadále jsem se procházel s ostatními ve svém zamyšlení a čas utíkal bez mého povšimnutí. Probral jsem se až ve svém pokoji, kde nikdo nebyl. Spíše můj spolubydlící odešel dříve, než jsem já přišel. Nijak moc mě to nezajímalo a chvíli jsem si pohrával s Gregorem a přemýšlel, za jakým účelem na tomto výletě a místě jsme. Po chvilce však můj spolubydlící bouřlivě přiletěl a začal mi sbírat těch pár věcí, které jsem si odložil. Dokonce si přes svou horkokrevnost nevšímal ani Gregora. S nepravidelným mrkáním levého oka jsem ho zmateně sledoval a jen přemýšlel. 'Nesnědl tady nějaké divné rostliny?' Když jsem konečně pochytil, co se mi snažil říct, nelámal jsem si s tím hlavu. Změna prostředí, kde bude více lidí může jen prospět. 'Bude více zábavy!' Když už mi tedy přichystal všechny věci vydal jsem se do svého nového ubytování. „Čus.“ řeknu vesele na třídního premianta Szewczyka. „Snad tobě Gregor vadit nebude.“ Doplním a najdu si volnou postel, kde Gregora položím a také si nějaké věci vybalím. |
| |
| Vybalování Při prohrabávání batohu najdu ještě pár překvapení od Margaret. „Bych se z toho zbláznil… víc než jsem teď,“ zamumlám potichu a promnu si obličej. Vedle harmoniky si položím knížku „Метро“, a následně ještě „リング“ a učebnici „Af Soomaali Aan Ku Hadalno“, které mi zabalila Margaret. „Děkuji, Margaret… ale mohla sis‘ to odpustit. Nebudu tady měsíc,“ projede mi ironicky hlavou. Když vyndám pro mě to nejdůležitější, položím batoh vedle postele, čapnu učebnici a začnu listovat: „Kisomalia? Nilitaka kuboresha Kiswahili yangu ya kwanza...“ povzdechnu si při pohledu na minislovníček. „No což, se zmákne. Přežil jsem i horší věci,“ dodám si trošku sebevědomí. „Zdravím,“ pousměju se na Marka a mým klasickým stylem na něj mávnu. „Né… hadi mi nevadí,“ zamumlám přátelsky. „Jen ať tu nejsou žádní pavouci… naivko, bude jich tu hodně… tak ať je aspoň nevidím…“ dodám si sám pro sebe. Mám docela chuť začít konverzaci, ale o čem? „Výlet, škola, koníčky, Gregor… možná bude lepší být ticho a dál si číst, co ty na to?“ zamyslím se. „Asi jo, dneska bylo socializace víc než dost v autobuse… Nic sám nezačínej, počkej, jestli někdo promluví na tebe.“ Sáhnu si ještě pro blok a minipenál, šoupnu knížky s harmonikou kousek stranou a odložím si to k tomu. Pak už si jen čtu a občas si napíšu poznámku k nějakému gramatickému jevu. |
| |
| Prohlídka po okolí Jasmin Usmála jsem se na ni. "Tak jo, první můžeme zamířit ke stájím." Bez sebemenšího zdržování jsem si to namířila rovně. Pak mi ale došlo, že nevím kudy máme jít. Kdybych já ho jenom při té prohlídce poslouchala. Počkala jsem na Jasmin, která zřejmě věděla kam jít. Pomalu jsme došly až ke stájím. Měli tam fakt dost zvířat, ale nejvíc mě zaujali koně. Koně jsem měla ráda snad odjakživa a když jsem došla sem do stájí, byla jsem nadmíru šťastná. Hned jsem se odebrala k jednomu z boxů. Tam byl kůň, který se mi zalíbil ze všech nejvíc. Nevěděla jsem, jestli si je můžeme hladit, ale krmit ho ani jezdit na něm nebudu, takže proč by to mělo vadit. Přiložila jsem mu ruku na nos. Netvářil se, jakoby mě chtěl kousnout, takže jsem ho jemně pohladila po hlavě. Koukla jsem na Jasmin, jestli jí nevadí, že zdržuju, ale asi ne. Ještě chvíli tu zůstanu... pomyslela jsem si. |
| |
| ČasČas se krátil, pro některé pomalu a pro ty, co si velice užívali utekl rychle. Vteřiny, minuty i hodiny utíkali, jak o život a světe div se byl tu čas na jídlo. Mnozí měli určitě hlad. Díky bohu bylo z čeho si vybírat. Vajíčka na všechny způsoby, tousty, chleby, a nějaké to maso. Všechno to bylo ve stylu vezmi si, co chceš, jak to většinou bývá i v hotelech. Někteří se ládovali a cpali do sebe i pozdní oběd, někteří si sotva kousli. Každopádně čas je pán životů. Čas řídí naprosto vše. Brzo se začalo stmívat a místní vidláci šli odvést zvířátka do stájí. Večerní vzduch byl něčí cítit, ne však zápachem ani vůní. Byl čistý, ne jako ve městech, byl čistý, neposkvrněný i přesto mohli mít někteří divný pocit, či mražení na zádech. A ručičky utíkali jak o závod a jedna předháněla druhou. Neřekli vám, kdy je večerka. Jste už skoro dospělí a za své chování zodpovídáte jen vy sami. Můžete jít spát brzo, můžete se povídat se spolubydlícím a nebo se nějakou dobu dívat na hvězdy, prozkoumávat galaxie, které ve městě, kvůli kouři nebo osvětlení neuvidíte. |
| |
| Samota netíží Vývoj událostí je... příliš rychlý. Ještě ráno jsem byl chladný a nepřístupný, pak si po jedné hádce pustím někoho k tělu a následně se probudím v posteli s... |
| |
| V koutě samotářově Musel jsem párkrát zamrkat, abych se probral z popudu zasnění. Úplně jsem zapomněl že jsem s ostatními na večeři. Zabral jsem se do myšlenek, a nějak jsem přestal vnímat co se děje kolem. Hluboce jsem se nadechl, a hluboce jsem zas vydechl. Díval jsem se na směsici jídel kolem, a přemýšlel jsem, jestli mám vůbec hlad. Bylo mi trochu trapné jíst ve společnosti, protože jsem se obával že budu vypadat jako idiot. Jí moc rychle, nebo mu to lítá všude kolem huby... A to používá jenom vidličku? Mihne se mi hlavou pár nepříjemných, stolovacích situací. Vždycky jsem byl nervozní z toho, co si o mě jiní asi myslí. Vždy a všude. Tak jooo... Aspoň zkusím ta vejce ne? Zadívám se na mističku vajíček na tvrdo. Načež jedno nabodnu na vidličku. Naneštěstí... Mi spadne na stůl dříve, než si jej dám na talíř. A... Nebo taky ne. Tiše zavrčím nad ztraceným vajíčkem a zase pomalu vidličku odložím. Nakonec sáhnu alespoň po dvou plátcích chleba, které si trhám na kousky, a ty si pomalu vkládám do úst. Kdy jsem vlastně jedl pořádně naposled? Zeptám se sám sebe. Ale pak jen pokrčím rameny. To je fuk. Stejně to nepotřebuju. Poušklíbnu se a letmo se rozhlédnu kolem stolu. Pozoroval jsem zvědavě jak náš třídní upír Alex mizí. A v duchu jsem mu záviděl. Protože jsem měl chutě udělat to samé. V kapse mě pálila krabička cigaret. Nakonec jsem si dal ještě tři plátky suchého chleba, zapil jsem to čajem, a zkusil jsem ještě pár minut posedět. Ale pak jsem se beze slova zvedl, že odejdu. Ne že by mě zdejší společnost unavovala, jen... Se tu cítím jak páté kolo u vozu. Ostatní se nejspíš budou skvěle bavit mezi sebou, budou si vyprávět historky ze svých dobrodružství, jak jsou zajímaví a úžasní... Bude to krásný večer. Když stanu na večerním, příjemně chladivém vzduchu spokojeně se nadechnu. Uvolněně, nezatíženě... A ještě spokojeněji vyrazím kamsi za hlavní bránu. Kam zmizel Alex to ani nemíním zjišťovat. Beztak bych si s ním neměl co říct. Byl to jeden z těch lidí, který byl pro ostatní neuvěřitelně zajímavý. Pro ostatní byl sexy, pán co ví, nadaný umělec, týpek co se nebojí být sám sebou... Pro mě to byl prostě jen jeden z mnoha. Takový, jakých chodí po ulicích stovky. A všichni jsou na vyšších postech než ty. Rýplo si zničehonic mé sebevědomí. Jako vždy. Ale už jsem se naučil to raději neřešit. Ale bodavá závist se jen těžko zahání. Posadil jsem se za bránou k většímu kamenu, o který jsem se opřel. Poté jsem si zas konečně zapálil vysněnou cigaretu. Zvuk "Zippáku" byl neuvěřitelně uklidňující. Co tady dohajzlu vůbec dělám? Zeptám se v duchu sám sebe a chvíli se dívám do okolí, které pomalu pohlcuje noční stín. Staral by se vůbec někdo, kdybych se prostě jen sebral a zmizel? Napadne mě s tichým povzdychnutím. A pak si připomenu, že takovouhle otázku si sám sobě pokládám několikrát týdně. Vždy mě zajímalo hlavně to, co by následovalo, kdyby se po mě prostě slehla zem. Zhluboka si popotáhnu z cigarety. Pfff... Stejně bych neměl odvahu to udělat. A po chvíli pozvednu pohled i ke hvězdám. Nikdy nemám odvahu cokoliv udělat. |
| |
| Farma - večer Od chvíle kdy jsme dorazili na farmu, už uběhlo docela dost času, popravdě ani nevím kolik přesně. První dojem z toho všeho nebyl moc dobrý, tak jsem se hnedka odebral do pokoje a nevylézal ven. Poslední co potřebuji je narazit na Tonyho. Nějaký čas jsem strávil nic neděláním a odpočinkem. Po té dlouhé cestě to byla první dobrá věc. Kupodivu se tu neukázal můj spolubydlící, ale hledat jsem ho nešel. Místo toho jsem se pustil do vybalování a přestavování nábytku. Cokoliv nebylo přimontováno k podlaze a nějak se mi nezdálo, jsem přesunul tak aby mi vyhovovalo. Jakmile jsem byl hotov, byl už pomalu čas na večeři. Nechal jsem tedy všechno jak bylo a vyrazil jsem do jídelny. Nálada, která uvnitř panovala, odpovídala tomu, co bych si od naší sebranky představoval. Jako vždycky. Nabídka byla prostá, ale to mi vůbec nevadilo. Vzal jsem si pár toustů a posadil jsem se k nejbližšímu ze stolů. To je nálada. V klidu si sním co mám na talíři a potom stejně jako jsem přišel i odejdu. Pochybuji, že bych tu někomu chyběl nebo, že by se po mě někdo sháněl. Venku už se setmělo a farmáři i zvířata se připravují na noc. Docela dobrý nápad. Chvilku se pak ještě procházím venku, než nakonec zamířím zpátky do pokoje. Pro dnešek už toho bylo dost, na farmě se navíc vstává brzy. |
| |
| Nějak jsem přežila den. Naštěstí jsme opravdu žádný program neměli, takže jsem volný čas strávila v pokoji s knížkou, co jsem si ji "vypůjčila" ve školní knihovně. Plánuju ji samozřejmě vrátit, ale doufám, že si nikdo nevšimne, že zmizela. Ale kdo by se sháněl po Macchiavellim, že? V daný čas jsem se odploužila k večeři. Nechtělo se mi tam, věděla jsem, že tam bude hodně lidí, ale když jsem viděla, co všechno můžeme sníst, na okolí jsem zapomněla. Takový výběr jsem neměla ani na svoje narozeniny. Nacpala jsem se k prasknutí a je mi jasné, že zítra, nebo i dnes v noci mi bude opravdu špatně, ale stálo to za to. Když jsem od večeře odcházela, venku už byla tma. Zamířila jsem do pokoje. Už jsem cítila křeče v břiše, jak jsem se přejedla, takže jsem se rozhodla jít raději rovnou spát. |
| |
| Prohlídka a večeře Em byla rychlá, jako vítr. Nestačila jsem jakkoliv zareagovat a už si to vykračovala někam do neznáma. Rychle jsem jí doběhla a dál potom následovala. Když vypadala zmateně ujala jsem se "vedení" a zavedla nás k výběhu a i ke stájím. Většina zvířat byla venku a vůbec se nebála, což bylo celkem fajn. Dlouho jsem neměla možnost si pohladit nějakého koně. Přesto jsem se radši věnovala malému oslíkovi. Jak veliká krása se skrývá v očích zvířat. Většina lidí je uchvácená vzhledem. Proto mají radši koně, protože jsou vznešení. Není to fér. Někdo jako tenhle oslík si taky zaslouží pozornost i když není z nejkrásnějších a nejmladších. Podrbala jsem ho mezi ušima. Je sladký. Za chvilku přišli nějací pracovníci a pomalu odváděli zvířata do stájí. Podívala jsem se na Em a potom na hodinky. Už bude večeře. Přišla jsem za ní a usmála se. "Asi už půjdem na večeři ne? Byl to celkem dlouhej den." Když jsme se dostali do jídelny bylo tam celkem dost jídla na výběr, i když to bylo prosté, ale mělo to něco do sebe a navíc to hezky podporovalo místní atmosféru. Nandala jsem si na talíř několik vajíček na tvrdo a toasty. Naházela jsem to do sebe a chvilku čekala na Em. Byla jsem unavená a podporovala jsem to zíváním. Půjdu si hned lehnou. Nakonec jsem tam nechala i Em a odešla do pokoje. Dala jsem si rychlou sprchu a potom si s knížkou zalezla do peřin. |
| |
| Druhý svět
„Doby temna a stínu jsou pryč. Hrůzovláda temných pánů je zahnána a zlo bylo zničeno. Svému lidu teď přísahám. Už není čeho se bát! Už není čeho… Seveřané se mohou vrátit do svých měst, lovci zaženou severské příšery zpět do jejich normálního prostředí, úroda se opět vrátí a Bůh se k nám znovu otočí čelem. Přijdou znovu časy hojnosti, jako za doby před temnými pány. Bude tu klid a mír. Království si navzájem vypomohou. Uzavřeme mírové dohody s dalšími kmeny a svět…A svět bude znovu jako dřív!“ Zvolával král stojící na balkónu na své poddané. Lidé na náměstí hlasitě jásali, vyhazovali čepice do vzduchu a vlna štěstí se rozlila po mnoha místech. Jak král řekl tak se opravdu začalo dít. Lidé se vraceli zpět na sever. Lovci zaháněli různé tvory zpět do severských lesů a zem znovu začala rodit lahodné plody. Zase bylo všechno jako dřív. Zní to jako konec Dobré pohádky. Pohádky, která začíná „Bylo, nebylo“ a končí „žili šťastně až do smrti.“ Jenže tohle není konec, tohle je teprve začátek. Časy před pány temna nebyly jinak dobré, tedy ne pro tvory, kteří nejsou lidé. Lidé jsou jedni z nejslabších živočichů na zemi, přesto dokázali už několik ras vyhladit, tolik ras si dokázali podmanit a tolik dokázali ublížit přírodě. A to vše jen ve jménu Boha. Jenže národy, národy elfů, gorgon, trolů i víl, všichni se začnou bouřit, bouřit se proti lidem, kteří jen poslouchají své vůdce, kteří se chovají jak stádo ovcí. Národy, rasy, druhy, tvorové začnou chtít si svůj život žít posvém. Ten moment přijde velice brzy, brzy a člověk na to nebude připravený. A bude válka, která pohltí celý svět. Bude to válka druhů, kde každý bojuje jen sám za sebe.
|
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Rexus
Zase si se jednou vydával za vojáka. Tahle vesnice, byla malá, nebylo tu mnoho lidí, byla tu zima a skoro pořád sněžilo. To se ti nelíbilo, sníh ti lezl za krk a studil. Kdyby sis ho však pokusil vyndat víš, že by si ho tam nahrnul ještě víc. Rychle si se hrnul pryč. Nedaleko odtud je elfské vesnice. Slyšel si, že je velice vstřícná a navíc leží níž v horách, takže tam bude více tepla. Cesta bude trvat několik dní, ale potom si tam budeš moct odpočinout. Elfská vesnice obchoduje s jedním království, takže by sis mohl zjistit informace, nakoupit jídlo a potom zase odcestovat do onoho království. Je to jedna z mála elfských vesnic, která je ta naivní, že obchoduje s lidmi. Vydal si se na stranu, kde byl nejmenší kopec a potom začal šlapat. Byla to severní strana a vítr se sněhem ti teď foukal přímo do obličeje. Na vrcholku jsi si mohl oddechnout. Dolů se jde mnohem snáz. Když si byl dole, musel jsi se zorientovat, problém byl, že jsi nevěděl, jaký směrem jít. Byla noc, ale podle hvězd se orientovat neumíš. Svůj kompas si prodal ve vesnici Sen'rüt. Vydal jsi se do lesa s myšlenkou, že elfové vetšinou žijí v lese. Musel jsi však zbystřit smysly a dávat pozor na divou zvěř, nebo na zatoulané Stíny, přece jen jsi v severské oblasti a není to moc dávno, co byli temní páni poraženi. Po chvilce šlapání si zahlédl pohyb v houští, měl jsi nepříjemný pocit, že tě někdo sleduje. Chvilku jsi dělal, jakože nic a šel jsi kousek dál, jenže šustění křoví tě stále pronásledovalo. Začal jsi být zvědaví, co tě to vůbec sleduje. Nemělo cenu nic vyvolávat, může to být třeba jen veverka nebo něco jiného, ale chtěl jsi to zjistit. Podle toho co uděláš zjistíš, že ve křoví tě celou dobu sledovala liška. Byla to nádherná liška a bylo divné, že se tě nebála. Trochu se vyděsila, když si jí zničeho nic objevil, ale zůstávala na místě, dívala se na tebe hlubokýma očima a zhluboka dýchala. Něco v tobě ti říkalo, že to není jen tak nějaké liška. Byl z ní cítit takový žár a v očích jí žhnuly plameny.
|
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Chryzos
Pro lidi jsi tu veliké neznámá. Do velkých měst si někdy i netroufneš jít. Byl jsi u vesnice Furthorn. Byla tu zima, ale ty jsi oheň sám, moc by ti to nemuselo vadit. Přímo do vesnice jsi moc jít nechtěl, ale musíš přece taky jíst. Moc lidí tu nebylo a ta hrstka, co tu pobývala měla moc práce na to aby si všimla žáru a jak moc nenormálně vypadáš. Zašel jsi do místní hospody, bylo tu teplo a nebylo tu moc rušno, ale byl všední den a lidé byli v práci. Pár lidí se tu našlo, ale ti byli zabraní do svého jídla. Usadil jsi se k zadnímu stolu a čekal na obsluhu. Za pár chvil jsi se už mohl pustit do jídla, nebyl to žádný přepych, bylo to prostě jednoduché vesnické jídlo. Rozletěli se dveře a do hostince se valil studený vzduch a i trochu sněhu, nejspíš začalo sněžit. Dovnitř vešla nějaká osoba. Ostatní ji nevnímali stejně tak jako předtím tebe. Sundala si kapuci a potom si tlustý kabát. Byla to nějaká žena s rezavými vlasy barvy ohně. Rozhlédla se a usmála. byla něčím zvláštní, nebyla jako ostatní lidé tady. Vypadala sebevědomě, hrdě, odhodlaně a plná sil. Byla štíhlá a patřila mezi ty za kterými se muži otáčejí a někteří v místnosti to tak udělali. Sedla si ke stolu naproti tobě. Chvilku si se na ní díval, byla jiná, sálal z ní žár, ale ne takový jako z tebe, jí vyloženě žhnuly plamínky v očích. Za nějakou dobu už jí nikdo nevěnoval pozornost, rozhlédla se a když se ujistila, že jí nikdo nesleduje, začala si hrát s plamínkem svíčky, kterou měla na stole. Bylo to zvláštní, ještě si nikdy nepotkal nikoho, kdo by ovládal oheň a navíc ještě tak dobře. Proplétala si ho mezi prsty, oddělovala ho od sebe a znovu spojovala. Sepnutím pěst jej uhasila a mávnutím ruky znovu zapálila. Hostinský jí přinesl jídlo a ona toho všeho okamžitě nechala, jídlo do sebe rychle nasoukala a pak už jen čekala. Nějakou dobu tam ještě seděla, ale za několik chvil se ozval zvuk z loveckých rohů. S tímto zvukem ztuhla a podívala se z okna. Položila několik měďáků na stůl a vylétla ze dveří. Z okna jsi ji ještě mohl vidět, jak si nandavá kabát a jak chvilku bojuje se silným větrem. Udělala několik kroků a znovu se rozhlédla, potom začala hořet. Veliký plamen jí pohltil a když usatl, stála tam místo ní jen liška. Liška která se oklepala a potom rychle odběhla směr les. Nic takového si neviděl od doby, co jsi pryč z temných lesů a co temní páni obsadili sever. Ve sněhu pořád zůstávali stopy, ale sněžilo a tak tam nezůstanou moc dlouho. Musíš se rychle rozhodnout, jestli ti to stojí za sledování a nebo budeš pokračovat v tom, co děláš teď.
|
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Ya`eesh la Côté
Ještě před nějakou dobou jsi si vklidu se svou skupinou zabíjel zločince i svědky. Tvůj klid, ale vyrušil jaký si posel, který tě žádal o tvůj velectěný příchod do Království Růžové řeky. Byl jsi tam však zván jen ty a nikdo jiný. Přesto si přijal a tak jsi se vydal na dlouhou cestu. Přesto jsi došel na místo. Možná jsi pomalu začínal litovat, možná ne. Osud tě však zavedl až sem. Došel jsi k hlavní bráně. Stráže tě ze začátku nechtěli pustit dál, pomalu se schylovalo ke rvačce o to, kdo má pravdu a kdo je tu lhář. Naštěstí si tě všiml jeden muž a pomohl ti dostat se dovnitř, sám se za tebe zaručil. Odvedl tě do hradu a různými chodbami jste teď kličkovali až ke králi. Nic moc nenamluvil. Došli jste k obrovským dveřím a tam tě nechal a sám šel dovnitř. Chvilka netrpělivosti ti nedala a sám jsi otevřel dveře. Vešel jsi do trůního sálu, kde seděl velectění král i s jeho paní. Onen muž stál po jeho pravici a cosi mu potichu říkal. Z jejich konverzace jsi je však vyrušil. Král ti pokynul rukou, aby jsi šel blíž. "Karmínový princ! Vítej! Jsem rád, že jsi přijal nabídku. Však určitě bys rád zvěděl, co přesně má být tvůj úkol." Dal se do řeči král ani nečekal, jestli chceš něco říct. "Rozhodl jsem se, že svou dceru pošlu za mým vzdáleným příbuzným v Sanserském království, než všechen zmatek po temných pánech skončí.... Cesta je to dlouhá a teď, když se Severské příšery uchylují zpět do svých bydlišť, bude hodně nebezpečné. Proto tě žádám, aby jsi ty, coby její stráž jí odvedl bezpečně do cíle cesty. Slyšel jsem, žes nejlepší ze všech a pro svou dceru jen to nejlepší. Cesta je to útrpná a vede i přeš království Whart. Tedy se tě táži, zdali bys tuto nabídku přijal? Dostaneš bohatě zaplaceno a všechno potřebné dostanete s sebou." Všechna pozornost se teď přesunula na tebe. Svou odpověď velice dobře zvaž.
|
| |
soukromá zpráva od Marko Hunt / Ya`eesh la Côté pro Vánek svěžích potíží Dlouhou cestu jsem se svou pomocnicí diskutoval o tom, co se asi tak může dít. Vlastně by se to nedalo nazvat diskuzí, ale ani monologem. Odpovědi, které se mi podřizují a se vším souhlasí mi nijak nepomáhaly, přesto se mi zdály více než uspokojující. Strach ze samoty nejspíš jakékoli jiné výsledky nepovoloval. 'A jsme tady, hlavní brána.' Zhluboka se nadechl očekávajíce v blízké době trest za své jednání. 'Moc se bojíš.' Pošeptal mi hlas přicházející z meče. 'Ovšem jednoho dne přijde chvíle, kdy tě využijí pro omluvu všech těch činů.' 'Mlč radši. Jen opakuješ to, co jsem dříve zmínil!' Zaskřípal jsem zuby a dále už se s ní nevybavoval. Chystal jsem se to mít, co nejdříve za sebou a tak si pospíšil. Stráže byly ale pravděpodobně proti. 'Asi se jim nelíbí tvůj nevzhledně roztrhaný oděv.' 'Řekl jsem ať mlčíš nebo tě prodám.' Naštvaně jsem už chtěl drzým strážcům jednu natáhnout, abych je naučil dobrému chování. Věděl jsem, že by mi to jednoduše prošlo, ale můj pobyt zde mimo jednotku by se prodloužil. Objevil se nějaký jiný místní poddaný. Z této šarvátky mě vytáhl a já se dostal dovnitř. Pro mě celkem běžná záležitost. Nijak jsem se o dění kolem sebe nezajímal, i když mě někam vedl. Určitě zas za nějakou šlechtou. Najednou jsem se však zarazil, když jsem se probral před dveřmi, za kterými by měl být král. 'Samotný král? To se mi nelíbí. Nenapadá mě nic co by mi mohl chtít. Zmatené myšlenky mi proplouvaly hlavou a já radši vešel dovnitř, než abych se tam trápil dále. Nastal menší proslov krále, který mi nedovoloval vstoupit do řeči ani zdvořilostního představení, jaká mi je to pocta a dalších formálností. Na konci jsem jen šokovaně zíral před sebe. Samotný král mě chválil a dokonce mě nazval onou přezdívkou princem. Což bych od krále nečekal. Jeho slova hrdosti mi však jasně naznačovaly, že nejspíš ani přesně neví, jaké zlé skutky dělám. 'Odmítnout krále je neodpustitelné...' „Slovy nedokážu vyjádřit poctu, jaké se mi nyní dostalo.“ Pronesu klidně a skromně se ukloním a znovu se vzpřímím. „Je mi ctí, že budu moct doprovázet a chránit naši přenádhernou princeznu. Rád bych měl však několik proseb než se vydáme na cestu.“ pokračuji stejně klidným hlasem. „Abychom se vyhnuli co nejvíce potížím, budu potřebovat právo na to, aby mne vaše dcera Ve všem naprosto poslouchala. Dále aby již nikdo další k tomuto úkolu nebyl přidán, neboť navýšený počet osob by mohl způsobit problémy a zpomalit cestu. Pokud by to šlo, aby princezna nebyla nijak výstředně oblečená, neměla na sobě šperky a další cennosti, které by upoutávaly pozornost. Bohatě zaplaceno nepotřebuji, jsem člověk, který peníze považuje pouze za nepotřebný přepych. Místo toho bych vás chtěl požádat o část vybavení, které budu potřebovat na cestu.“ Na chvíli jsem se odmlčel, abych se zhluboka nadechl a mohl pokračovat. „Abych umožnil používat svůj plný bojový potenciál, a tak lépe chránil princeznu. Budu potřebovat druhý scimitar, podobný tomu mému. Pokud možno ten nejlepší jaký byste mi mohl na tento úkol propůjčit, jde přece jen o bezpečnost vaší dcery.“ Napadlo mne, že jsem princeznu nikdy dříve nepotkal. Pokud bude ošklivá jak noc, tak bude aspoň snadnější ji chránit. 'Třeba to bude nafoukaná protivná mrcha, která nedokáže zavřít hubu. Hehe právě proto jsem si řekl o to, aby mne ve všem poslouchala.' |
| |
| Přichází noc Po celou dobu jsem byl vzhůru a bděl nad jeho spánkem. Pak ale přišel ten moment, kdy vstal. Dál jsem se snažil působit nenuceně a přátelsky... Upřímě, dělalo mi jeho chování starosti a všiml jsem si, že za celý den pořádně nic nesnědl. Vím, že jsem to způsobil já. Byl jsem moc ukvapený... Nevšímal jsem si nikoho jiného, než jeho. Nikdo jiný mě vlastně ani nezajímal. Po večeři prostě a jednoduše... zmizel. Skoro jsem si toho ani nevšiml. Nechtěl jsem ho jít hledat. Určitě příjde. Musí si to sám urovnat v hlavě a já také. Určitě příjde. Musí přijít... Čekal jsem na něj, dokud mě nepřemohla únava a já neusnul. |
| |
| Večeře „Anigu ahay… sharaabad,“ zakončím studijní chvilku větou, nad jejíž nesmyslností se raději moc dlouho nepozastavuji. Odložím tužku, seskládám knížky na stolku od největší po nejmenší a s tichým zakručením v břiše se vydám na večeři. „Švédské stůl. To je jak… no, skoro všade,“ projedou mi hlavou obrázky švédských stolů z většiny hotelů, kde jsem kdy byl. I když můj žaludek už pár minut tvrdohlavě škemrá o trochu jídla, hlad moc nemám, chuť tím méně. Chvilku stojím a prohlížím si nabídku: „Na co máš nejvíc chuť...? Mysli, pojď, ňaco se vezmi.“ Nakonec si vezmu jen pár suchých toustů, usadím se a začnu jíst. „Smakuje líp, než bych čekal,“ pomyslím si po snězení jednoho. „A se vezmu ješčo jeden a půjdu, mám toho dnes celkem dost,“ s tichým ‚dobrou‘ se zvednu, před odchodem vezmu ještě jeden toust a odejdu na pokoj. Jdu pomalu, a tak i když to není zrovna dálka, stihnu všechno sníst. Na pokoji si chvilku čtu ‚Метро‘ a pak jdu spát. |
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Emily
"Princezno!" Volala na tebe přes celou halu komorná. "Princezno prosím! Musíte se připravit na cestu, ten muž, co vás má doprovázet a ochraňovat je je již v hradu. Ještě několik věcí a vyrazíte. Princezno. Tak ukažte se. Musíte se jít ustrojit, ten mladík měl prosbu, aby jste šla v prostém oděvu. Prý, že nebudete tolik nápadná." Když tě komorná konečně dostihla, chytila tě a odvedla do tvých komnat, ke na tebe již čekaly prosté selské šaty, bez korzetů, bez mašlí pentlí a všeho podobného. Služebné tě do toho navlékly. A kvůli čemu je tenhle rozruch. Kvůli tomu, že se tvůj otec rozhodl tě chránit. Kvůli zmatku který nastane až se Seveřané začnou stěhovat zpátky, tě poslal za jeho vzdáleným příbuzným žijícím v Sanserském království. A jelikož je cesta nebezpečná, usmyslel si, že tě nebude doprovázet jen tak nějaký strážce, ale nějaká známá legenda. A podle něj prý nejlepší Karmínový princ. Mnoho věcí si o něm neslyšela. Však mezi komornými se šuškalu, že je to prý veliký fešák a skoro každá dívka podlehne jeho šarmu. Když jsi byla hotová odvedli tě do trůního sálu. Seděl tam tvůj otec i tvá matka. Došla jsi až k nim a hledala onoho Karmínového prince. Nebyl tu, nikde! "Jakmile Ya`eesh la Côté dorazí zpět můžete vyrazit. Přeji ti mnoho štěstí!" Řekl ti otec zatím, co tě matka objímala a přála ti úspěšnou cestu.
|
| |
| soukromá zpráva od Matthew Adams / Rexus Ignar pro Zase jednou byl čas vydat se na cestu a posunout se kousek dál. Tentokrát by to snad mohlo i vyjít a mohl bych se dostat na nějaké zajímavější místo, kde budou mít i nějakou práci pro člověka jako já. Šel jsem pomalým krokem stále kupředu, zatím co jsem si rukama přidržoval okraje pláště. Ten byl také jednou z věcí, která mě dělila od umrznutí. Vítr neustával a kvůli sněhu který mi neustále vál do obličeje nebylo skoro vidět na cestu. Zanedlouho jsem měl tudíž celý obličej promrzlý a obočí i strniště, které mi od posledně narostlo, byly celé bílé. Podle toho co jsem zjistil, než jsem odešel z vesnice, by někde tímto směrem měla ležet elfí osada. Bohužel po ní nejsou stále žádné stopy. Kdo ví, jestli vůbec ti vesničani někdy nějakého elfa viděli. “Ale no tak, Rexi zlatíčko, nesmíš ztrácet naději.“ zazní mi v uších ženský hlas. “Jsem si jistá, že to někde tady bude.“ “Pokud dřív nezmrznu.“ procedím nevrle skrze zuby. “Nebuď takový mrzout.“ “Rád bych viděl tebe šlapat v téhle vánici po kotníky ve sněhu.“ Nic dalšího už neřekne, mlčí. To je Vivian podobné. Známe se už dlouho, ale za tu dobu se vůbec nezměnila. Čas ubíhal rychle a než jsem se nadál tak nastala noc. Byl jsem stále bez úkrytu a neznámo kde. Jediná pozitivní věc, která mě potkala, bylo to, že jsem se dostal do lesa. Vánice mi tak už nedělala takové problémy a já ze sebe mohl konečně oprášit ten sníh. Co mě ale naopak začalo trápit, byly obyvatelé zdejšího lesa. Už od příchodu sem jsem se cítil docela nesvůj a měl jsem proto všechny smysly nastražené. Ujistil jsem se ještě, že mám svůj meč stále pevně připevněný u opasku, a že mi čepel nepřimrzla k pochvě. Jak jsem pokračoval hlouběji do lesa tak ten zvláštní pocit v mém nitru pomalu narůstal. Dokonce i Vivian mi připadala nějaká napjatá. Už dlouhou dobu nepromluvila ani slovo. Šustění, které jsem z počátku považoval za poryvy větru, nepřestávalo a pokaždé když jsem se dal do pohybu, začalo se znovu ozývat. To se mi nelíbí. Soustředil jsem svůj sluch na mého pronásledovatele a vytipoval jsem si správný okamžik kdy udeřit. Zčista jasna zastavím a rychle vystřelím směrem, odkud jsem naposledy slyšel šelest listí. K mému překvapení se nejednalo o nikoho jiného než o malou lišku. Liška se přede mnou krčila a pozorovala mě svýma žhnoucíma očima. Co mě překvapilo, bylo, že neutekla. Určitě jsem jí překvapil, ale nedala se na útěk, jak bych od zvířete normálně očekával. Na jením pohledu bylo také cosi zvláštního. Něco na ní není v pořádku. S ledovým klidem v očích jsem dál pozoroval lišku přede mnou, s rukou stále na meči a připravený kdykoliv tasit. Buď připravená Vivian. Po chvíli nepříjemného ticha se nakonec přeci jenom odhodlám a promluvím. “Co po mě chceš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Liv Lawrence pro -2; Cesta-Přes celou halu na mě doléhal hlas mé komorné. Ach jo, nemůžu mít ani chvilku pro sebe? Vykoukla jsem zpoza rohu. Musela jsem vyrazit na cestu pryč z mého království. Asi mi bude chybět ta řeka, ta růžová... Prostý oděv? Vážně tohle teď řekla? To ne! Nepůjdu v nějakém selském oděvu, ale prý to bude bezpečnější. když mě komorná, bohužel, našla, tak mě odvedla do mé komnaty. Čekaly tam na mě šaty... prosté šaty. Komorné mě do nich navlékly a kupodivu mi nevadily. Nebyly tak upjaté jako královské šaty, což byla úleva. Kvůli nějakým politickým věcem mě otec posílá pryč z království. Je to prý nebezpečná cesta, takže se mnou otec posílá nějakého Karmínového prince. Netušila jsem, kdo to je, ale podle drbů od služebných, a ty jsou většinou pravdivé, je to celkem fešák a prý jeho kouzlu žádná neodolá. Hodlala jsem být tou první. Po obléknutí a rozpletení složitého účesu mě komorné odvedly do trůního sálu. Mé rozpuštěné vlasy mi nevadily, naopak se mi líbilo je mít rozpuštěné. Došla jsem ke své matce a otci. I tak jsem se ohlížela, kde je ten legendární a proslulý Karmínový princ. Nikde jsme ho neviděla. Matka vstala a začala mě objímat, zatímco mi otec vše vysvětloval. Prý až se vrátí zpátky, můžeme vyrazit. Pane jo, tak já sem kvůli němu jdu a on tu ani není. Obrátila jsem oči v sloup. Otec mi popřál jen Hodně štěstí? Kdybych to nepřežila, tak by to byla úžasná poslední slova. |
| |
| soukromá zpráva od Dan Reilly / Chryzos pro /2/ Hon na Čarodějku Letmo jsem se rozhlédl po prostoru malého hostince, když za mnou zapadli dveře. Bylo tu pár místních duší, kteří se o mě naštěstí nijak nezajímali. Stáhl jsem si tedy z hlavy pomalu kapuci z vlčího kožichu, a nechal jsem sjet kladivo z ramene do své dlaně. Venku byla krutá zima. Ale pro mě nijak překážkou nebyla. Teplota mého těla byla stabilní. Kdyby si toho někdo začal všímat, vypadalo by to, jako kdybych trpěl velmi velmi silnou horečkou. Na dotek bylo mé tělo hodně horké. Mohl jsem mít teplotu jako obyčejní lidé. Ale nyní jsem si to opravdu dokázal odpustit. Pronikavýma očima, které nabírali barev krvavě rudách až medové zlatých, jsem přelétl po pár bližších duších. A pak jsem vyrazil k jednomu opuštěnému stolu. Tohle byla jedna z těch výjimek, kdy jsem se odvažoval jít do lidských vsí a měst. Hlad... Osobní potřeby... Oprava zbroje a zbraní... Jinak jsem se lidem vyhýbal co to jenom šlo. Občas jsem lovil v lese, nebo jsem ještě jednodušeji hodoval na tělech zabitých, která jsem v porostu nalezl. Lidé by tomu říkali kanibalismus. Já říkám: v mase není rozdíl. Nejsem člověk, tudíž mě tyto zákony nemusí trápit. Obsluha netrvala dlouho, ale i přesto jsem byl podivně nervozní. Nacpal jsem do sebe vše v rychlosti. Ale pokouření dýmky jsem už uspěchat nechtěl. Nad tou jsem si hověl v klidu a beze spěchu. Říkal jsem si, že mě nyní nic nevyruší. Ale to jsem se mýlil. Má zvědavost vzrostla hned v momentě, kdy do hostince vstoupila další postava. Žena. Krásná, zvláštní, zajímavá... A velmi neobvyklá. Narozdíl ode mě byla opravdu plná života. Kdežto já jsem byl unavený, prázdný. Brzy jsem o ni však ztratil zájem. Protože jsem nevěřil, že by se ona jakkoliv zajímala o mě. Zavřel jsem tedy oči, a jen zhluboka zabafal z fajfky. Probrala mě však židle. Židle tohoto stolu. Nyní už jsem byl velmi překvapený. Seděla naproti mě... A... Vyrazila mi dech. Pomalu jsem se narovnal, a zadíval jsem se jí do očí. Pokud já jsem byl ohnivé inferno, ona by se dala nazvat... Ohnivou vílou. Pozoroval jsem zaujatě její hry se svíčkou. A střídavě jsem se jí díval i do očí s otázkou "Kdo jsi?". Slova jsem však nedokázal na jazyku najít. Byl jsem... Až moc překvapený a vyvedený z míry jí samotnou. Později jsem však velmi litoval, že jsem nedokázal na nějaká slova přijít. Její útěk, po zaznění loveckého rohu, zvedl na nohy i mě samotného. Pozoroval jsem z okna její proměnu, a pak mi bylo vše jasné. Mám tedy co dočinění s čarodějkou. Dohajzlu! V tu chvíli mi bylo jasné, že stojím na hraně. Čarodějové a čarodějky pro mě byli něco, co překonávalo dokonce i mou odtažitost od lidí. Nebo jednodušeji řečeno... Nenáviděl jsem je, a žádnému z nich jsem nevěřil. Byli neypočítaví, mocichtiví, a... A nebezpeční! Okamžitě jsem se sám sebral, hodil na stůl pár mincí, a vyšel jsem ven z hostince, kde mě okamžitě zasypala mračna vloček. Pohled mi padl na liščí stopy. Pak jsem jej zvedl k lesu. "Bahlok Naal Zeymal! Kéž se naše cesty již nesetkají... Dcero magie!" Procedím tiše mezi zuby, a pomalu si levačkou natáhnu kapuci s vlčí kožešinou. Poté si hodím kladivo na pravé rameno, a těžkopádným krokem vyrazím na druhou stranu, než utíkala čarodějka. Jenže... Ať se mi to líbí nebo ne... Ohlížel jsem se. Po třetím ohlédnutí jsem se zastavil. Díval jsem se před sebe, na siluetu lesa, a v mé duši se odehrával tichý souboj. Ohlédl jsem se po zvuku, ze kterého se nesli lovecké rohy. I já jsem z nich byl značně nervozní. Poté jsem se zadíval znovu k lesu. Z toho jsem byl nervozní snad ještě víc. Slýchával jsem, že kvůli Elfům byli lesy místy zrádných úmrtí a vražd. Místy, kde vás nikdo neuslyší křičet, jakmile dostanete šíp mezi lopatky. Jenže... Znovu se ohlédnu po směru, kterým přicházeli lovci. Bylo jich hodně. A nakonec... Jsem si jistý tím, že loví zrovna TU lišku? "Dremm! Ať plamen zkázy sešlehne toto místo!" Zanadávám tiše, a obrátím se na patě. Ne. Já se opravdu nechtěl dostat s lovci do jakéhokoliv kontaktu. V tomto případě mi byl les příjemnější, než vrtochy lidských myslí. Liščí stopy už jsem ani nehledal. Akorát jsem se na hranici lesa nejistě zastavil, a zadíval se na mohutné stromy. Byl bych přísahal, že je slyším praskat pod tíhou sněhu v korunách. Shodil jsem si však kladivo do obou rukou... A vstoupil jsem do jeho hlubin. Brzy se za mnou les uzavřel... A já vnímal s bušícím srdcem to ticho. Tu samotu. Znovu po třech týdnech... Jsem se odvážil vstoupit do království Matky přírody. |
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Liška a další potvory Dívala se na tebe, ještě chvíli, než vycouvala a odběhla. Byla pryč a ani jsi pořádně nestačil zareagovat. Ani jsi nestačil zahlídnout kam běžela. Byla pryč. Možná taková zajímavá věc, byla, když se ze strany lesa objevilo, jakési světlo a potom zmizelo. Mohl jsi být chvíli v klidu a těšit se za možná už nerušené cesty. Omyl! Za chvilku jsi mohl mít stejný pocit, jako předtím. Les potemněl ještě víc a utichl. Nebylo slyšet zhola nic. Jen jakési vrčení a křupání větviček. Vrčení přicházelo skoro ze všech stran a po chvilce se objevil první Stín, byl v podobě vlka. A tak jak se vypráví, byl tvořen ze tmy. Začali se vynořovat další a to ze všech stran. Byla tu všechna možná zvířata. Medvědi, divoká prasata, vlci, jeleni, nosorožci. Všichni byli připraveni zaútočit. I když jsi měl v ruce meč, podle povídaček o Stínech ti byl k ničemu. První Stín se proti tobě rozběhl, ale nedoběhl. Místo toho jej pohltil plamen a on se proměnil v páru a prach. Ostatní se snažili utéci ale někteří skončili stejně jak první. A kdo byl tvůj zachránce? Zpoza stromů se vynořila nějaká osoba v kápi. Nezatěžovala se představením, ale rovnou spustila své otázky. "Ty jsi lovec? Jsi tu sám? Co tady děláš? Rodiče tě neučili, že po večerech se do lesa chodit nemůže, hlavně v Severní oblasti?" Pomalu sek tobě blížila. Měla na zádech luk a na hlavě kapuci, takže jsi mohl sotva poznat, kdo to je, ale podle hlasu, jsi uhodl, že je to nějaká žena. |
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Vesnice Leeston
Tayhar Saon Teplý vítr se žene pouští. Všude kolem jen písek, nečekaně. Vyhnul jsi se pískové bouři, jaké štěstí. Teď tu stojíš v (pro někoho) příšerném vedru. Jsi blízko království Wahrt. A to není nejlepší místo. Musíš se rozhodnout, znovu, co budeš dělat, kam půjdeš.... Co třeba jít rovnou za nosem, nejspíše nejrozumnější řešení. Království se tak obloukem vyhneš a narazíš jen na vypálené vesnice, kde nikdo není. Tedy jsi šel, ale cesta to dlouhá nebyla a dostal jsi to města Leeston, který lehl popelem. Je to tu opuštěné, ale né tolik, jek by se mohlo zprvu zdát. Když nepočítáme malinké tvorečky, jako hmyz a další potvory. Jde tu cítit, nějaký parfém. Mstivá Grace Vesnice Leeston, je už dávno minulostí. Pro většinu lidí. Ne pro někoho, jako jsi ty.Čarodějka, která tě dříve učila už tě dávno opustila a ty teď žiješ z toho, co ti život podstrčí pod nos. Vylidněná a zničené vesnice, je skvělé místo, kde nabrat užitečné věci. Ať už to jsou peníze, tak i nějaké čarodějné věci. Bydlela tu jedna slavná čarodějka a její dům tu zůstával, celkem neponičený. Všechno v domě bylo na svém místě a vypadal, jako by se ho nikdo ani nedotkl. Knihy, bylinky, amulety a lahvičky s lektvary zůstali na svém místě. A to se ti velice dobře hodilo. Taky jsi slyšela, že vlastnila, jakousi látku, díky které připravila lektvar mládí. Teď už jí jen najít. Dala by se skvěle prodat a nebo využít pro vlastní potřebu.
|
| |
| soukromá zpráva od Matthew Adams / Rexus Ignar pro Naděje, které jsem tomu stvoření dával, zmizely, liška mi neodpověděla. Místo toho se po chvilce sebrala a utekla někam do houští. Co jiného jsem také mohl čekat než to co právě udělala? Začínám být už asi moc unavenej. Už bych se byl býval vydal na cestu, jenomže jak se ukázalo, tak ještě nebyl konec. Ten nepříjemný pocit byl stále se mnou, stejně jako to co se ukrývalo ve tmě. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Vrčení mi potvrdilo mé obavy a já zanedlouho spatřil i toho, kdo ho vydával. Ze tmy se postupně začali vynořovat vlci. A nejen oni. Kromě nich tu byli i medvědi a další zvířata. Čím se ale tahle lišili od těch normálních, byla podoba. Nezaměnitelný vzhled který mají pouze jedni tvorové. “Sakra, stíny.“ Zakleju a okamžitě tasím meč. Stínů tu je ale spousta a i kdybych byl sebelepší šermíř, tak proti nim nemám žádnou šanci. Sám určitě ne. Vypadá to, že si budu muset zavolat pomoc. Zaujmu obranné postavení, ale sotva ke mně jeden ze stínu vyrazí, sežehnou ho jasné plameny. Co to? V další chvíli se totéž stane i s ostatními stíny kteří se mě před tím chystali napadnout. Ze všech zůstane jen hromádka popela. Stíny sice zmizely ale ani tak nejsem sám. Někdo mi musel pomoci, a stíny zabít. Já to nebyl a nikdo z mých pomocníků takové schopnosti nemá. Stojím stále na stejném místě, ve stejné pozici jako před útokem a ani se nepohnu. “Támhle za tím stromem.“ upozorní mě Vivian. “Po tvé pravé ruce.“ Podívám se daným směrem a spatřím postavu vycházející zpoza stromů. Pozoruji jak jde směrem ke mně. Vypadá jako člověk což mě trochu uklidní. Meč do pochvy ale nevrátím. Sice ten neznámý zabil stíny, to ale ještě neznamená, že má dobré úmysly. Když je kousek ode mě, začne mi klást otázky. Na můj vkus poměrně hodně otázek. “Očividně ne.“ zaslechnu v mé hlavě odpovídat Vivian na její poslední dotaz. “Ne, nic takového neříkali.“ Potvrdím oběma ženám to, co si stejně celou dobu myslí. “Řikali ale, že to není dobrý nápad, stejně jako mluvit s cizinci. A také si hodně potrpěli na slušné vychování.“ Jakmile skončím, tak přemýšlím o jejích slovech. Je pravda, že jsou lesy nebezpečné, ale to je v dnešní době pomalu každé místo. A pokud je to co říká opravdu myslí vážně, co tady potom dělá ona? “Mě se zdá, že se o sebe postarat umí. Třeba by ses mohl pár věcí přiučit.“ Ignoruji Vivieninu poznámku a dál bedlivě pozoruji tajemnou ženu. Na jednu otázku jsem odpověděl, na další už ale nehodlám. Tedy alespoň prozatím. |
| |
| soukromá zpráva od Grace Lyngley pro /2/ Honba za poklady... Konečně jsem v Leestonu. Zhluboka se nadechnu a nasávám do sebe atmosféru zkázy, která se kolem mně vznáší. Většina domů je poničená, z některých zbyly jen základy zčernalé ohněm. Je to skoro, jako by mi někdo postavil moje soukromé hřiště... Vlastně jen jeden z domů se zdá být stále stabilní. Není divu, my čarodějky si většinou svoje domy snažíme chránit... Docela mě překvapuje, že tu zůstalo tolik věcí a přesto je dům opuštěný. Odložím svoji brašnu vedle dveří a postupně prohlížím celý dům. Narazím na docela velké množství zásob k lektvarům, stejně jako některé hotové a dost amuletů a knih o všemožných magických oborech. V tu chvíli jsem rozhodnutá se tu zdržet i potom, co najdu její recept a přísady na lektvar mládí. Ani na vteřinku nepochybuji, že bych ho nenašla. Vrátím se ke dveřím pro svoji brašnu a začnu se probírat lektvary a bylinkami, abych se nějak zorientovala v tom, co mám vlastně k dispozici. Chci být připravená i pro ten nepravděpodobný případ, že by se tu někdo objevil... |
| |
| soukromá zpráva od Jasmin Kayle Freedom pro /2/CizinecNa mé otázky neodpověděl. Tedy ne zcela. Rozhodně neodpověděl na ty důležité. Ale fajn vyjdu mu vstříc. Navíc má pravdu nepředstavila jsem se a to ho už pěknou dobu sleduji. "Hm...Nabádáš svou zachránkyni do slušného chování? Tedy dobrá." Sundala jsem si kapuci a odkryla tak svou tvář a elfí uši. I jeho jsem si bedlivě prohlédla. Nevěří mi, jelikož svůj meč nechává ve svých rukou. "Jsem Kayle. Jestli jsi lovec nejspíše tě to moc zajímat nebude." Ušklíbnula jsem se. Vypadá jako ztracený lovec, proto mu nevěřím. Nechci mu věřit, dokud mi tu informaci nevyvrátí. "Vypadal jsi ztraceně a mě bavila myšlenka, že by liška sledovala lovce. Tedy se ti omlouvám, jestli jsem tě předtím vyděsila...Stačí ti tohle jako slušné chování?" Pozvedla jsem obočí, ale žádně pohyby jsem jinak nedělala. Jestli je to opravdu lovec, chci mít možnost utéct. Tma houstla a už pomalu nebylo vidět ani na krok. Natáhla jsem před sebe ruku a nechala si po dlani tančit plamen. Osvětlila jsem si ho tak a navíc na nás teď nebudou útočit dravá zvířata, která se bojí ohně. Je to má pojistka ze všech stran. "Ještě se zeptám, co děláš teď v mém lese?" Přivlastnila jsem si les, moc pěkné. Ale z části to je pravda. Můj kmen se o něj stará, takže tak trochu můj je. O bohové odpusťte! Něco je na tmě, ale pozitivní a to je vzduch. když jde všechno spát a vzduch je teď takový čistší. Spokojeně jsem se nadechla, ale dán nespouštěla z očí toho cizince. Toulám se myšlenkami jinde, to je celkem nebezpečné. |
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Temný
Temní páni jsou poražení. Tato zpráva se donesla už i k tobě. Temní, jaká to potupa pro tebe, jenž si nosil toto jméno jako první. Neznal jsi je, neměl jsi s nimi nic společného (víc méně) ale podařilo se jim obsadit půl světa, zatím co ty jsi neudělal žádný pokrok. To tě sžírá, i když jsi jen přízrak. Všude je tma, ale to ti vyhovuje. Všude je dusný vzduch od kouře. A na zemi se válí naprosto oslabená dívka, které jsi před malou chvíli vysál duši. Tak čistá, tak nevinná, tak mrtvá. Za pár chvil už z ní zbude jen pouhé tělo bez života. Je čas! Je čas vylézt z úkrytu. Je čas zahájit akci! Je čas nastolit ticho světa! Je čas vylézt z díry a ukázat všem, kdo je teď ten, co zvítězí! Je čas ukázat světu, že jsi tady a silnější než dřív. JE ČAS! A půjde to hezky postupně, jednou řetězovou reakcí. A začneme v malých vesničkách na jižní straně, aby si nemysleli, že strach je jen na severu.
|
| |
| soukromá zpráva od Dreamer pro Lateesha, Ya`eesh la Côté Král vše přijal. "Jistě, jak si přejete. Vše bude nachystáno. Dva koně a onu výzbroj si půjdete vybrat sám do královské zbrojírny." Přikývl a pak nechal poslat nějaká posly pro princeznu. Tebe zatím jeden ze sluhů dovedl do zbrojírny. Bylo tu mnoho věcí až oči přecházeli a ty jsi můžeš nabrat všechno, co jen chceš. Od meče až po brnění. Bylo tu všechno. Když jsi si vzal všechno potřebné i nepotřebné. Zavedli tě do stájí, kde jsou už připraveni dva koně. Jeden nádherný vraník a druhý plavák. Měli na sobě brašny a různé náklady, ale jen to důležité, jako peníze, jídlo a tak dále. Odložil jsi si tam věci a potom tě odvedli zpátky. Princezna už byla na místě. Královna jí objímala a přála mnoho štěstí. Král, jako by se ani nepohnul z místa. Každopádně, princezna se rozloučila a v prostých selských šatech šla i s několika komornými (a tebou) k připraveným koním. Vybrala si nějakého koně a z balkónu jí mávala její matka královna, později tam přišel i král. Hlavní brány se otevřela a můžete vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Bellanaris pro Na jižní frontě tma Temní páni... Jako by temnota měla nějaké pány. Užívali si a dobyli půl světa, zatímco já se živil těmi nejnižšími stvořeními... tak málo esence... Ale já jim ukážu. |
| |
soukromá zpráva od Marko Hunt / Ya`eesh la Côté pro -2- Příprava na cestu 'Hehe, to je poprvé co budu v královské zbrojírně.' 'Vskutku.' vlezl mi do hlavy známý hlas. 'I když zde nenajdeš to co hledáš.' To že její slova budou víceméně pravdivá mi optimistickou náladu rychle ukradlo. Po takovém skromném sebevědomém proslovu bych se stejně neměl ničím zbytečným zatěžovat. Vstoupil jsem do zbrojnice a nechal se okouzlit pokladem pro mne cennějším než zlato. Delší dobu jsem si prohlížel jednotlivé zbraně různých tvarů a podob. Obdivoval jsem, jak může existovat tolik druhů zbraní. Zbraní sloužící k čemu... 'Kolik tyto zbraně zde už vzaly životů lidem a dalším bytostem?' Najednou jsem ztuhl. Prázdný pohled mi pomalu klesl k zemi a já spatřil mé potrhané oblečení špinavé od bahna, potu, krvi, moči a všelijakého dalšího humusu. „Hehe, proč jsem se divil, že mě tu nechtěli pustit?“ Vyklouzly mi slova ze rtů žalostným, roztřepaným hlasem. V hlavě se mi promítaly všelijaké vzpomínky na výsledky své práce. Nevinní muži, ženy, děti... šlechtici co byli zapojeni do politiky a korupce, vojáci, kteří neměli možnost jiné cesty, děti porušující zákon z touhy k životu. 'Heh, nad čím to přemýšlím. Tohle přece není o žádné spravedlnosti či dobrém úsudku.' Opět se mi v hlavě objevil hlas bytosti, která nejspíš sledovala všechny mé vzpomínky a myšlenky. 'Menšina se musí obětovat pro záchranu většiny.' Pousmál jsem se nad faktem, který jsem vnutil každému, kdo měl se mnou spolupracovat. Po delší době jsem vylezl. Upravený v černých a tmavě karmínových barev. Oblečení totožné tomu předchozímu. Nyní však nepotrhané, nové a čisté. Upravil jsem si ještě plášť a z čerstva se nadechl, abych si mohl užít vůni, která delší dobu nebude k dispozici. Vykročil jsem tedy dopředu. Ozbrojen od hlavy k patě desítkami vrhacími dýkami a dalšími zbraněmi, které byly schované v plášti, na hrdu, rukách a nohách. Netřeba připomínat ještě natřenými jedem. Kolem celého pasu jsem měl přidělané vrhací šípy a dva mírně zahnuté totožné meče. Vzhledově naprosto totožné, přesto rozdílnost mezi nimi se nedá ani popsat. Brašnu jsem si nechal u koní a odlehčený se nechal se odvézt. Sebevědomým krokem jsem svou útlou atletickou postavu dostal blíže ke královské rodině. Uvažoval jsem, že už nyní povolím své přítelkyni se ukázat. 'Hlupák jsem, že nad tím vůbec přemýšlím.' I když mne opět začínala popadat deprese z dlouhé doby, co jsem ji naposledy "viděl". Zůstal jsem stát dvacet kroků od princezny a jejího okolí. Jen mlčky jsem sledoval situaci. Překvapivě dcera krále a královny nebyla nijak výstředně oblečené. Hlavou mi proplula otázka, zda-li protestovala nebo poslušně souhlasila. 'Bude to zajímavá cesta.' pomyslel jsem si a dál mlčky s prázdným pohledem čekal, až se patřičně rozloučí. Celé loučení mi připadalo absurdní a nesmyslné. Loučení jen ukazuje myšlenku, že už se neuvidí. 'I když to by dávalo smysl. Pokud se o ni natolik bojí, že ji posílají pryč, tak bude v nebezpečí i samotný král. Měl bych se rychle vrátit a pokusit se ho přemluvit, ať mě nechá u jeho boku jako osobní stráž.' S myšlenkami jsem strávil čas před odjezdem. Nechal jsem princeznu vybrat si koně a konečně jsme se vydali na cestu. Od začátku jsem zatím nevydal jediné slovo. Myslel jsem na jediné a jen počítal každý krok koně, kdy konečně budeme o samotě. Když jsme konečně opustili město a nevypadalo to, že nás někdo sleduje, byl čas. Sesedl jsem z koně a začal vedle něho kráčet pěšky. Dále jsem mlčel. Meč u levé strany pasu se mi pomalu vytratil v černý dým, který začal narůstat a formovat se vedle mě. Ucítil jsem rapidní pokles mých sil, které se však začaly znovu doplňovat do mého prstu a z něj už čerpalo celé tělo. Vedle mě se pomalu zformovala kráčející malá postava. Drobná osmiletá holčička s dlouhými vlnitými vlasy nasákle stejně rudou barvou jako ty mé. Šaty nevýrazné a v barvách černé a tmavě karmínové opět stejné jako já. Obličej její sinavé pleti se svýma modrýma očima podívala na princeznu bodajícím pohledem a tichým hlasem ji řekla. „Ach... zdravím.“ Otočila se dopředu a mlčky kráčela vedle mě. Já aniž bych se na princeznu podíval jsem také konečně promluvil naprosto vážným hlasem. „Jmenuji se Ya`eesh la Côté, věhlasný chovatel králíků.“ ukázal jsem rukou na nově ukázanou holčičku. „Toto je slečna Vivien, má pomocnice.“ Dále jsem opět mlčel, neboť jsem byl zvědavý na reakci její výsosti. Stále jsem totiž nevěděl, jestli to je ten typ ukecané, namyšlené nebo protivné princezny. Tak jsem si je aspoň všechny představoval. |
| |
| soukromá zpráva od Matthew Adams / Rexus Ignar pro Krátce poté, co jsem jí k tomu nepřímo vybídnul, si žena sejme kápi a já tak spatřím tvář té záhadné osoby pod ní. Není to nikdo jiný než mladá elfka, alespoň co můžu posoudit. Představí se mi jako Kayle a také přizná, že liška která mě sledovala celou tu dobu, byla právě ona. To mě mohlo napadnout. Obeznámen s tímhle vším si už konečně skloním svůj meč směrem k zemi. Zachránkyně? Tak zle snad ještě nebylo? opakuji si její slova v hlavě, ale můj názor na celou věc je poněkud jiný. “Ty bys to nepřiznal, ani kdybys tu stál v kaluži krve.“ Opět na tuto poznámku nijak nereaguji a věnuji se raději Kayle. Naznačím lehký úklon hlavou jejím směrem a pousměji se. Od toho přepadení stíny je to první změna v mé tváři, která se dala pozorovat. “Jistě že to stačí.“ odpovím. “Těší mě, že tě poznávám a můžeš být klidná, lovec opravdu nejsem.“ Což se ostatně dalo odhadnout už podle toho, jak jsem vybaven. Ozbrojen jsem pouze jedním mečem, s čímž se loví docela těžko, a na sobě mám zbroj, která se hodí spíše do boje než na slídění po lese. “Já jsem Rexus Ignar.“ představím se jí na oplátku. “Voják bez pána a příležitostný dobrodruh.“ “Já bych řekla spíše žoldák.“ Už zase ta přehnaná upřímnost Dívka, jak se zdá ještě není plně přesvědčena, že nejsem hrozba a ani se jí nedivím. Proto se mě zeptá přímo, i když jsem trochu zaskočen jakým způsobem. “Tvůj les?“ zeptám se překvapeně. Slyšet to od člověka by mě nepřekvapilo, ti už jsou hold takoví, ale od elfa je to něco jiného. Šťourat se v tom ale za žádných okolností nehodlám a raději odpovím. “No když to už musíš vědět tak hledám tvůj lid. Co vím, tak někde tady by měla ležet elfí vesnice. Měl jsem v plánu se tam zastavit, než půjdu dál. Možná by jsi mi mohla ukázat směr.“ Pokud nic jiného, alespoň se do té vesnice dostanu rychleji. Samozřejmě za předpokladu, že bude ochotná mi pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Andryr Raolet pro 2. Vesnice Leeston Putoval nehostinnou krajinou a žár tohoto místa dělal jeho tělu dobře. Cítil se tu nejlépe. Mohl však jít jen vpřed, cestu zpátky zavály písky pouště a nepřátelství místních Hnízd. Nebyl naivní, aby si nedokázal domyslet, co způsobilo pád jeho Hnízda - ti, jež se po zemi rozlézali jako neodbytný hmyz. Množili se a narušovali tvář země, až sténala pod jejich konáním. |
| |
| soukromá zpráva od Matthew Szewczyk wat pro „Co kdybys mi aspoň podala támhletu sklenku, když určitě něco potřebuješ,“ pronesu k černému koťátku schovanému u pootevřených dveří. Je to Aelrue, jedna z mála elfek, které jsem ochoten strpět i delší dobu. Poznal jsem jí, když jsem začínal na černém trhu a ona konec konců též. „A zkus si najít něco jinýho. Černý kočky jsou už pár set let totálně provařený,“ dodám během toho, co se s tichým mňouknutím přemění zpět do své normální podoby. „Ale jaks…“ „nejdřív podávej,“ odseknu jí a otočím se. „No, kotě jsi i normálně, jako vždy,“ nadhodím po krátkém zahvízdání ohraný kompliment a otočím se zpět. „Dík, Ael. Tak co potřebuješ?“ vezmu si onu skleničku a odložím ji vedle knihy o rituálech. „Zaprvé, vymysli si konečně jiný kompliment, tenhle už je taky pár set let provařený,“ oplatí mi mou poznámku o kočkách, načež jen protočím očima. „A zadruhé, nemohla bych někdy jen tak přijít na návštěvu?“ řekne během toho, co se usadí do křesla v rohu mezi knihovnami. „Tak to určitě, co zas vymejšlíš?“ povzdechnu si, zvednu hlavu od knihy a pomalými kroky se vydám k ní. „Oh, ano. Samozřejmě. Tobě se jen tak zachtělo mě navštívit,“ dotáhnu si židli až k ní a sednu si těsně před křeslo. „Ty mi nevěříš?“ začne se smutným výrazem. „Už jsem ti někdy řekl, že máš nádherný oči?“ přisunu se trochu blíž. „Za poslední století? Nedopočítala bych se. Hele, chápu, že je těžký vymýšlet poř-“ přestane, když se dostanu natolik blízko, abych ji políbil. Když v tom... „Ti pěkně děkuju, netykavko,“ promnu si hlavu poté, co mě kouzlem i s židlí kopne dozadu. „Děláš to zas. Nejdřív poslouchej, proč jsem přišla.“ „Ptal jsem se tě na to už na začátku, tys odbočila od tématu,“ pomyslím si, opět se usadím a se štiplavým: „Makej,“ ji vyslechnu. „A… co že to je?“ dodám, když skončí. „Říkají tomu Coim’irceoir, prý nějaký druh enta nebo co. Můžeš se ho zeptat, až za něj budeme přebírat odměnu. Jdeš do toho se mnou?“ začne znovu s prosebným výrazem. „Že mi hodně dáváš na výběr, ale aspoň se budu mít na co koukat,“ zvednu se ze židle. „Super,“ vyletí nadšeně z křesla a skočí mi kolem krku, načež s úsměvem dodá: „Vyrážíme okamžitě, nechceme přece, aby nám ho někdo sebral.“ „To je super. Doufám, že z toho budu mít něco víc, než jen pár zlatejch,“ povzdechnu si a přeměním se. Aelrue si na delší cestu také zvolí o něco větší kočku. Dole ještě vytvořím bariéru okolo domu a společně se vydáme na lov. //Jestli chceš, můžeš přebrat Aelrue. Když tak k ní něco napíšu. ;) |
| |
| soukromá zpráva od Liv Lawrence pro -2; SetkáníMatka mě stále svírala, přestože jsem si všimla, když k nám přišel Ya`eesh něco. Jeho celé jméno pro mě bylo nezapamatovatelné, jelikož bylo dlouhé a otec ho na mě vychrlil jen jednou v rychlosti. Nevím, kde komorné sebraly, že je to nějak extra velký fešák. Viděla jsem hezčí, ale přeci jen to byly jen drby. Některým drbům se prostě věřit nedá. Otec sena mě ani moc nedíval a matka ne a ne mě pustit. Když jsem se konečně osvobodila z jejího sevření společně s Ya`eesh la Côtém, konečně jsem si vzpomněla na jeho jméno, jsme se vydali do stájí. Vybrala jsem si svého nejmilejšího koně a mohli jsme vyrazit na cestu. Celou cestu přes město mlčel a já ani neměla chuť zapřádat teď nějaké rozhovory a pak už jsme konečně vyšli z města. Bylo tam rušno jako vždy a trochu klidu člověk taky potřeboval. Sesedl z koně a začal kráčet vedle něj. Já zpomalila mého bělouše a šli jsme teď krokem. Stále nemluvil, ale myslím, že to, co se stalo, mluvilo za své. Vedle něj se zhmotnila malá holčička, mohlo jí být tak sedm nebo osm let. Měla dlouhé, vlnité, rudé vlasy a nevýrazné šaty v černé barvě a odstínech červené. Trochu jsem sebou cukla a to nejspíš trochu zneklidnilo koně, ale pak jsem se trochu uklidnila a jen jsem na ni vytřeštěně zírala. Pozdravila tenkým hláskem a dál kráčela tiše vedle Ya`eesh la Côtého. Konečně i on začal mluvit. Na tuto situaci tu bylo moc ticho. Představil se a za jeho jméno dodal: věhlasný chovatel králíků. Nevěděla jsem, jestli to myslel vážně, ale musela jsem se nad tím pousmát. Jenže Ya`eesh to vidět nemohl. Nekoukal se na mě. Pak ukázal rukou na malou holčičku a představil ji jako Vivien. Musela jsem to chvíli vstřebávat, ale nakonec jsem i já promluvila. "Těší mě. Jsem princezna Lateesha. Momentálně na útěku," řekla jsem. Co to povídám? pomyslela jsem si. Asi už to dávno ví. Sesedla jsem z koně a koukla jsem na Vivien a z ní pak na Ya`eesh la Côtého. "Nějaký zvláštní typ magie?" zeptala jsem se a pokynula jsem hlavou k Vivien. Ještě nikdy jsem neviděla takový druh magie, jenže já jich viděla vcelku málo. Pak jsem tiše kráčela vedle koně a čekala až mi Ya`eesh odpoví. |
| |
soukromá zpráva od Marko Hunt / Ya`eesh la Côté pro Nenapadlo mne, že se představí tak zdvořile. Ani nemusela. Rozdíl jejího a mého postavení je obrovský. Vlastně by mě mohla ještě seřvat za to, že jsem se odvážil poutat pozornost na sebe. No začínal jsem si být jistý, že jsem se opět pustil do přehánění. 'Je milá protože se bojí nebo je prostě milá? Kdo ví, stejně to je jedno.' „Je krásné slyšet vaše jméno z vašich vlastních rtů. Nikdy mne nenapadlo, že se ocitnu zrovna v téhle situaci. Byl bych však rád, kdybyste se nyní přestala představovat jako princezna. Mohlo by to mít na váš útěk hrozivý dopad. Co se týká mého jména, klidně mi můžete dát přezdívku, ať mě nemusíte oslovovat smyšleným jménem.“ Přestal jsem mluvit, když mne Vivien zatáhla za rukáv se zamračeným pohledem. Nechápal jsem, co ji je. Tohle nikdy nedělala. Proto jsem ji poplácal po hlavě a pokračoval s odpovědí na ni. „Nemyslím si, že je to nějaký zvláštní druh magie. Nemyslím si, že vůbec existuje nějaký zvláštní druh magie. Vždyť přece každá magie je něčím jedinečná. Vivien je podle mě nějaká živá magie. Ale co já vím. Nejsem mág. Na Vivien jsme spolu nějak narazili a od té doby jsme společníci. Pro někoho to může být jen nástroj, ale po čase přiroste k srdci.“ Otočil jsem se a z vesela se na ni usmál. Poté jsem svůj zrak otočil znovu před sebe. „Co vy? nebojíte se o své rodiče? Jste si vědoma toho, jak se bude vyvíjet vaše budoucnost?“ |
| |
| soukromá zpráva od Grace Lyngley pro /2/ Návštěvník Začala jsem zjišťovat, které z věcí jsou ještě použitelné. Knihy nechávám nakonec, těm by se nic stát nemělo, raději se zabývám čerstvostí lektvarů. Našla jsem některé slušné uspávací, které toho vydrží docela dost, několik jedů, kterým čas může jen přidat... samozřejmě, dost z lektvarů bylo již od pohledu nepoužitelných - lektvar lásky pokrytý pavučinami zbarvený do temně zelené? I kdybych stála o jeho účinky, nikdy bych neriskovala použití něčeho tak starého. Dostanu se asi do poloviny jedné z polic, když si uvědomím, že mě za celou dobu ani nenapadlo zkontrolovat ochranná kouzla kolem domu. Je sice jasné, že během ohně fungovala, ale kdo ví, která kouzla moje předchůdkyně použila, a jestli je není potřeba obnovit. Vyjdu před dveře a pokusím se několika nádechy vyrovnat svoji mysl. Otevřu oči a rychle vyvolám kouzlo, které by mi mělo umožnit vycítit jakoukoliv magii v okruhu, který podle mého odhadu mohl zahrnovat celou vesnici. Přímo přede mnou je díky kouzlu bariéra, částečně podobná závěsu, ve které poznávám ochranné kouzlo proti vodě, hned za ním následuje silně oslabený štít proti ohni. Na zemi je nakreslený kruh, který by měl zabraňovat vstupu bytostí ovládajících magii, ale je tak poškozený, že fungují pouze jeho části... a díky bohu, že jsem se jim vyhnula. Rozhlédnu se dál po okolí. Ani ne daleko ode mně, na okraji vesnice, je jakási postava. Nejsem schopná říct, zda naprosto lidská, vidím ji spíše jako siluetu, protože jí za zády svítí slunce. Něco drží v - ruce? - a zdá se, že se snaží něco ucítit... Opatrně si v jedné ruce schovám drobnou ohnivou kouli a pomalu k bytosti zamířím. Jsem moc zvědavá na to, abych to jen nechala být... "Kdo jsi?" zavolám opatrně, když se mi podaří si ho o něco lépe prohlédnout. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR