Andor.cz - online Dračí doupě

Strůjce všeho - 02. května 2013 23:23

Představte si dnešní svět s dvěma rozdíly. Za prvé, nežijí zde jen lidé, ale i různé další rasy (trpaslíci, elfové, skřeti a další fantasy havěť :-) ). A druhým rozdílem je magie, která je velice rozšířená a používaná. A přesně do takového světa se vydáme. Zde přicházíte na scénu Vy hráči, kteří se zhostíte rolí, ne hrdinů, ale dokonce superhrdinů. Budete se potýkat s mnoha nepřáteli, ať už pozemskými nebo cizími. Přidejte se a staňte se Legendou. K tomuto ději mne z velké části inspirovali Marvelovští Avengers a z části díky knihy, kterou jsem kdysi dávno četl a na jejíž jméno si nemohu vzpomenout. Budu se těšit

Strůjce všeho - 06. května 2013 18:50

Jessica Crow – New York Tvá kariéra samozvané ruky zákona netrvala dlouho. Druhý den poté, co ses vypořádala s partičkou bankovních zlodějů, jsi už od rána měla za to, že tě pořád někdo nebo něco sleduje. A taky že ano. Později večer, kdy ses starala o zloděje aut se za tebou objevil muž v černém koženém kabátu až po kotníky. Představil se ti jako Marius Fernandez. Vysvětlil ti, že je členem nově formované vládní organizace, která shromažďuje lidi, jako jsi ty a dává jim možnost bojovat se zločinem a s nepřáteli svobodného světa. Byla jsi dost nedůvěřivá, ale nakonec jsi na jeho nabídku kývla. On pak zvedl ruku k nebi a z dlaně mu odnikud vystřelila světlice, kterou přivolal vrtulník. Z něj vyskočili dva mladíci, jeden možná i mladší než ty sama, kteří zajistili zlodějíčky, zatímco jste s Mariusem nastoupili a vzlétli. Cesta netrvala ani deset minut, přistáli jste na střeše jednoho mrakodrapu poblíž centra. Vystoupili jste a společně jste výtahem sjeli asi o dvacet pater níž, kde tě zavedl do tvého luxusně vybaveného apartmánu. Dnes je už příliš pozdě. Ubytuj se a zítra ráno v osm buď připravená. Přijdu pro tebe a vezmu tě na shromáždění. Tam ti vše objasníme. Řekl a pak tě opustil. Odešel chodbou zpátky k výtahu. V apartmánu tě čekalo pár krabic ještě teplé pizzy a pár orosených láhví coly. Širokoúhlá televize s kabelovkou. Na posteli ti ležel župan a ještě čisté oblečení pro větší pohodlí. Ráno přesně v osm se ozvalo zaklepání na dveře. Slečno Crowová? Jste připravená? Mám vás odvést za panem Mariusem Ozval se hlas z poza dveří a počkal, než otevřeš dveře a připojíš se k němu. Byl to asi třicetiletý muž, který měl jedno oko bez čočky, úplně rudé a naprosto nehybné. Společně jste sjeli výtahem o několik pater níž a tam jste zamířili chodbou někam hlouběji do budovy. Nakonec jste zastavili u místnosti, kde na dveřích bylo číslo 3. Muž zaklepal a ustoupil ti, abys mohla vejít. Jessica Taylorová – New York - Velitelství Ráno sis mohla přispat, protože nic kromě schůze nemáš. A ta je až v osm hodin. V tomhle obrovském mrakodrapu máš, jako všichni ostatní, přidělené své vlastní apartmá a velitelství je jen o dvacet pater níž než jsi ty, takže do práce to není daleko. Po všech tvých ranních činnostech jsi nakonec vyrazila na velitelské podlaží do místnosti číslo 3, kde se konají schůze s nováčky. Cestou jsi potkala Mariuse, který byl jako vždy zavrtaný ve svých myšlenkách. Nazdar, Jess. Včera jsem přivedl novou krev, kterou se dnes pokusím přesvědčit, aby se k nám přidala. A jestli se mi to povede, tak chci abys jí vzala dolů na cvičiště a ozkoušela, co v ní dřímá. A samozřejmě jí musíme poskytnout základní výcvik střelby, takže jí přidělíš zbraň a vezmeš na střelnici. Oslovil tě Marius, který pořád vypadal jako duchem mimo. U něj to není nic divného. Říká se o něm, že když je duchem mimo, tak že buď něco v duchu sepisuje a jeho počítač v pokoji to píše nebo že s někým na dálku komunikuje. Ať je to tak či tak, nikdo nikdy se ho na to nezeptal. Společně jste došli do místnosti číslo 3. Byla to veliká místnost s dlouhým stolem ve tvaru T. Marius se posadil doprostřed kratší strany a ty ses posadila po jeho boku. Netrvalo to dlouho a ozvalo se zaklepání, po kterém dovnitř vstoupila asi dvacetiletá dívka. Jessica Crow a Jessica Taylorová Prosím, posaď se, Jessico. Vyzval Marius nově příchozí a počkal až se usadí. Chvilku bylo ticho, během kterého Marius byl pořád jako by duchem mimo. Pak si ale odkašlal a jako by procitl. Vypadá to, že generál Summer ani doktor Franklyn se k nám nepřidají, takže začneme. Takže, jak už jsem ti říkal. Jsme členy tajné vládní organizace A.S.T.R.O., která shromažďuje speciálně nadané osoby. Ať už se jedná o mágy, alchymisty nebo o osoby s vrozenými schopnostmi jako jsi ty. Dáváme jim nejlepší výcvik a posíláme je na různé mise, které by normální lidé nebyli schopni zvládnout bez obrovských ztrát na životech. My jsme ti, kteří se snaží udržet mír a chránit bezbranné, před těmi, kteří nerespektují osobní svobody a životy ostatních. Řekl Marius a koukl se na Jessicu po svém boku, jako by se ujišťoval, jestli na něco nezapomněl. No, to bude asi vše. Takže co říkáš? Přidáš se k nám a pomůžeš nám potírat zločin a ochraňovat životy na našem území? Plyne z toho hodně výhod. Krom tučného honoráře získáš luxusní ubytování a služební vůz. Samozřejmě ti pomůžeme rozvíjet tvé schopnosti a budeme ti na akcích krýt záda. Zeptal se Marius a s úsměvem čekal na Jessičin verdikt. (předpokládám, že řekne ano) Výborně. V tom případě tě předávám do schopných rukou zde Jessiky Taylorové, která bude tvou instruktorkou a která tě připraví na ty nejhorší situace. Pokud tě něco zajímá, tak se neboj Jessicy zeptat. Řekl Marius a pomalu odešel z místnosti.

Strůjce všeho - 06. května 2013 19:07

Gennaro Fiorentini - Sicílie Bylo krásné letní odpoledne. Slunce jako obvykle hřálo jako pominuté a ty ses procházel po ulici kousek od vašeho sídla. Na ulici jsi potkal pár známých, kteří ti s úctou pokynuli na pozdrav. Vypadalo to jako každodenní stereotyp. Možná bys mohl říct, že dokonce až nuda. V tom jsi uslyšel skřípění pneumatik a kus za tebou se vyřítila dodávka z postranní uličky. Co čert nechtěl, tak si to zamířila rovnou k tobě. Ve chvíli bylo auto u tebe a z něj vyskákali čtyři muži v kuklách. Dva z nich měli v rukou teleskopické obušky a druzí dva paralyzéry. První, co ti proletělo hlavou bylo, že tě nechtějí zabít, ale nejspíš jen pro výstrahu poslat do nemocnice. Naštěstí pro tebe tě opravdu podcenili a ty jsi je zneškodnil. (máš volnou ruku, abys popsal, jak ses jich zbavil.) Když už všichni leželi na zemi a svíjeli se, tak jsi je chtěl vyzpovídat, aby ses dozvěděl kdo je poslal, tak jsi ucítil štípnutí na krku. Instinktivně jsi se tam plácl rukou, ale jediné co ti zůstalo mezi prsty byla malá šipka. Ohlédl ses a spatřil jsi na nedaleké střeše chlápka s puškou. To už se s tebou vše točilo a než bys řekl „švec“, už jsi byl na kolenou. Stačil jsi naposledy mrknout a svět zčernal. V cele – neznámo kde Probudil ses na podivném křesle, které vypadalo skoro jako zubařské. Hlava tě bolela jako po týden dlouhém flámu, na kterém jsi vypil vše, co ti přišlo pod ruku. V ústech jsi měl sucho a tak ses rozhlédl po něčem, co by uhasilo tu žízeň. Rozhlédl ses po malém tmavém pokoji, ve kterém bylo jen to křeslo a stoleček. Na stolečku byla láhev s vodou. Až teď sis vlastně uvědomil, že máš odhalenou levou ruku, na které máš několik náplastí. Když si přes ně přejedeš rukou, tak zjišťuješ, že ti buď brali krev anebo ti něco píchali. Možná obojí. A je to dost čerstvé. Zrovna ve chvíli, kdy se natáhneš po minerálce, se přímo naproti tobě odsune panel zdi a vyjede obrazovka. Ta se zapne a uvidíš tvář trpaslíka s holou hlavou a rudým plnovousem. To je dost, že ses probral, mladej. Už jsem se bál, že tě moji lidi pocuchali až moc. Oslovil tě trpaslík se svým drsným hlasem a zasmál se. Mluvil angličtinou, kterou ale ty ovládáš velice dobře, takže mu rozumíš každé slovo. Určitě máš hodně otázek. Nemusíš se vůbec bát. Jestli tvůj papínek zaplatí výkupné, tak se ti nic nestane a znovu se s ním shledáš. Pak se obrazovka vypnula, ale už se nezasunula asi protože tě budou zase co nevidět kontaktovat. Možná tě spojí s otcem, aby dokázali, že jsi na živu. J. J. Connery – laboratoř Práci máš již téměř hotovou a čas se ti krátí. Jakmile budou poslední úpravy hotové, tak tě potká stejný osud, jako toho elfa a trpaslíka. Jestli máš z téhle šlamastyky vyváznout živý, tak je právě teď vhodná doba. Proto jsi vzal do rukou hrudní plát a nasadil ho na své místo, kde jsi ho upevnil a připojil k systému. Když jsi kousek odstoupil, aby ses pokochal mistrovským dílem, který se měl stát jedním z prvních kousků v nepřítelově armádě, tak ti přejel mráz po zádech. Opravdu to budilo respekt. Vidím, že jste se svou prací hotov, doktore. Jsem na cestě, abyste nám předvedl plody vaší práce. Ozval se z reproduktoru drsný trpasličí hlas a ty jsi věděl, že je čas. Přistoupil jsi k obleku a pomalu ses do něj nasoukal. Nebylo to zrovna nic snadného, ale nakonec jsi byl v něm. Jako poslední sis nasadil helmu a zjistil jsi, že kapacita energie je na 12%. Pro útěk je to strašně málo, ale snad bys v počítači našel umístění nějakého energetického uzlu, kde bys mohl oblek dobít. Proto jsi přišel k počítači a začal jsi prolomovat jejich zabezpečení. Netrvalo to dlouho a vyjel sis mapu celého komplexu. Dokonce jsi našel i jeden energetický uzel o patro výš, kde bys mohl obleku dobít baterie. Když už jsi měl vše cos chtěl, tak ses zarazil, protože ti čirou náhodou naskočil obraz ze zadržovací cely, kde na křesle sedí nějaký mladík. Vidíš, že zabezpečení cely ani komunikačního kanálu s celou není nic moc a dokázal by ses do něj v cuku letu nabourat.

Strůjce všeho - 06. května 2013 19:18

Rieko Salvatore – New Jersey Je krásný letní podvečer a ty se vracíš přes park od kamarádky domů. V tom ale uslyšíš ohromný rachot. Nedá se to přirovnat k ničemu, co jsi už slyšela. Znělo to jako by někdo zlomil strom. Chvíli jsi nevěděla, jestli máš vzít nohy na ramena, nebo jít blíž. Nakonec ale tvá zvědavost vyhrála a ty jsi šla blíže. Na břehu jezírka, u kterého sis často jako malá hrála, jsi uviděla tři muže. Jednoho policistu, který mířil na mohutného muže, kterému jsi viděla do jeho ošklivé tváře, která byla zkřivená do posměšné grimasy. Třetí muž ležel na zemi a na něm ležel kmen stromu. Z ničeho nic se ten muž zvedl a kmen stromu ze sebe shodil, jako by skoro nic nevážil. To je v pořádku strážníku. Nechte ho na mě. Vaše kulky mu neublíží. Řekl ten, co před chvílí ležel pod stromem. Ten mohutný ošklivák ale skočil po policistovi a praštil ho takovou silou, až se pár metrů proletěl vzduchem a rozplácl o strom. Ty ses mezitím přemístila do křoví přímo na druhé straně jezírka, abys měla o všem přehled, a uchvácena tímto hrozivým výjevem jsi upírala zraky na toho třetího muže. Tos neměl dělat, bratře! Musím tě zastavit, abys už neublížil dalším nevinným lidem. Řekl ten, co ležel pod stromem a uchopil ten ulomený kmen stromu a praštil s ním toho oškliváka. Kmen se o něj roztříštil a ošklivák se ohromným cáknutím proletěl přímo do jezírka. Fuzz je příliš silný. Použij svou schopnost a zmraz to jezírko, maličká. Jen tak ho dokážeme zastavit. Ozvalo se ti v hlavě, až ses lekla. I když ses rozhlédla okolo sebe, tak jsi ale nikoho nezahlédla.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 06. května 2013 19:34

Jaké štěstí Běžný sicilský den. Slunce pálí a obloha je bez mraku. Pár známých mi pokynulo na pozdrav, což jsem oplatil. Je dobré být zdvořilý. Člověk si tím zajistí respekt. Poměrně nuda, ale alespoň byl klid. Což se vzápětí změnilo. Při zaskřípění pneumatik se s tušícím úsměvem obrátím. Dodávka. Jako by neměli nic jiného, než dodávky. Když vyskákali z dodávky, musel jsem se ušklíbnout. Co je tak špatné na mrtvolách? Ještě než se stihli pohnout, vytáhl jsem svůj zapalovač a spustil. Chytnul bezchybně, jako vždy. No, ne že bychom naši schopnost držely v tajnosti, ale každý o ní vědět také nemusel. Soustředil jsem se na pohyb toho plamene. Cítil jsem co chtěl, jak se hýbe. Rychle jsem vyslal dlouhou plamenou šňůru k nejbližšímu z nich. Toto nečekal a se slušnými popáleninami se válel na zemi. Poté jsem zapalovač odhodil a se zazubením si prokřupal hlavu. Tohle bude zábava. Po dalším jsem vrhnul vlnu vzduchu, která jím praštila o dodávku. Další dole. Ostatní dva se začali bát. Ale neměl jsem v úmyslu je nechat utéct. K mému zklamání se poblíž nenacházela žádná voda. Nu což, země bude muset stačit. Dupl jsem. Spolu s tím proti těm dvou vyjela vlna ze země. Jasně, mohl jsem to udělat pod nima, ale nebylo by to tak elegantní. Jeden z nich zůstal při vědomí. Přišel jsem k němu a sehnul se. Tak co, ty zkurvysynu, kdo... Víc jsem říci nestihl. Bodavá bolest v krku mě upozornila na to, že mám v krku cizí předmět. Šipku. Ale do háje... Povzdechnu si, když padám k zemi. Neznámo kde Proč si všichni zloduši tak libují v klišé? Je takový problém zařídit rukojmímu příjemný pokoj? Asi jo. Odplivnu si, když uslyším hlas. Hajzlové... Můj otec by za mě nikdy neplatil výkupné! Sám ví, že se z toho musím dostat sám. Řeknu s nemalou pýchou v hlase. Otec ve mně vzbuzoval respekt. Ale teď mi nezbývalo nic jiného, než čekat.

Jessica "Sandy" Crow - 06. května 2013 20:38

New York- nečekaná návštěva Otráveně jsem sledovala zloděje aut... Chlapci nejsou moc chytří... poznamenala jsem v duchu a přistála ladně na střeše jednoho auta. Chvíli jsem počkala až si mě všimnou a protáhla ústa do jízlivého úsměvu. Tímhle se hoši neuživíte... poznamenala jsem a jednoho srazila k zemi pěstí z písku. Chvíli jsem si s nimi jen tak pohrávala jako kočka s myší a ve chvíli, kdy jsem zrovna zkoušela vyrobit z písku stromeček s ozdobami ze zlodějů, se objevil cizí neznámí muž, který se představil jako Marius Fernandez. Zatím co se stromeček zmítal ze strany na stranu, jsem si vyslechla kdo Marius je. Přijmula jsem jeho pozvánku a odvolala písek, který se po chvíli uschoval do čutory u pasu. Přiletěl vrtulník a po deseti minutách cesty jsme dorazily na místo. Nastoupili jsme do výtahu a sjeli několik pater. Řekl mi ať se zítra ráno připravím a odešel. V tu chvíli jsem upoutala svoji pozornost na apartmán. Stáhla jsem ze sebe mikinu a hodila ji na postel. Přišla jsem k televizi a chvíli ji zkoumala. Nikdy jsem se nedostala blíž než k poloviční velikosti... poznamenala jsem na hlas a pak se vydala k pizze. Vzala jsem jednu krabici a sedla si na gauč. S chutí jsem se zakousla a chvíli si jen užívala chuť slaniny a sledovala z velkého okna město. Když jsem dojedla šla jsem se osprchovat. Neměla jsem vodu ráda... nesnášela jsem ji... prostě jsem ji nenáviděla! Po rychlé sprše jsem se zabalila do trička z čistého oblečení na posteli a zalezla si do postele. Ještě předtím jsem si strčila jednu láhev s pískem pod polštář. Jen ze zvyku... Potom jsem usnula hlubokým a spokojeným spánkem. Další den- schůze v zasedací místnosti Probudila jsem se ve tři čtvrtě na osm. Protáhla jsem se a pohlédla na hodiny. Vystřelila jsem z postele jako blesk a rychle se oblékla a spáchala základní hygienu. Ve chvíli kdy jsem si dopínala opasek s věcmi se ozvalo zaklepání. Prohrábla jsem si vlasy a šla otevřít. Pozdravila jsem muže, který přišel a šla s ním. Po chvíli cesty jsem se ocitla přede dveřmi do místnosti číslo 3. Zaklepala jsem a vešla. Pohodlně jsem si sedla a téměř se položila na stůl, neměla jsem výchovu na to abych seděla jako pravítko. Chvíli jsem sledovala Mariuse, který odplul kamsi do říše snů s otevřenýma očima a trhla sebou, když začal z ničehož nic mluvit. Něco jako škola pro nadané... jenom bez školy, pomyslela jsem si rozespale po jeho dlouhém proslovu. Trochu jsem se nadzvedla a opřela si hlavu o dlaň. Do toho se mi moc nechtělo... ale pak začal mluvit o penězích... to už bylo něco jiného. Dělat něco co tě baví a dostávat za to zaplaceno- sen každého člověka. Při zmínce o autě jsem jen poznamenala: Nemám řidíčák... ale dál jsem to nerozebírala. Když domluvil otevřela jsem pusu: Uznávám, je to fér nabídka, takže beru. Jen to auto si nechte- nemám řidičák. ušklíbla jsem se. Když Marius odešel otočila jsem se na ženskou co se jmenovala stejně jako já Jessica a prohlédla si ji od hlavy až k patě. Nazdar, doufám, že spolu budeme vycházet. řekla jsem, i když to neznělo moc přesvědčivě.

John J. Connery - 06. května 2013 21:15

Laboratoř Po šesti dlouhých měsících práce a zase jen práce jsem byl téměř hotový. Už chybělo jen upevnit hrudní plát a zapojit jej do systému. Nebyla to nijak složitá práce. Mohl jsem to mít hotové už před pár dny, ale já jsem se s tím crcal, protože si jsem docela jistý, že jakmile budu hotov, tak mi ten trpaslík nechá prostřelit palici. Místo toho, abych se včera soustředil na dokončení obleku, tak jsem dolaďoval uživatelský interface, abych byl dnes připraven k útěku. Tak jo… Chce to jen přišroubovat a bude to hotové.. Jen doufám, že se nic neposere… Jinak jsem mrtvej…, pomyslím si a dotáhnu požadovaný šroub. Poodstoupím a uznale přikývnu hlavou. Jako by to byl signál k tomu, aby se trpaslík ozval. “Do hajzlu!!“, řeknu si pro sebe a začnu se obezřetně soukat do zbroje. Nejde to zrovna rychle a tak trochu znervózním. Chvíli to trvalo, ale nakonec mi chyběla jen helma, kterou jsem si nasadil a upevnil. “Ták a co uděláš teď, ty blbej srkčku?!“, dodám si trochu odvahy, ale zarazím se. “To snad ne!! Oni mi dali baterii skoro vybitou, abych neuspěl kdybych chtěl uprchnout… To mě po.. podrž.. Ten skrček myslel na vše..“, zanadávám si a přiklušu k počítači. Zabezpečení nemají nijak valné a tak se po pár vteřinách už probírám mapou tohoto komplexu a hledám nějaký generátor, kterým bych dobil svůj oblek. Na jeden jsem narazil o patro výš, ale pro jistotu jsem si schéma přetáhl do obleku. Najednou se mi na obrazovce počítače objevil obraz z kamery, která je v zadržovací cele. Vidím tam nějakého kluka, který sedí na zubařském křesle. Normálně by mě to překvapilo, ale taky jsem se na takovém křesle probudil. Tak jo.. Na chodbě před touhle laboratoří je automatická obrana, která by se do mě pustila jen co bych otevřel dveře.. Pokud to od minule nepředělali, tak je napájí generátor na jeho podlaží, takže ho musím přesvědčit, abychom si pomohli navzájem.., připravím si v duchu plán a při tom se pustím do hackování komunikačního systému. Jen co se mi podaří nabourat do komunikačního kanálu jeho cely tak, aby nás nemohli odposlouchávat, tak otevřu kanál a spustím. “Psst, kámo.. Hej!! Jsi při smyslech?? Jak dlouho tu jsi?? Mimochodem, já jsem doktor John Connery.. A ty??“, oslovím kluka na křesle a počkám jestli mi odpoví. “Jo, mě taky těší…“, odpovím ať už mi odpoví cokoliv. “Tak hele, mám jistý plán.. Plán útěku, abych byl přesný… A ty v tom hraješ jistou roli.. Já ti odemknu dveře tvojí cely a ty půjdeš chodbou do prava, po schodech nahoru a vlevo… Tam budou pancéřové dveře, na kterých bude číslo… Až se ti ozvu skrz reproduktor vedle dveří, tak mi to číslo nadiktuješ… No a až se ti odemknou, tak přijdeš na způsob jak vyřadit ten generátor… Až tak uděláš, tak se někde sejdeme a společnými silami se dostaneme pryč…Co říkáš?? Jdeš do toho semnou, kámo??“, vychrlím na něj svůj plán a počkám co mi na to řekne. Jestli bude souhlasit, tak se rychle nabourám do zabezpečení a odemknu dveře jeho cely. “Hlavně mě v tom nenechej… Mám totiž u sebe klíč k naší svobodě..“, řeknu a pustím se do kopírování údajů o své zbroji, které posléze smažu z jejich databáze. Je mi jasné, že je určitě mají ještě někde, ale i tak. A potom, pokud to bude možné se pokusím zkopírovat co nejvíce informací z jejich databáze do svého obleku.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 06. května 2013 21:22

Neznámo kde Po chvíli sezení v křesle se ozve hlas. John Connery...přišlo mi to povědomé. Já jsem Gennaro Fiorentini. Odpovím mu. Tím pádem jeho další poznámka nedávala smysl. Vstal jsem z křesla, abych si protáhl ztuhlé svaly. Vyslechnu si jeho plán. Jsem pro. A neříkej mi kámo. Ohradím se a počkám až otevře dveře. Debil. Utrousím. Jasně, jasně. Nechtělo se mi mu pomáhat, ale jinou možnost jsem zjevně neměl. Jakmile se otevřely dveře, vyběhnu trasou, kterou mi popsal. Sem tam si pomáhám vzduchem, abych zrychlil. Kdo ví.

Strůjce všeho - 07. května 2013 16:34

Gennaro Fiorentini - útěk Jak John slíbil, tak taky udělal. Něco ve dveřích tiše cvaklo a kontrolka u zámku se změnila z červené na zelenou. Cesta ven se ti tedy zpřístupnila a ty jsi mohl ze své cely utéci. Vyrazil jsi chodbou do prava. Byla to dlouhá chodba s mnoha dveřmi, na kterých bylo číslování. Na konci chodby jsi ale narazil na strážnici s prosklenou stěnou s dveřmi, která přímo sousedila s chodbou, aby měli strážní přehled. Bez problémů jsi tam nahlédl a zjistil jsi, že tam sedí jen jeden trpasličí strážný a nedával moc pozor. Všiml sis, že na jedné z obrazovek je obraz z kamery v tvé cele, protože se tam vidíš sedět. Takže asi John myslel i na tohle. Trpaslík, myslící si, že je vše v pořádku, si pohrával s tvým zapalovačem a zrovna se rozhodl si zapálit jednu cigaretu. Po odstranění trpasličího strážce sis nejspíše vzal svůj majetek zpátky. Krom zapalovače a krabičky cigaret, ve kterých zbyly už jen poslední tři cigára, jsi ve strážnici našel MP5, kterou měl trpaslík položenou na stole a po které nestačil ani sáhnout, než jsi ho dostal. Nakonec ses vydal dál po krátkých schodech nahoru a hned chodbou do leva. Dostal ses do další dlouhé chodby. Tentokrát tam ale nebylo tolik dveří, protože ses dostal do sekce s laboratořemi. Skrz malé okýnka ve dveřích jsi zahlédl dvě márnice. V jedné z nich jsi dokonce viděl nějakého muže, který dělal nějaké pokusy na mrtvých, které spočívaly ve vpravení cizí látky do lebky mrtvého. Mrtvý se na chvíli posadil a ohnal se po muži, ale nakonec si zase lehl a zůstal ležet. I kdybys chtěl zasáhnout, tak ale nemáš jak, aniž by si tě nevšimli. Všechny dveře v chodbě jsou zamčené. Včetně těch pancéřových na konci, na kterých je číslo 4785 – 229 – 38 a které sedí Johnově popisu. Než tě John kontaktoval, tak sis ale chvilku počkal. Connery – laboratoř Přístup do jejich databáze jsi získal, ale záznamy jsi smazat nemohl. Nicméně jsi začal kopírovat jejich databázi. Jsi schopen zkopírovat jen malou část, neboť kapacita tvého obleku není tak velká. Během kopírování ti vyskočila složka se jménem tvého mladého pomocníka. Zvědavost ti nedala a otevřel jsi jí. Vyskočilo na tebe mnoho fotek nějakého sídla a několik přímo toho chlapce. Jméno: Gennaro Fiorentini Věk: 20 Klasifikace: Velice nebezpečný Hodnota: nevyčíslitelná Specializace: Ovládání živlů Stav vzorků: odebrány – implantovány do subjektu Fire-Master 307 a Destroyer 203 Nepřekvapilo tě, že je ten chlapec takto obdarovaný. Během těch měsíců, co jsi tady, jsi už zahlédl mnoho jemu podobných, jak na nich dělají pokusy a odebírají jim jejich schopnosti, které pak dávají svým supervojákům. Trochu ses pozapomněl, ale nakonec sis uvědomil, že Gennaro už bude nejspíš na místě. Přepnul ses tedy zpátky do kamerového systému a projížděl jsi jednu kameru za druhou, až jsi nakonec našel tu pravou. Na záběru jsi dveře samotné neviděl, ale viděl jsi přímo do obličeje Gennarovi. Zase jsi se naboural do komunikačního systému a zkontaktoval Gennara.

Deborah Lewis - 07. května 2013 19:51

U jezírka Spěchala jsem domů na večeři, v břiše mi opravdu kručelo a v uších jsem měla tiše puštěné písničky u Ipodu. I přes to, že jsem skoro nevnímala okolí jsem zaslechla tu strašnou ránu, z které se mi až zježili chlupy na rukou. Zastavila jsem na místě a koukala kolem sebe, tak nějak jsem tušila, odkud to šl. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se na to vyprdnout a jít dál nebo se tam zaběhnout podívat. Nakonec nade mnou moje zvědavost vyhrála a já se rozešla za zvukem. Došla jsem k jezírku, stála jsem kus od něj, stranou a schovaná za tlustým velkým stromem. Odtud se mi poskytl pohled na tři muže, z toho jeden na sobě měl kus přelomeného stromu. Docela jsem se zalekla, ale čeho jsem se lekla ještě víc, byl ten muž se zohavenou tváří. Zkřivila jsem svůj obličej a oklepala jsem se, fuj. Mezitím, co mezi nimi probíhala vážná debata a ten strážník se pěkně proletěl, dostala jsem se kousek blíž a seděla jsem přikrčená v křoví kousek od nich. Sledovala jsem to s napjetím, co se bude dít a s jistotou, že jsem stále na neviditelném místě. Jenže tohle moje mínění o tom, že nikdo neví, že je sleduji najednou někdo vyrušil. V hlavě se mi ozval cizí hlas. Podívala jsem se kolem sebe, úplně všude a dokonce dvakrát, ale nikoho jsem nenašla. Již jsem natahovala ruku k jezírku a muž na břehu kolem sebe mohl ucítit chlad, břeh jezírka stihl lehce zamrznout, ale pak jsem ruku rychle stáhla k sobě a zakroutila hlavou, ani nevím o co jde, do když to není správné rozhodnutí. A jezírko jsem nechala nezamrzlé. Dál jsem seděla v křoví a sledovala je.

John J. Connery - 07. května 2013 20:52

Laboratoř Ať jsem se snažil sebevíc, tak jsem nemohl smazat data z jejich databáze. To mě docela štvalo, ale nic jsem s tím nemohl nadělat. Nemám moc času a tak se musím pustit do dalších důležitých věcí. První z nich je zkopírování jejich databáze, což se ukáže jako nemožné, protože je mnohem větší než co může pojmout můj oblek. Nu což… alespoň to málo co půjde, zkopíruju… , pomyslím si a dám se do toho. Když se už zapne stahování, tak se začnu probírat v datech, jestli tam nenajdu něco dalšího důležitého co tam může být a co bych neměl přehlédnout. Vyskočí mi složka toho mladíka, kterého jsem poslal ke generátoru. Moc se nad tím nezamýšlím a ihned jí otevírám. Dočetl jsem se tu zajímavé věci. Nic moc konkrétního, ale jde z toho poznat, že jeho DNA obsahuje mutagenní prvek. A právě asi o to jim jde, protože si vzali vzorek a dali ho do někoho jiného. “Až se tohle dozví, tak bude asi pěkně nasranej…“, řeknu si pro sebe a uvědomím si, že už bude asi na místě a tak se zase přepnu do kamerového systému. Projedu pár kamer, až nakonec narazím na tu pravou. Nehrozilo, že bych si jí spletl, protože byl na záběru přímo Gennaro. Rychle se nabourám do komunikačního kanálu a promluvím na něj. “Tak jsi to zvládl… Dobře… Teď mi nadiktuj to číslo na dveřích a já ti ty dveře otevřu…“, oslovím Gennara a počkám, až mi sdělí řadu čísel. Jakmile budu mít číslo dveří, tak si k nim v databázi najdu přístup a otevřu je. Jen co se dveře odemknou, tak znovu spustím komunikaci a řeknu: “Tak jo… Najdi si přístupový panel… Na něm bude rudý spínač, kterým vypneš generátor… Až to uděláš, tak se sehni pod panel a vytrhni svazek drátů, nebo prostě ten panel rozmlať, aby ho nemohli použít… Okey??“

Sgt. Gennaro Fiorentini - 07. května 2013 21:08

Neznámo kde Po chvíli běhu přicházím ke strážní budce. Po nahlédnutí zjišťuji zajímavé věci. Je tam jen jeden strážný, který si MÝM zapalovačem zapaluje MOJI cigaretu. Nahlédnu na kameru. John zjevně myslel na všechno. Povzdechnu a s mírně pobaveným výrazem vejdu do strážnice zrovna když si zapaluje cigaretu. Hej šmejde, to je můj zapalovač. Podívám se mu do zmatených očí. Vezmu plamen ze zapalovače, trochu ho protáhnu a začnu ho tím švihat jako bičem. Takhle to trvalo přibližně dvě minuty. Co z něj zbylo bylo zčernalé mrtvé tělo. Z jeho ruk si vezmu zapalovač se znakem mé rodiny a svoje cigarety. Budou se mi ještě hodit. Strčím si je do zadní kapsy u kalhot. Nechal mi jenom tři. Tahle smrt je pro něj málo. Povzdechnu si. Můj pohled zaujme M5. Samozřejmě, jako každý v rodině, i já jsem něco o zbraních věděl a trochu jsem s nimi i uměl zacházet. Ale profík jsem nebyl. Vzal jsem ji do jedné ruky a během vyrazil popsanou trasou. Proběhnu kolem márnice. Tam se zarazím a pohlédnu dovnitř. Udělá se mi trochu špatně, ale pokrčím rameny. I když to bylo odporné, se mnou to nemělo co dělat. Nakonec doběhnu ke dveřím. Z nudy si zapálím cigaretu a počkám, až mi Connery zavolá. Je to čtyri, osm, pět, pomlčka, dva, dva, devět, pomlčka, tři, osm. Nadiktuji mu. Vejdu do odemčených dveří a bez zaváhání dojdu k přístupovému panelu a zmáčknu zmíněné tlačítko. Měl jsem hroznou chuť ten panel rozstřílet, ale nepotřeboval jsem přílišnou pozornost. Proto jsem se s nadávkami, na které byla italština velmi bohatá, sehnul a vytrhl svazek drátů. Vyjdu ven před komunikační panel. Hotovo, co dál? Oklepu popel z cigarety a znova popotáhnu.

Jessica Taylorová - 09. května 2013 00:37

Nový den a nový rekrut Ticho a prázdnota ve které se vznáším a nejen to jako bych byla sama její součástí.Ovšem náhle se rozezní protivný a pronikavý zvuk a po chvíli mi dojde že ten zvuk znám.Znám ho až moc dobře,znám ho lépe než bych ho chtěla znát.Je to totiž budík,můj budík a tak přichází to co přijde skoro každý den.Moje pěst udeří na budík a ten se roztříští na několik kousků.Už zase proto můj noční stolek nemá nohy.Protože opravovat jeho nohy pokaždé když jsem chtěla vypnout budík je poněkud otravné. Takže co je dnes na na práci?Jo ta schůzka,ale ta je až v osm. V koupelně si vyčistím zuby a učešu se (tentokrát kartáček i hřeben dopadnou bez úhony) nasnídám se a pak vyrazím směrem vzhůru do místnosti číslo tři.Místnost tři znamená nováček jsem zvědavá kdo to bude tentokrát.Potkám Mariuse který je zavrtaný ve svých myšlenkách,ale měl by svou pozornost věnovat i svém tělu. Já vím on mi taky nemluví do mých věcí a já nemluvím zase do těch jeho věcí.I když pochybuji že by to chtěl vidět.Já jsem žalobce,soudce i vykonavatel trestu.A ten je pokaždé stejný ... „Ahoj.Hmm jasně.Dobře a co umí?A jak moc základní výcvik střelby jí budu muset poskytnout?“ Doufám že to nebude nějaké tele u kterého budu muset dát pozor aby si neprostřelila nohu.Dorazíme do místnosti posadíme se a čekáme dokud se neozve zaklepání a dovnitř nevstoupí mladá dívka. Páni tak to s tím novým rekrutem myslí vážně.Mladá krev doslova přicházející ... no to je jedno.Ale já už sedím.Tady je někdo poněkud mimo. Pak mi dojde že Marius mluví k té dívce která se shodou okolností jmenuje stejně jako já.Tak tohle bude zajímavé.A nejspíš i docela zábavné.Marius pronese svou řeč a já zavrtím hlavou že na nic nezapomněl.Po jeho dalším proslově a dívčině souhlasu mně jí nakonec předá a pak odejde.Dívám se za ním a pak se můj pohled zaměří na dívku. „Ahoj.Taky doufám i když bych to měla spíš říct já.No a to že někdo nemá řidičák většinou ostatní nezastaví.“dodám pak a usměji se než se rozhodnu jít k věci.„No takže máš nějaké otázky?Pokud ne tak já ano.Co vlastně umíš?“

Jessica "Sandy" Crow - 09. května 2013 17:18

Sem tu nováček... Nechali mě tu osamotě s nějakou brunetou. Chvíli jsem ji sledovala a sjížděla pohledem. Žádné otázky nemám... nechtělo se mi myslet. Před chvílí jsem se probudila a ani jsem nesnídala... Potom jsem pootevřela láhev u pasu a vytvořila z písku malého ptáčka- Moje schopnost. řekla jsem stručně.Kam se jde teď? Mimochodem na výcvik s pistolemi zapomeňte. Už jsem střílela a nemám to ráda. Moc hlučný, moc nebezpečný. Když budu chtít někoho oddělat na dálku mám svý schopnosti. odvětila jsem a čekala co ona na to. Nesnášela jsem pistole. A měla jsem k nim averzi. Když na vás někdo vystřelí, tak už víte jistě, že mu jde o to se vás zbavit. Proto jsem taky byla proti ozbrojeným zločincům nekompromisní. Postavila jsem se ke dveřím a čekala kdy se pohne z místa.

Jessica Taylorová - 09. května 2013 19:28

Pískomil nebo Peacemaker? Ta zrzka si mně prohlíží což je vzhledem k tomu že spolu budeme nějakou dobu docela pochopitelné. A já si odpustím ty poznámky o tom že jí hoří hlava protože u ní to není skutečné. Usměji se nad tou poznámkou a pak zvážním.Jasně tohle není vtipné.ovšem dívka žádné otázky nemá.Teda zatím,ale jsem ráda že nemusím poslouchat nebo odpovídat na její „velmi důležité“ otázky. „Zajímavé.“dodám potom když dívka udělá z písku ptáčka. No vypadá to sice divně,ale jak je to praktické?I když já mám co říkat.To to co umím já by se rozhodně dalo označit za divné. Ovšem pak uslyším její názor na střílení a protočím oči.Tohle Marius myslel,to je vážně dobré.To už jsem střílela znamená nestřelím se náhodou do nohy? „No i když tě svým způsobem chápu,ale aspoň základy by mít měla.“ Dodám pak napřáhnu ruku a v oči mi vzplane oheň.Stejný se pak utvoří kolem mé ruky jako by jí obtékala a i když dívka cítí oheň tak ruka nehoří a ani rukáv mé fialové košile mi nechytil. To by stačilo nechci jí vyděsit. Proto spustím ruku a ta spolu s očima pohasne.Protože už čeká u dveří vyjdu ze dveří a čekám až mně dívka následuje. „Takže jsou různé druhy pistolí.Pokud nemáš ráda střílení tak by zde byla vhodná uspávací pistole.“dodám pak a očekávám její další námitky.

Strůjce všeho - 09. května 2013 20:42

Rieko Salvatore – New Jersey Zaváhala jsi a nakonec ses rozhodla ten tajemný hlas ve své hlavě neuposlechnout. Stáhla jsi ruce a nechala jsi jezírko nezamrzlé. Toho ten ošklivý mohutný muž využil a znovu vyskočil z vody a pustil se do toho muže, který ho tam poslal. Co jsi to provedla, ty hlupačko? Jestli Fuzz někoho zabije, tak to padá na tvou hlavu! Uslyšela jsi naštvaný hlas ve své hlavě, který pak umlkl. Místo toho jsi byla svědkem toho, jak ten ošklivý muž, kterého nazývají Fuzz, nakopl toho druhého do břicha a pak ho mohutným úderem ze shora doslova zarazil do země. Fuzz se chrčivě zachechtal a pak zavětřil. Otočil se tvým směrem a ošklivě se usmál. Pomalýma, ale jistýma krokama se vydal k tobě. Je ti jasné, že i kdyby ses dala na útěk, tak tě jedním skokem dostihne a kdovíco ti udělá. Z ničeho nic kolem tebe zavířil vzduch a ucítila jsi silný odér vody po holení. Když ses ohlédla, tak za tebou stál asi pětadvacetiletý muž s černými vlasy a pohlednou tváří. Oči mu žhnuly světle modrou září. Na sobě měl černou košili a kalhoty od obleku. Měl soustředěný výraz a jeho pohled se upíral na hromotluka, který se k vám přibližoval. Ani o tom neuvažuj, Fuzzi! Je to jen malé děvče, které za nic nemůže! Oslovil mladík Fuzze a ty sis uvědomila, že právě tento hlas jsi slyšela ve své hlavě. Fuzz vypadal jako by mladíka neslyšel a dál pokračoval k vám. Nicméně, mezi vámi a jím se rozkládalo ještě asi osm nebo devět metrů jezírka, do kterého vstoupil. Toho mladík využil a pronesl několik slov v cizím jazyce, kterému jsi nerozuměla. Voda se rozvířila a přímo pod hromotlukem se utvořil silný vír, který ho zpomaloval. Teď nebo nikdy! A dej si záležet! Křikl na tebe mladík a jednou rukou ti ukázal na jezírko, druhou ruku ale dal nad sebe a tobě se zdálo, jako by slabě červeně zářila.

John J. Connery - 09. května 2013 22:38

Laboratoř Gennaro vešel do místnosti s generátorem a dal se do práce. Jen co ho vypl, tak vypadlo osvětlení a ztratil jsem spojení s databází. Počítač ale stále fungoval, takže jsem mohl sledovat Gennarovo další počínání. Jakmile byl s generátorem hotový, tak vylezl ven a ohlásil se mi. “Fajn… takže teď dveře zase zavři a třikrát po sobě zadej stejné číslo… Třeba pětky, to je fuk… To zablokuje ovládání dveří a budou muset restartovat systém, aby je pak otevřeli… To nám dá čas dostat se o pár pater výš…“, řeknu a zkontroluju kamery v okolních chodbách. “Zatím o nás nikdo neví, ale tak to nevydrží dlouho… Musíme jednat rychle… Musíš se vrátit na začátek této chodby a jít do leva… Na konci tamté chodby je strážnice, stejná jako o patro níž… V ní pospává jeden strážný… Odstraň ho a pak se mi skrz jeho vysílačku ohlaš…“, dopovím a zkontroluju monitorované frekvence. “Frekvence H7,6... Nespleť to, jinak nás uslyší každý…“, dodám a povzdechnu si. Tohle se mi nelíbí... Ten trpaslík by se tu už měl ukázat…, pomyslím si a kouknu směrem ke dveřím. Snad se tu mladej dostane dřív než ten vousatej skrček…, řeknu si v duchu a dál sleduju Gennarův postup.

Jessica "Sandy" Crow - 11. května 2013 23:09

Otravný výcvik Dle veho byla spokojená s tím, že nemám žádné otázky... jak myslíš... Nezdálo se, že věří zrovna dvakrát v moji užitečnost. Asi neznala pojem nesuď knihu podle obalu... Sleduju jak jí kolem ruky oblétává prstenec z plamenů a blýskne se mi v očích. "Cool! Rodrigo by zelenal závistí..." poznamenala jsem a vzpomněla si na jednoho polo pyromana u nás v cirkuse, který polykal oheň a tak... Zašklebila jsem se a potom jsme se vydali pryč. Cestou mi vysvětlovala něco ohledně zbraní. "Uspávací, to nezní špatně, stejně, ale střílení nemám ráda. protáhla jsem a následovala ji.

Deborah Lewis - 12. května 2013 18:32

U jezírka Seděla jsem v křoví a stále doufala, že si mě nikdo nevšiml, ale ten ohavný muž, se ke mně začal přibližovat a jeho oči mě doslova probodávali pohledem. Neváhala jsem, vyšla z křoví a postavila se, dívala jsem se kolem sebe, chtěla jsem utéci, i když by to asi nebylo možné a když už jsem pomalu rozhýbávala nohy, ten druhý muž stál za mnou. Stuhla jsem a ani jsem nemrkala, byla jsem z tohohle všeho docela vyděšená, přeci jen to jsou pro mě stále cizí lidé a já mám někoho jen tak na požádání druhého zmrazit? Když jsem si ale všimla a zaslechla slovo toho muže za mnou, které mě opět vybízeli k zmražen toho jezírka, dokud tam byl ten zohavený muž, jakoby mě to probudilo ze spánku. Um jo.. zabrblala jsem nesrozumitelně a potichu a natáhla jsem ruku k tomu zohavenému a plně nabila soustředěnosti, abych zmrazila to jezírko a také mužovo mokré oblečení a zabránila mu tak v dalším pohybu. Jeho tělní tekutina a tímpádem celé jeho tělo jsem nemrazila, i když mohl cítit silný chlad. Jakmile se mi ho povedlo zmrazit otočila jsem se na toho muže za mnou, em.. tak.. tak já asi zase půjdu. Zabrblala jsem znovu, tentokrát srozumitelněji, i když mi v hlavě stále vrtalo hlavou, co se to tu děje. A.. neměli bychom také pomoci tomu strážníkovi? A dívám se kolem sebe, kam se vlastně poděl.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 12. května 2013 19:08

Neznámo kde Po chvíli se ozval zase John. A nějaký prosím by tam nebylo? Zavrčím. Na Sicílii neexistovalo člověka, který by ke mně neměl respekt, tak proč se tenhle týpek musí chovat tak... Po chvíli přemýšlení zadám do konzole 999. Vždy jsem měl rád devítky. Dokouřím cigaretu, odhodím ji na zem a dupnu na ní. Celkem mě překvapilo, že o mně ještě nevědí. Jejich ochrana stála za nic. Pustím se do běhu trasou, kterou mi popsal. M5 pro jistotu odjistím. I když má většina lidí tendenci podceňovat sílu stlačeného vzduchu, kulky taky mají své kouzlo.

Jessica Taylorová - 13. května 2013 05:57

Střelecký výcvik Dívka vypadá zklamaně že jsem neocenila jejího písečného ptáka. Ale co chce?Mám si sednout na zadek a říct hele pták z písku?Pokud mně chceš ohromit bude to chtít víc než jedno cirkusové představení. Teda pokud neovládá živel země stejně jako já ovladám živel ohně.Budu se jí na to muset zeptat protože to by bylo něco jiného.Z mého ohnivého představení je docela nadšená a to ještě nic neviděla.Ikdyž pochybuji zda by to i pak považovala za cool. Ikdyž možná ano.Kdo je Rodrigo?Mám se zeptat?Ne zřejmě to bude nějaký polykač či chrlič ohně. Nakonec souhlasí s uspavací pistolí,ale nezapomene zdůraznit že střílení nemá ráda.Když nakonec dorazíme na místo projdu mezi všemi těmi druhy a typy pistolí až k té kterou hledám. „A tady.Mimochodem chtěla jsem se na jednu věc zeptat.Podle toho co jsi mi ukázala asi ovládáš živel země,že?“ Počkám až mi odpoví a pak se vydáme na střelnici.Protože začínáme rozhodnu se pro klasické místo kde se střílí na papírové terče. „Neboj říkala jsi že už jsi střílela a tak nějaké zkušenosti máš.“pokusím se jí uklidnit aby nebyla tak nervozní. „Budeme střílet na ty terče a já začnu.“ Vytáhnu svou pistoli a roztočím ji nejdřív kolem prstu rychlostí že vytvoří kovové kolo.Pak se však pistole točit přestane a já začnu střílet.Pistole se rozmaže zatím co střílí rychlostí které by běžný člověk nemohl dosáhnout.Jistě chci se předvést a možná to je dětinské,ale i když se ta dívka jmenuje jako já tak po ní přece nechci aby střílela stejně rychle.Když skončím pošlu terč dopředu a položím kouřící pistoli zatím co si utírám pot z čela.

Jessica "Sandy" Crow - 13. května 2013 18:57

Slečna pouliční komediantka... Následoval jsem slečnu Ohnivou na cvičišti. Prošli jsme kolem regálů se zbraněmi a ona vybrala tu uspávací pistoli o které tak básnila... Nad její otázkou jsem jen pokrčila rameny... Ne jen písek, nic víc. Pokud budete mít nějakou práci na sahaře nebo tak, tak jsem váš člověk, zamručím a následuju ji na střelnici. Zastavili jsme se u papírových terčů a ona mě začala šáho dlouze uklidňovat. Nervozita mě netížila... bylo mi jedno, jestli budu ve střelbě levá. Bylo by zajímaví, kdyby ta pistole za toho točení vystřelila šipku a trefila ji... aspoň bych se nemusela trápit s tím, že se bude zase předvádět... zamručela jsem v duchu a sledovala jak se předvádí tím, že vytváří ze své zbraně šedou šmouhu. Nu což... Chvíli střílela a já ji s velkým "zájmem" sledovala jak střílí. Pak přestala a možná bych konečně mohla přijít na řadu... chvíli jsem ji sledovala a pak si vzala zbraň. Sklonila jsem jí hlavní k zemi a zkontrolovala jestli je zajištěná. Pak jsem zkontrolovala zásobník a popřípadě nabyla. Přešla jsem vedle, kde byl nový terč a nechala svoji jmenovkyni odpočívat. Potěžkala jsem ji a pomalu ji zvedla. "Můžu už střílet??"

Strůjce všeho - 13. května 2013 21:00

Gennaro Fiorentini - útěk Rozběhl ses chodbou zpátky, přesně jak John popisoval. Na křižovatce ses dal do leva a na konci chodby jsi narazil na strážnici, která je identická s tou o patro níž, kde ses vypořádal s trpaslíkem kouřícím tvé cigarety. Když ses k ní připlížil, abys opatrně nakoukl dovnitř, tak jsi spatřil lidského strážného, jak je rozvalený na židli a klidně oddechuje. Jeho služební zbraň MP5 leží na stole pod monitory a pistoli má v pouzdru na stehně. Vypadá, že je úplně mimo a tak se stává jednoduchým cílem. Tvou pozornost ale upoutal jeden monitor, na kterém jsi viděl muže, který ležel přivázaný k nějakému kovovému pultu a celý v plamenech se zmítal. Normální člověk by se po malé chvilce zmítat přestal, protože by to jeho tělo nevydrželo a on zemřel, ale tenhle chlap byl opravdu zvláštní. Plameny jako by ho vůbec nesžíraly, ale přesto byl v agónii.

Strůjce všeho - 13. května 2013 21:05

Rieko Salvatore – New Jersey Nakonec ses rozhodla toho podivného muže se žhnoucíma očima uposlechnout. Vztáhla jsi ruce a soustředila ses na zmražení jezírka. V tu samou chvíli, kdy jezírko začalo zamrzat, ten muž uvolnil magickou energii, která se mu hromadila v dlani a poslal jí přímo na Fuzze. Toho to zasáhlo přímo do obličeje. Rudě se zablesklo a pak jsi jen viděla, jak se Fuzz zřítil do zamrzající vody. Bylo to tak nečekané a zarážející, že jsi nestihla zareagovat. Jediné, čeho jsi byla schopná, bylo sledovat jak se za Fuzzem zavřela vodní hladina, která hned na to zamrzla. Muž si ztěžka oddechl a sklopil hlavu. Zář z jeho očí pomalu zhasínala, až nakonec úplně zmizela. Až se zítra probudí, tak bude opravdu naštvaný, to ti teda povím. Řekl muž v košili a podíval se na tebe. Ty jsi zabrblala, že bys už raději měla jít. Muže to zarazilo a pozvedl obočí. To je vše? Zasáhneš, jako nic zmrazíš celé jezírko i s chlapem, kterému nic neudělá střela z tanku, a pak jen tak odkráčíš středem? To tě ani nezajímá co se tady děje? Řekl ten muž v košili a zdál se vyveden z míry. To se ale zpravilo, když jsi zmínila toho strážníka. Ze zadní kapsy vytáhl vysílačku, kterou zapnul. Tady Jason. Za pomoci jednoho civilisty se nám Fuzze podařilo neutralizovat. Pošlete extrakční tým a zdravotníky. K incidentu se připletl policista. Řekl muž, který se představil jako Jason, do vysílačky a odběhl k policistovi. Sklonil se nad ním a zkontroloval životní funkce. Vypadá to dobře. Určitě má pár zlomených kostí, ale myslím, že to přežije. Prohlásil Jason po chvilce zkoumání a zlehka se usmál. Dobře, takže teď k věci. Nemohu tě pustit, dokud si nepromluvíš s mými nadřízenými. Bát se nemusíš, nic ti nehrozí. Do té doby se ptej.

Strůjce všeho - 13. května 2013 21:11

Anizu Elric – New Jersey Druhý den ráno, poté co jsi oslavila své sedmnácté narozeniny, jsi dospávala nebo jinak lenošila. Matka už doma nebyla a tak ti v tom nic nebránilo. O půl desáté ses začala cítit zvláštně. Měla jsi husí kůži a jako by tě brněly prsty. Krom toho všeho jsi měla pocit jako by někdo seděl přímo u tebe a pozoroval tě. A ať jsi dělala, co jsi chtěla, tak se ne a ne toho pocitu zbavit. Až do desíti hodin se ten pocit stupňoval. Nakonec tě začala trochu bolet hlava, když v tom někdo zazvonil u vašich dveří. Když ses podívala skrz kukátko, tak jsi uviděla asi třicetiletého muže v obleku s krátkými černými vlasy a oholenou tváří. Anizu, že ano? Oslovil tě muž, jako by mu dveře vůbec nebránili tě vidět. Neměj žádné obavy, tvůj otec mne požádal, abych tě navštívil a nabídl ti členství v Americké AMNO. Tedy v Asociaci Magicky Nadaných Osob. Jmenuji se Marcus Zimmer. Mohu dál? Pokračoval muž dál v mluvení, aniž bys otevřela dveře, a pak se zářivě usmál.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 13. května 2013 21:11

Útěk Po chvíli jsem doběhl ke strážnici. Musel jsem se uchechtnout, když jsem viděl jejich strážného. Už už jsem se chystal vstoupit dovnitř, když mě upoutal záběr na jedné z obrazovek. Ty plameny ho nestravují, ale přesto je v agónii. To znamená, že mu berou sílu. A to znamená, že má stejnou moc, jako moje rodina. Dojde mi a šokovaně se mi rozevřou zorničky. Ale to není možné. Ta síla patří nám. Jen nám. Nikdo jiný na ni nemá právo. Skousnu zuby. Vejdu do strážnice a na strážného namířím zbraň. Odkud zabírá ta kamera? A dělej. Pokud se jakkoliv pohne ke své zbrani, nebo prostě udělá podezřelý pohyb, střelím ho do hlavy. Pokud se rozhodne mi odpovědět, vlnou vzduchu s ním praštím o zeď. Dost na to, abych ho hodil do bezvědomí a pustím se cestou, kde by měl být ten vězeň.

Strůjce všeho - 13. května 2013 21:39

Gennaro Fiorentini - útěk Když jsi na strážného promluvil, tak pomalu rozlepil oči a promnul si je pravou rukou. Teprve pak si uvědomil co se děje a vyskočil na nohy. Při tom navíc zašmátral rukou po pistoli. V tu ránu jsi mu napálil kulku do hlavy a on se složil zpátky na židli. Při dopadu se mu z opasku odepnula vysílačka, která dopadla na zem. Bohudík se jí nic nestalo a tak jsi jí mohl bez obtíží použít a zkontaktovat Johna. Chtě nechtě ses ještě jednou podíval na monitor s tím hořícím mužem. Nyní plameny byly ještě divočejší, ale muž se už nezmítal. Vypadalo to, jako by mu už vůbec nevadily. Ba naopak. Dokonce jsi v těch plamenech rozpoznal i krutý úsměv. Plameny ale nabraly takové intenzity, že po chvilce kamera přestala vysílat a nyní jsi viděl už jen nic neříkající zrnění.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 13. května 2013 21:43

útěk Strážný se rozhodl zahrát si na hrdinu. S povzdechem jsem překročil jeho mrtvolu a vzal si jeho vysílačku. Zvolil jsem frekvenci H7, 6 a zkontaktoval Johna. Johne? Netušíš odkad zabírá kamera, na jejíž obrazovce je hořící muž? Hned jak to řeknu, kamera zhasne. Do hajzlu. Syknu. Zatímco čekám na Johnovu odpověď, zkusím to najít na svém konci. Ten muž nesmí žít. Nikdo jiný nemá právo mít tuto schopnost než my. Pomyslím si naštvaně a hledám cokoliv, co by mi určilo, kde je ta kamera.

Deborah Lewis - 13. května 2013 21:44

Muž Sledovala jsem, jak se pod mojí rukou zamrazuje jezírko, od kterého byl onen muž se zohavenou tváří shozen a v kterém je právě vězněn. Otočila jsem se na muže a již se chtěla se slovy "musím jít" rychle vypařit, ale to se mu zřejmě nelíbilo.. nebo ho to spíš překvapilo. Dle mě není slušné vyptávat se na věci, do kterých mi nic není, podotkla jsem opět potichu, ale to už se muž rozešel k tomu strážníkovi. Podařilo se mi také zaslechnout jeho jméno.. nebo to byla jen přezdívka? Ale vždyť je to stejně jedno, nemůžu ho tak oslovovat, dokud se mi sám nepředstaví. Koukala jsem mu přes rameno, když policistu vyšetřoval a lehce jsem se usmála, jelikož jsem o ošetřování také něco věděla. To je dobře, že to není nic vážnějšího. A hned na to jsem zůstala zaraženě stát, p...p...po..počkat, jak jako promluvit s nadřízenými? Nad touhle myšlenkou se mi začal svírat žaludek, nesnáším seznamování nebo když mám mluvit s někým cizím natož být v místnosti či přítomnosti jen cizích lidí. Už takhle jsem teď litovala, že jsem nevzala nohy na ramena, jakmile se ten muž otočil k tomu strážníkovi..

Jessica Taylorová - 14. května 2013 01:30

Pískoviště? Jen písek?No to se jí bude hodit na pískoviště ani si nebude muset nosit bábovičky,lopatky,kyblíček a jiné pomůcky. V duchu se usměji nad touhle poznámkou ovšem nahlas řeknu. „Jen písek?To je zajímavé a nebude nutné chodit ani na Saharu na plážích je písek taky.A jak pevné takto vytvořené věci jsou?“ Zeptám se pak když jdeme na střelnici.Tak nastává okamžik pravdy,doufám že jí nebudu muset křísit.Tedy pokud se nestřelí do nohy aby se tomuhle výcviku vyhnula.Ovšem tohle nemůže dělat pořád.Navíc pokud bude chtít přestávku jistě se domluvíme i nějak jinak. Jasně uznávám že jsem se poněkud vytahovala a možná bych to asi neudělala kdybychom se nejmenovali stejně.právě proto nás dal Marius dohromady? Ne myslím si že s každým nováčkem bych nakládala stejně.I když s někým jiným by nejspíš nebyli takové starosti.Dostřílím,položím pistoli a utřu si rukávem košile zpocené čelo.Zřejmě to na ní neudělalo dojem,ale já ji nemůžu ukázat všechno.Nelíbilo by se jí to,ani mně se to nejdřív nelíbilo.Ovšem vypadá to že se nakonec přece jen ve střílení vyzná. Snad jen jedna věc zbraně se z bezpečnostních důvodů skladují bez střeliva. Protočím oči na její otázkou. Ne my si teď budeme o střílení povídat. „Ano už můžeš střílet.“odpovím jí pak.

John J. Connery - 14. května 2013 16:29

Laboratoř Než se mi Gennaro znovu ohlásil, tak uběhla pěkná chvíle. Už jsem se pomalu začal bát, že se něco posralo a celý plán půjde do kytek. K mé velké úlevě se nakonec ozval. Ale místo, aby se zeptal co dál, tak se mě začne vyptávat na obraz z kamery, kde je nějaký hořící muž. “Dej mi chvilku, podívám se…“, odpovím Gennarovi váhavě a zpřístupním si všechny dostupné kamery, které si po čtyřech nechám ve dvouvteřinovém odstupu promítnout na obrazovce. Trvá to nějakou tu chvíli a párkrát se zarazím, protože několik kamer ukazovalo jen zrnění, ale žádnou požadovanou kameru jsem nenašel. “Je mi líto, ale na žádné kameře jsem hořícího muže neviděl… Pár kamer sice má asi poruchu a nepřenáší žádný obraz, ale to mi nic neřekne, protože podle systému jsou ty místnosti roztroušené po celém tomhle komplexu… A poté, co jsi vyřadil generátor a já jsem ztratil přístup k databázi, tak se nemohu podívat na záznamy… “, řeknu po chvilce usilovného hledání a odmlčím se. “Těm lidem nepomůžeš… Buď tu jsou dobrovolně a dělají z nich své supervojáky a nebo jsou unesení jako ty a tak jim chtějí ukrást schopnosti, aby je dali svým lidem… Hoď to za hlavu a pojď po schodech nahoru a pak vpravo… Na konci té chodby jsem já… Sejdem se a budem pokračovat společně...", řeknu po chvíli odmlky a popoženu Gennara, protože se nám čas krátí.

Jessica "Sandy" Crow - 15. května 2013 08:45

Otrávený instruktor Teď jsem pro změnu protočila oči já. Přestávám ji mít ráda... kouká na mě zdola a ještě se předvádí. zamručela jsem otráveně a chvíli ji jen provrtávala pohledem. Pak jsem pokrčila rameny a vrátila se zpět ke střílení. Chvíli jsem uvažovala nad tím jak zbraň chytit. Jestli jen jednou rukou nebo oběma. Vzala jsem ji pak do obou rukou a bez velkého stresu zamířila. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. V tu chvíli jsem začala střílet. Asi pětkrát. Pak jsem sklonila zbraň, zajistila a přivolala terč.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 16. května 2013 12:12
	Neznámo kde Povzdechnu si. Ať jsem hledal jakkoliv pečlivě, nic jsem nenalezl. Dobře. Jdu za tebou. Ohlásím se Johnovi. Pokud tak dá osud, tak se s tím chlapem ještě setkám. Vyběhnu Johnem popsanou trasou.

Strůjce všeho - 17. května 2013 15:30

Rieko Salvatore – New Jersey Když ses zakoktala, tak se Jason upřímně zasmál a udělal krok blíž k tobě. Není se čeho bát. Nikdo z nás nekouše. Tedy kromě Jessie, ale ta není ve vedení, takže se opravdu není čeho bát. Řekl Jason a znovu se zasmál. Z dálky se začal přibližovat zvláštní zvuk, který čím byl blíže, tím více bylo jasné, co je příčinou. Byl to vrtulník, který se objevil mezi stromy a zastavil přímo nad vámi. Spustila se dvě lana, po kterých dolů sjeli dva vojáci v plné polní. Jason jim ukázal na policistu a oni se k němu rovnou vydali. Pomalu se začalo spouštět třetí lano a na jeho konci stál muž v uniformě a velice vážným výrazem. První co tě napadlo, bylo, že to bude určitě nějaký generál. To je generál Summer, velící důstojník naší organizace. Vysvětlil ti Jason, zatímco generál dosedl kousek od vás na zem. Lana se hned na to znovu navinula zpátky nahoru a vrtulník odletěl hledat místo, kde by mohl přistát. Generál si urovnal uniformu a přišel až k vám. Dobrá práce, Jasone. Kde je Henry? Zeptal se generál Jasona a on zbledl. Chvíli bez hnutí stál a pak se usmál. Za vámi v tom kráteru, pane. Právě přichází k sobě. Odpověděl Jason a podíval se na tebe. Generál mezitím přikývl, jako by to bylo něco úplně běžného. Pane, tahle mladá dáma nám pomohla zastavit Fuzzovo řádění. Henry a já jsme ho srazili do jezírka a ona to jezírko v mžiku proměnila v jednu velkou ledovou kostku. Něco takového by možná ani Marius nesvedl. Řekl Jason generálovi, který si tě s pozdviženým obočím začal měřit pohledem. Máte nějaké jméno? Zeptal se tě generál a počkal si, až mu odpovíš. Řekněte mi, kolik je vám let? Kdo jsou vaši rodiče a kdy se u vás projevily tak pozoruhodné schopnosti? Ujišťuji vás, že to zůstane mezi námi. Nemusíte se bát, já a mí muži nepatříme k těm, které vaše lidi nenávidí a pro nic za nic je zabíjejí. Začal se generál znovu ptát a vypadal nanejvýš soustředěně.

Strůjce všeho - 17. května 2013 16:13

Gennaro Fiorentini - útěk Vyšel jsi ze strážnice a vydal ses nahoru po schodech. Tentokrát byly schody opravdu dlouhé a šel jsi po nich skoro minutu. Nakonec ses ale dostal nahoru, kde byla křižovatka. Rovně se chodba táhla velice daleko. Poznal jsi to podle nouzového osvětlení, které se táhlo kam až jsi viděl. Vlevo i vpravo byly chodby krátké a zakončené pancéřovými dveřmi. Ty ses vydal vpravo a přišel ke dveřím, které byly podobné jako ty v ponorkách, jen mnohem větší. Chytil jsi za madlo a s velikým úsilím jím škubl dolů. Dveře se uvolnily a tys mohl pokračovat dál. Za dveřmi jsi našel další potemnělou chodbu. Jediným zdrojem světla bylo nouzové osvětlení, které bylo i tady. I přes šero jsi ale bezpečně poznal, že po obou stranách chodby byly na zdi automatické věže, které mířily na stranu, kde by měl být John. Chvíli jsi váhal, jestli jít dál nebo ne, ale když věže nereagovaly, tak jsi vyrazil. Rychle jsi překonal celou vzdálenost až k dalším dveřím, které byly podobné těm na druhé straně chodby. Tyhle ale byly zavřené elektronicky. Možná bys čekal, že tu bude zase nějaký panel na zadání kódu, ale opak je pravdou. Bylo tu jen jedno velké červené tlačítko, které dveře odemyká. Když jsi ho stlačil, tak se z dveří ozval kovový zvuk a madlo na dveřích se uvolnilo. Teď už ti nic nebránilo dveře otevřít. Když jsi dveře otevřel, tak jsi zůstal stát jako přimražený, protože tu nebyl ten chlap, kterého jsi čekal, ale někdo v masivním bojovém obleku, který se na tebe právě podíval.

Viola (TWH) - 18. května 2013 10:39

Den po sedmnáctinách Ráno jsem sotva rozlepila oči a.. hned jsem je zase zavřela. "Moc světla.." Zamumlala jsem, převalila jsem se na druhý bok a chtěla oči jenom znovu zavřít a ponořit se pět do krásného světa snů, ale něco mi to nedovolilo. Z břicha se mi ozvalo příšerně hlasité zakručení. Pomalu jsem se zvedla a došla ke dveřím mého pokoje. Vešla jsem do útulné kuchyně a vytáhla z úplně spodního šuplíku lednice malý balíček, ve kterém byly nudle ze včerejška, které jsem nedojedla. Dala jsem je ohřát a posléze jsem je pomalu snědla.. Téměř všechny. Ale celou dobu od té chvíle, co jsem vylezla z pokoje jsem měla divný, dotíravý pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Nešlo to setřást. Když jsem si čistila zuby.. Když jsem se česala i převlékala, neustále jsem měla pocit, jako kdyby tu se mnou byl i někdo další. Znervózňovalo mě to. Pokusila jsem se toho zbavit tak, že jsem popadla blok a začala črtat pohled z okna, ale akorát mě z toho rozbrněla hlava.. Zvedla jsem se s tím, že si do kuchyně dojdu pro prášek, ale v tu chvíli se rozeřval zvonek. Šla jsem ke dveřím a kukátkem jsem viděla cizího muže. Docela mě to zarazilo. To asi pošťák nebude.. Napadne mě, když v tom promluví a osloví mě mým jménem. Kde na to přišel? Nechám ho říct co říct potřebuje a po jeho otázce se jenom otočím do bytu. Asi bych neměla.. Ale.. táta? Třeba bych ho po dlouhé době mohla vidět.. Pomalu a neochotně odemknu a vpustím Marcuse dovnitř. "Boty zouvat tady.. Jděte do další místnosti a počkejte, dojdu pro pití.." Zamumlám a je na mě poznat vcelku vysoká nervozita, kterou se při mém krátkém odchodu hodlám pokusit zmírnit. Budu na sebe muset seslat iluzi.. Tohle vidět napotřebuje.. Napadne mě, když zamířím do kuchyně, kde předtím, než naliju pití, použilu iluzi, aby zakryla mé.. lehce vyhublé tělo. Poté jemu naliju šťávu, sobě vodu a s oběma sklenicemi dojdu k němu. Podám mu sklenici a sednu si naproti němu. "Tak.. o co přesně jde?" Povytáhnu obočí a sevřu své pití v obou rukou.

Deborah Lewis - 18. května 2013 11:36

Vrtulník s generálem Když se ke mně Jason o krok přiblížil, opět jsem o krok dozadu ustoupila. Stále jsem si držela přiměřenou vzdálenost mezi námi. Poté jsem zaslechla ten zvláštní zvuk, který se rychle přibližovat, až mi to poté bylo jasné - vrtulník. Zapřela jsem se nohama do země a dala ruce před obličej, kvůli tomu silnému větru. Po chvíli jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo to tam je. Ten zamračený výraz toho muže mě dost překvapil a vyděsil, že jsem zase o kus odstoupila dozadu. Dopadl na zem kousek od nás, tentokrát jsem zůstala stát na místě a sledovat oba dva (Jasona a Summerse) před sebou. Do jejich konverzace jsem se nemontovala, jen jsem je tiše poslouchala a když se Jason zmínil o mě, trochu jsem se začervenala. Hned poté si mě Summer změřil pohledem a já jakobych zapomněla mluvit, v krku jsem měla knedlík a opět jsem zčervenala. Ri..Rieko a nasucho jsem polkla. Jeho další otázky mě trochu zarazili, připadala jsem si jak na pohovoru. 18 let a..a v 15ti letech. Nervozitou jsem až koktala.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 18. května 2013 17:55

Útěk Po chvíli pomalého běhu jsem dorazil ke dveřím. Po chvíli hledání jsem našel červené tlačítko. To jako vážně? Potřesu hlavou. Byl jsem si skoro jistý, že je to past, ale co mi zbývalo? Zmáčkl jsem ono tlačítko a přikrčil se v očekávání výbuchu, nebo něčeho podobného. K mému překvapení se dveře skutečně otevřely. To si děláte... Povzdechnu si. Tohle zabezpečení opravdu za nic nestálo. Když vejdu dovnitř, zarazím se, odjistím zbraň a zamířím. Hmm...ta zbraň mu nic moc neudělá. Oheň v zapalovači mu ten oblek opravdu neroztaví. Takže mi zbývá okolo něj zvýšit tlak natolik, až se mu zbraň prohne. Pomyslím si a začnu kolem něho pomalu zvyšovat tlak tím, že okolo něho začnu vhánět vzduch. Pokud jeho oblek bere vzduch z okolí, brzo se mu bude hůře dýchat.

Strůjce všeho - 20. května 2013 20:11

Anizu Elric – New Jersey Marcus po vyzvání vstoupil. Boty si sundal na místě, kde jsi řekla a pak jsi ho nasměrovala do obývacího pokoje, kde se posadil a počkal, než jsi dorazila i s pitím. Muž ho vděčně přijal, ale nenapil se. Přesně to zajímalo i mě, když jsem byl ve tvém věku. Kde začít? Veřejnost se vždy magie bála a odsuzovala jí. Ani nyní to není jiné. Lidé mágy házejí do stejné kategorie jako mutanty. Ale to je chyba. Mutanti se se svými schopnostmi rodí. Většinou nemají žádný výcvik a tak se snadno uchýlí k využívání svých schopností ke špatným věcem. Mágové takoví nejsou. My dlouhé roky studujeme a učíme se své schopnosti využívat pro veřejné blaho. Avšak ani to není jednoduché. Mágové shánějí práci velice obtížně. Proto je tu Americká Asociace Magicky Nadaných Osob, která mágům dá vyšší vzdělání v magických uměních a do budoucna jim zaručí dobře placené místo. To znamená, pokud jsi členem Americké AMNO, tak se o svou budoucnost nemusíš bát. Dopověděl ti Marcus první část svého vyprávění a konečně se napil ze sklenice, kterou jsi mu přinesla. Být členem AMNO ovšem není jen tak. Naše asociace je vládním sdružením, které přímo podléhá ministerstvu obrany. Mágové jsou občas posílání do míst, kde je hlášena podezřelá a nelicencovaná magická činnost. Ano, vím, na co myslíš. Mimo jiné jsme také lovci černokněžníků. Tato cesta se ale netýká každého, mnoho z našich řad se uplatní v různých odvětvích průmyslu. Jako lékaři, psychologové, policejní vyjednavači a mnoho dalších. Řekl Marcus a tobě došlo, že od doby co vešel do vašeho bytu, teprve teď poprvé zamrkal. Usmál se a znovu se napil. Nemusím myslím dodávat, že tvůj otec je členem. Chtěl přijít osobně, ale měl moc práce a tak poslal mne. Navíc se nechtěl potkat s tvou matkou. Dodal a odložil sklenici na stůl. Při tom se na tebe upřeně díval a čekal jak se rozhodneš.

Strůjce všeho - 20. května 2013 20:19

Rieko Salvatore – New Jersey Generál počkal, než jsi ze sebe vykoktala to málo a pak zakroutil hlavou. Zamračil se a kývnul na Jasona. Jason zase kývnul na něj a odešel pomoci Henrymu vylézt z kráteru. Z vás to leze jako z chlupaté deky. Povězte mi, kdo jsou vaši rodiče, velice rád bych si s nimi pohovořil. Řekl generál a na chvíli se odmlčel, protože by ho přehlušil další vrtulník, který zrovna přilétal. Byl o mnoho větší než ten předchozí a také se z něj spustilo mnohem více mužů, kteří se začali zabývat jezírkem. Pojďte, půjdeme kousek dál, protože tu začne být trochu hlučněji. Navrhl generál a vyrazil k chodníku, na kterém počkal, až ho dojdeš a pak jste se pomalu vydali směrem pryč z parku. Park je dost veliký a tak vám to bude ještě nějakou dobu trvat. Už po pár metrech se v parku objevilo pár aut, které mířily k místu, kde jsi nechala zmrznout Fuzze, a vůbec se neohlíželi na trávník, který svými koly ničili. Takže k věci, ví vaši rodiče, že máte takové schopnosti? A oni sami také mají nějaké schopnosti? Zeptal se generál když vás auta minula a když jste se zase konečně pořádně slyšeli.

John J. Connery - 21. května 2013 14:31

Laboratoř Zbývající čas jsem strávil u monitoru a sledoval jsem záběry z bezpečnostních kamer. Zatím si nikdo ničeho nevšiml, což se mi zdá zvláštní a velice podezřelé. Tohle mi nesedí… Tady provádějí důležité výzkumy a pokusy na lidech… Tvoří tu své supervojáky a kdoví co ještě… Měli by to tu mít více zabezpečené pro případ, že se jim to vymkne z ruky… Zatím to ale vypadá, že tu krom pár pitomých strážných není nikdo další… , pomyslím si zachmuřeně a dlouze se zamyslím. “…ledaže…“, začnu přemýšlet nahlas, když v tom se dveře otevřou a dovnitř vstoupí Gennaro, kterého můj vzhled zarazí. Mě zase na chvilku zarazí to, že je zaražen, ale pak mi dojde, že jsem mu neřekl, že mám na sobě svou stojedničku (zbroj). Udělám krok k němu a už už chci promluvit, když v tom mi v hledí začnou vyskakovat schémata vzduchových uzávěrů na zbroji. Záklopky značí nepřirozený tlak, který mě sice zrovna nijak neohrožuje, ale kdyby to trvalo déle, tak bych mohl mít problém. Co to kur..?!! Aha, no jo vlastně… Ten týpek ovládá živly, takže oheň a vzduch… Hmm…, proletí mi hlavou a zvednu ruce před sebe, jako bych říkal „počkej, já se vzdávám“. “Kámo, nevím sice, co přesně děláš, ale moc se mi to nelíbí… Tak toho nech, abychom mohli pokračovat než na nás příjdou a my tím ztratíme moment překvapení… “, řeknu Gennarovi a pomalu k němu vykročím. Jakmile k němu dojdu, tak si sundám helmu a zazubím se na něj. “Podal bych ti ruku, ale ještě nejsem s oblekem plně sžitý a hrozilo by, že bych ti jí rozdrtil… Každopádně, rád tě vidím…“, řeknu s neutuchajícím úsměvem. Po půl roce snad konečně uvidím denní světlo, což je důvod k radosti.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 21. května 2013 16:32

Útěk Když udělá krok ke mně a ještě k tomu dá ruce před sebe, zatnu zuby a připravím se na jeho triky. Až když promluví, poznám Johnův hlas. Vyrovnám tlaky, což způsobí poměrně příjemný vánek, jak se tlaky vyrovnávají. Snad abysme šli. Zavrčím. Zubí se jak sluníčko a ještě se schovává v brnění. No, bohužel ho potřebuji k tomu, abych se odtud dostal a popřípadě nakopal zadek tomu hajzloj, kterej mě tu zavřel.

John J. Connery - 21. května 2013 21:17

Laboratoř Gennaro sice zastavil své snažení o zničení mých vzduchových uzávěrů, ale nevypadal, že by mě moc rád viděl. Místo nějakého pozdravu nebo zdvořilostní fráze jen zavrčel, abychom už vyrazili. Vlastně se mu ani moc nedivím. Když jsem tu byl tak dlouho jako on, taky jsem vzdoroval a byl nasraný. Ale teď už jsem si docela zvykl na tento podzemní neživot. “Už ti někdy někdo říkal, že jsi opravdu mluvka??“, řeknu s notnou dávkou pobavení v hlase a znova si helmu nasadím a upevním. Teprve potom za ním vyrazím. Ikdyž jsem stejně rychlý jako bych na sobě zbroj vůbec neměl, tak můj pohyb není zrovna moc tichý. Každý pohyb doprovází mechanické zahučení a mé kroky docela duní. Zvlášť když jsme tady v těchhle uzavřených chodbách. No sakra… Pohyb je příliš hlasitý… Na to jsem při konstrukci vůbec nepomyslel… Jestli se někdy dostanu domů, tak to musím vyřešit…, začnu za chůze uvažovat o chytání much na téhle zbroji. Z toho mě ale vytrhne pohled na ty nebezpečně vypadající automatické věže. Ikdyž nejsou aktivní, stejně z nich mám blbý pocit. Pokaždé, když jsem tudy chodíval, jsem ho měl. Teprve až když byl úsek s věžemi za námi, tak jsem si oddychl a nechal si v hledí zobrazit mapu komplexu, kde si nechám vyznačit cestu ke generátoru. Usměju se a vyrazím ke křižovatce, kde se vydám do dlouhé chodby, kterou půjdeme, dokud po pravé straně nenarazíme na šestatřicáté dveře. Už po pár vteřinách chůze a automatického počítání dveří jsem to nevydržel a začal rozhovor: “Když jsem procházel jejich databází a kopíroval jí, tak jsem narazil na složku, která by tě mohla zajímat…“ Chvíli se odmlčím, abych tomu dodal šmrnc a abych zjistil, jestli mě vůbec poslouchá. “Je jisté, že tě nějakou dobu sledovali, protože tam bylo hodně tvých fotek… Byly tam o tobě celé stohy informací… Zběžně jsem to projel a zaujaly mě tvé schopnosti… Ovládání živlů je docela husté… A to si oni asi mysleli taky, protože tam byly záznamy o tom, že ti odebrali vzorky tkáně, které implantovaly svým lidem… Psalo se tam o dvou subjektech, kterým to už implantovali, ale kdoví kolik toho ještě mají…“, řeknu Gennarovi a nechám ho informace zpracovat. Ani mi by se moc nelíbilo, kdyby si ze mě kus ukrojili, natož aby mé kousky dali někomu svému.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 21. května 2013 21:37

útěk Podívám se na Johna s pohledem typu: ještě jednou promluvíš a už nepromluvíš nikdy. Při chůzi nechám Johna vést, zdálo se, že ví kudy. Rozhodně nepatřil mezi nejtišší společníky. Stealth mode bys tam neměl? Zavrčím notně podrážděně. Já jsem si své kroky tlumil tím, že jsem se spíše trošku nadnášel. Pod nohami jsem si udělal menší vzduchové víry, které mě nadnášely. Tím pádem jsem byl tichý a rychlý. Když projdeme kolem automatických věží, připravím se na nejhorší. Kupodivu se nic nestalo, věže nic neudělaly. S pokrčením ramen jsem pokračoval v chůzi/letu za Johnem. Moc dlouho zticha nevydržel. Ale když se zmíní o složce, s menším zájmem na něj pohlédnu. Husté...ach jo. Další. Povzdechnu si. Trochu mi připomíná jednoho kluka z naší vesnice. Když jsem mu ukázal, že sochat jde i bez kladívka, taky řekl: hustý. Nicméně Johna poslouchám dál. Asi netušíš, kde by ty dva subjekty mohly být, že? A když o tom tak přemýšlím, jednoho jsem viděl na kameře. Vzpomenu si na kameru s hořícím mužem.

John J. Connery - 22. května 2013 16:42

Laboratoř Jak jsem očekával, Gennara to opravdu zaujalo. Dokonce bych řekl, že až nezdravě moc. Měl v očích něco, co mi říkalo, že kdyby věděl kde ty subjekty jsou, tak by se tam bez rozmyslu rozběhl a ohrozil náš útěk. “Sorry, kámo, ale netuším… Mohu jen hádat, že čím výš jdeme, tím víc se od nich vzdalujem… Ty nejdůležitější a nejnebezpečnější experimenty provádí v nižších částech tohohle komplexu…“, odpovím Gennarovi a omluvně pokrčím rameny, což se na venek ničím neprojeví, protože má zbroj není až tak flexibilní. “Tady je to… Místnost údržby…“, řeknu a zastavím u dveří, na pravé straně. Dveře sice byly zamčené, ale to nás skoro ani nezpomalilo. Byl to jeden z klasických elektronických zámků, které se vyráběly před třiceti lety, a které stačilo zkratovat. Prostě jsem si nabil rukavice a pustil šťávu do zámku. Ten hned rezignoval a otevřel nám dveře. “Až po tobě…“, řeknu a počkám až Gennaro vstoupí, abych za námi mohl dveře zavřít a zavařit. Aktivoval jsem skrytý hořák a přivařil jsem kousek dveří po obou stranách, aby měli horší přístup. Celé to trvalo jen pár vteřin, po kterých jsem se napřímil a rozhlédl se po místnosti. Krom údržbářského žebříku, který vedl z šachty v zemi až ke stropu, kde se ztrácel v další šachtě, tu byla jen velká spousta potrubí, které vedly bůhvíco bůhvíkam. “Musíme nahoru po žebříku do místnosti s generátorem, ale v tom nám brání pancéřový poklop nad žebříkem, ke kterému je patnáctimístný přístupový kód, který bych luštil nejméně hodinu, takže budeme muset najít způsob jak se přes něj dostat… A pokud možno nějaký ne až tak hlučný, abychom neupozornili stráže… Na vyšším patře jich je mnohem více než tam, kde jsme byli…“, řeknu Gennarovi a sám se pořádně zamyslím. Hmm… Mám už jen 11%… ne už jen 10% kapacity energie… Hořákem bych se skrz něj možná za nějakou tu půlhodinku dostal, ale jistý si být nemohu… Krom toho nevím jestli by mi energie vystačila… Vyrazit je silou?? Moc hlučné a navíc bych na to nestačil…, začnu uvažovat a při tom přecházím od jedné strany místnosti k druhé a naopak. “Napadá tě něco??“, zeptám se jen tak mimoděk při přecházení sem a tam.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 22. května 2013 20:11

Útěk Po Johnyho odpovědi si zklamaně povzdechnu a ohlédnu se. Ale důležitější než vendetta byl náš útěk. To jsem věděl i já. Neříkej mi kámo. Zavrčím na Johna. Byl to přátelský týpek. A já neměl rád přátelské typy. U dveří se zastavím i já a zruším víry vzduchu, co mě držely nad zemí a zlehka dopadnu. Nechám Johna pracovat s dveřmi. Na jeho vyzvání vejdu dovnitř a rozhlédnu se, zatímco za mnou se ozývají zvuky sváření. Na půl ucha poslouchám Johna a stejně jako on se snažím přijít na nějaký způsob. M5 položím vedle a zblízka si prohlédnu poklop. Marná snaha, ani tím nejsilnějším úderem vzduchu, který svedu, bych to nedokázal vyrazit. Ne s tím, co mám k dispozici tady. Pak mě něco napadne. Vlastně ano. Odpovím Johnovi. Pusť na mě ten svůj hořák. Požádám ho a počkám až tak udělá. Poté zúžím plamen hořáku tak jak to jen jde, trochu ten plamen přiživím vzduchem a začnu prořezávat poklop.

Jessica Taylorová - 23. května 2013 02:38

Popojedem Teď protočí oči zase ta dívka asi proto že jsem dostatečně neocenila její písečné triky.A to ještě asi neví o mých přezdívkách. Pískomil nebo Pískovna.Taky by se hodilo i pískoviště.No tak Jess ... já vím,ale písek?Písek?Kdyby to byl aspoň živel země,ale písek?Písek?Teda pokud ten písek nedokáže vytvořit na zemi.Na to se budu později budu muset zeptat. Moje jmenovkyně mně chvíli provrtává pohledem a pak pokrčí rameny a vrátí se ke střílení.I když bych se letící šipce vyhnula pro jistotu ustoupím zatím co dívka váhá jak tu zbraň chytit. Ano vidím to v jasných barvách střelí se do nohy a tím tento výcvik zatím skončí a já ji budu muset probírat. Pak zadrží dech a pětkrát vystřelí.Kupodivu se jí povede i pokaždé trefit do terče takže se rozhodnu pro jiný nápad za což mi bude vděčná.Teda aspoň možná a když si pak přivolá terč tak řeknu. „Trochu nad,ale jinak dobrý.Na začátečníka výborný.No nyní popojedem.Přeskočíme střílení na figuríny za stroboskopického světla nebo chůzi podél maket budov kde budou objevovat obrázky civilistů a střelců.Co kdybychom přešli k praktické ukázce toho co umíš?Dokážeš vytvořit pštrosa nebo tučňáka?A co tekutý písek pod někým?“ Přece jen zde asi nepokročíme dál než k základům střelby a já dostala jiný nápad.Ráda bych nějakou praktickou ukázku toho co umí.A nemyslím tím písečného ptáčka a mám místo kde to můžu zařídit.Počkám až mi odpoví a pak řeknu. „Pojď za mnou.“ Opustíme střelnici a jdeme chodbou do jiné menší místnosti kde jsou dvě židle a ovládací pult.Taky je zde okno kterým je vidět do další místnosti která je větší,ale prázdná.Otevřu dveře do té druhé místnosti a s dívkou tam vcházím. „Dobře tak zde zjistíme jak by jsi jednala pomocí svých schopností na nečekané situace.Neboj se vše je bezpečné.“ Poznamenám pak jí opustím a dveře se zavřou.Dojdu k pultu a stisknu jedno tlačítko které způsobí že začne klesat pomalu klesat strop. „Dobře jak by jsi zabránila aspoň dočasně této situaci.“ Pokud nepřijde na nic jiného než pobíhat a cloumat dveřmi tak strop nakonec zastavím a začnu ho opět zvedat.

Jessica "Sandy" Crow - 23. května 2013 09:30

Nevděčnice jedna... Zajistila jsem zbraň a položila ji na pult. Kupodivu se mi střelba daří... stejně se ale budu snažit se téhle možnosti vyhnout. Nejlíp před tou zbraní uteču... moje jmenovkyně mě kupodivu tak 50 na 50 pochválí, ale toho pštrosa a tučňáka jí jen tak neodpustím... Nepokrytě se mi na tváři objeví úsměv ve stylu: jen počkej budeš litovat, který se hodně podobal úsměvu šedé eminence. Po chvíli chce opustit střelnici. "Praktická ukázka není problém a pokud hodláš lidi jenom podceňovat tak dlouho nepřežiješ... ani ty nejsi neporazitelná..." zavrčím a následuji ji s rukama zaraženýma v kapsách. Jestli takhle podceňuje nepřítele... tak nevim nevim jak zůstala tak dlouho naživu... zamručím v duchu. Ale nějak mě to nepálí a tak tomu nevěnuji moc pozornosti. Následuji ji tedy do nějaké místnosti. Projdeme jí a ocitneme se v naprosto prázdné místnosti. „Dobře tak zde zjistíme jak by jsi jednala pomocí svých schopností na nečekané situace.Neboj se vše je bezpečné.“ řekne a pak mě opustí. Chvíli jen tak stojím a pro jistotu si čelem k ní odšroubuji zátky od čutor na zádech. Po chvíli se začal hýbat strop... och jo je originální jak v béčkovým filmu... Protáhnu obličej a chvíli uvažuju. Prvně ho zpomalím... řeknu a tak taky udělám. Z nádob u pasu mi začal vylétávat písek. Zároveň jsem ho začala multiplikovat. Čím blíž jsem ho měla u sebe, tím jednodušší to bylo. Natáhla jsem ruce před sebe a vytvořila jsem sloup, který se zapřel o strop a začal do něj nekompromisně tlačit. A pak to zastavím úplně... Pokud to nestačilo využila jsem zbytek a zkusila se mezerami ve spárách mezi stropem a stěnami dostat za strop, abych tam těch pár zrnek písku zarvala do systému, který ten strop spouští dolů. Muselo tam někde být pár ozubených koleček, která to držela pohromadě. Zavřela jsem oči a zatím co jsem jednou rukou udržovala sloup hrabala jsem se nahoře a hledala kam to dám, aby se to zadrhlo. Nakonec jsem našla něco co se hýbalo a točilo. Použila jsem několik zrnek a stlačila je do pevného klínu, který jsem tam narvala. Pokud tam byli i další tak jsem to udělala ve všech čtyřech částech. Otevřela jsem oči a sledovala jestli to bude fungovat.

Strůjce všeho - 23. května 2013 12:50

Gennaro, John Dali jste hlavy dohromady a pokusili jste se pomocí Johnova hořáku a Gennarových schopností umocnit plamen a skrz poklop se prořezat. Ovšem ať se Gennaro snažil sebevíce, tak tomu řezání moc nepomáhal, protože se jednalo o plazmový hořák, který spaluje ionizovaný plyn a vzduch ho nepřiživoval. Spíš naopak ho dusil, čehož byste si všimli a Gennaro přestal ve snažení plamen přiživovat. Řezání se dařilo krásně, ale jak John předpokládal příliš pomalu, a to i s Gennarovou pomocí, kdy trochu zužoval plamen, abyste byli efektivnější. Nakonec se stalo to, čeho se John obával, a sice že palivo do hořáku začalo docházet. To vás moc nepotěšilo, protože jste byli sotva ve čtvrtině práce a šance, že by jste se prořezali byla ta tam.

Strůjce všeho - 23. května 2013 13:08

Jessica Crow a Jessica Taylorová Jen co se strop začal pohybovat dolů, tak mladá Jessica povolala svůj písek, ze kterého zformovala písečný sloup. Ten se zapřel a na malou chvíli strop držel na místě, ale po pár vteřinách se zase pomalu vydal směrem dolů a sloup chtě nechtě povoloval. Mladá Jessica s tím ale počítala a trochu svého písku poslala skrz spáry nad strop, aby mechanismus spouštění nějak zablokovala. Ať pátrala, jak chtěla, tak žádná ozubená kola nemohla najít. Jen sadu čtyř obrovských pístů, které ale neměla jak zablokovat. Jediná možnost je zablokovat strop tak, že nacpe své klíny do spár, kudy svůj písek poslala nahoru. Jessica T. to po celou dobu sledovala skrz okno z druhé místnosti a hodnotila jak si mladá Jessica vede. Zkoušku v této místnosti splnili jen 5 lidí a jde vidět, že mladá Jessica má na to, aby se stala šestou. Ten zbytek lidí co to zkoušelo se nezmohlo ani na částečné zpomalení stropu.

John J. Connery - 23. května 2013 15:10

Laboratoř Usilovně jsem přemýšlel jak se skrz ten zatracený poklop dostaneme, když v tom Gennaro přišel s tím, že na něj mám pustit ten svůj hořák. Pokrčím ramena a napřáhnu ruku. Jeden z plátů na předloktí se odsune a ven se vysune můj plazmový hořák, který zažehnu. Gennaro tím svým woodoo zúží plamen, což by mělo mít za následek ještě o něco efektivnější řezání. “Jo, to by mohlo vyjít…“, řeknu při pohledu na hořák a začnu šplhat po žebříku až k poklopu, kde se pustím do díla. Gennaro mi tu začal ještě hnát vítr, ale to se minulo účinkem. “Přestaň mi tu fučet, mladej… tohle je plazmový hořák, ten kyslíkem moc nepřiživíš..“, řeknu a snažím se dál. Nejsem si jistý jestli mi vydrží palivo, ten trpasličí zmetek mi dal od všeho jen trochu, abych mohl odzkoušet funkčnost, ale aby mi to nepomohlo k útěku…, zapřemýšlím se u práce, která jde, jak jsem předpokládal, dost pomalu. Po pár minutách se má noční můra začala uskutečňovat, protože mi to začalo hlásit nízkou hladinu paliva do hořáku. Do hajzlu, další věc, kterou musím předělat… ukazatel množství paliva…, pomyslím si a vypnu hořák, který vzápětí uschovám na jeho místo. “Palivo je skoro na nule, takže takhle se skrz poklop nedostaneme… Musíme přijít s něčím jin…“, nedokončím větu, protože jsem dostal nápad. Zakroutím hlavou a plácnu se rukou po čele, až to zaduní. “Mám doktorát z aplikované fyziky a pár dalších oborů a nenapadlo mě to… Už vážně stárnu…“, řeknu si spíš pro sebe a v duchu si propočítám, jak na to. “Dobře, takže ustup, aby na tebe nic nespadlo…“, řeknu parťákovi a počkám až nebude v dosahu, načež se přechytím, abych měl levou ruku volnou. Aktivuju systém dusíkového „zmrazovače“. Namířím na poklop nad sebou a pak ho důkladně pokropím tekutým dusíkem. Nevím kolik ho tam je, ale podle mých výpočtů by měla stačit trocha..., řeknu si v duchu a sleduju jak poklop hezky ppromrzá. Jakmile bude dostatečně zmrzlý, tak se ho pokusím prorazit hrubou silou.

Jessica "Sandy" Crow - 23. května 2013 16:06

Díky za radu Strop se po chvíli opět dal do pohybu a strop byl na nějaké písty nebo tak něco. Stáhla jsem písek ze spár zpět a opřela se ještě na chvíli do sloupu, abych si udělala trochu času navíc. Strop se nekompromisně blížil. Chvíli jsem si mnula bradu Sakra, co teď... A pak mi v hlavě blikla pomyslná žárovka. Zopakovala svůj pokus s klíny- tentokrát jsem je, ale narvala zpět do škvír a začala je zarývat rukou co nejhlouběji to šlo. Zavrčela jsem nadávku nebo dvě, vykašlala se na sloup a zbytek písku věnovala na podpoření klínů, které jsem zarazila do rohů a do středů stěn. Tohle by už fungovat mohlo… poznamenala jsem v duchu a otřela si pot z čela. Trošku energie mi to sebralo, ale schopnosti by mi to ovlivnit nemělo… otočila jsem se k oknu, kde byli pulty a lady Ohňostroj a zvedla palec nahoru. A teď si mě podceňuj… zamručela jsem spokojeně a když se simulace vypnula stáhla jsem písek zpět do čutor v očekávání co bude dál.

Jessica Taylorová - 23. května 2013 19:25

Překvapení Jasně měla bych si jí přestat dobírat kvůli tomu co dělá.Zřejmě to špatně snáší,ale myslím si že jsem zase tak rýpavá nebyla.To poslední jsem nemyslela jako nějakou narážku,ale spíš jako skutečný zájem když jsem viděla toho ptáčka.Navíc jsem jí neřekla ani jednu z těch přezdívek a ona si jistě několik o mně taky udělala.Překvapí mně když jí samotné dojde že má zajistit zbraň a pak cítím její propalující pohled. Jasně já nejásala nad jejím schopnostmi.Nevím co jí Marius řekl a ona si teď myslí že teď budu pokračovat.Ale i já doufám že spolu budeme vycházet. Navíc pokud ty ruce zarazí ještě hlouběji tak si ty kapsy protrhne.Na její další slova moc nereaguji protože by nechtěla vidět to co jsem viděla. Přežila jsme vlastní smrt.Dívala jsem se smrti do očí a viděla jí tolikrát že ... Zavrtím hlavou a pokračuji v cestě.Možná se pletu,ale rozhodnu se přitvrdit možná to bude moct tvrdé,ale uvidím. Vzhledem k tomu jak se vytahuje to jistě zvládne.I když tuhle zkoušku zvládlo jen pět lidí.Bude právě tahle moje jmenovkyně tou šestou nebo se nezmůže ani na částečné zpomalení stropu? Ovšem když dívka vytvoří sloup překvapí mně to a to že ten sloup dokáže strop udržet ještě víc.On ten písečný sloup je vážně silný (možná pískovec) a nápad procpat písek skrz je taky dobrý ovšem ten strop ovládají písty a ty zablokovat nejde.Už se ten strop chystám zvednout když se tam začnou tvořit klíny a ty pak strop zastaví.Po klení si všimnu i úsměvu a má za co.Zvednu strop a během jeho cesty řeknu do mikrofonu. „Dobrá práce.Vážně ty jsi šestá která u téhle zkoušky uspěla.Dobře a teď zkusíme něco jiného.Otoč se.“ Zmáčknu jiné tlačítko a za ní se otevře stěna ze které vyjde robot.Roztáhne své mechanické paže které má čtyři ve dvou drží sekery a v dalších dvou meče (ovšem všechny čtyři zbraně jsou ztupené).Robot má kostkované tělo,pohybuje se po čtyřech nohách a jeho hlava je kostkovaná se stylizovaným obličejem a rudýma zářícíma očima.Zmáčnu další tlačítko a v jeho těle se odklopí záklopka.Z dýmovnice se pak vyvalí kouř který robota částečně zahalí.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 23. května 2013 20:03

útěk Můj plán se příliš nevydařil. Tedy vůbec ne. Po Johnově pokynu jsem pokrčil rameny a přestal vhánět vzduch. Jak jsem měl asi vědět, že má plazmovej hořák. Kupodivu dojde Johnovi palivo. Zajímavé, máš supermoderní oblek, ale pořád jsi závislej na palivu? Ušklíbnu se. A proto se nerad odevzdávám moderním technologiím. S neutrálním výrazem pozoruji Johna jak zmražuje poklop. Jasně. Kov, který se zmrazí na nízkou teplotu se mnohem lépe láme. Dojde mi. Sláva povinné školní docházce. Už tě to ticho moc nezajímá, co.

Jessica "Sandy" Crow - 23. května 2013 20:24

Zbožňuji překvapení Chvíli stojím a pak slyším slova pochvaly. Och… slečna se předala. Stejně ji nemám ráda. Zamručela jsem v duchu a dál se tomu nevěnovala. Podle jejích instrukcí jsem se otočila a sledovala ten otřesný kus železa co na mě poslali. Chvíli to se zájmem sleduji. Čtyři paže, čtyři nohy… Plně ozbrojen. A kupodivu i s kouřovými efekty… A lasery jsou kde? Chci si nechat na stěnu napsat svoje jméno. Pozvednu obočí a na tváři se mi roztáhne ten typický bojechtiví úsměv s kapkou šílenství a chutí si konečně protáhnout kosti. Dokud se ta potvora nezačala hýbat já se s lepší náladou mírně protáhnu. “Pustím si hudbu pokud to nevadí,“ pronesla jsem a ať už byla odpověď ano nebo ne tak jsem si nasadila sluchátka a pustila si hudbu. Zvedla jsem palec nahoru a zvýšila hlasitost. Zhluboka jsem se nadechla a zhoupla se v rytmu. Stejně jako dřív, když jsem byla ještě doma- jen hudba a naprostý klid. Vyprázdnila jsem si hlavu a šla si tu potvoru oťukat. Když už se začala konečně hýbat, vytvořila jsem si z písku bič a máchla jím proti němu. Potřebovala jsem data. Rychlost, sílu, ohebnost, způsob, kterým vnímá okolí, úhel rozhledu… všechno co šlo zíslat.

Deborah Lewis - 26. května 2013 20:57

Generál Sledovala jsem generála stále lehce vystrašenýma očima, nebyla jsem na tolik povyku zvyklá a vždy jsem se mu raději vyhýbala, nemluvně o tom, aby se o mě snad někdo takhle zajímal. Na Generálům pokyn, abychom jsme se přesunuli na klidnější místo, jsem zareagovala děkovným úsměvem, plným úlevy a my se společně vydali směrem pryč. Že já tam vůbec lezla, že jsem to nenechala být! Nadávala jsem si celou cestu v hlavě a generálu po své levici jsem moc pozornosti nevěnovala. Matka je kouzelnice a otec něco jako démon, takže jsem zjevně mutantem. Ušklíbla jsem se, o mých schopnostech vědí, také, že to řádně oslavily a oba dva mi pomáhají pořádně zesílit. Odpověděla jsem mu a znovu jsme nasucho polkla, byla jsem z něj stále značně nervózní a tak jsem koukala všude kolem sebe, jakobych si snad vyhlížela cestu, kudy utéct.

Jessica Taylorová - 27. května 2013 01:55

Nechť bubny znějí Slyším dívčinu žádost ohledně hudby je to sice divné,ale proč ne.V jejím věku je to docela pochopitelné a pokud si myslí že jí to pomůže.Ten robot totiž skrývá ještě další překvapení.Ovšem její nápad s bičem mně taky poněkud udiví,ale dobře uvidíme k čemu jí to vlastně bude platné. „Takže zadat rozkaz.Útok.“ Robot se dá do pohybu a jeho čtyři ruce se slaďují dohromady nejdřív pomaleji a pak postupně rychleji a rychleji a až kolem sebe stvoří klec s vířicí oceli.Robot se vzhledem ke své velikosti pohybuje poměrně rychle a stabilně a jeho čtyři nohy mu umožňují jistou flexibilitu.Hlava se otáčí mírně ze strany na stranu a vypadá to takto se mu daří pokrýt docela velký prostor.Přesto místa mimo jeho zorný úhel buď nevidí nebo ignoruje.Potom co mně přestane bavit usekávat ten bič rozhodnu se pro další věc. „Smysly bojovníka nejsou vyzkoušené pokud ho smyslů nezbavíš.“ Zmáčknu tlačítko které spustí stroboskopické osvětlení a současně jiné který začne přehrávat zvuky přičemž spustím hlasitost tak abych překřičela tu její muziku.Nejdřív střídám vysoké a nízké tóny a pak se robot zastaví.Z jeho ramen se vysunou dva kotouče a já opět zmáčknu obě tlačítka naráz.Náhle zvuk utnu a obnovím předchozí osvětlení.Vlastně ho ještě zvýším současně zmáčknu tlačítko které vystřelí ty kotouče směrem k dívce.

Viola (TWH) - 27. května 2013 10:38

Marcus Poslouchala jsem jeho vyprávění a.. nejdříve se mi jeho vyprávění nechtělo věřit. Poslouchala jsem dál a už nyní jsem věděla, že se k nim připojím. Lovci černokněžníků.. Mohla bych se naučit svoje schopnosti ovládat lépe.. Proč bych k nim nešla? Nechala jsem ho mluvit až do konce. O budoucnost bych se nemusela bát.. Možná bych nemusela ani zůstávat tady s matkou.. Mohla bych být sama za sebe.. Nechala jsem ho vysvětlit i to, co bych mohla dělat jako normální práci, ale..proč bych se dala třeba na psychologa, když bych mohla lovit černokněžníky? To je větší zábava než jenom poslouchat lidi a řešit jejich problémy,když mám svých dost. Když ale zamrká poprvé od chvíle, co vejde dovnitř, zarazím se a nakloním hlavu na stranu. Ne, určitě jsem to jenom nějakým způsobem ignorovala a nevšimla si toho. Ano, přesně tak to bude. Utvrdím se v duchu a poslouchám dál. Poznámka o otcově nechutenství k setkání se s matkou mě rozesměje. "Jo, to je celý on." Poznamenám a po několika vteřinách zase nasadím svůj klasický výraz. "No.. Každopádně se k vám chci připojit." Prohlásím krátce a stejně krátce se i zamyslím. "Jenom mám dotaz. Když se k vám chci připojit, musím něco splňovat? A zůstanu bydlet tady, nebo se přesunu jinam? A.. uvidím zase tátu..?" Poslední větu řeknu.. měkce. V hlase je cítit opravdu mnoho naděje. To, že bych mohla vidět svého otce je pro mě přeci jen asi největší lákadlo.

Strůjce všeho - 27. května 2013 11:48

Luke Sarota – ústředí ASTRO, New York Po práci v laboratoři, která se protáhla do brzkých ranních hodin, jsi dospával ve svém apartmá. Probudil tě až telefon, který ti na nočním stolku začal zvonit. Doktore, tady Marius, dejte se prosím do kupy, očekáváme vás v konferenční místnosti. Máme něco velice naléhavého k probrání. Oznámil ti Marius a zavěsil telefon. Víš, že Marius by tě od tvého výzkumu generátoru antigravitačního pole nikdy nezdržoval, kdyby nešlo o něco velice naléhavého. Nakonec ses odhodlal vstát z postele a vyrazil jsi do koupelny, kde ses dal do kupy. Po ranní hygieně a tak podobně jsi vyrazil do konferenční místnosti. V konferenční místnosti na tebe čekaly 4 osoby. Dva z nich dokonce velící důstojníci celé této organizace, Marius a generál Summer. Pak je tu nějaká asi pětadvacetiletá dívka v džínech a košili. A nakonec tu na židli seděl ještě hobit v obleku, kterého od vidění znáš. Je to alchymista, který pracuje na séru, co lidi přetvoří ve fyzicky dokonalé nadlidi. Prosím, doktore, posaďte se. Vyzval tě Marius a počkal, až se pohodlně usadíš. Přejdeme k věci, doktore. Naše spojka zjistila umístění přísně tajné základny, ve které trpaslíci podle všeho začali vyvíjet zbraně hromadného ničení. My potřebujeme, aby se tam někdo nepozorovaně dostal a z jejich databáze zkopíroval co přesně tam dělají a jak daleko vlastně jsou. Generál ti začal vysvětlovat, proč tě sem vlastně zavolali a Marius si během toho hrál s nějakou skleněnou kuličkou o velikosti pěsti. Generál i já si prostě myslíme, že vy byste byl ideálním kandidátem na tuto akci. Je zapotřebí někdo, kdo se tam dokáže dostat nepozorovaně a někdo, kdo to umí s počítači. Přesně takovými schopnostmi vy disponujete. Navíc se k nám donesly zvěsti, že se k nim dostaly nějaké vaše staré zápisky z vašeho výzkumu fázování, který vás změnil. A já si myslel, že by vás to mohlo zajímat. Skočil generálovi do mluvení Marius, který nezvedl oči od skleněné kuličky. Generál se zamračil a vrhl rozzlobený pohled na Mariuse. Samozřejmě vás tam nechceme poslat samotného. Marius a tady Jessie s panem Chingem, vám budou dělat zálohu a dovedou vás k cíli. Dodal generál a významně se na tebe podíval. Uděláte to, nebo máme sehnat někoho jiného? Jsme si vědomi, že vaše spolupráce s námi není povinná a nechceme vás do ničeho nutit.

Strůjce všeho - 27. května 2013 12:23

Gennaro, John Po neúspěšném pokusu se skrz poklop prořezat, přišel John s novým nápadem. Upozornil Gennara, aby odstoupil a pak se pokusil pomocí své zásoby tekutého dusíku poklop zmrazit a prorazit. Nebylo zapotřebí mnoho dusíku a poklop skutečně povolil. Abych byl přesný, tak s přidušeným lupnutím puknul na tři kusy, které ale zůstaly zapřené na místě. Až když do nich John žduchl, tak se odklopily nahoru a uvolnila se vám cesta. Protáhli jste se skrz šachtu, kterou jste si uvolnili, do malé místnosti, kde byl generátor. Krom něj tu už byla jen ovládací konzole ke generátoru a mnoho svazků kabeláže, které vedly od samotného generátoru. John, neomylně našel svazek, který se lehkým trhnutím dal utrhnout a jednotlivé kabely připojit na správná místa na zbroji a tím si oblek dobít. Aby si ale oblek dobil do plné kapacity, tak by jste tu museli zůstat hodinu, nebo i déle.

Strůjce všeho - 27. května 2013 12:32

Jessica Crow a Jessica Taylorová Po chvíli boje mezi mladou Jessicou a robotem, kdy Jessica T. už dokonce zapnula stroboskopické osvětlení a jiné rušivé elementy, se jí v hlavě ozval Mariusův hlas. Nepřeháníš to už trochu? Ta dívka není žádný voják. Ani není tak odolná jako ty. Řekl Jessice T. Marius vyčítavě a ona by přísahala, že se dokonce i mračí. A to ikdyž ho nevidí. Tato místnost je pro trénink zkušených členů této organizace. I ty jsi uspěla jen s obtížemi. Dodal Marius a ukončil mentální spojení mezi ním a Jessicou T.

Strůjce všeho - 27. května 2013 12:57

Rieko Salvatore – New Jersey Generál chvíli vypadal zmateně, ale pak se zlehka usmál a přikývl. Velice rád bych si s nimi promluvil. Mohla byste to s nimi domluvit? Například zítra někdy po poledni, třeba ve tři hodiny? Začal se Generál ptát, tentokrát už se svým klasickým vážným obličejem. Je velice těžké se v něm vyznat, ale něco ti říká, že to nemyslí špatně. Ať už jsi souhlasila nebo ne, tak přikývl a ještě se tě zeptal. Teď to tady je samá armáda, která bude zastavovat a zpovídat každého. Chcete, abych vám zařídil odvoz? Bude to ta nejmenší odměna za vaši pomoc, které si ceníme. Stačí říct a máte tu vůz, který vás odveze kam jen budete chtít. Pokud jsi chtěla, tak generál vytáhl vysílačku, do které řekl, že mu sem mají poslat vůz. Po chvilce se objevil Hummer, do kterého sis mohla nastoupit a on tě odvezl domů. Pokud jsi odvoz nechtěla, tak jsi mohla jít dál sama pěšky. Na okraji parku už však čekali vojáci, kteří tě zastavili a začali tě zpovídat. Dobrý den, pojďte sem na chvíli. Máme pro vás několik otázek. Ukažte mi doklady a řekněte mi vaše jméno a adresu. Co jste v parku dělala? Byla jste tam sama nebo s ještě s někým? Viděla jste tam někoho podezřelého? Povídejte, nemáme na to celou noc. Tihle vojáci nebyli tak milí a příjemní jako generál, s kterým jsi mluvila před chvílí. Tihle byli hrubí a až přízemně praktičtí. Teprve až jsi jim zodpověděla všechny otázky, tak potom ti vrátili doklady a ustoupili ti z cesty.

Strůjce všeho - 27. května 2013 13:17

Anizu Elric – New Jersey Když jsi souhlasila, že se k nim přidáš, tak Marcus spokojeně přikývl a z vnitřní kapsy vytáhl složené lejstro a dal ho před tebe na stůl. Jediné co bude zapotřebí je tvůj podpis, který zpečetí tvé přijetí. Smlouva je napsaná jednoduše a nejsou v ní žádné právní kličky, jaké bys tam možná mohla čekat. Ale i tak doporučuji si jí přečíst. Ze strany ubytování, ti můžeme bezplatně zařídit pokoje v naší pobočce v New Yorku. V případě, že budeš chtít i nadále setrvat zde, tak i to je možné. Jen budeš muset každý den dojíždět. Odpověděl ti Marcus a zamyslel se. A ohledně tvého otce ti nemohu říci více. Ne, že by to bylo tajné, jen prostě nevím. Tvůj otec je pořád na cestách a málokdy se ohlásí. Ale příští měsíc by se v New Yorku měl objevit a podat hlášení. Při nahlédnutí do smlouvy jsi zjistila, že ti Marcus nelhal. Bylo to velice jednoduše napsané a shrnovalo to vlastně jen to, co ti Marcus řekl o společnosti. Plus to, že v při potížích se zákonem, ti společnost zajistí právní zástoupení.

John J. Connery - 27. května 2013 14:11

Generátor Gennarovo rýpnutí si do toho, že i přes supermoderní oblek jsem stále závislý na palivu, jsem nenechal jen tak. Otočil jsem k němu hlavu a podívám se na něj jako na malé dítě. “Jde vidět, že tomu rozumíš jako koza petrželi… Samozřejmě, že do PLAZMOVÉHO hořáku potřebuji speciální palivo… Až zjistíš, jak ho neomezeně napájet, jako krabička od sirek velkým zdrojem, tak mi dej vědět a já ti zařídím Nobelovku…“, řeknu hlasem plným ironie a zdůrazním slovo „plazmového“ trochu pozvednutým hlasem. Ten jeho negativismus mě už začíná vytáčet…, pomyslím si a zakroutím hlavou. Teprve potom začnu stříkat tekutý dusík na poklop. Tehdy se mi dostane dalšího rýpnutí, že mě to ticho už moc nezajímá. V tom poklop praskl na tři kusy a ozvalo se přidušené lupnutí. “Promiň, přes tu ohlušující explozi jsem tě neslyšel… Co jsi říkal??“, oplatím mu ironické rýpnutí a odklopím rozsypaný poklop stranou, načež se prosmýknu skrz šachtu do místnosti s generátorem. Tady je to… Kterej svazek vyberem, aby to šlo co nejhůř poznat?? Á, tady ten by mohl být ideální…, promyslím si, který svazek bude nejlepší použít k dobití zdroje a přistoupím k němu. Uchopím ho do ruky a prudce s ním škubnu. Jakmile držím obnažené kabely v ruce, tak se pustím do jejich připojování k mému obleku, abych ho jimi dobil. Po připojení mi to zobrazí měrku procesu nabíjení a zjistím, že na dobití do plné kapacity bych tu musel zůstat hodinu. “To není dobré… Trvalo by hodinu, než bych se dobil do plna… Tak dlouho čekat nemůžeme… Do půl hodiny vyrazíme…“, oznámím Gennarovi, od kterého čekám další ironickou průpovídku. “Teď, když máme chvíli času mi řekni, jestli máš nějakej problém, mladej… Já sice chápu, že jsi nasraný, protože tu očividně nejsi dobrovolně, ale to není důvod být pořád tak negativní… To nám utéct nepomůže…“, udeřím na něj svým břitkým vyjednávacím tónem, který používám vždy při jednání s klienty a který mi zajistil už tuny kontraktů.

Luke Sarota - 27. května 2013 14:57

ústředí ASTRO, New York Zdál se mi krásný sen o jedné blondýně jménem Felicie. Seděli jsme spolu na zahrádce jedné pěkné kavárny a popíjeli jsme kávu. Byl nádherný slunečný den, čerstvý vzduch a drnčící zmíječka. Zbíječka? DrrrrrDrrrrrDrrrrr Prudce sebou trhnu a uvědomím si že na nčním stolku mi hraje a drnčí mobil který má tak silné vibrace že zachvilku spadne ze stolku na zem. Chytím mobil, mrzutě najdu správné tlačítko a řijmu hovor. Je to Marius, ani nečekal na reakci a zavěsil telefon. Já ho však stále držím u ucha. Ale nééé.... To jako fakt? Vždť je půlnoc. Hodím mobil na postel a jdu do koupelny. Tak jo, hntam budu. Poté co se upravím vyrazím chodbou do konferenční místnosti. Mám na sobě ryfle a karovanou košili, možná to není oblečenívhodné na schůzku s velením organizace, ale jsem prostě zvyklý nemít na sobě nic výrazného co by v davu zaujalo. Marcus mě vyzve abych se posadil. Děkuji Mariusi, o co jde? Zeptám se ho naprosto vážně. Už dávno na mě udělal velice dobrý dojem a proto beru vážně. K vysvětlování se přidá i generál, ovšem vše nejde podle jeho plánu. Marius mi prozradí něco co jsem asi vědět neměl. A přesně proto toho člověka respektuju. Úkol přijmám. Z osobních a morálních důvoddů se na té misi chci podílet. Slečno Jessi, Pane Chingu, těší mě že s Vámi budu moct spolupracovat. Otočím se zpět ke generálovi. Když jste mě kvůli toho vzbudili, budu předpokládat že to je naléhavé a někde na mě čeká vrtulník nebo letadlo spolu s tmavým oblečením, přenosným výkonným počítačem či pouze externí disky. Nějaká základní výbava a htový plán akce. Řekněte kdy a kde mám být a já tam budu. Ať se snažím za sebou pálit svá díla sebelím, stejně je někdo vyzdvihne z popela a zkouší je oživit. Tomu udělám přítrž.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 27. května 2013 15:30

Generátor Povzdechnu si, když mi John rádoby ironicky odpoví. O nobelovku nemám zájem. Zavrtím hlavou. A upřímně mě nezajímalo, co si o mně John myslí. Pozvednu obočí, když se poklop rozpadne a vylezu za Johnem. S menším zájmem pozoruji jeho nabíjení. Půl hodiny... to by jim mohlo stačit, aby sem dovezli armádu. Pronesu ironicky. A možná jsem si tu armádu i přál. Trocha rozptýlení nikdy neuškodí. Když na mě uhodí hlasem, který by obměkčil i nosorožce, zamračím se. Jediný důvod, proč jsem s ním do téhle doby vůbec držel byl ten, že jsem ho potřeboval. Negativismus říkáš? A myslíš, že nám ten tvůj sluníčkovskej optimismus pomůže? Jediný důvod, proč s tebou držím, je ten, že tě potřebuji. A ty mě zjevně taky. Ale to neznamená, že si ze mě můžeš utahovat. Zavrčím. Možná úmyslně, možná ne, se kolem mě zvedla menší vichřice. Začínal mě štvát. Nehorázně štvát. Obvykle bych vztek držel zpátky a nechal si výbuch na příhodnější dobu, ale nahromadilo se to. Jo tati, zase jednou ti udělám ostudu. Pomyslím si.

Jessica "Sandy" Crow - 27. května 2013 16:26

Jsem tak ženiálnííí Chvíli si robota oťukávám bičem a klidně vždycky poskočila stranou nebo do boku, když se objevil moc blízko. Dost mě přitom rušili ty hloupý zvukový efekty a optický klam, který vytvářelo blikání světel. Na ramenou se mu objevili nějaký kotoučky. Prvnímu jsem se vyhnula tím, že jsem se odrazila od stěny a předvedla přemet v bok, druhý se zaryl do tvrdého skeletu z písku, který mě obklopil. Moc mě teda Miss Ohňostroj nešetří... poznamenala jsem v duchu a odvolala štít. Po dalším švihnutí bičem jsem ho nechala rozprsknout se všude po okolí a taky za záhyby nebohého robota. Prvně jsem je jen nechala zaklínit do kloubů, aby zpomalil a pohrávala si s tím kusem železa. Hodně zpomalil a já tak měla čas si promyslet co dál. Zvedla jsem okolní písek a vytvořila z něj jehly. Nasměrovala jsem je na robota a ve stejnou chvíli, co jsem je vyslala proti němu, jsem zarazila zrnka písku do kloubů paží, ve kterých držel zbraně. Pro jistotu jsem vytvořila z písku kopí, chytila ho a mrskla po robotovi. Co kdyby si postavil hlavu a nechtěl zgebnout??

Deborah Lewis - 27. května 2013 16:35

Generál a cesta zpět I když jsem z něj byla stále značně nervózní a nemohla jsem se v něm vyznat, tak jsme ho pozorně poslouchala. Schůzku? No.. jestli jim to nebude vadit. Už jsem ani nekoktala a lehce jsem se na něj usmála. Na jeho nabídku ohledně odvezení domů autem jsem jen zakroutila hlavou a trochu se zasmála, nene, to je dobré, mám to kousek. Tak nashle. A já jsem se pomalu rozešla pryč. Leknutím jsem nadskočila, když mě oslovili nějací vojáci a vzali si mě stranou. Koktavě jsme jim sdělila své jméno a adresu a z rozklepaných rukou si vzali moje doklady, které mi zase vrátili. Bohužel nevím co se tam stalo, byla jsem se jen projít parkem. Nikdo tam semnou nebyl a nikoho jsem neviděla.. jen jsem slyšela rachot aut a dupání bot. Vykoktala jsem ze sebe a že to tedy trvalo, bylo také vidět, jak těm vojákům se mnou dochází trpělivost. Nasucho jsme polkla, vzala si od něj zpět své doklady a tryskem jsem běžela domů a doufala jsem, že mě cestou už nikdo nezastaví a nevyděsí.

Jessica Taylorová - 28. května 2013 01:58

Hardcore a Amazonka „Ano já vím,ale zase tak moc jsem to nepřehnala.Jen trošinku.“dodám pak na Mariusova slova a ukážu dvěma prsty míru toho jak jsme to asi přehnala. To se nemůže dívat jinam?Nebo nemá jinou práci?Říkal že to nechá na mně i když má v jedné věci pravdu.Možná jsem to trochu přehnala i když se ta dívka jmenuje jako já tak nasadit policejní výcvik při jejím věku není zrovna ideální. Ale zase tak moc jsme to nepřehnala.Ten robot nemá žádné lasery,ani paintbalové pistole.A to nemluvím o tmě ani o tom na ni po neúspěšném cvičení nehodlám řvát že je slaboch jako to udělal kapitán (tehdy ještě poručík) Parks.Navíc Marius pronese vzletnou řeč a pak to vypadá že ta dívka umí něco speciálního. Ano chtěla jsem vědět co její písek dokáže a jak se říká těžko na cvičišti lehko na bojišti.Kdybych nevěděla že to zvládne volila bych jiné metody.To chceš přesvědčit Mariuse nebo sebe?Možná oba. Ovšem moje jmenovkyně se drží prvnímu kotouči se vyhne a druhý se zakousne do jejího písečného krunýře.Když se pak robot ocitne v pískovém obležení a nevypadá to s ním dobře i bez toho pískového kopí rozhodnu se to ukončit.Marius má pravdu a já už vím co jsem potřebovala takže dokončit to není nutné.Navíc ta dívka se to nedozví a bude si myslet že ho porazila sama.Když zmáčknu tlačítko Deaktivovat kopí ho nespíš zasáhne,ale to už robotovy oči pohasnou a on se zhroutí na zem.Svým pádem pod sebou rozdrtí část písečných výtvorů,sstémy se uvádějí do klidového režimu a jeden po druhém se vypínají.Zbraně mu vypadnou z ruky a já řeknu do mikrofonu. „Výborná práce opravdu.Uspěla si v něčem co by i starším dalo zabrat.Už můžeš jít ven.“ Otevřu dveře a počkám až dívka vyjde nebo jestli mi položí nějaké otázky.Taky si asi bude chtít uklidit ten písek.Zřejmě ho nedokáže vytvářet bez fyzického média.

Jessica "Sandy" Crow - 28. května 2013 10:26

Teď jen, kdo je ta Amazonka a kdo Hardcore, že? Když se robot složí k zemi hlasitě kýchnu. Jsem přeci jen stále člověk a svědění v nose není dvakrát příjemné. Protáhla jsem se a nechala písek, aby se postupně smrštil a vrátil se zpět do lhví u mého pasu. Zajdu ještě k robotovi, abych se mohla vybrat i ten zbytek, který zůstal v kloubech. Chvíli tam tak stojím, ruku nad robotem a do vzduchu se zvedají části písku. Kromě poškození, které jsem způsobila pískem v kloubech a jehlicemi jsem žádné poškození neviděla. Kopí minulo cíl a rozprsklo se o robotovo rameno. A přitom jsem mířila na střed u nohou... jak zajímavé... Pokrčím rameny a jdu pryč. Ať si dělá co chce... aspoň, že se mě nesnaží zabít, nebo zmrzačit. A tak se tvářím jako nic a vyjdu z místnosti ven. "Co se bude dít dál?? Tlaková komora, útěk před lavinou, roj bojových včel??? Já ustojím všechno." řeknu s úšklebkem a počkám si na odpověď.

John J. Connery - 28. května 2013 15:58

Generátor Když Gennarovi oznámím, že vyrazíme za půl hodiny, tak nezklame a vypustí další ironickou průpovídku. Tentokrát o tom, že za tu půlhodinu sem stačí přivést armádu. “Ta armáda tu už je… Jen ve vyšších patrech… A v příštích pár hodinách sem určitě nikoho nedostanou, přecejen jsme někde uprostřed Sibiře…“, odpovím mu na to neutrálním hlasem a dopřipojím si oblek. Posléze, když jsem byl připojený, jsem se na něj otočil a zeptal se ho, co má za problém. V odpověď jsem dostal výtku, že se mu nelíbí jak jsem přespříliš optimistický a že si z něj utahuju. Takže teď jsem ten špatnej já?! To si děláš prdel!!, proletí mi hlavou a vytřeštím na něj nevěřícně oči, což samozřejmě přes helmu neuvidí. “Já se snažil být jen přátelský, protože vím, že se odtud ani jeden z nás samotný nedostane… Pustil jsem tě z cely a ani díky jsem neslyšel… Jediné čeho se mi dostalo když promluvím, je chladné odseknutí a nadávky…“, řeknu už trochu naštvaně a opatrně, abych ze své zbroje nevytrhnul žádný drát, se pootočím k němu. “To víš, tenhle debil má taky své meze a jestli chceš, můžeme jít každý svou cestou… Ale garantuju ti, že se budeš potýkat s velkými problémy… A to nemluvím jen o mnoha zamčených dveřích a o ostraze, ale taky o tom, že jsme uprostřed Sibiře…“, přejdu plynně do italštiny a neutrálním hlasem poukážu na to, že jsem mu dříve rozuměl. “Takže co?? Přehodnotíme naše „přátelství“ nebo se se mnou už nehodláš tahat a zkusíš své štěstí sám??“, zeptám se stále tím neutrálním hlasem, tentokrát zase anglicky, a vyčkám si odpovědi. Přecejen mám ještě asi půlhodinu než se mi oblek alespoň trochu dobije.

Strůjce všeho - 29. května 2013 12:09

Luke Sarota – ústředí ASTRO, New York Když jsi souhlasil, že se na té misi budeš podílet, tak se generál lehce usmál a přikývl. Jessie se také usmála, ale pan Ching zůstal nehybný jako socha. Jeho holá hlava mu dodávala velmi přísný vzhled. Klid, doktore. Zase tak to nespěchá, nějaký čas ještě máte. Běžte do zbrojnice a řekněte zásobovacímu seržantovi, aby vám vydal vybavení pro operaci Bílá bouře. Zbraň si pak zvolte dle vlastního uvážení. Řekl generál a zvedl se od stolu. Urovnal si několik papírů, které si založil do složky a obešel stůl, aby ti mohl stisknout ruku. Jsme rádi, že jste na palubě, doktore. Vaše země je na vás hrdá. Pronesl generál, kývl na vás všechny a odešel z místnosti. Dobře, takže Jessie. Vem pana Chinga do laboratoře. Pak si vyzvedněte vše potřebné ve zbrojnici a sejdeme se na střeše. Řekl Marius směrem k Jessie, která znovu přikývla a v těsném závěsu vyrazila za panem Chingem, který rychle a tiše jako kočka, vyrazil ven z místnosti. A my taktéž vyrazíme, doktore. Kdybyste měl nějaké otázky, tak se klidně zeptejte. Mám k dispozici veškeré informace, které budete potřebovat. Marius zvedl ruku a ukázal, že máš jít první. Počkal až vykročíš a vyrazil za tebou do zbrojnice, která byla o pár pater níž. Zbrojnice byla prostorná místnost, která měla po obvodu plno polic se zbraněmi snad všech druhů. Hned naproti vchodu byl pult, za kterým stál seržant s podezíravým pohledem. Marius počkal, až mu řekneš, co mu máš říct a dodal. A nezapomeňte na lékárničku. Minule jsme mysleli, že v základním vybavení bude, ale doplatili jsme na to. Seržant si ho změřil podezřívavým pohledem. Zajisté, pane. Odpověděl stejně chladně, jako kdyby mluvil s nenáviděnou tchýní. Něco ti říká, že ti dva se znají a nemají se rádi. Seržant se otočil a zmizel v otevřených dveřích, které byly za ním. Po chvilce se vrátil se dvěma bílými kombinézami, taškou a příručním kufříkem. Bude to vše, nebo si vezmete i nějaké staré dobré zbraně? Zeptal se seržant nezaujatě a probodával vás pohledem.

Luke Sarota - 29. května 2013 12:55

Porada Generál mě začal uklidňovat že operace nespěchá, ale já jen vidím před očima zneužití mého výzkumu fázování částic. S tím by mohli snadno prolomit obranu jakékoli země při správném použití. Celou dobu sedím klidně dokud se neozve "vaše země je na vás hrdá". V tu chvíli mi zaskočí a rozkašlu se na okamžik. Moje země? Ta která má pod sebou vládní organizaci ve které jsem ještě před rokem makal? Jo, ti jsou na mě určitě hrdí. Generále vím že to nemyslíte zle ale nechte si tyhle sračky a přejdem k věci, jo? Po pár dalších rozkazech jsem se já a Márius odebral do zbrojnice. Ptal se jestli mám nějaké otázky. Vlastně ano, co o té základně víme? Předpokládaný počet vojáků? Předpokládaná bespečnostní zařízení? Jen lidi nebo i detektory pohybu laserové snímače a detektory tlaku podlahy a podobně? A jaké tam jsou asi ty zbraně hromadného ničení? Radioaktivní? chemické? Magické? Alchymistické? Nebo ještě nějaké jiné? Shrnu vše co mě asi zajimá do pár strohých otázek. Když mi Marius odpoví, dostanem se mezitím do zbrojnice. Vybavení na operaci Bílá bouře seržante. Po pár pichvých větách mezi Mariusem a Seržantem nám seržant přinesl nějaké vybavení. Jednu kombinézu si vezmu a druhou podám Mariusovi, pokládám že je pro něj. Pak si prohlídnu obsah tašky a kufříku. Pak se mě seržant zeptá, jestli chci i nějakou klasiku. Zvednu pohled od kufříku pomalu na seržanta s jedním zdviženým obočím. Seržante, jsem Doktor a navíc pacifista, žádný voják........ jistě že chci pistoli s tlumičem a jedním náhradním zásobníkem, tazer co by skolil i grizlyho a dva slzné a dva oslňující granáty. Jak jsem říkal, nejsem voják, boj muže proti muži mi nejde. S tím se na seržanta mírně pousměju a čekám až mi přinese výbavu. Mariusi, tohle mě asi nepřestane pronásledovat, pověz, už jsi udělal něco špatného, s čím se musíš potýkat dodnes? Zeptal jsem se Mariuse a zamířil jsem do šatny ke své skříňce de jsem se začal převlíkat do kombinézy.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 29. května 2013 19:38

Generátor Při Johnově poznámce se jen zle ušklíbnu. Na někom si vztek vybít musím, a John v tom svém obleku vypadal jako nepříjemný protivník, takže armáda se jeví jako dokonalý terč. Na co být přátelský k někomu, koho ani neznáš? Díky jsi neslyšel z jednoho prostého důvodu: Byla to protislužba. Když jsi mě pustil ven, mohl jsem jednoduše ze strážných vymlátit, kudy se dostat ven. Místo toho jsem ti ale pomohl. A co ode mě čekáš, že udělám? Vlítnu ti do náruče a oblíbám tě? Kysele se na něj ušklíbnu a pozvednu obočí, když uslyším mateřštinu. Normálně bych byl potěšen, ale teď to potěšení ze slyšení italštiny zazdil můj vztek. Tak poslouchej. Narodil jsem se na Sicílii, myslíš, že jsem si žil v bavlnce? Jsem na velký problémy zvyklý. A věř mi. Ani armáda nemůže omezit svobodu rodiny Fiorentiny. Poslední větu řeknu s pýchou v hlase. Povzdechnu si. Co takhle tomu přestat říkat přátelství a začít tomu říkat dočasná spolupráce?

Jessica Taylorová - 30. května 2013 01:59

Kdo je tu Hardcore? Takže ta dívka se nedozvěděla že jsem zmáčkla tlačítko Deaktivace.Možná ji bylo divné že to kopí netrefilo to co trefit mělo,ale nejspíš byla ráda že vyhrála.No a já byla možná trochu přísná,ale kdybych nevěděla že to zvládne tak bych zvolila něco lehčího. Třeba paintbolové pistole.Vždyť jsem jí neřekla že se bude muset dostat s tlakové komory přes ty pancéřové pomocí svých písečných kousků než jí dojde kyslík. Všimnu si jak pečlivě sbírá ten písek.Takže asi je závislá na skutečném fyzickém mediu a zde nemluvíme jen o trošce písku.Všimnu si jak dívka sleduje toho robota a možná se i diví proč se tak rychle poroučel na zem. Možná jí napadne že za to mohl ten písek a ne že toho robota někdo vypnul.Ne na to je moc ješitná.Někoho mi připomíná ... Zavrtím hlavou a potlačím poslední myšlenku.Vyslechnu si její řeč a pak se podívám nahoru. No vida neříkala jsem to.Možná není,ale rozhodně si to myslí.Ale dobře nyní zvolníme a zkusím něco lehčího.Navíc kdo jí tu má připravit na nejhorší situace?Ale nejdřív bych chtěla něco vědět. „No je zvláštní že mluvíš o tlakové komoře.Jak jsi to uhodla?Tvůj další úkol bude se dostat s tlakové komory přes ty pancéřové dveře dřív než ti dojde kyslík.“řeknu vážně a chvíli čekám jak dívka zareaguje něž dodám. „Neboj teď zkusíme něco jednoduššího.Přece jen dokázala si že si dokážeš poradit v těžkých situacích,tak co se vrátit ke střeleckému výcviku tentokrát na pohyblivý cíl.Ale neboj nebudeš muset střílet.“dodám pak snad před námitkou že ona nestřílí. „Jenom bych si ráda něco ověřila.Takže ty potřebuješ fyzické medium tedy písek a není to tak že by šlo jen o trošku písku,ale je tu přímá úměrnost,že?A dokážeš třeba vytvořit i plochu pohyblivého písku na zemi?Nebo zkoušela si to?“počkám až co mi moje jmenovkyně poví než přijdeme k další části.

John J. Connery - 30. května 2013 13:16

Generátor Gennaro se zdá velice podrážděný, že jsem si dovolil poukázat na skutečnost, že mi ani nepoděkoval. Začal být sarkastický a toho jsem měl akorát dost. Abych předešel další hádce, která by nikam nevedla, tak jsem raději mávl rukou ve stylu „je mi to fuk, jen si kecej“. Pak jsem přešel do italštiny, což mi Gennaro oplatil stejnou mincí. No jo, Sicilian… plná huba keců, ale jen každé dvanácté slovo je pravda…, pomyslím si a zasměju se. “Soudě podle tvého chování ses jako v bavlnce vskutku měl… A jestli je tvá rodina tak neohrožená, tak proč jsi tomu trpaslíkovi neřekl, že tvou svobodu nemůže ohrozit a neodkráčel jsi středem??“, oplatím ironii zase ironií a znovu se zachechtám. Pak Gennaro přijde s návrhem odstoupit od přátelství a přistoupit k vzájemné spolupráci. “Nu, jak myslíš… Tak tedy, vzájemná spolupráce…“, odpovím a dál jsem už zticha. Problémy mi to, navzdory všemu, nedělá. Stejně bych mu neměl co dál říci.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 30. května 2013 16:45

Generátor Povzdechnu si. Tenhle týpek měl nějaký problém a já začínal tušit s čím. Vděk ode mě nedostane, dluh jsem splatil. A pokud mu vadí můj přístup k životu, tak to opravdu změnit nezvládnu. Nikdy jsem neřekl, že jsme neohrožení. Zavrtím hlavou. Ale pečlivě jsme si své místo vydobyli, a snadno se ho nevzdáme. Navíc jsem mluvil o armádě, ne o dveřích. Suše se ušklíbnu a počkám na jeho další plán.

Jessica "Sandy" Crow - 31. května 2013 16:34

Hlavně netlakovou komoru, je to moje jediná slabina!! Chvíli jen tak stojím a dávám si pozor, kdyby ji náhodou napadlo, že budou padat trakaře, ale zdá se, že nic. „No je zvláštní že mluvíš o tlakové komoře.Jak jsi to uhodla?Tvůj další úkol bude se dostat s tlakové komory přes ty pancéřové dveře dřív než ti dojde kyslík.“ Protáhnu obličej a svěsím ramena. Proč jsem to vždycky já?? pobrečím si v duchu, abych vzápětí zjistila, že si ze mě utahuje... Promnu si obličej a hodím po ní otrávený pohled. Jo to je hrooozně vtipný, ještě dodej: Ahahaha jen tě škádlím Lociko a máme tu tu čarodějnici z Na vlásku... zavrčím v duchu a vylezu z místnosti. Vyslechnu si, co se bude dít dál a pozastavím se nad tím: Ale neboj nebudeš muset střílet... A to znamená zase co jako? Budeš střílet po mě?? ječím už v duchu a mám chuť si do něčeho praštit... Jak jako, že nebudu muset střílet?? zamručím, tentokrát nahlas a umírněněji. Nad jejím náhlým zájmem o moje schopnosti jen mávnu rukou. Rozhodně jí nevyžvejknu první poslední o svých schopnostech... Takže první část o množství ignoruji a přejdu k té ohledně tekutého písku... Nikdy jsem to nezkoušela a na to bych potřebovala hodně času a prostoru, zamručím a už se o tom nehodlám bavit. Je mi naprosto jedno jestli to ze mě chce vypáčit pro nějakou statistiku, nebo jen proto, že má nezdravej zájem, ani slinu jí nedám, jak řekl Burian. Taky se jí neptám na první poslední o tom jejím hořáku...

John J. Connery - 03. června 2013 22:41

Generátor Gennaro se pokusil zachovat si tvář, ale jeho slova mi dávala pramalý smysl. Raději jsem to ale nekomentoval, abychom si zase nevjeli do vlasů. Pro boha, ten je vážně mimo… Toho všude musí vyloženě milovat…, pomyslím si sarkasticky a protočím oči v sloup. Tiše si povzdychnu a nadále mlčím, abych ho nechal vychladnout. Po chvilce tichého postávání a čekání až se mi oblek nabije, během kterého jsem kontroloval systémy obleku, jsem se rozhodl ticho znovu prolomit. “No, vezměme v úvahu, že se nám podaří odtud zdrhnout…Co dál?? Jestli si neumíš udělat ze sněhu létající koberec, tak jak se plánuješ dostat ze Sibiře, zvlášť když nevíme, kde přesně jsme“, prohodím jen tak mimochodem a na chvíli se odmlčím. “Ikdyž nahoře asi vrtulník nebo něco mít budou, ovšem já žádnej pilot nejsem…“ Dodám a zmlknu, protože nemám co dál bych do této debaty dodal. Navíc mě zajímá, jak to pak bude chtít vyřešit.

Strůjce všeho - 05. června 2013 21:05

Luke Sarota – ústředí ASTRO, New York Při cestě do zbrojnice ses Mariuse začal ptát na základnu, kam máte namířeno. Překvapeně na tebe pohlédl a pak zavrtěl hlavou. Už mluvíte jako voják, doktore. Nicméně o té základně nevíme nic moc. Jedná se o trpasličí základnu, která má na povrchu jen jednu střední budovu, která se tváří jako meteorologická stanice s pár trpasličími pracovníky. Naše spojky nás informovaly, že pod povrchem je rozsáhlá základna, kde pracují na vývoji zbraní a nebezpečných technologií. Základna leží ve střední části Sibiře, kousek od polárního kruhu, takže tam bude hodně sněhu a velmi mrazivé teploty. Pár mil od základny je malá zalesněná kopcovitá oblast s naším předsunutým táborem, odkud vám budeme pomáhat a provázet vás přes překážky. Ale pokud jde o četnost posádky, zabezpečení základny a typ prováděného výzkumu, tak nevíme nic. To se právě snažíme zjistit. Ano já vím, že vás posíláme do neznáma. Ještě si to můžete rozmyslet, nikdo vás nebude z ničeho vinit. Ale já věřím, že společnými silami se nám to podaří. Vylíčil ti Marius cestou do zbrojnice, kde jste dostali vybavení na operaci "bílá bouře". Když se seržant zeptal, jestli chcete i zbraně, tak Marius zakroutil hlavou, že on ne. Zato ty jsi seržantovi vyjmenoval, co si přesně přeješ. Seržant se na tebe usmál a znovu zmizel ve dveřích. Trvalo to jen pár vteřin a přinesl ti popruh se sadou šesti granátů (2 slzné, 2 oslňující, 1 klasický střepinový, 1 kouřový pro udání polohy vrtulníku ), opasek s pistolí v pouzdře ( odkaz ) . Na druhé straně opasku je další pouzdro s připraveným Tazerem. Dejte jim co proto i za mě. Řekl seržant, když ti předával výzbroj, kterou sis vzal a vyrazil jsi do šatny. Marius tě s kombinézou v ruce následoval. Není mi příjemné o tom mluvit, ale ano. Také mě pořád pronásleduje jedno špatné rozhodnutí. Odpověděl ti Marius sklesle a taktéž se začal převlékat do kombinézy. Připravení a vyzbrojení jste se vydali k výtahu, abyste vyjeli na střechu. Marius v té bílé kombinéze vypadal opravdu komicky. Nikdy jsi ho neviděl v ničem jiném než v černých kalhotách s košilí a tím jeho koženým kabátem ke kotníkům. Neměl s sebou žádnou zbraň, ale viděl jsi, že si do vnitřních kapes strkal pár krabiček s neznámým obsahem a několik malých lahviček s různobarevnými tekutinami. Na střeše na vás už čekal vrtulník, do kterého jste si nastoupili a počkali na pana Chinga a Jessie. Během čekání ses mohl seznámit s vybavením v kufříku. Byl tam vysoce výkonný tablet a několik kabelů na propojení snad se všemi druhy zdířek. Pár externích disků a digitální fotoaparát. Zbývající dva členové dorazili pár minut po vás a mohli jste odstartovat. Vrtulník vás odnesl daleko za město k armádnímu letišti, kde jste přestoupili do letadla, ze kterého na místě provedete seskok. Instruovali vás, že cesta bude trvat několik hodin, takže se můžete ještě na chvíli prospat.

Strůjce všeho - 05. června 2013 21:17

Jessica Crow a Jessica Taylorová Když jste byly zabrané do hovoru mezi sebou o schopnostech mladé Jessiky, tak do místnosti vstoupil nějaký důstojník. Jessica T. poznala výložky a usoudila, že se jedná o nějakého majora. Jak probíhá výcvik? Zeptal se major zdvořile a předal Jessice T. složku. Máme pro vás úkol. V Mexiku, severozápadně od Mexico city, máme v horách hlášeny podezřelé aktivity. Marius a generál Summer vás tam chtějí poslat, abyste to prověřily. Pokud zjistíte, že jde o něco nelegálního, tak to tam zajistíte a zavoláte pro posily. Takže se sbalte a za půl hodiny buďte na střeše. A nezapomeňte, že je to tajná akce. Shrnul major, kývl na vás a pak odešel. Ve složce najdete podrobnou mapu oblasti a fotografii se jménem vaší spojky. Vyrazily jste tedy do zbrojnice, kde jste si vyžádaly zbraně dle své volby a v šatně se pak převlékly do libovolného oblečení civilního vzhledu. (např. mohou to být kalhoty armádního střihu, ale nemohou to být maskáče, abyste nebyly příliš nápadné) Vyzbrojené a převlečené jste se vydaly na střechu, kde na vás čekal armádní vrtulník s tím majorem, který vám přišel zadat tuto misi. Byl v plné polní a v rukou třímal útočnou pušku M4. odkaz (na hodnost nekoukat a pušku přimyslet) To je dost. Už jsme chtěli odstartovat bez vás. Řekl a napřáhl ruku k vrtulníku, jako by vás do něj zval. Než jste stačily něco namítnout na jeho výstroj, tak vás předešel. Nebojte se, my s vámi nejdeme. Jen vás vysadíme v bezpečné vzdálenosti od cíle a pak budeme pokračovat dál na americkou vojenskou základnu na jihu Mexika. Řekl major a nastoupil do vrtulníku. Společně jste se usadily mezi vojáky, kterých tam bylo asi deset. Vrtulník odstartoval a vy jste se vydaly na cestu. Majore, ty buchty s náma letí na základnu? To bude Tex čumět! Řekl jeden z vojáků a ostatní se začali smát. Smích utnul major, který na daného vojáka křikl. Drž hubu, Same, nebo je nechám, aby tě rozcupovaly na kusy! Vojáci se přestali smát a vrhali na vás zvědavé pohledy. Za mužstvo se omlouvám. Jsou to jen primitivové se zvířecími pudy. Jestli máte nějaké otázky, tak se mě ptejte. Mám operační znalost tamních končin. Oslovil vás major a usmál se.

Strůjce všeho - 05. června 2013 22:13

Gennaro, John Ještě jste si to mohli vyříkávat dalších dlouhých třináct minut, než se ozval zvuk, který vás vyvedl z míry. V místnosti s generátorem i všude na chodbách se rozezněl alarm. odkaz Dalších deset minut na to se o patro níž za pancéřovými dveřmi, které John zavařil, ozvaly kroky. Následovala minuta ticha a pak se ozval známý zvuk hořáku, kterým se pokouší dostat dovnitř. Usoudili jste, že jim to bude trvat nejméně pět až sedm minut. Nicméně po další minutě se ozvaly kroky i za dveřmi místnosti, kde se nacházíte. Dveře se za hlasitého cvaknutí odemknuly a ihned se otevřely. Dovnitř vpadli dva vojáci v černých uniformách a s připravenými zbraněmi. odkaz Jen co vás spatřili, tak spustili palbu. Když druzí dva, co čekali na chodbě, uslyšeli střelbu, tak se ten první vrhnul do místnosti za vámi a po vzoru první dvojice po vás začal pálit. Druhý zůstal na chodbě a něco začal hlásit do vysílačky. Přes zvuky střelby jste ale neslyšeli, co říkal. Řekl toho málo, protože se ihned přidal ke svým třem kamarádům. Jelikož jste na ně byli připraveni, protože jste je slyšeli přicházet, tak jste neměli problém je přemoci. (jak, nechám na vás) Když jste přemohli tuto čtveřici, tak se rozhostilo ticho, které rušil jen alarm. Dokonce i snaha vojáků o patro níž ustala a s největší pravděpodobností se po té střelbě vydali přímo k vám. V dálce jste slyšeli zvuky těžkých kroků, podobné těm Johnovým. Jsou ale pomalejší a přichází jakoby z chodby o patro níž.

Strůjce všeho - 06. června 2013 21:58

Rieko Salvatore – New Jersey Když jsi opustila park, tak už tě nikdo nezastavil. Sice tě ještě pár vojenských aut minulo, ale už si tě nevšímali. Domů jsi dorazila celá zadýchaná do pěti minut. Jen co jsi za sebou zavřela dveře, tak se ozval hlas tvé matky. To je dost, že jsi tady Rieko. Víš vůbec, kolik je hodin? Umyj si ruce a přijď povečeřet. Hlas tvé matky zněl zprvu naštvaně a vyčítavě zároveň, ale brzy se změnil na její běžný tón. Šla sis tedy umýt ruce a pak jsi přišla do jídelny, kde byla tvá matka s krabicí pizzy. Víš, že pizzu míváte jen když otec není doma a matka kvůli práce nestíhá. Ani teď tomu není jinak. Tvůj otec ráno vyrazil na služební cestu a matka má u dveří sbalenou tašku do práce. Byla sis s Yumi zajezdit? Mám ještě chvíli čas, tak povídej. A ber si, pizzy je dost. Řekla tvoje matka a mile se na tebe usmála. Chvíli na tebe upírala svůj zrak a pak naklonila hlavu a podezíravě se zeptala. Stalo se něco, o čem bych měla vědět? O své matce víš, že ovládá schopnost telepatie, ale že jí doma nikdy nepraktikuje. Její tušení, že se něco stalo je opravdu jen tušení. Vždycky pozná, že jí lžeš i bez použití svých telepatických schopností.

Jessica Taylorová - 08. června 2013 17:15

Ze cvičiště na bojiště Všimnu si jak se dívka zatváří když jí řeknu o té tlakové komoře a pak ještě naštvanějšího výrazu když jí řeknu že jsem si z ní dělala legraci.A z toho co pak pro ní chystám je nadšená ještě méně i když tohle bude snadnější po tom co dokázala s tím robotem. „No budou střílet po tobě a ty budeš muset použít to co umíš.Ale tentokrát půjde o paintbolové střely i když těch robotů bude víc.“ Dodám pak a zjistím že je poněkud tajnůstkářská.Ale měla by jsi vybrat co chce když jsem dostatečně neocenila to co umí tak byla naštvaná.A teď když jsem svůj zájem projevila tak se jí to taky moc nelíbí.A i když mi nic dalšího neřekne tak ani nemusí.Protože jsme si chtěla jen to co jsme viděla ověřit. I když vzhledem k tomu jak pečlivě sbírala každé zrnko písku z toho robota tak asi potřebuje fyzické medium které pak násobí.Zvláštní i když já mám co mluvit.Nebo snad každý zde,ale to se uvidí. Z mých myšlenek mně vyruší major který se mně zeptá jak probíhá výcvik i když pochybuji že by zde byl jen kvůli tomu. „No překvapivě dobře.“ Odpovím pak a podívám se do té složky kterou mi přinesl.Ovšem jeho další slova mi připomenou minulost a podobné proslovy co jsem často slýchala. „Nechala sis málem ustřelit hlavu aby jsi byla první při drogové razii.Nikdo není tak rychlý.“ Všimnu si kapitánova pohledu který následuje vždy v této situaci. „Jess co se děje.Tehdy to nebyla tvoje vina.“ Mám takový pocit že si začínal věci spojovat i když nic neřekl. Dám složku své jmenovkyni pokud se do ní už nepodívala a vydáme se do zbrojnice.Vyberu si dvě pistole které obvykle používám a protože vím jaký má vztah ke zbraním odpustím si svou narážku o pytli plném písku a místo toho z obou pistolí opět udělám kolo než je schovám.Protože jsem se svým oblečením spokojená (navíc se nerada převlékám víc než je nutné) počkám si před šatnou a pískám si písničku s Carmen.Kecy toho majora na střeše mně nezajímají o moc víc než kecy těch mužů později ve vrtulníku. „Dobře a víte něco přesnějšího co se děje?“zeptám se pak.Přece jen nemám ráda překvapení.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 08. června 2013 20:22

Generátor Na Johnovu otázku se zamyslím. Z teplejších oblastí by to nebyl problém, vzdušné proudy by udělaly své. Ale na Sibiři... Z přemýšlení mě vytrhne velmi otravný zvuk. Po chvíli mi dojde, že to je alarm. Že by na to konečně přišli? Protáhnu si hlavu, až mi křupne v krku. Blížila se zábava. Nech je mně. S lehce šíleným úsměvem se připravím na vchod vojáků. Jakmile přišli, rozhodil se lehce teatrálně rukama a vytvořil před námi vír vzduchu. Jasně, to rozhazování nebylo potřeba, ale image je taky důležitá. Vír nás moc neovlivňoval, ale jejich kulky rozmetával do stran. Počkal jsem si, až začnou přebíjet a pak ho mrštil po dvojici. Ta se svalila a odlétla o pár metrů dál. V tom přišel třetí chlapec. Se stále šílenějším úsměvem jsem škrtnul zapalovačem a podkosil mu nohy plamenem. Poté přišel čtvrtý. Ten dostal kulku do hlavy z mé M5. Přišel čas postarat se o ty tři. Raz...dva...tři výstřely. A tři mrtvý. Vůbec ne špatný výsledek, na to, že zbraň jsem do ruky moc často nebral. Vydechnul jsem a obličej přeskupil do mé obvyklé klidné tváře. Už jsem se chystal promluvit, když jsem uslyšel to dunění. Za chvíli jsem si vzpomněl, co mi připomínalo. Plecháči? Je tu nějaká možnost, že nejsi jedinej, kdo má to brnění? Podívám se na Johna.

Deborah Lewis - 09. června 2013 14:19

Doma Jakmile jsem práskla s dveřmi, již se z kuchyně ozýval mě známý hlas mamky. Jojo už jdu.. zasmála jsem se pro sebe, zula se a hned zaběhla do koupelny. Nejen, že jsem si opláchla ruce, ale i obličej. Ještě teď jsem byla z toho všechno bledá jak chodící mrtvola. Jo bylo to fajn, pousmála jsem se na její dotaz ohledně Yumi a vzala jsem si pizzu. Složila jsem si ten jeden kousek do ruličky a kus si strčila do pusy. Ani jsem to nerozkousala, jak rychle jsem to spolkla. No.. zítra k nám příjde jistý generál Summer. A ukousla jsem si další kus. Z parku šel poměrně hluk a znáš mou zvědavost. Byli tam dva muži, ten jeden byl opravdu dost naštvaný a ten druhý se ho snažil zastavit. Ani nevím jak ale nějakým způsobem se mi dostal do hlavy a komunikoval se mnou svými myšlenkami, takže bude jiný.. neobyčejný. A zvedla jsem se od stolu, abych si nalila sklenici vody. No, požádal mě o zmrazení jezírka, tak jsem to udělala. Zítra se sem chce stavit jeho nadřízený.. Summer. A celou sklenici jsem vypila najednou.

Luke Sarota - 09. června 2013 14:39

Zbrojnice Převezmu si výbavu od zásobovacího důstojníka, který mi svým způsobem popřeje hodně štěstí na misi. Spolehněte se. Když s Mariusem míříme do šatny, přizná se mi že nejsem jediný koho tíží svědomí, kdo má kostlivce ve skříni. Došli jsme do šatny a krom kombinézy na sebe nasoukám i pouzdro s pistolí a pás s granáty. Není to pro mě nijak přirozené oblečení, ale nestěžuju si. Přecejen mi to možná zachrání život. Po převléknutí jsme společně nastoupili do výtahu a já si až teď uvědomil, že je něco špatně. Nejprve jsem nic neříkal a koukal jsem se přímo před sebe, po chvíli mi začalo uhýbat oko k Mariusovi, ale nechtěl jsem na něj přímo zírat. Až mi to nakonec došlo. Marius. V té kombinéze vypadal jak nějaký špatně vycpaný plyšák. Byla to ohromná změna oproti jeho stylovému elegantnímu kabátu. Marius měl totiž vkus a svým oblékáním, jako kdyby se podepisoval. Jeho garderoba byla velice osobitá a proto kombinéza na něm působila.... přinejmenším komicky. Kousnul jsem se do rtu abych se nezačal usmívat. Neblbni, máš misi, tak si nevšímej jak vypadá a nesmě se mu. Ale ať jsem si v duchu říkal cokoli. Dojem který nyní Marius budil byl příliš silný. Už jsem myslel že na sobě dám něco znát když se ozvalo cinknutí a otevřel se výtah. Spěšně jsem z výtahu vystoupil a rozhlídnul jsem se. Střecha Na střeše čekal vrtulník. Rozhlédnul jsem se po okolí abych si vychutnal výhled, ale moc jsem neváhal a zalezl jsem do vrtulníku. Tam jsem se zaměstnal prozkoumáním obsahu kufříu. Bylo tam předpokládané vybavení. Jako první jem si vzal fotoaparát a seznámil jsem se s ním ať dovedu rychle nastavit focení detailů či focení komplexu. Když jsem si myslel že foťáku zběžně rozumím, přešel jsem k taletu. Po zapnutí jsem v něm začal měnit uživatelské nastavení a celkově jsem si tablet přizpůsoboval, aby se mi na něm dobře pracovalo. Měnil jsem vše od maličkostí jako je rozložení klávesnice na obrazovce, nebo rozlišení, až po ložitější věci. Jinými slovy, celkově jsem si upravil vše co jen šlo k obrazu svému. Když jsem konečně od tabletu zvedl hlavu, už jsme byli ve vzduchu a naproti mě seděli pan Ching a Jessie. Schoval jsem tablet a usmál jsem se na ně. Netrvalo to dlouho a byli jsme na armádním letišti, kde jsme nastoupili do letadla. Já se vůbec nehádal, když mi nabídli, žse mohu vyspat. Pohodlně jsem se usadil... přimhouřil jsem oči a poslední co jsem řekl bylo: Probudili by jste mě až budem 10 minut před seskokem?

Strůjce všeho - 10. června 2013 13:10

Gennaro, John Gennaro se rozhodl o všechny vojáky postarat sám a taky to Johnovi jasně řekl. Když první dva vojáci vpadli do místnosti s generátorem, tak Gennaro vytvořil silný vzdušný vír, kterým se pokusil odklonit jejich palbu. Ale ať se snažil, jak chtěl, tak ani ten nejsilnější hurikán dostatečně neodkloní střelu, jejíž dráha je tak krátká jako ta, co letěla jeho směrem. Jedna ze střel, které první voják vystřelil na Gennara, jej zasáhla do levého ramene a svou silou ho strhla k zemi. Překvapený Gennaro chvíli nevěděl co se děje, protože v první chvíli bolest necítil. Až když se zkusil postavit, tak se rána v rameni ozvala a překazila mu první pokus vstát. Druhý z vojáků vypálil pár ran na Johna, ale když zjistil, že jednotlivé výstřely mu nic nedělají, tak přepnul mód střelby na plně automatickou a začal do něj vyprazdňovat zásobník. Ten první, který střelil Gennara si zřejmě myslel, že ho zabil a tak se taktéž otočil k Johnovi a připojil se ke svému partnerovi. (o první dva se nejspíš postará John) Druzí dva v těsném závěsu vstoupili za svými prvními kolegy, ale o ty se už postaral Gennaro, který v záchvatu hněvu škrtl zapalovačem a zalil nově příchozí vojáky svým ohněm. Ti jako jeden začali řvát bolestí a divoce se zmítat. Netrvalo to dlouho a po jednom s sebou bacili o zem, kde se ještě pár vteřin zmítali a pak i zemřeli. Gennarovo zranění se zprvu zdálo vážné, protože jste zjistili, že se jedná o čistý průstřel. Ale bohudíky nezasáhli ani kost ani žádnou tepnu. Rána trochu krvácela, ale nějak se vám jí podařilo ošetřit. Horší byla ale ta bolest, která Gennarovi pulzovala celou paží.

Strůjce všeho - 10. června 2013 14:07

Luke Sarota – seskok Marius si, zdá se, tvého úsměvu a pohledů ve výtahu nevšiml. Ve vrtulníku sis prošel výbavu a nastavil sis jí tak, aby ti plně vyhovovala. Po přípravě jsi znovu vše uschoval do kufříku a usmál ses na Jessie a pana Chinga. Jessie ti úsměv oplatila, ale pan Ching se na tebe zamračil, jako by si myslel, že se mu svým upřímným úsměvem vysmíváš. Nakonec svůj pohled sklonil a něco si zapsal do svého mobilu. Když jste dorazili na letiště, tak vás naložili do letadla a nabídli vám, abyste si zdřímli. To jsi vděčně přijal a uvelebil ses na svém místě tak, abys měl pohodlí ke spánku. Ještě jsi ostatní požádal, aby tě vzbudili deset minut před seskokem a pak sis opřel hlavu a čekal na spánek, který vzápětí přišel. O nějakou dobu později tě probudil hlas slečny Jessie. Doktore, probuďte se, jsme skoro na místě. Počkala, až se trochu probereš a pak dodala. Pan Ching s vámi chce ještě něco probrat. Řekla a šla si znovu sednout na své místo. Pan Ching přikývl a svraštil čelo. Za chvíli budeme seskakovat z letadla. Ale na padák zapomeňte. Je příliš nápadný. Řekl pan Ching svým vysokým pisklavým hlasem se silným čínským přízvukem. Znělo to velice komicky a Jessie si musela zakrýt ústa, aby skryla své pobavení. Marius vypadal jako by s ním hlas pana Chinga nic nedělal. S vážným pohledem se pana Chinga zeptal. Cože prosím? A jak se asi dostanete na zem? Pan Ching se na něj pohrdavě usmál a každému z vás podal lahvičku. Těsně před skokem to vypijte. Po třiceti sekundách to začne účinkovat a zpomalí to váš pád tak, že lehce dosednete na zem. Marius si lahvičku změřil pohledem a pak jí panu Chingovi vrátil. Díky, ale já zůstanu u svých kouzel. Řekl Marius a pan Ching si jí od něj vzal zpět a strčil si jí zpátky do taštičky. Po dalších asi deseti minutách se rozsvítilo zelené světlo a ozvalo se jakoby zatroubení, které signalizovalo, že jste na místě. Nákladový prostor letadla se rozevřel a všichni jste se postavili. Jessie i pan Ching do sebe obrátili obsahy svých lahviček, nasadili si brýle a po jednom vyskočili z letadla. Marius zkroutil obličej do bojácné grimasy a řekl. Jak já nesnáším výšky! Ať to už máme za sebou. Běžte doktore. Pobídl tě a počkal, až vypiješ obsah lahvičky a vyskočíš. Když jsi vyskočil tak se do tebe opřel silný poryv ledového větru, který tě nebezpečně roztočil a tak jsi chvílemi viděl i vaše letadlo, ale Marius nebyl nikde vidět. Přes hustě padající sníh a pokročilou denní dobu se ti za chvíli letadlo ztratilo z dohledu. To už se ale objevil efekt nápoje pana Chinga. Tvůj pád se postupně zpomalil, jako bys měl na zádech otevřený padák. Seskok trval asi patnáct minut, během kterých se vytratily poslední sluneční paprsky, ale nakonec jsi dopadl na zem. Tedy spíš do sněhu, který se ti tyčil těsně nad kolena. Neviděl jsi skoro ani na krok, ale v tom tě ze zadu za ruku kdosi popadl a otočil tě. V té vánici jsi měl problém poznat, kdo to je, ale jen co ta osoba promluvila, tak ti bylo jasno. Doktore, musíme jít asi sto metrů na sever, Marius už je na místě. Prcka vítr odvál asi o další dvě míle více na sever. Marius s ním už mluvil a prý to zvládne. Pojďte. Řekla ti Jessie a vydala se podle všeho na sever. I ona se do sněhu bořila, ale zdaleka ne tak jako ty. Jaký byl let, doktore? Ozval se ti v hlavě Mariusův přidušený hlas z něhož bylo jasné, že mu není moc dobře. S takovým počasím jsme rozhodně nepočítali. Teploměr ukazuje -32°C. Dostaňte se ke mně co nejdřív, aby vám neomrzly prsty. Dodal Marius znovu ve tvé hlavě a tobě došlo, proč jste si s sebou nebrali vysílačky.

Strůjce všeho - 10. června 2013 14:31

Rieko Salvatore – New Jersey Když jsi matce povyprávěla, co se ti stalo, tak zbledla ve tváři. Zalapala po dechu a vytřeštila oči. Co že se stalo? Co jsi tomu generálovi o nás řekla? Proč nás chce navštívit? Začala se matka ptát a její nervozita byla patrná. Její pohled byl plný strachu a naléhání. Dychtivě čekala, abys jí povyprávěla, co se přesně stalo a o čem všem jste se s tím generálem bavili. Potom nastala příslovečná "trapná chvíle ticha". Musím si zavolat! Řekla náhle a spěšně odešla k sobě do ložnice. Tam se zavřela a chvíli bylo ticho. Po asi třech minutách vylezla. Mluvila jsem s tvým otcem a dohodli jsme se, že ti řekneme něco, co jsi měla vědět už dávno. Řekla ti matka a posadila se. Z jejího výrazu ti bylo jasné, že se něco děje. To, že je tvůj otec démon, víš. Co nevíš ale je, že jsem byla členka organizace amerických mágů. Říkám byla, protože mě za nedovolené praktiky vyhodili. Zkoumala jsem démony, kteří mě odjakživa fascinovali. A jednou jsem jednoho vyvolala, abych ho mohla studovat. Když na to ostatní přišli, tak se ho pokusili zabít. Ten démon byl ale mocný a probil se přes mágy pryč. Pár jich na cestě za svobodou zabil. Ano, hádáš správně, ten démon byl tvůj otec. Stále po něm pátrají a snaží se ho ulovit. Kvůli tomu mě vyhodili z organizace a zrušili mi licenci. Mám zákaz kouzlení, který jak moc dobře víš, porušuji dennodenně v nemocnici. Vysvětlila ti tvá matka smutným hlasem a sklopila provinile pohled. Je to naše vina. Tvůj otec i já jsme se dohodli, že ti to neřekneme, dokud ti nebude jednadvacet, ale okolnosti se změnily. Měli jsme ti to říci už dávno. Možná by se nic z toho, co se stane teď, nestalo. Povzdechla si tvá matka a smutně se na tebe usmála.

Luke Sarota - 10. června 2013 15:58

Letadlo Nebyl to žádný spánek ve vodní posteli, ale za poslední roky co jsem utíkal jsem spal leckde, proto jsem byl vděčný i za místo v letadle. Zdály se mi chvíli dobré sny a chvíi špatné, ale nakonec mě ze snů probudil dívčí hlas. Kdo to je? Znám ji, už jsem ji někdy potkal, ten hlas neslyším poprvé. Promnu si oči a vidím dívku. Chvíli zírám a pak se vše vybaví. Jessie... sedačka... letadlo.... úkol.... ASTRO... Marius... Ching Ahhh... děkuji moc Jessie. Řekne mi ať si popovídám s panem Chingem, který akorát řekne, že nejsou žádné padky. No, naštěstí bych měl být schopný .... "přežít pád." pomyslím si ale to už pan Ching vytahuje ampule. Mariuse ta informace silně znpokojí a ampuli odmítne s tím, že má svá kouzla. Po nějaké době se rozsvítilo zelené světlo a začne se otevírat nákladní prostor. Dovnitř se dostal doslova ledový vzduch a já se postavil, roztřásl jsem se zimou až se aktivovala má mutace. Po těle se mi rozprostřela výrazně tmavě modrá hightech mozaika (jako ironmenova nákaza z paládia)odkaz. Ta mozaika se rozlezla i po mém oblečení a po kufříku který jsem držel (vizuální stránka mé schopnosti). Chvilku mi sice nebyla zima, ale to se rychle změnilo. Po pěti vteřinách schopnost odezněla. Stejně jako Ching a Jessie i já vpiju ampulku, nasadím si brýle a kývnu na Mariuse, který mě pobídne ke skoku. Sejdem se na místě Mariusi. Poplácám ho po rameni, udělám pár kroků a skočím. Jestli ten lektvar nebude fungovat doufám že se nezabořím hluboko do sněhu. Pomyslím na to jak by asi mohl vypadat můj volný pád. Seskok byl dlouhý, moc dlouhý, ale nakonec jsem v celku ladně dopadnul na zem. Chvíli jsem přemýšlel kterým směrem se vydám, když sem si všimnul že se ke mě někdo blíží. Znovu jako by na mě naskočily modré žilky. Chvíli jsem byl nejistý a připravený zaútočit, ale když jsem zjistil, že to je Jessie, tak jsem se znovu uvolnil, moje moc opadla a já si Jessi v klid vyslechl. Potom jsem zamířil směrem za ní. Mariusi? Jaký myslíš? Dělaj se mi rampouchy i na rampouchách. Je mi zima že bych plakal, ale ty slzy by kemě asi přimrzly. Ale musím Chingovi nechat že ten lektvar fungoval dobře. Poté se mi Marius znovu ozve a já v brýlích vytřeštím oči. Mariusi, mám vás rád, fakt že jo, ale to, kolik je stupňů jste mi fakt říkat nemusel. Budu spěchat jak to jen pujde, jako že to moc nejde. A mi se hlavou začne honit co vše se stane lidskému tělu při -32 spuních. Přemýšlím o tom jaké budu mít následky za pět minut, jaké za deset a za jak dlouho umřu.

John J. Connery - 10. června 2013 18:59

Generátor Po pár minutách se spustil otravný zvuk alarmu, který se rozezněl po chodbách i v téhle místnosti. Gennarovy průpovídky si nevšímám a raději se připravím na odpojení od generátoru. Pár minut byl klid, ale nakonec se ozval zvuk hořáku za dveřmi, které jsem zavařil. “To není dobré… Dávám tomu tak pět minut, než se dostanou dovnitř…“, řeknu a odpojím kabely, které mi dobíjeli oblek. Alespoň že mám víc než poloviční kapacitu energie… to bude muset stačit…, pomyslím si a otočím se ke dveřím, zpoza kterých jsme nyní slyšeli kroky. Gennaro se na mě podívá a s pološíleným úsměvem mi řekne, že mu je mám nechat. “Jak chceš…“, řeknu odevzdaně a mávnu rukou. S tím se ze dveří ozve cvaknutí a otevřou se. Do místnosti vtrhnou dva vojáci. Gennaro jako nějaký šoumen rozhodí rukama a v místnosti se zvedne silný vítr. Co asi můj mladý kolega nečekal, byl výstřel, který ho strazil k zemi. Druhý voják po mě začal pálit, ale když se jeho jednotlivé výstřely minuly účinkem, tak zbraň přepnul na automatickou střelbu a začal do mě pálit hlava nehlava. Díky bohu, že jsem tomu trpaslíkovi stavěl zbroj a ne nějaký vrtulník… to bych teď byl v prdeli..., proletí mi hlavou a já skočím k prvnímu vojákovi, který po mě střílí a praštím ho plnou silou do břicha. “Hajzliska!!“, zavyju rozezleně a vrhnu se na druhého, kterému levou rukou chytím zbraň a pravou mu vrazím mezi oči. Gennaro to nekoupil asi tak hrozně, protože se od něj vyvalila ohnivá záplava, která usmažila další dva vojáky, kteří se vřítili dovnitř. Na chvíli strnu a pak vykouknu do chodby, abych se ujistil, že jich tam víc není. Ukázalo se, že byly doopravdy jen čtyři. Ihned se vrátím zpátky do místnosti a pomůže Gennarovi vstát. “Jak jsi na tom??“, zeptám se starostlivě a prohlédnu si jeho rameno. “Vypadá to na průstřel… nejsem doktor medicíny, ale i tak je mi jasné, že to netrefilo tepnu, páč to nestříká... zkus s tím zahýbat, abychom zjistili, jestli střela nezasáhla kost…“, řeknu a počkám až s tím zahýbá. Šlo to a tak jsem mu za pomocí rukávu jednoho ležícího vojáka trochu ovázal jeho ránu. “Je mi líto, ale líp to neumím… snaž se si to tisknout a moc s tím nehýbat… Cestou půjdeme okolo ošetřovny, kde se zastavíme...“, řeknu a na chvíli se odmlčím. “Ale teď pojď, než sem pošlou více těch zmetků…“, dodám a vezmu si od jednoho vojáka jeho zbraň, načež si najdu i náhradní zásobníky, které držím v druhé ruce. Když jsme opustili místnost a vešli na chodbu, tak jsme ze spodního patra slyšeli dunivé kroky, které byly podobné těm, které vydává můj oblek. Co to kur…?!!, proletí mi hlavou a zastavím, abych se mohl lépe zaposlouchat. Gennarovi to došlo taky a zeptal se mě, jestli je možné, aby ještě někdo měl stejný oblek jako mám já. “Stavěl jsem jen jeden, ale veškeré specifikace jsem musel ukládat do jejich databáze… Není vyloučené, že stavěli zároveň i jiné… Ovšem ani tenhle oblek není hotový, takže si myslím, že když už, tak se jedná o jiný oblek… Každopádně se s ním potkat nechci, takže pojď…“, shrnu a vykročím chodbou dál po naplánované trase.

Strůjce všeho - 11. června 2013 15:59

Luke Sarota – horké Sibiřské podnebí Marius se ti už znovu neozval, ikdyž tobě je jasné, že tě slyšel a vzal vše na vědomí. Jessie nasadila smrtící tempo. Brodila se sněhem, který ji sahal těsně pod kolena, ale i přes to byla rychlá, jako by jí sníh vůbec nezpomaloval. Přijde ti to zvláštní. Každý normální člověk bez sněžnic, by se plahočil pomalu jako ty. Netrvalo dlouho a přes sníh jsi ji už dál neviděl. Stopy kudy šla, byly i přes nepříznivé počasí patrné, tak jsi pokračoval. Jessie na tebe po dalších pár metrech čekala a tak jsi jí došel. Už jsme kousek od táboru. Cítím kouř z ohniště a slyším Mariuse brebentit. Řekla Jessie, a místo aby udržovala stejný směr, tak odbočila do leva. Ať jsi poslouchal, jak jsi chtěl, tak jsi přes hučení větru neslyšel vůbec nic. Po deseti metrech jste narazili na začátek lesa. Stromy byly zprvu řídké a daleko od sebe, ale po dalších několika metrech jste se dostali do docela hustého jehličnatého lesa, ve kterém se vaše viditelnost trochu zlepšila. Vaše cesta vás zavedla na kopec, který nebylo zrovna jednoduché zdolat. Po menším úsilí jste se nakonec dostali na jeho vrchol a uviděli jste na druhé straně malé blikající rudé světýlko, které vám signalizovalo, že jste na místě. Když jste se dostatečně přiblížili, tak se vám naskytl pohled na váš připravený tábor. Před táborem na vás čekal nějaký voják v bílé polní uniformě, kukle a s tím rudým zdrojem světýlka, kterým na vás blikal. Konečně. Marius s tím hobitem už na vás čekají. Řekl voják a otevřel vám dveře, abyste mohli vstoupit. Jessie se nad tím, že tu už pan Ching je, zarazila, ale pobízet jí, aby šla do tepla, nikdo nemusel. Společně jste vešli dovnitř do chatrče, která se vám zevnitř zdála prostornější než z venku. Valná část prostoru totiž byla vykopaná v zemi a vnitřek byl obložený deskami a kožešinami z různých zvířat. Uprostřed bylo malé ohniště, kde seděl pan Ching. Vedle hobita seděl Marius, který v cizím jazyce mluvil s dalším mužem, který byl očividně potomkem domorodých obyvatel Sibiře. Když jste vstoupili, tak se na vás všichni podívali. Pan Ching si odfrknul, jako by zvedal něco opravdu těžkého. Marius se usmál a luskl prsty směrem k tobě a pak k Jessie. Oba vás zasáhl proud rudé energie, který vyletěl Mariusovi z prstů. Téměř ihned vám přestávala být zima a vracel se vám cit do rukou i nohou. Ten ****** vítr mě odnesl od místa dopadu a já se zabořil do sněhu, ze kterého jsem se málem nevyhrabal! Postěžoval si pan Ching, kterému jste nerozuměli nějaké čínské slovo, které zakomponoval do své mluvy. Ale jak jste se sem dostal tak rychle? Pokud se nepletu, tak jste byl dvě míle odtud. Nám to sem trvalo asi dvacet minut a to jsme byli jen dvě stě metrů odtud. Zeptala se se zájmem Jessie, která si sundala kapuci a brýle, které se jí začaly mlžit. Lektvar větrných nohou. Díky němu jsem se nebořil do sněhu a byl jsem mnohem rychlejší než normálně. Mám ještě dva. Pro doktora a pro jeho průvodce. Odpověděl jí pan Ching a začal se probírat ve své taštičce s lektvary. Marius ti předal mapu oblasti, aby sis mohl nastudovat terén i zaznačenou cestu, kterou se vydáš k továrnímu komplexu. Mezitím se domorodec přesunul k tobě a Jessie. Vnutil vám do ruky sklenici a z poličky sundal flašku s čirou tekutinou, kterou vám do skleniček nalil. Pak flašku zašpuntoval a rukou vám naznačil, abyste pili. Nebojte se a vypijte to. Není to nic hrozného. Rozproudí vám to krev. A to budete potřebovat, jestli se chcete vydat znovu tam ven. Oslovil vás voják, který vám otevřel dveře chatrče a zapálil si cigaretu. Jessie se jen usmála otočila do sebe sklenku vodky jako nic. Zamlaskala s nepatrně zkřivila tvář. To bylo docela dobré. Řekla a podívala se na tebe, jestli se toho taky zhostíš jako ona. Sice jsme s tak extrémním počasím nepočítali, ale na druhou stranu jsme díky té vánici dostali skvělé krytí. Nebudou čekat, že by se někdo v takovém mrazu pokusil infiltrovat jejich základnu. Náš průvodce, Sasha, nám na mapě zaznačil podobné chatrče, jako je tato, které slouží trpaslíkům jako hlídkové stanoviště. Jsou rovnoměrně v okruhu pět set metrů okolo komplexu asi tři sta metrů od sebe. Teď, když je bouře je na stepi viditelnost téměř nulová a proto snadno proklouznete okolo těch hlídek, které nebudou dávat pozor a budou okolo svých ohňů uvnitř stanovišť. Vysvětlil plán Marius a dal vám všem čas to vstřebat. Jessie se ten plán ale nezamlouval a dala to najevo. Mariusi, měla jsem za to, že doktora doprovodím k továrně já. Proč jinak bych tu byla, kdybych ho neprováděla skrze hlídky? Vyprskla Jessie jako kočka zahnaná do kouta, ale Marius se jen přátelsky usmál. Sasha to tu zná jako své boty, vyrostl tady a vyzná se tu i po slepu. Vy tu jste proto, abyste doktorovi pomohla zpátky k nám a když bude nouze, tak jako odvedení pozornosti. Vysvětlil jí Marius a Jessie neochotně přikývla. Ching před domorodce postavil dvě lahvičky. Jednu s modrou a druhou s rudou tekutinou uvnitř. Před tebe postavil rovnou čtyři, s modrou, dvěma rudými a průzračnou tekutinou. Ta modrá je na to, abyste byl rychlejší a abyste se nebořili. Ty rudé jsou na to, aby vám nebyla zima, a průzračná je na zneviditelnění. Modrá účinkuje asi hodinu, dost na to, abyste se dostal dovnitř a průvodce i zpět. Ta rudá působí asi jen půl hodiny a průzračná jen deset minut. Vysvětlil Ching a samolibě se usmál. Jde na něm vidět, že je pyšný na své alchymistické umění. Ne mnoho alchymistů by dokázalo vytvořit tak silné lektvary s tak dlouhou dobou působení. Jestli je to všechno, doktore, tak se připravte, vezměte si sněžnice, které jsou u dveří. Ty použijete při cestě zpět, protože více lektvarů pan Ching nemá. A ještě jedna věc. Vezměte si tuhle skleněnou kuličku, a jak se dostanete do základny, tak jí vyhoďte před sebe do vzduchu. Bude to sloužit jako mé oko a zároveň jako zesilovač mých mentálních schopností, které vás bude následovat. Na této misi totiž nebudeme používat vysílačky, protože by někdo mohl zachytit naše vysílání. Řekl Marius a předal ti skleněnou kuličku, s kterou si předtím pořád pohrával v rukou. Sasha se mezitím přesunul i se svými sněžnicemi a lektvary ven, kde počkal než vyrazíš. Své vybavení sis vytáhl z kufříku a umístil sis ho do všitých kapes své kombinézy, abys je měl při sobě a aby tě neomezovaly. Vzal sis sněžnice, které byly u dveří, a vyrazil jsi ven. Než jsi opustil chýši, tak se ještě Jessie ozvala. Hodně štěstí, doktore. A kdybyste potřeboval, tak si stačí pomyslet a Marius vám nás tam pošle na pomoc. Popřála ti Jessie a při ohlédnutí sis všimnul, že i pan Ching ti ukázal zvednutou pěst, na důkaz, že ti přeje štěstí.

Deborah Lewis - 11. června 2013 16:52

Doma Sledovala jsem mamku, jak se najednou zasekla. Na její žádost jsem jí ještě jednou vysvětlila celou situaci. Nechápala jsem o co jde, protože ten její výraz mi říkal, že je něco špatně. Odběhla do ložnice se slovy, že si musí zavolat a vyšla až po několika minutách. Stále jsem nevěděla o co jde. Situaci mi osvětlila až její slova, z kterých jsem si doslova sedla na prdel. Myslíš.. třeba sem nejdou kvůli tomu. Řekla jsme poměrně rozklepaným hlasem. Nevěděla jsem tedy přesně jaké sankce jsou ta porušení zákazu kouzlit, ale když to matka říkala tak vyděšeným hlasem se slovy "je to naše chyba" tak to zřejmě nebude nic moc příjemného. Po chvíli sezení a sledování matky zmatenýma očima plnýma strachu jsem se zvedla a musela jsem se jít napít. Můžeme dělat, že nejsme doma.. a naráz jsme vypila celou sklenici vody.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 11. června 2013 20:52

Generátor Kdo by řekl, že kulka letí takovou rychlostí, že na ni vír nezabere. Já tedy ne, a to se mi vymstilo. Vykřikl jsem bolestí, když mnou kulka prolétla. Tak to podělali. Není těžké mě naštvat. A John se ukázal jako poměrně dobrý, i když těžkopádný, bojovník. Já jsem zabil 2, on také. Asi si začnu vést skóre. Po chvíli váhání přijmu jeho pomoc a nechám se ošetřit. Byl jsem v pokušení si tu ránu vypálit, ale pravděpodobně bych nad plamenem ztratil kontrolu, jakmile by se mě dotkl. Práh bolesti je svině a já ho nikdy moc vysoko neměl. A co jsem slyšel, vypalování rány bolí jako čert. Nicméně nad Johnovou otázkou mávnu zdravou rukou. Už jsem přežil horší. Byla to pravda. Vyrazil jsem za ním a zdravou rukou si přidržoval obvaz. Sem tam jsem hekl bolestí. Přikývnu na Johnovo vysvětlení. No, ty jsi tady od myšlení. Já od mlácení, takže jak myslíš. Vydám se za ním s trpkým úsměvem na rtech. Nerad jsem se odevzdával někomu jinému, ale moc na vybranou jsem neměl.

Luke Sarota - 12. června 2013 21:16

Sníh Přišlo mi zcela záhadné, jak se Jessie dovede tak rychle pohybovat na sněhu. Jo já nejsem žádnej sportovec ale přecejen to trochu ranilo moje ego jak mi mizela z dohledu. Po chvíli jsme dorazyli k lesu a tou dobou jsem začal mít podezření, že je podobně jako já mutant. Osobně nemám nic proti, i kdyby byla třeba ufon je sympatická a proto k ní budu zdvořilý. Po asi dvaceti minutách trmácení jsme dorazyli do jakési zemlianky kde nás Marius ohřál nějakým kouzlem. To že na nás čekal i pan Ching mě sice překvapilo, ale nekomentoval jsem to. Hned jsem si sednul k ohni a sundal jsem si brýle a kapuci. Pane Chingu, Mariusi, jsem rád že jste tu byli dřív než my ta zima tam venku není nic pěkného. Po chvíli přišla řeč na alchymii pana Chinga tak jsem jen uznale přikyvoval, že to co udělal je vážně ohromné. Marius mi ukázal mapu a já ji tiše začal sudovat a zkoumat. Hned po mapě se kemě přihnal šikmookej s vodkou. Nedůvěřivě se na skleničku podívám,přičichnu, na okamžik si pohraju s myšlenkou že vodku sebou nechám propadnout, ale nakonec jen odevzdaně řeknu. Zbohem zdraví. Po chvíli kašlání a chrčení a sípání zase začnu vnímat. Jo tohle není ani burbon, ani víno. Když Jessie zmíní že jí to chutnalo, jen s pokřiveným obličejem ukážu zvednutý palec protože se mi ještě nechce moc mluvit. Poté mě Marius seznámí s plánem mise a začne menší slovní přestřelka s Jess. Pan Ching mě seznámil se sadou elixírů co mi pomohou na misi. Vytáhnu kufřík a všechno vybavení si začnu skládat do své kombinézy do kapes. Stejně tak i ampulky kromě modré a červené. Nakonec si vezmu do levé ruky sněžnice. Až se dostanu dovnitř, tak se tam asi upeču. Nakonec mi dá ještě Marius svojí skleněnou kuličku a poradí mi co s ní. Díky Mariusi, jsem rád že jste to právě vy kdo na mě bude dohlížet. Potom se semnou ještě před odchodem rozloučí Jessie. Podám jí ruku, pevně ji stisknu (ikdyž se bojím že ona bude mít silnější stisk). Děkuji za vše Jessie, cením si Tvé ochoty a obětavosti. Pokud se cokoli pokazí, nebudu váhat a zavolám o pomoc. Pan Ching na mě kývnul, já se naoplátku uznale uklonil a hodil jsem do sebe nejprve modrou lahvinku a potom červenou. Sasho? Podívám se na... no... domorodce a počkám až mě začne vést. Vůbec se mi nechce ven ale nakonec ho neochotně sleduju sněhem dokud se zemlianka úplně neztratí z očí, pak jen čekám, kdy se předemnou oběví základna.

Strůjce všeho - 13. června 2013 11:46

Rieko Salvatore – Doma Myslím, že předstírání nepřítomnosti nám nepomůže. Odpověděla ti matka a zamyslela se. V tom jí zapípal pager a ona sebou trhla. Nejraději bych všeho nechala, sbalila nás a zmizeli bychom, ale nemůžeme. Ti lidi by nás stejně našli a pak by bylo jen vše horší. Řekla matka a zvedla se od stolu. Vzala si svou tašku do práce a z kapsy vytáhla klíče. Jakmile odejdu, tak za mnou zamkneš, zavřeš všechna okna a zůstaneš doma. Ráno se uvidíme a pokusíme se to společně nějak zvládnout. Nařídila ti matka a pak se na tebe usmála. Pak si povzdechla a prošla venkovními dveřmi, které za sebou zavřela. Tys je po jídle zamknula a zajistila řetízkem a pak jsi podle svého prožila večer u sebe doma. V noci tě probudilo zahřmění. Venku byla bouřka a silný liják. Když ses zaposlouchala, tak jsi uslyšela kroky někde z obývacího pokoje. Nejprve sis myslela, že to bude máma, ale pak ti došlo, že ta se vrátí až ráno. A otec se neměl vrátit dřív než za dva dny. Trochu jsi zpanikařila a chytila do rukou svůj mobil. Ten však z nepochopitelných důvodů nefungoval. Byl tmavý, jakoby vypnutý a ne a ne naskočit. Tvé hrdlo se stáhlo strachem, protože jsi z obýváku slyšela dva neznámé hlasy jak se spolu baví.

Strůjce všeho - 13. června 2013 13:19

Gennaro, John John své dva protivníka zneškodnil pár dobře mířenými údery, kterými je poslal k zemi, kde se v bolestech svíjeli. Díky zvuku praskajících kostí při úderu bylo jasné, že se jen tak nezvednou a nebudou vás pronásledovat. Zato Gennarovi nepřátelé byli spáleni na uhel a nezvednou se už vůbec nikdy. Zraněné rameno se vám podařilo ovázat a zastavit tak krvácení, které nebylo tak hrozné, jak byste čekali. Nakonec jste vyrazili na chodbu, kde jste uslyšeli ony povědomé dunivé kroky. Rozhodli jste se raději vyrazit a pokusit se tomu v útrobách základny ztratit. Doktore Connery, vraťte mi můj oblek a já vám slibuji, že zemřete rychle. Ovšem vašemu mladému pomocníčkovi to slíbit nemohu. Rozezněl se, po chvíli cesty, trpasličí hlas v chodbách a teprve teď jste si všimli reproduktorů, které jsou rovnoměrně rozmístěné ve všech chodbách. Je vám jasné, že i kdybyste mu chtěli odpovědět, tak nemáte jak, protože tu není žádný mikrofon. John by se díky obleku mohl napojit na komunikační kanál základny, ale hrozilo by, že by vás díky tomu lokalizovali. Pokračovali jste dál po trase, kterou pro vás připravil John. Tak jste se dostali o dvě patra výše, kde už světla svítila normálně, avšak i zde pořád zněl zvuk alarmu. Procházeli jste dlouhou chodbou s plno dveřmi po obou stranách. Nad nimi nebo přímo na nich byly nápisy v azbuce, kterým Gennaro nerozuměl. John díky obchodním zakázkám a partnerství s rusy, rusky uměl a tak nápisům rozuměl. Převážně se jednalo o ubikace personálu a sociální místnosti (sprchy, záchody, atd.). Nakonec jste se zastavili u dveří s ruským nápisem Ošetřovna. Měly jednoduchý elektronický zámek, přes který jste se dostali téměř ihned, a zevnitř byl stejný panel, díky kterému jste mohli dveře znovu uzamknout. Ošetřovna byla plná prosklených skříněk a chladicích boxů s léky. Byl tu stůl ošetřujícího doktora a dva operační stoly, u kterých byly odkládací stolky na chirurgické nástroje. Naproti vás byly dvoje dveře, jedny od skladu s léky a druhé prosklené, za nimiž byla marodka. Ta byla nyní prázdná a nikdo tam na postelích neležel. Trochu jste to tady pročesali a našli jste desinfekci a čisté obvazy, pomocí kterých jste Gennarovi ránu ošetřili. Během ošetřování jste párkrát slyšeli kroky na chodbě, a jak někdo zkoušel dveře, ale nikdo k vám nevstoupil. Gennaro se pak zastavil u skříňky s léky, kde uviděl v injekcích morfium, které by mu mohlo utišit pulzující bolest v paži. Ať si Gennaro vzal něco na bolest, či nikoliv, nakonec jste se rozhodli vyrazit dál. Posbírali jste své zbraně a vyrazili ke dveřím. Vaše ultimátum skončilo. Měli jste dost času, abyste se vzdali, doktore Connery. Nedáváte mi na vybranou, než na vás dostat silou. Spouštím protokol Omega 6! Ozval se znovu ten trpasličí hlas, tentokrát byl ale mnohem naštvanější než minule. Ať protokol Omega 6 znamenal cokoliv, nevěstilo to nic dobrého. Znovu jste otevřeli dveře a vyrazili jste dál. Pokračovali jste chodbou dál. Když už jste byli skoro na konci té chodby, tak zpoza rohu vykročilo mechanické monstrum, které se na vás otočilo čelem.

Deborah Lewis - 13. června 2013 15:10

Noční přepadení? Jakmile mamka odešla, udělala jsme jak řekla. Zamkla jsem se, dveře ještě zabezpečila řetízkem a zatáhla závěsy. Poté jsem šla dojíst pizzu a celý večer jsem jen seděla u televize a sem tam něco napsala v chatu kamarádům. Aby mi večer rychleji utekl, pustila jsem si nový horor, který mi doporučila Yumi. Jelikož horory miluju, hned jsem se do toho hrnula. Spát jsem šla okolo 22:00 s úsměvem na rtech a v hlavě jsem si říkala, že to byl jenom film. Usnula jsem poměrně dost rychle, i když mě z toho filmu mrazilo v zádech. Uprostřed noci mě vzbudil hrom. Nemám ráda bouřku a když jsem doma sama, nahání mi strach a ještě k tomu je noc. Zachumlala jsem se, že půjdu spát dál, když jsem to zaslechla. Že by máma už byla doma? a natáhla jsem se pro mobil, abych se podívala, kolik je hodin, ta ale příjde až ráno a mě zamrazilo v zádech a okamžitě jsem si vzpomněla na ten horor. Mobil se mi odmítal probudit a já začínala panikařit, z vedlejšího pokoje jsem místo kroků také zaslechla dva mužské hlasy. Co teď?.. a pomalu jsem se zvedla z postele. Když chodím, tak mi to lépe přemýšlí. V sedě jsem se ale zasekla, když budu chodit, tak mě můžou slyšet..agrr bože, proč? Už nikdy nebudu koukat na horory. Vynadala jsem si sama sobě v hlavě a podívala jsem se po pokoji, co bych si mohla vzít na případnou obranu. Bohužel sekerka nebo baseballová pálka se u mě nenašla a tak jsem si vzala alespoň deštník. Ve vytahaném tričku a deštníkem pozvedlým v bojové pozici jsem se došourala ke dveřím od pokoje a bojovně jsem vzala za kliku. Než jsem ty dveře ale otevřela, tak jsem tam dobrých pár minut stála. Zhluboka jsem se nadechla a rozrazila dveře, aaaaaaaaaaaaaa, zaječela jsem a vyběhla jsem do místnosti, odkud se hlasy ozývali. Ať jste kdo jste varuju vás! A rozhlédla jsem se, abych viděla s kým mám vůbec to dočinění. Deštník jsem držela jak starověký meč a špička směřovala na noční návštěvníky.

Strůjce všeho - 13. června 2013 19:52

Luke Sarota – horké Sibiřské podnebí Když jsi Jessie podal ruku, tak jí taky stiskla. Její stisk nebyl tak hrozný, jak jsi předpokládal. Přesto na ženu to byl stisk pozoruhodně silný. S nasazenými brýlemi a kapucí sis vzal sněžnice a opustil chatrč. Venku tě už čekal Sasha se sněžnicemi upevněnými na zádech. Ukázal na sněžnice v tvých rukou a ukázal, aby sis je za popruh pověsil na rameno jako on. Po příptavě Sasha odšpuntoval lahvičku a vypil modrou tekutinu, která v ní byla. Rudou tekutinu buď už vypil, nebo se na ní vykašlal, protože jsi ho neviděl jí vypít. Potom na tebe kývnul a rychlým krokem vyrazil směrem k cíli. Drželi jste se u sebe, abyste se neztratili. Po požití modré lahvičky, která měla borůvkovou příchuť, ses cítil lehce. Všiml sis, že jsi nezanechával vůbec žádné stopy. Rudá lahvička chutnala jako jahodový koktejl, a díky ní jsi opravdu nepociťoval zimu. S Chingovými lektvary šla cesta o poznání snadněji. Místem, kde ses předtím zabořil po pás, jsi prošel bez zpomalení. Po dvou minutách jste dorazili pod kopec a stromy zde začínali řídnout. Sasha zastavil a vypil rudou lahvičku. Moc zima. Vítr silny. Vodka lepšy. Řekl ti Sasha, který se usmíval a prázdnou lahvičku si strčil do kapsy. Chvilku jste byli přikrčeni a tiše jste poslouchali. Pak ale Sasha mávnul rukou, abys ho následoval, a poklusem jste vyrazili. Přísahal bys, že viditelnost se díky hustě padajícímu sněhu ještě zhoršila. Teď jsi viděl maximálně tři metry před sebe. Připadal sis jako slepec, ale Sasha se pohyboval jako by mu sníh vůbec nevadil. Přesouvali jste se od křoví ke křoví, ze kterého zpod hrubé sněhové vrstvy čouhalo jen pár větviček. To zřejmě Sashovi stačilo, jako orientační bod a neomylně se posouval dál. Brzo hlídka. Krčit. Řekl Sasha po pár minutách přesouvání se od křoví ke křoví a od vyvýšeniny k vyvýšenině a ukázal ti, aby ses skrčil. Sám se taky skrčil a pokračoval dál. Vítr tu byl nemilosrdný a i přes účinek lektvaru jsi pociťoval chlad. Nebylo to zatím nepříjemné, ale kdo ví, jestli teplota ještě neklesne. Po další chvíli jste dorazili k brázdě ve sněhu, která byla kolmo na směr, kudy jdete vy. Sasha se zastavil, aby si brázdu prohlédl a ohmatal. Tebe napadlo, co by mohlo udělat takovou brázdu. Tank. Potvrdil tvou domněnku Sasha a přesunul se na druhou stranu brázdy, aby mohl pokračovat dál. Po asi dalších patnácti metrech jste před sebou uviděli světlo. Sasha se zastavil a dřepl si. My na místo. Ty pokračovat, já jít zpět. Moc štěstí. Řekl Sasha a s kývnutím se rozběhl zpátky. Je to moc milý chlapík, jen kdyby tak nepospíchal s opouštěním tě v téhle pustině. Neměl jsi z toho moc dobrý pocit. Navíc jsi pocítil, že teplota opět klesla. Ale byl jsi už na dohled od cíle, kde bude tepleji než tady. Rozhodl ses více přiblížit a obhlédnout ten komplex, abys věděl kudy dovnitř. Ty sice dveře nepotřebuješ, ale nikdy není na škodu vědět, kudy chodí nepřátelé. Po přiblížení se ti naskytl pohled na osvícenou budovu, která ovšem vůbec nevypadala jako továrna. Vzhledem k jejímu vzezření bys to spíš typoval jako polární vědeckou stanici. (obrázek je jen orientační. Nutno si přimyslet sněhovou bouři a asi metrovou vrstvu sněhu) Z této strany jsi viděl jen jeden vchod. A tím byly vrata hangáru. Na obcházení ale nebyl čas, protože jsi začal pociťovat stále větší a větší chlad. Zkontroloval sis čas a zjistil jsi, že půlhodina už uběhla, a že lektvar přestával účinkovat.

Luke Sarota - 13. června 2013 22:49

Lidská zmrzlina Sasha byl skvělým průvodcem, sebejistota jeho kroků byla zarážející. Nikde nešlo nic pořádně vidět a přesto přesně věděl kde jsme. Nemluvě o faktu, že šlo vidět tak asi na dva až tři metry. Až Chinga uvidím znovu, budu ho muset pochválit za ty lektvary. Udělat je i s příchutí je vážně skvělý nápad. Cesta ubíhala až jsme došli k místu kde měly být hlídky. Na Sashův pokyn jsem se přikrčil a opatrně pokračoval. Šli jsme spolu ještě chvíli, když se Sasha zastavil s tím že dál mám jít sám. Dík Sasho. Sasha ani nečekal na odpověď a vyběhnul směrem odkud jsme přišli. Posledních pár minut se mi zdálo že začala klesat teplota. Ksakru Mariusi, proč jsi mi dovolil tu kuličku aktivovat až uvnitř. Už teď bych si pokecal o té základně. Základna budila dojem laboratoře. Trochu mě znepokovalo že tady hlídkují tanky ale věřil jsem že v té zimě jsou zaparkované a ne v terénu. Ze strany kde jsem přišel jsem viděl jen dveře hangáru. Další nával zimy mě přiměl zkontlovat hodinky. Asi půl hodina. Páni, tyhle armádní serepetičky jsou ale odolné, nejen že ty hodinky běží, ale chudák tablet a zbytek výbavy toasi taky snášej dobře. Mám silné nutkání zmapovat terén, ale ten Chingův lektvar mě zhýčkal a bylo mi teplíčko. Jak jsem pociťoval další a další návaly zimy, blesklo mi hlavou jediné. Hangár bude muset stačit. Rozhlídnu se po okolí zevnitř. Neváhal jsem a pokračoval jsem dál ke dveřím. Po cestě jsem hledal bezpečnostní kamery na budově, kdybych nějakou zahlídnul, pokusil bych se jí vyhnout. Kruci a co když tu jsou miny? Teď ani nenechávám stopy, ale cestou zpátky už moje váha ucítit pujde. To je fuk, problémy máš řešit postupně, pěkně jeden po druhém. Doběhnu až ke zdi. Určitě dovnitř nechci jít přes vrata. Pokud jsou uvnitř kamery, nějaká jednoduše musí snímat vrata. Dobrých dvacet metrů od vrat se u zdi nadechnu, vydechnu a znovu nadechnu. Kdyby se na mě někdo díval, jako by viděl poruchu obrazovky. Šumící obraz, který nějaký obraz má, ale dívat se na to nedá. Jsem průhledný ale stále viditelný. Udělám krok a zmizím ve zdi. Nesnáším když jdu do neznáma, nikdy nevím jak dlouho budu procházet nicotou, udělal jsem si limit, že pokud pujdu dvacet vteřin rovně a na nic nenarazím, hned jdu zpátky, ale to je taky srandovní limit, protože couváním jsem pomalejší, a otáčet se v naprosté nicotě? nic nevidíš, neslyšíš necítíš. Kdy to je přesně 180°?? Ale jsem si jist že tento komplex nemá tak hrubé zdi, aby průchod zabral 20 vteřin. Až se dostanu na druhou stranu, hned se znovu vrátím do zdi a jen obličej nechám venku. Tak jo, nějaké kamery? Laserové bezpečnostní zařízení? A kde jsou temné kouty? Jako první se pokud možno ve zdi přesunu na nějaké nenápadné místo. Úžas z toho co tu vidím si nechám až na okamžik, kdy se budu cítit bezpečně. Až takové místo najdu, tak chvíli mlčím a rozhlížím se, věřím že co uvdím v hangáru bude zajimavější než jen pár tanků. Každopádně až mě přejde úžas, zrozhlídnu se. Chce to najít počítač s mapou komplexu abych našel cestu k úložištím dat. A nějaké dveře do chodby by se taky docela hodily. Jo a vyhodím do vzduchu Mariusovu kuličku na kterou jsem málem zapoměl. A pokud v Hangáru bude něco zvláštního, co jsem ještě v životě neviděl, tak to vyfotím.

John J. Connery - 17. června 2013 14:05

Generátor Znovu jsme vyrazili na cestu, která vedla stále výš. Nedostali jsme se ale moc daleko, když v tom se z repráků ozval ten trpaslík. Držkoval, že chce zpátky svůj oblek, a že když mu ho vrátím, tak že mi může slíbit rychlou smrt. “Pche!! Seru na něj… Raději to risknu a zkusím utéct… Takhle mám alespoň nějakou šanci…“, řeknu polohlasem, spíš pro sebe, a pokračujem dál. O dvě patra výš jsme dorazili do chodeb, kde už zase byla šťáva. Poznali jsme to tak, že tu světla už normálně svítila. Alarm i tady pořád řval a já už z toho začal být pořádně nevrlý. Nezpomalovali jsme, ani když jsme se dostali do dlouhé chodby plné dveří. Byly nad nimi nebo na nich nápisy v azbuce. Naštěstí mám ruštinu taky v malíčku a tak jsem zjistil, že jsme v obytných prostorách. “Pokud se nepletu, tak tady někde bude ošetřovna… Zkusíme se tam dostat a ovázat ti to nějakým čistým obvazem… Á, tady to je…“, řeknu a zastavím u jedněch dveří, na kterých je nápis „Ošetřovna“. Dveře byly zamčené jednoduchým elektronickým zámkem, přes který nebyl problém se dostat. Po chvilce úsilí dveře povolili a otevřely se. Vešli jsme dovnitř a já jsem je znovu uzamkl. Teprve až když jsme byli v bezpečí za zamčenými dveřmi, tak jsem se otočil čelem do místnosti a prohlédl si jí. Bylo tu hodně skříněk s léky a různými dalšími věcmi. Mě však zajímaly jen obvazy a možná taky nějaká ta desinfekce a tak jsem se pustil do hledání. Gennaro začal hledat na jedné straně a tak jsem pro co největší efektivitu začal na straně druhé. Bylo tu toho hodně, leccos jsem ani nevěděl, k čemu to slouží. Nakonec se na nás štěstěna usmála a našli jsme, co jsme hledali. Jakmile jsme to měli po ruce, tak jsem se pustil do ošetřování Gennarova ramena. Nejprve jsem si odepnul a posléze sundal svou přilbu, kterou jsem odložil stranou. Potom jsem Gennarovi z toho ramene sundal ten hadr, který jsem prve použil jako obvaz a pořádně si to prohlídl. Vypadalo to zvláštně a docela nechutně. Ty vole… tohle mít na svým rameni, tak nevím, nevím… asi bych hodil šavli…, říkám si v duchu a zašklebím se znechucením. Při tom se nevědomky prstem blížím k ráně. Těsně před tím, než prstem šťouchnu do rány, se zarazím a dojde mi, že dělám kraviny. Spěšně prst stáhnu zpátky a pokusím se o mírný úsměv. Já do prdele nejsem žádnej doktor medicíny… já spravuju stroje, ne lidi!!, zanadávám si v duchu a opatrně se chopím desinfekce, kterou Gennarovi aplikuju do rány. Věřím, že si pěkně zaskučí, což způsobí, že se mi na tváři objeví omluvná grimasa. “Sorry, nejsem doktor… alespoň ne takovej, který se v tomhle vyzná…“, omluvím se a přiložím k ráně, zepředu i ze zadu gázu. Pak se chopím obvazu a rameno mu ovážu, jak nejlépe dokážu. Během toho jsem vzhlédl ke dveřím, které se někdo snažil otevřít, ale hned toho zase nechal. Asi zkoušeli, jestli jsou dveře zamčené nebo ne…, pomyslím si a konec obvazu mu přelepím nějakou leukoplastí, aby se mu to nerozvázalo. “No… lepší už to nebude…“, řeknu a chopím se znovu své helmy, kterou si nasadím a upevním. Než jsme došli ke dveřím, tak se znovu ozval trpaslík, který byl nasraný, že jsem se mu na jeho nabídku vyprdl. Krom toho taky zahlásil, že spouští nějaký protokol omega šest, což mi teda nic neřeklo. Jen si kecej, vole…, pomyslím si a vlítnu na zámek, který zase odemknu a otevřu dveře. Vykouknu na chodbu, a když zjistím, že tam nikdo není, tak mávnu na Gennara a vyrazím. Trochu jsem si oddychl, že se za náma ty dunivé kroky ztratily a že nás dál nesledovaly. Při přiblížení se konci chodby jsem myslel, že jsem dostal infarkt. Zpoza rohu vykročilo mechanické monstrum, které se na nás podívalo. “Doprdele!!“, ulevím si nahlas a rychle kouknu na Gennara. Ten kvér vypadá nebezpečně… i pro mě… Nesmím ho nechat ho na nás použít!!, proletí mi palicí a bez váhání udělám pár rychlých kroků k němu. Rovnou si připravím dusíkovou spršku, kterou mám v úmyslu vyřadit jeho zbraň. Kdyby jí na nás namířil, tak na ní vypustím pořádnou dávku a pak do ní praštím. (Jestli už tam mám jen malou trošku, tak tam pustím vše co mám.) Pokud na nás zbraň nenamíří a já nebudu mít dobrý výhled na vyřazení jeho zbraně dusíkem, tak se mu pokusím postříkat jeho modře svítící hledí a následně mu do něj pořádně praštit, abych se mu tím pokusil poškodit jeho optické systémy.

Strůjce všeho - 18. června 2013 16:10

Luke Sarota – základna Rozhodl ses projít skrz zeď pár desítek metrů od vrat hangáru. Nadechl ses a prošel skrz zeď. Zeď byla hrubá jen o něco málo méně než půl metru a tak jsi byl skrz téměř ihned. Ze zdi jsi vystoupil v rohu hangáru, který byl zahalený stínem, který vrhaly stohy beden, naskládané úhledně na sobě. Co je v nich, můžeš jen hádat, nicméně ti daly pěkné krytí a tím i příležitost vykouknout zpoza beden a zmapovat co tu všechno mají. Udělal jsi tak a zjistil jsi, že jsi ve velikém hangáru, který je vysoký nejméně šestnáct metrů. Po obvodu se táhne kovový ochoz, z kterého nejspíš opravují některé stroje nebo jiné věci. Na straně, naproti vratům, jsou na ochozu masivní dveře, vedoucí do nějaké kanceláře. První co tě napadlo je, že tam určitě budou mít nějaký počítač, který by ti pomohl ke tvému cíli. V hangáru jsi nebyl sám. Sem a tam pobíhalo mnoho lidí i trpaslíků, kteří se starali o dvojici tanků, které před pár okamžiky přijely zvenčí. Poznal jsi to podle toho, že jsou celé mokré od tajícího sněhu. Krom nich tu byly ještě další čtyři které byly úhledně zaparkovány. Krom tanků tam bylo ještě jedno vznášedlo, na kterém zrovna pracoval nějaký trpasličí technik, který si do něj právě nastoupil a po chviličce ho i nastartoval. Vznášedlo se zvedlo a chvíli se jen tak na místě vznášelo. Už to funguje! Zavolal ten trpaslík zevnitř a vznášedlo se zase pomalu svezlo na zem. Kulička, kterou jsi hned jak jsi přišel, hodil před sebe, se teď ocitla u tvého pravého ucha a taky sledovala co se tady děje. Už to tady mám prozkoumané. Vypadá to na nejlepší moment pro použití lektvaru neviditelnosti. Tak se nepozorovaně dostanete do kanceláří, které jsou teď prázdné. Alespoň jsem nikoho skrz okna neviděl. Ozval se ti Mariusův hlas v hlavě a ty ses podivil, že to ta kulička všechno stihla prověřit, protože bys přísahal že jsi jí neviděl jen pár vteřin, když ses otočil, aby ses podíval co v hangáru je. Řekl bych, že skrz kancelář se jde i do druhého hangáru, který je z druhé strany továrního komplexu, ale co je hlavní, tak si myslím, že tam je i výtah do nižších pater. Ozval se znovu Marius, aby ti řekl svou domněnku.

Strůjce všeho - 18. června 2013 17:46

Rieko Salvatore – noční přepadení Hluboce ses nadechla a vyřítila ses s deštníkem v rukou ze svého pokoje. Zamířila sis to rovnou do obývacího pokoje. Byla tam tma, ale ve chvíli, kdy jsi vstoupila dovnitř, se rozsvítila lampička. Před televizí stál muž v šedém obleku, rudou šupinatou kůží a s rohy na hlavě. Stál k tobě zády, ale když se lampička rozsvítila, tak se otočil a upřel na tebe své démonické oči. Tebe ale upoutala druhá postava, která seděla v křesle s nohama na stole. Měl na sobě podivnou purpurovou róbu, na které tajemně svítily světle modré runy. V ruce měl včerejší noviny, které tvá matka nechala na stole. Démon v obleku zavrčel a tebe to přinutilo zastavit. Muž v křesle vzhlédl od novin a usmál se. Ty musíš být Sanjiho dcera. Cítím ho z tebe. Ten odporný puch se nedá zapomenout. Přišel jsem pro něj, ale není tady, kde je? Povídej děvče, nebo za svého přítele neručím. Řekl muž v křesle a démon v obleku znovu zavrčel. Tentokrát zlověstněji, za účelem tě vyděsit. Kdyby ses rozhodla utéci, tak muž luskl prsty a všechny dveře se zabouchly a ať s nimi lomcuješ, jak chceš, tak ne a ne povolit. Posaď se a spusť. A varuji tě, nemáme moc velkou trpělivost. Řekl znovu muž v křesle a tetování na jeho tváři zažhnulo zlověstným rudým světlem.

Jessica "Sandy" Crow - 18. června 2013 20:02

Velká zábava Přikyvovala jsem nad tím, co se bude dít dál. Barva v kuličkách by měla být dost hutná... to by neměl být problém... pomyslela jsem si a mnula si krk. Ve chvíli, kdy s už chystám odpovědět se objeví nějaký důstojník a oznámil nám, že máme práci... S ní?? Vážně?? Proč?? věnovala jsem mu za to vražedný pohled a šla se podívat co si to Plameňačka vzala za složku. Stoupla jsem si na špičky a koukala jí jako slušná dáma přes rameno. Mexiko... sounds cool... poznamenala jsem. Jen ještě vědět, co tu považují za podezřelé aktivity... třeba přistání UFO? Odmítla jsem nabízenou složku a pak se s ní vydala do zbrojnice... vzala jsem si jednu uspávací pistoli a dva skládací obušky. Oblečení jsem si nechala, jen jsem schovala kožešinu z mikiny do zadní kapsy u lahví na vodu. Protáhla jsem se, abych zjistila, jestli mi v ničem nepřekáží věci a pak se za Jessicou vydala, divící se, proč neměla nějaké blbé kecy... pokrčila jsem rameny a vylezla spolu s ní na střechu. Naproti nám vyšel nějaký voják jak vystřižený ze žurnálu s puškou, spolu s námi nastoupil do vrtulníku. Majore, ty buchty s náma letí na základnu? To bude Tex čumět! poznamenal jeden a ostatní se začali smát. Věnovala jsem mu strojený smích a uvažovala, kdy naposledy jsem ten pojem slyšela... vlastně jsem ho nikdy neslyšela... na buchtu jsem byla ještě mladá... Přešla jsem chuť ho přiškrtit hadem z písku a pohodlně se opřela. Nehledě na prostor jsem si natáhla nohy a zavřela oči. Do rozhovoru jsem se nemíchala. Jen jsem poslouchala.

Luke Sarota - 18. června 2013 22:09

Hangár Překvapeně jsem vklouznul dovnitř. Čekal jsem masivní betonové zdi. Zeď byla asi jen půl metru silná a já byl na druhé straně skoro hned. Byl jsem krásně krytý za hromadou beden. Rozhlídnu se po komplexu a vyfotím tanky. Budu mít fotku jak na celý hangár (poče personálu a vybavení) tak zazůmuju na jednotlivé stroje. Když mám hotovou dokumentaci, ozve se mi v hlavě Marius. Už teď se usmívám doširoka. Přemýšlím o tom že to vznášedlo by byl super plán pro útěk, ale z myšlenek mě vyvede Mariusův hlas v mé hlavě. Pozvednu oboč nad tím, co všechno stihnul za tu malou chviličku. Nakloním se ke kuličce a zašeptám velice tiše. Co takhle se mrknout do dvou tří beden ať máme přehled? Vytasím tablet, položím ruku na jednu z beden. Stěna bedny okolo mojí ruky (asi v okruhu 20 cm okolo mojí ruky) začne vypadat jako šumící obraz na televizi. Je to stejný vizuální efekt, jaký byl na mě když jsem procházel zdí. Druhou rukou tam vložím tablet a po hmatu zmáčknu tlačítko aby se rozsvítil displej a pokynu kuličce ať letí dovitř. Máš deset vteřin. Zašeptal jsem kuličce a počítal jsem do patnácti, pak jsem po hmatu vypnul displej tabletu a stejný postup jsem zopakoval u dalších dvou beden. Nakonec jsem se připravil na vchod do kanceláří. Znovu jsem se naklonil ke kuličce a zašeptal. Nejsi součást mojí výbavy, takže tě nemohu rozfázovat, buď mi na průchody vlítni do kapsy kombinézy, nebo pokud by to nějak porušilo kouzlo, tak leť k levému dolnímu rohu támhletoho okna, odsud tam budu asi za 40 vteřin a pak na 5 vteřin rozfázuju zeď. Budeš mít jen chvilku na průchod, pujde to vidět, proto tam nechci být moc dlouho. Nečekám na odpověď protože tu moc jiných možností není. Na moment ukážu na jednu volnou kapsu a pokud tam kulička nevlítla, tak vypiju lektvar neviditelnosti, počkám až začne působit (až si neuvidím ruce) a proběhnu skrz bedny (samozřejmě rozfázovaný). Za bednama už našlapuju opatrně a dávám si pozor aby do mě nikdo nevrazil. Pokud kulička není v mé kapse, tak položím ruku na zeď na smluveném místě a rozfázuju ji stejně jako předtím bedny. Počkám až kulička proletí, pak zeď pustím, rozfázuju sebe což teď nepujde vidět a sám projdu. Rozhlídnu se po kancelářích. Prohlídce dám minutu. Bude rychlá, zajimá mě jen jestli tu jsem sám a jestli tu jsou kamery. Pokud se budu cítit bezpečně, přijdu k počítači (pokud tu nějaký je). Důkladně si ho prohlídnu a pustím se do práce. Zajimá mě mapa komplexu, personál a vedené výzkumy. Doufám že Marius za mě zmapuje okolí a bude mě dál navádět.

Strůjce všeho - 19. června 2013 18:32

Jessica Crow a Jessica Taylorová - cestování Major se po Jessičině otázce drobet zamyslel a utřídil si myšlenky. Máme hlášení, že se ztrácejí lidé z okolních vesnic. Pár místních taky tvrdí, že v horách zahlédli démony. A myslí tím přímo démony, ne žádné posedlé lidi. Podle mě je to kravina. Démoni už nikde na světě nebyli viděni více než dvě stě let. Elfští mágové se o to kdysi postarali a od té doby na to dohlížejí čarodějové všech zemí. Nicméně, generál Summer se domnívá, že to stojí za prověření, a kdyby se přece jen ukázalo, že je to pravda, tak vy, slečno Taylorová, na to prý máte tu největší kvalifikaci. Nevím sice, co jste zač, ale když to generál tvrdí, tak rozhodně nebudu zpochybňovat jeho názor. Řekl major a z jeho pohledu je patrné, že si o vás myslí své. Pár vojáků z jeho mužstva vás poslouchalo a taky se netvářili, že by vám zrovna věřili. Ale co oni mohou vědět, že? Ale vrátíme se k tématu. Vysadíme vás na jedné náhorní plošině, odkud půjdete horskou stezkou na jih, kde asi tři míle od místa vysazení, je malá vesnice. Vaše spojka je místní barman – fotku máte ve složce. Heslo je „dal bych si pořádně horké kafe“. Kdybyste ho nenašly v hospodě, tak jeho dům je hned vedle kostelíku napravo, nemůžete to minout. On vám potom prozradí více a navede vás na cestu. Dodal major a dal vám čas, kdybyste měly ještě nějaké otázky. Jestli ne, tak se pohodlně opřel a zavřel oči, protože cesta ještě nějakou dobu potrvá. Muži z jeho družstva se po jeho vzoru taky opřeli a odpočívali. Vy jste si buď mohly znovu projít plán, mohli jste si promluvit nebo jste taky mohly zalehnout. Cesta trvala celých dlouhých pět hodin, ale nakonec jste uslyšely nepříjemné zabzučení, které signalizovalo, že jste skoro na místě. Je to tady, připravte si věci a něčeho se chyťte, budeme přistávat. Řekl major s úsměvem a potěžkal si svou pušku. Vrtulník mezitím přistál, a aniž by vypnul motor, otevřel nákladní prostor, abyste mohly vystoupit. Pobraly jste tedy své věci a vystoupily jste. Tohle se vám bude možná hodit. Hodně štěstí. Rozloučil se major a pomalým obloučkem hodil mladé Jessice kompas, který neměla potíže chytit. Pak major zabušil volnou rukou do boku vrtulníku a ten se zase odlepil od země a pomalu se rozletěl cestou na západ.

Deborah Lewis - 19. června 2013 19:14

Noční přepadení Vyběhla jsem ven z mého pokoje a po pár krocích jsem musela hned zatavit. ROHY?! Vyjekla jsme poměrně překvapeně a vyděšené nahlas, když v tom jsem zaslechla tichý smích druhé osoby, která seděla v křesle kousek od muže s rohy. Pozorně jsem si ho prohlížela a když se zeptal na mého otce Sanjiho, ztuhla jsem překvapením, nejistotou a strachem. Nemůžu jim to přeci říct, zabili by ho.. Muž s rohy opět zavrčel a já zacouvala o pár kroků vzad. Rozběhla jsem se zpátky ke svému pokoji a doufala jsem, že se mi podaří tam zamknout a utéct oknem, ale než jsem vůbec doběhla ke dveřím, už byli zabouchnuté a zamčené. Pomalu jsem se otočila na ty dva a nervózně jsem nasucho polkla. Já..já nevím, kde je můj otec. Nikdy nám směr své ce..cesty neřekne. A stála jsem zády u těch dveří.

Strůjce všeho - 19. června 2013 19:56

Luke Sarota – základna Když jsi strčil ruku se svítícím tabletem do bedny, tak kulička rychle vlétla dovnitř. Ovšem hned vylétla zpátky ven. Je to asi plné nějakého materiálu nebo něčeho takového. Nevidím tam nic, protože jsem byl uprostřed nějaké hmoty. Ale dokážu si docela reálně představit, co to tam skladují. Teď se s tím ale nezdržujme. Řekl ti Marius a kulička ti bez vyzvání vletěla do kapuce. Ty jsi pak vypil lektvar, který zapůsobil téměř ihned. Tvé tělo zprůsvitnělo a nakonec z tebe nic nezbylo. Tedy po vzhledové stránce. Vyrazil jsi ke schodům, po kterých jsi vystoupal na ochoz a pak skrz zeď do kanceláře. Byla to protáhlá místnost, asi osm metrů široká a asi dvacet metrů dlouhá, plná různých skříněk s nějakýma dokumentama. Naproti dveřím z hangáru, z kterého jsi právě přišel, se nacházely další dveře. Ty vedou do dalšího hangáru. Necítím tam žádné vědomí, takže asi bude prázdný. To je teď jedno, raději se soustřeďte na to, abyste dostal ty informace. A kdyby se někdo blížil, tak vám dám vědět. Odpověděl ti Marius na nevyřčenou otázku a kulička ti znovu vletěla do kapuce. Nemohl sis nevšimnout ještě jedněch dveří, které byly pancéřové. Marius ti ani nemusel nic říkat, protože je očividné, že jsou od výtahu. Tebe ale teď zajímal počítač, který tu byl u jednoho ze dvou stolů. Přisedl jsi k němu a zapnul ho. Už při startu to po tobě začalo chtít heslo a tak ses pustil do hackování. Netrvalo to dlouho a dostal ses do systému. Zjistil jsi, že v nižších patrech je spuštěný alarm. Chvíli sis myslel, že je to kvůli tobě, ale pak ses dostal k záznamům z kamer, na kterém jsou je nějaký mladík a dva, nejspíš muži, v bojových zbrojích, kteří spolu zápasí. Vypadá to, že se jim tu někdo vymkl z rukou. To nám může ztížit naši práci. Ale taky můžeme využít nastalého zmatku a proklouznout jim. Nechci vás ale vystavit přílišnému nebezpečí. Jestli nechcete pokračovat, tak vás nebudeme z ničeho vinit. Můžete se klidně vrátit. Jestli ale chcete pokračovat, tak vás budu dál podporovat, jak jen budu moci. Promluvil ti znova Marius v hlavě a počkal na tvé vyjádření. Jestli ses rozhodl pokračovat, tak jsi po chvilce v počítači našel mapu komplexu, kterou sis stáhl na tablet. Zjistil jsi, že chodby tu často nejsou přímo pod sebou a tak budeš muset často chodit po svých, místo abys propadával podlahou.

Strůjce všeho - 19. června 2013 20:33

Gennaro, John Mech na vás, přesně jak John předpokládal, zamířil. Ve výstřelu mu ale zabránila sprcha tekutého dusíku, kterou na něj John vychrlil a hned na to mu prudkou ranou zbraň zlomil v půli. Mecha to vůbec nevyvedlo z míry, spíš jako by s tím počítal, praštil Johna do hrudi a poslal ho proti betonové zdi, kde se trochu zabořil. Hrudní plát při úderu také pořádně zaúpěl, ale vydržel bez většího poškození. Jedno se tomu mechovi musí uznat – má opravdu sílu. Vyprostit se ze zdi Johnovi nedalo moc velkou námahu, stihl to včas, než se mech přiblížil a stačil znovu udeřit. Co mechovi přebývalo v síle, to mu chybělo v rychlosti. Pokusil se Johna udeřit, ale ten mu stihl uskočit a mech tak praštil do betonové zdi. Milé překvapení bylo, když jste zjistili, že mu tam uvízla ruka, kterou chvíli marně snažil vyprostit. Trvalo to skoro deset vteřin, než jí vyprostil a zavrávoral. Očividně mu uražená ruka se zbraní chybí k udržování rovnováhy.

Luke Sarota - 20. června 2013 19:56

Kancelář Vyplížil jsem se na rampu a od tama jsem prošel dveřma. Ocitnul jsem se v pusté místnosti kde byly dveře výtahu, druhého hangáru a dveře kterýma jsem vešel. Po důkladném prohlídnutí jsem našel počítač. Na nic jsem nečekal a pustil jsem se do kouzlení. Po chvilce jsem prolomil heslo a vloudil jsem se do systému. Systém mi takřka okamžitě ohlásil poplach v nižších patrech. Sám sebe jsem se ptal proč v nižších. Já je hackuju tady. Copak to? problémy v ráji? Pokusil jsem se o poplachu zjistit něco víc a dostal jsem se k záznamům z kamer. Wow, slyšel jsem o soubojích robotů, ale nikdy jsem nevěřil, že tuhle zábavu někdo dotáhne takhle daleko. Marius znovu začne mluvit o tom že jsem tu dobrovolně a nebude mi vyčítat když ukončím misi. Mariusi, nikdy jsem neutíkal protože bych měl strach o svůj život. Utíkal jsem, rotože jsem věděl že by země nakonec nějak dostali informace o fázovém výzkumu. Ať už kouzly nebo mučením. Neodejdu při prvním náznaku problémů. A co víc, pokusím se co to jen pujde, abych našel jejich data o mém výzkumu a zničil je. Nemám strach o sebe, mám strach ze sebe, z toho co jsem stvořil. Každá zem má možnosti obrany proti jaderným zbraním. Mohou je sestřelit raketami země vzduch, nebo stíhačkami. Ale cokdyž někam poletí hlavice, která nepujde zastavit? Můj výzum je dokonalá podpora zbraní hromadného ničení. Zašeptám kuličce a pokračuju v kouzlení s klávesnicí. Notááák, holka nezklam mě, kápni božskou. Pokusím se z počítače dostat informaci o vedených výzkumech abych si našel ten můj, ale nic. Tak jsem se podíval na záznam z kamery s bojem. Podíval jsem se na seriové číslo kamery a pokusil jsem jí v systému najít na mapě. Po chvilce pátrání se mi zobrazila celá mapa, tu jsem si stáhnul do tabletu. Poté jsem na tabletu na mapě začal hledat nejpravděpodobnější logickou cestu od kamery co snímá boj sem nahoru. Taky jsem se pokusil z mapy vyčíst kde jsou další terminály, na kterých bych mohl zjistit něco víc. Nakonec se otočím znovu k počítači a pokusím se aktivovat nějaké systémové rozkazy, co by zvládly odlákat pozornost. Třeba aktivovat poplach v jiných patrech se zprávou o úprchu skupinky 4 vězňů. Systémové poplachy "přetížení sítě" nebo požár, nebo něco podobného. Pokud nic nepujde, změním heslo počítače a vypnu ho. Pokud něco pujde udělat, tak to udělám a opět změním heslo počítače a vypnu ho. Poté se zvednu a jdu k výtahu, rozfázuju se a podívám se skrz dveře jestli je výtah v tomto patře. Poté pro jistotu v tabletu zjistím, jestli někde raději nemohu propadnout podlahou, kdo ví jaké bezpečnostní pojistky má výtah. Nakonec, pokud je výtah nahoře se stejně rozhodnu pro výtah, protože bez něj by se mi špatně dostávalo nahoru.

Strůjce všeho - 20. června 2013 20:57

Rieko Salvatore – démoni v obýváku Když jsi ze sebe dostala to, že nevíš kde tvůj otec je, tak démon s rohy zavrčel, až mu z nosu vyletělo trochu kouře. Potetovaný muž se jen povýšeně usmál. V tom případě není jiná možnost. Musíš jít s námi, děvče. Ale ne v tomto odění. Řekl sedící muž a znovu luskl prsty. Tebe ofoukl vítr a rázem jsi na sobě měla nové, čisté oblečení . Pokud jsi doteď neměla špatný pocit, tak teď jsi jej opravdu začínala mít. Od své matky, která je velice zdatná v čarování, moc dobře víš, že aby někdo prováděl taková kouzla, tak by musel mít obrovskou, ne-li přímo kolosální moc. Mnohem lepší. Řekl sedící muž spokojeně a zvedl se z vašeho křesla. Napřáhl před sebe ruku a v ní se mu rázem zhmotnila hůl – ta z obrázku. Je ti doufám jasné, že odpor nemá smysl, že ano? Zeptal se potetovaný muž a otočil se k odchodu. Udělal jeden krok a pak se zastavil a znovu otočil. Tak jdeš nebo tě musíme donutit? Znovu se zeptal a rohatec se přidal se zavrčením.

Deborah Lewis - 21. června 2013 10:01

Tajná návštěva Stála jsme tam jak přimražená a čekala, jak zareagují, věděla jsem hned od začátku, že to s nimi nebude jednoduché. Vypadalo to, že to potetovanec vzal docela dobře, ten druhý ale opět zavrčel. Oklepala jsem se nad tím zvukem, jak mi přejel mráz po zádech a rázem jsem se zakuckala. Jít s vámi? J..jj..jak ja... aaaav vyjekla jsem najednou, když se z mého oblečení staly ti divné šaty. Nejsem na šaty ani sukně zvyklá a teď najednou tohle. Ech.. zašklebila jsem se na sebe, když jsem si prohlédla, do čeho že mě to vlastně oblékl. Dívala jsem se kolem sebe, musela jsem přece nějak dát vědět matce.. a to nutně. Jenže v tom se znovu ozval ten potetovanec. Nač musím chodit s vámi, když jdete po mém otci. Odfrkla jsme si a doufala jsem. že je alespoň trochu zdržím. Schválně jsem pomalu začala přecházet po bytě a blížila jsem se k bločku s tužkou, který tu máme na vzkazy. Pokusila jsem se tam načmárat v rychlosti "rohatec a potetovaný démon". Jestli-že se mi to povedlo, i hned jsem poté ty dva začala následovat, jelikož jejich výrazy nevypadli zrovna dvakrát spokojeně. (Pokud se mi to nepovedlo, zřejmě mě čapli a prostě šli :D)

John J. Connery - 24. června 2013 17:40

Souboj cti Ten pitomec ve zbroji na mě namířil tou svou zbraní. Přesně to jsem předpokládal a pokropil jsem mu jí tekutým dusíkem, načež jsem mu do ní druhou rukou praštil. Zbraň se s prasknutím rozlomila a já jsem nabyl triumfálního pocitu. Ten mě vzápětí přešel, protože mi to mechaňák vrátil a praštil do mě druhou rukou. Můj hrudní plát zaúpěl námahou a já se proletěl proti blízké zdi, kde jsem se trochu zarazil. “UGH!!!“, vyletělo ze mě a chvíli jsem se nemohl nadechnout. Ne že by mi ten náraz vyrazil dech, spíš to bylo kvůli tomu šoku. Do prdele!! Ten má páru jako buldozer…, pomyslel jsem si a s menším úsilím jsem se vyprostil ze zdi. Právě včas, protože mechaňák svou plnou silou praštil do zdi, kde jsem ještě před malou chvílí byl. Odskočil jsem, protože jsem si myslel, že se otočí a pokusí se zaútočit znovu. Tentokrát jsem se přepočítal, neboť se mechaňákovi ruka ve zdi zasekla a nemohl jí vyprostit. Já jsem toho nevyužil, protože jsem se bál, že by mě mohl nakopnout. A když má takovou sílu v rukou, jakou asi bude mít v nohách. Netrvalo to dlouho a mechaňák svou ruku vytrhl ze zdi takovou silou, až se zapotácel. Teď je má šance!!, probleskne mi hlavou a já se bez zaváhání rozběhnu proti svému nepříteli a skočím na něj. Povalím ho na zem a pak zbývajícím dusíkem pokropím jeho hledí, načež mu zaútočím přímo na něj, ve snaze se dostat přímo k chlapovi uvnitř. Tedy za předpokladu, že tam opravdu je.

Strůjce všeho - 25. června 2013 15:56

Rieko Salvatore – démoni v obýváku Pitomá. Zachrčel rohatec v obleku v odpověď na tvou připomínku o tom, že když jdou po tvém otci, tak že ty jsi jim zbytečná. Potetovaný muž se jen usmál a zatvářil se, jako by se chystal vysvětlit nějakou banalitu dítěti. Když budeme mít tebe, tak nebudeme muset hledat jeho. On totiž velice ochotně přijde až k nám. Řekl nakonec potetovanec a vykročil z obýváku. Rohatec tam zatím stál, sledoval tě a čekal, než budeš následovat jeho kolegu ven z obýváku. Už když jsi pomyslela na to, že bys matce napsala vzkaz, tak rohatec pozvedl prst a zamával s ním v nesouhlasném gestu. Pak tě chytil za paži a začal tě táhnout ven z obýváku. Jeho dotek hřál a po chvilce tě už nepříjemně pálil. Oni brzy vědět, že my tu. Zavrčel rohatec a vycenil své špičaté zuby. Vyvlekl tě až před dům, kde stál potetovaný muž se zlým úsměvem. Počkal, až tě rohatec přivlekl až k němu a pak párkrát mávl rukama. Barka nor dox!! Zakřičel a z ruky, ve které nedržel hůl, vyšlehly gigantické plameny, které v mžiku zachvátily váš dům. Potetovaný muž se hrdelně zasmál a praštil holí do chodníku. Od místa, kde se hůl dotkla chodníku, vyběhl plamenný had, který se doplazil na příjezdovou cestu, kde obvykle míváte zaparkované auto a tam vypálil podivnou runu. Teď, když jsem se podepsal, můžeme jít. Řekl a otočil se k tobě. Rohatec se zachechtal a mávl rukou. V prostoru se začala objevovat purpurová spirála, která se roztočila a otevřela se brána, ze které se ozývalo démonické skučení. Protože máš v sobě krev démona, tak ti nic hrozit nebude. Ledaže by ses o něco pokoušela. Řekl ti potetovaný muž a jako gentleman ti pokynul, abys vstoupila. Tebe samozřejmě jímala hrůza. Nikdy jsi nic takového neviděla a rozhodně jsi o ničem takovém ani neslyšela. Tvůj otec se nechtěl nikdy bavit o tom, jaké to je ve sféře démonů.

Strůjce všeho - 25. června 2013 18:22

Luke Sarota – základna Jak myslíte, doktore. Jen dejte pozor. Ozval se ti v hlavě Mariusův hlas a kulička se ti zase schovala do kapuce. Vrátil ses zpátky do práce s počítačem a pokusil ses najít více informací o tom, kde ta kamera, která snímá boj robotů, je a jak by ses k ní mohl dostat. Bohužel jsi skrz tento terminál takovou informaci nezískal. Jediné, čeho jsi byl schopen, bylo zjistit, kde je další terminál, který už bude mít plný přístup do všech systémů. Je o tři patra níž než nejnižší patro, kam jede výtah. Podle mapy, kterou sis stáhl je to asi padesát metrů pod zemským povrchem. Nakonec jsi změnil heslo počítače, který jsi hned potom vypnul a přešel jsi k výtahu. Rozfázoval ses a podíval se, jestli je výtah na tomto patře. Vskutku byl. Dokonce sis všiml, že ve výtahu je kamera. Ta tě ale netrápí, protože Chingův lektvar ještě účinkuje a ještě chvilku bude. Trápí tě spíš to, že k tomu, abys výtah hned rozpohyboval, potřebuješ přístupovou kartu. Bez ní by pár minut trvalo, než bys obešel obvody a donutil výtah, aby se rozjel dolů. To nebude problém. V této výšce jsem ještě schopný skrz kuličku seslat pár jednoduchých kouzel. Jedním z nich je i kouzlo, které zpomalí váš pád. Stačí, když propadnete podlahou výtahu a pak se zhmotníte. Já už to zařídím. Ale musíme jednat rychle, čas plyne a podle mých hodinek za chvíli začnete být znovu vidět. Řekl ti Marius a ty bys přísahal, že jsi v hlavě viděl jeho tvář, jak čeká než se pohneš. Nakonec, jestli jsi dal na jeho radu, tak jsi vstoupil do výtahu a pak propadl skrz podlahu. V hlavě se ti ozvaly slova, které jsi, ani nevíš proč, zopakoval nahlas. Nicméně hned jak jsi je zopakoval, se tvůj pád zpomalil. Chvíli to trvalo, než jste dorazili do nejnižšího patra tohoto výtahu, během kterého přestal lektvar účinkovat, ale nakonec jste se tam dostali. O patro níž projděte dveřmi. Šachta pokračuje dál, ale níž už další podlaží nejsou. Alespoň ne tady v té šachtě. Informoval tě Marius a prošli jste dveřmi, na které tě upozornil. Na druhé straně dveří, kterými jste prošli, byl podobný panel jako ve výtahu, který umožňuje manipulaci s výtahem. K jeho manipulaci je také zapotřebí přístupová karta. S tím si nelamte hlavu. Buď seženeme tu bezpečnostní kartu, nebo se vás pokusím nahoru dostat kouzlem. V blízkosti cítím jen dvě vědomí. Jedno je trochu zastřené, jako by bylo omámené, nebo v transu. Jsou u sebe, rovně a pak první dveře vpravo. Podívejte se tam, prosím. Mám podivný pocit, jako by tam dělali nějaké rituály. Otočil ses od výtahu a viděl jsi dlouhou chodbu plnou odboček. Vypravil ses tedy rovně a zahnul jsi vpravo do chodby. Táhla se až kam jsi viděl a po obou stranách byly dveře. Přistoupil jsi k prvním vpravo a nahlédl jsi okénkem v jejich středu. Bylo níž, kvůli trpaslíkům, kteří výš nedosáhnou. Uvnitř jsi viděl dva muže. Jednoho elfa v bílém plášti a druhého muže, který měl k holému hrudníku popruhy připevněnou krabičku s pár tlačítky. Elf mu pokynul rukou a muž zmáčkl jedno z tlačítek. Co jsi viděl, tě zarazilo, protože muž se začal potýkat s efektem, který provází tvé rozfázování. Muž zkusil uchopit sklenku s vodou, ale ruka prošla skrz. Elf se usmál a něco zadal do počítače, který byl za ním. Vypadá to, že terminál nahoře neměl přístup k těm, které mají přístup k různým výzkumům a že o tomto nevěděl. Elf. Tak proto to vědomí bylo zastřené. Nicméně, tady zkoumají váš výzkum, doktore. Řekl Marius otráveně nad tím, že jen papouškuje to co oba moc dobře vidíte.

Luke Sarota - 25. června 2013 19:11

Výtah Po chvíli zkoumání dám na Mariusovy rady a propadnu výtahem. Marius se zmocní mé mysli a skrze mě sešle kouzlo. Překvapí mě to, ale Marius je přítel, kterému věřím, proto mě to neděsí. Po chvíli pádu dopadnu na dno. Lektvar neviditelnosti přestal účinkovat a já znou na Mariusovo doporučení prošel dveřmi. Na druhé straně byl kontrolní panel pro zavolání výtahu. Budu potřebovat sehnat bezpečnostní kartu. Marius mě uklidnil, že tyto problémy mám nechat na potom. Poslechnul jsem ho a vydal jsem se dlouhou chodbou dál až k vědomím, které Marius vycítil. Po chvíli tiché chůze se předemnou oběvily dveře. Okénko měly dost nízko, uzpůsobené trpasličí velikosti. Uvnitř jsem zahlédnul dvě osoby co se zabývají mým výzkumem nehmotnosti. To má být blbý vtip? Jak se mohli dostat tak daleko? Zatracení prašiví teroriti. Velice tiše zašeptám kuličce. Je nějaký doporučený postup Mariusi? Nebo se s nima mohu vypořádat po svém? Je tam počítač, je tam vědec, který nejspíš bude mít kartu pro užívání výtahu, není důvd proč bych tam neměl jít. Počkám si co mi Marius řekne. Je možné, že můj výzkum je pouze vedlejší část mé mise a musím se dostat k něčemu důležitějšmu a nebezpečňejšímu. Pokud to tak je, budu Mariusovy požadavky respektovat. Pokud mi však nechá volnou ruku abych si dělal co chci, tak tasím tazer, prohlídnu si ještě jednou vnitřek místnosti a naplánuju si cestu tak, abych se vynořil z nějaké zdi (nebo skříně nebo nábytku) u toho elfa. Toho bych na místě omráčil tazerem (použití na blízk). Mezitím co muže na křesle bych jednoduše střelil tazerem. Poté bych se hned superzhmotnil pro případ že je tu někde někdo třetí, kdo by na mě chtěl střílet, nebo něco podobného.

Deborah Lewis - 25. června 2013 19:32

Domov v plamenech Rozhlédla jsem se po místnosti, kvůli tomu vzkazu, ale to už mě rohatec čapl za ruku a táhl mě ven. Vlála jsem za ním jak kus hadru, vuaaa, p-počkej, a lehce jsem se mu snažila vykroutit, protože mě jeho dotek po pár vteřinách začal pálit. Dotáhl mě až před dům, kde mě postavil vedle toho potetovance. Mračila jsme se na oba dva, ruku jsem měla lehce začervenalou, jak mě držel, ale již to nějak extra nepálilo, dokázala jsem si to bleskurychle schladit. V tom ale potetovanec začal něco mumlat a náš dům byl rázem v plamenech. Zhostil se mě vyděšený výraz následovaná pootevřenými ústy a slzami, které se mi začali hromadit v očích, po tváři se ale ještě nekutáleli. Zde jsem vyrůstala a teď to má všechno jen tak shořet? Rozběhla jsem se zpět k tomu domu, jenže mě rohatec zase čapl, aby mě zastavil a tentokrát zavrčel ještě výhružněji než předtím. Byla jsem mimo, nesledovala jsem ani potetovance a ani rohatce, koukala jsme jen na náš hořící dům. Z mého transu mě ale vytrhli slova toho potetovaného a když jsem se na něj otočila a všimla si onoho fialovo-modrého "portálu", či jak to nazvat, zasekla jsem se a začala jsem si to prohlížet. Na jeho slova jsem prozatím nereagovala, poměrně mě to i děsilo a nedokážu si představit, že bych měla do něčeho takového vlést. Podívala jsem se na něj jak stále stále v tom gestu, abych šla ale já jen zacouvala a zakroutila jsem hlavou, to ani náhodou..

Strůjce všeho - 26. června 2013 21:25

Luke Sarota – základna Doporučený postup? Ne, můžete se o ně postarat hned. Nevíme, jestli se cestou zpět budeme moci zdržovat a jestli půjdeme tudy… Ale pokuste se je eliminovat potichu. Nechceme na sebe poutat zbytečně moc pozornosti. Odpověděl ti Marius a nechal tě pracovat. Ty ses opatrně přesunul do míst, kde bys mohl projít a vynořit se tak přímo u elfa. Když ses vynořil uvnitř místnosti, tak se elf i ten testovací subjekt zarazili. Očividně je příchod neznámé osoby skrz zeď překvapil, a proto jsi neměl problém elfa omráčit. Přiložil jsi k němu svůj tazer a on se skácel k zemi jako pytel brambor. Když jsi ale vystřelil na zaskočeného člověka, tak jím elektordy jen proletěly a připnuly se za něj ke skříni. Muž se usmál a naklonil hlavu na stranu. V tomhle stavu mi nic neuděláš, pitomče! A kdo vlastně jsi? Ty nebudeš nikdo od nás! Ty jeden zmetku! POPLÁCH! Rozkřičel se muž a vykročil ke dveřím. Jde na něm vidět, že není zvyklý na rozfázovávání, protože pořád uvažuje, jako normální lidé, kteří musí chodit dveřma. Zkuste ze sebe udělat nehmotného a v tom stavu ho chytit. Rychle. Než někoho na nás upozorní! Ozval se roztřeseně Marius a ty jsi poznal, že je opravdu vynervovaný. Mezitím muž, který ti utíkal, sáhl po klice, ale ruka mu prošla dveřmi. Zakroutil nad sebou hlavou a rozběhl se chodbou pryč. Rozběhl ses za ním na chodbu a uviděl jsi, že je asi o deset metrů před tebou. Během běhu se na tebe ohlédl a když zjistil, že jsi za ním, tak ti chtěl zmizet ve zdi. Rozběhl se proti ní, ale v tom se jeho stav změnil na normál a on do ní narazil hlavou. Ozvalo se zadunění a on padl bezvládně na zem.

Strůjce všeho - 26. června 2013 22:20

Rieko Salvatore – v neznámu Když jsi odmítla vstoupit do portálu, tak se potetovanec usmál. V tom případě to uděláme trochu jinak. Řekl a kývnul na rohatce, který stál za tebou. Z ničeho nic ti ze zadu na hlavě přistála rohatcova pěst a ty ses propadla do tmy. Probudila ses na pohovce před zapáleným krbem, v cizím obývacím pokoji. I přes šero jsi jasně viděla, že kousek od tebe na křesle, sedí ten potetovanec a jeho, nyní zářivě žluté oči, koukaly přímo na tebe. Řekni mi, co víš o rodině z otcovy strany? Co ti pověděl? Zeptal se potetovaný muž a počkal na odpověď. Otec nikdy o svém původu nemluvil. Jediné co víš je, že je démon. Takže ti nikdy neřekl, že máš dvanáct strýců? Nikdy ti neřekl, že je jeden ze třinácti Famirových mocných? A že byl sem na zem vyslán, aby zničil vše živé, asi taky opomněl zmínit. Ano, přemýšlíš správně. Já jsem něco, co by ti smrdutí smrtelníci nazvali tvým strýcem. A teď mi pověz. Co jsi převzala z otcovy moci? A teď mám na mysli opravdové moci, démonické moci. Zeptal se tě strýček s ironií v hlase a olízl si krvavě rudé rty.

Luke Sarota - 26. června 2013 22:21

Chodba Když jsem vešel dovnitř, čekalo mě nemilé překvapení. Elfa jsem poslal k zemi, ale chlápek s krabičkou na hrudi byl zas nehmotný. Doprdele to si s tím hrajou jak s videohrou? Maj udělat jeden pokus a hodiny provádět testy a výpočty získané z pokusu. Přece tu nejedou na starou dobrou válečnou metodu pokus omyl. Chlap se na mě utrhl, něco mi řekl a vstal z křesla. Fajn, jak říká Marius. Rozfázuju se a buď ho budu schopný chytit, nebo rozfázuju i podlahu a zavřu ho v ní navěky. Jak jsem se koukal, v tomhle komplexu nejsou chodby a místnosti pod sebou, nebude mít kam spadnout a pochybuji, že si dostatečně osvojil umění vnímat hmotu aby mohl šplhat. Jeho další akce mě přesvědčí o tom že se nepletu, sáhnul po klice. Ani nevíš kolikrát jsem tohle udělal i já.... hehe. Proběhnu zdí za ním. Narozdíl od něj se okamžitě zhmotním když za ním vyběhnu. Tohle ale přece není možné..... jak může běžet tak daleko? odkud bere dech??? V jedné chvíli mi chtěl vběhnout do zdi, ale na zařízení se zapla asi jakási bezpečnostní pojistka a on se před zdí zhmotnil. Dech.... On na mě volal, řval poplach... a pak ještě běžel.... on musel dýchat!!! Napadne mě ohromující myšlenka a kyž ho dojdu, vezmu si jeho přístroj na znehmotnění a odtáhnu ho zpět do laboratoře. Přístroj si strčím do kapsy pokud je dost malý, pokud je moc velký, nesu ho v ruce (a nedám ho z ruky). Mariusi, to odemě byla chyba, promiň, věřil jsem že v tu chvíli nebude znehmotněný. Dokážeš ty dva hlídat mentálně nebo vizuálně a dát mi vědět kdyby přicházeli k vědomí? nechci zbytečně zabíjet. Poté ty dva důkladně prohledám. Nechci aby u sebe měli jakoukoli zbraň či zařízení. Taky doufám že najdu kartu. Pak se podívám po místnosti po něčem, čím bych je svázal. Vlastně hledám jen roubíky, protože je otočím na břicho, rozfázuju podlahu, ponořím jim do ní ruce a nechám podlahu ať se spevní. Tímto způsobem jsou uvězněni přímo dokonale a nejsou zraněi. Jen nevěřím, že je od tama trpaslíci vyprostí aniž by je zranili, ale to není můj boj. Když se s nima vypořádám, pujdu si popovídat s počítačem. Jelikož na něm elf pracoval, věřím že nic nemusím hekovat a mohu rovnou stahovat na harddisk. Jakmile spustím stahování, tak začnu prohledávat místnost. Pokud mi počítač vyhodí nějaké upozornění, vrátím se od pohledávání místnosti k počítači. Až dokončím prohledávání a stahování, tak se pokusím si na počítači vyhledat další mapu a informace o projektech a to si stáhnout do tabletu. Nakonec spustím mazání všech dat na počítači a jsem připraven odejít (pokud ty dva Marius nechce vyslýchat).

Strůjce všeho - 26. června 2013 23:07

Gennaro, John Mech zavrávoral a v tom na něj John skočil a povalil ho na zem. Než mech stačil zareagovat a praštit Johna, tak mu byla ruka přišlápnuta a jeho hledí bylo postříkáno zbytkem dusíku, co měl John k dispozici. Nebylo ho moc, ale stačilo to k tomu, aby se pár údery dostal skrz vrchní vrstvu kovu až přímo k trpaslíkovi, který byl uvnitř. Nakopu ti prdel, ty hajzle jeden! Zařval naštvaný trpaslík rusky a marně se pokusil o poslední vlnu vzdoru. Nebylo to už k ničemu, protože při prodírání se skrz pancíře bylo poškozeno ovládání. Trpaslík se s prohrou rozhodně smířit nechtěl. Živého mě nikdy nedostaneš, Connore! Zařval znovu a pak se hystericky rozřehtal. Ale ani ten řehot nepřehlušil pípání, které se začalo stupňovat. John ještě stačil vyběhnout a varovat Gennara, ale pak se ozvala ohlušující exploze. Všude do prostoru se rozletěly kusy trpaslíkova obleku a samotného trpaslíka. Ty se ale neškodně zarazily do zdí okolo nebo se odrazily od Johnova obleku. John sám nestačil utéct dost daleko z dosahu výbuchu. Byl taktéž zasažen a odletěl několik metrů dál chodbou. Dopadl k Gennarovým nohám, kterého by tlaková vlna a oheň, nebýt jeho schopností, také zasáhly. Střepiny ho neohrozily, protože všechny zachytil John už v letu. Gennaro si už chvíli myslel, že je po Johnovi. Jeho zbroj už nebyla moc zelená, ale byla černá a opravdu škaredě sedřená. Na pár místech mu z kloubů zbroje trčely dlouhé kovové střepiny, které vypadaly jako by prošly skrz. A trvalo to dlouho než se začal hýbat. Z Johnova pohledu to vypadalo trochu lépe. Výbuch s ním sice pořádně hodil, ale žádná ze střepin neprošla skrz. Oblek utržil lehčí poškození, ale nebylo to nic kritického. Žádný z klíčových systémů nebyl poškozen, ovšem oblek se restartoval a tak se chvíli nemohl pohnout. Trvalo to dobrou půlminutu, než znovu naběhl.

Deborah Lewis - 27. června 2013 20:20

Nový domov a rovnou se strýcem? Vzbudila jsem se a zamžourala jsem, kde, že to vlastně jsem. Nepoznávala jsem tu nic, až na jediné.. ten potetovanec seděl v křesle kousek ode mě. Už mě to ani tolik nepřekvapovalo a alespoň nepůsobil tak nebezpečně jako ten rohatec, na první pohled. Posadila jsem se na pohovce a protřela jsem si oči. Emmh, zamyslela jsem se, protože mě ani nenechal rozkoukat a už mi kladl otázky. Táta o sobě a své práci nikdy nějak nemluvil, vlastně mě až teď zarazilo, jak málo o něm vím. Nevim o něm nic, špitla jsem mu a znovu jsem si prostřela ještě zalepené oči. Potetovanc začal říkat něco o tom, že to je vlastně můj strýček a že táta byl povolán zabíjet. Ušklíbla jsem se nad tím, jestli si myslí, že mu padnu k nohám jen proto, že to je strýc, tak je na omylu. Bylo první, co mi projelo hlavou a hned na to myšlenka o tátovi, máma mi totiž řekla něco trochu jiného. Jeho otázka ohledně moci mě trochu zarazila. Doposud jsem ani nevděla, že táta něco umí, krom balení a slov narozloučenou. Co já vím, táta mi nikdy neukázal co umí. Podotkla jsem a odfrkla jsem si.

Jessica "Sandy" Crow - 28. června 2013 11:59

Cesta v poušti Pozorně jsem poslouchala toho vojáka co to tam vedl a po chvíli vytáhla lízátko, které jsem si přibalila na cestu a začala ho pomalu cumlat. Cestou jsem nejevila zájem se s Jessicou bavit a tak panovalo ticho. Nějak zvlášť mě nezajímalo, že nám dle všeho ty armádní mozky nevěří, ani mě to nepřekvapuje... Vážně- to bude vtipný spolupracovat s ženskou, kterou znám první den... pomyslela jsem si a po chvíli usnula lehkým spánkem. Nespala jsem ani dvě hodiny a už jsem se pomalu probouzela. Zamručela jsem a protáhla se. Jednomu vojákovi jsem věnovala zívnutí a povytáhla obočí. Ozval se bzučák a mi začali klesat. Mnula jsem si nezúčastněně obličej a po chvíli se odpoutala a jako první vyskočila z vrtulníku ven. Nasála jsem čerství vzduch a mírně se přikrčila pod náporem větru. Otočila jsem se na vojáka a Jessicu a poté bez problému chytila kompas. Když Jessica vystoupila a vrtulník odletěl roztáhla jsem úsměv a zkontrolovala kompas. Jih je tudy... poznamenala jsem a rozhlížela a začala rozpoznávat vyšlapanou cestu. Jdeme jdeme! bručím a vyrazím.

John J. Connery - 28. června 2013 12:07

Sladké vítězství Když mechaňák zavrávoral, tak jsem na něj skočil a povalil ho na zem. Přišlápl jsem mu ruku a pokropil ho dusíkem ze své levé ruky. Hledí mu pěkně namrzlo a tak jsem se do něj pustil. Po pár ranách jeho pancéřování povolilo a já se dostal až ke smrdutému jádru. Ano, byl tam trpaslík, který na mě začal pořvávat rusky. “To bych chtěl vidět, prcku…“, opáčím tomu trpaslíkovi a ušklíbnu se, což pod helmou nejde na venek vidět. To mě poser… Tohle byla paráda!! Už tomu obleku začínám propadat…, pomyslím si a kouknu se na marně se snažícího trpaslíka. Po chvilce se snažit přestal a křikl na mě, že ho živého nedostanu. Navíc mě nazval Connorem, což mě trochu překvapilo a docela naštvalo. “Jsem CONNERY!!“, odseknu trpaslíkovi, který se začal řehtat jako smyslů zbavený. Nechápavě se od něj odtáhnu a změřím si ho pohledem. Tehdy jsem si všimnul toho pípání, které se začalo stupňovat “JE V TOM BOMBA!!! PRÝÝÝČ!!!“, zařvu na Gennara a vyběhnu směrem k němu. Trpasličí oblek vybuchl, ale já ještě nebyl dost daleko a tak mě exploze taky zasáhla. Chvíli jsem nevěděl kde je nahoře a kde dole. Věděl jsem jen, že mě to strhlo a odhodilo mě to. A taky vzhledem k tomu cinkání, že do mě narážejí střepiny z toho obleku. Mezník byl ve chvíli, kdy jsem dopadl na zem. Nebylo to příjemné, ale nic mě nebolelo, za což jsem musel děkovat Bohu a znovu uznat, že jsem klasa, když jsem postavil něco tak úžasného. Při dopadu se oblek vypnul a já se nemohl pohnout. V hlavě se mi začalo honit, co všechno se mohlo při výbuchu poškodit a jak se sakra dostanu z obleku ven. Ale hned jak se rozsvítilo hledí a začaly systémy znovu nabíhat, tak jsem si oddychl, protože jsem věděl, že když už nic, tak se alespoň dokážu dostat z obleku. Zapnul jsem diagnostiku systémů a zadal jsem požadavek na otevření hledí. Hledí se o pár milimetrů zasunulo dolů a v půli se rozjelo do stran. Obě půlky zajely dovnitř helmy a odhalilo mi to tvář. “Kdo vyhrál??“, zeptám se Gennara a zhluboka se nadechnu. Zkusím zahýbat rukama i nohama a zdá se, že vše jde bez problémů. Posadím se a vytáhnu ze sebe ty velké střepiny, co mi uvízli v kloubech, načež se pomalu postavím na nohy. “Příště bojuješ ty a já se budu dívat…“, řeknu směrem k Gennarovi a podívám se na místo výbuchu. Všude zčernalé zdi, ve kterých jsou zabodnuté střepiny z trpaslíkova obleku. “Mám takový nepříjemný pocit, že tenhle oblek nebyl jediný… Příště to nebude tak jednoduché… Jsem bez dusíku a jen tak další neseženu…“, řeknu Gennarovi a dodám: “Měli bychom vyrazit… Ten kravál sem určitě už někoho přilákal…“

Sgt. Gennaro Fiorentini - 29. června 2013 17:56

Konec boje Celý boj jsem pozoroval se zaťatými pěstmi a zuby. Nesnášel jsem ten pocit, když jsem nemohl nic dělat, ale proti tomu mechovi bych nic nezmohl. Ale Connery si u mě získal trochu respektu. Když nic jiného, bojovat rozhodně umí. Až když na mě zařval, že je v tom bomba, probral jsem se ze své hořkosti. Největší nebezpečí bomby jsou střepiny a tlaková vlna. A tomu jsem se dokázal ubránit. Všechno co jsem udělal bylo, že jsem kolem sebe udržoval klidný vzduch a případnou střepinu poslal do háje. Pro Johna jsem toho moc udělat nemohl. Když se vlna přehnala a střepiny popadaly, John moc dobře nevypadal. Hej plecháči, žiješ? Zeptal jsem se ho. Jakoby v odpověď se ukázala jeho tvář. Kdo vyhrál? Záleží podle tvé definice vítězství. Pokud je taková, že nepřítel je na cucky a ty jsi přežil, pak ano. Zvítězil si. Usmál jsem se a zapálil si cigáro. Na jeho pobídnutí přikývnu, nebyl smysl tady dál zůstávat. Jsi v pohodě? Zeptal jsem se ho celkem zbytečně a nabídl mu cigaretu. Poté jsem vyrazil za ním.

Strůjce všeho - 02. července 2013 21:34

Rieko Salvatore – v neznámu Tady nejde o to, co umí tvůj otec, ale o to, co umíš ty. Takže co umíš? Čím jsi speciální? Čím jsi odlišná od normálních lidí? A nesnaž se mi lhát, holčičko. Potomci démonů a lidí jsou vždy něčím speciální. Jsou obdařeni schopnostmi svých démonických rodičů, nebo alespoň nějakými jejich odvozeninami. Řekl tvůj potetovaný strýc nezúčastněně a zmlknul, aby ti dal prostor k odpovědi. Něco z jeho pohledu ti prozrazovalo, že bys mu měla po pravdě odpovědět, jinak by to mohlo být opravdu ošklivé. Potom co jsi mu po pravdě odpověděla, se narovnal a celý rozhořčený začal mluvit. Já to tušil! Tvá matka, ta smradlavá děvka! Ona tě opředla kouzly, které zabránily, aby se projevila tvá pravá podstata a tvé schopnosti. Tak to ale nemůžeme nechat! Řekl ti zamračeně a pak hlasitě zavrčel jako nějaká šelma a zatleskal. Po chvíli ticha se otevřely dveře a dovnitř vešel rohatec se stříbrným tácem v rukou, na kterém byl stříbrný pohár. Tác položil před tebe na stůl a lehce se uklonil tvému strýci. Ještě na tebe vrhl ohnivý pohled a pak se vzdálil. Po zavření dveří se tvůj strýc usmál a odhalil tak své špičaté zuby. S chutí do toho a vypij to. Určitě ti to pomůže prozřít. Řekl ti strýc a ukázal na stříbrný pohár, ve kterém je nějaká světle rudá tekutina.

Strůjce všeho - 02. července 2013 22:00

Luke Sarota – základna Pomalu jsi došel muže, který naběhl hlavou do zdi. Sehnul ses k němu a zkontroloval jeho tep. Tep jsi nenahmatal a dokonce jsi necítil ani jeho dech. Patrně si tím nárazem zlomil vaz. Vzal jsi ho tedy za nohu a odtáhl zpátky do laboratoře. Oba jsi důkladně prohledal a u elfa jsi v jeho plášti nalezl jeho bezpečnostní kartu. Při prohledávání mrtvého ses zaměřil zejména na tu krabičku. Zjistil jsi, že z krabičky vede vývod, který muži zasahuje do hrudního koše. Sundat to z něj určitě nebude nic snadného. Nakonec ses rozhodl je oba znehybnit a zapustit jim ruce do podlahy. Začal jsi s elfem, kterého jsi bez problémů zneškodnil. Když ses ale shýbal nad tím mrtvým, tak se stalo něco, co jsi nečekal. Mrtvola otevřela oči a škubla hlavou. Co se to děje? Nemůžu hýbat rukama. Ani nohama. Sakra! Co seš sakra zač, chlape? Co tu chceš? Promluvila z nenadání mrtvola a ty ses dost lekl. Teď je mi vše zcela jasné. Už vím, proč jsem cítil jen to elfovo vědomí a necítil tohohle člověka. Je to nějaký druh nemrtvého. Nejspíše upír, protože má své vědomí. A asi si při tom nárazu přerušil nějaké nervové spoje. To se mu ale co nevidět zpraví, takže vám doporučuji ho také znehybnit. Možná ho i oddělit od toho přístroje. Ozval se ti znovu Mariusův hlas v hlavě. Mezitím se muži začala cukat i levá noha a ne jen hlava.

Strůjce všeho - 03. července 2013 11:00

Gennaro, John John se zvedl a oběma vám pohled zabloudil do míst, kde byl trpaslík. Zdi v okolí byly zčernalé, poničené a docela popraskané. Z obleku tam zbyly jen nohy, které se válely na podlaze. Rozhodli jste se ale neotálet a vyrazit dál. Vydali jste se chodbou, odkud původně přišel ten trpaslík v obleku. Minuli jste několik výtahů, které vedli do vyšších pater, ale i pár výtahů, co vedli níž. Neodvážili jste se je použít, protože by vás mohli lehce uvěznit v mezipatře, nebo dokonce odpálit výtah a vy byste skončili rozbití někde na dně výtahové šachty. Než jste došli na konec chodby, kde se nacházela údržbářská místnost, tak jste za sebou zase uslyšely ty dunivé kroky. Bezpochyby patří zase nějakému takovému obrněnému obleku, který jste viděli na tom trpaslíkovi. Domysleli jste si, že postavit se něčemu takovému teď, když už John nemá dusík, by mohlo být fatální a tak jste raději pokračovali. John odemkl dveře údržbářské místnosti a vešli jste. Byl tam jeden voják, který když vás viděl, tak pohotově odhodil zbraň a zvedl ruce. Vzdávám! Já vzdávám! Zakňučel zbaběle a doufal, že ho Gennaro nechá naživu. John se musel postarat o zámek, který aktivoval a zablokoval tak dveře. Potom se rozpřáhl a několikrát praštil do ovládacího panelu, který se rozbil a odpadl. Odhalilo se několik svazků drátů, které John vytrhl a zablokoval tak manipulaci se zámkem dveří.

Deborah Lewis - 03. července 2013 16:26

Rozhovor Má magie spočívá v ovládání ledu. Řekla jsem mu zamračeně, protože mi bylo proti srsti se s ním bavit a vůbec mu říkat takovéto věci. Nechtěla jsem, aby to věděl takhle, ale jeho pohled je tak děsivý, že jsem to raději na sebe prozradila. Přeci jenom lepší, než pak křičet bolestí, bůh ví, čeho by byl schopný. Jakmile se rozhořčený dal do mluvení, zamračila jsem se ještě víc, nelíbilo se mi, jak o mé matce mluvil a už vůbec se mi nelíbilo, že bych měla mít ještě nějaké schopnosti, které jsou utajené. Bůh ví, co bych se na sebe ještě dozvěděla nebo co by ze mě bylo. Nechci to pít a nechci ani žádné další věci z otcovi strany. Můj život es mi líbí takový, jaký je, tak bych byla ráda, kdyby jste mě vrátili zpátky na zem. Zamračím se na ně, ale mluvila jsem v klidu. Věděla jsem, že se mi s tímhle vysmějí a bála jsem se, že mě to odmítnutí toho poháru bude bolet..

John J. Connery - 03. července 2013 19:49

Útěk před plechovkou 2.0 S námahou jsem se zvedl a gestem ruky jsem odmítl nabízenou cigaretu. “Jo, víceméně jsem v cajku… A díky, ale cigáro si nedám… Já kouřím jen pravé Kubánské doutníky… Je to více stylové a má to mnohem lepší chuť…“, odpovím Gennarovi a pomalu vyrazím do chodby, odkud přišel ten trpaslík v obleku. Po chvilce jsme míjeli výtahy nahoru i dolů. Byl jsem v pokušení do jednoho nastoupit a vyjet co nejrychleji nahoru, ale nelíbila se mi představa, že ho za jízdy zastaví nebo mu odříznou tažný kabel a my se zřítíme dolů. Donutil jsem se být trpělivý a jít po vytyčené trase. Chvíli to trvalo, než jsme se dostali na konec chodby, protože to byla opravdu dlouhá chodba. Až jsem žasnul, že něco takového dokázali trpaslíci v takové hloubce vyhloubit. Než jsme se dostali k údržbářské místnosti na konci chodby, kudy vede naše cesta, tak jsme za sebou v dálce slyšeli další dunivé kroky. Na chvíli jsem se zarazil, ale pak jsem rychle mávnul rukou, abychom zrychlili. “Jsem už bez dusíku… Podruhé bych se něčemu takovému asi už nevyrovnal… Raději tomu utečem…“, řeknu a pro jistotu si zase nechám hledí zavřít a zakrýt si tak obličej. Do hajzlu!! Někde jsem vytratil tu zbraň od hlídky… Až pude do tuhého, tak budu moci použít jen plameny… Více trumfů nemám…, zamyslím se během poklusu chodbou a zívnu. Je to už víc jak dvanáct hodin co jsem naposledy spal a už více jak pět hodin co jsem měl kafe. Únava si na mě začíná vybírat svou daň. Když jsme dorazili k údržbářské místnosti, tak jsem se pustil do odemykání. Neměl jsem s tím problém, protože se jednalo o ten samý starý elektronický zámek, jako používali u méně důležitých místností. Znovu jsem nabil své rukavice elektřinou a přiložil je k zámku. Vzniklý zkrat dveře odemkl a tak jsem je otevřel a vešel dovnitř. Tam už na nás čekal nějaký voják, ale místo, aby střílel, tak svou zbraň odhodil a dal ruce nahoru. Já jsem kývnul na Gennara a dveře jsem za námi znovu zavřel. Párkrát jsem praštil do ovládacího panelu a ten odpadl a odhalily se svazky drátů. Neváhal jsem a chopil jsem se jich, načež jsem je vyškubl ven. Dveře jsem tím zablokoval a snad toho chlapa v obleku trochu zdržel. Jakmile jsem byl hotový se zavíráním dveří, tak jsem se otočil k Gennarovi a tomu novému chlapovi. “Tak co to tu máme?? Co s ním uděláme??“, řekl jsem a sklonil jsem se pro jeho zbraň. Paráda… Mám náhradu za tu, kterou jsem ztratil.., řekl jsem si v duchu a pousmál jsem se.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 04. července 2013 07:55

Zajatec na hraní Až taková fajnovka jsi. Ušklíbl jsem se na Johnovu poznámku o doutnících a šel za ním. Za nějakou chvíli jsme míjeli výtahy. I když mě lákala možnost odpočinout si alespoň na krátkou chvíli, výtahy jsou smrtící past. Přehodil jsem si svou M5 na rameno a zajistil. Nevypadalo to, že bych ji v nejbližší době potřeboval. Tato má myšlenka nicméně přišla vniveč, když jsem uslyšel kroky. Na Johnovo pobídnutí jsem přikývl a přidal do kroku. Nechal jsem Johna otevřít dveře, zatímco já jsem znova odjistil zbraň. Vevnitř na nás čekalo lehké překvapení. Poznám zdroj informací, když ho vidím. Budeme doufat, že tento chytrý mladý muž bude tak hodný a řekne nám všechno co ví. Pousmál jsem se a téměř ležérně namířil na drahého strážného zbraň.

Luke Sarota - 05. července 2013 13:16

Místnost Po zjištění že se ten jeliman asi zabil nárazem do zdi jsem jen pokrčil rameny a stejně jsem ho odtáhnul. Chtěl jsem mu vzít krabičku z hrudi, ale dráty co z ní vedly do něj, byly voperované. V místnosti jsem se na tu krabičku podíval líp a začal jsem přemýšlet o tom, jaký přístroj musí být v jeho hrudi, aby se mu rozfázovalo tělo. Jak jsem na něj koukal, začal se probírat. Marius mi dal okamžitý odborný posudek: nemrtvý, možná upír. Trochu vylekán novými informacemi jsem se na chvíli zarazil, načež jsem pokrčil rameny a vytáhl jsem tazer. Buď té lásky příteli, a nedělej kravál S tím jsem mu tazerem dal malou dávku elektriky. Hned po té jsem pod ním znehmotnil podlahu, takže mu do ní vpluly nehybné ruce, nohy i část těla. Pro přehled za tvé ruce a nohy může Tvá blbost, ne já. A zadruhé, pokud nebudeš držet hubu, zabiju tě abych neriskoval že na mě někoho upozorníš. Takže buď rozumný, zmlkni a počkej, až se tě na něco budu chtít zeptat. Poté začnu s věcmi co jsem chtěl původně dělat: "Když se s nima vypořádám, pujdu si popovídat s počítačem. Jelikož na něm elf pracoval, věřím že nic nemusím hekovat a mohu rovnou stahovat na harddisk. Jakmile spustím stahování, tak začnu prohledávat místnost. Pokud mi počítač vyhodí nějaké upozornění, vrátím se od pohledávání místnosti k počítači. Až dokončím prohledávání a stahování, tak se pokusím si na počítači vyhledat další mapu a informace o projektech a to si stáhnout do tabletu. Nakonec spustím mazání všech dat na počítači a jsem připraven odejít (pokud ty dva Marius nechce vyslýchat)." Až dodělám práci, vrátím se k nemrtvému. Abychom si rozuměli, tu krabičku si od Tebe vezmu a záleží jen na Tobě jestli mi napovíš jak jí z Tebe vyndat, aniž bych tě zabil, takže kápni božskou. a doufám že ti je jasné že na to nemám celý den. Buď mi to lehce a jasně vysvětlíš do minuty, nebo ty drátky z Tebe vyrvu. Když nemrtvý začne vysvětlovat (věřím že začne protože si váží svého neživota) Tak sám zkusím uchopit krabičku a rozfázovat ji, aniž bych rozfázoval tělo upíra. Prostě se pokusím svou schopností vybrat hmotu, která má být znehmotněná, podobně jako u rozfázování podlahy kdy těla upíra a elfa zůstaly hmotné. Uvidíme co se stane protože jsem něco takového nikdy nezkoušel.

Strůjce všeho - 09. července 2013 20:56

Rieko Salvatore – v neznámu Ty si myslíš, že nejsme na Zemi? Bystrá tedy moc nejsi, ale co čekat, když máš takovou matku. Odsekl ti strýc a oči upřel na pohár. Ten se zvedl a přenesl se k tvým rukám. Pokud to nevypiješ, tak je tvůj život bezcenný. A když mám v rukou něčí bezcenný život, tak jím rád krmím své démony. Takže si vyber, jestli chceš věčnost prožít v agónii, nebo jestli vypiješ ten ZATRACENÝ POHÁR! Řekl ti strýc, který pozvolna přešel z klidné mluvy do rozhořčeného křiku. Zpoza dveří, kterými před chvíli přišel ten rohatec, se ozvalo sborové zavrčení. Přísahala bys, že všude v okolí jsou démoni. Desítky, možná stovky démonů. Přeběhl ti mráz po zádech a strýc se krutě usmál. Mí démoni se už nemohou dočkat, až ten pohár odmítneš vypít. Už dlouho neměli tak mladou a čistou duši. Řekl strýc a významně se podíval na pohár, který se ti vznáší u rukou. Jestli jsi i přesto odmítla pít, tak se strýc naštval, zařval jako raněný drak. Na jeho zavolání se otevřely dveře a dovnitř vstoupil rohatec. Strýc luskl prsty, rohatec k tobě přiskočil a chytil tě za vlasy. Hlavu ti zvrátil a druhou rukou ti chytil spodní čelist a rozevřel ti jí. Strýc pak chytil pohár a celý ti ho pomalu vylil do krku. Nezapomněl ti taky zacpat nos, abys obsah nemohla vyplivnout. Kapalina byla odporné železité chuti a zvedal se ti z ní žaludek. Pokud jsi ale byla rozumná a kapalinu vypila sama, tak jsi byla příjemně překvapená. Chutnala jako ledový čaj s příchutí broskví. Po těle se ti rozlilo příjemné teplo a začala ses cítit jako opilá. Bylo ti hezky. V pozadí jsi znovu slyšela tiché vrčení, ale tentokrát jsi mu rozuměla. Dva démoni se bavili o nějakém ohnivém meči v jeskyni. A co ti skoro vyrazilo dech, tak jsi zcela jasně věděla, že jsou vzdáleni asi kilometr odtud v jiném domě. Teď mi pověz. Cítíš se konečně jinak? Lepší, že ano? Oslovil tě strýc, který se teď usmíval od ucha k uchu.

Strůjce všeho - 09. července 2013 21:26

Luke Sarota – Laboratoř Nemrtvý se po tvém zásahu tazerem začal zmítat a pak zmlknul. Buď tě poslechl a raději mlčí, nebo jsi mu poškodil ještě něco, co mu znemožňuje mluvit. Zapustil jsi mu nohy a ruce do podlahy a začal ses probírat výzkumem v počítači. Připojil jsi svůj tablet a začal s kopírováním. Už na první pohled ti bylo jasné, že tady jsi narazil na svůj fázový výzkum. Z prvotních dat dokonce usuzuješ, že se dostali dál než ty. Sice s fázováním živých se nedostali nikam, ale s fázováním neživých věcí jsou velice daleko. Už vyvinuli munici, která je schopná projít pevnou hmotou bez ztráty kinetické energie a mnoho dalších věcí. Dat bylo mnoho a tak jsi měl šanci prohledat místnost. Bylo tu několik trezorům podobných skříní, ke kterým pasovala ta bezpečnostní karta. Postupně jsi všechny otevřel a dostal ses k jejich původnímu prototypu fázového přístroje, který vypadá podobně jako ten, který má nemrtvý na hrudi. V dalším úložišti byla dóza s fázovou municí a speciální pistole. A v poslední řadě jsi našel nezaheslovaný tablet, na kterém jsi našel svůj původní výzkum, včetně tvých poznámek. Když jsi vše probral, tak ses vrátil k počítači. Transfer dat už byl hotový a tak ses podíval po nějaké další mapě komplexu. Bohužel tento počítač neměl připojení k síti a byla to jen lokální jednotka. Nedalo se nic dělat a tak jsi alespoň smazal veškerá data tak, aby se nedala obnovit. Po vymazání dat ses znovu vrátil k nemrtvému, kterému jsi dal férovou nabídku. Vypadám sakra jako nějaký doktor? Já kruci nevím, jak to ke mně drží, ale vím, že to je nějak přikurtované k mojí kapotě. Tedy arotě. Nebo aortě? Já nevím! Začal nemrtvý střehotat a zmítal hlavou ze strany na stranu. Hybnost se mu už zase vrátila, ale nebylo mu to nic platné, protože byl z části v podlaze. Pokusil ses mu tu krabičku rozfázovat a odebrat. Vše se ale minulo účinkem. Nedokázal jsi mu jí odebrat. Poslední co ti zbývalo bylo, jí z něj prostě vytrhnout.

Deborah Lewis - 10. července 2013 11:05

Pohár Nevím kde jsme a ani to raději vědět nechci, chci domů. Seděla jsem tam jako neviňátko a na pohár se ani nepodívala, dokud se mi nezačal vznášet u rukou. Podívala jsem se na pohár a poté na potetovance. Jeho křik už semnou pomalu nic neudělal, ale co mě opravdu vyděsilo bylo to vrčení démonů z poza dveří. S odporem jsem si vzala pohár a pohrdavě a nenávistně jsem se na "strýčka" podívala, poté jsem ho vypila. I když to bylo studené, zavalilo mě teplo a nutilo mě se to usmívat, bylo mi dobře, jako vždy, když mi máme udělá snídani do postele. Ihned jsem ale zakroutila hlavou a nasadila zase ten mračivý, naštvaný pohled. Pchm, odfrkla jsem na jeho otázku a podívala jsem se jinam. V hlavě mi šrotovalo, co to se mnou udělal, zdali budu taky démon nebo zůstanu člověk a co se mnou bude dál. Měla jsem dost zamyšlený výraz a jeho jsem v tuhle chvíli úplně ignorovala.

Jessica Taylorová - 11. července 2013 20:24

Já jsem deja viu Moje jmenovkyně není zrovna nadšená že půjde se navíc tak brzo i když já to čekala.I když ne tak brzo mnou a tak mám chuť říct některou z těch průpovídek které jsem slyšela a často i použila,ale neudělám to.Navíc pochybuji že by zde zabrali ty poznámky o koblihách či kávě. Jasně vzpomínám si co říkala když jsme se seznámili a já byla možná poněkud tvrdá,ale kdybych nevěděla že to zvládne tak zvolím mírnější postup.No teď se to aspoň vyplatí jak se říká těžko na cvičišti lehko na bojišti. „Ano to je nejdůležitější jaká je tam muzika.“poznamenám pak na její zhodnocení situace. „I když někteří považují za hudbu něco co se snad ani hudbou nazvat nedá.Ovšem pařit se bude až potom.“ Na majorova slova ve vrtulníku se pak jen v duchu ušklíbnu.Chápu že mi nevěří ani já bych nevěřila kdybych to nezažila.Zavrtím hlavou protože se mi nechce křísit staré vzpomínky které se jistě připomenou samy až tam dorazíme. Tedy pokud tím že budu strašně trpět myslel zrovna tohle.Ale když pominu všechny ty kecy nechat si tu moc bylo dostatečné odškodnění za všechno to co jsme zažila.Navíc takto jsem mohla být prospěšnější protože dobro nemá vždy zaručené vítězství.Tohle není pohádka a pokud se nesnažíte dočkáte se ošklivého překvapení jako se to stalo mně. Vyvedu se ze svých myšlenek a poslouchám všechno další zatímco mám hlavu plnou ne příliš veselých myšlenek.Majorova slova jsou prokládaná mlaskáním mé jmenovkyně která usoudila že právě teď je vhodná doba na lízátko.Vzpomenu si na seržanta Frosta i když pochybuji že by Jessica cucala lízátko proto že se snaží přestat kouřit. Začíná nám to ujíždět do klišé.Je zvláštní že se jmenujeme stejně když jsme tak jiné.Navíc i přes všechny Mariusovy řeči mi přijde poněkud nedospěla. Moji domněnku jen potvrdí to že trucuje a tak celá cesta proběhne v tichu.Když dorazíme do cíle tak jí to naštěstí přejde a přijde opět její nadšení Ovšem nevím zda to je dobře nebo špatně.Tak to bude veselé opravdu. Vzdychnu vystoupím a zatímco vrtulník odlétá dívám se o obavami na jih.Jessica mi důležitě oznámí kde je jih a pak nedočkavě vyrazí.Opět vzdychnu a pak se podívám se nahoru. Já už trpím tak mohly bychom si to setkání odpustit?Ale to jsi asi nemyslel. Pak se vydám za dívkou a řeknu: „Díky že jsi mi to řekla já bych to jinak nepoznala.Ale máš pravdu jak říká staré přísloví kdo slunce hihne krávě tíhne.“ Dál to už nevysvětluji a nechám to na ní jak naloží s tím jak jsem to myslela.

Strůjce všeho - 14. července 2013 20:43

Rieko Salvatore – v neznámu Teď, když jsi pozřela krev svých druhů – démonů – tak se tvé schopnosti konečně projeví. Porozumíš lazyku démonů. Tvá kůže bude neproniknutelná a co víc. Získáš přístup ke stejné moci jako tvůj otec. Budeš sice slabší, protože jsi z půlky slabý člověk jako tvá matka, ale přesto budeš převyšovat ty slabochy z jejího druhu. Řekl ti tvůj strýc, který od základu změnil svůj přístup a začal ti připadat docela přátelský. Zpoza dveří se ozvalo další sborové zavrčení. Ale protože jsi mu nerozuměla, tak sis domyslela, že to bylo opravdu jen zavrčení. Jsou smutní, že ses podvolila a že si s tebou nemohou pohrát. Vysvětlil tvůj strýc a postavil se. Přešel přes pokoj ke krbu a z římsy sebral zdobenou dýku, kterou si zastrčil do své róby. Teď, když ses stala plnohodnotným polodémonem, tak krásně zapadáš do mého plánu. A proto tě teď požádám, abys mne následovala. Řekl strýc a mávl rukou. Ve volném prostoru před knihovnou se znovu otevřel ten fialový spirálovitý portál jako předtím. Tentokrát se z něj ale neozývaly strašidelné šeptavé hlasy, ale sborový zpěv. Strýc k němu vykročil, ale na jeho hranici se zastavil a ohlédl se za tebou. Tak jdeš?

Deborah Lewis - 14. července 2013 21:09

Strýček Nedívala jsem se na něj a pouze jsem přemýšlela sama nad sebou, opravdu to vypadalo, jakoby ho ignorovala. Svůj pohled zpátky na něj jsem otočila až po pár zamyšlených minutách a pohrdala jsem jím. Nebyl sympatický předtím a ani teď. Teď budu nepříjemná já a už vůbec nebudu zapadat do jeho pošahaného plánu, bůh ví, co chce dělat. A krom toho během těchto pár hodin mi zničil domov a možná i celý život. Nezvedám se a když uvodím, jak se znovu vytvoří ta "brána" uchechtnu se, založim ruce na hrudi a pootočim lehce povýšeně hlavu na stranu. Nemám důvod tě následovat a už vůbec ne ti snad v něčem pomáhat. Odsekla jsem mu. V hlavě se mi opět honilo pár myšlenek typu proč chtějí mého otce, jakou silou vládl či snad kde je ten generál z dnešního rána. Krom toho bych taky ráda dostala pár odpovědí. Řekla jsme jedovatě a podívala jsem se zpět na něj.

Strůjce všeho - 14. července 2013 21:16

Jessica Crow a Jessica Taylorová - Mexico Společně jste se vydali po stezce dolů z úbočí hory. Sráz byl docela strmý, ale nic s čím byste si neporadily. Nicméně se vám nešlo zrovna pohodlně, protože cestička byla dost kamenitá a hodně hrbolatá. Po deseti minutách jste se dostali z kopce, na kterém vás helikoptéra vysadila. Cestička ale dál pokračovala a klikatila se v údolí mezi dvěma téměř identickými skalisky. Protože se směr cestičky i vašeho cíle shodoval, tak jste se po ní vydali. Netrvalo to ani půl hodiny a dorazili jste k malé chudé vesničce. (těch stromů v okolí je ale mnohem méně) Už z dálky se vám ale něco nezdálo. První, komu to došlo, byla mladá Jessica (dále jen Sandy). Bylo to to nepřirozené ticho, které tady vládlo. Nikde nebylo ani živáčka a dokonce se neozývaly ani zvuky žádného zvířectva. I přesto jste se ale vydaly k vesnici. Když jste dorazili k prvním domům, tak se vám zježily chloupky vzadu na hlavě. Dveře všech domů, které jste měly v rozném poli, byly vyražené nebo otevřené. U jednoho z vchodů, byla dokonce kaluž krve.

Jessica "Sandy" Crow - 16. července 2013 19:30

Vesnice Sešli jsme dolů po cestě a pak vedla údolím. Rozhlížela jsem se kolem a uvažovala proč jsem si nevzala foťák... Bylo tu hezky. Po chvíli jsme došli k vesnici. Po chvilce mi, ale došlo, že něco není v pořádku. Bylo ticho... nepřirozené ticho. Žádní ptáci, žádní psy, žádní lidé ani rádia či televize. Prostě nic... Přidala jsem mírně do kroku, ruce založila za zády a pootevřela lahve s pískem. "Tak tady si to kafe nedáme..." poznamenala jsem suše polohlasem a vydala se k jednomu domu s verandou na které byla kaluž krve. Smrdělo to kovem. Tak smrdí jen krev. Přimhouřila jsem oči a rozhlédla se po okolí. Jestli je odtáhli před nedávnem tak by tu mohly být nějaké stopy... "Tak co teď?" otočila jsem se na Jessicu a čekala co řekne. Možná moc mluvili... nebo byli ti 'démoni' moc hluční a tak se jich zbavili...

John J. Connery - 20. července 2013 17:45

Hoří nám za zadkem Gennaro by toho chlápka nejraději zmáčkl a nechal ho, ať nám vyklopí vše, co ví. Já to neshledávám zrovna za moc vhodné, když nám za prdelí pochoduje nějaký další týpek v obleku. “No… na zpovídání tohohle chlápka moc času nemáme… Máme za prdelí nasraného týpka v bojovém obleku, pamatuješ??“, řeknu s malým nádechem ironie v hlase a projdu okolo toho chlápka, co se vzdal. Zamířím si to k žebříku v údržbářském průlezu. Kouknu se nahoru, abych zjistil, jestli tam zase není nějaký poklop. Výborně… teď už jen o dvě patra výš a budeme na podlaží, odkud budeme moci vyjet na povrch…, zopakuju si plán cesty v duchu a položím pravou nohu na první příčku žebříku. “Kašli na to… Prostě ho omrač a jdeme… Už jen pár pater a jsme na povrchu…“, řeknu Gennarovi a pomalu začnu s výstupem.

Strůjce všeho - 22. července 2013 20:53

Gennaro, John Když John domluvil a položil nohu na první příčku žebříku, tak se ozvala obrovská rána. Něco obrovského narazilo do dveří, kterými jste před chvílí vstoupili. Rána byla tak silná, že jste všichni leknutím nadskočili. Na dveřích šlo vidět vypoulení po ráně. Vzápětí se ozvala rána druhá a na dveřích se objevilo další vypoulení. Tímhle tempem dveře brzy poleví a to co je za dveřmi, se dostane dovnitř. Zajatec se zoufale podíval na Gennara, klekl si a spřáhl ruce v prosebném gestu. John se mezitím dostal o patro výš, kde minul další údržbářskou místnost, která je identická s tou, kde je zajatec a pokračoval ještě o další patro výš. Ať už se Gennaro rozhodl se zajatcem naložit jakkoliv, tak hned potom vyrazil po žebříku nahoru. Během toho se ozývaly další a další rány do dveří pod vámi. Při šplhu ho rameno nepříjemně bolelo, ale i přesto se dostal za Johnem o dvě patra výš. Byla to velká místnost, do které jste vstoupili údržbářskou šachtou, která byla zakončená velikým pancéřovým poklopem, který byl ovšem otevřený a tak jste sem mohli vstoupit. První co vás napadlo, bylo, že by nebyl špatný nápad ho zavřít, aby se za vámi nemohli dostat. Potom co jste ho zavřeli (nebo taky ne, to je na vás) jste se rozhlédli po místnosti. Bylo tu několik serverů, ale podle popisu nad nimi bylo jasné, že zde není databáze, ale výpočetní servery, které slouží k výpočtům při výzkumů. Krom serverů tu bylo několik skříní s nářadím a různým dalším harampádím. Samozřejmě nechyběly masivní pancéřové dveře, které vedly do chodby a byly pootevřené.

Strůjce všeho - 22. července 2013 22:04

Rieko Salvatore – v neznámu Strýc se po tvé snaze o vzdorování hrdelně zasmál. Ale pak jako mávnutím proutku se smát přestal a na obličeji se mu objevil krutý úsměv. Ale ano. Máš důvod mě poslouchat a být mi nápomocná. Dokonce dva. Pokud mě nebudeš poslouchat a nebudeš mi nanejvýš nápomocná, tak budeš trpět jako zvíře. A tvá matka to nepřežije. Rozhodnutí je na tobě. Řekl hlasem tvrdým a chladným jako kámen. Něco z jeho hlasu ti napovídá, že se nejedná jen o nějaké prázdné výhružky. Pokud ses nepodvolila, tak se zamračil a zatleskal. Do místnosti přišel znovu ten rohatec a beze slova k tobě přišel a chytil tě za loket. Pak tě silou odtáhl k portálu a nacpal tě do něj. Jestli jsi ovšem měla rozum a sama od sebe jsi strýce následovala do portálu, tak se rohatec neobjevil. Při vstupu do portálu jsi necítila nic zvláštního, ale stále jsi slyšela ten sborový zpěv, který zněl velice libozvučně. Chvíli byla okolo tma a vířily okolo tebe fialové stíny, ale během úderu srdce jsi stála na okraji nezměrné propasti, uprostřed které se nacházelo to nejhezčí a nejvíc mysteriózní město, které jsi kdy viděla. Všude okolo jsou na horizontu jako uhel černé hory, nad kterými se rudě blýská. Než otevřu další portál zpátky na Zem, tak musím shromáždit sílu. Nyní máš možnost se ptát. Ale ptej se na důležité otázky a ne na žádné triviálnosti. Řekl strýc trochu udýchaně a zahleděl se na město. U bran města jste zahlédli pohyb a strýc se zamračil a zakroutil hlavou.

Deborah Lewis - 31. července 2013 20:55

Další průchod Seděla jsem na té pohovce a otočila jsem za ním svůj zvědavý obličej, jaký že mám důvod k tomu, ho poslechnout. Nedávala jsem na sobě znáte nic z toho, co se ve mě dělo po té, co zmínil mou matku. Však je to schopná čarodějka, vyvolala démona a zřejmě se už někam schovala. Zamyslela jsem se a poté jsem od strýce odvrátila hlavu a povýšeně jsem si odfrkla. Poté nastala scéna s rohatcem a já se mu celou tu dobu snažila vykroutit, ale v těch šatech to moc nešlo. Spadla jsem do portálu jako švestka a najednou jsem stála na okraji propasti někde jinde. Lekla jsem se a rychle zacouvala zpět, takže jsem do strýce narazila. Ta propast se mi nelíbila a to místo už vůbec ne. Tmavé hory a blesky.. kterých se bojím. Otázky? Tak třeba co máš v plánu s mým otcem, co chceš dělat semnou, zdali víš něco o mé matce, kde zrovna je a podobně a kdy mě konečně pustíš pryč odsud. Odrfkla jsem si, všechno to jsem mu řekla se zlostí v hlase, i když byl on poměrně klidný.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 03. srpna 2013 21:42

Útěk Povzdechl jsem si a praštil zajatce pažbou. Dost silně na to, abych ho dostal do bezvědomí, ale ne zas tak, abych ho zabil. Poté jsem okamžitě vyrazil nahoru. Proti té bestii jsem v těhle chodbách neměl šanci. Někde na pevné zemi ano, ale tady... Au. Sykl jsem, ale pokračoval v lezení. Netrvalo dlouho a dostali jsme se do jakési místnosti. Tak co si s tím přeješ udělat? Mám to tu rovnou rozstřílet, nebo chceš ještě stáhnout data? Otočil jsem se na plecháče a tázavě jsem si opřel zbraň o rameno.

John J. Connery - 10. srpna 2013 12:51

Střízlivé nás nedostanou Spěšně jsem vyšplhal po žebříku o dvě patra výš, kde se rozkládala údržbářská místnost. Rychle jsem se rozhlédl, ale nespatřil jsem žádného nepřítele. První co upoutalo mou pozornost, byly servery, které ale bohužel nebyly databázové a tak pro mě neměly smysl. Sakra… Ale na druhou stranu jim alespoň trošku uškodíme…, pomyslím si a přesunu svůj pohled na pootevřené dveře na chodbu. Vypadá to, jako kdyby tu někdo byl chvíli před námi… nemáme moc času…, proletí mi hlavou, ale to už se i Gennaro dostal šachtou sem ke mně nahoru. Neváhal jsem a rovnou jsem na šachtu přiklopil ten pancéřový poklop a pokud tam byl i zámek či západka, tak jsem ho při jednom i zajistil. “Vzhledem k tomu, že už o nás ví…“, ukážu směrem k poklopu, zpoza kterého se ozývají rány do dveří, načež ukážu i na pootevřené dveře a pokračuju: “..tak to tu klidně rozstřílej… jsou to sice jen výpočetní servery, které neobsahují jejich databázi, ale i tak jim to trochu uškodí…, odpovím Gennarovi na jeho otázku a nechám ho pracovat. Mezitím, co se Gennaro bude starat o vybavení této místnosti, se já přesunu ke dveřím, abych z nich nakoukl do chodby a zjistil, jestli se k nám někdo nebo něco blíží.

Jessica Taylorová - 12. srpna 2013 15:18

„Město duchů“ Sraz je docela strmý a cesta kamenitá a docela hrbolatá.Ne že bych to nezvládla,ale musím se pořád ohlížet jak je tom moje jmenovkyně a to mně docela zdržuje. Vzít sem dítě někomu vážně přeskočilo.To je jako kdyby se mnou poslali středoškolačku protože umí hýbat věcmi silou myšlenek.To by se mi hodilo,ale písek.Písek?Jo je dobrá,prošla všemi zkouškami a že jsem si dala záležet.Ale ... Ale pořád si myslím že je na to moc mladá.Nakopnu kámen a pokračuji v cestě která překvapivě probíhá v tichosti.Jessica má asi dost problému s cestou nebo je uchvácená krajinou a tak je zticha za což jsem skutečně vděčná.Sejdeme z kopce a míříme cestou mezi dvě skály jako v nějakém westernu dokud nedojdeme do zapadlé díry která je zřejmě tou vesnicí kterou hledáme.Ovšem něco zde nesedí je tu až moc velké ticho. Navíc mi tohle připomíná jiné místo možná .... já tušila že to nebude jenom objevení démonů.Ale tehdy jsem aspoň něco tušila.Teď nevím vůbec nic. Všimnu si vyražených dveří a stopy krve před jedním z nich a rozhlížím se zda neuvidím něco známého.I když se bojím toho co uvidím. „No teď si dáme to kafe.Ale teď vážně měli bychom se tu rozhlédnout.Opatrně ...“ Vím že jsem neřekla nic nového,ale když jí řeknu vše bude se ptát co je na tom zvuku tak důležitého.A to nechce vědět ať mi věří rozhodně to nechce vědět.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 15. srpna 2013 19:34

Ničení Jak si přeješ plecháči. Odpověděl jsem J.J., odjistil pojistku na zbrani a počal tu sladkou práci ničení majetku našeho nepřítele. Ale brzy jsem přestal střílet. Nechtěl jsem si vyplýtvat náboje. Místo toho jsem využil nárazovou sílu vzduchu. V serverech se začaly objevovat díry o průměru pěsti dospělého muže. Ty díry tam tvořil stlačený vzduch, se kterým jsem mával jako s kladivem, nicméně své ruce jsem měl naprosto v klidu. Jen jsem zhluboka oddechoval a soustředil se na práci.

Strůjce všeho - 17. srpna 2013 21:38

Jessica a Sandy – Tichá vesnice Sandy se vydala k domu, u jehož vchodu byla kaluž krve. Dveře byly dokořán a bylo vidět do tmavé chodby. Když jste se přiblížily, tak jste se zarazily, protože vám zrak padl na mužské tělo v obrovské kaluži krve a s rozervaným hrudníkem v místě, kde je srdce. Sandy se trochu zvedl žaludek, ale nakonec z ní nic nevyletělo. Když jste se kvůli stopám chtěly poohlédnout po okolí, tak se ozval ženský výkřik odněkud ze středu vesnice. Instinktivně jste se ohlédli tím směrem a usoudily jste, že se to ozvalo nejspíš z okolí kostela. V tom se ozval výstřel z brokovnice následovaný mužským zařváním. Hijo de puta! Hned potom se ozval další výstřel z brokovnice a zavrčení nějaké veliké bestie. Jessice je ale zcela jasné, že to vrčel démon. Nejen protože to už párkrát slyšela, ale i proto, že začala cítit přítomnost démonů. Na místo incidentu jste se dostaly během pár vteřin. Viděly jste nějakého mexičana s brokovnicí v ruce jak se sklání nad bezvládným ženským tělem. V obličeji se mu zračí zármutek a něco si pro sebe mumlá. Z ničeho nic se Mexičan zvedl, nabil svou pumpovací brokovnici a namířil jí na vás dvě. Něco řekl ve svém rodném jazyce, ale ani jedna z vás mu nerozuměla. Kdo ví co po vás chce, ale nelíbí se vám, že na vás míří.

Jessica "Sandy" Crow - 17. srpna 2013 22:14

Město duchů "Fajn... mrtvola," řekla jsem a otočila se na podpatku, abych se nadechla čerstvého vzduchu. Ozval se řev a já sebou mírně trhla. "To nebyl šakal, co?" poznamenala jsem a poslouchala následovný křik a výstřely. Potom jsem se rychle, ale ostražitě vpřed, cestou jsem ještě pro jistotu odšroubovala výčka u čutor. Když jsme dorazili, otevřela jsem pusu. Bylo to jak zvrhlá telenovela. Jakmile na nás namířil zvedla jsem ruce vzhůru. Něco řekl, ale nerozuměla jsem mu. Konejšivě jsem pomalu mávala rukama a vzpomínala na návštěvu španělska... Podrbala jsem se ve vlasech "Kdyby aspoň uměl italsky... to pár slov umím..." zamumlám a obrátím svoji pozornost na mexičana. "Hablar Inglés? " zeptala jsem se po chvíli. Jedna věta kterou umím v mnoha jazycích...

Jessica Taylorová - 18. srpna 2013 07:07

Už ne tak tichá vesnice Jessica se vydá ke kaluži a já se vydám za ní protože tahle situace se mi přestává líbit.Tohle nebude jen spatření démonů,oni tuhle vesnici obsadili. Už zase,navíc co když se moje jmenovkyně bude štourat v tom proč jsme na tohle ta pravá?Co mám říct?Upsala jsem duši ďáblu abych mohla žít? Už tak mně moc nemusí a kdyby zjistila že má pracovat s někým posedlým.Kdepak čím méně toho ví tím lépe.Není to zrovna hezký příběh.Stačí to co uvidí tady ještě bude nakonec ráda že jsem na ní byla tak tvrdá.Mužské tělo s vyrvaným s srdcem mně už moc nepřekvapí.Ovšem Jessica vypadá že jí to nějak vzalo a tak ustoupím aby mně nepozvracela. „No tak bych to neformulovala.I když taky tu mohlo být srnčí ragú.“dodám pak když se moje jmenovkyně vyrazí aby se nadýchala čerstvého vzduchu. „Démon hltač srdcí.“ Oznámím pak a rozhodnu se že si teď rozdělíme co budeme dělat.Já se tady podívám po nějakých stopách a ona ať se snaží nepozvracet.Ovšem pak se ozve ženské zaječení,výstřel nějaký muž vykřikne:Hijo de punta.Pak zavrčí démon a já ucítím jak se další začnou stahovat kolem. Už to zase začíná. „Ne to nebyl šakal.“odpovím pak když vyrazíme směrem ke kostelu odkud všechny ty zvuky přicházejí.Ovšem přijdeme pozdě a muž není zrovna v dobrém rozpoložení.Bohužel moje španělština není taky zrovna dobrá.Jak se řekne španělsky přestaň na mně mířit nebo ti tu pušku nacpu do pr ... Kdyby to jen nebyla opět brokovnice,dobře něco zkusím. „Por favor llame a la cima porque tengo una rana en un bidé.“pronesu pak pomalu a doufám že to vyjde.Jinak je to na mé jmenovkyni aby vytvořila písečný štít nebo gorilu.

Strůjce všeho - 18. srpna 2013 14:19

Gennaro, John Po uzavření a zajištění pancéřového poklopu se zezdola ozvala velká rána, jak dveře povolily. Chvíli bylo ticho, po kterém se těsně pod poklopem ozvala exploze. Poklop se ale ani nepohnul. Na chvíli jste byli zase v bezpečí, ale oběma vám bylo jasné, že to nebude trvat dlouho, protože ten, co se za vámi pustil, už určitě nahlásil vaši pozici. Gennaro se pustil do devastování serverů. Pokropil je pár výstřely a pak v nich začal dělat díry extrémně stlačeným vzduchem. Po pár vteřinách bylo po všem a servery byly nenávratně zničené a vhodné tak maximálně do šrotu. John se zatím šel podívat pootevřenými dveřmi na chodbu. Ta byla prázdná a dokonce i tichá, protože zde alarm zapnutý nebyl. To vás ale neuklidnilo, protože to může, ale také nemusí znamenat, že na vás tady poblíž nachystali past. Jisté bylo jen to, že věděli kde jste. Ať to bylo jakkoliv, museli jste se pohnout. Vyrazili jste podle Johnova plánu ven na chodbu a dali jste se doleva. Pár desítek metrů jste šli, než jste dorazili na křižovatku. Protože vás John vedl, tak šel vepředu a tudíž tou křižovatkou procházel jako první. Z levé strany se na něj spustila palba asi osmi zbraní. Při letmém pohledu zjistil, že v té chodbě na vás čekali čtyři vojáci s útočnými puškami typu M4. Byli zakleknutí a za nimi stáli další čtyři vojáci s brokovnicemi typu AA12. Očividně tu na vás čekali a neměli v plánu vás zajmout. Gennaro měl štěstí a do křižovatky ještě nevkročil, když začala palba a tak byl v relativním bezpečí za rohem. John ale takové štěstí neměl. Palba ho zasáhla naplno. Výstřely z útočných pušek mu nic nedělaly, ale každý výstřel z brokovnice jakoby našel slabé místo. Ikdyž mu zbroj ani v nejmenším neprorazili, tak při každém zásahu mu jakoby pohasínaly nebo vynechávaly systémy a to nevěstilo nic dobrého.

Strůjce všeho - 18. srpna 2013 14:23

Rieko Salvatore – v neznámu Začneme s tvou matkou. Ona byla první, koho jsem, při honbě za tvým otcem, navštívil. Nechtěla spolupracovat a napadla mě. Svedli jsme spolu mentální souboj, při kterém prohrála a upadla, do mými démony udržovaného umělého komatu. Zatím je na živu a mimo ohrožení života, ale jestli mi budeš i nadále odporovat, tak stačí pomyslet a ona zemře. Řekl tvůj strýc hlasem jako kámen a zvedl prst, aby tě zarazil, než něco řekneš. To, že nechce být přerušen, je ti úplně jasné. Tvého otce potřebuji, abych dokončil svůj úkol. Tím úkolem je otevřít obousměrnou bránu, která bude spojovat tento svět s vaším světem. V krvi tvého otce je klíč ke zdárnému úspěchu mé mise. A pokud se tvůj otec neobjeví, tak se budu muset spokojit s tvou pomocí. A až bránu otevřu, tak budeš volná a já tě znovu pustím domů a k tvé matce. Vysvětlil ti strýc a zhluboka se nadechl a zavřel oči. Chvíli si pro sebe něco mumlal a pak oči otevřel. Shromažďuji moc pro sebe i pro tebe, aby nás přechod z tohoto světa nezabil. Pro ty s démonickou krví je přechod do vašeho světa velice nebezpečný. Ne každý se k vám dokáže dostat v jednom kuse. Ale nemusíš se bát, já jsem tím nejschopnějším vůbec, a proto to nebude ani trochu nebezpečné. Řekl tvůj strýc a mávnul rukou do prostoru. Před vámi se objevil znovu ten starý známý portál. Tentokrát byl ale úplně tichý. Hurá zpátky na Zem. Až po tobě. Řekl tvůj strýc zdvořile a rukou ti pokynul, abys šla jako první.

John J. Connery - 20. srpna 2013 21:21

Nečekané přepadení Nakonec jsme byli oba rádi, že jsme poklop přiklopili, protože dveře dole povolili a ten mech spustil na poklop palbu. Bohudík byl poklop pancéřový a tak se přes něj nemohl dostat. Gennaro se pak rovnou pustil do ničení přítomných serverů, zatímco já jsem šel nakouknout do chodby. Ta byla prázdná a úplně tichá. Něco je špatně… No jo!! Alarm!! Není zapnutý…, pomyslím si a zamračím se. “Chodba je prázdná, ale úplně tichá… Alarm tam neřve jako tam dole a to mě zaráží… Cítím, že na nás chystají něco nemilého…“, řeknu Gennarovi, který právě skončil s devastací výpočetních serverů. “Ale ať je to jak chce, tak se odtud musíme dostat… Ten pod poklopem už určitě nahlásil naši pozici…“, dodám a vyjdu opatrně na chodbu, jako bych čekal, že se na mě v tu ránu začne střílet. Jelikož se na mě střílet nezačlo, tak jsem si oddychl a vyrazil po vytyčené trase. Podle plánku doleva a pak na křižovatce rovně…, opakuju si v duchu cestu a při tom se dívám na mapku, kterou si nechám objevit na obrazovce v helmě. Po pár desítkách metrů jsme se dostali na tu křižovatku, na které jsme neměli odbočovat, ale jít rovně. Klid, který byl v téhle chodbě, mě uchlácholil natolik, že jsem přestal dávat pozor a vkročil jsem do křižovatky, aniž bych se podíval zpoza rohu, co se skrývá v bočních chodbách. Jen co jsem vkročil do protínajících se chodeb, už do mě začali střílet. V první chvíli jsem nevěděl která bije a skoro jsem skončil na kolenou. Otočil jsem se ke svým útočníkům čelem a zjistil jsem, že tam jsou čtyři vojáci s brokovnicemi a před nimi další čtyři zakleknutí s útočnými puškami. “Kurvadrát!!“, zvolal jsem, a co nejrychleji jsem se snažil přesunout se na druhou stranu. Nešlo to tak jednoduše, protože při každém zásahu z brokovnice mi vynechávali systémy a kolísalo napětí. Co to doprdele?! Že by ten výbuch poškodil nějaký z vodičů?? Ne, to není možné, sken by to zjistil…, pomyslím si, ale rychle zase zakroutím hlavou a vyženu si ty myšlenky pryč z hlavy, protože teď mám jiné starosti. A to se co nejdřív dostat jim ze zorného pole. Bylo to sice jen pár metrů, ale mi to připadalo jako by to byl kilometr. Bušení kulek nebylo příjemné a hlavně to byl docela kravál, ale nakonec jsem se dostal na druhou stranu křižovatky. “Hej, mladej!!! Ovládáš oheň, že?? Co takhle tenhle??“, křiknu na Gennara a aktivuju svůj zbývající arzenál. Přikročím k rohu chodby a namířím na ústí chodby pravou rukou, ze které mi začne šlehat několik metrů dlouhý plamen. Nemířím s ním na vojáky, ale do ústí chodby tak, aby Gennaro měl co nejvíce plamenů, které může nasměrovat jejich směrem.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 22. srpna 2013 12:14

Johoho...buuurn Jakmile jsme přiklopili poklop, spustila se palba. Asi stával levou nohou. Pronesl jsem suše. Servery byly za chvíli zničeny. Po Plecháčovo poznámce jsem přikývl. A Kinder vajíčko to asi nebude. Vyrazil jsem za ním. Se zájmem jsem sledoval, jak začaly do Johna bez většího účinku bušit kulky. Rychle jsem se schoval za zeď a odjistil. Kolik jich tam je? Nevím. Ale asi dost. Nemám velkou šanci. Země tu není, voda tu není, vzduch mi moc nepomůže a oheň...upřímně, zapalovač nemá dost silný oheň, aby ustál kulky. Syknul jsem podrážděním. Mé problémy vyřešil Plecháč. Trošku šíleně jsem se usmál, když jsem zahlídl ten plamen. Začal jsem ho formovat do koule. Dostatečně velké, aby zaplnila celou chodbu. Uvnitř ní by teď měla být teplota, která by roztavila i železo, takže s kulkami by být problém neměl. Vrhnul jsem ji do chodby, odkad se střílelo. Pokud pohled na obrovskou žhnoucí kouli nepodlomil jejich morálku, tak je ta koule prostě a jednoduše strávila. A kdyby to nějaký přežil...pro jistotu jsem tu kouli párkrát prohnal onou chodbou, než jsem nechal plamen rozpustit.

Jessica "Sandy" Crow - 25. srpna 2013 17:40

Zvedla jsem obočí. To si dělá ze mě srandu? "Můžeš mi říct, co máš v plánu s tím bidetem?" zeptala jsem se se zájmem a potutelným úsměvem na rtu. Já problémy s broky neměla, takže mě asi ani moc netrápilo, jestli po nás bude střilet a nebo ne. Ale co chtěla s tím bidetem to mi bylo záhadou. Možná chtěla říct něco jiného... Každopádně jsem se culila jak měsíček na hnoji a doufala, že ji za to neodpráskne...

Jessica Taylorová - 29. srpna 2013 21:06

Jazyková bariera „Bidetem?S jakým bidetem.Říkala jsem:Prosím uklidněte se nechceme vám ublížit.Ale moje španělština není moc dobrá.“ A podle toho jak se moje jmenovkyně culí jsem asi řekla něco jiného. „Dobře co kdyby ses přestala culit jako měsíček na hnoji a řekla mi co jsem to vlastně řekla tedy pokud to víš a nechytila jsi jen jedno slovo.“ Nebo by na něj už měla poslat písečnou gorilu nebo vytvořit štít jako když v té místnosti bojovala s tím robotem.Mohla bych stihnout nás strhnout obě,ale nějaké broky nás trefí. Už zase. Vzdychnu projedu si rukama vlasy a pak to zkusím jinak. „Sopa de patata no come un gran tenedor.“tak sice je to poněkud ostřejší,ale už mně začíná štvát.Navíc Jessica se jenom culí a nic nedělá.Hlavně že ona se baví,ale tohle není hra. Proč mi nemohli přidělit někoho dospělejšího?Myslela jsem že jí budu jen cvičit ne že mi jí hodí rovnou na krk. „Los búhos se encuentran en los pantanos,el personal es.“dodám pak už smířlivěji.Snad nám bude věřit.

Jessica "Sandy" Crow - 29. srpna 2013 21:36

To není jazyková bariera... to je sebevražda Znovu jsem se uculila. V žádném případě jsi neřekla to co jsi myslela... další uculení a pak když promluvila znovu už jsem se začala chichotat. "Zvala jsi ho na polévku?" opět jsem se zakřenila a když zafoukal vítr tak jsem poslala písek po okolí a taky tomu mexičanovi do očí. Když byl oslepen ucpala jsem hlaveň pískem a zablokovala spoušť, takže nemohl vystřelit. "Dame el arma, por favor," řekla jsem s úsměvem šedé eminence a udělala krok vpřed.

Deborah Lewis - 29. srpna 2013 21:39

Zpět na zem? Koukám na něj a několikrát se nadechnu, abych ho přerušila. Vždy, když mě zastaví tak je sevřu pěst a zaskřípám zubama. Hlavně když mluví o mé matce, cse.. parchante Proč chceš spojit naše světy? Na zemi bude chaos a zvýší se kriminalita opět na něj zavrčím zle. Když jsem otevře portál, jen na něj trochu nechápavě kouknu. Myslíš, že ti otec naběhne do tvé pasti se mnou jako návnadou nepřipraven? Ušklíbla jsem se a odplivla jsem na zem vedle něj, ošplouchlo to trochu jeho botu. Nebo snad čekáš, že ti s tim místo otce pomůžu já? Che, to raději budu trpět než aby se narušila rovnováha mezi dobrem a zlem. Odsekla jsem mu nakonec a vkročila jsem do portálu. Hned jak vedle mě skončil i on sem ještě podotkla, jo a ty šaty mě pěkně štvou.

Strůjce všeho - 21. září 2013 15:38

Gennaro, John John se odpotácel do bezpečí protější chodby, kde se schoval za roh. Systémy se mu mezitím vzpamatovaly a energie mu přestala kolísat. Chvíli jste přemýšleli jak z téhle situace vybruslit. Toho se pokusili využít vojáci, kteří přestali střílet a pomalu se pokusili se k vám přesunout. Johnův plán byl však rychlejší a vpustil k nim do chodby dlouhý plamen, který Gennaro svými schopnostmi ještě více umocnil a zformoval ho do obrovské koule. Tu několikrát prohnal sem a tam chodbou a smetl vojáky k zemi. Někteří měli to štěstí, že zemřeli hned, ale pár jich to štěstí nemělo. Kroutili se na zemi a skučeli bolestí. Nakonec jste se znovu dali chodbou rovně. Od chvíle, kdy jste prošli křižovatkou, jste nemíjeli žádné dveře. Šli jste alespoň ještě kilometr, možná víc, než jste narazili po pravé straně na pancéřové dveře. Ve kterých byl uprostřed průzor s neprůstřelným sklem. Když jste se podívali skrz průzor, spatřili jste jak několik inženýrů pracuje v hangáru na velké černé stíhačce, kterou John tak dobře zná. odkaz Kochali jste se výhledem jen chvíli, protože k vám znovu začaly doléhat dunivé kroky kráčejícího mecha, které se blížili ze zadu. Znovu jste vyrazili a po další asi stovce metrů se vám na levé straně chodby objevily dveře do výtahové šachty. Podle ukazatele je výtah na vašem podlaží, ale dveře jsou uzamčené. Pro Johna je to ale jen malé zdržení.

Strůjce všeho - 21. září 2013 15:40

Jessica a Sandy – Tichá vesnice Mexičan na vás kouká a nestačí se divit. Pak zbraň mírně skloní a řekne. Eh, vy gringos raději zůstaňte u angličtiny. Mexičan si vás ještě jednou změří pohledem a pak se začne rozhlížet po okolí. Ty, pomoct mi se sousedkou. Řekl Jessice a ukázal na mrtvou ženu. Pak se podíval na Sandy a ukázal na kostel. Jdeme dovnitř. Dodal a vzal mrtvou ženu za jednu ruku. Počkal, až mu Jessica pomůže a pak jste společně vstoupili do kostela. Kde se nacházelo ještě asi šest dalších lidí. Dva muži a tři ženy. Zatímco jeden z těch neznámých mužů za vámi zavřel dveře, vy jste přišli k lavicím, kde jste položili mrtvou ženu. Mexičan jí zamáčkl oči a pak se otočil k vám. Turisti, nebo něco jiného? Budu hádat, dali byste si horkou kávu? Zeptal se Mexičan s podezřívavým pohledem. Pokud jste mu dali zapravdu, tak vám pokynul, abyste ho následovali dozadu do prostoru kněžích. Jakmile se za vámi zavřely dveře, tak mexičan spustil. Kde jste se sakra tak dlouho zdržely? A kde je zbytek? Vy gringos si myslíte, že dvě slečinky nám tady pomůžou? Objevila se tu celá banda nějakých chlapů s rohama a rudou kůží. Byli to démoni, nebo něco horšího. Zbraně na ně nepůsobí a unášejí lidi. Tak a teď jsem zvědavý, co vy gringos vymyslíte. No? Poslouchám. Mexičan začal vyšilovat, ale to se mu nedá vyčíst, protože si tu asi vytrpěl pořádné peklo.

Jessica "Sandy" Crow - 21. září 2013 19:49

That was really... weird "YAY! Žije to! Umí to mluvit anglicky!" zaradovala jsem se a vyrazila kousek za nimi, protože jsem nevěděla cestu. Vešla jsem za nimi do kostela a rozhlédla se kolem. "Nemáte to tu tak zlý... poznamenala jsem a když se nás ten mexičan zeptá na kávu tak se jen ušklíbnu a mlčím. Na tyhle blbosti jsem neměla nějak buňky. Sedla jsem si a když se do nás pustil tak jsem se jen dloubala v uchu. Možná je nás slečinek trochu moc.... Jessica by to přeci zvládla sama. prohlásím uštěpačně a usmívám se jako měsíček na hnoji, sama vlastně netušíc, jestli jsem mluvila o ohňostroji a nebo o sobě ve třetí osobě.

John J. Connery - 22. září 2013 13:40

Grilujeme s Gennarem Potom co jsem do chodby vpustil plamen ze svého ručního plamenometu, se ohně zmocnil mladej, který z těch vojáků udělal kouřící hromadu škvarků. Sem tam nějaký škvarek ještě křičel bolestí, ale snažil jsem se na to nemyslet a ignorovat to. Jinak by se taky mohlo stát, že bych hodil šavli. Ty vole!! Jsem rád, že oblek má vzduchové filtry… Ten zápach spáleného masa by bylo něco, co bych asi jen tak nerozdýchal…, pomyslím si a při té představě se ošiju. “Tebe bych fakt nasrat nechtěl, mladej…“, řeknu jen tak mimochodem, abych nemyslel pořád na ty spálené chlapy, a vyrazím dál chodbou rovně. Bylo zarážející, že jsme v neskutečně dlouhé chodbě, která ale neměla po stranách žádné dveře ani další odbočky. Celý kilometr nebo možná i víc, jsme na žádné dveře nenarazili, ale potom se tu jedny objevily. Byly z masivního pancíře a uprostřed měly prosklený průzor. Zajímalo mě, co tam asi budou mít, když v okolí nejsou žádné další dveře. Co jsem skrz průzor uviděl, mě zasáhlo jako rána pěstí do obličeje. “To si děláš prdel?! To je…!!“, zanadávám si a ustoupím od dveří. “Tohle je původní důvod, proč mě unesli… To je letoun, který jsem do posledního šroubu navrhl a nabídl ho armádě… Je to jeden z nejlepších stealth útočných letounů vůbec… Rozhodně ten nejrychlejší… Radarem je prakticky nezachytitelný, což armádu nadchlo a tak ho ode mě koupila… když se letoun měl dát do výroby, tak mě potřebovali, abych jim dal veškeré specifikace a další věci, ale nechci tě nudit technickýma kecama… Prostě mě převáželi na tajné místo, kde je chtěli vyrábět, ale tehdy se to posralo a unesli mě tihle chlápci… A myslím, že nemusím dodávat, že i s těmito plány…“, řeknu trochu přiškrceně a znovu nakouknu skrz průzor a vyfotím si ten pohled. “Nejraději bych tam vpadnul a letoun se pokusil zničit… Ale i kdybychom se dostali skrz dveře, tak nemáme žádné prostředky, které bychom k odpálení použili… nehledě na to, že by nás už určitě dostihli… Kašleme na to a zdrháme… to je přednější… Až se odtud dostaneme, tak ty informace dodáme americké armádě a bude to jejich starost…“, dodám a vyrazím dál chodbou. Cestou ovšem z hlavy ne a ne vyhnat představy, jakými zvrácenými způsoby by mohli můj letoun zneužít. Z mých myšlenek mě vytrhne až výtah, který jsme potkali a který podle mého plánu musíme využít. “Tady je to… Dej mi chvíli…“, řeknu a pokleknu u ovládání, které vytrhnu ze zdi a začnu přemosťovat daný okruh, aby se dveře otevřely. Po chvilce usilovného snažení se dveře otevřely a my jsme mohli nastoupit a vyjet na nejvyšší možné patro. "Proč unesli mě, víme... Ale máš ponětí, proč vlastně unesli tebe??", zeptal jsem se při čekání než se dostaneme výtahem nahoru. Vím, že je to docela citlivá informace, ale mě to opravdu zajímalo.

Sgt. Gennaro Fiorentini - 22. září 2013 14:45

Škvarky! S úsměvem jsem pozoroval výsledek své práce. Kopl jsem do jednoho z umírajících a asi mu i urychlil smrt. Čerstvý vzduch bez zápachu jsem si zařizoval proudem vzduchu ve výšce mé hlavy. Zasmál jsem se a podíval se na Plecháče. To nikdo. Ale tihle týpci už dostali za vyučenou. Přešel jsem do italštiny. Přece jen jsem jí mluvil raději než angličtinou. Další možností byl sicilský dialekt, ale tomu by John s největší pravděpodobností nerozuměl ani slovo. Šel jsem pár metrů za Johnem. Pokud by přišlo další překvapení, schytal by to nejdříve on. A pancíř má dost silný aby to vydržel. U dveří jsem se také zastavil a podíval se. Pěkné. Utrousil jsem a poslechl si ho. Mno...americké armádě to snad dodáš sám. Zapálil jsem si. Pokud byla pravda to, co se o armádě Států říkalo, asi bych se tam neměl ukazovat. Nastoupil jsem do výtahu, opřel se o stěnu a popotáhl z cigarety. Proč mě unesli? Pravděpodobně výkupné. Víc jsem v úmyslu říct neměl. Nemusím tu každému vykládat o naší rodině. Další možnost byla moje schopnost, ale... Ne, to mu také říkat nebudu.

Jessica Taylorová - 24. září 2013 15:25

Its Morphing Time „Dobře a co jsem říkala?To z tebe musím všechno páčit?“odseknu pak docela naštvaně. „En España, donde llueve apenas es clara!“ Jistě tou poznámkou o španělském pískoviště.Ach bože musím pracovat s dívkou jejíž IQ je stejné jako její věk.Jistě tou španělskou pískovnou jsem porušila pravidlo které oba dodržujeme „Ne řekla jsem mu že mu nacpu tu pušku do zadku.“odpovím pak když se opět začne chichotat.Tohle není zábava i když jí to tak připadá. Já tu musím pracovat s dítětem.Vypadá to že se pak nakonec přece jen odhodlala k nějaké akci.I když já bych to viděla spíš na písečnou gorilu nebo štít jako když bojovala s tím robotem.Pokud bude spoléhat jen na svou okouzlující osobnost tak to nakonec bude na mně.Opět. Povzdechnu a připravím se abych mohla Jessicu strhnout při rozptylu a rychlosti kterou bloky uletí nás zasáhne asi třetina.Ovšem pak zjistím že ten muž umí mluvit anglicky No to je skvělé on umí mluvit anglicky?A to nám nemohl říct dřív?Ne my jsme tu museli takto šaškovat. „Vy umíte anglicky?A to jste to nemohl říct dřív?Více co jste?Paraguas!Ano přesně to jste!My jsme tu nepřišli na výlet nebo dovolenou.“ Moje jmenovkyně je nadšená že ten muž umí anglicky ovšem já její nadšení nesdílím. „No myslím si že teď můžu říct:La comida era excelente,felicitaciones cocineros.A myslím si že všichni víme co to znamená.“dodám pak,založím si ruce na hrudi a usměji se.Vezmu pak tu ženu za druhou ruku a společně s mou jmenovkyní dojdeme do kostela.Položím ženu na lavici a Mexičanovi odpovím. „No turisti nejsme,ale kávu bych si dala.“ Posadím se vedle Jessicy které současná situace přijde pořád velmi vtipná.Chápu proč ten Mexičan vyšiluje a moje jmenovkyně má pravdu.Já to dokázala sama,ale doufala jsem že to už nebudu muset opět zažívat. Ona ještě pořád nic nechápe.Proč jenom já ... dobře tak tohle můžu zkusit jinak uvidím jak jí ten úsměv vydrží. „Dobře tak to nechám na tobě.Jak se říká těžko na cvičišti lehko na bojišti.Já tě budu povzbuzovat a radit ti.“dodám pak vážně a počkám jak se zatváří. Jasně Jessica by to přeci zvládla sama.Síla pískoviště. Pak se otočím k tomu Mexičanovi a zeptám se ho. „Dobře a kolik těch démonů je a jak vypadají.A nevede je někdo?Třeba někdo kdo jako démon nevypadá?“ Prosím,prosím ať to není on.Ale zatím bych se ráda dozvěděla aspoň něco protože nemám ráda překvapení.

Jessica "Sandy" Crow - 24. září 2013 20:15

No morphing time for you, young lady „No myslím si že teď můžu říct:La comida era excelente,felicitaciones cocineros.A myslím si že všichni víme co to znamená.“ řekne moje ženiální společnice. "Nein! Das ist klar- let's go shopping to the Interspar! řekla jsem a tak shrnula svůj názor na její španělštinu. Pak jsem došli do kostela- ona je taková milá osůbka, když na to přijde. Poté co pochopí, že o sobě mluvím v třetí osobě jen zamrkám. "Kam se na tebe hrabu? Jsem jen hloupé děcko. Ale možná by docela pomohlo, kdyby jsi mi čas od času poradila," řekla jsem vážně. Vážně mě zajímalo, jestli by na to přistoupila. Chtěla jsem se zlepšit a jestli dělám nějaké chyby tak kdo jiný mi poradí než veterán, jako ona? Pak jsem byla potichu. Zajímalo mě, co z toho mexičana vypadne.

Strůjce všeho - 25. října 2013 17:31
	Je mi velice líto, ale práce a škola mě vyčerpávají natolik, že ani v tom málu, co mi zbývá z volného času, nemám na Andor čas. A proto jsem se rozhodl to dále neprotahovat a tuto jeskyni ukončit. Věřím, že mé důvody pochopíte a že se nebudete moc zlobit.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR